Šedý průsmyk
hrálo se Dvakrát týdně
od: 26. února 2008 11:17 do: 16. září 2009 19:47
Dobrodružství vedl(a) Fenikso
| |
 | Podzimní počasí se přehouplo na skoro-zimní, aniž by si toho kdo hned všimnul. V hostinci „Na okraji“ není tak veselo, jak by mělo být. Je tu pusto a poloprázdno už celý týden. Předposlední karavana vyrazila Šedým průsmykem do Rokliny tiše vanoucího větru už před třemi týdny. Jedna cesta tam i zpět většinou zabrala dva týdny a ve společnosti karavany byla mnohem bezpečnější. Vy všichni jste se z vlastních důvodů chtěli dostat skrze průsmyk, ještě než začne zima naplno a průsmyk se stane kvůli sněhu neprůchodný. Bohužel, karavana se zatím nevrátila, už má zpoždění celý týden. Poslední dva dny byly nepřívětivé, těžká mračna se přivalila od západu a několikrát hustě sněžilo. Dochází vám, že pokud chcete projít Šedým průsmykem, musíte vyrazit nejpozději dnes. I tak nebude cesta žádný med. Všichni jste se dnes sešli u snídaně, nesourodá skupina, která původně očekávala pohodlnou cestu s karavanou – nyní ale musíte vyrazit na vlastní pěst. Vůbec vás to netěší, protože jakýkoli osud potkal karavanu, může potkat i vás… Jedná se o krátké fantasy dobrodružství pro pokročilejší hráče. Postavy by měly být zkušenější, ne žádní zelenáči, ale zase žádní machři – prostě slušný hrdinský průměr. Tohle má být rychle hrané, dynamické dobrodružství, které skončí v dohledné době, dokud to ještě všechny baví. Bude se hrát roleplaying s několika pravidlovými prvky pro upřesnění schopností postav. Rasy: Člověk, Trpaslík, Lesní elf, Temný elf, Vysoký elf Povolání: Typické fantasy, jen ne čisté alchymisty Pravidla pro hru: 1) Dodržujte pravidla českého pravopisu: a) Věta začíná velkým písmenem. b) Věta končí interpunkčním znaménkem. c) Čárky oddělují věty v souvětí. d) Píše se s diakritikou. e) Odstavce slouží k rozčlenění dlouhého textu. f) Za interpunkčním znaménkem se píše mezera. 2) Tučně se píše přímá řeč. Kurzívou myšlenky. Podtrženě místo, kde se vaše postava nachází, je-li to potřeba. Barvičky hráči nepoužívají. 3) Umíte si vybrat jméno, ikonku, napsat stručný životopis i smířit se se smrtí postavy. Umírat se bude. 4) Frekvence hraní „Hraje se každý den“ není v titulku na nic. Znamená to, že se v základu předpokládá, že můžete napsat jeden příspěvek každý den. Příspěvky nemusí být extra dlouhé, tři řádky stačí, ale jasně a k věci. 5) Pokud na někoho čekáte, může se to trochu protáhnout. To je jasné. 6) Když na Andoru vůbec nejste, tak je to v pořádku, umírá vám počítač nebo jste někam jeli. Chápu. 7) Když nemám čas nebo náladu, protože mám zkouškové, jarní prázdniny, nemocné dítě, služební cestu, zaracha, nestíhám - každý si vybere, tak se zmíním v diskuzi nebo v poště, ať se ostatní mohou zařídit. 8) Spolehlivost, fantazii a chuť hrát. 9) Jo, a pro otrlé :o). Nemůžu zaručit, co moje zvrhlá mysl vykutí... Jestli s tím má někdo problém, ať jde hrát jinam. Šablona pro životopis: Jméno: Přezdívka: Rasa: (Člověk, Trpaslík, Lesní elf, Temný elf, Vysoký elf) Povolání: Specializace: Věk: Vypadá na: Popis: Povaha a charakter: Známí: Zkušenosti: Stručný životopis: Vybavení: Proč chci projít průsmykem před zimou: |
| |
| Je ráno. A je pěkně hnusně. Tak nějak se nemůžete rozhodnout, jestli je hnusněji než včera. Včera sněžilo a mokrý čerstvý sníh byl nepříjemný všem. Všichni, kdo zůstal v hostinci, se s obavami dívali směrem k průsmyku, jako by zvažovali, jestli už není pozdě. Dnes naopak od časného rána prší. Sníh se proměnil na hnusnou břečku smíchanou s hlubokým bahnem, které voda bere ze skal na dno průsmyku. Jenom projít přes dvorek znamená donést si hustou vrstvu bahna na botách a vysloužit si pichlavé poznámky hospodského: "Hovada, aspóň byste si mohli z tých kramfleků ty sračky oklepat a nenosit mi to tu po místnosti, no néé?" Je ještě brzy, takže v hostinci jsou zatím kromě hostinského jen tři další osoby: Cray Lerin, Moren a Roland. |
| |
 | Jsem chlápek odhadem by jste mě zařadili mezi lidi, ale ani to není jistí. Neustále nosím plášť a na hlavě kápi nasazenou tak aby mi nebyl vidět obličej. Ty všímavější si mohou všimnout jizev na rukou, které mi obtáčí obě ruce. |
| |
| Tak co budete dělat půjdete nebo ne? Já jdu určitě. Hostínskýýýýýýýýý!!!!!! Jde u vás koupit jídlo na cestu? a koně by koupit nešlo? |
| |
 | Hostinec Sedím už nějaký čas v hostinci. Narodil jsem se jako noční tvor a přeorientování na aktivitu ve dne mě stálo několik hodin spánku denně. Proto jsem do místnosti ze svého pokoje vstoupil ještě téměř před hostinským. Jsem pohodlně zhoupnutý na židli s nohama ve vysokých botách na hraně stolu, v ruce cínový pohárek vína, což je takhle po ránu možná pro některé zvláštní. Dlouhé bílé vlasy mi visí přes opěradlo židle a rámují tak špičaté uši a popelavě šedou kůži. Oči s fialovou duhovkou jsou upřené kamsi do ztracena. Na sobě mám speciální zbroj ze snýtovaných plátů tvrzené černé kůže, o zem se špicí opírá dlouhá úzká a lehounce zahnutá čepel, jíž mám zavěšenou u pasu, na vedlejší židli leží rozprostřen těžký sametový plášť. Najednou spustím nohy se stolu, židli napřímím a rukou s pohárkem praštím o stůl. Xsa'us vee'ther Vyplivnu v možná neznámém jazyce ostrým šeptavým hlasem a vrhnu zachmuřený pohled na ušmudlané okno. Hospodo! Připravte mi mího koně, uzlík sušenýho masa, sejra a měcch s medovinou... Rozkážu, jako by mi hostinec patřil a s ještě zachmuřenějším pohledem vytáhnu z měšce dvě zlaté mince a položím je na stůl. V úšklebku vycením mírně zašpičatělé zuby, když si všimnu, kolik že mi to zbývá. Zvednu se, popadnu plášť a se zlostným dupáním okovaných bot vyrazím do horních pater, kde už mám třetí noc pronajatý pokoj. Ze shora se ozvou nějaké rány a zanedlouho se vrátím s malou tvrdou tornou, kterou mám připásanou přes hruď a přes ramena přehozený plášť. Už tady nezůstanu ani hodinu. Tohle prokleté počasí! Zlostně povalím jednu židli kopnutím, bouchnu znovu pěstí do stolu a zařvu: Hostinskej, tak kde seš, u samotný propasti!!! |
| |
 | Jsem vyšší postavy a mé vlasy jsou kratší světle hnědé. Mé oči naopak tmavě hnědé a můj výraz skoro stále neutrální. Protože jsme samotář a jen málo zavítám k civilizaci mám i jemný vous. Oblečení které mám je jasně praktické. U sebe mám všechny mé věci . U pasu my v pochvě visí široký meč a o stůl mám opřený dlouhý luk. Pod židlí mám svůj velký vak ve kterém nechybí žádná věc k přežití, také u sebe mám svůj roh po otci. Moje šupinková zbroj je dobře udržovaná stejně jako zbytek mích chráničů (předloktí a náholenice). Když oba přítomní muži promluví nereaguji a jen si je oba prohlížím a upíjím ze svého džbánku. |
| |
| Hostinský přiběhl a krátkou chvilku se nemohl rozhodnout, komu ze dvou mužů posloužit dříve. Nakonec se rozhodl, že nechat čekat potomka rasy Temných by nemuselo být zrovna zdravé, takže na Morena jen vrhl omluvný pohled a přesunul se ke Crayovi: „Ano pane, vašeho koně, maso, sýr, medovinu, hned to bude pane! Ještě něco pro vás mohu udělat?“ hostinský těká očima a viditelně je nervózní. |
| |
| Po schodech schází asi 40-ti letý muž. Je sice starší, ale to nic nemění na tom, že je to typický žoldák. Je to pořádný vazbič, široké ramena a krutý úsměšek na rtech. Oblečenou má těžkou, pobitou koženou zbroj, která už lecco zažila. Jeho rezavé vlasy a plnovous protkávají šedivé nitky. U pasu má řemdih a přes rameno vak. „Já bych až tak nespěchal mladej,“ pronese od schodiště směrem k temnému elfovi, „teda pokud nechceš do večera ztuhnout. Šedým průsmykem už jsem párkrát šel, tak vo tom vím svý.“ |
| |
| Počkej s tím... Ale tu medovinu mi dones... Mávnu najednou rukou směrem k hostinskému. Zajímá mě ten muž, který vešel dovnitř. Urážku, pro kterou jsem již zabil horší protivníky nechám jen tak přejít. Nejdív se ale aspoň dozvím, co ví... Zabít ho můžu vždycky... Ano? Ozvu se povýšeneckým hlasem. A co například víte, pane? Ruka přitom sjede k jílci meče. |
| |
| Když Vidím jak ruka Cray Lerin Sjede k meči. Tak se pomalu přemístím za jeho záda. Do ruky si vezmu masivní korbel, který hostinský po včerejší pitce nestačil uklidit. Nakouknu do něj a se zklamáním zjistím, že je prázdný. Přesto ho pevně uchopím a druhou ruku položím na meč. |
| |
| Žoldnéř se pousmál. Nejspíše je provokace jeho druhé jméno. „Vím toho dost, například to, že průsmykem se nechodí v karavanách jen tak, protože bývá lidem smutno. Orkové, trollové, teď na začátku zimy se stahují smečky sněžných vlků... Nic moc společnost pro osamělého bojovníka,“ ušklíbl se, „byť je třeba i tak dobrý, jako ty.“ Hostinský se nenápadně klidí. Tohle začíná smrdět průserem. „A teď,“ pokračuje muž, „když navíc padají z nebe ty sračky, to bez pořádného vybavení taky nepůjde.“ |
| |
| poslouchám rozhovor ale nic víc nepodnikám. Dopiji a posunu rukou svůj džbánek ode mě. Trochu se odsunu od stolu abych byl připravený k plynulému pohybu. Pochybuji že by se ti dva do sebe pustily ale co kdyby ... |
| |
| Doprostřed pravděpodobné chystající se šarvátky přicházejí další osoby. Baví se a nevěnují příliš pozornost tomu, co se tu děje. Přichází oslnivá rusovláska v krásných, vyzývavých, sametově černých šatech. Společnost jí dělá typický obchodník, něco kolem 30-ti let. Muž je oblečený v dražším elegantním kabátci a jeho mluva působí vzdělaným dojmem: „...ano, zajisté má paní. Pokud nevyrazíme dnes, průsmyk může zapadnout sněhem a do rokliny se už nemusíme dostat. Vpravdě, můžeme klidně umrznout někde po cestě. Průsmyk je v zimě velmi zrádný.“ Zmlkl a zastavil se, když vidí vaše "skoro-bojové" rozestavení. Za nimi, v uctivé vzdálenosti, jde půlelfí otrokyně. Dívka je to překrásná, i když trochu smutná. Oblečená je v praktických, jednoduchých, ale přesto hezkých modrých šatech. Její krk zdobí tenký stříbrný obojek, který všem dává na vědomí její postavení. |
| |
| Hostinec, skoro boj I při svém rozhovoru jasně sylším každý zvuk ve stichlém hostinci. Sebejistý krok... Je to veterán. To škrábnutí, něco sebral ze stolu, něco né úplně lehkého... Ne nůž, spíš korbel, nebo talíř. To cinknutí... Ruka položená na meč, vrznutí kůže pochvy a rukavic... Kroky... ani né metr ode mne... Najednou, naprosto nečekaně se otočím. Jedna ruka se vyřítí ke krobelu, druhá ruka tasí a ihned jde do krytu, abych si kryl jeho ještě netasenou zbraň. Hlava připravená uhnout, pokud by se zkusil osvobodit hlavičkou. Krok dopředu, zapáčit, přes nohu a...Bác! Srazím Morena na zem. Dál se mu nevěnuji, naopak - co nejrychleji se odsouvám z jeho dosahu a tasím. Špice napřaženého meče směřující na ležícího, pohled těkající mezi ním a žoldákem, co schází ze schodů. Tak dobrá... O co tu jde?! Zeptám se ostře obou současně. |
| |
| Hostinec Crayův výpad vyšel. Tedy skoro. Když ses otočil a rukou vyrazil korbel, tvůj kryt nebyl úplně od věci. Morenův meč opustil pochvu rychleji, než bys čekal, a s třesknutím se zarazil o tvou zbraň. Podívali jste se sobě do očí na zlomek vteřiny a pak už Moren letěl k zemi. Žoldnéř na tvou otázku jen odpověděl: „Děláš ze sebe blbce.“ Než sis stihl uvědomit význam jeho slov, obchodník uznale zatleskal: „Dobrý. Opravdu dobrý. Zvu vás na pivo. Všechny.“ Učinil rozmáchlé gesto, do kterého zahrnul vítěze i poraženého. „A už toho nechte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Hostinec Odplivnu si směrem k tomu vychytralému muži. Vy, lidé... Zasyčím a sednu si zpět, kde jsem seděl, čekám na svou medovinu. Dlouhé čekání si krátím tím, že na ruce vyvolám malý ohnivý míček, s kterým si házím. Meč už do pochvy neuklidím, nikomu nevěnuji pozornost, pro mě není nic, než malá kulička ohně, chladivý dotek jílce a čas, který utíká, než přijde medovina. Všichni jste stejní... velká huba, pomalé myšlenky, těžkopádné reakce. Jediný důvod vaší existence je, že se množíte jako potkani... Ze zachmuřeného zírání na lesknoucí se plochu čepele mě tentokráte kupodivu nevytrhne ani oběvivší se kráska. |
| |
 | Hostinec Dobře, vyrazíme tedy během dneška. Stejně zde již není moc, co by se dalo dělat. Věčné opájení se nějakou lihovinou není vůbec zdravé. Jen to tupí mozek Jak jdu přes hostinec k jednomu z volných stolů, místností se ozývá tiché "klap, klap" jak jedna noha střídá druhou a kramfleky mých vysokých bot klapou o podlahu. Štíhlé tělo halí nebo snad spíše více odhalují černé sametová šaty. Hluboký výstřih vyšším pánům, kterých je tu zřejmě víc proti mě díky mé menší postavě, dává na odiv má krásná a plná ňadra. Šatový korzet uvázaný přes pas a boky siluetu ještě více umocňuje. Suknice vepředu šatů má široký rozparek a tak má hebká stehna jsou zcela odhalena. Černé rukavice mám ovázané jen přes hřbet ruky a zápěstí do půlky loktů. Krk mi zdobí stříbrný řetízek s obsidiánovým kamenem broušeným do tvarů černého draka. Kdo se osvobodí pohledu na mé tělo a odváží se pohlédnout do mé tváře, jako první jej upoutají jasně modré oči. Temná modř je téměř uhrančivá a kdo se dlouze do ní zadívá, mívá pocit, jakoby se topil v hluboké lesní studénce. Další pohledy směřují k rudým plným rtům téměř svádějící k polibku. Drobný nosík a úzké upravené obočí jen doplňují krásu broskvové pleti. Přes obličej občas putuje i některý z mnoha neposedných pramínků mých rudých vlasů. Dlouhé vlny v pohybu vypadají jak živý oheň. Vlní se a splývají po mých zádech a nikterak nedbají toho, jak bych si je zrovna přála mít. Jsou jak živé, stejné jako jejich majitelka, své, nespoutané a na první pohled nedosažitelné. Pomalu usednu k jednomu stolu a elegantně přehodím nohu přes nohu. Lehký gestem pokynu hostinskému, aby mi donesl můj nápoj. Po celou dobu mého pobytu zde, který se až neočekávaně protáhl do pár týdnů, jsem upíjela vždy z broušeného skla jen rudou tekutinu, připomínající krev, červeného vína. Teprve teď si uvědomím, že obchodník se zastavil při pohledu na bitku jakýchsi místních přiopilců. Hmmm... ach ti chlapy. Mají neustálou potřebu ukazovat svou sílu a skvělost v boji. Mírně se ušklíbnu Škoda, že si do postele trochu té výdrže a skvělosti také nenechají. Odpadají až moc brzo... Pousměji se a skloním pohled ke své číši, kterou mi mezi tím stihl již hostinský přinést. Přeci jen, patřím k těm váženějším hostím zde. Pozvednu číši a nadále jen upíjím ze svého poháru. Ničemu naokolo nevěnuji moc velkou pozornost. sem tam pohlédnu očkem jen k některému z dalších hostů či pohlédnu směrem k obchodníkovi |
| |
| Když si oslnivá rusovláska sedne ke stolu nepůsobí že patří k lidem co by se brodily bahnem a špíně nebo snad v bojové vřavě ale nebezpečně rozhodně vypadá. Jej hlavní zbraní bude nejspíš její půvab a krása na to si člověk musí dát pozor pomyslím si pro sebe. Vypadá to že se situace uklidnila a tak se opět uvolním. Jen dál pozoruji ostatní zde přítomné a vyhodnocuji je. |
| |
| Hostínskýýýýýýýýý!!!!!! Kde jste chlape? Jde u vás teda koupit jídlo na cestu a koně? |
| |
| Ó děkuji vám pane kdybych byl opravdoví zloděj tak bych se teď nenápadně vzdálil. Jen bych se smál tomu, že si myslíte, že jste mě přemohl. Ten pád by mi byl velice užiteční. Toto je Vaše. Hodím Cray Lerinovy jeho měšec a ještě řeknu: měl byste si to lépe hlídat |
| |
 | Hostinec Mlčky následuji svého pána po schodech do hostince, ani když vstoupíme mezi muže, kteří se zdá byli ve sporu, nezvednu hlavu. Hnědé jemně se kroutící vlasy lehonce splývající až na ramena s neposlušnými pramínky vlasů unikajícimi ze svého místa, aby zakryly temné oči, smutné a poněkud zasněné. Jednoduché, přesto hezké modré šaty důsledně sledují ladné křivky těla. Pevné přesto nijak silné ruce, po lokty skrývající se v krajkových rukávech, každému pozorovateli napoví, že ví, co je to práce. Paní Siraelk od nás odešla ke svému stolu, zatímco můj pán promluvil k mužům a tak sem se zastavila necelý krok za svým pánem a čekám na přání a rozkazy, které by mohl mít. Ze netečnosti mě probere až rozruch opodál. Zvednu hlavu a pokusím se pochopit, co se vlastně stalo, poté udělám další půlkrok ke svému pánovi. Cítím, že po mě určitě bude něco chtít. |
| |
| Hostinec - krádež Zkušenou rukou chytím vlastní měšec. Pro jistotu zběžně přepočítám jeho obsah. To, že jsem o něj přišel mě dost překvapilo. V mé domovině je zlodějina určitý způsob, jakým se jeden může vytáhnout nad ostatní, pokud dokáže ukrást předmět, aniž by se to dozvěděl jeho majitel... Nakonec bych to zjistil a našel si tě! Hmm, ale zručnost jeho prstů je obdivuhodná, na člověka. Můj výraz o něco povolí. Dobré ruce... Měl bys je používat lépe, než na mlácení pocestných do hlavy džbánky... Urychleně uchytím měšec na původní místo a sjedu lokál pohledem, hledajíc hostinského s mojí medovinou. Teprve teď si všimnu ženy, která přišla s boháčem a otrokyní. Rychle jí sjedu pohledem. Nakonec se na delší chvíli zastavím na očích a chladu, který z nich jakoby proudí do okolí. Po zádech mi při tom pohledu přeběhne mráz. Pokusím se znovu si vybavit její křivky v mysli, když nepřítomný pohled sklopím ke stolu, ale všechno, co si vybavuji jsou jen ty chladné oči... Sakra, kde mám tu medovinu... Chmm... kdyby aspoň ten hnusnej kecal udělal nějakou chybu... malou záminku, abych mu mohl rozšířit úsměv od ucha k uchu... |
| |
| Hostinec V hostinci se to už začíná zaplňovat. U samostatného stolu sedí temný elf (Cray), zachmuřeně vyhlíží hostinského. U dalšího stolu sedí obchodník, rusovlasá žena (Siraelk) a právě si k nim přisedá starší žoldnéř - provokatér. Dalším návštěvníkem je vysoký, velmi velmi štíhlý muž s hbitými prsty (Moren), který se zvedl ze země ke svému stolu a řve po hostinském. Poslední, kdo sedí opodál a i když všechny sleduje, nic nepodniká, je úplně obyčejný chlapík v šupinové zbroji (Roland). Otrokyně (Nilla) si skoro nikdo nevšímá, je to více majetek, než žena. Také jako jediná zůstala stát. |
| |
| Obchodník se vyloženě zajímá o všechny v hostinci: „Jestli je tu ještě někdo, kdo by chtěl vyrazit přes průsmyk, zvu vás ke svému stolu.“ Mává na Morena, ale viditelně přemýšlí, jak přesvědčit i bojovníka z rodu temných elfů. „Jít jako skupina bude bezpečnější,“ obrací se již tišeji ke všem, kteří se rozhodli k němu přidat. |
| |
| Hostinský se už vzpamatoval, před Craye položil džbán medoviny a běží za Morenem, který už po něm pořvává notnou chvíli. „Jídlo na cestu by i bylo pane, ale koně? Nemám tu žádného, když nedorazila karavana, nemám tu žádné nové zboží. Doba je zlá,“ vrtí hlavou. |
| |
| Poděkuji hostinskému Za informaci a požádám ho, aby mi zabalil to jídlo. Přisednu si k obchodníkovy. Když zaslechnu poznámku Cray Lerina tak se na něj obrátím a řeknu: většinou své ruce opravdu nepoužívám na mlácení spíš zabraňuji tomu, aby se někdo mlátil Jako teď, copak bys ses pomalu nesepral s tím mužem. |
| |
| Hostinec u Šedého průsmyku Obchodník, jakmile se všichni usadí, objedná pivo a něco k jídlu pro všechny. Pak se nakloní ke své otrokyni, která ihned přiběhne, aby jí mohl něco pošeptat. Když dívka odejte, obrátí se na vás ostatní: „Nemýlím-li se, máme společný cíl. Bez ozbrojené karavany však nebude průchod průsmykem vůbec jednoduchý. Navíc, v tomto počasí. Měli bychom se důkladně připravit a vyslechnout všechny, co k tomu chtějí něco říct.“ Obchodník se na chvíli odmlčel a nejspíše odhaduje, kdo s ním souhlasí. „Já jsem Arbald z Oronu, jsem obchodník s kořením a kožešinami. Mám ve stájích dvě muly a hromadu nákladu. Pokud ho nedostanu do průsmyku, bude to krutá zima... Můžu nabídnout peníze na dokoupení vybavení a případný žold.“ Na konci jeho proslovu žoldnéř zpozorněl, ale je vidět, že podmínky by si raději domluvil beze svědků. |
| |
| Peníze potřebuji, proto půjdu a připojím se do karavany. Navíc se potřebuji dostat na druhou stranu hor. Kdy tedy vyrazíme ? Řeknu první slova v této společnosti a čekám na odpovědi. |
| |
| Hostinec Na Morenova slova zdvihnu překvapeně jedno obočí a pak se rozesměji. Směji se lehce, potichu, úsporně. Nemyslím si... Jak vidíš, tak k ničemu nedošlo... Jsi hlupák, pokud si myslíš, že násilím zabráníš násilí... Zakroutím nad tím hlavou a vděčně se napiji z přineseného pohárku. Na to svolá ten obchodník poradu těch, kteří s ním chtějí opustit hostinec. U propasti! Pomyslím si dosti mrzutě. A znovu se napiji. Vypadá to, že tentokráte nemám na vybranou. Nebudu tady tvrdnout celou zimu a ten člověk má pravdu. Jít sám je sebevražda... Jenže, budou mi tihle ku prospěchu, nebo na obtíž? Kdo ví. Zkusit to musím... Obličej mám zachmuřený, ale stejně se zvednu i s pohárkem a přejdu ke stolu, kam se usadil ten obchodník s dámou. Pokud možno naproti tomu žoldnéři, po kterém střelím pohledem, který lépe, než by toho byla schopna slova vyjadřuje, že hra mezi námi dvěma teprve začala... |
| |
| Hostinec Přichází další z ubytovaných v hostinci. Příchozí je mladá, vlastně extrémně mladá, půlelfí dívka. Na sobě má modrý přiléhaví šat a v rukou hůl s velikým průhledným kamenem. Změřila si pohledem celou skupinu a zašklebila se při pohledu na Siraelk. Podívali jste se na sebe, hned jste to ucítili - konkurence. Chvíli jste odhadovaly své síly, cítíte, že to bude nastejno. To nebude dobré... |
| |
| Arbald se na Rolandovu poznámku o penězích trochu ušklíbl: „Možná by nebylo od věci se představit, pane. Já jsem se již představil a řekl jsem, co nabízím. Vy jste naopak pouze řekl, co chcete a potřebujete. To není moc dobrý 'obchod'.“ |
| |
| Máte zcela pravdu, přijměte prosím omluvu za mé barbarské chování. Jsem Roland a myslím že mé služby by se mohli hodit, ať už v boji nebo jinde. Jdu k obchodníkovi blíže a s otázkou ve výraze čekám na jeho reakce, jsem si však vědom že mou pomoc pravděpodobně neodmítne |
| |
| Takže viditelně tu něco nefunguje... Buď tady začnou jistí hráči (víme kteří) plodit rozumné příspěvky, nebo je budu muset vyhodit.  Děkuji za pozornost. |
| |
| Na Arbaldově tváři se rozhostil spokojený úsměv: „To je jiná pane Ronalde. V tom případě se jistě dohodneme. A protože jste říkal, že do rokliny stejně chcete jít, pak vám jistě nebude vadit, když zaplatím až z prodaného zboží. Jistě? Plácneme si?“ Obchodní k tobě napřáhl ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Rychle ses oblékl a vyrazil dolů, zjistit co se chystá. |
| |
 | Hostinec Šel jsem spát celkem brzy, a abych ušetřil, ani jsem toho večer moc nevypil. Čekání v hostinci se totiž začalo nepříjemně prodražovat, měšec se tenčil a karavana stále ne a ne vyrazit. Kdyby nebylo hlasů dole, asi bych se v posteli ještě nějakou chvíli válel, ale takhle bylo třeba obléknout pevné, leč viditelně vyspravované kalhoty, ošuntělý, někam do půli stehen sahající kabát a obout delší čas nošené, přesto stále dobře sloužící boty a zakřenit se slunci do tváře. Nějak jsem neměl chuť na vlhko a zimu, a tak jsem si v lavoru s ledovou vodou jen opláchl obličej – i tak mi znecitlivěly ruce. Do výčepu jsem sešel už připraven a víceméně ozbrojen. Pod kabátem na levém boku lehký meč v pochvě zavěšené na řemeni jdoucím křížem přes hruď, přes kabát na pravém boku brašnu s připevněnou dekou, lukem a zajištěným toulcem. Dýku nosím na opasku – člověk ji má na dosah, když potřebuje něco ukrojit. Jsem průměrně vysoký mladý muž se špinavě blond vlasy, takovým tím obyčejným způsobem sympatickou tváří a ne zrovna ramenatou postavou. Nevypadá to, že bych byl co k čemu k tvrdé práci. Krátce zapátrám pohledem v sálu, jestli nespatřím známou tvář, a pak jdu obtěžovat hospodského. Vykouzlím celkem přátelské úsměv, jaký by měl přijít spíš od něj. „Dobrý ráno,“ pozdravím. „Moc dobře jsem se u vás vyspal. Nebylo by trochu sejra a chleba? Nebo kaše?“ Počítám, že vyloudím snídani, ale je mi jasné, že to nebude zadarmo. „Dost lidí se poslední dobou shání po karavaně, co?“ On by mohl ledascos odposlechnout. A třeba i nadhodit, kdo se snaží dát dohromady nějakou skupinu. A kdyby s tím snad nepřišel sám, určitě se zeptám. |
| |
| Hostinec, Andrej „Kaše i chléb se sejrem by byly, to zas jo,“ významně se podíval na tvůj váček s penězi. A vůbec se tak neusmívá. „Pokud máme čím zaplatit, že jo,“ pozvedl významně obočí. „Ale jináč jo, lidi se sháněj po karavaně. Ale ta tu néni. Buď je roztrhali vlci velcí jako kůň, fakt nekecám, takové hnusy se sem stahujů na zimu. Nebo je voddělali orkové. Nebo trollové, sice se staraj vo most, to zas jo, ale maj blbou náladu a tumáš! No a nebo se ten posrané most utrhl a je po srandě. V průsmyku se stane všecko. Jinak tamta banda vypadá, že co nejdřív vyrazí,“ nezpůsobně ukázal prstem na skupinku kolem stolu. |
| |
| Hostinec Zachechtám se, ale nevyzní to tak vesele, jak bych rád. „No, asi nebude sleva pro dlouhodobýho nocležníka, co?“ zkusím to ještě. A jestli ne, tak si koupím chleba. Na vyprávění jen pokyvuji hlavou, ale věřím sotva každému druhému slovu. Spadlo kamení, parta banditů, prostě něco. „Tak to děkuju mockrát,“ kývnu a s jídlem, které jsem získal, zamířím ke stolu, kam mi bylo ukázáno. „Dobrý ráno,“ pozdravím osazenstvo. „Nechci otravovat, ale slyšel jsem, že se chystáte projít.“ Je jasné kam. Leda by to nebyli oni. „Rád bych se připojil. V množství je síla.“ |
| |
 | V milé společnosti Poslouchám o čem se tu obchodník baví a přitom bezostyšně čumím do výstřihu té zrzce. Tady člověk moc vo ženskou nezavadí a vo pěknou už teprve ne, takže si to pořádně užívám a přemýšlím nad tím jak pěkné by bylo je sevřít v dlaních. Jenže všechno krásné jednou skončí a tohle má na svědomí ten přičmoudlý elf, který se posadí naproti mně. Široce se na něj usměji, až se zalesknou zuby a dám mu tak najevo, že já se ho nebojím a že si jím rozhodně nenechám zkazit náladu, ani teď ani v budoucnu, protože předpokládám, že se chce taky přidat tady k obchodníkovi na cestě průsmykem. Jít sám je sebevražda, ale to jsem mu už říkal. "A já vám taky nabízím svoje služby," otočím se k Ardbaldovi. "Průsmykem jsem již několikrát šel, takže vím co a jak a zeleným kůžím dokážu taky kožich vypráskat," významně se poplácám po řemdihu, který mám zastrčený za opaskem. |
| |
| HOSTINEC Chvíli přemýšlím ale nakonec zavrtím hlavou jako že jo Dobrá budu vám věřit ale ... řeknu směrem k obchodníkovi ale nedokončím co jsme chtěl říct, vyhrožovat mu že jestli nezaplatí najdu si ho je nejspíš zbytečné. |
| |
| Hostinec Ač mne zprvu dění kolem nijak nebere, po jisté chvilce začnu si všímat pohledů a mluvy přítomných. Kolem mého stolku se brzy sesedne jisté společenství různých ras humanoidů a já si je nenápadně začnu kontrolovat pohledem. Klasičtí žoldnéři a nájemní vojáci, seč obvykle toho v hlavě moc nemívají, když se opravdu snaží, s kapkou vychování a hromadou štěstí, dokáží ženu daleko více uspokojit, než kdejací filozofové. Třeba se najde nějaký alespoň trochu hodnější mé přízně, zatím na to moc nevypadají.... když spočinu zrakem na temném elfovi, malinko se mi zkřiví tvář odporem, znechucení však není příliš patrné. Své emoce stejně jako své tělo, dokáži brilantně usměrnit a ovládat jej. Znovu upiji ze svého poháru a poté se nenadále zapojím do rozhovoru. Pohlédnu na obchodníka a jen pronesu... Myslím, že podmínky pro žold můžeme stanovit až na cestě. Zde zbytečně ztrácíme čas! Myslím, že se shodneme na tom, že čím dříve vyrazíme, tím pro nás lépe. Další den si rozhodně již nemůžeme dovolit ztratit. O místním průsmyku koluje mnoho zvěstí, ale nevím snad o jediné, která by pro nás za dané situace byla přívětivá. Pohlédnu na žoldnéře, který je zřejmě jediným, kdo by byl ochoten jít s nově tvořící se skupinkou a průsmyk, alespoň trochu již znal. Narovnám se trochu v ramenou a bradu pozvednu o malinko víš, aby bylo jasně vidět, že nevyjednávám ze stejného postu jako obchodník. Vyzývavě mu pohlédnu do očí a malinko pootevřu rty dříve než promluvím. Žold jsem schopna myslím, že dobře sponzorovat o ten se bát nemusíte Poté se opět rozhlédnu po ostatních a postavím se, takže je mé celé krásné tělo hezky po hostinci vidět. Až se domluvíte o dalších hloupostech, které chcete jistě řešit, pošlete pro mne. Těšilo mne, pánové Mírně se usměji a kývnu na pozdrav. Ladným krokem se rozejdu ke schodišti. Míjíc pult hodím hostinskému pár zlatek za další den přes svůj původně plánovaný pobyt a vyjdu po schodech nahoru. Nijak se nerozptylujíc mířím ke svému pokoji... |
| |
| Bez milé společnosti Jen co začne mluvit ta zrzka, zdá se, že to tu má na povel, hned jí věnuji plnou pozornost a odhaduji co si tak může dovolit a možná, že by se dalo dohodnout i na jiné formě platby. Když odchází otočím hlavu a sleduju tu její krásnou sladkou prdelku celou dobu co jde po schodech nahoru do pokoje. Jeden si musí užívat malých radostí dokud může. Zejtra už můžu ležet bradou vzhůru někde u cesty, i když to teda neplánuju. Popravdě bych rád zhebnul, až tak za dvacet při divokém milovaní s nějakou mladicí. Poté co ta krasavice zmizí si jenom povzdychnu a otočím se zpátky, abych zjistil jak dalekou jsou na tom s tím dohadováním a kolik, že se bude platit. |
| |
| Hostinec „Paní Siraelk má pravdu, otázku peněz můžeme vyřešit po cestě. Měli bychom se sbalit, sehnat co za vybavení nám chybí a vyrazit. Už je skoro k poledni a tma na sebe odpoledne nedá příliš dlouho čekat,“ nečekaně rychle souhlasí Arbald se vším, co rusovláska řekla. Mezitím se vrací Nilla ze stájí. |
| |
| Hostinec Nejistě se rozhlédnu po tvářích, které mě možná vůbec nezaznamenaly. Jsem duch a hospodský šaman, nebo… Čert je vem! Cukne mi v koutku úst, ale rozhodnu se mlčení těch, co vypadají jako největší autority, brát jako souhlas. Konec konců, ryšavý svalovec a kurtizána by se určitě projevili nahlas, kdyby se jim něco nezdálo. Přitáhnu si volnou židli, nepříliš stabilní, přesto postačující. Stáhnu brašnu, položím ji na zem a pohodlně se usadím. Prohlížím si osazenstvo stolu a čekám, jak se věci vyvrbí. |
| |
| Hostinec Teprve teď tě obchodník pořádně zaregistroval: „A vy se k nám samozřejmě připojte také, pane ... pane, pane?“ vypadá, že se snaží si vybavit, jestli ses představil. |
| |
| Hostinec „Andrej,“ představím se s jistým zadostiučiněním. „Jsem žoldák, cestovatel a lukostřelec. Věřím, že dokážu být prospěšný a ukážu se hodným každé mince.“ Usměju se. Představa výdělku a dosažení cíle cesty je povzbudivá. |
| |
| Hostinec Vracím se do hostince ve chvíli, kdy paní Siraelk odchází po schodech. Zdá se, že se situace trošku hnula, u stolu pána přibylo pár lidí. Tak přece jen asi nepůjdeme samy. Nevím zda z toho mám mít radost, ale pán si myslí, že větší skupina lidí bude lepší a já nemám právo mu tento názor vyvracet. Dojdu až ke stolu pána. "Pane." počkám, až se na mě obchodník podívá. "Podomek říkal, že muly budou připraveny na cestu za půl hodiny, zásoby na cestu i zboží sem zkontrolovala, zdá se že je všechno v pořádku." |
| |
| Odchod z hostince "Já můžu vyrazit okamžitě," oznámím obchodníkovi. "Sice jsme už pár hodin propásli, ale není to nic hrozného. jenom si vezmu ještě pár věcí a můžu jít a vy za mě zatím můžete zaplatit ubytování. Můžete to brát jako zálohu," vesele se na něj zašklebím, vstanu od stolu a zamířím nahoru do pokoje. Potřebuji si vzít ještě pár věcí a překontrolovat výzbroj dokud je ještě čas. V průsmyku se může každá neopatrnost nebo krutě vymstít. |
| |
| Hostinec Vzhlédnu k osobě, která oslovila obchodníka. Krátce si ji prohlédnu a zadívám se zpět na stůl s jistotou, že jsem si ji neprohlížel naposled. Jistě, ta zrzavá konkubína, či co je zač, je krasavice, ale tahle… Skoro neznatelně potřesu hlavou. Přemýšlení na tohle téma si však nezakážu – nemám moc co jiného dělat. Kouknu po žoldákovi a veselým šklebem ocením jeho plán. Pohled, který upřu na obchodníka, mluví za vše: záloha předem, nejlépe v platbě za útraty. Ne že bych tu toho ještě moc dlužil… „A co se mě týče, klidně se zvednu ještě teď. Čím dřív vyrazíme, tím dřív tam budem a už mám čekání dost.“ |
| |
| Obchodník vypadá trochu rezignovaně. Až přišel hostinský, který donesl všem, co si žádali, hodil mu měšec s penězi na pokrytí "drobných výdajů". Hostinský se odpoklonkoval a odslužebníčkoval někam do povzdálí, přepočítat si obsah. „Nillo? Zajdi říct paní Siraelk, že jsme připravení vyrazit,“ otočil se Arbald k půvabné otrokyni. |
| |
| Mlčky se ukloním a kratkými ale rychlými kroky zamířím ke schodišti, kde po chvilce zmizím z očí. Bystřejší návštěvníci hostince mohli zaslechnout zaklepání a nějaký náznak hlasu. Po zaklepání na dveře paní Siraelk, chviličku počkám a pak promluvím přes stále zavřené dveře. "Paní Siraelk, můj pán Vám vzkazuje, že jsme připraveni na cestu a žádá Vás, abyste se připojila. Pokud potřebujete mé služby, tak pán nebude jistě nic namítat." zdvořilý hlas zní skoro až monotoně, jako by šlo o naučenou frázy. Čekám, zda bude paní Siraelk potřebovat mé služby. |
| |
| V pokoji posbírám těch několik drobností, které mi říkají pane a uložím je do bezpečí svého vaku. Hlavně těch několik lahví. Zima bude velká a jeden se potřebuje na noc něčím zahřát a lepší než tohle je už jenom ženská. Jenže ta zabere moc místa. Ještě si překontroluji boty, ale jsou čerstvě vyspravené, takže by s nimi být problém neměl. Náhradní oblečení také mám, takže si přes sebe přehodím těžký plášť, natáhnu rukavice, nasadím přilbu, popadnu štít a jsem připravený vyrazit, ale když sejdu dolů koukám, že ostatní se ještě flákají, tak se jdu projít ven. Trochu se porozhlédnout jak to tam vypadá a na co si dát pozor, třeba jestli se nechce udělat lepší počasí, protože kdyby se zhoršilo a my byli v průsmyku, budeme na tom opravdu špatně. |
| |
| Druhá skupinka Bríath, Geidan, Dobian Ferenah Tubirion, Elwë Jaisinamakil. Sešli jste se v malé vesničce poblíž hostince, v podstatě náhodou. Všichni jste chtěli vyrazit průsmykem, ale věděli jste, že karavana už odjela. Náhoda vás svedla dohromady a i když se neznáte, rozhodli jste se, že máte aspoň nějakou šanci. Když jste však dorazili k hostinci, od místních vesničanů jste se dozvěděli dvě důležité věci: karavana zmizela a v hostinci je další skupinka dobrodruhů, která chce vyrazit na vlastní pěst. To je přímo výborné, ale nikomu se vám zrovna nechtělo jít se nějak vtírat. Takže stojíte před hostincem a losujete, kdo se půjde zeptat, jestli se k vám připojí. Los padl na trpaslíka. |
| |
| Prosím všechny, kdo to nemají, ať si do životopisu přidají i zkrácenou verzi podle šablony v prvním příspěvku. Díky moc, budu to potřebovat na rychlé hledání například charakterových rysů a tak. |
| |
| Případné dotazy na ICQ 115683532 |
| |
 | Vesnice Doplazím se do vsi, tam potkám nějaké Elfy a Půlelfy. "Šmarjá kam sem to já hovado vlez?" Zabručím si pod fůsiska. No nésu rasista, aj elf je eném vývojový stupeň trpaslíka. Pousměju se. Vypadají trochu rozpačitě tak se jich zeptám: "Míříte cez průsmik, ctěná dámo/ctěný pane? Ve vice ludech by se nam zjisté šlo lép a pochybuju že v toťtym nečasi pojede nejaká karavana, hňup sem zapomňěl na chování, su Dobian Ferenah Tubirión, a vi?" Napřáhne paprču na pozdrav Takhle se postupně seznamuju se třemi elfy nebo půlelfy, padá soumrak, tak se poptám po okolí po noclehu a rovnou zkusím z lidí dostat pár informací jak vypadá cesta průsmykem. Toš karavana sa stratila, cesta nahovno, alespoň ta ubikácija na hostincu a ňáká bandy co chce projít průsmykem. Tož ja, řeknu to svým novým přátelům ale nikdo se s nima nechce bavit. "Toš sa rozlosujem" sundávám čepici a hodím do ní štyri šrůbi, "jeden má na hlavjě, černé flečisko kdo ho vytahne ten ide." Vytaháme šrubi, ten svůj pečlivě v očekávání skovám v paprči: "Ták ukažte....Doooo řitě" Zakleju když v dlani uvidím poznačený. “Tuž jo ja teda idu.“ vydám sa k tej druhej bandě. Je tam paru ludí a snad dva elfi či poloelfi, zda se nemýlím. “Zdravím vás, slyšel sem že vaša kompanyja sa chystá na štreku průsmikem, já hňup sem zas nechal vychování za dveřami, mama by mňa zabila dyby ňa viděla, se Dobian Ferenah Tubirión.“ Lehce se pokloní s úsměvem na rtech, ten ale není moc vidět. Chvíli počkám na odpovědi a dál kecám: “Mno tuž byzme se k vam radi přypojili, vic ľuďí spíš pronde, no ni?“ Pohledem je šecky zkoumá. Popis: Trpaslík, asi 120 do výšky, má na sobě pláštík a nějaký pobitý kožený oděv, na zádech se mu houpe něco jako kovová tyč zakončená prapodivným zařízením, a dřevěným madlem na jednom konci, na druhém si můžete povšimnou že je vlastně dutá, na silném opasku se mu houpe sekyrka, menší kladivo a tři váčky dva plnější, třetí za nimi lehce pokuhává. Na hlavě má koženou čapku s šiltíkem a na očích brýle připnuté koženým páskem k hlavě (takové větší kulaté plavecké skořápky, moderní materiály nahrazeny sklem, kůží a trochou železa), vysoké botky, z jedné čouhá dýka.a na zádech menší vak |
| |
 | Vesnice, grupa č.2 To nevím, kam jsi vlez a komu, ale jestli jsi hovado, ještě uvidíme..ušklíbnu se ve stínu kápě. Občas se hodí, trpaslíci bývají na posměch hákliví. Aiya..pozdravím mezitím své soukmenovce typickým zkroucením ruky na hrudi. Já se jmenuji Elwë..představím se stručně a pokývnu trpaslíkovi. Tvůj nápad je dobrý, ale je nás málo.. Moc daleko bychom se nedostali.. Pojďme do hostince, určitě se někdo přidá.. Alespoň ti sebevrazi, když už.. Opravdu...nejen že nám karavana ujela, ona se rovnou ztratila. V lokále však vysedává skupinka dobrodruhů s podobným úmyslem, jako je ten náš. Trpaslík rozhodne, že si losneme, a sám si vytáhne označený šroubek. Znovu se usměji. Smolař.. S tím si jetě zažijem svý.. Jestli nám přivolá předčasnou zimu, uškrtím ho.. Trpaslík se jako předtím opět zapomene představit a opět si nadává do hňupů. Začínám být přesvědčená, že tím hňupem opravdu je.. Vzhled Vysoká ( -190cm) postava, podle řeči zjevně žena, zahalená v černém cestovním plášti s kápí. Kápě zakrývá obličej, plášť je však pouze přehozený přes ramena a netají se se štíhlým tělem, navlečeném v tunice a kalhotách barvy pláště a lehké zbroji. Ještě o něco méně snad tají u pasu zavěšenou katanu a věrnou dvojici tesáků. Měšec není vidět, žena však nevypadá příliš ošuntěle, jen se asi s penězmi nechlubí. Přes rameno je zavěšená objemnější torna, v pouzdře luk a toulec se šípy. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Návrat z Rokliny tiše vanoucího větru byl obtížnější, než sis myslel. Nyní ti už k hostinci Na Okraji zbývá jen pár mil a slézání skály, ale před pár dny jsi měl namále. Před několika dny jsi vyrazil hledat karavanu, která do Rokliny nedorazila. Ne však průsmykem, ale skrytými a velmi nebezpečnými cestičkami ve skalních stěnách, dokud ještě nebyly namrzlé. Cesta je to sice špatná, ale skoro celý průsmyk jako na dlani... Hrozné počasí tě sice nepřekvapilo, ale na skalní stěně jsi proti němu moc dělat nemohl. Užil sis první sníh i vydatné deště. Karavanu jsi sice nenašel, ale všiml sis několika věcí: Vlci, kteří přitáhli ze severských plání, dorostli enormních rozměrů. Léto asi bylo pro jejich vývoj nakloněno - hodně potravy i pohybu. Zato v průsmyku se je před zimou vydali lovit orkové s těžkými kušemi, jejich huňaté kožešiny jsou výbornou trofejí. Trollové si už našli brloh a hlídání mostu opustili, navíc most nevypadá v moc dobrém stavu. Zahlédl jsi mladého wyverna, jak loví v průsmyku. Sám by sice sotva představoval pro početnou karavanu nebezpečí, ale nemůžeš s jistotou tvrdit, že je tam jen jeden. |
| |
| Einar Vylezl jsi zadním vchodem na dvorek. Lepivé bláto vzalo za vděk tvýma botama a hned se nalepilo. Trochu mrholí, ale lepší než vánice. Pohled k severu ti říká, že počasí bude stát za houby. Ze západu se zase ženou husté mraky, jestli nebude sněžit, tak lít určitě. |
| |
 | Vesnice To nám to pěkně začíná. Sněží, chčije, všude hnusná hnědá sračka. Dala bych přednost tomu sněhu, protože tohle je fakt humus. Navíc je kosa a člověk tím mrholení zmokne, ani si toho nevšimne. To až pak, když fouká vítr a jeho všechno studí. Do prdele, ještě tu budu šaškovat... co to je? Hřebík? Byla jsem tam vlastně jen tak mimochodem, omylem. Poslouchala jsem, co se děje, ale jakmile jsem se dozvěděla to nejdůležitější, bez caviků s losováním jsem se vydala do hospody. Nebudu tu moknout, do psí prdele, protože neumí sami od sebe otevřít hubu a zeptat se, jestli nám někdo z nich nechce dělat živej štít a zásoby pro horský šelmy. Přijdu o něco později - přece jenom moje hnědka není nejmladší a tohle počasí jí loupe v kloubech jako mně cuká ve starých ranách. Aspoň ji schovat někde, kde by nemokla... Trpajzlík se snaží, drsňačka v černém... Sral na to pes, o jí podobných si myslím svoje. Odhodím věci na nejbližší stůl. Kožený vak, houně a kožešiny, kulatý štít. A samozřejmě sedlo. Nestojím o to, aby mi ho tu někdo šlohl. Lovecký nůž a jedenapůlruční meč si nechávám u sebe. Kdo by nebyl podezřívavý, když se podívá na sebranku u výčepu. Je tu víc teplo, a tak si sundám kožešinou podšitý kabát s kapucí i rukavice. Zdá se, že počítám se vším - s tím, že nás v horách zastihne zima. Ostatní s těmi jejich pláštíky... Však se budu smát, až jim umrznou prdele. Pod kabátem mám kovem pobitý kožený kabátec s krátkým rukávem, pod ním halenu. K tomu kamaše, vysoké pevné boty a chrániče zápěstí. Znovu se rozhlédnu kolem. U jednoho muže se zarazím, zamračím se. Nakloním hlavu k rameni. "Andrej?" zamumlám polohlasem, ochraptělým a řezavým jako vylámaná čepel. Nevím,jestli to skrz trpajzlíkovo drmolení uslyšel, ale upřeného pohledu by si všimnout mohl. Upřeného pohledu jediného oka, zeleného, protože to druhé kryje černá páska. Zpod ní vykukuje ošklivý šrám - táhne se od kořene nosu přes oko až ke hraně čelisti. Je vidět i pár dalších oděrek a jizviček, ale ty nestojí za řeč. Ty mi oko nesebraly. Protože i kdybych měla hladkou a jemnou tvářičku, jak tomu možná kdysi bylo, holt bez oka... to není ono. Ne, nejsem žádná krasavice, spíš boji dorvaná vlčice, šlachovitá, trochu vychrtlá a mrštná vlčice se stříbřitě šedočernými vlasy, psletenými do tlustého copu. A přece nevypadám staře, barva mate. Možná je mi něco ke čtyřiceti? Ne, lidé jako já, lidé, kteří za sebou slyší vrzat oprátku, vždycky vypadají starší. |
| |
| Nilla Z poza zavřených dveří se ozval opovržlivý hlas: „Dobře, za chvíli tam budu. A tvoje služby nepotřebuji!“ |
| |
| V patře hostince "Dobře, madam." byla bych se uklonila, kdyby to mělo nějaký význam. Zamířím do svého malého pokojíku až na konci chodby, kde se rychle převléknu na cestu. Přiléhavé kalhoty a kožený kabátec by měl dostatečně ochránit před raními mrazíky, vysoké pevné boty pomohou proti blátu. Nakonec přes sebe hodím plášť sahající těsně pod kolena, který ochrání prosi silnému severnímu větru a nepropustí déšť. Takto připravená na cestu si opatrně sbalím modré šaty, aby se moc nepomačkali, vložím je do uzlíku a po obhlídce svého a pánova pokoje, při které zkontroluji, zda tam něco nezůstalo, vyzatím zpět dolu. Již při cestě ze schodů si všimnu nových návštěvníků, ale nijak na ně nereaguji a zamířím rovnou k obchodníkovi. "Paní Siraelk tu bude za okamžik." ostatní svou činností pána zatěžovat nebudu, je to přece moje práce... |
| |
| Hostinec - poradní stůl Opětuji žoldákovi jeho úsměv svým vlastním úšklebkem. Strany jsou určeny, dýky rozdány... Kdo bude mít tu otrávenou se teprve ukáže, každopádně tohle bude zábava... Připomenu si starou hru, kterou se baví drowská mládež, při které se rozdají dýky a všichni se jemně říznou... ten, který pak dostane na týden téměř smrtelnou horečku... prohrál. Nedělá mi problém všimnout si nepříjemného zablýsknutí smaragdových očí, neboť svoje vlastní co chvíli vrhnu tím směrem. Život mě naučil poznat toho, kdo dává rozkazy. Stejně tak si všimnu i žoldákova pohledu a téměř se nahlas zasměji. Tak tahle holubička bude pro tebe asi příliš velké sousto, příteli... Sám obezřetně zvážím svoje šance a zjistím, že na tom nejsem o tolik lépe, ale pořád si nechávám naději přihřívanou plamenem ješitnosti. Sedím tiše a na vyzvání obchodníka k odchodu jen kývnu, načež oznámím hostinskému, aby vyplnil mou předchozí obědnávku zásob. Když dostanu co chci, s vakem v jedné a s druhou rukou na jílci meče se vydám ke dveřím. Nejsem ani na půlce cesty, když uslyším ten nenáviděný přízvuk. Otočím se, sklopím oči a unikne mi tiché zasyčení. Odskočím, až téměř porazím jednu z židlí, můj meč je již napůl vytažený, vak se zásobami na zemi, ruka volná a přitom neupírám pohled na nic jiného, než na trpaslíka... Matko propasti! Ti zplozenci jsou snad všude, kam jeden šlápne... |
| |
 | soukromá zpráva od Terenas pro Je tomu už pár dní co, jsem se vydal hledat karavanu obchodníků. A ani jsem pořádně nepochopil, proč nejeli obvyklou cestou, protože kdyby ano, tak už dorazily, jenže oni nedorazili a mě poslali, abych se po nich podíval. A tak jsem se spolu se svým vlčím přítelem vydal na cestu, nešli jsme obvyklou cestou, ale tou nebezpečnější a zvláště nyní před příchodem zimy. Tato cesta, je nebezpečná a to obzvláště po tom co napadne sníh a potom je skoro neproniknutelná, skoro. Ale to pro co jsem jí podstoupil měla stát zato, je to o dost rychlejší cesta, třeba, že nebezpečnější.. Celou naší cestu nás doprovázelo počasí, které je příznačné pro tyto hory v tomto období a dokonce mě a mého přítele zastihnul i první sníh a jak jsem čekal tak to nebylo nic moc příjemné a už vůbec ne bezpečné, ale za to jsme pak měly výhled na většinu průsmyku. Po dalších dvou dnech hledání jsem se bez úspěchu vrátil, no bez úspěch, tedy karavanu jsem nenašel, což se obchodníkům moc líbit nebude, ale všiml jsem si jiných věcích, a to vskutku zajímavých věcí. Vlci co se obyčejně stahují ze severních plání dorostly neobvitích rozměrů, na což měl vliv i toto léto, které jejich růstu neobvykle přálo. Také jsem zahlídnul pár skupin lovících orků. A dokonce i malého wyverna, který se rozhodl lovit v průsmyku, ale nic co by my napovědělo kam se jen tak poděla karavana co jsem hledal a tak jsem se vydal zpět.. Ovšem cesta nazpět nebyla tak přívětivá jak jsem čekal, nějakou dobu jsme se s mým přítelem museli skrývat před lovícími orky, než jsme se mohly vydat na další cestu. Ale tomu je již pár dnu a nyní se 180 cm vysoký chodec a jeho věrný vlčí přítel Rag vracejí do míst, kde začala jejich poť. Energickým a rázným krokem jdu lesem a cítím, že to už je jen pár mil, ale stejně mi není do úsměvu, nenašel jsem to co jsem hledal a to znamená nepříjemnosti a ne jen to. No Ragu dělaly jsem vše co jsme mohli, příteli. Pronesu na jedné zastávce k velkému černému vlkovy a pak se zase vydám na pochod. Přes záda mám přehozený dlouhý tisoví luk a toulec šípů, u pasu se mi pohupuje meč a lovecký tesák. Mé černé oči se hbitě dívají po okolí, a hledají, něco, ale vlastně jde jen o zvyk lovce si všímat. Proti dešti a nepohodě mě, alespoň částečně chrání můj zelený plášť s kápí, na sobě mám i hnědé kožené kalhoty a nohy v černých vysokých botách ukrajují systematicky a neúnavně každým krokem kus ze vzdálenosti co nás dělí od hostince ve vesnici, kde začalo naše pátrání. |
| |
| Hostinec – u stolu, ale pohled upřený jinam Tak nějak jsem si zvykl nenápadně pokukovat po dveřích, když do nich někdo vchází. Člověk nikdy neví, kdy vejde něco, před čím je třeba utéct oknem. Tentokrát ale vchází rozporuplnější osoba. Páska přes oko a barva vlasů mi vyhrábnou pár měsíců staré vzpomínky ze dna paměti, ale ta tvář… Je to ona? Chvíli přemýšlím, a pak musím uznat, že asi jo. Zvlášť, když si mě taky všimne. Nemůžu si vzpomenout na jméno, ale to zase tolik nevadí. Tuhle ženskou jsem viděl bojovat a na to nezapomenu. Stačí mi vidět jediný krok a vzpomínám si, jak tančila mezi ostřími, přesně umisťovala rány. Byla mocná a úžasná a já jsem tehdy toužil mít to, co má ona. Být strojem na zabíjení, který se ničeho neobává a nic pro něj není problém. Kývnu jí na pozdrav a usměju se. Není to tak snadné jako obvykle, tentokrát mě hryže znovuprobuzená závist. Povzdychnu si. Však jsem taky v něčem dobrej. Jsem co jsem a s tim nic nenadělám. |
| |
| Terenas Proběhl jsi poslední kus náhorního lesíka jako nic. Tuhle cestu dobře znáš, lezl jsi sem nedávno a máš každý detail v čerstvé paměti. Už jsi chtěl vyrazit po skalní stezce, která je kousek od posledního srázu, který musíš sešplhat, když jsi zaslechl hrdelní orčí hlasy. Praštil jsi sebou za kamení na okraji srázu, přímo do kaluže. Rag zavrčel, rychle jsi mu přikryl čumák otevřenou dlaní. Chytré zvíře pochopilo a zmlklo. Letmý pohled dolů ze skály odkryl malý orčí tábor skrytý mezi ostrými skalami. Orků jsi napočítal 11, všichni jsou vyzbrojení sekerami a těžkými orčími kušemi. Nejspíše se vydali lovit sněžné vlky, ale co dělají tak blízko k hostinci? A navíc, teď jsi zahlédl orčí šamanku. Bojovými barvami pokreslená, chcíplinami a peřím ověšená tlustá ženština s holí končící lebkou. To však ještě není nejhorší. Nejhorší je, že se usídlili přímo na konci stezky, kterou jsi chtěl sešplhat dolů. A moc dobře víš, že tu jiná není... |
| |
| Samuel Toza Vyrazil jsi brzy ráno. V hostinci ses nezastavoval, zásob máš dost vlastních. Jdeš rychle a jen občas si pomáháš holí. Tvůj skvělý smysl pro nebezpečí a orientaci tě ještě nikdy nezklamal. Zastavil ses a opatrně jsi obešel hlubokou jámu. Pomaličku jsi zase vyrazil a postupuješ po jejím okraji, když jsi to znovu zaslechl... Ťap, ťap, ťapy ťap. Ťap, ťap, ťapy ťap. Tenhle samotářský vlk se zraněnou tlapou tě pronásleduje už asi hodinu. Zatím nemusí lovit ve smečkách, potravy je dost. Akorát že teď už se přiblížil. Zastavil ses a zpozorněl jsi. Ťap, ťap. Ticho. Šelestění plížícího se těla, zachvění, ukápnutí sliny. Zařinčení vytasené čepeli je ti tak důvěrně známé. Je cítit každá vada na tvém meči, každý miniaturní zoubek. Máš rád nedokonalé věci. Protože nedokonalost jde vnímat. Ťap, ťap. Vlk se zastavil, jako by zvažoval své šance, ani né dva palce od hrotu tvé napřažené čepele. Stojíte ve střehu, šermíř a zvíře. |
| |
 | U jámy Zaposlouchám se do chrapotného dechu zvířete, které se mě v nejbližší chvíli pokusí zabít. V Pravé ruce pevněji sevřu svůj meč a v levé se hůl otočí tak, že ji nakonec držím jako meč. Váha ocele v mé ruce je uklidňjící, ale tento klid porušuje přítomnost zvířete i když na divokého tvora nevidím, vím že má v očích pohled smrti. Hůl v mé ruce se začne pomalounku pohybovat a zvíře napne všechny své šlachy. Má dubová hůl však nepřinese očekávaný úder, ale doputuje k mé hlavě, ze které schodí můj široký klobouk. Ten začne padat a na okamžik se ho zmocní mraziví vítr, ale o chvíli později dopadá né víc jak metr odemě. Né že by mi překážel, ale bez něj můžu divoké zvíře lépe slyšet. Tak ty máš hlad? Ale já ti neposloužím jako potrava, ubohý vlčku. Já chci žít, stejně jako ty. Já zabiju tebe. Né naopak. Je mi o líto. Oznámím v duchu vlkovi a spolu s poslední myšlenkou zaůtočím holí. Můj styl boje je opravdu zvláštní, poněvadž stojím zády ke stěně, hlavu mám skloněnou do země a meč v mé ruce míří pořád na vlka. Zato má hůl mi slouží jako útočná zbraň. Kdykoliv vycítím příležitost okamžitě jí využiju. Snažím se vlka upoutat na hůl, čekám na ten jedinečný okamžik až se zakousne do hole. Až se tak stane můj meč přestane sloužit pouze k obraně. Ale i po zásahu mečem nepolevuji v ostražitosti. Tyto zvířata mají tuhý kořínek a vím o případu kdy rozzuřená vlčice, které usekli nohu a prosekli břicho dokázala roztrhat na kusy tři muže, poté odběhle více jak míli od bojiště a teprve poté pošla. Boj s šelmami je nebezpečný a zvláště pro mě. Kdo ví jestli odrazím všechny nečekané útoky? Hlasité vrčení mne rozptiluje a stěžuje mi možnost kontrolovat zvíře. |
| |
 | Hostinec - poradní stůl Pohodlně sedím u stolu a zaujatým okem doslova zkoumám každého, kdo se "odvážil" přisednout si. Rukama si držím lem zdobeného kabátce a oběma palci přejíždím po kvalitním materiálu, ze kterého je utkanů. Spodní ret mám přitom povysunutý před ten horní a celá tato póza může působit dosti namyšleně. Teprve když do hospůdky vstoupí trpaslík, zavrtím se na židli a zaujmu další ze série snobských poloh. V zádech se napřímím jak topol a ruce si založím na prsou. Slehce pozvedlým obočím si vyslechnu trpaslíkova slova. Než se však dám do odpovídání, zlehka si odkašlu. "Jistě, připojte se pokud chcete. Velká svalnatá paže malého svalnatého muže jako jste vy se může hodit. Samozřejmě každý, kdo mě doprovodí na této krkolomné cestě, bude finančně odměněn a věřte mi, odměny nebudou skromné." Promluvím hlasem vznešeného a bohatého obchodníka. Jakmile vyslovím svá poslední slova, vstanu a popojdu několik kroků od stolu na takové místo, kde budu dobře vidět i slyšet. "Přátelé! Tedy ti z vás, kteří se chystají vydat na cestu průsmykem, sejdeme se za půl hodiny před touto hospodou. Zabalte si s sebou vše potřebné, případně rychle pokupte to, co považujete za nezbytné. Na opozdilce nečekáme. Čas nepatří k přebytkovému zboží, jak pravíme my obchodníci z jihu. Nyní se vzdálím, proto mne prosím omluvte." Když skončím svůj proslov, svůj pohled obrátím k Nille. Lehkým cuknutím hlavy do boku jí přikážu, nechť následuje mé kroky ven z hospody. Hned na to i já vykročím ke dveřím. |
| |
| Hostinec Beze slova svého pána následuji. Na cestu jsem již připravena a jen musím připevnit na muly uzel ve kterém mám sbalené své šaty. Tam sem se podívala, tam taky... ještě přemítám zda jsem prošla všechna místa, kde jsme měli svoje věci. Pak už jista, pokračuji mnohem klidněji. |
| |
| Pozorování Lehce běžím lesíkem a můj vlčí přítel po mém boku. A pak dál a už chybí jen sešplhat jeden sráz. Blížím se k němu, když v tom zaslechnu hrubé orčí hlasy a tak se ukryji za kámen. A umlčím svého přítele aby nevrčel. Ticho příteli.. A pak je nějakou dobu pozoruji. A zjistím, že k mé smůle tam mají tábor a zrovna v místě, kterým musím chtě, nechtě projí. Napočítám jich tam 11 a dobře vyzbrojených. Asi se vydali na lov..v takovém případě by se s nimi dalo i mluvit.. Doufám, ale mé naděje zmizí, jako mávnutí proudku když zahlédnu jejich vůdkyni. No spíš než protek je to jako rána do obličeje.. Oni nejdou lovit vlky tohle je válečná výprava..proto jsou tak blízko vesnici.. nejspíš.. Musím se přes ně dostat do vesnice. Umanu si a dál je pozoruji a čekám na šanci, nebo na to až padne noc abych se mohl proplížit kolem nic a dostal se k vesnici. Nebo, že by tu byla i jiná cesta ? Přemýšlím, když je obezřetně pozoruji. Ne nejspíš není.. |
| |
| Ve dveřích hostince Bedlivě vyposlechnu celou přednášku Basirovu, mezitím však stihnu věnovat Geidan velice nepříjemný pohled. Její pozornost mi neušla. Teď jenom doufat, že nejde s námi...Ten pohled, který mi věnovala.. Znám. Ale co mám k ďasu dělat, když jsem hledaná. Pitomec jeden. Na pár zlaťáků je skoupej..a pak se lidé diví, že jej najdou po smrti. Nakrknul mne neuvěřitelně... Tak já jej zbavím závistivců, zachráním jeho majetek a on....pche.. Zatímco tak uvažuji, Basir domluví a odchází. Úkrokem uvolním dveře a propustím jej ven, při pohledu na jeho služku se však zamračím. Chodí za ním jak beránek.. Že by otročila? Vždyť už se to dávno nesmí... Divné..pokrčím rameny v přesvědčení všímat si svého. Nevím, jak vy, vážení, ale já mám vše, co potřebuji. Za půl hodiny vyrážím s kupcem k průsmyku. Mezitím si jdu naplnit žaludek něčím teplým. Ai.tímto se rozloučím a vkročím do hostince, obsazuje tak kupcem uvolněný stůl. V krátké době si objednám večeři a pustím se do ní, abych stihla sraz. Geidanin dojem drsňačky však ruší nesporný fakt - k pití mám vodu. I tak si ovšem kápi nesundám. I v této vsi jsem spatřila svůj portrét, deštěm promočený, viset na náměstí. |
| |
| Hostinec "Půl hodiny?" zavrčím si více méně pro sebe. Sotva jsem přišla, už abych se pakovala. Nadávkami opravdu nešetřím, i když jen v duchu. Doufala jsem, že se jeden večer prospím někde v suchu a někdo, kdo jde přes hory, vyrazí... Kurva, prostě ne dneska, ne v takovým počasí! "Žrádlo, hospodskej, fofrem!" poručím štěkavě, hlasem toulavé a hlavně hladové feny, a kecnu si ke stolu, kam jsem hodila všechny svoje krámy. Je mi jedno, že jsem překřikla obchodníka. Nehodlám se s tím párat. Jestli nedonese, řeknu mu od plic, co by se mu mohlo stát, a jestli ano, během chvíle je to ve mně. |
| |
| Hostinec Dlouho si nás nikdo nevšímá, nějaký elf udělá zachot se židlí, jeho pohled na mě se mi nelíbí, ale zbraně nechám u opasku:"co tak hňupsky civíš ogaro, toš eště neviděl trpaslíka s flintů?" Řeknu srdečně, nemá cenu aby se roščiloval, já s rasami problém němám ani s týmto elfem mnět něbudu dyž to nebude držťka. Pak ale promluví nějaký Jižan zdá se že jim šéfuje. naparuje se jako páv, ale připomínky nahlas si odpusím. Abys nám tu nepraskl ogaro. "Toš dobré, já bych sa k vám připójil, a dyž to bude za nejaké ty usměvavé kolca do váčka, tím lép," zadrmolí trpaslík Geidan začne zakřičí na hostinského že chce jídlo. Ta žencká s pásků přes oko nemá špatné ideje. "Pane hostincké též bych si prosil, jednu rychlů stravu ať mám tu štreku dost sil" sednu si naproti té s páskou přes oko, vak a flintu hodím vedle sebe, a čekám chvíli na jídlo. "Nevypadáš jak zelenáč v svojem oboře cérko", promluvím k ní strkaje si vousy za opasek abych si je nepotřísnil jídlem. |
| |
| Hostinec Dál si jednooké moc nevšímá, nějak počítám s tím, že se ke mně radši nechce hlásit. „Půl hodiny?“ Netvářím se moc nadšeně, ale pokrčím rameny. Pohodlně se rozvalím, podívám se na ty, kteří ještě zbyli kolem stolu a usměju se. „Zahraje si někdo kostky? Karty?“ |
| |
| Hostinec Hostinský, když vidí, že brzy přijde o své hosty, snaží se rychle udat co má k jídlu a za co by mohl ještě něco utržit. Roznáší nějakou kaši, nejspíše co dům dal - jsou v tom vajíčka, fazole, slanina, plátky brambor a nějaké koření. Hostinský se ohání, co to dá. |
| |
| Hostinec V první chvíli si trpajzlíka nevšimnu, protože upravuju třmen a kontroluju zápinky na sedle, jestli nebudu muset rychle nějakou vyměnit. Zamračím se, zelené oko spočine na mrňousovi. A když přede mnou přistane jídlo, trochu se přikrčím, jsem napjatá. Moje jídlo! křičí celý můj postoj (teď spíš posed), moje mimika i výraz v očích. Ech, oku. Jen krátce kouknu, co to v té kaši je, ale pak mi je to fuk. Začnu to do sebe ládovat, jako bych týden nejedla, aniž bych mu odpověděla. Potom, snad se to konečně dá považovat za odpověď, zabručím něco jako souhlas. "Co chceš? Platit za tebe nebudu," zavrčím s plnou pusou. Slušné stolování není moje parketa, jak vidno, protože mlaskám, hned si cpu do pusy další lžíci, i když ještě nemám spolknuto to předtím. Kdo poznal hlad, málokdy jí jinak. Vypadám, že zabiju každého, kdo se jen opováží na tu misku podívat. Vykoukat mi jídlo a vyčuchat jeho vůni. "Nějaký zásoby, pro mě i pro koně. Než odjedem," zahuhlám, když se kolem mě mihne hospodský. O tom, že asi nebudu mít na zaplacení, se samozřejmě nezmiňuju. |
| |
| Hostinec Při pohledu na oblohu si zhnuseně odplivnu do bláta. Počasí stojí za hovno. Jenže čekat už se nemůže. Každou chvíli může začít sněžit a pak už se skrz průsmyk nedostane nikdo. Vrhnu ještě poslední pohled na šedivou oblohu a nízko letící mraky a vrátím se do hostince, tam je aspoň sucho. Zrovna slyším jak obchodník říká, že se do půl hodiny vyrazí. No už bylo na čase a snad se nám podaří ujít kus cesty než se přižene ten lijavec. Posadím se u vchodu a zachmuřeně si prohlížím nově příchozí. Zahlédl jsem je už venku, ale teprve teď pořádně vidím co jsou zač a moc se mi nelíbí. Takovéhle sebrance bych nesvěřil ani kravské lejno. Stačí se jenom na chvilku otočit zády a vrazí vám kudlu mezi lopatky jenom kvůli vašim děravejm botám. Jenže co naplat. V tuhle dobu se už nic lepšího nesežene. Já měl jít s Villardem, když jsem mohl a ne tu čekat na poslední zoufalce, abych na tom trhnul co nejvíc. Ale nešť, ňák bylo ňák bude. Chvilku předtím než uplyne půl hodina vypadnu ven do stájí pro svého koně, abych se tu nemusel mačkat s ostatníma. Ještě naposledy překontroluji řemení a sedlo, výbavu jestli všechno drží a teď už jenom počkat až se ostatní vyprdelí a můžeme vyrazit. |
| |
| Hostinec Na trpaslíkova slova jen cosi nelichotivého zasyčím, potlačím silnou potřebu si odplivnout a vyrazím se zchladit do venkovního mrazu. Dveře hostince se za mnou s hlukem zabouchnou. Nečekám na nic a jdu si již po několikáté překontrolovat výstroj a uložit všechny zásoby, stejně jako stav mého koně. Když už opravdu nevím, jak jinak si ukrátit dlouhou chvíli, začnu si protahovat tělo, až nakonec skončím přecházením sem a tam po dvorku hostince. Výborné! Trčím tady v té díře s bandou, která si jen sotva dokáže bránit vlastní zadnice. A samozřejmě krom jiného s nimi budu postupovat hlemýždím tempem. Ale ne, zkusím to, pořád nám počet dává větší šanci, ale nebudu riskovat, že s nimi zapadnu někde v jeskyni a nechám se sníst zaživa trpaslíkem. Jestli se budou příliš zdržovat, opustím je... Po konečném rozhodnutí jsem klidnější, ale s přecházením nepřestanu. Musím nějak udržovat tělesnou teplotu... |
| |
| Před hostincem S lehkým úklonem svému pánovi naznačím, že jdu zkontrolovat, jak jde příprava mul. Slova nejsou zapotřebí, sloužím mu již tak dlouho, že se jimi málo kdy zdržujeme. Pak vyrazím k nižšímu stavení stojícímu vedle hospody. Když vstoupím dovnitř, tak už vidím podomka, jak pečlivě přepevňuje jednotlivé pytle a bedny, vždy uváže a zkusí zacloumat, aby i v tom nejneschůdnějším terénu zůstali na svém místě. Takovou práci dokáži ocenit, neboť jsem stejná, proto když se na mně podívá, tak se na něj hezky usměji, asi poprvé ten večer, zatím nebyl důvod. "Potřebujete nějak pomoci." zeptám se jemným hlasem, jehož ton jasně naznačuje, že vidím, že vše zvládá naprosto v pohodě. |
| |
| Před hostincem Uplynula půlhodina. Všichni, kdo chtěli, si ještě přikoupili nějaké zásoby, pojedli a teď už jsou připravení vyrazit před hospodou. Před vámi na severu se tyčí hory a v nich, v mlze se ztrácející prasklina, známá jako Šedý průsmyk. I když zrovna neprší, je lezavo, chladno a ve vzduchu je cítit napětí. Než se setmí, máte ještě tak čtyři hodiny času dojít do skal a najít si nějaký úkryt. Cesta průsmykem bude dlouhá, nepohodlná a nebezpečná. Není asi úplně špatný nápad se seznámit s těmi spolucestujícími, kteří vám připadají sympatičtí. Je dobré mít po ruce někoho, na koho se dá alespoň trochu spolehnout. |
| |
| Geidan Nevíš čím to, ale hostinský ti dal bez reptání co jsi chtěla a ani se nesháněl po penězích. Že by na něj tak zapůsobil tvůj šarm? Nebo na to prostě v tom zmatku zapomněl? |
| |
| Terenas Ležíš za skalním útvarem a snažíš se být nenápadný. Zakryl ses pláštěm, tak ti alespoň nevadí to vytrvalé mrholení. Další možné cesty sis už prohlédl. Všechny jsou moc na ráně, byl bys nekrytý a pokud bys nespadl ze skalní stěny sám, orkové by ti pomohli. Nezbývá, než počkat na noc a pokusit se prohlouznout pod rouškou tmy. |
| |
| Vyhazovací úterý Viditelně to tu vázne na některých hráčích  . Pokud někdo nebere ten text nahoře, jak se tam píše "hraje se Každý den" vážně, tak může vážně jít hrát jinam. V úterý vyrazím ty, jejichž aktivita bude příliš slabá. Jeden příspěvek denně není až tak moc, ne? |
| |
| U orčího tábora v prusmiku. Je to snad hodiny co se snažím nalézt jinou cestu, cestu jak se dostat přes ty potvory. Pomalu se plážím kolem jejich tábora a mé nejhorší obavy se při zamítnutí každé stesky naplňuji. Nakonec se pod svým pláštěm a v hnusném mrholení usadím na místě, kde mám výhled na jejich stráže a musím si neochotně přiznat, že to budu muset zkusit v noci, až jim spánek oklame smysli a zavře oči, když se mi představa, běhu jejich nočním táborem nezamlouvá. Lehce kladím vlka a pomalu žvýkám sušené maso a pozoruji jejich tábor a čekám na tmu..nebo na něco co odvrátí jejich pozornost jinam. To bude dlouhá noc, moc dlouhá. Pomyslím si skryt před jejich zraky. Sleduji jejich tábor a sem tam pozoruji i sluneční kotouč jenž se líně pohybuje na obloze.. |
| |
| Hostinec Začne taky jíst, rychle ovšem relativně slušně, z čeho tu šlichtu dělajů, chutna to jak horská koza na slunku pečená. Potom ten elf něco plácne, Něumi sa sa chovat, němam zapotřebu sa s nim drbať s hňupem, dyž je to baran je to baran pomyslí si. Ta jednooká to do sebe fakt cpe, jak vlčica, Něchcu abys za mňa platila, řekne s úsměvem a otočí se na hostinského. Pivo, né dvě, hodně rýchlo čas sa krátí. Otočí se zpět za jednookou Dáš si se mňů?přisoupne k ní jedno z piv které hostinský hodí na stůl. |
| |
| Hostinec – před odchodem Necítím potřebu něco nutně nakupovat, hlavně ale nemám za co. No, snad se někdo ze skupiny smiluje, až můj žaludek bude kručením spouštět laviny. Zarazím se nad svou neznalostí o zdejším prostředí. Mají tu laviny? Kamenné? Protože čas ubíhá a nikdo moc nejeví zájem o hru, vypadnu ven a začnu se protahovat. Ještě napnu luk a hodím si ho křížem přes hruď s tím, že napjatý vydrží dost dlouho. Po chvíli už není moc co dělat, a tak se dám do zevlování. I o tom jsem se ledascos naučil. |
| |
 | Hostinec Přijela jsem předevčírem, ale v lokále jsem se příliž nezdržovala, raději sem ve vesnici sháněla nějaké teplé oblečení a vybavení na hory výměnou za masti a bylinné lektvary. Teprve hostinský se mi zmínil o té skupince, která se chystá na přechod průsmyku. Doporučil mi, abych se k nim připojila, neboť cestovat po horách na vlastní pěst je čiré bláznovství. Obhlížím tedy zpovzdálí tu nesourodou skupinu a mám trochu pochyby, jestli mi pomůže připojit se zrovna k těmhle... Nakonec se osmělím. Vykročím k nim a mírným hlasem se zeptám: Organizuje tu někdo vaší výpravu nebo jste se jen semkli jako individuální cestovatelé? Ráda bych se k vám připojila. Nemusíte se obávat, že bych vás ohrožovala na životě ať už přímo, nebo nepřímo ujídáním zásob. Jsem víceméně vybavená a vyhledávám společnost jen z důvodu bezpečného přechodu přes hory. Jsem oděná ve světlém lněném rouchu, přepásaném koženým páskem, na němž je navěšeno množství váčků a brašniček. Přes ramena mám přehozen velký hnědozelený vlněný plášť s hlubokou kapucí, která mi momentálně zakrývá hlavu. Pod ní tedy vidíte jen žensky rýsovanou bradu a hlouběji ze stínu se blýskají oči. Je velice těžké odhadnout můj věk. Snad něco mezi třiceti a pětapadesáti, co se lidského věku týče. Až na jednoduchý praktický nůž a prostou dřevěnou hůl bez jakéhokoli kování či zdobení nejsem ozbrojena. |
| |
| Hostinec Bylo by na čase se zvednout.. Nejméně dvacet minut již jistě uplynulo..dojím v poklidu a odcházím, zanechávaje za sebou sumu, nutnou k zaplacení. Ke skupince, už se srocující před lokálem, dorazím tedy téměř poslední. A to hlavně proto, že jsem ještě stihla projít skrze stáje a pobrat koně a majetek u něj uložený. Snad nic nezmizelo.. Přicházím ke skupince, pravičkou vedu koně za uzdu, levička se bez kontroly pohupuje po boku, ne však daleko od meče. Jako bych jej nikdy neopouštěla. Když chvilku po mne připochoduje Briath a optá se na organizaci, dost výmluvně natočím ukazováček ke kupci. Nepromluvím. Ani se na ni pořádně nezadívám, hledím kamsi k horám. Buď druidka nebo alchymistka, to už je jedno... Pozoruji chomáče mlhy, převalující se kolem trhliny. Trhliny, malé naděje na únik z téhle poloviny pohoří. Jestli tu teď uvízneme, je pozdě. Radši zemřít v boji v horách, než zdrcnout tady a houpat se na oprátce. Pokud budeme mít štěstí, dostanu se na druhou stranu. Najdu si práci a všechno poběží normálně... Takový koncentrace lakomých blbců na kontinentu snad neexistuje, abych takového šetřila potkala i tam. Nemůžu za to.. Dost podmračeně pohlédnu ke dveřím do hostince, jakoby bez důvodu, jestli snad ještě někdo nepřijde, vpravdě však hledím na cár papíru, na kterém je nepříliš hezky zakreslen můj obličej a pod ním nemalá suma, vypsaná za mou hlavu. Pitomci.. Naštěstí tu v kápi chodí každý rádoby tajemný dobrodruh. Vůbec jim nedochází, jak snadno jim můžu pláchnout. Snadno.. moc snadno tedy ne. pohlédnu opět k horám. Už bychom mohli vyrazit..utrousím. Jinak se setmí dříve, než dorazíme k prvnímu skalisku. Ale pokud chcete nocovat s vlky, budiž.. |
| |
| Mám splávek jako chlap, pivo ve mně zmizí na pár doušků. Vydechnu, otřu si předloktím pusu. Hned jsem spokojenější, aspoň jsem se pořádně nažrala. Jen ten hostinskej je nějakej divnej, že nechce ani vindru. A co, seru na to, tím líp. Nemusím znát moji chuděru kobylu víc, než je nutný. Protože není zrovna moc času a kobyla bude rozladěná, hned zase popadnu svoje věci, na trpazlíka udělám neurčité gesto, že si to může vykládat všelijak, a zalezu do stáje, odkud se po notné chvíli vynořím s vychrtlou hnědkou s černýma nohama a hřívou. Všechny zavazadla má na hřbetě a za chvíli tam bude mít i mě. "Kdo by byl řek, že jednou skončíme ve stejný zaplivaný díře a v noci možná budem spát s medvědem pod jednou peřinou," utrousím k Andrejovi, když k němu přijdu a dám mu špatně odhadnutou herdu do zad, že se možná i zajíkne. "O důvod víc, proč by sis měl vzpomenout na starou Geidan - páč koukni na tu sebranku: já sem asi jediná (a ty z mýho pohledu taky), komu s hodně přivřenýma vočima, a já s tím svým jedním, můžeš věřit. Smůla je, že tenhle můj návrh pramení jenom z toho, že sme se spolu jednou vožrali. Ale co naděláš, mladej, dětma nezatopíš. A já si furt nechám chránit záda vod lempla, než čekat, až mi ti rádoby drsňáci uříznou nohu, páč jim dojde žrádlo." |
| |
| Před hostincem Prudce trhnu hlavou za zvukem kroků, ale uklidním se – tohle nevypadá na nebezpečí. „Uch! Hele, já mám svoje záda rád!“ Otočím se čelem a vyslechnu si nebývale dlouhý proslov. Není úplně blbá, to jen vzhled mate. „Proč ne,“ pokrčím rameny a usměju se. „Já nejdu po tobě, ty nejdeš po mně a budeme si navzájem hlídat nohy.“ |
| |
| Vycením kupodivu zdravé zuby. No, bejt zmetek má nějaký ty výhody. "Tam moc masa nemáš," prohmatám je, "tvoje smradlavý hnáty vypadají slibněji. Ale dohodnuto, sním tě leda tehdy, kdybys zbyl poslední." Asi to není moc uklidňující, ale nějaká jistota v tom je. Na půl ucha zaslechnu slova jako "organizovat" a "individuální". Povytáhnu obočí nad okem-neokem, nasadím útrpnej výraz. Opět se projeví moje schopnost říct co nejhnusněji, co si o kom myslím. Ne, fakt to není schválně, ale prostě jsem taková. A taky... kdo by to ve společnosti těchhle viděl světle. "Bezva, krom temný královny, liliputána, temnýho drsnýho mstitele a obchodnickýho švidlíře, co si potřebuje drbat ješitnost, kdykoli to jde, tu máme i mluvící knihovnu. Kdyby po mně něco chtěla, budeš mi překládat. Anebo jí rovnou vrazím, že mi nadává. Jo, to bude možná lepší..." Poslední věty si brblám zase pro sebe, ale může je slyšet. Dívám se přitom na tu chabě oděnou ženskou, která bude první na jídelníčku, jestli si nepořídí ještě kožich. |
| |
| Před hostincem Zatvářím se zamyšleně a přikývnu. „Jo, to beru. Ty si buď zase jistá, že tě znásilnim poslední.“ Ale to už se zaměřila na naši první kořist. Zakroutím hlavou. „Proč se na cesty vydává tohleto? Neslyšel jsem, že by vyhořely všechny knihovny v okolí.“ Nakloním se blíž. „Mám tušení: Když se sejde banda takovejchle úchylů, vždycky se něco semele. Vážně, tohle nevypadá na klidnou cestu.“ |
| |
| "Ty se asi ženskejm dvořit neumíš, co?" Počastuju ho ještě jednou herdou, aby si nemyslel, že z toho vyvázne tak lehce, když mě uráží. Není divu, že nemáš babu. Ale některá z támhletěch se na to třeba chytne. Můžeš to zkusit. A když tě vzteky zabije, žes jí rozcuchal vlasy - beru si tvůj zadek." Psí počasí, ale jídlo a pití mi, v rámci možností, zvedlo náladu stejně jako to, že mám chvíli s kým tlachat. Pořádně jsem si nepokecala už kolik dní. S někým, u koho vím, že mu dokážu zlomit ruku, než mě podřízne. Tudíž s někým neškodným. A proto ho drze plácnu po zmíněné části těla, jako by byl nějaká kurvička a já pán. No co, neřekla sem, že průchod přes hory se mnou bude balada. Nějak se rozptýlit musím - a znechucenej pohled, když sáhnu na chlapa, co má ještě vobě oči, k tomu rozhodně patří. "Semele, to se neboj... Něco ti povim. Já se docela i těším, až budu moct někomu z nich dát na budku. A naserou mě, jestli to bude parta 'dobrejch kámošů', protože, no uznej, to pak není žádná prdel. A když nás nepůjde zas tolik, třeba to projdem rychlejc. Vlkům a medvědům, nebo co tam žije za zkurvysyny, necháme nějaký to tělo..." šeptám chraplavě. Jsem nevybouřená, Díra mi kurevsky chybí. Tam jsem se vyřádila, zlomila pár frňáků, zpřelámala nějaký žebra a bylo mi fajn. Teď mám dojem, že každou chvíli vybuchnu. Dalo by se říct, že se na rvačku těším. |
| |
| Po tom, co jsem vyslechla, dívám se na tu sebranku trochu poplašeně. Ach bohové, s TÍMHLE já mám cestovat přes hory?! Krutý trest za mé selhání, ano. Dobře, jen si mě vychutnejte, bídáci nevděční. Příště vám o slunovratu neobětuju ani švába! Poznámky těch neurvalců raději nekomentuji, nerada bych skončila rozsekána ještě než vůbec vyjdeme z města. Raději zajdu do stáje, kde stojí má stará opelichaná mula s vlněnou dekou hozenou přes záda a vakem s mým teplým prádlem. Poplácám melancholické zvíře po pleci a ještě v korytě seberu několik hrstí sena, které nastrkám pod deku - zásoby na cestu. A společně vyjdeme ze těmi burany. Doufám, že jen pouští hrůzu a ve skutečnosti to nejsou tak strašliví kriminálníci, kteří jen loupí, pálí a znásilňují... |
| |
| Před hostincem Pozoruji jak se ostatní pomalu schází jak švábi na pivo a připravují se na cestu. Pořád je to ale zoufale pomalu. S takovou bude lepší tu zůstat a zkusit to zítra a modlit se k bohům, aby nenapadlo moc sněhu a ten déšť mi na náladě také moc nepřidá. Na půl ucha poslouchám hašteření té jednoočky a chlapíka, který přišel před ní a znechuceně si odplivnu. "Jídlo je to poslední o co by jste si měli dělat starosti," otočím se k nim. "A ty si šetři zuřivost na to co nás potká na cestě," dodám ještě. Zelenáči. Budu mít na krku bandu takovejch prasat. Budeme mít štěstí, když dorazíme všichni a s polovinou nákladu. Za tohle mi bude muset obchodník pořádně připlatit. |
| |
| Před hostincem Když se dostanu před krčmu, ještě nikdo nečeká, je to možná mým zlozvykem chodit vždy na schůzky o něco dříve. Tedy počkám se svými dvěma dromedáry a s mou nejmilejší otrokyní, než se ostatní vyštrachají z lokálu. Když se začnou mí takzvaní "společníci na cestách" shromažďovat, každého si v krátkém okamžiku změřím pohledem. Dělám si raději hned na začátku jasno, kdo bude užitečný a kdo bude naopak zdržovat. "Tuto výpravu organizuji já a také všechny platím za pomoc při mém bezpečném přůchodu průsmykem. Klidně se k nám připojte." Odpovím té cizačce, která působí naproti ostatním poněkud vzdělaněji. "Jsme tedy všichni, nebo je třeba na někoho ještě čekat? Bylo by opravdu vhodné vydat se na cestu ihned, nemrhejme drahoceným časem!" Vykřiknu k houfu "poutníků". Nečekám však na odpověď a slehkým mávnutím ruky se pomalu vydám k místu, kde vesnice ústí do pustého a promrzlého kraje. |
| |
| Hostinec Vyvedu ze stájí první pánovu mulu s nákladem a překvapeně zjistím, že se to venku začíná docela kupit, vrátím se ještě pro druhou. "Děkuji za pomoc." usměji se na podomka a dám mu několik stříbrných mincí, které mi pro takovéto účely pán nechal. Uchopím uzdu druhé muly a vyrazím ven před hospodu. Hned si všimnu, že přibyli další, některých sem si všimla již v hospodě, ale některé jsem tu prve neviděla. Dovedu i tuto mulu k pánovi a pevně jí připoutám k již stojící. Lépe se tak povedou a zvládnu to sama. Ještě pro jistotu trhnu uzdou, zda nepovolí, když se napřáhne a spokojeně pokývám hlavou. Dojdu k pánovi a letmým pohybem ruky mu dám vědět, že jsme připraveni. |
| |
| před hostincem S úsměvem pokynu obchodníkovi a uleví se mi, že s námi snad přeci jen jede někdo kultivovaný. Jen ta zakřiknutá slečna u něj mne znervózňuje. Otrokyně? ... Možná to bude dobrá stopa... Děkuji vám, vzácný pane. Věřím, že během cesty oceníte mé léčitelské umění a jen doufám, že nebudu muset použít i ranhojičství. Snad to bude dostatečná odměna za to, že mne dopravíte bezpečně přes hory. konečně se osmělím a nastolím sebevědomý tón. Polaskám svou mulu po nose, aby se trošku probrala a nezůstala pak stát jak solný sloup, až se družina vydá na cestu. |
| |
| Hostinec Vidím že Geidan se ani nesnaží být milá ale nejsem z cukru pak vidím sotva k ní pivo přisunu, už ho má v sobě, jedním douškem upiju snad půl piva, položím korbel, tvář se mi zkroutí nechutí. "Co to má byť, toť to to néni žadny pivo, hostincké, nemáš tu trpasličí, že asi." Houknu na hostinského a ukážu na korbel piva , nepočítám že by měl, ale za optání nic nedám. Lidé postupně odcházejí z hospody, tak se taky zvednu, na stole nechám pár mincí a odcházím ven, chvíli po jednooké, ta už se tam handrkuje s tím mladíkem. No šak je to jasné mladá robka sa zamilovala do ogara. ale robí tvrďačku aby to tak nevyzeralo, hned je mi to jasné. Pak vidím tu spoustu jízních zvířat, při pohledu na ně znervóním O ty bych si ani svuj šlapohyb neopřel dyby mi ho ňáká sviňa nezebrala zamrmlá si pod vousy, očividně je připraven na cestu. |
| |
| Cesta ke skalám Arbald zavelel a celé to vaše nesourodé procesí se dalo do pohybu. Pomalejší ještě dobíhají, někdo ještě rve věci na koně, jiní už jdou napřed pěšky. Působíte skoro jako malá karavana, zmateně, rozházeně a bez jakéhokoli vedení. Během následujících dvou hodin se počasí trochu vyjasní, ale nemůžete si pomoci, máte pocit, že tahle trocha sluníčka bude v budoucnu jen příjemnou vzpomínkou. Všichni si nečekané oteplení vychutnáváte. Jak stezka stoupá, přibývá bahnisek, stále častěji se koně i muly boří do bahna. Vézt se na koňském hřbetě je pořád nebezpečnější. Po další hodině přechází cesta ve skalnatou, plnou kamení a děr. A také se zase zatáhlo. Pomalu odbočíte za roh, kde se před vámi do dálky otevírá výhled do zamlženého průsmyku. Vypadá nebezpečně, jako chřtán hladové nestvůry. Ihned si všimnete podivné postavy na kraji jedné z četných skalních prolomenin a děr, jak bojuje se sněžným vlkem - samotářem. Bojující je vysoký, hubený chlapík. Oblečený má hnědý kabát i kalhoty, rozepnutým kabátem prosvítá bílá, nebo spíše šedá, košile. Poblíž na zemi leží velký kožený klobouk. Bojovník drží v jedné ruce krátký meč a v druhé hůl. Bojuje zvláštně, místo aby zaútočil na šelmu přímo, oťukává si ji špičkou meče a snaží se ji nalákat na hůl. Najednou ostrým švihnutím usekl vlkovi ucho, ten zaryčel a vrhl se na něj. Úkrok, jemně, ale pevně, odrazil hlavu holí a přesným sekem přeťal vlkovi tepny na krku. Zvíře padlo na zem, chvíli sebou háže a nakonec vlk zůstane bez hnutí ležet. Po celou tu dobu se bojovník ani nepohnul, aby vlka dorazil. Jen ostražitě stál a čekal. |
| |
| Nedáváná minulost, pořád před hostincem Šetřit si zuřivost? Když ten pitomec poslouchá náš rozhovor, i když je jasný, že není pro cizí uši? Ty mě neser, chlape! Prudce na něj otočím hlavu - neřeknu ani popel, nepřijde žádná výhružka. Moje pěst už letí na tu nevymáchanou hubu, co se opovažuje strkat nos do cizích věcí, po kterejch je mu hovno. |
| |
| Nedáváná minulost, pořád před hostincem Rána šla pěkně, přímo na čelist. Překvapený žoldnéř sebou plácl do bahna až to zadunělo a hnědá břečka mu obstříkla obličej. „Kurva,“ neudržel se, rozmáchl zuřivě rukama a pocákal se ještě víc. Mne si naraženou čelist a nevypadá, že by se chtěl zvednout. |
| |
| Před hostincem Nemám moc co dělat, kromě stonásobného kontrolování všeho a všech a přecházení po dvoře hostince. Tu a tam zachytím útržek z konverzace Andreje a Geidan a na mé tváři to téměř vždy vykouzlí úsměv. Že by se připojilo i pár schopnějších hlav? Rozhodně vedou dost silácké řeči, uvidíme při prvním problému, uvidíme, až vezmou do ruky dýku... Na scéně se objeví ještě jedna postava, podle všeho žena z lidí. Původně na mě udělá dojem, že žena ze slabého rodu se zdá být zvyklá cestovat sama, tak jako já, ale když promluví, téměř se mi protočí panenky. Znechuceně kývnu hlavou a s potěšením přivítám Arbaldovu výzvu k odjezdu. Nasednu na svého koně a přiblížím se k těm dvěma, kteří se, zdá se, znají. Už už mám na jazyku uštěpačnou poznámku, když mě k mému štěstí předběhne můj sok Einar. Okamžitě na to schytá ránu, což mne zprvu zaskočí stejně jako jeho, ale hned poté vykřísne ohníčky v ametystových očích a pozvedne koutky v úsměvu. Schválně pobídnu koně z kroku do klusu a projedu v těsné blízkosti ležícího, až ho sprška bahnité dešťovky pořádně pokryje. Věnuji mu ještě úšklebek, Geidan naopak úklonu hlavou a vyrazím se zařadit do popředí družiny. V horách Cestu zvládám pozoruhodně dobře. Možná můžu na první pohled působit příliš uhlazeně s vyčištěnou zbrojí a pláštěm beze skvrn, ale i přes mou snahu se to brzy změní pobytem na rozblácené cestě. Až na ní se ukáže, že už mám něco za sebou a jsem uvyklý pochodovému tempu na hřbetě koně v různém terénu. Krom jiného je také poznat, že už mám za sebou nějaký ten rok v sedle. Dokonce za celou dobu strávenou v bažině neslezu z jeho hřbetu. Málokdo si ale všimne, že to není dáno zdaleka uměním mým, jako mého koně, který instinktivně a svědomitě vybírá bezpečnou stezku. Situace se ale obrátí, když se znovu sešeří a krajina se slije v šedivý obraz. Tentokráte jako by kůň nepotřeboval vlastní oči a nechal se vést mým zrakem, který se v příšeří téměř vůbec nezhorší. Když dorazíme k osamělému poutníku, jen zaujatě sleduji jeho zápas, ale nesnažím se nijak zasáhnout. Projevuje se zde naučený reflex, kdy nedělám nic bez rozkazů vůdce, za kterého jsem bezděčně přijal Arbalda. |
| |
| Před hostincem Náhlou rvačku jsem se rozhodl pozorovat z větší vzdálenosti – nejsem ten typ, co by zmlátil tucet chlapů, vrazil si zuby zpátky na jejich místa a šel na pivo. Někdy bych chtěl, ale když vidím, jakou zrzek dostal, tak mě ta chuť pomalu přechází. „Ty vóle,“ protáhnu uznale, „takovou bych nechtěl.“ Už to vypadá, že půjdu pěšky, ale to by bylo těžko snesitelné. Musel jsem se sem nějak dostat a protože nemám létající koberec, kterým bych ale nepohrdnul, něco musí být ve stáji. A je. „Bonharte, nezlob.“ Trhnu uzdou vedoucí k udidlu. To má v hubě mezek, který se dá nejsnáze popsat slovem „levný“. Vypadá, že nejlepší léta snad ani neměl a nevábně voní, i když je celkem čistý. Sám jsem prodejce podezříval, že je to oživená zombie. V horách Je na mně znát, že na koni jsem v životě nikdy moc nejezdil, ale Bonhart je naštěstí celkem apatické zvíře, které se zastavuje jen za důvodem vyměšování. Oproti tomu celkem úspěšně za chůze spásá drobné keříky a trávu a pronásleduje cokoliv, co připomíná klisnu. Jedu až ke konci skupiny, kde jsem se snažil vést nezávazný rozhovor s Geidan a pokoušel jsem se nedělat si moc legraci ze zbytku skupiny. Měl jsem pár zajímavých, nejspíš ale naprosto smyšlených, historek, které jsem dal k dobru, a pak jsem radši mlčel, protože se čas nachýlil. K představení tedy dorazím poslední, ale ani kdybych přijel první, moc by se nezměnilo. Je to jeho boj, ale frajer. „To je na potlesk,“ poznamenám ke každému, kdo by zrovna poslouchal. |
| |
| Před hostincem Rána mě poněkud překvapilo a ucuknout jsem už nestačil. Ještě, že to bahno je měkké. Chvíli jenom potřásám hlavou, abych z ní dostal to zvonění a vyplivnu sliny smíšené z krví. Zuby to naštěstí vydržely, ono stejně jich moc nemám a čelist je také v pořádku. Na druhý pokus se mi podaří vstát. Prohlédnu si oblečení, ze kterého crčí voda a které je pokryté blátem. Takhle těžko někam můžu. No co se dá dělat. Koně odvedu zpátky do stájí, vezmu si balíík s věcmi, hlavně s oblečením a zamířím do nálevny. "Tak hostinskej, zdá se, že ti tu nakonec zůstanu," zahlaholim na něj, když rozrazím dveře a za mnou zůstávají blátivé šlápoty. Bahno mám úplně všude. Musím všechno vyčistit, vysušit troud, namastit opasek, šaty vyčistit. Práce na dlouho, za tu dobu bude už karavana kdo ví kde. No co, vrátím se zpátky do údolí, mám tam pár známých, práce se najde. Stejně by mě tu nic dobrého nečekalo. |
| |
| u hostince "Rvačku" jsem sledovala pěkně z povzdálí a poněkud zaskočeně. Moudrosti moc holčina nepobrala, ale ohnat se umí pěkně. K ní se tedy přibližovat nebudu, je jaho rozdrážděná vosa. V horách Jedu mlčky, jaksi sama, ač obklopena lidmi. A nezdá se, že by mi vadilo, že si mě nikdo nevšímá. Aspoň mám čas přemýšlet a žádný buran si ve své ometenosti neutahuje z vědění. Pak karavana zastaví. Popojedu dopředu, abych se podívala co se děje. Uvidím osamělého válečníka, který právě chladnokrevně zabil vznešené bílé zvíře. Sesednu a zvolna dokráčím k místu činu. Jen kosým pohledem minu šermíře a už se soustředím jen na padlého. Pokleknu k němu, a položím jeho sličnou hlavu do klína. Vyhlídl sis příliš silného protivníka. Budiž ti ke cti, že jsi neustoupil. V Tir-na-Nog to bude patřičně oceněno. Máš zpátky svou čest, už nejsi vyhnancem, gratuluji. špetám zvířeti. Pak se konečně otočím k vítězovi. I vám gratuluji, to se vítězům sluší. Přestože jste k němu byl nečestný. Přejete-li si jeho lebku, můžu vám nabídnout jeden roztok, aby příliš nesmrděla, než ji dopravíte někam, kde bude možno ji pořádně zpracovat, pozlatit a tak. řeknu mu suše a vrátím se ke své mule, která svým typickým melancholickým způsobem okusuje trnitý keřík. Teď jen zvědavě očekávám, jak mé počínání asi okomentuje Vosa (jak sama pro sebe oslovuju Geidan). |
| |
| Ušklíbnu se, že vypadám ještě ohavněji, a nasednu na svou herku. Ta je proti Andrejově... ne, tamto není ani herka, to je něco mnohem horšího. Prostě oproti tomu je můj kůň výstavní kousek, třebaže zadníma nohama trochu šmajdá. Naposledy se ohlédnu po chlápkovi, kterýho při vstávání málem zase srazím na zem hnědýma plecema klisny. Jo, dobrá rána, já vím. Chvíli uvažuju nad tím, jestli jsem mu neměla rovnou zlomit čelist, aby mlčel natrvalo. Na pohledy ostatních akorát vycením zuby, ale za úsměv se to považovat nedá. Možná škleb nějakýho vlkodlaka nebo podobný stvůry. Po cestě se Andrej může dozvědět jistě, ehm, zajímavé informace, ve kterých často figuruje "kurevsky" nebo "zasraný", když kůň klopýtne. Většina těch poznámek samozřejmě patří horám, počasí a vůbec všemu, na co se dá momentálně nadávat, když člověk musí sesednout a zapadat do bahna sám, páč neměl možnost ukradnout lepšího koně. Přes to nejhorší teda musím pěšky. A když ti přede mnou z nějakýho důvodu zastaví, využiju tý chvíle, abych si očistila sračky z bot. Že jich tam je požehnaně. "Co je? No bohové, mrtvola, abyste se neposrali," zavrčím po vykouknutí nebo optání se Andreje. Kdyby byla lidská, fajn. Ale vlčí? A tamten bude mrtvola brzo taky, jestli nezačne mluvit. Ne však mou vinou, já se na to můžu vysrat. Dokud nedostanu dolů to bahno, tak snad ani nedám nohu do třmenů. |
| |
| V rokli Stojím u vlka a očekávám chvíli jeho smrti. V tom pocítím v holi prudké škubnutí, když se do ní vlk zakousl. Snažím se ho držet v nehybné poloze pomocí hole, ale zrovna ve chvíli kdy jsem seknul on sebou trhnul, a tak, místo aby to byla smrtící rána ho pouze poraním na hlavě. Pozorný člověk by na mé tváři v té chvíli mohl zahlédnout zklamání, možná dokonce mírný úlek. Tohle se nemělo stát, ten vlk měl být mrtev již teď. Pomyslím si, ale na zklamání nemám čas. Souboj pokračuje a vyprovokovaný vlk na mě zaútočí. To je pro mne ideální příležitost a neváhám jí využít. O vteřínu později vlk padá mrtev k zemi. Trošku se pousměju, ale pak si uvědomím přítomnost jiných lidí. Vynadám si že jsem si jich nevšiml dřív. Byl jsem do souboje moc zažitý, nedával jsem pozor. To mohla být má poslední chyba. Slyším ty lidi velice zřetelně a než stihnu něco udělat tak ke mě zamíří nějaká postava. Začne si povídat s mrtvolou vlka což na mé tváři vyloudí mírný úsměv, ale nic neřeknu. Když potom oslloví i mě tak jen zavrtím hlavou a skloním se k vlkovi. Pečlivě meč otřu do jeho kožešiny a potom ho zasunu do pochvy. Na okamžik se zamyslím jestli bych neměl využít něco z jeho masa, ale vlk je již starý a maso má tuhé. Navíc mám jídla dost. Pomyslím si a s tím se o vlka přestanu zajímat. Udělám svojí holí krouživí pohyb, který se zastaví přesně v okamžiku kdy se dotkne klobouku. Shýbnu se pro něj a nasadím si ho na hlavu. Má širokou střechu a tak mi, díky němu, není vidět do obličeje. Otočím se směrem ke skupince která mě pozoruje a pomalým krokem se k nim vydám. Dobrý den. Předpokládám správně že chcete projít průsmykem? Zeptám se směrem ke skupince klidným hlasem, po jehož poslechu by člověka nenapadlo že jsem právě zabil velkého vlka. |
| |
| Cesta ke skalám To se to šine.. Tímhle tempem se nedostaneme nikam..povzdechnu si tiše a zařadím se do pohyblivějšího čela výpravy. Prozatím jedu na koni. Během cesty se trochu vyjasní. Neurčitě zanadávám a povytáhnu si kápi více do čela. I tak mi odrazy světla dráždí oči. Tak jsem si odvykla.. Mno, už se těším do hor.. A na druhou stranu. Tam aspoň nežije tolik mých práskačských bratří.. Zlomyslně se ušklíbnu, když Geidan cestou spílá bahnu a "sračkám" na obuvi. Já se vezu, kůň má popuštěnou uzdu a sám vybírá správnou trasu. Kůň válečníka je zvyklý, když dotyčný v sedle dokonce i spí. Jedině v okamžicích, kdy se příliš přiblíží k zadnici před ním jdoucí Geidaniny herky, strhnu jej zpět. I tehdy stihne výstižně vycenit zuby. Zjevně odolává pokušení herku rázným kousancem popohnat.. Tak prr.. Khaade, dej si voraz..zavrčím nepřístupně a opět jej strhnu zpátky. Pak stočím zraky k tmavnoucí, opět už zatažené obloze a strmým skaliskám, jež na nás čekají. Jak vlčí držka.. Hle, my o vlku.. a vlk mrtvej na zemi. ušklíbnu se, když se před námi objeví skrovné bojiště. Úchvatné.. vždy jsem si myslela, že porazit vlka je hrozně těžké..zkřivím tvář v návalu ironie a sesednu, abych dala koni chvíli pohov. Muž, též skrývaje svůj obličej, se nás optá, jestli chceme projít průsmykem - já mlčím. Od keců je tu někdo jinej..obrátím se ke kupci. |
| |
| Štreka Už si to chvílu mašírujume, snad šeci tu majů koňa, také hovadské zviřátko já bych na to nesedl. My trpaslíci nésme dělaní na jízdu. "Eště před pát tyžďňama bych měl také na čem ject ale u jednej knajpy mi zebrali moj parní samohyb, cajzli jedni." Zahlásím do éteru. Potom vidím jak se přiblíží ten Zrzón k jednookej a cosi řekne, hovno mu rozumím ale očividně ju to nasralo, protože mu nasadila taků bombu, že z teho svojho koňa sletěl jak bytel zemaku. Padne mi huba, a jdu pomáhat temu hňupovi a sa zvednůť,čistě z principa, jakožto trpaslík přeci vím jak moc je ťažké sa z leha zvihnúť, ale než dondu už zase stolí a valí ze svojim koňěm zpjet. "Co že ťa tak nasral cérko? mjel nějaké blbé kece, slyšel se už mockrát v hospoďe jak pořvávali Chlopi vášho roda na žencé a mojí cti se to věru nělůbilo." Jdu dál, po stezce, najednou vidím chlopa jak sa bije s jakůsi povorů veliků. Vydrž chlope vyběhnu do čela skupinky a už sundavám ze zad flintu dyž ogar zařízne teho vlka jak psa. Ja kůrva to byly pjěkné manévry. Zakřičím na ňho a zateskám |
| |
| Cesta ke skalám „Ano pane, naprosto správně. Vyrážíme na vlastní pěst průsmykem. Já jsem Arbald Basir a toto,“ mávne rukou, „je moje družina. Pokud se k nám budete chtít připojit, budeme jen rádi. Cesta průsmykem bude zajisté nebezpečná a ruka s mečem, která ví co dělá, ta se zajisté hodí.“ Co to sakra ten Arblad dělá? Najímá armádu? Tak nebo onak, měli byste pohnout, ke skalám je to ještě pár mil a stmívat se bude co nevidět. V hostinci Einar si suší oblečení, dává do pořádku navlhlou výstroj a přemýšlí o přátelích v údolí, kteří už ho nemohli před týdnem vystát a vyrazili ho z baráku. Pak ti ale dojde ta nepříjemná věc. Vždyť ty jsi už vzal od obchodníka zálohu! To se roznese, jestli vemeš do zaječích! A nebude to dobrý, dozví se to žoldnéžský cech a pak o pořádnou práci nezavadíš. Budeš furt chodit se zkrachovalýma existencema průsmykem, dělat ochranku pobudům a nakonec budeš muset dělat mokrou práci - vraždit a mučit na zakázku. Nic moc vyhlídka... |
| |
| Cesta ke skalám .. A kupec nezklamal. Přesně podle mých očekávání okecal naprosto veškeré cíle naší družiny. On snad vážně chce průsmykem prodrat celou armádu.. Copak si sebe tak cení, že kolem sebe potřebuje pár desítek lidí? cestuje-li, mohl by sám umět trochu zacházet se zbraněmi.. Ale zjevně neumí, to by nenajímal tolik z těch, co se jen flákají krajem.. Viď? No zrovna ty se neozývej. Já se netoulám, já pouze měním zaměstnání.. Jasně.. Jen předtím vždycky stihneš zabít svého předešlého zaměstnavatele. No není pravda, kuchla jsem pouze toho posledního, a to jen proto, že nechtěl vysolit peníze. Co by je taky solil, že? Nájemný vrah si je nezaslouží.. Drž klapačku a krok.. Hlavně tu klapačku. Mohli bychom se pohnout..zavrčím. Nebo hodláte přespávat tady? |
| |
| V hostinci Sedím stolu, před sebou pivo a čistím si opasek, ze kterého se snažím dostat všechno bahno. Zbraně už jsou čisté, oblečení se vymáchalo a teď se suší u krbu. Nikam nepospíchám. Tohle se musí udělat pořádně a při tom uvažuji co dál. Jestli to risknout a zdekovat se a čekat, že tam zařvou, což by možná i mohli a pak by bylo všechno v cajku a nebo je zkusit dojet. Pojedou pomalu, potáhnou se jak smrad, zvládnout bych to mohl, cestu znám. Těžké rozhodování a tak raději mávnu na hostinského ať mi donese další pivo. Tohle se jak se zdá se už někam vytratilo. |
| |
| Cesta ke skalám Na zřejmého vůdce skupiny pouze kývnu a začnu se počítat jako člen družiny. Tak, a je to. Už nejdu sám. Je to tak lepší, i když jestli budou hluční tak mě rozlobí hlava. Trochu se usměji, ale to už se družina pohne směrem ke skalám, které se nejspíše stanou naší noclehárnou. Chvíli nehybně stojím s holí v ruce a čekám až se vedle mne objeví trpaslík, který se mi svou svým vyjadřováním líbí a navíc nejede, jako většina družiny, na koni. Již po první dojmu jsem poznal že je úplně jiný než já, hlučný, výřečný, málokdy vážný. Konec konců, společníci by se měli doplňovat. Aspoň si s ním můžu popovídat aniž bych toho moc namluvil. Pomyslím si když se k němu připojím. Zdravím, mistře trpaslíku. Děkuji za pomoc. Zahájím rozhovor, ze kterého se snad dozvím něco zajímavého. Kráčím poměrně jistě, předemnou jde několik lidí s koňmi a já proto vím že cesta je bezpečná. Přesto však mám svou hůl pořád kousek před sebou a jsem na pozoru kvůli překážkám. Ještě jsem se nepředstavil, jmenuji se Samuel. Směl bych se i vás zeptat na jméno? Zeptám se a mluvím při tom velice slušně, protože jistá slušnost či dobré vychování ještě nic nezkazili, pokud to s nimi člověk příliš nepřehání. Doufám že bude takoví jak se zdál. Pomyslím si během čekání na odpověď. |
| |
| Cesta k horám Poplácám mulu po pleci a tak se vydá na cestu i má karavana dvou mul. Držím se kousek za ostatními, náklad zabírá příliš místa a určitě se nehodí, abych šla mezi ostatními. Slunce pomalu zapadá, už nezbývá moc času než zmizí za vrcholy, počasí také nenaznačuje nějaké zlepšení. Bude asi chladná noc. Ohlédnu se na zadní mulu, zda je v pořádku, ale vidím, že jde a náklad stále nezměnil svou poloho. Podomek z hostince svou práci zná dobře. Krajina kolem mě už příliš ani nezajímá, byli jsme tu příliš dlouho a teď se již těším až budeme doma. Škoda, že jsme nevyrazili, dokud bylo lepší počasí. Bylo rozumné počkat na karavanu, jenže ta nepřijela. Odtrhnu pohled od stromů lemujících cestu a zadívám se na tu směsici přede mnou. Taková skupina rozdílných ras, povah, myšlenek. Kdo ví, co se jim honí hlavou. Že jim pán věří. Někteří jsou hluční, jiní jdou klidně, další se i straní ostatních. Trpaslíci, Elfové, kdo by kdy řekl, že se spojí i když nejspíše nechtěně, aby překonali všechny hrozby, které skrývá cesta před námi. V předu někteří jedou na koních, mají odvahu, číhá tu příliš děr a proláklin. Buď to tu znají a ví že ještě pár kilometrů je dobře sjízdná cesta, nebo tu v životě nebyli a pak jsou ve smrtelném nebezpečí. Možná by je měl pán varovat. Na chvíli zaváhám, zda ho na to nemám upozornit, ale pán si vždy ví rady, takže jistě až nastane správný čas, tak tak udělá. Opět uchopím pevně uzdu a lehkým potažením popoženu muly, zůstala jsem příliš vzadu. |
| |
| Skály Začíná se stmívat a cesta se mění z bahnité na skalnatou. Velmi těžký terén, zvláště v šeru, takže rychle všichni sesednete a jdete dál pěšky. Blížíte se ke skalním "špičákům", které lemují začínající cestu skalami a skýtají příjemné útočiště a úkryt před větrem prohánějícím se průsmykem a zalézajícím i pod kvalitní oblečení. Opatrně hledáte cestu a našlapujete jen na místa, která se zdají být dostatečně bezpečná. Za chvíli se budete muset utábořit. Někteří z vás zaslechli padající kamení, ale nevěnovali jste mu snad skoro žádnou pozornost - padající kamení je v menším množství pro průsmyk tak časté, jako padající sníh v zimě. Další zvuk, který se ozval, vás však již donutil reagovat, zadrnčení tětivy a zasvištění šipky. „Kryjte se!“ vykřikl někdo, patrně Roland, ale pak už bylo slyšet jen zabublání, jak mu šipka prošla krkem. Roland se drží za krk a se skelným pohledem zůstal ležet na zemi. Další a další šipky začaly přilétat se zlověstným svištěním od skal. Andrej se jen stačil otočit, když ho zasáhla šipka do hrudníku a srazila jej na zem. Prošla vším, co jí vadilo v cestě a zastavila se až hluboko v těle. Craye zasáhla šipka taktéž naplno a srazila ho na zem, má ji hluboko ve stehně a ošklivě krvácí z tepny. Arbald chtěl něco zařvat, ale šipka ho zasáhla přímo do tváře a zůstala vězet nejspíše zapíchnutá někde v čelisti. Řve, a to příšerně, ale asi jinak, než před chvílí zamýšlel. Bríath, Geidan a Dobien byli sice zasaženi, ale zranění je pouze lehké a nekrvácí příliš. Někdo ruka, někdo noha, na to není teď čas příliš myslet. Ostatní se buď stačili včas skrýt za skalnaté výčnělky, nebo je útočníci minuli. Asi ještě jednou tolik šipek prolétlo a pozabodávalo se poblíž do země nebo se polámaly o skaliska. Terenas Probral tě příšerný řev. Rychle jsi vyhlédl z poza skaliska, které skýtalo doposud tvůj úkryt. Usnul jsi. Je už šero a moc toho nevidíš, ale orkové se někam vytratili. A někde poblíž někdo příšerně, ale opravdu strašně řve. |
| |
| Skály Vlastně ani nevím, jak, ale nakonec usnu, ne štěstí, tedy na štěstí pro mě jsem dobře schovám. Probudí m příšerný řev, vykouknu zpoza svého úkrytu a k mému překvapení zjistím, že orkové kamsi zmizeli, ale zato šerem zní děný řev. Kde jdou a co to je za řev ? Podívám se na svého přítele a do ruky vezmu li a z toulce vytáhnu šíp. I můj přítel se postaví a v příští chvíli spolu běžíme nocí za těmi zvuky a oba se rozhlíže po okolí, abychom, se vyhnuly léčce. Snad toho nebudu litovat. Je to co mě napadne. Že by karavana ? Pomyslím si po pár metrech, kdy se potichu prolétáme terénem. |
| |
| Skály Vše se seběhlo tak rachle, že jsem nestihla nijak zareagovat. Když mne šipka zasáhla do paže, stáhla jsem se k nejližší skále, která poskytovala aspoň trochu úkryt, a počkala, dokud salva neustala. Pak si prohlédnu své zranění, shledám ho nezávažným a rozhlédnu se po zbytku. Zadoufám, že se nezranění seberou a začnou likvidovat útočníky, abych mohla nerušeně ošetřit vážně zraněné. Pokud už se tedy někdo jal eliminovat hrozbu nebo bylo jiným způsobem zapříčiněno, že už nehrozí žádné akutní nebezpečí, doběhnu k těm nejhůře postiženým. S uklidňujícím gestem se přiblížím k Arbaldovi a mírným hlasem na něj promluvím: Klid, během chvíle se o vás postarám. Posaďte se tady - najdu vhodný kámen nebo alespoň část svahu se sklonem pohodlným na sezení - a chlaďte si trochu tvář kolem šípu. A u všech bohů, člověče, nekřičte tak. Myslete na pstruhy v horském potoce, to pomáhá. podám mu kámen velikosti dlaně. pokud u sebe nemá zbraň, je to asi ta nejlepší věc, kterou si může chladit ránu. Nato se rychle přesunu k nejvážněji zraněným a zjišťuji jejich životní funkce. Mám velkou obavu, že Rolandovi už nedokážu pomoci, zásah do krku je prakticky neléčitelný...Pokud však jeví známky života, udělám co bude v mých silách. |
| |
| Šípobití ve skalách Roland nás sotva stačí varovat a už se hroutí k zemi s prostřeleným krkem. Však se mi to kamení nezdálo.. No, teď už je pozdě.. Cosi zašeptám koni do ucha a on na ten povel klesne k zemi. Jako stín se z něj sesmeknu a kryji se za blízkou skalou, zatímco sleduji škody. Náš zachránce to má jistojistě za sebou, tamten to schytal.. Všichni to schytali.. I kupec, koukám.. Zavři klapačku a kryj se, blázne! okřiknu řvouna, to už se k němu však hrne zraněná Bríath. Moje ozvání se však byla chybka, neb těsně poté kolem skály prosviští šipka a mrští mi úštěpky horniny do obličeje. Kdo to ksakru může být? Obyčejní lapkové se neomezí na šipky..svaštím čelo nad tou neodbytnou otázkou a zamávám na Bríath, aby se schovala a nekličkovala terénem jak splašený králík. Zatím sundám ze zad luk a založím do tětivy šíp, snaže se opatrnými výhledy mezi skalami objevit útočníky. |
| |
| Skalní fanoušci přepadů Občas drkotám zuby zimou, jindy se snažím víc zabalit do deky. Já ani Bonhart (mezek) nejsme zrovna nadšení cestováním v takovémhle počasí. Oba to dáváme najevo mlčením, ale to jeho je daleko výmluvnější – umí skvěle mlít hubou. „Aby to tak na nás spadlo,“ zabručím. Trhnu hlavou, pohlédnu na křičícího a polohlasně zakleju. Pobídnu mezka, ještě jednou kopnu, ale to už patami do prachu. Vyheknu a poprskám si bradu tekutinou, snad slinou nebo krví. Já chcípám! Pomyslím si zděšeně a opatrně se pokusím nadechnout. Jestli to nejde, začnu zadržovat dech a doufám, že se najde někdo, kdo mě zachrání. |
| |
| Mezi skalami Jdeme již celkem dlouho a terén se stává vcelku neschůdný, a to je pro mně velice nevhodné. Cestu přede mnou prověřuje hůl, která pečlivě ohledá každý kousek země než na něj došlápnu. Nic se neděje, když v tom uslyším padající kameny. Na okamžik stuhnu a zaposlouchám se do těch zvuků. Co to bylo? Nepřítel? Pomyslím si a rychle se snažím něco zaslechnout. K mé ůlevě se neozve ani kamínek, a tak zadoufám že to byly pouze kamínky, které to již nebavilo na jejich stálém místě a rozhodli se porozhlédnout se po světě. V tom se ozve svist, který je nezaměnitelný. Zvuk šípu, který někdo pustil z tětivy s vražedným úmyslem je nezaměnitelný. O pouhé okamžiky později se ozve varovný výkřik, který však končí ošklivím plasknutím a zabubláním, které signalizuje že se stalo něco moc nehezkého s Rolandem. Takže první útok přišel již takhle brzy. a myslím si že nebude poslední. Pomyslím si a v tom samém okamžiku se stalo ještě několik věcí. Šípy začaly padat kolem a já padnu k zemi, která je jediná ochrana před šípy.V pádu zkušeným pohybem schodím z hlavy klobouk, který mi brání v dokonalejším vnímání a nakonec se ozve skučiví řev, pocházející od jednoho z našich raněných. Hluk je takoví že mám pocit jako by mi měli upadnout uši, ktrých je to nejtoužebnější přání. Hlava mi duní a mám problémy slyšet cokoliv jiného. Jen vzdáleně vnímám co se kolem mě děje a i když trvá pohých několik vteřin než si na nový prvek zviknu, jsem lehce dezorientován. Netuším kde jsou útočníci či obránci, ale pak blízko sebe zeregistruji Elwë. Rychle se přiblížím k ní a jelikož předpokládám že se za něčím kryje, tak se hmatem dotápu až za její skalisko. Co se děje? Mohla bys mi to popsat? Zeptám se tak aby to nebylo příliž slyšet, i když to asi není těžké s tím vším hlukem od zraněných. Jak asi zareaguje? Ptám se jí když má pocit že toho vím stejně jako ona. To musí znít jako blbá otázka. Bleskne mi hlavou, ale to už čekám na odpověď. |
| |
| Ve skalách Bríath se přesunula k Rolandovi. Tomu už nic nepomůže, odebral se do království Kainova – je mrtev. Cray leží opodál a vypadá více rozzuřeně, než že by se bál o svůj život. Andrej, ačkoli se jeho zranění zdálo vážné, na tom není až tak nejhůř. Jen se trochu poslintal, ale krev to není. Šipka se zabořila do prsního svalu a zastavila o kost, na probodnutou plíci to nevypadá. On se ale naopak tváří, jako by umíral. Andrej zjistil, že dýchat kupodivu jde. A že to, co má na ruce, kterou si otřel bradu, není krev. Ale jestli budeš ležet na tomhle zatraceném místě všem na ráně, tak to krev z úst taky za chvilku být může. Elwë, skrytá za skálou, vyhlíží nepřítele. Směrem, odkud útok přišel, jsou mohutná skaliska, za které by se skrylo i 30 chlapů. Když by na to přišlo. Nějaký pohyb jsi zahlédla, ale nic, po čem by se dalo vystřelit. Arbald zmlknul a teď je tu až nepříjemné ticho. Samuel leží vedle Elwë za skalou. Nic nevidíš, to už je jasné. Ale slyšíš v nastálém tichu – tlumený hrdelní hovor, tření šipek tahaných z toulce otírajících se o ostatní, cvakání zobáčků natahovaných kuší. Terenas Vyběhl jsi ze tmy a zamířil směrem k boji. Už jsi probíhal orčím tábořištěm, když z jednoho stanu vylezla ta orčí šamanka. Překvapení jste oba, stojíte proti sobě. Ona je zblízka ještě hnusnější: Smrdí, že by jeden padl, pomalovaná je nějakým sajrajtem červeně a žlutě, ověšená je ozdobama, z nichž ty nejhezčí vypadají jako přejetá krysa s peřím. A krom toho je to orčí žena pokročilého věku, což mluví samo za sebe. A má nerozlučnou hůl s lidskou lebkou. |
| |
| Skály Procpe sa ku mě to chlapisko co zkolilo teho vlka jak na porážce. Též ťa zdravím, 3aks pomoc neptořebovál, jásu Dobijan ferenah Tubirión, ale řikaj ně Dob. Jaks tu sviňu podtal, nemjéla šancu Ráď ťa poznávám. šlapeme dál po ceště a a melem jak stare babky povidaju děckom, dyž po nejakej dobjě sa cosi stane, zasviští šíp a prvý chlap padne z koňa s šípem v prsách. Kuurva....Bacha střélajů po nás krytě sa Skovám sa za nejblíší šuter, cestou sundam flintu ze zad, vytáhnu váček ze střelňákem, hrknu do ní střelného, brok a špunt, v tecj chlili citim jak mjě skrabl šip. Zvednu hlaveň, zalédnu naproti obrys postavy nepypadá tvarově jako negdo z nás, tak zacilim a vypálim. Negde sa stala chyba, flinta mi bůchla do gzichta, zapotácám sa a padnu na řiť. Do řitě s tým zanadávám , zvednu se, přiskočím za balvan, chytím sekyrku a vykúknu zpozakamene. |
| |
| Jen rychlý reakce mě doposud udržely naživu. Teď se o něco zpozdily, protože kamínky mohly být prachobyčejná lavina. Když zabzučí šípy, vrhnu se k zemi. Vzpřímenej člověk s koněm snadnější cíl než jakási tmavá skrvna na zemi, která může bejt balvan nebo bahno. Díky kožešině mě střela sotva škrábla, i tak k sobě ostatní nehodlám pustit. Než hnědka kamsi vyděšeně odběhne, stihnu strhnout štít. Kryju se. Nemám žádnou zbraň na dálku, tak mi nezbývá ni jinýho, než čekat. |
| |
| Na cestě Rozhodnutí padlo. Jedu za nimi. Jen co oblečení tak nějak uschlo a dal jsem do pořádku vybavení sedl jsem na koně a vyrazil za karavanou. Nikdo neřekne, že na mě není spolehnutí a že nedostojím svému slovu. Ztratil jsem docela dost času, ale naštěstí cestu znám. Nejedu tudy po prvé, vím kterým místům se vyhnout a kde si dát pozor, takže jsem o něco rychlejší než ten husí průvod s mezky, ale samozřejmě to nepřeháním. Nechci srazit vaz a pečlivě sleduji okolí, abych včas odhalil případné nebezpečí a s dostatečným předstihem spatřil karavanu. Nechtěl bych, aby mě náhodou přivítal šíp z luku nějakého příliš dychtivého obránce, který si mě splete se zelenou kůží. |
| |
| skály Oddychnu si, když zjistím, že aspoň Andrejovo zranění není smrtelné. Jestli můžeš, zvedni se, tady to není bezpečné. řeknu mu mírně, ale pevně. Podepřu ho a vedu ho do svého relativního úkrytu za skalkou. Ještě pokynu Arbaldovi, aby mě taky následoval. Ve větším bezpečí se mohu podívat blíže na jejich rány. Nejdříve zjistím, zda šípy nejsou opatřeny zpětnými háčky, a poté je jednomu po druhém opatrně vyoperuji z těla (pokud jsou to jen jednoduché šípy, prostě je pomalu vytáhnu. Mají-li háčky, musím si pomoci nožem. Předtím ale pacientovi strčím do úst uzdu své muly, která stojí vyděšeně poblíž, se šípem zabodnutým v dece na hřbetě. Snad dobře pochopili, že je to proto, aby se do ní důkladně zakousli...) Rány poté vyčistím arnikovou tinkturou a ovážu plátěnými obvazy. Taky jste se mohli nechat střelit někam jinam pánové, takhle vypotřebuji příliš mnoho obvazu... Andrej, až si opět oblékne tuniku, bude vypadat normálně. Ale Arbalda je mi líto. Rozštíplá čelistní kost se bude hojit dlouho a obvaz mu zpola zakrývá oko. Jenže jinak to nešlo... Opřete se někam. A omluvte mne prosím, pánové. Začnu se věnovat vlastní ráně. Ruka už mi umdlévá a bolest z ní vystřeluje do celého těla. Šíp aspoň není moc hluboko. Přesto je ale uzda mé ubohé muly značně ožvýkaná, když jsem konečně s prací hotova. Jednou rukou zkrátka nedokážu ošetřit tak šikovně. |
| |
| Běh táborem Vyběhnu ze svého úkrytu a běžím temným orčím táborem za těmi zvuky. Ty šmejdi asi našli něco co lovit..lidi. Zrovna když pobíhám kolem stanu šamanky tak vyleze ze stanu. A kruci..proč. Jsem překvapen, ale ona očividně taky, jen tam na sebe civíme. Letmo si jí prohlížím, ale po pár okamžicích pustím šíp z ruky a šáhnu po mečí. Ale můj vlčí přítel je rychlejší a skočí po ní. Když po ní skáče tak můj meč už je z pochvy venku a sleduji svého přítele jestli bude potřebovat pomoc. |
| |
| Skály Držím se v sedle snad jako poslední, ale nakonec i já jsem nucen sesednout. Padající kamení mě skutečně nevzrušuje. Jsem zvyklý na život pod zemí, kde je tento jev skutečně tak častý, jako déšť. Svist šipky mě ale dokonale probere z monotónního tempa, bohužel mi moje zvýšená ostražitost k ničemu není, protože dřív, než si vůbec všimnu, odkud kam šipka letěla, přiletí několik dalších, načež se ocitnu na zemi s pálivou tepající bolestí ve stehně. Jasně cítím, že šipka prošla skrze kůži zbroje a mojí svalovinu a hrot dokonce škrábnul o stehení kost. Chvilku mi trvá, než se přes prvotní nápor bolesti dostanu a zorientuji se. Vydím, kam se ukryla léčitelka, a tak se tam za vidinou přežití přesunu pomocí zbývajících končetin. Všechno ostatní je mi ukradené, nejdřív do bezpečí, pak vytáhnout šipku a ucpat ránu a vše ostatní později... |
| |
| Skály Muly opět začaly klopýtat po zužující se pěšině, takže jsme opět zůstali pozadu. Krajinu už přikryt temný příkrov noci a tak jsem se uklidňovala tím, že se již brzy průvod zastaví, aby strávil noc. Cesta v noci je zde velmi nebezpečná. Z ničeho nic sem před sebou zaslechla křik, nebylo to daleko, tak 100 stop, možná víc, přede mnou. Teprve po těch výkřicích ke mně dorazili zvuky napínaných a uvolňovaných tětiv. Co se to tam vpředu děje? Křik stále neustával, i když se změnili jeho aktéři. To vypadá jako boj. Pomyslela jsem si trošku překvapeně, takhle brzo jsem to nečekala. Lehce neklidnou rukou jsem muly zastavila a zatímco já se vydala pokrčená vpřed, tak muly zůstaly tiše stát na místě, okusujíc zbytky trávy a mechu, co měli poblíž. Vzdálenost k ostatním sem překonala vcelku rychle, moc sem okolí nevnímala, ale přesto sem občas zaslechla dopady šipek na kámen. Křik zraněných pomalu ustával a bylo slyšet jen tiché šeptání zachranivších se. Šepot také řídil mé kroky, obcházela sem skupinku po skupince, schovávaných za všemožnými překážkami. "Kde je obchodník... Neviděli jste obchodníka..." marně jsem se ptala až mi jedna ruka naznačila na nehybné tělo ležící opodál v otevřeném prostoru. "Děkuji. Jdu tam." druhá část věty spíše patřila mě samotné, abych si dodala odvahu na tuto krátkou, ale velmi nebezpečnou cestu. |
| |
| Skály Dobian vykukuje zpoza šutru, roztrhnutá flinta leží opodál. Geidan zůstala ležet za malým skalním výčnělkem. Moc ji nekryje, ale lepší než šípem do oka. Aspoň že máš ten štít. Bríath za skalkou ošetřila Arbalda a Andreje, jak to šlo. Vypadá to, že oba budou v pohodě, i když Arbald už nebude tak výřečný jako doposud. Elwë se Samuelem se skrývají za dalším šutrákem, elfka vykukuje zpoza skály a snaží se spatřit útočníky přes šíp ve svém napnutém luku. Cray se rychle doplazil za skálu, kde je Bríath a skupinka zraněných. Naštvaně jsi vytrhnul šipku a zahodil ji opodál. Druhou rukou jsi zakryl ránu. Nejsi žádné ořezávátko. V klidu počkáš, až bude mít léčitelka čas a obváže ti to. Naštěstí jsou to jednoduché orčí šipky, žádné sviňány. Nilla rychle minula Rolanda, ležícího na zemi s nepřítomným pohledem do nebe a šipkou skrz krk. Skryla ses právě v čas. Všichni, kdo nahlížejí do směru, odkud přilétly střely, vidí, že se na různých místech za skalisky vynořilo asi 10 postav s kušemi. Ihned na to se ozval hrdelní orčí skřek a zasvištění šipek. Tábor Orčí ženština srazila vlka k zemi mocnou ranou pěstí, až to zadunělo. Dokonce se stihla napřáhnout po tobě holí, ale vykryl jsi ránu mečem. Je nějaká rychlá, bleskne ti hlavou. Asi nějaké bojové drogy. Před skalami Když už dojíždíš karavanu, je skoro tma. Ticho však prořízne příšerný jekot, který po chvíli utichne. Vidíš vše jako na dlani, orkové s kušemi kropí tvoje souputníky šipkami zpoza skal. |
| |
| Za šutrem To tušit, jsem na tom líp..ušklíbnu se na Samuela, jen co se přištrachá ke mně do úkrytu. Je odsud vidět velký prd.. Ale přesouvat se? To teď raděj nebudu riskovat.. Ani nevm, kdo útočí.. Moc dobře se kryjí... A moc přesně střílejí..utrousím. Ty jsi v pořádku? Přestože mluvím na něj, stále koukám spárou v kameni směrem, odkud přilétají šipky. To už skoro vypadá na orky.. Pokřik, spíše však řev o pár vteřin později, moji domněnku potvrdí. A jsme v hajzlu.. deset orků s kušema, polovina z nás jsou lazaři.. Máš luk, nebo něco dalekonosnýho? zeptám se a vystřelím na první trochu ostřejší obrys orka mezi skalami. Koutkem oka zaregistruju trpaslíkův úsměvný útok. Mistře trpaslíku, nějak vám to nefachá! houknu na něj přes bojiště a rychle se kryji, neb šipky snad létají po zvuku. Mezi skalami se objevili už šichni orkové, snažím se je tedy z bezpečné vzdálenosti postřílet. Boj zblízka, pokud se odváží, bude ještě zajímavější.. |
| |
| Tábor Moje pomoc mému příteli se ukázala bít nutností, když ho ta šamanka srazila k zemi svou pěstí. Rag dopadne na zem a pomalu se postaví na nohy a sleduje boj, ale je ještě zjevně otřesen po té ráně. Zachytím její výpad a sám rychle zaútočím mečem na její krk. Snad mu ta mrcha neublížila..no co tak jako tak jí musím zabít. Můj přátel se mezi tím co jí zaměstnávám, útoky přesouvá na její pravou stranu, a když se tam dostane tak po ní zase skočí a pokusí se jí zahlodnout do krku a tak spolu se mnou ukončit ten boj. |
| |
| V pasti Tohle není dobrý, vážně ne. Jak mám sakra vědět co teď? Kdyby přišli blíž, ale to oni ne. Musí zůstat daleko. Co teď, co teď? V mysli cítím zoufalství, smrtelný strach, ale snažím se aby na mé tváři zůstalo něco jako sarkastický úšklebek. Poprvé se otočím přímo na Elwë a na okamžik se naše oči přímo střetnou. Mé oči jsou šedo zelené a skoro normální. Májí jednu vadu: Nemám zorničky. Místo nich nerušeně pokračuje duhovka, takže je jasné že jsem slepec. A nevíš k čemu by mi asi byly? Zeptám se s nádechem ironie, i když je poznat že je v mém hlase i strach. Musím myslet. Nebát se, nepanikařit. Talže, jaké jsou naše možnosti? Jediná naše naděje je, že se na nás orci vrhnou polavě. Jestli se v nich však najde dost rozumu aby to nedělali a jen nás obešli, tak by nás bez problémů postříleli. Na okamžik zauvažuji co by se stalo, kdybych se k nim rozběhl, chráněný pouze mou zbrojí z tvrzené kůže. Nejspíš bych zakopl a potom by mě prošpikovali šípama. Pomyslím si neblaze, ale přesto si nechám tenhle plán v záloze. Máš nějakej nápad jak nás z tohohle dostat? Zeptám se, ale z mého tónu je jasné že to nemyslím vážně. A pak si náhle uvědomím že pronikavý křik se výrazně stišil. Pořád je slyšet sténání, ale už je to jen další zvuk z pozadí. Konečně se mohu soustředit. Přišlo známé ,,štěstí v neštěstí´´. Ale je mi k něčemu dobré? Pečlivě se zaposlouchám do běhu přírody. Slyším chrčivý dech orků, bublání vzdáleného potoka, dokonce i šramot který vydává králík odbíhající od místa bojiště. Snažím se zaslechnout cokoliv co se kolem děje. Soustředím na to všechny své síly a částečně přestanu vnímat co se děje v mém bezprostředním okolí. |
| |
| Skále Kurva fix, do řitě s flintů zas to budu mušeť opravovať, ještě utrousím. Když uvidím Geidan stát se štítem na cestě, zvolám na ňu: "Hej cérko" nic ani si mě nevšimla. "Toš kurva...Jednooká otoč sa bo tam pudu a do tej tvojej řitě kopnu a to si piš že tu nohu tak zvihnu." jakmile se mě všimne omluvně se usměju od pasu vemu moje malé válečné kladivo a hodím jí ho, až pak si všimnu že má v ruce meč, předtím sem si ho nevšiml: "nechceš je důfám bit paprčama!" v tu ránu přeletí šíp. Do řitě kryj sa, pocem ať ťa nesejmů. Vykukuju zpoza šutra opatrně abych viděl útočníky, když na mňa promluví ta hubatá elfica. Toš kurva, nemožu za to v takovym fofře sa mi tam mosel šprajcnót špunt či co. Dál vykukuju zpoza šutra, dyž uvidím tu žencků, tu otrokyňu, snad Nilla sa menuje, jak štráduje k tomu mrtvymu chlopovi. "A kurva co ta slepica robí, je snáď blázen? " Největším možným tempem sa vydám za ňu, jakmile je na dosah, lapnu ju a tahnu za nejbližší kameň, už mi chybí po"Zbláznila ses? Lézt doprostředka cesty kde střélajou.....Aaaau kuuurva." Zaskučím dyž mi jedna z šipek projde durch kulantně řečeno hýžďovým svalstvem, ještě žencků strčím za kameň, svalím sa na pupek a fofrem sa odplazím za šuter. |
| |
| Skály Skáču od jednoho těla k druhému a hledám obchodníka. Ono ukázat nějakým směrem je fajn, ale pak po tmě najít toho, koho hledám už tak jednoduché není. Najednou cítím, jak mě někdo čapnul, ale protože jsem tím natolik překvapená, tak se nijak nebráním. Oči mi stále kmitají ze strany na stranu, abych obchodníka našla. Kde je? Musím ho najít? Musím ho ochránit... Slyším nějaký hlas, ale nějak ho nevnímám. Až když mě malý hrdina, který mě zaujal už v hospodě, pustí, tak ze sebe konečně něco opět dostanu. "Musím najít obchodníka." pocíťuji, jak se opět zklidňuji, ani pořádně nevím, co to se mnou bylo. Opět se rozhlédnu kolem, ve snaze najít svého pána, ale všimnu si pouze šípky trčící z míst, určených spíše k sezení než jako cíl pro šipky. "Pane, jste zraněn, to kvůli mě?" pronesu již s klidným hlasem, ve kterém je ale přece jen trošku znát strach z kladné odpovědi. "Mohu vám s tím pomoci?" ukáži na šipku. Kde může můj pán být? Přece se nemohl ztratit... |
| |
| Před skalami První myšlenku, ve které obracím koně a uháním pryč než mě trefí nějaká šipka zaplaším a místo toho začnu přemýšlet jak jim pomoci. Takhle se nechat zaskočit zeleňoušema. To je skoro i na to nechat je to vyžrat až do dna, ale zas takovej hajzl nejsem. Seskočím z koně a odvedu ho kus zpátky aby nedošel k úhoně a pak se připlížím blíž, abych si mohl pořádně prohlédnout situaci. Nejlepší by bylo zkusit těm orkům vpadnout do zad a trochu je vyděsit, aby se ten zbytek mohl vzpamatovat a přeskupit, protože jinak je ustřílí a já bych jim tam za těmi šutry moc platný nebyl. No možná, že kdybych to vzal támhle tudy, ale je už hovno světlo a jednoduché to nebude. |
| |
| Skály Když jsou ti nejvážněji zranění ošetřeni a má ruka aspoň natolik, že s ní opět můžu rozumně hýbat, vrhnu se ošetřit i Craye. Nevytrhl jsi to zrovna moc šetrně, obávám se, že to budu muset sešít. Ale raději až an to bude víc času, zatím ti to aspoň ovážu. Tak s tím hlavně, u všech bohů, neběhej! a ránu také vydezinfikuju arnikovou tinkturou a pevně obvážu. Pak jen nahlédnu za hranu svého úkrytu, abych věděla, jak se situace vyvíjí. Uvidím ubohého trpaslíka s tak potupným zraněním a dostanu vztek na útočníky. Protože však slyším, jak se blíží, nemůžu už raněnému běžet na pomoc aniž bych byla sama zasažena. |
| |
| Za šutrem Sorry, to jsem nevěděla..omluvím se rychle Samuelovi. Eh.. velký pardon. Ale jak to mám vědět?! Choval se úplně normálně.. Znám ale jednu ženu, je také z mého rodu, a ta je taky slepá, dokáže však normálně bojovat i střílet.. Pravda, je to telepatička a vždy se spojí s někým, kdo jí tím jakoby poskytne chvíli zraku.. Tohle jsem asi neměla říkat.. Vůbec netuším.. Třeba by jim mohly dojít šipky.. Jsou hrozně zastrčení, odsud je asi netrefím - musela bych přeběhnout na druhou stranu. A přiznám se, že jsem ráda, že mne zatím netrefili, takže to riskovat nebudu. Počkám ještě chvíli a zkusím je ostřelovat, ale pak se doufám dostane i na meče..vysvětlím a vyšlu další šíp po orkovi, který se ukázal. Tiše se zachechtám na adresu trpaslíka, jeho flinty a nepříliš vhodného zranění. Už to tak vypadá.. zavolám nazpět. Drž tu ženskou v dohledu! Asi se snaží najít kupce! Jestli ještě jednou vyleze ven, pojde! Orkové se blíží.. Asi jim došly špiky... nebo trpělivost... všimnu si blížícího se handrkování. Sdělím své dohady Samuelovi. .. Ať už je to jakkoli, máme problém.. Je jich výrazně víc, než nás zdravejch. |
| |
| Skály Nechám si trpělivě převázat ránu na stehně. Když se léčitelka ozve ohledně běhání, věnuji jí jenom úsměv. Jakmile je s převazováním hotova, zkusmo se postavím na nohy. Při každém pohybu cítím ve svalu bolest, ale pořádně stažený obvaz dělá svou práci výborně. Během pár chvil bolest vytěsním kamsi mimo hlavní tok myšlenek. Ta noha bude teď asi dost pomalá... Ze svého úkrytu risknu výhled na situaci. Rychle ubývá světla. To staví naší družinu do ještě větší nevýhody, neboť orkové vidí ve tmě o něco lépe. Pokud ovšem orkové vidí ve tmě obstojně, pro mě netvoří téměř žádný problém. Vykloním se zpoza úkrytu sotva natolik, abych viděl a vyberu si cíl. Pomalu přenesu váhu z poraněné nohy, abych se mohl soustředit a napřáhnu před sebe ruku z níž jsem stáhnul koženou rukavici. Zkřížím prostřední tři prsty a ukážu jimi na postavu orka, která mi stojí nejblíž a zašeptám slova. Vzduch kolem mne se naplní mocí, až z toho vstávají chloupky na kůži. Ruka modře zazáří a potom zableskne a proti orkově hlavě se přiřítí malinká kulička modrého ohně. Rychle sleduji reakci ostatních a případně se stahuji znovu za kámen. |
| |
| Skály Orkové znovu střílejí, ale tentokrát trefí jen trpaslíka do zadnice. Tedy jestli je to "jen", to se musíte zeptat jeho. Elwë vystřelila z poza kamene a šťastná rána zasáhla orka přímo do oka. Bojovník padl na skálu a zůstal ležet. Nilla zahlédne za vedlejším šutrákem, jak Bríath ošetřuje raněné, mezi nimi i Arbalda a uklidní se. Nebyl by dobrý nápad teď vybíhat, všude kolem vzduchem sviští šipky z kuší. Einar se plíží k orkům, krátkými kroky přebíhá viditelná místa. Už jsi skoro tam, kde chceš, když... Orkové s řevem vyběhnou z poza skal, ozbrojení palcáty, sekerami a šavlemi. Nemůžete je rychle spočítat, ale něco kolem deseti jich bude. Jejich ryk se ozývá mezi skalami a zelené huby oblečené v kůžích se na vás řítí v oblacích zvednutého prachu. Crayovo zaklínadlo se modře zableskne a zasažený ork sebou švihne do prachu s nepříčetným řevem. Horší je, že záblesk některé z vás oslnil, takže pokud jste doteď neviděli nic moc, teď už nevidíte skoro nic. Tábor Sekneš šamance po krku, ale ona tvou ránu úspěšně odrazí holí. Pak napřáhne levačku a sevře jednu z "ozdob", co vypadá jak něco, co se vyválelo v latríně. Vyvalí se hustý černý kouř. Zakašleš a skoro nic nevidíš, v nastalém zmatku a temnotě se ozve vlčí zavytí. Kouř štípe do očí, každou chvíli čekáš útok a naslepo se kryješ. |
| |
| Hrozba udupání Že bych se konečně trefila?! To snad ani není možné..pomyslím si sarkasticky, přičemž nahlas pěkně peprně nadávám nad nepřesností luku. Opravdu peprně. Ovšem moc času na to nemám. V tu chvíli vyběhnou zpoza skal orkové a s rykem zamíří k nám. Teď máme problém o něco větší..utrousím k Samuelovi. Slyšíš sám.. Ale důrazně ti doporučuji se pořádně krýt, nebo tě ušlapou zaživa..uvolním mu víc místa za kamenem. Zrovna v okamžik, kdy se skláním nad Samuelem a pomáhám mu do úkrytu, vyšlehne Crayovo zaklínadlo. Naštěstí. Jinak by mne to oslepilo navěky. I tak mám pohled zkreslený odrazem toho světla. Pokud při běhu nestřílejí, což asi ne, vystoupím zpoza úkrytu, abych se jim postavila čelem. Ne samozřejmě tak, aby mne cestou ušlapali. Vystřelím do toho chumlu ještě jeden šíp, i když se asi netrefím, a pak hodím luk ke koni, tasíc rychle meč. Teď jen doufat, že se na mne nesesypou všichni... |
| |
| Skály Přestože jsem se teď nedívala na útočníky, Crayův modrý záblesk zanechal na mé sítnici žlutá a zelená kola. Raději na chvíli zavřu oči. Ryk se rychle blíží. Ach, kéž Esus sežehne ty bestie kladivem blesku! modlím se v duchu k jednomu z bohů a protože už mžitky pomalu ustupují, přitáhnu svou melancholickou mulu blíže k sobě do úkrytu, aby ji skřeti nesmetli už jen proto, že jim stojí v cestě. Připravím si hůl, abych se s ní v případě potřeby mohla krýt. |
| |
| V pasti Ležím za kamenem a snažím se zjistit co nepřáelé dělají a jestli se tomu dá předejít. Když v tom najednou umlknou šípy a orci se dají do pohybu. Elwë si už skoro nevšímám, ale uvědomím si že se jim jde postavit tváří v tvář. To abych jí napodobil... Ty orci sou hlupáci. Pomyslím si s úšklebkem na rtech a vyrazím jim naproti. Moje postava jemě vyklouzne zpoza kamene a jediným plynulím pohybem vyběhne směrem k orkům. Jelikož Elwë stojí na místě a ostatní ještě nerzareagovali na změnu v chování našich nepřátel dostanu se k nim první. V jedné ruce mám meč již dávno, ale v druhé doposud vězela hůl. Ta nyní odcestovala vzduchem do holeně prvního orka a na jejím místě se objeví tesák, který bude v následujících okamžicích rozsévat smrt. Ubozí hlupáci. Proč ste nás neobklíčíly a nepostříleli? Takhle bídně zahynete. Díky kamenitému terénu se mnou nebudou bojovat naráz víc jak dva orci, tedy alespoň zepředu. Ve své schopnosti mám neochvějnou důvěru a prvního orka přivítám s ledově klidným úsměvem. Oheň jeho hněvu byl uhašen blyštivou čepelí mé rozvahy. Stojím malinko přikrčený a pečlivý pozorovatel by zjistil že v boji používám opě podobnou taktyku jako v souboji s vlkem. Můj meč slouží jako návnada a mal tesák plní úlohu kata. Po několika okamžicích souboje si uvědomím že je tu na mne moc nepřátel, takže se musím stáhnout. V souboji se mé nohy začnou jemným tanečním krokem sunout směrem k Elwë, která stojí u velikého kamene, u kterého doufám skrýt záda. Můj úsměv zmizí, ale ledový klid mě neopouští. Jak tenhle souboj asi dopadne? Pomyslím si a dál poslouchám svištění čepelí. |
| |
| Rádoby past Kam..zamračím se, když Samuel vyklouzne zpoza kamene a jde bojovat. To abych šla taky hned.. Já jen chtěla počkat, až zpomalí. Nesnáším pocit bytí ušlapaným..ušklíbnu se a postavím se na odpor po Samuelově boku. Zatímco on kosí tesákem a používá meč jako vábničku, moje dlouh katana plní funkci obojího. Po chvíli se musíme stáhnout, ale jistě se k nám brzy připojí ostatní, takže necouvám o mnoho a zvyšuji frekvenci útoků. Jen si dávám bacha, aby Samuel netrefil i mne. Hněte se, kůže líný! zavrčím na ostatní, kteří se doposud krčí za kameny. Nebo je nechám běžet.. Nebudem vám krýt záda sami. Pohyb!houknu a rozmáchnu se čepelí. terén a obratnost je nám výhodou.. Teď je otázkou, jestli ji dokážeme využít. |
| |
| Tábor Seknu naslepo mečem když se na mě vyvalí ten štiplaví dým, v tom zaslechnu zavití. Uskočím poposkočím kousek do předu a rychle bodnu. Kde jsi ty mrcho, no tak, proč zrovna mí narazíme v prázdním táboře na šamanku co má špatnou náladu. Zavrčím a každou chvíli čekám útok, jen ještě jednou tnu naslepo mečem co kdyby, ale pak se kryju a čekám útok od svého nepřítele, mocného nepřítele. Kde jsi příteli ! |
| |
| Skály Přikrčím se za balvanem, když orci vyběhnou ze svého úkrytu a běží na karavanu, při tom řvou a mávají zbraněmi, takže bych mohl uniknout jejich pozornosti a jakmile přeběhnou vyskočím ze svého úkrytu a vrhnu se jím do zad, s bijákem připraveným rozdávat pádné rány a štítem zvednutým k obraně. Však těm zelenejm parchantům ještě ukážu, kdo to je Einar. |
| |
| Skály Nastal děsivý zmatek. Jediné místo, kde je trochu vidět, co se děje, je před skálou, dvojice Elwë a Samuel. Druhý elfský šíp proletí do prázdna, bohužel, takové štěstí jako při první ráně už prostě nemáš. Čtyři orkové se zarazili u vás a dorážejí na vás sekerami a šavlemi. První ork se nechal nachytat na blyštivou ocel Samuelova meče, jakmile uslyšíš zařinčení a orkův těžký dech, tneš na jistotu a ork se se zachroptěním složí k zemi. Hned na to elfka provede jemnou otočku a vší silou z ní tne po diagonále. Zmatený ork se sekerou nad hlavou ji upustí a skácí se k zemi držíce se za stehno, ze kterého stříká černá krev. Zbylí dva orkové se drží zkrátka a dávají si pozor, aby neskončili tak rychle na zemi, jako jejich nerozvážní kamarádi. Začínají vás těžkými údery tlačit ke skále, kde už není kam ustoupit. Když se Bríath rozkouká, už má co dělat. První ránu palcátem jsi odrazila holí. Bohužel, jsou na tebe dva s palcáty. Jeden doráží a druhý se tě snaží obejít a odříznout od ostatních... Kteří mají práce až až. Na Craye se vrhnul jeden obrovský ork, možná půlobr. Je pomalovaný bojovými barvami, v ruce má obouruční sekeru a snaží se tě dostat. Je si dobře vědom tvého zranění. Vykrýváš rány svou zbraní v rychlém sledu, ale je příliš těžká. Po jednom odraženém zásahu zavrávoráš a čepel sekery tě vezme po rameni. Krvácíš. K Dobienovi plazícímu se za šutrem se postaví ork s palcátem a rozmáchne se, aby trpaslíkovo trápení s osinou v zadku rychle ukončil. Na Geidan se vrhnou celkem tři. Odráží je svým jedenapůlručákem, ale na takovou přesilu nestačí. Během pár vteřin je pokrytá drobnými ranami způsobenými šavlemi orků. Jednoho z nich jsi sice zranila, ale pokud ti někdo rychle nepomůže, je s tebou definitivní konec. A to není příjemná představa na začátku bitvy. Einar se dostal zezadu k orkům, kteří obklíčili Geidan a silnou ranou jsi jednomu z nich rozpoltil lebku. Moment překvapení byl na tvé straně. Tábor Sekneš do prázdna se ozve se další zavytí. Tentokrát táhlé a zklamané, musel jsi v tom zákeřném zaklínadlu zasáhnout svého spolubojovníka. Temnota se rozplyne, vlk leží zraněn na zemi, šamanka nikde. |
| |
| Skály - boj s půlobrem Je silný, hodně silný... Nemá cenu se krýt, uhnu... Volím si klasickou taktiku a snažím se jeho ranám vyhnout, ale hned po prvním kroku se ozve zranění nohy. Přesto úhyb s bolestí dokončím. Další ránu už ale spíše kryji a provádím podivnou kombinaci krytů, ve kterých se snažím využít svojí pořád ještě o něco vyšší pohyblivosti. Kdybych nastavil sekyře přímo svojí zbraň, byla by to téměř sebevražda, takže si čepelí pouze vykupuji čas, který mi nezbývá na úhyby a úkroky. Manévrování mě ale velice rychle dostane do úzkých ke stěně. Nezbývá mi nic jiného, než další ránu krýt. Jak jsem doufal, daří se mi alespoň zbraň zpomalit, takže kosti to vydržely, ale rameno mám pěkně počachrané i přes ochrannou vrstvu zbroje. Pořád ještě mi ale neusekl ruku, což se zdá být dobré. Na rozdíl ode mne mého přítele ten úder velice potěšil a ještě znásobil své úsilí udělat ze mě mrzáka, tedy pokud se mě nesnaží přímo zabít, což se zdá pravděpodobnější. Meč musím přehodit do druhé ruky. Kvůli pocuchanému ramenu nemohu ruku zvednout. Je to sice jednoruční zbraň, ale i tak mi je to houby platné, protože vykrýt další ránu už prostě nezvládnu. Naštěstí mi jde druhá rána horizontálně, takže není nic jednoduššího, než jít dolů. A už mám toho bránění tak akorát dost! V pohybu na jedno koleno zároveň bodnu zbraní vzhůru, proti netvorovu břichu. Nečekám nějakého zelenáče, i když spoléhá dost na hrubou sílu, a ve volné zraněné ruce už sbírám sílu na další kouzlo, které by tomu neurvalci propálilo díru do útrob. Bolest a krev přitom příliš nevnímám. Jakmile mnou jednou začne procházet magie, odprošťuji se od klasického vnímání světa a na malinký moment se soustředím jen na procházející energii, které zranění těla nedělá žádné potíže. Než ork stihne odskočit, nebo se krýt, moje ruka se rozsvítí jako lucernička. |
| |
| No escape Do skřetí pr.. Zase vedle..zakleju v duchu a z úst mi vyjde směsice zvuků, ze všeho nejvíc připomínající vrčení namíchnutého vlka. Však se také můj mateřský jazyk od něj moc neliší. Náladu mi mírně vylepší zdařilá částečná amputace orkovy dolní končetiny a neméně povedené odstranění Samuelova protivníka. To bylo dobré..ozvu se. Ale teď máme větší problém.. Orkové na nás dorážejí čím dál víc a navíc můžu couvnout maximálně tři kroky. Pak je skála. Až na to, že jsme v pasti...poznamenám a rychle vykryji letící čepel. Při zpětném úkroku se mi však plášť zachytí o skalní výčnělek a trochu mne zbrzdí, taktak že se stihnu krýt. S nasupeným výrazem a několika velice sprostými výrazy v mateřštině sáhnu volnou rukou po sponě pláště a trhnutím s ní otočím. Mechanismus cvakne a uvolní oba cípy pláště, který ze sebe hned nato strhnu a odhodím jej stranou, aby mi nepřekážel. Pláště nejsou pro boj..utrousím. Nepokrytě doufám, že Samuel si toho nemá jak všimnout a ostatní že jsou natolik zaměstnaní bojem, že mne neuvidí. Namísto očekávaného tajnůstkářského dobrodruha zde totiž bojuje Temná (Zatracená) elfka, která má ty nejlepší důvody se skrývat. Aby neměla, když její podobizna s nápisem "Pomozte chytit vraha" a poměrně slušnou odměnou visí na každém kroku. Černý cop povlává vzduchem, zatímco se zády ke skále bráním útokům zbylého orka. Druhého si vzal na paškál, byť nedobrovolně, Samuel. Teď mám výrazně lepší možnost pohybu - zvýším tedy rychlost a mezi obranou se pokusím i o prudké výpady. Mezi orčími těly totiž vznikla skulina, kterou vidím na neutěšené bojiště a pro nás nepříliš příznivou situaci. Stačím zahlédnout i světlo, sílící v dlani elfky-čarodějky, přivřu tedy oči a stáhnu se mimo dohled, neb mi došlo, že předchozí záblesk asi neměl na svědomí nikdo jiný. |
| |
| skály Z obavy, aby má hůl vydržela opakované rány palcátem, místo krytů raději uhýbám. Čekám na příležitost, kdy se útočník příliš rozmáchne a setrvačnost jeho těžké zbraně ho stáhne s sebou. Pokud bude tak laskav a nebude vzdorovat fyzikálním principům, namířím si to koncem hole proti jeho čelu - přesně do těch míst, kam se míří býkům při porážce. Mohlo by to skřeta omráčit, když ne rovnou zabít. Ach Gwyneth, tady by sis dokázala poradit lépe než já. Proč jen to nemohlo být naopak? pomyslím si s povzdechem. |
| |
| Skály Chvilku jen zmateně sleduji, jak na nás běží skřeti, první z těch co útok přežili se jim hrdinně staví na odpor a já stále jen řeším dilema, zda jít k obchodníkovi a pomoc mu a případně ho bránit a nebo jít pomoc ostatním z karavany a pomoci mu tak. Po chvilce váhání se rozhodnu pro druhou možnost, rychle se rozhlédnu, abych si prostudovala situaci. Moc toho v té tmě vidět není. Chvíli to vypadalo nejhůře u té jednooké bojovnice, která se tak předvedla před hospodou, když na ní šla trojice sktřeů, ale když se v jejich zádech jako duch zjevil žoldnéř a začal velmi efektivně skřety zpracovávat. Zde není mé pomoci zapotřebí. Nakonec můj pohled skončí na tajemné ženě v kápi, nejspíše druidce, bojující s dvojicí sktřetů, taktika sktřetů je jasná, jeden ženu zaměstnává a druhý jí jde do zad. Počkám na vhodný okamžit a pak se rozběhnu přes skálu, za kterou jsem se doposud schovávala. V okamžiku odrazu od skály se mi již v rukou lesknou dýky. Plán je jednoduch, rychle a překvapivě se dostat ke skřetovi a zasadit mu smrtelné rány, nejlépe mu skočit na záda a oběmi dýkami zaútočit na krk. S dýkami nemám moc na výběr, musím jít přímo do těla. |
| |
| Tábor Potom co se rozplyne tma, tak se vrhnu ke svému příteli jenž leží na zemi, zasunu meč do pochvy a začnu ho narychlo ošetřovat. No tak máme práci nemůžeš se tu takhle válet. Povím mu a pomalu se zvednu a rozhlídnu se kolem, a vlk se pokusí vstát. Lehce se oklepe a pomalu se pokusí vstát. |
| |
| Ve skalách Můj tesák se zbarví krví a jeden z orků se zhroutí k zemi a stříká krev na všechny strany. Tak teď už to vypadá líp. Pomyslím si a mé rty se zkroutí do drobného úsměvu, který možná neoslní mého druhého soupeře, ale mě osobně přidá na náladě. Otočím se tak abych stál zády k Ëlwe a zabránil tím možnosti orka v zádech jednoho z nás. Poté se můžu plně soustředit na svůj souboj. Mé čepele se začnou míhat neuvěřitelnou rychlostí a vytváří tak bariéru kterou nedokáže proniknout žádná zbraň. V tomto postavneútočím přímo na tělo svého protivníka, ale spíše se dostávám do rytmu a zaměstnávám jeho meč. Mé útoky jsou chvilku krásné a pravidelné, takže ork je dokáže předvídat a reaguje na ně ještě než já zbraní vůbec pohnu. Má pravidelnost se mu však stane záhubou. Když se mé čepele opět mihnou tak najednou změní směr. Z očekávaného lehkého seku na bok se stane vražedné bodnutí do krku, který s odporným čvachtavím křupnutím neodolá náporu mé zbraně a změní se v kaši která kolem sebe má chroptícího orka. Orci já: Dva nula. Poznamenám všeobecně a poté ještě potišeji brouknu k elfce. Doufám že to zvládneš. A o mém... hendykepu se nezmiňuj. Pokud neuslyším zápornou odpověď na zmínku o zvládnutí a se na chvíli zastavím abych si uspořádal bojiště. Tak kdepak je mě zapotřebí? Pomyslím si a v duchu začnu zkoumat bojiště. |
| |
| Sotva se, kryjící se štítem, vrhnu někam mezi šutry, někdo je asi pěkně nasere. S jedním okem v šeru to není zrovna výhoda, a tak i když jsem si na to zvykla, špatně odhadnu vzdálenost. Chtěla jsem po nich skočit ze zálohy, ale najednou jsou ti zkurvysyni přímo u mě. A tak nezbývá než rychle vyskočit, odrazit ránu štítem, až mi zabrní ruka. Jo, železo do masa, hajzle, těs se. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že do mýho masa, kurva! Otravně to štípe, krev máčí kožešinou podšitej kabát a já mám dojem, že mi ruku zpřeráželi na několika místech, jak s ní odrážím útoky. Štít vypadá, že ho budu moct hodit do háje, jestli do něj ještě párkrát třísknou. "Tak-už-doprdele-chcípni!" vyrážím skrz zaťatý zuby jako nějaký zaklínadlo, ale nepomáhá to. Jako, vím, že jsem dobrá, ale voni jsou jak... neunavitelní, větší, tři. Jó, takhle zařvali i lepší šermíři. Kurva. Pohyby mám čím dál těžkopádnější a je vidět, že mi dochází pára. Ale nedám se, nedám! V horách, večer, kdy stejně vidím kulový, bych zdechla možná hůř, s břichem roztrženým o šutr, okousaná od vlků. Chcípnout v boji je lepší. Hlavně když se jedná o moje nepřátele. |
| |
| Mezi skalami Pouze malou chviličku stojím na místě, když v tom se ozve zoufalý výkřik prosící o smrt protivníka. Zaměřím se směrem odkud přišel a zjistím že tam bojuje Geidan proti přesile. Mé nohy rychle zamíří tím směre a krátí vzdálenost po kamenech, z části pokrytých krví. Podle toho jak vykřikla touž moc dlouho nevydrží... To není dobré. Pomyslím si a už zřetelně rozeznám tři orky, kteří na ní dorážejí. Proti přesile se bojuje strašně špatně a je mi jasné že jsem našel své druhé bojiště. Najednou mi sklouzne noha po kamenu a já se na několik okamžiků ocitnu na zemi. Sak-! Zasyknu vstekle a když se postavím zpátky na nohy uvědomím si velikou bolest v noze. Snad je jenom naraženáá. Pomyslím si prosebmě a po pár krocích po hladkých kamenech se mé naděje vyplní. Bolí to sice jako čert, ale bolest je jen myšlenka která se dá zapudit. Nynjí už jsem jen pár kroků od bojující skupinky a tak se rozhodnu. Skusím to na ně zezadu. Po tomto rozhodnutí se k nim tiše a opatrně přiblížím. Mím cílem se stal ork přímo naproti Geidan a je nejvíc zaměstnán bojem. |
| |
| Boj Biják zasviští vzduchem a ozve se hlasité křupnutí když narazí do orčí lebky a krev, mozek a kousky kostí se rozstříknou kolem. S uspokojivým zavrčením sleduji jak se kácí k zemi, pak se oženu štítem, po tom vedle. Trochu ho tak vyvedu z rovnováhy a upozorním na sebe a možná, že toho ta čubka Geidan využije, ale i kdyby ne, tak to bude jeden na jednoho a takovejch už jsem dal a rozhodně mi nebude vadit, když mi přibude další skřetí skalp do sbírky. |
| |
| Uřvané bojiště Tak teď už mě ale vážně sereš..utrousím ke stále vzdorujícímu orkovi a pádnou ranou, ne nepodobnou úskoku Samuela, jej sprovodím ze světa. Ocitnu se téměř tváří v tvář Nille, která se chystala zezadu zaútočit na orka, útočícího na Bríath nedaleko ode mne. Omluvně se usměju, že může pokračovat. Asi jsem ji trochu vylekala.. Otřu krev z meče orkovi o kalhoty a rozhlédnu se kolem, neb to byl poslední ze čtveřice, která se věnovala nám. Samuel už dávno pomáhá Geidan, při jeho lsti jsem nemohla pochvalně nezamručet a dodat "V pohodě." jakožto odpověď na zvládnutí. Všimnu si, že ten trpaslík na tom nebude nejlépe, neb osina v zadku jistě omezí každý pohyb, a vydám se k orkovi, útočícímu na něj. V tuto chvíli smažím na šermířskou čest - zatímco útočí, prostě a jednoduše mu zezadu setnu jeho ohavnou zelenou kebuli. Teď mne asi moc rád mít nebude.. ušklíbnu se. Skoro bych řekla, že jsme vyhráli..poznamenám. Jediné místo, kde se ještě bojuje, je okolí Geidan, ale nyní jsou tři na tři, takže to bude rychlé. I tak jsem ale připravena zasáhnout. Schovat svůj obličej zpět pod kápi zhodnotím jako zbytečné, neb jsem si na to vzpomněla pozdě a stejnak mne každý viděl. Co se dá dělat.. Počkám na reakci. Buď mne pověsí na místě, nebo to nechají být a uvítají další ruku k obraně.. Ovšem, zvolí-li to první, mohli by tušit, že se nedám..ušklíbnu se potměšile a vydám se mezi kameny najít svůj odhozený plášť a sbalit jej do zavazadélka na koni. Khaad je v pořádku, leží za kamenem, ale ani tak mu prozatím, snad z nějakého špatného tušení, nedovolím vstát. Místo toho se vydám k místům, odkud se na nás orkové vyhrnuli. |
| |
| Boj mezi skalami Cray bodne proti orkovu břichu, ale jak jsi správně odhadl, není to žádný slabčák. Tvou ránu vykryl a s úšklebkem ustoupil. Sranda ho ale rychle přešla, když se ve tvé ruce zhmotnil živý plamen. Zablesklo se a zasmrdělo spálené maso. Co jsi však nečekal, zrůda nepadla na zem mrtvá, ale vyrazil s řevem proti tobě a sekl silným obloukem. Ústup, kryt, ale tvá zbraň odletí z cesty a utrpíš sečnou ránu na hrudi. Naštěstí to nejhorší ztlumila zbroj, takže žebra máš všechny. Až poté ork padl mrtev k zemi. Elwë a její prudké výpady po vyproštění z pláště mají úspěch. Zaměstnáváš nepřítele a daří se ti znovu získat ztracenou převahu. Ork těžce dýchá, heká a snaží se spíše náhodou prorazit tvou obranu. Neúspěšně. Dívka jej přesným seknutím do krku pošle k zemi. Ork dokončí své rozmáchnutí palcátem a trpaslíkovi uvalí pořádnou ránu z boku do spánku. Ozve se křupnutí a vyvalí se velké množství krve. Trpaslík zůstane ležet na zemi, zdánlivě bez života. Ještě, než se Elwë dokáže k němu dostat, stojí jí tváří v tvář a vyzývavě točí palcátem. Tohle nebude tak jednoduché. Bríath uhýbá ranám. Naštěstí úspěšně, tak, právě nastal ten okamžik. Udeříš orka do čela, až to zaduní. Ten se na chvíli zarazí a zmateně se na tebe podívá. Najednou se odněkud vynořila Nilla, zaleskly se dýky a přiomráčený skřet dostal bodných ran, že by se na jedné ruce nespočítaly. Zavrávoral a padl - stále překvapen. Tak teď už jste dvě na jednoho orka, i když ten vypadá obezřetněji. Rozmáchne se po otrokyni zbraní, ta plavně ustoupí a protivník mine. Koutkem oka zahlédneš, jak monstrum bojující s Crayem padne na zem - tohle by byl pro tebe horší protivník. Geidan se brání, co to dá, když ji obstříkne orčí mozek. Ten zmetek Einar se přecejen vrátil! Samuel se přitočí z boku, jemně švihne holí, aby zmapoval terén. To orka upoutá, podívá se tím směrem a potká Eniarův biják. Křupne to a všechny tři váš obstříkne směs mozku, kostí a krve. Na Geidan teď zbývá už jen jeden, to už je férový boj. No férový, vlastně jak pro koho. Odněkud, nebo odnikud, se zjeví další bojující. Orčí šamanka, mimo jiné dost nechutná, si vzala na mušku vaše zraněné spolubojovníky. Vrazila hůl s lebkou na konci Andrejovi do hrudníku a ten překvapeně vyhrknul a zlomil se v pase. Zazářilo mrtvolné světlo a Andrejova životní energie opouští jeho tělo a dodává sil temné čarodějce. Tábor Vytáhl jsi rychle obvazy a ránu vzniklou tvým zbrklým bojem v temnotě se snažíš dát do pořádku. Po chvilce se vlk postaví, ale nevypadá to, že by ti byl teď v boji nějak moc platný... |
| |
| Boj mezi skalami Když kov sekyry zazvonil o má žebra, zatrnuly mi všechny zuby a vyrazil jsem si dech. Pálivá, ostrá bolest se dostavila až o chvilku později a nakonec pocit triumfu, takže i přes závoj bolesti osvětlil mou tvář samolibý úšklebek. Smraďoch... Uchechtnu se a plivnu na orkovo tělo, samozřejmě hned poté, co uklidním kašlání po ztrátě dechu. Přesto mi ale rty skřiví bolest na žebrech. Opatrně se pohnu, abych s radostí zjistil, že žebra mám všechna. Dobrá tedy, ještě není dobojováno. S myšlenkami na usekané zelené hlavy se začnu sbírat ze země směrem kam odlétl meč. Přitom se usmívám jako šílenec, protože mi do nosu vtichl štiplavý zápach černé magie, což mi znovu rozproudilo krev v žilách. Aaaa! Obzvláště cená hlava. Musím vymyslet, jak z těch budižkničemů udělat rozumnější trofeje, celé hlavy jsou pěkně těžké. Nakonec se zvednu opírajíc se o meč a prohlížejíc si letmo nové zoubky, přičemž se volnou, zraněnou rukou držím za krvácející ránu. Tak pojď ty stará přesušená mrcho. Tebe by snad nechtěla ani samotná bohyně požíračka, ale myslím, že cvičný cíl z tebe bude výborný... Jakmile se trochu zmátořím, odtáhnu ruku z hrudi a meč používám spíše jako opěru, než zbraň. Místo na vlastní hrudník namířím krví ulepené prsty na šamanku, kterou vidím trochu rozmazaně. V mžitkách před očima mi ale jasně vystupuje proud síly, kterou vytahuje z našeho dobrého přítele. Na nic moc nečekám a jednoduše vlastní magií, kterou podporuje prolitá krev odkloním sílu z ní k sobě. No dobře, možná je to trochu sebevražedné, možná si mě trochu všimne, ale možná bude někdo tak chytrý, aby jí vzal zezadu po palici. |
| |
| Boj mezi skalami A kurva, pozdě..procedím mezi zuby, když se prosmeknu mezi šutry k trpaslíkovi a zjistím, že je asi po všem. To křupnutí bylo více než významné a.. Třeba mají trpaslíci tvrdší palici, než si myslím. Má to ovšem jednu nevýhodu - ork teď stojí naproti mně a téměř s úsměvem točí s palcátem. Příchozí šamanky si nepovšimnu. Zamumlám si pro sebe pár tichých (a velmi sprostých) kleteb, načež to risknu a co nejrychleji zaútočím, snaže se mu krátkým, prudkým sekem buďto vyrazit zbraň z ruky, nebo mu tu ruku s trochou štěstí rovnou useknout. Pak se zase rychle stáhnu zpátky, abych to neschytala palcátem. Ne, nebude to jednoduché.. |
| |
| Stále ještě boj Rozmáchnu se holý abych věděl kde vlastně stojím a pak se na mne otočí ork. Ucítím ten známý pocit nežádnoucí pozornosti vzhledem k mé osobě a přpravým se na útok. Místo něho však uslyším pouze ošklivé křupnutí a pak na mém oděvu a kůži přistane několik kapek odporné hmoty. Snažím se neuvažovat nad tím co to proboha ja a zamířím směrem k poslednímu orkovi u Geidan. Nemám v úmyslu ho zabíjet, konec konců, je tu na to tolik jiných lidí. Místo toho ho pouze vychýlím z jeho soustředění na boj tím že do něj praštím holý. Pokud tuto ránu bude krýt tak Geidan dostane příležitost zasáhnout. Pokud ne... Ani ork bez následků nerozdejchá silnou ránu do ledvin. Potom se otočím, protože si uvědomím že je tu další bojujcí. Nějaký starý tvor, nevým jestli muž či žena. Ale to není důležité. Důležitý je zvuk doprovázajjící Andrejovu smrt. To není hezký. Na raněné... Pak zamířím jejím směrem a zaútočím na novou hrozbu. Má čepel míjí hůl a obě dvě zbraně vytváře vražedný mlýn proti kterému se jen špatně bojuje. Při přesile bych ho použít nemohl, v souboji ve kterém by někdo stál po mém boku by mi to nebylo moc platné, ale takhle, s jediným cílem a s volným prostorem je to taktika opravdu velmi účiná. |
| |
| Tábor Podívám se na mého přítele a pousměji se. Dobrá brachu. Pak se spolu sním vydám na další cestu za zvuky boje, postupujeme tak nejrychleji, jak to jen jde. Meč mám v pochvě, ale držím ruku na jeho jílci, dlouhý luk mám přehozený přes rameno. |
| |
| Skály Útok se povedl výtečně, bych na sebe musela být pyšná, pokud by na to byl zrovna čas. Rychle sem se pustila umírajícího skřeta, abych na poslední chvíli uhnula útoku jeho společníka na kterého jsem se jen pohrdavě usmála. Pomalu začnu skřeta obcházet, je mi jasné, že s dýkami proti němu moc nezvládnu, pokud se nedostanu přímo k němu. Jsme dvě a tak toho musíme využít, nemíním na něj zatím přímo útočit, ale snažím se držet skřetovu pozornost občasnými klamnými pokusy o útok. Pozorně sleduji všechny skřetovy pohyby a vždy když není úplně soustředěn a připraven, tak udělám prudce krok kupředu, jako bych chtěla zaútočit, ale pak uskočím stranou. Cílem je, abych natočila skřeta zády k ženě v kápi, které jsem přišla na pomoc. |
| |
| Skály Usměju se na Nillu po jejím skvěle načasovaném a ještě lépe provedeném útoku. Jen na ni kývnu, když společně jdeme na druhého orka. Vidím, jak se snaží upoutat jeho pozornost, proto se nenápadně stáčím za jeho záda, až bude plně zaměstnán jejími vířícími dýkami. Sleduju jeho pohyby a vzhledem k jeho síle a zbrani usoudím, že nejlepší bude podrazit mu nohy. Když upadne, bude se jen těžko sbírat a my ho do té doby můžeme v klidu ubodat. Jen přemýšlím, bude-li v tuto chvíli moudřejší zaútočit pod koleno a prolomit jej, anebo nafingovat prosté zakopnutí. Mezitím si připravím nůž blíže k ruce, abych jej mohla pohotově použít, kdyby měla Nilla příliš mnoho starostí. Vtom mne vyruší závan magie - jako se vzduchem nese pach kouře, tak je pro mne i cítit síla magie. Zarazím se a otočím se, jen abych vdálce zahlédla šamanku, čerpající život z našeho zraněného společníka. Na okamžik zaváhám. Mám se dál věnovat tomu orkovi nebo se mám jít raději vypořádat se šamankou? další pohled na našeho soka mne ale přesvědčí. Nemůžu v tom to děvče nechat samotné. Oni to snad ještě chvíli vydrží, ten temný elf by ji mohl zaměstnat... |
| |
| Skály Životní síla, která doposud plula poklidně směrem od Andreje k šamance, se najednou prohnula jako v prudkém větru a natáhla ke Crayovi. Natáhl ses po ní svou vůlí a vsál do svého těla. Andrejovi to sice nepřidalo (vypadá jako sušená treska a padnul v agónii na zem), ale ty se cítíš o moc lépe. Až pak sis uvědomil, proč tyhle zaklínadla sám nepoužíváš. Důvody jsou dva: za prvé, tohle je vyšší magie než ovládáš, za druhé, příšerně to bolí... V křeči bolesti, agónie a muk jsi vstřebal část Andrejovy životní energie. Elwë se snaží co nejrychleji boj rozhodnout, ale nepodaří se. Orky hbitěji, než by kdo čekal, uhne její ráně a sám se natáhne a zaútočí palcátem. Taktak stíháš uskočit a srazit jeho zbraň vlastní čepelí mimo tvé rameno. Svou klíční kost máš ráda. Velmi ráda. Samuel se rozmáchne po orkovi a mine. Necháš tedy orka orkem a věnuješ se nepříteli, který tě upoutal temnou, plíživou magií. Vrhnul ses na šamanku, ale někde se stala chyba. Uslyšel jsi nejdříve zašustění křídel, pak ucítil žár a nakonec náraz. Poslední, co jsi vnímal, byla rána doprovázená tlakovou vlnou, která tě odhodila na skálu. Tvá čepel ti vypadla, zůstala ti v ruce jen hůl. Cítíš spáleninu na hrudi a vůbec nevíš, kde je kterým směrem. Ostatní mohli uvidět, jak se šamanka zaměřila na zloděje energie, ale v tom si všimla nové hrozby, Samuela nebezpečně mávajícího zbraněmi. Strhla ze svého oděvu něco, co vypadá jako přejetá sojka, a vrhla to na Samuela. Za letu se věc proměnila v ohnivou kouli a s ohlušujícím zahřměním jej odrazila zpět. Ork našel skulinu v Geidanině obraně a seknul ji přes hrudník. Rána se táhne od klíční kosti, přes ňadro, až po hrudní kost. A je hluboká. Bríath a Nilla úspěšně zmátly orčího protivníka, dobrá rána zezadu do kolena jej poslala k zemi, kde se setkal s několika bodnými ranami, jak už způsobenými Bríathinou dýkou, tak čepelemi, kterými vládne otrokyně. Ten už to nerozchodí... Terenas se vynořil z poza skal, aby se stal svědkem právě popsaných událostí. Z protivníků stále zůstavají tito: Šamanka Ork s šavlí, bojující s Geidan Ork s palcátem, bojující s Elwë Ostatní jsou vyřazení z boje nebo mrtví. Na vaší straně to ale také nevypadá dobře - Roland je mrtev, mistr trpaslík leží v kaluži vlastí krve a nehýbá se, Andrej se zmítá bolestí a nevypadá slučitelně se životem. Geidan je těžce zraněná. Cray sice taky, ale u toho je těžko rozeznat, co se děje. |
| |
| Orčí kebule není zrovna dezert, co bych si dala na posilnění. Ušklíbnu se, potřesu hlavou a už po kolikáté se oženu mečem. Melu z posledního, je to jasný. Nejsem žádnej zkurvenej stroj, aby do mě furt mohla bušit nějaká příšera. Jeden na jednoho. Pěkný, ale v ruce už nemám sílu. Ukročím nohou vzad, jinak bych padla na prdel - no, nebyl to dobrej nápad. Nestojím dost pevně, vidím čím dál větší hovno, akorát tuším, že se někdo přidal, jinak by tu stříkal můj mozek. Vlastně ani nevykřiknu. Překvapení nad vlastní zranitelností mi sebere hlas i dech. Zem mě praští do zad. Do prdele. Zdrhám před zubatou a stejně tu chcípnu. Kvůli nějakejm smradlavejm... Bolest se hlásí o svý. Ani nevim jak, ale než se mi začne tmít před okem, ne moc účinně se zakryju štítem. Poslední rána a je na cucky. Stejně je mi na hovno. Aspoň to bylo v boji a ne na šibenici, ozve se děsivě jasná myšlenka, která jasně tvrdí, že tohle nerozdejchám - i tak se o to pokouším. Jestli nemám proseknutou plíci... možná... moc krve. Špatně se dejchá, asi prasklo žebro. Je nechutný takhle uvažovat, když člověk ví, že možná chcípá. Měl by ječet, brečet a prosit, ne tohle. Já na kraji mdlob furt čekám jak ta vlčice, jestli padnu, nebo pudu dál. Dyť já za tu dobu ani nejsem člověk, kurva, ani půlelf. Páč ti by se možná báli. |
| |
| Ork a moje maličkost D´Org! Ten je rychlejší, než bych čekala..utrousím pár nadávek, zatímco hbitě uhýbám před protiútokem. Kousek a místo ramene jsem měla kaši.. Do hajzlu, tohle bude jiná, než tamty čtyři zelený sralbotky. Ale ráda bych zůstala naživu, takže.. Znovu se rozmáchnu mečem po prvé straně orkova těla. Oět - v nejlepším přijde o život, neb mu to protne žebra, v horším pouze ruku s palcátem a nejhůř se trefí on. Jestli se netrefím, přijdu o ciferník..pomyslím si a hned po prudkém útoku se zase rychle stáhnu, ustoupím do strany a snad ještě rychleji tnu po levém boku soupeře. Roztančím se kolem, rychle útočím a snažím se nezdržet se na jednom místě déle než pár vteřin. Snad nestihne reagovat na všechno.. Jinak jej neporazím.. |
| |
| Zpoza skal Netrvá mi to ani tak dlouho, jak jsem si myslel a spolu ses vím vlčím přítelem se vynoříme zpoza skal a oba, jak já tak vlk, jsme svědky boje orků a lidí. Sotva se vynořím tak jeden z orků těžce zraní z jednu z bojujících (Geidanin). Za zad si strhnu luk a Rag se nahrbí a začne vrčet. Z toulce vytáhnu šíp a všimnu si dvou známých. Tak sem se poděla ta mrcha. Napnu tětivu luku, ale nezamířím na ní, a je mi vlastně jedno, že je v té chvíli snad větší hrozba. Ale místo ní si na mušku vezmu toho s palcátem, co bojuje s Elwë a vypustím svůj šíp. Rychle na tětivu založím další a tentokrát to si vezmu na mušku šamanku a vypustím opeřený šíp. Můj přítel se rozeběhne k Elwë. Naposledy založím šíp do luku a vypustím ho po tom se šavlí. Pak odhodím luk, vytáhnu meč a rozběhu se za svým přítelem. |
| |
| Skály Kroužím kolem skřeta, další útok a opět úspěšně uskočím. Zároveň ale nastal vhodný okamžik pro Briath. A za chvíli se již válí ork na zemi s množstvím krvavých ran na těle. Vstanu, ze zakrvavených dýk skapává krev, zakrvavenou rukou si vrátím pramínek vlasů zpět za ucho, přičemž si poopravím vzhled o příhodnou krvavou skvrnu nad pravým okem. Rychle obhlédnu situaci a pomalu se rozběhnu k nejbližšímu orkovi, který zrovna uštědřil nepěknou ránu bojovnici s páskou přes oko. Snažím se běžet tak, aby si mě nevšiml a jakmile budu dostatečně blízko, tak přidám na tempu a pokusím se orkovi skočit na záda a přitom zaútočit opět na krk, jediné nechráněné místo na orkově těle. To musí vyjít. |
| |
| Tak se to tu nějak zvrhlo . Protože tohle dobrodružství nechci hrát tři roky, tak s tím musíme něco udělat.Takže: * Kdo nemá čas, ať dá vědět, aby na něj nemuseli ostatní zbytečně čekat  . Připojí se, až čas mít bude.* Kdo nechce hrát, ať napíše a já jeho postavu vyřadím .* Kdo není schopen napsat příspěvek aspoň obden, viz výše. |
| |
| Skály Přímo cítím, jak se mi vrací síla do těla, ale ta síla je jako by mi žilami kolovala pálenka a na nějakou chvíli zkroutí moje tělo v křeči. Přitom ale zhoustne krev, vytékající z rány a zpomalí se průtok. Nepoužívám tuhle magii, ale tady mě nenapadlo nic lepšího. Určitou dobu nemůžu dělat nic jiného, než se jen válet, zpátky na zemi, polykat prach a držet slzy bolesti. Nejsem ale žádná sušinka a moje vůle k životu a boji je velmi silná. Po nějaké době bolest poleví na snesitelnou míru a přidá se k desítce dalších, které mi spalují tělo. Postupně se zase zvednu, paradoxně o něco jistěji a vydám se k šamance. Vypadám trochu jako oživlá mrtvola, blížím se poamlu a těžkopádně, ale stejně neúprosně. Jsi moje, babice! Téhle čepeli neutečeš i kdybych měl kvůli tobě odejít do stinných síní. |
| |
| Skály Několika rychlými a přesnými ranami se zbavím svého protivníka. Nebyl to zase tak strašný soupeř jak jsem si myslel, ale to většina zeleňáků. Když jich není jak krys nebo to nezkusí ze zálohy jako v tomhle případě, tak nejsou tak nebezpeční. I když jak pro koho... Ta čubka to nějak nezvládá, ale ne že by mi to vadilo. Potežkám biják v ruce, ale pak na nic nečekám, přiskočím k orkovi a s rozmachem ho udeřím do lebky. Ať si to ta mrcha užije. Teď mi bude dlužit život. Uvidíme jak se jí tohle bude líbit. |
| |
| Poté, co zdoláme orka, potřesu své parťačce rukou a zatímco ona se vydává na pomoc Geidan, já se zaměřím na Šamamnku. Postřehla jsem, že někdo zvrátil její kouzlo, což ji dost popudilo. Nevím co používají oni za magii, ale věřím, že pro mne to bude rovnocenná sokyně. Vždyť její magie je přesným protipólem té mé. Povolím trochu obvaz na ruce a z ještě nezastrupené části rány nechám ukápnout trochu krve na zem, kde se vsakují do (sice nepříliš úrodné, ale lepší než nic) půdy, poblíž jakýchsi drobných odolných skalniček. Matko, vzývám tě tady a teď, mluv se mnou prostřednictvím této květiny, které jsem dala na oplátku svou krev. Vezmi si těla skřetů jako oběť. A dej mi sílu v boji proti nepříteli, neboť tato pokřivená ženština rozsévá smrt na tvé posvátné půdě života. Čerpám sílu samotné přírody a zároveň dávám tu svoji všemu živému v okolí - rostlinkám, hmyzu, drobným živočichům - syslům - i orlům. Budím je, aby bojovali. A pak svou mysl upřu přímo proti šamance a silou, s jakou ve svém krátkém vegetačním období tady v horách rostliny raší zelené lístečky a nastavují je slunci, silou, s jakou ptáci rychle budují svá hnízda, aby stačili naklást a vysedět vejce, tou obalím její kouzlo plné zuřivosti a touhy ničit. |
| |
| Skály Geidan padá na zem a opravdu mele z posledního. Ork se nahrbí nad ní, ale povšimne si Einara a tak se otočí k němu, jako k nebezpečnějšímu soupeři. To ale neměl dělat. Geidan sebere všechnu svou sílu a kopne orka zezadu do kolena, ten se zlomí a padne dozadu. Přímo na napřažený jedenapůlručák. Překvapeně vyhrkne a z úst mu jde krev. Ještě sebou zacuká a padne i s mečem na bok. Geidan nevypadá o moc lépe, z úst jí jde krvavá pěna a hodně krvácí, zem pod ní se proměnila na krvavé bahno... Elwe se pokusila o několik rychlých výpadů, ale ork ji zase překvapil. Ustupuje a to dost rychle. Kouká při tom po své šéfce. Se zasvištěním přiletí šíp a zaražený ork na něj pohlédne, pak s malým zpožděním zařve. To však také netrvá dlouho, protože Elwe se přitočí zprava a sekne ho přes hrudník. Hluboko, až zapraskají žebra. Když se Nilla dostane ke Geidan a Einarovi, už je po všem. Einar jen pro jistotu dorazil orka řemdihem za hlasitého "chřup" a obhlíží situaci. Šamanka je od vás daleko a vypadá to, že zbytek skupiny si hodlá s ní poradit... Cray se blíží k orčici se zlověstným pohledem. Ta nečekaně neustupuje, její oči jsou plné hněvu a asi i něčeho jiného, určitě je zdrogovaná nějakým svinstvem. V ruce protočila hůl a staví se proti tobě. Někde ve skalách se ozve křik orla. Sníh taje a malé lístečky trávy začínají rašit. Formuje se silná magie, zvedá se vítr. Šamanka namíří holí na blížícího se Craye a ostře se zableskne. Nestane se však vůbec nic. |
| |
| Ve skalách Ležím na zemi a na hlavu mi útočí tisíce jehliček. Mám pocit jako by se mi měla rozskočit hlava, ve které hraje celý orchestr a to hodně falešně. Co se to? Kdo? Kde? Hlavou se mi honí myšlenky a já se pokusím vstát, ale po prvním pokusu má hlava vybuchne na protest a tak se pouze posadím. Bolest pomalu odeznívá, ale přesto mi v hlavě pulzuje krev. Pomalu a potácivě se postavím. Ve stoje se srovnám s hlavou která upadává na zem, ale uvědomím si také svou hruď. Opatrně tam sáhnu a syknu bolestí, protože přes seškvařenou košily se dotknu pulzující spáleniny. Co to krucinál bylo? Udeřila mě loučí, nebo snad? Uvědomím si že to asi nebyla obyčejná zbraň, ale dokonce magie. Krucinál, proč magie? To nenííí nejlepší chvilka. Přes ukrutnou bolest pomalu mířím k šamance, ale když k ní dojdu už nejsem sám. S úlevou si oddychnu a skoro neútočím, působím spíš jako postava na kterou musí nepřítel dávat pozor. Když vycítím nějakou příležitost tak zaútočím, přesto se však držím zpátky. |
| |
| Skály Když doběhnu ke svému cíli, tak je již vše dokonáno, i druhý ork padl k zemi a na šamanku jde dost spolubojovníku, tak otřu o orkův plášť své dýky a ty po chvilce zmizí kdesi v šatech. Pak si podřepnu ke Geidan a podívám se na tu ránu. Nevypadá vůbec dobře, ale mělo by snad stačit to obvázat a tak se lehce nakloním Einarovi, který zrovna řemdichem zkoušel na orkově hlavě, zda je opravdu mrtev. "Zvládneš jí to ovázat nebo chceš pomoc?" Ať odpoví jakkoliv, tak dle odpovědi (a případné pomoci), vyrazím rychle k obchodníkovi. |
| |
| Ta bláznivá žencká se mňa zeptá jesli nechcu pomocť. Toš kurvaže, vyškubni to. Řeknu když sa doplazím za ten šuter, čekám až šipku čapne a vytrhňě ale furt nič, mezitím je všadě okolo strašná meľa, rozhlížám sa pár padlých na naší a ti orci vytáhli na blízký boj. Ja do štajgrovy řitě toš pote vy jelita hňupské, a ty vyškubni konečně tu šipku. Vtom uvidím že si mňa jedna ta bestija všimla. Ja kůrva sů věčí jak sem si myslel, že já blb sem si zkurvil tu posratů flintu. Teraz by to nů šlo jak básňa od těch hňupů co lozija po kraju s těmi větévkami se zvonečkami a loutnami a zpívajů ty přihlůplé romatycké písně jak ten blb poznal tu robu a šel na vojnu... v tom si všimnu že se ten Ork blíží rychlejc jak bych čakal tož neňy čaš řešit šipku. Halt! Zařvu na tu bláznivů žencků Neni čas, je tu boj. Pak uvidím orka jak nabirá rychlosť. Tož poď ty sviňo! Připravím si svoju sekérenku v paprčách, lituju teho že sem tej jednookej hádzal to kladivo akurát, bylo by to lehší. Ork už sa rozmachuje tož do rány vložím sekérku, chcu sa zhýnůť aj tu sa ozve šipka v řiti, zařvu bolesťu, stisk ruky mi povolí a už je na všecko pozdě, prásk do hlavi, cítím jak sem sa nohama odlepil od zemjě, neni to fajny pocyt, mi trazlíci už od přírody nejzme na skákaní zvyklí, keby sem mohl tak si při tem slovu aj odplivnu, zornice sa mi protočí, padám na zem, s tím aj to tmy. |
| |
| Jen co rána dopadne už se rozhlížím po dalším protivníkovi, ale většina už jich je bradou vzhůru, jenom ta šamanka tu pořád ještě stojí, ale po ní jich jde už tolik, že někdo další by se jim tam jenom pletl. Mávnu bijákem v širokém oblouku, abych z něj aspoň trochu dostal krev a mozek a podívám se na Geidan, která se tu válí na zemi jako leklá ryba a s radostí se zašklebím na Nillu. Pokleknu vedle té zraněné a krvácející trosky a začnu z ní stahovat ten její huňatý kabát, abych se dostal na kůži, což si hodlám řádně užít. Sice má jenom jedno oko a ksicht, který by vyděsil i medvěda, ale rád se kouknu na to co skrývá níž. Jeden musí brát radosti tam kde se naskytnou. |
| |
| Skály Ta svině zdrhá! zarazím se na okamžik, ale opravdu jen na chvíli, neb by mne to mohlo stát zranění. Pak se opět pustím do prudkých útoků. Vtom těsně kolem mne proletí šipka a vhod rozptýlí orka, právě natolik, abych pronikla jeho obranou a uskutečnila sek zprava. Když slyším, že jsem byla úspěšná, tnu mečem ještě jednou, hned na to však odtančím do správné vzdálenosti. Odvážím se dokonce rychle rozhlédnout po bojišti. Neunikne mi nová postava - šamanka - ale nijak zvlášť si jí nevšímám a kvapně se zas otáčím zpět. Pokud ork stále ještě není mrtvý, ještě mu zkusím trochu zavařit, než konečně pojde. pak se připojím k ošetřujícím. |
| |
| Skály No výborně... Tak já jsem zraněný, unavený a po magické stránce vycucnutý jak víno z měchu opilcova... Zatímco můj cíl je silnější odpočatější, a zřejmě i magicky ve formě... Takže mám pořád výhodu... Na tváři pořád tentýž křečovitý úsměv, tělo pomalu rozpohybovávám, ale dávám si záležet, aby můj plný potenciál zůstával dobře skryt a tak působím trochu malátně. Když doklopýtám až k šamance, zaútočím střechou na hlavu. Dávám si pozor, aby úder byl dost rychlý na to, aby jej musela blokovat. Nevedu ho ale silně, při dopadu čepele prohnu zápěstí, pohladím zbraní její kryt a zpod něj jí bodnu na hlavu. Bod už je rychlý a pracuji v něm v plné síle a obratnosti, jaké můžu nyní dosáhnout. Ještě zbraní trhnu zpět a ze skrčení přecházím do narovnání s krokem a půlpiruetou po šamančině levici ze které tnu téměř spíš zezadu, než zboku na krk... |
| |
| Skály Než můj přítel doběhne k Elwë a jejímu orkovi, tak ho již elfka dorazí. Můj šíp sice neudělal takovou práci co jsem chtěl, ale nakonec co rozptýlil ho a pomohl jí ho porazit a o to šlo aby to zvládla. Oba dva jak já tak Rag se rozhlídneme po bojišti a zjistíme, že je dobojováno. Tedy až na naší starou známou šamanku, ale ta má dost starostí s těmi co se jí chytají vyprovodit. Takže tomu ani já ani můj chlupatý přítel nevěnujeme moc pozornosti. Místo toho se oba vydáme k Elwë. Vlk jí olízne ruku. No asi jsem přišli pozdě co ? Nepotřebuješ vylíčit ? Elwë. Zeptám se staré známé. A podívám se na ní s úsměvem. No, i když toho léčení a obvazování tu bude asi dost. Poznamenám a rychle se podívám po bojišti. |
| |
| Skály Otočím se od padlého a se širokým úsměvem pozdravím Terenase. Aiya příteli, kde ty se tu bereš?! zeptám se trochu překvapeně, zatímco drbu Raga za ušima. Co ty tu děláš, to mi řekni.. Máme na sebe štígro... Ne, já jsem v pohodě.. Nebyl dost rychlý, mám jen pár škrábanců...ale tamhleti budou potřebovat pomoc..poděkuju za ochotu a ukážu například ke Geidan, která je na tom asi nejhůř. A nebo se podívej nejdřív na tohohletoho.. Jestli je vůbec ještě na tomhle světě..kývnu k trpaslíkovi, zhroucenému za kamenem. Přiběhla jsem pozdě, ta hrouda zelenýho slizu ho vzala palcátem po hlavě..vysvětlím a s dosti výmluvným výrazem otřu zacákanou čepel svého meče o nějaký kus orkova oblečení, který nevypadá tak..použitě. |
| |
| Skály Hledám karavanu co měla dorazy, ale nedorazila. A tak mě vyslali jí najít. Povím a pak i odběhnu pro luk co jsem odhodil a vrátím se k Elwë. A co tu děláš ty, máme na sebe štěstí co ? No můžeme si povídat mezi tím co bude ošetřovat toho trpaslíka, snad to bude je otřes. Poví a vydám se k trpaslíkovy. Hej příteli slyšíš mě ? Zeptám se a vyzkouším jestli mu nahmatám tep a odhadnout jeho poranění.. Máme na sebe docela štěstí. A jak se sem do toho zapletla ty ? Zeptám se Elwë pokud šla. |
| |
| Einar poklekl vedle Geidan a začal se prodírat pod její oblečení. V tom ho žena chytila za ruku, přitáhla se blíž k jeho obličeji, něco zachroptěla (poprskala tě při tom od krve) a padla na zad s očima mrtvolně upřenými k nebi. Zdálo se ti to, nebo říkala: „Vítej v pekle...“ ? Nebo to bylo „Řekni něco pěkného na mém pohřbu...“ ? Mohlo to být skoro cokoli. Samuel a Cray se blíží k orčí ženě s nepříčetným pohledem v očích. Je v nich ale asi i něco jiného - její magie nezabrala - bude to strach. Samuel nevypadá dobře, ale přesto se drží na nohou a zastoupil šamance přístupovou cestu. Sice by bylo dobré nějakého orka zajmout a zjistit, proč vás vlastně napadli, ale ona nebude pravý kandidát. Cray se blíží vláčně, pomalu, s rozvahou. Najednou vykřikne, prudký úder na hlavu se zarazí o napřaženou hůl, až vyletí jiskry. Mezitím na Craye čarodějka namíří rukou a znovu se zableskne. Tentokrát slaběji a znovu, nestane se vůbec nic, jen ve skalách se ozve káně. V tom se Cray mihne jako stín, zasviští vzduch a temný elf odchází od soupeřky krokem šelmy, za ni, po její levici. Jako by ji jen obešel. Orčí šamanka se chytí za hrdlo a zhroutí se k zemi. Hustá černá krev vystřikuje z její krční tepny. Je po boji. Nilla zůstala zmateně stát nad mrtvou Geidan, tak tohle rozhodně nebude stačit obvázat... Geidan položila svůj život v nespravedlivém boji. Trpaslík leží omráčený, bez pohybu na zemi. Terenas se k němu sklání, je živý, ale nejspíše v tom, co učenci nazývají "spánek blaženosti", někde mezi životem a smrtí. Bríath se námahou pomalu složila k zemi a zůstala sedět, magie ji velmi vyčerpala. Andrej také nevypadá dobře, přestal se svíjet, ale vypadá jako dobře nabalzamovaná mumie. Jestli je živý, tak to možná nebude štěstí... Temná magie z něj vysála životní sílu. Ze zbývajících je na tom nejhůře asi Samuel s popálenou hrudí a Arbald s komplikovaně zapíchlou šipkou v čelisti. |
| |
| Skály Pravděpodobně potkala právě tyhle orky..poušklíbnu se a letmo pohlédnu k průsmyku. Já? Já jsem členem téhle malé rádoby karavany, která chce překročit hory, než je uzavře sníh. Karavana nedorazila, takže musíme po svých.. Myslím, že to otřes nebude.. Nejspíš má mozek na kaši, tan zelenej hnus měl čas se rozpřáhnout..pokrčím pochybovačně rameny. A je to tady..zaúpím tiše, když se zeptám na můj důvod cesty. Já...ehm..zakoktám se rozpačitě. Musim to říkat tady?! No..já.. Ale do hajzlu s tím vším.. Stejnak už to všichni ví..ulevím si. No..poté, co jsme se v Alanzee rozešli, jsem začla dělat do žoldáctví. Nebylo co na práci, tak jsem semtam vzala zavděk ochráncem karavany, nebo něčím takovým. Jenže jeden kupec, svině jedna podrazácká, mi pak omítl zaplatit.. Byla sem trošku podnapilá, přiznávám, ale hlavně hrozně nasraná.. Tak jsem ho prostě podřízla, vzala svoje peníze a odešla. Takže mne teď hledají po celé téhle polovině hor jako loupeživého vraha. Tuším, že za mne berou sto zlatých..odfrknu. Tak málo.. Nezbejvá mi nic, než zmizet.. Měla jsem ápi, takže nevěděli, kdo s nima cestuje, musela jsem ale plášť odhodit, kvůli boji, chápeš, ten ork mne předtím málem dostal.. Teď už je to jedno. Zpátky mě poslat nemůžou, ještě se jim budu hodit.. Jen škoda, že mě už neviděla Geidan..ušklíbnu se a pohodím hlavou k mrtvé. Ta by se tvářila.. Tvářila se, že každej, kdo nosí kápi, je nějakej pochybnej dobrodruh.. A přitom jsem stejnýho ražení jako ona.. Bohužel.. Bez dalších slov se otočím a dojdu zpod šutrů na druhé straně údolíčka sebrat svůj, teď už notně potrhaný, plášť. Smotám jej a zastrčím do postroje koně, který právě vystrčil hlavu zpoza kusu skály. Jsi v pořádku? pohladím Khaedana po nozdrách trošinku nepřítomně a z jedné brašny vytáhnu zmačkaný, starý potrhaný kus papíru - s mojí podobiznou, popisem činu a odměnou, stržený z návěstního sloupu v poslední vísce - a ukáže jej Terenasovi. |
| |
| Skály No tak já tebe i tu rádoby karavanu vyvedu.. Jsem chodec, prej. A když jsem našel tu karavanu…. Podívám se na trpoše a zavrčím. Kruci, když ho proberu, možná ho zabiju a když použiju tu magii co znám, tak budu v bezvědomí já sám. Ale snad jiní. Podívám se na svou starou známou. No potom co jsme se rozešly, tak jsem šel kam mě nohy nesly a většinou dělal pruvodce, stopaře, tomu kdo nabídnul víc. Usměji se. Co víš o léčebné magii ? Náš přítel žije, ale když ho probudím, tak ho asi zabiju a tolik magii neovládám abych ho vyléčil a neztratil sám vědomí. Přiznám a podívám se po ostatních. Hej kdo z vás ovládá, léčebnou magii ? Tady se hodí. Snad se někdo najde. Pomalu se zvednu od trpaslíka a vydám se k Elwë. No možná se kuli tomu v bezvědomí budeme muset vrátit do vesnice..a navíc by se hodily zásoby. Pokud tedy budete chtít mou pomoc. Usměji se a nakloním se blíž. No já bych se nebál..v těhle horách se ztratíš, jako duch. Pošeptám jí s úsměvem. A čekám na to co se dozvím o léčebné magii a v tašce hledám obvazy a vše co se mi hodí k léčení.. |
| |
| Skály Rychlý konec Geidan mě na okamžik rozhodil, myslela jsem si, že jsem jí ránu prohlédla důkladně, ale asi mi něco uniklo. Je fakt, že v ráně bylo podezřele moc krve. Otřesu se a jdu radši jinam, zde mě již není potřeba. Zamířím k obchodníkovi. Pokud cestou zaslechnu nějaké sténání a nebo jiné projevy života, tak se tam zastavím. I když mé sebevědomí týkající se možné pomoci poněkud posledním neúspěchem kleslo. No ale nikdy jsem netvrdila, že jsem prvotřídní léčitelka, ještě tak zašít řeznou ránu... |
| |
| Elwë Jaisinamakil Skály "To bys byl hodný... Nejdřív ale musíme dát dohromady celou partu a zbavit se mrtvých," chystám se pokrčit rameny, když se zarazím. "Tys našel tu ztracenou karavanu? Můžu hádat, kolik jich přežilo?" zeptám se narychlo. Nemůže mi ale utéct jeho tiché zavrčení nad trpaslíkem. "Ty to nedokážeš, viď? Nevadí. To jsme dva," usměji se na něj. "Co bych podle tebe měla vědět? To mi řekni... Jsem šermíř, Terenasi, ne hraničář. Mě je magie úplně cizí. Ale zeptej se Nilly, nebo tamhle té," pokývnu hlavou k Bríath, jejíž jméno jsem mezi rozhovory ještě nestačila pochytit. Jak tak kývnu, zahlédnu Samuela, nešikovně se pokoušejícího zavázat si ránu. "Počkej moment," zarazím Terenase a popoběhnu k Samuelovi. "Počkej, pomůžu ti," nabídnu se. Nevšímám si jeho případných protestů a obratně mu ránu ošetřím. "Jinak jsi v pořádku?" zeptám se a podám mu svoji láhev s vodou až do ruky. Jen doufám, že jsem se nepřehmátla. V té druhé je vodka, ta by mu dala, uchechtnu se tiše. |
| |
| Skály Něco ostřejšího?!uchechtnu se takřka zlomyslně. Klidně jsem se měla splést.. Naopak jsem si nebyla jistá, jestli ti to mám strčit do ruky..na, je to vodka..vrazím mu druhou lahev, plnou výrazně ostřejší tekutiny. Co té lidské! Člověku by vrtalo hlavou, kde jsem se dostala k lahvi té nejlepší trpasličí. To je teprv síla.. Jinak..Myslím si, že není za co se stydět.. Slepých lidí je na světě habakuk a nemálo z nich dokázalo velké věci..zašeptám o chvilku později. |
| |
| Skály To věřím..zakřením se. To by si dal líbit každý.. Chováš se tak.. Schováváš se..pokrčím rameny, přestože je mi jasné, že to neuvidí. Třeba to pozná z tónu hlasu. A s ostatními o tom nemluví, nemusíš mnežádat dvakrát.. Ten ostrý tón bych si vyprosila..utnu teď už i já nazlobeně a prudce se zvednu. Do hajzlu běž, chlape..odfrknu si a zatímco se vracím k Terenasovi, snažím se trochu uklidnit, aby to nebylo přiliš vidět. S tebou jsem skončila.. |
| |
| Skály Ošetřím někoho vlastně ani nevím koho a dívám se po dalším. Když v tom si všimnu, jak ke mě míří Elwë. Povytáhnu obočí, ale nechám to být.Vyndám čutoru s vodou a napiji se a nabídnu Elwë. Dáš si ? Je to sice jen voda. Zeptám se zakvrdlám lahví abych zjisti, že je z poloviny plná. No kaj mužem měnit, ale pořád tam narážíme na stejné typy lidí co ? Zeptám se skoro zklamaně a můj přátel jen zavrčí a zase se začne dožadovat hlazení od Elwë. No tak chlupáči. To ti tak chyběla ? Poty bitce v ty hospodě ? Ale hezky jsi letěl. Povím Tedfsovi a usměji se. |
| |
| Skály Díky..zavrtím hlavou. V ruce totiž držím vlastní čutoru. Hodně si lloknu, zavřu lahev a povzdechnu si. Jo, už to tak bude.. S úsměvem obrátím pozornost k chlupatému příteli mého přítele. Nu, co ty.. Mojí pozornosti si žádáš? skloním se a podrbu jej za ušima. Taky´s bojoval, viď? Hrdino.poznamenám, spatřivši ránu na vlčím boku, vidno před nedávnem ošetřenou. Na tu bitku taky vzpomínám..ozvu se s náznakem potlačovaného smíchu v hlase. Korbely létající vzduchem, vlci létající vzduchem, trpaslíci taky.. Stejnak jsme vyhráli. Židle a meče je nakonec zkrotily...vzpomínám. |
| |
| Skály Usměji se zavřu čutoru. Jo bylo to bezva, stůl v troskách. A ten trpalík, když si sněm chtěl Rag popvídat. Nádhera. Uchechtnu se. No zajdeme se spolu do hospody. Povím a pohladím chlupáče. No jo my jsme byli za jejch táborem, blokoval nám cestu a když odešly a šli na vás tak nás v tápoře zastihla ta šamnka a my jsme si sní popvídali. Povím a usměji se Rag se pořád lísá k Elwë. Kam jdete teknon ? No já už zbytky karavany našel. Povím a podívám se kolem. |
| |
| Skály Jo, to byla..stále zasněně drbu Raga za ušiskama. Návštěva knajpy by se šikla, ale museli bychom nejdřív nějakou najít..namítnu. A to nejdřív musíme přejít hory.. Musím odsud zmizet.. Teď.. Dáme se nějak do kupy a poradíme se, ale myslím, že půjdeme dál. Já už se vrátit nemůžu, potřebuju odsud zmizet, než si mně všimne nějaká hlídka..pokrčím rameny. Počkej, až bude doléčeno a odpočato, pak se teprv ptej.. |
| |
| Skály Mávnu rukou. Hlídky se neboj, víš co jsem ti tam pověděl v hospodě. A navíc hlídka nadělá moc rámusu a nechodí steskama zvěře. A pak tě nemusí poznat. Poznamenám a rozhlídnu se po bojišti. Pomužeš mi ? Tak nic zase do práce. Zvednu se a podívám se kdo by pořeboval naší pomoc. |
| |
| Skály Já se nebojím, jen se mi nechce na šibenici..utrousím. Jo, pomůžu ti.. Rány ještě obvazovat umím... A ostatní potřebují spíš magii..přikývnu a hned se s Terenasem pustím do práce. Odkudsi z různých kapes torny se vylíhne pár čistých obvazů a kvalitní vodka na desinfekci ran. Taktéž šití by se našlo.. Tak jdem na to.. Jsi vedoucí, já pomocník.. Radši.. |
| |
| Skály po boji Aaaaah Rozlije se mi po těle na okamžik slastný pocit. Na ten kratičký okamžik, než si moje vůle uvědomí, že už jí není tolik zapotřebí. Nejdřív zvedám čepel vítězoslavně nad hlavu a vzápětí padám na kolena. Tím se mi podaří udržet rovnováhu a nedostat do rány na hrudníku špínu, kterou se mi nechce vymývat. Přesto se ale po určitém otálení seberu a zvyklý na to, že všechno dělám sám, jdu ke svému koni, který zůstal po dobu boje v zákrytu, kde jsem ho nechal. Neutekl, neměl proč. Orků se nebojí a hluk bitvy mu není vůbec cizí, je to koneckonců kůň vychovávaný do bitev a potyček od malička. Ztěžka se o svého jediného přítele opřu a ze sedlových brašen vytáhnu svou zásobu tekutiny - víno... Tím zlehka vymyji ránu, a poté také nějaké vypiju a zakousnu malý příděl ze zásob. Spokojený po boji se rozhodnu odpočívat a nechám ostatní dělat jejich práci... |
| |
| Jatka ve skalách Dáváte se do pořádku, jak jen to jde. Terenas v doprovodu Elwë nejdříve uložil trpaslíka, aby se jeho stav nezhoršil. Pak pomohl lépe ošetřit Samuelovu popáleninu, a nakonec jste skončili u temného elfa. Ten se teda tváří, že pomoc vůbec nepotřebuje, ale jeho rána nevypadá vůbec hezky, chce to trochu sešít. Nilla mezitím dorazila k vyčerpané Bríath. Cestou jsi minula Andreje. Vypadal jako vysušená treska a na své okolí upíral nehybné oči - také mrtvý. Bríath se těžce opírá o skálu a nevypadá, že by byla schopná cokoli udělat. Arbald sedí nehybně opřený o skálu s šipkou nebezpečně vězící v čelisti. Bude to chtít rozumně vytáhnout. V dálce se ozvalo vlčí zavití. |
| |
| Skály Když jsem míjela Andrejovo tělo, tak sem ucítila, jak se mi obrací žaludek. Pán mi kdysi vyprávěl, že na své cestě pouští jednou našli starou hrobku, ze které nějací zloději vyházeli úplně vyschlé těla dávno zemřelých. Dnes jsem něco takového mohla vidět na vlastní oči. Ale dnes to udělala magická moc za zlomek okamžiku. Radši jsem odvrátila zrak a pokračovala rychle dál. Briáth vypadá hodně vyčerpaně, ale žádná zranění nevidím, za to obchodník je na tom zle. Na chvíli jsem pocítila strach. Co když nežije. Nevypadá vůbec dobře, dokonce se mi i lehce třesou ruce, když chci zkusit tep. |
| |
| Po zabijačce S Terenasovou pomocí, či vlastně terenas s tou mojí, uložíme trpaslíka někam do bezpečí. Aspoň se pořádně vyspíš, příteli..poznamenám v duchu a odkráčím za Terenasem. teď je na řadě Samuel. Sice jsem ránu na hrudníku vyčistila, zjišťuji však, že je kromě toho i pořádně popálený. Musí se cítit hrozně..vrtím hlavou, vůbec se však k němu nepřiblížím, ani nepromluvím. Terenas tohle zvládne sám... Skončíme u Craye, ztěžka se opírajícího o svého koně trochu stranou od toho všeho. Je nehezky posekaný, ale tváří se dost nepřístupně. Necháš se vůbec ošetřit? ..Muindor?.. zeptám se opatrně, používajíc ještě starý výraz pro pokrevního bratra, čímž koneckonců Cray je. Temný jako temný. |
| |
| Po jatkách ve skalách S Elwëninou pomocí za kterou jsem vděčen pomalu ošetřujeme členy týhle karavany. Trpaslíka uložíme do bezpečí. Když nic jiného, tak se ti nezhorší stav co už máš. A pak se vydáme k tomu popálenému. Asi magie..tyhle popáleniny nemám rád. Ale nakonec je vyčistíme a ošetříme. Nakonec se zastavíme u Temného elfa. No nech si pomoct, příteli. Povím a prohlížím si jeho zranění. |
| |
| Ošetřování ve skalách Otočím se k nim oběma. Už nikdy mi tak neříkejte, ani jeden. V očích mi hoří plamen, který v nich nebyl schopný rozdmýchat předcházející boj. Dělejte co umíte, ale už nikdy mě tak neoslovujte. Mé jméno zní Cray... Slova prskám a vyslovuji s těžkým přízvukem, zády se opírám o koně víc, než jsem původně zamýšlel... |
| |
| U temnýho elfa Podívám se elfovi do očí a pak kývnu hlavou. Jak chceš Cray, jak chceš. Povím a podívám se na jeho rány a připravím si věci k šití a dezinfekci. Jen ti to sešijeme. Povím a začnu mu čistit rány a pak sešívat. Ragu. Povím vlkovi a ten udělá pár kroků směre, a místu odkud bylo slišet vytí vlků. |
| |
| Čoja vim gďě Stojím uprostretka obrovskej hale z rostlyho kameňa, štěnamá probíhajů žily zlata široké jak noha ve stehňu, od samej podlahy sa třbytí až navrch do nevidim a mezi nima krystale vzácnéch drahokamů. Chodím kolem obejmu jeden zalé slóp v místnosti. Jáj to je překrása vzduchem poletujů zvonečky celé zlaté a do nich búchajú malé kryšťálové kladívka Thorovské. Nejprvě jen tak lehce cinkajů ale pak začnu přidavat na sile a ten zvuk néni tak přyjemny a furt vic a vic to vyřváňá, až ňa z teho boli lebka. aaaaaaaaaaaaaaaaaa, kurva fiks! To ňa bolí lebka! Zhledám že zvonce sů pryč bo guvno slyšim ale zato mi svítí do gzichta coji a slyším hlase čýsik. Snažim sa zvednúť ale nejak to nende nejak mám zeslable svale a su pomatené jakésik, to sa stalo kedysi aj strécovi dyž dostal kladivem od parostroja po lebeni ale stejně šel zas makal za chvilu. De to su!? |
| |
| U Craye Lehce se uchechtnu i přes jeho mrazivý tón. Vypadá to, že máš ke svému rodu asi stejný vztah jako já, Crayi..ušklíbnu se a pomůžu Terenasovi rány zašít. Chystám se pronést ještě něco kyselého, ale umlčí mne tichý zvuk sesouvaného štěrku a známé, leč malátné zahalekání. Majstr trpaslík se nám probral..odfrknu si. Jdu mu sehnat zbytek trpasličí pálenky... Nic jiného ho na nohy nepostaví.utrousím k Terenasovi a obloukem vykročím k trpošovi, kolem svého koně, kde přiberu čutoru se silným nápojem. Tu máš, Mistře..vrazím ji zmatenému trpošovi do rukou. Kde bys byl jinde, než pod průsmykem? Válíš se vedle mršiny orka, kterej tě praštil..uchechtnu se. |
| |
| U orkoša Pomalu sa zpamatovávám dyž ku mni přinde ta elfica, v hlavě mi to chtastí jak rosypané šrůbki. Děkuju, čo to je? přičichnu k temu, dyž ňa hodili mezi mrtvole asi se mňu už nerátali a teď ňa chců třeba otráviť zasměju se své myšlence. vypadá to že mi mozg začíná zasejc naskakovať, vítím smrad krve a pota, chcu sa přehnízdit abych sa podival na teho zelenokožca ale v tu ranu mi řiťů vystrélí taká hnusní bolesť. Šipka fofrem sa přetočím na báchor zařvu bolesťů hlova sa mi zomotá, zakleju. Šáhnu na šipku, no jasné kurva jedna zalomená, rychle si řádně loknu. Moja brašna leží vedle ˇmňa mjel sem ju celů dobu na sobě. Mám prozbu ozvu se nahlas, Gro umí robiť z glešťama nebo felčařinu vytáhnu z brašny dlůhé tenké gleště a zase sa napiju. |
| |
| Ork a trpaslík Hádej, co to je.. To nepoznáš trpasličí pálenku? zatvářím se na moment uraženě. Jen se mne neptej, kde jsem ji sehnala.. A nco mi tam nech.dodám o něco tišeji, spíše pro sebe. Když zařve bolestí, nezačnu ho litovat, ale hrozně se smát. Tichý hluboký smích, který se příliš nerozléhá, ale naprosto vyjadřuje můj názor na schopnost schytat šipku do zadku. Neumím ani jedno, ale vytrhnout ti jí můžu.. Ještě ti jí teda můžu odoperovat tuhle kudlou, ale to by se ti asi líbilo ještě míň..uchechtnu se zlomyslně. Pokud souhlasí, popadnu čouhající konec šipky (pokud je moc malý, tak kleštěmi) a pořádně trhnu. Známé plopt na sebe nenechá dlouho čekat a šipka je venku. S bůhvíčím ještě.. Hotovo. |
| |
| Operácija Přičichnu nevěřícně k čutoře. A ech, fakt trpazlická, des ju... zastavím sa dyž mi řkne ať sa neptám pokrčím ramenami a aspoň sa mocně napiju, aaaach, ta píše otřu si rypák začne sa mě chlámať, do řiti s ňů, příště sa vyseru na nejaké zachraňovanie, ešče aby mjě vůsiska omigali bručím si pod fůsiska nerudně. S kudlů di do řitě podívám se na nožík Pekný ale trazlická ocel je trpazlická ocel, de sů vlastně moje zbraně Najednů cítím strašlvů bolesť v pravej pulce. a ta elfica řkne hotovec. kůůůůrva fiks do řitě fuj ještě chvíli nadávám drapnu sa za prdelisko a zasejc si mocně loknu. |
| |
| V průsmyku Terenas s Elwe sešili nerudnému Crayovi ránu. Bude tam mít pěknou jizvu. Jednu z mnoha, nic zvláštního. Trpaslík se zavázanou řití si v klídku chlamtá špiritus a vzpamatovává se z rány do hlavy. Ještě pořád jako by slyšel zvonečky nebo kovadlinky. Těžko říct. Když Nilla dorazí až úplně k Arbaldovi, vidí, že to není tak hrozné jak to vypadalo. Arbald opřený o skálu se zafačovanou tlamou odpočívá, nebo spí, šipku už v čelisti nemá, drží ji v pěsti, o kterou se opírá, jako by to byl nějaký artefakt nebo alespoň talisman pro štěstí. Rag se krčí, hrbí, vrčí na vlčí vetřelce, kteří se stáhli z okolí a více než o vás se zajímají o mrtvé orky. O jednoho, co je nejdál, se už strhla vlčí rvačka. Asi by byl čas, přesunout se dál. Tady začne být nebezpečno. Vaše myšlenky přeruší další zavytí, které znamená jen další blížící se nepříjemnosti. A Arbald teď není ve stavu, kdy by vás mohl vést. |
| |
| V průsmyku O něco klidněji povstanu z pokleku a rozhlédnu se po okolí, zda nezbyl nějaký kůň, na kterém by mohl Arbald jet. Poté hned zamířím k mezkům se zbožím, než je vyplaší blížící se vlci. Jakmile se vrátím, tak obchodníka přiváži na volného koně nebo jednoho z mezků, ze kterého shodím nejméně cenné zboží. "Pomůžete mi, prosím." Prohodím k ostatním, když se marně pokouším obchodníka na připravené zvíře zvednout. To jak to bude dál nyní moc neřeším. Na to přijde čas později. |
| |
| Vedeni spíše pudem sebezáchovy, než někým zkušeným, pobrali jste své věci, pomohli raněným a utábořili se co nejdál od mrtvých orků. Celou noc bylo slyšet vytí a jak se vlci rvou o každé sousto, až tomu, kdo měl hlídku, přecházel mráz po zádech. Rag také nespal, hrbil se a vrčel, čímž budil Terenase. Prostě příšerná noc, ještě že nebyla tak velká zima, ani déšť, ani sněžná bouře, takže se vyspali i ti, kteří na takovou cestu nejsou příliš dobře vybaveni. Ráno jste vyrazili za rozbřesku, protože obloha neslibovala nic dobrého. A tak jste k poledni dorazili ke starém trollímu mostu nad soutěskou právě ve chvíli, kdy se zvedl vítr a začalo vytrvale sněžit. Most je již opuštěný a po trollech ani památky. Most je kombinací provazů a těžkých dřevěných fošen, široký, že by měl unést i vůz, dlouhý tak jedno sto kroků. Vrže ve větru a vůbec nevypadá stabilně... |
| |
| Noc a cesta Poté co ošetříme s Elwe raněné, nebo alepoň ty u kterých to má cenu a nejsou již mrtví ulehnu ke spánku, ale ta noc nestojí za nic. Probudí mě knučící a vrčící Rag. No tak, brachu co se ti nelíbí ? Zeptám se chlupáče a podívám se po ostatních a poté už neusnu a jen se dívám do noci a vím, že jsem ještě nenašel co jsem hledal. Ještě, že jsou dneska v noci hory milosrdné, jinak by to někteří ze zraněních měli těžší. Za rozbřesku vyrazíme a já i můj přítel se přidáme k té skupince a už od rána to za moc nestojí, je zataženo a ve zvduchu je cítit sníh. No snad to dlouho vydrží. Pomyslím si, ale když dorazíme k mostu z kulatin tak se nadávam, že jsem to zakřiknul a očima sleduji ten post, před námi a pak se podívám dolů na Raga. Jo nevypadá to pevně. Prohlížím si most nebo to co je z něj v té chumelenici vidět a pak se otočím na Elwe vedle které, jsem šel. Pujdu první..snad to vydrží. Povím a vydám se k mostu a pak pomalu na něj. |
| |
| Noc; most Pomohu Nille dostat kupce na koně a pak se vrátím sebrat trpaslíkovi svoji čutoru s pálenkou. Přeci mu nebudu přiznávat, že mám mezi zavazadly ještě jednu.. Však mi také nebyla předána úplně dobrovolně.. Musíme odsud pryč, Terenasi..stanu mu za zády. Nebo se vlci vrhnou i na živé... Musíme dál. Tak nebo tak, tahle noc klidná nebude.. Také nebyla.. Ráno se probouzím mírně rozlámaná, ale přesto jsem na tom lépe než většina přítomných, zvláště raněných. Navíc mám teplé oblečení. O pár chvil později, nechavši ošetření případných ranních horeček na Terovi, stanu společně s ostatními na pokraji mostu. Ne, nebude stabilní.. Běž.. Raga ale budeš muset převést.. Mohl by si mezi břevny zlomit nohu, kdyby zapadl.. Dolů z koní! zavelím. Zůstat mohou jen vážně ranění.. Nemůžeme riskovat ztrátu koně. Na mostu bude vždy pouze jeden člověk a jeho vybavení! Tomuhle už se vážně říká odpovědnost... Kž se nám to podaří.. Pravdaže, raděj nepojmenovaný hrob v horách, než oprátku ve městě na jihu. |
| |
| Po boji Vyčerpáním se mi motá hlava. Vidím, že je mne potřeba u raněných, ale nohy mne sotva nesou. Udělám krok a na poslední chvíli se opřu o skálu, abych nespadla. Nakonec se dopotácím ke své ještě poněkud rozčarované mule, pohladím ji po nose a vyčerpaně se o ni opřu. Teprve po drahné chvíli načerpám aspoň tolik sil, abych se dokázala trochu pohybovat. z brašen vytáhnu několik obvazů a lahviček s bylinnými tinkturami a jdu Crayovi pomoci s ošetřováním. Nejsem však ještě schopna ošetřit magická zranění. Možná zítra... Most Jen co jsem se vzdálili od hodující smečky a usadili se, padla jsem na plášť a tvrdě spala skoro celou noc. Vzbudila jsem se rozlámaná a ztuhlá, ale hlavu už mám jasnější a během dne budu schopna důkladněji vyléčit naše lazary. Teď však s nedůvěrou hledím na most a poté na obchodníkovy naložené muly. Opravdu potřebujete převézt to zboží všechno? zeptám se Nilly. Je třeba ty zvířata odlehčit, jinak hrozí, že se propadnou. Sama sesednu, chytnu už klidnou mulu za oprátku a vedu ji blíž k pochybné lávce, sledujíc Craye, jak si vede a jakou hledá nejpevnější cestu. |
| |
| Noc, Most To že noc nebyla nic moc mě ani nepřekvapilo, za poslední týdny jsem si zvykla na teplou postel hostince a odvykla pobytu pod širým nebem. K tomu počasí také nepřálo a nakonec ani situace s vlky tak blízko nás nás nutily k ostražitosti. Vstala jsem tedy poměrně brzo a snaže se nevzbudit ostatní začala kontrolovat náklad na mulách, občas jsem také prohlédla ránu, kterou v boji utržil pán. Postupem času vstali i ostatní a když jsem za vydatné pomoci Elwë dostala obchodníka na koně, tak jsme mohli vyrazit. Most nevypadá moc dobře. Vůbec si nejsem jistá, jestli měl pán v plánu jít zrovna tudy, jenže jsem tu nikdy nebyla, pán mě sem na sever vzal poprvé. Přistoupím s ostatními blíže k mostu a mlčky sleduji, jak se Terenas připravuje k jeho překonání. Vypadá zkušeně a tak jistě pozná, zda most vydrží přechod zvířat. Z mlčení mě probere až dotaz mé "spolubojovnice" Bríath. "Pán si zakládá na tom, že splní všechny zakázky, kterých se ujme. Takže pokud to bude jen trošku možné, tak se o to pokusím i já. Jsem tím mému pánovi povinována." Odpovím klidným příjemným hlasem, stále sledujíc Terenase. A to i kdybych to měla přenosit na zádech. "Pána ale asi budeme muset sundat z koně a nějak dostat na druhou stranu. Opět upadl do bezvědomí." Smutným pohledem obhlédnu situaci v níž se pán nachází. Stále beze změn. |
| |
| Na mostě Terenas pomalu přechází most. Vítr vane jako šílený, houpe mostem, ale i přesto, když se držíš lana, není pro tebe problém dostat se do středu mostu. V tom se docela lekneš, protože někde napravo od tebe se ozve ženský smích a pak přijde pořádný poryv větru. Druhou rukou ses silně chytil provazového zábradlí a držel ses, dokud vítr nepřestal vát tak silně. Máš pocit, že se kolem tebe něco mihlo. U mostu Po deseti krocích vám Terenas zmizel z dohledu, zahalen hustým sněžením. O něco později jste zaslechli zvláštní, skřípavé zapískání větru. Trochu to připomínalo smích. |
| |
| Další ďějstvo Tos sa vydáme od tých zdechlin abyzme sa utářyli, jak stanu tož na řiť zabolí až třikrát zakurvuju, v lebce mi zas znijů kovadliny. Keby mi tam aspoň hrčely ozubené kolca, toťen zvuk ňa začíná srat! Vydáme sa na štreku a já sa přisaju k meducíňě dyž v tu chvilu mi ju ta elfica zas zebere a odkráčá si se žbrbláním za svojím. Vytáhnu si z torňě svoj zbyteček tej slastnej kapalinky a jednim hltem ju dorazym. Pak zlatem kovanů pleskaňu s rodovy erbom strčim do torně a idu dál, co slovo to sviňa a podobné hezké věci na bolesť v mojich pulkach. Dyž popondem kusek co sa mi zda jak večné kilometre rozhodňě sa že buďěme nocovať, nandu si miestečko a lehnu na ňho s deků. Ale nemožu najit nebolestivů polohu, buď na polí lebka bo řiť, nakonec spim len v kratkych intervaloch rano sa ovšem probudim. Kuuurva fiks to chce nejaký stol pod kerý by sa dalo pekně spadnůť a tam sa vyspať ne celů noc poslůchat nejaké vlčiska. Po ránu su rozlaďěné, a nejrači bych na sebe hodil výstražnů cedulu nešahať. Cestů že mě lítá zas obrovské množství kurev a temu podobných. Dondem k mostku, je divný, provaz a dřevo, coto je provaz a dřevo, most má byť z kameňa, pekně rostlého, má nejakých 150, možná 200 krokou, a bude to hůpať jak sviňa. co za hňupa tu postavilo taků sviňu viglavů. Vidim že ten chlapec chce jit první a všeci sa hadaju jak to udělať, z teho mě eném víc třešťi hlova. Ta co chcela vbehnút na bojišťě sa zas stará o svojho pana, ten je skoromrtvé. Žencka, jak byz ho chcela tahať na zádoch, to vam nepomože, prvně na bójiště vlezeš pak vymýšlíš také šmeliny. vzteknu sa na ňu, párkrát šťůchnu do těla a vydám sa na mostek. Možná tak kůsek špagáta a z nečeho mu zrobiť nositka a negdo by ho popotahnul za sebů tak by se vaha na tej svini rozložila a bolo by to bezpečnější ale nesměli by ste to moc rozhůpať lebo by pak tady pan mohl z nositek vyskočit a přeletět cez špagat. |
| |
| Most Pomalu krok za krokem jdu po mostu dál výtr houpe mostem a opírá se i domě a proto se po pár krocích raději chytnu provazového zábradí. Nerad bych skončil dole. Když se dostanu ke puli mostu, nebo si to aspoň myslím tak zaslechnu ženský smích. To se mi snad jen zdáli..možná vytr. Pomyslím si, ale pak zmaním názor protože skočení větru poznám od ženského smíchu. Co se to. Pak vichr zesílí a má ruka pevněji stiskne provaz. Pášť se zakmitá ve zduchu a já bych přísahal, že se o mě otřelo něco jiného než můj plášť. Je tu to celí podivný. Ještě chvíli se držím pevně provazu a potom co vít trošku zeslábne, se vydám pomalu dál a jedna ruka, ta kterou se nedržím za provaz se poblíž meče. Můj vlčí přítel se zamnou dívá a když mu zmizím z dohledu tak se jen podívá na Elwë a čeká kdo pujde dál za mnou. |
| |
| U mostu Zarazím se. Něco nechce, abychom přecházeli. Je to opět nějaké skřetí kouzlo? Nebo sama podstata hor? Přestanu registrovat své společníky a snažím se posadit své vnímání výš. Zjistit, co to řádí kolem mostu. Nejde to moc snadno, jsem nevyspalá a když se rychle snažím soustředit, bodá mi nepříjemně ve spánku, nemluvě o občasném škubání v ráně na paži. Proto než se vůbec stihnu dostat do stavu, který by někomu mohl připadat jako trans, je už na mostě i trpaslík. Doufám, že se dopátrám odpovědi, než se někomu něco stane. |
| |
| Most Dalsi jdu ja..ozvu se do ticha, vznikleho po Samuelove otazce. Se mnou jde Rag a jestli chces, muzes i ty, Samueli. Nas tri to unese.. Spis, aby nas to pustilo pres.. Ten smich byl nepreslechnutelny, i kdyz jej zbytek druziny nejspise povazoval za zakvileni vetru..uvazuji, postrehnuvsi, ze briath zasedla k rozjimani, snazice se pravdepodobne zjistit totoznost silz, ktera nam nepreje dalsi pruchod horami. |
| |
| Noc, Most Utábořil jsem se jako ostatní, osobně ale využívajíc teplo svého koně a přikrývek stejně jako zbytků vína. Nikdo neměl dost síly na to, aby zůstal na hlídce, proto jsem dlouho nemohl usnout. Moje smysly neustále napjatě zkoumaly okolí, hledajíc náznak nebezpečí. Nakonec jsem ale i já povolil a poddal se vydatnému spánku. Dalšího rána mě čeká nemilé překvapení v podobě nadávajícího trpaslíka, který vyruší mého koně, jež na mě téměř dupne, když se zvedá. Je nepříjemné hned po ránu uhýbat kopytům. Netrvalo dlouho a mou špatnou ranní náladu podpořilo mizerné počasí nutící mě zavrtat se co nejhlouběji do pláště. Jako by nestačilo, že musím jít po svých. Všechno to dokončil ječící most. Mám toho dost. Jste pěkná banda bláznů. Klidně se na tom mostě zabte, já si počkám, až ti blázni budou dole, než se tam pohrnu jako další... Kecnu si vedle mostu a trochu přes rameno koukám, jestli se most nezačíná už teď hroutit. Když se nic takového neděje, čekám až na něj vlezou ostatní a spadne pod jejich vahou. Mezitím se rozhlížím jak to jde po okolí, hledajíc něco, čemu bych mohl useknout hlavu... |
| |
| U mostu Na mou otázku odpověděla Elwe vcelku rychle a vyzvala mě a Rega aby jsme šli taky. Je pravda e bych jít taky měl. Věčně tu zůstat nemůžu a jednou přejít musím. Doufám že to nějak přežiju. I když... Ten pískot zněl jako smích. Ale snad to byla jenom hra větru, který se tu prohání. Po chvilce kdy mi hlavou proběly tyto myšlenky se ozvu. Dobrá půjdu taky. Pak, bez dalších řečí vykročím k mostu, směrem kde odezněly kroky prvních odejivšich a odkud nyní zní pouze vrzání houpající se stavby. Má hůl narazí na první prkna a já otočím hlavu k ostatním za mími zády. Doufám že nebude nikdo proti když pudu první? Zeptám se a moje slova ještě nedozněla, když mé boty dopadli na prkna. Jdu opatrně, našlapuji zlehka a dříve než došlápnu, tak místo pečlivě prověřím svou holý. Jdu celkem jistě, dokonce i když se most začne houpat. Doufám že ten most vydrží. Pomyslím si a odhodlaně jdu dál. |
| |
| U mostu Pockej! yarayim Samuela v ceste k mostu. Nemuzeme tam vsichni najednou... Musime jim nechat nejakz cas na prejiti.. tak deset minut.vrtim hlavou. Jinak by to mohlo spadnout.. Ono to spadne stejne, ale bylo by lepsi, kdyby to aspon nespadlo s nami.. A ty si odpust ty reci, prosim.. zavrcim se na Craye. Taky bych te tam m0ohla shodit, byl by aspon klid.. Mezitim se otacim na zbytek druziny: Ja za chvili prevedu Raga a Samuela..Pak se vratim zpatky, vy mezitim zkuste zranene nejak pripravit k prenosu.. Postupne prevedeme i kone.. |
| |
| Jiný svět Bríath zaměří svůj zrak mimo realitu. Sníh zmizí, zůstane z něj jenom stín. Most je pryč, přesto jde vidět něco, co by mohlo připomínat jeho siluetu. Pak vidíš auru trpaslíka Dobiana a Terenase, jak se pohybují po mostě, zatím příliš daleko, než by se mohli uvidět. A pak tvou pozornost upoutají dvě blankytně modré bytosti čirého větru, dvě sylfy, elementálové vzduchu, jak se prohánějí ve větru a těší se z nadcházející zimy. A také neomaleně okukují Terenase, až to s mostem háže. U mostu Cray se sedí na okraji strže a kouká do hustého sněhu valícího se z oblohy. Po chvilce sedění sis všiml malého králíčka, bílého jako sníh, jak vykukuje z ne úplně zasněžené nory opodál. Otázkou je, jestli tvou dychtivost k usekávání hlavy ukojí. Když Samuel vkročil na most, rychle ucouvl i sám. Dobře cítíš, že na mostu jsou ještě další dva nebo tři, nebylo by moudré tam lézt. Na mostě Terenas jde dále, jednou rukou na meči, jednou na houpajícím se zábradlí. Máš pocit, že bys měl přidat, protože podle houpajícího se mostu tě někdo dochází. Někdo těžší. Když už jsi dost daleko, abys zahlédl občas mezi sněžením kůly na konci mostu, zjeví se před tebou tvář z ledové tříště a kapiček vody. Zasměje se a ty se tak lekneš, že upadneš na záda. Jednou rukou se neudržíš. |
| |
| Most Zrychlím svou chůzi protože cítím, že za mnou jde víc lidí, nebo někdo težší a mám obavy o to aby nás most unesl. To zvládneš hochu. Povídám v duchu mostu. Najednou se přede mnou zhmotní obličej z ledu a sněhu a zasměje se. Co to. Pak ležím na zádech a most se povážlivě zakmitá, jak dopadnu na podlahu mostu. Radči se chytnu oběma rukama lanoví mostu. Stujte ! Zavolám, ale nevím jestli mě slyší nebo ne a pomalu, tak aby se mist hýbal co nejméně postavím na hody a podívám se do té tváře. Chceme jen projít nech nás projít. Požádám to co je přede mnou. Před mostem Můj přítel se pomalu vydává k mostu za Elwë. Najednou se mu neježí stsr o on začne vrčet a sleduje most a pomalu se k němu blíží uši má našpicované a vrč. |
| |
| Most Podvědomě zavrčím také. Terenas má potíže..kývnu na Raga a otočím hlavu k Bríath. Už víš, co to tam je? pak mávnu rukou. Ale co...Jdu tam. Ty, Ragu, zůstaneš tady, jasné?! Neudržel by ses, pak se pro tebe vrátím.. Po těchto slovech odložím těžší kusy výzbroje, vezmu s sebou pouze tesák. Pak lehkými kroky vběhnu na most, což by ho při mé nyní muší váze nemělo příliš rozhoupat. Lan se držím oběma rukama a snažím se našlapovat tak, abych neuklouzla. Když probíhám kolem trpaslíka, zasyčím: Stůj! a pak už pomaleji kráčím dál. Tady někde musí být.. |
| |
| Most Tím pohledem jsem uchvácená. Tyto bytosti znám jen z legend a najednou jsem se s nimi setkala. Na okamžik mne zaplaví naprostá bezradnost. Jak bych se mohla vůbec opovážit na ně promluvit? Hned se ale vzpamatuju. Sličné sylfy, co od nás žádáte za povolení k průchodu? Dovolte nám všem bezpečně projít, prosím. Bude-li to v našich možnostech, odvděčíme se. zkusím je požádat. Snad zachytí mou prosbu, snad odpoví. |
| |
| Chlad, sníh, most, obchodník... Trpaslíkův názor na to, že bychom mohli táhnout obchodníka po zemi se mi doopravdy vůbec nelíbí. Trošku úcty, přece jen vás platí. Pomyslím si, ale nijak navenek nereaguji. Přece jen si uvědomuji, že je potřebuji. Vlastně se potřebujeme navzájem, aspoň to tak vypadá. Ale v něčem má Dobian pravdu. Bez koně to bude lepší a jestli napadne trošku sněhu... Prudce vstanu a nevšímaje se toho, co se děje na mostě zmizím v chumelenici, abych se po pár okamžicích vrátila s první náručí větví. Toto se ještě několikrát opakuje. Naštěstí nemusím chodit nikam daleko, takže to jde rychle... Tak teď to už jen pořádně svázat a máme fajné nosítka... S touto myšlenkou se vrhnu k nákladu a začnu hledat, čím to svázat... |
| |
| Most Silfy, nejspíše pobavené prosbou Bríath, se zvonivým smíchem několikrát obletí druidku (trochu ji při tom zahážou sněhem), jedna jí foukne do tváře a pak ... naprosto nečekaně ... zmizí někde vysoko na obloze. Terenas osaměl na mostě, jde jen slyšet skučení větru a tiché trpaslíkovo sakrování. Nebude daleko. Zatím se pevně držíš lanoví mostu, jehož pohyb se pomalu uklidňuje. Snad by mohlo být bezpečné jít dál, snad se už podivná bytost nevrátí. Most se zase rozhoupal, když Elwe minula rychlým krokem stojícího trpaslíka. Doběhla jsi Terenase. Nilla chysá nosítka a jde jí to od ruky. Našla kus rezervního provazu na přivázáni nákladu, takže teď by to chtělo jen další dvě ruce, které ti budou svazované díly držet, než uzel uvážeš. Most vydal táhlý, nepříjemný, sténavý a velmi hlasitý skřípavý zvuk. |
| |
| Poněkud zaskočená silfynou reakcí zamrkám, rozhlédnu se a pak pokrčím rameny. Vidím, jak Nilla zápasí s nosítky, a jdu jí poskytnout pomocnou ruku. V tu chvíli mi ze zvuku od mostu přeběhne mráz po zádech a s napětím se otočím. |
| |
| Mostek Ta Elfiňa ňa předbehně,a cosi na mne ječí, zastavím sa moste sa vícej rozhůpe, jak běží toš za ňů sakruju nejdříve tu kecá jak mosíme isť po jedném a pak tu běká jak na lesi. Stojím v prostředku mostkana jednu stanu na lano dočáhne ale na druhů mi několik maličko kůsíček (doopravdy asi tak 30 cm) chýba. Kurva , fikx zbrblu si pod fůsiska zapřu sa abych sa držel lép, napáhnu sa už eném kóštěk prstem sa dotknu telo špagáta.ešte po ním chňpnu a mám dyž v tom sa ozve dlhé škrípavé zvučisko. Pustím sa špagáta a dělám jakože nic, ale mám pocit že mostek povoluje. Kurva dite rýchlo dopředka a rozložte váhu, jeden pojde kurevsky rýchlo a druhý eště rychlejc. Řvu dopředu na tei dva. Pevně sa chytím provazů až tam budete zařvěte a spíchejte. Jednů ruků vytáhmu z bágla lano a řivážu sa k lanovej konstrukcii radši sa zatým něhybu, otočím sa v vzad. Vy tam vzadu stojte jak přibití než vam bam znaméni. Čakám dokuď neuslyší že tý dva sů na druhej straně |
| |
| Před mostem Kupa nabyla rychle, dokonce i kus lana jsem našla, co chtít tedy víc. Spokojeně potřesu hlavou, přičemž mi z kapuci spadne sníh. Jestli nepřestane sněžit, tak v průsmyku uvízneme. Nic moc představa. Zhodnotím situaci, zatímco se rychle vracím k nasbírané hromadě chrastí a větví. Chvíli to zkouším nějak svázat, jenže to moc nejde, kdyby nebyl na zemi sníh, tak by to stačilo přišlápnout, jenže takhle se to do sněhu boří. Už napadlo nad kotníky sněhu. Rozhlédnu se po ostatních, kdo tu ještě zůstal, ale vidím spíše obrysy, než abych dokázala poznat, kdo to je. "Mohl by mi někdo pomoc? Prosím." Řeknu naléhavě do vánice. Musíme si pospíšit. |
| |
| Na mostu V pořádku? zeptám se jej neklidně. Bríath něco viděla. A nebylo to nic dobrého.. Co to bylo? kývnu, zatímco mu pomáhám vstát. Rychle přejdi.postrčím jej, když most začíná vrzat. ..převedu ostatní..a pak zmizím v mlze. Cestou opět míjím trpaslíka. Honem, rychle to dojděte, musíme ještě převést koně. Po návratu sbalím věci na koně, přivážu na něj Raga, i když se mu to příliš nelíbí, a popoháním ostatní na most. (pomůžu Nille s nosítky) Běžte, půjdu poslední.. Když se ztratí štvanec, tak to nevadí, ale vás by bylo škoda.. Jako poslední, po nějaké době, kterou nechávám zbytku na přejití mostu, vyrazím i já. Jenom doufám, že to zrovna teď nespadne.. |
| |
| Most Najedou je cesta volná a za mnou se objeví Elwe, jen kývnu hlavou a vydám se dál po mostě. Snad to vydrží. Zavrčím si a jednu ruku mám na jílci meče a rukou se držím lana mostu a cítím, jak se napíná, pod váhou družiny. Co to kruci bylo ? No ne že bych to na druhou stranu chtěl vědět až moc důvěrně..hlavně, že to zmizelo.. Ještě chvilku dumám nad tím co to bylo a jdu dál po mostě doufajíc, že se nic podobného nebude opakovat, sleduji kdy zahlédnu konec mostu a pevnou zem a podvědomě přidám do kroku. Před moste Ragovi se přivázání na něco co je velký, chlupatý a smadlaví, no prostě podle něj jen něco co je k jídlu a k ničemu jinému dobré moc nelíbí, ale nakonec se Elwe nechá přivázat na koně. A smíří se stím. |
| |
| Terenas se dostal za most, zatím jako první. Trpaslík se zatím přivázal, jen tak pro jistotu, když ho elfka oběhla, prozměnu cestou zpět. Lítá tam fakt jak střelená. Sníh a vítr vám to moc nezlehčuje, a vzdálený smích nevyzpytatelných sylf také ne. Společně jste složili nosítka, vypadají pevně a snad člověka na chvíli unesou. Nikdo se zatím k přechodu mostu nemá. Koně neklidně frkají a podupávají, sněžení houstne, že není pomalu vidět, kde kdo je. Když se z mostu uvolnila váha, přestal vrzat a zase budí dojem pevného, bytelného mostu, za který se trollové nemusí stydět. |
| |
| Podívám se na Nillu. Tak jdeme na to? Půjdu vepředu, kdyby se zase objevily ty sylfy. Mají ze mě sice legraci, nicméně aspoň se pak nevěnují bourání mostu, nebo co bylo cílem jejich zábavy. Pohladím po hlavě svou mulu. Vydrž zlatíčko, za chvíli se pro tebe vrátím. A kdyby ten most se mnou náhodou spadl, dávej pozor na vlky a dole ve vesnici si najdi nějakého hodného páníčka, ano? Políbím zvíče na sametový čumáček, chytnu nosítka jak nejlépe se mi drží a pokud je nilla také připravena, vyrazíme. |
| |
| S dvěma páry rukou, které mi přišly na pomoc, šla práce jedna báseň. Za chviličku již byla nosítka hotová a tak můžeme vyrazit. "Děkuji." Pronesu k oběma ženám, jež mi přispěchali na pomoc, cítím doopravdy vděčnost, mohly mě tam nechat osudu na pospas a stejně se tak nestalo, v dnešním tvrdém světě to nebývá tak časté a zvlášť v takových těžkých podmínách, jako jsou zde. Jsme sotva na počátku cesty a kolik nás tu zbylo. Dvojspřeží z žen se hnulo kupředu. Musím na druhé straně najít vhodné místo, kam schovám pána, nějaké kde bude skryt před sněhem, aspoň trošku, pak převedu své muly. "Pojďte, paní, hned za náma, naposledy převedeme muly s nákladem." Zavolám k Elwë hodně hlasitě, abych překřičela kolem se prohánějící silný vítr, hrající si s vločkami sněhu. Tak jsme na mostě, krok, další krok. Snad vydrží. |
| |
| Druhá strana mostu. Jsem docela rád, když se dostanu na druhou stranu a mé nohy znovu stojí na pevné zemi, v uších mu zní vítr a nedůvěřivě pozoruji most. Snad to vydrží. Nakonec se raději otočím a podívám se kolem sebe a snad jen pro jistotu položím ruku na jílec meče. No pokud tu bylo, to hmm co to vlastně bylo ? Tak co tu je ještě..zatracená magie. Při hmouřím oči, jak se můj zrak snaží proniknout padacím sněhem, nakonec jdu pár kroků od mostu dál abych si prohlídnu okolí, ale né moc daleko. |
| |
| Mostek Vobec sa mi nělůbí jak sa ten mostek gigle, sice už méň ale přec, zvláště dyž přebehně ta elfova toš sa mosím přidržať. Si blbá? držím sa křečovitě lan, když to přestane hůpať vydám sa malými krůtkami na štreku, podívám sa důle, vidím tam mlhu, což ňa znervózni. Nevadi mi dyž nevidim dlo ale když už teda nende vidět, ma tam byť tma a ne bilo. Zkurvené provazové mostkyřvu si sám pro seba aby sem sa troška zklidníl. Zlaté kameň, zlaté kameň kupodivu, němyslím na kameň ze zlate ale normálný pevný šuter co by sa mi aspoň něviglal pod hnatami. Pomali idu dal a dal, už před sebu vidim stojacu postavu,to buďe ten kamoš tej elfi, beze slov čapnu svoje lano, odvažu sa a hodim mu jeden konec druhy mám stále přivazany kolem řiti. Drž ňa Ani si neuvědomim že než sem lano rozvazal přešel bych tých děsať sahou třikrál tam a zpeť, ale teď je pro mňa hlavní že mám jištěni. Jak du, už sa na poslední krok natahuju po kulu za něhož je mostek uchytnuty a poslední krok je až prekvapivě rychly, rychle obejmu kul jako prvů pevnů věc co mi přinde pod paprču, ale zzjistim že su furt blizko okraja a tak pro jistotu sa přikrčim a přikrčeny přendu tak na pět metru od okraja propadliny a jitotu sa eště chytim. Dyby náhodů celkem sa vydychávám po tom stresi ale su spokojene že sem to zvladl. Eště si rači sednu keby se mi zamotala Lebeda abych nepadol do tej jamy převíjen kraj je blizko. |
| |
| Most Podařilo se vám přenést raněného obchodníka a postupně převést i všechna zvířata. Most sice protestoval, skřípal pod vahou i ve větru, ale nakonec vydržel - trollové odvedli slušnou práci. Když dívky naposledy jedna podruhé zmizely v bílé vánici s mulami a koňmi, Cray osaměl. Podivné, vůbec si nepamatuješ, že by Samuel s Einarem most přecházeli. A přesto je nevidíš ... jen bílé bílo. Začíná tu být nějaké podezřelé ticho. |
| |
| Most Ticho... Konečně ticho a klid. Pomalu se zvednu a rozhýbu prochladlé hýždě. Rozhlédnu se bílou mlhou padajícího sněhu a především úplně ignoruji králíčka. Nedůvěřivě vyzkouším most a poté dojdu pro koně. Chvíli mu šeptám a uklidňuji ho, než ho vůbec donutím popojít k mostu. Postupně začnu most opatrně přecházet. Neustále se rozhlížím na všechny strany, jestli někde neuvidím sylfu v nepřirozeně se točícím větru... |
| |
| Most Paní?! uchechtnu se potměšile. Jdu hned za vámi, hlavně pospěšte.. Když znovu vkročím na vratký most, zanechávám za sebou snad už je Craye. Ale počkat?! Kde je Einar a Samuel? Kam se poděli? No, snad se ještě objeví...než to spadne. pokrčím pochybovačně rameny a jemným gestem pobídnu Khaedana k přejití mostu. Ticho.. Konečně jsem na druhé straně, most mi celou cestu dával hlasitě najevo, že už ho bolí všechny úvazky a jestli nepohnu, tak se pustí. Moc čilý hovor tu mezi vámi teda neproudí..ušklíbnu se na ostatní, ustoupím od mostu a čekám, až se vynoří Cray. Nepříjemný pocit mi jako lehký mráz pobíhá po zádech a nemá kde by postál.. |
| |
| Most Uvědomím si najednou, že na mostě ještě je Elwe. Donutí mě to zastavit. Ne, ona ne, proč ona? Nechci sakra umřít pádem z vejšky... Nakonec ale Elwe most přejde a tak se i já dám do pohybu, mnohem spěšnějšího, než jsem původně plánoval. V jedné chvíli dřevo pod kopytem koně ošklivě zapraští a tak k němu pronesu pár slov v mateřštině, rozkaz, který ho nutí našlapovat více zlehka. Nakonec se ale i mi dva dostaneme na druhou stranu. Rychle si uvědomím dvě věci. Že jsem se dostal v pořádku na druhou stranu a že nám chybí několik členů družiny. Ani jednu z nich však nekomentuji. |
| |
| Všude dobře, za mostem nejlíp Hurrá, jsme za mostem. Radostně mi poskočí srdíčko, měla jsem velký strach, ani ne tak o sebe, jako o pána. "Děkuji, děkuji..." Zahrnu všechny nápomocné duše, které nabídli v nouzi pomocnou ruku svými díky. Sníh opět zhoustl a já z jedné větve udělala malou stříšku nad pánovou hlavou. Možnost, že by pán jel na koni jsem dávno zamítla, dostat ho do do sedla by bylo značně problematické, lepší bude lehce vylepšit pánovy sáně a nechat táhnout jeho koně, i pro to ubohé zvíře to bude lepší. "Mistře." Přitočím sice k vzrůstem malému, ale pro tento útok zřejmě nejvhodnějšímu kandidátovi, panu Tubirionovi. "Potřebovala bych pokácet támhle ty dva stromky, vylepším trošku pánovi sáně." Ukáži prstem na asi čtyřmetrové stromky na kraji cesty. Jedna rána sekerou a je hotovo. Zadívám se prosebně na Dobiana tak, aby se nedalo pokud možno odmítnout, jen lehké čertovské probleskování v očích naznačuje, že kámen, který mi spadl ze srdce po přechodu mostu byl opravdu těžký. A teď jsem konečně v pohodě. |
| |
| Za mostem Jste za mostem. I když most nevypadal moc stabilně, trollové si zaslouží pochvalu. Jste všichni v pořádku na druhé straně. Tedy skoro všichni, kde se ztratili ti dva nevíte. A vypadá to, že to nikoho ani moc nezajímá. Hlavně, že jste nikde nezůstali sami. Stojíte na kraji mostu a vidíte, že vidíte stále méně. Prudce se ochlazuje, fouká stále ledovější vítr a sněží stále hustěji. Všichni mrznete a není vám do řeči. Slyšíte jen fičení větru a občasné zaržání koní. Poprvé si uvědomujete, že umrznout tady ve skalách je opravdu reálné. Měli byste se někam pohnout nebo schovat. |
| |
| Za mostkemUž všici Eště sa ani nestihnu rozdýchať dyž přinde ta elfova co bjehala po mostku jak jalová. A gdo bi kecal ty……tys nestala vprostředku dyž s tam běhala jak pometlo, my trpazlíci potřebujem pevno pod nogami kurva Očividně sa dává dokope po tém zážitku bo začíná zas kurvovať. Potom ze tmy vyleze ta rasistická sviňa, mám moc dobrého pamatováka na také cápky, hneď by ch mu jednu střelil dybych něbyl tak kl’udný ogar. Též zahlédnu jak tam ta mladá děva co sa starala o teho překupníka či co všetkým ďakuje a služebníčku a podobně a pak sa vydá aj za mňu. S čém potřebuješ helfnut cérko? spustím na ňu sotva sa přibliži. Chce jakési stromčeki a jma vybrane. Krytycky se prohlědňu ten jej povoz, cosik mi na něm neštymuje ale dyby se toď ta větva dala ták a toťten provaz tak a kus provaza mam v torni a tam ty klady. rysuje sa mi plan v hlavě vypadam spiš jakdybych usnul s otvorenými očami vstoje ale ve skutečnosti mi to v hlavě mele jak na mlynku. V duchu pochvalim řetazky na nich mam sve zbraně, nekere, teda už enem sekyrku, kdě sa mi stratilo Gladivo s flintů něvim. Ale teď nenarobím toš utnu ti stromky a začnu z nich mašlovať saně pro teho papalaša a přiležitostně na všecky pořvávám. Hej to mi podrž, to mi podé, tam zrob uzla. Až je nakonec praca hotova a ja možu byť spokojeny skoro bych si na to sedol sam a něchal sa tahnuť ale ten chlapik to potřebuje vic jak ja. |
| |
| Most Chvilku se potloukám v okolí mostu, pomalu chodím a dívám se kolem. Jakmile se podle mého názoru všichni dostanou za most, tak se vrátím, pomalu k nim dojdu, přitáhnu si plášť blíže k tělu a vydechnu, zadívám se na obláček dýmu, který mi stoupá od úst. Hory nejsou dobrý, né v tomhle zatraceným počasí. Moc čilí ne Elwe. Povím a podívám se na svého přítele, který si k ní stoupnul. No to jsem ti ani drobek nechyběl, chlupáči ? Zeptám se vlka. Podívám se na obchodníka a na ti jenž mu pomáhají. Jak je na tom ? Zeptám se, ale asi si mohu odpovědět sám. Bude rád, když tu neumrzne, stejně, jako mi pokud se nepohneme z místa, musíme dál. Ale, kam jdou ? No alespoň, najít ukryt před tím větrem. Podívám se na jejich sáně, pro zraněného a zašklebím se na trpaslíka. Dobrá práce, trpaslíku. Povím protože si nějak nevzpomínám, na jeho jméno. Pomalu dojdu k saním, uvážu, jeho koně, tak aby ty sáně mohl táhnout a pomalu dojdu k němu a lehce ho pohladím po hlavě a chytnu jej za uzdu. No, no. Pošeptám mu. Ragu ty lenochu. Vlk co stál u Elwë se na ní jen podívá a pak se vydá ke mně. Tak se pohneme, ne ? Nechci tu umrznout. Zeptám se jich a znovu pohladím koníka. Snad to nikomu nebude vadit, že tě chci vést. Povím mu a pokud nikdo nemá námitek, tak se pomalu rozejdu, a hledám něco, kde se schováme, před rozmary počasí. |
| |
| Za mostem Na trpaslíkovo lamentování zareaguji pouze lehkým úšklebkem. Moc dobře vím, že jsem jančila až moc, ale přítel je přítel. Mlčky pozoruji přípravu saní. Jo, měli bychom se pohnout.. prohodím souhlasně, i přes ten teplý plášť mi začíná být docela kosa. Než nás to tu zavane... Pomalu se vydáváme na cestu dál od mostu, najít nějaký přístřešek a rádoby i suché dřevo. Přechod hor rozhodně nebude jednoduchý.. |
| |
| Uznale pokývu hlavou nad zručnou prací trpaslíka. Sama jsem ještě vyčerpaná z náročného přenosu raněného přes most, ale počasí se stále zhoršuje, nemůžeme váhat. Poplácám svou podrážděnou mulu po plecích, aby se snad neurazila a nechtěla tu zůstat po všech těch útrapách. To by pro ní znamenalo jistou smrt, jenže ta tvrdá oslí palice... Všichni jsme připraveni, tak snad můžeme vyrazit? Chtělo by to nějaký pěkný převis nebo lesík. Anebo nejlépe už klesat do údolí, ale nebudeme naivní, že....Gwyneth, vydrž, rychleji postupovat nemůžu. Vlídně chytnu mulu za ohlávku, protože konečně přestala frkat a je ochotná mne dál následovat, a vyrazím tam, kde se dá mezi záplavou sněhových vloček tušit stezka. |
| |
| Za mostem Nechci se nikde zdržovat. Ne v mrazu, větru, sněhu a na kraji převisu. A už vůbec nemám v plánu dělat sáně. Co se staráte... Vydrží, nevydrží, stejně tu pomřem mrazem jako první sněženky. A úplně nejprvnější kytka bude on... Otočím se od jejich práce, vezmu uzdu a začnu se vytrácet směrem vpřed. Snažím se najít nějakou jeskyni, nebo alespoň závětří, kde bych si mohl odpočinout s menší šancí na umrznutí. Hlavně si začínám dělat starosti o zvíře. Je to pro něj nezvyk a rozhodně to nesnáší líp než já, který se alespoň mohu zabalit do těžkého pláště, pod nímž mi ve zbroji rozhodně zima není. Jdu opatrně, pomalu, především hledám, nespěchám zbytečně, oči napínám do vířícího sněhu a občas používám k orientaci dotyk skalní stěny. |
| |
| Hořiska |
| |
| Za mostem... Z lehké výpomoci s podseknutím stromků se stala plnohodnotná rekonstrukce sání. Dobian se do toho ponořil a šlo mu to fakt od ruky, Dobian, práce všeho druhu. Protože se stále ochlazovalo, tak jsem musela stáhnout jednu z kožešin a začala ještě důkladněji zabalovat obchodníka, pomalu mrznoucími prsty to byl problém, ale bylo to potřeba. A už je hotovo, Dobian vítězoslavně vyskočil a začal přijímat obdiv od všech přítomných, také bylo pryč a proto jsem nemohla zůstat pozadu. "Bravo, mistře." Čilý ruch kolem sání vyvrcholil jejich zapřažení za koně. Během kterého se někdo zeptal na pána, ale než jsem mu mohla odpovědět, tak zmizel ve vánici. A ani jsme se nenadali a karavana se dala opět na cestu. Držím se vedle sání, abych měla pána stále na očích. |
| |
| Ve skalách Dobianovy sáně opravdu jsou daleko lepší než improvizovaný pokus, který vyrobila Nilla. Nyní můžete postupovat rychleji, aniž byste obchodníka ponechali za sebou. Hledání místa, kde byste se schovali, není v čím dál horší vánici vůbec snadné. Převisy jsou malé, zaváté a plné ledu, nebo naopak na špatnou, návětrnou stranu. Vítr se točí ve skalách a skoro žádný úkryt proti němu nechrání. Začíná vám být opravdu zima. Bríath si vytáhla vlněnou deku a hodila si ji přes ramena, aby ji alespoň trochu chránila proti zimě. Začínají jí ale omrzat prsty. Terenas se choulí ve svém cestovním plášti, ale je mu stále chladněji, hlavně na chodidla. Začíná v nich cítit bodavé jehličky omrzlin. Crayovi je zatím celkem teplo, chrání jej důkladně promazaná elfí kožená zbroj a cestovní plášť. Zimní oblečení to ale zrovna také není. Nilla má na sobě teplé zimní šaty a stará se při cestě o obchodníka, který je také teple oblečen, takže umrznutí mu snad zatím nehrozí. Elwe se choulí do svého teplého pláště a začíná cítit, že je jí také stále chladněji a ztrácí cit v rukou i nohou. Nejhůře je na tom Dobian, podle počtu kurev a jiných nadávek, které z něj padají. Sice je to statný ogara, ale jeho oblečení nepřipomíná teplé zimní oblečení ani omylem. Po dvou hodinách pochodu dorážíte k většímu, vcelku i chráněnému převisu. Vejdou se pod něj tak tři, maximálně čtyři lidé. Bude to ale dost těsné, zvířata musí zůstat venku. Možná byste měli vyrazit dál a hledat lepší místo, ale je také možné, že lepší v bouři nenajdete. Vlastně ani už nevíte, jestli jdete dobře a jestli jste neodbočili do některého z nesčetných malých kaňonů navazujících na průsmyk. |
| |
| skály Za chůze prohledávám své váčky u pasu a dívám se, kolik mám bylin a zvláště kontroluji obsah lahvičky s vazelínou ze jmelí. Bude třeba. Zaraduju se, když uvidím vhodný převis. Nálada mi trochu klesne, když zjistím, jak je ve skutečnosti malý, ale lepší než nic. Sem by se měli uchýlit především ranění. Dobiane, ty si potřebuješ odpočinout a trochu se zahřát, běž tam a neodmlouvej. prohlásím nekompromisně, protože se obávám, že trpaslík bude mít námitky. Možná jsem nezvolila tu nejchytřejší strategii, ale z toho počasí mi "omrzá" i mozek, nejsem momentálně schopná vymyslet rafinovanější způsob, jak obejít jeho hrdost. Pana obchodníka bychom asi taky měli strčit do závětří, sice se o něj staráš pečlivě, ale po delší době by taky prochladl. otočím se poté na Nillu. Hmm..ještě dva by se sem asi vešli...Vážení, není čas na hrdinství. Pokud někdo cítíte akutní omrzání, musíte také na chráněné místo a já vám dám mast. Především nohy jsou důležité, abyste někam došli. Pokud vám omrznou, hrozí, že o ně přijdete a nebude vám pomoci. tentokrát mluvím ke všem. Než se rozmyslí, rozhlížím se, kolik máme sněhu, jestli by z něj nešla postavit provizorní zeď nebo aspoň záhrab. |
| |
| Převis To je zlé..hledím podmračeně, obočí zbělené navátým sněhem, na malý převis. Tam se nevejdeme ani kdybychom chtěli.. A zvířata nám umrznou.. To je blbost, Bríath.. Kdyby záleželo na omrzlinách, tak se tam musíme narvat všichni..zavrčím. Ti dva ranění samozřejmě, pak ta kupcova chůvička.. To už máme tři, přičemž trpaslík zabírá místo pro dva.. Víc se nás tam stejnak nevejde.. Vy, co vám není tolik zima.. To se říká, klepeme kosu ouplně všichni.. ..pojďte, zkusíme ten převis trochu rozšířit.. Musíme schovat zvířata, nebo se dál nedostaneme..vyzvu zbylé družiníky a zahrabu se trochu v svých skromných zavazadlech, jestli by se něco nedalo použít jako rukavice. Už mi začínají omrzat prsty.. Kurvadrát, taková kosa.. To jsem nezažila.. A ejhle! napadne mne cosi při přehrabování se v Khaadově balíčku. Pokud použiju tyhle návleky na kopyta jako rukavice... Musím si je stáhnout.. Prsty na hrabání nepotřebuji..uvažuji, vytahujíce z vaku huňaté návleky, které používám, když nechci být slyšena. Nebo když nechci aby mu omrzala kopyta.. Promiň Khaade.. Navleču si je a případně se pak s partou pustím do hrabání a stavby ochranné zdi |
| |
| Převis Jo, tohle je pěkná skalka....pro jednoho a koně.... Dorazím nějakou chvilku před zbytkem družiny a na chvíli se zasavím a zamyslím. Probírám plány toho, jak by se tu dalo přenocovat, aniž bych je musel zabít všechny z čehož bych nevyvázl nezraněn. Nakonec se s těžkým srdcem rozhodnu, loknu si trošky vína pro zahřátí a výjimečně dám i dýchnout koni. Tak to nám na chvíli udělá dobře... Jen malinko zahřát, nepít opravdu, jinak zmrzneme.... Každopádně, jdeme dál... Kůň protestně zafrká, když opouštíme převis, ale jinak to nejde a tak se vydávám dál, hledat další úkryt, než dorazí zbytek... Mojí polohu v horách vem čert, ta bouře musí jednou skončit... |
| |
| Převis Myšlenky na to, že bych si vlezla pod převis a někdo jiný v horším oblečení by místo mě musel mrznout venku se mi vůbec nezamlouvali. To že jsme tam dali obchodníka bylo více méně jasné, ale mě tam potřeba není. "Pán mě teď nepotřebuje, pomoci mu může kdokoliv z nás, kdo tu zrovna bude." Odmítnu nabídku Bríath, abych s ním byla pod převisem, lehce rozladěná poznámkou Elwë o chůvičce. Chůvičko mi nikdo říkat nebude. "Myslím, že ve zmrzlé zemi toho moc nevykopeme. Ale kdybychom našli ještě nějaké větve, mohli bychom udělat falešné zdi a rozšířit tak krytý prostor a mohli bychom pak i rozdělat oheň, mělo by to dostatečně krýt proti větru a kdybychom zvířata schovali na závětrnou stranu, tak by mohla také toto počasí lépe přežít." Rukou naznačím, jak se to přestavuji. A pak nám vlastní sníh pomůže tuto zeď utěsnit před větrem." Pohled mi sklouzne ke zvířatům s nákladem, hledaje, kolik dek a kožešin tam ještě máme pro ty, co neměli možnost se obléci tepleji. |
| |
| Skaly a sněh |
| |
| převis, skály, sníh a podobné svinstvo Poslouchám Nillu a pokývám hlavou. Ano, to jsem měla na mysli, postavit zeď ze sněhu a záhrab ve sněhu. Nicméně použití větví je výborný nápad. Chrastím si taky můžeme vystlat místo k sezení. Pak pozorně sleduju trpaslíkův návrh. Mylím, že v té zmrzlé zemi nevykopem dost hlubokou jámu na kotvení a sníh nebude pevný, ale kdyby se to zatížilo kamením... rozhlížím se, jestli není poblíž nějaké suťovisko. A dál se s trochou lítosti pustím do oškubávání ubohých stromků. Moc se omlouvám, drazí a stateční, ale poskytnutím trochy svých větviček nám zachráníte život, takže vám později budu schopná svůj dluh splatit! pohladím každý postižený stromek po kmeni. |
| |
| Převis Společnými silami stavíte nějakou zástěnu a snažíte se rozšířit skalní převis. Celkem se vám to daří, na to, jaké je počasí. Vítr stále sílí a stěžuje vám práci, je také čím dál chladnější. Přestáváte cítit promodralé prsty, i ti, kteří použili nějaké ochranné improvizované pomůcky. Prostě to v tom ledovém větru nepomáhá. Trpaslíkovi začínají vousy obrůstat rampouchy a i když se snaží, už slušně drkotá zuby. I přes všechnu vaši snahu, kdybyste se do výklenku narvali nyní všichni, na zvířata nevyjde místo ani omylem. Teprve teď si uvědomujete, že Cray, který šel kousek před vámi, tu není. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Procházíš dále vánicí, která stále sílí. I když nic moc nevidíš, najednou ucítíš, že vítr ještě zesílil. Nejspíše je po levé straně, odkud vítr vane, nějaká skalní rozsedlina či průrva. Snažíš se jít rovně, aby ses případně mohl vrátit, ale jistý si tím moc nejsi. I když tě tvá zbroj a plášť chrání proti větru, také začínáš promrzat. Z myšlenek tě vyruší zašustění, jako by se něco sunulo po sněhu, přichází to odněkud před tebou, tak asi 20 kroků, více napravo. Zastavíš se, abys slyšel lépe, ale přestane to. Koukáš tím směrem, ale ani tvé infravidění neprozradí nic podezřelého. Že by se ti to zdálo? |
| |
| Převis Rozšíření je brzy na světě, i přes cenu naprostého znecitlivění prstů. Stále zde však není místo pro zvířata. Kde je Cray? uvědomím si náhle zmizení pokrevního "bratříčka". Asi se mu ten převis zdál malý už od začátku.. Nenechám Khaedana umrznout.. Jdu dál..chvilkové rozhodnutí, lepší než žádné. Jdu dál..oznámím rychle, z úst se mi vyvalí pára. Drkotám zuby. Zkusím si najít úkryt jinde a najít Craye. Místo mne tam nacpete i zvíře.. O jeden život navíc.. Sejdeme se snad, až utichne bouře.. Kdyby ne.. Musíte najít cestu z hor..po těchto nejistých slovech se otočím na Terenase s krátkým přikývnutím. Můj pohled říká, aby zůstal a ochránil je. Pak zmizím za vystavěnou stěnou a za clonou hustě se snášejících sněhových vloček. Hledám další převis. |
| |
| Převis Spolu s ostatními pracuji na stavbě zástěny, co nám má poskytnout, jaké taktéš závětší. Muj vlčí přítel se choulí za droudou sněhu a je tak zakryt v závětří. Cítím, jak mi omrzají palce na nohách. Drkotám zubama. Najdou jí a dostanou se ven Elwe a dej na sebe pozor. Povím jí než odejde a zmizí mi z dohledu ve vánici. |
| |
| soukromá zpráva od Cray Lerin pro Sunu se dál vánicí. Snažím se nemyslet na chlad, který se mi rozlévá po těle. Smrt by mi nevadila tolik, jako jiným, ale chtěl bych, aby byla jiná... Jiná, než je zmrznutí ve vánici. Huh?! Co to bylo?! Nejdřív nastražím uši a skoro s nimi zvířecky zastříhám, ale zvuk se již neozve. Jestli jsem to určil správně, tak je to šoupání sněhu... Buď tam něco je, nebo se sníh strhl a někam spadnul... Nepřijde mi to dvakrát rozumné, ale beztak se nemám čeho chytit. Nevytahuji meč, ale pohladím koně a uklidním ho a poté se vydám tam, kde jsem slyšel zvuk. Čekám zradu, ať již protivníka, nebo terénu. Skoro jako bych viděl skrze vánici velikány kolem mne, jak se usmívají. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Udělal jsi několik kroků sněhem. Pomalých, pátravých a opatrných. Kůň zařehtal a ustoupil. Sníh před tebou se nekoordinovaně pohnul, zvedl a sesypal z černého kožnatého křídla. Na to se zvedla velká, černá, ještěří hlava. Zamrkalo na tebe nenávistné jantarové oko. Mladý wyvern zaházel hlavou, aby z ní shodil sníh. Koutkem oka zahlédneš něco mezi pelechem, vyhrabanou jeskyní a překryvem, ze kterého se ještěří tělo sune. Znepokojivé jsou hlavně detaily. Kolo od vozu. Hadrová panenka. Přilba z kusem skalpu. Zaschlá krev končící utrženou rukou. Wyvern se nadechl a vydal hluboký, vrčivý zvuk, který je cítit až v kostech. Cítíš auru strachu, která obepíná tuto děsivou bytost, na tebe je ale příliš slabá. Kůň zaryčel, vzepjal se a vytrhl ti uzdu. |
| |
| soukromá zpráva od Cray Lerin pro Teda proti drakům nic nemám, ale tohle je opravdu zpotvořenina... Napadne mě naprosto šílená myšlenka. Rozhodně kašlu na koně a nechávám ho si běžet, když budu mít štěstí, nesrazí si někde vaz a najde si mě potom... Místo koně se raději věnuji vyverně. Nejdřív ustoupím a snažím se při tom tasit. Doufám, že jak ustupuji, půjde zvíře za mnou, pak bych ho taseným mečem překvapil a vše rychle skončil, ale nemám dost velkou rychlost ve sněhu a se zbrojí... Snažím se udržet si čelisti a zoban stejně tak jako ocas od těla mečem a přitom nechávám v ruce z magie vzrůstat plamenou kouli. Jakmile mám příležitost, pošlu jí hezky na potvoru, pokud jí nezraní, tak jí aspoň vyprovokuje a já budu mít výhodu... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ustoupil jsi v první chvíli nazad a tasil zbraň. Wyvern se vzepjal, má skoro 6 kroků délky, což je na mladého samce vcelku dost. Složil hlavu níž a vydal ostrý syčivý zvuk, podobný rozpálenému kovu hozenému do ledové vody. Stvůra zaútočila tlamou plnou ostrých zubů, uhnul jsi. Jak jsi správně počítal, z pod sněhu se vymrštil ještěří ocas jedovým bodcem napřed, velmi přesně, přímo tobě na hlavu. Ránu jsi odrazil mečem, ozvalo se zařinčení, jako když dopadne kov na kov. Wyverní ostré zuby protnuly vzduch znovu, podstatně blíže. Znovu jsi ustoupil a jal se krýt si hlavu mečem proti jeho dlouhým drápům a smrtícím pařátům. Potřetí jsi ustoupil a našel konečně čas na vyvolání zaklínadla. Je rychlejší, než sis myslel, proběhne ti hlavou. Magie z okolí se v tenkých ohnivých nitkách soustředí do tvé dlaně a postupně tvoří kouli ohně. Wyvern se chystá k dalšímu útoku. |
| |
| Převis |
| |
| Převis Dobian mě nemusel dvakrát popohánět, již hodnou chvíli jsem chtěla začít s rozděláváním ohně, několik větví, donesených spolu s roštím pro sněhovou hradbu, se zde válelo ve sněhu, dokonce i troška suchého chrastí získaného z nedaleké houštinky, stále ještě ochráněného hustým větvovím přes sněhem. Rychle jsem uvolnila své místo u hradby a odběhla k nákladu, kde jsem po chvilce přece jen vybojovala úspěšný boj s prokřehlými prsty a vytáhla z jednoho z vaků křesadlo. Rychle jsem vybrala místo sice dále od převisu, než by se normálně asi vybralo, ale stále v závětří. Když ho udělám zde, vejde se nás více pod převis. Rozhodnu a začnu se sněhem prohrabávat až na holou zem, sněhu napadlo již docela dost, ale je stále čerství, tak to docela šlo. Jen prokřehlé prsty už občas vypovídali službu. Nejhorší bylo křesadlo. Donutit mechanismu není problém, ale když necítím ruce... Ale i tak se to povedlo, do mechového lůžka, naškrabaného z kamene vytvářejícího základ převisu se usadilo pár jiskérek a začaly nadějně doutnat, po chvilce již hořelo i chrastí a se syčivým praskáním se na ohňovou lázeň chystali i silnější větve. Byl to krásný pohled, jak sníh začal od ohniště ustupovat. Ještě přihodit pár větví a je hotovo. Oheň nekompromisně zaujal svou pozici ochránce před zimou a léčit mi tak prokřehlé prsty, za pár minutek jsem již mohla kouknout na obchodníka a zmizet za hradbou pro další dřevo. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Elwë Jaisinamakil pro Kdo to může být? Snad Cray někoho potkal..zamračím se a lehce tasím meč. Začnu se pohybovat ke zdroji zvuku, lehce se komíhám jako vločky klesající k zemi. Nejdu však přímo, nýbrž lehce oklikou, abych se vyhla čelní srážce s neznámým. Tak se ukaž.. |
| |
| převis Aach, omlouvám se, trpaslíku, že ti fušuju do řemesla. Nechala jsem se unést. odpovím mu lehce. Navzdory třeskutému mrazu se mi plánováním prací zvedla nálada. Tu mi trožku srazí trpaslíkova další rada. Vím že má pravdu, že sem k nám se zkrátka zvířata nevejdou, ale nedokážu věrného společníka nechat napospas smrti umrznutím a následnému snědení. Teprve v tuto chvíli se začnu rozhlížet a uvědomím si, že tu není Cray a Elwë. Šli hledat lepší místo? Možná najdou úkryt pro zvířata...možná, pokud neumrznou... A okamžik dobré nálady je tentam. |
| |
| soukromá zpráva od Cray Lerin pro Jaktože je tak rychlý? Má být pořádně podchlazený a pomalý... Asi nějaký místní druh a pořádnký kus... chmm, šance je mizivá... Poslední myšlenky jež mi proudí hlavou, než mysl vyčistím, abych mohl vyvolat kouzlo. Nemám moc času na přehodnocení strategie, ale uvědomuji si, že jsem ještěra podcenil a není rozumné jen tak plýtvat kouzly, když na další možná už nezbude čas. Nakonec se rohodnu zkusit štěstí a věřit svému výcviku. Koneckonců wyverny jsou jen trochu chytřejší zvířata, ne šermíři... Ruku s kouzlem trochu schovám za sebe a snažím se ještě ustoupit, pokud mi funguje paměť a jsem si jistý, že mám kam. Následně ještěra provokuji klamným výpadem a čekám že využije mé nerovnováhy a pokusí se mě napadnout čelistmi, neboť ty mají nejdelší dosah. Pokud to udělá, použiju kouzlo a milou kuličku plamenů pěkně pošlu ještěrovy do chřtánu. Riskuji tak, že mi zuby poškodí obličej, nebo hůř prsty, či ruku... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Elwe se blíží k místu boje. Vidíš jak Cray ustupuje před obřím ještěrem. Stvůra má černou, šupinatou kůži, spoustu ostrých zubů a sílu i rychlost v takovém mrazu nevídanou. Z jeho těla stoupá jemná pára, jako by vylezl odněkud z teploučka. Jeho ocas se vymrští a Cray znovu, skoro zázrakem, uhne ostrému jedovému bodci. Přesto je vidět, že wyvern má navrch a Cray musí stále ustupovat, aby udržoval rovnováhu sil. V tom udělá Cray nečekaný, snad až příliš hloupý výpad mečem. Wyvern se napne a v jediném okamžiku se vrhne tlamou po temném elfovi. Není jasné, co se v nastálém jasném záblesku světla stalo, ale Cray se nějak vyhnul ráně a jeho skrývané ohnivé zaklínadlo odrazilo wyvernovu hlavu několik kroků zpět. Wyvern nenávistně zasyčel a otočil se zpět ke svému nepříteli. Jeho hlava je znetvořená ohněm, ve vzduchu se vznáší odér páleného masa. Cray cítí, jak mu po tváři stéká něco teplého... Nebyl jsi tak rychlý, jak by sis přál, tepavá bolest z rozseknutého obočí i líce začíná být cítit, krev ti vniká do oka. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Elwe se blíží k místu boje. Vidíš jak Cray ustupuje před obřím ještěrem. Stvůra má černou, šupinatou kůži, spoustu ostrých zubů a sílu i rychlost v takovém mrazu nevídanou. Z jeho těla stoupá jemná pára, jako by vylezl odněkud z teploučka. Jeho ocas se vymrští a Cray znovu, skoro zázrakem, uhne ostrému jedovému bodci. Přesto je vidět, že wyvern má navrch a Cray musí stále ustupovat, aby udržoval rovnováhu sil. V tom udělá Cray nečekaný, snad až příliš hloupý výpad mečem. Wyvern se napne a v jediném okamžiku se vrhne tlamou po temném elfovi. Není jasné, co se v nastálém jasném záblesku světla stalo, ale Cray se nějak vyhnul ráně a jeho skrývané ohnivé zaklínadlo odrazilo wyvernovu hlavu několik kroků zpět. Wyvern nenávistně zasyčel a otočil se zpět ke svému nepříteli. Jeho hlava je znetvořená ohněm, ve vzduchu se vznáší odér páleného masa. Cray cítí, jak mu po tváři stéká něco teplého... Nebyl jsi tak rychlý, jak by sis přál, tepavá bolest z rozseknutého obočí i líce začíná být cítit, krev ti vniká do oka. |
| |
| soukromá zpráva od Elwë Jaisinamakil pro Jen, aby tu někde neměl bratříčka..zamračím se, zmrzlému obočí se příliš nechce, už předem rozhodnuta pomoci Crayovi. Pokusím se rozeznat alespoň přibližný směr větru a bliblížit se wyvernovi tak blízko, aby si mne nevšiml a já ho zvládla zranit dříve, než mne praští ocasem. To by pro mne mohlo být osudné. Přes nepřízeň počasí, nejsem stále ještě moc ztuhlá, blížím se k bojující dvojici s mečem hranou k ještěrovi, aby mne neprozradil záblesk. Ať už se dostanu jakkoli blízko, než si mne wyvern všimne, strhnu ze sebe a omotám si plášť kolem nepoužívané ruky, abych o něj nezakopla, a zaútočím bleskurychle, aby měl co nejméně času se ohánět. Mojí zbraní byla vždy rychlost, nikoli síla, ačkoli to ve sněhu a polozmrzle není příliš jednoduché. Vedu pár rychlých seků po ještěrových slabinách, případně hlavě, bude-li obnažena, pak se stejně rychle zase klidím z dosahu nebezpečného ocasu. Nestavím se ke Crayovi, nýbrž přibližně do pravého úhlu ke spojnici Cray-ještěr, aby bylo možné zaútočit, když se ta bestie vrhne po jednom z nás. "Tak se zase jednou setkáváme.."prohodím do éteru. |
| |
| soukromá zpráva od Cray Lerin pro Pitomá ještěrko! Zakřičím na wyvernu, když si uvědomím, že díky pramínku krve slepnu na jedno oko. Tak by mě zajímalo, kdo z nás teď uvidí líp... Hmm, jak dobře asi tak slyšíš? Probleskne mi hlavou. Oko přivírám a snažím se občasným mrknutím vypudit krev ven, abych normálně viděl. Je to zvíře, přijde na to, že jsem na jednu stranu slepý. Udržovat druhé oko nemrkající mi urvává další kousíčky vůle. Nemám si ani jak to oko utřít, ne v souboji, ale pokusím se minimalizovat dopad zranění tím, že se postavím více bokem i když přískoky nebudou na tomhle podkladu to nejlehčí a nejbezpečnější... Díky náhlé indispozici s okem si vůbec nevšimnu přicházející Elwe a tak když promluví, pudově uskočím z možného dosahu další postavy a při tom se tvrdě udeřím do zad o skalní stěnu. Výborně, není kam ustupovat a ještěrka je asi pěkně naštvaná, doufám, že tohle je její panička... Počkat! Ten hlas znám, to je ta špinavá elfka! No jistě! Jo, chybělas mi tu, hrozně... Copak, přišla sis utrhnout hrozny mého vítězství?! Povím trpce, ale bez patřičného patosu, protože se opravdu nemůžu v tuhle chvíli soustředit na herecké výkony. |
| |
| Někde dále ve vánici - boj pokračuje Elwë s pláštěm omotaným kolem ruky se přískokem přiblížila k wyvernovi, obloukem jej sekla do hlavy. Poté ještě dvakrát. Ozývá se kovové řinčení, jak se čepel snaží prorazit pevné šupiny na hlavě, až třetí rána zasáhla sesmažené místo a prošla skrz. Najednou si uvědomíš něco nepříjemného. Aura strachu obklopující stvůru, které se ti nedaří odolat. Přestáváš myslet dostatečně čistě, pochyby se vkládají do tvých myšlenek, svaly tuhnout, nejsi tak rychlá, jak bys měla být... Wyvern po ráně zasyčel a vymrštil ocasní bodec tvým směrem. S hrůzou zjišťuješ, že nestihneš uhnout. V poslední chvíli s výkřikem odrazíš silnou ranou mečem ocasní bodec a tak tě nezasáhne do srdce, ale jen do stehna. Rána a ostrá bolest tě srazí na zem do špinavého sněhu. Wyvern se nyní úplně zvedl ze sněhu, setřásl poslední zbytky sněhu z křídel a roztáhl je. V zuřící bouři to působí komicky. |
| |
| Přístřešek Oheň, alespoň trochu krytý proti venkovnímu větru, se vám daří udržet v jakžtakž hořícím stavu. Mokré dřevo prská a dýmí, příliš nehřeje. Občas, když si vítr najde skulinku dovnitř, oheň skomírá a pohasíná, ale přesto od něj jde trochu teplo. Bohužel vám oheň zabral drahocenné místo a tak se již zase dovnitř nevejdete všichni. Navíc, dřeva mnoho nemáte, vydrží jen na pár hodin, a více jste nenašli. Zvířata stojící venku se rytmicky otřásají zimou a občas vydají bolestné zaržání. |
| |
| Hory |
| |
| Převis a čerstvý zimní vánek Stačilo pár okamžiků u ohně aby prsty nabyly své původní šikovnosti. Vzala jsem zbytek cárů košile, která padla při ovazování zranění z předešlého boje. Utrhla jsem si z ní dva dlouhé pruhy a ovázala si jimi ruce. Pak už jsem jen vstala od ohně, čímž jsem uvolnila tolik drahocenné místo pro někoho ze "zmrzlíků" pracujících stále na hradbě. "Pokud tu máme vydržet, potřebujeme více dřeva. Nějaké donesu." Prohodím do placu. "Kdybych narazila na ty dva, tak je pošlu zpět, aby se ohřáli." Vezmu jeden z delších klacků, nyní již dočista oholený o všechny větvičky. A vyrazím podél hradby vpřed. Klackem si důkladně kontroluji cestu, nerada bych padla do některé z mnoha děr. Bouře sílila a vůbec se mi v ní nešlo dobře, jenže co mám dělat, dřevo je potřeba, po chvilce jsem došla na místo, kde jsme na razili na skupinku nízkých smrčků, pahýly značící místo, kde ještě ráno v klidu rostly, již byly téměř zaváté. Nic zde nezbylo, musím dál. Odtušila jsem a zamířila podél skály dál, kde se daly čekat další stromy... |
| |
| Elwë Jaisinamakil Boj ve vánici „Děkuji za přivítání,“" ušklíbnu se, sekaje zrovna potřetí do netvorovy kedlubny (hlavy :-)). „Mám ale dojem, že jsem ti šla pomoct.. Nemám ve zvyku sbírat slávu.“ Rána projde skrz, na moment mne zaplaví úleva, velice rychle ji však vystřídá strach. Odkud? D´org! Aura. Rychle pryč, uvědomím si svou chybu přílišného setrvávání na místě, mé pohyby jsou však pomalejší a pomalejší, zčásti mrazem, zčásti tímto podivným vlivem. Než si uvědomím blížící se bodec, je už téměř pozdě. I přesto se však s tlumeným výkřikem vzmůžu na odražení. Ocitám se ve sněhu, sražena prudkým úderem a bolestí v prošpikovaném stehně. Převalím se rychle a vratce se postavím, odlehčuje nohu. Vyrazím ze sebe pár skřeků v mateřštině, odvolávaje se zejména na jisté nenáviděné členy rodiny. Nepoznal-li to Cray doteď, pozná to určitě dle drsného jazyka Zavržených. Sleduji "osvobození" wyverna poměrně pozorně. Vyčkám chvíle, kdy se vzepjal a roztáhl křídla - odhalil tak své slabiny. Vytrhnu okamžitě dýku a mrštím ji tvorovi do podpažní jamky. Traduje se, že tam mají nejtenčí kůži. Tak si to ověříme, ušklíbnu se, hned na to skousnu ret. Snažím se nevšímat si příliš čerstvé rány, zima snad trochu zpomalí šíření jedu. Asi jsem doputovala. Ale nedám se hned. |
| |
| Boj ve vánici Dýka prořízla vzduch a zabodla se wyvernovi do křídla, někde blízko těla. Jedním mocným máchnutím se jí zbavil, se zařinčením dopadla na skalnatou zem. Nevypadá to na příliš vážnou ránu. Wyvern však zaměřil veškerou svou pozornost na Elwë. Přikrčil se a znovu na ni zaútočil ocasním bodcem. |
| |
| Nilla na procházce Snažíš se držet směr, i když je to v husté vánici stále těžší. Míjíš pouze skalní útvary, z části zasněžené, hluboké prolákliny a zasněžené planiny. Když už jsi konečně našla suchý, mrazem šlehaný keřík, vydáš se k němu. K tvému údivu se ti však najednou pohne země pod nohama a ozve se zapraskání. Sice cesta po ohledání klacíkem vypadala pevně, ale nyní už se začínáš bát. Než jsi něco stihla udělat, navíc ti podjela noha a upadla jsi. Praskání sílí a to, co jsi doposud považovala za pevnou zem, se povážlivě naklání. |
| |
| Hory. Mlčky, jsem zabalen do svého pláště, ale i ten mi přijde, jako ledová slupka. Natáhnu své zkřehlé dlaně blíže k teplým plamenům a zamračím se. Zatracená vánice. Zavrčím a podívám se na trpaslíka. Jo bylo nás víc. Zamručím a podívám se na svého vlčího přítele, jenž se chvěje zimou a nevypadá zrovna nadšeně. Pak se podívám na kupce a pomalu se k němu vydám a pečlivěji ho přikryju a začnu kontrolovat jeho stav. Hej trpaslíku..co to máš za pálenku ? Zeptám se ho. |
| |
| Sběr dřeva Z toho praskání doopravdy nemám radost a když pak skončím i na zadku... Voda?! Proti ranní koupeli samozřejmě nic nemám, spíše si jí ráda užiji, ale teď už je na ní příliš pozdě a k tomu ta zima. A co když to voda není. Rychle se přetočím na břicho a začnu se rychle vracet směrem, odkud jsem přišla, důkladně rozkládaje váhu. „Honem, honem.“ Popoženu se. |
| |
| Nailla na procházce Rychle ses vrátila zpět, bylo to tak tak. Část skály pod tíhou sněhu a ledu povolila. Kusy kamení a ledu se zprvu svezly a pak se s rachotem roztříštily o skalní stěnu o pár kroků níže, pod zemí. V místech, kde před chvílí byl keříček i pevně vypadající zem, je nyní široká proláklina. Opatrně nahlédneš dovnitř, je hluboká, nejméně 5 kroků, hlouběji nevidíš. |
| |
| Nilla na procházce "Fůůůj." Vydechnu si až moc nahlas. Rychle oklepu sníh, pokud to jen nově přihnaný větrem dovolí. Nahlédnu do průrvy a projede mi mráz po zádech. Vyrazím směrem od prolákliny a za stálého poklepávání pokračuji dál, snaže se najít nějaké to dřevo a přitom nikam nespadnout a neztratit se. |
| |
| Boj s Wyvernou Och, takže pomoc nám dorazila... Využiji toho, že Elwe dráždí Wyvernu vrháním dýky a alespoň si otřu krev z čela a obočí, abych se nemusel soustředit na nemrkání. Když znovu zaznamenám boj, Wyverna se zrovna snaží Elwe znovu bodnout. Tak tohle už je trochu moc... Píchnout ti stačí jednou, neměl bys to takhle přehánět, kamaráde. Ve chvíli, kdy vidím, jak se připravuje bodec k ráně, zapružím v kolenou a tehdy, jakmile se začne ocas stvůry hýbat se pohnu i já. Udělám rázný výpad a doprovodím ho spodním sekem obouruč. Mým cílem není nic menšího, než zespoda odseknout potvoře ocas. Svůj drzý výpad ještě korunuji tím, že místo, abych poté znovu ustoupil se ihned přisunu potvoře blíž. Doufám, že po zranění ocasu se roznítí a bude mne chtít odehnat tlamou, nebo pařátem. Ať už jedno, či druhé, vedu v půl měsíci další sek, tentokráte shora. Ať už na tlapu, či hlavu, sekám o něco blíž k tělu nestvůry, abych buď sekl do slabších, pažních kostí hnáty, nebo se čepelí, pokud by šlo o hlavu, dostal za tvrdou lebku na bok krku a na tepny... |
| |
| Černé šupinaté zvířátko Právě ve chvíli, kdy se wyvern snažil zpečetit osud Elwë, vymrštil se Cray. Přesně to, co potřeboval, nějaké drobné rozptýlení pro wyverna. Sek byl silný a přesný. Vystříkla černá krev a ocasní bodec spadl do sněhu. Ocasní bodec sebou několikrát zacukal a nehybně se zkroutil. Wyvern, naopak, příšerně zařval, zaházel celým tělem, jako by snad nedokázal pochopit, co se stalo, a vrhl se na Craye. Druhý úder šel svrchu, prosekl stvůře pažní kost a uťal většinu křídla. Hustá černá krev znovu vystříkla v oblouku a zacákala vše v okruhu několika kroků. Další, poslední Crayův úder zasáhl rozmezí krku a hlavy. Ozvalo se zapraskání a wyvern padl na zem. Zadunělo to a špinavý sníh se rozstříkl do stran. Wyvern sebou ještě trochu zaházel a pak zůstal ležet, skleněný pohled upírá na vás. |
| |
| Černá bestie Wyvernovi moje dýka zjevně mnoho neuškodila, zato přilákala jeho pozornost. Tak lidi, a teď jsem v hajzlu..zamručím a nepříliš efektivně se snažím odskákat-odplazit z dosahu jedového ostnu. Teď už zraněná hnáta docela překáží. V poslední chvíli se Cray ukáže jako gentleman - bleskově zaútočí, jako kdyby celou dobu čekal jen na tuhle situaci. Což doufám neudělal.. Zprvu odsekne wyvernovi ocas, pak skoro celé křídlo a nakonec ji zabil úplně. V tu dobu už jsem dosáhla skalní stěny, nyní o ní stojím opřena, váhu na nezraněné noze, ale stejnak v postoji dosti zkrouceném. Díky..zachrčím v Crayově rodném jazyce. Mám co dělat, abych se podél stěny nesesunula. Teď nesmím ztratit vědomí.. Nesmím. snažím se přesvědčit unavené tělo. Pak, na několikerý pokus, vyloudím prapodivný zvuk, jakési pískání - signál, vštípený mému vraníkovi jako pokyn k přiběhnutí. Snad mezitím moc nepromrznul..probleskne mi hlavou, zároveň sklouznu o pár centimetrů níž. Hlavu už mám jakoby vyčerpaně opřenou o skálu. Ono to taky něco energie stojí, držet se vzhůru. |
| |
| u ohně Trošku jsem se zahřála a když už rozmrzání přestalo pekelně bolet, vrátila jsem se ke své mule a provedla ji kousek do kolečka, aby více neprochladla. Už tak vypadá špatně.Trochu jí promasíruju končetiny a na nějakou chvíli zvíře obejmu a zčásti přikryju svým pláštěm, takže se vzájemně hřejeme. Posbírám ze smrčků nějaké jehličí a lišejník a nadrtím to kameny. Výslednou kaši pak vnutím zvířeti. Není to nic moc, já vím, ale lepší než umřít hlady. A tohle zvláště je výživné takle do zimy. Poplácám zvíře. podobně obstarám i ostatní a jdu se opět ohřát k ohni. Trošku ubíjející, ale mám dobrý pocit, že dělám něco pro přežití co největšího počtu z nás. Nakonec, pokud se už ti temní elfové nevrátí, zbydou s námi aspon koně a třeba se pro některého uvolní místo u ohně... |
| |
| V blizzardu u mrtvé ještěrky Zvíře... Nebezpečné, ale jen zvíře.... Pronesu při pohledu na mršinu a otřu svou čepel o sníh, kriticky si prohlížejíc miniaturní zoubky od míst, kde jsem se setkal s ostřejší kostní hranou. Potom se otočím a poměrně svižným krokem dojdu k Elwë. Poděkuješ později, teď se nehýbej... Skloním se a společnou prací rukou a úst vytáhnu z rány na stehně vše, co se dá. Několikráte si poté vehementně odplivnu a postup zopakuji. Nakonec nad ránou vyslovím jednoduché zaklínadlo. Nejsem nijak příliš zběhlý v léčitelské magii, ale ošetřovat základní rány umím. Uvidíme, jak ti bude. Jestli ta rána bolí, je to v pořádku, ve chvíli, kdy ji přestaneš cítit, je zle a musíme ji pořádně vyčistit a možná přijdeš o nohu... Zapomnělas na wyverní jed a teď pojď. Smrad z toho zvířete je děsivý, ale naštěstí oproti tomu bodci není toxický, takže se jdeme zahřát... Koně nevolej, v takovém větru k němu tvoje volání nedosáhne... Nejdříve si přitáhnu ohlávku svého koně a několika slovy ho pošlu po cestě zpět k ohni. Sundám z něj své skrovné zásoby i přikrývky a nechám mu jen jednu, upevněnou popruhem sedla. Přikrývkami vystelu pelech, který si zřídila wyverna a vrátím se k Elwë, abych jí pomohl dovnitř. Doufám, že nezařveš, až budu spát... Potřebuju tvoje živé teplo, přinejhorším jsi aspoň vždycky otrávené jídlo...skvělé... |
| |
| U ještěrky v doupěti "V tom případě je zatím vše v pořádku.."zasyknu skrze zuby. Víc už to asi bolet nemůže.. Vždycky může.. Drž. Během všech léčitelských serepetiček jsem se nehýbala, snad krom záškubů, když se mi v té díře hrabal prackama. Zato jsem však velice šťavnatě klela. "Na jed jsem nezapomněla, zapomněla jsem na to zpomalení.. Wyvernu už jsem dlouho nepotkala.."ušklíbnu se bolestivě. "Jediná aura vymizelá z paměti a mohla jsem tu zůstat pod sněhem.. Kurva.." odplivnu si a belhám se za Crayem podél skály k doupěti. Takže tě nepřepadla.. Vlezls jí omylem do doupěte..uchechtnu se tichounce. "Koně zavolám, leží tady kousek za skalou.. Nemůžu si dovolit, aby tu zmrznul. Kdo by mne pak jednonohou odnášel zpátky, he?"ušklíbnu se nad tou představou a jen se tiše modlím, aby to tak nedopadlo. Nechávala jsem to za tou skalou.. Kolik to může být? Dvacet metrů? Víc jsem v té vánici nemohla urazit.. To musel slyšet.. Za pomoci Cray, to velmi vydatné, se dostanu až do wyvernina pelechu. Rozmotám plášť, kterým jsem měla až dosud chráněnou paži, a posadím se na něj, abych alespoň trochu omezila množství bordelu, který na mne v téhle smradlavé díře ulpí. "Ale ať už se na mne tváříš jakkoli - stejnak děkuju.."zopakuju znovu, opíravši se o zeď. Když už zhebnout, tak aspoň v teple.. A smradu.. |
| |
| Wyvernův brloh Na třetí zapískání neochotně přiběhne kůň Elwe. Crayův kůň se také drží poblíž, spíše na dohled. Vánice na chvilku polevila, takže je i něco slyšet, dokonce i vidět. Cray nakonec poslal koně zase pryč, těžko říct, jestli mu zvíře rozumí, ale zmizelo za oponou hustého sněhu. Wyverní brloh není příliš hluboký, ale je krytý z jedné strany a dá se tam celkem dobře vlézt. Binec, co měl wyvern pod sebou je opravdu na blití. Pár bez skladu naházených ostatků jeho předchozích obětí: kolo do vozu, hadrová panenka, utržená ruka v kaluži krve či uražený skalp se zbytkem mozku v kovové helmici. Když už jste ale uvnitř, vidíte, že skalní průrva se mění v jeskyni a pokračuje hlouběji do skály. Člověk nebo elf se tam protáhnout dokáže. Co je ale nejzajímavější (a nejpříjemnější) je, že z jeskyně vane výrazně teplý vzduch. Že by nějaký termální pramen nebo něco podobného? Rána se pod léčivým zaklínadlem trochu zacelila, ale noha zdaleka nemá dobrou barvu. Chytá odstín modro zelené a navíc v ní Elwe cítí prudké nekontrolovatelné křeče. Zrychluje se jí dech i tep. |
| |
| U ohně Nilla se vrátila s nepořízenou. Vypadá mírně vyděšeně a dřevo nenese žádné. Chvíli po ní přiběhne Crayův kůň. Celý se třese zimou či snad kvůli něčeho jiného? Zásoby z něj zmizely, zůstala na něm přivázaná jen jedna přikrývka. Ta troška rozdrceného jehličí a lišejníků z miniaturních smrčků, které vám ani nestojí za to pálit, mula příliš nepřijala. Zdá se, že to byla jen ztráta času. Alespoň se u toho Bríath trochu zahřála a nemá ten strašný pocit z nicnedělání a čekání ... na co vlastně? Na smrt? |
| |
| u ohně Zvířata mi dělají starosti. "Zlatíčka, já vám teď nic lepšího nabídnout nemůžu. Sena jsou jen zbytky a kdoví, jak dlouho tu ještě budeme. Když si to sníte všechno teď, umřete hlady." rozmlouvám s koňmi a mulami, jako by to byly malé děti. Vždyť k nim mám zrovna takový vztah. S pocitem beznaděje se opřu o svou mulu a dívám se do té bílé nicoty. Najednou ve mě hrkne. Kůň bez jezdce! Rychle ho odchytím, přikrývkou otřu zpocené zvíře, aby nedostalo zápal plic a tichými slovy a laskáním ho trochu zklidním. Až když dýchá klidně, zavedu ho k ostatním zvířatům, aby se vzájemně hřály. Pak zamířím zpět k ohni a zatímco si hřeju ruce, otočím se na přítomné. "Přiběhl sem kůň. Myslím, že patří tomu temnému elfovi. Byl trošku uřícený, možná ze strachu. Něco se muselo stát. Půjdete někdo se mnou zjistit, co se stalo? pokud jsou ještě naživu, možná jim ještě dokážeme pomoci, pokud vyrazíme hned, než sníh zavane stopy kopyt." |
| |
| Zpátky v táboře. Dorazím zpět v okamžiku, když se od ohně zvedá Briath, aby se jala koně, Crayova koně, který mě vlastně dovedl zpět, kdo ví, jestli bych sama našla cestu zpět, nejspíše jo, ale trvalo by mi to jistě déle. Dojdu k ohni hodím tam aspoň svou "hůl", aby oheň ještě aspoň o pár minut déle vydržel a opět od něj vstanu. "Já bych s tebou šla, pokud ti to nevadí, ještě nejsem zmrzlá, oblečení stále drží." řeknu sebejistě, přestože je vidět, že mi zrovna hic není, každopádně ale nevypadám tak bídně, jako třeba Dobian. |
| |
| Pokývu hlavou. Dobian by měl rozhodně zůstat u ohně. Dobře, tak snad abychom vyrazily. Trpaslíku, mohl bys nám dát s sebou trošku tvojí zázračné kořalky? A mělys bychom si vzít nějakou zbraň. Kudla asi stačit nebude... rozhlížím se, co by mohlo spolehlivě posloužit. Snad nějaká tvrdší větev? V tom smrčí jich moc nenajdu. Vezmu tedy alespoň několik kamenů, kterými by se dobře házelo (tj. ne jen malé kamínky na žabky, ale zase žádné obří balvany). |
| |
| Hnusná zima Krčím se u ohně a čekám, jestli se semnou trpíš podělí o svou placatku. Kapka by neškodila. Než se jí však dočkám vráti se za námi Nilla a chvilku po ní přiběhne Crayův kůň. Podívám se na oba a povytáhnu obočí. Kruci to nebude nic dobrého. Jo dýka asi nebude to praví, ale meč a tesáky se hoděj. Ragu ty kůže, projdeme se. Muj přítel se na mě podívá a zvedne se a chvilku po něm i já. A snad se vám i stopař hodí. Ze země si seberu svůj luk a toulec šípů co se tam povaloval. Alespoň se zahřejeme. Poznamenám a podívám se na obě ženy. Jdeme ? Rag udělá pár kroků a já se vydám ke koníkovi a pohladím jej po hlavě. Kdepak jsi je nechal co brachu ? Zeptám se ho ustaraně a dívám se do dálky. |
| |
| U ohňa |
| |
| 1. výškový tábor Tak nakonec to vypadá, že půjdeme všichni, dokonce i zdánlivě promrzlý Dobian se zvedl, načež nás obšťastnil svým bohatým slovníkem. "Zvířata tu necháme bez dozoru? A obchodníka?" Po pravdě jsem z vývoje této záchranné výpravy moc nadšená nebyla. Na chvíli jsem zaváhala a pak se rozhodla. "Tak když chcete jít, tak já tu zůstanu." |
| |
| 1. výškový tábor Nejsem příliš nadšená z toho, že se zraněný a přiopilý trpaslík hrne na průzkum se mnou, jenže nemám náladu mu to vymlouvat. Také mne trochu zneklidňuje, že v táboře nezůstane nikdo řádně vyzbrojený a mám obavy o Nillino zdraví. Na druhou stranu, zbraň a ruka jež jí zachází možná budou více třeba tam, kam míříme. Rezignovaně tedy přikývnu. Zvláště stopař se bude hodit, a ten by nejspíš bez pána nešel. Otočím se na Nillu. Hodně štěstí tady. Když se uvolnilo místo u ohně, zkus tam postupně zavést koně, ať se trochu ohřejí. My se snad vrátíme brzy...a snad všichni. Pak kývnu na svůj ozbrojený doprovod. Vyrazíme? |
| |
| V brlohu Snažila jsem se přinutit koně vlézt za námi do tepla, nicméně neúspěšně. Svolil zůstat na počátku wyverniny průrvy, alespoň v částečné tepelné izolaci, mezi ostatky však odmítl pokračovat. Krčíce rameny pajdám dále průrvou. Je mi těžce šoufl - jako žoldák už jsem zažila ledacos, ale v brlohu wyverny jsem ještě nebyla. Takovej smrad.. Já myslela, že má wyverna alespoň částečnou inteligenci.. A ona zjevně nemá ani čich. zadržuji dech. Pak se před námi z ustupujících skalních stěn otevře jeskyně a obvane nás teplý vzduch. Teď už je mi dost jedno, co se stane, v hnátě mi škube a rána bolí jak něco, a tak s klidem vstoupím jako první. To je to správné teplo.. A ten smrad zvenčí už tu není tak cejtit. No uvidíme... Dávám si čas do.. Je vlastně večer nebo poledne? Prostě pár hodin.. Jen nesmím usnout.. Anebo raději usnout? Později to bude ještě horší. Je tady někdo léčitel? Možná Bríath. Možná.. Teď už je stejnak pozdě..rázně zastavím zběsile uhánějící myšlenky. Zrychlený dech a tep mi to nijak neulehčují. Ať už to dopadne jakkoli, s jednou nohou se odsud nedostanu. Takže se buďto zjeví léčitel, nebo tu zhebnu.. Howgh. |
| |
| 1. výškový tábor Doufám, že jsou celí. Povím a podívám se k obchodníkovi. Za chvilku jsme tu a všichni ! Potichu hvízdnu na vlka a vydám se hledat stopy koně jenž mě dovedou, jak doufám tam, kam chci. Rag se na mě podívá, jako by mě nejraději zakousnul, a rozeběhne se předeme, čenich sem tam skloní k zemi, jak hledá stopu. Snad nejdeme pozdě. Honí se mi hlavou odporná představa. |
| |
| Cesta podél stop Vyrazíte po stopách, vcelku se vám daří se jich držet. Netrvá ani čtvrt hodiny a za pomoci hraničáře a jeho vlka vystopujete oba elfy, tolik odlišné a přeci spolu. Najdete je ve skalní proláklině, kousek od obrovské wyverní mršiny, ze které stále vytéká čerstvá, horká krev. Oba jsou zranění, Elwe však hůře. Nevypadá vůbec dobře, její rty jsou fialové a třese se, nezdá se však, že by zimou. Okolí rány na noze je tmavě zelené, všechny žíly v okolí jsou naběhlé a protkané nafialovělou síťkou jemných cév. Začíná mít problém s dechem, dýchá sípavě, s velkou námahou a občas jakoby na chvilku přestává. Ze skalní prolákliny vane teplejší vzduch, okolní sníh začíná mírně tát. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Chvilku sedíš u dohořívajícího ohně a odpočíváš. Snad i na chvilku usneš neklidným spánkem z těžké únavy. Probereš se, když některé ze zvířat neklidně zafrkají. Na hranici viditelnosti mezi padajícím sněhem zahlédneš siluety a pohyb, zaslechneš tichá rafání a postřehneš tiché zašustění tlap. Sněžní vlci, přilákáni snad vámi, snad něčím jiným, se začínají stahovat do okolí. Zvláštní, že ani nevyjí... |
| |
| Wyverní brloh Při zaslechnutí zvuků zvenčí se postavím a vytřu si z oka znovu krev. Kdyby to tak nekrvácelo, ani bych si toho snad nevšiml. Najdu si nějaký úkryt a tam se pokusím počkat, než budu mít vhodnou příležitost k útoku. Nakonec k němu nedojde, protože rozpoznám ostatní členy družiny. Uvolním se a znovu vytřu krev z oka, načež vyjdu pomalu ven. Elwe je uvnitř, zraněná, wyverní jed v noze, dělal jsem co umím, ale nepodařilo se mi všechen jed vysát. Netuším, jaký je proti tomu protijed. Nemyslel jsem si, že by bylo třeba nohu odříznout, ale zdá se, že se jed rozšířil do těla... S tím mávnu na ostatní a zavedu je dovnitř. Když si všimnu, že s nimi není Nilla a můj kůň, trochu se protáhnu a vyrazím beze slova zpátky do sněhu. Nenechám tam svého koně umrznout, jen doufám, že najdu dobře cestu zpátky. |
| |
| 1. výškový tábor Samotná, opuštěná, všichni odešli, jen já, pán a naše zvířata. Napřáhnu ruce, abych zachytila poslední ozvěny tepla od pomalu uhasínajících plamenů, myšlenky na další výpravu za hledáním dřeva ihned v počátku potlačím. Pána tu samotného nechat nemohu. Opatrně zkontroluji, jak pán vypadá a pak se k němu více přilnu, když není oheň, tak ho budu muset zahřát vlastním tělem a čekat co přinesou okamžiky příští... Cítím, na zádech, jak i poslední plamínky uhasly. Sice mi oblečení teplo jakž takž ještě drží, ale žádná sláva to není, k tomu se mi začíná chtít spát, ale to nesmím, musím vydržet vzhůru, než se někdo vrátí... |
| |
| soukromá zpráva od Nilla pro Podvědomě se mi v ruce objeví dýka, bohužel jen druhá, protože jsem se musela převalit na druhou ruku, aby se podívala, co poplašilo naše zvířata. Dvou vlků jsem si všimla hned, ale jistotu, že jich není víc nemám. Mám vstát a zkusit je zahnat? A co když jich je víc a dostanou mě. Co bude pak s pánem. Když je ale nechám, tak můžou zabít nějakou naší mulu a co bude s nákladem, ale tu zabijí i když před tím zabijí mě. Spor mysli předkládal další důvody proč učinit to či ono. Nakonec jsem se rozhodla zůstat nehnutě na místě, jen jsem se převalila na záda a vytáhla opatrně druhou dýku. Musím počkat, pokud jsou jen dva, tak bych mohla mít šanci je zahnat, případně i zabít, pokud jich je víc, můžu je zkusit překvapit a zahnat. Věřím, že mě pach zvířat před jejich čichem ukryl. Cítím napětí v celém těle, čekání na správný okamžik je zdlouhavé, sleduji, jak se dvojice blíží více a více k táboru a po očku hledám, kde jsou další vlci, jestli jsou. |
| |
| u Wyvernů Ač se mi to nechce příliš přiznávat, opravdu se mi uleví, když naše společníky potkáme a navíc živé. Chvíli se zaujetím pozoruju wyverní zdechlinu, ale když mi Cray sdělí tu zprávu o Elwë, okamžitě mne to probere a polekaně za ní doběhnu. Její zjev mi mnoho naděje nepřidá. Jak dlouho už to je od otravy? Jaký postup jsi použil pro vysátí jedu? Já nemůžu zaručit že ji zachráním, ale můžu se o to pokusit. Musíme to ale udělat u ohně, takže ji čapnem a odneseme hezky do našeho tábora. Pokud budu mít horkou vodu, mohu se o něco pokusit. řeknu věcně, otočená k elfovi. Pak upřu svůj pohled na pacientku. Nezapomínej dýchat! Ale pomalu, buď v klidu, ať se jed zbytečně nešíří rychle proudící krví. Vydržíš? |
| |
| Wyvernin brloh Crayova starostlivost už mne začíná dojímat, však v neposlední řadě jsem též ráda, že ještě žiju, takže si nestěžuji. V poslední čtvrthodince, či, ví Elune, jak dlouho, ten čas běží nějak divně, se kolem mne nějak setmělo. Začínám vnímat svět dosti pokřiveně, ale alespoň barevně. Zima mi není, přesto mne však chytá třas a vcelku se mi má barvy nezdá zdravou. Všemožně se snažím nepřestat dýchat. Z koncentrace na pokraji posledního spánku mne vytrhne křupající sníh, zprvu jsem měla dojem, že slyším chrastící kosti. To dorazil zbytek družiny, pravděpodobně přivolán Crayovým koněm. Nu lidé, já jsem dokonce ještě schopna uvažovat..pousměju se až téměř vlídně, ví však jen Cray a ostatní, jak se doopravdy tvářím. Pravděpodobně šíleně. Skončí to samozřejmě tak, že si škytnu - ztratím dech. Zatímco se jej urputně snažím znovu nabýt, přibíhá již ke mne Bríath. Alespoň myslím, že je to Bríath, podobá se jí. Podoba? To měla Brí takhle oteklý obličej? A zelený? Nekřič na mne takhle holka, já tě slyším.. alespoň, trošku.. Nejsi nachcípaná? Podělaný jed.. Uvědomuju si snad až příiš jasně, že pokud se pokusím promluvit, ztratím znovu vzduch, neli vědomí, proto jen krátce přikývnu, je to však spíše souhlasné mrknutí na Bríinu otázku. To víš že vydržím.. Budu se snažit.. Jak dlouho už tu ležím?! Hlavně tu nenechte Khaedana.. Pak opět přestávám komunikovat s okolím. |
| |
| wyverniště Dlouze zkoumám ránu a přemítám, na kolik by ještě mělo smysl ji zaškrcovat. Dojdu k názoru, že vůbec. Jed už se rozšířil do těla a teď je jen důležité, aby krev proudila pomalu a jed tak nestíhal zásobovat vnitřní orgány. Přitom se snažím vybavit, na jaké bázi wyverní jed pracuje a jak ho můžeme zneutralizovat. Wyvern bohužel není vosa, nestačí tedy ránu zakapat cibulí nebo jinou kyselinou, aby se zneutralizoval. Co je wyverní jed? Ochromovač nervů? Trávicí šťáva? Mezitím Elwë přivážu na krk jeden ze sáčků s bylinkami - vůně meduňky a levandule uklidňuje. Je potřeba ji odnést do tábora, kde už máme oheň. Než ho rozděláme tady, mohlo by to trvat. A v táboře máme vybavení.Později se sem můžeme přesunout, je tu víc místa. otočím se na přítomné pány. |
| |
| u Wyvernů Nakonec, najdeme to co jsem hledali u vchodu nás čeká Cray jenž nás zpraví o stavu Elwe, šlehnu po něm pohledem, ale vím, že udělal co mohl. Se zachmuženou tváří, plnou obav se vydám za ním do jeskyně. Ještě, že je snáma i Bríath. Ozve se zavrčení mého vlčího druha, když se podívá na Elwe, otočí se a vydá se k vchodu do jeskyně a tam se natáhne. Jak se vždycky do něčeho takového dostaneš Elwë ? Zamručím a odvrátím zrak od zraněné přítelkyně a podívám se na Crayho. Ale zahlídnu, jen jeho záda, Rag se na něj podívá a lehce zavrčí. Pak se podívám na léčitelku a vydám se k Elwe s zachmuřenou tváří. Budem přikrývky. Začnu se dívat kolem a hledat něco na nosítka. Ragu. Zavolám na svého chlupatého druha, ten se přišourá a lehne si vedle Elwe. |
| |
| Tábor Když Nilla zahlédne druhou skupinku vlků, čímž pádem začínají být hladová zvířata v přesile, vlci se s tichým zakňučením rozutečou zpět za clonu z padajícího sněhu. Po chvíli se vynoří z vánice Cray. Zdá se v pořádku, jen z ne příliš vážné rány na hlavě mu stále teče krev, která zalévá oko. Tiché zvuky vlčích tlap, které se občas na sněhu ozvou, vám říkají, že velcí sněžní vlci se rozhodně nebudou chtít své kořisti vzdát. Vyverní brloh Bríath promluví a otočí se na elfa, ten je ale již pryč. Buď příliš věří ve schopnosti léčitelky, nebo je mu to prostě fuk. Na zaškrcování je určitě pozdě. Jed se už rozšířil do těla. Wyverní jed je podobný jedu škorpiónímu, ale dávka je mnohem větší. První reakcí je prudká bolest a ztráta ovladatelnosti zasažené končetiny. Toto má již elfka za sebou, ale zdá se, že zasažené maso odumírá a nekróza svalu je spolehlivě smrtelná sama o sobě. Když se jed dostane do krevního řečiště, působí na nervový systém. Ovlivňuje téměř celé tělo. Rozhodí regulaci tepla, Elwe se šíleně potí a tečou jí sliny z úst. Patrné jsou svalové záškuby, křeče i celková paralýza. Co však hrozí a podle jejího stavu již začíná, je paralýza plic a srdce. Máš sice jednu bylinu, která se používá jako protijed, ale vyžaduje přípravu alespoň 10 minut a horkou vodu. Navíc odumírající sval stehna, na to nic rozumného nemáš. Jen trpasličí sekeru, napadne tě. Tohle vůbec nevypadá dobře, času je málo a dívka již svůj boj s jedem prohrává. Chtělo by to alespoň nějaké zaklínadlo na zpomalení metabolismu, ale je jasné, že bys jej musela vyčarovat ty... Terenas hledá něco, co by šlo použít jako nosítka, nakonec ale vidíš, že je jediná možnost, jak Elwe odnést. Přes rameno, na zádech nebo v náruči. |
| |
| Tábor Opatrně se zvednu od obchodníka. Ze stoje bude lepší přehled o situaci. Dýky připravené, vlci, i když je nevidím, jsou blízko. Pomalými a tichými kroky zamířím ke Crayovi. "Jako na zavolanou, ráda tě vidím." Řeknu s jistým ulehčením v hlase. "Asi nás už nějakou dobu sledují a když všichni odešli, tak si mysleli, že tu jsou zvířata sama." Oddechnu si, napětí, které jsem v sobě poslední okamžiky cítila trošku polevilo. "Kde jsou ostatní? Stalo se něco?" řeknu poněkud ustaraně. |
| |
| v brlohu Čím déle si pacientku prohlížím, tím beznadějnější se zdá situace. Povzdychnu si a otočím se na Tarenase. Potřebuju kotlík a vodu a to co nejdříve. Co bude podle tebe rychlejší, odnést ji do našeho tábora nebo tam zaběhnout pro věci a rozdělat nový oheň tady? Už příliš dlouho jsem cestovala sama, už příliš dlouho jsem se o nikoho nemusela starat, ztrácím schopnost organizovat. Bohové, co jsem vám udělala?! Elwë, vnímáš mě? Počítej do deseti, pořád dokola, ať vím, že neztrácíš vědomí. Zapátrám v paměti po kouzlech a rituálech, které jsem však už neprováděla více než rok. Možná ...? Pánové, jeden z vás, uřízněte mi kousek wyverní tkáně, nejlépe takové, kde zůstalo dost krve, takže z blízkosti hlavy nebo hrudního koše. Stačí kousek. A dávejte pozor ať se nepřiotrávíte. Mezitím si začnu prstem do prachu a hlíny na podlaze kreslit nějaké znaky a kousek mimo podivná slova, zřejmě tahák, abych se při zaříkávání nepřeřekla. |
| |
| v brlohu Vytáhnu dýku a vydám se odřezávat, podle pokynů kůži, opatrně s ní dojdu k léčitelce a Elwe. Tady je. Podám jí kůži a podívám se na Elwe. Bude rychlejší když jí ponesu, je co myslíš, při tom přenosu jí držet v teple..jak to jen půjde nebo naopak ? Zeptám jí a podívám se na vlka, jenž zase dojde k vchodu do jeskyně. Co to dělá ? Zvládne zpomalit postup jedu ? Nejsme tu pozdě ? Zaženu myšlenky co se mi honí hlavou. |
| |
| v brlohu Pomalu přikývnu. Má pravdu, v tom blizzardu by cestou zmrzla...Můžeme si dovolit čekat? Doufejme. Máš pravdu, v tom chladu by nemusela přežít přepravu. Spěchej zpátky do tábora a přiveď ostatní, hlavně tedy přines vybavení. A přiveď i koně! Měli by se sem vejít. Hlavně na ně naložte spoustu chvojí, třeba z té hradby, ať máme dostatek na oheň. Já se zatím o něco pokusím. Každý živočich je imunní vůči vlastnímu jedu. Zkusím jí jedním zaklínadlem dát protilátky z tohoto kusu wyverní tkáně. Doufám, že to nepřeženu a neudělám z ní nového wyverna! zasměju se. Tak utíkejte, ať jste zpátky. Tu vodu budu potřebovat stejně, její nohu už nezachráním, ta už odumřela. Budeme ji muset amputovat. |
| |
| v brlohu Jen kývnu hlavou. Přivedu je. Přední položím svou čutoru. Na, neboj brzy se vrátí a ty se drž Elwe. Na posledy se podívám na Elwe. Do ruky si vezmu luk co jsem opřel o stěnu a vyběhnu ven. Když míjím Raga tak se můj huňatý přítel zvedne a zmizí semnou za východem z jeskyně. No brachu pospěšme si. Povím k vlkovi, jež mě doprovází a pak se už soustředím na jediný úkol, dostat se co nerychleji nazpět. Nohy rytmicky dopadají na sníh a mysl je plná obav o život Elwe. Snad to stihneme, jak dlouho tam ležela ? |
| |
| Vánice Terenas spěchá zpět do původního tábora. Chvíli sis myslel, že jsi ztratil směr. V té vánici by to nebylo ani nic zvláštního. Nakonec najdete tábořiště spíše náhodou, podle zvířat. Rag se nahrbí a zaštěká, jak ucítí kolem kroužící smečku vlků. Uslyšíš zavytí, poměrně blízko. Tihle vlci, kteří se v zimě stahují z hor do průsmyku, jsou pěkně nebezpeční. Velcí, mohutní a šíleně hladoví... V brlohu Bríath si znovu prohlíží nohu své pacientky. Ta lapá po dechu, ale stále se drží. Sice jsi už slyšela o lidech, kteří zásah wyverním ocasním bodcem přežili i bez pomoci, ale opravdu to není časté. A ještě taková silná dávka jedu! Chvíli zkoumáš, jak vypadá noha, a není to tak špatné, jak se zprvu zdálo. Část svalu svůj boj nevzdává, cuká se a v záchvěvech křečí se stáhne. Jen nejbližší kus stehenního svalu tmavne a ... mrtví. Stačilo by vyříznout jen tu správnou část. Ale rychle. A s trochou štěstí to nějaký šikovný léčitel vyššího stupně dokáže zregenerovat, přinejhorším bude dívka trochu pajdat. Tedy, pokud tuhle výpravu vůbec přežijete. A taky nebudeš potřebovat lámat kost, takže by se ti z procedury nemuselo udělat na zvracení... |
| |
| v brlohu Terenasi, honem tu vodu...Možná nohu zachráníme! Rychle zkontroluju svůj nůž, jestli je dost ostrý, a položím ho vedle, aby byl hned při ruce, až se k nám vrátí s horkou vodou na vymytí rány.Teď je však akutnější ta otrava. Přiložím kus wyverní kůže na místo, kde jed vnikl do těla, a soustředím se na to, jak protilátky z této tkáně vstupují do krevního řečiště mé pacientky. Pomalu začnu zaříkávat a raději se občas ubezpečím o správnosti slov pohledem na můj "tahák". Dokončím zaříkávání a ješět okamžik se snažím Elwë sledovat, zda to zafungovalo. U nás se toto kouzlo používalo na neutralizaci hadího jedu, dufám, že bude fungovat i na jiný typ jedu. Víc už v tuto chvíli nejsem schopná udělat. Pokud je tu ještě pořád Dobian, požádám ho o jeho kořalku. |
| |
| Tábor - Vánice Po zvuku se nejdříve otočím na vlky, pak teprve na Nillu. Elwe je zraněná, narazili jsme na wyvernu. Můžeme se před tímhle schovat v jejím brlohu. Přeneseme tam dřevo i s ohněm, když to půjde. Připrav zvířata a obchodníka, já se zkusím postarat o vlky. Tasím šavli do jedné ruky a druhou natáhnu před sebe s roztaženými prsty. Chvíli do ní koncentruji energii, než se v ní utvoří ohnivá kulička. Ta po chvíli vzroste na šířku mojí dlaně. Otočím se do strany a chystám se vydat mezi vlky, když se objeví Terenas, na kterého mě upozorní Rag. Téměř po něm vrhnu kouzlo, když za mnou zavrčí. Dobře, že si tady. Musíme se postarat o ty vlky, nebo nás sežerou za živa. Vezmi si druhou stranu, já půjdu do prava. Stačí jich zabít pár, ostatní se po nich vrhnou a mi tím získáme dost času k průchodu k jeskyni. Nenechávám prostor pro diskuzi a vytrácím se do vánice směrem, kde tuším vlky... |
| |
| Tábor Vyslechnu Craye a na chvilku zaváhám, jestli je dokáže sám zvládnout. Zdá se, že si věří, tak mu budu věřit i já. ”Z ohně už víc nezbylo, další dřevo jsem nesehnala. Jdu se připravit na odchod, ale bude to chvilku trvat. Zvířata jsou nervózní a obchodník… Hlas se jakoby vytratí, nelze poznat, zda za to může vánice, nebo něco jiného… Rychle se dám do příprav na přesun. Začnu svádět jednu mulu za druhou těsně k větvovému plotu, jde to ale strašně pomalu. Obchodníka nechám nakonec, přece jen mu je v zákrytu lépe než na nekrytý… |
| |
| Brloh |
| |
| Tábor vánice. Jakmile já a Rag opustíme, Elwe a ostatní snažíme se co nejrychleji dostat, nazpět, v čemž nám brání vánice i sníh. Přeci se tu neztratíme. Nakonec, jsem rád, že jsem nešel sám, ale, že je semnou ten chlupáč, protože to bych se asi ztratil. Ještě kus a jsme tam. Vtom zaslechnu zavrčení svého přítele a před námi s všinu ohnivé koule. Ruka mi sjede k meči, ale když zaslechnu známí hlas, tak meč pustím. Dobrá, ale nemáme moc času, Elwe. Není na tom zrovna nejlíp, už vypadala i líp. U obličeji mám obavy. Odhodím luk na zem, stejně by mi v tom počasí nebyl na nic a vytáhnu meč a vydám se kousek od tábora určením směrem a hlavně zase do vánice. Zase zdrření. |
| |
| Zatímco dumám o dalším postupu a sleduju, jestli zavedení imunity zabírá, přijde Dobian se svou cennou kořalkou. Jeho instrukce mi však vyrazí dech. Když si od něj přebírám "kudel namočenej v gořale", civím na něj s pootevřenou pusou. Zavést desinfekční prostředek do konečníku aby se lépe vstřebával? Vždyť by jí to ještě způsobilo hemeroidy! No, pro začátek jí tím vydesinfïkuji ránu. Další postup uvidíme. Každopádně děkuji za radu! Nožem odstraním již zcela odumřelou tkáň (ne však kostní) a čerstvou ránu přeliju trochou pálenky, aby nedostala otravu krve. Teď už zbývá jen čekat - čekat jak se projeví moje dosavadní léčba a čekat až sem dorazí zbytek skupiny s věcmi a ohněm. |
| |
| U brloha |
| |
| Vyverní brloh Bríath si zkontroluje nůž, zdá se být ostrý dost. Poté se pustí do zaklínání. Zaklínadlo je složité, vyžaduje soustředění, dost sil a přesných pohybů, které ti zmrzlýma rukama dělají problémy. Naštěstí alespoň ten trpaslík nestihne dojít před dokončením. Jeho držkování, nadávání a "zaručené" rady by tě vyvedly ze soustředění tak rychle, že by ses nestíhala divit. Zaklínadlo dokončíš úspěšně. Navenek není nic vidět, ale ty cítíš magickou sílu, jak proudí tvým tělem. Pak vezmeš nůž a několika přesnými řezy odstraníš nekrotický sval. Naštěstí je Elwe v bezvědomí a mráz napomáhá srážení krve. Po skončení operace si vezmeš od Dobiena jeho desinfekci a aplikuješ ji na ránu. Vše vypadá dobře, dokonce i Elwe začíná získávat zdravější barvu. Jsi spokojená, lépe bys to neudělala... Akorát když Dobien začne o polívce, udělá se to trochu nevolno. Přece jen, odumřelé maso fakt nevypadá, že by bylo k jídlu. Ani pes by to nežral ... ale trpaslík? Původní tábor Nilla mezitím přichystala všechna zvířata. Přivázala je k sobě, aby je mohla vést zároveň. Teď klečí u obchodníka. Také nevypadá dobře a sama jej rozhodně nepřetransportuješ jinam. Cray vyrazil mezi vlky. Když se ti podaří nějaké přes padající sníh zahlédnout, rychle psím způsobem ustupují, poštěkávají a vůbec se ti drží z cesty. Pokud budeš chtít nějakého zabít, budeš si muset sakra pohnout. U Terenase, na druhé straně závoje padajícího sněhu, je situace úplně jiná. Tři vlci, velcí, mohutní, se vyřítili proti vám. První skočil po tobě, tak tak jsi uhnul a ještě jej zasáhl mečem. Úder byl těžkopádný, málem ti vykloubil zápěstí. Bolest však přes adrenalin necítíš. Druhý vlk skočil po Ragovi a oba zmizeli v závěji rozhazovaného sněhu. Ty máš ale jiný problém, třetí vlk se přikrčil a připravil ke skoku. |
| |
| v brlohu Zdá se, že kouzlo začíná zabírat. To mě těší, znamená to, že můj mozek ještě cestováním zcela neotupěl. Pohodlně se opřu, protože si potřebuju odpočinout. Lehce se zachvěju zimou a ruce si strčím křížem do podpaží, abych je zahřála. Poslouchám trpaslíka a lehce se uchechtávám. Jeho povídání je osvěžující. Při zínce o polévce však najednou nevím jestli se mám smát, zvracet nebo to brát vážně. A tak jen valím oči a nakonec zvolím první možnost. Smích je nakonec uzdravující. Wyvern je jedovatý - i maso, z toho jsem těžila právě při léčbě. Nevím jestli by se jed varem zneutralizoval... ale nasadil mi brouka do hlavy. |
| |
| Tábor - pod přístřeškem Rychle zkontroluji obchodníka, stále dýchá, i když je značně prochladlý, to není dobré. Co teď? Mezek je připraven, ale sama ho nezvednu. Rychle se rozhlédnu po okolí, ale proudy sněhu zesílili, takže nevidím nikoho. Jen v záchvěvech slyším nějaké vrčení a výkřiky, ale to může být hodně daleko. Zamířím zpět, kde jsem své společníky naposledy viděla, potřebuji jejich pomoc, není nazbyt... |
| |
| Tábor-potyčka s vlky Vlk se odrazí, moje reakce je však, o něco pomalejší, než bych chtěl. Je rychlejší, než jsem myslel. Vynadám si v duchu.Uhnu ne pravou stranu, blíž k Ragovi, meč opíše oblouk a zasáhne vlka. Náraz byl těžkopádný a trdší než bych chtěl. Ze rtů mi unikne zavrčení a zkroutí se do úšklebku, ale necítím bolest. Kde je ten chlupáč? Koutkem oka zahlídnu Raga a vlka, jak spolu zápasí, můj přítel se zrovna připravuje ke skoku. Pevně sevřu meč a druhá ruka se chopí tesáku, když se poslední vlk připravuje ke skoku, tělo se napruží. Snad budu rychlejší, přeci tu nezůstanu. Trvá to moc dlouho a Elwe. |
| |
| Brloh wyverňa |
| |
| Wyverní brloh Všichni odpočíváte, někteří vyčerpaní ze zaklínadel, jiní zranění nebo po náročné léčbě. Pomalu si zvykáte na ten příšerný puch a tak vám bývalá wyverní skrýš už nepřipadá jako ohavné místo. Vlastně je tu naopak teplo, je příjemné zase pro změnu sledovat sníh a vítr zpovzdálí. Teď už vám zbývá jen počkat na ostatní, kdy dorazí. Sílu jít je hledat v sobě nenacházíte. Tedy ... pokud dorazí, průsmyk se zdá být velmi nebezpečným místem, jakmile napadne první sníh. Tábor Vlci nechali Craye samotného stát ve vánici a už o něj dále nejeví zájem. O chvíli později uslyšíš jemné našlapování, přikrčíš se a připravíš k útoku, ale je to jen Nilla. Chvíli ale stejně uvažuješ, jestli by ti nepřineslo nějaký užitek ji zabít... Dva vlci, šedivý a sněžný se bijí ve sněhu. Rozhazují jej spolu se skalní sutinou. Tvrdé zásahy do hlavy tlapami, útoky mordou plnou ostrých zubů i nárazy celou vahou. To vše zahlédne Terenas v okamžiku. Třetí vlk se po něm vrhne a tobě se podaří uhnout. Široký oblouk vyvedl sek tesákem přímo na vlčí bok, zvíře dopadne v proudu krve na zem a zmítá se. Kde je sakra ale ten druhý vlk, kterého jsi zasáhl před chvílí? Někam se ti ztratil... |
| |
|  Tato jeskyně bude do týdne ukončena. Pokud chcete, vyměňte si kontakty s ostatními hráči. |
| |
| Néé.. *pláče* Co dělat. Doufala jsem, že někdo ze skupinky kolem mne napíše, abych se mohla "probudit.." Tak mi postavu aspoň nezabíjej, napíšu si tenhle děj do historie a použiju jí zase jinde. Jinak, když už to bude končit, navrhuju prozradit nicky, abychom mohli dát stejné postavy dohromady třeba v podobném questu. Kale |
| |
| Tvůj návrh se mi líbí. Elwë a rád jsem tě potkal, zase. Ukloním se a vlk se mi lehne k nohám. Rád jsem s váma hrál. Já jsem ocko. |
| |
| Terenas: My si snad ještě někdo zahrajem, ne? Tohle je náš druhý společný quest, tak dáme někdy třetí:D |
| |
| Elwë: to je jasný drahá a snad ten třetí dohrajeme do konce :-D a když ne tak si dáme čtvrtý no :-)) Rád jsem stebou někde hrál zase ;) Tak to máme hospodu a hory :-D |
| |
| Ano, ještě nikdy jsme nedohráli do konce:D To musíme napravit.. |
| |
| PJ: No škoda no. Ale také jsem pro nezabíjení postaviček. ;) Jinak já jsem Dean, kdybyste někdo sháněli parťáka, ale jsem teď doma bez netu, tak nevím, zda budu další brát... ;) Už tak dost brzdím, že Fenikso. :D |
| |
| Morbius dříve Washeek je mi to líto, beru si na osobní zodpovědnost, že jeskyně padla... snad někdy jindy, jinde, lépe a radostněji... |
| |
| Tak jo za pád jeskyně může Washeek :-D děkuji za fanklub :-D Zee :-D |
| |
| Tak vycházím z toho, že jsem v jednu chvíli začal silně tahat.... a pak se na to skoro uplně vykašlal a tím došly Feniksovi nervy. |
| |
| Rozhodně jsi nebyl sám ;). |
| |
| Dobian: tak jo no.. už vím, který třetí člověk mne dokáže sundat smíchy:) Každopádně se s váma hrálo dobře... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR