STAR WARS the period of galaxy
hrálo se Denně
od: 16. ledna 2006 12:17 do: 18. ledna 2011 20:27
Dobrodružství vedl(a) Eldenien
| |
 | soukromá zpráva od Vypravěč pro Zatím co postraní uličky jsou prázdné a tiché, tak zde je to pravý opak. Před tebou se rozprostírá klasická dvouproudovka, po které se prohánějí nadzemní vznášedla. Každou chvíli ti kolem uší zahvízdá zvuk pulsních motorů a odpor vzduchu ti vmete písek do tváře. Dalo by se říci, že už sis zvykl. Uprostřed je cesta rozdělena svodidly, které chrání vniknutí do protisměru a tak zabraňují kolizím. Na ulici je poměrně rušno, protože si se vynořil z hangáru přímo na hlavní tepně celého města.. Na krajích cest můžete zahlédnout piloty, mechaniky, otroky a náhodné kolemjdoucí, všech ras. Drží se po stranách, ale žádný systém chodníků neexistuje. Je jen jediné pravidlo, které by jste měli dodržovat. Moc se nemotat v cestě vznášedlům. Kam až dohlédneš se rozprostírají hangáry, které jsou systematicky očíslovány. Je zde jen málo obydlí - popravdě žádné. Všechny hangáry jsou uzavřené až na jeden. Hangár číslo 7. Odtamtud si právě vyšel. Pokud by ses pokusil sledovat Wookieho podle stop v písku, tak by si daleko nedošel. Je to prakticky nemožné... Dnes je však tvůj š»astný den...Chlupáč stojí několik set metru od hangáru a dohaduje se s nějakou postavou. Pozoruhodné na celém Mos Eisley je... zvláštnost obnovení po skončení bouře… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nepovažuje tvá slova za důležitá. Nehodlá je komentovat. Cítíš Vaderův chladný pohled sápající se přes hruď po tvém krku až do tvých očí. Temný pán nedá na slova. Je známo, že mnohdy silná slova skrývají slabou duši. Dívá se ti přímo do očí. Navenek nejde nic vidět. Náhodný pozorovatel by neodhalil nic zvláštního. Nikdo nedokáže vystopovat jeho pohled... Však ty to cítíš. Tvé tělo obklopila vesmírná síla a dovolila Vaderovi vstoupit do tvé hlavy. Čte si v tobě, jako v otevřené knize...vidí vše...vše! Tvé myšlenky, touhy i podvědomou část, kterou nedokážeš nijak kontrolovat. "Výborně!" naruší ticho hlas Pána. "Vidím, že si opět výborně informována. Pro tebe je to plus, ale pro jiné to znamená smrt." dokončí a odmlčí se. Je jasné, že ví, jak si tuto informaci zjistila. "Máme zprávy o tom, že na jedné z planet, které stále nejsou pod nadvládou Impéria se skrývá Povstalecký odboj. Jsou na planetě Tatooin..." odmlčí se. Tato planeta je mu zřejmě dobře známa. "...v hlášení, které jsem dostal se mluví o nějakém muži, který vládne silou... Pokud mi rozumíš?... Také by si měla vědět o tom, že na téže planetě je nájemný lovec jménem Alex Conqaray. Obyčejná podřadná loutka, ale zatím je v našich službách. I když jedná z vlastní iniciativy. Takže...tvým úkolem bude vystopovat a zjistit co nejvíce o tom vůdci a jeho společnících. Až je budeš mít, tak se mi ozveš...rozumíme si? Pokud ano, tak je to vše a můžeš jít. Pokud ne...poslouchám." dokončí a založí si ruce v bok. Jde vidět, že už má další práci, u které by nechtěl tvou přítomnost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvé zvolání směřující ke dvojici Gotalů vyvolalo řadu reakcí. Barman si otřel zpocené čelo a pot utřel do zástěry; s ubíhajícím dnem stále více a více špinavější. Gotal šacující Caspera vyskočil neobratně na nohy a začal poplašeně pátrat po tvé osobě. Tvůj hlas jej dokonale vyvedl z rovnováhy klidu. Jeho Gotalský společník neváhal a přiskočil ke svému kumpánovy. Mávnutím paže mu naznačil tvou polohu a zaskřípal zuby. Aqualish u pultu sebou jemně zatřásl, jako by i jeho oslovila mrtvolná paní. Protočil se na barové židli a opřel se zády o pult. Jeho paže okamžitě sklouzla k blasteru. Zatím však vyčkává. Smrt si lehla k jeho nohám a slastně přede smuteční árie. Bude to on, kdo bude rozdávat smrt a život? Nebo o svůj přijde? Gotalové se teď o něčem dohadují. Nepřestávají tě však pozorovat. Připomínají teď dva obrovské brouky hádající se nad vydatnou svačinou. Ostatní hosté jen tiše sledují jejich a tvé počínání. Doufají, že z toho vyváznou se zdravou kůží. Co jim taky jiného zbývá. Celé situace „vyčkávání“ využívá Aqualish v oranžové kombinéze sedící u pultu. Oči sledují tvůj blaster a ruka poklepává po pouzdře jeho vlastní zbraně. Dostal nápad a měl čas si dát dohromady souvislosti. "Hej…ty!" vyhrkl na tebe jazykem, který dobře znáš. Znáš jej přímo dokonale. "Ti hnusáci ti toho moc nerozumí, ale mají zatraceně dobré reflexy….heh" zasekl se ve větě a vychrmlal na podlahu nějaký sajrajt. "ehhh…zatraceně dobré. Musí ti o tu mrtvolu jít co? Viděl jsem, jak si ho vodprásknul…slušná prácička…Ha..ha..ha" skřehotavě se zasmál. "Co je na tomhle chlápkovi tak zajímavého?" Celá situace v baru působí docela zpomaleně. Barman jen zírá, návštěvníci raději nedutají, Gotalové vyčkávají na tvůj krok(zdá se, že je držíš v šachu a oni sami nemají odvahu zaútočit první). Jen Aqualish se tváří klidně. Čeká na tvou odpověď... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Byl si svědkem nepřiměřené reakce Charismy, která připomínala šelmu zahnanou do kouta. Zmohla se jen na prskání. Zdá se, že ji Casper nebyl tak lhostejný, jak tvrdila… Alex se snažil v cele situaci zachovat mrazivý klid, ale i on měl nervy na pochodu. Zarputile se snažil mulatku zadržet. Jeho mužská pýcha a hrdost však vyhrála. Nechal ji tak a vrátil se zpět do baru. Zatím co Charisma uháněla na hlavní ulici seč mohla. Zůstal si teď sám a jen ticho je ti společníkem. Je sice pravda, že z hlavní městské tepny (z hlavní ulice) sem doléhají zvuky, ale jsou slabé. Obloha je blankytně modrá a lehounký vánek hladí pískovcové zdi. Je to, jako by si se vrátil v čase na začátek. Je to jako před bouří…předtím než si se stal svědkem těch divných událostí. Vzpomínky ti však už nikdo nevezme. Co uděláš teď? Ještě nedávno jste všichni spolu seděli v kantýně, hráli karty a zabíjeli nudu. Teď se musíš rozhodnout? Vrátit se do baru za Alexem? Běžet najít Charismu, nebo pevně uchopit osud do svých rukou? Je to jen na tobě… |
| |
 | soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Nu co, pomyslim si, porad lepsi nez ten hmyz - a zbavit se jej muzu i pozdeji. "Me reflexy na tom taky nejsou zas tak spatne," opacim a s uskrnem se podivam na Aqualishe. "Ovsem nerad bych to testoval zrovna ted. Co se chlapka tyce, *mozna* ma u sebe neco, co bych zrovna potreboval. A nejspis i nejake kredity navic - a ty muzou byt tve, pokud mi s tim pomuzes. Prakticky sice jde o okradani mrtvol, ale snad se s tim srovnas," porad s lehkym usmevem mluvim k Aqualishovi, ale pohledem mrazim oba Gotaly. |
| |
 | soukromá zpráva od Mhegas pro |
| |
soukromá zpráva od pro Ty jsi ten wookie, kvůli kterému se v hangáru sedm všichni staví na hlavu? zeptám se mňoukavě a vyruším ho z hovoru. I přes svou značnou výšku ke mně musí vzhlédnout. O člověku vedle už vůbec nemůže být řeč. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Uprostřed je cesta rozdělena svodidly, které chrání vniknutí do protisměru a tak zabraňují kolizím. Na ulici je poměrně rušno. Jsi momentálně na hlavní tepně celého města. Na krajích cest můžete zahlédnout piloty, mechaniky, otroky a náhodné kolemjdoucí, všech ras. Drží se po stranách, ale žádný systém chodníků vlastně neexistuje. Je jen jediné pravidlo, které by jste měli dodržovat. Moc se nemotat v cestě vznášedlům. Kam až dohlédneš se rozprostírají hangáry, které jsou systematicky očíslovány. Všechny hangáry jsou uzavřené až na jeden. Hangár číslo 7. V jeho blízkosti postává Togrian, kterého už si dneska viděl. momentálně rozmlouvá s nějakým mužem a chlupatým Wookiem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Postava stojící s Tartuffem, kterého si poznal téměř okamžitě, není člověk. Je to Duros. Této rasy si váží celá galaxie. Mají totiž přirozené vlohy řídit vesmírné lodě a to od střelby po navigaci. Díky tomu se z nich stávají vysoce cenění členové posádek. Planeta Duros mohla pozorovat již události za doby Sithu a Jediů, které se udály před dlouhou dobou. Jejich rasa se od té doby vždy jen rozvíjela a rozpínala. Duros je nyní vysoce automatizovaný, mechanický svět jen s málem soukromí. Ale je to domov několika důležitých firem stavějících lodě a to včetně Sienar Fleet Systems, které zásobují Říši. Každý jednotlivec této rasy si sebou nese dar sednou si a okamžitě řídit loď. Moc nemluví, s výjimkou možnosti zlepšit si své schopnosti v kokpitu lodi. Wookie a Duros spolu o něčem mluví, ale nedokážeš určit o čem. Jediný komu rozumíš je Tartuff a ten toho moc nenamluví. |
| |
 | soukromá zpráva od Tartuff pro Bohužel u sebe nemám elektronického překladatele nebo droida. |
| |
| soukromá zpráva od Mhegas pro Mhouřím oči, abych se ubránil před pískem... nebo spíš pokusil ubránit před pískem... prosto to v naprosto marné snaze dělám... Pak se vidám v ústery kočičákovi... |
| |
soukromá zpráva od pro Ale přece jen se rozhodnu, že bude bezpečnější vyčkat, dokud se mě vlasatec neuráčí vzít na vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Barman polkl na prázdno a přikrčil se za pultem. Je to neodvratné a on to ví. Vzadu v boxu se jeden Jawa zavrtěl na sedačce, jako by váhal – odejít či neodejít. Je pozdě! Jednomu z Gotalů zlověstně zakřupalo v kloubech na ruce … Od pískovcového stropu se odpoutal pavouk a na svém, okem sotva postižitelném vlákně, se neslyšně spouštěl dolů. Uchvátila ho ta nádherná scenérie. Partie zmaru je rozehrána. Poklimbávající smrt vyrazila na lov. Z jedné gotalské zbraně vyletěl zelený paprsek a jen těsně minul tvé pravé rameno. S hlasitým řáchnutím se zakousl do stěny, kde vypálil slušnou díru. Vlastník oné zbraně, která na tebe vystřelila, nijak neváhal. Jedním skokem se dostal pod stůl, jež následně převrhnul. Druhý Gotal jednou ranou sestřelil generátor energie nad pultem… V Kantýně za doprovodu bzučivého, kolísavého tónu zhaslo. Zabedněná okna (mimojité dobrá ochrana před písečnou bouří), ti teď znepříjemnila život. Poslední co si ještě stačil postřehnout byl Aqualish. Ten chlápek v oranžové kombinéze chmátl po blasteru a přeskočil barový pult. Je to rychlá hra… vše se děje neuvěřitelně rychle… Proti tobě nestojí žádní zelenáči. Co by si také čekal? Jsi na Tatooinu v přístavišti jménem Mos Eisley. Zde se schází jen vybraná společnost. Kostky jsou vrženy… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tartuff neustále sleduje bytost, která urputně gestikuluje a mele páté přes deváté. Překládat to není nic snadného. Stojíš tedy dál na stejném místě, jako odložená panenka. Tvá práce asi není tak akční, jak by kdokoliv čekal. Co však můžeš dělat? Leda čekat… Zanedlouho cítíš za svými zády klidný, horký a poměrně pravidelný dech doprovázený křupáním písku. Od barové ulice k tobě přišel muž, kterého si už jednou viděl. Potkal jsi ho v kantýně, ještě před bouří. (Mhegas) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Už z dálky si mohl slyšet hovor mezi trojicí. Zprvu nesrozumitelný, ale čím blíže si byl, tak tím si slyšel lépe. No, ale je ti to houby platné. Mluvícím je totiž Duron, kterému ani trochu nerozumíš.(pokud tedy nemáš překladač, nebo droida) Vlastně, ani Togrian nevypadá, že by mu rozuměl. Jen tam stojí, jako solný sloup, »uká si tlapou na čelo a obrací oči v sloup. Jediným posluchačem Duronského technika (poznáš to podle inženýrské značky na hnědém plášti) je Wookie, který se snaží seč může. Neustále sleduje Durona, který urputně gestikuluje a mele páté přes deváté. Překládat to není nic snadného… |
| |
soukromá zpráva od pro |
| |
 | V lodi - centrální místnost Jsem pohodlně usazený v jedné z židlí okolo stolu a, překvapivě, stále čekám, co se bude dít. Od té doby, co si šla Ysanne promluvit s pilotem, mě neopouští naděje na brzké opuštění Tatooine. Nicméně čas utíká a pořád se nic neděje. Aktivitám ostatních zatím nevěnuju pozornost - jen napjatě očekávám vytoužený okamžik, kdy se loď odlepí od země. Ten ale stále nepřichází a mě přepadá nutkání jít si s pilotem - a» už je to kdokoliv - promluvit osobně. Nervózně poklepávám prsty na stůl a rozhodnu se ještě chvíli vyčkat. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Nejsem blazen a v tom samem momentu, kdy po me Gotal streli a uskoci, uskocim do strany taky, vypocitajic si let tak, abych zapadl za stul (nebu jinou prihodnou prekazku). Jeste v letu vypalim - opominu Gotala, ktery rozumne zmiznul za stolem a mirim do mist, kde se jeste v poslednich okamzicich svetla nachazel druhy Gotal, strilejici po lampe. - tolik mrtvol... barman me bude nenavidet. Pak uz zapadnu do ukrytu, pokud je to stul, tak jej prevrhnu a v kazdem pripade se tam prikrcim do pokleku a pozorne nasloucham. MH: Ehm... jak byly ty predchozi prispevky zmazany, uz nevim, jestli gotalove vidi v tme |
| |
| Tatooin leží v systému Tatoo, téměř na samotné hranici zmapované Galaxie a divokého vesmíru. Díky jeho nenápadné poloze, malé velikosti a především nulovému průmyslu o něj civilizovaný svět takřka nezavadí. A tak se v srdci této planetky rozprostírá jen krutost a podlost schovávající se za výraz; Huttská diktatura. Není tedy divu, že lidská práva a svoboda zde nemají cenu ani datového bloku, na kterém jsou sepsány. Povrch tvoří písčité duny, stolové hory a kaňony. Toto, poněkud strohé prostředí dává Tatooinu podobu oranžově koule se žlutě zářícími skvrnami. Takže,… je jasné, že ani napohled nevypadá nijak vábivě. Tak proč se zde daří ilegálnímu obchodu? Odpověď je prostá; -Tatooin se nachází blízko Corellianské stezky, která vede ke slévárnám na Geonosis a planetě Ryloth. -Nikdy si Tatooinu nevšímá. -Dosud fungující obchody s otroky. Čas znova poskočil a Mos Eisley se už brzy ponoří do černých závojů tmy. Stále stejný scénář. Pořád dokola. Ráno vyjdou žhavá slunce, které přinášejí jen vysoké teploty, nepochybně zapříčiňující charakteristický zjev Tatooinu. A večer, když zmizí za obzorem, tak horko vystřídají mrazivé teploty. Osud,…zdá se má zvláštní smysl pro ironii - nepochybně důkaz důležitosti rovnováhy. Tyto extrémní podmínky totiž paradoxně dávají i možnost přežití. Většina chudého obyvatelstva na planetě se živí rolnictvím - sklízejí vlhkost. Motory Stříbrné hvězdy stále běží a vaše srdce, zdá se, jímá tichá nostalgie. V centrální místnosti je hrobové ticho. Warren sedí v jednom z křesel a tiše sleduje spící Cassandru, která sedí hned naproti. Ona jediná o něm něco ví a v téhle různorodé společnosti je pro něj nejvhodnější společnost. Zatím ji nehodlá opustit. Arutha chvíli podřimuje a chvíli zase hluboce přemýšlí. Sedí v křesle a jeho zrak směřuje k průchodu do kokpitu. Velice rád už by opustil tuhle zpropadenou planetu. -Motory stále běží, ale loď se nehýbá. Tahiik v dlouhé chvíli upravil svou EMP pušku. Respektive, spojil dvě do jedné. A tak teď přešlapuje v rohu centrální místnosti a bojuje s dotíravou myšlenkou. Velice rád by svůj výtvor zkusil, ale co když to nevydrží? Co když ty dvě jádra explodují? Určitě by vyřadil elektroniku celé lodě. Jalu a Ysanne jsou v kokpitu. Společně o něčem diskutují, zatím co Sten sedí v křesle hlavního pilota a zřejmě spí, protože se vůbec nehýbá. Nikdo neměl odvahu narušit tento klid. Všichni se snažili jednat potichu, ale nově příchozí dívka o tom přirozeně nevěděla. Od rampy se přihnala Charisma, která botami rozzvonila okolní kovové zdi. |
| |
 | Stojím v centrální místnosti lodi, a přešlapuji nervózně na místě zatímco v ruce svírám svůj výtvor, dvojice Jawských EMP Blasterů přestavěných dohromady v jednu zvláštní zbraň, snad trošku velkou pro Jawu. Dívám se na ni, a přemýšlím, co by se mohlo stát, co bych měl dělat. Můj prst je na malé páčce na kraji zbraně, pokud ji přepnu, energie z jader by se měla uvolnit a nashromáždit k výstřelu. Nic více, nic méně. Avšak každý Jawský EMP blaster je vlastně unikát, oba jádra jsou rozdílná a já je spojil dohromady. A nyní si nejsem jistý zda to bude fungovat jak předpokládám, při nejhorším obě jádra explodují, mne se stane něco velmi nepěkného a navíc tím vyřadím celou loď tak, že bude dobrý k rozprodání na náhradní díly, nebo bude vyžadovat několikadenní opravu. Za normálních okolností by mne takováto efektivita těšila, bylo by co rozmontovat a prodat. Jenže nyní, když jsem vypovězen z řad mých lidí, to již není mou živností. Vlastně žádnou nemám. Nakonec se přece jen odhodlám, zavřu oči a jejich žluté zorničky přestanou svítit zpod mé kápě, pár sekund váhám a pak přepnu spínač – pojistku, s nadějí, že vše bude fungovat tak jak má … |
| |
 | V lodi - kokpit Upřeně sleduji ocházejícího Togoriana, dokud mi nezmizí z očí za zákrutem chodby. Ještě chvíli zírám do hlubin lodi, očekávajíc jeho návrat s Wookieem každou vteřinou. Když je jasné, že v příštích několika vteřinách to rozhodně nebude, rezignovaně se otočím zpátky k pilotům. Ráda bych promluvila s Jaluem, ale teď na to není vhodná doba ani místo - jen o Kel Dora krátce zavadím pohledem, a pak sklouznu očima mezi kontrolky, displeje a ovládací panely. Nevěřím ti, člověče, znovu se utvrdím ve svém názoru při pohledu na až nepřirozeně klidné ruce hlavního pilota. Ještě před pár okamžiky tak rozčilený, pak odhodlaný, a teď...ledový klid? Pomalu, rozvážně mrkám a přemýšlím, co se mi na tom všem nezdá. "Jste v pořádku?" postoupím o krok k pilotům a zlehka se dotknu člověka na rameni. Okamžik se naplní hrobovým tichem, které je šuměním a hučením připravující se lodi jen zvýrazněno... "Ale ne! vydechnu vztekle. "Jalu, ten člověk není při vědomí!" Zběžně se rozhlédnu po palubní desce. "Umíš s tím zacházet? Dokážeš loď ohlídat, abychom neodstartovali samovolně, nebo se rovnou nerozletěli na kousky?" |
| |
| Ospalou náladu v centrální místnosti jen podtrhuje obrovský nezájem o Tahiikovu aktivitu. Malý Jawa klidně rozebral dvě EMP pušky a složil je dohromady, aniž by o něho vůbec někdo zavadil pohledem. Momentálně je kutil na konci svého snažení. Ze zbraní vznikla jedna, která by se určitě nebála konkurovat malým lodním kanónům. Právě nastal moment u všech nejoblíbenější, ale zároveň nejnebezpečnější. Chvíle pravdy. Bude to vůbec fungovat? Tahiik po krátkém zaváhání přepnul pojistku a ... a NIC. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Však... Bohužel se ta jádra nespojila. Něco přeci jen není v pořádku. Snad ten problém odhalí rozebrání a následné překontrolování. Možná jde jen o nějakou banálnost. |
| |
 | V lodi - kokpit Sedím a netrpělivostí si pohrávám se svou maskou. Filtrace vzduchu, regulace hlasu, zatemnění brýlí...sakra proč už nestartujeme?! Když mě náhle vyruší hlas Ysanne, jen se v křesle narovnám a podívám se nejprve na ní a pak na Stena. Co? V bezvědomí? Jak by sakra mohl bejt v bezvědomí... Chvíli na něj civím a pak si uvědomím, že na mě Ysanne promluvila a znovu vzhlédnu k ní: "Co?...Jo, dokážu...teda doufám, už jsem víc jak rok nelítal. Navíc loď by sama vzlítnout neměla," odpovím jí. Teda aspoň doufám. "Neměli bysme ho radši přemístit na ošetřovnu? Když se tady v těch přístrojích nikdo nebude hrabat, neměla by se loď sama odlepit od země," pokusím se uklidnit Ysanniny starosti a zvednu se s křesla. "Stejně s ním budeš potřebovat pomoct, ne?" Sice není asi příliš těžký, ale nenechám jí ho táhnout na ošetřovnu samotnou. |
| |
| Centrální místností se ozve výštěk typicky Jawského brebentění bez konkrétního významu, snad kletby, snad nadávky, prostě výraz zklamání či rozhořčení. Stejně jako si okolí nevšímalo mne, ani já jsem si příliš nevšímal okolí zabrán jen do přestavby mé zbraně v „největší Jawský EMP Blaster na planetě“. A byl jsem do toho tak zabrán, že si dění v pilotní kabině nejsem vědom, Ysanne či kdokoli jiný by na mne musel asi zařvat, abych ho začal vnímat. Opět se posadím na zem před centrální počítač, pušku položím na klín a přepnu pojistku zpět do bezpečné polohy, za pomoci drobných nástrojů uložených v mých kapsách opět začnu rozebírat zbraň ve snaze najít závadu, zapojení či kontakt kde jsem udělal chybu… Třeba je jen špatný kontakt mezi jádry… nebo je chyba tady … hmm, možná by to chtělo … ..zvednu hlavu od své práce, a pohlédnu na bedny v rohu místnosti odkud před nějakou dobou vytáhnul Wookie svou kuši, i já jsem si odtamtud vzal pistoli ale ta zůstala ležet … kdesi … zapátrám po místnosti pohledem, kde leží nějaká zbraň „bez majitele“, nejlépe blasterová puška, z nichž bych mohl vzít nějaké součásti. V již tak blýskajících se žlutých očích se zableskne ještě více, typicky výraz Jawy když vidí něco co může ukrást a rozebrat … |
| |
| V lodi - kokpit Obratně se vmáčknu mezi pilotní sedadlo a přístroje, jak jen to jde a - obrácená k palubním panelům lhostejně zády - nahmátnu bezvládnému pilotovi tep. "V žádném případě," odmítnu bez přemýšlení Jaluův návrh, zatímco se snažím člověku opatrně rozevřít víčka, aniž bych mu přitom drápky poranila oko. "Nemůžeme si dovolit nechat to tu bez dozoru..." S trpce sevřenými rty dokončím bleskovou zdravotní prohlídku. Co se mu stalo, pro všechny hnijící bažiny vesmíru? Stále skloněná nad pilotem, obrátím se k Jaluovi s otázkou v očích, ale v témže okamžiku mi dojde, že je nesmysl hledat odpověď u Kel Dora. Kdyby ji měl, už by promluvil. A především, odkud by ji vzal? Napřímím se tedy a protáhnu se zpátky do volnějšího prostoru. "Tahle loď je k prasknutí plná pasažérů," podotknu tiše, hlasem lehce okořeněným jízlivostí. "Někdo mi s ním pomůže." Zvolna projdu k ústí chodby vedoucí do centrální místnosti. Kratičký okamžik přemýšlím, čí pomoc v téhle chvíli nebude spíše překážkou... "Arutho," křiknu nakonec do koridoru a sama slyším, jak se hlubší tóny hlasu dutě odrazí od stěn, "potřebuju vás tady." |
| |
| Sedím v malé útulné hospůdce a liju do sebe všechny myslitelné patoky, které ona putyka má v nabídce. Den předtím jsem vyhrál poukázku na 24 hodin jídla a pití zdarma, takže si dosytosti užívám. Nic mě netrápí a mám se fajn. Po očku pokukuju po krásné servírce a v tom mé myšlenky zabrouzdají trochu do minulosti. Tatooine..ta zpropadená planeta..ještě že už jsem odtamtud pryč...V tu chvíli někdo zavolá mé jméno. Sakra, kdo by mě tu mohl znát? napadne mě, ale po naléhavě znějících slovech se proberu ze sna. Trhnu sebou na sedačce a zmateně zamrkám. Sakra práce, pořád tady. Proč sakra neodstartovali? Měl bych se jít podívat co po mě potřebují..znělo to dost akutně. Hned tam budu! zavolám a vyskočím ze židle. Rázným krokem se vydám směrem do pilotní kabiny. S úsměvem obhlédnu místnost - Sten se zdá být v klidu, vypadá to že nemá nic moc na práci - asi jako já. Zatímco z Jaluovy tváře nelze kvůli té masce (nebo co to vlastně je) nic vyčíst, Ysanne mi příjde až příliš zakaboněná. Nebo je to tak u její rasy vždy? Tak jsem tu, co se děje? zeptám se jí už s trochu vážnějším výrazem. |
| |
 | Stojím před lodí v hangáru. Upřeně se dívám na otevřené dveře a vyčkávám. Na co? To nevím přesně ani já sama. Možná na zázrak. Který se ale nekoná, k mému neštěstí. Ohlédnu se přes rameno ven z hangáru, jakobych někoho hledala. Zhluboka si oddychnu, nakrčím se a hlavu vsunu do ramen. Vydám se podívat, kdo je v oné lodi, která ještě jako jediná neodstartovala. Pomalu vystoupím na šikmou plochu rampy, přidržuji se přitom zábradlí. Prsty přejíždím po kovu a vychutnávám si ten pocit. Kdyby nebylo toho blázna imperátorskýho.. kdyby.. mohla jsem ji mít. Stále s pár škrábanci, ale mohla jsem ji mít. Poslední metr. Bázlivě nahlédnu dovnitř. Co tu vlastně dělám? To se mám jen tak představit. Říct, ahoj, jak se máte, chci letět s váma? Nebuď tak bláhová, holka. Několikrát lehce »uknu do kovové kontrukce lodi, abych oznámila svůj příchod. Slušní lidé vždy zaklepou, než vstoupí. |
| |
 | V lodi - centrální místnost Jsem poměrně unavený a i když jsem před malým okamžikem spal v hangáru, tak na mě únava stále ještě dopadá. Hlava mi klesá stále níž a níž a oči se mi zavíraj. Po nějaké chvíli kdy se hava dostala do nepřirozené polohy jí zase prudce zvednu a podívám se kolem sebe. Z kokpitu lodi jsou sice slyšet nějaké hlasy, ale moc je neberu nazřetel. Zívnu si a podívám se tím směrem odkuď přicházejí hlasy. Chvíli váhám jestli mám vstát nebo ne, ale nakonec to udělám a jdu tím směrem... "Nějaký problém? Chcete nějak pomoct?" zeptám se co nejslušněji těch co tam jsou a přitom si je prohlížim... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V centrální místnosti jsou jen čtyři bedny, které jsou rozestaveny kolem zdí. Tam najdeš téměř všechno co je pro technického inženýra a mechaniky důležité. Jsou tam náhradní součástky, nářadí i rozvodné kabely. Můžeš zkusit štěstí tam. Stačí vědět co hledáš... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokusil si se za letu trefit Gotala, který momentálně dostal jiný nápad než jeho druh, který zapadl za jeden ze stolů v boxu. Minul si jej o nějaké tři metry. Střela ze tvého blasteru proletěla napříč místností a zahryzla se jen kousek od sedícího Ithoriana. Mezitím si zapadl do boxu nalevo od vchodu. Je to úplně první box. Schoval si se za stůl... Jedna přesná Gotalova rána, mírné zakolísání napětí a generátor vyplivnul. V Baru je teď úplná tma a ticho. Všichni vyčkávají na chybu toho druhého. MH: Že si to ty, tak ti o nich něco napíšu. Gotalové Díky podmínkám na jejich rodné planetě si Gotalové vyvinuli velmi dobře některé smysly. Na hlavě mají umístěny citlivé senzorové orgány (v podobě kuželovitých tykadel). Jsou schopni detekovat stopy radiace, takže nepotřebují vůbec světlo, aby viděli. Takovéto podmínky jsou právě na Antaru 4. (jejich rodná planeta) Mezi jejich druhem jsou kuželovité tykadla považovány za velmi přitažlivé, nevýhoda je, že jejich přítomnost je prozradí každému cizinci. Gotalové mohou dokonce detekovat nálady a emoce. To některým lidem vadí a raději se konverzaci s Gotaly vyhýbají. Někteří vychytralí obchodníci naopak využívají Gotaly jako společníky. důležité je, že Gotalové nenávidí droidy a jiné mechanismy pracující s vysokou frekvencí. Jejich přítomnost totiž nutí Gotaly k šílenství. To je způsob jak se Gotalů snadno zbavit. A je důežité vědět, že Gotalové hovoří velmi dobře Basicem. Aqualish, tedy neměl pravdu, když říkal, že nerozumí.  |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Pokud mi je znamo, hodne z tech brecek, co tady na Tatooinu piji, dokonce hori. "Heled, Aqualishi... " zarvu spoza stola smerem k baru. "Ses porad tam u tech flasek? Bud te lasky a ustrel jednu, at tu mame nejaky ohnicek..." |
| |
| Otočím se směrem k pilotní kabině, to když se Arutha zvedne a vydá se do pilotní kabiny, jen párkrát zamrkám žlutýma očima a opět se vrátím ke své pušce. K štěstí ostatních mne pro tento moment má Jawská vlezlost opustila, a a» se tam děje cokoli, moc mne to nezajímá. Položím své malé „kutilské dílko“ v podobě EMP Blasteru na zem, a zvednu se, ještě jednou se rozhlédnu, jako bych se chtěl přesvědčit, zda se mě někdo pokusí zastavit či nikoli, a vydám se k bednám v rohu místnosti. Ještě jednou se ohlédnu přes rameno, snad jako zvyk z dávných (i když ne až tak dávných) dob, sundám víko z bedny a začnu se prohrabovat v náhradních dílech. Když mi moje výška nedovoluje dosáhnout na nějakou součást, nebojím se zapřít za ruce a na bednu vylézt. Nyní již plně zabrán do mé činnosti si okolí nevšímám, nesrozumitelně jen cosi brebentím pro sebe ve svém jazyce, snad jen hlasitě komentuji svou činnost… Chtělo by to… hmm, nějaké vedení jež vydrží i velkou zátěž… abych spojil jádra zbraně…a…nějaký kapacitor..energie před výstřelem by se mohla shromáždit v něm, doufám že tu budou mít nějaký dobrý součástky … ty co mám jsou z vrakoviště za Most Eisles.. |
| |
| V lodi - kokpit Téměř neznatelně si pro sebe přikývnu, když se mi Arutha okamžitě ozve v odpověď. Těch pár okamžiků, než dorazí do pilotní kabiny, zamyšleně zírám do země pár kroků přede mnou a v duchu si procházím události posledních deseti minut... "Pilot je v bezvědomí," odpovím suše na Aruthovu otázku, sotva se k nám připojí. "Potřebuju ho dostat zpátky na ošetřovnu." Když se za jeho zády objeví další z lidí, počastuji ho studeným pohledem zpod tázavě zvednutého obočí, ale pak jen přikývnu. "Ano, jistě. Vezměte ho s Aruthou na ošetřovnu. Hýbejte s ním jen s největší opatrností, nejspíš má nějaká vnitřní zranění," na okamžik pohlédnu na sedadlo hlavního pilota, aby nově příchozí pochopil, koho že to mají odnášet. "Jalu zatím ohlídá loď... je některý z vás kvalifikovaný pilot?" změním najednou téma a přelétnu pohledem z jednoho muže na druhého... Téměř okamžitě se ale v duchu vrátím k původnímu problému: "Počkáme, až Togorian přivede toho Wookieeho, a letíme pryč," prohlásím tónem nepřipouštějícím odpor. Bez ohlédnutí vyrazím koridorem do centrální místnosti, napůl ztracená ve vlastních myšlenkách... |
| |
| V lodi Nikdo si mě nevšímá. Plus a nebo mínus. To se ještě uvidí. Vejdu dovnitř a spatřím, jak se někdo snaží sebrat muže z sedadla pilota a humanoida, který jim velí. "Co se mu stalo?" Zeptám se zvědavě, ale pak hned nechám otázku být. "Ten Togorina, jestli myslíte tu velkou kočku, tak stojí venku. Nebo stál. Netvářil se moc nadšeně, ale vypadal, že někoho hledá. Nebo na někoho čeká." Ježiš, to je tak trapný. Horší než školačka nachytaná, že kouří "Můžu nějak pomoc?" V lidech poznávám pár známých tváří. Zejména ty, co byli v baru. I onen muž v mdlobách mi není cizí. Je to jeden z těch dvou, kteří si chtěli najmout mou loď. |
| |
| Kdesi v lodi ...a stačím udělat sotva pár kroků, když se přede mnou vynoří vetřelec. Jako bych přimrzla uprostřed kroku, a kratičký okamžik mi trvá, než se vzpamatuji; ruce mi sjedou k opasku, šedozelený tón pokožky výhružně ztmavne o několik odstínů a pohled fialových plazích očí je všechno jen ne přátelský. "Vy!" zarazím Charisminu řeč po druhé otázce. "Co tu chcete? A kdo vás sem pustil?" chladným, ostrým tónem odeskávám jedno slovo za druhým. Jak to, že si jí nikdo nevšiml? Copak u vchodu nikdo nedává pozor? Myšlenky se mi míhají hlavou jako o závod. Kdo tam vůbec zůstal... Tahiik? A to lidské mládě - Cassandra. "Co je stalo s Jawou? A tou lidskou dívkou?" zeptám se pomalu, zlověstně mhouříc oči. Nemáme čas... vědomí toho mě tíží. Mám práci na ošetřovně, musím dohlédnout na odlet...všechno to tak spěchá, a teď ještě další kompilkace. Právě jsme se dostali do obrovských potíží, tím jsem si jistá... |
| |
| Kdesi v lodi Ysanne mne překvapila. Čekala jsem ne zrovna vřelé přijetí, ale až tak nenávistné... Zvednu ruce v obranném gestu, že já nic nevím, za nic nemůžu. "Nevím kde jsou. Já je nikde neviděla. Přišla jsem... požádat o pomoc." Už chápu proč jich je jen několik v galaxii. A» se nediví, když tahle vyvádí.. to se pak střílejí raz dva. Na chvíli pomyslím na použí mého blasteru, ale pak od té myšlenky upustím. Raději diplomaticky, hezky pomalu a vklidu. "Nechci nikomu ublížit |
| |
| soukromá zpráva od Tahiik pro Případně něco čím bych nahradil většinu stávajících součástek mého "kutilského" výtvoru. |
| |
| kokpit Chytnu hodně opatrně Wookieho a čekám na Aruthu než udělá to samé, protože sám bych ho zvedl jenom stěží. Hlasy opodál mi nemůžou utýct hlavně ty Ysanne, ne. "Cassandra spí v centrální místnosti" odpovim na její otázku, aby si nedělala starosti nebo aby neměla ještě větší vztek... |
| |
| V lodi Když Ysanne vysvětlí situaci a odejde, rozbuší se mi srdce. Sakra, nosit ho někam? Co když mi vypadne a ublíží si? Podívám se na Stena a poopravím se: Ehm..no, ten už je na tom asi tak špatně že mu pár modřin asi neuškodí. Dolehnou ke mě zvuky rozhovoru. Ysanne zřejmě někoho potkala na cestě zpátky. Ten hlas mi někoho připomíná, ale nesnažím se vzpomenout kdo to je. Teď mám plné ruce práce..teda, Stena. Ysanne se zdá přítomností další osoby poněkud rozladěná. Nedivím se, stalo se toho za dnešek i tak moc. Pokynu Warrenovi a» Stena chytne za nohy a sám přistoupím k pilotnímu křeslu zezadu, podeberu zraněného pilota pod pažemi a podívám se na druhého nosiče. ''Na tři ho zvedneme, ok? Raz..dva..tři!'' Zaberu, společnými silami Stena nadzvedneme a vyneseme do uličky mezi křesly. Pomalu začnu couvat a snažím se sladit krok s Warrenem. Postupujeme uličkou a vzápětí narazíme na překážku. Podívám se na Ysanne a hloupě (v tu chvíli si to ale neuvědomím) pronesu: ''S dovolením?'' |
| |
 | soukromá zpráva od Airë - CP pro |
| |
| Stříbrná hvězda  V hangáru číslo 7. Za vraty z tvrdého železa se nachází loď. Na první pohled se zdá být spíše odstaveným vrakem, ale rychlé závěry mohou být klamné. Za kalně šedými, oprýskanými a poničenými pláty krytu, se skrývá pravý unikát. Plavidlo je zhruba 30-35 metrů dlouhé a 10 metrů vysoké. Bylo speciálně určeno pro boj - připomíná tedy velkou stíhačku, což je patrné i laikovi. Ovšem mechanici a znalí v tomto oboru dohlédnou ještě dále. Historie Hmotnost plavidla IG 2000 byla mnohem větší než je obvyklé, tedy u jednomístných stíhačů. Většinu interiéru zabíraly motory a zbraně, tudíž byla mohutnější a těžkopádnější než mnohé stíhačky, což zapříčinilo její zaniknutí. IG 2000 bylo tedy vyřazeno z výroby a pozvolna ničeno. Podařilo se však zachovat několik málo kusů. -tolik k historii Technické věci Manévrovatelnost u této lidi je zlepšena přes dvě pohyblivé klapky. Ty jsou během normálního hvězdného letu zasunuty u trupu, ale když je potřeba více manévrovat, tak se vysouvají. Klapky jsou vybaveny několika křidélky pro atmosférické manévrování a brždění. Lodní inerční tlumiče byly zpravidla vypnuty. Dalo by se říci, že loď je prakticky nový typ, protože se stala experimentem několika zdatných mechaniků, kteří ze stíhačky vytvořili loď. Manévrovací klapky jsou jediná věc, která zůstala ze staré verze stíhačky IG 2000. Několika roční práce v docích na Tatooinu dala plavidlu konečnou podobu. Energie lodi pochází z jednoho Kuat Galaxy-15 iontového motoru, jenž byl ukraden z vyřazené Nebulonské fregaty. Motory lodě jsou napájeny ze tří upravených energetických jader Quadex. Podsvětelná rychlost je zhruba na úrovni Slave I (loď Boby Fetta). Hypermotor je okopírovaným Nubian 327, třídy 1,8. Používaný královským korábem Naboo. Zbraně lodě se skládají z dvojice předních laserových kanónů, jednoho iontového kanónu na podvozku a dvojice projektorů tažných paprsků, jenž byly umístěny taktéž ve spodku, respektive v přední části podvozku. Interiér lodi Po vstupu na palubu lodi (v zadní části se nachází rampa – viz obrázek) musíte nejprve projít krátkým koridorem, který lemují holé, kovové zdi pokryté prozatím jen šedivou základovou barvou. Ze stropu vám nad hlavami visí kabely mnoha barev a žárovky, které zatím nejsou pevně umístěny ve stropě. Po průchodu chodbou jste se dostali do centrální místnosti celé lodi. Prvně si můžete všimnout velkého kruhového stolu, který obklopuje šest sedadel. Stůl i kožené sedadla jsou bílé, ale dlouhá práce na interiéru lodi jim přiřkla spíše šeď. Po pečlivějším prozkoumání si můžete všimnout ještě žebříku, který vede někam výše. Celá místnost má půdorys tvaru kruhu a je podobná chodbám na této lodi - vlastně všechny místnosti a koridory jsou ještě nedokončené. Jen některé místa zakrývají tabule bílého plastu a ze stěn, stropů ba i podlahy trčí kabeláž, jež mnohdy docela zavazí. Největší problémy má asi Togrian a Wookie. Celkově je v místnosti docela nepořádek, i když je všechno haraburdí nacpáno do čtyř velkých, černých beden, ve kterých se teď s chutí prohrabuje Jawa. Z centrální místnosti vede dalších pět cest, tvořící jakéhosi pavouka. V pravém dolním rohu je vchod na provizorní ošetřovnu. Musíte nejprve projí menší chodbou a ocitnete se v obdélníkové místnosti s lůžkem, bednami a ocelovou skříní roztáhlou po celé zadní zdi. V levém dolním rohu je chodba, vedoucí do malého skladu, kde je plno součástek, věcí, beden a všemožného materiálu na dokončení lodi. Chodba v pravém horním rohu naopak vede do kajuty, tedy odpočívárny pro posádku. Místnost ukrývá poschoďové lůžka, z čehož na jedné palandě chybí matrace. Předposlední cesta je v levém horním rohu a je také propojena s centrální místností chodbou. Koridor vede až do strojovny, kde je mimo panelu pro hyperpohon, motorů a dalších věcí ještě box s nářadím. Poslední je chodba, jež je přímo naproti vchodu. Vede do pilotní kabiny, kde je veliký panel s poblikávajícími kontrolkami a dvě sedadla pro pilota s kopilotem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vzhledem k tomu, že je loď ve výstavbě, tak na palubě najdeš téměř všechno co tě napadne. Ovšem kapacitátor nebo něco podobného si v těchto bednách nenašel... |
| |
| Lodí prošli nějací lidé a já, já je nechal téměř bez povšimnutí, zvedl jsem hlavu a podíval se po nich, ale pak se vrátil k přebírání beden z nákladními díly. Ostatně ani oni si malého Jawy nevšimli. Po nějaké chvíli je má snaha korunována úspěchem, v bedně se součástkami vyberu energetické vedení, použitelné pro těžší ruční zbraň či lehčí lodní dělo, strčím součástku za šerpu a ještě se malý moment prohrabuji součástmi, přičemž jich pár i vyhodím na podlahu. Ale ne všechno jsem zdá se našel, ale i tak jsem si vybral pár drobností. Pokrčím rameny a řeknu sám pro sebe… No nic, zkusím tohle a třeba to bude fungovat … ..ovšem pro lidi neznalé mého jazyka, jazyka Jawů, to je jen nesrozumitelné brebentění. Vrátím se zpět do hlavní místnosti lodi a najdu zde svoji zbraň, pokusím se nalezením vedením spojit energetický jádra. A pokud je to možné a našel jsem nějakou spolehlivější součástku, vyměním ji za obdobou jež tam byla původně. Ještě několikrát vše zkontroluji. Sedím na podlaze s mojí přestavěnou EMP puškou na klíně, a to v hlavní místnosti, před jádrem počítače. Rozhlédnu se kolem sebe, protože mám opět v úmyslu svůj výtvor vyzkoušet. Ale stejně jako předtím, i nyní si nejsem moc jist … |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Aqualish neodpověděl. Místo něho odpověděl jeden z Gotalů. Dva blastrové paprsky přiletěly od barového pultu a zastavily se o stůl, za kterým se schováváš. Pár sekund nato se ozval šramot ve vedlejším boxu. V baru je stále tma a do téměř tíživého ticha monotónně prská poškozený generátor. Nikdo nechce na sebe upozornit a dát najevo svou pozici. Dokonce i hosté sedí s tichou duší. Důležité je buď tiše sedět a nebo se tiše pohybovat. Tech: Mám pro tebe nákres. Až se někdy zas potkáme na ICQ, tak se mi ozvi. Dám ti ho. |
| |
| V lodi Jakmile Arutha zabere učinim tak taky a zvednu ležího stejně jako on. Neni zrovna nejlehčí a na zvedání těžkých břemen nejsem moc zvyklý, ale snad ho donesu tam kam máme. To, že se Ysanne postaví do cesty se mi nezdá moc vhodné. Když uhne jestli uhne s námahou ho nesu dál a ruce mi tak trochu klesají. Jakmile dojdeme na ošetřovnu z lehka ho položim na stůl a protáhnu se. "Neni zrovna nejlehčí" pousměju se a netušim jestli to ten druhý bral na vědomí... |
| |
| V lodi - kokpit Když si Ysanne povolá pomocníka, tak se usadím do křesla a dále už jen mlčky sleduji dění. Nejprve se přiřítí Arutha a hned poté Warren. V kokpitu začne být trošičku těsno, naštěstí jsem z dosahu všech těch těl a nohou, které se tam teď zmítají a snaží se dostat pryč omdlelého (nebo do nějakého podivného spánku propadlého) Stena a přivykám si na roli, že se možná dostanu i k pilotování. Po dvou dlouhých letech budu možná zase řídit loď...a to jsem si myslel, že už se toho nedožiju. Toho zážitku, kdy kolem sebe máte jen volný vesmír a dojde ke spojení živé části - mě a stroje - lodi...jen doufám, že se Sten dá do pořádku, aby alespoň asistoval. Když se z chodbičky ozve vzrušená konverzace, mám silné nutkání vstát a jít se podívat, co se tam stalo. Avšak "rozkaz" Ysanne a taky kokpit nacpanej k prasknutí můj záměr rychle zažene a tak se jen snažím naslouchat, kdo to tam mluví. |
| |
| Ospalou náladu v lodi vystřídala nejistota a spěch. Situace nabrala spád. Ukázala se návštěva, Jawa prohledával bedny a hledal součástky a jednomu z posádky se udělalo hodně špatně. Sten upadl do bezvědomí a Arutha s Warrenem ho odnášejí na ošetřovnu. Bohužel v koridoru, který je mezi kokpitem a centrální místností, narazili na Ysanne, která se tam střetla s Charismou. Znemožňují teď průchod. Jalu zůstal prozatím sedět u poblikávajícího pultu a sní o tom, že si zapilotuje. V centrální místnosti mezitím Tahiik překontroloval a znova složil svou EMP pušku a laškuje nyní s myšlenkou další zkoušky. Cassandra se nadále pohybuje ve snovém světě a nemá o dění na palubě Stříbrné hvězdy ani tušení. |
| |
 | V lodi Události, co se stali kolem mě, mě velice unavili v tuhle dobu jsem chtěla být dávno na cestě na Corusant, ale vyskytli se bohužel potíže a proto jsem si dala kratší spánek. Najednou sebou trhnu a nechápavě se kolem sebe začnu rozhlížet. Ježiši... sakra to snad není možný... já tu usnu... Instinktivně si šáhnu pod košili, jestli mé zbraně jsou na správném místě, tedy mé nože. Vstanu a jdu vyhledat někoho, kdo by potřeboval pomoc o demě, nejlépe práci s počítačem lodi. V koridoru potkám takový menší chlumec lidí, vidím že Sten je nějak v bezvědomí. "Co se mu stalo? Můžu nějak pomoct?" Pohlédnu na lidi, kteří stojí předemnou. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro "Heledte.. hmyzaci. Stoji vam to za to, umrit za nejakou prokletou mrtvolu?" pokusim se o diplomaticke reseni, ale i mne je jasne, ze to nebude ono, protoze jeste za poslednich slov vystrcim ruku s laserem po prave strane stolu a vypalim par vystrelu nazdarbuh k baru. Pokud nebude nasledovat moc zuriva odvetni palba, pokusim se natahnout i hlavu tak, abych za zablesku laseru videl na gotala u baru. |
| |
| V lodi - koridor Tak požádat o pomoc? V duchu si neodpustím ironický úšklebek. "Vám říkají Charisma, že ano?" spíše konstatuji než se ptám, protože si tu ženu z pískem zaváté uličky Mos Eisley pamatuji dost jasně. Nevraživě střelím pohledem ke vchodu do kokpitu, když zaslechnu Warrenovu poznámku o Cassadře. Spí?! A Tahiik? Kdyby o nás zavadili imperiálové, nevšimneme si toho dřív, než nám zaklepou na rameno... "Tady vám nikdo s ničím nepomůže. Jak vidíte, máme svých starostí dost - " Vzápětí do mě drcne Arutha sunoucí se z kokpitu s bezvládným tělem v náručí. Na kratičký okamžik útrpně zavřu oči, mlčky ustoupím ke stěně o pár kroků dál a přitisknu se k ní zády, aby se kolem mne mohli protáhnout. "Uložte ho v ošetřovně na lehátko, během chvíle jsem tam," poznamenám, když mě trojčlenný průvod míjí. "Navíc za chvíli odlétáme," obrátím se zpět k Charismě s lehkým pokrčením ramen. I když zrovna teď to tak moc nevypadá. Provoz v koridoru ještě zhoustne, když se ke všem těm přesunům přidá ještě Cassandra. "Všechno je pod kontrolou," odpovím obratem na její dotaz, naklánějíc hlavu, abych na ni přes Aruthu a Warrena viděla, "až na to, že nám sem přicházejí další a další lidé. Aniž by si jich někdo všiml." Možná to zní trochu jako výtka, ačkoliv, popravdě řečeno, nemám žádný důvod si myslet, že zrovna lidská dívka by měla být zodpovědná za hlídání vchodu do lodi. Nadechnu se, abych dodala ještě něco, ale po zralé úvaze se otočím k dění v koridoru zády a vrátím se těch pár kroků do pilotní kabiny. "Jalu, zavři prosím vchod do lodi. A aktivuj výstražné a obranné systémy, jestli tenhle stroj nějaké má." Počkám si jen na nějaký signál, že mi Kel Dol rozuměl, a vyrazím na ošetřovnu. |
| |
| V lodi - kokpit Sedím a v duchu se usmívám nad pohledem, který se mi naskytl. Zástup lidí, tlačících se a mačkajících se v úzké chodbě, která vede do kokpitu. Z nečinosti mě vytrhne až zvuk mého jména, kterým mi Ysanne dá povel. Vyslechnu ji a odpovím: "Rozkaz, kapitánko!" Když se zmatek kolem uklidní, obrátím se k ovládácímu panelu. Hmm, tak tohle se lehko řekne, ale hůře udělá. Takže zavřít dveře, by mělo jít lehce. Stisknu tlačítko na uzavření zadní rampy. Chvíli čekám, jestli se něco stane a pak začnu hledat páčku, nebo další tlačítko na zapnutí vnějších obranných systémů. Hmm, loď je vyzbrojena dvěma lasery vepředu a jedním iontovým kanonem na spodku...ten by se asi dal použít jako obrana, proti vetřelcům. Napadne mě a začnu se hrabat v ovládání a pokouším se zaktivovat iontový kanón, který jak doufám, není přidělán napevno, ale je otočný. Cílem mého úsilí je probudit kanón k životu a pokud možno získat nad ním manuální kontrolu. To by ještě scházelo, aby to začalo automaticky pálit na kohokoliv, kdo vejde do hangáru, přijde mi na mysl s hrůzou a tento pocit ještě znásobí mou snahu o ovládnutí zbraně. |
| |
| Loď - koridor "Ano, to je mé jméno, je na něm něco divného?" Zarazím se, když na mě humanoidka promluví takovým tónem, stejným jí odseknu. Poté se ale uklidním, přepočítám si, že vycházet s nimi po dobrém bude pro mne výhodnější. "Omlouvám se za ten tón hlasu a za to, že jsem sem tak vpadla. Vidím, že máte napilno." Procházející Arutha a Warren. Tázavě se na ně podívám, jakobych se jich ptala Co tu sakra děláte? Víc překvapeně se ale tvářím na Aruthu. Nicméně se vrátím k hovoru s humanoidkou. "Mohla bych vám pomoci, ten muž.. na lehátku je Sten, že.. je to pilot? Nebo proč tu tak dlouho trčíte?" Vybavím si jeho tvář a shoduje se s tváří muže na lehátku. Ustoupím co nejvíce to jde, aby mohlo s ním projít. |
| |
| Arutha, Warren Nakonec jste se protáhli kolem plazí ženy, Cassandry i příchozí Charismy. Arutha držel Stena pod pažemi tak, že ho tisknul k sobě a rukama svíral pevně jeho hruď. Muž dýchá jen velmi slabě. Warren naopak muže v mrákotách držel za nohy - připadla mu tedy ta lehčí práce přidržování. Nicméně, dopravit tělo na ošetřovnu nebylo nic jednoduchého. Ysanne s Charismou vám sice ustoupily, ale o Cassandře se to říci nedá. Snad očarována Stenovým stavem, zůstala stát uprostřed koridoru. Museli jste se přes ní protlačit. Na ošetřovně jste položili tělo na lůžko. No a Zanedlouho dorazila i Ysanne. |
| |
| Jalu Spínač na uzavření lodi jsi nikde na palubovce nenašel. (tlačítko je instalované jen u rampy lodi. Najdeš ho tedy v koridoru mezi centrální místností a samotnou rampou) Tlačítka na ovládacím panelu klidně poblikávají a knypl, díky spuštěným motorům, jemně třese. Ovládání iontového kanónu jsi našel - po chvilce urputného hledání. Tvým plusem určitě je, že se pomalinku s lodí seznamuješ. Povedlo se ti zbraň aktivovat, ale prozatím jsi nad ní nezískal kontrolu. Žádné ovládání nikde nevidíš. Těžko říci, jestli začne pálit kolem sebe a nebo jestli, jako tichá šelma, bude vyčkávat ve svém úkrytu na podvozku |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vlastně si něco podobného čekal. Tvá slova se jen vpila do celkového ticha, které proplouvá všude kolem tede. Zřejmě tě moc v lásce nemají a nebo se jen s tebou nechtějí bavit uprostřed boje. Možná v tom hraje roli i tvé tělesné složení… tak i tak, výsledek je stále stejný. V baru je hrobové ticho. Ovšem, dlouho už nebude… Po tvé palbě, kterou jsi nazval trefně - „nazdařbůh“, se rozhořelo hotové peklo. Klid a taktické jednání vzalo hezky rychle za své. Tvých několik výstřelů zažehlo palbu, která se přihnala snad ze všech koutů baru. Od baru se k tobě donesla sprška blasterových střel, které naštěstí pro tebe všechny pochytal silný stůl. Na druhé straně baru, zhruba naproti dveřím, v jednom z boxů (tam kde sedí Jawové) se vztyčila malá postava a začala do všech směrů rozdávat paprsky z EMP pušky. Jen kousek chyběl a jeden zbloudilý si našel i tebe. Pro tebe by to určitě mělo katastrofální účinky. Tohle zmatené rozsévání el. Výbojů nakonec surově přerušil jeden chladný výstřel z boxu, který sousedí s tebou. Postavička se odporoučela k tvrdé, pískové a poměrně studené podlaze. Někdo nevydržel tíživost okamžiku. Poslední bleskový paprsek se zaryl do zdi vedle generátoru. Zaskřípali dveře. V náhlém a chvilkovém pruhu světla se odhalila zákopová scenérie. Za pultem ustrašeně vykouknul pobledlý barman. Uprostřed klidně leží mrtvé tělo Caspera. Barová židle, kde seděl Indorian (Muftak) je prázdná. V boxu Jawů leží jedno mrtvé tělíčko v hnědé kápi a ostatní členové tohoto druhu se krčí nervózně za stolem. Zpoza pultu pak čouhá něčí blaster. Ovšem, Gotalové a Aqulish vidět nejsou. O uši ti zavadilo jen další jemné zašustění z vedlejšího boxu. Možná se něco chystá. Důležité však je, že někdo musel odejít. Někdo proběhl dveřmi a utekl. Barem se teď vnáší zápach spáleného masa o ohořelého dřeva… |
| |
| Prohledávám panel a zjistím dvě nemilé věci. Nejprve mě překvapí, že na otevření a zavření nástupních dveří, tu není absolutně nic a pak mě trochu roztřese pomyšlení, že kanón, co se mi tak pěkně podařilo zapnout, je úplně mimo mou kontrolu. Zatraceně, Jawu na tě! zakleju v duchu směrem k palubní desce a pak se na chvíli zamyslí, jestli mám risknout cestu do zadní části lodi a zavřít dveře sám, nebo tím někoho pověřím. Nakonec vyhraje mé pohodlí a také vůle k nerozlobení Ysanne, které by se určitě příliš nezamlouvalo, kdybych kokpit opustil. Proto se otočím směrem do chodby vedoucí ke kokpitu a zahalekám do ní: "Haló! Někdo běžte zavřít ty dveře, ovládání musí být někde u nich, protože na palubovce není!" Odmlčím se a chvilku čekám nějakou odpověď. Jen doufám, že to někdo slyšel a že nejsou všichni namačkaní na ošetřovně...stžejně jako byli tady. Pak se zevrubně pustím do hledání ovládání kanónu. Kurňa, stačilo by, aby automaticky zaměřoval a já ovládal střelbu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pohled do vesmíru je svazující... můžete se na něj dívat neustále a stejně se nijak nezmění. Přeci jen, je ale známo, že je obrovský a že se neustále pohybuje. Každá z těch svítících teček znázorňuje nějakou planetu, čí hvězdu. Je to nádherné... a to ticho. "Mohu"... začne po chvilce ticha znova svým známým tónem ..."jen říci, že zprávy z tajné základny na Tatooinu hlásí, že zaútočil na proslulý Bar v Mos-Eisley." Temný pán teď hovoří, aniž by se na tebe podíval. Jeho pohled je upřený do vesmíru. "A pokud jde o vaši poslední, ZBYTEČNOU otázku... Sama na ni znáte odpověď. Teď jděte... mám jinou práci." rozkáže nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Tahle patova situace me uz zacina zlobit; tim vic, ze ted mam dokonce hrozbu i za zady - totiz toho neznameho, ktery vybehl dvermi. Zlobim se sam na sebe, ze jsem nestihl zareagovat a sestrelit ho u vchodu. Ze by to mohl byt nekdo nestranny, me moc netrapi - jak si v mysli prochazim navstevniky zdejsiho baru, nenapada me moc jedincu, u kterych by mi prislo lito nahodneho zasahu. Nebo jakehokoli jineho zasahu. Ovsem s tim uz nic nenadelam. Ale dvere me privedli na lepsi myslenku. Rukou, ve ktere nedrzim blaster, uchopim levou hranu stolu a prudce jim trhnu tak, abych ho posunul o metr - dva napravo, tak, abych mel stul porad pred sebou a dvere za zady. Pokud se to povede, proste dvere rozkopnu, abych dovnitr pustil nejake svetlo. |
| |
| No? Už jdu ... zavřu ty dveře ... to je první věta jež se ode mne obyvatelé lodi dočkali, bohužel stejně jako vždy je vyslovena v mém rodném jazyce, jež je pro ostatní jen neurčitým brebentěním. Když kolem procházeli ostatní, já jsem se věnoval jen a jen své zbrani, přehlížen ostatními. Ani já si jich nevšímal. Nyní se ale zvednu, svůj Jawský EMP blaster uložím opatrně před sebe a volné sedadlo u jádra palubního počítače. Rozběhnu se k dveřím, a jakmile dojdu k východu z lodi, natáhnu se pro otevírání dveří, abych na něj při své výšce dosáhl. Předtím se ale ujistím, kde je Aaryu. Nějak ho nechci nechat venku. Když uvidím, že venku nikdo není, zavřu hlavní dveře.... |
| |
| Hangár číslo 7 Aaryu, ani Tartuff v hangáru nejsou. Rampa lodi se po Tahiikově zásahu začala zavírat,... až se nakonec úplně zavřela a oddělila tak, Tatooin od útrob lodi. Jste teď v bezpečí Stříbrné hvězdy. Dveře jsou uzavřeny a loď hlídá iontový kanón, který aktivoval Jalu. Ovšem, ovládání stále nenalezl - vůbec tam totiž není, asi chybí. |
| |
| soukromá zpráva od Airë - CP pro Nenávidím, když si ve mně čte jako v knihách, které mi kdysi předčítala chůva. Nenávidím, když o mně ví první poslední, nenávidím, když nazývá mé otázky zbytečnými.... uvědomuji si, že čím víc času s ním trávím, tím více se mu začínám podobat. Tak jako on, začínám mít zlost na vše kolem sebe. Není to fér, pomyslím si a p¨myslím tím svůj osud. aby o mně nikdo neměl ani ponětí, když v podstatě jsem jedna z těch, které rapidně hýbou dějinami galaxie. Z oken se nedívám. vesmír taky nemám ráda. Rázným krokem vejdu do hangáru a rozhlížím se po své lodi. |
| |
| Jen zběžně přelétnu pohledem centrální místnost, když tamtudy procházím. Z Tahiika, prohrabujícího se bednami u stěn, nezahlédnu víc než cíp jeho jawského hábitu. Nemám nejmenší ponětí, co zrovna vyvádí - prozatím ovšem stačí, že je na přítomen na lodi a že je nejspíš v pořádku. Narozdíl od toho člověka, pomyslím si, zatímco chvátám na ošetřovnu. Když dorazím, je už bezvládný pilot na lůžku. Ošetřovna není zrovna prostorná, a proto zůstávám u dveří, čekajíc, až oba muži vyjdou ven. "Arutho," oslovím prvního z nich, "mohl byste se vrátit do pilotní kabiny a být Jaluovi nápomocen s ovládáním lodi, pokud bude něco takového potřebovat?" O jeho způsobilosti pro řízení lodi nevím nic, ale kdesi v uličkách Mos Eisley, v rozhovoru s nyní zesnulým Isahirem, padlo cosi o pilotech, tím jsem si jistá. A na palubě tohoto stroje jsem ho prvně spatřila u lodního počítače. Snad to něco znamená. "A vy," obrátím se k druhému přenositeli bezvládného těla, než mi stačí proklouznout, "zkuste zjistit, proč přišla ta žena, Charisma. Tvrdila, že chce pomoct. Asi bychom měli vědět, s čím." |
| |
| Po protažení se podívám po ostatníc a opřu se o zeď se založenejma rukama na hrudi. Tiše poslouchám ostatní a přitom je i pozoruju. Docela mě zajímá co se stalo s tim mužem co jsme ho sem nesli. Je možný, že to někdo řikal, ale to si asi nepamatuju nebo jsem je neposlouchal. "Dobře" souhlasně kývnu a pomalu se protáhnu kolem Ysanne, která stojí ve dveřích. Snažim se najít Charismu, která by měla být v centrální místnosti nebo jak jí tady nazývají... |
| |
| Stojím tam doslova jak tvrdé i. Ruce složené na prsou, ve tváři nepřítomný výraz. Jakobych o něčem přemýšlela. Ani jsem si nevšimla ocházející Ysanne, ani toho, že mne někdo hledá. Tupě zírám kamsi do země a pohledem se snažím dostat skrze. Nejde to. Nejsem Superman. Někdo kolem mne prošel. Zaujalo mně jeho oblečení a vzhled. Toho jsem už někde viděla.. taky v baru. Tázavě vzhlédnu k Warrenovi, jakobych se ptala Co chceš? |
| |
| Chvíli si jí ještě prohlížim než se vůbec odhodlám na ní promluvit. Naše poslední setkání v baru si už moc nepamatuju, ale je vidět na mém výraze, že jsem tě už také viděl. "S čím nám můžeš pomoci?" zeptám se jí stručně, protože víc asi zatim vědět nepotřebujeme. Divim se Ysanne, že chce vědět proč přišla když je logické - aspoň teda podle mě - že chce stejně jako ostatní odletět z téhle planety... |
| |
| Vytržena z přemýšlení jednoduchou otázkou se zarazím. Překvapivě. Nevím, co pořádně odpovědět, aby to nevyznělo zoufale... ale já jsem zoufalá. "Ehm.. no." Odkašlu si. "Viděla jsem, že máte problém s pilotem. Pokud to pilot byl.. na tom lehátku. A.. já nemám svou loď.. a.. tak bych vám mohla nabídnout mé služby." Chvíli mluvím zaraženě, ale po momentě se dostanu do mého sebejistého tempa a pokračuji v něm dál. "Víte, nikdo nezná přilehlé planety a celou galaxii lépe než já. Můžu vám ukázat zkratky, cesty, o kterých jste ani nevěděli. Jen mne vezměte sebou." Apeluji na tebe přátelským tónem hlasu. |
| |
| Poslouchám co mi Charisma sděluje a chvíli si rozmejšlim co odpovědět. Vlastně netušim co jí mám říct já když stejně hlavní slovo má Ysanne. "Piloty tu máme, ale možná by se přecejenom nějaký hodil" kejvnu ramenama, protože netušim jak dál a potom jí naznačim, aby šla zamnou. Pomalu jdu chodbou za Ysanne na ošetřovnu kde by ještě měla být. "Zopakuj to tady prosím" řeknu Charismě a ustoupim ze dveří, aby mohla mluvit... |
| |
| Konečně položíme bezvládné Stenovo tělo na ošetřovně. Trochu mě tento odnos unavil a tak po opuštění ošetřovny odstoupím stranou a opřu se o stěnu. Protřepu ruce a čekám, co se bude dít. Na nějakou vlastní iniciativu se teď zrovna necítím. V tu chvíli už ale Ysanne rozdává další pokyny. Organizace by jí celkem šla. Určitě v tom má nějakou praxi pomyslím si, přikývnu a odlepím se od stěny. No to mě potěš, já a pomáhat s ovládáním lodi? No..letět s ní snad nemusím a počítač by něměl být problém..Pokud se někdo uráčil zadat konečně přístupová hesla Zalituju že tady s sebou nemám žádná ze svých elektronických zařízení, která by mi v prolomení bezpečnosti jistě pomohla. V centrální místnosti si ničeho nevšímám, na moment mě zarazí jen zavřené dveře. Namířeno mám ale do pilotní kabiny. V duchu si zkouším představit půdorys lodi a umístit do něj mnou navštívené místnosti. Když dorazím ke svému cíli, oslovím sedícího Jalua. Promiňte? Ysanne mě poslala, abych vám tu pomohl, jestli je s něčím třeba. Docela se vyznám v počítačích, takže jestli je nějaký problém s nimi, jsem vám k dispozici... řeknu mu ještě ve dveřích a čekám na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Začalo to nevinně. Zatnul jsi svaly a vyrval jsi stůl z podlahy. Pak jsi ho metr po metru táhnul ke dveřím... Za doprovodu blasterových výstřelů (jejíchž většinu pochytal masivní stůl) a skřípání hran o podlahu. Jsi se nakonec dostal až na úroveň dveří. Ovšem dveře nevykopneš. Jsou silné a tvému nátlaku odolají. Všiml sis jedné důležité věci, že se otvírají směrem dovnitř. Jsi tedy schován u dveří za stolem, který stále chytá salvy tvých nepřátel. |
| |
| Piloty tu máme.. jo.. ale možná tak ty imperiální.. pche Zapochybuji o schopnostech lodních pilotů, i když.. jeden z nich se zrovna válí někde na ošetřovně. Tvoje šance holka.. chy» ji za pačesy a vypadni z týhle zasraný planety.. tady tě už nic nedrží Porozumím gestu vybízející, abych Warrena následovala a učiním tak. Po jeho vzoru nahlédnu do dveří a pak vstoupím celým tělem. "Chtěla bych vám nabídnout mé schopnosti pilota. Věřím, že čím rychleji a nenápadněji budete tam, kde chcete být. Tím lépe. A já se vyznám dost dobře v téhle galaxii. Navíc, s ostatními galaxiemi nemám problémy. Mám dobrý orientační smysl a .." Smrdí to tu samochválou, pokračuj.. ale střídmě! "A.. tak bych vám snad mohla pomoci." Dořeknu klidným hlasem a čekám na odezvu. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Proc tady v tom prokletem baru nic nemuze jit snadno!? Rychle se otocim ke dverim a zacnu palit z laseru do pantu. (Doufam, ze mi palba od Gotalu dostatocne osvetluje cil, pokud ne, stejne se zorientuju podle zablesku z me zbrane.) Az se mi povede je roztavit, zopakuju si pokus o vykopnuti dveri. |
| |
| Stál jsem v chodbě u ovládání celou dobu, pozoroval jak se nástupní rampa zdvíhá a vchod zavírá, jako bych na něco či někoho čekal. Možná jsem se takto loučil s rodnou planetou, jež nikdy žádný Jawa snad ani neopustil, nebo jsem se jen chtěl ujistit, že zařízení správně pracuje? Těžko říci. Po chvíli hledění na těžké kovové dveře blokující nyní vchod jsem se otočil a svižně vykročil směrem hlouběji do lodi, zastavil se na křižovatce chodeb a zamířil k ošetřovně, jen do ní zdálky nahlédl, zamrkal žlutýma očkama zářícíma zpod kápě a opět se vrátil do centrální místnosti, na místo kde jsem nechal svou pušku. Sedl si na zem, zády se opřel o kovový pláš» lodního počítače a na klín si vzal svou pušku, a dal se do další kontroly mého „kutilského dílka“. Po nějaké době, kdy jsem byl naprosto ignorován, jsem se odvážil opět předponou páčku pojistky na malém ručním EMP dělu, zavřel na moment oči a očekával, co se stane …pln víry v to, že nejen mi zbraň neexploduje do obličeje, ale že bude i fungovat tak jak má. |
| |
| V lodi - ošetřovna Když se oba muži vypraví splnit, o co jsem požádala, dovolím si jeden dlouhý unavený povzdech. Alespoň se už nikdo nehádá, pomyslím si trpce. Netrpělivě - a snad i trochu nešetrně - odstraním vrchní vrstvy pilotova oblečení, sáhnu pro čidlo za výklopnou obrazovkou a zběžně jím ležícího člověka prohlédnu. Nesmysl, zírám nevěřícně na zobrazovací displej. Nemohl přece - Myšlenka je přerušená hlasem, který vpadl na ošetřovnu. Prudce se obrátím ke dveřím a podráždění mi zřetelně probleskuje ve tváři. Vím o tom, a tak mě to ještě víc rozčiluje. "Ale?" Takže se k nám chce přidat... další zoufalá duše na téhle lodi. Na kratičký okamžik se odmlčím. "Teď na vás nemám čas," rozhodnu se nakonec a výmluvně pohlédnu na bezvládné tělo přede mnou. "Promluvíme si později," dodám a jednou rukou už se přitom probírám přihrádkami jednoho vyvýšeného kontejneru. "A zavřete za sebou," vzpomenu si ještě, než se plně ponořím do zachraňování života, který pomalu vyprchává z člověka na lehátku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vaderův vlajkový ISD, s příhodným jménem Popravčí nehybně pluje vesmírem a kolem něj je seskupena celá flotila. Z důvěrných zdrojů (mladého poručíka, jež se tě ujel hned při vstupu do hangáru) víš, že se nacházíte v blízkosti planety Ryloth. "Jdete s pověřením od samotného lorda Vadera, že? Heh… vlastně mi po tom nic není, já to samozřejmě vím, ale docela mne to zajímá. Víte, zajímalo by nás proč naše flotila čeká v tomhle nejzapadlejším koutě galaxie." dá se mladík okamžitě do hovoru. Neodvažuje se ti však pohlédnout do očí. Raději očima těká po hangáru. Nacházíte se u vstupních dveří. Přímo naproti vás je fialové silové pole a vedle je pultový počítač. V hangáru je plno stíhaček TIE na ramenových držácích vysoko nad vámi. Vypadají, jako netopýři odpočívající v jeskyni. Tiše čekají jen na to, až je někdo vyplaší. "Pokud nechcete nic povědět, tak to pochopím. Máte určitě svůj tajný úkol. My jen musíme sedět na zadcích a sem tam udělat nějaké to cvičení. Je tu docela nuda." povzdechne a utře si nos rukou, kterou následně utře do kalhot. Jeho uniforma není ta typická, kterou nosí lodní důstojníci. ta jeho je hnědá a ušpiněná od olejů. Je to zřejmě technický poručík nižší třídy. Na černé, lesklé podlaze, na které se odráží osvětlení je jen několik málo plavidel. Přesněji,... dva TIE fightery (jednomístné stíhačky) a jeden SFS TIE Bomber (známý bombardér). Kolem nich však poskakují droidi. Jde tedy o obyčejné kontroly a nebo lehké opravy. "Ehm... madam. Kde je vlastně vaše plavidlo?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Do lokálu vpadlo světlo a štěkot zbraní ustal. Na rozhlížení však prozatím není čas. Před stolem se zčista jasna zjevil Gotal s přichystaným blasterem. Už dlouho se k tobě snažil dostat. Teď se mu to konečně podařilo. Kdo je rychlejší? Smrt zatleskala a hladová šelma u jejich nohou se naježila. Záleží na každém sebemenším pohybu a hlavně na rychlosti. |
| |
| Warren a Charisma Ysanne vás poslala pryč z ošetřovny. Není žádný důvod jí tam překážet a neuposlechnout její žádosti, případně rozkazu. Sten na tom není dobře. Není čas na řeči. Odešli jste tedy a zavřeli za sebou tlakové dveře. -Jste tedy v malém koridoru mezi ošetřovnou a hlavní místností. Ysanne Nečekala jsi ani na odchod těch dvou a pustila si se do zachraňování. Nebohý pilot přecenil svou sílu a své schopnosti. Je to jasné. Tvůj pohled odborníka stanovil diagnózu rychle. Vlastně, poznal by to i laik. Mužova pravá nohavice je nasáklá krví a od dveří k lehátku vede červená stopa. Sten si musel ránu špatně ošetřit. To je tak, když někdo neuposlechne tvých varování. ty jsi se ho snažila zastavit, ale on se nenechal. Jeho tvář je teď nachově zelená a dech je hodně slabý. To znamená, že ani puls nebude nijak silný. Tahiik Mezitím u palubního počítače v centrální místnosti Jawa dokončil své dílko. Snad to tentokrát bude fungovat. Než jsi zavřel oči, tak sis mohl všimnout Cassandry, která se znova zabořila do jednoho ze sedadel. Pak jsi přepnul páčku EMP dílka. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Ozval zvuk vzdáleně připomínající silnou bombovou svářečku a zbraň se ti roztřásla v rukou. Jádra se spojila a ze spárů, kde součástky nedoléhají na sebe se vylinula modrá záře. Třesot přešel v lehkou vibraci a paprsek je připraven k vypuštění. Pokud to pevnost zbraně dovolí a paprsek jí nijak nezničí... pak bude hotovo. Jak se bude vlastně jmenovat? T-EMP-K? (-Tahiikův EMP Kanón) Jalu a Arutha V kokpitu se zatím roztáhla hnusná pachu» krve. Nejpatrnější z pachu, jež krev obsahuje jsou její železité složky. Pod sedadlem kopilota je nemalá louže krve, kterou tam zanechal Sten. Teprve teď jste si všimli krvavé šmouhy, která se táhne pryč… směrem do centrální místnosti. Cassandra Věci ti přestávají dávat smysl. Nejprve nesou Stena, kterého si měla chránit, (přál si to Isahir v tom domě – vzpomínáš? ) na ošetřovnu a teď se cítíš ještě ke všemu strašně ospalá. Vyrazila si tedy do centrální místnosti. Jako jediná jsi si všimla dlouhé krvavé cestičky, která vede z kokpitu na ošetřovnu. Sten asi krvácí. Ostatní byli asi zabráni do svých prací a tak je nenapadlo kouknout se na zem. Zmateně si se zabořila do křesla. Co budeš dělat? Co je asi se Stenem? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhovor mezi Wookiem a Duronem skončil. Ovšem důvod k radosti není, protože jak Durona, tak i Tartuff vyrazili někam pryč a k hangáru číslo sedm to rozhodně není. Mhegas na tvou otázku vůbec neodpověděl a opřel se o transformátor. Zdá se, že je myšlenkami úplně někde jinde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhovor mezi Wookiem a Duronem skončil. Oba dva se teď vydali někam pryč. Chlupatý Togrian vedle tebe se jen zamračil. Asi s touhle situací není potěšen a nevíc jsi mu stále ještě neodpověděl na jeho otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Buhvi proc me napadne ta pitoma fraze o umirani, kdyz sebou mrskam o zem a zaroven zvedam hlaven laseru k trupu Gotala. Delam to, jak nejrychleji jsem schopen - a presto je to jedna z nejdelsich chvil, jake jsem kdy zazil. Gotal se pomalu, desne pomalu sine ke stolu, odrazy tattoinskeho slunce a stinu delaji divne obrazce na hlavnich blasteru- Plynulost chvile se rozplyne pri prvnim vystrelu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hodila by se další známá fráze, jež teď docela výstižně popisuje situaci v Baru. Do teď jste se totiž jen naslepo odstřelovali. Kantýna v Mos-Eisley je poměrně známa po celé galaxii svým tvrdým životem a průměrnou úmrtností v této lokalitě. Myslím si však, že na dnešní den budou ještě dlouho vzpomínat všichni lapkové, pašeráci, Huttové i nájemní zabijáci. Někteří z nich se možná tomuto baru budou nějakou dobu zdaleka vyhýbat. Tvé jméno jistě vstoupí do dějin. Gotal oslepen světlem linoucím se ze dveří pohotově vypálil. Ty jsi nezůstal o mnoho pozadu. Jde jen o několik málo milisekund, které však jak víš mnohdy rozhodují. Ovšem udělal jsi jednu věc, kterou tvůj soupeř ne. Uskočil jsi a to tě zachránilo. Tedy, prozatím tě to nestálo život. Paprsek z hmyzákova blasteru ti škrábl levé rameno a vyletěl někam pryč. Opustil bar. Ovšem poškodil ti bundu a způsobil zranění. Rána bolí, jako čert. Naštěstí nekrvácí, protože je spálená. Gotal dopadl hůře. Ty si byl ke světlu otočen zády, takže jsi byl dostatečně přesný. Paprsek ze tvé zbraně se mu zahryznul do hrudi a přerušil tak práci životně důležitých orgánů. Bezvládné tělo se odporoučelo k zemi. Smrt znova zatleskala. Chce víc... víc... mnohem víc. Jsi schoulený za stolem. V baru je hrobové ticho - možná až moc. |
| |
| Chvíli s obavami sleduji jak se zbraň třese a jak z nedoléhajících součástí vychází modrá záře, ale pak vše začne fungovat tak jak má… Ano! nadšeně vyskočím ze země, EMP puškou, či nyní spíše malým dělem namířím někam do zdi, podívám se přes improvizované hledí avšak prst se opatrně vyhne spoušti, nyní nepotřebuji střílet na nic, a nikoho. Ale nadšení z funkčního vynálezu je zjevné a jelikož si mne nikdo dosud nevšímal, musím se pochválit sám … Jsem nejlepší Jawský technik na planetě! No vidíte že nás nemáte podceňovat! zabrebentím mým rodným jazykem, sice jsem se nikdy moc jako technik, či dokonce zbrojíř necítil, ale můj funkční výtvor mne opravdu zjevně potěšil. A snad mi i zvedl sebevědomí, v blýskajících se žlutých očkách je nadšení vidět. Chvíli si ještě prohlížím funkční zbraň v rukou, pak opatrně předpnu páčku opět zpět, zbraň se zajistí opět a energie by se měla neškodně rozplynout, či spíše opět nabít zpět do zásobníků. Když vše funguje, položím zbraň na jedno z křesel a dívám se na ni, přemýšlím jak bych mohl své zbrani asi říkat. A je vůbec vhodné zbrani nějak říkat? Tahiikovo osobní EMP dělo zní příliš drsně, tak tomu říkat nemohu .. |
| |
| V lodi - kokpit Zvednu hlavu od počítače, když za mnou promluví na mě, jen se otočím a na chvíli na něj pohlédnu. Sakra, až teď mi došlo, že mě tady většina posádky bere víc než jen otroka - majetek. Důkazem je vykání od tohohle chlapíka. "Vyznáš se v počítačích? Tak to seš tady jako na zavolanou. Podařilo se mi zaktivovat kanón na obranu lodi, jenže nevím, jestli to nezačne automaticky pálit po každém, kdo se jen přiblíží. Takže kdybys mohl nějak nastavit manuální kontrolu nad celou zbraní nebo aspoň ovládání palby, byl bych ti moc vděčnej," vychrlím na něj svůj problém a ihned uvolním místo před počítačem. Skvělé, on mi vyká a já hned začnu tykat...copak jsem všechny na palubě přeřadil na sobě rovné? "A myslím, že to vykání je zbytečná formalita. Stejně tu nějakou chvilku pobudeme spolu, takže nač takovýhle manýry. Mimochodem, jmenuju se Jalu." Pach krve, jako bych ani nevnímal a výraz mé tváře, po spatření krvavé stopy, je dobře skryt pod maskou. |
| |
| Mé čichové buňky zaznamenají podivný zápach a tak se rozhlédnu okolo a hledám jeho zdroj. Netrvá to dlouho - nápadně červená skvrna se nedá přehlédnout. Tvář se mi zkřiví kombinací znechucení a překvapení. Nemám ale čas o tom přemýšlet, protože Jalu zareaguje na moji otázku. Neunikne mi, že jako první se mnou mluví naprosto neformálně. Příjemná změna. Hmm, manuální ovládání zbraní? Jestli nebudou překážet ty hesla, nemusel by to být zas tak velký problém... Přikývnu, pousměju se a odpovím: Já jsem Arutha. Podívám se, jestli s tím dokážu něco udělat. Když jsem se pokoušel manipulovat s počítačem posledně, většina funkcí byla zaheslovaná..ale jak tak koukám, loď už je aktivní až až. Zasednu k počítači a pokusím se prokousat k ovládání zbraňových systémů. Lovím při tom z paměti všechny finty, které jsem se v minulosti naučil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Najít kódování zbraňového systému a důležité programy nutné pro funkci děl a kanónů zvládneš nalézt docela rychle. Není to nic těžkého a nejsi žádný amatér. Dokážeš tedy kanón aktivovat, deaktivovat a s trochou námahy i přeprogramovat. To vše přes palubní minipočítač, který se nachází po pravé straně od dveří kokpitu. Nemusíš tedy vůbec do křesla. Je to obrazovka velká asi 17 palců zabudovaná ve stěně a u ní je na pultíku panel pro ovládání. Ovšem, pokud by si chtěl aktivovat manuální ovládání, jak tě žádal Jalů... pak by si musel sehnat nějaký vhodný panel a vyznat se v lodní kabeláži. Přivést dráty, vše řádně zapojit, překontrolovat a naprogramovat. Toto zařízení totiž chybí. Asi nikdy nebylo. Celá loď se prakticky staví a dokončuje. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Zasviti mi oci, kdyz se paprsek propali Gotala a ten se skaci k zemi. Takove valecne remeslo, to je tvrda, pochmurni a nebezpecna prace, ale kdyz prijde moment jako ten - Zarvu, kdyz mi Gotaluv vystrel proleti ramenem, ale je to spis takovy hluboky valecny rev nez vykrik bolesti. Po vystrelu dopadnu se zadunenim na zem, pistoli svirajic obema rukama na brise. Bez toho, abych si oddechl a vydychal ziskani prvniho skalpu, rvu a utocim dal. Vykopnu obema nohama a srazim stul k zemi. Zatimco muj stit pomalu pada a zvetsuje mi palebni pole, sleduji zbrani klesajici hranu stolu a v momente, kdyz se nekde nad ni ukaze hmyzi hlava, zacnu palit. Tady jeden vystrel stacit nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ...Rezignuj a jsi cele v rukách toho kdo určuje vše. Bojuj a získáš vlastní prostor, nechá tě spolurozhodovat,- Chvíle ticha, která se zdála být nekonečná a přeci uběhla tak rychle, je pryč. Celá situace se ocitla v takzvaném hluchém bodě. Gotal se sesouval k zemi a ty si začal poci»ovat své zranění na rameni. Každá živá bytost v baru tiše oddechovala a lokálem poletoval pach smrti. A pak... tvůj válečný řev vše hrubě pře»al a celá scenérie nabrala rychle na obrátkách. Svaly ve tvých nohách se napnuly a ty si mocným kopnutím snožmo převrátil stůl. Tvé připravování na případný překvapivý útok se však ukázalo zbytečné. Hranu stolu jsi doprovodil očima až na zem, ale za celou dobu jsi nevystřelil. Neměl jsi na co. V prostoru je prázdno. Světlo přicházející z venku utvořilo jakési divadelní jeviště. Uprostřed je osvětlený kužel, jež se táhne směrem na zadní stěnu a kolem něj se rozkládá přítmí. Jediné co vidíš jsou tři Jawové krčící se v jednom z boxů. Momentálně jsou všichni přesně naproti tobě. Také vidíš mrtvé tělo Gotala, jež si bravurně sundal a tělo Caspera, o kterého se vede celý souboj. Ostatní nevidíš. Jen barmana ještě tušíš za pultem. |
| |
| Ani nestačím usednout do křesla a už vybíhám směrem k chodbě. Kupodivu mi (zatím) nehráblo, všiml jsem si jen panelu ve zdi, který se pro můj úkol hodí nejlépe. Tak se na to podíváme..třeba si zastřílím po nějakých imperialistech! Chvíli se soustředěně věnuji počítači, ale pak se zamračím a ustoupím o krok vzad. Zklamaně zakroutím hlavou a pohlédnu na Jalua. Výraz v mé tváři mluví za vše. Nejde to. Nebo alespoň já to nezvládnu. ''Máme docela problém..'' pronesu opatrně a nadechnu se, přemýšlejíc jak nejlépe záležitost shrnout. ''Vypadá to, že majitel této...lodi...nepovažoval za nutné, aby se kanóny daly ovládat ručně. Takže to nepůjde, leda bys náhodou dokázal celý takový systém do lodi zavést, k čemuž předpokládám nemáš prostředky.'' Povzdechnu si a napůl jen tak pro sebe dodám: ''A já bych s tím nic neprovedl ani kdybych ty prostředky měl..'' Věnuji pohled panelu a odevzdaně řeknu: ''No, zkusím se aspoň podívat na naprogramování té zbraně..a» nezačne, jak jsi říkal, střílet po všem co se hne.'' Skloním se k počítači a prozkoumám možnosti naprogramování iontového kanónu. Je na mě vidět, že zrovna velkou radost z této činnosti nemám. No, aspoň jsem trochu užitečný..třeba mě zatím nevyhodí...a udělají to až ve vesmíru...bez skafandru.. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Rev postupne utichne, uz jenom naznak zavrceni se line z rychle se dmoucich plic napumpovanych adrenalinem. "Hajzle, kde ses...?" potichu prohlasim, kdyz si hlavni laseru prohlizim bar. Presto, ze mi v hlave blikne vzpominka na nekoho, kdo pocas prestrelky utekl z baru, nehodlam nic riskovat. Pomalu se vztycim, laser jeste porad sviram v dlanich v palebne pozici, a tise se vydam podel leve zdi baru, prohlizejic boxy. |
| |
| Koridor lodi Ještě jednou se ohlédnu za skomírajícím Stenem a pak jdu tam, kam mne humanoidka poslala. Jinam, abych nepřekážela. I tak se tu pořád cítím dost nesvá. Vidím, že mne následuje ten černoch. Někoho mi připomíná. "Že já jsem vás už někde viděla. Ale ano.. v baru v Mos Esley.. vy jste tam taky oxydíroval, co? To je náhodička.. že se setkáváme zrovna tady, za takových okolností. Podivné, nemyslíte?" Vypadáš na pěknou imperialistickou svini.. což ovšem je skoro každý, se kterým jsem se setkala.. Postavím se a opřu se zády o stěnu. Založím si ruce na prsou, nohu pokrčím a opřu o zeď a čekám na odpověď. |
| |
| Koridor lodi Vyjdu za Charismou a sleduju jí až na místo kde se zastaví. Nemůžu si nevšimnou Charismy zadečku, který se předemnout tak vrtí. To chce klid usměju se pro sebe a zvednu pohled jakmile se Charisma zastaví. "Ano viděla jste mě v kantýně a myslim, že jste tu už byla" nejsem si jistý nad svými slovy. Teda to o tom baru si jistý jsem, ale to jestli byla už ne. "Pojďte pujdeme zatim do zasedačky" Zase se rozejdu. V Zasedačce nebo v centrální místnosti se opřu o stůl a založim si ruce na prsou. Myslim, že tady je ideální, aby náš rozhovor pokračoval... |
| |
| K zasedačce "Stejně, jak tak koukám, tak bychom tu jen překáželi." Lehkým zhoupnutím se odtrhnu ode zdi a vydám se tam, kam mi Warren ukáže. "A jakže se to jmenujete? Nemám pamě» na jména a možná vás ještě několikrát oslovím hej ty" Řeknu, aniž bych se otočila, ale pousměji se při tom. Jelikož jdu teď první, tak nahlédnu do zasedací místnosti, kdo tam všechno je a pokud je volná židle/křeslo, tak se posadím. "Jak dlouho tu míníte ještě zůstat? Ne nadarmo se povídá, že čas jsou peníze." Hodím si nohu přes nohu, pohodlně se zapřu o zadní opěradlo a ruce pevně položím na postraní opěradla. Jo.. tohle by se mi líbilo.. |
| |
| K zasedačce Pozoruju Charismu a přitom se mírně usmívám. "Moje jméno je Warren" Po chvíli si uvědomim, že jsem se vlastně představoval jinak, ale je to už jedno, protože jsem to vyslovil. "Netušim se kdy vyletíme, kapitánka je tady myslim Ysanne." Řikám to celkem nejistě, protože je dost možný, že jsem to zapoměl a jelikož jsem za poslední dobu něco prospal tak se něco mohlo změnit... |
| |
| TECH: prosím o nahlédnutí do diskuze. Děkuju... |
| |
| K zasedačce Sedím v zasedačce a docela se nudím. Všichni tu pobíhají nebo co já vím, ale nic se neděje. Byla jsem se podívat za Stenem na ošetřovně, ale vypadal, že se neprobere hned. Takže jsem se vrátila zpátky do zasedačky. Kdy se konečně vyletí, už bych chtěla být na Corusantu a né trčet na této blbé planetě. Chvíli si prohlížím hlavní počítač lodi a zjistuji, jaké je vlastně vybavení lodi. Když najednou vejdou do místnosti ty dva. Warren, kterého znám a Charisma, kterou znám vlastně taky. "Zdravím vás tu, nevěděla jsem, že letíš i ty snámi, myslela jsem, že máš vlastní lod." Stěmito slovy se dívám Charismě do tváře. |
| |
| Asi už v zasedačce Otevřu ústa, už jsem chtěla Cassandru, dívku z baru, pozdravit, když v tom jí z úst vyjelo to slovo vlastní. Sklapnu a chvilku nic neříkám. "Věci se mění. Všechno nedopadne tak, jak by sis přála." Dodám po chvilce. "A vypadá to, že mě tu budete mít jako společnost." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Čas běží a Chlupatý Wookie se nevrací. Zmizel v postraní uličce s Duronským technikem druhé třídy. Těžko říci kam, proč a kdy se hodlá vrátit. Zůstal jsi stát s Aaryuem u věžovitého alternátoru na hlavní ulici – v kotvišti. Žhavá slunce již brzo zapadnou. Vše se pozvolna noří do oranžové barvy a ulice začíná postrádat svůj všudypřítomný ruch. Má cenu stále čekat? Nebude lepší, když se za ním vydáš?… nebo snad oslovit Togriana? Jak už to tak chodí, tak tohle za tebe vyřešil někdy jiný. Tupý úder za krk tě vyvedl z rovnováhy a než si se stačil vzpamatovat, tak druhá rána pažbou ti vystavila jízdenku do říše snů. Poslední obrázek, který tě doprovázel do bezvědomí… byl rudo-oranžový písek. Tvé veliké tělo se sesunulo k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Čas běží a Chlupatý Wookie se nevrací. Zmizel v postraní uličce s Duronským technikem druhé třídy. Těžko říci kam, proč a kdy se hodlá vrátit. Zůstal jsi stát s Mhegasem u věžovitého alternátoru na hlavní ulici – v kotvišti. Žhavá slunce již brzo zapadnou. Vše se pozvolna noří do oranžové barvy a ulice začíná postrádat svůj všudypřítomný ruch. Má cenu stále čekat? Nebude lepší, když se za ním vydáš? Nebo snad se vrátit na loď… Jak už to tak chodí, tak tohle za tebe vyřešil někdy jiný. Tupý úder za krk tě vyvedl z rovnováhy a než si se stačil vzpamatovat, tak druhá rána pažbou ti vystavila jízdenku do říše snů. Poslední obrázek, který tě doprovázel do bezvědomí… byl rudo-oranžový písek. Tvé veliké tělo se sesunulo k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pomalu, zároveň s tvým utichajícím válečným řevem, se kantýna znova noří do ticha. Ticha nepříjemného a zákeřně se plazícího. Nicméně, ze zadu jeho celistvost sem tam přeruší tiché brebentění Jawů nebo zakašlání barmana, který je teď už jednoznačně schován za barovým pultem. Však, zatím nemáš žádné stopy po druhém Gotalovi a ani Aqualishovi. Postupuješ klidně, jako robot zkázy... či lovec stopující svou kořist. Dílem okamžiku je tíživá nejistota snoubící se s tichem. "Vpřed… červená a modrá! Hned!" ozve se hlas a tvrdě naruší atmosféru v baru. Jako studený vítr jež přijde v těch nekrutějších vedrech. Pro někoho přináší úlevu, ale pro někoho zákonitě zase přitížení. Hlas je zmutovaný přes helmu. Zni tedy strojově, ale i tak mu bylo dobře rozumět. Byl to povel. Do místnosti okamžitě vtrhli dva vojáci v černo-bílých plastových uniformách. Vojáci říše. Rozběhli se po kantýně. -"Modrá čistá!" -"Červená, narušitel!" zachroptěl voják, jež narazil na tebe. Okamžitě na tebe namířil svou zbraň. Po jeho hlášce do baru doslova vlétlo dalších pět mužů, kteří zaujali předepsané postavení. Přesně tak, jak měli naordinováno. Tak jak je to učili. Dva kryjí dveře a zbytek se rozmístí po baru. "Klid…Frixi! Ten je náš! Zaujmi obrané postavení." zchladil jeden z nově příchozích onoho horlivého vojáka s krycím názvem červená. "Rozumím, pane!" dostalo se mu okamžité odpovědi. Voják sklopil blaster a odešel. "Alex? Že?" zatáhl tě do děje muž, který je zřejmě velitelem a má celou tuhle divočinu na starost. "Kapitán Greg Ridixs..." představí se následně formálním způsobem. Ovšem, nestačí to ani pořádně doříct a z vedlejšího salónku se vyřítí Gotal se zuřivým chroptění a zbraní v ruce. Okamžitě, jako vosy, se na něj snesou paprsky zbraní říšských vojáků. Gotal se v lehkém výskoku zřítí k zemi. Mrtev. "Prohledat... zajistit. Ti co budou klást odpor...zabít." rozkáže svým mužům po tomhle incidentu a vrátí se znova k tobě. "Potřebuji s vámi mluvit... venku. Docela jste nám to zavařil, vážený pane. Prosím..." ukáže ti rukou na zničené dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Buhvi proc, ale jsem uplne klidny.. nejspis je to tim, ze takove uniformy jsem kolem sebe vidaval v boji cely zivot, a byly to barvy mych lidi, barvy bezpeci. Kyvnutim hlavou odpovim na dotaz kapitana Ridixse, jak se muz predstavi, ovsem v tom momente vybehne ze salonku druhy Gotal a vzajemne komplimenty prerusi. Reflexivne se otocim a k palbe pridam i par svych vystrelu. Pak, kdyz se hmyzak skaci k zemi, pozorne sledovan blastery imperialu, otocim se pomalu zpatky ke kapitanovi. Posloucham a zatim klidne zastrcim blaster do pouzdra. Kdyz me pohybem ruky vyzve "na prochazku", pokrcim rameny a vydam se tim smerem. "Zavaril v jakem smyslu, kapitane?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "To se hned dozvíte..." odpoví okamžitě kapitán Greg Ridixs. V jeho hlase jde poznat mírné zakolísání tónu. Nejde sice zaslechnout barvitost, díky jeho masce, ale i tak jistě odtušíš zbědovaný povzdech. Ridixs je velitelem 26. pěšího pluku... Písečných ještěrů (téhle věci si si mohl všimnout, když se otočil. Má značku na helmě - na levé straně). A je zřejmě navíc momentální zástupce Imperia zde na Tatooinu. Všem je známo, že tohle uzemí mají v državě Huttové. Dlouhé paže Impéria sem nedosáhnou. Říše zde nemá veliké pravomoce, ale to neznamená, že tady nemají malou základnu, která tenhle zločinecký brloch tiše z povzdálí kontroluje. Kapitán se pomaličku vydá za tebou. Ovšem, než tak učiní, tak ještě přelétne pohledem celou kantýnu a ne kratičkou chvíli zůstane zahryznut pohledem do mrtvého těla Caspera. Možná jej zná... a nebo jen ví o koho se jedná. Těžko říci. Venku se to od té doby, kdy si tam byl naposled, docela dost změnilo. Ovzduší je již čistější, všudypřítomný ruch ulic se vytratil a vše se pozvolna ponořilo do oranžově-rudé barvy zapadajících sluncí. Navíc je teď v okolí baru kolem dvaceti vojáků. Z nichž 15 jich má oranžové nárameníky na pravém rameni (speciální jednotky pro boj v poušti - Sandtrooper) I kapitán patří mezi ně. Ovšem, jeho nárameník je šedý. Uniformy Sandtrooperů mají speciální vzduchové filtry, které razantně čistí dýchaný vzduch, a celkově jsou výborně těsněny vůči písku. Navíc je to brnění dostatečně klimatizováno. "Chtěl jste to tedy upřesnit, že?" zopakuje. Jeho strojový hlas okamžitě utiší vojenské síly v dosahu. Vojáci přstanou mluvit mezi sebou. Nutno ještě dodat, že společně stojíte kousíček od baru. "Tak jo..." dodá, jako by si ho o to prosil. V rychlosti si sundá helmu, nacvičeným pohybem, a odkyje tak svůj ostře řezaný obličej, kterému domineje velký nos a husté obočí. Helmici si přitiskne k pravému boku a volnou levačkou si prohrábne propocené... kaštanově hnědé vlasy, jež má v krátkém sestřihu. "Jsem tady teprve chvilku a už řeším nedostatek disciplíny! Sakra! Má loď přistla tak tak během písečné bouře, ale o tom teď nechci mluvit. Ehm... můj předchůdce... váš přítel zajisté, totálně nezvládl danou situaci. Byl okamžitě odvolán z funkce, byla mu odňata hodnost a dle platného vojenského zákona byl následně uvězněn. Dostojí svého osudu... mám zprávy o tom, že se sem blíží zmocněnec samotného Císaře, který má nastolit pořádek a vyjednávat z rozhněvanými Hutty..." kapitán Ridixs přeruší svou řeč, aby se na tebe mohl příměji podívat. Jeho pohled ztratí formální výraz. "...Jak si to představuješ, chlape? Napochodovat do baru a vystřílet ho... zabít zajatce samotného Jabby Hutta s ke všemu ještě navíc máme poničenou třináctku, jež ten magor Nessa nechal vybombardovat. Ještě, že se nám podařilo vypátrat všechny narušitele. Naše budoucí zajatce. Jsou v hángáru číslo 7..." při poslední větě zakrouží očima a odfrkne si. Než začne mluvit, tak stihne ještě našpulit rty, jako by nad něčím uvažoval "Hehe. Doufej, že nedorazí Darth Vader. Myslím toho zmocněnce. Já už jsem se s tou černou zrůdou setkal. Nemá žádné city... nic... prázdno... šlus!" názorně si poklepe na hrudi, tam kde má srdce, aby ti vše patřičně demonstroval. "Zabil tehdy dva mé nadřízené... jen tak. Pohledem. No! Nějak to vyřešíme... půjdeš s námi. Půjdeme pochytat ty z toho hangáru... souhlasíš? Jsem chlap a ruzumím ti. Já byl teké takový, když jsem byl mladý. Třeba se mi povede ti pomoct. Zajatci by ti mohli ulehčit z trestu, to je fakt. Dobrá tedy... půjdem na ně!" pokývá hlavou nad sou úvahou a upře na tebe své oči ještě více. Nasucho polkne. "Hele... jakou máš vlastně hodnost?" |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Kdy se to vsechno stihlo takhle posrat? Nastesti mi dlouhy proslov kapitana da dost casu na to, abych se trochu vzpamatoval. "Nadporucik," plynne zalzu, az to tiskne. ".. ovsem ve zdejsich zaznamech nejsem, byl jsem nedavno prelozen a byrokracie - nezajimave," myknutim ramen smetu tema ze stolu. "Ale vazne ocenuji, kapitane, vasi shovivavost. Uz tak si ty preslapy dost odskacu, ovsem prictenim spoluprace bych zas tak trvde dopadnout nemusel, eh?" Ja? A potrestan? No to mam zrovna v planu, pche... ale jestli sem miri imperialni vyslanec, opravdu by nebylo zle si nejak... zajistit lepsi vyjednavaci pozici. Ne ne, chlapce, pokud to budou zajatci, nebudou tvi, ale MI zajatci. Odkaslu si, pisek kolem lita porad, asi zbytky boure. "Pokud jsou porad v tom hangaru, mohl bych tam jit prvni a vyradit jim obranu - znaj me a tusim ze mi veri natolik, aby me pustili dovnitr, co rikate?" |
| |
| V lodi - kokpit Když mi Arutha oznámí, že manuální ovládání kanónu nedostanu, jen si tiše povzdechnu. Pak se zamyslím a navrhnu věc, která mě právě napadla: "Zajímalo by mě, jestli má ta loď na zádi senzory, aby jsme mohli sledovat, kdyby někdo vešel. Vypnem kanón a když vejde někdo, koho neznáme, tak to zapneme a loď se o něj postará," vyjádřím svou domněnku a pak se zase usadím do pilotního křesla a pokusím se na obrazovku nahodit záběry ze senzorů mířících na vchod do hangáru. Kanón prozatím nechávám zapnutý. |
| |
| v zasedačce Podívám se na Charismu když promluví o tom, že nám tu bude dělat nějaký čas společnost. Nevadí mi, že tu bude i když poslouchat její poučky se mi taky zrovna moc nechce. "Jestli vůbec někdy odletíme" Podívám se směrem do kabiny jestli se tam něco děje nebo ne... |
| |
| V lodi - kokpit ''To by nemuselo být špatné...otázkou je, jestli se kanón bude obtěžovat vůbec vystřelit...'' odpovím, ale po chvíli dodám: ''ale za zkoušku to stojí. Zkus ty senzory aktivovat, kanón bude lepší nechat tak, jak je. Kdyby se teď vypnul, s mým štěstím by dovnitř v tu chvíli napochodoval někdo s ne zrovna přátelskými úmysly..'' Vzdám marné zápolení se zjevně nedodělaným ovládáním kanónu a svou pozornost přesunu na obrazovku. |
| |
| Zasedačka "No, zdá se, že nejspíš ne." Taktéž nahlédnu tím směrem, kterým kouká teď i zvědavec Warren. "Zajímalo by mě, co nás brzdí. Toho chlapa přeci můžou operovat i na orbitě,ne?!" Začnu nervozně po»ukávat nohou. "Bože.. to mi snad dělá někdo naschvál." Tiše si zastesknu. |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Rozhlédnu se po ošetřovně. Snažila jsem se, to se nedá popřít. Nepořádek kolem - rozházené nástroje, zotevíraná pouzdra s ampulemi, napůl vytažené zásuvky kontejnerů, zaprášené pilotovo oblečení zchumlané v rohu - je dost výmluvný sám o sobě. Krví skropená místa jen dotvářejí obraz chaosu. A prohry. Prohlížím si mužovu tvář a přestože prudce mrkám, vidění se mi rozostřuje čím dál tím víc. ... "Netrap se s ním, Princezno, toho už nezachráníš. Jdi pomoct s tou hrudní perforací, my s Rothis doděláme tu havárku rodianskýho há-er-téčka." Pamatuji si, jak jsem hleděla na mrtvého Quarrena, kterému potrhaná a rozmačkaná chapadla dodávala směšný výraz. Nebylo to poprvé ani naposled, co mi pod rukama zemřel živý tvor, ale tenkrát na té nemocniční lodi jsem si poprvé uvědomila, že... "V těchhle chvílích nesmíš uvažovat o principech, Princezno," říkal mi tehdy jeden z nejlepších přátel a objímal mě rukou kolem ramen. S překvapením si uvědomím, že se mi stýská po mých spolupracovnících z dřívějška...hlavně po týmu, který byl násilím rozpuštěn po tom, co se vlády chopil Císař. Po týmu, kde mě kvůli mému původu překřtili na Princeznu; po týmu, mezi jehož členy jsem měla druhý domov. Možná spíš kvůli tomu než pro neživé tělo přede mnou mi do očí stoupá vlhkost. S povzdechem zaklapnu diagnostický panel a otřu si oči hřebetem ruky. Nemá smysl vidět nadále v zemřelém Isahirově příteli něco víc než mrtvolu, kterou je třeba odnést mimo loď, než se začne rozkládat. Nemá to smysl, přesto mám pořád na diagnostickém lehátku člověka a ne pytel kostí... Musíme se o něj nějak postarat. Naposled sklouznu očima po nehybném těle, lhostejně odkopnu z cesty hroudu použitého obvazového materiálu a vyrazím ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Důstojníkův vcelku uvolněný výraz vydrží až do konce tvých slov, jež zakončíš vcelku logickým návrhem. Potom zvážní. Tvá poznámka o tom, že v řadách těch rebelů máš známé je docela dobrý důvod svěřit ti onu akci, o kterou si nedhodil, ale kapitán to přejde jen letmým přikývnutím, kterým ti dá jasně najevo, že to bere na vědomí, ale velitelem je zde on. Pak, když stihne změnit téma, tak je jisté, že na tohle můžeš klidně zapomenout. "Docelá dobrá práce, nadporučíku. Pustit se do boje proti dvěma Gotalským lovcům...a ještě ke všemu ve tmě. Slušný výkon. Aa... abych nezapomenul... pokud jde o toho Aqualishe, tak toho jsme odstranili. Svědky nepotřebujem." ušklíbne se a otočí ke svému mužsvu. "Hanize!... kde máš toho ještěra? Chci mít u toho hangáru tři přenosná iontová děla, tak sebou mrskni!" V odpověď mu bylo zašumění v řadách vojáků. "A ty se postráš o to zasrané heblo, které má vyřadit tu elektroniku lodních systémů... Nepstre! Nečum do blba, když s tebou hovoří důstojník! Jestli to nebude připraveno, tak tě osobně nakopu! Rozumíš?" švihnul po důstojnicku dalším rozkazem a výhružkou do řad svých lidí. Dále už je to jen otázka vteřin, kdy si bleskově nasadí helmu a do vysílašky (vní zabudované) nařídí okamžité vyklizení kantýny. "Nadporučíku Alexi Conqaray-i. Teď spadáte pod moji jednotku!" spustí starým známým strojovým tónem, přes masku. "Netoleruji žádné hrdinké činy. Jsme v tom všichni společně. Teď... naklušete do toho hangáru a pokusíte se vyjednávat. Pokud se vám do západu sluncí nepodaří vyřadit obranu, tak tam vtrhnem. Pokud budou problémy, tak dejte znamení a my vtrhnem. Jasné? Budem čekat na znamení u hangáru. Pokud je to jasné, tak padejte... čas vám běží a já mám ještě práci." mávne na jednoho z vojáků a ten mu okamžitě donese blaster. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro "Eh, vlastne jeste jedna vec - doufam, ze je mate jistene ze vzduchu? Co jsem naposled slysel, chystali se odletnout hned jak se jim podari nazhavit systemy... nerad bych aby uplachli po prvni zmince o imperiu...?" jeste se zkusim neco dozvedet o vzdusnych silach techhle pajacu. Pokud by meli nahoru vlastni dreadnought nebo neco, bylo by lepsi zasit se na par mesicu v pousti, nez se pokusit prorazit a polykat vakuum... uvidime. Pockam na odpoved, jestli ji dostanu, pak se vydam smerem k hangaru. Zastavim se pred vratama a podivam se, co se zmenilo od doby, kdy jsem tady byl naposled. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "To nechej na nás!" odpoví ti velitel rázně a ukáže ti směr, jež tě má dovést na hlavní ulici. "Ty se postarej o hangár 7... budeme připraveni." dodá ještě a dál už to nijak nerozvádí. Přeci jen... jsi už na odchodu. Nezbývá ti tedy nic jiného, než se otočit a vyrazit. Za zády ještě zaslechneš několik dalších rozkazu a šum vojáků, který po několika krocích zmutuje v jednotvárné hučení. Prošel si kolem stojících bílo - černých uniformovaných vojáků a zamířil si na… snad jedinou dopravní tepnu v Mos Eisley. Zatím co postraní ulička, kterou jsi poměrně rychle prošel je prázdná a tichá, tak na hlavní ulici je to jinačí. Ovšem, provoz už není tak veliký... blíží se soumrak, a tak obyvatelé většinou volí klid svých lodí nebo domovů. Před tebou se rozprostírá klasická dvouproudovka, po které se sem tam prožene nadzemní vznášedlo. Kolem uší ti vždy zahvízdá zvuk pulsních motorů a odpor vzduchu ti vmete písek do tváře. Zase nic nového. Dalo by se říci, že už sis zvykl. Na krajích cest se sem tam mihne pilot, mechanik, otrok či náhodný kolemjdoucí. Důležité je taky, že tam hlídkují vojáci Říše. Něco se chystá a ty víš co… Když se rozhlédneš tak nevidíš nic jiného než hangáry, které mají systematické číslování. Všechny jsou uzavřené až na jeden - Hangár číslo 7. Ten má své oranžové vrata otevřeny. S klidně si se vydal k němu a vstoupil. V hangáru je pusto. Střecha je stažená a uprostřed stojí loď. Její motory běží a vstupní rampa je vytažená… vchod je uzavřený. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| zasedačka Pusou meleš dost to je pravda Podívám se na Charismu, ale zatim jí nic neřikám protože mě docela překvapuje jak si vyskakuje když tu neni ještě ani hodinu. "Také bych rád letěl, ale asi to ještě nejde" Asi to ještě dlouho nepujde Zatvářim se docela neš»astně, ale jenom na chvíli. Nakouknu do chodby, z které jsme přišli a kde by se měli starat o toho co jsme přinesli... |
| |
| A» jste kdekoliv Přišla za ním už v době písečné bouře. Vešla opatrně, tiše našlapujíc, proplula lodí jako sen unavenou myslí a jediný zvuk, který doprovázel její pohyby, byla tenounká, pro zdravou mysl takřka neslyšitelná, árie tkvící na úzkých rtech planoucích krví. Zastavila se u průchodu do kokpitu - přesně tam, kde se koridor začíná rozšiřovat v můstek. On tam na ni čekal již nějakou dobu. Tiše...v polospánku, v němž se monotónně kolébal jako v bezedné tůni, vznášeje se někde mezi dnem a hladinou. Jeho hruď s pozvolnou pravidelností stoupala a klesala. Musel cítit i šimrání a horkou krev stékající po jeho noze. Nepovažoval to však za hrozbu. Nemeškala. Připlula k němu blíže vzrušeně si olizujíc vrchní ret. Pomalu, váhavě se dotkla jeho ramene. Nepohnul se. Ujištěna jeho odevzdaností, mrštně se obtočila kolem křesla a usadila se mu na klíně. Ucítil to, nesucho polknul a chtěl se pohnout, avšak ona mu nesmlouvavým tlakem obou rukou zabránila změnit polohu. Políbila ho na tvář. Studený dech se mu ošklivě zahryznul do zátylku. Chtěl se bránit, ale už neměl žádnou sílu vzdorovat. Ona mu ji všechnu vzala. Nakonec se nepohnul ani, když mu v záchvatu rozkoše a zuřivosti začala zvířecí silou drásat hrdlo. Jen zavřel oči, velmi pomalu, opatrně, jemně. Na ošetřovně se rozhodlo, i když šlo jen o neblahou maličkost. Chaos podlézavě snoubící se se smrtí vytvořil nahořklou atmosféru okamžiku. Zápach krve, slz a utrápeného potu nakonec jen dokreslil celkový obraz PROHRY. Smrt si Stena vzala přímo pod rukama snažící se plazí ošetřovatelky. |
| |
| Jalu, Arutha - kokpit lodi Zdá se, že alespoň trochu obstojné zprovoznění kanónu je momentálně nad vaše síly. Snad později. Přeci jen to chce materiál a více času na nějaké přátelské planetě, než schopné ruce se stínem problému v zádech. Shlukli jste se tedy s jistým druhem očekávání před monitorem v pravé časti kokpitu - hned po pravé ruce od vchodu. Přesně tam, kde se Arutha snažil prve rozběhnout onu lodní zbraň. Na hlavním pultu totiž žádná obrazovka není. Jalu tedy zůstal stát, zapřel své dlaně do menšího pultíku a pustil se do práce. Arutha se postavil za něj. Netrvalo to moc dlouho. Převodem na čas asi; chvilku nejistého bloudění v pavučinové síti zdejší topologie,... několik brzdících přehmatů,... a požehnaně nechtěných vstupů do jiné ovládací sekce. Jalu je prostě pilot a lodní počítač, i když není nijak složitý, má dosti nedokončených věcí, jež zrovna neusnadňují práci. Chtělo by to schopného počítačového technika, který by jej opravil a dokončil. Zdá se, že i systémové zabezpečení začínají místy pokulhávat. Přirozeně,… faktory tohohle charakteru stále více podsouvají do myslí myšlenku typu; - Je tohle plavidlo opravdu schopno letu? Co když se uprostřed cesty porouchá zásobování dýchatelného vzduchu? Nebo může klidně pokulhávat uzavírání lodi. Tento stroj je velikou neznámou! Chtělo by to konstrukčního technika, nebo někoho, kdo tohle vlastní. Na monitoru se ukázala silueta lodi a její nebližší okolí. Dál, než do prostorů hangáru nedohlédnete. Nicméně... někdo je v hangáru. Červená tečka, značící nějakou bytost, setrvává u vchodu. Někdo tu je. Aaryu? Wookie? Isahir? Ten je prý mrtvý. Ne?...Nebo je to někdo jiný? Imperiální špeh? Lovec lidí najatý Hutty? Loď je stále uzavřená... |
| |
| V lodi - kokpit Jak se pomalu propracovávám lodními mechanismy a objevuje nejedna její temná zákoutí, mou myslí projede vlna pochybností. Vážně je tahle loď bezpečná? Buď si s ní někdo dal tolik práce a "vytunil" ji přesně pro sebe, aby zmátl případné zloděje lodí, nebo je to vrak, který tady stojí už nějakou dobu. Budu se o tom muset zmínit Ysanne. "Rád bych věděl, co se s touhle lodí stane, kdyby jsme ji náhodou odlepili od země...nezvládáš náhodou i opravy, že? Protože bysme docela potřebov..." řeknu směrem k Aruthovi a pak se zarazím, když si všimnu červeného bodu na obrazovce. "Zatraceně. Někdo tam je," v mém hlase nezazní ani zmíňka po překvapení nebo jiné emoci. "A kanón očividně nestřílí. Tak to je pěkné,"pronesu a na chvíli se zamyslím. Pak deaktivuji kanón, zvednu se a obrátím se směrm k východu z kokpitu. U východu se zastavím a naposledy se otočím na mého společníka: "Zatím zkus zapnout diagnostický přístroje lodi. Rád bych věděl, jestli je tahle rachotina schopná letu...jo a kdyžtak sleduj ten senzor...kdyby se něco podělalo, tak kanón zapni," domluvím a vyjdu směrem k centrální místnosti. |
| |
| Tiše stojím za Jaluem a snažím se ho nerušit. Když vidím jak se složitě prokousává viditelně zaostalým uživatelským rozhraním lodi, nervózně přešlápnu na místě. Hlasité komentáře si ale odpustím, vím že časová náročnost není způsobena Jaluovou neschopností, nýbrž ''komplikovaným'' stavem systému. Tak to je moc i na mě...až bude chvilka, nebo spíš hodně dlouhá doba klidu, budu se na to muset podívat důkladněji. Třeba se mi povede dát to trochu do kupy...a třeba taky ne. Ten Wookie je šílenec jestli s tímhle lítá. Jaluovu otázku ohledně oprav nechávám nezodpovězenou, protože v tu chvíli mou pozornost plně získá červený bod na obrazovce. A sakra. Kdo to je? Wookie? Nebo někdo jiný? Sakra, kdo všechno se tu vůbec pohybuje právem? Jak vůbec můžeme vědět že ta tečka je hodná nebo zlá? Jalu se obrátí k odchodu a mě zanechá v poměrně nepříjemné situaci. Zapni kanón, kdyby se něco podělalo? To jako co? Jestli je to venku nějaký zmetek, tak už se to asi podělalo dost, vzhledem k tou že kanón nepovažoval za nutné střílet. Široce se usměju, teatrálně Jaluovi zamávám a s lehce ironickým podtónem prohlásím: ,,Jasně, spolehni se. Ten kanón klidně zapnu, ale modli se a» je nám to k něčemu platné!'' Obrátím se k ovládacímu panelu a připravím se na případnou kvapnou aktivaci lodní zbraně. Napjatě poté sleduju červenou tečku na monitoru. |
| |
| V lodi - zasedačka Celkem rychle vtrhnu do centrální místnosti a překvapí mě docela větší počet lidí, který se zde sešel. Avšak na překvapení jsem dnes už celkem zvyklý, proto se příliš nezdržuju a začnu udílet povely. Nejprve ukážu rukou na ženu, pašeračku která se mi vybaví z baru. Hm, jedna z těch, co mají něco proti otrokům. "Vy," ukážu na ní jedním ze svých tří prstů, "zajděte na ošetřovnu a seznamte Ysanne se situací, že ten kanón je krapet neúčinej a někdo se nám promenáduje kolem lodi." Pak se pohledem stočím k muži a dívce. "Vy dva, prosím pojďte se mnou. A jestli máte zbraně, raději si je připravte, nepovedlo se nám zjistit, jestli je ten venku přítel, nebo nějakej čmuchal," oznámím jim suše a bez čekání na odezvu zamířím k východu z lodi. |
| |
| V lodi - zasedačka Konečně někdo nový Nečekal jsem, že to bude ten... nečlověk, ale to nevadí. Aspoň nějaká známka života na týhle lodi kromě nás tří co jsme tu byli. "Broblém je, že nemám zbraň" Zamumlám směrem k Jaluovi a následuju ho ven z lodi... |
| |
| Loď - zasedačka Už jsem chtěla zase něco odpovědě» Cassandře, ale v tom nás vyrušil ten pr»avej humanoid. Nevím jestli, zda-li myslel mě, nebo jí, jelikož jsme tu já, Warren a ona.. ale když se Warren uráčí odejít, jdu za ním. Pořád lepší, než tu čekat na rozkvět. "Copa se asi děje?" Zeptám se ho, když dojdu na jeho úroveň a letmo zkontroluji svůj blaster. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Teď to nechám na tobě... Pokud chceš, tak se můžeš prozradit a napsat příspěvek. V opačné případě můžeš setrvat ve stínech a nechat je jednat. Dokud za tebou nevylezou, tak o tobě nic neví. ;o) |
| |
| Loď - na cestě k východu Zastavím se, když zaslechnu hlas pašeračky, která se připojila k muži a společně zamířili za mnou. Ta ženská si ze mě asi dělá legraci? Co je nepochopitelného na tom, když řeknu, běžte to říct Ysanne...že by byla hluchá? Prudce se obrátím a znovu na ní ukážu prstem: "Možná jste špatně slyšela, ale rád bych, abyste šla Ysanne oznámit, že se nám venku motá někdo kolem lodi. A prosím vyřiďte jí, že se na to Jalu šel podívat společně s..." zaseknu se a zapátrám v paměti, jestli se mi nevybaví jméno snědého muže. Ne, tak ten se mi ještě nepředstavil... Pak se na muže obrátím se slovy: "Jestli nemáte zbraň, tady slečna," obrátím se na Charismu, "Vám jí jistě půjčí, aby tak prokázala loajalitu k této lodi a její posádce, že?" Vyřčená otázka, je jako vše, co jste zatím mohli slyšet, bez jakékoliv slyšitelné emoce. Maska očividně pracuje správně. |
| |
| Loď - na cestě k východu Na chvíli se zamyslim nad svým přeřekem, protože ani nevim jak ze mě mohlo vypadnout slovo "Broblém" Už je to jedno. Je tady jiný problém co by se měl vyřešit. "Myslím, že je naprosto jedno jestli s námi pujde Charisma nebo Cassandra. Řeknu dost zřetelně směrem k Jaluovi a doufám, že to už nebude chtít dál nějak řešit, protože se mi zdá, že je to dost zbytečné. Pohledem si projedu obě dvě ženy... |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Vzhledem k tomu, ze se nijak nevzrusuji nad moji pritomnosti, odhadnu, ze se ti kreni v lodi neobtezovali ani jen zapojit automatiku. Nebo proste vedi, kdo venku stoji. Nech je jak chce, proste vkracim na vchodovou rampu a zabusim hlavni laseru na dvere. Kdyz se hezkou chvilku nic nedeje, odplivnu si, usednu na rampu, pohodlne se opirajic o zabradli. |
| |
| Loď na cestě k východu Vrhnu po Jaluvi zlostný pohled. "Tenhle tón hlasu si vyprošuji. Ještě mě nikdo oficiálně nepřijal.. a nebudu nikomu podlejzat. Nejsem poš»ák. Jdu ven." S tímhle skončím a jdu z lodi, podívat se, kdo že se to tu potuluje. Stoupnu si před zavřené dveře a tlačítkem spustím otevření. Připravím si zbraň do ruky a opatrně sejdu rampu, předtím se ještě porozhlédnu, kdo to tam šmejdí a jestli náhodou nemá nějaké ne zrovna přátelské úmysly. Že by to byl ten chlupatec? |
| |
| Hangár 7 Zatím co vzduchem, uvnitř lodi, létala výhružná slova a rozkazy... Ještě dříve, než Charisma vzdorovitě, naprosto ignorujíc Jalua šla otevřít tlakové dveře lodi… Rozběhlo se po kovové konstrukci do všech koutů nedodělaného plavidla několik tupých úderů. Díky deformaci zvuku, jež zapříčinilo prostředí, není možno odhadnout odkud to bylo. Je to jako výkřiky do prázdna. Podivné zvuky korábu duchů. Charisma uhodila do tlačítka a dveře se s charakteristickým syčením otevřely… |
| |
| Rampa Charisma nejspis moc daleko po rampe nedojde, protoze hned prede dverma objevi me, jak se znudene opiram o zabradli. Vypadam tak nejak pouziteji nez driv, jako kdybych se nedavno valel po podlaze. V prave ruce drzim blaster, v leve ruce mam spalenou diru a na tvari hodne pobaveny vyraz, kdyz zbadam Charismu, jak vyleti z lodi se zachmurenym oblicejem a obocim stazenym temer k urovni usi. Ze se ona zas s nekym posekala- "Chmm. Z kapitana na clenku vysadku, he? No taky kariera..." se zaujetim komentuju Charismin taseny blaster. |
| |
| Rampa Pomalu vyhlédnu ven do hangáru. Nikdo. Vyjdu ven a zastavím se po dvou krocích na šikmé ploše. Nestačím se divit svým očím. Namířím na Alexe. Zřejmě nejsem zrovna ráda, že ho tu vidím. Pění to ve mě. Jsem jako papiňák, který chce honem rychle vybouchnout. "C-co ty tady děláš?" Drtím nadávky mezi zuby a snažím se kontrolovat. "Vypadni.. tady nemáš co dělat. Vypadni!" Stojím stále na rampě. Zřejmě si užívám ten letmý náznak dominance. Já jsem přeci výš než on.. ale o kolik... |
| |
| Rampa S povzdechem si zmerim Charismu, vypada to, ze je nalozena jeste hur nez obvykle. Furie. "A ty snad ano?" opacim mekkym tonem, vrazim blaster do pouzdra a netrpelive zakyvam rukou. "A co se tveho prani tyce, taky me tahle planeta zacina nudit, tak ti ho splnim s radosti - ovsem k tomu me treba lod. Takze jestli dovolis..." ukazu zdravou rukou zpatky do lodi. "Ach, a jeste - nebylo moc moudre ponechat obranu vypnutou. Jak to vypada, muzou se objevit... nezvani hosti." |
| |
| Rampa "Počkat, počkat." Zašermuji ukazováčkem před obličejem. Tohle se mi nějak nelíbí. "Jak loď?" Zmateně se otočím a kouknu se na tu naši loď. Pak se znovu otočím na Alexe s výrazem v obličeji, který mluví za vše No to snad nemyslíš vážně?!?! "Ne.." Zakroutím hlavou. "Vypadni, tahle není pro tebe." Sestoupím z rampy na pevnou zem a přiblížím se na bezpečnou vzdálenost, stále na tebe mířím blasterem. "A vůbec, co tady děláš. A najednou ta starost co.. Vypadni! Nekřičím, protože nechci, aby mne někdo uvnitř lodi slyšel, ale mluvím s dostatečným apelem, aby dotyčný pochopil, že tu není vítaný. |
| |
| Rampa Povzdechnu si a znovu se opru o zabradli. "Pff, s tebou proste neni rozumna rec, vid, devce?" zamracim se na Charismu a dodam: "Nejak se mi nechce verit, ze bys zrovna ty byla velitelkou lodi - tak mi zavolej nekoho, kdo se tady tak tvari. Nebo alespon nekoho, kdo je schopen naslouchat bez pokrikovani a mavani blasterem," u poslednich slov si Charismu promerim a ohrnu rty. |
| |
| Rampa Tak jinak.. Schovám blaster do pouzdra. "Kapitán zrovna teď leží pod drnem. Už mu to chystají. Teda.. myslím, že to byl kapitán tý lodi, jinak by okolo toho nedělali takový povyk." Udělám pomalý krok a přijdu k tobě. Mile se usměji, ale vzápětí pocítíš mou otevřenou dlaň na tvé tváři. A jak ta facka pěkně mlaskla. "Vypadni odsud, nebo ti nakopu ten tvůj zasranej imperiální zadek. Nezajímá mě, do čeho jsi se to zase zapletl. U mě jsi milej zlatej skončil.. táhni." Vyženu tě gestem ven z hangáru. |
| |
| Sotva opustím krví a smrtelnou únavou nasáklou místnost ošetřovny, podivně mě zamrazí v zádech. Jako by se koridorem prohnal proud ledového vzduchu. Lodní ventilace by ovšem takhle fungovat neměla; a uvažovat v souvislosti s touhle planetou o čemkoliv ledovém je přinejmenším dětinské. I když... noci v poušti... Z centrální místnosti jsou slyšet hlasy, které mi znějí jako nezřetelné mumlání. Kritickým zhodnocením sama sebe dojdu k názory, že jsem stále ještě otřesená z přechozích událostí na ošetřovně. Je to sotva pár desítek minut, co mne Arutha - člověk, jehož uvažování se svou racionalitou vymyká běžným charakteristikám příslušníků lidských poddruhů - probral ze spánku. Pár desítek minut, a přesto jako bych během té doby probděla několik dní a nocí. Omámeně potřesu hlavou. Seber se, Ysanne, zavelím mlčky a začnu si upravovat svůj bezrukávový pracovní kabát. Zatímco zapínám otevřené kapsičky a zastrkávám zpět uvolněná poutka, všimnu si tmavých skvrn na kobaltově modré látce košile. Rychlý pohled na nohavice pod otevřeným kabátem odhalí další potřísněná místa. Tolik krve... Nepodaří se mi potlačit zachvění, a vzápětí cítím, jak se mi na páteři usazuje mrazivý dotek předtuchy. Nedokázali jsme to včas, napadne mě. Hloupost, pokárám se vzápětí. Vpředu pořád znějí hlasy, a odněkud z hloubi lodi se k tomu přidají kovové zvuky lodních stěn... Pomalu se rozejdu chodbou; s každým krokem je držení těla vzpřímenější, oči jasnější a výraz tváře kamennější. Čas vnést do věcí pořádek. Když vejdu do centrálních lodních prostor, zběžným pohledem prozkoumám situaci. "Musíme pohřbít tělo," oznámím věcně přítomnému shromáždění bytostí a zkoumavě se zadívám na hlouček u východu z lodi. Lhostejně přitom přehlížím jakékoliv případné náznaky toho, že si snad někdo všiml mého zakrváceného ošacení. "Jalu? Co se tu děje?" přistoupím ke prozatímnímu pilotovi lodi a s podezíravě přimhouřenýma očima vyhlédnu ven na rampu. |
| |
| Loď - Na cestě k východu Když se Charisma nafoukne a otevře dveře, jen nesouhlasně zakroutím hlavou. Pravda, ještě tě nikdo nepřijal a už si tady děláš co chceš... Pak krátce pohlédnu na Warrena, ale díky masce, není poznat, jak se tvářím na jeho prohlášení. Když zjistím, že je to starý známý z baru, schovám blaster a hodlám se vrátit do kokpitu, když mi cestu zastoupí Ysanne s otázkou. Zastavím se, pohlédnu jí do očí a podám hlášení: "No, děje se asi tohle. Máme tu návštěvníka, očividně kamarád tady slečny," trhnu hlavou směrem k Charismě. "Navíc nám nefunguje obrana lodi a poté, co jsem si trochu pohrál s nastavováním toho kanónu, tak pomalu docházím k závěru, že tahle loď je šrot, kterej se nejspíš při startu rozsype," zhodnotím naši situaci. Pak trochu ztiším hlas a zašeptám: "A navíc bych nechal zavést nějakou hierarchii v posádce, protože jinak se asi nikam nedostaneme." |
| |
| Rampa Zatímco Jalu mluví, nevzrušeně se kolem něj protáhnu k hornímu okraji rampy. S nastavováním...kanónu? tázavě pozvednu obočí, ale slovní komentář si pro tuto chvíli odpustím. Na Kel Dorovu poslední poznámku jen mlčky přikývnu. I když hierarchie rozhodně není to jediné, co nám chybí, že? Pomalu se nadechnu a udělám krok vpřed, na rampu. "Charismo?" oslovím ženu venku. "Mám teď chvíli času na rozhovor o tom, proč jste vlastně přišla." Pohledem sklouznu ještě níž, na člověka, kterého jsem dnes už také viděla. Ve městě, za barem - a vedle mne odpočíval tehdy ještě zraněný Isahir. Mlčky si prohlédnu muže od hlavy až k patě...a zpět. "A vy tu chcete co?" V hlubokém hlase z falleenského hrdla zaznívá lhostejná neochota, ačkoliv studené plazí oči studují nového člověka se zájmem a jejich temně fialová hloubka jako by díky nějakému nahodilému optickému klamu pableskovala. |
| |
| Rampa Facka od Charismy se strefi presne, protoze jsem jednoduse nechtel uverit, ze tu ranu mulatka mysli vazne. Myslela. Po dopadu se mi bleskove mihne ruka - a hned se zase zarazi. "Dej se dokupy - od kdy jsi po me chtela zastrelit toho tveho chlapka v baru, neni s tebou rozumna rec," temne zavrcim a hrube se pretlacim pres Charismu do dveri. To se mi ale moc nepovede, nebot temer vrazim do dalsi postavy, ktera se z lodi vynori. Jester. "Co chci? Na palubu... a co za to? Zachranim vam vase ubohe zivoty," posledni slova jsou podle nastvaneho tonu venovana zejmena Charisme. |
| |
| Rampa Jakobych to čekala, že se přes mě Alex natlačí do lodi a začne si z ní dělat svůj píseček, na kterém si hraje on. Už mě unavuje to, jak všichni něco chtějí, jak se mě pořád na něco ptají. Kurva, vždy» já i chápu ty lidi co páchaj sebevraždy.. Temně se podívám na Alexe. Kdyby pohled zabíjel, jisto jistě by se dotyčný pomalu smažil v plamenech. Stojím pod rampou a dívám se na Ysanne i na Alexe. “Chce zachránit jen ten svůj život. O nic jiného mu nejde. Nevěřte mu. Vezmete ho na loď.. budete mít problémy.“ Vzpurně si založím ruce na prsou. Pravá dlaň ještě nepříjemně brní, ale ten pocit.. ten pocit, že jsem si ulevila alespoň fackou, je k nezaplacení. příště mu alespoň rozkopat koule, noha tolik nebolí |
| |
| Rampa Přemýšlivě si měřím muže před sebou. Neuniknou mi rudé stopy na jeho tváři. Ano, takhle vypadá lidská dlaň obtisknutá na lidském obličeji. Zdá se, že tady dole už jeden rozhovor proběhl, zalétnu pohledem k Charismě. A není to první rozhovor takového druhu, napadne mě, když si všimnu jeho poničené paže. Na mužova slova nepatrně přikývnu. Než stačím odpovědět, dostane se mi ovšem varování od rozladěné lidské ženy. Obrátím se k ní a na dlouhou vteřinu zachytím její pohled - jako bych ji pouhým zíráním chtěla přimět ke klidu a větší rozvaze. "Nejste první, kdo žádá o vstup na palubu téhle lodi," přenesu pozornost zpátky k nejnovějšímu cizinci. "Nicméně přiznávám, že ještě nikdo nepřišel s tak působivou nabídkou protislužby." Vyrovnaně plynoucí hlas i rty zvlněné v lekoučkém úsměvu prozrazují jen špetku ze vší té ironie, která by se za takovými slovy dala hledat. "Otázkou je, jak velkou cenu pro vás asi musí mít místo na naší lodi, když nám nabízíte něco takového." Postoupím po rampě o krok dolů, z muže přitom nespouštím oči. "Další otázkou pak je, co vlastně ohrožuje naše...ubohé životy." |
| |
 | Vykřiknu cosi nesrozumitelným brebentěním mého rodného jazyka a oženu se rukou po neviditelné hrozbě, zvednu hlavu a z pod kápě se opět zablesknou žlutá očka s trochu vyděšeným výrazem. Zase jsem mezi bednami ve skladišti dřímal, nevšímaje si ruchu kolem až nyní jsem se vzbudil a rozhlédnul se. Jsem v centrální místnosti a žádní píseční lidé jež mne v krátkém snu strašili zde nejsou, neslyšně si oddechnu a postavím se na nohy, přičemž se musím opřít o pažbu mého zdokonaleného Jawského EMP Blasteru. Naposledy se na zbraň nyní připomínající malé lodní dělo podívám, s úsměvem jež v temnotě mé kápě ani není vidět a opřu jí o jednu z beden, poté udělám pár kroků ke středu Centrální místnosti a zaslechnu hlasy přicházející odněkud z venku, z otevřené rampy. A tu jsem přece zavřel, ne? Rampa S zvědavostí a vlezlostí tolik vlastní mému druhu se vydám ven, pomalu vyjdu na rampu a zamžourám žlutýma očima na ty co tady stojí, dalších pár kroků dolů po rampě a postavím se vedle Ysanne. Nyní si uvědomím, že nepočítaje dýky nemám zbraň a trochu sebou cuknu, na druhou stranu, nijak nezareaguji a mlčím, jen se s zájmem rozhlížím kolem a měřím pohledem nově příchozí, jsou sice o dost větší než já ale to je běžné. A zkušeným okem jaksi povědomě hledám kde mají zbraň či cokoli cenného. Stále ten stejný Jawa, oděný do typického Jawského hábitu kryjícího skoro celé tělo, dosti vybledlého a poznamenaného pískem a počasím, jež kdysi měl červenou či hnědou barvu, nyní však zbyl jen neurčitý odstín. A pláš» a kápě mne skoro celého zahaluje, z tváře jsou mi vidět jen blýskající se žluté oči. Typický hábit pro ty z mého druhu. Mám přes sebe přehozeny dvě šerpy s kapsami,opásán opaskem s kapsami za kterým jsou zastrčeny dvě obyčejné Jawské dýky, prostě kus nabroušeného kovu s rukojetí z uškvařeného kousku kůže z Banthy |
| |
| Rampa "Ee? Cena?" Zarazene se chvilku divam na Jawu, ktery prave vybehl z utrob lodi. "Mno ja doufam, ze mi tahleta spolecnost poskytne lepsi vyhlidky nez jakakoli jina, co se prilezitosti tyce.. " odpovim jesterovi na prvni cast otazky. "A vase vzacne zivoty ohrozujete nejvic vy sami, kdyz jste vyhodili ochranu a behate po rampe," pobavene pokyvam hlavou, ale je mi jasne, ze takova odpoved nestaci. "Kolem hangaru se stahuje imperialni kordon," naznacim okruh rozmachlym gestem. "Neznamo proc, maji v umyslu nachytat nejake zajatce - zda se, ze ten nas postreleny hrdina je dost zajima..." vzpomenu si na rebelskeho kapitana, ktery byl postrelen pred barem. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro |
| |
| Celý rozhovor sleduju se značným odstupem. Nechce se mi do něj míchat a hlavně nevim co je mezi tím cizincem a Charismou, s kterou se teda znám aspoň trochu. Moc mě to už nebaví a po chvíli přijde dokonce Ysanne, která problém snad vyřeší... "A vám to připadá snad vtipné" Zeptám se Alexe na jeho vtípkování ohledně toho, že tady pobíháme po rampě nebo jak to řikal. hm imperiální kordon to asi nebude dobré trochu znejistim, ale pokoušim se to nedat na sobě znát... |
| |
| Rampa když zaslechnu cupitání drobných nohou, natočím se celým tělem zpět do lodi - jen natolik, abych dohlédla přes rameno a spatřila přicházejícího Tahiika. Aspoň on se nikam neztratil, pomyslím si s úlevou a otočím se zpět k muži přede mnou. Na jeho trefnou poznámku o naší současné situaci reaguji jen nepatrným svraštěním obočí. Šrot, co se nejspíš při startu rozsype, vzpomenu si na Jaluova slova. Není divu, že tu pobíháme po rampě. Co jiného dělat, když ti, na které čekáme, se pořád nevrací? Byla-li potřebná nějaká slova, vyřkl je další z lidských členů téhle zoufalé posádky. Trochu podrážděně si uvědomím, že doteď neznám jeho jméno...ale to sem teď nepatří. "Imperiální kordon," zopakuji s přehnaným důrazem, a temně fialové oči potemní. Mlčky, upřeně pozoruji člověka před sebou. Ruce si založím na prsou, pak maličko skloním hlavu a nepřítomně se zahledím kamsi do písečného prachu na zemi. Jestli jsem snad zaregistrovala něco z jeho dalších slov - o zajatcích a postřeleném hrdinovi, nedávám to nijak znát. Kůže mi o pár odstínu zešedne. |
| |
| Rampa Tohle věčné opakování.. ágr, přivádí mě to k šílenství.. tváří se jak svatoušek.. hraje si na mesiáše, který nás přišel zachránit.. ale ten hajzl v tom určitě bude mít taky pěkně vyrachtané prstíky.. o tom není pochyb Nenávistně hledím na Alexe. Pak se podívám na Warrena a Ysanne. Můj pohled mluví za vše. Si jako děláte srandu ne?! "Imperiální kordon.. co je na těch dvou slovech tak nesrozumitelné... jestli někdo něco nenamítá, šla bych téhle krásně pořádně rozkopat prdel, aby se pohla a my co nejrychleji odletěli.." Ani tak nečekám na svolení a na odpověď už vůbec ne. Beru to jako samozřejmost. Takže mám v úmyslu jít zpátky do lodi, sednou si za řidítka tohohle kolečka a vyfrčet někam vysoko ke hvězdám.. jestli teda štěstěna dá. |
| |
| Rampa "Vtipne. Vskutku," odvetim cernochovi, "... otazka je, jak dlouho jeste. Ja bych treba uz rad presunul svou vtipnou osobu dovnitr." "Ea... kordon. Obkliceni," zopakuju pro Ysanne, protoze jsi nejsem jisty, jestli ten neznamy jester vubec zna ten vyraz. "Z toho co vim, vas dosud chranila jenom ta skutecnost, ze imperialove chteji nejake zajatce a ne sestrelovat lod z oblohy - oh ano, temer jsem zapomel. Maji take nejake jednotky ve vzduchu.. odlet taky nebude prochazka ruzovym sadem," povzbudive zpravy se vali jedna za druhou, ale zda se, ze pro tuto chvili jsem je uz vycerpal. "To by asi bylo vse. A protoze tady z Charismy konecne po dlouhe dobe vypadlo neco rozumneho, hadam, ze by jsme se meli podle ni zaridit, at v ni takhle povzbudime ten *vzacny* zvyk rikat rozumne veci i v budoucnu," dokoncim tahavym, hladkym hlasem, protoze vim, ze ten ton rozzuri mulatku snad jeste vic nez obsah, a tezkym krokem se vydam do rampe do lodi. |
| |
| Rampa Je drzejší než vypadá Zamračim se na muže když se kouká zrovna na Charismu tak, aby to neměl šanci vidět. "Upřímě si myslim, že zrovna Charisma nemá řikat to kdo může vejít na loď nebo ne! Je to na Ysanne jestli tě tam přijme. Odseknu muži ne moc mile. Asi bych ho za tohle chování poslal někam, kam slunce nesvítí, ale zase si moc vskakovat nebudu. Přecejenom je užitečný aspoň tím, že nám řekl o těch vojácích. Na druhou stranu má pravdu, že zdržování se tu nám asi moc nepomůže... |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Zdrželi jsme se moc dlouho! Věděla jsem to! Už není čas. Wookiee se sem zpátky nedostane...dost možná už padl imperiálům do rukou spolu s tím velkým Togorianem, který pro něj odešel... Za chvíli jsou tady, a udělají si s námi, co budou chtít... Před očima mi vytane obrázek starý pár let a překryje pískové pozadí hangárové podlahy. Zničený kosmoport. Zčernalé trosky rozeseté kolem dokola po horizontu. Kouřící homole na místech, kde dříve stály paláce. Falleenové, z nichž nezbylo víc než stíny, ploužící se kolem. Mrtvý dech planety, ze které jsem tehdy utekla... Říše - vzteklé zvíře, zdivočelé a rozjařené vlastní mocí nad osudy ostatních. Každý má důvod se jí bát! A lidé v ní... Lidé. Tak nevyzpytatelní. Nepochopitelní, nedokonalí, a přece strašliví. Matně si uvědomím, že mě ze strnulého, křečovitého postoje začaly brnět svaly. Impérium. Tady a teď. Co teď... co teď, co teď? Zběsilý strach na okamžik hrozí přemoci vůli a sebeovládání. Pevně stisknu víčka a nechám hrůzu převalit se dál...přitom se snažím soustředit na probíhající konverzaci. Tak jednotky ve vzduchu? Nu, pokud se jedná o Impérium, neexistují horší a lepší varianty. V každém případě proti nim nemáme šanci, takže...co nám zbývá? Konečně se mi podaří zkrotit děs do intenzity, kterou je možné kontrolovat a která mi nebrání v přemýšlení. |
| |
| Rampa "Počkat," pronesu mírně, jako bych si byla jistá, že takováto forma příkazu bude zcela stačit na zastavení Charismy i ostatních. Na pohyb muže zareaguji napřažením paže - v okamžiku, kdy se mne chystá minout, mu ji zlehka položím na hruď, abych ho zastavila. Jako bych se právě probrala z nějakého transu - zamrkám a moji tvář přitom opouští jakási podivná ztuhlost. Krátce pohlédnu na Warrena, který právě prohlásil mé slovo ohledně složení posádky za rozhodující, pak vzhlédnu k muži vedle mě. "K čemu bychom jim byli, jako zajatci?" nadhodím pochybovačně. "Tahle skupina je naprosto náhodné seskupení shromážděné u lodi, která navíc - " zarazím se uprostřed věty. Která navíc není naše. Zdá se, že předchozí poznámka o postřeleném hrdinovi mé pozornosti opravu unikla - nebo nejsem schopná dát si to do souvislostí? |
| |
| Rampa Počkat.. Zastavím se již uvnitř lodi několik kroků od rampy a otočím se. Dívám se na Ysanne a na Alexe, kterého zadržela těsně před vstupem do lodi. "Nechcete nechat otázky na později, až budeme v bezpečí na orbitě ode všech? Říká se, spěchej pomalu.. ale já bych v tomhle případě spěchala rychle." Otočím se a chci se zase vydat do řídící místnosti, nebudu tu dlouho stát a jen tak si povídat. Nebo se mi taky může povést, že už se odsud nedostanu a dostanu se do velkého maléru.. |
| |
| Rampa Já, jakožto malý Jawa, jsem zůstal téměř bez povšimnutí vedle Ysanne, sotva se muž vydá do lodi jen mírně uskočím stranou, ani ne ze strachu spíše z prostého faktu, že by do mne pravděpodobně vrazil. Zamžourám žlutýma očkama blýskajícími se zpod kápě po ostatních a vychrlím rychle pár nesrozumitelných slov v rodné, Jawské, brebentivé řeči. S velkou pravděpodobností jsou to buď kletby či nadávky. Impérium či vy, je mi to jedno, stále stejná hrozba ... dodám, už poněkud srozumitelně pro ty co znají alespoň trochu můj jazyk, ale stále Jawsky protože basicem nemluvím. Udělám pár kroků a zastavím se přesně ve dveřích, všechno sledujíc nyní trochu z povzdálí. Dobře vím, že Impériu jsme lhostejní a zastřelí Jawu bez výčitek, ale jelikož stejně se zachová i většina lidí jež na Impérium nadává, nevidím rozdíl mezi hrozbou ze strany imperiálního kordonu jež je údajně venku a mezi novými návštevníky. Sbíráme to co tu zbylo po těch co tu byli před vámi, budeme zbírat co zbude po vás i po vašem Impériu, jen písek a Jawové to budou pořád. zamumlám brebentivě jakési krédo mého druhu, i když není na místě … |
| |
| Rampa Zarazim se a lehce ucuknu, kdyz se me Ysanne pokusi polozit ruku na hrud. "To uz nevim, tyhle informace imperialove zrovna nechrli na kolemjdouci... v kazdem pripade to nebyly informace, ktere bych ziskaval lehce," odvetim Ysanne a s bolestnym uskrnem zlehka pohnu postrelenou rukou. "Ale ted kdybys dovolil... tohle mne opravdu znervoznuje," kyvnu druhou rukou kupredu, ovsem z gesta neni jasne, jestli tim myslim presun do lodi, nebo jesterovu naprazenou pazi. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro |
| |
| Rampa Sotva se muž ošije, klidně stáhnu ruku zpátky - jeho nevůli nechat na sebe sáhnout plně respektuji. Zatímco Charisma znovu zkouší zahnat všechny do lodi, Tahiik obohacuje všeobecnou konverzaci celou záplavou výrazů, se kterými si můj překladač vůbec neví rady a jen mi bezradně bzučí do ucha. Jestli tu doteď byl alespoň náznak disciplíny a smysluplného postupu, tak jsme o něj zřejmě právě přišli... Nenechám se tím ničím z toho rozptylovat a pozornost soustředím na muže a jeho odpověď. Prohlédnu si znovu jeho paži, když na ni upozorní. Na tohle snad ještě materiál bude... Z další věty je jasné, že by rád následoval příkladu Charismy a vstoupil do lodi, jenže... Hbitě ukročím zpět, doprostřed rampy, takže stojím člověku opět přímo v cestě. "Je mi líto," podotknu téměř omluvně, ačkoliv můj postoj je nesmlouvavý. V kobaltově modrém kompletu tuniky a volných kalhot, oděná navíc ještě v okrovém pracovním kabátu bez rukávů; s dlouhým ohonem uhlově černých vlasů na temeni, který se následkem předchozího prudkého pohybu ještě nepatrně pohupuje... Kůže v hladkém obličeji má lehký zelenomodrý odstín a obočí klenoucí se nad temně fialovýma očima je mírně stažené. Tuším, že lidem, jež ve mně vidí jen exotickou ještěrku, to bude připadat nejspíš jako vyjádření mé maximální rozhodnosti, snad ještě podpořené mírnými obavami. Ale pokud se někdo z nich s Falleeny setkal blíže... "Charismo. Můžete prosím pomoci Jaluovi a Aruthovi při uvádění lodních systémů do chodu?" ohlédnu se po ženě přes rameno. Tolik toho o věcech nevíš, a jak odhodlaná přitom jsi s nimi zacházet... pomyslím si se špetkou údivu. "Pomoci - ne velet," neodpustím si zpřesňující dodatek. "Tahiiku? Potřebuju, abys našel v lodi Cassandru - tu mladou lidskou dívku. Přesuňte se do ovládací místnosti hangáru a zkuste využít kamery bezpečnostního systému...nebo jakékoliv jiné, co tam najdete; chceme vědět, jak to vypadá venku." Nemám moc jasnou představu o tom, jestli mají hangáry nějaké venkovní kamery - ale proč by neměly? Cassandra už se jednou do počítače v ovládací místnosti nabourala, takže jestli je tam něco, co nám pomůže, snad to dokáže najít. Konečně se obrátím zpět k nejčerstvějšímu lidskému vetřelci. "Pokud o nás má opravdu Impérium zájem, stejně jim neutečeme," podotknu věcně. "Sám jste řekl, že hlídají i vzdušný prostor. Jestli se pokusíme o únik, prostě nás sestřelí." Pokrčím rameny. "Nikdo z nás pro ně není zajímavý. Až to zjistí, je dost dobře možné, že nás nechají být..." Poslední věta vyzní trochu do ztracena. Zdaleka nezní tak jistě jako všechny předchozí. |
| |
| Rampa "Dobře.. pomůžu." Kývnu a chci se rozjít už konečně něco dělat, když Ysanne ještě hodí všanc dodatek. Otočím se a počastuji ji krátkým nevrlým výrazem. "Řekla jsem.. pomůžu." Pak se otočím na patě a jdu za Jaluem a Aruthem. Do Jalua jsem skoro narazila, jak jsem si nevšimla, že ještě stále stojí v pozadí za námi a poslouchá nás. "Eh.. promiň." Omluvně se od něj odstrčím. "Slyšels Ysanne, jdeme připravit loď k odletu. A najít Aruthu." Rozhlédnu se kolem. "Hej...Arutho." Křiknu do lodi, nechce se mi ho nikde moc hledat. "Práce volá." Pak se podívám na Jaluu. "Půjdeme už raději do kokpitu, čím dřív odsud zmizíme, tím líp." Podivám se mu odhodlaně do očí a kývnu mírně hlavou. "Tak jdem." Pevným a sebevědomým krokem si to mašíruju do pro mě nejoblíbenější části lodi, do řídícího kokpitu.. |
| |
| Na slova Ysanne odpovím vzápětí sprškou brebentivých výrazů v mém rodném jazyce, jež podle všeho značí souhlas, snad i uctivý, ale jsou příliš rychle za sebou a asi kromě jiného Jawy by jim nikdo nerozuměl. Otočím se a vběhnu do lodi, rozkřiknu se: Cassandro? Máš jít do řídící místnosti hangáru, rozkaz Ysanne .. bohužel, pochybuji že odpoví, protože asi ani nerozumí Jawsky, ještě se rychle rozhlédnu po centrální části lodi a vyběhnu ven dolů po rampě, s kolébavou chůzí a nezvyklou hbitostí vlastní mému druhu se rozběhnu do řídící místnosti k počítači, chvíli si ho znalecky prohlížím a omakávám, jako to dělají všichni Jawové i když většinou v situaci kdy něco chtějí ukrást a prodat. Rozmontovat na součásti a sehnat kupce, to bych asi zvládl bez problémů, alespoň jednou dobou ano, ale jestli svedu i nabourat kamerový systém? Ale minimálně jsem pevně rozhodnut to zkusit, vyškrábu se na židli a chvíli si obhlížím ovládací prvky, pak teprve na»ukám pár povelů jež by měly zobrazit hlavní funkce počítače, s nadějí že mezi nimi bude i kamerový systém. Je to jen velkej, nehýbající se droid, to zvládn .. je to to samý... |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro |
| |
| V lodi - kokpit Sledování ldoních senzorů mi příjde napínavé až do chvíle, kdy se před lodí nashromáždí skupina teček a přesto nejde slyšet žádná střelba nebo výkřiky. Docela se mi uleví - docela dost. Odstoupím od ovládání kanónu, který teď (alespoň prozatím) nebude potřeba, a o kterém upřímně pochybuji, že by vůbec dokázal vystřelit, a usadím se do jednoho z křesel v pilotní kabině. Měl bych teď něco dělat...být nějak užitečný.Ale co? Pohledem sklouznu zpět na monitor. Kdyby se něco podělalo, zapni kanón.. vybaví se mi Jaluova poslední slova předtím, než opustil kokpit. Kdyby senzory zaznamenaly nově příchozího, asi by to ti venku měli vědět, a nutnost jít za nimi a říct jim to z očí do očí mi nepříjde zrovna praktická. Ponořím se tedy do zmatené sítě lodních systémů a pokusím se najít něco jako lodní intercom, nebo jiný prostředek, jak může osazenstvo kokpitu komunikovat se zbytkem lodi. Už nevidím jednu z teček, která se po krátkém zmizení v útrobách lodi vydala od stroje pryč, směrem, kde je řídící místnost hangáru. Z práce mě ale po krátké chvilce vyruší ženský hlas, který volá mé jméno odněkud z centrální místnosti. ''Co se děje? Jsem v kokpitu'' zavolám nazpět a dál se věnuji počítači. Nepřemýšlím nad tím, kdo to je. Když slyším blížící se kroky, zeptám se jen''Co potřebujete?'', aniž bych se ohlédnul na příchozího návštěvníka. |
| |
| Loď - kokpit "Ah... tady jsi.." Vstoupím do kajuty a rozhlédnu se kolem. Příště se schovávej líp, abych tě mohla ještě dýl hledat.. Přistoupím k sedadle, na kterém sedíš a když začneš znovu pozornost zaměřovat na počítač, položím dlaň na opěradlo a otočím si tě směrem k sobě. Rychle a dosti nevybíravým způsobem. "Je tahle kraksna schopna létat? Musíme ihned odsud. Vnitřní obvody vpořádku? Navigace v pořádku? Co obranný systém, mají vnější nebo vnitřní? Potřebuju to vědět, Arutho, je to naléhavé." Mluvím pevným až tvrdým hlasem a žádám si odpovědi. Vypadá to, že jsem teď ve svém živlu. Na můstku a hubou plnou rozkazů. Vypadá jako moje stará Passion, jen tahle je o něco modernější, ale nebude problém ji řídit... je to na stejným principu." Narovnám se a dám si velitelsky ruce za»até v pěsti v bok a začnu tiše podupávat těžkou botou o zem. |
| |
| V lodi - kokpit Jo, tady jsem..postřeh. Prudké otočení židle mě docela překvapí. Zvednu obočí a zmateně hledím Charismě do tváře, zatímco na mě chrlí proud otázek. Celá situace mi po třetí nebo čtvrté otázce začne z nějakého důvodu připadat veselá a koutky mi začnou cukat. Slovům ''musíme hned odsud'' nevěnuji pozornost, zřejmě jsem je v tom překvapení ani moc nezaznamenal. Proboha, co si myslí? Že sem napochoduje a začne si tu vyskakovat? Tohle já nemám zapotřebí... Hodím zmatený pohled po Jaluovi, ale zmínku o naléhavosti už jsem nepřeslechnul, a tak se podívám zpět na Charismu a rázně odpovím: ''Tak hele, nevím kdo jsi a co tu děláš, ale bohužel tě moc nepotěším. O stavu lodi ti možná víc řekne tady Jalu, ale já vím jedno - letět v ní je sebevražda. Nejsem si jistý jestli vůbec něco funguje. A obranné systémy...je tu prakticky jen kanón, který si víceméně dělá co chce, a můžeš být ráda, že tě tam venku neodprásknul. Něco s ním zkusím udělat, ale manuální ovládání je luxus, kterého se nedočkáš - ne teď a tady.'' Trhnu s křeslem trochu na stranu a postavím se vedle něj. Poté ho nastavím zpět směrem k Charismě, teatrálně pokynu rukou a pronesu: ''Prosím, dělej co umíš. Jestli ten krám dokážeš zprovoznit, tak máš můj obdiv.'' |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Loď - kokpit Sleduji Aruthu a jeho hlášení o problémech týhle kraksny se mi přestávají líbit už po několika jeho slovech. A luxus.. manuální ovládání.. to snad ne. Zhluboka začnu dýchat, jakobych se snažila dostat těžký kámen z hrudníku. To snad ne.. jsem v prdeli.. nedostanu se z týhle zavšivený planety.. Otočím se za levou rukou a malátně se dívám do země. Jalui si nevšímám. Rukou si vjedu do vlasů a rozčepýřím tak ještě víc onen rozcuch co nosím. Snažím se uklidnit a stále ještě nacvičuji holotropní dýchání. Pozdvihnu oči ke stropu. Najednou se rychle otočím a prudce vykopnu do sedadla, na kterém Arutha před chvílí seděl. "Doprdele, si myslíš, že kdybych byla mechanik, že bych se tu s tebou zahazovala trapnejma kecama! He? Ne mladej zlatej.. mechanika mi dneska odpráskli.. posranej den co.." ucedím ironicky a dál pokračuji ve svém hněvivém a silně zvýšeném tónu hlasu. "V baru jsem chtěla jenom jeden zasranej drink.. jenom jeden..pak si přijde nějakej magor a zastřelí mýho bejvalýho, málem mě v uličce umlátí a pak si přijde sem a dělá svatouška.. že prej nás chce zachránit. Ale na to mu sere pes! Pak mě pošlou sem, abych s touhle herkou odletěla, ty... ty mi řekneš, že to je sebevražda... kurva, to si rovnou můžu přiložit blaster k hlavě a nerozmlouvat tu, copak jsem nějakej Jedijskem pablb? Na tyhle srandy mě neužije..." Když si vylévám všechen ten přeteklý kalich hořkosti a ukřivděnosti, která mi byla provedena, mísený s onou nenávistí ke chlapům, co se v mým životě objevili, se otočím na Jalua. A začnu znovu. "Tak tu jen tak nestůj a koukej to zprovoznit. Nahoď základní funkce, abychom doletěli alespoň na nejbližší zaplivanou planetu, kde se nechá tanhle herka za něco opravit. Slyšíš! Nestuj tu jen tak a něco dělej!" Snažím se uklidňovat s každičkým slovem, ale moc mi to nejde. Nakonec, když přestanu mluvit, jsem snad ještě naštvanější než jsem byla před tím. Nasupeně pozoruji nakopnuté křeslo. Jsem ticho. Dýchám pomalu, ruce mám svěšené volně podél těla a dívám se před sebe do prázdna. A je to tady.. ukázala jsi se ve světle božím.. tohle ti už neprojde. Seru na ně.. na všechny.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hlavní obrazové zprávy, pro snadný pohyb v uživatelském rozhraní, se pak zobrazují na monitoru, který je vsazen přesně uprostřed celého zařízení. Popravdě, nic moc. Celkově to působí docela mizerně. Snad nejhorší třída hangárů, jež jsi kdy viděl. Jak se tohle zastřešené místo může vůbec hrabat na obrovská kotviště pro nákladní lodě, jež jsou na Tatooinu. Velká ovládací místnosti s mnoha přístroji a pulty, ze kterých lze shlížet na hangárové prostory, kde poskakuje mnoho droidů a jsou tam i roury sloužící k dotankování paliva. No, ale vše je pod přísným dohledem Huttů a krutě se za to platí. Cassandra stále nejde, možná opravdu neslyšela tvé volání. Ale, ty ji nepotřebuješ. Už dříve si dělal s dalšími Jawi nájezdy na kotviště. Tajné útoky. Sem tam jste získali nějaké smetí, porouchané droidy a další věci – mnohdy i jednoduše odmontované z cizích lodí. Pustil si se do práce, ale za chvilku si zjistil, že jediné co dokážeš je... otevřít a zavřít střechu hangáru, zavřít hlavní vchod (ovšem nelze uzamknout), zobrazit zprávy o údržbě a administrativní dokumentaci... a ještě zapnout a vypnout odposlech celého hangáru. Nic jiného nejde. V počítačích v Huttském jazyce se vyznáš dokonale. Jsi přeci místní. |
| |
| Rampa Bezbrehy optimismus Ysanne mi nadzvedne oboci tak, ze se temer cni nad hlavou jako u kreslenych postavicek. "Neni zajimavy!" vybuchnu smichem tak, ze se musim pridrzet zabradli. "Neni zajimavy! Velitelka paseraku, uprchy otrok, jine podezrele zivly ze vsechkoutu galaxie, vsichni zrekrutovani rebelskym kapitanem-" zamavam rukou doprostred lodi. "Ach, tak." uz se nesmeju, ale porad s trpkym usmevem dodam: "V tom pripade bys mel vybehnout ven a vzdat se... zda se, ze mas z nas nejcistejsi svedomi, a dobrovolnou kapitulaci ti armada zcela jiste k dobru - ti jsou prece prosnuli spravedlivymi procesy-" tak bohapusty nezmysel mi ani nejde vyslovit, i kdyz nad poslednymi slovy uz otevrene kyvam hlavou. |
| |
| V lodi – u rampy Jen přikývnu, když Ysanne povolí Charismě asistovat s rozběhnutím lodi, i když nějakou přehnanou radost mi to neudělá. Proč jí brát s sebou? S Aruthou na to stačíme sami a tahle rozkazovačná ženská tam bude jen překážet. Když se Charisma obrátí na mě s popohnáním, nechám jí projít kolem a pak se loudavým krokem vydám za ní. Ještě naslouchám vzdalujícím se hlasům Ysanne a toho drsoně z baru a přemýšlím o tom, co jsem vyslechl předtím. V lodi – na cestě do kokpitu Jak se pomalu blížím ke kokpitu, uvědomím si, že i odsud se ozývá napjatý dialog. Vejdu zrovna ve chvíli, kdy Charisma končí svůj proslov k Aruthovi. A docela mě překvapí, že další výbuch zlosti narazí přímo na mě. No tohle už doopravdy přehání! vleze mi na mysl, když Charisma skončí. Chvilku stojím jako opařený, pak však udělám rychlý krok vpřed a svou tříprstou ruku zastavím kousek před Charisminím obličejem. "Tak zaprvé," řeknu a jeden prst povolí zatnutí v pěst, "ti Ysanne dvakrát zdůraznila, že máš pomáhat, ne velet! Za druhé," prostřední prst podtrhne vyřčenou číslici, "nikdo po tobě nechce, abys s touhle lodí odletěla. Máš pouze pomoct s opravou lodních systémů. A za třetí," mávnu rukou Charisma před obličejem, "nikdo tady není na ty tvé výlevy zvědavý. Své osobní problémy si strč někam a vytáhni je na světlo, až tu bude někdo, kdo je bude chtít slyšet. Mě osobně je jedno, jakej podělaném den si měla! Jsem na téhle planetě určitě déle než ty a myslíš, že jako otrokovi se ti dostane nějakého slušného zacházení? Tohle je Tatooine. Jestli jsi ještě nepochopila, co to znamená, tak já ti to řeknu. Je to peklo! Vládne tu nesnesitelné vedro, schází se tady nejhorší verbež galaxie a sviňárny tu provádí i malé děti! Takže výčitky na svůj podělaném den si nech na jindy!" Proslov je pronesen bez intonace, avšak poněkud hlasitěji, než mluvím normálně. Na chvíli ztichnu a můžete na mě vidět, že dýchám trochu rychleji, než je u mě obvyklé. Ještě než kdokoliv stačí něco říct, tak už trochu tišším hlasem dodám: "A pokud chceš doopravdy pomoct, tak si sedni do pilotního křesla a spus» úplnou diagnostiku lodi, a» víme, co máme s Aruthou spravit." |
| |
| V lodi - kokpit S úžasem v očích poslouchám vyprávění Charismy o jejích zajímavých zážitcích. Tón jejího hlasu mě docela zaskočil, nečekal jsem že takhle vyletí, a tak jen stojím a čekám, až se vypovídá. A já myslel že mám blbý den...beru zpět. Asi bych měl jít oslavovat že mi dneska nikoho známého nezastřelili a nikdo se mě nepokusil zabít..aspoň prozatím, tady tahle k tomu očividně nemá daleko. Nadechnu se k odpovědi, ale Charisma už se otáčí k Jaluovi a vylévá si vztek i na něm. Alespoň už se omezila jen na rozdávání příkazů. Opřu se o druhé sedadlo a čekám, až se vypovídá i Jalu. Jasně, tak na ni...teď vytáhne blaster a oba nás tu zastřelí. To je den... Téměř neznatelně si povzdechnu a když Japu domluví, protáhnu se okolo něj i Charismy k panelu na zdi, se kterým jsem už dnes měl tu čest. Otočím se k ostatním a suše oznámím: ''Zkusím přeprogramovat kanón.'' Silně pochybuju o tom, že by to Charismu zastavilo od dalšího nenávistného proslovu a nadávek, ale doufám, že jí tím dostatečně jasně naznačím to, že se s ní tady handrkovat nehodlám. Obzvláš», je-li situace tak naléhavá jak říkala. Kdo ji sem proboha pustil? napadne mě v duchu. Jalu zmínil Ysanne, ale to se mi nezdá pravděpodobné vzhledem k tomu, jak zdravý úsudek do této doby projevovala. Každý se někdy spleteme...Jestli ji odsud nikdo nevykope, asi bych si měl začít zvykat. S touto myšlenkou začnu manipulovat s panelem. |
| |
| soukromá zpráva od Arutha Milles pro Taky bych rád věděl jestli se mi povedlo za tu chvíli, co jsem se předtím hrabal v počítači, najít v lodním počítači intercom. |
| |
| Loď - kokpit No to si snad ze mě.. Připravuji se dalším nádechem na pokračování mého monologu, když v tom mi Jalu strčí před můj obličej svou nechutnou tříprstou pazouru. Copak jsme v zemi mutantů? Nejprve překvapením z jeho jednání otevřu oči a chviličku na onu ruku šilhám, pak ale pohled stočím na Jaluův obličej a nenávistně přimhouřím oči. "Myslíš si.." Začnu pro změnu klidným hlasem. Tak klidným a tichým, až z toho běhá mráz po zádech. Když jde o nenávistné projevy, v tomhle jsou ženské nejdokonalejšími stvořeními ve vesmíru. ".. ty.. otroku, že jsi něco víc než já? Za kolik tě vykoupili? Dovolil ti někdo, aby jsi sám myslel a dával rozkazy? Od toho na lodích bývají lidé, kteří s nimi mají nějaké znalosti. Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat. Kdybych sem nepřišla a nezačala vám tu diktovat, co máte dělat, asi by ses beze mě ani neprd.." Pohybem ruky si shodím tvou dlaň ve vzduchu zpátky k tobě. "A tohle.. tohle už nikdy nezkoušej, nebo budeš litovat toho, že jsi tím otrokem nezůstal a že jsi musel narazit na mě." Z onoho ledového klidu, který jsem si vydáchala, a z výhružek, které jsem teď podala by šel strach po zádech leckomu. Mírně se k tobě nakloním a ještě tiše dodám: "Budu tvoje noční můra.." Když se odtáhnu, ještě chvíli se ti nenávistně dívám do očí. Pak se otočím na patě a jakoby se před těmi několika minutama nic nestalo, jako bych neřekla ani slovo, přejdu zase k Aruthovi. "Tak dobře, s čím chceš pomoc, abychom se dostali dál, než jen ke slovním výměnám." Pronesu již zcela klidným hlasem. Ale klidná jsem jen na povrchu, uvnitř to stále vře. Musíš se uklidnit.. jeden ti nevěří, druhý, třetí.. takhle se odsud nedostaneš.. ne to nedostaneš holka, hrej hodnou, to mají rádi.. pak si dělej co chceš, až budeš v bezpečí někde daleko.. v bezpečí... |
| |
| Rampa Stojim tam celkem klidně i když mě Alexův příchod ani trochu nepotěšil. Myslel jsem, že už budeme odlétat a on nám přijde říct, že venku jsou vojáci. Asi se taky bude vymlouvat na to, že už ven nemůže a že musí na loď jinak ho zabijou. Nedivil bych se tomu ani trochu... Ještě chvíli postávám nechápavě na rampě, protože jsem rozhovory ostatních moc neposlouchal a šli mi hned ven. Podívám se za odcházející Charismou a potom Jaluem a jenom nechápavě pokynu hlavou. V lodi jdu rovnou za hlasem a už se trochu víc snažim dávat pozor na rozhovor. Co si o sobě ta ženská myslí. Je na tý lodi jenom chvíli a už se bude prohlašovat snad za velitelku Zamračim se na Charismu, která se mi zezačátku docela líbila, ale tenhle její projev mě překvapil a můj názor na ní docela pozměnil. "Vaše slova jsou sice opravdu zajímavá, ale myslim že nejsou zrovna vhodná! Ysanne vám sice dovolila vstoupit na loď, ale to neznamená, že tu bude prskat vaše řeči na ostatní členy této posádky. Slovo posádka sice neni moc vhodná, protože jsme jenom lidi nebo prostě stvoření co se chtějí dostat prč z téle planety, ale jiné slovo jsem pro to prostě nemohl najít v tu dobu... |
| |
| soukromá zpráva od Tahiik pro V mezičase si začnu prohlížet dokumenty se záznamy udržby, neměl bych problém rozumět jazyku, i když pochybuji že mohu něco zajímavého zjistit jen tak zatím zabíjím čas. |
| |
| V lodi - u kokpitu Mlčky poslouchám, jak jedna urážka horší než druhá dopadá na mou hlavu. A když se Charisma jakoby nic otočí k Aruthovi, ještě chvíli vstřebávám její slova. Získání svobody, zdá se nestačí k tomu, aby měl bývalý otrok pokoj. Jednou jsi otrokem a navždy jím zůstaneš. Jak často tato věta zazněla z úst otrokářů a svobodných obyvatel téhle zavšivené planety. A přesně tohle samé si myslí i tahle kreatura v kůži člověka. Jak moc mi připomíná ty zpropadený piráty, kteří mě sem prodali! Téměř nevědomky moje ruka sjede k opasku, kde mám v pouzdře uchycený tuskenský nůž. Pevně stisknu rukoje» s odhodláním, že mě žádná síla nedokáže zastavit od mého úmyslu. Když vtom se za mnou ozvou kroky dalšího člena posádky a má ruka nůž opět pustí. To by stejně nebylo správné. Pro ostatní bys byl zákeřný vrah a kdyby tě náhodou nechali naživu, tak určitě ne tady na lodi. Vrátil by ses zpátky na Tatooine a to by znamenalo jediné, zpátky do otroctví. Když Warren domluví, řeknu svůj názor i já. Tentokrát je můj hlas daleko tišší než předtím a svou hlasitostí je i pod hlasitostí mojí obvyklé mluvy: "Já si nemyslím, že sem něco víc. Takovýhle názor tady zastáváš pouze ty! Myslíš si, jak si pro tuhle posádku nenahraditelná a jak tě všichni budou uctívat, ale jsi pouhá troska, zrůda v lidské kůži. Lidé jako ty mi vzali svobodu a deset let života. Ano, nenarodil jsem se jako otrok, ale to Vás "nadřazené" nikdy příliš nezajímalo!" Obrátím se a projdu kolem Warrena. Pak se ještě zastavím a naposledy směšrem k Charismě promluvím: "A co se týče znalostí o lodích, jsem školený pilot a mechanik. Ale jak se zdá, paní "nadřazená" se v lodích určitě vyzná daleko lépe, takže já se můžu s klidným srdcem jít posadit do zasedací místnosti." S posledním slovem se otočím a zamířím si to do centrální místnosti lodi. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Jak zahravam vybuch smichu a opiram se o zabradli, dam si pozor, abych se odvratil tou stranou, na ktere mam blaster. Pocas proslovu pak na nej nenapadne polozim ruku, a cekam napjaty jako pruzina. Dej si hodne velky pozor na to, co ted reknes, jestere.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro S trochou představivosti, by sis dokázal nádherně představit bitevní pole. Kolem tebe nelítostně hvízdají střely v podobě urážek, jež na sebe sypou Charisma s Jaluem – navíc se k nim přidal ještě Warren. A loď se podobá vybombardovaným ruinám. Sečteno a podtrženo, když ještě připočítáme tvé nulové vybavení. Práce v první linii. Je to tak... pro přepisování programů budeš potřebovat slušné vybavení, které ale nemáš. Nějaké panely a přístroje s nabourávací frekvencí. Dekódovač lodního jazyka a nějaké vhodné šifrování. Pomocný panel slouží jen k ovládání. To přeci víš... Interkom bude také problém. Nikde nic podobného nevidíš. Ani není jisté, jestli zde vůbec něco takového kdy bylo. |
| |
| V lodi - kokpit Nazúčastněnému pozorovateli by se mohlo zdát, že pilně na něčem pracuji - stačí ale jediný důkladný pohled k zjištění, že přes veškerou snahu vlastně nedělám vůbec nic. A dokonce k tomu mám i několik důvodů. Proč...tady...nic...nefunguje?!?! Zlost ve mě začíná bublat a veškerou mou snahu o nějaké to soustředění úspěšně hatí zbývající členové posádky, teď už se v kokpitu nashromáždili dokonce tři. V podmínkách, kdy je loď daleko za svým specifickým poločasem rozpadu a vzduchem létají urážky a hádky, se prostě nedá pracovat. Když se na mě Charisma obrátí s triviální otázkou, jak by mohla pomoct, Jalu ji sice docela trefně setře, ale poté se dá na odchod. Lehce pootočím hlavu a sleduji jak odchází do centrální místnosti. Ta ženská nás zničí..na tohle nemám nervy! Už to nevydržím, uhodím pěstí do zdi a s vražedným výrazem v očích se otočím na Charismu. Normálně se sice snažím zachovat klid, ale co je moc, to je moc. ''Chceš mi pomoct? Tak odsud vypadni, než se z tebe všichni zblázní!'' Zhluboka se nadechnu, na zlomek vteřiny se zarazím, pak zakroutím hlavou a odevzdaně mávnu rukou. Prudce nasměruji své kroky pryč z kokpitu, tak jak to před chvílí udělal i Jalu. Warrena ignoruji a zamířím do centrální místnosti, odhodlaný naprogramovat kanón tak, aby střílel po všech Charismě se podobajících ženských - ne, to není žena, to je potvora, opravím se - při nejbližší příležitosti. Bez vybavení to ale půjde těžko. Respektive to nepůjde vůbec. Sakra práce... Jsem rozzlobený a připadám si jako největší budižkničemu na celé planetě. Možná i galaxii. |
| |
| Rampa Mužovo očividné pobavení sleduji se sevřenými rty a lehce povytaženým obočím. I když připustím, že můj předchozí komentář týkající se Říši nebyl moc uvěřitelný - a už vůbec ne natolik, abych přesvědčila sama sebe - tenhle člověk se mi otevřeně vysmívá, a tím vzbuzuje moji nelibost. Kolem se mihne Tahiik, spěchající k řídící místnosti, kam jsem ho poslala. Ohlédnu se přes rameno a zapátrám v koridoru po Cassandře, která by ho měla následovat. Velitelka pašeráků? Pro všechny bažiny vesmíru, Jalu o ní přece tvrdil, že je to rebelka... Jestli je pravda obojí... nebylo by divu, kdyby se po ní imperiálové sháněli. Ale jak to ví on? A - prudce se nadechnu, když ta slova padnou - rebelský kapitán?! Konečně se obrátím zpět, zády ke vchodu do lodi a změřím si muže dalším zkoumavým pohledem. "Říššká armáda je zrovna tak proslulá tím, že lodě, které se jí pokusí uniknout, jsou v takovém počínání úspěšné. Impérium má přece tak mizerné piloty a tak ubohé technické možnosti, že..." oplácím s vervou muži jeho sarkasmus. "Představujete si, že nastoupíme do téměř nefunkčního plavidla s nespolehlivým ovládáním, které nedokážeme přinutit k poslušnosti, a prorazíme s ním skrze prostor hlídaný Impériem? To mi připadá jako jistější sebevražda, než na ně počkat tady!" neudržím se a závěr věty zdůrazním zvýšeným hlasem. V kratičkém momentu poté, kdy nechávám doznít své závažné prohlášení, dolehne k rampě z útrob lodi vzteklé a vzrušené dohadování několika hlasů. Skloním hlavu k rameni - s jedním uchem nasměrovaným kýženým směrem dokážu lépe zachytit, co se tam uvnitř děje. Poslouchám ovšem jen maličkou chvíli; pak upřu bezvýrazný pohled na člověka před sebou a mlčky mu hledím do očí. Jak mám něco zařídit, když oni tam vyvádějí jak malé děti? zní otázka v temně fialových hlubinách ještěřích očí... jako bychom spolu na malou chvíli dokázali sdílet ten bezmocný povzdech nad rozjíveností mláďat. "Proč jde Impérium po vás?" prohodím náhle bez jakéhokoliv předchozího varování o změně tématu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tak si se tedy se vší jawskou vervou pustil do práce a monitor během okamžiku zahltily různé informace v Huttském jazyce. Nutno ještě říci, že tvé poměrně zkušené oko zaznamenalo jisté odlišnosti. Tento panel někdo před ( zhruba týdnem ) opravil a ( zhruba před pár hodinami ) naboural. Opravování proběhlo dle normálních postupů. A odhalil si to podle starých souborů, jež jsou kódované, ale přesto jdou lehce otevřít. Systém se chová jinak, než je nastaven. A nabourání si zjistil díky tomu, že si našel zbytky podivného kódu. ( Pozn. vypravěče - Pokud si se někdy setkal s kódováním Imperia, tak pro tebe nebyl problém identifikovat onen jazykový kód. Patří Imperiu. ) Nejprve si pustil diagnostiku hangáru... -------------------------------------------------------------------------- Hangárové dveře............. ZAVŘENO Hangárová střecha........... OTEVŘENO Hangárový odposlech...... AKTIVNÍ Hangárové osvětlení........ AKTIVNI - PROZATÍM VYPNUTO - -- - Diagnostika hotová. - -- - HODNOCENÍ : 100% -------------------------------------------------------------------------- Pustil ses i do kontroly odposlechu, jež má dosah jen uvnitř, jak si zjistil. Můžeš si tedy poslechnout, co se odehrává u lodi. Navíc, si můžeš přehrát i starší záznamy z dnešního dne. Záznamník se po jednom dnu vždy přehrává. V dokumentech ohledně údržby si našel jen samé běžné věci. Většinou hodně starého data. Hangáry 1-15 sloužily pro majetné farmáře, kteří za pronájem tvrdě platili. Později se oficiálně zrušily... ovšem jen oficiálně, jak vidno. Mnoho záznamů, jež bylo chronologicky seřazeno ( Dle data ), chybí. |
| |
| Rampa Nad prvni casti proslovu reaguju jen pokrcenim ramen. "Nejsem pilot... ale vzdy jsem veril, ze kdyz lod mohla pristat, muze taky odletet," A k druhe - jestli me otazka prekvapi, nedam to na sobe znat, jenom vyloudim pobaveny usmev. "Hm... slysel jsem o rasach, ktere umi cist myslenky - ale nikdy bych nerekl, ze jim to jde tak mizerne." odfrknu, naklonim se bliz a dodam: "Pro upresneni - po mne imperium neslo a nejde... zatim. Po mne imperium pujde, jenom kdyz odletim touhle lodi s vami. Veris mi?" rikam to s durazem na kazde slovojako deti ve skolce, protoze mam pocit, ze s timhle jesterem to pujde pomalu. |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Další urážlivá poznámka už mě nemůže nijak zvláš» pozlobit. Jistým způsobem...jistým aspektem svého projevu připomíná tu prchlivou ženu, Charismu. Mít na palubě dvě takové osoby, nevycházeli bychom z problémů. Když se muž nakloní dopředu, necouvnu. Nehodlám mu přepustit ani kousek prostoru na rampě - tohle není tvoje loď, člověče. A taky nebude. Přesto si nedokážu odpustit obranné gesto - snad abych si připadala méně zranitelná, zkřížím ruce na hrudi. Drápky si přejedu hladkou látku tuniky a svraštím obočí, nespokojená se svým nedostatek odvahy. A rozhodnosti, připomenu si nevesele. Co budu dělat? Co bychom měli dělat, všichni? Copak můžu téhle...posádce říkat, co je třeba provést v příštím okamžiku, když... když sama nevím? Pozdě, Ysanne, odpoví mi v duchu vlastní hlas, ledový a nevzrušený. Do téhle role už jsi vstoupila. Není možné, není přípustné ustoupit. A není komu ustoupit. Kdo by měl velet místo tebe? Tenhle podezřelý dobrodruh? Nevrlá, zmatená a ublížená kapitánka bez lodi, nebo snad to lidské mládě, co se věčně někam ztrácí a usíná? Kel Dor, který na téhle planetě tráví své otroctví? Ne. Ale snad by bylo moudré se vzdát. Nesnažit se bojovat. Jestli nás Impérium přistihne při snaze dostat se z jejich dosahu...podráždí je to. Při takovém pomyšlení se neubráním zachvění. Strach, vytlačovaný na okraj mysli, se nezvladatelně vrací. Zůstat? Nebo se snažit? A pak možná zůstat i tak? Na chvíli se zahledím stranou, abych skryla nejistotu v očích. Vlastní nerozhodnost mě rozčiluje skoro stejně jako muž na rampě. Jestli ti věřím? Nedělej ze mě hlupáka, člověče. Ani ze sebe. Povzdechnu si a konečně promluvím. |
| |
| Rampa První mužova věta mi nestojí za víc než lehoučké odfrknutí. Jeho urážku sleduji mlčky; když se nakloní blíž, aby mi přednesl další závažnou část svého proslovu, pochybovačně zkřížím ruce na hrudi a prsty s drápky obejmu hladkou látku tuniky na pažích. Celou dobu z něj nespouštím oči, jen po jeho poslední otázce uhnu pohledem a zadívám se chvíli stranou, do pískem zaváté podlahy hangáru. "Jestli vám věřím?" usměju se po chvíli, když na něm znovu spočinu pohledem. "Ani v nejmenším. To, co říkáte, vůbec nedává smysl. Ale v naší současné situaci moje důvěra ve vás nehraje příliš velkou roli." Nadechnu se, připravená něco dodat, ale místo toho nakonec nechám paže klesnou zpět k tělu a ohlédnu se zpět do centrální místnosti lodi. "Prozatím mě omluvte - to náhlé ticho uvnitř nevěstí nic dobrého." O krok couvnu, pak se zvolna - téměř neochotně - během dvou dalších kroků obrátím čelem vzad a zamířím dovnitř. |
| |
| Rampa "No to bych rekl, ze nedava," pokyvam smutne hlavou, kdyz Ysanne odkraci do lodi. Rozhlednu se po opustenem doku, ve kterem jen vitr tise susti piskem. Pod zminenym dojmem se po par vterinach rozhodnu, ze tady mam uz prilis malo obecenstva a zamirim za Ysanne do lodi. |
| |
| V lodi - centrální místnost Vejdu do centrální místnosti a ze vzteku nakopnu jednu z beden, ve kterých se předtím přehraboval Tahiik. Zatracená ženská! Takhle jsem se nenaštval od doby, kdy mě chytli ti piráti! Ani bych se nedivil, kdyby tehdy byla na jejich lodi! Způsoby má podobné! Bedna schytá další kopanec. Nebýt toho černocha, tak jsem ji asi doopravdy oddělal...proč jen jsou lidé takoví tupci?!Uštědřím bedně poslední kopanec a pak začnu obcházet kruhovou místnost. Navrhnu Ysanne a» ji tad nechá...k čemu nám vlastně bude? Jen prudí a jde za ní jeden problém za druhým. Po dvou kolečkách se usadím na židli, lokty se opřu o stůl a hlavu si nechám padnout do dlaní. Nehybně takto sedím dokud se nesemele něco dalšího. |
| |
| V lodi - centrální místnost Kráčím kousek za Jaluem s nakvašeným výrazem v obličeji. Charismy mám, stručně řečeno, plné zuby. Otroctví se mi příčí a to, co řekla Jaluovi, bylo docela tvrdé. Divím se, že ji Jalu namístě neuškrtil. Možná bych se měl prostě uklidnit..vykašlat se na to. Je to jenom jedna blbá ženská.Takových jsem už poznal nejmíň...ehm, radši nic... Z myšlenek mě vyruší Jaluova zábavná aktivita s bednou. Raději se zastavím a čekám, až se trochu uklidním. Nerad bych, aby si mě Jalu v záchvatu zuřivosti s nějakou bednou spletl. Tak přece jen ho to naštvalo...není divu. Teď jen vymyslet, jak se zbavit toho stvoření v kokpitu... Když se usadí, vypadá skoro až zdrceně. Je mi ho docela líto a o to víc mě to povzbudí v mém přání dostat Charismu z lodi. Zamířím k židli co nejblíže východu z lodi a odolám při tom pokušení kopnout si taky do bedny. Usadím se a koukám na ubohou bednu-otloukánka, která mi najednou příjde velmi zajímavá. Když za sebeou uslyším přicházející kroky, srdce mi poskočí radostí z toho, že by to mohla být Ysanne, která v ruce drží blaster a jde Charismu zastřelit. Přinutím se zůstat v klidu sedět zády ke vchodu a počkat, kdo nakonec vejde. |
| |
| Rampa Chu» do práce na téhle lodi odumřela docela, napadne mě poté, co se rozhlédnu po zšeřelém centrálním prostoru lodi. Charismu není nikde vidět; tajemný cizinec, který už je tu vlastně jako doma, se taky někam ztratil; dvojice osob, která měla dávat dohromady techniku, mlčky vysedává u stolu. A záleží na tom ještě vůbec? V rozporu s onou unavenou myšlenkou energicky přistoupím ke stolu, kde je ukryt centrální počítač, a přelétnu pohledem z jednoho technika na druhého. Způsob, jakým se oba usadili, výraz ve tváři člověka a Keldorianova zdánlivá odevzdanost... Ah, co za komplikace tu zas vzniklo?! "Arutho," vzpomenu si ještě, než se pustím do zdolávání nových překážek, "doufám, že vám někdo tlumočil nejnovější zprávy. Venku je prý imperiální kordon, který pročesává hangáry." Aniž bych by» jen pohledem projevila zájem o to, co na takovou novinku říká, hned pokračuji další větou. "Pomalu přestává mít význam, jestli se nám podaří tuhle loď zprovoznit, nebo ne. Přesto bych ráda věděla, jestli jste udělali nějaký pokrok. Proč sedíte tady. A kde je ta žena, Charisma. A co se lodi týče - " zarazím se a zavrtím hlavou. "Ne. Zkra»me to. Prostě mi řekněte, co se tu stalo během těch pár minut, co jsem byla venku." Jako bych v té chvíli zaslechla zvuk, který všem ostatním unikl, otočím se. Kroky na rampě už ovšem jistě znějí nějaký ten čas a oba u stolu je museli už dávno zaregistrovat, takže - těžko říct, proč jsem pocítila potřebu obrátit se k východu zrovna v tuhle chvíli... Vrhnu nesouhlasný pohled na lidského vetřelce, který se sune dovnitř z rampy a který - říká ten pohled - tu dle mého názoru nemá co dělat. Nic ale neříkám, dokonce ani ironický škleb na tváři by u mne ostatní hledali marně; jen se klidně otočím zpátky a vyčkávám, co mi poví Jalu a Arutha. |
| |
| Když mne vysedávání v řídící místnosti hangáru a prohledávání bezužitečných zpráv přestane bavit, nechám tamní počítač být a seskočím dolů z židle na kterou jsem se uvelebil, svižným krokem Jawy vyběhnu ven a zamířím do lodi … Rampa Zastavím se až v blízkosti Yssane, sice nervózně přešlapuji na místě a moje žlutá očka problikávající z pod kápě mrkají po plazí ženě, ale nijak na sebe neupozorňuji, ostatně se chovám s typickou vlezlostí jakou mají i ostatní Jawové potulující se ulicemi města. |
| |
| Centralni mistnost lodi Napochoduju dovnitr chvilku po Ysanne, takze zaslechnu akorat poslednich par slov. Ovsem, ma informovanost o zdejsich udalostech v spojeni s mou schopnosti empatie vuci vsem rasam a pohlavim mi umozni vyhodnotit situaci "spravne". "Ea, vsichni mechanici jsou tady... takze lod je pripravena k odletu? Vytecne," prohlasim spokojene, protoze si matne vzpomenu, ze se Keldorian i Arutha jeste v baru hlasili k profesi pilotu... nebo neceho kolem lodi. "Ale na druhou stranu, radil bych vam -okamzite!- zavrit uz tu rampu a akivovat obranu..." reknu durazne, udelam par kroku, nahlednu tam, kde je podle meho odhadu kokpit, "...a odletet co nejdriv. Vy jste nechali ridit Charismu??" posledni otazku vypalim spis bezmyslenkovite, kdyz se mi podari posledne recene. |
| |
| V lodi - centrální místnost Konečně dorazila Ysanne. Sice se podle všeho nechystá zabít Charismu (alespoň prozatím), ale třeba se jí povede udělat tady pořádek. Otočím se k ní a poslouchám její otázky. Při zmínce o imperiálním kordonu se mi divoce rozbuší srdce a zatvářím se skoro až zděšeně. Zmínku o něm jsem možná přeslechl, ale jsem si v tu chvíli docela jistý, že mi o tom nikdo neřekl a poslem této špatné zprávy měla být Charisma. Zase něco podělala. Jsem natolik zaslepený, že mě ani nenapadne, že tuto informaci mohl mít i Jalu, který přišel do kokpitu s Charismou. Imperiální kordon? Co po nás může chtít? Vždy» neděláme nic nezákonného..kromě přivlastnění si cizí lodi...ale to přece nemůžou vědět...a neposílali by celý kordon.. uvažuju, a pak mě napadne spásná myšlenka: Jdou si URČITĚ pro Charismu! Musí! Proto říkala že je tak naléhavé dostat se odsud. Vydáme jim ji a všechno bude v pohodě! Dalších pár slov Ysanne mi uniklo, ale rychle soustředím svou pozornost zpět na ni a za otázku ''Proč sedíte tady?'' jsem velmi vděčný. Dává mi tím příležitost mluvit o Charismě. A hned druhou. Když se zdá, že Ysanne domluvila, všímám si, že si to do místnosti napochodoval další cizinec. V hlavě už mám takový zmatek, že si ho dokážu zařadit maximálně tak na Tatooine. A ten tu dělá co? A ještě dělá ukvapené závěry. Prý mechanik! Prý připravená k odletu! No ten se bude ještě divit. Zdá se mi, že poslední otázka, týkající se Charismy, nebyla pronesena úplně neutrálním tónem. Že by další spojenec proti té ženské? Když už se zdá že všichni kolem mě domluvili, pootočím židli, vstanu, významně se nadechnu a pronesu k Ysanne: ''Takže...o kordonu nevím, to zaprvé. Může mi někdo vysvětlit proč by nás to mělo trápit? A co se týče událostí tady na lodi...Asi takhle - lámu si hlavu nad tím, jestli na téhle rachotině vůbec něco funguje, když si do kokpitu připochoduje ta...ta..Charisma, a začne rozdávat rozkazy, urážet Jalua a vůbec, dělat, jakoby jí to tu patřilo.'' S každým dalším slovem mám větší a větší problémy s udržením neutrálního tónu a když se dostanu až k vyprávění o Charismě, nesnažím se rozladění skrývat vůbec. Podívám se na nedávno příchozího cizince a s úšklebkem odevzdaně pronesu: ''Jen si poslužte, zavřete rampu. To je asi tak poslední věc co na téhle lodi funguje. Kanón vám klidně zapnu, ale moc nepočítejte s tím, že by nám byl platný, mám docela pochyby o jeho funkčnosti.'' Udělám krátkou pauzu, přešlápnu a dodám: ''A co se té ženské týče, nenechali jsme ji řídit. Nechala se sama. Ale bez obav, i kdyby se odlepila od země, divil bych se kdyby v tomhle zvládla někam doletět.'' Otočím se na Jalua a zeptám se: ''Jalu, chceš ještě něco dodat? Zapomněl jsem na něco?'' |
| |
| Loď - kokpit Otočím se na Warrena. Další.. jasně.. všichni jsou proti mě... kdybyste věděli.. vy bando budižkničemů Warren domluví, Jalu domluví. S nyní již klidnou tváří si počkám, až vše, co mají na srdci odříkají. "Je to vše? Ještě něco na srdci? Šelest? Nebo další jiné věci? Máme odletět a to taky hodlám. Komu se nelíbí lítat se mnou.. má smůlu." Protože pochybuji, že by někdo z vás měl přečtenou tuhle galaxii líp než já A tím co si právě teď myslím si jsem 100% jistá a dávám to svým spokojeným výrazem najevo. Pak se jen dívám, jak Jalu opouští kokpit. Pak ho opustí i Arutha a najednou je tam prazvláštní klid. Usadím se do křesla, ve kterém ještě před chvíli seděl navztekaný muž v růžovém kombiné, jak jsem si Aruthu trefně sama pro sebe pojmenovala, a začnu prohledávat interní záznamy o lodi. Dívám se, jak je na tom a jestli se s ní vzlétne a když ne, chci vědět jen nejzákladnější potřebné opravy, abychom se odsud rychle dostali. Zbytek se opraví jinde a u lidí, kteří tomu rozumí víc než. .. než nějací rádoby pardálové z vesmíru a emzáci, pche Zakroutím hlavou a dál se věnuji studiu lodi. Sakra.. to je ale krám zatracenej, by mě zajímalo, jakej pablb se v tom rejpal, vždy» je to úplně k ničemu.. tahle troska vzlétne jen s boží pomocí.. Naštvaně kopnu špičkou boty do panelu před sebou a pak se pohodlně opřu zády o křeslo. Hodím si ruce za hlavu a v ležérní póze se dál uklidňuji. Jak tuhle rachotinu jen roztancovat.. mysli.. mysli.. chtělo by to pořádný tango.. |
| |
| V lodi - centrální místnost Opírám se o stěnu a poslouchám hlavně Charismu, prootže mě skutenčně zajímá její reakce. Nijak moc mě nepřekvapila, ale na druhou stranu každý je nějaký a s tim už jsem se taky mohl setkat. Docela sebou škubnu když odjinud uslyšim nějakou ránu. Až po chvíli mi dojde co to způsobilo. Předtím tam vešel Jalu. Její slova byla dost tvrdá a nechápu jí. Musela vyrůstat v podobném městě, že je jí to jedno nebo spíš prostředí Zatvářim se vážně a pohlédnu na Aruthu. Nelíbí se mi to, že tu jsou imperiálové. Jakmile o nich uslyšim ještě jednou, instinktivně si natáhnu přes hlavu kápi, aby na mě nebylo vidět a mírně sklopim hlavu. "Myslim, že dohadovat se nad tímto nemá cenu. Radši bych odletěl a řašil to až později, protože jak jsem tak slyšel takhle loď je před rozpadem a opravdu nevim kolik toho může vydržet a riskovat se mi to taky nechce" Opřu se rukama o stůl a koukám na desku a odrazy na ní, jestli tam nějaké jsou. |
| |
| -, Gwedmyr´ Brisse, R. C´baoth, John Silver, Kairés ,- Hluboko ve zrádné poušti planety Tatooin, poměrně daleko od vesmírného přístaviště Mos-Eisley a velikého města Mos-Espa, se nachází skutečně monstrózní stavba. V místech, kde je země popraskaná v důsledku věčně trvajícího sucha, a kde okolní panoráma tvoří jen kaňony tvořené hrubým štěrkem a pevnými pískovcovými bloky, leží palác. Už z dálky jde vidět několik vysokých věží, jež na vrcholku zakončují kopule, a které hned navazují na komplex s mnoha křídly. Palác doslova působí jako nepřístupná pevnost. Žádné okno, žádný balkón či nějaká venkovní výzdoba. Vše je tvořeno jen tvrdým kamenem a kalenou ocelí. Dalo by se říci, že samotný komplex připomíná několik šedých hrnečku s pokličkami, které jsou k sobě postaveny natěsno. Nicméně, je to všechno mnohonásobně větší. Tenhle monument tu stojí už hezkou řádku let. Dříve to byl chrám fanatickým B´omarrských mnichů, čekajících na povznesení a oproštění od svazujících smyslů těla, ale nyní si z něj udělala sídlo ta nejodpornější bytost v celé galaxii. Slizký gangster, Jabba Desilijic Tiure. Veliký a značně tlustý hlavonožec - dosti podobný larvě nebo červu. Známý jako vřednatý tlustokožec se zrůdně oranžovýma očima a zkráceným jménem, které budí respekt ve všech společenských kruzích. Zde sídlí mozek podsvětí jménem Jabba Hutta. Neexistuje snad nic nelegálního, v čem by tenhle tyran neměl prsty. Vraždy, únosy, vydírání, otrokářství, pirátství, šíření narkotických koření a drog, pašování i lichvářství. Jabba sedí na kamenném pódiu, ze kterého má rozhled po celém Trůnním sále. Vedle sebe má nádobu( „šmakvarium“ ) se svou oblíbenou pochoutkou, která neuvěřitelně piští, když jí vyloví a hodlá ji sníst. K sobě si tiskne dvě své nejoblíbenější tanečnice. Jsou k němu připoutané řetězy - to pro případ, že by nechtěly být po vůli jeho ohyzdným praktikám. Pod jeho hlavou, na kožešině, sedí jeho osobní otrokyně; půvabná Twi´lečka s nazelenalou kůží jménem Oola. Twi´lekové jsou humanoidní rasa a jejich necharaktističtějším znakem jsou dva dlouhé laloky, vzdáleně připomínající tlusté vlasové copy, v nichž mají uloženou většinu smyslových orgánů. Druhá otrokyně je mladičká lidská dívka jménem Gwedmyr´ Brisse. Ta sedí na druhé straně Huttova těla, také na kožešině z pouštní krysy. Před pódiem stojí dvě postavy. Jedna je oděná do zeleného brnění, které vzdáleně připomíná zbroj Mandalorianských válečníků. Zbroj je značně upravovaná a navíc dosti ošoupaná a poškrábaná – bezpochyby známka mnoha přežitých bitev. Na pravici mu pak klidně odpočívá blasterová puška a na zádech má tzv. „raketový batoh“. Kdo by neznal proslulého Boba Fetta? Vždy» jde o nejobávanějšího námezního lovce, který už dlouho plní úkoly pro Jabbu. Druhá postava je vysoký snědý muž s nakrátko střiženými vlasy tmavohnědé barvy a hnědou bradkou. Oblečen je v černých kožených kalhotách s bílým lemem po vnějších stranách a černých vysokých botách, svršku s železnými pláty na hrudi a rozeplé kožené bundě, jež svou černou barvu ztratila už hodně dávno. Teď je tmavěšedá. Ozbrojen je trojicí blasterů. Dva má u pasu a třetí na pravém stehně. Sál se rozprostírá pod klenbovým stropem. Šedivé zdi jsou jsou dosti ušmudlané, plesnivé a plné pavučin. Zem je studená, špinavá, plazí se po ní tiše mlha a válí se na ní několik návštěvníků gangsterova sídla. Za výzdobu celého prostoru se zřejmě považují kožešiny, ocelové zvonkohry, různé generátory a některé podivné nádoby, které jsou pravděpodobně pozůstatkem z dřívějších dob. Je zde poměrně temno. Světlo totiž obstarává jen umělé osvětlení. Jabba kolem sebe shromažďuje mnoho různých bytostí. Najdete tu různé rasy a pokud se budete dívat pořádně, tak i pravá lovecká a pašerácká esa. Například Greeda, Bosska a další. Sál se hemží tou největší spodinou a lotry. Pokud je pro vás kantýna v Mos – Eisley moc tvrdá, tak tohle je hotové peklo. O zábavu se kromě Jabby, který pro své pobavení rád týrá své lidi a nechává je zabíjet, stará ještě kapela Maxe Reba. Ta hraje povětšinou klidnou muziku, která se hodí do každé přístavní kantýny. Kapela je umístěna v jednom z výklenků v sále. O dodržování pořádku se povětšinou starají Gamorreané. Dobří válečníci s olivově zelenou kůží, kteří mají nízká podsaditá těla a obličeje podobné praseti. Na jejich domovských planetách žijí v klanech, které mezi sebou vedou války. Možná proto si je Hutt vybral. Z Trůnního sálu jdou dva východy. Oba dva jsou schody, na která spadají pruhy slunečního světla a vedou někam do vyšších pater. *** "Jste cizinci, kteří byli přijati ke dvoru Jabby Hutta!" Znělo z úst Jabbova mluvčího, když vás příjímal. "Nepodceňujte jeho moc!" Twi´lek, který se představil jako Bib Fortuna vás informoval o zvyklostech a důležitých věcech. Mluvil srozumitelným Basicem a jeho hlas zněl trochu vlezle a pohrdavě. Na sobě nosí černou tuniku a většinou se pohybuje kolem svého pána. "Důležité je ještě vědět," pokračoval a vedl vás spletí chodeb, "že bez povolení jeho veličenstva nesmíte opustit sál, do kterého vás vedu. Místa na sezení tam také nejsou. Bude vám muset postačit zem nebo obrubníky ve výklencích... tedy pojďte za mnou!" Dovedl vás na místo do Trůnního sálu. Pak se od vás oddělil. |
| |
| -, Alex Conqaray, Warren Worthington, Tahiik, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Ysanne Barizaan ,- Alex vešel do lodi jako poslední, právě ve chvíli, kdy oranžové srpky sluncí, jež doposud lemovaly horizont, zmizely za obzorem. Na kraj tiše dosedl lehounký závoj šera. Změna, která trvala jen několik málo sekund musela být bezpochyby pro Alexe patrná. Bylo to poslední co zpozoroval, než ho pohltil kov Stříbrné hvězdy. Už jen chvilička zbývá, aby se celé Mos-Eisley ponořilo do mrazivé tmy. Obyčejný tatooinský lid odpočívá ve svých skromných příbytcích a posádky vesmírných korábu se uchýlili do svých lodí. V nočních hodinách z tohoto světa vyprchá všechen život, který je ve dne značně silný – až chaotický. Výborná doba pro přepad. Nemyslíte? Většina z vás se uchýlila do Centrální místnosti. Arutha a Jalu navíc značně rozladěni houževnatostí a panovačností zhrzené kapitánky Charismy, která zabrala kokpit. Jalu se značně vytočen posadil do křesla, lokty opřel o stůl a odevzdaně sledoval ostatní. Arutha se naopak dal do líčení situace, která by se podle jeho slov dala přirovnat k noční můře. Tvrdohlavá žena v sedadle pilota, možná nějaký imperialní kordón, jež projevuje zájem o všechny v této lodi a loď která je teprve v dokončovacím procesu. Plazí ženu už téměř nikdo neposlouchá a její autoritu navíc podrývá Alex, který přinesl varování o vojenských silách v blízkosti hangáru č.7. Jediný, kdo je doslova mimo dění je Cassandra, která usnula v jednom z křesel v Centrální místnosti. Záchrana Isahira jí vzala mnoho sil. Spánek doposud nedokázalo překazit ani zvyšování hlasů některých přítomných. Dokonce v místnosti nezní ani Tahiikovo neustálé brebentění, které je u Jawů pověstné. Tahle malá stvoření si často mluví sama pro sebe, ale tomuhle zřejmě došla slova i v jeho rodném jazyce. Oči mu světélkují a postává u své kapitánky Ysanne. Když potom zakuklený Warren zhodnotil situaci a opřel se o stůl, tak zavládlo ticho. I ostatním došla slova. V kokpitu se zatím Charisma dala do prohlížení panelů a zhodnocování situace. Mimo jiné zjistila, že se venku již setmělo. Nakonec to ovšem všechno vzdala. Odsoudila loď bez řádné zkoušky. Zatím co se v ležérní póze uklidňovala, tak na panelu, který Arutha s Jaluem dříve aktivovali a zjistili tak přítomnost Alexe v hangáru, se vyrojilo mnoho červených teček. Ke vší smůle se vše dělo za zády dívky v křesle hlavního pilota. Tečky jako by pozoruhodně tančily. Bylo jich mnoho. Displej doslova zahltila červená barva. Netrvalo to dlouho a do Centrální místnosti vpadl první voják. Bílo-černá uniforma s oranžovým nárameníkem jen na jednom rameni. Trooper specializovaný pro boj v poušti. A potom další, další a další. Do lodi jich v okamžiku vtrhlo takových osmnáct. Obsazení pro ně byla otázka chvilky. Každý z vás dostal svého osobního strážce. Tedy, téměř každý. Imperialové si vůbec nevšímají Alexe. Procházejí kolem něj bez povšimnutí. Výhoda překvapení byla na jejich straně, i když dusot oznamující jejich vstup do lodi vám je mohl částečně prozradit. Jenže v konečném součtu vám to nebylo nijak platné. Oni mají převahu v počtu. Vojáci na vás namířili blastery a donutili vás odhodit všechny zbraně – pokud u sebe nějaké máte. A došli si i pro Charismu. Ta jediná měla trochu více času. Vše jí proběhlo hlavou a zareagovala reflexivně. Otočila se zrovna, když jeden z trooperů vběhl do kokpitu. Jeho rekce je jasná. Namířil zbraní a rozkázal, aby se vzdala. Nyní vyčkává na odpověď. Mezitím do obsazené lodi vstoupil další voják. Vešel do Centrálu a rozhlédnul se. Dle šedého nárameníku zřejmě důstojník v terénu... |
| |
| Ještě chviličku se houpu v křesle. Uklidňuje mě to a dovoluje mi to myslet s čistou hlavou. Venku se to krásně šeří a já si ten pohled užívám. Možná si i melancholicky povzdechnu, ale opravdu jen možná. Pak mě něco z přemýšlení vyvede. Jsou to svítící ukazatele entit v okolí naší lodi. Neidentifikovaných entit, které tu nemají co dělat. Shodím nohy a v sedačce se narovnám. Pozorně se dívám, jak se počet teček na monitoru zvětšuje a jak se nesmiřitelně blíží. Začínám mít z toho hodně špatný pocit, který se jen vystupňuje, když se za mnou ozvou kroky a kdosi tlumeně promluví. Já znám ten hlas.. Pomalinku se otočím i s křeslem, dokud nesedím tváří v tvář vojáků. Zírám na ně s otevřenými ústy. “Ale.. tohle musí být omyl..že..“ Pomalu vstanu s rukama nad hlavou. Tvářím se dosti překvapeně a snažím se jim naznačit, že nebudu dělat problémy. Alespoň chvilku ne. Dívám se, kolik vojáků se do kokpitu stihlo narvat. Blaster.. mám ho pořád za pasem.. ale.. použít ho.. mno.. mno.. radši asi ne.. ale co když.. štěstí přeje přeci připraveným? Ale já nejsem připravená.. ne na to umřít.. Dívám se na vojáky, stojím před nimi a čekám, co se mnou provedou. A tiše se modlím, aby mne nezastřelili. |
| |
| V lodi - centrální místnost Koukám po ostatních a čekám na jejich reakce. Čekal jsem, že mi odpoví apsoň někdo, ale nestalo se tomu tak. Mezitím tam vběhli troopeři. Ti kterých jsem se tak bál. No to je skvělý Projede mi lavou když dovnitř postupně napochodujou vojáci. Zamračim se na ně a snažim se udržet zahalený co nejvíce. Jsem docela zvědavý co se teď bude dít a ještě víc mě zajímá proč si jaksi nevšímají Alexe i když to asi bude logické... |
| |
 | soukromá zpráva od John Silver pro Já sem tam proč?Zajali mě?A usoudil sem že Gwedmyr Brisse a Sel raa Gwen Thilas a R.C baoth sou u Jabby?Trošku sem tomu neporozuměl a nefunguje mi diskuze |
| |
| V lodi - centrální místnost Nevím, co se v lodi za těch pár hodin stalo. Myslela jsem, že za tu dobu už zvldánout odletět, ale to se nejspíše nestalo. Uslyším divné zvuky kolem sebe a trhnu hlavou, v tu dobu do místnosti vběhli troopeři. A sakra doufám, že si nejdou pro mě... Vstanu z křesla a vzdorovitě sleduji dění kolem. Odhodím jen svůj blaster na zem. Jak vejde poslední muž, velice dobře si ho prohlédnu, jestli ho neznám Aaa důstojník jaká to pocta pro nás... Ráda bych na ně promluvila, ale nechci na sebe nějak upozornit a proto mlčím a čekám, co se bude dít. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nic se neděje, vysvětlím ;o) Tedy, Gwendmyr´Brisse je jedna z Jabbových tanečníc. Je otrok. ( Jediná se se mnou domlouvala na postavě a dohodli jsme se spolu na tomhle.) Dá se říci, že Gwendmyr na Jabbově dvoře vyrostla... ona nic jiného nezná. Ty si přišel do Jabbova paláce z vlastní iniciativy ( Můžeš se nechat zaměstnat, můžeš tam špehovat... cokoliv budeš chtít. To záleží na tobě. ) Momentálně si na tom tak, že si nováčkem u dvora. Nejsi zajatec... jen se ti prozatím tolik nedůvěřují. To je pochopitelné. R. C´baoth je v paláci z podobného důvodu jako ty. Akorát má svou hlavu a své plány. No, a to samé platí i pro Kairése. - Dal jsem vás všechny do Jabbova sídla, protože mám jisté plány a navíc je to nejlepší místo na Tatooinu, co se informací a obchodu týká. |
| |
| Jabbův Palác,sál Pohlédnu na dva muže kteří se mnou přišli do tohoto sídla a pomyslím si Co mohou být zač?A co tu chtějí?rychle ovšem myšlenku zapudím,protože už sme v sálevidím Jabbu a Boba Fetta a v zápětí rychle projedu místnost očima,zvlášt hodně mě divý ta podivná mlha na zei,nebo co je to zač Tady je to snad jeden celý přístroj zamyslím se opět,ale to už stojím před Jabbou,je o něco vyšší než já. Pane,jmenuji se John Silver a přišel sem vám nabídnout své služby když na mě ostatní pohledí dodám Pokud by to šlo byl bych rád vaším strážcem plášt mám stále na sobě,ale na znamení důvěry a schopnosti se učit vytáhnu svůj EP-44 blaster a položím ho Jabbovi pod nohy(nebo vocas nebo co to tam má) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen... budeme se muset na tvé schopnosti trochu dohodnout, abych byl připraven. Jde hlavně o sílu tvých předtuch, respektive daru/prokletí. Pokud budeš chtít vycítit reakci nějaké bytosti, tak musíš napsat; upřeně se na něj zadívám, pohlédnu mu přímo do očí, dotknu se ho – prostě o něj musíš projevit nějaký zájem. Jeho myšlenky ti nepolezou samovolně do hlavy. Předtuchy tohohle druhu musíš nějak vyvolat... Pak máš ještě jednu vrozenou schopnost a to je čtení budoucnosti. Ovšem, není to nic lehkého i pro zkušeného jako jsi ty. Narušování osudu a podobných věcí sebou nosí i drtivé následky. Vidiny tě zastihují většinou nepřipraveného a týkají se většinou tebe samotného. Jsou ve spojení s tvým životem. Ukazují se ti obrazce, které se mohou stát za pár sekund, hodin i let. Většinou přicházejí ve spánku nebo stavech nepříčetnosti, či transu. Je možné, že tě zastihnou i během normálního dne, kdy budeš například s někým hovořit, ale to musí jít opravdu o silnou událost. Po takové vizi si většinou zesláblý. Souhlasíš? ;o) |
| |
| Lod, centralni mistnost V momentu, kdy zazni dusot vojenskych bot, ja jediny nevypadam ani prekvapene, ani se nepodivam ke vchodu. Naopak, polozim ruku na blaster a ze sve vyhodne pozice - co nejdal od vchodu - pohledem fixuji ostatni cleny posadky, pro pripad, ze by nekdo z nich chtel strilet. Nebo dokonce strilet na mne. Prepadeni se ale nastesti obejde bez nasili, a ja ruku zase spustim dolu. Kdyz je mistnost zajistena, vstanu a jdu k jedinemu mistu, ktere jeste neni zajistene. Lezerne se podivam do kokpitu pres zada imperialu miricich na Charismu. "Tentokrat nebude tanecek, jako posledne?" zeptam se zklamane, kdyz vidim, jak divka poslusne drzi ruce nahoru. "No, co nadelam. Ale jedno musim ti uznat, Charismo - me umysly jsi uhodla vicemene spravne, pokud si dobre vzpominam, tak deset vterin potom, jak jsem se tady objevil... ta telepaticka vazba, co mezi nama je.. no neni uzasna?" liny, tahavy ton se pomalu rozleha po kokpitu. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Na druhou stranu, nejenze nikdo nemiri na ME, naopak ja bych mohl mirit na jine, coz mi podle vojenskych definic vychazi na dobrou situaci. Alespon prozatim. |
| |
 | Jabbův palác, hlavní sál Do místnosti vejde postava v černé kápi..jediné co lze vidět jsou špičky černých bot. Postava nevypadá nijak přátelsky a zřejmě si nepřišla jen tak popovídat. Kolem postavy je jakoby cítit aura, která je naplněna strachem, bolestí a tajuplností. Postavím se zhruba tři metry za osobu jež se představila Jabbovi jako John Silver. Pod kápí přemýšlím zda ho Jabba nechá zastřelit či ho přijme. Jabbova osobní stráž. Ten nezkušený cucák si snad myslí, že je lepší než Boba Fett. No uvidíme. Nad myšlenkou se pousměji a čekám na další vývoj událostí. |
| |
| Loď – centrální místnost Když na mě Alex posměšně zírá zpoza imperiálního kašpara v bíločerné kombiné, opět se mě zmocňuje vztek. Vztek nad lidskou debilitou. Vztek nad tím, že mě nikdo neposlouchá, že mi nikdo nevěří. Vztek nad tím, jak uvážlivá a lehce přesvědčitelná ta žena je. “Zmrde..“ Vyklouzne mi zcela samovolně, ale je mi to jedno. Chtěla jsem Alexe označit ještě hanlivějším výrazem, ale raději teď nebudu provokovat. “Pro koho si jdeš.. pro mě? Nebo pro tu skoro mrtvolu vzadu? Nedal jsi mi čas.. hajzle.. mohlo se to v klidu vyřešit.“ Přistoupím o krok blíž. Jsem zrovna v ráži a nejradši bych Alexovi jednu natáhla. Jen, kdyby nestál za vojákem, který na mě zrovna míří zbraní. A to si uvědomím a zastavím se. “Parchante..“ Vrhám další nenávistný pohled na Alexe. |
| |
 | Jabbův palác, sál Po představení Johna Silvera se poněkud prkeně pokloním, přesto upřímně. Král pašeráků předemnou a nejlepší zabijáci v galaxii všude kolem mě. Tohle jsem neměl dělat. Prostě ne. Probleskne mi hlavou, když zvednu pohled a pohozením hlavy setřesu své mléčně bílé vlasy z očí. Pane Hutte, toto oslovení se mi sic příliš nelíbí, ale mistře či lorde by mohl brát jako výsměch. Pánem nic nezkazím. Jmenuji se Kairés Igraac a přišel jsem vám též nabídnout své služby, jako mluvčí a diplomat. Předpokládám, že se najdou chvíle, kdy se potřebujete dohodnout s Impériem bez mrtvých či úplatků. Mírně se pousměji. Překvapuje mě má nervozita. Povětšinou mě jen tak něco nerozhodí, jelikož můj život nemá žádnou váhu a to si uvědomuji. Tentokrát je to jinak. Pohledem sklouznu na twi'lečku a chvíli si ji prohlížím. Neobdivuji snad její krásu, jako se spíše snažím ohodnotit její život. Po chvíli toho však nechám, nebo» by to Jabba mohl brát jako zálusk na jeho otroka. |
| |
| Jabbův palác, hala Konečně se dostane prostoru i mě. Zaujmu místo před Jabbou a podívám se mu do očí. Jak vidno jsem naprosto klidný. " Zdravím Jabbo ..opět se shledáváme."Odmlčím se a zajedu rukou pod pláš». " Můžeš být spokojen......ten zrádce Butch co ti ukradl loď už ti problémy dělat nebude.." Hlas je nepříjemně chladný a zní až moc klidně. Na to, že mluvím s Jabbou je to pro někoho velmi neobvyklé. vyndám z pod pláště useknutou ruku a hodím ji Jabbovi k nohám. " Teď je řada na tobě..chci znát jméno toho člověka, který má jisté informace.....ale o tom už jsme se bavily takže to jistě nebude problém. Viď ? "Hlavně nezkoušej podrazy Jabbo jinak nakopu tebe i tvýho bobika až na měsív Yego. " |
| |
| -, Gwedmyr´ Brisse, R. C´baoth, John Silver, Kairés ,- Muž, který se představil jako John Silver zaskočil celou zdejší společnost a to doslova. Kapela okamžitě přestala hrát. Její zpěvák, bytost s hustou vlněnou srstí, která svou barvou připomíná slunce, se posadil na zem a schoval svou širokou tvář do lopatovitých dlaní. Kdyby tohle Yuzzum ( tak se jmenuje ) věděl, tak by z Endoru nikdy neodešel. Všechny bytosti v sále, jež se doposud bavili svým bezpochyby pestrým programem, nyní ztuhli v nejistotě. Sálem se rozhostilo nepříjemně svazující ticho. Pohledy se teď upínají k pódiu, respektive k bytostem před pódiem. Nikdo se neopovažuje hlesnout a ti protřelejší se přišli podívat blíže s vroucným přáním nechutné zábavy. Jejich naděje pak ještě vzrostla, když se k Silverovi přidal nějaký Kairés, taktéž hledající práci a černopláštník přinášející u»atou ruku. Jako první se vzpamatoval hnědovlasý muž s bradkou, jež donedávna s Jabbou o něčem hovořil. "Ehm... veličenstvo! Považujte problém v Mos-Eisley za vyřešený. Odlítám... okamžitě!" Kývnul pokorně hlavou a spěšně odkráčel pryč. Ale, než zmizel mezi těly zaskočených přihlížejících, tak ještě poslal lehký povzbuzující úsměv k tanečnici Oole, která se začala vystrašeně třást. Boba Fett jen ustoupil stranou. Lehce a klidně jako vždy. Tohohle lovce proslavil až strojový klid a chladná vypočítavost. Jeho zbraň stále odpočívá. Ovšem, gamorreanští strážci, kterých je v sále požehnaně, se začali nenápadně stahovat blíže ke svému pánu. Ještě nějakou dobu Jabba Hutta mlčel a přísně si prohlížel trojici před sebou, jako by přemýšlel nebo čekal ne nějaké odprošení za drzost. Několik slov v jeho rodném jazyce se vzápětí rozběhlo po tichém Trůnním sále, pak se zničeho nic rozesmál. V odpověď mu byl ještě větší třes Ooly a vřeštivý smích ze stropu, kde doposud spala Kowakská opičí ještěrka. Velice pošetilé a hloupé zvíře s křídly, špičatou tlamou a velikýma ušima, které věčně otravuje svým nepříjemným smíchem odpornými zvyky. "Ano, už jsem tady, blahorodí! Už běžím!" S hlasitým povykem k vám cupital dvojnohý šedivý droid překladatel. Jabba okamžitě spustil, aniž by dal překladateli čas na doběhnutí. Droid se hned chopil práce. "Mocný Jabba bude nejprve jednat s C´baothem!... Tomu děkuje a nabízí mu svůj palác jako dočasné útočiště. Špeh jeho výsosti Jabby Hutta má dorazit ráno. Pak budou předány informace dle dohody... a ...obchod bude dokončen a uzavřen," pronesl a přesměroval svůj zrak k Johnovi a Kairésovi. Jabba zřejmě považuje jednání s C´baothem za momentálně vyřešené. "V čem přesně by jste našemu pánovi mohli posloužit, vy? Jaké je vaše technické zaměření, eh... tedy umění, dovednosti, práce. Mocný Jabba má sluhů, strážců a diplomatů hodně! Místo si musíte nějak zasloužit... no, nebo dokázat, že jste hodni této pocty." Jabba umlkl a droid chvíli po něm také. I osazenstvo sálu dychtivě očekává vaší odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj chvilkový pohled na dost vystrašenou Oolu ti do mysli vryl dva obrazce. Těžko říci jak na sebe navazují a co znamenají a taky moc dobře víš, že se budoucnost dá obejít. Sám si se dostal ze spárů smrti. Dvě scenérie... vždy vidíš tanečnici a kolem ní silné bílé světlo. "...Tanečnice tančí pro pobavení Jabby Hutta. Její pohyby jsou ladné a příjemné na pohled. I Jabbovi se líbí a proto chytí řetěz, kterým je k němu připoutaná a prudce Ooalu přitáhne k sobě. Ta uklouzne a spadne, ale ani tohle Jabbovi nijak nevadí. Surově si jí přitáhne až k obličeji a svým oslizlým jazykem jí začne olizovat. Tanečnice se brání, ovšem nemá šanci..." Druhá předtucha přišla hned vzápětí. "...Oola opět tančí a oplzlý Jabba se jí zničeho nic znova snaží přitáhnout k sobě. Ona se ovšem brání. Nechce a to gangstera rozčílí. Zatáhne za páčku vedle sebe a tanečnice se propadne do země. Zrovna v těch místech, kde momentálně stojíte vy..." |
| |
 | Jabbův palác, hala Nesnáším pouta. Jsou těžká a představují odnětí svobody. Svobody? Ach ano, pocit osvobození jsem pocítila jen jednou v životě. Avšak mé sny se rozplynuly hned, jak jsem vstoupila do tohohle paláce a dozvěděla se, že budu sloužit Jabbovi. Nejspíš je mým údělem celý život někomu sloužit, ukonejšovat jeho potřeby a hrát si na něco, co ve skutečnosti nejsem. Nebo ano? Sama nevím, co ze mě život udělal. Nikdy jsme neměla příležitost se to dozvědět a večery v koutek, kdy mi obvykle tečou slzy po tváři mi nijak nepomohou. A teď klečím u jeho nohou, připoutaná pouty a řetězy, kdybych se náhodou chtěla vzbouřit. Jenže já vím, co se stane s těmi, které se o tohle pokusí. A právě proto to nikdy neudělám. Raději budu doufat, že se jednoho dne objeví hrdina, který mě vysvobodí. Je to naivní, je to dětinské, ale je to jediná představa, která mi pomáhá tohle všechno vydržet. Zrzavé po ramena dlouhé vlasy mám nyní sepnuté do prazvláštního účesu. Snad abych pro něj byla zajímavější. Jsem skoro polonahá, jakési kusy hadrů, spojené jemným zlatým řetízkem, mi zakrývají bradavky a od pánve přes boky až po půlky stehen. Postavou jsme tak akorát, jak by jeden řekl: dá se za co chytit a mé zelené oči jako smaragdy probodávají pohledem každého, kdo se na mě by» jen podívá. Tří mužů jenž přišli si vyloženě nevšímám. I když mě poměrně zajímá, co po něm mohou chtít, nedávám nic najevo. Teprve až v hale nastane hrobové ticho, i já zpozorním a začnu si je prohlížet. takže nabídnutí služeb? viditelně se zamračím a nepatrně pokývám hlavou. |
| |
| Jabbův palác, hala Po pohledu na Oolu je na mě znát ještě větší nervozita. Rozhlížím se kolem sebe, hledajíc spáry v podlaze. Spáry označující něco, kam bych se rozhodně dostat nechtěl. oté se opět vrátím pohledem k Oole a Jabbovi. Mám šanci. Pokud mi někdo nebude bránit v pohybu. Rozhlédnu se kolem, zjiš»ujíc, jak daleko se budu moct dostat od svého nynějšího postavení, aniž bych se nedostal do nebezpečí, jenž jsem "viděl". Stále nedávám najevo, že něco vím. Veličenstvo, Jak jsem pochytil před chvílí. Předpokládal jsem, že máte jistě zástupy takových jakých jsme my. A tak se vám jménem svým i jménem mistra Silvera omlouvám za to, že jsme mohli být tak bláhoví. Pokud nám však odpustíte tento mírný omyl... Rozkašlu se, ač hraně, doufám, že přesvědčivě. Za průběhu tohoto pokašlávání tiše syknu směrem k Johnovi pouhé jedno slovo, avšak předpokládám, že dostačující: Propadliště. Po té co ještě chvíli pokašlávám, opět zvednu pohled k Jabbovi. Pohled plný hraného ponížení. Veličenstvo, diplomatů ve vašich službách je jistě více než dost, avšak já jsem přeci jenom od jiných trochu odlišný. Dejme tomu, že mám silně vyvinutý instinkt a tak často dokáži určit, jak obě» mého diplomatického jednání zareaguje. Nejde o žádné "triky" pouze jistý diplomatický výcvik. Nehodlám mu říct všechno, avšak mé přednosti by mohl znát, chci-li přežít. Při prvním vidění zde ještě Oola byla, to znamená, že se teprve odehraje, či se již odehrálo. Každopádně je důležité, že časově předcházelo tomu druhému. Tomu, kterému musím zabránit, pokud chci ještě vydělávat. Pozoruji Jabbovy reakce, zvláště na Twi'lečiny reakce. Uvažuji však, co udělám, až to přijde. Boba Fett si jistě svou kariéru nevydobyl tlacháním, myslím, že při nepřiměřené reakci mě zastřelí. Mohl by ho však zaměstnat Silver, přeci jenom zřejmě něco bude umět. Avšak mám jasno, jakmile se začne Oola vzpouzet, co nejrychleji a co nejpřirozeněji se vytratit. |
| |
| Jabbův palác,hala Když Kairés řečkne slovo,,propadliště,,podívám se dolůkde vydím rozpraskanou,zřejmě velmi starou podlahu. Aha,tak takhle to myslel.Tam bych nešel,to už bych radši zemřel než tam jít poté se podívám na Jabbu Myslím,že mé zacházení se zbraněmi je na pokročilejší úrovni než,pokud se neurazíte,umění některých vašich strážců.Vyrůstal sem an planetě Tatooine v malé kolonii,měli sme veliké problémy s písečnými lidmy a tam sem se naučil veliké vytrvalosti v terénu a schopnosti najít nepřítele na dalekou vzdálenost po případě ho sundat.Abych se přiznal zvednu lehce hlavu tak,aby mi část hlavi pod kápí byla vidět My zabíjení nevadí.A jsem schopen položit život,za toho koho chráním.Chránil em všechny krom mé matky,ale ootm se mi tady nechce bavit.Nebert to osobně podívám se Huttovi do očí a doufám,že v nich zpozoruje něco co ho přesvědčí No tfuj,něco takovýho říkat,že já neřekl raději něco jinného co si o mě ted Kairés bude myslet? pomyslim si a otočim se na Kairése,který ted čeká na Jabbovo rozhodnutí. Pak se podívám na Gwedmyr.Nedívám se ani tak na její krásné tělo,ale spíše na její oči,cítim v nich bolest,utrpení a muka strávená ve Jabbově krutém vedení Chudák holka ta to taky v životě neměla jednoduché to už ale odvracím oči,protože vidím,lže jeden poddaný není zrovna štastný,že se na ni dívám. |
| |
| Lod - centralni mistnost Nad soptenim Charismy jen pokrcim rameny. "Tohle ti neprijde dost klidne...?" mavnutim ruky obsahnu veselou scenerii v centralni mistnosti - napjatou posadku s rukama nahoru a jako sochy stojici vojaky, mirici na kazdeho z nich. "No co. Kazdemu nevyhovis. Skoro mrtvola vzadu, rikas?" pokyvam hlavou a odvratim se od kokpitu. Zachytim pohled imperiala s dustojnickymi prymky a vydam se smerem k osetrovne. |
| |
| Loď – centrální místnost Ano, chování imperialistů mě nikdy nepřekvapí Zamračeně se podívám na Daniela, který můj výraz naštěstí nemůže vidět. Neodpověděl na otázku Charismy což je bohužel škoda, protože by mě docela zajímalo poč tu jsou. Ani by mi nevadilo kdyby si jí vzali a potom bychom mohli letět dál, ale tak jednoduché to nebude. "Také by mě docela zajímalo proč tu jste?!" Ohradím se na může, který zmizel někde v chodbě vedoucí na ošetřovnu... |
| |
| V lodi - centrální místnost Drzému, nevědomému a nepříjemnému ozbrojenému vetřelci věnuji jen jeden další nevraživý pohled. Ne snad aby si ho všimnul a cítil se jím zasažen, ale prostě jen tak. Protože mě rozčiluje. Jsem vděčná, když mu Arutha poskytne pádnou odpověď a téměř zalituji, že k tomu nepřidal nějakou lidskou urážku či kletbu. Jeho nejnovější zprávy o stavu příprav ke startu pak posílí moje přesvědčení, že pokračovat v dosavadním postupu nemá smysl. Jakže se to říká? Tudy cesta nevede... Mezitím se vrátí Tahiik - zajímalo by mě, jak si vedl v řídící místnosti, ale Jawa sám nic nehlásí a slova se mezitím chopí další člověk. Další člověk, další komentář, a stále jsme se nehnuli z místa. Isahir nechtěl odletět bez svého důstojníka, Tartuffa... a když jsme se s jeho přítelem a Wookieem dohadovali u hangárových vrat, Tartuff vypadal přesvědčený o tom, že loď dokážeme zprovoznit. A Isahirův přítel ji přece dokázal nastartovat... než zemřel. Při té myšlence se mi sevře hrdlo. Ještě jsme se ani nepostarali o jeho tělo. "Máme - " začnu, abych znovu upozornila na přítomnost mrtvého pilota, ale v tom zaslechnu zvuk, a nevyřčený zbytek věty mi odumře na rtech. Když se otáčím, zavadím pohledem o muže v kápi, stojícího naproti mě u centrálního počítače. Obrácená ke vchodu do lodi, tváří v tvář dovnitř se hrnoucím vojákům Impéria, úplně zapomenu, co jsem mu chtěla říct. |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Pozdě, na všechno pozdě... nerozhodli jsme se včas. Bláznivý kapitán... svěřil mi loď, která nefunguje. Ne, je to loď, u které jsme nedokázali přijít na to, jak funguje. Přecenila ses, Ysanne. A neodhadla jsi lidi. Ale co záleží na motivech? Dalo se snad něco dělat? Mohla jsi někomu zabránit ve vstupu? Ach ano, mohla. Věnovat tomu patřičnou pozornost, dokázala bych udržet na palubě pořádek. Jenže mi na tom nezáleželo. Stala jsem se velitelkou téhle lodi jen napůl, a bylo mi jedno, co se tu děje. Hlavně když se odsud dostanu. Pokyny říšských vojáků vnímám jako by přicházely ze sna - pomalu a nezřetelně. Zlehka rozpažím, ruce na délku dlaně od boků... Majitel, ne kapitán. Tím jsi se stala, Ysanne. Nedosáhnes úspěchu, když děláš věci napůl. Obětovat sama sebe, celou, toho je třeba. Vždy» to víš. Je to stejné, když zachraňuješ život. Bylo to stejné, když jsi opustila Falleen. Poprvé, i podruhé. Jestli mi Isahir Ghool svěřil loď - a její posádku? Jestli ano, selhala jsem. Bytostně se mi příčí, když selhávám. Velice opatrně sáhnu pravou rukou pod pracovní pláš» a bezděky mě napadne, co asi budou říkat vší té krvi, jíž mám potřísněné oblečení. Vytáhnu zpoza zad blaster, žalostně droboučký proti těm, které třímají vojáci v rukou, a odložím ho na hladkou desku stolu vedle sebe. Jen klid. Jen klid, opakuji v duchu sobě i členům imperiálního komanda. Až teď, když jsem beze zbraně a vojáci po mě pro tuhle chvíli nic nechtějí, uvědomím si sama sebe. Jak mi srdce buší v hrudi tak, že se každým okamžikem musí rozskočit. Jak se mi prsty ztuhle natažených paží chvějí. Jak se mi na spáncích perlí mikroskopicky drobné kapičky potu. Jak se s nimi uvolňují feromony. Pach strachu. Ano, bojím se jich, a oni to vědí - ti bystřejší z nich snad určitě. Ti, co stojí blízko mě, to teď začnou díky feromonům alespoň podvědomě tušit. |
| |
| V lodi - centrální místnost Pokyny říšškých vojáků poslechnu bez protestů a bez jediného slova. Zdá se, že je ani moc nevnímám - veškeré pohyby vykonávám mechanicky a zaměstnávám se přitom vlastními nečitelnými myšlenkami. Většinu času hledím před sebe a temně fialová barva plazích očí je snad o něco hlubší než obvykle, zatímco z pokožky se vytrácí zelené odstíny, až je téměř popelavě šedá. Nenapadne mě protestovat, když nás začnou odzbrojovat. Aniž bych se starala o to, co dělají ostatní, odložím vlastní zbraň - malý blaster ukrytý za opaskem pod pískově zbarveným kabátem bez rukávů - na stůl, ve kterém je zabudovaný centrální počítač. S lehce rozpaženýma rukama pak beze slova čekám, co se bude dít dál. Pohledům ostatních z posádky se vyhýbám, jen lehce stočím hlavu po směru zvuků, jež se ozývají z pilotní kabiny. Jedna z posledních vět, které tam padnou, mne donutí sevřít rty, a s přivřenými očima na chvíli vypadám značně nepřátelsky. Had, který se chystá udeřit, nebo zmatená stará stařena, která dává ostatním za vinu svoje neduhy - můj výraz bude zřejmě někde uprostřed mezi tím. Když v kápi ukrytý cizinec osloví muže, který se podle všeho s imperiálními přinejmenším zná, otočím se s tímtéž pohledem na něj. Stále beze slova - od té doby, co vojáci vtrhli na palubu, jsem nevydala ani hlásku. |
| |
| -, Gwedmyr´ Brisse, R. C´baoth, John Silver, Kairés ,- Jabba Hutta pozorně poslouchal Johnova a Kairésova slova. Jeho tvář, pokud se tedy jeho obličeji plnému strupů, puchýřů a hlenů dá říkat tvář,... v tom případě byla bez emocí. Básník by řekl; „Zůstala po celou dobu kamenná jako tvář krutě protřelého lichváře.“ I když,... Jabba vlastně není humanoid, slovo obličej by se dalo lehce vyvrátit. Když muž, který se momentálně uchází o místo strážce, dokončil proslov větou o své matce, tak se dal Jabba opět do smíchu. Jeho hluboký zastřený hlas se rozbíhal po tichém sále jako kruhy na vodě. Ke smíchu se pochopitelně svým vřeštěním přidala i Kowakská opičí ještěrka, jež využila dlouhých slov obou mužů ( Johna a Kairése ) a posadila se na pódium přímo před Jabbu. Přesně mezi Oolu a Myr. ( Myr je Gwedmyr´ Brisse. Jabba si to jméno upravil ) Ke smíchu se pozvolna začali přidávat i ostatní v sále. Někteří z čirého pobavení a jiní jen proto, že se směje jejich pán. Nicméně, v celkovém výsledku to dopadlo tak, že se rozesmáli skoro všichni, kromě Boba Fetta, Ooly a robota překladatele. Rozjařenost osazenstva skončilo spolu s Jabbovým zvážněním. Teď se znovu vzniklým tichem rozběhla slova v huttštině. Droid překladatel jen zablikal očima a udělal několik trhaných pohybů jako by si nebyl jist zda má tlumočit... chvilku tápal, však potom se opět zapojil. "Mocný Jabba vás považuje za výborné baviče. Zdá se mu, že pro práci strážce" ...podíval na Johna Silvera... "a vyjednávače"... sklouzl trhaně na Kairése Ingraace, " je vás škoda. Ale, pakliže máte opravdu zájem, tak se rozhodl vyhovět vám." Boba Fett, který to všechno sleduje zpovzdálí, ( Několik kroků od vás, sám na začátku poodstoupil, aby měl větší rozhled ) neutrálně zakýval hlavou. Možná s rozhodnutím souhlasí a možná taky ne. "Má pro vás první úkol," začal droid znova mluvit, když vládce zdejšího paláce spustil další směsici zvuků a chroptění. "Podařilo se zajmout jistého Tartuffa, který však nehodlá mluvit. Jeho veličenstvo je tím dosti rozčarováno. Neplatí na něj žádné z fyzických druhů bolestí, jež jsme vyzkoušeli. Tedy, vašim úkolem bude... vypáčit z něj potřebné informace. Ale pamatujte... nechceme ho prozatím rozmontovat... tedy, zahubit!" Zdůraznil. Sál se opět ponořil do ticha. |
| |
| Jabbův palác, sál Přikývnu a sklopím pohled, prohlížejíc si špičky svých bot. Ještě chvilku a zhroutil bych se. Nepamatuji se, kdy bych byl podobně nervově vypjat. Když opět zvednu pohled, chvíli koukám na Oolu, Gwedmyr a na zbytek otrokyň. Nakonec pohled zaměřím na překladatele. Mohl by nás někdo k tomu vězni zavést? Tento dotaz nesměřuji Jabbovi, nýbrž přímo droidovi. Na vyjádření Johna jsem ani nečekal, nebo» pochybuji, že se bude snažit vykrucovat, když přežil první setkání. |
| |
| V lodi - centrální místnost A je to v hajzlu. Stručná, ale výstižná myšlenka mi proletí hlavou, když je Ysanne po jediném slově přerušena příchodem imperiálních vojáků. Okamžitě udělám dva kroky vzad, jakoby to snad mělo nějaký smysl, a začnu se divoce rozhlížet okolo. No tak, klid. Jdou si určitě jen pro tu ženskou. Vždy» jsem neudělal nic špatného, nic co by jim mohlo vadit! Sakra vždy» já ani nevím o co tu jde a co jsou ostatní tady zač...nikoho tu neznám! Nemám s nimi nic společného, a» už jdou po komkoliv! Snažím se sám sebe uklidňovat, ale při pohledu na ohromný počet vojáků v místnosti to jde docela těžce. Kolem sebe kromě nich vidím jen naprostou rezignaci všech, kteří jsou zatýkáni. Nejsem natolik blázen, abych se snažil o opak a s rukama rezignovaně zvednutýma nad hlavou (respektive na úrovni hlavy) jsem víc než ochotný uposlechnout jakýkoliv příkaz vojenské jednotky. Nechávám se prošacovat, moc dobře vím, že nic nenajdou. Protože mi nic nezbylo... Když mi začne docházet, že Alex pracuje pro naše věznitele, chvíli se ve mně kupí vztek, ale nakonec je potlačen naprostou rezignací. Co horšího se ještě může stát? Když se vydá do kokpitu, na moment zadoufám, že Charisma podnikne sebevražedný pokus o odpor a nějakou š»astnou náhodou při něm zasáhne i Alexe, ale podle následných slov, která od nich uslyším, je mi jasné, že až tak blbá není. Ale nemá k tomu daleko! Pohledem nakonec uvíznu na Ysanne a trochu mě z jejího výrazu zamrazí. Z neznámého důvodu čekám, že právě ona mě z tohoto maléru může dostat. Ale taky nemusí. A stačí jeden pohled na vojáky a jejich důstojníka, abych si uvědomil, že vyjednávání bude hodně obtížné. Tohle je fakt špatný den... |
| |
| Jabbův palác, hala Jakmile Jabba ústy droida domluví..nepatrně se pousměji.Nikam ,však ještě neodcházím zajímá mě totiž jak to dopadne s onou dvojicí jež se chce přidat do Jabbovi organizace. Stojím opodál a celé jednání sleduji s kamenným výrazem. Když Jabba spustí svůj odporný smích. Na malý okamžik sem si pomyslel, že je na místě nechá zastřelit či je hodí do propadliště. Pak začnou ti dva pronášet něco jako svojí obhajobu. Kairesova obhajoba je celkem ucházející, ale obhajoba Silvera je vskutku ubohá..Jabba ho zřejmě dlouho platit nebude. Když začne Jabba hovořit o prvním úkolu vnímám každé slovo. Pak klidně přistoupím o něco blíže. " Jabbo nechci se plést do práce tvým dvoum novým zaměstnancům, ale v tomhle směru bych ti mohl posloužit. Nic za tuhle službu nebudu požadovat bude to jen využití volného času. Vždy» nepomohlo ani fyzické mučení a slovy ho určitě taky nedonutíte mluvit. Co říkáš " Pousměji se a zírám na Jabbu. |
| |
| Jabbův palác,sál Když uslyším RC baotha říkat o tom,že nám pomůže okamžitě se otočím na Jabbu a ponekud vyšším hlasem řeknu Pane,poprosil bych,aby tento úkol byl jenom náš a potom si pomyslim No tfuj to znělo sobecky a ještě k tomu...no to sem říkat neměl proto řeknu Ne nemyslel sem to ve špatném úmyslu jen bych raději sám vykonal tuto práci nebo popřípadě jí rád vykonám s Kairésem.Ale bez ostatních lidí,mslím,že dva jsou akorát. a když na mě Jabba divně pohlédne dodám Ale je to pouze na vás,samozřejmě do vašeho rozhodnutí sahat nebudu a slíbil sem vám oddanost. udělám nenápadný úšklebek,ale pod mojí kápí neni téměř vidět. |
| |
| -, Alex Conqaray, Warren Worthington, Tahiik, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Ysanne Barizaan ,- Standardní výstroj Stormtrooperů se skládá z černého teplotu udržujícího oblečení, přes které je navlečené bíle brnění, které se skládá přibližně z osmnácti dílů. Je to velice odolné brnění. Chrání vojáka před většinou nepřátelských prostředí. ( Podle druhu se také vojáci dělí na druhy. ) A po určitou dobu i před vzduchoprázdnem, velice vysokými teplotami a vodou - pro nečekané akce pod vodou mají dvaceti minutový zásobník, který je vestavěný v zádech brnění. Dále pak mají v helmě zabudované filtry na čištění vzduchu a vysílačku. V lodi je ovšem více Sandtrooprů, něž těch klasických Stormtrooperů. Sandtroopeři jsou speciální jednotky pro mise na písečných planetách. Uniformy Sandtrooperů mají speciální vzduchové filtry, které razantně čistí dýchaný vzduch, a celkově jsou výborně těsněny vůči písku. Navíc je to brnění dostatečně klimatizováno. Ovšem, nejcharakterističtější jsou pro ně už dříve zmiňované nárameníky. V kokpitu se zatím Charisma vzdala. Toho musel využít Alex, který se mulatce přišel vysmát. Po krátké výměně názorů spěšně odešel na ošetřovnu. Voják, který přišel obsadit kokpit ustoupil stranou a pokynem hlavy naznačil Charismě, že má jít do Centrální místnosti. Předtím jí odzbrojil a její věci nechal na sedadle pilota. ( Pokud tedy něco u sebe měla. ) Mezitím si důstojník, jež vešel do Centrálu, nejprve skrz hledí své masky prohlédl všechny přítomné, a pak elektronicky zkresleným hlasem začal: "Rád vám odpovím. Jsem Kapitán Greg Ridixs, velitel 26. pěšího pluku Sandtrooperů, momentální a hlavně dočasný zástupce Imperia na planetě, přímo podřízený admirálu Trawnovi... Mé služební číslo je TK 355-548... ale pochybuji, že vám to k něčemu bude," vychrlil a nacvičeným pohybem ruky si sundal helmu, kterou přitiskl k pravému boku. Odkryl tak svůj ostře řezaný obličej, kterému dominuje velký nos a husté obočí. Kapitán je muž s krátkými vlasy, světlou pletí a tvrdým pohledem. "Jste zatčeni za pašeráctví, podezření ze sabotáže, narušování příměří s Hutty, vraždu Caspera Nessy a spolupracování s povstalci... Budete odvedeni na mou loď, kde vyčkáte do příletu říšského zmocněnce. Mám zprávy, že už opustil flotilu a míří na Tatooin." Domluvil, otřel upocené čelo a na chvilku upřel své hnědé oči na Alexe, kterého zpozoroval jak prochází kolem. "Ehm, nadporučíku... poté co si obhlédnete loď, tak se vra»te sem! Rozumíme si!" Nařídil mu, a aniž by čekal odpověď, vrátil se opět k zajatcům. "Nuže, kdo je kapitánem lodi?" Vojáci jen mlčky postávají kolem. Zaujali pozice a čekají na další pokyny. |
| |
| -, Gwedmyr´ Brisse, R. C´baoth, John Silver, Kairés ,- Po Kairésově otázce droid nervózně zacupital a jeho ruce začaly ve vzduchu opisovat podivné obrazce. Zřejmě hledal vhodné souřadnice pro nasměrování. Už, už se chystal něco říci, ale do řeči mu skočil C´baoth. Překladatel zablikal překvapeně očima, zarazil se a na okamžik pohledem vyhledal svého pána. Ten rázně přikývnul. Pak se slova ujal Silver, kterému se nelíbí, že by se k ním přidal cizinec, jež se předvedl kouskem s useknutou rukou. Však Jabba mlčel během jeho mluvení, i po jeho skončení. Není stejného názoru, jako čerstvě přijatý strážce. Droid se znova nejistě podíval na pána, a když zjistil, že vládce nehodlá nic říct, ani naznačit, tak se slova chopil sám. "Jeho veličenstvo souhlasí s návrhem. Všichni tři budete odvedeni do vězeňského křídla... Prosím následujte mne," vydal se křečovitou chůzí ke schodišti. ( Nejedná se o schodiště, kterým jste přišli. Je to právě to druhé, vedoucí někam dolů. ) Cestou kolem bytostí , jež jsou v sále, jste si mohli důkladně všimnout jejich pohledů. Někteří se smáli, jiní raději hleděli do země a u některých nelidských ras se nedalo odhadnout vůbec nic. Za pár vteřin vás droid dovedl na místo. Ke schodišti, na které dopadají provázky slunečního světla. Zřejmě nějak navedené přes větrací šachty. U schodiště na vás čeká čtveřice gamorreanských strážců, těch kteří se tak věrně podobají praseti. "Tito strážcové vás provedou bludištěm chodeb. Je ve vašem zájmu, aby jste se od nich nevzdalovali," začal droid znova mluvit, když jste se všichni tři dostali k němu. "Dole je to nebezpečné. Můžete velice lehce zmizet a nikdo už o vás neuslyší. Přeji vám dobré pořízení... prosím!" Pokynul a Garmorreani se vydali po schodech dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro |
| |
| Centrální místnost Sleduji vojáka a rezignovaně si nechám odebrat blaster, který se mi houpe u pasu a chviličku mě lákal k jeho použití. Stále se ve mně mísí zlost, vztek a smutek nad tou ignorantskou partou, na kterou jsem zrovna já musela narazit. Jasně.. z louže pod okap.. poslední posádka nebyla o nic lepší, ale měli alespoň vlastní rozum a nepouštěli na loď cizí lidi..ale tihle.. jsou ještě lehčeji manipulovatelní.. to snad není možné.. že na taková individua narazím zrovna já.. to je jako zlej sen.. Nechám se odvést do centrální místnosti, kde po každém z ostatních lidí a humanoidů na lodi vrhnu vyčítavý pohled, jako Já vám to říkala.. čumíte jak paka, co Pak si rezignovaně uchechtnu, najednou mi to všechno přijde strašně moc vtipné. A voják začne v obviňováním. Nestačím se ani divit, kolik lží padá na naši.. na mou hlavu.. proč by sem jinak chodili. “To si snad děláte srandu ne? Kdo vás ta udání poslal? Vždy» to jsou keci.“ Nemůžu tam prostě jen tak stát a dívat se tupě do zdi, jako někdo. Ne.. pokud se tu šíří takové keci. A zvláš» o Casperovi.. Alexi.. ty jsi taková svině…taková… svině.. Dál mlčím. Čekám, jestli mi někdo odpoví. Zuby ve zlosti tisknu k sobě tak silně, že mě z toho po chvíli začne bolet sanice. Musím se toho napětí v sobě nějak uvolnit. Nejradši bych si tu zařvala, ale nemůžu a tak to dostávám skrze rytmické pnutí úst. |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Zatímco se silou vůle snažím přimět srdce k tomu, aby zpomalilo, pozorně naslouchám vojákově krátké řeči. Dýchej. Zhluboka. Pomalu. Mysli. Té Ká... tři sta padesát pět... pět set čtyřicet osm. Pět set čtyřicet osm, zopakuju si v duchu druhé trojčíslí. Nedokážu rozlišit, jestli to má význam, nebo ne, ale potřebuju navést svoje uvažování zpátky k racionálním myšlenkám, pryč od strachu... strach tady nepomůže. Na ten bude čas později. Nic jsem neudělala. Nic nezákonného. Alespoň to je na mé straně. Při dalším dlouhém nádechu zlehka pohnu zdřevěnělými konečky prstů. Zachraň se, a nepokaž to. Když pohlédnu kapitánovi do tváře, kterou právě odhalil, cítím se už o maličko klidněji - přesně do chvíle, než opět promluví. Zatímco obvinění z pašování se ještě vzhledem k celkové situaci dalo čekat, další domnělé zločiny mě naprosto vyvedou z míry. Sabotáž...? Cože? Vraždu... koho?! S doširoka otevřenýma očima hledím na imperiálního kapitána a nejsem schopna slova. U všech hnijících bažin vesmíru... má něco z toho na svědomí ona? Chráním se by» i jen na zlomek vteřiny stočit pohled za sebe k Charismě, ale dala bych celé jmění za to, abych teď měla šanci prozkoumat její výraz. A ještě mnohem víc za to, abych věděla, jak to doopravdy je. Odvedeni na loď... to znamená, že přinejmenším z hangáru bychom se mohli dostat živí, bleskne mi hlavou. Potlačím nepříjemný pocit roztřesených nohou a horečně přemýšlím, jaký přístup zvolit pro jednání s říšským důstojníkem. Nadporučík? přeruší moje soustředění v příštím okamžiku další věta. Z nějakého důvodu mě zjištění, že ten dotěrný vetřelec je ve skutečnosti příslušník imperiální armády, hluboce šokuje. Všichni ti muži v bílém brnění postávající kolem - ano, takhle vypadá armáda. Ale on? Takový... ošuntělý přístavní rváč? Jestli jsem snad předtím shromáždila dostatek vůle k tomu, abych ze sebe vypravila pár slov, teď je rázem pryč. Na kapitánovu otázku si jen hluše pomyslím, že kdybychom sami věděli, kdo - a kde - je kapitán lodi, bývalo by všechno mohlo být o tolik jednodušší... Napjaté ticho trvá jen téměř nezachytitelnou chvilku - pak do všeho vpadne Charisma. Naděje, že řekne něco rozumného, a třeba se i přizná k některým obviněním a nás tak nechají jít, padne s prvním slovem. Není ani třeba, aby dokončovala větu - její tón mi říká všechno, co potřebuju vědět. Vzedme se ve mě vlna paniky a hněvu. Jednání, které předvedla, ohrožuje nás všechny, a to nemůžu připustit. A» už jsem na téhle lodi cokoliv, někteří z nich se podrobili mému velení, a sami svou část povinností splnili, jak jen to šlo. Ozvat se, přinutit hlas k poslušnosti a proměnit ustrašené sípání ve zvučný a hluboký tón, klidný a příjemně znějící... A co vlastně říct? |
| |
| V lodi - centrální místnost Když pár kroků ode mne promluví říšský důstojník, poplašeně sebou trhnu. Až poté se mi podaří opanovat vlastní reakce; zbytek jeho projevu poslouchám pozorně a když se zbaví helmy, pečlivě ho sleduji. Těžko říct, co si myslím o všech těch obviněních, která padají na naši hlavu - z důstojníka po celou dobu nespouštím zrak, a tak přinejmenším má šanci zpozorovat nezměrné překvapení v údivem rozšířených plazích očích. Zatímco kapitán jedná se svý podřízeným, moje soustředění se docela vytratí - opět se ponořím do vlastních myšlenek, ale oči mi těkají sem a tam, a kůže, které se předtím vrátilo trochu barvy, zase zbledla. Na otázku o kapitánovi lodi nereaguji - místo toho se ozve Charisma. Snad jako by mě k tomu pohnul hlas troufalé lidské ženy, odhodlám se nakonec promluvit. "Kapitáne Ridixsi," zvednu oči k důstojníkovi, a s pažemi lehce trčícími od těla si přitom připadám dost nedůstojně. Kromě toho je můj hlas jen ubohá přiškrcená ozvěna toho, kterým jsem před nějakou chvíli velela k odletu. Odkašlu si, pokusím se uvolnit trochu svůj ztuhlý postoj a narovnat záda. Jen klid... Napodruhé už pohlédnu muži do očí zpříma. "Promiňte," dodám omluvně, s hlasem posazením níž a jistěji než předtím. "Kapitán lodi není přítomen. Opustil ji před už před nějakým časem, a pokud je nám známo, je mrtev." Sklopím oči k zemi, snad na znamení úcty k mrtvým, ale v příští chvíli opět pokračuji, veškerou pozornost upřenou na imperiálního velitele. "Většina cestujících na této lodi jsou pasažéři, kterým dotyčný kapitán slíbil přepravu z Tatooine. Když zmizel, a nám se zdálo, že už se neobjeví, snažili jsme se rozhodnout, jestli máme loď opustit a hledat jiné lodi, které nabízejí transportní služby, nebo tu zůstat a očekávat kapitánův návrat - a tak jste nás tu zastihli." Odmlčím se jen na tak krátkou dobu, abych se stihla rozhlédnout po pár nejbližších z naší bývalé posádky. Žádné dlouhé pohledy, jen je přelétnu očima. "Nevím nic o žádném ze zločinů, o kterých jste mluvil, kapitáne, ale jsem si jistá, že s vámi všichni budeme spolupracovat, jak jen to půjde." S vážným výrazem dokončím svůj proslov, a aniž bych se obtěžovala zjiš»ovat reakce ostatních, ještě vteřinu či dvě hledím důstojníkovi do očí. Pak skloním v hlavu - v gestu, které by si lidé snad mohli vykládat jako pokoru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ošetřovna je to vskutku zvláštní. Vzduchem, jako by stále ještě proplouvala marnost a tíha smrti. Kdyby tvé hodnocení znělo; "mučící místnost", tak by ti to jistě nikdo neměl za zlé. Všude kolem je veliký nepořádek - rozházené nástroje, zotevíraná pouzdra s ampulemi, napůl vytažené zásuvky kontejnerů, zaprášené oblečení zchumlané v rohu. Naproti tobě, přímo proti tlakovým dveřím je zdravotní skříň, která je zpola vyrabovaná a kousek od ní, na diagnostickém lehátku, leží polonahý člověk... je mrtev. Muže si možná dnes zahlédl v baru. Je to společník Isahira Ghoola, kterého před nějakou dobou postřelili před barem, a který na lodi vůbec není. Celkový pohled na ošetřovnu je dosti výmluvný sám o sobě. Krví skropená místa jen dotvářejí obraz chaosu. A prohry. |
| |
| Jabbův palác, cesta k vězni Pokrčím rameny a kývnu hlavou na Jabbu. Jde pouze o pozdrav. Možná také chybu. někteří z vůdců jsou na takovéto posunky poměrně hákliví. Každopádně teď už tu chybu nevrátím. Otočím se k droidovi a tiše ho následuji s pohledem sklopeným... přemýšlím a plánuji, jak z toho Tartofa, či jak se jmenoval, vysoukat nějaké informace. Ze zamyšlení mě opět vytrhne až droidův nepříjemný hlas. Své podrážděním dám najevo tichým a nesrozumitelným zavrčením, patrně šlo o nějakou kletbu. "Prasata" si prohlédnu podobně nenávistným pohledem, zdá se, že nervózní jsem pouze v přítomnosti osob tak nadřaených, jako je Jabba. Zjiš»ovat jejich budoucnost by bylo mrháním času... nepotřebuji znát jejich úmysly, nebo» nepochybuji, že toho příliš nenamyslí. Poté opět jen bezeslova následuji, věřím, že dostat odsud bych se možná po nějakém čase dokázal... možná... ale riskovat to rozhodně nechci. |
| |
| Jeno se lehce podívám na Kairése s výtazem na kterém nejde rozeznat téměř nic a poté řeknu strážím Jděte dál my vás za chvíli doženeme a stáhnu Kairése za triko tak aby se zastavil Dobrá,nevím to jistš,ale zdá se mi,že ani ty nechceš toho vězně mučit,či z něj dostávat informace a podívám se na Kairése Snad mám pravdu jinak mám průser pomyslim si |
| |
| Jabbův palác, cesta k vězni Pokusím se nasadit kamennou tvář, ale přeci jenom mi ujede nepatrný poloúsměv. Každý se nějak živí a povětšinou tím co umí. Lhostejně pokrčím rameny. Proto budu dělat to co umím. Na chvíli se odmlčím, aby mohl o mých slovech popřemýšlet. Každopádně, někdy není nad starou dobrou bolest. Ignorujíc jeho případnou odpověď opět zrychlím krok, abych stráže dohnal. |
| |
| -, Alex Conqaray, Warren Worthington, Tahiik, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Ysanne Barizaan ,- Kapitán Greg Ridixs mlčel, a tak v Centrální místnosti zavládlo hrobové ticho. Troopeři v nacvičené formaci udržovali obsazenou loď a dohlíželi na pořádek, který byl absolutní. Nikdo z posádky lodi se neopovážil cokoliv podniknout. Ridixs stále mlčel. Jen si prohlížel všechny v místnosti svým nesmlouvavým zrakem. Všechny přeletěl odměřeným pohledem, jen u zahaleného muže ( Warrena ) se chvilku zdržel. Jako by ho už někde viděl – ten hábit, ten hlas a gesta. Možná ho viděl na Coruscantu, na rodném Alderaanu nebo někde úplně jinde. A nebo si ho jen s někým spletl. I to je docela možné. "Zajímavé," zašeptal. V naprostém tichu to však bylo jasně zřetelné. Sám si tak odpověděl jedním slovem na dvě věci, které ho překvapují. Svižně odtrhnul oči od zakuklence a zadíval se na plaza. "Říkáte, že kapitán lodi je mrtev? A vy jste jen náhodní pasažéři?" Zakroutil hlavou – nespouštěje oči z Falleenské ženy. Charismu schválně opomenul. Dělá, jako by její prskání vůbec v této místnosti nezaznělo. "Hm... nicméně, i přesto budete zadrženi. Mám za úkol nastolit pořádek a udržet jej do příjezdu kompetentní osoby. Pak se budete moci prokázat... rozumíme si?" Kapitán zná jen dva druhy jednání. Nadřízení s ním hovoří tvrdě a nesmlouvavě, podřízení pak s bázní a úctou. Proto nevidí důvod, proč by plazí ženě neměl věřit. Jenže, na něm to nezáleží. On má své rozkazy a ty musí bezezbytku vykonat. Dalo by se říci, že je jen loutkou. Za nitky tahá někdo úplně jiný. Ridixs byl převelen. Musel nechat polovinu svých mužů v akci a neprodleně odletět na Tatooin. Rozkaz nadřízených se musí uposlechnout. Přistával za písečné bouře a se situací je seznámen jen povrchně. Všechny materiály si ještě nestihl důkladně projít, a proto o většině posádky prozatím nic neví. Jediná Charisma Deela je vyjímkou. Jeho chování k ní má svůj důvod. I když se jí může zdát, že jde z jeho pohledu o ignoraci. Jde spíše o taktnost. |
| |
| -, R. C´baoth, John Silver, Kairés ,- Tak jste tedy vyrazili. C´baoth v těsném závěsu za čtveřicí gamorreanských a Silver s Kairésem o několik kroků zpět, ale tak by měli zelenokožce stále na dohled. Po vašem odchodu se v Přijímacím sále rozezněla znova hudba. Její slabý nádech jste nějakou dobu slyšeli, ale pak zmizela úplně a zůstalo jen ticho. Strážci mezi sebou vůbec nemluví. Jen plní práci, která jim byla svěřena. Ke svým pánům jsou věrní, ale v galaxii jsou považováni za tupce a idioty. Zajisté tak hloupí zase nejsou. Předsudky proti nim jsou založeny pravděpodobně na jejich zjevu, jejich radosti vést válku a na veliké NEschopnosti naučit se basic. Gamorreani jsou však nepopíratelně pyšní na svou hrdost. Za urážku jejich krásy či inteligence nevybíravě vyzývají na souboj. A všem je jasné, že jsou výborní bojovníci – zvláště v boji se sekerou nebo nožem. Vaši průvodci mají každý u opasku blaster a v ruce třímají velikou sekeru. ( Toporo je dřevěné a značně široké, aby uneslo velikou litinovou násadu. ) Už jen rána na plocho by lehounce dokázala rozkřapnout lebku protivníka. A důležité je ještě říci, že Gamorreani svá robustní těla chrání lehkým koženým oblekem a na zádech nosí hnědou kožešinu, která jim sahá až po kolena. Cesta ubíhá docela rychle. Doposud jste v temných chodbách B´omarrského paláce nikoho nepotkali. Do téhle části zřejmě nikdo moc nechodí. Pod obloukovým stropem se táhnou vlhké a špinavé stěny. Na zemi leží chuchvalce špíny a vzduchem se vznáší chlad. Celistvost pak dotváří zpuchřelost, kterou doprovází zápach připomínající rozklad živých tkání ve vodě. Strážci vás provádí spletí křižovatek docela svižně. Zřejmě mají cesty dokonale neučeny. Po zhruba dvaceti minutách rychlejší chůze jste sestoupili po schodech ještě o něco níže a prošli průchodem do vězeňské části stavby. Na první pohled se od normální chodby nijak neliší. Ten samý zápach, stěny i přítmí, ale... je zde vícero masivních dveří s malým mřížovaným okénkem, táhnoucích se podél obou stran a ztrácejících se vzadu – ve tmě. Po vašem příchodu celá vězeňská ulička ožila. Rozeznělo se mluvené slovo v basicu i jazyky, které připomínají prapodivné skřeky. Vězni začali kopat do dveří a dožadovat se milosti. Hlasy se začaly prolínat a vytvářet tak směs různých proseb ztroskotaných pašeráků, farmářů, pilotů i vojáků a otrokářů. K vám se doneslo několik nejsilnějších. Zřejmě to jsou vězni, kteří vám jsou nejblíže. -"Pus»te mne ven! Mám mocné spojence. Já jsem členem imperiálních vojsk. Rychle..." -"Hej slyší mě někdo? No tak, slyší..." -"Nabízím jeho veličenstvu dvojnásobek, jen chci ven. Já za to nemohla... Hej! Slyšíte..." -"Hehehe! Kde je sase ta loď? Ješstě včera tam byla! Vy sste mi ji vsali, že? Jsem starý a suby už nemám, ale to nesnamená, že jsem hlupák! Chci ssvou loď. Mussím tuhle planetu narychlo opusstit..." -"Nezabíjejte mě... Prosím! Prosím! Já nechci..." Gamorreani nemeškali. Zamířili hned k prvním dveřím na pravé straně. Jeden z nich shodil petlici a otevřel. Kývnutím hlavou pak dal pokyn, aby jste vstoupili. Jste na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po odchodu té podivné trojice se začalo vše vracet do starých kolejí. S jeho veličenstvem už jednat nikdo nepotřeboval, a tak se zamyšleně zadíval do stropu. Droid překladatel zmizel někde pryč a kapela nijak nemeškala. Prostorem se začala nést klidná kantýnová hudba, aby se Jabba Hutta nerozzlobil. Melodie byla jasný signál pro Oolu, která seskočila z pódia a začala tančit. Provádí vždy jednoduché taneční kreace, které předvádí s výbornou noblesou a lehkostí. Říká se, že Twi´lečky to mají vrozené. Oola je bezpochyby Jabbovou největší chloubou. Je důležité vědět, že řetězy, kterými vás gangster drží, jsou poměrně dlouhé. Bez problémů se dostanete na druhý konec sálu. Je to všechno docela zvláštní. Nejprve Rubeen Liensander ( Jeden z Jabbových žoldáků. Snědý muž s bradkou a v černém oblečení. ) dostal za úkol vyřešit problém v Mos-Eisley a rychle odešel. Mluvili o Imperiu, Povstalcích a pašerácích... a potom přišli ti tři noví žádat o práci. Dnešek je opravdu rušný... a to už slunce pomalu zapadá. |
| |
| V lodi - centrální místnost Jenom tam sedím a vypadá to, že ani nevnímám. Na nikoho ani nepohlédnu. Svůj zrak neustále upírám do středu stolu. Až příchod imperiálů, jako by do mě navrátil vnímání. Pomalu se zvednu, pohlédnu na svého strážce a pak pomalu dvěma prsty vytáhnu svůj blaster a položím ho na stůl. Vedle něj po chvíli spočine i můj nůž tuskenského původu. Do hovoru nezasahuji, až do chvíle, než se kapitán zeptá na velitele naší lodě. V tu chvíli mě napadne celkem dobrá věc, ale zárodek je rychle uhašen prohlášením Ysanne, že náš kapitán je někde venku, pravděpodobně mrtev. Tak už je to tady zase…opět stojíš na hranici svobody a otroctví, v tomto případě možná i na hranici života smrti. Je jen na tobě, co si vybereš. A minule sis stoprocentně zvolil špatně. Můj pohled se stočí ke zbrani, kterou jsem právě odložil na stůl. Stále je na dosah. Neznatelně se mi zachvěje má tříprstá ruka a pak se opatrně rozhlédnu kolem dokola místnosti. Všichni se pokojně vzdali, až na Charismu, která má opět nějaké řeči. Na chvíli mám chu» skočit po zbrani a ušetřit imperiálům práci s jejím odděláním, ale tohle zatmění mysli naštěstí odezní dřív, než si to pořádně stačím uvědomit. Nakonec tedy zůstávám stát bez hnutí a s napětím očekávám náš další osud. |
| |
| soukromá zpráva od Gwedmyr ' Brisse pro Pomyslím si a zatvářím se znechuceně, když si povšimnu, že Oola začala tančit. Začnu uvažovat o tom, zda-li by mě Jabba hodil do jámy, kdybych odmítla plnit jeho příkazy. Jsem si však naprosto jistá, že hodil. Měl už nesčetně mnoho krásných tanečnic a kde skončily? Při té představě mi přejede mráz po zádech a chloupky na rukou se mi naježí. Uběhlo několik vteřin od toho, co Oola začala tančit. A já pořád sedím u Jabbových nohou. Chvílemi to opravdu vypadá, jako bych se rozhodla protestovat, avšak nakonec se přeci jen zvednu a pomalu dojdu na své místo, kde se začnu pohybovat; tj. všemožně se kroutit a točit. Při tanci na nic nemyslím. Plním svou povinnost, nedělám to pro své potěšení, ale pro potěšení ostatních. Ach, kdyby se mi naskytla příležitost odtud utéci, tak bych nikdy neváhala. |
| |
| Loď - centrální místnost Zajímavé.. co je ten chlap zač.. Povšimnu si oněch několika vteřin, které Risika věnuje Warrenovi a jak si ho zkoumavě prohlíží. Kdybych Troopery neznala, tak bych se na to vybodla, jenže naneštěstí pro někoho, já měla vždycky problémy a tak se v Trooperech vyznám. Tohle je divné.. dost divné. Zakroutím hlavou a vydám tiché h..h..h.. Poté nám oznámí, že tu budeme čekat, dokud se „někdo“ nedostaví. “A ten někdo? Za jak dlouho tu asi bude.. víte, nerada bych, abyste tu museli zbytečně čekat, protože si ten Někdo pak usmyslí, že my nestojíme za zlámanou grešli a ani se neuráčí sem přijet.“ Vytvořím na tváři ten nejvíc falešný úsměv, který dokážu. Zdá se, že ani ve svém postavení, nehodlám přestat s drzostí mě vlastní. |
| |
| Jabbův palác, kobky Prosby a výhružky přejdu pouhým poloúsměvem, který mě samotného mírně děsí. Vlastně ani netuším, kde se ve mě v poslední době vzala ona lhostejnost a někdy i zloba na celý okolní svět... možná je to ješitností těch co vídávám na svých cestách. Když Gamorreani zastaví a otevřou dveře, ještě chvíli postávám. Nejde o nějak výrazně dlouhou dobu, ale stačí mi k utřídění svých myšlenek. Nuže, nechce mluvit... já vlastně nepotřebuji aby mluvil... stačí ho zlomit a potom si ho přečíst, nebo si ho přečíst rovnou. Pokud se mi podaří usměrnit mé vidění v požadovaném směru... Hmm... Když už dar, tak měl bejt pořádnej... Každopádně, pokud nezafungují mé metody, bolest také není špatná. Nepatrně přikývnu a jistým a poněkud rázným krokem vstoupím do cely... první dojem někdy dokáže ovlivnit celý rozhovor a to, že zajatec uvidí mou nesmlouvavost rozhodně nebude na škodu. Jakmile se dostanu dovnitř, rozhlédnu se kolem sebe, zjiš»uji hlavně, jak by to dopadlo, kdyby se dostalo nějakým zázrakem k boji... tedy spíše, kolik mám šancí na útěk. Zdravím, mistře Tartuffe. Pozdravím sic slušně a zdvořile, ale dávám do svého tónu silnou dávku posměchu a pohrdání... první dojem. |
| |
| -, R. C´baoth, John Silver, Kairés Igraac, Mhegas, Tartuff ,- Jako první se tedy rozhoupal Kairés. Po chvilce, zřejmě způsobené zamyšlením, zamířil do otevřené cely a zmizel z dohledu svých společníků. Gamorrean stojící u dveří něco zakvičel a jeho tři společníci mu zpětně odpověděli. Dle jejich netrpělivých pohledů se dá soudit, že by byli rádi, kdyby i John s C´baothem zmizeli v kobce bez nějakých větších otálení. Cela sama o sobě je prostorná, nebo se to alespoň na první pohled může zdát. Skrze mřížovanou větrací šachtu, která se nachází ve stropě (zhruba uprostřed místnosti), na zem spadá světlo a utváří tak jediné osvětlené místečko. Respektive kruh světla, který svírá ze všech stran tma. Dalo by se říci, že tato hra světla a stínu připomíná divadelní scénu - jeviště. Ve světle pak leží osoba. Je to muž oblečený do pískové tuniky z hrubého materiálu. Je obutý ve vysokých cestovních botách a zdá se, že není při vědomí. Po Kairésově zvolání se naproti dveřím, za ležícím mužem někde v temnotě, ozvalo zavrčení a šustot. |
| |
| Loď - centrální místnost Tahle chvíle mi připadá jako nekonečná doba. Imperiální vojáci jsou na to možná zvyklí, ale já ani trochu. Netuším co tady chtějí a odpovědi jsme se ještě nedočkali. Netrvalo dlouho a potom se jejich velitel rozmluvil. Poslouchám jeho slova docela pečlivě a doufám, že řekne něco o tom, že je to jenom obyčejná prolídka, která za chvíli skončí a nechá nás jít. Bohužel tomu tak není a co hůř řiká nám tu, že nás tu zadrží i když jsme nic neudělali. Kdyby jsme poslechli toho kdo nám to řikal asi by se to nestalo. Slovo zajímavé se mi nepodařilo přeslechnout. Nenechám na sobě znát nervozitu nebo se to aspoň pokouším. Vesmír je velký a v něm mnoho lidí Snažim se uklidnit. Podívám se na Charismu když něco zavrčí a potom začne mluvit. "Souhlasím tady s dámou ten někdo by opravdu mohl pospíšit" Nakonec se rozhodnu promluvit i když to asi nepomůže rozvíjet nějakou debatu... |
| |
| Jabbův palác, kobky Sakra, co sem komu udělal? AAA, a proc me tak boli hlava? To je jako by se nejaky magor pokousel utrhnout mi temeno a pak mi tam nalit ohen smichany s ostrymi strepy... chce to panáka.... Hlavne se nehybat a neotevirat oci, to by mohlo dopadnout celmi efektivnim pozvracenim... takze panaky dva. Aj Aj. Tak to bychom meli hlavu. V jakem stavu je ten zbytek pod hlavou. Boli... proboha. Copak sem to delal... Za co si jenom tohle zaslouzim... Hodna hlava, hodna hlava, neboli, neboli. AAA.. Au. Na nic nemyslet, na nic nemyslet. Au Au, jaj... Tohle bude tech panaku chtit aspon 15. Dobře. Pokusime se otevřít jedno oko. Otevřu jedno pomalu jedno oko, aby mělo čas zvyknout si na svetlo a pomalu se rozhližím, což je vzhledem k tomu, že se snažím nehýbat velmi nepraktické, ale základ vidím. Světlo, a jinak tmu. Kam sem se to do háje dostal. Co si pamatuju, tak sem včera nic moc nepil. A přesto mě hlala bolí jako bych včea vypil sám falsku toho nejsilnějšího nelegálního pití, jaké se dá v galaxii sehnat. Zavřu oko, na chvili se zamyslím a pak řeknu jenom: Do pr**le |
| |
| Jabbův palác, kobky Říká se, že v životě je nejdůležitější rovnováha, protože kdo chce hodně, má většinou málo a kdo si vystačí s tím málem, tak obvykle nemá vůbec nic. Já toho vlastně nikdy moc neměl. Můj majetek se měnil s příchodem nových pánů a toho posledního zabili, když se mě snažil zachránit. Je to ironie, se kterou se mi špatně dýchá. Isahir mne před několika lety vykoupil z otroctví a svěřil mi důležitý úkol. Chtěl postavit dobrou loď... věřil v mé technické schopnosti, ale já ho zklamal. Hvězda ještě není dokončená a přitom mi chybělo tak málo. No a teď jsem zpátky v zajetí. Isahir je mrtev a mě se před očima rozplývá obraz domovského Kashyyyku, na který jsem se toužil jednou vrátit. Zpozorním, když se otevřou dveře naší cely. "Další vyslýchání?" Škubne mi ve zkrvavené pravé paži. "Stejně vám nic neřeknu. To raději zemřu, než abych pošpinil památku Isahira Ghoola a zahanbil tak čest svého rodu," z hrdla se mi samovolně vydere výhružné zavrčení, a jako by právě v odpověď muži, který vešel do kobky a zvolal mé jméno. Můj zrak padne na něj. Nevypadá zrovna jako dozorce. Ti co mne mučili byli jiní, ale jeho pohled je docela odvážný a tvrdý. Důvod jeho příchodu je mi lhostejný. Pokud se mi to nebude líbit, tak ho roztrhnu. "Uvidím jak se bude tvářit, až mu vytrhnu ruce z klubů," s odhodlanou myšlenkou vyjdu ze stínu, který mne doposud ukrýval. Má asi dva a půl metru vysoká postava se vynoří ze tmy a spočine ve světle rádoby jeviště. Jsem humanoid pokrytý hnědou srstí. Celistvost narušují jen černá ramena a bílý flek pod bradou. Můj nezřetelně psí obličej zdobí nesmlouvavé modré oči a velké tesáky. Jsem Wookie, který sice přišel o vše, ale svou část ztratit rozhodně nehodlá. Pravou ruku mám celou zkrvavenou, ovšem krev už je zaschlá. Od posledního vyslýchání uběhlo několik hodin. A mučení je také patrné z má chůze, která není zrovna moc zdravá – znatelně napadám na levou nohu. Zastavím se vedle ležícího muže v pískové tunice, který se zrovna probírá. Sehnu se k němu a zkontroluji ho. Zdá se, že bude v pořádku. Jeho věta; „Do pr**le“, je toho nesporným důkazem. Lidé mají výborný slovník pro tyhle situace. Jsem zvědav co řekne, až zjistí, co se vlastně děje. Nechám ho tedy tak a obrátím se k nově příchozímu. Odpovědět rozhodně nehodlám. Jen na něj vycením zuby. |
| |
| V lodi - centrální místnost BUM To mi právě spadl obrovský kámen ze srdce. Ysanne odpověděla snad nejlépe jak mohla a já, ačkoliv přehnaný optimismus stále ještě není na místě, pomalu začínám doufat ve š»astný konec. Výborně, výborně! Chvíli pobudeme a až se sem dostanou jeho nadřízení, všechno se vysvětlí! Charismu určitě zastřelí a já budu volný. Třeba by mi mohli pomoct dostat se z Tatooine! Jasně, všechno dobře dopadne! Skoro se mi ani nechce věřit, že jde všechno dobře. Velitel vypadá jako rozumný chlap - teda až na to že je to Imperiál, ale budiž. Z tváře se mi ztratí chmury a vyšlu k Ysanne pohled plný vděku. Poté se zadívám na Charismu. Koutky mi zacukají když slyším její výmluvy, tak raději sklopím zrak, zhluboka se nadýchnu a rozhodnu se v klidu vyčkávat na příjezd ''kompetentní osoby''. Trochu vě mě ale hrkne - jak se prokážu? Smířím se s myšlenkou, že mocné Impérium mě v nějaké své datábazi určitě najde. V tu chvíli ve mě hrkne podruhé, protože si vzpomenu na svého bývalého zaměstnavatele a jeho kvapné opuštění planety. Jestli to byl nějaký pašerák a oni najdou souvislost mezi ním a mnou, třeba budu v podezření! napadne mě a dobrá nálada je v tu ránu pryč. Semknu rty a čekám. Nic jiného mi taky nezbývá. |
| |
| Jabbův palác, kobky Nejprve mě zaujme ležící muž. Chvíli si ho prohlížím a přikročím k němu... na dva kroky od něj, nechci riskovat. Chvíli si ho ještě prohlížím a po jeho slovech opět poodstoupím. Šustot a vrčení ignoruji. Takže nic nepoví? Pche... Lidi bolest vždy zlomí... a pokud je nezlomí jejich bolest, tak jejich blízkých ano... hmm... blízkých.. má blízké? Náhle mě vyruší Wookie, který vystoupí ze stínu. Zvednu zamyšlený pohled a ihned ho probodnu pátravým a příšným pohledem modrých očí. Očí, které toho dozajista moc prožily a nyní to chtějí vracet ostatním. Jakmile se vydá k ležícímu muži, opět poodstoupím o něco dále... patrně nechci poznat na vlastní kůži co dokáže Wookie. Nuže, pánové. uvítací fráze jsou za námi a tak můžeme přejít k jádru věci. Předpokládám, že mistr Tartuff jste vy. Kývnu hlavou směrem k Wookiovi a pohled mi sklouzne na jeho ruku prozrazující nešetrné zacházení -mučení... tudíž to musí být on. Jak vidím, takových jako jsem já tady již pár bylo. Hmm... ironie... začínat bolestí a končit domluvou?. Můj pohled se opět změní z typicky dravčího do zamyšleného. Hovorově by se dalo říct, že nyní "čumím do blba". Nechci vám, mistře Tartuffe, způsobovat další bolest. Nemám ji asi ani rád... hmm... jde tedy spíše o situaci. Rád bych však něco málo věděl. Pro začátek stačí maličkosti... Odmlčím se, aby mohl o mých slovech chvíli přemýšlet a tak měla i trochu dopad. Takže... jste z Kashyyyku? Nebo patříte ke koloniím nacházejích se mimo něj? Pozvednu obočí. Není nikdy na škodu navodit dojem, že se ptám čistě ze zájmu, ne z příkazu. avšak na jeho podvěď nečekám, zas tak hrozně mě nezajímá. Opět ho probodnu pohledem. Rád bych věděl něco zajímavého... zajímavosti z vašeho života, to proč si myslíte, že jste tady, zločiny proti Impériu, kontakty, známosti, pašeráctví, vraždy. Chci vědět vše, s čím máte co dočinění. Ihned co domluvím se ho snažím přečíst. Jeho momentální myšlenky. Přeci jenom, pokud se ho některá z řečených věcí týká, určitě se při jejím vyslovení nějaký záblesk vzpomínky vyskytl... a ten mi prozatím stačí. |
| |
| Jabbův palác, kobky Z usilovného nepřemýšlení mě vrhne do naprostého opaku (mozek jede na plné obrátky jako hvězný křižník pronásledující corelliánskou korvetu) oněch pár slov, které vyslovila neznámá bytost. Znamená to velké nepohodlí pro mozek, ale teď je prstě potebřeba přemýšlet, tak a» si tu bolest tělo vybere někdy jindy... I když to bude několikanásobně větší. Nuže, pánové. uvítací fráze jsou za námi a tak... Hmm, takže je nás tady víc, a tenhle tón a oslovení plus to kde jsme... kobka nějaké úchylné organizace? Nezačíná to dobře. Jak vidím, takových jako jsem já tady již pár bylo. Hmm... ironie... začínat bolestí a končit domluvou?... Krucinál fagot. oni nás snad chtějí mučit, a jestli už jich tady pár bylo, tak už možná i nějaké to mučení proběhlo... a on je kdo? ten kdo si chce povídat, ten kdo chce mučit, nebo snad ten, kdo má u sebe aspoň jednoho malinkatýho panáka? Nechci vám, mistře Tartuffe, způsobovat další bolest. Nemám ji asi ani rád... Rád bych však něco málo věděl takže se přišel ptát. Na o proboha by se mohl ptát mě? Nejspíš sem tady náhodou... ale tím spíš budou mít důvod mě zabít bez ptaní...a nejlépe tak, aby si na mě vyžil nějaký kripl co se vyžívá v tom, že mučí lidi a eště se při tom udělá do kalhot... DO HAJZLU Takže... jste z Kashyyyku? Nebo patříte ke koloniím nacházejích se mimo něj?... Holím se, takže ten někdo kdo je tady se mnou je Wookie. Mno uvidíme co od toho půjde očekávat... Mučit, bolest, smrt, udělanej kripl... drž hubu, drž hubu a soustřeď se... Rád bych věděl něco zajímavého... zajímavosti z vašeho života, to proč si myslíte, že jste tady, zločiny proti Impériu, kontakty, známosti, pašeráctví, vraždy. Chci vědět vše, s čím máte co dočinění... DO PR**LE! DO PR**LE!! DO PR**LE!!! Zajímavosti že života? Jak se máte?, co děláte?, co žena?, prostata ještě slouží??? Nějaké zločiny proti Impériu? Mimochodem, Já jsme z Imperiál a tak když mi řeknete nějaké ty zločiny, za které vás můžeme zabít, nebo poslat do otroctví, budete velmi laskav. Pokud ne, tak vás pošlu tady ke kolegovi V\žívám-se-v-mučení a te... už dost už dost, mysli, mysli...musíš se odsud dostat... DO HAJZLU, sem mrtvej! Tenle člověk si přišel popovídat, ale ptát se bude jenom on... hodnej a zlej, to nás učili na akedemii, ale nás měli jenom ti zlí parchanti... To by stačilo, mysli, MYSLI! Kašli na tu bolest, zatím to šlo... KRUCINÁl! KDo jiný se zajíma o tohle než Impérium... nebo organizace horší než Impérium. Těď už můžu být kdekoliv v Galaxii... Ležím, přemýšlím, v duchu nadávám. Je jasné, že za dveřmi budou aspoň dva strážní. Každopádně mu to neulehčím, vyslýchat dva e težší než vyslýchat jednoho, a a» už pracuje pro jakoukoliv úchylnou organizaci (Impérium nevyjímaje), určitě se nehodlám vzdát snadno... nebo aspoň do chvíle, kdy mi ukáže nějakého mučícího droida. Život je svině... Otevřu jedno oko, vidět Wookieho není překvapení. Otevřu druhé oko a natočím hlavu za hlasem bytosti, která nás přisla vyslýchat. Obrys vypadá lidsky, ale ve tmě, která jej halí, nejdou vidět detaily. Zvednu se na loktech a pak (pořád v mírné dezorientaci) si sednu, nohy natažené, položím si na ně ruce... Postavení se ještě riskovat nebudu. |
| |
| Jabbův Palác-Kobka Tartuffa Jakmile projd Kairés i RC Boath projdu za nimi,první co mě ohromí je vzezření místnosti.Světlo které proniká přes mřížku z bůhvíodkuda vrhá na místnost zajímavé světlo,asi umělé. Potom si prohlédnu dva vyslýchané vypadá to,že Kairés už začal,tak se postavím za vězně.sedící muž mě příliš nezajímá,jeho výraz naprostého výmazu naznačuje,že se právě probudil,ale Wookie ten je zajímavější,je sice zmučen,ale v jeho očích je stále hrdý výraz naznačující jeho povahu Kairés to neude mít jednoduché a já mu v tom nepomůžu.Nebudu Wookieho vyslýchat od toho tu nejsem,pouze mu budu šeptat nějaké narážky pomyslim si. Mám na sobě černou kápi která mi zakrývá obličej u pasu se mi houpou dva blastery které drží pásek,který svírá celou černou robu.Přesto všechno špatné vzezření nevyvolávám u postav obvykle příliš strachu,jako od nějakého Sitha nebo droida. Přesto mé blastery nejsou zřejmě moc příjemné dojdu ke Kairésovi a řeknu Mám toho člověka odnést?Přece jenom bude lepší když tu zůstanete sami řeknu a pousměju se na KairéseJabbův Palác-Kobka Tartuffa |
| |
| Technická... Pozor! Vždy si řádně přečtěte příspěvky spoluhráčů ve vaší skupině. Jejich volby a hru je třeba řádně respektovat. Ukáži to na maličkém příkladu... John psal , cituji; "Jakmile projde Kairés i R. C´baoth, projdu za nimi." Problém je v tom, že C´baoth je stále na chodbě. Děkuji. ;o) |
| |
| Jabbův palác, kobky Jednání onoho muže, který ( Jak sám říká ) mi přišel domluvit, se mi nelíbí - a to ani trochu. Jeho řeči sice naslouchám, ale mé rozčarování je očividné. Tesáky jsou stále vyceněné a dlouhé ruce, které jsou svěšené podél mého těla mám za»até v pěst. Musím tak překonávat palčivou bolest, jež mi prolétá celou pravou paží a zakousává se do zad. "Tohle není přátelský rozhovor... a nikdy nebude!" Zdá se, že tenhle muž nemá potuchy co dokáže rozzuřený Wookie. Národ z Kashyyyku je po celé galaxii známý svou hrdostí, silou a lpěním na starých tradicích slušnosti. Kairés se moc neuvedl. Mluví o tom, že si chce popovídat, ale nedokázal se ani představit a jeho pohled se dá přirovnat k mučícímu nástroji. Navíc mi jeho otázky připadají dosti vlezlé. "Tak dost! Změní tón, až mu utrhnu ruce," vztekle zavrčím a vykročím směrem k němu. Ale neudělám ani jeden krok, protože do cely vejde další bytost. Zarazím se. Podivné. Nějaká osoba v kápi si to napochoduje rovnou za má záda. Začíná se mě zmocňovat amok - cítím pud lovné zvěře. Situace se začíná vyhrocovat, a když John promluví, tak mi nekontrolovatelně povolí nervy. Zařvu a rázným skokem, až mé kosti zapraští, překonám danou vzdálenost mezi mnou a oběma muži. Johnova ležérnost a to, že jsou pospolu... mi nahrálo. Vběhnu do nich vší možnou silou zdravé paže a mohutných ramen. Párkrát ještě máchnu levačkou a s dalším uši trhajícím řvaním uskočím zpět k sedícímu muži, který se nedávno probral z bezvědomí. Po této scéně se trochu uklidním. Zůstanu stát vedle Mhegase. Očima začnu těkat mezi těmi, kteří mne přišli znova mučit. Pokud někdo rozumí mému rodnému jazyku, tak z řevu mohl rozpoznat nejprve jasný příkaz: „Ten muž zůstane tady! Nikam ho neodvedete!“ a posléze vyhrožování. „Tak pojďte! Ti před vámi to taky zkoušeli! Ovšem, kdo se v takových chvílích stará o nějaké řeči... |
| |
| -, R. C´baoth, John Silver, Kairés Igraac, Mhegas, Tartuff ,- Řev Wookieho se roznesl celou kobkou i chodbu. V důsledku ozvěny si zdi paláce ještě dlouho šeptaly ono poselství. Osazenstvo cely to ovšem nemůže vědět. Dveře cely se okamžitě zavřely. Strážci už zřejmě vědí co a jak. Pravděpodobně to není poprvé - ještě nedokázali Tartuffa přemoci. Mají přeci jen svázané ruce. Zabít ho nemůžou a jeho zlomení není zrovna snadné. R. C´baoth tedy zůstal na chodbě s gamorreanskými. Tartuff nátlak nevydržel. Není divu... tato rasa není v těchto věcech moc odolná. Máji tendenci řešit vše hrubou silou. Útok asi nejvíce schytal John. Tartuff do něj vběhl tak silně, že se zakuklenec proletěl vzduchem a zastavila ho až pevná stěna. Narazil do zdi vedle dveří, ale vypadá v pořádku. Odnese si z toho jen pohmožděná záda, tedy prozatím. Kairés se zdárně vyhnul prvnímu útoku i následujícímu rozhazování levou rukou. Měl dostatečné štěstí. Wookie totiž téměř okamžitě couvnul zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tartuffova mysl je jako pevná zeď. V jeho očích je odhodlání, odvaha a zlost. Vůbec se nebál očního kontaktu... naopak, sám ho vyhledával. Jediné co z něho přímo číší je obrovská bolest a vztek, který by potřeboval vybít. No, ale přeci jen si zachytil pár útržků, scén. - Nejprve si viděl obrovský svět pokryt velkou džunglí. Vysoké mohutné stromy, která sahají do výše až několika kilometrů. V nejvyšších patrech oněch stromů vystavěná města a veliké nebezpečí, které se plazí po zemi onoho místa. Není moc lidí, kteří by se dotkli pevné půdy, oné planety, a přežili. - Pak si viděl boj zde v cele. Několik Gamoreanů se Tartuffa snažilo porazit... bez úspěchu. Některé útočníky zmrzačil, některé zabil a jiní utekli. Nicméně ani Tartuff neodešel bez šrámu. Ruku má krvavou od sekery a nohu si pochroumal při boji. Strážci na něj naskakovali jako šílení. |
| |
| Jabbův palác, kobky Když Wookie poprvé zařve, překvapením se svalím zase na bok. Ale toto není doba na to, nechávat se překvapit. Člověk musí být připravený na všechno. Jsou tady dva, takže s sebou pohni a zkus se udělat něco užitečného, i kdyby to mělo znamenat vypuštění nervového plynu do místnost, vzpomeň si, co do tebe ti kreténi bušili na akedemii. Možná se to teď k nečemu hodí!! Vstanu, když wookie piskočí zpět ke mě, a pokusím se neztrácet čas. Tohle sice bude později vyžadovat dlouhý spánek, ale zoufalá situace si vyžaduje zoufalé prostředky. Směrem, kde sem pooprvé uviděl první postavu, která si chtěla přátelsky popovídat, vyskočím, pravým loktem se oženu ve výšce, kde by se dal tušit hrtan a levou rukou se v bílzkosti oženu po místě, kde obvykle bývá zbraň. (Takže v pásu, který zahrnuje i genitálie, ale to je v této situaci jedno). Snad stále funguje moment pekvapení. Když průser, tak aspoň pořádnej. Po nezjištění jakékoliv zbraně se s otočkou a s pravou pěstí vrhnu k místu, kde zazněl úder těla do zdi. Pěst pravé ruky směřuje na obličej, který se stále přibližuje. Levá ruka je připravena najít zbraň. Do hajzlu, do hajzlu, do hazjlu, a» sem dost rychlej... Při úderu pravačkou mě pěst zabolí. takové střety nejsou nikdy příjmné. Ovšem s levačkou mám okamžitě příjemné setkání se zbraní. Snad budeme mít dost se nějak seznámit. V pokleku vytrhnu zbraň od pasu postavy a namířím jí na hlavu. Jestli se někdo jenom pohne, tak jeho hlava nebude to, co bývala!!! řeknu dostatěčně nahlas na to, aby to všichni slyšeli. Uaaaaahhh! A» jdou všichni do hajzlu! |
| |
| Jabbův palác, kobky Náhlý sled událostí mě překvapí více než cokoli jiného... hmm... možná by se něco nalezlo. Hlavně mě však rozčílí. K čertu, něco takového jsem měl tušit! Od čeho přece umím to co umím?! V tu chvíli však dostanu ránu pěstí takovým stylem, že klopýtnu krok dva dozadu, narážíc lokty na chladnou zeď kobky. Mhegasova levá ruka však chňapla naprázdno. v místech kde často vrazi, kteří se snaží jako vrazi nevypadat přeci jenom pouzdro s blasterem není. Na pohled ani nikde jinde. Do očí se mi derou slzy vyvolané náhlou ostrou bolestí a naíc se snažím přimět co nejrychleji zareagovat. Nejde to příliš dobře. Stráže! K čertu stráže! Zvolám párkrát zběsile. Patrně i bezvýsledně. Proto se pokouším postarat se o sebe sám. Pohledem z očí do očí zaměřím onoho muže, který na mě zaútočil. Pokouším se o něco naprosto opačného, než co jsem dělal celý život. Místo abych si myšlenky vzal, hodlám mu nějaké vsugerovat. Má to co právě provádíš vůbec nějakou cenu? Myslíš že mě dokážeš zabít? A myslíš, že pokud mě zabiješ, unikneš trestu? Trestu v podobě nejlepších válečníků v celé galaxii? A myslíš, že pokud unikneš, že na tebe ,ó mocný Jabba, nevypíše odměnu? Myslíš, že se za tebe nerozlétnou všichni ti weequyové, rodiani a podobná havě»? Myslíš že se dožiješ spokojeného stáří? Tohle nemá cenu! Uklidni se! Klekni si a ruce dej za hlavu! Nic jiného ti nezbývá... smrt je vykoupení. A bolest cena. Nemáš šanci. Vždy» ty vlastně ani neumíš bojovat. Nikdy jsi to neuměl. Celou dobu jsis to pouze myslel. A všichni přikyvovali. Ano, jsi mrzák. Jistě, každý to věděl, ale ty jsis to nikdy neuvědomoval. Jsi sobec. Víš kolik lidí kvůli tobě zemřelo? A kolik jich teprve zemře? Smrt je vykoupení. Skonči to. Mé myšlenky jsou doprovázeny pouhou nic neříkající kamennou maskou. Po celou dobu se držím pohledem jeho očí. Není čas doufat, zda se mi onen pokus povede, je čas pouze konat. A nebo zemřít. |
| |
| -, Alex Conqaray, Warren Worthington, Tahiik, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Ysanne Barizaan ,- "To je vtip?" podiví se imperiální důstojník po slovech mulatky a toho podivného člověka, jež je mu povědomý. Těžko říci zda si Warren a Charisma uvědomují váhu svých slov. Kapitánovo svraštěné obočí neznačí nic dobrého. Dalo by se říci, že mu uchází pointa, ale je to jen obyčejné zdání. Ve skutečnosti je to mnohem horší. Bere to jako urážku imperiálních vojsk i sebe samého. Jeho veliký nos se teď zdá býti ještě větší, než předtím. "Zvláštní," zakroutí rozhodně hlavou a dalším nacvičeným pohybem si nasadí helmu. Než však jeho obličej zmizí za černo-bílou maskou, tak stihne dodat. "Někteří dosud nepochopili vaši žalostnou situaci." Pokynem naznačí jednomu z vojáků, aby mu podal blaster. Okamžitě se tak stane. Místností se vzápětí začne šířit, přes respirátor masky, jeho zkreslený hlas. "Jménem galaktického senátu a říšského císaře, jste všichni zatčeni! Budete eskortováni do cel na Cresper II, kde zůstanete do příjezdu kompetentní osoby, která rozhodne o vašem dalším osudu. Pokud budete klást jakýkoliv odpor, tak budete zastřeleni... Seržante! Vyveďte je ven!" Dá poslední rozkaz, otočí se na podpatku a odejde ven. "Tak, slyšeli jste?!" Ozve se seržant, který doposud klidně stál mezi Jaluem a Aruthou. Rozkaz, jako by ho probudil k životu. "Padejte ven! Kdo neuposlechne... bude okamžitě zastřelen! Takhle..." bez mrknutí oka pozvedne zbraň a jeho blaster jednou štěkne. Červený paprsek vyrazí na svou smrtící pou». Naposledy zazněl Tahiikův brebentivý hlásek, když se mu paprsek surově zahryznul do tělíčka. Z podkápě v náhlém přívalu bolesti zasvítila žlutá očka a nadobro pohasla. První Jawa, který opustí Tatooin? Nikoliv... jen veliký sen jednoho malého kutila, kterému nebylo přáno. Kouřící tělo se sesunulo k zemi a jeho vlastnoručně vyrobený dvoujádrový EMP blaster rozezvučil kovovou konstrukci lodi, úderem pažby o podlahu... "No? Kdo bude další?" Ledabyle okomentoval říšský voják svůj čin. V osvětleném hangáru se vzduchem vznáší chlad a zmutované hlasy vojáků. Na Mos Eisley padla tma, ale v hangáru se po setmění samovolně aktivovaly světla – Tahiik si pohrál s počítačem v kontrolní místnosti. U hangárových vrat jsou rozestaveny tři iontové kanóny a kolem dokola je na tři desítky mužů v uniformách Impéria. Vše to vrhá na holé pískovcové zdi strašlivé stíny. Kapitán Ridixs je zrovna někde napůl cesty k vratům, když k němu přiběhne jeden z vojáků se zprávou; "Pane, máme problém!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přišel za tebou nad ránem, když si ještě spal. Modrý stín nějaké postavy pomalu a hlavně potichu proplul ke tvému lóži. Nebyla to ani postava, jako spíš seskupení vesmírné síly do podoby mlhy, která tvořila obrys. Cítíš, jako by se ti do žil vlila horká krev a tvá mysl, jako by se otevřela celé galaxii. Cítíš se zvláštně. Je to pocit, který už si nezažil dosti dlouho. Stín přiložil ruku na tvé čelo. Tvé snění nabralo okamžitě jiný rozměr. A» už jsi měl sen a nebo ne, teď jsi se ocitl v nějaké chudé místnosti. Podlaha byla tvořená ze sypkého písku a zdi z holého pískovcového kamene. Žádná výzdoba, žádný nábytek či generátor. Jen, uprostřed té místnosti stál muž. Měl hnědé vlasy, vousy a přísný zelný jestřábí zrak. Oblečen byl postaru... poznal si to hned. Světle hnědá tunika a hnědý cestovní pláš». Tohle oblečení nosili rytíři Jedi. "Buďte pozdraven, mistře Vesterione," promluvil onen muž po chvilce čekání. Dával ti pravděpodobně čas, aby se mohl rozkoukat. "Mé jméno je Isahir Ghool a pravděpodobně mě neznáte, není divu, nikdy jsme se totiž nesetkali. Ovšem... vybral jsem si Vás protože potřebuji pomoc. Řeknu vám svůj kratičký příběh. Vše bude ve značném spěchu, není času nazbyt." Prostor kolem vás se rázem změnil. Nikde ani památky po písku nebo zdech. Teď jste stáli uprostřed starého lesa. Nad hlavami se vám skláněly mohutné stromy, pod nohama rostla tráva a kolem vás se nesl hluk divočiny. "Pokud si vzpomínáte, tak mistr Yoda, když byl řád před několika lety zničen, pravil: „Do vyhnanství musíme teď jít. Tam přečkat musíme, dokud nepřijde čas náš znova!“... Domnívám se, že náš čas nadešel. Nevím jak moc sledujete galaktickou politiku, ale proti Impériu se bouří světy. Vznikla Povstalecká aliance, která se pustila do boje s tímto tyranem a usiluje o vytvoření Nové republiky. Jsem toho názoru, že bychom neměli jen přihlížet, ale aktivně se zapojit. Císař si proti sobě poštval mnoho ras, které utlačoval a vykořis»oval. Pokud jim nepomůžeme, tak se může stát, že přijdeme o jedinou možnost zvrátit neblahý osud galaxie," upřeně se na tebe zadíval. V jeho očích je naděje a očekávání. "Bohužel jsem nemohl svou práci dokončit. Padl jsem v boji a nechal tak svůj úkol rozdělán. Vás, mistře Vesterione žádám, aby jste pokračoval v oné započaté úloze. Podařilo se mi dát dohromady skupinu bytostí snad ze všech koutů galaxie. Každá je něčím důležitá a nepostradatelná... žádám Vás... ne, prosím Vás, aby jste vyhověl mé žádosti a odletěl na planetu Tatooin, kde vyhledal sídlo gangstera Jabby Hutta. Tam znova vytvoříte onu posádku a odvedete ji na zapomenutý měsíc Dxun. Nemohu vám říci více, i kdybych chtěl. Mohu jen říci, že máte v rukou jejich životy a možná také životy všech dobrých bytostí v galaxii. Další indicie se dozvíte cestou a s mnohým Vám pomůžou oni sami, drahý příteli. Já se s Vámi opět spojím na Dxunu," usmál se. V jeho tváři byli patrné chmury, ale přesto se snažil usmát nejvlídněji jak jen to šlo. "Vím, že Vám dávám nelehký úkol, ale nejdůležitější bude rychlost. Prosím... A» Vás provází síla!" Rozplynul se a s ním i tenhle podivný sen. |
| |
 | soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Tento sen a myšlenky na něj mi už nedají spát. Mistr Vesterion......Už je to dlouho, co mě někdo oslovil tim jménem. Zvláštní, že je ještě někdo zná, když i já sám jsem pomalu začal věřit, že se to, co jsem před lety prožil, stalo někomu jinému. A přesto jsem opět pocítil proudění síly. A muž....Jedi...jehož neznám....mě nazval přítelem. Ano....Půjdu za jeho hlasem. Zdvihl jsem se a přešel po tiše vrzající podlaze, sestavené ručně z leš»ěných borových hranolků, ke starému sekretáři. Ještě jako bych se bál, otevřel jsem lakovanou šatní skříň....A poprvé po dlouhé débě se zase dotkl plátna oděvu, ne nepodobného tomu z mého snu. zase jsem ruku stahl. Ale skříň jsem nezavřel. Zůstala otevřená, aby sluneční svit mohl pohladit a prostoupit tu dlouho nepoužívanou tuniku. Opět jsem přešel pokojem, urovnal duchny na prosté, dubové posteli a přehodil přes ně koskovaný přehoz. Poprvé, za ta léta jsem to ale neudělal ručně, nýbrž pomocí síly. Rychle jsem se ohlédl, zda to nikdo neviděl. I zde je třeba opatrnosti. I toto území už si osobuje jako državu Imperium. I zde mohou mít stěny uši a oči zvědů. Jako každé ráno, i nyní jsem provedl ranní hygienu, udělal jsem si šálek silného čaje s medem a dopřál si, chvíli postát na verandě svého srubu. Jako každé ráno. I toto ráno je stejné....a přesto jiné. Dnes nepůjdu do městečka Arada, koupit čerstvou zeleninu a pečivo. Ani nepojedu se Sany Dayem na obhlídku stád. Ne.....dnes je čas na jinou cestu. Na cestu zpět.....Na návrat k minulosti. Kdy rančer Dean Vest zmizí v dálce, odjíždějíc do východu slunce.......Aby přenechal své místo jinému muži. Mistru Deartenu Vesterionovi - rytíři řádu Jedi. Jednomu z posledních. Dopil jsem svůj poslední zdejší ranní čaj a nechal hrnek stát klidně jen tak z venku na okenní římse. Nebudu dnes uklízet. Proč také. Nikdo nepřejde. Ne, spíš dojde na loučení. Po kterém není návratu. Povzdechl jsem si, pokrčil si pro sebe rameny....a z tajného místa v roubení, v levém rohu okenní římsy, vylovil malý klíček. Klíček k šupláku sekretáře, který už je, stejně jako byly dveře šatní skříně, dlouhé roky pevně uzamčen. Vejdu opět do srubu....a vložím klíček pomalu do klíčové dírky. Otáčím zvolna......Ještě jako bych se bál. Jako bych tomu nevěřil.....až k tichému cvaknutí. Než šuplík otevřu, svleču své zdejší šaty a úhledně složené, je uložím na dno skříně. Jednou....možná......... A nebo je najde někdo jiný a snad z úcty k bývalému obyvateli srubu, je přijme za své. Mě už nepatří. Mě náleží jiný šat. Šat rytíře řádu Jedi. Od chvile, kdy se ve mě opět probudila síla. Od okamžiku, kdy mou myslí proniklo mé pravé jméno. Mistr Dearten Vesterion - ano, to jsem já. A splním své poslání. Látka oděvu je příemě hladká, ikdyž na pčvní dojem působí drsným, příliš prostým dojmem. Pomalu oblékám každý díl oděvu. A nechávám vzpomínky, aby se uvolnily. Nakonec přes sebe přehodím svůj dlouhý, hnědý, cestovní pláš». Zavřu skříň a pohladím ji naposledy dotekem i pohledem. Šuplík otvírám zvolna. O to rychlejo pak sáhnu po prstenu......a po meči, zde ukrytém. Místo nich dovnitř vložím svůj kožený pás a své dva kolty remington. A opět otoším pomalu klíčkem. Na prahu se ještě otočím a pohledem se chvíli tišelouzčím se vším tak důvěěrně známým. Se skříní, sekretářem a poloprázdným kalamářem s pery na jeho pracovní desce. S kuchyní, sestávajíci ze stolu, dvou skříněk s vádobím, poličky na koření, lavoru a na krb navazujících kamen, s bytelným, velkým krbem a houpací židlí před ním, s s umyvadlem, kádí a věšákem na ručníky, suplujícími zde koupelnu, s pečlivě ustlanou postelí a medvědí kůžé prostřenou před ní na podlaze, s nočním stolkem, na němž zůstala rozečtená kniha od pozemského cestovatele Sitona, s velkou petrolejovou lampou, zastávající funkci lustru i noční lampičky. Pak se otočím zpět a zamířím ke stáji, kde už mě netrpělivě očekává světlý hnědák Suny Day. Osedlám jej, naskočím a vyjedu.....Už beze smutku. Bez ohlédnutí. Jen s malým zavazadlem. Na koni, jehož jsem sám vychoval. Neumím si představit, že jej prodám. A le s sebou jej vzít nemohu. Co bych také dělal ve vesmíru s koněm. Nebo na pouštním Tatooinu. Či na planetě Dxun. |
| |
| Loď Nemyslela jsem to jako vtip a taky se netvářím. Složím si ruce na prsou, pevně do kříže a dál se tvářím jako problémové dítě před rodiči. Vzpurné, rozhodné nic nezměnit, netvářit se jinak než jako všichni mi polibte mou holou prdel. Jenže. Oni imperiálové mají dokonalé přesvědčovací metody a jednu z nich tu teď ukázali. Na Tahiikovi. Mírně sebou leknutím trhnu při výstřelu a dívám se jak, se maličké tělo kácí k zemi. V tu chvíli mi zatuhne krk, nemůžu se hnout a stojím tam tvrdě jako socha. Vědoma si toho, že tohle bude velký průšvih. A začnou nás hnát jako ovce na porážku.. bééé Sklopím zrak a vykročím. Hned ale s prvním úplným krokem opět pozvednu hlavu a vrhnu po veliteli ten nejnenávistnější pohled, jaký dokážu. “Dobře, dobře, vždy» už jdu.“ A pak se usměji. Sladce a falešně. “Nechceme přeci žádné problémy.. že.“ Možná to byla narážka na to, co před chviličkou oznámil jeden z vojáků. A všude samé problémy, amen |
| |
| V lodi - centrální místnost Sakra! Sakra! Sakra! prolétne mi hlavou již po prvních slovech velitele, který očividně a ušislyšně některé z poznámek od Charismy a ''toho chlapa'' nepobral zrovna v klidu a míru. Mírně řečeno je nakrnutý. Mírně řečeno. V pohodě, všechno v klidu. Bude zticha, plnit příkazy, a HLAVNĚ na sebe NIJAK neupozorňovat. Taková šedá myška... - sklouznu pohledem na své oblečení - ehm, tak šedá myška asi ne, ale držet hubu budu každopádně! A pod tímto heslem zůstávám stát na místě, ve tváři trochu zmatený, ale odhodlaný výraz a koukám do blba, a to doslova, pozoruji totiž, jak si kapitán nasadil helmu a začíná komandovat. Výhružky znějí docela reálně, to musím uznat. Když poprvé zazní slůvko ''zastřeleni'', ještě mu nepřikládám nějaký extrémní význam. Prostě se to tak asi říká, ne? Ne. Než stihnu mimoděk přikývnout na otázku, jestli jsem slyšel rozkaz, voják stojící vedle mě prudce pozvednul svou zbraň a namířil na Tahiika. V tu chvíli ve mně hrkne, pohlédnu na blaster i na jeho cíl. Vžum. Typický zvuk odsoudil malého Jawu k smrti. Celé tělo mi ztuhne a já nevěřícně koukám, jak se Tahiik hroutí k zemi. První, co ve změti zběsilých myšlenek skutečně ulpí na mé mysli, je jednoduchá věta: Mohl jsem to být klidně já... Přání zastřelit Charismu se mi tak docela nesplnilo - střílelo se, ale Charisma ne. Mám co dělat abych nezačal panikařit, trochu se roztřesu a nemůžu se pohledem odtrhnout od Tahiika. Pak se ale přemůžu a rychle klopýtám směrem, kterým přikázali naši věznitelé - hodně velkým obloukem kolem Tahiika, pokud možno. Nechci dopadnout jako Jawa...NECHCI! Před lodí - rampa Koukám do země a snažím se nezakolísat ze šoku. Nikdy předtím jsem smrt takhle zblízka neviděl, takže je to pro mě nová a ne zrovna š»astná zkušenost. Když si venku na rampě uvědomím, co se vlastně stalo, už to nevydržím, opřu se o zábradlí a vyprázdním obsah svého žaludku, ve kterém toho teda naštěstí moc není, nejedl jsem už docela dlouho. I tak to asi nevypadá moc společensky, ale to mě zrovna nezajímá. Několikrát ještě zakašlu a snažím se popadnout dech a uklidnit se. Hlášení o problémech už neslyším. |
| |
| Loď Kdyby to byl vtip tak se asi všicni zasmějem idiote! Promluvim v duchu směrem ke kapitánovi, který asi moc rozumu nepobral. Zase skloním zrak, protože z něho už asi nic kloudného nevypadne nebo se na to aspoň netváří. Nevšiml jsem si toho jak mu jiný voják podával blaster a ani toho jak namířil na Tahiika. Možná bych předtím ještě něco řekl, ale nestačil jsem si toho všimnout. Slyším až výstřel, který mě vyleká. Škubnu sebou a podívám se co se kolem děje. Malý Jawa už leží na zemi. Podívám se na kapitána vražedným pohledem i když to asi není moc vidět. Nemám slov nad jeho činem. říšský císař nám taky může... Radši nic neřikám a odstoupim od stolu. Nezasunuju za sebou židli, protože to nemám zapotřebí. Divil bych se kdybychom se sem ještě někdy vrátili. Vlastně by mě zajímalo kolik z nás jich vůbec dojde vcelku. Pomalu kráčim volným, přímým krokem po rampě dolů a koukám střídavě po vojácích a po Aruthovi, který jde předemnou. Nebylo by dobré kdybych do něj vrazil. Možná by se mi nějak mohlo podařit si promluvit s tím kapitánem o samotě, ale jaksi k tomu není teď příležitost a podle jeho způsobu jednání o to nebude mít zájem... |
| |
| V lodi - centrální místnost Mlčky přikývnu, když nám kapitán objasní situaci a zmíní se o kompetentní osobě. Jsem vděčná, že je otevřený komunikaci na téhle úrovni. Další Charismino poštěkávání mě donutí pevně sevřít rty - naštěstí se zdá, že na Ridixse tyhle provokace nemají efekt. Zlehka se opřu o centrální počítač jedním bokem a maličko tak ulevím nejistým nohám. Když se vzápětí ozve další z lidí, obrátím k němu hlavu s pohledem, který je víc užaslý než vzteklý. Vidíte snad něco jiného než já? Už když mi tahle myšlenka probíhá hlavou, tvoří se v závěsu za ní jiná, další - že v tuhle dobu jsem už měla mluvit; nemluvím ale, a tak už je příliš pozdě to napravit. Z přiškrceného hrdla nejsem schopná vyloudit žádný zvuk - otevřu ústa naprázdno a kapitán si mezitím nasadí přilbu. A je po kontaktu. Následující slova mi, obrazně řečeno, zmrazí krev v žilách. V prvním momentu jen tak stojím, neschopná pohybu, neschopná vlastně úplně čehokoliv, ale ani to si nejsem schopná uvědomit, protože... Impérium. Znovu. "Seržante," zvednu hlavu k vojákovi, kterému kapitán právě předal celou situaci. Samotnou mě překvapí, že tentokrát se mi podařilo svůj hlas ovládnout - snad zní trochu ochraptěle, ale ne cize. Mám v plánu uklidnit alespoň trochu situaci, vysvětlit mu, že se nikdo vzpouzet nebude, že nebudeme mít žádné další hloupé připomínky, že není třeba jakéhokoliv násilí... "Ne..." hlesnu, když spatřím napřahující se paži se zbraní. Je to jen zvuk - slovo, které mi uklouzlo bez přemýšlení - protože myšlenky nejsou dost rychlé, aby dokázaly držet krok s tím, co se děje. Přestože vidím světelný projektil, který prolétne těsně kolem mne, vidím hroutící se Tahiikovo tělo, kovem zvonící Jawowu velkou zbraň... přesto nevěřím. Nejde to. Není možné, aby zemřel další; aby zemřel právě on. Zachránila jsem ho přece. Isahir, velitel téhle lodi - ano, tam jsem selhala. Ale Tahiika jsem přece zachránila. Přežil to. Chystal se odletět. Všichni jsme se chystali... Pomalu se sesunu do dřepu - Jawa se doteď držel u mě, takže nemusím udělat ani krok, abych dosáhla... na tělo. Měla bych zjistit, jestli je naživu, nahmatat tep, pátrat po známkách dýchání... ach ano, měla. Paže mám najednou jako z olova, a jestli se snad předtím chvěly, teď jsou jen nehybné, mrtvé jako všechno kolem. Nehýbu se. Zastřelen. Kdo neuposlechne, bude zastřelen, zní mi v hlavě seržantova slova. A kdo uposlechne, zemře zrovna tak. A kdo ne, zemře nějak jinak... Usmála bych se - z nějakého důvodu mi tahle myšlenka přijde téměř veselá. Ale jakýkoliv mimický projev znamená přiliš velkou námahu, a tak se můj kamenný výraz nezmění ani v nejmenším. Nebo si to alespoň myslím. Zatímco lodí se ozývají kroky rozechvívající rampu, dřepím u stolu; s rukama svěšenýma mezi koleny, studené plazí oči, nemrkající, upřené na Jawovo bezvládné tělo. |
| |
| Jabbův Palác,kobky Rána Mhegase mě nepříjemně udeří do nosu,snažím se udržet na nohou,ale po chvíli zjistim,že je to to,co útočník chtěl.Můj Derianský Sportovní Blaster je pryč.V mé tváři je chvíli překvapení,ale po chvíli se v ní objeví úšklebek. Snad ho to přiměje pomyslim si a řeknu I kdyby si nás tady zabil.Co chceš dělat? a pomalými kroky mířím k Mhegasovi. Doufám v jeho inteligenci Venku je plno stráží,velikých jako hory,obranné věže a v neposlední řadě také při tomto slově se pousměju Bobba Fet nyní se zadívám na Wookieho,jeho zuby,rozhodně nejsou příliš přívětivé co se týče náklonnosti ke mně.Přesto se k němu otočím celým tělem a Mhegas je par kroků vele mě A mimo to,když jsme sem šli,procházely jsme kilometrovým komplexem plným stráží a bezedných kobek,ve kterých nejsou nic než hnijící těla. edokážete tim projít,když se ani nedokážete dostat přes dveře cely. sundm z hlavy kápi.Nyní jsou viět na krátko střiženné hnědé vasy,mají ovšem sčetné šediny.Vráskovit tvář dokazuje,že mi je už aspon přes 50 let Byli jsme sem poslní na smrt,abysme vs donutili. Je jasné,že ted je to naopak ajko to asi bylo už i u předchozích stráží. N evím co to bylo zač,ale já s vámi nechci bojovat jdu opět k Mhegasovi Je to risk,ale co mám dělat? Co mám dělat? No tak Kairési. V mé tváři je vidět nerozhodnost a mé kroky se tvrdě odráží od zaprášené země. Celý tento nápad se mi hnusý,přesto co mám dělat? Nedmůže přijít nějaké rozptýlení? Něco co by upoutalo pozornost stráží?Jabbův Palác,kobky |
| |
| -, R. C´baoth, John Silver, Kairés Igraac, Mhegas, Tartuff ,- Při pohledu na vzniklou situaci v kopce by se dalo říci, že náhlý (ikdyž jen zdánlivý) zvrat zaskočil nejen Kairése a Johna, kteří mají jasný úkol od Jabby Hutta , ale také samotného Wookieho a především Mhegase, jež se pravděpodobně v celkové pomatenosti pokusil doslova o husarský kousek. Zatím co se Tartuff stahoval do ústraní, aby vyklidil přední linii a připravil si možnost k obraně před případnými útoky ze strany věznitelů, tak druhý, skromně oblečený vězeň Mhegas, který se teprve před chvílí probral vystartoval do rychlého útoku. Jistým, bleskovým a výborně nacvičeným úderem odstavil Kairése, jež se prakticky ani nepokusil o žádný protiúder a přitlačil ho na zeď - přičemž ho řádně prohmatal. Jenže nenašel nic a to ho strhlo ještě hlouběji do vod samotné pošetilosti. (nebo prozíravé vypočítavosti?) Pustil upřeně hledícího Kairése a vyhlédl si zakukleného Johna, kterému hned uštědřil ránu do obličeje, jež měla za následek okamžité spuštění krve z nosu. Zdá se, že se běsnící útok vydařil. Mhegas ukořistil blaster a dostal se do menší výhody. Zda ji dokáže využít se teprve uvidí. Vlastník Derianského Sportovního Blasteru totiž nehodlá nechat nic náhodě… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj pokus byl chvályhodný, ale Mhegas si prošel vojenskou akademií a navíc se jej zmocnil amok. Vojenský výcvik mu dal jistou obranu vůči mentálním útoků. (má silnou vůli i nitrospyt) Ty si se zaměřil na sugesci, ale je známé, že sugesce musí být používána za klidu. V této situaci nemá na Mhegase žádný účinek a navíc není vůbec jisté, zda tvá slova vůbec zachytil. |
| |
| Jabbův palác, kobky Za hlubokého oddychování ustoupím na pozadí celé konfrontace. V nastalém zmatku jsem si ani nevšimnul spoluvězně, který se vrhnul proti poskokům toho slizkého Hutta. Horká krev a místnost sama o sobě, hrají hru světla a stínu, dává to tak všemu úplně jiný rozměr. Sesunu se na jedno koleno, vycením tesáky a paže nechám volně spadnout na studenou podlahu - otevřenými dlaněmi směřujíce dolů. Má robustní postava uprostřed ničeho, z části halená ve stínu teď vypadá dominantně. Poklek dává vyniknout mohutným ramenům a zkresluje velikost paží. Mé zranění teď nejde moc vidět, ale na poraněné paži se obnovily prameny krve, které znova odkapávají a barví tak hnědý podlažní kámen do ruda. V očích mi žhne plamen boje… cítím smrt. Vypadám jako šelma zahnaná do úzkých, jako zvíře bojující o svůj holý život. A každému lovci je známo, že to je to nejhorší, co může být. "Možná už dnes! Už dnes se naplní osud, jež vám byl věštěn z kostí. Lepší smrt, než otroctví! Kdo by chtěl žít věčně!" rozléhají se mi hlavou válečné bubny, které jdou ruku v ruce s výkřiky vůdců. "Bojujeme za náš národ! Bojujeme za správnou věc! TAK NA NĚ!!..." Namísto útoku se ovšem otřesu ve studeném poryvu myšlenek. Letmý pohled na protivníky a onoho spoluvězně ochladil mou rozvášněnou mysl. Všimnul jsem si, že třímá v ruce blaster. Možná se karta obrací... je to jako série Pazzaku. Instinktivně vyskočím a svižným krokem zamířím k ozbrojenému spolubojovníkovi - ano… teď už to není jen nějaký vězeň. Nyní je to můj spolubojovník. Postavím se přímo za něj, jako nějaká tělesná stráž. V porovnání s lidským tělem jsem obr. Situace je teď pro nás daleko lepší. Blížícího se černopláštníka oslovím zavrčením a vůbec mne neobměkčilo, že si sundal kápi. Ještě krok a udělám z něho mrzáka. |
| |
| Jabbův palác, kobky Podivné hlasy v mé hlavě, které mne odrazují od toho, abych se bránil, i když to může být k ničemu, skutečný hlas člověka, který chce to samé. Kdy se mi tohle naposled, být opilí a mířit na nekoho zbraní, když vás lidi uklidují, abych to nedělal... To mohlo být po tom, co mě vyrazili z akademie...Nikdy jsi to neuměl. Celou dobu jsis to pouze myslel. A všichni přikyvovali. Ano, jsi mrzák. Otřepu se. Začíná mi z toho všeho být špatně. Tohle nejsou MÉ myšlenky, tyhle přicházejí odjinud. Tady snad nikdo nepochopil tu nejduležitější věc ze všech...omoval. Jsi sobec. Víš kolik lidí kvůli tobě zemřelo? A kolik jich teprve zemře? Smrt je vykoupení. Skonči to.ale možná už to pomalu někdo začíná chápat... Otřepu se po celém těle a pak řeknu dostatečne nahlas, aby to všichni slyšeli: Vás nemusí zajímat, že se odsud nedostaneme! Protože Vy, Vy už budete mrtví! Uslyším, jak se za mne postaví Wookie a pousměju se. Zdá se, že je na mé straně. U dělám úkrok stranou ke Kaireésovi tak, abych mezi wookiem a Johnem nezavázel a wookie měl k Johnovi přímí přístup. Potom obrátím zbraň na Kairése a vystřelím... A těsně minu jeho nohu. Tak, tohle by snad mohlo stacit jako ukázka toho, že zbraně používat umím, a že s nimi dokonce i dokážu střílet! A těd si objasníme pravidla. Sem hodně unavenej, a protože v těch kilometrch a kilometrech chodeb a cel nemůžou mít všude odposlouchávací zaříženi a zařízení na sledováni toho, co se děje, bych řekl, že stráže venku nemají ani tušení, co se tady děje... Zhoupnu rukou a namířím zbraní na Johna. Takže, jestli nechcete tady a teď zemřít... a já vás zabiju pokud to bude nutné... nemám co ztratit... tak mě budete poslouchat, stačí kývnout na souhlas! Tak jeslti tohle přežiju, tak snad dám i nějaké peníze na charitu... Nasadím na obličej velmi netrpělivý výraz, nakrčím obočí a zaškaredím se. Čekám, jestli těma svýma hlavama pokývou. |
| |
| Jabbův palác, kobky Krátce zamrkám, když vidím, jak si můj společník nechal jednoduše sebrat zbraň. Naši naději. Naši poslední naději? Mají vyhodu. Wookie je síla a ten druhý má zbraň, máme asi tolik šancí... Z dokončení přirovnání mě vytrhne výstřel a já po jeho odskakuji reflexivně dozadu. V jedné věci bych ti možná mohl věřit. Umíš střílet... snad ano... dejme tomu. Zprvu konvertorská věta se promění takřka v zakoktání. Odposlouchávací systém tady taky jistě není, ale myslíš, že strážím venku nedošlo, co se tady děje? Má vůle je má jediná zbraň... a proto budu jednat slovy, dokud to půjde. Myslím... ne... ať mě sežere eopie, jestli jeden, nebo oba strážní již neběželi říct Jabbovi, co se tady děje. A pak přijde Boba, Boushh, nebo kdokoliv jiný, kdo sedí nahoře v baru a chce si přivydělat. Pousměji se, avšak ne příliš vesele. Co myslíš, je pro Jabbu výhodnější, když mu zabíjíte lidi, nebo pokud jste sami mrtví? Úsměv zmizí. A neříkej, že nemáš co ztratit. Stále je tady život. Nelíbilo by se ti žít na nějaké malebné planetce... třeba Naboo a tam vychovávat děti? Dát život novým lidem? Při západu slunce pozorovat hladinu jezer a poslouchat zpěv ptáků? Obdivovat divy přírody? V mém výrazu se dá nyní vyčíst otázka. Udivení. A pochopení pro mého soupeře. Vše poměrně dobře hrané. Opravdu si myslíš, že není co ztratit? Že už nic nemůžeš získat? Žiješ proto aby jsi zemřel? Je to smyslem života? Nechápavě zavrtím hlavou. Pak mě zabij a uvidímě, jak se ti dále bude dařit. Na svůj proslov jsem hrdý. Vyloudit v tomto vypětí něco takového, aniž by se mi nějak výrazně třásl hlas jsem snad nikdy nedokázal. Avšak třesu kolen a přívalům horka však nezabráním. Každopádně, na jeho výzvu jsem pokývnutím neodpověděl. Snad to ani nepostřehne a bude se věnovat tomu, co jsem řekl já. |
| |
| Jabbův palác, kobky Dobře, beru to jako ne... Na mířím znovu na Kairése ale nevystřelím, namísto toho se nadechnu. Ale protože mám dneska opravdu špatný den, tak se asi nevyjadřuju jasně... Zvednu zbraň do úrovně očí, namířím Kairésovi na hlavu a vykročím směrem k němu. Už mě to přestává bavit, ale jsou jediná možnost, jak nás dostat ven... Zastavím se na délku dvou paží od něj a pravím: Vypadš jako chytrý člověk, tak přemýšlej. Boba Fett si bude přivydělávat dvěma vězni v zavřené cele? Nebyl sem mrtví už ve chvíli, kdy mě dali sem do kobky? A krucinálfagot, ať mě podělá Rancor, jestli byl někdo schopný zaměstnat člověka jako si ty!!! řeknu rychle abych nemeškal čas. Při poslední větě navíc zvýším hlas a trochu zamávám zbraní před jeho obličejem. Nevím s čím stráže příjdou, ale příjdou, v tom měl jediném pravdu, a až přijdou, tak musíme být připraveni... Druhá možnost si to ještě rozmyslet... Další už mít nebudeš... řeknu výhružně. |
| |
| Jabbův palác, kobky Ah... Zarazím se, tento výsledek jsem nečekal. Doufal jsem ve svůj úspěch. Nával horka vystřídal chlad a snaha vymyslet něco dalšího. Nic. Má zbraň. Nemine. A nemá důvod minout. Tady si už nepomůžu a Silvera má určitě pod kontrolou ten wookie. Tafruuth, nebo jak se jmenoval. Zpříma hledím do protivníkových očí. Dobře, mistře... eee... hmm... mistře. Mírně se pousměji. Nuceně. A nedávám si příliš práce, abych vypadal přesvědčivě. Nepotřebuji to. Vlezlost základem úspěchu. Ne.. poklona zní lépe. Předpokládám, že chcete, aby jsme vám dělali štít až k Jabbovi. Ne... ven z jeho sídla. Dochází ti, že mě nebudou váhat zabít? A ani tebe? Jabba si koupí jiného vyjednávače. Úsměv opět zmizí. Takže ti zřejmě i s tvou inteligencí, kterou nemusíš hrát, dochází, že si nepomůžeš. Nebo chceš snad něco jiného? Pozvednu obočí, stejně jako nevidím příliš nadějí, nevidím ani rozumný důvod jeho počínání. |
| |
| -, Alex Conqaray, Warren Worthington, Tahiik, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Ysanne Barizaan ,- Z mrtvého těla pouštního Jawy se ještě nepřestalo kouřit. Dým z malého tělíčka pozvolna stoupá ke stropu centrální místnosti a rozsévá pach spáleného masa a tkanin. Určitě si dovedete představit co to znamená, když do toho ještě hraje zápach krve?! Vesmírná loď se stále více mění v ocelové pohřebiště. Po odchodu některých členů posádky (pochopitelně v doprovodu několika imperiálních vojáků) se v místnosti rozhostilo ticho. První se vytratila Charisma, za ní Arutha a také Warren nehodlal na nic čekat. Seržantovo varování pro ně bylo dostačující. Ostatní, zdá se, jsou zaskočeni. Ysanne, Jalu a Cassandra zůstávají stále v lodi. Společně s netrpělivým seržantem, trojicí dalších vojáků a nadporučíkem Alexem Conqaray-em, který se doposud nevrátil z ošetřovny. "Tak dost! Kdo dál?" začal Tahiikův vrah znova vyhrožovat. Hlaveň jeho blasteru vyhledala další pomyslný cíl. Seržant namířil na mladou dívku Cassandru. Venku – v osvětleném hangáru č. 7, se zatím rozhořelo horečné dohadování mezi říšskými vojáky. Ne, nejde o nějaké hloupé štěbetání, či něco podobného. Vojáci vědí co je to disciplína. Ridixovi muži si jen vyměňují informace. Tuší problém. Kapitán zůstal mlčky hledět na hangárové vrata… netrvalo dlouho a zahlédl několik postav. Jednoho lidského muže a čtyři Rodiny. Okamžitě uvedl zbraň do pohotovostního stavu a jeho muži ho věrně následovali. Skupina vedená člověkem, bez meškání zamířila přímo k velícímu důstojníkovi, aniž by je jednání imperiálních sil nějak zaskočilo. Imperiálové je viděli jako první, díky helmám. Vy ostatní jste je mohli zahlédnout, až když prošli pod světlem. |
| |
| Jabův palác-kobky Výboje toho wookieho sem očekával. Nechávám celé potyčce volný průběh a nesnažím se nijak zapojovat. Nejspíše chci vidět co oni muži dokáží. Pak se jima, ale situace vymkne z ruky..jeden z nich přišel o zbraň. Můj výraz vypadá velice pobaveně. tušil jsem, že zde budu potřeba. Otočím se proto na stráže. " Otevřete mi dveře..ihned. " Počkám až mi jeden ze strážných umožní průchod do cely. Nyní mě mohou spatřít i ostatní. Postavu v černé kápi, která vůbec nevypadá přátelsky. Všicni v místnosti cítí auru této postavy..bolest,temnota,tajuplnost,strach. Postava se obrátí na Mhegaase držícího pistoli. Poté se ozve velmi chladný hlas. " Buď jsi tak odvážný či pošetilý. Myslíš, že Jabba nenechá zastřelit ty dva i s tebou ? Jsou pro něj naprosto bezcenní. Přemýšlej muž, který si nechá vzít zbraň je pro Jabbu mrtvý. Takže se karta obrací...v tento okamžik máš tři reálné alternativy. Tou první je si sednout odložit tu zbraň a v klidu nám vše povědět, potom možná bude s Jabbou nějaká řeč o tvém propuštění. Tou druhou je odložit tu zbraň a nic nám neříkat a oddálit tak tím svou smrt o pár hodin..při troše štěstí i dní. Tou třetí je pokusit se o útěk a zemřít během zlomku vteřiny. Máš na výběr. Přemýšlej o tom. " Ruka pod kápí mi sjede na zbraň, kdyby ten vězeň byl takový sebevrah. smazřejmě sem mohl zasáhnout, ale nechci ho pokud to bude možné zabít. " Velmi lehký úkol, ti dva si s ním zřejmě neporadí." |
| |
 | Hangár č. 7, loď Volný krok, lesknoucí se oči, chůze v doprovodu ozbrojenců, lehkomyslný skok po hlavě do nebezpečných říšských vod... a ke všemu s falešný úsměvem na rtech. Co by mohlo více prozradit sebejistotu bojechtivého bastarda? Pro někoho jsem možná hlupák, přeci jen vlézt s hrstkou žoldnéřů mezi desítky imperiálních vojáků není zrovna taktika podle akademických datapadů. Ale; "Strav to všechno Sarlacc!" Já žiji bojem a má trojice blasterů je toho jasným důkazem - dva mám u pasu a třetí na pravém stehně. Navíc, hraje mi do karet to, že cítím výhodu. Záda mi kryjí ozbrojení žoldáci - většinou lovci odměn. Nad hlavou mi poletuje roztomilá sudička, i když je to vyžraná, vřednatá zrůda se špatným smyslem pro humor. A konečně ani postavou nepřipomínám nějakou vyjednávačskou krysu. Co do počtu... jsem vysoký snědý muž s nakrátko střiženými vlasy tmavohnědé barvy a hnědou bradkou. Oblečen jsem v černých kožených kalhotách s bílým lemem po vnějších stranách, černých vysokých botách s přezkami, svršku se železnými pláty na hrudi a rozeplé kožené bundě, která svou černou barvu musela ztratit už hodně dávno - teď je tmavěšedá. "Dovolte, abych vás přivítal na Tatooinu! Vás, kapitáne Ridixsi i vaše Pouštní ještěry," začnu škodolibě, když se zastavím na dva metry od velitele Impéria. Dělám, jako bych nepřátelské zbraně vůbec nebral vážně. "Velice rád bych vás provedl městem, ehm... s blasterem v zádech, pochopitelně. Ovšem nejsem tady ze své dobré vůle, ale posílá mne Jabba Hutta. Mimochodem, mám vás pozdravovat a poděkovat za vaši ochotu při dopadaní posádky tohoto... eeh... vraku." Ukážu rukou na nedodělanou loď za Ridixsovými zády a využiji toho, abych si zběžně prohlédl ty členy posádky, kteří jsou už venku. Pak dodám ke kapitánovi Pouštních ještěrů vyzývavým tónem; "Tak?" Samotného mne zajímá co udělá. Pro jistotu pohladím pouzdro od zbraně na pravém boku. |
| |
| V lodi Moc se mi nechce poslouchat rozkazy těch, kteří nás tu chytli a hlavně imperálních vojáků. Řekněme, že skoro nikdy se jim nepovedlo mě chytit při práci, ale teďka, když si vyberu špatnou loď, tak se jim to povede. Ale, kvůli mě tu nejsou... Pousměji se a když na mě namíří, ten voják svoji zbraň nezaujatě se na něj podívám. "Jo, vždyť už jdu..." A rozejdu se ven z lodi. Jdu za ostatníma a všimnu si přitom přicházející skupinky, která k imperálním vojákům jistě nepatří. Začnu si je prohlížet a některé tváře jsou mi známe, možná i někdo z nich poznal mě. Vlastně jsme ze stejného oboru. Zajímalo by mě, proč se nechali chytit dobrovolně... |
| |
| V lodi – centrální místnost Stále dokola se mi přehrávají poslední momenty. Začíná to odchodem kapitána. Pak výstřelem. Pořád vidím ty Tahiikovy zářivé oči, jak zasvítily překvapením a pak nadobro zhasly. Malý Jawa tam stále leží a nic už ho nepřivede zpátky. Z písku vzešels a v písek se obrátíš, vyplují mi na mysl slova, která jsem pronesl, když zemřel Isahir. A jen Jawové a písek tu budou dál, dodal tehdy Tahiik. Možná to platí, ale ne pro tebe, malý Jawo. Dál žíješ v nás. Nebo aspoň budeš, dokud tu nechcípneme taky. Jako vzteklí psi, v okovech, pod dohledem sadistického hlídače otroků. Nebo v imperiálním vězení, po několika bolestivých výsleších. Ano, jen tahle možnost zbývá – smrt. Ale každý může rozhodnout, kdy a jak odejde. A já nejsem výjimka. Výstřel a smrt Tahiika zapůsobila okamžitě. Všichni to vzdali, ani jeden z těch, kteří nastoupili na loď, nevyrazil na obranu malého tvora, kterého jsem znal asi nejdéle. Přijde mi to jako rok, a přesto to byl pouze den, možná dva, kdy jsem ho poprvé potkal. Vyděděnec, stejně jako já. Osudy jsme měli provázány a nejspíš budou i ukončeny jen chvíli po sobě. Můj pohled se na chvíli rozmazal slzami. Nikdo si toho nemohl všimnout, až na čidla v mé masce, která slanou tekutinu ihned začala odsávat. Nevím, jestli myšlenka na provázanost osudů, nebo samotná smrt Tahiika, nebo už to zatčení v momentě, kdy jsme se chystali opustit tuhle zavšivenou planetu mě dovedlo až k rozhodnutí, které se chystám učinit. Všichni odešli. Nejprve Charisma, která si celou dobu hrála na hrdinku, ale když přišlo do tuhýho, tak zdrhla. Pak Arutha, počítačový expert, který mi pomáhal v kokpitu. Následováni tajemným a málomluvným černochem. A nakonec i ta dívka, které se však příliš nedivím, když na ní zamířilo ústí blasteru. Když pomalu vychází z centrální místnosti, následována jedním z posledních strážných, kteří v lodi zbyli, dojde mi, že přišel můj čas. Čas vypustit všechen vztek, který se ve mně za ty poslední dny a hodiny nahromadil. Za mého pána, který ač byl otrokář, byl asi nejlepším člověkem této všivé planety. A kam ho to dovedlo – k Huttovi. Za řeči Charismy, ohledně mé osoby. Za Isahira, kterého jsem sice příliš neznal, ale dal nám šanci v podobě této lodi. Za jeho přítele, který též položil život, abychom my mohli odletět. Za Tahiika, přítele, který umřel z rozmaru jediného člověka. A v poslední řadě také za Alexe, který nás dovedl až do této pasti. S myšlenkou na jeho obličej se mi pohled zbarví do ruda. Zabít toho zrádce! Jen ho tak dostat do rukou a roztrhat na několik malých kousků! Jen nepatrně se pohnu, jako kdybych měl v úmyslu obejít stůl a zamířit v doprovodu stráže k východu. Na chvíli ještě ve mně nahlodá pochybnost, ale je téměř okamžitě umlčena tou záští, od které jsem otevřel kohoutek a jejíž proud už nepůjde jen tak lehce zastavit. Při té půlobrátce sevřu levou ruku v pěst, až mi téměř zapraští kosti. Pak z tohoto přípravného postoje tvrdě máchnu. Do úderu vložím veškerý vztek, veškerou sílu, kterou do své paže dokážu dát. Moje rána míří na hruď vraha Tahiika, na hruď imperiálního seržanta. V tomtéž okamžiku, kdy se má ruka nezadržitelně začne přibližovat k jeho tělu, mi do druhé dlaně vklouzne blaster, který jsem předtím odložil na stůl před sebou. Když má paže dopadne na tělo mé oběti, jen se v duchu modlím, aby ho tento úder alespoň kousek posunul do střeleckého úhlu vojáka, který mě hlídá. Dále pokračuji ve své otočce, ať už se stalo se seržantem cokoliv. Čas jakoby se kolem mě zpomalil. Stále, v pohybu těla směrem k vojákům za mnou a za Ysanne, začnu pomalu klesat do podřepu. Společně s tím, se pravá ruka s blasterem zvedá a zamíří na troopera, který stojí za Ysanne. Jen ho zabít! Jen ZABÍT! proletí mi hlavou. První i druhý výstřel míří na stejnou obět. Pak, pokud mi síly a mysl budou stále sloužit se pootočím a zamířím na vojáka, který měl na starosti mě. Jestli mi osud dá šanci, energii z blasteru vypotřebuji i na něm. A hned vzápětí i na seržantovi. |
| |
| V lodi - osetrovna Chvilku zkoumam pozustatky Isahira. Mistnost je prazdna, jak uz jsem koneckoncu vedel, kdyz jsem se hlasil k jejimu skontrolovani - potreboval jsem hlavne cas na rozmyslenou. Po hodne chvilce odlepim pohled od prazdych oci mrtveho muze a otocim se k osetrovne, spis proto, ze slysim nejaky rozruch, nez ze bych ve svem premysleni dospel k nejakemu valnemu zaveru. Laserova palba? Vykriky? Prudkymi kroky dorazim ke dverim do centralni mistnosti. Situace - vetsina zajatcu pryc, mrtve telo Jawy na podlaze, Jalu v potycce s imperialem s prymky serzanta - se neda vyhodnotit v jedinem okamziku, ale staci na to, abych reagoval tak, jako mam vo zvyku pri prekvapeni. Svym klamne pomalym, rtutovitym pohybem tasim blaster (jiz po kolikate dnes?) a namirim jej na Jalua. |
| |
| V lodi - centrální místnost Seržantova další hrozba mě vytrhne ze strnulosti. Stále ve dřepu, v zakrváceném oblečení, v pomuchlaném kabátu vzhlédnu k vojákovi a lhostejná maska se na okamžik změní ve škleb plný bezmocné nenávisti. Říše... Kroky vzdalující se Cassandry zní ve zvláštním rytmu. Zničehonic mi dojde, že bych ji měla co nejdřív následovat, jinak můžu lehce přijít o život, přímo tady. Skončím na podlaze vedle Tahiika... V náhlém návalu obav o vlastní zdraví se prudce napřímím - docela v tu chvíli zapomenu, že by to vojáci mohli brát jako pokus o jejich ohrožení. Koutkem oka zahlédnu pohybujícího se Jalua; obrátím se k němu... a zděšeně zírám, co se děje. "Jalu - ne!" vykřiknu poplašeně, zatímco se nekoordinovaně motám mezi Kel Dorem a jedním z vojáků nižší šarže. Panika dostupuje vrcholu a já nemám daleko k tomu, abych začala zběsile pobíhat po místnosti jako vyděšená drůbež. Snad bych se pokusila utéct - kdybych neměla vojáky všude kolem sebe. "Ne... prosím," zavrávorám směrem k seržantovi, jako bych snad mohla vlastním tělem a hlasem zabránit tomu, aby imperiál odstřelil Jalua, sotva popadne dech. |
| |
| Hangár č.7 Rezignovaně scházím z lodního můstku opět na prašivou pevnou zem a přitom mimoděk přelétnu pohledem po nově příchozích. Muže, jenž je vede neznám a ani mi není povědomý, ale už tím, jak sebestředně se tváří, mi dojde, že tohle bude opravdu velkej problém a že dostat se z těhle sraček bude chtít setsakramenský štěstí. A nebo protekci... což nemám, ani jedno... ani druhý... jdu na odpis... holka, tohle sis posrala... Stisknu pevně rty a na tváři se na malinkou chvíli objeví obavy. Snažím se však i nadále působit jako ledová socha, jako stará panna před hodinou rodinné výchovy. Přivítání... asi si potrpí na ceremoniály... vrak? Cože... to snad... To označení lodě mě naštvalo a dám to najevo jen tím, že si odkašlám. Ne hlasitě, ale dost na to, aby si toho někdo všiml. Když se tak ale stane, tvářím se jako andílek, že já to nebyla a už vůbec bych si nedovolila nějak vyrušovat ten krásný uvítací ceremoniál pro pana robota-bez-myšlenek, pana Ridikse. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Suny Day uhání skalistou prérií jako by znal závažnost situace, jako by i on cítil sílu a zodpovědnost, jež v sobě ukrývá tato cesta. Pravda, jeho úloha z hlediska celé cesty je jen zlomková, ale i přesto je na to nesmírně hrdý. Zdolává kaňony, přelétává přes průrvy, přeskakuje říčky a to vše s nezdolnou a takřka nevyčerpatelnou energií. Vlastně jen díky němu si za dva dny dorazil do nejbližšího, a zcela jediného kosmoportu na této zapomenuté planetě. Vylidněné přístaviště (dá-li se to tak nazvat) vypadá jako pouhá přestupní stanice, kde vesmírné koráby ani nestaví. Tahle planetka neleží na žádné obchodní trase a co víc, je příliš daleko od samotného středu Galaxie. Dalo by se říci, že obyvatelstvo povětšinou vůbec neví o cestách, které vedou za hranice jejich malého světa. Oni si jen dál žijí svůj poklidně „zaostalý“ životy v nevědomosti, a o nějaké meziplanetární říši a její válce vůbec nic nevědí, stejně jako ona samotná neví nic o nich. Takovéto vzájemné ignorování se projevilo na stylu, kterým celá populace prochází. Města jsou vystavěné z pouhého dřeva a nepyšní se neustálým ruchem. Žádní galaktičtí turisté, ani žádné obchodní společnosti, ba ani piloti nebo lodní technici zde vůbec nejsou. Vědecká a technická úroveň je dosti nízká, i když je pravdou, že obyvatelé výborně splynuli s přírodou. Rostlinné léčitelství a další podobné vědy jsou zde v rozkvětu. Tento kosmoport leží daleko od rančových osad a kromě vzletové rampy, která je hned vedle několika opuštěných panelových domů – snad nocleháren, zde nic není. Dokonce ani živáček. Nicméně, i zde, jednou za určitý čas, kotví loď. Malá, buclatá, přepravní a ve značně zdevastovaném stavu. Má za úkol vyzvednout uprchlíky, kteří chtějí odejít do velkého světa – z důvodu práce, snů a nebo pobláznění. Na rampě rachotí pulsní motory vesmírného plavidla a poslední ohlašující tón ohlašuje blížící se odlet. Rampa korábu je stále ještě dole, ale už brzy bude zvednuta a plavidlo se vydá do chladného kosmu. Snad jen ty sám dokážeš rozlousknout tvrdý ořech, který před tebou leží. Jak moc budeš věřit obyčejnému snu, ač byl dosti živý. Nemusí to být vůbec pravda... sny už jsou takové. Stojí ti za to, aby ses vydal na pomoc Staré republice, která zanikla už hodně dávno? Nebude lepší, když v pokoji a míru dožiješ život na své farmě? Nikdo tady o tobě neví. Jsi daleko od všech útrap a strastí. Ten muž ze snu byl přeci zabit. Upřímně, možná už si na to starý... a navíc, pomohla republika někdy tobě? Co ti vlastně kdy dala, že máš za ni nastavovat krk? Rozhodnout se musíš sám. Máš dvě možnosti, žádná střední cesta neexistuje. Před tebou je šedá ocelová loď, a když se ohlédneš zpět, tak vidíš svého koně. Vysoko nad studeně matným plechem lodi září slunce. Nebe je bez mráčku a sluneční paprsky tě lehounce šimrají po tváři... |
| |
| Před lodí - rampa Stojím opřený o zábradlí rampy a raději ustoupím pár kroků do boku, ať nemusím pozorovat obsah mého žaludku. Zhluboka dýchám a snažím se soustředit. Na něco přijít. Něco vymyslet. Do háje...tohle mi ještě chybělo...sakra moje břicho....fuj... Všimnu si ale, že žádný z Imperálů mému výstupu zřejmě nevěnoval pozornost. To je jednoznačně pozitivum. Třeba se mi podaří získat trochu času na přemýšlení. Ať mi je sebelíp, zůstávám opřený a čas od času zakašlu, aby se neřeklo. Doufám jen, že jsem natolik dobrý herec, že mi to projde. Nebo že jsou naši věznitelé tak blbí. Přicházející skupinku jsem zatím pořád nezaregistroval. Nenapadá mě vůbec, ale vůbec nic, co bych mohl dělat. Snad jen být poslušný. Ale zabere to? Tahiik nic neudělal - a jak skončil. Vždyť mě můžou zabít jen tak pro srandu. A nikdo by nad tím ani nemrknul. Chcípnu na téhle písčité planetě? Slyším blížící se kroky. Další zajatci...kdo je mezi nimi? Rozhodnu se je zatím nezkoumat a z hrdla vyloudím chrčivý zvuk následovaný zakašláním. Počkám, až kolem mě přejdou, a podívám se kdo to je. Nikdo, koho bych znal. Ve chvíli, kdy se vrátím zpět k hloubání, ozve se hluk z interiéru lodi. Ale jaký hluk - přísahal bych, že je to střelba z blasteru! Prudce se otočím k lodi. Ysanne? Jalu? Srdce se mi divoce rozbušilo a zalila mě vlna studeného potu. Že by další zbytečná vražda? Kdo neuposlechnul příkaz vojáků? Koho zabili? Chci to vůbec vědět? Ohlédnu se na Imperiály v hangáru a sleduju, jak budou reagovat na střelbu v lodi. Všimnu si příchozí skupinky a i mně je hned jasné, že je tady zaděláno na pořádné problémy. Sakra sakra SAKRA! Kdo jsou zase tihle? Nedokážu si odpovědět, můžu jen doufat, že...že co? Že postřílí imperiály a potom i mě? Že zvítězí vojáci Impéria a na spravení chuti zastřelí pár zajatců? Nebo mě nově příchozí prodají do otroctví? Bezmocně stojím a netuším, co dělat. Zkusím jen odhadnout, z jaké výšky bych skákal, kdybych se v případě přestřelky rozhodnul narychlo opustit rampu. Země je písečná, to by mi mohlo trochu hrát do karet. Doufám. |
| |
| Kobky, Palác Jabby Ohlédnu se na toho, co vešel a promluvil. V tom pohledu je úleva, zloba a nejistota zároveň. Pokud top vůbec jde. Jak se opovažuje! Jabba tím úkolem pověřil nás, ne jeho. Nějakého prašivého... pche... Alee... možná by mohl oddělat toho chlápka, co je tady s wookiem. Docela by nám pomohl. Pokrčím rameny. Vidíte... přesně tohle si neuvědomujete. Nemáte šanci. Pouze zabijete další, které vystřídají jiní. Nepochopili jste smysl celé téhle šaškárny? Tsech... Pomalýmy kroky se však přesunuji k východu... vždy jsem byl krysa. |
| |
| Kobky, Palác Jabby Ač mírně vyveden z rovnováhy mužem který právě přišel, a který se tváří jako někdo, kdo opravdu ví, o čem mluví, a co se tady děje... Někdo, kdo už zažil své, prošel všemožnými útrpami a sáhl si na své dno... ten hlas v sobě vyjadřuje skutečnoun autoritu pána situace. Adrenalin už mi pomalu začíná docházet, jediná věc která me držela celou tu dobu... musím jednat rychle, jinak uz se nikdy nenapiju ani jediného panáka, malinkatého panáčka na smutek, většího na špatné chvíle a, obyčejně velkého na životní situace typu "nový den", dvojitého, který je tak akorát k příležitostem jako "umřela vám tchyně" a megamxirebelského panáka, zakázaného v půlce galaxie za "jste ve smrtících kobchách masového vraha, kterému se nic nehnusí"... Možná je opravdu důležité dostat se ven... Před tím hlasem na chvíli sklopím oči, ovšem tak na desetinu sekundyAle nevzdám se do chvíle, dokud nejsem mrtví... Kairés se zacína dekovat pryc... Nebo dokud nepochopí, o co mi jde... nesmís přestat, tato mise má jen jediný konec... DOST!!! Zařvu a někde v těle najdu poslední zbytky adrenalinu, které se ještě nespotřebovali! DOST!!! Řeknu ještě jednou jednou a prst na spoušti se začína křečovitě svírat... Pokud si to nepochopil, tak TY!! budeš mrtví, a to jedno NENÍ!!! Začíná mě popadat zuřivost, protože nikdo nechápe, ani po xstém vysvětlení, co se tady děje... to nemám rád... ani ten s tím hlasem... ten hlas, možná poslechnout... NE!!! Takže teď , ty prasata u dveří půjdou za Jabbou a vyřídímu mu, že mám vzkaz jenom pro jeho uši... Megamaxi, prijde k vám... dá vám svojí chuť, jen vám... Nevím, kde se tomůže brát, nikdy to nebylo, ani tenkrát na poušti, při výsadku proti vzbouřenům... ale je to silnější než autority, než ten hlas, než můj hlas, než cokoliv... A ty, Jonhe, se postaráš o zbraně tady... máme to pod kontrolou, a nezapomínej co říkal, Jabba nemá místo pro ty, co se neosvedčili... a ty ses neosvedčil, takže raději buď se mnou... se mnou se osvědčíš... a TĚĎ už ho prohledej a vezmi zbraně!!! Snažím se stát rovně, pevně, mířit. Adrenalín to jště dovoluje, chuť prežít to ješte stvrzuje. Před očima začínám mít rudo, tohle se blíží ke svému konci, úplnému konci, kdy... Nebo chcete aby vám Wookie utrhnul ruce?? to skončí krvavou lánzí, ve které se vykoupeme všichni, o jednoho... a přesto vás to nutí nebýt v ní, ale být ten, kdo jí napustí, umije vás žíňkou a, podá vám ručník a pak tu vodu vypustí, aby nokonec mohl vytáhnou zbraň a uvolněné ve vlastní předstírané pohodě vás střelil přímo mezi oči... Svaly v obličeji se mi začínají křečovitě třást, stejně jako prst na spoušti. Karty jsou rozdány... a nikomu dnesk karta příliš nejde. TAK KURVA DĚLEJTETE CO ŘÍKÁM... Jabba tohle může slyšet jenom OSOBNĚ!!! Jeden hlt si dáš, a už jsi navždy náš, tvůj Boniáš.... obsahuje 65% alkoholu a má mírný kávový ocas, který náasleduje po jemné chuti karamel... |
| |
| Jabbův palác,kobky To, že Mhegas míří pistolí a je nervózní mi jen nahrává do karet. Opatrnost klesá s každým návalem adrenalinu. A on ho má zřejmě dostatek. " Máš pravdu karty jsou rozdány ........" Řeknu opět chladným hlasem. Protáhnu si krk. " Ale ty si dostal ty špatné. " Během zlomku vteřiny prosviští vzduchem můj lightsaber a přesekne hlaveň blasteru v Mhgasově ruce. Vrátím se zpět a vrátím lightsaber zpět na své místo. " Nenuť mě udělat víc než je potřeba. Pokud má tu informaci slyšet jen Jabba...tak tě k němu odvedeme...pokusím se to zařídit, ale pokud se o něco pokusíš skončíš bez končetin někde venku v poušti. A ten chlupáč taky. " Otočím se na ty dva. " Sem ochoten se o ničem před Jabbou nezmínit....ale o tom si promluvíme později. " Poté se otočím ke dveřím a čekám až mi je stráže otevřou. Pak jen neslyšně projdu a čekám na ty dva matéry, protože labyrintem nehodlám jít sám. |
| |
| -, Alex Conqaeay, Warren Worthington, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Ysanne Barizaan, Rubeen Liensander ,- Ticho, jež nastalo v centrální místnosti Stříbrné hvězdy, nemělo příliš dlouhého trvání. Postaral se o to Kel Dor. Jalua pravděpodobně strhla síla okolností. Započal rychlý půlobrat a vztekle se ohnal po seržantovi stojícím kousek od něho. Udeřil ho přímo do prsního plátu. Jenže, Jaluova nepatrná váha nedokázala s urostlým poddůstojníkem ve zbroji pohnout. Říšský seržant zůstal stát – pevný jako skála ale... celá situace ho zaskočila. Když už nic, tak pár setin vteřiny na tom Kel Dor získal. Prakticky v té samé době, kdy se Jalu otáčel a jeho pěst dosedala na bílý chránič imperiála, shrábl druhou rukou ze stolu blaster, takže se při dokončení půlobratu ocitl v lehké výhodě. Dříve než vojáci stačili vůbec zareagovat, tak Jalu v podřepu mířil na imperiála, který dohlížel na Ysanne. Poplašné zvolání plazí ženy šlo tzv. „do větru“ Strážce ještěří dámy se odporoučel k zemi. Přesné zásahy v oblasti hrudníku mu vzaly všechny šance a razantně zkrátily život. S druhý strážcem, který měl na starosti samotného Jalua, už to bylo horší. Moment překvapení se vytratil. Vojákova zbraň začala pálit. První červený paprsek se zakousl do stolu, druhý proletěl těsně kolem Kel Dorovi hlavy, třetí škrábl jeho levé rameno (protrhl látku a nechal na oranžové kůži spálený šrám) a čtvrtý se zavrtal do levého stehna. Přesně tolik času uplynulo, než Jalu vystřelil a usmrtil dalšího říšského vojáka. Seržant Storm zareagoval až nyní. Po ozbrojeném Kel Dorovi doslova skočil, až mu helmice spadla z hlavy a odkutálela se k nohám zrovna přicházejícího Alexe Conqaeay-e. Poddůstojník Storm je hodně mladý, černovlasý a s hnědýma očima. Ovšem k Jaluově smůle je navíc i hodně tvrdý. Takřka celou váhou těla ho přimáčkl k zemi, přičemž mu blaster během okamžiku vykroutil z ruky. "Pane... ten plaz!" pronesl rozechvělým hlasem k Alexovi a rychlým manévrem se dostal na kolena, kterými začal Kel Dora tlačit do podlahy. To už se do lodi donesl štěkot blasterů z venku... něco není v pořádku. ** Kapitán Pouštních ještěrů mlčel a zamračená grimasa jeho masky nebyla vůbec povzbuzující. Velitel nájemných lovců se zase troufale usmíval. Chladným vzduchem se vnášelo téměř hmatatelné napětí a do hangáru navíc vletěl vítr, který začal zvedat oblaka prachu. Z helmic imperiálů nešlo odhadnout nic a z tváří žoldáků by jste toho moc nevyčetli. Struna se napíná. Jde o to, kdo udělá ten potupný krok zpět. Ač je to divné, kašlání Charismy se utopilo v tichu. Prapor trooperů je rozmístěn v přední části hangáru – od vstupních vrat až k lodi. Jejich zbraně jsou v pohotovosti. Navíc, u vrat mají dvě iontová děla, která jsou v obležení beden. Přisluhovači Jabby Hutta jsou zatím v pošetilém počtu, v hangáru jich jen pět, ale podceňování soupeře se nevyplácí - ono jich bude určitě více. A nutno podotknout, že celý konflikt má navíc politický podtext. Členové posádky Ysanne Barizaan (tedy ti co opustili loď) jsou rozmístěni před plavidlem. Arutha a Warren zůstali stát na rampě Stříbrné hvězdy (Arutha opřený o zábradlí asi jeden metr nad zemí), Cassandra stojí v písku, dva kroky před rampou a Charisma je jen několik málo kroků od velitele říšských vojáků. Napjatou strunu nakonec nepřetrhlo ani Imperium, ani zločinecká organizace Jabby Hutta. Křehkou situaci přetrhl někdo z lodi. Vystřely z blasterů, jež chlad na svých křídlech vynesl z lodi, daly sbohem dohodám i slovům samotným. Teď budou vyjednávat zbraně a není důležité kdo to začal. Jabbovi lidé nemeškali a tasili zbraně, troopeři do nich začali pálit... a skrz oranžové vstupní vrata se v mžiku začali tlačit další žoldáci. |
| |
| -, Kairés Igraac, R. C´baoth, Mhegas, Tartuff, John Silver ,- C´baothův světelný meč zasvištěl vzduchem a jeho rudé ostří, jakoby rozetlo temnotu v kobce. Velice působivé, nicméně, ten hod postrádal eleganci a chyběla mu přesnost. Zničil sice blaster, což bylo jeho cílem, ale přitom vzal Mhegasovi navíc tři prsty (kazováček, prostředníček a prsteníček). Blaster totiž v ruce doslova explodoval a pátrat po přesné příčině amputace je zbytečné. Meč se potom zachvěl a červená čepel zmizela. Rukojeť nakonec spadla asi metr za Mhegase. Masivní dveře kopky se za doprovodu skřípání zavřely... |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro A........Naposledy jsem si dovolil trochu snít a trochu vzpomínat. Kdesi cestou, při už nejméně 150 přeskoku přes překážku v cestě, se mi svezla z hlavy kápě a vlasy se rozlétly va větru. Nechal jsem to tak. Mám rád vítr ve vlasech, když tryskem uháním širou plání. Tahle "vyjížďka" je ale trochu posmutnělá. Je poslední. Definitivně. Už se do tohoto malého, poklidného ráje nikdy nevrátím. Nikdy. Už jsem udělal ten rozhodující krok, který tomu brání. Po dvou dnech jsem dorazil ke Kosmoportu, kde na mě již čeká loď, která mě odtud vezme do toho skutečného světa. Velkého, rozmanitého......a s mnohým nebezpečím. Ne, nemám strach. Jen.......těžko se mi loučí. Sesedl jsem a odepnul Suny Dayovi sedlo. Na chvíli jsem jej objal a zabořil hlavu do jeho husté dlouhé hřívy. Ne nemohu tě s sebou vzít, příteli. Svět tam daleko není nic pro kowboje a koně. Však ty si zas najdeš spřízněnou duši. Pak jsem sňal koni uzdění a pověsil je na jakýsi kus plotu.......snad sloužil v dobách, kdy zde v kosmoportu ještě bylo rušno, jako úvazník pro zvířata. Svou poslední vzpomínku na zdejší život - svou stříbrnou hvězdu šerifa Midelton Creek, jsem věnoval komusi v šedém oděvu technického personálu, který procházel kolem. Já už ji potřebovat nebudu. Naposledy jsem pohladil Suny Daye po lesklé hedvábné šíji a naposledy jsem mu ještě dal jeho oblíbený pamlsek, bonbon pro koně, ze třtinového cukru a jablečné vlákniny. "Sbohem Suny Dayi. Sbohem, příteli. Tobě patří volnost a já.........můj osud je jinde." Políbím koně na sametový čumák. "Tak už jdi, příteli. |Nebo si to nakonec ještě rozmyslím." Odstrčím jej jemě, když se pokouší přilísat a změnit mé rozhodnutí. "No tak. Nedělej mi to těžší, Suny Day. Víš, že nesnáčím loučení.......A nerad pláču. Tak už běž. Já musím také jít." Přísahal bych, že mi opravdu oči trochu zvlhly, když jsem se po chvíli otočil a jen s malým příručním zavazadlem, už opět zahalen, začal pomalu postupovat prohřátým pískem a poté po rampě čekající lodi. Přísahal jsem si, že se neotočím. Že nebudu jitřit svůj, ani hřebcův smutek z loučení. Ale když jsem již byl asi ve čtvtilně délky rampy. Zaznělo těsně u ní známé tiché zařehtání. Otočil jsem se. Stál tam, krásný, jako slunečný den, po němž dostal jméno.....a slabým pořehtáváním, jako by se loučil. Pak se, pouze pro mě, vzepjal na zadní, popoběhl o kus dál od rampy, jako by si se mnou hrál. Ohlédl se........a zařehtal mi na rozloučenou. Pak se rozběhl a pružným, elegantním cvalem zmizel za skalnatým ostrohem, oddělujícím písečný a betonový povrch kosmoportu od ostatní, malebné a divoké, krajiny. "Sbohem, příteli. Ať Síla provází tvé kroky." Setřel jsem slzu, kutálející se mi po tváři a pomalu vešel do lodi, vstříc svému osudu. Rytíři Jedi nepláčou......ani když přijde loučení. A já jsem, na vzdory osudu, jeden z nich. Dean Veston, šerif z Midelton Creek, už není. Ale já.......Dearten Vesterion, mistr řádu Jedi.......stále žiji. A dokud budu žít, mám své poslání. Kéž i mé kroky vždy provází Síla. |
| |
| Jabbův palác,kobky Říká se, že před smrtí člověku proběhne celý jeho život. A je to pravda. Můj konec ohlásila červená záře čepele. A ač se to zdá neuvěřitelné, jako by se všechno zpomalilo, život je přece jenom dlouhý. A tak jak čepel pomalu projíždí filmem mého života (ty nudné pasáže by se mohli vynechat) až na úplný konec kdy výbuch bílého světla oznámí, že je konec. Smrt má mnoho podob. Po smrti je to ale všechno stejné, ta prázdnota obklopující vás při nebytí, které už ani nemáte čím vnímat. Stejný stav jako před narozením… Každopádně by ale po smrti v ŽÁDNÉM případě neměla následovat po tom výbuchu mučivá bolest! AAAAAAAAARRRgggHcrpMk. Zařvu skoro až nelidsky, když si nesnesitelná bolest najde cestu až k mozku a začne žádat o pobytí dalších několik miliard let… Vlastní řev neslyším. Jsem uzavřen ve vlastním malém roztomilém světe plném bolesti. Mozku to musí dávat pořádně zabrat, protože oči už nedělají to, co by dělat měli… Ale kdo by v takové chvíli divil, že si důležité části těla řeknou: „Co tady, na čas vypadnem!“ Druhá ruka se instinktivně chopí zdroje bolesti. Není to o nic lepší… Pak přijde další bolest někde z oblasti kolen. Ale vzhledem k okolnostem to vypadá jako veselý pozdrav. Asi se snaží dát vědět, že tam pořád jsou. Následuje pozdrav od pravého ramene. Chtělo by to panáka, obřího panáka. Celou jednu velkou flašku. Nebo alespoň omdlít. Ale ono né, jak není bolest dost velká na začátku, tak už se to pak musí dát vydržet až do konce, co ty HAJZLE!!! Jak si tak ležím na pravém boku, svíjím se s bolestivou grimasou ve tváři, v mém malém světe plném bolesti se začínají objevovat místa, která pomalu ale jistě hlásí škody. Hmat druhé ruky je jejich pomocníkem. Přes bolest začínají přicházet zprávy z daleka. Nejdůležitější na nich je asi to, že bolest oficiálně přichází z částí těla, které už oficiálně části mého těla nejsou. Stalo se z nich něco jako předsunutá hlídka. Ale to není přesné vyjádření. U předsunuté hlídky aspoň zhruba víte, kde by mohla být. GrrAh!! Řeknu ještě a vnořím se do oné štědré dávky bolesti. |
| |
| Před lodí - rampa Strašně rád bych teď jen tak nastavil uši, poslouchal, jestli se něco ozve z interiéru lodi nebo co si vykládají Imperiálové s těmi přátelsky vyhlížejícími chlapíky, kteří nás poctili svou společností. Neviditelnost by taky bodla, mohl bych se jen tak v klidu někam vytratit, vloudit se na cizí loď a dostat se z planety v klidu a míru. Po cestě bych vyžíral něco málo ze zásob, toho by si nikdo nevšiml. A neodpustil bych si ani nějaké ty vtípky, něco jako levitující křeslo, podkopávání nohou, otevírající se dveře, tajemné zprávy na obrazovkách...všechno co by fantazie dovolila. Mohla by být potíž se spaním, postelí určitě nebude nikde nazbyt. Ale i spánek na holé zemi by byl lepší než Tatooine. Lepší než stát na rampě u porozpadlé lodi. Lepší než se strachovat o to, co se děje uvnitř. Lepší, než sledovat propukající přestřelku v hangáru... !!! Přestřelka! Udivuje mě, jak s každou probíhající minutou dostává výraz ''špatný den'' nové a nové významy. Tohle už není špatný den, tohle je strašný den! Děsný? Otřesný? Nesnesitelný? Šílený? Na umření? Jo, tohle bude to pravé - den na umření, a jestli nic neudělám, tak by to mohl být den kdy umřu já! Áááááááááááááááááááá! Musím jednat. Jsem rád, že alespoň můj připravovaný mini-plán by mohl vyjít - z rampy to na písek není vůbec vysoko, takže bych se pod ní s trochou štěstí mohl schovat a získat tak skvělý a nápaditý kryt. A protože není času nazbyt, dám se do jeho realizace. Srdce mi divoce buší už notnou chvíli a pokud je něco pravdy na těch povídačkách o účincích adrenalinu na lidské tělo, měl bych teď být schopný skákat tak deset metrů do výšky. Jenže i kdyby to šlo, je mi to teď na nic. Já potřebuju dolů. A to hned. Tak rychle, jak to jen svedu, se sehnu pod zábradlí, dřepnu a jednou rukou zapřenou o rampu si pomůžu při seskoku do písku. Hrát si na akčního hrdinu můžu jak chci, ale stejně ze mě nikdy žádný nebude, protože při dopadu i z takto malé výšky jsem trochu zakolísal a ztratil rovnováhu. Mé kolísání ale mířilo směrem k rampě, takže bych se příhlížejícím mohl vymluvit, že jsem to udělal pod záměrem co nejrychlejšího schování se. Protože však v tuto chvíli spíš doufám, že nikdo mé akrobacii pozornost nevěnuje, využiju působení gravitace a padnu do písku. Bez zaváhání udělám na zemi pár otoček, až se dostanu do bezpečí, které mi rampa poskytuje. Po kolenou se doplazím až do bodu, kdy mám jen minimální možný prostor pro sezení, ze kterého mě nebudou po pár minutách bolet záda. A pak už jen čekám. TAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA Bojový pokřik z dětství, který mi zničehonic vyvstanul na mysli, nejlíp vystihuje mou momentální euforii z povedené akce. Na zlomek vteřiny se dokonce i pousměju, ale jen než zazní další výstřel. Jak tam tak sedím, vybavuju si další vzpomínky. Obzvláště na populární hru Na schovávanou. A na to, jak mě vždycky všichni hned našli. Stoprocentně podváděli, jinak není možné, aby mé úkryty pokaždé objevili. Jo, co bych dal za to, aby se mi teď nějaké cizí děti smály. Pokud mě dnes někdo najde, dočkám se maximálně tak střely z blasteru. Tento prvek by sice dětským hrám dodal pořádné napětí, ale asi by se moc neuchytil. Takže raději bude jen lepší doufat, že ho nikdo nebude praktikovat ani na mě. |
| |
| Jabbův Palác,Kobky Po velmi nečekaném výlevu vzteku chlapa který ted drží světelný meč v ruce vytřeštím oči,ale vzápětí se opět uklidním a natáhnu na sebe kápi. Dojdu k R'C Boathovi a řeknu. To byl můj rezervní derianskej blaster. Dlužíš mi na 1000 kreditů řeknu s pobavenim a vzápětí se začnu hlasitě smát.Náhle na to přestanu a v mém výraze je stejná lhostejnost jako byla předtím. Ale co ted Kairési ty tu jseš vyjednávač a nenápadně pohlédnu na Kairése,přesto sem ve střehu a připraven na útok především od Wookieho. Pak ovšem uvidim odcházet R'C Boatha,nejdu hned za ním a chvíli se přes zpola nataženou kápi dívám na Mhegase... |
| |
| Kobky, Jabbův palác Stojím strnule. A udiveně. Lord ze Sithu? Těžko. Ale kde by vzal světelný meč? Záblesk rudého světla. Výbuch blasteru. Nemůže být sith. A Jediové, pohádkoví strážci míru už neexistují. Zabil sitha? Dále nepřemýšlím, věnuji vězňům krátký pohled a skoro vypadnu z kobky. Na chodbě se jen zachytím protější zdi. Kdo, pro banthu, jseš?! Vypjaté nervy. A já řvu. |
| |
| Hangár č. 7, loď Stále držím svůj provokativní úsměv; oči, ve kterých mi přeskakují jiskry očekávání, upínám k veliteli Pouštních ještěrů a ruku stále nechávám na pouzdře od blasteru na pravém boku. Chvilku se mi zdá, jakoby kapitán ztratil jistotu a jeho zbraň mírně zakolísala, ale vzápětí zase sleduji jak sebejistě stoupá vzhůru. "Aby Sarlacc strávil ty říšské uniformy, k sakru. Nemám rád, když se nemůžu dívat protivníku do očí!" Zakleji. Ve tváři se mi na kratičký okamžik vykreslí zlost. Zacukají mi koutky. Když už nad tím tak uvažuji, tak je docela možné, že Jabba kecal. Třeba to vůbec nebude tak jednoduché jak mi předhazoval. Rozhodně by to nebylo poprvé co ten idiotský hlavonožec vymyslel nějaký podraz. Jsem u jeho dvora dlouho, abych znal jeho kratochvíle. Ale na druhou stranu je pravda, že kdyby Impérium nemělo nůž na krku, tak by nás už dávno odpráskli. Levá ruka, tak aby nevzbudil velkou pozornost, zamíří k pouzdru od blasteru na levém boku. Obě ruce nechávám zatím klidně ležet. Už to protahují hodně dlouho. To nebude úspěšné vyjednávání. Nevypadá to vůbec dobře. Mé uvažování však přeruší výstřel a hned vzápětí druhý. Je to tlumené, někde z dálky, řekl bych z lodi, ale mé reflexy už nejdou zastavit ani kdybych chtěl. Je prostě pozdě! Bezmyšlenkovitě tasím oba blastery, přičemž mi zrak stále ještě překvapeně oblétává okolí. V rychlém sledu vidím snědou ženu, nějakou mladou dívku – už jsem ji někde zahlédl, hradbu vojáků Impéria v bílo-černých uniformách seřazených v zástupu na pravé straně, vrak lodi, někoho na rampě lodi... pár vojáků kolem nás a kapitána Ridixse. V tu chvíli si uvědomím, že už držím své zbraně pevně v rukou. "Sakra, to sem zas zvoral. Rovnou před hlavně...heh, ale kdo by chtěl žít věčně!?" zašklebím se a padnu na pravé koleno; přičemž vystřelím z blasteru v pravé ruce pár ran na velitele praporu trooperů, a z levé do řád obyčejných vojáků. Jde jen o manévrovací střely. Snažím se vytvořit si prostor pro dočasný ústup. Hned co se naskytne možnost... přejdu do polokotoulu a změním pozici – blíže k hangárovým vratům. Není dobré zůstávat dlouho na jednom místě. Slyším, jak mi laserové střely lítají kolem uší. Pro tohle stojí za to žít... i život položit. |
| |
| Jabbův palác, kobky Rudá čepel letícího meče prolétla nahořklou atmosférou kobky jako kluzák cílovou rovinkou a za sebou nechala jen ticho. Protla takřka hmatatelnou těžkost okamžiku, usazeného na zdech i podlaze vězení. Určitě to cítili i všichni přítomní. Bylo to rychlé... a přeci jsem mohl sledovat letovou dráhu laserové zbraně; vnímat pocity prožitého, které se mísily s očekáváním budoucího, a vytvářely tak těžko uchopitelný pocit úzkosti... tiše požírající naději. Tu zbraň jsem už viděl, ovšem ne v této podobě s tímto cílem. Viděl jsem ji za války, u bojovníků jednoho starého řádu, kteří je pozvedávali k obraně našeho domova. Snad bych dokázal takovou zbraň i sestavit, vím jak funguje a z čeho je složena, i když tu pravou sílu probouzí teprve až její nositel. Ano, čistě technicky bych to určitě zvládnul, ale teď mám chuť ji akorát tak zničit, aby nemohla dělat další zlo. Můj spolubojovník během okamžiku přišel o prsty a já se nevzmohl ani na obyčejné zavrčení. Doufám, že to nebyl strach, který mne přikoval těžkými okovy k podlaze. Pevně doufám, že to co mě vedlo nebylo se strachem ani příbuzné. Újma na cti je věc, jež se strašně špatně překonává. Když světelný meč zasáhl Mhegase, tak jsem měl chuť skočit po té zrůdě, jež ji hodila, a vytrhat jí všechny končetiny, ale neudělal jsem to. Když rukojeť meče zazvonila o podlahu, tak jsem měl chuť se pro ni vrhnout a hned ji v rukou rozdrtit, ale neudělal jsem to. Jen jsem se sehnul nad raněným mužem a chytl jeho pahýl do tlap. Pahýl, který ještě před pár sekundami byl dlaní s prsty. Chytl jsem ho pevně za zápěstí a nedal se odradit ani pokusy o vykroucení. "Kdybych tak měl alespoň nějaký obvaz," pomyslím si. Žel, nejsem žádný zdravotník, ale obyčejný mechanik a pilot. Nicméně musím něco udělat. Nejprve tedy na Mhegase chlácholivě zavrčím a poté mu jedním rázným škubnutím roztrhnu svršek. Jednoduše si z jeho oblečení odtrhnu pořádný kus látky, do které poraněnou ruku pořádně zabalím. "Alespoň něco." popotáhnu dvakrát nosem Z hrdla se mi dere mumlavé chrčení, když dlaň precizně obmotávám. Divím se, že jsem ještě nevtrhly ty zrůdy se sekerami a nezatly mi jednu přímo do zad. A myslím, že nebude dlouho trvat a tady ti mrchožrouti v cele mi taky skočí po krku. |
| |
| -, Kairés Igraac, R. C´baoth, Mhegas, Tartuff, John Silver ,- Wookie zraněnému Mhegasovi poskytl lehkou pomoc, i když dost mizernou. Z látky mužova oblečení vytvořil provizorní fáče, ale jak se zdá, tak se v medicíně moc nevyzná. Kdyby měl pod rukama nějakého droida, tak by to pro něj bylo mnohem jednodušší. Mhegasova ruka by potřebovala strčit do ledu, aby se zpomalil krevní oběh (bohužel vzhledem k situaci to nevypadá moc nadějně), a zaškrtit na předloktí. Mhegas sám je při vědomí, ale prolínají se v něm stavy šoku a bolesti. Dveře kobky jsou zavřené. Strážci paláce pravděpodobně nehodlají otevřít, takže se nikdo nedostal ven z cely. R. C´baoth zůstal stát u dveří a Kairés se zapřel o zeď hned vedle něho. |
| |
| Hangár č. 7, loď Pozoruju napjetí, které v hangáru panuje. Pohledem přejíždím mezi troopery a těmi žoldáky. Nemůžu si nevšimnout jejich velitele. Snažím se rozpomenout jestli jsem někdy neviděl jeho tvář, ale je to málo pravděpodobné. Škubnu sebou jakmile se z lodi ozve výstřel. Podívám se za sebe co se tam děje, ale asi tam moc vidět není. Stále sleduju prázdnou chodbu a poslouchám z ní boj. Netrvá dlouho a boj vypukne i před lodí. Bohužel nemám u sebe žádnou zbraň takže se boje nemůžu moc účastnit. Celkem rychle zalezu do lodi, protože nechci schytat nějakou ránu z blasteru. Pomalým krokem se plížím do mísnosti, kde nás troopeři chytli. Sleduju co se tam děje a jestli bych mohl nějak pomoci. Pokuď je tam ke mě aspoň nějaký trooper zády utědřím mu silný kopanec do zad, pokuď, ale ne tak nic neriskuju a radši sleduju jak se to vyvrbí... |
| |
| V lodi - centralni mistnost Z westernove sceny, ktera se zrovna odohrala v centralni mistnosti, ja uvidim jenom vysledek - to jest klobouk posledniho padoucha, kutalejici se v prachu. Sice v tomto konkretnim pripade je to trictvrte kila vazici keramicka helma... Muj prvotni popud byl namirit na Jalua, zjevny zdroj vsech potizi. Po upozorneni serzanta na nestrezenou jesteri zenu mrsknu pohledem tim smerem, ale namernice laseru zustava porad v jedne linii s Jaluovym celem. Na kratuckou chvili se mi prst zachveje na spousti, zatimco se divam na keldorianskeho otroka (jak to zatim vypada, docasne byvaleho otroka) s desivym usmevem na tvari. Nakonec ale pistoli pomalym obloukem obratim k hadi zene. "Spacifikujte si ho nejak, serzante. A nevalejte se tu po zemi," jizlivym tonem podpichnu imperiala, protoze z toho co vidim, mi vychazi, ze jeden keldorian zneskodnil dva ozbrojene sandtroopery v bojove zbroji. Ohrnu nad tou predstavou rty. Pak se uz venuji hadi zene. "Ke zdi-" vydam usecny prikaz a hodlam pokracovat, kdyz me zarazi zvuk palby, pro zmenu se ozyvajici zvenci lodi. "Co zas..." povzdechnu si ponekud otravene, a zatimco porad mirim na Ysanne, sirokym obloukem kolem ni projdu skrz centralni mistnost az na misto, odkud se da chodbou videt, co se v hangaru deje. |
| |
| Hangár č. 7 Stát uprostřed blížích se mraků, které sebou nesou předzvěst bouřky, není nikdy nic příjemného a zvláště ne, když ta bouřka jsou imperiální vojáci a nebo námezdní lovci. Jak do hangáru zavane vítr a přinese sebou rozprášený písek, jen marně se ho snažím dostat z dlaní, které se potí díky mé nervozitě a očekávání co bude. Přešlápnu si na druhou nohu, už mě začalo brnět chodidle. Nesmím tu takhle stát, napnutá jak struna... není to dobré znamení a hlavně, jak na ně asi tak můžu působit. Jsem pašeračka a teď... jako nervózní školačka před prvním rande. Knedlík v krku, klubko hadů v břiše a zpocené ruce. Nesnáším zpocené ruce, špatně se v nich pak drží zbraň... zbraň.. jen kdybych nějakou měla... to jsi zase posrala Char... stojíš uprostřed dvou zdí, které do sebe co nejdřív narazí... jen se podívej, jak tam stojí a blbě se tváří.. Dívám se na Rubeena a na tu jeho egoisticky sebestřednou suverénost a jak se prezentuje ostatním. Já jsem tady king. Nesnáším tyhle typy. Z lodi se ozvou výstřely. A doprdele.. tohle je ... je to moc rychle.. sakra.. sakra... Už přestanu skrývat, že mi je všechno jedno a že se nebojím. Zmocní se mě panika a když se válka přesune i před loď a začnou se kolem mě lidé střílet, snažím se utéct a najít místo, kde bych se mohla schovat. Přikrčím se k zemi.. tam se snad většinou nestřílí... obličej si chráním lokty a také můj sluch, nerada bych o něj přišla.. nerada bych vlastně přišla i o svůj život. Otočím se a podívám se, kde je kdo. Tajemný černoch zrovna zalezl do lodi. oh ano.. výtečný nápad.. tam to začalo, tak tam se taky schovám, že jo.. Pak se otočím a dívám se, jestli někde neleží zbraň, kterou bych mohla použít pro svou ochranu. Jestli ano, chňapnu po ní a mizím se schovat za loď, nejlépe z dostřelu imperiálů a žoldáků. |
| |
| Jabbův palác-kobky Když stráže domítají otevřít hlasitě si oddechnu. Otočím se zpátky a dojdu si pro meč..upnu ho zpět za pas. Dojdu k Silverovi a položím mu prst na čelo. " A ty mi dlužíš svůj život, tak pozor abych nechtěl první splátku. " Řeknu chladně..tohle v něm nemohlo vyvolat moc dobrý pocit. Dloupnu ho prstem do čela a pomalu se otočím na Kairése. " Kdo sem ? V hlavě se to přeci určitě honí spousta odpovědí.....sith ? To asi ne....jedi ? Hmm.....připadám ti snad jako ochránce míru ? " Uchechtnu se. Podívám se mu přímo do očí . " Pro tebe sem teď ten kdo tě může zabít. Beze mě se ven nedostanete. Ty parchanti neotevřou.....dělejte pro mě a možná vás nechám žít. " Otočím se a dojdu k wookiemu. " Můžu mu pomoct, ale budeš muset spolupracovat. Určitě ste se sem dostali lodí. Moji loď Jabba určitě vyřadil. Tak co máte tu loď ? " Odříkávám chladně. |
| |
| Jabbův palác, kobky Sloužit mu? Ani mne nehne. Pokrčím rameny. "Zabít mě tady mlže kdokoliv. Nejsi nic víc, než další z potencionálních vrahů. Takže laskavě drž hubu a spolupracuj jako jeden z nás." Promluvím tiše a chladně. Dalo by se říct, že už nemám co ztratit. Skoro. "Nechápu, proč zrovna s tebou by jsme se měli dostat ven. Jak říkáš, ani vlastní loď nemáš. A co se týče třeba mě, nelítám s křižníkem, takže vás odsud neodvezu. Jak oni nevím, ale já tady stejně zůstávám." |
| |
| V lodi - centrální místost Urputně se snažím vymyslet něco, co v nastalém chaosu zvrátilo poměr sil na naši stranu. Možná právě pro tu urputnost se mi ale myšlenky neustále rozutíkávají a vlastně nedělám nic jiného, než že jsem svědkem neutralizace chvilkové hrozby. Nezmůžu se už ani na soucitný výkřik, když je Jalu zasažen. Seržantovo varování týkající se mé osoby je naprosto zbytečné, alespoň mě však upozorní na příchod imperiálního důstojníka z ošetřovny. Už dávno jsem přestala plánovat dopředu, a tak mi vůbec nevadí, že se vrhám k východu z lodi, aniž bych měla byť jen tušení, co tam venku budu dělat. Nedostanu se ale ani k ústí vchodu - zahlédnu tam totiž starého známého člověka s tmavou pletí, za ním Charismu - a oba se hrnou dovnitř. V témže okamžiku spatřím světelné záblesky za nimi a až se zpožděním si uvědomím zvuky. Tak tudy to nepůjde, vyhodnotím situaci a zarazím se na místě, jen chvíli po tom, co na mě imperiál v civilu promluvil. Ke zdi? Jak je libo... A teď...? otážu se v duchu sama sebe. Zní to hluše. Panika na chvíli ustoupila; takže mám dost prostoru na to, abych si uvědomila, jak blízko je smrt nám všem, co jsme to doteď přežili. |
| |
| Jabbův palác-kobky " Drž hubu a spolupracuj ? ...Jeden z nás ? ...... to posral. " Otočím se na Kairése. " Nejsem jako ty...nemůžu spolupracovat s tebou...nejsem tak tupý a omezený, abych tu zůstal a nechal se oddělat.....vlastně byl by si pro mě jen přítěž. Možná, že bych tě měl zabít. " Pozvednu ruku a pomocí síly přitisknu Kairése ke stěně zvednu ho dva centimetry nad zem. " Možná bych měl, ale tím bych tě ušetřil Jabbovým mučením...takže si tu shnij. " Pustím ho a otočím se na wookeiho. " Vezmi jeho prsty a dobře je schovej. Zřejmě nebude schopný chůze takže ho budeš muset nést. " Otočím se na Silvera. " Ustup jestli nechceš být na dvě půlky. " Vytáhnu světelný meč a pokusím se s ním nějak " otevřít " dveře . |
| |
| Kobky,Wookiova Cela Jakmile mi RC dá prst o čelo zespodu mu uhodím svoji rukou do jeho. A ty si ted myslíš co? Že si jako náš vůdce a my,jako tvý kumpáni budeme poslouchat tvý rozkazy? Pche. udělám gesto mávnutím ruky Na to zapomen,nemám zapotřebí sloužit nikomu. At Sithovi,či generálovi vojenské flotily. A už vůbec ne tobě Poté se otočím a přijdu k ležícímu Kairésovi. Podám mu ruku na podppru při zvedání. My ho odtud nepustíme a jeslti ne Kairés tak já určitě ne |
| |
| soukromá zpráva od John Silver pro |
| |
| soukromá zpráva od John Silver pro Na vás snad krásky nedojde pomyslím si a usměji se při pohledu na rozzuřeného RC Boatha |
| |
| Jabbův palác-kobky Tsechech Uchcechtnu se nad tím, co jsem schopný přes šok a bolest slyšet v místnosti. Ale taky to mohl být jen dalši způsob, jak tlumeně ventilovat bolest... V tomto jsem posledních pár minut velmi kreativní... |
| |
| Kobky, Jabbův palác To, že mi Silver podá ruku ještě uvítám s lhostejností, ale to co následuje... Jak může bejt tak naivní? Probodnu ho pohledem, vzteklým a nesouhlasícím. Každopádně krom toho, že ruku zastrčím takřka celou do rukávu, nic nedělám. Snad pouze pozoruji toho maniaka v jeho počínání. "Kde jsi sebral ten meč?" Zavrčím znovu. Tohle mi vážně nedává smysl. "Jestli na tebe císař přijde, nechá tě zabít. A věř, že se mu dlouho ukrývat nebudeš." Možná mne trochu deptá, že má něco tak cenného, jako zbraň ..dávných.. rytířů jedi. |
| |
| Kobky-Jabbův palác Své snažení " otevřít " dveře nachvilku přeruším. Otočím se na Silvera. " Nic si myslet nemusím. Sem jediný kdo má zbraň a všechny bych vás tu mohl povraždit..včetně tebe. Pokud máš něco proti můžu ti useknout obě nohy a nechat tě Jabbovi jako hračku. " Dojdu k Mhegasovi ležícímu na podlaze a položím mu ruku na jeho pahýl. Na zlomek vteřiny přivřu oči. A pokusím se mu pomocí síly alespoň nějak pomoci. Poté se postavím a kouknu na něj. " Zkus ještě chvíli vydržet. " Projdu okolo Kairése ke dveřím a několika dobře mířenými údery světelným mečem se pokusím opět zlikvidovat dveře. " Ano zabil by mě..kdybych měl tvoje schopnosti v ukrývání. " Pronesu a obdařím dveře dalšími údery. " Ale myslím, že mám lepší schopnosti než ty. " |
| |
| soukromá zpráva od Mhegas pro |
| |
| soukromá zpráva od R. C'baoth pro |
| |
| Jabbův palác-kobky Po doteku toho člověka, kterého bych mohl s nadsázkou označit jako svého plastického chirurga, se opojení bolestí zčásti vytratilo. To dalo mozku trosku místa pro normální funkce. Prvotní otázka, zdali stále žiju, byla zodpovězena již na začátku. Teď přišla další. Kde to jsem?... Aha, nic se nezměnilo Teď je potřeba zodpovědět třetí a poslední otázku... úplně jako v pohádkách... Snaží se mi pomoct abych mu jako hračka pro mučení vydržel co nejdýl, a jestli ne, tak PROC??? Kazdopádně se zdá, že napodruhé v mém životě se náhoda rozhodla neukončit můj život... ovšem tentokrát už si vzala i něco od cesty... Zabijete ty hajzly už někdo!!! To, co se stalo tady v cele mi sebralo veškerou trpělivost k vyjednávání... |
| |
| Kobky, Jabbův palác S opovržením pozoruji, co dělá ten šílenec s jedním z vězňů. Když projde kolem mne, pouze zavrtím hlavou. "Štěstí, že si to jen myslíš. Děláš tak za sebe jen polovičního blbce." Mírně se pousměji. Někteří lidé jsou hodně naivní, co se týče mého zevnějšku. Ale což, pouze ku prospěchu mě samotného. Poté se však otočím na vztekajícího se Mhegase. "Klid, panáčku. Zemřete tady všichni a to brzo." Pokrčím rameny s výrazem lhostejnosti. "Vždyť stejně... tvůj život je jedna velká.. uh, budu slušný... Hmm, to se ani slušně vyjádřit nedá, takže budu raději v tomto ohledu mlčet. Ale stejně, nebylo by lepší to skončit?" Možná do něj ryju podobně, jako jsem to dělal před chvílí, pomocí myšlenek. |
| |
| Kobky, Jabbův palác tak panáček... dělání ze sebe blbce... no to se podívejme... on je teda pořádná krysa... Jestli mě pamět neklame, ještě před chvílí si mě oslovoval "Mistře"... co takhle se k tomu vrátit? Ruka bolí o poznání méně... onen útočník asi přesně věděl co dělá. Ale i přes to to nestačí k veselému poskakování po cele... neriskoval bych ani chůzy... přece jen mi to nevrátilo ztracenou krev... |
| |
| Rychlymi kroky se blizim k vychodu a k rampe, abych zjistil, jaka dalsi hlucna "okolnost" se vyskytla pred lodi, kdyz se prede mnou na rampe objevi cernoch z puvodni posadky, a prekvapene se na sebe zadivame. Jeho prekvapeni muze byt o kousek mene prijemne, protoze on na rozdil ode me musi snaset nejen ocarujici pohled sveho protejsku, ale i vyhled do naprazene hlavne blasteru. Az se dost vynadivam - co u tohto konkretniho kontaktu trva nejvys pul sekundy, protoze ac se snazi jak muze, zas tak okouzlujici ten pohled cernoch nema - pozvednu blaster a ledabyle vypalim Warrenovi nad hlavu, abych ziskal jeho pozornost. "Co je tenhle kus srotu nejaka svatyne, ze vas odsud ne a ne dostat? Ke zdi," prohlasim netrpelive a pokyvnutim hlavne blasteru smerem k Ysanne upresnim, kterou zed mam na mysli. "Co se tam ven deje?" |
| |
| Jabbův palác, kobky Blbce ? Pomalu se otočím na Kairése. " Připadá mi, že nemáš rád svoje nohy. Dá se velmi lehce zařídit, aby se oddělili od tvého ubohého těla...jestli se ta hromádka kostí a kůže dá tak nazvat. " Odmlčím se. " Jedno slovo...jedna tvoje noha..nebo jiná z tvých končetin. " Poklepu mu rukojetí meče na předloktí. " Pochopil ? " Otočím se na Mhegase nyní už schopného alespoň mluvit. Chytnu ho pod ramenem a dotáhnu ke zdi cely o, kterou ho opřu. " Ukaž ruku...." Chytnu ten pahýl do ruky a chvilku ho prohlížím. Utrhnu kus pláště a zabalím do něj pahýl. Poté se otočím na Kairése přitom pořád klečím u Mhegase. " Dej mi opasek...." Odmlčím se. " Nebo přijdeš o koule. " Zamávám na něj rukojetí meče. Pak se vrátím k mrzákovi. " Můžu utišit bolest, ale na operaci budeme potřebovat, alespoň nějaké základní vybavení. " Opět se pokusím pomocí síly jeho bolest utlumit. " Doufám, že máš na lodi aspoň lékárničku. " |
| |
| Kobky, Jabbův palác Když mě útočník vezme pod ramenem zařičím. Není lepš způsob jak někoho dostat zpátky do reality... I přesto, že jediná část mého těla, která je skuteně zraněná, je moje ruka, nedokážu se bránit... už toho prostě prozatím bylo dost... Na useknutí něčěho tak titěrného si asi budes muset sáhnout až na dno svých schopností... Zasyčím mezi zuby, když se mi další z tvorů z cely snaží velmi příjemným způsobem osšetřit ruku... Na narážkuohledně lodi ještě nereaguju... |
| |
| Kobky, Jabbův palác Má pravdu... je silnější a já bych ho mohl zabít leda v bezvědomí. Samozřejmě v tom jeho. Ale přežiju tohle? Na jeho příkaz se nejrpve nadechnu k nějaké námitce, ale poté jen zůžím oči vztekem. Jsem inteligentní člověk. Piplal by se s odřezáváním něčeho takového? Ne... na nic takového nesmm teď myslet. Nebudu zkoumat, jestli by si mě hodlal podat takto, nebo úplně jinak. Ublížil by mi stejně. "Tak mě napadá, k čemu ti bude jeho ruka v celku? Řízení lodi zvládnu i já... navíc, není on tvůj... hmm.. dejme tomu, nepřítel?" Jakékoliv jeho výhružky ignoruji, myslím, že bych ho možná nakonec dokázal přesvědčit, aby je nesplnil. A ještě by mu to dělalo dobře u srdce. |
| |
| Kobky, Jabbův palác Narážka, že každý podle všho každý by dokázal řídit vesmírnou loď jednou rukou, a ještě k tomu si drbat koule tou druhou, mě opravdu dokáže vytočit... AHA! Takže proto musí lidi studovat na akademii několik let... aby mohli na ulici potkat lidi, co dokaží řídiť loď jednou rukou... v tom to je.. stačí vzít za tu páčku tam vepředu a párkrát s ní zalomcovat... ... ... U TEBE BY SE ŽÁDNÉ KOULE ANI ODŘEZÁVAT NEDALY!!! ... Při tomto výstupu, jako bych zapoměl na bolest A jestli já sem jeho nepřítel, tak ty taky!!! Věty přicházi jakoby bez rozmyslu, prostě je to něco, co esenciálně cítím jako správnou volbu. Ale bolest se nedá zatlačit na dlouho... ni mé milované lodě jí nejsou svaté a musím se znovu poddat jejímu náručí. |
| |
| Kobky, Jabbův palác Sundám si kápi..objeví se potetovaná tvář muže s ostrými rysy a krátce střiženými vlasy. Vzadu na hlavě jsou čtyři malé úzké dredy. Jeho pohled je chladný..na jeho tváři není vidět žádný pocit. " Aspoň smysl pro humor ti zůstal.... " Koutek mi cukne. Otočím se na Kairése. " Tak už ? Nebo ti mám začít sekat prsty na nohou ? " Zeptám se a nadzdvihnu levé obočí. Otočím se zpátky na Mhegase. " Jakou máš krevní skupinu ? " Zeptám se. " Myslím, že tu máme pár nedobrovolných dárců....zatím..pokud nebudou spolupracovat. " Zašilhám jedním okem na Silvera. A opět se pokusím ztlumit bolest. " Seš schopný chodit ? " Zeptám se a klepnu mu do kolena rukojetí meče. Poté se otočím na Kairése. " Seš hloupější než vypadáš. K nastartování lodi potřebuješ několik kódů....a ty zná zřejmě jen on. A řízení lodi sem zvládat už v dvanácti. A jestli ještě budeš plácat kraviny nemusíš se zvládnout ani vychcat. Bez rukou to de asi blbě." Odmlčím se, abych mu nechal prostor k pochopení. " Tak co bude s tím opaskem ? " |
| |
| Kobky, Jabbův palác Startovací kódy, zahajovací sekvence, přednastavitelné ovládaní a mnoho dalšího... žádné dvě lodě nejsou stejné... řeknu mírně ospalím hlasem... "Pokud nejsou od stejných doků... ale věř mi, že řízení stíhače a přepravní lodi jsou dvě různé věci..." Po ústupu bolesti se tělo snaží regenerova, a nejjednodušší je regenorovat ve spánku... a i když se to v této chvíli zdá nemožné... začínam usínat... tvrdým a pevným spánkem... |
| |
| Kobky, Jabbův palác Pche... tak pánové dali hlavy dohromady. Rezignovaně zavrtím hlavou. "Stejně tady všichni zemřete..." Pokrčím rameny. "Vězňové budu asi přirozeně popraveni, Silver za neschopnost a pan velký lord ze Sithu, bude popraven za zradu vůči Jabbovi. Mistru Fettovi se neubrání ani ten nejzkušenější." Začínám se vykecávat a pokoušet se o zpravení vztahů pto dělám povětšinou, když mi dojdou nápady a já vidím, že jsem ve srabu. Nakonec si odepnu i pásek, kterým jsem měl přepásaný dlouhý, tmavě fialový kabát. A stále mě tlačí něco v rukávě. "Za ten pásek jsem dal padesátku kreditů... v jednom vybraném obchodě na Corellii... nedoporučuji vám ho jakkoliv zničit." Zavrčím ještě a neochotně ho podám tomu šílenci se světelným mečem. |
| |
| Kobky-Jabbův palác " Ty máš pěkně v kalhotech viď ? " Zeptám se Kairése a převezmu od něj pásek a zaškrtím Mhegasovu ruku. Postavím se. " Kairési...něco ti navrhnu spolupracuj a nikdo tu nezhebne..možná, že ani ty. " Příjdu k němu. " Sme všichni v hodně velkym průseru...tak se vzpamatuj. Jabba nenechá ikoho z nás žít. Proto se musíme dostat na tu loď a vypadnout odsud a co nejrychleji zmizet do hyperprostoru.... Natáhnu k němu ruku. " Spolupracuj a já udělám všechno proto aby sme se odtud dostali. Souhlas ? " Čekám s rukou nataženou. |
| |
| Kobky-Jabbův palác Dnes mají lidi jeden leší nápad za druhým, ten poslední s tím utahovnám pásku si nemůžu vynachválit... taky to dám dost hlasitě najevo.. AAAuuggr... Takové vytrhnutí z polospánku je opravdu nepříjemné... jestli někdy budu mít možnost, snad jim vem tu pomoct vrchovatě oplatím... hned po tom, co se pořádně opiju... Ale aspoň mám v Jabbove cele pásek za 50 kreditů... snad ho tomu svinákovy pořádně zakrvácím. Tak spolupracovat... nedá se nic dělat, teď je pánem situace on. A nám nezbývá než čekat, co z toho vyleze... A ať už to bude cokoliv, neskončí to jinak než masakrem, nebo nehoráznou ožíračkou... takovou tu, co sme dycky dělali s klukama na akademii, par litrů tam toho, litřík onoho, eště panák toho modrýho tam vzadu... Spánec se zase začíná zmocňovat mého vědom a vede ho do okrasných výšin nočních můr... |
| |
| V lodi Můj tah proti stormtrooperovi se nepovedl nebo jsem k tomu spíše neměl ani možnost. Místo toho proti mě vyjde ten co mluvil jako jediný, asi nějaký jejich kapitán. Pořádně si ho prohlídnu až se zaseknu na blasteru, který na mě míří. Už jsem si myslel, že vystřelí, ale naštěstí ne. Naštěstí mi, alespoň prozatím, pokládá otázky. "Nevím kdo to je! Přišli do hangáru a namířili na vaše muže!" Řeknu stručně Alexovi a koukám se na něj ne moc milým pohledem. Tahle situace je mi značně nepříjemná... |
| |
| V lodi - centrální místnost Akce, která se mi zrodila v hlavě dopadla o něco hůř než sem čekal. No, byly dvě ideální vyústění. Buď budou mrtví vojáci, nebo já. Teď je to tak půl napůl. Ležím na zemi, pod vahou seržanta a taky z důvodu poranění nohy. No, zrovna takhle sem si to nepředstavoval. Sakra, proč to musela bejt noha? A proč to sakra, tak moc bolí?! Když už se nade mnou vzpíná, teď už odmaskovaný seržant, nenávistně se mu zadívám do očí. Tak mladej a už na scestí. A brzy bude mrtvej! Jó, kéž by... Už nemám sílu vzdorovat, tak zůstávám prakticky bez hnutí ležet. Další výstřel v lodi mě upozorní na zbytek osazenstva. Sakra, doufám, že je Ysanne v pořádku, proletí mi hlavou. Pak si všimnu Alexe. Alexe, jak míří na Ysanne a našeho tmavého společníka. Je v pořádku. Ale ohrozil jsem jí. Jsem pro ně všechny hrozba. Časovaná bomba, která právě dotikala a naplnila své poslání. A támhle je můj časovač! Zpoza masky se ozve zachrčení a zkreslený hlas. "Zabte toho parchanta zrádcovskýho." Jediná slova, která se mi přes tlak na hrudníku a škubání v noze podaří dostat na svět. Ale pohled na Alexe mi vrátí vůli bojovat. Pokusím se vzepnout a shodit seržanta. Pokud si uvolním ruce, hned se mu sápu po krku. |
| |
| Kobky, Jabbův palác V kalthotech? Jedieskej bastarde... Snad bych skoro chtěl jedovatě zareagovat na jeho poznámku, když se zvedne, možná s chtíčem usmíření v očích. Poslouchám ho... to ostatně dělám pokaždé, když na mne někdo mluví, ale ne vždy přemýšlím nad smyslem slov. Tentokrát ano. Spolupráce... s někým, kdo je natolik nezodpovědný? Vždyť ho zmrzačil a teď mu zase pomáhá, to jen dokazuje, že ten člověk není duševně v pořádku. Mlčím. A pozoruji napřáhnutou ruku. Nepřijmu ji, pouze přikývnu. Myslím, že mi v něčem takovém snad zabránila hrdost... nebo ješitnost. Ať tak, či tak, skoro bych věřil, že on by udělal na mém místě to samé. "Jsem diplomat, ne vrah, k sakru." Zavrčím, snad reagujíc na všechny události tady v cele. "Často působím lidem bolest a často mi slibují smrt. Myslíš tedy, že bych teď měl mít v kalhotech, jak ty říkáš?" Zavrtím hlavou a mírně pokrčím rameny. "Se svou smrtí jsem smířenej od té doby, co vrazila do našeho bytu na Coruscantu Corvetta a já se zachránil jen kvůli pitomé rozvázané botě, která mě zdržela. Ale je to jedno. Co chceš dělat? Prosekat se tím světýlkem skrz dveře?" Nahodím opět posměšným tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prostory v lodi jsou rozděleny na dvě nesouměrné části. Hlavní je pilotní kabina - jakýsi temný kokpit s řídícími pulty, pilotními knyply a bíle polstrovanými sedadly pro pilota a kopilota. Nutno říci, že to všechno je schováno za uzavřenými tlakovými dveřmi, které jdou otevřít jen zevnitř. Druhou částí je pak velký prostor (bráno jen v poměru lodi), jež slouží samotným cestujícím. Je to vlastně imitace kdejaké přístavní kantýny. Dva a půl metru vysoké žluté zdi, které jsou po celém obvodu překryté černou rovnou linkou. Černá čára je zhruba uprostřed zdi a je asi metr široká. V minikantýně se nachází černé stoly, židle, křesla i dobře vybavený bar... vše je rozestavené do kruhu, jejímž středobodem je bar, nacházející se uprostřed místnosti. Obsluhu zajišťuji droidi. Za barem je jeden stříbrný humanoidní robot výrobního čísla C9PO2 a číšníky nahrazují metr vysocí pojízdní roboti R2D4. Sotva co ses pohodlně usadil do jednoho z křesel, tak tě přemohl tíživý spánek. Potřebuješ si odpočinout a nyní máš dost času. Nastala tma. Jen někde v dálce si zahlédl malé světýlko, jež se začalo přibližovat. Nejprve pomalu, pak to nabralo spád. Rázem si se ocitl v kosmu, který na tebe dolehl. Všude září plno hvězd. Chvíli si poletoval chladným vesmírem, aby ses vzápětí mohl ukázat před jedním malým zeleným měsícem obíhajícím kolem obrovské planety. V tu chvíli se vše rozmazalo, donutilo tě to zavřít oči ... … Když si oči znova otevřel, tak si zjistil, že jsi uprostřed starého lesa. Nad hlavou se ti sklánějí mohutné stromy, pod nohama roste tráva a kolem se prohání hluk divočiny. Několik metrů před tebou je malá písečná oáza z níž vybíhá veliké skalisko. Na vrcholku skaliska někdo je ... … myšlenky se ti opět rozutekly do všech směrů. Sny už jsou takové. Když si procitl, tak si zjistil, že si znova změnil místo. Snění zdaleka ještě nekončí. Jsi na vrcholku onoho skaliska a před tebou, na samém okraji klečí Isahir Ghool. Klečí, ruce na stehnech a záda narovnaná – medituje. Cítí tě... na jeho tváří se ukázal úsměv. Klidný a vstřícný. Pozvolna otevřel oči. Jeho úsměv je přirozený, ne jako tenkrát. "Opět vás vítám, příteli," pokynul ti na místo před sebou. "Přidáte se ke mně? Je tu nádherně." Vzepjal ruce a táhle opsal kruh. Nad vámi je čistě modrá a obloha a zlatavé slunce. Skalisko obtéká širé zelené moře (jungle), nad kterým se vznáší opar. Isahir se znova usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Hledím teď na Isahira jenž hovoří o kráse krajiny, možná trochu udiveně. "Ano, je tu krásně, mistře Isahire." Odpovím mu. "Ale kvůli kráse krajiny zde nejsme nemýlím-li se." A poté čekám, co mi poví. |
| |
| Lod, centralni mistnost Povzdechnu si, kdyz z cerneho muze nevypadne nic pouzitelneho. "Hmm. Tak prisli a namirili. Jake meli uniformy? A padej k ty zdi!" zopakuju podrazdene svuj rozkaz, protoze cernoch porad stoji prede dvermi a cloni mi vyhled z lodi. Pak se do debaty zamicha Keldorian. Zda se, ze me nema prilis v lasce... kdovi proc. "Porad ta bujara nalada, otroku? Skus ji odted tlumit, protoze - a ted to minim smrtelne vazne - jeste jedno slovo a tady pan serzant bude taky hodny a oddela te, ze ano, serzante?" kratce se podivam na imperiala a kyvnutim beze stopy humoru potvrdim rozkaz. |
| |
| Loď, centrální místnost Přejdu ke zdi, ale stále sleduju Alexe a jeho blaster. Ať ho třeba trefí Ušklíbnu se a sleduju ho. "Netuším jestli měli uniformy. Nestihl jsem se podívat!" Odpovim Alexovi doufajíc, že mu bude odpověď stačit. Tak trochu je jeho nevědomost komická i když na smích není ani trochu čas. Situace by se měla nějak uklidnit, ale to se nepovede. |
| |
| -, Alex Conqaeay, Warren Worthington, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Ysanne Barizaan, Rubeen Liensander ,- Kel Dorův pokus o vymanění se z nadvlády seržanta Storma se nezdařil. Ba naopak, vymstil se. Muž nižší imperiální šarže se ještě tvrději zapřel do Jaluových zad (v oblasti lopatek) a co víc, chytl ho za hlavu. Nyní stačí jeden prudký pohyb a zlomí otrokův vaz. Nejde o žádnou antipatii. Na to má seržant moc dobrý výcvik chladného profesionála. Je to prostě rozkaz, jež k němu dolehl z koridoru. Hlas nadporučíka, který požaduje, aby… v případě nějakého dalšího slova, tvrdě zakročil. Alex, Ysanne a Warren se střetli v koridoru mezi rampou a centrální místností. Chodba není nijak velká a je z ní vidět jak do lodi, tak i ven. Zatím co v centrální místnosti jsou dva mrtví imperiálové a seržant klečící na Kel Dorském otrokovi, tak venku se v padlé tmě a ve zvedlém oblaku písku, (jež také osvětlují umělá světla hangáru) prohánějí různobarevné laserové střely. Ysanne i Warren si ochotně stoupnuli ke zdi – vedle sebe. V úkrytu pod rampou je relativní klid. Zvuky štěkajících zbraní tam dostávají kovový nádech a kroky dunivý ráz. Nicméně je tam bezpečno. I takto by se dala přežít bitva… Charisma stojí za linií imperiálních vojáků. Kdyby chtěla zbraň, tak by musela přímo do vřavy. Přičemž by se pravděpodobně nevyhnula frázi: „Kdo nenosí uniformu stojí proti nám!“ Takovéto přestřelky jsou dosti nepřehledné. Cesta za loď je daleko snazší, pokud se rozhodne pro ukrytí beze zbraně, tak ji nestojí nic v cestě. Venku zuří pestrobarevná podívaná. Bitva hraje barvami. Vzduchem hvízdají střely, prolétá povyk a hřmí iontová děla. K zemi padají jak těla vojáků Impéria, tak i žoldáků Jabby Hutta. Nejlepší výhled na celé bojiště (pokud nepočítáme Rubeena, jež je přímo uprostřed) má Cassandra, ale scenérie boje se jí stále více začíná nořit do různě zbarvených mračen písku. Měla by si dávat pozor na zbloudilé střely. A snědý vůdce námezdních lovců zmizel někde ve shluku bílo-černých těl a závěsech sypkého písku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Ne," odpoví Jedi sedící na okraji skaliska a zvážní. "Máte naprostou pravdu, ale není proč spěchat... Mistře Vesterione, těší mne vaše touha po informacích, jež sice převážně pramení z obav o domnělém nedostatku času, který vás svádí k ukvapenosti, ale důvěřujte mi. Není třeba žádných obav a času máma dost." řekl a znova se pousmál. Jeho ruka zamířila pod hnědý plášť a vytáhla zakřivenou rukojeť světelného meče. Postříbřená rukojeť není zakřivená náhodou. Tvar je udělána tak, aby se dokonale uzpůsoboval různým šermířským metodám. Šermíř je s tímto mečem v ruce obratnější a dostává se mu daleko větších možností v soubojové technice. Ghool položil světelný meč před sebe na kamenný povrch skaliska. "Předně, nejsem hoden toho, aby jste mi říkal „mistře“. Rada mě nikdy mistrem neprohlásila... tedy... bude stačit jen mé jméno." Poškrábal se ve vousech, aby vzápětí znova pokračoval. "Musím říci, že jste mne svým rozhodnutím příjemně potěšil. Je to už dlouho co byl náš řád doslova rozprášen... nebyl jsem si jist, zda mne vyslyšíte," na znamení hlubokého vděku se uklonil, až mu ze záňadří vypadl medailon. Obratně si ho vrátil za pískovou tuniku, upravil si svůj hrubý plášť a dodal: "Děkuji vaší důvěře, mistře." "Přejděme k důvodu... mistře. Není třeba nijak zastírat. Je to těžká doba a já udělal hodně moc chyb na to, abych mohl žít. Ne... nic neříkejte. Jsem teď mnohem silnější a zkušenější, než jsem byl. Navíc... nelituji toho co jsem udělal, ale jak jsem to udělal," odmlčel se, ale jen na okamžik. Ke slovu tě nepustil. "Už vím, že se galaxie netočí jen kolem jediného člověka a už vůbec ne kolem řádu Jedi. Celou galaxii tvoří normální bytosti, které žijí prostým životem. Nejsme spasitelé, ani nijak důležití. Konečně, náhled do historie nám to jasně dokazuje. Můžeme jen pomoci a poukázat na správnou cestu... a ostatní už je na jiných. Je docela možné, že mi nerozumíte nebo si má slova vykládáte trochu jinak, naž bych chtěl... nicméně vše poznáte sám." Jeho tvář opět zbrázdil úsměv. "Jste tady, protože vás chci seznámit s těmi, které jsem na Tatooinu dal dohromady. Začneme tedy... Kapitánkou se po mém odchodu stala Ysanne Barizaan. Falleenka s obrovskou bolestí schovanou hluboko ve svém nitru. Ona sama se to snaží skrývat za svou ještěří kůži, ale né vždy působí tvrdě a rozhodně. Je oddaná a chytrá, ale není si jistá sama sebou. Potřebuje pomoci. Někoho, kdo ji podpoří a poradí"... odmlčí se. Rytíř Jedi umlknul a zadíval se zpříma do tvých oči. Jeho zelený pohled si tě tak trochu prohlíží. Možná si není jistý tvou přímou pozorností. "Přidejte se ke mně. Něco vám ukáži," poznamená, a aby ti šel příkladem, tak zavře oči – s nonšalantní lehkostí se vnoří do meditace. Chce, aby si ho následoval. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Pozorně jsem jej poslouchal, ař v mé mysli kdesi hluboko dosud vězí vzpomínka na nesnadné loučení, k němuž došlo jen před krátkou chvílí. A následuji jej. Beze strachu, klidně. Přijímám opět po dlouhé době to, co mi kdysi bylo přirozeným vnímat, cítit a používat. Nechám čas plynout a skrze meditaci vstupuji lehce do míst, kam mě můj průvodce vede. |
| |
| Jabbův palác, kobky Prohrábnu si rukou srst pod bradou a zafuním. V hlavě mi hučí a do hrdla se zarývají ostré prsty něčeho nepopsatelného. Zaskučím a znova očima proletím celou kobku. Dá se říci, že jsem do této chvíle nic jiného nedělal. Nevzmohl jsem se na nic jiného, než na nedůvěřivé sledování bytostí, jež mne přišli mučit a zlomit mou hrdost. Proč jsem je ještě neroztrhal? Přihlížel jsem jak po sobě štěkají a taky jsem nechal tu bestii v těle humanoida, aby odvlekla mého zraněného spoluvězně stranou. Takhle se přece Wookie nechová. Cítím podivné chvění, tak jako vždy před bojem. To svírání hrdla jsem už zažil. Jako mladý na Kashyyyku. Mladí našeho druhu se na důkaz odvahy vydávají hluboko ke kořenům stromů Wroshyr, kde žijí velká a nebezpečné zvířata. Tam jsem ten pocit zažil... byl to strach. Zaskočeně zatřepu hlavou, abych sám sebe ujistil, že to není ono, že se pletu. Ovšem stále cítím ten stejný pach... strachu. Něco takového je pro mne potupující a neúnosné. V žilách mi začíná bublat horká krev a v mých očích se rozhořívá plamen mnoha bitev. Chci něco do rukou. "Já... nemám STRACH!" Vášnivě se rozezní válečné bubny. "Žádný STRACH!" Skočím pružně jako šelma po muži v černém, který nepřítomně stojí s napřaženou rukou. Jdu po muži, který zaútočil na Mhegase a chová se teď jako by byl nad věcí. Můj skok je prudký a tvrdý jako náraz vichřice, leč s klopýtnutím na raněnou levou nohu, která ze síly útoku přeci jen ubrala. Ani mi nedochází, že útočím nedůstojně, takřka soupeři do zad. Takové myšlenky jednoduše utonuly v moři zuřivosti. Sotva dosáhnu C´baotha, tak ho popadnu a mrštím s ním o železobetonovou stěnu. Kobku na krátký okamžik zahltí zuřivý řev. Zuby mi cvakají do zběsilého rytmu a sliny odkapávají na zem. Dalším skokem se vrhnu ke své kořisti, popadnu jeho pravou i levou paži, přišlápnu ho k zemi a škubnu... |
| |
| V lodi - chodba mezi centrální místností a východem S nervy napnutými k prasknutí sleduji střet dvou lidí v koridoru. Jaluovo nenadále gesto vzdoru nečekám ani v nejmenším, a tak leknutím málem nadskočím, když promluví. Zabte ho. Příhodná výzva - ovšem zcela utopická, střelím pohledem po imperiálovi v civilu. Stále se poslušně držíc u své zdi, nakloním se a vyhlédnu koridorem ven. "Neměl byste s tím něco dělat?!" neudržím se. "Tam venku je očividně něco, co chce pozabíjet vaši jednotku! Měli bychom - " skoro se kousnu do jazyka. Přece to nebudu plánovat s ním! Na malou chvíli zaváhám - sama si nejsem jistá, jestli bych zrádného vojáka po boji raději našla bez života v písku, nebo coby vítěze nad hordou nepřátel. Dost možná je úspěch imperiálů v téhle bitce klíčový pro naše přežití. A možná také není. Prokletá písečná koule! "Smím ošetřit Jalua?" ozvu se nakonec se záležitostí, ve které se cítím jistější. |
| |
| Jabbův palác- kobky Ještě před několika vteřinami jsem chtěl někomu podat ruku, ale to se změnilo v celkem nebezpečnou šarvátku ne-li boj na život a na smrt. Tupý úder o zeď způsobil, že několik zlomků vteřiny mám totální zatmnění. Ke všemu na mě sedí rozzuřený wookie. Svůj meč už zřejmě v ruce netřímám. Během těch několika okamžiků boje se do krve dostala slušná porce adrenalinu. " Mysli co by si mohl využít.... " Snažím se zachovat chladnou hlavu. " Fyzickou sílou se mu nevyrovnáš, ale použij mozek....." V hlavě mi probleskne něco o wookieho noze. Seberu všechnu sílu a pořádně to nohou naperu do wookieho zranění. Pokud to zapůsobí pokusím se najít svůj lightsaber a wookieho naporcovat jako krocana na den díkůvzdání... |
| |
| -, Kairés Igraac, R. C´baoth, Mhegas, Tartuff, John Silver ,- V palácové kobce panuje až nezdravé napětí. Mělo by se něco stát. John Silver už delší dobu mlčí a stojí v blízkosti Kairése, který hovoří s rozvášněným C'baothem. Ten naopak mluví víc, než dost. Pokouší o změnu strategie – nyní s ostatními vyjednává. Mhegas sedí v tichosti. Opřen zády o zeď (blízko dveří) a do jeho rozpoložení se znova dere příšerná bolest, která je jako vlnobití, jež s každým dalším nárazem nabývá na intenzitě. Ať už C´baoth prve udělal cokoliv, pomohlo to jen dočasně. Proto jedinou dobrou zprávou zůstává zaschlá krev, jež prosákla skrze první vázání, a tak zastavila krvácení. A Wookie mlčí. Stranou od dění. Uzavřen do sebe. Atmosféra dosáhla vrcholu. Dál už to asi nešlo. V něčem to drhlo. Tartuff už nebyl schopen dále odolávat stahujícím se stěnám, které se k němu nenávratně přibližovaly. V takových těžkých situacích se většinou projevuje přirozenost a touha po nespoutanosti – o to je to horší, když se do takového stavu dostane Wookie z Kashyyyku. Chlupáč vzplanul jak zážehový motor. Marš jeho domoviny hraje nervům v pochod. Jeho snaha o rozervání všeho, co se ho snažilo polapit, je prudká a neovladatelná. Vrhnul se na C´baotha a hodil s ním o stěnu, jakoby muž byl pouhou keramickou vázou. Napadený se svezl po stěně a zůstal v polosedu – pololehu. Jediné co cítí je, že mu náraz vyrazil dech. Všechno ostatní přehlušil příval adrenalinu. Žádný cit v těle, rozostřené vidění a ztráta sluchu. Víc už si uvědomit nestihl, protože zahlédl blížícího se Tartuffa. Jediných několik málo myšlenek stačilo na to, aby C´baoth zahájil protiútok. Jeho noha, se bez jakékoliv znatelné námahy vymrštila a zasáhla útočníka do poraněné části těla. Zatím co člověk vůbec nic necítil, tak Tartuffovi se ostrá bolest vyšplhala až za krk. Doslova ho ochromila, podlomila kolena a rozhodila balanc. Wookie se zřítil – a rovnou plnou váhou na C´baotha. Oba jsou při vědomí. A světelný meč je příliš daleko na to, aby ho napadený muž získal sám. |
| |
| Kobky, palác Jabby Ticho. Tedy ticho v okolí. Samozřejmě slyším tlukot svého srdce. Napětí. Potím se? Možná, každopádně i přes polohu kobek mi je slušné vedro. Vždyť jsem v cele s wookiem, šílencem, nějakým cvičeným zabijákem a Silverem -tím, kdo mě měl chránit, ale zatím se tak příliš neprojevil. Prvně jsem vlastně ani netušil, proč jsem sebou sám od sebe trhnul směrem dozadu a tvrdě narazil zády do zdi. Pak mi to došlo -snad předčasný reflex na náhlý Tartuffův útok, kterého jsem byl pár sekund poté svědkem. Příležitost! Uvědomil jsem si, když ve finále zůstala hromada masa ležet na tom šílenci se světelným mečem. Zabít wookie, šílence nebo wookie a šílence? Když zabiju tu obludu, zabije mě poté Jabba. Pokud oddělám toho maníka, nic zvláštního se asi nestane, krom toho, že mě v příští chvíli roztrhá ta bestie. Ať tak, či tak, dýku, kterou jsem díky Silverovi přechovával v rukávu již křečovitě svírám v ruce. A očima sleduji své potencionální oběti. Wookie. Maník. Maník, wookie. Maník. Wookie. Wookie. Wookie, maník. K čertu! Přiběhnu k chumlu a dávám se do dalšího uvažování. Kam mám bodnout wookie, abych ho zabil? Jde to? Krk? Prostě bodám. Bodám jako šílenec. Prvně tak různě do těla velkého chlupáče a poté už jen do jednoho místa. Znovu a znovu. Rudý vzteky, či něčím takovým nevnímám snad slova těch, kteří by na mě právě chtěli promluvit. Ještě chvíli a schoulím se vedle dvou těl jako troska. Předpokládám to. Vím to. A také, že ano. Dýku již nedržím v ruce, právě objímám svá kolena, v očích slzy. To co jsem právě udělal, bylo i na mou povahu moc. Vlastně bych skoro řekl, že to je moc na povahu každého člověka. Bodat do vyčerpání. Něco tak barbarského a nechutného. |
| |
| Kobky, palác Jabby Bolest, vyčerpání a ztráta krve. Tyto tři věci už mé tělo přestává akceptovat v bdělém stavu. Nejdříve přestávám myslet, událostem kolem men přestávám vnovat pozornost. Mozek pomalu vypíná aktivitu a začínám cítit, že brzy vypne úplně. Poslední věc, kterou ještě vnímám je jak Kairés vytáhne svou dýku a přiskočí k wookiemu. První ránu už nevidím. Hlava mi spadne a oči se zavřou. Nejhorší spánek mého života začíná... |
| |
| soukromá zpráva od Charisma Deela pro Podívám se doprava, tam dveře hangáru a ozbrojená ostraha, podívám se do leva, tam zeď hangáru a taky ostraha. “To snad není možný, že já se vždycky dostanu do takovýho loje.“ Tiše si pro sebe zakleju a ještě k tomu jsem beze zbraně. “Dobrý, tak to si rovnou můžu kleknout a čekat na popravu.“ Dám si ruce v bok a jak se tak dívám od zdola nahoru, zastavím se pohledem na kanónu nahoře na lodi. “Hele, to by šlo… buď a nebo… umřít mladá a nebo dopadnout jako znuděná babka na Tattoine, závody kluzáků už mě stejně nebaví. Začnu šplhat nahoru ke kanónu, snad se mi podaří ho zprovoznit a postřílet ty bastardy kolem. |
| |
| V lodi - chodba mezi centrální místností a východem Na predchozi odpoved cerneho muze na mou otazku nijak nereaguju, jen mi cukne koutkem oka. Nevim proc, ale mam vyrazny pocit, ze si ze mne dela prdel. A to jsem byl vzdy presvedcen, ze chlapek mirici zbrani si zasluhuje vaznost. Ach jo. Na druhou stranu, nemam cas ani chut ted nekoho presvedcovat o uctihodnosti sve osoby, takze to vybavim jen zavrcenim. Az kdyz se Warren konecne odprace ke stene u Ysanne, muzu se podivat ven. Udelam par kroku zleva doprava, abych si prohledl celou situaci - nebo alespon to, co lze z chodby videt - pak se vratim dovnitr do mistnosti. Zastavim se u zdi naproti Warrenovi s Ysanne, nejakou chvilku se na ne divam nepritomnym pohledem a, jak se zda, zbesile promitam. Az dokud me z promysleni nevytrhne otazka Ysanne. "Hm. Neco tam opravdu je. Nu, abych to dokonce upresnil, je to tlupa spatne odenych chlapu s kupou zbrani," odvetim Ysanne klidnym tonem. "Ale v zasade mas pravdu, meli bychom neco... udelat." znovu se zamyslene zamracim, ale to uz se Ysanne pta na Jalua. "Osetrit? Nejsem si jist. Rekl bych, ze si to uziva," podrazdeny tim, ze mi porad skace do myslenek, odpovim trochu jizliveji, nez jsem chtel. Podivam se na vzpinajuceho se otroka, ktereho se jen pred chilkou povedlo serzantovi zkrotit. "A pak, mam pro nej mozna lepsi vyuziti. Ty!" otocim svuj pohled dolu na podlahu, kde imperial drzi Keldoriana, "..co na teto lodi vlastne funguje? A zkus lhat," zeptam se ho milym tonem, jako bych se ho snazil povzbudit, aby to s lhanim opravdu zkusil. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro Imperialove? Zatim nic netusi, ale... hledaji, bohove vedi proc, vraha toho paseraka, kterym jsem jaksi ja. Takze je jasne, ze hrat to na spolupraci s imperialy nemuzu, nebo alespon ne moc dlouho. Dale, ta banda v hangaru. Jsou jen dve moznosti, kdo to muze byt - budto mistni milice Jabby Hutta, nebo paseraci od toho mrtveho chlapka. Tak jak tak, ani jedni nezamysleji pro Alexe nic dobreho. Takze Alex se jejich spolecnosti radeji bude stranit. Takze shrnuto... nerad bych skoncil ani u jedne z techto veselych skupinek. V idealnim pripade by se vyzabijeli navzajem, ale ze se to nestane, to je jasne jako Murpyho zakony. Ale kdybych tomu... napomohl? |
| |
| Jabbův palác-kobky, pod wookiem Jediná věc, kterou sem si stačil uvědomit byla, že to VYŠLO !! Poté na mě spadl wookie.....což je zřejmě pro většinu humanoidů asi v celku nepříjemné. " Můj meč !!! " Bleskne mi hlavou a začnu se rozhlížet...konečně když ho spatřím pokusím se hnout alespoň o kousíček. Nejde to..jako ležet pod obrovskou krávou . " Přemýšlej....." Když sem dokázal složit wookieho jednou ranou k zemi proč bych se nedokázal z pod něj vyprostit. Žádat o pomoc Kairése je zbytečné stejně je teď v depresi.....a toho by mohl využít Silver. Musím rychle jednat, ale nepanikařím..zachovávám chladnou hlavu. Wookieho chlupy jsou od krve a jedna kapka mi spadne do obličeje. " To je ono....." Řeknu si a pokusím se dostat co nejvíc wookieho krve na část těla zaklíněnou pod jeho tělem. Když už se mi zdá, že je krve dostatečně pokouším se vyprostit...... .......pokud tohle vyjde vrhnu se bez váhání po svém lightsaberu. |
| |
| V lodi - chodba mezi centrální místností a východem Tiše - přesto však slyšitelně - vydechnu. Věčná lidská netrpělivost, propletená v jednom vlákně s ignorancí... Když se Jalu ihned neozve v odpověď na vyřčenou otázku, udělám to sama. "Nevidím důvod, aby si Jalu současný stav věcí nějak užíval," pravím vážně. Těžko říct, jestli jsem vojákovu ironii nepochopila, nebo ji jen přehlížím. "Nefunguje tu vůbec nic. Kdyby ano, neuvízli bychom tu s vámi." Snažím se ovládnout nepřátelství a vést debatu konstruktivně, ale jde to jen obtížně. Upřeně zírám imperiálovi do obličeje - se zešedlou kůží a přivřenými očima mu musím připadat ještě více jako plaz než předtím. "Máme tu nějaký... kanón. Neovladatelný, ovšem. Zřejmě funguje jen automaticky. Loď má také senzory - dosah ani druh neznám, a pochybuji, že Jalu nebo Arutha měli čas je nějak prozkoumat - " Hluboký falleenský hlas naráz utichne, když si uvědomím, jak jsme roztroušení. Arutha. Kde je? Nakloním se přes svého souseda u zdi, abych alespoň na okamžik zahlédla něco ze situace venku. |
| |
| Hangár - extrémně nudný úkryt pod rampou Z nadšení z podařeného úkrytu se postupem času stává jiný pocit. Ač se tomu nechce věřit, v zajetí Imperiálů, uprostřed zdánlivě nekonečné přestřelky, kdy mi teoreticky jde i o život, se mě začíná zmocňovat nuda. Není to ani taková ta nuda ''nevím do čeho píchnout'' nebo ''co teď s načatým večerem,'' je to spíš typ ''měl bych asi jednat .'' Vrtá mi hlavou, jak jsem v tuto chvíli zbytečný a nesnažím se nijak zlepšit svou situaci. Všichni kolem přitom mají něco na práci. Střílí po sobě, křičí, padají mrtví k zemi, každý něco dělá. Jen já jsem zalezlý pod rampou a nedělám vůbec NIC. Hloupost. Dělám něco moc užitečného. Zachraňuju si život! To je pravda. Mrtvých je kolem téhle lodi nějak hodně, a to ani nemusím počítat všechny ty, co budou zabiti v přestřelce. Wookie, majitel lodi? Kdo ví kde se fláká, možná mrtvý. Chlap co nás sem všechny dovedl? Podle všeho mrtvý. Jeho kolega? Mrtvý. Jawa? Mrtvý. Z lodi se ozvala střelba, takže možná někdo další mrtvý. Kdo zůstal v lodi? Jalu, Ysanne...ne zrovna ti, které bych si přál vidět mrtvé. Byl tam ještě někdo? Možná jsou mrtví ti Imperiálové, to by bylo pozitivní. Nebo se do lodi nějak nachomýtla... ...Charisma... Uprostřed myšlenky ji zahlédnu, jak se utíká schovat za loď. Vida, nejsem sám co se snaží přežít, ale zrovna ona...sakra, třeba si mě nevšimne a vyběhne z hangáru nějakými zadními vrátky a už ji nikdy neuvidím. To by bylo ideální! Stejně ale mimoděk naberu do dlaně hrst písku. Co kdyby. Hodil bych jí to do očí? S mým štěstím by odněkud vytáhla blaster a...no nic. Vysypu písek zpátky na zem. Zoufalá situace si žádá zoufalé prostředky...třeba ovládnout na chvíli, podotýkám NA CHVÍLI, svůj hněv. Rozhodnu se ji ignorovat, neovládám ten svůj hněv natolik, abych na sebe ještě upozorňoval. Napadne mě, že bych se mohl zahrabat do písku, nicméně zrovna dvakrát se mi do toho nechce, takže zůstávám sedět a snažím se vypadat...neviditelně. Jo, přesně tak. Nevím, jak se to dělá, ale snažit se můžu. |
| |
| V lodi - chodba mezi centrální místností a východem "Hm... chmmmm," pokyvam hlavou, kdyz mi Ysanne vyjmenuje tu trochu techniky, ktera na lodi funguje. "Me spis zajimalo, jak jsou na tom motory. Z toho, co jsem slysel predtim se zda, ze nejsou dost v kupe, aby lod dostali na orbitu." odmlcim se, a v ocich mi zaplanou vesele ohniky, kdyz dodam: "Ale, uletne treba patnact-dvacet metru horizontalne? A pak, rekneme, jeste metr dva pres zed?" rozpazim ruce, kdyz kladu otazku, a ta s blasterem ukazuje zrovna pres vychod z lodi na hangarova vrata, od kterych zni lomoz bitvy. Ze by nam chcela naznacit onen horizontalni smer, ktery mam na mysli... mrcha, to podvedomi. |
| |
| Jabbův palác, kobky - Je blízko den temnoty, den oblaků a mrákoty. Pro náš národ slunce přestává svítit... Z okolní tmy se na mne zvolna snášejí šeptaná slova, jež mne uvolňují, rozplétají mé myšlenky a pročišťují mé zmatené vědomí. Jsem v jakémsi mátožném stavu, ani spánek, ani bdění. Cítím, že ležím na svém sokovi, kterého jsem se snažil zmrzačit, a když otevřu oči, tak vidím neproniknutelnou tmu, tmu plnou záhadných slov a temné atmosféry. Válečník cítí, kdy přichází čas... Z čistajasna rozčísl temnou oblohu první blesk. Prosvištěl vzduchem, zakousl se do mého těla a prudce zaškubal. Čas i prostor vzápětí zanikl v další smršti hbité dýky, jež paradoxně nahradila vyjednávačův jazyk. - To zvíře ten transformátor na severním svahu opraví! Za to se Vám zaručuji. Při každém odmítnutí mu něco zlomíme. Však on se nakonec podřídí... Zaplavila mne vlna horkosti, ve které utonula má veškerá bolest. Necítím poraněnou nohu, ani záda, a ani C´baotha. Už po čtvrtém bodnutí jsem ztratil veškerou citlivost. Kolem mého těla se utváří neustále se rozšiřující kaluž krve. Šeptající hlas je silnější každým momentem, ale patrně na úkor mé síly. Hodně se ochladilo. - Pleteš se. Nechci, aby si byl otrokem. Ten by tu loď jen postavil. Neměla by duši. Nikdo se nebude pyšnit tvým dílem krom tebe samotného. Sklidíš obdiv těch, kteří ji uvidí... Cítím strašlivý chlad. Vkradl se do mého mozku jako nějaká mlha věčného zapomnění. Ničí mé vzpomínky – mizí, odchází tam, odkud již pro ně není návratu. Zůstává po nich jen nicota. Před očima se mi rozplývá obraz Kashyyyku. Už se tam asi nikdy navrátím... Vzali mi to jediné, co jsem kdy měl. |
| |
| V lodi - chodba mezi centrální místností a východem Téměř užasle odtrhnu pohled od bezhlavého, přitom ale podivně strnulého chaosu venku. "Metr dva přes zeď"? Pohlédnu na napřaženou imperiálovu paži a znovu vyhlédnu ven. Lidé dokážou být velmi překvapiví. "To je přece nesmysl," vzmůžu se konečně na tichou odpověď. Vzápětí potřesu hlavou, abych se probrala z hloupého poblouznění - představa lodi válcující všechny nepřátelské síly v hangáru je přece jen lákavá - a pokračuji trochu hlasitějším, o dost sebejistějším tónem. "Žádnou poruchu motorů jsme neobjevili. Problém je jen se startováním; jediný, kdo dokázal obejít všechny bezpečnostní kódy a zámky, byl..." zaváhám. Nakonec upřu pohled někam nad mužovo rameno - do protější chodby, která vede k ošetřovně. "Ten mrtvý člověk tam." "Zřejmě jediný, kdo se tu vyznal, byl ten Wookiee... Tartuff. Někam se ztratil před odletem, poslala jsem pro něj toho velkého Togoriana, který sem pak dorazil, ale... ještě se nevrátili," zkonstatuji vcelku zbytečně. A do tohohle se určitě nevrátí, ani kdyby zrovna stáli za vraty, pomyslím si kysele. Pokrčím rameny a pohlédnu na Jalua, který stále trpí v sevření říšského seržanta. "Motory máme, ale nevíme, jak je zapnout," shrnu ještě pro jistotu a úkosem pohlédnu na důstojníka v civilu. |
| |
| -, Kairés Igraac, R. C´baoth, Mhegas, Tartuff, John Silver ,- Krev z Tartuffových ran vytéká v proudech mnoha řek, aby se na konci všechna tato řečiště seběhla v jednom místě. Kdesi na studené zemi, tam kde se můžou snoubit jen se špínou a plísní. A mizí stejně rychle jako život z jeho očí, z jeho očí barvy neprostupných lesů Kashyyyku. Zůstává jen příběh rudě vepsaný do tvrdé vězeňské podlahy. R. C´baoth se vcelku jednoduše vyprostil z pod mohutného těla. Krve je dost a Wookie navíc rychle přichází o svou sílu. Kairés se zhroutil. Posadil se nedaleko ležícího chlupáče, objal svá kolena a ponořil se do sebe. Mhegas pod tíhou bolesti upadl do stavu bezvědomí a John Silver stojí mlčky opodál. V kobce panuje ticho. |
| |
| Lod, centralni mistnost "Ach, tak," zamracim se, a hodnou chvilku polykam tu zpravu. Otocim se zpatky k vychodu, ktery osvetluji zablesky blasteru z bitvy. "Takze tady muzeme jen sedet a cekat, jak se to tam vyvine? Ksakru," prudce si ulevim. "Zapneme alespon tu automatickou obranu. Snad se vzpamatuje," pokynu blasterem jesteri zene smerem ke kokpitu, a hned jak vyrazi, vydam se za ni. |
| |
| V lodi - chodba mezi centrální místností a východem Nespokojeně blesknu očima k východu, když imperiál shrnuje naše šance zasáhnout do vývoje situace. Sedět tady? Nepřipadá v úvahu! vzdoruji alespoň v duchu. Než se ale stačím zamyslet nad tím, co bychom vlastně měli a mohli dělat, podělí se s námi důstojník o svůj vlastní nápad. Obočí mi vylétne vzhůru. "Přeskočilo vám?" vyštěknu zostra, než stačím opanovat svou pobouřenost. Polknu, vrhnu opatrný pohled na nevábně vyhlížející blaster a raději ihned - i když jen zvolna - zamířím k pilotní kabině. Záhy se ovšem zastavím a napůl přes rameno upozorňuji muže za sebou: "Nemůžeme ji aktivovat, nerozezná nepřátelské cíle!" |
| |
| Lod, kokpit Nevsimam si protestu Ysanne, kdyz ji strkam do kokpitu, jen se kratce zamyslim nad prvni z jeji otazek. Nu, po dnesku... "Ano...?" odpovim buhvi na kterou otazku, kdyz oba konecne stojime v kokpitu. "Zadne starosti. Jestli kanon ovlada jenom automatika... co muze udelat? Mozna bude ten bordel kolem ignorovat, mozna bude strilet po tom, co strili smerem k lodi, mozna bude mrska strilet na vsechno... a dost mozna nebude fungovat vubec." rikam lhostejne, zatimco se rozhlizim po kokpitu a hadam, kde by to ovladani asi mohlo byt. Uplny negramota v pilotazi nejsem, ale holt tenhle republikansky kram... nuze, zrovna nepripomina imperialni vysadkove cluny, na kterych jsem se v davnych dobach meho vycviku prohanel ja. "Ctyri moznosti, z toho jen jedna, ktera by zhorsi mou situaci... a dokonce ani jedna, ktera zhorsi situaci pro tebe," zasklebim se, kdyz problem s ovladanim vyresim tak, ze hlavni blasteru "posadim" Ysanne do kresla a gestem naznacim, at se da do prace. "Co si myslis, ze s tebou imperium udela? Propusti na podminku?" |
| |
| Loď - kokpit Neochotně vstoupím do pilotní kabiny, kterou jsem teprve před chvílí opustila. Bez zájmu se rozhlédnu kolem a zatímco imperiál, který do nevelkého prostoru vstoupil za mnou, po čemsi pátrá, zlehka přejedu dlaní po vršku opěradla jednoho z křesel. Po krvi tu není ani stopa - všechna je dole... Zrovna se chystám něco namítnout na neprozíravé lidské uvažování, které mi důstojník nahlas předvádí - než ze sebe ale stihnu vypravit patřičně káravou větu, postrčí mě zbraní k hlavním ovládacím panelům lodi. Dám alespoň pozor, abych si vybrala to správné - krví neznečištěné - místo, ale i tak se cítím opětovně ponížená a podrážděná na nejvyšší míru. Co se mnou Impérium... Prudce trhnu hlavou a provrtám ozbrojence pohledem a kůže, už tak ze všeho toho vypětí nepřirozeně zbarvená, ještě více zpopelaví. Jestli mi předtím světélkoval v očích vztek, tak teď je to čirá fialová nenávist. Ale jen na okamžik. Jako by se něco napnulo a zlomilo, v příští chvíli zase skloním hlavu k řízení lodi. "V hangáru se nachází několik posažérů lodi. Může to ohrozit je," vysvětlím nakonec pečlivě ovládaným hlasem. "Nevím, čím se ta zbraň aktivuje," dodám ještě, když si uvědomím, že imperiál ode mě právě něco takového očekává. "Z našich tří techniků je jeden mrtvý, jeden zraněný - zalehnutý vaším seržantem, a jeden někde venku mezi vašimi vojáky. Nikdo jiný tady pravděpodobně neví, jak s touhle lodí zacházet." Ruce složím do klína, hlavu nechám v gestu naprosté rezignace klesnout na opěradlo a tupě zírám před sebe. Seber se. Teď není ten správný čas přenechat věcem volný průběh, zní mi v hlavě. |
| |
| V lodi - centrální místnost, podlaha Ze země, zpod imperiálního seržanta se ozve podivný sípavý zvuk. Něco jako když propíchnete míč a pak na něj prudce skočíte. Jeho původcem je má maska. Podivný, sípavý smích vyplní celou místnost. Ano, vyžer si to ty hajzle. Za všechny, který kvůli tobě dneska zemřou. Nenávistný pohled, který na Alexe vrhám je opět zastaven mou maskou. Po chvíli můj smích přejde v sípavé dýchání. Přeci jen si ty dvě rány vybraly svou daň. Na chvilku ztratím i vědomí, ale pak se zase trochu zavrtím. "Chcípnete. Všichni," ozve se můj neustále klidný hlas, následovaný hlubokým nádechem. "Huttové nenechají jedinýho imperiála naživu, aby tu přestřelku nikdo nevynesl ven. Už sem to viděl." Zpod masky se ozve další podivně modulované uchechtnutí. Zdá se, že si neuvědomuji, že už mluvím jen sám k sobě, když nepočítám toho maníka, co mě tak hezky drží za hlavu. Jen trhni chlape. Bude to daleko lepší, než skončit v otroctví, nebo v kobkách pod Jabbovým palácem. Tam budeš prosit, aby ti nějakej tobě podobnej parchant zakroutil krkem. "Zachraň se, dokud můžeš," poradím seržantovi a zase se zběsile rozchechtám. Vypadá to, že ztráta krve, bolest a beznadějná situace mě vyvedly z míry natolik, že jsem přestal rozumně uvažovat. |
| |
| Loď - kokpit "No, nevadi," opacim bodrym tonem a pokrcim rameny, kdyz mi zacne Ysanne vyjmenovavat sve namitky. Popravde, poslouchal jsem tak pulce z toho, co rikala. Vic jsem se venoval interieru kokpitu. "Zvladneme to snad sami. Letat na takoveto predpotopne kocabce nemuze byt zas ktovijaky kumst," zatimco to rikam, jeste se kratce ohlednu dozadu, kde si Keldorian neco vesele chrapti na podlaze, ale pak uz se uvolnene posadim do kresla vedle Ysanne. Hned se take pustim do ovladacu, vyuzivam jakez-takez mnozstvi znalosti pocitacovych a navigacnich systemu, ktere do me nacpali behem vycviku, a s tim, ze jako spravny "uzivatel" se nijak neomezuji v mackani tlacitek, kterych ucel a funkce jsou mi naprosto nezname. Koneckoncu, co jde podelat na temer nefunkce lodi? "Technici se stejne precenuji. Lina banda sarlatanu," tym jistym bodrym tonem jako predtim vyjadrim standardni armadni nazor bojovych jednotek na technicke sbory, a dalsim sebejistym hmatem zmacknu na konzoli cokoli, co pripomina obranny system. |
| |
| * * * Jak se snášela noc, odělo se Mos Eisley do tmavých vrstev tmy. Temnota nenasytně spolykala pískovcové budovy s kopulemi, hliněné krámky vetešníků, prostorné hangáry... i dominantní raketovou základnu huttů. Ve stále houstnoucí černi se město zdálo tiché a ostražité. Obloha potemněla a s ní se objevily první hvězdy připomínající roztříštěné úlomky čirého křišťálu. Nad vyřazeným hangárem číslo 7 (technické označení H.00-7), ležícím v samém srdci Mos Eisley, však hvězdy nespatříte. Ohňostroj barev, který zalil blízké okolí v dlouhém, pestrém pásu, oblohu dokonale zahalil. V nitru samotného depa probíhá bitva, jež kromě přitahování pozornosti místních, roztíná tiché předení městských transformátorů. Došlo ke tvrdému střetu mezi žoldnéřskou patrolou Jabby Hutta a výborně cvičenými vojáky Říše. Jednotka standardních Stormtrooperů, doplněna speciálními zástupci Sandtroopers, takřka instinktivně utvořila dva pevné bloky, jež začaly strojově postupovat k východu z hangáru. Jejich formace velebila, pověstná, naprosto přesná střelba. Ztráty v řadách byly minimální, a tak neorganizovaní tatooinští lovci museli pod drtivým tlakem ustupovat. Ti nejpomalejší se hroutili bezvládně k písčité zemi. Nicméně, dosud neotřesitelná taktická formace měla jednu velkou trhlinu, která pramenila z podcenění celé situace. Tato chyba vznikla před bojem. Vojáci Impéria nepočítali s tím, že by se střetli s ozbrojeným odporem místních jednotek. K této možnosti se řadilo velice nízké procentuální číslo, jež ujišťovalo velitele o hladkém průběhu. Kamenem úrazu byly iontová děla u hangárových vrat. Troopeři rozestavěni do dvou pevných stěn, které před sebou bez náznaku problému tlačily veškerý odpor, by poskoky Jabby Hutta vykopali až za hranice města, kdyby se ovšem jednomu z ustupujících nepodařilo obsadit dělo... Dvojitá hlaveň počala pálit v pravidelné kadenci a s nezkrotnou zuřivostí, dokud jejího obsluhovatele neskolil rudý paprsek z imperiálního blasteru E-11. Žoldák byl na místě mrtev, ale jeho počin napáchal v řadách říšských vojáku hodně škod. Navíc jedna zbloudilá střela otřásla celou lodí. Z oblohy se snášely spršky písku. Silueta, nenápadně se drápající po hřbetu korábu, zmizela... Cassandra, odmrštěná tlakovou vlnou z výbuchu, zůstala ležet v písku u zdi. Nehýbe se... Zbylí troopeři se začali znova formovat. To už se ovšem skrze polootevřená oranžová vrata začali protahovat další tatooinští lovci... |
| |
| -, Jalu Renkar, Alex Conqaray, Ysanne Barizaan, Warren Worthington ,- Zásah iontového kanónu doslova zatřásl celým korábem. Výbuch se roztříštil a rozparádil do takové míry, až se po vnějším plášti lodi prohnala silná kvílející bestie. Stříbrná hvězda sice vydržela drtivý nápor, ale její skřípavé nářky dávají najevo, že příští zásah bude pravděpodobně konečný. Samotný otřes byl tak silný, až všude popraskaly šedivé nátěry stěn a veškeré světlo nejprve divoce blikalo, až nakonec zhaslo nadobro. Útroby vesmírného plavidla tak utonuly ve tmě. Ze stropu se nyní pozvolna snáší tenký plastový povlak (byl okolo stropní kabeláže) a vyvolává tak vzdálený pocit sněžení. Z lodní strojovny, která sousedí s centrální místností – spojuje je krátký koridor, se ozývá prskání. Prostor zaplavil znatelný zápach kouře. A konečně, vše podbarvuje venkovní zvuk boje, jež je daleko slyšitelnější než dříve. Warren se musel vypořádat hlavně s tím silným otřesem. Nejprve ho to hodilo na stěnu a následně upadl na podlahu. Při nárazu o zeď si natrhl rukáv a odřel předloktí o trčící vzpěru… a při pádu na zem pochroumal levé koleno. Chodba k rampě (na které se nachází) je slušně osvětlená venkovním osvětlením, které se mísí se záblesky zbraní, takže viditelnost je u něj dobrá. Jalu naopak moc nevidí. Jen pruh světla v místech, kudy vede cesta ven z lodi a občas se taky zablýská ze směru, kde je pilotní kabina, ale to moc světla nepřidá. V centrální místnosti se také hromadí kouř ze strojovny… Imperiál Alex a ještěří dívka Ysenne jsou v kokpitu lodi. On sedí v sedadle kopilota a ona v křesle pilota. Na palubní desce před nimi pohasly naprosto všechny kontrolky, ale před naprostou tmou je chrání záblesky světla, jež přichází skrze průzor v různých intenzitách. Při pohledu průzorem jde vidět pískovcová zeď hangáru, na které se odehrávají souboje zelených a červených barev. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jestli měl tvůj nápad nějaký smysl, nebo jestli by se ti vůbec podařil… to přestalo být podstatné ve chvíli, kdy jeden z dvouhlavňových iontových kanónů vystřelil na vesmírnou loď, po které si zrovna lezla. Snad jako jediná si mohla vidět jak se oválný proud žhavé plazmy zahryzává do pláště korábu a od jeho nárazu se šíří tlaková vlna, jež tě neštěstí strhla.(Brzo pochopíš proč naštěstí) Nejprve to bylo, jakoby se ti loď vyškubla z rukou (Díky tomu sis na rukou nepolámala nehty.) a zatřásla se v náporu silného tlaku. Před tvýma očima se v několika málo sekundách ohýbaly těžké litinové bloky a lítaly kusy naleptaných kabelů. Je zvláštní, že čím je člověk blíže smrti, tím méně je důležitý čas. Vše se to odehrávalo rychle ve vteřinách, ale ty si to všechno viděla mnohonásobně pomaleji. Díky obrovskému štěstí si přežila. Při pádu si se rukou zachytila čouhajících kabelů, po kterých si sklouzla do odchlíplého izolačního materiálu, který ti vytvořil ochranou kapsu před ohněm, který mezitím olízl celý hřbet lodi. Zůstala si zamotaná v kabelech a nehořlavé plátové hmotě. Tvá ruka, kterou ses držela kabelů při sklouzávání je spálená a pálí jako čert. (pokožka je značně zarudlá) Druhou ruku máš zlomenou. Pokud existují vesmírní andělé, pak se za tebe dnes všichni přimlouvali. Jsi při vědomí a slyšíš zvuk boje, i když ti připadá hodně vzdálený. Sluch se ti časem plně obnoví. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bylo to hodně rychlé. Než si stačila nějak reagovat, tak tě tlaková vlna odhodila stranou a na chvíli si ztratila vědomí. Dvouhlavňový iontový kanón pálil jak pominutý. Spadla si do měkkého písku poblíž obvodové zdi hangáru. Není ti nic… jen můžeš zjistit, při bližším zkoumání, že si se kousla do rtu a teče ti krev. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ze tvého místa je celkově zajímavý pohled na celou situaci. Venku se střílí, ale ty si v naprostém bezpečí. Nikdo o tobě neví. Jediným nepřítelem si jsi ty sám a jediným rozptýlením ti bylo zahlédnutí Charismy, která ovšem rychle zmizela ze tvého zorného pole. Nechal si se dál unášet na vlnách stereotypního boje, jež se tě vlastně nijak nedotýká. Teda skoro nedotýká. Když v tom se ozvala obrovská rána a rampa nad tebou se společně s celou lodí roztřásla. Hlavou si vrazil do vibrujícího litinového plátu a kromě toho, že se ti před očima zajiskřilo, sis ještě vyrazil zub. Naštěstí nejde o přední zub, na kráse ti to nijak neubere. Pak se na tebe snesla sprška písku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Necítíš žádný tlak na svá záda a pevné sevření hlavy a zátylku také zmizelo. Seržant leží vedle tebe a nehýbe se, ovšem žije. Cítíš jeho slabý a poněkud nepravidelný dech. Patrně se při zásahu udeřil hlavou o stůl a upadl do bezvědomí. Tvá zranění jsou vážná, ale nastřádal si něco sil. Možná by ses dokázal postavit a někam odploužit. Nicméně, tvou prioritou by mělo být vyhledání lékařské péče. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Překonáte obrovskou vzdálenost a přesto se ani nepohnete. Urazíte cestu do minulosti… mnoho let zpět a přesto je vaše doba pořád stejná. Co je na samém začátku? Místnost, tichá a zšeřelá, téměř opuštěná, a její stěny jsou obložené panely z voňavého sillithu vytěženého dole na planetě. Obrovským oknem se dovnitř dere chladivá záře matných hapesských hvězd. Ona sedí uprostřed prázdného prostoru, se zkříženýma nohama a rovnými zády; hlavu lehce skloněnou, jako by podřimovala; paže má složené před tělem a čtyřprstýma rukama s drápky se drží za lokty. Člověku, který za ní právě přišel, připadá v téhle poloze pokaždé až dojemně zranitelná - přestože dobře ví, že ve skutečnosti není o nic napadnutelnější než kdykoliv jindy, nemůže si pomoct a vidí v tom schouleném posezu cosi... "Ahoj, Princezno... Mermac prý nevydržel," prohodí někdo potichu, nejistě, nevěda, jak a jestli vůbec začínat konverzaci. Falleenka neznatelně přikývne. Tmavozelená kůže má v polotmě stříbřitý nádech a drobné šupinky jí dodávají téměř sametový vzhled. Lebeční hřebeny, jemně se rýsující pod kůží, ubíhají nad spánky z čela k temeni a dodávají jejímu neproniknutelnému výrazu na ostrosti. "Ano, Cerie. Podlehl dnes ráno," potvrdí. "Vznikly další perforace." Její hlas je oproti tomu lidskému výrazně hlubší, ale tentokrát zní příliš temně i na falleenské hrdlo. Až z toho mrazí. Vzdělaný pozorovatel by se možná podivil, proč se Falleenka nechlubí rozpuštěnou hřívou nebo ozdobně spletenými copánky a namísto toho nosí typicky mužský účes. Vzdělanější pozorovatel by se možná divit přestal, neboť by tušil, že silný ohon vlasů - těžkých, černých, modravě pableskujících - vyrůstající z temene je odznakem společenské prestiže; pro ženu ještě výraznější než pro muže. Její účes je to poslední, co ji odlišuje od ostatních. Oblečení, líčení, a do značné míry i způsob komunikace a chování, jsou v celém týmu sjednocené. Pestrá směs národů a druhů se tu vzdala části své identity ve prospěch společné práce, a ta oběť nebyla marná. Ale každá oběť má někde hranice. Cerius se ničemu nediví. Mlčky si svou kolegyni usazenou na podlaze prohlíží, a když sám sebe přistihne, že ji hltá očima, upře pohled na okno. Všichni si byli jistí, že s posledním pacientem to vyjde. Řízené dávkování ale ještě pořád nemělo ten správný model, jak se nakonec ukázalo. Ten půlrok nebyl bezcenný, nasbírali spoustu zkušeností, ale tak jako tak znamenalo ranní úmrtí Mermacovo, že je čeká další půlrok. A Ysanne už se tak samozřejmě chystala domů... "Odjíždíš?" osmělí se nakonec zeptat. "Ne," vzdechne Falleenka. Je to hluboký a dlouhý povzdech, ze kterého je jasně cítít zklamání, smutek a poraženost. Ceria takový otevřený projev emocí zaskočí - odhadovat v kterémkoliv okamžiku Princezniny pocity, a zda vůbec něco cítí, připomíná obvykle pokusy o otevření bezpečnostního trezoru holýma rukama... chladná, hladká, nikde nic, čeho se zachytit... "Ale tohle je naposled," prohlásí žena a konečně odpoutá pohled od země. "Příští rok se vracím na Falleen a nenechám se už ničím zdržovat. Byla jsem pryč moc dlouho. Musím se vrátit. Brzo. Cítím to." Rozpačitě pokrčí rameny, jako by si s tak iracionálním nutkáním sama nevěděla rady a s utrápeným úsměvem vyhledá očima Ceriův pohled. Cerius se pod tím pohledem v duchu otřese. V přítmí vypadají její oči jako dvě okna do nicoty, a po obvyklé fialové barvě - někdy tajemně hřejivé, jindy neodolatelně hluboké - jakou se nemůže pochlubit žádná jiná na stanici, není v téhle chvíli ani památky. Několika kroky překoná vzdálenost, která je dělí a přidřepne vedle ní... Během okamžiku jste zpět. Opět na skalisku, pod kterým se rozlévá zelené moře se závojovým oparem a s modrou oblohou nad hlavou. Isahir Ghool mlčí, ale jeho oči tě pozorně sledují. Tentokrát se nehodlá ujmout slova, naopak, čeká na tvou reakci ohledně toho co ti ukázal. Možná tě zkouší, možná přemítá a možná se učí. |
| |
| Hangár - nešikovný a bolestivý úkryt pod rampou JAAAAAAAU! Ááááá...fakra...fo to fylo, do pfdele! Au... Primitivní reakce na jeden z nejprimitivnějších vjemů vůbec - bolest. Bohužel pro mě se rampa u lodi výbuchem otřásla natolik, že jsem utrpěl nečekaný úder do hlavy - a vyrazil si zub. Svalím se a do písku si tentokrát lehnu, a to na břicho. Někam bokem si odplivnu a vypadne ze mě nechutný mix krve, slin a zubu. Do háje! Sakra! Proč já? Můj zub! Myšlenky mi prolétají hlavou a jen lehce mě uklidňuje fakt, že na základě pozorování vyplivnutého zubu a prohmatání dutiny ústní jazykem můžu s jistotou říct, že se jedná o jeden ze zadních zubů, které ani nevím jak se jmenujou. Jsou to už stoličky? A není to jedno? No hlavně že to nepůjde vidět...ale že já debil jsem si musel sednout tak blbě. Kdybych radši celou dobu ležel. To by se rampa zatřásla, ale nikomu by zub nevyrazila. Sakra! Pak ke mě ale dolehne poslední výkřik dalšího umírajícího vojáka a mně dojde, že zub je ještě docela přijatelná oběť. Měl bych být vlastně rád, že se mi nic jiného nestalo. Kromě zubu. A ta hlava taky docela bolí...au... Ale měl bych být rád? Ne, protože já bych tady hlavne neměl BÝT! Že já jsem sem lozil. Měl jsem si otevřít nějaký malý intraplanetární obchůdek a byl bych za vodou. Spokojeně bych si žil, vydělával a měl všechny zuby... Možná je na čase rozmyslet se, co teď. Nemůžu tu přece zůstat věčně. Strašně rád bych udělal něco šíleně hrdinského a všechny nás zachránil. Nás? Koho vlastně? Žádné MY není, je jen JÁ a ONI. Nemám tady k nikomu žádné závazky! snažím si namluvit. Ne moc úspěšně, ale snaha se prý cení. To málo, co jsem tady prožil, mi přece jen dalo podivný pocit, že někam zase patřím. Než přišli Imperiálové a začali tady ten blázinec. Povzdechnu si a dál ležím v písku. Trochu se mi ještě motá v hlavě, ta rána nebyla příjemná. Znovu si odplivnu - místo, kde donedávna byl můj zub, stále krvácí. Na Tatooine asi moc ledu nenajdu...blbá planeta! |
| |
| Loď - kokpit Stále ještě tupě očekávám příchod věcí příštích, když se zničehonic, bez varování, celá pilotní kabina prudce otřese. Vyjeknu a poplašeně se sápu z křesla, mezitím zhasne světlo a prostor se ponoří do tmy. Maličkou chvíli si skrze průzor kokpitu prohlížím odlesky barevných ohňostrojů před lodí, pak pohlédnu úkosem na imperiála. I když je mi jasné, že tahle nová situace je stejně špatná pro nás oba, stejně se neubráním pocitu zadostiučinění. A teď si poraď, člověče! "Čas opustit loď," pronesu ponuře. Měl to být věcný komentář, z obavami staženého hrdla to ovšem vyzní spíš jako vystrašený sípot. Opustit loď? A vrhnout se vstříc té spoušti venku...? Naposled se na důstojníka zamračím - ve tmě můj výraz patrně nezahlédne, stejně jako já nevidím do tváře jemu - a prosta vší důstojnosti vyběhnu ven, koridorem do centrální místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Jalu Renkar pro Malou chvilku mi trvá, než mi dojde, že jsem volný. Naděje, která ve mně najednou vysvitne, mě vrátí zpátky zdravý rozum. Otočím hlavu směrem k seržantovi, který vedle mě leží. Hmm a kdo má teď navrch, seržo? Chviličku, asi jednu vteřinku se rozhoduji co s ním. Když ho nechám, tak za chvilku vstane a bude mi v patách...je jediná možnost. Nezraněnou rukou chytnu imperiála za hlavu a zvednu mu jí kousek nad podlahu. Poslední vteřinka, kdy se mi do mysli vkradou pochybnosti o zabití neozbrojeného nepřítele mě na chvilku zadrží, ale při pomyšlení, co by se dělo se mnou v imperiální věznici. Tam by se mnou nebyly tak rychle, jako ty tady s tím. S plnou silou jeho hlavou udeřím do podlahy, snažíc se nevnímat křupnutí, které přitom vyloudí. Hmm, ale co teď, napadne mě, když dokončím svůj čin. Ven nemůžu, tam bych to asi dlouho nepřežil a zůstat tady asi taky nebude to nejlepší, když je tu ta krysa. Jedinou možností tedy je. "Ošetřovna," šeptnu a pokusím se postavit. Ještě předtím sáhnu kolem sebe, jestli někde nenahmatám svůj, seržantův, nebo nějaký jiný blaster. I když budu neúspěšný, pokusím se co nejrychleji přesunout ke dveřím do části lodi, kde je ošetřovna. |
| |
| Loď - kokpit "Kurva! Evakuace!" zarvu a vyskocim temer az po strop, kdyz sebou lod zatrese. Co si to dovlekli, lodni blastery z Destroyeru? Od te doby se pro me vsechno rozmazavat desivou rychlosti. Preskocim pilotni kreslo, v tou chvili se zacne skrabat z kresla i Ysanne, ale jesteri divku lehce predbehnu, vyritim se z kokpitu, zakopnu o Jalua, zakleju, dovalim sa k chodbe vedouci na rampu, opru se zady o stenu a vytasim blaster. Na vterinu se zastavim a kratce zhodnotim intenzitu prestrelky tam venku, i sanci, ze me zasahne nahodny vystrel... nastesti se hned u mne vali Warren, trocha mimo sebe po tom narazu. Vytecne! Popadnu chlapka za tuniku na zadech, naprimim a tlacim ho ty dva tri metry pred sebou, az ho nakonec jako kanonenfutr vyhodim z temnot koridoru na rampu. Zlomek sekundy pockam, zatimco se nahodny strelec, ktery by mel v hledacku zrovna vychod z lodi, zameri na novy cil. Ted! Vyritim se za nim, ale okamzite zamirim k leve strane a vrhnu se po hlave do pisku mimo rampy. Dopad stlumim tim, ze se provalim v kotoulu, ktery ukoncim v pokleku a vrhnu se hned zpatky k rampe. O ni se konecne muzu oprit a na chvilku vydechnout, pak se, blaster u ucha, opatrne vyklanim z ukrytu, abych zjistil rozlozeni a prubeh bitvy. |
| |
| Loď - kokpit Celou dobu sleduju všechno z povzdálí. Docela se leknu toho když vypadne napájení a ještě k tomu celá loď zhasne. Dřív než si to stačim uvědomit, zjistím, že ležim na zemi a docela mě bolí ruka a koleno. Není tam moc světla takže nevidim co s tim je, ale krev z toho teče. Opřu se o zeď s tím, že se chci postavit, ale to už cítím něčí ruku na své tunice. Docela rychle se vyhoupnu a tiše zasténám, protože koleno to cítilo. Nestihnu se ani vzpamatovat z této situace a už cítím jak mě tlačí tmavou chodbou ven k východu. Docela rychle mi došlo jako co mě chce použít, takže je mi jasný, že se ke dveřím nesmíme dostat. Nejdřív sebou možná chvíli škubu, ale když zjišťuju, že tohle prostě nepomáhá. Pokusim se dát osobě ránu loktem do ksichtu, samozřejmě tím zdravým. Pokud ani to nepomůže tak se ho pokusim aspoň nakopnout... |
| |
| -, Jalu Renkar, Alex Conqaray, Ysanne Barizaan, Warren Worthington ,- Ze stropu dále sněží plastový kabelážní povlak, ovšem už ne v takové míře jako na začátku. Centrální místnost se dál topí ve tmě, která skryla i kouř vycházející z monotónně prskajícího generátoru ve strojovně. A vypadá to, že světlo jen tak nebude. Kouřové zplodiny z vyhořelého modulu zatím nejsou v takovém množství, aby nějak stěžovaly dýchání nebo štípaly v očích. Jediným vodítkem vám tedy může být hlavně sluch, čich a zrak opravdu jen příležitostně. Alex proletěl lodí jako stíhač. Rovnou až k východu. Ve chvilkových záblescích světla jste si ho mohli všimnout běžet. No, pokud je člověk rychlý, tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje, ale imperiál v civilu je jako řízená raketa. Jeho pohyby jsou rychlejší než u obyčejného člověka. Navíc má výborný reflex, který mu pomohl lehce prokličkovat. Nicméně… na zraněného Kel Dora nenarazil. Ani na seržant, ani na Jalu. Možná jsou někde pod závojem tmy, a možná někam zmizeli. Alex tak potkal až zvedajícího se Warrena u východu z lodi. Bez meškání ho hrubě popadl za tuniku a začal ho tlačit ven. Nutno říct, že Conqaray je ozbrojen blasterem, a že v chodbě, kde se teď oba nacházejí, je světlo z venkovních reflektorů. Muž s čokoládovou pletí se snaží bránit, ale Alex je zatraceně těžký chlap. Vzhledem k jeho postavě možná až moc. Působí to jako by byl k podlaze přišroubovaný. Ovšem, jeho síla už je srovnatelná s běžným mužem a náchylnost k bolesti také. Warren sebou škubl a trefil imperiála do obličeje. To ho lehce ochromilo, a tak se zastavil, ale svůj lidský štít pustit nehodlá. Ysanne zůstala stát na prahu centrální místnosti, zády ke kokpitu. Mlčí. Jen záblesky procházející průzorem a padající skrze koridor jí občas ozáří záda. |
| |
| soukromá zpráva od Charisma Deela pro Ty vole!!! Někdo kdysi prohlásil, že je zajímavé pozorovat obličej člověka, jenž vidí blížící se smrt. Takovou směsici emocí – bezmoc, strach, vzrušení a zmatek – u některých jedinců vycítí i na dálku Jediové. Já byla zmatená, vzrušená a totálně v prdeli, jestli se tak dá popsat nějaká emoce. Vidět, jak na vás letí plazmový paprsek s vámi zamává a to do konce těch posledních 3 vteřin, které vám slečně Smrt spočítala. Mohla bych přísahat, že létání ve vesmíru ve stavu beztížném, kdy vidíte, jak líně kloužete prostorem, bylo rychlejší než výbuch, jenž všechno kolem mě pozastavil téměř na stav bezhybný. Částečky a úlomky z trupu kolem mě proletěly, některé s velice sadistickou chutí se opřely do mého těla a poškrábaly mě. Ale jakýmsi zázrakem, který si nadosmrti nebudu moci nijak vysvětlit jsem se neupekla, nýbrž jsem se po chvíli černočerné tmy probrala ve spleti kabelů. Po chvilce si uvědomím, co se stalo. To ta pekelná bolest po těle a hlavně spálená ruka, se připomněly spolu s tím, co se vlastně stalo. Seber se holka, tady nemůžeš zůstat… jenže ono to není tak jednoduché, říct hop a skočit, víš…. Vím, ale jde ti o tvůj zadek Musím uznat, že v podobné situaci jsem ještě nebyla a není to nic, čím bych se v budoucnu chlubila. I když… bude možnost a já to přežiju, tak nějakou tu storku hodím do placu. Pomalu jsem se sebrala ze země, hromádka neštěstí ze mě už nebyla, byla jsem stojící mrtvolka, ale přícházivší sluch mě potěšil. Aspoň nepůjdu nahlucho Opřela jsem se zdravou rukou o stěnu a koukala, kudy co nejrychleji a co možná nejbezpečněji zmizet z hangáru. Něco mi říká, že tu bude ještě horko a u toho nechci být. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Čekal si křupnutí nebo nějaký podobný zvuk, jež by naznačoval, že seržantova lebka nevydržela náraz a pukla, ale nic takového nebylo. Stormova hlava totiž jen nechutně mlaskla a rozstříkla kolem sebe jakousi, po železe páchnoucí, tekutinu, která bezesporu dokazuje, že s poddůstojníkem už nebudou žádné problémy. Po krátké chvilce zápolení si se vyškrábal na nohy, přičemž si ze země sebral útočný blaster E-11. Čí?… To není podstatné. Teď je tvou prioritou něco jiného. Tvé stehno krvácí a poraněná ruka pálí jako čert. Rozhodl ses jednat. Vyrazil jsi poslepu směr ošetřovna, přičemž zdravou rukou lehce ohmatáváš stěnu. Cesta ubíhá pomalu, ale díky zranění, jež tě nutí k pomalosti, velké tmě a prskání zdemolovaného generátoru ze strojovny… jsi takřka nezpozorovatelný. Chvilku poté co si se dal do pohybu, se kolem tebe někdo prohnal. V tom jediném pruhu světla u východu z centrální místnosti si zahlédl Alexe, jak vybíhá ven. Viděl si už dost hbitých bytostí, ale imperiál je zatraceně rychlá krysa. Během okamžiku zmizel někde v chodbě u rampy z lodi. Nakonec ses dostal do spojovacího koridoru mezi ošetřovnou a centrální místnosti. Vpadl si tam a určitě s úlevou ses opřel o zeď. Jsi relativně v bezpečí. (tedy opravdu jen relativně) Zhruba v té chvíli, kdy jsi zapadl do chodby, vběhl do centrální místnosti někdo další a zůstal tam. Logicky by to mohla být Ysanne. |
| |
| Loď - koridor Muj nadupany vypad mi Warren prerusi absolutne nedustojnym zpusobem, kdyz mi loktem vrazi do drzky. Zavrcim, protoze jsem to nijak zvlast necekal, po tom, jak se cernoch otresene sbiral ze zeme. Ale nijak zvlast to nerozebiram a hned jak se otresu, oplatim mu . Klasickym kratkym marinackym kopem se pokusim vrazit sve koleno do Warrenova stehna (buhvi ktere nohy), pak jim mrstim o stenu, vrazim mu pistoli do bricha a vyckam, jestli ho to uklidni. |
| |
| Loď - centrální místnost Na rozhraní mezi spojovací chodbou a místností za ní se zastavím a dál se nepohnu ani o píď, jako by mi cestu přehradilo silové pole. Opatrně, téměř bojácně mžourám do tmy a čekám, až se mi zklidní dech. Imperiál mě dostihl okamžik po mém úprku z kokpitu a tím mě vyděsil k smrti - ačkoliv jsem se nestihla vyděsit dříve, než se protáhl kolem a pokračoval ve svém vlastním útěku kdovíkam. Tma, světelné záblesky, zvuky, siluety postav zápasících u vchodu... není toho příliš, co rozpoznám. Cítím vločky, co mě hladí po kůži, když přistávají na obličeji; mimoděk jim nastavím tvář, než si uvědomím, z čeho ony vločky jsou. Hlavně nepanikařit. Začnu prudce potřásat hlavou, přitom si ometám obličej a lebku širokým ruvkávem tuniky, abych je dostala pryč. Čekat na to, až se mi zklidní dech či srdce nabere pravidelnější rytmus, se zdá být zbytečné - nikdy bych se nedočkala. Prudce mrkám, abych dostala zatoulané plastové drobky z očí, a rukou tápající vstříc stěně pomalu učiním krok vpřed. Sunu se podél stěny, snažím se vyhýbat pohledu ke vchodu, kde se to blýská víc, než je pro oči tonoucí ve tmě zdravé, a místo toho získávám informace o dění kolem sluchem. Není to zrovna nejspolehlivější; nejhlasitěji ze všeho slyším vlastní krev bouřící v uších. Má opěrná stěna náhle ustupuje - koridor. Zevnitř se ozývá zlověstné prskání; ať je tam tím směrem cokoliv, zjevně je to poškozené. Elektroinstalace, napadne mě bez zjevných souvislostí čehokoliv s čímkoliv. Váhavě nahlédnu do chodby. |
| |
| soukromá zpráva od Jalu Renkar pro Kouř z porouchané strojovny mi díky výbavě mého obličeje vůbec nevadí. To samé se ovšem nedá říct o dvou ranách, které se ozývají stále více. Muž, který se kolem mihneme do hlavy vštípí, že má pořád ještě cenu žít. Zabít ho. Toho hajzla imperiálního. Pokusím se pozvednout blasteru jeho směrem, ale zmizí dřív, než si to stihnu uvědomit. No, daleko neutečeš, prolétne mi hlavou, když z venku slyším neustávající palbu. Další příchozí ignoruji, přeci jen si nemůžu být jistý, jestli v kokpitu třeba náhodou nezůstal i nějaký zapomenutý imperiál. Vytrvale postupuji směrem k dveřím na ošetřovnu. Musí tam být nějaký samostatný zdroj, nezávislý na lodní energii…tedy doufám. Představa, že se doplazím až tam a zjistím, že mi nic nebude k užitku, mě docela moří. Ale nevzdávám to, ne když jsem se dostal z takových trablů. Je docela zvláštní, že největší problémy si udělám jen co mě propustí z otroctví. Celkem paradoxní, že mě svoboda zavede až na pokraj smrti. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Možná zde ještě působí ta řada let, kdy jsem sílu nepoužil a vzpomínky se snažil potlačit kamsi do hloubky podvědomí, odkud se někdy nořily na povrch v podobě divokých snů, mnohdy mi zabraňujících spát. Nebo o tom opravdu nic nevím. Každopádně jsem si z onoho "výletu" zapamatoval každý sebemenší detail. "Ta dívka..........Ona je Falenská šlechtična. Ale....Používá při meditaci meditační techniku Jediů." Spíše uvažuji nahlas, než že bych hovořil k Isahiru Ghoolovi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro I Ghool si dal s odpovědí trochu načas, stejně jako ty. Nakonec však pod váhou tvého pohledu znova promluvil "Posaď se, prosím!" Po celou dobu sleduje tvé myšlenkové pochody. Jsi pro něj jako otevřená kniha, ale nejde o to, že by si chtěl všechno číst. O tom to není. Nechce tě sondovat. Isahir Ghool si přečte jen ty stránky, které ty mu podáš. "V sedě se dokážeš daleko více uvolnit a koncentrovat svou sílu." usmál se. Nechce poučovat. Jen doplňuje svá předešlá slova, aby mohl hned navázat. "Ysanne... ano, dá se řící, že je šlechtičnou. Je nestarší dcerou poslední větve rodu Brizaanů. Hm... provádí meditační sed rytířů Jedi? Možná. Chápe jeho sílu, kterou z něj čerpá, ale s Řádem nic společného," na moment se odmlčí, aby mohl zavřít oči. "Je zde jiná věc z histoorie, kterou nevíš. Falleen, domovská planeta těchto plazích humanoidů byla vyhlazena. A prsty v tom má temný strana síly. Zemřela i její rodina. Naslouchej síle a ona ti dá odpovědi... pak ti její činy budou dávat větší smysl," domluví a otevře oči. Chvíli tě tiše pozoruje. "Ale co ty? Kde si pobýval? Pověz mi něco o tvém domově... o planetě, která se stala tvým úkrytem. Zajímá mne všechno." Odmlčí se a dá ti tak prostor. |
| |
| Loď - koridor Na chvíli se zaraduju z mého "vítězství", ale netrvá to dlouho, protože mě Alex nakopne a mě se podlomí noha. No snad to nebyla to bolavá, protože to bych se asi jinak ozval. Dělá mi problémy se udržet na nohou, proto se nebránim spadnutí na zem. Asi už je toho na mě trochu moc. Nevim jak se to stalo, ale ucítil jsem náraz o stěnu. Trochu to zabolelo, ale tohle se ještě dá vydržet. Neunikne mi však Alexova zbraň, která na mě míří. "Pořád lepší sedět tady než být mrtvý venku!" Mrknu na Alexe, ale v té tmě to asi stejně nemůže být vidět a možná je to lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Po krátkém zhodnocení situace si se vydala do technické sekce, tedy lodní strojovny, tohoto vesmírného plavidla. Ještě si smetla rukávem poslední otravné částečky izolantu a nastavila směr po své pravé ruce. Zanedlouho si se protáhla kolem stěny v centrální místnosti až ke spojovací chodbě. V cestě si nenarazila na žádnou překážku, která by tě nějak vyvedla z koncentrace, i když podvědomě tušíš, že si musela projít kolem seržanta i zraněného Jalua… pokud ovšem zůstali na stejném místě. Koridor, do kterého nakukuješ je naprosto totožný s ostatními, jež spojují hlavní místnost s ostatními částmi lodi. Na konci onoho průchodu jsou dvoukřídlové tlakové dveře, které jsou z nějakého důvodu poškozeny – zaseknuty. Jsou otevřeny jen z jedné půlky. Strojovna je nevelká, pokud tak můžeš soudit z toho co vidíš, a valí se zní kouř. Viditelnost je průměrná, díky jiskřící kabeláží u zdrojového generátoru, jež po zásahu pravděpodobně nevydržel nahromaděné napětí. Strojovna je zaplněna bednami na nářadí i na materiál, ale místo na schování by se tam určitě našlo. Navíc se zdá, že elektřina nezasáhla okolí, takže se úrazu bát nemusíš. |
| |
| Lod - koridor Mam velkou chut si prastit hlavou o zed, kdyz se cerny chlapek zmuze jeste na zerty. V takove situaci. Nejprve ten otrok, pak kokpit, nakonec i tenhleten... To uz tady opravdu nikdo nema respekt k palnym zbranim a drsnym imperialum?? "Nikdo," prohlasim zklamane, jak se zvedam od Warrena, a ledabyle mu blasterem vypalim do hrudi. "A nejhorsi je sedet tady mrtvy," jeste pokroutim hlavou a poskytnu svuj pohled na celou zalezitost. Pak uz se otocim a pokracuji v puvodnim planu - to jest rozbeh, skok, kotoul, rampa. Sice mi ted chybi muj kanonenfutr, tak ze to alespon vynasnazim kompenzovat rychlosti. |
| |
| soukromá zpráva od Alex Conqaray pro I kdyz muze ta strelba vypadat ledabyle, davam si hodne pozor na to, abych Warrena netrefil nekam, kam se mu uz podiva uz jen koroner - mirim spis na oblast tesne pod rameno, kde se zadne zivotne dulezite organy nenachazaji. Proc? Za prve si myslim, ze tenhle bude je jako zajatec jeste porad docela cenny (zda se mi to, nebo jsem zaslechl neco o senatu?), takze se do mych planu hodi, za druhe, pokud nahodou vyhraji imperialove, nejspis by se mi za likvidaci podezreleho (dokonce uz druheho, pokud dobre pocitam .. uhm) rozhodne nepodekovali. Ale nakonec... zachvilku budu sedet uprostred prestrelky docela nesympatickych rozmeru, a vsechny me plany, i mou malickost, muze vymazat jeden dobry zasah. Takze je docela mozne, ze si nad timhle incidentem uz nikdy, nikdy v zivote nebudu muset lamat hlavu... |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Na dlouhé roky bezpečným útočištěm před vším zlem a zlobou okolní války a její dohry v podobě vraždění a utrpení mnohdy nevinných obětí, jejichž jedinou vinou byla příslušnost k Řádu. Vlastně.............Víc než tím. Stala se mi novým domovem. Zprvu snad jakousi náhradou za můj skutečný domov, který byl během války zcela zničen. Zdejší komunita farmářů mne přijala jako svého. Nabídla mi nejen dočasný azil, ale vlastně nový život. Nové zářitky. Nové povinnosti a s nimi spojená práva........Nová přátelství. Byl jsem pro ně cizincem, přicházejícím k nim z jim téměř neznámého světa okolo. A oni mě nepřijali jako nevítaného vetřelce do jejich soukromí. Ne.....Tihle lidé přemýšlejí jinak. Jednodušeji. Bez podezíravosti, bez falše, bez lstivosti. Srdcem. A.....duší." Mě samotného překvapilo kolik citu jsem schopen v sobě nalézt, mluvím-li o Jade. A kolik citu jsem schopen nechat si pro sebe, aniž bych kohokoliv urazil či poškodil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Protáhl jsi se tedy až na ošetřovnu. Je to menší obdélníková místnost, kde momentálně tvoří viditelnost jen malý střešní průzor, ze kterého spadá dlouhý sloup světla rovnou na nemocniční lůžko. Sloup, jako klín, roztíná inkoustovou čerň na dvě shodné části a jen ve světle a šerých přechodech můžeš spatřit něco z vybavení téhle malé medik-stanice. Kolem tebe se rozlévá závan lidské krve. Na lůžku leží tělo a na zemi se válí nejen plno použitého lékařského materiálu, ale také ochranné obaly a prázdné dózy na ampule. Před nějakou chvílí tady Ysanne prohrála souboj se smrtí, když se z jejích pařátů snažila dostat Stena. Přímo před tebou (hned za lůžkem) je větší litinová skříň s polovytaženými zásuvkami a také černá bedna s obvazovým materiálem. Světlo je dostačující a přebrodit nepořádek, nakupený na zemi, bude bez problémů. Ale nakolik si ceníš svých schopností v oboru medicíny? |
| |
| soukromá zpráva od Jalu Renkar pro Když konečně dorazím na ošetřovnu, chvilku mi trvá, že tu nenajdu to co jsem hledal. Zatracenej křáp!! Ani droida medika tu nemaj...sakra, co teď? Děr v mém plánu bylo nejspíš více, ale tahle, ta je zásadní. Ysanne vytane mi v mysli jméno plazí ženy, která se tu pokoušela křísit Stena. Jenže kde ta je? Vzpomínky na to, co se událo před necelýma deseti minutama (nebo to bylo i míň?) se mi z paměti dolují stejně těžce, jako vzpomínky z dětství. "V kokpitu," zašeptám si nahlas, nespokojeně zatřesu hlavou a vydám se na zpáteční cestu. Už se ani nesnažím jít nějak příliš obezřetně. Přeci jen, ta imperiální krysa už vyběhla ven a s trochou štěstí už dostala svojí porci blasteru. Při téhle představě se pod maskou pousměju. |
| |
| Nemazat! Děkuji. ;) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Netrvalo to moc dlouho. Nejprve se rozezněl poplachový signál (siréna - hluboký výstražný zvuk, který už musíš znát z každé větší lodě patřící Imperiu), načež byl všechen personál vyzván, aby vyklidil hangárový prostor křižníku. Jen co všichni vojáci, techničtí pracovníci i piloti zmizeli do bezpečí, tak všechno nabralo rychlý spád. Za skřípění doprovázeného hlasitým syčením a duněním se na nějakou dobu otevřel hangár. Pak imperiálové přerušili nafialovělé silové pole a vzápětí přišlo do komunikátoru oficiální povolení k odletu. Sotva tvojí dvoumístnou loď obklopila kosmická čerň a dala zapomenout tísnivému pocitu světlé ocelově-plastové konstrukci, tak se zablesklo a Popravčí, křižník lorda Vadera, zmizel v hyperprostoru. Zůstaly po něm jen kusy drceného odpadu, jež před tím křižníky vždy vypouštějí. A tak si zůstala sama. Motory si potichu předou svou písničku a řídící panel jim do rytmu bliká mnoha barvami. Ovšem, než si stačila zadat pokyn k vypočítávání cesty hyperprostorem, tak ti na panelu zachrčel komunikátor a na průzor (přední průhled z lodi) se začal promítat nějaký zašifrovaný text. Je to kódované jazykem Imperia... není těžké poznat, že je to živý holografický přenos. Stačí ho jen přijmout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jedi na tvá slova takřka hned navázal. Isahirova tvář je stále klidná a vyrovnaná, ikdyž cítíš, že uvnitř jeho samého sedí nejistota a strach. Je pozoruhodné jak rychle se ti tvé schopnosti vracejí - možná za to může právě tohle setkání. "Vskutku. Musím říci, že je to téměř k neuvěření. Myslím existenci takového místa v galaxii... a co víc... ono je schopno žít si vlastním pomalým životem. Závidím Vám tenhle domov," neubránil se úsměvu. "Je mi až líto, že v rukou mám jen varování. A to... uschovejte svou myšlenku hluboko ve své paměti. Čím hlouběji se vám ji podaří schovat, tím bezpečnější planeta Jade bude. Snad mi rozumíte. Kdo něco má, tak zpravidla o vše přichází. Já bych vám mohl vyprávět různé příběhy, ale to až někdy příště. Teď se musíme na nějakou dobu rozloučit. A prosím, nepokoušejte se se mnou spojit. Mou poslední radou, kterou vám teď dám je; používejte svou sílu co nejméně. Nepodceňujte temnou stranu síly... hodně nás na to doplatilo." Sklonil hlavu a zatím co tobě se začal celý svět roztáčet a obraz krajiny rozmazávat, tak on pronesl posledních několik slov, které se ti rozezněly v uších. "Nechť tě síla provází... a vyvaruj se setkání s temným pánem a jeho učedníkem!" Pak už se vše proměnilo v jeden obrovský vír, jehož středem si byl ty... Celý ten zvukový a vizuální zmatek nakonec přerušilo pípnutí a kovové hlášení z reproduktorů, jež tě opět vrátilo do reality. Na loď, která tě veze na Tatooin. "Vážení cestující, vstoupili jsme na orbitu planety Naboo. Za několik minut přistaneme v doku číslo 957/66. Počasí na planetě je zatažené s hustým deštěm. Teplota vzduchu 16 stupňů všeobecné galaktické stupnice a silný nárazový vítr. Při průchodem atmosférou mohou nastat mírné turbulence. Připoutejte se prosím! Další zastávkou bude Tatooin. Upozorňuji cestující, kteří cestují právě tam, aby dali znamení pomocí tlačítka na opěradlu svého sedadla. Děkuji za pozornost." Reproduktory zachrčely a pak se z nich opět začala linout klidná hudba. Těžko říci kolik si vlastně prospal. Bytostí kolem tebe ubylo. Většina sedí v sedadlech zachumlána v hadrech (přeci jen jde převážně o uprchlíky). Jen nějací dva lidé sedí u baru a docela hlasitě konzultují poslední závod kluzáků na Van Rynu. A mezi sedadly projíždí droid s podnosem, ale ještě si nevšiml, že už jsi vzhůru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Motory White Eagle zabouřily řevem spoutaného zvířete a samotná loď spočinula na poklidné orbitě písčité planety. Před malou chvílí jste se vynořili z hyperprostoru a navigační počítač s rutinním kvílením vystavil běžné specifikum. Podle galaktických map, které má nahrané v pamětí, je to orbita patřící Tatooinu, který se nachází v soustavě stejného názvu. Před několika stovkami let byla tato malá bezvýznamná planeta zahrnuta do jedné z obchodních cest a to hlavně díky tomu, že je nedaleko odsud Geonosis, na které se nachází dnes již opuštěné slévárny. "Tak sme tu..." prohodil tvůj společník jen tak, aby se neřeklo, a opřel se do sedadla. Na můstku jste teď všichni tři. Ty sedíš v křesle hlavního pilota, Like Dairon sedí na místě kopilota a tvůj droid stojí za vámi u přístrojů, které obsluhuje případný třetí důstojník. (ale třetí osoba není pravidlem) "Ehm"... začal znova kopilot a jeho pohled se upínal skrze průzor k obrovskou oranžovou kouli. "...mám poslat informace na planetu a zažádat o přidělení hangáru? Šéfe?! No, co tu vlastně budem dělat? Teda ne, že bych mi jako něco do toho bylo ale"... nestačil to dopovědět. Do řeči mu skočil droid. HK-79 zpozoroval nějaké údaje a vydedukoval, že by tě měl hned upozornit. "Kapitáne, lodní senzory zaznamenaly nerozptýlené stopy plazmy v atmosféře. Není toho mnoho, ale je to prokazatelné. Vždy mě dokáže udivit jak váš masňácký druh dokáže vymazat sebe sama téměř kdekoliv." "Hele! Nech si těch poznámek plechovko! Drž se faktů!" zaprotestoval Like, načež droid nezúčastněným hlasem, jež vychází přes hlasový modul, pokračoval. "Není důvodu k rozpakům. Plazma není biochemická, ale jen technická. Vypočítal jsem, že před asi sedmi hodinami došlo k boji. Podle dráhy stop je patrné, že se střílelo buď do vesmíru a nebo... moment." odmlčel se, zadal několik pokynů do panelu a vzápětí dodal. "Výpočty odkazují na vyřazené hangáry v Mos-Eisley. Dle parametrů logiky předpokládám, že cílem byly právě tyto hangáry. V opačnám případě by to bylo těžko možné. A dovolím si poznamenat, že někteří mají schopnosti dostatečně se hodící kapitánově věci. Ne jako někteří pochybní piloti." Like Dairon jen zaskřípal zuby a provinile se zadíval na své ruce. HK-79 se také odmlčel. Na můstku tak zavládlo ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Cítím v sobě příliv energie, jak se se Sílou vracejí i mé schopnosti. Zasunu vzpomínku na Jade hluboko do svého nitra a poddám se víru, jenž mě obklopuje. Ještě se mi točí trochu hlava, když procitnu, probuzen kovově znějícím hlasem, podávajícím hlášení o nadcházejícím přistání na Naboo. Dle pokynů zmáčknu tlačítko na opěradle sevého sedadla a připoutám se abych nebyl v turbulenci zraněn. Má aktivita by snad mohla upozornit obsluhujícího droida na skutečnost, že jsem již vzhůru. Jak já bych si teď dal alespoň hlt whisky. Zasním se a hned tu myšlenku zaplaším. |
| |
| -, John Silver, Mhegas, R. C'baoth, Kairés Igraac, Gwedmyr ' Brisse ,- Je těžké určit jakou dobu jste v ponuré atmosféře kobky zůstali. Od vraždy Wookie se všichni utápěli v mrtvolné tůni bez jakýchkoliv možností a samotný čas ztrácel smysl. C´baoth a John Silver za celou dobu nepohnuli ani brvou, každý k tomu měl určitě své důvody. Mheges ustavičně upadal do snových stavů a Kairés, na jehož rukou je Tartufflova krev, se pro změnu uzavřel do sebe. Vysvobození nakonec přišlo. Dveře se otevřely a dovnitř vpadl zástup strážných. Zabavili vám všechny zbraně a vyvlekli vás ven. Brzo jste zjistili, že nemá cenu vzdorovat. Gamorreani vás opět provedli hustou sítí chodeb v podzemí. Nebylo těžké poznat, kam míříte. Od posledně se to v trůním sále moc nezměnilo. Vládce zdejšího podsvětí stále sedí na svém kamenném podstavci odkud má dobrý výhled na všechny kolem, zatímco stín spiklenecky ukrývá špínu kroutící se v zákoutích jeho mýty opředeného domu. Sál i předsálí jsou vyzdobené kožešinami z pouštních krys, ocelovými zvonkohrami, generátory a některými záhadnými nádobami. Dobré?! Jak pro koho. Samotný sál se rozprostírá pod klenbovým stropem a šedivé zdi sžírá plíseň a pavučiny. Světlo v sálu obstarává jen umělé osvětlení, přičemž zem je studená, špinavá a plazí se po ní mlha. Kapelník Max Reb zrovna zakončil jednu ze svých nejlepších skladeb a pokynem tříprsté dlaně naznačil spoluhráčům, aby pozvolna dohráli. S posledním tónem nástrojů sice následoval potlesk, ale takřka hned zanikl v nářcích jedné z tanečnic. Celá společnost v tu chvíli oněměla a prostory paláce vyplnil nářek nazelenalé Ooly. Nic překvapivého, ale stejně to vždycky všechny zaskočí. Jabba začal s velkou chutí škubat řetězem a táhnout bezradnou Twi´lečku k sobě. Křehká tanečnice se sice bránila, ale proti rosolovitým rukám Hutta neměla šanci. Netrvalo to dlouho a hlavonožec oslizlým jazykem olizoval její krk, tvář i ramena. Se slastným chrochtáním chutnal její pižmo. Stráže vás v tichosti, aby nijak nevyčnívali, odvlekli až před pódium - jen několik málo metrů od pána tohoto místa. Ten kvůli vám Oolu musel pustit, ikdyž nevypadá zrovna nadšeně. Dokonce jste mohli zaslechnout nějaký divný hrdelní chrapot, který by šel specifikovat jako zlost. Twi´lečka se rychle sesunula pod pódium a tiše vzlyká. Druhá z jeho osobních tanečnic, Gwedmyr ' Brisse, raději ani nedutá. Sedí stále na stejném místě jako při vaší první návštěvě. Jabba mlčí. Nevypadá vůbec vesele. Místo toho, aby něco pronesl, tak raději strčil ruku do svého "šmakvária" a vytáhl příšerně pištící potvoru, kterou bez otálení zhltnul. Naprosté ticho ustavičně ruší jen vřeštivý smích přidrzlé Kowakské opičí ještěrky |
| |
| -, Arutha Milles, Cassandra, Jalu Renkar, Charisma Deela, Warren Worthington, Rubeen Liensander, Alex Conqaray, Ysanne Barizaan, Yemgen Koar ,- Pokud existuje nějaká mužská vlastnost, která dokáže psát bezpočet příběhů, tak je to bezpochyby ješitnost. Právě tahle dáma oděna v rouše přírody sepisuje ostrým hrotem kapitoly života, jež nechávají vznikat legendy. A právě všetečné schopnosti téhle spisovatelky stvořily episodu rudě vepsanou do tatooinského písku. Pouštní ještěři svedějí obstojnou partii a ikdyž jsou v menším počtu, tak svým nepřátelům dokáží vzdorovat hlavně díky excelentní střelbě a výborné koordinaci. Dva bílo-černé bloky postupují krok za krokem a žoldáci se o jejich pevnou formaci tříští jako mořské vlny o skaliska. Ovšem jen do jisté doby... Myslím, že už od začátku bylo každému jasné, že pokud mají žoldáci velkou početní převahu, tak imperiálové nedokáží držet krok. A nepomohl tomu ani zásah Alexe, který se k říšské jednotce připojil - alespoň to tak vypadalo. Ještěři se dlouho spoléhali na to, že dosáhnou hangárových vrat. Nejprve zničili iontová děla, aby posílili svou pozici, a pak se snažili svého nepřítele vytlačit ven. Jenže, nepovedlo se. Liensander ve správnou chvíli zavelel k protiútoku a dost říšských vojáků muselo zemřít než si jejich velitel uvědomil porážku a zavelel k ústupu do lodi. Nicméně kapitán Greg Ridixs se tam už nedostal. Jeho tělo zůstalo v polosedě u rampy Stříbrné hvězdy. Dva zásahy v oblasti hrudníku, které se prokousaly brněním, nebyly slučitelné se životem. Byl to dobrý voják. Pak přišlo ticho. V těchto chvílích působí jako studený balzám na spálenou kůži. Zbytek říšských sil se ukryl v lodi, kde rozložili své stanoviště. A patrola Jabby Hutta se prozměnu stáhla na ulici, ale než tak učinili, odvlekli raněné - tedy kromě imperiálů. Ty rovnou doráželi. Dělo se tak, až hangár nadobro oněměl. ** Tatooinská patrola všechny odvedla do svého tábora, který provizorně zřídila na ulici před hangárem. V jejich spárech se ocitla Cassandra, Charisma a našli i Aruthu pod rampou. Odtáhli vás stranou, ke zdi, a od té chvíle si vás přestali všímat. Teda až na jednoho. Potetovanou humanoidní postavu s rohy. Ti, kteří se vyznají v rasách galaxie mohli poznat zabraka. Ulice sama o sobě je potemnělá. Jediné světlo vydávají přenosné svítilny, sedíte u jedné takové, takže máte trochu problém se světlem a stínem. Jste na očích a zároveň nemáte tak dobrý rozhled. Ale přece jen něco vidíte. Neušlo vám veliké vznášedlo, která zabírá takřka celou ulici - formují se u něj další jednotky lovců. Pravděpodobně sbírají sílu a kontrolují počty. ** Vojáci Říše během chvíle ovládli celou loď. Jeden z vojáků byl technik a podařilo se mu propojit světelné okruhy, takže máte alespoň částečné osvětlení. Zbytek rychle prošmejdil loď. Našli Ysanne ve strojovně a Jalua v koridoru u ošetřovny. Oba dovedli do centrální místnosti a v případě potřeby i odzbrojili. Jako posledního tam dotáhli Warrena, který je škaredě raněný, ale zatím žije. Nastal problém. "Pane!" Přistoupil jeden ze sandtroopers k Alexovi. Jeho slova zní v tiché a střídmě osvětlené centrální místnosti jako palba z obraných věží. "Přebíráte velení nad celou operací, pane. Obsadili jsme loď, ale vypadá to, že není schopna letu. Našemu technikovi se podařilo alespoň zajistit osvětlení. Našli jsme tady lidského muže, Falleenku a Kel Dora," decentně naznačil směrem, kde se trojice zadržených nachází. "Měl bych vás seznámit s primárním úkolem jednotky. Máme zadržet posádku téhle lodi a vyčkat do příletu zmocněnce Říše. To se teď ovšem trochu komplikuje. Zůstalo čtrnáct mužů. Tři jsem nechal, aby hlídali východ a tři jsou v kokpitu, pane! Snaží se něco zjistit. Hm... a pane, dovoluji si upozornit, že ten chlap a vlastně i ten oranžový potřebují nutně lékařské ošetření." Nastala chvilka ticha, kterou voják vyplnil tím, že se rozhlížel po zbytku mužů v centrálu. Nakonec se s gestem pokrčených ramen vrátil zpět ke svému novému veliteli. "Medik v jednotce není! Jaké jsou vaše rozkazy?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Máš trochu zalehlé v uších a bolí tě hlava, ale jinak jsi v pořádku. Nemáš nic zlomeného ani zhmožděného. Sedíš opřená zády o zeď a vedle sebe máš Aruthu, který vypadá zdrav a Charismu, která je na tom dost špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když tě lovci našli, tak už si nehybně ležela v písku. Jedna tvá ruka je ošklivě spálená a ta druhá je pro změnu zlomená. Chtělo by to nějaké látky, které dokáži tišit bolest, protože to opravdu není žádná sranda. Sedíš u zdi vedla Cassandry a blízku u vás je i Arutha. V rukách nemáš žádnou sílu. Při každém zachvění to bolí. Ale zůstáváš při vědomí. Máš velice silnou vůli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ty sám se cítíš docela slabý. Máš nějaké zhmožděniny a v levém rameni a levém stehnu tě hryže palčivá bolest. Při bližším pohledu můžeš zjistit, že rameno je naštěstí jenom škráblé, ale rána ve stehně je vážná. Možná by si se měl raději posadit. Máš docela dobrou výdrž. Vlastně jenom díky ní se pořád držíš, ale ošetření specialisty určitě potřebuješ. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dovlekli tě do centrální místnosti k Ysanne a Jaluovi. Ještěří žena je zdravá, ale Kel Dor je zraněný. Ovšem ne tak vážně jako ty. Máš nějaká povrchová zranění, ale ty tě teď určitě netrápí. Dostal jsi zásah blasterem z bezprostřední blízkosti. Rána nemířila do oblasti, kde se nachází důležité orgány. Dostal jsi to do boku (oblast břišní dutiny). Alex zná anatomii lidského těla dokonale. Ví kde způsobit bolest tak, aby nezabil. Zásah byl silný, až ti to málem urvalo kus masa. Hodně to krvácí, ale jsi při vědomí. Potíš se a je ti zima. Nutně by si potřeboval něco proti bolesti a ošetření. V případě, že se tak nestane… zemřeš. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cítíš se trochu slabý. Ovšem to tvé upadání do bezvědomí je psychického původu. Možná za to může alkohol. Nedal by sis panáka? No, ale když teď tak pozoruješ nevztekaného Jabbu, tak by vůbec nebylo naškodu sebou švihnout. Záleží jen na tobě. Buď se tomu budeš bránit a nebo ne. |
| |
 | Stanoviště tatooinských lovců (Cassandra, Charisma, Arutha, Yemgen) Na lidské poměry jsem středně vysokou, šlachovitou bytostí s humanoidními rysy. Má kůže odpovídá lidské „žluté“ s nádechem do oranžova a je poznamenána tetováním v podobě několika přímých a vzájemně se křížících linek – vtipálek by díky tomu mou tvář přirovnal k rozbitému a následně slepenému hrnci. Momentálně lze z mých bledě fialových očí vyčíst, že nejsem žertům nakloněn. Na čele mám tři kratičké vzhůru směřující růžky, na hranici čela a dlouhých černých vlasů pak dva rohy asi o délce palce. Jsem oblečen do hnědého koženého kabátu, černé, celkem kvalitně vypadající kombinézy a ohrnovacích bot.. Chvíli si tři postavy prohlížím, záře svítilny mě první chvíli nutí přivírat oči. Pak si k zajatcům bez váhání přikleknu na jedno koleno. Jsem téměř na dosah, ale nezdá se, že by mě to trápilo. Možná mám pod kabátem ukryté zbraně, možná jen důvěřuji nedalekým ozbrojencům. „Jsem Yemgen, jak se jmenujete vy?“ zeptám se zřetelně ale nijak hlasitě. Mám příjemný sytý hlas a mluvím mnohem kultivovaněji, než by zbraň u pasu a tetování mohly napovídat. Doufám, že na mě nehodlají uraženě mlčet. To by nikomu z nás nepomohlo. Vyčkávavě pohlédnu do očí první osobě. V mých není žádný strach, snad jen trocha zvědavosti, ale hlavně jistota a odhodlání. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Trojice lovců, dva Rodiani a jeden modrý Twi´lek, tě s posměšky donutili vylézt. Blastery jsou pádné argumenty, aby si věděl, že nebude místo na smlouvání. Tvůj styl boje jim pravděpodobně připadá zábavný. Celou cestu do tábora tě pošťuchovali a probírali mezi sebou tvou skrýš. Cítíš se docela dobře. Chybí ti jen jeden zub, který ti vyrazil rezonující kus ocelové části lodi. Dovedli tě k ostře zářící svítilně, kde tě nechali tak. Vedle tebe je Charisma, která je škaredě raněná a Cassandra. Ta vypadá jen otřeseně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Droid si tě po tvém nechtěném upozornění okamžitě všiml a přijel. Vypadá jako červená pojízdná bandaska, ale zdá se docela zdvořilý. S laškovným pípáním se omluvil a nabídl ti pití z podnosu, který má umístěný na samém vršku svého oválného těla. Na tácu je mnoho zajímavých nápojů, které mají ještě zajímavější způsob výroby, ale skotská tam opravdu není. Navíc je i všímavý. Zpozoroval tvé lehkého zaváhání a tak další salvou pípání doporučil modrý nápoj v plastovém kelímku. Možná by to mohlo být to pravé. Tvého počínání s obsluhou si všiml jeden z mužů u baru. Má na sobě šedivou kombinézu kolem které nosí obmotanou černou látku. Obličej má baculatý… s očima moře a vlysy skalistých hor. Vypadá jako obyčejný uprchlík, ale jeho oči nejsou očima vandráků. Šedovlasý tě pozoroval, ale když zjistil, že jsi jeho pohled zachytil, tak se otočil k baru a zažádal si o další pití. |
| |
 | soukromá zpráva od Coryn Khaal pro Po poznámce HK se pořádně opřu do svého pohodlného křesla a začnu přemýšlet. Proč někdo odstřeluje vyřazené a už dlouhá léta uzavřené doky v tak „zasmrádlém“ městě jako Mois Eisley?.Otočím se s křeslem směrem k HK “Droide prověř jak dlouho už jsou ty doky mimo provoz a zkus zjistit něco víc o té bitvě, já se potřebuji natáhnout“ a zvednu se ze svého místa a opravdu si uvědomím, že bych si potřeboval lehnout.Ve dveřích kokpitu se zpětně otočím zpět do kokpitu “A Liku…“ oslovím svého přítele “Vzbuď mě až toho budete vědět víc.“ s těmito slovy odcházím do obytné části lodi a usínám za hukotu motorů Eagla. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Chvíli pozoruji mužea trvá jen několik vteřin, než zaplaším dotěrný nápad zeptat se jej, beze slov, kdo je a ovládnu Sílu ve svém nitru natolik, abych ten hloupý nápad bezděčně neuskutečnil. Ten muž může být kdokoliv. Jen náhodný, všímavý, pozorovatel. Jeden z nás. Nohsled Jabby Huta. Nebo......v případě ýe bych měl prachčertovskou smůlu......jeden ze sithů. Víří mi v hlavě myšlenky, nyní ale pečlivě skrývané. Ale neodolám a jakmile pomine turbulence, odpoutám se a zamířím k baru. Možná v naději, že bar bude lépe zásoben, než podnos připevněný k horní česti trupu obslužného droida. Ta modrá věc není špatná.....hmm.....ale whisky to není. Přistihl jsem se během cesty k baru při myšlence hodné věčně nalitého pistolníka, kterému se u nás na Jade přezdívalo Vrávoravý Kid a musel jsem se při té představě usmát. |
| |
| Jabbův palác Od chvíle, co nás vedou z kobek, střídá pocity prázdna nervozita. Nervozita a takový ten automatický řečnický mechanismus, kdy si člověk už v hlavě plánuje, co vlastně říct, aby se nestalo nic zásadně negativního a ještě lépe, aby na situaci i vytěžil. Počítat s druhou možností je bláznoství, tady vládne Jabba, ne korupce a lichotivé slovo. S hlavou sklopenou, kráčím bludištěm chodeb. Tentokrát se nesnažím si jakkoli zapamatovat cestu, už vím, že to postrádá smysl. Snad bych i řekl, že palác je schválně stavěn tak, aby se v něm orientovali jen ti, co zde nějaký čas žijí. Měl jsem zlomit Tarluffa, místo toho jsem ho zabil. Jak moc byl důležitý? Je jeho smrt zásadní? Nebo ji Jabba jen přejde rukou? A i kdyby.. kdyby pro něj jeho smrt nic neznamenala, neztrestá nás za zklamání jeho důvěry? K čertu.. Vzhlédne, abych získal jakýsi pojem o čase do konce cesty a trhnutím hlavy odhodím bělostné vlasy z očí. Nachvíli pohled zaryji do zad garrmoreanů, než konečně dojdeme na místo. Ač mě nikdo o něco takového nežádá, jakmile se zastavíme před 'stanovištěm' Tatooinského gangstera, pokleknu a sklopím zrak. Jednak se snažím Jabbovi vsugerovat pocit, že svých chyb lituji a stále ho považuji za svého pána a druhak abych si pozorně prohlédl to, na čem klečím. Neboť, jak mi snad našeptala nějaká vyšší síla, věci přicházejí do souvislostí. Snad právě proto ani nezvednu zrak, abych shlédl co právě vůdce podsvětí činí. Vidím to, aniž bych otevřel oči. Nebo jsem to alespoň viděl. A možná to mě znovu donutí zoufale vymýšlet plán. Znám osud a budoucnost - nikdy nic není předem dáno, ze všeho se dá vykroutit. Avšak, Jabbovy kroky nezvládne snad předvídat nikdo. Možná dávní jediové, co zde vládli před dlouho očekávaným nástupem někoho, jako je Imperátor. Někoho, koho rozdělený vesmír už dlouho potřeboval, aby jej sjednotil a vedl k prosperitě. Jen co Jabba skončí se svým rituálem denních potřeb, pomalu a zlehka povstanu, abych se galantně poklonil. Hlavnu stále nezvedám, pohled držím pokorně zaryt v kovovou zem. "Velectěný a nejvyšší Jabbo, ty, jemuž je dáno výsadní právo vlastnit to, co se jeho chuti zamane, ty, jemuž odporovat rovná se smrti, ty, jež vládneš Mos Eisley zapomocí neskonalé moudrosti, intelektu a síly, kterou sis zvládl vydobýt svými vlastními přednostmi. Prosím, omluv mou chybu, způsobenou temperamentem mladého a prozatím nijak necvičeného, prašivého člověka, co nikdy dříve nepozdal tvrdou zemi, v jaké ty s největším přehledem a prospektem žiješ. Neznal jsem ani odolnost wookiů, primitivních Kashyyckých stvoření, co si ani nezalouží býti vězněny ve tvých celách, ale mělo by jim býti přáno být rovnou usmrceni hanebnou smrtí, jaká je jim psána osudem. Patrně jsem pochybil, když jsem tak jednal, doufaje, že je to i tvá vůle, že sdílíš můj názor na tuto podřadnou rasu, která prozatím nedospěla jakéhokoli stupně civilizace. Tvůj zajatec, snad špión, možná sabotér, mi odmítal vyjevit své informace a to i po všech vyslýchacích metodách. Usoudil jsem, že jde o nezpracovatelný materiál, co si své tajemství vezme s sebou do hrobu, než aby naivně věřil, že si za zradu koupí svůj život. Bláhově se zachoval, když se na nás vrhl, s pomocí druhého vězně, který odzbrojil mistra Silvera. Byli by jsme všichni roztrháni na kusy, kdyby se mi nepodařilo jej přemoci a zabít chladnou zbraní. Dal jsem mu tak smrt hanebníka, o jaké jsem mluvil," jen nachvíli se odmlčím, abych spokl slinu. "Přišlo tedy to, co mu bylo dáno. To, pro co sem přišel. Byl vyslán jako oběť, patrně zde měl způsobit rozruch, ústící ve zradu některých ze tvých lidí. Naštěstí, tvá prozřetelnost tomu zabránila, když si svolil, abych jej navšítil a jeho plánům učinil přítrž. Došli jsme tak tomu, co sis přál - tvůj palác přetrvá v míru a každý tě bude nadále bezmezně repsktovat, jak tomu dosud vždy bylo. Každý další, jako byl ten wookie, si zaslouží stejnou smrt. Děkuji ti, můj nejvyšší pane." Znovu se ukloním a pokleknu zpět na jedno koleno, čekaje na řeč svých společníků a konečný ortel Jabby. Stále si však dávám pozor na další souvislosti - na to, co slyším. Twi'leččin další povyk bude jasným znamením, abysme se ztratili. Jen je otázka, kterým směrem, aneb, jak říkají děti na Naboo: 'Do peklíčka nebo do nebíčka?' |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců – Yemgen, Cassandra, Arutha Ještě nikdy jsem nezažila divnější pocit. To, když se vám celý váš zpola zpackaný život promítne před očima a vy jen vidíte, co jste pokazili, co se nedá napravit a nebo to, co vás udělalo maximálně šťastné. Jenže ten divný pocit se vytratil a do mé mysli se pomalu vkrádala nepříjemná zima v podobě černé paní. Chtěla jsem ji od sebe odehnat pryč, ale ona mě zákeřně popadla dozadu a kamsi odtáhla a nechala mě tam. Zlomenou a nemohoucí, opřenou o chladnou zeď. Až další kroky a dusot vířící prach mě probudí z letargického polospánku nad hranicí totální vyčerpanosti a pádu do mdlob. Setřesu z víček kameny, které se mi na nich usídlily a pomalu je otevřu. Rozmazané postavy kolem mě dostanou za pár chvil ucelený tvar a nakonec i tváře. “Bolí to…“ Zašeptám přes roztržené rty. Popálená ruka bolí hrozným způsobem a zlomenou ruku téměř necítím, bolest z popálenin je horší. Líně otočím hlavu a rozhlédnu se kolem, uvidím vedle sebe Cassandru a Aruthu na druhé straně. Pak se zadívám na blížící se postavu. Mluví ke mně, ale těžce ta slova luštím. Vyrozumím, že po mě chce jméno. “Char… isma.“ Nalepený jazyk opustí horní patro a já si hlasitě mlasknu. Oční kontakt ale opustím, znovu balancuji na hraně mdlob. |
| |
| Jabbův palác Dzn Dzn Dzn Dzn Dnz . . . DNZ?! Zatímco nás stráže vedou pryč z vězení. Do těla se mi zařezává spousta varovných signálů o špatném stavu snad úplně všeho. Několik signálů a hrozném stavu. Tři signály, které vydávají části těla, které už tam vůbec nejsou. A jeden absurdně směšný signál o střízlivosti. Naštěstí je tech signálu tak mnoho, že vybudí ochranou reakci, která vypousší všepřebíjející sígnál říkající: To je vlastně jedno jedno, co teď cítíš, ono to budu trvat buď nepříjemně dlouho, nebo nepříjemně krátce. Takže, když tohle vydělíme, zbyde nám pouze poměr dlouze/krátce (krátce/dlouze), což je akorát tak jakž-takž vnímání toho, co se děje kolem. Dzn Dzn Dz.... ... ... a ... neco... to je ale pořádná akce! Proběhne mi hlavou právě když vejdeme do sálu. Tady se budou dít věci a rozlívat panáky! To sice není žádná převratná myšlenka, ale v součástném stavu to nejlepší, čeho se dá chytnout A mají i obří slimáky! To nás předvádí ke twilečce, která je právě smyslně olizována Jabbou. Je to zajímavý pohled, protože takovej obří slimák, to musí mít velkou spotřebu zeleniny a vydržovat si to v baráku stojí něco kreditů. A potom nás dokonce postaví přímo před slimáka! Jakasi chutná jemně oprančenej nad ohněm... a k tomu chleba... a nějakýho dobrýho panáka!!! Tento sled myšlenek a špatně artikulované věty proběhne mezitím, co si ten chlápek vedle mě protahuje kolena. Potom se má pozornost ale zaměří na lidskou ženu, která se povaluje u slimáka. Takovou nádheru jsem neviděl již dlouho... ne, popravdě řečeno, něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Je to jako uvidět poezii, dokonale vybroušený drahokam, alkohol, po kterém ráno nemáte opici. Nakloním hlavu nad pravé rameno a zírám na ní. Zorničky se mi zúží, dech zrychlý a zorné pole začne obestírat růžová mlha, která se začíná stahovat kolem té nadherné dívky. Příznaky zvětšující se zamilovanosti to ale nejsou... tohle jsou příznaky ztráty vědomí. Zvednu pravou ruku a ukážu na dívku prstem... teda, aspon se o to pokusím, ale pokus přijde vniveč vzhledem k akutnímu nedostatku ukazováčku na pravé ruce. To první a poslední signál, který přijde v této epizodě probuzení do plného vědomí. A kurva... Řeknu a složím se na zem. Náraz mě naštěstí zase probere... přetočím se na záda a z polohy ležno vnímám v podivné perspektivě Jabbu a klečícího člověka, který mi až podezdřele přípomíná jednoho z tech hajzlů z kobky. A taky je to ten, co si potřeboval protáhnout kolena. Hajzl a eště si protahuje kolena! |
| |
| Stříbrná hvězda - Alex Conqaray, Jalu Renkar, Warren Worthington, Ysanne Barizaan Po bitve v hangaru jsem unaveny, zapraseny, castecne ohoreny, skube mi v zranene ruce, a v ustech citim trpkou prichut porazky. Nemluve o prichuti pisku, ktera sice neni nijak zvlast trpka, ale zato je vcetne sveho puvodce snad vsude v mem dychacim ustroji. Znechucene vyplivnu kilo pisku a rozhlednu se po zbytku jednotky. "Hm. Dobra tedy," pokrcim rameny. Opravdu jsem nejvyssi sarze mezi prezivstimi. Zas se do toho namocim vic nez jsem chtel, ale... tim lip. Alespon mam veleni. "Mame nahradniho medika, jak se zda," rukou mavnu smerem k Ysanne, kterou zrovna eskortuji ze strojovny. Vlastne je to docela samozvany medik, kdyz tak nad tim premyslim, nejspis to lekarka nebude, ale… za dnesek ma temer dost zkusenosti na diplom, pomyslim si. "Zavedte ji na osetrovnu. Ty dva taky. Hm... myslim, ze sam vyuziju jeji sluzby – a pokud byl jeste nekdo v jednotce zraneny, at se hlasi na osetrovne taky. Vojensky personal bude mit prednost v osetreni. Jsem si jist, ze nikdo nenamita," pochmurnym tonem vyhlasim nejspis smerem k jesteri zene. "Eaa - techniky nechte v kokpitu. Sprovoznit lod je prozatim priorita," Otocim se, udelam par kroku kolem mistnosti a zvazim moznosti obrany, i kdyz neni moc nad cim premyslet. Diky bohu, ze ty Jabbovy gorily chteji zive zajatce. Kdyby ne, mohli nam lod rozstrilet pod zadkem… takhle nejspis budou chtit vyjednavat, nez se rozhodnou nas dorazit. To nam ziska neco malo casu... "Chci, abyste s par muzi podminovali vstupni chodbu - to znamena, pokud ji zoldaci jeste nemaji na musce. Ale nevystrkujte moc hlavu. Ohledne vyslance – za jak dlouho ma dorazit? Potrebuji informace k misi kapitana Ridixse," vyhlasim, ale i mne je jasne, ze je to nejspis jen zbozne prani. Ty informace pravdepodobne porad lezi, i se samotnym Ridixsem, nekde u rampy. |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců (Cassandra, Charisma, Arutha, Yemgen) Všechno hezké jednou končí. Skončily doby, kdy jsem bezstarostně rostl v děloze. Pryč je i krásné dětství plné her a zábavy. A kde je konec těm zábavným chvílím v baru, kde jsem trávil notnou část svých studií? A konečně...kde je konec té nádherné bitvě, při které jsem nikoho nezajímal a v klidu jsem si vyrážel zub, skrytý ve svém dokonalém úkrytu? Jenže je dobojováno, alespoň prozatím. A dokonalost mé skrýše už je také jen minulostí, když mě z něj příjdou vytáhnout tři...postavy. V první chvíli sebou škubnu, div se zase nepraštím do rampy. Jsem mrtvý! probleskne mi hlavou. Naštěstí to ale vypadá, že ať už mě právě našel kdokoliv, rozhodně se mě nechystá zabít. Tedy, zatím ne. Těší mě, pánové...jmenuji se Arutha Milles, a ne, nevypadám jako idiot, tohle se teď nosí, akorát je to trochu zašpiněné, to víte, nežiju si zrovna v bavlnce...počkejte pár let a dostane se to jistě i sem k vám na Tatooine...ale ano, bude mi potěšením s vámi jít, už mě to tady pod rampou stejně nebavilo. Ano, nádherné blastery máte, klidně jimi na mě miřte dál, je to příjemný pocit. Ošetření nepotřebuji, děkuji za optání, ten zub nějak přežiju. Jé, vy tady máte tábor přímo na ulici! A polívku nevaříte? Sedneme si kolem ohně, zazpíváme pár písniček, popijeme, spřátelíme se...ne? NE! Utnu imaginární konverzaci, jež vedu se svými zajatci, kteří mají očividně veliké veselí z toho, co našli. Mezitím mě dovedou až k nějaké lampě. Zřejmě mi rezervovali VIP místa pod svítilnou... Když ale uvidím Charismu, začnu o exkluzivitě této pozice značně pochybovat. ''Sakra...'' vyklouzne mi, když se opřu o zeď a sesunu se na zem. V písku je mi dobře, pod rampou byl moc příjemný, tak proč si v něm neposedět i tady. Pozoruji ruch okolo a nastálá situace se mi vůbec nelíbí. Jistě, mohlo by být hůř - mohli mě třeba zastřelit nebo mučit, nicméně tyto možnosti stále nejsou vyloučené. Navíc, být s Charismou je mučení samo o sobě. Zadívám se na ni a humor mě přejde. Jestli z ní teď něco vyzařuje, je to bolest. Ta teda vypadá... Část mého já, ta dobrotivá a lidumilná, s ní dokonce soucítí, ty zbývající ji pak alespoň na chvíli přestanou nesnášet. Raději od ní odvrátím zrak a začnu předstírat, že tam není - stejně jí nemám jak pomoci, a kdoví, kdybych ji ještě nějak naštval, mohlo by se jí přitížit. Cassandru jsem za celou dobu moc nezaregistroval a teď to nehodlám měnit. Zaujal mě totiž humanoid, kterého jsem dosud ještě neviděl - nebo si to alespoň nevybavuji. Nebýt v situaci, v jaké teď jsem, přišlo by mi jeho vzezření docela k smíchu. Takhle sebou škubnu, když si před nás náhle klekne, představí se a zeptá na jména. Chvíli na něj jen nechápavě zírám. Kdo to je? Co je mu po tom? Když ze sebe Charisma vypotí odpověď, zareaguju i já. ''Velice mě těší, já jsem Arutha. Nepovíš nám, co se to tady sakra děje, Yegemane?'' zeptám se ho trochu nabroušeně, aniž bych si uvědomil, že jsem mu popletl jméno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Šéfe?! Neruším? Mám pro vás ty informace, které jste chtěl. HKáčko to vyhodnotilo a prej šlo o jednorázový útok na jeden z vyřazených hangárů. No..." přešlápl a letmo si prohlédl tvoji kajutu. Patrně má něco na srdci, ale tím tě nechce otravovat. "Pokud jde o mě, tak já bych tomu zas takovou pozornost nevěnoval. Podle mne si jen nějaké pašerácké frakce vyřizují účty. Jenže ten droid si myslí, že půjde o důležitou věc. Tak zajistil jeden z těch hangár. Označení, " zadíval se do datapadu, který doposud pevně svíral v dlaních. Like celkově působí nějak nesvůj. Je to sice zmatkář, ale teď to hraničí s nejistotou. Možná za to může právě tahle písková planete, kde míříte. A nebo taky ne."Eh...H00-16. To je to označení. No, výhodou je, že nebudem muset platit vysokou cenu za přístavní taxu a doplatky, nicméně, potřebujem jinačí měnu. Na Tatooinu nemají kredity žádnou váhu... Tak to by bylo." Položil datapad s informacemi na lehátko vedle tebe. Opět jsis mohl všimnout určitých rozpaků. "Klidně můžete spát, šéfe. Já přistanu a dohodnu vše s přístavní personálem. HKáčko mě bude hlídat. Teda... pokud mi důvěřujete." Pokrčí rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Coryn Khaal pro Posadím se na posteli a zamžourám očima na Lika “Ja ti bezmezně důvěřuji Liku, to snad víš, už od té doby, co jsem tě vzal na palubu ti věřím a doufám, že ty věřím taky mě.“ poškrábu se na bradě a postavím se ”Víš já si myslím, že bychom se aspoň po tom vařazeném hangáru měli porozhlédnout, jestli tam na nic při prvním průzkumu nenarazí ani HK , tak to zabalíme dobře?” optám se ho.Popojdu dál pár dalších kroků směrem ke dveřím a pokračuji ”Stejně se mi už nchce jít spát takže si pudu dát jedno corellianské pivo a pak si půjdu pročíst ty údaje o tom hangáru, pokud mi je přepošleš na konzoli do komunikačního místnosti jo?” usměju se na něj.Už skoro mizím v chodbě když ještě zavolám na Lika ”A prosím tě řekni HKáčkovi, že odvedl dobrou práci” a s posledním slovem otevřu dveře a vstoupím do kuchyně. |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Pokud mohu soudit, nalézám se v tomto prostoru sama - havarijní příšeří laskavě skrývá všechno to, co by při plném osvětlení vypadalo ošklivě a vyvolávalo zoufalství. Jediné, s čím se musím bezprostředně vypořádat, jsou zvuky... zvuky zvenčí. Matně tuším, co které znamenají; není to poprvé, co jsem se setkala s podobnou situací, i když nikdy předtím jsem nebyla přímým účastníkem dění. Šarvátky tohoto druhu nejsou nijak časté - ne na místech, kde jsem se pohybovala většinu svého života - a kdybych do toho měla co mluvit, dala bych jednoznačně najevo, že už jsem si povinné množství přestřelek odžila a žádné další už nepotřebuji. Moc mě nepřekvapí, když zjistím, že se třesu po celém těle. Mám ledové ruce - bude to snad tou zimou? Zdá se tu být nějak chladněji... Vzpomínám na Isahira, jak stál nad mým křeslem a svěřoval mi loď, ve které jsme měli opustit planetu. Zvolna kloužu pohledem po stěnách strojovny a cítím zahanbení. Ve tmě sotva rozeznám obrysy místnosti, ale jsem si jistá, že interiér vypadá velmi neupraveně, určitě tu všude trčí uvolněné kabely, ze stropu se odchlipují panely obložení... Když mi předával velení, určitě nečekal, že to dopadne takhle. Zamrkám, když se mi začne mlžit zrak. Škrábe mě v krku, hrdlo mám stažené a ani dýchací sliznice není v nejlepším stavu. To bude tím kouřem, pomyslím si otupěle, ale ke vstávání se nemám. Zdá se, že spálenou izolací čpící vzduch proudí dveřmi ven - ale proč? Možná se mi to opravdu jen zdá... Téměř se pohnu, abych se dostala ke kořenům téhle záhady, ale beznadějnost celkové situace na mne dolehne včas a vůle k pohybu se vytratí stejně rychle, jako se objevila. Kdybych měla říct, na co tu čekám, bylo by nesnadné hledat slova odpovědi. Zůstávat tu je jistě nebezpečné, hrnout se ven do palby imperiálů proti kdovíkomu je nebezpečnější - ale je tohle důvod, proč tu zůstávám? Opírám se o kontejner jako o dobrého přítele a lituji sama sebe. Myslí mi probíhají vzpomínky na ty, se kterými jsem se dnes potkala a kteří už, přes všechnu mou snahu, nežijí. Dá se tomu vůbec říkat vzpomínky, když se to odehrálo tak nedávno? Tolik beznaděje, tak velké selhání. A jako by toho nebylo málo, Impérium. Tady, na samém konci použitelného vesmíru, kde by množství nekalých živlů a trapičů života mohl vyvážit snad jen pozitivní fakt, že sem nedopadá stín Říše. Tenhle pozitivní fakt ovšem ve skutečnosti neexistuje, jak jsem měla možnost se přesvědčit. Dalo se to čekat. Nakonec, nechat bez dozoru kout, o kterém si všichni myslí, že je bez dozoru, není prozíravé. A Císaři zajisté prozíravost nechybí. Ticho, které mě bez varování přepadne, není vůbec konejšivé. Není v něm napětí, není to "ticho před bouří", jak se někde říká, ale ošklivé je to velmi. Ať se venku dělo cokoliv, právě se nejspíš stalo něco velmi závažného. Skončil boj? Ochromila všechny únava? Vložil se do toho někdo třetí? Vydat se na Tatooine byl hloupý nápad. Z galaxie jsem toho viděla víc než dost, měla bych se usadit na nějaké civilizované planetě a... proč ne Falleen? Stesk po domově mě přepadne skokem a bez varování, prudký jako bystřina rodící se na svazích před močálem. I po bystřinách se mi stýská, zvlášť na téhle vysušené zaprášené planetě. Než si ale stačím rozmyslet, co to ve skutečnosti znamená, objeví se v mém útočišti imperiální vojáci. Ani jsem neslyšela kroky. Kdyby ano, dokázala bych zareagovat, než sem dorazí? Bez odporu se nechám vytáhnout ze svého bezpečného úkrytu. Strojovnu opouštím trochu potácivým krokem - omámení kouřem jsem se zřejmě opravdu nevyhnula - a zběsile mrkám, abych vyhnala pálení z očí... Ne, můj odchod není ani trochu důstojný. |
| |
| Stříbrná hvězda - Alex Conqaray, Jalu Renkar, Warren Worthington, Ysanne Barizaan Podobna solnému sloupu - sloupu, který se občas varovně zakymácí - stojím na místě, kde imperiální vojáci uznali za vhodné mě zanechat. Mrkám, abych trochu ulevila podrážděným očím, rozhlížím se a poslouchám. Čtrnáct mužů? Z kolika? Pro všechny hnijící bažiny, co je tam venku? V duchu se ušklíbnu nad představou imperiálů, kteří se snaží něco zjistit v kokpitu, a záhy znovu, když padne zmínka o chybějícím medikovi. Šklebit se doopravdy, navenek, je ovšem pod mou úroveň; mé projevy jsou nadále omezeny jen na prudké mrkání, občasné odkašlání a sem tam vrávoravý úkrok. Na imperiála v civilu vrhnu vražedný pohled, sotva zjistím, že si mě všiml, ale na jeho provokativní narážku nereaguji. Ani v nejmenším ho nezajímá, co si o současné situaci myslím; mne nezajímá, čeho chce docílit on, vzájemná ignorance by nás tedy mohla dovést ke smíru - pokud by se vše odehrávalo za jiných okolností. Možný bych se měla snažit přimět ho k rozumu, kvůli tomu nešťastníkovi s poraněným hrudníkem; nechuť k dalšímu ponížení je ale přiliš velkou překážkou. Neřeknu ani slovo, nepohnu se, jen čekám, až mě vojáci začnou přesouvat na místo. Že je v ošetřovně mrtvola, nepořádek, a skoro žádné medicínské vybavení, to určitě pozná moje eskorta sama, až tam dorazíme - není důvod upozorňovat na to předčasně. Ale třeba to někdo mezitím uklidil...? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Jasný... no, já vám ve všem věřím, šéfe. Dyť ste mi dal šanci na White Eaglovi. Kde bych bez Vás…" Jeho odpověď tak nějak zahrnovala celý váš dosavadní rozhovor a nutno říci, že z větší poloviny byla směřována už jen na tvá záda mizející v koridoru lodi. Odešel jsi spěšně a zanechal mladíka samotného. "…kde bych bez Vás byl?!" dozněl jeho hlas v tichu, které nastalo. Po tvém odchodu se kopilot pomalým krokem přiloudal k palandě a vzal datapad, jež si tam nechal ležet. Ještě jednou si pak prohlédnul kajutu a vyrazil plnit tvé rozkazy. Loď zatím klidně podřimuje na oběžné dráze, ale už brzo dostane povolení ke vstupu na planetu. Ty tento čas trávíš po svém. Zamířil si nejprve do lodní stravovny... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Trvalo to jen chvíli a hned si tě začli všímat. Ve chvíli, kdy se k tobě blížil robo-barman, aby sis mohl objednat, tak se k tobě lehce přitočil muž zabalený v černé látce. Je to ten co tě před chvílí sledoval. Zdá se, že je mnohem starší než se zprvu zdálo. Jeho tvář je sešlá a samá vráska, ale ty oči… "Dobrý výběr pití. Tenhle modrý neřád dokáže omámit mysl na několik dlouhých hodin…pokud je ve velkém počtu. Ale pokud se chcete uvolnit a zapomenout na bolestivé chvíle, tak je to lék. No, ale hádám, že vy potřebujete hlavu jasnou jako bystřiny na Falleeně. … Ne! Neodpovídejte. Vím kdo jste!" Rozptýlil všechny tvé pokusy o nějakou odpověď, pokud nějaké byly, a krkolomným posunkem objednal u barmana pití. "Starej vlk jako já už si prošel mnoho. Vím jak vypadáte a vím, že…" naklonil se k tobě blíže a ztišil hlas. "…že už Vás moc není. Vašim problémem je Říše. To taky vím." Pak se bělovlasý odmlčel. Letmým pohledem se podíval zda vás někdo nesleduje a když zjistil, že ne, tak se zase napřímil a převzal jedno ze dvou pití, jež přinesl droid. To druhé šoupl k tobě. "Tohle je bezpečnější," dodal a upil trochu narůžovělé tekutiny z pevného plastového kelímku. "To ovšem nejde říci o vašem oděvu. V něm jste jako válečná fregata přistávající v poušti. Pokud mi rozumíte." |
| |
| Stříbrná hvězda - Alex Conqaray, Jalu Renkar, Warren Worthington, Ysanne Barizaan A zase je všecko v trapu! Na chvilku mě přemohlo moje zranění a v druhém okamžiku už jsem opět v držení imperiálů. A beze zbraně. Tentokrát však už nekladu žádný odpor a v klidu se nechám dovést/donést do centrální místnosti. Když mě tam přinesou docela mě překvapí nízký počet imperiálních jednotek. Přeci jen se mi zdálo, že jich tu předtím bylo o dost víc. Při spatření Alexe, jen rezignovaně zakroutím hlavou. Nemáš štěstí Jalu, vůbec ne. Když mě imperiálové pustí, pomalu si sednu na zem a zadívám se na ránu v noze. No, nevypadá to tak strašně. Když pominu, že se můžu skrz vlastní stehno dívat až na podlahu. Pod maskou se na mé tváři objeví kyselý úsměv. Vyslechnu si Alexovo štěkání rozkazů a pak, i když to nejspíš není nejvhodnější chvíle, si neodpustím poznámku. "Gratuluju k povýšení, krysáku," ozve se můj modulovaný hlas a následuje ho podivné zaškrundání, které by po delším rozboru mohlo být definováno jako smích. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro }echal jsem jej mluvit bez potřeby jakkoliv jeho proslov přerušovat. "Děkuji za pití." Odpověděl jsem pak, pozdvihl jsem pohár a opatrně jsem z něj upil toho růžového, v pokusu alespoň nedat tomu muži pocit, že je mi jeho společnost nevítaná. "Nu.....Snad se to dá ještě napravit. Mohu si obléci to, co jsem byl zvyklý nosit posledních několik desetiletí. Možné však je, že coby postarší kowboy upoutám pozornost daleko více, nežli v oděvu, který už dnes zná jen málokdo. Mé jméno je......ne, jméno vám zatím neprozradím, vzhledem k tomu kým jsem a že vy víte kým jsem, kteroužrto výhodu já postrádám, nemohu k vám mít zatím tak značnou důvěru, aby jste znal mé jméno......tedy to skutečné. Pro ostatní cestující a zatím tedy i pro vás zní mé jméno Daen Vest." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V ten moment se začal bělovlasý hrozně smát, a aby jste nebyli tak nápadní, tak raději do svého rukávu. Dobírá si tě, ikdyž tvé důvody dobře chápe. "Vy asi neznáte Fetta, že? No...ehm." Jeho obličej září. Za hovoru polyká poslední zbytky salv smíchu. "Mohlo mě to napadnout. Tak nic. Ovšem, pokud jde o oblečení, tak si nejsem jistý... no, jestli si dokáži ten kowboyský oděv představit. Ale víte co? Já vám něco půjčím, dobře? To nebude žádný problém." Demonstrativně upil ze svého pití a znova se k tobě přitočil. "Hele... kam míříte? Pokud to teda není nic tajného," usmál se. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Ne, děkuji. Raději zůstanu u tohoto oděvu, nebo u oblečení z místa odkud cestuji. Myslém, že nemáme stejnou velikost. A tšžko bych vám později vaše šaty vracel...Philipe." Je mi už trochu nepříjemné, jak se kolem mě ten muž pořád točí. A je mi to trochu znát i na hlase. Pouze na hlase. "Řekněme, že cestuji na Tatooin. Kam potom dál...to se ječtě uvidí." Dostane se všetečnému muži odpovědi i na třetí jeho proslov. Je poněkud vlezlý, ale nedám na sobě vůbec znát jak moc mě otravuje. Pouze odložím téměř netknuté jím objednané pití a s lehkým úsměvem na tváři, jako by my opravdu bylo líto, že ho opouštím. "Odpusťte Philipe. Příjemě jsme si popovídali, ale já bych se teď měl dojít převléci a poté se připravit, abych nezdržoval při vystupování." A s naznačením úklony mu mizím z dohledu i dosahu. |
| |
| soukromá zpráva od Airë - CP pro Jistě - CO JINÉHO MI ASI TAK ZBÝVÁ? Zmáčknu tedy tlačítko, potvrzující přijetí. Má plěť jemně změní barvu z téměř lidksy tělové na světle zelenomodrou. Buď dostanu lepší informace o rebelii.... či co to tam kýho šlaka jedu odhalit a udat... jo samozřejmě by se mi hodilo něco více, než že je někdy někdo někde viděl... taky by pro mě mohli mítponěkud horší zprávy.... impérium nemá nouzi o špatné zprávy... Oči zmenším do dvou malinkatých škvírek a dám se do čtení. |
| |
| soukromá zpráva od Coryn Khaal pro Dojdu do kuchyňky a otevřu box a z něj vytáhnu jedno nefalšované pravé corelliánské pivo.Naleji ho do sklenice a zahledím se na jeho zářivě čirou barvu.Like má nejspíš pravdu. pomyslím si a usrknu trochu vrchní pěny z piva Asi bych měl zkontrolovat ty data, co mi je Like přeposlal. zasměji se a hltnu velké 3 loky lahodného nápoje z krásného světa Corellie.Opravdu lahodné, no ano corelliánské pivo...je to dlouho co jsem ho neměl.Ó aano Corellie, nádhérný to svět radostně si poskočím koridorem směrem do komunikační místnosti.Chvíli mi trvá než projdu trupem loďi až na určené místo, sednu si na židli hned za dveřmi a vyvolám si příslušná data.No tak se na to mrknem. |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců (Cassandra, Charisma, Arutha, Yemgen) „Pomůžu ti, Charismo,“ oznámím zraněné a vytáhnu z kabátu plochou krabičku. Nic moc tam není, ale jeden injektor s analgetikem se najde. „Píchne to,“ upozorním předem, ale akorát v tu chvíli, kdy drobná jehla prorazí kůži na krku. Nástup otupění je velmi rychlý. Snad ji to nezabije. Zvednu se a obrátím se k lovcům. „Medik! Zajatci nesmí zemřít.“ Což možná není tak úplně pravda. Začnu se věnovat i dalšímu, co se ozval. Arutha. Znovu si dřepnu a zadívám se mu do očí. Nevypadám jako dravec, který se chystá ke skoku, spíš jako… učitel, který nemá potřebu se vyvyšovat? Směšné přirovnání. „Já nejsem z těch nejlépe informovaných. To ty bys mi měl říct, co jsi zač a proč jsi tady.“ Dobrá rada, ale dost očekávaná, pokud jsem na straně jejich nepřátel. |
| |
| soukromá zpráva od Yemgen Koar pro |
| |
| Stanoviště Tatooinských lovců – Arutha, Cassandra, Charisma, Yemgen Muž se přede mnou rozplývá do barev a rozličných tvarů, jak opět zápasím s tím, abych byla při vědomí. Zaslechnu oznámení, že mi pomůže. Kdybych byla s to, tak ho od sebe odstrčím a uteču, kdybych byla s to, tak mu možná vytrhnu zbraň a zabiji ho… jenže moc blouzním, hlavu se mi točí tisíce nesmyslných otázek bez odpovědí. Co je slabí píchnutí proti bodavé bolesti tisíců jehliček ve spálené ruce a druhé zlomené? Cítím se tak unavená. Tolik, že už nedokážu bojovat a bitvu vzdám. Dovolím si ten luxus zavřít oči, i když nevím, jestli je ještě někdy otevřu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Corellia je kosmograficky zařazována do systému Corellia, jež už mnoho let leží v corelliánském sektoru, který zahrnuje pět obydlených planet, takzvaně - "Pět bratří", Corellii, Selonii, Drall, Talus a Tralus. Paradoxem je, že corelliánské pivo není nejznámější pochutinou tohoto světa. Mnohem známější je tmavohnědý koláč z ořechů vweliu, pečený při tradičních oslavách JediCreds – oslava na počest pamětní medaile vydávané, když se první rytíř Jedi z Corellie stal mistrem. Stalo se tak před 4000 lety. V současnosti corelliánský obchod upadá. Impérium provádí rasové čistky a blokuje veškerý vývoz. Možná právě proto z Corellie pochází mnoho výborných pašeráků a také bytostí spojených s Povstalci. Pár jmen pro příklad: pašerák Han Solo, generál Crix Madine, povstalecký generál Garm Bel Iblis a pilot Wedge Antilles. Sotva ti zmizela hořko-sladká chuť corelliáského pití z jazyka, tak zmizely i vzpomínky na Corellii. Zaujalo tě něco jiného. Na obrazový panel v komunikační místnosti začaly vyplouvat data. Like měl pravdu. HK zjistil, že šlo o jednorázový útok na jeden z hangárů, za pomoci jednomístných stihačů, asi před sedmi hodinami. Tvůj droid už také požádal o přistání. Díky malé letové frontě se čeká odpověď každou chvílí. Cesta je naplánovaná - čeká se potvrzení požadavku z kontrolní věže. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Admirála Kendal Ozzel, velitele flotily Eskadra smrti, zformované za účelem nalezení a zničení povstalců. Nutno ještě říci, že velitelem se tehdejší kapitán Ozzel stal po smrti admirála Griffa. "Zdravím vás Sel´raa," chopil se slova. Jako vždy působí vyrovnaně – možná až nafoukaně. "No, nebudeme se zdržovat. Na to nemáme čas… poslyšte, co po vás lord Vader chce? Hm. měla by jste vědět, že z dobrého zdroje vím o vašem tajném úkolu. Tajném! Psss! Docela by mne zajímalo o co jde, protože Vaderovi nepřipadalo důležité poradit se nejprve s Admiralitou. Taková hloupost. Lord Vader je zahleděný do sebe a nechápe, že Impérium netvoří on sám. Pokud své chování nezmění, tak se postaráme o jeho sesazení. Je už nás dost, kteří si o jeho takzvané vesmírné síle myslí svoje." Odmlčí se. Vypadá to, že o něm vážně pochybuje. "Tak… doufám, že alespoň vy máte rozum. Tak... o co tedy jde?" |
| |
| soukromá zpráva od Airë - CP pro Kdžy se objeví holografická simulace Ozzela, potlačím znechucený úšklebek. Imperiální patolízal... Poslechnu si, co po mně chce, tvářím se přitom naprosto nečitelně... jen barva kůže vzadu na krku se mi změní mírně do ruda. Zhluboka se nadechnu a opět vydechnu. Uvažuji, co mu říci. Má mě nějaký z jeho pochopů na dostřel pro případ, že bych odmítala spolupracovat? A když řeknu, jaká je má mise - nechají mě dále žít? Pán určitě nenechá... Na to jsem pro něj příliš postradatelná... Ostatně jako všichni kolem něj. Mohla bych jim to říct a potom někam zmizet.... Tohle raději ihned zavrhnu.... Nikdo před impériem neuteče.... Alex Conquaray.... Vzpomenu si na jméno, které mi Pán řekl.... Námezdní lovec.... ve službách impéria ale jednající z vlastní iniciativy.... Alex...Alex... Musím ho najít.... Předně Vám přeji také dobrý den, admirále Kendale.... Oslovím ho, stále nerozhodnutá, co mu vlastně hodlám povědět. Nic - nepovím mu nic. Takže jsem vlastně rozhodnuta.... Ale co mu mám říci místo pravdy? Tajný úkol? Pozvednu nepřesvědčeně obočí. S ležérní grácií si prohrábnu husté vlasy, ozdobené mnoha korálky. Mám dojem, že si z vás onen "výborný zdroj" docela dobře vystřelil.... Doufám, že jste mu za tuto "informaci" neplatil, protože jestli ano, pravděpodobně jste o své peníze přišel.... Sladce se usměju a zamrkám. Slizoun starý.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jeho slova jsou klidná a cíleně mířená na tebe. Zní ti příjemně a důvěryhodně, ale proč, to opravdu nedokážeš vysvětlit. Něco ti říká, že by si mu měl všechno říct. Je to přece přítel! Nebo ne? Na tom přeci nesejde! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Ale…ééh… to přeci… ééh a vaše pití?!" Vykoktal ze sebe několik neúplných vět a otočil se za tvou odcházející postavou. Tvůj obratný únikový manévr se sice zdařil, zdá se, ale Philipa si neoklamal. Už zažil ledacos a dokáže poznat, když před ním někdo uteče. Z jeho tváře lze číst zklamání a údiv. Dále už tě ale nevolal, když si to tak přeješ. Raději se otočil zpět k barmanovi a poručil si o další pití. To tvoje tam nechal stát, kdyby si se náhodou chtěl vrátit. Vesmírný koráb se v přívalu energie prudce otřásl, ale z rovnováhy tě to nijak nevyvedlo. Motory zabraly a skrze průzory můžeš zahlédnout míhající se hvězdy. Slyšíš slabý hukot, což je neklamná známka toho, že jste vstoupili do hyperprostoru. Teď už míříte přímo na Tatooin. ** S převlečením tvého oděvu bude trochu problém. Na lodi jsou jenom dvě kabinky pro vykonání potřeby, jež nejsou moc prostorné. Najdeš je za barem. Tahle přepravní loď je poněkud starší model, to sis už mohl všimnout, a pravděpodobně ani nesplňuje platné zákony. Záchody jsou jen obyčejným odpadem, který je posléze vypouštěn přímo do vesmíru. Pokud by si po tom pátral, tak pravděpodobně nenajdeš ani společnost, která přepravu provozuje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro "Poslyš ty ještěrko…" zasyčel vztekle, ale svou větu nestačil nedokončil, a tak vyzněl naprázdno. Za jeho zády se totiž zjevil voják, který přinesl hlášení. "Pane! Jsme připraveni na vstup do hyperprostoru… A mám Vám vyřídit, že s Vámi chce mluvit lord Vader," pronesl strojově. "Děkuji," tajemně zatrilkoval a váhavě od tebe odtrhl oči, jakoby měl něco zalubem. Jen letmo se podíval na příchozího. "Jděte!" Na to vztyčný důstojník srazil paty a pohotově odešel. "A pokud jde o vás Sel'raa. Ještě se uvidíme. Ozzel končí!" S posledním slovem datový tok ustal a skrze průzor už si mohla vidět jen vesmír a poklidně plující flotilu Impéria, která se začala zbavovat nadrceného odpadu a vzápětí jejich vstup do hyperprostoru. Nakonec si zůstala sama. Jen ty a tvá loď. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro To jméno které vyslovil.....hmm....je mi povědomé. Jenže....nevím....ten muž je mi něčím protivný. Takový...hmm....jakoby, slizký. A skoro jsem se až viditelně otřásl hnusem, který mi z něj přeběhl vzhůru po páteři. Tak dost! Tyhle myšlenky bych měl hezky rychle vykázat ze své mysli. Plísním sám sebe ještě když rychle hledám ve svém zavazadle své "staré" kowboyské odění. Po chvíli je nalezeno. Přidržím se čehosi pevného, když loď, i na venek působící jako značně stará rachotina, nejspíše už dávno vyřazená z oficiálního přepravního inventáře jakékoliv společnosti, prudce zabere, vstupujíc do hyperprostoru. Když pomyne třes, vydám se hledat mějakou místnost, kde bych ze sebe mohl udělat opět někoho poněkud méně nápadného......Ikdyž......i v tomhle asi budu trochu výraznější. Usměji se cestou nad představou kowboye, vystupujícího z lodi na Tatooinu. Ha.....tak přece tu jsou alespoň záchody. Objevil jsem po chvíli marného úsilí s hledáním poblíže baru dvě těsné kabinky. No žádný luxus.......holt stará kraksna bez legální registrace. Ale už jsem zažil, na Jade, i horší. A rozhodně víc páchnoucí. Opatrně, aby mě ten všetečný muž nezahlédl a zase se ke mě nepřidal, se protáhnu kolem baru a v jedné z kabin se zamknu. Poté rychle svléknu svůj šat, pešlivě jej poskládám a odložím někam, kde je to čisté a nehrozí, že by šaty někam spadly a já o ně přišel. A převlešu se do oděvu, ve kterém jsem léta chodil na Jade. Většinou na slavnosti, neboť tohle je zrovna oblek "parádní". Pak seberu pečlivě složený jedijský šat, odemknu a spěchám jej uložit do zavazadla, než si mě Phillip, řečený Boba Fett, opět všimne. Ne.....fakt mi není sympatický. Třeba za to ani nemůže, ale je to tak. |
| |
| Stříbrná hvězda - Alex Conqaray, Jalu Renkar, Warren Worthington, Ysanne Barizaan Zda se mi podivuhodne, ze nikdo ze zajatcu nema k memu povyseni zadne poznamky. Krome mechanickeho zamumlani od podlahy, ze ktereho jsem zachytil jen "..krysaku,", a ktore je vzhledem k stavu Keldoriance jeste podivuhodnejsi. Jen nad tim zakroutim hlavou, udelam si dalsi dusevnou poznamku ohledne mentalniho vybaveni Keldorianu, a lhostejne odkracim za Ysanne na osetrovnu. Na to, ze jde o me, je to prekvapive klidne reseni, ale zda se, ze bitva o hangar me na chvilku zbavila adrenalinu. A navic me boli ruka. Na osetrovne zachytim pohled Ysanne na vybaveni mistnosti, a hned ho vylepsim tim, ze zhodim mrtvolu z osetrovaciho luzka a sam na nej usednu, pokud jej ovsem nevychovana mrtvola nezasvinila krvi. "Boli me ruka," prohlasim. |
| |
| soukromá zpráva od Airë - CP pro Pomyslím si jízlivě. Naposledy nahodím příjemný úsměv.. i přes to, že mě nazval ještěrkou. To vlastně byla má druhá připravovaná výmluva... "jedu se slunit a rozproudit krev." Zalituji, že se mnou mluvil přes holograf a ne z očí do očí. Vždycky mě těší vidět, jak všichni ti odpůrci jakékoli jiné než lidské rasy roztajou jako kostka ledu na slunci, když začnu vylučovat vábivé hormony. Povzdechnu si. Nenávidím létání Začnu do astromecha klepat přibližné souřadnice, které mi byly řečeny. Podělaná práce.... nastavím přepnutí na rychlost světla a nechám za sebe řídit autopilota. |
| |
| Stanoviště Tatooinských lovců - Arutha, Cassandra, Charisma, Yemgen Ze svého pohodlného místečka v písku pozoruji, jak tajemný neznámý ošetřuje Charismu. Jemně syknu a zašklebím se, když jí vpichuje nějaký lék. Brrr, jehly... Překvapuje mě, jakou má cizinec starost o to, aby přežila. Dodává mi to...jistotu, nebo alespoň naději, že z toho všeho snad i vyváznu se zdravou kůží. Pokud nesmí zemřít někdo jako Charisma, mně už tuplem neublíží! Toto zjištění, spolu s poklidnější atmoférou a tajemný vzezřením cizince napomáhá změně mého postoje vůči němu. Navzdory všem nutkáním necítím přirozenou nedůvěru, ale spíš naopak. Najednou jakoby to byl někdo, do koho se vtělila veškerá má naděje v lepší zítřky, pozítřky i popozítřky. Vyslechnu si jeho odpověď a nezaobírám se tím, že mi vlastně nic neřekl. Podvědomě cítím, že je skutečně v mém nejlepším zájmu, abych mu vše pověděl. Zadívám se do písku před sebou a začnu mluvit: ''Já...já nejsem nikdo.'' Po této větě se odmlčím. Smutná pravda. Mezi všemi těmi, které jsem na Tatooine poznal, jsem skutečně asi ten nejobyčenější prosťáček. Nedůležitý človíček, kolem něhož jsou samí pašeráci, zločinci, roboti a příslušnící ras, které by jinde asi nikdy nepotkal. Cuknu hlavou, když se vytrhnu ze zamyšlení. Podívám se na Yegemana (nebo jak říkal, že se jmenuje) a pokračuju: ''Přišel jsem o práci a uvíznul tady na té zpropadené planetě. Chtěl jsem se odsud dostat...já nevěděl, že tu loď v hangáru vlastní nějaký zločinec, nebo co byl ten chlap vlastně zač! Já jsem tu omylem! Nemám tady s nikým nic společného! Nechte mě odejít, prosím...'' Poslední slova pronesu se zoufalou naléhavostí. Začínají na mě doléhat emoce a já raději odvrátím zrak, když se snažím potlačit slzy, které se mi derou do očí. Nadhled, který si většinou snažím udržovat, je pryč. Oči nechám chvíli zavřené, pak je ale pomalu otevřu a zadívám se zase do písku. Myšlenka, že ten neznámý by třeba mohl být někdo důležitý, který rozhodne, co se se mnou stane, ve mně vůči němu vzbuzuje respekt. Nevím, jestli se na jeho další slova mám těšit, nebo se jich bát. |
| |
| -, John Silver, Mhegas, R. C´baoth, Kairés Igraac, Gwedmyr´ Brisse ,- V trůním sále na malou chvíli zavládlo ticho. Nepříjemnosti byly cítit při každém nadechnutí ufňukané tanečnice. Napětí rostlo pěkně kousek po kousku. Nejprve to byl jen špatný pocit, který pozvolna přešel v nepříjemné šimrání v zádech. Samotní přihlížející neměli sílu, aby nějak hlučeli. Ať ze strachu, či z čiré nedočkavosti. Všichni hleděli na čtveřici před druhým nejmocnějším z klanu Desilijic. Oči Jabby Hutta žhnuly oranžovým plamenem a jeho pokřivená tlama chrlila chrčivé zvuky. Oola se ve strachu přitiskla ke studenému podstavci a za Jabbou se jako sudičky objevili majordomové Bib Fortuna a corelliánec Bidl Kwerve. Nakonec to vyústilo v očekávanou reakci. Sál zaplnil výbuch řevu, který nabral takovou sílu, že se ani Oplzlík neodvážil zachechtat. Jabba komický mával svýma rosolovitýma rukama a zajíkal se spletí odporných huttských nadávak. A pak, jakoby v očekávání něčeho velkého, jakoby mávnutím něčí mocné ruky, celé divadlo opět utichlo. Ti co celou dobu sledovali tlustého Hutta by mohli přísahat, že si všimli jiskření v jeho očích. Jako první to všechno pochopil John Silver, ale stačil pouze hluboce vzdychnout, když jeho hrudník prorazilo kopí. Jen to párkrát křuplo a život z jeho očí zmizel rychleji než se za jeho zády zjevil ještěr. Trandoshanova nazelenalá tvář se usmívala, když táhl bezvládné tělo vašeho společníka pryč. Okamžik, kdy byl objektem vašeho zájmu výjev, jež demonstroval vaši nicotnost, využil překladatelský droid. Přicupital před vás a začal tlumočit další slova svého pána, který rozpravu začal smíchem. Pohledy přihlížejících mu zvedly náladu. "Mocný Jabba se rozhodl, že vám dá další možnost, aby jste vysvětlili váš nehorázný neúspěch… později ovšem. Nyní dostanete úkol, který by vám mohl zachránit život. Berte to jako neskonalou dobrosrdečnost tohohle dvora." Slova se na malou chvíli ujal znova Hutt. Doplnil nějaké další informace, které začal překladatel vzápětí tlumočit. "Vašim úkolem je, aby jste přiměli druhého zajatce ke spolupráci. Pánův nejlepší strážce Ortugg Sekerník vás zavede do mučících komnat. Pokud neuspějete, tak si alespoň dobře prohlédnete co vás čeká. Tentokrát už nesmíte zklamat. V případě neúspěchu budete umírat daleko pomaleji než váš společník zvaný John Silver." Vše stvrdil Oplzlík svým odporným posměšným vřískotem. To už ovšem velitel stráží Gamorrean Ortugg zvedal Mhegase ze země. |
| |
| -, Jalu Renkar, Warren Wortington, Alex Conqaray, Ysanne Brizaan ,- Rozkazy opět rozbušily ocelové srdce lodi. Mužstvo dostalo nový smysl a hlavně chuť bojovat. Po ztrátě kapitána Ridixse morálka znatelně opadla. Šuškalo se o kapitulaci, ale nový velitel Pouštních ještěrů vlil do svých mužů novou krev. Vše se zakrátko rozplynulo v chaosu přesunů a míhajících se vojáků. Alexův pobočník začal šířit rozkazy do všech koutů lodi tak vehementně, že se důstojník v civilu své odpovědi o primárním úkolu nedočkal. Možná proto zamířil raději na ošetřovnu. Všichni zajatci byli odvedeni na zdravotnické oddělení, kde by se měla Ysanne chopit svého umění. Pokud je tedy Alexova hypotéza správná. Samotná ošetřovna je místnost obdélníkového půdorysu, a ikdyž není prostorná, tak místa máte nakonec dost. Částečně opravené osvětlení vám odhaluje pohled na skříň - rozkládající se přes celou zadní stěnu, zdravotnické lůžko a velký nepořádek. Na podlaze se povaluje oblečení, prázdné dózy, ampule a obvazy. V místnosti nechybí ani mrtvola Stena, kterou Alex šetrně deportoval na zem. A na podlaze se ocitli také Warren s Jaluem, které tam vojáci jen tak pohodili a odešli. U dveří zůstal stát jen jeden z ozbrojenců, aby na vše dohlédnul. |
| |
| Stříbrná hvězda - ošetřovna Snažím se imperiály ignorovat, jak jen to jde. Chování novopečeného velitele jednotky na ošetřovně mě ale šokuje a hluboce se mě dotkne, jakkoliv se navenek snažím předstírat, že je mi všechno, co vojáci dělají či říkají, naprosto lhostejné. "Mohl by někdo odnést to mrtvé tělo? Prosím...?" vrhnu naléhavý pohled na muže u dveří. "Těžko se mi bude pracovat, když ho budu muset neustále obcházet. A navíc je to infekční zdroj!" Na chviličku ztratím dech, když si uvědomím, v jak strašně nesterilním prostředí se nacházíme. Se sebezapřením, které se prozradí jen skrze jedno nejisté mrknutí očních víček, překročím pilotovu mrtvolu a přidřepnu k jednomu z otevřených kontejnerů u zadní stěny. Snad tu bude ještě něco použitelného... |
| |
| Stříbrná hvězda - ošetřovna Jen obratim oci v sloup. Co bych ted dal za vojenskeho medika... ten ti jako prvni vec vstrikne sedativa, pak udela to co ma, a hygiena jej zajima jen do miry "kolik antibakterialek do ty rany narvat?" Nic naplat, mame misto medika Ysanne a to je lepsi nez dratem do oka. Nejspis. "No, dobra, no," odpovim nakonec jesterci zene a gestem naznacim vojakovi u dveri, aby sem nekoho zavolal. "A ted uz se prosim, venuj memu drahocennemu udu. A pozor na obvody." |
| |
| Stříbrná hvězda - ošetřovna Hlasitě plesknu pouzdrem s infúzní tekutinou zpět do kontejneru. "Není kam spěchat," namítnu hlasem, který měl být plný vzdoru, ale mně samotné zní spíš plný únavy. "Než vaši technici zprovozní loď..." S povzdechem se zvednu ze dřepu a zalovím ve výklopném panelu zadní stěny ošetřovny. Čidlo, kterým jsem již dnes prověřila dvě mrtvoly, sevřu v dlani a s kamennou tváří přistoupím k lůžku. "Chcete ošetřit tak, aby to k něčemu bylo, nebo tak, abyste mohl co nejdříve zase... velet?" zjišťuji polohlasně, navenek plně zaujatá kontrolou dat, která naskakují na obrazovce zabudované v panelu na zdi. |
| |
| Před obecenstvem a Jabbou, Jabbův palác Mohl bych přísahat, že bych nedokázal určit, kdy jsem měl větší strach - zda za depresivního ticha, kdy jsem přejížděl pohledem všechny ty směšné a hrůzostrašné obličeje nejrůznějších vesmířanů, kteří se nám buď vysmívají nebo drží huby a pociťují to samé, co já. A nebo taky ne. Nebo jsem se snad víc klepal když nadešlo na Jabbův řev a Silverovo sesunutí k zemi, kterého jsem si všiml "jen tak mimochodem" periferním viděním? Rozhodně jsem se však ani v jedné ze situací neodhodlal pohnout z místa - hlavně klid, to přeci platí vždy. A tady není kam utéct. Buď bych za pár dní umřel v labyrintu chodeb, aby mě pak jen někdo pohodlně seškrábal nebo by mě prostě sejmul dřív, než bych udělal čtyři kroky. Zhluboka oddechuji, jen abych se uklidnil a nezpanikařil. Právě zabili mého společníka, který na tom byl úplně stejně jako já, byl ve stejném postavení. Nic navíc, nic méně. Prostě jsem to mohl být i já a..a k čertu, co teď? Tahle práce smrdí, SMRDÍ, K ČERTU! Huuf.. odletět co nejdřív, shrábnout prachy, sednout na černej transport a vypadnout odsud.. tohle nebyl, tohle prostě nebyl dobrej nápad, kurva..! Začnu přikyvovat, když pochopím, že droid domluvil. Jakžtakž jsem skrze proud vlastních zběsilých myšlenek a nápadů pochytil, co se po mně chce a nejsem příliš potěšen tím, že mě vlastně čeká to samé, co jsem zpackal. Krize by byla, kdybych znovu natrefil na wookie, ale všechnu smůlu galaxie jsem snad ještě nesežral.. Prej rychlý a jednoduchý prachy.. a vedle mě zhebnul člověk.. mohl jsem tam být já.. to bych viděl, to bych viděl.. uklidňuji se nakonec. Nu a pak už neotálím a prostě vykročím za průvodcem, doufaje, že nejdu příliš brzo nebo Jabba nemá něco proti mému stylu chůze nebo prostě něco, utápěje se zase v nejistých myšlenkách... |
| |
| Stříbrná hvězda - ošetřovna "Myslim, ze mame cas," pokrcim rameny. "Liesander se nejspis pokusi vyjednavat. A i kdyby ne - potrebuje si dat dokopy lidi. Udelali jsme mu do nich mnohem vic dir, nez cekal..." Dovnitr se nacpe dalsi vojak, nejspis ten, co jsem po nej poslal. Necham ho tedy, at odprace mrtvolu, a mezitim si nespokojene prohlizim ranu. Zasvinil jsem si ji poradne, no... |
| |
| Stříbrná hvězdy - ošetřovna Být v malé místnosti s umírajícím černochem, na jehož jméno si vůbec nemůžu vzpomenout, mi není příliš příjemné. Je to jeden den a mě to přijde jako rok. Takhle jsem si tedy život na "svobodě" doopravdy nepředstavoval. S nelibostí, kterou okolí nemůže přes mou masku spatřit pozoruji Alexe a poslouchám jeho povýšenecký tón. Slovní reakce si protentokrát odpustím, protože mě ze smíchu docela zabolela noha a za tu chvilku zadostiučinění to doopravdy nestojí. Když přijde voják odnést mrtvolu Stena, na chvíli se na něj zadívám. Příliš jsem tě neznal,zdál ses mi trošku poblázněnej, ale přeci jen ses k nám neobrátil zády a skončil jako Isahir či Tahiik. Za to ti patří dík, odvážný cizinče. Když kolem mě odnášejí jeho tělo, lehce směrem k němu ukloním hlavu. K spořádanému odchodu a rozloučení se s životem nejspíš nedojde...ani pro tebe, ani pro Tahiika. Trochu poposednu a uvelebím se do polohy, ve kterém mě noha i ruka bolí co nejméně. Přitom pozoruji práci Ysanne na krysákovi. |
| |
| Před obecenstvem a Jabbou, Jabbův palác Ve své stále se stupnující apatii, která přechází až do totálního nezájmu o cokoliv, kdekoliv a kdykoliv, upustím slinu a nechám se táhnout stráži do mučíren. |
| |
| -, Jalu Renkar, Warren Wortington, Alex Conqaray, Ysanne Brizaan ,- Vojáci mrtvé tělo z ošetřovny nakonec odtáhli, dle velitelova ležérního rozkazu. Koneckonců, byla to otázka jen několika málo vteřin. Sandtrooper hlídkující před ošetřovnou Stena vytáhl, předal v koridoru dalšímu, který ho poslal zase dál, a tak mrtvé torso zmizelo někde v lodi. Na ošetřovně si zřejmě nemáte co říci, takže jediným rušícím elementem je bzučící panel a obrazovka, která chrlí důležitá data o snímaném objektu – ty sleduje zatím jen Ysanne. Vedle údajů výšky (180cm), váhy (250kg) nebo pohlaví je text povětšinou zahalen v odborných termínech, kterým laik jen stěží rozumí. Možná je právě tohle důvod vaší tichosti. Z útrob Stříbrné hvězdy občas zazní tlumené nárazy, povyk vojáků nebo prskání svářečeky. Známka to, že se zhostily svých úkolů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Alex měří 180 centimetru a váží zhruba 250 kilogramu. Tahle informace je zarážející, ale pozdější data naznačují, že za takovou enormní váhu mohou implantáty. Alex má posílenou pohybovou soustavu. Implantáty produkují látku, jež odbourává bolest. Alex tak zvládá fyzickou zátěž bez větších problémů. Naopak dokáže donutit své tělo k nadlidským výkonům. Projevuje se to výbornou atletickou zdatností, excelentním reflexem a fenomenální rychlostí. (tedy ve srovnání s lidskou rasou) Možná už si se s něčím podobným setkala nebo si o tom slyšela. Tyto implantáty jsou pozůstatkem jednoho nepříliš úspěšného projektu imperiální armády, které mělo za cíl udělat lidské vojáky rovnocennými jakékoli rase. Od projektu se nakonec upustilo, když vyšlo najevo, že dlouhodobé používání implantátů přesahuje do periferií nervového systému, čímž činí koordinaci pohybu téměř nemožnou. Vše bylo ututláno a důkazy zničeny. (údajně) Čidlo také odhalilo, že jeho mozek utrpěl několik neurologických zásahů. Implantáty se už pokoušel někdo odstranit – z velké části se mu to také podařilo. Nicméně, další operace by mohla pro Alexe znamenat smrt. Obrazovka neustále chrlí informace o zdraví a životních funkcích. A pokud jde o jeho ránu. Je to běžná popálenina od blasteru, ale vzhledem k tomu, že jde o zranění staršího data a on se o něj nepostaral, tak se rána se zanítila. Bezpochyby potřebuje vyčistit, ošetřit a zavázat. Patrně budou důležitá i antibiotika. Alex má zvýšenou teplotu, ikdyž to vzhledem k momentální situaci a implantátům vůbec nezaregistroval. |
| |
| Stříbrná hvězda - ošetřovna Soustředěně pročítám biologická data imperiálního důstojníka a sem tam po něm vrhnu kradmý podezřívavý pohled. Tahle technologie se přece nikdy... Konečně odložím čidlo zpátky k panelu a s hlasitým výdechem klesnu do podřepu k nejbližšímu kontejneru. V duchu přepočítávám dávkování drog proti systémové sepsi a rukama mi prochází jeden balíček za druhým. Dezinfekce nám naštěstí ještě nedošla, jak se zdá. Skalpelem oříznu z vojákovy zraněné ruky veškerou látku oblečení, která není připečená do rány. Dezinfekčním sprejem řádně ošetřím obě své i jednu imperiální končetinu a se zásobou sterilních tampónků na stolku vedle sebe se pustím do čištění rány. Z chodeb venku se ozývají zvuky, ze kterých mi občas leknutím zadrhne dech. Sama cítím, jak se mi tvář stahuje do vzteklého šklebu, ale cíleným soustředěním se mi daří svaly zase uvolnit a tvářit se dál stejně netečně a nad věcí. Alespoň doufám. Obyčejný člověk by mi asi brzy začal pod rukama kvílet - s materiálem, který mám k dispozici, s časem, kterého se mi nedostává, a v takovémhle stupni zanedbaného ošetření to rozhodně nemůže být nic příjemného. Ale... dobře vám tak. Všem. "Vydrž, Jalu, za chvíli jsem u vás," prohodím tónem, který považuji za uklidňující, zatímco podrobně prohlížím místo, kde je popálenina od blasteru nejhlubší. |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců (Cassandra, Charisma, Arutha, Yemgen, Rubeen) Ozvu se teprve, až když to vypadá, že náš polní hospic nadobro utonul v tichu. Na místo jsem dorazil právě ve chvíli, kdy se jeden ze zajatců snažil mého společníka dojmout. Neodpustil bych si úšklebek, jen kdyby byla veselá doba. "Neměl bys jim pomáhat, zabraku." Odvětím stroze a hodím bednu s lékařským materiálem, kterou jsem donesl, do písku. "Není to dobrý nápad," zavrčím temně. Všimnul jsem si, že Yemgen má tendence neustále někomu pomáhat. Možná má pocit, že dokáže změnit svět. Nebo je to něco z jeho minulosti, která mne vlastně vůbec nezajímá, protože se řídím přítomností. Yemgen Koar je jediný komu tady věřím. Mám pro to své důvody. Nicméně nejde o mě. Jde o tu bandu mrchožroutů, která by se nás ráda zbavila. Nemůžu si dovolit polevovat. "Jabba by slzu zrovna neuronil." "Zajatce nech. Jsou jiné problémy," začnu se přehrabovat v obsahu medikboxu. Nevypadá to, že bych ho donesl pro potřebu jiných. "Ta bíločerná sebranka se zabarikádovala v lodi. Nevím kdo je vede, ale nevypadá to, že se chtějí vzdát. Máme dvě…" odmlčím se. Z boxu vytáhnu injektor a bez meškání si do krku vpravím nějaké sérum. "Aáh... máme dvě možnosti. Buď tam vletíme - bude hodně mrtvých," hrábnu do boxu. "Nebo budeme vyjednávat, ale to není taková sranda." Injektor znova zasyčí a má ruka vletí do bedny pro další náplň. |
| |
| -, Mhegas, R. C´baoth, Kairés Igraac, Gwedmyr´ Brisse ,- Velitel palácových stráží Ortugg sekerník vás bez dlouhého řečnění odvedl ze sálu. Vlastně, jen něco zakvičel a pak už se pořádně ani neohlédnul, aby zjistil, jestli ho vůbec následujete. Nedokázal by si ani představit, že by jste se postavili jeho pánu na odpor, a tak vás spěšně provedl chodbami, jako by se nemohl dočkat toho co přijde. Složitost chodeb už není tak velká, téměř za okamžik jste dorazili do místnosti, kde ze stropu spadají různé druhy řetězů a světlo z umělého osvětlení vytváří jen jakési přítmí, jako všude v paláci. Navíc, klimatizační systém musí mít nějaký vadný obvod, protože to tu smrdí jako stáj banthů za horkého léta. Strážní hodili Mhegase na kamenný podstavec, mohl si tak zblízka prohlédnout všechny pozůstatky svých předchůdců, a zamířili hlídkovat ke dveřím. Ortugg zatím vyrazil přímo ke stolu s všelijakými nástroji, které dokáží bezesporu způsobit velikou bolest. Není tajemstvím, že tenhle gamorrean patří k těm, kteří by změnili pravidla výslechů. Nejdříve by mučili a pak se teprve ptali. Je to mnohem zábavnější. Proč se ptát, když to z mučeného padá samo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců (Cassandra, Charisma, Arutha, Yemgen, Rubeen) „Mrtví toho moc nenamluví,“ odvětím Rubeenovi a kouknu po boxu. Je pravda, že mám nutkání začít se starat o raněné, ale nejde to. Ne, když ji má v rukou Rub. Na svého šéfa jsem si zvykl, ale rozhodně před ním neztrácím respekt. Za hodně mu vděčím a navzájem si jsme hodně důležití. On je ale alfa smečky a já mu nemůžu kecat do rozhodnutí. Ale až vypadnem a jestli tu léky nechá, můžu jim to přišoupnout. Se zájmem sleduju injekční aplikaci nějakého séra, možná drogy a poslouchám. Situace nevypadá nejlíp, ale jsme ve výhodě. „Hmmm,“ zabručím zamyšleně. „Zkusil bych se s nimi domluvit. Pokud to nevyjde, tak na zabíjení je vždycky času dost.“ Trochu mě zneklidní představa, že ten boj by mě vlastně taky bavil. |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců (Cassandra, Charisma, Arutha, Yemgen, Rubeen) Tentokrát už si úsměv neodpustím. Yemgen má opět velice přesvědčivý argument. Divím se, že mne to vůbec překvapuje, protože on ho má vždycky. "Jo," řeknu klidně, "pošlu tam Dengara. Bude vyjednávat. Má s Impériem zkušenosti. Pokud vím, tak mu dluží pár dobrých skutků," Nabiju injektor další tubou séra. Před jeho aplikací ovšem zaváhám. Začnu si injektor přendávat z jedné ruky do druhé, jako žhavý kus železa. "Vlastně..." přistoupím blíže k Yemgenovi. Nechci, aby náš rozhovor slyšel někdo z žoldáků. "...Pokud ho zabijou, tak budeme mít důvod to tam všechno vystřílet. A tím ,,všechno“ myslím úplně všechno." Sklouznu pohledem na vězně, Artuthu. "Máme zajatců dost a Jabba nemusí vědět všechno," dodám ještě a letmo si prohlédnu polní hospic. Kontroluju jestli nás někdo nešpicluje. Teprve když se ujistím, klidně pokračuju. "Doufám, že ho odprásknou. Nesnáším toho hajzla stejně jako jeho domovskou Corelliu... Na!" Podám zabrakovi injektor "Dej to té trosce!" Nemůžu se na Aruthu dívat. Hnusí se mi. Nemám rád zbabělce. |
| |
| Mučírna, Jabbův palác Tak jako po cestě ze mne vyzařuje, či rovnou sálá nervozita, to všechno opadne, když vejdeme do mučírny. Chladným pohledem přejedu všechny ty nástroje, co zde čekají. Spíše na Mhegase, než-li na mě. Zatím. Rázným krokem obejdu celou místnost, jako bych pohledem posuzoval kvalitu jednotlivých věcí. Okružní procházku zakončím v jednom z rohů před křeslem a opřu se o zeď. Tohle bude spíše představením Garrmoreana, než mým. Já maximálně mohu využít jeho rozptýlenosti mučením a začít útočit na jeho mysl. Tentokrát mu pražádný výcvik přeci nepomůže. Bude si přát jiné věci, než bránit svou mysl. Proto se v mých očích zračí jistá spokojenost, potěšení. Konečně budu moct Jabbovi předvést své přednosti, vydvihnout svou důležitost. A nejen že mě nezabije. On mě povýší. Pokud už mě zaměstnal.. Nebo.. nebo mi snad strážce přenechá všechny ty úkoly? zachvěju se. Mluvil přece o mých úkolech, ne jeho. Měl bych jej mučit já sám? Působit nesnesitelnou bolest a zároveň naléhat..? Ne, jen ať si to nechá, budu dělat to, co umím a ať zase on předvede to, v čem vvyniká sám. |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců (Cassandra, Charisma, Arutha, Yemgen, Rubeen) Kývnu, že výběr Dengara je dobrý nápad. Já se s ním moc nevybavoval, ale teď zrovna se nám jeho spřízněnost s Impériem hodí. Převezmu injektor, na Aruthu se ani nepodívám. Ještě ne. „Taky bych ho radši viděl bradou vzhůru, ale jestli tam vystřílíme všechno, Jabbovi by to mohlo udělat špatnej tejden.“ Tvářím se, že si prohlížím aplikační zařízení. „Znáš to – čím víc mrtvej, tím spíš se strhne nějakej poprask. Co když je tam nějakej hlavoun z Impéria?“ |
| |
| Mučírna, Jabbův palác Po tom, co mě garrmorean dotáhne do mučírny a hodí na podstavec, mě do nosu udeří smrad této místnosti. Zvratky, výměšky a různé tělní tekutiny nespočetného množství druhů, co žijí v galaxii vytvářejí kakofonii zápachů tak silnou, že ani já v mém stavu neodolám a prřidám svojí trošku do mlýna... Škoda jen, že vězenská strava se ke mě ještě nedostala a vyšli ze mě jen žaludeční štávy a žluč. Takhle jsem ani garrmoreanovi nepoblil boty... Ghhhrhhkkk!!!! Ghhhrrkhh!!! |
| |
| Stříbrná hvězda - ošetřovna Posledním pohledem zhodnotím vyčištěnou, antisepticky ošetřenou, prodyšnou sterilní fólií překrytou ránu. Fólie samotná mi dělá trochu starosti - s tímhle typem nemám moc praktických zkušeností, a tak si nejsem úplně jistá, jestli ji masivně poškozená tkáň snese; na druhou stranu, o parametrech imperiálovy tkáně mohu rovněž s úspěchem pochybovat, tudíž zřejmě moc smyslu se tím vůbec zaobírat. Jinak jsem na své dílo ovšem nadmíru pyšná; za daných podmínek jsem dle svého vlastního názoru odvedla perfektní práci. Až mě to trochu zamrzí - zrovna tenhle člověk si tolik profesionality rozhodně nezasloužil. "Máte otravu krve," utrousím, zatímco si do aplikátoru připravuji dávku baktericidní směsi v množství, které několikanásobně překračuje doporučené limity pro lidský druh. "Takže pro příštích pár hodin počítejte s horečkou a celkovou slabostí." Jistěže by se tu našlo něco na regulaci tělesné teploty, jenže při sepsi takového rozsahu se každý obranný mechanismus těla hodí. Co tě nezabije, to necháme účinkovat... uškalíbnu se v duchu. Dezinfekčním roztokem ošetřím malou plošku nepoškozené kůže na paži nedaleko zranění a vpravím injekci aplikátorem do žíly. Hadí uštknutí. |
| |
| -, Mhegas, R. C´baoth, Kairés Igraac ,- Gamorrean Ortugg není zrovna bystrý. Nikdo to po něm nepožadoval. Samostatnost je přepych, který on nikdy nepoznal, ale co mu bylo ubráno na inteligenci, to získal na síle. Řídí se rozkazy svého pána a ostatní věci jdou tak nějak kolem něho, což ho zařazuje do skupiny - lehce ovlivnitelných nástrojů zkázy. Jeho rasa je celkově považována za tupce a idioty, ale oni nejsou zase tak hloupí. Jsou to předsudky proti nim, založené pravděpodobně na jejich zjevu, jejich radosti vést války a na neschopnosti se naučit basic. Sekerník, i když bystrý opravdu není, poznal, že se Kairés k mučení moc nemá. Nevadí mu to. Naopak. Udělalo mu to velkou radost. Přiskočil ke zvracejícímu vězni a nevybíravě ho přitlačil k podstavci. Mhegas nemá šanci. Gamorrean ho během chvíle ke kamennému bloku připoutal řetězy, a to tak, že nebožák musí ležet s rozpaženýma rukama. Okovy visející ze stropu se výsměšně rozřinčely. C´baoth prozatím postává opodál. Raději se nezapojuje. Těžko říci co zelenokožec zamýšlí. U stolu s nástroji si vybral nějaké kleště a pomaličku přistoupil k mučenému. Možná se chce nejprve podívat na zuby… a nebo chce dělat taky něco jiného. Kdo ví? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Lehátko je tvrdé, ale to je asi to poslední co tě teď zajímá. |
| |
| Boj o hangár trval více než hodinu tatooinského času, ale nic nenaznačovalo, že by se vše chýlilo k nějakému zdárnému konci. Podřimující ulice Mos Eisley jen tiše přihlížely, zatímco za pískovcouvou zdí a tlakovými vraty odrazili vojáci útoky žoldnéřské patroly. Ovšem, jen za cenu ústupu do útrob lodi, což uklidnilo bouři zvířeného písku a barevných laserovým střel. Od té chvíle se z aktivních útoků stalo pasivní vyčkávání. Klid na bojišti odhalil mrtvá těla ležící jako rozseté kvítí v morbidní zahradě. Svého času nejdůležitější osoba, kapitán, uvízl v polosedu blízko vstupní rampy do lodi. Jeho tvář je bledá a oči plné písku. Pouštní ještěr pošel a brzo ho příjme zem. Duch jednotky je mrtev. Teď jsou to jen zbytky vojenských sil Impéria. Dlouho se nic nedělo. Ani jedna ze stran nehodlala učinit první krok - nějaký ústupek. Vojáky vedl nový muž, kterého nikdo neznal. Anonimita byla jeho výhodou. Rubeen Liensander, vůdce žoldáků, dlouho vyčkával, což různorodou společnost jeho mužů znervóznilo. Nakonec se rozhodl přistoupit na radu a poslal vyjednávat Dengara. A právě polorobotický Corelliánec nakonec rozetnul spletitý uzel. Neuposlechl rozkazu a pod záminkou vyjednávání tvrdě zaútočil na loď. Překvapil nejen vojáky zabarikádované v lodi, ale i samotného Rubeena a jeho věrné. Netrvalo to dlouho. Pár výbuchů, několik výstřelů a Dengarovi muži vyváděli zajatce ven. To Liensander nemohl dopustit. Došlo k roztržce před zraky všech. Nejprve si vyměnili několik tvrdých slov a nakonec se servali jak psi. Zdejší hierarchie by se dala přirovnat ke smečce. Vše má svůj řád a současně nemohou existovat dva alfa samci. Pěstní souboj měl rozhodnout. Vyzněl sice lépe pro Liensandera, ale nedá se říci, že by nějak posilnil své postavení. Dengara zabít nemohl. Na to už bylo příliš pozdě. Jabbovi lidé nalodili všechny zajatce na vznášedlo a zamírili do hlubin pouště. Tedy až na Warrena Worthingtona. Ten zamřel ještě dříve než na Stříbrnou hvězdu zautočil Dengar s hrstkou svých příznivců. Warrenovou zbraní byl vždy jeho jazyk. Jako politik nabyl připraven na takové podmínky, které mu život připravil. Jeho mysl se připojila k jendé z mnoha hvězd, které můžeme spatřit na obloze. Podivejte se. Třeba senátora Worthingtona spatříte. ** Gamorrean se za pomocí nástrojů pustil do Mhegase. Ortuggova sílá a zručnost v mučících technikách působila nebohému vězní obrovskou bolest. Jeho zkušenost se projevovala hlavně v tom, že nikdy nenechal bolest utonout v abnormálním návalu. Pokaždé se zastavil těsně pod hranicí a nechal Mhegase, aby si to mohl pěkně vychutnat. V odhadování vydrže vězňů byl excelentní. A právě v těchto chvílích byl čas klást otázky. Kairés to zkoušel, narozdíl od C´baotha, který se jen kochal oním pohledem. Ta bolest ho přímo oslňovala. Trvalo to dloho. Vězeň řval, žadonil i chrčel krev. Jeho slova jako by nikdo neposlouchal. Neustále opakoval, že nic neví, ale čím více o tom mluvil, tím větší bolest mu Sekerník způsoboval. Až všechno nakonec ustalo. Jen tak. Ale Mhegas nebyl schopen se z toho vzpamatovat. Ztratil pojem o čase, posléze o prostoru a nakonec i o sobě. Kairés Igraac zůstal stát. Nemohl se ani pohnout. Jen civěl na vězňovo tělo a z jeho očí se vytrácel lesk. V tu chvíli se ho zmocnila další z jeho vizí. Viděl C´baotha před Jabbou. Stal tam vzpurně. Jako vždy. Plný sebestřednosti. Pak přišel první zásah kopím... a další, a další. Při každém bodnutí ten člověk ztrácel svůj arogantní pohled, až nakonec zůstaly jen zvlhlé oči. No, ale kde je Kairés? Proč nevidí i sebe? Prudce poklesl v kolenou a snažil se vybavit si svou osobu, ale viděl jen prázdno. A tak v poslední chvíli přišel o rozum. Začal mlátit pěstí o zem a nesmyslně drmolit. Jeho ruka už byla krvavá, když přišla rána z milosti. Ortugg Sekerník, velitel stráží, jednou ranou své zbraně ukončil tohle šílenství. R. C´baoth se jen ušklíbnul a odešel. Musí Jabbu o všem informovat. Mhegase někdo stáhnul z podstavce a odtáhl ho pryč. Ještě žije, ale je na tom dost bídně. ** Žoldáci odvedli všechny do vězeňské ubikace. Prostorné, ale poněkud strohé místnosti, kde neustále vrčí turbomotory vznášedla. Finback III je dvojpodlažní vznášedlo s řídícím střediskem v nejvýšším patře. Vy se nacházíte v patře nejnižším. Nedaleko od motorů. Odzbrojili vás a na ruce i nohy jste dostali energopouta. Pohyb je velice obtížný a proto většina z vás raději sedí. Jste zde všichni - přeživší. Imperiál Alex Conqaray, Falleenka Ysanne Brizaan, Arutha Milles a Cassandra, která je stále v bezvědomí. Dále Jalu Renkar, jež je vážně zraněn a také v bezvědomí... a Charisma Deela, zraněná, ale při vědomí. Dostala od Zabraka s fialovýma očima látky na tišení bolesti. Společnost vám dělá velitel Jabbových lidí, Liensander, a jeho pobočník, povětšinou tichý Zabrak Yemgen Koar. Kromě nich tady jsou ještě dva. Dash Lancer, mladík s velkou jizvou přes tvář, a Dengar - Corelliánec, který se ošklivě zranil ve Swoop závodu. Decela šíkovně ho tam vyřadil nějaký Han Solo. Žhnoucí plamen z motoru Dengarovi ožehnul obličej a on to napálil do nějakých kristalových rostlin, hlavou napřed. A tak se stal Císařovým experimentem. Údajně mu z mozku odstranili všechny kladné emoce. Musel se smírit s několika implantaty a dostal nové oči. Taky mu odstranili hypothalumus, jež nahradila centralní počitačova jednotka, která ovladá jeho nové systemy. Impérium ho chtělo použit jako vraha ve službách Říše, ale to se mu moc nezamlouvalo. Dal se raději na sólovou dráhu. Rubeen si vzal řeč, ale mezitím stihl ještě Dengara vyhodit. Navrhl mu, aby šel na můstek. Lovec něco neslušně poznamenal a odešel, ovšem o poslušnosti se asi mluvit nedá. Velitel se pak obrátil opět na vás... |
| |
| ...Jak říkám. Vaše vyhlídky jsou mizerné, dost mizerné. Topíte se v pěkných sračkách," zakroutím hlavou, abych tak demonstroval beznadějnost a podívám se na Yemgena. Myslím, že ví co chci udělat. Známe se dlouho. "Až po hlavu." Dodám ještě. Jidiná věc, kterou si nejsem zrovna jistý je mladým Lancere, ale prozatím mu důvěřuju. Ten pacholek mi nedal důvod, abych to cítil jinak. Až mě podrazí, v jeho vlastním zájmu doufám, že ne, tak ho vynesu v zubech. "Dejme tomu, že bych byl ochotný naslouchat vašim navrhům... věcem, které by zabránily, abych vás vydal Jabbovi. Hm? numusíte se obávat. Já nedělám žádné rozdíly. Pro mě jste všichni stejní... teda skoro." Pohlednu na ještěří ženu a hned vzápětí ulpím pohledem na ležícím Kel Dorovi. "Aby jste věděli, že to myslím dobře, tak jsem ochoten uvolnít medika, aby se podíval na zraněné, teda, pokud někoho máte. Jinak by se na to mohl podívet on," kývnu směrem, kde stojí Zabrak. "Hele a mám ještě pár kontaktů. Můžem se dohodnout... ale bacha! Nabídka je jedinečná a nebudu ji opakovat. Pokud mě nepřesvědčíte, tak budete zase tam, kde jste byli. Tak... poslouchám.“ Přikopnu si jednu z beden, které jsou u vchodu do ubikace a posadím se na ni. |
| |
| Vypadá to na další příjemné posezení s přáteli… Odtáhli nás někam do lodě. Matně si vzpomínám na kratičkou cestu tam, ale díky tišícím lékům se dostávám k vědomí. Zvednu s obtíží hlavu a rozhlížím se kolem. Jó, vypadá to jako sen, jenže pohled na jednu spálenou ruku a druhou zlomenou, mě uvrhne do kruté reality. A ten žoldák to rozsekne. Fakt jsme ve sračkách Nechám hlavu spadnou dozadu a přemýšlím, co bych jim mohla nabídnout. Jsem v opravdu těžké pozici. Když nic nemáte a potřebujete toho od jiných hodně… prekérka. Navíc, ne že bych s nimi byla zrovna nějaká kámoška, ale i tak… když se žoldák zmíní o tom, že by nás mohl nechat prohlédnout medikem, respektive ještěrčí ženou, vzhlédnu prosebně k ní. Snad mě nenechá ve štychu Minulost konkubíny mu nabízet nebudu. To bych rovnou mohla podepsat rozsudek smrti. Rozhodně bych ale jednu možnost měla, není sice kdovíjak suprová, ale mohla by stačit. Tiše si odchrchlám a když se zatím nikdo nehlásí ke slovu, já budu. Nehodlám tu chcípnout. Vysoukám se do pohodlnější pozice, ze které bych mohla prohodit pár slov. “Měla bych návrh.“ Ztěžka se mi mluví, protože mám v puse jak po flámu. “Dostanu cokoliv kamkoliv…“ Snad jsem to řekla dost pravdivě a přesvědčivě. Uvidíme… neležet tu jak lazar, tak… no asi bych utekla. |
| |
 | Čekám než si šéf dokecá svůj proslov a postavím se vedle něj ruku mám pořád na svěm blasteru Mám mírně svalnaté tělo. Mám oči zelené jako trávu, která nedávno vyrostla, a zaoblený nos. Mám sice malou pusu, ale to neznamená, že mám také malá slova. Mezi očima, přes nos, mi vede jizva, jež se stáčí pod levé oko. Vlasy mám hnědé jako dřevo ze spodu kůry. Oděn jsem ve žluté kombinéze, přes kterou mám hrudní plát a kovové nárameníky. Mám vysoké boty a hnědé kalhoty přes spodní díl kombinézy. Vybaven jsem dvojicí blasterů, které mám připevněné na stehnech - pro rychlý boj. Pro nejhorší případy mám v botě zasunutou vibrodýku. Když začne mluvit Žena zarazím se A jak si to jako myslela? zeptám se a pořád se na ní koukám Myslim že kdyby sme je dali Jabbovi vyplatilo by se nám to mnohem víc pomyslím si potom se rozhlídnu na ostatní co tam jsou. |
| |
| Souboj Rubeena s tím polorobotem mě zneklidnil. Nemohl jsem zasáhnout, nemohl jsem dát najevo to, co si o Dengarovi myslím, byl jsem jen bezmocným divákem, jehož osud dost záleží na výsledku boje. Nakonec vše dopadlo ve prospěch velitele. Kdyby si nevzal ty drogy, asi by bylo hodně věcí jinak. Poslouchám vzdálené, sotva slyšitelné hučení motorů, nebo si ho možná jen představuji. Snažím se mu věnovat dost pozornosti, abych nevymýšlel, jak se zbavit Dengara. To, že ho Rubeen porazil, nic nemění na tom, že se z něj stala příliš velká hrozba. Určitě za ním stojí část mužů… Konečně vypadl, oddychnu si a trochu se uvolním. Na mé tetované tváři se objeví náznak úsměvu. Oplatím Rubeenův pohled. Mám pocit, že rozumím, tak souhlasně kývnu. Vytáhneme je ze sraček, když nás oni popostrčí z těch našich. My totiž vždycky v nějakejch vězíme. Mlčky si zajatce měřím pohledem a tak nějak už počítám s tím, že já budu ten, kdo je ošetří. Zkoumám zranění a jejich nebezpečnost pro jednotlivé organismy. Jsou tak křehcí. Překvapeně stočím své fialové oči k ženě, které jsem podal drogy. Zdá se, že se jí skutečně ulevilo. No, snad se bolest nevrátí dřív, než nám to dopoví. |
| |
| Jen mlčky přihlížím, když se vedle mne zjeví Dash s rukou na blasteru a začne místo mne komunikovat s vězni. "Iniciativní je dost." Možná bych mu měl dát lekci. Ukázat mu, kde je jeho skutečné místo. Trochu mu pocuchat hrudní plát. Velitel může být jen jeden. "Ale je to jen horká hlava. A já bejval stejnej," nechám Lancera mluvit. Beru to všechno s klidem. Raději vyčkám na další návrhy zajatců, protože té mulatce zas tak nedůvěřuju. V tomhle stavu by byla akorát přítěží. "A mladej si alespoň bude připadat užitečnej." Místo toho, abych něco řekl, začnu se věnovat svému ztuhlému zápěstí na pravé ruce. Asi by to chtělo další dávku adrenalinu. Zatnu ruku v pěst a párkrát zápěstí protočím. Bolí to, ale nedávám na sobě nic znát. |
| |
| Mno… nečekaný úspěch. Zatím dobrý… akorát tamten se netváří nijak nadšeně. On se vlastně netváří nijak. Podívám se na Rubeena. “Jak jsem řekla… cokoliv kamkoliv v týhle galaxii a možná i dál.“ V tomhle si věřím, takže zrovinka pro tuhle chvíli oplývám takovým sebevědomím, že by mi to mohl leckdo závidět. Pomalu se mi vrací cit do rukou, nebo si to alespoň myslím. Nepříjemně to ve spálené dlani škubne a já se zaksichtím bolestí. Sanice se mi stáhne do úšklebku a musím přimhouřit jedno oko, snad aby mi bolestí nevypadlo. Naštěstí to netrvá dlouho. “Prostě… jak jsem řekla.“ |
| |
| Finback III Samozřejmě že nechtěli vyjednávat! Na téhle zpropadené planetě nikdo o domluvu nestojí; servat se místo toho na život a na smrt je zato náramnou zábavou, kterou si predátoři nechtějí nechat ujít a kořist z jejího všudypřítomného dosahu prchá, kudy jen může, přičemž na to obě strany jdou stejně bezhlavě. Ani už si nevzpomínám, jestli jsem cítila strach, když se Huttovi vojáci hrnuli do útrob Stříbrné hvězdy, lodi, která mi byla svěřena. Nejspíš ano. Kdo by se nebál, když kolem něj hvízdají střely z blasterů a úlomky kovu odtržené tlakovým výbuchem z těla lodi? Kdo by se ale bál, když se v takovém prostředí pohybuje celý den; když je jeho život každou vteřinu v ohrožení, vydaný na milost a nemilost primitivům se zbraněmi v rukou? Jestli něco cítím teď, pak je to zadostiučinění. A nemůžu zapomenout ani na k smrti nepříjemné brnění končetin v místech, kde je drží pouta. Snažím se sedět zpříma, s rovnou páteří, s nohama zkříženýma tak, abych jim co nejvíc ulevila. Když mě vyvlékali z ošetřovny, nepodařilo se mi popadnout odložený kabát, takže už mi z oblečení zbývá jen dvoudílný komplet - tunika a kalhoty - z kobaltově modré tkaniny, nad jejíž kvalitou by kdysi na Falleenu nejeden znalec obdivně vzdechl. Na rukávech i nohavicích zasychá čerstvá krev na rezavočerných vrstvách starších skvrn od krve. Řezničina, napadne mě mimoděk. Z faktu, že jsem přišla o všechny své věci, jsem dost nešťastná. Možná, až nás pustí - když nás pustí - bych se mohla k lodi vrátit a prohledat ji. Třeba tam můj kabát pořád bude. A třeba ho vzali s sebou... má v takovém případě smysl o něj žádat? Mlčky sleduji rozhovor, který se před námi odvíjí a vlastní myšlenky mi divoce krouží hlavou. Jsem ztuhlá a zpomalená, cítím to a čím dál tím víc mě to rozčiluje. Takhle si nepomůžeme. |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Ne z každé situace existuje cesta ven, ale... Tohle vypadá slibně. Jen to správně pochopit.... Okatému zkoumání našich věznitelů se vyhýbám. Sem tam si dovolím pohled - když mluví, když se pohybují - ale většinu informací získávám z hlasů, vzájemných reakcí, z jejich mlčení. Tuším, že na rozhovory z oka do oka ještě dojde. Na koho bych se měla soustředit? Kdo bude nejpřístupnější domluvě? A kdo má moc něco skutečně provést? Trochu se zavrtím, abych našla pohodlnější polohu pro záda a hlavně otlačené trnové výběžky - stočím se trochu bokem, trup na jednu stranu, nohy na druhou. Jestli někdo z nich ví, z jaké planety pocházím, nejspíš budou znát něco z toho, co se o nás v galaxii povídá. Něco z těch pověr bych snad mohla využít. Kromě toho budou možná čekat, že se pokusím zneužít vlastních feromonů. O opaku je nejspíš nedokážu přesvědčit - takže nemám co ztratit. Poslouchám hlasy, občas bloudím pohledem po okolí a v duchu povzbuzuji kožní žlázy k činnosti. Za nějaký čas bude vyloučených feromonů dostatečné množství na to, abych mohla počítat s jejich účinkem. I pak ale musím nějakým způsobem zkrátit naši vzájemnou vzdálenost - prozatímních několik metrů je příliš. Plány, plány, plány. Podmínky tady nejsou navlas stejné jako ve válečné zóně, ale nevybavuji si ze svých zkušeností nic dalšího, co by se současnému dění více blížilo, a tak se rozhodnu zacházet s okolím podle pravidel platících právě pro ni. Na pružné úpravy zvolených strategií bude ještě nepochybně času dost. Mrtvými dnešního dne se pro tento okamžik přestávám trápit; na posledního zemřelého jsem ani neměla šanci sáhnout, a tak není důvod si cokoliv na jeho smrti vyčítat. Jediný, na kom ještě záleží, je Jalu. I po přesunu na tuto loď je stále naživu, ale neodvažuji se odhadnout, kolik času mu ještě při všech těch ranách zbývá. A to lidské mládě - žena, která se chovala tak nezvykle na svůj věk. V bezvědomí, ale nikde žádné viditelné poškození... Co se stalo jí? Arutha se zdá být v pořádku - ulevilo se mi, když jsem ho objevila mezi skromným zbytkem zajatců - i když jeho tvář vypadá, že zažila značně nešetrné zacházení. Charisma. Pohled mi ztvrdne, když si prohlížím ženu, která nám způsobila tolik potíží. Tolik tak vážných potíží. Byla to ona, kdo měl největší podíl na selhání našeho kontaktu s velitelem říšských vojáků. Kdo ví, kde bychom teď byli, nebýt jí... Zranění, která ji hyzdí obě paže, musí být hodně nepříjemná. Zatčení Říší? To přece nemohlo skončit dobře. Možná nám Charisma zhoršila výchozí postavení. Ale opravdu si můžu stát za tím, že by se z toho dalo jen tak vyklouznout? Prvotní nával zlosti mě opouští a trochu uvolněného místa nahrazuje soucit, spolu se slabým záchvěvem pohrdání. Z jejích krátkých odpovědí věznitelům soudím, že naprosto nedokáže odhadnout, kdy mlžit pravé záměry a kdy mluvit jasně. Poslední, kdo zbývá - to nás zbylo tak málo? - je imperiál v civilu. Muž, jemuž jsme ještě nedávno byli vydáni na milost a nemilost. Na malou chvíli zalituji, že jsem mu k drogám nepřimíchala nějaká jed. Několikanásobná dávka antiseptického faktoru mu sice nepochybně znepříjemňuje život, ale určitě to není tak nepříjemné, aby mi to přišlo spravedlivé. Jaký osud ho tu asi čeká? |
| |
| Stanoviště tatooinských lovců Ani nevím, co se vlastně stalo. Moji věznitelé probírají vyjednávání a o pár chvil později se ozývá střelba, exploze...a pak ticho. Ticho až do chvíle, kdy se takzvaný vyjednavač vrátil a dostal se do křížku s mužem, který tomu všemu asi velí. Tohle je šílenství...všichni jsou to blázni...a zabijou nás. Při přemisťování do vznášedla už jen čekám, kdy do mě někdo jen tak z legrace kopne nebo střelí blasterem do zad. Tady bych se nedivil už vůbec ničemu. Finback III Naštěstí pro mě přesun do lodi proběhl nakonec bez problémů. Jistě, zavřeli nás do nějaké ošuntělé místnosti, kde jsou slyšet pouze otravné a hlučné motory vznášedla, ale celou přestřelku v hangáru přežilo až překvapivě hodně osob. Některé naštěstí, některé bohužel. Ta ženská vážně přežije všechno... pomyslím si, když pohledem zabrousím na Charismu. Ještě venku u hangáru dostala něco proti bolesti a teď vypadá až moc živě. A chudák Jalu nedostal nic... Zamračím se, zadívám se na podlahu a zavřu oči. Moc si ale neodpočinu. Kvůli hluku a nepohodlným poutům se tu nedá ani pořádně dřímat, natožpak spát. Navíc máme společnost. Poslouchám velitele a moc optimismu mi jeho řeč nedodává. Je sice pozitivní, že nám dává šanci se z téhle situace vykecat, ale co já mu můžu nabídnout? V ideálním světě bych se přihlásil, že jsem medik. Oni by mi uvolnili pouta a já, jako řádný akční hrdina, bych pobil celou posádku vznášedla a všechny...skoro všechny osvobodil. Na závěr úspěšné akce bych někde sehnal provozuschopnou loď a za potlesku všech přihlížejících odletěl z téhle strašné planety. V ideálním světě... Jenomže od ideálního světa jsem vzdálen asi trilion světelných let, ne-li víc. Bohužel pro mě nejsem hrdina, a už vůbec ne akční. Vzpomenu si na maminčina slova, že si mám vybrat nějaký neobvyklý obor studia, že se nikde neuchytím, že takových jako já je všude plno. A je to tady...jako doktor bych byl za vodou. Jako voják bych se jim taky určitě hodil, když jich spousty ztratili při té přestřelce v hangáru. Pro pilota se využití taky najde... Proud myšlenek mi utne Charisma, která očividně ví, jak se z téhle situace dostat. Tak pašovat umí? Ano, kdybych se stal pašerákem, taky bych byl za vodou...Možná bych jim měl říct, jak strašná ženská to je. Že se z ní zblázní, pokud budou komunikovat déle než 5 minut. Ale kdoví, tohle asi nejsou slušní lidi. Ti si s ní budou jistě rozumět. Kousnu se do rtu, jazykem asi pomilionté zabrousím do míst, kde ještě před nedávnem byl zub, a začnu usilovně přemýšlet, co bych svým zajatcům mohl namluvit, aby mě ušetřili. Možná bych měl spíš začít doufat v zázrak... Zatím mi hraje do karet, že z Charismy její nabídka leze jak z chlupaté deky, což mi dává čas na rozmyšlenou. Ale i ten jednou vyprší... |
| |
| Finback III Sedím zachmuřeně v temném koutku ubikace, a znechuceným pohledem sleduji lidi okolo. Je vidět, ze z této situace nejsem nadšený - hodně diplomaticky řečeno – a patřičně k tomu i vypadám. Mou fasádu, dnes už i tak dosti opotřebenou, ještě vylepšil rudý otisk pažby blasterové pušky, který mi věnoval jeden z Jabbovych žoldáku při zatýkání v lodi. Možná jsem tehdy neměl nabrat velitele „vyjednavačů“ kolenem do žaludku… ale já holt prohry nenesu moc dobře. Každý má své chybky, ne? A taky že jsem tehdy nemířil na žaludek. Některé dny holt člověk nemá štěstí. Po chvilce se do ubikace dovalí výkvět žoldáckého velení. Chlápek jménem Liensander Něco, jeho rohatý poskok, velitel vyjednavačů - napůl usmaženej Correlianec s tupým pohledem, a nakonec něco, co se jmenuje Dash Lancer. Jako skupina vypadají přinejlepším nestabilně, zejména třenici mezi Liensanderem a Dengarem by zachytil i slepý. Zajímavé. A ještě zajímavější je fakt, že se s námi chce velitel žoldáků domluvit. „Zrovna jsi u toho hangáru rozfofroval dobrou půlku praporu, člověče,“ prohlásím zamyšleně v reakci na Liesanderovu ponuku. „Jabbovych lidí. Jen abys nás dostal živé. Proč bys teď bral roha? Leda že.. čekáš, že Jabba zachvilku nebude největší žába na prameni?“ |
| |
| Finback III „Pašeráků je v galaxii dost, ale jeden nikdy neví, kdy se může hodit mít jednoho z nich stále k ruce,“ poznamenám mnohoznačně na Charisminu nabídku. S pomocí drog zvládá bolest, mluví, i když by nemusela. Strach, nebo vnitřní síla? Protože se nic moc neděje, zvednu ze země lékárničku, kterou jsem sem vzal pro jejich medika, přikleknu k Charismě a dám se do práce. Ještě jí něco píchnu, čímž ji nejspíš vyřadím ze smysluplné konverzace, ale pak už se skutečně pustím do ozdravování. Popálenou ruku ošetřím rychlohojícím univerzálním postřikem na otevřené rány (vojenská lékárnička – s tou musí být schopen ošetřovat i idiot). „Ne žába,“ zabručím, „slimák.“ Tím jsem právě projevil trestuhodnou neznalost pořekadel a pohádek, nebo smysl pro humor. O napravování zlomenin vím dost, takže po chvíli tahání za ruku zdrogované zajatkyně jsem snad vrátil kosti do správné polohy. Sotva skončilo křupání, začal nástřik rychlotuhnoucího sádrového spreje. Vše jsem zakončil injekcí směsi antibiotik, hojivých látek a přípravků na podporu kostního růstu. Vojenská lékárnička. |
| |
| Finback III Během chvíle, kdy jsem nechal za sebe vyjednávat Dashe Lancera, jsem si uvědomil dvě věci. Zjistil jsem, že mě nebolí jen zápěstí, "ale celá ruka." Cítím jak mi paže ztuhla od ramene až po konečky prstů, a tak, hnán vlastní intuicí, začnu si masírovat rameno a nadloktí - ledabyle, přes bundu. Vypadám v tu chvíli asi dost apaticky. Nepřítomně. A taky jsem zjistil, že: "mladému asi došla šťáva." Do situace tak vplul elegantně Yemgen, který snědé ženě odpověděl a vydal se dokončit svou práci. Ten Zabrak toho nikdy moc nenamluvil. Za něj mluví činy. To už se ovšem ozval další hlas. Chvilku mi trvalo než jsem si to v hlavě přerovnal. Nejsem schopen zjistit jestli jde o výtku, nebo konstatování, nebo něco jiného. Vyhledám zdroj onoho hlasu a musím říci, že mě nepřekvapí, když nakonec spočinu na muži, který velel vojákům Říše po smrti kapitána Ridixse. Levou rukou rychle přehradím Dashovi cestu. Tenhle manévr mu má slušně naznačít, aby byl ticho a zůstal tam, kde je. Svou šanci promrhal. "Já nikdy neuměl počítat, vojáku." Zavětřím ironicky. "Slimák!" Ušklibnu se nepatrně. "Možná ano, možná ne!?" Nakonec i odpovím s hranou rozpačitostí, moc mě to totiž nezajímá. Jabbova moc je nezměrná. To ví každý. A pokud se někomu náhodou podaří jeho likvidace, tak má můj veškerý respekt. "Slimák! Jó, to sedí." "Nevěděl jsem, že máte tolik lidí v civilu. Seš vod čmuchalů, co? Slyšel jsem, že vám Černé slunce šlape na paty... a o bothanských špionech řaději mluvit nebudem, že?" Poznamenám ještě suše. Nebo, že by nepatřil ke špionážní síti Impéria. |
| |
| Finback III Na tváři se mi postupně spousta pocitů, ale nakonec zůstane jen pobavení. A nezájem. Důležité z toho všeho je jen jedno – Nic neví. Nikdo z nich. S úšklebkem pokrčím rameny nad žoldákovou výtkou. "No jo, tolik. Máme masivní rozpočet." Víc to už nerozebírám - jednak proto, ze mě z šklebení rozbolela čelist, a hlavně - já si himlhergot neumím vzpomenout, co to jsou bothanskí špioni. Ale... "Říkal jsi, že máš kontakty?" |
| |
| Finback III Další otázka mě zklame. "Jo!" Odpovím, ale dám si trochu načas. Nezdá se totiž, že by mi chtěl imperiál v civilu něco nabídnout. Já nerad mlátím pantem zbytečně. Levačku, jež doposud držela mladého Lancera, stáhnu. Začnu si raději opět masírovat nadloktí. Dash se stejně ani nepohnul. Bolest v paži se stále stupňuje, což mě začíná deprimovat. Možná právě proto nemám moc chuť na složité debaty. "Potřebuju další dávku." Zadívám se na bednu, na které sedím. |
| |
| Finback III Stojím vedle Rubeena a čekám na návrhy vězňů. Vypadá to, že ta žena je jediná, která stojí o svůj život, ale nelíbí se mi slova toho imperiála. Nikdo z mých společníků neví, že ze srdce nenávidím Impérium a nikoho z jeho přisluhovačů. Ovšem, kdybych ho na místě zabil, tak by Rubeen asi nebyl moc nadšený. Promluvím na Rubeena. "Myslím, že ta žena by se nám hodila, ale toho imperiála bych s oblibou hodil Kraytskému drakovi!" To je vše. Potom jen čekám co Rubeena napadne. |
| |
| soukromá zpráva od Coryn Khaal pro Odložím prázdnou sklenici na pult v kuchyňce a pomalu se začnu přesouvat do kokpitu mé lodi. Jaktak procházím chodbami k mému stanovenému cíly se mi honí hlavou prapodivné myšlenky: Když se tedy opravdu jednalo o jednorázový útok, jak tvrdil HK, tak bychom to mohli prověřit, když už to máme tak blízko a žádnou práci na krku.. Už jsem skoro u cíle když se zastavím a vejdu do své soukromé kajuty a lehnu si na postel, jelikož se mi v hlavě zrodila neuvěřitelná myšlenka. Když už budu na Tatooinu, tak bych se mohl zastavit v blízké kantýně v Mos Eisley a pozdravit pár kamarádů, možná se mi podaří z nich vytáhnout pomoc či aspoň nějaké ty informace o tom hangárů a událostech, co se tu v nedlouhé době odehrály.. Stoupnu si, podívám se na chronometr a řeknu si Už je to docela dlouho, měl bych se podívat, co se děje a s těmito slovy na jazyku odcházím do kokpitu mé milované lodi….. |
| |
| Finback III Z utěšeně probíhající nečinnosti mě vytrhne poslední poznámka mladého vojáka. Vtipy na imperiálovu adresu u mě dopadají na tak úrodnou půdu, až se sama před sebou trochu stydím, přesto se ale rozesměju - hluboký, znělý smích z vyprahlého plazího hrdla. Ostatně, ono i přesvědčení, že jim Charisma bude k užitku, má jistý půvab... Trvá to jen malou chvíli; když zmlknu, pálí mě v hrdle tak, že se sotva dokážu nadechnout. Silou vůle se donutím polknout, zavrtím hlavou - těžko soudit, jestli je to projev mého doznívajícího pobavení nebo pohoršení nad sebou samou - a pohlédnu přímo na velitele žoldáků. "Než budeme pokračovat s návrhy," začnu s pouze nepatrnou stopou ironie v hlase,"nabídla bych vám několik informací. Můžete to považovat za... ukázku ochoty spolupracovat." Rozhlédnu se po místnosti kolem dokola, okamžik setrvám pohledem u bezvládného Keldoriana, poté upřu pozornost zpět na velitele. Zaváhám. Jeden chybný pohyb a... "Ty informace budou mít ovšem mnohem větší hodnotu, když si budeme moci promluvit někde... v soukromí. Odkud pak budete sám moci rozhodnout, kdo další se o nich dozví." Je jasné, že několik věcí bude třeba v každém případě uvést na pravou míru - o těch se hodlám zmínit, i kdyby nakonec k žádnému soukromému rozhovoru nedošlo - ale od hovoru mezi čtyřma či jen o málo párů více očima si slibuji podstatně příznivější vyhlídky. V tomto okamžiku ovšem nezbývá nic jiného, než pozorně sledovat muže usazeného na bedně a čekat, jak se rozhodne. |
| |
| Finback III Někteří, zdá se, shledali Dashovu poznámku o Kraytském drakovi úsměvnou, tedy až na Imperiála a mě, řekl bych. "Začínáš mě srát, mladej. Opravdu dost!" Sotva Falleenka domluví, tak něco podrážděně zavrčím, načež prudce vstanu a donutím tak Lancera, stojícího vedle mě, k ústupu nebo přinejmenším k úkroku. Nezapomenu po něm střelit výhružným pohledem, abych mu dal jasně najevo, kdo je tady šéf. "Ještě jedna taková blbost a budu se ho muset zbavit," to poslední co potřebuju ve své blízkosti je žvanil. Ať navenek působím jakkoliv, tak se necítím zrovna ve své kůži, ale snažím se všechno zastírat. Nejde o to, že potřebuju další dávku, abych přehlušil bolest v paži. To koneckonců všichni vidí. Jde o něco jiného, horšího, jako by se mi to dralo do hlavy. A mám tušení, že za to může ta ještěří ženština, které smích před chvílí rozvázal jazyk. Nejsem rasista - pro mě je Rodian jako Falleen. Uzavřená věc. Cítím, že bych měl její slova vyslechnout. "Soukromě," což není dobrý nápad. "Vo co by mělo jít, že je to tak tajné?" Zeptám se, ale nepočkám na odpověď. "Mám návrh. Ty mi řekneš něco předem a já se pak rozmyslím, jo?" Dodám a přistoupím k ní blíže, takřka na délku paže. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A všem těmto bytostem kraluje Jabba Hutt. Tento přerostlý hlavonožec má prsty takřka ve všem. Od pašování, vraždění až po únosy. A bohužel s tímto stvořením ses zapletl. Přesněji s jeho posluhovači. Tvůj přílet byl klidný. Tvůj svěřenec společně s droidem navedli loď do hangáru a o vše se postarali. Po krátkém odpočinku si se vydal na průzkum nočního města. A právě tehdy si se dostal do spárů zlotřilých parchantů, kteří tě nalákali na hazardní hry. Jejich výborné diplomatické dovednosti tě takřka odzbrojily a ty jsi o vše přišel. Pochopitelně vtom byl úmysl a švindl. Prohrál si loď, svěřence, droida i sebe samotného. Byl jsi naverbován na vesmírnou loď jménem Warrior II, které velí nějaký Rubeen Liensander. Ještě si ho neviděl. Jsi na lodi nováček, ale kolují o něm různé zvěsti. Říká se, že není vůbec člověk, i když tak vypadá. Taky se o něm ví, že velice rád používá dopovací látky, na které si vytvořil slušnou závislost. Někteří o něm mluví jako o bastardovi, který je schopen poslat své muže na jistou smrt, ale někteří zase říkají, že je sice tvrdý, ale pokud si získáte jeho důvěru, tak se za vás kdykoliv postaví. Což ve světě žoldáků a vrahů není zrovna normální věc. Ty jsi vlastně neviděl ještě ani loď. Teprve se máš nalodit... až přijde tvůj čas. |
| |
| Finback III Sklopím oči, sotva velitel žoldáků vyjádří prvním zvukem svou nelibost. Nu, co se dá dělat. Bezbřehá zvědavost ostatně nebývá profesionálním vojákům vlastní. "Něco předem," zopakuji přemýšlivě. Většinu zorného pole mi teď zabírá výhled na žoldákovy nohy. Ať už chce tím přiblížením fyzicky demonstrovat svou převahu, nebo má jiný cíl - možná jsem přestřelila a bude mě chtít zbít? - v každém případě je to blízko. Z poměrně pohodlné polohy v pololeže na boku se vytáhnu zpátky do sedu, se zády rovně opřenými o zeď - i když to znamená otlačit si páteř. Pokrčené nohy srovnám před sebou, ruce v poutech si opřu o kolena a zakloním hlavu, abych veliteli viděla do očí. "Něco o ní? Když už se sama ozvala..." nakloním hlavu Charisminým směrem a na okamžik tak uhnu pohledem z žoldákovy tváře. "Hodí se vám více způsoby než jen jako pašerák. Toužíte-li po kontaktech s hnutím proti Impériu, má vám co nabídnout. Nebo možná něco o útoku říšských vojáků na Stříbrnou hvězdu?" Vzpomínka na nedávný vpád vojáků do lodi ve mně vyvolá nutkání se otřást, a snahou tohle chvění potlačit se mi na chvíli zvedne žaludek. Polknu a znovu pohlédnu muži do očí. Temně fialová plazí proti neústupné hnědé člověka. Barva duhovek. Takové nesmyslné variace pigmentů... Dovolím si prchavý úsměv a doufám přitom, že můj hlas po předchozím znepokojení nepozbyl potřebné vyrovnanosti. "Impérium samo by bývalo potřebovalo osvětlit, koho vlastně přepadají..." Zpražím pohledem spoluzajatého imperiála a úsměv je ten tam. "Ale pokud se tomu budu moci vyhnout, nebudu to Impériu osvětlovat ani teď." Znovu zvednu hlavu - snad s kapkou naděje v očích? Přesvědčila jsem? Vidí už, že promluva ve dvou mu může vynést mnohem víc než tady? |
| |
| Finback III Dlouho mlčím, a to i po té co hluboký hlas plazí ženy utone v tichu. Cítím na sobě pohledy všech tady, ale připadají mi nicotné v porovnání s... vlastně to neumím popsat. Usta mám stáhnutá v úzkou linku, obočí přemýšlivě svraštěné a oči zastřeny. "Povstalci! Nevidím rozdíl mezi nimi a Říší. Všichni mají akorát plnou hubu byrokracie a hloupých keců. Nezajímám je já, tak proč by oni měli zajímat mě?" Znova zavrčím jako podrážděný pes, ale nic neřeknu. Vypadám docela mimo, protože Falleenka už nějakou chvíli nemluví. Začíná se to natahovat. Po celou dobu jsem se ještěru díval do hlubokých fialových očí, ale teď jsem pohled odvrátil někam ke stropu. "Možná to Jabba zjistil, ale... která svině by to vyžvanila? Yemgen, nepřipadá v úvahu a mledej vo ničem nemá páru," myšlenky mě lapily do svých pařátů, ovšem prudké škubnutí v rameni mě nakonec vrátilo zpátky do přítomnosti. Chytnu se za namoženou část těla a zasyčím bolestí. Přinutí mě to myslet reálně. Zdravou rukou zalovím ve svém pouzdře na stehně a vytáhnu blaster. "Mladej!" Štěknu a hodím Dashovi svou zbraň. Je v jeho vlastním zájmu, aby ji chytil. "Sundej té Falleence pouta... a hlavně se netvař jako debil! Tu zbraň máš, abys na ni dohlédnul. Ten svůj šméjd rovnou zahoď. Než by si vystřelil, tak by ti mohla utrhnout hlavu." Víc to nerozvádím. Nemám náladu. Raději se vydám k bedně, na které jsem seděl, a rázným kopem odstraním odklápěcí víko. Potřebuju dávku. Zašmátrám v obsahu a vytáhnu injektor. Zašmátrám podruhé a v ruce se mi zjeví tuba se sérem. "Hm. Já dostal za úkol zajmout posádku, ve které se schovává vrah. Proč na tu loď utočilo Impérium? To nedává smysl..." vrazím si do krku další sérum, od kterého očekávám úlevu. |
| |
| Finback III "Jo... to jo, jestli teda myslíš obyč pašeráky." Z důsledků toho, co do mě píchnul předtím, aby mě dostal z mdlob, jsem mu v celé své vřelé kráse začala tykat. "Neříkám, že nejsou fajn, ale chce to mít kontakty i jinde." Zazubím se a pokrčím rameny, jakobych vůbec nic neřekla. Veřejné tajemství stejně vypustila z hadího jazyku i Ysanne. Moc mluví, všechno vyklopí... i když nic neví Otočím hlavou a vrhnu nevrlý pohled směrem k ještěrce, aby si uvědomila, že o mě mluvit nemusí. Pomlouvat... prosím, ale jinak radši zmlkni Celá nešťastná si uvědomím, že se mi to z úst už asi nedostane, protože mi žluťásek píchá zase něco do žil. Najednou se kolem jeho hlavy začnou komíhat malí žlutí andělíčkové a trhají mu vlásky. Blaženě se usměju, oni mu je přeci netrhají, oni ho česají. "Já chci taky..." Se spokojeností malého děcka zavřu oči a usnu. |
| |
| Jakkoliv to vzhledem k mému oblečení působí šíleně, dosavadní vývoj situace působí, jako bych byl pro ostatní neviditelný. Což bohužel asi není pravda. Ale bylo by to fajn. Co všechno by se s takovou schopností dalo provádět... Raději se tím přestanu zaobírat, než dojdu k nějakým nemístným představám. Když Yegeman uspí Charismu, jsem mu na jednu stranu vděčný, že konečně zmlkla, ale taky mám obavu, že se teď někdo začne věnovat mně. Mysli, mysli, mysli! Naštěstí se tak nestalo a slova se ujala Ysanne, což mi dává více času na přemýšlení. Copak bych jim mohl nabídnout užitečného? Nic. Mohl bych si ale něco vymyslet. To mi přece vždycky šlo... *** "Arutho, neviděl jsi ten červený hrníček?" "Já jsem ho nerozbil! To samo!" "..." *** Dobrá, možná mi to vždycky nešlo, ale chybami se člověk učí. Chce to něco věrohodného. Nebo něco, co nebude tak daleko od pravdy. Něco... No jasně! Neubráním se úsměvu, když mě konečně napadne, co bych jim mohl říct. Rozhodnu se ale vyčkat, než si ten velitel promluví s Ysanne. Ten mladý tu očividně nemá moc pravomocí a medik má plné ruce práce. Zavrtím se ve snaze najít na tvrdé podlaze pohodlnější polohu a sleduju Ysanne. Snad víš, co děláš... |
| |
| Finback III Ze země se ozve zachroptění modulované maskou. Moje neléčené zranění mě stále více a více posunuje ke světlu v tunelu, které na mě začíná zdáli blikat. V mysli se mi honí zmatené obrazy z mého života. Stojím v řadě s ostatními keldorskými dětmi. Po mé pravé ruce stojí moje dvojče Jest. Podíváme se na sebe a lehkým kývnutím hlavy si popřejeme hodně štěstí. Právě jsme na shromáždění, kde slovutní mistři Baran Do Sages vybírají nové jedince do svých řad. My s brtarem jsme se rozhodli stát nejlepšími piloty naší planety, takže daný obřad je pro nás jen ztrátou času. Kněz prochází zástupy, vybral už několik mladších chlapců, když dorazí k nám. Zahledí se na mě, pak na Jesta. Chvilka nejistoty a pak je Jest vybrán. Podá mi ruku...je to naposledy, co ho vidím. Znovu zachroptím, tělem mi projede krátký třas a pak se znovu ozve můj sípavý dech. Moje tříprstá pěst se několikrát po sobě sevře a pak zůstane zaťatá. |
| |
| Finback III Přesunu se ke zraněnému Kel Dorovi a dám se do prohlížení jeho poškození. Rameno nechám ramenem a pustím se do ošetřování nohy. Nemám moc možností zjišťovat stav dalších částí těla, ale i kdyby měl něco třeba s páteří, se současným vybavením mu stejně moc nepomůžu. Rubeen začíná být nervózní, a když se „taťka“ zlobí, většinou je pak třeba někoho hospitalizovat. A mě tahle úloha právě přestává bavit. Když si vezmu, že jsem tohle mohl dělat do konce života a ještě se u toho mile usmívat… Než je rozvázána, obrátím se na Faleenku. „Nezkoušej utéct, ošetřování mě přestává bavit.“ Po tomhle rádoby hrozivém sdělení se opět začnu věnovat látání tvora s maskou a třemi prsty na ruce. Někdy si musím zopakovat jejich anatomii. Kolik mají srdcí? A kde mají ve stehně tepny? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Našel si ho! I když nejsi v Liensanderově posádce moc dlouho, popravdě by se doba mohla spočítat na prstech jedné ruky, nezabránilo to, aby se k tobě nedostaly zvěsti o šéfově nevraživosti k břídilům - k těm, kteří nedokáží splnit jeho rozkazy. Chtělo se po tobě, aby jsi se dostal k novým vězňům, jež mají hodně společného s úkolem, který Liensander zrovna vykonává pro Jabbu. Ze začátku to vypadalo dobře, ale vzápětí to nabralo rychlý spád a ty si nemohl reagovat - vzhledem ke svým rozkazům. Rubeen po tobě chtěl kontakt s Wookiem Tartuffem a jeho společníkem Mhegasem. Rozkaz zněl: kontaktovat, ukrýt a vyčkat na další rozkazy. Stál si tam. V sále nedaleko Jabby Hutta, když se k tobě dostala informace o smrti Wookieho, kterou měly na svědomí Huttovi nové hračky. Byly posléze za své chyby také usmrcení. A onen Mhegas mučen. A pravě tehdy si vycítil svou šanci vykonat alespoň část rozkazu. Výhodou bylo, že zuboženého člověka začali ignorovat. Nechali ho ležet na mučícím podstavci, připoutaného řetězy a v žalostném stavu. Vysvobodil si ho a nepozorovaně jsi si ho odtáhl z mučírny do bezpečí. Do komnaty svého šéfa - kterou ti pro tento úkol propůjčil. Komnata je asi středně velká. Má tvrdé lóže a vesměs obyčejnou výzdobu. Pískovcové zdi zdobí jen kůže banthů a pouštních krys. Jedno je jisté. Chybí zde šéfovi soukromé věci. Asi něco chystá. Nesmíš podléhat klidu. Jen co se rozkřikne, že mučený zmizel, tak bude poprask. Snad tě tahle komnata uchrání, ale jistý si být nemůžeš. Raněného si položil na kamenné lóže, na měkkou, lehce zapáchající kůži z banthy. Svůj kufřík máš a onen muž je na tom dost špatně. Od pouhého pohledu má znatelně pochroumanou pravou ruku, kdy přišel o několik prstů. Dále hodně modřin a řezných ran. Přišel o dva zuby, na leve ruce má stržené nehty a obrovskou podlitinu kolem pravého oka. To jsou ty povrchové věci, které vidíš bez řádného prohlédnutí. Bude toho asi ještě více... muž působí apaticky. Má otevřené oči, střídmě dýchá, ale nereaguje na podněty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ... Ten beztvarý šum, který tě zachvátil, na krátký okamžik ustal a ty si na malou chvíli mohl prohlédnout skrze šedivou clonu, která ti jako prach sedla na oči. Je tak těžké udržet myšlenku. Tělo tě neposlouchá. Ale cítil jsi, že se něco děje, protože si nikde neviděl ten odporný rezavý řetěz, který nad tebou řinčel v průvanu a vyprovázel tě do bezvědomí. (ještě dlouho tě to bude strašit ve snech) Někdo tě drží pod rukama a táhne chodbou - pravděpodobně. Viděl jsi záblesky chodby... pak si opět vypnul. Doslova se zhroutilo tvé vědomí. Během páru sekund, tak to připadalo tobě, si se opět vzpamatoval. To už ovšem ležíš na kůži banthy v nějakém pokoji. Nic necítíš, tvá nervová zakončení jsou mimo. Vidíš u sebe nějakého muže, který si tě prohlíží, a i když je od tebe kousíček tak zvuky, jež vydává, slyšíš z velké dálky. A při každém jeho rychlejším pohybu vidíš rozmazaně. Žiješ nebo si mrtvý? Nedokážeš určit realitu. Jsi zmatený a paralyzovaný. |
| |
| -, Arutha Milles, Jalu Renkar, Ysanne Barizaan, Yemgen Koar, Dash Lancer, Rubeen Liensander, Alex Conqaray, Sia-Lan Antares, Charisma Deela ,- Protahuje se to a Rubeen Liensander to dobře ví, i když se snaží klamat a vytvářet dojem, že je času dost. Dugové mají shodou okolností jedno takové přísloví, které by se dalo do obecné řeči přeložit asi nějak takto; "Budeš-li dlouho dumat nad jídlem, které máš na talíři, tak ti uteče." Mezitím co Charisma klidně usnula, tak v blízkosti Alexe se probral další vězeň, který byl do této doby úplně mimo. Sotva přišel k sobě, tak sebou poplašeně škubnul, načež shodil svou přilbu, která mu ležela v klíně, a nechtěně tak na sebe od první chvíle upozornil. Helmice se odkutálela a voják zmateně vytřeštil oči. Pravděpodobně ho jeho zajetí zarazilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Poslední na co si vzpomínáš je, že si stál v pevném bloku vojáků v bíločerných uniformách a tlačili jste žoldáky ven z hangáru. Pak se něco zvrtlo. Soupeř se dostal k iontovému dělu a začal do vašich řad pálit hlava nehlava. Tlaková vlna jedné takové střely tě odmrštila a náraz o zeď tě připravil o vědomí. V tu chvíli jednotku vedl ještě kapitán Ridixs... netušíš tedy co se dělo dál a zajetí je pro tebe překvapením. O primárním a sekundárním úkolu, který vaše jednotka měla zde na planetě nic nevíš. Působil si vlastně jako řadový voják. Měl si v jednotce kamarády a byl jsi ke svému vůdci loajální. Vaše jednotka (Pouštní ještěři - máš tetování na zátylku. Ještěra na písečné duně.) patřila do flotily admirála Trawna. Jediného nelidského důstojníka v armádě Impéria, který byl ovšem vyslán na samotný kraj známého vesmíru. (Z čiré nesnášenlivosti celé admirality - ostatní ho prostě neberou) Ty osobně jsi se s admirálem nikdy nesetkal. |
| |
 | soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro Potom se postavym k pochroumanej ruce a pohmatem zjistim jestly je ruka v některých mýstech vykloubená, pokud jo tak je tahem narovnam a pak přidam provizorní kramerovu dlahu a kuku převážu obvazem. Když se nedostanu k medikompu tak můžu ošetřit jen to povrchový, nevydim do něj. Tady dlouho nemůže zůstat. pomyslym si a do bločku si napíšu několik poznámek v latině pro případ, že by mě někdo našel. |
| |
| Finback III Sérum zabírá rychle, napětí mých svalů se uvolňuje a i dýchání je klidné, alespoň na nějaký čas. Se slastným vydechnutím zakroutím hlavou - odezvou je slyšitelné křupnutí. Prázdný injektor hodím na zem a znova hrábnu v bedně. Tentokrát ale vytáhnu blaster - standardní jednoruční palnou zbraň. Odjistím ji a otočím se čelem k plazí ženě. Pomalu. "Co kdybych ti řekl, že mám toho velkého chlupáče a tu vožralou trosku... Mhegas si říká, myslím." Zalžu. Nemůžu vědět jestli mí lidé uspěli. Střelím pohledem po Imperiálovi, který zrovna přišel k sobě. "No," obrátím se znova k Falleence a pomalým krokem k ní zamířím. "Dokážeš mi dát víc než ti můžu nabídnout já? Já toho můžu nabídnout dost," ušklíbnu se. "Svobodu, společníky a cestu z planety!" Chytnu plaza za zápěstí a donutím ho vstát, takže nakonec stojím tak loket od ní a hledím přímo do těch chladných fialových očí. "Podrazíš mě a osobně ti zlomím vaz, ženo!" Zahřmím polohlasně a zatím co poutám její veškerou pozornost, tak odemknu pouta - ty cvaknou, energodržák zmizí a ony spadnou na podlahu. "A umím to několika způsoby," dodám, vtisknu plazí dívce do ruky blaster a udělám krok vzad. |
| |
| Finback III Ticho, ve kterém jsme najednou uvízli, mi připadá nepatřičné. Mou pozornost na chvíli upoutá Jalu a po něm, než stačím odvrátit zrak, jediný prozatímní ošetřovatel z místní posádky. Jeho varování mu oplatím pohledem, který postrádá jakýkoliv výraz, ale kdo ví, jestli si ho vůbec stihl všimnout, než se jal opravovat poškozeného Keldoriana. Dál trpělivě čekám, až se "mladej" uvolí mě osvobodit z pout, jak mu bylo nakázáno. Zrovna dumám nad tím, jestli mě štěstí ještě docela neopustilo, když se ke mně obrátí velitel žoldáků s namířenou zbraní. V tu chvíli mi dojde, že jsem zase jednou čekala příliš dlouho a nezachytila šanci včas. Upřeně hledím na hlaveň blasteru a mužova slova sotva vnímám. Nepohnu se ani, když se někde blízko ozve dutý zvuk - kutálející se helma projde okrajem mého zorného pole, ale ze soustředěného pozorování odjištěné zbraně mě nemůže vytrhnout. Couvla bych, kdybych měla kam. Ale z mé pozice už se dál ustupovat nedá. Vstávání mi jde ztuha; ještě před chvílí jsem si byla jistá, že bych se na vlastních nohou neudržela. Opětuji pohled, kterým mě velitel provrtává, a zatímco na povrchu se mísí vrstvy strachu a ostražitosti, někde uvnitř vědomí se z jeho slov rodí poznání, že on na naši nabídku ceny za vykoupení nečeká. Kdepak. On už dávno ví, co po nás chce. A teď čeká, až na to přijdeme. Žoldákovo poslední gesto mě překvapí tak, že na chvíli zapomenu přemýšlet. Čekala jsem leccos, ale tohle?? Okamžik rozpačitě svírám zbraň v ruce a prohlížím si ji. Pak přepnu pojistku a po paměti zasunu zbraň za opasek pod tunikou - tam, kde mám na zádech úchyt na svou osobní zbraň. Kde té je konec... "Svobodu, společníky, cestu z planety," zopakuji opatrně. Od okamžiku, kdy mi podal blaster, jsem se pohledu na velitele vyhýbala. Až do teď. "Za co?" pronesu věcně, snad s kapkou zvědavosti navrch, jakou jen vyschlé hrdlo dovolí, a nemrkajícím plazím pohledem si prohlížím jeho tvář. No tak. Ty přece nechceš slyšet, co vím. Chceš... co vlastně chceš, člověče? |
| |
| Finback III Plaz se osmělil a přestal se vyhýbat mému pohledu, ovšem, tento počin mě paradoxně donutil uhnout – pohlédnout raději na ostatní spoutané. Jako by mimoděk si v duchu ještě zopakuji poslední větu, abych snad více rozuměl oné otázce, jež v ní byla skryta. "Nejsem si jistej, zda ste v pozici, kdy jsou otázky opravdu namístě," odpovím klidně, bez větších projevů emocí. "Já pomůžu vám... a vy potom posloužíte mě. Tak se uzavírají dohody, ne?" Schválně skončím řečnickou otázkou, přičemž letmo pohlédnul na falleenskou ženu, snad abych povrchním gestem demonstroval svá slova. Pak nechám Plaza napospas jeho vlastním myšlenkám a pomalu přejdu k ležící ženě, která mi už u lodi byla povědomá. A... teprve teď jsem si vzpomněl. Cassandra, lovkyně odměn. Viděl jsem ji na dvoře Jabby Hutta, když pro něho plnila nějakou práci. Křehká, málomluvná a proklatě ostrý výpad. Hmatem v oblasti zápěstí ji nejprve zkontroluji tep. ..."slabej!" Obratem ruku pustím a šáhnu jí pod kabát. Během chvíle vytáhnu jeden z nožů, jež žoldáci přehlédli, a které vydobyly její zajímavou pověst. "Pche! Vůbec mě nepřekvapuje, že to ti idioti přehlédli. Mohl to být ještě pěknej tanec. Nebyli totiž první, kdo ji podcenili. Břídilové!" Probleskne mi hlavou. Opatrně položím zvláštně tvarovanou bodnou zbraň na zem vedle sebe a Cassandru chytím oběma rukama za hlavu. "Je mi jedno co jste zač," začnu znova mluvit, tak nějak ke všem v místnosti, přičemž nespustím zrak z něžné dívčí tváře vražedkyně. "Dám vám zbraň a společně se dostanem k mé lodi, která je v Mos Espě. Poté tuhle zpropadenou planetu opustíme... a něco čím by jste mi mohli oplatit mou dobrosrdečnost taky najdem. Ale, nebudu lhát. Nebude to nic lehkého. Mám ještě pár trumfů, ale"... nedopovím. Raději navážu hned něčím jiným. "Raněných se musíme zbavit. Zdržovali by nás," prudce škubnu a nebohé lovkyni zlomím vaz. |
| |
| Finback III Plně jsem se věnoval zraněnému kel dorovi, ale nemohl jsem si nevšimnout, co Rubeen dělá. Raněných se musíme zbavit. Obrátím se na něj, otevřu ústa a zůstanu tak. Němě hledím na to, co se právě stalo. On ji... utratil. Zamrkám, polknu protesty a podívám se na své dva pacienty. Utratí je. Znovu se otočím na Rubeena. Dokážu ho zabít? Jsou tu fyzické i psychické překážky, jedna těžší než druhá. Je snazší cesta. Pevně chytnu Jalua za ruku, zavřu oči a soustředím se, snad jako bych ho chtěl probrat pouhou silou myšlenky. Pokusím se ho štípnout, profackovat. Podobně postupuji s Charismou. U obou si dávám pozor, abych jim neublížil. Jejich zranění jsou stále dost čerstvá, i když ošetřená. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvým úkolem bylo dosáhnout planety Tatooin v co nejkratší době, aby si kontaktovala tamní osádku. Jako podpora tvého úkolu ti byl přidělen kapitán Ridixs, který se svou jednotkou dorazil na planetu o něco dříve. Ridixs byl velitelem Pouštních ještěrů, ze čtvrtého praporu flotily admirála Trawna. Při cestě na Tatooin, který leží ve stejnojmenném systému, jsi se zdržela díky pochybnému pásu asteroidů. Tenhle na první pohled zdánlivý problém se nakonec stal fatálním. Dorazila si se zpožděním, což znamenalo, že si se musela vmísit do již běžících událostí. Jako špionka si se od svého informátora dozvěděla, že se do problému přidal Jabba Hutta - zdejší hlava podsvětí. Ten do celé záležitosti dosadil jednoho ze svých mužů, Rubeena Liensandera. Přitlačila jsi na informátora a ten ti podal určité informace, které tě ovšem moc neuklidnili. O Rubeenovi koluje několik málo historek, ale jde převážně o drby. Žádné záznamy se o něm nevedou. Podle všeho má výborný vojenský výcvik, dalo by se říci, že speciálních sil. Je excelentní téměř ve všech technikách boje a říká se o něm, že má málo lidských rysů, i když vypadá jako člověk. Pokusila si se najít informace v imperiální špionážní síti. Připojila si se skrze datapad, který u sebe nosíš, ale nedozvěděla si se skoro nic. Pokud prošel vojenským výcvikem, tak u Impéria to rozhodně nebylo. Jediné co si zjistila je, že se nechává najímat na různé úkoly, tedy jako žoldák, a v současnosti byl několikrát spatřen při plnění požadavků právě Jabby Hutta. Jednala si tedy instinktivně a při masakru v hangáru číslo sedm si stála na správné straně barikády. Dozvěděla si se, že Liensander přijímá novou posádku na svou loď. Takže jsi ho včas kontaktovala a přidala se k němu v přestrojení za žoldáka-lovkyni. Kapitán Ridixs byl zabit, ale postarala jsi se o to, aby tvůj cíl, Alexandr Conqaray přežil. Z celé jednotky nakonec přežili jen dva. Jeden čistokrevný Pouštní ještěr (Sandtrooper) a nepovedený projekt Alex. (Více informací si o něm můžeš zjistit přes své jméno na špionážní síti.) Od Vadera si dostala pouze jeho jméno, a rozkaz, že ho máš buď přivést a nebo zlikvidovat. V současné době jsi na Finbacku III, vznášedlu, které patří Huttovi. Liensander něco chystá. Nechal tě, aby si na vznášedlu umístila nálož, která má v pravý čas vyřadit loď z provozu. Učinila si tak a zrovna se vracíš k němu - neseš mu ovladač detonace a informaci od Dengara, že se blížíte k paláci Jabby Hutta. Rubeen je ve vězeňské místnosti společně s vězni, svým společníkem Yemgenem Koarem a žoldákem Dashem Lancerem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Závod s turbulencemi zrychlil a on cítil, jak mu srdce užuž puká, ale přece se vzpíral tlaku odporu. Snažil se zaostřit zrak, ale viděl skrze průzor je rozmazané, nesprávné a blednoucí barvy. Loď byla v koncích. Proletěla atmosférou a rychle se řítila k zemi. Možná by si ráda svému společníkovi pomohla, ať už je to kdokoliv, připojila se k jeho boji. Ale tvé ruce jsou nehybné, nemůžeš jimi vůbec pohnout. A právě v té chvíli se k tobě kopilot otočil. Casper. "Vzbuď se!" uchopily tě něčí ruce a otočili k sobě. On!? Je to ten Zabrak od žoldáků a je ověnčen bleděmodrou aurou a... ... Náhle si procitla, i když okamžik můžeš mít pocit, že ještě sníš. Jsi zpět ve vězeňské místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Závod s turbulencemi zrychlil a on cítil, jak mu srdce užuž puká, ale přece se vzpíral tlaku odporu. Snažil se zaostřit zrak, ale viděl skrze průzor je rozmazané, nesprávné a blednoucí barvy. Loď byla v koncích. Proletěla atmosférou a rychle se řítila k zemi. Možná by si rád svému společníkovi pomohl, ať už je to kdokoliv, připojil se k jeho boji, ale jsi slabý. Pokaždé, když ses chytil ovládání, tak tě neuvěřitelně bodlo v břiše. A právě v té chvíli se k tobě kopilot otočil. Tvůj předešlý pán, který ti dal volnost. "Vzbuď se!" uchopily tě něčí ruce a otočili k sobě. Co!? Nějaký Zabrak a je ověnčen bleděmodrou aurou a... ... Náhle si procitl, i když okamžik můžeš mít pocit, že ještě sníš. Jsi v nějaké vězeňské místnosti a plně při vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V rozhovoru, na skalním úpatí, tě odkázal na muže jménem Rubeen Liensander. Moc ti o něm neřekl, tedy, až na to co by si vědět měl. Bylo ti řečeno, že je úzce spjat s planetou, na kterou máš všechny dovést a díky němu se ti podaří navázat na práci, kterou Ghool započal. Tatooin je velice nehostinná planeta a to si zjistil velice záhy. Uprchlická loď tě dopravila do města zvaného Mos Espa, což je jedno ze dvou největších měst na planetě. Zbytek tvoří jen několik farmářských osad a asi 90% poušť. Chvíli jsi bloumal po ulicích a prošel si i pár kantýn, než se k tobě dostala zpráva o tom, že muž jménem Rubeen Liensader, svého času člověk pracující pro Jabbu Hutta, najímá lidi jako posádku na Warrior II – svou loď. Vyhledal jsi ho a tím si část svého poslání splnil. Vyčkávaje, zda se splní předpověď, že tě přivede k těm, kvůli kterým si vážil celou cestu. Netrvalo dlouho a dostal jsi první úkol. Liensander musel odcestovat do Mos Eisley (to druhé město) a ty si byl vyslán do paláce Jabby Hutta s přesnými instrukcemi. Poblíž paláce bude přichystán Bantha, pro možnost dopravy, a přikrývky. Banthové, tvorové obrovští čtyřnožci s dlouhou srstí, kteří mají navíc mohutné zahnuté rohy vzbuzující respekt. Jsou býložravci a na Tatooinu přežívají díky spásání řídké a chudičké vegetace rostoucí na povrchu nebo si vyhrabávají potravu ukrytou pod pískem. Díky své velikosti si banthové dokáží nashromáždit obrovské rezervy, které jim pak pomáhají přečkat třeba až měsíc bez jídla a vody. Obvykle se pohybují pomalu a působí lenivým dojmem, ale když to potřebují, dokáží se banthové pohybovat velmi rychle. Divocí banthové se zdržují ve stádech a k lidem obvykle chovají nedůvěru. Ale po ochočení si rychle zvykají a společnost jiných druhů jim nevadí. Maso těchto velikánů je využíváno pro jídlo a kožešina zase v oděvnictví. Z jejich rohů a kostí se pak vyrábějí nástroje a hračky pro děti. Známá urážka na Tatooinu je nazvat někoho "Žrádlem pro banthu" nebo v Huttštině "Bantha poodoo". Velmi pečlivě ti byla vysvětlena cesta do Rubeenovi osobní komnaty, kde by měl být Zani Katanga. O tvém příchodu asi nebude vědět. Má tam zajatce. Tvým úkolem bude dostat je oba do bezpečí. Do Mos Espy. Tedy, za pomoci Banthy přejít pár mil pouště a vyčkat ve onom městě. Soukromý Rubeenův pokoj si našel rychle. Zatím je všude klid. Jabba si užívá své moci v trůním sále, nic netušíc. A tak si opatrně vešel dovnitř. Komnata je asi středně velká. Má tvrdé lóže a vesměs obyčejnou výzdobu. Pískovcové zdi zdobí jen kůže banthů a pouštních krys. Jedno je jisté. Chybí zde Liensaderovi soukromé věci, což naznačuje plán v daleko širším rozměru. Na lóži, na velké houni, leží hodně zraněný muž a u něj stojí druhý. Něco si zapisuje a v samé práci si tě ještě nevšiml. |
| |
| Finback III Nesnažím se veliteli oponovat ohledně toho, zdali je moje pozice vhodná ke kladení otázek. Samozřejmě že je, a samozřejmě jsem si jistá, že bych mu to dokázala přijatelně zdůvodnit - kdyby byl ovšem ochoten si mé vysvětlení vyslechnout. Až do konce. A tím si jistá být nemůžu. Takticky se tedy uchyluji k mlčení, poslušně stojím na místě a vyčkávám. Zatímco žoldák se zabývá mladou Cassandrou, rozhlížím se pečlivě kolem. O okamžik později na sebe svým proslovem velitel opět strhne pozornost. A gesto, kterým celou promluvu zakončí, mi vyrazí dech. Obavy o to, jak to zapůsobilo na ostatní, mě ani v nejmenším netrápí - mám dost starostí sama se sebou. Zachvátí mě hned dvojí strach; ten druhý z toho, že mám jen velice málo času na to, abych nějak zvrátila vývoj situace. A to, že vyražený dech neznamená jen metaforu, ale skutečné problémy s nádechem, celkovou situaci nijak neulehčuje. Mechanicky - téměř bezmyšlenkovitě - dojdu k nehybně ležící Cassandře a dřepnu si vedle žoldáka, bok po boku. S hlavou nakloněnou k němu pak promluvím - dle mého názoru tak tiše, že jen mrtvá žena u našich nohou je dost blízko na to, aby mohla něco srozumitelného zaslechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Ysanne Barizaan pro Horečně přemýšlím, jak dál, a nepříjemně si uvědomuji vlastní bušící srdce. Opájet se vědomím, že dokážu na večírku přimět muže k tomu, co se mým nefalleenským přátelům všech pohlaví nemohlo povést, bývala kdysi zábava. Ale tohle je hra o život, a jestli teď muže nepřiměju... ke spolupráci, dost možná skončím s utrženou hlavou. "Charisma je potížistka, ale hádám, že právě někdo jako vy by byl schopen dostat z ní to nejlepší." Mé přirozené feromony by měly hrát ve prospěch podobných prohlášení, ale jedna příliš laciná lichotka by mohla zbourat celý plán. A to nemůžu připustit. Vychvalovat jen to, o čem si myslíš, že je pravda. A ne moc okatě. "Kel Dor býval pilotem, než ho zajali a udělali z něj otroka - když mu nabídnete možnost vrátit se k létání, je váš, bez jakýchkoliv potíží," pokračuji ve výčtu, aniž bych se přitom na jmenované vůbec podívala. "O imperiálovi se zničenou paží toho moc nevím - přirozeně," odmlku v řeči jen doplnit šklebem a míra ironie rázem by byla nesnesitelná, "nicméně musím vás varovat. Uvnitř je to z velké části stroj - nejspíš nějaká expeximentální říššká vylepšení, a -"...a tak by lámání vazu v jeho případě nemuselo dopadnout tak hladce. Pozor s tou ironií, Ysanne. Lidé uvažují jinak a není možné spoléhat tak dalece na jejich pochopení. "... nejsem si jistá, jestli je vůbec možné zlomit mu vaz," dodám nakonec a pohlédnu člověku do tváře. Jen na krátký okamžik, jen abych zachytila a chvíli udržela oční kontakt; žádné vyzývavé zírání z oka do oka. |
| |
| Finback III - vězeňská cela V konečcích prstů cítím mravenčení. Chci se pohnout, chci mu pomoci, ale nejde to... on mě mučí. Mučí mě tím, že mě nutí se na něj dívat. Jeho oči mě propalují a to hrozně bolí. Cítím jeho vůni, drahou kolínskou, na kterou si potrpěl. Jeden z mála... "Caspere." Skrze suché rty vyjde těžko znatelné slovo. Hlavou mi probleskne, co by se stalo, kdybychom tu loď neudrželi. Kdybych mu nepomohla. Viděli bysme se potom? Stalo by se to všechno? Zabili by ho? Zemřel by se mnou... Podvědomě zvednu ruku a konečky prstů se ho dotýkám. Usmívá se na mě svým podmanivým úsměvem, věnuje mi polibek a chce mě k sobě. Jenže prsty najednou začnou pálet. Podívám se na ně a ony mění barvu, kůže se z nich odloupává, maso odpadne a odhalí bělostnou kost. Chce se mi křičet, milenec mi mizí v dáli a moje srdce se právě roztrhalo. "Caspere, NE!" vykřiknu do ticha vězeňské cely. Srdce mi zběsile tluče a buší do hrudníku. Rozhlédnu se kolem sebe a tiše zakašlu. Uvědomím si, že to byl jen zlý sen. V momentě kdy se podívám na ruce. Byly lékařsky ošetřené a hojí se dobře. Ani moc nebolí. Nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Zbytek je tu taky Odvrátím od nich hlavu a zavřu oči. Snad ho ještě jednou uvidím. Neuvidím. Byla to špatná vzpomínka možná sen. Mlčím a už nic neříkám. Dle mého názoru jsem toho teď řekla dost. |
| |
| Finback III Přestože bych v tuto chvíli měl asi pracovat na výmluvě, která by mi mohla zachránit život, zvědavost přesunuje mou pozornost spíše na dění okolo. Konkrétně na rozhovor, který Ysanne vede s velitelem žoldáků. Vypadá to, že se ujala role vůdce té naší "skupinky" a když zazní slova svoboda, společníci a cesta z planety, veškerá má naděje se upne právě na Ysanne a její diplomatické dovednosti. Když jí navíc velitel rozepne pouta a dá zbraň, spadne mi obrovský kámen ze srdce. S úlevou vydechnu, zavřu oči a zakloním hlavu. Ano! Ano, ano, ano! Bude to dobré! Rozhovor ale pokračuje, takže oči zase otevřu a pohledem sleduju, jak se velitel věnuje Cassandře. V první chvíli mě nenapadne, že by mohl dělat něco jiného, než ji taky vysvobodit z pout. Když u ní ale najde nůž a uchopí její hlavu do dlaní, mrcha jménem pochybnost si zase najde cestu do mé mysli. A pak ta slova. "Raněných se musíme zbavit. Zdržovali by nás." Těch několik slov, z mého pohledu skoro neznatelný pohyb rukou a zvuk, který neslyším, ale mozek si to prasknutí domyslí mnohem hlasitěji, než kdybych seděl hned vedle ní. Mrtvolně zblednu a polije mě studený pot. Mimoděk se přitisknu na stěnu, jako bych doufal, že když se na ni budu tlačit dost dlouho, povolí a já jí propadnu někam pryč. Zatočí se mi v hlavě, nemůžu se nadechnout a mám pocit, že budu každou chvíli zvracet. Zvracet, křičet, brečet, škemrat. Nic z toho ale neudělám - zřejmě pud sebezáchovy potlačil všechno, co by na mě mohlo upozornit. Zatlačím slzy, které mi vyhrkly do očí, ale nedokážu odtrhnout zrak od další osoby, která dnes v mé blízkosti přišla o život. Ne, neznal jsem ji - ale přesto... Až když Ysanne k mrtvé poklekne a zacloní mi tak výhled, pohnu hlavou a začnu zírat na nesmírně zajímavou podlahu. Sobecky mě napadne, jak obrovské štěstí mám, že nejsem raněný - teda až na ten zub. Ale co Jalu? Hrkne ve mně a rychle na něj pohlédnu. Dýchá, ale to je vše. Bude to tomu vrahovi stačit, aby ho ušetřil? "Raněných se musíme zbavit. Zdržovali by nás." |
| |
| Finback III - vězeňská cela Hodně dlouhou chvíli si nevšímám okolí a ignoruji poznámky o "impériu". Ať si myslí co chtějí, je to pořád lepší, než kdyby znali pravdu. Až mě s tím donutí seknout poslední z brilantních nápadů pana Liesandera. Když se místností ozve zvuk lámané páteře, nezalapám po dechu jako většina ostatních... zbývá toho už jen málo, co by mě u lidí dokázalo negativně překvapit. Snad si jen odfrknu a znechuceně zkřivím rty. Co by člověk taky čekal, když ho zajme tlupa žoldácké spodiny, které vede hodně zfetovaný maník pobíhající kolem s odjištěným blasterem? Liesandre, Liesandre, já - nic proti principu. Ale zabíjet hezké mladé holky... z toho jsem nikdy neměl dobrý pocit. Ty byly vždycky vzácné zboží, ať už jsem byl ve kterémkoliv koutě vesmíru. Jako protiklad k šeredným pobudům tvého typu, kterých je všude stejně plno a dělají potíže na počkání. "Dost," vyhlásím otráveně a postavím se. "Liesandere, s tím odchodem... pro jednou (A rěkl bych, že docela výjimečně. Ten výběr podřízených!) se tvá intuice strefila. Tattooine je horká půda, a za několik desítek hodin bude přímo hořet." Odmlčím se. Jen doufám, že vůdce žoldáků je po svém sedativovém tripu ještě pořád ve stavu, aby mohl myslet. Stabilně zrovna nepůsobí. "Pokud jde o tu loď v Mos Espě, rád ti pomohu, i později, dokud nebudem hodně daleko od této zatracené hroudy písku. Ale jestli s tím nezačneš hned, tak si můžeš rovnou přivázat rancora o koule - času je nejspíš o hodně méně, než si myslíš." Pořád se ale nemůžu zbavit dojmu, že toho času je jestě dost. Nemohl jsem alespoň počkat, jestli Liesander nevyléčí Cassandrinou metodou i toho kel'doriánského otrapu? |
| |
| Finback III Hlavinku, teď již mrtvé dívky, šetrně položím, aby nakonec spočinula v přirozené poloze. Navíc jí složím ruce na prsa, velice pomalu, protože zároveň pečlivě naslouchám ševelu plazí ženy, jež mi šeptá do ucha své představy. Falleenka ma na mě špatný vliv "...proč jí vůbec poslouchám?" Děsí mě představa kam by tahle cesta mohla dospět. "Musím to uzavřít!" Zahledím se na ležící dýku, která osiřele leží na podlaze mezí falleenskou našeptávačkou a mnou. Zpět mě přivede až výkřik ženy, Charismy. Rychle seberu dýku a postavím se. Dívám se dost neurčitě do prostoru, jako by zaujatý něčím co je ve vzduchu. "Možná převáží tu trochu nepohodlí?" Zopakuji plazí slova s ironickým nádechem – nepodívám se na ni. Vůbec se netajím tím, že tenhle názor je naprostá hloupost. Takhle myslí někdo, kdo si vytvořil příliš hluboké citové vazby. "To určitě," přihodím. Mluvil bych dál, ale do řeči mi nečekaně skočil jeden z imperiálů. Během jeho slov se na má tváři střídaly všemožné pocity. "Ale!?" Křiknu udiveně na vojáka v civilu. "Co tě pálí, vojáku? Ty ani netušíš jak horká půda teprve bude." Cassandřinu dýku jsem pevně stisknul v pěsti až mi zbělaly klouby. Cukání v loktu mě navádí, abych sáhnul po blasteru. "To JÁ nechal zbytečně postřílet velkou část tlustokožcových lidí, aby se dalo snadněji prostřílet ven. Nebylo to těžké. Stačilo hodit kost a smečka se na ní vrhla. A... to JÁ podrazil Jabbu a rozhodl se neplnit jeho rozkazy. To MĚ kšefty s ním přestaly bavit... JÁ si všechno budu muset vyžrat a Mě budou v případě neúspěchu žrát mrchožrouti v poušti." Myslím, že kdyby měl ten sviňák příležitost, tak by mě odprásknul. Vidím mu to na očích. Koneckonců, já bych to udělal taky, ale on jediný z vězňů, mi může pomoci k lodi. Je mi to proti vůli, ale teď ho potřebuju. "Zvláštní imperiále... Hm. Bojíš se? Čeho? Toho, že ti tví nadřízení nepomohou... nebo naopak, že velice rádi za tvé tělo zaplatí?" Nakousnu provokativně a otočím se na Dashe. "Sundej jim pouta a dej zbraně. Od teď se od nich nehneš," kývnu jejich směrem hlavou. "Ty!" Ukážu na muže v růžovém. "Postarej se o tu Charismu. Pokud budete pomalí, chcípnete. Žádný ohledy," dodám a zamířím k ležícímu Kel Dorovi. Pozorně zkoumám jeho zranění, už při chůzi. "Yemgene, nikdo ho nosit nebude. Zab ho! Způsob nechám na tobě." Zabrak je jediný na koho se při udílení rozkazu nepodívám. Jen mimoděk skousnu ret. Pak se otočím tak nějak ke všem. "Čekáme na signál - kde je ten druhéj plaz. Ksakru!" |
| |
| Finback III Překvapeně vzhlédnu. Mám zabíjet? Bezbranné zajatce? Pacienty? Polknu a podívám se na další zajatce. Zabili by je, kdybych to po nich chtěl? Můžu jim věřit, že by spíš než mě zabili svého parťáka? Kousnu se do rtu, opřu se kolenem o zajatcovu hruď a sevřu jeho krk. Palce přitlačím na tepny a se zavřenýma očima jej pomalu uvádím do bezvědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Yemgen Koar pro Ani tentokrát se nejedná o prosté tisknutí tepen, využívám i sílu. Soustředím se na tlukot Kel Dorova srdce. Trochu mě mate, že je jen jedno, ale tím je to vlastně snazší. Přestávám dumat nad složitostí vraždy a provedu ji. Zpomalím tep, pak uvedu mozek do hlubšího spánku a navodím přirozenou smrt. Žádná bolest. |
| |
| Finback III Všechno se vyvíjí správným směrem a já už se pomalu chystám na ulehčené vydechnutí, když v tom kouzlo okamžiku zpřetrhá Charismino vřísknutí. Vyleká mě to, a než se stihnu vzpamatovat a pokusit se o nápravu vzniklé škody, moje pracně vybudované záchytné body jsou pryč. Neuvěřitelné, jak dokáže hatit šance na záchranu, i když je polomrtvá, vrhnu po ženě nasupený pohled - poslední záchvěv vzteku před pádem do malomyslnosti. Vím, že bych měla dávat pozor, co kdo a jakým způsobem říká a snažit se přitom zachránit alespoň to málo, co zachránit půjde; jen stěží se mi ale daří přimět mysl k tomu, aby se věnovala přítomnosti. Když velitel žoldáků vynese ortel nad Jaluem, je to velkým dílem už jen setrvačnost, jakási fanatická potřeba držet se vlastních zásad a chránit život do posledního momentu, která mě nutí jednat - víra, že takové počínání má nějaký smysl či význam, zůstala opuštěna kdesi po cestě k tomuto okamžiku. "O Kel Dora se můžu postarat já," odvážím se namítnout do ticha nastalého po právě udělených rozkazech. Nedovedu si představit, že bych měla nemohoucího Jalua vláčet skrze divoké eskapády, které nás dozajista v nejbližších hodinách čekají - ale Arutha to za daných podmínek s Charismou nebude mít o moc jednodušší. Několika rozvážnými kroky přistoupím k bezvládnému Keldorianovi. "Nezabíjejte ho. Než tahle loď přistane, bude chodit po vlastních," prohlásím tak sebevědomě, jak jen to při vědomí Jaluova několikanásobného zranění jde. I kdybych do něj měla naprat všechny stimulanty, co na téhle lodi jsou... "Nebude zdržovat." Dokud mluvím, dívám se veliteli žoldáků do tváře; mlčky se ale dál dívat nevydržím. Sklouznu pohledem k Zabrakovi pode mnou a s nepříjemným chvěním v žaludku - ach ano, chvění v žaludku, za víc už cizí smrt nestojí - čekám na odpověď. Jestli vůbec nějakou dostanu. |
| |
| Finback III Zarazím se, když se Faleenka nabídne jako pečovatelka o Kel Dora. Mezidruhová pomoc. To nesmím zkazit. Otevřu oči, zhluboka se nadechnu a povolím sevření na tepnách. Položím pacientovi dva prsty na čelo, něco zamručím a po chvíli se mu znovu prohloubí dech. Vzhlédnu k jeho zachránkyni. „Zodpovídáš za něj. Začnete nás zpomalovat, zemřete.“ Když jsem ji takto motivoval, zvednu se a opřu se o stěnu. Mám hodně o čem přemýšlet. O současnosti, o sobě, o budoucnosti. |
| |
 | Finback III Probudím se a spadne mi helma. A sakra... ale... kde to vlastně jsem? Jak jsem se tady ocitnul? A kde je zbytek jednotky? Pokusím se posadit... au... co to sakra se mnou je... strašně to bolí... možná mám zlomené žebro... i když asi ne... ale co se tady vlastně děje? Podívám se na ruce. Jsou spoutané energo pouty... A taky mám pořád uniformu Sandtrooperů s označením Druhého technika Pouštních Ještěrů... A sakra, to nebude dobrý... a k tomu to tetování... počkat, kde mám helmu? , rozhlédnu se kolem sebe... helma leží na zemi... Pokusím se ji zvednout, ale se spoutanýma rukama to moc nejde... ovšem nakonec se mi to podaří. Podívám se na tu svou už značně omlácenou a od písku odřenou helmu a pokusím se ji otřít o nějakou látku poblíž... Pak se zeptám: ,, Kde to sakra jsem? A jak jsem se sem dostal? A co se stalo s mojí jednotkou?.... " Sklidím divné pohledy okolí.. a radši zmlknu. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Kromě slabého zvuku dveří, ještě jaksi něčím ztlumeného, nebylo ale nic slyšet. Buď se vám to tedy oběma jen zdálo, nebo ten neznámí chodí neuvěřitelně neslyšně. Mou přítomnost v místnosti mé kroky neohlásily, proto jsem na sebe po chvíli prohlížení si místnosti, upozornil tichým odkašláním. Když se po tom zvuku podíváte, vidíte vyššího světlovlasého muže středních let. Má příjemnou tvář s velmi pečlivě pěstěvým, kupodivu tmavým, krátkým vousem a pod nosem pečlivě upravený knír. Vypadal by jako kovboj.....typický muž dávného pozemského divokého západu, s ošlehanou tváří a občas s dýmkou v ústech, téměř neodlučitelný od věrného koně.......kdyby z něj přes věechnu tu lacinou fasádu drsného tvrdého koňáka, nevyzařoval jistý mír a klid.....a nesporné charisma. Oblečen jsem v obyčejné košili a stejně obyčejných kožených kalhotách, zastrčených dole do pohodlně vypadajících vysokých bot. Oblečení vypadá, že je spíše zánovní, nežli nové. I boty lecos pamatují. Ale kupodivu to mému zjevu nijak neubírá na celkové důstojnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Kromě slabého zvuku dveří, ještě jaksi něčím ztlumeného, nebylo ale nic slyšet. Buď se vám to tedy oběma jen zdálo, nebo ten neznámí chodí neuvěřitelně neslyšně. Mou přítomnost v místnosti mé kroky neohlásily, proto jsem na sebe po chvíli prohlížení si místnosti, upozornil tichým odkašláním. Když se po tom zvuku podíváte, vidíte vyššího světlovlasého muže středních let. Má příjemnou tvář s velmi pečlivě pěstěvým, kupodivu tmavým, krátkým vousem a pod nosem pečlivě upravený knír. Vypadal by jako kovboj.....typický muž dávného pozemského divokého západu, s ošlehanou tváří a občas s dýmkou v ústech, téměř neodlučitelný od věrného koně.......kdyby z něj přes věechnu tu lacinou fasádu drsného tvrdého koňáka, nevyzařoval jistý mír a klid.....a nesporné charisma. Oblečen jsem v obyčejné košili a stejně obyčejných kožených kalhotách, zastrčených dole do pohodlně vypadajících vysokých bot. Oblečení vypadá, že je spíše zánovní, nežli nové. I boty lecos pamatují. Ale kupodivu to mému zjevu nijak neubírá na celkové důstojnosti. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro Podívam se na něj svýma různobarevnýma očima ( jedno zelený a druhý modrý ) a levou rukou si odhrnu ze snědého ( skoro s nádechem oranžové ) obličeje svoje bílé vlasy, ta ruka ale není byčejná je totiž z kybernetické slytiny a je tedy umělá. Dívam se na toho co přišel a snažim se odhadnout co chystá udělat, pak ale promluvym: ,,Zdravym ja sem Zani, Doktor Zani. A vy ste kdo?" řeknu mírně chraplavym hlasem |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro Podívam se na něj svýma různobarevnýma očima ( jedno zelený a druhý modrý ) a levou rukou si odhrnu ze snědého ( skoro s nádechem oranžové ) obličeje svoje bílé vlasy, ta ruka ale není byčejná je totiž z kybernetické slytiny a je tedy umělá. Dívam se na toho co přišel a snažim se odhadnout co chystá udělat, pak ale promluvym: ,,Zdravym ja sem Zani, Doktor Zani. A vy ste kdo?" řeknu mírně chraplavym hlasem |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Udělám jeden krok vice do místmosti a tam zůstanu stát. Ani moc blízko k doktoru Zanimu a jeho pacientovi, ani příliš daleko. Dodržuji, dá se říci, pravidly slušného chování vymezenou vzdálenost. "Dobrý den, pane doktore." Promluvím a můj hlas je sytý, hluboký, s příjemným hladivým podtónem někoho vzdělaného a, minimálně cvičeného v umění slova. Jako je v mé postavě cosi tajemě charismatického, poutá posluchače stejným tajemnem i můj hlas. "Mé jméno je Dean Vest. A jsem pouhým poslem, pověřeným panem Rubeenem Liensanderem, abych vás a vašeho pacienta, dopravil bezpečně do Mos Espa." |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Udělám jeden krok vice do místmosti a tam zůstanu stát. Ani moc blízko k doktoru Zanimu a jeho pacientovi, ani příliš daleko. Dodržuji, dá se říci, pravidly slušného chování vymezenou vzdálenost. "Dobrý den, pane doktore." Promluvím a můj hlas je sytý, hluboký, s příjemným hladivým podtónem někoho vzdělaného a, minimálně cvičeného v umění slova. Jako je v mé postavě cosi tajemě charismatického, poutá posluchače stejným tajemnem i můj hlas. "Mé jméno je Dean Vest. A jsem pouhým poslem, pověřeným panem Rubeenem Liensanderem, abych vás a vašeho pacienta, dopravil bezpečně do Mos Espa." |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro A já jsem..........Muž, který viděl příliš strachu a utrpení a příliš často pohřbíval své přátele, aby se zde, v této místnosti, bál cizince, byť jiné rasy, kterého nezná a který jej zatím nijak neohrozil." Odpovím hlasem ztlumeným v hlasitý šepot. "Raději pojďme, pánové, nepředpokládám, že nám Jabba Hut dá mnoho času na další konverzaci. Mluvit, můžeme potom. Teď jsou přednější činy, nežli slova." |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro A já jsem..........Muž, který viděl příliš strachu a utrpení a příliš často pohřbíval své přátele, aby se zde, v této místnosti, bál cizince, byť jiné rasy, kterého nezná a který jej zatím nijak neohrozil." Odpovím hlasem ztlumeným v hlasitý šepot. "Raději pojďme, pánové, nepředpokládám, že nám Jabba Hut dá mnoho času na další konverzaci. Mluvit, můžeme potom. Teď jsou přednější činy, nežli slova." |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Pan Liensander si byl vědom přítomnosti zraněného a postaral se nám o dopravu. Venku na nás čeká jeden z těch místních tvorů, na kterých zde lidé jezdí......Banthy se jim, říká, tuším." A raději vezmu opatrně kus cesty zraněného sám. "Ponesu jej. Vy jděte první." Říkám a ač to není vyjádřeno coby rozkaz, zní to, jako že vím, co dělám a proč. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Pan Liensander si byl vědom přítomnosti zraněného a postaral se nám o dopravu. Venku na nás čeká jeden z těch místních tvorů, na kterých zde lidé jezdí......Banthy se jim, říká, tuším." A raději vezmu opatrně kus cesty zraněného sám. "Ponesu jej. Vy jděte první." Říkám a ač to není vyjádřeno coby rozkaz, zní to, jako že vím, co dělám a proč. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Je to nejkratší cesta. Nejménš frekventovaná. "Na druhou stranu je k obslouze nosítek třeba dvou a někdo přece musí otevírat dveře. A byli by jsme nápadní." |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Je to nejkratší cesta. Nejménš frekventovaná. "Na druhou stranu je k obslouze nosítek třeba dvou a někdo přece musí otevírat dveře. A byli by jsme nápadní." |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,Kde že máte schovaný ty transportní zvířata?" zeptám se ještě. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,Kde že máte schovaný ty transportní zvířata?" zeptám se ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Proč jste to neřekl dříve, pane doktore?" Táži se s povzdechem. "Kde tu taková nosítka máte?" Jestli je to tak, jak doktor Zani říká, asi jsem byl pryč příliš dlouho. Nicméně usnadnilo by to přepravu zraněného. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Proč jste to neřekl dříve, pane doktore?" Táži se s povzdechem. "Kde tu taková nosítka máte?" Jestli je to tak, jak doktor Zani říká, asi jsem byl pryč příliš dlouho. Nicméně usnadnilo by to přepravu zraněného. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Tudy doktore." Nasměruji jej ke dveřím vedoucím ven. Akorát včas, bleskne mi hlavou . Z chodby za námi je totiž v dálce slyšet kroky. A těžko říci, kdo to může být. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Tudy doktore." Nasměruji jej ke dveřím vedoucím ven. Akorát včas, bleskne mi hlavou . Z chodby za námi je totiž v dálce slyšet kroky. A těžko říci, kdo to může být. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sotva se s neodmyslitelným syčením zavřely tlakové dveře, museli jste vyrazit. Jste na horké půdě – jediné štěstí je, že po Mhegasovi zatím nikdo nepátrá. Dean se chytil průvodcovského žezla a jde mu to výborně. Podstatou je držet se ve stínech a neprozradit se. Dean Vest dokáže s naprostou přesností odhadovat pohyb osob v chodbách. Proto postupujete zatím nezpozorování. Nicméně, jde to pomalu. I když je Zani urostlý, tak tělo Mhegase se časem pronese. Doktor musí šetřit síly a občas svým zádům ulevit. Raněný vězeň je stále v jakémsi stavu apatie. Dokáže omezeně vnímat, ale nesnaží se o žádnou formu komunikace – prošel si asi peklem. Co čert nechtěl, šlo to příliš snadno, a tak bylo otázkou času, kdy narazíte na překážku. Dean stačil v poslední chvíli přítomně strčit doktora, s vězněm na zádech, do tmavého výklenku (tak 2x2m). Stoupl si tam pochopitelně také. V cestě vám teď stojí skupinka dvou Gammoreanů, kteří si chrochtavými a kvičivými zvuky něco horečně vysvětlují. Nejdou obejít a jsou přesně vaším směrem. Buď budete muset počkat nebo se jich nějak zbavit.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sotva se s neodmyslitelným syčením zavřely tlakové dveře, museli jste vyrazit. Jste na horké půdě – jediné štěstí je, že po Mhegasovi zatím nikdo nepátrá. Dean se chytil průvodcovského žezla a jde mu to výborně. Podstatou je držet se ve stínech a neprozradit se. Dean Vest dokáže s naprostou přesností odhadovat pohyb osob v chodbách. Proto postupujete zatím nezpozorování. Nicméně, jde to pomalu. I když je Zani urostlý, tak tělo Mhegase se časem pronese. Doktor musí šetřit síly a občas svým zádům ulevit. Raněný vězeň je stále v jakémsi stavu apatie. Dokáže omezeně vnímat, ale nesnaží se o žádnou formu komunikace – prošel si asi peklem. Co čert nechtěl, šlo to příliš snadno, a tak bylo otázkou času, kdy narazíte na překážku. Dean stačil v poslední chvíli přítomně strčit doktora, s vězněm na zádech, do tmavého výklenku (tak 2x2m). Stoupl si tam pochopitelně také. V cestě vám teď stojí skupinka dvou Gammoreanů, kteří si chrochtavými a kvičivými zvuky něco horečně vysvětlují. Nejdou obejít a jsou přesně vaším směrem. Buď budete muset počkat nebo se jich nějak zbavit.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sotva se s neodmyslitelným syčením zavřely tlakové dveře, museli jste vyrazit. Jste na horké půdě – jediné štěstí je, že po Mhegasovi zatím nikdo nepátrá. Dean se chytil průvodcovského žezla a jde mu to výborně. Podstatou je držet se ve stínech a neprozradit se. Dean Vest dokáže s naprostou přesností odhadovat pohyb osob v chodbách. Proto postupujete zatím nezpozorování. Nicméně, jde to pomalu. I když je Zani urostlý, tak tělo Mhegase se časem pronese. Doktor musí šetřit síly a občas svým zádům ulevit. Raněný vězeň je stále v jakémsi stavu apatie. Dokáže omezeně vnímat, ale nesnaží se o žádnou formu komunikace – prošel si asi peklem. Co čert nechtěl, šlo to příliš snadno, a tak bylo otázkou času, kdy narazíte na překážku. Dean stačil v poslední chvíli přítomně strčit doktora, s vězněm na zádech, do tmavého výklenku (tak 2x2m). Stoupl si tam pochopitelně také. V cestě vám teď stojí skupinka dvou Gammoreanů, kteří si chrochtavými a kvičivými zvuky něco horečně vysvětlují. Nejdou obejít a jsou přesně vaším směrem. Buď budete muset počkat nebo se jich nějak zbavit.
|
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Vím, jak se taková nosítka dělají. Byl jsem teď jistou dobu na planetě, kde dosud řijí kovbojové a indiáni. Jen s těmi klacky to bude asi problém, doktore. V poušti se špatně shánějí." |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Vím, jak se taková nosítka dělají. Byl jsem teď jistou dobu na planetě, kde dosud řijí kovbojové a indiáni. Jen s těmi klacky to bude asi problém, doktore. V poušti se špatně shánějí." |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro S nebývalou silou jsem tedy okamžitě hmátl po doktorově rameni a opatrně jej nasměroval do nejbližšího výklenku, kam jsem zapadl ihned za ním. Je zde málo místa, ale na jiné řešení te´d zatím není čas. Po chvíli jako by mě cosi napadlo. "Zůstaňte tu, doktore." Obrátim se na něj šeptaje. "Za žádnou cenu nevylézejte, byť by jste slyšel cokoliv." A než může zaprotestovat, vyloupnu se z výklenku a dvěma dlouhými kroky se mu ztratím z dohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro S nebývalou silou jsem tedy okamžitě hmátl po doktorově rameni a opatrně jej nasměroval do nejbližšího výklenku, kam jsem zapadl ihned za ním. Je zde málo místa, ale na jiné řešení te´d zatím není čas. Po chvíli jako by mě cosi napadlo. "Zůstaňte tu, doktore." Obrátim se na něj šeptaje. "Za žádnou cenu nevylézejte, byť by jste slyšel cokoliv." A než může zaprotestovat, vyloupnu se z výklenku a dvěma dlouhými kroky se mu ztratím z dohledu. |
| |
| -, Arutha Milles, Jalu Renkar, Ysanne Barizaan, Yemgen Koar, Rubeen Liensander, Alex Conqaray, Sia-Lan Antares, Charisma Deela ,- Už jen krůček chyběl Kel Dorovi, aby mohl vkročit na druhý břeh. Poplašený zásah Ysanne mu ovšem věčný odpočinek zatím překazil. Zabrak Jalua nakonec pustil a jeho krev tak začala znova proudit. Není na tom sice dobře, ale je stabilizovaný – nicméně, břemeno to určitě bude a Falleenka má co dělat, zvláště, když jí nikdo nepomůže. Snědá pašeračka, zřejmě vysílena zraněním, tiše odpočívá. Možná nad tím teď nemá cenu tolik uvažovat, ale jak se jí vlastně povedlo probudit - přes všechna ta sedativa? Něco jí vytrhlo ze spáru snů. Tělo sice tolik neposlouchá, jako by hybenovalo, ale mysl je bystrá a plně přítomná. Možná jde o nějakou speciální techniku léčby. Zabrak je velice tajemná osoba. Arutha prozatím zaraženě sedí kus dál od Charismy. To, že by se měl o ni starat se mu asi nepozdává, zvláště, když půjde o jeho život. Zvláštní jak se situace ve vězeňské ubikaci rychle změnila. Donedávna tu byli žoldáci a vězni. Teď se ovšem obě skupiny začínají mísit a vniká různorodá společnost. Je tady Zabrak klečící u Kel Dora za dohledu Falleenky, pak ležící mulatka a nějaký chlápek v růžové kombinéze, dva vojáci Říše, zamyšlený velitel žoldáků... a? Dál nikdo. Dash Lancer zmizel. Asi se vytratil během hovoru. Není složité uhádnout kam spěchal. Bude horko. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro ohlédnu se krátce, zda doktor opravdu zůstal zcela ukryt. Jestli ho, náhodou, nenapadlo vyhlédnout a dívat se. Když jsem dostatečně přesvědčen, že se opravdu nekouká a zároveň je v bezpečí, poprvé po dlouhé době se plnně soustředím a nechám v sobě proudit Sílu. A pak.....dříve, než si ti dva stihnou uvědomit, co se s nimi přesně děje.......lehce pozvednu pravou paži. Ne příliš prudce ani pomalu, zvolna. A nechám Sílu proudit skrze ni k těm dvěma. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Oni nejsou moc chytří. Na mysli ztratili, ale vykompenzovalo se to na síle. Však pro ně bylo už pozdě. Pomocí síly si je chytil do pevného stisku - neviditelná ruka moci jim obklopila hrdla, začali se dusit. Zoufalé pokusy chytit škrtidlo byly zbytečné. Sledoval jsi odcházející život z očí svých protivníků. Oni opravdu nejsou moc chytří a tak to dopadlo jediným možným způsobem. Mrtvá těla strážců se zhroutila na podlahu. Tvůj čin, ale není chválihodný. Během aktu si cítil velkou moc a zároveň slyšel výkřiky i prosby, které ti lítali kolem uší, ač jsi neviděl nikoho, komu by patřily. Vize tvých mistrů jak odvrací zrak. Neovládl jsi svou velkou moc a to narušilo tvou sílu. Už to nikdy nebude jako dřív. Nástroje zkázy patří mezi zbraně posluhovačů temné strany. A ty jsi zvolil tu nejsnazší cestu. Můžete pokračovat. Cesta je volná. Technicka: Přiště napiš přesně co chceš dělat. Skrze poštu vím, že si používal škrcení. Používání síly není jen tak. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kdo ví co to mělo znamenat? Hned na to jsi zaslechl dvě dunivé žuchnutí, a pak zase ticho, ani Gammoreánci už nekvičí a nechrochtají. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Proto jsem se pokusil sevření uvolnit dříve. Zklamal jsem. Plyne mi myslí. Zklamal své mistry, své druhy.......sám sebe. Kdo jsem já, že jsem mohl jen tak vzít život? Ztvrdlo mi snad v té divočině srdce na kámen? Změnil jsem se. Proč. Stojím tu teď a prázdným pohledem plným žalu hledím na dílo zkázy. Na své dílo. Neschopen slova. Pohybu. Jen tu stojím a přeji si nahradit jejich život svým. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Pojďte doktore, musíme jít." Vyzval jsem je. Prosté dvě věty. Nic víc. A přesto znějí jinak, než to co mě kdydoktor slyšel říci. Hlas mám stále stejný, ale najednou plný zvláštního smutku. A když vyrazíme, nesnažím se už krýt. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Pojďte doktore, musíme jít." Vyzval jsem je. Prosté dvě věty. Nic víc. A přesto znějí jinak, než to co mě kdydoktor slyšel říci. Hlas mám stále stejný, ale najednou plný zvláštního smutku. A když vyrazíme, nesnažím se už krýt. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,Co to bylo? Dvě těla padly bez jakéhokoliv předchozího zvuku boje. Co je to?" řeknu už trochu nejistě protože sice pro to mám svoji teörii, ale zajimala by mě spíš praxe. I s tělem vyrazim oět za průvodcem a cestou si prohlídnu i dvě padlý těla. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,Co to bylo? Dvě těla padly bez jakéhokoliv předchozího zvuku boje. Co je to?" řeknu už trochu nejistě protože sice pro to mám svoji teörii, ale zajimala by mě spíš praxe. I s tělem vyrazim oět za průvodcem a cestou si prohlídnu i dvě padlý těla. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Nechtějte znát víc, prosím." Odpovím aniž bych se ohlédl. Ten zraněný musí doktora tížit. Pokouším se obrátit své myšlenky jinam. Ale pořád se vracejí. Jak ale pomoci? Kdysi jsem to uměl. Přemýšlím. Ale kdysi jsi také nepoužíval Sílu k zabíjení. Vrátí mi můj vnitřní hlas s krutou neúprosností. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Nechtějte znát víc, prosím." Odpovím aniž bych se ohlédl. Ten zraněný musí doktora tížit. Pokouším se obrátit své myšlenky jinam. Ale pořád se vracejí. Jak ale pomoci? Kdysi jsem to uměl. Přemýšlím. Ale kdysi jsi také nepoužíval Sílu k zabíjení. Vrátí mi můj vnitřní hlas s krutou neúprosností. |
| |
| Finback III Čekám velitelovo úsečné odmítnutí mé žádosti každým okamžikem; jak okamžiky míjejí a odmítnutí nepřichází, jsem čím dál tím nervóznější. Opatrně pohlédnu na Zabraka pod sebou. To, co předvedl s Jaluem nemá daleko ke kouzelnickým trikům - i když by mě za jiných okolností nesmírně zajímalo, o co vlastně šlo, tady a teď se neodvažuji takovou myšlenkou zdržovat. Ošetřovatelův verdikt zůstává prozatím nezpochybněn. V duchu se ale stejně připravuji na to, že sotva podniknu první kroky pro Jaluovu záchranu, někdo z žoldáků mi další postup s chutí zatrhne. Opatrně se sesunu ke Kel Dorovi, do kleku, na místo, které Zabrak po svém varování uvolnil. Mimoděk mě napadne, že je téměř tak blízko jako předtím velitel žoldáků; nezbývá mi než doufat, že se jeho reakce nevyvine stejným směrem. Možná by bylo bývalo lepší si triky odpustit... "Můžete mi poskytnout nějaké stimulanty?" obrátím se na medika opřeného o stěnu. "A nějaké infúzní jednotky? Alespoň na zvednutí tlaku, náhražku keldorianské krve tu zřejmě nemá smysl shánět... Prosím?" dodám nakonec, když si uvědomím, že jsem se možná ponořila do řešení zdravotní stránky problému příliš zbrkle. Zabrak přede mnou je z celé nepřátelské posádky momentálně nejblíže tomu, co bych snad mohla považovat za spojence. Jestli mi teď nepomůže on... Jen krátce studuji jeho tvář, než se skloním k podrobnějšímu prozkoumání Jaluova stavu - ten postoj až příliš připomínal prosebné vzhlížení a k tomu se rozhodně nechystám uchylovat. |
| |
| Finback III Velitel na někoho něco křičí, ale já jsem myšlenkami trochu jinde. Nevydržel jsem jen tak zírat na podlahu - přestože mi cloní Ysanne, vrátil jsem se zrakem zpět na mrtvou Cassandru. Není to sice (bohužel) první člověk, kterého jsem dnes poznal a který už nežije, ale způsob její smrti byl na mě až příliš děsivý. To chladnokrevné škubnutí rukou ve mě něco změnilo. Nevím, co přesně, ale na některé věci už se nikdy nebudu dívat stejně. Ten pohled mě každopádně bude děsit ještě hodně dlouho. Její vrah, přestože nám nezraněným slibuje pomoc, v mých očích klesnul na naprosté společenské dno. Jak mohl něco takového udělat? Ani nemrknul, sakra, prostě ji zabil! Narůstající vztek mě začíná vracet do reality. Nejen pouta, ale i pud sebezáchovy mě teď drží na zemi - jinak bych asi do svalnatého žoldáka začal pateticky bít pěstmi, dokud by neukončil můj život tak, jako ten Cassandřin. Nikdy jsem se necítil jako pán svého osudu, nebo jsem nad tím alespoň nikdy neuvažoval. Ale teď jsem vzteky bez sebe z toho, že osudu poručit nemůžu a jsem jím vláčen přes imaginární minové pole. Stačí, aby mě zavlekl pár centimetrů špatným směrem...a končím. Zírám na velitele a pohledem ho vraždím tak, jako on zabil tu holku. V tu chvíli se na mě ale otočí a já sebou leknutím škubnu. A je konec... probleskne mi hlavou. Osud mě táhne směrem na minu. Naštěstí se pletu, i když rozkaz, který jsem dostal, taky není žádná výhra. Ale pořád lepší, než kdyby mi vzal hlavu do dlaní a... K čertu s ním! Kývnu na znamení, že rozumím a otočím se na Charismu. Vypadá, že je na tom líp. Ale jestli ji budu muset nést...jsme mrtví oba dva. Někdo ze zajatců něco pronesl, ale já ho nevnímám. Chvíli vyčkávám, co bude teď, ale nikdo se nemá k tomu, aby mě osvobodil z pout. Proto usoudím, že bych měl raději alespoň předstírat, že se o svou svěřenkyni starám. Útěchou mi je, že ona bude z mého úkolu mít stejnou radost, jako já. Bohužel, nemůžeme si vybírat. Podél zdi se pomalu začnu plazit k Charismě. Pouta mi překážejí, ale obavyo život mě ženou dopředu. Když se dostanu až k ní, začnu mluvit. Tlumeně - pořád na sebe nechci poutat pozornost, i když už je jasné, že neviditelný skutečně nejsem. "Jak se cítíš? Mám tě teď na starost. Já...nejsem doktor, sakra. Můžeš hýbat nohama?" Pak si uvědomím, že jsem si odpustil jakékoliv sarkastické poznámky. Když ale vidím, v jakém je stavu, nechám to být. Třeba se jí udělá líp, když se jako první bude moct trefit ona do mě. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,A ten odvoz bude kde? Chci říct, že vláčet celej den zraněnýho na zádech není ani pro jednoho vhodný prostředek přepravy." |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,A ten odvoz bude kde? Chci říct, že vláčet celej den zraněnýho na zádech není ani pro jednoho vhodný prostředek přepravy." |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Stačí jen jím projít......doufám." Odpovím zatím co stále postupuji vpřed. Není mi příliš do hovoru. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Stačí jen jím projít......doufám." Odpovím zatím co stále postupuji vpřed. Není mi příliš do hovoru. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| Finback Dění kolem sebe vnímám tak z poloviny, ale když nad námi cizí muž vyhodí ortel kdo bude zdržovat, toho zabijeme, nějakým zvláštním způsobem se to do mě dostane a od té chvilky si téměř plně začínám uvědomovat, že ačkoliv mě někdo vytáhl z propasti smrti zpátky, druhý pode mnou podřezává větev. Zmíňka o tom, že by mi snad měl pomáhat člověk, který mě zřejmě z duše nenávidí, mě vyvede z míry. Otevřu pomalu oči, sen už dávno zmizel a zůstaly střípky, všechno kolem mě je najednou hodně živé, barevné a smrtelně vážné. Lokty se posunu blíž ke zdi, abych se pohodlněji opřela. Koutkem oka zaregistruji pohyb po mé straně a známou růžovou kombinézu. Otočím se za Aruthou, který se právě souká ke mě a vypadá, jako by mi snad opravdu chtěl pomoci. "Je mi fajn," odpovím na jeho otázku. Uvědomím si, že vlastně ani nelžu. Ruce mě nebolí, jen v nich cuká a kůže se divně napíná a snad i trošku pálí, ale nebolí. "Mám žízeň..." odvrátím od něj tvář a dívám se kolem sebe, snad někdo má vodu. Cokoliv ostřejšího by se teď hodilo mnohem víc, ale pochybuji, že by své vězně žoldáci hostili pálenkou. Chvíli tupě zírám po ostatních a pak se otočím zpátky k Aruthovi. "Takže ty mě teď poneseš?" neodpustím si uchichtnutí nad vidinou toho, že by se o mě měl starat. "Neboj se, chodit můžu. Odnesly to jen ruce." Řeknu zcela vážně. Jeho pomoc, ne že by mi byla vysloveně něpříjemná to ne. Já jsem ráda, že mi někdo pomáhá, ale nemusel to být on. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Naznačím doktorovi slabým gestem, aby opatrně prošel za mnou ven. Opravdu bych se teď nerad musel s někým střetnout v boji. "Jak přišel ten muž ke svým zraněním, doktore?" Ptám se a rozhlížím se opatrně po venku, zatím, co se za námi dveře s tichým sykotem zavřely. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Naznačím doktorovi slabým gestem, aby opatrně prošel za mnou ven. Opravdu bych se teď nerad musel s někým střetnout v boji. "Jak přišel ten muž ke svým zraněním, doktore?" Ptám se a rozhlížím se opatrně po venku, zatím, co se za námi dveře s tichým sykotem zavřely. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| Finback III Bez řečí předám faleence lékárničku, co bych také dodával? Podívám se po ostatních, pak na Rubeena. Co teď? Je jen otázkou času, než tu začne být horko. A co já s tím? Nemá cenu vymýšlet složité plány a rozebírat vychytralé strategie, aspoň mně to tak připadá. „Připravte se.“ |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro To už bylo dávno. Teď........Teď jsem jiný. Opatrně, pomalu, vykročím směrem, kde na nás má čekat bantha. Už se opět snažím skrývat a využívat terénu. Dokud nejsme v místě, kde by mé počínání mohlo vzbudit pozornost. "Nejsem lékař, doktore." Pokračuji, když se na chvíli zastavíme, kryti částí budovy. "O té přísaze už jsem ale slyšel. A......kdysi jsem uměl trochu léčit. Sice ne tak, jako to děláte vy, ale dá se tomu tak říci." Prohlížím si pacienta a snažím se odhadnout, jaká přesně metoda mučení a jáká přesně zranění mohla způsobit jeho příšerný zdravotní stav. Jsem pevně rozhodnut riskovat i prozrazení, pokud bude třeba jej urychleně uvést do stavu, alespoň minimálně schopného reagovat........pokud to jsem ještě schopen udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro To už bylo dávno. Teď........Teď jsem jiný. Opatrně, pomalu, vykročím směrem, kde na nás má čekat bantha. Už se opět snažím skrývat a využívat terénu. Dokud nejsme v místě, kde by mé počínání mohlo vzbudit pozornost. "Nejsem lékař, doktore." Pokračuji, když se na chvíli zastavíme, kryti částí budovy. "O té přísaze už jsem ale slyšel. A......kdysi jsem uměl trochu léčit. Sice ne tak, jako to děláte vy, ale dá se tomu tak říci." Prohlížím si pacienta a snažím se odhadnout, jaká přesně metoda mučení a jáká přesně zranění mohla způsobit jeho příšerný zdravotní stav. Jsem pevně rozhodnut riskovat i prozrazení, pokud bude třeba jej urychleně uvést do stavu, alespoň minimálně schopného reagovat........pokud to jsem ještě schopen udělat. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Takže má potlučené svaly, možná nějakou tu zlomeninu, pokud vám dobře rozumím, doktore." Ujišťuji se, zatím co kontroluji zásoby. "Také jste říkal něco o mozku....Kontuze......hm....zhmoždění? To by mohlo být velmi vážné." Jsou to vlastně jen hlasité úvahy. "Ano, voda by v zásobách být měla. Pokud ne, snad zde bývají studny, či oázy." |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Takže má potlučené svaly, možná nějakou tu zlomeninu, pokud vám dobře rozumím, doktore." Ujišťuji se, zatím co kontroluji zásoby. "Také jste říkal něco o mozku....Kontuze......hm....zhmoždění? To by mohlo být velmi vážné." Jsou to vlastně jen hlasité úvahy. "Ano, voda by v zásobách být měla. Pokud ne, snad zde bývají studny, či oázy." |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "A......Jak moc by jste, doktore, důvěřoval mým slovům, když bych vám sdělil, že mohu.....tedy, bývalo to tak......způsobit, aby se ten muž uzdravil mnohem rychleji?" Zkouším to opatrně. Vlastně sám nevím, zda to ještě dokážu. Doufejme, že ano. Nerad bych se, naopak, postaral neopatrným zacházením o jeho smrt. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "A......Jak moc by jste, doktore, důvěřoval mým slovům, když bych vám sdělil, že mohu.....tedy, bývalo to tak......způsobit, aby se ten muž uzdravil mnohem rychleji?" Zkouším to opatrně. Vlastně sám nevím, zda to ještě dokážu. Doufejme, že ano. Nerad bych se, naopak, postaral neopatrným zacházením o jeho smrt. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Urychlit léčbu." A pak se usměji. Vim možná, čeho se doktor obává. "Ujišťuji vás, že se nejedná o žádné šarlatánské metody. Ani mu nebudu přidávat k již aplikovaným medikamentům, nějaké další. Hovořil jste tuším, o energii, kterou je třeba tělu dodat, že?" A stále hledím doktorovi Zanimu pevně do očí. V těch mých není lest, přetvářka, ani podlost. "Ovšem, nic neudělám, neschválíte-li to. Pacient musí přežít, udržel-li jste jej naživu, byť v tomto stavu, tak dlouho." Rozhodím rukama v gestu naznačujícím, že rozhodnutí nechám zcela na něm. "Podřídím se tedy vašim přáním. Byla to jen nezávazná nabídka." A stále není v mé tváři ani hlase možno nikde odhalit úskok, přetvářku, či jakýkoliv zlý úmysl. Mluvím pravdu, jakkoliv zní neuvěřitelně. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Urychlit léčbu." A pak se usměji. Vim možná, čeho se doktor obává. "Ujišťuji vás, že se nejedná o žádné šarlatánské metody. Ani mu nebudu přidávat k již aplikovaným medikamentům, nějaké další. Hovořil jste tuším, o energii, kterou je třeba tělu dodat, že?" A stále hledím doktorovi Zanimu pevně do očí. V těch mých není lest, přetvářka, ani podlost. "Ovšem, nic neudělám, neschválíte-li to. Pacient musí přežít, udržel-li jste jej naživu, byť v tomto stavu, tak dlouho." Rozhodím rukama v gestu naznačujícím, že rozhodnutí nechám zcela na něm. "Podřídím se tedy vašim přáním. Byla to jen nezávazná nabídka." A stále není v mé tváři ani hlase možno nikde odhalit úskok, přetvářku, či jakýkoliv zlý úmysl. Mluvím pravdu, jakkoliv zní neuvěřitelně. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,Raději bych to neryskoval. a prvně bych potřeboval nějaký pokusi s učinkama na léky, jestly je to neovlivní, tak by se tim dalo i léčbu urychlit. Ale na to nemáme dost důkazů jestly by to ovšem na léky působylo zápornym tonem, mohlo by to vše dopadnout katastrofálně." říkám a v očích je vydět neskonalá moudrost a i obavy. |
| |
| soukromá zpráva od MuDr.Zani Katanga pro ,,Raději bych to neryskoval. a prvně bych potřeboval nějaký pokusi s učinkama na léky, jestly je to neovlivní, tak by se tim dalo i léčbu urychlit. Ale na to nemáme dost důkazů jestly by to ovšem na léky působylo zápornym tonem, mohlo by to vše dopadnout katastrofálně." říkám a v očích je vydět neskonalá moudrost a i obavy. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Dobrá. Nebudu tedy nic zkoušet." Souhlasím pak. Přecejen by doktor měl přece vědět, co jrho pacientovi prospěje a co ne. Tenhle doktor Zani je sice trochu jiný, než jaké si pamatuji z dřívější doby....ale je to doktor. "A možná, že bychom na sebe neměli moc upozorňovat, doktore. Nevíme, kdo na nás kde bude čekat a s jakými úmysly." |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro "Dobrá. Nebudu tedy nic zkoušet." Souhlasím pak. Přecejen by doktor měl přece vědět, co jrho pacientovi prospěje a co ne. Tenhle doktor Zani je sice trochu jiný, než jaké si pamatuji z dřívější doby....ale je to doktor. "A možná, že bychom na sebe neměli moc upozorňovat, doktore. Nevíme, kdo na nás kde bude čekat a s jakými úmysly." |
| |
| Finback III Trpělivě si vyslechnu, co má Charisma na srdci. Tak jen ruce? No, jen aby. Hlasivky jí každopádně slouží dobře...bohužel. Není ale čas oddávat se představám krásného světa, kde Charisma nemůže mluvit. "Jestli můžeš chodit, tak je to fajn. Věř mi, bude to tak lepší pro nás pro oba." odpovím jí a po krátké odmlce dodám: "Tvé pověsti superdrsňačky by asi neprospělo, kdyby tě ochmatávalo nějaké růžové individuum." Rozhlédnu se okolo sebe a pak se otočím zpátky na Charismu. Šeptem jí řeknu: "Co se pití týče, možná ten medik, Yegeman, by ti mohl něco opatřit. Vypadá to, že to s náma myslí líp než ten..." Spolknu nadávku a dodám: "...ten, co tomu tady šéfuje." Usadím se vedle Charismy a opřu se o zeď. Ty pouta už by nám ale sundat mohli! Pohledem opět zabrousím směrem ke Cassandře, ale rychle ucuknu hlavou a všimnu si vězně, kterého zatím neznám. Zadívám se na něj. Co ten je sakra zač? Voják? |
| |
| Finback III Podívám se Aruthovi do očí, velice tvrdým pohledem, který jako by říkal, že tohle je nemístné. Takže to si o mě vážně myslí... superdrsňačka. Chvíli na něj tak nepříjemně koukám a pak řeknu: "Jsou i chvíle, kdy nepohrdnu jakoukoliv pomocí, ačkoliv toho později může jedna či druhá strana litovat." Sklopím zrak a podívám se vedle. Být superdrsňačka, tak bych si Caspera držela hezky od těla Zavřu oči nad smutnou a stále ještě čerstvou vzpomínkou na dění v baru. Arutha by možná i mohl přísahat, že na chvíli mi v očích zajiskřily slzy, ale kdyby přísahal, zřejmě bych ho zabila. "Yegemane," zvolám na zabraka, podle toho, jak mi Arutha oznámil jeho jméno. Dost možná, že se jmenuje jinak, jméno mi připadá podobné, ale nemyslím si, že jej vyslovuji správně. "Mediku," dodám. "Nebyla by nějaká voda?" Pokusím se vykouzlit milý úsměv. Chvíli čekám, co odpoví. Pohledem přitom sklouznu na Aruthu, zjistím, že se dívá na Cassandru a na vojáka. Na nový přírůstek se podívám taky, abych si jej změřila pohledem a věděla, s kým dalším tu máme čest. Černá duše ďábla |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kus cesty pískem od paláce jste narazili na Banthu, který má k sobě připoutanou pryčnu. Tam jsou deky a houně, které vám mohou přijít vhod. Venku je tma... a noc v poušti není nic snadného - rozhodně ne na Tatooinu. Banthové, obrovští čtyřnožci s dlouhou srstí, kteří mají navíc mohutné zahnuté rohy vzbuzující respekt. Jsou býložravci a na Tatooinu přežívají díky spásání řídké a chudičké vegetace rostoucí na povrchu nebo si vyhrabávají potravu ukrytou pod pískem. Díky své velikosti si banthové dokáží nashromáždit obrovské rezervy, které jim pak pomáhají přečkat třeba až měsíc bez jídla a vody. Obvykle se pohybují pomalu a působí lenivým dojmem, ale když to potřebují, dokáží se banthové pohybovat velmi rychle. Divocí banthové se zdržují ve stádech a k lidem obvykle chovají nedůvěru. Ale po ochočení si rychle zvykají a společnost jiných druhů jim nevadí. Maso těchto velikánů je využíváno pro jídlo a kožešina zase v oděvnictví. Z jejich rohů a kostí se pak vyrábějí nástroje a hračky pro děti. Známá urážka na Tatooinu je nazvat někoho "Žrádlem pro banthu" nebo v Huttštině "Bantha poodoo".  |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kus cesty pískem od paláce jste narazili na Banthu, který má k sobě připoutanou pryčnu. Tam jsou deky a houně, které vám mohou přijít vhod. Venku je tma... a noc v poušti není nic snadného - rozhodně ne na Tatooinu. Banthové, obrovští čtyřnožci s dlouhou srstí, kteří mají navíc mohutné zahnuté rohy vzbuzující respekt. Jsou býložravci a na Tatooinu přežívají díky spásání řídké a chudičké vegetace rostoucí na povrchu nebo si vyhrabávají potravu ukrytou pod pískem. Díky své velikosti si banthové dokáží nashromáždit obrovské rezervy, které jim pak pomáhají přečkat třeba až měsíc bez jídla a vody. Obvykle se pohybují pomalu a působí lenivým dojmem, ale když to potřebují, dokáží se banthové pohybovat velmi rychle. Divocí banthové se zdržují ve stádech a k lidem obvykle chovají nedůvěru. Ale po ochočení si rychle zvykají a společnost jiných druhů jim nevadí. Maso těchto velikánů je využíváno pro jídlo a kožešina zase v oděvnictví. Z jejich rohů a kostí se pak vyrábějí nástroje a hračky pro děti. Známá urážka na Tatooinu je nazvat někoho "Žrádlem pro banthu" nebo v Huttštině "Bantha poodoo". |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kus cesty pískem od paláce jste narazili na Banthu, který má k sobě připoutanou pryčnu. Tam jsou deky a houně, které vám mohou přijít vhod. Venku je tma... a noc v poušti není nic snadného - rozhodně ne na Tatooinu. Banthové, obrovští čtyřnožci s dlouhou srstí, kteří mají navíc mohutné zahnuté rohy vzbuzující respekt. Jsou býložravci a na Tatooinu přežívají díky spásání řídké a chudičké vegetace rostoucí na povrchu nebo si vyhrabávají potravu ukrytou pod pískem. Díky své velikosti si banthové dokáží nashromáždit obrovské rezervy, které jim pak pomáhají přečkat třeba až měsíc bez jídla a vody. Obvykle se pohybují pomalu a působí lenivým dojmem, ale když to potřebují, dokáží se banthové pohybovat velmi rychle. Divocí banthové se zdržují ve stádech a k lidem obvykle chovají nedůvěru. Ale po ochočení si rychle zvykají a společnost jiných druhů jim nevadí. Maso těchto velikánů je využíváno pro jídlo a kožešina zase v oděvnictví. Z jejich rohů a kostí se pak vyrábějí nástroje a hračky pro děti. Známá urážka na Tatooinu je nazvat někoho "Žrádlem pro banthu" nebo v Huttštině "Bantha poodoo". |
| |
| Blízko usedlosti gangsterského zlořáda Jabby Hutta... Pod skalnatým převisem, nedaleko od jednoho z bočních východů, postával veliký bantha. Připraven v postrojích a připevněným vlekem, na kterém byly kožešiny, houně a vybavení na přežití noci v pouští. Kromě materiálů na udržení tapla ještě nějaké zbraně a dalekohled. Až na rychle klesající teplotu mohl okamžik připadat jako mrtvý časový úsek. Bantha podřimoval, všude vládlo ticho a světlo protínalo tmu ve třech pruzích, asi od 50m vzdálené palácové zdi. Nic nenaznačovalo komlikacím nebo nějakému nebezpečí, ostraha zatím nic nezaregistovala. Ovšem, i naivnímu by došlo, že je to jen otázka času. Nemá smysl se zdržovat, tedy pokud někdo nehledá problémy. Doktor složil zraněného muže na vlek. Jabbův vězeň je na tom velice špatně. Bude potřebovat pomoci, pokud má přežít tuto noc. Mráz mu zpomalil krevní oběh, což dává na jeho stabilizování více času, ale muž už před nějakou dobou upadnul do hlubokého spánku. Nevypadá to moc dobře. Samotný doktor působí zachmuřeně. Jeho rty ševelí, jako by si opakoval poučky. Jeho průžný ocas, držící lékařskou brašnu, se houpe ze strany na stranu a ruce prohmatávají tělo zraněného. Pak během chvíle míšenec zaklel a mrštil lékařským vybavením rovnou do písku. Jeho zvídavý pohled k paláci nenaznačuje nic dobrého. Druhý ze zachránců, urostlý chlap se strništěm, jež byl po celou dobu průvodcem, však nevycítil žádné nebezpečí. A i kdyby, tak by asi ani nezareagoval. Nemůže se vzpamatovat z událostí, které se staly uvnitř. Jen zaraženě civí na veliké tatooinské zvíře a bojuje sám se sebou. Doktor navzdory nebezpečí nakonec vyrazil zpět do paláce a zanechal oba muže pod převisem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Kdesi v dunovém moři... Muž si opět nasadil ochranné brýle a schoval bradu do chladuvzdorné šály, jejiž konec si efektně přehodil přes pravé rameno. Dalekohled s nočním viděním už byl schopen rozpoznat v dálce loď, ne jako před hodinou, kdy po jakékoliv anomalii, jako by se slehla zem. Všude jen převalující se kopce písku. Přibližný odhad vzdálenosti ho ovšem nechával stále klidným. Finback je dost daleko na to, aby podnikal nějaké rychlé kroky. Rázně seskočil ze speedru, až se mu nohy zabořily do sypkého písku. Slabý vítr nijak nenutil k obavám, že by jeho stanoviště uvázlo v duně a bylo pohřbeno. Vše vycházelo - možná až moc snadně. Líným krokem se dostal k přípojnému zařízení, které důkladně zkontroloval. Speeder i se dvěma vleky byl přichystán. Z druhého vleku, kde je uschováno vybavení, vzal svou pušku a vrátil se zpět. Opřel se o motor, jež nedávno přikryl plachtou, aby se nezanesl pískem. Píseční lidé v noci moc neopouštějí své tábory. Na to jsou moc zbabělí. Ovšem celé stanoviště postrádá světlo. Čekající se musí spolehat jen na to, co oči dospělého muže, coreliánce, v noci zvládnou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Na přepravním vznášedlu Finback III, putujícím někde v poušti... Vězeňská ubikace ožila ve víru příprav na něco, co si mnozí stále ještě nedokáží ani představit. To je ovšem asi nepodstatné, protože vše je lepší než dostat se do spáru Jabby Hutta. Fallenská žena, Ysanne, zůstala u zraněného Kel Dora, kterého dostala příkazem na starost. Samotný raněný pomalu příchází k vědomí - je to alespoň slabý náznak naděje. Jeho zranění stále zůstávají vážná, ale díky umění záhadného zabrackého léčitele se vše hojí snadněji. Jak u Jalua, tak u mulatky Charismy. Pravě Charisma vytvořila další dvojici, a to s Aruthou. Jejich přežití bude záležet na vzájemné kooperaci, protože všichni, ikdyž třeba né vědomě, vědí, že Charisma, Arutha, Ysanne a Jalu v boji moc nepomohou. Bude to zátěž, která bude bojeschopnou skupinu neustále brzdit. To nechává povstat jisté pochybnosti. Jeden z velitelových můžů se nakonec vrátil zpět, Dash Lancer nezradil. Jen měl ještě něco k vyřízení a chtěl to za každou cenu dotáhnout do konce. Po návratu okamžitě splnil Liensanderovi rozkazy a uvolnil oba imperiály z pout. Pokynem hlavy pak naznačil, že zbraně jsou v bedně u stěny. Jeho úkolem teď bude na ty dva dávat pozor. Zabrak Yemgen, další z velitelových mužů a jeho pravá ruka zatím působí jako spectator. Na vše tiše dohlíží. Nijak nezasahuje. Samotný Rubeen Liensander stojí opřený o zeď a o něčem uvažuje. V pravé ruce si hraje s nějakou věcičkou. Znalci poznali ruční dálkový detonátor. V krvi mu koluje dostatečné množství stimulantů, takže je klidný a vyrovnaný. Pravděpodobně se čeká než to celé odstartuje. |
| |
| Finback III Asi jsem ztratila pojem o čase. Asi určitě. Za tu dobu, co jsme podnikali spanilou jízdu na Finbacku a ženeme se pouští, jsem si dlouhou chvíli krátila pozorováním miniaturních změn na rukách a injekce a dávky medikamentů byly v časové soushlednosti to jediné, co mělo nějaký řád. Teda doufala jsem, že Yemgen nám léky ordinuje podle toho, jak je to napsané na letáku s návodem k použití. Jenže tady letáky asi nevedou. Leckdo to tu bere jak se mu za chce. Výjimkou není ani samotný Lisandeer, který se mi minutu od minuty protivil snad víc, než Alex. Slovutný hrdina Alex, podlá krysa a svině... oba dva mají k sobě zřejmě dost blízko... imperiálové zasraný Ačkoliv si nejsem jistá, jestli Lisandeer patří k té druhé straně, už jen to, že mě drží v cele a ještě k tomu vedle Aruthy, ho v mých očích shazuje na dno společnosti. Žádní bezďáci, feťáci... ale imperouši zasraný. Zakmitám prsty na ruce. Ohnout jdou trochu ztuha, ale lepší než drátem do oka. Klouby jsou ještě trochu nateklé, jenže s pomocí našeho přiděleného medika se to zlepší počítám do pár hodin. Zajímalo by mě, co s námi chtěj dělat. Do dolů? K Jaluovi? Vyhodí nás do pouště a nechají schnít zaživa? Že bych jim před smrtí ještě zazpívala? Jako revanž. Zadívám se do stropu. Škoda, že tu nejsou velká okna, mohla jsem se zájmem sledovat písek, písek, písek a ještě jednou písek. I ten zájem bych nemusela předstírat. Všechno lepší, než tahle nevědomost. "Hele růžová lady," houknu na Aruthu. Po dlouhé chvíli se mi nikdo nemůže divit, že prostě musím provokovat. "Neříkali náhodou něco o tom, kam nás vezou? Nebo ty... Ysanne," podívám se na ještěrku. Trvalo mi, než jsem si vybavila její jméno, ale čert ví proč, nemám tendenci vtipkovat na její účet. Zřejmě to bude tím, že nechodí v růžovém. "Tobě taky nic ten feťák nesdělil?" Otevřít si hubu na plno můžu snad jen já. Feťákem bylo jasně myšlen Lisandeer. |
| |
| Finback III Pokud jsem někdy, třeba jen na malý moment, zapomněl na to, proč mám Charismu tak nerad, zraněná žena mi to názorně připomněla. Měl bych jí být vlastně vděčný. Vždyť mi jí skoro bylo líto. Brrr, ošklivá představa. Nenávist je mnohem vhodnější emoce. Navíc mi dala důvod přestat zírat na mrtvou Cassandru, ke které se můj pohled pořád vracel. Otevřu ústa, abych Charismě nelichotivé oslovení nějak oplatil, ale nakonec jen vydechnu, zadívám se chvíli na strop a přemýšlím, co bych řekl. Nemám náladu se s ní hádat. Teď vážně ne. Konečně, aniž bych se na ni podíval, odpovím: "Ten, co tomu tady šéfuje, má prý nějakou loď. Dostane nás z Tatooine, pokud nám všem dřív nezláme vaz. Nebo pokud nás někdo nezastřelí. Nebo pokud nezemřeme nějakým jiným způsobem. Stačí si vybrat. Krátce na Charismu pohlédnu a dodám: "Buď raději zticha a šetři síly. Budeš je potřebovat na důležitější věci, než mluvení..." Větu dokončím už jen v myšlenkách.Třeba na přežití. I když vše zatím nasvědčuje, že máš odhadem tak tři tisíce životů...ale i ty ti jednou dojdou. |
| |
| Finnback III Není moc léků, které bych svým pacientům pravidelně dodával. Vlastně je to jen polní lahev s vodou a krabička prášků proti bolesti. Felčařinu jsem asi studoval doma na své akvarijní rybičce. Zdá se, že jsem si nedal dohromady Zlatčiny změny barvy a velikosti s pachem mrtvé ryby vycházejícím ze záchoda. Chvíli bojuji s potřebou narušit ticho, ale naštěstí to udělá někdo jiný. Přestanu střídavě koukat z Robeenova obličeje na detonátor a zajímavou Ysanne, ale když zjistím, že jde jen o nějaké škádlení, zase začnu okukovat svatou trojici – šéf, klíč k akci a zajímavá ženská. Sebekontrola, to je pro Falleeny důležité, prý. To jsem zvědav. |
| |
| Finnback III Tma. Pak náhle jasné světlo. A zase tma. Ale teď už menší a menší... Pomalu otevřu oči a chvíli zamyšleně hledím na strop nad sebou. I barva stropu je jiná. Ta předtím se mi líbila víc. Jak pomalu přicházím k vědomí, pocítím záchvěvy bolesti v ruce a ve stehně, i když teď silně potlačené utišujícími léky. A pak zaslechnu hlasy. Chvíli mám pocit, jako kdyby rezonovali uvnitř mé hlavy, ale po nějakém čase si uvědomím, že jsou odněkud jinud. Pomalu otočím hlavu a zrakem spočinu na prapodivné dvojici. Růžová a přičmoudlá skvrna. Chce se mi smát, ale moc to nejde. Nebo spíš vůbec. Lehký šramot vedle mé hlavy mě donutí se obrátit. Trochu nechápavě hledím na plazí ženu s lékárničkou. Pak se odhodlám promluvit: "Ysanne? Vyhráli jsme?" vypadne ze mě, trochu přiškrceným, tichým modulovaným hlasem. Tento výkon mě tak unaví, že si zase lehnu do polohy mrtvého brouka a začnu znovu úpěnlivě pozorovat strop. Že jsem opět neupadl do bezvědomí pozná snad jen ten, kdo prohlédne čerň mých brýlí. |
| |
 | Finnback III Lisandrovi zapraská komunikátor a v něm se ozve sykavý hlas. Pane tady Hass, nálože umístěny vracím se. Za pár chvil jsem u vás. Hass konec. Za pár okamžiků se otevřou dveře a v nich stojí postava v plášti Jawy, na první pohled si všimnete, že je poměrně vysoká normálního jawu převyšuje asi o hlavu a na plášti má stopy od krve. Drží v rukou podivně tvarovaný zakrvácený nůž a blaster. Přejede očima místnost a vejde do ní, nacvičeným pohybem zastrčí blaste do pouzdra. Jde směrem k Lisandrovi. Stejným sykavým hlasem promluví. Omlouvám se pane, někteří členové posádky mě zdrželi, jinak bych tu byl dřív. Když si ho můžete pořádně prohlédnout, je a něm vydět še to rozhodně není jawa, pohybuje se rozhodně jinak a hlas to potvrzuje. Kapuce mu spadne a odhalí šupinatý oblyčej s úsměvem kterému vévodí úsměv s řadou pilovytých zubů a žluté plazí oči, které prokmitávaají místností. Svoje nálože jsem rozmístil, jsou ve strojovně, na ubykacích i na můstku, ale o Sel'raaně némá zprávy. Co bude následovat teď pane? Převezmem tuto loď? Nebyl by to vážnější problém, stačí říct. Pronese neznámí a během řeči si za zády utírá nůž který pak zasune do pochvy za pasem. Zároveň my těká starostlivý pohled z Lisandra po místnosti a ke dveřím. |
| |
| Finback III Ubikace je malá a dost tichá na to, aby mi mohlo uniknout šeptání nebo tiché mluvení mezi vězni. Ano, přesně tak, stále jsou to zajatci, i když to teď možná působí jinak. "Feťák, hm? Zatajím dech a zaplaším touhu mrsknout po ní tu bednu s věcma, která stojí opodál. "Nána pitomá." Na nikoho se nedívám. Jen sleduji detonátor, s kterým si pohrávám. To spoždění Sel mě začíná srát. Pak zachrčí komunikátor, který jsem si před nějakým časem dal do bundy. Vlastně to rozhodí můj dosavadní klid, málem bych na něho zapoměl. "Dohajzlu!" Odrazím se od zdi a zalovím v kapse. To už ovšem vrazí dovnitř Pizizubka - čistě soukromé označení. Nevím co by on na to, kdyby to náhodou zaslechl. Vyslechnu ho s polootevřenou pusou. "Co chceš říct tím, že nemáš o plazobabě zprávy? Sakra!" Praštím s komunikatorem o zem. Oči vztekle vyleti vzhůru, ale následně zjemním. "Hele, neber si to tak. Dobrá práce... a zabíjení se ještě dočkáš. Bude mi stačit, když nás prokouš... když nás vytáhneš ven," plácnu ho do ramena a otočím se k ostatním. "Na co čumíte! Vemte si blastery, bude tanec!" |
| |
| Finback III Lisandrův výlev přenesu mlčením, jen hlavu nakloním na stranu a dlouze se na něj podívám. Pak reaguji až na pokyny. pohlédnu ke dveřím. Kam vás mám dostat můstek, nebyl moc dobře bráněn když jsem tam byl a dá se od tama řídit celá loď. Můžete jít? Nahodím si kapuci zpět na hlavu a má plazí hlava zmizí pod pláště a jen mé oči jdou vydět. Dojdu ke dveřím a vytáhnu nůž i blaster. Obojí zmizí v dlouhých rukávech pláště.S blasterem v úrovni svého pasu aktivuju dveře. Případný strážce koupí střelu z blásteru do nepříjemných míst. Skrčím se a teď vypadám na první pohled vypadám jako Jawa, bleskově se vrhnu kotoulem v před přejedu pohledem a mířidli obě strany chodby. Dojdu ven a kývnu na zbytek. Zatím čisto, Pane. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Celý útok jabbových patrol jsi prožil ve snění, které bylo občas prokládáno bezvědomím. Nevíš nic o tom, že císařovi vojáci byli v početní nevýhodě, ale i tak se jim dařilo svou porážku oddalovat. Po galaxii se šíří zvěsti o jejich přesné střelbě a taktické discipíně. Prohráli ovšem. Žoldáků bylo mnoho. Dostali jste se tedy do zajetí gangsterského zlořáda Jabby Hutta. Útoku velel jeden z jeho mužů, vysoký Rubeen Liensander. Tvá zranění se lepší. Jsi teď ve fázi mrtvého bodu. Stehno i rameno máš ošetřeno a ztráta krve se nějak vykompenzovala. V krvi ti kolují tišící léky. Do této chvíle jsi spal. Je to zvláštní, ale cítíš, že přítomnost zamlklého Zabraka na tebe má pozitivní účinek. V boji asi ostatním moc nepomůžeš, ale za pomoci někoho dalšího by si mohl překonávat vzdálenosti za plného vědomí. Dokonce i mít zbraň. Co si pochytil, nebo si odvodil, je, že Rubeen není tak oddán Huttovi jak by se mohlo na první pohled zdát. Dal vám určitý druh svobody, ale co přesně má zalubem ti je zatím skryto. |
| |
| Finback III Pohlédnu na naši úžasnou skupinu, která se příliš nemá do zbrojení. Povzdychnu si, zakroutím hlavou a vezmu do rukou blaster. „Když tohle zmáčknete, odsud vyjde výstřel.“ Pro větší názornost prstem ukazuji na ta dvě zásadní místa na zbrani. „Střílejícím koncem miřte na nepřítele – lepší způsob použití zatím nebyl nalezen.“ Rozdám dětem hračky a s neproniknutelným výrazem (jsem magor, nebo mám úchylný smysl pro humor?) se postavím vedle dveří. To abych měl dobrý výhled na kutálejícího se ještěráka. Jestli se vkutálí do každých dveří, v půlce cesty hodí šavli. A jestli ho všichni napodobí... Kel-doři prý mají nebezpečně kyselé žaludeční šťávy. To by se mohlo hodit. |
| |
| Finback III Lehce se ušklíbnu, když Yegeman začne vysvětlovat, jak používat blaster. Už jsem z něj kdysi párkrát střílel, ještě ve škole. Nepovinné předměty byly fajn... O úspěšnosti mých střeleckých pokusů bych se raději nezmiňoval. Třeba omylem trefím Charismu...omylem, samozřejmě! Nebo trefí ona mě. Taky omylem. Nebo nás oba zastřelí ten chlap - to je nejpravděpodobnější. Převezmu blaster a vydrápu se na nohy. Trochu se mi po dlouhém sezení zamotá v hlavě, ale to brzy přejde a já se pořádně protáhnu. Už už bych se dal na odchod, kdybych si nevzpomněl na můj "úkol". "Můžeš vstát?" otočím se na Charismu s otázkou a napadne mě, jestli bych jí neměl nabídnout pomoc. To ale zavrhnu. Jestli potřebuje pomoc, tak ať si o ni pěkně řekne. |
| |
| Findback III Nejprve s údivem a pootevřenou pusou sleduji Pizizubkovo jednání. Už jsem ho párkrát sledoval při jeho kouscích ale vždy mě dokáže pobavit, kluk zubatá. Chtěl jsem ho zastavit a vysvětlit, že máme jiný plán, ale nakonec jsem tak škodolibě neučinil. On na to příjde sám. Ten druhý plaz, Sel´raa, stále nikde. Na kratičký okamžik sklouznu na druhou ještěřici, která mě přiměla uvolnit zajatce z pout a teď mlčí. Naposled co jsem nějakému Falleenovi svěřil úlohu. Pomalu zamířím ke dveřím. Zatím co Zabrak informuje ironicky o užívání blasterů. Jestli ostatní uposlechli mého povelu je jedno. Jdu velice volně, takže nakonec se postavím vedle Yemgena k druhé polovině dveří a přes konzoli je zablokuji, aby byly stále otevřené. "Nevím, že ho ty skopičiny pořád baví," prohodím ke společníkovi a naznačím mu, aby se něčeho pevně chytil. Sám tak učiním a zmačknu tlačítko na detonátoru. |
| |
| Finback III: Dash mi prave sundal pouta.. Super... takze pro jistotu mame zase jit bojovat.. I kdyz lepsi jak pouta na rukach.. Jenom to musim prezit! Myslenky se mi bouri v hlave.. ale naucenymi pohyby si rychle nasadim helmu a upravim si brneni. Pak se rozhlednu po mistnosti.. Aaa.. bedna s hracickama.. no bude zabava.. Co si tak vezmu? Rychle se vydam pro blaster, zkontroluji, jestli mu neco nechybi, prijdu k Dashovi a na vyraz poslusnosti mu zasalutuji.... |
| |
| Finback III Darovanému koni na zuby koukat nebudu, ale nechápu, proč nám jen tak zbůhdarma dává Yemgen zbraně. To si opravdu myslí, že mu nevpálím laser do zad při první příležitosti? Skřehlými prsty sevřu zbraň. No... tak zatím to vypadá, že nestřelím vůbec nikoho Natočím ruku a prohlížím si, jak se mi prsty ne a ne ohnout kolem pažby. Budu muset víc trénovat. Z mého rozjímání mě vyruší až Arutha. "To je dobrý, schytaly to jen ruce, ne nohy... chromá nejsem." Odseknu, protože jestli nesnáším něco víc než zájem od chlapa v růžovém, tak je to hraný zájem od chlapa v růžovém. Postavím se a přejdu pomalu ke dveřím cely. Zajímalo by mě, kde ten Rubeen bere tu jistotu, že se mu tu nevzbouříme. Zabodnu do něj pohled a sleduji, jak se pomaličku přibližuje k nám. Zabít nebo ne. Ustoupím kousek stranou, zřejmě si šikovně stoupnu před Aruthu, a čekám. |
| |
| Blízko usedlosti gangsterského zlořáda Jabby Hutta. Trvá notnou chvíli, než se plnně vzpamatuji z toho, co se stalo. Co jsem udělal. Je vlastně dost zázrak, že nás tu Jabbovi lidé ještě neobjevili, když tu tak stojím nad zraněným mužem, vedle obrovského jízdního zvířete. Možná bych se měl pokusit toho muže nějak naložit a dopravit pryč odsud. Dotírá na mě, jak se pomalu vracím k plnému vnímání, neodbytná myšlenka na úkol, jenž jsem měl splnit. Ale nikde tu nevidím toho svérázného doktora Zaniho. Mlhavě si vzpomínám, že se vracel. Nemohu ho tu pčece nechat. Nic dobrého ho jistě nepotká. pokud narazí na ty, co to tu chrání.......Jenže...Co s tím zraněným. Takhle tu zůstat nemůže. A....já přece nejsem lékař, abych si troufl s ním moc hýbat. Nakonec opatrně přikleknu ke zraněnému a pokouším se zjistit, jak na tom je. Doktora musím najít a přivédst zpět. A to co nejdříve. Ale nepůjdu odtud dřívem než se přesvědším, že ten muž to tu sám chvíli vydrží, pokud ho schovám. Přesto, že jsenm si stále vědom, co jsem udělal a stále cítím vinu a lítost ( ne však nad sebou ), vyvíjená činnost mě pozvolna vrací zpět k realitě. |
| |
| Finback III „Má mladou duši,“ prohodím o zubatém démonovi, který se nám prohání po lodi. Mřížky větrací šachty se chytím na poslední chvíli, přimhouřím oči, vydechnu a očekávám ohňostroj. Na vteřinu se stávám ideálním cílem pro útok vězňů. „A ty to taky umíš rozjet!“ dodám hlasitě po detonaci, snad kdybychom já nebo Rubeen měli zalehlé uši. |
| |
| Finback III Výbuch mě zaskočí nepřipraveného a já sebou seknu na podlahu, bleskově se znovu zvednu a tiše kleju ve svém rodném jazykem. Měl jsem to čekat, kruci když jsem ty trhaviny sám pokládal. Počkat to nemůžou být ty moje. Zvednu se na nohy a nehledě na pohyby lodi dojdu k Liensanderovi. Se znepokojeným výrazem ve tváři se na něj podívám. Pane to byly trhaviny co jsem pokládal já? Protože jestli ano, tak bychom měli co nejrychleji zmizet. Blednu pří uvědomění, že jedna trhavina je, nebo spíš byla přímo pod hlavním jádrem. |
| |
| Na přepravním vznášedlu Finback III, putujícím někde v poušti... Bum! Pokud si snad někdo myslel, že je Rubeen Liensander klidný a vyrovnaný člověk, tak v tuto chvíli asi zjišťuje, jak šeredně se spletl. Možná i proklíná svá božstva nebo samotného muže. Žoldák nechal Finback zaminovat a co víc, trval na tom, aby se trhavinou zrovna nešetřilo. Vzhledem k pasivní reakci si asi většina bytosti ve vězení myslela, že blafuje. Ovšem, kdo chce kam... V první moment vám musel doslova poskočit žaludek a ztěžknout nohy, to vypadl antigravitační generátor. Důležitá to součást vznášedel. A pak to přišlo. První ze tří posobějdoucích výbuchů, s ohniskem v blízké strojovně, vyplnil prostor téměř ohlušujícím randálem a to tak, že Yemgenova poslední věta byla neslyšitelná, jako by otevíral pusu naprázdno. Pro jedince s citlivým vnímáním to muselo být až bolestivé. Následovala ztráta výkonu a přerušovaný interval třesu celé konstrukce. Vše následně umocnila další rána. Vzdálenější, ale také znatelná. Ze stropu začaly padat části lodi a do ubikace se vehnal kouř. Poslední, třetí rána byla pak nečekaná. Sel´raa nezvládla splnit svou část úkolu. Ještěřice ve službách Impéria už hlášení nikomu nepodá. Její tajmeství bylo společně s jejím tělem rozmetáno do všech stran. A na obloze znatelně zazářila další hvězda. Tahleta nálož vybuchla mimo určený bod a to změnilo směr Finbacku, který jen nemohoucně chroptil černý kouř. Celé vznášedlo sebou prudce trhlo vlevo, pak přišel náraz, drnčení, při kterém se dá velice snadno překousnout jazyk... a pak zpětný odpor, rána... a... Až nastalo ticho. Vznášedlo zůstalo stát, zaseknuté v duně, neznámo kde. Turbíny nepracují... jen občas loď bolestně zaskřípe. A někde od strojovný probíjí elektrický kabel. Maron Hass v koridoru před ubikací nadělal kotoulů daleko více, div že nemá všechny kosti napadrť. Pár nepříjmených modřin z toho ale určitě bude. Yemgen Koar se držel pevně, takže celou situaci ustál s nadhledem a zabrackou chladnokrevností. Utržil jen pár škrábanců a jednu modřinu na pravém boku. Rubeen se držel dlouho, ale při poslední ráně ho zasáhl kus letícího železa a on zahučel mezi bedny s vybavením. Zbytek byl sice na volném prostoru, ale naštěstí si brzo našel útočiště. V posledních chvílích se oba imperialové chytili vyčuhující trubky z konstrukce a duchem přítomná Ysanne, s pomocí Arutha, zvládla uchránít před ránou osudu i Jalua a Charismu. Jako zdravotnice věděla co je potřeba, takže se to nakonec obešlo bez vážných zranění. Tedy někteří odvrátili exitus. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro To je ono. Znamení, na které si měl čekat. Tvým úkolem bylo přijet ostatním pomoci. Je čas sundat plachty a rozhýbat vznášedlo směrem k havarii. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A sám víš, že stráže brzo zjistí, že jste fuč. Co víc... kolem sídla chodí hlídky. Je to těžká volba. Kdo chce víc, nemá nic. Říká se. |
| |
| Finback III- těsně po výbuchu: Popravdě řečeno jsem výbuchy vůbec nečekal... Naštěstí ale občas mimoděk přijde myšlenka, která dokáže zachránit život. Mě se to teď stalo. Spásonosnou myšlenkou bylo to, že bych měl nejdříve pustit blaster a chytnout se na poslední chvíli trubky vyčuhující odkudsi z konstrukce. Mezitím se vznášedlo zastavilo a dál už jenom ticho, později promíšené hekáním, zrychleným dechem, skřípěním konstrukce a několika přerušenými kabely rozvodů elektřiny... Do háje!! Tohle není dobré... Uprostřed pouště s feťáckým magorem, který dokaže zradit snad úplně všechny.. No úžasný! Naštěstí mám sandtrooperské brnění.. a tak pokud mě někdo nezabije, mám šanci tohleto přežít. Při myšlence o brnění se okamžitě ohlédnu po puštěném blasteru. Naštěstí leží jen pár kroků ode mě u zdi. Dojdu tedy pro něj, urychleně ho zvednu a připravím se, kdyby náhodou chtěl ten hnědovlasej bastard, co mi zabil přátele (očividně někde v hromadě beden), nebo kdokoliv jinej, střílet.... |
| |
| S klením se kutálím po podlaze, hllavou my letí myšlenky. Že by trhaviny vybuchli sami? Tak to snad ne, odvedl jsem dobrou práci. Pak následují sekundární výbuchy i v koutoulech se my uleví. Takže, velitel ty trhaviny pře jen odpálil. Kruci proč mě nevaroval. No nic jeho věc teď abych to přežil. Třetí rána mnou otřese víc než ty předchozí. Sakra, takže o společníka míň , snad nás to moc nerozhodilo nebo bude katastrofa. Pak náraz a já se deru na nohy, pistole odletěla chodbou neznámo kam. Vstanu a nejistým krokem se vracím k celám, co chvíli se opírám o stěnu, ale přeci jen vytáhnu druhý blaster z pouzdra a do kabity nahlížím znovu opatrně. Kápě my spadla z hlavy a odhalila šupinatou tvář plnou zubů. otřeseným hlasem oznámím Liesanderovi. Právě jsme téměř hladce přistály šefe, ale příště by chtělo říct, že ty trhaviny odpalujete, abych mohl učinit opatření. Otřeseně se usměji a klidným, ikdyž trochu otřeseným hlasem oznýmím. Měli bychom zmizet nnež dojde k přetížení palivových cívek a sekundárním výbuchům, můžete jít pane? S tím pozoruji Antrease jak se zvedá na nohy. |
| |
| Finback III. alias hromada šrotu Stojím kousek od Liensandera který je našim vůdcem tady a najednou než se stihnu rozhídnout už slyším výbuchy a Finback se řítí k zemi. BoooooM!!!!! A vše je v troskách a já ležím pod hromadou kovu sice né moc těžkého ale je to kov. Totiž když jsem padal spadl jsem svým hrudním plátek na tyč která mě málem přelomila na půl,ale díky plátu který je teď skoro zničený sem to přežil. Sakra ! Proběhne mi hlavou když nad sebou vidím jen prosvítající světlo ve škvírách mezi plechem. Začnu se hned vyhrabávat z hromady. Když se vyhrabu zkontroluji blastery na mých stehnech a naštěstí tam jsou pro je vytáhnu pro případ že někdo z vězňů něco zkusí. Potom se rozhlídnu a vidím jak malý jawa mluví s Liensanderem a ten v tom brnění Sandtrooperů se hrne pro zbraň proto na něj začínám mířit a čekám co udělá Liensander. |
| |
| Finback III "K čertu... Od beden se nese hlasité klení a nadávky v mnoha jazycích, což bezesporu znamená, že to bude asi dobré, že stále ještě dýchám. Sice nevím co mě poslalo k zemi, nevzpomínám si, ale musela to být pěkná šlupka. Už kvůli tomu, že mám roztržené obočí a krev mi zbrotila půlku tváře a krk. Necítím se ale nemohoucně. Ostatně, s tím co mi koluje v krvi by do mě mohli teď kopat imperiálové a stejně by mi to přišlo jako letní větříky na Naboo. Bolest s přehledem potlačuje nadměrná dávka stimulantů. Cítím se fajn. Drogy mi taky roztáhly zorničky. K ostražitosti mě přiměje až hlas Noghriho, Marona. Příjde mi, že si ze mě neustále utahuje. Hajzl, no jen se směj. "Joo... jsem dobrej." Možná se mi přecijen točí trochu hlava, ale to odezní. Vcelku klidně se začnu sbírat ze země. Nejdřív na kolena a pak na nohy. "Věř ještěrce a jsou z toho krvavé lázně," prohodím nevinně a ani moc nedoufám, že mě někdo chápe. Kdo by taky? Obrátím se raději k Pizizubkovi. "Eeeh... co žoldáci? Hele. Krejte s Yemgenem vchod, dokud se tyhle slečinky neposbíraj. Pak vyrazíme." Kývnu směrem k imperiálům a našmu mobilnímu lazaretu, kdyby Noghri potřeboval nápovědu, kdo jsou pro mě slečinky. "Tak co čumíte? Chcete tu pochcípat?" Zaštěkám a přesunu se k východu z vězení. Nekoukám však do koridoru, ale na naše nové společníky. Zády k pocuchaným stěnám. |
| |
| Finback III Takovou pecku jsem nečekal. Asi je to tím, že jsem ještě nikdy nebyl na palubě plavidla, které zahájilo sebedestrukci. Nevěřícně pozvednu obočí nad vstávajícím Rubeenem, ale poslechnu rozkaz a zajistím dveře – nalepím se na pravou zárubeň a mířím do levé části chodby. Až když se Liensander přiblíží, dovolím si zcela nemístně poznamenat „vypadáš děsně.“ |
| |
| Finback III S příruční lékárničkou, kterou mi na mou prosbu přistrčil Zabrak, se v dané situace nedalo vlastně ani improvizovat. Mohla jsem si zrovna tak předčítat z receptu na nadívané vodní pávy - půl miligramu toho, dva mililitry patnáctiprocentního onoho... Kel Dor se rozhodně nehýbe o moc víc než ten oškubaný pták. Vzrušený hovor našich věznitelů poslouchám na půl ucha, a možná ani to ne. Jejich problémy mě nezajímají - i když oni by jistě tvrdili opak a snažili se dokázat, že je v mém nejlepším zájmu se jejich potížím věnovat. Výbuchy, které zničehonic začnou otřásat lodí, mě zaskočí. Nečekala bych, že po všech těch peripetiích se dočkám ještě sestřelení plavidla, na které mě zajali - možná se celá smyčka bude opakovat, na palubu vtrhnou další hrdlořezové, povraždí Jabbovy zabijáky a nás vezmou jako rukojmí? A někdo z nás na to opět doplatí životem? V první chvíli se mi podaří překonat nutkání vrhnout obsah prázdného žaludku, pak už zápasím víceméně jen s tím, abych klečíc nad Jaluem udržela rovnováhu, nepřekousla si jazyk a vyhnula se volně poletujícím předmětům. Asi bych měla být ráda, že nás zavřeli do vězeňské ubikace a ne třeba do skladiště. Pomáhá, že jsme u stěny, takže se můžu vzepřít mezi ní a podlahou, když už nic jistějšího není při ruce, a do jisté míry se mi tak podaří zabránit úniku bezvládného Jalua do volného prostoru. Zatímco se ostatní sbírají ze země, balím zbývající kapsle stimulantů z lékárničky do obvazové fólie. Malý lesklý váček, který tímhle způsobem vznikne, si připevním na opasek vedle propůjčeného blasteru a do výbavy se pak přidám ještě očištěný injektor. "Jalu," nakloním se zpátky nad pacienta a se vší možnou opatrností se snažím nahmatat na krku tep. Při všech těch chemikálicích, co jsem do něj dostala, musí být buď při vědomí, nebo mrtvý - takže mu teď musím pomoct co možná šetrně se probrat až k vládě nad vlastním tělem. "... vnímáš mě?" Mrtvý přece není. |
| |
| Finback III V životě občas narazíte na věci, které jsou příliš hlasité. Tak třeba oslava u souseda, když ráno brzo vstáváte a potřebujete se vyspat. To prostě naštve, obzvlášť když je soused fanouškem hudby, která by zahnala i rozzuřeného rancora. Nebo naopak pokud se člověk z nějaké oslavy vrátí notně posilněn alkoholem, to je na druhý den ráno zatraceně hlasité i cvrlikání ptáků za okny. Nebo když blízko vás vybuchne bomba, to je potom sakra kravál. Asi to bylo znamení. Charisma mi v okamžik výbuchu tak zacláněla, že mi blaster v ruce přišel jako velice lákavé řešení jednoho z mých problémů. Ale nebylo mi přáno. Místo toho se mi zčistajasna zvednul žaludek a trochu zamotalo v hlavě. Co to sakra...asi jsem fakt moc dlouho seděl. A potom to přišlo. Při první explozi sebou škubnu úlekem i kvůli otřesu a navíc jsem si docela jistý, že už nikdy nic podobného neuslyším, protože moje uši tohle nemohly přežít ve zdraví. Jak já jsem se spletl. "K zemi!" zakřičím na Charismu, čímž pro mě věškerá starost o ni pro tuto chvíli hasne, a instinktivně se přikrčím. Snažím se udržovat rovnováhu v třesoucím se vznášedle, ale najednou se ozve druhá rána, při které už dávám rovnováze sbohem a snažím se dopadnout na zem ve zdraví a co nejdál od Charismy, aby na mě nespadla. Když vedle mě ale místo Charismy spadne kus stropu, pomyslím si, že už dneska přežiju fakt všechno, a přesunu se na místo, kde trosky dopadly. Tady už snad nic víc spadnout nemůže, ne? Třetí výbuch už si ani pořádně nepřipouštím, jen se snažím křečovitě svírat blaster a vyhnout se veškerému harampádí, které výbuchy rozmetaly. Párkrát to se mnou ještě hodí, ale najednou je konec. Chvíli zmateně mrkám a sleduju spoušť kolem sebe. Všichni se zvedají ze země a snaží se dát dohromady. "Co to sakra..." vydechnu a postavím se na nohy. Než se stihnu rozkoukat, už na nás ten chlap zase řve. Nemám sílu dělat víc, než tupě poslouchat příkazy. Dobře, jde se... Zadívám se na Charismu v naději, že nebude schopná pohybu a já se tak zbavím nepříjemné povinnosti starat se o ni. "Žiješ?" zeptám se monotónně. Nemám chuť předstírat nějaký zvláštní zájem o její zdraví. |
| |
| Finback III Kdyby nebylo toho chvilkového výpadku, tak by to byl docela hladký průběh. "Ne?" Ještě mi sice stále dobíhají události poslední akce. Zmáčknul jsem detonátor a pak jsem ležel na zemi. Chybí mi kousek skládačky, ale stejně, koho to zajímá. "Hm," opětuji společníkovi pohled. Yem si všimnul mého obličeje, to opravdu vypadá tak zle? "Dobrý, škrábnutí... na to poletí baby," mávnu rukou jako by nic. Opravdu se cítím dobře. Opíšu rukou pomalý oblouk, šáhnu si dvěma prsty na spánek, jen krátce, a zkotroluji. "To bude dobrý!" Lusknu. |
| |
| Finback III Ležet a nechat se opečovávat. Příjemně trávený čas. Pokud nemáte prostřelenou nohu, není vám vyhrožováno smrtí, když nebudete dostatečně rychlí a nejste v zajetí labilního blázna. Péče Ysanne a zvláštní pocit z přítomnosti zabraka má za následek to, že se cítím relativně dobře ke svému stavu. Směs chemikálií, které do mě falleenka napumpovala zabírá a i přes pocit jisté malátnosti je mi dobře. Mojí idylku naruší mohutné exploze a opět jen díky duchapřítomnosti mých ošetřovatelů, neskončím rozmáznutý na některé ze stěn lodi. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit náhlý přísun adrenalinu, který ve mě exploze a následné dění vyvolalo, když se nade mnou objeví starostlivá tvář plazí ženy. "Jasně a zřetelně," odpovím na její otázku a natočím hlavu, abych si prohlédl okolí. Pak hlasitě vydechnu odhodláním. "Zkusíš mi pomoct na nohy?" pohled mi sjede na ránu na stehně. "Teda spíše na nohu? Nemám v úmyslu se tu nechat utratit," řeknu ještě s krátkým pohledem směrem k našemu novému "veliteli". |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro A…….mnoho času nezbývá, než po nás začnou pátrat. Navíc tu obcházejí hlídky a předstírat obchodníka s jeho nákladním zvířetem, když tu podezřele dlouho stojíme, příliš blízko Jabbova sídla v příliš nevhodnou dobu. To nemusí až tak úplně vyjít i kdyby hlídka nezpozorovala, že balík na hřbetě zvířete není žádný balík, ale člověk v ne zrovna dobrém stavu, a to ani v případě, že by nebyli moc chytří a nedali si to do souvislosti se zmizením vězně, nebo se jim ještě zvěsti o zmizení vězně nedonesly. Je mnoho důvodů, proč bychom jim mohli přijít podezřelí. V případě Jabby Hutta si nikdo nikdy nemůže být přesně jist, co ho kdy napadne. A v takovou chvíli je lépe být od něj co nejdále, obzvláště, unášíte-li mu vězně. Nakonec jsem se tedy, ač ne s lehkým srdcem a bez pocitu, že doktora zrazuji, když nepočkám, rozhodl. Ono bylo už také na čase, neboť štěrk prašné ulice kolmé k té, níž se já pokouším, nemohu-li použít Sílu abych nás skryl, tvářit co nejméně nápadně, lehce zaskřípěl pod něčími kroky. Kroky dvou osob, obutých v pevné obuvi, umožňující dlouhé chození neměnným tempem. Nehodlal jsem dále čekat a zjišťovat, kdo že to tou ulicí jde, spěšně, ale přesto opatrně, jsem přehodil přes bezvládného bývalého vězně deku a , ač opravdu nedoufám, že mne Síla neopustila, pokusil jsem se posílit naše maskování slabou iluzí. Vyšplhal jsem se pak zvířeti na hřbet, abych vzápětí zjistil, že jízda na něm nebude ani tak příjemná, ani tak jednoduchá, jako jet na koni. Přesto se mi nějakým zázrakem povedlo zvíře uvést do velmi pozvolného pohybu směrem……prozatím co nejrychleji co nejdále odtud. Až daleko v poušti jsem si dovolil krátkou přestávku, jen abych zkontroloval pacienta, a pokusil se převázat mu rány. Nejsem zvyklý léčit bez pomoci Síly ale snažil jsem se ,seč jsem mohl, být šetrný k pacientovým zraněním a přitom pečlivý, aby nikde nic nedřelo, ale také se nikde nic cestou neuvolnilo. Svlažím pacientovi trochu rty a sám si také dopřeji malý doušek vody, které nemáme nazbyt. Svlažím trochu i zvířeti čumák. Bylo mi kýmsi ve městě, kde jsem zvíře najímal řečeno, že ta zvířata pít nemusejí, ale jistota je jistota. Poté se zase vyšplhám na Bantův hřbet a nechám zvíře, o němž mi majitel řekl, že cestou mezi Jabbovým sídlem a městem Mos Espa nejde poprvé a dobře cestu zná, aby si nás samo vedlo cestou, o které se mohu jen dohadovat, že je správná. Co nás čeká na ní, netuším, ale jsem pevně odhodlán se tomu postavit zpříma a se ctí. Zatím jen doufám, že zvolený směr je správný a zvíře bude dost rychlé, abychom nepadli do rukou těm, kteří nás už jistě začali pronásledovat. Že dojedeme do Mos Espy včas………že tam vůbec dojedeme. A že i kontaktní osoba bude v pravý čas na pravém místě. Více v tuto chvíli v této situaci opravdu dělat nelze. |
| |
| Finback III Znáte to přísloví, že zvědavost zabila veverku? Já jo. A málem jsem se sama stala tou veverkou. Chtěla jsem veverku udělat z Rubeena, ale jaksi se mi to nestilo podařit. Zhatil mi to výbuch. Ne, že bych předpokládala, že s poraněný rukama bych pro něj mohla být konkurence schopný bojovník, ale taková střela do týla. První výbuch mi zatřepal s koleny tak, že jsem si připadala jak trhlý pozemský tanečník, který vyvádí groove. Ale ustála jsem to. Sice mi blaster vypadl z ruky, ale já stála pořád pevně na nohách. A za sebou jsem kupodivu přestala cítit nasládlou voňavku Aruthy. Že by ta kůže takhle pouštěla smrad? S poněkud tázavým výrazem se ohlédnu po ostatních, Ysanne se snaží udržet Jalua naživu, Arutha... se válí po zemi. A já chvíli po druhém a následně třetí výbuchu taky. Vrhla jsem k zemi parádní parakotoul, který skončil u zdi. Z levé dlaně mi vypadl blaster, který se mi nějakým zázrakem podařilo při pádu shrábnout ze země. Má jogínská poloha Vzrostlý dub nohama nahoru, připomíná nepovedenou svíčku. Pomalu se bokem svezu po zdi a pak s těžkým heknutím vstanu. "Kurva, jste všichni óká?" V jiné chvíli bych se asi nestarala, ale zaslechla jsem něco o útoku a sekundárním výbuchu cívek. Mé srdce pilota teď pláče, protože přijít o loď.... to je tragédie. A já se v nich v poslední době vyžívám nějak moc často. Asi jsem na Tatooine neměla vůbec jezdit. "Dělej, jdeme." jako blesk z čistého nebe se objevím vedle Jalua a zvedám ho na nohy. Ne zrovna šetrným způsobem a sama se u toho šklebím. Bolestí. Není to citronový ksicht z toho, že Aruthu ten kus stropu nezasáhl. "Pomoc mi." heknu na Ysanne. Kupodivu je to opravdu žádost o pomoc. Asi cítím, že by se teď mělo pomáhat. Jalua jako pírko není a tak při prvním zabrání ucítím, jak mi na popáleném předloktí praskne napnutá kůže. Tiše zasyčím a další sprosté slovo schovám za jazykem. Špinavá červená halena s popáleným rukávem se začne pomaličku zbarvovat krví. V druhé (té zlomené a ne pořádně ošetřené) ruce držím jen tak tak blaster. "Vstávem a vem mi ho." upustím jej z prstů na zem, respektive se jej pokusím hodit směrem k Aruthovi, aby mi zbraň vzal k sobě. Teď se morduji s tím malým parchantem a dostanu ho ven z téhle zpropadené lodi. Ještěrka mi v tom pomáhej! |
| |
| Finback III Dlhú, dlhú dobu len stoicky pozorujem zmätok na žoldierskom vznášadle. Poznám jeden veľmi jednoduchý spôsob, ako byť zajatý - stačí sedieť na zadku a čakať, až sa bachar otočí chrbtom a ponúkne mi svoju tupú hlavu ako cvičný cieľ. Hlavná prednosť tohto spôsobu je absolútne pohodlie... ktoré som si rozvalený na lavici väzenskej ubikácie s radosťou užíval. V podstate sa už cítim celkom dobre. Blasterom zasiahnutá ruka je po ošetrení od Yssanne príjemne malátna, rebrá - po všetkých možných pádoch a nárazoch, čo som dnes absolvoval - tiež už nejako držia pokope... keď odčítam svoj mužný chrapľavý hlas po všetkom tom dyme, ktorého som sa dnes nadýchal, som vlastne úplne fit. Niekedy v týchto momentoch napadne Liesandra podmínovať loď a rozdať nám zbrane. Hm, tak teda, cvičné ciele...? Zatiaľ čo z hromady skonfiškovaných zbraní vyberám svoj mocný ručný kanón a skúmam, či tentokrát jeho vzhľad neklame a naozaj sa mi nerozletí v ruke po prvom výstrele - dnes už dostal riadne zabrať - venujem pár myšlienok svojej situácii. Mám tu jedného zo "svojich" stormtrooperov, vyzerá síce trocha zmätený, ale dá sa čakať, že ak k niečomu príde, bude strieľať na správnu stranu. Mám tu zvyšok zajatcov, tých si v hlave škrtám - polovica z nich sa zvesela blíži k smrti alebo k invalidite, a druhá polovica netrafí ani vráta od hangáru - a to v tom lepšom prípade, že budú počas prípadnej prestrelky schopní vybrať si stranu a nestáť zmätene uprostred. A nakoniec sú tu žoldáci od Jabby Hutta: Liesander, zabracký vševed a hyperaktívny poskok s dvoma blastermi. Práve so zaujatím rozmýšľam, s ktorým by bolo najlepšie začať - Liesander s detonátorom v ruke je logická voľba, ale poskok mi neskutočne lezie na nervy - ... alebo sa s nimi dať dokopy? Keď nič iné, blaster alebo dva naviac sa vždy hodia, aj keď ich drží psychicky labilná ruka ako toť vodcu žoldákov... keď to Liesander odpáli. Kur...!!! Filozoficky si pomyslím, že možnosť voľby človeka len ničí. Ten imperátor bude mať nakoniec predsa len pravdu. A potom začne peklo. Prvý výbuch - miestnosť sa otočí, spolu so stormtrooperom sa chytáme nejakej trubky - druhý, trubka sa začína podozrivo krútiť - pri treťom zahučím dole medzi bedne. Nuž, je to pekných pár rokov, odkedy sme sa gravitáciou mali radi... Našťastie viem so šrotom tancovať lepšie ako Liesander, takže sa akýmkoľvek ďalším sexi jazvám vyhneme, ale aj tak sa mi z kovovej hromady nevstáva najľahšie. Ale zato v bojovej nálade. "Čo to dopekla bolo..?! Piesok ti už načisto vyšúchal mozog?" zavrčím. Od tattooinskych žoldákov by človek veľa nečakal, ale nejaký zmysel pre sebazáchovu predsa len áno. "Ak tak túžiš po smrti, stačilo sa spýtať, tú chvíľku by som si našiel" vztýčim sa z hromady šrotu ako pokrčený golem a otrávene rozmýšľam, či mi cez otras nárazu a zjavnú mentálnu retardáciu bude schopný odpovedať. Pohľadom nájdem posledného stormtroopera a pozriem sa, ako na tom je. Ako to bolo... Antares, Antaras...? |
| |
| Finback III Na malou chvíli mě zaplaví vděk za to, že Kel Dor se opravdu probral. Zapomenu se až tak, že mi na tváři prokmitne nepatrný úsměv; pečlivě pozoruji pacientovu tvář a na jeho otázku krátce přikývnu. V příštím okamžiku se přihrne Charisma a se zbrklostí, jaká je u ní obvyklá, se bez velkého rozmyslu sápe po Jaluovi. Překvapí mě to, tím víc, že sama není v nijak skvělém stavu a jistě to musí na vlastním těle cítit... musí? Třeba je tak zdrogovaná, že o sobě pořádně neví. Nezapřádám ale žádnou diskuzi. Úkosem pohlédnu na zbraň, která jí vypadne z prstů, zdržím se všech dalších komentářů a zlehka podepřu Jalua z opačné strany - spíš než abych ho táhla vzhůru, nabízím mu možnost se opřít a vyrovnávat tím případná zakolísání rovnováhy. Silovou práci můžu prozatím nechat na lidské ženě - až odpadne ona, zůstane celá starost o Jalua na mně, a pro ten moment musím šetřit síly. |
| |
| Finback III Když se u mě náhle zjeví Charisma a začne mě hrubě zvedat na nohy, jsem v šoku. Teď se ještě přidá ta imperiální krysa a začnu věřit na zázraky. Když konečně stojím ve svislé poloze, zatočí se mi hlava, ale díky mým podpěratelkám se udržím na nohou. Levou nohu raději pouze pokládám na zem a nesnažím se o ní opírat, abych znovu neotevřel jakž takž ošetřenou ránu. To znamená, že žena, která mě podpírá z levé strany, bude v permanenci. Když překonám první nával slabosti, rozhlédnu se po místnosti a zrak mi padne na zabavené vybavení a zbraně. Můj nůž! A blaster od Derka! Jestlipak ho ti žoldáci taky zabavili a přenesli sem? "Dámy," ozvu se, "ještě než vyrazíme, měl bych na vás prosbu. Mohli byste mě nasměrovat k té hromádce zabavených věcí a pomohli mi najít můj blaster a nůž? Nechci být na lodi plné nepřátel úplně bezbranný." |
| |
| Finback III Ten mumraj kolem jakoby zanikl v tichu. Vězni, teda... vlastně naši spolubojovníci se konečně rozhoupali k alespoň nějakým akcím. O starost víc, bohužel. To jejich kvákání mi tak nějak proplouvá kolem uší a zase mizí v dál. Vlastně nevím o čem mluví. "Ty vole... to jsem hluchej nebo co? Našpicuju uši a dostanu hned zásah od jednoho z pěšáků. Jak se ten chlap vlastně jmenuje? "A...a...slyším," v očích mi zajiskří, když napadá můj úsudek. Ještě, že mám teď docela pohodovou náladu. Zastihnout mě v jiném rozpoložení, tak nevím. "No tak nám řekni co by si udělal ty, šéfe a nevynechaj ani detail," zapředu hrozivě. "Poprosil by si strejdu Jabbu o loď a propustku, že chceš hledat vlastní cíle a štěstí? Heh... viděl jsem už dost hrdinů nakaši, protože si mysleli, že je Jabba něco více než obrovskej pytel hnusu,... což je přesně to, co on je. Prašivej pes, kterému zaleží jen na sobě. Žalůdek, zábava a obchod... to je to jeho." Zakroutím hlavou, očividně svého zaměstnavatele zrovna rád nemám. "Ne počkej, mohli jsme poprosit jeho lidi, aby nás vysadili v přístavišti a nechat pak Hutta mocně pozdravovat. Heh... oni by se tak akorát mohli přetrhnout, aby viděli jak tě požírá oblíbená atrakce v paláci. Ja ti něco řeknu, šéfe. Máte jediné štěstí, že jsem ten úkol dostal já a ne někdo jiný. Jinak by jste dávno šňupali hlínu. Co myslíš? Tady Impérium nemá žádnou moc... to ti nestačila ta ukázka v hangáru? Tady jsi na okraji. Je to obyčejná žhavá koule plná otroctví, lichvářství a zločineckých spárů. Dostal jsem se tak vysoko, že vím, kdy to pro mě začíná být životu nebezpečné. Tucty dalších na mé místo, ale tady se chodí jedině přes mrtvoly. Takže... já odtud beru kramle a vy máte štěstí, že jsme se potakli. Takže, šéfe. Dám ti možnost volby. Přešlapnu, už mě to mluvení unavuje. To jsem nějaká databanka? "Buď vysmahni... tamhle jsou dveře, ale pokud na tebe narazíme, tak půjdeš do kytek. A nebo drž zobák a snaž se být užitečnej. Ee?" A myslím to očividně vážně. "Kterejkoliv z vás přespolňáků, který si myslí, že je na výletě... dveře," lusknu a ukážu. "Běžte. Pokud si myslíte, že máte nějakou šanci a Tatooin je planeta jako každá jiná. Ale pokud přiště kvůli vám půjdou obchody Jabby Hutta dolů, jak se budou bombardovat jeho hangary, tak nečekejte, že to nějak vysvětlíte, ani se vás ptát nikdo nebude a pokud ano, tak jen z pobavení." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Čím menší je sídlo Jabby Hutta, které máš v zádech, tím větší ti přijde poušť, ikdyž je to jen obrazné. Celá planeta je vlastně obyčejná koule plná písku. Padla tma, obě Tatooinská slunce jsou dávno na druhé polokouli. Jsi uchráněn před obrovským žárem, který doslova proměnil veškerou zdejší vegetaci v prach. Pokud tu tedy někdy nějaká zeleň byla. Co by ale člověk dal za teplo, když je mu právě zima? Od úst ti stoupá pára, citelně se ochladilo. Ještě, že si myslel na houně. Do některých si zabalil Mhegase na pryčně a do jedné si se zabalil sám. Bantha, nesoucí tě za krkem, kráčí jako nezdolný tank. A míří do Mos Espy. Teď by ale bylo bláhové hledat světla. Na noc se stejně generátory vypínají. A panoráma? Všude je jen poušť... jen na obloze plno hvězd. |
| |
| Finback III Dámy?? To ten zakrslík opravdu řekl? S poněkud rozpačitým výrazem se obrátím na Jalu a čekám, co bude následovat. Obvykle, když někdo takhle osloví ženskou, tak něco chce. Nepletu se. Ještě si sebrat hračičky? Magore.. nám jde o krk a ty se chceš přehrabovat v harampádí a hledat svoje hračky. Přeskočilo ti? Nebo víš co... Mlčky probodávám Jalu pohledem. Není těžké uhodnout na co v tuhle chvíli myslím, nicméně to, co vypustím z pusy ho asi překvapí. “Chápu, ale nejsi zrovna v kondici a my máme trochu naspěch, jestli si nevšiml. Arutha jistě milerád ty tvoje zbraně najde v té hromadě krámů a venku ti je dá.“ Pokusím se o milý úsměv, ale vyjde z toho spíš úšklebek. Nač se taky divit. Kdo by se smál v mé situaci. Ruce v prde*i a v rukách malou opičku. “Teď už ale... vypadnem jo.“ postrčím Jalu dopředu, jak mi jen můj fyzický stav dovolí. Určitě bych si užila větší šťouchnutí, ale nejde to. Prostě to teď nejde. Ale až budu zdravá... a pomyslím na Alexe, který mi něco dluží. |
| |
| Finback III Ach, Rubeen a ultimáta, môj najobľúbenejší druh argumentu. "Co sa Jabbu týka, nemám žiadne ilúzie," zavrčím. "Vieš, čo ma znervózňuje viac? Predstava, že by niekto použil mozog a *ne*odpálil polovicu tohto šrotu, ale naopak, že by obsadil mostík a odkormidloval tú herku niekde, kde - " Pravda, neviem kde odpálené vznášadlo havarovalo - podľa rečí, ktoré som zachytil by sme mali byť niekde medzi kozmodrómom v Mos Esley a sídlom Jabby Hutta (kdekoľvek to je) - mohlo to byť v nejakej slušnej štvrti v Mos Esley, mohlo to byť nad nejakou poondiatou oázou... ale pri mojom šťastí to bude najskôr uprostred najväčšej a najprázdnejšej púšte na celej prekliatej Tattooine. "... kde, proste.. nie je tu?" poškrabem sa na hlave svojím blasterom, ktorý som medzitým lokalizoval v hŕbe kovu pod nohami. "Žiadna havária, žiadne vznášadlo plné rozzúrených jabbovcov.. no nebola by to nuda?" Ale ďalej to už nerozvádzam - čo sa stalo, stalo sa, a keby som Liesanderovi trebárs aj odmontoval hlavu, stroj to neopraví. Musím si vystačiť s tým, čo je k dispozícii - a momentálne je to táto partička, takže... zostanem s nimi. Vždy je lepšie mať okolo niekoho, kto môže poslúžiť ako kanonenfutr, pomyslím si. "Takže... zostanem s vami. Vždy je lepšie mať okolo niekoho, kto môže poslúžiť ako kanonenfutr," vyhlásim, pretože som úprimný a otvorený človek. A pretože Rubeenovo "drž zobák a snaž se být užitečnej" nielen že neudrelo na správnu strunu, ale ešte aj na úplne inej gitare. Nonšalantne si vrazím blaster do puzdra a prejdem k bedni so zbraňami. "Chcelo by to prešmejdiť loď, zistit kde sme... a *upokojiť* tých, čo prežili," začnem sa v nej prehrabávať a vytiahnem z bedne ten najvačší automat, aký tam je. (Vojenský princíp - čo nejde silou, ide ešte väčšou silou. A keď nie, skús to aspoň zapáliť.) "Všetci pripravení?" opriem sa o stenu pri dverách vedľa Liesandera a čakám na zvyšok "posádky". |
| |
| Na Alexovu vítku se ozvu zlostným hlasem. Pokud se ti něco nelíbí můžeš se vrátit do cely, určitě by se nějaká nepoškozená našla. Pak dobij můstek. I ten nejhloupější tusken umí počítat. Dva svobodní proti zbytku posádky, jak by to mohlo dopadnout? Teď stojíme jen proti těm co nebyli na ubykacích, můstku nebo ve strojovně, plus vás nehlídali. Takže větné spojení loď plná živých nepřátelských osob mě nepříjde tak úplně štastně vybrané. Pak pohlédnu na Alexe a v očích mám zlost, ale už mlčky přiskočím k Liensanderovi a pomohu mu na nohy. Pak ho vlečeu ven z kajuty když budu muset tak ho potáhnu. Musíme jít, byla ve strojovně, není moc času., až se vznítí palivové články, tak nás ta loď nebude muset zajímat. Kráčím klidně jednou rukou podpírám Liensandera a v druhé držím tasený blaster, ikdyž nemířím, na nikoho z přítomných nespouštím je z očí. Kdo chce ať tu chcípne. |
| |
| Finback III Nevěřícně zírám na Charismu a její výstup. Vypadá to, že má "obava" o její zdraví byla naprosto zbytečná. Ještě před chvílí to byla troska a válela se na podlaze, stěží při smyslech. A teď? Může se přetrhnout, aby pomohla Jaluovi. Jaluovi! Asi ji během těch výbuchů něco praštilo do hlavy. Nebo mě, a teď mám vidiny. Zvednu obočí a s udiveným výrazem se přiblížím ke skupince ve které je Jalu, Ysanne a, bohužel, Charisma. Než stačím cokoliv říct, Charisma už si dovoluje dávat mi rozkazy, což mě šokuje natolik, že chvíli mlčky na hozený blaster zírám a pak jej bez jakýchkoliv prostestů zvednu do levé ruky. No co, až se rozhodnu ji zastřelit, aspoň dostane dvakrát tolik ran. Mám teď obě ruce plné a Charisma už mě nepřímo posílá plnit další příkaz. Dělám to pro Jalua... povzdechnu si a kývnu. "Já se ti po těch zbraních podívám. Vem si zatím blaster tady slečny." řeknu (samozřejmě s náznakem opovržení u slova "slečna") a podám mu to, co mi Charisma před chvílí hodila. Oblečení plné pouzder na střelné zbraně skutečně nemám, takže nemůžu držet blastery v obou rukou a potom se tahat s dalšími zbraněmi, pro které mě posílá Charisma. S levou rukou znovu prázdnou se rychle odeberu hledat Jaluovy zbraně. Copak já vím, které zbraně jsou jeho? zamyslím se, ale rozhodnu se neřešit to. Předpokládám, že nožů tam moc nebude a co se blasteru týče, pokud nespatřím nějaký na první pohled výjimečný, nějaký prostě vezmu. |
| |
| Finback III Hmm, tak přeci jen se pod tou slupkou milé a pomoci plné Charismy, skrývá ta stará dobrá mrcha, kterou jsem měl tu čest poznat. Chystám se pronést své důvody, proč by nebylo moudré se vypravit do útrob nepřátelské lodi neozbrojen, když mě předejde Arutha a dá mi Charismin blaster. Pevně ho stisknu v pravé ruce. "Díky," hlesnu k němu, když se nabídne, že mi věci najde. "Když mi najdeš nůž, byl bych neskonale vděčný. Byl to osobní dar od mého pána. Tuskenský nůž. Čepel je zhotovena ze zubu nějaké písečné bestie," dodám ještě a pak se už nebráním a nechám se doprovodit ke dveřím z místnosti. Odseknutí, které jsem v hlavě formoval pro Charismu je náhle pryč. Teď jsem plný elánu vyrazit a konečně se vydat na cestu, na jejímž konci stále doufám v opuštění téhle zavšivené planety. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ne za všechno mu můžeš poděkovat, ale teď ti do rukou přišla jedna z jeho hraček, za kterou by se to slušelo. Zbytek jsou obyčejné blastery, ale tahle věcička, Imperial Heavy Repeater, je o něčem jiném. Vystřeluje projektily... nikoliv laserový paprsek. Její předností jsou dva palebné módy. První je v podobě salvy projektilových šipek (ovšem čím je cíl dál, tím je nepřesnější) a druhý je energetický granát. Co dodat, není to sniper... ale zbraň do vřavy.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
|
| |
| Finback III Vyslechnu imperiála a zatím co se on přehrabuje v bedně se zbraněma, tak já se prudkým škubnutím musím vymanít ze sevření Noghriho, Marona Hasse, který se mě neustále snaží dostat ven z Finbacku. Letmé odstrčení by mu mělo naznačit, že jsem v pořádku a vím co dělám. "Pizizubko, radějí čum do té chodby, sakra. První výbuch byl ve strojovně, přišli jsme o antigravitační generátor. To druhé byl můstek... vznášedlo ztratilo kontrolu. Ale ten plaz to nezvlád. Ta třetí nebyla ve skladišti zbraní. Může tam bejt dost nasranejch a pozuby ozbrojenejch žoldáků... a dost možná už nejsem ani velitelem tohohle zatraceného vraku." Z výrazu tváře jde vidět, že mluvím smrtelně vážně, to však neznamená, že nemá příšerák pravdu. "A vy se hněte... může to to fakt vylítnout do vzduchu. Hm. Tohle měla původně být normální akce. Jen přesun Patroly do Mos Espy. Ale pak to ten zaranej Hutt zamotal. Akce byla naplánovaná už několik dní a pak jste se do toho navezli vy." Já nejsem moc dobrej medik, vlastně si pořád myslím, že jsme měli ty chromé postřílet. Budou akorát přítěž. A nejsem ani dobrej pilot, inženýr, nebo vyslanec. Vím hovno o mezihvězdném cetování nebo botanice. Věda je pro mě kravina a politika obyčejná zbytečnost. Ale pokud jde o boj a plánování akcí, tak... to mě naplňuje. Nevím čím to. Prostě už jako malej kluk jsem se rval. Mám to v povaze. Říkali mi ... ale to je fuk. Byl jsem prostě větší a silnější než ostatní. "Ty.. eee... no ty!" Ukážu na Alexe vedle. "Půjdeš s Pizizubkou vpředu... on tě vyvede ven ze vznašedla. Krejt vás bude Yem. Uprostřed půjde zbytek a záda nám bude krejt ten druhej imperiál a mladej Lancer." Odplivnu chuchvalec slin a krve a zadívám se na lazaret... ty, kteří nás budou asi brzdit. "Cesta by to neměla bejt dlouha, nejsme tady náhodou. A teď... je tady něco co bych měl vědět? Hele, zbraně nemáte naparáda... jestli se někdo z vás sesype, tak na něho serem. A pokud narazíte na raněného, tak ho okamžitě doražte. Raději dorážejte i mrtvoly, projistotu. Oni by se sváma taky nezaobírali. Slitování tady znamená nic. Jen ránu dozad... srozum?" |
| |
| Zavrtím hlavou. Nemáte pravdu pane, tu trhavinu na můstek jsem dal já a já jsem taky dal trhavinu do ubykací, takže tři ze čtyř byly na místě, ale tu v ubykacích jsem dal střepinovou, takže trup by neměla poškodit. Stojím klidně a mlčky při projevu velitele. Pak pokrčím rameny. Který východ máte na mysli, mám tu jednu termálnínálož, kdybychom se dopadli nějak nešikovně. Možná bych mohl udělat menší díru do trupu. Navíc většina bude překvapena a otřesena. Pohlédnu na velitele a výjdu z místnosti pistoli v rukách. JEn se místností se nese temné zasyčení. Jestli někdo z ostatních řekne tím na p tak mu ukážu jeho plíce. |
| |
| Finback III Pokrčím ramenami a vyrazím za malým zúrivým Jawou. Postupne prechádzam loďou, snažím sa nestratiť Jawu z dohľadu a bez veľkej horlivosti sa pri prechode koridorom kryjem za steny a prekážky - ako vravel zakuklenec, ostatní Jabbovci budú pravdepodobne otrasení, a navyše nevedia, čo bolo príčinou havárie. Takže žiadny stres. Pizizubku nasledujem, až kým nedorazíme k východu, občas sa otočím a skontrolujem Charismin nemoncičný konvoj a ostatných. |
| |
| soukromá zpráva od Dearten Vesterion pro Dvě velké houně pak složím na sebe a do obou najednou se pevně zabalím, vytvářeje kolem svého těla jakýsi provizorní teplý cestovní plášť, propouštějící co možná nejméně okolního chladného vzduchu. Dvěma hadříky také obalím své ruce v pokusu o vytvoření rukavic a jeden omotám, coby provizorní šálu kolem svého nechráněného krku. Žádmou parádu to sice nedělá, ale já tu nejsem na módní přehlídce. A účel by to snad splnit mělo. Poté věnuji několik vteřin pátravému pohledu do okolí a nakonec i pohledu na miriády hvězd, vzdálených i ne tak vzdálených. Při tom pohledu nutně vyvstávají v mé mysli vzpomínky. Ne na roky dávno minulé, ale na dny, měsíce a roky, strávané na malé, během dějin téměř opomenuté planetce.....které jsem po mnoho, mnoho let říkal domov. Vzpomínky vyvolají na mé tváři lehký, nostalgický úsměv, když si vzpomenu, jak rozdílná tam byla krajina.....a také život v ní. Jako by se tam čas zastavil. Povzdechnu si, a zaplaším vzpomínky, ty milé, ty hořkosladké, i ty, co trpce štípou u srdce i na jazyku, lehkým mávnutím ruky. Jakoby ta doba byla vzdálena stovnky let. Ten kowboy.....ten bezstarostně žijící muž, prožívající klukovský sen některého ze svých dávných předků.....Kde ten teď je? Možná...že se dál prohání na koni s větrem o závod po čiroké zelené pláni. Já......Jáuž jsem někde jinde. Někým jiným. Tím, kým jsem kdysi býval. Sebou. A rychle opět pobídnu banthu k pohybu, nechávaje za sebou své vzpomínky, vznášející se v mrazivém podvečerním vzduchu Tatooinské pouště...i mořné pronásledovatele. Neutáboříme se. Půjdeme přes noc. Na táboření není čas. Ani nálada. |
| |
| Finnback III Přikývnu na velitelův rozkaz. „Jdeme.“ Vykouknu ze dveří a vyrazím za Alexem a Maronem. Držím se u stěn, kryju se za předměty a když to jde, kontroluju chodby za námi a odbočky, které jsme minuli. Hlavně ale držím ústí hlavně od těch dvou vpředu. Blaster před sebou, v hlavě klid – myšlení zpomaluje. Kdo nebude přítel, zemře. |
| |
| Finback III Ještě jednou sjedu pohledem mrzáky kolem ještěří ošetřovatelky. Zdá se, že mě buď přeslechli a nebo mě prostě ignorují. "U všech ďasů... raději velet pouštním krysám než téhle nahluchlé sebrance!" Chvíli mám nutkání po nich něco hodit, aby mi věnovali trochu té pozornosti. Z nevraživosti v očích by se to dalo určitě vyčíst. Ale nakonec jen zakroutím odevzdaně hlavou - a jakoby v odpověď zvolání mého zabrackého společníka, se i já protáhnu dveřma někam dál do lodi. Narozdíl od Yemgena si to ovšem razím vždy přímo středem chodby s rukama na blasterech. |
| |
| Finback III U bedny se zbraněmi zklamaně povzdychnu. Je to přesně jak jsem čekal - spousta zbraní a jedna jako druhá. Nevyznám se v nich. Pro mě je to velký blaster, malý blaster, velké-něco-co-není-blaster, jak já mám vědět, který po mě Jalu chce? K čertu s tím, hlavně ať to střílí. Aspoň že ten nůž je tady jen jeden. Vezmu z bedny obyčejný blaster a Jaluův nůž a s obavami se ohlédnu za sebe. No jistě, všichni už jsou na odchodu. Jen běžte, já jsem nedůležitý. Nečekejte na mě, ne, v pohodě, nezlobím se. Však já si odsud cestu prostřílím sám, mám dva blastery a k tomu nůž, třeste se, imperiálové! A Charismo! Neobratně s plnýma rukama se rozeběhnu ke "své" skupince a Jaluovi podám s úsměvem nůž. V obou rukou mám nyní blaster, takže vypadám jako vysoký růžový akční hrdina. Yippie ki yay! |
| |
| Finback III "Díky," prohlásím směrem k Aruthovi, když mi podává nůž. Nastane chvilkové přehazovaní věcí v pořadí blaster do pouzdra, nůž do ruky, nůž do pouzdra, blaster do ruky. Tak, teď už jsem konečně doopravdy připraven vyrazit. "Můžeme?" obrátím se otázkou na mé dvě pomocnice a pak zdravou nohou vykročím ven z místnosti. Rozkazy od našeho nového "velitele" nekomentuji, ale snažím se je dodržet. Sice to stojí za starou banthu, mít v zádech imperiála, ale na druhou stranu, Alex je přede mnou. Ve všem se dají najít nějaká pozitiva. Mou myšlenku provází maskou krytý úsměv. |
| |
| Finback Zdá se, že Jalu konečně dostal co chtěl. Teda... já mu nakládačku za to, že je lazar napůl mrtvý nedala. Arutha mu našel zbraně. Vypadá jak malé dítě, kterému vracíte lopatičku pozorně sleduji výměnu věcí z Aruthovy ruky do Jaluova pařátku/ručičky. Pohledem probodnu Aruthu, protože mi stojí v cestě. "Uhni," dodám jakmile Jalu zavelí, že se půjde. Respektive... já můžu a Ysanne taky. Ta ještěrčí mrcha je na tom nejlíp, doufám, že bude hrát ohledy... doktorka jedna Nešetrně popostrčím Aruthu stranou. Chudák, měl jít radši k Ysanne. A rozhodnu se z téhle kovové kocábky (trhá mi to ale srdce, když vidím, jak nějaký pablb ničí takový kocábkovský skvost) odejít a to co možná nejrychleji. Nerada bych čekala na další překpavení a ráda bych se už dostala do péče pořádného doktora. Nic proti tobě ještěrko. |
| |
| Někde v poušti... Něco mocného vás před časem svedlo dohromady... vás... bytosti rozdílných ras, rozdílných profesí i protikladných přesvědčení. Dalo naději tam, kde byl jen zmar, přivedlo přátelství do země zla a darovalo konec těm, kteří jej bezmezně hledali. To něco nemá stálé jméno, každý je nazývá jinak. Nikdo ho nikdy nenašel, dokud mu nepoklepal na rameno. Ten, kdo se ho snažil pochopit, přišel o rozum. Prastará učení mluví o Síle, ale můžeme tomu říkat... ...Osud. Každý dostal šanci... možnost volby. Moc zbořit hráze předsudků a dosáhnout svého cíle, ikdyž se to zdálo nemožné. Mohl se stát svým pánem a najít... ...Cestu. Cesta znamená obětování, cesta znamená svobodu, za kterou musel někdo jiný platit. Cesta znamená novou šanci, byť se všechno zdálo být v koncích. Dává opětovnou možnost vysloužilým vojákům se začlenit. Cesta znamená i léčit zranění druhých. Přihrává lepší zakázky. Umožňuje nám najít sen, nebo dokázat mocné věci. Taky umožňuje ukázat sílu slova. A dává možnost poznat sebe sama a tvořit pevná... ...Přátelství. Bez něho by to nešlo. Jednou se třeba bude vyprávět o zvláštní skupině, jež hledala velký cíl, než se jejich cesty rozešly a přišel... ...Konec. _______________________ V čele únikového průvodu stál sebevědomý Noghri následovaný Alexem, Yemgenem a taky Liensanderem. Za nimi se táhli ranění a celé to uzavíral Dash Lancer a Antares. Bylo až s podivem, že to vycházelo. Koridor míjel koridor a skupina kličkovala obezřetně v útrobách Finbacku. Tohle nemůže vyjít, muselo se honit v hlavě velitele žoldáků. Jeden výstřel a tahle narychlo slepená banda se rozuteče, jako vystrašení Jawové. Jeden zásah, odříznou nás a jdeme do kytek. Nic z toho se ale nestalo. Chodby byly prázdné, což je buď veliké štěstí a nebo se něco děje. Světe div se, ale tahleta křehká formace vydržela až ven. Rampa zasvištěla, zapíchla se do písku a nastalo ticho. Naprosté ticho. Maron zavětřil a pozvolna sešel po rampě. Sotva se jeho nohy dotkly písku, tak začal hledat stopy hrozícího nebezpčí. Nenašel nic. I Conqaray pomalu sestoupil, třímajíc pevně projektilový blaster. Krátce na to byl venku Rubeen i Yem, pak ranění... a ven se dotali i poslední z vás. Ovšem stále panovalo obrovské ticho. Nikdo se neodvážil ani špitnout. Dash zůstal opřený u východu a občas kontroloval zda se něco neřítí z Finbacku, vzpoměl si na výcvik. Venku je už tma, citelně se ochladilo a nad hlavou vám někdo rozsypal tisíce a tisíce bílých světýlek. Říká se, že každé jedno patří nějakému zmařenému životu, ale vy dobře víte, že to jsou světy. Světy v mnoha galaxiích, jako na dlani. Je jasno, což znamená tuhý mráz. Kdyby bylo vidět, tak by jste mohli spatřit stoupající kouř nad vznášedlem, ale vaše oči si potřebují nejprve zvyknout. Všude se plazí noc, jen rampu osvětluje pruh blikajícího halogenového světla z lodi. Ať se mělo stát cokoliv, tak se neděje nic. To znamená, že je všechno špatně. A stále to ticho... |
| |
| Někde v poušti - před vznášedlem Rampa spadla do písku a mně spadl kámen ze srdce. Minuty strávené cestou k východu byly nekonečné. Bylo znát, že nervózní jsou všichni - i ti, kteří si hrajou na drsňáky, i ti, kteří jsou na vypjaté situace zvyklí. A co teprve já. Kdykoliv zabočili první členové naší skupinky za roh, připravil jsem se, že uslyším rány, výstřely, další výbuchy a že když za ten roh nahlédnu, oni budou mrtví. Jen o pár vteřin dřív, než já. Ale nestalo se. Jsme...venku. Jsme volní... Hloupá myšlenka. Jistěže nejsme volní, to jen iluze svobody na okamžik zatemnila můj úsudek. To, že držím v rukou dva blastery neznamená, že jsem volný. Pořád jsem v zajetí, pořád má můj osud v rukou někdo jiný. Ale konečně to zase vypadá nadějně. Naděje. Neměl bych doufat v zázraky. V té lodi to vypadalo tako slibně, a jak to dopadlo... Vzpomenu si na Tahiika. Ten by byl určitě nadšený, že jsme v poušti. Tady to zná, tady je-- Tady byl jeho domov. Ale teď není čas přemítat nad těmi, kteří se sem nedostali. Důležití jsmy my, kteří jsme naživu. Rozhlédnu se kolem sebe. Pomalu si zvykám na tmu, ale přesto nevidím o moc víc než jen siluety. Noc tady je jiná, než doma... prolétne mi hlavou a mimoděk zkřížím ruce přes prsa ve snaze se zahřát, i když s blastery to moc nejde. Je tady taková tma. A jsou vidět hvězdy. Tolik hvězd... Přestaň s tím už! Pořád ti jde o život! A pořád je tady Charisma... okřiknu se a snažím se ze sebe setřepat tu nostalgickou náladu. Přesto si ale uvědomím ještě jeden rozdíl oproti nocím doma - ticho. To je úžasné...takový klid! Nikdo po nikom nestřílí, nikdo na nikoho nekřičí, Charisma mlčí...ráj. Je mi skoro až líto to ticho kazit, ale přece jen se otočím směrem k siluetě Ysanne. Nejraději bych se jí zeptal, o čem to s tím velitelem ještě před výbuchy diskutovala, ale na to teď není vhodná doba. Namísto toho jí nabídnu pomoc. "Nepotřebuješ vystřídat?" řekne gentleman, který se ve mně probudil. Hned jak to řeknu, zalituju, protože to znamená, že budu muset na podpírání Jalua spolupracovat s Charismou, ale vzít zpátky to už nemůžu. Lepší, než nabízet pomoc jí. |
| |
| V poušti - před vznášedlem Asi bych měla pocítit úlevu, když jsme se konečně dostali z teď už trosek lodi ven do pouště. Jasně. Bez vody, blíží se noc, kterou třeba možná ani nepřežijeme... mám skvělé vyhlídky na záchranu. A ještě k tomu tenhle mamlas, se kterým se tahám. Začínám si uvědomovat, že mě bolest v rukách trochu opustila. Možná za to může ta troška adrenalinu, která se mi vehnala do žil, když jsme se snažili dostat ven z lodi, a nebo vědomí toho, že za chvíli začne být pořádná zima - husí kůže mi z toho na pažích už asi nikdy nenaskočí. A já je měla tak ráda Znala jsem holku, které vypálili na prsa kříž. Nějaký magoři, kteří při tom vykřikovali cosi o nadřazenosti bílé rasy a podobný kecy. Ta šedivá jizva byla větší než chlapská pěst a přece si to nenechala odstranit. Výstřih taky pořád měla větší než já. Holt... budeš se s tím muset smířit Cha, buď do budoucna a nebo aspoň do rána Konečně se vytrhnu z rozjímání a rozhlédnu se kolem sebe. Skvělé vyhlídky. Ušklíbnu se a pak se otočím na Aruthu. "Ani náhodou milej zlatej." probodnu ho pohledem a pak se jakoby s omluvným výrazem otočím na Ysanne. "Bere to za mě. Já ho už podpírat nemůžu." Chtěla jsem říct nehodlám, ale nepřišlo mi v to danou chvíli vhodné a diplomatické. Pokynu Aruthovi hlavou, aby jako ihned naklusal a pomalu se vyvleknu z podepření Jalui. Jestli růžováček nepřikluše, tak ten prťous spadne na zem. Mě přestanou bolet ramena a můžu se soustředit na to, co je důležité. "Je tu nějaký plán B?" vyskočím si na svou pomyslnou bednu rýpání a čekám, že mi bude náš milý Yegemánek nebo magor Rubeen odpoví. |
| |
| V poušti - před vznášedlem Za dobrotu... Povzdechnu si a na okamžik zavřu oči, jako bych doufal, že až je otevřu, budu úplně někde jinde v úplně jiné situaci. Ale jsem pořád tam, kde jsem byl - uprostřed pouště před zničeným vznášedlem, a Charisma mě pořád vytáčí. Ale jo, je to tak lepší. Sice teď asi nehrozí, že padne vyčerpáním, ale třeba bude dělat takový bordel, že ji někdo zastřelí za mě. Tu osobu potom pozvu na panáka. Co na panáka, na celou flašku toho nejlepšího, co se na téhle planetě najde. Kráčím k Charismě a podám jí jeden z blasterů. "Na." procedím mezi zuby a pak už konečně podepřu Jalua, aby nespadnul. Lepší podpírat ho s Ysanne než s Charismou, to je pravda. Podívám se na to ztělesnění všeho zlého, které už se zase na něco vyptává. Taky bych rád věděl, co bude dál. Jdeme někam? Možná by si měl Jalu na chvíli sednout, jestli tady budeme stát a vykecávat... |
| |
| Tak tedy někde v poušti... V ledovém vzduchu mi od chřípí stoupají ve tmě nepostřehnutelné obláčky vodní páry. Prudce oddechuju, zpomaluju každý nádech, abych ušetřila plíce toho teplotního šoku, co jen to půjde, v uších mi hučí a srdce tluče tak, že si snadno představím, jak mi pod jeho údery povlává tunika. Z jedné strany mě před zimou chrání Jaluovo vlastní tělesné teplo, ale stejně se neovladatelně chvěju - spíš vyčerpáním, než chladem. Prospělo by mi, kdyby ke mě teď přiběhl úslužný zdravotník a píchl mi dávku povzbuzujících prostředků; na hromádku stimulantů, co jsem si odnesla z lodi, si ale netroufám pomyslet. Pochybuji, že by se mi vůbec zdařilo uložit kapsli správně do injektoru... Ani si nestačím rozmyslet, zda dám přednost pohodlí před hrdostí, když po Aruthově nabídce chňapne Charisma. Co se dá dělat. Počítala jsem s tím přece. Zproštěná břemene se žena vrhá do něčeho, co vypadá jako zárodky plánování - což v tuhle chvíli rozhodně není moje starost. Pomyšlení, že by Charisma i v téhle situaci dokázala vyprokovat nějakou novou rozmíšku mi připadá příliš absurdní, než abych se zabývala obavami z toho plynoucími. "Jak jste na tom?" procedím skrze zaťaté zuby - otevřenou výslovnost lépe neriskovat, protože přes drkotání zubů by mému basicu nemuselo být rozumět - ke svým dvěma momentálně nejbližším společníkům. |
| |
| Poušť Uvolněný, dokonale vnímavý ke svému okolí, našel jsem bod rovnováhy a plynule jsem jej provedl skrz loď. Hlídal jsem, vykukoval jsem, naslouchal. Nevystřelil. Nebylo na koho, prošli jsme hladce ze zakouřené, rozbitou klimatizací zmítané lodi do chladné pouště. Upravím si kabát, aby pomohl kombinéze udržet mé tělesné teplo. Zahledím se do pouště, ale jen tím maskuju to, že vytáhnu zpod límce kombinézy hadičku a napiju se skromných zásob vody. „Plán B?“ ohlédnu se přes rameno na Charismu. „Něco si stopnem. Ale naštěstí máme i plán A – dojít tak daleko, jak jen dokážeme, schovat se pod pláště a přikrývky, ukrýt se a čekat na ráno.“ Dojdu k Jaluovi, kterému se vystřídali nosiči, a zběžně zkontroluji stav pacienta. |
| |
| Poušť Usměju se při Koarově prohlášení, no to by byla také možnost, ale když se neurazíš mám ještě dvě varianty plánů. Odmlčím se a za okamžik pokračuji. Takže plán A, bohužel my nepřipadá moc reálný vzhledem ke stavu některých z nás a našeho počtu. Je ten, že prostě dojdem ke vznášedlu a odletíme s ním. Nebo B a ten se některým nebude líbyt, ale počkáme na Jawi nebo na Písečné muže a od nich si vypůjčíme odvoz. Jawové tu budou dřív než Hutovi lidé, to je už prověřený fakt, píseční lidé tam budou ještě rychleji pokud jsme spadli na jejich území, ale bude s nimi drobný problém. Dojdu k Ysane a polédnu na ni, pak se na okamžik zamyslím a příjdu s nabídkou. Já nic nenesu, nechceš něco vzít? Nabídl bych ti plášť, ale byl ti malý, já jsem vybavený na výkyvy teplot kombinézou. |
| |
| Pořád ta samá poušť Jalu na mou otázku nijak nereaguje a ztuhlost jeho těla, která mi díky naší téměř absolutní tělesné blízkosti nemůže uniknout, dává tušit potíže. Aniž bych ho přestala podpírat, pokusím se mezi námi udělat trochu místa, abych mu mohla pohlédnout do tváře. Ve tmě toho není moc vidět, ale i tak tuším skelný pohled někoho, kdo je sotva při smyslech. Fyziologický šok, vyčerpání a na závěr zdrogování až za hranici možného. Dalo se snad čekat něco jiného? Hlavně aby to nepoznali oni. Chystám se Aruthovi šeptem vyložit, že musíme společnými silami vytvořit co možná nejpřesvědčivější dojem životaschopného Jalua; naneštěstí si nás zrovna v tu chvíli všimne žoldácký medik. Na maličkou chvíli zpanikařím, ale protože ztuhlost hrůzou nijak nenarušuje můj dosavadní postoj, dovolím si vsadit na to, že si Zabrak ničeho nevšiml. Tedy alespoň ničeho u mně - Jaluův stav není tak lehké zamaskovat, zvláště pokud pátrač po jeho stavu ví, na co se má dívat. Z druhé strany se přiblíží přerostlý Jawa - maně mi bleskne hlavou, kde jsem vlastně nechala překladač, ale protože výřečný tvor používá basic, nezůstane z téhle myšlenky záhy nic víc než právě jen záblesk. Po jeho nabídce pomoci nechápavě zamrkám do tmy. "Nechceš něco vzít?" Kromě Jalua nenesu nic - měl to snad být vtip? Těžko můžu čekat, že by byl ochoten převzít Kel Dora na svá bedra, po všech těch žoldáckých proslovech o tom, jak kdokoliv, kdo bude zdržovat, zemře... Zmatená z jednoho a nervózní z druhého žoldáka, střelím pohledem přes bezvládného pacienta na Aruthu. Jako by s tím snad mohl něco dělat... "Proč na-" musím přerušit větu a oddat se záchvatu kašle, který mi pročistí hlasivky od kouře a přinese trochu slin na vyprahlý jazyk. "Proč na nás... nikdo nezaútočil... uvnitř?" vydám ze sebe nakonec mezi opatrnými trhanými nádechy, abych se znovu nezakuckala. Není to bůhvíjak mistrně vymyšlená otázka, ale nic lepšího na odvedení pozornosti zatím po ruce nemám. |
| |
| Neúrodná oblast, která trpí nedostatkem vody No to se podívejme. Najednou je naše trojice středem pozornosti. Proč si nehledí svého? Nevěnujou se Charismě? Nebo, ještě lépe, proč sakra nedělají nic s naší podělanou situací?! Yegeman a chvíli po něm i Jawa se přihrnuli a hrajou si na kamarády. Jsem z toho poněkud rozmrzelý, protože po tom všem co se v posledních hodinách stalo jim to skutečně nežeru. Kdyby nebyla tma, oba by viděli můj vražedný pohled. Bohužel, pohled je na mně to nejvražednější, takže toho moc nenadělám. Co bych taky měl dělat. Jsme uprostřed ničeho a zdá se že to nikoho netrápí. A vypadá to, že se ani nedokážou shodnout na plánu. Jestli my jsme byli dysfunkční skupinka, pak nevím co jsou oni. Jazykem si po tisící projedu prázdné místo po zubu a na náladě mi to nepřidá. Navíc se na mně začíná podepisovat zima, hlad, stres a únava, kterou prohlubuje podpírání bezvládného Jalua. Tak dost, něco se musí udělat! "Je milé, že máte tolik různých plánů, ale než se na nějakém dohodnete, určitě nikomu neuškodí, když tady Jalua zatím položíme do písku," pronesu tlumeně a nesnažím se přitom skrývat své momentální rozpoložení. Pohledem přejíždím z Yegemana na Jawu a krátce kouknu i na Ysanne, jestli souhlasí. "Nevypadáte, že byste měli jasno v tom, co se bude dít dál, takže to snad nebude problém, ne? Čím víc sil budeme mít později, tím líp pro nás všechny." |
| |
| Poušť Má pravdu, proč nás nezabili? Jsou všichni mrtví? Na jakou lepší příležitost čekají? Nejde mi to na rozum, ale zrovna máme i jiné starosti. Svléknu si kabát, což odhalí mou šedočernou kombinézu. „Zabijáku,“ oslovím Marona, „hoď přes něj i svůj.“ Pokud ještě někdo přispěje, nebudu mu bránit. Pokynu nosičům, aby Jalua uložili na improvizované lůžko. S blasterem už v pouzdře se pustím do ošetřování. Vždy mi chvíli trvá, než přijdu na to, co mohu a co nemohu udělat, ale pak vždy zkušeně zasáhnu. S jeho druhem nemám tolik zkušeností, kolik bych teď chtěl. |
| |
| Poušť Už už se natahuji po Yemgenovém kabátě, když si uvědomím, že není pro mě a zůstanu trošku trapně napůl v pozici nakročení k humanoidovi. Nenápadně nápadně si odkašlu a ustoupím stranou od Jalua, aby ho teda mohli přikrýt kabátem, který jsem si původně chtěla uzmout já. Jakmile se setmí, tak tu bude zima jako v pr...i. Hodina pravdy přišla a já si musím přiznat to, že... má Arutha naprostou pravdu. Dívám se na něj, pak na Yemgena, Jalua a Ysanne. Ostatní s úspěchem ignoruji, neboť je nepočítám do své skupiny. Zvláštní... moje skupina. Miluju, kdy si můžu říkat samozvanný vůdce, který je teď naprosto k ničemu. "Arutha má pravdu," řeknu mírně, až je to s podivem. Nejsem ve své kůži, odezněly léky, ruce mě bolí jako čert, je zima, mám hlad a žízeň. Ale jsem mírná jako beránek. Nejspíš jsem rezignovala. "Nevím, jestli nebude nejlepší řešení počkat, až nás někdo najde, protože bychom mohli padnout do rukou těch nesprávných a nevím jak vy, ale já se k Jabbovi nehodlám přiblížit ani na sto mil." Zhluboka se nadechnu a vzdychnu si. "Jsme v prdeli. Toť můj optimismus." Loď je na šrot a my jsme uprostřed pouště se skvělými vyhlídkami na záchranu. Aspoň, že noci jsou venku krásné... miluju hvězdy zvednu svůj pohled k nebesům a dívám se, dokud se mi nezatočí hlava. Lehce zavrávorám, jako po šesti pivech, a už raději nic nedělám. |
| |
| Zhodím z ramen svůj plášť JAwy a podám ho Koarovi. Tady sice mu nebude, ale je to přikrývka na víc. Teď všichni vidíte, že místo tradičního černého oděvu jawů mám pod pláštěm leteckou kombinézu. Pak pohlédnu na loď a zkontroluji své dvě zbraně. Pomalu obejdu abych vyděll zda jsou motory ještě zapnuté. Dejte my chvilku, nejsem sice jawa, ale myslím, že v lodi bude víc teplo než zde a když nic jiného je tam voda a jídlo. Budu potřebovat pomoct, většinu posádky jsme zlikvidovali ještě než jsem otevřel vězení a ten zbytek musel přečkat všechno co my, buď budou mrtví nebo ranění. Protože pokud ne tak by se už trousili po poušti. Pak je asi zbytečný dotaz, ale nevšiml si někdo jestli ta loď má spídry? |
| |
| Někde v poušti... "Hovadina," vstoupím přecijen nakonec do hovoru, ale stále s pohledem upoutaným někde do pouště, jakoby něco mělo přijít, ale nepřichází. "Myšlení nechte raději na jiných." Dodám ještě spěšně a otočím se. Jsem o poznání klidnější než tam ve vězeňských celách, patrně už látky v krvi pracují. "Yeme, někdo žvanil. Ten zasranej Corellianec tady není. Buď ho někdo zaříznul a nebo je to obyčejná děvka." Mluvím dál pomaleji a přistoupím k Zabrakovi, podávajíc mu svou bundu. Absence svršku odhaluje hrubou vestu bez rukávů s pláty tvrdé litiny, která chrání hlavně hruď a břicho. V tenčích pruzích pak obepíná boky a končí ve svislé poloze na zádech. "Patrola už tu nebude. Raněné nechali chcípnout... vyrazili do Mos Espy, není to tak daleko, pokud máknete, tak to stihnete dřív než uhodí tuhé mrazy. Deaktivujte ještě zaměřovací zařízení, které tady museli umístit, tím jim trochu zamotáte hlavu... jo a zabte toho Kel´Dora a tu mulatku! Nevydrží cestu, budou pořád fňukat a skupinu brzdit." Z bundy ještě vyndám třípalcovou krabičku s hroty ostrýma jako nože. Pak už si svršku nevšímám a nechám ji u Yemgena. Přidřepnu k lazaretu a z tajné kapsy na vestě vyndám nůž. Dvakrát se mi zručně protočí v ruce a spočine prozatím v klidu. "Ať se stalo cokoliv, musím mít jistotu... případně zametu stopy. Hm. Pokud nepojdu, tak se sejdeme u hangáru. Ale bacha, dost možná to bude nachystaná past. Pokud ucítíš podraz, tak se zdekujte a kontaktuj Jolainne, že se to posralo." "Jděte na jih," demonstrativně ukážu rukou. "Já musím na severozapad, kde měl čekat ten zasranej odvoz." |
| |
| Poušť stokrát jinak Pokládat Jalua naplocho mi nepřijde jako dobrý nápad; už takhle poutá víc pozornosti, než je zdrávo. Nedokážu ale přijít na způsob, jak Aruthovi tenhle plán nenápadně vymluvit, a tak je Kel Dor záhy na zemi a co hůř, ve spárech žoldáckého medika. Ve tmě ani nemůžu zkontrolovat, jakého ošetření se Jaluovi dostává - je-li to vůbec ošetření a ne rovnou utracení. Někde uvnitř se tetelí energická osobnost, která dychtí přiskočit k raněnému a vysvětlit tomu provizornímu ošetřovateli, že Jalu je zcela zdráv a kromě toho také pod dohledem těch nejkompetentnějších zdravotníků; přes vrstvy zklamání, smutku a strachu ale nemá šanci prorazit na povrch. Mlčky vyslechnu Charismin komentář situace, proslov přerostlého Jawy, který se bůhvíproč mezi řečí přiznává, že není Jawa, a na závěr odhalí něco ze svých myšlenek i svérázný vůdce žoldáků. Zdá se, že stejně jako "nám", ani jim nejdou věci příliš hladce. Bylo by přehnané uvažovat o tom, že někdo ze skupiny, v jejíž blízkosti se poslední den pohybuji, nosí smůlu? Po vynesení dvou dalších ortelů smrti mě zamrazí a vzápětí se ve mně vzedme vlna rozhodného odporu. Jak prudce přijde, tak rychle zase odplyne a místo toho mě zavalí smutek. O životy těch dvou nemá cenu bojovat - jistě ne s tímhle přeenergizovaným nevyrovnaným šílencem. Maně si vzpomenu na kapitána Ridixse, té ká tři sta padesát pět, pět set čtyřicet osm, který nás přepadl v tamté lodi. S tím bych si určitě, sešli-li bychom se za jiných okolností, byla mile popovídala. Nechci se dívat, jak někoho dalšího zastřelí. Ztěžka couvnu o dva tři kroky a otočím se zády k ostatním, tváří do pouště. Nechci ani, aby někdo viděl na mě. Budu tu sama se svou odevzdaností a hanbou. |
| |
| Púšť Po tom, čo sme bez úhony prešli vznášadlom, som sa zastavil vpravo od dverí a oprel sa o železnú stenu. Okolie je pusté a tiché, skupinka zmätená a ja som sa radšej venoval svojej zbrani - medzi tým, ako som ju vytiahol z lode a vrhol sa do koridoru som nemal zrovna čas na prílišný prieskum. Jedno je isté: s muníciou budem musieť šetriť. Obludná zbraň s kalibrom veľkosti "prevŕtaj si svoj tank" a osobitnou hlavňou pre granátomet pripomína kvôli svojmu tupému čumáku skôr bojový kyjak než ťažkú imperiálnu podpornú opakovačku, ale z vlastnej skúsenosti viem koľko tá vec zožerie nábojov. Ale zas, ten pocit... Ostatným teda venujem iba čiastočnú pozornosť, kým sa venujem novej hračke. Pri hromadnom ošetrovaní keldoriánca iba prevrátim očami - neexistuje, že s ním dokážeme ujsť cez púšť hoci aj chromej mačke - pri plánoch na prevzatie lode sa iba zaškľabím... ale v podstate nič nestojí za prílišnú námahu, až kým svoje plány nezverejní pomačkaný veliteľ žoldákov. "Ho, ho - čo tým myslíš, sám na severozápad? Ak tam čaká odvoz, môžeme ísť všetci, ak tam čaká pasca... no, môžeš tam ísť sám a ak prežiješ, vráť sa s prekliatym vznášadlom sem," poviem s úškrnom. "Veľmi rád by som sa vyhol pobiehaniu po púšti - uhm. Ale s tým brzdením máš pravdu," uznám, ramenami sa odlepím od lodnej steny a prejdem ku nosítkam. "S tým keldoriáncom sa nikto ťahať nebude - a už vôbec nie pri úteku cez piesočné duny s Jabbomými poskokmi v chrbte. Palec dolu," ukážem hlavňou imperiálneho opakovača na otroka ležiaceho na piesku ako obrovským ukazovátkom. "Hlási sa niekto na ten záslužný čin?" spýtam sa znudene. Že tým nemyslím zrovna pomoc s nosítkami, je jasné z gesta, ktoré urobím - aj keď si nemyslím, že by niekto predbehol v nadšení Rubeena, ktorý už stihol vytiahnuť nôž. Možno okrem mňa. Kel'dorský otrok moje sympatie veľmi nezískal. "Ale mulatku mi nechajte-" zhupnem hlaveň zbrane od Jalua na Charismu. Celkovo je tá ľahkosť, s ktorou jednoručne mávam s obrovskou puškou okolo seba pomerne... znepokojivá. ".. ešte dokáže chodiť a je s ňou celkom zábava. Okrem toho, hm.. zabil som jej milenca, tak jej jedného dlžím. Arutha!" ukazovátko zas zmení cieľ, "...nemáš záujem?" |
| |
| Poušť Obrátím se k Rubeenovi a rozhodně přikývnu. Budou nás brzdit, tohle je nejlepší řešení. Zatímco si Alex vybírá, koho si ponechá, zapojím krabičku do kombinézy. A teď se budu dívat, jak umírají nevinní. Chladná jistota mi sevře žaludek. Vidím nůž ve velitelových rukou, vidím Alexe, který si vybírá otroka. A vidím jen jedinou cestu, která nás zavede k cíli a nedovolí, aby nás vedl člověk, co je ochotný vybírat si mezi zraněnými otroky. Položím Rubeenovi ruku na rameno a zakroutím hlavou. Mírně, přesto rozhodně ho přesvědčím, aby vstal a odstoupil půl kroku od kel-dora. Vypálím dvakrát do Jaluovy hlavy. Zamířím Alexovi mezi oči. „Nebudu trpět otrokářství,“ oznámím mu tiše do doznívající smrti. „Charisma je zraněná, pomůžeš jí přes poušť.“ Spustím zbraň a podívám se na Rubeena: „Jestli on do hangáru dojde a já ne, pomsti mě.“ Ještě podám žoldákovi ruku na rozloučenou a zavelím k odchodu. |
| |
| Obrovské pískoviště Potěší mě, že můj návrh je přijat, takže vůbec nečekám s přemístěním Jalua na nosítka. Má to samé výhody - odpočinu si já, Ysanne, i Jalu. Navíc se mu dostane další lékařské péče - ne že bych si myslel, že Ysanne neví, co dělá, ale Yegeman mi připadá jako důležitý člen skupiny. Pokud on chce Jalua ošetřit, je to pozitivní. Třeba ovlivní i toho maniaka, co tomu tady velí. Zabíjení už sakra bylo dost... proletí mi hlavou, zatímco Jalua pokládám. Prudce pohlédnu směrem k Charismě, když od ní uslyším své jméno. Mám pravdu? JÁ mám pravdu? Asi se třískla do hlavy... pomyslím si, ale neubráním se pousmání. Konečně řekla něco, po čem nemám chuť ji zastřelit. V tu chvíli už ale mluví náš velký vůdce. Moje rozpoložení, krátce povzbuzené situací kolem Jalua a reakcí Charismy, v tu chvílí zase nabírá směr žumpa. Jeho plánům moc nerozumím - nechápu, o čem a o kom to vlastně mluví. Ale jedno je mi z jeho řečí jasné. Chce zabít Jalua a Charismu?! Samozřejmě, zabití Charismy by mi splnilo sen, ale... Snad je to současným ohrožením Jalua nebo tím, co před chvílí Charisma řekla, každopádně nemám z toho vůbec radost. Otevřu ústa, ale nevyjde z nich ani hláska. Jsem srab. Nedokážu se jim bránit. uvědomím si smutně. Krátce pohlédnu na Ysanne, která vzhledem k Jaluově stavu zůstává mým největším "spojencem," jako bych čekal, že něco podnikne alespoň ona. Ale nestane se tak. Místo toho se slova ujal Alex a máchá přitom zbraní. Hned je mi jasné, že od něj se Jalu pomoci nedočká. Když potom namíří na mě, zatočí se mi hlava. Ustoupím pár krků vzad, ale pod tíhou situace se neudržím na nohou a padnu po zádech do písku. Zbraň mi přitom vypadne z rukou - vůbec mě nenapadne namířit ji zpět, i když zastřelit nečekaně Alexe by možná bylo to nejlepší, co bych mohl udělat. Ne. Místo toho jen ležím v písku a zoufale hledím na Alexovu zbraň. "Ne..." zašeptám nezřetelně. Zazní dva výstřely a já se na zemi skrčím na pravý bok, přičemž hlasitě vykřiknu hrůzou. Žiju! Já žiju! Netrefil! Křečovitě zavřené oči překvapeně otevřu a zadívám se na Alexe. Pak si to uvědomím. Výstřely zazněly z jiné strany. Zazněly směrem od Jalua. Prudce se posadím, mžourám, snažím se ve tmě vidět, co se u nosítek stalo, kdo střílel, jak je na tom Jalu, ale moc toho nevidím. Je mrtvý...zabili ho... uvědomím si přesto. Yegemanova slova nevnímám. Začnu se nekontrolovatelně třást a mám potíže popadnout dech. Se slzami v očích a pootevřenými ústy se zadívám zpátky na Alexe a ve skrytu duše si v tu chvíli přeju, aby vystřelil a všechno to skončil. |
| |
| Až po kolena v písku - metaforicky Když jsem před chvílí zhodnotila svůj optimistický stav tím, že jsem v prdeli, netušila jsem, v jakých sračkách se nalézám. Jsou lidi, kteří problémy přitahují a nebojím se přiznat, že já jsem jedním z nich. A jsou lidi, kteří se vždycky po kotníky brodili v těch sračkách, kterým říkají rádoby "život". V tomhle jsem já machr. Ve sračkách se nebrodím, ale plavu a potápím. A to tak elegantně od doby, co se to všechno pokazilo v baru, kam jsem vlastně vůbec neměla chodit. Možná, že kdybych tenkrát neutekla od Caspera, byl by vývoj mého života romantičtější. Říká se, že se člověku (nebo i humanoidovi) před smrtí promítne před očima celý jeho život. Nestála jsem o zpackané kino míhající se mi za víčky, ale ta věta byla tak jasná, dechberoucí a tak... smrtící. Zastřelit mě? V první chvíli jsem si myslela, že jsem se musela přeslechnout. Že se mi stále ještě trochu točí hlava z pohledu na oblohu a já se tak míjím realitou, ale Alex tomu zasadil tvrdý úder. V tu chvíli, kdy padlo rozhodnutí o mém životě, jsem zkoprněla. Doslova jsem cítila, jak se mé nohy proměnily v kámen a jak mi srdce začalo zoufale bušit, snad si chtělo připomenout, že stále žije, a tak divoce bušilo v mé hrudi. Sanici mi začal svírat nepříjemný pocit, takový, která vám dokáže nahnat strach, protože víte, že je ně co špatně. Zastřelit mě? Těžce jsem polkla uvězněný knedlík v hrdle. Chtělo se mi zařvat na toho hajzla rozcapenýho, co si to kurva myslí. Jenže krutá pravda byla taková, že jsem přítěž. Ne, že bych nebyla vystavená situacím, ve kterých mi šlo o kejhák. Většinou se jednalo o přestřelky ve vesmíru, přestřelky na lodi nebo v baru, ale nikdy to nebylo tak kruté a zákeřné, jako tady a teď. A pak jsem si uvědomila ironii osudu. Kurva já jsem fakt přítěž V životě bych to do sebe neřekla. Tvrdý a bezcitný pohled se najednou změnil a rozplynul do bezprizorna. Oči ztratily ten divoký lesk, který se v nich objevil vždy, když jsem toužila se hádat, když jsem toužila bojovat! Ale já rezignovala... už před chvílí na tuhle posranou zemi a před vteřinou na svůj zasraný život. Zavřu oči. Nehádám se ani neprotestuji. Hodlám si to ulehčit. Spálenou dlaň sevřu v pěst, bolest, která projede mým tělem, mi ještě naposledy připomene, že žiju. Zlomená ruka moc neposlouchá a tak zůstane tak, kde je... nezaslouží si nic jiného. Dvakrát jsem pocítila, že ten čert se mnou šije a nutí mé tělo, aby reagovalo na střelbu, která ale... NEDOPADLA NA MĚ! Otevřela jsem oči a ztratila jsem se v celé situaci. Oni mě nezastřelili, ale nevím, zda to byla pro mě výhra. Zachránil mě Alex a to znamená, že mu dlužím svůj život. To znamená, že se všechno posralo ještě víc, než mohlo. "Nenávidím tě," zašeptám tak tiše, že je jen těžce postřehnutelné, že bych vůbec pohnula rty. Pohled mi sklouzne z Alexe na mrtvého Jalua, poté na Aruthu, kterého Alex vyzval, aby byl mým milencem. Nevím co tím sledoval. Baví ho si s námi zahrávat, když má v ruce tak velkou zbraň?! Nakonec se podívám na ještěrčí ženu, která k mému zděšení a překvapení stojí zády. Alibisticky ses ty svině otočila, abys neviděla, jak nás tu vraždí? Pevně semrknu rty. Necítím nic jiného než zlost. Zlost na Ysanne, že se otočila. Zlost na Aruthu, protože je baba. Zlost na Alexe, protože je to svině. Nenávidím Yemgena a Rubeena. Ale nejvíce nenávidím sama sebe, protože se znova koupu ve sračkách. Dalším nepochopeným jevem pro mě je, že mi z koutka oka unikne kapka slzy při pohledu na Kel´dorana. Nechám to být. Prostě se to muselo nějak ventilovat. Jediná kapka pro někoho, o kom si nejsem jistá, jestli za tu slzu stál. Vlastně jsem ho ani neznala a lezl mi na nervy... ale já žiju Ve změti myšlenek a záplavě pocitů, poslouchám, jak se baví na náš účet. Otrokářství mě vždycky rozčilovalo, ale já taky jeden čas byla otrokářem. Vlastně jen tím, kdo otroky převáží. Je to taky otrokařina? Ty mlýny mě semlely pěkně. Zase v tom plaveš Charismo K odchodu se budu mít jako první ze skupiny nás odpadlíků a přítěží. Protože jsem dostala druhou šanci. O Jalua se už nemusí nikdo starat, Arutha se zvedne sám a ještěrka... ta se snad otočí ke skupině čelem. Dotáhnu krok k Alexovi. "Nebudu ti děkovat za to, žes mě nechal žít, protože pochybuji, že je to pro mě výhra. Proč jsi to udělal?" stále ještě plna zloby mu vmetu nepříjemnou otázku do obličeje. Riskuju a jsem si toho vědoma, jenže nic nemůže být horší, než být zavázána životem právě tomuhle zvířeti. |
| |
| Poušť Tiše stojím opodál a prohlížím si reakce ostatních těsně po výstřelu. Přesně v té nestřežené chvíli, kdy každého olizuje jazyk smrti. V takových situacích jde jasně rozpoznat, kdo už byl ve válce a kdo je civil. Mě samotného to nechává klidného, nesledoval jsem tu společníkovu práci. Zajímali mě ti živí, proto, pokud měl někdo odvahu a zvednul oči, tak se mohl setkat s mým nic neříkajícím pohledem. Toho Kel´Dora jsem znal. Nepřiznal jsem to, ale párkrát jsem ho viděl. Je jediný téhle rasy, kterého jsem tady za poslední dobu registroval. Není to cizinec, žil tady už dlouho. Je to jeden z těch otroků co dostali nedávno svobodu. Jeho dřívější pán kupoval otroky, osvobozoval je a snažil se je dostat z planety. Ušlechtilost? No... někdo si na tomhle dobrodiní přišel k hrstce kreditů na chlast a polepšil si u podsvětí. Udal ho. Jabba rozhodně nadšen nebyl - zuří, když mu někdo sahá na majetek a plave proti proudu, proti němu. Tak zakročil. Vím to, protože jsem tomu zachránci otroků vlastníma rukama lámal vaz. Takový je totiž Tatooin. "Může být"... prohodím k Zabrakovi při opětovném stisknutí ruky a střelím pohledem po imperiální šarži. "Drž si ho před čumákem." "Dej bacha, u Impéria víš co čekat, řídí se těma svejma poučkama, příručkama a dokumentama v datapadu. He, maj na to i školy. Žoldáci jsou samorosti. Ty kurvy učil život. To bude tvůj největší problém. Snažil jsem se jich dost zničit, ale pořád to nemusí stačit... na to bacha. Nevím co udělaj." Dodám ještě. "Já zahladím stopy a sejdeme se v Mos Espě a nebo v pekle." Během toho krabičku s hroty aktivuju a vpravím si ji do ramene, celé to pak převážu kusem látky, kterou získám z hadrů mrtvoly. Pak se otočím k ještěrce a otřesenému chlápkovi v kombinéze. Těžko pochopí tu chladnou logiku, ale jeho smrt mohou brát jako vklad do svého dalšího života, mají šanci přežít. Mě je ten mrtvéj ukradený, ale vím jaké pocty si zaslouží padlý bratr v boji a oni mu byli nejblíže. "Odnesu ho do pouště, aby ho pojmul jeho domov. Písek se stane jeho hrobem... tady by ho nenechali v klidu spočinout, ani mrchožrouti, ani Patrola." Vlastně to nebyla otázka. Mrtvé tělo není velké a mé proporce jsou větší než u dobře urostlého člověka. Zvednuho jako nic, jen si ještě stihnu vrátit kudlu do vesty. Bezvládné tělo si hodím přes rameno. Pomaličku sleduji, jak se někteří vydávají na pochod. Mě čeká souboj se mnou samotným. Vydržím daleko více než normální člověk, ale i tak musím hlouběji do pouště zahladit stopy a nebo si potvrdit podezření. Bude to zkouška houževnatosti a co tělo vydrží... ale já se na to asi těším. Zvláštní. |
| |
| Púšť Pochmúrny kľud a čierny humor pri poprave živých bytostí, nejapné poznámky a ľahostajnosť ... všetko emócie, pri ktorých viac či menej vyvstanú v mysli slová ako cvok , blázon alebo sociopat. Každý ma iný mechanizmus, akým sa vyrovnáva so zabíjaním okolo ... a spôsob akým Yemgen zobral môj, ma rozzúri. Hnev, po ktorý som nakoniec nikdy nemusel chodiť ďaleko, mi prebehne žilami ako plameň. V rovnakom momente, keď sa ocitnem medzi mieridlami Yemgenovej zbrane, strhnem zbraň na neho. V zlomku sekundy je rozkývaný, uvoľnený postoj preč a ja obidvoma rukami pevne držím pušku pri brade, zameriavač fixuje Yemgenovu hlavu. Nie je to zrovna heroický výkon - bol po Jaluovej poprave centrom všeobecnej pozornosti, jeho pomalé preberanie cieľa by ma sotva prekvapilo. Ale výraz tváre vôbec neveští nič dobré. Zúžim oči do štrbín. "Mne je jedno, čo *ty* nestrpíš," precedím. Prekliaty hlupák. Moja ľahostajnosť k zabíjaniu, zdanlivá či skutočná bezcitnosť a krutosť bola tvrdo získaná rokmi a rokmi... skúseností. Koľký krát som sa zúčastnil vraždenia ranených? Alebo podobnej "optimalizácie zdrojov" vo vlastných radoch imperiálnych jednotiek, keď nás rozprášili po planinách a ranení sťažovali útek? Raz, raz som sa dokonca ocitol na tej horšej strane takejto situácie ... Nie je to nič, na čo by ktokoľvek mohol spomínať s láskou, ani tie vraždy, ani umieranie... ale ja som na to paradoxne - áno, hrdý - bol som tam. A prežil som. Nepohnem sa, na rozdiel od ostatných, ani o krok a zostanem stáť na mieste vo vzorovom palebnom postoji. Charisma sa priblíži a niečo mi povie – registrujem to, jasne a čisto, rovnako ako periférne pohyby vpravo a vľavo odo mňa. Ale nedám najavo ani najmenším pohybom, že som ju počul a nespustím Yemgena z očí. "Čo ja spravím a čo nie... je moja vec. Ak jej budem chcieť pomôcť, spravím to - a keď budem chcieť prevŕtať Zabraka... spravím to tiež," poviem potichu. Nechcem sám sebe predstierať, že zo mňa roky zabíjania spravili dobrého človeka. Ale nemôžem si pomôcť, keď sa obzriem okolo... cítim len pohŕdanie. Arutha krčiaci sa na zemi, Ysanne, neprehliadnuteľne skrývajúca svoj protest a hanbu v prázdnom pohľade do púšte, A Charisma... Charisma, ktorá by prijala pomocnú ruku s rovnakou odovzdanosťou, ako ranu blasterom od Yemgena. A Yemgen, ktorý si pohŕdaním a vyhrážkami musí dokázať, že nie je vrah. Že je jeden z tých dobrých. Tí ľudia skončia mŕtvi. Dnes, zajtra, o rok, v púšti, v Jabbovom žalári... na tom nezáleží. Príde ďalšia – jediná – skúška, a oni sa zosypú ako domček z kariet. Civilisti a lacní žoldáci. "Poučky, príručky a datapady... môžeš si ho pomstiť hneď, Rubeene," odfrknem si nakoniec, "Ja zas nestrpím rozkazy. Nie od neho." Množstvo ľudí má právo povyšovať sa nado mňa, ale nie tento... nie jeden z Jabbovych mäsiarov. |
| |
| Poušť Vím, že si před Rubeenem netroufne mě odprásknout, a tak klidně snáším pozici v zaměřovači. Jak se ale zdá, z tohohle by mohl být dlouhodobý problém. Budu teď všechny problémy řešit zabíjením? Ta myšlenka je svým způsobem lákavá, i když je naprosto nepřijatelná. „Proč jsi Jalua nezabil sám?“ zeptám se tak klidně, jak jen dokážu. A zrovna teď dokážu docela dost. Dokonce i vykročit Alexovi vstříc s prázdnýma rukama. „Stejně jako já víš, že jeho smrt byla nevyhnutelná. Proč jsi mluvil a nekonal?“ Tázavě nakloním hlavu na stranu. |
| |
| Poušť Pohřební ceremonie musí ještě počkat, Kel´Dorovo tělo se ocitne opět v písku u mých nohou. Smůla. Impériu totiž pookřálo. Zaujmu výstražný postoj a nachystám si palebnou pozici s pohledem upnutým k imperiálovi s projektilovou zbraní, občas jen překontroluji co dělá ten druhý - nemluvící, kterého by měl mít v zorném poli Dash. Ruce už mám dávno na blasterech, ale stále tomu dávám šanci. Ta bestie co má v ruce dokáže udělat pěknou paseku, ale čím větší vzdálenost, tím je nepřesnější. Její druhý mód zase potřebuje vzdálenost podstatně větší. Výhoda je, že vím co mám v pouzdrech já. Dovoluji si stále s tasením blasterů čekat. Mlčím. Uznávám sílu, ale tohle si musí vyřešit Yemgen, protože on teď skupinu povede do Mos Espy - a tohle je jeho první zkouška. Bylo by ode mě hloupé do toho zasahovat, navíc bych Yemgena pokořil. Můj společník je pro mě důvěrnější než Conqaray, takže je jasné, kterým směrem budu ve výsledku střílet, pokud na to dojde. Ctím ale Conqarayovu odvahu. Také se dokáži poklonit jen před schopnějším než jsem já sám, ale... on Yemgena ještě nestihl poznat. A Zabrak má výhodu. Je moc cílů, které si musí imperiál hlídat. Možná to podcenil. Ještě jednou přeletím situaci a promítnu si v hlavě možnosti, které má říšský důstojník a i v případě, že ho ten druhý podpoří, tak jsou v taktické nevýhodě. Nehledě na to, že nevím co chtějí dělat pak. |
| |
| Púšť "Prečo? Spravil som chybu..." pripustím a skrivím ústa do pokrčeného úškrnu. Keď zacítim zmenu situácie visiacu vo vzduchu, bojové inštinkty sa nakopnú samé od seba a ja hladko ustúpim u krok naspäť od napredujúceho Yemgena, k mojej pôvodnej pozícii chrbtom ku vznášadlu, bez toho, aby som o tom premýšľal. "Snažil som sa zapadnúť medzi týchto... ľudí. Nemajú radi, keď strieľam do iných ľudí bez dlhej diskusie. Túto chybu robím často, odkedy som opustil armádu... raz sa jej snažím vyhnúť a takto to dopadne," s myšlienkou na Charismu a jej známeho - Jasper to bol? Halpert? - pokrčím ramenami, aj keď iba v náznaku – hlaveň sa nepohne ani o milimeter. "Ale jednu chybu robíš aj ty, Zabrak, zavrčím, ...dal si mi do ruky zbraň, povedal si mi, že som voľný – a teraz si myslíš, že mi môžeš rozkázať. Nuž... nemôžeš." Periférne sledujem Rubeena – má ruky na blasteroch, kým jeho zástupca sa predo mnou promenáduje s prázdnymi rukami... ale v mieridlách zostáva Yemgen. Hnev vo mne zjavne stále pretrváva. "Tak ešte raz, aby sme sa vyhli ďalším nedorozumeniam: nie som tvoj priateľ, na tvojom prežití mi nezáleží ani zbla a ani na vašich malých tančekoch s Jabbom. Som ochotný zostať s vašim malým stádom – kým to zlepšuje moje šance na prežitie. Alebo ich aspoň nezhorší. Ale nech ťa nenapadne ani na sekundu, že toto okolo je len nová verzia vašej veselej žoldáckej bandy a ty si stále náčelník, lebo... vieš - ja od nikoho žiadne rozkazy neberiem," dokončím, prst pripravený na spúšti. Nech sa stane čo chce, mám zbraň a slušnú šancu. Viac som nikdy nežiadal. |
| |
| Poušť Když Alex ustoupí, zastavím se. Nemám v úmyslu zahánět ozbrojeného muže do úzkých. A stejně tak nemám v úmyslu ho přerušovat. „Dobře.“ Poškrábu se na bradě. Bylo toho dost řečeno, co na to na všechno říct? „Mám svoje rozkazy, ty mi je bráníš plnit. Ahoj.“ Otočím se bokem, udělám pár kroků od Alexe a vytáhnu z kapsy datapad. Snažím se dostat z těch pár zastaralých satelitů nějaké světové strany. „Já a... Maron?“ podívám se tázavě na drobného parťáka. „My dva vyrážíme. Kdo nechcete jít s námi, nesledujte nás.“ |
| |
| Poušť Šmejde... Nevystřelil. Jediná, kraťoučká chvíle, kdy by mi snad ani nevadilo mít to všechno za sebou, a Alex ji nevyužil. Toho budeš litovat... pomyslím si najednou. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou mám strašnou chuť mu ublížit. Ale proč zrovna jemu? Kromě toho že na mě mířil, v podstatě nic neudělal. Nezabil Jalua, nezabil Tahiika, nezabil Cassandru. Jsem snad větší pokrytec, než jsem si připouštěl? Když umírají ostatní, mám z jejich vrahů strach. Když jsem mohl umřít já...budí to ve mně obrovskou zlost. Pohlédnu do písku vedle sebe, kde leží blaster, který jsem před chvílí upustil. Je na dosah ruky. Mohl bych ho vzít, zamířit, vystřelit. Jednou, dvakrát, třikrát. Alex nestojí daleko, i já bych se určitě dokázal trefit. Navíc se nedívá na mě, takže bych ho překvapil. Celou scénu si promítnu v hlavě. Vidím Alexe, jak se kácí k zemi. Šokovanou Charismu, která nemůže uvěřit tomu, co to ten ubožák v růžové udělal. Yegemana, na kterém bych asi emoce nerozeznal, ale přesto by měl nejspíš radost. Ysanne, která by nadále jen zírala do pouště. A sám sebe, jak klečím v písku, v obličeji soustředěný výraz. Není to vůbec špatná představa. Překlopím se na kolena, prudce uchopím blaster a zamířím na Alexe. Teď nebo nikdy. . . . Tak asi nikdy... Skloním zbraň, aniž bych vystřelil. Nevím, jak dlouho jsem na něj mířil. Připadalo mi to jako věčnost, ale moc dlouho asi ne - ještě pořád mluví s Yegemanem. Zhluboka se nadechnu. Nechce se mi věřit, co jsem zrovna chtěl udělat. Ne, že by si to Alex nezasloužil - ale co bych to pak byl za člověka? Nebyl bych o nic lepší, než ti, kterými tak opovrhuju. Do prdele už... Rychle vstanu a prudkým krokem kráčím směrem k Yegemanovi. Nedívám se na nikoho, jen krátce pohlédnu na Ysanne a uvědomím si nemilý fakt. Jsem v tom sám... Nezlobím se na ni, to ne. Je to její způsob, jak se vyrovnat se situací a jak přežít. Ale je mi jasné, že od ní se zastání v budoucnu nedočkám. Cítím se strašně frustrovaný, mám chuť něčím hodit, něco rozbít, hlasitě křičet, ale nedělám nic. Projdu kolem Yegemana až k nosítkům, na kterých ležel Jalu. Chtěl jsem si vzít jeho nůž, na památku. Ale takhle to bude lepší. Zůstane s ním, asi už napořád. Ohlédnu se za odcházejícím zabijákem, který zatím stojí opodál, a poté se zadívám na Yegemana. Nevím, kdo z nich Jalua zabil, ale ve výsledku je to asi jedno. Oba dva je nesnáším. Ale jinou možnost, než držet se jich, momentálně nemám. "Jo, pojďme už odsud." podpořím Yegemanovo rozhodnutí a s odstupem několika metrů ho následuju. Ještě před odchodem se ale otočím:"Jdeš, Ysanne?" zavolám na ni. Zastání se od ní sice nedočkám, ale přesto je asi jediná, které by moje smrt možná i byla líto. To z ní dělá osobu, které se teď chci držet. |
| |
| Poušť Bez zbrklých pohybů kontroluji celou situaci. Dost rychle se Conqaray stal myší v téhle hře a přitom to celé začal právě on. Stačilo pouze, aby Yem na okamžik zaujal imperiálovu většinovou pozornost a já bych ho pak poslal dost rychle mezi hvězdy, kam patří. Ovšem, parťák mi nedal znamení. Rozhodl se to řešit umírněně - bohužel. I Conqaray musel cítit, byť se navenek tvářil klidně, že tohle by pro něj mohlo zle skončit, protože ten druhý imperiál se zdál nepoužitelný... raději ani nedutal. "Tak co bude?" Normálně bych začal kolem oběti kroužit, jako sup, a odpoutal bych jeho pozornost od Yemgena, aby mu mohl zakroutit krekem, kdyby na to přišlo, ale nemáme čas na hry. Pořád nevíme, kam se poděla patrola žoldáků nebo jak velký mají náskok a co všechno o nás vědí. |
| |
| Púšť "Hm." pokývam hlavou, keď sa Yemgen otočí, a hlaveň si zoberie namiesto Zabraka do mieridiel naspäť piesok pod našimi nohami. Náhodou je ten piesok blízko toho piesku, na ktorom teraz stojí Rubeen. "Čo by bolo - kto chce ísť s Yemgenom, ide s Yemgenom," odpoviem Rubeenovi a pokrčím ramenami. "Myslím, že každý si vyberie sám." Otočím sa k mulatke stojacej pri mne. "Ha! Prečo nie?" bohorovne a s úškrnom nadviažem na poslednú Charisminu otázku, ako keby sa žiadne ozbrojené intermezzo medzitým neudialo. "Chcem vedieť, koľko zábavy z teba ešte dostanem... kým sa s nami nerozlúčiš úplne pri jednom z tých rozkošných záchvatov sebaľútosti," zhodnotím ju pohľadom. "Síce nie veľmi originálne," nakrčím obočie smerom k Ysanne, ktorá si to pravdepodobne pri uprenom vrhaní tragických pohľadov do púšte ani nevšimne, "… ale zas ti to ide najlepšie." pokývam hlavou v uznanlivom geste. |
| |
| Poušť Upřeně se dívám na Alexe, respektive na něj zírám tím nejvíc nenávistným pohledem, který ze sebe v tuhle chvíli vydoluju, a pak několikrát za sebou rychle zamrkám. "Pro tebe to je jen hra co?" nevraživě přimhouřím oči. Možná bych se pokusila mu vlepit facku, nebo tak něco, jenže... se zraněním, které mám na každé ruce jsem prostě lazar a můžu být ráda, že mě neodpráskl na místě. Prozatím si hodlám udržovat pozici čubiny se staženým ocasem, ale jak je známo, nejhorší nepřítel je zhrzená žena! Haha. "Myslíš si, že pro tebe to skončí happy endem? A opravdu věříš, že do pozice otroka se TY nikdy nedostaneš? Opravdu si to myslíš? Zas až tak vysoké karty v rukávu nemáš... a jen pro tvou informaci, sebelítost je emoce, které ty zřejmě postrádáš." Odfrknu si a nafučeně zvednu bradu. Zmetek On se vyloženě baví naší situací, ale mě se to jednou povede... jednoho krásného dne by to šlo. |
| |
| Púšť "Mne že chýba schopnosť cítiť sebaľútosť? Mne chýba ľútosť celkovo," odvetím urazene - človek si musí dať záležať na svojej reputácii - a ľavá ruka nonšalantne opíše oblúk, ktorý sa zakončí na... zadnej časti Charismy Deely. Nie je to moc silné placnutie, ale stačí na to, aby Charismu trocha prehlo v chrbte a ozvenou zarezonovalo medzi okolitými dunami. Využijem sekundu šokovaného ticha - "...a množstvo iných emócií. Ale pud sebazáchovy nie, a ten mi práve vraví, že je čas aby si vystrelila s týmto putovným cirkusom do púšte, skôr než si tu Jabba príde spraviť poriadok. Kšá, kšá," a naznačím Charisme smer, kde v piesku prešľapuje Yemgen. |
| |
| Poušť Tak tohle byla rána pod pás. Zcela bezelstně se přiznal, že prakticky není člověkem. To je pak těžké se s někým hádat, o to líp se ale člověk bez lidskosti zabíjí. Kdybych mohla, tak mu jednu vrazím za to, jak mě plácl po zadku. Neznám nic víc ponižujícího, než je tohle chlapské gesto. Šokovaná z toho tedy opravdu jsem. "Já už jdu." procedím naštvaně mezi zuby a drtím urážky a nadávky pod jazykem. Vykročím za Yemgenem a následuji jej. |
| |
| Poušť Ysanne mě ignoruje. Jak milé. Poslední člen téhle podělané skupinky, který byl "na mé straně", si kouká do pouště a moje volání nemá žádný efekt. Budiž. Hlasitě povzdechnu. Je mi jasné, že musím změnit přístup. S mou neschopností to sice bude těžké, ale budu se muset začít starat jen sám o sebe a na nikoho jiného nespoléhat. A samozřejmě, to vše za předpokladu, že si to Alex nerozmyslí a nestřelí mě do zad. Nebo do hlavy. Kamkoliv. Nedivil bych se tomu. Ani kdybych přežil. Naštvaně na svého potenciálního vraha pohlédnu. Ale? Pán už se usmyslel, že můžeme vyrazit? pomyslím si, když vidím jeho gesta směrem k Charismě. Sakra, Charisma! Když vidím, že se má nejlepší kamarádka dala na cestu směrem ze Yegemanem, urychleně se dám do kroku a snažím si od ní držet odstup. Sám za sebe! |
| |
 | Převeden Vypravěč z uživatele Felix na uživatelku Eldenien. Havran. |
| |
| Poušť Než jste dokončili své malé výměny názorů, noc se pohnula o kousek dál a začalo být chladno. Nedlouho poté, co jste vyrazili, jste v poušti zaslechli podivný bzučivý zvuk. Divné... Všude kolem je jen písek, zvířata, která zde žijí se před vámi schovávají, ale tenhle bzučivý zvuk se přibližoval. V dáli před vámi jste mohli po chvíli zahlédnout malou červeně zářící tečku, která se přibližovala v nepravidelných vlnových intervalech. Jakmile se dostala tak blízko k vám, že jste si ji mohli prohlédnout, zjistili jste, že se jedná o dálkově naváděné lokační zařízení. Což znamená jediné... někdo vás právě našel! Bylo jen otázkou času, kdy lokační zařízení bude následováno jeho "pánem". A vskutku... za necelou půl hodinu již před vámi ve tmě kroužila tři plavidla. Dva lehkonosné písečné kluzáky a jeden transportér-vznášedlo. Stroje se k vám přibližují až nepříjemně rychle a zastaví se pár metrů před vámi, postavy sedící na kluzácích jsou zahaleny v pláštích a dokud zůstávají ve skryti ve tmě, je těžké rozeznat, o koho se jedná. Transportér před vámi rozsvítí světla, krátce vás všechny oslepí, ale po chvíli si na ostré bílé světlo vaše oči zvyknout. Zjistíte, že obě postavy z kluzáků již stojí kolem vás. Ze dveří otevírajícího se transportéru rychle vyběhne tucet dobře ozbrojených chlapů, kupodivu všichni jsou lidé, až na poslední postavu, jenž se zastaví na okraji sklopené rampy. Mohutná postava Twi´Lekovského sithského lorda Darth Ruyna se odhalí, když si sundá kápi ze své hlavy. Jeho pohled sklouzne po vaší skupince a jediným rychlým pohybem ruky vás všechny zbaví zbraní, které odlétnou do rukou jeho skromné armády. Voják třímající Alexovu zbraň nenápadně hlesne nad její vahou. Lord mlčí... Do ticha se po chvíl ozve. "Šchááá-ííí-zmááá." vyslovené hlubokým ženským hlasem. Otočíte-li se za hlasem, uvidíte, jak si postava sedící předtím na kluzáku, sundavá kápi a odhaluje svou Twi´Lekskou tvář. Pruta Knappa Ve vesmíru velice známá Twi´Lekská sithka, čas od času fušuje do řemesla lovců lidí. V celkém shrnutí... nedostali jste se do příliš příjemné party. Knappa se letmo dotkne černého komunikátoru na svém krku, který jí umožňuje hovořit obecnou řečí. "Stojíte tu dost dlouho na to, aby vašim mozkům došlo, že se máte nalodit do transportéru." sjede vás pohledem, krátce se zastaví na Zabrakovi a Falleence. "Zajímavý výběr přátel, Deelo, za to ti jistě Ruyn poděkuje." pronese mrazivě klidným hlasem a podívá se na mulatku. Krátce si prohlédne její zranění a nemůže si nevšimnou její třes z chladu pouště. "Dovnitř," zavelí sithka, v ruce se jí najednou objeví kovová tuba (lightsaber) a vojáci utvoří kordon mířící k vstupu do transportéru. Je to pro vás jediná šance, buď vás zastřelí a vaše tuhé tělo pak někdo najde na poušti (nebo taky ne) a nebo uvítáte doprovod vojáků, kteří se k vám přidají a doprovodí do transportéru sithského Lorda, čímž si zajistíte jisté procento naděje na přežití. Ovšem, nikdo z vás (snad s výjimkou Charismy) netuší, oč zde běží. Odpor ale bude marný. |
| |
| Poušť Galaxie je plná překvapení, ale já dostávám pocit, že už mě nepřekvapí vůbec nic. Když nás najde létající cosi, ani se neobtěžuju nadávat. Neobtěžuju se dělat vůbec nic. Zhroutím se do písku a čekám. Ta věc někomu patří, a ten někdo pro nás určitě příjde. Jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva, to je vedlejší. Něco se zase podělá a já se s tím svezu. Jako obvykle. Netrvá dlouho a vítězoslavně se usměju, když se objeví transportér. Další. Vybuchne i tento? Zlámou v něm někomu z nás vaz? Řekne nám už někdo, co se tady do hajzlu děje? Když se ukáže, kdo se nás rozhodnul navštívit, jen zakroutím hlavou. Před pár dny bych se asi rozklepal hrůzou, ale momentálně nemám sílu jakkoliv reagovat. Jsem mu dokonce vděčný, když nás všechny zbaví zbraní. Aspoň mě ušetří pokušení zastřelit s ní Charismu. Samozřejmě, Charisma. Když postava z kluzáku k mé BFF familiárně promluví, obrátím oči v sloup. Samozřejmě. Jak jinak. Říká se, že když vám přes cestu přeběhne kočka, budete mít celý den smůlu. Když rozbijete zrcadlo, můžete se těšit na sedm let neštěstí. Když ale potkáte Charismu, tak vás smůla bude zřejmě provázet až do konce života. Což může ve výsledku být kratší doba, než v případě té kočky. Když neznámá postava zavelí, jsem první, kdo napochoduje do transportéru. Se zbytkem těch stvoření tady kolem nechci mít nic společného. Oproti těm předchozím působí naši noví věznitelé jako docela milá společnost. Kdybych nebyl takové budižkničemu, třeba bych se k nim mohl přidat. Mohl bych mít vlastní jednotku a rozsévat strach po celé galaxii! Růžový Arutha a jeho banda - postrach vesmíru! S rezignovaným úšklebkem vejdu do transportéru a řídím se instrukcemi, které mi vevnitř jistě někdo dá. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR