Andor.cz - online Dračí doupě

Pas de description (raději)

aneb
Krásné hůlky

- Francie
- čarodějové
- jedna škola
- nějací kluci
- bezesné noci
- ...

31.10.

Nedá se říci, že by den byl vyloženě špatný. Je sice fakt, že někteří profesoři byli od rána nervózní, a tudíž nepříjemní. vylívali si to na studentech, a tak se stalo i těm nejlepším, že dneska přišli o body. Je pravda, že ředitel měl svůj den, kdy podmínečně vyloučil třetinu druhého ročníku jen proto, že se příliš hlasitě smála před jeho kanceláří.
Počasí taky nebylo nejlepší, vždyť od rána lilo jak z konce, navíc foukal vichr a jít v tomhle počasí ven - naprosto destruktivní účinek pro vaše vlasy.

Ovšem, to vám přece nemohlo zkazit náladu, no ne? ... Zvlášť, když večer měl být každoroční Halloweenský ples. Omyl. Měl být, to kdyby část pátého ročníku, který jej jako tradičně zařizoval, omylem nevyhodil do povětří učebnu...a celý ples následkem toho nebyl zrušen.

Ovšem, sedmáci a šesťáci si s ničím takovým nedělali hlavu. Tedy ti vyvolení..., konrétně skupinka kolem primuse Adariena a jejich přátelé...
Ti sezvali všcehny na 11. do jedné kouzlem chráněné učebny, ... a rozhodně to nevypadá, že by tam měla být nuda...

Prohrábl si vlasy barvy jeho oblíbeného nápoje a věnoval jedné páťačce, která stála naproti němu, sladký úsměv. Mrkl z okna ven a pohodlně se opřel o stěnu.
Popravdě? Miloval tohle počasí - měl tak důvod zůstávat uvnitř a nechodit ven na čerstvý vzduch, který teďko nevyhledával.

Vyhrnul si rukáv od pravé ruky, který mu neustále spadával dolů a ruce si založil na hrudník. Mlčel a koukal ven. Hlavou se mu honily zase nějaké blbosti - ostatně jako vždycky...

Z jeho fantazírování ho vytrhlo zaječení nějakého zabedněného primána, na kterého vrhl poněkud nevrlý pohled.

Upoutáváš na sebe zbytečně moc pozornosti, debile. prohnalo se mu hlavou. Co mu je ale do toho? Není to jeho věc...

Odtáhl se od stěny, prošel kolem zjevně zklamané dívky, jejíž pohledu po celou dobu její přítomnosti si byl plně vědom, a namířil si to směrem společenská místnost. Uvažoval nad tím, jestli má 'pozvánku' do oné učebny přijmout. Nakonec, proč ne? Stejně by se jenom nudil nad nějakou knihou a bůhví, jestli vůbec to.

Jeho směr se pomalu ubíral směr jeho společenka...

Můžu říct jedině to, že jsem mimořádně otráven. Ne, že bych tolik miloval náš každoročný slavný ples, avšak to, že to ti pitomci takhle zvorali...znamená jen více zbytečných povinností pro mě. A ty kreténi z druháku..., za to mě určitě seřvou taky, mám přece jako ostříž dbát na celou školu..., ach, jaká to otrava.
Skutečně, udělat primuse ze mě mohlo napadnout jen idiota. Podrážděně vydechnu kouř z cigarety, zrovna stojím u okna svého pokoje a pozoruji déšť, respektive mám otevřený okno, hezky mi sem fouká a je mi zima..., hm. Jsem rád za jedinou věc... a sice, že mám pokoj sám pro sebe.

Aspoň to se hodí, nemusím se otravovat s nějakými dementy na společném pokoji.
Jo, to by sice bylo pěkné, kdyby mi sem pořád nelozil ten otrapa Felicien. A jako vždycky má samé debilní nápady...
Jak ho mohl napadnout organizovat party pod mým jménem? Rozladěně típnu cigaretu o parapet a vyhodím ji z okna. Vlastně je to docela dobrý nápad. Pokrčím nakonec rameny, potřebuji se odreagovat. Trošku zlomyslně se usměju a zabouchnu okno.
A navíc všcehno zařídí mí dazí..."kamarádi", je fajn, že nemusím hnout ani prstem.

Přejdu k zrcadlu, pečlivě zkontroluji svůj vzhled, lehce se upravím a pak se vydám k té...učebně. Doufám, že ty kouzla nezvorali, jak minule... Dalo mi pěknou práci přesvědčit profesora, že já jsem to tam přišel usměrnit... Zvlášť, když jsem měl kalhoty dole a Natachu mezi nohama... Nevadí, na co máme pamětová zaklínadla, hm?

Tvář mi zbrázdí další spokojený úšklebek, přejdu kolem spolky, kráčím chodbou.
cestou ovšem zmerčím toho šestáka, na chvilku si ho přeměřím pohledem. Vypadá to, že nemíří směrem, kterým já. Jsem si ovšem jist, že někdo jako on pozvámku určitě musel dostat.

"Wincéste," pronesu tiše, přitom si ho tak zkoumavě prohlížím. Zajímalo by mě, zda přijde. Měl by přijít. No, rozhodně nijak nepokračuji a čekám, jestli něco řekne on.

Zarazim se.
Docela mě překvapilo, že je ještě tady. Měl jsem za to, že ten, který to zorganizoval, by měl být na místě minimálně hodinu předem. Navíc jeho přítomnost ve mně vzbuzuje poněkud morbidní touhy a představy. Ten jeho pohled a úšklebky. Jsem zvědavý na toho, kdo mu hřebínek pěkně srazí.

Zastavim se a pohledem sklouznu k jeho rtům, které docela pečlivě, avšak tiše vyslovily mé příjmení. Povytáhnu obočí a dokonce se i poušklíbnu.
Pro něho natolik typické - vysloví jméno 'určeného' a myslí si, že se z toho danej posadí na prdel.
Tenhle poznatek mě stojí mnoho úsilí, vzhledem k tomu, že koutek rtů mi cuká lehce nahoru. Nakonec se ale ovládnu, nemyslim si, že chování v jeho společnosti by mělo být tohohle rázu.
Taky mám za to, že jeho jméno mi je známé, a proto ho nehodlám opakovat dnes již asi po sedmé -všechny případy měly co do činění s akcí v učebně.

Teprve až teď si uvědomim, že jsem se zase plně ponořil do svých myšlenek. To by nebylo tak hrozné jako to, že mu stále visim pohledem na rtech. Kmitnu rychle očima k těm jeho.

"Ano?" tahle otázka byla jednoduchá, prostá a přesná. Jenomže vlastně k ničemu.
Předpokládám, že po mně chce jenom jediné - vysvětlení pro moji cestu směrem společenská místnost. Jenomže tady je ten zádrhel... Proč jsem sem vlastně šel? Ani se nedivim, že už i moji rodiče mě pokládají za bezduchého blázna.

Pořád, s lehce přezíravě stočeným koutkem úst a přimhouřenýma očima, sleduji jeho reakci. Vidím, že se trošku ušklíbá, což mě nutí k odfrknutí. Tyto reakce si ovšem odpouštím a pouze vyčkávám.
Jeho odpověď trvá déle, než bych očekával. Zato si docela dobře uvědomím, že mi kouká po rtech. Že bych ho zaskočil natolik, že ztratil řeč? Skoro se samolibě pousměju, ale i tuhle reakci dokážu zastavit. Mé oči zkoumají jeho tvář... Experimentům s chlapci se také...nijak nebráním. Možná by za to stál... Každopádně ve mně evokuje docela nevhodné představy.

To už si ale hledíme do očí. Nakonec volím obyčejný společenský úsměv. "Předpokládám, že ti bylo vyřízeno mé pozvání," protáhnu klidně. "Mrzelo by mě, kdyby jsi ho odmítl," dodám a konečně si dovolím poušklíbnout.
Skrytá výhrůžka? Možná..., i když si nemyslím, že by zrovna jeho něco takového vyděsilo. Každopádně otázka, proč nejde... je na místě.

Očividně si byl plně vědom toho, že moje myšlenky zase plně ovládly mé tělo a tak jsem byl poněkud delší dobu 'mimo provoz'. Ani bych se ale nedivil, kdyby moje fantazírování bral ve prospěch k jeho osobě.

Olíznu si popraskané rty, abych mu mohl odpovědět, nicméně mě nic, co bych mu mohl říct, nenapadá. "Bylo," přitakám a přimhouřim mírně oči. "Dokonce tolikrát, než bylo potřeba,"
Myslim, že omluva by byla na místě, tak jako vysvětlení, proč se mi ta pozvánka před nosem objevila sedmkrát a to ještě nemluvim o ústní formě pozvání.

Naklonim lehce hlavu na stranu a kmitnu pohledem ke křeslu. "Vlastně jsem tam měl namířeno," usoudim zamyšleně. Teď ze sebe ještě vydolovat odpověď na to, proč jsem šel směrem takovým, jakým jsem šel. "Chtěl jsem se ještě na něco podívat... Nicméně to počká," odtušim s povytaženým obočím a otočim se na patě boty. Tenhle pohyb jsem za dnešek udělal už mnohokrát, takže se divim, že to ta podrážka bot ještě vydrží.

Nakročim si to k tý učebně, nečekaje na Kardaina, který zřejmě stojí na místě a propaluje moje záda tupým pohledem, ve kterém se misí ta typická nicota. Nemám zapotřebí se otáčet a ujišťovat se, že jde za mnou. Ostatně, má stejný směr jako já a vzhledem k tomu, že mě vlastně donutil tam ihned namířit, je jasný, že by mě během chvilky předešel, nebýt mého poněkud ráznějšího kroku. Jeho pohledu se chci vytratit totiž co nejdříve. Už z toho důvodu, že jeho tvář ze mě dělá zbytečně agresivního člověka.

Trošku přimhouřím oči nad jeho odpovědí.
Oznamovali mu to vícekrát? Pro Morganu, moji spolužáci jsou oprvadu neschopní, když si neumí ani zjistit, koho již pozvali a koho ne... Potlačím roztrpčení povzdych a nepatrně pohodím hlavou.
Myslím, že příště se toho budu muset ujmout já..., doufám, že na někoho pro změnu nezapoměli. Případně mám dobrý důvod proč Feliciena mučit, a to není špatný. v duchu se sadisticky pousměju.
Teď bych ale měl odpovědět tady tomu.

"To prosím omluv," odvětím, "Vyřizovatelé pozvánek zřejmě byli méně pozorní, než bych od nich očekával. Vyřídím to s nimi," dodávám, přítom mi v hlase zazní stopa po pobavení, za což si v duchu rychle vynadám.

Na ujištění, že tam měl namířeno, prostě kývnu očima. A jeho vysvětlení přejedu pokývnutím hlavy. Nemám pocit, že by to potřebovalo nějaký komentář.

Ano, správně. Chvilku ještě postojím a sleduji jeho záda, tvář mi přitom zbrázdí značně pobavený úsměv. Pak se vydávám za ním, naproti němu jdu docela klidně, s jakousi rozvahou. Však já s ním ještě rozhodně neskočil...

Po pár metrech své kroky pozvolnim, tak jako agresi, která ve mně jak náhle vzplanula, tak se i náhle vypařila. Začínám se bát toho, že ze mě začne být agresivní blázen. Nicméně... Nemyslim si, že by to hrozilo. Nebo alespoň nebude, nebudu-li v jeho přítomnosti.

Když projdu kolem zavřeného okna, lehce přimhouřim oči. Napadá mě spoustu věcí, co bych mohl dělat, nicméně ani jedna z nich není tak dobrá jako být někde zapadlej v učebně a lejt do sebe jednu whisky za druhou. Troška ironie ještě nikomu neublížila.

Dveře od učebny, do které mám namířeno se přede mnou otevřou a na moment mám tak dojem, že poskoci toho za mnou nepokazili jenom rozdávání pozvánek...

V učebně...

Dveře vypadají opravdu nic moc. Jsou bílé a oprýskané. Když vstoupíš, dojem se zdá snad lepší. No každopádně je "učebna" vybavená pohodlnými křesly s menšími stolky, menším vyvýšeným parketem, kde se zrovna u tyče předvádí jedna z rozvernějších páťaček - no jo, nějak musí odčinit to, že nebyl onen ples...
Navíc plně zařízený bar v rohu slibuje, že o alkohol nebude nouze. Vzadu naproti podiu jsou pak stoly nabízející občerstvení.
Atmosféru dokrelsuje taková klasická klubová hudba.

Noo, dojem ti možná zkazí blondýn se skleničkou v ruce, který se k tobě přihrne a rozverně tě plácne po rameni. Jedná se o Feliciena, nadšence z Adarienovy partičky.
A co hůř, vypadá ožrale... , upije. "Jsem rád, že tu jseš...," vypraví ze sebe, "Vítám tě..., škyt..., Ada...bude rád," zasměje se, pak se o tebe opře, "kdybys... chtěl cigarety, nebo něco...tvrdšího..., řekni...Florienovi," vykucká a ukáže na zadumaně vyhlížejícího sedmáka tmavé pleti sedícího v koutě.
"Dobře se bav," dodá a odporoučí se. Vlastně nadšeně vyjekne, jelikož zrovna dovnitř vejde Adarien...

Zatraceně! Poněkud vyplašeně mrknu na Feliciena, když se na mě doslova zavěsí.

Nejsem žádný věšák na zbytky pochybných existencí, které se zde flákají, takže první co udělám je, krom nakrčení znechuceně nosu nad alkoholovým pachem z jeho úst, že ho prostě popadnu za rameno a odhodim stranou od sebe. To že se tam rozplácl na zem jako moucha po náletu od novin, mi je upřímně jedno.


Rozejdu se směrem k baru, přičemž samozřejmě můj pohled zabloudí směrem k té ženštině, co se nahoře svůdně pohybuje do rytmu hudby. Nemohu popřít, že se mi to nelíbí. Vlastně dost na to, abych na ní mohl v klidu hledět z pohodlného křesla, do kterého se usadim.

Během chvilky se mi záhadně v ruce objeví sklenička s čirou tekutinou, která jakoby sama říkala "napij se mě a nebudeš o sobě vědět až do rána", a na klíně ona studentka, co mě doslova svlíkala pohledem na chodbě.
Při bližším prozkoumání, kdy jí ruce zajely všude možně, jsem si byl nucen uvědomit, že by tady neměla co pohledávat. Jenomže popravdě? Její smyslu-zbavený doteky se mi líbily, tak jako představa příjemně ztrávené noci. Nicméně jsem se nehodlal vyspat s místní kurvou, mohu-li to tak nazvat, a mám za to, že mohu.

S jakýmsi úsměvem, který mohu na tváři vykouzlit jenom já - ano, jsem egoista,... a ano mám an ten úsměv patent...- jí chňapnu za ruce. "Myslim, že by jsi měla odejít." usoudim prostoduše, když si sem jistý toho, že tahle dívka není snad ani ta páťačka.
Pohledem zakotvim na chvilku v jejím výstřihu a poměrně rychle změnim názor,... ale jenom na chvilku.
S křivým úsměvem jí chtim za pas a schodim ze sebe. Tím jsem ukončil jakékoli další styky s onou studentkou této školy.

Zaklonim mírně hlavu a vydechnu. Na jazyku převaluju hořkou chuť whisky a teprve později si uvědomim, že mám sklenici z poloviny vypitou. Vlastně si i uvědomuju to, že ačkoli mi je hrozné horko, táhne mi na hrudník. "Mrcha." vyklouzne mi z úst, když zjistim, že se mě tu zjevně rozhodla znásilnit. Sklenici položim na zem a dám se do zapínání knoflíčků od košile, kterou docela pracně a nezpozorovaně rozepnula. Ať už z pátého ročníku je či nikoli, zkušeností musela být teda požehnaně....

Vejdu. První, co vidím, je ovšem scéna, jak Wincéste odhazuje Felicienka. Prostě se nemůžu neusmát, a když se Kvido vydá po svém, prostě musím jít kolem blondýna a přezíravě ho překročit...., ne, neodolám a zlehka do něj strčím nohou.
Jeho pohled, v němž se zračí jakési potupení, ignoruji a vydám se ke křesílkům vzadu. Je mi upřímně jedno, co ten pitomec bude dělat.
Samozřejmě registruji, jak si mě už pár dalších všimlo... Tvářím se proto nepřístupně a kráčím vzad.

Uvelebím se a spokojeně se zahledím na dívčinu u tyče. Za chvíli už mi jeden z vnímavých studentů - konrétně můj o trochu rozumnější spolužák - Jean-August přinese skleničku šampaňského. A z druhé strany se objevuje Natacha s jednohubkami. Položí je na stolek s elgantním předklonem, přitom si dá záležet, aby vynikly její přednosti.
S úsměvem ji sleduji, přičemž okusím šampaňské. Jeanovi jen pokývnu a odeženu ho pryč.
Pak položím skleničku vedle jednohubek, trochu se natáhnu a spokojeně si Tachu uvelebím do klína. Hned mi obtočí ruce kolem ramen a věnuje polibky na krk.

Poněkud se ušklíbnu, nechám ji, ať dělá co chce..., je to příjemné. Přitom sleduji Kvida a přemýšlím nad všemožnými věcmi, co bych mu mohl provést. Jemně se křením nad tím, jak si počíná naše děvka z třeťáku. Ale je to šikovná číča, to se zase musí nechat...
A navíc je tohle pozorování docela...provokující. Ten kluk mě dráždí..., a to není moc dobrý...

Trochu se otřepu, když pocítím polibek na uchu. Ne, holku teď asi vážně nechci... Nepatrně se od Tachy odtáhnu, ta na mě upře zamračený pohled.
"Uděláš pro mě něco, kotě," oznámím jí, i když by se to mohlo jevit jako otázka, tak není.
Jen na mě vypoulí očka.
"Postaráš se o zábavu Wincéstovi," instruuji ji.

Jen se trochu zamračí, pak jenom pokrčí rameny. Chápe mě, myslím, že ona patří rozhodně mezi ten okruh chápavějších lidí v mém okolí. Nekomentuje to, jenom prostě vstane a vydá se směrem k tomu šesťákovi.

Plán je jednoduchý, opít ho..., najít vhodné místo - klidně tady, když na to přijde - a pohrát si.
A myslím, že zrovna Tachenka by mohla být jeho typ. Má plné rty, milý (i když trochu hraný) úsměv, plné, bujné poprsí...a navíc je moc šikovná.

Posledních vrchních knoflíčků ponechám rozepnuté, tak jako vždy. Pro kravatu se natáhnu a přehodim si ji kolem krku. Jak tak ale koukám, tahle akce vyvinutá z mé strany byla naprosto zbytečná...

Ale, ale... Není tohle náhodou Tacha, oblíbenkyně Adariena? Buď už je úplně opilá a nebo se rozhodla obšťastnit pro změnu někoho jiného. přimhouřim oči a sleduji její klopýtavé pohyby, které doprovází svůdným pohupování v bocích. Bujné poprsí se sem tam samozřejmě také zhoupne, ale popravdě... Co nejvíce mě zaujme jsou její rty. Co všechno s nimi dokáže?

Nepatrně se pousměju nad svými představy, které začnou sahat kamsi k sexuálním hrátkám.
Jenomže.... On si snad myslí, že jsem úplně blbej? Je jasné, že kdyby byla totálně na mol, lezla by po něm víc než obvykle.

Nechám Tachu, aby se usadila na můj klín a své rty přisála na můj krk. Mám tak volný výhled a využiju ho k jedinému - probodnutí jim Kardaina.

Docela mě zajímá, co máš zalubem? Napadá mě jediná věc - nějak zdokumentovat, jak sdílím svoje intimní hrátky s touhle kočkou a následně mě vydírat... Jenomže k čemu by bylo zase tohle? Musíš se hodně nudit, Adariene.

Chvilku na něm setrvám skelným, lehce zamyšleným pohledem, který ale moc dlouho nevydrží díky Tache, která vezme moji tvář do dlaní a plně se mi vpije do rtů. Jazykem jí vjedu do úst a začnu jej splétat s těm jejím. Její polibky jsou... víc jak dobrý. Nicméně mě to nijak neuvádí do varů. Možná proto, že nám spíš větší chuť na alkohol než na ní. Lehce se odemě odtáhne a ke rtům mi přitisken rhanu sklenice, kterou kdesi vyčaruje. Začínám mít pocit, že mi tady někdo čte myšlenky. Ani bych se nedivil, v téhle společnosti je možný všechno. Poslušně do sebe kopnu to, co bylo uvnitř sklenice a nechám dívku, aby mi olízla kapičku, která mi zůstala na spodním rtu.

Kdesi na kořeni jazyka mě lehce zapálí. To je znamení toho, že byl alkohol kvalitní a opravdu dobrý. Nemohu si ale užít poslední doznívání tekutiny, která mi skončila kdesi v břiše, protože až moc přítulná Tacha, mě hryzne do rtu.
Syknu a prudce jí popadnu za bradu. Očividně jsem ji zaskočil svým chováním, které si představovala možná trochu jinak. Očekávala snad, že jí začnu hryzat taky? Nejsem hlodavec, abych okusával vše okolo mně. Navíc se tu já sám nenechám ohlodat.

Lehce se poušklíbnu a naklonim mírně hlavu na stranu. Věnuju ji ten typický pokřivený úsměv, trošku víc zesilim stisk její čelisti, načež po jejím tichém opětovném zasyčením, ji pustim. Měla by jít za páníčkem... odtušim si pro sebe. Vlastně jsem si uvědomil teprve až teďko, že to co mi právě sedí na klíně je jenom cvičený pes Adariena. Nicméně, zatraceně sexy pes...

Pozoruji Tachino počínání, mám chuť se začít usmívat, jelikož mi připadá, že mi to krásně vychází. Nejlepší jsou vždycky jednoduché plány.
Tachenka se pouští do akce, přitom mě Kvido probodne pohledem, načež reaguji lehkým, na pohled nevraživým úšklebkem, ale v duchu se mi chce smát.

Pozorování těch dvou mi alespoň trcohu zvedá náladu, zvlášť, když to vypadá, že se Tache daří Kvidovi nalévat alkohol.
Sám upiju šampaňského a vybíravě si vezmu jednu z jednohubek. Pak se zase ležérně opřu.

Mezitím se už třetačka, co onoho šestáka oblažovala před chvílí, doplíží ke mně. Postaví se za mě a začne mi masírovat ramena. To je docela příjemné, takže ji nechávám...

Odtáhnu se dopředu ve chvíli, kdy registruji, že ten syčák chytá Tashu za čelist. Evidentně si zase neodpustila něco, co se našemu šesťáčkovi nelíbilo. Zamračím se. Tacha po mě vrhá letmý, hodně krátký pohled. Tuší, že budu naštvanej... a že neúspěch pro ni nedopadne dobře.

Tacha se ovšem nevzdává, krouživými pohyby začne hladit Kvidovi hruď. Přitom se trošku plaše pousměje. Tenhle její pohled je neodolatelný.

"Promiň," odtuší rychle. "Přece mě ale neodeženeš..., ne?" vypraví ze sebe, upře na tebe nejistý pohled. "Nechci zas dělat společnost tomu pitomci..., když jsem se ho konečně zbavila," dodává a olízne si rty. "Ty jsi mnohem lepší...," stočí rty v nepatrný úšklebek.

Á, no vida, tak přeci jenom. všiml jsem si toho pohledu. Jenom tak krátce kmitla k Adarienovi. Stočim koutek rtů nahoru a rukou jí zajedou do vlasů, lehce si ji přitáhnu k sobě a olíznu jí boltec ucha.
"Jsem zvědavý, jak se ti za tyhlety službičky Kardain odplácí?" zašeptám tiše. "Věnuje ti tolik pozornosti, jako ty jemu, nebo tě jenom zneužívá k pobavení se, jako je právě tohleto?" políbím jí pod ucho, pak jí olíznu dolní čelist a jemně se vpiju do jejích rtů, poté se odtáhnu. "Já vím, že jsem lepší. Otázka je spíš jiná - jestli to ví i on?" pobaveně se usměju. Teprve teď mně to tu začalo bavit. Na intriky nejsem, ale každý má svůj den a já s ho vybírám právě teď.
Chvilku si vychutnávám pohled na její tvář, ze které se ztrácí barva nad tím, co jsem řekl. Bylo na tom snad něco špatného? Mám dojem, že nikoli.

"Víš co, dojdi mi pro pití." mávnu rukou tak nějak směrem k alkoholu. "A moc se nezdržuj." dodám ještě rychle. Vim, že timhle tempem se brzy opiju, nicméně to asi právě teď chci a upřímně, alkohol mi alespoň vyžene z hlavy toho brouka jménem Adarien. To on se mi tam neustále objevuje, od tý doby, co jsem ho potkal v knihovně, ačkoli bylo dost jasné to, že kvůli knihám to nebyl. Už z toho důvodu, že na stole ležela právě naše Tacha s roztaženýma nohama a on s hlasitými vzdechy přirážel.

Trhnu rameny a pohledem zabloudim k Adarienovi.
Jak moc má Tachu asi rád? Co by říkal na to, kdyby měla roztžený ret a monokl? Chtěl by ji? Předpokládám, že ne.
Jenomže...Sakra! Proč nad tim vůbec uvažuju? Už si začínám připadat jako on.

Pohledem bloudim po jeho tváři, chvilku setrvám dokonce i když na mě stočí z Tachy pohled. Přimhouřim oči a naklonim mírně hlavu na stranu. Adariene, ty aristokratickej vole, pomyslim si. Nicméně přiznejme si to ve všech barvách, není zas tak špatnej.
Pootevřu rty a olíznu si je, pak pohledem uhnu a mrknu na Tachu, která stále stojí u alkoholu a snaží se trefit do skleničky. Evidentně toho má už taky dost.

Automaticky z vyčkávání si začnu třít klouby na rukách a tepre až teď si uvědomim, na co jsem myslel. Očividně tady jediný vůl není jenom Kardain, ale i já.

Po nekonečných minutách, kdy Tacha přišla a usadila se mi opět na klíně, jsem upíjel a poslouchal ty její žvásty, které se směrovaly k mé postavě, inteligenci či osobě celkově.

A po necelé hodince, kdy jsem s ní strávil a divil se, že jsem nepřišel o rozum jsem si uvědomil, že jsem se opil. Alkohol mi pomalu, ale jistě stoupal do hlavy a konečně, po hodině čekání se cítím být rozvernější.

Pozorování Kvida mě nakonec zaměstná natolik, že třeťačka nakonec jen podrážděně vzdychne a raději se vydá za někým přítulnějším. Ignoruji i Felicina, který se po nějaké době připlazí a zřejmě chce pochvalu za krásně zařízený večer. Jen něco mimoděk zasyčím o zkažených pozvánkách... a o tom, že si to vyřídíme. Jeho následné omluvy už přecházím a ani si neuvědomuji, když konečně zase zmizí.

Zato mě velmi baví dívat se, jak se ten věčně zamyšlenej aristokrat vybavuje s Tachou. Evidentně nic neprokoukl a pije sklenku za sklenkou. Myslím, že moje zlatá Natacha musí cítit jistou úlevu.
Pohledem zkoumám jeho vlasy, rysy obličeje, ústa... Myslím, že mi z něho brzy přeskočí.
Ve chvíli, kdy sám postřehnu jeho pohled, si nakonec neodpustím ten úšklebek.

A čekám, a čekám..., pořád s jednou sklenkou šampaňského a pořád značně střízlivý. Osloví mě sice pár jiných pitomců, kteří zrovna teď čekají, že snad budu rozvernější a kývnu jim na nějakou blbost... Spíš mám pocit, že si nadělali na menší průšvih, jelikož ztěžovat mi mé čekání...

No, uznávám, že akce, kdy se Jean-Augist vrhl na dívčinu u tyče a začal ji dravě strhávat šaty mě na chvíli trochu vytrhla z pozorování mé oběti. Možná jsem se s některými soudy o něm unáhlil...

Ale pak už konečně přichází má chvíle. Vidím, jak u Kvida stoupá jakási alkoholová otupělost a Natacha mi věnuje tajemný úsměv, pak laškovně začne žužlat Kvidovi ouško.

Já vstanu, pohodím hlavou a užívám si pocit, jak mé vlasy letí hlavy na záda. Vydávám se k jejich křeslu. Potichu k nim dojdu, myslím, že Tachenka zamětsnává Kvida dostatečně, takže mu můžu ze zadu vtisknout polibek do vlasů, zlehka skláním hlavu líbám jej z druhé strany od Tachy po šíji, přitom jej rukou hladím po boku, a nenápadně, avšak relativně šikovně zdatně (mám zkušensoti...)šmátrám po jeho těle k místu, kde tuším hůlku..., abych ji mohl vytáhnout.
Přeci jenom..., nechat mu ji by nebylo rozvážné.

Když se Tasha pustí do svého díla co se mého ucha týče, pohodlně se usadim zaklonim mírně hlavu, abych jí tak poskytl více prostoru pro její touhy a mé potřeby.

Docela mě ale překvapí, co vidim za scénku, když zavřu oči. Adariana, jak se převaluje na tom dívčím těle a dopřává si své sexuální chvilky. Rychle tuhle scénu vyženu z hlavy už proto, že jsem se přeci rozhodl neusadit si ho tam napořád.

Alkohol v mé hlavě dělá své a tak ani nepostřehnu to, že mi Tasha rozepíná knoflíčky od košile a zezadu se na mě připila další osoba. Do nosu mě udeří vůně mužského parfému a když se mého krku zezadu dotknou rty, jen tak letmo mě napadne, že se jedná o muže. To ale jestli je pravda či nikoli se rozhodnu nezkoumat. Je to příjemné, proč si nedopřát něco hezkého?

Na boku mi přilétne něčí ruka, a popravdě? Je mi jedno, že právě tam mám hůlku. V tuhle chvíli chci jenom jediné - sex. Nebo to alespoň začíná říkat moje dolní partie, které se dotýká rychlá ručka Tashy.

Pro Thea, Lea:

Popis dne viz. druhý příspěvek.
Na umístění školy až podivně nevlídné počasí, profesoři mající podivně špatnou náladu. A všechno se jeví tak trochu na nic.

Jak trávíte čas po konci vyučování je čistě na vás.
Thee se ovšem rozhodně dostane pozvání na soukromou párty, a to dokonce dvakrát od dvou různých členů Adarienova spolku.
Lee se kvůli neorganizovanosti organizátorů také ten lístek dostane do rukou. A takovéto akcičky rozhodně nejsou zrovna milou a slušnou zábavou...

Jak na pozvání zareagujete, je ovšem čistě na vás...

Vytáhnu Kvidovu hůlku, se spokojeným úšklebkem si ji strčím do hábitu a pak už se jen v poklidu věnuji jeho krku. Přitom pomalu odsouvám Tachu, ta chápe a odsouvá se do pozadí. Já pro změnu přejdu do předu. Naáhnu se nad něj.
To místo dole zatím nechávám být.

Místo toho s jakousi zvláštní něžností líbám jeho krk, doufám, že nechá zavřený oči... Přes něj přecházím k již odhaleného hrudníku, do něj se pustím už s větší vervou. Pečlivě olíznu citlivá místečka a chvilku si jazykem pohrávám s jeho bradavkou..., chutná dobře, jak se ovšem dalo čekat.
Pak se konečně rukou dotknu jeho penisu, hodně pomalu po něm přejedu..., a pak zas zpět. Jo, vychutnám si tě...
S tím se trošku poodtáhnu a prohlížím si to, na tváři mi hraje spokojený úšklebek. Kupodivu se ovšem netvářím nadřazeně, spíš dychtivě, což si... neuvědomuji. Rukou prohrábnu jeho vlasy.
Pak jen vydechnu. Měl bych ho spoutat... Napadá mě mimoděk, jak na něj zírám.

Pozn.: Joo, a mám rychlý refexy, nemysli si..., takže přes hubu mi asi nedáš ..., páč bych to vykryl rukou. Hihi.

celý den, a následně příchod na večírek

Bylo jasné, že tento den věstí velmi dobrou zábavu, obzvláště pro mne, když jsem se tak skvěle vyspala. Zál se mi úžasný sen. Hned ráno před vyučování a po úpravách zevnějšku jsem zasedla ke stolku a napsala otci zprávu. Jako každý týden jsem ho i dnes informovala, o tom jak se mám a jak se má moje sestra.

“Lucy… ten dopis pošli po sově, já již nemám čas.“
Předám dopis jedné za svých „kamarádek“ a věnuji jí jeden z nucených úsměvů, který jen těžko odhadne, že je hraný.
Udělá přesně co chci o tom nepochybuji, většinou každý v Mém pokoji dělá co chci až tedy na mou sestru.

“Pozdravovala jsem otce i od tebe. Mimochodem Evangeline, tenhle účes ti vůbec nesluší.“
Projdu kolem své sestry a prstíkem s dlouhým nehtem jí přejedu přes vlasy a usměji se.

Má drahá sestra, tahle bílá ovečka mi zatraceně pije krev, ten její výbor pro práva studentů, nebo jak se jmenuje, mít právo jej zrušit udělám to hned. Ovšem její záliba v pomoci a samozřejmě i v přátelení s mudly, to je něco nepoživatelného. Byla vždy taková já rozkazovala ona utěšovala. Nevadilo mi být tou neoblíbenou ani to, že má sestra je oblíbená. Vadily mi ty výčitky. Ze strany matky a i některých učitelů. “Proč nejsi více jako tvoje sestra.“
Tenhle postoj hodného spratka by mi přes zažívání neprošel. Jak jsem ji nenáviděla tak jsem ji i milovala.
Moje mladší sestra… no mladší, jsme dvojčata, ale otec vždy tvrdil, že jsem se narodila první.

Ve škole to s takovou rodinnou přízní nebylo vůbec snadné, z počátku více trpěla Lea. Každý ji soudil a myslel, že je jako já. Nyní jsem na tom hůř já, každý ví jaké jsme a když něco neprojde přes mě jistě přes sestru ano, učitelé ji posílají, aby mi domluvila a to i studenti. Je prý tou chytřejší a snad i hezčí, ale ty její platinové vlasy, milý úsměv, hodno k vyprázdnění žaludku.

Celý den byl podivný, chodila jsem po škole s ocáskem Lucy a skicákem v ruce. Dnes jsem se zaměřila na chrlič na terase v druhém patře. Kreslila jsem ho několikrát, ale až snad dnes jsem si všimla te podivné prasklinky na dolní straně.

Přišel jeden z poskoků Ada, Lucy převzala pozvánku a v zaujetí kreslení letěla přímo přes okraj terasy. Lucy si snad nikdy nezapamatuje, že mě nemá rušit, když kreslím.

Vydali jsme se na další hodinu, přes nějaké skupinky hloupých mudlů, kde jsem si nemohla nedovolit pár poznámek a Krylech s nečistou krvý. Samozřejmě ve vší slušnosti, přeci jen jsem dobře vychovaná dívka.

“A šlechtičny… a šlechtici.“
Usměji se když zahlédnu skupinku, tedy část lidí ze spolku Šlechtici.
“Dnes ale nemáme schůzku, nebo ano? O tom bych něco věděla.“
Bryan, dotěrný čistokrevný má dojem, že tím, že mi odkývá vše se stane mým přítelem. Nikdy jsem tu s nikým nechodila. Je tu sice někdo na koho bych i zálusk měla ovšem… no nechme to na jindy.
“Theo…“
„Kolikrát ti mám říkat, abys nemluvil, když se tě výslovně na nic neptám?“
„Promiň“
Kývnu k němu hlavou, ale pohled ho probodává skrz na skrz.

“Claudie?“
„Theo… máme se sejít až večer, ale chtěli jsme projednat ten večer, existuje možnost, že na večírek Ada přijdou i mudlové.“
Ušklíbnu se a pohlédnu na Lucy, která pozvánku obdržela, ovšem mi ji předala opravdu nevhod. Chytím ji za pramínek vlasů a stáhnu dolů k zemi. Jistě to bolí, tak si pramen namotám na prst a přitáhnu ji k sobě, z velmi krátké vzdálenosti se na ni usměji, ovšem s pohledem jedovaté kobry.
“Hned Theo, hned ti to donesu.“
Kývnu natáhnu prstík a pramen vlasů sklouzne z prstu. Lucy se rozeběhne a opravdu za nějakou chvíli je zpět a podává mi papírek s pozvánkou. Už se nadechuje, že mi řekne kde jej sehnala, ale nezajímá mě to.

“Pokud tam přijdou, jistě odejdou dřív, než potkají mě. A pokud tam budou tak snad pouze jako obsluha.“
Pozvánku si vložím mezi skicáky.
“A pokud se příště sejdete bez mého dovolení jistě se ve spolků Práva studentů pro vás najde místo a pak budete nosit tác s jídlem mudlům vy.“
Otočím se na podpatku a odcházím do pokoje upravit se.

Je již poměrně čas přijít na večírek. Rozhlédnu se a vidím jen Lucy jak na mě zálibně kouká. Chtěla by jít se mnou, ale ráda chodím na takové akce sama, nepotřebuji kolem sebe ty hloupé husy, které mi slouží, vždy se někdo najde kdo mi poslouží.

Sejdu po schodech k místnosti, kde se koná akce Ada.


Před učebnou se ušklíbnu a zahlédnu jednoho z mladších studentů a lusknu k němu prstem.
“Dveře.“
Je to mladý cucák, zřejmě druhák a tak přiběhne a dveře otevře.

Vstoupím dovnitř. Ve školní uniformě, pečlivě vyžehlené a upravené, nikde žádný nedostatek. Na krku zlatý řetízek s modrým přívěskem ve tvaru slzy, který byl symbolem šlechticů.
Dlouhé útlé nohy a perfektní stavba těla. Vlasy černé jako uhel, ofinka zarovnaná jako podle pravítka. Skvělá linie obočí jen podtrhuje, hluboké černé oči, které vypadají nepřístupně a vlastně i trochu zle. Čistá bělostná pleť s lehkými odstíny líčení. Dlouhé husté řasy a nos možná trochu nahoru. Rtíky červené natřené červenou perletí, nevypadalo to vulgárně ani příliš výrazně, jen a pouze žensky. Dlouhé sčesané vlasy dopadali na má záda až téměř k zadečku.
Prstíky se zlatými prstýnky se propletou a nehtíky odstínu rtů jsou dlouhé a zastřižené do obloučku.

Přistoupí kluk, poznávám ho, ale raději bych byla kdyby mě přehlédl. Hledím na něj a jakmile se mě dotkne jeho pracka jsem skoro ve stavu nepříčetnosti. Chytím jeho ruku za jediný prst a natáhnu se na nejbližší stolek pro ubrousek a otřu si ruku.
Chlast ani nic jiného co zavání slovem „droga“ mě nikdy neupoutalo.
Náhle odchází a jsem tomu ráda, asi bych mu řekla něco nepříliš milého. Neohlížím se a tak ani nevím kam má namířeno ovšem já se vydám najít něco k pití, něco co neotupuje smysly.

Deštivý den, zakončený večírkem

Ač každý mohl být z počasí velmi rozladěn, mě jako by to vůbec nevadilo. Listí na stromech bylo zbarvené nádhernými barvami a občasný větřík si s nimi hrál a rozfoukával jej do širokého okolí. Vždyť i koruny stromů se shýbali k zemi jako by tím chtěli pozdravit. I když občas zapršelo, nikdy mi to nevadilo natolik, abych šla ven a obdivovala krásu přírody. Jen dnes, ale obloha stále šedá, déšť a vítr ne a ne ustat. Pohlédnu z okna a po těle mám husí kůži.

Dneska bych ven opravdu nešla. Rukama se obejmu a očima hledám po pokoji svetr. Při cestě si vezmu nějaké knížky a sešity. Ne, že bych byla nějak natěšená na nadcházející hodinu, ale faktem zůstává, že jsem lačná po nových věcech a informacích. Jsem jak hladový vlčák, který stojí před miskou plnou granulí.

Vždy jsem chtěla být šedá myška, někde v koutě, nepovšimnuta. Ale copak to jde? Můj původ, můj zjev, má sestra …. To je jako schovávat medvěda za sedmikráskou. Má sestra, je strašně zvláštní a přesto je to má druhá půlka, tak moc opovrhuje vším, co mě nijak nerozhází, tak moc nesouhlasí s tím, co mě přijde normální, tak moc jsme jiné a přesto sestry. Tak moc mne rozčilovala její nenávist k mudlům, její rozkazy a příkazy. A stejně jsem vždy šla a udělala co po mě chtěla, teda skoro vždy v posledních letech spíše naopak, jako by mi dělalo dobře, když jsem jí hleděla do očí a řekla jí “Ani náhodou!. Tak moc se podobá otci, jako by měla místo srdce kámen. A já bych chtěla být ta, která by přišla s živou vodou a ten studený kus ničeho, alespoň trošku rozehřála. Snad nemá ani city a její panovačná povaha zatím nenašla rovného soupeře k sobě, pak by možná narazila, možná …

Z rodiny jí ač možná právem za své chování nazývají černá ovce, nikterak však pro otce, Thea je jeho pýcha, jeho milovaná dcera. V každém třímá zrnko nenávisti, ale já …. já svou sestru miluji . Vždyť jsme dvojčata, ač tak jiná, ale jsme.

Než odejdu z místnosti, slyším sestru poroučet své kamarádce, ale nevím, kdo toto kamarádství bere vážněji a jak znám Theu, Lucy je jen poskok. Nechápu, že vždy splní vše co ona řekne.

“Pozdravovala jsem otce i od tebe. Mimochodem Evangeline, tenhle účes ti vůbec nesluší.“ občas nevím, zda mám brát ten její úsměv vážně nebo ho má jen lacině nacvičený.

“Děkuji Ellarien i já budu psát mamce, zmíním se, že jí pozdravuješ,“ oplatím jí úsměv, možná trochu jízlivé ode mne, ale vracím jen co mi servíruje ona. Občas mám pocit, že jsem od ní tu ironickou řeč odkoukala. Ač by se to zdálo jako provokace, nikdy jsme své narážky na sebe nijak neřešili, Thea ví o mě prakticky vše a já o ní také. Možná jen ve skrytu duše věřím, že nic co dělá, nemyslí zle. A když už něco provede tak snad omylem. Její narážku na vlasy naprosto ignoruji. Vždyť to jakou mají barvu, jí vadilo snad vždycky.

Byla jsem ráda, že jsem zmizela z jejího pohledu a vlastně i z místnosti, kde rozdávala rozkazy. To, že napíši matce, slibuji už týden, jenže napsat vlastně nebylo co, Thea měla jeden ze svých lepších týdnů a nic co by stálo za to se vlastně nestalo. Jdu po chodbě na první hodinu a přemýšlím, co zajímavého mě dneska čeká.

“Leo, no tak Leo počkej přeci.“ otočím se a spatřím neskutečně vyjevenou Manon. Běží ke mně a já mám pocit, že to snad ani neubrzdí.

“ No sláva, lekla jsem se, že mě snad povalíš. Co se děje? Thea? Zase něco vyvedla, ale vždyť jsem jí viděla před … no pár minutami.
Manon však velmi rychle vydýchávala a mávala mi před nosem jakýmsi papírem.
“Přestaň mi strkat ten papír před oči a raději mi řekni co to je. Zapomněla jsem snad na něco? „ proč mám tendenci chrlit otázky a nenechat je ani nadechnout. Když konečně Manon nabrala dech, mimochodem to vypadalo, jako když běžela maraton a ne jen několik desítek metrů, snažila se mi říci co vlastně na tom papíře je. A jak jsem tušila, pro mne nijak podstatná věc. Ano pro mě ne, pro Manon však neskutečně důležitá a podle jejího stále zrychleného dechu, řekla bych až životně důležitá.

“Prosím, prosím Leo, já tam chci jít, pojď tam se mnou.“ škemrá a já v tuhle chvíli nesnáším svou povahu. Nemám sílu říct jí, nezlob se, ale tohle mi nic neříká. Večírky mě nudí. Naopak z plna plic se nadechnu, pousměji se a řeknu, “no …. to víš, že tam s tebou půjdu a proč si neřekla Merci nebo Kirsten, určitě by tam šli rády s tebou.“ hlavou přemýšlím nad tím, kde k té pozvánce vůbec přišla.

“No víš ony tam chtějí taky, ale …“ vím, co mi chce Manon říci. "… ale Thea tam jde také?“ možná trochu smutným, více však chápajícím pohledem, jen zakroutím hlavou.

“Jdeme, nebo přijdeme pozdě na hodinu.“ Za celý den se již ani jedna z mých kamarádek o nadcházejícím večeru nezmínila a já? Já na to zapomněla. Nebo jsem spíše chtěla zapomenout, bylo tolik jiných věcí pro mě důležitých. Jako konečně dopsat dopis mamce, nastudovat nové lektvary a těšila jsem se, až si konečně dojdu do knihovny. No pro dnešek to asi padá.

Déšť za celý den vůbec neustal, ať jste vykoukli z kteréhokoli okna, byla vidět jen šeď a voda, louže už se slévali do malých potůčků a špatné počasí se více méně přenášelo na každého.

Když nastal večer, všechny holky stepovaly před pokojem a čekali, až se k nim přidám a vydáme se na večerní sezvanou akci. Když jsem vyšla z pokoje a viděla jejich šťastné obličeje, uvědomila jsem si, jak moc radosti z toho mají, jen jsem asi nepochopila proč.


Stojíme všechny před učebnou, kde se vše koná, holky se hrnou a já přemýšlím, kudy bych utekla a té stupidnosti se vyhnula. Není úniku a já jdu za ostatníma, když tu náhle stojí všechny tři za mnou. Neubráním se úsměvu.

Teď bylo vidět, kolik toho máme se sestrou společného. Školní uniformu, jako by právě přinesli z čistírny, lemovali štíhlou postavu. Dlouhé velmi pečlivě udržované platinové vlasy s ofinou rovně střiženou jen milimetřík nad obočím, které mělo také svůj dokonalý tvar. Extremně bílá pleť a jemná kontura obličeje. Dokonalý nosík i rtíky, které nebyly nikterak zdůrazněné. Hnědé oči vyzařující teplo a pochopení zdůrazňující jen lehce namalované řasy byli na celém obličeji nevýraznější. Ruce s dlouhými prstíky a polodlouhými avšak pěstěnými nehty natřené jen bezbarvým lakem, zkrášluje pouze jeden zlatý prstýnek, který dostala od maminky a s kterým si hraje, vždy když je nervní. Jako právě teď.

Pozvání na večírek



Byl to den, který se snad nikomu nemohl líbit. Pochmourné počasí jako kdyby nakazilo celou školu takovou zvláštní náladou. Ani já jsem neunikla. Měla jsem pocit… ani nevím, jak bych to popsala. Jako kdyby se dnes nic nedařilo a veškerá snaha a práce přišla nazmar. Dokonce se mi podařilo připlést se pod nohy profesoru de Nicolsonovi a snad poprvé za celou dobu, co jsem byla na škole, mě ani nepozdravil. On a nepozdravil! Byl celá nervózní a bez sebe, že se překopl o tři schody a málem se skácel k zemi. To, že se zachytil o mě a dolů políbit zemi před jeho nohama poslal mě, to mu bylo zjevně jedno. Neomluvil se. Hned spěchal pryč. Ještě dlouho jsem za ním zírala. To… to prostě nebylo normální chování. Ke mně… ke mně by si to jindy Alessandro nikdy nedovolil. I když… nikdy neříkej nikdy, že? Nicméně, tohle nebyl Sandro. To byla zombie, pochodující jako člověk bez duše po schodech vzhůru za bůhví jakým cílem. Ještě jsem slyšela, jak tam seřvává nějaké třeťáky, co se mu snažili na kabinet nalepit dopisní obálku se vzkazem, když se ho nemohli dočkat. To, co se tu dělo, mi nebylo ani v nejmenším po chuti.

To, že vedení školy si uráčilo zrušit ples mě ovšem neskutečně rozzlobilo. Proti tomu nebylo Sandrovo chování vůbec nic. Rázovala jsem si to chodbou jako žíznivá čára, nabroušená a naprosto bez nálady. Nějakému druháčkovi s vyjukanou tvářičkou jsem na dotaz, kde najde kabinet Humanitních věd, odsekla jen cosi nezřetelného a vpadla do knihovny. Za třetím zadním regálem v oddělení s knihami pojednávajícími skutečně o odborných magických oborech vyšších ročníků. Jako obvykle jsem tam nebyla sama. Tady se naše stará dobrá pětice obvykle běžně scházela. Byli tu všichni kromě Anabelle. Ta dost pravděpodobně ještě okupovala jídelnu – není divu, vydržela tam skutečně hodiny. Někdy jsem její chuť k jídlu vážně nechápala. Kde se to v ní bralo? Taky podle toho pomalu ale jistě začínala vypadat. Ale poznámky tohoto typu nechtěla slyšet a tak jí je nikdo nevnucoval.

“Shirley dorazila? Tak to jsme takřka kompletní, ne?“ zaslechla jsem. Lucas vzhlédl od knížky pojednávající o transfiguračních schopnostech zvířat, kterou jsem přečetla snad desetkrát a věnoval mi hřejivý úsměv. Nemůžu říct, že mě to mírně neuklidnilo. Bylo to tak nesmírně známé, ocitnout se zpátky mezi svými. S jakousi podivnou úlevou jsem se sesunula na židli a automaticky šáhla po vydání knihy o obecné Démonologii. To už nebyl Lucas sám, kdo si mého příchodu všiml. Alex na mě zamrkal stejným laškovným způsobem, jako na všechny dívky na škole. Musela jsem se pousmát jeho chování. Už dávno jsme si mezi sebou ujasnili, že do party se netahá nikdo jiný – respektive ať si s děvčaty randí jinde. Akceptoval to a tak jsem já musela mít pochopení pro jeho… Říkejme tomu zájmy.

“Vypadáš, jako kdyby tě něco nakrklo, Shirley,“ nadhodil Alex polohlasně s pobaveným úsměvem, jak si měřil mou tvář. Věnovala jsem mu v odpověď jen tichý povzdech, ale všimla jsem si, že to téma zaujalo i Cakela, který mi okamžitě věnoval jeden zkoumavý pohled. Zavrtěla jsem nad nimi jen němě hlavou a sklopila očka do knížky. Mlčky jsem přejížděla mezi řádky a myslela si svoje.
“Ty nám to nepovíš?“ dožadoval se ohromeně Lucas. Nezareagovala jsem hned, ještě pár minut jsem počkala a dočetla kapitolu do konce. Byl to jednoduchý úvod do procházení sférami. Nic, co bych už dávno neznala. Démonologii jsem měla už druhým rokem. Pak jsem spojila ruce před sebou na stole a začala si pohrávat se stříbrným prstýnkem na prsteníčku levé ruky.

“Mno…“ Zamyšlený výraz v mé tváři mluvil za vše. “… zrušili ples. A bez urážky – vlastně s urážkou – profesorům, je to od nich podlé. Většina lidí se těšila a já tak nějak zahanbeně přiznávám, že jsem byla mezi nimi. Je to jedna z mála šancí zatančit si, aniž by vás okamžitě považovali za pár a žhavou novinku k prodiskutování. Někdy bych ty tlachající kačeny nejraději přerazila. U Merlina! Když posledně začali rozšiřovat, že chodím s Alaricem, málem jsem se neudržela a použila hůlku… A to si pište, že to kouzlo by bylo… vskutku výjimečné.“ Potutelně jsem se culila a každý si jistě domyslel, co všechno bych s nimi provedla, kdybych se neovládla a neudržela chladnou hlavu. Čistě pro zajímavost jsem začala upravenými nehty vyťukávat na desku stolu zvláštní rytmus. Podle všeho nějakou francouzskou ukolébavku. Znalci by možná poznali, že se jedná o „La Loup-Garou“, trochu děsivou písničku s vlkodlačími náměty.

“Mají štěstí, že se nepokusili tvrdit nějaké falešnosti o mě a o Gabriell,“ podotkl Alex. Rozesmála jsem se. Měla jsem pocit, jako kdyby to uvolnilo náladu v místnosti. A byla jsem mu za to vděčná. Skutečně. Bylo to zase něco... Nepovím vám, jak přesně jsem to tehdy viděla se vztahy v naší skupince. Byli jsme prostě tým. Propojeni za každou cenu. Jeden na druhém závislí, ale zároveň jsme byli odlišní. Jednota v rozmanitosti. Zkrátka něco naprosto dokonalého. V mém nynějším úsměvu se skrývalo tiché pobavení.
“Ne, že bys jim k tomu nezavdal tak tisíc záminek,“ rýpnu si do něj a jelikož se přiblíží na nebezpečnou vzdálenost, dloubnu ho do žeber. Pomalu zavřu knihu a s rozmyslem ji vrátím zpět do police. Nedivil se, sám to moc dobře věděl. Flirtoval s nad s každou dívkou od pátého ročníku výš, vyjma několika skutečně nepovedených individuí, se kterými se stejně nikdo nebavil (a nezdálo se, že by o to stáli).

“Dostalas pozvání na ten večírek?“ nakousnul Cakel, tak nějak nesvý. Tentokrát jsem to byla já, kdo mu věnoval zkoumavý pohled. Přejela jsem ho od hlavy k patě a pak si začala až s přílišným zapálením oprašovat hráškově zelené šaty, které jsem nosila kdykoliv, i místo uniformy. Já osobně jsem uniformy nesnášela. Jako předsedkyně ročníku jsem si ale mohla dovolit se odlišovat a tak mě bylo možné zastihnout v šatech, riflích, tričcích, ale vidět mě v uniformě byl skutečně zázrak, který se konal tak dvakrát do roka.
“Hmm,“ zamručela jsem neurčitě v odpověď. Pochopili to. Lucas se ošil. Jako kdyby bylo něco, co mi neřekli a teď to mělo přijít. Narovnala jsem se na židli a tázavě povytáhla obočí do nebeských výšin. Ale zjevně se neměli k vysvětlování.
“A jdeš?“ optal se po chvíli Alex, nasadil svůj „naprosto neodolatelný“ úsměv, proti kterému jsem ale byla zcela imunní. Ale sama jsem se zamyšleně podívala z tváře na tvář. Lucas, Alex, Cakel. Co kují?

“Nevím… Jít na takovou akci je dost riskantní. Navíc fakt nechci dneska potkat Petersvooda, ten kluk je příšernej. Jestli bude zase dolejzat, přísahám, že mu jednu ubalím jen co začne slintat. To si nemůže najít jinou oběť?“ Zaškaredila jsem se. Kluci na mě udiveně vykulili oči. Zjevně jsme jim vyrazila dech.
“Ale, to nemyslíš vážně! Ty nás v tom jen tak necháš?“ vyhrkl Lucas. Věnovala jsem mu unavené pousmátí.
“Mám dojem, že o život vám nejde, takže jo, nechám,“ usadím veškeré jeho naděje s naprostým klidem.
“A to tam mám přijít sám bez holky? Aby se na mě všechny ty fanynky nalepily jako na med a užužlaly mě k smrti?“ zděsil se Cakel. Teatrálně jsem pokrčila ramínky a tragicky si povzdechla.
“Tak co mám s vámi dělat… Jste nenapravitelní. Určitě jste řekli, že přijdu a ani jste se mě nezeptali.“ Pokukovala jsem po nich. Tvářili se kajícně. Asi divadlo, ale obměkčilo mě.

“Fajn, fajn, pojďme. Ale za jakoukoliv psychickou újmu mé osoby ručíte svými životy,“ oznámím jim pobaveně. Všichni jsme se srdečně zasmáli a atmosféra začala zase klidně proudit. V uzavřené formaci uprostřed trojúhelníku chlapců, kteří tu byli skutečně, jako kdyby se pověřili držením mého „garde“ jsme dorazili až k očarované učebně. Počkala jsem, dokud nevyjednali vstup a pak vplula do místnosti plavným krokem, jako kdyby se měla konat jedna z hodin. Vyhledám místo někde dále od úzké společnosti šestých a sedmých ročníků – samá elita – a usadím se v křesle. Jen ostatní pozoruji, nemám v plánu zapojit se, dokud k tomu nebudu vybídnuta.

Thea:

Nalézti něco nealkoholického se nakonec může jevit jako docela složitý úkol.
No, můžeš skouknout stoly, obdivovat, jak jsou pečlivě prostřeny. Ten, kdo tohle připravoval si nejspíš docela vyhrál. K obsahu jsou tam ale většinou jen nějaké jednohubky, exoticky vyhlížející cosi, dortíčky, nějaké chipsy a podobně. Z nějakého důvodu nechybí ani ovoce. Také objevíš i nakrájené kousky chleba a džbán s vodou. Takže ta se možná může jevit jako jisté řešení.
Přitom můžeš registrovat pohled od klučíka, který se stará o obsluhu baru. Dokonce kvůli tomu, jak je zaměstnán tvým pozorováním přelije skleničku, kterou zrovna nalévá nějakému sedmákovi.

K jeho popisu, je střední postavy, slámové vlasy, docela pěkný obličej. Můžeš ho znát, je z pátého ročníku, neprospívá zrovna nejlíp, ale prý je z dobré (bohaté, ovšem ne šlechtické) rodiny, takže prochází. Jeho neschopnost v lektvarech je legendární. Dost možná, že ta vybuchlá učebna z dneška bude jeho vina... Ono, když se to vezme kolem a kolem, obsluhu a zábavu zde dělá dost páťáků...

"Hledáš něco?" prohodí někdo za tebou, se špatně skrývanou nervozitou. "Já jen, že bych to mohl hledat s tebou," prohlašuje dotyčné nízké černovlasé individuum dál. Mimochodem čtvrťák. Jeho brácha ze sedmáku sedí opodál, máš na něj docela výhled. Pozoruje vás, přičemž mu cuká v koutku.
Toho znáš, jelikož patří do tvého spolku...

Lea:

Jak můžeš zjistit, večírek je docela připraven. Můžeš zhodnotit, že většina přítomných jsou buď z té elity, nebo příslušníci nižších ročníků, popř. těch "horších rodin", kteří tu slouží pro pobavení "těch lepších".
Nedaleko se svíjící člen Adarienova spolku Felicien také nevypadá zrovna nejdůstojněji. Každopádně hudba hraje, někteří se vlní do rytmu, alkohol teče, a bůh ví co všechno...

"Léééo," zahuláká kdosi, jakmile tě změrčí a žene si to k tobě. Brunetka, z tvého ročník - a z nějakého důvodu i jeho předsedkyně. (Lisabeth Carrivaissé)
"Ty... jsi jediná, kdo mi může pomoci," vydechne jen. "Prosíím, ... chci zorganizovat jednu takovou akci..., oficiálně...a ten pitomec (rozuměj Adarien) mě s tím zase vyhodil..." protočí oči. "Myslela jsem, že byste to s ním s Theou mohli... nějak...zkusit," rozpačitě si prohrábne vlasy, pak pokoukne po tvých ostatních kamarádkách. "Jinak vás vítám..., tak no, pojďme se teď bavit...," vyjhrkne vesele, s tím ti do ruky vrazí nějaký nápoj, co z rovna pila a rozhodne se vás navigovat směrem k tanečnímu prostoru.

Shirley

Ty zatím jen pozoruješ dění. O tvé vtáhnutí do něj se zatím nikdo nepokouší, takže můžeš pozorovat interakce mezi jinými. Na některých místech se to začíná docela zvrhávat (tím můžeme mínit například snažení Natachy s Adou, kteří zrovna dosti nepokrytě "znásilňují" jidtého šesťáka. Snažení malé třeťačky dotáhnout nějakého kluka do postele nebo akci u tyče...)
Sem tam můžeš postřehnout nějaké pohledy, které jsou vrženy tvým směrem, ale nic konrétního. Snad jen zčistajasna (ani nevíš přesně jak a kdy) ti někdo malej a rychle zdrhající strčí do ruky skleničku s čímsi zjevně alkoholickým, kterou ti údajně někdo poslal..., kdo, to můžeš jenom hádat.

Kvido

... ^ ^".
(Ty se věnuj Adarienovi..., nebo ti něco provede. ; P. A nebude to tak hezký jako to, co se chystá udělat zatím...)

Naklonim lehce krk na stranu, když se něčí rty začnou mé kůži věnovat ještě víc. Každým pórem mého těla prochází čisté uspokojení, protože právě tohle jsem vyhledával a našel. Spokojeně stočim jeden koutek rtů nahoru, načež si lehce olíznu horní ret.
Jen tak matně si uvědomim, že Tacha už dávno není tam, kde by správně měla být...

Agónie, Bože... , která mě strhne kamsi do jiných milostných sfér, když se mi vrhne ten kdosi na hrudník, mně docela silně naplňuje rychle rostoucí chtivostí. Chvilku se rozhoduju o tom, zda mám oči otevřít, když ale ucítím, že se něčí ruka dobývá do kalhot a následně se dotkne pár ledových prstů mého penisu, spokojeně je nechám zavřené. Rysy na tváři mi lehce ztuhly nad přívalem další euforie potěšení.

Tak se to přece jenom vyplatilo sem jít, vida, vida..., pomyslim si a roztáhnu nohy o něco víc, abych neznámé osobě dovolil se více vrhnout na moji potěchu.

Prohrábne mi rukou vlasy, čimž tak může vidět světlounkou jizvu, která se mi táhne hezky od levého koutku oka až k bradě. Snad jindy bych za to 'zabíjel', teď mi je to upřímně v místech, kde slunce nesvítí. Stejně to pobírám jenom proto, že se cizí rty přestaly dotýkat mé kůže a ruka svírající můj penis se věnovala svému úkolu málo.

Povytáhnu obočí, lehce naklonim hlavu na stranu a otevřu oči. Nicméně moje zvědavost mně pěkně přechčila, smim-li to tak říct (a že můžu).
Šokovaně hledim do očí Adarienu, kterému se na jeho tváři rýsuje chtivý úšklebek.
Pootevřu lehce rty, protože právě teď si uvědomuji, v jaké situaci jsem se to objevil. Ruka Kardaina drží můj ztopořený penis a jeho mysl pracuje očividně na všechny obrátky, na rozdíl od té mé. Jenomže s tim nic nezmůžu, v hlavě mám právě teď vymeteno a moje tělo je poněkud vláčnější, nicméně na určité doteky reaguje až moc přecitlivěle.

Levá ruka mi tak sklouzne k místu, kde bych měl mít hůlku.
Má ji... Do prdele, ulevim si pro sebe a uvědomim si, že to znělo až ironicky. Do prdele, tam přesně zamíří hned potom, co se zkutálim na břicho. Takže přece jenom Tacha tady byla jenom... Děvka.

Vydechnu, na další přemýšlení jsem až moc opilý. Tomuhle se nevyhnu a popravdě? Asi ani nechci. Kardain je pěknej chlap, i když jsem o tom takhle nikdy neuvažoval. Nikdy jsem ho ale nemohl vystát. Nicméně teď je... dejme tomu... jiná situace.

Na další myšlenky už nemám čas, protože moje pravá ruka vláčně vystřelí k jeho bradě, kterou popadnu a pomalu si ji k sobě přitáhnu. V očích mi blýskne a když se můj jazyk dotkne jeho dolního rtu, musí mu být jasné, že s tímhle souhlasim. Musim se ušklíbnout, nicméně i tak se mu rtů vpiju a vychutnám, si jeho neposedný jazýček, který kmitá z jedné strany na druhou. Věnuju mu vášnivý polibek, pak se od něj odlepim a nacucnu se na jeho koutek rtu. Oči mám zavřené, nicméně ten polibek znamenal jediné - Můžeš si mě vzít, ty parchante, ale po mým.

Nicméně vím. že přesilu má nade mnou on... Naplánoval to, dojde mi.

Kvidova spolupráce mě velmi těší, jen to více rozšiřuje můj úsměv a moji chtivost po jeho těle. Tenhle klučík prostě potřebuje potrestat za to, jak neskonale provokuje moji mysl. Ano, Adariene..., nebo by jsi mohl brát vážně pokyny svého otce a brát ty speciální odvary na potlačování choutek na sex. Škoda, že chutnaly jako sperma mého učitele hry na klavír. Uznejte sami, že to se pít prostě nedá... Bohužel mi ale zdechly všechny kaktusy.

Pro Morganu, možná bych se měl zaobírat jinými myšlenkami, když přede mnou leží (téměř) bezbranný objekt mé touhy, užívá si mé dotyky a dokonce mi více nabízí svou chloubu. Zase se mi vrací mé myšlenky na spoutávání..., které mimochodem provádím velice rád.

Koukám na tu jeho jizvu, ale opravdu jen zlomek sekundy. Upřímně mi je jedno, jestli Wincéste jako malej spadnul z koštětě a praštil se o rendlík, nebo ho někdo týral...

Hledíme si do očí, můj chtivý výraz zůstává, přesto se mi v očích objevuje pobavení z toho, jak si chlapeček uvědoměje situaci. Čekám nějaké nadávky, útok... akci, za níž bych měl důvod jej potrestat.
Ovšem on udělá pěknou čáru přes můj rozpočet. Chce mě... Vychutnávám si jeho polibek, když se vpíjí do mých rtů. Cítím, že nastupuje i moje vzrušení. Rozhodně se zapojuji a sám si pohrávám s jeho jazykem. Skončí to. Zůstáváme u sebe. Dochází mi jeho poselství, stejně se ale musím mírně uchechtnout. Dobře..., řekněme, že zkusím být hodnej... Pomyslím si zadumaně. Zkusím... hm...

Olíznu jeho tvář, až se dostanu ke kořeni ucha. Tomu olíznu lalůček a postupuji ke krku.
Zase si začínám pohrávat s jeho údem, pečlivě po něm přejíždím, mnu jej..., ale žádná rychlá akce se nekoná.
Zlehka vydechnu, rukou se opřu o jeho hrudník a začnu mu po něm přejíždět. Jemně hladím stejná místa, která jsem předtím ožužlávám, zas mířím k baradvce, ale teď ji pořádně zmáčku.

Tiše vydechnu, když se jeho rty náhle dotknou mého ušního lalůčku. Překvapenost z toho všeho už je tak nějak pryč, nicméně stále mně překvapuje, že si Kardain jako svoji dnešní večerní zábavu vybral zrovna mě.

Sem, tam, sem, tam, sem, tam... Je to pomalý, zatraceně, je moc pomalý! lehce přivřu oči a propálim ho vzteklým pohledem. Jestli chce dělat něco s mým penisem, měl by to dělat pořádně. Začíná to totiž vypadat, že dnešní svatou trojicí je sex, smutek a stres...
Na to, že drží Kardain moje nádobíčko v ruce, moc přemýšlím... Navíc jsem opitý, jako pes. Jako pes? Bože, Wincesté, jde to s tebou z kopce. Potřebuješ sex. Nutně.

Na zmáčknutí mé bradavky tělo reaguje velice pozitivně, líbí se mu to, což znamená, že se to líbí i mně. Levou rukou, která po celou tu dobu jenom tak volně visí z křesla, přehodim tak nějak nedbale přes jeho záda. Sjíždím jí pomalu po jeho páteři, až na zadek, kdy si samozřejmě nemohu nechat ujít příležitostně mu jej zmáčknout, ale to až hezky pod jeho kalhoty. Rukou hbitě zajedu za školní uniformu a zmáčknu jeho zadek, kdy si ho i celého přitáhnu blíže k sobě.
To není samozřejmě vše. Prstem začnu pomalu sjíždět mezi půlkami směrem k jeho otvoru, pozorujíc jeho tvář. Jsem zvědav, jak bude reagovat.


Jediné co mě udivuje je to, co všechno jsem schopen provést. Za celý svůj život jsem nespal s žádným chlapcem, mužem... Takže pochybnosti jsou na místě.

Večírek - pozorování



Dál klidně posedávám na židli v hloučku nejvěrnějších a jen očima kroužím po místnosti lidí, tu sem, tu tam, jak se mi zrovna zlíbí. Nikde nesetrvávám déle než pár vteřin. Ne, že bych se bála, že by si někdo všiml, že se na něj dívám, o to by ani nešlo. Nicméně mě nic nezaujalo natolik, abych si našla čas se tomu věnovat a zhodnotit to. Jen mou myslí běhaly odrazy situací, nezastavitelné myšlenky zdánlivě nehybné sochy.
Pche, primus. Na vlastním večírku a už se odpoutává od slušných zásad.
Mou tváří se jen náznakem mihne jakýsi druh úšklebku, možná je v něm znechucení, ale i pobavení.
Hmm, není to Kvido? Další z těch pochybných chytrolínů, co se motají okolo holek jako včely na med? Nebo to je možná opačně, kdo ví... Třeba se děvčata lepí na něj. Chmmm. To je fuk. Ale Raentisseová je už mírně vlezlá. To, že střídá chlapy jako ponožky, nebo možná častěji, ještě neznamená, že to musí dělat úplně všem na očích, ne? ´Já tušila, že ten Kardainův večírek nebude nic pro mě... Jestli se tady začne někdo matlat a dotírat na moji osobu, buď mu vrazím a pak vynadám klukům anebo ho začaruju a vynadám jim stejně, napadne mě mimoděk.
Já přece nejsme žádný lízátko. Ta lepivá sladkost, se kterou se ta třeťačka tak urputně snaží... Kolik tý holce je? Třináctm čtrnáct? Katastrofa. Zvrácené má choutky to děvče... už v útlém věku. No pozdrav Merlina.
Tlumeně si povzdechnu. Moje oči se přesunou na páťačku. Moc si jí nevšímám, jen chvíli analyzuji její pohyby.
To už tu nikdo nemá patřičnou graciéznost? To ta holka nemá ani páru jak se to dělá řádně? Tohle vrtění jí moc nepomůže. Ale je fakt, že vyvinutá je dost... Z toho by šlo plynout, že na ni budou ty horší paka zírat už jen kvůli tomu, aby jí viděli do toho véčkového výstřihu. Mno... I Alex ovšem...
Uchechtla jsem se pobaveně při pohledu na Alexe, který sice stál vedle mé židle a lehce se rukou opíral o opěradlo, ale pohled měl zabodnut právě tam.

Trochu ležérněji, než je u mě zvykem přehodím nohy do opačného pořadí a ruce si volně složím do klína.
Zdá se, že Petersvood se neukázal. Morganě třikrát sláva. Vsadím se, že kdyby byl v okruhu patnácti metrů, okamžitě přijde blíž. Je to jako kdyby si ze mě udělal magnet, nebo co. Někdo by mu měl znovu rázně vysvětlit, že u mě prostě nemá šanci. Je odpornej. Slizkej. Brr... Možná, že kdybych předstírala, že chodím tady s jedním z nich... asi s Cakelem... že by to vzal jako dost dobré vysvětlení proč se s ním nehodlám bavit v soukromí... A proč se tam ani nehodlám vydat...
Na chvíli zdvohnu pohled k Cakelově tváři.
Vypadá docela dobře, to by mi pověst nijak nepoškodilo. S ním to můžu nahrát úplně nevinně a pro kohokoliv jiného to bude vypadat jako jasný signál, že jsme spolu... Mno, otázkou je, jestli se mi bude chtít. Nechám si to projít hlavou a... Určitě by to pro mě udělal i kdybych jen požádala, popřípadě poprosila, ale možná bude snažší, když nebude tušit, co chystám.

"Vyzvi ji k tanci. Jestli se okolo tebe bude motat jako okolo té tyče, uspokojí tě to určitě na celou noc, protože pak už neodejde." Zamrkám pobaveně na Alexe. Vypadal zaraženě, než pochopil, že mluvím o té páťačce. Udiveně mě pozoroval, že jsem dala "souhlas" a nakonec beze slova prostě vyrazil k dívce. Jemně jsem nad tím zavrtěla hlavou, když jsem viděla, jak ji vede na parket. Musela jsem se znovu pousmát. Rty se mi roztáhly dostatečně patrně.
"A ty tu hodláš celý večer sedět a neukážeš se ani na parketu? Některé holky by potřebovaly vzor, aby viděly, jak se vlastně tančí, ne?" ozve se s tichým, bublavým smíchem Lucas kdesi přímo u mého ucha, asi se musel pokrčit.
Tichý povzdech přišel ode mě. Párkrát jsem otočila prstýnkem na prsteníčku a zamyšleně si ho prohlížela.
"Já, jo?" Nešlo se nezachichotat. "Že tys už něco pil? Nebo ses praštil do hlavy? Spadnul ze stromu? Je tu trochu moc lidí na to, abych mohla předvádět, jak se patří řádně tančit. Myslím, že těch pohledů mým směrem je dost i bez toho a kdyby se pak přesunula něčí pozornost na víc než jen oční kontakt, byly by akorát problémy. Já asi vážně tak nějak závidím holkám, co nejsou moc hezký, ty si můžou dělat co chtěj a nikdo na ně nevejrá."
Zazubím se.

"Takže ty mi dáš košem, jo?" hraně se zlobil Lucas a přesunul se přede mě, takže jsem mu viděla do tváře. Jen tam tak stál a ani se nehýbal. Po nějaké době - a nevím, co přesně mě přesvědčilo, jestli upřený pohled nebo jiná pohnutka, nicméně lehce jsem přikývla.
"Dočkáš se. ještě chvíli vy-" Ani jsem to nestihla doříct, protože v tu chvíli přiběhl ten kdosi (mám dojem, že ten hlas byl mladý a mužský) a strčil mi do ruky skleničku s pár slovy - zjevně adresováním. Tvářila jsme se stejně znepokojeně, jako Cakel a Lucas dohromady.
Kdo tady by mi posílal skleničku? A co je vlastně v ní? Může to být jeden z těch vtípků s lektvarem? Nebo se mě prostě jen snaží opít?
"Já ochutnám první," nabídl se Lucas a vyrval mi ji z ruky dřív, než jsem stačila něco namítnout. Odnesl ji kamsi pryč a místo ní nesl jinou s obsahem, ale ten jsem poznala i na dálku. Ohnivá tequila, takové silnější kouzelnické pití. Málokteré děvče by ho překouslo, ale vzhledem k tomu, že jedna sklenka byla u mne zcela běžným jevem, zjevně se nestrachoval, že bych odmítla. Natáhla jsem se po ní, jemně zatočila obsahem a upila.
"Hmm, dobrá. Díky, Lucasi, to je od tebe moc milé," podotknu jedním ze svých rozněžnělých tónů směrem chlapce. Bylo snažší mu lichotit než se hádat, že to nebylo potřeba. Ostatně, alespoň jsem se nemusela obsloužit, ne?

Obsah sklenky ve mně postupně mizel a když byl pryč, Cakel se vypařil za jakousi dívčinou postávající u stěny, aby ji vyzval k tanci.
"Tak, už ti nedávám na výběr. Dostala jsi slušnou porci alkoholu na povzbuzení. Tak upusť od té své upjatopsti a předveď všem, co všechno v tobě je. Vsadím se, že na tebe nebudou zírat jen kluci." Lucasovo zamrkání vyvolalo další odezvu tichého smíchu. Vložila jsem svoji ruku do jeho, aby mě mohl zvednout a zavést na parket.
Brzy se začaly projevovat účinky silného pití. Odstup začínal pomalu ale jistě vyprchávat z mého těla a já se mohla plně oddat rytmu. Doleva, zpět, otočka...
Sem tam jsme si s Lucasem tančili po svém mimo rytmus, střídali kroky a zároveň je doplňovali. Mohlo to připomínat jakousi rivalitu. Jako kdybychom se přebíjeli, kdo provede něco s vyšší náročností na techniku absolutně správně.
Páni, já netušila, že je tanečník... Myslela jsem, že chodí s nosem zabořeným v knize po chodbách a ne po parketech.

Když konečně opustíme centrum hudby, zase se svezu na židli. Byl čas vrátit se k nečinnému pozorování a vyčkat si, co je třeba udělat.

Na jeho vzteklý pohled vážně nedokážu reagovat jinak než pobaveně zlomyslným úsměvem. Nakonec ale poslechnu a pohyby zrychlým, obkroužím špičku palcem a zase sem tam, sem tam..., trochu natáhnu dlaň a pohladím koule.

Hm..., na zmáčknutí bradavky reaguje pozitivně. Výborně, dál ji spokojeně žmoulám v ruce (a že docela tvrdě), nakonec použiju i nehty a zlehka je zaryju.
Přitom dál koukám na něj, to, že mi přehodil ruku na záda vnímám trochu okrajově. Přejíždění po páteři registruji už více, a když mi vjede rukou k zadku, trochu překvapením rozšířím oči. Mám na půl chuť se ohradit, jenže on pokračuje. Pomalu přejíždí mezi mými půlkami, a to je nehorázně příjemné...
Stejně v první řadě trochu blednu. Copak... mám být... já...ten...nedominantní? Jenže v mém frantíkovi to cukne a já si musím skousnout rty, abych zabránil vzdychu. Cítím, jak se mi hrne krev do tváře... Rudnu? Já?!... U Voldemotových koulí..., do prdele...

No, počkat. Snažím se trochu uklidnit dech. Trochu nevraživě přimhouřím oči. Hajzle..., ale víš co ..., seru na to...! Ha. Jde přece jen o sex. Adariene?! !!!

Má reakce je taková, že se konečně pořádně věnuji jeho údu, také se rukou přesouvám k jeho boku a ústy opět k hrudníku. Záleží na jeho reakcích, ale z těch mých se zřejmě dá odvodit, že... pokud mě k tomu dotlačé, nasednu na něj.

Pozoruju jeho pohled, který se každým centimetrem posouvání mé ruky, mění na překvapivější a překvapivější. Rozhodně jsem ale nečekal to, že zrudne. V očích mi blýskne pobavenost, protože od někoho jako Adarien se neočekává zrudnutí... Hlavně, když se jedná o sex.

Samozřejmě, že jeho ruku, která se začala více věnovat mému penisu, pocítím až moc intenzivně. To znamená, že slastně vydechnu. Jakmile se ale dotkne koulí, zhluboka se nadechnu a oplatim mu to stejnou měnou. Nebude on přeci dělat jenom mě? I když je to vlastně...příjemné. Je jako moje děvka.
Nicméně prstem přejedu až k jeho anální dírce a lehce ji začnu prstem třít, pak poplácávat a zase třít. Nezajíždím dovnitř, jenom dráždim. Na tohle ženy reagovaly přívětivě, u mužů to bude zřejmě totéž.

Opilý sice jsem, ale mozek mi furt pracuje, i když ne tak, jak by správně měl. Dojde mi to, že když budu dráždit ještě víc, užije si to se mnou přímo tady. A to nechci. Nehodlám riskovat svojí reputaci, která už tak má na kahánku, vzhledem k tomu, že se tady nechám obskakovat Kardainem.

Doteky, které zrychlí na penisu vnímám s lehce otevřenými ústy, které dychtí jenom po tom, aby se do nich vpil těmi svými. Jednoduše řečeno - užívám si to, plnými doušky. Kdy se mi poštěstí zkusit si to s mužem?

Dráždí mě, tento vzdych už prostě nepotlačím, takže jen vzdychnu a cítím narůstající touhu po uspokojení. Spíš automaticky se sám víc natlačím k němu.
Jsem ochotnej si rozdat tady, jsem... Může to svádět na opilost a společnost mě nezajímá, stejně si proti mě nikdo nic nedovolí ani pak. Reputace je ... pro zábavu.

Na druhou stranu, nechtěl jsem tady Kvida původně jaksi večejně ponížit? ... Místo toho jsem to já, kdo dělá děvku jemu, ironie. Že by na přísloví, kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, neco bylo? ... Pitomost.

Tohle ovšem rozhodně není nic, nad čím bych nějak přemýšlel, jsou to jen útržkovité chvilkové myšlenky, kterým zbylo trocha té racionálnosti.

No nic, k akci. Kvido dráždění nijak neumocńuje, což mě svým způsobem frustruje. Na druhou stranu projevuje jisté uspokojení z mých dotyků a já využívám jeho nabídky na střetnutí rtů. Vpiju se do těch jeho a pořádně ochutnávám jeho rty, propletu se k jeho jazyku a rozhodně mu věnuji jeden z těch vášnivých, dlouhých polibků. Chci si ho vychutnat...
Následně se odtáhnu, abych nabral trochu vzduchu, a pak už se sápu k jeho krku, stejně se ale otřu o jeho tvář.
"Co...takhle vypadnout?" navrhnu mu šeptem. "Tady ti ho kouřit totiž nebudu..., nechci provokovat mládež..."
To jako myslím tu třináctiletou děvku? ... Dobře no. ...Heh, a co, že to melu o kouření? ... Pche!

No, snad, abych umocnil, že mě vyslyší, dráždivě mu olíznu krk, pak na posledy pohladím jeho úd, načež ruku stáhnu, položím je na opěradla a opřu se tak na nich. A trochu vyzývavě se mu zadívám do očí.

Polibek si vychutnám, jak jinak taky. Jenomže ne tak, jak bych chtěl. Jeho ruka se totiž... vypaří? Jenomže to není jediné, co mě lehce vytočí, dokonce i pozornost mému hrudníku je ta tam.
Když se ke mně ale lehce natlačí a rty mi přejede přes ucho, skousnu zuby a pak si vyslechnu jeho tichou zprávu.

Cože? V očích se mi objeví zkoprnění. Možná proto, že jsem prostě čekal, že mi to navrhne, ale spíše dost možná z toho, že mi to ne jenomže navrhne, ale taky přímo řekne, co mi chce provést.
Jenomže můj mozek zrovna neuvažuje na všechny obrátky a tak jenom tupě přikývnu, pozorujíc jeho oči.
Ústa se mi otevírají k tomu, abych mohl říct - ne! Nicméně z nich vyjede jazyk a olíznu si horní ret. Zatracený tělo, žije si svým vlastním životem.

Ještě aby toho nebylo málo, jako pro utvrzení vyndám ruku z pod jeho kalhot a začnu si zapínat knoflíčky na košili. Nehodlám se tu producírovat přede všemi, ačkoli se de facto nemám za co stydět. Následně se začnu věnovat svýmu knoflíku a zipu na kalhotách, což se mi nijak extrémně nedaří, nicméně nakonec se mi to povede.

Zvednu zase pohled a teprve až teď si uvědomim, na co jsem to vlastně přikývnul. Jenomže, je pozdě. Z takovýhlech věcí se už člověk nemůže vyvlíknout - leda by měl hůlku...
Přimhouřim oči a věnuju mi nicneříkající pohled, zastínění opilstvím a touhou. Už je tak - muž, kterého odvhruji, bude můj 'první'? Ironie osudu. Zatraceně zkurvený osud... No tak, Kvido, nikdy jsi nemluvil sprostě, proč tak najednou?

Zapřu se o opěradla na křesle a zvednu se, docela opatrně, abych sebou nešvihl hned na zem, načež se docela zdatnými kroky začnu soukat ven z učebny.

Pozoruji reakce na můj dotaz a v duchu se prostě zase musím smát. Ovšem ten jeho jazyk mě donutil polknul, jelikož můj sexuální apetit prostě neúměrně vzrůstá.
Celé jeho počínání pozoruji s jakousi netrpělivostí. Na moment mám chuť mu ten knofík urvat. No vážně, kdo tak dlouho řeší debilní knoflík?
A u zapínání zipu umírám. Sám si trochu poupravím hábit a pohodím vlasy. Sleduji, jak se vypařil s místnsoti. Na moment posečkám a pak se prostě vypařím za ním.

Samozřejmě, pár lidí kouká. A jsem si i jistej tím, že jim dojde, co se bude dít..."za dveřmi". Jen, co zaklapnou dveře, na moc věcí nečekám a vrhnu se na něj. Zatlačím jej na stěnu, opřu se o ni ...a líbám jej. Přešmátrám po jeho těle, ale nakonec se krotím, chytnu jej a táhnu menší zkratkou k svému pokoji. Fajn..., tak jsem naddreženější než křeček v říji. A co jako?

Možná mu jen klesne společenské mínění o mně. Ale to už předtím nebylo nic moc. Tak proč se tím trápit, že?

Zavřu za náma dveřme. Pohlédnu na něj a kupodivu se pousměju. Nedám mu moc času na studování mého pokoje..., ten je veden tak normálně (ne, nejsem perfekcionalista..., působí to docela...ležérně), nějaký skříně, nedbale přehozený hábit přes židli, stůl se spoustou papírů...a plno poliček s knihama. Jedno krásný velký okno, na jehož parapetu je popelník...

A pak ho porstě dotlačím na postel, trochu jej povalím a strhnu mu košili..., nějaký rozepínání? známe reparo, ne?
Trochu se zakřením, přejedu prstem po jeho těle. Pak rozepnu zips a dolů jsou i kalhoty. Tuším, že jeho penis hned vyskočí ven. Zazubím se a pak prostě skloním hlavu. Prostě ho olíznu po celé jeho délce, hezky od kořenu nahoru.
A vzhlénu očima k němu.

To že se mnou praští o zeď, nečekám, nicméně to přijmu jako fakt, že mě chce - očividně hodně. Zajímalo by mě, jestli tě přitahují víc chlapi, než ženský, Kardaine.

...Ani nevim, jak jsem se tu vzal - polonahý, na jeho posteli a jeho hlavou u mého penisu, který stojí jako při vojenském cvičení. Není se ani čemu divit, když se Adarienův jazyk před chvilkou dotkl mého údu a zdánlivě s ním hodlá dělat i něco jiného - díky Merline!
Jediné, co mě v tu chvíli trápí je košile, na níž jsou knoflíčky právě teď vniveč. Možná jsem si ji zapínat neměl.

To, jak jeho pokoj vypadá mi přijde teďko jako nejméně důležitý fakt. Rozhodně víc mě zajímá, jak moc daleko zajde tahle noc a jestli toho budu vůbec litovat - teď to tak nepociťuju, čemuž se nedá ani divit, vzhledem k tomu, že kdybych ještě stál na nohách, padl bych na zem jako mrtvý. Opilý, znásilněný... Zneužitý, moc pěkně.

Pohledem zalétnu k jeho očím, které se do těch mých vpíjí jako dvě baterky ve tmě. Nemohu to zadržet - věnuju mu křivý úsměv na jeden koutek a pak mu prsty vjedu do vlasů. Lehce je počechrám jako malému klukovi a pak zatlačim na jeho temeno, čímž dosáhnu jediného - dotknutí jeho rtů a mého penisu.
Slastně přivřu oči, tohle si užiju.

Jen tak okrajově mě napadne, že kdybych u sebe měl peníze, strčim mu jej za opasek, abych mu dal ještě více najevo, jak tahle situace zatím vypadá...

Shirley:

Tvůj tanec s Lucasem také zajisté upoutal jistou pozornost. A rozhodně spíše pozitivní, jelikož takový kvalitní výstup určitě zaujme.
A to rozhodně i pár nenechavých očí některých klučičích jedinců. A možná ne jen klučičích.

Když se posadíš, můžeš si všimnout, jak Kvido s Adarienem (sice rádoby nezávise na sobě) tiše mizí pryč. Zřejmě za zábavou, která se jim nejspíš nechce provozovat veřejně. Natacha se snaží flirtovat s Alexem, ale toho si docela obstojně brání ona tanečnice z páťáku.
Jinak si můžeš uvědomit, že společnost zde je už povětšinou spíš v jakémsi alkoholovém oparu, případně sjetá něčím silnějším. Někde v rohu se předvádí pár, který má trochu exibicionističtější povahu. A všeobecně se to více a více zvrhává.

Lucase možná napadne vám donést něco k pití. A toho okamžiku nejspíš využije nějaká blondýnka, co k tobě pomalu přijde. Pípne rozpačité. "Ahoj," sklopí pohled k zemi.
Vypadá tak na 15, pátý, nebo čtvrtý ročník. Asi si nevzpomeneš, že bys už někdy viděla. Každopádně vypadá hodně nejistě. "Víš..., chctěla bych...ti říct, zeptat se..., ehm...," evidentně neví, jak začít.
"Ve...vezmeš mě do spolku?" vykoktá pak ze sebe a zvědavě na tebe koukne.

Sleduji jeho pokrčívený úsměv, pak jenom mrknu, když mi prohrabe vlasy. Trochu mi to připomene poplácání hlavy psa a když mě chytne za tenemo a donutí mě tak otisknout rty o jeho úd, zmocní se mě zvláštní pocit ponížení. Jaksi se mi rozline tělem, od břicho do chlouby jako takové zvláštní zamrazení.
Nejvíc mě ovšem zaráží, že to není nepříjemné. Vlastně se mi to i líbí.

Heh, to chci být jeho děvka? Z nějakého důvodu mojí mysli nijak nevadí tohle otočit a nechat se jím ponížit. Zvlášť, když to dělá jen takovými náznaky. ... a pokud na to já přistoupím dobrovolně.
Ano, to je zneužití... jak vyšitý. Skončím jako děvka své oběti. Morgano...

Polknutí, jeho penis mě vybízí k dalšímu dotyku. Přivřu oči a olíznu jej, nejdřív pečlivě zkoumám každý jeho koutek, hraju si se špičkou, lízám ho po délce.
Až po nějaké chvilku se ujmu toho, že jej polapím do úst po celé jeho délce. A začnu jej kouřit takto.

Přitom cítím, jak můj vlastní penis žadoní po dotyku. Ovšem v rámci vlastní skrytě sebeponižovací tendenci si ho zakážu třít.
Výborně, Ade..., tohle se ti vymyká z rukou, je ti to jasný...

Už jenom to, že přijme úděl děvky a ponižujícího, mě na tváři rozehraje poněkud zvláštní, uspokojený úsměv, ačkoli k žádnému uspokojení prozatím nedošlo.

A teprve... Teď se dotkl mého penisu. Spokojeně přivřu oči, položim si hlavu na polštář a prsty masíruju jeho kůži pod vlasy.
Vim moc dobře, že uvnitř něj to musí bublat pod nátlakem chtíče. Co já bych při této situaci dělal? Jemně se pousměju, což nemůže vidět, jelikož je zabrán něčím úplně jiným - a setsakramentsky příjemným. Jednu nohu velice opatrně, abych ho nijak nevyrušil z práce, zasunu pod něj a mírně jí skrčim. Jemně, přesto dráždivě a krouživě otřu koleno o jeho rozkrok.
Chceš mě, Adariene. Tak moc, že o tom ještě nevíš.... Aristokratickej vole.

Pohyb jeho kolena ve mně zmozní jakýsi řetězový vzrušivý efekt. Prvořadě se skoro zadusím jeho údem, který mám v tu chvíli v ústech, jak se mi z těla dere vzdech. Samozřejmě, že na chvíli přestávám v činnosti.
Zavřu oči. Touha se mě zmocňuje více a více. Mé tělo se trochu propne pod tímto tlakem a můj rozkrok automaticky jde směrem ke kolenu.

Svině..., chceš mě ponižovat, tohle si asi zatraceně užíváš. Hách..., jenže já tě chci. Parchante.
A to jeho zatracený masírování na mé hlavě. Umocňuje to ve mně pocit podřízenosti. Kdybych nebyl tak zatraceně nadrežnej, asi bych ti vydrápal oči...

Chci víc. Znovu tak nějak přirazím k jeho kolenu. Připadám si více a více pokořený. Ovšem teď přestávám v práci, jak se snažím otřít si svůj vlastní úd. Přitom očekávám ten pohyb jeho ruky, který stlačí mou hlavu níž po jeho délce a donutí mě pokračovat.

Když přestane, přestanu i já, koleno oddálim od jeho rozkroku, Nehodlám mu dopřávat rozkoš, když on mě jí taktéž nedopřeje. Přestanu jej masírovat kůži pod vlasy a opět zatlačim jeho hlavu směr můj penis. Odfrknu si, když zacítím lehký záškub jeho hlavy, když jej svým penisem skoro zadusim. Neměl přestávat, jeho chyba.
Samozřejmě, že jakmile se dá zase do práce, jako odměnou mu je mé koleno, které opět krouživými pohyby nutí jeho kalhoty praskat ve všech.

Já vím, že mě chceš, pomyslim si, Vim to, i přes to, že jsem mírně opitej, Musí to být jasný všem. tiše se uchechtnu. Nepřijde mi to vtipný, ale jako ironie ano. Chceš mě? Tak si mě vem, prosím... Olíznu si rty a tak trochu dopomůžu jeho ústům - nadzvednu pánev.

Hraje si, fajn... Ovšem to zatlačení bylo nečekanější, než jsem doufal. Trošku sebou škubnu
Pak ale pokračuji, přesně, jak to chce on. A pečlivě a řádně, jak se to sluší a patří. Ještě bych mohl pronést nějakou to větičku jako... "Je to opravdu chutné, pane...," nebo něco podobného, co jsem sem tam donutil pronést nějakou... naivnější oběť.

Jeho kolenovou odměnu přijmu s dalšími vzrušivě mučivými pocity. Myslím, že mě to dosti slušně připravuje o veškerou zbývalou racionalitu jednání. Chci ho, chci tě, jako kurva..., kurva.
Nadzvedne pánev. Trochu pozvednu oči k jeho obličeji, trochu se v nich blýskne. Možná by se to dalo vyložit jako varování... v normální situaci.

Kdyby ten...pocit tam dole... Ne.
Trochu poníženě zavřu oči a opravdu intenzivně pokračuji v činnosti. A začínám se děšit chvíle, kdy budu mít hubu plnou spermatu...

Nehodlám mu to udělat jednodušší tím, že se mu vystříkám do pusy. Nicméně přece jenom v sobě mám nějaký ten alkohol, takže mít všechno pod kontrolou je nemožné. Stačí už to, že ho provokuju a vnímám to tak intimně jako to, že mi ho kouří.

Tak jako on pokračuje v udělání mě za pomocí orálního sexu, já jej provokuju kolenem. Jenomže jak je vidno, nevydrží to z nás ani jeden, natož já. Trvá to ještě chvilku, načež jej prudce popadnu za kořeny vlasů a lehce odvrátim jeho hlavu. Nehodlám s všechno sperma vyplýtvat do jeho úst. Ty budu potřebovat k ničemu jinému a sperma se do jeho těla dostane jinou dírou.

Několik záškubů, pak příjemný pocit blaha a následně vystříkání se do jeho tváře. To přesně jsem chtěl - mít Adariana hezky ušpiněného.
Zrtů mi unikne tichý sten... Bylo to příjemné.

Dám zabrat břišním svalům, které se vyrýsují, když se mírně nadzvednu. Pohlédnu na něj a při tom pohledu mu mohu věnovat jediné - vítězoslavný záblesk v mých očích. Každopádně vim, že tohle mi oplatí. Nehodlám se tím ale teď zaobírat.

Kolenem ho dráždim stále víc. Lehce přitlačim, pak ohnu kotník do pravého ůhlu a dotku se jeho pozadí špičkou palce. Tohle mě baví, vážně... Ale pěkně jsem se do toho zamotal. To už není tak příjemné.

Ani nečekám na to, zda si to setře či ne - co mě je do toho-, lehnu si a začnu se mírně posouvat směrem dolů. Když se ocitnu pod nim, začnu slíbávat potůčky mého spermatu, které mu teče po bradě. Překvapí mě, že mi sperma nepřijde tak nechutné, vzhledem k tomu, že ho ochutnávám poprvé.
Moje prsty si už dávno porhály s knoflíčky od jeho košile a rty se začnou věnovat přívětivějším místům. Postupuji stále dolů, rty se dotýkám jeho klíční kosti, pak se přisaju na jeho bradavku, do které se i jemně zakousnu. Stisk zubů zesílím, aby ho to bolelo, ale vyprovokovalo zároveň, nehodlám, si kus jeho těla odnést v zubech. I když...

Jeho bradavku nechám na pokoji a zase se o něco posunu dál, rozepnu mu zip od kalhot, které během chvilky letí kamsi mimo realitu našich těl, penis, který na mě vypadne už je dávno ztopořený. Jemně se zakřenim nad tím, jak se mi to podařilo. Olíznu špičku penisu, nicméně nezastavuju se. Možná ještě... Jazykem jej olíznu od žaludu po kořen, dotknu se jehou koulí a posunu se ještě lehce pod něj. Nakonec se dostanu z pod jeho tělo, přímo za něj. Dlaně položim na jeho zadek a zmáčknu jej. Nehty zaryju do jeho kůže a sklonim hlavu.

Rty přitisknu na kříž, pak jazykem začnu sjíždět dolů k dírce.

Nakonec mi dokáže, že obavy ze spermatu v ústech byly víceméně bezpředmětné. Tedy, ne že by se tam nedostalo, ale jak popadne mé vlasy. Připadám si tak neuvěřitelně... pošpiněn. Udělá se parchant, sperma pomalu stéká po mém obličeji. A že je vážně všude, včetně vlasů.
A ve mě to vře, tohle mi ještě nikdo neprovedl. A on za to zaplatí...příště.

Nadzvedne se, naše pohledy se střetnou. V tom mém je vidět jakási potupa smíšená se vzteklou záští. Udělám ale jinou věci, vystrčím jazyk a olíznu část jeho spermatu, která ulpěla kolem rtů. Přitom se lehce ušklíbnu. Však uvidíme, kdo se nakonec bude smát...

On, zase pocítím jeho koleno, takže jen jen vydechnnu, trošku se zapřu a automaticky mu jdu vstříc. A útok na mé pozadí..., semknu rty. Sperma na ksichtě začínám nějak ignorovat. Proto mě překvapí, když ho slízává z mé brady. A dál...
Na ty další polibky reaguji více jak kladně, a kousnutí bradavky..., prostě hlasitě vzdychnu. Mé milované tělo mi zřejmě musí mou nově objevenou inklinaci k masochismu dávat pořádně sežrat.

A zase se posouvá dál, cítím, jak se mé tělo napíná a můj úd se těší na svobodu. Ovšem tam bohuže nestrvá nijak dlouho, stejně občas stihnu vzdychnout.
Jakmile je za mnou, zvýší se vě mně napjetí..., dlaně a nehty vnímám jako vedlejší implikanty slasti. Registruji ten jazyk, šikovný jazýček...
A blíží se k dírce... Tak dělej, ... dělej, dělej... Skoro to řeknu nahlas, ale včas si kousnu do jazyka. Přesto se trochu chvěju očekáváním.
A nakonec to slůvko dělej stejně zašeptám. /

Zaslechnu to, i když ne moc zřetelně a vzhledem k tomu, že mi tak nějak všechno splývá, postřehnu to jako vedlejší šum. Nicméně jakoby na jeho rozkaz pokaračuju. Dlaněmi mu roztáhnu půlky a jazykem dělám mokrou cestičku přímo k jeho anální dírce, kterou olíznu. Špičkou jazyku zatlačim mírně dovnitř, načež jazykem začnu kmitat.
Takže jsi to měl všechno naplánovaný, jo? proběhne mi hlavou, Uvidíme, kdo do koho tady bude dělat.

Spokojeně pokračuju v činnosti, ke které ale nejsou už zapotřebí obě ruce, čehož využiju. Prsty volné ruky objedu hezky jeho jednu půlku a pak pokračuju směrem dolů. Rozkroku se víceméně vyhýbám kvůli tomu, že ho chci co nejvíc 'vydeptat'. Dlaní mu přejedu po vnitřní straně stehna, pokračujíc nahoru a teprve až teď, se dotknu jeho koulí. Vezmu je do dlaně a jemně je promnu, nic drastického, nechci ho přeci doživotně zmrzačit.

To už se můj jazýček ale přestane starat o jeho dírku, místo toho přijde na řadu ruka, kterou jej začnu třít. Jenomže tím to rozhodně nekončí. Pustim jeho koule a sjedu lehce výš k jeho penisu, který tam trčí jak stožár. Vezmu jej do ruky a sjedu nahoru, pak dolů, nahoru, dolu... Ještě jednou, hezky pomalu, abych ho potrápil co nejvíc.

Po chvilce tohohle týrání se rozhodnu přestat, už kvůli tomu, že sám mám problémy se svojí erekcí, která je nezadržitelná. Vrátim dlaně zase na jeho půlky a rozevřu je. Rukou jej začnu poplácávat po dírce, aby se lehce rozevřela. Jde to až moc rychle, což je ale více méně dobře i pro mě. Plivnu si na dva prsty a plivanec pak otřu o jeho dírku i dovnitř dírky, aby mi byl vstup pohodlný. To že on půjde hezky na sucho, mi dělá dobře, alespoň pocítí jak moc jsem uvnitř něj a každý můj pohyb.

Do ruky si vezmu svůj penis, po kterým si ještě toužebně přejedu. Už to nvydržim, sakra. Vezmu si tě - tady a teď. Adariene, budeš pode mnou klečet a budeš brečet z toho, jak moc ten začátek ucítíš.

Na nic už nečekám, nasměruju svůj penis k jeho análu, nejdříve otřu špičku o jeho dírku a pak zajedu dovnitř. Docela rychle, takže si Adarien nemá na co zvykat, což přesně chci. Jedině takhle ucítí můj vstup a celé mé pohyby uvnitř něj.

Zaklonim lehce hlavu, prsty mu přejedu po páteři, docela silně, aby to ucítil přes tu první bolest, a přirazim.

Ten parchant, je to parchant...
Mé tělo je zaplavené slastí, z úst se mi derou vzdychy, jak mi dráždí můj anální otvor. Toužím po uvolnění toho zatraceného napětí, čekám, až konečně chytne můj úd, ale to se nekoná..., on to prostě musí protahovat. Dotýká se stehna, napínám se očekáváním... A pak konečně! Poněkud frustrovaně zasténám. Myslím, že tohle přihodím na seznam důvodů, proč ho po tomhle večeru zabiju.

Jeho pohyby jsou tak pomalé..., pomalé, víc! ... Morgano! Wincéste! Nehraj si! Parcahnte!
Vím, že by stačilo už opravdu málo a dosáhnul bych vrcholu, ale on mi to evidentně nechce udělat tak snadný...
Vydechnu, zavřu oči a skláním hlavu dolů, trošku se prohýbám a podvědomě mu tak víc nabízím svůj zadek.

A toho se mi i dostane, ne... nepočítám s tím, že bude nějak jemnej, i když jsem možná napůl doufal. /Žádám všechny, aby laskavě držely hubu s nějakými kecy o božích mlýnek, ano?/
Cítím, jak si připravuje vstup. Parchant, parchant, parchant...
Vráží ho do mě. Překvapením zařvu, opravdu to bolí. Skousávám si ret, abych rozdrtil nadávky. A radši si nepřipouštím, že mi automaticky trochu vrhly d očí slzy.

Přitom prohývám hřbet dolů a trochu zákláním hlavu. Snažím se nějak navyknout na tenhle nový pocit. Jenže to už cítím prsty na své páteři, zvykání se nekoná, on přirazí a já zasténám, jak se otře o jistý citlivý hrbolek uvnitř mé zadnice.
Vážně mi tečou slzy bolesti, uvědomím si to dost zřetelně. Aspoň, že to takhle nemůže vidět... Na druhou stranu slast, která je s tím propojená je velmi silná.

Počítám s tím, že tohle nevydržím, stačí tak dva, tři přírazy a můj už tak nadupaný penis konečně exploduje s výronem spermatu. Současně s mým vzdechem.

Řvi ještě víc. Seš jako malá děvka!
Přirazim znovu a dostanu o něco hlouběji, nijak nepospíchám, ale zároveň se třesu nad tím pomyšlením, jak se Kardainovo tělo bude zahřívat pod mými semeny, které v něm uvíznou.

Kašlu na dráždění a začnu surově, přirážet. Nemusim ani dlouho čekat, to že se Adarien ale udělá vnímám okrajově, přesto ale i intenzivně. Zvláštní, že si sám sobě protiřečim, ale i protičinim v každé situaci. Zaklonim mírně hlavu dozadu a pootřevřu rty, ze kterých se vydere sten.

Netrvá to dlouho, protože udělání se Kardaina mě motivuje k tomu jej následovat. Naposledy přirazim, načež z mého penisu vystříkne sperma. Zasténám a lehce se opřu o jeho tělo, které hoří.
Udělal jsem se do tebe... Do tebe... Já! V duchu se mu vysmívám. Nicméně tohle všechno, ta agónie, která řídila mé tělo mě lehce opouští. Nikdo ale neříká, že bych neměl chuť na další číslo...

Ještě chvilku v něm zůstávám a lehce kroužim penisem, za pomoci kroužení pánve, uvnitř jeho zadku. Ruce mi poté putují po celé jeho páteři, dotknu se ramen a naposledy lehce přitlačim. Tohle všechno dělám jenom pro to, abych ho usvědčil v tom, že on je teďko můj. Zvláštní je, že i přesto, že jsem opilý a tím pádem se rychle nechám zmást a omámit, jsem byl já, kdo se vystříkal dovnitř těla. Docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdybych nebyl nalitej.

Nakonec se ale rozhodnu opustit jeho anál. Vlastně by nebylo od škody zdrhnout, ještě před tím, než se rozhodne mi ho do zadku strčit on.

Porozhlédnu se letmo po pokoji, což na Adariena, který na mě stále špulí zadek a tvář má zabořenou do polštáře, nemá žádný vliv. Okouknu jeho pokoj, ale ve vší rychlosti, načež mi pohled dopadne na jeho kalhoty, ve kterých je zastrčená moje hůlka. Překulim se a natáhnu se pro své věci. Spodní prádlo si na sebe obléknu během vteřiny, tak jako kalhoty a roztrženou košili. Když tak nějak klopýtám ke dveřím už i se svojí hůlkou v ruce a hábitem přehozeným přes rameno, si uvědomim, že tohle byla ta základní chyba, kterou jsem udělal.

Jsem v háji, pomyslim si, když se lehce otočim, abych zkontroloval Adariena. Další fatální chyba.

Večírek - prosba



Jen letmo přejíždím očima po místnosti a hlasitě si povzdechnu. Já to říkala, že to není dobrý nápad. Možná, že některá děvčata se něco přiučí, ale ty chlapecké oči upřené na mou osobu nejsou rozhodně nic příjemného. I když... Teď jsem šesťačka, ne? To je pak ještě rok do konce školy... To už bych to mohla zkusit. Kdybych nevyhrála, měla bych druhou šanci...
Tiše se ušklíbnu. Je mi líto, Theo, ale letos ti ten titul neprojde tak snadno. Je čas zařadit se do školního dění ještě více, pokud to vůbec jde.
Když se Adarien a Kvido vypaří, jen se hořce uchichtnu. A měla bych zajít za tím naším povýšeným primusem, až si užije dostatek svých zvrácených choutek, poněvadž a protože ten ples nesmí zůstat opomenut. Musí navrhnout na studentské radě obnovení termínu, uděláme třeba ples v předvečer všech svatých. To je jedno! Ale já se těch svých splývavých šatů nehodlám vzdát kvůli špatné náladě profesorů a jančícím školáčkům, co si neuměj dávat pozor. To ani omylem. Ples prostě každoročně patří ke studiu a tak to zůstane. Tečka.
Pobaveně se zahledím Alexovým směrem. Jedna dívka z Adarienovy družiny - Natacha - se bezúspěšně a zoufale (skutečně silně trapně a pod její úroveň, pokud nějakou měla) snažila získat si jeho pozornost. On chudák, stojíc stranou a pozorovat pošťuchování mezi natachou a onou páťačkou od tyče byl jaksi odstrčen. Jen na něj pobaveně zamrkám, ale nechám ho být. Byl to jeho problém s jeho děvčaty, tak ať si ho laskavě řeší sám. To jsou osobní záležitosti a jen nenechavec, kterým já nejsem, by se do toho vměšoval.

Otočím pohled zase k další skupině lidí a znechuceně, jakousi nevolí, zkřivým rty v nepěkném úšklebku.
To delírium, to delírium. Ten pár v rohu by si měl uvědomit, že je na veřejnosti. A vůbec... tihle lidé... Devadesát procent opilí, zbytek pod vlivem drog a omamných látek. Nemám ponětí, kde se plácá Cakel - dost pravděpodoběn už po vzoru ostatních vymizel s nějakou holkou anebo někde ještě flámuje. Anebo šel spát, u něj člověk nikdy neví, je to docela slušnej kluk. A Lucas... Lucas.
Najdu si pohledem mladíka, jenž se ke mně vracel s další sklenkou ohnivé whiskey. Jen se pousměju a pobaveně si ho prohlížím.
"Snažíš se mě opít nebo zruinovat?" optám se zvesela. Jen pozoruji, jak se jeho výraz mění z rozvážného na dravčí.
"Pokud možno obojí, ale když nechceš, vypiju to sám." Na důkaz do sebe vyklopil skleničku. Chvíli jsem na něj zírala, když začal prudce kašlat. S úsměvem mu vrazím do zad dlaní, dokud nezačne zase v klidu dýchat.
"Není to žádná břečka, což?" zašveholím se smíchem a sotva se popadám za břicho.
"Jak... tohle... můžeš... pít?! A neskácet - se - po - tom!" dostával ze sebe po kouscích, já se jen vědoucně culila. Moje první pití dopadlo podobně. Ohnivá whiskey holt byla ohnivá whiskey.
"A cos čekal, borůvkovej džus?" Zazubím se čím dál veselejší.
"Něco, co můžou pít holky," osvětlil mi, jako kdyby to byla samozřejmost. Zasmála jsem se.
"Takže to mám brát, jako že nejsem holka, ale ty jo, chmmm?" rýpnu si do něja dloubnu prstíčkem do jeho žeber.

Pak ovšem přijde nějaká bloncka a vyruší nás, takže se odpověď nedozvím. Nejprve na ni kouknu dosti nevraživě - rozhodně jsem nebyla ráda, že nás vyrušila, když to začínala být skutečně zábava. Můj pohled je plný zloby a doslova šlehá nenávistné blesky. Ale pak si všimnu jejího zastrašeného vzhledu, s povzdechem se uklidním. Můj pohled se změní spíše na shovívavý, po rtech se mi roztáhne lenivý úsměv.
Vypadá, jako kdyby postrádala veškeré to sebevědomí. Mno... nevadí. Je nesmělá a nesvá. To jsou vlastnosti, které se hodí, když potřebujete společníka oplývajícího tichým respektem.
Přeměřím si ji zkoumavě svými bystrými očky.
A je docela hezká, když se to vezme kolem a kolem. Zvlášť ty vlasy. Vyvinutá už je taky docela dost, zas tak mladá není... Vrhnu postraní pohled na Lucase.
"Nechceš slečnu doprovodit? Zdá se, že neví, jak trefit zpět. Anebo potřebuje bodyguarda, aby se na ni nelepili dotěrní cápci. Hmm, co říkáš, Lucasi?" vyzvu ho zamyšleně.
"A víš, že ani ne?" opáčí stejně dráždivým a pošťuchujícím tónem, tak hravě, že jeho oči zazáří výrazem psovité šelmi. Vypláznu ani jazyk.
"Protáhl by sis nohy, víš?" vrátím mu to.
"Já jsem tančil a navíc, nejsem to já, kdo tu sedí, víš?" odpálkuje mě nazpět. nevěřícně na něj pár minut zírám a pak se zachichotám.
"No, když se mě chceš zbavit. A vůbec, tady už to vypadá dost o kejhák. U Merlinových vousů, ráda odsud zmizím." Zamrkám na Lucase, když jen pokrčí rameny.

Až teď se otočím k dívce, kterou celou dobu okázale ignoruji. S jemným pousmátím pokývnu hlavou.
"Tak pojď, vezmu tě tam," odpovím jí, čapnu ji za ruku a už ji vláčím pryč za sebou, zamávajíc ještě Lucasovi, postřehnouc jeho vlastní mávání a vypaříc se na chodbě. A už si to mašíruju do společenské místnosti.

Večírek

S lehkostí kroku vyjdu pomalu ke stolkům a baru a s pohledem hladové šelmy hledám, něco, co by mne zaujalo, v tomto případě by to mohla být třeba voda, perlivé, neperlivá, ledový čaj. No cokoli co nemá obsah alkoholu a není to sladké.
Rozhlížím se kolem a všechny okolní jevy mi skutečně přijdou přesně dle Adova stylu, trochu zvrhlé a v pozdějších hodinách a více opilých i zvrácené.
Zavrtím lehce hlavou a hledání nevzdávám.

Stoly perfektně upravené, vždy se kouknu na rohy ubrusů jako bych hledala nějakou nesrovnalost, která by byla možná vyčíst pořadateli, ale nic.
Všechny ty jednohubky a dortíčky, nenápadně ohrnu horní ret, nad nechutenstvím z toho co tu je. Jako by nikdo už neměl nejmenší vkus pro svůj žaludek, jako by každému bylo jedno co do sebe naláduje protože stejně z toho je vždy Ho….!

Ukazováčkem přejedu po hraně jednoho stolu a prstíky jako bych naznačovala chůzi dojdu přes ubrousek k misce s ovocem, kde k mému zájmu naleznu třešně. Nadšeně se pousměji a jednu i se stopkou zvednu k rtům a pak ji lehce vsaji do úst a stopka zůstane v ruce. Chvíli si s ní jen pohrávám na jazyku, ale když ji rozkousnu je jisté, že to třešeň není, ale višeň. Jsem potěšena ještě více.
Ze stolku si seberu ubrousek kvůli pecce a pokračuji ve své procházce.

Nelze si nevšimnout tedy nepocítit ten pohled, ten podivný pocit pohledu na sobě samé. Zvednu oči a rozhlédnu se.
Tekutina na desce baru, která vytékala ze skleničky mi odpoutala pohled na barmana, který byl zodpovědný za to přelití. Pohlédla jsem na něj, ale opravdu jen krátce snad jen proto, abych jeho pohled navrátila k práci, která mu nyní „přetekla“.

Hlas jenž zřejmě oslovil, nebo lépe mluvil ke mně a vycházel zpoza mých zad mě donutí se ohlédnout, když tak udělám skutečně jen pozvednu obočí pravého oka a prohlédnu si mladíka jehož odvaha zřejmě zatím nezná meze.
Ušklíbnu se a s neskrývanou potěchou, že mám diváka (sedmák, šlechtic, bratr odvážlivce.) se usměji.
Položím ruce na ramena čtvrťáka a přistoupím k němu blíž.
“Hledám někoho, kdo by mi dělal dnes večer společnost, někoho kdo to tak dobře umí jazykem, že se mi nohy rozklepou kdykoli ho uvidím. Hledám někoho kdo mi to udělá jako ještě nikdo a kdo ze mě udělá svou otrokyni a já mu splním všechny jeho chlípné sny.“
Ještě o kousek se k němu přiblížím a je jisté, že dotyk našich těl je nevyhnutelný. Ruce mi sklouznou a já ho obejmu kolem krku a kolenem mu přejedu přes stehno.
“Hledám vrchol mé rozkoše, chceš hledat se mnou?“
Zeptám se a celý monolog se nesnažím skrývat nemluvím příliš tiše, ale tak abych nebyla nařknuta z křiku.

Udělám se, zaplaví mě skěvlý uvolňující pocit. Ten pocit skvělosti ovšem přejde ve chvíli, kdy v sobě ucítím Kvidovo sperma. Má nadrženost odpadla a já si konečně uvědomuji plný dopad této situace. Nechal jsem se jím ponížit, naprosto v klidu... Já, Kardain, hrabě z významné rodiny. Do prdele!

A on mi to ještě dokazuje jím, jak ve mě nadále setrvává, ještě si mě znovu narazí. Načež pocítím opětovné vzrušení tam dole.
Zůstávám ležet hlavou na polštáři. On opustí můj otvor, z něj vyteče ještě trochu spermatu...
Ano, připadám si pokořen. Na druhou stranu... nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo.
Zavírám oči. Přepadne mě podivná chuť na něco něžnějšího, je ovšem otázka, zda by na to Kvido přistoupil.
Pozvednu hlavu a trochu překvapeně mrknu, když vidím, co ten hajzl dělá. Tak on by chtěl zdrhnout?!

Nevěřícně koukám, jak se vydává pryč. V rychlosti blesknu šmátnu pro svou hůlku, kterou mi tam nechal a ve chvíli, kdy se obrací, asi aby se ujistil, že jsem nejspíš stále zmožen rozkoší, po něm neverbálně mrsknu petrificus totalus. Ano naprosto primitivní kouzlo, naprosto nehodné mého talentu, ovšem pro něj v tuto chvíli rozhodně víc než dobré a rozhodně neodvratitelné, jelikož jak hádám, moc to nečeká.

"Svině!" pronesu tiše a jaksi vražedně. "Tohle... jsi udělat neměl," s tím k němu dojdu a pomalu mu přejedu hůlkou po těle, hezky od krku přes bradavku k břichu. Tohle kouzlo je skvělé, znehybní protivníka a navíc mu nedovolí ani nadávat.

"Umím pár zajímavých kouzel, smím si je na tobě vyzkoušet?" protáhnu chladně. "Nebo nějaké experimenty... Třeba mě láká jeden africký rituál, jmenuje Buerhare..., na něj potřebuješ obětovat koule svého intimního společníka," zasměji se a hůlkou sjedu k jeho penisu.
"Erecto," pronesu v klidu, je to docela fajn způsob, jak někomu rychle ztopořit penis bez nějaké velké námahy. Pak se usměju. Zas mávnu hůlkou a nechám jeho oblečení zmizet. Pak mu vykroutím hůlku z rukou a odlevituji ji na svůj stůl.

Pohladím ho po čele, upravím mu vlasy. "Kvido, zlato..., kdyby ses mi nelíbil, dopadl bys špatně, ale mám dobrou náladu," pokrčím rameny a zasměji se. "Jako můj zákazník jsi byl perfkektní," připustím.

Pak vstanu, spoutám ho kouzlem - pouta na tebe -, takže jeho tělo ruce jsou spoutány k sobě za zády.
Zruším petrificus.

"Ale teď to bude podle mě, co ty na to?" zase se tak zasměju. Ale svým způsobem mi cosi vadí, jelikož v osbě nemůžu najít tu obyčejnou touhu někoho mučit. "Tak se zvedni na čtyři...a mazej k posteli, pěkně se o ni opři hlavou... a neodporuj mi, nechci být zlej," zase se zasměju a čekám, jestli se zvedá...
Snad má trochu rozum a nechce se mu nechat mnou mučit hned od začátku. A jestli nemá, jeho smůla.

Po tvém otočení vypadá černovlásek ještě nervózněji. Když mu položíš ruce na ramena, dokonce vysloveně zbledne. Po tvé první promluvě vypadá vyděšeně, jeho oči rychle kmitnou k onomu divákovi. Ten mu ale příliš odvahy nedodá, jelikož po tvých slovech, která díky tvému netichému projevu zaslechl, dusí smích zakrýváním ruky.

Vaše těla se dotknou, čtvrťáček ztuhne. V jeho tváři se objevuje červeň. Každopádně můžeš cítit, že tvoje chvilkové dráždění ho rozhodně vzrušilo. A z jeho strachu v očích asi i poznáš, že si s tím vůbec neví rady.

„J-já?“ vykoktá. „M-myslíš to vážně…, T-theo?“ rozhodně nevypadá moc sebevědomě, i když se snaží nasadit úsměv a pak ti hodně neohrabaně položit ruku na záda. „Líbíš se mi…,“ zamumlá a strašně zrudne. Můžeš jenom odhadovat pubertální bouři hormonů, která se v jeho nitru odehrává.

Jeho brácha (mimochodem Julien-Francois d´Helbér, asi si i vybavíš, že tohle mrně se jmenuje Jean-Paul) se už nepokrytě rozesměje. Paul díky tomu ještě více znervózní.

No, upřímně, není to opravdu ošklivé, takhle týrat brášku?
Na druhou stranu vypadá to, že tenhle "odvážlivec" nejspíš bude docela snadno manipulovatelný..., a takovýhle lidi se také můžou hodit, což?

Trhnu lehce ramenem, když na mě vyšle kouzlo, ale rozhodně mě to nepřekvapí. Kdybych nebyl opilý, napadlo by mě hned, že jsem tam měl zůstat. Tohle byla fatální chyba největšího stupně a rozhodně vim, že to nebude bez odezvy. Když v sobě ale překročim práh té opilosti, uvědomim si, že mi to vlastně nevadí. Rozhodně ale nechci skončit jako on - na břiše s vyšpuleným zadkem.

Kdybych nestál u dveří, seknu sebou na zem jako poťatý. Díky, Merline. Raději nebudu ani uvažovat nad tím, co by se mnou dělal, kdybych na tý zemi skončil.

Na jeho nadávku bych reagoval tak i tak mlčením, jelikož na to nemám co říct. Maximálně to, že z biologického hlediska nejsem svině, nýbrž člověk, čaroděj. Kvido, ty blbe, on tě tady znehybnil a ty tu uvažuješ ještě o tom, co by jsi mu odsekl! vynadám sám sobě za to, jak reaguju na nynější situaci... Docela neadekvátně.

Když se hrot jeho hůlky objeví na mém těle, po kterém začne přejíždět, neubránim se usyknutí v mé hlavě. Jakmile se ozve s dávkou výhružnosti v hlase a vyjmenováváním všech možných věcí, co by se mnou mohl udělat, chce se mi protočit oči. Oba víme, že ani jedno z toho neudělá. Jak sám už 'řekl' za pomocí svých činů a pohledů, má pro mě slabost. Kdy asi tak vznikla? Dneska? Nebo se po mě dívá už delší čas?

Kdybych mohl, asi bych hekl. Erekci, kterou mi způsobil za pomocí kouzla... To bylo od něj zatraceně sprostý. Idiot. Jediné, z čeho můžu mít minimálně útěchu je to, že mě nevzrušil teďko on. I když, o tom by se dalo také polemizovat. Zatraceně!

Ani nestihnu mrknout -kdybych tak mohl- a jsem bez oděvu. Penis mi trčí jako stožár za pomoci Erecta. I když se nemám za co stydět, takhle situace mi přijde... divná. Nevim, jestli tohle je zrovna to správné slovo.

Pak se mě dotkne. Nejdříve na čele, pak mých vlasů a upraví je. Jenom čekám, co z nějvypadne za další vtip dneška. A rozhodně nemusim čekat dlouho. Zákazník? Zákazník?! chce se mi smát. To si ze mě dělá snad...?! Vždyť jsem to byl já, kdo se ti vystříkal do tvýho ksichtíku a hned na to měl péro v tvý zadnici! To ty jsi byl, a stále jsi můj zákazník. Moje děvka!

Svaly mi lehce povolí, až na na Erectus, nicméně ruce mám spoutané za zády k tělu.
Mrknu, pootevřu rty. Jo, chce se mi nadávat, ale zadusim to v tobě. Je to idiot největšího kalibru, takže má i idiotský nápady - viz ztopoření mého penisu za pomocí kouzla (nebudu ale popírat, že se mi to nelíbí...hm). Rty zase semknu k sobě, tiše polknu a lehce stisknu zuby. Rysy na tváři mi tak ztuhnou.
Jediné co mohu v danou chvíli ještě dělat je přimhouřit oči.
Ale ne, rozhodně mu neudělám tu radost a nebudu po něm šlehat blesky. Mám takový dojem, že mi z očí srší tupá ignorace. Neměl by se ale zmást pohledem nebo gesty, už tak jsem ho zkrotil, hřebce našeho, jenom tím, že jsem na něj nasedl. To byla jízda...

Na jeho další povely nečekám, prostě se 'odpinknu' od dveří a postavim se pořádně na nohy. I když jeho rozkazu moc nerozumim, nechám to plavat. On bude šťastný i za to, když roztáhnu nohy a podsadim pánev. Když nad tim tak přemýšlím, mohl bych to udělat.
Kašlu na jeho rozkazy, ty ať si nechá na Tachu.

Rozejdu se ke stolu, tak nějak smetu jeho papíry na zem, svojí hůlku také a vědomě, načež si nalehnu, podsadim mírně pánev a nadzvednu se, čímž mu dám krásný výhled nejenom na moje svaly na břiše, ale i na ztopořený penis, koule a když roztáhnu nohy, i anál jde vidět.

Možná se mu tu nastavuju jako děvka, ale i tak by měl pochopit, že jsem tu v pozici nadřazeného. Totiž, já jsem vybral kde to bude, já jsem vybral jaká poloha a já si taky vyberu, jestli se do mě udělá. Možná to totiž neví, ale jedno sevření stehny a vše se může zase obrátit na jinou stranu mince.

Už jsem řekl, jak miluju sex? Žeru ho...

S jaksi přimhouřeným pohledem kouká, co ten chytrák dělá. Rozhodně mě tedy neposlouchá, moje příkazy ignoruje, zato přejde k mému stolu a nějakým podivným způsobem se mu podaří shodit moje papíry.
Podrážděně syknu, možná to tak nevypadá, ale mám v tom určitý systém, navíc něco z toho jsou docela důležité dokumenty pro Radu...a on mi to tak v klidu shodí. Zhluboka se nadechnu, jelikož mě to poněkud vytočí.
Adariene, ty vole..., skončíš se spermatem na ksichtu, s jeho pérem v zadku a zuříš, jelikož ti strčí do papírů?! Měl by sis ujasnit priority.

Hůlku si zastrčím pramen vlasů za ucho a sleduji jen. Nabízí se mi, ukazuje mi nádherný výhled na jeho orgány, načež reaguji jen usyknutím. Stejně tak mě ale dopaluje, že ten kretén se nade mně chce i takhle povyšovat. Fajn..., možná mám blbý kecy, ale děvku jsem mu už udělal, neplánuji si nechat diktovat podmínky znova.
Zírám na něj a usmívám se. "Já to na stole dělat nechci," pohlašuji vesele. "Mohl by prasknout...,"
Tohle tvrdí někdo, kdo měl ze všech NKÚ výborná a za svá studia nikdy nedostal horší známku než Nad očekávaní? Výborně..., možná bych se měl poohlédnout, kam zmizel můj pověstný intelekt a do tý doby nevycházet do společnosti.
Ztracenej Wincéste, hledím do oblasti jeho pánev a musím přiznat, že je dost velké pokušení.

"Hm," zase se zasměju, začínám se opravdu připadat jak kretén, s tím mávnu hůlkou a srovnám si rozlétané papíry. Hůlku nechám bezpovšimnutí ležet zakutálenou někde na zemi.
Musím myslet na něco naprosto neerotického. Mimoděk si vzpomenu na své uhnilé kaktusy a s nimi na sloveso píchat. Podrážděně semknu rty.
S tím si přivolám tu papírovou hromádku, povytáhnu se a položím si ji na skřín.

Pak se na něj usměji, "Ale fajn, pokud se ti na tom stole tak líbí...," zase se zasměji, s tím přičaruji další provazy a jeho ruce tak ke stolu připoutám. Mám chuť zesílit vzrušivé kouzlo k jeho údu, ale to možná počká.

Položím hůlku vedle sebe na poličku a opřu se o stěnu, zlehka zakloním hlavu a pak se pravou rukou pohladím po těle, dotknu se bradavky, tu zlehka obrkoužím a pro sebe si vzdychnu.
Pomalu pokračuji dolů, pohladím se po břichu, dotknu se svého údu a zlehka si po něm přejedu. "Nemusím se tě dotýkat," zašeptám, "Pohled na tebe mi k uspokojení stačí," s tím svůj penis chytnu více a začnu si s ním pohrávat.
Myslím, že když nic jiného, usvědčím ho v tom, že jsem idiot...a za druhé to bude poněkud deprimující, už jen proto, že on si pomoci nemůže.

A až za pár sekund kouzlem zvýším tlak v tvých partiích... Muhehe, jsem zvědav, co teď vymyslíš...
můj drahý, roztomilý Kvido..., nenechám tě, abys mi podruhé diktoval podmínky. Neudělám ti tu radost, nebudu podruhé tvoje děvka...
Vzdychnu, jak se můj penis prokrvuje. ... O co se to tu vůbec snažím? Honit si ho před ním taky není zrovna znakem dominance...

Překvapeně pootevřu ty. "Cože?" šeptnu, spíše to ani neřeknu. Nicméně mě to, že mě znova spoutá překvapí. Myslel jsem si, že si to ke mně nakráčí a bude se mi ho snažit strčit do zadku. No, tak jsem se zase jednou pro změnu utnul.
Lehce přimhouřim oči a vydechnu, když se mi do zorného pole dostane to, jak se začne osahávat.

Snažíš se mě vyprovokovat, Adariene? Jestli ano, daří se mu to dobře. Už tak hezky postavený penis začne možná ještě trochu stoupat víc, zda-li to vůbec jde. Hrudník se mi začne lehce zvedat. Možná by nebylo od věci prostě to kouzlo neverbálně zrušit.

Položim si hlavu. Nechci, aby mě jeho honění si svého vlastního penisu, nějak vyrušovalo – a že by to mě to vyrušovala setsakramentsky hodně. V hlavě přehrabuju některý kouzla, které bych mohl jen tak použít, jako je například Engorgio… Poušklíbnu se, ale během chvilky si zase uvědomim, v jaké situaci jsem.

Docela to trvá, nicméně se mi to podaří. Zůstávám v takové pozici, jaké jsem byl dosud. Vim, že každou chvilkou využije mé tělo a abych ho k tomuto nápadu dokopal, roztáhnu nohy ještě o něco víc.

Tak pojď sem, Kardaine. Chceš mě, že? ve svém rozkroku ucítím záškub. Jestli se rychle nebude něco dít, tak... Tak nevim co se stane. Rozhodně ale vim, co se stane potom - zabiju ho. Spíš ho ošukám k smrti. Ne že by se mi to někdy podařilo, ale... Chudák holka, týden nemohla chodit.

Kašlu na nějakou odplatu. Prudce se posadím, vezmu svůj úd do dlaně a pohlédnu skrz husté řasy na Adariena. Ať je tohle symbol dominance či nikoli, udělám několik tahů přes celý můj penis. Vydechnu. Tohle přesně chci.

Vydechnu, můj penis se jistě staví, opravdu... tahle situace mě vzrušuje. Z úst se mi derou vzdechy.
Otevřu oči a pokoknu po neřádovi naproti. Všímám si, jak už sedí a sám se uvolnil z mých pout. Zřejmě jsem je neudělal příliš pořádně.
Když ale vidím, jak si ulevuje od napětí tam dole, jen vydechnu. Trochu přimhouřím oči a hledím na něj.
Líbí se mi, do háje. Proč se mi ten idiot tolik líbí?

Pak mi znenadála cukne v koutku, nedokážu si pomoci a rozesměji se. Tak nějak automaticky si dávám ruka před ústa.
Po chvilce polknu, shrnu si vlasy zpátky a koukám na něj. "Kvido...?" prohodím, přitom si zlehka olíznu ret, trošku se dotknu svého údu. "Ty mě opravdu nensásíš, že?" pronesu jaksi zstřeně a zvědavě na něj kouknu. Je opravdu moudré zahajovat konverzaci během sebeukájení?
Stisknu svůj úd a mělce vzdychnu.

To, že na mě promluví při sebe uspokojování mě docela vykolejí. Vim, že on je schopen všeho, ale začít konverzaci při takhle... ehm intimní... záležitosti je asi už i na něj moc. Nicméně, jak je vidno, tak ne.

Věnuju mu pohled, lehce koketní a povytáhnu jedno obočí při jeho otázce. "Původně jsem tě chtěl zabít." odpovim mu zastřeně, lehce rozklepaně... A udiví mě to ještě víc.

Stále na něj hledím. Sem tam sklouznu pohledem k jeho penisu, který trčí nahoru, ale spíše se zdržuju při jeho pohledu.
Doteky zrychlim, přece nebudu pozadu, že. Několik dalších táhlých rychlejších akcí způsobí, že to uvnitř mého penisu začne doslova praskat. Nehodlám čekat, zrychluju a zintenzivním sevření.
"Sakra..." vydechnu a zaklonim hlavu. Během chvilky mi z penisu vystříkne sperma. Ani bych se nedivil, kdyby to dopadlo i na něj. proběhne mi letmo hlavou.

Chvilku držim svůj úd ještě v dlani, pak jej ale pustim a na ten stůl si lehnu. Zcela dobrovolně. Mám chuť na něco méně drásajícího.

Holčička sebou nejprve cukne o krok vzad, tvůj pohled plný blesků ji vyděsí. Když se ale usměješ, značně nejistě ti to oplatí. A čeká, co nakonec řekneš. Vaše pošťuchování s Lucasem sleduje také poněkud vyděšeně, skoro jako by se bála, že se Lucas nakonec nechá ukecat a půjde s ní on.
Když ji ale vezmeš za ruku, úlevně se usměje a rychlými krůčky vyráží za tebou, aby ti stačila.

„Děkuji,“ zamumlá ti velmi tiše. „Víš…,“ začne, když ujdete pár kroků a trochu ustrašeně se jí porozhlédne, „Byli… tu takový kluci a já se jich bála,“ přiznává, přitom se jí trochu rozklepe brada. „Jenže… jsem se sem chtěla podívat… , našla jsem pozvánku…, a mrzí mě, že není ples…,“ smutně po tobě koukne.

Jinak se v klidu nechává odvádět potemnělou chodbou, kde na vás naštěstí nic negativního nečeká. Nakonec dojde ke spolce, ovšem spolce sedmáků. Zřejmě ti dojde, že tu něco nehraje. Dívčina se rozklepe a trošku vystrašeně na tebe vypoulí očka. „Říkali, že když tě sem nepřivedu, tak…mi zabijou sovu,“ vyhrkne naprosto v šoku.

No, co uvidíš, pokud vejdeš dovnitř. Místnost v tmavších barvách, hraje trochu potemnělá hudba, hoří svíce.
Celkově je zde docela temná atmosféra, na zemi je jakýsi obrazec. Pravděpodobně příprava na nějaký rituál, koneckonců je rituál. Dokážeš odhadnout, že se bude jednat o něco se získáním větší síly.

Jinak je tu několik chlapců, z Adarienovců napřílad Jean-August, který se zrovna nechává obsluhovat Felicenem a pak pár dalších, které zajisté budeš znát. (Ale primuse, ani Kvida nehledej). Vypadají docela klidně, když v tobě vzhlédnou, jen se zlehka uculí.
Proč? To zjistíš záhy, tedy hned jakmile se pokusíš použít magii. Zřejmě se ve vzduchu vznáší kouzlo, které zabraňuje ji používat, respektive zabraňuje používat osobě ženského pohlaví. Docela praktické, že?

Ty jsi samozřejmě talentovaná čarodějka, možná to prolomit zvládneš. Otázka je, jestli dost rychle…

Pozoruji ho, po jeho odpovědi mi jenom cukne ve rtu. "To zní dobře," podotknu a spokojeně zakloním hlavu, trošku vzdechnu pod dalším ze svých dotyků, zlehka zrychlým tempo. "Taky jsem si... s takovou myšlenkou hrál, ... ale imponuje mi..., že nejsi jako ten...zbytek idiotů, co mě neustále... otravuje," trošku se zasměju. "Původně..., to znamená, že...už nechceš?" zlehka provokativně na něj kouknu. Sleduji jeho tvář.

Trochu dloubnu do svého údu, zvýším intenzitu dotyků...a nakonec se udělám přibližně ve stejé době jako on. Sperma vystříkne. A já vydechnu, prohrábnu si vlasy a dál na něj koukám.
Lehne si, poněkud se uculím a nakonec přejdu k němu.
Ovšem to, že nemám rád sex na stole jsem myslel vážně. No nic, pro dnešek to vynecháme...

Jen se usměju, pak se nad něj nakloním, jemnými dotyky prsů přejedu po jeho kůži podél podél hrduníku. Pak si trochu vysednu výš, skloním hlavu, přičemž mu na hrudník popadají moje vlasy. Jen zlehka políbím jeho klíční kost, rukou podél boků s hlazením přejdu k oblasti svalů, po nich přejedu ke stehnům, které pohladím. Rozkroku se vyhýbám, ale spíš proto, že mi to zatím přijde brzy, ne, že bych ho chtěl trápit.
Polibky zároveň přecházím z kosti k břichu. Celý je to takový asi trochu nezvykle jemný. Může si to vyložit jako jakousi žádost o něco mírnějšího, bez pokusů se vzájemně převést.
Je teď na něm, jaký krok zvolí on.

Rituál


Jen se letmo pousměju. To děvče je skutečně strachy bez sebe. Úplně se klepe. Možná je to zimou...
"Mě taky hrozně mrzí, že není ples. Ples... Ale neboj, určitě to napravím. Nejsem možná nějakej ´Merlin přes kouzlení a ani Morgana, ale věř mi, že profesoři nejsou tak přísní jak se zdají. Pokusím se přemluvit nejprve studentskou radu, aby návrh přednesla. A pokud se jim nebude chtít... udělám si proslov při večeři ve Velké síni. Takhle veřejně nebude moct nikdo odmítnout, jinak... Jinak by mě to opravdu namíchlo... A myslím, že to tu nikdo nechce."
Podvědomě se zazubím při vzpomínkách na rozklepaná kolena mých nepřátel, když jsem s nimi končila svůj "výchovný hovor".
No co, nikdo se mi nebude navážet do mladší sestry. Ať si o sobě myslí co chce, to si pěkně odskáče. Na to vemte jed.

Zamračím se, když se ocitneme před společenskou místností sedmých ročníků. Jakto, že jsem si toho nevšimla dřív? To jsem byla moc zabraná do vyprávění o svých konexích, nebo co? Pche, konexe. Už mluvím jako Anabelle, - a ta je v poslední době docela nesnesitelná. Merlin ví proč, mám z ní pocit, jako kdyby se mnou soupeřila. Jako slepice. Vždyť já o pozornost jejího idola nestojím. S Alaricem jsme přátelé. Dobří přátelé. Nic víc. To, že je to její vysněnej kluk mi může bejt šumafuk.
"Mno... Dobře. Vrať se tiše na pokoj. Už nikdy s nima nemluv. A jestli zítra nebudu u oběda, řekni profesorům, co se stalo, jasný? Za to tě teď nechám odejít, i když jsi mě podvedla. Příště ti to neprojde," zasyčím přísně jejím směrem, než se stihne vypařit.

Váhavě vcupitám dovnitř a okamžitě mě zamrazí. Zkoumavým pohledem, rovnajícím se detekčnímu paprsku, projíždím místnost a postupně si spojuju všechny věci do hromady.
Rituální magie, okultismus, spiritismus... To všechno v jedné místnosti propojené. Ale oni vědí jen o spojitosti s rituálem, tím jsem si jistá. Jean-August, Felicen. Nejsou to zrovna šprti a hodinám se vyhýbají jako čert kříži.
Ale jak se opovažují? Rituál na převzetí čarodějné síly! Jak se v nich může zjevit taková drzost?! Vůči mně?! Mně?! Nemají ani ponětí kdo jsem a co dokážu. Já, takřka čistokrevná Shirley de Liseaux, nejmocnější ze tří potomků nejstaršího rodu z Aix. Nejsem nějaká husa.
Studuju téměř všechny předměty, které tahle škola nabízí. Nemají za sebou ani pětinu hodin, co já. Trénuju každý den, vedu jeden z významných spolků na škole a samotné profesorstvo podporuje mé hodiny Zvěromagie pro ty, kteří nechtějí skončit navždycky jako nějaká šedá krysa v kanále, protože se nebudou dokázat proměnit nazpět!
Použili obranné zaklínadlo? Jejich plán má několik skulin. Otázkou je, kterou uniknu. Chytré... zrovna v den večírku, kdy tu nikdo jiný nebude. Jak oslňující nápad, na to určitě nepřišli sami. Tiše zasténám a tvář stáhnu do grimasy překvapení a naprosté bezmoci.
Musí si myslet, že jsem slabá a hloupá, aby mě nezakleli, než zjistím co teď. Dobrá, mám několik záložních plánů, ale teď mám největší šanci. Dokud nepřijdou na to, co pro ně znamená má přítomnost. A to si pište, že smrtelné nebezpečí. Nejsem jenom holčička s hezkou tvářičkou bez rozumu v hlavě. Právě naopak.
Magie funguje na principu magikvarkového pole. Ohnuli ho tak, že nemůže kouzlit ženské osazenstvo místnosti. Fajn. Ale jistě nezabránili usměrňování energie skrz předmět nebo jinou dimenzi. Pokud využiju znalosti Démonologie ve svůj prospěch a zdvihnu se na vyšší úroveň bytí - démona schopného procházet světy, nebudu omezovaná rozdělováním pohlaví, tudíž ani jejich kouzly. A pak můžu jejich jistě nedokonalé kouzlo snadno zlomit. Stačí chvilka předstírání...

Zavřu oči a zklidním dech. Bylo potřeba soustředit všechnu svou energii na světlo. Povznášející světlo. Samotný střed inteligence. Pomalu se nechám prostoupit jinou entitou. Můj plán je jednoduchý. Změnit sama sebe pomocí vlastní dobrovolné transfigurace na démona, který zničí jejich ochranné kletby a pak se vrátí do své osoby. Pokud se mi to nepodaří, použiji další ze svých plánů (osvětlím až v případě neúspěchu), pokud ano (tak to taky až příště).

[/u]Společenská místnost - zevlování[/u]

Klidně, s arogantním pohledem na ohořelou špičku, popotáhnu z kolující dunhillky. Jen krátce a nezkušeně, tak, aniž bych vdechla teplý kouř. Trochu se zakuckám a pošlu cigaretu dál, po směru hodinových ručiček.
Mánička musel bejt nadšenej, když páťáci vyhodili tu učebnu do povětří.
Prohlásim zamyšleně a vyskočím si na výklenek jednoho z otevřených oken. Opřu se zády o studenou zeď a skrčím kolena k bradě. Natáhnu ruku a vystrčím ven dlaň, tak, abych dosáhla na kapky nekonečného deště.
Mohl si tak celej večírek organizovat úplně sám... podle jeho představ. Ještě že nás tam nepozval, fakt nestojím o roli v nějaký swinger párty s Fiatem.
Ušklíbnu se a zaposlouchám se do pobaveného smíchu svých přátel. Nejspíše se nám teď všem objevila v hlavě představa Adarienovo povedené party... včetně siluety jeho krásné společnice... Natacha Raentisse... ano, je krásná.
Zrovna ty Nicol? Podle mě, ty si z nás zrovna jediná, která by si swinger nenechala ujít.
Prohlásí chraptivým hlasem jeden nagelovaný blonďák...docela hezký, ale nemá na sobě jedinou část těla, která by nebyla slizká.
Drž hubu Doriene!
Překřičím náhlý výbuch smíchu na můj účet. Zrovna on má co říkat, taky neni svatej... je mu teprve 15 a ta jeho široká pusa byla snad i na školním uklízeči!
Nakvašeně mu vytrhnu dunhillku z ruky a znovu popotáhnu, tentokrát silněji a déle. Přemýšlím, jestli nám bude stát za to, abychom ten večírek překazili. Dnes už jsem dostala třídní dutku a to jenom za to, že sem byla u toho, když ta debilní třída vybouchla. Nebylo to fér, v tomhle jsem vyjímečně neměla prsty! Předevčírem jsem dostala napomenutí... museli kvůli mě uzavřít celou západní chodbu k chlapeckým umívárnám v prvním patře, trochu se mi povolili kohoutky... omylem, samozřejmě.
Ale za ty ohnivé kraby vážně nemůžu!
Odmítnu další kolo nyní již krátké cigarety a seskočím z holé zídky. Přiťapkám k líbajícímu se páru, který doteď seděl v bledě modrém, velkém křesle. Bez ohledu na nějaké soukromí chytnu dívku za ramena a začnu s ní třást.
Edith poď se mnou čůrat.
Zakňourám a vyslechnu si prudké odpálkování, které se ozve hned po mé rozmazlené prosbě. Nemůžu za to, jsem na hradě už čtvrtým rokem, ale ty chodby stále nepřestávají být strašidelné. Zvlášť v noci. Děvče se věrně opět přisaje k hnědovlasému chlapci a mě nezbyde nic jiného, než se vydat na chodbu s... Dorienem?... ne díky.
Špičkami dlouhých prstů přejíždím přes cihly studených zdí a snažím se tvařit nenápadně.
Je mi blbě.
Nejspíš už sem si neměla dávat poslední šluk tak silný.

Tajuplná chodba a dva divní týpci v ní

Vyjdeš, chodby jsou chladné a nehostinné, navíc je noc a jelikož profesoři nepředpokládají, že studenti nesmí..., nesvítí ani světla.
To samozřejmě jen dokrelsuje trochu potemnělou atmosféru, a i když použiješ lumus, ten ozáří jen opravdu malej proužek chodby před tebou, svým způsobem to pak působí ještě více skličujícím dojmem.
Přeci jen, když si uvědomíš, že ten den je Haloween, noc duchů a podobných milých věcí, také to nebude zrovna nejspásnější myšlenka.Tím spíše, když si uvědomíš, že je něco kolem půlnoci...
Zvlášť, když se chodbou ozve tiché zakvílení, v dálce něco práskne, nebo uslyšíš meluzíne, která se pronikla díky oknu, které nějaký debil zapomněl zavřít.

Další, a zřejmě ne úplně šťastný fakt je to, že Adarienův výbor si večírek udělal zrovna v tom patře, kde je vaše spolka. To ovšem nevíš.
Takže nemůžeš být ani připravená na to, že na onen večírek míří i jistá skupinka podivínů.

Nečekáš tedy, že přesně předtím, než zaročíš do chodby, z ní vylezou dvě postavy, obě v tmavém hávu s kápí a se svíčkou v ruce. A protože jsou směrem, odkud ty, samozřejmě si tě všimnou. Zůstanou stát, můžeš tušit, že na tebe hledí...
A tím pádem ti i zatarasují cestu.

Jeho rty se dotýkají mého těla. Tiše vydechnu. Ne, že bych nebyl zvyklý na to, že by se něčí rty dotýkaly mého těla, ale něco jiného byla dívka. Tohle je muž, navíc Adarien.
Tělem mi projede příjemná vlna rozkoše, která se mi v těle opět ozve. Nicméně i já a podle doteků, tak i Kardain, si myslíme, že je na další akci brzy. Není nad to si užít jemnějších hrátek...

Na hrudníku mě lehtají jeho dlouhé prameny vlasů. Přivřu oči, ale nezavírám je. Nechci si nechat podívanou na to, jak mě Adarien opět 'obsluhuje'.
Díky Merline, že tohle všechno mám na co svést. pomyslim si.
Natočim si jeden jeho pramen na prst, pak jej pustim a prohrábnu mu jemně vlasy. Nechám je klouzat meszi svými prsty. Je to příjemné.

Z jeho chování vim, že mi dává na výběr co chci, a já vim, co chci. Kdyby totiž chtěl něco jiného, dal by mi to jasně najedvo.

Z vlasů můj sjedu po krku na záda a pohladím jeho pravou, pak levou lopatku. Druhou jej chytnu za tvář a vyhledám jeho rty, které nejdříve olíznu. Chutná dobře... Až moc dobře. Sakra, proč mi tohle děláš?
Vpiju se mu do úst, vyhledám jeho jazyk, kolem kterého se ten můj začne točit. Rozhodně jsem si vybral jemnější variantu. Nemám teďko náladu na něco extrémnějšího.

Chodba, týpci --> to yvládnu

Dlouhá noc, nikdo z nás nejde spát, je to dlouhá noc...
Pobrukuju si v duchu a snažím se nemyslet na všechny ty příjemné věci, které by se mě tady mohly snažit zabít... třeba Jack Skellington, když máme ten halloween.
To je kravina... Jack by přece nikdy nezabil svoje největší fanoušky.
Rozhodnu spokojeně a společně s ignorováním zděšených myšlenek typu: Odkdy jsem jeho největší fanoušek?, si div neposkakuji po ztemnělé chodbě.
Dlouhá noc, blabla blá blabla bla, bude dlouhá... kurva
Zastavím se a leknutím ztrnu na jednom místě, když si všimnu dvou, mně na první pohled známých, postav. Potlačím silné nutkání seslat "protego" a místo toho jen tiše šeptnu... Nox... náhle mě zaplavý nepříjemná vlna paniky.
Proč sem sakra zhasla?!
Nenávidím svou sponntánost, nejen že nevidím ani na krok, ale ještě jsem se úžasně ztrapnila před mými staršími přáteli. Pochybuju, že by si mě stačili nevšimnout, než jsem zhasla.
Lumos... zašeptám a zahledím se na hrot své dlouhé, ebenové hůlky, který se náhle rozzáří jasným světlem.
To světlo tak pálí do očí! Dostanu ze sebe první větu, která mě napadne a samozřejmě jí nezapomenu parádně přehrát. Už mi chybí jen ruka na čelo a náhlé omdlení.
To už sem mohla rovnou říct "Ach Romeo! Romeo! Proč jen jsi Romeo?"
Protočím oči nad svou neschopností a zasněně si vzpomenu na svou sebejistotu, která mě až doteď neopouštěla při každém rozhovoru se svými staršími a jistě "milovanými" spolužáky... to dělá ten úzký prostor.
Hrdě si odkašlu, narovnám se, vystrčím prsa a rázně se rozejdu směrem k nim. Je to jen pár kroků, pak jsem nucena zastavit se přímo před nimi. Hbytě se snážím nahlédnout do jejich tvářích, abych věděla s kým konkrétně mám tu čest.
Bejt váma tak uhnu, jestli tu nechcete vytírat loužičky.
Prohlásím co nejvíc znuděně, abych jim dala jasně najevo, že zdržují, a otráveně si začnu prohlížet nalakované nehty na levé ruce.

Holčička po tvé reakci jen ustrašeně kývne. „Řeknu to,“ prohlásí, ale podle toho, jak uhýbá očima, ti může dojít, že se na to moc bojí. „Promiň,“ vyhrkne ještě, ale opravdu tiše, a co nejrychleji upaluje pryč.

Jakmile vejdeš, tváře chlapců se změní v jakýsi úsměv. Aby taky ne. A tvoje hrané zděšení jim ho pouze rozšíří.
„Vítej,“ prohlašuje Jean-August tiše, Felicien vedle něj se uchechtne. Další dva členové spolku sedící na bocích automaticky vstanou. Vytáhnou hůlky, ten vpravo vyšle zaklínadlo na tvé spoutání. Druhý použije odzbrojovací zaklínadlo, aby tě pro dobrý pocit připravil o hůlku. Přeci jen o tobě něco vědí, a nepodceňují tě úplně. (Taky, proč by jinak chtěli přebrat tvoji moc, že?) Je ovšem vidět, že jsou si docela jistí tím, co dělají, tedy chystají se udělat.
Ale zřejmě je možnost, že bys dokázala prolomit jejich ochranu, nenapadla.

Tvá transfigurace je (očekávatelně, od někoho s tvými znalostmi ani nejde jinak) úspěšná. Dostaneš se nad magii tohoto místa a můžeš prolomit onu ochranu, která ovšem jak zjistíš, je provedena docela šikovně, respektive přesně podle nějakého návodu, tudíž je na ní jasně znát, že ač je provedena přesně, rozhodně nemá sílu a výdrž, jež by měla od někoho opravdu… talentovaného.

To však nic nemění na faktu, že zatímco ty ses soustředila na přeměnu, oni pokračovali v plánu. Tedy dotáhli tvé tělo do magického kruhu a zrovna tě připravují do vhodné polohy, aby mohli přejít k další fázi…
A jelikož to, jak jsi podotkla, nejsou zrovna intelektuálové, hodlají pokračovat ne zrovna elegantními možnostmi, ale spíše těmi drastičtějšími provedeními.

Hm, kdyby už jen samotný ten pokus nebyl na zabití, nenaštvalo by to ještě víc?

Loužička? Pche, pálivá nabídka

Tvé nahlížení moc úspěchů nemá, mají kápi a přeci jen jim slouží docela dobře.
Můžeš si všimnout jen to, že tomu od tebe vlevo z kápě vykukuje blonďatý culík a stáčí se mu kamsi k pasu. A vzhledem k tomu, že je to zcela jistě kluk…, stačí zapřemýšlet, kdo má dlouhý blond vlasy.
Hmm…, zase tolik jich nebude. Určitě jen jeden – páťák, v obličeji docela hezký, křestním jménem Didiér, příjmení snad Luisissiasses, ale kdo si má takový debilní jméno pamatovat. Ví se, že kdysi (konkrétně do minulého února) vedl spolek Kutilů, tedy než mu to zatrhlo vedení, jelikož si nějaké čistokrevné trdlo omylem uřízlo pilkou prst.

„Loužičky?“ zopakuje postava vedle něj. Evidentně tvou větu vůbec nepochopila. Blondýnek se uchechtne, trošku mávne svící. „Tahle chodba je zapovězená,“ pronese takovým temným hlasem, „Byla na ní uvalena hrozná kletba…, takže pokud nechceš být vystavena jejímu působení, musíš nám zaplatit jistý poplatek,“ dodává a zívne si, čímž reaguje na tvé znudění. Asi pět sekund ti dává prostor na reakce, ale i když začneš něco říkat, stejně tě okázale přeruší.
„Ale být tebou…, nezkouším to, před chvílí na ty záchody pronikly nepřátelské jednotky. A pokud je nechceš vyrušit v plození dalších nepřátel, najdi si jiné místo…,“ zase se tak uchechtne.

Z toho druhého začíná být cítit jistá netrpělivost. „Čekají nás,“ zasyčí podrážděně a trošku se ošije.
„No a?“ blondýnkovi je to evidentně šum a fuk. „Jsou to pitomci do jednoho…, plánuju to vyhodit do povětří…, stejně jako Eric dneska tu učebnu,“ zasměje se.
„Kreténe,“ zavrčí druhý rozladěně, „Neser čistokrevný…,“
„Bla bla bla,“ tohle blondýnka zřejmě otrávilo, s tím druhýmu vezme svíčku z rukou. „Hele…, běž si lehnout, jo?“ prohodí, pak koukne na tebe. Sice po tobě pokukoval už chvíli, jako by se snad v něčem ujisťoval, ale to nebylo tak evidentní.

„Ty seš ta…z toho pórkovýho spolku, že jo?“ protáhne vesele, „Mám pro tebe nabídku,“ pokračuje, aniž by čekal na odpověď,
„Náš primusek a jeho bandička maj dneska strašně cool večírek…, šikanujou celej páták, aby jim tam dělal poskoky…, nechceš mi jít pomoc trochu tam zvednout adrenalin? Mám to vymyšlený…, ale tendle srab,“ ukáže na něj, „se bojí…, jo a mimochodem jsem Didiér Luisissiasses [:Luy-zise(e)sé:], nesnáším, když mi říkají jménem nebo przní příjmení…,“ podotkne mimochodem.

„Tak sbohem Luiso,“ odvrkne ten druhý, otočí se na patě, shodí ze sebe plášť a vydává se nazpátek.

„Říkám, že je debil,“ podotýká Didiér. „Tak co? Půjdeš do toho? … Já tě za odměnu pustím na pánský záchod…a budu hlídat, aby nikdo nešel,“ navrhuje, přitom trošku pohazuje hlavou, takže ve svitu svíček můžeš vidět, jak mu cuká v koutku.

Andělská tvářička, ďábel v těle

Na nechápavou reakci... jaksi... primitivnějšího z chlapců, jen protočím oči. To je to tak těžký pochopit?? A co čeká, po těch litrech kafe denně. Nadechnu se, abych mu vysvětlitla biologický koloběh vody v lidském těle, ale než stihnu něco říci, chlapec s dlouhými vlasy mě přeruší.
Ehm.. jo jasně, moc hezká. Znáte tu o Karkulce?
Prohodím ironicky, abych tak vyjídřila co si o té jejich "zapovězené chodbě" myslím. Vůbec mi přitom nedojde, že pokud jsou ti dva z čisté, kouzelnické rodiny, pohádka o Karkulce jim nic moc neřekne... jejich problém.
Při zmínce o poplatku jen nadzvednu obočí a udělám jeden krok vzad. Poplatek? No určitě.. zrovna vám dvěma bych tak dala... Poslední větu zakryji ve zvonivém smíchu a teprve až po chvíli, když si uvědomím, že jsem tu z nás tří zkažená dnešní společností nejspíš jen já, a že působím víc než trapně, zabořím pohled do země a špičku boty začnu s přehrávaným zaujetím zarývat do země.
Hmm, jasně. Prohodím suše na historku o nepřátelských příšerkách. ... počkat moment.. v plození?

Líbí se mi...
Proběhne mi hlavou příjemná myšlenka, když s mírně přimhouřenýma očima hledím na tajemného studenta s dlouhými vlasy.
Chmm, takže páťák? Napadne mě, když vyslechnu rozhovor mezi dvěma studenty o dnešní aférce s učebnou. Počkat? Čistokrevný? Na tváři se mi odrazí výraz mého zamyšlení, nespokojeně nakrčím obočí a prohlédnu si ty dva od hlavy až k patě... že by na tom byli stejně jako já?

Spolek Špatné výživy. Opravím ho uraženě.
Když se ale zmíní o nabídce, zbystřím. Že by konečně nějaký výhodný sponzor? Pozorně si vyslechnu vše, o čem Didiér mluví. Koutky mi cukají ve spokojeném úsměvu, dělá mi potíž zachovat vážnou tvář. Ten kluk je čím dál tím hezčí.
Jakmile chlapec vysloví slovo "cool", sponntáně mu do jeho proslovu doplním imaginární uvozovky.
Páni, že bych byla tak proslulá? Zahraju udivenou a spokojeně se zaculím. Slovo "adrenalin" sem měla vždycky ráda. Počítej semnou. Mrknu na něj spikleneci, ale hned jak si uvědomím, že tenhle kluk vlastně vůbec není můj kamarád, hned nahodím zpět svůj výraz "ironické královny". Ale jenom kvůli těm pánskejm záchodům! Dodám rychle, co nejnakvašeněji umím... stejně si nedokážu tenhle postoj udržet dlouho.

A už nechlastej!
Zavolám na odcházejícího, nejspíše i uraženého páťáka, aniž bych se pokusila zadržet pobavený smích na jeho účet. Vesele se otočím na Didiéra.
Fajn, ale jedno by sme si měli ujasnit... ehm... buď ti budu řikat jménem, nebo ti budu prznit příjmení.
Zazubím se na něj a otočím se čelem vzad, abych se následně mohla rozejít na druhou stranu chodby, směrem k pánským záchodům.

Líbí se mi, jak se prohrabuje mými vlasy. Nevím, čím to je, ale zrovna tohle mi přijde podivně milé. Navíc podle jeho dalších reakcí soudím, že souhlasí s mým návrhem milejšího zacházení. Což mě vcelku potěší.

Přesto to vnímám docela intenzivně. Jemně vydechnu a sám ho dál hladím po stehně, druhou rukou přejíždím po lopatce, pak k páteři, po ní dolů.
Pak přivírám oči, když si užívám jeho polibek, nechám ho vpíjet se do mých rtů, přitom si ho trochu přitáhnu ze zadu. Chvilku to tak nechávám, než se začnu trochu přetlačovat jazykem o vedení, to mě docela baví, jelikož si tak mnohem víc vychutnávám jeho chuť. Tak či tak se po nějakém okamžiku musíme nadechnout, to zvládnu docela rychle, než zas vyhledám jeho rty, ale dotknu se jich spíš zlehka. Přitom s ním trochu otřu nos, rty olíznu jeho tvář, líbám ho až k uchu, mimoděk tak rty dojdu k jeho jizvě, ale na to kašlu. Začnu žužlat jeho ucho. Přičemž rukama dál bloudím po jeho těle.

Na tohle už nebudu mít vůbec žádnou výmluvu. Pomyslím si okrajově, ale po delší době si užívám trochu…něžnosti.

Sympatické záchody... a blonďatý kutil

Tvoje chování je blondýnkovi rozhodně více než sympatické. A kdyby řekl, že se mu nelíbíš, tak by lhal. Každopádně má velmi dobrou náladu. A když zavoláš na toho druhého páťáka, tak vyprskne hodně pobaveným smíchem.

„Achjo,“ hraně si povzdychne na tvá další slova. „Fajn…, tak počítej s tím, že ti budu dělat čárky… a za každých deset ti dám jednu za ucho,“ prohlásí vesele, přitom výstražně zdvihne prst. „Tímhle způsobem jsem naučil dokonce 2 lidi z mé party to říkat správně,“ pochválí se. „Zbytek si pro mě vymyslel debilní přezdívky, za které je mlátím rovnou…
Hmm, jak mám vůbec říkat správně tobě?“ prohodí pak zvědavě.

Pak sleduje, dokud nedojdeš ke dveřím, následně přechytne obě svíčky do jedné ruky, zvedne plášť toho chytráka. Tváří mu přejede úsměv. A jinak čeká… a svědomitě hlídá, i když to není moc nutné.

No, a jak to vypadá na záchodcích? Normálně…, jsou tam záchody (kdo by to čekal?), umyvadla, zrcadlo, … Bílé stěny, podlaha. Docela útulně zařízené, dokonce tam mají i toaleťák a mýdlo a příjemně to tam voní. Taky v kabince, do které vlezeš, pokud tedy nebudeš zkoušet mušli, můžeš najít na zemi stříbrný náramek.
Hmm…, předpokládám, že i vylezeš.

„Uspokojená?“ přeptá se. „Chci říct…, vyprázdněná?“protáhne, chvíli na tebe zírá.

No, pak ti prostě vrazí plášť a svíčku. „Tak jo, vysvětlím ti plán, ok?“ vydechne. „Ten spočívá v tom, že já a Richard (dojde ti, že to bude ten pitomec) jsme dostali od toho… Vypatlance, heeh, Feliciena… za úkol pobavit společnost popůlnočním vystoupením,“ v jeho slovech je cítit pobavení. „Geniální úkol, opravdu… Noo…, samozřejmě, na odvedení pozornosti tu mám žonglování se svíčkama…,“ vysvětluje, proč pořád drží ty dvě svíčky. „Samozřejmě, že se s nima nedá spálit…, ale uznej, že to je docela trapný. Můj tatík ovšem provozuje prodejnu s pyrotechnikou…. A řekněme, že já znám spoustu kouzel, jak tyhle hračky vylepšit…,“ tiše se zasměje.
„Pokud mě Eric nezklamal…a věřím, že ne, tak rozmístil část mých věcí už na místě…, dělá jim tam barmana, víš. Doufám, že je aspoň přiotrávil. No, co se tebe týče, ty budeš mít jednoduchý úkol…, musíš se proplést mezi těma pitomcema a zapálit knot, instruoval jsem Erica, aby to dal pod první stůl ode dveří,“ usoudí,
„Je to červený…, vypadá to jako dynamit…, jo a prosím tě rychle od toho zdrhej,“ dodává vesele. „Dám ti znamení, potřebuji, aby to začlo hořet ve chvíli, kdy začnu zapalovat prskavky,“ potřese hlavou, chvilku počká na potvrzení, že rozumíš. Případně na nějaké dotazy.

A pak se asi vydáváte k těm dveřím.

Nějaké jiné nápady?

Fajn, ale dávej bacha... ženu ani květinou.
Prohodím výchovně a spiklenecky na něj mrknu. Neumím si pomoct, ale vždycky, když mám v plánu dělat nepřístupnou a spražit ho přísným pohledem, neudržím se a koutky stočím vždy směrem vzhůru. Je zvláštní...
Chodba už mi ani nepříde tak temná, když můžu držet krok s chlapcem a ještě z pátého ročníku... s chlapcem, který se zrovna moc nebojí. Těsně po jeho otázce, kterou položil mým směrem, si uvědomím, že na něj zírám... zase.
Nicol.
Vyslovím své jméno tak sladce, jak jen dokážu... neměla jsem se tak snažit, zvedl se mi žaludek, když jsem slyšela, co ze mě vylezlo. So sweet... Protočím otráveně oči, když vyhodnotím, že jsem se představila jako šestiletá dívenka.

Vylezu ze záchodů ještě před tím, než si stihnu zapnout sukni, která je součástí povinné školní uniformy. A docela hezký když už jsme u toho. Mno jasně, takovej luxus, kdo by se neuspokojil. Prohodím koketně a aniž bych přemýšla nad tím, jestli je to vhodné, ho uznale poplácám po rameni... dobře odvedená práce strážníka.
Jeho plán si vyslechnu pozorně, ale najevo na sobě dám znát spíše znudění a nezájem... zase to klasické prohlížení nehtů. To, že jsem ale měla v předstírání pravdu a jeho plán je opravdu tak slabý, mě zaskočí.
Cože? Mam... zapálit knot?
Nadzvednu obočí a probodnu vzrušeného studentna ironickým pohledem... Schladni.
Za to asi nebude moc mastnej honorář.
Odfrknu kysele a nakvašeně si skřížím ruce na hrudi.
Tak fajn, ale doufam, že to bude aspoň stát za to. Nebudu ztrácet čas praskacíma kuličkama. Vezmu si od Doriena plášť a svíčku a vytáhnu svou hůlku, kterou kouzlem "Lumos" opět rozsvítím.
Tak dem Luí.
Štouchnu ho loktem do žeber a spokojeně se zaculím nad tím, jak krásně jsem mu zprznila příjmení.

Když se jeho rty dotknou mé jizvy, lehce trhnu rameny, nicméně to je tak vše, na co se zrovna zmůžu. Dokonce i agrese, která většinou po doteku na toto místo vzplane, není vůbe ck zahlédnutí. Celkem mě překvapuje, jak se vše může zvrtnou v takovouhle věc - tedy sexuální touhu.

Krom těch rtů, které se zrovna začnou zabývat mým uchem, intenzivně cítím jeho ruce, které přejíždějí po mém těle. Nenechám ho čekat a samozřejmě doteky oplácim stejnou měnou, ne-li něžněji, což si neuvědomuji.
Volná ruka, která se teďko nezaobírá lehkému škrábání na jeho zádech, přejede po dolní čelisti Adariena a pokračuje směrem dolů. Zastavim ji na hrudníku, přejedu mu po bradavce a abych došel ještě trošku dál, lehce se natočim bokem tak, že se o jeho stehno otře můj penis.

Vlasy, které mi spadají do jeho tváře mě polechatjí, což mi na tváři vytvoří pro mě typický úsměv na jeden koutek. Je to příjemné... Navíc, když vim, že to che i on.

Přerušení rituálu


Jen mlčky sleduji dívčin odchod.
S tebou si to vyřídím později, s tím počítej. Jen tak pro nic za nic mě nikdo za nos tahat nebude, ať si je to třeba sám milius nebo co. Buď ráda, že se neotočím na patě a neodkvačím pryč, jen proto, že by to bylo snazší.

Uvnitř mě se všechno bouřilo, ale ten pocit, který převládal, bylo znechucení.
Idioti. Jak krásné se dívá na cizí utrpení, že? Jak je snadné sebrat se a poslat veškerou snahu ostatních k šípku jen pro své účely. Nechat je v mukách se trýznit a pak je dost pravděpodobně zabít. Jenže... V jednom jste se přepočítali. Já nejsem jako vy. Nejsem jen kouzelník. Jsem nadaný kouzelník takřka čisté krve a dlouhá léta jsem pilně a svědomitě cvičila a dřela, abych se vypracovala na úroveň, na které jsem. Odříkala jsem si zábavu volna a nutila se chodit na hodiny, dělat si přepečlivě zápisky a trénovat po škole s hůlkou. Doopravdy jsem makala, ne jen ztrácela se v davu. A to je něco, co nikdy nepochopíte... Já chci být někdo. A někým i budu. Narozdíl od vás. Vždycky budete jen nic.

Jen tiše zavrčím, jak se podívám, jak odtahují mé tělo.
Tak to teda ne! To teda ani náhodou... Já vás zabiju, vy nečistí hanební pancharti! Vy...! Vy! Dostanu vás, roztrhám na tisíc kousíčků a upálím jeden po druhém v plamenech! Vydrápu vám oči a.. a... Prostě jste mrtví, vy...!
Okamžitě zavřu oči a své já - astrální kapku - vrátím zase zpět do svého těla. Snažím se zadržet dech a neotevřít oči, nejdříve jsem musela dostat svou hůlku. Překřížím palec a ukazováček do správného uzlu, tak abych utvořila znamení Ga´ard, obdobu verbálního kouzla Accia. Ve chvíli, kdy mám hůlku v ruce, už nebylo na co čekat, okamžitě se napřímím a švihnu rukou.
"Petrificus Totalus Maxima!" zavrčím. Hlas mi protne zvuk jako švihnutí biče. Z vlastní hůlky vypustím drtivou vlnu spoutávacího kouzla, dost silnou, aby je srazila k zemi a svázala od palců až po konečky vlasů. Nehodlala jsem jim jen tak nechat projít pokus o mé... MÉ!... zneužití. To ani náhodou. Můj vztek by se dal měřit na metry, kdepak, na kilometry. Snad i tím budou posílena má kouzla pronesená v zlosti.

"Tak jak se vám to líbí teď?" tážu se jich vzteky bez sebe a odplivnu si kamsi jejich směrem, jak tak leží na zemi. Několika pohyby se zbavím toho, co na mě navlékli a uhladím svůj vzhled do původní podoby. Na rozdíl od nich jsem ale nehodlala podcenit soupeře, proto provedu obdobu prostorové rituální magie zákazového kouzla, podobného tomu, kterým oni poutali mě, abych nemohla užívat magii. Použiji ho na celou místnost, abych mohla kouzlit jen já a nikdo jiný, kdo sem přijde.
"Pulírexo Invituum!" vyjeknu a máchnu hůlkou jejich směrem, opisujíc předepsaný oblouk. Kouzlo by mělo způsobit, že budou mít plná ústa mýdlových bublin a vzhledem k tomu, že se nemohou hýbat...
"Accio hůlky!" Nechám jejich kouzelnické nadšení hladce vklouznout do mých dlaní a schovám si je za pas.
Založím si ruce v bok.
"Třeba se poučíte, že na mne nikdo nebude zkoušet kraviny jako na pokusném králíkovi!" zavřeštím a provedu další kouzlo:
"Mobilicorpus!" Nechám jejich těla jedno po druhém se vznést a chvíli pohyby hůlky koriguju to, jak sebou mlátí o jednotlivé stěny místnosti. Pak je nechám tvrdě spadnout na zem.

"A jestli jen ceknete - jen hlesnete! - cokoliv o mně, jste mrtví. Měli jste být mrtví, ale dám vám ještě šanci. Zatím vás nechám jen vyloučit. Ale jestli se s vámi ještě potkám - jen vás koutkem oka uvidím! - nebudu vás šetřit a budu metat kletby jednu za druhou a to takovou silou, že se neubráníte, je vám to jasné?!" zahřímám.
Pak jen přivřu oči.
Pane profesore de Nicolsone, mohl byste na pár chvil do společenské místnosti sedmého ročníku, prosím? Máme zde problém s nepovoleným kouzlením v prostorech školy, nebezpečnými pokusy a zkouškou o vraždu mé osobnosti. Doufám, že dorazíte brzy, nevím, jak dlouho se udržím jim neprovést nic smrtícího. Vyšlu podvědomě telepatickou zprávu v podobě experimentálního nitrozpytového šípu energie.

Čekání na akci

Didiér se tvým okázalým nezájmem o jeho plán nenechá vyvést z míry, koneckonců, kdyby ti to připadalo úplně pod tvou úroveň, ani do toho nejdeš, no ne?

„Nicol,“ pronese tvé jméno, dokonce se mu ho podaří říct stejně sladce, jako když ses představovala. „Zapálit knot je velice důležitá činnost,“ podotkne, teď už stejně vesele jako předtím. „Víš, a ta nenamáhavost tohoto úkolu je způsobena tím, že ho původně měl vykonávat kdosi jiný…, měl jsem strach, že složitější úkon by již nezvládl,“ protáhne znuděně a napodobí tvůj pohled na nehty, trošku si prohne prsty. „Pokud se ti to zdá příliš jednoduché, můžeš si hrát se svíčkou…, věř mi, že má spoustu užitečných funkcí…,“ z jeho hlasu je stále patrné pobavení, sám pohlédne na tu svoji. Vypadá to, že chvíli přemýšlí.

„Práskací kuličky jsou pod mou úroveň, tohle bude prvotřídní magický ohňostroj…, i když ohnivá exploze je vhodnější termín…,“ protáhne zamyšleně.
Na šťouchnutí do žeber se jen ušklíbne, v jakési automatické reakci si tě chytne kolem boku a obejme. Na prznění jména si jen povzdechne. „Aspoň Luy,“ zaúpí tiše, ale spíš hraně.

Jinak se vydáváte chodbou k jedněm dveřím, na ty tak znuděně pohlédne. Pak se opře o stěnu a chvilku vyčkává. Za chvilku z nich vyleze nějaký sedmák, evidentně už trochu pod parou. Zamžourá na vás. „Vy jste Lujsizé (Didiér dosti podrážděně sykne) a Lavantiér, že?“ koukne na Nicol, chvilku na ni zírá, zřejmě přemítá, jestli je to opravdu holka nebo už má halušky.

„Vy jste to klučičí taneční duo… ten pánský striptýz pro primuse?“ protáhne, načež Didiérovi shodí kápi a požitkářky mu zajede do vlasů. Na to blondýnek poněkud zhnuseně odstoupí vzad a jeho ruku srazí na stranu. „Jo…, to jsme my,“ přikývne.
„Tak já vás uvedu, moment…,“ prohlásí sedmák. „Musíme …uvolnit prostor…“ a zase vpadne dovnitř.

Didiér naprosto znechuceně protočí oči. „Idiot,“ okomentuje to a pohladí si vlasy. „Chápeš, jak se todle dostalo do sedmýho ročníku?“ prohodí rozhořčeně. „Budu si muset mýt vlasy o den dřív!“
Pak ukáže na tvůj plášť. „Dej si to na sebe,“ prohodí, už zase vesele. „Třeba jsou tam i všímavější lidi…,“.

Z úst si nechám ujít tichý vzdech, když mě pohladí po mé bradavce. Vzápětí na to trochu více přitlačím na jeho páteř, opět po ní sjedu dolů, ke kostrči a jen jemně pohladím ten kousek nad jeho dírkou. Přitom se dál věnuji jeho lalůčku, který naposledy políbím rty, pak sestupuji dolů, než se dostanu ke krku, jemuž se začnu věnovat se stejnou něhou a pečlivostí.

Na dotyk jeho penisu reaguji výdechem, stehnem se vrátím směrem k němu a nechám tak jeho chloubu se otřít znovu. Rukou ho hladím po boku, zlehka, jemně. Upřímně se nemůžu nabažit jeho jemnosti, moje tělo je zvyklé na jinačí věci, takže mě tohle dost fascinuje.

Přitlačím se k němu blíž, tím pádem se i můj úd dotkne jeho těla. Hlavu trošku odtáhnu a pohlédnu na něj, olíznu si rty a usměji se, atypicky mile. Rukou u boku se hlazením vzhůru přesunu k jeho šíji, kde přejedu po krčním obratli. Načež své rty využiju k dalšímu zkoumání hrudníku, protentokrát olizování v oblasti hrudní kosti.

Stejně mám takový špatný pocit, že se brzy něco stane…, něco, co nám tuhletu idylku přeruší.

Na jeho doteky, které jsou více jak příjemné nemohu reagovat jinak, než příjemným zavrněním mu do ucha, které následně olíznu. Je to moment, kdy se jeho tvář přesouvá směrem dolů, takže na ten moment se mohu jazykem dotknout ušního lalůčku Adariena.

Musim přiznat, že se přesně trefil tam, kde mám erotogenní zóny - klíční kost. Když se jeho špička jazýčku začne mrštně pohybovat po mé klíční kosti, vzrušeně vydechnu a olíznu si horní, již suchý, ret.

Ať jsem opilý či nikoli, tohle už půjde těžko na něco svést, ale to vnímám okrajově. Rozhodně se mi ale začne v dané situaci něco nezdát. Možná to, že vnímám jeho pocity, ačkoli méně jak ty svoje.
Přimhouřim oči a mrsknu lehce pohledem po dveřích. Pootevřu rty s tím, že se ho zeptám, ale nakonec stejně jenom toužebně vzdechnu. Prsty, které se začnou dotýkat mých zad v dolní polovině, jsou příjemnější, než jsem předpokládal.

"Jsou ty... ty dveře... začarovaný?" vydám nakonec ze útržkovitě, když zrovna zaklonim hlavu a mírně roztáhnu nohy, pravou nechám sklouznout dolů a nakonec jí přehodim přes jeho kyčel. Mírně ho tak nohama obejmu.

Uvnitř cítím jakési vnitřní uspokojení, když vzdychne pod mými dotyky. Dále jej tedy hladím v té oblasti, stále zaměstnán chutí jeho kůže.
Obemknutí nohama se podvolím vcelku rád, jen se trochu přizpůsobím nové situace, aby naše těla byla natisknuta na těch správných místech.

Zrovna se chystám pohladit jeho půlky, když ze sebe vypraví ten dotaz. Trochu překvapeně se zarazím a zvendu hlavu. Přimhouřím oči.
"Dveře...?" mrknu. "Zajisté..., je na nich pár ochranných kouzel," zlehka vydechnu, políbím jej znovu a překmitnu jazykem sem a tam.
"Ale... jen ...základních," připustím váhavě.
Vedení nemá rádo, když se moc zasahuje do magických polí školy... Ovšem možná se mi to zdá, ale v tom se právě teď taky něco pozměnilo..., něco zásadního... Něco se děje!
Pořád hladím jeho kůži, ale je vidět, že mě něco trochu vytrhlo ze soustředění na sex. A to už je co říct... Svraštím čelo.

Přestanu, tohle většinou moc nevnímám, ale to co se děje prozrazuje zaktivování nějakého podivného rituálu. Mimoděk si vybavím scénu, jak si Jean-August půjčoval jednu knížku. Myslel jsem ale... Poněkud zblednu. To taky není moc často k vidění.
"Wincéste..., měl jsi pravdu, jsem naprostý vůl," souhlasím s ním najednou a odtahuji se, pak se uchechtnu, rukou si zajedu do vlasů. "Přechytračil mě Felicien..., asi se oběsím..." zhluboka se nadechnu. "Vnímáš to...?" ujišťuji se nakonec a mnu si čelo.

Ty kreténi používají čirou černou magii přímo v budově školy...To se neumí aspoň trochu solidně maskovat? Kurva, ale já přece nemůžu za idiocii svých spolužáků, nebo ano? ... No, hlavně jsem nikomu neměl půjčovat zakázanou literaturu ...

Načež se k němu přitáhnu zpátky, chytnu jeho bradu a věnuji mu poněkud vášnivější polibek. I když je to svým způsobem žádost o jakousi podporu. Áchjo...

Lituju toho, že jsem se na to vůbec zeptal. Jakmile jsem totiž vyslovil otázku, zničil jsem tim tak tu sexuální atmosféru, která byla celkem pracně vybudována jeho a následně na chvíli i mým pokořením.

Felicien? Ten mamlas? Kdyby to byl alespoň Florien, ale on se nechá podrazit touhle ubohou snůškou žalostných keců?
Jenomže mi v tu chvíli dojde, že jestliže podrazil jeho, podrazil i mě, ačkoli sám nevím čím.

Přestane se mě dotýkat a odtáhne se ode mě. Jsem z toho celkem mimo, vzhledem k tomu, že Adarien se vrhne po všem co má dvě nohy a jednu díru. Šokuje mě to. Něco tady celkem solidně nehraje a asi v tom mám roli i já. Ačkoli mám otupené smysly, alkohol ze mě už vyprchal, takže uvažuji už celkem reálně. Samozřejmě, že všechno budu svádět pak na opilství. Přeci si neřeknu, že se mi líbí a že sex s nim byl mimoděk nejlepší, co jsem kdy měl. Nikoli nějakým maratónem, ale tím, co mě naplňovalo... Mít svůj penis v jeho análu bylo totiž víc jak příjemné. Jenomže ouhle, nejsem na chlapy. Takže je tady setsakramentsky víc 'háčků' než jsem si doteď myslel. Zpropadený Kardain.

Usadim se a lehce se napřímím. Letmo pozoruju jeho mimiku, která se mění každým slovem. Když se na mě otočí a vychrstne na mě otázku, zarytě mlčim. Nereaguju ani na to, když mě políbí na rty a to docela obstojně. Chytnu ho za rameno a odtáhnu ho od sebe.
"Nemám tušení, co se tady děje. Takže... Co se tady sakra děje?" řeknu prostě. Asi už vyčetl to, co jsem si uvědomil - že jsem tady sakra nahej, v jeho společnosti, nejsem už natolik omámený a už vůbec nechci hrát v nějaký jeho pitomý hře - i když už se tak stalo.

Jsem sám překvapený svojí reakcí. I když mě přitahuje, což se mi nelíbí, a mám silnou touhu a chtíč zůstat tu s nim, si uvědomuji v jaké jsem situaci. Jsem si vědom toho, že tohle všechno proti mě pak někdy použije. Nemusí to být nutně zítra, možná že v budoucnu, ale použije... Při jeho rychlosti blesku to použije možná ještě dnes.

Mísí se ve mě celkem dost pocitů a ani jeden z nich nedokážu rozeznat. Jenom polknu a olíznu si rty, které nechám pootevřené. Ani si neuvědumuju, že bych ho tímhle nějak mohl podnítit k nějaké další akci. Jenomže otázka zní - Vadí mi to? Odpověď je na místě. Znám na ni odpověď. A celkem se toho děsim...

Odtáhne mě a ještě se ptá. Semknu rty do úzké čáry, přimhouřím oči a hledím na něj. Zuřím, opravdu jsem vzteky bez sebe. Ale tím, že začnu vyvádět si nepomůžu. Zhluboka se nadechnu a dál si ho prohlížím.
Evidentně si i on začíná uvědomovat v jaké je situaci. A já si zase uvědomuji, jak příhodné bylo, že jsme se do této situaci dostali. Tedy pro jejich plány... Vůbec bych se nedivil, kdyby v tom výbuchu učebny neměli prsty páťáci... Bylo určitě účelem mě odklidit a zaměstnat, abych jim to nepřekazil...A tady Kvido takovou věc splnil na jedničku... Znamená to, že si všimli, že po něm již chvíli koukám? Znamená to, že jsem je podcenil? ... Paráda.

Pohodím hlavou, snažím se najít svůj klasický neutrální výraz a nijak se netvářit. Je ovšem dost těžké si nezačít podrážděně prohrabovat vlasy, nebo jen neskřivit rty. Sevřu alespoň prsty v pěst. Nemám se k odpovědi, jen na něj pořád zírám. Mám absurdní touhu se začít strašně nahlas smát, to bych tomu ale asi opravdu nasadil korunu.

Kvido na mě dál kouká, olízne si rty. Svraštím čelo, mé tělo mi nazančí, že by mu nebylo proti mysli pokračovat. Pak ho prostě chytnu za ruku, přitáhnu se blíž a zlehka se ušklíbnu.

"Co se děje?" zopakuji po něm, tiše a nevraživě, z čehož je prostě vidět, že popíchnout mě teď by se opravdu nemuselo vyplatit. "Zrovna si užíváme v mém pokoji..., ty se tomu vůbec nebráníš, což značí, že se ti to líbí..., a já si to zatraceně užívám," znovu se šklebnu, položím mu ruku na bok. "A co se děje dál..., hm, pár pitomců využilo toho, že je nehlídám jak malá děcka...a dosti si zahrává...," v tom zazní znatelné temné podráždění. "Teď... je buď půjdu zabít krutou a bolestivou smrtí..., nebo to nechám být, vysměju se jim později a zkusím si zlepšit náladu s tebou...," probodnu ho pohledem. To by mě zajímalo, co bude více uspokojující...

S tím si vynaložím jeho pootevřená ústa jako pozvání a přitáhnu se k nim. Nejprve je trochu olíznu a pak proniknu jazykem dovnitř.

Hned po té, co jsem vyslovil otázku, si uvědomim, že nebyla nijak inteligentní. Chci semknout rty, ale nemohu, vzhledem k tomu, že se mi na rty vrhne Adarien. Jistěže, jeho slova mě lehce vykolejí. Nevim, co si o tom myslet a tak si nezbývá nic jiného, než si vše přebrat po svém.

Takže tě podvedli, Adariene. Jako malého, hloupého kluka... Dokáže s tebou zametat každý, včetně mě. Zobeš mi tady z rukou... Tak jako ty využiješ toho, co se tady děje, tak toho plně využiju já. Samozřejmě, že nebude-li důvod, tak proč bych to dělal? Je to příjemné...

Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že se do toho hezky zamotávám. Sám nevim co chci. Očividně jsme z toho celkem paf.

Jazykem obkroužim jeho a lehce se od něj dotáhnu. Nechci se zeptat na to, co provedli, ačkoli mě to zajímá. Nicméně, nic mi do toho není. Je to jeho věc, nikoli má. "Výběr je na tobě. Měl by jsi ale počítat s tím, že se tu už nezdržim dlouho." řeknu prudčeji, než jsem měl v úmyslu. Jsem ale natolik blízko jeho rtům, že se neprostě nedokážu ovládnout a políbím jej. Ani ne tak vášnivě jako chtivě.

Rukou mu sjedu po boku a pohladim jej na stehně, načež sklouznu k jeho zadku a stisknu jeho levou půlku.

Návštěva

Chibari

Bylo 31. 10., zhruba půl dvanácté v noci.

Okolí bylo zahalené tmou, tráva ti šustila pod nohama. Obloha byla temná a zamračená. Hustě pršelo, studené pletence deště, tak netypické pro tuto oblast, máčely tvoje odění, když si stoupala vzhůru k hradu. Pevnosti, která by tu podle vesničanů vůbec neměla být.
Jinak ovšem tvou cestu nenarušilo nic neobvyklého, možná na malou chvíli jsi mohla mít dojem, jak procházíš jakousi energetickou bariérou, ale to je tak vše… Přitom sílil vítr, díky čemuž se déšť stával nepříjemnějším.

Došla si k bráně. Zvuk klepadla se temně rozlehl okolím.
Teď už ovšem zbývá jen vyčkávat, kdo se objeví…

Christopher

Co se říci k dnešnímu dnu. Rozhodně ho nemůžeš hodnotit nijak pozitivně. I když samozřejmě tvoje hodiny byly v pohodě, i když někteří studenti byli poněkud roztěkaní.
Ale všeobecně události toho dne nebylo něco, co by člověku přidalo na náladě. Pršelo, studenti zlobily, ples nebyl ani zdaleka připravený…

Hned ráno tě vzbudily nadšeně výskající členky tvého fanklubu, kteří se ti rozhodli udělat vlastní snídani a osobně ti ji přinést. Jíst to, neriskovala bych.
Další dění… určitě by bohatě stačilo, že váš cholerický ředitel měl dneska zase svůj záchvat vzteku (údajně kvůli nějaké finanční zprávě z ministerstva). A ty jsi samozřejmě musel být jeden z těch, kdo si to odnesli. A to ve chvíli, kdy si tě během pauzy na oběd zavolal do kanceláře a kolem půl hodiny po tobě řval cosi o porušování dobrého jména školy (těžko říct, co to vlastně mělo znamenat..., ale hlavně, že mu to zvedlo náladu).
Po tom všem tě nakonec požádal, ať se postaráš o vyklizení květináčů v druhém patře pravého křídla hradu. Inu, po tom, co vyhodil vašeho jediného školníka, se o údržbu hradu musí starat profesorstvo.

Během té chvíle, co sis konečně našel čas se najíst, se k tobě přitočila profesorka angličtiny a celou dobu žvanila cosi o svých žaludečních problémech (a byla dosti neodbytná a vše dopodrobna popisovala). A proto tě večer snad už ani nepřekvapilo, když tvého přítele zachvátila akutní kouzelnická horečka. Takže tě požádal, zda by sis s ním nevyměnil službu, aby si mohl do zítřka trochu odpočinout.

Inu, co neudělat pro přátele, že … Teď tedy, ještě spolu s jedním kolegou, který je ale momentálně bůhvíkde na druhém konci hradu, držíte hlídku. Musí ti být jasné, že studenti se pokusí si večírek vynahradit. Bohužel, pozvánka se ti do rukou nedostala…

Je skoro půlnoc, potemnělá hradní atmosféra. Když se ozve to zaklepání, někdo by zřejmě rád do hradu. Že by nějaký zapomenutý student? … Ale kdo by v tomhle počasí lezl ven?
Zřejmě by jsi ale měl jít otevřít, hm...
A když to uděláš, najdeš před budovou neznámou a patrně promoklou dívku…

Můžeš pociťovat snad jen uspokojení, když uvidíš záblesk děsu, který se mihne všem čtyřem v obličeji, když se v tvé ruce objeví tvá hůlka.

A co říct k následujícímu dění. Snad jen to, že naši čtyři milí sedmáci asi na nic z toho zrovna nezapomenou. Ať už na pokoření spoutáním, zajisté opravdu odpornou chuť a dusivý pocit způsobené bublinkami v ústech. A ono poletování sem a tam a následné omlacování jejich těla. No, nebýt mágy, asi by jim to způsobilo doživotní následky.

Teď ti leží u nohou, všichni pořádně domlácení. Obličeje i tělo plné modřin, na některých místech jim stéká krev. Spoutávací kouzlo už nejspíš ztratilo trochu na síle, takže se někteří pokusí aspoň trochu pohnout, zvednout na nohou, či aspoň plivat pachuť bublinek z úst ven. Ale samozřejmě můžeš toto zaklínadlo zase obnovit.

Na druhou stranu, ani jeden z nich se nemůže zmoct na nějakou defenzívu, natož útok. Někteří, jako například Jean-August, případně Jean-Maria („ten v pravo“) se pokouší o nějaký ten vražedný pohled a zřejmě se jim v hlavě sumíruje spousty nelichotivých označení. Samuel („ten vlevo“) jen tiše fňuká a Felicien je doslova a do písmene úplně v šoku.
Reakce na tvou nitrozpytovou zprávu se dostaví poměrně rychle, vlastně volaný profesor je tam během pár chvil. V tváři poněkud bledý, úzce semknuté rty. Působí, že sám se musí pořádně ovládat.

„Jste v pořádku, slečno?“ vydechne rovnou a starostlivě si tě měří. Přeci jen jsi jeho oblíbená studentka, že.

Pak si prohlédne místnost a shrne situaci. Pozůstatky po magii, jež měla být vyvolána, jsou tu ovšem stále patrné, samozřejmě také narazí na tvé kouzlo, ale i s tím se vypořádá.
„Celou situaci mi vysvětlíte později,“ vydechne jen, přitom švihne hůlkou a nechá ony chlapce svázat a pěkně postavit za sebe. „Něco mi ovšem napovídá, že tohle by bylo i na horší trest než jenom vyloučení,“ prohodí a zkoumavě na tebe pohlédne.

„Oni mě donutili!“ vřískne náhle Samuel, když mu dojde, že mluvit zřejmě pořád může. Tenhle jeho pokus se ovšem střetne u pohrdání jakou obou Jeanů, tak zřejmě i profesora. Jen elegantně švihne hůlkou a to připraví chlapečky o dar řeči.

„Jdeme,“ zavelí pak a vede všechny přímo do ředitelny. Přitom kouká na tebe a čeká, co mu k tomu povíš ty.

U hradu

Ne, Francie nejni země pro mě.
Líbí se mi jazyk, to jo, je znělej a zvučnej a to jejich "rrr" mě občas dokáže dohnat k extázi, zvlášť když zazní nějakym obzvlášť příjemnym hlasem... ale stejně: Francie nejni země pro mě.
Doma v Rusku na nás byli všichni zvyklí.
Táhli jsme zemí od vesnice k vesnici a kamkoli jsme přijeli, našel se někdo kdo moh´ potřebovat naše služby. V Rusku ještě pořád můžem´ žít tak, jak jsme žili, kdysi... odjakživa; do Ruska ještě nedorazil čas.
Ale ve Francii?
Tady Cikána do nepotřebuje. Lervandulový pole ´sou dávno vodkvetlý, sklizeň je pod střechou. Na vinici mě zaměstnat nechtěli, že prej ´sem mladá, a kdesi cosi, něc o vo chybějícíchdokladech mektali... na čtení z ruky už tu nikdo nevěří a než aby mi v hospodě někdo hodil pár měďáků abych zatančila nebo zazpívala, radši zapnou radio anebo fotbal v televizi.
Ta vesnice dole pod kopcem zrovna tak: ne, je nám líto, děkujeme, ale nepotřebujeme... blah, blah.
Jen by mě zajímalo, proč všichni svorně tvrděj, že tu nikdá nestál žádnej hrad. Ne že bych byla jak ostříž, ale i já vidim jeho matný obrysy, temný proti obzoru.
A ještě víc mě mate fakt, že ´sem přesvědčená, že věřej tomu, co mi řikaj: žádnej hrad. Nikdá. Ne, ani kdysi dávno...
Že už bych z tý samoty zcvokla?
Protože pro Cikána nejni nic horšího než samota: jeden hlas místo sboru, monolog místo dialogu, ticho místo smíchu a radosti...
Žaneta dycinky řikala, že šílenci jsou naopak lidi, co viděj svět tak, jak je, že viděj i to neviděný...
Ale já nejsem šílená, ne, kdepak: Ten hrad je stejně reálnej jako déšť, kterej mi hraje a zpívá a hladí mě po tvářích.
Přesto... tu je ještě něco.
Neslyšela jsem nic, neviděla jsem nic... ale cítila jsem to. Jen jsem vstoupila na úbočí kopce, bylo to tam, nechtělo mě to pustit dál, bylo to jako když rozehřátá a uběhaná skočím do studený řeky, ty tisíce jehliček na kůži, něco jako bariéra, vstupní dveře, něco... já nevím, co.
Déšť je ale vytravalej, a zrovna neska na něj vopravdu nemám náladu; navíc v žaludku mi zpívaj slavíci... To už ale stojim před vobrovskou dubovou branou.
S pokrčením rameny vezmu za klepadlo, zdvihnu ho a spustím, až s temný zaduněním klepne na dveře...
A pak už jen čekám, čekám.
Slyším kroky... a nakonec... se vrata otevřou.

Striptýz... ???

Tázavě povytáhnu obočí a věnuji opilému studentovi krátké a zmatené zamrkání. Jakže to říkal... Lavantiér? Teprve až po několika vteřinách mi dojde, že se vydávám za někoho jiného a že správně bych tu neměla vůbec být... tak mě napadá... vždyť sem se šla jenom vyčůrat... ?! Ve snaze vzpomenout si, kde jsem udělala chybu, se nuceně zazubím na chlapce, který je zřejmě už lehce mimo.
Beru to jako urážku. Máš jí na svědomí.
Syknu na Didiéra naoko uraženě a aniž bych se snažila být nějak nenápadná, ho bolestivě praštím do ramene. Prej Lavantiér...

Stryptýz?!
Otočím se vyděšeně na blonďáčka, jakmile student zajde zpět na večírek. Pevně stisknu svůj darovaný plášť a zamávám s ním Luymu před očima. Nechci ti kazit náladu zabijáku, ale myslim, že po stryptýzu by i těm míň vnímavejm došlo, že nejsme úplně tak "klučíč duo"! Probodnu ho nechápavým pohledem s prosbou v očích, která jasně touží po něčem, co by mi dalo jasně najevo, že jsem náš plán špatně pochopila.
Rozhodně nepudu do toho zevlu a neslíknu se tam před badnou ožralejch prasat... chci zapálit knot! Zafňukám nešťastně a přehodím si přes sebe černý plášť. V hloubi tak nějak tuším, že je stryptýz jen zástěrkou, jak se dostat dovnitř, ale raději bych se chtěla ještě ujistit.

(popis)

Nechtěla jsem tím rušit v příspěvku, takže raději takhle:

Před branou postává nevysoké děvče, odhadem něco mezi patnácti a sedmnácti lety. Na sobě má tlustý vlněný plášť s kapucí, u krku sepjatý jednoduchou sponou.
Plášť kryje ramena a hruď, nicméně dole pod ním vidíš širokou sukni, vytvořenou jakoby sešitím podélných pruhů naprosto různorodých látek, jak do barev, tak do materiálu. Zpod sukně, jejíž lem je notně zamazán bahnem vykukují malá bosá chodidla.
Tvář která na Tebe hledí (ale zároveň jako by hleděla i mimo Tebe) rozhodně nepatří mezi ty, které by člověk na první pohled nazval "krásnými", přesto je v ní ale jakýsi nezřejmý, tlumený, jímavý půvab: Možná ta zlatavě opálená pleť (i teď, na podzim), možná lehce vysedlé lícní kosti, které jí dodávají skoro aristokratický výraz, možná ty nezvyle velké, třpytivé, skoro kočičí oči v barvě nevybroušených vltavínů... Kdo ví, čím to je. Obličej lemují urousané, mokré prameny šafránově rezavých vlasů.
Rty jsou spíše bledé, malé, ale plné; roztomilý nosík, na levé straně ozdobený piercingem ve formě malého zeleného kamínku.
Zvláštní je pohled doširoka rozevřených očí které, ač děvče hledí přímo na Tebe, jako by se dívaly někam... DO Tebe... nebo úplně někam mimo tenhle svět.
Zpod kapuce vystrkuje pod dívčiným uchem drobný růžový čumáček tmavohnědý potkan.

Večírek

Nesnáším večírky a nesnáším ty, jež na ně chodí, už proto, že je tady lehce vidět, kdo se chová nadřazeně. Doufat, že tu budu stát a nikdo si mě nevšimne je k smíchu. Ale mohla bych zabrousit někam stranou a třeba zůstanu nepovšimnuta.
Jsem nervní více než by se zdálo a prstýnkem na prstě otáčím jak zběsilá.

Tak mě napadá, jak Thea musí být dneska ve svém živlu, tolik pro ni nepotřebných lidí v jedné místnosti, jistě se tu najde někdo, koho si zapřáhne a udělá si z něj blbečka na hraní. Holky za mnou stojí v hloučku, něco si špitají a uchechtávají se. Jsou šťastné, že tu mohou být, je to jako rojení včel a oni hledají své trubce.

Ač mi kručí v břiše, nic co je na stole mi nevoní, dala bych si mamky koláče a jablečný mošt. Nenávist k alkoholu máme s Theou společný. A hledat tu obyčejnou vodu bude nadlidský výkon. Pohledem přejedu všechny a podle toho jak se motají, bych řekla, že po vodě to těžko bude….

Snažit se o neviditelnost se mi zřejmě nedaří, neboť slyším pištivý hlas, volajíc mé jméno.

Tohle nemůže být nikdo jiný než Lisabeth Carrivaissé. Bože, to mi tak ještě chybělo, zase bude něco chtít. Jako bych se někdy pletla, v mžiku na mě vychrlí, oč vlastně jde a jak jsem si také myslela, chce něco, co mi fakt nevoní.

"Ty... jsi jediná, kdo mi může pomoci, prosíím, ... chci zorganizovat jednu takovou akci..., oficiálně...a ten pitomec mě s tím zase vyhodil..“ při slovu pitomec se musím zasmát, zase jedna, která zjevně trefila hřebík na hlavičku. Při zmínce, že by mohla Thea něco zařídit, jsem upadla spíše do transu. Nechápu, jak mohou být ještě tak naivní.

“Thea? Proč právě Thea? Máš pocit, že zrovna ona je ta správná spojka? A já, já, která se většině téhle …“ mávnu rukou do éteru a vlastně nemám ani slovo na tuto šaškárnu, je to asi tím, že o nic z toho nestojím, jsem ten typ, co nemá moc rád kolem sebe tolik lidí, tolik pozornosti. Nemám ráda alkohol a nesnáším ty co pijí, vždy to přinese nějaký malér.
“….zábavy vyhýbám. Vždyť to víš. Podívej se na ně.“ řeknu a ukážu ke dveřím na hlouček chechtajících se holek. “Jen kvůli nim tu jsem, mám dost svého, vypadá to, že jsem jen jako propustka. A Thea je támhle, proč ses nezeptala přímo jí?“ řeknu, ale přesně vím, jak by Thea reagovala, kdyby za ní šla.

Obličej Lisabeth byl však tak prosebný, že jsem opět ustoupila. Proč bych měla být já, ta která jí vezme poslední iluze. tentokráte se však můj obličej změní v ironický úsměv, nebo křeč? Je to jedno, nikdo si toho nevšiml.

“Dobře zajdu za ní a uvidíme, co se dá dělat.“ Nasměrování k tanečnímu parketu se mi ani za mák nelíbí a sklenku, kterou jsem dostala do ruky s otiskem Lisbethiných rtů mi také nevoní. Trsající studenti na parketu vypadají komicky, mnozí už trochu více posílení alkoholem vypadají, jak figurky z Moliéra jen ta sranda tady chybí. Mávnu na Lis a ukážu na Theu, naznačím, že jdu za ní. Což je skvělé, neboť se vyhnu střetu s mrskači na parketu. Sklenku s čímsi položím cestou na nejbližší stolek.

Jemně si přejedu prstíkama sukni a snažím se narovnat vlastně to co narovnané je. Nakonec dám ruce za záda a s pomalým krokem se blížím k sestře. Nepochybuji o tom, že i ona je touto akcičkou nadšená, avšak účel její návštěvy zde, mi zatím nějak uniká. Obejdu jednu řadu stolů, na kterých jsou samé dortíky a zákusky. Do jednoho také dloubnu, rozvlní se v rytmu tance.
Aaaaa pudinková bábovička, převlečená za dortík, kdo si s tím dal tolik práce?
Ač jsem již o kus dál dál, můj dortík se stále ještě vlní.

Zahlédnu Theu a přidám do kroku, čím dříve to s ní domluvím, tím dříve budu moci odejít. I kvůli nechuti zde být a hlavně stihnu zajít ještě do knihovny a najít si pár knih, které si chci přečíst.

Prostě se nedokážu neusmát, když prohlásí to, co prohlásí a pak se vrhne na moje rty. Užívám si chtivost jeho polibku a vracím mu to s jakousi ne plně probuzenou vášnivostí.
Mým tělem se rozline příjemné mravenčení, když mě pohladí po stehně a následně stiskne půlku. Neplánuji ovšem zostávat.
Není nic snažšího než využít příhodné pozice své ruky na jeho boku, než mu po něm přejet a začít ho hladit a trošku škrábat v oblasti kolem žeber, druhou se přitáhnu k jeho krku a hladím jej po výstupku páteři. Od nějak pak obkresluji dál páteřní jamku, než se dostanu k zadnímu otvor, kolem něj tak jemně přejedu prsty a pohladím jej, ...

"Chápu," prohodím tiše, když se konečně odtáhnu od jeho rtů, políbím jeho tvář, krk a zase olíznu klíční kost. "Určitě máš ještě spoustu věcí, co musíš zařídit ..., " vydechnu, je to jen poznámka, bez nějakého ironického podtónu, jen v koutku mi trochu pobaveně cukne, což on vidět nemůže.

Copak, Kvido? Přestáváš rozumět týhle situaci? Nevadí... Začínáš se mi jen víc líbit, což je jen mínus pro mě..., heh..., tenhle večer se kazí víc věcí než jsem myslel. V mém chování se asi objeví víc trhlin, než bych rád...
Nevěřil bych, že mi budeš připadat roztomilý... Vlastně jsem nevěděl, že to slůvko mám ve slovníku bez ironického podtextu. A vlastně nechápu to, co je roztomilého na tom, že se tohle pokusíš obrátit proti mě ..., nebo mě nejlíp znovu obrátíš na břicho... Nejlíp, pro Merlina...
Nebudu přemýšlet. Jo, skvělé rozhodnutí ...

Zavřu oči, znovu přejedu jazykem po kostí, olíznu bradavku a pevně ji semknu ve rtech. Přitom od hlazení jeho dírky přejdu k půlce a rovněž ji stiknu.

Naprosto zbytečný den?

Tento den ti v podstatě nepřinesl nic nového. Co taky?
(Popis viz. 2. příspěvek)

Dalo by se říci nuda... , protivní profesoři, napjatí studenti a nakonec zrušený ples. No co..., nic kvůli čemu by se člověk měl nějak rozrušovat.
O soukromém večírky "elity" se samozřejmě dozvíš, tedy...dostaneš pozvánku. - Těsně po večeři tě zastaví jakýsi sedmák, Samuel de Ferrnés. Co sis všiml, vypadal nervózně, trochu se klepal a celou dobu, co ti hodně krátce řekl, o co půjde, (přičemž to vypadalo, že stejně pochybuje, že tam půjdeš a říká ti to jen kvůli ... tvému jménu), se ošíval a ohlížel.
Kdyby ses ho náhodou zeptal, co mu je, zřejmě by řekl, že nic. Ale možná bys z něho něco vypáčil, kdyby ses zajímal víc.

No, co opravdu budeš dělat je na tobě. Můžeš ale předpokládat, že většina těch, co by se ti nějak pletli pod nohy, bude na tom večírku, takže můžeš využít chvilku klidu...
Třeba k nějakému odpočinku, experimentování..., procházce, ... , nebo se klidně jít podívat, zda "Adarienova akce" za něco stojí...

"Nečekané"



Potemnělé chodby lákaly k tomu, abych i já vytáhl svou hůlku a podobně jako několik vynalézavých studentů, které jsem taktně odporoučel několika přesně míněnými slovy do pokojů, si posvítil na cestu. Ale se vší upřímností - mně se nechtělo. Spočívalo v tom jakési kouzlo, když se sám potloukáte po opuštěných místech téhle rozlehlé školy. Podvečer, který byl sice dost nervní, poskytoval v tichu jakýsi druh uspokojení a vnitřního smíru. Kdyby mi teď někdo četl myšlenky, asi by si sám myslel, že už na mě leze stáří a dočista jsem se zcvoknul. I Simon by mě pravděpodobně poplácal pa zádech a přátelsky k tomu dodal něco ve smyslu: "Jó, kamaráde, vidíš jak ty děti dovedou člověka zblbnout. Už i tobě změknul mozek."

Jemně jsem se zašklebil do prázdna. Možná to byla pravda. Za ta léta na hradě, kdy už od devatenácti rok co rok stoupám v žebříčku kabinetů, kdy vidím, jak se z malých prvňaček stávají urostlé a krásné dívky, jak se z chlapců stávají muži, jak se z drobtů vyvinou v něco mocného a talentovaného... Je to příjemný pocit. Ale nahlas bych to nikdy nepřiznal. Možná v jedné z těch slabých chvilek, kdy se potřebuji té či té dívčiny rychle zbavit či se naopak vetřít do obliby pro nějaká zvláštní cíl... Ale to je zase jiná pohádka. Mnoho lidí to odsuzovalo - zvlášť ti, co záviděli, že má profesor svůj vlastní fanklub hyperaktivních školaček a na Valentýna má více čokoládiček než oni (i když byli hlupáci, protože já bych si to s nimi hned vyměnil a bylo těžké to nevidět - k čemu bezduché tlachání s děvčaty bez mozku, co za vámi létají čistě kvůli vzhledu?) - ale můj vztah s mnoha žáky nebyl jen akademický a já měl své... řekněme favority.

Půlnoční vyrušení mého poklidného rozjímání se nesetkal s úspěchem. Jen těknu očima z okna. Pršelo. Přesněji, lilo jako z konve.
"No jo, vždyť už jdu," zabručím do éteru. Neznělo to zrovna dvakrát nadšeně. Popojdu pár metrů dále a vezmu za kliku, pomalu otevříc dveře. Zkoumavým pohledem přejedu onu dívku za nimi. Nebyl moc čas se vyptávat, co je vlastně zač. Vezmeme-li v úvahu počasí tam venku, prostě jsem jen ustoupil z cesty.
"Jen dále, dále..." vyzvu ji, do hlasu se mi ale ani náhodou nevrátila špetka dobré nálady, spíš to z ní lehce podrážděně.
"Madame, jste promoklá na kost, dovolím si tvrdit. Možná tedy nepohrdnete pozváním na šálek teplého čaje, kde mi náležitě vysvětlíte, kdo jste a co tu děláte - zvlášť dnes a v tomhle počasí... Co vy na to?"

Hrad

Déšť i vítr se stávají čím dál tím nepříjemnější. Skoro si říkám, že asi budu muset budovu obejít a najít jiný vchod nebo nějaké sklepení, loubí, výklenek - cokoli, co by mě schovalo před deštěm... Pak se ale dveře otevřou.
Průvanem to ke mně z hradu zavane tisícem pachů, tisícem příběhů vyprávěnejch kamenem. S navyklou rutinou si mezi vůněmi vyberu tu která je pro mě aktuálně nejpodstatnější: lehký pel potu, možná trochu kolínské... Otevřít mi přišel muž. Zapátrám, ale v jeho pachu nenajdu ani stopu po starobě; tedy mladý.
Jen co stačím informace vyhodnotit, neznámý promluví: ano, mladý.
"Jen dále, dále..."
Mladý a... popuzený, řekla bych.
Hlas příjemně hluboký, skoro vemlouvavý, tón ostražitě blancuje na pomezí podráždění a slušnosti.
Aniž bych o tom přemýšlela, rozhodnu se, že se mi vůně hradu i pach a hlas toho muže zamlouvají. Obrys dveří sice vidím, i mlhavou vysokou postavu v nich, přesto ale ze zvyku natáhnu paži před sebe, když vykročím kupředu. Dotknu se dveří, rychle prsty pohladím mokré dřevo, projdu dovnitř, Udělám dva kroky za bránu a otočím se čelem k neznámému ´vrátnému´. Černočerná tma, která kryje prostor mne neděsí, naopak, uklidňuje mne. Ve tmě jsem vlastně stejn jako ostatní; tam, kde jsou v nevýhodě jsem já na poli bezpečné, konejšivé známosti; tma je blízká a přátelská, rovná šance.
"Tu ´madame´ si nechte pro svojí babičku... esli mi chcete nějak říkat, můžete Chibari... anebo jak chcete," pokrčím rameny směrem, kde tuším neznámého.
"Pozorovací talent Vám ovšem nechybí," ušklíbnu se napůl pobaveně, napůl ironicky ...nejni na mě nitka suchá. Vlastně ´sem původně hledala jen ňákej kutloch na noc, ale dyž dáte teplej čaj, bránit se rozhodně nebudu. A dyby bylo něco k jídlu, budu eště rači, abych byla upřímná, v biše mi zpívaj slavíci. Zaplatit nemůžu, páč ´sem dokonale švorcová, to řikám rovnou... Ale esli za to jídlo budete něco chtít, ňáko se určitě dohodnem. Umim spoustu věcí, i dyž na to nevypadám," pousměju se.

Profesor


Ani se neobtěžuji obnovovat potací kouzlo. K čemu taky? Neměli hůlky a nebyli dost pitomí, aby se pokoušeli zdrhat, no ne? A jestli ano... Tváří se mi mihl nebezpečný výraz jakéhosi zvráceného potěšení, který brzy znovu nahradila klidnější maska. Pocity jsem si nechávala pro sebe a uzavřela tvář za neutrální, oproštěnou jakýchkoli emocí.

Profesorovi jen ustoupím z cesty několika svižnými krůčky, hůlku držím podél těla ve svěšené ruce, nesnažím se mu cokoliv dalšího vysvětlovat. Zdá se, že sám pochopil, o co se jedná. Ne nadarmo to byl přece můj nejoblíbenější učitel, ne? Kdyby neměl špetku intelektu, tuhle pozici by vyfasoval jen těžko.
Na jeho otázku mu věnuji jedno slabé pochroumané pousmátí a lehce přikývnu.
"Nic hrozného, utržili víc nehezkých šrámů, než způsobili," odvětím hlasem, který se drží někde na pomezí mezi zhnusením a silným zadostiučením.

Jeho další věta mě donutí k zamyšlení.
Má pravdu. Mělas naprosté právo je zabít, zmrzačit... Cokoliv. Zaútočili a ty by ses jen bránila a stejně... Pche, pak že nemám žádnej soucit. Lidi moc věřej báchorkám. Ale neměli by si dovolovat tak často... Život udílí lekce, ne já. A pokdu tohle má být výuka pro mě... V tom, že nemám věřit nevinným tvářičkám? A co kdyby namísto mě ublížili jí? Nebo si vybrali někoho, kdo by se neubránil? Vlastně bych měla být vděčný prozřetelnosti... Anebo ne. Ale co teď s nimi?
Nakrčím uvážlivě nos a zkřížím ruce na prsou, hůlku nespouštějíc z prstů a očí.
"Možná... Ale mně nejde o nic víc, než zajistit, aby se to již nikdy neopakovalo a postarat se, aby nezapomněli, že výprask nemusí dostat jen neposlušný pes. Můžeme je potrestat jako exemplární případ, abychom preventivně předešli podobným... nehodám. Předpokládám, že vyloučení by dokonale stačilo."
Zamrkám a uhnu před jeho zkoumavým pohledem, Merlin ví, že bych se začala červenat.

Na jeho výzvu bezmyšlenkově vyrazím za nimi a třu si ještě bolavou paži. Nechtěla jsem si ji spravit kouzlem, příliš brzy bych si dovolila na tu poučnou zkušenost zapomenout. A pak, k čemu je mi tolik učení. Pff. Protože potom se nemusím bát jako ostatní. Protože díky němu jsem silná. A jednou budu ještě lepší než dobrá. Budu nejlepší. Zařadím se mezi největší čarodějky všech dob a po boku Morgany bude jednou i moje jméno, aby na mě mohli být rodiče pyšní.
"Nemám co dodat, snad jen, aby se to vyřešilo rychle. Je pozdě." Kategoricky zazívám a zakončím to tichým, neveselým smíchem.

Trochu se pobavit…

Prohlížím si ho a nezbývá než si ještě chvilku hrát. Jednou rukou mu sjedu ke krku a pohrávám si s jeho košilí, hledím mu do očí s podmanivostí a touhou. Nakloním se blíž k němu tedy k jeho uchu a svou tváří se otřu o jeho má omamná vůně Jasmínu a cedrového dřeva ho zasáhne vší silou.
“Jeane-Paule, říkej mi slečno Sheldigenová…“
Kolem prstu si obmotám jeho kravatu a přitáhnu ho ještě blíže k sobě.
“Protože tím mi skutečně dokážeš že o mě stojíš a chceš mě…“
Když se odtahuji, snažím se, aby se naše tváře otřeli tak jemně že dech, který následuje je horký a přesně mířený k jeho krku.

Jakmile jsme vzdáleni opět jen na několik centimetrů a hledíme si do očí pousměji se a pohlédnu k baru.
“A teď prosím buď srdíčko a dones mi něco nealkoholického k pití a pokud možno bez cukru, ano?“
Zkusím již zaútočit a aby se to nezdálo moc kouzelně se usměji a nakloním hlavu ke straně.
“A prosím s ledem, jsem příliš vzrušená, než, abych ti mohla být tak blízko bez něčeho co mne zchladí.“
Pustím ho a přejedu jeho kravatu, kterou následně i upravím, aby nevypadal nedbale.

Poté se otočím a namířím si to k jeho bratrovi, kde vidím poměrně slušné místo si sednout a především výborný výhled.

Netrvá můj smě ovšem dlouho, když si všimnu plavých vlasů své sestry rozevlátých směrem ke mně.

Je čas se porozhlédnout…

Když už mám objednané pití vydám se ke stolu za Julienem-Francoisem. Pomalým krokem, tak aby mne sestra, která viditelně jde za mnou mi stačila. Posadím se ke stolku a klepnu nehtíky o desku stolu.
Tak uvidíme jestli jsi stejný vůl jako tvůj bráška, smál si se jemu, uvidíme zda se budu smát já tobě.
Otočím se k Julienovi- Francoiisovi a pozvednu pravé obočí.
“Jak se bavíš, hmm?“
Zeptám se ho klidně a pohlédnu na mou sestru, která jde ke mně.

Sluší ti to, ale zde bych tě rozhodně nečekala.
Dám si nohu přes nohu a sukni upravím tak aby zakrývala vše o má a odkrývala jen ty partie, které jsou ve společnosti akceptovatelné pokud jsou obnažené.

Projedu si své vlasy prstíky a tím je trochu učešu. Porozhlédnu se po okolí a vyhledávám pohledem někoho koho bych znala, především někoho u kterého bych jeho pozornost uvítala, ale nikdo mi do oka nepadne.

Ado, co je tohle za společnost? A kde vůbec paříš ty, že tu nejsi na své párty? No co je tohle za morálku. Doufám, že je jen nedopatřením tolik nečisté krve zde.
“Zítra na schůzi šlechticů přiveď i svého bratra, myslím, že by nám mohl být prospěšný.“

Zkonstatuji a pohlédnu k baru zda někde toho černovlasého ňoumu uvidím.

V ředitelně

„Jste velmi nadaná čarodějka,“ prohlásí, když vyslechne, co mu vykládáš o trestu pro chlapce. „Věřím, že to dotáhnete daleko,“ pochválí tě ještě. „Opravdu jste to zvládla výborně,“ dodává, zřejmě je na tebe pyšný, ale taktéž si můžeš všimnout, že má o tebe i jistou starost.

Chodbou kráčíte mlčky, co k tomu také více dodávat. A jak jsi správně poznamenala, je pozdě, takže vyřešit to, co nejrychleji bude zajisté nejlepší.
Stanete před kanceláří ředitele. Ten byl již zřejmě kontaktován, jelikož vás očekává. Na tváři mu hraje zamračený výraz. Jen otevře dveře a beze slova vás vyzve, abyste vstoupili. Po klucích přejede dá se říci rozladěným pohledem. Načež je nechá stát v rohu a jaksi je ignoruje.

Tobě a profesorovi nabídne židli. Sám ovšem zůstává stát, opírá se o svůj stůl a snaží si trochu utřídit myšlenky.
„Co se přesně událo?“ prolomí pak ticho. Pohlédne na tebe i na profesora. Ten se chopí slova a ve zkratce shrne všechno podstatné. Na to ředitel sklouzne pohledem k tobě, snad jestli to nechceš nějak doplnit, každopádně však s jistým uznáním.

„Rozumím,“ odtuší pak tiše, střelí pohledem k chlapcům. Na čele mu vyskočí vráska. „Pokud o vraždu…, nečekal bych, že se setkám až s takovou ukázkou debility ve své škole,“ prohlásí, přitom si odfrkne. Vypadá ovšem úplně klidně, evidentně vážné věci umí řešit s rozvahou a vybuchuje jen kvůli pitomostem.

„Domníváte se, že vyloučení je dostatečný trest?“ protáhne. „Jsou to všichni čistokrevní…, v sedmém ročníku. NKÚ za sebou, peníze na rodinném kontě. To jim neublíží, ještě se nám spíš vysmějí a budou znevažovat kouzelnické umění dál…,“
Cosi v pohledu Jeana-Augusta vypovídá, že tahle věta přesně uhodila hřebíček na hlavičku.

„Na druhou stranu…, pokud o vraždu, předhodit to ministerstvu…, 8 let v Azkabanu, to už by je naučit slušnému chování mohlo,“ ředitel se jaksi mrazivě pousměje. Kluci ovšem poněkud vyděšeně mrknou. Z něčeho takového už by se asi vzpamatovávali těžce.
„Hm…, ale to by utrpělo jméno naší školy, rozmazalo by se to v tisku…,“ zavrtí hlavou. „Shirley, myslím, že převýchovu našich mládenců svěřím do rukou vám, co na to říkáte?“ tentokrát se už tváří pobaveně. „Máte k tomu všechny předpoklady, a také si myslím, že by se vám od nich zasloužilo nějaké kompenzace. ...

Chci tím říci, že … by z nich mohli být docela dobří … otroci, nemyslíte?“ podotkne. „Prvořadě vaši osobní…, ale je samozřejmé, že kdyby něco chtěl i někdo z jiných ročníků, určitě by to rádi vykonali. (v jeho hlase se mísí druh sarkasmu s výsměchem)
Vyučování by se jich samozřejmě netýkalo, když si neváží magie jako takové…, no a jejich hůlky by zůstali u mě, a samozřejmě, pokud by si svou prací a pílí odpracovali svobodu, získali by je a konci června zpátky.“ Prohlásí. „Tedy možná,“ lehce zlomyslný úšklebek.

„Co myslíte, slečno Liseaux?“ protáhne a zabodne do tebe pohled, čeká na tvou reakci. Přitom zruší umlčovací kletbu u kluků, aby se mohli vyjádřit.

„T-to…nemůžete,“ vykoktá Samuel, „Má matka… to nedopustí, já…, víte …“
„Souhlasím,“ odsekne Jean-Maria, skočí do řeči Samuelovi a vypadá to, že je ochotný přijmout trest. Zřejmě si je vědom, že tohle je asi nejlepší způsob, jak z toho vyváznout. Felicien se stále nevzpamatoval ze šoku a jen třeští zrak kamsi do prázdna. Jean-August zarytě mlčí, pro něj se zrovna zhroutily všechny jeho plány do budoucna, zřejmě to v něm dosti vře.

Ředitel upne zrak k nim. „Skvělé…, ještě, aby na to vaše…plánovaná oběť přistoupila. Co kdybyste se jí alespoň omluvili?“ tvář se mu zkroutí v zlomyslný úšklebek.
Chvilku čeká, jestli se z toho někdo z nich bude mít. Ovšem Samuel si skousne ret. „Já s tím nic nemám!“ prohlašuje, fňukne. Jean-August ohrne ret. Zhluboka se nadechne, nevyjde z něj ani ň. Druhý Jean upře pohled na strop. „Promiň,“ prohlásí jaksi…nepřítomně.

Profesor na tento vývin raději nereaguje, ovšem předá ředitelovi hůlky čtveřice.
Ředitel věnuje pohled tobě. Tak co, vezmeš si je?
…
Zbytek bude pak...

Ředitel



Tak teď už jsem se lehkému zrudnutí neubránila. Pohled jsem ale vytrvale držela kdesi na straně.
"Uhm, mno... Děkuji," hlesnu nakonec lehkým tónem a obrátím svou pozornost raději k tomu, abych správně střídala nohu za nohou a nezaobírala se pubertálními představami mládí.

Jakmile jsme v ředitelně, nechám si na tváři usídlit zamyšlený výraz a nabídnutou židli s hřejivým pousmátím přijmu. Vděčně se sesunu na tu dřevěnou podpěrku a nechám svoje tělo, aby si oddychlo. Taky na to mělo výsostné právo a já nemohla nepřiznat, že ten náhle spokojený výraz v mé tváři se odvíjí jen od něčeho tak triviálního jako náhlý pocit pohodlí a bezpečí.
Ne snad, že bych měla ředitele nějak ráda, ale... U toho chlapíka člověk nikdy nevěděl, zda čekat brunátný záchvat hněvu nebo výraz podobný kousku ledu. Dnešní přátelské chování mě zaráželo.
K profesorovu osvětlení situace jen lehce dodám:
"Ráda bych ovšem podotkla, že jejich bariérové kouzlo i rituální příprava byla bezchybně provedená, leč zeslabená jejich naprosto zidealizovaným a nafoukaným já. A pokud dovolíte, tvrdila bych, že tak chytrý nápad rozhodně nepocházel z žádné z těchto "silně inteligentních" hlav. Takoví "intelektuálové" totiž nejsou. Možná by bylo dobré zjistit, jak se k tomu vlastně dostali a schéma toho, co je k tomu činu vedlo. A pokud nám to nepoví sami... Veritasérum účinkuje spolehlivě a v tom horším případě pro ně jsou i kouzla, která rozhodně nejsou příjemná a jsou přímo stvořená k tvrdým výslechům."
Melancholicky se zachichotám, ten zvuk je trochu mrazivější, než obvyklý cinkavý odstín mého smíchu. Ale zkušení poznají, že ta poslední slova nebyla myšlena vážně.

Při slově "debility" mi unikne jeden tichý zvuk uchechtnutí. Nebylo to vtipné, ale to slovo mi přišlo jaksi zvláštně příhodné, právě pro tuhle chvíli jako stvořené. Ale nikdy bych nečekala, že jej uslyším právě z ředitelových úst.
Během jeho projevu občas něco dodávám.
"Myslím, že Azkaban není nic proti tomu, co můžou zažít v mém náručí." Blýsknu se oslnivým úsměvem směrem k řediteli a jedním postranním zamrkáním se věnuji i Jeanu-Augustovi.
"Otroci? Nevím, zda by zrovna mně mohli být takoví zlomyslní tupci k něčemu dobří, ale práce se najde vždy a všude. Pamatujete na Robertu Catcherovou? Jistě potřebuje uklidit pokoj..."
Roberta byla po celé škole vyhlášená svým bordelem. Byla to neoblíbená tlustoprdka, kterou jste našli vždy v jídelně jak se cpe dortem, koláčky nebo obojím zároveň. Zkažené jídlo měla i pod postelí a do jejího pokoje jste vkročili jen pod varováním "Na vlastní nebezpečí". Možná by potřebovala uklízecí četu, co ti šest let staré pokrmy hezky ručně seškrábe, vytře, vyleští dřevo...
"A pokud budu potřebovat kouzlící rotu, stačí vzkázat pro nějaké ty hůlky? Pochopitelně bych na ně patřičně dohlédla, ale předpokládám, že se za to malé setkání poučili, že vztáhnout kouzla na mne není ten nejlepší nápad, co by se jim v té dubové palici mohl objevit..."
Slabý úsměv nechám, aby dále spočíval na rtech, ale v očích my září plamínky.

"Omluva se přijímá," odtuším chladně.
"Vezmu si je na starost. Ale žádám o povolení uplatňování magie na svých... otrocích... Samozřejmě výchovně a strategicky. Neplánuju je zabít, ale myslím, že nikdy nezapomenou, že Shirley de Liseax není snadný soupeř."
Na chlapce zvesela zamrkám a Jeanu-Augustovi pokynu hůlkou, zamyšleně opisujíc ve vzduchu kruhy.
"Ty se těš, mám na tebe asi nejvíc zloby, takže si to vylížeš hůř než kdo jiný," vyšlu k němu jeden nitrozpytový šíp a odhalím bílé šelmí zoubky.

Nic zajímavého

Další z mnoha nudných dnů na této vyhlášené škole. I když spatřuji v deštivém počasí cosi krásného, neměl jsem náladu vyjít na nádvoří a nechat si smáčet rusé vlasy, které by se mi potom lepili k čelu, podobně jako bílá vodou nasáklá košile by těsně obepínala třesoucí se tělo. Kdepak, tolik pozornosti mi za to nestálo. Nejsem z těch, kteří si užívají dotěrné pohledy především klevetících dívčích skupinek. Stejně jako se já nezajímám o jejich nuzné existence, očekávám podobné chování i od nich. V praxi to nefunguje. Merlinžel.

Vyučování přetrpím z povinnosti. Profesoři byli dnes nudnější než obvykle. Jsou tolik nezáživní, co si odtud mám pak odnést, když nedokážou upoutat mou pozornost? Už se nemůžu dočkat až odtud vypadnu. Nejlépe až zdědím značný majetek po svém otci. Kéž by už natáhl bačkory. Byl bych mu za to moc vděčný.

S plným žaludkem mířím ke svému pokoji. K mému překvapení na mě promluví ten hlupák Ferrnés. Třese se jako osika ve větru. Nedivil bych se kdyby zrovna měl absťák. Nechci vědět po čem. Netrpělivě povytáhnu obočí a čekám až ze sebe vysouká vzkaz. Večírek samozvané elity? Ne, děkuji. Uhodl, že se tam neukážu. Takové předváděni a dekadentní zábavu nemám zapotřebí. Nechám ho jít a dál se o něj nestarám. I když jsem usoudil, že má spíš průšvih, než nedostatek drog.

Mnu si spokojeně ruce. Ples byl sice zrušen, ale většina lidí si našla zábavu. Při které…či po které…nebudou zrovna při smyslech, což mi ulehčuje spoustu věcí. Konečně si mohu svobodněji zaexperimentovat, aniž bych musel být neustále v pozoru, že mě někdo načape.
S mírným úsměvem stočím směr své chůze do křídla s učebnami, které se příliš nevyužívají a staly se z nich provizorní skladiště. Tady snad budu mít klid.
Zapadnu do jedné místnosti. Pro jistotu ji zastřu šikovným kouzlem, aby mě tu jen tak někdo neobjevil. Založím si ruce v bok a rozhlédnu se po zaprášeném nábytku. Ne…nikomu nebude vadit, když ho kapku poničím. Ušklíbnu se.
Sundám sako a odložím ho na polstrování jedné židle. Vyhrnu si rukávy košile. Na paži mám připevněné pouzdro s hůlkou. Vytáhnu ji a zamyšleně si jejím koncem poklepu na čelo. Olíznu si spodní ret, načež se rychle otočím a vyřknu formulku. Pokud se mi kouzlo vyvede, desítky ledových jehlic by se měli zabodnout do dubové skříně. Naví mě vymýšlet a procvičovat si delikátní formulky.

Není nic snazšího, než ze sebe udělat idiota. Musim uznat, že přesně tohle se mi daří - čím dál tím víc. Když si připočtu to, že si každou minutou s nim protiřečim a protičinim, musim uznat, že přesně takový dojem musim na něj vyvolávat - naprostou pomatenost.

Příjemně mu zavrnim do ucha, když se jeho prsty rozeběhnou po mé kůži a začnou jí dráždit jemnými, přesto tak vášnivými doteky. Nejsem už překvapen ani dalším jeho pohybem druhé ruky, která se začne zaobírat mojí páteří a pokračuje směrem dolu až mé dírce.

Zatraceně... Zatraceně Kardaine. Ty seš takovej zmetek. Nedokážu uvěřit tomu, že i přestože jsem se z opileckého pobláznění probral, z jeho náruče rozkoše jsem se ještě nevytrhl. Horší je to, že vim proč. Líbí se mi to. Víc jak s dívkou? Zatím jo. Jenomže k tomu je velice prosté vysvětlení - je to muž, ví co se mužům, líbí... V tom případě ví, co se líbí i mně. Díky, Merline...Díky.

Neodpovim mu na jeho poznámku. A ačkoli je bez ironického podtextu, pochopim -a zřejmě správně-, že si ze mě dělá srandu. Lehce semknu rty, do kterých se ale pak zakousnu pod nátlakem vzdychnutí, když jeho rty začnou sát bradavku.

Lehce zaklonim hlavu a mírně se prohnu v páteři, čímž ho chci podnítit k tomu, aby pokračoval a co nejlépe precizněji. Jeho doteky se snažim vyprázdnit si hlavu, jenomže to má přesně opačný účinek. Každou chvíli se mi před zavřenýma očima prožene myšlenka na to, že on je chlap, že mě přitahuje a že sex s nim je nejenom pikantní...

Rukou, která stále drží jeho pozadí si ho přitáhnu mírně blíže, což zapříčení jediné - moje erekce se dotkne jeho penisu. Vlastně přesně takhle to chci. Ze zadku mu sjedu k jeho penisu dotknu se jej. Jemně. Nechci, aby si myslel, že bych se na něj každou chvíli vrhl, k čemuž jen tak mimochodem ale nemám daleko. Pravou nohou jej lehce obejmu, čímž jej mírně uvěznim, a vystrčim pánev, zakroužim... Svým penisem se tak dotýkám jeho.

Výpověď

Na tvůj dodatek ředitel jen přikývne. „Jistě, takové informace si určitě vyzjistíme,“ a na tvou zmínku o mučících kouzlech mu jen povyskočí koutek, přitom významně koukne po klucích. Zřejmě varovně.
„Chlapci si zatím můžou promyslet, jakou možnost výslechu zvolí…,“ podotkne, přitom po nich švihne pohledem. Jeho pohled prozrazuje, že má nějaké tušení, ovšem zatím to nechává stranou.

Pak přejde k dalším bodům promluvy, když zmiňuješ Robertu, v očích se mu opět zaleskne jakési zvrácené pobavení, ale nahlas nic neříká.
Za to ani jednomu z chlapců se nepodaří zakrýt zhnusení, které v nich tato představa vyvolala. (Tedy, Feliciena nepočítáme, ten stále nepřišel k sobě).

Tvá žádost ohledně kouzlící roty se setká s kladným ohlasem. „Zajisté, v takových případech jim hůlku povolím,“ podotkne a pohlédne na tebe, čímž jasně dává najevo, že má v tebe důvěru.

Tvé přijetí omluvy Jean-Maria přejde klidně, spíš bezvýrazně. Samuel nadále štká…
Na tvůj nitrozpytový šíp Jean-August semkne ret a poněkud podrážděně pohodí hlavou a vysune hlavu dopředu. Jestli si myslíš, ty couro…, že budu dělat byť jedinou věc, co mi přikážeš…

„Ano, to povolení máte,“ odpoví ti ředitel klidně, „Škola má především vychovávat,“ podotkne, přičemž slovko především zdůrazní.
„Jinak, samozřejmě je svážeme i jistým druhem pečetního kouzla, to víte, aby jim jejich nová pozice byla naprosto jasná,“ pohlédne po nich, s trošku děsivým úsměvem.
Pak trochu unaveně spojí ruce a chvilku hledí na koberec, vlasy mu přepadnou do obličeje. Chvilku si srovnává myšlenky.

„Ale ještě předtím… se dostáváme k již zmíněné otázce, kterou naznačila tady slečna. Čin a trest je již jasný, ovšem stejně… by mě zajímalo, co vás k tomu vedlo? Motiv? “ probodne je, přitom zabodne pohled do Jeana-M. .
„Navedl vás někdo?“ protáhne nakonec a zúží pohled, „Jelikož…od některých z vás bych něco takového nečekal! A vaše znalosti, jak správně podotkla slečna Liseaux, ničemu takovému neodpovídají. Pokud vím… na seminář z Rituální magie z vás nechodí nikdo…, tedy pokud opomineme fakt, že pan Ferrnés je na něm zapsán.“ (na to se Samuel poněkud ošije, skousne si ret a fňukne).
Profesor Nicolson si toto také právně vyloží, aby se vydal pro veritaserum, kdyby ho bylo potřeba. Takže vás je tu teď jen šest.

Nastává ticho. Napjaté a nepříjemné. Ruší ho jen občasný vzlyk Samuela, kterému asi slova typu – nést prohru se ctí nic neříkají. Felicien stále nevypadá duševně přítomen, Jean-August nevraživě ohrne ret.
Jean-Maria probodová pohledem zemi. „Já…můžu mluvit?“ vypraví ze sebe nakonec. Je to tiché, mísí se v tom jakási pokora. Chlapec dospěl k tomu, že už víc asi ztratit nemůže. „Ono…, to bylo tak, vlastně jsem…, původně…, jako na začátku…“
Ředitel netrpělivě nadzvedne obočí.

„Navedl nás Adarien Kardain,“ prohlásí Jean-August zvučně a zřetelně, založí si ruce a ušklíbne se. Druhý Jean i Sam trochu překvapeně mrknou.
„Auguste…, tohle…,“ druhý Jean se snaží něco chabě namítnout.
„Zmlkni, Jeane,“ odsekne Jean-August, „Já vím, že máš strach …, říkal, že nás zabije, pokud se něco posere a my ho práskneme…, ale na druhou stranu, proč ho krýt, že? … Vyhrožoval nám,“ vydechl, už s nutnou dávkou dramatizace, rozhodí rukama.
„To je pravda,“ vydechne Samuel a popojde kousek k němu, „Jo…, Adarien nás donutil, měli byste potrestat jeho…!“
Jean-Maria si založí ruce, mlčí, jak byl vyzván, ale má zlehka povytažené obočí.
„Chtěl zase experimentovat,“ vysvětluje Jean-A. „Jenže…tohle zaklínadlo už je trochu složitější, že … chtěl vidět, jak bude…fungovat… Takže potřeboval nás, byl to jeho nápad. Vybral dnešní večer, jelikož měl být ples, to znamenalo, že ve spolce lidi nebudou… a…“

„Auguste?“ Felicien se právě probral ze šoku a naprosto ohromeně koukne, „Ada o tom věděl? Vážně? … A proč jsem měl potom dělat ten večírek, abychom ho zaměstnali a on nám to nezatrhl?“ zaraženě vypoulí oči. „A proč jsem mu měl krást ty poznámky? Nemohl nám je normálně dát?“

Na to Samuel trochu žalostně kníkne. Jean-August vypadá, že začne řvát, nebo dostane infarkt. Nebo obojí…
A Jeanu-M., i když mu rozhodně nepřijde, že je to vhodná chvíle, prostě pobaveně cukne v koutku.

„Vymyslel jsem to já,“ přizná nakonec prostě. „Samuel přišel s nápadem…, já vymyslel organizační záležitosti…, Felicien se postaral o …materiály a no…, byla to taková kolektivní práce. Bariéru jsem udělal já,… August připravil rituál…,“ trochu se nadechne, Jean-August cosi podrážděně zasyčí, asi ve smyslu, že to je naprostý kretén…
„Nevím, na co jsme mysleli…, Feliciena z toho ale klidně můžete vynechat, vlastně jsme ho jen využili…, a Sam, ten…,“ pokoukne po něm pohledem a evidentně přemýšlí, co říct na jeho obranu, „Ten… si možná neuvědomoval, co dělá…, chtěl z toho ke konci vycouvat, ale… ehm, no...
Co se mě týče,“ opět mu pohled tikne k Samovi, což by možná mohlo vysvětlit jeho motivaci, „…chtěl jsem zkusit, že na to mám. Jak je vidět, tak ne…
Jo…a Jean-August…,“ přitom stočí rty do úšklebku. „Toho to prostě nadchlo!“

„Drž už hubu, Yanissi!“ vřískne August nepříčetně.
„Chtěl vypálit Adarienovi rybník!“ dopoví Jean-M. a zakření se. „Dokázat mu, kdo je tady ten lepší… A taky si užít s krásnou slečnou, když už jsem u toho…, původně nebylo v plánu… to udělat tímhle stylem, viď Augie? ... Ada měl poznámky vedené trochu jinak…, vlastně konečná podoba rituálu byla vymyšlená Augustem, když se to tak vezme, může za to vlast-…“

V ten moment se August po Jeanovi ožene, ten ovšem nestačí uhnout, takže schytá přímou ránu do zubů. Samuel vyděšeně kníkne a udělá krok vzad, Felicien zamrká a opět vypadá, že nechápe, o co tu jde.

„To by stačilo!“ zařve ředitel, mávne hůlkou a chlapci, opět spoutaní a umlčení leží na zemi. Ředitel lapá po dechu. V tváři zrudne, jak udržuje nával vzteku. Evidentně tohle je ta „drobnost“, za kterou by vraždil.
„To se neumíte chovat aspoň teď?! Myslíte, že vám přilepší, když se porvete ještě v ředitelně?!“ další zalapání po dechu, „Auguste…, uvědomte si…, vy byste potřeboval …,“ v tu chvíli zmlkne, jelikož se otevřou dveře a dovnitř vkráčí profesor. Tázavě se porozhlédne.

„Myslím, že už jsme se dozvěděli všechno potřebné…,“ zavrčí ředitel, snaží se o klidný tón.
„Myslím, že další výpovědi slyšet nepotřebuji,“ dodává rozezleně a zhluboka se nadechuje. Pak mávne hůlkou, ve vzduchu se snese jakýsi zlatavý paprsek, který se obváže chlapcům kolem krku, načež zazáří a zmizí.
„Tohle kouzlo by mohlo ulehčit situaci,“ usoudí ředitel, teď už zase klidně a skoro vesele. Přičemž po tobě mrkne. Je ti jasné, že jde o jakýsi druh manipulačního zaklínadla, které ti pomůže je donutit k činnosti, případně umožňuje i přímé trestání.

„Jinak…, pokoj bývalého školníka je volný, pro tyhle čtyři jako stvořený,“ dodává ještě, pak zruší kouzla a pokyne tobě.
„Dobře se bavte, slečno,“ pohlédne ještě na tebe, což si můžeš vyložit jako povel k odchodu, pokud nemáš ještě něco na srdci.

„Na shledanou,“odvětí ještě, přičemž profesorovi naznačí, že s ním chce ještě něco probrat.

Přiznání



Při oslovení couro nevraživě přimhouřím oči a ruka s hůlkou mi vylétne vzhůru. Chvíli zaváhám, zda používat silná kouzla v ředitelově přítomnosti. Nakonec ji zase pomalu skloním, jak vychladnu. Střelím po něm pohledem se stejnou teplotou jako led.
"Ještě jednou mi tak řekni a ukážu ti, jak se s podobnými lidmi zachází - i když spíše s děvkaři a násilníky. Věř mi, že se se mnou nechceš dostat do křížku víc, než už seš. Můžeš jenom ztratit. Azkaban čeká a mimo jiné... mohl bys doufat, že se cesty do něj dožiješ. Navíc si nemyslím, že neovládám dost druhů kouzel, která by tě přinutila dělat, co si zamanu."
Chvíli ho ještě pozoruji a pak odvrátím pohled stranou. Překvapilo mě, že mi odpověděl bezhlasně. Rozhodně tu byl jeden z nejmocnějších z těch čtyř.

Při jejich výpovědi jen bezhlesně zavrčím.
Adarien Kardain je... primus! A rozhodně není takovej... takovej magor! Zná mě dost na to, aby si domyslel důsledky. Tušil by, že by byly potíže a kdyby... Dal by vám jinou oběť. Postupoval by systematicky a promyšleně a rozhodně by si na špinavou práci nevybral někoho, kdo jen bulí a zmatkuje!" hájím ho rozzleně a můj pohled se právě upírá na Samuela.
Jeana-Mariu při jeho výpovědi bedlivě pozoruji. Navzdory své vůli cítím, že odpor k jeho osobě čím dál víc slábne. Ať už udělal cokoliv, měl charakter. Narozdíl od ostatních. Mohla bych s ním vycházet a pravděpodobně to bude právě on, kdo si na konci roku odnese hůlku. A možná i dřív. Jen co si získá mou důvěru... Ano, on bude ten, kdo bude stát po mém boku. A možná, že když se dostatečně poučí, vytáhnu ho z vlivu těchhle pitomců a přijmu ho k nám. Fallen Angeles potřebují novou krev. I někoho mladšího. Ale Jeana-M. bychom mohli zvládnout. Stal by se jedním z nás. A já už bych se nezlobila.


Užít si... Generace od generace se mužský mozek nijak zvlášť nezměnil už od dob pravěku. Pořád ti stejní. Ale někteří vyvolení... už pokročili. Jsou dál. Jestli se jednou zamiluju, u Merlina, ať ne do tupce jako je Jean-August nebo Samuel s Felicienem. Protočím panenky.
Chvíli nestíhám. Všechno se událo moc rychle. Rána pěstí, spoutávací a umlčovací kouzlo, ředitelův řev. Svezu se ze židle na zem vedle nich a dvěma prsty přejedu po místě na čelistech Jeana-Marii. Chvíli ten kousek kůže bezbarvě pozoruji a nakonec přiložím hůlku a jen tiše špitnu:
"Pelere Mefilis." Hlas mám klidný a vyrovnaný. Po tom jednoduchém kouzlu, které jsme brali už v Základech kouzelnického léčitelství, by se mělo místo stát znecitlivělým a případná menší zranění zmizet. Snad to ani nebyl soucit, spíš protest. Skrytý protest proti násilím, proti rvačkám, proti lžím... proti Jeanu-Augustovi. Toho přejedu jen kritickým pohledem a zase se zdvihnu, tentokrát zůstanu spát.

Kouzlo ignoruji, profesorovi pokynu hlavou na pozdrav a zatajím dech. Nebylo to fér! Všude okolo bylo vždycky hrozně moc hezkých kluků. Ale proč se mezi těmi tvářemi objevovala i ta jeho? Byly to příběhy nešťastné lásky, kdy mu na krku zůstal syn? Nevěděla jsem to přesně. Nakrčím zamyšleně nosík a lehce si povzdechnu.
"Děkuji, pane, pokusím se, snad zbytek vašeho večera bude lepší. Pane profesore," oslovím druhého muže typickým loučícím se tónem a skloním hlavu ve stejném gestu.
"Děkuji vám. Věřím, že dnes už nebudete mít problémy, kterými bych vás měla obtěžovat. Stravte zbytek noci příjemněji."
Ukazováčkem se zlehka dotknu spodního rtu a pohledem zaletím právě k osobě Alessandra, načež se otočím na patě a vyjdu z místnosti.
"Nashledanou vespolek, zítra začnu s převýchovou, nástup sedm nula nula před společenskou místností šestých ročníků," zahlaholím ve dveřích a vypadnu ven.

Chodbou vyrazím ke společence. Snad tam nikdo nebude....

Prohne se mi, z úst se mi vydere tichý vzdech, který je zapříčiněn jak jeho přítomností, tak reakcemi, tak dotyky. Samozřejmě vyslyším, co se mi tím snaží naznačit. Důkladněji pohladím jeho otvor, zintenzivním hlazení po zádech a samozřejmě obkroužím bradavku opět, ale teď pomalu okolo a pořádně si ji vychutnávám. Obkroužím ji jazykem, přejedu ji tam a zpátky, ožužlám, … a pak opět pěvně stisknu ve rtech. Zoubky si ovšem odpouštím.

Překvapeně vzdechnu nad důmyslností jeho tahu, když si mě přitáhne a zapříčiní tak dotknutí našich údů. A následně vydechnu, když se jej jemně dotkne jeho ruka. Kvido mě obklíčí a přitáhne blíž, následně se nadzvedne, naše penisy se dotýkají víc. Propnu se a zakloním, zařídím se podle něho, zapřu se rukou a také zvednu pánev. Též jí pohnu sem, tam…, takže naše údy se o sebe třou. Z úst se mi dere další vzdech, jelikož tahle situace mě dokonale vzrušuje.

Chvilku se tak pohybuji, sem tam… načež to následně už jaksi nezvládnu sám, přitáhnu se k němu zpátky a natlačím se na něj. Trochu se nadzvednu, nejdřív jej pohladím, následně jej pevně chytnu.

A udělám něco, co jsem nikdy nemyslel, že udělám. Je to rychlá akce, trvá to zlomek a jen záblesk jednání v mé mysli.
Pod sebou vezmu jeho úd, pohladím jej a pak ho pevně namířím k svému zadnímu otvoru. Vím, že to bude bolet…, ale je mi to jedno. Nasednu na něj, přitom přivřu oči, jak nejdřív cítím bolest, jak se mi úd rve do zadnice, ale pak už na něm sedím. Zpod víček mi automaticky vytryskne slza, ale to si ani neuvědomuji. Vydechnu. Cítím se dokonale plně.

Překvapeně otevřu oči, dost nechápavě na Kvida kouknu, jako bych sám nevěřil, že jsem to právě udělal. Ale na to kašlu, zaplaším myšlenky (a jeho případné komentáře) tím, že se vášnivě přitisknu na jeho rty. Líbám jej, přestávám vnímat bolest v zadku. Trochu se nadzvednu a začnu se pohybovat v bocích, nahoru, dolu, nahoru, dolu. Tak, aby se jeho úd co nejlépe třel… a mě přitom jezdil po tom hrbolku slasti.

Tohle je dokonalý, dokonalý…, za chvíli už ho ani nelíbám, jen hladím, přitom mám zakloněnou hlavou, hýbu se na jeho údu, z úst mi vyráží vzdechy.
Do prdele…, je to dokonalý.
„Nesnáším tě,“vydechnu najednou. „Ale máš úžasný péro…“
//

Překvapeně vydechnu. Ani nevim, jak se to v něm probudilo... Každopádně intenzivní pocit jeho horkého vnitřku mě ohromí. Prostě si na mě jen tak nasedl. Jen tak...

Jeho rty drtí mé. Jsem rád za to, že to udělal. Sám bych totiž svojí hlavu naplňoval myšlenkami, které nemají hlavu ani patu. Namísto toho prostě vnímám jenom tu chvíli, která každou chvíli vyprchá.
Jeho náhlé afekty zvrhlosti mě naprosto dostávají a když se k tomu připočtou i pohyby, které provází na mém penisu, mě už totálně vytrhávají z reálného světa. Dostal mě. V tu chvíle jsem jenom jeho, což on ale neví. To mě mrzí...

Další rána jsou pro mě jeho slova, která vychází z jeho úst, ačkoli mi přijde, že než-li to vyslovuje, si to pouze myslí kdesi uvnitř sebe.
"Já vím, já vím..." zašeptám mezi dalším vzdechem do jeho ucha, které olíznu. Trošku lituju toho, že už jej nelíbám, ale hodim to za hlavu. Místo toho se začnu zaobírat jeho hlavou. Prudce mu vjedu rukou do vlasů a zatáhnu za kořínky. Chvilku jej masíruju, mezitim co mi druhá ruka jede po jeho stehně až k penisu, za kterýho ho chytnu. Možná trošku surověji, než bych chtěl. Omluvim se mu za to polibkem na úhel spodní čelisti.

Promnu jej. Nejsem tady jedinej, kdo má tady dobrej penis. On ho má taky... Mmm... Prvotřídní. Je to nádherner ku- Sakra!
Vytřeštim oči a nečekaně opět zavzdychám. Tohle už je moc a každou chvíli očekávám to, že se mu udělám znova do análu. Rychle vyhledám jeho ruku, kterou mu položim na jeho úd. Chvilku jej vedu, když jeho ruka tře za pomocí té mé jeho penis.
Jenomže během chvilky mi ruce z jeho vlasů a ruky sklouznou k bokům. Zastavim tak na chvilku ten pohyb, který byl pro mě skoro konečný. Vydechnu... A pak přirazim. Prudce. A znova... znova... znova...

Na chodbě - ppokec s profesorem/

Tvůj komentář ohledně Adariena se setká jen se souhlasem, tedy ze strany ředitele. Ostatně, kdo by takové výpovědi věřil?

Ve chvíli, kdy Jeanovi-M. spravuješ čelist, v jeho očích můžeš číst jen jakýsi údiv. Není to přesně vděk, jako spíš nechápavost, proč se o něj staráš. Každopádně z jeho pohledu můžeš vyčíst cosi jako „Díky“.

Ředitel už k tobě jiné komentáře nemá, vše co řekneš, přijme jako fakt. Což také znamená, že chlapci by tě měli v 7 očekávat…

Ovšem reakci můžeš očekávat od profesora Nicolsona.

„Slečno,“ odvětí ti podobným tónem.
„Nemusíte mi děkovat. Rozhodně jste neobtěžovala. A jsem rád, že se vám nic nestalo.“ Odvětí ti. Přitom se vaše pohledy střenou, když se dotkneš ukazováčkem rtu. Možná bys to čekala, ale profesor nepatrně zčervená a trochu rozpačitě uhne pohledem pryč.

Vydáš se ven. Nikde nikdo. A pokud bys došla k vaší spolce, zjistíš, že je prázdná.

„Slečno Liseaux,“ tichý hlas profesora tě zarazí po několika krocích. Zřejmě rozhovor s ředitelem netrval nějak dlouho, vlastně to vypadá, že skoro neproběhl.

Když se otočíš, usměje se. „Chtěl bych vám jen říci, že jste to opravdu zvládla výborně. Jsme na vás hrdý… , a pokud byste měla s nimi nějaké komplikace, rozhodně se nebojte na mě obrátit,“ můžeš poznat, že je ustaraný a zrovna tohle rozhodnutí ředitele nepovažuje za úplně šťastný nápad.
/

Vydechuji, to co děláme, mě dostává k extázi. Ať dělá, co dělá. Vnímám jeho masírování vlasů, stejně jako já hladím jeho kůži. Drapne mě za penis, jen trochu usyknu. Ale nemůžu říct, že by se mi trochu surovější chování nelíbilo. Je to zvrácený…, ale vážně toužím po hrubosti.

Ovšem ten něžnější polibek na čelist taky není k zachycení, a když mojí rukou tře můj úd, jednoduše vydechnu. Nečekal bych od něj něco takového… A docela si to vychutnávám, jelikož mi to přijde zvráceně něžné. A taky mám pocit, že už to dlouho nesnesu.
Zastaví můj pohyb. Překvapeně na něj kouknu, jenže v tu chvíli přirazí. Vyjeknu, z úst mi vyrazí překvapivý sten, který se stupňuje s dalšími jeho přirážkami.

Kvido, Kvido, Kvido… Přitisknu se trochu víc k němu, můj úd se tak natlačí na jeho břicho, nehladím si ho, místo toho hladím jeho záda a hýbu se rytmicky v jeho přírazech. Vzdychnu mu do ucha, načež zasypu polibky jeho krk. Můžeš víc, víc…a rychleji. Ovšem m lapání po dechu se zrychluje, ještě chvíli, snažím se vydržet a prodlužovat tu chvíli, vyhledám jeho rty a líbám ho. Užívám si pocit rozkoše, načež zakloním hlavu a s jakýmsi menším výkřikem vyvrcholím.

Do prdele, do prdele…, Lapám po dechu, no pokud ještě není on, dál setrvávám v pohybu, dokud nepřijde vrchol i pro něj.
A následně se k němu přitulím.
/

Chodba



Na Jeana-Maria nijak zvlášť nereaguji. Moje vlastní oči vypovídají čistě o nevoli k boji, nic víc, nic míň. Byla to laskavost? Proč? Soucit? Co mě k tomu vedlo mohlo být záhadou. Ale já to z části věděla. Byl sympatickej - co k tomu dodat. Jediný z té úlisné a úskočné čtyřky, který řádně stál za záchranu. A já mu tu pomocnou ruku podám.
Možná mi může věřit. Vážně. Je to divný - chtěl mě zabít jen proto, aby zjistil, jestli je dost silný, aby to dokázal... A já? Místo abych ho roztrhala na tisíc kousíčků a zakopala na deseti odlišných ostrovech... mu tady pomáhám. Vzchopit se. Vymanit se z nakažlivé špatné společnosti s hrozným vlivem... Nedávalo to logiku. Ne, to ne.

Tváří se mi mihne lehce pobavený výraz, který co nejrychleji skryji zpět za podrobnou masku.
On... On?!... On se vážně červenal. Kvůli mně. Mno... Tedy... Co k tomu můžu říct? Heh, leda, že do něj bych to neřekla. Že by byl ulítlej na mladší studentky? Nebo na mě konkrétně? Zajímavá myšlenka, pěkně nebezpečná. S tou se dostanu leda tak do... kytek.

Byla jsem teprve ve čtvrt cesty ke společenské místnosti. V tomhle místě byl hrad dost opuštěný. Byla to chodba staré části, ta delší a nepoužívaná cesta, po které jsem chodila, když jsem chtěla přemýšlet. Spousta odboček, hotový labyrint... Několik starých nepoužívaných učeben...
Trhnu sebou, když uslyším profesorův hlas. Srdce se mi rozběhne, zalapám po dechu a až když si uvědomím, že jsem plně v bezpečí, vrátím ruku s napřaženou hůlkou za pas. Byl to jen on. Jen. Tseh. Byl to on. Alessandro de Nicolson, přízrak hodný Krásnohůlek.
Nejprve je mi divné, že není v ředitelně, ale pak nad tím prostě zavrtím hlavou. Ředitel zjevně neměl náladu. A bylo pozdě. Dnes už většina lidí beztak spí.
Vzhlédnu a zkoumavě se mu zadívám do očí.
"Ano, pane profesore?" odvětím stejně tiše, ale se zvědavým podtónem.

Zamyšleně ho vyslechnu a udělám krok k němu, abych mohla skutečně šeptat.
"Děkuju, i když mám pocit, že to slovo opakuju až příliš často - zvlášť vám. Beztak ovšem musím trvat na tom, že je zvládnu a jestli ne... Najde se někdo jiný, kdo jim dá co proto. Něktří z nich... jsou dobří. Nebo k tomu mají přinejmenším blízko. Rozhodně blíž než mnozí, kteří se o podobné věci nepokoušeli. Jiní... S těmi budou problémy. Ale myslím, že pokud to přežiju..."
Spíš pokusně natáhnu prsty a přejedu mu kloubky po paži.
"...nezáleží jenom na mně." Pousměju se.
"Ale s něčím byste mi přece pomoct mohl," podotknu lehkým tónem a dost rychle, aby se nestihl alespoň zpočátku bránit, se vytáhnu na špičky a přitisknu vlastní rty na jeho...

________
XD XD XD A je to tady xP

Chodba

Vyslechne tě, při tvých slovech mu trochu naskočí vráska. Ovšem tvé prsty nesetřese, spíš jen trošku znejistí, ale to není na první pohled zřejmé.
„Slečno Liseaux, já věřím, že to zvládnete,“ přikývne, „Ale i tak se mi to nezamlouvá,“ připustí. Sám se k tobě, možná nevědomě, přitáhne trochu blíž.

Tázavě na tebe pohlédne, když říkáš, že by ti mohl pomoci. A tvá další reakce jej překvapí. Mnohem překvapivější možná bude pro tebe, že ti to v prvním momentě oplatí, takže váš polibek trvá více, jak zlomek vteřiny.

Nato si ale uvědomí, co činí, takže se odtáhne. Trochu překvapeně mrkne a pak rozpačitě sklopí pohled. „O-omlouvám se,“ vykoktá nakonec, jeho tvář nabírá červenější odstín. Spojí ruce a trochu nervózně si je promne. „V této… věci nejsem kompetentní, abych vám pomohl,“ dodá pak a vzhlédne k tobě, na chvilku ti věnuje pohled a pak jím rychle kmitne na stranu.

I když bych rád. Dodává v mysli, přičemž to nevědomě nechává docela odkryté. Můžeš z něho vycítit nerozhodnost. „Dávejte na sebe pozor,“ prohlásí pak nahlas. „Přeji …vám pěkné sny.“

Hovor



Pousměju se.
"Věřte mi, v tom všem... Tenhle svět je zkažený on začátku do konce, prohnilý a příšerný. Ale žijeme v něm. A věci můžeme vidět dvojím způsobem. Já například snažím zůstávat na světle těch hezkých věcí. Nezatěžuju si hlavu tím, co by mohlo být. Teď zrovna..." Nechám větu klidně vyznít do prázdna. Co já bych taky dodávala. Tohle byla slova sama o sobě.

Pak se strhl hurikán. Líbám jeho nebo on mě? Chvíli mi to tak připadalo, bylo to možná neuvěřitelné. Nebyla to jen sesterská pusa na dobrou noc a přiznám se, to jsem taky nikdy neplánovala, ale tohle... To bylo něco jiného. Rozpalovalo mi to krev v žilách, pod kůži pouštělo horko, jako kdyby tu bylo slunce a působilo na mě svými paprsky. Nebylo to jako mezi studentem a profesorem. Bylo to výš. Na rovnocenné úrovni, kde nejsou rozdíly.

Trochu omámeně na něj hledím a jsem nucena v nevýslovném údivu sledovat, jak rozpačitě klopí zrak, koktá a červená se. Nakloním hlavu ke straně a jen si olíznu rty a tiše se uchichtnu.
"Mám ten pocit, že to nejste vy, kdo by se měl omlouvat. Vlastně... Omluva tady je naprosto nemístná," podotknu, spíše pobaveně.
Klidně jeho pohled oplácím, tázavě pozdvihnu jedno obočí.
"Ne?" povzdechnu si tiše. Stejně jako prve poklepu ukazováčkem na spodní ret a zaujatě si ho prohlížím. I když by rád?

Nakrčím lehce nos.
"Tak to bude v tomhle rozpoložení dost těžké. Asi každý tuší, že zrovna teď bych neseslala kouzlo ani kdybych měla minutu na přípravu. Asi se mi nějak... vykouřila z hlavy..."
Natočím si na prst jeden pramen vlasů.
"Ráda si nechám něco zajímavého zdát. Ale dost těžko usnu. U nás v rodině jsou totiž zvykem polibky na dobrou noc..."
"Copak je to takový hřích, když někdo něco chce tak moc, že si to vezme? Copak je to takový hřích, že člověk ukojí tužbu? Je to vražda? Nepůsobí to bolest, jen... Je to kus štěstí."
Docela mě zajímalo, co udělá teď a tak, snad včas, abych ho podruhé zaskočila, ovinu ruce okolo jeho krku, přitáhnu se a načnu pokus číslo dvě.

Rozhovor

I když mu říkáš, že omluva je nemístná, nevypadá to, že by ho to uklidňovalo, možná spíše naopak. Dál mlčí, hlavou se mu honí myšlenky. Zřejmě o zodpovědnosti, toho, že zde má být autoritou a možná i o jiných věcech, hluboko zakořeněných někde v něm.

Vzhlédne k tobě, takovým tím pohledem, který říká, že jsi pro něj zakázané ovoce. Říká, že by raději nechal hranice tak, jak jsou, naznačuje, že má strach, je překročit?
Ovšem nakonec se mu obličejem mihne jakýsi pobavený úsměv. „Nesmysl,“ odvětí, „Vy dokážete seslat kouzla vždycky. A i teď vás provází, důkazem je, že jste mě okouzlila…,“ trochu zamrká, když mu dojde, co to vypustil z úst. Pak zrudne a koukne kamsi za tebe. Trošku svraští čelo.

A na polibek na dobrou noc opět zrudne.
Když se k němu přitáhneš, jen na tebe zaskočeně hledí.
„I štěstí může způsobit bolest, pokud je zapovězené,“ tiše si povzdychne. „Uspokojení tužeb hříchem není, pokud ovšem… nenutí překročit hranice,“ další povzdech.
Ovšem pokušení je příliš silné. Sám ti položí ruce kolem boku a přitáhne si tě blíž. „Asi tedy budu hříšníkem,“ podotkne šeptem se stopou pobavení a pak tě políbí, něžně a zlehka se dotkne tvých rtů a vychutnává si je, stejně jako tvou přítomnost. Alespoň dnes…
/

Polibek



Jeho zvláštní protest mě udiví. Donutí i mě, abych na chvíli zalezla "zpátky do své díry" - do své hlavy.
Okouzlila? Já jeho? Já? Jeho? Co - je - to - za - kra - vi -nu ? Jsem vůbec ve správném vesmíru?
Lehce si zamyšleně skousnu ret.
"Uhm, mno," zazubím se, protože jeho rozpačité pohledy mu dávají vinu a já budu radši, když se odreaguje.
"Jste si jistý, že jsem vám někdy nepodstrčila Amorův šíp?" Vesele, ale zároveň uličnicky zamrkám a našpulím rty ve svém obvyklém gestu uvažování.

Bylo to zvláštní, tisknout se vlastním tělem proti mužské hrudi. A být v náručí někoho, kdo už dávno nebyl jen mladým nezkušeným mladíčkem. Možná mu to co nabízím nebude stačit... To se ukáže časem. Zrovna teď... mi to bylo jedno.
"Jen mi určujeme hranice," zašeptám vstříc jeho rtům. V tu chvíli jsem byla povolná s tím i souhlasit. Jediné co jsem věděla bylo, že pomalu ale jistě ztrácím půdu pod nohama. A to jediné jisté a pevné bylo přede mnou.

Pod něžným nátlakem jeho rtů jsem byla nucená odpovědět. "Tak to mám asi pro hříšníky slabost. Takřka okamžitě a bez vyzvání zaútočím vlastními ústy. Rukama se dál držím za jeho krkem - možná to vypadá, že na něm visím v pravém slova smyslu. Tiskla jsem se blíž, chtěla jsem vyplnit všechny mezery. Bylo to zvláštní. Celý dnešek. Všechno, co se dělo bylo tak... tak... tak iracionální, obrácené. Opačné. Obyčejně bych si netroufla. Ne, rozhodně ne, v normálním dni bych se nikdy neodvážila. Ale dnešek byl jiný. Byl. Zkrátka byl. Nevěděla jsem proč, ale věděla jsem to. Pomalu začnu přejíždět rukama po jeho zádech...

Čekání, čekání, čekání

„Přesně tak, striptýz,“ odvětí ti klidně, zlehka pokrčí rameny a v očích mu zasvítí pobavené jiskřičky. A jak pokračuješ, v koutku mu cuká víc a víc, načež se jednoduše prolomí v kolenou, chytne se za břicho a začne se naprosto nefalšovaně smát. Vlasy mu přepadnou přes obličej.

„Možná budou tak sjetí, že by nepoznali rozdíl,“ namítá a dál se řehtá, „Nebo by jim to bylo jedno…, zajisté máš krásné vnady,“ s tím dá ruce trošku před sebe v automatické reakci, kdybys ho chtěla praštit.
To trvá ještě nějakou chvíli, takový záchvat smíchu vždycky chvilku trvá.

Pak se opět postaví rovně a znovu si uhlazuje svoji hřívu, lapá po dechu, ale už je trochu klidnější.
„Ne, plán je jasnej…,“ ujišťuje tě, „Nenechal bych tě jim napospas, nejsem až takové zvíře, zvrhlík ani necita…, ty zapálíš knot,“ přikývne klidně, „A jediné, co ze sebe svlíknem, bude asi jen ten plášť,“ na tváři mu opět vyvstane takový zlomyslný úsměv.
„Já nejsem žádná děvka pro chlípné pobavení výkvětu blbosti,“ dodává a přimhouří oči, jež nevraživě upře na dveře.
Elitě to nějak trvá, víme...

Něžnosti

Pousměje se. „Jsem si jistý,“ odvětí a pohlédne na tebe, cukne mu v koutku. „Ty používáš mnohem čistější kouzla…,“ dodává.
-

Na tvou odplatu pak reaguje dalším něžným oplácením. Jak se k němu přitahuješ blíže, jeho reakce je obdobná a sám si tě snaží dostat, co nejblíže, natisknout na sebe. Z boku přejde k tvým zádům, která hladí. Po nich, pak zase zpátky k bokům.

Přeruší polibek na tvá ústa, zato plynule přejde k polibkům na tvé tváři, jenž přechází k líbání na krku. „To ovšem není správné,“ odvětí ti, mezičímž otiskne rty pod tvým uchem. Hříšníci půjdou do pekla… Je v tom pobavení. „Jste příliš krásná,“ šeptne ti. a talentovaná…, děsivá kombinace.

Zřejmě si je vědom toho, že tohle může být jen pro dnešek. A nejspíš i tuší, že by to měl raději přerušit, ale nechává se strhnout. Vždyť, jak si řekla, hranice určujeme my. A tahle noc už je dost podivná na to, aby se mohly pozměnit…

Jak příhodné svádět hříchy na atmosféru, či zvláštnost dne.

Pozornosti


Tiše si povzdechnu a přimhouřím očka. "Úplně - docela jistý? Protože sice netuším, ak čistější kouzla máte na mysli, ale..."

_


Připadala jsem si jako chobotnice, byla jsem trochu užaslá, že ho neškrtím, jak na něm visím, ale což. Jako kočka jsem musela vlastní hřbet prohýbat, jak byl hlazen vláčnými tahy dlaní. Brzy mi unikl tichý vzdech. Ale nemohla jsem si dovolit zaváhat. Bylo to jako souboj rtů. Jedny nebo druhé?

Zapletu mu prsty jedné ruky do vlasů. Můj dech je zrychlený, oči pevně zavřené. Bylo to krásné. Bolestně krásné. Nakloním se, aby měl k mému krku ještě lepší přístup.
"Tak to tam asi zmizíme spolu, vy bídáku... Uslyším vlastní škytavý smích.
Bylo to milé, poslouchat komplimenty. Pousměju se a rychle si přitáhnu jeho rty zpátky ke svým, dlaněmi mu zajedu pod oblečení, abych mu mohla hlazení oplatit na hrudi.
"Možná jsem jen ďábel v rouše beránčím. Ale rozhodně nejsem sama." Zamrkám na něj pobaveně.

Namáčknu si zády na zeď, abych získala nějakou rovnováhu, něco pevného.
"U Merlina," zašeptám udiveně. Nikdy jsem nečekala, že já se vrhnu na Alessandra. Já, Shirley de Liseaux zatáhnu profesora do postranní uličky a...

Doteky

„Úplně docela jistý,“ souhlasí pobaveně, „Nebo mi snad chceš říci, že se pletu?“ zvědavě na tebe koukne. „Jinak myslím kouzla jako tvůj šarm, úsměv…,“ zatváří se zamyšleně. „To by mohlo stačit!“
-
„Jistěže,“ souhlasí. „Vypakujeme všechny čerty a budeme ho mít jen pro sebe,“ na tváři mu zahraje úsměv, pak mu z úst ujede vzdech, jakmile jej začneš hladit po hrudi.
„Ano, to mnohé vysvětluje,“ souhlasí, baví se. Dál tě pečlivě hladí, líbí se mu, že se tě teď může tak beztrestně dotýkat.

Ovšem jakmile se namáčkneš na zeď, také trochu překvapeně mrkne. Na moment se o půlku centimetru odtáhne a kouká na tebe, jako by sám nevěřil, že se to teď děje.

„Shirley,“ vypraví teď ze sebe, zní to skoro, jako by žádal o další svolení. Aby mohl dál zajet dlaní po tvé oblečení a hladit tvou kůži, postupně oblečení stahovat dolů. Nejprve si pohrát s knoflíky od uniformy a odhalit tak tvé tělo.
Opět se mohl přisát k tvým rtům, a pak přes krk sestupovat níž na hrudník, políbit jej a věnovat se mu s jemnou, nezištnou něžností.

Cítím, jak jeho horké sperma teče po mém břiše, směrem dolů na jeho úd, který je na mě natlačený. To je pro mě konečná.
Jak se prohne, svoje čelo položim na jeho rameno a jemně jej štípnu zuby za kůži. Poslední přiražení a jeho protipohyb a se vzdechem do jeho kůže, se udělám dovnitř něj.

Sakra...! Adariene. Sakra, jak to děláš, že jsi... Tak... Tak.. Celkem marně se najim najít slovo, které by to všechno vystihlo. Přestanu přemýšlet, v téhle situaci je to lepší.
Poněkud překvapeně trhnu ramenem, když se ke mně přitulí. Cože? On?!

Setrvám v něm. Je to příjemný pocit. Každou buňkou těla cítím jeho pot a sperma, které si hledá cestičky směrem dolů. Mám nutkání jej otřít prstem a vložit si ho do úst.
Přivřu oči, vjedu mu prsty do vlasů a zvednu mu za zatáhnutí kořínků hlavu. Otřu své rty o ty jeho a jemně jej políbím, spíše tak chlácholivě, milenecky, než-li nějak drastičtěji... Pak se od něj sám zaraženě odtáhnu a položim si jeho hlavu na rameno.

Svůj pohled tupě upírám kamsi do prostoru do místnosti. Celá tahle situace mě vykolejila. Byla absurdní a úžasná zároveň.

Spolu


Zaškrní se.
"Mno jistě, že chci. Amorův šíp ti podávám denně od pěti let, to nevíš?" trylkuju vesele.
Pro zdůraznění jeho slov vykouzlím svůj oslnivý úsměv.

_


"Ale to by bylo peklo stojící za houby - páč tam bychom své hříchy mohli klidně provádět dál," zamručím pobaveně.
Rozesměju se.
"Vážně? A co třeba?" Vyzvídám, docela zvědavá, co zrovna na tohle poví.

Usměju se, mírně okouzleně.
"To zní kráásně. Mnohem lépe než slečno Liseaux," zašeptám, poměrně vesele a natáhnu ruku, abych ho k sobě zpátky přitáhla a přivinula se k němu.
"Neměj ze mě strach, já se nezdám," zamumlám mu tiše do ouška, které jemně stisknu zoubky a nosem mu přejíždím po tváři.

"Dej to dolů," zamručím pobaveně a naprosto klidně vezmu jeho ruce do svých, aniž bych se ptala pak sama začnu svlékat tu přemířenou vrstvu šatstva, které jsem měla na večírku. U všech ďasů, k čemu by mi teď byly?
Paže mu obmotám okolo těla, zády se zapřu o chladivou stěnu a upřeně ho pozoruju jakýmsi druhem uhrančivého pohledu. Šibalsky pohnu ukazováčkem, jako "Pojď blíž" a uličnicky zamrkám.

Užívám si jeho přítomnost, mělce oddechuji a vnímám, jak mi jeho sperma vytéká z mé zadní části. Dál tak setrvávám, je to jednoduše příjemné a dokonalé. Jsem nadšený, ano to, je to správné slovo. A nějaké myšlenky na chmury jdou naprosto mimo mě.
Ovšem jeho milenecký polibek mě poněkud vyvede z míry, ne nečekal jsem to. Vážně ne. Překvapeně na něj pohlédnu, a položení mé hlavy na rameno beru jako jistý druh vysvobození, abych na to nemusel příliš reagovat.

Nečekal jsem to, rozhodně ne takový vývin… Zlehka ho políbím na krk, když už u něj jsem. Užívám si ten pocit, na druhou stranu - zaplavují mě jisté pochyby. Mám chuť se ptát, ale zároveň mám strach, že bych tím zkazil tuhle atmosféru.
A tak chvilku ubíhá čas. Nakonec se od něj trošku poodtáhnu, zkoumavě do něj zabodnu pohled. Pak zvednu ruku a pohladím jej po vlasech. A pak mu věnuji podobný polibek jako on mě, pousměju se.
Tohle je zatraceně divný…, moc divný.

Otevřu pusu, jako bych chtěl něco říct, ale pak prostě jen uhnu pohledem. Zahledím se kamsi nepřítomně pryč. Bylo to dokonalý…, on mě dostal, opravdu mě dostal. Jenže nemůžeme mlčet celou věčnost. Zase tak pro sebe zkřivím koutky …a jsem ticho.

A další polibky

Prostě se zasměje. „Jsem rád, že teď už to vím!“
-
„A to by ti vadilo?“ prohodí vesele, „Od toho přece peklo je, ne? Aby hříšníci měli kde provozovat hříchy…“ podotýká vesele. Je to určitě zajímavá definice pekla.
„A co třeba? Hm…, například tvou hříšnou přitažlivost,“ zasměje se.
-
„Když to říkáš,“ odvětí ti s úsměvem, „Máš krásné jméno,“ ocení to. Tiše vydechne, když tvé zoubky obšťastní jeho ouško.

Na tvou reakci ohledně šatů se zatváří nanejvýš pobaveně, pozoruje, jak tvoje šaty rychle mizí dole. Pak se jen uculí a přesně podle tvého pokynu popojde blíže, objímáš ho, což ti velice rád oplatí. Pak se k tobě přitulí, zlehka ti vtiskne polibek do vlasů, na nos, na rty, ty olízne a pak pokračuje na krk, jazykem pokračuje dolů mezi ňadra. Přitom dlaněmi hladí tvá záda, přejíždí od lopatek k páteři, přes páteřní rýhu níž, pak zpátky ke krčnímu hrbolku.

Chodba



Zachichotám se a shovívavým hlasem ho obviním: "Trubičko!"
_

Zkoumavě zakloním hlavu a uhnu jí na stranu, s jiskřičkami v očích se na něj chvíli dívám, pak se poťouchle zazubím.
"A kde seženu vstupenky na tu pekelnou jízdu, pane průvodčí?"
Zamrkám.
"To ale není hřích. V tomhle jsem naprosto nevinně. Prostě jsem tak vyrostla a ovlivnit to nejde. Asi se budete muset spokojit s tím, co vidíte před sebou, pane profesore," škádlím ho.

_

Pobaveně přitakám. "Chmmm, taky se mi líbí," souhlasím. "Má úžasné kořeny v historii... poutá se k němu pár příběhů."

Polibek do vlasů, polibek na nos - uškrním se a vtisknu mu ho tam taky -, rty, olíznutí... Zalapám po dechu, když se dostane na hruď, rozhodím ruce, abych se mohla pevně chytit jeho ramen. Moje vlastní kolena už se dávno podlomila a já se musela řádně držet, abych se nezhroutila na zem.

"Tohle není fér," zabručím nespokojeně a doprovodím to hrdelním zabubláním smíchu.
"Mě má být zima, jo?" Dvěma vláčnými tahy dlaní mu přejdu po hrudi a pak začnu i já z něj stahovat oblečení - to by přece nebylo vyrovnané silami.
"Jsi na řadě - dej to dolů," vyzvu ho pobaveně, lehce ho odstrčím od sebe, abych se i já sama mohla dívat a upoutaně usmívat.

Prsty mu přejíždím po zádech a letmo jej škrábu na lopatkách.

Nic... Jenom ticho a letmé doteky, polibky. Neunavuje mě to, naopak mě to čímsi naplňuje a podle pohledu, který se objevil na jeho tváře soudim, že jeho taktéž. Jenomže, nic nemůže trvat věčně.
Během chvilky si uvědomim, co jsem to provedl a taky to, že ho z hlavy jen tak nevyženu. Hrudník se mi celkem rychle zvedá, pak zase klesá... Snažim se uklidnit, protože zrovna teď mám rychlost tepu blížící se k infarktu. Zhluboka se nadechnu a tiše vydechnu.

Tohle je ten poslední čas strávený s ním, alespoň teď. Musim odsaď odejít, už jenom kvůli tomu, že se to ve mně začne všechno stahovat. Nevim, čim to je, ale náhle mi tahle celá situace přijde prostě absurdní a pro dnešek konečná.

"Budu muset... Jít." zamumlám na jednou, aniž bych o tom opravdu delší dobu přemýšlel. Nelituju toho, na jednu stranu, každý z nás teďko očividně potřebuje nějakou chvilku na to, abychom si to srovnali v hlavě - když ne on, alespoň já ano. Každopádně jedno mám už rozmyšlený - s tímhle se někomu svěřovat rozhodně nehodlám. Ponechám si to pro sebe jako takové malé, celkem vášnivé tajemství.

Večírek – úvod do situace.

Tak nebo tak, hodinky ukazují něco málo po jedné a na večírku už není příliš lidí, kteří by se mohli považovat za střízlivé (řekneme-li to opravdu upřímně, opravdu střízlivé jsou snad jen Sestry, několik obsluhujících páťáků… a možná několik vyvolených, kteří se asi sami sobě diví, co tam ještě dělají).
Lidé, jako například (údajný) pořadatel Adarien, jeho věrný poskok Felicien, pár dalších sedmáků, Shirley, Kvido, a jiní…, už dávno zmizeli.

Zábava pokračuje, stává se zvrhlejší a zvrhlejší. Z koutku kolem Floriena se line zvláštní zápach a kouř, na podiu už se nedá říci, kdo původně měl dělat erotickou show, jelikož adeptů je tam více…, ovšem nedá se říci, že by něco z toho vypadalo zrovna umělecky.
Váš mladý barman je momentálně pořádně ve stresu, jelikož má /a ne neoprávněné/ obavy, že to možná schytá…

LEA

Jakmile jsi řekla, že to s Theou domluvíš, v očích Lisabeth se radostně zalesklo (i když během tvého uvažování a otázek předtím začínala vypadat poněkud beznadějně a její výraz se opravdu stáčel do prosebného psího pohledu).

„Děkuji, jsi vážně zlato!“ vyhrkla pak, v očích zase nadšení jak z dárků pod vánočním stromkem, a vesele tě objala. A když si řekla, že to vyřídíš rovnou, rozzářila se už doslova a jen nadšeně kývla, než se opět s dalšími dívkami zapletla do víru tance.
Zajít za Theou nebyl už potom problém, sice po tobě výsklo nějaké ptáče, ale není nic lepšího než ho ignorovat.
Co se They týče, když si k ní došla, seděla už ve společnosti jakéhosi jistého tmavovlasého sedmáka - Juliena-Francois d´Helbér. (Vyšší postava, užší obličej, delší vlasy v ohonu)…

THEA

Jean-Paul je tebou doslova omámený, nedá se říci, že by přesně vnímal, co se to s ním děje, rozhodně v jeho očích ale čteš, že je jaksi…okouzlen, mohla by sis s ním udělat cokoli se ti zlíbí.
„Jak si přeješ, slečno Sheldigenová,“ zašeptá zastřeně. A jakmile se vaše tváře dotknou, zřejmě má dost. Následně jen kývne.
„Ano, provedu.“ vyhrkne, poslouchá tě dál a zrudne. To, že mu upravuješ kravatu snad ani nevnímá, jelikož je více uchvácen tvou blízkostí.
„Slečno,“ dodává a rozběhne se k baru, aby přesně splnil tvé přání.

-

„Ani moc ne,“ odvětí Julien na tvůj dotaz, evidentně je docela rád, že se mu teď věnuješ.
„Čekal jsem, že se Adarien vytáhne s něčím větším, když kolem toho dělali tolik slávy…, přitom tu jsou jen mudlové a úchylové…,“ zlehka se ušklíbne, upije se sklenky vína, kterou má. „Vlastně se docela nudím…,“připustí.

Pak si tě tak zkoumavě prohlédne, zlehka se usměje. „A co ty? Bavíš se?“ zlehka se poušklíbne. „Smím ti nabídnout víno?“ otáže se pak a ukáže na flašku, kterou má u sebe. Přitom tě tak trochu svléká pohledem.

Ovšem na bráchu jen povytáhne obočí, zaskočí ho to. „Myslíš?“ odtuší, značně pochybovačně. „Nevím, je to malý úchyl, nemyslím, že nám k něčemu bude,“ zamračí se. Taktéž po něm vrhne pohledem, zlehka se ušklíbne. Zjevně ho nemá moc rád.

-

Pak se ale usměje na Leu, když k vám dojde. „Zdravím, tebe bych tu nečekal…,“ na chvilku zaváhá, přemítá, jestli máte něco na srdci.
„Noo, možná vás nebudu rušit?“ otáže se, načež se plánuje vypařit…

Co se týče malého Jeana, ten se snaží dostat přes partičku opilých šestáků a vyřídit objednávku, no nemá moc velký úspěch.

...

Večírek – dějství 2.

Čas už trochu pokročil, když pozornost upoutá rozjařený člen sedmého ročníku, který pořádně zařve, načež se chytne tyče na podiu, přidržuje se jí a mává, aby upoutal pozornost. Je to brunet, vlasy zježené, na první pohled je úplně na mol.

„Hřeb večera!“ zahuláká na celou místnost, odkudsi se mu do ruky dostane flaška, z které nadšeně upije. „Vykliďte parket, přijde překvapení pro primuse…,“ od někudy se ozve jásot, zřejmě od těch, kteří vědí, o co půjde.

Ovšem vyklízení parketu se neobejde bez dalšího hulákání pošťuchování a přiblblého smíchu. Vlastně to trvá docela dlouho, než se motající osazenstvo dostane mezi křesílka. Někteří se svalí dolů…
Mezičímž lze zaslechnout něco jako…
„To bude to strypérské duo?“ … „Ale Ada už tu není, ne?“ …

Barman z páťáku se nepatrně poušklíbne, a část dalších z jeho ročníků začne vytvářet hlouček olem něj, což může být také lehce podezřelé.

„Přivítejte Luisissiasseseho (mimochodem jeho jméno vyslovuje blbě) a Lavantiéra, “ zařve studentík, dveře se rozevřou…
A dovnitř směrem k parketu se vydává dvojice v kápích. Ozve se zavýsknutí, menší skupinka se k nim vrhne…
a každopádně na podium dojde už jen jeden.

Koho by ale takové detaily zajímaly, že? … Hlavně, že ze sebe shodí plášť … Vesele se pousměje.
Vytáhne jakousi svíčku, která vzplane a za chvíli s ní žongluje, plameny vystřelují po okolí, pár stolků vzplane…

A evidentně tohle nebude to, co bylo očekáváno… Jelikož skupinka zařizovatelů vypadá jaksi zaraženě, někteří se snaží uhasit stůl, ovšem věci jako voda…, finite a podobně jaksi nefunguje …, za to chytrák, který na to začal lít vodku, hoření pouze podpořil.

A skupinka patáků nadšeně skanduje.

NICOL

Ať už Didiérovi řekneš cokoli, rozhodně nemáte na další vybavování moc času, jelikož to už vám rozevřou dveře a vy vkročíte do toho mumraje. Hned se na vás sesype pár studentů, šmátnou po vás… a ty rozhodně nemáš čas se tam moc zorientovat.
Každopádně blonďáček to vyřeší za tebe, jelikož do tebe jaksi praští a vystrčí tě tak přes skupinu kamsi ke stolkům.

Tobě už zbývá jediné, držet se plánu, doběhnout ke stolům s občerstvením vzadu, a vyhledat, co máš. Samozřejmě Didiérovi spolužáci nenechali věci náhodě, takže objevit to, co je třeba, je pro tebe snadné… Teď už k tomu jen přiložit svíčku…

Předpokládejme tedy, že toto uděláš…
A pak už se jen můžeš kochat výbuchem, který to způsobí…

THEA, LEA

… samozřejmě můžete reagovat na okolní dění, jste od podia ale docela daleko.
A prorvat se těmi… ne zrovna příčetnými studenty (a momentálně ještě zmatenými) k blondýnovi, …to bude trochu nadlidský úkol. Nicol si kvůli mase lidí pro změnu zase nejspíš moc nevšimnete.
Navíc jste příčetné, takže vám může dojít, že ty plameny… nepálí. Ovšem zvuk a svistot, který je provází, zapříčiňují docela dobrou iluzi.
Ovšem konečný zničující efekt mají spíš studenti, jejichž smysly je nedovedou přesně vysvětlit vjemy, takže si pustoší vlastní večírek.

Večírek – konec večírku?

Blondáček na podiu se evidentně velmi dobře baví, od svíček přejde na jakousi obdobu prskavec, které rozkazuje mezi diváky… Ty ovšem opravdu i pálí…

Nakonec zvedne ruce, tleskne… A následuje výbuch.
Ozve se hrozná, de facto ohušující rána. Následuje jakási vztlaková vlna, která se prožene celou místností, donutí stojící studnety padnout... a také shodí pár stolků...

Všechny stoly podél vzplanou, následně vyletí pár ohňostrojů…, proboří se část stěny vzadu okolo jídelních stolů…

A mezi studenty vznikne prvotně ochromení, do kterého je slyšet jen bublání výbušnin (a také nadšené výskání studentíka, který to způsobil...)

A pak vypukne panika a řev, kdy se všichni rozletí ke dveřím, a jak se snaží dostat ven, ucpou průchod...

Ehm… takže, co dál?
Asi vhodná chvíle se zdekovat.

AUDRIC

Co říct jiného, než že sis vybral opravdu příhodné místo, rozhodně tedy takové, kde tě příliš lidí rušit nebude, daleko od všech.
A tvé experimentování se ti daří. Skříň vypadá jako takový ledový jehelníček. Mnohem lepší pocit uspokojování by však byl, kdyby se následkem z toho ze skříně neozvaly jakési divné zvuky a nezačala se třást.

K tomu může být samozřejmě nespočet důvodů. Možná by ale stále za to s tím něco provést, když se milá skříň začne pohybovat směrem k tobě.

Na druhou stranu, vypadá to, že ve škole se stalo něco, co zavání větším problémem. Najednou se totiž ozve hrozivá rána, spíš doslova výbuch. Země se otřese, nábytek se začne kácet, což zapříčiní další docela hlasité zvuky, které by jaksi mohly přilákat pozornost …

Ohledně výbuchu, ten můžeš identifikovat někde v části nevyužívaných místností poblíž spolky čtvrtého ročníku.

CHIBARI, CHRIS

Jste někde na hradě, zřejmě jste do kabinetu ještě nedošli…
Ovšem takový výbuch není nic, co byste mohli zrovna neslyšet…
(jinak to nechávám čistě na vás...)

KVIDO, ADA

… Adarien ti už zřejmě nestihne odpovědět, jelikož se ozve tato… rána.

SHIRLEY

… platí to, co pro Kvida, jen ti nestihne odpovědět někdo jiný...

Překvapeně sebou cuknu, což má za následek jediné - cuknutí i tam dole. Pootevřu rty a tiše, téměř neslyšně vzdychnu. Jsem rád za to, že se nemusim nijak snažit a Adrien ze mě sleze sám. Chvilku pozoruju jeho pozadí, které kmitá sem a tam. Je mi jasný, že jako primus by se tam měl objevit každou chvílí.

Na nic nečekám –tak jako Adrien- a celkem těžce se odtáhnu ze stolu, přičemž pohledem vyhledám hůlku. Díky Merline za kouzla. Během chvilky jsem očištěn od jeho spermatu a mám spravenou košili, které chybělo pár knoflíků. Mám takový dojem, že si stejně budu muset koupit. Při každém pohledu na ní se mi totiž před očima bude přehrávat scéna, kdy se jeho rty prvně dotkly kůže.

Netrvá to ani minutu a jsem oblečen. Přes ramena si ještě přehodim hábit. Nic neříkám, stejně jsou slova zrovna teďko zbytečná. Navíc mám svých myšlenek a vnitřních démonů dostatek. Nepotřebuju s někým teďko diskutovat nad tím, co se právě stalo. A to ani s Kardainem.

Naposledy na něj pohlédnu, rozostřeně zamyšleným pohledem, semknu rty a rukou se dotknu kliky. Když se na mě podívá, setrvám na něm klidný pohledem. Zatraceně Kardaine! Mohl bych tady stát celý hodiny a pozorovat tě, jak se nahý snažíš najít svoje oblečení… Ale, času není nazbyt. Všichni ho budou teďko hledat. A budou ho hledat hlavně v jeho pokoji.
Otevřu si dveře a rychlými kroky vyjdu ven.

Ať se ten výbuch stal jakkoli, jsem vděčný za podmět vypadnutí od tam taď. Vzduch, který tam byl, mě už neškádlil, nýbrž dusil.
"Do takovéhle situace jsem se mohl dostat jedině já." zamumlám si pro sebe. Prsty začnu šmejdit po oblečení, které po kouzlu vypadá zase tak jako předtím - nově. Přejedu si po hábitu, jehož okraje u krku si automaticky ohnu a zamyšleně si prohrábnu vlasy barvy mého oblíbeného nápoje. Přemítám, jestli to mám vzít oklikou, nebo rovně. To, co se děje v učebně mě celkem nezajímá, potřebuju se dostat do svého pokoje, kde už mě bude zřejmě čekat pár lidí. Povzdechnu si. Spíše než společnost dívek bych potřeboval klid a odpočinek.

Právě tyhle ty myšlenky na otázky a pohledy hlavně Izabell, podnítí mojí chůzi dolů ze schodů, která se stane pomalejší. Jsem rád za to, že za těch pár let co jsem ji vzal pod ochranná křídla, už nemá své záchvaty, kdy na mě vybafla dvacet otázek najednou a pak se zhroutila z toho, že jí na všechno neodpovim do pěti sekund.

Zahloubán do myšlenek na minulost, vyjdu ven na chodbu. Nemusim se ani rozhlížet a vim, odkaď výbuch jde. Nemám 'šestý smysl', pouze oči a pak taky tělo, které cítí narážení několika studentů, mířící z učebny s hlasitým výkřikem... A přímo do náruče ředitele a profesorů.

Primitivní idioti... napadne mě tak letmo, když mi přímo k nohám spadne polonahá blondýna. Mám takový dojem, že je z páťáků… Její jméno si nevybavuju. Možná proto, že není podstatné – když dá, tak dá.
Zvedne pohled, zamumlá něco v tom smyslu, že se omlouvá a přitom se snaží zakrýt si hrudník. Jenomže kdo by mohl zakrýt jednou rukou šestky?

Povytáhnu obočí. Na tohle slova ani nemám. Nejsou ani potřeba... Blbost prostě člověk musí vidět, popsat nejde.
Otočim se na podpatku a se zastřeným pohledem se vydám směrem k učebně. Ano, mám namířeno do centra paniky, jelikož právě tam je nevyužívaná chodba pro ty, kteří o ní ví - jako třeba já. Nehodlám se přeci tak primitivně chytit profesory - těmi, které jsem přestal při hodinách opravovat za neustálé chyby ve výkladu už ve druháku.

Celkem ráznými kroky jdu přímo rovně. Sem tam sebou naberu lidi. Samozřejmě nechtíc... Ostatně, můžou si za to sami, nemají se mi plést pod nohy, že.
Pravou ruku schovám pod hábit, abych neohrozil svojí hůlku, kterou už mi málem nějakej studentík vyrazil při svém zběsilém a hysterickém běhu, a mířím si za svým cílem.

Konec idylky

„V jednom obchodě na Rue de prince noir (Marseillská obdoba Obrtlé),“ odvětí ti, „V cestovní kanceláři pro průvodce smrti,“ vysvětluje, snaží se tvářit vážně, jako by zrovna vysvětloval nějaký výklad.
Na to další se jen zasměje. „No…, zkusím se s tím nějak vyrovnat!“
-

„To mi nějaký určitě budete muset vyprávět,“ zašeptá ti, než přejde k oněm dalším příjemným věcem, kdy se ti věnuje.

Následně se jen nevinně zazubí. „Copak tě nezahřívá už jenom ta skutečnost, že jsme spolu?“ probodne tě zkoumavým pohledem, zasměje se. Pak se jen usměje, tvému počínání se rozhodně nebrání. Spíš vypadá, že je víc než ochotný pokračovat.
A zřejmě by to mohlo mít ještě dosti zajímavý vývin.
Bohužel…, jakási rána tuto idylku přeruší…

Profesor se otočí po směru, z něhož to vyšlo, na čele mu vyskočí vráska. Pak si povzdychne, pokoukne po tobě, jeho oblečení se zas vrátí na své místo.
„Zřejmě tuto noc nám není klid souzený!“ usoudí, snad i počká, jestli půjdeš, a pak se vydává tím směrem, aby potrestal viníky.

Chodbička


Zamyšleně pokývám hlavou.
"No to by šlo, tam se můžu zajít podívat... ale kolik peněz si mám vzít s sebou, vážený vševědoucí pane profesore?" vyptávám se dál a i když mi v hlase z ní pobavení, ani na chvíli nezaváhám.


Souhlasně se pousměju a zamávám mu před očima ukazováčkem.
"Jednou, když budete moc a moc hodný, pane prvňáčku, vás možná ve svých výkladech poučím o spletité historii jména Shirley de Liseaux, pokračovatelky jednoho z mocných Liseauxských odvětví."

Blýsknu se ďábelským zazubením a pohodím hlavou, aby se vlasy trochu divoce rozlétly okolo. Načež protočím panenky, našpulím rty a povystrčím bradu.
"To mi budete muset vysvětlit, pochopitelně. Protože nemám nejmenší ponětí, jak jste to mínil. Jste trochu daleko na to, abyste mě mohl hřát sám!"
Uličnicky vypláznu jazýček, je jasné, že to celé je dobře míněná provokace.

Už jsem byla na dobré cestě ho svlékat, ale... Ten výbuch byl dost neopatrný, okamžitě mě napadlo, kde se to asi děje. Kde se teď shrnují všichni školáci bez smyslů? Na večírku pochopitelně. Idioti.
Pohněvaně zasyčím, natáhnu se pro oblečení a v mžiku se do něj nasoukám. Několika obratnými pohyby šaty uhladím, vlasy učešu do přijatelného držení a naposledy hlasitě líbnu Sandra na rty, načež odskočím a rozhlédnu se, mračíc se.
"Já jim dám," zavrčím v odpověď na jeho poznámku.
"Asi nebude dobré, kdyby kolovaly řeči. Půjdu jinudy. Potkáme se... někde."
Zamrkám a vyrazím na opačnou stranu, chtěla jsem jít zkratkou. Přímo k učebně, kde se konal večírek.

Plánuju obhlédnout situaci.

Kdesi na hradě, doba výbuchu

(... dění před ...)

Výbuch není nic, co se nedá neslyšet. Nemluvě o tom, když se zdá být jen pár chodeb od vás. Dolehne k vám s poměrnou silou. A s tím i pár dalších zvuků evokující paniku. (tedy výkřiky, kroky běžících studentů, ...)

Náhle se proti vám z chodby vydere pár upalujích polonahých slečen a jeden mladík. Slečny vykřiknou, jen co spatří profesora a zdrahjí na druhou stranu. Chlapec se vrací zpátky a křičí, že tudy ne...
Stejně ale za pár chvil z chodby vyběhne několik dalších studentů, děje se to rychle. Stačí jim, že registrují profa a už se snaží zmizet chodbou pryč. Tihle působí i docela střízlivě, alespoň pokud se dá usuzovat z toho, že opravdu běží...

Ze zad k vám přibíhá další profesor, starší, vysoké hubené postavy, s tvrdšími rysy. V ruce již hůlku. Je to Christopherův hlídkující kolega. Učitel mineralogie kouzelnických nerostů. Robert Robiér. Mávne hůlkou a chytí tak několik prchajících studentů.

"Chrisi..., "osloví jej hned, jak k vám dojde. Zřejmě chce udávat další pokyny, když si všimne dívčiny po jeho boku. "Kdo je to?" zahučí, ale pak už se vydává chodbou k místu výbuchu.
Zamává na vás rukou, zřejmě, abyste ho následovali.

Shirley

"Hodně, nemyslím, že byste se doplatila," zakření se na tebe. "Copak nevíte, čím se platí peklu?"

Na tvá další slova se prostě zazubí. Tvůj rozhovor se vyvíjel jednoduše více, jak slibně. Rozhodně jste se nenudil ani jeden a tvá provokace jednoznačně padala na úrodnou půdu.
Na tvoje úsudky může jedině kývnout. Rozdělíte se, on se vydá tou regulérní cestou, ty zkratkou.
Bohužel, nejsi sama, kdo tuto zkratku zná, takže těsně před tím, než dojdeš k jejímu ústí,
srazíš se s někým dalším...

Kvido

Bohužel, tajné chodby jsou doménou i jiných..., stačí ti pár kroků, než natrefíš na jistou zrzku.

Srážka


Jestli se mi pod ruku dostane ten co to vyvedl... tak ať si mě nepřeje. Je jasné, že se mi ale vůbec nelíbí, když mi někdo kazí takhle báječně rozjetou zábavu. Bůhví, kam až bych se mohla dostat.
Lehce roztrpčeně mi hlavou běhají různé poznámky, zatímco ještě jednou ručkou urovnávám narychlo oblékané šaty a prsty jemně rozplétám prameny vlasů. Tak nějak by to vypadalo, kdybych se vrátila z cesty do vlastní postele...
A přesně toho dojmu jsem plánovala dosáhnout, až bych se objevila na veřejnosti. Bohužel ta chvíle přišla dřív, než jsem čekala.

Tvrdá rána - měla jsem pocit jako kdybych narazila do zdi - mi doslova vyrazila dech. Po něm sice okamžitě začnu lapat a okolo sebe máchnu rukou, abych se zachytila stěny dřív, než bych se skácela k zemi.
Ještě chvíli jsem byla značně dezorientovaná. Tak moc, že se mi z hlavy všechno vykouřilo a já neměla ponětí, co se děje.
Až po několikerém zamrkání se mi podařilo zaostřit na důvod celé situace. Krátce si přeměřím mladíka pohledem a pak lehce nakrčím nos. Nejspíš pobavením.
Tak tohle má být stěna, jo?
Krátce se zachichotám sama sobě, ale tak tlumeně, že to mohl postřehnout jen kdyby se soustředil. Okamžitě se namáčknu ke stěně. Chladné zdi dokonale umocňovali vnímání.

A to jsem si myslela, že natrefit v těchhle chodbách na hory svalstva je nemožný. Protočím nad vlastní myšlenkou panenky a automaticky skloním hlavu tak, aby mi do očí spadl pramen vlasů a nebyl tak dokonale odhalený pohled na lehce zardělou tvář.
"Promiň, nedávala jsem pozor," vyrazím ze sebe. normálně bych to neřekla, ale dnešek byl beztak celý divný, tak rpoč to ještě nevylepšit, že?

Automaticky mi ruka vystřelí k levému rameni, které si promnu. Nebolelo to, každopádně jako rána, co se překvapení týče, to byla pořádná.

Kolik lidí zná tuhle zkratku? Řekl jsem snad Isí, aby to nikomu nevykecávala. Zatracená mrcha. pomyslim si a poněkud roztěkaně pohlédnu na osobu, která do mě vrazila. Záplava zrzavých vlasů a jistý hlas mě ujistí v tom, o koho se jedná. Překvapí mě její omluva, nicméně na kamenných rysech prvotní šok nelze znát. Chvilku převaluju v hlavě myšlenku, kterou bych mohl říct nahlas a vpálit jí tak ránu mezi oči za pomoci slov. Nicméně si to nechám pro sebe. Omluvila se snad ne? Tak o co jde...

"Dávej větší pozor." utrousim nakonec a letmo si ji prohlédnu.
Perfektně stavěné tělo zakrývá za uniformou a tvář za pramenem vlasů, který má sloužit jako clona před jistým pocitem studu.... Působí roztomile, nicméně snad každý na téhle škole ví, jaké dovednosti, co se ran loktem týče, má.

Koutek úst se mi zvedne nahoru a instinktivně si prohrábnu vlasy barvy latté, téměř jako vždy, když se nad něčím zamyslim. Poohlédnu se, bohužel dotyčný, který zdržel tuhle lištičku, už zmizel.

S tichým uchechtnutím, které by mohla zaslechnout asi těžko, se otočim na patě, pak se ale zarazim a pootočim se. "Jestli nechceš jít do ředitelny, měla by jsi si pospíšit." usoudim s letmým úšklebkem a teprve teď se vydám rázným krokem do chodby, která mě dopraví rychle do ložnice.

Srážka


Pobaveně se pousměju a vytáhnu jedno obočí výš než druhé, zakládajíc si ruce kdesi na prsou. U většiny dívek to vypadalo jako obranné gesto, já bych ale řekla, že u mě to značilo spíše sebejistotu. Neměla jsem přeci zapotřebí zakrývat to, co stejně skrývaly šaty, které jsem měla na večírku.
"Nebyla jsem sama, kdo ho nedával, vážený," oplatím mu stejnou mincí, ale můj hlas nezní nepříjemně nebo hněvivě. Dokonce ani jako kdybych mu to vyčítala. Spíš konstatování skutečnosti.
"Většinou to nemusím dělat, když se pohybuju v chodbách, o kterých většina lidí neví. Ale přemisťování jimi je snazší a rychlejší, že?"
Přimhouřím lehce oči a odfouknu si pramen z tváře, jelikož můj výraz už dokonale splňoval obvyklou normu, která byla přirozená a neutrální, jako kdyby se nic nestalo.

Nakloním hlavu ke straně na jeho poznámku a rty se mi okamžitě roztáhnou do širšího úsměvu. Při vzpomínkách...
"Tam už jsem dnes večer jednou byla, mám pocit, že mi to úplně stačí...," opáčím. Tentokrát je v tónu slyšet znatelně mnoho emocí. Trocha zlosti, jinak spíše zasněnost a podivné veselí.
"I když některé části bych si zopakovala," dodám po chvíli, poklepajíc si ukazováčkem na dolní ret, jako to občas dělávám.
"Tak se měj, ty horo. Ehm... chci říct... Prostě se měj. Jsi si jistý, že je to tam v pořádku?"
Jen jedním pohledem zajedu do chodby, odkud vlastně přišel a kam jsem měla namířeno.

Zastavim se v polovině kroku, když na mě začne mluvit. Nemám moc ve zvyku poslouchat lidi zády k nim, tak se k ní otočim tváří čelem a opřeu se o kamennou stěnu, která studí i přes vrstvu oblečení.
"Ne, to nebyla, ale dávat si pozor měla i tak." souhlasim s ní a zároveň potvrzuji své slova.

Přimhouřim oči a s pomalu zvětšujícím se úsměvem pozoruju její grimasy, když s rozpovídá o ředitelně. Vyhrnu si rukáv od pravé ruky, který mi neustále spadává dolů a ruce si založim na hrudník. Mlčim a kouknu kamsi za ní. Úsměv mi sice z tváře nezmizí, ale její hlas se pomalu vytrácí pod náporem mých myšlenek. Vypadá nějak moc nadšeně, copak si s panem ředitelem asi vyměňovala? Nad svojí otázkou jenom zakroutim pobaveně hlavou, což způsobí volný pád mých vlasů před oči. Jsem za to rád, protože jinak by mohla zahlédnout jiskřičky, které říkají to, jak moc mi to přijde komický.
Nakonec se to rozhodnu neřešit, už pro svoje dobro. Nicméně poznámku o ní a Frédérickovi si zapíšu do své paměti, však ona se bude ještě hodit.

Ze zamyšlení mě vytrhne její otázka. Lehce pohodim hlavou, čímž jí odkryju pohled na mojí tvář a pokrčim rameny. "Být tebou bych tam nechodil, je tam celkem dost zmatku." usoudim a odtáhnu se od zdi. "Jednoduše řečeno - timhle směrem vběhneš ředitelovi přímo do náruče, ale to by ti, jak tak koukám a poslouchám, ani tak moc nevadilo, že?"

Chodba


Jen se zazubím v odpověď.
Já a dávat pozor? Snad jen proto, abych sama nepřišla k újmě. Copak můžu za to, že kluci u nás na škole tak sportují, že narazit do nich je jako srazit se s bagrem?
Snažím se neuchechtnout se vlastním myšlenkám a tak odkryji jen pobavené zablýsknutí v očích.

Na jeho poznámku jen přimhouřím oči a zachmuřím se. Nedbale nakrčím obočí a uvolním ruce z prsou tak, abych je volně spustila podél těla a zatnula v malé, ale pevné pěstičky.
Tentokrát se mi v očích nebezpečně blýskají plamínky, které rozhodně nevypadají mile.
Neškodný vzhled možná přetrvává, ale pohled metá blesky.
"Snažíš se tím něco naznačit, Wincéste?" zavrčím tlumeně.

Pomalu se nadechnu nosem, abych se trochu povolila do mírnějšího přístupu.
Ty by sis měl dávat ještě zatraceně dobrý pozor. Možná vypadám jako roztomilé koťátko, co se dá jen tak pomuchlat, nakopnout nebo s ním dělat co chceš. Možná vypadám neschopná se bránit...
Ale to bys byl překvapený, jaké trny mívají růže. A jak ostré drápky může taková kočička skrývat.
I když u mě by spíš sedělo přirovnání lištička. A tesáky prokousnutá ruka... to by se ti asi nelíbilo.
Pousměju se lehce ďábelsky nad vlastními myšlenkovými pochody a hněv zcela poleví.

Když se její grimasa tváře změní na nepřívětivý, jenom mě to víc pobaví. Ještě před chvilkou mi tady div neskládala ódy na našeho drahého Frédéricka a teď se mě pohledem snaží rozřezat na deset dílů. Nepochopim, jak si někdo během takové chvilky může protičinit.

Založim si ruce na hrudník, chvilku si ji se zájmem prohližim a nakonec ji věnuju pohled, ve kterém se jeví jasné pobavení z nynější situace. "Ale samozřejmě, že ne." usoudim a nedbale pokrčim rameny. "Nezajímá mě, co máš nebo nemáš s ředitelem. Je to tvoje věc, myslim si... Alespoň prozatím mě to nezajímá." odtušim nakonec a věnuju jí letmý úsměv. Spíše to byl takový usměvavý stín, který mi přelétne přes tvář.

"Dělej si co chceš." řeknu pak a ruce na hrudníku rozpletu, zastrčim si je do kapes od kalhot, což mám velice blízko k hůlce. "Já jdu do své ložnice."

Chodbička


Chvíli na něj zírám.
Tak ale tohle už přehnal. Frédérick Marcus Varangnés vlbec není člověk mýho typu. Až ho chytím, tak ho sním. Ne... nejdřív ho rozřežu na milion kousíčků, uvařím ve vroucí vodě a pak ho předhodím testrálům. Anebo ho nechám jít a budu ho mučit po celý zbytek věčnosti... Anebo ho můžu prostě jednoduše teď uškrtit vlastníma rukama.
Chvíli jsem přemýšlela, co z toho by bylo nejvýhodnější.

"Já s ředitelem nic nemám. Narozdíl od některých lidí si dávám zatracenej pozor, s kým bych se případně mohla zaplést a nevyspím se s každou blbou blondýnou s vyvinutým poprsím, která se naskytne po cestě!" vybuchnu tlumeným, ale kupodivu skutečně nebezpečným hlasem typu řežavých uhlíků.

Můžeš vytáhnout hůlku a ukázat mu zač je toho loket navážet se do rodu de Liseauxových... Anebo mu to trpět. Přecejen, teď máš na škole význačnou pozici a ztratit ji kvůli jedné pomstě.
Obtočím obratně prsty kolem rukojeti své hůlky a pak je zase rozpletu.
"Určitě nemůžeš mít zpoždění, protože tam na tebe čeká nějaká ta blondýnka, že? Hodně štěstí a pěknej večer," zavrčím jenom a dál se nenuceně opírám o stěnu. Tentokrát si shrábnu rusé prameny do obličeje schválně, abych na něj neviděla a nedala průchod případné zlosti.

Její vnitřní boj, který svádí, mě celkem udivuje. Je to takový malé mudlovské divadlo.
Uchechtnu se a olíznu si automaticky horní ret, načež ústa semknu. Chvilku poslouchám její vyčerpávající monolog a tak nějak očekávám, že mě tu začne škrtit na místě. Jakmile ze sebe začne ale sypat narážky na mojí osobu, zarazim se a začnu vnímat její slova víc.

"Tak moment." zarazim jí a přimhouřim oči. "Nevim, za koho mě máš, ale očividně si neuvědomuješ, s kým to mluvíš. Jestli jsi si to neuvědomila, tak ty nejsi tady na hradě jediná, kdo má celkem slušnou pověst, takže mě moc neštvi. A popravdě, podle toho, co jsi mi tu řekla, jsem soudil tak, jak by soudil každý." odtušim celkem klidně, ačkoli mám pocit, že to uvnitř mě začíná vřít. Nehodlám se tu ale vyčerpávat kouzly, už tak mám toho za dnešek celkem dost.
"Mimoto o nějaké blondýnce nic nevim. Jestli teda nějaká v ložnici čekat bude, rozhodně ne na mě a jestliže ano, pak jí budou ráno vynášet nohama dopředu." odfrknu si podrážděně a teprve teď si uvědomim, že jsem se k ní přiblížil. Celkem dost. Přimhouřené oči ještě víc přivřu, povytáhnu obočí a potřesu hlavou. "Dobrou noc." řeknu zase klidně, sjedu si jí ještě pohledem a teprve pak se otočim zády k ní. Kroky uspíším, čímž se dostanu dále od ní a jejích keců, které mi poněkud rozproudily krev. Zmizim jí z dohledu, když zahnu doprava, kde se na chvilku zastavim, abych vydýchal vztek, který ve mě vyprovokovala. Zatnu pěst, tak silně, že se ozve zakřupání kloubů. Jak mě může taková malá zrzka, jako je Lisceaux, vyprovokovat? Mrcha...

Uvědomim si, že vztek, který ve mě narostl během chvilky, je zapříčiněn nejen Shirley, ale i Audricem, který mi v hlavě způsobil totální guláš. "Uhm..."

A zase...


Snažím se udržet si vážnou tvář.
Jedna nula pro tebe Shirley. Pokud ses za ta léta něco naučila, tak jak soupeře zatraceně rychle dostat do varu. Teď je otázkou, zda tu vlastnost pak umíš použít v boji.
Při té myšlence znovu zajedu prsty k rukojeti hůlky, zastrčené viditelně za opaskem šatů, místy pomačkaných rychlým oblékáním.

Dost mi v té klidné grimase pomáhaly vlasy. Člověk by nevěřil, jaká neuvěřitelná výhoda se skrývá v tom, zakrýt vlastní tvář. Dokud to nezkusí na vlastní kůži, pochopitelně...
Ani si moc nevšímám toho, jak při svém vlastním monologu postupuje stále blíž. Neplánovala jsem se pohnout z výhodné pozice. Zády ke stěně bylo rozhodně méně stran, odkud šlo člověka překvapit.
Jen by sis měla dávat zatraceně dobrej pozor, aby ses nestala příštím jeho cílem ty.
Ta myšlenka mi přišla natolik nemístná, že jsem ji okamžitě pustila z hlavy, aniž bych jí věnovala kdo ví jakou pozornost.

Shnij v pekle, chtělo se mi odseknout, ale ovládla jsem se. Jeden kouzelnický souboj proti čtyřem protivníkům už jsem dneska sváděla, to by mi jako limit na večerní pohodu mělo dokonale stačit.
Ani náhodou jsem nehodlala podobné scény opakovat. Už ten jejich nechutný nápad... však já jim to spočítám.
Ředitel mi je přece svěřil. Jsem si jistá, že nějakého toho pořádného sluhu potřebuje každý. Aspoň konečně někdo řádně vydrhne společenskou místnost a všechny podlahy a schody po škole... a opráší rámy obrazů... Však práce se tu najde...

"Měj se," popřeju mu už zcela normálním hlasem. Jakmile zajde za roh, okamžitě to doplním: " otrapo jeden. A to si říkáš kouzelník."
Zavrtím hlavou.
"Asi bych se vážně měla vypařit. Ale tady je tak hezky. Alespoň odchytneme nějaké padavky, co si to budou chtít zkrátit strachy před tím, že ej někdo nachytá... Chmmm..."
Pomalu se svezu podél zdi do sedu a unaveně opřu hlavu o chladný kámen.
"Možná si u toho pospím," dodám váhavě sama k sobě s mírným zazíváním, tlumeným dlaní a schoulím se do klubíčka tím, že si kolena přitáhnu k hrudi a na ně si položím bradu. Dokonalá pozice pro pohodlný spánek kdekoliv.

Myšlenky na lišku, která ve mě vyvolala chuť zabíjet všechny tvory v mé blízkosti, celkem rychle zaženu. Vzhledem k tomu, že v mé hlavě teď dominuje zcela jiná postava. S rukama v kapsách,kráčíc po chodbě, která směřuje ke chlapské ložnici, si promyšlím, co budu dělat příští den.
Jak se mám v jeho přítomnosti chovat? Prohrábnu si zamyšleně vlasy, mezitim, co vyjdu z chodby do další. Přemýšlí nad tím jako já, nebo se rozhodl ignorovat všechno, co se stalo?

Semknu zamyšleně rty a porozhlédnu se po prázdné chodě, za což jsem víc jak rád. Zrovna teď nemám náladu na nějaké setkání s dalšími, kteří jsou stejně příjemní jako Liseux. Ráznými kroky se rozejdu po chodbě, jejíž struktura znásobuje zvuk klapání mých podrážek. Zrovna když přejdu ke dveřím od chlapské ložnice, dveře se otevřou a na mě vypadne udivená Isí. "Kvido!" vyjekne nadšeně, chňapne mě za ruku a zatáhne dovnitř. Zabouchnu za sebou dveře a porozhlédnu po společenské místnosti, která je narvaná oběma pohlavími. Překvapeně povytáhnu obočí. Vždyť tohle by vzbudilo i trolla... ohodnotim si v mysli štěbetání a hlasitou hudbu, kterou tu pouští.

Když tak stojim na místě, povšimnu si pár lidí, kteří stojí nejblíže u mě, jak se zarazí, když mě uvidí a stiší svůj hlas. Tohle mě celkem potěší. Není nic lepšího, než mít autoritu, to ano...

Ani se nestihnu porozhlédnout, kde kdo je a koho bych mohl seřvat. Zatraceně, musí se všechno odehrávat zrovna v tu chvíli, kdy bych se nejraději vyspal? Isí se omotá kolem mě a přitáhne si moji tvář k té její. Chytnu jí za ramena a odtáhnu ji od sebe ještě před tím, než se rozhodne přisát se mi na rty. "Isabelle." vyslovim její jméno a hlavou kývnu ke schodům do pokoje. Není blbá, hned jí dojde, oč jde. Lehce zbledne, přikývne a odtáhne se ode mě. "Za chvilku tam přijdu, jenom seženu ostatní." zamumlá, stoupne si na špičky a začne se rozhlížet kolem dokola. Ačkoli jsem celkem naštvaný, připomenu si, kvůli komu to je. Kvůli mě, to já mám v sobě zmatek, který prostě nedokážu pochopit a právě prozatímní směsice pocitů mě rozčiluje. To je u mě samozřejmě divný, vzhledem k tomu, jaký flegmatik jsem. Chytim ji za ruku a přitáhnu si ji k sobě. "Jenom zařiď, aby mě nikdo nerušil." usoudim k ní potichu, pustim ji a rozejdu se směrem ke schodům. Tenhle randál mi je celkem jedno, není to moje starost. Tohle je na primusovi. Kardain.

Večírek, a tak dále …

Nebýt taková jaká jsem, možná by se mi alespoň trochu podařilo splynout s davem. Ale dívku takřka bílé pleti a platinovými vlasy, tu nikdo nepřehlídne.
Co takhle se přebarvit na červeno? Byla bych méně nápadná?
Bože jsem tak praštěná, že se zasměji i svým hloupým myšlenkám.

Přidám do kroku, možná mám štěstí, teď Thea sedí sama u stolu, alespoň to vyklopím na rovinu a nebudu muset oklikou vysvětlovat, co vlastně chci.

Měla jsem pocit, že tu vlastně ani moc lidí není a teď to vypadá, že je tu docela plno, nějaké střívko se mi přimotalo do cesty a málem mě polilo džusem. Tedy aspoň doufám, že to byl džus, ale nejsem zas tak naivní, abych si myslela, že se tu pije jen nealko. Na chvilku jsem se zastavila a hleděla na dění kolem sebe, je to až s podivem, kolik nadšenců se pro tohle podivné řádění nadchne. Kouř, který se line všude kolem nás je spíše dusivého charakteru než pro efekt a někdo to s ním trochu přehnal. Ty krásky na podiu, které jsou jak se zdá mírně opilé, zítra budou litovat toho, jak se dneska odvázali. Žádný zázrak, ale já vlastně ani nečekala, že to bude v duchu chvilky poezie.

Relax a odvázání si představuji naprosto jinak. A Thea? Ta se na takové Aničky chodí jen pobavit a občas udělat nějaké to pozdvižení. Ta krátká chvíle uvažování mi pokazila plány. Během té krátké chvilky si to k Thee přicupital jakýsi kluk, byl to Julian-Francois.
“No super! Co mě ještě dneska čeká?“ Raději ani nedomýšlet. Větší potupa než to, že tu teď musím být, snad už není.

Jakýsi kluk držíc se na podiu tyče, zřejmě, aby neupadl, zařve na celé kolo. “Hřeb večera!“ s hrůzou poslouchám, průpovídky všech kolem a napjatě čekám, co se bude dít. Už asi tak dvě hodiny mám pocit, že bych tu vůbec neměla být. Ani nevím proč, ale změnila jsem směr, už nejdu k Thee, ale vzdaluji se. Dál od parketu avšak blíž ke dveřím. Co kdyby na mě vyskočila nějaká cvičená příšerka. Člověk nikdy neví, co tyhle individua ještě napadne. Vždyť co potřebuji? Mohu s Theou promluvit i zítra.

“Ó … můj … bože … co je tohle za magora?“ to je vše co stihnu říci. S úsměvem ve tváři hledím na kluka co se snaží o cosi jako žonglování, ale … tohle vypadá na slušný požár. Chaos a panika, která po chvíli nastala, byla neuvěřitelná. Všichni kdož byli opojení alkoholem, měli prazvláštní reakce. Vlastně jen zmateně pobíhali a panicky ječeli. Vybíhali i z míst, které pro mě byli jaksi nepochopitelné, třeba jako jeden mladík, plazil se mi po nohách a to jen proto, že měla na hlavě ubrus. Zachytil se mu tam totiž, když vylézal zpod stolu. Raději ani neuvažuji nad tím, co tam dělal. Držel se mých kotníků a ne a ne se pustit. Až pár jemných kopanců ho přimělo, od záchytného bodu upustit. Ani jsem se neohlížela a rychlým krokem jsem šla ke dveřím.

Hlavně ať už jsem odsud pryč.
Musím ale přiznat, že tohle byl fakt hřeb večera. Tak efektivní fire show následovaná ohňostrojem a zakončená výbuchem to se opravdu jen tak nevidí. Už jsem dost blízko východu a možná právě včas. Výbuch, který měl asi být jako třešnička na dortu, způsobil, že jakási vlna začala srážet studenty k zemi. Teď jsou jak domino, jeden po druhém padají. Pocit, že to ke mně nedojde je špatný, musela to být obrovská rána, neboť mi začnou vlasy vlát jako v prudkém větru a já cítím, jak mě něco táhne dozadu, jen tak tak si stihnu dát ruce za záda a tiším svůj dopad.

Jenže nepadají jen studenti, vypadá to, že tenhle rámus by vzbudil i mrtvého. z okolních místností je slyšet rámus od padajících předmětů, předpokládám, že jde o obrazy a různé, nezabezpečené předměty ze skříněk. Vždyť i tady se některé stoly převrátili a zvrhli vše co na nich bylo. Jen ty tácy a podnosy co nadělali hluku při dopadu na zem.

Nejsem nikterak ovátá, takže reakce mám stále pohotové, rychle se seberu a už se ani neohlížím. Thea se o sebe postará. Ničeho už nemeškám a vyrážím jako jedna z prvních ven z téhle proklaté místnosti.

Namířím si to rovnou na pokoj, cestou se skoro vůbec nerozhlížím. Je dost hodin na to, aby z toho byl průšvih jako hrom a to také bezesporu bude. Na chodbách je zmatek jsou tu někteří z večírku, ale také ti co se tu jen potulovali či ti, které vytáhl z postele ten velký výbuch. Ať tak či tak já spěchám a doufám, že mě nikdo z učitelů neuvidí takhle pozdě v noci na chodbách.

Bezesná noc

Ještě chvilku zamyšleně zírám ke dveřím, z nichž vyšel Kvido. Na tváři se mi rýsuje takový zvláštní úsměv, jsem moc zvědavý, co z tohoto bude.
Zasměji se, uvidíme, jak se bude tvářit, až se potkáme na chodbě. Už se na to docela těším. Je to opravdu zajímavej kluk.

Pak mi moji povznesenou náladu ovšem zkazí jistý drobný stín. Ten výbuch před chvílí. Pokud se tam neukážu sám, zřejmě tu za chvíli bude někdo klepat, ať tam laskavě naklušu. Tohle si ještě někdo pěkně odskáče (a upřímně doufám, že to nebudu já…, ačkoli bych měl být pořadatel, od tohoto se distancuji, stejně jsem pro tu akci nehnul ani prstem.)

S povzdechem vezmu svou hůlku, dám se trochu popořádku, co se vzhledu týče, znamená to, že se trochu očistím a obléknu. Protřepu si vlasy, aby mi hezky spadaly kolem ramen. A pak už jen vyčaruji svůj typický přezíravý úsměv, opřu se o stůl a koukám na dveře. Jedna, dva, tři, …

Dávám si na čas. Asi tak, abych poskytl nějakou možnost chvátajícím profesorům na místo činu se k němu dostat, stejně jako utíkajícím spolužákům z místa činu prchnout. Pak tam plánuji trochu rozespale vejít (ale samozřejmě elegantnost sama, dokonale upraven), obhlédnout situaci… a nakonec skončit u ředitele a poslechnout si přednášku o správném chování a brání povinností vážně.
Už jak na to myslím, chce se mi zívat.

Fajn…, čas nadešel, vydávám se z místnosti. Jak jsem odhadoval, zrovna za mnou běží nějaká páťačka, která zřejmě měla za úkol mě přivést. Jen se na ni zubnu a klidně mířím na místo.
Doufám, že se to ti idioti na mě nepokusí svést… Pokusí, znám je. Scvaknu zuby…
Dneska se už asi nevyspím.

Velký zmatek po večírku – dohra

V konečném důsledku viník nebyl dopátrán a na ničí jméno nic svaleno nebylo. Důvodem byla nesourodost výpovědí chycených studentů.

Každý svaloval vinu na někoho jiného, podle různých svědků měl ples několik různých organizátorů. Didiéra v konečném výsledku nikdy nepráskl. A přestože sám se k velkolepému závěru slavnostně přiznal, nejspíš to přes hluk a bordel nikdo z kompetentních lidí pořádně nezaslechl. Jeho spolužáci ho nakonec odtáhli do spolky…, zřejmě, aby slavnostně oslavili sabotáž večírku „Čistokrevných“.

Každopádně výstup je jednoduše kolektivní vina. Profesorstvo si nedělá iluze, že by o tom někteří nevěděli, takže z toho vyplývá zrušení dosavadní benevolentnějšího režimu…, přísné hlídání dodržování večerky, a měsíční zákaz vycházek do Marseille. Nemluvě o tom, že každý ročník (mimo prvního a druhého) získal povinnost podílet se na údržbě školy (dosavadně to bylo pouze dobrovolné za bodový zisk). Chycení studenti také musí zaplatit část financí na opravu, ale to už není natolik důležité…

Každopádně, nikdo z vás mezi chycenými není. Největší dopad to má na Adariena, jelikož mu kontrola nad nápravou ulehla na bedrech (z čeho je zajisté velmi nadšený). Vy ostatní se výsledky dozvíte na snídani, nebo případně z vývěsky na hlavní nástěnce.

Ráno, raníčko, výstup[/u]

Je druhý den, sobota. To by normálně znamenalo volno. Každý se můžete zařídit dle svého, každý máte své věci na vyřizování, každý vcházíte do nového dne s jinými poznatky …

CHIBARI

Po tom, co jsi byla odtažena do onoho zmatečného dění, překřikování profesorů a nějakých rozepří, během nichž sis mohla udělat představu, v jakém zařízení ses to asi ocitla, jsi nakonec neskončila u Christophera, ale ředitele školy, který na tebe zřejmě ještě bude mít pár otázek.
V danou chvíli ovšem řešil nastalou situaci, takže tě nechal sedět v jeho pracovně. Mohla sis ji tak tedy pečlivě prohlédnout, všechny skříně, poličky s jakýmisi na pohled nejspíš archeologickými artefakty. Následně se ještě vybavoval s jakýmsi černovlasým mladíkem, zřejmě primusem.

Teď vypadá neskonale utahaně, bude už asi něco kolem páté, pokud jsi mu tam náhodou neusla, což je klidně možné, vzhledem k faktu, jak pohodlné křeslo ti nabídne, uvaří si kávu a zřejmě se konečně (?) dostane na otázky, jak ses dostala na půdu jeho školy…

LEA

Zřejmě jsi měla štěstí. Respektive ne tak docela, jelikož pár očí tě přeci jen spatřilo. Nikdo z toho ovšem nevytvářel závěry, takže tvůj odchod byl v rámci možností poklidný.

Samozřejmě, všude byl zmatek, takže se těžko dá říci, že by sis nějak užila klidu. Už jenom zbytek osazenstva tvého pokoje štěbetal (až se konečně sešel). Z jiných pokojů se také linul halas a z jednoho dokonce vypadlo pár jedinců, kteří se zřejmě snažili o vlastní party.
Pokud bys přeci jen dokázala usnout, zřejmě bys byla dobrá. Nemluvě o tom, že po nějaké chvilce se tam ještě stavil profesor Elberer (nabádajícím vás, abyste už byli v klidu a neděli žádné vylomeniny) s nějakým páťákem, který se snažil vzpomenout, koho všechno tam viděl. Tebe zřejmě z úcty neurčil, i když z pohledů tvým směrem bylo jasné, že si tě všiml.

Ráno bylo ve znamení stále přetrvávajícího neklidu… Co se snad dá označit za pozitivní, tak počasí za oknem slibovalo docela pěkný den…

KVIDO

Máš respekt, takže se ono osazenstvo rychle vyklidilo a dalo ti pokoj, aby ses mohl v poklidu věnovat svým úvahám, samozřejmě za přítomnosti Issy, pokud bys o to stál.

Ráno: počasí slibuje pěkný den, jasná obloha, snad ani ne příliš velká zima.
Co budeš dělat, čistě tvá věc…

SHIRLEY

Když se probudíš, zjistíš, že místo kolem sebe příliš nepoznáváš. Po chvíli, zřejmě podle předmětů a fotek kolem, ti dojde, že jsi zřejmě v pokoji Alessandra. Nikoli však v kabinetě, ale jeho soukromých obytných místnostech. (Zřejmě tu nebudeš poprvé…)

Můžeš si tedy dedukovat, že tě našel, když jsi usnula na chodbě, a odnesl si tě k sobě do kabinetu. Patrně nechtěl vzbuzovat moc rozruch, kdyby tě nesl k tobě.

Sám je momentálně ve druhém pokoji svého příbytku, v tom sloužícím jako obývák, kde se uložil na gauči, nespí příliš tvrdě, takže je dost pravděpodobné, že ho vzbudíš.

Každopádně…, Čtveřice by tě měla očekávat v sedm…

Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o)
Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi?
Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme.
Havran-údržbář.
PS: Nezapomeňte na nové pravidlo v údržbě dobrodružství.