Sivooký démon
hrálo se Denně
od: 22. června 2009 08:56 do: 10. ledna 2010 18:47
Dobrodružství vedl(a) Valkira
| |
 | Píše se rok 1793 a Evropa se otřásá v základech. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Generál se během Francouzské revoluce postavil na stranu krále a přívrženců monarchie. Jak také jinak, vždyť mezi jeho předky byli i samotní králové Francie z přímé linie rodu Valoise před staletími. Generál po sobě zanechal velký rodiný majetek, který byl okamžitě zkonfiskován. Z nemovitého majetku se ti nepodařilo zachránit zhola nic, část movitého majetku jsi však dokázal převést na účet u významné Britské banky, kde jsi uložil i kazetu s rodinnými šperky, které jsi získal. A proč to všechno? Protože generál po sobě zanechal dceru. Mladou francouzkou šlechtičnu, která po smrti otce zůstala zcela osamocená a bezbranná v revolucí zmítané Francii. Dívčina matka zemřela už před lety, takže Charlotta zůstala bez zázemí. Sice má nějaké vzdálené příbuzné, ale rodiny mezi sebou nikdy moc dobře nevycházely. Když propukla revoluce, generál tě dopisem požádal, aby ses o jeho dceru v případě jeho smrti postaral. Dívku jsi nikdy dříve nespatřil. Jakmile ses dozvěděl o jeho smrti, vypravil ses najít malou Charlottu. Nebylo to nic snadného. Charlotta padla do rukou revolucionářů, kteří ji odsoudili k trestu smrti za vlastizradu. Podle vyprávění jejího otce jsi očekával sotva patnáctiletou dívenku. Proto pro tebe bylo poněkud překvapením, když ses setkal s mladou ženou. Ke všemu velmi půvabnou a hezkou. Charlottina záchrana probíhala poměrně dramaticky. Sám jsi celou dobu vystupoval v černém plášti a klobouku s šátkem přes obličej, aby nikdo nemohl odhalit tvou identitu. Jen tak si můžeš uchovat bezpečí a jistotu. Ani před Charlottou jsi nikdy neodložil šátek, ani jsi jinak nenaznačil, kdo jsi. V tomhle jsi opatrný a zdrženlivý... ne jako jistý Bedrník, který se snaží být tak nenápadný, že si sako ozdobí výšivkou z drobných kvítků. Charlottu jsi zachránil takřka v poslední hodině, při cestě na popraviště. Vtrhl jsi tam na koni a neváhal jsi ani zabíjet. Dívku jsi popadl a prchal s ní k pobřeží, kde na vás čekala již tvoje loď. Noc byla temná a bouřlivá, ale mladá šlechtična si za celou dobu ani jednou nepostěžovala ani nezaplakala. Za svoje prudké vtrhnutí mezi oddíl vojáků, kteří odváděli odsouzence na popraviště, jsi zaplatil zraněním ramene. Měl jsi štěstí, byl to čistý průstřel, který se vyhnul kosti. Po příjezdu do Anglie jsi dívku svěřil do rodiny jedné postarší anglické dámy. Tebe čeká už jen vyřídit mladé dámě přístup k rodinému jmění, aby mohla začít nový život v Anglii. |
| |
 | soukromá zpráva od Lord Warren Wallsey pro Dostál jsem svému slovu a zachránil dceru mého přítele z Francie. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že ona "malá holčička" je ve skutečnosti velice půvabná mladá žena. Její půvab a držení hlavy se nedalo přehlédnout ani při její cestě na popraviště. Podařilo se a cesta lodí uběhla docela dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Tvůj osud se již zdál zpečetěn a smrt nevyhnutelná. Ale na poslední chvíli z jejích ledových spárů tě vyrval cizí muž. Přihnal se trvdě na svém černém koni, pobil část vojáků a tebe odvezl. Noc na útěku za bouře byla dlouhá a strastiplná. Ale byla pro tebe vysvobozením. Ráno jste se nalodili na čekající koráb a odpluli do Anglie. Tvář svého zachránce jsi za celou dobu nespatřila. Oblečený byl v černém dlouhém plášti, cylindru a tvář mu zakrýval černý šátek. Co se ti ale vrylo do paměti, byly jeho oči. Světlé šedé jak ocel, chladné... téměř až nelidské oči. Můžeš si být jistá, že bys je kdykoliv poznala znovu. Také na vašem útěku byl zraněn. Postřelen do pravého ramene. Od tvého příjezdu uplynul zatím jen krátký čas. Pobýváš v domě jedné starší šlechtičky, kde máš svůj pokoj. Chová se k tobě mile, ale v ničem se ti nevnucuje. Muže, který tě zachránil, jsi už neviděla ani o něm neslyšela. |
| |
| Situace v Evropě Je květen roku 1793. Do Anglie přichází stále více šlechticů a šlechtičen i jibých výše postavených lidí z revolucí sužované Francie. Revoluce si vybírá krutou daň na hrdle všech nepohodlných a nevhodných pro Novou Francii... pro republiku. Ačkoliv tyto dvě země byly po léta nepřáteli, v takovéto situaci se nemůže obrátit šlechtic ke šlechtici zády. Celá Evropa je pohoršena děním ve Francii. Anglie je však od dění v Evropě více vzdálena. Žije svým vlastním životem, kde se šlechta stále baví... a ze situace v Paříži si tropí spíše žerty. Večírek u prince Všichni šlechtici i významní lidé z Londýna a celého širokého okolí byli pozváni princem Edwardem, vévodou z Kentu, aby se účastnili několika denní slavnosti, kterou se rozhodl uspořádat na jednom z prostorných sídel na venkově nedaleko Londýna. Pozvána samozřejmě byla i francouzská šlechta. Vždyť právě pro ně se večírek konal, aby se mohli seznámit s novým prostředím.... a poznat i anglickou smetánku. Každý z vás se nakonec rozhodl pozvání využít. Přeci jen pozvání od prince, jednoho ze synů krále se neodmítá, navíc jeho večírky jsou vyhlášenou společenskou událostí. Objevují se na nich všichni, kteří něco znamenají. Tentokrát vás Jeho výsos, princ Edward pozval do překrásného moderně vystavěného zámku nedaleko Londýna. Zámek byl postaven pro pořádání podobných společenských událostí. Je prostorný, pohodlný a elegantně zařízený, jak se na anglické sídlo sluší. Dnes večer se koná ples. Zámek je vyzdoben tisícemi svíček a lampiony, které ozařují i velkou zahradu se stromy, trávníky a jezírky. Ve velkém sále hraje hudba a lidé tančí. Za doprovodu hudby kolem sebe krouží a různě se proplétají ženy v drahých róbách a elegantní muži. Všichni se baví, nikde ani stín hrůz, které se dějí na pevnině ve Francii. Menší salonky jsou pak určeny k setkáváním a rozhovorům. Nebo jsou zde připraveny stoly s bohatým občerstvením. Vše je dokonale připraveno a zařízeno, aby se šlechta mohla bavit. Sluhvé v livrejích nabízejí víno a dolévají číše. Vy všichni jse už na slavnosti nějakou chvíli přítomni, nebo jste právě dorazili. |
| |
 | Londýn, dům Combeferrů Stál jsem před zrcadlem a prohlížel se. Tmavé vlasy, spíše šedé nebyli zrovna nejkratší ale přesto nedosahovali ani k ramenům. Moje pleť byla jako vždy velice bledá, když jsem byl mladý, býval jsem často nemocný. Měřil jsem pouze něco málo přes 175 centimetrů a nebyl jsem zrovna nejmohutnější. Možná by ani nikdo nikdy nevěřil, že jsem dobře živený šlechtic. Ponořil jsem se do mých hlubokých, černých očí. Byli jedinou věcí na mé tváři, která byla jiná… jediná tmavá věc na mé tváři. ”Podívejme se na našeho bratříčka...“, Géraldina, moje starší sestra stála ve dveřích a sledovala jak mi sluhové upravují šaty. Ihned se k ní přidaly Marianna a Eva. “AVENTE! Já chci jít taky!”, začala řvát Marianna po celé místnosti, zatímco Eva nadutě s nechápavým výrazem držela svoji panenku. “Nech toho Marianno, už jsme si to vyjasnili, teď jis ještě mladá, až budeš starší, připravím ples je pro tebe a tvoje kamarádky.”, Dál jsem se díval do zrcadla. “Ale já chci jít teď!”, řvala dál. Já se prosebně podíval na Géraldinu a ta s pochopením přikývla, odvedla obě mladší sestry z pokoje. Sluhové skončili a já se podíval na výsledek práce sluhů. Černé kalhoty, košile, vesta, sako, černé boty… dokonce se mi to i líbilo. “Děkuji, skvělá práce.”, poděkoval jsem a šel do přízemí, kde jsem si vzal cestovní kabát. Po chvíli ke dveřím přišly I moje matka a Géraldina, nakonec byla o 2 roky starší než já, tak proč by nemohla jít… “Marianne i Eva už jsou v posteli, myslím, že můžeme vyrazit.”, řekla Géraldina a my vyšli před dům, kde již čekal kočár s koňmi… Večírek u prince Vystoupili jsme z kočáru a sluha nás ihned uvedl do sálu. Pozdravil jsem se s mými přáteli a doprovodil dámy ke stolu… Seděl jsem tam sám v koutě už 5 minut. Moje matka byla odvedena starým, bohatým mládencem z Kentu, který se mi vůbec nezamlouval a Géraldina pěkným mladíkem taktéž z Kentu, konkrétněji z Doveru. Sledoval jsem jak se oba páry spolu smějí a baví. Jen já tam nudně seděl a sledoval ostatní účastníky večírku a ty, kteří teprve přišli. |
| |
 | Večírek Je to všechno tak zvláštní. V Británii jsem zatím jen krátce. Není tomu dlouho, co jsem v Paříži čekala na svůj osud a ten se zdál být zpečetěn. Můj odjezd probíhal za zvláštních a dramatických okolností. A pak... jsem se ocitla tady, ve staré dobré Anglii na večírku pořádaném princem. Je s podivem s kolika známými jmény se tu setkávám. Jak se zdá, v Londýně je snad pomalu více francouzské šlechty než v Paříži. Většinu z nich jsem sice osobně nikdy neznala, ale jména mi povědomá jsou. Mnoho z nich zachránil tajemný Červený Bedrník. Má přítelkyně Francoise snad nemluví o nikom jiném. Mám až pocit, že je do svého tajemného zachránce snad zamilovaná. Přesto všechno já se tu cítím ztracená. Vše je tu cizí a jen pomalu si přivykám na nové prostředí. Snad za to můžou okolnosti posledních týdnů v rodné zemi. Spíš jen tak bloudím sály, občas mi je někdo představen, občas se střetnu s někým známým, abychom prohodili pár slov. Jako třeba právě s Francoise. Ale většinou spíš jen tak procházím kolem bavícíc se dvojic a hloučků, kolem lidí tancujících na veselou hudbu... a mám pocit, jak bych se ocitla v jiném světě. Věkem vypadám tak na dvacet let. Má tvář je mladá a půvabná. Souměrně oválnýobličej s jemnými rysy, kolem kterého splývají zlatoplavé dlouhé vlasy nyní vyčesané do složitého účesu ozdobeného vpletenými perlami a drobným květem živé růže. Hluboký pohled tmavě modrých očí však působí o něco starším dojmem, než má tvář. To však může být dáno i zářitky z posledních týdnů. Jsem střadně vysoké štíhlé postavy, jejíž ženskost podtrhují hedvábné bílé šaty vyšívané růžovými květy. Výšivka zdobí jen přední část korzetu a sukni. Vše dolaďuje drahý, ale jemný perlový náhrdelník a jednoduchý náramek ze tří řad perel. Šaty jsou hladké, na krajky a příliš honosné šperky si nepotrpím. Dávám přednost jednoduchosti a eleganci. odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Anglie je přijala vcelku vřele, stejně jako všchny šlechtice a výše postavené lidi, kteří jsou nyní ve Francii takřka pronásledováni. Snad i na tebe zde čeká nový život, nový začátek, který ti dovolí odpoutat se od minulosti, jež jsi zanechala v Paříži. Ovšem setkává se tu teď stále více a více francouzské šlechty a uprchlíků. Existuje riziko, že někdo z nich bude znát, čeho ses dopustila. A zrada se neodpouští. Vydala jsi na smrt svou vlastní rodinu. Rodinu která měla své přátele a známé. Někteří z nich mohou být v Anglii a snadno si vzpomenout, co jsi provedla. Stejně tak ty, jako mnoho jiných, jsi byla pozvána na slavnost prince Edwarda. Pořádá ji na jednom z královských rodinných zámků, aby se zde nerušeně seznámila šlechta a smetánka z Anglie i Francie. Odmítnou takové pozvání by bylo vrcholně neslušné, navíc je to dobrá příležitost se seznámit s místní vyšší společností a zapadnout do ní. Takže i ty se v tuto chvíli nalézáš v jednom ze sálů či salonků na slavnosti. Některá jmména ti jsou povědomá, ale zatím jsi se nesetkala s nikým, kdo by jen náznakem tušil, co stálo za smrtí tvojí rodiny. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Potkat tady ty, které zachránil, nebude problém. Počet lidí, kteří unikli spravedlnostni nové republiky, sahá v tuto chvíli do desítek. Červenému Bedrníkovi se vždy nějak podařilo uniknout z vašich nástrach a pastí. Ačkoliv jste zatkli jednoho z jeho lidí, nic vám neřekl... a než ho vyšetřovatelé stačili zlomit, Bedrník mu pomohl na svobodu. Našli jste jen posměšný vzkaz s obvyklým symbolem kvítku. Vysmívá se vám do očí, což rozhodně neposiluje vážnost a dobré jméno Výboru pro veřejné blaho. Takže nakonec nezbylo než, aby se někdo vypravil do Anglie. Jediné, co totiž bezpečně víte je, že se jedná o anglického šlechtice. Navíc tu je spousta zachráněných, kteří by snad něco mohli věděť, na něco si vzpomenout. A jednou přijde den, kdy i je spravedlnost dožene... a oni dostanou zasloužený trest v náruči madam gilotiny. Ovšem pro tuto chvíli se musíš soustředit na něj... Samozřejmě i ty jsi dostal pozvání na princovu slavnost. Právě to je pto tebe šance setkat se s lidmi, kteří by tě mohli přivést na jeho stopu... Nejspíše tam bude, ve své civilní podobě, přítomen i sám Červený Bedrník. Slavnost je skutečně velkolepá. Hudba, tanec, víno, jídlo... všude jen lesk, luxus a blahobyt. Šlechta se bezstarostně baví a veselí. Před očima se ti však vybavil pohled na Pařížské ulice pokryté blátem a krví. Mezi prostými lidmi je stále hlad, v tomhle revoluce moc nepomohla... a bude ještě hůře. Polovina Evropy je s Francií ve válce, lidé budou znovu a dál trpět. Zatímco jedni umírají hlady, ve špíně a nemocech, druzí se baví v drahých róbách nad vybranými pokrmy. Část z nich už měla být o hlavu kratší. Nespravedlnost tohoto světa jen tak nezmizí... Ale když nebude Červený Bedrník, neunikne spravedlnosti nikdo alespoň ve Francii. |
| |
 | soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro Koho ale zajímá historie? Mě zajímá současnost. To, co jsem viděl, když jsem procházel Paříží, projížděl francouzským venkovem. Jenom proto, že odmítáme být pod jhem monarchů, se proti nám ta zpátečnická Evropa spikla a zapříčinila hladomor šířící se jako oheň. Lidi se zabíjejí pro jídlo. Bylo tomu tak, ale jen v těch nejnižších vrstvách. Ale teď? Teď to dělají klidně i měšťáci, na venkovech se dokonce vydávají na zboj... A to jsme skoro na prahu devatenáctého století! Svým úkolem jsem na jednu stranu poctěn, protože jestli toho bastarda chytím, uznání mě nemine. Ovšem přináší to i hořkou pachuť znechucení. Je mi z toho zle skoro až fyzicky. Ale musím nasadit masku, jakou jsem si osvojil u soudu, musím to přežít a neprozradit se. V zájmu Revoluce. V Zájmu Nové Francie! Ano, kdybych si tohle několikrát denně neopakoval, asi už se o spravedlnost postarám sám, nebo jí přinejmenším dopomůžu. Londýn je plný Francouzů. Plný těch hnusných šlechticů, kterým pomohl ten anglický zkurvysyn. Ale však znáte to přísloví - kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc. A na každou svini se voda vaří. Jo, to dobře znám... tolik sviní bylo sťato - díky mně - že tohle pořekadlo je ještě pravdivější než to první. Tento bezhlesý rozhovor v mé hlavě mě trochu uklidnil, zchladil revolucionářskou krev i hlavu. Musím se soustředit na práci. Jsem sakra právník, tehdy osobní sympatie a antipatie musí jít stranou. Stejně tak u agenta. Takže vstříc tomu odpornému večírku... v zájmu Revoluce, občané! |
| |
| Nikdy jsem neholdoval kočárům. Je to ukodrcané, pomalé a nebezpečné. Však Francie vás naučí, že nebezpečí je třeba čekat všude. Proto jsem si dal osedlat koně, kterého jsem si před několika dny koupil, a rozhodl se vyzkoušet, co v něm je. Princovo sídlo údajně není zas tak daleko od Londýna. No, uvidíme. Potřebné věci, kdyby něco, jsem si nechal poslat, abych se s nimi netrmácel za sedlem jako nějaký osamělý žoldák. Angličani se nám Francouzům už tak vysmívají. Majordomus si mě nedůvěřivě prohlížel, když jsem se objevil u dveří. Kdybych neměl tu pozvánku, kdo ví, jestli by mě vůbec pustil. Z jeho pohledu bylo zřetelné, co si o mně myslí, i když se to snažil skrýt za maskou dokonalého anglického sluhy, o nichž kolují vtipy i pověsti. Ale vzhledem k tomu, kam směřuje mé vyprávění, jsem se dovnitř tedy dostal a jsem tu. Moc do toho lesku a luxusu nezapadám. Ale to se dá omluvit tím, čím jsem si poslední měsíc prošel. Nikdo po těchto událostech nebude jako dřív. Každého to poznamenalo. Některé - ty, co se tu smějí, jako by se nic nedělo - méně, některé více. Já podle zachmuřeného pohledu šedých očí, které po tom všem czhladly a ztvrdly jako ocel, patřím do druhé kategorie. Buď někde při kraji místnosti stojím, nebo rozvážně popocházím u stolů s jídlem. A přece nevypadám jako někdo, kdo chce okusit všechny ty lahůdky. Vlastně jsem se jídla ani netkl, jen jsem se pořádně napil. Koutkem oka pohlédnu na nedaleko stojící ženu v paruce, která se něčemu nahlas směje. Jak jen může? Svraštím obočí. Určitě je to Angličanka. Její smích mě řeže do uší a není to jen tím, jak nepříjemný a afektovaný je. Ale jak tak koukám, i Francouzky nějak podezřele rychle zapomněly na to, čím si prošly. Já tedy ne. Možná je to tím, že jsem přibyl teprve před týdnem a některé rány jsou příliš čerstvé. Anebo tím, že jsem muž. Revoluce sice staví lidi na stejnou úroveň, ale to se týká stavů. I když popravuje i ženy... přeci jen s nimi asi nezachází tak jako s muži. Podle toho, co se už stihlo rozhořet za klepy, aniž bych to stačil zastavit, jsem si nějaký čas poseděl v Bastille a čekal na popravu. Ale jako zločinec nevypadám. Jenže vlastně ani jako šlechtic. Chybí mi ta dychtivá teatrálnost a pupek, nebo naopak čnějící kosti. Kdo ví, k čemu všemu jsem byl donucen, protože mám postavu bojovníka. Vysoký snad šest stop, nebo jak se tomu v Anglii říká, dobře padnoucí černý kabátec zapnutý až ke krku skrývá šlachovitě svalnaté tělo. Ale nevypadá to, že bych svého vzhledu chtěl využívat ke svodům dam. Nemám ve sluncem lehce opálené tváři ten dravčí úsměv lovce. Vlastně se neusmívám vůbec. Rty jsou tvrdě semknuté, strohé rysy obličeje jen podporují můj zachmuřený vzhled. Možná kdybych se usmál... doopravdy, od srdce... Takhle dámy může zaujmout jen má tajemná nepřístupnost, když tu osamělý, bez doprovodu, stojím ve vysokých jezdeckých holínkách, tmavých kalhotách a onom upjatě zapnutém kabátci. No a také jizva přes levé oko. Vzhledem k tomu, že oko v důlku mám a není zakalené, měl jsem štěstí. Ale jinak nevypadá zrovna hezky a není zas tak stará. Sice už bledne, ale kdyby tu bylo víc chladno, ošklivě ztmavne a zfialoví. Zbrań mě při své cestě ještě škrábla v koutku úst. A pak ať mi někdo říká, že Francouzi jsou padavky. Nakonec se odhodlám znovu pohnout. Stojím tu a zírám jako sup už dost dlouho. Někteří Angličani už na mě začínají podezřívavě koukat, proč že nepřijmu jejich pohostinství a odmítám se bavit, když to pro nás milostivě nachystali. K čertu s nimi. Kdybych nemusel, tak z Francie neodjedu. Pomalu, nenuceně, se stále plnou sklenou whisky, korzuju po sále. Hudbu až tak nevnímám, soustředím se na útržky rozhovorů. Bedrník. Jméno skloňované všude, ačkoli angličtina skloňovat neumí a francouzština jakbysmet. Ale nikdo nic neví. Zato o poslední francouzské módě toho Angličanky ví na můj vkus až moc. Takovým chumlům bych se nejraději vyhnul, ale zrovna slečinky by o našem zachránci mohly něco vědět. A tak se zhluboka nadechnu a vykročím kolem nich, abych se nedaleko zastavil u dalšího stolu s jídlem. Anglická kuchyně je proslulá svou nechutností. Kam se hrabou naše žáby na jejich ledvinkový puding, fuj. |
| |
| Comte Avent Rodolphe Combeferre Neseděl jsi příliš dlouho, když za tebou přišel jeden z tvých londýnských přátel, mladý šlechtic a gentleman. Pozdravil tě a oznámil ti, že by tě rád s někým seznámil. Je tu dost francouzské šlechty a snad by se mezi nimi našel i někdo, koho bys mohl znát. Seznámit se s novými lidmi je rozhodně zajímavější, než jen sedět a pozorovat ostatní, jak se baví. Navíc by bylo neslušné takovou nabídku odmítnout, zvláště když ti naznačil, že se jedná o rozkošnou mladou dámu, která je v Anglii teprve krátce. Takže jsi tedy souhlasil a odešel s ním. Provedl tě sálem a zamířili jste k půvabné zlatovlasé dívce, která sama postávala na okraji sálu (Charlotte). Tvůj přítel vykročil k dívce jako první a pozdravil se s ní. Pak pokynul tobě, aby ses k nim připojil. Nejdříve představil tebe dámě, jak se sluší, následně tobě komtesu Charlotte de Valois. Ačkoliv ses s Charlottou, ani její rodinou nikdy nesetkal, rodové jméno Valois ti je více než povědomé. Z přímé rodové linie Valois pocházeli i někteří králové Francie. V dnešní době je to však jméno velmi neobvyklé, neboť přímá linie tehdy zanikla po meči. Charlotta, jako příbuzná královské krve, se nejspíš stala ve Francii obětí pronásledování. Doslechl ses před časem něco o smrti jistého generála de Valois, který byl zarputilým royalistou a bránil monarchii i krále do posledního dechu. Charlotta by tedy mnohla být jeho příbuzná. Comtesse Charlotte de Valois Nepostávala jsi sama moc dlouho. Přeci jen jsi půvabná mladá žena, takže od tvého příjezdu se o tebe mladí šlechtici zajímají. Všimla sis lorda Darcy de Knayth, který k tobě mířil v doprovodu dalšího mladého muže. Lord Darcy je vzdáleným synovcem hraběnky, u které v tuto dobu žiješ. Již jste byli představeni samotnou hraběnkou. Je to milý a příjemný mladý muž. Krátce se s tebou pozdtavil a dovolil se tě, jestli by ti mohl představit svého přítele, který pochází rovněž z Francie. Když jsi souhlasila, gestem ruky k vám pozval onoho mladého muže (Avent Rodoplphe), kterého ti následně představil jako Comte Avent Rodolphe Combeferre. Jeho jméno ti ovšem nic neříká. Tvá rodina nejspíš nikoho z rodu Combeferre neznala. |
| |
 | Večírek Tento večírek byl dlouho očekávanou událostí, na kterou se netrpělivostí chvěly jak dámy tak pánové celého anglického dvora. Nové tváře, vzrušující děsivé příběhy a osudy francouzů, vyhnaných z vlasti téměř ve spodní košili. Tato představa je pochopitelně poněkud zkreslená, ale představa anglické šlechty, blahosklonně se ujímající vyhnanců z kontinentální Evropy, je více než příjemná... Dámy, žijící při dvoře krále Jiřího, na výchovu stejně jako kvůli společenské prestiži a snazšímu hledání patřičného zaopatření, ostřížím zrakem sledovaly současné módní trendy a ostatní dámy ze strachu, aby dostatečně přitahovaly pozornost a byly, jak se poslední dobou ujalo, patřičně šik. Nemluvě o stále mladistvém princi, jehož svoboda a záliba v mladých milenkách je vějičkou pro mnoho nezadaných (i zadaných) dam, které se mohou chlubit alespoň trochu půvabnou tvářičkou a troufalostí. Tedy mně troufalost dozajista nechybí, stejně jako půvab a adekvátní věk. Zatímco některé dámy sázejí na křehkost a masku neviňátka, skrývající pod nánosem bílého pudru protřelou milostnici, vyrazila jsem na ples sice v novém, přesto spíše na hon vhodném oděvu. Místo abych přicestovala jako lovná laň, obrátila jsem svou roli v lovkyni. Jistěže jsem nezvolila nějaký prachsprostý lovecký šat. Já i má rodina si můžeme dovolit skutečně okázalý oděv, ačkoliv jsou jistá pravidla, která je nutno dodržovat. Namísto populárních bílých, růžových, blankytných či světle žlutých odstínů jsem pro tento večer zvolila až nestoudně rudé barvy s velkým, ale v barvě laděným vzorem. Doplňující výšivka je provedená ve stříbře, které působení barvy zjemnňuje a černé doplňky včetně objemného, švihácky na bok posazeného černého klobouku s černým peřím a rudou výšivkou celému oděvu dodávají na eleganci. Šaty s nepostradatelným výstřihem, který jen díky vykukující stříbřité krajce halí bradavky, jsou rafinovaně přizdobené kabátcem stejné barvy s černým lemem, stříbrně vyšívaným v pruzích kolem zapínání, podobným tomu jaké nosívají husaři. V ruce nepostradatelný jezdecký bičík. Rezavé vlasy, v lokýnkách a s nezbytnými příčešky, svinuté do komplikovaného účesu pod kloboukem, přes tvář dráždivě jemný závojíček pod bradu. Nechybí drahocené stříbrné náušnice s rudými kameny a do série s nimi vyrobený ozdobný hřeben, zapasovaný v účesu tak, aby byl dobře vidět. K zámku prince Edwarda dorazím na koni. Zpřímená v dámském sedle nechám černého hřebce doklusat pyšným, elegantním krokem až ke vstupu, kde se vší grácií, jaká je dobrým jezdcům vlastní, sklouznu se sedla a nechám zvíře odvést do stájí. Anglickou šlechtu, která mě zná, to ani nepřekvapí. Jsem svérázná a vždycky jsem taková byla. Říká se, že je to nespoutanou irskou krví, která mi po matčiných předcích koluje v žilách, jiní to mají za znak skotských šlechticů z otcovy strany. Miluji však hony a více než švitoření v budoárech mě potěší jízda na koni nebo učená debata v některém z oborů, jež jsem ovládla. Jisté je, že své entré dotáhnu až do konce. S hlavou sebevědomě zdviženou a neutuchajícím zářivým úsměvem vkráčím do sálů. První, čeho si začnu všímat, je sklenka dobrého vína a pak už přichází čas na výzdobu sálů a společnost. Procházím pomalu sály, vlídně a s úctou, jaká je na místě, zdravím známé tváře a sem tam loupnu jiskrným pohledem k vyšňořeným či zkrátka zajímavě vypadajícím pánům...někde by tu měl být i otec. Přijel i s matkou, ovšem ta už se dávno někde ztratila s jinými dámami-matkami nebo šviháckými starými mládenci. Nu což, vždyť vypadá k světu, co by se nebavila...proto tu přece jsme! |
| |
 | Večírek Nebylo to tak dlouho, co jsem lodí připlula do Anglie. I po dvou týdnech mám pocit, jako bych na rtech stále cítila slanou příchuť moře, v přístavu smísenou s různými kořeními, čajem a v neposlední řadě i rybinou. Houpající se paluba pod nohama, ostré šlehání větru, co s sebou přinášel kapky mořské vody ve tváři. Ruce křečovitě svírající část přídě, kde jsem stála od té chvíle, kdy se rozezněl zvon na znamení, že pevnina je nadohled... Nyní se pode mnou v pravidelných intervalech chodu ohnivě ryzé klisny houpe její hřbet. Černé vlasy se občas smísí s dlouhou hřívou, připomínající plameny. Krajina kolem ubíhá, barvy se mísí jako na paletě malíře a dávají dohromady fantaskní obrazy. Možná by se takto dala hmotně vyjádřit svoboda... Zdáli zpozoruji svůj cíl, k němuž mířím. Září do noci jako diamant, jako lucerna a stejně jako motýla i mne jakýmsi prazvláštním způsobem láká. Netrvá to již přliš dlouho a octnu se před sídlem, bez potíží sklouznu z koňského hřbetu, přejedu dlaní klisně po krku a pak předám otěže do rukou sluhovi, aby ji odvedl. ,,Dobře se o ni postarejte, prosím. S cizími lidmi je trochu nervózní. Merci..." pousměji se a kývnu hlavou, pak vzhlédnu k sídlu, které se přede mnou tyčí do výšky několika metrů. Působí vskutku ohromujícím dojmem, v podbřišku pocítím lehčí napětí, ale nakonec pomalu nadechnu a vydechnu, takže zčásti zmizí. Vydám se do útrob zámku, k uším stále silněji doléhá vcelku líbezná hudba. Jistě zde bude hodně lidí, šlechticů... A nejen těch z Anglie... ,,Excusez-moi..." pousměji se zdvořile na nějakou dámu, ,,Promiňte, s dovolením..." dodám pak anglicky, přecijen ještě nejsem zdaleka přivyklá a patrně ještě dlouho potrvá, než přestanu používat francouzská slovíčka. Žena pokývne hlavou a o kousek ustoupí, takže mohu projít. Zatím spíš pouze proplouvám davem a rozhlížím se okolo sebe, v duchu hodnotím zdejší výzdobu a obrazy, samozřejmě si nemohu odpustit byť podvědomé srovnání s tím, na co jsem byla zvyklá ve Francii. Jak procházím, koutkem oka zavadím o muže v černém kabátci, krátce se na něj zadívám. Mou pozornost upoutá i vcelku okázaleji oděná žena v rudých šatech... Indigově modré šaty zdobené černou krajkou, která doplňuje pod lopatky dlouhé, na koncích do prstýnků zvlněné husté vlasy barvy havranního peří. Naopak kontrastuje s porcelánovou pokožkou, která však dává tušit, že by pod slunečními paprsky dostala zlatavě hřejivý nádech. Pomněnkově modré oči, výrazné, delší černé řasy, plné, narůžovělé rty. Avšak žádné líčení, pouze přirozený půvab. Tělo rozhodně nepostrádá ženské křivky, které šaty ještě zdůrazňují, jako jsou v hlubším výstřihu se dmoucí ňadra, útlý pas a naopak širší boky. Sukně skrývá pohled na dlouhé, štíhlé nohy. Jak říkávali u nás - la Fleurette. Květinka, kvítek. Ovšem při bližším pohledu je to vše tak trochu odtažité, ne přímo chladné, ale uzavřené do sebe. Ačkoli je mi dvacet let, v očích a vůbec výrazu celé tváře se dá vyčíst, že uvnitř sama sebe jsem starší alespoň o pět, ne-li o deset let. odkaz Vivat la révolution... |
| |
 | Večírek Sedím v okně panství přítele mého manžela, který kvůli revoluci musel zůstat ve Francii, a kromě rozečtené knihy složené na mém klíně se dál věnuji pohledu na ptactvo a na alej jabloní. Tiše si vzdychnu. Anglie je zamračené místo, kde i to nejsladší jablko chutná trpce. Život zde zprestřují snad jen pořádané večírky, které si nezadají do společenských akcí ve Francii. Leč vmísit se do hovoru v angličtině je pro mě nadlidský úkol. Již ve Francii, když můj manžel věděl, že mne bude muset ochránit a poslat do Anglie, jsem měla učitele, který mě zasvěcoval do anglického jazyka, který jsem nenáviděla den ode dne víc, jak se blížil čas odplutí. Nechtělo se mi opouštět Francii... Paříž... a až někde na posledním místě byl můj manžel, které jsem nechtěla opustit jen proto, že jsem věděla, že mne za mořem čeká stejný starý mezulán, jakým byl i Francois. Opět si tiše vzdychnu a knihu zavřu. Nesmím myslet v minulém čase. Pomalu vstanu a zamířim dolů do předsálí budovy, kterou zde prý mám nazývat novým domovem. Lord Elgin sedí ve svém křesle v pracovně, pokuřuje z dýmky, která se táhne celým domem jako smrad z mokrého hadru. Nechápu je. Jak mohou kouřit takové svinstvo. Decentně si odkašlu, abych na sebe upozornila a abych dala najevo, že mi to zde nevoní. "Jdu se připravit." Prohlásím zcela ostentativně a otočením se na podpatku se vydám do svého pokoje zpět do patra. "Prosím neutahujte to příliš, ať mohu dýchat." Poprosím komornou, která se jala utahování korzetu jako zápasu s lítým býkem. Lomcovala se mnou ve snaze mi vytvořit co možná největší poprsí na celém světě, ale svou snahou mi tak akorát způsobila téměřné mrákoty. "Dost!" zaburácím a komorná přestane. Musím se rozdýchat. Každým hlubokým nádechem cítím, jak můj hrudní koš začíná opět existovat. Okamžitě se z honosných a překrášlených šatů vysvléknu a vyprovodím komornou ze svého pokoje. Rázným bouchnutím dveří si ještě stačím vybít zbytkovou zlost. Ze své skříně vyndám decentní zelené šaty, jejichž živůtek je tak šikovně sešitý, že vypatá jako atrapa těsných anglických korzetů, které jsou nyní v módě. Nesnáším je Upravím si jemnou zelenozlatou krajku kolem dekoltu, který vypadá přirozeně. Narozdíl od dekoltu, který se mi snažila vytvořit komorná. Brokátová nabíraná sukně je decentní a střídmá a ačkoliv nebudu vypadat jako kráska salonu, mě se tyto šaty líbí. Jsou mé neoblíbenější. Namísto vytváření divokých variací na téma "účes" si do rozpuštěných hnědých kudrlin vpletu dva motýlky. Napudruji si zlehka nosík, na tváře použiji trochu růže a zelenoměděné oči zdůrazním zlatým odstínem. Žádné honosné šperky, jen dlouhé zlaté naušnice s malým smaragdem jako třešničkou na dortě. Nepromluvila jsem s lordem Elginem od doby, co jsem se objevila před domem a dostala jsem vylískáno, že jsem vylískala komornou a nevzala si šaty, které mi byly připraveny. Jen jsem nad tím ohrnula nosem a rychle si nastoupila do kočáru. Věděla jsem, že budu stařecké hudrování poslouchat celou cestu až na princův zámek a věděla jsem, že se mne lord Elgin vždy nějakým ošemetně rafinovaným způsobem pokusí dotknout. Je mi z něho špatně. Páchne po cigaretách, místo zářivého úsměvu mu chybí několik zubů a zbytek v ústech je do žluta. Raději se dívám z okénka a přeji si, aby tento večer skončil co možná nejrychleji. Další vylískání mi lord Elgin věnuje téměř před zastavením. Prý se neumím chovat a má angličtina je hrozná. Merde. Probodnu jej nenávistným pohledem a jakmile lokaj zastaví, nezaváhám ani na chviličku a ve střevíčkách s vykasanou sukní vběhnu na kočičí hlavy a utíkám do zámku. Musí si o mě myslet, že jsem bláznivá mladá dívka. Tak ať Pospíchám chodbou, na několik místních sloužících stačím jen rychle pokynout hlavou. Což je můj projev hrané náklonosti k nim. Zastavím se až u vstupu do sálu. Udýchaná a rudá ve tvářích. Snažím se nenápadně proplout davem krásných dam v ještě krásnějších róbách s zářivými úsměvy a tiše doufám, že se polovina z nich skácí k zemi na nedostatek vzduchu. Obejdu hlavní taneční sál kolem zdí. Potřebuji se rychle něčeho napít, než mě zde najde lord. Můj pohled ulpí na jídelním stole a tak se k němu vydám. Ne neúmyslně se zastavím vedle vysokého muže v kabátci, jenže se tváří, že sem patří asi stejně jako já. Zaujme mne, ale je chladný. Naliji si šampaňské a již při prvním doušku poznám, že s francouzským šampaňským se tato břečka nedá srovnávat. Decentně vyplivnu zbytek cenněného moku zpět do skleničky a dělám, jako že se vůbec nic nestalo. Když ale ve dveřích do tanečního sálu zahlédnu starého lorda Elgina, znervózním. "P-prosím... s´il vous plait." snažím se upoutat mužovu pozornost. Prosím pomůžete mi?" Snaží se nenápadně schovat za něj a být tak z dosahu zorného pole lordova. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Jméno Valois ti není neznámé. Není to tak dávno, co mladá žena stejného jména byla odsouzena a měla být popravena. Na poslední chvíli ji však zachránil jakýsi muž, který pobil vojáky a dívku odvezl. |
| |
| To jsem si mohl myslet. Bedrníka by každá nejraději odtáhla někam do komory, ale jsou to klepy jako všechno ostatní. Jaký musí být gentleman, jak asi vypadá... blábláblá. Protočím oči ke zdobenému stropu a posilním se whisky. Víno tu nehodlám riskovat a tu náhražku našeho Champagne taky ne. Ovšem jejich irská nebo skotská whisky se hodí dokonale. Pro tuhle příležitost ano, člověk potřebuje uklidnit podrážděné nervy, aby jim nevynadal do slepic a pokryteckých pitomců. Sáhnu po karafě, co dlí na stole, a doleju si. Asi jsem tomu přišel na chuť, i když opít se mezi nimi nehodlám. Mezitím se objeví pár nových lidí, které jsem tu zatím neviděl. Čučel jsem do sálu dost dlouho, už je od vidění skoro všechny poznám. Na tohle jsem vždy měl hlavu. A kdybych viděl tyhle, určitě si je zapamatuju. Hlavně tu zrzku s tváří i oděním kurvy. Sice zrovna nemusím přeněžnělé květinky, ale ta její okázalá maska děvky je trochu moc. Aby ti kozy nevypadly, dámičko. S touhle myšlenkou, která mě ovšem nechává chladným, což by u mých přátel už asi vyvolalo pochyby o tom, jestli jsem pravý muž, od ní odvrátím zrak. Možná má pěkný tělo, ale takových už bylo... Téměř v jejích patách se objeví další host. Jelikož opět pozoruju vchody do místnosti, neunikne mi to, ačkoli tahle není tak okázalá. Když se na mě podívá, zjistí, že i já ji pozoruju. Neodvrátím zrak, nicneříkajícím výrazem jí oplatím pohled. Proti mé vůli nějaký hlásek v hlavě donutí zjizvený koutek pousmát se. Vlastně to skoro nejde poznat, protože se hned vzpamatuju, odtažitost, jaké jsem si všiml i u ní (což je možná důvod, proč jsem takhle reagoval), si mě znovu omotá do osidel. Ale i když už se zajímá o někoho jiného, ještě chvíli v zádech cítí můj pohled. Anebo je to pohled někoho jiného z davu? Oči mě donutí odtrhnout - což je asi dobře, protože jsem se zcela nevhodně zapomněl - až nějaká další ženská. Mám dojem, že je jich tu víc než mužů. Princ si hodlá založit harém? Teprve po chvíli mi v hluku hovoru a hudby dojde, že to mluví na mě. Shlédnu na ni, gentlemanský úsměv se nekoná. Vypadám, jako bych šel na pohřeb, jen mi teda chybí ten smutek. "S čím? Tohle už pít nebudu. Já vás viděl," dodám poslední větu s křečovitým úšklebkem. Možná to mělo být šibalské, ale na zjizvené tváři to tak příjemně nevypadá, zvlášť když oči neroztály. Neunikne mi, jak se tlačí za mě, ačkoli za mnou je už jen stůl a velmi málo prostoru. Sleduju směr jejího pohledu. Pozorovatel jsem dobrý, proto mi je hned jasné, před kým asi prchá, když se tváří, jak kdyby ji štvali všichni běsi. Však ten dědek se rozhlíží, někoho hledá. A protože ona civí na něj, je to jasné. "Myslím, že bych neměl zasahovat... váš manžel se po vás shání, a kdyby zjistil, že mu v tom bráním - co kdyby mě vyzval na kordy?" Říkám to, jako bych se toho trochu obával, ale je jasné, že o to větší pohrdání v tom, jestli mě dědek umlátí holí, v tom je. Jestli jsem jen zpoloviny takový, jaký vypadám, hůl bych o něj zlomil, ani by nemrkl. |
| |
| Podívám se na muže a poté do skleničky. Uvědomím si, že to zřejmě nebylo to nejslušnější gesto. Ten patok ale musel ven a tohle byla jedná téměř slušná možnost. "Nikdo Vás nenutí to pít. A ani bych Vám to nedoporučovala. C´est dégoûtamment - nechutné." ošklíbnu se nad sklenkou a odložím ji co nejdál z mého dosahu. Chvíli muži doslova civím na oči a na jizvu, která mi už nepřipadá tak škaredá. Spíš zajímavá. Zajímalo by mě, kde si ji zasloužil, pro kterou ctěnou pannu to bylo. Nakloním zlehka hlavu na stranu a dál si ho prohlížím. Zapomenu však na svůj problém. Rychle ustoupím o další krůček a jelikož se mladý pán nehodlá posunout ani o píď a zřejmě si usmyslel, že mě bude trápit tím, že odmítne pomoc dívce v nesnázích, já se však nedám tak snadno. Lehce jej chytím za paže a posunu jej kousek před sebe. Sukně se mi vyhrnula přes okraj stolu a jen tiše doufám, že až se od stolu odlepím, že nebudu mít památku na jahody či nějaký dezert. "Nechci po Vás abyste zasahoval... jen... stůjte tak jak jste." nenápadně vykouknu zpoza jeho ramene. A pak si uvědomím co řekl. Zřejmě mu to tak připadá. "Cože?" vypísknu tiše. "Mýlíte se monsier, není to můj manžel. Je to otravný cochon. A věřte, že ten by Vás na kordy nezvyzval. Dokáže zabít lidi jen svým smrdutým dechem." Schovám se opět za něj. Oči otočím v sloup a zírám do stropu a tiše se modlím, aby mne lord přehlédl. |
| |
| Aelswith hraběnka z Glasgow Příchod vznešené krásky v rudých šatech (Aelswith) vyvolal patřičný zájem, jak mezi muži, tak i u žen. Někteří ji obdivují, jiní spíše kritizují. Neutrální názor má jen málokdo. Její až příliš odhalený dekolt je terčem uštěpačných poznámek mnohých dam. Těžko říct, jestli je to spíš projevem závisti, nebo pohoršení. Angličtí lordi si ji prohlédli se zkoumavým zájmem, ale většina z nich se nadále věnuje dosavadní společnosti. Přeci jen angličana více rozpálí jiné věci, než žena. Vášnivější debaty se točí kolem kriketu, závodů koní, nebo dnešní politiky. Takže největší zájem sklidila u francouzů, kteří zde pobývají. Jeho milost princ Edward je právě ve společnosti několika vysoce postavených lordů a probírá s nimi dnešní dění v Evropě. Přesněji se baví poznámkami na účet Francie a revoluce. Isabelle *Fleurette* la Reine Ani příchod další ženy nezůstal bez povšimnutí. Jak se ukázalo po prvních několika slovech, jedná se o další francouzskou ženu vznešeného původu. Její přirozený půvab vedle většinou nalíčených žen zaujme na první pohled a dává jí tak mezi nimi vyniknout. Netrvalo dlouho a odhodlal se ji oslovit jeden z angličanů, ačkoliv nebyli představeni. Mladý muž vyšší souměrné postavy oblečený v drahém kabátci dolněném pečlivě uvázaným nákrčníkem v anglicky elegantním stylu. "Dobrý večer, lady. Nebo spíše mademoiselle? Omlouvám se za svou troufalost, vy jste v Anglii teprve krátce, že? Dovolte mi, abych vás tu provedl a seznámil s pár lidmi. Jsem hrabě Henry Spencer, k vašim službám." Hluboce se uklonil a očekával, jestli Isabella jeho nabídku přijme. |
| |
| "Já vím. Proto to taky nepiju." Bezděky lehce pohnu rukou (loktem se opírá o ruku druhou, kterou mám, jako bych si obě chtěl založit na prsou) se svou sklenkou, abych dal najevo, že já našel zalíbení v něčem lepším. Zvykl jsem si, že lidi civí na moji jizvu. Ale tak ať, já to beru z pohledu bojovníka. Aspoň je vidět, že jsem celou dobu neseděl zalezlý, ale něco dělal. A protože ještě žiju, asi to schytal ten druhý parchant, i když mě stihl poznamenat. Vypadá to, že mám vážně sloužit jako živý štít před dědkovou holí nebo čímkoli, čím by mě počastoval. Když se mě dotkne, napnu se, a kdybych neměl v ruce skleničku, asi ji beze slov odkážu do patřičných mezí tím, že ty ruce dám pryč. Naštěstí si mě jen nastavila. "To asi nepůjde, nerad stojím zády do místnosti. Francouzka by neustálý pocit ohrožení měla pochopit." Protože ona je tiskne ke stolu, který je u stěny, a já k ní jsem čelem, chtě nechtě všem ukazuju záda. Nelíbí se mi to. Ale tak... když už jsem se, sice nedobrovolně, začal s někým bavit... Popadnu ji nad loktem, ale není to zaklesnutí. Možná to při mém stisku trochu bolí, ale zachrání ji to. Odvedu ji trochu dál, za nějaký hlouček s bledým mladíkem, světlovlasou dívkou a ještě jedním mužem - pamatuju, že jsem je míjel a padlo slovo Valois - takže jsme oba relativně spokojeni. Já můžu koukat do sálu, ona je schovaná. "Tohle je lepší. Ne o moc..." Chvíle trapného ticha. Nejenže jsem asi psí čumák, ale taky tak nějak zapomínám na etiketu. Anebo nezapomínám, jen jsem duchem jinde, protože vyhlížím přes temeno její hlavy kamsi do sálu, zamyšleně míchám whisky ve skleničce krouživými pohyby. Naštěstí se pak rozpomenu. Ale teprve tehdy, kdy se někdo poblíž představuje a seznamuje. No, asi jí bude jasné, že jinak bych si na to možná ani nevzpomněl... ale co už. "Marquis Gilbert Gravois," řeknu zdánlivě nesouvisle. Ne, neudělám gesto, že bych jí po jejím představení chtěl políbit ruku. Prostě stroze, skoro až vojensky kývnu hlavou. A napiju se. Ovšem asi jsem ji vzal na milost, protože se dokonce pokusím o jakous takous konverzaci. "Jak dlouho jste v Anglii?" |
| |
| Společnost Zastavím se u okraje jednoho z bohatě prostřených stolů. Cítím, jak mne v zádech pálí čísi pohled a podle předchozího dění se dalo alespoň odhadnout, komu náleží. Krátce se pootočím přes rameno, nakonec se rozhlédnu kolem sebe docela. Za oči mi opět zatahá sytě rudá látka šatů oné ženy s měděnými vlasy. Vskutku ji činí nepřehlédnutelnou, dávají až nadmíru vyniknout jejím půvabům, které mne nijak nepohoršují, i když já sama bych si podobné odění na sebe nevzala. Není mým cílem, a nikdy nebylo, budit přílišnou pozornost okázalostí... V duchu se pro sebe pousměji, oči putují dál po zdech a malbách, jen pramálo se zdržují na jednotlivých hostech či stoly s jídlem. Náhle je však v dalším pohybu zarazí čísi hlas, po chvíli jako by zaváhání sklouznou tím směrem. Krátce si mladého muže prohlédnu, ale nijak zvlášť neulpívám pohledem na žádné části oděvu či postavy, snad se mu pouze, jak je slušností, trochu déle zahledím do očí. ,,Bonsoir.... Dobrý večer, sire." odvětím nakonec, tón hlasu nepostrádá jakousi zvláštní lehkost a měkkost, která však kontrastuje s jistou.... odměřeností? Možná spíše opatrností díky tomu, co jsem prožila ve Francii a co mne pronásleduje doteď. Něco podobného je znát i v lehounkém, tak trochu zdvořilostním úsměvu a pokývnutí hlavou. Společně s tím se mírně pokrčím v kolenou. ,,Nemusíte se omlouvat. A i kdyby, stejně už jste tak učinil a vrátit zpět se to nedá. Ale máte pravdu, nejsem zde příliš dlouho. Myslím, že je to víc jak znát.... N'est-ce pas? Ne m'en parlez même pas." opět lehounké pousmátí, tak trochu posmutnělé. ,,Je m'appelle Isabelle. Enchanté... Těší mne." krátce se rozhlédnu. ,,A myslím, že vaši pomoc a nabídku uvítám. Merci bien. Děkuji." opět mírně pokývnu hlavou. Pomalu nabývám přesvědčení, že sklouzávání k rodnému jazyku se nikdy docela nezbavím. Ale... je to dobře. Ten jediný mi momentálně zcela připomíná, kým jsem. |
| |
| Postřehnu to zaváhání, když se dotknu jeho paží, ale ve svém záměru neucuknu. Jsem pevně rozhodnutá. "Nemusíte mi připomínat, kým jsem." z úsměvu se rázem stane chladný a odměřený pohled. "Vidím, že vy o tom také víte své." Zlehka zvednu ruku a ukážu prstem na jizvu, kterou on má pod okem, a kterou já si pod okem prstem neviditelně namaluji. Svým způsobem je zábavný. A hrubý. Jeho chování a to, že mne odtáhl stranou odměním dalším pronikavým pohledem. Jako bych se snažila očima vypálit místo v jeho dlani, která svírá mou paži. "Jste neomalený. Dost daleko od anglických gentlemanů... od nudných anglickým gentlemanů." dodám po chvíli, abych upřesnila, jak jsem to vlastně myslela. "Ne o moc. Ale i tak Vám děkuji." Přestanu se na něj dívat jako na vraha. Dokonce i stisk mé paže povolil. Otočím se, abych se zorientovala, kde přesně v sále stojíme, a narazím na dva muže stojící opodál s mladou dívkou. Jak se sluší a patří, tak je také pozdravím lehkým pokynutím brady a milým úsměvem. "Anna de Foix á Candale," očekávala jsem políbení ručky, ale když nepřicházelo, nebudu jej nutit. Zřejmě byl vychován jiným způsobem. Ne tak vyumělkovaným a vyšperkovaným, jak zdejší lordi a paničky. "V Anglii jsem teprve pár měsíců. Čas tu plyne hrozně pomalu a nudně. Zabíjet čas čtením knížek není to pravé, co jsem si představovala. Je to smutné, ale v Francii se alespoň něco děje." Vzdychnu si, nad politickou situací, která zřejmě markýze bude zajímat asi tolik, jako zajímá mne. Ale neformální hovor točící se kolem počasí a politiky je dovolen, ba přímo doporučován. Nemám to ráda. Všimnu si, že se dívá do sálu a tak i já se otočím, abych zjistila za kým. Za ženou, zajisté. Sklopím zrak. Ta dáma je dokonalá. Vyzývavá ale noblesní. Zřejmě jí bude patřit celý dnešní večer. Vrátím se očima k mému "zachránci" a dlouze se zadívám na whisky v jeho dlani. Zalituji, že teď taky nemám v ruce jednu. |
| |
| Před plesem |
| |
| Koukám, že můj chlad je asi nakažlivý, když se na mě po mé poznámce podívá. Je mi to jedno. Vyloženě mě neobtěžuje, ale když bude chtít odejít, bránit jí nebudu. Nad poznámkou, kdy naráží na jizvu, pokrčím rameny. Holt... ať žije Revoluce. "Ne, jen jsem upřímný," ušklíbnu se, jizva se zase zavlní. "Ale to se v dnešní společnosti nenosí. Však proč bych jinak dostal zdarma jednolůžkový pokoj v Bastille." Nehodlám plakat nad svým osudem, komentuju to cynicky, jako by se to ani nestalo mně. "Ah, aha... protože mám titul," dodám, jako by mi to teprve teď došlo, ale asi to bude můj styl vyjadřování. Kousavý a neomalený. Není divu, že mě zavřeli do kobky... i kdybych šlechtic nebyl. "Teprve? To jste přišla o největší legraci, teď to doma teprve dostává grády. Zvlášť když se do toho montuje Bedrník. Výbor se z něj jde zbláznit a gilotina nestačí stínat ty, kteří jsou nařknuti z kolaborace s ním." No, aspoň jsem přinesl čerstvé zprávy z domoviny, když ona je tu několik měsíců a já teprve týden. Ale aspoň jsem se rozpovídal. Sice na morbidní, krvavé téma, které z mých úst zní pro dámu asi poněkud krutě, ale i to může považovat za pokrok. Hradba, kterou kolem sebe mám, sice neopadla, ale přinejmneším už na ni nemíří pušky obránců na ní. "A co vy? Taky mu vděčíte za svůj krk? Upřímně... nechápu, jak to ten chlap dělá, že ho pořád ještě nikdo neodhalil," prohlásím zamyšleně, jako bych se zase ztratil ve svých úvahách, tvář mi trochu potemní, ale to může být osvětlením a celkovým jižanským vzezřením. Napiju se, pohledem zase zkontroluju sál. Vlastně se tam dívám často, nějakou chvíli jsem mluvil, aniž bych se na ni díval. Ale komunikuju. Ledy se možná lámou, ale není jisté, jestli ji pod nimi nepohltí ještě studenější voda. |
| |
| Comte Avent Rodolphe Combeferre Lord Dracy je jeden z mála lidí, které tu za ten krátký čas znám. Mám podezdření, že hraběnka mě se svým synovcem seznámila schválně, abych si tu snadněji zvykla. Když se objeví, je to spíše příjemné. Ačkoliv nemám moc na seznamování chuť, svolím a přikývnu. Je mi představen mladý francouzký šlechtic, jehož jméno jsem nikdy dříve neslyšela. Vypadá docela sympaticky, lehce se tedy pousměji. Představování mé osoby doprovodím jemnou, elegantní úklonou hlavy. Všimla jsem si poněkud nepříjemného, odtažitého muže s jizvou přes tvář a šedýma očima, který prošel kolem nás s mladou dámou a zastavil se nedaleko. Na okamžik mne upoutaly jeho šedé oči, cizí šedé oči. Na pár chvil jsem se do nich zpříma zahleděla, snad až pátravě. Nakonec jsem ale pohledem sklouzla zpět ke svým společníkům. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nyní jsi ji spatřil v nádherných šatech, které svou čistou barvou a elegantním střihem podtrhovaly její křehkost. Ačkoliv bílá barva nepatří ke tvým oblíbeným, i ty jsi musel uznat, že její šaty jsou velmi hezké a k Charlottě patřily. Bohaté zlaté vlasy vyšesané do decentního přesto složitého účesu doplněné perlami a živou růží. Vypadala kouzelně a něžně. Zahlédl jsi ji ve společnosti dvou mladých mužů, kteří se ji snad snažili zaujmout konverzací. Tebe si nevšimla. A i kdyby, co by to znamenalo? Nic. Nezná tě. Neví, kdo jsi. Byl bys pro ni jen další anglický šlechtic s tvrdýma očima. |
| |
| Na plese Nevšímám si příliš reakcí, ať už jsou kritické nebo pozitivní. Zpod kabátce vyjmu vějíř, jímž zahalím odvážný dekolt, a zamířím zpět ke stolu s nápojemi. Odložím prázdnou sklenku a chopím se jiné, která byla před chvílí naplněna. Obrátím se zamyšleně čelem do sálu a přejedu jej zvědavě pohledem, sledujíce bystře všechny přítomné. Zavadím pohledem i o muže, jenž mě při vstupu probodl téměř pohrdavým pohledem a nyní přešlapuje u plavovlasé blondýnky. Věnuji mu sebevědomý úsměv a s přehledem vzápětí uhnu pohledem na opačnoui stranu sálu. Zde zpozoruji jiného muže. je mi povědomý. Sedí mlčky se svou sklenkou v ústraní a zachmuřeně sleduje společnost. Nechám víno protočit ve sklence, slastně k němu přivoním a zamířím k osamělému Lordu Wallseyovi. Lord Wallsey, protáhnu s vlídným, upřímným úsměvem. Ve tváři mě nehalí nános pudru a barev, snad jen jemná rúž, vypichující přirozenou barvu líček. Zajímavá směs přetvářky a hravosti. Ohlédnu se k davům dam a pánů. ...A jednotvárných rozhovorů o Bedrníkovi, kriketu a dostizích... Pokračuji tluměně, pousměju se zamyšleně a obrátím se zpět k Lordu Wallseyovi. Klidně se usadím vedle něj a napřáhnu k němu svou číši, abych jej pozdravila. Nemám se příliš k tradičním metodám zdravení, předepsaným etiketou. Usadila jsem se zde jako další pozorovatel. Žádná z aktuálních diskuzí vás nepřiměje k životu? Pozvednu zvědavě jedno obočí a nakrčím s úsměvem nos. Hledím na Lorda přes rozvinutý vějíř, kterým halím dekolt, ovšem nikoliv už svůj úsměv. Nesnažím se jím však muže svádět, jen vyprovokovat k debatě. Prozrazuje to svit v očích i úsměv, kterým balancuji na pomezí hry, zvědavosti a provokace, spojené se studiem nabytými vědomostmi, ale i zkušenostmi a vlastním zájmem. S ohněm, jenž ve mně soustavně plane a podněcuje všechno mé konání. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro |
| |
| Ples |
| |
| soukromá zpráva od Lord Warren Wallsey pro Mé očí bloudí po změti těl, až zahlédnou povědomou tvář. Charlotta. Zastavím svůj pohled na ní. Je opravdu velice půvabná. Když jsem jí viděl poprvé, v káře pro odsouzené k smrti, ve lněných šatech, přesto s hlavou hrdě vztyčenou, vyzařovala z ní hrdost a důstojnost. Jsem rád, že se mi podařilo jí dostat z té šílenosti ve Francii. Nyní je v nádherných šatech, půvabná a křehce vypadající. Nádherná. |
| |
| Ples Jako my všichni, Lorde. Pokrčím nenuceně rameny, záměrně přehlížejíc pohrdání. Jsem zvyklá na předsudky, které moje otevřenost zkrátka probouzí i v nejzatvrzelejších a nejzavylejších rádoby intelektuálech. I vaše hra je samý klam. Předsudky a rychlé odsouzení těch, které sotva znáte na základě jakýchsi žvástů a pomluv. Zdálo se mi, že jste přemýšlivý a inteligentní muž....ale máte pravdu, je snazší hrát si na primitivní existenci, lidé pak nemají tolik důvodů vás obtěžovat svou přítomností...co vás vede k tak prudké reakci? Bojíte se, že vás připravím o již zaplacenou společnost? Ušklíbvnu se a se stejnou pýchou a tvrdostí vrátím svému "společníkovi" smeč. Já vás nepřišla svádět, vím co se o mně říká...o všech, kteří nejsou čisté anglické krve... Loupnu okem směrem, kterým se lord Wallsey na okamžik obrátil. Zdá se, že společnost fransouzské šlechty byste uvítal více než já, proč tedy tyto nesmyslné řeči a vrhání nečistot kolem sebe, když jste sám uchvácen jejich kouzlem...hmmm...tak otevřený a upřímný muž jako vy to snad nemá zapotřebí...? Možná byste měl jít a oslovit tu rozkošnou dámu a ne tu sedět jako balvan. Dopiji skleničku a pomalu elegantně vstanu, abych se vzdálila. Nezdá se, že by se mě reakce Lorda Walleseye dotkla nebo nějak zvlášť zapůsobila. Znám tyhle pány, co se tváří jako vlci samotáři, ale odmítají si přiznat loajalitu ke stejné společnopsti, již tolik kritizují. Nebuďte pokrytec, alespoň ne ke mně, drahý Lorde. Nejste o nic lepší než já, jen jste muž, a podléháte-li doměnkám, že muži neklepou, neintrikují a jednají korektně, což je nesmysl a lež až dětinská, jste možná horší děvka než kterákoliv z místních dam, zaprášená vrstvami bělostného pudru. Zapněte svůj cvičený mozek, když už se tu válíte jak leklá ryba a jen mlsně okukujete bělostné šíje cizinek. Zdůrazním i já ono sladké slůvko "drahý" a blahosklonně odpluji, abych se zrtratila v davu... |
| |
| Isabelle *Fleurette* la Reine Mladého gentlemana potěšilo, když ho dívka neodmítla. "Bude mi potěšením, pokud vám budu moci zdejší prostředí alespoň trochu přiblížit, lady." Odpověděl na její přitakání, že skutečně nepobývá v Anglii dlouho. "Potěšení je na mé straně, drahá lady Isabelle." Znovu se decentně uklonil a vzal Isabelle za její štíhlou bílou ručku. Sklonik se k ní a políbil ji na hřbet ruky, ovšem přesně podle etikety, takže jeho rty se zastavily těsně nad její hebkou kůží aniž by se jí dotkl. Pak se zas narovnal a přátelsky se usmál. "Mohu vám nabídnout sklenku vína, nebo snad nějaké občerstvení. Vždycky se seznamuje lépe se sklenkou něčeho dobrého, než jen tak na sucho." Galantní nabídku doprovodil lišáckým úsměvem. Nabídl dívce ráma, aby se do něj případně mohla zavěsit na cestě k jednomu ze stolů s bohatým občerstvením. |
| |
| Večírek Ani jsem se nestačil podívat po nějakém pití a už ke mne přišel můj přítel s nápadem někoho mi představit. Souhlasil jsem, byl jsem natolik neschopný, abych se neuměl zapojit do společnosti. Po chvíli můj pohled spočinul na zlatovlasé dívce. Samozřejmě se s ní nejdříve Darcy pozdravil. „Bonjour mademoiselle. Comte Avent Rodolphe Combeferre. Těší mne, že vás poznávám.“, představil jsem se jako první a mírně se uklonil s levou rukou za zády jako nějaký sluha. „Dynastie Valois je velmi známá. V historii Francie se vyskytuje 15 panovníků z vašeho rodu přesně od roku 1328 do roku 1589. Tím je to pro mne ještě větší čest.“, znovu jsem se mírně uklonil. „Zajímalo by mne jak dlouho tu jste mademoiselle.“, zeptal jsem se a poté jsem dodal. „Omlouvám se, že mluvím anglicky, ale z francouzštiny si toho moc nepamatuji.“, omluvil jsem se. Samozřejmě jsem měl pocit, že mluvím jen já a cítil jsem se trapně. To nejspíše způsobilo to, že jsem mluvil jen já, konkrétněji... nedal jsem selčně Charlotte prostor na to, aby něco řekla. Na společenské akce jsem moc nebyl... |
| |
| Comte Avent Rodolphe Combeferre Historické informace o dávných předcích mého rodu mi tak trochu vyrazí dech. Nečekala jsem, že se na plese setkám s někým, kdo bude mluvit spíš jak kronikář, než šlechtic. Ale nakonec mi to přeci jen polichotí, takže se po prvotním překvapení usměji. "Máte pravdu. Ovšem jen několik prvních panovníků bylo přímo z dynastie Valois. Pouze do konce patnáctého století. Pak vládli nástupci z vedlejších rodových linií. Ovšem starým králům jsem příbuzná už jen velmi vzdáleně. Jsem zřejmě poslední z přímé linie Valois. ." Nemyslím to nijak pedantsky, ani nechci poučovat. Když však mladý muž projevil zájem o náš rod, je tak nějak samozřejmostí věci doplnit. Poslední věta a to, co se pod ní skrývá zabolí. Moje oči na krátký okamžik potemní. Znamená totiž, že jsem zůstala sama... Poslední po otcově smrti. Nadechnu se, abych zahnala chmurné myšlenky a usměji se na své společníky. "Není se zač omlouvat, jsme přeci v Anglii. Alespoň si snáz zvyknu." Sama mluvím anglicky. Plynule a bez obtíží, byla jsem zvyklá konverzovat se svou učitelkou angličtiny, takže zrovna jazyk mi potíže nedělá. Kdyby to šlo se vším tak snadno... "Jsem tu teprve krátce, sotva dva týdny. A vy, hrabě? Lord Darcy se mi zmínil, že jste se sem odstěhoval s rodinou již dříve." V tónu mého hlasu i pohledu hlubokých modrých očí je patrný upřímný zájem. |
| |
| Večírek "Máte pravdu. Ovšem jen několik prvních panovníků bylo přímo z dynastie Valois. Pouze do konce patnáctého století. Pak vládli nástupci z vedlejších rodových linií. Ovšem starým králům jsem příbuzná už jen velmi vzdáleně. Jsem zřejmě poslední z přímé linie Valois…", poučila mne komtesa. „Ano, vím o tom. Přesněji jich bylo 7 z hlavní rodové linie, ale to víte jistě lépe než já.“, usmál jsem se. Můj úsměv však zmizel ihned, jak jsem spatřil, že se rmoutí. „Můj otec se zachoval jako nějaká věštecká babizna.“, z mého tónu hlasu bylo poznat, že v takové věci jako magie a předvídaní budoucnosti nevěřím. „Avšak se mu to vyplatilo. Tušil, že ve Francii vypukne revoluce a přestěhoval se s rodinou do Anglie o rok dříve, což mu stejně nebylo nic platné, jelikož stále cestoval do Francie a to se mu stalo osudným. Můj otec byl zastáncem krále, a proto ho revolucionáři popravili.“, řekl jsem bez známky lítosti nad ztrátou otce. „Mluvíte mimochodem výborně anglicky. Ani bych nevěřil, že tu jste teprve 2 týdny. Důkaz, že nejste Angličan.“, usmál jsem se a pro jistotu jsem dodal: „o Angličanech je známo, že se těžce učí jiné jazyky.“, bál jsem se, že jí to nepřipadalo vtipné a začal jsem se potit. „Máte tu v Anglii ještě někoho?“, zeptal jsem se v domnění, že to neměla tak lehké jako já, když jsem se přistěhoval na okraj Londýna. |
| |
| Jsem překvapena markýzovým ostrým a rázným projevem, nikoliv však znechucena. V jisté části má pravdu a já s ním musím tajně souhlasit. "Máte pravdu, upřímnost se opravdu nenosí a není to ani dávno co vyšla z módy." pokývám souhlasně hlavou. "Nedokážu si ani představit jaké to muselo být Bastille... na samotce." nesnažím se o žádný malicherně přetáhlý tón a snahu o zájem. Opravdu bych to chtěla vědět. "Zajímalo by mně, co jste provedl." mile se usměji, jelikož mám bujnou představivost a hlavou se mi v mžiku hemží různé okamžiky, které mohly markýze dostat do vězení. Opět nenápadně vyhlédnu zpoza markýzova krytí, zda lorda Elgina. "Věřte, že bych chtěla být ve Francii, než u tohoto papaláše, který se nazývá přítelem mého manžela. Již dlouho se mi nedostalo žádné zprávy o dění ve Francii, jak probíhá revoluce. Babky klepetají pouze o Berdníkovi. Kdo je ten muž? Proč tak zbytečně budí rozruch. Osobně mne nezajímá, já... chtěla bych jen vědět zprávy z domova. Zda již nejsem vdovou." Po dlouhé odmlce si povzdychnu. "Berdník mne nezachránil. Můj manžel mě poslal do Anglie za svým přítelem, který je ale horší než smrt." Složím si ruce křížem na prsa a vyjádřím své antipatie vůči lordovi ušklíbnutím. Chvíli pozoruji sklenku v markýzových dlaních. "Zajímalo by mne jak to chutná. Šampaňské je zde odporné." stále hledím na zlatý mok a přitom mluvím k němu. "Smím?" vzhlédnu a dívám se mu do očí. Pomalu natáhnu jednu ruku a žádám o jeho sklenici. |
| |
| "To nedokážete," odpálkuju ji. "Pokud jste ovšem na vlastní oči neviděla, jaká bída vtrhla do ulic Paříže. Špína, krev a nemoci tam byly vždycky, ale teď? Teď je to ještě stokrát horší. A to všechno kvůli nim! Prý dokonce vypukl hladomor, mrtvé chudáky vyvážejí na kárách, ras se ani nezastaví. Všechno umírá jako stará Francie." Hlas mi chraplavě drhne v hrdle a temní stejně jako můj výraz. Tak přeci jen se mnou něco pohnulo, ale do ne příliš vhodného rozpoložení. Jsem znechucen a rozhořčen. Nahlas vydechnu nosem, mračím se ještě víc a sál pozoruju, jako by se v něm skrývali mí úhlavní nepřátelé. No, kdo ví, jestli se neskrývají. Možné je všechno a nikdy není pozdě být paranoidní. To lidem často zachrání život. Jo, co jsem provedl, to by ji jistě zajímalo, ale já to přejdu mlčením. Nebo spíš to vypadá, že jsem tu narážku nepostřehl. Ignoranství mi jde skvěle. Šlehnu po ní nepříjemným pohledem, ve kterém je možná trochu údivu. "Vy byste chtěla být ve Francii?" Najednou se k ní nakloním, tvrdě se jí dívám do očí. "To ani nechtějte. Gilotina si na etiketu potrpí asi stejně jako já. Je jí jedno, zda žena, či muž, zda aristokrat... ona nedělá rozdíl. Stejně jako revolucionáři. Ten váš krček by přeťala a ani by ji nemuseli přebrousit." Můj nepříjemně znějící hlas se do veselého švitoření a zábavy nehodí stejně jako já. Je syrový a hrubý a ten plamínek, co se objevil v očích, by nikomu na klidu rozhodně nepřidal. Protože to není známka toho, že taju, ale... čeho? Stejně náhle, jako jsem se sklonil, se i narovnám a zase se podívám do sálu. Ta jediná ženská, která mě zaujala, je už obletována nějakým frajírkem. Pcha. Co? Co po mně zase chce? pootočím ke své společnici hlavu, ale oči mám neustále přikované kamsi dopředu. Jen neochotně je odtrhnu. Civí na mou whisky. "Je to silné a jistě byste se brzy opila. Tohle není jako víno, co pomalu stoupá do hlavy. Chcete snad riskovat malátnost v mé společnosti?" ušklíbnu se. Pravda, neví, co jsem zač... tak co bych udělal? No, nevypadá to, že bych o ni jevil zájem jako o ženu, takže je se mnou v bezpečí jako v klášterní cele. Jenže pořád tu brousí ten dědek. |
| |
| Stáhnu ruku a svou žádost si rozmyslím. Dokonale ve mne zasel zármutek a já začala litovat, že jsem si jako štít před lordem vybrala právě jeho. Všechno co jsem řekla si vyložil po svém. Dívám se na něj smutnýma očima a přemýšlím, kdy se tohle všechno může v člověku najít a za jak dlouho dobu se v něm nahromadí tolik odtažitosti. Je moc hezký, o dámy zřejmě nemá nouzi, ale je hrubián. Nehodlám již dál akceptovat jeho chování, ačkoliv jsem se snažila být milá a nezávazně s ním konverzovat. Nejde to. Sálem se ozve hlasité plácnutí, mne brní ruka a jemu se po chvíli na tváři objeví rudě obtažený obrys mé dlaně. "Jste krutý," probodnu jej pohledem, vykasám si sukni a vydám se rovnou na parket. Hlavu si nedělám ani z toho, že mi stojí v cestě. Pokud budu muset, tak jej opět odsunu stranou, aby upadl do zapomění a vychutnával si samotu, do které se zřejmě tak rád halí. Je mi jedno, zda mne kdoliv ze sálu pozoruje. Zřejmě jsem vyvolala rozruch. Nevšímám si jich a nevnímám klevetění, které vždy začne u dam, kolem nichž projdu. Nesnáším Anglii Zastavím se až u druhého stolu s jídlem a pitím. Co na tom, že je prý na mě whiskey silná. Nechám si nalít irskou pálenku. |
| |
| Mihnutí ruky. Instinkt mě varoval, ale zdravý rozum taky - ruka, která byla doposud podél těla, se jen sevřela v pěst a já si chtě nechtě nechal vrazit, i když jsem díky zkušenostem mohl zmalovat ten její ksichtík. To by bylo trochu přes čáru, ale některé reflexy člověk nezastaví. Tak jí to aspoň oplatím tím, že v tom překvapení ji poliju whisky. Tak nějak mě to škodolibě těší, i když tvář mě pálí. Páru teda má. "Možná," zvednu jeden koutek v neupřímném úsměvu a uhnu jí z cesty s malou posměšnou poklonou. Vypadala by upřímně, kdyby se nestalo, co se stalo. Hlouček plácající na téma francouzští panovníci si toho asi všiml. Jen na to pokrčím rameny a odeberu se naplnit skleničku, kterou jsem vyprázdnil na její róbu. Však tu whisky chtěla, no ne? S nově naplněnou skleničkou svým typickým pomalým krokem obcházím místnost a tvářím se, že se nic nestalo. Ale z nějakého důvodu by možná ten, kdo mě pozoruje delší dobu, postřehl, že jsem na chvíli přinejmenším pobaven. No, v mém případě to znamená, že se netvářím tak příšerně jako předtím, spíš škodoliběji. Už slečinka chápe, proč jsem dostal ten jednolůžkovej pokoj? Pcha. A prý že jí upřímnost nevadí. Další pokrytec. Zná jen život u dvora nebo na zámečku a ví kulový, co se ve Francii doopravdy děje. Jinak by tam tolik nechtěla, kdyby věděla, že na ni padá stín gilotiny a Výbor už šustí s rozsudkem smrti. To mi teda promiňte, ale vůbec mě nemrzí, že jsem ji odehnal. Neví, co plácá. Zkontroluju toho, kdo se ujal modrooké. Pořád na svém místě. No nic, je třeba se na to všechno konečně vykašlat a začít se bavit. Asi jsem tu facku potřeboval - připomnělo mi to, jaká může být se ženami legrace. Třeba jen v tom, když se urazí, protože jim člověk řekne pravdu. No, možná bych mohl uloupit něco jídla. Koneckonců - proč by tu jinak bylo? Sice anglickým kuchařům nevěřím, ale mám trochu hlad. A ztřískat se na prázdný žaludek není dobré. Zvlášť pokud se člověk ztřískat nemíní. Hmátnu po něčem, co vypadá nejméně podezřele a připomíná to něco neutrálního, třeba pečené maso. A v tu chvíli dostanu další facku, tentokráte pomyslnou. Červená barva mě praští do periferního vidění, když si vedle mě prostopášnice dolévá skleničku. Úkosem na ni pohlédnu - samozřejmě do míst, která tak štědře ukazuje. Jo, je to dle mě skoro až vulgární, ale tak když chce, aby chlapi čučeli... podívat se přece můžu. A taky budu. Moje odsouzení její osoby nemá s nízkými pudy nic společného, ba naopak. "Není vám zima?" prohodím se svou odzbrojující upřímností a neodolatelným gentlemanstvím neomaleného stájníka. Dá se říct, že se pokouším o něco jako úsměv, ale asi v tom nejsem zběhlý. I když vím, že na mě pohlédla, oči zabodnu do dekoltu, schválně okázale, načež je pomalu, jakoby neochotně, zvednu k její tváři. Uvidíme, jestli vydrží víc než ta hnědovláska. Řekl bych, že jo. Když přišla v tomhle. |
| |
| Hrabě Henry Na jeho slova pokývnu hlavou, přes tvář přeběhne opět především zdvořilostní pousmátí. Zatímco se skloní a vezme mne za ruku, čemuž nevěnuji přespříliš pozornosti, mírně vytáhnu krk a rozhlédnu se znovu okolo sebe. Možná, jako bych snad někoho hledala či vyhlížela, jenže se pohledem na nikom určitém příliš nezastavuji, takže to působí dost zmateně. Samozřejmě ne pro mne samotnou. Oči tak nějak instinktivně ví, co, nebo spíše koho mají hledat. A já proto mám z vlastních zkušeností důvody. Co na tom, že by se některým nemusely líbit... Pohledem se zastavím na rusovlásce, která se zvedla od nějakého dalšího šlechtice a zamířila do davu. Na to očima sklouznu k místu, kde stojí onen muž se zjizvenou tváří. Zajímaví lidé vybočující z řad jsou vždy o něco "bohatší", jak ti ostatní a není špatné se s nimi poznat blíže, pokud to jde. Čistě profesionální a poněkud chladný zájem. Nic víc. Alespoň prozatím... I když ve většině případů natrvalo. Obrátím svou pozornost zpět k Henrymu, jeho lišácký úsměv způsobí, že v pomněnkově modrých očích mírně zajiskří, i když to působí trošku jízlivě. Ale to je možná pouhé zdání. Náhle se na něj skutečně mile usměji. Co za tou změnou asi tak stojí? ,,Děkuji vám, ale pokud vám to nebude vadit... Něco jsem pojedla než jsem vyrazila na cestu a ráda mám čistou hlavu. Takže, alespoň prozatím, se pití pozdržím." slouznu pohledem na rámě, co mi nabídl, pak zlehka pokynu rukou ke stolu. ,,Ale vy si dopřejte, nemusíte se kvůli tomu nijak zdráhat. Nebudu vám odpírat tyhle radosti a vy si je rozhodně neodpírejte kvůli mé maličkosti." pokývnu hlavou, pohled mi na krátko zabloudí k dívčí společnosti, která, poněkud prudčeji, opustila onoho muže, který podle všeho a reakcí ostatních budil pozornost vskutku značnou. A přesto je sám. Asi to bude mít důvod... pousmátí, co mi tahle myšlenka způsobí, se mírně, sotva postřehnutelně promítne do mých očí, které opět současně s tím na pár vteřin ulpí na onom cizinci. Ale pouze tak krátce, aby to pro hraběte vyhlíželo jako pouhé ohlédnutí za čímsi neurčitým. ,,Co že jste tu tak sám, že vás nedoprovází nějaká dáma nebo zde nejste s přáteli je vcelku s podivem, když jste rodilý Angličan a ne francouzský přivandrovalec. Nebo je zdejší společnost tak stále neměnná, že jste se raději rozhodl zalovit v jinačích vodách?" otáži se napůl zvědavě, možná to spolu s pousmátím působí lehce škádlivě. Možná proto, že je tam stále jakýsi "zdvořilý" odstup, pro mne už tak nějak typický. |
| |
| Na plese Poslední incident mě, proti mé vůli, zaujal. Ještě chvíli jsem nad ním přemýšlela, zatímco jsem proplouvala davem a sledovala tančící, hovořící či jinak se družící páry a skupinky místní i francouzské šlechty. Někteří konverzují lehce a vesele, jiní škrobeně a ztuha. K žádnému závěru mě však přemýšlení nezavedlo a tak raději zvažuji, kde si spravím chuť příjemnější a duchaplnější konverzací. Zastavím se u stolu, kde si najdu novou skleničku lehkého vína a jsem připravena vykročit směrem k Lordu Darcymu. Nikdy jsem neměla potíže s jeho společností a vždy se s ním ráda pozdravím. Tohoto večera jsem tak ještě neučinila a jsem odhodlaná to bezprostředně napravit. Zvednu hlavu od stolu, abych zjistila, kde se Lord Darcy nachází, ale místo něj se střetnu, tedy spíš protnu, s pohledem francouzského šlechtice. Ten se nějak zarazil o poznání níž než mám oči, ovšem konverzaci začal nepokrytě tam, kde pohledem skončil. Jak z čeho. Z některých mě tu spíš mrazí, ale nesnažte se mě hned dopálit, jsem spokojená s teplotou takovou jaká je. Ušklíbnu se pobaveně, s klapnutím zacvaknu vějíř a jeho koncem zaklepu cizinci zespodu na bradu. Doufám, že toto gesto pochopí a zvedne pohled až k mé tváři alespoň během hovoru. Bavíte se? Nadhodím nezávazně, abych odvrátila tok hovoru od teploty a dekoltu. Zvednu na okamžik zvědavě obočí. Ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale ráda bych nejprve vyzjistila, co je to za náturu, než se vrhnu do oblíbených námětů. |
| |
| To gesto s vějířem je... nápadité. Ale já schválně ještě chvíli koukám, než se tedy uvolím podívat se jí do tváře. "Jak se to vezme," odvětím vyhýbavě. Vzápětí však přijde má porce upřímnosti. "Vlastně ani ne." Incident s hnědovláskou byl jen takové nakopnutí, abych tu přestal popocházet jako sup, ne doopravdická zábava. Za chvíli by to vyprchalo jako chuť opia. I teď po očku pozoruju sál, ale ne tak okatě, protože jsem si svou oběť vybral sám a nebyl jsem od ní zatím zneužit jako živý štít ani nic podobného. A možná právě proto se rozpovídám sám. Navíc je to zcela jistě Angličanka, tudíž... je to i strategický tah. I když je to poběhlice. "Připlul jsem teprve před týdnem, nikoho tu neznám. A když je tak poslouchám, možná se mi je ani znát nechce," ušklíbnu se. Jestli je taky upřímná stejně jako její šaty, snad by to neměl být problém. Ležérně se opřu o stůl (poté, co zkontroluju, jestli se od něčeho nezašpiním) a ukousnu ukořistěný závitek nebo co to je. |
| |
 | Večírek Elegantně vystoupím z kočáru, péči o něj i o koně přenechám kočímu. Sama se vydám volným, ladným krokem do sálu. Jsem zvědavá, jestli přicházím první, nebo jako druhá. Ale nespěchám. Dáma má vždy jít drobnými kroky a pomalu. Do sálu vejdu hrdě, s hlavou vztyčenou. Rozhlédnu se kolem sebe po známých tvářích. Počítám, že se na mne na okamžik obrátí pozornost nětkerých přítomných. Ne že bych se oblékala až tak výstředně, ale na soudobé poměry vedu poněkud výstřední život. V době, kdy ženám není dovoleno zacházet ani s vlastním věnem jsem se stala jediným majitelem a správcem majetku svého zesnulého manžela, dosti movitého šlechtice. Pro mnoho lidí tady jsem jen úspěšná zlatokopka. Nikdy nebylo tajemstvím, že jsem se provdala za muže od dost staršího, než jsem byla sama. Navíc mé manželství bylo opředeno dalším skandálem. Ale přeci jen už to je deset let, většina lidí zapomněla a v dnešní dny je irituji pouze svým vystupováním v obchodních záležitostech. Na první pohled působím odměřeným dojmem. Ačkoliv od smrti mého muže uplynul již víc jak rok, stále se oblékám pouze do černé. Těžko říct, zda tak dlouho držím smutek, nebo jsem si na tuhle barvu prostě zvykla. Tedy i dnes jsem oblečená do černých šatů. Široká, dlouhá sukně z velkého množství nabírané látky volně splývá až ke kotníkům. Korzet odhalující ramena z černé látky je pošit drobnými drahokamy, které září jak hvězdy na bezměsíčné noční obloze, jejich třpyt jasně ukazuje, že se nejedná o sklíčka... Drahokamy zdobí i horní část sukně pod pasem, kde vytváří jakýsi vzor sítě. Korzet pevně obepíná větší pevná ňadra a odhaluje perleťově bledý dekolt. Vše doplňují vysoké hebké rukavice nad lokty, jak jinak než čistě černé barvy. Šperky už nejsou potřeba, jen jedna černá růže ve vlasech postačí. odkaz odkaz S až nezravě bledou pletí ostře kontrastují černé vlasy a velmi hluboké tmavé oči. Půvabně vykrojená ústa jsou zvýrazněna tmavě karmínovou rtěnkou. Dlouhé vlnité vlasy mám vyčesané do drdolu ozdobeného jen jedním květem černé růže. Růže není papírová, ani látková... je to živá květina. Projdu po okraji tanečního sálu. Očekávaného člověka jsem zatím nikde nespatřila. Zřejmě ještě nedorazil. Pochybuji, že bych jeho, nebo jeho obvyklý doprovod někde v davu přehlédla. Povšimnu si v ústraní sedícího lorda Wallseyho. Myslím, že mou společnost neodmítne. Oba jsme takoví "vyvrhelové" anglické smetánky. Usměji se pro sebe nad touhle myšlenkou a zamířím k němu. Nakonec stejně jsem je chtěla seznámit... Zastavím se kousek před Warrenem. Zdá se, že je něčím, nebo spíše někým v sále zaujat. Postavím se tedy trochu bokem, abych mu nestínila výhled zcela. "Dobrý večer, Warrene." Pozdravím a posadím se do vedlejšího křesílka. Je milé se občas setkat i jinak, než jen obchodně. "Jak vidím, naše drahá smetánka je stejně duchaplná jako jindy... zaslechla jsem tu všudy všeho tři témata... Bedrník, počasí a už jsem se zmínila o Bedrníkovi?" Ušklíbnu se jízlivě. |
| |
| marquis Gilbert Gravois Neubráním se smíchu. Pokud jsem ve tváři měla napětí vzhledem k nové, poněkud netradičně začínající, konverzaci, okamžitě se vytratilo. Na krátko sklopím oči, málem stydlivě. Pak loupnu okem do sálu mezi vířící změť barev, šustotu šatů, hukotu hlasů a mísících se vůní a pachů parfémů, potu a jídla. Nutné zlo.Utrousím sarkasticky tlumeně směrem k davům. Nemyslím si ale, že ve Francii to bylo před současným běsněním jiné. Pokrčím rameny a vrátím se pohledem ke svému novému společníkovi. jeho pohled nevydržel dlouho tam, kam jsem ho nasměrovala, ale gesto s vějířem již nezopakuji. Tentokrát svou pomůcku roztáhnu a bez mrknutí oka s ní lákavý líc francouzova zírání zahalím. Pokud se mi zadaří vrátit jeho pozornost k mému obličeji, obdařím cizince sebevědomým úsměvem. Večer ještě pořádně nezačal, vlastně doufám, že si pro svou společnost jeho milost připravila nějaké povyražení...kromě tance a otřepaných témat. Zvědavě uhnu pohledem k hostiteli, abych jej zase stočila zpět. u koho vlastně žijete tady v Anglii, Lorde...? Naznačím taktně drobný nedostatek našeho rozhovoru a nakloním hlavu zlehka na stranu. |
| |
| Rozhovor o panovnících Francie mne pomalu přestává bavit. Takže k tomuto tématu se dál nevyjadřuji. Na dlouhou dobu mi stačilo to, co se dělo kolem posledního z králů. A jak se to celé dotklo mojí rodiny. Vlastně z poslední doby nemám žádné hezké vzpomínky. Od další reakce mne vythne vtíravý pocit, že na mne někdo upřeně hledí. Podívám se tím směrem a mé oči se setkají s ocelově šedým a chladným pohledem muže, který sedí v ústraní. Okamžik se na něj dívám, ale pak se opět obrátím ke svým dvěma společníkům. Překvapí mě dost volba slov, které Avent použil, když hovoří o svém otci. "Takže vy a zbytek vaší rodiny mu vděčíte za svůj život. Kdyby nebyl takto předvídavý, možná jste se již z Francie nedostali." Odpovím možná až překvapivě chladně. Ale s tím, jaké to je dostat se z Francie, mám svoje osobní zkušenosti. A pozitivní tedy rozhodně nejsou. I když nakonec si nemám nač stěžovat, jsem tady... živá a zdravá. Mou pozornost upoutá roztržka dvou francouzkýsh šlechticů. Kdy mladá dáma vystřihla políček nejspíš nevhodně se chovajícímu muži. Tento incident neušel pozornosti angličanů, u nichž je odměřenost pověstná. Tak trochu se stydím, za některé francouze, co se sem dostávají. Nejdřív se mohou přetrhnout, aby v Anglii nalezli azyl, a pak se neumějí chovat. Jako ten mladý neurvalec... Ani by nebylo divu, kdyby takové někdo zas nenápadně vrátil do vlasti s trikolorou kolem krku. "Děkuji, učila jsem se anglicky odmala." Odovím ohledně jazyku. Matka trvala na tom, abych se naučila víc, než jen francouzštinu. "Ne, nemám nikoho ani tady, ani ve Franciii. Ujala se mne Darcyho laskavá tetička, hraběnka Granville." |
| |
| soukromá zpráva od Comtesse Charlotte de Valois pro Ten první je jen namyšený panák, co o své drsnosti snaží možná víc přesvědčit sebe, než ostatní. Je zlý a hrubý. Ubožák. Těžko uvěřit, že něco podobného může být šlechtic... a francouz. Je mi z toho vážně stydno. Ale pohled druhých šedých očí byl zcela jiný. Chladné a šedé, jak ocelová čepel. Pevné, neúprosné a tvrdé... už ze své podstaty. Ano, to jsou ty oči, které měl můj zachránce. Jsem si jistá, poznala bych je kdekoliv. Nedám na sobě však nic znát a uhnu pohledem zas zpět. Bez jakéhokoliv patrného zaujetí. Nejspíš měl nějaký důvod, proč přede mnou skrýval svou tvář. A já bych jej ráda odhalila. Tak trochu mám chuť nechat ty dva stát a vydat se za ním. Je tady asi tak jediný, koho skutečně znám. I když jsem spatřila jen jeho šedé, chladné oči... Oči které jakoby patřili démonovi. Sivooký démon, kde jsem to jen četla... Pro tuto chvíli ale zůstanu stát a povedu nenucenou konverzaci. Později... bych se k němu mohla nenápadně přiblížit. |
| |
| Vida, jedna mě pohledem div nezabila, druhá se směje. A najednou se snaží tvářit cudně, když drze roztáhne vějíř. Tss. Člověk si tu pohled na poběhlici ani dlouho neužije. Kdybych já nebyl já, asi jí ten vějíř zabavím. Pokrčím rameny, čímž vyplním mezeru, než dožvýkám. A kopnu do sebe panáka. Nerad to přiznávám, nerad slevuju ze svých předsevzetí, ale nebude od věci trochu si pomoct alkoholem. Trochu. Trošičku. Pokud mě nebude provázet ten afektovaný smích jako těsně po mém příchodu. Nemohla by se ta ženská třeba zalknout? A kde je sakra další sklenička? "Mám dojem, že všude je to stejné. Sejde se smetánka, neupřímně cení zuby, skládá si poklony, přejemněle dodržuje dvorskou etiketu..." vypočítávám s úšklebkem, protože cítím, že v téhle společnosti můžu beztrestně hanět jejich manýry. Ještě pár panáků a budu ochoten přiznat, že je to příjemná změna. Anebo ji okradu o vějíř. Anebo taky ne. Alkohol zbavuje důstojnosti, ale copak já tu svou hodlám hodit z okna? Jako by nestačilo, že jsem prchl mezi Anglány, ještě tu anglické poběhlici budu chtít koukat na kozy, tse. No jasně, že budu. Co tu mám jinýho dělat, když se ani nedozvím nějaké zajímavé klepy o Bedrníkovi. Krom toho, jakej vychcanej hajzlík to údajně je. To je možná tak jediná věc, která by mě pořádně zajímala. Krom modroočky, ale ta se ztratila v davu... a kdo ví, jestli není lepší takhle z dálky. Já nejsem ten typ, co by jako vlk vyrazil na lov. Zrzku jsem oslovil jen proto, že jsem tak nějak tušil, že s ní se tu nudit nebudu. I kdyby o mě měla vějíř omlátit. "Například jaké? Ve Francii jsem slyšel něco o šlehačce... ale já do společnosti moc nechodím - a právě jsem se ujistil proč. Prý ji na nějakém francouzském zámečku použili ke zpestření... Nedokončím. Nevím, jestli se tomu smát, nebo být pohoršen. Pořád balancuju na hraně, protože předešlé události ve mně zanechaly dost zapšklosti a zášti, ovšem zůstat tu sedět jako papuč celý večer by taky nebylo dobrý. To bych byl ještě podezřelejší, než vypadám s jizvou na ksichtě a oblečení, které je čistě praktické, bez výstřelků... a navíc se svým chováním drzého pivovarnického valacha. Poslední otázka mě, zdá se, zaskočí. Jak jako... žiju? U koho? Cože? "U nikoho. Nemám tu známé. Kdybych měl, myslíte, že by mě pustili za vámi? Kdo ví, co krom vějíře máte za propriety. Bičík? Kapesní nůž?" Sjedu ji pohledem, očima propálím vějíř. Zase ten úšklebek. Buď mám křeč v obličeji, nebo... Á, je to tu zas. Trvá mi dýl, než mi dojde, že po mně každý bude chtít jméno. Byl jsem zvyklý, že mě někdo představil, anebo znal. A tak se tedy podruhé za večer představím. Bez políbení ruky, jak jinak. |
| |
| marquis Gilbert Gravois Záleží, u koho byste tu žil. Suchaři mě mají za podivína, leklé ryby za excentrika a zbytek jsou mí přátelé a blízcí. Odpovím zlehka a nakrčím znovu nosík. Ale nejste daleko od pravdy, bičík jsem nechala u sedla a co se jiných zbraní týče, nechám si jejich množství i umístění pro sebe... Potřesu nenuceně hlavou a očima sleduji rychle se vyprazdňující sklenici. Snad se nepotřebujete napájet na kuráž, tak hrozný tento večer zatím není... Sjedu pobaveně pohledem vyprázdněnou skleničku. Ale pokud máte tu potřebu, zkuste něco pořádného. Kývnu na číšníka a ukážu na lahev bourbonu, aby z ní francouzovi dolil. Šlehačka...říkáte,...hmmm...zamyšleně upřu zrak kamsi momo cizince, s tajemným, zadumaným úsměvem. Nemyslím, že by princ zacházel do takových krajností...na veřejnosti. Z toho kouká divadlo nebo nějaká pěkná skladba. Já osobně dávám přednost klidným procházkám galerií, ovšem jakoukoliv změnu v monotónním rytmu společenských událostí obyčejně vítám...čemu jste se věnoval ve své vlasti? Až teď se veskutečnosti vrátím k francouzskému společníkovi pohledem, kterým jsem doposud bloumala kdesi za jeho zády. |
| |
 | Cesta na ples u prince Edwarda Přijal jsem pozvání na ples u prince Edwarda... Nechtělo se mi, ale je to dobrá příležitost potkat pro mne zajímavé osoby. Respektive jednu, kterou jsem před měsícem potkal. Půvabnou ženu, které se snažím dvořit v rámci své balvanovité povahy. Musím jí připadat tak trochu divně. Cestuji na koni, jak jinak. Jsem na to zvyklý. Společnost mi dělá mé indické ordonance - sighský seržant Singh. Táhneme to takto spolu už několik let. Oba jsem tak trochu divní, ale nám to tak vyhovuje. Jsem v Anglii neceý rok. Vrátil jsem po dvaceti letech vojenské služby v Indii. Nyní žiji na panství, které jsem zdědil a starám se o něj. Tak trochu zkouším obchodovat. Hlavně s Indií, kde mám několik hodně dobrých kontaktů. S nimi by se to mohlo podařit. Cesta ubíhá relativně dobře. Cesta z Londýna do sídla prince není příliš dlouhá. Po nějaké době už jsem u svého cíle. Nehodlám nijak komentovat to, jak sídlo vypadá. Už jsem si zvykl, že to tak prostě je. Nic s tím neudělám, tak proč to řešit. Sestoupíme oba s koní, necháme je na starosti štolbům a vstoupíme do budovy. Ples Vstoupím do budovy a do sálu. Singh mě následuje o krok za mnou. Je oblečen do uniformy indické armády. Dělá to tak stále a své zvyky nehodlá změnit. Já také ne. Stojím u dveří a pohlédnu do sálu. Je zde už značné množství lidí. Jedná se o velkou událost a pozvána byla snad veškerá šlechta, která tu je. Dle řeči, kterou zaslechnu, je tu také velké množství francouzské šlechty. Něco se jim doma děje. Moc mě to nezajímá, i když tuším, že brzy bude. A velmi. Vstoupím tedy do sálu a klidně se prodírám davem. Byl jsem vojákem Jeho Veličenstva a stále je to na mne vidět. Jsou věci, které se prostě nezmění. Jsem zvyklý chodit vzpřímeně a rázně. Na sobě má černý kabátec vojenského střihu, bez výrazných ozdob. Působí spíše jednoduše a neokázale. Pod ním tmavou vestu a košili. Dále mám tmavé kalhoty a vysoké boty. Delší vlasy jsou svázané do ohonu. Tvář je ostře řezaná, jsou na ní vidět dny bojů a útrap, které jsem prožil během dvaceti let v Indii. Oči jsou tmavé a tvrdé. Vyjadřují vzpurnost, neústupnost a odhodlanost. Když si něco zamanu, tak si za tím jdu. Jsem zvyklý velet a to mi z armády zůstalo. Následován Singhem dojdu ke stolu s pitím. Naliji se sklenku whiskey a napiji se. Singh opět stojí kousek ode mne. Dal by si také, ale nyní je ve službě. Pak si to vynahradí. Dívám se po tvářích těch, kteří zde jsou. Hledám jedinou mně povědomou tvář, ale zatím nemám to štěstí. Zahlednu svérázně oblečenou dívku, pochybného chlápka s jizvou. Nejde mi na rozum, co tady dělá někdo takový, ale budiž. Zahlédnu zlatovlasou půvabnou dívku ve společnosti mladého šlechtice. Pak se mé oči stočí do ústraní, kde zahlédnu sedět muže v tmavém oblečení. Vypadá, jako by tu byl jen proto, že se to dosti hodí než proto, že by si to užíval. Na chvilku si jej změřím pohledem a snažím se uhodnout, co je zač. Pak se můj pohled obrátí k jeho společnosti a pocítím radost. Žena, kterou jsem v davu hledal, sedí u tohoto muže a povídá si s ním. Sarah… Zřejmě se znají. Dopiji svou sklenku a vydám se za ní. Singh mě následuje. Dojdu k místu, kde oba sedí. Otočím se nejprve k ženě a lehce se ukloním. “Dobrý večer, hraběnko. Jsem velmi potěšen, že Vás potkávám.“ - pronesu formálním tónem, který je velmi přátelský. Ve tváři je vidět, že jsem velmi rád, že Vás opět vidím. Opravdu mě to velice těší. Od našeho posledního setkání uplynula už delší doba a nemohl jsem se dočkat, až se zase setkáme. Nyní se to podařilo. Po té se otočím k muži a promluvím na něj formální tónem: “Dobrý večer, pane. Jsem Lord Roderick McKenna, k Vašim službám.“ Svá slova doprovodím drobnou úklonou hlavy. Na muže se dívám zpříma, přímo do očí. |
| |
| Podivínka. No, vrána k vráně, jak se říká. Asi jdu po čuchu. Nevadí. Jak říkám, aspoň se dnes večer nebudu nudit a dle ní si přeberu lidi, kteří by mě mohli snést, kteří mě budou nenávidět a kteří mnou budou pohrdat. "Jo, všiml jsem si, že tu neprovádějí osobní prohlídky. Divné, když se Angličani a Francouzi sešli pod jednou střechou," řeknu kousavě, narážejíc tak na historickou rivalitu našich zemí. Já se nenapájím! Zamračím se. Číšníka strohým gestem odeženu. "Jistá dáma už zakusila, jak jsem za střízliva údajně nesnesitelně upřímný. Chcete si to taky vyzkoušet?" Odložím skleničku a založím si ruce na prsou, protože nevím, co s nimi. Samozřejmě, že se poznámkou o pití na kuráž dotkla chlapské ješitnosti. A mně hlavně došlo, že jsem svoje otěže možná povolil až moc, když jsem si hodlal pomoct whisky. Znovu pokrčím rameny. "Boji. Je to užitečná kratochvíle, zvlášť když pak dojde na ten opravdový." Jen tak ze zvyku zapátrám pohledem v davu. Když nemůžu žmoulat skleničku, aniž by do mě někdo ryl, svět zase vypadá o něco temnější. Sakra, snad to ze mě neudělá alkoholika. Ne, to ne, natolik se ovládat umím, ale někdy je potřeba se opít. Moment, neříkal jsem, že mezi nimi ani náhodou? Říkal. Dobře, že mě zarazila. To je jedna sklenička na povzbuzení a pak člověk neví, jak se dostal domů. To známe. Ale než se začne více šťourat v tom, co jsem dělal, což by se možná zase vrátilo k jizvám jako u předchozího rozhovoru, poněkud váhavě, což po mých kousavých a drzých řečech vypadá... lidsky? Nebo podivně? Buď jak buď, strhnu rozhovor jinam přímou, ovšem rozvážněji položenou otázkou. "Mimochodem... když jste se zmiňovala o těch, kteří vás berou... normálně i přes výstřihy a bičíky... jsou tady nějací? Obávám se, že v cizí zemi mi moje jezevčí nátura nebude prospěšná," dodám tentokrát s kousavostí na vlastní adresu. "A holt to nebudu mít tak jednoduché jako francouzské porcelánové dámičky. Uděláte francouzskému cínovému... no, vojáčkovi ne... průvodkyni?" Vážně jsem to řekl? Ale co mi zbývá. Lepší východisko nevidím, abych v Anglii přežil tak nějak... aby ke mně proudily infomace, co se děje doma a podobně. |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro Ale je to vážně v mých silách? A to jsem na prvním večírku, poprvé v obležení šlechtou. Moje ego by to nepřiznalo ani za zlatý prase, ale trochu mě to děsí. Sám, bez pomoci... a paní gilotina je za mořem, stejně tak spravedlnost. Z pocty se pomalu klube jáma lvová. Zvlášť když ani přes předsevzetí neovládnu svoje antipatie. Ne, omlouvat se jí nepůjdu, možná někdy... Někdy, pokud se setkáme. A to jen proto, že se mi po tom liskanci (ovšem od zrzky) usadil mozek v hlavě. Ovšem konfrontace s hnědovláskou je cenná zkušenost. A moje selhání, že jsem se neovládl. Musím jednat. Co nejdřív, než stihnu napáchat další škody. Už jsem si sál několikrát prošel, prohlédl lidi v něm, zaslechl nezajímavé věci. Krom jedné. Valois. Sakra, stáli jsme hned vedle, teď nebude tak jednoduché se kolem nich ochomýtat a vyzvídat. Bože, kdyby to aspoň nebyli odporní, pokrytečtí šlechtici, kteří mají upřímnosti asi tolik jako já taktu! A právě proto jsem, když pomineme ten výstřih, oslovil anglickou kurvičku. Nese se tu jako doma, však tu doma taky je. Zná je. Otázkou je, jestli ty správné. Ale když je... no, gentleman by řekl svérázná... možná se s Bedrníkem setkala. Ať vědomě, či nevědomě. On je taky, ehm, svérázný. Svérázný zkurvysyn. Nakonec jsem se opanoval, když se mi kolečka v hlavě málem zadřela horečnými úvahami a prudce stoupajícím tlakem horké krve. Kdybych byl pobožný, budu to brát jako boží zkoušku. Takhle to beru jako zkoušku sebe samého. O to hořčí by byla prohra. To nesmím dopustit. Útěchou mi může být to, že Francouzka o Bedrníkovi dle jejích slov nic nevěděla. Zachránil ji její manžel. A zná jen jakéhosi páprdu. Ten Bedrník bude těžko. Mno, nečekal jsem, že požádat o pomoc nepřítele, který neví, že je nepřítelem, bude tak těžké. Pro mě, pro mé přesvědčení. Jo, kdybych měl chuť, vyspal bych se s ní, ale pořád je to hlavně člen druhé strany barikády a já jsem špeh. Mizerný, ale špeh. Tak mě napadá - copak špeh nemá právo na svou osobnost? Asi ne. Určitě ne! Takže to nebude oříšek, ale přímo kokosový ořech, jak tak koukám. Ale nakonec jsem to ze sebe vysoukal bez toho, abych dal najevo znechucení, pohrdání nebo vztek nad svou neschopností. Tak nějak doufám, že mě její doprovod dovede k té z Valois. Bavili se o francouzských králích. To je teda hodnotná informace... doufám, že další by mohly být plodnější. Jen by mě zajímalo, jak to se svou krutě upřímnou a přímou povahou udělám, abych z porcelánové slečinky vytáhl, kdo byl její zachránce. Sakra, nestačilo by, kdybych ji předhodil našim jiným agentům? Těm, kteří tak rádi vyslýchají lidi. Myslím, že tihle hoši by ji zlomili jako párátko. |
| |
| Isabelle *Fleurette* la Reine Isabelliny zdvořilostní výrazy lord Henry nebere nijak zle. Anglická společnsot je zdvořilosti plná, správný šlechtic je vždy a za všech okolností nad věcí. "Jistě. Takže pokud nemáte chuť na něco dobrého, můžeme tedy směle vyrazit k seznamování." Henry se znovu usmál, ani on si nic k jídlu nevzal. "Má manželka se právě baví tancem s baronem Lewisem z Newnhamu. Pohledem ti ukázal na okouzlující mladou ženu v poměnkově modrých šatech s tmavými vlasy, která tančí s šaramentním mužem v temně šarlatovém kabátci vybraného střihu s hedvábným bílým nákrčníkem a evidentně se oba dobře baví. Lorda Henryho zjevně nechává jeho manželka v tuto chvíli zcela chladného. Pak si Henry všiml skupinky dvou mužů se zlatovlasou dívkou v bílých šatech s květovým vyšíváním. "Dovolte, drahá lady, seznámím vás s lordem Darcy de Knayth. Jak vidím, právě je ve společnosti svého francouzkého přítele." Rukou elegantním gestem naznačil směr ke skupince tří lidí. Comtesse Charlotte de Valois, Comte Avent Rodolphe Combeferre Darcy váš rozhovor o francouzkých panovnících nijak nekomentuje. Tohle je trochu mimo oblast jeho zájmu. Takže spíše jen stojí a naslouchá, v jedné ruce drží broušenou sklenku s whiskey, kterou občas lehce otočí a nakloní, až zlatavý nápoj ulpí na stěnách sklenky. "Má drahá teta je potěšena, že vás může hostit ve svém domě, drahá Charlotto. Přítomnost mladé okouzlující ženy dodala tomu starému domu nové světlo." Usmál se dvorně na Charlottu a uklonil se jí hlavou. "Doufám, že vám Anglie poskytne vše to, oč jste ve své zemi byla připravena, lady." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro |
| |
| Večírek Podivné chování makrýze Gilberta nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se zdají být makrázem pohoršeni. Zaznělo tu i pár názorů, proč je sem ten Bedrník vůbec vozí... když se ani neumějí chovat. Tohle přeci stará, dobrá Anglie nemá zapotřebí. Poskytnou azyl svým v podstatě letitým nepřátelům a dosten se jim za to společnosti neurvalých francouzských hejsků, co se tady chovají hůř, jak doma. Jeho milost, princ Edward se začíná pomalu nudit. Prohlédl si již snad všechny ženy v sále, ale chtělo by to víc rozptýlení, než jen tanec a zábavu. Nakonec skonči v hovoru se dvěma dalšími anglickými šlechtici a zdá se, že se skvěle baví. Jejich pohledy občas směřují na některé z přítomných následovány krátkým smíchem. Kdo prošel kolem nich, mohl zaslechnout, že právě řečí, který z přítomných lordů by mohl být onen Červený Bedrník. Existuje několik možných kandidátů. Nakonec jeden z jeho společníků navrhl zahrát píseň, která uchvátila celou Paříž a ovládla i Londýn. V Paříži dokonce je gilotina a Ca ira natolik populární, že existuje i tanec na tuto píseň. Tak daleko se zatím ale anglická smetánka nedostala. Vstoupil do prostřed tanečního sálu a gestem si zjednal pořádek. Oním mužem je lord William Harrington. Hudebníkům poručil, aby zahráli Ca iru. To vzbudilo nadšení u velké části anglických šlechticů, kteří se jali doprovodit hudbu i zpěvem textu v angličtině. Podobné utahování z Francouzů je evidentně podle princova vkusu, protože se usadil na okraji v křesle a nadšeně přihlíží. Ah Ça Ira Ça Ira Ça Ira Over in France there's a revolution Ah Ça Ira Ça Ira Ça Ira Watch what you say or you'll lose your head Ah Ça Ira Ça Ira Ça Ira Pass some time, see an execution! Ah Ça Ira Ça Ira Ça Ira Une deux trois and you fall down dead Ah Ça Ira Ça Ira Ça Ira Hear the tale of Marie Antoinette-a! Ah Ça Ira Ça Ira Ça Ira A bloodier sight you have never seen! Ah! Ca ira je francouzská revolucionářská píseň, která vyzývá k revoltě a exekuci šlechty. odkaz - původní provedení odkaz - anglická verze |
| |
| Pro zajímavost uvádím i původní francouzský text, jak je i v ukázce a překlad do angličtiny: Francouzský text: Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates à la lanterne! Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates on les pendra! Si on n’ les pend pas On les rompra Si on n’ les rompt pas On les brûlera. Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates à la lanterne! Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates on les pendra! Nous n’avions plus ni nobles, ni prêtres, Ah ! ça ira, ça ira, ça ira, L’égalité partout régnera. L’esclave autrichien le suivra, Ah ! ça ira, ça ira, ça ira, Et leur infernale clique Au diable s’envolera. Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates à la lanterne! Ah! ça ira, ça ira, ça ira les aristocrates on les pendra! Et quand on les aura tous pendus On leur fichera la pelle au cul A překlad: Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine aristocrats to the lamp-post Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine the aristocrats, we'll hang them! If we don't hang them We'll break them If we don't break them We'll burn them Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine aristocrats to the lamp-post Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine the aristocrats, we'll hang them! We have no more nobles nor priests Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine Equality will reign everywhere The Austrian slave shall follow him Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine And their infernal clique Shall go to hell Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine aristocrats to the lamp-post Ah! It'll be fine, It'll be fine, It'll be fine the aristocrats, we'll hang them! And when we'll have hung them all We'll stuff a spade up their arse |
| |
| Anna de Foix a Candale Tvé chování sice rozruch vyvolalo, ale negativní ohlasy sklidil zejména markýz. Většina aristokratů to bere tak, že jistě provedl něco hrozného a pohlavek si zasloužil. Takže se pohoršují nad jeho chováním, nikoliv nad tvým. Sluha v livreji ti nalil do broušené sklenky ze silného křišťálového skla zlatavou whiskey. Netváří se u toho nijak špatně. Přichomýtla se k tobě jedna mladá žena, věkem o něco starší než ty. V ruce drží sklenku vína a nedbale se rozhlíží po mísách a tácech s pokrmy. Na chvilku se zdálo, že ji zaujal vyhlášený britský rostbeef, ale nakonec si to rozmyslela. Místo toho se s příjemným úsměvem otočila k tobě. "Tedy vy jste mu ale vytkla pěkný políček, to se musí nechat. Máte kuráž." Pověděla ti rozverně s milým úsměvem. Zní to spíše upřímně a obdivně, než pohoršeně. Podle přízvuku v jejím hlase jsi mohla poznat, že i ona bude nejspíš z Francie. Oblečená je do jasně zelených šatů zdobených jemnou krajkou a zlatou výšivkou. V jedné ruce drží zelený vějíř z pavích per, jedno paví pero má vetknuté i do krásného účesu ze světle hvědých vlasů. Několik lokýnek lemuje docela hezkou tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nyní, když si odpočinula, pohled jejích očí se trochu projasnil. Jak by do mořské hloubky zasvítilo slunce. Přesto však zůstávají trochu posmutnělé. Podívala se na tebe a zas pohledem uhnula. Nepozanala tě. Netuší, že jsi to byl ty, kdo tvrdě a zběsil vtrhnul mezi její eskortu a unesl ji do bezpečí. Nejspíš je to tak lepší. Nikdo netuší, že jsi to byl ty... Nakonec její záchranu přičtou Červenému Bedrníkovi... a ten v tom množství francouzů, co sem vozí, sotva pozná, že je jedna šlechtična navíc. |
| |
| Začíná být živo Ohlédnu se směrem, který naznačila paže hraběte, zběžně si prohlédla onen pár a jen zlehka kývla hlavou na znamení, že vidím. Na to pod tónem jeho hlasu a slov stočím pohled ke zlatovlasé šlechtičně a jejím dvěma společníkům. Ve společnosti francouzského přítele? zahledím se lépe tím směrem, vzápětí jsem však jistými okolnostmi donucena sklouznout očima jiným směrem. Těžko říct, proč.... Alespoň pro neznalého. Čekala jsem, že se uvnitř mě něco pohne, nějaké uleknutí, napětí. Ale nic nepřicházelo. Již se ani neptám, proč. Sama znám odpověď. Vydám se tedy v doprovodu hraběte k jeho známému, lordu Darcymu. ,,Bonsoir, notables. Dobrý večer." pozdravím a zlehka pokývnu hlavou. Neunikl mi však menší rozruch v sále. ,,Pardon..." pootočím se tím směrem, vprostřed stojí nějaký muž. Samozřejmě mi neunikne jeho přání hudebníkům, ale netvářím se nijak pohoršeně, ale ani pobaveně. Očima v davu v příští chvíli vyhledám našeho hostitele. Kdyby se mi podařilo se k němu dostat... Bylo by to asi nejlepší. Ovšem z hlediska informací, samozřejmě. Ne jako patrně drtivá většina žen a dívek. Obrátím se opět spíše k těm, jimž mě chtěl hrabě představit, i když bude lepší počkat, až ona melodie dozní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro V tuto chvíli postává u stolu s občerstvením a konverzuje s dívkou, která prve pohlavkem ztrestala špatného vychování onoho zjisveného neurvalce. |
| |
| Večírek |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro Skoro sebou trhnu, když zaslechnu známou melodii. První impuls je přidat se, protože moje revolucionářské srdce najednou tluče jako zvon. Připomíná mi to milovanou Paříž, vlívá to do mě sílu jako do ostatních z odboje. Podobně jako Marseillaisa. A zároveň mi to o to víc připomíná, proč tu jsem. Kvůli Revoluci a jejím nepřátelům. A já mezi ty nepřátele musím zapadnout. Musím aspoň zčásti potlačit bretaňskou hrdost a tvrdohlavost, příliš patrné revolucionářské pohrdání... A přistoupit na jejich styl zábavy. S prvními tóny ve mně hlodá zásadní otázka. Jít tam, nebo ne? Ukázat té zpropadené smetánce svou pravou tvář pod tím, že oni si budou myslet, že si jen ze svých soukmenovců dělám legraci? Ano. Nebylo by nic zvláštního, kdybych tu zůstal zamračeně a uraženě stát, že si utahují z mých přátel a spolubojovníků. Ale když už jsem způsobil fiasko s fackou, proč si je nenaklonit tím, že se veřejně vysměju sám sobě po jejich boku. Snad to nebude další ze špatných tahů. Ale když ono to láká! Ta melodie mě nutí přinejmenším podupávat nohou. No, tanec jim předvádět nehodlám, to si nechám do Paříže... |
| |
| Než se mi dostane odpovědi na mou prosbu, sálem se rozezní známá píseň. I kdyby mi má společnice něco říkala, na chvíli ji nevnímám, protože s neproniknutelným výrazem - ani pobaveným, ani naštvaným - koukám, kdo to spískal. Nakonec se jen, jak jinak, ušklíbnu. "Omluvte mě na chvíli, je třeba jim ukázat, jak se to správně má zpívat," věnuju jí navzdory svému předchozímu chladu skoro až lišácký úsměv. Že by ta whisky? Anebo si nenechám ujít příležitost vysmát se těm, kteří mi ublížili? Každopádně to u mě pohoršení zjevně nevyvolalo. Však podle mnohých jsem dacan s neobroušenými hranami, dle dámičky navíc krutý, tak proč by mě teda mělo rozhodit, že tu vtipkují o něčem tak hrozném, jako se děje ve Francii? Odlepím se od stolu a s hrdým držením těla projdu mezi zpívajícímu Angličany až k tomu, kdo je první hlas. Konečně šedé oči pookřály, a i když je v nich pořád ten zlý stín škodolibosti (však Angličané se tomu taky škodolibě vysmívají), zdá se, že se konečně hodlám pobavit. A rád napomůžu zesměšnění Revolucionářů. Už když jsem procházel hloučkem, který se utvořil kolem onoho lorda, k chóru se přidal i můj hlas - jenže francouzsky. A kupodivu ne falešně, i když než jsem se pořádně chytil, hlas mi trochu drhl v hrdle. Naštěstí to milosrdně skryl sborovým zpěv, ovšem poté, jen co jsem se s vervou rozezpíval známou částí refrénu, po níž je pojmenovaná píseň, francouzština přeci jen začala vynikat. "Nous n’avions plus ni nobles, ni prêtres, Který Francouz by slova neznal, když se to zpívá skoro všude. A v Paříži obzvlášť. Opilci v uličkách, v hospodách, na zábavách, někdy na popravách... Paříží zní "Ah ! ça ira" a je to neskutečně vlezlá píseň. Stejně jako všechny lidovky. Člověk si ji zapamatuje hned... na tohle se zapomenout opravdu nedá. |
| |
| Večírek Celou dobu jsem se na komtesu upřeně díval, a proto jsem viděl, že se Charlotta dívá jinam. Samozřejmě jsem nabyl přesvědčení, že se v mé společnosti nudí, přesto jsem mluvil dál. „Ano… celá moje rodina, krom mne. Pár měsíců před odchodem plánoval, že mne pošle do ciziny, takže bych se z Francie stejně dostal před začátkem revoluce.“, řekl jsem tvrdohlavě, jako by to byla samozřejmost. „Byl to hlupák. Přestože věděl, že je Francie nebezpečná, stále tam cestoval. Zabili ho kvůli jeho vlastní hlouposti.“, teprve nyní moje oči malinko potemněly. Když mne neznámá dívka jinému muži vlepila facku, dělal jsem, jako že si toho nevšímám. Hlavu jsem pokorně sklonil k zemi. Poté co komtesa odpověděla na mojí další otázku se do rozhovoru zapojil i lord Darcy. Už jsem přemýšlel o tom, jestli se stane ta samá věc jako vždy, že se někdo vloží do rozhovoru a já tam budu hloupě a nečinně stát. Pak ale přišla další dáma francouzské národnosti. Tento sál přetéká Francií. Pomyslel jsem a byl rád, že je tu někdo další, s kým bych se mohl bavit v případě, že by lord Darcy zabral komtesu z Valois. Tedy tato „nová“ dáma byla mojí novou rezervou, abych vedle bavících se lidí hloupě nemlčel, nebo abych trapně nepostával v nějakém tichém koutku. „Bonsoir. Comte Avent Rodolphe.“, představil jsem se naprosto stejně jako jsem se představil komtese i s mojí typickou mírnou úklonou. Samozřejmě jsem očekával, že komtesu představí lord Darcy, za kterým nejspíše ti dva přišli. Rozruch ve středu sálu upoutal moji pozornost, a taktéž i hudba. |
| |
| Klepy s mladou dívkou Až u stolu si uvědomím, co mi provedl. Pomstil se mi za tu facku. Naštvaně vyfouknu vzduch nosem a odložím sklenici s whiskey. Tss... to je ale bídník! zamračím se a po chvíli se zároveň usměji, protože to, jak mi oplatil mou facku je prostě směšné a vtipné zároveň. Mezi mísami s ovocem, masem, sýry a dalšími delikatesami najdu jeden suchý a čistý ubrousek, kterým si začnu whisky stírat z dekoltu. Ty jsou mé nejoblíbenější vzdychnu a ukořistím nazpět odloženou sklenici. Whiskey není zas tak špatná, hlavně ta irská. Právě chuťově rozpoznávám i něco jiného, než pálení alkoholu na jazyku, když v tom se ke mě přitočí slečna. A pobaví mne. "Myslím, že si to i zasloužil." mile se na dívku usměji. "A není to o kuráži... je to o výchově." zeširoka se zazubím. "Otec mne učil, že si nemám nechat nic líbit. Je mi jedno jestli je to na statku, na panství a nebo na plese. Byl drzý." Šum v sále na okamžik utichne a místností se nese mužský zpět. Otočím se tak, abych viděla kdo zpívá známou melodii, která se mi automaticky vkrade na jazyk a já si začnu tiše prozpěvovat s ním. Ale zpívat umí, to se mu musí nechat. Na kratičký okamžik se zasním. "Jmenuji se Anna de Foix á Candale, těší mne." nenápadně se ukloním a usměji se. |
| |
| marquis Gilbert Gravois Vlastně jsem chtěla zareagovat, ale muž, jenž předstoupil s písní mě přerušil a přitáhl k sobě mou pozornost. Mlčky naslouchám písni. Jemně se usmívám, rozumím těm slovům. Přesto ve mně tak velké nadšení, jako v jiných přítomných, nevzbudí. Troufalé a vtipné, ovšem to se nám to tu zpívá, skryti za vodní barierou... Zvědavě loupnu pohledem k francouzským šlechtičnám, ale pohyb mého společníka, jenž se vrhnul vpřed ke zpěvákovi, mě z pého sledování vytrhne. Nechám ho jít, bez jedinného slova nechám v davu francouze zmizet. Odložím sklenku vína a za jeho mocného zpěvu se vydám pryč. Slova takové písně si raději vyslechnu někde v ústraní... Cestou ze společnosti pozdravím Lorda Darcyho i jeho společnost s pokývnutím hlavy se na něj přátelsky usměju. Zamířila jsem do prázdnějších sálů, kde si teď, když je společnost zaujatá a shromážděná kolem zpěváků, hodlám vklidu prohlédnout obrazy a sochy. Princův vkus je známý a sem jsem se vlastně nejvíce těšila na jeho pověstnou sbírku... |
| |
| Comte Avent Rodolphe Combeferre, Isabelle *Fleurette* la Reine Vyjádřit se o vlastním otci jako o hlupákovi, je na mne už příliš. Nemyslím si, že člověk musí bezmezně poslouchat vůli svých rodičů, ale vyjadřovat se o nich takto... zvláště když mu otec zachránil život. Napadají mne jen dvě možnosti, buď je to nafrněný ubožák a bezcitný mizera, který nelituje ani vlastního otce... a myslí jen na sebe, neboť zbytek rodiny by klidně ve Francii nechal... Nebo mu otec chybí, vyčítá mu, že se do Francie vracel a tohle je způsob, jak se z tou ztrátou vypořádat - nepřipustit si ji. Ani jedna z možností se mi moc nelíbí. Takže se k tomu již dále nevyjadřuji. Naštěstí ani nemusím, protože slova se ujme Darcy. Nad jeho lichotkou se jen naptrně, spíše zdvořilostně usměji. Jsou to takové fráze, co s oblibou muži říkají ženám. Pochybuji, že to má větší smysl. Připojí se k nám další anglický peer doprovázející francouzskou dámu. Proběhne obvyklé seznamování a představování. To ponechám zcela v režii Darcyho. Když zazní mé jméno, ukloním se hlavou a pokusím se o malý úsměv. Začínám se cítit z hovoru a společnosti poněkud unavená. Je toho všeho na mne nějak moc. A svým způsobem mám dost francouzů tady. Pořád si jen na něco stěžují a srovnávají, v čem je Francie a její obyvatelé lepší. Jenže Angličané mají rozhodně jedno velké plus... nechtějí mi setnout hlavu. Následně vznikne rozruch a angličtí aristokraté zpívají Ca iru. Docela zvláštní podívaná. Na jednu stranu se jim ani moc nedivím. Když melodie utichne, než se zas rozproudí hovor, využiji příležitosti. "Omluvte mne, prosím." Omluvím se zcela prostě společnosti. V první chvíli jsem zvažovala, či si vymyslet nějakou výmluvu. U jednoho stolu jsem zahlédla Francoise, která ale hovořila s jinou urozenou ženou. Nakonec jsem to prostě nechala být. Mám přece právo se vzdálit. Jen proto, že chci. "Hezkou zábavu... " Popřeji ještě na rozloučenou celé společnosti. S ladnou úklonou hlavy na rozloučenou se vzdálím dřív, než mi Darcy stačí nabídnout svou společnost... asi tak to poslední oč teď stojím. |
| |
| Anna de Foix a Candale Jakž takžse ti podařilo zlikvidovat následky whiskey ve tvém výstřihu. Ovšem zůstala jsi poněkud ulepená a máš pocit, že alkohol není úplně vhodný parfém. Ale večer si tím přece zkazit nenecháš. "Och, o tom nepochybuji. Už od pohledu vypadá dost... neurvale." Dala ti za pravdu tvoje nová společnice. Usmála se na tebe. "Váš otec je vzácný muž. Přesto trvám na tom, že máte odvahu. Každá by si to netroufla... a proto si jemu podobní dovolí takto se chovat. Dala jste mu lekci." Pokračování rozhovoru přerušil zpěv písně. Dívka jí však nevypadá nijak potěšena. Povzdychla si a na krátký okamžik sklopila hlavu. Její odchod z Francie možná nebyl tak hladký, jako tvůj. Na tvoje představení reagovala upřímným úsměvem. "Ráda vás poznávám, drahá. Mé jméno je Francoise de Rouget. Jste v Anglii již dlouho? |
| |
| Večírek Melodie Ca ira hraná na spinet a podobné nástroje zní poněkud jinak, než když ji zpívá rozvášněný dav pod okny paláců. Ale jak se zdá, trochu vášně do žil vlévá i jinak chladnokrevným Angličanům. Ke zpěvu anglických upravených slov se jich přidalo asi třicet... mužů i žen. Jindy upjaté stárnoucí dámy se rozezpívaly s vervou a pobavením, stejně jako pánové. Takže Gilbertův hlas jako jediný francouzský v tom téměř zcela zanikl. Mezi třiceti jinými hlasy ho bylo sotva slyšet. Melodie dozněla. V kruhu mezi šlechtici, kteří zpívali, stojí celkem tři lidé. Prind Edward, lord William Harrington, který to celé začal... a markýz Gilbert, který zde působí poněkud nepatřičně. Přeci jen všichni ostatní zůstali stát o dva kroky dál v hloučku v kruhu. Princ, zjevně dobře pobavený, zatleskal lordu Harringtnovi i všem ostatním zpěvákům. Lordu dokonce za jeho obdivuhodný smysl pro humor složil poklonu. Ten se jen nonšalantně usmál a uklonil se Jeho milosti. Markýzi věnoval lord jen krátký pohled. Pak zas začala hrát hudba a pokračuje se v obvyklých kratochvílích, jako je tanec, společenská konverzace, či hraní bridge ve vedlejším salonku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Píseň skončila a vše se zas na nějaký čas vrátilo do normálu. Zrzavá excentrická dáma v odvážných šatech už na svém místě u stolu, kde jste spolu konverzovali, nebyla. V té shrumáži sis nevšiml kam odešla. V sále ji však nevidíš. Na okamžik jsi z očí ztratil i comtesse de Valois. Ale té sis pak všiml na okraji tanečního sálu. Opustila společnost a vyhledala trochu soukromí. |
| |
| Aelswith hraběnka z Glasgow Odebrala ses do dlouhé chodby z jedné strany prosklené velkými obloukovými okny, která vede do zimní zahrady a zároveň slouží i jako galerie. Venku za okny v temnotě noci září lampiony osvětlující zahrady. Všechny fontány jsou puštěny, je na anglické poměry teplá květnová noc... takže vše zve k procházce. Také sis všimla, že několik šlechticů tomuto pozvání neodolalo. Hudba ze sálu sem doléhá jen tiše a vzdáleně, jakoby přicházela z jiného světa. Je tu příjemné ticho, plameny svíšek se jen slabě zachvějí, když kolem nich procházíš. Na starých obrazech a sochách se roztančí stíny. Co se týč umění to asi není přesně to, cos čekala. Tento zámek slouží příležitostně k pořádání plesů, honů a jiných zábav. Nejcennější díla se nechází v osobním sídle prince. Přesto se zde najde několik velmi zajímavých kousků třeba od Florentských mistrů, nebo antická socha půvabné bohyně, jejíž tělo halí jen velmi lehký závoj v oblasti beder. Mimo to jsou zde klasické portréty předků a příbuzných královské rodiny. |
| |
| Klepety Po dlouhé chvíli urpustného boje s alkoholovým odérem jsem to prostě vzdala. Pokud si nedám koupel, tak to nevyřeším. A vím, že angličané moc na hygienu skoupí nejsou. Povzdychnu si a ponořím se do vlastních myšlenek. Někde v dáli slyším slečnu, která pokračuje mermomocí v rozhovoru. "Cože?" zarazím se, jelikož jsem na okamžik myslela, že o neomalenosti mluví o mě. Dojde mi však po chvilce, že tématem našeho hovoru je Gilbert a tak se uklidním. "Omlouvám se, přeslechla jsem se ve vaší větě. No když myslíte. Na každém šprochu pravdy trochu, není-liž pravda" Nahodím pukrle a sleduji jak pomalu končí vystoupení, přičemž stále sleduji markýze. "V Anglii jsem několik měsíců, bohužel nebo bohudík. Poslední zprávy o nejčerstvějším dění ve Francii nebyly zrovna povzbudivé." nemohu si neodpustit jízlivý tón v hlase. "A vy madame? Jak dlouho jste v Anglii?" |
| |
| Lord Warren Wallsey, Lord Roderick McKenna Sotva jsem se začala bavit s lordem Warrenem, přišel Roderick. Ale mně takové "vyrušení" vůbec nevadí. Navíc jsem je oba chtěla seznámit. Mám takový pocit, že by si mohli rozumnět. "Dobrý večer, Rodericku. Ráda vás tu vidím. Jak se daří Kainovi, doufám že spolu vycházíte dobře?" Odpovím s nehraným úsměvem. Neopomenu se zeptat ani na Kaina. Když jsem se s Roderickem prvně setkala, líbila se mu moje klisna z plemene shyre. Jsou to nádherní mohutní chladnokrevníci, kteří v kohoutku přesahují výšku dospělého muže. Takže jsem mu darovala Kaina, černého hřebce z jednoho z nejlepších chovů v celé Anglii... z chovu na Dalkeith manor. Pánové se představili na vzájem, takže mám hned méně práce. Jen se půvabně uculím. "Myslím, že vy dva si budete rozumět. Jste oba stejní bastardi." Nakonec se ještě vrátím k Warrenově otázce. Pěvecký výkon aristokracie ani píseň mě příliš nezajímají, takže k konverzaci pokračuji, jakmile zas nastane klid a smetánka se vrátí k tanci. "Děkuji, musím přiznat, že se mám docela dobře... po dlouhé době se zas cítím lépe." Přiznám se s úsměvem. Od smrti manžela jsem velmi dlouho žila v ústraní, neměla jsem nejmenší chuť na společenské radovánky. Ale poslední dobou se cítím lépe... vlastně od setkání s Roderickem, i když naše první střetnutí proběhlo za značně zvláštních okolností. Všimnu si Warrenova pohledu zas do sálu... a také zjistím kam, nebo spíše ke komu směřuje. K mladé zlatovlasé dívce v bílých hedvábných šetech s výšivkou. Musím v duchu uznat, že můj přítel má skutečně vkus. Ta dívka je opravdu půvabná. |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro Ale vzpružilo mě to, opravdu mi to dodalo sílu, jako modlitby dodávají flanďákům. Silou vůle ze sebe doluju to, co je ve mně zřejmě zatím skryto. Anebo to tam není? Ale ne, vždyť jsem přece nechodil jen do bordelů... i když poslední dobou ano. Tam jsou děvčata přítulná, navíc jim (možná kvůli tomu, že jim to řekli) Revolucionáři imponují... Každopádně něco bych se ženskými zvládnout přece měl, byť na to nějak nemám náladu. Opět si vzpomenu na děvky. Asi se taky jednou budu muset stát. Sice ne doslova (i když, kdo ví), ale budu se muset přetvařovat jako ony za plat v podobě informací. V duchu si povzdechnu, ale Ca irou rozbušené srdce mě pobízí. Už jsem si dal předsevzetí, že to jen tak neposeru, tudíž není dobrá doba stáhnout se, nýbrž... eh, no, vyrazit do společnosti. Jak já je nesnáším! A ta blondýna se na mě po tom výstupu s hnědovláskou nedívala zrovna... no, budu muset doufat, že Bedrník, zkurvysyn - tohle si pro sebe dodám, kdykoli na něj pomyslím, uklidňuje mě to - nezachránil jen ji. Tedy, zachránil jich dost, ale že narazím i na někoho jiného. A ani u ní to není jistý. Důležitý je, že mám právě tuhle informaci, že jsem slyšel, kdo přibližně je. Důležitý je základ. Možná ta modroočka... to by bylo milé. Jistě, odsuzuju šlechtu a sere mě, ale tak pořád jsem chlap. A ta chlapská část říká, že je pěkná. A ta revolucionářská se bouří proti tomu, co chci udělat. Kam se poděl starý dobrý Gilbert? Asi bude muset na chvíli držet hubu a krok a já budu muset z ničeho uplácat nového. Sakra, už teď si připadám jako pitomec... a to jsem ještě nic neudělal. Když nepočítám ten incident a zpěv. Hlavně nezaváhat. A přemoct sám sebe. |
| |
| Dobrá, moje pěvecké vystoupení nemělo takovou sílu a úspěch, jak jsem doufal, ale přece se tím nenechám rozhodit. Kývnu na lorda, co se na mě podíval (zajímalo by mě, jestli si myslí, že jsem idiot, anebo... co si vlastně myslí?), a opustím střed rozpadajícího se hloučku. Chtěl jsem se vydat za zrzkou, jenže ta je někde fuč. Kdybych zpíval hlasitěji (no, spíš kdyby nezpívalo tolik Anglánů), asi bych se obával, že jsem ji ze sálu vyhnal já. Tak co teď? Hledat ji tu nebudu, to je jednak trapné a druhak... je to trapné. Tudíž, když už jsem se rozjel a oprostil se (pro tuto chvíli) od nemilé minulosti, třebaže mě to jejich ejchuchu zpočátku téměř uráželo, jdu dál za zábavou. Protáhnu se mezi lidmi. Zase nikam nespěchám, procházím se sálem a hledám. Tam je. Pořád s tím Anglánem. A ještě nějakými dvěma, co tam stáli od začátku s blondýnou. No, koukám, že ta o společnost nouzi nemá. Kdo by se divil? Posledních pár kroků je jasné, že mířím k nim, ačkoli jsem původně vypadal, že jen tak korzuju. Každopádně to pro ty, kteří byli jen kousek od incidentu, vypadá, že jsem po facce zčásti upustil od své nepříjemnosti. Z velké části - tedy, pro mě. Ovšem pokus o zdvořilost ode mě zní... divně. Nehodí se to ke mně. Zvlášť když, jak se znám, beztak nedodržím to, co by dle nich gentlemán měl. Ale já byl vychován jinak a etiketa v tom zas nebyla tolik zahrnuta. Však jsou důležitější věci než klebetění na bálech. "Dobrý večer. Můžu vám na tanec ukradnout dámu? Pokud se nechá..." dodám důležitou větu, aby si to zas nevyložila tak, že ji beru jen jako jejich panenku... Já už bych se u ženskejch nedivil ničemu. Ale nedívám se na nikoho z nich, samozřejmě koukám na modroočku, když jsem ji přišel vyzvat k tanci. Sice se znemožním ještě víc, každopádně je to jediná možnost, jak ji dostat od toho stáda. |
| |
| Countees Sarah of Dalkeith, lord Warren Wallsey "Kain se má dobře. Vycházíme spolu opravdu dobře." Pronesu s úsměvem. Kain je mým novým koněm, dar od Sarah. Opravdu nádherný hřebec. Velmi často na něm jezdím. Chladnokrevníci jsou úžasná stvoření. Kdybychom takové koně měli v Indii, při první bitvě by vzali nepřátelé nohy na ramena a prostě se rozprchli. Věta o dvou bastardech mě donutí usmát se více. No ano.. jsem bastard. Sice ne původem, ale už jsem toto označení získal a není důvod jej nepřijmout. Pokud tak označila i lorda Warrena, nejspíše na něm něco bude. Nutno podotknout, že se od přítomné šlechty poněkud liší. Nemohu říci, že by nevypadal jako bastard. Když to říkáte, Sarah. Nejspíše na tom něco bude. Měli bychom se na to napít. Dáte si něco, Sarah? Lorde Warrene?" Pronesu s úsměvem. Singh bez zaváhání vyplní naše přání a já se posadím do křesla vedle Sarah. Píseň mě nijak nezaujme. Moc jí nechápu. Vím o tom, co se ve Francii děje, ale zatím jsem měl starosti s panstvím a pak jsem si užíval společnost Sarah. Po jejích slovech o tom, že se má již lépe trochu doufám, že je to i z části kvůli mé přítomnosti. Když začne hrát hudba, položím sklenku na stůl a vstanu. Dvorně se ukloním směrem k Sarah a pronesu: "Zatančíte si se mnou, Sarah?" Zeptá se a nabídnu Sarah ruku, abych jí pomohl vstát a odvedl sí jí na taneční parket. "Omluvte nás, lorde Warrene. Rád bych si s touto půvabnou ženou zatančil." Pronesu směrem k lordu Warrenovi a pak jen čekám na Sarah. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Nevíš sice, kdo to je, ale dá se předpokládat, že se bude snažit dostat do společnosti. Mezi uprchlou francouzskou aristokracii, která by snad mohla o Bedrníkovi něco vědět... a také mezi anglické šlechtice, z nichž jeden nejspíš sám Bedrník je. Takže právě tento večer by tady někde mohl být... |
| |
| Countess Sarah of Dalkeith, lord Roderick McKenna |
| |
| Příchod hraběnky z Dalkeith se neobešel zcela v poklidu. Některé dámy si mezi sebou začaly šuškat a vrhat jejím směrem výmluvné pohledy. Těžko říct, jestli tématem jejich drbů jsou hraběnčiny černé šaty připomínající démenty hvězd posetou noční oblohu, nebo její nezávislý a svobodný způsob života po smrti manžela, kdy sama bez muže se ujala správy celého majetku. Na okolnisti jejího sňatku se většinou již pozapomnělo, pro většinu už byla jen mladá žena, která si v nízkém věku vzala postaršího muže. Někdo však přesto nezapomněl. Sarah si mezi příomnými mohla pošimnout jedné známé tváře, i když ho již rok neviděla. Tím mužem Paul Graveir. Sice on není šlechtic, ale relativně úspěšný obchodník, který si vzal manželku, jež naopak šlechtický titul měla, ale peníze se rodině příliš nedostávaly. Dohromady tedy získali oba, po čem toužili. Právě z hloučku kde stojí i on pocházejí nejpatrnější poznámky, ve kterých figurují slova jako lakomá děvka. |
| |
| Lord Warren Wallsey, Lord Roderick McKenna "To jsem ráda. Věděla jsem, že u vás bude v dobrých rukou." Zareaguji s úsměvem na zprávu o Kainovi. I moje oči, i kdyžš stále hluboce temné, už nejsou tak smutné, jak tomu bylo uplynulý rok. Vypadá to, že po mojí poznámce o bastardech se na sebe oba muži začalo dívat trochu jinak. Zřejmě je zaujalo, že jsem se tak vyjádřila i o tom druhé. Ačkoliv mě Roderik nezná zas tak dlouho, i on stejně jako Warren ví, že když něco podobného řeknu mám k tomu zatraceně dobrý důvod. Seznámení dvou "bastardů" si zaslouží zatpít... a samozřejmě čím jiným než whiskey. "Pro mne také, prosím." Odpovím na otázku, co si dám. Naučila jsem se, že trocha dobré whiskey po uzavření dobrého obchodu neuškodí, i když normálně sama o sobě tvrdý alkohol nepiji. S úsměvem si s oběma svými společníky připiji. Jak se zdá, nakonec to bude dobrý večer. Sice jsem si mezi lidmi všimla Paula, ale rozhodně nemám v úmyslu nechat si kazit náladu. Jsem ráda, že si ti dva padli do oka. Pozvání k tanci přijmu s potěšeným úsměvem. Položím svou drobnou ruku v černé krajkové rukavici do Roderickovy nabídnuté dlaně. Pomalu vstanu. Než však odejdeme na taneční parket, ještě se ohlédnu na Warrena. "Až se vrátíme, musím vám vyprávět, jak jsme se s Roderickem poznali. Určitě se vám to bude líbit, Warrene." Usměji se záhadně. Pro Rodericka je to takové popíchnutí vzhledem k okolnostem našeho seznámení. Pak už se nechám Roderickem odvézt na parket a věnuji se jen jemu a tanci. |
| |
| Po chvíli mne bezděčné procházení po okraji tanečního sálu přestane bavit. Nahlédnu do několika vedlejších salonků, ale ani zde nespatřím nic, co by mne zaujalo. Ze stolu s občerstvením si vezmu číši červeného vína, ale sotva z ní upiji. Ne že bych jako ostatní chtěla kritizovat, nebo se ošklíbat nad anglickým vínem, stejně je většina dovezená z Francie, nebo Španěl, spíš jen prostě nemám na nic chuť. Nakonec se posadím k jednomu volnému stolku s křesílky v zadu v tanečním sálu. Krátce se podívám po lidech okolo. Všichni vypadají podobně, jejich tváře se dají snadno zaměnit a vlastně splývají v jeden dav. Výjinku tvoří jen černě oděný muž s tvrdýma šedýma očima o jeden stolek dál. Ale ani jeho si moc nevšímám. Křišťálovou skleničku s vínem odložím na stolek. Vypadá netknutě. Jen sedím, dívám se spíše kamsi za sál než do něj. Na prsty levé ruky si bezmyšlenkovitě natáčím jeden pramen zlatých vlasů, který se uvolnil z účesu u obličeje. |
| |
| Sarah a Warren Singh přinese objednané pití a společně si připijeme. Volba Sarah mne nepřekvapí. Sklenky cinknou a dobrá tekutina naplní ústa. Na Warrenův přípitek zareaguji: "Mile rád, Warrene." Přijmu nabídku na méně formální oslovení. Na tituly si moc nepotrpím. Sarah se zmíní o jedné příhodě, zatvářím se poněkud nechápavě. Čím méně se budu tvářit odmítavě, k vyprávění této příhody, tím méně zájmu vzbudím. Pokud bych začal odmítat vyprávění již nyní, akorát bych tím vzbudil pozornost. Během tance se však pokusím Sarah přesvědčit, aby to nevyprávěla. “Děkuji, lorde Warrene.“ Odpovím na Warrenovo přání a odvedu si Vás na taneční parket. Dvorně se ukloním a zaujmu počáteční figuru. Držím Vás těsněji, než je zvykem. Líbí se mi to, na zvyk nehledím. Pokud to nevadí Sarah, není nutné to řešit. Ostatní mě nezajímá. Tančit jsem se naučil ještě v Indii, kde přistěhovalí a zbohatlí nabobové přinesli a zvyky staré Anglie. Některé zvyky jako třeba pití whiskey, byl dobrý nápad. Tohle už tak dobré nebylo. Ale nejspíše záleží na tom, s kým se tančí. Teď mě to docela baví. Vrátím se k příhodě. “Opravdu je nutné zmínit před Warrenem tu malou příhodu ohledně našeho seznámení, Sarah?“ Nějak tuším, že nemá smysl přesvědčovat Vás, ale zkusit to musím. Zeptám se vážněji, ale je na mne vidět, že až tak vážný opravdu nejsem. |
| |
| Společnost a... tanec? Představení proběhlo vcelku formálně a prostě, nic jiného se ani očekávat nedalo. Ovšem jak dozněly poslední tóny oné písně, komtesa se omluvila a opustila naši společnost, jen jsem jí zlehka kývla hlavou a nijak dál se nad tím nepozastavovala. Oči mi na okamžik ulpěly na skupince šlechticů, obklopujících prince. Pro začátek by mohlo postačovat dostat se alespoň k jednomu z nich... K uším se mi dostávají zatím pouze samé vesměs nepodstatné věci, jako pomluvy a nepříliš lichotivá označení jejich "vlastníků". Jistě, později se něco takového možná může hodit, ale prozatím jdou tyto záležitosti do pozadí. Zahledím se k dívce, která počastovala onoho muže ne zrovna jemným dotekem dlaně. Nebo jsem se nedívala na ni? Těžko říct, nedá se to odhadnout. Obrátím pozornost zpět na společnost, v níž jsem se octla, načež se nadechnu, abych něco řekla. Někdo mne však předběhne. Otočím se na příchozího, obočí mi zlehoulinka povyjede výš. Snad překvapením? Že bych si skutečně nevšimla, že k nám onen muž po chvíli obcházení kolem přímo zamířil? Kdo ví... Hlavu nakloním mírně na stranu, krátce si ho prohlédnu, ne nijak odlišněji jako lorda Henryho předtím. Žádné pozastavení na oděvu, dokonce ani zkoumavé klouzání očí po jeho jizvě na tváři. Opět pouze delší pohled do očí. Chvíli to vypadá, jako bych přemýšlela, ale nakonec se na zbylé muže otočím. Co na tom, že k onomu příchozímu napůl zády. Jinak to nešlo, tak proč být v rozpacích. ,,Omluvíte mne na pár chvil? Protáhnout si nohy není špatný nápad... Případně vás pak opět vyhledám, pokud se mezi ostatními neztratím." kývnutí hlavou, možná nepatrný úsměv. Alespoň se vzdálím od někoho, kdo se dostal vcelku blízko a zbytečně mne nyní rozptyluje. A zároveň s tím možná naopak blíže někomu, na koho se momentálně stočil můj zájem... Hraběte mohu vyhledat i později. Počkám na odpověď oněch šlechticů, pak se obrátím se zpět k muži, co přišel a kývnu mu prostě hlavou, na to se pomalu rozejdu vpřed. Když vyrovná krok s mým, podívám se na něj. ,,Nemusíte se takto dotazovat těch, kterých se rozhodnutí netýká. Ona dáma je zcela svobodná a dospělá." možná v tom zaznělo lehčí pobavení zdůvodnělé podezřením, že se snad vyhýbá přímému oslovení, ale stejně tak dobře by se to mohlo jen zdát, protože ve tváři ani očích nic takového není. ,,Patrně tu nejste dlouho, že? Francouz?" zní to spíše jak řečnické otázky, než skutečně takové, na něž bych chtěla či snad dokonce potřebovala znát odpověď. Pak se od něj pootočím, mírně vytáhnu krk a snažím se najít vhodnou cestičku mezi lidmi, což se mi po chvíli podaří. Zastavím se až kousek od tančících párů, ale ne tak blízko, abych byť jednomu z nich překážela. ,,Tak prosím.... Pokud jste si to nerozmyslel, na což máte právo. Je dost lidí, co tanec nemají příliš v lásce, za to se jim ale jeví jako asi nejsnazší záminka k seznámení. To absyte to snad nebral jako nějaký výsměch." tón hlasu je neutrální, lehký, ale přesto čímsi jako by zatížený, či zastřený. Chvíli se na něj dívám, pak pohledem zapátrám k místu, kde stál ještě po skončení písně princ s přáteli a plynule se jím vrátím zpět na onoho muže. Vyhlíží to tedy jako prosté rozhlédnutí se. Žádnými gesty ani ničím podobným mu nedávám najevo, že se nepředstavil či něco podobného. Není to, řekněme, nutností. Alespoň ne teď. |
| |
| Takže svobodná. No jistě, když sem přijela sama. Ale i to nemuselo znamenat, že na ni někde nečeká manžel. Když jde k parketu sama, nepovažuju za důležité ji nějak vést. Vlastně mě to napadlo skoro až tehdy, když jsme byli na místě. Ale tak co, ona nevypadá jako někdo, kdo by se z toho hroutil - jinak by mi dala košem rovnou. Spíš mi přijde trochu zmatená, jak se pořád rozhlíží. Někoho hledá? Třeba únikovou cestu, ušklíbnu se nad sebou samým. Snad nepřijde další facka. "To je myslím víc než jasné," odvětím francouzsky na řečnickou otázku. Možná je v tom trochu trpkosti... anebo spíš sebeironie, ačkoli není důvod. Anebo ano? Když jsem dobrovolně zpíval, ať "mě" Revolucionáři pověsí? To, co řekne jako poslední, zní jako vysvobození. Zase se mi ve tváři mihne něco, co se dá těžko odhadnout - jízlivý úšklebek, nebo pokus o úsměv... Každopádně nepůsobím tak zle jako prve, jenže to nic nemění na tom, že to můžou být obě dvě varianty. "Však to snadná záminka je. Jak jinak bych vás mohl beztrestně vymanit od..." málem jsem opět řekl stáda, "od nich. Ale pokud si zatančit chcete, pokusím se... i když to nebude žádná sláva, protože tanec se zbraní je oproti tomuhle o hodně jednodušší." V mých očích, ale je to tak. Ale aspoň se upřímně přiznám a varuju ji, že bych ji mohl pošlapat nebo tak. Jedna věc jde pořád mimo mě - to představování mi dělá značný problém, protože si to neuvědomuju. Teprve až mi dojde, že ani nevím, kdo je ona, tak to napravím a dodám: "To abyste věděla, čí jméno ječet, jestli mě taky pak budete fackovat." Zřejmě to beru s nadhledem. Facka už nebolí, na opálené tváři se otisk hned ztratil. "Nechtěla byste se místo tance raději projít? Nohy si protáhnete tak jako tak..." A teď mě pošle do prdele a vrátí se k nim. S mým dnešním štěstím bych se tomu nedivil. |
| |
| Když se zmíní o tanci se zbraní, v očích se objeví lehčí překvapení se zájmem, který však vzápětí opět zmizí, zastřený jemným náznakem pousmátí. Kývnu hlavou, ale nic neříkám, dál poslouchám, co povídá on. ,,Isabella la Reine." Koutky úst mi jemně zacukají a v očích se asi vcelku překvapivě, v kontrastu s tím, jak jsem až doteď působila, zaleskne. ,,Myslíte, že budu?" otáži se s mírně nakloněnou hlavou, ale vzápětí se opět tvářím a působím ta, jako předtím. ,,Nemějte strach. Já podobné, vcelku namáhavé a zbytečné věci nepraktikuji. Pokud mi to za to nestojí a to je vskutku málokdy. Vždy se dá odejít. I když vyjímky jsou také." dodám vážně, jelikož to je pravda. Proč si cuchat nervy kvůli zbytečnostem nebo zbytečným osobám? Po návrhu o procházce se na okamžik zamyslím. Tohle je trochu... no.. dost mimo mé plány. Omluvně se pousměju. ,,V tuto chvíli ne, pokud vám to přespříliš nevadí. I když to možná nebude dlouho trvat a začne tu být trochu dusnější vzduch. A z toho klevetění všude kolem se mi začíná točit hlava. Nebudu vás tedy trestat pro své potěšení, posadíme se?" otáži se a rukou ukáži k jednomu z volných stolků, který je i trochu zastrčenější, takže zaručuje i jistou intimitu a klid. ,,Z nějakého šlapání po nohou si nic nedělám. Však se o to už nesčetněkrát postarali koně, co jsme doma mívali a tady je tomu díky Cométe nejinak. Takže myslím, že vás bych snesla." |
| |
| Výborně, takže je rozumná, a kdybych ji urazil, což se s mou povahou stane raz dva, nebude mi dělat scény jako tamta. A tu jsem vlastně ani neurazil, takže... Takže ne. No nic. Anebo něco? Přikývnu. Tohle je jedna z těch lepších možností. Vlastně v rámci situace ta nejlepší. "Přesně tak. Za chvíli taky budu muset na vzduch. Tyhle sešlosti mi nedělají dobře... A tanec už vůbec ne." A já nedělám dobře ostatním. Jiný kraj, jiný mrav... ale něco je všude stejné. Neunesou pravdu a osobnost, která se jen tak nedá zlomit konvencemi. Protože jsou to sráči a srabi. Nechám se tedy odvést k místu, které vybrala, ale poslušen svému zvyku stále sleduju sál. Nerozhlížím se, jen občas přelétnu očima, jestli neuvidím rudé šaty nebo tu, co si ze mě udělala fackovacího panáka. Teď mám z mého pohledu sice prozatím lepší společnost, ale zrzka se mě tak snadno nezbaví. Pokud se mě neujme jiný Anglán... o čemž pochybuju. Když se zmíní o koních, viditelně zbystřím, už usazen v křesle, odkud opět můžu pozorovat sál. Jenže na rozdíl od rozhovoru s drzounkou to udělám jen jednou, načež odvrátím hlavu a věnuju se společnici, kterou jsem si vyžádal. Stejně jako u zrzky jsem to sám chtěl. "Zas takový rozdíl by v tom nebyl. Já jsem podle otce taky nevycválaný dacan. Někdy jsem přemýšlel, jestli to řve na koně, nebo na mě," pousměju se. "Takže vy jezdíte? Tím myslím doopravdy, ne jen to popojíždění, jak mají jiné dámičky ve zvyku... a raději se vozí v kočárech... I když, kdybych měl sedět v dámském sedle, raději se vezu, to je pravda." Dá se říct a je mi to třeba přičíst k dobru, že se snažím být... příjemný. Anebo nebýt nesnesitelný. Je mi jedno, co nařizují nějaká ta pravidla o konverzaci - jistě v nich nefiguruje slovo dacan - ale aspoň to nejsou jen fráze a prázdné tlachání. Je v tom zájem a přímost. |
| |
| Pohodlně se posadím a opřu do křesla, vcelku uvolněně a nenuceně, i když stále jakási lehčí napjatá pružnost zůstává. ,,No, možná by se jeden našel. A sice ten, že jsem nepotkala moc koňských dacanů. Ale co se týče lidí, tak už jich bylo asi deset, spolu s vámi tedy jedenáct. Jenže oni se za ně neoznačovali, takže uvidíme, jestli to bude oprávněné či ne..." něco v mém pohledu se na okamžik změní, ale je to snad až příliš krátce na to, aby se dalo postřehnout, co. Jen oči svým lehounkým přimhouřením možná napovídají. Přičemž ale neuhýbají od markýzových. Po jeho dalších slovech si povzdychnu a opřu se ještě o něco pohodlněji. ,,Ano, jezdím. A nejen v dámském sedle. Rodiče byli dost shovívaví a učitel ochotný. Tak proč se zaseknout jen u jednoho, když se nabízí víc. Spíš je potíž sehnat koně, který by zvládal jak dámský, tak pánský styl jízdy a když, tak jsou drazí. Však majitelé vědí, co mají." pokývnu hlavou, jako bych se v těch slovech utvrzovala. ,,Kočárům neholduji hlavně z důvodu, že je o hodně méně cest, kterými se s nimi dá dostat. Na koni vlastně ani pěšinu nepotřebujete. Pak mimoto místo a výdaje navíc... Přijde mi to trochu nepraktické." pokrčím mírně rameny. ,,Ale dokonalý způsob prezentace pro bohatou smetánku, k tomuto účelu je to snad jako stvořené... a jak už jsem řekla - stejně tak zbytečné. Jedna rodina, co jsem znala, upadla do bídy a jen pro lesk tohohle pozlátka hladověla. Lidská hloupost a touha po falešném uznání skrz peníze je příšerná." nesouhlasně pokývu hlavou. ,,Kdy přesně jste vlastně přicestoval vy?" změním náhle trochu téma, to předchozí se začalo příliš dotýkat francouzské minulosti, která nebyla věru příjemná. I když mnozí, co by pouze viděli povrch, by tvrdili pravý opak... |
| |
| "To já jich zažil požehnaně. Kousavé, kopavé, ušklebené potvory. Ale částečně si za to můžu sám, vždycky jsem si nějakou náhodou takového koně vybral. No, člověk se aspoň nenudil a bylo vidět, že to zvíře má osobnost. A někdy i cítit...." Šlápnutí na nohu bylo opravdu tím nejmenším problémem. Až na to, že mám pocit, že to někteří dělali schválně, se vší škodolibostí, aby mě odradili. Skoro jako by se do nich vtělil lidský duch. Nejen v dámském sedle? Vypadá to, že můj úsudek se opět nemýlil, když jsem odhadl, že stejně jako zrzka něčím vyčnívá... i když tedy ne tak okatě. "Přesně tak," souhlasím, ale víc nestihnu říct. Škoda, tohle je evidentně téma, na kterém se shodneme a já o něm něco vím. I když, třeba když jsem mluvil o svých zkušenostech s koňmi, mi na tváři občas zahraje pro mě asi typický lehký úšklebek, tvrdé oči trochu roztály. Dívám se na ni zpříma, ale... někdy mi to nedá. Jen na jistá místa necivím tak okatě jako se zrzkou, kde to byla vyloženě provokace. Však ženské chtějí, aby na ně chlapi čuměli, jinak by nosily šaty až ke krku. S povzdechem zapadnu víc do křesla, nohy natáhnu před sebe. Tohle už tak zábavné téma není. "Bude to asi týden. Sotva jsem si stihl zařídit bydlení a věci okolo... a hlavně koupit koně. A věřte, nebo ne... kouše," uculím se. Bude nějakou dobu trvat, než si na sebe zvykneme úplně, ale už jsme si vyjasnili, kdo je tu pán, už jsme se poškorpili, jak to chlapi prostě dělávají... a už jsem si stihl narazit ruku. "Ještě rádi se ho zbavili. Asi mám pro mrchy slabost." Otázkou je, jestli se mezi ně počítají i ty dvounohé. |
| |
| Možná jsem nezvolila to nejlepší téma, ale opravdu vím, proč... pomyslím si, když pozoruji jeho reakci na můj poslední dotaz. Ovšem odpověď je ihned stočena k předchozímu tématu, což, pokud se jedná přímo o něj, mi nikterak nevadí. Musím se tomu v duchu pousmát, což se zlehounka odrazí i v očích a pohledu. Ten jako by na to, že jsem si téhle skutečnosti vědoma, upozorňoval. ,,Možná... Jestli s těmi koňmi dokážete pak vyjít je ta přitažlivost vzájemná...." mírně pozvednu obočí. ,,Cométe taky není žádný beránek. Vůbec o ryzých koních se traduje, že mají jankovitou povahu. Tahle klisna je na tom podobně, ale je to hlavně z toho, že je dost temperamentní a má hodně ráda pohyb. A podle toho, jak jsem jí viděla... pěkně dlouho stála bez užitku, od jednoho incidentu s drožkou měla potíže s jednou nohou, ale spravilo se to. A krom toho nemá muže příliš v lásce. Když mladému stájníkovi zlámala nohu a žebra, tak se rozhodli se pokusit ji ještě prodat. Aby byly aspoň nějaké peníze. Koneckonců má v žilách krev plnokrevníka. Tak uvidíme, jak to s ní dopadne, zatím spolu i vcelku vycházíme, i když to ještě není úplhě ideální, hlavně s důvěrou. Ale to se časem zlepší... Snad." zlehka, snad trochu starostlivě, stisknu rty. ,,A vy jste k tomu svému přišel kde? Jak jste ho objevil?" otáži se. Usoudím, že tohle je téma, o němž se dá hovořit jednak dlouho, jednak je neutrální ale zároveň ne až tak všední. |
| |
| Roderick Vnímám, že mě Roderick drží pevněji, než jak to předepisuje etiketa, ale nevadí mi to. Předpokládám, že tanec s prostřídáváním avýměnami by se mu asi moc nelíbil. Možná proto mne drží tak pevně. Tato myšlenka vyvolá na mé tváři úsměv. Vůbec se poslední dobou usmívám časteji, než za celý poslední rok. V Roderickově společnosti mi je příjemně, navíc si nemusím na nic hrát, ani se tvářit jako spořádaná šlechtična... To by stejně nemělo význam vzhledem k okolnostem našeho hned prvního setkání. Znovu se usměji, čekala jsem, kdy Roderick nadhodí, abych naše první seznámení nezmiňovala. "Ne, Rodericku, není to nutné." Dám svému společníkovi okamžik naděje. "Ale stojí to za vyprávění. Navíc by bylo dost nudné, kdyby se život skládal jen z nutných věcí, nemyslíte?" Naději vzápětí smetu s odzbrojujícím úsměvem. Vzpomenu si, jak jsem Rodericka prvně spatřila... s šavlí v ruce. Myslím, že Warrenovi se tato historka bude líbit. Nikomu jinému bych to neříkala, ale s Warrenem se znám již léta a vím, jaký je. A on zas na oplátku nejspíš vytáhne nějakou jinou, takže se nebojím, že by účet zůstal nevyrovnán. Při tanci se nechám vést svým partnerem. Mé kroky jsou lehké a ladné. Pamatuji si na slova tanečního mistra, že každá žena při tanci má vážit jako peříčko. Vnímám hudbu a Roderickovo vedení, dívám se mu do očí... okolního světa si v tuhle chvíli moc nevšímám. |
| |
| "A kdo mluvil o koních?" zeptám se naoko mírně udiveně, v ocelových očích se zaleskne, jako když oheň tančí po meči. Byla to řečnická otázka, jen takové popíchnutí. "To znám. Stačí jeden pitomec nebo jedna hloupost a kůň si to s sebou nese. Kdo ví, jak s ní zacházeli, pokud nemá ráda muže." Říká se - jaký pán, takový pes... tak snad to neplatí i u koní a u Isabelle. I když ta divokost by nebyla od věci, je to rozhodně lepší, než rozmlouvat s nějakou ustrašenou, uťápnutou holkou, kterou služebné nastrojily jako panenku. "Objevil jsem ho náhodou, když jsem si chtěl koně zatím půjčit. V městských stájích. Mně nesejde na tom, jestli má rodokmen jako královská rodina, i když kdyby to věděli jiní, určitě v jejich očích klesnu," v mém hlase zase zazní ta kousavost vůči těm, o kterých už mluvila - o těch, co raději nebudou mít co do huby, jen aby měli nádherné a v jistých ohledech naprosto zbytečné věci. "Jeho pán ho prý prodal, protože není do chovu. Je to tady nějaké anglické plemeno, vlastně si ani nepamatuju, jak se jmenuje... prý nosíval rytíře do bitev," mávnu rukou, že to není důležité. "No a jak jsem říkal... prostě mě to k té bestii táhlo. Sice jsem hned pochopil, proč že není do chovu - kdo by chtěl zkažená hříbata? - ale koupil jsem ho." Lehce pokrčím rameny, pousměju se. Anebo to tak aspoň vypadalo - rty se skoro nepohnuly. "Jestli budete chtít, můžeme se někdy projet. Zajímalo by mě, jestli by byla zlá i na někoho, kdo ví, jak s koňmi zacházet. A taky jestli opravdu umíte jezdit na obyčejném sedle," popíchnu ji. Je to výzva jak pro ni, jestli by chtěla předvést jezdecké umění, tak pro mě, jestli mi ta kobyla zláme kosti, nebo ne. A já to svým výrazem trochu jako výzvu podávám, ovšem ne jako výzvu útočnou. To si nechám pro ty, kteří mě budou chtít vyzvat na souboj. |
| |
| Anna de Foix a Candale Mladá žena si všimla, že ti váš rozhovor není úplně po chuti. Francoise se na tebe trochu rozpačitě usmála. "Omlouvám se, že jsem vás tak přepadla. Ale nikoho tu ještě moc neznám a vy jste mi přišla povědomá. Jsem tu teprve jen krátce, týden." Při zmínce o Francii si povzdychla. "Od té chvíle, co si ta lůza dovolila popravit krále, je vše jenom horší. Nemají žádnou úctu. Vypalují nejen šlechtická sídla, ale i kláštery. Některá města na venkově zničili do základů... prý se tam ukrývali royalisté, tak vypálili celé město. Je to hrůza." V očích se jí usadil stín a její tvář pobledla, když hovoří o dění ve Francii. Zprávy, které ti řekla, jsou skutečně děsivé. Běsnící lid nemá úctu ani ke šlechtě, ani ke kněžím či jeptiškám. Náboženství postavila republika mimo zákon. Jsou povolené rozvody, píše se nový letopočet. V zemi vládne naprostý chaos, který boří všechny staré pořádky. "V Pažíži jsou lidé ve velkém zatýkáni a po takzvaných procesech posíláni na gilotinu. Buďte ráda, že jste tady, madam." Zakončila Francoise větu. Že to, co se děje ve Francii, není nic pěkného, jsi věděla. Ale že je to až takové jsi netušila. Lord, u kterého jsi v azylu, tě drží od všech podobných zpráv. Možná se bojí, jak bys na ně reagovala. Je docela dobře možné, že už jsi vdodvou. Pokud tvůj manžel byl popraven, lord Elgin to nejspíš ví. Ovšem je otázka, jestli by ti takovou zprávu sdělil. Všimla sis lorda Elgina nedaleko od vás. Podíval se na tebe a když viděl, že se bavíš s jinou mladou dámou, jen se na tebe pousmál... tedy alespoň to nejspíš úsměv měl být. Pokynul ti hlavou a odebral se ke svým přátelům z klubu do kuřáckého salonku. Společnost jiné mladé dámy je pro tebe z jeho pohledu naprosto vhodná a v pořádku. Takže odešel za jinými šlechtici v jeho věku, v salonku se nejspíš věnují závažným rozmluvám, četbě novin, kouření a hraní karet. |
| |
| Nad jeho řečnickou otázkou se zdá, že mi koutky úst lehce zacukaly pobavením. Nijak jinak však nereaguji, dál poslouchám, co říká, občas na jeho slova pokývnu hlavou. ,,Jestli jste ochoten to risknout..." prohlásím ohledně jeho výzvy a téměř lhostejně pokrčím rameny. ,,Vy máte buďto dost velkou odvahu a kuráž.... nebo jste blázen." prohlásím nakonec a oči se mírně rozzáří. ,,I když.... ne že by to k sobě nemělo daleko. Většina odvážlivců je bláznivých až běda. A občas se jim to vymstí. Ale nepoučí se." pobaveně se pousměji. ,,Ale tak dobrá, vaši výzvu přijímám. Vpodstatě nemám proč odmítnout, leda z důvodu obav o Cométe, ale myslím, že ta si poradí." pokývnu mírně hlavou, zadívám se na něj pozorněji. ,,Jinak... snad mne nepodezíráte ze lži?" mírně pozvednu obočí, ale tón hlasu není vyčítavý, spíš trošku hravější, což značí, že to nemyslím vážně. Nebo, ne tak docela... Samozřejmě narážím na jeho dodatek o tom, že se chce přesvědčit, zda umím jezdit v obyčejném sedle. Ne že bych vcelku bravurních lží schopná nebyla, to skoro naopak, ale momentálně nemám sebemenší důvod. |
| |
| "Srabů je tu okolo jistě dost, tak proč by se mezi nimi nemohl najít jeden, co není," blýskne mi v očích o něco směleji než předtím. "Však pokud dáma dá najevo, že se se mnou bavit nehodlá, nebudu ji nutit. No ne?" Nejsem blázen, abych se tam s koněm přetahoval a rval jenom proto, abych na ni udělal dojem. Zkusit to však můžu. Ale vím, kdy z boje ustoupit - abych přežil a mohl to nepřátelům vrátit. Spokojeně se uculím, když přijme. Však si její slib v blízké budoucnosti vynutím. Aspoň to bude mezi Angličany příjemné zpestření dne. Jen doufám, že se Morganer nebude moc předvádět, nerad bych se znemožnil víc, než je nutné, abych dostál svému slovu zkusit si popovídat s Cométe. "Ne, jen se rád přesvědčím na vlastní oči." Však ženská v mužském sedle, to je něco. A ukáže se její smělost a odvaha. Lehce se k ní nakloním, jako bych jí hodlal sdělit tajemství. "A hlavně je to další záminka, jak strávit čas s někým ze své domoviny. Člověk si raději nechce připomínat, co se děje, ale... potkat někoho ze svých, který si prošel něčím podobným, duši trochu uklidní. Vy jediná mi nepřipadáte tak lehkovážná jako ostatní z naší země. Vypadají, jako by se nic nestalo. Dokonce by se tam chtěli vrátit! Někteří... a když jim řeknu pravdu, tak mě za to fackují." Je jasné, o kom mluvím, pokud si toho incidentu všimla. Povzdechnu si, pohled mi pomalu zase temní. Po následujících slovech se není čemu divit. "Všude mají plnou hubu Bedrníka. Jak zachraňuje francouzské šlechtice. Ale kde byl, když si pro nás přišli?" Zase vyhledám modré oči, protože jsem se zamračeně díval někam stranou, na nic určitého. Ale určitě mi před očima přeběhlo to, co se stalo doma. "Ovšem jestli zachránil vás, třeba toho Angličana vezmu na milost," pokusím se trochu uvolnit houstnoucí napětí. |
| |
| Chvíli se zadrhnu, ale nakonec nesouhlasně pokývu hlavou. ,,Bohužel, to ho budu muset zklamat, vašeho odpuštění se mu nedostane. Nejsem tady díky němu..." jako by omluvně se pousměji, pak krátce stisknu rty, snad jako bych si tím připoměla něco, co není zrovna příjemné. A vskutku tomu tak bylo. ,,Vynášíte vcelku dost rychlé soudy. V nichž se může skrývat polopravda. Je vcelku přirozené, že se někomu stýská po domovině, nebála bych se říci, že většině. Co na tom, že se tam dějí taková zvěrstva. Občas to vyjádří slovy, že by se tam chtěli vrátit. Jestli jste puntičkář a budete to brát doslovně, tak z toho pak vzniká to, co jste sám zažil." na chvíli se odmlčím. ,,A dělají, že se nic nestalo... Spíš se snaží zapomenout na ty hrůzy, které třeba i sami zažili. Ne každý má žaludek na to, aby si to připomínal. Anebo taky ne každý se v tom vlastním utrpení svým způsobem vyžívá." dodám, pokrčím rameny a zadívám se chvíli do sálu, po té však pohled stočím spíš k markýzovi. ,,Nemusíte s tím souhlasit, tohle je jen můj názor. A pravda se poslouchá často dost těžko a co se tohoto týká, tak i bolí." skloním na okamžik hlavu a čelo se mírně podmračí. ,,Ale.... pojďme se raději bavit o něčem jinačím. Myslím, že tohle téma si můžeme nechat na nějaké pochmurné deštivé odpoledne, kam se alespoň trochu hodí." |
| |
| "Připadá mi, jako by Bedrník byl jen nějaký výmysl. Nikdo ho vlastně nezná, nikdo ho neviděl... Možná si ho někdo vymyslel jako postavičku, aby mohl popichovat Revolucionáře," ušklíbnu se. "Aby se honili za stínem jako koťata." Pokrčím rameny, já si o tom zjevně myslím svoje. "Jen jsem konstatoval, že doma to není žádná pohádka, jak my oba dobře víme, a že by bylo pošetilé se tam chtít vrátit. Raději snesu Anglii a její osazenstvo, než abych se nechal stít. Bez hlavy by mi to už tak neslušelo," dodám cynicky. "Ani vám." Když požádá o změnu tématu, chvíli zamyšleně koukám do sálu, prsty poklepávám do opěrky. Ale nejsem duchem jinde, jen přemýšlím. "Odkud z Francie vlastně pocházíte?" Zjevně mě nic lepšího nenapadlo, když jsme opustili téma o koních. No, je to z deště pod okap, ale aspoň se to netýká Revoluce. |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro Jenže ona si taky žila někde na zámečku, zatímco poddaní na ni dřeli. Je to k vzteku. Poslední dobou jsem se o ženské až tak nezajímal a teď, když jsem svou prací v podstatě donucen... je to pro mě trochu šok, že mi nevadí se bavit s nějakou šlechtičnou. Že se s ní bavím o koních, že ji zvu na vyjížďku... Jistě, kdyby to byla obyčejná žena, momentálně bych neměl nárok s ní ztrácet čas, ale aspoň bych nemusel pořád myslet na to, že doma bych byl jejím žalobcem a díval bych se, jak ten její krček protíná gilotina. To ta whisky a dusno, leze mi to do hlavy společně s tím, že se mi prostě jako ženská líbí. Ale musím si zachovat odstup, je to koneckonců moje práce. Jenže kdo říkal, že si z práce nemůžu částečně udělat zábavu? Zklamalo mě, že ji nezachránil Bedrník, doufal jsem, že jsem vsadil na správného koně, každopádně to neznamená, že s ní zničehonic přetnu pouta. Však třeba má nebo si najde nějakou přítelkyni, kterou zachránil, případně z ní něco vytáhnu. Je to seznamovací večírek. Nic se nesmí uspěchat, jen mapovat terén. Hnědovláska nic, Isabelle taky nic, zrzka je zdejší. Támhle někde je i blondýna z Valois. Ale zase nechci působit jako vlk, co obráží osamělé francouzské paničky. Její útěk možná řídil Bedrník... takže tu si zatím nechám v záloze a budu vědět, odkud se pokusit zachytit informace. Možná při vhodné příležitosti narazím i na někoho jiného než na ženskou. Však i chlapi by mohli něco vědět. Možná víc. Jenže momentálně je pro mě jednodušší dostat se k ženám. |
| |
| "To je v pořádku," nakonec nad tím mávnu ledabyle rukou, jako by se nic nedělo. "Bohužel, vy mi povědomá nepřijdete. Snažím se vybavit si vaši tvář i možnost, kdy a kde jsme se setkaly, ale..." zakroutím hlavou a nasadím andělský výraz. "Je mi líto. Ale obvykle si pamatuji spíše tváře, než jména, drahá... Francoise." nakonec si i vybavím jméno dotyčné. Do hovoru o Francii se nakonec taktéž přidám, jelikož vidím, že je to spolu s Bedrníkem a počasím vděčné a věčné téma. "Víte, nemyslím si, že bychom měli ty lidi považovat za lůzu. Vždyť díky nim jsme měli možnost nakupovat báječné koláče, sýry, vína. Musíte uznat, že sama jste si nebyla schopna ani upéci chleba, nemýlím-li se. Na vše jsou potřeby služky a sluhové. Král udělal co mohl, ale pouze v očích aristokracie. Na jednu stranu chápu tužby a snahu revolucionářů, ale v žádném případě neschvaluji postupy, kterými se snaží nastolit to, čemu tak směšně říkají pořádek. A z revolucionářů jsou najednou vrazi." povzdychnu si nad její připomínkou, že zde v Anglii je to lepší než ve Francii. Jak pro koho, má milá. Mlčky dál pozoruji dění v sále, které po pěveckém výstupu velice utichlo. U jednoho z východů zahlédnu procházejího lorda Elgina. Ne, že bych na tohoto muže byla poutaná, ale nemohu od něj otrhnout oči. V pohledu se však neskrývá nic, čím by se muž jeho věku mohl poté chlubit svým stejně starým seniorům. Je v něm spíše nenávist, pečlivě schovávaná pod pokličkou a dušená v alkoholu. Jednou se naše oči střetnou a já si uvědomím, jak moc ho nesnáším a jak moc se ho štítím. Naštěstí mne nehodlá vyzvat k tanci nebo pořádat o doprovod do herní místnosti. Tradice je tradice. Děkuji bohu za ni. Nechci být nezdvořilá. Vypadá to, jako bych z hovoru s Francoise utekla naschvál do snového světa. Decentně usrknu ze sklenice s whiskey a vrátím se pohledem k ní. "Nechápu, proč lidé rozebírají věci, nad kterými stejně nezmůžou zhola nic. Například... jak vy nebo já ovlivníte dění ve Francii. Má cenu se tím tížit? Měla bych snad noci proplakat, protože nevím, zda je můj manžel ještě naživu? Měli bychom přiživovat mýtus Berdníka?" Snažím se v sobě najít vysvětlení, kde se vzaly všechny ty otázky, které jsme položila nebohé Francoise. Musí mít ze mě teď pěkný vítr. |
| |
| Anna de Foix a Candale Francoise tvoje úvaha rozhodně nepotěšila. "Vím, jaké to je, když vám někdo vypálí dům a popraví celou rodinu. Když pod okny řve ta lůza. A nic jiného, než ubohá lůza to rozhodně není!" Tón jejího hlasu je podrážděný. "A co o tom víte vy, drahá? Sedíte si tady pěkně v pohodlí a básníte o Francii. Tak se tam vraťte, když se jich tak zastáváte. Uvidíte, jak dlouho tam dokážete přežít, než váš rozkošný krček přetne ostří gilotiny." Vlastně má pravdu. Ty jsi nic z toho nezažila a málo víš, jaké to je, když někoho vedou na popravu. Nikdy jsi nic podobného neviděla. Francoise je rozhořčená a naštvaná. Její jinak klidné oči vzplanuly. Takových, co z pohodlí Anglie mluví o Francii a zastávají se vrahů je hodně. Ale málo kdo si troufá se tam skutečně vydat. "Červený Bedrník není mýtus. Zachránil můj život, stejně jako životy mnoha jiných." Prudce postavila sklenku s nedopitým vínem na stůl, otočila se a jde od tebe pryč. Ani se neohlédla. |
| |
| ,,Možná. A pokud je vskutku pouhou fantazií, tak tahle pastička s návnadou zatím vcelku dokonale funguje." dodám ještě a pokývnu hlavou. ,,Jinak jsem z Bretaně, jestli vám něco říká Roazhon, nebo spíše.... Rennes. Občas jsme odtamtud s rodiči jezdívali k mysu Cap Fréhel. Opravdu nádherné místo, stejně jako vůbec celé pobřeží Côte d´Emeraude. Postupem času jsem jezdila spíš v doprovodu jednoho z našich čeledínů. To byl ještě poměrně klid. Nevím, ale šumění a zároveň řev vln, co se hrnuly na skaliska u mysu mě vždy nějakým způsobem uchvacovaly, nejinak jízda a menší závody na pláži. To mi bylo patnáct, hezká, kouzelně naivní doba..." dokončím s pohledem upřeným kamsi dozadu, jako bych se dívala na neviditelný obraz toho všeho před očima. Závoj zastření v pohledu se nedal přehlédnout, avšak záři jisker, co se v něm objevily, nezmatnil. ,,Ale to už je pryč." dodám, přičemž se zadívám, v porovnání s předchozím, vcelku chladně zpět na markýze, pokrčím rameny. Nezazněl v tom žádný smutek, žádné postesknutí. Snad, jako by mi to bylo lhostejné. A svým způsobem i je. Minulost se nedá vrátit. Je třeba žít přítomností, tak proč se utápět v dávno se rozplynuvší melancholii? To už je lepší strčit hlavu na špalek, nebo momentálně... pod gilotinu. ,,A vy jste dětství a vůbec trávil kde?" otáži se vcelku prostě, možná s kapkou lehce postřehnutelného, přirozeného zájmu. Nijak přehnaného. |
| |
| "Z Bretaně?" zazní upřímné překvapení. "Koukám, že máme společného víc, než jsem si zprvu myslel. Já pocházím z Lanvéocu." Zase jsem o kousíček pookřál. No řekněte, kolikrát se stane, že v cizí zemi, na útěku před gilotinou, potkáte v podstatě rodáka? "Mělo mi to být jasné hned. Ženské, co jezdí na pánském sedle, můžou být jedině Bretonky," zazubím se. Vlastně je to první opravdový úsměv, ne jen úšklebek nebo sotva znatelné pousmání. Podívám se na ni pozorněji, jako bych odhadoval, jaké další překvapení přijde anebo co společného krom rodného kraje a koní můžeme mít. "Asi bych si měl někam na klopu napsat, že jsem z Bretaně. Pak bych možná předešel všeobecnému pohoršení, že se dle těch přejemnělých slečinek a pánů chovám jako hulvát." No, teď už se to změnilo na můj klasický sebeironický úšklebek. "Otec žil pořád v jiném světě, odříznut od plesové Paříže... není divu, že bral jako podstatnější koně a šerm. Ať se za mě prý předkové nemusejí stydět, že v ruce neudržím zbraň." |
| |
| Mírně pozvednu obočí. ,,Jedině bretonky?" otáži se s lehčím smíchem. ,,Já si spíš připadala jako jedna a skoro jediná bretonka, co si na koně sedla obkročmo... Lanvéoc, to je kus cesty, ale stále Bretaň." zkonstatuji společně s mírnějším napřímením v křesle. ,,Možná byste měl, ovšem... aby pak zas díky vám nebyli pohoršeni bretonci..." nadhodím trošku provokativně vyzývavě, ale promítne se to jen do tónu hlasu, nikoli do výrazu tváře. Což může neznalce zmást. ,,Váš otec byl možná moudrý muž, i když neškodí, když se také podíváte jinam, mimo svůj svět. Je lepší přivyknout si na rozličnější prostředí, vím to sama. A šerm? Já umím leda trochu zacházet s dýkou, ale to je asi tak vše. Přecijen... nějak se člověk musí umět bránit, kdyby ho někdo přepadl." dodám ještě pro zdůvodnění, i když.. poněkud zbytečně. ,,A využil jste někdy toho, že svedete ovládat zbraň? Myslím ne jen jednou, ale tak, že se na ten způsob můžete spoléhat." |
| |
| "Možná jediná šlechtična," pokrčím rameny. "Prosté holky dámská sedla neměly. A otec to považoval za pitomost, že si na tom ženská akorát zlomí vaz. Já s ním souhlasím, opravdu nechápu, jak v tom některé můžou jezdit třeba na lov." Společnost kvůli církvi považuje za zvrhlé, aby ženská objímala koňský hřbet... ale pak to není ono. Vždyť kůň se ovládá hlavně nohama, proto jsem nepochopil, jak to jejich sedlo funguje. Ovšem vím, že na to koně musí být cvičení, aby si poradili s nerovnováhou na hřbetě. A co teprve ty ženský! "Vy nevypadáte moc pohoršeně. Zatím jsme mi nedala facku ani neuprchla... tak to s tím pohoršováním Bretonců tak horké nebude, ne? Při poslední otázce mi zacuká v jizvě, ale navenek to není vidět. Ovládnu se a nedotknu se jí. Občas se připomíná, když se o ní mluví, v zimě trochu svědí... "Využil, ale nedávno ne zrovna šťastně," poukážu na jizvu. Zas tak nedávno to asi nebude. "Jenže tam nešlo o šerm... napůl jsem neviděl, tak jsem poslepu vystřelil. A měl štěstí." Není v tom chvástání, jen kostatování. A opětovná připomínka toho, jak je Francie v dnešní době bouřlivá a nebezpečná. "A když člověk stráví hodiny a hodiny na cvičišti... spolehnout se může. Většinou. Stejné je to s jízdou," přirovním to k něčemu, čemu rozumíme oba. "Cvikem se to naučíte. Ale kůň se vždycky může splašit a shodit vás." |
| |
| ,,V dámském sedle se dají dělat různé věci. Od vyjížděk, přes hony, skoky a vůbec. Nám to tak nepřijde, ale... vy to raději nezkoušejte. Myslím, že byste si ošklivě natloukl a další poznamenání ve smyslu důkazu bretonské horkokrevnosti nepotřebujete." trošku shovívavě, mile se pousměji, nebylo to myšleno nijak zle. ,,A nemám být zatím proč pohoršena. I když možná se něco najde... časem...." dodám, pousmátí na tváři zůstává, i když se mírně pozmění. ,,A není bretonec jako bretonec.... Pamatuji na pár... doslova studených čumáků, kteří by naopak mohli prostřídat pár zdejších, na Anglii až příliš horkokrevných jedinců." Na jeho slova o zbrani a jízdě kývnu hlavou. ,,Jistě.... člověk nikdy neví, co na něj čeká za rohem. Jenže ono kdyby to tak nebylo, tak lidstvo dávno vymřelo na něco jinačího, než války a podobné. I když těžko říct, co je lepší nebo horší...." pokrčím rameny a rozhlédnu se po delší době po sále. Nevypadá to, že by se tu momentálně něco chystalo a celý večer je ještě před námi. Jednoduchým, plynulým pohybem si srovnám sukni, aby se náhodou nějak nezachytila, když budu vstávat. ,,Nevím, jak na vás, ale na mě z toho tepla jde tak trochu spaní. Tak mě napadlo, jestli se trochu nepodívat po okolí, venkovní vzduch je, myslím si, lepší, než ten zdejší." na ta slova se pomalu zvednu. Skutečně bych se ráda víc zhluboka nadechla a taky ulevila uším od toho všeho štěbetání. Začínalo v nich nepříjemně hučet. |
| |
| soukromá zpráva od marquis Gilbert Gravois pro Ne, ne. Zahnat tyhle myšlenky, nemyslet na to, že ona, aby mohla mít takové šaty, musela taky sdírat z kůže své poddané. Hnus. A já jsem momentálně součást toho hnusu, tak nebudu moct takhle neustále přemýšlet. Musím si zachovat svou identitu a nezapomenout, proč tu jsem, ale taky se zbavit těch myšlenek, které by mě mohly dostat do potíží, kdybych se neudržel. I ve mně se občas ozve ona zmíněná bretonská krev. Třeba v boji... v ulicích Paříže, kde jsem utrpěl tu jizvu... Opět si opakuju a neustále to musím dělat i do budoucna, že nesmím dát slůvkem najevo, že s Revolucí sympatizuju. Je to těžká zkouška. Když jsme se bavili, moje pravé já za každou větou křičelo pravdu. No, pomáhá soustředit se na modroočku, jen je pak o mnoho těžší vést duchaplný rozhovor. Ale snažím se. Konečně jsem se trochu uvolnil a ulevilo se mi, že mě nepodezřívá... to s tou Bretaní mohla být obousečná zbraň. Kdyby se začala vyprávat a znala víc šlechtických rodin, byl bych v prdeli. Ale takhle... takhle to bylo akorát. Máme další společnou věc. Krom toho, že nás dělí ten propastný rozdíl, že já jsem syn zemědělce a šenkýřky a ona je dámička ze zámku. Svět není spravedlivej. Ale Revoluce se o to aspoň zčásti postará... Pokud chytím Bedrníka. |
| |
| "Vydržíte hodně, tak na pozdější pohoršování bych potřeboval víc whisky." To se začne zvedat. Ne, rozhodně nemám pocit, že bych ji od sebe odehnal, což za chvíli vysvětlí její slova. Jen nevím, jak si je přebrat, tak udělám to nejpřirozenější. Prostě se zeptám. "Porozhlédnout po okolí se mnou, nebo sama?" Nechci za ní chodit jako ocásek, pokud o to nestojí. Nedala to nějak najevo, ale... Ovšem i já se zvednu. Pokud odejde sama, nemá smysl tu sedět, dojdu si pro pití a uvidí se. A pokud odejdeme spolu... tak to snad nemá cenu ani říkat. I když ten čerstvý vzduch bych uvítal, vážně je tu dusno, navíc se chodbami line kouř z kuřáckého salonu. Sál se zase trochu pozměnil. Lidi mi odkryjí výhled na drzounku, kterou opustila její společnice. Nevypadá zrovna nadšeně. Já od sebe sice účinně lidi odháním, pokud chci, ale ona je v tom asi expert. |
| |
| Zadívám se na markýze, koutek úst mi zacuká zlehka nahoru. ,,No... měla jsem dojem, že jste se předtím též zmiňoval o procházce na čerstvém vzduchu. A nemusíte se bát, mě když něco vadí, dovedu to dát najevo a důrazně." usměji se, v očích zatančí lehčí jiskřičky, avšak podtón hlasu byl vážný. ,,Ale stále platí, že fackování to není." dodám, pak kývnu hlavou k východu. ,,Tak půjdeme? Ale jestli chcete, můžete tu zůstat. Mě se nic nestane. Ač to možná nevypadá, jsem to nejhorší, co bych mohla venku potkat." na ta slova se ještě jednou pousměji, pak se otočím a vydám chodbou směrem ven. Ať už mne markýz následuje, či nikoli... |
| |
| No, aspoň jsem ji trochu pobavil, i když mně to jako nějaká zábavná otázka nepřišlo. Pokrčím rameny. Anebo jsem se možná trochu ošil kvůli upjatě zapnutému kabátci. "Jistě, místo facky byste mě vyzvala k tanci. Pak bych útěk možná chvíli zvažoval." Těžko odhadnout, jestli si ještě pořád dělám srandu, nebo je pro mě tanec vážně tak strašlivá záležitost. Srovnám s ní krok a milerád se vydám vstříc čerstvému vzduchu. Je to potřeba. V tom dusnu by mi stačila další sklenička a asi bych se uvolnil víc, než bych chtěl. Jakmile jsme pryč od lidí, odhodím poslední zbytky jakés etikety a protáhnu se. To sezení mě taky málem uspalo... kdybych vedle sebe neměl společnici, která mě už několikrát překvapila. "Takže nejhorší, co se venku dá potkat," navážu, když nás neruší šum a to, že místy nemůžeme jít vedle sebe. "A to proč? Mám se bát? Horší než ta vaše Cométe nebudete... a jí se nebojím. Zatím." |
| |
| Když se nadechnu čerstvého vzduchu, i když, přiznejme si, že v těsném korzetu to zrovna dvakrát zhluboka nelze, trochu se mi uleví. Jako by ze mě tak trochu spadla nějaká tíha. Možná z popudu svého společníka, nebo nezištného instinktu či prosté potřeby se také trochu opatrněji protáhnu. Z toho všeho se mi motala hlava. Kouř, alkohol, vzduch pomalu, díky množství hostů, prost kyslíku, klevetění, šuškání, hudba, cinkot nádobí... Bylo toho intenzivního naráz prostě moc. A večerní vzduch je příjemně chladivý. Za nějaký čas bude možná přespříliš. Po markýzových slovech se zastavím. ,,Neptejte se, možná se časem dozvíte i bez toho, ale lepší bude, pokud ne. Horší? jak se to vezme, postrádám kopyta, zuby tak užitečně jako ona využít neumím, ale.... disponuji jinačími zbraněmi." Naprosto úmyslný dvojsmysl, i když těžko říct, co mi dodává chuť ke koketování zrovna s tímhle mužem. Informace mi neposkytne, laškovat bych měla s někým jiným. Ale... ani já neodolám po poměrně dlouhé době zjištění, že je již nyní pár věcí, co máme společných a tak trochu s jakousi nadějí vyhlížím, jestli se toho nevynoří víc. I přes všechno, co se stalo a jaká jsem... pořád jsem se nestala kamenem, co nic necítí a nepotřebuje trochu té lidksé společnosti a možná i něčeho jiného.... |
| |
| Takže slečinka má temnou minulost. Řekl bych, že temnější než většina těch, co tu jsou. Nedivil bych se, kdyby na útěku musela někoho zabít, aby si zachránila krk. Ve vlčí době platí vlčí pravidla. Vše je dovoleno, však Revolucionáři se tím řídí. A pokud chce člověk vyhrát, musí se přizpůsobit pravidlům nepřítele, když není natolik silný, aby stanovil svoje. "Jistě, chápu, bohatého manžela jste otrávila a dala zakopat k těm ostatním," zavtipkuju s mým typickým cynismem. Flirtuje se mnou? Dlouho to žádná nedělala, ale tohle snad ještě poznám, natolik mě vězení a podobné věci neotupily. "Já si všiml," poznamenám neomaleně s úsměvem a očima zabodnutýma do míst, kde se jiné zbraně nachází. Dobrá, ještě může mít dýku za podvazkem, ale na takové zjištění je času dost. Necivím moc dlouho, jen tak, abych ji poškládlil. "A s těmi, předpokládám, zacházíte lépe než s dýkou..." |
| |
| ,,Ještěže jsem žádného neměla a nemám. Už tak nebylo snadné se odtamtud dostat, natož ještě vyřizovat cestu pro někoho dalšího.... A nějakého trávení jsem tímpádem taky byla ušetřena." odvětím vcelku s vážným výrazem a ono to patrně i vážně myslím. Nebo že bych markýzovi oplácela stejnou mincí? Kdyby mi viděl do hlavy, odpověď by v tom "zmatku" stejně nenalezl... Vzápětí však následuji jeho pohled, skloním krátce hlavu k hrudi, pak se na něj opět zadívám, jedno obočí mírně pozvednuté. ,,Jistě... jste všímavý... Asi jako v těchhle věcech většina mužů...." Na tváři se mi roztáhne z části škádlivý úsměv. ,,I když já měla namysli spíše jiné věci, než ty, kterými mě obdařila příroda z fyzického hlediska." pousmátí se změní na částečně shovívavé. ,,Ale... Vaše pohnutky jsou pochopitelné." dodám ještě, zlehka pokývnu hlavou a opět se pomalu rozejdu vpřed. Chvíli je ticho, než se zas zadívám na markýze. ,,Jak daleko odsud vlastně bydlíte a jakým směrem? Ptám se kvůli té případné vyjížďce, nepříliš ráda bych se pak musela vracet domů, až se úplně setmí. A než se začnete usmívat, berte v potaz to, že mi jde o Cométe, ne o sebe. Zdejší terén rozhodně nijak dobře neznám a co dělám opravdu nerada je mrzačení zvířat. Jestli by špatně šlápla a obnovilo by se jí staré zranění, asi by jí už nikdo nepomohl. Což snad vy s vašim vztahem k těmhle zvířatům dokážete pochopit." |
| |
| "Jistě, důležité je, co je uvnitř, ne?" Tohle je věta, kterou ženské často říkají, ale my muži často v duchu dodáváme: "Uvnitř pod šaty..." S tím si ji neodpustím sjet pohledem, jaký by si gentleman neměl dovolit. Ale mně k tomu gentlemanství chybí víc věcí. "Tam se totiž nejsnáze schová nějaká malá zbraň." Naoko se tvářím, že je to naprosto vážná debata o bezpečnosti. Vždyť kolik je v historii vražedkyň, které za půvaby skrývaly právě nějakou jedovatou dýku nebo prsten se smrtícím práškem. A proto je nejlepší mít ženskou nahou - pak si chlap může být jist, že ho maximálně kousne nebo kopne. Stejně se začnu usmívat - no, vlastně to dělám celou dobu, což je u mě neobvyklé. Sice ne nijak moc... "Pronajal jsem si byt v Londýně. V tatovéhle situaci se člověk musí uskromnit," pokrčím rameny. "Zvlášť když nemám majetného anglického přítele, který by mě vzal pod svá křídla." Nezdá se, že by mě to nějak trápilo. "Ale aspoň nějaké plus měla otcova výchova - na rozdíl od jiných umrmlaných Francouzů se uskromnit umím." Ale hned stočím rozhovor k původnímu "problému". "Navštívit mě klidně můžete. Dokonce vám dám i klíč od pokoje," bleskne mi v očích. |
| |
| Venku v okolí paláce ,,To je od vás milé. Možná vaší nabídky využiji, ale... kde bude Cométe? Té také věnujete klíč od pokoje, kupříkladu náhradní?" pozvednu pobaveně obočí, pohledem mi též probleskne jiskra. Jistěže jsou u Londýna a v něm stáje, jenže... Ta kobyla je poněkud problematická, takže nebude zrovna dvakrát jednoduché ji někomu svěřit do péče. ,,Já zde také přátele nemám a vpravdě, co se tak zamyslím, tak jsem žádného skutečného přítele či vůbec osobu mě blízkou neměla ani ve Francii." pokrčím rameny. ,,Přesto.... Z obchodu přes jednoho prostředníka mám vcelku slušné peníze, takže jsem si mohla dovolit pronajmout si menší vilku, kde je louka a dokonce i stáj, takže mám Cométe u sebe, hned za domem. Oběma nám to tak vyhovuje asi nejlépe. Sice to tam není bůhvíjak luxusní, ale jak jste řekl i vy. Vystačím si s málem. Koneckonců jsme nikdy jako rodina neinklinovali k velkým penězům a titulům." dokončím a zadívám se na něj pozorněji. Jeho lehký úsměv mi neujde, ale nijak zvlášť se nad tím nepozastavuji. Alespoň tedy ne nijak okatě. ,,A co se týče toho, co je důležité... To závisí na okolnostech a vůbec situaci." dodám polohlasně, oči se na vteřinku přimhouří, vypadají jako kočičí. ,,A co vy? Musel jste ve Francii někoho zanechat, nebo měli všichni dost toho až příliš neomaleně horkokrevného bretonce a byli rádi, že odjel sem, tyranizovat angličany?" koutky úst mi jemně zacukají. |
| |
| Než stačím cokoliv uvést na pravou míru. Nebo vlastně na méně bolestnou míru, Francoise je už pryč. Stojím u jídelního stolu s otevřenou pusou a na odcházející dívku zírám jako na svaté zjevení. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to dnes již druhý člověk, kterého jsem od sebe odradila v rozmezí bezmála ani ne půl hodiny. Asi je něco špatně. Vzdychnu si a otevřenou pusu zavřu sklenicí whiskey, které tentokrát věnuji plnou pozornost a na stůl pokládám už jen prázdnou sklenku. Zkusím si ještě připomenou markýze, ale v sále ho již hledám marně. Zřejmě již našel vhodnou společnost. Což o mne se říci nedá. Merde! Vezmu si do dlaně malý trs bílého hroznového vína a hodlám se projít po zámku. Možná obdivovat skvostné obrazy, malby, nábytek či suvenýry z cest, a možná jen zabít nudu. Šikovně se tak vyhnu karetnímu sálu a zůstanu z očí lorda Elgina. |
| |
| soukromá zpráva od Lord Warren Wallsey pro Warren a jeho myšlenky |
| |
| Warren a Charlotta |
| |
| Sarah |
| |
| Lord Warren Wallsey Sedím sama u stolku a dívám se kamsi do prázdna za sál s tančíci a bavícími se lidmi. Je mi ze všeho tak nějak divně. Cítím se tu cize. Myšlenky mi stále více utíkají ke Francii a k tomu, co se tam děje. Co se stalo mně. Z myšlenek mě vythnul hlas lorda Wallseyho, který mne oslovil. Zůstanu sedět, jakožto dáma na to mám podle etikety právo a vzhlédnu k němu očima modrýma a hlubokýma jak moře. Na okamžik zaváhám, jakobych si nebyla jistá, jestli mi jeho vyrušení je příjemné, či nikoliv. Nakonec se sice rozpačitě, ale přeci jen lehce pousměji. Jednou jsem tady, na večírku... v Anglii a nemá smysl se stranit místním. "Dobrý večer, Charlotta de Valois." Představím se, bílý vějíř stejně zdobený jako šaty složím a podám lordu Wallseymu svou ruku. Pak ukážu letmým gestem na křeslo vedle sebe. "Prosím, lorde, posaďte se." Melodický hlas doprovodím opět jemným pousmáním. |
| |
| Vedlejší sály - galerie a Anna de Foix Je tu takový klid. Ne že by mi všechen ten ruch a hemžení byli proti srsti, ale všeho moc škodí a dnešní hustota snobismu mě příliš vyčerpává. Snad je to tím, že jsem se nedávno vrátila ze sídla matčiny rodiny v Irsku, kde mě každý pobyt dokáže zrelaxovat a přenést do jiného světa. A já se dosud nevzpamatovala z náporu, kterým náročné prostředí královského dvora bezesporu je. Přestože zdejší umělecká díla docela nesplnila mé očekávání, nemám si vlastně nač stěžovat. Pomalu jstem zšeřelou chodbou dokráčela k Venuši, jejíž tělo halí zdánlivě jen tenký kus draperie. Zastavím se před sochou. Každá její křivka, každý milimetr září do matně osvětlené galerie a uchvacuje svou jemností, nestydatostí a cudností zároveň. Teprve po chvíli se vrátím k dalším výtvorům Evropských umělců a postupuji neochotně zpět k sálu, od obrazu k obrazu, od sochy k soše. Uvažuji o tom, jak se dostat ke sbírce, kterou má princ na svém hlavním sídle, aniž bych se musela zařadit mezi houfek dívek, prahnoucích po náruči Jeho Výsosti. Sílící hukot ze sálu, k němuž se krok za krokem přibližuji, mě vytrhne z myšlenek, kroužících kolem pověstných princových sbírek a kolem dalších věcí, které mi, poněkud nepatřičně, vytanuly namysl. Není to však jen hluk davu hovořících, smějících se nebo vášnivě debatujících šlechticů, ale také šustot toalety, jakoby vytržený z toho všeho. Když tím směrem zvednu hlavu, zahlédnu jednu z francouzských šlechtičen, jak míří ke galerii. Chvíli rozvažuji, zda se jí vyhnout nebo zůstat a počkat, jak zareaguje ona sama. Rozhodnu se rychle...pro to druhé. Mé dosavadní pokusy o navazování nových kontaktů nedopadly právě valně a nemám náladu se vnucovat komukoliv, zvlášť, pokud o to nestojí. Ačkoliv se nezdá, že by francouzka hledala nějakou konkrétní osobu, zůstává možnost, že jen prochází a využije vstupu do zahrad. Vrátím se tedy k obrazu, jenž jsem pozorovala, než mou mysl začaly zaměstnávat jiné myšlenky, a nechámdalší vývoj situace na blížící se dámě. |
| |
| Venku Kdyby klíč nechala v zámku, stejně by mi k ničemu nebyl ani ten náhradní. Ale to neznamená, že bych nemohl jít přes balkon... jako správný "romantický" hrdina, ušklíbnu se. "Ne, ta bude spát se mnou a já vyzkouším, jestli jsou zrzky vážně tak náruživé, jak se tvrdí," uchechtnu se. Původně jsem chtěl poznamenat něco vulgárnějšího, ale... někdy i mě osvítí zdravý rozum a zastaví kousavé, nechutné a kdo ví jaké ještě poznámky. "I když i černovlásky mají něco do sebe," dodám ještě jen tak mimochodem, ale nedívám se na ni, kochám se noční zahradou s fontánami. Tekoucí voda dodává vzduchu svěžest, což je potřeba, jak se na mě nalepily voňavky všech ženských. Že neměla přátele, to je teda divný. Možná zatím ani nechci vědět, jestli je to kvůli tomu, jak je opravdu v hloubi duše hrozná (něco podobného naznačila s tím, že je to nejhorší, co se dá venku potkat), nebo... nebo co? Hmmm, ne, nechce se mi nad tím přemýšlet. Zatím. A když jsme u toho, nechce se mi ani přemýšlet nad těmi, co jsem nechal doma. To se úsměv zase změní na ten křečovitý úšklebek cynika. "Musel," odvětím prostě. "Ale oni si poradí. Vždycky si poradili... i v těhle časech. Vyloženě jsem neodsekl, ale je jasné, že se o tom nehodlám dál bavit. |
| |
| Venku v okolí paláce Při jeho slovech o náruživosti zrzek propuknu v nefalšovaný smích, který však nebodá nepříjemně do uší, jako ten, co je většinou slýchat, ale je jakýmsi zvláštním způsobem měkký a tichý. ,,Tak to byste vsadil na tu pravou.... Cométe je náruživá až moc. Myslím, že byste se pak na žádnou zrzku ani koutkem nepodíval a prchal před nimi na hony daleko. I když... patrně jen před těmi s kopyty a velkými, ostrými zuby..." zůstane jen lehounký, sotva postřehnutelný úsměv. Pokračuji dál v pomalejší chůzi, hlavu momentálně mírně skloněnou, pohled upřený na špičky bot, jak jedna střídá druhou a mírně nadzvedává lem sukně, který se vlní. Na markýzova další slova se na něj krátce zadívám, jako bych snad v jeho tváři něco hledala, ale nakonec stisknu rty a pokývnu hlavou v tichém porozumění. Na to se opět očima vrátím k cestě a špičkám bot. ,,Chtěl byste... Chtěl byste někdy být někým jiným, nebo se vrátit v čase, abyste se mohl znovu rozhodnout a udělat věci jinak?" krátce se na něj zadívám, můj krok se nevědomky prodlouží a zrychlí. ,,A kdyby ano... neudělal byste nakonec to samé?" Povzdychnu si a nesouhlasně pokývu hlavou. ,,Promiňte, občas na mě přijde podivná nálada a s ní ještě podivnější otázky. Nechte to být. Raději.... Spíš mi řekněte, jestli víte o nějakém hezkém místě na projížďku, řekněme... Zítra?" opět se na něj zadívám a tentokrát se pousměji. |
| |
| Venku Aspoň někoho pobaví můj nepříliš oblíbený typ humoru. Většinu spíš pohoršuje, však to není tlachání o počasí. Anebo pořád narážím na špatný lidi. To asi spíš. "Jakmile má nějaká kopyto, třebas jen jedno, tak prchám tak jako tak. Pak je tanec s ní ještě větší utrpení." Koukám, že se noříme do okolní zahrady. Snad pak trefíme zpátky... i když jsou tu cestičky, tak kdo ví, kam a jak vedou. Ale jdu prostě za nosem nebo tam, kam hodlá jít ona. Mně je to celkem jedno, aspoň je tu klid a noční obloha je lepší než kdejaký malovaný strop. Však i ona je originál. Její otázka je víc než podivná. Moc dobře nechápu, kam tím míří, co ji to zničehonic popadlo, když před chvílí se smála. A i když na to prý mám zapomenout, pokrčím rameny a dám jí naprosto prostou odpověď. Jako ostatně vždy - "ne". Zítra by to bylo hezké, ale tentokrát to nenechám v její režii. Nenechám ji to přejít jen tak. "Proč jste se na to ptala? Ta nálada a divná otázka snad má nějaký důvod." Přestanu okukovat zahradu, dokonce se zastavím. |
| |
| Venku v okolí paláce Místo odpovědi na svou poslední otázku se dočkám dotazu na svou předchozí. Pomalu se zastavím, nakonec se na markýze podívám. ,,Jak jsem řekla. To nic... Stíny minulosti...." sjedu ho pohledem. ,,To snad znáte dobře sám. Ne?" hlas mi trošku zhrubne, pozvednu na obecné poměry přidrzle obočí. Vteřina ticha, náhle se zas vcelku mile pousměji. ,,Takže zítra by se vám to tedy hodilo, nebo ne?" otážu se, jako by se předtím nic nestalo, dlaní si mimoděk přejedu sukni a uhladím tak pár záhybů, vzápětí zas upřu oči na markýze a zlehka v nich zajiskří. |
| |
| Venku Fajn, nechce o tom mluvit - co se dá dělat. Ale stejně je to podivný. Musí být nějaký důvod, proč o tom najednou začala mluvit. Taková odpověď mi rozhodně nestačila. "Moment, musím zapřemýšlet..." poklepu si ukazováčkem na bradu. Dá se tušit, že to zase bude jedna z mých ironií. A taky že ano. "Oběd s princem by se dal odložit, tak proč by ne?" Ne že by tu byl nějaký provoz, ale uprostřed cesty se mi stát nechce. Takže buď půjdeme dál (a s trochou štěstí se v noci neztratíme jako ty děti z jedné pohádky), nebo zapadneme támhle na lavičku. Což taky navrhnu, pokud se nechce procházet, nebo dokonce vrátit. Takové hezky zapadlé místo... jako pro donchuána. No, má štěstí, že to já nejsem. |
| |
| Vedlejší sály - Aelswith hraběnka z Glasgow Zřejmě jsem neodhadla koncentraci alkoholu v jedné skleničce whiskey. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem se pokusila o ráznější krok, abych se vypařila z tančícího sálu nahoru, a nohy se mi poněkud samy zatočily pod sukní. Společenskému faux-pas jsem se vyhnula jen díky přítomnosti zábradlí u schodiště, které jsem decentně a velmi elegatně objala, takže to vypadá, že vlastně jen odpočívám a kochám se hudbou a tančícím davem. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Zrak upřu na pevný bod přede mnou nahoře na schodech. Na jakýsi obraz prapředka jeho výsosti a s ručkou lehce klouzající po dřevěném zábradlí se pomalu, schod po schodu, dostávám nahoru do patra. Kde si opět vydechnu, jelikož byla fuška udržet se a nepřepadnout nazpět. Slíbím si, že už whiskey pít nebudu. Jedna sklenička a co dokáže, mon dieu. S úsměvem na tváři procházím chodbou, zřejmě se i kochám některými díly, obrazy a sochami v sídle výsosti. Zastavím se po boku ženy, která si prohlíží jeden z obrazů. Nebo možná sochu. V mém stavu těžko soudím, kam směřuje svou pozornost. Ale nejsem opilá, jen... velice vstřícná. "Tenhle se mi nelíbí. Vypadá hrozně uměle... a jak má ten pes protáhlý čenich, defomované uši." nakloním hlavu na stranu a měřím si pohledem portrét zřejmě jeho výsosti na lovu, na koni a se psem. "Malíře by měli zavřít až zčerná. Takhle zohyzdit to nejhezčí zvíře na světě." Narovnám hlavu a zeširoka se usměji. "Myslíte, že má jeho výsost ve své sbírce i jiné skvosty, než které vystavuje na odiv zde?" Nahodím ledabyle začátek konverzace s dotyčnou dámou. |
| |
| V galerii - Anna de Foix a Candale Ne že bych očekávala od tohoto setkání něco špatného, ale samotnou mě překvapí, jak příjemně dokázala tato francouzská dáma zapůsobit hned v prvním okamžiku. Snad jsem počítala s další škrobenou konverzací, ale tohle...vypadá zajímavěji než žvásty tam v sále... Věnuji příchozí dámě vlídný úsměv a pokývu souhlasně hlavou. Princ je známý svým vkusem a to nejen na ženy a jeho sbírka je podle všech informací skvostná. Toto... mávnu zlehka levou rukou, ukazujíc na exponáty, aniž bych zvýšila hlas, udržovaný v tlumeném, příjemném altu, je pouze zlomek a rozhodně si nemyslím, že reprezentativní...tedy v kontextu celé sbírky a možná ani v kontextu sbírek v celé Anglii... Zamyšleně se nadechnu a na krátko ohlédnu dál do chodby, do míst, kde jsem ještě před několika minutami dlouze stála, plna obdivu. Přesto je tu něco, co by vás mohlo okouzlit...nic převratného, ale dobře provedená klasika dokáže potěšit oko... i ducha. Uzavřu s mírným sarkasmem a lehkým důrazem na patetičnost tohoto spojení, když se k madame vrátím pohledem a naznačím jí, zda nechce pokračovat hlouběji zšeřelou chodbou. |
| |
| Venku v okolí paláce Pozvednu obočí a koutky mi zacukají. ,,Na tak krátkou dobu, co jste zde.... jste si tedy stihl udělat víc jak velmi dobré známosti." pokývnu rádoby uznale hlavou, samozřejmě jsem jeho ironii pochopila, ale nedalo mi to. ,,Zajímalo by mě, co v tom spočívá. Nechcete mi to někdy říct, nebo... ukázat?" pousměju se poněkud dvojznačně, asi stejně, jako vyzněla předchozí slova. Rozhlédnu se po zahradách, pak tedy zamířím k lavičce, v rámci možností pohodlně se na ni usadím, přičemž věnuji stále jaksi lehce pobavený pohled se zvláštní jiskrou markýzovi. ,,Jinak jsem ráda, že si na mě uděláte čas. Za Cométe už tak jistě hovořit nemohu, ale však uvidíte sám. A možná nejen to. Jen tedy.... kdy a kde, pro upřesnění?" dodám a opřu se. ,,A doufám... Markýzi Gravois, že vám přesnost není cizí. Nejsem zvyklá čekat." hlas je při těch slovech trochu tišší, lehce nasládlý, jako by něco sliboval a zároveň slabě varoval. |
| |
| V galerii - Aelswith hraběnka z Glasgow "Kdyby většina přítomných mužů měla takové prostředky, jsem si jista, že by nás zvali na svá sídla, jen aby se pochlubili svou sbírkou. Ačkoliv si nejsem jistá, který muž by se chlubil sbírkou drahoceností a obrazů a který z nich by se chlubil sbírkou svých milenek." Tiše se zasměji a udělám menší pukrle. "Princ je svůdník, ale za tu dobu co jsem v Anglii, jsem stále nepochopila, co na něm místní dámy vidí. Při vší úctě madam," mile se usměji, doufám, že jsem svou prostořekostí neurazila. "Anne de Foix á Candale, ráda Vás poznávám..." jak etiketa nařizuje, odmlčím se, aby ctěná dáma mohla doplnit své jméno. Mezitím udělám to, k čemu jsem byla vyzvána. Ne přímo, ale byla. Namířím si to směrem, kde by měly být jedny z nejvzácnějších princových exponátů. "Myslíte, že nás tam pustí? Tedy... že nás nevyhodí." |
| |
| V galerii - Anna de Foix a Candale Jsem hraběnka Aelswith z Glasgow. Zareaguji na nepřímou pobídku téměř automaticky, jak nás učí etiketa a věnuji Lady Anně krátký zdvořilý úsměv. Okamžik na to obrátím tvář k chodbě před námi. Odvážnému štěstí přeje, Madame, nemluvě o tom, že krása vyžaduje obdiv, bez ohledu na povolení. Prohodím sebevědomě. Socha Venuše, kterou skrývá tato galerie, patří bezpochyby ke klenotům zdejší sbírky. Pokud nechcete tvrdnout před velkolepými, ovšem poněkud jednotvárnými výjevy těchto rozměrných pláten a toužíte se odreagovat u hodnotnějšího díla, přijměte mé pozvání na krátkou, inspirativní procházku touto potemělou chodbou. Tentokrát věnuji Lady Anně úsměv, v němž stěží potlačuji nadšení. Zjevně jsem toto setkání přijala jako příjemnou záminku znovu se vrátit k procházce galerií. Nemluvě o zápalu, s nímž jsem se o cestě galerií rozhovořila. Zajímám se trošku o umění, snad Vás mé nadšení neodradí. Předem varuji Annu s nonšalantním úsměvem a omluvným pokrčením ramen. Jasně si uvědomuji, jak obtěžující může být přílišné nadšení pro věc pro člověka, který kulturní zážitek potřebuje teprve strávit. Pak už jen pobídnu francouzku pokývnutím hlavy do hloubi chodby podél řady pláten a soch. Dávám jí na vybranou, buď půjde se mnou nebo půjdu sama. Vypadá to, že jsem pevně rozhodnutá projít chodbou ještě jednou tam a zpět s doprovodem nebo bez. |
| |
| Andor byl nějakou dobu mimo... ale teď už by mělo být vše OK. V pondělí dělám zkoušku, ale od 25.8. zas začínáme. |
| |
| Tak tedy po dlouhé nletní odmlce doufám, že se to tu zase rozjede. Jak jsem se tak koukala, tak v podstatě na moje rekace většina z vás nečeká. Dám vám sem seznam, kdo na koho čeká... Aelswith - čeká na Annu Anna de Foix - dluží odpověď Aelwith Comte Avent - čekám na něj já už jakou dobu - buď napíše, nebo ho vyhodím Charlotte de Valois - čeká na Warrena Sarah of Dalkeith - dluží reakci Roderickovi Issabelle - pokračování v rozhovoru s Gilbertem Eveline Winter - čeká na první příspěvek lorda Winter Roderick McKenna - čeká na reakci od Sarah William Winter - dluží první příspěvek!!! Warren Wallsey - dluží reakci Charlottě Gilbert Gravois - pokračování v rozhovoru s Isabelle Zoe Selene Grey - dluží první příspěvek!!! Buď zareaguje, nebo vyhazov Napsala jsem seznam nakonec pro všechny z vás, abyste se snadno zorientovali, s kým teď mluvíte a co má být vaší další reakcí. Takže můžete začít a pokračovat. Kdyby měl někdo z vás nějaké nejasnosti, nebo dotazy... Piště do pošty. |
| |
| Uplynulo deset dnů od doby, co jsem vám sem dala přehled o dění v jeskyni. Kromě dvou lidí se mi nikdo neozval. Nikdo se neobtěžoval napsat reakci, ani mi dát vědět co s ním je a jestli ještě má kdy v úmyslu hrát. Takže se buď proberete, nebo prostě končíme. Na to, abych vás uháněla a doprošovala se vašich reakcí, prostě nemám nejmenší chuť ani náladu. Tek tedy a jasně. Buď začnete hrát, nebo se mi alespoň ozvete, nebo to tady prostě celé zavřu. |
| |
| V galerii - Aelswith hraběnka z Glasgow V prvním okamžiku nejsem zcela jistě rozhodnuta, zda chci hraběnku následovat. Přeci jen jsem v sídle hostem a měla bych se také jako host chovat. Co by si asi pomysleli o mladé, prostopášné francouzce, která se tajně vkradla do princovy komnaty plné přeskrásných kulturních skvostů. Ale co V duchu se usměji, protože jsem se již rozhodla. Zvědavost je hrozná vlastnost. Popoběhnu několik krátkých krůčků dopředu, abych dohnala hraběnku. "Nevím, zda je to slušností, lézt někomu do soukromé sbírky a navíc na návštěvě. prohodím zcela vážně, přesto stále pokračuji vedle mladé hraběnky. "Nicméně mi to přijde jako zajímavý nápad." tiše se uchichtnu. Možná kdybych do sebe nedostala tu whisky, neriskovala bych to. "Měly bychom si předem vymyslet omluvu, kdyby nás někdo našel, jak procházíme princovou sbírkou. Hledání toalet je již pasé, že." Začnu se pobaveně, ale tiše, smát. |
| |
| Galerie Galerie: Gelerie je dlouhá chodba vedoucí od sálu tuším, že do zimní zahrady. Na jedné straně visí obrazy, duhé straně dominují velká okna poskytující výhled do romanticky upravené zahrady osvětlené pro tento večer loučemi a dalšími světly. Jsou tu i sochy a další uměloecká díla. K dispozici jsou lavičky a odpočivadla, kde je možné se věnovat soukromým hovorům. Je tu o poznání větší klid, než v sále, kde se hudbou prolínalí hlasy desítek rozhovorů. Také tady je čerstvější a chladnější vzduch. |
| |
| V galerii - Anna de Foix a Cndale Myšlenka na vstupování do soukromých místností mě docela pobaví. Neubráním se úsměvu, když vyslechnu obavy lady Anny. Potřesu na ta slova hlavou a zlehka mávnu rukou do chodby. Naštěstí nás žádné takové dobrodružství nečeká. Zde jsou největší skvosty vystaveny na odiv každému návštěvníkovi...Ačkoliv Váš nápad zní skutečně zajímavě. Bezpochyby i v soukromých pokojích bychom nalezly ledacos... Neubráním se zasněnému úsměvu směrem do chodby při představě "ledasčeho". Nemusíte se obávat, zde si smíme umělecké skvosty prohlédnout zcela beztrestně a rozhodně bez obav z nepřístojnosti...ačkoli, znáte dvůr...kdyby nebylo co propírat, sotva by tu lidé byli schopni konverzace. Vždycky si něco najdou. Pokrčím smířeně rameny a pokračuji do chodby tam, kde stojí, podle mého, největší sochařské skvosty... |
| |
| Těžko se mi začíná... Už asi týden vím, že vám to musím napsat, ale přesto se mi to píše velmi těžko. Všichni už asi tušíte, co vám chci říct. Je mi to opravdu moc líto, chtěla jsem v jeskyni pokračovat, ale nemám na výběr. Moje přítomnost zde by byla velmi nespolehlivá. Spíš čas nemám, než mám. V práci je toho hodně, v laborce jsem takřka každý den. Navíc jsem se dozvěděla, že celá naše pracoviště se bude stěhovat. Mělo to být přes Vánoce, ale nakonec pořádně ani nevíme kdy a kam. Takže na tom ani po Novém roce nebudu o nic lépe. Velmi si vážím, že jste chtěli pokračovat a omlouvám se vám za zmařené naděje. Nechci vám už dál slibovat, že přijdu a napíšu, a pak to zas nesplnit. Nevím, jestli budu mít víc času v lednu, nebo třeba až v únoru. Přeji vám všem hezké svátky a hodně štěstí do nadcházejícího roku. Doufám, že se zas někdy někde setkáme. |
| |
| Co se dá dělat, každopádně to bylo příjemné hraní a i tobě přeju pěkné Svátky a úspěšné působení na pracovišti :-) No a třeba, až budeš mít ty nejtěžší časy za sebou, se tu zase v nějaké tvé jeskyni potkáme :-) Bre. |
| |
 | Vaše dobrodružství přešlo z důvodu dlouhodobé neaktivity do kategorie četnosti hraní "Už se dlouho nehrálo - v odpadu". Vyjádřete se prosím, zdali je v plánu další pokračování hraní, nebo už je dobrodružství skutečně zralé na ukončení. Pakliže je problémem, který brzdí hraní, dlouhodobá neaktivita Vypravěče, zvažte, nechcete-li využít možnost převodu dobrodružství na jiného Vypravěče. Pokud se zde neobjeví žádné reakce ve prospěch zachování dobrodružství, bude toto za čtrnáct dnů zrušeno. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR