Škola pro monstra
hrálo se Jindy
od: 02. července 2014 09:24 do: 29. května 2015 23:43
Dobrodružství vedl(a) AniZu
| |
 | Ať už jste kdokoliv, či cokoliv, víte, že nejste lidé. Můžete mít na různých částech těla šupiny, které zakrýváte oblečením, můžete mít oči s kočičími zorničkami, můžete mít křídla, můžete být cokoliv. Ale jste to vy a lidé ve vašem okolí se snaží si toho nevšímat, ale přeci jen.. necítíte se trochu nepohodlně? Monsterhigh je již dlouho zaběhnutá škola. Je známo, že se na ni dostanou pouze výjimeční studenti a hlavně, škola posílá pozvánku jim. Oni se do ní nehlásí. A je pouze na studentech, zda přihlášku přijmou. Jednou v noci vás probudil náraz do okna. Mohli jste reagovat jakkoliv, ale za oknem jste našli malého netopýra, který v pacce držel malou obálku s pečetí MH. "Drahý studente, byl jsi vybrán jako možný žák naší soukromé školy pro monstra. Pokud tuto pozvánku přijmeš, rodičům se dnes ve schránce objeví dopis o tvém přijetí na internátní školu pro žáky s mimořádným nadáním. Pokud nepřijmeš, obálka dnes za úsvitu shoří. Sraz je v 9:00 v přístavu, kde na vás bude čekat jeden ze zaměstnanců naší školy. Nebude složité ho poznat. Všechny věci, které si s sebou budeš chtít vzít se automaticky objeví ve tvém pokoji na internátu. Těším se na brzké setkání. S pozdravem ředitelka školy, Samu-sa. Je jen na tobě, jestli pozvánku přijmeš, či ne. |
| |
| Pokračování prvního příspěvku Pokud jste přihlášku přijali, dali jste se zavčasu do přístavu, kde měl být sraz. Tvrdili vám, že osobu, která tam na vás má počkat poznáte všichni bez jakýchkoliv problémů, proto jste asi byli někteří i nervózní. Ranní mlha, která se držela u země tomu moc nepomáhala. Čím více jste se k přístavu blížili se svými věcmi, tím jakoby se vzduch okolo vás ochlazoval. Ale jak to, že teď? Vždyť sotva končilo léto. Škola měla teprve začínat a vám bylo chladno? Na okrajích louží a oknech se začínala ukazovat jistá námraza, ale chlad nebyl nepříjemný. Když jste vstoupili z různých uliček do přístavu, střech a zákoutí do přístavu, pod nohami se ozvalo tiché křupání. Zem byla dlážděna starými zašlými kočičími hlavami, které přímo pod vašima nohama začaly zamrzat a tvořit cosi, co by se dalo přirovnat k ledové cestičce. Nevěděli jste, kam povede, protože se objevila vždy jen dva metry před vámi, ale následovali jste ji. Chladná mlha se před vámi rozestupovala, až jste viděli někoho, kdo byl očividně tím, kdo na vás měl počkat. Slečna drobnější postavy se šedavými až stříbřitými vlasy, které jí sahaly do půli zad s korunkou na hlavě na vás hleděla přísnýma šedýma očima, ve kterých jakoby bouřila ledová vánice. Ústa stažená do přísné linky a malá zlatá korunka s rytinou ledových vloček na každém bodci dohromady tvořily celkem zvláštní kombinaci. Dlouhý tmavě šedý plášť se světlým kožíškem po obvodu a zapínám na přezku ve tvaru sněhové vločky pod bradou halil její postavu, takže těžko říct, co měla pod ním. Zem pod ní bylo úplně zledovatělá a vaše ledová cestička vedla přímo k ní. |
| |
 | Netopýr = Nový život Poklidně jsem spala na jednom stromě, když mě cosi cvrnklo do oka. "UÁÁ!" Vypískla sjem a spadla ze stromu. Oprášila jsem si šaty a podívala se na zdroj rušení mého spánku. Netopýr? Hm, tedy, moje kouzlo doposud netopýry nepřitahovalo. To bude ješte zábava. Dopis jsem si musela sedmkrát přečíst, protože jsem byla rozespalá a četla tam blbosti jako žába, granát a psotel. Přemýšlím. Škola pro lidi jako já? No, proč to nezkusit.. "Dobrá..." Řeknu do večerního ticha. Opět se vyškrábu na strom a usnu. Před spaním ještě přemýšlím, jakým rodičům?? Druhý den--------- Ráno jsem musela jít do města. To není moc přívětivé, muset jít do civilizace. Naštěstí byli ulice prázdné a setřást těch pár nešťastníků, co se za mnou vydali nebylo těžké. Ledová cestička? Jako fakt? A proč je tu taková zima? Nakázala jsem si tím nezabývat a cupitám za cestou až do přístavu. Tam čeká nějaká divná ženská. Ukloním se. "Dobrý den. Jmenuji se Ragien a jsem tu jako adept do školy." Usměji se na ni. Na rameni si pohodím velikou černou tašku, můj jediný majetek. Co mám na sobě.  |
| |
 | Bolo jej celkom nepríjemné ísť takto po meste. Vyvolávať takto paniku. Ľudia pred ňou utekali, sem tam vykrikovali, schovávali sa a zatvárali okná. Ona ale cítila ich strach. Cítila ako sa jej boja a hlboko v ich dušiach aj cítila ich skryté nočné mory. Ak by sa im pozrela do očí, videla by ich tak jasne, ako teraz vidí domy okolo seba. Nemala však náladu sa hrať s úbohými obyvateľmi, mala iný cieľ. Pomaly následovala zmrznutú cestičku až kým ju nedoviedla k záhadnej žene. Znudene švihla chvostom zo strany na stranu a ohnivými očami si ju dôkladne prezrela. Bola celkom malá, oproti jej päť metrovej výške. Sklonila hlavu a zafuňela jej do tváre. "Predpokladám, že hladám vás..." povedala chrapčavým a hlbokým hlasom |
| |
 | Nový začátek Člověk jako jsem já, tedy pokud mě lze nazvat člověkem, čeká od života lecos, ale že mu poštu donese netopýr, to zrovna ne. Koukala jsem překvapeně na cár papíru a modlila jsem se, aby neshořel dřív než si ho stačím přečíst, naštěstí se tak nestalo a já se dozvěděla že jsem vybraná do školy. Fajn, pokud mají problém s topením, ráda jim pomůžu, protože co jinak bych jim já mohla nabídnout? A pokud jde o rodiče.... tady mé myšlenky končí, rozhlédnu se po svém pidi bytečku, kde přežívám sama a je mi jasné, že pozvánku přijmu, naházím do tašky pár věcí co mám (oblečení, hřeben, náhradní boty, dvě knihy a dýku), a jsem připravena na nové dobrodružství. Ráno se probudím, vezmu bágl a vydám se na určené místo, když se tam doklátím, zjistím, že nejsem první, někdo si zřejmě přivstal a tak mám možnost obhlédnout další uchazeče stejně jako zvláštní ženu, která nás vítá, její ledová cestička se zastaví metr předemnou kde automaticky začne tát, moje rudé vlasy začnou žhnout jako živý plamen, omluvně pokrčím rameny. Led a oheň? Zajímavá kombinace, víte jistě, že bych měla být mezi vašimi studenty? Pokud ano, bude mi ctí. Jak vypadám : Zobrazit SPOILER |
| |
 | Spala ako zarezaná vo svojej posteli keď jej zrazu niečo pristálo na hlave. Strhla sa zo spánku a takmer skončila na zemi. Z otvoreného okna jej do izby vletel netopier. Otrávene si pretrela unavené oči a snažila sa netopiera vyhnať von, keď si všimla, že jej vlastne niečo doniesol... Nedokázala tomu uveriť. Škola a pre ňu. "Ja nie som teda jediné čudo na svete?" pomyslela si. Chvíľu uvažovala, no na koniec súhlasila s prijatím. Cesta do mesta jej trvala veľmi dlho. Predsa len s rodičmi bývala dosť ďaleko pri poliach. Aj preto sa bála, že ide neskoro a nestíha. Utekala uličkami mesta a keď narazila na studenú mlhu a ľadovú cestu, ledva sa udržala na nohách. Spomalila a šla po ľadových stopách až kým neskončila už pri menšej skupinke ...tvorov. "Uhmm ...." nervózne zastala a obzerala si ich. Nevedela čo robiť a ku komu sa vlastne prihovoriť. (Chocko C:odkaz) |
| |
 | Výstup z temné nory V temnou místnost osvětluje modré světlo na stolu. Na první pohled není poznat co to je. Poté se dá poznat obrazovka a klávesnice. Na klávesnici píše postava s fialovými vlasy, velmi bledou kůží a velkými kruhy pod očima. Je na něm poznat že už pár nocí nespal. Když najednou něco narazí na okno. Poprvé jsem si toho nevšímal, ale když to bouchlo podruhé už jsem se tam šel podívat. Nejprve jsem odkryl žaluzie a do pokoje my vlétlo světlo a prozářilo celou místnost. Asi tak minutu jsem si mnul oči a poté si všiml netopýra co něco drží. Otevřel jsem okno a chladný vzduch vletěl do místnosti spolu s netopýrem. Pak jsem si teprve uvědomil, proč sakra dovnitř pouštím netopýra. I když my to přišlo nemožný, hodil přede mě dopis a pak odletěl. Dopis jsem si přečetl a sedl si na neustlanou postel. Asi tak po hodině jsem vstal a dal se do balení věcí. Nesmím zapomenout na notebook a telefon. Vždycky se mi chtělo zkusit utéct oknem. Opět jsem si sedl k počítači a začal opět psát. V 7:00 jsem vylezl oknem ven a odešel směrem k přístavu. Už jsem si myslel že to nestihnu a proto jsem přidal do kroku. Po chvíli jsem začal běžet. Už jsem byl skoro v přístavu když jsem Došel k přístavu byla my opravdu velká zima. Rychle jsem začal mnout rukama o sebe dokud mi ruce nezačali žhnout a já se zahřál. Uviděl jsem tam už pár osob a pomalu se vydal po ledové cestě směrem k nim. Až jsem k nim došel stoupl jsem si zatím opodál, vytáhl jsem mobil a zadíval se do něj. |
| |
508.jpg) | Tajemný netopýr (a dopis) Spokojeně si pospávám se své pohodlné modré postýlce ve svém útulném modrém pokojíku. Na sobě mám hedvábné modré pyžamo. Zdá se mi překrásný sen a tom, jak proplouvám v čokoládovém nebi a kolem mě velká spousta jídla a sladkostí. U toho si vesele ve spánku cucám nevědomky prst. Zrovna se začnu natahovat po dortíku, když tu najednou zaslechnu zvuk klepání. Ze začátku se jenom trochu zavrtím, ale při opakovatelném rámusu se vzbudím. Ospale se rozhlédnu po místnosti a napoprvé toho netopýra přehlédnu. Když se rozhlédnu znova, všimnu si tvora za svým oknem s dopisem. Vylekám se a raději si ještě jednou promnu oči. Jakmile zjistím, že tam tvor pořád je, zírám na něj a poté se pomalu zvednu z postele. Pomalu přikráčím k oknu a otevřu jej. Převezmu si od netopýry dopis a pozorně ho sleduji. On však hodně rychle odletí a já jenom žasnu. Přejdu s dopisem zpět na postel a otevřu ho. Pozorně si ho přečtu a zůstanu tam zaraženě sedět. "Cože?!"vylekám se a upustím dopis. Odskočím z postele a vyděšeně se dívám na ten dopis. Polknu a nakonec ho zvednu a zastrčím si ho za pyžamo. Osudný den Celou noc nemůžu spát. Od dostání toho dopisu nezahmouřím oko a v hlavě se mi přemítá, co tam je napsané. V rukou dopis pevně svírám a neustále váhám, jestli nabídku mám přijmout. Říkám si různé plus a mínus a nakonec se rozhodnu k vážnému rozhodnutí-Risknu to. Přístav K přístavu přijdu o hodinu dřív ze zvědavosti, co mě na škole čeká. Za sebou vezu svoje velké zavazadlo a na sobě mám svoji klasickou modrou mikinu s bílými pruhy na rukávech a velkým límcem, pod kterou nosím svoje bílé triko s krátkým rukávem. Na uších mám nandané sluchátka, ve kterých mi hraje na plný pecky hudba. Na hlavě nesu černou kšiltovku s obrázkem gorily. Do rytmu hudby kroutím hlavou. Ruce s kapsách od mikiny a vyčkávám. Vůbec si nevšimnu, že se kolem mě začnou hromadit studenti a mou pozornost upoutá teprve ledová cestička. Mírně uskočím a sejmu si sluchátka z uší. S otevřenou pusou čučím na ono stvoření a pak na ostatní. Ustoupím trochu dál a nakonec se ušklíbnu. "Páni. Tak vy jste fakt hustý." pochválím všechny příchozí a popojdu trochu blíže k té malé paní. |
| |
 | Vše v jednom celku. Znaveně dopadnu na kolena, snažím se ještě chvíli udržet, ale nejde to, další rána mě srazí na všechny čtyři. Je jasné že jsem prohrál, z roztrženého obočí se mi valí krev a zabraňuje mi vidět na pravé oko, ale přesto ještě zvednu hlavu, a odhodlaně se podívám na svého soupeře. Stačím akorát tak spatřit hlavu cvičného meče, a pak už nic, jen temnota. Vím že jsem to neměl dělat ale je to moc těžké, bratr byl vždycky lepší než já, ale i tak jsem ho chtěl vyzvat, jako ostatně při každé příležitosti. I dnes jsem to zkusil, ale znovu bez úspěchu, jen mi přibude mnoho dalších modřin, na mém už tak zjizveném těle, ale to nic není, jen ukázka mé neschopnosti bojovat. Konečně se proberu, snažím se vymanit z svíravé temnoty jež obklopovala mou mysl, až nakonec otevřu oči. Pár okamžiků se překvapeně třesu, a snažím se zhluboka nadechnout, nejde to. Vyděšeně to zkouším znovu a znovu, až mi nakonec tělem projede silná křeč, a já začnu kašlat. Když se uklidním všimnu si další, tentokráte čerstvé krve na podlaze. Sakra, tohle už znovu ne, tak špatné to určitě není, nesmí být. Není, já tu mám poslední slovo. Tak se sakra seber! Cítím jak se mé tělo pomalu vzpamatovává, vím jistě že mě nešetřil, nikdy to nedělá, ale přesto se celé mé tělo i po tolika podobných zážitcích stále chvěje agonií. Je to stejné jako vždy, ale přes to všechno, přes bolest, přes veškeré ponižování a výsměch se toho, že bych ho někdy mohl porazit nehodlám vzdát. Musím se mu postavit, znovu, a znovu a znovu, dokud neuzná že jsem stejně silný a odhodlaný jako on. S námahou se zvednu na všechny čtyři. Snažím se nevnímat bolest, ale i před to se mi rty zkroutí do bolestivého, nenávistného úšklebku. Zavrčím a s vypětím všech sil se postavím na nohy. Byl to špatný nápad, neboť jen co to udělám se mi zatočí hlava, a já se musím opřít o zeď, s její pomocí přejdu po místnosti, a opřu se o umyvadlo. Studená voda mi začne stékat po tváři, a vytvářet rudý povlak na hladině. I přesto že to pálí je to velice příjemné, konečně se začínám cítit líp, ještě vyplivnu trochu krve, a spláchnu pot, a konečně hotovo. Konečně si s úsměvem prohlédnu svůj mlhavý obraz v zrcadle. Kromě pár škrábanců všechno vypadá v pořádku, natržené obočí ani není vidět, a zbytek tváře je nedotčen, opravdu se snažil ale tentokrát jsem to zvládl lépe než jindy. Mé malé vítězství. Oddechnu si, sice jsem s tím počítal, ale stejně jsem rád, teď už jen stačí proklouznout domů a vyhnout se otcově výsměchu. Konečně za mnou zapadnou dveře pokoje, společné večeře jsou tím nejhorším co dokáží rodiče navrhnout, celou dobu se jen usmívaly a mrkali na bratra. Nenávidím je, tolik že to nemohou nikdy pochopit. Kéž bych se jim nikdy nenarodil, kéž bych zemřel. Kéž bych ... kéž bych nebyl. Naštvaně a trochu v depresi jako ostatně vždy si lehnu na postel, a zavřu oči, má ruka sáhne po mobilu. Chvíli hledám až nakonec narazím na to pravé. Spokojeně si nasadím sluchátka a pustím muziku, v okamžiku se ocitnu v ráji. Začnu pomalu usínat, a dokonce přestanu cítit pohmožděniny skoro po celém těle, ale pocit blaha nakonec převládne a já slastně usnu. Probudí mě rána, rychle se zvednu a s překvapením zjistím že mě nic nebolí, na okamžik mě to zarazí, ale co už, stěžovat si kvůli tomu nebudu, rychlím krokem přejdu k oknu a otevřu ho. na parapetu spatřím malého živočicha, nejspíš netopýra, ale na tom v tu chvíli nesejde, rychle ho vezmu do dlaní, a odnesu na stůl, zdá se mi jako by byl omráčen. Obezřetně se rozhlédnu a začnu prohledávat pokoj, hledat cokoliv co by mohlo pomoci. Pak najednou uslyším tichý svist křídel. Očima spočinu na místě kam jsem před momentem toho tvorečka položil. Je pryč! Co to sakra? Kde jsi ty jeden malej... Zarazím se, když si všimnu dopisu na stole. Nevěřícně si ho prohlédnu, a otevřu ho. Můj nevěřícný pohled se pomalu mění v úšklebek. Jo to určitě, kromě pár modřin jsem úplně normální, příště mi rovnou řekněte že jsem anděl na výplatní pásce samotného Leviatana. Zahodím dopis, a ještě jednou se rozhlédnu po pokoji, všechno je na svém místě. Nemám důvod cokoliv měnit, i když opravdu bych chtěl z tohohle místa zmizet. Je jako bažina do níž člověk zapadá víc a víc. Bránit se již nemá cenu. Hodně, hodně daleko, být někým jiným, něčím víc než jen tím neschopným klukem stále ve stínu své rodiny, otce, bratra. Jsem jen iluze toho kým bych měl být, a vím to už dlouho, ale nic se na tom nezmění. Né dokud s tím sám něco neudělám. Zázraky se lidem jako jsem já nedějí. Naštvaně pohlédnu na sebe do zrcadla a na chvíli ztuhnu, něco takového jsem opravdu nečekal, nejde o to jak bych měl vypadat čekal jsem že mi tvář bude krát všemi barvami, ale tohle... tohle ne. Nevěřícně dojdu k zrcadlu a zahledím se na sebe. Ruce mi začnou pomalu přejíždět po těle, a po kůži. Ni co vidím nepoznávám, dokonce i rysy se mi změnily. Klopýtnu o krok zpět, a servu ze sebe tričko. Prsty se mi roztřesou, přejedu jimi po hladkém povrchu zrcadla. Na holé kůži mi i přes zimu vyrazí pot. Něco takového se mi přeci stát nemůže, nikomu se tohle stát nemůže, copak se svět zbláznil? Spím, určitě ještě spím, vždyť... tohle není možné, tohle je šílenství. Musím se vzbudit. Okamžitě! Hluboce se začnu nadechovat, nic jiného mě nenapadá. Musím přemýšlet logicky, nic přeci nemůže být tak strašné jak se mi hned na začátku zdálo. Ale notak, přeci se nikdo ráno nemůže probudit s úplně novou tváři barvou a délkou vlasů a zatracenými tesáky, tohle se nikdy nemůže stát, je to jen noční můra, uklidni se, zavři oči, a všechno to určitě zmizí. Uvolním se stejně rychle jako jsem se dostal do obrátek. Rozechvělé prsty mi začnou přejíždět po těle, vím co najdu ale děsí mě to, doufám že je to jen optický klam, ale jistě není. Dokonce mi je až moc jasné že nespím, je to jako by se všechno na světě proti mě spiklo, jen v tomhle ohledu tu není nikdo kdo by si na mě ukazoval prstem. Najednou mi to všechno začne dávat smysl. Tohle je pravda, tohle se vážně děje, ten důvod proč jsem se změnil proč mám ostré rysy tváře, cítím v hlavě vzdálený šum, dokonce i to že moje rány nejsou vůbec vidět ani nebolí. Všechno to dává smysl. To ten zatracený netopýr... Ten vzkaz. Vrhnu se ke stolu, a začnu znovu a znovu pročítat ten dopis. Ten kdo mi tohle provedl určitě ví co se mnou je, a pomůže mi se toho zbavit. Rychle sáhnu pod postel a vytáhnu batoh. V okamžiku do něj začne mizet oblečení, doklady, a všechny další zbytečnosti. Netrvá to moc dlouho, a když jsem konečně připraven, podívám se z okna. Venku už začíná svítat nemělo by mě to překvapit, ale upřímně, dnes už mě nepřekvapí nic. Rychle na sebe hodím nejlepší jeansy, černé tričko bez popisu, svetr, a bundu s vysokým límcem. Je to trochu, no upřímně dost nepříjemné látka mě na kůži svědí, nejraději bych se na veškeré oblečení vykašlal ale na tom nezáleží, musím se dostat pryč. Nakonec vyskočím i s batohem z okna. Při dopadu trochu za pružím v kolenou a udělám kotoul. V okamžiku stojím na nohou i s batohem v ruce a nastupuji do limuzíny. Cítím jak se třesu po celém těle, nejspíš ještě šokem, kdo by se také nelekl, kdyby hned po probuzení zjistil, že se mu od základu změnil vzhled, a dokonce i život. Tiše procházím městem jediné co mě občas prozradí je zavrzání podrážek a zem, jinak je prozatím klid. Potkám pár lidí, někteří jsou příliš omámeni alkoholem, jiní tak zaměstnání myšlenkami na práci že si mě ani nevšimnou. Vůbec mi to nevadí, jsem za to vlastně rád. Co mě ale znervózňuje je to že cítím jejich pach a v uších slyším jak jim bije srdce v hrudi, jak šumí krev v žilách. Šílím z toho. Raději však pokračuji dál, ostatně k přístavu to není moc daleko, jen pár ulic a jsem tam. Ochladilo se, cítím to, sice jsem na zimu zvyklí ale stejně je chlad znát. V tuto roční dobu by mělo být tepleji, přeci jen dnešek není normální ale zahrávat si s počasím? Zavrtím jen hlavou a přejdu do poslední z ulic. Pod podrážkou se mi ozve protest ledu. Co to sakra? Nevěřícně skloním hlavu. Led pokrývá celou ulici v jemné vrstvě, toto mě vážně dost překvapilo. A nejen to. Postavy přede mnou, jejich pach mě znervózňuje. Jak mě může znervózňovat pach, vždyť to není normální. Měl jsem zůstat doma. Dojdu k ostatním. Dívka mne hned zaujme. Mám z nich všech sice zvláštní pocit ale z ní. Směs strachu, respektu, možná i vzrušení a někde hluboko v hlavě chuť jí rozervat hrdlo, jim všem. Pak si všimnu psa? Proč se ho z nich všech bojím nejméně. Sakra sakra Sakra! Nakonec se ale donutím a přejdu k nejzvláštnější skupince co jsem zatím viděl. Zdravím lidi, a ... Nakloním hlavu a spokojeně se ušklíbnu, dokonce i lehce zavrčím, sám nevím proč. nelidi, doufám že jsem tu správně. |
| |
 | Přístav nové naděje... či života? Ležel jsem na střeše mrakodrapu. S rukama za hlavou jsem hleděl na noční nebe nad sebou. Pozoroval jsem hvězdy, které tam zářily. V hlavě mi vířily myšlenky o matce. Jaká vlastně byla? A jací byly vlastně mí předci? Existuje tam nahoře skutečně nějaké město? Rozhodně to jednou musím zjistit!! Z myšlenek mě vytrhne drobné štěbetání a pleskání křídel. Netopýr? Podivil jsem se a trochu se nadzvedl. Ono...to něco nese?! Podivil jsem se znovu a po bližším zkoumání jsem zjistil, že je to papír. Když jsem se pokusil to vzít, byl překvapivě v klidu, ba spíš to vypadalo, že mi to snad i donesl. Pak jsem zjistil, že je to nějaký dopis, když jsem to držel ve vlastní ruce. Rozbalil jsem ho a přečetl. Mno... zábava by to rozhodně být mohla... Ušklíbl jsem se nad tím... Moje nohy se dotkli střechy budovy, která byla nejblíže místu, které popisoval ten dopis. Nechtěl jsem tam být první, pro případ, že by to byla nějaká léčka či jiná hnusotina. Za těch dvanáct let, jsem jich už několik viděl a i bohužel zažil. Trochu jsem se přikrčil a urovnal křídla na zádech. Cítil jsem, jak mi vítr, který vanu od vody, čechral peří na nich. Bylo to příjemný, cítit ještě "čistý" vzduch. Musel jsem na krátkou dobu nad tím přivřít oči. Když jsem je otevřel, cítil jsem a i některé viděl další, kteří tu byly a zřejmě sem byly pozvaní, stejně jako já. Chvíly jsem přemýšlel, jestli tam vůbec jít a nebo se prostě otočit a odletět a jít si prostě po svém. Jenže, na to mě to až příliš lákalo a navíc se mi jevilo to, že čas je zřejmě to jediné, čeho budu mít nadbytek... Nakonec jsem se ušklíbl a máchl křídly a vznesl se do vzduchu. Ladně jsem se snesl dolů a lehce dosedl. Nakonec jsem přemýšlel jestli mám nebo nemám nechat křídla ukázaná, ale nakonec jsem se rozhodl, že to pojmu jako hru a tak jsem je nechal ukázané ostatním. Na ledově studená aura mě lákala. Byla stejná jako ta moje, ačkoliv ta moje byla trochu jiného rázu. S šibalským úsměvem a rukama v kapsách jsem se rozhodl líně onu auru následovat. Párty zřejmě bude výtečná... Vítr zafoukal trochu více a já viděl, jak unáší několik mých černých pírek. Jedno zcela zřetelně k té malé, která tu zřejmě na mě, tedy nás, čekala. Ostatní unášel tak nějak okolo všech ostatních. Ostatní v okolí, a ti více citlivější mohli cítit mojí výraznou auru, která nebyla ani zlá, ale ani dobrá. Byla taková neutrální, ale dosti studená. Spíše se dá přirovnat jakémusi "zápachu smrti a záhrobí". Vzhled: Zobrazit SPOILER |
| |
 | Tati, mami, můžu odjet pryč? Dovolím si říci, že jsem zajímavá. Vždycky jsem byla. Už od prvního dne školy se mne všechny děti ptaly, co mám s rukama a pusou. Chápala jsem to, nevypadala jsem jako běžný příklad člověka. Už podle vzhledu rodičů jsem usoudila, že jsem asi.. možná snad i něčím vyjímečná. Ale postupem času se mi lidé začali stranit a já nevěděla proč. Ano, asi by bylo fajn, kdyby ta story končila tím, že jsem utekla a schovala se před krutostí společnosti. Místo toho jsem však zůstala a snažila se dále. Ukázalo se, že jsem nečekala marně. Jsou totiž i lidé, kteří mne dokázali ocenit. Našla jsem si kamarádku, která k tomuto typu lidí patřila. Ačkoliv mne nikdy neviděla, cítila, jaká jsem. Chápala mé pocity. Bohužel ten nahoře si asi nepřál, abychom byly kamarádky. Ušetřil ji a mne zde nechal. Alespoň tak mi to rodiče vysvětlili. Tehdy jsem tomu věřila, že se musím ještě snažit. To mne však po nějaké době přestalo bavit. Jediná pomoct, která mne napadla, byl kompromis. Přes ústa jsem si přetáhla masku a koupila pár jakože fakt univerzálních mikin s jakože ještě fakt více univerzálnějšíma kapsama. Jednoho dne v noci mi něco nepříjemně začalo bouchat do okna. Zrovna jsem dobře spala a byla jsem v rámci mých možností v dobré náladě. Protřela jsem si oči a protáhla se. Pomalu jsem se vyhrabala z postele a podívala se k oknu. Za oknem byl netopýr. Nešikovně a gramlavě jsem opatrně odhrnula okno a nějak ho rozevřela. Myslím okno, ne netopýra. Netopýr upustil obálku a já ji chytla. Otevřela jsem ji a přečetla si pozorně vše, co v ní bylo napsáno. Nejdříve jsem se bála, že bych musela poznávat nové.. lidi. Ale název školy mluvil jasně. Ani to mne však nepřesvědčí o tom, že nejsem člověk. Je na mém chování snad něco špatného? Udělala jsem něco špatně? Co jsem udělala špatně? Kdybych tak aspoň věděla. Ať už byly odpovědi na tyto otázky jakékoliv, pozvánku jsem nervózně přijmula. Ještě tu noc jsem začala přeuklízet pokoj a chystat se tak, abych měla vše sebou. Od oblečení až po jiné věci. Hned další den jsem mluvila s rodiči. "Tati, mami, můžu odjet pryč?" Hodila jsem po nich tázavý pohled. "Na školu.. pro monstra." Dodám váhavě. Ano, na řadu přišly utěšující kecy typu, že nejsem monstrum a jiné ze série dokonalá máma její malé příšerky. Tak tomu říkaly ostatní děti, když jsem byla malá. Nakonec však rodiče souhlasili, že to možná pro mne bude nejlepší. I oni sami mne brali s jistou nadsázkou. Mamka mi ještě přibalila kelímek s novou ústní vodou, extra velké balení. Prý se mi bude hodit na nejednu věc. Nevím, co tím myslela. Ale nedivila bych se, kdyby tu školu nějak blíže zkoumala. Oblékla jsem se, pro mne celkem typicky. Mikču, kraťase, svoji masku a tenisky. Rozloučila jsem se tiše s rodiči a hopkavou chůzí jsem se snad nenápadně vydala do přístavu. Bylo mi řečeno, že toho.. velvyslance, či co, poznám. Už o dosti váhavějšími kroky jsem tedy pokračovala. Viděla jsem zde i další osoby. Tudíž jsem nebyla jediná, zrovna naverbovaná. Najednou mi pod nohama začala zamrzat podlaha. Ne však moc jasně, kvůli všudepřítomné mlze. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo to krásné a děsivé zároveň. Následovala jsem tuto cestu až k jejímu cíli a tiše obdivovala ten mráz, jež se mi tvořil pod nohama. Dokonce i ta mlha se rozestoupila. Spatřila jsem mile vypadající ženu, pro některé možná přísnějšího rázu, ale na postoj já nehledím. Došla jsem tedy pomalu na místo čekání. Cesta vedla přímo pod onu ženu a tvořila kruh. Celkový oděv ženy byl spjat se zimou. Nervózně jsem se rozhlížela okolo na ostatní, ale má nervozita nebyla moc znát. "Dobré ráno.." Odvětím směrem ke všem. |
| |
 | Copak mě asi čeká? S úsměvem na rtech otočím stránku knihy a spokojeně se zavrtím. Druhou rukou pevněji sevřu baterku tak, abych viděla na řádky o něco lépe. Hehe, mamce by se nelíbilo, kdyby mě takhle našla. Dle jejího názoru má mladá dáma dostat přesně stanovenou dávku spánku, aby byla připravena na záležitosti všedních dnů. Trošku se zamračím, vložím mezi stránky záložku a knížku odložím vedle postele. Natáhnu křídla a co možno nejpohodlněji si lehnu na záda. Tedy, pokud se na vlastních křídlech dá ležet pohodlně. Ale proč si stěžovat. Noci jsou prakticky nejdelší chvíle, kdy nemusím mít kolem těla připevněný ten hloupý pás. Máma mi to vysvětlovala už hodněkrát. Nemůžeme dát normálním lidem najevo, kdo jsme. Nebo spíš co jsme. Normální lidé by to nepochopili. Ba jim ani není souzeno to pochopit. Mají příliš malé mozečky na to, aby byli schopni vstřebat informace o jiných rasách, než je ta jejich. Jsou to prakticky jen neokřídlené opice. Vidí jen to, co vidět chtějí. Jsou slepí ke všemu, co nechápou. Zavrtím se a založím si ruce za hlavu. Podle mě jsou lidé vtipní. Hlavně s těmi jejich knížkami, časopisy, filmy a seriály o nadpřirozenu. Co jsem se tak koutkem oka, jen tak pro zajímavost, mrkla na televizi, tak někteří nás, víly, dokonce ztotožňují s mimozemšťany. Aneb když už lidé neví coby. Usměji se a zavřu oči. Říkám, lidé jsou vtipní. Mívají úžasné nápady a většinou se je nebojí využít. To mě na nich fascinuje. Najednou se ozve hlasitý náraz. Trhnu sebou, až se převalím přes okraj postele přímo dolů na dříve odloženou knížku. Deku mám obmotanou kolem těla tak nešikovně, že když vstanu, znovu se svalím na zem. Tak jestli tohle nevzbudí aspoň polovinu rodiny, tak už nic. Nakonec se mi podaří nějak se doplazit lomeno doskákat k oknu. Jakž takž se vymotám z pevného sevření duchny, uhladím si pokřivené křídlo a konečně otevřu okno. Na otevřenou dlaň se mi vydrápe netopýrek. Strčí mi nos mezi palec a ukazováček, uvolní sevření kolem obálky ale jinak nevypadá, že by se chtěl vydat zpátky na cestu tam, odkud přiletěl. Podrbu ho za ouškem a druhou rukou, tou, kterou nedržím tu malou létající myšku, se pokusím nějak šikovně otevřít obálku. Nakonec, po několika neúspěšných pokusech, položím netopýra do pelíšku vedle Lea (což se setká s nespokojeným ňafňutím ze strany mého rohatého morčato-psíka) a obálku otevřu normálně, za pomoci obou rukou. "Škola pro monstra...?" Nemám nejmenší tušení, co si o tom mám myslet. Nikdy jsem o sobě nepřemýšlela jako o monstru. Nepřipadám si jako mostrum. Monstra mají přece velké tesáky, obří drápy a vražedné instinkty. To já nejsem. Ale, zároveň... znamená to, že na světě je kromě víl a lidí více ras. Mohla by být zábava je všechny poznat. "Genevieve? Je všechno v pořádku?" To už do pokoje vchází moje máma. Nesouhlasně přejede pohledem pomuchlanou deku pohozenou na zemi, rozházené věci, jak jsem se pokoušela dostat se k oknu a knížku pohozenou vedle postele. Jen se na ni pokřiveně pousměju a podám jí dopis. Máma si ho chvilku čte, pak mi ho podá zpátky. "Kdy odjíždíš?" Polknu, "Já... nevím, jestli chci odjet." "Ale jistě že chceš." dočkám se bleskové odpovědi. "A teď běž zpátky do postele. Ráno ať tady tu vypelichaninu nevidím." poukáže na netopýra, který se mezitím stihl skamarádit s Leem. S tím odejde. Pohladím netopýra a vypustím ho, ač nerada, zpátky do noci. Dám pusu Leovi a vrátím se do postele, tentokrát už bez knížky. Nechám si ruce spadnout přes okraje křídel a usměju se. Určitě to tam nebude špatné. Když je legrace s lidmi, tak jaká legrace musí být s monstry. V určený den mě bratranec vysadí u přístavu. S úsměvem na něho kývnu, ten se mi ale jen bezvýrazně pokloní, zase nasedne a odjede. Netrvá to dlouhou a přede mnou se vyrýsuje ledová cesta. Ovzduší se ochladí, což není moc příjemné, když má člověk sukni, ale co už. Pomalu postupuji po cestičce dál a dál. Nakonec se proderu mlhou a dostanu se na plácek k přísně vypadající ženě a nějakým... lidem? Tedy, vypadají poměrně normálně, na první pohled (když nepočítám to obří, vlku podobné, stvoření). I když, to já zrovna teď taky, když mám kolem těla upevněný pás, díky kterému má křídla nejdou vidět. Zastrčím si pramen zrzavých vlasů za ucho a posunu si tašku více na rameno. Usměji se na ně, "A... ahoj." |
| |
 | Pozvánka do školy Ti co říkají, že se nevyplácí krást alkohol v čínském obchodu s lihovinami mají pravdu. A taky každý orientálec nemusí umět nějaké bojové umění. Některým stačí zbrojní průkaz a S&W 44. magnum. Aspoň, že v ní neměl DUM DUM. To by bylo horší. Ale i tak to bolí. Potřeboval jsem se někam schovat, protože to šikmovočko zavolalo policii a ta mě taky nemá ráda. Útočiště jsem našel v jednom domě na kraji města. Majitel jen asi na prázdniny a zapomněl zavřít okno v druhém patře. S prostřeleným ramenem se šplhá hodně blbě, ale dokázal jsem to. V domě naštěstí nebyl alarm a ani kamery, líp pro mě. Zamířil jsem do koupelny a sundal si vrchní část šatstva. "Seš ale parchant." řeknu a usměju se na sebe do zrcadla. Posilněn alkoholem a za pomocí vystřelovacího nožíku jsem vytáhl kulku z ramene. Ještě chvíli a budu v tom mít praxi lepší jak chirurg. Plácl jsem na místo náplast,umyl umývadlo od krve a kulku si nechal pro štěstí. Už mám pět. Posbíral jsem si věci a schoulil se v pokoji pod oknem, že se trochu vyspím. Když už jsem zabíral, něco vletělo do oka, asi to počítalo s tím, že bude zavřené, protože jím prolétlo a zastavilo se to až o zeď. Byl to malej netopírek a držel dopis. Měl bych přestat s chlastem. Když jsem si dopis přečetl, musel jsem se zamyslet. Pořád lepší jak drátem do voka a vyhlídka na vězení. "Beru." řekl jsem. Tu noc jsem nespal. Další den jsem vylezl z baráku a vydal se do přístavu. Bylo to docela blízko, ale i tak, jsem to stihl tak tak. Kdyby mě nenaváděl ledový chodník, který se přede mnou objevoval, tak bych tam asi nikde netrefil. Najednou kolem mě proběhl nějaký maník a zamířil přímo ke skupince lidí, co už tam stála. To asi bude ono. Vydal jsem se tam taky. Asi na mě musel být zvláštní pohled, když jsem přicházel a v jedné ruce držel láhev Jacka Danielse. "Zdravím." řekl jsem, když jsem dorazil ke skupince. vzhled |
| |
| Uvítání prvních žáků Proč? Protože se nudím můžu. Do devíti hodin bylo času dost, ale studenti se už začínali trousit. Cítila jsem, jak je mé kouzlo navádělo blíže ke mně a první, kde se vynořil z tmy, byla drobnější slečna s dlouhými vlasy zahalená v plášti s kápí a černou taškou přehozenou přes rameno. Představila se a já si ji bleskově prohlédla od hlavy k patě. Poté jsem uvolnila rty a jejich koutky je zkroutily do lehkého úsměvu, byť nepatrného. "Zdravím. Jsi tu správně a první. Vítám tě." ,pronesla jsem jemně melodickým hlasem a cítila, jak se blíží další. Sledovala jsem, jak se pětimetrová vlčice vynořila z mlhy a zastavila se až kus přede mnou. Zafuněla mi do obličeje a chraplavým hlasem promluvila. "Správný úsudek. Vítej u nás, byť je nás tu zatím stále málo." ,přivítala jsem i vlčici, která, pokud by se pokoušela vycítit jakýkoliv můj strach, či obavy, narazila na jakousi neprostupnou stěnu. Více jsem se narovnala a i na ni jsem se lehce usmála. "Jsem zvědavá, jak se budeš vejít do lodě." ,řekla jsem a musela z mého hlasu cítit, že to nebylo myšleno špatně. Spíše jen zvědavě. Ale ledový přívěšek za lodí by se případně vytvořit dal, pokud by to bylo nezbytně nutné. To už se blížila další osoba a objevila se slečně s rudými vlasy, které po chvíli začaly žhnout. "Kdybych si nebyla jistá, že tě chceme mezi našimi studenty, nestála bys tady." ,pronesla jsem poměrně chladným hlasem a při dalším letmém pohledu na její planoucí vlasy jsem jenom lehce utrousila. "Aspoň tu ostatním nebude taková zima. Ale potřebovala jsem něco trochu nápadnějšího, díky čemuž byste šli všichni hned ke mně." ,pokrčila jsem jednoduše rameny a sledovala dalšího příchozího, kterým byla malá nejistě vypadající slečna. Na tu jsem pohlédla o něco jemnějším pohledem než na všechny do teď příchozí. Přeci jen, není mou zálibou děsit někoho, kdo je ještě pořád menší než já. Což moc osob není. "Vítej u nás, jsem ráda, že ses také rozhodla k nám připojit." ,usmála jsem se, když jsem došla až k ní a z pláště vytáhla pouze předloktí, na kterém se postupně začala tvořit neurčitá ledová chumelenice, až se z ní po několika vteřinách vytvarovala malá ledová sponka ve tvaru růže. Nestudila. Počkala jsem, jestli si ji vezme a sledovala dalšího příchozího, který se k nám ale zrovna neměl. Jen se postavil o kus dál a vytáhl telefon. Trochu jsem povytáhla obočí, ale nechala jsem ho být. I když mě na moment napadla myšlenka, že bych na škole zrušila signál. Co by asi udělal? V tu chvíli jsem cítila ,jak se k nám blíží další ledová cestička a objevil se chlapec s modrými vlasy v mikině. Jen jsem se na něj usmála a při jeho reakci na nás se můj úsměv lehce rozšířil. "Ještě že nejsme řídcí." ,odvětila jsem, když došel až ke mně a poté jsem lehce zdvihla bradu, abych se na něj podívala. "Taktéž tě vítám. Koukám, že ještě není ani devět a hezky se tu sbíráme." ,řekla jsem se spokojeným úsměvem a bylo vidět, že mě těší, že tolik žáků přijalo pozvánku. Často se stává, že si někteří myslí, že je to vtip a nedorazí, nebo prostě tvrdí, že jsou lidé, ačkoliv o svých schopnostech vědí. To už se objevil další a já se na něj jenom podíval. Zatím byl jeden z vyšších, kteří se tu objevili a také měl o něco zajímavější zevnějšek. Respektive na první pohled byl. Ale pořád neměl ani výškou, ani zevnějškem na vlčici, která dorazila mezi prvními. "Samozřejmě, že jsi tu správně." ,odvětila jsem jenom a prohlédla si ho, stejně jako všechny, kteří zatím dorazili. Cítila jsem, jak se blíží někdo další, kdo svou aurou připomínal mě. Nakonec se objevil chlapec s jasně zelenýma očima a křídly. Ah, i tenhle exemplář se ukáže? Výtečně. Pomyslela jsem si okamžitě a pousmála se. Těch tu zatím většinou moc nebylo. Ale neříkala to nahlas. Když došel k nám, s lehkým úsměvem jsem ho uvítala a sledovala, jak k nám došla i slečna se zelenými vlasy v mikině. "Dobré ráno. " ,popřála jsem i jí a sledovala ji. Jak měla ruce v mikině a chvilku přemýšlela, co by ona mohla být zač. Ale nechala jsem si dotazy na později, protože se přiblížila jedna osoba, jejíž schopnosti jsem vycítila poměrně rychle. "Zdravím tě." ,usmála jsem se na vílu. Opět se to potvrdilo. Všechny víly, co jsem do teď potkala jsou krásné, vypadají mile a většinou takovou povahu i mají, milují zvířata a zvířata milují je a celkově.. Jsou to velice milé bytosti. Poté se k nám ještě připojil chlapec s bílými vlasy a bundou s průstřele po kulce v rameni. Asi pěknej divoch. "Vítej." ,řekla jsem poměrně tiše, ale byla jsem si jistá, že to slyšel. Najednou jsem necítila, že by se někdo další blížil, tak jsem se rozhodla položit jednoduchou otázku. "Smím se zeptat na vaše jména?" ,řekla jsem jednoduše, protože znát jména svých studentů mi připadalo jako docela podstatná věc. A jediný, kdo se do teď představil byla Ragien. "Jsem Samu-sa, ředitelka školy." ,rozhodla jsem se nakonec představit i já. Dříve či později by ta otázka stejně nejspíše padla. |
| |
| Akoby sa o niečo viac pousmiala a sadla si. Bola celkom zvedavá čo sa bude diať. "Do ľode sa vám zmestím." povedala chrapčavo. Náhle celé jej telo obklopila plazivá a červená hmla. Bol to zaujímavý a neobvyklý pohlad. Z obrovského vlka bol ochvíľu len červený mrak. Ten sa akoby zmenšil a náhle vyparil. Zmizol tak rýchlo ako sa aj objavil. Z päť metrovej vlčice bola teraz len niečo cez dvoch metrov vysoká. "Teraz to už snáď nebude taký problém ...pani riaditeľka." uchechtla sa a naklonila hlavu na bok. Hravo švihla chvostom zo strany na stranu. Celkom sa tu bavila. Toľko rôznych bytostí na jednom mieste znamenalo toľko rôznych pocitov a "chutí". Zaraz sa na školu veľmi tešila. "Moje meno si už dávno nepamätám, ale môžte ma oslovovať Fear." |
| |
| Seznámení Sledoval jsem ostatní a i ty, jež tu byly přede mnou, téměř nikdo z nich se mi nelíbil. Jejich pach byl zvláštní, všech. Jen z jedné dívky jsem měl dobrý pocit a z vlčice jež nás všechny převyšovala. Sálalo z ní příjemné teplo a tak jsem neodolal. Né že by mi byla zima ale prostě mě zajímalo jak zareaguje a nechtěl jsem stát na tak otevřeném prostoru. Pomalu jsem k ní přejel a položil jí ruku na bok. Srst příjemně hřála. Vlastně jsem ani nechtěl nějak vyčnívat, jenže ostatní se mezi sebou prohlíželi a občas i pohled někoho z nich dopadl na mě. Nelíbí se mi! Ozval se mi tichý, surový šepot v hlavě. Vyděsil jsem se, dokonce jsem si i skousl ret tak silně že jsem na jazyku ucítil železitou chuť krve. Spokojeně jsem zavrčel a vychutnal si tu železitou chuť. Nakonec relativní ticho poruší dívka v níž vychází silný chlad a autorita někoho mnohem staršího a silnějšího než by měla být. Jméno? Ano asi by je měla znát ale stejně moc se mi s ní mluvit nechce. Přeci jen bych tu být neměl, avšak stejně tu sem. Nebuď zbabělec a aspoň se představ když nic jiného! Sám pro sebe kývnu hlavou a za stálého hlazení horké srsti si odkašlu. No, moc mě těší slečno. Má maličkost se jmenuje Kisame Intense, vlastně ani moc nevím proč jsem tady. Nevědomky si sáhnu na tvář, a ušklíbnu se když ucítím změněné rysy. Ale mám určité tušení, takže jsem tu. Snad si s vámi budu rozumět. |
| |
| Pridala si tak hrozne drobná oproti ostatným. Bola ako zmoknutá myš a oni ako obri. 152 nie je zrovna veľa ... Ako ju však riaditeľka oslovila, spozornela a svoj bojazlivý pohľad sústredila len na ňu. Akoby ju to aj ukľudňovalo. Bola za to celkom rada. Ako jej vyčarovala krásnu sponku do vlasov len nemo pozerala. Bola nádherná a nechcelo sa jej veriť, že jej ju skutočne dáva. "To je ....nádhera..." vykoktala zo seba a sponku si opatrne zobrala do rúk. Stále si nebola istá či je skutočne pre ňu. V rukách ju ale obraňne držala a schovávala pred ostatnými. Akoby jej ju mali každú chvíľu zobrať. Nervózne si obmotala chvostík okolo ľavej ruky a poobzerala sa po ostatných. Ako sa obrovský vlk zmenil, udivene na neho hľadela. Nikdy nič podobné nevidela. Šiel z nej strach ...Pohladom preto radšej skončila opäť na riaditeľke. "Ja som Chocko ...ehm ...Charlie. Charlie Degusian." |
| |
| Naklonila hlavu na bok a ohnivými očami si ho prezrela. "To si veľmi odvážný sa ma takto bez opýtania dotknúť ..." poznamenala. Nič iné s ním však nespravila. Cítila v ňom vlka. Musel byť niečo ako ona. Určite si boli veľmi podobný, no pritom aj tak veľmi odlišný ... |
| |
| S rukama v kapsách jsem hodně líně došel k nim blíž. Křídla jsem nechával volně podél zad. Líbil jsem mi přístavní vítr v perutích a tak jsem si jej chtěl prostě vychutnat dokud to šlo. Musím uznat, že to tu bude hodně zajímavé... Projde mi hlavou myšlenka. Docela zajímavé... modely... pokud se to tak dá nazvat... se tu sešlo. O zábavu tu rozhodně nouze nebude. Zřejmě jsou někteří i s démonickou podstatou, jak jsem tak nějak cítil. Docela by mě zajímala reakce, na to, až někdo zjistí můj skutečný věk... Nicméně ta malá, co dostala tu růži, byla svým způsobem tak nějak roztomilá. A musel jsem se té své myšlence i pousmát. A asi jsem nebyl jediný, podobného názoru. Vítr, který si tu hravě pohrával s několika mými černými peříčky, jedno zanesl směrem k té maličké s růží a zachytil ono peříčkov jejích vlasech. Mno, začíná nám to pěkně... "Andrew..." pronesu. Můj hlas byl klidný, tón neutrální a šlo z něj cítit maličko oného chladu, který byl i ítit přímo ze mě. |
| |
| "Uhuh ..." vybrala si pierko z vlasov. Bolo väčšie a krásne čierne. Oproti slnku sa náramne lesklo, až jej prišlo, že muselo byť sklenené. Bolo rovnako tak nádherné, ako sponka ktorú držala v rukách. Pozrela smerom na okrídleného chlapva. Sledovala ho a zvedavými očami obzerala. Naozaj tu nič podobné nečakala. Jemne sa začervenala a zrak sklopila na svoje bosé nohy. Pierko si však rovnako obraňne chytila ako sponku a nepúšťala. |
| |
| Společnost Hafík + Kisame Jak přibývá lidí, začínám si uvědomovat, že na světě nejsem jediná. Kolik nás je jiných, nechtěných? Rozhlížím se po všech. Andělé. Já myslela, že vymřeli? Cítím jeho auru, chladnou a snad ne dokonce nepřátelskou. Povzbudivě se na Andrewa usměji. Nejvíc mě zaujme ale pětimetrový pes. Nebojím se ho. Dojdu blíž k němu a k Intensemu. Necítí se tu dobře, stejně jako já. Bezva. Mám s někým jednu věc společnou. Dojdu před psa a natáhnu k němu ruku. Pokud bude chtít pohladit, tak se jí dotkne, pokud ne, tak mi ji ukousne. Nemám co ztratit. Pokud mi to dovolí, hladím ho po hlavě. "Těším se, až se zase rozejdeme. Moc lidí, nemyslíš?" Otočím se na asi nového spolužáka. Podám mu ruku. "Ragien." Vzhledem k tomu, že jsem tu byla první, tak mě asi nikdo neslyšel se představit a je to jen dobře. // Lidé v blízkosti 3m ode mě se cítí příjemněji a uvolněněji, tak bacha. :-D |
| |
| Po tom ako prišla Ragien sa oveľa viac uvoľnila. Vedela, že to zrejme spôsobila jej prítomnosť. No nechala to tak. Dokonca sa aj od oboch nechala hladkať. Ešte nikdy pred tým sa jej tak nikto nedotýkal. Bolo to celkom príjemné ...Bez slova sa zhodila na zem a pohodlne si lahla. Občas švihla s chvostom zo strany na stranu. Ak by nevyzerala, ako vyzerá, tak by z nej teraz bol spokjný domáci pes. |
| |
| Seznamka Teda, asi nejsem podle jejich představ. S každým se vítá a pro mě škoda slov. No co, asi za to může můj vzhled. Nebo to, že jsem přišel i s Jackem. Koukal jsem, jak se ta velká černá liška změnila. To bylo docela zajímavý. "Marcus Brody. Těší mě paní ředitelko." řeknu a usměju se. Snad to prolomí ledy. Nebo aspoň načne. Pak se kouknu na tu bandu kolem mě a na Jacka. Jo, lepší je, když má člověk s kým se napít. "Dá si někdo?" zeptám se a natáhnu ruku s Jackem před sebe. "Kdokoli." řeknu a usměju se. |
| |
| Skupinka? Začnu se cítit hned líp, možná za to může Fear. Ušklíbnu se. Hezká slovní hříčka, schválně jestli to někdo jiný pochopí . Nebo možná ta dívenka. Zvědavě se podívám na napřaženou ruku a obezřetně ji stisknu, vypadá příliš drobně, nechci jí ublížit. Jo, jak jsem řekl, Kisame. Pro přátele Kass. Nakloním se k ležícímu zabijákovy a začnu ho drbat pod bradou. Přeci by jsi mi neublížil, mohli bychom být přeci jen aspoň přátelé v této. Rozhlédnu se kolem. Roztodivné skupince, plné nejrůznějších životních forem. Poté se ještě nakloním k dívce, sám nevím proč, jen je mi sympatická tak s ní chci mluvit, prostě jen to. A co tě sem přivádí, nevypadáš jako kdokoliv z ostatních. |
| |
| V přístavu Fear + Kisame Stvoření se šťastně svalí na zem. No bezva. Můžu za to snad já? Agrrr... Jeden z důvodů, proč nemám ráda společnost. Když mi Kass stiskne ruku, usměji se na něj. Ale co, budu mu říkat Kass, aspoň v duchu. Nevypadám? A jo. Kápě. Sundám si ji a na ranní světlo vystoupí dvě zářivě žluté oči. "No, možná vypadám z vás nejvíc jako člověk, uznávám, ale k lidem nezapadám. A přivádí mě sem to, co snad všechny. Vidina nového začátku. Vidina místa, kde se nás lidi nebudou bát." Pokrčím rameny. "A co tebe?" Zajímám se. |
| |
| "NeublížilA ...pozor na to." ešte viac sa pousmiala ako ho opravila. "Priatelia ...heh ...ako povieš vĺčko." uchechtne sa a lenivo sa prevalí na bok. Všetky plamienky jej spokojne svietia, no nijak nevyžarujú teplo. Proste tam len sú. Hlavu si položí na zem a hlasnejšie zafuní. Odfúkne tak od seba kôpku lístia. Nechá tých dvoch pri sebe hovoriť a prezerá si ostatných tam. |
| |
| Přivítání Chvilku jsem tam tak přimrzle, doslovně myšleno, stála a nechala si opětovat pozdrav od ledové slečny. Jakmile promluvila, cítila jsem se v její společnosti ještě přívětivěji. Viděla jsem osoby s různými zvláštnostmi v mém okolí. Ta obří yetti opodál ani nevím, co by mohla být zač. Někteří jí dokonce drbou. To já udělat nemohu. A i kdybych mohla, tak bych to neudělala. Tak lehce si k sobě někoho nepustím. Dozvěděla jsem se, že slečna je naše ředitelka. Představila se nám. ".. Jacqueline.. Ráda vás poznávám." Řeknu a šoupnu se trošku opodál od hloučku okolo yetti. Pokud to tedy je yetti. Rodiče mi ho/ji takhle popisovali. Vedle mě stojí víla. Tu jsem ihned poznala. Četla jsem o nich. Je překrásná. Koukám na ni a stále nemůžu uvěřit tomu, co tady dělám a že je tu kolik takových rozmanitých osob s takovýma úžasnýma schopnostma. Přes kapuci, kterou si narazím na vlasy si všimnu kluka s flaškou v ruce. Všimnu si také, že má na bundě stopu po střelbě. Většinou nerada začínám konverzaci, ale tohle mě zajímá. "Um.. ty.. Marcusi, jak jsi přišel k té stopě po kulce?" Tázavě překlopím oči a snažím se na něj moc nedívat. |
| |
| Evidentně posilování ega a jiné naparování bylo dosti. Proto jsem nechal svoje křídla zmizet. Tedy, oni tak pořád byly, jenom je ostatní neviděli. S tím velkým chlupatým jsem nechtěl nic moc mít společného. Nelíbilo se mi to a od věcí co se mi nelíbí chci být co nejdál. Tudíž jsem se od toho taky distancoval co nejdál. Takže teď se tak nějak utvořila nějaká jakási druhotná skupinka, ve které je evidentně alkoholik. A vidina snadného alkoholu pro mě byla jasná. Nedokázal jsem odolat snadné příležitosti, jak se dostat k alkoholu, vzhledem k tomu, že na mě moc velký účinek nikdy neměl. "Jacka bych nikdy nedokázal odmítnout." |
| |
| Nepřítomně zavrčí, ale ani o tom sám neví, protože hned poté se mu na tváři objeví široký úsměv. Páni, hezké oči, takové jsem snad ještě neviděl. Pak mu dojde směšnost celé situace a všechny fráze jež slyšel od svého bratra a má co dělat aby se nerozesmál. A jen pro pořádek opravdu myslím oči. Se stálím úsměvem na tváři si klekne a začne Démonku drbat na noze. Já, no tak nějak jsem se změnil a začal být mírně nebezpečný, cítit nové věci, a to doslova. Upřímně jsem se bál že bych někomu mohl ublížit. Holt nejsem normální tak snad budu tady mezi podobnými jako jsem já zapadat. Usměji se ještě jednou a nakloním hlavu, holt nevím co od ní mám čekat Jen co mě však přeruší démonka začnu ji drbat ještě intenzivněji. No jo no jo, omlouvám se, byl jsem slepí a nevšiml si tvé dívčí divoké krásy. |
| |
 | Dříve nebo později se prostě vždycky všechno podělá "Ale no tak tati, musíš to pochopit! Ten hajzl si o to přímo říkal!" Víte... Nikdy jsem neměl problémy s tím, že jsem "jinej". Nikdy. Přesně naopak, vždycky se mi to v praxi strašně líbilo. Takovým tím zvráceným způsobem. ... Což rodiče mimochodem nikdy nedokázali pochopit. Ještě do mých patnácti jsme každý týden bez výjimky mívali velkou rodinnou poradu, která se většinou zvrtla v nedobrovolné psychologické sezení a výslech o tom, zda náhodou netrpím pocitem méněcennosti a pokud ano, tak že bych rozhodně neměl. Protože každý člověk je krásný a jedinečný a má šanci na normální spokojený život. Na měsíční lékařské prohlídky si zvyknout dalo, ale na tohle fakt ne. Trvalo mi celých těch patnáct let, než jsem je přesvědčil, že vážně žádnou psychickou újmou netrpím a že si tohle celý vlastně náramně užívám. Teda, aspoň do předvčerejška to tak bylo. Rvačky u mě nebyly nic nového. Teda né že bych byl nějakej krvelačnej grázl, děkuju pěkně. Naše základní i střední škola se jako každá taková jen hemžila odpornými personami: lidmi s nefalšovaným méněcennostním komplexem, kteří si pro svůj pocit velikosti rádi kopnou do náhodného nebohého prváka. A to je prostě ve většině případů neodnaučíte jinak, než tím, že do nich kopnete taky, ideálně botou s pokovanou špičkou. Čehož jsem se milerád ujal. Ale vážně jsem nečekal, že se tomu sviňákovi z toho dne povede mi roztrhnout triko. Jak už jsem řekl, jsem tak trochu jinej. A tehdy jsem byl vytočenej. Děsně vytočenej. Tak jsem prostě sebral ty svoje mutantský křídla a všem jsem je ukázal v plný kráse. To, že tím vyšokuju celou školu a s tím nejspíš i půlku městský čtvrti, mi prostě došlo až moc pozdě. --- Takže teď tu sedim v našem supermoderním obýváku a poslouchám ten grandiózní sprdanec. Máma už jen sedí na gauči, zhluboka dýchá a dramaticky koulí očima, táta stále poučuje a přitom divoce mává s papíry o mém vyhazovu. Na jeho neštěstí jsem přestal vnímat už před deseti minutama. Místo toho tupě koukám směr podvečení zahrada a přemejšlim, jestli už toho svého genetického experimentu konečně litujou. ... Ano, tím genetickým experimentem myslím sebe. Teda, alespoň takhle mi to kdysi vysvětlovali. To není důležitý. --- Z čučení do blba mě vyruší náraz, když do okna najednou vletí něco černého a chlupatého. Máma i táta nadskočej a rozhostí se toužebné ticho, až na zvuk drobných drápků škrábajícíh na okno. Kromě letu dravce mám i zrak dravce, takže mi netrvá dlouho a já si i ze svého stanoviště všimnu, že netopýrek drží jakési psaníčko. Zvědavost mi samozřejmě nedá a já vystřelím k oknu. Raději rovnou čtu nahlas. ... "Škola monster?" O tom slyším poprvé, ale podle výrazu rodičů oni ne. Dva dny po vyhazovu a mně přijde pozvánka do nějaké prestižní školy? Tohle zavání nějakou fraškou... --- --- Byla to dlouhá debata. Rodiče trvali, že bych měl jít to zkusit. Já trval na tom, že je mi mezi normálními lidmi dobře. Ale nakonec mě o tom donutili víc přemýšlet. Mohl bych nosit křídla venku a létat, jak se mi zachce. Nemusel bych si kvůli stříhání nehtů půjčovat sousedovic elektrickou brusku. Nemusel bych do školy nosit brýle, oslabující můj ostrozrak, abych při hodinách držel pozornost a nerozhlížel se po blbostech. Hmmm... --- --- Ráno jsem samozřejmě zaspal, protože rodiče mě krmili příkazy a poučkami až pozdě do noci, kdy jsem si ještě narychlo musel zabalit. Vyběhl jsem před barák, na sobě svoji nejoblíbenější modrou teplákovku a černé tenisky, zoufale hledíc na hodinky. Měl jsem asi tak tři minuty a pak adios. ... Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Zaběhl jsem do úzké uličky mezi baráky a serval ze sebe mikinu i s trikem - ne, o další zničený oblečení už fakt nestojím -, v rychlosti od sebe rozmotal jednotlivá složená křídla a zhluboka se nadechl.. Pak už jsem pevně svírajíc svoje zavazadlo vystřelil do vzduchu. Nabral jsem bezpečnou výšku - tzn. výšku, kdy lidi nepoznají, jestli je to člověk s křídly nebo prostě jenom hodně vykrmenej dravec - a svou maximální rychlostí plachtil směr přístav. Čím víc jsem se přibližoval, tím víc mi začalo být frišno. Postupně jsem z výšky rozeznal... Co to sakra bylo? Led? Nebyl náhodou červenec? Skoro celej přístav byl pokrytej ledovou vrstvou... Přibrzdil jsem a včas zase zapadl na zem mezi baráky. V rychlosti jsem na sebe zase natáhl oblečení a pak se vší rychlostí rozeběhl k formující se skupince. |
| |
| "Lichôtky?" švihla hravo chvostom. "To počujem prvý krát. A vôbec ...prvý krát ma niekto škrabká. Na toto si zvyknem rýchlo ..." tlmene sa zasmiala. Aspoň to teda pripomínalo vziadlený smiech. Trochu sa natiahla a lepšie sa uložila na tvrdom betóne. "Nebezpečný hovoríš? Aj si teda niekomu ublížil?" spýtala a neskrývala záujem. |
| |
| Skupina A + D :-P Mírně mi zčervenají tváře. "Já... díky... Ty máš zas hezkej úsměv." Úsměv? Sakra Rai. Ale co, vždyť je to pravda... Zasměji se. "Tak tady vážně nehrozí, že by si byl nebezpečný nebo sám. Jen se podívej. Jsi tu pět minut a už jsi se spřátelil s démonem." |
| |
| To v žádném případě, jen čistí pravda, vždyť kdo by se netřásl hrůzou před tak úžasným tvorem jakým jsi, jediný pohled a všichni zůstanou ztuhle stát. To je krása dravců. Pokračuje v hlazení srsti a posune se na šíji. Sám nevím, když jsem se probudil byl pokoj plný krve, ale podle toho v jakém stavu bylo mé tělo tak nejspíš byla moje. Osobně v to doufám. Ušklíbne se, a druhou rukou si pročísl delší vlasy. Jo, nevím proč ale chce se mi bez důvodu usmívat. No a s tím nebezpečím, přeci jen můžu být stále nebezpečný sám sobě, což se mi stává často. Mrknu a poprvé na ni celkem zvědavě pohlédnu. A co tvůj příběh, a tvé oči. Jaké je tajemství které tě sem přivedlo? Zeptá se s neskrývaným zájmem. |
| |
| Skupina A + D Šokovaně se na něj dívám. "Kdo by mohl být tak hnusnej? Teda, svět je plnej krutých tvorů, ale něco takovýho? To tě lituji." Řeknu upřímně, ale nevím, jestli to nebude brát jako slabost. Ptá se na mé oči a na mé schonposti. Chvíli nervózně přejíždím po vlčí srsti. Pak se mu zadívám do očí. Rty se mi neophybují a přece slyší můj hlas. //Jen on// "Čtu lidem myšlenky. Vidím jejich duše. Měním jejich pocity. To je moje prokletí." Nervózně se na něj usměji. "A pak mám ještě jednu zvláštnost. Někdy ti to ukážu." Slíbím. |
| |
| Pobaveně se na ní podívám a nakloním hlavu, jako vždy když mě něco zaujme. Kdo? No, můj malý divoký kolega tady. Klepnu si na hlavu a rozesměji se. Moc se mu nelíbilo že jsem ho při dnech kdy měl být volný zavřel v pokoji odkud se nemohl dostat a pořádně se nadopoval prášky. Šílel tak si to vybyl na mě. No vlastně na nás. Další ďábelský úsměv. Pak mě překvapí, slyším ji ale rty se jí nepohnou. Páni je vážně zajímavá, i když pravda trochu děsivá schopnost, na druhou stranu taky jsem jí neprozradil všechno. Pak mi dojde co řekla a trochu se stáhnu. A co vidíš v mojí duši? Zeptám se zvědavě, protože sám jen tuším že je rozervaná na kusy. Chtěl bych však mít jistotu. No, však ani já ti neřekl všechno, ale máš pravdu na všechno je dost času. Když vyržíš tak ti ukážu co umím dál. Široce se usměje a do démonické srsti zaboří i druhou ruku. Vždycky jsem měl rád divoké šelmy. |
| |
| "Tvoja duša je jeden veľký bordel ak to mám povedať slušne." ozvala sa rozospato. Celkom ju tou pozornosťou uspávali. "Cítim v tebe dve duše rozhádzané a nespokojné. Bijú sa o vedenie a ani jednej sa nepáči keď tak druhá vyhráva. ....Zaujimavé." uložila si hlavu na predné packy. |
| |
| Skupina A+D Dívám se na něj a soustředím. Vlastně, mockrát jsem to dobrovolně nedělala, ale proč to nezkusit? Stejně to na téhle škole budu provozovat hodně často. Před očima se mi zatemnělo. Normálně v lidech čtu jako v knize, ale tahle je potrhaná, části chybí. Zhluboka se nadechnu. "Žil jsi ve stínu. Slabší a nemilovaný, nectěný. Byl to souozenec... Bratr... Ve všem byl lepší. Pokaždé tě porazil. ALe ty jsi se nevzdával. V hloubi duše máš potenciál. Jednou ho porazíš. Protože on nemá něco, co ty ano..." Pak se ztratím. Otevřu oči. "Víc nevím, ale je to hodně zajímavé." zašklebím se. "Hm... Máš rád divoké šelmy, jo? Tak to si budeme rozumět." Usměji se. Podrbu démona za uchem. |
| |
| Podívám se na Fear o zvědavostí se mi rozšíří zornice. Takže ty taky co? No co se dá dělat, máš pravdu, ale jedna věc mě utěšuje. Já pořád vítězím. Nevím sice na jak dlouho ale zatím to zvládám. Pak ji začnu drbat pod bradou a nakloním se abych tišše zašeptal. Ale občas si místa musíme vyměnit, přeci jen mi dva si budeme rozumět líp. Ušklíbne se a odhalí řadu zubů jimž dominují ostré špičáky. Pak se jakž takž vrátím do normálu, úsměv mi však na tváři již zůstane a stáhnu se zpět blíž k Regien. Všechno správně, vážně máš děsivou schopnost, ale neděsíš mě. Jsi rozhodně zvláštní a zajímavá bytost. Její poznámku o šelmách zaslechnu a pochopím, bohužel mám příliš dobrou náladu na to abych ji přešel jen úsměvem, i když i na něj dojde. Ano mám, jen nevím která z vás svou je divočejší. Asi se budu pokoušet nerozzuřit ani jednu z vás. |
| |
| Skupina A+D Povzdychnu si. "Ty umíš vážně zalichotit." Ale opravdu je to děsivé, to uznávám. "Hm... Těžké rozhodování. Ač nic proti tobě Fear, dovoluji se pokládat za mírumilovnější. Dokud mě někdo nenaštve." Zašklebím se. "Ale jedna věc mi vrtá hlavou. Proč na tebe byl bratr takový? Nemají na sebe být sourozenci hodní? Aspoň přiměřeně?" Možná žiju v růžovém světě. A možná bych to měla změnit. |
| |
| Sleduji ji, její chování je zajímavé, a její zájem zrovna tak. Vypadá to že dnes mi úsměv z tváře jen tak nezmizí. No, to víš je to dar, jen to tak zvládnout dělat ve chvílích kdy by se to hodilo. Vzdychnu předstíraným smutkem. Ale jen na krátký okamžik. No, vypadá to tak, asi to budu brát tak že nechci naštvat žádnou z vás jinak budu mít ze života peklo. zahlédnu její úšklebek. Páni, zajímalo by mě co umí dál. Tsst spíš by mě zajímala ta démonka. Ty mlč, pořád máš smůlu! Bratr? Ani jeho život nebyl peříčko, rodina na něj vyvíjela nátlak příliš velký, byl přeci chloubou rodiny. Vzdychnu. Vlastně mě měl rád, svým drsným způsobem, ale rozhodně vím že mě ne nenáviděl. Usměji se nad tou představou i nad tím že jsem to slovo vyslovil bez překousnutého jazyka. |
| |
| Skupina A+D "Pravda, to bys neměl. A ne peklo. Dvojité peklo." Mrknu na něj. Pak zakroutím hlavou. "Tedy v nelidských vztazích očividně pokulhávám. Tedy, vzhledem k tomu, že jste první, které vidím... no snad budu mít čas to napravit." Usměji se. "Ale stejně ti nezávidím." |
| |
| Neděs mě, ještě uteču, sebe jim lahev a rovnou se připravím na to co mě čeká. Mrkne a mávne rukou k druhé skupince. V nelidských, bratr je člověk, silný a nebojácný parchant. Ale je to čistokrevný člověk. A závidět, to bych přeci jen měl já tobě, taková kouzelná dívka. Doslova kouzelná, a ve škole kde nikomu nepřijde divné co dělá. To je přeci jen sen ne? |
| |
| Skupina A+D Zasměji se. "Neříkej, že by jsi chtěl být kouzelná dívka. Ale vlastně máš pravdu. Proto se musím vylepšit tím pláštěm, abych nevypadala tak normálně." Zazubím se. "A sen to je i není. Doteď jsem chtěla žít normálně, ale i originlaita má své výhody." Přisunu se blíž k němu. "Celkem zima." Odůvodním to. |
| |
| Uvítání 2 Po mé otázce se mi jako první představila vlčice, která se přímo před mýma očima změnila ze své pětimetrové podoby na výšku dvou metrů. S lehkým úsměvem jsem to sledovala, protože něco takového pro mě bylo novinkou. "Působivé. Tak mě tedy těší, Fear. A při této tvé výšce se do lodi budeš vejít rozhodně lépe." ,řekla jsem k její přeměně i představení se. Jako další se mi představil Kisame. Na tváři mi stále pohrával lehký úsměv. "Většina z nás je tu za účelem nalezení sebe sama, případně naučení se některých důležitých věcí, jako odolání nátlaku, vědomé skrytí svých fyzických zvláštností a pokud bude mít někdo zájem, může se náš internát stát i jeho trvalým bydlištěm. Většina z těch, kteří se rozhodli zůstat se stali personálem. Vyučující, kuchaři, pokojské. Vlastně až na mě jsou všechno dřívější studenti naší školy. Co myslíš, stačilo by to jako dostatečný důvod?" ,zeptala jsem se ho a lehce jsem pokrčila rameny. Slečna, které jsem podala ledovou růži se představila jako Charlie a držela onu sponku jako poklad. Přišlo mi to roztomilé a úsměvné. "Není zač." ,řekla jsem jen a na moment jako by se v mém okolí lehce oteplilo. Když jsem si všimla, že je bosá, zamračila jsem se. "Proč nemáš botky? Nastydneš." ,zeptala jsem se a led pod jejíma nohama i cestičky, které sem už nějaké lidi přivedly začaly postupně mizet a nebylo po nich ani vidu ani slechu. Vlastně většina ledu zmizela. Zůstal jenom pode mnou v malém kroužku. Postřehla jsem, že Intense šel a dotkl se Fear. Potom se spolu začali bavit, a já jsem je nechala být. Jsem ráda, že tu nenastalo takovéto trapné ticho, kdy nikdo neví co říct. Potom se k nim přidala ještě Ragien. Další se představil Andrew, jehož pírko se zachytilo ve vlasech Charlie. "Těší mě." ,řekla jsem jednoduše. Cítila jsem z něj určitý chlad, ale byl jiný, než můj. Hned po něm se představil Marcus. Nějak mám pocit.. že jsem.. ho zapomněla pozdravit? Sakra! "Ah, omlouvám se, zapomněla jsem tě pozdravit, jak jste se tu všichni sbírali." ,řekla jsem omluvně s lehce provinilým úsměvem a pohled mi sjel na lahev v jeho ruce. "Zbav se toho, než se dostaneme na území školy." ,řekla jsem potom poměrně přísně. Myslela jsem to také naprosto vážně. Tady na území školy nejsme, ale jakmile se tam dostaneme a našlo by se tam něco jako alkohol, překvapivě by z toho byly problémy. "I já tebe." , odpověděla jsem Jacqueline a usmála se na ni. Poté se začala věnovat Marcusovi. Ucítila jsem, že se k nám blíží další budoucí žák. Jen jsem počkala, než k nám doběhne a usmála se na modrovlasého chlapce, který byl taktéž větší, než já. "Zdravím tě a vítám u nás. Jsem Samu-sa, ředitelka školy. Smím se zeptat na tvé jméno?" ,zeptala jsem se a počkala, pokud mi odpoví. Za ním začala pozvolna mizet i jeho ledová cestička, ale dokud stál u mě, cítil chlad. //Intense- je to moje pozdní reakce. Pokud se ti to už nehodí, tak reagovat nemusíš :D |
| |
| Razantně zavrtí hlavou. To v žádném případě, jsem rád za to jaký jsem, i když trochu bláznivý tak i přes to se mám rád. Lehce prsty přejede po plášti a ušklíbne se. No rozhodně mi normální připadáš. Zaváhá. Tedy až na ty oči. Chvíli mlčí a jen ji s úsměvem poslouchá a pozoruje. Pomalu si sundá koženou bundu je sice trochu velká ale. Pardon měl jsem si všimnout dřív. S úsměvem jí podá koženou bundu a mrkne. Snad ti bude, rozhodně to není srst ale snad postačí. |
| |
| "Ja boty nenosím ..." zdvihla k nej zrak. "Je mi to nepríjemné ..." priznala hanblivo a ďalev v rukách pevne žmolila sponku a pierko. Nervózne na mieste prešlapovala. Zima jej až tak nebola. Skôr sa bála ostatných. Nikdy sa z "rdoného" domu nepohla a celý život si myslela, že je na svete jediná obludka. Bola síce rada, že nie je sama, no z niektorých išiel až strach alebo zvláštná aura. Nebola si istá. Niekto ako ona predsa nezapadne k nikomu. |
| |
| Mazlík + Skupina A a D "Bezva, budu nosit kontaktní čočky a budu chodit jako model na hodiny "Jak vypadá člověk."" Když mi podá kabát, usměji se a schoulím. "Díky. Tobě zima nebude?" Starám se. Když začne mluvit ředitelka, rychle stichnu. Představí se a mě něco napadne. Až skončí, dojdu k ní. "Ehm... Paní profesorko, v dopisu se psalo, že všechny naše věci se objeví na internátu, platí to i o mazlíčích? Totiž, mám jednoho a nechci ho nechávat o samotě v lese... Bůh ví, kdy se vrátím a... Jestli by to byl problém... Vzít ho s sebou." Řeknu nejistě s pohledem zarytým do země.. |
| |
| seznamka, část 2. "Provedu." řeknu a už se chystám napít, když ke mě příjde nějaká holka (Jacqueline). Vypadá celkem zajímavě. Prý, jak jsem přišel k tý dírce v rameni. "Víš...to je něco, na co nejsem zrovna pyšný. Někdo si vydělává na jídlo legálně a někdo ne. Nechci to teď rozebírat, je to ještě poměrně čerstvé a já jsem na to moc střízlivý." Mohl bych ji to říct, ale nechci přede všema vypadat jako ten špatný. "No a co ty? Jak ty sis žila?" zeptám se a svůj pohled po chvíli přenesu k tomu klukovi se zelenýma očima (Andrew) "Jasne kamaráde, tady máš." řeknu a podám mu flašku hrdlem napřed. |
| |
| "Vy dvaja ste zábavný" povie a natiahne sa. "Rozprávate ako som ja tá neškodná a pritom nič neviete. Hehe ...je to vtipné to počúvať." posadí sa a okolo nôh si obmotá dlhý chvost. "Ste zábavný a zaujimavý. Je sranda vám ako tak vidieť dovnútra..." |
| |
| Zatímco jsem se vmísil a pomalu procházel skupinkou, chtě nechtě jsem občas valil oči víc než by bylo slušné. Panejo. Tady je teda zajímavých... lidí. Raději na nikoho nezírám moc dlouho a snažím se najít někoho, kdo tady tomu velí. Po chvilce mi do oka padne velmi autoritativně vypadající dáma v šedivém plášti. Všechno jen naznačuje, že všechna ta zime je její dílo, takže váhavě zamířím jejím směrem. Ještě než stačím promluvit, představí se jako ředitelka školy. "Um... Já..." Odklašlu si. Ta její respekt-budící aura mi skoro nahání husí kůži. "Omlouvám se za zpoždění. Jaden Rivulet... rád vás poznávám." I když možná za ty naježené chlupy nemohla ani tak její aura, jako spíš obecně se z jejího směru táhnoucí chlad jak z otevřený ledničky. Se vší úctou. |
| |
 | ... Aneb když vás v noci naštíví Batman ... Procházím se po městě... respektive troskách, které jsem já pomáhal vytvořit. Cestou potkám mrtvolu. Podle výzbroje američan, kulka v hlavě. S chutí si do něho kopnu. I ta mrtvola byla moje dílo. Být odstřelovačem pro Třetí říši má svoje výhody. Například práce pro snad největšího osvícence v Německu, který se kdy zrodil. A možnost vraždit ty podřadný „spojenecký“ svině. V tom jsem uslyšel křupnutí a mírně jsem se usmál. Zjevně jsem neoddělal všechny, ale co. Ať si příjdou. A to i udělali. Pět američanů, kteří o mě ani nevěděli se procházelo o dvě ulice dál. S mírný úsměvem jsem strhl z ramen pušku a... Probudil jsem se. Zpocené čelo a ještě k tomu na zemi. Bože, jak já nesnášel Friedrichovu minulost. A jeho samotného. A ty sny. Pomalu jsem se posadil a otřel si tvář. Nacházel jsem se, jak jinak, v pokoji v nápravném zařízení. Tedy, byl to pokoj dosti sparťansky zařízený. O delikventy nikdo nemá zájem. Alespoň tady ne. Mé divoké spaní přičítali nějaké poruše či co a dávali mi na to sedativa. Samozřejmě, ani jednou se mi nestalo, že bych ho spolkl. Většinou končila v záchodě. Šel jsem si do koupelny umýt obličej, potřeboval jsem to. Poslední dobou jsem měl spíš sny od Friedricha, než od ostatních. A z toho jsem moc na větvi nebyl. Netušil jsem, jestli se to dá nějak ovlivnit, ale nehodlal jsem přejímat jejich osobnost. Hlava mě z toho bolela... až moc. Když jsem si konečně obličej umyl, vrátil jsem se do postele, když tu něco narazilo do okna. „Co to hergot...“ Otevřel jsem okno a světe div se, netopýr na parapetu. Opatrně jsem ho vzal a chvíli zkoumal. Tady se moc často neobjevovali. Netrvalo dlouho a všiml jsem si papírku, který měl uvázaný na noze. Pomalu jsem to rozbalil. Dobře, uznávám. O Monster High jsem už slyšel ale... jak se krucinál dozvěděli o mé schopnosti? Kryl jsem ji snad dobře. Ne, že bych se musel rozmýšet dlouho. Všechno je lepší, než tohle. Sbalil jsem si tedy jen to nejnutnější a vydal se pryč. Oknem jsem nemohl, mříže. A tak jsem musel hlavním chodem. Ten byl sice hlídaný, ale strážce stejně většinou spal. Ani dnešek nebyl výjimka. Proplížil jsem se ven a vydal se do přístavu. První, čeho jsem si všmil, když jsem se blížil, byl stále chladnější vzduch. Nečekal jsem pravda tropik, ale aspoň 17 stupňů by bylo fajn. Netrvalo dlouho a pod nohama mi začal křupat led. „Co to k sakru...“ Zanadával jsem dnes už po druhé, když jsem si všiml zvláštní skupinky. Slovy zvláštní nemyslím cvoky, i když to jsem ještě nevěděl. Ale pes, kterému šlehají z očí plameny asi mluvil za vše. „Eh... zdravíčko?“ Pozdravil jsem opatrně a rozhlédl se. Podoba |
| |
| Uvítání 3 "Aha.." ,odpověděla jsem Charlie a krátce se na ni zahleděla. Je roztomilá. Ale nechápu, jak může být jen tak bez bot. Já teda.. mně je zima neustále, ale i tak. No je to na každém. Každopádně bych asi měla hlídat, aby pod nohama neměla sníh, nebo tak. Po ní ke mně přišla Ragien se žádostí, zda si může vzít na školu domácího mazlíčka. "No.. Pochybuji, že teď si pro něj ještě stihneš dojít. Ale bylo by možné pro něj pravděpodobně ještě dnes dojít jednou naší zaměstnankyní. Umí ovládat portály, kterými se dostane kam potřebuje. Souhlasíš?" ,nabídla jsem jí. Poté jsemse krátce otočila k mordovlasému chlapci. "Vítám tě tu a jsem ráda, že jsi se k nám taktéž připojil. A nejdeš pozdě, to jenom ještě všichni přišli chvilku před devátou, což je dobře." ,usmála jsem se na něj a krátce si ho prohlédla. |
| |
 | Přístav Urovnám si sukni dlouhou až k zemi a pokračuji blíž k přístavu. Chvíli se obejmu rukama, na dnešní den je neobvyklá zima, asi to bude tou mlhou. Z kabelky vytáhnu lehký šedý svetřík a obléknu si ho – díky za radu, mami, slibuji, že ti zavolám, že mi nic není. Jsem zvědavá, ale zároveň se trochu obávám, co přijde. Nebyl to jen nějaký vtip? Ale kdo normální by cvičil netopýra, aby nosil poštu? V hlavě se mi hodí tolik otázek, že nemám čas všechny pořádně promyslet. Navíc tu hledají monstra. Máma mi tuhle teorii celý život vyvracela a teď se ukáže, že jsem ve své podstatě obluda, co patří do cirkusu. Pardon, do školy pro monstra. Už jen ten název se mi nelíbí. Nejspíš nás tam ale přesvědčí o tom, že bychom na to měli být hrdí nebo tak něco. Pohodím dlouhými hnědými vlasy na zádech a přesvědčuji se, že už nemůžu couvnout, když v tom narazím na led pod mýma nohama. Lehce poplašeně se rozhlédnu, ale pak se zatvrdím a rozejdu se dál. Chci z té cesty uhnout, ale ona se mi automaticky zase objeví pod nohama, jako kdyby mě vedla. Vedla za tím člověkem? Pomyslím si, když konečně spatřím ředitelku školy. A z těch, co jsou okolo ní, jsem ráda i nerada. Takže to nebyl podvod, nejsem tu sama – to pochopím hned jak si všimnu velkého černého tvora s vlčí tlamou. Polknu a nejistě se pravou rukou chytnu za levé rameno – kvůli zimě a i kvůli počátečním pochybnostem. Jaksi protáhlejší prstíky mám zakryté rukavicemi. Ty sice už nejsou nápad rodičů, ale proti zimě také lehce působí. „Promiňte?“ přistoupím k bělovlasé s korunkou, které se zrovna představil Jaden a kterému daruji omluvný pohled, „snad sem měla hledat Vás. Já sem Raquell Hawks a… a to je asi tak všechno.“ S tím si nenápadně prohlížím okolo a mozek mi jede na plné obrátky. Tohle vidím poprvé v životě. Nevypadají jako já a zároveň jim také přišel dopis. Rozhodně se cítím o něco lépe, než když jsem vycházela z domova. Tmavě hnědé vlasy mi spadají na záda, končí někde v polovině. Sleduje svět zeleno-šedýma očima z okolo 180 centimetrové výšky. Před tím, než si na sebe navlékla šedý svetr měla na sobě obyčejné černé tričko s postavičkou Gizma. A když sjedeš svou pozorností ještě níž, narazíš na tmavě fialovou sukni s černými pruhy. Jediné, co je na ní ještě zajímavé, jsou její boty - když je zrovna nezakrývá sukně, vypadají jako obyčejné botasky. |
| |
| Přístav Zasměju se poznámce té malé paní a přikývnu. "Jo, to je fakt. I když by tu mohl být někdo řídký." poznamenám a rozhlédnu se po ostatních. Plácnu se do hlavy, když se zapomenu představit. "Omlouvám se, že sem se hned nepředstavil. Mé jméno je Dingo, Dingo Fire. Rád vás tu všechny poznávám..." odmlčím se a poškrábu se ve vlasech. Až na tu podivnou chlupatou příšru tu všichni vypadají vcelku normálně. Opravdu jsem si nezletl místo? "Jenom takový malý dodatek. Nemá tady někdo čirou náhodou rád klauny?" zeptá se a v duchu se modlím, ať slyším jenom samé NE. |
| |
| "Klani sú strašidelný ...." hlesla potichu a lepšie si pridržala jej poklady v rukách. "Nemám ich rada." Nervózne si o seba šúchala nohy a chvostík si pre zmenu obmotala okolo pravej nohy. Na ľavej jej však po ňom zostal červený odtlačok. |
| |
| Uvítání 3 part 3 Raquell, Galen, Dingo Zatímco jsem mluvila s Jadenem, přišli další dva žáci. Vskutku se mi líbí dochvilnost mých žáků, protože mám pocit, že na tu devátou hodinu tu opravdu bude devadesát procent z nich. Což je výborné. Otočila jsem se na tmavovlasého chlapce a lehce se na něj usmála. "Zdravím a vítám tě u nás. Jmenuji se Samu-sa a jsem ředitelkou školy." ,představila jsem se. "Smím se zeptat na tvé jméno?",otázala jsem se ho s lehkým úsměvem a ledová cestička, která ho sem dovedla za ním začala pomalu tát. Poté jsem se otočila na slečnu, která přišla chvilku po něm. I na ni jsem se pousmála. Představovat jsme se nemusely ani jedna, protože mě slyšela a ona sebe samu představila celkem rychle. "Ano, hledala jsi mě a jsem ráda, že jsi mě našla, stejně jako že jsi přijala mou pozvánku. Pokud bys cokoliv potřebovala, můžeš za mnou stejně jako kdokoliv jiný přijít." ,řekla jsem ještě a usmála se na ni. Poté jsem nechala mizet i její ledovou cestičku. Otočila jsem se na Dinga, která reagoval na mou poznámku a lehce jsem se uculila. Poté se představil a já e jenom usmála. "Děkuji. Ráda znám jména svých žáků. Nebo mi to alespoň přijde lepší." ,řekla jsem na vysvětlenou a po jeho otázce jsme jenom povytáhla obočí. "Miluju klauny." ,pronesla jsem značně ironicky s povytaženým obočím. |
| |
| Vážně jsem dorazil včas?... Vypadá to, že v letu začínám zrychlovat. Příjemná informace. Když se vedle mě vynoří jakási hnědovlasá dívka ve svetru, poslušně udělám krok dozadu a nechám ředitelku věnovat se jí. Nejspíš má s náma všema dost na práci, neměl bych ji zbytečně moc zdržovat. Znovu si začnu zaujatě prohlížet ostatní žáky. Většina z nich vypadá víceméně normálně, takže okamžitě začnu šrotovat, co by na nich asi mohlo být tak zvláštního. Možná to stejně jako já prostě jen uměj dobře schovat? Davu se v jednu chvíli veřejně představí kluk jménem Dingo. Usměju se, když vidím jeho barevné schéma. S modrou člověk nikdy nešlápne vedle. Po jeho otázce nevím, jestli se mám začít smát, divit nebo zděsit. "Mně osobně nevadí, pokud mi zrovna nedaj důvod." prohodim jen tak do vzduchu. |
| |
| Přístav a můj přítel Mírně se ukloním. "Děkuji paní profesorko, ale myslím, že to stihne." Postavila jsem se dál od ostatních a dívám se na temné uličky, které se teprve probouzí k životu. Soustředím se na jeden život, na jednu mysl. "Nero... Nero... Nero..." A slyším odpověď. Táhlé, tiché zavytí. Po chvíli se vrátím k Kassovi a démonovi. "Brzy tu budeš mít kamaráda." Usměji se a hladím Fear po hlavě. Po několika minutách jsem ho ucítila. Vždycky byl cítit dlouho před tím, než přišel. Čistá, neposkvrněná aura, ze které ale šel respekt. Ano. Už je tady. Nero. Mezi domy se mihlo veliké černé tělo. Jako přízrak ve tmě. Už z dálky jsou skrz mlhu vidět dvě ledově modré oči. Přiklusal k nám obrovský vlk s řetězem kolem krku. Jeho krok je hrdý, stejně jako postavení těla. Měří si společnost jedním pohledem, u Andrewa se zastaví. Pak dojde ke mě. "Já už myslel, že mě nezavoláš." "To bych si nedovolila." Pohladila jsem ho po hlavě. Šťouchl do mě čenichem a podíval se na ředitelku. "Nero, k vašim službám." S těmi slovy stočil pohled na Fear, takže to platilo pro obě. Sedl si vedle mé nohy, takže máme hlavy přibližně na stejné úrovni. Zapřela jsem se o něj. VZHLED NERA |
| |
| Dalo by se říci, že se mi rozzářili oči nadšením, když mi nabídl flašku Jacka. "Dík." odvětil jsem se vzal jí za hrdlo. "Postarám se o to, nebojte se." řeknu směrem k tý, co se představila jako, že je ředitelka, téhle srandy. Měla recht, do škola alkohol nepatří a tak jsem do sebe ten zbytek, ať už byl jakýkoliv, obrátil na ex. Naneštěstí to na mě nemělo žádný vliv, jako bych maximálně vypil nějaký energeťák.Prázdnou lahev, jsem pak nechal někde stranou. Mezitím se tu proneslo něco o té bosé holce (Chocko) Ušklíbl jsem se šibalsky. "Botky, nebotky, nebudeš tu na ledě stát bosa." řeknu klidně načež k ní prostě pomalu dojdu a vemu jí do do rukou, respektivě spíše do své náruče. "Až dorazíme tam kam máme, položím tě zpátky, platí?" řeknu už jenom směrem k ní a s úsměvem. |
| |
| Len zvedavo otočí hlavu na bok a prezerá si vlka. Celkom zaujimavý. "Druhého vlka som nečakala ..." poznamená. Nespúšťa z neho zrak a plamienky okolo očí sa jej nepatrne zväčšia. Nevedela čo od neho čakať. Aj keď jej bolo príjemné že už sú prakticky traja vlci, nikdy nebola v blízkosti iného, pravého, vlka. |
| |
| Přístav Fear Nero Otočím se na vlčího démona. Obvykle je nemohu vystát, ale tato mi k mému překvapení nevadí. "Celkově vzato nejsem vlk, ale je to zajímavé, jak osud proplétá cesty. Smím se zeptat na jméno?" V očích mi hraje zvědavost, mísená s radostí, že tu je druhý "vlk." |
| |
| "Konečně někdo, kdo má na ty bestie stejný názor jak já." oddechnu si, když uslyším odpověď té holky, jejíž jméno jsem zapomněl, nebo neslyšel (Chocko) "Ty seš?" zeptám se, ale to už k nám přijde nějaký kluk a já trochu ustoupím. Odpovědi paní vedoucí se zděsím, až mi proběhne mráz po zádech. Jakmile se uklidním, sednu si na kufr a začnu všechny vyslýchat. "Zajímalo by mě, většina z vás vypadá, že má spíše vnitřní schopnosti. Smím se vás všech zeptat, jaké to jsou?" zeptám se a u toho houpám nohama sem a tam. |
| |
| "Eeeeehhh ...." absolútne nevedela čo povedať a ako vlastne reagovať. Bola červenejšia ako paprika, alebo plamene toho divného vlka. Uši sklopila ešte viac dolu a dozadu. Porazenecky mu len prikývla hlavou. Snažila sa však pozerať inam ako na neho.... V rukách stále držala jeho pierko a sponku od riaditeľky. Nechcela ich len tak pustiť, ale zároveň sa nemala ako prichytiť Andrewa. Preto si okolo jeho ruky nemotorne obmotala chvostík. Zobrazit SPOILER |
| |
| "Fear." odpovedala stroho. "Ešte neviem či ma teší..." uchechtla sa potichu. "...a ty?" znovu si pohodlne lahla. Hlavu však držala hore a predné laby si cez seba prehodila. Chvostom švihala zo strany na stranu. |
| |
| Přístav Fear Nero "Ach Fear. Pokud se nemyslím, je to řečeno Strach, ne? Krmit se strachem svých obětí, to by se mi líbilo, bohužel jsem odsouzen ke stravování pozemskou stravou..." Povzdechnu si. "Jsem nezdvořilý. Jmenuji se Nero, k vašim službám." Mírně se ukloním. |
| |
| "Nie je nič lepšie ako sladký strach. Najlepšie chutí ten detský." zasnila sa a akoby chvíľu blažene spomínala. "Takže Nero. Na obyčajného vlka si až príliž neobyčajný." pousmiala sa. "Cítim, že mi budeš podobný, no podstatou si zrejme ...na tej "dobrej" strane." |
| |
| Přístav Rudá Nero "Hm, bohužel nemohu posoudit. Já mohu strach jen cítit. Strach nepřátel je příjemný, naplňuje pocitem vítězství, ale strach blízkých, strach blízkých je to nejhorší, co znám." Odmlčím se. "To je to tak poznat?" Zašklebím se. "Pravda, nejsem obyčejný vlk, ale nejsem na ničí straně. Hvězdy také ne. Jsou na obloze, shlížejí na lidi, ale svítí na všechny. Na dobré i zlé, chudé i bohaté." Opět chvíli mlčím. "Ale dovol mi otázku. Když se živíš strachem, znamená to, že ho z lidí odčerpáváš, nebo tvoříš?" |
| |
 | Pozdě ale přece Dost dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla nakonec zkusit tu škola, z které mi přišel dopis. Díky tomu jsem se vydala dost pozdě na cestu a měla jsem co dělat, abych to stihla. Když jsem šla lesem, přede mnou se začala tvořit ledová cestička. "Nesnáším zimu" odfrkla jsem si, ale pomalými kroky jsem se po cestě vydala a nechala jsem se vést. "Kdyby alespoň napsali, že bude takováhle zima!" zanadávala jsem a zachumlala jsem se do mikiny. Jakmile mě cestička dovedla na místo, kam měla, mohla jsem spatřit houf několika lidí. Až jsem zůstala zaraženě stát na kraji lesa. Uvnitř sebe jsem se začala trochu chvět, a to své schopnosti ovládám velice dobře. Jdu pozdě? Opravdu juch je tolik? Co když nezvládnu své schopnosti a ublížím jím? Měla bych mezi ně jít nebo se otočit a utéct pryč? Hlavou mi projíždělo několik set myšlenek a já začala být znovu na váškách, zdali se k nim mám přidat nebo ne. Po chvíli stání jako socha a tupém zírání na ně, jsem se rozhodla, že to přeci jenom zkusím. Společnosti se straním už hodně dlouho a nebylo by na škodu si s někým alespoň popovídat a nebo se snad pokusit spřátelit. Nerozhodně a s nervózním postojem jsem udělala pár kroků ke skupině. "Ehm..em", pokusila jsem se na sebe upozornit, ale bylo to tak tiché, že jsem to neslyšela pomalu ani já. "J-já jsem Lynessa." Řekla jsem už trochu hlasitěji a na všechny se nervózně a nevěřícně koukala. |
| |
| Usmiala sa ako najviac mohla. "Oboje." hlesla zvesela. "Vidím ľudom a vlastne všetkému živému hlboko do duše. Tam kde sa skrýva ich podstata a spolu s ňou ich najhoršie nočné mory a ich nefalšovaný strach. Tieto predstavy dokážem oživiť pred ich očami a oni s tým nedokážu nič spraviť. Živým sa na ich strachu z iných vecí, no funguje aj keď majú strach zo mňa." vysvetlí ako najlepšie vie a nachvíľu mlčí. Ešte nikomu nemusela vysvetlovať ako vlastne funguje. "Pravdaže ak im z nejakého dôvodu nevidím do duše, vložím im do hlavy vlastné predstavy ktorých sa budú báť a je hotovo." uchechtla sa. |
| |
| ... Sněhová královna ... Ředitelka školy, jak se osoba s bílými vlasy a aurou chladu představila, se mě zeptala na jméno. „Galen. Galen Reilly.“ Představil jsem se vlastně i všem přítomným a pozorně sledoval ředitelčinu reakci. Zajímalo mě, jestli zná i povahy našich schopností (v mém případě spíš kletby), nebo jen ví, že prostě máme schopnosti. Co se týče mého sledování okolných věcí... raději jsem ignoroval věci, které byly nad moje chápání. Moje psychika už tak tancovala skotské tance na hraně šílenství a rozumu. A tak jsem se opřel o nejbližší opíratelnou plochu a založil si ruce na prsou. Po mně přišlo ještě jedno děvče. Na pohled vypadala normálně a já nehodlal se ujišťovat. Byl jsem vděčný za každý ostrůvek normality v tomhle moři podivností. |
| |
| About me, lol.. Tázavě se obracím směrem na Marcuse a čekám na jeho odpověď. Asi jsem byla zase jednou dost blbá, když jsem si myslela, že by někdo chtěl o podobných věcech mluvit. Každý má něco, o čem nechce mluvit. Ale zajímal by mě příběh toho průstřelu a co je celkově Marcus zač. "Chápu.. já si vždycky jako mladší pošetile myslela, že jsem jediná taková.. prostě prapodivná.. abych řekla pravdu, tak jsem se raději stranila lidí, ale přesto nějakým způsobem fungovala ve společnosti jako dcera mých rodičů, dokonce jsem si našla kamarádku. " Pokračuju. "Ale tak nějak se vše pokazilo a teď jsem tady.." Zamyslím se a doplním. "Jde o mé ruce a ústa, nejsou tak trochu běžné.." Poukážu na masku na místě, kde mají být ústa a ruce dané ve velkých kapsách. "Omlouvám se, jestli jsem tě proti tvé vůli donutila v tuto chvilku krapet abstinovat, jen jsem byla zvědavá.. " Zabrblu polohlasně. "Proč jsi vlastně tady, co je tvá.. zvláštnost?" Zeptám se. Možná jsem se až moc rozmluvila, ale nějak navazovat kontakty musím. |
| |
| Seznamka, část 3. Vyslechnu si její příběh. Je celkem zajímavý a začínám být zvědavý, co schovává pod tou maskou. Když skončila, usměju se na ni. "Tak to ti závidím, že jsi si našla kamarádku. Já nebyl schopen najít si přátelé. Pořád cestuji z místa na místo, doslova přežívám." Je celkem milá a docela i hezká. Kdo ví, jak to dopadne. "Z toho si nic nedělej. To jsem donesl jen tak na seznámení, nebo aby to nějaky kluk se zelenýma očima vypil na jeden zátah." řeknu a trochu si zahraju na uraženého, ale dlouho to nevydrží a musím se znovu usmát. "Byl aspoň dobrej?" Pak se ale zeptala na mou zvláštnost. No, jak ji to říct. "Já...no..podívej se sama." řeknu a ukážu ji rameno, na kterém je jen sotva viditelná jizva po kulce. "A trefili mě ani ne pře dvanácti hodinami." řeknu potichu, aby to slyšela jen ona. "Nechci být nezdvořilý nebo tak něco, ale co schováváš pod tou maskou?" |
| |
| Fear + Lynessa Ragien Hladím Nera po hlavě, mezitím co si povídá s Fear. Když odejde, dívám se na dívku za kterou šel. Je hodně stydlivá, nebo to hraje... No v obou případech za ní nechci chodit, aby se jí nedotkla moje magie. Nero Zaujatě ji poslouchám. "Můžeš to zkusit na mě... Ehm za chvíli se vrátím, omluv mě, prosím." Počkám na dovolení a pak se rozejdu k nově příchozí. "Vítej! Mám tu čest být Nero." Když příjdu blíž, cítí ze mě čistotu a neposkvrněnost a uklidňuje to. Jen se mi nedívá do očí. Za prvé jsem vyšší než ona a za druhé, skroo všichni se bojí do nich podívat. "Chceš nějak pomoci?" Řeknu snad mile. Vzhled viz. Pár příspěvků zpět. |
| |
| Uvítání Cítila jsem, jak se blíží další osoba. Tentokrát jsem nechala ledovou cestičku roztát přímo za ní. Stejně se nebude vracet. Počkala jsem, až se rozhoupe, ale věděla jsem o ní. Když se představila celé naší skupince, usmála jsem se na ni a došla až k ní. "Vítám tě. Jmenuji se Samu-sa a jsem ředitelkou školy pro monstra." ,představila jsem se a krátce si ji prohlédla. "Nemusíš být nervózní, tady ne. Jsme tu přeci kvůli tomu, že nás spojuje to, že jsme jiní. Pokud bys cokoliv potřebovala, můžeš za mnou přijít." ,usmála jsem se na ni po jejím druhém zakoktání. "Jsi zvědavá, co nás čeká po příjezdu?" ,zeptala jsem se s lehkým úsměvem. Většina lidí byla zvědavá, alespoň posledních několik náborů žáků. Stejně jako jsem zvědavá pokaždé já, jak to celé dopadne. |
| |
| Přístav Lynessa + Fear Nero O dívku je očividně postaráno. Povzbudivě se na ni podívám. "Ředitelka má pravdu. Tady jsme všichni na jedné lodi." Pak odklušu zpět k Fear. Posadím se vedle ní. "Takžé... Zkus uhodnout, čeho se bojím." V očích mi je znát výzva. |
| |
| "Nechcem zbytočne znepokojovať ostatných tu ..." povedala kým ešte pri nej stál. Sledovala ho za kým odišiel a obzerala si nových "spolužiakov". Cítiť toľko zvláštných duší na jednom mieste bolo zaujimavé ... |
| |
| Osoby vedle mě Nervózně postávám poblíž hloučku s mírně pokřiveným úsměvem na rtech. Necítím se zrovna dobře. Chci domů. Do postele. Pod deku. Ke knížce. O ruku položenou na tašce se mi jemně otře teplý čumáček. Podrbu Lea za ouškem. Druhou ruku jemně zkroutím za zády a odepnu si pás. Tady ho stejně nebudu potřebovat, jak to tak vidím. Za zády se mi jemně rozprostřou zelenkavá křídla. Hmm~, hned se cítím líp. "Genevieve Ahearn. Ráda vás poznávám." odpovím ředitelce, když se zeptá na jména. Prohlížím si okolní stvoření. Nevím, jak je to možné, ale nemám moc dobrý pocit z toho černého vlka. Z nějakého důvodu mám strašnou chuť udržovat si od něho nějakou tu vzdálenost. To samé platí i o tom klukovi u ní. Plyne z nich... taková... temná aura. Polknu. Kam jsem se to jenom dostala? Postupně se mi do uší začne dostávat rozhovor dvojice vedle mě (Marcus a Jacqueline). Takže to, díky čemuž jsme tady, nemusí být dědičné. To je zajímavé. Aspoň z těchhle dvou netáhne taková nepříjemná aura. "Já vím, já vím!" nestihnu se zadržet, když se ten s bílými vlasy zeptá, co ta druhá schovává pod maskou, "Určitě vždycky, když otevře pusu, jí z ní vypadne růže! Jako v té pohádce! Já si vždycky myslela, že to musí být nepraktické." založím si ruce na hrudi a najednou si uvědomím, co jsem řekla. "Tedy... ne, že bych vás poslouchala, to ne, ha-ha..." nervózně se podrbu ve vlasech. Jaj... |
| |
| Nero Odfrknu si. "Stejně by jsi na to nepřišla." Hlavně by se mi nedostala do hlavy. To dokáže ejn ten, komu věřím. Podívám se na Rai. Pořád jsem se nrozhodl, jestli jsem tu kvůli ní, nebo díky ní. ALe jsem tu. A s tím nikdo nic neudělá. |
| |
| Pozoruji naši pomalu se zvětšující se skupinku, dokonce se tu objeví i další vlk. Tak se zdá že jsme se dostaly přesně tam kam jsme měly, žádná samota. Konečně smečka! Spokojeně kývnu a pozoruji vlka, připomíná mi divoké zvíře, nespoutané, silné a divoké. Stejně jsem tu abych se seznámil, ovšem než na něj stihnu jakkoliv zareagovat, pomalým krokem odejde. Můžu mít otázky? Kde jsi poznala tohle stvoření, to totiž není, nemůže být obyčejný vlk. Na to je příliš velký a autoritativní. Otřesu se když mi hlavou projedou myšlenky mého druhého ega na výzvu a následný souboj s tímto stvořením. |
| |
| "Bojíš sa ..niekde hlboko v tebe cítim strach, že zlyháš. Si veľmi nápomocný. Chrániš a pomáhaš, no bojíš sa, že jedného dňa nebudeš mať ako pomôcť a kvôli tomu sa niekomu niečo stane" povedala Nerovi a nespúšťala z neho zrak. |
| |
| Skupina A+D Nero dohromady se mnou Otočím se na Kasse. Pak na Nera. Odpoví sám. Naštěstí... "Další kdo si všimnul, že nejsem obyčejný vlk? Čím to bude?" Usměji se. "Tedy, určitě je i nějkaý normální dvoumetroý vlk, kdo ví?" Na chvíli se odmlčím. "Ač podporuji zvědavost a otázky, některé ti bouhžel, řicí nemůžu. Ale něco ano. Jmenuji se Nero, ochránce této mladé dívky." Při jeho slovech jsem se začervenala. "Z tebe také cítím vlka a předpokládám že vím, kdo jsi. Je mi ctí." Ukloním se. "Sice už jsem opdobné tvému druhu viděl, ale nikdy takto zblízka. Smím se zeptat na jméno?" Stříbrné čáry pod očima jako by se mi na chvíli zaleskli. |
| |
| Dodatek k předešlému příspěvku Nero Zahledím se na démoického vlka. Na chvíli se mi zrychlil tep, ale napovrch na sobě nedám nic znát. "To je velmi správně. Vlastně na to ani nemusíš hledět do mé hlavy. Když jste na tomto světě kvůli ochraně druhých, hodně špatně se smiřuje se zklamáním." A já zklamal jen jednou. Při té vzpomínce zavrtím hlavou. Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky, ale zakazuji si na to myslet. Nepohltil mě strach, ale nenávist. A tu já cítít nesmím. Ale někdy... |
| |
| "Zlé spomienky?" prehodila si laby. "Cítiť to z teba. Znepokojenie a to všetko. Strach zo zlyhania a k tomu všetky tie ostatné pocity čo k tomu patria." lenivo švihla chvostom o zem až to prasklo. "Do hlavy sa ti možno nedostanem, ale strach predo mnou tak lahko neschováš. Predsa len som jeho podstatou." |
| |
 | Lepší život, nebo vtip? Jako vždy jsem ve svém pokoji a spokojeně jsem podřimoval na mé měkké matraci. Zničehonic se ozvala rána. Co nejrychleji jak to šlo jsem otevřel oči sedl jsi a zjišťoval jsem příčinu hluku. Zjistil jsem, že něco narazilo do okna. Šel jsem se podívat a zjistil jsem, že to byl netopýr. Otevřel jsem okno a nechal ho vlétnout do mého pokoje. V tom jsem si všiml, že na patce má připevněnou malou obálku s pečetí na kterou jsem moc dobře neviděl. Šel jsem k netopýrovi a dopis si od něj vzal a dál se o něj nestaral. Na pečeti bylo MH neměl jsem tušení co to znamená, a tak jsem dopis otevřel a četl jsem. Podle toho co bylo v dopise měla existovat škola pro někoho jako jsem já. Moc jsem tomu nevěřil myslel jsem si, že se mé tajemství nějak provalilo a tohle je jen vtípek na můj účet, ale i tak jsem se koukl na hodiny, protože v dopise stálo, že pokud přijímám studium té zvláštní škole tak mám být v devět hodin v přístavu. Když teď vyjdu budu to mít akorát. Pomyslel jsem si, protože byl můj dům od přístavu vzdálen pěkný kus cesty. Vzal jsem si na oblečení a obuv, které jsem nosil ještě když jsem chodil mezi lidi a potichu jsem vyšel z domu tak, aby to nikdo nepoznal. Před odchodem jsem si samozřejmě zval klíče od domu a vyšel jsem vstříc přístavu... Podivné věci v přístavu, že by přeci jen byl ten dopis pravý? Šel jsem k přístavu celou noc a když se pomalu začalo rozednívat už jsem viděl pobřeží. Čím více jsem se přibližoval k přístavu tím více bylo chladno, nejdříve jsem si myslel, že je to způsobeno větrem, který fouká od moře, po sléze jsem si uvědomil, že to není vítr, ale něco jiného. Všude byl led, mlha a na zemi se pomalu tvořila ledová cestička, která mě vedla. Na konci cestičky stojí nějaká divná ženská a kolem ní pár lidí. Vypadá to, že ta žena je ta o které psaly v dopise, že tu bude čekat a ostatní jsou asi ti co dostali stejný dopis. Pomyslím si a jsem i trochu rád, protože to přeci jen vypadá, že to nebyl žádný blbý vtip. Zastavím se a čekám co bude dál... |
| |
| Pokrčím rameny. "Ředitelka řekla, že alkohol na školu nepatří, tak jsem se ho jen urychleně zbavit, tak aby nepřišel naškodu a zároveň nikomu jinému neuškodil." řeknu na svojí obranu, když mi bělovlasák vytkne, že jsem tu to prakticky sprostě vypil. "A Jack je Jack, vždycky dobrý, o tom není žádný spor." odpovím na otázku, ohledně toho, jestli byl nebo nebyl dobrý. Kvalita se prodává sama. Pak se ale vrátím k tomu stvoření, které jsem držel ve svým náručí. "Neboj, nepustím tě. Jsi jako pírko." řeknu směrem k ní, když uvidím, jak okolo mě obmotala ten ocasek. Pak jsem se celkem dost pousmál. Ironie je celkem dosti velká... fušuji tu do řemesla Anděla Strážného, i když jsem spíše z té druhé strany... |
| |
| Vlka si s úsměvem prohlížím, vypadá opravdu zvláštně když se vám vlk jež je v tento moment vyšší než já ukloní. I já se skloním. I mě je ctí. Jmenuji se Kisame. A jak to tak vypadá tak jí nás tu bude chránit víc než dost. Tohle jsem vlastně nechtěl říct, ale bohužel bylo pozdě. Reakci ještě podtrhlo jemné zavrčení které také nebylo mým záměrem. Nu a pak, nejsem nic zvláštního, je to spíš prokletí než dar, ovšem prokletí s pár výhodami. Smutně kývnu hlavou když si vzpomenu na svého bratra v den kdy zjistil co jsem zač. Chudáček malý, vůbec netušil. Ovšem asi oproti mě máš výhodu, já se nikdy nesetkal s nikým tvého druhu. |
| |
| "Ako pierko..." zopakuje si v hlave pre seba. Stále sa hrozne červená, ale nechá sa držať. Nič iné jej ani nezostáva. Opäť si v ruke prezerá pierko ktoré jej pristálo vo vlasoch. Skutočne sa jej veľmi páčilo a keď po ňom prešla prstami, bolo jemné a hebké. Trochu sa tomu pousmiala. "Je veľmi pekné ..." pípla potichu ako myška. Veľmi sa hanbila, no chcela povedať aspoň niečo. |
| |
| Uvítání Všimnu si dalšího příchozího, který zabloudil do přístavu. Zastavil se kus od nás a já se jenom rozešla směrem k němu, čímž jsem vlastně vyšla kousek od skupinky. Podívala jsem se na něj přímo. Letos je to jako přehlídka velikánů, jen jeden tvoreček je tu menší než já.. ,napadlo mě, ale to už jsem se otočila zpět k němu, než jsem se zastavila přímo před ním. "Zdravím. Vítám tě tu mezi námi a jsem ráda, že jsi přijal mou pozvánku. Jmenuji se Samu-sa a jsem ředitelka školy pro Monstra. ,představila jsem se mu a rukou ukázala na skupinku, která se již nashromáždila a stála za mnou. "Toto jsou mí noví žáci, kteří pozvánku stejně jako ty přijali. Smím se zeptat, jak se jmenuješ?" ,otázala jsem se ho a zlehka se usmála. Ledová cestička za která ho sem dovedla už pomalu roztála, stejně jako všechny do teď. Vlastně poslední led, který se tu ukazoval zrovna tál pod jeho nohama a zůstával neměnný v malém kolečku okolo mě. Vždy, když jsem se pohnula z místa, kus roztál. "A než se pohneš z místa, dej pozor, ať neuklouzneš." ,varovala jsem ho ještě, protože z ledu pod ním zůstala už jenom louže a kočičí hlavy umí být pěkně kluzké, když roztají. |
| |
| Skupina A+ D Oba dva "Jsi ve svém oboru vážně dobrá, to uznávám, ale jméno není vše." Usměji se provokativně. "Navíc, já se ho nesnažím schovat. Vím, že před tebou to nemá smysl. Jako nemá smysl schovávat před Ragien večeři." "Hele!" Ohradím se. "No promiň, že se snažím říct tu pravdu!" Nakloním se blíž k Fear, až jsem asi patnáct centimetrů od jejího obličeje. "Z tý jde strach víc než ze všech, když se naštve." "Já tě slyším, génie." "S tím počítám." Se škodolibostí v očích se opět narovnám. Pak se otočím na Kisameho. "To zní jako by jsi mi chtěl sebrat práci." Naoko výhružně zavrčím, ale nemyslím tím nic zlého. Začervenám se, když řekne, že mě bude taky chránit. Je to mým kouzlem, nebo to myslí vážně? Vážně, prosím vážně. "Ale máš v sobě mladý oheň, základ každého nejlepšího bojovníka." Řeknu pochvalně. Při jeho poslední větě zesmutním. Zadívám se na oblohu, kde bledne posledních pár hvězd. "To jsi ani nemohl." |
| |
| Pobavene a celkom hlasno sa zasmeje. Je to však taký smiech ktorý by vám nahnal mráz do tela až na kosti. "To si niekedy rada pozriem!" švihá zaujate chvostom o zem. Vyzerá ako šťastný pes ktorý stretol svojho pána. |
| |
| Ledově chladná ředitelka školy Když chvíli čekám na místě všimnu si jak ke mě kráčí postava té divné ženské o kolo níž všichni stály. Představila se jako ředitelka školy pro monstra a ptala se na mé jméno. Jmenuji se Otsutsuki Asura. A i já jsem nakonec rád, že jsem přijal vaši pozvánku. Vidím, že tu maté dost uchazečů. A smím se zeptat co bude následovat? Na poznámku abych neuklouzl jsem se podíval na zem a zaregistroval jsem, že se led pod mými nohy rozpustil, proto opatrně popojdu stranou od louže a čekám na odpověď ředitelky. |
| |
| A když ano? Ozve se zavrčení a lehké zaskřípání kostí, né nic velkého jen ve tváři se objeví bojový výraz a zornice zmodrají a protáhnou se. Pak se jen ušklíbne a lehkým bolestným syknutím vrátí vše do normálu. Pokračuj, roztrháme ho na kousky. Tsst, rozerval by nás dřív než bychom se proměnily. Nepustím tě do vedení, zapomeň a pro po i kdyby jsi se změnil, myslím že by jsi neměl naději na úspěch. Minimálně je mnohem zkušenější. Pousměji se jeho slovům a zavrtím hlavou. Do bojovníka mám daleko, spíš si občas připadám jako vzteklí pes co našel trochu síly a sebekontroly. Zato ty. Kdybych si ještě připouštěl strach. Děsil by jsi mě. Dořeknu a mrknu na Ragien. Sice nevím proč se v její blízkosti cítím tak příjemně, ale je to fajn pocit. Jsem mnohem nenucenější a říkám věci na něž občas potřebuji i pár týdnů času. Než se odhodlám je prozradit. Zvláštní. Po jeho slovech mi dojde co jsem to udělal. I když jsem občas ignorant bolest poznám. Položím mu ruku na bok. Je mi jedno jestli kousne nebo se ožene, je to mírné gesto. Omlouvám se, nechtěl jsem. I já o pár lidí přišel, o toho jež ze mě udělal to co jsem teď jsem se musel postarat osobně i když jsem ho miloval jako otce. Zašeptám trochu sklesle. Ale dost smutku, jak jsi se k ní vlastně dostal, určitě to je zajímavý příběh. |
| |
| Opět oba dva "Dobrá, dnes večer?" Usměji se na ni. Ragien po mě jen loupla očima. "Brzy se naučíš stát se silným. Všechno se dá kontrolovat a myslím, že by jsi mě i porazil." Jeho přeměny si nevšímám, podle mě se vytahuje. Jakmile se mě ale dotkne, ucítí jizvu a jako by mu do ruky vjela elektřina. Já rychlostí blesku vyskočím na všechny čtyři a naježí se mi srst. V očích se mi zalesklo. Sakra, sakra, sakra. Sáhl mi přímo na jednu z větších jizev. A já si přesně pamatuji, jak vznikla tahle. Nevnímám nic, jen se mu dívám do očí a tuhnou mi svaly. Z hrdla se mi vydralo krátké, ale hluboké zavrčení. Z očí mi mizí všechen rozum a stávají se čistě zvířecí, nenávistné, krvelačné. Tak teď jsem dostala vážně strach. Jak se dokážou věci za takovou chvíli zvrtnout? Tohle už jsem párkrát viděla a nikdy to nedopadlo dobře. Skočím mezi Nera a Kasse. "Klid Nero. Kdo jsi? Vzpomeň, kdo jsi. Ne kdo jsi byl..." Dívám se mu do očí, ač mám nutkání uhnout. Utéct od něj. Ale nemůžu. "Klid příteli. Kdo jsi? Řekni, kdo jsi?" Je příšerný stát proti něčemu tak velikému, nepřemožitelnému a myslet si, že ho ukecám. Zamrkal jsem a přestal vrčet. "Jsem Nero." Řeknu tiše a dojdu k Ragien. Šťouchnu do ní. "Díky, maličká." Pak si zase lehnu a snažím se na to zapomenout. Provinile se podívám na Kisameho. "Omlouvám se." Řeknu upřímně. |
| |
| Až vstala keď Nero zareagoval. Tie napjaté pocity všetkých troch ju zobudili. Najmä Ragienin strach. Jemne sa okolo jej tela zablisla červená mlha a plamienky akoby nadskočili. "Taký výbuch ...to sa mi páči!" ozvala sa. Skôr si to chcela povedať len pre seba, no povedala to nahlas. Nechala to tak. Stála na nohách a sledovala situáciu. Keď sa nič nestalo, švihla znudene chvostom. Poriadne sa natiahla a znovu si sadla. |
| |
| Čas se socializvat Ještě chvíli zabíjím čas rozhlížením se o lidech a bytostech kolem. Pomalu mě ale začíná svrbět neskutečná zvědavost. Co jsou všichni ti lidi zač? Proč jsou tady, čím jsou zvláštní? Co všechno asi dovedou? Jsou tu snad i lidé stejně mocní jako naše paní ředitelka? Není tu doufám nikdo, s kým budou problémy jako na mé bývalé střední... ? Dolehne ke mě konverzace dvou.... totiž, teď už tří lidí vedle. Moje zaujatost ještě vzroste, když si všimnu holky s motýlími křídly. Možná je jako já? Rodiče se nikdy nezmiňovali o experimentech s hmyzem, ale... Jak jsem se dneska stačil přesvědčit, svět je veliký... ... Minimálně mnohem větší než jsem si ještě nedávno myslel... Na druhou stranu, ten modrovlasý kluk... Dingo? Jo, Dingo... Zdá se mi to, nebo ho všichni ne zrovna taktně odignorovali? ... Hergot. Nikdy mi nedělalo potíže s tím se dát s lidmi do řeči, ale tady... Tady vůbec netuším, co mám čekat. Nakonec improvizovaně udělám krok do strany. Směr modré vlasy. "... Ty máš nějakou osobní potyčku z klaunama?" řeknu co nejmimochodenějším tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Chceš vědět malé tajemství?" sklonil jsem se k ní trošku tak, aby to ostatní neslyšeli. Zároveň jsem i trochu ztišil hlas, ale pořád byl dostatečně silný, aby jej ona slyšela. "Našla jsis svého Anděla Strážného... i když jsem spíše, z té... druhé strany..." |
| |
| Ucuknu ale ovládnu se. Proměna je blízko ale já ji nechci. Podcenil jsem jeho moc. Lidské gesto útěchy se sem nehodilo, avšak já ho stejně použil. Pusť mě na něj. Prosím prosím! A to hned! Zatřesu hlavou, abych dostal myšlenky pryč. Odměnou mi je vzteklí řev a příšerná bolest hlavy, ale nic víc. zatímco naproti mě stojí připravený démon schopný se na mě okamžitě vrhnout a rozervat mi hrdlo. Jediné co mě trochu utěšuje je to že by mi musel urvat hlavu nebo způsobit příliš mnoho zranění. Ovšem nemám pochyb že by to nebyl zvládl. Udělám jen jediné. Kleknu si a skloním hlavu v pokorném gestu. Čekám kdy přijde rána, ovšem zarazí mě její hlas. Zvednu pohled a tentokrát mě strach opravdu zalije. Podobnou scénu jsem již jednou viděl, tentokrát jsem mu ale vaz zlomil. Než však stihnu zareagovat všechno skončí a vlk na mě hledí klidnýma očima. To já se omlouvám, někdy nevím co mám dělat a co čekat. Šeptnu a s díky se usměji na Ragien. Děkuji ti, tohle ti jen tak nezapomenu, ale už se znovu nebezpečí nevystavuj. Prosím. Řeknu jen abych se v příštím okamžiku začal červenat. Tohle jsem říkat vážně neměl. |
| |
| Klauni Vzdychnu, když jsem ignorován. Přemýšlím, jestli s někým nezačít řeč, ale nejspíš by se mi zase nedostavilo odpovědi. Naštěstí, záchrana se dostavila sama v podobě kluka s modrou barvou jako já, akorát zářivě žlutýma očima. Prohlédnu si ho a pak se zarazím, pří zmínce o klaunech. "No..." řeknu a přemýšlím, jestli mám říct pravdu, nebo zalhat. Kdybych řekl pravdu, mohl by toho v budoucnu využít. "Popravdě, mám z nich fobii. Ale nikomu to neřikej." odpovím mu. Rozhodl jsem se mu věřit, neboť má stejný vkus na barvy jako já. "Ty seš..." pokusím se vzpomenout si na jeho jméno, ale nepovede se mi to. Na jména jsem měl vždycky špatnou paměť. Třeba mě doplní. |
| |
| Co bude dál? Asura se mi představil a já jenom přikývla, "Děkuji. Jsem radši, když si jména svých studentů pamatuji, protože mi rozhodně přijde slušnější je na chodbách oslovit jménem, než nějakým Hej, nebo Počkej." ,vysvětlila jsem Asurovi, prostě jsem se ho na to okamžitě zeptala a usmála se po jeho otázce. "Dál?" ,povytáhla jsem krátce obočí. "Dál vás všechny unesu a prodám na černém trhu." pronesla jsem s naprostou vážností, než jsem se asi vteřinu po té větě lehce zaculila. "Ne, doopravdy pro nás v devět patnáct přijede loď, která nás doveze ke škole. Je to na menším ostrůvku a vlastně tam krom školního komplexu a věcí pro nás potřených nic není. Je tma klid a my se tam můžeme učit pořádně ovládat své schopnosti. Učit se obraně proti nátlaku, učit se, jak své fyzické odlišnosti skrývat a rozvíjet i věci, které se u nás do nynějška neprojevily. Jakmile tam dorazíme, ukážu vám prostory školy a rozdělíme vás do tříd. Poté vás předám vašim třídním dohromady na hodinu a půl a poté vám jedna ze zaměstnankyní ukáže exteriéry. Tréninková místa, venkovní místa k odpočinku.. Postupně s vámi projde vše, až vám ukáže internát, kde vás zase převezme na moment jiná slečna, aby vám řekla, jaká jsou pravidla školy. Tam si rozdělíte pokoje a dostanete váš první úkol. Vlastně vám ukážeme skoro celý komplex školy, nebo alespoň místa jako knihovna, jídelna a další, i všechny pozemky. Promiň, nějak jsem se rozpovídala." ,ukončila jsem zběžně své vyprávění a pousmála se. |
| |
| Všechno víme, že? Zvednu hlavu. "Tak to jsi jediná." Zabručím. Nemám rád tyhle proměny. Příliš zamotávají hlavu. Podívám se na Kisameho. "Já měl mít ceduli Nedotýkat. Nebo tě upozornit." Zafuním a složím hlavu na tlapy. "Jen si zapamatuj, nejsi můj poddaný. Nechci, aby se mi někdo klaněl. A nechci se někomu klanět." Na chvíli zavřu oči. Musím se z toho vzapamatovat. Když Nero skončí, kleknu si k němu a zhluboka se nadechnu. Začnu ho hladit po hlavě. Pak namě mluví Kass. "Raději bych, aby jsi zapomněl. Ale děkuji za péči." Mile se usměji. Po těle se třesu. Nikdy bych se normálně nepostavila takovému tvoru. Kdyby tu nebyl strach. Strach o Kasse. Už jsem viděla Nera v akci a ať to bylo dvacet lovců s brokovnicemi nebo kdokoli jiný, vždy zvítězil. Pokusím se usmát. "Nic neslibuji. Pak dodám. "Ty... jsi v pořádku?" Starostlivě si ho měřím. |
| |
| Potenciální přátelská konverzace Zazubim se. Klaunovská fobie... Pamatuju si jednu holku na základce, která na tom byla podobně. Taky jí to celá naše třída dávala pěkně sežrat. ... Taky jsem kvůli tomu několika z nich jednu vrazil. "V pohodě, osobní hrůzy si člověk nevybírá. Já jsem zase klaustrofob." Trochu se podrbu na zádech. V tom spěchu předtím jsem nestačil křídla složit pořádně, takže se mi trochu nepříjemně drhnou o sebe. A uvolněný peří za tričkem... No, nic příjemnýho, to vám fakt řeknu. "Jaden." doplním ho a přátelsky se zašklebím. "... No... Promiň, ale fakt mi nedá se zeptat. Jakou zvláštností ty oplýváš?" Na tuhle otázku jsem se třásl už nějakou dobu. Musel to čekat. |
| |
| "Toľko starostí a osptavedlňovania sa ...." pokrútila očami. Na toto zrovna nebola. Vlastne nebola na nič z toho tu. Bola zvyknutá na samotu. Nikdy sa nemusela starať o nič iné ako o seba. Ani v podstate už veľmi dlho s nikým nehovorila. Bola síce rada, že teraz po rokoch dostala možnosť hovoriť, no o správnom správaní nemala príliž mienku ... |
| |
 | No... tak jsem se tím prokousala :D Jednou takhle večer, když jsem seděla na posteli, tupě čučela do zdi a byla naprosto zabraná do myšlenek, mi cosi narazilo do okna. Polekalo mě to. Vydala jsem něco mezi skřekem a piskotem a divoce se otočila k oknu. Nikde nic. Nikde nikdo. "Už mi asi hrabe." Uklidnila jsem se a chtěla jít spát. Zas ten zvuk čehosi narážejícího do okna. Pomalu jsem vykročila a uviděla netopýra. Naskočila mi husí kůže. "Eww." Bez šance kámo. Dovnitř se nedostaneš. Přes sklo jsem se dívala na tu věc, co držela obálku. Obálka? Ačkoli jsem byla zhnusená a malého tvora jsem se štítila, moje zvědavost byla přeci jen větší. Otevřela jsem okno. Nevím, co jsem čekala, ale netopýr se stavil jen na otočku, zahodil dopis a zase odletěl. Nevěřícně jsem zírala z okna. Stav se zas. Zakroutila jsem hlavou a dala se do čtení. Nevědomky jsem se začala usmívat. Dohodnout odjezd doma nebyl problém. Mamka vypadala, že mě nechce nikam pustit. Bála se o mě. Vlastně byla jediná, co se k tomu vyjádřila. Ostatní to brali jako mojí věc. Není nad to mít podporu rodiny. Balení probíhalo jen v rychlosti a pak už jsem pospíchala do přístavu. Byla jsem nervózní. Nadšená, natěšená, ale nervózní. Měla jsem tolik očekávání a nadějí. Atmosféra přístavu byla dost zvláštní. Mlha a chlad. Ale bylo mi příjemně. V uších jsem měla sluchátka, takže jsem neslyšela praskání pod nohama. Ledu, po kterém jdu jsem si poprvé všimla, když jsem se málem natáhla. Z pusy mi vylétly nadávky všeho druhu a spíše nevybíravých slov. Rozhodla jsem se ale cestičku následovat. Teď už opatrnějším krokem. Na místo jsem dorazila. Očividně skoro jako poslední. Byla tu spousta lidí... tvorů, monster? Prostě bytostí. Vesele se mezi sebou bavili. Nebyla to zrovna nejlepší situace. Nevěděla jsem, co dělat. Nemůžu se jen tak přitočit ke konverzaci. Nechala jsem se tedy vést zamrzlou cestičkou až k dívce s ledovou korunkou. Vyndala jsem si sluchátka z uší. "Dobré ráno. Já jsem Michell. Asi se mám hlásit u Vás?" se zářivým úsměvem a stálým otáčením se okolo kolem budoucích spolužáků jsem se nahlásila. Snažila jsem si nevšímat vody v přístavu a vytěsnit představu, že za pár chvilek se budu houpat na lodi a kolem nebude pevnina a jen voda. Velice, velice hluboká voda... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro "Uhm ...ale ...prečo práve ja?" spýtala sa ho rovnako potichu. V ruke ešte viac žmolila pierko od neho a chvostík nervózne viac stiahla okolo jeho ruky. Ani si to neuvedomila. Bola v až príliž veľkom šoku. |
| |
 | Procházel jsem se se parkem. Slunce už zapadalo a teplota mírně poklesla. Cestou ke svému oblíbenému místu u staré fontány jsem míjel dvojice lidí. Ruku v ruce s úsměvem na obličeji. Blázni. Jak mohou být tak klidní, když se okolo nich dějí věci nad jejich chápání? Pravda, nemají o tom ani ponětí. Povzdychnu si. Když dorazím k fontáně, posadím se na lavičku čelem k ní. Na nic konkrétního nemyslím, pouze si užívám ten klid a ticho. Chvíli tam jen tak sedím, když si ale všimnu, že hodiny na blízké kostelní věži odbíjí půlnoc, usoudím, že je načase vyrazit domů. Vstanu a z kalhot si opráším neviditelný prach. Cestou domů jsem nespěchal, strýc měl noční službu v nemocnici, tedy jsem se nemusel bát rozhovoru o zákazu vycházení. U brány domu si všimnu malého stvoření za oknem mého pokoje. Pokrčím nad tím rameny s domněnkou, že ráno budu muset čistit parapet od ptačinců vejdu dovnitř. Odložím si kabát, zuju si boty a zamířím do kuchyně, kde z ledničky vytáhnu láhev s tekutinou. Víčko odšroubuji a s brčkem, které do láhve strčím, vyjdu po schodech do svého podkrovního pokoje. Posadím se na postel, opřu se o zeď a zapnu televizi. K mému překvapení stvoření, co jsem viděl venku mi stále sedí za oknem. Položím láhev na noční stolek a otevřu okno. Až teď zblízka si všimnu, že stvoření je drobný netopýr. "Ahoj kamaráde." pohladím netopýra po hlavě a vezmu mu z packy obálku. Netopýr odletí a já zavřu okno. Vrátím se na mé předchozí místo na posteli a obálku otevřu. "Škola pro monstra?" podivím se. "Nezní to špatně." usoudím a dopis položím vedle sebe. Strýcovi to vadit nebude, ba naopak, už tolikrát mi říkal, že se můžu rozhodovat sám za sebe. Zavolám mu, abych ho informoval. Trefím se však do chvíle, kdy mají příjem, takže raději mu napíšu ještě vzkaz. 'Ale až ráno' pomyslím si a za účelem odpočinku si lehnu. Druhý den jsem na nohách už od šesti, abych si zabalil věci. Jak tak lítám po domě, všimnu si, že už je půl deváté. Rychle napíšu vzkaz a s nejnutnějšími věcmi v kapsách zamířím do přístavu. Kufr a termotašku nechám v chodbě a opravdu doufám, že co se psalo v dopise ohledně věcí je pravda. Cestou si nasadím sluneční brýle a zapadnu do jedné z bočních ulic. Pár minut po deváté hodině dorazím k přístavu. Chvíli stojím na místě a rozhlížím se. Najednou si opodál všimnu ledové cestičky. Trošku úkaz uprostřed léta. Pokrčím rameny a vydám se po oné cestě. Netrvá dlouho a dojdu k početné skupině lidí. Jednu z nich, reprezentativně vypadající ženu, si tipnu jako vedoucí toho všeho. Zamířím za ní. "Zdravím, Alexander d`Avignon. Zprvu Vás žádám o odpuštění za mé zpoždění." sundám si brýle a s úsměvem se ukloním. Poté se odsunu trochu bokem a přes sluneční brýle, které si po představení ředitelce znovu nasadím, pozoruji okolí. Zobrazit SPOILER |
| |
| První známý Vyslechnu si jeho fobii a pousměji se. Alespoň nejsem úplně jediný, kdo má nějakou fobii. I když nejspíš se najde i víc lidí, kteří se něčeho bojí. "Aha, no, každý má asi něco." dodám a začnu si pohrávat s náramkem, který mám na ruce. "Takže Jaden. Rád tě poznávám." hlesnu a podám mu ruku na potřes. Pak pohlédnu na jeho křídla a pozoruji je. Nikdy jsem člověka s křídly neviděl, tak musím využít situace a pořádně ho prozkoumat. Při jeho otázce se odmlčím a pohlédnu jinam. "No, nerad o tom mluvím, ale...když se naštvu, začnu hořet a ničit vše kolem sebe." vysvětlím mu smutným hlasem. Pak se usměvavě ušklíbnu a podívám se zpět na něj. "V podstatě jsem něco jako Ohnivý Hulk, ale ne tak silný." zasměju se a naberu opět dobrou náladu. "Tebe se ptát asi nemusim." řeknu a pokynu hlavou na jeho křídla. "Spíš se tě zeptám, jak je schováváš?" zeptám se zvědavě a přemýšlím, jak to dělá. Že by je dokázal nějak stáhnout. Nebo si je schovává za batoh nebo tričko. No, nechám se překvapit. |
| |
| Konverzace "Že jsem si našla kamarádku ale automaticky není fakt, že ji mám." Odvětím. "Možná bych i radši, abych si je nemohla najít. Na druhou stranu, dobře pro tebe, teď už jsi se zastavil." Konstatuji suše a víc si ho prohlédnu, jelikož doteď jsem se spíše bála. Vyslechla jsem si i jeho řeči o flašce. "Aha, dobře tedy." Nahodím pro něj neviděný úškleb, který je u mne docela vzácný. Fascinovaně sleduju jeho zranění. "Hum.. a to se jako léči nějak.. samo?" Poznamenám přiblblou řečnickou otázkou. Poté následuje otázka na moji masku. Když už se chystám odpovědět, tak vyprskne hordu slov ta víla vedlě mě, což bylo naprosto neočekávané a částečně jsem se jí lekla a vydala jsem prapodivné vyjeknutí. Trošku nervózně si ji vyslechnu. "Nepadají mi z úst růže. Spíše mám trošku nepraktický chrup a moje ruce taky nejsou nejběžnější." Usměju se na ni a Marcuse pod maskou. Když však nevím, co bych dál řekla, všimnu si nově příchozího, který se nemůže moc rozkoukat. Pomalu se k němu připlížím. "Vítej mezi námi.." Usměju se pod maskou a tak nějak to odkrokuju zpět k mé skupince a on krokuje se mnou a přistupuje si k naší skupince. |
| |
| Bláznivý nápad Zavrtím hlavou a stejně jako on se omluvím, vím že slušnost je na místě, i přes to že jsem se chtěl prve zachovat jako soucitný člověk tak z mé reakce vznikl problém a to je neodpustitelné. Stejně tak i já mám svůj značný podíl viny. Proto se mé chování již nebude opakovat. Nechci aby se kdokoliv vystavoval nebezpečí. Smutně se podívám na Ragien a vzdychnu. Mohlo se jí kvůli mé nezodpovědnosti něco stát, to by bylo to co bych nikdy neměl dopustit. Nikdy. Ustoupím kousek od nich. Sice bych ji chtěl právě obejmout a říct že vše bude dobré, je vidět jak se pod pláštěm a bundou třese, ale nebylo by to moudré, je příliš blízko vlka. Pardon tohle jsem opravdu nechtěl, nesmíš dělat takové šílenosti, už tak je to nebezpečné. Podívám se jí do očí a zavrtím hlavou. Nesmíš si nechat ublížit kvůli bláznům, jako jsem třeba já. Vždyť já jsem v pořádku, to ty se třeseš. Vzdychnu a s trochu větším důrazem dodám pár slov, jichž o vteřinu později lituji ale nemohu si pomoct něco mě nutí být tak upřímný? Prostě bud opatrná a kdybys někdy potřebovala přítele, tak ho vždy najdeš ve mně. |
| |
| Vstala a podišla trošku bokom. Tam si lahla a vyvalila sa na bok. Vyzerala ako mŕtvola ako tam tak ležala. Švihla však občas znudene chvostom. Zafunela a rozvírala tak prah na zemi. Netrvalo dlho a okolo tela sa jej obmotalo zopár chápadiel červenej mlhy. Začali sa pred ňou lenivo plaziť po zemi a tvoriť rôzne obrazce. Akoby sa po studenom betóne navzájom naháňali. Pár metrov od nej sa zdvihli do vzduchu. Šplhali do výšky a rovnako tak, ako na zemi sa naháňali a preplietali. Tvorili rôzné obrazy a sem tam sa v prúžkoch hmli aj zablisko. Akoby cez ne prešiel elektrický prúd. Pre ostatných to mohol zaujimavý a očarujúci úkaz, no pre ňu to bola len znudená hra ... |
| |
| Civění na Alexandra Po představení ředitelce jsem poodstoupila a sedla si na obrubník. Nasadila jsem si kapuci a jelikož nikdo nevypadal, že by si mě všiml natož se se mnou chtěl bavit, tak jsem si zase nasadila sluchátka. Skrčila jsem si kolena pod bradu a opřela si o ně ruce. Zvědavě jsem pak pozorovala okolí. Každý, do jednoho, co tu byli, měl zvláštnost. Vykouzlilo mi to úsměv na rtech. Líbilo se mi, že nejsem jediná. I když na mě nic poznat není. Dokud se nedotknu vody, nebo dokud nezačnu zpívat. Kluk, co přišel hned po mně stál pár kroků vedle. Měl na sobě sluneční brýle a díky sluchátkům jsem neslyšela jeho jméno. Natočila jsem hlavu, abych na něj měla lepší výhled. Vypadal normálně. neměl ocas, rohy.. nic čím by se odlišoval. Přepadla mě neutuchající touha se ho zeptat, na jeho zvláštnost. Zabořená do myšlenek jsem na něj zůstala civět a možná to mohlo vypadat nevychovaně. |
| |
| Téměř konečné uvítání Po své poněkud zdlouhavé odpovědi Asurovi jsem ucítila, jak se blíží další dva. Poté už snad chybí jen jeden, který má dorazit do přístavu k nám. Chtěla jsem dojít já k nim, ale nakonec se dostali oba dva téměř stejně rychle k sobě. Jako první dorazila slečně, která se představila jako Michelle, hned po ní se ukázal chlapec, představený jako Alexander. Na oba jsem se lehce usmála. "Oba dva vás zdravím a vítám. Jste již jedni z posledních, kteří mají dorazit a jsem ráda, že i vy jste mou přihlášku přijali." ,uvítala jsem je a krátce se ohlédla, jestli se situace s vlkem už uklidnila. Kdyby takto zvlčel znovu, musela bych si to v Regien vyřídit a napotřetí už bych ho poslala domů, protože zvíře, které se neumí v přítomnosti jiných chovat, nemá na škole co dělat. Jen jsem krátce přikývla, ačkoliv ti dva přede mnou asi nevěděli čemu a poté jsem se otočila znovu přímo na ně. "Jmenuji se Samu-sa a jsem ředitelkou školy. Doufám, že spolu budeme vycházet a že všechno, co se na škole v budoucnu odehraje bude dobré." ,představila se a zároveň s tím tak nějak pronesla to, co bych si přála, aby se stalo. Ale to neovlivním. Pokud se to stane, tak se něco stane, ale mohu zařídit, aby se to už nikdy neopakovalo. "Až se budete chtít někam pohnout, dejte si pozor.Mokré kočičí hlavy umí klouzat." ,upozornila jsem je oba dva, protože jsem nechala ledovou cestičku za nimi už roztát a poslední zbytky ledu i sněhu pod jejich nohami se přeměnily v louže. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Špatná otázka pro špatnou osobu..." řeknu nakonec. "Taky se sám sebe ptám, proč jsem se narodil jako Nefilim - napůl anděl, napůl člověk. Ptám se i jiným, ostatním, ale nikdo mi ještě nebyl schopen odpovědět." Můj hlas je přitom pořád stejný, klidný, neměnný, stále stejný uvolněný podtón. "Každopádně, jej neztrať a nos jej stále u sebe.NIkdy nevíš, kdy svého Anděla Strážného budeš potřebovat." poukážu na to pírko, které držela. |
| |
| Víme... Otočím se na démonku. "Zajímavé, že? I já jsem dlouho nezažil takovou souhru pocitů. Život v lesích je jednotvárný, ale nestěžuji si." Pak se znovu otočím na Kishameho. "Dobrý vlk uzná chybu, ale nejlepší jí lituje. Jednou budeš silným vlkem." Pokynu mu hlavou na znamení, že i nadále mu věřím. Aspoň částečně. Usmívám se na něj. Jeho slova jsou nejen krásná, ale i upřímná. Proč nejde blíž? Bojí se mě? Vycítím, že mladík by mě tu nejraději neviděl, tak vstanu. "Inu, já půjdu na obhlídku okolí, jestli se tu neskrývá nějaká svačinka." Mrknu na Kisameho a zmizím v uličkách. "Nechoď daleko." Pípnu ještě za mizícím Nerem, ale vím, že to je zbytečné. Kdykoli, když ho budu potřebovat, bude tady. Nikdy se nevzdálil. |
| |
 | Kocovina To byl zase večer, proletí mi hlavou, když s námahou otevírám abnormálně těžká víčka. Hlava zatížená kocovinou jako by byla k polštáři přilepená smolou a já cítím, jak si moje tělo žádá dalších několik hodin spánku. Po té mi hlavou projede ostrá bolest. Člověk by řekl, že horší už to nebude, žaludek na vodě, kocovina jak trám a bordel všude kam oko dohlédne, NE! To nám tu ještě ke všemu musí začít stavět. Nesnáším lidi, co mají hned po ránu tolik energie. Moje nenávist se ještě prohloubí, když pohlédnu na hodiny. Půl osmé ráno? Dělají si ze mě prdel nebo jsem jen zapomněla, že je apríl! I když vím, že zesílení zvuků zvenčí jen prohloubí mou nenávist ke všemu živému, nutnost čerstvého vzduchu je naléhavější. Při otvírání okenic málem smetu z parapetu malou obálku. Opravdu nevím kdo nebo kdy ji tam nechal a upřímně je mi to uplně fuk. To co mě zaujalo bylo moje vlastní jméno okrasně vyvedeno na obálce. „S chlastem jsem zažila už hodně, ale abych společně s kocovinou měla halušky, to je fakt moc! To se ten potroublej pošťák neučil lítat nebo co?“ Brblám si udiveně při otevírání dopisu. S třeštící hlavou jen těžko rozeznává písmenka, takže mi nějakou dobu zabere, než pochopím o co v tom zpropadeném papíře jde. Škola pro monstra? On je fakt apríl! Copak já jsem nějaké monstrum? I když krásou taky zrovna neoplývám, ale o to tady nejde, že? šáhnu po mobilu, abych se ujistila, že moje opilost netrvala bezmála půl roku. Naštěstí je příslušný měsíc a pokud mě má slabá paměť neklame, tak i den by mohl sedět, ale kdo ví. Uraženě cítím, jak ve mně narůstá zvědavost. Dopis hodím na stůl a jdu se probrat studenou sprchou. Po té konečně pořádně prozkoumám obsah dopisu a zděšeně si uvědomím, že mám jen hodinu na zabalení, pokud vůbec pojedu. Deset nejtěžších minut s kocovinou, které jsem kdy zažila. Po té se v mé slabomyslné, alkoholem otupené mysli zrodí plán. Vytáhnu kufr, naházím do něj spousty a spousty bordelu, které mi přijdou jako důležité. Trochu pozorněji balím malý batoh, kam hodím v první řadě blok na kreslení s penálem, mobil, peněženku, klíče, knížku a velkou flašku čisté vody. Co to dělám? ptám se sama sebe jako v poblouznění, když zamykám dveře od prázdného domu. Uvažuji nad tím, jak budou rodiče zuřit, až dojedou z dovolené a najdou jen zabordelený prázdný barák a dopis ze školy, o které v životě neslyšeli. Vyběhnu na ulici a zamířím přímo k místu setkání. Naštěstí to není daleko, asi tři kilometry. Po chvíli namáhavě popadám dech a musím zpomalit. I když se hodně snažím, místy běžím jako o život, dojdu na místo setkání pět minut po deváté a doufám, že mi neujeli, nebo že mi hodinky jdou špatně. Přes mou únavu, kocovinu, nevyspělost a hlad si téměř nevšimnu působivých efektů na uvítanou a jdu jen po hlasech. Zastavím se až uprostřed mlhy a zimy blízko u skupiny „lidí“. Nevěřícně se rozhlížím a nejsem schopná slova, natož pohybu, takže jen zůstávám stát asi pět metrů od ostatních, namáhavě oddechuji a zkoumám situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro "Ja som sa narodila ...ako toto. Ja ani neviem čo vlastne som..." priznala smutne. "Celý život, až doteraz, som si myslela, že na celom svete som sama čo takto vyzerá. Nepodarená obludka čo nikam nepatrí ...." sklopila smutne uši aj zrak. Aj keď mala svoju rodinu, vždy si pripadala tak opustene. Nikto z nich predsa nemal chvost ani divné uši. "Bude to môj poklad! Dám na neho pozor..." povedala ako spomenul pierko a opäť na neho pozrela. Dokonca sa aj usmiala, no opäť sa červenala. |
| |
| Dobře míněná pomsta? Kdybys tolik nekecal. Usměji se, následně kývnu hlavou, že mu rozumím, každý má svou slabinu, já se ted nejspíš dotkl jeho. Už to nezopakuji. Sleduji dění a v jednu chvíli bych nejraději byl neviditelný. Vlk vycouval jako by nás tu chtěl nechat samotné . Začnu pomalu rudnout ve tváři. V hlavě mám prázdno. Dokonce přemýšlím o možnosti ústupu, avšak zavrhnu ji. Pomalu se přesunu k ní a posadím se. Nevím proč mám v její blízkosti tak příjemný hřejivý pocit ale je to fajn. Ještě jednou se omlouvám nečekal jsem takovou reakci, vlastně jsem nikdy nepotkal nikoho jako je on. Dostanu ze sebe a natočím hlavu jen abych se střetl s jejíma kouzelnýma očima. Není ti zima? Zvládnu ze sebe ještě dostat abych jen neseděl a nezíral. |
| |
| Víme kdo a kde Usmívám se na něj. "Ani jeho druh se nechová jako on... Nero je zvláštní všemi směry. A i mě trvalo dlouho, než jsem se ho mohla dotknout. Ty jsi měl tu smůlu, že to bylo ve špatnou dobu na špatném místě." Pokrčím rameny. "Ne. Já.... Jsem jenom vyklepaná. Však víš. Nikdy jsem se mu nepostavila... V té horší podobě.." Dá se o tak nazvat. Ta horší podoba. Posunu se blíž k němu. Když se o tom mluví, vážně mi je trochu zima. Občas se Nerovo tělo mihne mezi domy. Jako stín proplouvající světlem, tichý a nebezpečný. |
| |
| "Dingo, že? Taky mě těší." Přátelsky mu potřesu rukou. Vzápětí zaujatě vyslechnu jeho zvláštnost. .. Takže oheň. To zní epicky a přitom parádně nebezpečně. A podle jeho výrazu na to pravděpodobně není úplně pyšnej. "Páni, takže nad tím vůbec nemáš kontrolu?" zeptám se zvědavě. Ne odsuzovačně, ne zhrozeně, ne pohrdavě. Prostě jen zvědavě. Ale i taky bych se asi měl snažit ho nenaštvat, huh... Když se mě zeptá na moji schopnost, chvilku váhám. Přecejen jsem zvyklej je schovávat celej život... Bude mi chvilku trvat si zvyknout, že nemám důvod. Nakonec se napřímím a vymotám se z mikiny, kterou si uvážu do pasu. Pak hmátnu do potítka, které mám na pravé ruce a vytáhnu drobný lovecký nožík (sebeobranu nikdy není radno podceňovat). Chvilku si s ním hraju v ruce, pak jen zakroutim hlavou a nacvičeným pohybem si na zádech rozříznu tričko ve dvou místech. Chvilku nemotorně šteluju svůj pár končetin navíc, než se mi je povede prostrčit tričkem a vzápětí křídla volně roztáhnout do stran. "Ta-dá." pronesu žertovně. "Orli geny nebo tak něco. Dílo mých talentovaných rodičů." Další triko v háji... No, pořád lepší, než se tu hned obcovat polonahej. "Když přijdeš na to, jak je složit, dokážeš je schovat pod trochu tlustší mikinu. Teda, když jsem byl menší, stačilo i jen tričko. Každopádně donedávna jsem s jejich schováváním neměl problémy..." Zaksichtním se. "Donedávna." |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Ostatně, kdo o sobě může říct, že je živoucím plyšákem?" dodám ještě s usměju se. |
| |
| Přístav Ledová dáma na mě vrhne poněkud mrazivý pohled, tak se mi zdá, že nebudu jejím nejoblíbenějším žákem, ale co už, nejsem z těch co se přetvařují a pravda je, že mě to všechno ohromuje. Nečekala jsem, že nás bude tolik a každý něčím zvláštní , někdy až temně zvláštní. Zatím si mě nikdo nevšímá a tak se jen lehce ukloním dámě co nás přivítala, jak jsem řekla, děkuji za pozvání jsem Violeta, pak śi odstoupím abych měla možnost si každého prohlédnout, opravdu je nač koukat a mě si nikdo nevšímá, což je značná výhoda. To je snad poprvé co mám pocit, že jsem neviditelná...jak příjemná nemuset věčně čelit pohledům lidí. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro "Ale ....nevyzeráš ....eeehm ...staro ..." vykokce zo seba. "A nie som plyšák ...som len ....malá ..." odpovie mu trocha urazene. |
| |
| Klid Úsměv jí oplácí, vlastně je to příjemné kromě chladu který ustává a který mu vůbec nevadil je to příjemné místo. Jo, ten který proměnil mě chtěl potom zlikvidovat mou rodinu, musel jsem se ho zbavit. Nikdy nesmíme soudit jedince podle jeho druhu Sleduji ji, asi jí bude opravdu zima, přeci jen se posunula blíž ke mně. Stáhnu si černou mikinu a zapnu jí ji kolem ramen. Severské krvi chlad nevadí a vlkovi ve mně vůbec ne. Tady máš, nesmíme tě přeci nechat mrznou ne? Mile se usměje a nakloní hlavu. Jak jsi ho vlastně poznala? |
| |
| Víme kdo a kde.... "Zabíjet je vždycky hrozné. Aspoň mě to nikdy nebavilo." Zavrtím hlavou. On mi snad rovnou dá celý svůj šatník. Ne, vážně by mě zajímalo, proč mi je najednou taková zima? Nikdy nebyla... Ale to je jedno. Vděčně mikinu přijmu. Pak e zadívám do prázdných ulic, kde už sem tam chodí lidé a čekám, že uvidím Nera, ale asi běžel někam dál. Nebo uviděl potenciálního nepřítele. To je pavděpodobnější. "My dva? No... Dlouhá historie." Nero mi říkal, ať to nikdy nikomu nevyprávím. A já ani nechtěla. Navíc, nebyl nikdo, kdo by poslouchal. Kdo by mi věřil. Nechci, aby si myslel, že mu nevěřím, ale já to mám zakázané. Ale vlastně, Nero tu teď není, ne? |
| |
| Příjezd lodi a příchod posledního studenta Všichni Trochu jsem si povzdechla při tomhle všeobecném ruchu. Věděla jsem, že za několik málo minut, by možná i o něco méně, než jsem si myslela, má přijet loď, která nás má odvézt. A stejně tak jsem věděla, že mi pořád chybí jeden student. Možná nepřijal pozvánku, jako každý rok alespoň jeden z nich? To už jsem si ale všimla růžovlasé osoby, která se zastavila kousek od nás. Cítila jsem, že by to měl být poslední z těch, které provází ledová cestička. Lehce jsem se pousmála a vydala se přímo k ní. "Zdravím. Jsem Samu-sa, ředitelka školy. Přišla jsi tak akorát, budeme pomalu odjíždět. Jaké je tvé jméno?" ,zeptala jsem se a prakticky hned na to se ozvalo zahoukání lodi, která se během necelé minuty objevila u břehu. Počkala jsem, jak mi slečna odpoví či neodpoví a vydala se potom k plošně, po které se mělo nastupovat. Zastavila jsem se vedle ní. "Drazí žáci, tohle je náš odvoz. Doveze nás před areál školy, tak prosím, než nastoupíte, vyslechněte si pár pravidel." ,upoutala jsem na sebe pozornost a poté pokračovala. "Za prvé, na loď nastoupíme všichni kultivovaně a jeden po druhém. Žádné strkání, pošťuchování ani provokování. Za druhé, během cesty se nebudeme naklánět přes zábradlí a dáme si pozor, aby se nikomu nic nestalo. Za třetí. Kdyby se někomu dělalo špatně, půjde za mnou. A za čtvrté, cesta není dlouhá, takže ani loď není žádný luxus, co se týče velikosti. Proto se na palubě budeme chovat všichni ohleduplně." ,řekla jsem jim podle mě jednoduchá pravidla a jako první jsem vystoupila až nahoru na palubu. Poté jsem počkala, než nastoupí i ostatní. Loď není příliš velká, je podle mě tak akorát pro tento počet pasažérů. Paluba je čistá a u prken očividně žádné nebezpečí třísek nehrozí. Poté je tu vstup do podpalubí, kde nejsou kajuty, ale pouze jedna větší místnost, kde jsou lavice. Je dost prostorná a kdybyste chtěli, naskládali byste se do ní všichni. Dokud všichni nenastoupili, běžela ke mně slečna s kočičími oušky, ocáskem a modrými vlasy. (viz HP Personál) "Ahoj, Chishi~" ,ráda tě vidím, usmála jsem se na ni. Pokud tohle někdo extra sledoval, všiml si, že tenhle úsměv byl opravdu jiný, než zatím ke komukoliv. Takový mnohem hřejivější a přátelštější. "Ahoj Samu!" ,zakřičela tím svým veselým kočičím hláskem a doslova po mně skočila, až jsem se pod její vahou převážila a spadla na zadek. "Jak.. Nedůstojné." ,zasyčela jsem potichu a všimla si korunky, která se kutálela kamsi pryč na druhou stranu paluby. Zatímco žáci nastupovali, snažila jsem se ze sebe to kočičí pako setřást. |
| |
| Lenivo sa zdvihla a v tom momente zmizli jej červené mlžné čary. Opäť podišla ku Kisamemu a Raigen. "Tak aby sme šli ..." povedala nezaujate a vykročila smerom k lodi. Počkala kým nastúpia tý pred ňou a potom sa dostala na palubu aj ona. Nejak veľkú pozornosť ľodi nevenovala. Len si našla vhodné miestečko kde si opäť lahla. Chvostom občas švihla zo strany na stranu. Hlavu si na zem neukladala. Pozerala z ľode na vodu. Ešte nikdy pred tým sa neplavila. Celkom ju zaujala výriaca sa voda a poletujúce čajky na oblohe ... |
| |
| Odjezd Okolí jsem moc nesledoval. Zahlezen do mobilu jsem stál opodál od ostatních. Když ředitelka promluvila sundal jsem si sluchátka a schoval je do kapsy. Počkal jsem až ředitelka domluví a poté jsem nastoupil do lodi, která přijela. Při nastupování jsem nechtěně naklikal na mobilu písničku odkaz Na chvíli jsem se zastavil, ale potom jsem pokrčil rameny a šel dál. Podlaha lodi vypadala čistě, a proto jsem si našel nejtemnější roh a sedl si. Ostatní mě nezajímají, ať si jdou kam chtějí. Vyndám si notebook a začnu na něm hrát. Neočekávám že si mě někdo všimne, a proto si nandám sluchátka. |
| |
| "Yop." přikývnu na svoje jméno. Ten má lepší paměť než já. Poté se podívám na oblohu, konkrétně na mraky a chvíli je sleduji. Při jeho otázce zakroutím hlavou. "Ne, bohužel ne. Teda, zatím ne." odpovím mu opět trochu ponurým hlasem. Potom už jenom s úžasem sleduji, jak pomalu odhaluje svoje křídla. Sice je mi trochu líto toho trika, ale jinak to vypadá zábavně. Na chvíli zavřu oči a představuju si, jaké to je lítat svobodně, kam se ti zachce. Ke konci představení křídel zatleskám. "Bravo" zavtipkuji a podrbu se na bradě. "Počkat, tvoji rodiče jsou člověk a orel?" nedá mi a musím se zeptat. Zajímavé a zároveň zvláštní. Než mi stačí odpovědět, má ředitelka další svůj proslov. Pozorně ji poslouchám a přikyvuji. Pozoruji připlouvající loď a seskočím ze svého kufru. "Nuže, pokračování na lodi." povím a za ostatními vystoupím na loď. |
| |
| Na loď Čekám na Kassovu odpověď, ale začne mluvit ředitelka. Vstanu, abych na ni lépe viděla. Pravidla si snažím zapamatovat, ale nevím, jestli je budu všechny dodržovat. Bezva, aspoň nepoplujeme dva týdny. Nemám ráda lodě. moc se houpou. ALe tak kátkou plavbu bych zvládnout mohla. Spořádaně se vydám přes můstek s taškou a již nasazenou kápí. Najednou mi někdo tašku vzal. CHci se otočit na Kasse a říct, že to je milé, ale byl to Nero. Drží moji tašku v zubech. Připlížil se jako opravdový Stín. Dujdu na příď, kde se dívám na vodu. Nero položil tašku na zem a uvelebil se vedle ní. Najednou jsem na něco stoupla. Podívám se. U boty se mi blýská korunka. Zaraženě ji zvednu. pak si vzpomenu. Patří naší ředitelce. Vypátrám ji pohledem. DOjdu k ní. Očividně má ráda vřelá objetí. "Ehm... Paní ředitelko? Vidím, že jste zaneprázdněná, ale... vaše korunka..." Podám jí ji a zase se ztratím na přídi. Posadím se na svoji tašku a hladím Nera po srsti. Položil mi obrovskou hlavu do klína a potěšeně funí. |
| |
| Socializace Opřený o zábradlí sleduji okolí. Támhle je veselo, tam je další skupinka. Nemám chuť a ani potřebu se k někomu přidávat. To se však změní, když ke mě z jedné skupiny přicupitá podivná holka s maskou. Vesele mě přivítá a zase odběhne zpátky. Zaraženě na ni koukám a přemýšlím, co to kurnik bylo. Nakonec se ještě otočila a gestem hlavy naznačila, ať jdu za ní. Povzdychl jsem si. 'Asi nemám na vybranou..' Ještě před tím, než ke skupince zamířím, si všimnu dívky, která se představovala spolu se mnou, jak sedí na obrubníku kousek ode mě. Přijde mi, že mě už nějakou chvíli pozoruje. Když už socializace, tak pořádná.' Trochu nervozně k ní vykročím a s úsměvem nabídnu ruku. "Hej, Michell, že?" doufám, že jsem se při představování nepřeslechl, "Já jsem Alexander." sundám si brýle a představím se. Zpozoruji však připlutí lodě. "Asi to vypadá, že se s nimi" ukážu na skupinu s dívkou s maskou, která ke mě před chvílí přišla, seznámíme až na lodi. Pokud se tedy budeš chtít ke mě přidat. usměji se a nabídnu ji ruku jakožto pomoc při zvednutí. Zamířím na loď. |
| |
| Nástupovát!!! Z davu lidí se vynoří dívka/žena s bílými vlasy a já z ní ucítím jistý druh „magie“, nebo se mi to taky jenom zdá. Trochu se napřímím, nebo se o to aspoň pokusím a když mě osloví ani se nesnažím o úsměv. Hlava mě stále bolí, ale ve studeném vzduchu, který panuje okolo je to mnohem lepší. Také mi přijde, že mlha jako by tlumila zvuky z okolí, nebo jenom usínám ve stoje. „Děkuji za uvítání, jmenuji se Itemi Ilidia Oosugaki.“ a mám strach, že jestli ještě jednou otevřu pusu asi vám ukážu co jsem včera pila. „Omlouvám se za zpoždění.“ Dodám ještě a důrazně v myšlenkách varuji žaludek, že jestli ze mě udělá hned na poprvé debila, co neumí udržet obsah žaludku na svém místě, tak ho vyměním. Loď se objeví vzápětí po mém přivítání a ředitelka opět zmizí v davu. Pravidla poslouchám, ale nevnímám. Kdyby tam bylo něco důležitého tak si to uvědomím. To že se mám chovat jako člověk a ne jako prase na zadních jsem pochopila i tak. Na loď se nacpu mezi prvními a ani nepostřehnu scénu kočičí ženy a ředitelky. Sednu si na příď do tureckého sedu, otevřu láhev vody a naklopím do sebe téměř půlku obsahu. S lítostí si uvědomím, že mi to nebude ani zdaleka stačit a to nemluvím o jídle. Jako na povel mi hlasitě zakručí v břiše. Zamračím se na vlastní ruce a v duchu nadávám sama sobě, že jsem před odchodem zapomněla znásilnit ledničku. Vytáhnu blok na kreslení a začnu se rozhlížet, abych chytla inspiraci. Ne že by jí v okolí bylo málo! |
| |
| Nástup Povídám si s těma dvěma, když se ozvala ředitelka, že jede loď. Sotva se loď objevila, hned se začala chovat jako ředitelka. Nesmíš to, nesmíš ono. Jako malí caparti na výletě. Nastoupím na palubu a zamířím si to úplně dopředu, kde se jen opřu o zábradlí a koukám na moře.Fakt se těším. Na lodí jsem ještě necestoval. Ohlédnu se přes rameno a ředitelka nikde. To je dobré znamení. Někdy je prostě potřeba některých věcí k některým zážitkům. Z vnitřní kapsy u bundy vytáhnu plechovou krabičku, z ní vytáhnu jednu cigaretu a vložím ji do úst. Benzínovým zapalovačem si připálím a krabičku spolu se zapalovačem schovám do bundy. "Let the good times roll." řeknu a usměju se. |
| |
| Alexander Tak to vypadá, že moje zírání nakonec přineslo ovoce. Kluk se odlepil ze svého místa a s úsměvem přišel za mnou. Vyndala jsem si sluchátka a přijala jeho ruku. "Jo, Michell. Ahoj." nasadím přítelský úsměv a s jeho pomocí se postavím na nohy. Opráším si zadek a opatrně našlapuji, abych nesklouzla a nevymáchala se v kalužích. Vyslechla jsem si kázání ředitelky. Zasmála jsem se, když se svalila na zem jak pytel brambor. Nohy se mi třásly, když jsem šla po lávce. Nekoukat se dolů, nekoukat se dolů. Je to loď. Je to jako velkej záchranej člun. Navíc to není daleko. Nestihne se potopit za takovou chvilku... Když vylezu na palubu, chytnu se první pevné věci. Jenom chvilku a zase vystoupím... jenom chvilku. Říkám sama sobě a přemýšlím, jak bych se mohla odreagovat, abych zapomněla na to, kolik vody je všude okolo. Otočím se na Alexandra. "Takže... jaká je tvoje zvláštnost? Na pohled vypadáš docela... normálně." řeknu jen tak mimochodem. Snad to není moc troufalé. Sotva jsme se poznali. Ale myslím, že tady nemá cenu něco skrývat. |
| |
| Michelle Trochu se podivím nad její opatrností, ale nechám to plavat. Po ředitelčině výkladu zamíříme na loď. Na lávce se však Michellino chování nedá přehlédnout. Na palubě ji váhavě sleduji. Když neočekávaně vyřkne otázku, na kterou jsem věděl, že dřív nebo později dojde, trochu si odkašlu. "Oh, no.. " pousměji se dostatečně na to, aby byl vidět jeden z mých tesáků. "Asi takhle.. upír.." opřu se o zábradlí lodi. "Čím jsi zvláštní ty? A nemohl jsem si nevšimnout, ty máš nějaký problém s vodou? Jestli to není moc troufalé." zeptám se. |
| |
| Alexander Moje pozornost se upoutá na jeho tesák. Zamrkám a usměju se. "Páni..." vydechnu užasle. "Tak to je něco..." o upírech jsem četla, dívala se na filmy a nikdy by mě nenapadlo, že jednoho uvidim doopravdy. Nakonec ale ovládnu svoje nadšení. Nechci aby se cítil jako exponát v muzeu, co obdivuju. Musí kvůli tom umít taky dost vlastních mindráků. Pak se zeptá on. Bylo mi jasné, že muselo být vidět, jak jsem nervózní. Přesto se mi nechce moc odpovídat. Zašklebím se a úsměv mi zmizí z tváře. Znechuceně se podívám na obrovskou masu vody a pak zpátky na něj, jak se pohodlně opírá o zábradlí. Zamotá se mi hlava. Ještě že se pevně držím. "No..." je jenom fér, když mu to řeknu.. "Můj problém je, že při jakém koli dotyku s vodou mi naroste ploutev. Neumím to ovládat." řeknu váhavě a stejně jsem neřekla celou pravdu. |
| |
| Na loď V duchu si oddechnu, že ani jeden nekomentuje to, že jsem byla poměrně dost nezdvořilá. Musí ale uznat, že by to bylo vtipné, kdyby někomu vypadla z pusy, jakmile by promluvil, kytka. Prostě jenom hop - a kytička padá k zemi. To by pak osoba měla pusu plnou zeleně a všechno by musela psát na papír. Tu se objeví loď. Ředitelka si neodpustí takové to klasické kázání o chování a podobných věcech. Netrvá to dlouho a skupina se začne nahrnovat na loď. Pokouším se dávat si pozor, aby mi ti dva... u kterých jsem se, jak si tak uvědomuju, ani nezeptala na jméno... nezmizeli z dohledu. "Bílá a zelená hlava, bílá a zelená hlava." opakuji si v duchu. Ani nevím, proč jsem se jich vlastně tak chytla. Vlastně vím. Jsou zajímaví a nepouští ze sebe nepříjemnou auru. To stačí. Usměji se a kouknu se přes okraj paluby dolů, do modrých hlubin. Hlavně, že neletíme letadlem. Všechno je lepší, než letadla. |
| |
| Záď Než stačím cokoliv říct nebo udělat zapojí se hlavní dáma dne, a vyzve nás abychom odešly na palubu. Jen kývnu a chci se zeptat Ragien jestli nechce pomoct se zavazadlem, ale zmizela mi dřív než stačím jakkoliv reagovat. Smutně se usměji, ale co už, mám nyní alespoň větší klid na přemýšlení. Pomalu proto procházím davem sunoucím se do lodi. Nikoho si moc nevšímám. Zamířím rovnou na záď. Opře se o zábradlí a rozhlédne se kolem. Všude spousta vody, zvuk vln tříštících se o dřevo, občasný křik ptáků. Zvuky menších přístavů se nezapřou. Mírně se usměji a prohlédnu loď, vlka s dívkou zahlídnu na přídi jak se vesele baví. Není důvod je rušit, ostatně cesta prý nemá být moc dlouhá tak aspoň budu mít chvíli na přemýšlení. Nelži sám sobě, víš co tě děsí, jsou to lidé co tě zajímají, bojíš se že zklameš. Tak raději zůstaneš ve své ulitě co? Usměji se a nasaji vlhký vzduch. Odpověděl bych si, avšak musel bych jen souhlasit. Proč přinášet zklamání když ostatní vůbec nemusí vědět o vaší existenci? OU, jaké teatrální myšlenky co? Ale kušuj, nemám na tebe náladu Zavrčím a usměji se. Jediné v co doufám je krátká plavba. |
| |
| Dingo "Pokud se něco takovýho stane, pokusim se na tebe dohlídnout." prohlásím smrtelně vážně. Pak se zarazim. To znělo krapet divně. "Teda... Pokud víš jak to myslim... I když stejně mám takovej pocit, že to nebude potřeba, přecejen je naše ředitelka ledová královna." dodám nakonec. Další věc, na kterou si tady asi nezvyknu. Každej je nejspíš schopnej se o sebe postarat sám a moje "bratříčkování" jim pravděpodobně spíš parádně poleze na nervy. Chvilku ho nechám, aby se "pokochal" křídly, pak je znova stáhnu dolů. Odmítám si je ale znova cpát do trička... Stejně bych si měl pomalu zvykat na to je mít venku. Jeho otázka mě vzápětí vyděsí a zároveň zvráceným způsobem pobaví. "Proboha živýho ne!" Nemůžu si pomoct, dostanu záchvat smíchu. "J-jenom jsou vědci. A máma byla testovací subjekt." dostanu ze sebe. Jelikož o chvilku později promluví ředitelka, jsem nucenej sklapnout a dávat pozor. Vzápětí se okamžitě s neskrývanou fascinací zaměřím na náš objekt transportu. Na lodi jsem byl všehovšudy jednou v rámci dovolené, takže jsem z toho docela paf. Na Dinga už pak jen horlivě přikývnu. "Jdem!" V rychlosti seberu svoji cestovní tašku, přitáhnu si křídla co nejblíž k tělu ať nezabírám moc místa a společně s ostatními se začnu naloďovat. Jakmile dorazíme na palubu a lidi začnou mířit do kajuty, okamžitě zabrzdím. Um... Ne, díky. Radši zůstanu někde, kde můžu roztáhnout křídla. Prakticky i metaforicky. |
| |
| Jaden "Jo, díky. Myslím, že to nebude potřeba. Za ten čas jsem se naučil držet nervy na uzdě, takže v poho." vysvětlil mu, když jsme byli ještě na souši. Když se začal smát mojí poznámce, nechápavě jsem se na něj díval a přemýšlel, co jsem zas řekl. Jakmile mi to vysvětlil, pochopil jsem a zasmál se taky. "Ahá. Já si říkal, že by to bylo nějaký divný."uznám a praštim se do hlavy. Jakmile vstoupíme na loď, zahledím se na mořskou hladinu. Trochu zpomalím a jdu opatrně. Společně s mými schopnosti se vyhýbám vodě. Nemám ji rád. Skoro vstoupím do kajuty, když tu si všimnu, že se Jaden zastaví. Otočím se na něj a zeptám se: "Děje se něco?" otážu se. Při tom mi vůbec nedojde, že je to klaustrofobik. "Jej, promiň, zapomněl jsem." vzpomenu si a vyjdu z kajuty ven. Zavazadlo si opřu o zeď a přejdu k zábradlí. Opřu se o něj a začnu sledovat moře a oblohu. "Jak že dlouho má trvat ta cesta?" zeptám se zničehonic a pořád tam stojím, jako zhypnotizovaný. |
| |
| Na palubě John Rozhlížím se po ostatních. Je dobré zmapovat si své (ne)přátele a budoucí spolužáky. Najednou můj pohled zabloudí na "něco" na zemi. Vstanu k veliké nelibosti Nera. Udělal to samé a tlape za mnou. Když dojdu blíž, zjistím, že to je mobil. Asi někomu vypadl. Bezva, to budu jako Ztráty a nálezy? Napadne mě kacířská myšlenka. Nudím se a mohla bych si pročíst esemesky, nebo zavolat někomu z čísel, ale hned mě spraží pohledem Nero. Fajn, to byl blbej nápad. Nemusím se hned první den zapsat jako zloděj. Natáhnu paži, aby si Nero mohl mobil očichat. Chíli se rozhlížel po palubě a pak se zastavil na fialovovlasém klukovi, který si hrál na notebooku. Jasně, že mě to nenapadlo dřív? To on si hrál v přístavu. Inu, vydám se k němu s Nerem v závěsu. Chvíli u něj mlčky stojím a pak jemně zaklepu z druhé strany na notebook. "Ehm... Promiň že vyrušuju, ale... Není to tvoje?" Natáhnu ruku s mobilem. Část jeho tváře mi zakrývá moje kápě, ale sundávat si ji nechci. Pod ní se asi červenám, ale na to neberu zřetel. je to jen kluk. Ale je to těžký, když jste žádnýho neviděla pár let. už jsem si odvykla lidským zvykům. |
| |
| Ztracený mobil Ragien T. Mezitím co hraji se mi zdá jako by mi něco chybělo. Takovej ten blbej pocit že něco co máte mít, nemáte. Chvíli si stopnu hru a přemýšlím co jsem tak mohl zapomenout. Když mě nic nenapadá rozhodnu se pokračovat ve hraní. Asi po deseti minutách mi někdo zaklepe na notebook. Vzhlédnu a vidím drobné děvče jak nade mnou stojí. Sundám si sluchátka a zvednu se. Poté si vyslechnu co mi chce říct a podívám se na mobil. Ano ten je můj, jak mi sakra mohl vypadnout. No nic nad tím teď nesmím přemýšlet. ,,Ehm... Díky, kde jsi ho našla? A jak se ti odvděčím."Vezmu si mobil a strčím si ho do batohu který mám vedle sebe. Pokusím se jí podívat do očí i když neúspěšně, kvůli kápii. ,,Jak se jmenuješ?" Počkám až mi řekne jméno a poté řeknu: ,,Hezké jméno, já jsem John." Po těchto slovech si změním barvu vlasů opět na fialovo a rychle jí sundám kápii. |
| |
| Na palubě John Usměji se na něj. "Nemáš zač. Ležel tady na podlaze." Mávnu rukou neurčitým směrem. "Jmenuji se Ragien. A doprovod Nero." Nic nedělám, ten chlapík mi není sympatický. Když si změní barvu vlasů, upoutá to mou pozornost. Kdo by to dělal jen tak? A v zápětí jeho ruka vystřelí po Ragien. Zavrčím a stoupnu si mezi ni a Johna. Místo na ni tedy sahá na můj čenich. Zafuním. "Pokud chceš žít, do tří dáš tu ruku dolů." Řeknu mu úplně klidně. "Pěkné vlas..." Ani nechápu, co se pořádně děje, ale Nerův rychlý pohyb mě ujistí, že něco nekalého. A v zápětí vidím Johnovu letící ruku. Co mi sakra chtěl provést? Automaticky si přidržím kápi, aby mi nespadla. Krok ustoupím, aby o mě Nero nezakopl. Už jsme v tomhle sehraní. Tohle by nebylo poprvé. V zápětí ten kluk drží Nerův čumák. Být jím, vážně bych ho pustila. Ale já jsem chytrá... |
| |
| Odjezd Chystal jsem se ještě něco dodat, ale tak nějak jsem byl přerušen ředitelkou a bylo neslušný někomu skákat do řeči. A ani pak jsem neměl moc příležitosti, protože nám bylo oznámeno, že prý odtud odjíždíme. Nu co, čas na debatu bude ještě určitě i potom. Rozešel jsem se tedy i spolu s Chocko v náručí za ostatními. |
| |
| Nástup na loď Tak trochu se ochomejtám kolem, ale komunikuji s Genevieve.. Tak nějak jsem se začala až příliš projevovat a zformovala jsem partu lidí. Je tu ale jedna taková věc, že než se s nimi stihnu nějak více poznat, tak už je tu loď a my musíme nastupovat. Slečna ředitelka nám pro jistotu ještě diktuje pravidla. Cítím se jako malej capart. Ale tentokrát to není s rozmazlenýma hajzlíkama, co se mi smáli, ale s lidma, kteří jsou také něčím jiní. Ukázněně pokračuju za ostatními, přesněji hned za vílou. Ta nešla do podpalubí, ale opřela se o bok lodi. Jdu tedy poklidně za ní stoupnu si vedle. "Jak se ty vlastně jmenuješ?" Zeptám se jí a napravuju resty. "Já jsem Jacqueline.." Prohlédnu si pořádně její křídla. "Tvá křídla se mi líbí.. ráda bych je pohladila ale.. mé ruce mi to nedovolují bez toho.. aniž by jsi o ně přišla." Řeknu mírně v rozpacích a snažím se nepůsobit jako mezinárodní zabiják. "Ne, že bych je nějak podceňovala, ale většinou, když na něco šáhnu, tak z toho moc dobrého nevzejde. Pokud nejde o vlasy." Pokusím se působit pobaveným tónem. |
| |
| Loď a Andrew Vypočula si riaditeľkýn príhovor a ďalej sa len schovávala v anjelovom náručí. Aj tak nemohla nič iné moc robiť. Ako sa spolu s ňou vydal smer loď celkom viditeľne viac znervóznela a lepšie sa ho prichytila. Vodu zrovna nemusela a plávať tiež nevedela. Na palube sa snažila vnímať len najbližšie okolie a všetkú tu vodu ignorovať. "Uhm ...nemusíš ma toľko všade nosiť ..." ozvala sa keď niekde zastavili. Príliž sa jej z jeho náručie síce nechcelo. Celkom ju ukľudnil a za ostatnými sa aj tak bála ísť. Prišlo jej však nezdvorilé sa takto nechať nosiť. |
| |
| neúspěšný pokus Ragien Pokus o sundání kápie byl neúspěšný. Místo toho jsem chytil čumák psa který byl s ní. Jak já nesnáším psy. Ihned jsem ho pustil, a zlověstně jsem se na něj podíval. Poté jsem opět vzhlédl k Ragien. ,,Promiň jestli to vypadalo jinak než mělo, jen jsem ti chtěl sundat kapuci.Rád se dívám lidem do očí, když s nimi mluvím." I když to pravda nebyla, jen jsem chtěl vidět jak vypadá. Ještě jednou se podívám zle na toho psa. |
| |
| John Zadívám se na něj. "Stačilo říct." Řeknu. "Nemám ráda prudké pohyby. A Nero taky ne." Poplácám svého vlka po boku na znamení, že může ustoupit. Samozřejmě na místě, kde není žádná jizva. Pořád mu nevěřím, ale ustoupím na bok. Teď stojím vedle Ragien. Probodávám toho kluka pohledem a je mi jedno, zda se mu to nelíbí. "Bohužel nemám ráda, když se na mě někdo dívá, promiň. Já.. prostě nejsem tak odvážáná jako ty s těma vlasama. Jen mimochodem, jak to děláš?" Ptám se zájmem. |
| |
| Záhada mých vlasů Ragien S lehkým úsměvem ji pozoruji, a poslouchám co říká. Jakmile poplácá psa a ten odejde vedle ní, přiblížím se o krok k Ragien. Poté si vyslechnu další slova co říká a odpovím ji: ,,No ty vlasy budou jeden z důvodů, proč tady jsem. Vlastně ani nevím čím to je, ale dříve se mi měnili podle nálady. Jenže pak jsem se to tak nějak naučil ovládat a teď už to docela zvládám. I když mám stále chvíle kdy se mi změní samy. Jo a taky dokážu ještě dvě věci." Zavřel jsem oči a až jsem je opět otevřel, zářili světle modrou barvou. Pak jsem se podíval na ruce a asi minutu jsem se soustředil a ruce my vzplály. ,,Co na to říkáš? Jo a v čem jsi zvláštní ty?" Opět se začnu soustředit, aby my ruce uhasly. |
| |
| John Když dělá svoje triky, zatleskám mu. Pak se ptá na moje schopnosti. No, nemusím mu říkat všechno, že? V hlavě uslyší můj hlas. "Čtu myšlenky. Dokážu lidem změnit nálady, vzpomínky. Ovládat je." Ten hlas je ledový. Najednou jsi dostal chuť skončit se životem. Samovolně jsi se otočil k zábradlí lodi. Pak toho nechám a ty zase získáš vládu. "Vidíš? nejen oheň je nebezpečný." Na chvíli se mi zaleskli oči. "A pak ještě pár dalších činností, ale ty zůstanou navždy pod touhle kápí." Usměji se. |
| |
| Spálená paluba Ragien Když mi zatleskala uklonil jsem se. Poté jsem v hlavě uslyšel hlas je mi velmi nepříjemný a proto je chytím za hlavu. Najednou mě něco nutí abych skočil přes palubu. Najednou my začaly hořet ruce tak jako nikdy před tím. Plamen dosahoval asi 50 centimentů. Poté se plamen dostával dál na mé tělo. Už se to blížilo k ramenům a najednou jsem se zas mohl hýbat. Oheň na rukou jsem opět uhasil. Ještě než se mi to povedlo jsem spadl na zem a trochu popálil podlahu. Vstal jsem a Podíval se na Ragien. ,,Myslel jsem že moje schopnosti jsou silné, ale teď vidím že asi zas tak ne." Podíval jsem se na vodní hladinu a přemýšlel jestli bych ten pád dokázal přežít. |
| |
| John Když začne hořet, trochu mě to vyděsí. Kontroluju, jestli jsem fakt zamezila veškré magii. Když zase vstane, dojdu k němu. "Promiň já... Nechtěla jsem. Každý to prožívá jinak." Položím mu ruku na rameno. Nemám ráda oheň. Já nesnáším oheň. Jenom je sleduji. Ten oheň mě nijak nedojímá, ale tělesný kontakt, byť jen položená ruka mě nutí být ve střehu. Kdykoli se může něco stát... |
| |
| Zaražení srandy Všimla jsem si toho, co se dělo kousek od nás jen chvilku poté, co se ze mě Chishiki zvedla a já si od slečny převzala korunku zpět. Chlapec vypadal, že není sám sebou a bylo vidět, kdo ho ovládá. Zamračila jsem se a rozešla se kousek k nim. Bylo jsem připravená zakročit, kdyby se mělo cokoliv stát, ale dívka to zarazila včas. Chlapec uhasil oheň při dopadu na zem a lehce spálil podlahu. Postavila jsem se vedle nich a v tuto chvíli z mého mrazivého pohledu šel strach. "Drahá Radien. Vysvětlíš mi, co tu děláte?" ,zeptala jsem se mrazivým hlasem, který jasně naznačoval, že když se pokusí zalhat, vymluvit se, nebo udělat cokoliv jiného, než co jsem chtěla, aby udělala, se zlou se potáže. |
| |
| Průšvih, ředitelka přes palubu... Jo kéž by.... Otočím se, když ucítím chlad a hledím přímo do očí ředitelky. Naštěstí mám kápi, jinak by viděla, že jsem vyvalila oči. Nero se na mě dívá a šťouchl do mě. Jasně, on si z toho nic nedělá, jako zevšeho. "Nóó... Chtěl vidět, jakou mám magii. A trochu to nečekal..." Pokrčím rameny. Co jí na to mám říct? Kdybych ho chtěla hodit řpes palubu, už bych to udělala. Asi přesně v tu chvíli, kdy mi chtěl sundat kápi. "Možná se mi povolila magie, když se mi pokoušel strhnout kápi." Uvažuji nahlas. No jasně. A to nikdo neviděl, že? Jenom když něco provedu já... |
| |
 | Čičičí~~ S trochu ublíženým pohledem jsem slezla ze Samu. Ona se prostě nerada vítá. Když už, tak jen pozdraví, ale že by jen tak objala opuštěnou mořskou kočku? To neeeeee, to by nebyla ona. Lehce jsem si odfrkla, ale když jsem viděla to samé co ona, nechala jsem ji. Ostatně ti dva můžou být rádi, že to jde zarazit. Mně osobně by bylo celkem buřt, kdyby ten kluk spadl a zlomil si vaz, nebo se utopil. Jen bych ve škole po příjezdu řekla Rin. Měla by radost a došla by si pro něj. Z nudy jsem se přeměnila na svou pravou podobu- malá modrá kočka s rolničkou uvázanou okolo krku na černé stuze a zlatýma očima. Pochodovala jsem si po palubě a nikdo si mě moc nevšímal, všichni měli očividně svých starostí dost. Ale tu jsem cítila takový.. nepříjemný zápach. Jako cigarety. Fuj, kterej debil mi tu čudí? Kdybych mohla, zamračila bych se, ale takhle jsem jenom šla hledat onoho viníka. Našla jsem chlapce se světlými vlasy, jak si jen tak dovoluje kouřit na mé lodi. Tak jsem si řekla, proč ho trochu nepozlobit? Vyskočila jsem na to, na čem seděl a došla až k němu. Takovým tím ladným kočičím krokem. Poté jsem zvedla jednu packu s jemnou srstí a opatrně našlápla na jeho stehno. Postupně jsem si sedla na jeho klíně a jen tak začala vrnět a otírat se o něj. Jako nějaké praštěné modré mazlivé kotě. |
| |
| Mrazivé kázání Ragien, John "Nestačilo by mu jednoduše říct, co ovládáš, nebo ho na to připravit? Mimochodem také by bylo vhodné, když už umíš ovládat jiné, třeba vybrat něco jiného. Mohla jsi ho nechat udělat cokoliv, ale nechat ho jít ke kraji a chtít ho nechat skočit přes palubu? Jsi normální? Uvědom si, co děláš a jestli s námi opravdu chceš jet. Protože hloupé a nezodpovědné chování se toleruje pouze jednou." ,upozornila jsem ji a všimla si toho jejího ublíženého výrazu. Jen jsem ironicky povytáhla obočí. "Nemysli si, že to jsem nepostřehla. Ale je něco jiného, když ti on chce stáhnout kápi rukou a když ty ovládáš jeho myssl. Síly nejsou vyrovnané." ,zasyčela jsem poměrně ledově a pohlédla na vlka, který stál vedle ní. "Zajímavé je, že si myslíš, že jsem si nevšimla toho s tou kápí. Víš, že jsem si všimla i toho předtím na pobřeží? Toho, jak by ten tvůj mazlíček byl schopný zaútočit na Kisameho? Zkusil by to a v tu chvíli by skončil v kostce ledu, protože jsem ochotná chránit své žáky." ,upozornila jsem ji. "Zkus zajistit, aby ti už znovu nezvlčel, protože jinak by ses s ním musela rozloučit a jel by rovnou domů." ,řekla jsem se přenesla váhu z nohy na nohu, zatímco jsem založila ruce na hrudi. Pohled zůstával stále ledový, jako předtím. "A netvař se ublíženě." ,podotkla jsem ještě. |
| |
| Předek lodi K čemu bych u toho zábradlí jen stál. Byla tam jakási bedna, tak jsem se na ni posadil a dotáhl cigaretu a vajgla zmuchlal v ruce. Vodu znečišťovat nechci a na palubu to házet nebudu. Schovám ho proto do kapsy, vysypu to pak. Takže teď už jen cesta do školy. Nikdy jsem ještě v žádné nebyl, tak jsem zvědavý, co tam na mě čeká. A co se čeká ode mě. Nevím, odkud přišla, ale vylezla na mě nějaká kočka. Něco ně na ni zaráželo, a to ten fakt, že je modrá. Chvilku na ni koukám, jak se o mě otírá a vrní, pak ji poškrabkám na krku a mezi ušima. "Čičí, kdepak ses tu vzala?" |
| |
| Kázání... hele racek! Vážně, vypnu někde u třetí věty. ANi ve škle jsem učitele moc neoslouchala, když měli kázání. Počkám, až se vykecá a pak promluvím. "To byla jen nešťastná náhoda, které nešlo předejít. Nero je můj ochránce a jak sama víte, pro mou ochranu udělá vše. Takže, pokud po někom odteď vystartuje, bude to, protože si ten druhý začal. Slibuji, že nebudem vyhledávat rvačky..." Možná. Ke zbytku jejího doslova proslovu se nevyjadřuji, protože se koukám na racka na stěžni. "Víš, že by ti to slušelo, jako ledové kře?" "No dovol?" "Ale fakt... Takový nehybný, a TICHÝ..." "Pche... Nemám tě rád.." "To máš za tu večeři. "Hele, tu ředitelku bys měla poslouchat." "Možná někdy začnu..." Protože Rai očividně odmítá další konverzaci, přikývnu za ni. "Budeme se snažit už být hodní." Řeknu chladně a dívám se ředitelce do očí. Nejsem její podřízený, ani žák, takže se jí nemusím bát. |
| |
| NÁSTUP Skoro všichni už nastoupili na palubu. Naštěstí pro mě o mě nikdo nezakopl, a tak jsem i já mohla v klidu nastoupit. Čapla jsme tedy svojí crosnu, vyšvihla ji na záda a pomalým krokem se plazila vpřed. Paluba byla velmi prostorná a uklizená, i když ředitelka říkala, že to nebude žádný luxus, bohatě to stačilo a někdo nevlastní dokonce ani takovouhle loď. Seběhla jsem do podpalubí a posadila jsem se tam do rohu na jedné lavičce. Měla jsem poměrně strach, jestli se mi náhodou nezačne dělat špatně. Na lodi jedu poprvé a zřejmě i naposled. "Útulně" řekla jsem nahlas sama pro sebe a pohodlně se usadila. Batoh jsem shodila ke svým nohám a vyndala jsem z něj skicák a tužku. Chvíli jsem si jen tak čárala, ale potom to začalo nabírat nějaký tvar - vlka a hustého lesa. |
| |
| Čičí~ Marcus Hah, chytil se.! Podrbal mě za ušima a prej "kdepak ses tu vzala?" Copak bych tu asi dělala? Dobře, no. Normální kočka by se sem jenom zatoulala, ale já nejsem normální kočka. Začala jsem packou hrabat v kapse, ve které měl krabičku od cigaret a snažila se ji vyšťoucchat ven, což se mi nakonec i povedlo. Dříve, než stačil zareagovat a vzít mi ji jsem se přeměnila do téměř lidské podoby. byla jsem vysoká dohromady 148 centimetrů. Na hlavě jsem měla kočičí ouška a ocásek taktéž nechyběl. Krátké modré vlasy se mi lemovaly obličej a já se na něj jen sladce usmála, zatímco jsem si jeho kravičku od cigaret za zády předala z ruky do ruky. "Víš, nelíbí se mi, že mi kouříš na lodi." ,řekla jsem nevinně a sladce jsem se na něj usmála. |
| |
| Konec kázání, první a poslední upozornění pro Ragien "To bych ti radila. Každopádně nebudu tolerovat ani to tvoje 'chránění tě', či jak jinak bych o nazvala." ,odvětila jsem jenom na to její "nebudeme vyhledávat rvačky". Nejsem blbá, abych nepoznala, že je jí to úplně volné. Ale nevím, jak volné jí to bude, až se dozví, že opouští školu kvůli nekázni a neuposlechnutí. Její pohled do blba mě ani tak nevytáčí, pouze mě utvrzuje v tom, že dlouho na této škole nepobude. Holčina se začíná akorát předvádět a přesně takové tvory na škole nepotřebuji, tak by si to měla uvědomit. Ještě jsme se tam ani nedostali a už jede. Otočila jsem se na vlka, který ke mně promluvil a jenom se na něj přísně zahleděla. "Děkuji." ,odpověděla jsem mu. Možná není můj žák ani podřízený, ale na škole bude jenom za dodržování určitých pravidel, mezi které rozhodně patří neohrožovat nikoho jakýmkoliv způsobem. Občas si říkám, že je vlastně hloupost povolovat žákům domácí mazlíčky a měla bych to zakázat, ale nemůžu to udělat kvůli vílám, které s sebou mají vlastně vždycky aspoň jednoho. Ty si je ale um hlídat. "A ty," ,zdvihla jsem Ragien bradu dvěma prsty, abych ji donutila se podívat přímo na mě. "Radši se nauč poslouchat, co ti kdo říká a věnovat tomu doopravdy pozornost, nebo bys taky do školy nemusela ani dojet." ,řekla jsem s naprostou vážností a Ragien měla pocit, jako kdyby se jí má slova vrývala do hlavy. |
| |
| Loď a podpalubí "To je dobrý. Říkal jsem, že tě pustím, až budeme na místě ne?" řeknu a trochu na ní mrknu. I když se plavba zdálo klidná, občas jsem na tváři ucítil několik kapiček mořské vody. Nemohl jsem si je setřít, a tak se prostě na mě jen kupily. Stejně tak jsem jich i dosti ucítil na svých křídlech, které byly teď všem skryty. Tedy, nemohli je vidět, ale kdyby do mě třeba zezadu narazily, nebo mě chtěli poplácat po zádech, ucítí je. "Půjdem do podpalubí, co ty na to?" zeptám se a tak nějak ani moc nečekám na odpověď a rozejdu se do podpalubí. Sotva jsem tam ale vešel, ucítil jsem tu někoho dalšího. Pousmál jsem se sám pro sebe. Netrvali mi moc dlouho, než jsem ho, spíše jí našel (Lyn). Dříve než mě ale ona mohla vidět, mohla cítit mou studenou auru, tedy spíše auru jako ze záhrobí, z onoho světa. Něco jsi tam kreslila a mě začínalo zajímat, co... |
| |
| Podpalubie Andrew a Lynessa Ticho mu prikývla. Vnútro lode veľmi rada privíta. Aspoň neuvidí tú škaredú vodu. "Uhmm ..." opatrne načiahla ruku k jeho tvári a kvapky vody mu utrela z líca. Rýchlo však ruku stiahla späť. "Prepáč ...." V podpalubí sa celkom uvoľnila. Bola tam tma a ticho. Celkom ako jej izba doma. Bolo jej tam príjemne. Až tak, že povolila chvostík ktorý mala stále obmotaný okolo jeho ruky. Mierne sa zarazila keď narazili na kresliace dievča. Zvedavo si ju obzerala a snažila sa zistiť čo pekné kreslí. Ani jej neprišlo na um čo si asi bude myslieť, keď ju uvidí ako sa nosí na jeho rukách ... |
| |
| Příď lodě, kapitánka lodi Začala mi šťourat v kapse od bundy a než jsem se nadál, vytáhla plechovou krabičku. Než jsem stačil cokoli říct, stála přede mnou slečna s modrými vlasy a oušky. Musel jsem se usmát, nic tak hezkého jsem ještě neviděl. I když jsem seděl, měl jsem oči ve stejné úrovni jako ona. Krásnou chvilku zkazilo jen to, že mi vyčetla, že jsem si zapálil. "Že mi kouříš na lodi?" zopakoval jsem nevěřícně. "Tohle je tvoje loď?" zeptám se a uznale jsem kývl hlavou. "Pěkná, musí to být fajn vlastnit loď. Prostě si jen tak vyplout na moře a nic nedělat. Daleko od těch lidí... jo a za to mi promiň. Neviděl jsem cedulku zákaz kouření a ředitelka se taky o ničem takovém nezmínila. Hrála si akorát na průvodce a jako blbečkům připomínala, aby se nenahýbali přes zábradlí." řeknu a musím na ni znovu usmát. "Já jsem Marcus." řeknu a podám ji ruku. |
| |
| Podpalubí Andrew Burton, Charlie "Chocko" Degusian Byla jsme tam zabraná do toho čárání, že jsem vás postřehla až po nějaké době. Trochu zamračeně jsem vzhlédla, pět chlad.. ale tenhle je trochu.. Než jsme stihla dokončit myšlenku, pozvedla jsme obočí a přestala jsem se mračit. Em, zdravím. Řekla jsem těm dvěma (a vůbec jsem se nepozastavila nad tím, že jí A. drží v náručí) a schovala jsem obrázek (přitiskla ho k hrudi). "Potřebujete něco nebo.. nás snad shání ředitelka?" Snažila jsem se najít důvod, proč se u mě ty dva pozastavili. |
| |
| Na Pjčino svolení... Když za ní ředitelka sáhne, ztuhnou mi svaly, ale navenek na sobě nedám nic znát. "Já říkal ať posloucháš." Pošťuchuju ji. To myslí vážně? Hm, odejít ze školy se mi najednou zdá jako ta lepší možnost. Nemám ráda utlačování. Dívám se jí do očí, které se pod kápí lesknou. Jediné východisko z této situace je hrát malou vyděšenou holku, aby ta ženská dostála svého. Znám ji dvacet minut a už bych z ní udělala konzervu. No, snad se moje mínění k ní časem zlepší. Co já vím, může být fajn. Ale zatím se mi tak nezdá. "Nero? jak mám zahrát vyděšenou?" "Ehm... Nakrč ramena, mírně se roztřes a uhýbej pohledem." Ani mě se nelíbí, že se jí ředitelka dotýká, ale výchova být musí. Udělám všechno podle jeho pokynů. "Dobře, já... já už budu poslouchat..." Ale nic neslibuju... "Můžete mě pustit? Nelíbí se mi... když na mě někdo... sahá..." Pípnu "zděšeně.". Očividně jí to stačilo a pustila mě. A s postojem ledové královny odkráčela s nějakou poznámkou, kterou jsem neslyšela. Narovnala jsem se a v očích se mi blýsklo. Protáhla jsem se, přičemž mi trochu spadli rukávy, ale mě to nevadí. Jdu raději dál od Fialky, než mě dostane do dalšího pruseru. Posadím se zpět na svoji tašku a sleduji dění okolo. "Řekni to... No honem, řekni to!" "Dobře, v psychologii jsi lepší ty." "Ha! Škoda že jsem si to nenahrál." |
| |
| Podpalubí "Nikoliv." řeknu prve. "Jen, jsme se šli schovat někam, protože oba jaksi vodu příliš nemusíme. Ona zřejmě víc, já spíš kvůli trochu jinému problému... " řeknu a na zádech se mi oběví pár temně černých křídel, se kterýma jen nepatrně škubnu, abych s nich dostal vodu. Namočen letky nejsou nic příjemného. Celou dobu se na ní dívám a teď si k ní tak trochu i přidřepnu, spolu s Chocko pořád v rukách, takže teď byla trochu i v mém klíně. Pořád jsem jí ale nepouštěl. Teď aspoň mohla jasněji vidět barvu mých očí, která byla dosti nepřirozená odkaz. "Jen mě zajímalo, co to tu tvoříš... a jestli chceš můžeš mi říkat Andrew, tohle plyšoví tady je Charlie, ale spíše ti poděkuje za oslovení Chocko." řeknu a naznačím mrknutí. |
| |
| První trable na obzoru Dingo (Itemi, Samu, Ragien) "Ehm, jestli chceš jít dovnitř, klidně běž." řeknu rychle Dingovi tónem 'ne-nesnažím-se-tě-zbavit-jen-tě-nechci-omezovat-svýma-problémama'. Podle jeho výrazu na lávce pravděpodobně vodu moc nemusí - což sice nechápu, osobně vodu a plavání miluju (nehledě na to jak moc na to jsou moje křídla nepraktický), ale jsem ochotnej to respektovat. Zatímco se ostatní pomalu skládají do vně i uvnitř lodi, já zůstanu postávat na straně u zádi. Nevím jak Dingo, ale já jsem ochotnej uvelebit se kdekoliv, takže milerád zaberu prostě ten flek, kterej tu vyzbyde. Mezitím se rozhodnu svého umístění strategicky využít k poslednímu očekování všech přítomných. Zahlédl jsem i pár nových hlav. Obzvlášť mě upoutala jedna holka s růžovými vlasy, která na první pohled vypadala v pohodě, ale na ten druhý si poněkud nerozuměla s rovnováhou. Zašklebil jsem se. Opice, co? V posledních dvou letech jsem taky zažil pár divokým směrem se ubírajících oslav a že bych na to měl zrovna sladké vzpomínky, to fakt ne... Když se najednou v části lodi zvedne ohnivá zář, okamžitě jsem na nohách. "Co to doháje bylo?!" Nemůžu si pomoct, musím se ujistit, že se nikomu nic nestalo. Rychle kývnu Dingovi, že jsem hned zpátky, a vyrazím za ohněm. Dorazím tam tak akorát, abych viděl, jak se z ohořelé země sbírá kluk, kterého jsem pokud vim celou dobu vídal s nosem zabořeným v mobilu. Vedle něj právě nějaká drobná holka v plášti dostává kapky přímo od paní ředitelky. Se svým orlím zrakem mi nedělá moc velký problémy vidět, jak arogantně se ta holka tváří. Ajaj. Tyhle lidi moc dobře znám. A vždycky znamenají jediné: problémy. |
| |
| Podpalubie Andrew a Lynessa Pousmiala sa a jemne jej rukou zamávala na pozdrav. Andrew povedal všetko za ňu. Možno až moc ... "Nie som plyšová ..." odvrkla mu tíško. Ako si kľakol sa mu viac menej usadila do lona. Nemusela sa nemotorne pridržiavať a tak si konečne pripla ružičku do vlasov. Vyzerala ako zo skla a veľmi sa jej páčila. Dokonca až zakryla jej malú fialovú, ktorou si oddelovala bronzový prameň vlasov. Pierko od Andrewa si stále držala v ruke. "Môžem sa pozrieť?" spýtala sa a ukázala prstom na obrázok. "Vždy ma veľmi fascinuje keď vie niekto pekne kresliť ...ja som to nikdy nevedela." |
| |
| Michelle Pousměji se nad jejím nadšením. Takové reakce se mi nedostává. Ne, že bych chodil po městě a všem vykřikoval, že jsem krev sající monstrum, ale když to náhodou někdo zjistí, bere nohy na ramena do nejbližšího kostela. Nebo do zelinářství. Tak nějak jsem rád, že to stejné neudělala i ona. Po mé otázce jí však úsměv z tváře zmizí. Nervozně přešlápnu. V komunikování s ostatními nejsem nijak zběhlý, proto mě na chvíli přepadnou obavy, že jsem kopl do vosího hnízda. Ty naštěstí přejdou, když začne vysvětlovat. "Oh." podívím se. Takže mořská panna? Zajímavé. Nevěděl jsem, že i taková stvoření existují. Tedy ano, strýc mi kdysi vyprávěl, jak mořské panny zachránili námořníky. Připadalo mi to ale tak nereálné, že jsem to považoval za mýtus. "Nekomplikuje ti to život? Tedy.. myslím běžné fungování. Vycházení za deště, umývání nádobí.. a tak.. " ani nevím, proč jsem se zeptal zrovna na tohle. Ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to nezajímá. |
| |
| Kázání "Měla by jsi se ovládat." "Myslíš že to nevím?" "Měla by jsi se vyspat. Pak to takhle dopadá, když se neovládáš." "Dobrá, ale až jak přijedem." "jsi nepoučitelná. Víš co se stane?" "Ztratím kontrolu." "Přesně a jak se to projevuje?" "Svérázností a arogancí." "Takže HNED jak přijedem."[/i] Vstanu a zamířím na okružní jízdu po palubě, abych si trochu vyčistil hlavu. Narazím na Fear. "Ahoj. Neruším?" Posadím se vedle ní. "Prorokuji, že tohle bude velice zajímavá třída." |
| |
| Nero Lenivo zdvihne hlavu a pozre na vlka vedľa seba. Za ten čas už tam skoro aj zaspala. A bolo to aj vidno. Plamienky boli o niečo menšie a nežiarili tak jasne. "Nerušíš." povie a výjde z nej zvuk čo vdzialene pripomína zívnutie. "Zaujimavé to tu je už od začiatku. Toľko pocitov a toľko rôznej aury. ...Veľmi citlivý jedinci by sa z toho aj zbláznili." švihne chvostom zo strany na stranu a na koniec jej zostane vysieť kúsok z lode. "Začula som však menší rozruch ...a pocítila ...trochu strachu." pousmeje sa ako jej kostnaté zuby dovolia. "....Problémy?" |
| |
| Nero "Tím chceš naznačit, že jsem pařez?" Řeknu pobaveně. V očích mi hrají hvězdičky. "No... Jeden mladík chtěl strhnout rai kápi a ona se naštvala. Někdy se neuhlídá. Jaksi ho ovládla a... on spálil podlahu. Měla z toho problém. Ale naštěstí jsme herci a já ovládám psychologii." Řeknu tajemně. "Mohla jsi cítit, že ten její strach byl fingovaný." |
| |
| "Tvoje dievčatko sa nebálo. Ten chlapec áno." vysvetlí. "Hrali v ňom všelijaké pocity" Prehodí si laby cez seba a lepšie sa k nemu otočí. Chcela na neho vidieť. "Keď si jej ochránca, nemal by si takýmto veciam zabraňovať? ...Alebo sa rád pozeráš ako sa hrá s nevinnými mysľami?" Plamienky okolo očí sa jej akoby zobudili. Viac vzplanuli a rozžiarili sa. |
| |
| Nero Protáhnu si krk. "I kdybych zasáhl, nic s tím neudělám. Navíc, ty to děláš taky.." Otočím se na Rai, která se dívá na moře. "Navíc, neudělala to schválně. Nevěděl jsem, co provádí, dokud se ten kluk nesvezl k zemi." |
| |
| Nero Zasmeje sa. "Je pravda, že sa rada pozerám ako sa moje náhodné obete krčia na zemi strachom a volajú o pomoc, ale tuto sa snažím držať moje nutkania na uzde." položila si hlavu na podlahu. "Prečo ju vlastne chráníš? Vlk ako ty, s takou mocou ...mal by si svoj život nasadzovať za niečo cennejšie, než je dievča s psychickými schopnosťami." |
| |
| Fear Nero "A to je záslužný čin." Zašklebím se. Než odpovím, chvíli přemýšlím. Co jí na to říct? "Ona... Je to nejvzácnější co znám. Hned po tobě, samozřejmě." Tajemně se na ni zadívám. "Díky ní jsem na tomto světě. A zachránila mi život. Každý máme své poslání. A ona je to moje. Těžko se to vysvětluje, když nevíš, kdo jsem..." |
| |
| Nero Máva koncom chvosta ktorý jej vysí dolu z lode a pozorne ho počúva. Nespúšťa z neho obrovské oči a na jeho poznámke o vzácnosti len pobavene zafuní. "To už je iná záležitosť, keď si jej dlžný život. To dokážem pochopiť" rozumne prikývla hlavou. "Ale máš pravdu, nepoznám ťa. Nepoznám veľa vecí na tomto obrovskom svete. Som ale ochotná sa priučiť ..." |
| |
| Fear Nero "Jak rád bych si to s tebou vyměnil. Tento svět je krutý a... dobrá plný strachu." Odmlčím se. "Jednou ti to řeknu. Až budeme sami, dobře? Odkud jsi vlastně ty?" Zajímám se. |
| |
| Nero "V podstate z lesa..." odpovie mu. "Ďaleko za mestom pri lese je polorozpadnutá chatka. Ak by si tam zašiel, našiel by si ma vnútri ležať na zemi." povzdyche si. "Buď tam, alebo niekde v lese ako sa prechádzam a straším náhodných okoloidúcich." |
| |
| Fear Nero Nevěřícně se na ni dívám. "A já myslel, že mám jednotvárný život. Nenudilo tě to?" Ptám se obezřetně. Kdykoli může vypěnit, proto je lepší si otázky předem přehrát v hlavě. Tedy mě osobně by to dost otravovalo, jen děsit a děsit... No, každý máme jiný vkus. |
| |
| Nero "Preto som tu....okrem iného teda." opäť si zívne. "Nudiť ma to nemôže, keďže sa strachom živým, ale uznávam, že to dokáže omrzieť." "Hlavne ak vám ten les olemujú plotom a vyhlásia zákaz vstupu. Démon aby potom hladoval a ešte viac sa nudil..." "Tie tvoje jazvy a ten výbuch tam pred tým. ....Čo si robil pred tým, než ťa našla?" |
| |
| Víme kdo Nero Baví se o jizvách. No bezva. "No ehm... Před tím jsem byl bestie." Řeknu ve zkratce. Uvězněný, připoutaný k zemi řetězem, testovaný, uvězněný. A před tím? Co jsi byl před tím? Mimoděk se podívám na nebe a zasteskne se mi. Ano, kým jsem byl před tím? Po tom se mi stýská. Po tom, kým jsem byl. A doteď si pokládám otázku, proč to skončilo. |
| |
| Alexander Byla jsem ráda, že ho moje až přehnané nadšení nějak nepohoršilo, taky že ho neodradila moje změna nálady při vysvětlování mého.. problému. "No to se vsaď, že komplikuje." hlasitě se zasměju, jako kdyby to byla naprostá samozřejmost. Konverzace díky bohu odvedla moji pozornost od vody a tak jsem se o maličko pohodlněji opřela o zábradlí. "Pít můžu jenom s brčkem. Za deště vycházet nesmím, naštěstí mám myčku. Zjišťuji, že po dotyku s vodou trvá přibližně pět vteřin, než se proměním." vysvětluji mu svoje břímě, ale přesto se spokojeně uculuji. Možná proto, že jsem si o tom s nikým nikdy takhle nepovídala. Spíš vedu monolog, ale nikdo mě nikdy neposlouchal. Nakonec si ho zkoumavě prohlédnu. "Tobě to musí taky komplikovat život." pokud se živý krví lidí, pak to musí být o dost větší komplikace než ta moje. |
| |
| "Smútok a žial mi nie sú zrovna pochuti ..." povie a pozrie mu do očí. "Zrejme som sa spýtala nevhodne ....Ale ja fanj, že už nie si beštia. Ja som ňou stále." zafuní a odfúkne tak z paluby pierko od čajky. |
| |
| Fear Nero "Promiň. Měl bych to držet na uzdě... Jestli nechci vypadat jako malá holka." Zašklebím se. "Já jsem taky rád, má milá. A ty nejsi bestie. Jsi ze sedmdesátí procent normální vlk. Jen se živíš něčím jiným a čteš myšlenky." |
| |
| Nero Hlasnejšie sa zasmeje. "Zasa tie lichôtky. Až príliž mi fandíte ..." švihne chvostom a má ho znova pri sebe. "Myšlienky skutočne nečítam. Cítim len pocity. Aj z tých sa však dá dozvedieť veľa ..." |
| |
| Průšvih hned na začátku Jaden, Jorsen(Samu, Ragien) Sleduji moře z diskrétní zóny a přemýšlím, co mě v nové škole čeká. Zároveň se trochu obávám, jestli tam vůbec zapadnu. Pozitivní věc je to, že podle toho, co jsem zatím viděl, to asi nebude takový problém. Ohlédnu se za Jadenem a všimnu si, že mi naznačuje jeho krátký odchod. Přikývnu a pak už jenom sleduji, jak někam odchází. Moc to neřeším, nemůžu ho nutit, aby byl pořád se mnou. Jen ze zvědavosti se podívám na místo, kam jde a zaujme mě. Vypadá to, že se tam něco stalo. Chvíli váhám, jestli mám jít za ním a pokochat se, co se tam děje, nebo zůstat tady a čučet na moře. Nakonec se pomalým krokem vydám za ním. Přijdu asi o minutu později než on s rukama v kapsách a klidným úsměvem. Podívám se na to nadělení, co se odehrálo. Kluk, podpálená podlaha, ředitelka, dívka. Zajímavé. Nedá mi to a musím se ušklíbnout. Mít průšvih ani ne hodinu od našeho první setkání s ředitelkou, to se jen tak nevidí. Ale ten kluk...je ohnivý? Jako já? Probudí to ve mně zvědavost. "To jsi udělal ty?" zeptám se kluka s fialovým hárem a ukážu na odpálenou podlahu. Je fajn potkat někoho, kdo je alespoň trochu podobný, jako já. |
| |
| Fear Nero "Na to si zvykej, má milá. Ale trénovat se musí. Takže... Zkus uhodnout jakého tvora se bojím. A nediv se." Zašklebím se. |
| |
| Nero Zdvihne hlavu a pozrie mu hlboko do očí. Okolo tela sa jej zjavila jemná červená hmla. "Hmm ...že by sa taký veľký vlk bál jašteríc?" povie a zvedavo nakloní hlavu na bok. |
| |
| Fear Nero Zcela neutrálně se na ni dívám. Když promluví, v očích mi zatančí hvězdičky. "Tak blízko a tak daleko. Inu, skoro správně. A ty se bojíš.... zimy?" Typuji, samozřejmě, ale je to logické, ne? Je to skoro démon a ti chladu nikdy neholdovali... |
| |
| Nero "Ako som povedala...nechcem príliž používať svoju moc. Začne sa mi to páčiť a to by potom nedopadlo dobre pre nikoho ..." pousmeje sa. Pri jeho odhade čoho sa bojí ona sa začuduje a nakloní hlavu na druhu stranu. Prečo háda čoho sa bojí ona? Prišlo jej to veľmi zvláštné ... "Prečo by som sa bála zimy? Na zimu mám kožuch a už som ich v lese niekoľko prežila ....Ako stelesnenie strachu by som sa nemala báť ničoho, nie?" |
| |
| Fear Nero "Dobrý argument, ale kdybych byl třeba... co já vím... ze světla tak bych se měl bát tmy, ne? A myslíš, že bych se bál tmy? Podle mě se každý něčeho bojí.." Protáhnu se. "Agrr.. Kdy už tam budem? Nemám rád malé prostory. Nedá se tu běhat." |
| |
| Nero Prečo by sa mala niečoho báť? To všetko sa má báť jej, nie na opak ...Nikdy nad tým takto nepremýšlala. Čo ak sa naozaj niečoho bojí? Čo také by to ale malo byť? ...Nešlo jej to do hlavy. "Na behanie bude ešte dostatok času..." povedala a znovu sa lenivo uložila na podlahu. |
| |
| Fear Nero Dívám se na ni. "Ale no ták. Jsi nějaká líná... No ták... Komunikuj! Prober se! Neumírej!" Začnu jí šťouchat packou. Probudilo se mé škodolibé já. A to není dobré. Posledně to Rai odnesla s těžkým zmatením mozku a šíleným pohledem v očích. |
| |
| Nástup na loď Marcus, Chishiki Obrátím oči v sloup a nespokojeně zamlaskám jazykem. Je to ředitelka, není se čemu divit. Celou dobu tak nějak stojím opodál a prohlížím si ostatní. Moje prvotní nadšení ještě nevyprchalo, ale už začínám mít svůj obvyklý otrávený výraz. Vsadím se, že ve škole bude stejný drill jako jsem měla v normální škole doteď. Náladu mi kazí také fakt, že se na školu pojede na lodi. Ne že bych to nečekala, když byl sraz v přístavu, ale tak no... to není fér! Téměř všichni už nastoupili, tak neváhám a následuji je. Nemám ráda lodě, ani moře, ale nedá se nic dělat, nebudu si hrát na hysterku a když mi bude zle, zajdu za ředitelkou – myslím, že ona je na tohle vše připravená. A že je připravená opravdu na vše se ukáže, když Ragien přistřihne křidýlka. Tedy obrazně, už jsem si všimla, že tu jsou i lidé s křídly doopravdy a přistřihnutí bych jim nepřála. Naopak se mi jejich křídla líbí. Proč také nemůžu mít křídla a jen tak si létat? To nejsou monstra, to sou prostě jen šťastlivci, uhm. Pomyslím si víc pobaveně než závistivě a opatrně přecházím po palubě, trochu dál od zábradlí, ale vítr, který fouká, si užívám. Už už se chci přidat k bělovlasému, zaujmou mě jeho dvoubarevné oči a že začal kouřit, ale pak po něm začne hopsat kočka. A najednou přijde o krabičku. Fascinovaně to sleduji, protože přeměnu kočky v člověka sem viděla snad jen ve filmu. „Takže tady se nesmí kouřit?“ vetřu se do rozhovoru, když se proberu a přestanu na dívku s kočičíma očima zírat, „doufala sem, že to nebude vadit, když ještě nejsme ve škole.“ Řeknu nějaký svůj argument. Až pozdě si uvědomím, že moje překvapení zvítězilo nad mými způsoby a v podstatě jsem je asi vyrušila. Snad se neurazí a odpoví. „Taky bych si zapálila,“ dodám na svou obhajobu. |
| |
| Nero "Ja neumieram ..." švicla ho chvostom po hlave. "Čo čakáš od vlka keď bol sedemnásť rokov unudený k smrti?" odvrkla mu a otočila sa na bok. Komunikovala by, keby vedela ako a o čom. "Som zvyknutá na ticho lesa a samotu." |
| |
| Fear Nero Vstanu. "Tak to ti teď končí. Já byl taky dlouho sám a teď tu je druhý vlk, kterýmu můžu znepříjemňovat život! Šup, rozcvička!" Znovu do ní šťouchnu. Tady se nikdo flákat nebude. "Námořníci na svá místa!" //Mimochodem, nikdo jiný neslyší, co říká. :-D |
| |
| Nero "Začínaš byť otravný ..." lenivo vstane a natiahne sa. Zasa ho jemne švicne chvostom aby sa trochu ukľudnil. Nevedela čo od nej chce. Najradšej by spala. Na toto skutočne nebola zvyknutá ... |
| |
| Nero "Já vím, já vím, ale něčí život je krátký, tak proč ho promarnit, že?" Když se se mnou odmítá prát, znuděne si lehnu vedle ní a v pravidelných intervalech bouchnu tlapou do podlahy. Prý to lidi i jiné tvory štve, tak to můžu zkusit, ne? |
| |
| Nero Lahla si teda späť. Tesne vedľa neho. Zafunela a sledovala ako bucha packou o drevo. Vždy keď buchol, ona buchla chvostom o zem. Pozorne dávala pozor a nevinechala ani jeden úder. Aj dvaja vedia hrať túto hru ... |
| |
| Ragien Tiše přejde po lodi až narazí,, a to doslova na Ragien. Um, omlouvám se, jsi v pořádku. Usměje se trochu rozpačitě a usměji se. Jsem rád že ji vidím. Kde máš Nera, Zeptám se a rozhlédnu se po lodi. Nikde ho tu nevidím, je to zvláštní, připadalo mi že ji bude hlídat stále. |
| |
| Ohořelá paluba Dingo, John, Samu-sa Původně jsem do situace nechtěl zasahovat osobně, ale pak se kolem mě prosmýkl Dingo a namířil si to k fialovovlasé "oběti". Trochu nechápavě jsem se zamračil na jeho otázku. Skoro bych řekl, že to byla ta holka, která to tu podpálila, ne ten kluk. Totiž, proč by za to teda dostala vynadáno ona? Ale kdo ví, možná jen přemejšlim moc jednoduše. Koneckonců... Dingo je ten, co se vyzná v samovznícení... Jelikož už nebyla šance na další tiché pozorování, rozhodl jsem se do situace vstoupit taky. To děvče si to evidentně už někam odrázovalo, ale paní ředitelka tu stále stála. Musel jsem situaci uvést na pravou míru. "Paní ředitelko, um... Samu-sa? Pardon, že do toho strkáme nos, ale... co se stalo?" |
| |
| Michelle Před její odpovědí v duchu zakleji. Samozřejmě, že jí to musí nějak komplikovat život. Vždyť voda je pomalu na každém kroku. Naštěstí mi odpoví s úsměvem. "Heh, brčka, s těmi mám vlastní zkušenost." poznamenám a chápavě přikývnu.¨ "Zajímavé. Myslíš, že se to časem naučíš ovládat? Chtěl bych se zeptat na více věcí, zda tuto zvláštnost mají v rodině, či jestli má nějakou jinou schopnost. Nechci ale, aby si myslela, že tlačím na pilu. Přeci jen, známe se teprve pár minut a vím, že některým lidem nemusí být zrovna dvakrát příjemné odpovídat na takové otázky při prvním setkání. Z myšlenek mě vytrhne její zkoumavý pohled. "Komplikovat? Tak, jisté nevýhody to má. Bez slunečních brýlí se přes den neobejdu, v létě vycházím z domu minimálně, mám alergii na česnek. Co se týče "přijmu tekutin", tak už to není tak kruté a drastické jako to bývalo. Strýček pracuje v nemocnici a umí to udělat tak, aby si nikdo z personálu nevšiml, že tamhle chybí pár nula negativních. Celé toto je rodinná záležitost, takže jsem byl odmalička učen, jak to skrývat, čemu se mám vyvarovat." s úsměvem odpovím. Nezaujatě se poté rozhlédnu kolem a protočím oči nad pár incidenty, co se už stihly stát. |
| |
| Alexander "Brčka jsou prostě nejlepší." zasměju se nahlas. Líbí se mi, že mě poslouchá a ptá se. Vypadá, že ho moje zvláštnost zajímá a popravdě mě začíná hodně zajímat ta jeho. "To nevím..." řeknu a posmutněle se od něho odvrátím, abych se mohla zadívat na hladinu moře. "Ale abych řekla pravdu... ta ploutev mi ani tak starosti nedělá. Je to to nejmenší." chvilku zůstanu tiše a pak se na něj otočím už zase s úsměvem. "Rodiná záležitost? Takže nejsi jediný?" teď už se svoje nadšení ani nesnažím skrývat. Nejradši bych se ho zeptala, jestli bych jeho domov nemohla někdy navšívit, ale nechci vypadat jak stalker hned po několika minutách povídání. "Chutná ti nulka negativní? Je nějaký rozdíl v chuti mezi krevními skupinami? Dokážeš někoho přeměnit? Je dobře, že se netřpytíš na slunci jako diskokoule." a huba mi jede... zastavil mě až všeobecný pocit trapnosti. "Promiň, musíš si připadat jako na výslechu. Slýchávala jsem o upírech, četla o nich, dívala se na filmy. Nejradši bych tě vyzpovídala a nechala tě vyvrátit nebo potvrdit všechny ty báchorky. Jako spaní v rakvích a tak. Nemyslím to špatně. jen si tak říkám... musí být fajn žít s někým, kdo ví, čím si procházíš. Že je to v rodiném kruhu, víš. V mojí rodině jsem já ta zvláštní. Ta co má anomálii. Babička mi jako malé říkala, že jsem zdědila prokletí. Nikdy mi to nevysvětlila pořádně a když jsem se jí na to ptala jako starší, tak už jí přišlo zbytečné o tom mluvit. Že prý mám svoji hlavu a sama si rozhodnu, jestli je to prokletí, nebo dar. Závidím ti." řeknu nakonec s malým úšklebkem, abych zakryla rozpaky.. které jsem si způsobila sama. |
| |
| Nad ohořelou palubou Nechala jsem Ragien odejít. To její "pusťte mě, nemám ráda když na mě někdo sahá" mě donutilo povytáhnout obočí, ale nakonec jsem ji jen pustila. Nemělo pro mě cenu držet někoho, kdo si z toho, co říkám nic nevezme a jen bude hrát ublíženého. Poodešla jsem jenom pár kroků dozadu a jen si dlouze povzdychla. Jsme tu chvilku a už to začíná. Najednou jsem ucítila, jak se přes celý přístav táhne jedna z mých ledových cestiček poměrně rychlým krokem. Zmateně jsem zamrkala a svižně došla až zábradlí, o které jsem se opřela a sledovala, jak se z mlhy vynořila drobná slečna s delšími vlasy. Očividně opozdilec. Usmála jsem se za zamávala, aby si mě všimla. "Nastup!" ,zavolala jsem na ni počkala, dokud nevystoupá nahoru na palubu. "Heh, to bylo tak akorát. Za chvilku odplouváme. Jmenuji se Samu-sa a jsem ředitelkou této školy. Smím se zeptat na vaše jméno?" ,přivítala jsem ji a otočila se k chlapci, který ke mně přiběhl a ptal se, co se stalo. Založila jsem ruce na hrudi a povzdechla si. "John se zeptal slečny, co má za schopnosti. Údajně se jí uvolnily nějaké schopnosti, když jí předtím strhl kápi a tak dále. Její schopností je dostat se lidem do hlavy a řídit je, číst myšlenky a tak dále. Nechala ho jít až téměř k okraji a vlastně mu namluvila, že chce skončit. Sice to ukončila včas, ale tohle je něco, co netoleruji." ,mluvila jsem s naprostou vážností a bylo poznat, že z tohoto názoru ani o píď neustoupím. |
| |
| Dingo Jaden ředitelka Kasumi možná Zatím co přišla ředitelka a začala dávat kázání Ragien, jsem se začal dívat na ruce. Tohle byl největší plamen co jsem v životě udělal. K téhle holce se už přibližovat nebudu. Může to být nebezpečný i pro mě. Stále pozoruji své ruce, když ke mě přijde nějaký kluk. Na jeho otázku mu přikývnu a dodám: ,,Sice jsem to byl já, ale nebyla to moje chyba. Myslím že my ta holka nějak vlezla do hlavy a chvíli se mě snažila donutit skočit. Ten oheň co jsem vytvořil, byl zatím největší co jsem udělal. Jak se vlastně jmenuješ, a co máš za schopnost. Já jsem John." Po těchto slovech mu podám ruku. |
| |
| Marcus, Raquell Pousmála jsem se jeho zklamanému výrazu po tom, co mi vyčetla, že si zapálil. Jo, asi jsem na tohle celkově nějak moc háklivá, ale prostě.. bylo tu už pár nehod, co mi docela znepříjemnily nejednu cestu. "Jop, to je moje loď." ,pokrčila jsem jednoduše rameny. "No ono to hezké jé, ale většinou je tu ta loď pro převoz studentů ze školy a do školy. Ať už nováčků, nebo těch, co něco chtějí ve městě, nebo těch, co ze školy vyhodila Samu-chama." ,řekla jsem na vysvětlení a zaculila se, takže mi vykoukly dva malé kočičí tesáčky a rolnička okolo krku zacinkala. Poté jsem se otočila na slečnu, která k nám dorazila a trochu provinile se na ni pousmála. "No ono to tu zakázané není, ale já nejsem moc ráda, když to tu vidím. Loni mi pár frajírků propálilo plachtu," ,během řeči jsem ukázala na nataženou plachtu, která měla v dolní části několik opálených děr. "Nebo když lidi kouří uvnitř a smrdí to, tak je to hnus. Obzvláště pro někoho, kdo má citlivější čich." ,řekla jsem ještě na vysvětlenou a ačkoliv jsem byla v lidské podobě, zavrtěla jsem nosem, jako kdybych byla kočka. Potom jsem na chvilku sklopila pohled k zemi a znovu se na ně následně podívala. "Eh.. jestli si vážně nějak moc potřebujete zapálit, tak bych to prosím měla radši všechno pod dohledem, nebo abyste šli aspoň nahoru ke kormidlu, kde není vlastně prakticky žádná možnost něco zničit. Protože když se něco zničí, škola to neplatí. To jen Samu mi na to přidává z vlastního výdělku." ,pokrčila jsem trochu bezradně rameny a mrkla na oba dva zlatavýma očima, které byly ještě před chvilkou modré jako moře pod námi. "Já jsem Chishiki." ,představila jsem se a krátce na to navázala na jeho poznámku o tom, jak Samu říkala pravidla. "No oni totiž takoví blbečci, co se přes zábradlí naklánějí, existují. Jednou se nám žák utopil, protože se odmítl chytit liány, kterou mu poslal tehdejší dozorce a několikrát se jich nám tu pár zranilo ať už před, při, nebo po pádu. A vzhledem k tomu, že jsme za vás převzali zodpovědnost v momentu, kdy jste dorazili do přístavu, tak bude bezpečnostních pravidel ještě poměrně dost." ,oznámila jsem jim dopředu. "Na to Samu znám až moc dlouho. Chová se jako zlá potvora, co nikomu nic neodpustí, ale jen se bojí, aby se někdo nedostal blíž k ní a aby se nikomu nic nestalo i za předpokladu, že ji budou nesnášet." ,pronesla jsem rozjařeně. "Vždyť už teď tu byl problém, pokud jste ho postřehli." ,pokrčila jsem rameny, jako kdyby to byl můj důkaz toho, že co říkám je pravda. Měla jsem pocit, že ta slečna v kápi ji bude nesnášet. Ale když se nikomu nic nestane, budiž. "A jak se jmenuješ ty?" ,otočila jsem se se zářivým úsměvem na slečnu, která se zatím nepředstavila. "A vůbec, co umíte? Všichni tu jsou vždycky zajímaví a já taková.. Eh.. Já." ,ukončila jsem to krátce a na oba dva zvědavě pohlédla. Strčila jsem si pramen vlasů za ucho a cinkla přitom nechtěně o rolničku. Vítr mi lehce zdvihal tričko nabírané na hrudníku, které bylo od prsou dolů volnější a ocáskem jsem švihala ze strany na stranu jako.. zvědavá kočka. |
| |
| Zpomalený film Kass, okrajově Fear Vážně jsem zavřela oči. Ale nedokážu usnout. Ne, když mě ředitelka nedaleko pomlouvá. on chtěl vidět, co je moje moc. A že to dopadne takhle jsem nemohla vědět. Asi spáchám někohovraždu. Proto se snažím zdokonalovat sama sebe. Soustředím se na malé části paluby. Na to, jak je smotané lano, na kapky vody, které občas spadnou na podlahu, na racka, který křičí na stěžni. Pak si to představím v hlavě. Poslouchám své srdce a dech. A jako bych otočila knoflíkem, zpomaluji to. Pak otevřu oči. Přímo před očima mi letí kapka. Třpytí se, leskne a pomalu se dotkla podlahy. Rozstříkla se na desítky menších kapek. Chvíli pozoruji jednoho z mých spolužáků, jak s někým mluví, jak se mu pomalu pohybují rty, ale najednou mi někdo zastoupí cestu a všechno soustředění je v čudu. Zamrkám. Svět je zase stejný. Rychlí. Nechtěný. Už se chci obořit na toho, kdo mi zkazil soustředění, ale je to Kass. Usměji se na něj. "Ahoj. Co? Nic se nestalo..." Nebo jo, ale já to nevnímala. "Nero? Odešel za Fear. Ti dva se mají nějak rádi." Zašklebím se. |
| |
 | Tajemný dopis Byla zrovna noc, při které jsem nemohla usnout, neboť můj mladší bratr chrápal. Bylo to tak ukrutné, až jsem si musela dát polštář na hlavu. Bohužel, v této póze se mi špatně dýchalo, takže tato možnost byla neuskutečnitelná. Jelikož spal na horní části palandy, nemohla jsem po něm hodit polštář. Smířila jsem se, že dnes neusnu. Abych si zkrátila čekání na ráno, zapla jsem si svůj mobil a hrála na něm nějaké hry. Najednou jsem zaslechla jakési zaklepání na sklo. Prvně jsem si myslela, že už mám z nedostatku spánku slyšiny, ale když klepání nepřestávalo, byla jsem nucena se na okno podívat. Poletoval tam netopýr s dopisem. Vyjeveně jsem se na něj s otevřenou pusou dívala a nakonec mu přišla otevřít. "Pššt, brácha spí." upozornila jsem ho a prohlédla si stvoření. Netopýrek mi nabízel dopis, na kterém bylo moje jméno. Vzala jsem si jej a když jsem se chtěl zeptat, co to je, netopýr zmizel. Pokrčila jsem rameny a pozorně si přečetla dopis. Musela jsem si k tomu sednout, stát mě nebavilo. Jakmile jsem dočetla poslední slova, samým nadšení jsem vyskočila a praštila se o palandu. "Auvajs" špitla jsem a chytla si bolavé místo. Do školy bych potřebovala, momentálně v žádné nejsem. Vzala jsem si papír a tužku a napsala vzkaz rodičům o této novině. Vyrazím hned ráno, nesmím tuto mimořádnou událost prošvihnou. Bohužel, moje nadšená hlava si zapomněla nařídit budík a tak došlo k následujícím událostem. Menší zpoždění Samu-sa, ostatní na palubě Jelikož jsem skoro celou noc nemohla spát, nedivím se, že zaspím. Pohodlně si ležím ve své postýlce, sny se mi zdají o nové škole a vůbec nic neřeším. Moje spása je teprve záře sluníčka, která se náhodou dotkne mých oček a já se probudím. Podívám se na hodiny a zděsím se. Už mám menší zpoždění. Rychle vyskočím z palandy, u toho se nezapomenu zase bouchnout do hlavy a rychle na sebe naházím nějaké oblečení. Do batohu naházím nějaké životně důležité věci, včetně MP3, knížek, papírů apod., do pusy strčím nějaké jídlo a vyběhnu na ulicy směrem k přístavu. Smůla je, že bydlím na druhé straně města, tím se moje zpoždění ještě zdelší. Běžím jak o závod, skoro už nemám dech a z dálky sleduji loď, jak už startuje motor. Rozhlížím se a spatřím ledovou cestičku. Rozeběhnu se po ní a jako o život běžím k lodi. "Počkejteee!!!! Zapomněli jste jednoho žáka!!!" volám za lodí a mávám rukou. Sice je malá pravděpodobnost, že si mě někdo všimne, ale zkusit to musím. Naštěstí, nějaká madam s korunkou si mne všimne a pomůže mi dostat se na loď. Žasnu sama nad sebou, jak jsem dokázala tak rychle přiběhnout. Na palubě padnu na zem a zhluboka dýchám. Vyslechnu slova ženy, ze které se vyklube ředitelka a poté vstanu. "Já, já jsem Kasumi Shukichi. Ráda vás poznávám a děkuji, že jste počkali." vydechnu a znova spadnu na zem celá uřícená. "Myslím, že budu potřebovat doktora." hlesnu a už pomalu začínám vypadat, jak mrtvola. |
| |
| Ohínek everywhere Jorsen, (Ragien) Podívám se na Ragien a pak zpět na toho kluka. Vrtalo mi hlavou, proč by dávala ředitelka kázání jí a né jemu, ale už je mi vše jasné. "Aha, já si říkal, že je to nějaký divný." řeknu a trochu mně zamrazí na zádech. S touhle holkou bych nechtěl mít problémy. Radši se od ní budu držet trochu dál. "Já jsem Dingo. Rád tě poznávám Johne." představím se a nastavím ruku na potřes. Ohledně mé schopnosti, nechce se mi moc mluvit a nerad se opakuji. Proto se mu to rozhodnu říct zkráceně. "No, ohledně tý schopnosti, je to trochu komplikované. Řeknu ti ale, že je to taky něco s ohněm, akorát te nedokážu úplně ovládat." řeknu mu a ušklíbnu se. "Druhé klíčové slovo je Hulk. Ale, nechci se o tom moc bavit." přiznám se a odstoupím trochu dál. "Předpokládám, že si dokážeš ovládat oheň, nebo něco podobného, ne?" pokusím se uhodnout jeho schopnost. Podle té spáleniny vypadá hodně silně. S tím bych se prát nechtěl. |
| |
| Vlk záchranář Kasumi + Všichni okolo Nero Znuděně se rozhlížím po palubě a poslouchám ředitelku. Bezva, najednou za všechno může Rai, že? Ten mladík měl umět obranu myšlenek.A neměl být zvědavý. Ale to nevadí. Aspoň jsme se vyloučili z kolektivu, takže nebude hrozit to, co na základní škole. No, jedině dobře. A já po oblíbenosti taky nijak nepražím. Přišli dvě nové Rainy spolužačky a já tu první rentgenuji pohledem. Nevypadá jako potenciální nebezpečí. Ale ta druhá vypadá, jako by měla každou chvíli umřít. Konečně zábava. Pomalu vstanu a dojdu k ní. "Jmenuji se Nero. Mohu ti pomoct, pokud chceš." Jestli mi to dovolí, dotknu se jí čenichem. Čáry pod očima mírně zazářili bílím světlem. Začala se do tebe vlévat nová síla a veškerá únava rázem opadla. Cítíš se příjemně, jako by jsi se dobře vyspala. Po špatném stavu jako by nebylo ani vidu, ani slechu. "Lepší?" Znovu se narovnám a měřím si svou práci. Pozn.: Výška dva metry. |
| |
| Realita Ragien Pozoruji ji, jak sebou cukne když se k ní přiblížím. Cítím z ní zlost, možná i strach, ještě se v tom pořádně nevyznám. Co je ale cítit nejsilněji je moc. Příliš velká na tak drobnou a roztomilou dívenku. Kývnu hlavou a usměji se. No, je to pochopitelné, ti dva jsou zvláštní, neobvyklí. Jistě si budou rozumět. Povzbudivě se usměji když zahlédnu na usměvavé tváři dobře skrývaný smutek. Nakloním se k ní a ukážu směrem na oblohu, osobně miluji pohled na klidné nebe, a dnes je přesně takové. Přijdeš mi nervozní, stalo se tu něco? Zajímá mě to ale přesto se rozhlédnu po nově příchozích. O okamžik později zahlédnu Nera. Zvědavě se nakloním k Regien a otřu se ramenem o její. Co to Nero dělá? Zavrčím zvědavě a kývnu směrem k nim. |
| |
| Ňufík Nero, všichni okolo Už před sebou vidím světlo na konci tunelu, když najednou na mě promluví nějaký hlas. Otevřu jedno oko, abych viděla, kdo na mě mluví a nad sebou spatřím nějakého vlka. Donutí mě to otevřít i to druhé, aby se pořádně podívala. Pozorně ho sleduji, co to na mě vyvádí a pak už si jenom užívám dobíjení energie. Spokojeně se usměji a sednu si. Rozhlédnu se kolem, kdo všechno je kolem a jestli jsem nezpůsobila moc velký rozruch. Naštěstí ne. "Ano, děkuji ti..." odmlčím se, jakmile spatřím, jak moc roztomilý ten tvor je. Jelikož miluju zvířata, neovládnu se a obejmu ho kolem krku a pořádě ho stisknu. "Ňufík!!!" zvolám a pořádně se s ním začnu mazlit. Ta jeho srst je tak hladká a sametová... |
| |
| Předek lodi Chishiki, Raquel "Jo, tak to chápu, když za ně převzala plnou odpovědnost. Ale já už plnoletý jsem a nemám nikoho.." řeknu a poklepu si na dírku v rameni na bundě ".. a o zdraví jsem se zatím nemusel nějak šíleně bát. Ale zpátky k těm cigaretám. Chápu, že máš strach o loď a vybavení, a že mě ještě neznáš, ale vandal nejsem. Grázl asi jo, ale neničím věci úmyslně." Pak se kouknu na nově příchozí. "Taky jsem doufal, ale asi to moc velký problém nebude, když budem dávat bacha." docela hezká. Jo, už se fakt těším do školy. Nevěřil bych, že tohle někdy někdo jako já řekne. "Marcus." řeknu a taky ji nabídnu ruku. Když se pak zeptala, co jsme zač, jen jsem sundal bundu a ukázal rameno. "Včera mě střelili. A nevím, co jsem zač. Jestli jsem jen člověk, kterému se samy hojí zraněni, nebo nějaký mutant. Snad to zjistím na škole. ... Hele, můžu tě o něco poprosit?" ptám se Chishiki. "Kdyby mě náhodou vyhodili, mohl bych s tebou zůstat na lodi, uvidíš, že umím být užitečný." |
| |
| Nevolnost Prolistuji pár stránek bloku sem a tam a zastavím se na nedokončené kresbě. Chvíli jezdím tužkou po papíře a dodělávám pár květin, oblečení a přemýšlím, kde už jsem tu postavu viděla. Myslím že se mi o ní zdálo. Jak jinak, tak stupidní nápady může vyprodukovat jen tvá kebule! ozve se mi posměšně v hlavě. Trochu se ušklíbnu a zarazím se. Chvíli jen tak upřeně zírám na dokončený obrázek odkaz a snažím se příliš nepolykat, nemrkat a vlastně celkově nežít, protože kývání lodi mi nedělá vůbec dobře. Žaludek se mi zjevně mstí za nedávné vyhrožování! Zpropadený zrádce! To si vypiješ … nebo ne. Ty vole já se alkoholu už víckrát nedotknu! opět se mi navalí. Upustím blok i tužku na zem a doběhnu k zábradlí. Křečovitě sevřu trubky a modlím se, aby se jim nezachtělo naučit mě lítat. Chvíli zhluboka dýchám, po té se znaveně usadím zády k moři a ztratím se v myšlenkách, které jsou hlavně o tom, jak mi je hrozně špatně. Hlava mi samovolně spadne na prsa a začnu klimbat. Zobrazit SPOILER |
| |
| Dingo Takže on taky dokáže ovládat oheň, to jsem si myslel že jsem jediný. No tak to jsme na stejné lodi. ,,Počkej, takže ty dokážeš vzplanout celej? To jsi trošku jinej level než já. Já si dokážu tak maximálně podpálit ruce a to je tak všechno." Taky jsem zažil doby kdy jsem to nedokázal ovládat a upřímně mu nezávidím. Jen tak ze srandy si vlasy opět změním na jinou barvu, tentokrát na černou s modrým pramenem na jedné straně. Když si tak uvědomuji, už ani nevím, jaká byla má původní barva. A abych nezapomněl na duhovky, svítivě modrá se mi nelíbí a proto si je změním na zelenou. ,,Už by jsme mohly být tam co, nebo tahle loď doopravdy shoří." Pousměji se a seberu si ze země notebook a dám si ho do batohu. |
| |
| Ha-ha-ha Kasumi + Kass + Ostatní "Jsem v pořádku jen... Ten kluk... Vyděsil mě." Potřesu hlavou. S ním je to příjemnější, než o samotě. Dívám se na Nera, blížícího se k nějaké dívce. Rozzářili se mu čáry pod očima. Dlouho jsem neměla šanci vidět to z jiného úhlu pohledu. Jako by jí zachraňoval život. V tu chvíli vypadá tak čistě, neposkvrněně, hrdě... Jako v tom lese. Až sem cítím jeho magii. Nechám ji sebou prostoupit, zahřívá mě. "Léčí ji." Řeknu potěšeně. Pak mu ta dívka ale skočí kolem krku a mě to postaví na nohy víc, než Redbull. Nero, hlavně se uklidni. Všechno je v pořádku. Nero Když na mě skočí, překvapeně ucouvnu. Zablesklo se mi v očích. Pak v hlavě uslyším Rai. Ano, všechno je v pořádku. Uklidni se. Tlačím tu bestii v sobě zpátky. Ne, nedostane se ven. Ne dvakrát za den. Ne... Zatřepal jsem hlavou. Na krku mi zachrastil řetěz. Pomalu se vymaním z dívčina sevření. "V pořádku maličká, jen mě pusť." Řeknu tiše a pak odklušu zpět k Rai. "Je normální?" Zabručím a lehnu si vedle ní. Buší mi srdce. Z tohohle mám strach. Že bych se proměnil. Že by tu nebyla Rei. Že by oni neměli kam utéct. Podrbu ho na hlavě. "Zvládl jsi to parédně." Řeknu rozzářeně. Naučí se to ovládat. Spolu to dokážem. A já už to vím. Mimoděk se přitulím k Kassovi. Když si to uvědomím, rychle ucuknu. "Promiň..." Pod kápí rudnu. |
| |
| Ružová slečna (Itemi) Ako Nero odbehol, posadila sa. Sledovala ho pri práci a ako ho dievča objalo okolo krku, tlmene sa zasmiala. Rozhodla sa trochu ponaťahovať si nohy. Zdvihla sa a šla sa prejť po lodi. Šla však z druhej strany ako bola väčšina. Nemala chuť aby na ňu znova všetci zízali. Kráčala popri zábradliu a sledovala nekonečnú vodu. Aj keď nechcela narazila po ceste na akúsi dievčinu. Hneď na prvý pohľad bolo vidno, že jej nieje zrovna dobre. Chvíľu ju mlčky sledovala, potom pomaly pristúpila. "Nevoľnosť z vody vie byť veľmi nepríjemná ako som počula..." ozvala sa a švihla pobavene chvostom. "Mám však pocit, že teba trápi nevoľnosť z inej vody ..." Zobrazit SPOILER |
| |
| Nic mě nenapadá Jorsen, Itemi Nad Johnovou otázkou popřemýšlím. Vlastně ani nevím, co všechno dokážu. Je toho trochu víc. "No, jo. Myslím, že dokážu vzplanout celý. Ale je mi to k ničemu, když to nedokážu ovládat. Stane se ze mě jiný člověk, který chce všechno spálit a zničit. Mnohem radši bych si to s tebou vyměnil." řeknu a podívám se na tu havárii, s dívkou, vlkem a ostatními. Zasměju se. Tady se nudit asi nebudu. Jakmile si John změní barvu vlasů a očí, uskočím a zděšeně na něj "Co-to?" hlesnu a podrbu se zmateně ve vlasech. "Ty sis právě změnil barvu vlasů a očí?!" zeptám se. Třeba se mi to jenom zdá. Nejspíš z té vody začínám mít vidiny. V dálce si všimnu dívky, která nevypadá zrovna dvakrát dobře. Raději se ujistím. "Hej ty tam, jsi v pořádku?" zavolám na ni trochu starostlivě a pozorně ji sleduji. |
| |
| Otravné supermanské sklony Samu-sa a spol, Itemi ... Oh. Ovládání. Ta nejsviňáčtější věc, jakou člověk může jen vymyslet. Radši odteď na tu holku dám pozor, minimálně když bude nablízku. ... Možná se zdejší lidi o sebe dokážou postarat, ale staré sklony prostě jen tak pod koberec nezameteš... Ředitelka se dá do vítání dalších nových studentů. Jsem v pokušení pomoci té sesypané holce na nohy, ale najednou se odněkud vynoří obrovský vlk a do mě se okamžitě navalí vlna adrenalinu, když si uvědomím, že tenhle vlk byl celou dobu s tou holkou. Když se k ní sehne, už mi samou připraveností vyrazit cukaj křídla, ale... Světe div se, vypadá to, že jí ve skutečnosti pomáhá. Holka se nakonec posadí a vypadá víc než v pořádku. Zhluboka vydechnu ve snaze uvolnit zatnutý svaly... Naneštěstí, tyhle vlny adrenalinu většinou nepřejdou jinak než vybitím se. "Já, no... Omluvte mě." stačím zabrblat. Pak prudce roztáhnu křídla a vystřelim rovnou čarou nahoru, podél plachet. Okamžitě naberu tu největší rychlost, abych spotřeboval co nejvíc energie - samozřejmě ale takovou, aby mi přetížení nerozervalo vnitřnosti. Naposled to skončilo jen nataženým svalem, ale... Nikdy nevíte, kdy to přeženete... Skoro jsem v tu chvíli zapomněl, že ředitelka je pořád tu... Doufám, že z tohohle divokýho manévru nebudu mít průšvih... Ale potřeboval jsem se zklidnit a tohle byla rozhodně lepší alternativa než někomu na místě rozbít nos. Po chvilce mi dojde kynetická energie, gravitace zase začne fungovat a já začnu klesat. Rychle přepnu na "plachtící mód" - jinak bych vzhledem k výšce mohl skončit jako mastnej flek na palubě. Netrvá to dlouho a moje nohy se znova dotknou paluby. Když zvednu hlavu,ne chvilku ztuhnnu, jelikož už dávno nestojim s ostatníma na boční straně, ale kousek od přídě. Kde shodou okolností spatřím zrovna tu holku s nachovou hlavou. |
| |
| AUUUUUUuuuuuu Vyděšeně otevřu oči, když se vedle mě ozve nějaký hlas. Nerozumím sice začátku, ale konec je mi úplně jasný. Zamrkám, protřu se oči a podívám se směrem neznámého. Opět sebou trhnu. To už je dneska podruhé co přemýšlím, jestli jsem si včera neužívala něčeho jiného než alkoholu. Il prober se! Mluvící pes s ohýnky místo očí. To je přece úplně normální! Nebo ne?! „Aaaaaaaaa!“ vyjeknu a vyskočím na nohy, nebo se o to aspoň pokusím, ale zastaví mě zábradlí, které mě nevybíravým způsobem uhodí do hlavy. Nebo já uhodím hlavou zábradlí? To je jedno, omlouvat se mu nebudu! Opět se mi zamotá hlava a já skončím na zemi, jak široká tak dlouhá. Chytím se za hlavu a začnu potichu úpět bolestí. Jestli kocovina byla nesnesitelná, jak mám říkat téhle bolesti? „To mám halucinace, nebo vedle mě sedí opravdový vlk s ohněm místo očí?“ dostanu ze sebe přidušeně, aniž bych si pustila hlavu nebo se na stvoření jen podívala. |
| |
| Nástup na loď Marcus, Chishiki „Já sem Raquell,“ představím se a stisknu chlapci ruku, daruji jim oběma úsměv a nadšeně sleduji Marcusovo rameno. „Žjooova, tak to je hustý, takže tobě se úplně všechno zahojí? To musí být naprosto skvělý, praktický a nebo tak něco,“ začnu zapáleně a pohledem propaluji jeho rameno, hledám ránu po kulce, „takže si nesmrtelnej? Já umím takovej trik s očima, třeba vám to někdy předvedu, ale na vaše schopnosti to nemá.“ Shrnu to s úsměvem a pokračuji: „A hlavně to nemá na tu tvojí, Chishiki – jak jako že sou všichni zajímavý a ty ne? Proměnit se v kočku? Umíš i jiná zvířata? Vždyť je to skvělý.“ Ujišťuji je a myslím to vážně. Líbí se mi, do jaké jsem se dostala společnosti, doteď jsem myslela, že jsem sama. Přinejmenším sama, která umí triky s očima. Letmo se ohlédnu na kormidlo, na které nás číča upozorňovalo. Nikdy jsem na lodi nebyla, ale myslím, že v podpalubí by se mi dělalo nevolno. Už teď se necítím nejlépe a to jsme ani nevyjeli. Ale u kormidla bych se vyřádila. Ehm, tedy nesáhla bych na něj, abych ho nezničila. To každopádně. Slibuji. „Jo a nejsem žádnej pyroman. A hlavně nepodpálím plachty, co mě budou vozit na moři, ne? Nejsem sebevrah,“ Nejsem ani žádný narkoman, bez kouření vydržím a nepřeháním to, jenomže občas je chuť a vždy mi to připadalo – co si budeme namlouvat – jako naprosto skvělý prostředek k seznámení. Otázky typu „Máš oheň?“ nebo „Dáme kouřovou?“ jsou k nezaplacení, jakmile začne nuda a konverzace vázne. Kouření mi také pomohlo k tomu, abych si našla nějaké přátele. Takže občasná cigareta mě přece nemůže zabít. Že ne? Trhnu sebou, jakmile zaslechnu třepot křídel - můj pohled zaujme Jaden, ale nic neříkám. Jen lehce závistivě sleduji, jak krásně plachtí zase zpátky na zem. |
| |
| Úžasný začátek Nero, ostatní kolem Skoro si ani neuvědomuji, co dělám. Zarazím se až tehdy, když mi vlk pomalu vycouvá s náručí. Překvapeně zamrkám, začervenám se a vyskočím na nohy metr dál, od vlka. "Jejky, promiň. Neuvědomila jsem si, že se ti to nelíbí. Mám hroznou slabost pro roztomilá zvířátka. Odpust mi." omluvím se a začnu se mému zachránci mírně klanět. On mi zachrání život a já mu to takhle oplatím. Hrozně se teď stydím. Nakonec odcupitám pozpátku jako rak trochu dál s plánem zmizet, ale neudržím rovnováhu a nešikovně zakopnu o podlahu. Spadnu znova na zem jako brambora a chvíli tam zase ležím. Pomalu se začnu zase zvedat s úsměvem na tváři. "To nic, jsem v pořádku." oznámím a zmizím za rohem. Tam se schoulím do klubíčka a oddechnu si. Ach jo, to mi to pěkně začíná. |
| |
| Itemi a Jaden Vyjavene sleduje tú dievčinu. Keď sa treskne do hlavy a potom skončí na zemi, veľmi sa drží aby aj ona neskončila na zemi ...ale od smiechu. "Nezabúdaj na plamienky pri nohách." doplní ju celkom pobavene a úsmevom z kostnatých zubov sa jej o niečo rozšíri. "Nemusíš sa ma báť. Cítim tvoj strach ...a celkom mi aj chutí, no nemám v úmysle sa ...kŕmiť." povie kľudne a lenivo švihá chvostom zo strany na stranu. Keď pri nich pristane okrídlený chlapec, so záujmom si prezre aj toho. Ďalší zaujimavý exemplár. "Okrídlencov je tu naozaj dosť ..." poznamená k jeho osobe. |
| |
| Michelle "S tím můžu jenom souhlasit." dodám se zasmáním. Přepadne mě podivný pocit lítosti. Musí být těžké žít s nevědomím, čeho může být člověk schopen. Zda se jeho schopnosti nějak vyvinou, zesílí.. Svým způsobem jsem překvapen, že to takhle dobře bere. "To nejmenší? Takže je toho víc, co umíš?" zeptám se poněkud náhle. Pozdě si uvědomím, že jsem udělal právě to, co jsem nechtěl. Snad to nezmění její názor na mě. Netrvá dlouho a opět se usměje. Zasáhne mě vlna otázek, které poněkud zaskočeně vstřebávám a s co nejserioznějším výrazem se na ně snažím odpovědět. "Moje rodina doslova ovládala jedno větší město ve Francii. Se strýcem jsme však odešli. Následovaly potom různé události a dnes jsme zůstali z naší rodiny jenom my dva. Ale kdo ví, možná někde existují další rodiny upírů." usměji se. "Co se týče rozdílu chutě.. jako každý člověk, tak i krev je svým způsobem jedinečná. Někteří upíři prý podle chuti poznají, jestli daný člověk trpěl nějakou nemocí. Taková krev je potom riskantní." pronesu vážně, potom se zasměji, "To jsou ale pohádky." "Přeměna je možná. Kdybych ti o tom ale řekl víc," s úšklebkem se k ní nakloním, "Musel bych tě zabít." dodám a zase se odtáhnu. Nad její poznámkou o discokouli pouze pobaveně přikývnu. "Neomlouvej se, zvědavost je přirozená. Ačkoli musím přiznat, že jsi mě tím trošku zaskočila. "To je mi líto." soucitně ji položím ruku na rameno, "Muselo to pro tebe být těžký. Nevím, jak bych si s tím na tvém místě poradil." odmlčím se. Pohled mi na chvíli padne na nově příchozí dívku. Další rozruch.. |
| |
| Co to? Ragien Zarazí mě to co řekla, už jsem tak nějak pochopil že je její vlk zvláštní ale že umí léčit, to jsem vskutku nečekal. Zmateně si ho prohlížím, jak uzdravuje tu dívku. Mi dva, já jsem zvláštní ale on. Co je to zač? Musím to nějak zjistit. Stvoření jako on... Jen zavrtím hlavou a vzdychnu. On je opravdu jedinečný. Že ano. Posadím se kousek od ní a jen ho sleduji, pomalu se blíží k nám. Důstojný krok, ladné pohyby. Sakra to zvíře je vážně král. Jeho by vyzývat nemělo cenu, roztrhal by nás.Mluv za sebe človíčku. Něco zavrčím, snad si toho ani nikdo nevšiml. Ovšem když zdvihnu hlavu jsou ti dva spolu. Hladí ho na hlavě. Spolu vypadají tak mírumilovně a kouzelně. Zvednu hlavu a zavřu oči. V momentě když ucítím obětí sebou trochu trhnu. Nejsem na něco podobného zvyklí, ale nebráním se, právě naopak, nevadí mí to. Bylo to příjemné. Nevadí, no možná trochu ale spíš to že jsi přestala. Mile se usměji a nakloním hlavou. Tak ted jsem zažertoval a budu sežrán. |
| |
| Usměji se na něj. "Jo, to je." Jsem hrdá, že to Kass říká. Nero je vážně jedinečný. Při jeho dalších slovech se můj úsměv ještě rozšíří. Opatrně mu položím hlavu na rameno. Je to jako s Nerem. Jeden neopatrný nebo rychlý pohyb a máte tu neovladatlnou... bestii. ner nás pozoruje, jako orel, který hlídá své mladé. Už jsem si na to zvykla. On je tu, aby mě chránil, ale někdy to vypadá, že bráním já jeho. Tedy bráním. Zatavuji, aby nezabil druhé. Každý to někdy přežene. "Víš co by mě zajímalo?" Otočím se na Nera. "Copak?" "Co si o tobě myslí." "Jak jako?" "No, přeci jen musíš uznat, že chodit po palubě a uzdravovat lidi je divný." "To není můj problém." "Jasně, ale čistě vědecky." Nero nesouhlasně frkl, což je znamení, že náš rozhovor je u konce. "Kdy už tam budeme, co myslíš?" Otočím se na Kasse. |
| |
| PODPALUBÍ Andrew Burton, Charlie "Chocko" Degusian "Um, já jsem Lynessa" odpověděla jsem jim slušně a trochu se pousmála. Úsměv mi nezmizel ani když ten mladík roztáhl křídla. "Jo to chápu.. mám podobný důvod." Nahodila jsem s úšklebkem a poté se trochu překvapeně zadívala na Chocko. "Noo neumím, zrovna dvakrát dobře kreslit." Ale obrázek jsme jim ukázala. Byl to vlk v hustém lese. Nebylo to ani hezké, ale ani ošklivé. Na obrázku bylo pár věcí, které by se dali ještě vychytat (jakože vlk měl každé oko trochu jiné, tlamu lehce křivou a stromy vypadali dost uměle), pořád to ale nepatřilo k obrázkům dětí z mateřské školy. Podobných obrázků tam bylo víc, převážně to byli vlci, sem tam nějaký vlkodlak, dům, portrét. Celkem bylo ve skicáku devět obrázků. //Nepostřehla jsem, že by se Andrew představil, ale možná jsem slepá :D |
| |
| Předek lodi "I když jsi plnoletý, pořád, pokud se ti něco stane, tak je to na triko Samu-sy. A její opatrnost je sice občas přehnaná, ale není to špatně myšlené." ,řekla jsem a podívala se na jeho dírku v rameni. "Hej tak něco takového by se hodilo! Jako umět se léčit, nebo tak!" , vyhrkla jsem najednou, než pokračoval o tom, že není vandal. Trochu provinile jsem sklopila ouška a úsměv se ze rtů krátce vytratil. "No jo, ale já nemůžu vědět jaký kdo je. Tohle může taky tvrdit kdokoliv komukoliv kdykoliv a nakonec to může dopadnout všelijak. Ale tak tedy.. no, omlouvám se, ale prostě v tomhle jsem hrozná. Stejně jako na lodi nemám ráda alkohol, rvačky, či cokoliv tomu podobného, tak se to týká i cigaret, ohně a tak. Radši mám tyhle věci pod kontrolou." ,vysvětlila jsem a vzhledem k mé výšce i vzhledu to muselo být poměrně úsměvné, protože jsem zněla jako nějaký dospělák, který kárá své dítě, ačkoliv si připouští svou chybu. Potom si sundal bundu a ukázal rameno. Já jen zmateně zamrkala a opravdu poměrně nevěřícně jsem na to koukala. "Tohle není fér, jak to děláš? To by se mi pro mé věčné pořezané prsty nebo popáleniny hodilo! Nechceš mě to naučit?" ,naklonila jsem se k němu blíž. Neměl tam ani stopu po kulce, jizvu nebo tak, ale jeho prosba mě trochu zarazila. "Eh..Nevidím důvod proč by tě vyhazovali. Pokud nebudeš štvát Samu, nic se nestane. Jen nesmí potkat ani alkohol, ani cigarety. S těmi musíte někam.. pryč. Nebo je při nejlepším nemít vůbec s sebou." ,pokrčila jsem rameny a naklonila hlavu na stranu. "Ale jo, hodil by se někdo, kdo bude obstarávat plachty a tahat tu vstupní či výstupní plošinu po které jste přišli nahoru. Je to docela fuška~.." ,řekla jsem poměrně povzbudivě a zakřenila se. Jako není jednoduchá práce tohle obstarávat. Lana jsou nejčastější důvod mých popálení a ona zákeřná plošina důvodem pořezání se kvůli ostrým hranám. Raquell se nám pochlubila tím, že umí jakýsi trik s očima, ale neukázala nám ho, očividně kvůli tomu, že je tu zkrátka trochu větší společnost. Potom se zeptala, jak to, že jsou všichni zajímaví a já ne. Trochu jsem sklopila pravé ouško a jen se provinile usmála. "Jsou lidé, kteří mají křídla. Lidé, kteří se umí přeměnit na velká zvířata jako lvy, pantery, nebo cokoliv co je napadne. Jsou lidé, kteří dokážou ovládat magii, nebo umí léčit, nebo vidí lidem do myslí, nebo cokoliv.. A potom jsem tu já. Umím se přeměnit na modrou kočku, která by vám nesahala ani do půli lýtek. Umím měnit barvu oči ze zlaté na modrou podle nálady. Mám kočičí uši a ocas. Ať už vypadám jako kočka, nebo jako člověk, jediné, co jsem je, že mám kočičí reflexy, povahu a smysly. Teda ne, nelovím myši, fuj, ale prostě.. jsem jenom kočka. Micka ze dvorku." ,pokusila jsem se jim to vysvětlit a pokrčila rameny. Nejprve jsem ze svých schopností byla nadšená, ale potom jsem si uvědomila, že prakticky každý je mnohem zajímavější. Koho zajímá modrá kočka? Po její obhajobě sebe sama se jenom uculím a vykouknou oba tesáčky. "Prostě kdybyste si chtěli na lodi zapálit, buďte prosím v mé blízkosti. Jsem si v tu chvíli o něco jistější, protože i kdyby to třeba nebylo naschvál, náhoda je blbec." , řekla jsem a poslední část jsem už měla zakloněnou hlavu a sledovala, jak Jaden letí nad námi podle mě vysokou rychlostí. Obdivně mi zazářila očka a a tváři se rozlil jemný úsměv. "Bylo by krásné umět létat. Myslíte, že kdybych ho poprosila, svezl by mě? Aspoň kousek?" ,otočila jsem se s nadějí v hlase k těm dvěma u mě. |
| |
| Alexander Jeho další otázka mě vyvede z míry. "Co umím..." trpce se uchechtnu. Nebylo to myšleno na něj. Spíš mi to slovo přišlo směšné. Tak strašně se nehodilo na můj případ. "Když ti řeknu - Siréna. Co si pod tím představíš?" rozhodla jsem se, že mu odpovím otázkou. Mrknu na něj. Snažím se nerozesmát nad tím, jak se snaží nedát najevo překvapení nad mými otázkami. Ovšem jeho odpověď.. "Celý město?" vykřiknu pak nahlas. Odkašlu si a rozhlédnu se, jako bych se chtěla ujistit, že mě nikdo neslyšel. Naštěstí se všichni zdají být zaměstnáni vlastní konverzací a nám nevěnují ani špetku pozornosti. Nechám ho pokračovat ve vyprávění. Upřímně mě rozesměje, když pohrozí smrtí. "Takže.. už jsi někoho pokou.. um, sál krev? Přímo z.. těla?" netušila jsem, jak mluvit, abych ho neurazila nebo tak. Už takhle si přijdu jako idiot. "Vždycky mě zajímalo, jestli to bolí, jaký je to pocit." přemýšlela jsem nahlas. Pak jsem si uvědomila, co jsem řekla. "Ježiš promiň! To znělo blbě. Nemyslela jsem, co jsem myslela! Teda myslela, ale... jinak" joooo to je hodně dobrý. Teď ti určitě rozumí. S jeho rukou na mém rameni mi vyschne v krku, jako kdybych pár dní byla bez vody. Začne mě pálit na hrudi. Odkašlu si. Ne... to ne. Záchranu najdu v příchodu nové spolužačky. Otočím se tak, abych jakoby omylem setřásla ruku svého společníka. Nemyslel to zle, chtěl být vlídný a projevit soucit. Já mu přeci nechci ublížit. "Jeden si zvykne." pokračuji v předešlé konverzaci s očima upřenýma na rozruch, co modrovlasá dívka způsobila a mírně pokrčím rameny. Pousměji se. Podívám se zpátky na Alexe. "Jestli chceš, můžeme se jít zapojit k nim..." pohodila jsem hlavou směrem k hloučku. Já nechtěla. Líbilo se mi, že jsem mimo ten rozruch. Že si povídám s někým, kdo mě poslouchá. Navíc je to upír. Ježiš, chtěla jsem ještě vědět tolik věcí a to co možná nejdřív. Jako malá. Pokárala jsem sama sebe. |
| |
| Pohádkový svět „Za to já bych se krmila až bych plakala.“ Poznamenám tentokrát s náznakem úsměvu, když mě hlava přestane trochu bolet, ale pořád to není ono! „Mám hlad že bych snědla vlka … klidně s ohýnky u pr... pravé zadní nohy!“ Stále si tisknu hlavu. Mám pocit jako by se měla rozskočit na dvě půlky. Jestli se teď pozvracím, tak to bude nejspíš z otřesu hlavy a né z chlastu! uvažuji naštvaně. Zamžourám před sebe. Měla jsem pocit, že někdo volal, ale na lodi je tolik hluku a „lidí“, že to na mě bylo jen těžko. Rozhlédnu se okolo a spatřím „anděla“. Já jsem ještě ožralá nebo co? nevěřícně si prohlížím kluka s křídly, který stojí téměř přede mnou. „Já se snad dostala do cvokhauzu!!“ zamrmlám si pro sebe a otočím se na vlka. Tentokrát nedělám žádné rychlé pohyby jen si ho opatrně prohlížím. „Babičko proč máš tak velké zuby?“ vypadne ze mě, když si vzpomenu na moji neoblíbenou, ale známou pohádku. „Teda chtěla jsem se zeptat. Copak jsi zač?“ |
| |
| Zlepšení Ragien Usměji se a spokojeně jí položím paži kolem ramen. Je to spíš přátelské gesto než cokoliv jiného, prostě jsem rád že tu nejsem sám. Chvíli je sleduji, oba dva. Jeden silný fyzicky a ten druhý je pro něj skálou myslí. Doplňují se, stejně jako mi dva. Já jsem tvá síla a ty mé tělo. Nemám ani chut ho poslouchat. Vytlačím ho z mysli dokud se hlas nezmění v šum . Otočím se k ní a pozoruji její tvář pod kápí. Toužím jí ji sundat a podívat se jí do očí. Neudělám to však, nejspíš by to byla chyba. Nevím, osobně myslím že každou chvíli vyrazíme, a pak možná pár hodin, dost času na to se vyspat, aspon myslím. Usměji se na ní. Nejspíš začínám mít problém hned první den ve škole. |
| |
| Vyléčená studentka a vzlet orla John promluvil a vysvětlil Dingovi, co se stalo. Jsem ráda, že je v pořádku. Bylo by krapet nevhodné mít nějaký úraz ještě před odjezdem. Kasumi se představila, ale.. vypadala, že se každou chvíli složí. Taky se přizná, že lékař by se hodil. než ale stihnu něco udělat, jakkoliv ji chytit, nebo odvést někam pryč, aby si mohla sednout objeví se před námi Nero. Zaujatě sleduji, co provádí a lehce se pousměju, jakmile se Kasumi probere a je jí už znatelně líp. ještě než Nero odejde, hlesnu za ním slovo díku. Otočím se poté znovu k Jadenovi vedle mě, který vypadá, že snad každou chvíli vyletí z kůže. Nakonec ovšem nevyletěl z kůže, ale z paluby. Poryv větru mi rozevlál vlasy a já jenom sledovala, jak se můj student vznáší nad palubou. Předpokládala jsem ,že se vrátí, ale bedlivě jsem ho sledovala. Přiznávám se, měla bych upozornit i jeho na to, že je to nevhodné, ale ono to vlastně ani nevhodné nebylo. Bylo krásné sledovat, jak plachtí ve vzduchu, dokud nepřistál o kus dál. Nakonec jsem nad tím zavrtěla hlavou a jenom to radši nechala být. Nic neprovedl a vše je v pořádku. Možná bych si na tohle měla dát větší pozor. Nebo spíše tolik zřetelně nehlídkovat. Nakonec jsem se rozhodla posunou z místa a dojít až k zábradlí, kde jsem se opřela a sledovala, jak se voda čeří o boky lodě. |
| |
| Podpalubí Sedl jsem si na zem úplně, takže mi Chocko seděla na klíně úplně a já jí tak nemusel přidržovat. Křídla jsem sklopil a uvolnil úplně, takže jsme takhle vlastně zabírali skoro celou uličku. "Každe z nás jsme v něčem dobrý nebo děláme věci jen tak, protože nás prostě baví. A co se týká mě, nevím jak bych tu vydržel těch třicet let, bez možnosti poslouchat svojí muziku." řeknu. "Smím?" zeptám, chtěl jsem se na její výtvory prostě podívat. A určitě jsem nebyl sám, kdo se na ně chtěl podívat. //Co představoval jsem se XD Sebe i plysaka :D |
| |
| Podpalubie Andrew a Lynessa "Teší ma ..." usmiala sa a jemne začervenala. S Andrewom jej išlo zoznamovanie oveľa lepšie. Posadila sa na ňom tak, aby sa o neho mohla oprieť chrbtom. Bolo to veľmi pohodlné sedenie. Obrázok si dôkladne prezerala. Civela na neho akoby to bola obrovská čokoládova torta ktorá čakala len na ňu. "Ja by som nič také nedokázala...Je to strasne super!" povedala nadšene. "Zase ta tridsiatka ..." pomyslela si ako to znovu spomenul. Nemôže mať predsa toľko rokov ....alebo áno? // neni plysak!!! >. |
| |
| What no... prostě všichni vepředu Energetický přetížení je pryč. Díky bohu. Znova se rozhlídnu. ... Proč je tu zase najednou tolik lidí? Ve vzduchu jsem byl ani ne tři minuty, to už se zase stačilo něco podělat? Nemluvě o tom, že... Kurňa. Teď si o mně určitě myslej, že jsem pozornostní běhna. Měl bych pomalu začít vědcovat nad nějakým... méně nápadným vybití se. Raději rychle svoje opelichanice zase složim a spakuju se na druhou stranu paluby. |
| |
| Itemi Na jej reakciach sa celkom baví. Tlmene sa smeje a pobavene švihá chvostom sem a tam. "Tento človiečik je celkom zábavný ..." pomyslí si. "Moje meno je Fear." predstaví sa. Hlas ma hrubší a chraplavejší. Pri rozprávaní však nijak neotvára ústa. Hlas z nej proste len vychádza. "Som ...vlčí démon a ztelesnenie strachu. ...Jednoducho povedané ...kŕmim sa strachom iných." vysvetlí. "A ak máš zo mňa trému len teraz, asi ťa neukľudní keď poviem, že vidíš len zmenšenú verziu." uchechtne sa otočí hlavu na bok. |
| |
| Dingo Po jeho výrazu se usměji. Počítal jsem s tím, že se zrovna tohle nebude nikomu zdát úžasný, ale když už tak ať. ,,Barvu vlasů jsem nejprve taky nedokázal ovládat, jako ty. Měnily se podle mých pocitů, ale to už jsem se to naučil ovládat sám. No i když pořád se mi někdy něco nepodaří a někdy se mi změní samy od sebe. No a oči jsem uměl ovládat vždy." Tohle by možná jako vysvětlení stačilo. Poté si všimnu, že se dívá někam jinam. Podívám se tam taky a všimnu si holky s růžovými vlasy. Nějak se motala a když na ni Dingo zavolal tak ani nebyla schopna odpovědět nebo jsem se přeslechl. ,,Už tam někoho má, myslím že o tu mýt strach nemusíš." řekl jsem po chvilce co k ní přiběhl ten vlk nebo co to bylo. Po té se podívám po holce co před chvílí oživovali. Kam to asi šla a chvilku jsem přemýšlel že půjdu za ní. |
| |
| Přední část lodi Chishiki, Raquell Koukám, jak obě koukají na mé rameno. Jo, je to fajn, ale zase to má i své nevýhody. Regenerace buněk je tak velká, že já se prostě asi nikde neožeru. "Jo, je to fajn. Kolikrát jsem zvažoval, že bych bych dělal něco užitečného. Třeba přidal se do armády nebo tak. Jenže mám strach, že kdyby o mě zjistili, že se umím zahojit, tak by mě začali zkoumat. Však to znáte, tajné vládní služby, oblast 51 a další blbosti." řeknu a kouknu na Chishiki. "Rád bych tě to neučil, ale mám pocit, že to nepůjde." řeknu a otočím se na Raquell "Nesmrtelný. Zní to pěkně, ale nejsem si tím jist. I když.... ještě jsem to nezkoušel. Snad to ani nebudu muset pokoušet." Pak ale Chishiki začne mít pocit méněcennosti. Pokusím se ji nějak utěšit. "Víš Chishiki, mě se tvoje zvláštnost líbí. Vypadá to roztomile. A kdyby ses naučila i nějaké to bojové umění, s tvými reflexi bys mohla dělat něco jako superhrdinu." řeknu a hezky se na ni usměju. Pak se kouknu tam, kam ona začala zírat. Někdo tu má křídla, to vypadá dobře. Když Chishiki pronese její přání jen jsem řekl "Zkus se ho zeptat. Někoho tak roztomilého jako jsi ty přeci neodmítne." |
| |
| Vtípky a představení „Tak tohle v pohádce nebylo.“ Uchechtnu se, když se mi vlk představí a prozradí mi, jaké pochoutky má nejraději. „No jestli ještě povyrosteš tak ti asi nabídnu vcelku vydatnou večeři.“ Konečně si pustím hlavu a posadím se trochu slušněji, řekněme – jako člověk. „Já jsem Itemi Oosugaki a taky dovedu pouštět hrůzu, hlavně když se ráno neučešu!“ představím se a po té dodám trapný vtip na odlehčení situace, protože tyhle zdvořilosti mi vždycky přišli hrozně … vážné. „Asi po kapsách nenosíš paralen co?“ kouknu na ni přivřenýma očima a potom dodám „Spíš bych typla, že u sebe nenosíš nic. Tak mě napadá. Mají démoni blechy? Vždycky mě zajímalo jaké to asi je.“ Pohodlněji se opřu o zábradlí a snažím se nevnímat nevolnost a bolest. Jde to vcelku snadno, když se bavím s tak zajímavým tvorem. |
| |
| Na lodi Marcus, Chishiki Odtrhnu pohled od létavce a podívám se na ty dva. „Jo, třeba jo,“ zamumlám k Chishiky, „když ale někteří na téhle lodi mi připadají takový chladný.“ Řeknu svůj názor. Neznám je, ale tvrďácké řeči já nemusím, tak doufám, že to na mě nebudou zkoušet. Sleduji Marcuse, jak ji utěšuje. A začnu přemýšlet o tom, že o mé zvláštnosti asi nikdy nikdo nepoví, že je roztomilá. Leda by to byl úchyl. Nebo stejný tvor jako já. Co jsem vlastně zač? Tyto úvahy na mně nejsou poznat, protože při nich nasadím zvědavý výraz s našpulenými rty a zarputile sleduji díru v bundě, která týpkovi zbyla po kulce. A bolí ho to taky? Nebo se to jen zahojí a nic? Mám spoustu otázek, ale zatím se ptát nehodlám, na otravování bude času dost. Popotáhnu si rukavičky trochu výš. „Jestli ho přemluvíš, jako druhá půjdu za tebou já,“ podotknu k ní, „a zeptej se ho, jestli se takový křídla prodávaj na e-bayi.“ |
| |
| Barevné vlasy Jorsen, Izumi, Fear "Wow, tak to je hustý." uznám nad jeho vlasy a ze srandy ukážu palec nahoru. Toto jsou fajn schopnosti. Radši se ještě jednou podívám po té růžovovlasé holce, která tam chvilku padá, pak za ní přijde ten velký ohnivý vlk a bro Jaden, který nakonec odletí. Vlasntě se toho kolem stane celkem hodně. "Sice tam někoho má, ale přeci jen, mít ve společnosti velkýho ohnivého vlka není zrovna dvakrát super. Jestli ti to nebude vadit, půjdu se tam radši podívat. Uvidíme se později. Měj se." rozloučím se s ní a mávnu mu na rozloučenou. Pak už se s rukama v kapsách přibližuji k růžové karkulce a vlkovi. "Zdravím vy dva. Přišel jsem se ujistit, jestli je všechno v pořádku." piřjdu k těm dvěma a oba si řádně prohlédnu. |
| |
| Itemi a Dingo Znovu sa zasmeje. Skôr ako smiech to znie ako divné kvýlenie. "Blchy skutočne nemám dievča." odvetí pobavene. "Čím si vlastne zaujimavá ty?" opýta sa zvedavo a na to si sadne. Keď k ním príde ďalší exemplár rovnako tak si ho zvedavo prezerá. Ani na ňom nieje poznať nič odlišné. Okrem toho teda, že je celý modrý. Musí sa ale uchechtnúť ...pozrela mu do očí a ucítila jeho tajný strach ... "Ja som v poriadku, Modrások. Tuto, Itemi, má ako vravíte po opici ..." pozre na ňu stále pobavená. Vedela, že sa jej tu bude páčiť a o zábavu nebude núdze. |
| |
| Lodička Kass "Kam narážíš s tím prospáním?" Mírně do něj šťouchnu. Já nebudu spát. Ne dokud tu bude tolik lidí. Necítím se pohodlně ani ve společnosti, natož v ní usnout je nepřijatelné. Jednou se mi to stalo a vážně to nedopadlo dobře. Přemýšlím, jaké to bude tam na té škole? Moderní nebo staré? jací budou učitelé? A co ostatní spolužáci? Mám "trochu" trému, ale vím, že Nero tu vždycky bude. A Kass taky. Ale Nero tu byl vždycky. Bránil mě, když bylo namále, nasazoval vlastní krk. A to se jen tak nezapomíná. |
| |
| Nová oběť Kouknu směrem odkud přijde kluk s modrými vlasy. Je vcelku pohledný. Usměju se na něj a potom se uchechtnu, když Fear pronese poznámku o opici. „Ono je to tak vidět?“ zeptám se a aniž bych čekala na odpověď kouknu na nově příchozího. „Vlastně není. Je mi fakt zle. Neměl by jsi zázračnou pilulku na bolest hlavy, či zklidnění žaludku?“ Je mi blbé hned tak po neznámém chtít prášek, ale hlava mi opravdu třeští jak střep a bojím se, že bez paralenu nebo něčeho podobného ze mě budou padat ještě horší kecy než do teď. Už tak se divím, že jsem od vlka nedostala po tlamě. NA druhou stranu. Kdyby nechtěl pomoct tak se neptá. Balit holky se dají i jinýma frázema než optáním jestli je vše OK. „Hele Fear. Jsi kluk nebo holka?“ zeptám se ještě totálně bez rozmyslu na otázku, která mě napadne a úplně vyvede z míry. Podle hlasu bych tipovala kluka, ale kdo si může být jistý u démona. |
| |
| Dingo Kasumi Dingo se nepřestal dívat po té růžovovlasé holce a mě po chvilce došlo o co jde. No nic nechce si mu mu stát v cestě a ta holka je docela pěkná. Po jeho slovech se zasměji, a odpovím mu. Jo jasně jen běž mě to vadit nebude, taky jdu někomu udělat společnost." Podívám se směrem kam zašla Kasumi. ,,Jo a hodně štěstí." Pokývnu hlavou, při jeho odchodu. Otočím se na patě a jdu za Kamusi. Najdu jí za rohem, jak ta sedí a sednu si vedle ní. ,,Jsi v pořádku?" Podívám se na ní. Začínám cítit, že se červenám. ,,Pro-proč jsi tak...rych-le odešla, chtěl jsem za tebou jít, už dřív." Konec řeknu strašně rychle a cítím, že jsem strašně nervózní. Ruce se mi začaly strašně potit a pomalu se rozpalovat. Sakra musím se vzpamatovat, tohle se mi ještě nestalo. Barva vlasů se mi změnila na hnědou, ale o tom nevím. |
| |
| Bolest hlavy Itemi, Fear Podívám se na vlka a usměju se. Mluví jako člověk, což je fajn. Také je fajn, že je v pohodě, léky pro vlky bohužel nemám. Za to podle slov té holky, ta léky potřebuje jako sůl. "Počkej, podívám se." řeknu a sundám si batoh. Chvíli v něm hrabu a nakonec vytáhnu balení nějaký divných léků. Prohlídnu si je a zjistím, že je to kinedryl. Zamračím se. "No, nevím, jestli to to pomůže, ale v podstatě to zkusit můžeš." řeknu a podám ji prášky. Jsme na lodi, takže by ji to v podstatě pomoct mohlo. Pro jistotu si ještě batoh prohrabu jednou, ale nenajdu v něm nic lepšího. Po dokonalém prohledání si batoh znova nandám. "A jak se vlastně jmenujete?" zeptám se. |
| |
| Itemi a Dingo "Ja som Fear ...a som ženského rodu." pozrie na Itemi. Nenapadlo by ju, že bude mať zrovna s týmto problém ...Čo už no. Príliž sa im diviť nemôže. Vyzerá ako vyzerá. "A ty Modrások?" opýta sa. "Mimochodom ...máš zaujimavý a sladký strach ..." povie zasnene a zhlboka sa nadýchne. Obmotá si okolo seba chvost a oko tela sa jej nachvíľu zablisne červená mlha. Odkedy uvidí niekoho strach, cíti ho pri nich stále. Stane sa z toho ich pach. Ich poznávacie znamenie pre ňu. Plamienky okolo očí aj nôh sa jej jemne zväčšili a ďalej chlapca sledovala. |
| |
| Společnost John Chvilku tam tak sedím a srovnávám si všechno v hlavě. Už se celkem uklidním a najednou si všimnu nějakého kluka. Zvědavě se na něj dívám a sleduji, jak si vedle mě sedá. Usměji se a přikývnu. "Jo, jsem. Díky za starost." odpovím mu na jeho první otázku. Pak vyslechnu jeho další slova a zasměji se. Je vidět, že se trochu stydí. Rozhodnu se ho trochu uklidnit. "V pořádku, já ti hlavu neukousnu." uklidním ho a dám mu ruku na rameno. Pak se podívám na moře a chvíli ho sleduji. Nakonec začnu přemýšlet a odpovím na druhou otázku: "No, odešla jsem,..." stydlivě se usměji a podrbu se ve vlasech. "protože jsem tam způsobila pohrom až dost." vysvětlím a podívám se radši jinam. Chvíli mlčím a pak se podívám zpět na něj. "Můžu znát tvé jméno?" zeptám se ho přátelským tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Kisame Intense pro Regien Ucukne když mu dojde co řekl a začne se pekelně červenat. Já... ne tak jsem to nemyslel. Já já já... Zakoktá se a začne bleskově vrtět hlavou a rychle se od ní odtahovat. Myslel jsem jen spánek nic jiného. Cesta pak rychleji utíká. Obhajuje se, ruměnec z jeho tváře však zmizet nechce. Doufám že to myslela jen jako vtip. Musela to tak myslet, jinak mě musí považovat. Snažím se uklidnit a nebýt tak roztřesený. Být tu Fear tak má jistě hody. Tohle je věc jíž se bojím nejvíce. Pokazit konverzaci s hezkou dívkou. |
| |
| Přední část lodi "No nevím. Tím, že by ses přidal do armády bys podle mě nic moc užitečného neudělal, protože prostě.. války, vojna a tohle všechno je podle mě hnus. Sice je to něco, co údajně člověka vycepuje, ale jako dobrou věc ten celek neberu." ,zatvářila jsem se nesouhlasně a po tom, co mluvil o oblasti 51 a dalších věcech jsem se musela zašklebit. "Myslím, že někteří tu už jsou výsledkem pokusů a tak podobně. Ale lidé jsou šťouralové. Jsou schopní zalít mraveniště tekutým hliníkem, aby viděli, jak spletité cestičky uvnitř jsou, tak by mi nepřipadalo divné, kdyby zkoumali tvou zvláštnost." ,přikývla jsem tentokrát souhlasně a na odpověď, že mě to asi nenaučí jsem jen střihla oušky a krátce se zakabonila. Poslouchala jsem, jak se baví o jeho možné nesmrtelnosti a lehce povytáhla obočí. "Bylo by super být nesmrtelný, ale pochybuji, že kdyby ti usekli hlavu, tak se vyléčíš. Možná by se ti zacelily rány, ale.. dál?" ,ukončila jsem svoje.. cosi jako tvrzení takovým trochu nejistým způsobem. Potom se pokusí mě utěšovat a já jen tak jakoby bezradně pokrčím ramena a nakloním hlavu na stranu. "Roztomilá schopnost je sice hezká schopnost, ale vedle jiných to není tak úplně ono. Naučila jsem se časem aspoň se dvěma biči na tréninkových hodinách, abych to trochu proti ostatním vyvážila, ale je to takové divné, když většina lidí nemusí nic udělat." ,na moment jsem semkla rty a po tváři je posunula do jakéhosi bezradného "úšklebku", který hned zmizel. Jen měl zdůraznit to, že vedle jiných je to slabá vlastnost. "Ale pořád aspoň nějakou vlastnost mám." ,ukončila jsem to, když mě pobídl, ať se jdu Jadena zeptat, jestli by mě nesvezl. Krátce jsem se podívala směrem, kde byl a jen prudce zakroutila hlavou. "Nechám mu klid." ,řekla jsem a podívala se k němu znovu. "Stejně je okolo nějak moc lidí, tak bych jen otravovala." ,řekla jsem a mrskla ocáskem. "Počkám si." ,ukončila jsem to se širokým šibalským úsměvem. Potom jsem se otočila k Raquell. "Jak jako chladný?" ,zeptala jsem se jí krapet zmateně, protože jediná chladná tady byla doopravdy jen Samu, ale pochybuji, že myslela ji. Po jejích posledních slovech jsem se ale jenom zakřenila. "Jako na E-bayi, co vím, prodávají jenom křídla k břišním tancům a s těmi bychom daleko nedoletěly. Nebo nějaké dětské modely ,či jak to jinak nezvat." ,zaculila jsem se na ni sladce. "Jak jsi předtím zmínila ten trik s očima~.. nemusíš to předvádět, ale co je to za trik?" ,zeptala jsem se zvědavě a naklonila se blíže k ní. |
| |
| Michelle, Ragien, Nero, všichni okolo..? "Siréna? Páni, to jsem nečekal." překvapeně si ji změřím pohledem. Že by některé pohádky nakonec nebyly takové výmysly? Rozhodně si budu muset sehnat více informací. Nad její další otázkou s sebou trochu škubnu. "Ne, to ne. Dalo by se říct, že jsem odjakživa na "umělé výživě". ušklíbnu se. "Abych řekl pravdu, ani mě to nijak neláká. První kousnutí je prý nepříjemné jak pro oběť, tak pro útočníka." Trochu se podivím nad jejím zájmem zrovna o tohle téma. Pobaveně si založím ruce nad jejím koktáním. "Možná to jednoho dne zjistíš." odkašlu si, když si uvědomím, jakou blbost jsem to vypustil z pusy. Vážně bych si měl najít nějaký kurz "Jak se bavit s lidmi". Kor teď když to vypadá, že s nimi budu v kontaktu delší dobu. Přikývnu a stáhnu ruku z jejího ramene. Pohledem zabloudím zpět k nové dívce, která vypadala, že má o společnost už postaráno. "V pořádku. Co takhle se podívat okolo? Do podpalubí, nebo tak.." navrhnu a nabídnu ji jako správný gentleman rámě. Zamířím ke kormidlu, kde se už pár bytostí usadilo. |
| |
| Kasumi Dívá se stále na ní. Teď mi došlo že první, na co jsem se měl zeptat je její jméno. No nic teď už s tím nic neudělám. Jakmile se mě pokusí uklidnit, jakoby vážně ze mě něco opadlo a já dostal více sebedůvěry. Po tom co řekne že tam způsobila dost problémů se zasměji. ,,No myslím, že jsem s jednou holkou způsobily mnohem větší rozruch, ale to je teď jedno." Poté zmlknu a oba chvíli mlčíme. Ticho protrhne Otázkou na mé jméno. Sakra zase jsem se zapomněl zeptat. Já jsem John. A ty se jmenuješ jak?" No tak teď nebo nikdy řeknu si v duchu a pomalu zvednu ruku, obejmu jí a chytnu za druhé rameno. Teď jsem začal očekávat, že vyskočí a odejde nebo něco takového. Jenže na rozmyšlení již bylo pozdě. Teď jsem již mohl čekat jen na její reakci. |
| |
| Společenská atraktivita = ruined nikdo I guess... :'D ... Co to do mě doháje vjelo? To je nejspíš poprvý, co jsem takhle stáhl ocas a zdrhnul... Můžou za to snad ty křídla? Celej život jsem si namlouval, že se za ně nestydim a že jsem zatraceně pyšnej na to, jak jsem díky nim jinej, ale... Teď, když je mám mít permanentně venku, najednou mám nechutnou trému. Pomalu rychlým krokem přejdu po pravý straně lodi a zastavim se, když nahoře nad vstupem do kajuty zahlédnu malou, neobsazenou výhledovou plošinu. Prostorné, vysoko umístěné, šířka akorát. Perfektní. Hádám, že se nikdo neurazí, když se na zbytek cesty spakuju tam. Stačí jen lehký zametení křídly a dosednu na vyhlídku. Vzápětí sebou plácnu na zadek a zahledim se na ubíhající moře. Je teplo... A voda vypadá lákavě. Doufám, že blízko školy budou nějaké útesy. Nebo aspoň pláž. Krátce se ohlédnu směrem k přídi a když vidím, že skupinka tam stále je - ač zase trochu promixovaná -, znova mě kousne nepříjemnej pocit. Dingo byl docela v cajku... Třeba ještě dostanu příležitost si s ním pokecat, až dorazíme. A všichni ostatní.... Hmm. Stále bych rád hodil řeč s tou dívkou s motýlími křídly. každopádně doufám že si nikdo ten zdrh nevzal osobně... |
| |
| Příď lodi Chishiki, Raquell "Taky pravda. Armádou bych asi fakt nic nevyřešil." řeknu a zamyslím se a dál ji poslouchám. "S tou nesmrtelností. Já nevím, na jednu stranu bych si to užíval, to jo. Ale zase být na tom světě furt? Vem si, pořád se tu něco ničí a válčí a tak. Nemohla by sis najít přátele, protože bys pak jen sledovala jak stárnou a odcházejí od tebe. To bych asi nedal. Dost, tohle je blbé téma... zní tak depresivně." Mám sto chutí ji podrbat mezi oušky, jestli náhodou nezačne příst. Co kdyby jo? Hmmm. Musel jsem se usmát, za pokus by to stálo. Pak začala mluvit o bičích. "Hele, tak mě napadlo.... nechtěla by sis dát někdy trénink? Ty a tvoje biče, já si vezmu něco měkkého na ruce a můžem, aspoň nebude nuda a věřím tomu, že se v pohodě vyrovnáš i silnějším, než jsi ty. Záleží na velikosti srdce, ne postavy." řeknu a lehce ji pošimrám pod bradou, aby se usmála. Zasmát jsem se musel i já, když se začali bavit o křídlech na E-bayi. Pak jsem se přidal k Chishiki, aby nám aspoň řekla, co umí s očima. "Prosím pověz. Nás napneš a necháš nepnuté." řeknu a udělám psí oči. |
| |
| John Nakloním hlavu a podívám se tázavě na něj. Větší rozruch? No, nemožné to není, ale i tak mi to připadá neuvěřitelné. Ale pravda to asi je, když tam kolem stálo tolik lidí, ještě než jsem se tam sesypala. Nejspíš to bylo kvůli nim, ale nebudu hned dělat ukvapené záběry. Raději se v tom už nebudu rýpat. "Takže John. Hezké jméno. Já jsem Kasumi, ale kamarádi mi říkají i Angie. Každý mi říká podle toho, jak se mu to víc zamlouvá." představím se a usměji se. Pak se ale zarazím nad tím, co dělá. Sleduji jeho ruku, dokud se nedotkne mého druhého ramene. Jamile se tak stane, celá zrudnu. Kdybych měla ohnivé schopnosti, nejspíš bych se propálila do země. Naštěstí je nemám. "Ehm, co to děláš?" zeptám se ho. Né, že by mi to bylo nějak nepříjemné, spíš hodně nečekané. |
| |
| Alexander, Ragien, Nero Jeho reakce mě zaskočila. Chtěla jsem se utápět v depresích, až dorazíme, ale jeho to neodradilo. Ani trochu. Překvapilo, to ano.. ale toť vše. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepotěšilo. Zaujatě přikyvuji, když mi vysvětluje o své výživě. Jsem překvapená, že se nikdy.. nezakousl do člověka. To je jedna z hlavních věcí, co upíři ve filmech dělají. Moje koktání ho očividně pobavilo. To ale moje rozpaky vůbec nezměnšilo. Jeho další věta mi spolehlivě sebe všechen zbylý vítr z plachet. Zrudnu až po kořínky vlasů a rozesměju se. "To ty třeba taky.. všechno je jednou poprvé." vysoukám ze sebe se smíchem a tváří rudou jako rajče. Nikam se mi nechtělo, ale co už. "Dobrá..." chvilku váhám, jestli se do něho zavěsit. Přeci jen.. ta chuť mu ublížit tu pořád je a jen tak neodejde. Když mi dal ruku na rameno, tak se mi to jen potvrdilo. Nakonec se ale zhluboka nadechnu. je tu spousta lidí. Nenechají mě udělat nějakou pitomost. Zavěsím se do něho a nechám se vést. Cestou ke kormidlu jsem si všimla, že pár studentů zde již je. Tímto končí naše soukromá chvilka. povzdychla jsem si pro sebe, ale na spolužáky se usmála. |
| |
| Michale + Alexander Nero Po chvíli vstanu a lehnu si opodál, abych nepřekážel Rai a Intensemu. Rozhlížím se po palubě, jako skener. Seznam potenciálního nebezpečí, slabých myslí atd. Po chvíli mě to ale přestane bavit. Sleduji přicházející dvojici. Zvlášť na dívce moje oči zůstanou dlouho. Jako by ji propalovali. Kluk mě tak nedojímá, tedy jeho druh se mě očividně ještě nepokusil zabít. Ti dva přicházejí k nám a mě si nevšimnou. Ta dívka mi málem přišlápne ocas. Jak si někdo nevšimne dvoumetrovýho vlka? Postavím se na všechny čtyři a chvíli mlčím. Pak promluvím. " Vítejte na palubě, mladá slečno." Očividně ji nijak netěší být na lodi. Snažím se vypadat mile, jak jen to dvoumetrový vlk s řetězem okolo krku dokáže. Cítím z ní, že se něčeho bojí. Mírně zvýšený tep a můj čich tomu nasvědčují. "I přes to že ani mne to netěší, myslím že kapitánka je velice schopná, tak se není čeho bát." Vím, že to není asi pravý důvod, ale nechci být netaktní. Když jsme u toho... "A... Omluvte mě. Jmenuji se Nero." Mírně se ukloním, aby jsme byli na stejné výši očí. |
| |
| Alexander, Nero Málem jsem na něco šlápla. Otočila jsem hlavu. "Oh..." bylo, co jsem ze sebe vypustila, když jsem uviděla obřího vlka uhlové barvy. "No páni..." dodala jsem užasle. Zastavila jsem a pustila Alexovu ruku. Když se vlk postavil byl o dobré tři, možná i čtyři hlavy vyččí než já. Než se sklonil, musela jsem se dívat vzhůru. Pak promluvil a mně se rozlil úsměv na tváři. "Děkuji za přivítání." řeknu, jak nejpřátelštěji umím. Překvapeně zamrkám, když začne mluvit o strachu. No.. je to vlk. Nejspíš to cítí. A já jsem zrovna teď plna strachu ze všeho a z každého. Snažím se zahnat sucho v krku. "Pak vám budu věřit a doufat, že nás v bezpečí dopraví k cíli." řeknu s úsměvem a vybruslím tak z pro mě nepříjemných myšlenek. "Já jsem Michell Natalie Rosen. Těší mě." byla bych mu podala ruku.. fascinovaně jsem si ho prohlížela. Měl nádherné oči. Přepadla mě touha ho pohladit. "Smím?" zeptala jsem se opatrně a zvedla dlaň mírně před sebe. |
| |
| Michaelle + Alexander Nero V očích mi zahrají hvězdičky. "Mě nevěřte. Já neřídím." Pak se představí. Hezké jméno. Dlouhé, ale hezké. "Nádherné jméno, ale to tady gentlemana mi asi bude skryto?!" Zadívám se na chlapce. No, nevadí. Ne každý se vzpamatuje hned. Další otázka. Tedy, tahle dívka jich má mnoho. Jen nevím, jestli to zařadit mezi dobré, či špatné vlastnosti. Chvíli váhám. "No... Proč také ne, že? Jen neškubat. Vlčí srst je sice dobrý talisman, ale ta má by měla zůstat na svém místě." Usměji se a skloním hlavu. Při prvním doteku sebou trochu cuknu a mírně se mi naježí srst, ale pak už to je v pořádku. Ještě štěstí, že nevypadám jako mí zdomácnělí příbuzní, kteří chodí buď úplně bez srsti, nebo s tak slepenou, že vypadají jako stará deka. Kdepak. Tvor jako já musí vypadat jaksi... reprezentativně. "Pokud to není troufalé, proč se bojíte vody? Ač na to nejsem hrdý, chvíli vás sleduji. Držíte se dál od kraje. Pokud nechcete, nemusíte odpovídat." Když na mě drží ruku jak mluvím, cítí z mého hlasu vibrace. // Když se Nera dotýkáš, cítíš se líp, sebejistější a plná energie. |
| |
| Alex, Nero Jeho odpověď mě upřímně pobaví. Když se zadívá na Alexe, tak se na něho otočím. Rozhodnu se, že nebudu odpovídat za něho a jen se na něj povzbudivě zaculím. "Dobrá, budu něžná, nebojte." šibalsky zamrkám karamelovýma očima a pak se dotknu hebké srsti. Ten dotek na mě působí jako medový zábal. Konejšivě. Jako kdyby odnesl všechen můj strach. "Není to strach z vody, jako takový. Je to spíš strach z toho, co pro mě představuje. Něco, co nemohu kontrolovat, co by mohlo ublížit. Co ubližuje. Jako stín, co mě provází životem." to, co říkám zní dost depresivně a proto to vůbec neladí s hřejivým úsměvem, co mám na tváři. To ta srst. Může za to Nero, jestli teď vypadám jako psychopat. "Je to tolik vidět?" očividně ano, když si toho nejdřív všiml Alex a teď i Nero. Začínám dost pochybovat o svých schopnostech skrývat svoje emoce. |
| |
| Michelle, Nero Když jsem zpozoroval, že se Michelle zastavila, zastavil jsem i já. Před námi stál vlk, o dobrých desítek centimetrů vyšší, než my. Student? Možná mazlíček? Přivítá Michelle, o mě nezavadí pohledem. Ignorace? Nevím, co to je, či kdo to je, ale nelíbí se mi. Má problém s upíry? Založím si ruce a nedůvěřivě pozoruji jejich rozhovor. Michelle se představí, na což má vlk poznámku mým směrem. "Alexander." odpovím nezaujatě a pohledem si změřím stvoření přede mnou. Chvíli přemýšlím, co se od něho dá očekávat. Pak zpozoruji, jak Michelle vlka hladí. Ti dva si začnou povídat a já si po dlouhé době přijdu jako "ten navíc". V jistém smyslu mi to vadí, ale zapojen do konverzace bych být nechtěl. Rozhlédnu se proto okolo po ostatních. |
| |
| Michelle + Alexander Nero Zahledím se na ni. "Tedy, úplná básnříka. Pokud vás to uklidní, pro nezkušené oko to vidět, není, ale pro naši královnu strachu a citlivější tvory to je dost... rozpoznatelné." "Citlivější tvory? Ty jsi pařez." "Neposlouchej cizí rozhovory, mladá dámo." "Mladá dáma... Někoho mi připomínáš." "Nech toho Rai" "Bohužel, ani ti největší mistři neskryjí úplně svůj strach, ale vy to umíte přesvědčivě." Pochválím ji. Pak se otočím na Alexandra. "Hm, Alexander. Svého času dost oblíbené jméno. Z vaší nechuti se mnou mluvit a potřebě příliš nechodit na moc ozářená místa A potřebu chránit sličnou dámu soudím na upíra?" "Akta X..." "Vážně neštvi!" Spíš si jen typuji, ale je dobré znát své protivníky, jak už jsem říkal. |
| |
| Alexander, Nero Básnířka. Trochu se zastydím. Je fakt, že na svůj věk mluvím jako kdyby mi bylo šedesát. Jeho další slova mě uklidní. Tak nakonec to asi nebude tak hrozný. Nemohla jsem si nevšimnout, že Alexander se chová jinak. Ne tak.. přátelsky jako před tím. A Nero na něho taky nebyl zrovna příjemný. Oči mi kmitají z jednoho na druhého. Netuším, co říct. Pochybuji, že tihle dva spolu budou vycházet. Zkousnu ret a čekám, co Alexander odpoví. Při čekání si uvědomím, jak se loď pohupuje na moři. Ačkoli stojíme a ten člun je poměrně těžký, jsou vlny cítim velice dobře. Nejspíš jsem hledala nějakou oporu. Před tím, jsem se držela zábradlí. Teď se nemám čeho držet. Takže jsem podvědomě chňapla po Alexandrovu rukávu a pohled zabořila do podlahy. Ať už vyjedeme a dojedeme. Trvá to až moc dlouho. |
| |
| Michelle, Nero Ten vlk se mi opravdu nelíbí. Celý svůj život skrývám, co jsem, bez incidentu jsem byl přes půl roku a on mě prokoukne během pár vteřin? Co je zač? "Není možné, aby jsi z tohoto vydedukoval mou rasu. Jsi nějaký druh média, nebo co?" zeptám se ne zrovna přívětivým tónem. Je mi jasné, že tímto přístupem si asi nadělám první nepřátele, ale já s takovými typy zrovna moc nevycházím. Nedá se jim věřit. Jeden den je máš za spojence a druhý den ti už sápou hrdlo. Chvíli ho propaluji pohledem, avšak mou pozornost upoutá náhlý tah za rukáv. "Všechno v pořádku?" zeptám se Michelle a můj postoj se rázem změní. |
| |
| Na lodi Marcus, Chishiki Posunu svou kabelku na rameno o něco výš. Já bych na jeho místě do žádné armády nešla – právě z toho důvodu, který už zmínil. Sama bych nechtěla, aby na mě dělali pokusy. Kdybych jako malá s rodiči nechodila k těm správným doktorům, věřím tomu, že už jsem exponát na nějaké výstavě voskových figurín. Hned vedle tučňáčího muže a nejošklivější ženy na světě, která se již „několikrát vdávala, ale podívejte se vpravo na tu hnědovlasou zrůdu – je na ocet a také tak zůstane“. Pfůů, úplně tu cedulku vidím. Musíme se začít bavit normálně, jak říká Marcus, nechci tu upadnout do deprese. Navíc za chvíli vyplujeme a nehodlám tady hysterčit, to není můj styl. Myslím si na své věci, ale přitom poslouchám. Schopnost Chishiki se mi líbí a to nemám moc ráda kočky. Ale je příjemná a nevypadá, že by měla povahu jako její kočičí kamarádky. Naopak Marcus musí mít také svá úskalí. To o té nesmrtelnosti – není to zrovna výhra, ale třeba má ještě šanci, že bude stárnout jako my ostatní. Zhoupnu se na patách, spojím své ruce za zády a zazubím se jako malá holka: „Můžu vás kdykoli znehybnit pohledem. Víc lidí a nebo zvířat. Ale nedělám to,“ pokrčím rameny, „k čemu taky. Možná tak kdyby mě někdo přepadl a chtěl mě zmlátit, no to bych ho ale pak odstrašila něčím jiným a nebo utekla. Vlastně umím docela rychle běhat, ten šmejd by si ani neškrtl.“ Vysvětlím jim a mrsknu pohledem po Marcusovi, přimhouřím oči a pobaveně na něj namířím prst: „A řekla sem to, protože sem chtěla a ne kvůli tomu tvýmu kukuči. Tohleto na mě neplatí,“ ohradím se, ruku zase skloním a udělám dámičkovské „pche“ a pohodím hlavou. Samozřejmě to dělám afektovaně, nemyslím to vážně a přiložím ještě otázečku: „Hm, no a Chishiki? Jak to jako chodí na škole? Ty si tam asi chodila, že jo? Říkáš tréninky – co se na těch trénincích jako přesně dělá?“ zajímá mě. Přestože čekám drill jako v normální škole, asi tam nebude vše probíhat jako doteď, jak nás upozorňovala ředitelka. |
| |
| Michelle + Alexander Nero V očích mi tančí jiskry. " Jak vidíš, možné to je. V řeči lidí se tomu říká stáří, v mém moudrost. Viděl jsem toho hodně, nedělá mi problém prokouknout běžné tvory. Navíc si umím lidí všímat. Jejich chování a postoj prozrazují hodně. A nepochybuji o tvé schopnosti se skrývat, umíš to náhodou dobře. Tvou identitou jsem si jistý nebyl..." Jeho pohledu se nevyhýbám, naopak. V dalším počínání mě ale zastaví Michelle. Pozoruji ji, ale je těžké přijít na příčinu náhlé změny postoje a chycení. Strach ze mě to není, ani z Alexandera, to by se ho nedržela. "Rai?" "Co zase?" "Zkontroluj to za mnou, prosím." "Žádné potencální hrozby, Nero...." "Nemluv tak otráveně." Zvláštní. Najednou se loď zhoupla. Popojela mi noha. Rychle jsem se narovnal a uazjmul lepší postoj. Tak tím to bude? Možná. "Nechcete si sednout Michelle?" Nabídnu dívce a ukážu čenichem na jednu bednu, která by jako dočasná sedačka posloužit mohla.. |
| |
| V přední části lodi S onou debatou o nesmrtelnosti se zamyslím. Možná je tohle přesně důvod, proč nesmrtelní lidé zůstávají jako samotáři a jen sem tam vylezou mezi lidi. Ale nahlas výjimečně nic neříkám. Raquell má pravdu, že je to dost depresivní téma na chvíli těsně po seznámení se. Potom Marcus navrhne trénink jen tak pro nás dva. V první chvíli jsem se na něj trochu zmateně koukala, ale potom jsem se zaculila. "To by snad klidně i šlo. Tréninkových prostorů jak venkovních tak vnitřních je na škole dost. Jen abych tě u toho nezranila." ,pokrčila jsem trochu váhavě rameny, než jsem si uvědomila jeho schopnost a plácla se rukou do čela, až mi zacinkala rolnička na krku. "Jaj, jsem pako. Mi nedošla tvoje schopnost, promiň." ,omluvila jsem se s veselým úsměvem a už pouze vyčkávala, co Raquell umí. Jestli nám to řekne, nebo neřekne. No, jakmile se to dozvím, jen poměrně překvapeně zamrkám. "Sakra.. Takže tebe nezlobit." ,pronesla jsem jakoby mimochodem, než jsem se na ni podívala. "A platí to jenom o bytostech, nebo třeba i o věcech, které odněkud padají a tak? Jako kdyby třeba z okna domu padal květináč, zvládla bys ho zastavit?", vyptávala jsem se prakticky okamžitě po její reakci na Marcusův obličej a lehce se na něj ušklíbla. "Vidíš? Kočky for da win, nya~~" ,zaculila jsme se sladce a natočila k němu modré uši. Až teď jste si mohlo všimnout, že jedno ucho je lehce natržené, ale že je to skryté jakýmsi kroužkem, který měl vypadat jako kruhová náušnice. Ale velmi malinká. Potom jsem se otočila zpět k Raquell. "Abych řekla pravdu, je to na škole každý rok jinak, protože se rozpis hodin hodně přizpůsobuje studentům a jejich schopnostem. I tomu, jak je dokážou ovládat. Takže jsou hodiny, které jsou společné, jako takové ty obecné - matematika, tělocvik, plavání, cizí jzyky a tak podobně a potom jsou tu hodně zvláštní hodiny. " ,dala jsem se postupně do vysvětlování. "Ty jsou buď individuálně, nebo po skupinkách, když se najdou lidé se stejnou zvláštností, jako třeba vlkodlaci, nebo upíři. Ti se učí svoje schopnosti ovládat zároveň, pokud jsou na podobné úrovni, nebo naprosto individuálně. " ,pronesla jsem a nechala jsem si pauzu na nadechnutí se. "Individuální hodiny mají hlavně ti, kteří svou schopnost neumí ovládat. Jako třeba původně já. Měnila jsem se dříve nechtěně na kočku. Nebo dříve i paní ředitelka, která, když se naštvala, nechtěně zmrazila několik lidí. To jsme se tehdy učily jen my dvě a ještě jedna holčina, která je na škole taky a brzy ji poznáte, protože jsme jiné lidi se schopnostmi neznaly a rozhodly se založit školu, abychom s tím dalším lidem pomohli." ,řekla jsem a při poslední větě jsem hrdě zamávala ocáskem. "Jsou tu potom i volitelné předměty, protože povinných je opravdu málo. Ale nepovinnými to nahrazujeme. Je tam možnost třeba obyčejné výtvarky, nebo právě učení se boje na blízko,boje se zbraní na krátkou, střední i dlouhou vzdálenost a tak. Je toho fakt docela kopa." ,mluvila jsem dál a konečně jsem se zarazila. "Ale kdybyste něco chtěli, nebo nezvládali, můžete přijít za mnou. Bydlím na internátu v nejvyšším patře. Nahrabala jsem si celé podkroví, protože bylo zničené a opravila jsem si ho~~" ,nabídla jsem jim se spokojeným úsměvem a nevědomky švihala ocáskem. |
| |
| Na lodi a nad lodí Jacqueline, tak trochu srážíme svobodu Jadena Z mých úvah o moři a létajících rybách, které jsem nikdy neviděla, ale vidět bych chtěla, mě vytrhne zelená hlava s otázkou na mé jméno. "Genevieve. Ale říkají mi Genn nebo Gene." Usměji se na ni. Hodím očkem po okolí, jestli někde neuvidím bílou hlavu, ale vypadá to, že se rozdělili. Když si všimnu, kam směřuje Jacquelina pozornost, trochu se začervenám a stáhnu křídla k sobě. "Děkuji." Nejsem moc zvyklá na pozornost, co se mých křídel týče. Tohle je prakticky poprvé, co je mám viditelná na veřejnosti, jinde, než v rodinném domě. "Jestli chceš, tak můžeš." pousměji se a znovu je roztáhnu "Nic se mi nestane." Najednou mě něco napadne. Nadšeně se na ni podívám. "Nechtěla by ses podívat na loď z vrchu?" Vždycky jsem chtěla zkusit proletět se s někým. I když bych toho někoho nesla. Počkám si na její zdráhavý souhlas (který jsem si možná prostě jenom domyslela), vezmu Jacqueline v podpaží a vznesu se nad palubu. Fuu, je těžší, než vypadá. Máchnu křídly, naberu dalších pár metrů výšky a nechám ji, ať se kochá výhledem. "Hele, ptáček." usměji se na malého opeřence, který se mi usadil na rameni... najednou si uvědomím, že se cítím o něco lehčí. Podívám se dolů... "POZOR!" vykřiknu a vrhnu se střemhlav za Jacqueline, padající přímo na modrovlasého kluka. |
| |
| Kinedryl a nedostatek vody! Modrovlásek se začne přehrabovat v batohu a nakonec vytáhne kinedryl. Nevím jak by mi to mohlo pomoct, ale jen se usměji a přijmu od něj nabízenou pomoc. „Díky. Snad to zabere.“ Pokusím se mile poděkovat, ale to už se hlava zase ozývá. „Jo promiň. V určování pohlaví u démonů nemám příliž zkušeností. Vlastně jsi první démon, kterého vidím... A kdyby tě to zajímalo, já jsem taky holka“ spiklenecky na ni mrknu a vstanu. Měla bych s těmi slabými vtipy přestat. Ještě si o mě budou myslet že jsem ….. zarazím se hmm ještě si o mě budou myslet pravdu. Aneb debil první třídy, který neumí pít! Kupodivu mě představa, že si o mě myslí, že neumím pít vadí víc než označení debil. Pomalými kroky se dobelhám ke svému batohu a jistím, že nevidím svoji oblíbenou pentelku. Při svém zbrklém útěku jsem ji někam zahodila. Začnu se rozhlížet okolo. Nadzvedávat batoh i blok a bolestným soustředěním se tu malou mrchu snažím najít. Na chvíli to vzdám. Vytáhnu flašku s pitím a zapiju jednu tabletu kinedrylu. Jak jsem čekala flaška je rychle prázdná a to jsem ani nevypluli. Smutně na petku pohlédnu a schovám ji opět do batohu. Po té se začnu znovu rozhlížet po pentelce. Po nějaké chvíli to vzdám. Snad ji najdu až se loď trochu vylidní. Vrátím se ke dvojici a nadhodím. „Tak co už jste se představili? Jinak já jsem Itemi.“ Natáhnu k modrovlasému ruku „Itemi Oosugaki.“ |
| |
| Alexander, Nero a bedna Očividně jsem přestala vnímat, co se mezi Alexandrem a Nerem děje. Vnímala jsem akorát pohyby lodi. Z transu mě probrala až otázka mířená na mě. "Huh?" vydám ze sebe nejdřív zmateně. Pak mi dojde, že ho držím za rukáv. Rychle ho pustím. "Promiň.." utrousím. Když se ale najednou loď zhoupla, chytla jsem se znova. I přes tmavou pleť bylo vidět, jak jsem zbledla. Celou dobu to bylo v pohodě, tak proč se najednou chovám jak vystrašený štěně... v duchu se rozčiluju, ale je mi to prd platný. Fobie jsou fobie... asi si nevybírají chvilku. "Asi ano..." vytlačím ze sebe a s vypětím všech sil dojdu k bedně, na kterou se vyškrábu. Přitáhnu kolena k sobě nahoru a opřu si o ně bradu. Pak už jen doufám, že to prostě přejde. "Omlouvám se." špitnu ze svého klubíčka k oběma mým společníkům. Teď už by jenom mohla začít pršet, aby bylo dílo kompletní. |
| |
 | …Skrze zlatou bránu do světa a ještě dál… Byl to den jako každý jiný v mém momentálním životě. Ráno mne přivítalo vlídným láskyplným pohlazením hebkých paprsků po tváři, švitořící ptáci poletovali mezi větvemi, kterými s konejšivým ševelením povíval osvěžující větřík. Schoulený do klubíčka a zabalený ve spacím vaku jsem zhluboka vdechl čerstvý vzduch provoněný rosou a pomalu se zvedající mlhou, a až po chvilce sladkého lenošení jsem pootevřel proti slunci přimhouřené oči. Zdálo se, že mne čeká vskutku krásný den, slunce už nežhnulo plnou silou, ale šmolkově modré nebe zároveň slibovalo, že se nepřižene průtrž mračen, jednoduše jsem si na cestování nemohl vybrat lepší den. Ještě zažížalený v teplíčku spacího pytle jsem si sedl a opřel se o kmen stromu, abych mohl v klidu posnídat s výhledem na celou tu lesní krásu. „Já bych řekl, že teď je dobrá chvíle…“ prohodil jsem tiše sám k sobě a, aniž bych spěchal, sbalil jsem všechny své věci, načež jsem vyrazil na cestu. Sem tam jsem posbíral rovnou do úst hrst borůvek, malin nebo jiných lesních plodů, občas jsem utrhl léčivou bylinku a schoval ji do torny, jindy jen tak pro radost přivoněl k rozkvetlému kvítku. Mířil jsem do velkého města, jehož jméno myslím není až tak důležité, ale podstatné bylo, že se tam nacházela knihovna. Na tom by konec konců nebylo také nic divného, měl jsem pročtenou každou z magické university i veřejné světové knihovny, ale v téhle knihovně bylo několik velmi vzácných svazků, jejichž kopie prozatím neexistují nikde jinde na světě. To byla až příliš lákavá vidina, než abych mohl odolat. Mezi stromy jsem zahlédl světlo. Chvilku jsem myslel, že je to jen mámení zapadajícího slunce, nebo snad nějaká zmatená zatoulaná bludička, ale uvnitř srdce jsem cítil podivné lákavé tahání. Celou bytostí jsem se rozhodl to prozkoumat, ostatně do tmy jsem měl ještě několik hodin, takže na stavbu tábora bylo času dost. Vykročil jsem směrem k mámivé záři bez jakýchkoliv obav, snad nitro dobře vědělo, co mne čeká, ačkoliv hlava si to ještě neuvědomovala. Z ničeho nic jsem stanul na okraji mýtiny. Vysoká tráva mi sahala až nad kolena, ale nevěnoval jsem jí pozornost, neboť přímo přede mnou byl portál, ohromný a jasně zářící hebkým zlatavým světlem. Znal jsem je moc dobře, ale proč tu byl tento a kam vůbec vedl? Vzpomínky vytryskly ze srdce a bodaly jako tisíc jehel, ale zaplašil jsem je, vždyť to všechno byla minulost a ta se nedá změnit. Nic už mne tu nedrželo. Bylo na čase začít znovu. Na přídi vrchní paluby se rozevřel zlatý portál, z něhož vystoupila vysoká silueta a hned jakmile se zjevila, portál se zavlnil a rozplynul stejně nečekaně, jako se zjevil. Před ředitelkou institutu stál tvor vskutku podivuhodný, ať už zmíníme nadprůměrnou výšku, dlouhé končetiny, tělo pokryté jemnou hebkou srstí, kopyta zahalená hustými rousy, zlatý roh ve středu čela či dlouhý chápavý ocas, který s sebou nervózně škubal ze strany na stranu. Stál k bělovlasé ženě čelem a hleděl chvilku skrze ni kamsi dozadu, jako by zkoumal, kde se to vlastně ocitl, až pak pohlédl dolů na ni. Položil si pravou ruku na srdce a hluboce se uklonil. „Přijměte prosím mou nejhlubší omluvu za toto poněkud nevhodné chování, madam, ale mohla byste být tak nesmírně laskavá a řekla mi, kde se právě nacházím? Nejsem si jistý, v jakém světě jsem se to ocitl…“ Přiznal poněkud zmateně a zacukal nosem, který mu naplnily neznámé pachy, stejně jako se poplašeně rozhlížel po cizokrajném prostředí. Možná to nebyl úplně nejlepší nápad… Portréty postavy |
| |
| Michelle, Nero Genevieve, Jacqueline, Jaden "Hmp.." odvětím pouze na Nerův monolog. Vážně doufám, že na sebe nebudeme narážet. Nemuselo by to skončit dobře, pro oba. Navíc, nepotřebuji být vyhozen ze školy v prvním týdnu. Na Michellinu omluvu přikývnu. Její reakce na neklidnou hladinu moře mi nijak nevadí. Přeci jen, každý máme své problémy a fobie. A je přirozeností pomoci dívce v nesnázích. Loď se mírně zhoupla a Michelle se mě znovu chytla. Rukou kolem jejího pasu se ujistím o její rovnováze. Tu však stáhnu, když Nero upozorní na bednu a Michelle k ní zamíří. Pousměji se nad chvilkou klidu... ... Který ovšem netrvá dlouho. Jedna, evidentně okřídlená, dívka se vznáší na nebi a křičí na druhou osobu která nyní padá směrem k výhledové plošině nad kajutou. Povzdychnu si. Toto bude ještě zajímavé. "S dovolením." omluvím se a zamířím k předpokládanému místu dopadu padající osoby. Ještě jsme ani nedorazili do školy a už tolik nepříjemností. Někdo by jim měl vysvětlit, jak se chovat. Koutkem oka ještě zahlédnu záblesk na přídi lodi. Vskutku, toto bude zajímavé. |
| |
| Minuta relaxu a záchranná akce Genevieve, Jaquelin Pohled na líný mořský vlny mě pomalu ale jistě tak nějak... hypnotizoval. Nechtělo se mi spát, nebyl jsem unavenej... Ale svádělo to k zevlingu. Najednou už mi absence společnosti nějak přestávala vadit. Koneckonců, jsme tu teprv asi půl hodiny, příležitostí se lépe poznat ještě bude hafo. Už jsem kromě mořských vln a větru v obličeji pomalu kompletně vypínal svět kolem sebe, ale najednou můj citlivý sluch zachytil výkřik. Výkřik... shora? Okamžitě jsem se probral a zvrátil hlavu nahoru. Stačil jedinej pohled na lidskou siluetu řítící se dolů na loď a v pár setinách jsem byl jsem na nohách, dalších pár setin a byl jsem ve vzduchu. ... Chytit skoro padesát kilo živýho aparátu není tak lehké jak se zdá. Snažil jsem se vyvážit svoji vlastní rychlost tak, aby mu (/jí?) náraz neublížil, protože věřte mi, něco takovýho vás dokáže i zabít. Jenom vaše srdce, vážící půl kila, visí pouze na několika tepnách - a ty se velkým přetížením dokážou velmi jednoduše přervat. Ovšem je pokud rychlost dost nevykompenzujete, člověk vás sejme a oba se rozmáznete o zem. Byla tu jediná možnost, a to využití terénu. Jakmile jsem ucítil náraz, pevně jsem postavu chytil a než začala plně působit energie srážky, švihnul jsem křídly - směr jihozápad. Oba jsme vletěli přímo do plachty, mými zády napřed. Nedokázal jsem potlačit syknutí bolestí, když mi drsná plachtovina z křídel servala trochu peří, stejně jako z beder nejspíš i trochu kůže. Byla to pořádná šlupka. Ale zdálo se, že jsme přežili. |
| |
| Strach Fear, Itemi "Takže Itemi a Fear. Rád vás obě poznávám." usměji se a s Itemi si přátelsky potřesu rukou. Když se mě zeptají na moje jméno, trochu se zastydím, že jsem se hned nepředstavil. Přeci jen jsem muž. "Já jsem Dingo." představím se a smeknu modrou kšiltovku, kterou mám celou dobu na hlavě. Slova Fear o strachu mě trochu vyděsí a tím se můj strach trochu zvětší. Polknu. V životě jsem nikoho neslyšel říkat něco takového. "Ehm, ty cítíš můj strach?" ujistím se a snažím se trochu uklidnit. Po hlavě mi steče kapička potu, ale potom už strach pomalu klesá. Nevypadá, že by to myslela nějak nepřátelsky. Moji pozornost odláká Itemi, který vypadá, jako by něco hledala. Nakloním zvědavě hlavu a sleduji ji. "Hledáš něco?" |
| |
| Itemi a Dingo Súhlasne prikývne. "Vidím do teba a cítim ho. Heheh ...Klauni. Veľmi častý strach" uchechtne sa a pobavene zašvihá chvostom. "Som stelesnenie strachu. Vidím a cítim každého nočné mory a najväčšie fóbie. Dokážem ich pred ich očami zviditeľniť a nechať ich nech sa trápia." pousmiala sa. Spomenula si na to, ako vo svojom lese zvykla strašiť náhodných turistov. Nazrela im do duše a potom sa len pozerala ako sa snažia nevideteľné ilúzie, zasadené im do hlavy odohnať. Veľa krát sa im to nepodarilo. Vlastne skoro nikdy.... "Živým sa strachom iných. Je to pre mňa ako pre vás jedlo." |
| |
| Pýcha a pád Jaden + Jaquelin Nero Podívám se směrem, kam utekl Alexander. A vidím padající siluetu. To se tu někdo učí létat, nebo co? Teď by to chtělo umět Rainy schopnosti. "Omluv mě, prosím." Usměji se na Michelle a jdu k centru dění. Vůbec se mi nelíbí, že jí tam musím nechat. Ten chlapec je sice chytrý, že to takhle vyřešil a má za to můj obdiv, ale ten dopad nevypadal dvakrát dobře. Doklušu k nim a oba si prohlížím. "Jste v pořádku?" Ptám se starostlivě a měřím si je. Dobře, možná jsem paranoidní, ale je to moje podstata, takže si to nemůžu odpustit. |
| |
| Hlavně nezačít filosofovat! Kouknu na Dinga a zamračím se „Jo, pentelku, ta zpropadená věc se někde zakutálela a já ji nemůžu najít!“ Stále se mračím a jen tak mimoděk rozhlížím kolem. Po té ale z ničeho nic zvednu pohled a zase se začnu usmívat. „Schválně jestli uhádnu tvou oblíbenou barvu.“ Řeknu směrem k Dingovi a na oko vážně se zamyslím „Že by černá? … hmmm něco mi říká, že se pletu!“ Mrknu na jeho modré oblečení i vlasy a zazubím se. „Tak mě napadá Fear, když jsi ten démon. Existuje peklo a nebe a ti dva týpci, co to tam údajně mají vést? Jestli jo tak až umřu, nemám se na co těšit! Svěcené vody se bojím jako čert kříže.“ Snažím se to říct žertovným tónem, tak jak to cítím. Je mi úplně jedno co se semnou stane až umřu, na tuhle věc mám vlastní názor, ale nechci to moc rozebírat. Takové věci jsou až moc filosofické! |
| |
| Lítání je nehezká věc.. Genevieve, Jaden a asi Alex. Um.. zajímalo by mě, proč chce, abych její jméno zkracovala. Ale je mi hloupé se jí zeptat. Genevieve je hezké jméno a dle mýho je zbytečné ho zkracovat. Když se zaměřím na její křídla, tak je nějaká nervóznější. To však ihned opadne, jakmile mi nabídne se jich dotknout. V tu chvilku ale dostane nápad. A tady se to oficiálně všechno posralo. V hlavince jedné milé víly. Sotva se mne optá na mé svolení,aby předvedla, co umí, tak ani nestihnu zareagovat a už se mě v rámci možností lehce dotýká, čapá mne a už jsme ve vzduchu. Nejdříve je něco úžasného. Letíme však víš a já začínám trošku nervóznět. "Um, hele.. víš.." Snažím se uklidnit Genevieve, ale na to už je krapet pozdě, protože v ten moment já už padám. Do hajzlu.. do prdele.. bože.. já umřu.. a jestli ne.. tak minimálně skočím bez několika končetin nebo ORGÁNŮ.. "Pomoooc!" Křičím ze všech sil, ale přes masku to není nějak výrazné. To už mi ale letí na pomoc modrovlasý kluk.. jak že se to představoval učitelce.. Jasper? Jeremy? John? Nevím, hlavně mě prosím zachraň! Zavřu zděšením oči. Ještě si všimnu a cítím, jak orlí kluk zamanévruje ve větru, chytí mne a někam to ještě vytočí a letíme. To je poprvý, co lituju svý váhy. Protože šupa to byla, ještě teď ten tlak, s kterým mne chytil, cítím. Když se konečně odvážím otevřít oči, ležím i s klukem v plachtě. Asi budu krapet koktat a mimo. "Um.. um.. dě.. děkuju.. nestalo se ti nic?" Zeptala se osoba, co nemá křídla a víla ji upustila. Přemýšlím, jak mne vlastně mohla Genevieve upustit. Ale pro teď to nechám plavat. Doběhne k nám i vlk. "Já jsem snad v pohodě.." Odvětím a všímám si, že můj první let v životě přitáhl pozornost ještě někoho dalšího. |
| |
| Předek lodi "Tak jo, tak na tréninku se ještě domluvíme." mrknu na ni a usměju se. Tak jo, nudit se opravdu nebudu. Když nám pak Raquell řekla, co umí. Jen jsem vyvalil oči. "To myslíš jako medůza? Zkamenit pohledem? Teda, tebe rozhodně zlobit nebudu." řeknu a jak si začne hrát na paničku musím se začít smát. Pak to dorazí Chshiki. Něco mě ale zarazilo na jejím oušku. Má ho trochu natrhlé, ale ptát se ji na to nebudu, asi to bude důvěrná informace. Když začne Chishiki odpovídat na otázku, jak to chodí ve škole, taky začnu poslouchat. Zní to zajímavě a hlavně nepovinné předměty se mi líbí. Střelba na krátkou a střední vzdálenost. No... vždy jsem chtěl být moderní kovboj. Už se vidím s koženým holstrem a v něm zastrčený Dan Wesson 8'' a s brokovnicí Remington 870. "Tos neměla říkat. Budu u tebe pořád." zasměju se, ale začínám o tom přemýšlet. "A jak je to na škole s volným časem? To nás naženete do knihoven a čtěte si. Nebo tam máte nějaké místnosti, kde si každý vybere svou hudbu nebo tak něco. A bar by se tam taky hodil." upřímě, bez alkoholu vydržím, ale já mám prostě dny, kdy musím. Ta díra je toho důkazem. |
| |
| Kdyby mé druhé jméno nebylo 'Ruari', byla by to 'Nešika' Jacqueline, Jaden (Jasper? Jeremy? John? Svoboda!), zmíněni Nero a Alexander "Já ji nechytím, já ji nechytím, spadne, SPADNE!" V duchu už vidím, jak se Jacqueline rozplácne na palubě jako zašlápnutý brouk a my ji budeme muset sbírat naběračkou na zmrzlinu. Naštěstí se z modrovlasého kluka, na kterého Jacque původně padala, vyklubal Superman a zachránil moji novou kamarádku s pravou rytířskou elegancí. Snesu se k nim. "J...jste v pořádku?" polknu, "Můžu vám nějak pomoct? Jakkoliv?" Pomalu pomůžu orlímu klukovi se snést dolů, hned na to snesu dolů i Jacqueline. Jakmile jsou na pevné palubě, celá rudá svěsím hlavu. "Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, OMLOUVÁM SE!!!" Jakmile chce někdo z těch dvou něco říct, hned zase začnu, "Omlouvám se. Vážně se omlouvám. Strašně moc se omlouvám. Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se! Moc se omlouvám!" Zaregistruji, že se mezitím objevila podivná dvojice kluk a vlk. Jaj, snad z toho nebudou problémy. |
| |
| Barvičky a KLAUNI!!! Itemi, Fear Jakmile zaslechnu to hrůzné slovo, to slovo, které sám nedokážu vyslovit, to slovo, které vysloví Fear, naježí se mi vlasy a seběhne mi mráz po zádech. Mírně zblednu a zamrazí mě. "K-klauni." zopakuji a pak vyslechnu její slova. Strach mne mezitím opustí a já vykouřím TO slovo z hlavy. Tudle příšerku bych nechtěl naštvat. Ještě mi vyčaruje nějaké klauny. Připomíná mi trochu bubáka z Harryho Pottera, ale kéž by to mělo stejnou protilátku. "Dobře. Myslím, že z nás budou dobří přátelé." pokusím se o úsměv. Pak se zasměji. Myslel jsem tu ironii ze srandy, tak zlá není. Snad. "Chceš ji pomoct najít?" podívám zpět na Itemi a zeptám se ji ze slušnosti. Ztratit věc není dobrý pocit. Když se "pokusí" uhodnout moji barvu, ušklíbnu se a dám ruce v bok. "Tak schválně. Věř mi, je to nadmíru těžké." upozorním ji a pak už jenom poslouhcám, co z ní vyleze. Zakroutím hlavou nad její černou. "Kdepak. Dám ti malou nápovědu-tu barvu mám někde na sobě. Neřeknu ti ale kde." napovím ji a nakloním hlavu k ní s výrazem Tak schválně. |
| |
| Itemi a Dingo "Hmm ...na to ti teda odpovedať skutočne neviem." otočila sa na Itemi. Démon možno je, ale určite neni z pekla. Aj keď tak zrejme vyzerá. Určite by zapadla do nejakej knížky o pekelných zjaveniach. Možno by bola rovno na obálke ... "Nie som tak pravý démon. Predsa len som tu a som ako vy." povie a potom sa s úškrnkom otočí späť na Dinga. "Hehe neboj sa. Svoju moc plánujem držať na uzde." ukľudní ho. Nechá ich hľadať stratenú pentelku. Ona by ju aj tak nenašla. Potichu sa zdvihne a pomaly pokračuje vo svojej prechádzke po lodi. |
| |
| Geneviev, Jacqueline, Jaden, Nero Mezitím k padající osobě zamíří další blázen. Alespoň se tu nikdo nerozplácne. Dojdu pod plachtu, kam ti dva spadli. Vcelku se divím, že ještě drží, vypadalo to na pořádnou ránu. Chvilku pozoruji, jak se z té plachty snaží vymotat. Ušklíbnu se. Můžou si za to sami. Najednou k nim přilétne druhá dívka. Hned na to je začne snášet dolů a zběsile se omlouvat. "Zpomal." položím ji ruku na rameno a doufám, že jí to zklidní a přestane být jako hyperaktivní veverka. "Jak jsi se tam nahoru dostala?" otázku směřuji na dívku s maskou. Nenapadá mě žádný inteligentní důvod, proč by někdo lítal v takovým podmínkách, na lodi. A už vůbec, jak se mohlo stát, že spadl. Zajímavá to skupina. Jak tak pohledem přejíždím po přítomných osobách, napadne mě, zda tuto akci zpozoroval i někdo jiný. A co víc, ředitelka. Snad nebudu litovat toho, že jsem se k nim přidal. |
| |
| Znovu na palubě Jacqueline, Genevieve, Alexander, Nero Nějakou dobu vidím před očima jen hvězdičky. Pak víly. Pak... pořád vílu... Ta řacha musela bejt fakt hustá, protože jakmile se moje záda dotknou paluby, okamžitě nedůstojně zakňourám, pustím oběť mého záchranného manévru a sbalim se do klubíčka, protože to pálí jak čert. Kurňa. "H... Hlavně jestli ty jsi v pohodě." chabě se usměju na zelenovlásku, která vypadá parádně mimo. No, není divu, asi by mi v takový situaci taky přeběhl před očima celej život. Možná i dvakrát za sebou. Pak konečně začnu vnímat i ostatní. Vedle nás stojí dívka s motýlími křídly a chrlí ze sebe omluvy, z čehož můj stále grogy mozek pochopí, že to byla ona, kdo tu dívku... Upustil, hádám. "Vim, že vyhlídkový lety jsou vzrušující, ale člověk při nich musí bejt opatrnej." utrousim, i když nějak pochybuji, že mě přes to její horečné omlouvání vůbec vnímá. Obyčejně bych za to asi někoho parádně seřval... Ale ta chudák holka vypadá, že ji to vyděsilo ještě víc než tu zelenovlásku. "Hele..." Nějak se vydrápám do sedu a snažim se ignorovat fakt, že všude po palubě poletuje moje zatoulaný peří. "Nikomu se nic nestalo. Jsme v pohodě. Ale... příště prostě do podobných věcí jděte s rozmyslem." Koutkem oka zaregistruji, že tahle nehoda přilákala pár lidí a.... vlků. Na ty se jen co nejméně křečovitě usměju a kývnu, že jsme v pohodě. Když o tom tak přemejšlim... Panejo. Jestli tohle zahlídla i paní ředitelka, tak tu za chvíli bude pořádnej rambajz. |
| |
| Satiro-nosorožec! „To je škoda, docela by mě zajímalo, kdo může za některé věci, co se mi v poslední době stali.“ Prohodím k Fear a po té když si všimnu, že odchází ještě prohodím. „Měj se.“ „Takže tvoje barva … hmm a máš ji na sobě jo?“ hraju zamyšlenou a potom řeknu „Řekla bych, že to bude zelená. A tu pentelku mi nemusíš pomáhat hledat. Počkám až se loď trochu vylidní. To se bude hledat líp.“ Po té se zadívám na jakýsi „portál“ nebo co to je na přídi. Z něj se vynoří postava, která je mi zvláštně povědomá. Nechápu jak je to možné, protože nic takové jsem ještě v životě neviděla – to mi aspoň napovídá má racionální část mozku, ale té nemůžu moc věřit už jen kvůli tomu, že jsem si před chvílí povídala s démonem. „Páni. Vidíš to!“ kývnu směrem k jednorožci „To je snad …. Vypadá to jak satir zkřížený s nosorožcem.“ Po té kouknu na své ruce, ve kterých držím blok na kreslení a konečně mi to docvakne. „Vždyť já jsem něco podobného nakreslila! To je ta divná postava z mého snu.“ Poslední věty si mumlám spíše jen pro sebe. |
| |
| Angie S Angiinu otázku jsem čekal nebo jsem čekal že odejde. Chvíli jsem přemýšlel o odpovědi a pak jsem řekl: ,,Jestli ti to vadí, dám tu ruku dát pryč." Pokud řekneš že ti to vadí, dám ruku pryč. Pokud řekneš že ti to nevadí, nechám ji tam. Rozhlédnu se kolem a pak se znova podívám na Kasumi. ,,Byla jsi už někdy na moři? Já jsem poprvé na moři a i na lodi. Možná jsem nejdál od svého pokoje, co jsem kdy byl." Podívám se směrem do dálky a pak si teprve něco uvědomí. Co když tam nemají internet a nebo hůř elektřinu. Dostanu panickou hrůzu a začnu se rozhodovat, jestli nemám rychle nepozorovaně odejít. Nakonec se rozhodnu, že zůstanu. Z velké části na pomyšlení, že tu se mnou bude tak krásná holka jako je Angie. |
| |
| Jasnovidka Fear, Itemi, okrajově Camirellien Opět zakroutím hlavou na zelenou barvu. "Bohužel ne. Ale už si blízko." odpovím ji a mrknu na ni. Spatřím, jak nás náš chlupatý spojenec odchází. Nasadím smutný pohled. Škoda. Mávnu ji na rozloučenou. "Měj se." rozloučím se s ní a pak se věnuji Itemi. Na tu pantilku pokrčím rameny. "Dobře, ale klidně si řekni." vyřídim ji a mírně se zazubím. Jakmile mě upozorní na toho zvláštního kluka, spíše menšího mutantíka, otočím se za ním a zapřemýšlím, co to asi je. Nejvíce se mi zamlouvá ta verze, jak říkala Itemi. Možná se ho pak můžem jít zeptat. Podívám se na její blok, který drží v rukou a vyslechnu její slova. Už asi vím, co je její schopnost! "Poslyš, že ty si jasnovidka?" zeptám se jí a z mého hlasu je trochu poznat, že to není myšleno vážně. Ještě jednou se podívám na toho kluka. Spíše mě zaujalo, že Itemi umí kreslit. Já sám jsem to nikdy moc dobře neuměl. Proto k ní přijdu blíž a podívám se jí přes rameno na její blok. "Ráda kreslíš?" zeptám se. Možná bych se u ní mohl v budoucnu zaučit. |
| |
| John "Ne ne, v pořádku. Klidně ji tam měj..." na chvíli se odmlčím a pak dodám: "Já jenom, že jsem to nečekala." Co to zase plácám? Ach jo, dneska mám fakt den blbec. Asi bych se praštila do čela, kdybych k tomu měla odvahu. Ale, je mi to celkem příjemné. Cítím z něj...teplo. Nad jeho otázkou přikývnu a usměji se. První ho vyslechnu a pak mu odpovím: "Jop. Já už jsem párkrát s rodinou u moře byla. Ale na lodi ještě ne. Až na ten houpavý pohyb to tu není zase tak zlé. Co myslíš?" zeptám se ho. Trochu už chápu, jak je asi lidem s mořskou nemocí. Nemají to moc příjemné. "Když už jsme u toho, odkud jsi?" otáži se. Doufám, že na něj nehrnu moc otázek, to by bylo to poslední, co bych potřebovala. Neovládnu se, a z menší bolestí za krkem z neustále zvednuté hlavy, si položím hlavu na jeho rameno. Modlím se, ať se moc nevyděsí. |
| |
| Angie Nad její otázkou se zamyslím. Mě to houpaní zas tak nevadí, ale zas dvakrát příjemný to taky není. ,,Já nevím to houpání my zas tolik nevadí, ale stále stojíme. Možná, až se to rozjede bude to horší." Pousměji se. Určitě to bude mnohem horší, až vyjedeme a zvlášť pro mě. Pro člověka co strávil 70% svého života zavřený v jedné místnosti u počítače. na chvíli zavřu oči a sedím vedle Angie. Takhle bych dokázal vydržet celý den. Nad její další otázkou, ani nepřemýšlím, a rovnou vyhrknu: ,,Já jsem odtud, skoro až z druhé strany města. A odkud jsi ty?" Jakmile mi položí hlavu na rameno, začnu se velice usmívat. Po chvíli začnu Angii hladit po vlasech. |
| |
| Po pádu.. Jeremy, Nero, Iskandar, Genevieve.. ... jak by jste reagovali na nádhernou vílu, která vás proti vaší vůli vzala pomocí svých křídel do vzduchu... a pak vás.. jen tak btw. pustila? Asi byste ji rozcupovali na cimpr campr. Já asi taky. Ale když se tak na ni dívám, jak se horlivě omlouvá, je mi líto, že jsem se vůbec mohla zlobit.. Ve skutečnosti je mi však spíše líto toho kluka na J. Jeremyho? Jo, asi tak to bylo. Myslím.. Promluví na mne kluk, kterého jsem onehdy zvala ke konverzaci. "Po svých asi těžko.." odvětím.. "A tenhleten mne zachránil.." ukážu na Jeremyho. "Takže jediná osoba, co má křídla a horlivě se omlouvá je?" Usměju se mírně. "Hlavně, aby ředitelka nepřišla připomínat pravidla a trestat." Zasměju se. "Doufám, že jsme ti nezpůsobili až tolik komplikací.. J.. J.. Jeremy!" Obrátím se na Jadena. |
| |
| Předek lodi Marcus, Chishiki „Hm, tak to sem ještě nikdy nezkoušela,“ odpovím na otázku, jestli umím zastavovat i věci, „ale pak se všichni zase začnou hýbat, když přestanu, takže jako medůza úplně ne.“ „Pf, prej nezlobit, mě byste neměli zlobit ani kdybych byla slepá,“ upozorním je pobaveně a s úsměvem poslouchám Chishiki. Zní to parádně. Uznale pokyvuji hlavou a představuji si, co si dám za nepovinné předměty. Že by se ze mě stala superhrdinka, co umí kung-fu nebo karate? A dalších čtyřicet nebezpečných slov? To bych brala, ale ještě musím vymyslet své supertajné jméno. „Marcus má dobrý otázky,“ přitakám, když se zeptá na volný čas, protože mě to také zajímá „a mě by ještě zajímalo, jestli děláš v podkroví nelegální ultraparty, kde můžeme kouřit?“ zeptám se, když domluví Marcus. Povytáhnu obočí a otočím se za září – otevřený portál vidím poprvé v životě. Zaraženě sleduji stvoření, které z něho vyleze. Úplně jako kdybych zapomněla, že jsem tady nechtěla nikoho naštvat. Vždyť na tohle všechno ale musí být zvyklý, to mě omlouvám, to je jasné. Dokonce se i trochu nakloním, abych viděla přes ostatní. Překvapí mě, jak je oblečený – nic neskrývá. Nikdy jsem ale o takovém tvoru neslyšela a že jsem hledala. Kde jsem to žila? A kde on? To je úžasné. Třeba ve škole bude víc takových, co nevypadají úplně jako lidé. |
| |
| John Překvapeně zamrkám a na chvíli zvednu hlavu. Podívám se překvapeně na něj a spustím: "Z druhé strany města? To je zvláštní, já jsem taky z druhé strany. Divné, že jsme se ještě nepotkali." zapřemýšlím. Tohle mi začalo trochu vrtat hlavou. Pak mi to dojde. "Vlastně je to celkem dost možné. Nedavno jsme se přistěhovali, takže asi proto." vysvětlím a položím si hlavu zpět na jeho rameno. Má ho velice pohodlné. Jediná, co se mi nelíbí je to, že jsme pořád nevyrazili. To jsem klidně ještě mohla pospávat, kdybych tohle věděla. Ale na druhou stranu bych možná nepotkala Johna. "Jaké máš schopnosti?" zeptám se. Celkem by mě to zajímalo. |
| |
| Angie Podle mě není divné že jsme se nepotkali. Možná že by jsme se potkaly, kdybych možná chodil trochu víc ven. Jakmile jí to chci říct, předběhne mě se svou verzí odpovědi. Vlastně jsem docela rád že mě předběhla. Asi jí o své minulosti neřeknu, nebudu li muset. ,,Jo to bude určitě ten důvod a navíc město je dost velké a proto jsme se nikdy neviděli." Už to je dost dlouhá doba co tu jsme a proto se začnu rozhlížet po ředitelce, jestli nám nepodá vysvětlení. Doufám že to už nebude dlouho trvat. Její otázka ohledně schopností mě ani moc nezaskočila. Počítal jsem že se na to jeden z nás zeptá. ,,No tak, asi nejlepší co dokážu je vzplanutí rukou. Pak dokážu měnit Barvu vlasů a očí." Hned si změním barvu vlasů na stejnou jako má Angie. ,,A co dokážeš ty." |
| |
| *fňuk* Jacqueline, Jaden, Alex, (...Nero stojí opodál?) "Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se..." Upřímně, je mi do breku. Ještě jsme se ani nedostali do školy a už všechno kazím. Tedy, pokud slovo 'kazím' není na skoro zabití prakticky dvou osob moc měkké. "Omlouvám se..." pofňuknu a loknem si přejedu přes oči. Na chvilku se ztiším, když mi orlí kluk dá přednášku a hned na to zase spustím. "Omlouvám se, omlouvám se. Vážně se omlouvám. Netuším, jak mi mohla vypadnout." Už nikdy nikoho při létání neponesu. Už nikdy. Nikdy, slibuji! "PROMÍŇ!!!!" vrhnu se Jacqueline kolem krku a... dobře, v téhle fázi už brečím jako malá holka. Radši se pokouším nemyslet na to, co by se stalo, kdyby tam nebyl náš modrovlasej orlí Superman. |
| |
| Kreslení. „Haha, to fakt ne!“ začnu se hlasitě smát, když se Dingo zmíní o možnosti, že bych byla jasnovidka. „ Ale kdo ví, třeba se mi to časem vyvine.“ A taky by mi mohli narůst křídla nebo chobot na zadku Kouknu na svůj blok, který je stále otevřený na kresbě jednorožce a ušklíbnu se. „Ale je pravda, že tohle se tomu až tak nepodobá. Co myslíš?“ Ukážu modrovláskovi obrázek. odkaz „Jo a kreslím ráda. Chtěla jsem to i studovat, ale to asi nebude nejlepší nápad. Nemá to moc budoucnost. I když jakou budoucnost má asi škola pro monstra, že? Ty kreslíš?“ Chvíli ještě sleduji podivné stvoření a měřím si jeho proporce. Snažím se zapamatovat si jeho tělo, abych ho později mohla věrněji zachytit na papír. Po chvíli mi přijde, že už si vše pamatuji, takže se zase otočím na Dinga a čekám na jeho odpověď. |
| |
| Postapokalypsa pokračuje Jaqueline, Genevieve, Alexander (Nero?) Raději ještě zůstávám sedět na zadku. Kdybych se teď hned pokusil postavit na nohy, nejspíš bych nestál dlouho. "Jaden." opravím zelenovlásku pobaveně. "... Když už jsme u toho, vy dvě jste...?" Víla, která stále ještě chrlí omluvy, se právě vrhne na zelenovlásku a... vypadá to, že brečí. "H-hej... Vážně se nikomu nic nestalo." učiním druhý pokus ji trochu uklidnit a ze svého stanoviště na podlaze ji poněkud nemotorně patnu na lýtko (jelikož je to momentálně to jediné, na co dosáhnu). Kašlat na moje spálený záda a trochu odrbaný křídla, všichni jsme naživu a to je hergot hlavní. Pohledem se vrátím ke klukovi a vlkovi, které náš humbuk přilákal. Omluvně se zašklebím. "Pardon, pokud jsme vás nějak moc vyděsili. Všechno je v pohodě, vážně." |
| |
| Skupinka u stožáru Nero Sleduji tu scénu před sebou. Dvojice se už ocitla na zemi a víla se jim horoucně a dlouho omlouvá. Jak dojemné.Fear bude mít hostinu. Bohužel, veškeré pocity jdou mimo mě, možná bych se taky zapojil. Po chvíli mi al příjde že "Nepotřebuje ta dívka trochu uklidnit?" Řeknu jen tak mimochodem a čáry pod očima mi zazáří. Začnu se věnovat tomu kluovi. Má spálená záda, s tím si poradím. Ať má aspoň něco za svůj ehm... hrdinský čin. Dojdu k němu a podívám se na záda. "Můžu ti to spravit? Vím, že to tolik nebolí, ale může to být lepší, ne?" Pokud mi to dovlí, dotknu se ho čenichem a spáleniny zmizí za záře z mých čar. Vlévá se do teeb nová energie, klid a sebejistota. odtáhnu se. "Lepší?" Řeknu potěšeně a pobaveně se podívám na vílu. Vážně by potřebovala uklidnit... |
| |
| John Při mluvení o městě zavřu oči a představím si ho. Je opravdu hodně velké. To je také možnost. "Máš pravdu, to město je skutečně hodně veliké. Ani jsem ho nestihla zatím moc prozkoumat." přiznám se a otevřu znovu očka. Nad jeho schopností se zarazím. Když jsem nastoupila na palubu, všimla jsem si spáleniny v podlaze. Že by to způsobil právě on? Je možné, že je tu víc ohniváků. Jeho změna vlasů mě trochu vyleká a zároveň překvapí. Pro jistotu na ně sáhnu, jestli v tom nejsou žádné čáry. Ujistím se, že jsou pravé. "Poslyš, tu spáleninu v podlaze tam vzadu, to jsi udělal ty? Jestli ano, musíš být asi hodně silný." zeptám se ho. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že ho z něčeho obviňuji. Třeba je ta loď jenom hrozně stará a už toho má pár za sebou. Když se mě zeptá na mou schopnost, spokojeně se usměji. Čekala jsem, až se na to někdo zeptá. Akorát to bude chvíli trvat, už jsem to dlouho nepoužívala. "Počkej chvíli." upozorním ho a stoupnu si. Obrátím se směrem k němu a začnu se pekelně soustředit. Najednou zmizím. Nikde po mně nezbydou ani stopy. Najednou se něco Johna dotkne ramene. Čekám, jak na to bude reagovat. |
| |
| Super nápad Angie Na její narážku že jsem silný se trochu začervenám a usměji se. ,,Ano strašně silný a velmi nebezpečný." Poté se začnu smát. Řekl jsem to hlasem který zněl jako že přeháním. ,,A jo způsobil jsem to já i když ne sám." Dál už jsem vyprávět nechtěl. No teď jsem hlavně zvědav na Angiinu schopnost. Jakmile se zvedne, začnu se na ní upřeně koukat, stejně jako ona. Jakmile zmizí přemýšlím co to mohlo být. Nejprv mě napadla teleportace, ale tu jsem vyvrátil hned co se mě něco dotklo ramena. Takže to je neviditelnost. Nejprve se leknu a pak mě napadne super nápad. Natáhnu ruku, na straně kde se mu dotýká ramena. ,,Chyť se mě za ruku. Neboj se mám nápad." Jakmile ucítím, že se mě chytla, prudce zatáhnu za ruku, aby spadla přímo mě do klína. |
| |
| Z přední části lodi k plachtě "Jop, jop." ,přikývnu Marcusovi s úsměvem a poslouchám, co říká Raquell na moje otázky. Stejně jako na Marcusovi. Krátce střihnu ušima s lehce nakloněnou hlavou na stranu. "Tak bychom to mohly zkusit, ne? Teda až ve škole, tady ne. Ale bylo by zajímavé, kdyby ses dokázala něco takového naučit. Nebo minimálně ve vybíjené bys vždycky vyhrávala.",řekla jsem se sladký. "Co máš proti zlobení?" ,zeptala jsem se se šibalským úsměvem. Ráda lidi škádlím, ale jen tak opatrně, většinou. A když vím, že si to můžu dovolit, tak trochu přidám. Většinou z toho jsou ale nakonec problémy, když se úplně netrefím. Potom se Marcus zeptá na volný čas. "No máte možnost být na intru ve svém pokoji, nebo v pokoji někoho jiného na návštěvě. Nebo jsou tu společenské místnosti, kde se prostě můžou studenti různě scházet. Jsou tu venkovní prostory, kde se můžete pohybovat dle libosti, ale nedělat žádný bordel, samozřejmě. Něco jako sportovní středisko venkovní i vnitřní tu je taky. Potom je tu ještě zastřešený bazén a specializované učebny jako hudebna, nebo když chcete videoprojektor, tak si k nim můžete půjčit klíče, ale budou chodit kontroly." ,vysvětlila jsem jim oběma a spokojeně se usmála. Škola vlastně funguje jako taková malá samostatní "republika". Jediné co v ní chybí jsou obchody, krom kantýny, kde seženete věci hlavně k jídlu. Nakupovat se jezdí lodí. Po Marcusově poznámce jsem lehce povytáhla obočí. "To abych si začala zamykat a vymýšlet hesla pro vstup." ,zakřenila jsem se a otočila se na Raquell. "No to tam opravdu nepořádám, možná už jen kvůli tomu, že party jsou na intru zakázané, pokud je neschválí vedení, a jsem nekuřák. Ale pokud byste chtěli, tak z okna to snad přežiju." ,poslední větu jsem řekla značně tišeji, když v tom jsem si všimla záblesku kus od nás. Z jakéhosi portálu vystoupil jednorožec, ale zhruba ve stejnou chvíli se na druhé straně ozvalo volání o pomoc. Zaregistrovala jsem pohled Samu-sy a jen přikývla. Bylo mi jasné, že teď se musí věnovat nově příchozímu a vůbec.. oni tam jako fakt spadli do plachty?! Do plachty na MOJÍ lodi?! "To jako vážně?!" ,zavrčela jsem naštvaně a věnovala letmý pohled Raquell a Marcusovi, že pokud chtějí jít, můžou jít za mnou a rozeběhla se tím směrem. Během cesty jsem změnila podobu na kočičí, protože jsem v ní rychlejší a doslova doletěla až k okraji. Až když jsem se dostala kus od skupinky, shodou okolností na vyvýšené místo kousek nad nimi. Sledovala jsem, jak je jedna slečna z plachty všechny sundává a počkala si, až se zastaví. Jakmile tak učinila, vyskočila jsem ze svého "úkrytu". Těsně po dopadu na zem jsem se změnila spět do lidské podoby a podmračeně se na ně dívala. Těžko říct, jak něco roztomilého a malého mohlo začít vypadat takhle děsivě. Dívka o vzrůstu 148 centimetrů s kočičíma ušima a ocáskem, krátkými modravými vlasy a zlatýma očima si vás právě teď všechny měřila pohledem. "Takže, zlatíčka. Co mi tu děláte za bordel a co jste dělali v té plachtě? Tahle loď není na hraní a vy jakoukoliv škodu na ní platit nebudete. Takže?" ,zasyčela jsem a naštvaně mrskla ocáskem. Pohledem jsem si měřila hlavně toho modrovlasého kluka, zelenovlasou holku a tu.. asi vílu, která je všechny tahala ven. Modrovlasý nevypadal, že by byl nadšený z toho, že se do toho připletl a zelenovlasá vypadala krapet mimo, tak jsem se aktuálně zaměřila hlavně na tu vílu. |
| |
| Jaden, Genevieve, Jacqueline, Chishiki, Nero.. Přikývnu na Jacquelinu odpověď. Hlava mi ale nebere, jak je něco takového vůbec mohlo napadnout. Támhleta má křídla, musím se proletět? To bych rovnou mohl chodit a ptát se ostatních, zda mi nedají ochutnat jejich krve. Opravdu. Měli by dřív myslet, než jednat. Nemuselo to takhle dopadnout. Okřídlená dívka se mezitím s nekonečnými omluvami vrhne kolem zelenovlásky. Ta mi přijde ještě pořád trochu šokovaná. "Hej, uklidni se. Nic se nestalo." chytnu ji za ramena a snažím se jí od nešťastné oběti odtáhnout. K mému konejšení se přidá i modrovlasý záchrance na zemi. "Vyděsili? Tak bych to přesně nenazval. Ale je dobře, že to dopadlo takhle. Mimochodem, pěkné chycení tam nahoře. Alexander." představím se s nataženou rukou. Tu však mezi nás spadla další osoba. Kočka. Nebo holka s kočičíma ušima? A začne nás kárat. Protočím oči a povzdychnu si. Do čeho jsem se to zase namočil... |
| |
| Kresba Itemi, okrajově Camirellien Zasměji se s ní té věci s jasnovidectvím. Ne, že by to bylo nemožné, ale když je smích nakažlivý, těžko se ubráníte. Pokud tedy nejste pesimista. Nemožné by to rozhodně nebylo. V téhle skupince příšerek je všechno možné. "Když už jsme u toho, jaká je teda tvoje schopnost, když ne to jasnovidectví?" zeptám se. Sice tuhle otázku říkám dneska už poněkolikáté, ale rád se dovídám nové věci. Hlavně tyto nadpřirozené, těch není nikdy dost. Asi si zavedu nějaký deníček, kde si to všechno budu zapisovat. Užasnu nad obrázkem, který mi Itemi ukáže a rozevřu pusu. "Páni. Kreslíš fakt dobře." pochválim ji a zatleskám. Tohle bych já nikdy nenakreslil. Nyní se ale věnuji porovnáním to s tím klukem. Přivřu oči a nejprve se podívám na obrázek a pak na kluka. Začíná moje kritika: "No, rasa vypadá úplně stejně, akorát to pohlaví je asi jiné. A ty vlasy." porovnám a pak dodám: "Škoda, že se dneska malířstvím moc neuživíš. Ty bys byla určitě nejbohatší, nejznámější a nejlepší." zalichotím ji. Napadlo mě, že dodám Ze světa příšerek, ale rozmyslím si to. Nechci si své spolužáky znepřátelit hned ze začátku. "Já sice rád kreslím, ale moje kresby jsou spíš k pláči. Ani nevím, jestli se tomu vůbec kresby dá říkat." uznám a přivedu se trochu do rozpaků. Podrbu se na hlavě a zazubím se. |
| |
| Le vyber si, čičí.. Jeremy Jaden, Chishiki, Genevieve, Alexander, Nero (příležitostně Marcus a Ráchla) Upřímně ji začínám dost slušně litovat, že se rozplakala takhle moc už teď. Dobře, šlo o žitvoty, především můj, ale já ten svůj doteď nevedla nijak zvlášť úžasně, tím si samozřejmě nechci stěžovat. Když se mi Genevieve vrhne kolem krku, tak ji bohužel raději nechytnu, ale aspoň ji nechám se více opřít a šramotím jí nějaký útěchy na způsob, že jsem v klidu, živá a v rámci možností zdravá. "Jacqueline.." Odpovím mému zachránci a začínám být z toho všeho na měkko. Během toho vlk začne léčit některé z nás, heh.. "Mé jméno jsem již řekla.." Prohodím směrem k Alexandrovi, kdyby to náhodou potřeboval nutně vědět. Furt jsem na měkko. A furt. A furt. Už ne. A víte proč? Přišla sem čičina. Chvilku na ni civím. A potom vytáhnu svoje pařáty (ručičky podobný jako tady - nic lepšího nenalezeno - odkaz) z kapes. Zkazila naši main stream chvilku. A to se nesluší. To nemá dělat. Štve mě. Říkám si tiše a položím ji pařátu na rameno. "Velice se omlouvám, tak já tam znovu vylezu a rozplácnu se vám o palubu, aby jste na ní měla flek, místo toho aniž bych se nechala zachránit spolužákem, spadla do plachty a ve výsledku ani nic neponičila. Zatímco si budete dál povídat s těma dvěma a necháte vílu v rozpuku puberty nechat bez dozoru dělat, co se jí zachce. " Kejvnu na Marcuse a tu druhou, jejíž jméno jsem nepostřehla. "Dobře?" Usměju se přes masku, ale je to znát. |
| |
| Camirellienův příchod Stála jsem opřená o zábradlí a hleděla dolů na vlny rozbíjející se o loď. Byla jsem tímto naprosto zaujata, dokud jsem si nevšimla zlatého záblesku prakticky vedle mě. Otočila jsem se k němu rychlým a trhavým pohybem, takže jsme stihla zachytit pohledem to, jak z onoho portálu vycházelo zvláštní stvoření. Jedno z mála, snad i jedno z posledních a obdivně jsme na něj hleděla. Při mé malé výšce vypadal ještě větší, než ve skutečnosti byl. Jednou rukou jsem se opatrně držela zábradlí a sledovala ho, jak si položil pravou ruku na srdce a hluboce se uklonil. Rozhodla jsem se ho napodobit, ale vykouzlila jsem jenom malou němou poklonku. Až když jsme se narovnala jsem si pořádně uvědomila, že portál zmizel. Chvilku po jeho otázce jsem úplně neuměla odpovědět a jen na něj hleděla, jak se rozhlížel po okolí. "Zdravím tě. Právě teď jsi na Zemi a nacházíš se na lodi, která bude tyto žáky převážet do školy určené přímo pro ně, neboli osoby se zvláštními schopnostmi." ,pokusila jsem se mu tak nějak přiblížit, kam že se to dostal, ačkoliv jsem si nebyl úplně jistá, jestli je má odpověď dostačující. "Smím se zeptat, co vás sem přivádí?" ,otázala jsem se ho a pohlédla do jeho očí, tentokrát už bez toho, abych si musela nějak nenápadně a těkavě prohlížet jeho tělo. Toto stvoření sice opravdu jen tak k vidění není, ale je neslušné si někoho neustále prohlížet a zírat. Kus od nás jsem zaslechla jakési volání o pomoc. Můj pohled okamžitě ztvrdl, jak jsem prudce otočila hlavu směrem, kde jsem věděla, že je Chishiki. Pohled jí jasně vysílal zprávu Vyřeš-to-ty a němou odpovědí mi bylo jenom přikývnutí. Poté už jsem viděla, jak běží tím směrem. Poté jsem se znovu otočila směrem k bájnému stvoření s opět poměrně.. hřejivým.. pohledem. |
| |
| Posledný Jednorožec Samu-sa, Camirellien Pokračovala vo svojej prechádzke, keď ju v polovičke kroku zastavilo záhadné svetlo. Po bližšom preskúmaní zistila, že išlo o akýsi ...portál? Nikdy by ju nenapadlo, že niekedy v živote portál a ešte menej by si myslela, že uvidí to, čo z neho vyšlo. Zostala prekvapene stáť a s údivom na tvora hľadela. Na bájnu bytosť z rozprávok a povestí. Ak by bola normálne dievčatko, zrejme by sa aj rozplakala ....rýchlo to ale ztriasla z hlavy. Démoni neplačú! Sledovala tvora ako sa úctivo ukľonil riaditeľke a niečo sa jej pýtal. Zvedavosť jej nedala. Túžila vedieť, či je to naozaj, to čo si myslí, že to je. V pomalej chôdzi podišla k nim. "Ospravedlňujem sa za vyrušenie, ale nemohla som si nevšimnúť vašej majestátnosti..." oslovila tvora najzdôrilejšie ako len vedela. Ohnivými očami si ho obzerala a so záujmom švihala chvostom zo strany na stranu. |
| |
| Horní paluba Chishiki, Raquell, Jaden Genevieve, Alexander, Jacqueline, Nero, Samu-sa, Camirellien Poslouchám další informace o škole, nějak nereaguji na to, co se děje kolem mě. Když pak Chishiki vyběhla, šel jsem za ní pro případ, že by potřebovala s něčím pomoct. Ale mám pocit, že to zvládne. Došel jsem tam ve chvíli, kdy se ta zalenovláska, Jacqueline se jmenuje, omlouvala a něco ji vysvětlovala. Jen jsem ji mávl na pozdrav. Pak jsem si ještě prohlédl ostatní děcka a chvíli se zastavil u víly. Ještě chvíli, tak jim ty křídla začnu závidět taky. "Nějaký problém?" zeptám se kouknu na všechny. Z mého postoje a hlasu šlo poznat, že jsem se zeptal jen tak, ne že tu chci řešit problémy. |
| |
| Rychlý návod na to, jak ze sebe udělat debila Při chvále mé kresby se usměji, ale na hloupém lichocení reaguji dalším zvonivým smíchem. „Aby ti z toho přehánění neupadla pusa Dingo!“ řeknu škádlivě a po té reaguji na hodnocení jeho kreseb. „Možná bych si s tebou někdy ráda zaplakala nad tvým uměleckým vyžitím, pokud bys chtěl.“ Na toto flirtovní prohlášení ještě navážu při další odpovědi „A co se týká mých schopností.“ Natočím se k němu bokem a nahodím vtipně přehnaný svůdný pohled a několikrát nesmírně komicky zamrkám „Nejdeš na to nějak rychle? Nevím jestli ti to chci říct… tajemství jsou mnohem přitažlivější.“ Rychle se zase postavím normálně a lehce ho uchodím pěstí do ramene „To je jako by ses holky ptal na věk! Pokud jde o mě tak nejzajímavější je, že jsem mamce jako malá spadla …. A přímo na hlavu. Raději se pochlub ty, co dokážeš?“ |
| |
| John Jsem ráda, že pochopil moji schopnost. Vyhneme se tím zbytečným vysvětlování. A navíc, je vidět, že není hloupý. Uchichtnu se, ale pak se zarazím. Chvíli váhám, jestli mu mám tu ruku nechat. Trochu se bojím, co mne čeká. Rozhodnu se mu věřit a chytnu ho za ruku. To, co se stalo jsem upřímně nečekala. Jakmile mě strhne k sobě, slabě zaječím z leknutí, ale dopad už je příjemný. Po dopadu se opět zviditelním a chvíli zaraženě koukám. Pak se začnu smát. Po chvilce mě smích přejde a já se na něj podívám. "Jsi fajn, Johne. S takovým klukem není dobré si zahrávat" řeknu mu kompliment, při kterém se trochu vrátím k předchozímu tématu o síle. Chvíli přemýšlím, na co bych se ho zeptala. Nakonec plácnu jedinou věc, která mě zrovna napadne: "No a, jaké jsou tvé záliby. Co rád děláš?" |
| |
| Na lodi Marcus, Chishiki, Jaden, Genevieve, Nero, Alexander a Džeky (muchacha bruchacha) Co mám proti zlobení? „Sekeru a bič,“ odpovím naoko hrozivě. Ale myšlenkami se mi spíš honí představa o tom, jaké to na nové škole asi bude. Zakázané párty? Proč jako? Chtěla bych nějakou pořádnou zažít, alespoň na uvítanou. Nestihnu už ale ani trochu zaprotestovat, protože Chishiki se rozeběhla úpěnlivě chránit svou loď. Jakmile odejdou oba moji společníci, chvíli zápasím s nutkáním si zapálit. Ale pak jen pokrčím rameny a doloudám se za nimi, noha nohu mine. Cestou se vyhýbám všemu, co měří víc jak dva metry a má to víc zubů než Adamsova rodina. Zastavím se za nimi, kdesi za bělovlasem a číčou, prohlédnu si všudypřítomné. Tentokrát začnu zírat na rameno naší kočičky. Pootevřu překvapeně pusu, ale pak ji zase zavřu a civím dál na ruku Jacqueline – křídla už mi nepřipadají tak podivná. Taky mám drápky na rukou, ale na tohle by byl potřeba i zbrojní pas. Tohle už na „švýcarský nožík“ neukecá. „Myslím, že na ženské problémy to nevypadá,“ podotknu k Marcusovi zasvěceně, když se k němu nakloním. Pak se zase narovnám a zvednu hlavu k plachtě, podrbu se na krku. Docela výška. |
| |
| A je to tady Nero, Jaquelin, Alexander, Genevieve, Chishiki a spol. Když ke mně přistoupí vlk, prudce sebou cuknu. Chvilku mi to trvá, ale nakonec mi sepne: je to ten samej, co mě předtím vytrigeroval. Ta holka... Tehdy to vypadalo, že ji kompletně vyléčil. Možná že... Odpověď přijde sama. Na moment cítím dotek vlhkého čenichu a pak už jen úlevu. Trochu zatřepu křídly. Nic. Bolest je ta tam. "Páni!" vyletí ze mě. "... Ah, totiž... Děkuju." dodám rychle. Dám si záležet, aby to znělo upřímně, protože jsem vážně vděčný. Fakt by se mi nechtělo první den v nové škole po pozemku belhat jak mrzák. Konečně se znova postavim na nohy. S trochou nadsázky...se cítím jako znovuzrozenej. Po oslovení se otočím na druhého přihlížejícího, který se představí jako Alexander. Na jeho "lichotku" se jen uculim a ochotně mu potřesu rukou. "No, kdybys to náhodou nezaslechl předtím... Jaden." Další konverzace se bohužel nekoná, protože si to na scénu nakluše drobná kočkodáma, kterou jsem předtím zahlédl viset na naší ředitelce. Vypadá pěkně nafučeně a okamžitě se do nás pouští kvůli plachtě. Nemůžu si pomoct, cítím se trošku provinile. Na druhou stranu, to jsme vážně měli radši udělat díru do paluby? Jaqueline si to evidentně vzala osobně. A... Okay... Čekal jsem všechno možné, ale takovéhle Wolverinovky vážně ne. Nemůžu si pomoct, najednou z ní mám respekt. ... A taky jsem docela vděčnej, že se tam nahoře dokázala tak ovládat. Ať už by se dotkla mě nebo té plachty... Bolelo by to. |
| |
| …Unicorn CF1 reported landings - please assist... Dingo & Itemi, Samu-sa, Fear, okrajově zbytek Znáte ten pocit, když si takhle zvesela vykračujete světem a najednou portál, inu a vás přirozeně nenapadne nic lepšího, než do něj vstoupit, aniž byste tušili, kam vůbec vede. Vylezete na druhé straně, zjistíte, že jste celí, živí a v rámci možností zdraví, stojíte na nějaké lodi plné jakýchsi blíže nespecifikovaných bytostí a teprve tehdy se začnete zaobírat myšlenkou, jaká je asi pravděpodobnost, že tam ta loď zrovna stála a zdali byste nějakým zdržením a přemýšlením ve své dimenzi náhodou neskončili kdesi v hlubinách moře. Ehm, ale to už je, domnívám se, úplně jedno. Po vzájemných poklonách a alespoň zběžném zjištění mé aktuální pozice v tomto světě, protože jen stěží jsem byl schopen určit jak, nebo zda vůbec někdy, se dostanu zpět do toho svého, jsem ucítil mrazení v zádech. Ohlédl jsem se a všiml si dvojice střídavě nahlížející do nějakého poznámkového či kreslířského bloku a pak, upíraje pohled na mou maličkost, spolu o čemsi vzrušeně diskutovali. Nervózně jsem stáhl dlouhé uši k zátylku a navrátil se pohledem k drobné bělovlasé dámě před sebou. „Ach, jak jsem nezdvořilý - prosím Vás o shovívavost!“ Zlehka jsem uchopil její drobnou ručku, tedy tu, kterou se nepřidržovala zábradlí, ale nijak hrubě, aby ji mohla kdykoliv stáhnout, bylo-li by jí to nepříjemné, a sklonil se k ní, abych naznačil letmé políbení na jejím hřbetu, ačkoliv jsem si nebyl jist, jestli to i v tomto světě patří k jistému výrazu úcty k ženě. „Jmenuji se Camirellien Failbhe a přivedl mne sem onen zlatý portál, jehož jste si dozajista povšimla.“ Pokračoval jsem a vztyčil se opět do plné výše. Krátce jsem se odmlčel a nechal její pohled klouzat po mém těle, zahaleném do krátkých kalhot a vesty poněkud nevýrazné šedomodré barvy, ovšem se zlatým lemováním, ale sám jsem si tak vyhradil alespoň krátký čas na přemýšlení. „Dovoluji si tedy předpokládat, že v tomto světě podobné… Jak to říci… Anomálie, jako kupříkladu já, jsou jen velmi vzácné a jaksi… Netolerované…“ Další zamrazení v zátylku, to už jsem sklopil uši dříve, než jsem se vůbec ohlédl, ale když jsem uviděl onu bytost před sebou, našpicoval jsem je přímo vpřed. Promluvila velmi uctivě a já jí stejně uctivě odpověděl. „Majestátnost, madam? Takové slovo ve spojitosti s mou osobou stává se ve Vaší přítomnosti poněkud prázdným – cožpak se o mé křehké konstituci dá takto hovořit? To z Vás naopak přímo čiší!“ Oponoval jsem jí ohromeně a ohonem zašvihal ze strany na stranu, ale bylo neslušné takto odstavit druhou dámu mimo nit hovoru, jejž jsme předtím zapředli. „Myslíte, že by se na Vaší škole našlo přinejmenším dočasně místo i pro mne, či již je Váš institut přespříliš naplněn žáky lačnícími po vědění?“ Hleděl jsem na drobnou postavu s nadějí, neboť sám jsem se v tomto světě neorientoval ani v nejmenším a kdo ví, jak bych byl skončil, kdyby mne odmítla. |
| |
| Skupinka u stožáru +Chisiki Nero "Nemáš zač." Ušklíbnu se. Pak příjde kočka a začne křičet na mladé. Neměl bych se míchat do problémů, já vím, já vím. Ale i tak postoupím do popředí. "Madam, při vší úctě a pokoře k vám a vaší lodi, mohlo to skončit hůře. Myslím že krvavý flek na podlaze by se čistil hodně špatně. I když chápu, že mladí byli neuvážení a MÁLEM poškodili vaši loď, nebylo to úmyslně a pokud ano, nebylo to za zlým účelem, takže se omlouvám i za ně a myslím, že už se to vícekrát nebude opakovat." Řeknu mile. Rozhlédnu se po přítomných. Mluvím pokorně a nepovýšeně. V těchto situacích je lepší nechat činitele vybouřit a nemotat se mu do řeči, protože pak to může dopadnout špatně, ale nemůžu ji nechat na ně řvát. Tedy ano, byla to chyba, ale co měli dělat? Nechat se roztrhat? |
| |
| Angie Když se zas zviditelní, oplácím ji stejným pohledem. Jakmile se začne smát, chvíli ještě nic nedělám, ale pak se začnu smát taky. Směji se ještě chvíli po té, co mi řekne, že jsem fajn. ,,Neboj, se mnou si zahrávat můžeš." Zase se usměji. Poté se Angie zeptá na mé záliby. Nejprve vytřeštím oči, snad si toho nevšimla. Teď se budu muset zamyslet, jestli říct pravdu a nebo ne. Obojí, by mohlo dopadnout špatně. Po delší úvaze se rozhodnu říct pravdu. ,,No, asi takhle. Moje záliby, pro většinu lidí nejsou zábavné a pro někoho i zbytečné." Teď na chvíli přestanu a podívám se na Angiiný reakce. ,,Všechno o co se zajímám, se týká technologií, převážně počítačů." Pak se usměju a podívám se na Angii. ,,No a jaký jsou tví zájmy? A odkud jsi se přistěhovala." |
| |
| Bedna Seděla jsem schoulená na bedně a jen pozorovala. Z naší předešlé menší skupinky jsem zbyla jen já. Nejdříve se omluvil Alexander a hned po něm i Nero. Nijak mi to nevadilo. Teda, zrovna teď. Ve stavech, které mám, jsem byla radši sama. Narovnala jsem si kapuci na hlavě, aby mi vlasy nelítaly do obličeje a nasadila si sluchátka. Karamelovým pohledem jsem si prohlížela všechny svoje budoucí spolužáky. Popravdě jsem nečekala, že kdy uvidím tolik zvláštností pohromadě. Před tím v přístavu mi to tolik nepřišlo. Ale teď, když se tak rozhlížím... Ještě včera bych nevěřila. Hudba mi v uších hrála tak, aby vyhnala všechen strach z masy, která hýbala lodí, jako kdyby to byla lodička z papíru. Zatím se to moc nedařilo. Doufala jsem, že co nejdříve vyrazíme. Na co tak můžeme ještě čekat? Rozhodla jsem se, že nejlepší bude, se jít zeptat rovnou ředitelky. Seskočila jsem z bedýnky a vyrazila za Menší dívkou se sněhovými vlasy. Zrovna se s někým bavila. Chvilku jsem váhala. Nechtěla jsem rušit. Rozhodla jsem, že raději ještě chvilku počkám. nemůže to přeci trvat tak dlouho. |
| |
| Podpalubí Andrew Burton, Charlie "Chocko" Degusian Podala jsem Chocko skicák, který si mohla prolistovat a může ho držet tak, že tam uvidí i Andrew. "Stejně to jsou většinou nepovedené obrázky. Ještě je co zlepšovat." Jak už jsem psala, ve skicáku je 9 obrázků z toho to je 6 vlků (různě - na skalce, v lese, u vody, bez pozadí a tak) jeden portrét dívky a jeden starší dům. Počkala jsem, až si to prohlédnou a potom jsem si ho opět sbalila k sobě, jako kdyby to snad pro mě byl nějaký poklad. Um, jestli kadžý něco umí, tak u mě to je jen to, že umím držet tužku. Špitla jsem tiše spíše pr osebe. Je pravda, že své schopnosti jsem poměrně dobře ovládala, ale nevěděla jsem, jak se budu chovat v tolika "lidech" okolo. A měla jsem z toho opravdu strach. |
| |
| Chybný krok, aneb jedeme z kopce Itemi "Jestli chceš, můžu přejít i na kritiku." řeknu ještě k jejímu malířství. Sice je to trochu těžší, ale třeba by se tam pár chybek našlo. I když kritizovat člověka co dobře kreslí, když to sám neumím o moc lépe, by asi nebylo dobré. "Myslím, že jakmile bys spatřila moje kresby, dostala bys infarkt." varuji ji a znova zahrabu ve svém batohu. Možná, že tam něco na ukázku nejdu. Podaří se mi najít jeden z těch lépe podařených obrázků, který je nakreslený na kuse zmuchlaného papíru. Prohlídnu si ho a zamračím se. "Třeba takhle dopadl můj pokus o nakreslení epického draka. Můžeš se podívat, ale nejspíš umřeš smíchy nebo zděšením." upozorním ji a podám ji kus papírku na kterém je nakreslené toto: odkaz. Né, že by to bylo hrozné, ale na studenta mého věku to k pláči skutečně je. Poté už přichází ta horší část. Nejspíš jsem řekl něco špatně, nebo to Itemi špatně pochopila. Překvapeně na ní zamrkám a otevřu pusu, jako bych chtěl něco říct. Pak si to ale rozmyslím. Teprve až mě praští do ramene se rozhodnu promluvit: "Tak tedy promiň. Jakožto správný gentleman začnu první. Moje schopnosti jsou ohnivé, spíše zuřivě ohnivé, neboť je neumím ovládat. Prostě a jednoduše, když se naštvu, začnu hořet a zuřivě zapalovat a ničit vše kolem sebe." vysvětlím a oddechnu si. Netuším, jestli mi to její tajemství někdy řekne, padlá na hlavu trochu je, ale to v dnešní době není nic mimořádného. Zvláštní, že to bere až tak osobně. Ptal jsem se už dvou osob a ani jedna s tím problém neměla. I když to byla trochu jiná společnost. "A vůbec nechápu, co za tím vidíš. Chtěl jsem se jenom přátelsky zeptat. Netušil jsem, že je to zase tak moc osobní." dodám a nenápadně kouknu očima za strany na stranu. Pak se zamračím a se skříženýma rukama se k ní otočím zády. Nakonec otočím hlavu zpět k ní a nepatrně se pousměju. |
| |
| Podpalubí Lyn a Cho Prohlížel jsem si ty obrázky spolu s Chocko, protože mi je evidentně nechtěla půjčit, ale to mi nevadilo. Stačilo mi je vidět i jen takto. Pak jsem se musel pousmát nad tím, jak jsi jej vzala zpátky a držela jej, jako by bylo něco ultra tajnýho nebo cenného. Samozřejmě, že to cenné bylo, ale nikoliv pro nás, ale pro ni. Pootočil jsem se ke svým křídlům a vytrhnul z nich jedno pírko. Bylo temně černé jako noc, se slabími modrzelenými odlesky, které vrhalo na světle. Nabídnul jsem jej Lyn. Usmál jsem se na ní. "I ti, kteří v sobě drží zvíře občas potřebují svého Anděla Strážného." řeknu poté Lyn, když jsem jí ono pírko nabízel. Stejné mohla vidět u plyšáka, sedícího na mém klíně. |
| |
| Podpalubie Andrew a Lynessa "Aj tak to podla mňa vieš skvelo." usmiala sa na ňu milo. "Uhmm ...možno by si ma to mohla naučiť .....prosím?" zahanbene ju poprosila a ušká sklopila viac dozadu. Dúfala, že od nej hneď takto na začiatok nechce privela. Ako si Andrew trhal pierko z obrovských krídel, zvedavo ho sledovala. Trochu na neho aj zostala civieť jej žlto-oranžovými očkami. "Nebolí to, keď si ho trháš?" spýtala sa ho. Predpokladala, že to musí byť niečo ako keď si trhá vlasy. Ale aj to predsa nepekne bolí ... Ako ho podal Lynesse, pousmiala sa a ukázala jej to svoje. Andrew sa tu skutočne a celkom doslovne rozdával. |
| |
| Ajajj... Trochu ve mně hrkne při jeho reakci. Samozřejmě pako, ne každému dojdou tvoje debilní vtipy! Teď jsem to pokazila, tak si to vyžeru. Okamžitě přestanu dělat kraviny a zatvářím se vážněji. „Promiň, nechtěla jsem se tě tím nijak dotknout, byl to jen vtip. Nepovedený, nutno dodat.“ Zatvářím se utrápeně a opět se v duchu ptám proč si na mě musí všichni furt tak dlouho zvykat. Ale ten démon se mnou zjevně problém neměl. No aspoň že zlé bytosti mě berou poslední myšlenka je myšlena ironicky a já bych se nejraději ušklíbla. „Chtěla jsem tím naznačit, že moje schopnosti nejsou moc věc, kterou bych se mohla chlubit.“ Na chvíli se zarazím a zamyslím se nad Dingovými schopnostmi „Vlastně jsou trochu podobné jako tvoje.“ Dodám ještě a pokusím se mile usmát, ale asi to nevypadá zrovna dvakrát upřímně. Pořád jsem dost v rozpacích z nepochopené situace. „Z nějakého důvodu na mé pocity reaguje voda a taky trochu léčím a tak ...“ Pokrčím rameny. „Takže ty doufáš že ti škola pomůže ovládnout tvoje schopnosti, že? To musí být docela nepříjemné, když při naštvání vzplaneš… chápu to dobře? …. Kdybych ty schopnosti měla já, tak už jsem párkrát podpálila barák!“ opět se pokusím vrátit k rozpustilému chování, ale moc to nejde. „A abych se vyjádřila k tvé kresbě. Opravdu nevím co je na tom špatné! Vypadá to jako krásný čistý lineart.“ |
| |
| Podpalubí Andrew a Chocko Zasmála jsem se zvonivým hlasem jako už dlouho ne, když se mě Chocko zeptala, jestli ji naučim kreslit. Nebylo nic proti ni, je mne to potěšilo. "Budu se o to moct pokusit, ale nejsem zrovna dobrá učitelka." A poté se Andrew vytrhl to pírko. Chvíli jsem na něj lehce nechápavě koukala, proč to udělal, ale nakonec jsem pírko s úsměvem přijala. "Děkuju." a já prsty jemně po pírku přejela. Potěšila mě i Andrewova slova. Taková mi dlouho nikdo neřekl.. možná proto, že jsme byla dlouho mimo společnost. A také mě překvapilo, že poznal, co ve mě je - zvíře. |
| |
| Jsem problémové dítě Naše skupinka u stožáru Nějakou dobu brečím Jacqueline na rameni. Cítím na rameni něčí ruku, ale tak nějak se mi nedaří jí vnímat. V hlavě mi poletují jen myšlenky na to, že jsem mohla někoho zabít. "Máma měla pravdu, vážně jsem nešika..." Ještě pořád visím Jacqueline kolem ramen a asi bych jí na tom rameni brečela hodně dlouho, kdyby nepřišla ta kočičí paní. Svezu se z Jacqueline na kolena a s červeně podbarvenýma, uplakanýma očima se dívám na kočičí slečnu. "J... já..." polknu a znovu se mi do očí hrnou slzy. Vypadá hrozně naštvaně. "Om... omlou... omlouvám se..." posmrknu. Cítím se, jako by mi její pohled měl vypálit do obličeje dvě malé dírky. "D... děsivé... Kočičky by měly být milé a roztomilé..." Fňuknu. Teď se cítím snad ještě hůř, než předtím. Já nechtěla udělat nic špatného. Jen jsem chtěla vzít svoji novou kamarádku, aby se podívala, jak vypadá loď z vrchu. Nikomu jsem ublížit nechtěla. Ani jsem nikoho naštvat nechtěla! Už, už se chci přiznat, že je to vlastně celé má vinna a že se velice, velice omlouvám, tak Jacqueline vytáhne ruku s kapsy. Polknu a trošku se odtáhnu. V... vau. Tak něco takového bych nečekala. Nemůžu ale popřít, že ty pařáty vypadají naprosto úžasně. Jako... ne úžasně, jako úžasně, ale úžasně, jako 'naštveš mě a já tě stáhnu z kůže' úžasně. "J... Jacqueline..." posmrknu. Nevím sice, co myslí tím rozpukem puberty, ale zní, jako by mě částečně bránila. "J... já... Byla to moje vinna, om... louvám se." polknu, zvednu se na nohy a sklopím jak křídla, tak hlavu. "P... přijmu plnou zod... zodpovědnost." "Prosím nevyhoďte mě ze školy, nevyhoďte mě ze školy. Hlavně mě nevyhoďte ze školy. Prosím, prosím, prosím!" |
| |
| John Překvapeně se podrbu na bradě a přemýšlím, co nezábavného a neužitečného by to mohlo být. Jako první mě napadne učení, ale to bohužel není neužitečné. Nic jiného mě už k tomu tématu nenapadá, leda uklízení, ale to opět není neužitečné. Když se dozvím, co to ve skutečnosti je, dojde mi to. No jo, problém dnešní mládeže. "Takže jsi v podstatě takový malý ajťák?" zeptám se ho a z mého hlasu je poznat, že je to myšleno ze srandy. Nic proti těmhle typům lidí nemám. Při otázce na moje záliby se mi zablýskne v očích. "No, jsou trochu jiné, než ty tvoje. Ráda sportuji, zpívám, něco podnikám, občas i kreslím, nakupuji a je toho ještě víc. Nejsem typ člověka co se nerad nudí." odpovím mu a přátelsky se usměji. Snad to není nic nenormálního mít tolik zálib, i když na téhle škole jsme v něčem nenormální všichni. |
| |
| Fajn, tohle začíná být moc vážný. S poměrně napruzeným obličejem jsem sledovala, jak se slečna se zelenými vlasy zvedá a vytahuje pařáty- chci říct ruku, kterou mi následně položila na rameno. Bylo o několik centimetrů vyšší než já a její pařáty mi připomínaly ty, díky kterým mám dnes roztržené ucho. Začala mluvit takovým tím podle mě správně vypočítaným tónem a já ji nechala ať domluví až do konce, než jsem se do toho vmísila svými slovy znovu. "Radši bys nemusela lézt nikam a odnikud skákat. Co já vím, co jste tu dělali, dokud jsi nezavolala o pomoc a já viděla jenom to, jak jste se mi naplácli v plachtě? Radši byste nemuseli blbnout." ,pronesla jsem s takovým tím sladkým úsměvem, který se do této situace naprosto nehodil a rozhlédla se. Všimla jsem si několika per, která ležela na palubě a nepochybně patřila Jadenovi, kterého teď léčil onen dvoumetrový vlk, jehož jméno mi bylo zatím neznámé. A který je mně po chvilce promluvil. o říkal byla pravda a já si to uvědomuji, ale.. moje věci jsou moje věci. Moje vydřené a skoro vymodlené věci. "Byla bych ráda, kdyby se nic takového neopakovalo. V tomto věku by už měli mít trochu rozumu, nebo by měli vědět, co je vhodné a co je nevhodné. A také by někteří mohli mít pochopení pro ty, kterým daná věc, na které danou činnost prováděli patří." ,dodala jsem a přestala se mračit, protože mi pohled padl na vílu, která vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. No, můj pohled se v tu chvíli poměrně drasticky změnil, aneb z té prskající kočky tu teď bylo stvoření, které se se sklopenýma ušima opatrně sklánělo k někomu, na koho před chvílí prskalo. No, najednou jsem se necítila tak drsně jako "hurr, durr, ochráním si svoje území". Spíše mi to bylo svým způsobem líto, ačkoliv to, jak jsem vyjela, jsem stále hodlala opodstatňovat právě tím chráněním si území.Ještě když se začala omlouvat a skoro brečela, nebo mi to tak aspoň připadalo. Na tu sklopenou hlavu jsem se koukat nemohla, až moc mi připomínala mě samotnou. Opatrně jsme setřásla ruku Jacquelline, abych jí ani sobě nic neudělala a tou samou rukou jsem chytila onu vílu za bradu, abych jí zdvihla hlavu. Byla vyšší než já, takže to nebylo o moc, ale i tak. "Eh.. Ok, tohle je moc vážný. Dobře, uznávám, nakonec se lodi nic nestalo a vám skoro taky ne. Až na něj." ,kývla jsem hlavou k teď už naštěstí vyléčenému Jadenovi a pokračovala. "A nevím, co jste tu dělali, ale znovu už to nedělejte. Leda tak pod dozorem." ,ukončila jsem to a pokusila se nadhodit něco jako úsměv. Nebo spíše nadzdvihnutí koutků, v tomto případě. |
| |
| Angie No ta to vystihla přesně. Jenom ne malí ajťák, ale trošku větší. ,,Jo to je přesně ono." Zasměji se a Dívám se Angii do očí. Hned jsem poznal, že se na moji otázku těšila, až na ni odpoví. Se zájmem poslouchám její záliby. No páni tolik zájmů. To je na mě trošku moc. Na tolik věcí jsem moc línej. ,,Páni takovej zájmů. Možná vše to je zábava, ale jsem příliš línej na to někam jít a cokoliv dělat." Možná že jsem to neměl říct celé, ale když už jsem jí řekl skoro všechno o sobě, tak proč ne i toto. Už mě docela začínají bolet nohy, měl bych to rozchodit. ,,Co kdyby jsme se šli podívat po celé lodi, docela mě to už nebaví sedět. Co myslíš?" Protože Angii nechci ze mě shazovat a nebo sundavat, nechám rozhodnutí na ni. |
| |
| Pod stožárem houpe se... Nero Dívám se na kapitánku a i na vílu. DOjdu k ní a nenápadně se jí dotknu. Najednou se jí udělá líp, jako by jí někdo pohladil na duši. Pak se otočím na kapitánku. "Váš vztek je oprávněný, já ho nemám právo potlačovat, ale snad vás uklidní, že klidně osobně hodím přes palubu každého, kdo by chtěl porušit vaši loď, nebo jinak porušit pravidla." Řeknu to jen, aby se uklidnila. Nestojím o žádné problémy a dorozumívat se s kočkou je pro mě obtížné. "Děkuji, že jste byla milosrdná, naše kapitánko." Řeknu mile, když domluví. Podívám se na vílu, jestli jí už je lépe. No, dal jsem do ní jistou dávku magie, takže by měla. |
| |
| Výčitky svědomí Itemi Když mi vysvětlí, jak to myslela, popadnou mne děsivé výčitky svědomí. Lehce se praštím pěstí do hlavy. Sakra, je vidět, jaký nemám smysl pro humor. Nikdy nepochopím srandu a pak za to pyká ten druhý. Rychle se otočím zpátky na ní s vinou v očích. "Ne, neomlouvej se. To spíš já bych se měl omluvit. Špatně jsem to pochopil." omluvím se smutným tónem a pak se také pokusím o milý úsměv. "Popravdě, mockrát jsem v přítomnosti dívky nebyl, takže..." přiznám se a odmlčím se, neboť nevím co říci. Trochu se začervenám a podívám se jinam. "je to trochu jiné." dodám a radši už se v tom dál nechci pitvat. "S tou schopností tě chápu. Občas to člověk bere jako prokletí a nerad o tom s někým baví. Já bych to měl vědět dobře a přitom tě takhle vyslýchám. I když, nevím, co je na tvé schopnosti špatného. Kdybych mohl, klidně bych si to s tebou vyměnil, ale to by asi nedopadlo dobře pro tvůj barák, jak říkáš." zavtipkuji a podívám se na moře. Čekáme tu už celkem dlouho a mě by zajímalo, za jak dlouho vyplujeme. Z toho stání mě začnou celkem bolet nohy a tak se opřu zády o zábradlí a sleduji Itemi, která pochopí, proč jsem vlastně tady. Přikývnu. "Chytrá holka. A ty tu jsi proto, aby ses naučila nějak ovládat tu vodu, nebo se zlepšit v léčení. Či obojí?" pokusím se uhodnout nyní já. Něco mi ale zavrtá hlavou. Podrbu se na hlavě a spustím: "Počkat, když dokážeš trochu léčit, zvládneš si i ztlumit bolest té hlavy?" Trochu se bojím, že nyní ji ten bolehlav zase přivolám. Vypadá už celkem v pořádku. Dále se vrátím k tomu obrázku: "No jo, ale vypadá to, jako by to kreslilo 11-tileté dítě. Možná tě to překvapí, ale mě už dávno není tolik." |
| |
| John Nevěřícně se na něj podívám. Líný? A s takovou postavou? No neříkejte, že tohle má jenom ze sezení. "Počkat, přece mi nechceš říct, že takovouhle postavu máš jen tak." řeknu mu a pinknu mu do nosu. Jeho nápad někam zajít se mi zalíbí a tak v mžiku vyskočím z jeho klína. Chvilku se začnu na nohou rozcvičovat a pak se ohlédnu za ním. S úsměvem mu podám ruku, abych mu pomohla se zvednout. "Jdeme?" |
| |
| Podpalubí Lyn+Cho Zavrtím nepatrně hlavou, ohledně Choiny otázky. "Ne, nebolí. A i kdyby ano, nevadí mi to." odpovím jí i nakonec. "Není důvod věšet hlavu..." řeknu poté směrem k Lyn. "Každý jsme co jsme... každý máme své výhody i nevýhody..." řeknu dál a povzbudivě jemně nadzvednu bradu. Moje ruka byla přitom studená jako led. "Moje znáte... těžko se s někým seznámíte, když jste na tisíc kilometrů cítit jako vlastně sama Smrtka. Nehledě na to, kdyby došlo na něco víc... " řeknu s úsměvem a s pokusem si sám ze sebe utáhnout. |
| |
| Podpalubie Andrew a Lynessa Nad Lyn odpoveďou sa poteší. "Tak moc ďakujem ..." pousmeje sa. Tešila sa, že konečne bude vedieť nakresliť aspoň niečo. Doma si vždy listovala knížky s krásnymi obrázkami a zakaždým autorom závidela ich talent. Usmeje sa aj na Andrewa, keď povie, že ho to nebolí. "To je len dobre." pomyslí si. Potom začne hovoriť o sebe. Presnejšie o tej jeho temnej a studenej aure. Cítila ju aj ona, ale už jej dávno nevadila. "Uhm ....ono to neni také zlé...."ozve sa. "Uh teda ....treba si len zvyknúť. Najprv som sa bála, ale tak ja sa budem báť asi pri každom. Chcem povedať, že mi to nevadí....Možno si navonok studený, ale vo vnútri je teplo ....uuhh teda no ...eh ....proste si milý ...a starostlivý ..." červenala sa. |
| |
| Léčení kocoviny? Uchechtnu se zasvěceně, když se zmíní o nezkušenosti s holkami „Jo tak to jsem na tom stejně. Já osobně se vždy spíš bavila s klukama.“ Po té chvíli poslouchám jeho úvahu nad možností léčby mojí kocoviny. Hlava se opět trochu ozve, jako by vnímala, že se o ní mluví. Při zmínce o možném podpalu domu se opět zasměji. „No to je těžké. Léčit je celkově dost složité. Nemám s tím moc zkušeností a hlavně…“ zvednu z moře malou kapičku vody, která jako by nedokázala udržet jeden tvar a stále se vlní. S úsilím ji dotáhnu až k Dingovu nosu, kde přistane a já ji uvolním ze svého magického sevření. „S bolestí hlavy je neskutečný problém jenom tohle.“ Další otázka mě trochu zarazí a donutí se zamyslet. Proč jsem vlastně tady? Náhle mám chuť vystoupit. Vůbec si nedokážu představit proč jsem tu. “No. Já. Asi jsem jen chtěla udělat něco ztřeštěného. Rozhodnutí že sem půjdu bylo asi …. Pětiminutové. Upřímně nemám ponětí o tom, co mě tu bude čekat a jestli se v něčem zlepším.“ Pokrčím rameny jako bych to už nemohla změnit – s náznakem rezignace a oddanosti. “Jinak, kdybych já uměla takhle kreslit v jedenácti, tak bych teď byla mnohem lepší a asi i spokojenější. Přestaň se podceňovat a kresli “ opět do něj strčím sevřenou pěstí a tentokrát to gesto doprovodím širokým úsměvem, aby bylo jasné, že to myslím v dobrém. |
| |
| Podpalubí Andrew a Chocko Seděla jsem tam a pozorovala je. Andrewova slova mě nijak nepřekvapila, i já chtěla zprvu utíkat, ale jak říkala Chocko, dá se na ten chlad a chuť smrti zvyknout. A nebo jsem moc divná a Chocko asi taky. Ale nezaručuji Chocko, že se mi povede tě něco naučit mrkla jsem na ni a schovala pírko do skicáku mezi obrázky a ten jsem pak šoupla do batohu, který ležel na zemi kousíček ode mě. A je to přesně jak říká Chocko, na tu auru se dá zvyknout a jak se zdá, uvnitř jsi jiný než jak to vypadá na venek. Mírně jsem se na něj usmála. Co myslíte, už tam budem? A jak asi bude vypadat ta škola? Zeptala jsem se zvědavě a na oba dva pohlédla s mírnými obavami v očích. Pořád jsem si nebyla jistá, zdali jsem zvolila správně nebo ne, ale teď už není cesty zpět. |
| |
| Angie Nad jejím komplimentem se usměji a velmi zvedne sebevědomí. Ještě jsem jí chtěl pomoc vstát, ale byla rychlejší a vstala sama. Když mi podala ruku, s radostí jsem ji za ní vzal a vyšvihl se na nohy. Chvilku jsem přemýšlel, o nějaký vtipný poznámce. ,,Takoví tělo mám z pojídání brambůrků, hranolek a pizzy." Trošku se zasměji a rozhlédnu se, kam by bylo nejlepší jít. Poté nastavím ruku, aby mě za ni Angie chytla a zakoukám se na ni. Upřímně doufám že ji neodmítne. |
| |
| Calm your tits, Jacqueline.. Ti u stožáru, lol... Tak nějak jsem čekala na reakci mícy, která viditelně nehodlala jen tak stáhnout ocas a utéct, ale ani si se mnou nechtěla začínat. Ok, možná jsem reagovala trochu přehnaně, ale mohla to dát najevo i jinak. Screw her fucking ship! "Jak myslíš.." Utrousím a už si jí moc nevšímám. Ruky si do kapes nechávám, protože zatím si hodlám udržet ten respekt, který v tuto chvilku v mém okolí nastal. Tak nějak jsem si stoupla bokem k nějakýmu useless zábradlí uprostřed lodi, kdesi za Jadenem a Alexandrem a už jen pozorovala. |
| |
| Nějaký název Itemi Pozorně ji naslouchám a prozatím mlčím, neboť nevím, co k tomu dodat. Zvědavě hledím na kapičku vody, která se ke mně pomalu přibližuje. Ze soustředění na ten jeden bod si ani neuvědomím, jak blízko už u mě je. Všimnu si toho teprve, až přistane na mém nosu a "vybouchne". Zamrkám a trochu se hlavou oklepu. "Prr." vydám a pak žasnu: "Páni". Nad její odpovědí, proč tu vlastně je povím jenom jedno: "No, uznávám, že toto je dost ztřeštěné." dám ji za pravdu. Stejně jsem zvědav, jak takové učení bude vůbec probíhat. Jestli normálně jako v lidských školách, nebo nějak speciálně. Necháme se překvapit. Když mi dodá trochu sebevědomí, podívám se na ten výtvor a váhavě se ušklíbnu. "Myslíš? No, já teda nevim." váhám a nakonec obrázek složím a strčím ho do kapsy u kalhot. Musím se jí zeptat na jednu důležitou věc. "Máš ráda klauny?" otáži se a podezíravě se na ní podívám. Možná je to trochu zvláštní otázka, ale kdyby náhodou mě pozvala na nějakou oslavu, musim vědět, jestli by tam ti klauni byli. |
| |
| John Když se mě chytil za ruku, prudce jsem zatáhla a tím ho postavila na nohy. Když mi nejspíš ironicky vysvětlil, kde takovou postavu sebral, stejným smyslem mu já odpovím: "Páni, tak to taky někdy musím zkusit." usměji se. Kéž by to bylo takhle jednoduché, ale bohužel to tak není. Rychle se rozhlédnu kolem sebe, s tím že si dám ruku nad oči, aby mi tam nesvítilo slunéčko, a přemýšlím, kam jít. Na(ne)štěstí to Johna napadne samo. Už jednou jsem mu věřila, tak snad to teď nebude o nic jiného. Chytnu se ho za ruku a nechám se vést. "Kampak půjdem?" zeptám se trochu nejistě ješt při cestě. Snad to nebude někam do tramtárie. |
| |
| Angie Chvály ještě přemýšlím a pak mě to napadne. Mohly bychom najít ředitelku, nejprve se rozhlídnu a pak řeknu: ,,Tak, asi bychom mohly najít ředitelku kdy poplujeme a pokud to bude za dlouho, můžeme ještě na chvíli na břeh. Docela se my začal zvedat žaludek." Místo toho, abych se rozhlížel okolo po ředitelce, jsem se upřeně zadíval na Angii. I kdybych chtěl, nemohl bych se na ni přestat dívat. Začnu se velmi usmívat a chytil jsem jí i druhou ruku. ,,Víš že ti to strašně sluší? V tom světle vypadáš nádherně." Přitáhnu si ji blíž k sobě. |
| |
| Stožár group Během našeho postávání jsme se představili. Tedy až na tu vílu, která se nyní sesunula k zemi. Chudák vypadá, že se z toho bude vzpamatovávat ještě dlouho. Odkročil jsem trochu stranou, když Jacqueline vytáhla ruce z kapes a začala s tou kočičí ženou argumentovat. V bezpečné vzdálenosti jsem si prohlížel její drápy a opravdu jsem byl rád, že nemám podobné problémy. Zajímalo by mě, zda skrývá pod tou maskou něco podobného. Mezitím se objevili dva nově přihlížející studenti. Kývnu jim na pozdrav a pomůžu víle zpět na nohy. Vypadá to, že celá situace se jakž takž uklidnila. Jacqueline odkráčela si stoupnout k zábradlí, ke kterému jsem ji následoval. "Trocha adrenalinu, huh? Celá ta věc s létáním a padáním..." opřu se vedle ní a zadívám se na nebe. "Smím-li se zeptat, s těmi drápy ses už narodila?" otočím se k ní a doufám, že moje otázka není příliš troufalá. |
| |
| Konec tragédění. Prosím. Genevieve, Jacqueline, Alexander, Chishiki a spol. Postkatastrofní panika je zažehnána. Teda... Skoro. Slečna Kočka se po chvilce uculí a nakonec přecejen ocení fakt, že jsme se jí nevymázli na palubě, ale víla stále vypadá, že se brzo vynervovaně vrhne přes palubu. Nevyšel ani jeden pokus o to ji uklidnit... Tak se zkrátka pokusím jí co nejefektivněji odvést myšlenky. Udělám pár kroků k ní a lehce se dotknu jejích křídel, abych upoutal její pozornost. "Já, no... Tak trochu mi ušlo tvoje jméno." co nejpříjemnějš se na ni usměju. "Víš... Je to prakticky poprvý, co vidím někoho trochu podobnýho jako jsem já, takže... Nebude ode mě moc drzý hned vyzvídat, jak jsi k těm křídlům přišla?" Čím víc na ni koukám, tím víc jsem na pochybách, že k nim přišla stejně jako já. Totiž... Jedna věc je člověk s křídlama. A něco jinýho je dívka, na které vypouští "motýlí" vibrace úplně všechno. Pokud mě chápete... |
| |
| Konečně se představuji Naše skupina u stožáru Zdrceně stojím se sklopenou hlavou. Najednou ucítím dotek na své bradě. Kočičí dáma se už netváří naštvaně, právě naopak. Mírně se pousměji a přikývnu. Přeci jen, nakonec se vážně nic nestalo. Utřu si slzy a pokusím se usmát se o něco veseleji, i když mi ještě pořád do smíchu moc není. "Příště budu opatrnější." Něco se mi letmě otře o křídla. Přivřu je k sobě a otočím se. Za mnou stojí náš orlí Superman. Zamrkám. "Já jsem vlastně poslední, kdo se ještě nepředstavil." uvědomím si. "Jsem Genevieve. Genevieve Ruari Ahearn. Pro přátele Genn nebo Gene." tentokrát se mi podaří úsměv roztáhnout o něco víc. "Moc ti děkuji, že jsi Jacqueline chytil. Jsem tvým dlužníkem." "Podobného, jako je on?" Oko mi zajede na jeho orlí partie. Předpokládám, že myslí křídla. Docela by mě zajímalo, jestli je má dědičně, jestli je taky členem nějaké rodiny, jako já. "Jak jsem k nim přišla?" trošku se zarazím. "No, narodila jsem se s nimi." Roztáhnu křídla do plné šířky. "Jsem víla, stejně jako je vílou má máma, má babička, teta, sestřenice a celý rod před nimi." |
| |
| Podpalubí Cho+Lyn Kdyby to šlo, asi bych se v tuhle chvíly zřejmě červenal. Tedy hlavně dík tomu co říkala Cho. "Pfff..." odfrknu si trochu hraně. "To, že jsem z půlky Anděl ještě neznamená, že neumím být zlý..." řeknu a pokusím o zlý tón nebo podtext. Načež poté jakoby Cho zatarasím cestu svými křídly. A poté nasadím trochu šibalský úsměv a pokusím se jí lehtat na bocích či břiše. |
| |
| Podpalubie Andrew a Lynessa Celkom obdivne hladí na jeho obrovské krídla. Pripomínajú jej havranie a asi by sa na ne dokázala pozerať stále. Ako ju ale začne štekliť, zapiští a snaží sa mu nejako újsť. "Andrew!!!" smeje sa a snaží sa mu chytiť ruky. Nič moc ale proti nemu nezmôže. Predsa len je od nej väčší a ona len drobné 152cm čudo. "Stačííííí ...."prosíka cez smiech. Už aj pomaly plače od smiechu a schováva sa pred ním. |
| |
| Podpalubí Andrew a Chocko Seděla jsem tam na lavici a oni seděli přede mnou. Když Andrew začal Chocko lechtat, rukou jsem si přikryla ústa, abych zamaskovala to, že se jí trochu směji. Po chvíli jsem ale přestala a jen se na ně usmívala. Připomínali mi dětství, kdy jsem měla ještě hodně kamarádů a nebyla jsem samotářem a hlavně lovnou zvěří. Teď na ty chvíle mohu jen vzpomínat. Co myslíte, jaká bude škola? Zeptala jsem se jich, když přestali blbnout. Dodávám vzhled: Zobrazit SPOILER |
| |
| Podpalubí Lyn+Cho Nemínil jsem nijak přestat, co se týkalo lechtání Cho. Co si budeme povídat, začínalo se mi to i dokonce líbit! Přece jenom, mám být tím zlým Andělem ... Nakonec jsem na chvilku přestal a chytnul jsem jí její ručičky. "Pořád jsem tak miloučký a hodný jak si myslíš?" zeptám se jí. Nečekám na odpověď a ještě pak odpovím i Lyn s lehkým pokrčením ramen: "Nevím jaká škola bude a zatím ani nechci. Rád se nechám překvapit." Pak jsem očekával co vyleze z Cho. Dál jsem v hlavně spřádal tajné plány o tom, že Lyn taky zlechtám, za to, že se jí tak smála, ale zatím to byly jen a pouze moje myšlenky, které zůstávali v mé hlavě. |
| |
| Podpalubie Andrew a Lynessa "Uuuhuuh ..." vydýchavala sa celá strapatá a sponka jej ledva držala vo vlasoch. Na šteklenie ju vždy dostal každý v rodine ... "Ale hej ...uhm ...si predsa ....náš anjel strážný. Už si ma presvedčil a názor nezmením ...eh.." Snažila sa si napraviť vlasy aj keď jej držal ruky. Len si ich však nemotorne ťahala k hlave. "Pusti ...." zamrmlala, no potom to vzdala. Odfúkla si ofinu z tváre a pozrela na Lyn. "Škola bude určite super. Podla mňa to bude prerobený nejaký starý zámok, alebo pevnosť. ...Aspoň ja si to tak predstavujem. Niečo veľké s peknou prírodou okolo ..." pousmeje sa. |
| |
| Na přídi - čas odjezdu Tvor přede mnou se rozhlížel po okolí, což mě v tuto chvíli nijak nepřekvapovalo. Kdybych portálem vstoupila pravděpodobně do jiného světa, určitě bych se taktéž rozhlížela, kde se to nacházím. Všimla jsem si, jak stáhl uši k zátylku a následně se otočil zpět na mě. Vzal ruku, kterou jsem se neopírala o zábradlí do své ruky a naznačil políbení na jejím hřbetu. Musel ale cítit, že z ruky sálá hlad a že je ledově studená. Lehce jsem nadzdvihla koutky a na malý moment jsem myslela, že se i začervenám, protože projev úcty ke mně jinak, než jako k ředitelce, či k děsivému tvoru, byl pro mě poměrně nezvyklou záležitostí. "Samu-sa, ředitelka školy." ,představila jsem se dodatečně, protože tentokrát jsem to neudělala jako první já. Krátce mi vysvětlil, fakt, kterého jsem si povšimla, ale hlavně jsem se snažila si v tu chvíli zapamatovat jeho jméno. Bylo poměrně složité, nebo alespoň na mé poměry. Tady v tomto světě většinou dostávali všichni poměrně jednoduchá jména a ještě si většinou vymýšleli nějaké zkratky, kterými je mají ostatní oslovovat, tak to bylo nezvyklé. Po jeho dalších slovech jsem jenom lehce, téměř neznatelně přikývla. "Netolerované a často také zkoumané. Když se lidé někoho "jiného" objeví, začnou ho zkoumat a většinou to zkoumání zahrnuje i pokusy, bohužel. Někteří z nás jsou dokonce i výsledky takových pokusů." ,pokusila jsem se mu to nějak přiblížit, ačkoliv mám pocit, že by si to byl schopen odvodit i sám. Periferním viděním jsem si povšimla i toho, že se k nám přikradla i Fear ve své dvoumetrové podobě. Když došla vedle mě, věnovala jsme jí letmý úsměv, který na mé tváři vykouzlil jak její údiv, tak Camirellienova reakce. Poté se Camirellien otočil zpět na mě i otázkou. Prakticky okamžitě jsem mu byla schopná odpovědět. "Ano, nevidím v tom žádný problém, pokud vám nebudou vadit občas hlučící studenti. Ubytování na škole je zajištěno stejně jako strava. Co se obojího týče, ještě se dohodneme, aby vám vyhovovalo." ,odvětila jsem se stálým úsměvem. Poté jsem se krátce otočila k plošině, po které jsme všichni nastoupili na loď a všimla si, že už nastoupili i poslední žáci. "Omluvte mě na moment. Je čas odjezdu." ,pronesla jsem k Fear a Camirellienovi, poté se otočila a vydala se směrem, kterým zmizela Chishiki. Došla jsem až dolů a krátce si prohlédla skupinku. Opravdu jsem nechtěla zjišťovat, co se tu dělo. Byla to loď Chishiki a ta by byla schopná jít i přes mrtvoly, aby si ji ochránila. Zatím si mě nevšimla, tak jsem jejím směrem vyslala jednu sněhovou vločku, kterou jsem ji trefila do nosu a donutila ji se k mně otočit. "Nastoupili všichni, je čas odplout. Respektive je čas si máknout, je potřeba vytáhnout tu zatracenou plošinu." ,pronesla jsem poměrně otráveně, protože tahat tu věc je podle mě čistokrevné zlo. Počkala jsem, než se Chishiki rozloučí, jestli vůbec, a společně s ní jsem se vydala k tomu, co jsem nazývala prostě plošina. Hledat správný název pro toto satanovo dílo jsem vážně nechtěla, tak jsem to nechala tak. Postavily jsme se proti sobě a každá chytila jedno madlo. Obě jsme pořádně zatáhly a uznávám, ze začátku to moc nešlo. Protože.. přeci jen, tahat něco "do kopce", je horší, než to tahat po rovině. Radši jsem nechala hranu lodi lehce namrznout, aby to šlo o něco lépe. Postupně jsme tu věc posouvaly výš a výš, až se ozvala tupá rána o prkna, která tvořila podlahu lodi. Chishiki zavřela cosi co připomínalo malá vrátka, aby nebylo volné místo, kudy by mohl kdokoliv vypadnout, já mezitím odtlačila plošinu až ke kraji. Musela jsem si trochu pomoct namrzlou podlahou, jinak bych to asi neodtáhla a ani takhle to nebyla sranda. "Tak jo, ke kormidlu, kapitánko." ,naznačila jsem zasalutování a poprvé za den jsem se na někoho zakřenila. Když se otočila a vyšplhala nahoru ke kormidlu, vydala jsem se zpět k Camirellienovi a Fear, pokud ještě stále byli tam, kde předtím. |
| |
| Čas odjezdu Jen jsem tam stála a vlastně než se stihlo cokoliv dalšího stát, krom odchodu Jacquelline a toho bělovlasého, jehož jméno jsem nezachytila, k zábradlí krátce jsme si povzdechla. Sice jsem možná nemusela takhle vyjíždět, ale oni prostě nic z toho neplatili a ani nebudou. Ani kdyby to doopravdy zničili, neplatili by ani korunu. Sice bych měla plnou tlamu keců, ale platit to bych je nenechala. Hold bych šetřila na novou plachtu. Teď jsem se akorát cítila provinile kvůli té víle, ale té se ujalo to orlí stvoření. Pochybuji, že mě teď sveze, když jsem je zpucla. Ale celou tu dobu jsem se věnovala stejně jenom těm dvěma, tak.. Eh.. no, to je jedno. Nápady, které se týkaly proletění se se začaly rozplývat, když mě najednou cosi zastudilo na nose. Otočila jsem se směrem, kterým jsem přišla a spatřila nad sebou Samu, která mi akorát oznámila, že můžeme jít vytáhnout tu prokletou věc. Trochu jsem si povzdychla, protože to byla vždycky prostě nejhorší věc, co se musela vždycky udělat. Ale musela jsem, tak jsem jenom krátce pronesla něco, co připomínalo zamumlané "Ahoj", přeměnila jsme se do kočičí podoby a vyskákala nahoru k Samu, kde jsem v kočičí podobě šla vedle ní. Možná jsem v téhle podobě byla i proto, že na kočkách není vidět, že se červenají. Až když jsme došly k plošině, musela jsem se přeměnit zpátky. Postavila jsem se naproti Samu a začala táhnout. Možná, kdybych byla vyšší a byla bych chlap, tak by to šlo líp, než dvěma holkám, co jsou výškou pod 160 a druhá pod 150 centimetrů. Ale nevadí. Díky lehké námraze to o hranu ani tolik nedrhlo, ačkoliv to je prostě práce, u které se vždycky zapotím. Můžu být vůbec ráda, že mi Samu pomáhá, protože jindy to tahám celé sama. Až když jsme o vytáhly nahoru, tak jsem zavřela vrátka a než jsme stihla Samu pomoct to odtáhnout ke kraji, aby se o to nikdo nepřizabil, měla to už hotové. Vždycky je rychlejší než já. Při jejím "rozkazu", jsem naznačila krátké zasalutování a úsměv se mi rozlil od ucha k uchu. Poté jsem se prakticky okamžitě otočila, v kočičí podoby vyskákala nahoru po několika bednách, aby to bylo rychlejší a postavila se ke kormidlu, které jsem uvolnila tím, že jsem z něj vyndala tyč, kterou tam vždy dávám, aby se neotáčelo. Kupovat na to zámek mi přišlo vždycky zbytečné, protože.. tuhle loď by stejně nikdo nekradl. Jakmile bylo kormidlo volné, zkontrolovala jsem shora stav lodi. Poté jsem s ním spokojeně zatočila a loď sebou cukla, jak se odrazila od břehu. Na tváři se mi rozlil široký úsměv, který tam už zůstal a oběma rukama jsem se držela kormidla. Milovala jsem, jak si tady nahoře vítr lehce pohrává s mými vlasy. "ODPLOUVÁME!" ,zavolala jsem tak, aby to slyšeli všichni na lodi, i kdyby byli v podpalubí. Poté jsem jenom upoutala pohled na vodní hladinu před sebou a když jsem se ohlédla, pevnina se od nás postupně vzdalovala, až po nějaké doby zmizela docela. Asi po půl hodině jízdy si mohli všichni postupně všimnout, že se na obzoru rýsoval jakýsi obrys, zatím poměrně nejasný. Po nějaké době se daly rozeznat dvě budovy, ale byly částečně zakryté poměrně hustým porostem okolo, který se s postupným přibližováním se začal také ukazovat mnohem zřetelněji. |
| |
| Camirellien a Samu-sa Nad jeho oponovaním sa len väčšmi usmiala. Teraz to vyzeralo akoby jej zuby siahali až za uši. Celý čas si ho prezerala. Akoby chcela vedieť každý jeden detail. Vypočula si jeho rozhovor s raiditeľkou, ktorej neskôr opätovala úsmev. "Moja zvedavosť mi nedá, ale ..." oslovila ho keď riaditeľka odišla. "Čo ste za tvora? Myslím, že odpoveď tuším, no nie som si istá." plamienky pri očiach sa jej zablisli a o niečo sa zväčšili. Keď sa loď pohla, mierne sebou cukla a zneiste prestúpila na mieste. Preto si radšej sadla a chvost obmotala okolo seba. V spoločnosti Camirelliena sledovala ubiehajúcu vodu a rozmýšlala aké to na tej škole vlastne bude. Nevedela si predstaviť kde tam bude bývať a spať. Čo sa tam vlastne môže ona učiť? Išla tam len pre jeden dôvod a to nájsť odpovede na svoje otázky. |
| |
| Čas odjezdu Marcus, Chishiki, a taky ostatní poblíž Do psí díry, ten vlk mluví! Ocelová ruka mi už nepřijde tak netradiční v porovnání dvoumetrového vlka, který mluví. Nervózně polknu a těkám po něm očima. Utrhl se od řetězu, to mě vážně uklidňuje. Potřesu hlavou a promnu si kořen nosu. Do jejich konverzace nijak nezasahuji. A než se pokusím vůbec něco přihodit do šarvátky, Chishiki to zabalí a jde radši připravit loď k plavbě. Nedivím se jí, mají na své straně psa Baskervillského a šavlozub... šavlorukou slečnu, která se sice odporoučela o kus dál, ale nevěřím tomu, že by se nedokázala bránit. Myslím, že první věc, kterou na škole budu opravdu trénovat, je běh přespolní, překážkový a tradiční úprk o život Neohlížej-se-sakra. Přikloním se k Marcusovi, šeptnu mu do ucha. „To sem opravdu jediná, kterou zaráží, že ten vlk mluví, ona je víla a-“ s tím se zarazím a lehce se od něj odtáhnu, „a proč tebe vlastně postřelili?“ Dojde mi po chvíli, ale pořád se nesnažím mluvit nějak víc nahlas. Mám chuť ho upozornit, že mám v kabelce pepřový sprej a že jsem tvrdá holka. Udělám krok nazpět, ale za okamžik toho začnu litovat, protože loď se dala do pohybu. Zakymácím se trochu víc, začnu balancovat a vyrovnám to. Prohrábnu si vlasy a oddechnu si, úplně zapomenu na to, že by Marcus mohl být vůdce gangu podsvětí. Nebo tak něco. „Tahle loď mě zabije,“ postěžuji si, „dřív než ty, který uměj lítat.“ A pak už se vzdálíme od pevniny docela. Ohlédnu se k obzoru a očima vyhledávám pevninu. Je to zvláštní, připadám si, jako kdyby se loď měla pokaždé převrátit a vysypat nás do moře. Není to zrovna báječný pocit, ale užívám si vítr, který proudí všude okolo nás. Vítr zbožňuji. Je to moje představa svobody a nezávislosti. Taková jsem vždy chtěla být, jenomže to bude asi moc dlouhá cesta, než se mé přání splní. Anebo moc krátká, kdy moje ideje překazí sám Život. |
| |
| Skupina u stožáru + Raquell + Kass Nero Záležitost byla očividně vyřešena. To se mi ulevilo. Ale je vidět, že někteří mají s mou existencí problém. Dojdu k dívce (Raquell). "Mě se nemusíte bát, slečno. Jsou i horší tvorové." Ušklíbnu se a odejdu. Nejdu k Rai. Jdu až na předek paluby, co nejblíž ke konci to jde. Dívám se přes zábradlí na slanou vodu, slyším racky v zádech a cítím sůl. Už dlouho jsem neviděl moře. Dalo by se říct, celé věk. Přivřel jsem oči... Myšlenky mě prohání celou cestu, pak se v dáli objevila pevnina. Zakňučím a dojdu k Rai. Dloubnu do ní, ať se kde taky podívat a po jejím boku jdu zpět na příď. Celkem poklidně odpočívám, ostatních si nevšímám, až na Kasse. Slyším jeho srdce, cítím jeho emoce. Pak mě něco tedy někdo šťouchl do zad. Kdo jiný, než Nero. Páni, jak dlouho jsem byla mimo? Ztuhli mi nohy. Lepší to rozchodit, proto následuji svého ochránce č. 1 na přední část lodi. A po chvíli ji spatří. Pevninu. Zmocní se mě mírná nervozita. Jaká bude ta škola? A budu tam patřit? |
| |
| *nevím, kam se vrtnout* Samu-sa, Fear, Camirellien Na půl cesty ke skupince u zábradlí, se ředitelka oddělila. Zpomalila jsem a otočila hlavu směrem, kterým se vydala. Než jsem došla, kam jsem chtěla, už vytahovali.. cosi. Zabraná v tom, co jsem viděla, jsem se jen postavila k tvorovi, co připomínal psa, i když jen tvarem. Rozhodně ne velikostí a "efekty". A bytosti, která svým vzhledem spíše připomínala postavu z pohádek. Chvilku jsem tam stála a dívala se, jak dvě drobné dívky připravují loď k odplutí. "Konečně. Už jsem si myslela, že nikdy nevyrazíme." řeknu nahlas s jistým oddechnutím a snažila jsem se nemyslet na to, jak se loď houpe. Pak jsem se otočila. "Omlouvám se, ani jsem se nepředstavila. Já jsem Michell." mile jsem se na oba dva usmála. Nechtěla jsem být nezdvořilá. Spousta lidí dá na první dojem. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že se vracela Samu-sa. I jí jsem věnovala přítelský úsměv. "Jak dlouho, bude asi cesta trvat, jestli se smím zeptat." Sundám si z hlavy kapuci a rukou si krémové vlasy uhladím za uši. |
| |
| Podpalubí Andrew a Chocko "No mám docela strach z toho, jaká bude škoo aaaaa" vyjekla jsem, jelikož se loď dala do pohybu. Okamžitě jsem se pevně chytla lavice, na které sedím a dokonce mi i naběhli drápy, které se do lavice pevně zaryli. "Doufám,.. že tam budeme co nejdřív" dodala jsem a pak jsem jen zhluboka oddechovala. Ne, nebylo mi špatně, jen jsem z toho měla hodně špatný pocit a hlavně lodí jedu poprvé.. no možná můžu být ráda, že to je loď, když ztroskotáme, alespoň budu moci doplavat k pevnině.. kdybychom letěli.. tak křídla opravdu nemám. |
| |
| Klauni “Klauni?“ zamyslím se a po té nerozhodně pokrčím rameny. „Nepřijdou mi moc směšní. Tady tyhle věci mi nikdy moc neříkalo. Stříkání vody do obličeje a tak. Mám raději chytré vtipy… pokud se to tak dá říct“ omluvně se usměji. Předpokládám, že se chce bavit o něčem, co se mu líbí. No co, nemusíme mít stejné názory. U kamarádů je přece super, že jsou jiní „A ty je máš rád?“ zeptám se, i když už předem nejspíš znám odpověď. Po té se loď konečně dá do pohybu. Radostně vyhlédnu na širé moře a trochu se mi zamotá hlava. Prudké pohyby jsou stále s kocovinou a po té velké ráně něco, co bych si měla odpustit. "To je skvělé že už vyrážíme! Jsem zvědavá na naši novou školu!" |
| |
| Get movin' Genevieve, případně někdo okolo "Moc mě těší.~" Usmívá se. To je dobrý znamení. Milerád jí úsměv oplácím. "A vážně není zač. Mrzelo by mě, kdyby se někdo zranil jen kvůli tomu, že jsem nezareagoval dost rychle." Což je pravda. Něco takovýho bych si v životě neodpustil... Když potom prohlásí, jak se to má s jejími křídly... No, těžko říct, co přesně mi proběhlo hlavou. Na jednu stranu mi to pořád přijde jako vtip, na druhou stranu... Kolik podivností mi tu dneska už doslova obživlo před očima? "Ah tak." Z mého hlasu nejde cítit skepse ani slepá důvěra. Řekněme, že... Tu informaci ještě pořád nerozhodně převaluju v mozku. "No, já... Omlouvám se, pokud se tebe a tvého rodu dotknu, ale... Totiž, ještě nikdy v životě jsem vílu nepotkal. A... Tak nějak si nedovedu představit její, no... životní styl." ... Dobře, to nevyznělo úplně tak, jak jsem chtěl, ale... hm. Základní myšlenka v tom furt obsažená byla. Trochu zatřepu křídly, abych shodil všechno poslední odrbaný peří. Pak je znovu složím za záda, protože s takhle vytetelenýma jen zabírám zbytečně mnoho drahocenného palubního prostoru. ... Takže víla... Moment, to jsou všichni zde přítomní ve skutečnosti majestátními mýtickými bytostmi?! To jsem tu jako jedinej jen nějakým podivným uměle vytvořeným hybridem?! ... Můj sebelítostivý rozmar netrvá dlouho, protože pár chvil nato se ozve hlas ředitelky. Vypadá to, že už konečně vyrážíme. Moc dobře se mi nekouká na to, jak tak mohutnou výstupní plošinu vytahují jen dvě drobné slečny a mám tik na to jim jít pomoci, ale... Eeeh, asi by se jich dotklo, kdyby jim nabídl pomoc student. Nakonec to nějak sfouknou, ani nevím jak. Skoro se mi chce jim obdivně zatleskat. Loď se vzápětí dá do pohybu. Osobně mi nedělá problém to ustát, ale v případě krádeže rovnováhy jsem připravenej Genevieve okamžitě pomoci. "No, Gene... Můžu ti tak říkat?" zeptám se obratně a trochu se uculim. "Pokud tě moje společnost ještě neomrzela... Nechceš se jít někam posadit?" Bylo nám řečeno, že cesta nepotrvá moc dlouho, ale že by se mi ji zrovna chtělo prostát uprostřed paluby... |
| |
| Huh, nějaký rychlý.. Alexander a spol okolo někde v přiměřené blízkosti Jak jsem se tam tak opírala o zábradlí, chvilku jsem stála sama, ale následoval mě ten týpek, Alexander. Začal na mě mluvit. "Um?" Nejdřív hodím tázavý pohled, ale pak mi tak nějak dojde, že se ptá asi jen, aby vůbec navázal kontakt nějak. "Jo, asi jo. Na druhou stranu si alespoň rychle zvyknu na to, že spoustu věcí ještě neznám a nemůžu dle čemu, či komu věřit v každé věci.." Prohrábnu se ve vlasech. Nic jsem si neudělla, okolo vlastní hlavy s rukama fakt ještě zacházet umím, tak blbá nejsem. Alexander pokračuje další otázkou. "Mno, jo. A i se zuby. Tu masku nosím jen abych náhodné strangery nešokovala. Vlastně vypadají stejně jako ten obrázek, ale obrázek a opravdová ústa lidé taky berou jako dostatečný rozdíl, že jo.." Dořeknu. "A ty copak jsi zač?" Nakřivím hlavu na levou stranu. To už jsme bez mého povšimnutí vypluli a já v dáli něco vidím. To jsme si nějak pohnuli najednou. |
| |
| Vyplouváme Jaden Nevypadá, že by mou odpověď čekal. "Možná potkal. To nikdy nemůžeš vědět." zazubím se a zamávám křídly. "Vážně si myslíš, že víly pobíhají po světě a mávají křídly lidem pod nosem?" Ta představa je docela vtipná. Tedy, ne, že by víl bylo na světě hodně. Popravdě jsme, jak by lidé řekli, kriticky ohrožený druh. "Jinak žijeme stejně, jako lidé. Není to tak, že bychom pili nektar z květů a po nocích tančili na paloučku." Jen představa mé mámy pobíhající po lese je lehce řečeno vtipná. "Od vajíčka až po stáří máme stejný život, jako lidé." Usměji se. Nakloním hlavu na stranu. Vypadá trošku zklamaně. Tak trošku nevím, jaký původ k mým křídlům čekal. Což taky znamená, že on ta svá dědičně nemá. Každopádně jsou nádherná. Docela bych čekala, že budou, vzhledem k jeho vlasům, nebesky modrá. Loď se dá pomalu do pohybu. Pomalu ve mně narůstá nadšení. Jako by se ten incident s mým nepovedeným letem vůbec nestal. "Určitě potkám ještě spoustu zajímavých lidí. Tedy... pokud se zdejšímu osazenstvu vůbec dá říkat 'lidé'." Na nabídku k posazení jen s úsměvem přikývnu. "Jak jsi ty vlastně přišel ke svým křídlům? Tedy, jestli to není tajemství." usměji se. Najednou si něco uvědomím. "A... jak že se vlastně jmenuješ?" nervózně si prohrábnu vlasy, "Asi jsem tvé jméno jaksi... přeslechla." Popravdě, v době, kdy se asi představil, jsem řešila víc svoji neschopnost, než jména ostatních. |
| |
| Jacqueline "To je chytré." pronesu nad jejím konstatováním. Pravda, člověk by asi neměl hned první den, co potká vílu, s ní vyletět bůh ví kam. Měl by nejdříve zjistit co je zač. Ale tak to snad při každém takovém setkání. Kdo ví ale, jak to celé bylo. Zadívám se na proletující ho racka a nasadím si sluneční brýle. "Zajímavé. I přes to, nebáli se tě ostatní? Ne, že bych tím chtěl něco naznačit, že jsi byla osamocena nebo něco takového, čímž taky neříkám, že jsi byla, ale... Přeci jen, toto není zrovna dvakrát běžné." kývnu hlavou na její ruce. Ze strachu, že řeknu něco, co by jí mohlo urazit nebo rozesmutnit, začnu plést páté přes deváté. Ještě jsem se nesetkal s osobou, co by byla nějak významně fyzicky odlišná a tak tedy nevím, čím si musela projít. "Upír. Dřív, než se zeptáš, ne, nezářím na světle, neplánuji tě vysát a nespím vzhůru nohama zavěšený na trámu. pousměji se, čímž lehce ukáži svůj špičák. Najednou si všimnu, že se loď dala pomalu do pohybu. A už není cesty zpět. Otočím se na Jacqueline. "Co si o tom všem myslíš? O škole. |
| |
| Vyrážíme! Itemi Vyslechnu si její názor na klauny a v duchu si oddechnu. Alespoň že tak. Sice mluvení o nich pro mne není nic příjemného, ale načal jsem to já, takže za svou otázku budu taky trpět. Pořád lepší, než když mi to připomínala Fear, aniž bych o to stál. "Ne, právě že vůbec ne." řeknu mírně vystrašeným a koktavým hlasem. Rozhlédnu se kolem. "Popravdě, mám z nich strach." přiznám trochu smutně a chvíli tam mlčky stojím. Věřím ji, tak doufám, že toho později nijak nevyužije. Ušklíbnu se a nastavím ukazováček. "Právě si získala moji důvěru, tak ne, aby si to později zneužila." povím nevážným ironickým tónem a pak se zazubím. "A co ty? Máš taky z něčeho fobii nebo jenom strach?" zeptám se a mírně natočím zvědavě hlavu. Bylo by to fér, mít případný protiútok. Snad to není zase osobní otázka. Radši ještě dodám. "Ale jestli mi to nechceš říkat, nemusíš." usměji se. Skoro už neuvěřím vlastním očím, že vyplouváme. Radostně zajásám, ale ještě není vyhráno. Teď nás čeká dlouhá cesta do školy. Určitě hooodně dlouhá. "Konečně. Už jsem myslel, že tu zkejsnem napořád." přidám komentář a pak ještě dodám k jejím slovům: "Jo, to jsme asi zvědavý všichni. Určitě to bude fajn. Je jasné, že to bude jiné. Věřím, že to bude bomba. A to doslova." zasměji se a pozoruji moře a cestu. |
| |
| Nový začátek Raquell Stojím tam jak solný sloup a koukám na dívku, která má křídla. Je to kouzelné a docela mě to i fascinuje. Pak mi ale klesne úsměv, když uvidím ty pařáty od Jacqueline. Už vím, proč je má schované. Těmi by to rozhodně bolelo, na ní si musím dát pozor. Pak mi ale do ucha začala šeptat Raquell. Naklonil jsem se k jejímu. "Jo, tak to nevím. Dnes už jsem viděl dost." Pak došlo na tu kulku. Není to historka, na kterou bych byl zrovna pyšný. "Pojď se mnou na příď, tu je moc li.. tedy bytostí." řeknu a usměju se na ni. Pak se loď dala do pohybu. Konečně začíná můj nový život. Už se nebudu muset nikde skrývat, vloupávat se do domů nebo krást. Už ne. Už nikdy. Při té poznámce o tom, že ji tahle loď zabije, jsem se musel potichu zasmát. Otočil jsem se a šel zase na příď lodi. Tam, kde jsme se potkali. Jestli šla se mnou, opřel jsem se zády o zábradlí a koukl na ni. "Víš, to je, jak to říct. Nejsem úplně slušný a nehraju podle všech pravidel. Tu dírku mi udělal jeden čínský prodavač alkoholu. Nějak jsem za něj nezaplatil." řeknu a pokrčím rameny. Sáhnu do jedné z mnoha kapes na kalhotech a vytáhnu plechovou krabičku, ve které něco chrastí. Hodím ji tu krabičku, a když ji otevře, uvidí v ní šest kulek. Většina je 9mm. Jedna je dokonce z útočné pušky. Nakloním se dopředu a vytáhnu nejnovější přírůstek, tedy .44 od toho šikmovočka. "To je ta z ramene. Nechávám si je pro štěstí. A taky aby mi připomínaly, jaký jsem parchant." |
| |
| Původ druhů Genevieve Bez dlouhého váhaní zamířím s Genevieve k lavičce, která je přes uličku od kraje paluby. Ne že by mě unavovalo stát, ale... je poněkud vkusnější si na konverzaci sednout. "No, to... Dává smysl." Trochu nervně se zasměju. "Teda, promiň, asi... Jsem moc jednoduchá osoba. Ne že bych byl jako malej zase tak na pohádky, ale... Když se řekne víla, myslim si 'něco takovýho bych přece nemohl přehlídnout'... Šak víš, křídla, vílí prach, motýlí elegance a krása... Teda, ne že ty bys nebyla krásná a elegantní, ale..." Stop. STOP. ... Zdá se mi to, nebo právě teď hardkórově blábolim? Težko říct, jestli je to mořskej vzduch nebo fakt, že vedle mě sedí mýtická bytost... Nebo... ... Já vlastně ani nevim. "... Uh, zapomeň na to. Teda, moment... Vážně jsi řekla 'vajíčka'?" Snažím se znova nezačít smát. To poslední, co chci, je, abych vypadal jako netolerantní děcko. Ale nemůžu si pomoct, ta představa je... rušivá... Když se zeptá na moje jméno, už se ji chystám "obvinit" z nepozornosti, ale pak mi dojde, že tehdy vlastně... nebyla zrovna soustředěná na dění kolem sebe. Ale ne, ten incident už fakt vytahovat nechci... "Jaden." odpovím rychle. "Jaden Rivulet. Kámoši mi říkají 'Džej', ale jen tak mezi náma, vždycky jsem to nesnášel." Zaculim se. "A... no... Můj původ je.... Vzhledem k tomu tvému podstatně méně poetický." |
| |
| Škola Všichni Loď se po mořských vlnách nehoupala dlouho. Cesta byla klidná a všechno bylo v pořádku. Kočičí slečna u kormidla vypadala, že se může zase věnovat oblíbené činnosti, ředitelka školy Michelle neodpověděla nahlas, ale pouze rukou ukázala k obzoru, kde se začínaly rýsovat siluety ostrova a až když loď připlouvala blíž, mohli všichni začít rozeznávat určité věci, později detaily. Otřes lodi a její náhle ustalý pohyb naznačil všem přítomným, že dorazili tam, kam měli. Kočičí slečna s ředitelkou znovu stáhly plošinu, po které mohli všichni sejít, popřípadě ti, kteří měli křídla, mohli z lodi vyletět a přistát na písčité pláži sami ještě před ostatními. Ředitelka náhle vypadala o poznání klidněji a i kdybyste zůstali někde ve vzduchu nad ní, dokud jste byli na doslech, nechala vás být. Možná předtím byla nervózní kvůli tomu, že vás mohl někdo vidět, kdo ví. I kočičí slečna po jejím boku, která vedle ní byla celkem úsměvně malinká, vypadala spokojeně a na tváři jí hrál lehký úsměv. Počkaly, dokud všichni nevystoupí a poté se spolu s vámi vydaly až k vstupní bráně, která nebyla daleko. Před ní se tiše zastavily a otočily se k vám. Čekaly, dokud neustane křupání písku při každém vašem kroku. "Toto je škola, která teď na nějakou dobu bude vaším domovem. Poskytuje všechno, co potřebujete. Provedeme vás tudy, tak pojďte za námi." ,řekla vám, otočila se a lehce zatlačila do brány, která se bez jediného zavrzání otevřela. Poté vešla dovnitř. Chishiki zůstala až na konci a počkala, dokud všichni neprojdou. Poté bránu za vími zavřela a jako poslední se vydala až za skupinkou. "Nejprve vám ukážu zahrady školy. Místa, která jsou zde určená k odpočinku. Je jich mnoho, tak vám ukážu jen několik z nich přímo po cestě. Pokud byste chtěli podrobnou prohlídku zahrad, zajděte za Flandre." , oznámila vám a pokračovala v cestě. Kráčeli jste po úhledné cestě dlážděné kočičími hlavami. Okolo ní bylo mnoho různých druhů květin, které ačkoliv byla vysázené chaoticky, svou vůní a vzhledem navozovaly uvolněnou atmosféru, které se snad ani nedalo vyhnout. (odkaz) Když jste prošli průchodem ve stěně z rostlin, cesta se před vámi začala různorodě členit, chodník se změnil na cestu tvořenou na krátko posekanou travou a květiny byly doplněny i různorodými stromy a keři. (odkaz) Mohli jste si povšimnout i několika laviček, které byly rafinovaně umístěny na různých místech, která si byla blízká, ale zároveň jednotlivým lavičkám poskytovala určité soukromí. Bylo zde mnoho malých, pravděpodobně slepých uliček a poté tři hlavní. Jedna, po které jste přišli, druhá, která odbočovala vpravo a třetí, která odbočovala vlevo. Nejprve jste se vydali tou vlevo. Jakmile se vám z dohledu za zatáčkou ztratila cesta, kterou jste přišli, zem pod vašima nohama se znovu změnila na dláždění a před vámi se objevilo nové místo, které vypadalo jinak, než to, ze kterého jste přicházeli. (odkaz) Na kamenném stolku byla připevněná šachovnice i s figurkami, nechyběly zde tři lavičky a malý domek. Ředitelka přišla k oknu, na které zaklepala a po necelé minutě ze dveří vyšla drobná dívka se zvláštními křídly. Kývnutím se pozdravily a Flandre se postavila před vás. Její červené oči, jako kdyby do vás propalovaly dvě díry, ale jen se na vás nakonec usmála. "Jmenuji se Flandre Scarlet, těší mě. Mám na starost chod všeho okolo jídelny a zahrad školy. Pokud byste cokoliv v tomto ohledu potřebovali, stačí za mnou zajít." ,promluvila a ředitelka se na ni jen usmála. Nechala vás si to tu prohlédnout a poté se otočila zpět. Flandre zašla do svého domku a vy jste se vydali pryč. Znovu jste přešli z dláždění na travnatý koberec a tentokrát jste se vydali odbočkou vpravo. Tentokrát jste na travnaté cestě zůstali, ale objevilo se před vámi něco naprosto jiného, než co jste tu zatím viděli. (odkaz) "Nemusíte se bát po té trávě chodit, nepropadnete se ani nic podobného. Je to místo určené k odpočinku. Pokud vás zde bude něco rušit, bude to zpěv ptactva, šplouchání vody, nebo vaši spolužáci. Mimochodem voda je nezávadná. Jediná věc, sem tam v ní plave rybka." ,řekla s lehkou nadsázkou v hlase a sama se po travnaté ploše na vodě vydala. Na druhé straně, kde voda končila, se před vámi znovu tvořila travnatá cesta osázená květinami. Je skoro až podivuhodné, že se o to Flandre dokáže sama takhle starat, aniž by zde bylo možno vidět nějaké nedokonalosti, či zanedbané kouty. Cesta se před vámi kroutila ještě dlouho a různě se dělila. U dalších odboček vám ale ředitelka jen ve zkratce řekla, že vedou k místům určeným pro výuku, tělocvik, tréninky, či cokoliv podobného a že vám to tam později ukáží buď jednotliví pedagogové, nebo se tam vydají sami. Až když jste se postupně z travnaté cesty přes štěrkovou dostali znovu a k dlážděné, cesta se rozšířila v cosi, co připomínalo malé náměstí, na kterém stál zámek. (odkaz) "Toto je budova internátu, kde budete bydlet." ,oznámila vám pouze ředitelka a vydala se přímo ke vchodu, kde už čekala vysoká slečna s devíti ocasy. Samu-sa se postavila vedle ní a ona ji okamžitě objala okolo ramen. Samu-sa viditelně ztuhla a ošila se, ale nic neříkala. "Jsem Yakumo Ran, správce internátu. Vše, co se týká této budovy je má starost. Vaše věci již máte na pokojích, takže až půjdete zpět z prohlídky, vyzvednete si u mě klíčky od pokojů, teď to nebudu zdržovat. Pravidla a vše potřebné máte každý v obálce na stolku vedle postele. Je vaší povinností si to přečíst, protože jinak na internátu pravdu spokojeni nebudete." ,řekla s lehkým uchechtnutím a všech devět ocasů jí zavlálo v krátkém poryvu větru. "Veškeré dotazy můžete směřovat na mě. Jsem si jistá, že mě najdete prakticky vždy, trávím na této budově devadesát procent svého času." ,ukončila to a Samu-sa se v rychlosti vymanila z jejího sevření, odkašlala si a pokynula vám, ať jdete za ní. Prošli jste přízemím a na druhé straně se před vámi rukou ředitelky otevřely dveře. Měli jste značenou pískovou cestu po pobřeží a na hrad, který v onom moři vlastně už stál. Nebylo to daleko, tak akorát. Samu-sa se tiše uchechtla, což mohlo slyšet pouze její nejbližší okolí a vydala se po cestě dále. (odkaz) Až před vchodem se zastavila a otočila se k vám. "Konečně jsme se dostali k budově školy. Tak vám dám rychlou prohlídku po přízemí a poté vás předám vašim třídním, ať si vás rozeberou." ,usmála se na vás tak nějak možná trochu sladce a vysoká brána před vámi se se zaduněním otevřela. Vešli jste do široké chodby, která připomínala výjevy z pohádek, kde se chudý kluk dostane do zámku. Vysoké stropy, koberec, zrobené sloupy a ornamenty na nich, stěnách i stropu všechny sladěné k sobě. Chodba byla dlouhá a po obou stranách se pravidelně ve stěnách objevovaly dveře. Bylo zde normální světlo, žádná ponurá atmosféra, což bylo možná trochu překvapivé. Samu-sa prošla okolo prvních čtyř dveří a potom teprve se dostala k jedněm nalevo, na kterých byla cedulka "KNIHOVNA". Někteří možná protočili oči, ale jakmile Samu-sa dveře otevřela, spíše ty oči pořádně otevřely. Možná jste čekali místnost se spoustou nudných poliček, na kterých by bylo ještě mnohem více nudných knih, možná starou knihovnici s tlustými brýlemi za snad ještě starším počítačem z doby trilobitů, ale tohle ne. Místnost jako kdyby byla samostatnou dimenzí, protože tohle se do školy snad ani vejít nemohlo. Obrovité pořadníky, slabá vůně kadidla, knihy poletující sem a tam, jakoby je někdo řídil, šlahouny rostlin rostoucí po vysokých sloupech a tiché přibližující se kroky. Až po chvíli se přímo před vámi vynořila drobná postava slečny oblečené ve zvláštním fialovém oblečení. Posunula si brýle na nose a tichým hlasem se ozvala. "Patchouli Knowledge, knihovnice." ,řekla jen a asi vám po chvilce došlo, že se vám tímto představila. Vypadalo to, že to je z její strany vše, ale najednou se ozval veselý chichotavý hlásek, který s tím Patchouliným okamžitě vytvořil dokonalý kontrast. Odkudsi shora se před vás ve vzduchu snesla slečna s dlouhými vlasy a usmála se možná až moc zářivě. "Nazdar, já jsem Koakuma, pomoná knihovnice. Tady Patchi toho moc nenamluví ale uznejte, že je sladká!" ,ukázala na ni oběma rukama, jako kdyby snad čekala, že ji všichni najednou obejmete a Patchouli si jen povzdychla. "V této knihovně naleznete opravdu rozličné druhý knih. Stačí jen přijít a najdeme vám to, co hledáte." ,pronesla nadšeně a podívala se na cibulové hodinky, které se jí houpaly u boků. "Samu, nečekají na vás Mystia a Rin? Abychom nezdržovaly." ,zeptala se spěšně a Samu-sa jen přikývla. "Ano, zrovna si je jdou rozebrat. Takže pro teď se loučíme, večer se za vámi zastavím." ,usmála se ředitelka a když jste všichni vyšli z knihovny, rozešla se dál chodbou. O moc dál jste se neposunuli, protože se přímo před vámi otevřely mohutné ebenové dveře, ze kterých vyšla Flandre. Těžko říct, jak se sem dostala tak rychle, protože přeci jen.. kdyby vyrážela tímhle směrem taky, musela by sem dojít o něco později, ne? "Holky na vás čekají." ,pronesla jen sladce a popadla krabici s nádobím, kterou zase zanesla dovnitř do jídelny, kterou jste si ale moc neprohlédli. Očividně to nyní Samu-sa nepovažovala za nutné, protože na Flan jenom přikývla a šla dál. Došla až k posledním dveřím vlevo, vedle kterých vedly schody do vyšších pater a vešla dovnitř. Na dveřích se skvěl nápis "ŘEDITELNA". Za dveřmi na vás čekala prostorná místnost s několika skříněmi, velkým oknem přes celou stěnu, které vypadalo jakoby bylo z ledu a velkým pracovním stolem, za kterým bylo cosi co připomínalo zdrobnělinu ledového trůnu. Podstatné ale nyní byly dvě osoby, které stále opřené o stůl. "Zdravím. Já jsem Mystia Lorelei, třídní profesorka třídy B" ,usmála se na vás slečna s křídly. "A já Kaenbyou Rin, třídní třídy A." ,představila se i druhá slečna s kočičíma ušima a bystrýma očima. "Je jich dvacet, to rozdělíme dobře." ,řekla směrem k Mystii a každá se vydala na jednu stranu pokoje. Samu-sa se mezitím posadila na své křeslo a Chishiki za vámi zavřela dveře. Kupodivu jste se do ředitelny bez problémů vešli. "Teď bychom rády, abyste se rozdělili do tříd. Rozdělíte se jednoduše. Tím, že deset lidí půjde ke mně a deset lidí půjde k Rin a podepíšete se u každé z nás na papír. Tím vytvoříme seznam žáků. Ve výuce nějaké výrazné rozdíly nebudou, je tu spousta profesorů a každý z nich vyučuje jiné předměty." ,vysvětlila vám Mystia melodickým hlasem a usmála se. Rin to cel ukončila tím, že se jenom zaculila a obě teď čekaly, jak se rozdělíte. //Všechny postavy jsou v Homepage. Prostor knihovny je znázorněn na obrázcích Koakumy a Patchouli. |
| |
| A nebo B, vždyť je to fuk Všichni Jedinou odpovědí mi bylo pokynutí rukou. Podívala jsem se směrem, kterým ředitelka ukazovala. Pevnina! Sláva. Hlasitě jsem si oddechla. Po doplutí jsme se asi čtvrt hodiny věnovali výstupu z lodi. Snažila jsem se dostat ven z toho voru jako první. Přemáhala jsem se, abych nepadla na zem a nezačala děkovat vyšší síle, že jsem tu cestu přežila. Cestou k bráně jsem měla ruce v kapsách mikiny a zvědavě si prohlížela okolí. Obří vstupní brána mě zaujala natolik, že jsem sotva vnímala ředitelku, ačkoli jsem od ní byla jen pár kroků vzdálená. Prohlídka a seznamování s personálem bylo zvláštní. Přišla jsem si jako kdybych byla na exkurzi, kde se na exponáty nesahá. Přišlo mi neuvěřitelné, že tady budu žít. Tudy budu chodit každý den a budu tu trávit všechen svůj volný čas. Byla jsem zvyklá na ruch města. Skoro žádné stromy, beton, auta, hluk MHD pod okny. To ticho tady bylo až ohlušující. Před budovou internátu jsem nevěřícně otevřela pusu. Při slově internát jsem si spíš představovala něco jako šedivý činžák se starými okny a žluté linoleum na podlaze. Tady jsem si ale připadala jako Alenka v říši divů. Jasně, tenhle zámek má sice starý okna, ale dost pochybuju o tom, že na podlaze bude lino. A wifi tu asi taky nechytim. Budova školy byla stejně impozantní jako k ní patřící pozemky. Rozhodně na tom nešetřili. S úsměvem jsem následovala ředitelku při pokračování exkurze. Hned jsem věděla, že knihovna bude moje oblíbené místo. A to ne jenom proto, že ráda čtu. Výprava končila v ředitelně. Až s podivem, že jsme se tam všichni vešli. Pohledem jsem sjela obě dvě třídní učitelky. Horko těžko si vybírat jen podle toho, jak která vypadá, jak mluví a jakým tónem. Nakonec.. vždyť je to jedno. Pokrčila jsem rameny a vydala se k Mystii. Nervózně jsem se uculila, kývla na pozdrav, podepsala se a pak jsem si stoupla někam stranou, abych nepřekážela. |
| |
| Zápis Cesta uběhla docela v klidu. Nikdo se neutopil, nikoho jsme neztratili a to je cajk. V dálce se začala rýsovat pevnina. Začal jsem se usmívat. Právě začíná můj nový život. Chtělo by to nějakou dojemnou hudbu. Když jsme zastavili, čekal jsem, až všichni vylezou ven. Nějak se mi nechtělo mezi nimi mačkat. Nevím proč, ale čekal jsem starší gotický hrad a ponuré věci okolo. Docela jsem se mýlil. Když jsme se seřadili, já byl vzadu s Chishiki, a šli na prohlídku okolí školy. Umím si zachovat vážnou tvář, ale asi jsem se musel usmívat jako debil. Přesně tohle se mi líbí. A čím víc nám to tu ukazovala, tím víc se mi tu líbilo. Hlavně u toho vodního posezení. Tam budu trávit většinu času. Bude to příjemná změna. Dokonce i místo, kde máme být ubytování je hodně luxusní. O tomhle se mi opravdu ani nezdálo. Být trochu citlivější, asi mi ukápne slza. Pak nás zavedla do školy. Bradavický hrad je oproti tomuhle chata na venkově. Tohle je prostě....wow. Ani popsat to neumím. Samu-san nás seznámila s personálem na hradě i okolí a teď nastala ta osudová chvíle. Ke které učitelce se přidat. Už od pohledu je mi jasné, že chci k Rin. Neváhám tedy a vystupuji z řady a zapíšu se k Rin. Usměju se na ni. Čím to je, že chci k ní? Asi za to můžou ty ouška. Postavím se trochu bokem, abych uvolnil místo i dalším zájemcům a přemýšlel, na kterou slečnu se mám dívat. Chishiki, Rin, Raquell, je tu tolik krásek, že to ani možné není. |
| |
| Konečne na mieste Ani si to poriadne neuvedomila a boli na mieste. Pevninu si zbežne obzrela už z lode. Rozmýšlala aké to tam bude a či sa dokáže po celý čas udržať na uzde ako aj teraz. No snáď áno ... Ukľonila sa jednorožcovi a s väčším úsmevom na tvári opatrne vystúpila z loďky a následovala riaditeľku. Počas celej exkurzie bola ticho a len sa zvedavo obzerala. Celý čas pritom pobavene švihala chvostom zo strany na stranu, no dávala si pozor aby ním náhodou niekto nedostal. Už hneď pri vstupe do záhrad sa držala čo najviac vpredu. Pripomínalo jej to jej drahý les na ktorý si tak zvykla. Už teraz jej chýbal a tak vedela, že tu bude asi najčastejšie. Už teraz si v hlave predstavovala ako sa prechádza po obrovskej záhrade a skúma každý jej tajný kút. Zatúžila ju poznať a vidieť celú. Zapamätať si ju a uložiť si jej mapku do pamäti. Internát ju očaril rovnako. Bol pôvabný a už na prvý pohľad veľmí starý. Spravilo to na ňu dojem. Neskôr uznala aj, že samotná škola má niečo do seba aj s jej čarovnou knižnicou. Do tej ale veľmi často chodiť nebude. Na koniec sa ocitla spolu s ostatnými vo veľkej riaditeľni. Bolo na čase sa zapísať a vybrať si triednu učiteľku. Stále príliž netušila čo ju tu môžu naučiť okrem toho, čo už dávno vie. Zafunela a obe si pozorne prezrela. Na koniec si vybrala Rin. Podišla k nej a tak ako pred tým jednorožcovi, aj jej sa zdvorilo ukľonila. Ohybným chvostom chytila pero a ako tak sa zapísala. Podišla za ňu a sadla si. |
| |
| Z lodě na ostrov, po cestě a do ředitelny Marcus Stejně se stále cítím jako člověk. Jen trošku jiný lidský tvor a ne „nějaká“ bytost. Urovnám si dlouhou sukni a následuji Marcuse. Začínám si myslet, že na této lodi je víc bytostí, které by mě mohli zabít, než bělovlasý týpek, se kterým si povídám. Ukáže se, že je to nejspíš něco jako zloděj. Rebel a věřím tomu, že s rodiči určitě nežije. Zamrkám a pohotově chytnu krabičku, hodím po něm nejistý pohled a když ji otevřu, spatřím obsah, tak ji zase rychle zavřu. Těkám pohledem okolo. „Tak promiň,“ utrousím omluvně, „snad ti budou nosit štěstí dál.“ Pokrčím rameny s úsměvem a krabičku mu vrátím. A když už jsme se ocitli na přídi, sleduji obzor a přibližující se ostrov, dokud loď nepřirazí. Čapnu zábradlí, abych nesletěla dolů, na to nejsem stavěná a pomalu se přemístím na břeh a udělám první krok na ostrov. Jsem uchvácená, je to opravdu nádherné místo. Jako první nás vítá hlavní brána. Je třeba nějak očarovaná? Třeba když sem přijde nějakej normální člověk, bouchne mu hlava nebo tak něco. Začnu přemýšlet o schopnostech ostatních. Jestliže naše ředitelka umí čáry s ledem, co umí ostatní? Pokračuji po cestách a už vyhledávám místa, která si zaberu jako svou osobní zašívárnu. Příjemně se usmívám a všichni okolo by si tento můj výraz měli přinejmenším zapamatovat, protože se tak netvářím často. Já vím, ale jsem líná se stále usmívat a tenhle prašivej svět. Tady je prašná leda cesta, všechno ostatní je nablýskané a čisté. Někdo si tu dal obrovskou práci, to se musí nechat. Zatímco si prohlížím šachovnici a sochy okolo mě, objeví se Flandre. Myslím, že s tou musím být zadobře, jestli se pohybuje v okolí jídla – styky s kuchyní musí být vždy jen dobré a to hlavně pro jedlíka jako já. Jen zvědavě nakukuji do uliček, co vedou k tréninkovým místům a tiše doufám, že se tu objeví i horolezecká stěna. To bych se do svého koníčku mohla konečně pořádně pustit. Když ale dorazíme k zámku, můj úžas se vystupňuje na ty nejvyšší žebříčky. Tady že budeme bydlet? A to s těmi věcmi mysleli vážně? Chvíli jsem měla i dojem, že škola je dohodnutá s rodiči, kteří mi pak všechno přivezou až na ostrov. Měla bych si ty dotazy začít zapisovat. Knihovny mám sice ráda kvůli tichu, co v nich panuje, ale takovou jsem ještě neviděla – je krásná a zajdu sem hned, co budu mít možnost. Zajímá mě historie tohoto místa. A také historie všech tvorů, které jsem dnes potkala. Musím se zeptat i na tu svou, pokud vůbec něco takového je. Trochu posmutním a popotáhnu si rukavičky na rukou. Co když jsem jen hříčka přírody. Radši potřesu hlavou a jdu dál. Po dlouhé cestě a seznamování se nám konečně představí profesorky, které si nás mají vzít na starost. Paní Lorelei mi připadá moc sluníčková. A z mojí zkušenosti vím, že s kočkami je alespoň trochu legrace a nemají rády kouření. Muchacha bruchacha. Když už vidím, že k paní Rin se přidal i jediný člověk, se kterým jsem tu mluvila, je moje volba jasná. A i tak mi přijde třída „A“ sympatičtější. Rozhodnutí se mi chce ještě na poslední chvíli změnit, když vidím obřího vlka, jak svírá pero, ale přemůžu se a vystoupím z řady. Nechám si bezpečný odstup od Fear a hned po ní se zapíši k Rin. Pak uvolním místo i ostatním, co se budou zapisovat a prohrabu se kabelkou, nahmatám mobil a zkontroluji, jak je to tady se signálem. Nebo se moje máma zblázní. |
| |
| Vystupujeme! Chocko a Anrew Cesta lodí netrvala dlouho a ticho mezi mnou a Chocko s Andrewem také nebylo nijak dlouhé. Když jsem cítila náraz lodi, rychle jsem sbalila skicák a věci, které jsem během cesty stihla vytáhnout. Konečně pevnina! Vydechla jsem s nadšením. Cestování lodí nebude patřit k mým oblíbeným. Čapla jsem svůj batoh a vyhodila si ho na záda. Vzhůru.. no prostě vystupujem. Řekla jsem těm dvěma a zasmála se. Absolutně jsem nevěděla, co jsem chtěla ve spojení vzhůru řici, ale to je teď jedno. Vystoupala jsem na palubu a poté jsem se hrnula za davem, který už byl skorem venku z lodi. Pevnina, pevnina, pevninaaa.. Normálně neběhám, ale teď se to poměrně hodilo. Na břehu jsem počkala na ty dva, byli mi příjemnými společníky. Možná proto, že ostatní mě ignorují, i když to zřejmě také nebylo na škodu. Ředitelka nám vysvětlila, kde jsme a co teď budeme dělat. Usmívala jsem a dívala se všude kolem. Prohlídky mám ráda a zahrady ještě víc. Vůně květin mě vždycky fascinovala. Už vím, kam budu utíkat. No není to nádhera? Promluvila jsem k těm dvěma, jelikož bylo stále ticho a už to začínalo být dlouhé a trapné a to já nemám ráda. Po tom, co jsme si prohlédli zahradu a představila se nám Flandre, jsme došli k internátu. Ten mě také velice zajímal. Ta budova byla vskutku obrovská. Kolik tu asi je studentů, je to je tak velké? Doufám, že nám dají mapu. Nahodila jsem a poté jsme pokračovali. Škola, jak se ukázalo, také nepatřila k nejmenším budovám a vypadala přesně tak, jak jsem si jí představovala. Poměrně jsem si oddechla a pokračovala dál za skupinou a ředitelkou. Knihovna mě nijak nezaujala a naštěstí jsme ji jen prolítli, protože na nás údajně někdo čekal. A taky že jo. Bylo to naše učitelky a my si mezi nimi měli vybrat. Když jsem to brala podle vzhledu, měla jsem jednoznačně vybráno. Učitelka první třídy mi byla více sympatičtější. Pár prvních studentů už se zapsalo a když jsem viděla, že se tam ostatní nijak nehrnou, rozhodla jsem se, že teď jsem na řadě já. Zapsala jsem se a poté jsem šla zpět na místo a čekala na ostatní. |
| |
| Pokračování... Lyn a Cho Sotva jsem hnul brvou, když se loď dala do pohybu a stejně jsem i reagoval, když nakonec zastavila. Řekněme, že jsem už viděl a zažil hodně věcí... Když se zvedla Lyn, zvednul jsem se i já, akorát s tím rozdílem, že jsem si vzal svého plyšáky Cho s sebou ve své náruči, jsem poté následoval Lyn. Křídla jsem před ostatníma schoval, nemohli je vidět, ale pokud do mě někdo zezadu narazí nebo by mě chtěl nějak poplácat po zádech, ucítí je tam. Víceméně jsem tak nějak byl celou dobu za Lyn, k ničemu jsem se nijak nevyjadřoval. Spíše jsem jenom poslouchal a sem tam nějak jen přikývl. |
| |
| Pevnina a škola Andrew a Lynessa Ani si to neovedomila a už vystupovali. Divila sa, že to ubehlo tak rýchlo. Ešte akoby pred chvíľou len lenivo vstávala z jej postele a chystala sa na odchod. Andrew sa s ňou dvihol a tak sa ho opäť pevnejšie chytila. Už na pobreží sa zvedavo obzerala po okolí. Vďaka jej anjelovi dovidela oveľa ďalej akoby inak sama videla. Hlava sa jej len otáčala zo strany na stranu ... "To je ...úžasné!" povedala ako vošli do záhrady. Bol to ako raj na zemi a keby mohla, zostala by tu už naveky. "Nádhera je to obrovská!" súhlasila s Lynessou a usmiala sa na ňu. Keď prechádzali okolo internátu, tiež jej mohutná budova vyrazila dych. Nevedela si predstaviť, že by ju tam niekedy nechali ísť samú. Trošku mala z toho strach. Taká malá nešikovná myška ako ona sa tam iste ľahko stratí. "Mapa by bola naozaj fajn ....uhm ..." prikývla. Samotná budova školy ju potešila najviac. Vyzerala tak, ako si ju predstavovala, a tak jej nedalo a pomyslela si, že si ju musela predsalen sama vymyslieť. Usmiala sa sama pre seba. Obrovská knižnica ju len utvrdila v tom, že je to tu celé ako z rozprávky. So záujmom sa poobzerala po policiach a dúfala, že si ich niekedy zopár prečitá. V riaditeľni sa stále pevne držala Andrewa. Čakali ich tam dve učiteľky a oni si mali vybrať, ktorú z nich chcú za triednu. Lynnese to netrvalo dlho a hneď sa šla zapísať. Pozorne si obzrela učiteľku ku ktorej šla a následne aj možnych spolužiakov, ktorí pri nej už stáli. Znervóznela. Nevedela čo robiť a kam ísť. Moc sa hýbať ani nemohla, keďže anjel ju stále držal na rukách. Akosi dúfala, že bude v triede s ňou. Zdvihla k nemu zrak a jemne ho potiahla za límec trička. |
| |
| V říši zázraků Jaden, (Jacqueline, Alexander) Zasměji se, když Jaden začne plácat páté přes deváté. Když se nad tím tak zamyslím, tak by mohlo být vtipné sledovat reakce svých bývalých spolužáků na má křídla. "Copak, něco se ti nezdá?" nasadím tón, jako by líhnutí se z vajíček bylo něco naprosto normálního, ale po pár minutách to nevydržím a rozesměji se, protože Jadenův výraz stojí za to. Třeba jednou budu mít příležitost mu o svém druhu povědět více. Teď mě ale spíš zajímá ten jeho. Nakloním se dopředu a s očekáváním se na něho usměju, "Povídej." To už sebou ale loď otřese tak, že se leknutím vznesu pár centimetrů nad lavičku. Naštěstí se nic nestalo, jen jsme dorazili na místo. Vypadá to, že z Jadena budu muset jeho příběh dostat jindy. Bude to se mnou mít hoch těžké, jsem čím dál tím víc zvědavější. Nejradši bych prostě jen přeletěla na pevninu, jak tak vidím ten chumel lidí na mostě, ale vzhledem k tomu, že dnes nejsem zrovna nejšikovnější, radši přejdu spolu s ostatními hezky po nohou. Poté si znovu najdu Jadena, který je zrovna ve společnosti Jacqueline a... Alexandra, pokud se nepletu. Školní prostory jsou něco fantastického. Netrvá mi dlouho a už se tu cítím lépe, než doma. A internát je kapitola sama o sobě. Jen se na chvilku zarazím a myšlenkami se vrátím k Leovi, spokojeně klimbajícímu mezi mými úhledně poskládanými sukněmi. Nebudu ho muset poslat zpátky domů, že ne? Prozatím to ale pustím z hlavy a radši se soustředím na knihovnu, která je opravdu neuvěřitelná. Nakonec skončíme v ředitelně. "Třída A, nebo třída B?" Malými kroky přejdu k Mystii, stydlivě sklopím oči a podepíšu se k ní na papír. |
| |
| Z lodi přímo do Fresh Prince Genevieve, Jaqueline, Alexander K vajíčkům se už radši nevyjádřím... Nechci riskovat, že začnu zase žbrblat. Ale pozdějš, až si pořádně rozmyslim jak to formulovat, se určitě zeptám, protože... vajíčka(?!). Už se pomalu připravuji na přednášku o své divné rodině, když loď poskočí a zastaví a ukáže se, že už jsme u břehu. Věnuji Genevieve omluvný úsměv. "Můžu ti to odvykládat cestou... Ale radši to necháme na jindy, teď bychom se měli plně věnovat mapování našeho budoucího bejváku." Ostatní se začnou pomalu vyloďovat... Chvilku přemýšlím, jestli to vzít normálně nebo vzdušnou čarou, ale nakonec usoudím, že i všichni ostatní uvítají ve strkanici na lávce o jednoho člověka míň, a prostě se vrhnu přes zábradlí. Jeden mach křídel a dosednu na pláž, kde už se pomalu všichni uskupují kolem slečny Samu-sy. Udělám krok blíž a postavím se hned vedle Jaqueline a Alexandera. Oběma s uculem rychle kývnu na pozdrav a když si všimu, že se k nám znovu připojila Gene, krátce mávnu i na ni. Pak už se věnuji ředitelce a školnímu areálu. ... Už po prvním kroku do zahrady se rychle chytím za dolní čelist, aby mi nespadla do trávy, protože... Ty bláho. Znáte takový ty klasický telenovely o dětičkách vlivných lidí, kteří mají kromě tří milostných osmiúhelníků nevyčerpatelné kreditky? Přidejte k tomu špetku historického slohu, dvě špetky fantasy a dostanete přesně ten pocit, jakej jsem měl zrovna teď. Nedokážu si ani představit, že celá tahle parádička teď bude můj domov. A zadarmo. Teda... Doufejme, že zatímco se budu zabydlovat, tak naši nějak mimochodem neobdrží dvacetitisícový účet na školné plus jednou tolik za internát. Zdejší personál je také velmi... pestrý. Zajímalo by mě, jestli jsou všichni tady bývalými studenty. Nedivil bych se. Taky mě trošku udivuje absence zástupců mužského pohlaví, ale nemám důvod si stěžovat. Možná je naše paní ředitelka prostě jen v hloubi duše feministka. Když školní exkurze zafinišuje v ředitelně, kde už na nás čekají naši budoucí učitelé (... pardon, učitelky), máme si vybrat, kterou z nich chceme za třídní. Na chvilku se zamyslím, ale nakonec se po Genevieve též zamířím zapsat ke slečně Lorelei, jelikož u ní zatím stojí menšina. Nechtěl jsem nikoho degradovat, navíc... slečna budoucí profesorka má křídla. Trochu díky tomu doufám, že se mnou v budoucnosti bude více soucítit, jestli se nachomýtne nějakej malér typu má předchozí střední, protože... Buďme realisti. To, že jsme tu všichni nějakým způsobem divní ještě neznamená Utopii. |
| |
| Hurá do školy.. Alexander, Jaden, Genevieve.. Trošku jsem nepochopila, co je tak chytrého na mém prohlášení, ale nechala jsem Alexandra ať si to o mně klidně myslí, to by mi snad nijak uškodit nemělo, nebo jo? Jako jo, jsem chytrá, ale nemohla jsem to ve škole nikdy pořádně dokázat. Jen při zkoušení a domácích projektech, či úlohách. Testy jsem psát se svým zevnějškem nemohla. Alexander docela následuje docela zvědavou otázkou. "Někteří se mne báli, jiní se mi smáli. Hodně dokonce obojí. Divil by ses, co lidi dokázali ohledně mne vymyslet. Jedno dokonce tvrdili, že jsem X-men." Kývla jsem rameny, abych podtrhla to, co jsem řekla. "A ano, lidi se mne hold stranili, ale taky jsem měla jednu kamarádku, která mne brala takovou, jaká opravdu jsem.." Koukla jsem na Alexandera a sjela celé jeho tělo očima. "Upír, jo, to by asi sedělo." Po vyplutí mi položil další otázku. "Já nejdříve váhala. Ale ve výsledku je to dobrá příležitost zvážit, čím bych chtěla do budoucna býti.." Odvětím a vyhlížím chvilku. Upřímně, dopluli jsme rychleji, než jsem čekala. Hned na to řediteka s tu protivnou kočkou začly stahovat plošinu, po které jsme přešli, well, někteří ji obletěli a seskupili se na břehu. Snažila jsem se držet blízko Alexe, k nám se tak nějak přidali asi i naši dva přátelští okřídlenci. Procpali jsme se bránou do areálu školy, v kterém nás ředitelka uvítala. Jako první jsme byli zavedeni do zahrad, které zde slouží k odpočinku, relaxaci a dalšímu trávení volného času. Je to nádhera, ale dotknout se toho nemůžu, bo bych to tu celý pokosila. A to ani já, ani ostatní asi nechtějí. Řediteka zmínila nějakou Flandre, která se zde o to stará. Upřímně, chtěla bych tím pádem mít její trpělivost a píli. Pokračovali jsme květinovým průchodem, který byl nadacházející cestou doplněn o stromy a odpočívadla, která byly rafinovaně umístěna, tak aby sloužila k více věcem. "Líbí se mi, jak je to řešené.." Podotknu tak nějak k Alexovi a jdu dál spolu s ostatními. Ne, že bych byla nějaká sluníčková, to fakt ne, ale kdo neocení krásu tohoto místa, tak je debil. Po chvíli se cesta začala rozdělovat, vydali jsme se levou odbočkou, zaznamenala jsem dlážděnou zem, která zde byla. Šlo o malou, opět krásnou, scenérii s domkem, na jehož okno ředitelka zaklepala. Z okna na nás vykoukla.. asi by se hodilo říci dívka se zvláštním druhem křídel, pokud tedy nějaké druhy jsou, na tohle já fakt odborník nejsem. Jediné, co mne na ní nesedělo, byly oči. A dle všeho je to bosska jídelny a je to přesně ta Flandre, která se zde o to stará. Chvilku jsem ještě pokukovala po lavičkách po tom, co Flandre zalezla, ale ne na dlouho, protože ředitelka pokračovala. Přesněji řečeno jsme se vrátili na rozcestí a vydali se pravou odbočkou, která přecházela v odpočinkové místo, které bylo tak nějak obhnáno vodou a přírodními útvary, která jsem jakživ neviděla. Přecházejíce přes tohle místo jsme se dostali k dalšímu rozcestí, které vedlo k různý, věcem určeným pro výuku, to nám bylo pouze ve zkratce sděleno a mířili jsme to k mohutnému zámku dominujícímu náměstíčku zde nacházejícímu se. Upřímně, vyrazilo mi to dech, když ředitelka oznámila, že tady budeme bydlet. "Páni.." Vydám ze sebe jen. "Tak tohle jsem fakt nečekala.." Dodala jsem a šla jsem s ostatními ke vchodu a poslechla si ženu s ocasy. Možná budu znít divně, ale ocasy vypadaly vážně dobře. A vypadá to, že Ran je ráda s lidmi.. v tělesném kontaktu, vzhledem k tomu, jak objala ředitelku. Přízemím jsme profrčeli na opačnou stranou budovy, kterou jsme vyšli a následovali jsme písek na pobřeží, který nás od zámku dovedl k hradu na moři, jež představoval hlavní budovu školy. A teď už jsem prostě jen mlčela, protože jsem opravdu neměla slov. Ten design, ta architektonická struktura a výzdoba. Jak jsem valila oči, tak jsem si nedovolila ani mrknout. Už jsem ani tolik nevnímala ředitelku. Byli jsme dovedeni do knihovny, která mě naprosto ohromila. Garantuji vám, že tady budu trávit hodně svého času. Poněkud suše ale dostatečně se nám představila knihovnice, jejíž oděv mi přišel jako nějaký druh magického pyžama. Objevila se však i poletující od pohledu akčnější slečna, která nám vše více osvětlila a trošku nepřímo popohnala ředitelku. Následovala jsem ji tey s Alexandrem po boku až do ředitelny. Cestou jsme ještě potkali Flandre. Tam nnás čekaly dvě třídní, mezi které jsme se měli rozdělit. Jakmile nám daly prostor, tak jsem jen šťouchla loktem Alexovi do žeber a šla se zapsat. Konkrétně k Mystii. Vyndala jsem svoji ruku, a opatrně se zapsala tak, abych nic nepoškodila. Stoupla jsem si jako všichni ostatní, trošku bokem. |
| |
| Příjezd apod. Fear + všichni Po chvíli jsme se ocitli na pevnině. Podlaha se s námi zatřásla, ale nevadí mi to. Konečně jsme na konci naší cesty. Nebo na začátku? Nevěším se mu za srst, nemá to rád a tak jdu ke hradu, držím se vzadu. Zahrada je jedním slovem geniální a já mám pocit, že tu začnu trávit dost času. I Nerovi se líbí, i když to nedává najevo. Ale já taky ne. Naučila jsem se, že brát si informace o emocích je prospěšné, ale dávat je... Brzy dojdeme ke škole. Přestává se mi tu líbit. Skoro všechno krásné za sebou skrývá něco horšího. A já chci zjistit, co. Ale zatím si to tu chci užít. Dávám si pozor, abych pochytila co nejvíc tváří a míst. Bude se to hodit. Nero podobně jako já nasává pachy. ěhem žádných setkání si nesundávám kápi z očí a Nero si dává pozor, aby se o mě někdo neotřel, nebo se jen nepřiblížil. Je to dobrý ochránce... Když dojdeme do ředitelny a je nám dána volba, zadívám se na Nera. Automaticky prohledal prostor. Hledá skryté pasti, únikové cesty, sepisuje seznam nebezpečí. Stejně to dělám já. Pak se Nero zaměřil na učitelky. Poněkud vystoupil blíž k nim, dívá se jim do očí, testuje je. Pak se zastavil u Rin. Mírně prohnul krk a oči se mu zaleskli. Rozhodnul za mě. Ne, že by mi to vadilo. Zapsala jsem se a dávám při tom pozor, abych se o někoho neotřela. Svou magii se snažím tlumit na minimum. Stojím opodál a čekám na ostatní. Pak mě napadlo, že důvod proč si Nero vybral Rin byla Fear. Postavím se vedle ní. A Nero s ní začal mluvit tak, aby to nikdo kromě nás neslyšel. "Úchvatná škola, že? Mě osobně se líbí, i když je v ní moc světla. A zdá se být taková... překrášlená. Nemyslíš?" |
| |
| Ragien a Nero Tíško sedí na mieste a sleduje ako sa každý pomaly rozhoduje a rozdeluje sa medzi dvoma učiteľkami. Vždy keď sa niekto pridal do jej skupinky, ticho si ho lepšie obzrela a akoby sa aj nadýchla jeho pachu. Do duše nenazerala nikomu. V tomto momente by to bolo nevhodné, a ak by sa náhodou ozval jej hlad, ...nechcela zbytočne robiť rozruch. Proste len sedela a čakala čo bude ďalej. Keď sa do jej skupinky pridala Ragien s Nerom, rozšítil sa jej úsmev na tvári. Aspoň niekoho už trochu poznala. "Je to tu naozaj ...ohromujúce. Osobne som nečakala až toľko priestoru." odpovedala Nerovi, keď ju oslovil. Uložila sa vedľa neho na zem a otočila k nemu hlavu. Napla však dlhé tenké uši, aby jej prípadne nič neušlo. "No čo je pre mňa naozaj úžasné, sú záhrady. To je miesto pre mňa....tam budem vyvalená zrejme stále." zafunela. Už teraz si predstavila, ako tam leží pod stromami. Úplne ako v jej lese. Ak by mohla, zrejme by to aj vymenila za izbu na internáte. Predsalen, ona postel nepotrebuje. Stačí jej mäkká tráva a ticho noci. |
| |
| Ředitelna Fear Nero Přikývnu. "Je to tam hezké, ale neprostupnou divočinu mám raději. Nevím, nemám nic proti anglickým trávnícím, ale je to připomínka toho, že lidská rasa si podrobuje vše, včetně přírody. Ale sever..." Bezva. Já jsem ale přemluvený tvor. I slovo "sever" je dostatečným vodítkem pro to, aby zjistila, kdo jsem. A to by se mi nelíbilo. Fakt ne. Mlčím, snad si mého ehm... "přemluvu" nevšimla. |
| |
| Cho Nedával jsem moc pozor na to, co nám ředitelka, či ostatní učitelky, či zaměstnankyně školy, vlastně říkali a to byla asi tak chyba. Když jsem pocítil, jak se Cho, v mém náručí tak nějak zachrula, podíval jsem se na ní dolů. Viděl jsem, jak se na mě dívá s nevyřčenou otázkou. Chvíly mi trvalo, než mi tak trochu došlo, co po mě chce. "Promiň, neuvědomil jsem si to..." řeknu omluvně a pomalu jsem jí položil na zem. "Zvol si sama, kterou budeš chtít." řeknu nakonec k Cho. Já sám jsem šel do skupiny k Lyn. |
| |
| Andrew Ako ju postavil na nohy, musela sa uistiť, že stojí na pevnej zemi a pár krát na mieste prešlapla. Zrejme si zvykla na Andrewovú náruč. Andrew od nej odišiel do skupinky za Lyn a ona si znovu začala obzerať učiteľky. Naozaj si nevedela vybrať. Obydve boli neskutočne čarovné, ako vlastne všetko tu. Prišlo jej to, akoby čítala akúsi knížku... Bola však zasa sama a s nikým sa tu ešte nerozprávala. Začala sa trošku báť a byť nervózná. Aj preto si rýchlo vybrala učiteľku kde už boli Lyn a Andrew. Zapísala sa a postavila sa k nim. Na oboch sa trošku hanblivo usmiala. |
| |
| Cesta ke škole Na lodi se mi dělá dost špatně, ale snažím se to přetrpět. Jakmile vidím pevninu, modlím se ať už jsme tam. Jakmile zastavíme, na nic nečekám a vybíhám z lodi, hned za ředitelkou. Hnedka jsem si sedl na zem. Tak tohle už ne, cokoliv jen tohle ne. Jakmile se ředitelka dala zase do chůze, počkal jsem až ostatní projdou a sám jsem se rozešel za nimi, jen dál od nich. Jakmile se zase zastavila automaticky jsem si opět sedl. Jakmile se zase dala do chůze, tiše jsem zasténal pokračoval. Jakmile jsme došli k zahradám, koukal jsem se zaujatě na všechny ty stromy a kytky. Není to tu zas tak špatný. Vlastně to tu není vůbec špatný. pokud tu bude wi-fi, tak tu budu trávit nejvíc času. Jakmile jsme se šli podívat k jezírku, musel jsem opravdu říct, že vědí jak si to vyzdobit. Další místo, kam jsme se šli podívat, byl Internát. O něčem tak obrovském se mi nikdy ani nesnilo. Poté jsme konečně došli ke škole. Jestli jsem si o Internátu myslel že je obrovský, tak tohle je kolosální. Usmál jsem se pohlédl na ředitelku. Poté jsme se šli ještě podívat do knihovny. A nakonec do ředitelny. Jakmile jsme si měli vybrat, do které třídy půjdem, chvíli jsem váhal a nakonec si vybral třídu B |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro TŘÍDA B Když jste se rozdělili do tříd, obě nové třídní profesorky se na sebe jenom pousmály a víceméně sehraně přikývly. Poté obě dvě zavelely. „Moje třído, pojďte prosím se mnou.“ , následně jenom vyšly ven na chodbu a vydaly se obě dvě ke schodům, které byly na úplném konci chodby. Jakmile jste schody vyšli, obě třídy se od sebe oddělily. Třída Rin se vydala nalevo a třídy Mystie na stranu opačnou. Jakmile jste vešli do třídy, stáli jste vedle katedry, za kterou se Mystia rovnou postavila a jemně vám naznačila, že je čas si vybrat místo, kde budete sedět. Vy třídě již bylo několik jiných žáků, kteří nejeli na lodi s vámi. Kdyby seděli vedle sebe, zabrali by asi tak první dvě řady. Lavice byly spojené k sobě a tvořily dlouhé řady, kterých bylo dohromady šest a postupně se zvyšovaly, aby viděli dobře i ti ze zadních řad. Stěny místnosti byly úplně bílé, bez jakéhokoliv náznaku porušení. Jako kdyby byla místnost úplně nová. Měli jste výhled přímo do zahrad, ze zadních řad jste viděli přímo na domek Flandre. „Prosím, vyberte si místo, odkud uvidíte dobře. Nerada bych nějaké nesrovnalosti v tom, že někdo nevidí odtud, nebo odtamtud a škrtance v zasedacím pořádku také nevypadají zrovna dvakrát hezky.“ Počkala, dokud se neposadíte a si vás prohlédla. Oproti vám byla drobná a bylo pro vás opravdu těžké odhadnout její věk. Strčila si pramen vlasů za ucho a krátce pohnula křídly. „Nyní bych si udělala takové malé okénko na představování se. Jmenuji se Mystia Lorelei a učím na této škole již třetím rokem. Na tuto školu jsem nastoupila s tím, že jsem se chtěla naučit zvládnout své schopnosti, což se nakonec splnilo. Co se týče mých schopností, jsem takzvaný noční slavík. Což obnáší to, že můj zpěv láká lidská stvoření i zvířata do záhuby. Něco jako siréna, ale.. silnější. Zatím se nenašel nikdo, kdo by tomuto byl schopný nepodlehnout. Nyní už je to jen co se týká zpěvu, předtím to byl hlas jako takový.“ ,představila se a velmi stručně vám naznačila i své schopnosti. Poté se podívala tak celkové po třídě a na nikom konkrétním se pohledem nezasekla. Vzala čtvrtku, která ležela na stole vedle ní a i s propiskou ji podala hochovi v první lavici. Měl havraní vlasy které mu sahaly skoro k ramenům, pouze vzadu měl dva opravdu dlouhé prameny vlasů. Místo kůže na pravé ruce měl šupiny a jedno oko hadí. „Prosím, zapište se mi do zasedacího pořádku. A odzadu se prosím všichni představte. Stačí jméno, příjmení a nastínit schopnosti. Pokud by někdo rád řekl něco navíc, klidně může!“ ,zazněla náhle nadšeně a sladce se na vás uculila, až vám její úsměv připadal jako od spokojené pětileté holčičky. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro TŘÍDA A Když jste se rozdělili do tříd, obě nové třídní profesorky se na sebe jenom pousmály a víceméně sehraně přikývly. Poté obě dvě zavelely. „Moje třído, pojďte prosím se mnou.“ , následně jenom vyšly ven na chodbu a vydaly se obě dvě ke schodům, které byly na úplném konci chodby. Jakmile jste schody vyšli, obě třídy se od sebe oddělily. Třída Rin se vydala nalevo a třídy Mystie na stranu opačnou. Jakmile jste vešli do třídy, stáli jste vedle katedry, za kterou se Rin rovnou postavila a jemně vám naznačila, že je čas si vybrat místo, kde budete sedět. Vy třídě již bylo několik jiných žáků, kteří nejeli na lodi s vámi. Kdyby seděli vedle sebe, zabrali by asi tak první dvě řady. Lavice byly spojené k sobě a tvořily dlouhé řady, kterých bylo dohromady šest a postupně se zvyšovaly, aby viděli dobře i ti ze zadních řad. Stěny místnosti byly úplně bílé, bez jakéhokoliv náznaku porušení. Jako kdyby byla místnost úplně nová. Viděli jste z oken na pozemky školy a ze zadních řad bylo naprosto perfektně vidět na ono "odpočívadlo na vodě", či jak jinak to nazvat. "Vyberte si prosím místo, odkud budete dobře vidět. Nerada bych potom v průběhu roku od jiných profesorů slyšela, že se několikrát ptáte na to, co je na tabuli, protože nevidíte přes toho, kdo sedí před vámi." ,pronesla možná trochu přísnějším hlasem a všechny do jednoho si vás prohlédla, ale nakonec se jenom usmála a až když jste si sedli úplně všichni, vyšla zpoza katedry přímo před vás a sedla si na ni. Přehodila nohu přes nohu, prskla oběma ocásky a začala znovu mluvit. "Ráda bych teď měla drobné představovací okénko. Jmenuji se Rin Kaenbyou a co se týče mé rasy, či schopností, nebo jak jinak tomu říkáte, jsem takzvaně pekelná kočka. Mojí prací v Yokai světě je.. neděste se.. odnášet mrtvoly do pekla, kde už se o ně postarají jiní. Mimo to ovládám temné duše. Většinou jsou to duše těch, které jsem do pekla odvážela, takže poslouchat o tom, jak jsem s nimi v tom vozíku házela, je opravu únavné." ,posledních pár vět řekla s takovým tím kočičím odleskem v očích. Luskla prsty a nad její rukou se objevila jakási lehce průsvitná lebka v modrých plamenech, ze které visel řetěz, který byl uvázán okolo zápěstí Rin. "Takhle nějak vypadají ti duchové, jen tak mimochodem." ,dodala, střihla oušky, luskla prsty a lebka v plamenech i s řetězem znovu zmizela. Na to jen seskočila z lavice a zadívala se na vás. "Odpředu vám pošlu zasedací pořádek, do kterého se zapíšete a zároveň s tím vás prosím, abyste se představili. Stačí mi vaše celé jméno, případně přezdívka, kterou vás mám oslovovat a přibližně mi, co jste zač." ,zatímco mluvila, natáhla se pro papír a propisku, kterou podala první osobě v první lavici, což byla slečna se psíma očima a ocáskem. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Ve třídě Následovala jsem Mystii do třídy. Třída byla... obyčejná. V poměru se vším ostatním, co nám tu ředitelka ukázala, tak byla naprosto obyčejná. Trochu mě to překvapilo. Čekala jsem... no ani nevím, co jsem vlastně čekala. Bez zaváhání jsem se vydala do zadního rohu třídy. K oknu. Ne, že bych chtěla být co nejdál od ostatních, ale vždycky mě lákalo zjistit, co na tom všichni vidí. Usadila jsem se, podepřela si hlavu a těkavě se rozhlížela po ostatních. Takže něco jako siréna. Prolétlo mi hlavou, když se nám představila. Na mysl mi přišla vlna otázek, kterými jsme ji hodlala zahltit hned, jak s tímhle vším skončíme. Nervózně jsem si poposedla. Trpělivost nikdy nepatřila mezi mé silné stránky. Nakonec se ukázalo, že sednou si dozadu nebyl zas až tak dobrý nápad. Tiše jsem se zvedla a snažila se nasadit klidný úsměv. Koukaj na mě, koukaj na mě. "Ahoj..." řekla jsem hlasem o oktávu vyšším, než jsem chtěla. Odkašlala jsem si a pokračovala už trochu vyrovnaněji. "No, takže.. já jsem Michelle Natalie Rosen a jsem siréna a mořská panna v jednom." co víc říct? Posadila jsem se a zhroutila se na opěrátko. Kdybych mohla, tak bych se do té židle ráda vstřebala... |
| |
| soukromá zpráva od Chishiki pro První den a hned pozdě Probudili jste se a na jako první věc vám oči padly na budík, na kterém jasně jásaly číslice 9:48. Samozřejmě, že jste si okamžitě uvědomili, že jste zaspali a proto by možná nebylo na škodu velmi rychle šlápnout do pedálů a pokusit se je ještě zastihnout. Doběhli jste ještě napůl rozespalí na místo, kde měl být sraz, ale nenašli jste zde nic. Jenom několik malých hromádek sněhu, což byla očividně celkem rarita na to, že byl poslední den letních prázdnin. Neviděli jste nikoho dalšího, krom vás a nějakou dobu zde jenom postávali, dokud jste neslyšeli takový ten zvuk, co značí, že připlouvá loď, která se po chvíli objevila z mlhy. Neviděli jste postavu, která shodila dolů plošinu, po které následně sešla dolů. Pořádně jste si ji mohla prohlédnout, až když stála před vámi. Drobná dívka ještě o kus menší než ty s modrými vlasy, zlatýma očima, které se postupně měnily na modré a kočičíma ušima. Jedno ucho měla natržené a obezřetně si tě prohlížela. "Tak vy jste ti opozdilci, pro které mě poslali, co?" ,pronesla rádoby drsně a dospělácky, ale nakonec se jí na tváři vyloudil lehký úsměv. Otočila se a naznačila ti, ať spolu s ní nastoupíš na loď. "Postavte, nebo posaďte se tu kde chcete, ale pokuste se prosím nic nezničit. Jestli chcete, můžete klidně jít se mnou nahoru ke kormidlu, ale řídím já. Jo a mimochodem, jmenuji se Chishiki." ,nabídla vám milým hlasem, přeměnila se na malou modrou kočku a po krabicích a výstupcích lodi vyskákala nahoru ke kormidlu, kde se ho okamžitě ujala. Netrvalo dlouho a loď s sebou cukla a vydala se na moře. ***** Chishiki Loď se zabořila do měkkého písku na pláži a Chishiki seskákala znovu dolů na palubu, ze které vám shodila plošinu, po které jste měli sestoupit dolů na pláž. Poté se spolu s vámi vydala k velké bráně. "Trochu vám po cestě do školy ukážu pozemky, jo?" ,uculila se na vás a švihla ocáskem, načež se znovu vydala dopředu. (pozemky školy si přečtěte v příspěvku Samu-sy. Nadpis "Škola") ***** Chishiki, Samu-sa Chishiki zaklepala na dveře ředitelny, které po tichém vybídnutí ke vstupu otevřela a naznačila vám, ať jdete za ní. "Tady jsou ti naši opozdilci." ,usmála se vesele na ředitelku, která se na tebe dívala z křesla posetého zledovatělými kusy látky. Celkově v místnosti bylo takové příjemné chladno, zato pohled ředitelky byl jako mrazivá vichřice. "No tedy, vítám vás na mé škole. jsem Samu-sa, ředitelka. S jakýmikoliv problémy co se týkají výuky a podobně se obracejte na mne, s čímkoliv jiným na Chishiki, nebo na Shiawase, kterou uvidíte až později, stejně jako ostatní. Ti neodešli dlouho před vámi do tříd. Přiřadím vás do prázdnější třídy, tedy do třídy B, ať jsou počty aspoň trochu vyvážené. Chishiki, odvedeš je tam, prosím?" ,zeptala se kočičí dívky, která jen s nadšením přikývla a skoro okamžitě stála u dveří a čekala na vás. Vydala se po schodech na konci chodby nahoru, následně doprava. Zaklepala na třetí dveře vlevo a když se otevřely, mávla na vyučující, která očividně zrovna začala s představováním se žáků. Ta si vás odvedla do třídy a s popřáním hodně štěstí a zábavy vás Chishiki opustila. ***** Mystia, Genevieve, Jaden, John, Jacqueline, Lavy, Michelle, Minie "Prosím, oba dva se posaďte, zrovna jsme začali, takže jste o mnoho nepřišli. Jmenuji se Mystia Lorelei a budu teď vaší třídní profesorkou. Co se týče mé rasy, jsem takzvaný noční slavík. Tudíž něco jako siréna, jenom silnější a.. oplývám trochu nekontrolovatelnější mocí. Poslala jsme od první lavice zasedací pořádek a odzadu jsem nechala lidi, aby se představovali. Tak až na vás dojde řada, je vám doufám jasné, co máte dělat." ,pronesla s milým úsměvem a zamávala křídly, které ji vznesly tak akorát, aby se pohodlně usadila na katedru. (seznam dosavadních profesorů a zaměstnanců školy najdete v HP) |
| |
 | soukromá zpráva od Lavy Nagneel pro První den je vždycky trochu chaotický No... takže jsem zaspal. Z domu jsem vyletěl jak raketa a zavazadla ponechal svému osudu. Při běhu jsem doufal, že při mně bude stát štěstí a neodjeli beze mě. Tak při mně nestálo. Když jsem uřícený dorazil do přístavu, tak tam nikdo nebyl. Jen dívka s růžovými vlasy a pár kupiček sněhu. Obojí mi ale bylo úplně ukradené. "Sakra..." od srdce jsem si zaklel, vrazil ruce do kapes a netušil, co bych měl dělat dál. Mám teď jít domů? Mám tu počkat? ... Hodil jsem pohled po dívce, co postávala stejně jako já. Ani ne za pár minut se ozvala loď. Zamžoural jsem do mlhy a snažil se zaostřit. Podařilo se mi to až ve chvíli, kdy byla loď u břehu a to už jsem si byl jistý, že já a růžovka budeme mít jízdu lodí VIP. Nečekal jsem, nalodil jsem se a u prvního stěžně jsem sebou plácnul. Teprve teď mi došlo, že jsem ještě rozespalý. Hlava mi klimbala z jedné strany na druhou a v průběhu plavby jsem spíš pospával, než abych se kochal mořem kolem nás. Po připlutí jsme měli soukromou prohlídku pozemků. A stálo to za to. Coural jsem se za Chishiky a s pusou dokořán zíral kolem sebe. Nesnažil jsem se zakrývat svoje ohromení. Byl bych to okomentoval, ale vzhledem k tomu, že jsem byl ve společnosti holek, si nemyslím, že by byl můj komentář oceněn. Nakonec jsem byli odvlečeni do ředitelny, kde nám byla přidělena třída. Nikde nám nezapomněli připomenout, že jsme opozdilci. Já to pochopil v moment, kdy jsem se probudil... bože. Trochu rozladěně jsem následoval kočičí dívku do naší nové třídy, kde si nás převzala třídní. Mystia.. pokud jsem dobře rozumněl. Rozhlédl jsem se po třídě. Moc lidí tu nebylo.. Vzadu u okna už seděla exoticky vypadající dívka s bílými vlasy. Nejdřív jsem se zarazil nad tou kombinací, pak jsem se jenom ošil a sedl si o jednu židli vedle. Ne, že bych z toho byl teda nadšený, ale čím dál od katedry, tím líp. Když na mě přišla řada, tak jsem se zvedl. "Jsem Lavy Nagneel a měním se na draka." se zářivým úsměvem jsem se pak zase posadil a pomalu mnou začalo prosakovat nadšení z nového života na škole. Z nových lidí a nového prostředí... začínal jsem se těšit na všechno, co mě tu čeká. |
| |
6928.png) | soukromá zpráva od Minie Huge pro First school day Lavy, Chischiki, Samu-sa, třída B Upřímně, první den školy si umím představit mnohem lépe. Nejen, že jsem zaspala, tak moc jsem se spoléhala na budík, že jsem ještě ani neměla zabaleno! Bleskurychle jsem začala házet všemožné věci do obrovské cestovní tašky. Letělo tam i pár naprostých blbostí, které nebudu snad ani potřebovat. Po super rychlém sbalení jsem vyletěla z pokoje ještě celá rozcuchaná s tričkem naruby. To jsem spravila hned v předsíni, když jsem si toho všimla. Rodiče byli ti tam. Zřejmě odjeli do práce, odvezli Bena a Elis do školy a mysleli jsi, že se nějak vypravím sama. To je opravdu hezké. Ani jsme se nerozloučili! Povzdechnu si a obuji si boty. Před zrcadlem si ještě prohrábnu vlasy, aby si alespoň trošku lehli a vyrazím k přístavu. V přístavu bylo téměř prázdno. Jen jeden kluk stál a díval se podobně rozespale jako já. Pro jistotu jsem dělala, že tam nejsem. Opravdu jsem se nechtěla hned první den ztrapňovat koktáním, rudými tvářemi a nervózními gesty. Na štěstí se po chvilce na obzoru objevila loď. Dívka, která vyšla ven byla opravdu maličká, což mě mile překvapilo. Už co přišel dopis jsem se děsila, že jdu do školy mezi nové lidi a ještě když by byli všichni vyšší než já! Asi bych jim to neměla mít za zlé. Je opravdu těžké být menší než 151 cm, kterými já disponuji. Dívka měla krásné tmavě modré dlouhé vlasy a už na první pohled byla milá a sympatická. Po krátké výtce, která snad byla jen z povinnosti nás pozvala na palubu a představila se. Hned po tom se ale proměnila v modrou kočku a vyskákala ke kormidlu. Nad tím jsem zůstala dobrou chvíli stát a jen jsem koukala nahoru, kde kormidlovala. Co to? Jak to? Eh... Možná bych si měla začít zvykat, že tady se schopnosti nijak netají. Bude to dost složité. tedy alespoň pro mě. Přeměňovala jsem se jen párkrát a vždy jen v soukromí. Jestli po nás budou chtít ve škole přeměny, tak se zblázním! Kluk se posadil u stožáru a začal klimbat, za což jsem byla opravdu vděčná. Ne, že bych byla nezdvořák, ale už jsem tu zmiňovala svou oblibu ke konverzaci. Navíc pak s klukem, kterého vůbec neznám. To je pro mě jako noční můra. Posadila jsem se na příď a pozorovala obzor před námi. Proč sakra odjeli a ani se nerozloučili! Bude se mi tak stýskat! Hlavně po malých. Pohodila jsem hlavou, aby mi vlasy spadlé do obličeje nebránili ve výhledu. Snad ta škola bude v pořádku. Teda, myslím tím lidi ve škole. Pochybuji, že by jsme spali v chatrči se suchým záchodem. Spíš mi jde o to, zda tam nebude moc lidí a jestli budou milí a tak. Než jsem se nadála, vystupovali jsme na břeh a vyrazili jsme na prohlídku po pozemcích školy. vše bylo tak nádherné, upravené. Prostě boží. Když jsme ale dorazili k jezírku prorostlému travnatými chodníčky a se sedačkami uprostřed, došlo mi, že tady to je vlastně ráj! "Tak tady budu často."Špitla jsem tiše a koukala zasněně na sedátka. Nejradši bych si tam sedla už teď. Musíme ale do školy. Paní ředitelka nás oba přiřadila do třídy B. Rychle jsme se dostali přímo k našim novým spolužákům. Nervózně jsem vstoupila do třídy a snad jsem se i opticky na chviličku zmenšila. Posadila jsem se kamsi doprostřed do řady u dveří.(Pokud tu někdo sedí, sedla jsem si k němu.) Nervózně jsem se rozhlédla po třídě. Učitelčina slova o představování mě celkem vyděsila. To jako fakt? Mám se tu představovat všem? Jako stoupnout si a mluvit? Musela bych si stoupnout na stůl, nebo se proměnit, aby mě někdo vůbec zaregistroval! Z mého panického přemýšlení mě vytrhl až Lavy, když se představoval. Zarazila jsem se. Drak? Jako fakt? Wow.. Uznale jsem zakývala hlavou. Když na mě po nějaké chvíli přišla řada, trochu rozklepaně jsem si stoupla. Na výšce mi to moc nedodalo, ale alespoň nikdo nemohl říkat, že jsem se nesnažila. "Ehh.." Zarazila jsem se hned na začátku. Co jim mám jako říkat?! "No... Já... Jmenuju se Minie..." Zhluboka se nadechnu a rukou si začnu hrát s pramínkem vlasů. "Mu-můžete mi říkat Mini." Rozhlédnu se nervózně po třídě a už cítím, jak mi klesá tlak. Mini! Přestaň teď ne! Nesmíš omdlít! Rozhodně ne hned teď!! "Já... Jsem Oni. Eh... To-to je obr, který se umí zmenšit na normální velikost." Normální velikost?! Co to vymýšlíš? Už radši mlč!! Snad to bude stačit. Zhroutím se na židli a snažím se uklidnit třesoucí se ruce a popadnout dech. |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro Učitelka zavelela a my jsme se vydali pryč. V nové třídě jsem se posadila co nejvíc dozadu. Nero se opřel o stěnu a začal podřimovat. Ale pořád sleduje okolí, nenechte se zmást. Nemám ráda uzavřené místnosti. Až příliš tam fungují moje schopnosti. Učitelka se představí. Její ehm... profese mě zaujme, ale nevyděsí. Jsem zvyklá na strašné věci. Pak příjde řada na představování. Nejistě se postavím. Oči mám zavrtané do desky stolu, aby je nikdo neviděl. Kapuce na čele mi pomáhá. "Ragien... Jmenuji se Ragien... A tohle je Nero." Ukážu na svého vlka. "Já... No... Ovládám lidi." Při těch slovech se vám udělalo lépe, jako by celý svět byl najednou lepší místo. Ale za to já nemůžu. Je to automatické. Aby to Nero zamaskoval, vstal. "Já jsem Nero. A očividně mám tělo vlka. Ale... zdání klame, nemyslíte?" Zafuněl jsem a znovu si lehl. "Nero, proč musíš mluvit v hádankách?" Sykla jsem na svého vlka. Ale on neodpověděl. Zase dělá, že spí. A já mu to vážně nežeru. |
| |
| soukromá zpráva od Jaden Rivulet pro Jacqueline, John, Genevieve, Michelle, Minie, Lavy Když se dořešily všechny formality, naše čerstvá třídní učitelka se zvedla a zamířila zpět na chodbu. Poslušně jsem i se všemi ostatními následoval. Vzhledem k obrovitosti a velkoleposti hradu byla třída, do které jsme dorazili, docela obyčejná (pokud teda člověk přehlédl tu nadpozemskou čistotu v každém koutě), ale i tak to vypadalo podstatně vznešeněji než moje bývalá střední. I když ta v tomhle ohledu nebyla moc tvrdým soupeřem. Nějak moc dlouho jsem nepřemýšlel a zamířil si to k páté lavici, která byla ze všech přítomných tak nějak nejprázdnější, a zabral místo co nejvíc uprostřed. Ačkoliv jsem neměl nic proti seznamování se s novými lidmi, tak trochu jsem doufal, že mě Gene bude následovat. Ale nechtěl jsem, aby měla pocit, že se na ni fixuju, takže jsem se jen ledabyle usadil a po straně mapoval cizí osazenstvo třídy. Exempláře tu byly všelijaké, ale po kuriózní stránce rozhodně rovné těm na lodi. Když se všichni usadili, slečna Lorelei si sjednala klid, představila se nám a nechala kolovat papír pro zaznamenání zasedacího pořádku. Pak nás vybídla, abychom se představili. Nikdy jsem neměl moc velký problém s mluvením na veřejnosti, takže jsem se pohodlně opřel a v klidu vyslechl první dívku v zadní lavici - zrovna ji jsem si pamatoval z lodi. Mořská panna... Nuž, vzhledem k celé té "vílí záležitosti" by mě další druhy mýtických bytostí už neměly moc překvapovat. Než se dostalo na dalšího žáka, otevřely se dveře a Slečna Kočka dovnitř vtáhla další dva mládežníky. Prý opozdilci. Profesorka se jich okamžitě ujala a usadila je mezi nás, přičemž se kluk s červenými vlasy obratem představil. Drak. Tak to je mocný. Tahle škola bude zajímavější než se zdá. Ale doufejme, že to neplatí i o šikaně. Proběhne ještě pár představovaček, než dojde řada i na mě. V klidu se postavím. "Jsem Jaden Rivulet a mám rychle rostoucí nehty. Jo a taky orlí křídla." Na moment přemýšlím nad nějakým atmosféru-odlehčujícím dodatkem, ale nic oslnivého mě nenapadne, takže se jen na kolektiv a přátelsky uculim a zase si sednu. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Poslušne ticho stála vedľa Andrewa a snáď aj vedľa Lynessi. Obzerala si ostatných nových spolužiakov a čakala na ďalšie príkazy. Bola nervózná a trošku sa aj bála, no už nie až tak ako keď prišla do prístavu. ANi sa nenazdala a už sa pohli vpred. Vyšli von na chodbu a jej nová učiteľka ich viedla do triedy. Snažila sa držať čo najviac popredu. Nechcela ísť posledná. Bála sa, že sa náhodou na niečo zapozerá, alebo sa nejak inak pozabudne a oni sa jej stratia. V triede si rovnako tak zvedavo, ako pred tým prezerala všetkých tam. Ich triedna sa predstavila a keď predviedla aj svoju moc, trošku sa jej zľakla. To nečakala. Už teraz pred ňou mala veľký rešpekt. Naozaj si tu začínala pripadať ako malaá myška, alebo ako Andrew povedal, žijúci plyšák. Dostal sa k nej zasadací poriadok. Keďže sa ešte nestihla usadiť, trošku panicky si rýchlo našla miesto čo najviac vpredu, aj kvôli jej malému zvrastu a zapísala sa. "Ehhh ...Moje meno je ...uhm...Charlie Degusian. Ale doma mi hovoria...Chocko." koktala zo seba. "A uhm ....príliž neviem čo som zač. Len vyzerám, tak ako vyzerám. ....Jedine ....ehm...viem rýchlejšie behať a celkom vysoko skákať ...." vysvetlila. Nervozita si ju znovu našla. Mrvila sa na stoličke a chvostík mala obmotaný okolo pravej nohy. Dúfala, že aspoň jeden z jej nových kamarátov si prisadne k nej. |
| |
| soukromá zpráva od Elia Fear pro Na Nera sa už len pousmiala a zavlnila dlhým chvostom. Pozorovala veľkými očami, kto všetko sa k jej skupinke ešte pridal a čakala čo ďalej. Keď sa ozvala učiteľka a odviedla ich preč, zdvihla sa z drevenej podlahy ako posledná a kráčala na konci skupinky. Nechcela sa tlačiť vpredu. Rovnako tak aj do svojej novej triedy vošla ako posledná. Poobzerala sa po miestnosti a prezrela si aj nové tváre. Vypočula si príhovor triednej učiteľky a nad jej mocou sa jej trocha rozšíril kostnatý úsmev. Nič podobné ešte nevidela. Prišlo jej to zaujímavé. Nachvíľu si aj predstavila, aké by to bolo hovoriť s niektorými mŕtvymi. Možno by sa medzi nimi našlo aj zopár ...jej obetí. Keď skončila a ostatný sa zapisovali a podobne, len sa lenivo odobrala do zadnej časti triedy. Našla si tam miesto a tam sa usadila. Zapíše sa len ak sa k nej papierik dostane... "Fear" predstavila sa ztroho. "To čo som, zrejme vidíte jasne." naklonila hlavu na bok a švihla chvostom. "Ale ak to niekto potrebuje vedieť ... Obrovský démonický vlk. A ako už napovedá moje skromné meno, živým sa strachom iných. Nazrem do vašej duše a nájdem vaše najtajnešie nočné mory, ktoré potom oživím pred vašími očami, aby vás tríznili až do smrti. A ja sa zatiaľ kŕmim..." plamienky okolo očí sa jej nakrátko zablisli. Potom len zafunela a lepšie sa usadila. Celkom ju už bralo na spánok ... |
| |
| soukromá zpráva od Raquell Hawks pro Posunu si kabelku trochu výš na rameno a následuji Rin. Za ostatními, co následují kroky druhé učitelky se jen letmo ohlédnu a stisknu rty. Jakmile vejdeme do třídy, rozhlédnu se po nových tvářích. Ale také mě zaujme sama místnost – je tak čistá. Na tu krásnou bílou stěnu by se skvěle dělal test tvrdosti věcí. A jelikož jsem dost vysoká, všimnu si krásné přírody za okny a usměji se. Tam bude moje místo. Zamířím k oknu a posadím se asi tak do druhé řady, abych viděla na tabuli a zároveň i do zahrad. Co si budeme povídat, budu radši co nejdále naším vlčím přátelům, protože z nich nemám dobrý pocit. Další nedobrý pocit přijde, když se začne Rin představovat. Je vidět, jak při jejím proslovu lehce blednu. Pekelná kočka? Yokai? Takže peklo existuje?! Já sem se tak dlouho nemodlila, že se i ptám, jestli vůbec existuje. Skončím v tý nejhorší skupině... ani vlastní kotel nedostanu! Nejistě polknu. Bude ze mě plasmová hlava. Potom se ohlížím na ty, co se představují a cítím se čím dál víc rozpačitě. Ta umí ovládat lidi, tahle skáče přes paneláky. Jo a určitě tu někdo umí poručit vodě, aby tekla do kopce. Dost mě vyděsí schopnost démonického vlka, tak se jen podívám před sebe a ruce schovám pod lavici. A já přišla na hypnózu dávno předtím, než se Svengali na někoho ošklivě podíval. Proběhne mi hlavou, jestli nás doopravdy rozdělili podle toho, jak jsme chtěli my. Nebo nás jen ovládají a řekli, že zrovna tento papír podepíšeme. Nebyl to nápad z cizí hlavy? Umí přece ovládat lidi. I mrtvé lidi. Sice je tu ve vzduchu přátelská atmosféra, která mě nutí na to vše děsivé nemyslet (téměř cítím, jak mě to praštilo do zad a řeklo, ať si to vše tak neberu), ale moje rozpaky to dost převažují. Po chvíli se ale lehce uklidním a představím i svoje já. „Já sem Raquell. A nevím co jsem zač,“ začnu a na okamžik mě přepadne nutkání říct o svých rukách, které se schovávají pod rukavicemi. O svých nohách, co jsou schované dlouhou sukní. Pak to ale přehodnotím a nebudu o sobě prozrazovat vše. Ze studu. „No umím ostatní znehybnit pohledem. A taky docela rychle běhám,“ blesknu pohledem po dívce, co se představila jako Chocko, „a to je asi tak všechno.“ Jsem tak rozrušená, že radši zmlknu a pocit, který nejspíš ani nebyl můj, zmizí. Tenhle svět mi už vůbec nepřipadá jako ten, který jsem znala. Ve kterém jsem se cítila jakžtakž bezpečně. Vezmu si do ruky propisku a podepíšu se do zasedacího pořádku. Od téhle doby jsem žákem Školy pro monstra, ve třídě A. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro Až poté, co se "třídní" rozpovídala. Musel jsem se trochu pokoutně usmívat. Chvilku pozoruji Cho, ale pak mi to nedá a jdu si přisednout k ní do lavice. "Vidím je neustále, bez cizí pomoci, sami se mi ukazují... vidím je, i když si přejí zůstat vůči ostatním skryti..." pronesu, aniž bych si vlastně uvědomoval, co vlastně říkám. "...občas se s některými dá i mluvit..." cítím jak se mi zvedl praví koutek k pobavenému úsměvu. Vlastně jsem začal mluvit sám od sebe, jako bych to vlastně ani nebyl já. Já sám jsem cítil, že můj tón jakým jsem to říkal, byl až příliš studený proti mému "normálu". Nehledě na to, že jsem cítil, jak se podvědomě moje aura roztáhla - moje aura vyvolává u tvorů v mé blízkosti pocit nejistoty, je dost chladná a je dost cítit smrtí - prostě takoví "Závan Smrti", jak by se to dalo tak nějak nazvat. "Andrew... Andrew Burton..." představím se. "Jsem tak nějak..." větu nedopovím, protože nechám zviditelnit svůj pár jako noc černých křídel, na mých zádech. "... něco co se dá nazvat Nefilim." zazubím a očekávám reakce okolí. "Pro ty co nevědí, větší část mého já je Andělská." |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Ahearn pro celé přítomné osazenstvo Navzdory tomu, že jsem tak trošku čekala, že třída bude stejně neuvěřitelná, jako zbytek školy, jsem zklamaná nebyla. Každý prostor potřebuje i trošku té obyčejnosti. Navíc, vždycky jsem chtěla mít třídu s výhledem na zahradu. Ve staré škole na nás zbyly vždycky jenom silnice, nebo fotbalové hřiště... nic hezkého na pohled. Rozhlédnu se po třídě. Ostatní se už tak nějak skládali do lavic. Kam bych měla jít? Nechci být moc vepředu, jsem nervózní, když vím, že mám všechny za zády. Ale zase nechci sedět ani moc vzadu, aby si někdo nemyslel, že nedávám pozor. A když bych seděla uprostřed, tak bych byla moc na očích, kdybych vážně pozor nedávala. Zastrčím si pramen vlasů za ucho a nervózně zatřepotám křídly. Asi bych si měla sednout k někomu, koho už znám. Naštěstí jsem ve stejné třídě s Jacqueline, Alexanderem a Jadenem, takže by to nemuselo být zas až tak těžké. Ale co když si budou myslet, že se jim vnucuji? Nechci, aby si mysleli, že se vnucuji! Všimnu si, že ostatní si místo už vybrali. Polknu a přicupitám k Jadenovi. "Můžu si přisednout?" zeptám se a poukážu na volné místo vedle něj. Radši bych byla u oken, ale to bych si musela vybírat rychleji. Počkám na jeho souhlas a sednu si. Mezitím se ukáží dva opozdilci. Přičemž jeden z nich je drak. Vykulím oči, v kterých mi okamžitě začnou plápolat nadšené plamínky. Drak! Živý drak! Když jsem byla malá, čítávala jsem o nich pověsti a legendy prakticky dennodenně! S předsevzetím, že se s ním musím později seznámit, poslouchám dál. Mořská panna lomeno siréna, obr... jsem víc nadšenější, než bych u sebe čekala. Když si uvědomím, že jsem se za svého dosavadního života stýkala jen s lidmi, kteří neměli ani tušení o tom, že jsem jiný živočišný druh...! Em, to neznělo hezky. Jiný živočišný druh... Po Jadenovi přijde řada na mně. Postavím se, uhladím si neposlušné pramínky vlasů, roztáhnu zelenkavá křídla a široce se usměju. "Jmenuji se Genevieve Ruari Ahearn, ale všichni mi říkají Genn nebo Gene. A jsem víla. Ráda vás poznávám." sednu si zpátky na místo. Řekla jsem to o hodně jistěji, než jak jsem se cítila. Celkově, jsem nějak méně nervózní, než co bych u sebe čekala. Asi to bude tím, že tady jsme všichni svým způsobem zvláštní. |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Brody pro Postupně přišlo ještě pár dalších lidí a zapsalo se spolu se mnou k Rin. Netrvalo to dlouho a už se s námi rozešla do třídy. Spolu s ostatními jsem ji následoval do třídy, která vypadala celkem normálně. Šel jsem hned za Raquell a sedl si vedle ní. Vybrala výborné místo, jde odtud vidět do zahrady na to vodní posezení. Už se těším, až tam budu odpočívat a zazdívat školu. Z myšlenek mě vytrhla Rin. Představila se nám a řekla co umí. Je to pekelná kočka, sbírá mrtvé a převádí je na druhý břeh. A duše těch mrtvých s ní pak zůstávají. Jednu nám ukázala, nevypadala zas tak děsivě, jak jsem si ji představoval. Vlastně to vypadalo celkem fajn. Pak chtěla po nás, abychom se taky představili. Šlo to rychle. Raigen ovládá lidi, Chocko je jako hopík. O Fear není třeba mluvit. Raquell je jako medůza, ale nejvíc mě překvapil ten černovlasý, co mi vypil whisky. Anděl s černými křídly. Když jsem to viděl, zatnul jsem levačku v pěst. Pro jistotu jsem se na ni ještě podíval, vypadá pořád jako normální ruka. Dobře, to je dobře. Ale když už jsme u toho představování, asi bych to měl taky ukázat. Postavil jsem se a spustil: "Mé jméno je Marcus Brody. Jsem silnější a odolnější než lidé a taky..." Na chvíli se odmlčím a sundám si svou koženou bundu, nerad bych si ji zničil. Pod ní mám jen nátělník, který je v levé části zakrvácený a jde v něm vidět i díra po kulce. Sundám si koženou rukavici z levé ruky (na pravé je bezprstá rukavice) a zatnu pěst. Z loktu mi projede osten a začne se ozývat praskání kostí, jak kosti začaly nabírat na objemu. Kůže postupně popraskala a začala se měnit na černou a tvrdší kůži. Začaly se objevovat fialové místa, jakoby zvýrazňovaly svalstvo a slabě pulzovaly do rytmu mého srdce. Celou dobu proměny jsem měl pevně zavřená ústa. bolelo to jako čert. Vydechnu a kouknu na Rin. "A taky mám tohle." napřáhnu k ní ruku, jako bych si s ní chtěl potřást rukou. To, že to přináší smůlu všemu, čeho se dotkne, to už vynechám. To už bych na sebe řekl moc. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro Ještě jsem se nedočkal ani vlastních ovací a ostatní jsem už začínal milovat. Choco byla jasná, chlupatý chulavčík připravený vždy k mazlení, prostě takoví plyšáček. Vlčice byla jasná, démonek jak vyšitej, nicméně pro mě celkem spřízněná duše, když se to tak veme. Zajímalo by mě, jak bys hledala strach u Smrti... Padlý Andělé jsou v podstatě předchůdci Démonů, víceméně jejich praotcové jestli se to tak dá nazvat. Nehledě na to mou propojenost s Druhou Stranou... Nicméně Markus se ukázal, proč je mi jeho aura tak moc sympatická a víceméně i familiární. Takže polodémon... myslel jsem si, že bude něco podobného... Docela se mi tu začínalo líbit a celkem jsem se i dalo by se říci, i těšil na další den, nebo až poznám ostatní, či až se s "kmotřencem" dámme do řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Na Andrewa sa doširoka usmiala keď si k nej prisadol. Bola mu za to veľmi vďačná. Aj napriek jeho aure, sa jej akoby uľavilo a už bola o niečo menej nervózná. Aj preto sa na každého zvedavo obzrela keď sa predstavil a prípadne ukázal svoju moc. Na Fear sa príliž, ale pozrieť neodvážila. Po vysvetlení jej moci akosi mala strach práve z nej. Raquell a Ragien moc bola zvláštná a tiež pred nimi už teraz mala rešpekt. Nevedelasi predstaviť, že by ju zrazu len tak niekto znehibnil a ona by nemohla ani mrknúť. Alebo, že by ju donútili spraviť niečo, čo nechce. Až potriasla hlavou ako ju z toho zamrazilo a pošúchala si ramená. Marcus sa tak isto predstavil a aj predviedol. Andrew ním vyzeral obzvlášť zaujatý, no ona sa radšej otočila naspäť a chvostík pevnejšie omotala okolo stoličky. Žmolila si prsty na rukách. Takmer každý tu mal nejakú úžasnú moc, alebo sa dokázal nejako zmeniť. A ona len divne vyzerala a jedine lepšie utekala. A aj to možno bola lepšia Raquell. Prišlo jej, že oproti ostatným nič nezmôže ...a tak isto sa ich aj preto trochu bála. "Andrew?" oslovila pošepky anjela. "Uhmm ...dal ...dal by si tu na mňa pozor?" spýtala sa ho nesvoja a červená. "Ehh ...prepáč, že sa tak pýtam, ale ...doma so mnou stále niekto bol a tu ...nechcem tu byť sama." priznala a sklopila zrak k zemi. |
| |
| soukromá zpráva od Raquell Hawks pro Jsem ráda, že si Marcus sedl vedle mě. Jen je to až moc malé uchlácholení od toho všeho, co se tak pozdě dozvídám. Měla bych být ráda, že v tomhle divném světě nejsem sama. Proč nejsem? Poklesne mi čelist, jen co se ohlédnu na Andrewa. Jakže, nekrofil? Nefili? Co to je? To že nám řekne, že je tak napůl anděl, mu teda nežeru. A ten opar hniloby ze záhrobí je jen takový bonus k té svatozáři, kterou máš čirou náhodou schovanou doma, protože se ti její barva nehodila ke košili. Nech něco na potom, humor můžu a dneska jsem těch pohádek slyšela ještě málo. Pak mě humor přejde (a to ne kvůli tomu, že si sundá bundu), když se představí Marcus. Trochu mě to vyděsí, překvapí a tak nějak všechno dohromady. V mých myšlenkách ale proběhne i otázka, která se ptá na jak to kruci udělal? Jak to může tak lehce skrývat? Je možné, že i já jsem napůl démon. Přistihnu se, jak se od něj odkláním blíž k oknům, ale nedokážu se přemoct, abych se zase narovnala. Nervózně a zároveň fascinovaně zírám na jeho ruku. Dokonce začnu i přemýšlet, jestli se tohle klukům v pubertě stává normálně. No co, bohabojní lidé nás straší kdečím. Nechám toho hned jak si uvědomím, že já chlupaté ruce už mám. A že by to bylo z přemíry sebeukájení, o tom nevím. To není fér, takhle o tom nebudu moct ftípkovat. „Ehm, Marcusi?“ začnu potichu, „co to je?“ Nenapadne mě nic lepšího. Vlastně mě to docela i zajímá a třeba odpoví na další otázky, i když se na ně neptám přímo. Kdybych věděla, co mě dnes všechno čeká, rozmyslela bych si, jestli mám ráno vstát. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro Zprvu mi par vterin trvalo nez jej priradil nakoc Cho. A musel jsem se pousmat. Pritahnul jsem se jeji zidly i sni, jako by byla jen pirko, k sobe,az o sebe zidle nepatrne cvrnkli. Mohla ucitil kolem sebe nepatrny pohyb vzduchu, to jak jsem okolo ni rozevrel a obepnul jedno kridlo, ktera jsem zase nechal zmizet. "Ja nejsem zrovna ten kdo by mel fusovat do remesla Andela Strazneho... prece jenom, jsem spis z te druhe strany..." trochu se usklibnu. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro "A nemusíš byť teda anjel strážný ...ak ti to vadí ...uhm ...stačí keď budeš kamarát." usmiala sa na neho. Andrewovi bola skutočne vďačná už teraz. Nevedela by, ako by to zvládla kebyže je odzačiatku sama. Všetkých by sa len bála a schovávala sa. Jeho by sa bála tiež, kebyže k nej nepríde a neukáže jej, že je milý a priateľský. Predsa len sa predstavil ako anjel smrti a okrem iného je oproti nemi skutočne drobná. Aj jeho aura jej už nevadila. Skôr z nej bola kľudná, lebo vedela, že je nablízku. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Nerekl jsem, ze mi vadi byt Straznym Andelem..." poznamenam. "Jenom si tak nejak prvni, za tech par desitek let, prva kdo me takto chce oznacit." vysvetlim. Nestava se mi zrovna denne, ze nekdo chce aby jej Smrt ochranovala. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro "A predsa ...neznamená, že keď si ten ehm ...anjel smrti, tak musíš byť zlý. Podľa mňa zlý nie si." povedala a zahanbene sklopila ušká viac dozadu. Podľa nej by si Andrew zaslúžil byť aj pravým strážným anjelom s bielymi krídlamo, ako ich výdavala na obrázkoch v knihách. I keď zrejme bolo treba aj takých ako je on. To už ale presne netušila, len hádala. O anjeloch veľa nevedela. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Jsem jaký jsem." řeknu nakonec. "Jsem takoví, jsem synem svého otce a potomkem své matky. Ruka Mrtvích... Každý máme svoje světlé i tmavé stránky. " mlj hlas zní tak nějak neutrálně. "U mě však převažuje ta temná stránka, ke které jsem od narození předurčen..." Nejevil jsem u toho nijaké emoce. Svůj osud jsem si přiznal už před lety, takže jsem se jím teď už nijak nezabíval. Ostatně nebylo proč. Být nedotknutelný smrtí, tedy aspoň si to myslím, není až tak zase špatný... |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Doma jej to vždy tvrdili a dokonca o tom aj veľa krát čítala v knížkach. Každý je strojcom toho svojho. "Mohol si byť predurčený ...ale predsa je to tvoj osud. Cestu by si si mal vybrať ty sám." hovorila akoby jej ho bolo trošku ľúto. Nevedela si predstaviť, že by bol dlhé roky zaslepený len jednou cestou ktorú mu niekto navŕtal do hlavy len preto, čo je. "Zatial si mi vždy nejako pripomenul čo si a že si nejako zlý a temný. Ale ja to nevidím ...a uhm ...neznamená, že nemôžeš skúsiť aj niečo iné." pousmiala sa. Požmolila si silnejšie prsty na rukách a nervózne zavlnila chvostíkom. Na koniec sa ale načiahla a Andrewa opatrne objala. // ^_^ |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Jsi miloucka..." rekl jsem a trochu ji k sobe rukou pritiskl a parkrat i pohladil tou rukou po rameni. "Ale ja nezmenim to cim jsem se narodil. V tom je rozdil mezi mnou a vami ostanimi." reknu a druhou rukou ji jemne pohladim a poskrabkam za ouskem. "Co jsem pocital naposled, je mi nejakych tricet ale nevim to urcite..." |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro "Na tridsať rozhodne nevyzeráš. Možno tak ...19." odhadovala. Výzor ale zrejme veľmi dobre klamal. Ďalšia nová vec ktorú pred tým o anjeloch nevedela ... "Uhm ...ja mám len 16." priznala trošku zahanbene. Možno tu bolo zo všetkých najmladšia a aj najmenšia. Možno že aj najnešikovnejšia, ale to sa asi dozvie neskôr. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Vidis a to je to o cem jsem mluvil." reknu. "Ty i ja, oba jsme se narodili do tohoto sveta s nejakym ucelem, osudem. V mem pripade je zdase osud ponekud delsi, pokud muzu typovat tak bude jeste hodne dlouhy, nez u jinych... " Moc jsem si to neuvedomoval ale zacal jsem ji tou jednou rukou jemne hladit na ousku. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Bolo to celkom zvláštné, byť takto s ním, no jej bolo príjemne. "Tak ja aspoň dúfam, že tvoja cesta osudom bude príjemná a bezstarostná." usmiala sa a zavlnila chvostíkom. "Teraz si tu, ale môžeš aspoň oddýchnúť od toho, nie? Na škole bude fajn ...." |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Cesty osuu jsou dlouhe, nevyzpitatelne. Nikdy nevis, co na te tve konkretne ceka." pronesu "Rad bych vedel co osud zamysli se mnou. Zatim mi to nijak nedal drakrat najevo. " |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Brody pro Nemohl jsem si nevšimnou pohledu Andrewa, Chocko a částečně jsem zahlédl i Raquell, jak se ode mě odtahuje. Docela mě to zabolelo. vždy jsem věděl, že jsem bestie. Myslel jsem, že tady to bude jiné, že mě přijmou mezi sebe. Asi jsem se mýlil. Pevně zatnu zuby, až lehce zaskřípou a zatnu démoní ruku v pěst, až to křupne. Posadím se, zavřu oči, ale ruku nechám, tak jak je. Už se nechci skrývat. Už nikdy. Pak ke mě dolehne hlas Raquell. Otevřu oči a podívám se na ni. Tak ona mě neodepsala? "Nevím, co to je. Nevím, co jsem zač. Vím jen, že se to lidem nelíbí. Bojí se a útočí. Ani se jim nedivím." Řeknu a kouknu na ni. Snad se nebude bát i ona. Zadívám se na tu bundu a rukavici. Tý bundy je škoda, líbila se mi. Ale tu ji nosit nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro Moc nevnímám, co říkají ostatní, i když bych měla. Naštěstí mám záznamník. Nero poslouchá vždy všechno. Sedím na židli a oči pod kápí mám přivřené. Cítím pocity. Překvapení, smutek, děs... Moje horší já napadlo trochu jim všem pomoct. Přidat dobrou náladu. Ale tomu se to dobré já brání. Lidé by neměli být ovlivňováni. Musí si věci řešit sami. Nero se protáhl. Není přizpůsobený k ležení na jednom místě. Ani já ne. Chtělo by to si zaběhat. Napřed ale musím přetrpět zbytek téhle hodiny. A že se to vleče... |
| |
| soukromá zpráva od Raquell Hawks pro Zastrčím si pramen vlasů za ucho, pohledem těkám k oknu a zpět k tabuli, potom na svou kabelku, která leží v nohách stolu. Pak mi ale Marcus odpoví, tak mu pohled oplatím. „A ty se toho všeho snad nebojíš?“ zeptám se. „Já tyhle rukavice taky nenosím jenom tak pro srandu,“ podotknu s povzdechem. Schovám ruce do klína, aby je viděl jen on a sundám si rukavici na levačce. Nejdřív si můžeš všimnout rezavo-hnědé srsti, která začíná kdesi v polovině předloktí a pokračuje dál až ke konečkům prstů. Ty jsou zakončeny kulatými ale hlavně docela ostrými drápky. Prsty jsou téměř nepřirozeně dlouhé a štíhlé, na první pohled to vypadá, jako kdybych měla tlapky nějaké lasice či podobného zvířete, ale v lidské podobě. „Slyšel si toho kluka? Ten si to tady nějak užívá,“ šeptnu, ani se neodvažuji na Nefili ohlédnout, „a ty vlci vzadu sou fakt děsivý, myslíš, že žerou taky lidi? Nebo jenom... šťávu ze strachu nebo tak něco.“ Snažím se tu situaci zlehčit, ale není to jednoduché, přestože už jsem taková nátura. Prosím, ať se to zlepší, chci být zase sama sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Bol to taký slabý pokus o vtip alebo niečo tomu podobné. "Ja tiež neviem čo je mojou úlohou ...ak vôbec nejakú mám ehm ..." prehrabla si strapaté vlasy a upravila sponku. "Doteraz som bola len zavretá doma v izbe. Obklopená kopou knížok som si mohla len predstavovať ako to inde vo svete vyzerá ...tiež som ani netušila, že ešte existuje niekto ako ja. Alebo podobný mne ..." trošku sa pri ňom rozhovorila. Cítila, že jemu môže povedať zrejme čokoľvek. Celkom ju zaujímalo, či aj s ostatnými bude podobne vychádzať, alebo zostane len pri anjelikovi... |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro Raquell Nero Nevzrušeně poslouchám dění ve třídě. Většina jsou nezáživné informace, které se ukládají do mého mozku, ale něco mě i zaujme. Když Raquell začne mluvit o tom, že se nás bojí, jen se na ni překvapeně podívám. Tedy, vypadat děsivě je spíše Feařina parketa, ale... inu nečekal jsem to. Zavrtím se a vyšlu myšlenku k dívce. "Ujišťuji vás madam, že nežeru spolužáky své společnice, pokud k tomu nejsem donucen. Spíše bych si dával pozor na lidi. Jsou sice hloupí, ale vynalézaví, nemám pravdu?" Řeknu s jistou mírou pobavení. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "TEN kluk, slyší moc dobře i vás slečno..." podotknu směrem k Raquell lehce s úsměvem. "Pokud dovolítě, pokusil bych se ještě uvést informace na pravou míru.... ano jsem z části Anděl. Nicméně ale má matka byla Padlý Anděl, tedy ti Andělé, ze kterých se poté stali první Démoni a ti Démonům podobní... ostatně, jednoho, aspoň z části démona tu máme, nemílí-li se moje intuice..." řeknu a podívám se přitom na Marcuse. |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Brody pro K mému překvapení Raquell pokračuje. Začala mluvit o rukavicích. Když si dala ruce do klína, abych to viděl jen já, po očku jsem se díval, ať ot není příliš nápadné. Jakmile si sundala rukavici, nadzvedl jsem jedno obočí. Tak proto máš ty rukavice. "Koukni, někdo si to užívá. Někdo se bojí míň nebo víc, někdo vůbec. Proto jsme tu, abychom si na sebe zvykli, ne?" řeknu k ní potichu a normální rukou ji prsty přejedu po její zvířecí. Jako kdybych hladil zvíře. Usměju se a pak uslyším Andrewa. Podívám se na něj a nechám její ruku být. Vykládá nám o tom, že je anděl, a jeho matka byla padlý Anděl, předchůdce Démonů. Pak řekl něco, co mě zarazilo. To, jak to řekl a jak se při tom na mě díval, mě docela znervóznilo. Z části démon? Nakloním se víc dopředu a zašeptám: "Ty víš, co jsem zač?" |
| |
| soukromá zpráva od Raquell Hawks pro Ragien, Andrew, Marcus Polekaně s sebou trhnu a ohlédnu se přes rameno. Někdo na mě mluví a není to Marcus. Nikoho za sebou ale nevidím. Pak se ale zadívám trochu dál. Ten vlk na mě kouká. To on mi posílá ta slova. Na okamžik mě to překvapí a lehce vyděsí. Ovládají lidi. Napadne mě, jestli také nečte myšlenky a jako na potvoru začnu myslet na všechno možné. Nedokážu zastavit nápady co se mi tlačí z lebky, i když bych moc chtěla. Zdání klame. Vzpamatuji se. Poklesne mi brada, už chci něco říct, pak ale jen stisknu rty těsně k sobě a zmlknu. Přijde mi, že si ze mě utahuje. Začínala jsem doufat, že je to jen proměněný člověk, ale proč by jinak mluvil o lidech jako hlupácích? Já si sice také myslím, že lidé jsou hloupí, ale sám člověk je chytrý. Třeba si to myslí schválně a zůstává v podobě zvířete. Měl nějakou špatnou zkušenost? Uhnu pohledem, rovnou na Andrewa. Normálně bych černovlasého anděla zchladila nějakou dobře mířenou poznámkou nebo si ho prostě nevšímala. Ale tentokrát nejsem ve své kůži. Nejsem někdo, kdo by se nechal lehce rozhodit, jinak bych už dávno panikařila, ale teď je toho na mě moc – necítím se dobře a jsem zmatená. Navíc ani pořádně neznám věci, o kterých mluví. Jistě slyšela jsem o andělech, o padlých andělech, ale na ty u nás ve třídě věřily jen nafintěné slečinky, které si přečetly pár romantických knih a už byly znalkyně. Nikdy mě to nechytlo... ale nebyl padlý anděl náhodou i ďábel? „Nemyslela sem to zle,“ ujistím je potichu na svou omluvu (nefili i vlka, pravděpodobně slyší dobře a já nemusím zvyšovat hlas), sjedu pohledem k Marcusovi. Na jeho ruku, když se mě dotkne. Cítím se hloupě. Prosím, ať už učitelka řekne, že máme zmlknout. „Asi jo, Marcusi,“ dodám ještě tišeji. Svou ruku schovám zpátky do rukavice a čekám, co odpoví Andrew, ale můj pohled upírám dopředu k tabuli. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro Posuměju se na Raquell. "V pořádku moje drahá, nedělej si s tím starosti." pokusím se o co nejpříjemnější tón. Poté se ke mě přikloní Marcus. Nevypadá, že by byl zrovna nadšený z toho, co jsem mu předtím řekl. Tak mě tak nějak napadlo, věděl vůbec o tom, co je vlastně zač? "Možná..." poznamenám. "S pár takovými jsem se už setkal... " dodám ještě dál směrem k Marcusovi. "Pokud k tomu učitelka nebude mít sama nějaký připomínky, můžeme se o tom pobavit potom po hodině, jestli ti moc tady přítomných uší." |
| |
| soukromá zpráva od Elia Fear pro Celý čas len ticho sedela vzadu a načúvala rozhovorom ostatných. Bolo to zaujímavé a zvláštné zároveň. Toľko nových ľudí a bytostí pokope. Ešte stále nestihla naplno prijať všetky tie nové cudzie pocity a vnemi. Videla a cítila každého pocity, no hlavne k nej prehovárala nervozita a strach. Strach z nevedomosti, z nového prostredia, z ostatných okolo ...a hlavne ten skutočný strach ktorý len čakal kým ho vyvolá a začne sa kŕmiť. Hladno švihla chvostom, až sa čudovala, že niečo za ňou nerozbila. Prehováral k nej hlad, no zdržala sa. Radšej sa lepšie usadila a znovu si všetkých prezrela. Na slečne s rukavicami sa tlmene no hlasnejšie zasmeje. O to viac, keď ju zmetie ešte Nero. "Ľudí skutočne nežeriem, ale uhryznúť by som vedela, kebyže chcem." úsmev sa jej rozšíri. "Ako som už povedala ...som hladná po strachu. Ale cítim aj vaše ostatné pocity. Radosť, smútok, hnev ...strach je ale mojou ...živinou. Stačí ak sa len niečoho zľaknete a ja to ucítim a trošku zosilniem." Posledné slová akoby zapriadla a ak by nemala zatvorené ústa, zrejme by sa aj oblízla. Lahla si na zem a veľkú hlavu si uložila na lavicu, aby ju bolo stále vidno a aby aj ona videla dopredu a na ostatných. "Ste zábavný tvorčekovia ..." poznamenala. |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro Nero "Vím, že ne madam, ale je dobré vědět na jaké pozici se ocitáte." Řeknu klidně a pohodím čenichem. Další z mých myšlenek putuje celou třídou, vyjma naší nové profesorky. "Neví někdo z vás, kdy zhruba má skončit hodina?" Budu si muset zvyknout na nesvobodu pohybu. I když to bude kruté. Otočím se na svou společnici. (Fear.) "Má milá Fear. Jakou máte pravdu." Pobaveně sleduji dění ve třídě. Ten ruch a zmatek. Nejsem takový tvor temna jako Fear, ba naopak, ale mám rád zmatek. Ani nevím proč. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro "Ještě máme dost času. Co byste řekli na to, kdybych vás rovnou něco naučila? Jednu ze základních věcí. Předpokládám, že mnoho z vás to neumí, i když někteří možná ano." , pronesla a ukázala vám, ať se zvednete a jdete k ní. Sama se postavila za katedru a naznačila vám, ať se postavíte do kruhu. "Slyšeli jste někdy o nátlaku? Je to tak, když vám někdo nějakým způsobem záměrně, či nezáměrně mění psychiku v danou chvíli. Ať už vás ovládá, nebo vám mění náladu, či cokoliv tomu podobného." ,vysvětlí vám, nechá vám chvilku na přebrání si informací a potom pokračovala. "Jeden z vás touto schopností oplývá, je to z vás cítit. Každopádně, naučím vás, jak to potlačit.", dodala ještě a nebyla nijak konkrétní. "Nejdřív je důležité se naučit rozpoznat to, že se vám něco snaží dostat do hlavy. Většinou si to sami neuvědomíte, pokud se nenaučíte si v hlavě postavit jakousi zeď. Říkejte si tomu jak chcete, ale musí to být něco, za co se ta věc nedokáže dostat. Zkuste to.. Třeba vy." , řekla a přistoupila k Raquell. Postavila se naproti ní a usmála se. "Použiju na tebe nátlak, kterým se tě pokusím obejít třídu dokolečka. Zkus se bránit." ,oznámila jí a začala se na Raquell upřeně dívat. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro "Ještě máme dost času. Co byste řekli na to, kdybych vás rovnou něco naučila? Jednu ze základních věcí. Předpokládám, že mnoho z vás to neumí, i když někteří možná ano." , pronesla a ukázala vám, ať se zvednete a jdete k ní. Sama se postavila za katedru a naznačila vám, ať se postavíte do kruhu. "Slyšeli jste někdy o nátlaku? Je to tak, když vám někdo nějakým způsobem záměrně, či nezáměrně mění psychiku v danou chvíli. Ať už vás ovládá, nebo vám mění náladu, či cokoliv tomu podobného." ,vysvětlí vám, nechá vám chvilku na přebrání si informací a potom pokračovala. "Na škole mnoho žáků i profesorů touto schopností v určité míře oplývá. Každopádně, naučím vás, jak to potlačit.", dodala ještě a nebyla nijak konkrétní. "Nejdřív je důležité se naučit rozpoznat to, že se vám něco snaží dostat do hlavy. Většinou si to sami neuvědomíte, pokud se nenaučíte si v hlavě postavit jakousi zeď. Říkejte si tomu jak chcete, ale musí to být něco, za co se ta věc nedokáže dostat. Zkuste to.. Třeba vy." , řekla a přistoupila k Lavymu. Postavila se naproti němu a usmála se. "Použiju na tebe nátlak, kterým se tě pokusím obejít třídu dokolečka. Zkus se bránit." ,oznámila mu a začala se na Lavyho upřeně dívat. |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro Všichni Když se všichni představím,e mám iluzi že nás profesorka pustí dřív, ale ona má přichystané divadlo. A mě se líbí. Když přijdu i s Nerem blíž, začne mluvit o nátlaku. Dítě v mé hlavě zatleská. Začneme něčím, co mě baví. Tedy baví. Umím to. Poslouchám, i když bych nemusela. Kolem mě se rozléhá vlna, která ve všech v okruhu tři metry vzbuzuje lepší pocity. Zeď? Raději bych ji postavila kolem sebe, než v sobě. Nero se položil do kouta a začal si olizovat tlapy. Jeho to očividně nudí. Občas přejede pohledem po třídě. Vím co dělá. Hádá, kdo je co, jak se většinou chová a co skrývá. Taký mentalista. Čekám, jestli Raquell nebo jak se jmenuje odolá nátlaku. Kdyby ano, věděla bych zda si na ni dávat pozor. Je to pro mě celé experiment. Dost zajímavý experiment. |
| |
| soukromá zpráva od Lavy Nagneel pro Profesorka nás nakonec svolala do kruhu. Stoupnul jsem si mezi ostatní a byl nedočkavý. Vždycky jsem se na něco těšil. Jako malý jsem bral léky na hyperaktivitu. Očividně to mělo své opodstatnění. Při jejím vysvětlování nátlaku. Jediné, na co jsem v té chvilce pomyslel, bylo, jestli je to vrozená schopnost, jako máme my, nebo jestli se to dá naučit. Dokázal bych si představit, jak bych ji mohl použít. No vzhledem k tomu, jak bych to používal, se asi určitě vyplatí se naučit, jak to potlačit. Mé přání bylo vyslyšeno dříve než by se mi líbilo. „Dobře…“ souhlasil jsem, ačkoli můj souhlas byl naprosto nedůležitý. Uvolnil jsem se a soustředil se na tu bariéru, za kterou ji nesmím pustit. Nevědomky jsem udělal pár kroků z kruhu. Zamračil jsem se. Abych byl upřímný, kdyby na mě tak nezírala a já nevěděl, o co se snaží, tak by mi to snad ani nedošlo. Udělal jsem ještě dva kroky od nich a pak jsem se zastavil. Zavřel jsem oči. Příjemný to teda nebylo. Bariéra. Bariéra. Představil jsem si zeď v hlavě, od který by se její pokusy měly odrazit jako míček. Nepohnul jsem se. "Takhle?" Zeptal jsem se, když jsem otevřel oči a upřel je na profesorku. |
| |
| soukromá zpráva od Raquell Hawks pro Ohlížím se přes rameno na ta dvě vlčí stvoření, ale mlčím. Neznatelně přikývnu a podívám se zase před sebe, jsem ráda, že se začala bavit mezi sebou. Pak se moje přání vyplní a učitelka zase dostane slovo. Nejspíš dnes bude opravdu zvláštní den, možná něco jako Den přání, protože moje další prosba je, ať se na této škole učí podle toho nejpomalejšího z nás. Někdo naprosto mimo tu být musí, přinejmenším jsem to alespoň já. Ukazuje se to hned na první ze základních věci – jak to nazývá učitelka – protože já nikdy nic takového nedělala. Nebo jsem to prostě jen nikdy neuvědomila – což třídní objasní hned posléze. Nicméně vstanu hned jak nás vyzve a postavím se do kruhu mezi ostatní. Hned na to už přede mnou stojí učitelka a chce, abych stavěla zdi proti ostatním. Na okamžik mě to překvapí, ale pak se nezaujatě ohlédnu za sebe, kamsi k oknům, k obloze. (9) V tu chvíli mi přijde normální, abych se vydala na cestu zpátky ke své lavici. A pak to vzala zadní řadou, tam kde seděl ten vlk, a zase zpátky do kroužku ostatních. Jako kdyby to byla ta nejběžnější věc, co jsem dnes udělala. Přemýšlím při tom, co dneska asi bude k obědu a jestli bude tak pěkné počasí až nás pustí z hodiny. Nakrásno si jdu okolo třídy a pak se vrátím zpátky k ostatním. Teprve teď si uvědomím, že je něco špatně. Ne že bych nebyla zvyklá, že na mě ostatní divně civí, ale začínám si připadal lehce nepříjemně, jakmile na mě civí naprosto všichni. Co že jsem měla udělat? Nedávala jsem pozor, proboha, já jsem hloupá! Přesně tohle jsem neměla udělat, proč se nesnažíš, Raquell? Proč sis rovnou nezašla na kávičku s cukrovím, protože sem nepatříš? Podívám se po ostatních, po učitelce a rychle si dám ruku před ústa. Nemám chuť vydat ani hlásku. Nevím, jestli se mám omluvit nebo brečet. Prosím, ať teď něco spadne z nebe a zneviditelní mě to. Nebo zabije. cokoli! Jestli jsem si do teď připadala slabá a nanicovatá, tak teď jsem na vrcholu hanby. Sežrala jsem jí to i s navijákem. Zrudnu jako rajče a očima propichuji zem. Uklidňuji se jen tím, že nejsem ve své kůži, normálně bych to zvládla, postavila bych tucet zdí, vysokých až do nebe a nikdo by je nezbořil. Ale dnes se všechno bortí jako pyramida z karet. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Keď učitelka začala hovoriť, nastražila ušká a dávala pozor. Bola celkom zvedavá čo sa bude diať ďalej. Ako ich vyzvala, aby sa postavali pred katedru do kruhu, odhopsala k nej a zaradila sa k ostatným. Narovnala sa a počúvala. Ešte pri tom ako vysvetlovala, že by sa jej niekto mohol dostať do hlavy a ovládať ju bez toho, aby o tom vedela, viditelne zbledla. Teraz sa naozaj bála a nervózne vlnila chvostíkom zo strany na stranu. Čo ak to niekto spraví jej a ona to nebude vedieť zastaviť? Áno mala by sa to teraz naučiť, ale čo ak jej to nepôjde? Bude tu každému na smiech a budú ju využívať proti jej vôli na všemožné veci. Jej strach a nervozita sa stupnili aj vtedy, keď Raquell prechádzala po triede. Robila presne to čo učiteľka chcela a ani pri tom poriadne nemrkla. Bolo to desivé. Čakala síce, že sa tu postupne bude báť rôznych vecí, ale toto bolo strašné už teraz. Začínala lutovať, že sem vôbec prišla. Túžila len po jej mäkkej postielke. |
| |
| soukromá zpráva od Elia Fear pro lenivo zdvihla hlavu a ešte lenivšie sa zdvihla a prešla ku katedre, keď ich učiteľka oslovila. Naozaj bola unavená. Najradšej by šla von a niekde sa zvalila do trávy a spala aj dva dni. Podpísal sa na ňu jej hladomor a dlhé cestovanie. Jej les bol od mesta s prístavom veľmi ďaleko a tak chodila v jednom kuse aj niekoľko dlhých dní. Teraz keď tu konečne bola nechcela nič iné, len zavrieť obrovité horiace oči a oddychovať. Sadla si na kraj kruhu rovno vedla malej drobnej myšky. Aj napriek tomu, že mala teraz len niečo cez dva metre, si sediac pri nej prišla ako obrovitá. Jemne zafunela a pohladom sledovala učiteľku a jej výklad. Celkom ju to zaujalo. Nebola si istá či sa to týka aj jej. Svojím spôsobom tiež dokázala "ovládať ľudí". Lepšie povedané premietnúť im pred očami vlastný strach. Zo zamyslenia ju vytrhlo až ucítenie sladkého strachu. Pocitu po ktorom bola tak dlho hladná. Obzrela sa a uvidela, že z malej myšky sa akoby vyparovala červená mlha a tá vstupovala do jej čiernej srsti. Toto vždycky videla keď sa niekto bál. Videla to len ona a červená mlha vstupujúca do jej kožuchu, bolo jej krmivo. Kostnatý úsmev sa jej rozšíril a priklonila sa k dievčaťu. "Máme strach mladá slečna?" šepla jej do sklopeného uška. Zdalo sa, že to ju vystrašilo ešte viac a malý chvostík si obranne omotala okolo nohy. "Nemusíš sa báť, aj keď ťa obklopuje. Je síve paralyzujúci, no sladký ..." ovinula si ju veľkým chvostom a oprela o svoj bok. Hovoril z nej už krutý hlad a chudák Chocko sa mohla len triasť v tmavej vlčej srsti. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro "Pojďte do řady, postupně vás vyzkouším. Tuhle schopnost je dobré ovládat. Protože nikdy nevíte, co se může stát." ,pronesla a sladce se uculila. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro "Pojďte do řady, postupně vás vyzkouším. Tuhle schopnost je dobré ovládat. Protože nikdy nevíte, co se může stát." ,pronesla a sladce se uculila. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro "Ty by ses měla naučit tu schopnost pro změnu nepoužívat neustále. Umíš to, nebo budeš potřebovat pomoct? Ptám se, protože jsou i lidé, kteří jsou posedlí hledáním těchto věcí. A lidé jsou schopní mnoha věcí." ,zeptala se a počkala, co jí odpovíš. Potom tě vyzkoušela stejně jako všechny ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro Nátlak... ušklíbnu su. Nedokážu jej používat v plném rozsahu jako někteří, funguje spíše na psychicky nemocné, narušené či jinak celkově slabé jedince a hlavně lidi. Nevím jestli by něco takového fungovalo i tady, u těchto stvoření, ale nemínil jsem to nijak zkoušet. Ohledně nátlaku vůči mé osobě jsem si za ty léta vybudoval celkem dobrou zeď. Ostatně, bylo to taky potřeba, protože být vystaven duším a vším tím co je s tím spojené není zrovna pro lecjaké křehké nátury. Jsem pořád s plyšákem (Cho). Vnímám to co říkala ředitelka i to co se dělo pak, zejména pak to jak se ta vlčice začala vtírat. Přistoupím k Cho zezadu a jemně jí položím ruce na její ramena a jemně stisknu. Může pak cítit jak se jí dotkli kraje perutí mých křídel, která nebyl vidět. "Není se čeho bát..." povím klidně. |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro Když Raquell podlehne kouzlu ovládání mysli, jen se usměji. Každému to nejde. Snad nepohořím. Vím, že Nero se zkoušet nenechá, vlastně doufám že ani nemusí. Výsledek by byl už předem jasný. Já osobně jsem mírně hodně nervózní. Byla by to ostuda nechat se pokořit magií, jež ovládám. Když na mě ale příjde řada, skoro nevím že na mě kouzlo působí. (1) Chvíli setrvám na místě a pak se usměji na učitelku. Opřu se o zeď a sleduji, jak si vedou ostatní. Projel mnou pocit úlevy a to se přeneslo i na ostatní v místnosti. Dívám se, jak si vede zbytek třídy. Je to celkem zajímavé pozorování. Škoda že jsem moc líná si to zapisovat. |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro "Já no... Vždycky mi pomáhal kontrolovat se Nero. Ale někdy... Když jsem plná nějakých emocí, tak je pak cítí i okolí a já... nevím jak na to." Přiznám nejistě. Nikdy jsem se nikomu nemusela svěřovat o sobě a své magii. Teď mi to příjde hodně zvláštní. Možná až divné. Zadívala jsem se na Nera, který si začal olizovat tlapu a zařadila se do fronty. Raději od tohoto rozhovoru už pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Minie Huge pro Učitelka začne postupně všechny zkoušet. Zařadím se tedy do řady, bohužel jsem mezi prvními a tak se brzy ocitnu profesorce tváří v tvář. Můj pohled možná vypadal krapet vyděšeně, poněvadž jsem vůbec netušila, jak to mám vlastně dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro Profesorka se k tobě sklonila o těch několik málo centimetrů, které vás oddělovaly a sladce se usmála. Položila ti ruku opatrně na rameno. Minie, zavři teď oči." , řekla a počkala, než to uděláš. "Představ si obrovskou zeď. Vysokou a dlouhou, že na její konec nedohlédneš. Představ si, jak je ve velkém kruhu uvnitř tvojí hlavy a chrání ji. Zkrátka jako kdyby ses ní chtěla před všemi schovat.." ,vyprávěla to takovým pohádkovým uklidňujícím hlasem, jako kdyby se tě snažila uvést do transu. "Vidíš ji?" ,zeptala se a znovu ti několik vteřin nechala. "Teď otevři oči a podívej se na mě, ale představu té stěny uchovej." ,poradila ti a upřeně se na tebe zahleděla, než začala s nátlakem. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro Minie Profesorka se k tobě sklonila o těch několik málo centimetrů, které vás oddělovaly a sladce se usmála. Položila ti ruku opatrně na rameno. "Minie, zavři teď oči." , řekla a počkala, než to uděláš. "Představ si obrovskou zeď. Vysokou a dlouhou, že na její konec nedohlédneš. Představ si, jak je ve velkém kruhu uvnitř tvojí hlavy a chrání ji. Zkrátka jako kdyby ses ní chtěla před všemi schovat.." ,vyprávěla to takovým pohádkovým uklidňujícím hlasem, jako kdyby se tě snažila uvést do transu. "Vidíš ji?" ,zeptala se a znovu ti několik vteřin nechala. "Teď otevři oči a podívej se na mě, ale představu té stěny uchovej." ,poradila ti a upřeně se na tebe zahleděla, než začala s nátlakem. |
| |
| soukromá zpráva od Minie Huge pro Pomalu a nejistě jsem zavřela oči. Před očima se mi objevila zeď. No, spíše by s tomu dalo říkat plot. Postupně ale rostl a sílil roztahoval se do dálky, až z něj byla velká kamená stěna rozpínající se do obou stran. Pomalu jsem otevřela oči a upřeně se zahleděla na profesorku. Kývla jsem na ní na souhlas. Pomalu jsem cítila nátlak, jakoby někdo do zdi narážel buldozerem. Soustředěním jsem se zamračila svráštěla čelo. Chvíli jsem onomu nátlaku odolávala, až dokud profesorka odvrátila pohled a já cítila to náhlé uvolnění a profesorka se přesunula k lšímu studentovi. Oddychla jsem si a poodstoupila jsem stranou, abych neřekážela. |
| |
| soukromá zpráva od Elia Fear pro Hneď ako sa k myške prihovoril anjelik smrti, akoby sa prebrala z tranzu a dievčinu pustila. Odtiahla sa od nej a späť narovnala, no ešte pred tým venovala anjelovi celkom nepekný pohľad. Prerušil jej menší zákosok. Už by skutočne najradšej odišla. Len by si niekam šla lahnúť a pokojne spať. Možno by ju aj ukrutný hlad prešiel. Zavlnila dlhým chvostom a šla sa teda postaviť pred učiteľku. Sadla si a sklonila k nej obrovitú hlavu. Plamienky jej jasne žiarili a obrovské oči pozerali do tých oproti nej. Čakala na učiteľkynú snahu. Zacítila v tele menšie vibrácie. Prešlo ňou jemné teplo, ale inak sa nič nestalo. S jej obrovitým vlčím telom ani nepohlo. (1) Kostnatý úsmev sa jej pobavene rozšíril. Strachu môže rozkazovať len veľmi málo kto... Odtiahla sa a šla sa zvaliť späť celkom dozadu do triedy. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Po démonickej vlčici bola na rade ona. Nechcela to podstúpiť, no musela. Aspoň Andrew ju trochu ukľudnil. Opäť mu za to bola veľmi vďačná. Nebyť jeho, asi by ju doteraz ťahali von z lode ... Zdvihla k nemu zrak a jemne sa na neho pousmiala. Potom nervózne predstúpila pred učiteľku. Chvostík mala napevno omotaný okolo nohy a ušká sklopené vzadu. Rukami si žmolila sukňu od šiat, ale na koniec jej do očí nedobrovoľne pozrela. Ešte ani nestihla prvý krát mrknúť a už sa otočila a šla si spraviť kolečko podobne ako pred tým Raquell. (10) Nohy jej išli samé. Prešla sa až celkom dozadu, kde už zasa ležala Fear a potom naspäť. Čo sa stalo si riadne uvedomila, až keď znovu pozerala na učiteľkynú tvár. Zhrozene sa chytila za líce a celá aj zbledla. Stalo sa presne to, čo aj vytušila, že sa stane. Mohli si ju tu ovládať ako len zachceli. Bola nemožná ... Pokorne sklopila zrak na zem a uvoľnila miesto ďalšiemu. Bez slova si šla sadnúť spät na jej miesto. Zvalila si ruky aj hlavu na lavicu a na ostatných ani nepozerala. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Nakonec jsme všichni skončili ve velkém kruhu a profesorka se chystala nás naučit obranu proti nátlaku. Nečekala jsem, že se začneme učit už tak brzo. Ne, že bych chtěla něco namítat. Koneckonců, proto tu jsem. Abych se něco naučila. Stála jsem ve frontě a zvědavě vykukovala z řady, abych zjistila, jak si studenti přede mnou vedou. Lavy to zvládl bez problémů a Minie taky, řekla bych. Když jsem přišla na řadu já, tak jsem se lehce třásla trémou. Hodila jsem po profesorce nervózní úsměv a snažila se si v hlavě představit zeď. Moc mi to nešlo. Vlastně vůbec. Měla jsem dost práce se svojí nervozitou a soustředění nikdy nebyla moje nejsilnější stránka. Aniž bych si to uvědomila, tak jsem si oběhla celou třídu. Nespokojeně jsem zamručela nad představou, že budu muset projít ještě jedním kolem. Zatím jako jediná. A doufám, že jediná nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Brody pro Raquell, ostatní Jeden po druhém předstupují a jsou vystaveni vlivu toho...nátlaku. Raquell neodolala a šla se projít po třídě. Klidně se vsadím, že půjdu taky po třídě. Ten anděl to dal. I ta holka s vlkem a pekelná liška. Ale ta roztomilá Chocko to nedala. Šla se projít po třídě. Jen jsem se ušklíbl a šel se vystavit vlivu nátlaku. Postavím se před učitelku. Koukám na ni odhodlaně a pomalu se začínám modlit, abych svůj zrak udržel jen na jejích očích. Polknu a zrak jsem udržel jen na očích. (4) Ještě chvíli se ji dívám do těch jejich červených očí, pak mi dojde, že tu něco nehraje. Pořád tu stojím. Prošel jsem? Asi jo. Usměju se a postavím se vedle Raquell, kterou to očividně dost sebralo. Položím ji pravou (normální) ruku na rameno. "To bude dobrý. Naučíš se odolávat." zkusím ji povzbudit a mile se na ni usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Genevieve Ahearn pro Nakonec dojde řada na mě. A... teď... jak? Vzpomenu si, co předtím řekla profesorka. "Zeď, obrovskou zeď..." Místo zdi si představím pevné, silné liány, jak se proplétají dohromady a rostou, rozšiřují se a roztahují do délky, obmotávají se kolem sebe a tvoří obrovskou, neprostupnou síť, přes kterou by se ani muška nedostala. Žádné mezery, žádná slabina. Jen pevná, ale stejně elastická, zelená masa. Sem květ, tam květ, jak se mezi liány lehce připletl hrachor nebo svlačec. Odlepila jsem řasy od sebe a podívala se, stále s úsměvem a nadšenými jiskřičkami v očích, na profesorku. Pak jsem ucítila tlak. Něco tvrdě naráželo do sítě, která se kolem mě uzavřela jako nádherný, zelený stan. A vydržela. Tlak povolil a já si s úlevným úsměvem stoupla bokem. |
| |
| soukromá zpráva od Charlie "Chocko" Degusian pro Ako ležala s hlavou na lavici, rozmýšlala akoby sa mohla polepšiť. Stále jej behali v hlave slová učiteľky. Postaviť si stenu a nikoho a ani nič cez ňu nepustiť dnu. Miesto steny si však predstavila svoju izbičku doma. Štyri šedivé steny polepené obrázkami z rozprávkových kníh. Pri dverách bol jej pracovný stolík a pri ňom už zošúchaná stolička. Na protilahlej stene bola veľká knižnica plná hrubých aj tenších kníh. Na ľavej bočnej stene bolo okno s dreveným rámom a hneď pod ním jej mäkká postel s množstvom vankúšov. Na pravej stene zas bola skriňa s oblečením a zopár kvetín. Pousmiala sa. Uvedomila si, ako veľmi jej to tam chýba ...aj preto dúfala, že ju táto "stena" nesklame. Keď sa všetci vymenili, zdvihla sa a znovu podišla pred učiteľku. Bola o niečo rozhodnejšia, no stále bola nervózná a bála sa. Nechcela sklamať už druhý krát. Znovu si pozreli do očí. Rýchlo v mysli dobehla k dverám od jej izby a zamkla ich. Potom sa hodila do postele a schovala sa pod periny. Čakala na reakciu. Na jej obrovské prekvapenie sa akosi nič nestalo. (4) Teraz to s ňou ani nepohlo! Šťastím až poskočila a strašne sa tešila. Pobehla späť na svoje miesto a pohladom vyhľadala Andrewa na ktorého sa hrdo usmiala. |
| |
| soukromá zpráva od Raquell Hawks pro Marcus, ostatní Povzdychnu si, klesnou mi ramena a ruce zkřížím na prsou. Sleduji, jak to jde ostatním a snažím se přijít na to, v čem je zakopaný pes. Představit si zeď? V duchu si vybavím ocelovou zeď, obehnanou ostnatým drátem, kterou hlídá pár dotěrných jehovistů. Tohle přece nikdo nemůže zdolat bez toho, aniž by vyfasoval výtisk Awake! Bude to stačit? Představím si sebe jako horu. Takovou horu, kterou bych ani já nezdolala a to mám za sebou spoustu horolezeckých tréninků. Ale ještě než na mě přijde druhé kolo, můžu ukázat svou snahu. Něco tu ve vzduchu je a chce, abych se chovala tak, jak si Něco píská. Lehce nakrčím obočí a rozhlédnu se. Tenhle pocit ale znám, dojde mi. Nevím sice co přesně to má znamenat, ale rozhodně si to už nenechám líbit. Ten pocit, když nejsem sama sebou už nechci zažít. Probudí mě až dotyk od Marcuse. Rozpačitě na něj zamrkám, pak na jeho ruku a zpátky na něj. „Hm, jo, já vím, díky... aspoň nejsem jediná, no...“ což mě moc neuklidní, ani dívce s bílými vlasy jsem to nepřála. „Tobě se to povedlo hned, to je dobrý, to si frajer. Já asi potřebuju oběd... jako natankovat... nebo tak něco,“ zahuhlám cosi, nejspíš to nedává velký smysl. Abych odehnala trapnost, strojeně se zasměji a pohodím vlasy. Radši zmlkni. Rozhlédnu se po těch, kteří svou lekci zvládli. A vím, že na druhý pokus už se mi podaří ustát ten ovládající pohled. Vždyť i já sama něco podobného dokážu. Přece v sobě někde musím mít i nějakou obranu, nechci vypadat jako nafintěná slečinka, která se nechá utěšovat od ostatních. I když jsem v tuhle chvíli trochu ráda, že jsem tu potkala Marcuse. Nasadím klidný obličej, lehce povýšenecký a otrávený zároveň. Pak jen čekám, až se na mě dostane řada. Přes rameno se ohlédnu na Chocko. Povytáhnu obočí a přikročím blíže k učitelce. I přes moje sebevědomí a nasazený výraz mi dělá potíže se udržet. Každopádně mám tentokrát navrch, protože vím, co mám čekat. Nakonec uhnu pohledem a promnu si kořen nosu. Mám to za sebou, tentokrát úspěšně a doufám, že i učitelka bude spokojená. Už teď ale vím, že tohle chci ještě trénovat. Naprosto mě děsí představa, jak skáču podle cizího pískání. Nevypadám sama se sebou úplně šťastná, když si jdu stoupnout opodál, kamsi k Marcusovi. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Třída B Byla jsem opět na řadě. Bylo mi trapně, že jsem to nedala napoprvé, ale na mou omluvu… nikdo učený z nebe nespadl. Opět jsem se postavila tomu pronikavému pohledu, co na mě upírala profesorka. Nebylo to nic příjemného. Zavřela jsem oči a snažila si představit zeď. Pevnou zeď, přes kterou se nic nedostane. Třeba zeď z vody. Jo to by mohlo pomoct. Představovala jsem si zeď z vody. Když jsem pak oči znovu otevřela, tak jsem se cítila lépe… a nátlaku ze strany profesorky jsem odolala. Měla jsem chuť se poplácat po rameni. Zvládla jsem to. Díky bohu. Spokojeně jsem se uculila. |
| |
| soukromá zpráva od Jaden Rivulet pro A tak po krátkém představení každého z nás začalo vyučování. Asi jsem s tím měl trochu počítat, přecejejn se tomu neříká škola pro nic za nic... ale tajně jsem doufal, že nám aspoň první den daj oraz. Ovšem nestěžuju si. Protože se ukáže, že se budem učit něco sakra užitečného. ... Jenže všechno okamžitě vyletí do vzduchu (pun not intended) při slově zeď. První pokusy se liší osoba od osoby. Někdo to dá hned, někdo s menšími potížemi, někdo vůbec. Gene to třeba zvládla na jedničku... S širokým úsměvem na ni ukážu zvednutý palec. Ovšem jakmile přijde řada na mě, rychle mě dobrá nálada přejde. Nadechnu se pokusím se soustředit, přesně jak mě učitelka zainstruuje. Zeď. Zeď. Zeď. ... Proč zeď?? Ne, ne, nechci zeď. Proč se dobrovolně omezovat?! Chci vidět všechno! Všechno při zdi i za zdí. Je tu moc těsno. Pusťte mě ven. Chci roztáhnout křídla!! DOSTAŇTE MĚ PRYČ!! ... Než se zase vzpamatuju, mám za sebou výlet po třídě už málem podruhý. Jop. Šlo to přesně tak zoufale, jak jsem očekával. Povzdechnu si a s výrazem nakoplého štěněte se uklidim na stranu, abych udělal místo dalšímu v řadě. |
| |
| Hromadný posun - Všichni Konec vyučování Když jsem všichni prošli vaší zkouškou odolání Nátlaku, profesorka se na vás sladce usmála. "Dobře, už jen jednu formalitku a tím skončíme. Mimochodem, zítra se připravte, budete se učit jak na někoho nátlak pro změnu použít." ,varovala vás vesele a všechny vás sjela očima. sáhla na stůl a z kopky papírů vám každému jeden podala. "To jsou vaše budoucí specializace. Vyberte si prosím dvě, ze kterých budete skládat zkoušku a pokud na nějaký předmět budete chtít chodit, jen tak, napište za něj prosím do závorky "bez zkoušky". Neodevzdávejte mi to nyní, vhoďte je ve svém pokoji do schránky." ,vysvětlila vám a usmála se. "Mimochodem, za hodinku je oběd, tak ho nezmeškejte. Bude se vydávat pouze hodinu." ,upozornila vás. "Pro teď je to vše, můžete odcházet. Těším se na vás zítra já i další učitelé, které poznáte. Snad se vám tu bude líbit." ,sladce se na vás uculila a s tímto vás propustila ze třídy. Pokoj Když jste přišli na internát, nikoho jste za pultem s klíči k pokojům neviděli. Pokud jste přišli blíže, klíček z věšáčků vám sám vletěl do ruky. Bylo na něm napsáno číslo vašeho pokoje. Jakmile jste se dostali před váš pokoj, mohli jste si povšimnout, že každé jsou jiné (popíšu do HP zvlášť) a jakmile je otevřete, vidíte naprosté.. nic. Za dveřmi není nic. Jen naprosté černo. Ale v tom černu se náhle od stropu dolů začne rozsvěcet kužel světla ve vaší oblíbené barvě. Osvítí vznášející se desku, na které je pergamen a pero s tuší. Dveře se za vámi automaticky zavřou a když přistoupíte k pergamenu, je na něm napsáno "Nakresli si svůj pokoj.". Deska vám pod rukama drží pevně a tuš nekape. Možná proto se vám obrázek vašeho pokoje i s popisky tvoří tak snadno. Když dokončíte výkres pokoje, objeví se vedle vás schránka, na které je tlačítko ve tvaru kočičí packy a nápis. "Zmáčkni tlačítko a vhoď pergamen a seznam volitelných předmětů". Až tak učiníte, světlo nad vámi se zhasne a všude okolo vás se ozve šustění, zvuk dřevěného nábytku skřípajícího o podlahu a celkově zkrátka zvuky, které znáte, ale nejsou vám nijak nepříjemné. Po nějaké době, až všechny zvuky ustanou, se pokoj okolo vás začne automaticky rozsvěcet, až je světlo jako venku a pokoj okolo vás je takový, jaký jste ho vytvořili na papír. Přímo vedle vás stály vaše kufry a tašky s věcmi. |
| |
| soukromá zpráva od Samu-sa, ředitelka školy pro "Ragien, pojď sem na momnt. Tvůj vlk může s tebou, jestli chce." ,řekla, zatímco se na vás oba sladce, nehraně usmála. Počkala, dokud se místnost až na vás úplně nevyprázdní a potom teprve promluvila. "Říkala jsi, že svůj nátlak neumíš ovláadat. Zítra budu všechny učit, jak ho vyvolat. Chceš se zkusit naučit, jak ho pro změnu omezit, aby tě případně mezi lidmi neprozrazoval tvou nelidskou přítomnost?" ,zeptala se starostlivě a vypadala, že to s tebou myslí dobře. |
| |
| Chishiki Dveře samotné jsou temně modré, stejně jako jejich rám. Na rámu jsou nakreslené zlatou barvou kočičí tlamky, které jakoby putují po celém obvodu rámu. Klika je vlevo a je to klasická kulička s rytinou packy. Je pozlacená, stejně jako práh pode dveřmi. Před nimi je rohožka s packami v rozích. Raquell Dveře Raquell nemají žádné rytiny, nebo výstupky, ale přímo na nich je nakreslená cesta v lese. Příjemném lese, kde vzadu stojí ušák s jedním uchem na stranu. Barvy na dveřích jsou pastelové a jemné, takže nijak neruší, spíše uvolňují. Práh pode dveřmi je pokreslený zelenkavou trávou a před ním je rohožka, která neposekanou trávu velice připomíná. Andrew Dveře jeho pokoje vypadají, jako kdybyste se vydali do silného deště. V popředí vidíte vyryté a bílou barvou dokreslené kapky deště, které se s větší vzdáleností mění na šedé, až téměř černé. Úplně dole je vidět štěrková zem a kdesi v rohu na rámu dveří to vypadá, jako kdyby tam svítil měsíc, protože v tom místě to v obrazu vypadá, že je tam zdroj světla. Marcus Tyto dveře vypadají jako naprosto klidná noční obloha bez jediného mráčku. Na nich je odstíny modré barvy nakreslená noční obloha s měsícem zakresleným v horním rohu. Po dveřích jsou různě nakreslené hvězdy a na jednom ze světlejších míst je možno spatřit letícího netopýra. Klika je temně modrá s hvězdou nakreslenou uprostřed. Fear Dveře Fear jsou černočerné, pouze zespoda nahoru šlehají rudé nepravidelné plameny. Stejně tak na klice a rámech. Všechno je stylizováno. Michelle Dveře Michelle jsou pokresleny podvodní krajinou, která vypadá vskutku kouzelně. Korálový útes, bubliny stoupající ve sloupcích nahoru, vzadu se leskne houf malých zlatavých rybiček. Klika vypadá jako jedna velká bublina. Lavy Na Lavyho dveřích to vypadá, jako kdybyste přišli do ohnivého pekla. Láva, oheň a horkost z obrazu doslova vyzařuje a tomu všemu dominuje rudý drak s blanitými křídly, který stojí na vzdálenějším kameni a kouká směrem k vám. Jaden Jadenovy dveře jsou pokreslené jako pohled z letícího letadla, až na to, že nevidíte svůj odraz v okýnku. Vidíte mraky volně proplouvající směrem k vám a celkově máte pocit volnosti, když se k nim blížíte. Sluneční paprsky jemně protínají mezery v mracích a hejno ptáků letící kdesi vepředu před vámi působí nespoutaně. Jacqueline Její dveře jsou černé a vypadají, jako kdyby je někdo poškrábal ostřím, na kterém byla tuna bílé barvy. Vypadá to zkrátka jako škrábance dlouhými drápy. Klika já až několik centimetrů od dveří, aby se jí lépe chytala. Genevieve Její dveře vypadají, jako kdybyste prolézali houštím složeným z růží, trnů a jemných květin mezi nimi. Kdesi za touto květinovou stěnou vidíte modrou oblohu a paprsky slunce. Chocko Její dveře jsou pokresleny kameny a trávou mezi nimi. Zem je písčitá a obloha modrá s několika bílými mraky. Vypadá to, jako kdybyste byli hlodavec a běželi po zemi. Samozřejmě bez černobílého vidění. Ragien Její dveře jsou temně šedé a a je na nich vidět obrys černého kočičího dravce se zlatýma očima – pantera, který se k vám nebezpečně přibližuje. Minie Její dveře mají základovou barvu meruňkovou a na ní jsou vidět nakreslené stylizované bonbóny, čokoláda a všechny tyto věci jsou vlastně notami na notových řádcích. Vypadá to.. sladce. |
| |
| Konec hodiny Nevzrušeně sleduji, co se ve třídě děje. Tedy, zvenku nevzrušeně. Z toho co odpozoruji pro mě bude snazší zjistit, kdo jde ovládnout a kdo ne. Je to dokonce zábava. Nero dělá to samé, i když to vypadá že si olizuje tlapu. V té poměrně malé místnosti -na mé poměry- vypadá ještě větší a nebezpečnější, než obvykle. Je to zvláštní, jak může zdání klamat. Když se mi do ruky dostane papír, prohlédnu si ho. Určitě si dám dorozumění se zvířaty a... s přírodou? Proč ne, mohla by být legrace. Pro zábavu ještě zaškrtnu boj na dálku. Měla bych se toho naučit co nejvíc a navíc by mi to mohlo jít. Mám přece oko pantera, ne? Usměji se na učitelku a vyjdu z třídy. Informace o obědě mě vážně mile potěší. Mňamka. Zastavím se u svých dveří. Ostatní jsou taky krásná, ale ty moje... Nádhera. Na pergamen jsem ještě neměla tu čest malovat, ale mám dojem že se to brzy naučím. Nakonec to není tak těžké. Nakreslila jsem půdorys pokoje. Veliké okno, balkon, dubový stůl, viktoriánský nábytek. Skříň, postel, dokonce i krb a před ním medvědí kožešinu a dvě křesílka. Mám dojem, že si trochu vyskakuji, ale to nevadí. Když tak škrtnu ta křesílka. Hodím pergameny do dost zajímavé schránky a čekám, co se bude dít. Pozorně poslouchám co se přede mnou děje. Nelíbí se mi stát v místnosti, kde jsem osvícená jenom já a tak trochu couvnu. Nero ale zatím vypadá klidně, tak to nemůže být tak zlé. Konečně se začne rozžínat a já spatřím pokoj přesně takový, jaký jsem chtěla. Uznale vydechnu. Je to nádhera. Jak dlouho jsem nespala v pořádné posteli? Plácnu sebou do křesílka a rozhlížím se. Nero usíná natažený u dveří. Takhle je dokonce roztomilej. Dívám se z okna ven a čekám, až uběhne ta doma a já mohla jít na oběd. |
| |
| soukromá zpráva od Ragien T. pro Bylo to na mě, ne? Asi fakt jo. Šouravě dojdu k ní a nedívám se jí do očí. Je to zbytečné. Její nabídka mě ale velmi překvapí, naštěstí mile. "No... Já... Děkuju. Budu ráda." Usměji se. Je starostlivá jako nějaký rodič. Někdy to je špatná vlastnost, ale v tomhle případě ne. Houknu na Nera a s dobrým pocitem se vydám ze třídy. |
| |
| Konečne volno! Už by tam pomaly zaspala, ak by nezačula od učiteľky, že je koniec a môžu ísť. Ostatné ju ani tak nezaujímalo. Zachytila, ale čo majú robiť s papierikom a kde nájdu svoje izby. Obed ju ani nezaujímal. Nebolo to pre ňu a nepôjde tam. Také jesť, aké by potrebovala ona mať nebudú ... Podišla dopredu a chvostom si zobrala kus papiera. Na nikoho nečakala, ani sa nijak nelúčila a proste len odišla preč. Cestu si ako tak pamätala a po chodbách trafila von a potom aj k druhej budove, kde mali izby. Vybehla hore po schodoch a veľmi jednoducho našla svoje dvere. Kostnaté zuby jej na tvári vytvotili o niečo väčší úsmev. Páčili sa jej. Otvorila si a vošla dnu. Zvedavo preňuchala pergamen. Položila papiere vedľa na stôl a ohybným chvostom chytila pero. Vedela presne akú chce izbu. Nechcela nič normálné, nič pekné, či honosné. Chcela jej rozpadnutú dieru z lesa a tak ju aj tak nakreslila. Nepočula ani tak pohyb dreva a nábytka, ako strhávanie tapiet, padanie omietky a rozpadávanie sa stien. S výsledkom bola až náramne spokojná. odkaz Celkom ako jej pôvodná skrýša. Hodila teda pergamen do schránky a potom sa venovala predmetom. Ani nevedela čo by mala potrebovať. Prišlo jej to všetko nudné a pre ňu zbytočné. Na koniec si ale zapísala Dorozumění s přírodou a Soukromé hodiny - učení se ovládání vlastních schopností. Pri tom druhom dúfala, že jej to pomôže s jej hladom. Hodila papiere do schránky a stlačila čo musela. Nechala izbu izbou a šla von. Prešla sa až do záhrad, kam ju to ťahalo odkedy sem prišli. Zašla k miestu, kde bolo aj posedenie pri vode a tam sa kdesi blízko zložila do trávy. Uložila si hlavu na predné laby a zavrela pokojne oči. |
| |
| Chodby školy Raquell, Marcus Spokojeně jsemsi poskakovala po přístupové cestě k budově školy a usmívala jsem se. Jsem ráda, že jsem svou práci na internátu snad odvedla dobře. Budou mít pokoje takové, jaké budou chtít a případné reklamace se teoreticky budou dát dohonout. Snad se mi povedly i ty výtvory na dveřích. ,napadlo mě, když jsem se protáhla a srovnala jsem si kraťásky, na kerých sinkala velká rolnička. Vešla sem do školy a zastavila jsem se až před dveřmi, kde by teoreticky měla být učebna Raquell a Marcuse. Přeměnila jsem se do kočičí formy a posadila jsem se u stěny hned za dveři. Tak, aby mě nepraštily, kdyby se otevřely, ale viděli by mě. Postupně jsem se schoulila do klubíčka a zavřela jsem oči. Slyšela jsem z učebny vycházet hlasy, ale zatím nikdo neříkal nico tom, že by mohli odcházet. Zívla jsem a tím jsem odhalila řadu šppičatých zubů. Rolnička na krku se při tom jemně zhoupla, ale nijak výrazný zvuk neudělala. Postupně jsem začínala při čekání na ty dva usínat.. |
| |
| Pokoj Hodina byla konečně za námi. Připadala jsem si naprosto neschopná. Díky bohu, že se mi to povedlo aspoň napodruhé. Profesorka nám rozdala pergameny a připomněla nám oběd. To zase připomnělo mně, jak strašnej hlad mám. Ale ještě víc než hlad, jsem byla zvědavá. Na svůj pokoj. Spolu s pergamenem jsem se vydala k ložnicím. Zastavila jsem se u svých dveří. Byla to nádhera. Svět pod mořem. Zírala jsem na dveře, jako kdybych se v tom světě ztrácela. Něco téhle škole musím přiznat… mají styl. Srdce mi nedočkavostí tlouklo na poplach, když jsem otevírala dveře. Ale jediné, co jsem uviděla, když jsem otevřela, byla spousta modré světla. Přistoupila jsem k desce. Zkoumala jsem, jak je možné, že se ve vzduchu udrží a je tak pevná. Byla jsem fascinovaná tím nápadem. Nakreslit si vlastní pokoj. Hned jsem se do toho pustila. S jazykem mezi zuby jsem naprosto koncentrovaně kreslila, vybarvovala a popisovala, dokud jsem nebyla naprosto spokojená. Pak jsem vytáhla pergamen, co jsem dostala od profesorky. Předměty. Chvilku jsem přemýšlela a bylo mi jasné, že plavání si rozhodně nevyberu. Jako zkouškové předměty jsem si vybrala dorozumění s přírodou a zvířaty. Pak jsem si vybrala pár nepovinných. Soukromé hodiny a boj se zbraněmi na dlouhou vzdálenost. Oba dva pergameny jsem hodila do schránky a čekala, co se bude dít. Pokoj se začal rozsvěcet a na mé tváři se začal rozlévat nadšený úsměv. Pokoj vypadal stejně, jak jsem si představovala. Zobrazit SPOILER Švihla jsem s sebou o postel. Líbí se mi tu. Vážně se mi tu líbí. Byla bych se kochala svým pokojem o něco déle, ale můj žaludek se přihlásil o pozornost. Rozhodla jsem se, že je načase navštívit jídelnu. |
| |
| Pokoj a oběd Hodina byla u konce. Dostali jsme pergameny s předměty a ještě nám byl připomenut oběd. Byl jsem natěšený jako malý dítě. Hlad jsem ani neměl a tak jsem se v podstatě rozběhnul ke svému pokoji. Najít svoje dveře nebylo tak těžký. Stál jsem u nich jako socha a zkoumal každý detail. Fascinoval mě drak, který celým dveřím vévodil. Zazubil jsem se, až vykoukly ostřejší špičáky a až potom dveře otevřel, abych objevil… nic. Nic tam nebylo, jenom spousta rudého světla. Trochu jsem se rozkoukal, abych si všiml desky, dalšího pergamenu a tuše. Nakresli si pokoj. Chvilku jsem přemýšlel, jak bych si pokoj představoval. Přemýšlel jsem nad kopií vlastního pokoje, ale to jsem zavrhl. Je na čase udělat změnu. Rozhodl jsem se pro čínský styl. Chvilku mi trvalo, než jsem propracoval všechny detaily a ještě déle mi trvalo, než jsem si vybral předměty, ze kterých budu dělat zkoušky. Nakonec jsem si vybral boj na blízko a běh. Jako nepovinný předmět jsem si zvolil mytologii a soukromé hodiny. Mytologie mě zajímala, ale nevěřil jsem si natolik, abych z ní dělal zkoušky. Nikdy jsem nebyl moc na učení. Oba dva pergameny jsem hodil do schránky, kterou jsem si moc neprohlížel a čekal, co se bude dít. Pokoj začínal být prosvětlenější. Rudá záře zmizela, stejně jako deska s tuší a schránka. Přede mnou se objevil můj pokoj, přesně tak, jak jsem si ho nakreslil. Byl jsem nadšený. Fakt se mi to líbilo. Zobrazit SPOILER V rohu stály moje kufry a tašky, takže ještě před obědem, na kterém toho stejně moc nesním, jsem se rozhodl, že si vybalím. |
| |
| Ven ze třídy Raquell, Chishiki "Natankovat jo? Možná ti jen pomůže, když se uvolníš a necháš svou mysl čistou," pousměju se na Raquell a lehce ji začnu masírovat ramena. "To zvládneš, jdi na to," zašeptám do ji do ucha a sleduji, jak tam jde. Hrdě a s kamenným výrazem. "To je ono, dokážeš to," zašeptám a na chvíli jsem ji představil, jak je všechno zpomaleně a hraje u toho nějaké pecka od skupiny Combichrist. Když pak před ní jen stála, došlo mi, že to dokázala. Pousměju se, a když přišla blíž, usmál jsem se naplno. "Vidíš, povedlo se," přivítám ji s pochvalou. Jsem rád, že se ji to tentokrát povedlo. Když to pak zvládli všichni, dala se do řeči znovu ředitelka. Zítra to budeme zkoušet na někoho my? To bude problém. Já umím jen fyzický nátlak. Co se týče myšlení a používán hlavy, tak to jde dost velkým obloukem mimo mě. Nakonec zmínila jednu příjemnější věc. Tak předměty? Jsem zvědavý, co tam bude na výběr. Vezmu list a jen jej přeložím a schovám do kapsy. Přečtu si to později, až na to bude čas a nálada. Teď je rozchod. Otočím se na Raquell a zeptám se ji: "Půjdeme někam? To posezení u vody vypadalo fakt pěkně. Na pokoj můžeme jít pak." Jestli souhlasila, zamířil jsem po jejím boku ven ze třídy. Sotva jsem otevřel dveře, nemohl jsem si nevšimnou malé modré kožky s rolničkou, která podřimovala na podlaze před učebnou. Kde jsem tu kočku už viděl? Sakra, vím, že jsem ji někde viděl, ale kde? Jasně, na lodi. Vyšťourala mi z kapsy cigarety. Chischiki se myslím jmenovala. Vezmu kočku do náruče a podrbu ji na bříšku. "Co ty tady děláš?" zeptám se ji a otočím se s ní na Raquell. |
| |
| Chodba před třídou Marcus, Chishiki Jakmile zaslechnu, že se budeme učit ovládat někoho my, překvapeně povytáhnu obočí a úplně zapomenu na masáž od Marcuse. Vezmu si papír od učitelky a povytáhnu nad ním obočí, když si ho začnu číst. Takže budeme mít normální předměty jako matiku, chemii a k tomu ještě volitelné? Pak ale nad svými myšlenkami mávnu v duchu rukou a vzhlédnu k učitelce, dokud nám dává pokyny. Budeme mít vlastní pokoj a nejspíš se tam objeví už naše věci, jak nám v dopise slibovali. Zní to zajímavě, nejspíš nám rozvrhy udělají jen co odevzdáme tento papír. Výpis s předměty přeložím a strčím do kabelky. Vrtá mi hlavou, čemu se budu věnovat a kolik času mi to zabere. Nakouknu vedle ke společníkovi, jestli má ty stejné předměty. „Klidně, máme hodinu volno, jo? Aspoň budu moct zavolat domů,“ s tím se vydám za ním ven ze třídy. „Můžeme taky...“ nedokončím svou větu, protože se Marcus začne věnovat modré kočce. Zprvu si myslím, že má jen rád zvířata, ale pak si vzpomenu, co jsem se dozvěděla na lodi. Zamrkám a tváři se mi rozlije úsměv, trochu se nakloním k číče. „Či, či, či, Chishiki!“ uchechtnu se, „myslíš, že by tě ty obří hafani nesežrali?“ S tím se pro jistotu ohlédnu za sebe, ale oba dva vlci už šli kamsi dál po chodbě. I když, možná bych se nedivila, kdyby měla ve svém malém kožichu kapsu, kde nosí bič. Nebo tři. |
| |
| Pokoj Pokoje? Skutečně si máme navrhnout své vlastní pokoje? Inu, pro mě je to celkem příjemná zpráva. Nicméně chytl jsem tužku/pero a nechal plynout fantazii. Moj ruka lehce klouzala po papíře a zanéchavala za svou linie něčeho, co postupně přecházelo v chabé siluety a tyto siluety začali pomalu přecházet v hotové obrázky. Chtěl jsem něco, co by vystihovalo prostě mě a tak, když jsem byl nakonec spokojen, odložil jsem spokojeně tužku/pero a čekal. Když jsem pak udělet onen pokoj, doširoka jsem se usmál. Tomhle bylo dokonce ještě lepší než oje vlastní představy. Zobrazit SPOILER |
| |
| Pomalé probuzení Střihla jsem ušima. Okolo mě byl hluk. Asi jim končila hodina a oni mohli jít. Cítila jsem dunění v zemi, jak dopadalo noho kroků a všichni se hnali ven. Líně jsem zívla a odhalila tak znovu řadu špičatých zubů. Stáhla jsem tlapy blíže k tělu, aby na mě někdonešlápl. Převalila jsem se a úplně zapomněla na svůj původní plán, že bych mohla otravovat ty dva. Najednou jsem cítila, jak mě podebraly dvě velké teplé ruce a jak jsem ležela, ocas a hlava mi visely dolů. Protáhla jsem si tlapy a byla převrácená na zádech. Proto jsem taky za chvilku cítila, jak mě někdo drbe na bříšku. Pootevřela jsem jedno oko a viděla Marcus. Když jsem slyšela známý hlas, pouze jsem tím směrem naklonila jedno ucho a rozpoznala jsem v něm Raquell. Hlavu jsem narovnala a podívala se na ni i na Marcuse otevřenýma zlatýma očima. "Čekám na vás~~" , odpověděla jsem nejprve na první otázku, která byla položená Marcusem. "Dokončila jsem přípravy pokojů, tak mám až do oběda volno." , dodala jsem ještě a převrátila jsem se na tlapy. Opřela jsem se jimi Marcusovi do dlaní a vyšplhala jsem mu na rameno, které bylo blíž k Raquell, abych viděla na oba dva. Chvilku jsem balancovala, než jsem nabrala rovnováhu a v klid jsem seděla. Poto teprve jsemodpověděla Raquell, když jsem se oobezřetně rohlédla po vlcích. "Myslím, že bych utíkala." ,pronesla jsem a naklonila jedno ucho na stranu. "Ale tak do školy snad nikd nejde za účelem někoho dalšího zabít, ne?" , zeptala jsem se, naž jsem opatrně přešla na její rameno. Mohla cítit jemnou srst, ale drápky ne. Naštěstí, protože jsem došplápla na holou kůži. "Jak se vám líbila první hodina?" ,zeptala jsem se zvědavě a otřela jsem se o Raquell a krátce zavrněla. |
| |
 | Jídelna Pro ty, kteří se chystají jít do jídelny, oběd se bude podávat až za hodinu. Každopádně, když dorazíte ke dveřím, rozhodně je nemůžete přehlédnout. Jsou vysoké a vypadají, jakoby byly z mahagonového dřeva. Tyto dveře nemají dřevěný rám, jko ostatní zde, ale kamenný. V jednotlivých kamenech jsou vyryty různé znaky. Některé mžné znátě, některé ne. Je to nápis "jídelna" v různých jazycích, na každém kameni jiný, ale na všech pozlacený. Dveře jsou dvojkřídlé a kliky k oběma stranám jsou několik centimetrů od prostředku. Jsou pozlacené a je na nich reliéf připomínající křída Flandre. (odkaz) Na dveře jste nemuseli nijak výrazně tlačit, stačilo se o to pouze pokusit a šlo to zkrátka tak nějak samo. Když jste vešli, měli jste výhled na místnost, která byla zase jiná, než všechny ostatní. (odkaz) Na rozdíl od ředitelny jste z této místnosti měli takový pocit, jako kdybyste se měli sejít u stolu s kamarády a užít si společného jídla. Naproti vám byl krb. Podle toho, na kterou stranu jste šli se místnost rozšiřovala o další boční lodě, čímž trochu připomínala baziliku, ale design byl stále stejný. A vždycky byl na obou stranách krb, kdom jedné řady, kde byly vstupní dveře. Když všichni z této části odešli, zmizela, jako kdyby tam ani nebyla. Pobíhala jsem okolo stolů a přes ubrusy, co jsem měla složené na pravé ruce. Vždycky, když jsem ubrus chtěla natáhnout, položila jsem ty ostatní na židli a natáhla jsem ho. otom jsem je znovu zvedla a vydala jsem se o kus dál. Proces jsem opakovala tolikrát, dokud bylo potřeba. Teprve potom jsem se rozeběhla do dveří přímo vedle těch vstupních a ozvalo se řinčení nádobí. Vyšla jsem z místnosti s horou talířů v rukou. Sloupec z nich byl tak velký, že se zopakoval můj předchozí problém - neviděla jsem na cestu. Ale napočítanými kroky jsem se dostala tam, kam potřebuji. Rozdávala jsem talíře. Ke každé židli vždycy jeden mělký a na něj jeden hluboký. Poté jsem zaběhla znovu do malé místnosti a vytáhla jsem košík, ve kterém byly tři přihrádky s různými příbory a prostírala jsem. Když někdo vešel do jídelny, otočila jsem se, zamrkala na něj čeervenýma očima a usmála se, čímž jsem odhalila drobné tesáčky. "Omlouvám se, ale oběd se bude podávat až v jednu." , nevyhazovala jsem je, ale pouze je upozornila na to, že dříve se oběd podávat nebude. Do té doby musím tohle všechno připravit. |
| |
| Venku před školou Raquell, Chshiki Pozoruji rozespalou kočku, kterou třímám v rukou, jak se prvně podívala na Raquell a pak i na mě. Má hezké očka. Docela mě překvapilo, že tu čekala na nás. Poslouchám co říká a nechám ji, aby po mém rameni přecestovala na Raquell. "Tak povídej, jak vypadají pokoje?" nadhodím téma k rozhovoru a vydám se směrem ven ze školy na to posezení ve vodě. Nebo u vody, nevím jak to nazvat. Po cestě jsem poslouchal, co Chishiki říká. Je tady jeden vlk, nebo velkej pes, ale nevypadá nebezpečně. A pak tu je Fear. Jenže ta... už ani nevím, co říkala. "Neboj, mi tě nedáme, že?" usměju se a mrknu na Raquell. "A jinak. Ta hodina ušla. Dozvěděl jsem se, že existuje jiný nátlak než fyzický. Je to zajímavé, že někdo dokáže silou vůle někoho přinutit něco udělat proti jeho vůli," řeknu zamyšleně a dám si ruce za hlavu, abych se mohl opřít. Jen doufám, že jsem právě neřekl nějakou blbost, nechci vypadat jako pitomec. Vylezeme ven před školu a trochu se zarazím. Mám docela problém s orientací. "Zná někdo cestu?" |
| |
| Cesta ze školy, posezení u vody Chishiki, Marcus Jen s úsměvem pokrčím rameny. Za účelem zabít asi ne, ale znám lidi. Občas dokážou být zlí. Tak proč by nemohli být zlí i ostatní tvorové? Jsem tu v oboru nová, přesto už teď vím, že vše nemůže být tak sluníčkové a krutost existuje i v tomto světě. Nevědomky sjedu pohledem na Marcuse a uvědomím si, že je v podstatě napůl démon. A jestli existuje něco, co vypadá po celém těle jako jeho ruka, tak to moji teorii snad musí potvrdit. Nakloním se lépe, aby mohla kočka přejít na moje rameno. Přesto se nějak ostýchám ji hladit. V podstatě je to člověk a přijde mi zvláštní někoho jen tak hladit. Pak se o mě ale sama otře, tak ji lehce poškrábu za uchem. "Ty zařizuješ pokoje?" zeptám se a čekám, co nám odpoví. Mezitím se přesouváme ven, až narazíme na Fear. Zamrkám a moc toho nenamluvím. I když vypadá jako hodný psík, může to také být Kerberos, co mě jednou překousne a budou ze mě dvě malé Raquell. Cestu zpět si pamatuji, mně naopak orientace nikdy nedělala problém. Když se touláte v údolí v lese a hledáte skálu, na kterou se dá vylézt, protože vás to baví, naučíte se všímat si detailů. Jakmile se zeptá na cestu, lehce mávnu na souhlas, že si cestu pamatuji. "Pff, na fyzický se specializuješ, co?" uchechtnu se na Marcuse, "dáš si to jako hodinu? Ten boj na blízko nebo jak to bylo?" |
| |
| Posezení -> loď -> přístav Při otázce, jak vypadají pokoje, jsem seskočila z Raquell dolů a okamžitě se proměnila do lidské podoby. Hned na to jsme se k nim otočila a zakřenila se. "Právě, že zatím nevypadají nijak! Vytvoříte si je!" , oznámila jsem jim oběma nadšeně a mrskla jsem několikrát spokojeně ocáskem. Potom jsem se znovu otočila po směru cesty. Marcus vyprávěl o nátlaku, tak jsem se culila. "Nátlak je dobrá věc, ale umí být i nebezpečná. Kdyby si někdo řekl, že se chce někoho zbavit, přivede mu sebevražedné myšlenky. Zasadí mu je hluboko do hlavy, takže je bude brát jako své vlastní a může to být občas docela ostrý." , mluvila jsem a během toho jsem si letmo sáhla na roztržené ucho. Potom jsem s ním ale střihla a natočila jsem se k těm dvěma Nevěděla jsem, na jakou cestu se Marcus ptal, tak jsem byla ráda, že Raquell to věděla. Asi jsem tu informaci zaspala. Při její otázce jsem se na ni usmála. "No, nemám specifická zaměření, tak pomáhám, kde to zrovna jde. Občas v kuchyni, občas v zahradách a tak. Hlavně ale jezdím pro studenty, co se opozdí." ,vysvětlila jsem Raquell a vydala se spolu s nimi až k vodnímu posezení. Poslouchala jsem mezitím, jak se dohadovali. Lehkými kroky jsem procházela po zeleném porostu na vodní ploše a při každém kroku se voda okolo nás lehce zavlnila. Došli jsme až k jednomu z posezení, které bylo více ve středu a já do něj skočila. Zelená plocha se zavlnila, stejně jako okolo se vytvořily poměrně silné vlnky, ale zase se rychle uklidnily. Posadila jsem se na okraj a přitáhla si rukou jeden z listů leknínů. Byly zatím malé, ale i tak to pořád vypadalo kouzelně. Nechala jsem je, ať si povídají, byli roztomilí. Dávala jsem si pozor, abych se rukou nedotkla vody. Natahovala jsem se pro jeden ze vzdáleějších lístků, když se na něm z ničeho nic objevily ledové krystalky, které se dostaly o něco výše, změnily se v siluetu Samu-sy. Našpicovala jsem ušiska a zmateně se pousmála. Tohle dělá jenom když mě hledá.. Sakra.. Hups. Napadlo mě a hned na to ledová silueta promluvila. "Do přístavu by měl brzy dorazit jeden z opozdilců. Dojedeš pro ni? Jen se nelekej, má být trochu jiná než.. ostatní." , otázala se mě a nadšený úsměv mi na tváři poklesl, než jsem se krátce otočila na Marcuse a Raquel a posunula se tak, abychom byli vidětvšichni tři. "A můžou jet se mnou?" , zeptala jsem se a zamrkala jsem. Z hlasu, kterým odpovídala mi bylo jasné, že se jí to moc nelíbí, ale nakonec souhlasila. "Jestli je ztratíš, nedostaneš čokoládu. Jasné?" , zeptala se a já horečnatě přikývla. Potom bylo slyšet jen její chladné uchechtnutí a silueta se roztekla. Otočila jsem se k nim. "Pojedete se mnou?" , zeptala jsem se a ať už souhlasili, nebo ne, zvedla jsem se a vyšla směrem k hlavní bráně. Prošli jsme zahradami a skrz hlavní bránu. O kus dál byla uvázaná moje loď. Přeskočila jsem na druhou stranu a přitáhla jsem jim zase to prkno, aby mohli přejít. Zatlačila jsem ho zpátky a mohli jsme vyrazit na plavbu lodí. Už ji jen odvázat. Cesta byla klidná a jako vždy, poměrně krátká. Jestli chtěli, mhli si zkusit chvilku i kormidlovat, protože po prvních deseti minutách plavby jsme byli na dvacet minut na naprosto čistém moři. Mám ráda, že je ostrov tak blízko a přitom je zahalený ve věčné mlze, takže o něm prakticky nikdo krom nelidí neví. Připlula jsem s lodí těsně k okraji a opatrně jsem přeskočila na druhou stranu, abych ji znovu uvázala. Ta, co tu měla být tu zatím nebyla, tak jsem se posadila na okraj lodi. Už nebyla mlha jako ráno. Bylo hezky, slunečno. Však taky už bylo tři čtvrtě na jednu. Do půl třetí se vadávají obědy a já pocítila, že mi už trochu kručí v břiše. Skočila jsem dovnitř do kajuty a z šuplíku jsm vytáhla několik posledních řad čokolády. Mléčná s oříšky Přicupitala jsem k těm dvěma a usmála se, čímž jsem odhalila malé tesáčky. "Dáte si? Teď chvilku počkáme, než ta slečna dorazí a pojedeme zpátky." , vysvětlila jsem jim krátce situaci a opřela jsem se o zábradlí. Zaklonila jsem hlavu a sklopila uši, aby mi do nich nefoukalo. Opravdu se ot počasí výrazně zlepšilo~~ |
| |
| Posezení-Loď-Moře Chshiki, Raquell Když oznámila, že si pokoje vytvoříme, přemýšlel jsem nad ním celou cestu k posezení. Občas jsem pokukoval po holkách. Pak jsem přemýšlení nad pokojem vzdal a koukal jen na holky. Nevím, která se mi líbí víc. Kdybych si měl vybrat, vyberu si obě. Každá měla svoje jedinečné kouzlo, kterému nešlo odolat. V případě Chishiki to byla ouška a ocásek. U Raquell zase její povaha a postava. Obě jsou moc fajn a nechci si vybírat. Výběr bych fakt nedal. Radši se zastřelím, než mít jen jednu z nich. Byl jsem tak ponořený v myšlenkách, že jsem ani nepostřehl, že jsme došli na to krásné místo. Posadil jsem se a zaklonil hlavu. Konečky vlasů jsem měl ve vodě a bylo to fajn. Najednou se ozval hlas. Před námi se vznášel ledový hologram ředitelky. Když oznámila, že se jede pro nového studenta a Chishiki si nás vyžádala s sebou, usmál jsem se. Trochu mě zarazilo, že mám cenu jenom čokolády, ale i to se počítá. "Jistě že jdeme." usměju se a mrknu na Raquell a vyjdu za kočičkou. U lodi ji pomůžu s prknem, které pro ní bylo trochu těžké. Konečně jsme vypluli a za nedlouho jsme byli i na širém moři. Byl jsem na přídi a pozoroval cestu před sebou. Jestli vedle byla i Raquell, otočil jsem se na ni a zeptal se: "Nevím jak líp to zformulovat, ale co jsi?" zkusím nasadit ten správný tón, aby to vypadalo jako otázka ze zájmu. |
| |
| Zpátky na pevninu Chishiki, Marcus Nejistě došlápnu na jeden z ostrůvků a zadívám se do vody. Uklidní mě, že není hluboká, tak ukořistím jeden polštář a dřepnu si k nim. Už už jsem chtěla namítnout Chishiki, že se mi nábytek do pokoje moc tahat nechce, ale přeruší nás sama ředitelka. Udiveně sleduji siluetu, která se vytvořila z ledu. Další spolužačka? Trochu doufám, že bude stejně neznalá jako já, to bych si pak připadala jako veterán, že už toho tolik umím. Sice se lehce bojím cesty lodí, ale pak se přesvědčím, že když jsem to zvládla sem, jedna cesta tam a zpátky mě už nezabije. Musím trénovat a překonávat svůj strach. I to je druh psychického nátlaku, ne? Na lodi se nic zvláštního neděje, vlny jsou téměř nulové, tak mi nedělá takový problém tu být – užívám si to počasí. Po chvíli vytáhnu z kabelky papír s předměty a začnu si ho pročítat. Asi chci dobře umět obranná kouzla, bude to nejspíš to co jsme dnes již dělali. Budu brát i soukromé hodiny, snad se tu najde někdo, kdo mi pomůže rozvíjet moje schopnosti a jak říkala Chishiki, je to tu pro ty, kteří své schopnosti neumí ovládat. Ale překvapí mě nabídka toho, že nás naučí bojovat. Nikdy jsem se s nikým neprala. Ale umět s lukem musí být frajeřinka. To si zapíšu. Díky mytologii bych pak už nemusela do knihovny. A bylinkářství mi připomíná knihy o Potterovi. Mohla by to být zábava. Už ale vidím své budoucí já, jak skládá zkoušku z běhání. Zbožňuji běhání, alespoň budu mít možnost blýsknout se v něčem, co mi jde. „Prosím?“ zamrkám na Marcuse, když na mě promluví. Sedím kousek od něj, někde na zemi, okolo sebe mám rozhozenou dlouhou sukni. „No, víš... já vlastně ani nevím,“ pokrčím rameny, „už jako malá sem byla u doktorů a ty byli ze mě úplně vedle. Třeba sem jen nějakej mutant.“ Nemůžu si pomoct, ale pobaveně se zazubím. Dřív bych se asi zachumlala do svých melancholických myšlenek, jen co bych se ocitla sama, ale teď mi ta představa přišla komická. Začíná se u mě probouzet naděje, že nejsem sama jiná. „Třeba sem jako malá spadla do takovýho toho barelu se zelenou vodou nebo tak něco,“ dodám suše, „jako správnej mutant.“ Potom nám nabídne Chishiki čokoládu, jen mírně zavrtím hlavou. „Ne, díky, já moc sladký nemusím,“ přiznám, „užij si to. Až budeš mít po ruce biftek, tak si dám.“ |
| |
| Koniec hodiny a nová izbička! Po hodine sa šťastne odobrala smerom do druhej budovy k izbám. Musela však následovať ostatných, inak by sa zrejme stratila. V rukách pritom žmolila papier, ktorý dostali a rozmýšlala ktoré z predmetov si vyberie. Najradšej by si bola zapísala každý jeden, aby si bola istá, že aspoň na niektorých bude s Andrewom. Až príliž si na neho privykla a bez neho sa cítila akosi nesvoja. Ostatných sa tak trochu bála ... Dvere od izbičky si po dlhšom blúdení po chodbách našla. Už len dvere by jej stačili, ako veľmi sa jej páčili! Boli úžasné a strašne jej pripomínali polia pri ich domčeku. Vždy keď mohla, po nich behala so súrodencami a naháňali sa pomedzi obilie. Ako rada by si to zopakovala. Vošla dnu a prázdného priestotu sa najprv zlakla. Pristúpila však k stolíku ktorý sa tam akoby objavil. Nakresli si vlastnú izbu ... Očká sa jej hneď rozžiarili. Skutočne mohla mať hocijakú izbu na svete? Odložila papier s predmety a hneď zobrala do rúk pero a namočila do atramentu. Akokoľvek mala rada svoju starú izbičku doma, na pergamen kreslila svoju dlho vysnivanú a vytúženú izbu. odkaz (IKEA FTW :D) Keď bola hotová s obrázkom, vybrala si svoje predmety: Dorozumění se zvřaty, Běh/Jogging a Mytologie různých zemí. Všetko následne poslušne hodila do schránky a po premene izby sa rozžiarila ešte viac! Šťastne sa hodila do mäkkej postele a poskúšala každú jednu vec, či je naozaj skutočná. Keď sa uistila, že sa jej nesníva, vybalila si a šla pohľadať jedáleň. |
| |
| Moře Raquell, Chishiki Vypadá to, že ji moje otázka zaskočila. Už hledám vhodnou odpověď, když začala mluvit. Jen se pousměju, když vidím, že se taky usmívá tomu, co říká. Posadím se vedle ní a poslechnu si zbytek příběhu. "Třeba to jsou jen nějaký geny, který jsou ve tvé rodině už po staletí a projevily se u tebe. Nebo postavení hvězd a měsíce, popřípadě nějaká nová poloha," vyjmenuji první blbosti, co mě napadly. Jen jsem zavrtěl hlavou a usmál se, když mi číča nabízela čokoládu. Už je to dlouho, co jsem ji měl naposledy, ale teď na ni není ta správná chuť. "Ťapej," pobídnu ji s úsměvem. Je tak roztomilá, když ji. Bože, já jsem dnes nějak naměkko. Opřu se o konstrukci lodě a založím ruce za hlavou. Je fajn být na moři. Líbí se mi tu. "Nezná někdo nějakou písničku" |
| |
| Zpátky na pevninu Chishiki, Marcus, Azul „Já na tyhle astrologický věci moc nevěřím,“ pousměji se a pokrčím rameny, „třeba sem jenom adoptovaná. Nebo je to nemoc.“ Nejspíš jsem již vyčerpala svoje důvody, proč vypadám tak jinak, a pohodím vlasy. Obejmu si rukama bříško a zamručím. „A radši nezpívej, ještě vyděsíš naši novou spolužačku,“ rýpnu si na jeho účet, „a mně to stejně nemyslí, když mám hlad. Neříkala učitelka náhodou, co bude dneska k obědu? Co by sis dal ty?“ Uhladím si fialovo-černou sukni a zadívám se před sebe kamsi ke břehu, jestli se náhodou už naše nová posila neblíží. Jiná než ostatní. Co na ní asi bude jiné. Snad nebude mít čtyři nohy a čenich a nebude nosit kožich. Dva děsivý chlupáče už tu máme, ne děkuji, radši knihu. Trochu natáhnu krk, abych lépe viděla, pak pokračuji v rozhovoru. „Já bych si dala kuře. A nebo třeba nějakej steak... chjoo, proč mluvím o jídle, mučím sama sebe,“ postěžuji si, lehce přivřu oči a užívám si, jak mi sluneční paprsky olizují obličej. Sundám si svůj svetřík a následně ho nacpu do kabelky. Z té rovnou vytáhnu mobil a pošlu sms domů k rodičům. Přece jsem to slíbila. |
| |
 | Nový přátelé Chiskiki(?), Marcus a Raquell Stojíme na břehu, jsme celkem ve stavu pohody, dalo by se říci. Možná jsme i trochu rády, což be pro nás mělo být divné, že budeme nyní na klidném místě a nemusíme být takové jako před tím, ale přece jenom nám náš život bude chybět. Co se stalo předtím si nepamatujeme, někdo nás uhodil, možná nám ublížil, ale asi si to moc neužil, jelikož si pamatujeme že míříme do školy, a to je nám moc nezamlouvá. Sledujeme tři ,,mladé kve" Jsou před námi, možná nás i sledují, asi nás mají zavést na onu novou školu, na naše nové bydliště. Zdá se, že my jsme v přístavu a oni na lodi, z dálky na ně pokyneme hlavou. Snad si nás už všimly. Vzduchem se prořízne sladká vůně, snadké kafe, přeslazené, nebo něco co my, jakožto divné existence, nikdy nemůžeme ochutnat. ,,Zdravíme, vás, tváře krásné, vy jste ze zdejší školy? Máme zde nastoupit jako žákyně." Pohlédneme na onen uvítací výbor, jsou mladí a ten kluk vypadá, no stál by za ..... Navíc jsme jakési přešlé, možná nám bude lépe když se tu uspořádá malé seznámení se zdejším chlapectvem a mužstvem. Naše pozornost se asi uvalí na něj. ,, Ahoj fešáku, odkud jsi, předpokládáme, že z jihu, dle tvé bůjné kštice, krásných očí a sval. těla!" Možná se nám zde bude líbit! Určitě tu bude dosti jídla, dosti příšer mužského pohlaví, možná se konečně dočkáme malé soukromnosti s pravým dlakem, nebo drakem! Pokusíme se nastoupit na kocábku. Nemáme rádi lodě, jsme raději na pevné zemi, kde můžeme ..... To si necháme pro sebe! |
| |
| Uvítání nové žákyně Marcus, Azul, Raquell, Samu-sa Čokoládu si ani jeden z nich nevzal, tak jsme nalámala jeden štráfek na kostičky a tiše jsem seděla vedle nich. Docela mě zajímalo, jaká ta nová slečna bude. Stejně tak mě zajímalo, jak dlouho bude trvat, než dorazí. A ještě více mě zajímalo, jestli to stihneme do školy na oběd, nebo padnu. Mám pocit, že můj hlad mě zabije. Tak jako tak jsem teď byla ráda, že nemám žaludek jako kočky, jinak bych neměla ani tu čokoládu. Možná je dobré být pořád napůl člověk. Raquell a Marcus si povídali, já seděla zády k nim a skenovala jsem pohledem přístav před námi, kde se po nějaké době objevila silueta postavy. Předpokládala jsem, že to asi bude ona. Postavila jsem se a zamávala jsem na ni. Byla jsem oproti ní směšně malinká, ale zářivě jsem se na ni usmála. Když začala mluvit, rozzářil se můj úsměv ještě víc. Střihla jsem oušky a naklonila jsem hlavu na stranu. "Máme?" , na moment jsem se rozhlédla a hledala někoho dalšího, ale vzhledem k tomu, že jsem nenašla, jsem na ni mávla, ať jde nahoru. "No, já vás povezu do školy. Jmenuju se Chishiki." , představila jsem se a postoupila dál do lodi. "Naskoč si, vyrazíme. Ráda bych stihla oběd, nebo padnu." , usmála jsem se a když nastoupila nahoru, vytáhla jsem za ní prkno a odvázala loď. Poslouchala jsem, jak mluví k Marcusovi a zakřenila se. Mluví vtipně, s tou bude sranda. , napadlo mě, když jsem je obešla a vyskočila nahoru ke kormidlu. Nastavila jsem kurz a pomalu otočila loď směrem, kde měla být škola. Loď vyplula a já se na sluníčku protáhla. Plavba proběhla v klidu a zanedlouho jsme skončili na písčitém pobřeží. Klasický postup. Sundat prkno, uvázat loď, schovat prkno. Potom jsme vešli bránou do pozemků školy. (Azul, přečti si prosím příspěvek ředitelky z 28. července s nadpisem Škola, ať máš představu, čím jdete.) Po cestě jsme se rozdělili a nakonec jsem až do školy došla jen já a Azul. Marcus a Raquell se oddělili. "Co máš vlastně za schopnost?" , zeptala jsem se jí po cestě. Došly jsme s Azul před ředitelnu a já zaklepala. Po chvíli jsme vstoupily a před námi stála ředitelka. "Zdravím." , usmála se na tebe, až z toho zamrazilo a podala ti papírek. (Volitelné předměty, spoiler v Homepage) "Je to trochu náhlé, ale poprosím tě o to samé, o co požádaly profesorky ostatní. Vyber si z těchto předmětů dva volitelné a ke dvěma napiš, že z nich budeš skládat zkoušku. Pokud bys chtěla nějaký další, zakroužkuj ho, jako že je to kroužek. Chishiki ti ukáže, kde máš pokoj, tam papír vhodíš do schránky."[/b] , vysvětlila ti zhruba, co se po tobě teď chce. "Zapíšu tě do třídy, ve které je o něco méně žáků, aby se počty vyvážily, tudíž do třídy B." ,posadila se na křeslo a Chishiki několikrát mrskla ocáskem. "Doufám, že se ti tu bude líbit." , řekla a očekávala, jestli máš nějaký dotaz, nebo tak. Pokud jsi neměla, odešly jste s Chishiki. "Pojď, ukážu ti tvůj pokoj." , mrskla jsem spokojeně ocáskem a vyhopsala jsem z budovy školy zpět na internát. Došly jsme před dveře, na kterých byly nakreslen modrý tygr, který se zrovna vrhal směrem ke dveřím, jako kdyby před nimi stála jako oběť. "Mám tu na tebe počkat, nebo potom půjdeš někam sama?" , zeptala jsem se a uculila se. "Jo a za dvacet minut se bude vydávat oběd." , upozornila jsem ji se střihnutím oušek |
| |
| Díky za přijetí!? Marcus, Chis, Raquell a paní ředitelka ,,Chishiki, zvláštní tohle jméno!" na tváři nám vyraší úsměv, možná bychom se mohli seznámit i s chlapcem , kterému jsme složili poklonu , on ale asi mluvka nebude! Nevadí i tak ho přemluvíme , čím méně bude mluvit, tím méně se bude hájit! ,,Tak pojedeme? No celkem jsme rády, že můžeme jet a ne plavat , voda nám moc nesvědčí! Jo a jsme Bellatrix a Azul Sangrera, a pamatujte když zavoláte Azul bude s vámi mluvit naše stinná strana , když Bello nebo Bellatrix , bude s vámi mluvit naše hodné já, takže když chcete aby přišly obě dvě prostě řekněte Bellazul. Je to pro nás důležité , jinak se totiž můžeme rozkrájet a stejně nám to nebude stačit. Předem díky!" na čele se nám objevila vráska. Tušíme , že s tím většina lidí na škole bude mít problém,. Tedy spíše většina monster. Konec plavby. konečně zase budeme na pevné zemi! Jdeme v zahradách , ty barvy , je tu to úplně jiné , byli jsem zvyklé na temné ulice a růžovou , hromadu růžových pout, kuliček Zobrazit SPOILER a dalšího nářadí. Neřešme to. Všimla jsme si jezírka s rybami, laviček a úzkých cestiček mezi travou. Ti dva odešli a já chlupáčkem zůstala sama.,,Mám? A kdo Azul nebo Bella , nemáme rády když nám někdo takhle říká, je to podivné , jako bychom si tu mluvili jen tak do větru. A naše schopnosti odhalíme až bude třeba, nechceme se ukazovat takhle na veřejnosti.Došli jsme až kamsi , co vypadalo jako ředitelna, či něco podobného, Pozdravila nás možná albínka, možná sněhová královna a vtiskla mi do rukou papírek. ,, Dobrý den!" stihly jsme jen říci. Nemáme tužku , a na pokoji se snad nějaká najde. Budeme chodit do Béčka, no super. Snad tam jsou dobrý lidi a hlavně strašný monstra! Jakmile domluvila, řekly jsme ,, Děkujeme za přivítání , jsme rády že s tu o nás tak starají !" Více dopíšu potom já hrozně spěchám. |
| |
| Škola Raquell, okrajově Chishiki a Azul "Já bych si dal dobře kořeněný steak, nebo dva. A k tomu pečené brambory a vychlazené pivo. A by bodlo. A hodně," řeknu s úsměvem a zavřenýma očima, jak jsem si to představoval. Netrvalo dlouho a ozvalo se zakručení žaludku. Rychle jsem otevřel oči a zasmál se. Netrvalo to dlouho a ozvala se nějaká holka, když jsem se otočil, stála tam celkem pohledá dívka. A když promluvila, bylo mi jasné, že toho má hodně za sebou. A taky, že je víc nadrženější, než já. A taky jsem zjistil, že je to nejspíš schizofrenik, takže se na ni nesmím zlobit, kdyby udělala nějakou hovadinu. Zbytek cesty do školy jsem jen přemýšlel, jestli tam ten steak bude, nebo ne. Cesta utekla rychleji, než jsem čekal. Najednou jsem zůstal sám s Raquell a Chishiki šla s tou novou k ředitelce. Pomalu jsem se spolu s Raquell (jestli tedy taky půjde) rozešel k ubytovně. "Tak co? Jdem si navrhnout své pokoje?" zeptám se ji a založím si ruce za hlavou. "Celkem by mě zajímalo, jak to myslela tím navrhnout. Já kreslit moc neumím. A projektovat už vůbec ne. Sice jsem viděl pár plánků budov, ale nepochopil jsem ty stavební výkresy," řeknu ji za cesty k ubytovně a čekám, co mi k tomu řekne ona. |
| |
| Cesta na internát a výzdoba pokoje Marcus, trochu Chishiki a Azul Už se chci nové žákyni představit, otvírám pusu, ale pak ji zase zavřu. Přijde mi, že mluví zvláštně. Lehce zamrkám a ve správnou chvíli se jen krátce představím jako „Raquell“, pak celou cestu tak nějak mlčím. Snažím se na Azul nezírat, vypadá sice normálně, až na to modelkovské tělo, ale je na ní něco jiného. I ona sama to řekla. Obě dvě? Takže je jako nemocná? Nejspíš se jí stalo něco špatného. Asi to se mnou nebude ještě tak hrozný. Po chvíli si na plavbu na lodi už i zvyknu a než se stačím znovu rozhovořit, už jdeme zahradou zpět k internátu. Když jdeme okolo černého vlka, jen ho obezřetně sleduji, ale nic neříkám. Pak se oddělíme od Chishiki s Azul. Prohlížím si budovu internátu. Spíš obří zámek. Fascinuje mě to, kolik asi muselo stát peněz a úsilí, aby tady vyrostl takový kolos a okolo něj hektary zahrad. Nadechnu se čerstvého vzduchu a vydám se dovnitř. „Byla taková zvláštní, co?“ promluvím zamyšleně chvíli po tom, co mi Marcus položí otázku. Zamrkám a otočím se k němu. „Eee, prosím? Jo, jo, chci vidět, co tím jako myslela. Já bych spíš chtěla nějakýho svýho osobního otroka, co mi to navrhne, hehe,“ ďábelsky se uchechtnu a začnu si mnout ruce. Vstoupíme dovnitř, ještě se ani nestačím pořádně rozkoukat a naproti mi letí klíče. Nejdřív mám tendence se bránit rukama, ale když se ode mě klíčky odrazí, zašmátrám do vzduchu rukama a chytnu je napodruhé. Zadívám se na ně. Vlastní klíčky od pokoje, to je nádhera, vyzdobím si svůj vlastní pokoj a už mi v něm nebude dělat nepořádek mladší bratr. Vzhlédnu k Marcusovi. „Jaký máš číslo?“ zeptám se a rozhlédnu se, pak zamířím ke schodům a zjišťuji, jak tu funguje číslování pokojů. Vím jen, že v nejvyšším patře bydlí Chishiki. Když po tápání po chodbách najdu dveře patřící k mému pokoji, usměji se a lehce došlápnu na rohožku, abych zkusila, jestli je to opravdu tráva. Chytnu za kliku a otevřu. Lehce mě zarazí, že tu nic není. Snad nebudou chtít, abych volala rodičům, jestli mi pošlou nábytek. Vzápětí se ale dozvím, že si ho mám sama nakreslit. Stojí tak na pergamenu osvětleném kuželem fialového světla. Fajn. Vykročím ještě z pokoje a s úsměvem mávnu na Marcuse. „Tak si ho máme nakreslit, užij si to! Sejdeme se za chvíli nebo pak na obědě, jo?“ s tím se za mnou zaklapnou dveře a já se chopím pera. To mi ho pak vyrobí? Spadne to vše z nebe? Budu to muset platit? Na to bych neměla, ale předem mě nikdo neupozornil, takže se nebudu držet zpátky. Rozhodnu se a udělám první tah tuší. Nejdříve mě napadne skříň, nakreslím ji zavřenou, pak se zamyslím a připíšu, že by měla obsahovat poličky a zásuvky. Určitě nesmí chybět postel. Mám ráda výšky, takže ji nakreslím na čtyřech nohách a s žebříčkem. Pod ní se bude schovávat měkká pohovka s polštářkem. Neumím s perem zacházet jako s kouzelnou hůlkou, ale nakreslit jednoduchou perspektivu pokoje není tak těžké – když nevím jak něco zobrazit, připíšu vedle vysvětlivku. Pak přikreslím pracovní stůl s lampičkou, nad kterým je podtržený nápis „poličky na poklady“, a židli, vedle toho malou knihovnu. U jedné stěny nakreslím rám a vepíšu do něj „zrcadlo“. Napadne mě, že občas budu mít návštěvu, tak přikreslím ještě jedno křeslo. U mě v pokoji chci okno a také kobereček uprostřed dřevěné podlahy. Najednou se mi rozzáří obličej a na volnou stěnu začnu kreslit cosi jako čudlíky různých tvarů. Ty pokračují až na strop, ten vyznačím rovnou čárou, snad to architekt pochopí. Nejdřív to vypadá jako stopy, co mi tam udělalo nějaké podivné zvíře, ale vše se musí vyjasnit, když nakreslím šipku a označím stopy jako „horolezeckou stěnu“. Zbožňuji lezení, ještě že mě to napadlo. Vzhlédnu ke stropu, přestože nic nevidím a doufám, že to půjde zařídit. Nejspíš ten pokoj nebude tak vysoký, ale bude sranda zkusit si tu lézt po stropě. Nechám se překvapit. Na okamžik se zastavím u kreslení květináče a květiny v něm, vykresluji ji až moc detailně na to jaký mám hlad, potom se ale odtáhnu a všimnu si schránky, o které mluvila učitelka. Jistě, musím si vybrat předměty, vzpomenu si na seznam a vytáhnu ho. Třeba se budu moci zapsat průběžně i na další předměty. Pousměji se a odškrtám předměty co mě zajímají: Bylinkářství, boj se zbraněmi na dlouhou vzdálenost (zkouška), běh (zkouška), obranná kouzla, soukromé hodiny, mytologie různých zemí. Díky mytologii bych pak už nemusela do knihovny. A bylinkářství mi připomíná knihy o Potterovi. Bude to zábava. Snad. Odevzdám pergameny a kousek ustoupím. Zalije mě úžasný pocit, když vidím svůj nový pokoj. Jako kdybych úplně zapomněla na všechny moje dnešní neúspěchy. Nadšeně vyběhnu z pokoje a rozhlédnu se po dveřích, co jsou okolo mě. Mám chuť se se svými zážitky s někým podělit, kouzla nezažívám každý den. Vlastně nikdy jsem je nezažila. Nejspíš jsou už všichni na obědě. Zkontroluji čas na mobilu a skousnu si spodní ret. Svižným krokem se vydám do jídelny, snad ještě něco zbylo. |
| |
| Budiž konec vyučování A tak skončila hodina. Převezmu papír s volitelnýma předmětama a přelítnu ho očima, ale nakonec jen pokrčím rameny a nacpu ho do kapsy. Však na tohle bude ještě času dost. Když nás profesorka propustí, nějak dlouho neotálim, čapnu svoji trošku osobního majetku ...btw proč tu tašku táhnu celej den s sebou, i když nám jasně řekli, že se nám o zavazadla postaraj? a zamířím ven ze třídy. Před vchodem ale zabrzdím, zaparkuju ke zdi a počkám na Gene. Když se konečně se zbytkem davu vykope ven, mávnu na ni. "Yo! Tak co, nějaké dramatické emoce týkající se naší první hodiny?" zazubim se na ni. Páni, ty seš ale stíhačka, Jadene. "Ehm, každopádně... Asi se teď vydám vyhledat jídelnu." Ráno jsem v tom cukuletu toho zrovna moc nenasnídal a můj žaludek už si potichu stěžuje. "Přidáš se, nebo tě mám propustit v zájmu prozkoumání zdejšího ubytování?" ... Teda, ne že by mě zdejší internát nezajímal. To teda jo, a pekelně. Ale priority jsou priority... |
| |
| První hodina za námi Jaden Nadšeně si prohlížím výpis předmětů. Už se nemůžu dočkat! Tedy, jasně, vybírání bude těžké... hrozně těžké, ale i tak. Kouzelné předměty na kouzelné škole. Jako v nějaké knížce! S broukáním a seznamem stále před nosem vyjdu ven ze třídy. Oči mi neúnavně rejdí od řádku k řádku a v hlavě mi létají nejrůznější myšlenky, týkající se hlavně všech těch možností, jak by jednotlivé hodiny mohly probíhat. "Íík!" trošku se leknu, když najednou vedle sebe uslyším hlas. Když vidím, že je to jenom Jaden, omluvně se usměju, úhledně seznam složím a schovám do kapsy. "Bylo to úžasné!" Oči mi ještě pořád září a hlas mi překypuje všemi těmi emocemi, co jsem stihla během té jedné, krátké hodiny nasbírat. "Nedokážu uvěřit, že všechny hodiny budou takovéhle!" Jemné zakručení v břiše mě vrátí z nebeských výšin zpátky na zem. Taky bych měla něco sníst. "Půjdu s tebou." usměju se na něho, "Jestli... ti to tedy nevadí." Nejradši bych se běžela podívat na svůj nový pokoj, ale hlad je hlad. Na hlad by se zapomínat nemělo. |
| |
| Jedáleň niekto kto si ma všimne? :"D V tom veľkom bludisku chodieb a budov sa kek na koniec podarilo nájsť obrovité ozdobné dvere, ktoré smerovali do jedálne. Potešila sa a až jemne nadskočila a zavlnila chvostíkom. Čakala, že sa hneď v prvý deň stratí a celá škola ju bude musieť hladať a zachraňovať, ale nestalo sa tak. Aspoň zatial... Vbehla dnu a ticho si prezrela Flandre a celkový priestor jedálne. Bol rovnako čarovný ako zvyšok školy, spolu s pani kuchárkou. Ťapkala bosá po podlahe a vyberala si stôl a miesto. Na koniec sa kamsi sama usadila. Vhupsla na stoličku a uložila si ruky na stôl. Z tajného vačku na jej šatoch si vytiahla Andrewové čierne pierko a hrajkala sa s ním. Nevedela či si pre jesť má ísť sama, alebo nie a tak radšej zatial tíško sedela a čakala. |
| |
| Pokračování od minulého Chishiki Jakmile domluvila, řekly jsme ,, Děkujeme za přivítání , jsme rády že s tu o nás tak starají !" Žádné dotazi nemáme a tak nás vedou na našeho pokoje. Na dveřích, modrý tygr, no alespoň si je poznáme, dost často totiž zapomínáme. Ale povedli jsme se jim, ikdyž je tu jen jedna z nás! Ale stejně je to hezké. Vstoupíme dovnitř, hezký pokoj, určitě lepší než v ehmm... Bordelu. Jsme rády za to, že tu není tolik šedé a jsou zde zakomponovány tygří prvky. ,,Chis, když nám, dáš mapu tak se tu snad nějak zorientujeme. Jak chceš ty?" Snažíme se být hodný, né že by nám chlupáček nevadil. ,,Cože oběd, to čím se živím nejde dát tak na oběd, asi dostanu od kuchařek, zde a hlavně asi ředitelky zvláštní stravu, třeba se možná nakonec začnem živit masem ze zvířat!" možná , že nyní jsme náš život až moc odtajnili ale co , to nám nevadí! |
| |
| Home, sweet home Raquell „Jo, to byla,“ odpovím Raquell a strčím ruce do kapes. Pomalu se blížíme k tomu paláci, kterému říkají ubytovna. Pousměju se na Raquell, když řekla, že by chtěla osobního architekta. Jenže když se tak začala šklebit a mnout si ruce, napadlo mě, že by to byl architekt s výhodami. Službička za službičku. Po vstupu do paláce, tedy ubytovny, na Raquell zaútočil klíč od jejího pokoje. Ten můj mi líně doplachtil až do ruky. Podíval jsem se na něj a usmál se. Vlastní pokoj. Ani nevím, jestli jsem někdy nějaký měl. Bude to příjemná změna. „Ehm..nevím?“ odpovím své společnici a koukám na klíč. Doufám, že svůj pokoj nějak poznám. „Snad budu někde vedle tebe,“ pousměju se na ni a jdu s ní k pokojům. Přiznám se, že nebýt Raquell, tak je hledám ještě týden. Dveře do jejího pokoje byly velmi uklidňující. Cesta v lese, pěkný motiv. Zvedl jsem ruku na pozdrav, když se se mnou Raquell rozloučila. Tak jo, a jsem zase sám, povzdychnu si a jdu dál po chodbě. Koukám na všechny ty dveře, jsou tu různé motivy. Od pekelné brány po noční oblohu, která mě kupodivu nejvíc přitahuje. To asi bude můj pokoj. A taky že jo. Klíč pasoval, a když jsem otevřel ty dveře, naskytl se mi stejný pohled co Raquell. Nikde nic, jen stůl, krabička, papír a pero. To vše osvětlené načervenalým světlem. „Here i come!“ řekl jsem zvesela a zavřel za sebou dveře. Posadil jsem se za stůl a vzal péro do ruky. Ty vole, kreslit neumím. Jestli všechno bude vypadat tak, jak si to nakreslím, budu radši bydlet v zahradách, nebo ve sklepě. Nadechl jsem se, abych se uklidnil a začal přemýšlet nad stylem pokoje. Jediné, co mě napadlo, byl rytmus jedný skladby od Combichrist. No co už, tak jdeme na to. Milé překvapení nastalo, když jsem začal s půdorysem pokoje. Ty moje kostrbaté čáry se narovnaly a vypadalo to přesně, jak jsem chtěl. Nakreslil jsem jeden velký obdélník a vedle něj druhý, ale menší. Propojil jsem je posuvnými dveřmi. Až se divím, jak najednou znám stavební pojmy. U stěny velkého pokoje jsem nakreslil postel. Hezky velkou, když už si můžu udělat podle sebe, nebudu se bránit velikosti. Abych aspoň trochu oddělil postel od zbytku pokoje, připsal jsem k tomu poznámku, že před postelí je závěs oddělující postel a její okolí od zbytku pokoje. Tak jo, zbylo mi asi nějakých čtyřiašedesát metrů čtverečních plochy velkého pokoje. Zakreslil jsem tam tedy malý bar, pohovku, stolek, televizi. Do popisků jsem ještě připsal pár doplňků jako domácí kino, nebo herní konzole. Ještě mi k tomu něco chybí. Promnu péro mezi prsty a poklepu s ním o papír. Na stěnách a stropě kamenný obklad, na podlaze rudý koberec. Osvětlení budou mít na starost nástěnná světla lehce fialové barvy. Ke stěně u vchodu nakreslím sochu. Postava anděla (ženy kupodivu) v minisukni a tílku, v rukou třímá pistole Colt 1911. Abych tomu dodal kontrast, přimaloval jsem ji démoní ocásek. Pěkné. „To tu bude vypadat jak v nočním klubu,“ pousměju se a vrátím se k "ložnici“ kde ještě dodělám skříň a pracovní stůl. Teď už zbývá ta menší místnost. Pojmenoval jsem jí koupelna a dal do ní velkou vířivku zapuštěnou do podlahy, takže to vypadá jako bazén. Z jedné stěny jsem udělal sprchovou stěnu. Naproti ní jsem umístil zrcadlo a umývadlo. Trochu jsem se zamyslel a přimaloval k tomu ještě jednu menší místnost, kterou jsem pojmenoval WC. Všechno ve stylu velkého pokoje. Kamenný obklad a fialové osvětlení. Když byl můj malý klub hotov, vytáhl jsem seznam předmětu a zaškrtl jsem předměty, které budu chtít: boj se zbraněmi na krátkou vzdálenost (zkouška), boj se zbraněmi na střední vzdálenost (zkouška) plavání, běh, soukromé hodiny, dorozumívání se zvířaty. Oba papíry jsem přehnul a vhodil do krabice. Všechno zmizlo a já jen s úžasem sledoval, jak se kolem mě tvaruje můj pokoj. Neubránil jsem se radostnému výkřiku, když jsem to všechno viděl. Těším se, až u mě bude nějaká akce. Možná že pozvu i ředitelku, ať se s námi napije. To, že tu jsme, se přece musí oslavit. A místa tu je dost, kdo by chtěl, nebo by nebyl schopen pohybu, může zůstat tady. Vyšel jsem ven na chodbu a zamkl za sebou pokoj. Matně jsem zahlédl už známé záda, rychle jsem se rozběhl a po chvilce i dohnal Raquell. Šlo vidět, že mám přímo pekelnou radost. „Tak jak sis navrhla pokoj?“ zeptám se ji a pak se ozvalo zakručení z mého žaludku. Pousmál jsem se a koukl na ni. „Jdeme na oběd, že?“ |
| |
| Jídelna Marcus, Chocko Radostně se otočím na Marcuse, zacouvám, abych šla vedle něj. „Tys to měl taky?“ vyhrknu nadšeně, chytnu ho za paži a lehce s ním zacloumám, je vidět, že z toho mám opravdu velkou radost, „úplně se to tam všechno objevilo!“ Vydám se do jídelny tou nejkratší cestou, téměř už padám hlady. Mezitím popisuji Marcusovi svůj pokoj a u toho zuřivě gestikuluji. Z otrávené a smutné Raquell se najednou stala malá holka, která se rozplývá nad úžasností jejího nového pokoje. „... a taky sem tam nakreslila takový... jako kameny a to je horolezecká stěna. Já zbožňuju lezení a pak to tam prostě bylo! Všechno, a mělo to správný barvy, přesně takový, co sem tam napsala, to byl úžasnej pocit,“ vydechnu po svém dlouhém popisu a zadívám se na dveře do jídelny. Nejspíš by bylo fajn, chovat se jako křehká dívčin a nechat si otevřít, ale jakmile ucítím, jak se vůně jídla dere chodbou, pustím se do dřevěných dveří sama – až moc velkou silou se opřu do kliky, jenomže dveře se otevřou téměř samy, což mě překvapí. Lehce klopýtnu o své botasky a znovu se narovnám, rozhlédnu se po místnosti. Uhladím si sukni a hlavou kývnu kamsi před sebe. „Hele, to je ta holka od nás ze třídy!“ usměji se a svižným krokem se nesu k dívce s bílými vlasy, co vypadá jako tarbík. „Ahoj, už si byla na pokoji? Taky sis ho musela nakreslit?“ vychrlím na ni hned několik otázek a ukážu na židli vedle ní, „můžeme přisednou? Nebo už si jedla?“ Nečekám na odpověď a posadím se. I kdyby mě chtěla odpálkovat, dnes už mi nic náladu nezkazí. Spíš mě zajímá, jestli si i všichni ostatní sami navrhovali pokoje. |
| |
| Jedáleň Marcus, Raquell Ako na ňu Raquell vyskočila, takmer jej vlasy zbledli ešte viac. Zľakla sa jej, až pípla od strachu. Sklopila ušká dozadu a chvostík si pevne omotala okolo nohy stoličky. "Uhhhhh ....uhmmm ....a- ahooj??" jemne skrčila čierne pierko v rukách a schovala ho do tajného vrecka od jej šiat. Celkom sa na stoličke skrčila a tak im mohla prísť ešte menšia a drobnejšia než naozaj bola. Nervózne si krčila sukňnu od šiat a veľkými medovými očami si ich prezerala. "Ja uhm ....ešte som nejedla ...len ...som teraz ....prišla." koktala. Raquell ju skutočne vyplašila a tak akoby sa vrátila späť jej vyplašené a nervózne ja. Nijak im však nezabraňovala si prisadnúť a ani im nepovedala aby šli preč. Proste sa len vystrašila a znervóznela. |
| |
| Jídelna Raquell, Chocko "Jo, měl," přitakám Raquell a usměju se na ni. Je fajn vidět, že má z něčeho radost. Hned mám taky o něco lepší náladu. Vydali jsme se společně do jídelny a cestou jsem poslouchal, jak si vyzdobila svůj pokoj. Musím říct, že fakt vypadá jako malé dítě o Vánocích. Tolik poskakování a radosti. Cloumá se mnou jako puberťák s dopravní značkou a poprvé v životě se necítím osamělý. Poprvé v životě zažívám ten pocit, když má někdo přítele, který se s ním chce podělit o všechno. Jsem moc rád, že tu jsem. Když jsme došli k jídelně, byl jsem vytřepaný, jako kdybych jsem v autě bez odpružení po terénní cestě. Jen zamrkám a trochu zatřesu hlavou, aby se mi barvičky vrátili na původní místa a nevytvářely barevná kola všude, kde se podívám. Sotva jsme vešli, ozval se znovu můj žaludek. A přítomná vůně jídla tomu moc nepomohla. Jenže místo k jídlu, jsme zamířili k té plaché dívce z naší třídy. Mám pocit, že se nám představila jako Chocko. Jo, jmenuje se Chocko. Zatím co si Raquell sedla vedle ní, já se posadil naproti a mile se na nic usmál. Doufám, že ji to nepřišlo jako znamení toho, že ji chci sníst po tom, co ji Raquell tak vystrašila. Znovu se ozval můj žaludek a mů úsměv se změnil z milého do trapného. "Nevíte, co je k jídlu? Ne, že bych měl nějak velký hlad, to ne...ale něco bych si dal," při těch slovech jsem koukl na Raquell a usmál se. |
| |
| Jídelna Marcus, Chocko Nechápavě zamrkám na Chocko. Vypadá, jako kdybych ji přistihla při něčem ohromně trapném. Asi to nebude povídací typ. Dojde mi, že celou dobu se chová tiše a nejspíš bude dost plachá. „Eh, tak fajn,“ hlesnu, pohledem blesknu po čemsi, co schovává do kapes, „takže si už byla v pokoji? Vidělas tu magii? To bylo úplně nejlepší!“ Se zazubením se podívám před sebe, na svůj talíř, pak zvednu oči k Marcusovi. Také by mě zajímalo, co se dnes vařilo, cítím jen silnou vůni, ale nevím k čemu ji přirovnat, tak jen pokrčím rameny. „Nemůžeme si jídlo zase nakreslit? Dokud mám cvik v ruce,“ zakroutím zápěstím , sleduji při tom svou ruku, na které mám stále rukavici. Měla bych si ji sundat? Nebude jim to vadit? No i když ona má uši a ocas... hm... „Myslíte, že teď se tu bude všechno jen tak objevovat?“ nadhodím k oběma se stále dobrou náladou. Mám chuť probírat pořád dokola to, co jsem dnes viděla. „Že bych s sebou tahala papír a tužku a vždycky si něco nakreslila. Teď už si nikdy nic nebudu muset přát k Vánocům,“ uchechtnu se a zavrtím se radostně na židli. Rukama nevím coby, tak si přitáhnu talíře, mělký i hluboký, blíž k sobě a natočím je do lepší pozice. |
| |
| Jedáleň Raquell, Marcus Raquell sa rozhovorí a obaja si prisadnú. Trošku sa ukľudní a narovná sa. Chvostíkom sa ale stále pevne drží stoličky a ušká sú sklopené dozadu. Ako sa spomenie čarovná izbička, jemne sa pousmeje a zobudí. Búrlivo prikývne. "To bolo ...úžasné. Prvý krát mám niečo ...vysnívané. Peknú izbičku a všetko v nej." ušká sa jej jemne zdvihnú. Sukňu si stále žmolká v dlaniach a započúva sa viac do Raquell a lepšie si ju obzre a potom aj Marcusa. Vyzerali celkom neškodne a priateľsky ...to tu mohol, ale každý ... "Uhhhm ....kresliť sa tu asi nedá všetko ....ale bolo by to pekné ...." uzná hanblivo a pokrčí úsmev. "Jedlo neviem aké bude ....ale určite bude chutné." jemne sa pousmeje a trocha aj začervená. Nebola si celkom istá ako sa s nimi má rozprávať. Prišla si nemožná a aj sa bála čokoľvek iné povedať, alebo nejak načnúť rozhovor. |
| |
| Procházka + Jídelna Mám toho posedávání dost. Jasně, můj útulný pokoj je bezva, ale jsem zvyklá na pohyb. Hvízdnu na Nera. "Jdeme." Vstanu ze židle. Vyskočil na nohy. "Už jsem myslel, že to neřekneš." Štěkl a hrne se ke dveřím. Otevřela jsem. Vlk jako správný gentleman čeká, až výjdu já. Vlk a je větší elegán než většina mužů. Jak zajímavá hypotéza. Pomalu se procházím chodbami ztracena ve svých myšlenkách. Nevnímám realitu, na to je tu můj přítel. Tak za prvé, co nám skrývá ředitelka? Jakou historii má tato škola? A co moji spolužáci? Nevrazí mi při první příležitosti kudlu do zad? Ta malá se zdá být neškodná, ale to je na tom nejhorší. Pár drsňaček, křídlatec, jasně jasně... Těmi se moc nezabývám, ani Fear protože vím, že si je blízká s Nerem. Budu někdy moct sundat kápi? Radši ne... Ne, nechám to tak, aspoň prozatím. Nikdo nemusí vidět moji malou vadu. I když určitě nejsem jediná, kdo ji má. Většina lidí tomu říká "dar," ale já jsem rozhodně jiného názoru. Nejsou jako já. Nesdílí mé poocity, myšlení. Ani ten "dar" nemáme stejný. A možná je to dobře, ne? Za svého toku myšlenek dojdu k jídelně. Uvnitř to jen víří mozkovou aktivitou. Nádhera. Vejdu dovnitř, protože nemám na výběr. Nero už do ní zamířil. Posadím se na židli co nejdál od ostatních a měřím si je pohledem, který je pro ně neidentifikovatelný, díky látce zakrývající mi čelo a část obličeje. Jak ji mám ráda. Je něco jako bariéra mezi mnou a okolním světem. Moje bezpečí. Jenom já, nikdo jiný. Nikdo jiný za tu látku nevidí. |
| |
| Jídelna Raquell, Chocko Jen poslouchám ty dvě, jak se spolu baví. Musím uznat, že by to bylo zajímavý si všechno nakreslit, jak bych to chtěl. Trochu jsem si představil, jak si kreslím oblečení. Rozhlížím se kolem sebe a doufám, že někde zachytím nějaká jídlo. Něco, kde by se jídlo vydávalo. Cokoli. "Hele vy dvě. Myslíte, že když ředitelku hezky poprosím, že mi dovolí malou oslavu u mě na pokoji? Rád bych oslavil se svou třídou, že tu jsme, a že jsme se tu tak hezky setkali. Co vy, šly by jste?" kouknu na ty dvě. U Raquell jsem si jist, že by s tím problém neměla. Ale tady malá myška by se mohla stydět, možná i bát. Rád bych, aby si na mě zvykla a nebála se. |
| |
| Pokoj a pak jídelna Když jsem si "dovymýšlel" svůj pokoj, zavřel jsem za sebou dveře a rozhodl se ho prozkoumat tak jak sám osobě prostě byl. Nemohl jsem si nestěžovat, vážně byl lepší než jsem si jej představoval. Zjistil jsem, že mě ale celkem dost vystihuje. Příjemně a hezky zařízený, stejně jako můj lastní zevnějšek, avšak temnější barvy a ponurejší světlo odráželo zase druhou stránku, která byla uvnitř mě. Byla tu i skříň, doufal jsem, že v ní budou alespoň nějaké věci, které jsem si představoval a taky pokusil nakreslit, k mému příjemnému překvapení tu několik věcí na převlečení i bylo. Převlekl jsem se tedy - odkaz. Cítil jsem se tak nějak celkem dobře, oblečení to bylo příjemné a dobře mi sedělo. Rozhodl jsem se pak, že zatím nechám svůj pokoj, pokojem, neboť si myslím v něm budu trávit celkem hodně času, a půjdu se podívat po škole. Moje kroky směřovali prve hlavně do jídelny, kde jsem tak nějak cítil několik, bytostí. |
| |
| Jídelna Michelle Když jsem si vybalil – a že mi to nějakou tu chvilku zabralo, rozhodl jsem se, že bych se mohl odebrat do jídelny. Koneckonců je skoro čas na oběd. Vyšel jsem ze dveří a doufal jsem, že až sem příště přijdu, bude ten pokoj vypadat přesně tak, jak jsem ho tady nechal. Zavřel jsem je. Nemohl jsem si pomoct, ale pokochat se pohledem na ně. Byl jsem jimi fakt fascinovaný. Cestou do jídelny jsem jednou zabloudil. Aspoň si to myslím. Netušil jsem, kam vlastně jdu. Orientační smysl jsem nikdy neměl. Hodily by se tady nějaké popisky nebo tak něco. Na rohu by mohl být rozcestník. Je to dost praktické. Netušil jsem kudy kam, když jsem uviděl snědou dívku. Tu se kterou sedím v lavici. Na jméno si nevzpomenu. Pamatuji si obličeje. V zájmu svého dobra jsem se rozhodl, že mě dovede do jídelny. „Ahoj…“ houknul jsem na ní a ten kousek k ní jsem doběhl. Jsem přátelský člověk, ale před dívkami vždycky trochu mimo. Doufal jsem, že nezačnu koktat. „Um… jdeš do jídelny? Napadlo mě, že bysme mohli jít spolu.“ Samozřejmě bych nikdy holce nepřiznal, že jídelnu nemůžu najít. |
| |
| Jídelna Lavy Rozhodla jsem se, že si vybalovat nebudu. Jenom jsem se tak válela po posteli a rozhlížela se kolem. Líbila se mi barva moře. Barva vody, všude okolo. Líbily se mi ty dveře. Tady už mě fakt nic nepřekvapí. Nebudu řešit, jak je možný, že dveře odpovídají mojí podstatě a takové věci. Stejně by odpověď byla pořád stejná. Magie. Tohle je neuvěřitelně magické místo. Povzdychnu si a zakručí mi v břiše. No jo… oběd. Vyšla jsem z pokoje a šla do jídelny. Nějak jsem tušila, kde by mohla být. Intuice nejspíš. Courala jsem se chodbami, když jsem uslyšela Lavyho. Otočila jsem hlavu jeho směrem. Běžel ke mně. „Ahoj…“ odpověděla jsem mu s jemným úsměvem. „Klidně. Stejně to není moc daleko.“ Pokrčila jsem rameny a vydala se s ním k jídelně. „Tak co dveře a pokoj?“ zeptala jsem se automaticky. Každý musí být nadšený z těch dveří. „Já byla nadšená.“ Zazubila jsem se. Jídelna byla… zajímavá. Pár lidí už tu bylo. Doufala jsem, že si Lavy sedne ke mně. Nechtěla jsem narušovat rozhovory ostatních a zároveň jsem nechtěla sedět sama. „Támhle je volné místo.“ Ukázala jsem na stůl někde bokem, ale ne moc daleko od ostatních. Vydala jsem se k němu. |
| |
| Oběd Když už se většina žáků usadila v jídelně, usmála jsem se a vyjela s velkým vozíkem, ve kterém byla zvláštní vařící tekutina. Vozík musel být snad stejně velký jako já. Tlačila jsem ho kupředu a když jsem se dostala na místo, kde se prostor mezi dveřmi rozšiřoval, z ničeho nic se objevily další tři moje klony. Každý z nich si to namířil k jinému stolu. Zastavil se vždy před každým studentem a nalil mu do polévkového talíře onu tekutinu. Vedle talíře jsem položila malou černou kuličku. Vypadala asi jako kulička pepře. Když jsem já i klony dokončili práci, sešli jsme se u dveří, ze kterých jsem vyšla. Vylétla jsem do vzduchu. "Jen si řekněte, kterou polévku byste rádi a vhoďte do ní tu kuličku. Až budete mít polévku snědenou, odneste talíř k pultu a přijďte si k výdejnímu okýnku pro drohé jídlo." , usmála jsem se a doufala, že instaruktáž je postačující. Poté jsem zašla do místnosti, kde jsem začala připravovat věci na hlavní chod. |
| |
| Pokoj Azul - Můj pokoj - Jídelna Hlavně Azul, jinak všichni v jídelně a ti, ktré mohu potkat "Pokud chceš mapu, stačí zajít do ředitelny." , odpověděla jsem Azul a poslouchala jsem, co říká. Naklonila jsem hlavu na stranu a střihla oušky. Po chvíli jsem se ale usmála. "S tím opravdu není problém, jenom přijď do jídelny. Flan si oradí se vším." , vysvětlila jsem jí a když už nemla žádné otázky, vyšla jsem od jejího pokoje směrem do svého. Tam jsem se převlékola do jiného oblečení. Vzala jsem si na sebe volné lehké šaty modré barvy, na kterých byl dole po obvodu nakreslený pás myšek. Takových těch roztomilých karikatur. Místo černých bot na ven jsem si obula modré balerínky s černou podrážkou. Pod šaty jsem si pro jistotu vzala kraťásky, protože jsem si včas uvědomila, že stačí rychlejší otáčka a.. sukně je nahoře. Hned jak jsem byla převlečená, vyběhla jsem na chodbu a vzala to co nejrychlejší trasou do jídelny. Upřímně, praktičtější, než se loudat lidskou chůzí pro mě bylo změnit se na kočku a co nejrychleji to proběhnout. Až před vchodem do školy jsem se znovu změnila do lidské podoby a urovnala si rolničku na krku. Potom jsem otevřela dveře a našla si svou cestu do jídelny. Nehala jsem dveře, aby se prakticky bez jakékoliv mé námahy otevřely a rozhlédla jsem se, kde je nějaké volné místo. Ke komu se vcuknout? |
| |
| Jídelna - Zaměstnanci školy také potřebují jíst Když se obře rozhlédnete po jídelně, u jednoho ze stolů sedí všichni zaměstnanci, které už jste dneska měli možnost vidět, mimo Flandre, která má svou práci, a Chishiki, která stojí u dveří a přemýšlí kam se vcuknout. Samu-sa sedí úplně v čele, podél stolu poté sedí Rin, Mystia, Ran, Patchouli, Koakuma a na druhé straně několik dalších osob, které jste dosud neviděli. Slečná v zeleném, očividně víla (odkaz , odkaz), hnědovlasý chlapes se zlatýma očima, vlčíma očima a ocasem oblečený v černém tričku a kalhotách (odkaz), chlapec s bílímy vlasy, sluchátky kolem krku v černých kalhotách i tričku. Za páskem má červený šátek (odkaz). Vedle něj sedí dívka v zelených lolita šatech. Vlasy má dlouhé až po lopatky a má pásku přes oko. To, které vidíte, je zelené. ( odkaz , odkaz). Mimo to, Samu-sa poněkud změnila outfit. (odkaz) Všichni vypadají, že se dobře baví. Dokonce i Samu-sa vypadá velmi spokojeně, pouze očima kontroluje dění okolo, jestli někde někdo něco nevyvádí. Když k nim přijde jeden klon Flandre, nějakou dobu se spolu baví, než klon znovu odejde. |
| |
| Jídelna Marcus, Chocko Přikyvuji, když mi Chocko odpoví. Samozřejmě že by to byla zábava. To by se dalo dělat věcí. Zadívám se před sebe, trochu zasněně. Najednou si všimnu zakuklence, až když vidím vlka mi dojde, že je to ta dívka ze třídy. Sleduji kam jde a povytáhnu obočí, když si sedne daleko od všech jako kdybychom byli nakažliví. Nenápadně začichám po okolí. Ani nepáchneme, ráno jsem se voněla a moje nohy jsou umyté. Nejspíš už taková prostě bude. Do jídelny se hrnou i ostatní, jen nevypadají, že by měli z téhle školy takovou radost jako já. Mají tohle snad doma každý den? Asi jsem se narodila špatně. Pohodím vlasy. „Bude tam nějaký jídlo?“ zajímá mě a abych tomu dodala nějakou důležitost, zatvářím se povýšenecky, „jinak nečekej, že se tam ukážu, jako!“ „A suchý tyčinky se nepočítaj,“ dodám s afektovaným pohozením hlavou a našpulením rtů. Obličej nafintěné fifleny mám natrénovaný. Začnu se tvářit normálně až když vejde Flandre a za ní hned několik dalších Flandre. Nechápavě zamrkám. Divila bych se, kdyby mě dnes ještě něco překvapilo. Každopádně moje překvapení opadne, když nám přinese polévku. Natahuji se pro lžíci a začnu do talíře koukat stejně nechápavě jako před chvíli na klony. Jak jako řekněte? Letmo se rozhlédnu po ostatních. Připadám si hloupě, ale i tak vezmu jakousi kouzelnou kuličku a prohlédnu si ji v ruce. Pak pustím kuličku do vody, nakouknu tam a řeknu si o vývar s nudlemi. V tu chvíli mě nic jiného nenapadne. Když se mi talíř naplní polévkou, ohromeně naberu kousek lžící a ochutnám. Spokojeně se usměji a mrknu po ostatních, co si přejí oni. |
| |
| Jedáleň Raquell, Marcus Hanblivo sa na oboch jemne usmievala. Pomaly ale isto sa ukľudňovala a aj chvostík sa jej odmotával. Marcus však spomenul párty u neho kde by boli ...všetci. Sklopila ušká späť dozadu. "Uhm ....ja asi ...nepôjdem. Neviem ....Vy sa zabavte ..." sklopila zrak. Nechcela byť neslušná a odmietnúť, no nevedela si predstaviť akoby tam existovala. Bola by len natlačená v kúte ako malá myš a každého by sa bála. Ak by tam pravdaže nebol aj Andrew ...na toho sa hneď usmiala ako ho videla vojsť. O chvíľu už prišla Flandre a mohlo sa ísť na rozdávanie jedla a samotné jedenie. Flandre sa však na jej prekvapenie rozmnožila. Neveriacky po nej mrkala a ani nezaregistrovala, že jej priniesla tanier a záhadnú čiernu guličku. Uvedomila sa, až keď k nim prehovorila a vysvetlila im ako si pričarujú polievku. Najprv zvedavo pokukovala po Raquell, ktorá sa toho ujala ako prvá. Potom po nej opakovala. Vhodila guličku dnu a zaželala si maminkynu domácu. Tá sa v tanieri skutočne objavila a ona sa ohromne potešila. S chuťou sa do nej pustila. "Dobrú chuť..." |
| |
| Jídelna Michelle Ta holka byla upovídaná. Ne, že by mi to vadilo, ale pořád jsem si nemohl vzpomenout na její jméno. „Dveře jsou neuvěřitelný. Vypadaj trochu jako peklo a uprostřed je obrovskej drak, co se dívá přímo na tebe.“ Nadšeně jsem jí začal popisovat svoje dveře. „Pokoj je taky super. Líbil se mi ten nápad, že si ho navrhneme sami. Nakreslil jsem si ho v čínském stylu. Vždycky jsem takový pokoj chtěl.“ Trochu jsem se rozpovídal, ale to mě přešlo, když se před námi otevřely dveře do obří jídelny. Už jen ten fakt, že se otevřely samovolně. Tahle škola mě nepřestane udivovat. Nadšeně jsem se zubil a pak následoval Michelle k jednomu z prázdných stolů. „Co tvoje dveře?“ zeptal jsem se, když už jsem jí tak barvitě popsal ty svoje, tak by se taky mohla podělit. Docela mi kručelo v břiše. Ale oběd nejspíš nedostaneme, dokud tu nebudou všichni. Nebo alespoň většina. Nakonec ale Flandre vyjela s vozíkem. Její jméno si pamatuji. Spojil jsem si jí s jídlem. Rozvážela divnou tekutinu a hrášek. Tohle jako budeme jíst? Chtěl jsem se začít rozčilovat, ale dostalo se nám instrukcí, tak jsem se uklidnil. „Jako z Harryho Pottera.“ Zasmál jsem se. Zamlaskal jsem a hodil kuličku do vody. „Kuřecí…“ zahlásil jsem tak, aby mě slyšela jenom polévka a dívka vedle mě. |
| |
| Polévka Lavy Rozesmálo mě, jak nadšeně o svém pokoji mluvil. Jako malé dítě o Vánocích. Nechala jsem si vyprávět. Byla jsem ráda, že povídá a posadil se ke mně. Nechtěla jsem zůstat na ocet. Třeba se z něj vyklube můj první kamarád. „Moje dveře vypadají jako podvodní svět. Voda, vzduchové bublinky, rybky. Prostě jako akvárko na dveřích.“ Zasmála jsem se a hodila kuličku do vařící vody. Už jsem tak překvapená nebyla. Bylo mi jasné, že když je zbytek školy takový, tak že oběd nebude probíhat normálně. Ne, že by to na mě neudělalo dojem. Bylo to vynalézavé. Nemusí vařit milióny polívek. ALE… „A s tím nápadem souhlasím. Lepší než pokoje, co by nám vůbec nevyhovovaly.“ Pokračuji dál, když se mi v talíři usadila hovězí polévka. Líbilo se mi, že Lavy je trochu dětinský. Byla to příjemná změna. „Já jsem si pokoj navrhla v modré barvě. Starodávný nábytek v bílé. Je to uklidňující.“ Moc jsem to nerozváděla. Ani nevím, jak bych mu to popsala. Mou pozornost zachytili učitelé. Některé, spíš většinu, jsme ještě ani neznali. „Co sis napsal do předmětů?“ zeptám se, aby řeč nestála. Polévka byla fakt vynikající. |
| |
| Pokoj Zatím sama, později Flandre ,,Děkujeme za rady!" řekneme a posadíme se ke stolu, vezmem do ruky tužku, která na něm leží a zakroužkujeme předměty, které jsme si vybraly. Těžké volit si! Vybrali jsme si: Soukromé hodiny - učení se ovládání vlastních schopností, což potřebujem asi za všeho nejvíc, pokud se z týhle cvokárn chceme dostat, a to chceme. A moc!! Z toho budeme skládat zkoušku. Dál jako zkouškový předmět ještě Boj se zbraněmi na krátkou vzdálenost ( nože, meč jednoruční/jeden a půl ruční,..). Né že bychom to potřebovali, ale bude jednodušší dát si něco, co umíme dobře. My jen místo nožů používáme tesáky. Jako volitebné jsme si vybrali ještě Mytologii a Dorozumnění se se zvířaty. Jak nám Ředitelka řekla, vhodily jsme papírek do schránky.Kočička odešla a my jsme tu sami. Raději se vydáme do jídelny. Je sice celkem risk pohybovat se tu bez mapy, a popvé ale co, my se z toho nějak vymotáme! Po čichu dojdeme do jídelny, a jak nám radila Chis, míříme k Flan, ano myslíme že říkala Flan. ,,Dobrý den. Jsme Bellazul, my jsme tu nové a přišli jsme se zeptat ohledně našeho jídelníčku, máme totiž takový problém!" Nedořekneme co chceme říci. Zdá se, že asi nemá čas. Ale co , stejně počkáme na odpověď |
| |
| Jídlo Raquell, Chocko, Chishiki "Jo, jídlo by tam bylo. Domluvil bych se s ředitelkou a kuchařkou, jestli by šly udělat aspoň chlebíčky nebo tak něco." odpovím Raquell a lehce ji dloubnu do žeber. "No s tím počítám, že se ukážeš. Chybí mi tanečnice u tyče." pousměju se a pak kouknu na Chocko, která nepůjde. "Ale no tak. Proč bys nešla? Budou tam jen lidi z naší třídy, třídní, ředitelka a Chshiki. Tedy, pokud by souhlasily. Pojď, prospěje ti to, pobavíš se. Třeba nejsi jenom malá myška. Třeba v tobě dřímá velké zvíře a čeká, až bude moct ven." zkusím ji nějak povzbudit. Byl bych rád, kdyby přišla i ona. Kdyby přišli všichni. Pak se otevřely dveře a přišla kuchařka. A hned třikrát. Nalila každému do talíře nějaký...něco a položila vedle něj černou kuličku. Ťukl jsem do talíře a koukl na kuličku. "To mám jíst Yperit s pepřem?" zeptám se nechápavě a ohlédnu se právě včas, abych viděl kuchařku, jak vylítla do vzduchu a řekla ním instrukce a pak zmizela. Jen jsem se nevěřícně díval na kuličku a to něco v talíři. Pak se znovu otevřou dveře a v nich Chishiki. Jen se usměju a zamávám na ni. Vypadá celkem zmateně a rozkošně zároveň. Jestli jsi mě všimla, naznačil jsem ji, ať jde k nám, místa tu je dost. Navíc, je hodná, takže by to pro Chocko nemusel být až takový šok. Pak už se věnuji polévce. Hodím tam tu kuličku a první věc, co mě napadne je hrachovka. K mému překvapení se to zahustilo a změnilo barvu tak, že to vypadá jak hrachovka. "Tak dobrou chuť," odpovím Chocko a pustím se do jídla. |
| |
| Jídlo Přijede jídlo. Musím uznat že už jsem začala mít vážně hlad. Bohužel po zjištění co je první chod mě to přestane lákat. Na polévky jsem nikdy nebyla. Zato Niro je nadšen. Zakňučí a já přesně vím co si dá. Vezmu kuličku a řeknu. "Popros." "Ale notak. Nechceš mě veřejně ztrapňovat a vystavit riziku že společensky klesnu, že ne?!" Zafuním, probodnu ho pohledem. Jen natočil hlavu na stranu a štěkl přes celou místnost. Tou projela náhlá sympatie k Nirovi a potřeba ho nakrmit. Platí to pro všechny. Vezmu kuličku. "Prosím ragu." Řeknu. A opravdu jako nějaké nádherné kouzlo je tu polévka. Položím talíř na zem. Niro ji zhltl a už netrpělivě čeká na nášup. "Nenažranče." Zasyčím a zvednu talíř. "To víš že jóóó." Řekl bezelstně a položil se na podlahu. |
| |
| Jídelna Marcus, Chocko Tiše se zasměji, když se Marcus zmíní o yperitu. Olíznu lžíci a když mě dloube do žeber, snažím se trefit jeho ruku, ale jen mávnu nástrojem na jídlo naprázdno do vzduchu. „Dobrou chuť i vám, jo a nebuď drzej!“ namířím lžíci na toho nevděčníka, „tančit u tyče je fakt ponižující. Já tančím jedině v kleci.“ Se zazubením usrknu zase kousek polévky a přikývnu k Chocko. „Ale zase má pravdu, měla bys jít. Bude sranda. A vezmeš s sebou toho kluka, co vedle tebe seděl, ne? Sice z něj jde trochu strach, ale tak co, vypadal jako že všechno ví. Docela by mě zajímalo, co to říkal o těch démonech.“ Znovu se chvíli věnuji své polévce, ale pak zaslechnu štěk, tak se ohlédnu k dívce v kápi a vlkovi. Chvíli se netvářím nijak, pak se ale pousměji. Tak aspoň se chová jako pes. A to jsou přátelé člověka. Podívám se na svůj talíř, každopádně si nejsem jistá, jestli by si vývar baštil. A já sama mám dost hlad. Uvidím podle toho, co bude další chod. Otočím se zpátky k těm dvěma a v klidu dojím svou porci. „Hele, a není třeba ta ředitelka nějaká stará čarodějnice? Třeba má jen nějakej magickej převlek, aby vypadala mladě,“ šeptnu k Marcusovi a Chocko svou hypotézu, lehce kývnu hlavou k učitelskému stolu, „že by chtěla s náma slavit?“ Pokrčím rameny a vstanu, vezmu svůj talíř a mířím k pultu, kde ho odložím. Postavím se do řady pro druhý chod a přitom skepticky sleduji stůl s učiteli. Některé z nich již znám, ale ostatní jsou jedna velká neznámá. |
| |
| Jedáleň Raquell, Marcus, Niro "Uhm ...Ja fakt neviem ..." ozve sa popri jedle. Ušká ma stále sklopené dozadu a chvostík sa jej nervózne vlní zo strany na stranu. Naozaj nevie či by mala ísť. Ešte stále sa ich všetkých bála a bola pri nich nesvoja. Jedine pri jej anjelikovi sa cítila v poriadku. "A ani neviem či by Andrew išiel ...nechcem ho stále otravovať ...." vykoktala zo seba a usrkla si z polievky. Rozmýšlala či ísť, alebo neísť. Nechcela sa pred nimi nijako strápniť, no teraz ňou prepadol aj strach, že ak nepôjde, bude za to vyvrhelom bo zbitok jej dní na škole. Už skutočne nevedela čo robiť. Bola z toho mimo a čím dlhšie nad tým rozmýšlala, tým nervóznešjie švihala chvostíkom. Z dilemi ju vytrhol vštekov veľkého vlka sediaceho pri dievčati s kapucou. Prudko zdvihla ušká dopredu a zadívala sa na vlka. V tirede z neho mala strach, spolu s čiernou vlčicou, ale teraz zrazu akoby jej ho bolo lúto. Sklopila zrak do taniera, kde bola už na poli zjedená polievka. Prišlo jej to zvláštné, no chcela mu ju dať. K nemu sa však íst neodvážila. "Eeehh ...." zobrala tanier a položila ho za seba na zem. Potom do neho strčila a odsunula ho po zemi ďalej za seba. Riadne si sadla späť za stôl a akoby sa ani nič nestalo... |
| |
| Jídelna Lhal bych, kdyby řekl, že jsem trochu nebloudil, když jsem hledal právě onu jídelnu. Co si budeme povídat, orientační smysl nebylo nikdy něco, co bych dokonale ovládal. Proto jsem se raději vždy zdržoval na místech, která jsem již nějak znal, alespoň trochu. Mno uvidíme, jaký to tady nakonec bude. Když jsem přišel ke dveřím, asi evidentně jsem přišel tak nějak zřejmě včas, protože jsem tu postřehnul rozmnoženou jednu a tutéž osobu, která zde asi bude něco jako čišnice nebo tak něco podobnýho. Chvilku jsem vyčkal, než jsem si to namířil rovnou k okénku. Polévky pro mě nebyly. Nikdy jsem jim zrovna dvakrát nepřišel nachuť, takže jsem si šel rovnou spíše pro hlavní chod. Všiml jsem si, že je tu už i pár lidí/spolužaků. Mohli by mít lasaně... Pomyslel jsem si toužebně. Mno, uvidím co nakonec dostanu. |
| |
| Jídelna Chocko, Raquell, Marcus, okrajově Azul a Ragien[/center] Stála jsem ve dveřích místnosti, jen jsem udělala několik drobných kroků, abych nezavazela v cestě, a přemýšlela jsem, kam si sednout. Jestli jít obtěžovat k profesorům, těm, se kterými jsem se ještě nebavila, nebo rovnou k těm, které jsem svou přítomností už obtěžovala poměrně dost. Rozhodlo o tom nakonec zamávání Marcuse, na kterého jsem se zaculila a vydala jsem se k jejich skupince. Posadila jsem se vedle marcuse, protože vedle něj bylo místo a usmála jsem se. "Ahoj." ,řekla jsem. Snažila jsem se působit co nejmíň děsivě, nebo jak to říct, protože se mi úplně nelíbila představa, že bych měla děsit něco, co je menší než já. Všimla jsem si, že Azul už taky vešla do jídelny a zamířila si to k Flan. Myslím, že ta si s tím poradí a bude to ohledně jejího jídelníčku v pořádku. Hodila jsem kuličku do talíře a v tom se krátce na to objevil kuřecí vývar s nudličkami. Jo, jako od maminky. ..Maminky.. Ze špatné nálady mě ale najednou vytrhlo cosi jako proud pozitivní energie. Šlehla jsem pohledem na stranu, odkud přicházel a lehce jsem povytáhla obočí, když v tom jsem si všimla toho velkého vlka u holčiny s kápí. Bylo vidět, jak se mi v tu chvíli naježil ocásek a lehce jsem sklopila uši dozadu. Donutila jsem se po chvilce odtrhnout oči od vlka a radši jsem pohled zabodla do talíře, ze kterého jsem začala jíst. Zahlédla jsem Raquell v řadě na druhé jídlo. Jsem zvědavá, co mi na tohle řekne. "Co pokoje, jak se líbily?" , zeptala jsem se opatrně a po očku jsem musela sledovat toho vlka. Spíše z určitého kočičího respektu. Je to větší = sežere tě. |
| |
| Druhý chod Když někdo přijde do řady, zaculím se na něj a vezmu si od něj talíř. "Co to bude?" ,zeptám se a když si řekne, na co má chuť, podám talíř jednomu ze svých klonů, na který už nemáte možnost výhledu. Každopádně to netrvá dlouho a za chvilku mám v ruce talíř zpátky i s jídlem, které opravdu vypadá, voní a chutná tak, jak má. "Přeji dobrou chuť." ,pozdravím každého zvlášť a vždycky rychle zamávám, než se usměji na dalšího v řadě. Jeden z klonů Všimla jsem si, že poblíž postává holčina, která očividně něco chce, nebo potřebuje. Mrkla jsem na ni, at mi dá chvilku a vytvořila jsem jeden klon navíc. Ten se na ni usmál a lehce vylétl do vzduchu, aby byl stejně vysoko jako ona. "Je něco v nepořádku s polévkou, nebo druhým chodem?" ,zeptá se opatrně, ale mile se usmívá a naprosto neostýchavě odhaluje víc a víc dva tesáčky. "Nebo potřebujete něco jiného? Stačí říct, vše vysvětlím." ,řekl klon a s velkou dávkou nadšení mávl křídly. |
| |
| Co bude na oběd? Flandre ,,No právě asi ano, chtěly bychom se zeptat, co budeme jíst, jelikož tak nějak papáme lidi, a nic jiného jíst nemůžeme, tedy kromě našich závislostí ale o těch jindy!" jak se na nás potvůrka před námi tak směje, jsme celkem v pohodě ublížit nám nemůže. My se stejně nesmějem! ,,No tak bychom se rády zeptaly, co s námi bude, to víte je lépe se zeptat, přijde nám totiž, že na téhle a vůbec na každé škole by nám ten takzvaný zakázali!" |
| |
| Stále jídelna Bylo úžasné, že měli lazaně. Když jsem je dostal na talíř, vykouzlilo mi to úsměv na tváři. Vzal jsem se je tedy, k tomu i aspoň vidličku, pokud se nebude vyskytovat někde na stole nebo mi nebude dán přímo do ruky kuchařkou a vydal jsem se hledat místo, kde bych je mohl sníst. Naneštěstí tu nebylo ještě tolika lidí a tak tu místa bylo i celkem dost, pár lidí už tu také sedělo a mezi těma několik, co tu již seděli, tu byla i Cho. A u ní bylo i několik... tvorů, ano nazvěme tyto bytosti tvory. Některé jsem trochu poznával, jiní, co tu byly, jsem nedokázal zařadit pod žádné mě známé jméno. Nechtěl jsem jí rušit a tak jsem si prostě sedl, kde bylo místo sám a dal se prostě do jídla. Byly tak dobré, že jsem uvařoval o tom, že si zajmu i na přídavek... |
| |
| Jídelna Azul Slečna přede mnou e tvářila poněkud.. no, nesmála se. Přišlo mi to strnulé. Když ale řekla, že jí lidi, naprosto vážně jsem se zeptala, byť mi na tváři stále pohrával úsměv. "A jako polévka by vyhovovala krev, nebo bez polévky?" ,zeptala jsem se. "Co se týče stravy, nemusíte mít žádnou starost, slečno. V případě polévky vám do talíře nalijeme speciální tkutinu a dáme vám kuličku, která, když ji poprosíte a vhodíte do talíře, vám změní onu tekutinu na danou polévku a je jedno, jaká to je. Co se týče jídla, je to takové malé kouzelné tajemství, ale funguje to obdobně. Tudíž nemusíte mít starost a stačí se zařadit do fronty." ,řekla jsem a sladce jsem se uculila. |
| |
 | Tehdy Jako vždy jsem byl v nejvyšším patru klášterní věže a pozoroval hvězdy, pouzev v přítomností bílých holubic. Seděli na chladném kamení, nebo poletovaly v příjemném večerním vánku. Nic mě nerušilo v mém rozjímání a procházení si svých vzpomínek. Pak se ze stínů noci vynořilo malé stvoření a narazilo do jedné kamené stěny a bezvládně se sneslo k podlaze. Třeštil jsem na stvoření oči. Netopýr? Proč narazil do té zdi? Jsem tady potichu, takže by měl slyšet kam letí... Jedna z odvážnějších holubic přicupitala k netopýrovi a jemně si od něm vzala obálku, kterou mi pak donesla. Zamračeně jsem si předčítal text a očima bloudil stále mezi dopisem a netopýrem. Nakonec jsem obálku odložil a přešel ke stvoření na zemi. Přemohl jsem svou zášť k těmto tvorům noci a jemně ho vzal do dlaní a prohlížel si zlomené křídlo a pohmožděniny z nárazu. Nemůže za to jak byl stvořen. Zaslouží si pomoc, jako vše jiného. Řekl jsem si a zavřel oči. Z mých dlaní začalo unikat průračné bílé světlo a netopýrovi kosti se začaly zacelovat a vracet na původní místo. Když jsem s ním byl hotový, vyhodil jsem ho do vzduchu a nechal ho letět. Pak jsem se zase vrátil k dopisu. Škola pro... monstra? Připadá mi to, jako užitečné ztrávení času... nemůžu tady v klášteře zůstat na věky věků. Ale matka představená mě nikam nepustí... V tom případě... V očích se mi zableskne a já se dál po schodišti dolů, do svého pokoje. Cestou jsem minul pár jeptišek, které nesli svíčky. Mírně se uklonili a pak po mě ještě chvíly pokokovaly. Já jsem jim jen pokývl hlavou a dál si jich nevšímal. Když jsem dorazil do svého pokoje, vzal jsem si jen svůj bílý plášť a několik kusů látek táké v neutrálních barvách, od čistě bílé po šedou. Své věci jsem si jen složil a přehodil přes jednu ruku a oblékl si bílý plášť. Jejích kouzlům věřit nebudu... nemám toho moc, vlastně jen oblečení a ponesu si ho sám. Chvíly jsem se prohlížel v zrcadle a stahoval křídla co nejvíc k tělu, aby nebyly pod pláštěm tak patrná. Vím jaký poprask může na ulicích vzbudit potulující se anděl... kdyby se o mě dozvěděl Vatikán zavřeli by mě do skleněné baňky a udělali ze mě relikvii. I když jsem se snažil, jak jsem jen mohl, má postava byla stále pod pláštěm nepřirozených tvarů, ale nebylo to zase tak hrozné... Ujistil jsem se, že jsem přečetl správně, že se sem dostaví dopis o mém příjmutí do školy pro zvláštně nadané. Pak jsem vzal tři bílá pírka a uložil je na postel. Teď ta nejdůležitější část... únik. Přistoupil jsem k velkému oknu a otevřel okenice. Párkrát se zhluboka nadech a vrhnul se do neznáma. Nyní Procházel jsem prázdnými ulicemi města. Pomalou a rozvážnou chůzí jsem procházel po kočičích hlavách a z temnoty kápi se rozhlížel. Všiml jsem si, že se čím dál tím víc ochlazuje a na okenicích se tvoří námraza. To nemůže být přirozené... je konec léta. Říkal jsem si a mžoural do mléčné mlhy. Později jsem podle stále klesající teploty odhadoval, že už jsem blízko, jelikož se na cestě začala tvořit ledová krusta. Všiml jse si také, že pod míma nohama tvoří jakousi pěšinku a já se jal ji následovat. Můj dech se mi u úst měnil v bílé obláčky a já už se skoro třásl zimou. Po chvíly se přede mnou bílá mlha rozestoupila a já uviděl drobnou dívku v šedém plášti. Dívka si mě měřila přísným pohledem a její tvář vypadala stejně chladně, jako její okolý... cestička vedla přímo k ní. Sundal jsem si kápi a pramínky dlouhých bílých vlasů mi spadly na hruď. Chvili jsem si jí prohlížel a pak jsem krátce kývl hlavou v pokorném gestu a čekal, co bude dál.... |
| |
| Nový žák Zaměstnanci u stolu (Temujin - Vlčí démon), Angeal Seděla jsem na obědě a bavila se s Temujinem. všichni se tak nějak bavili mezi sebou a v jídelně byl klid. Flandre očividně všechno zvládala v klidu a já si mohla odpočinout. Dnešek byl zatím hrozně vyčerpávající. Jít pro studenty, všechno ohlídat, rozepsat do oběda všechny lejstra. Jen mě zajímalo, proč se nedostavilo několik žáků do přístavu. Buď se jim nechtělo, nebo jen přišli pozdě.. Najednou jsem dostala zvláštní pocit a věděla jsem, co to znamená. Rychle jsem dojedla a nechala Temujina na mě jen zaraženě koukat. Potom jsem se k němu naklonila a vyslovila prosbu, kterou sice neslýchal rád, ale splnil ji. Vytáhl hodinky a zmáčkl na nich zvláštní tlačítko. Svět okolo mě se zpomalil a zalil do odstínů šedi, až na něj a společně jsme vyběhli z jídelny směrem do přístavu. Na pobřeží jsem si dřepla až k okraji vody, která začala postupně zamrzat Ale jen v určité části. Led se začal zvedat a tvořila se ledová loď s vysokou přídí a malou kajutou pro případ špatného počasí. Na boku lodi jsem nechala vytvořil ledový žebřík. Otočila jsem se k Temujinovi a krátce jsem ho políbila na tvář. "Děkuji za pomoc." ,řekla jsem a on se poklonil. Musela jsem se pousmát. Poškrábala jsem ho krátce za uchem a otočila se k žebříku, po kterém jsem rychle vyšplhala na loď, kde jsem se postavila úplně na příď. Ta se začala poměrně svižně pohybovat od břehu a nějakou dobu plula. Snažila jsem se s lodí dostat na druhou stranu co nejrychleji, aby na druhé straně Temu nepadl k zemi vyčerpáním. Loď přistála a já rychle vystoupila. Z malé kapsy v kabátu jsem vytáhla píšťalku a zahvízdala. Byla to psí píšťalka, tudíž ji nikdo krom Temujina slyšet neměl. Chvíli jsem čekala, než se k němu zvuk dostane. To jsem za chvilku poznala podle toho, že se svět okolo mě dal do pohybu, stejně jako vlny na moři a mlha líně si plynoucí těsně nad zemí. Chvilku jsem čekala a po chvíli si ke mně našla směr jedna mal ledová cestička, po které přistoupila vysoká osoba v plášti. Očividně měl křídla, podle toho, jak hrozivé hrboly mu na zádech tvořily jejich obrysy. když přistoupil, usmála jsem se. "Vítám tě. Jmenuji se Samu-sa a jsem ředitelkou školy pro monstra, kam tě nyní zavezu. Jsi nyní poslední, tudíž nemusíme čekat na nikoho jiného. Nastup si prosím." ,pronesla jsem a ukázala na loď, u které se znovu vytvořil ledový žebřík. Sama jsem vystoupala jako první nahodu a postavila se na příď. "Asi se raději něčeho chyť, ať neuklouzneš." ,řekla jsem a krátce jsme se zahleděla na jeho plášť. "Ten si také můžeš sundat, pokud chceš. Tam, kam jedeme, jsou odlišnosti od lidí dennodenní záležitostí." ,řekla jsem ještě a loď se dala do pohybu. Pro studenty: Když Temujin zastavil čas, nic jste necítili a když se čas znovu rozjel, Temujin seděl na svém místě, pouze má židle byla volná. |
| |
| Loď z ledu Samu-sa "Rád Vás poznávám, Samu-sano. Mé jméno je Angeal." Pronesu skoro obřadně a na její pokyny nastoupím do ledové lodi. Když mi poradila, abych se reději přidržel chytil jsem se ledového zábradlí a zadíval se do dálky. Když padla zmíňka o mém maskování, pohlédl jsem na ni a trošku se usmál. Plášť, který mě zakrýval celého jsem si odhodil z ramen a nechal si ho jen pozvolně padat na záda v prostoru mezi křídly, kterými jsem si ještě plášť upravil. Párkrát jsem zamával všemi čtyřmi bělostnými křídly. Měl jsem je celá ztuhlá, po tak dlouhé cestě v nepřirozeně skrčené póze. Dál jsem se ani nehnul a vyhlížel školu. Po chvíly už jsem tu zimu nehodal dál snášet a v ruce se mi objevila malá, bíle zářící kulička se zlatím jádrem. Z orbu začalo sálat teplo a světlo a já jsem vydechl úlevou a dál jsem pozoroval krajnu před sebou. |
| |
| Loď - Pobřeží - Pozemky školy Angeal Když zpod pláště vykoukly velké čtyři páry křídel, uznale jsem si je prohlédla. Takovýho exemplář už tu dlouho nebyl. Nechala jsem ho, ať se zahřívá svým svítícím orbem, dokud neroztává mou loď. Naštěstí, plavba už dlouho netrvala a my jsme vystoupili na písčitém pobřeží. Jen co jsme slezli dolů, loď se rozpustila. Poté jsem prošla spolu s ním bránou a provedla ho pozemky školy. (prosím, přečti si příspěvek Škola z 28. července) Zavedla jsem ho do ředitelny. "Potřebuji tě zaprat do jedné ze tříd. Bude to třída B, abych vyrovnala počet žáků, dobrá?" ,zeptala jsem se ho a pokud souhlasil, zapsala jsem ho. Potom jsem se zvedla. "Je čas na oběd, ubytujeme tě až po něm, ať nejsi o hladu." ,pronesla jsem s lehkým úsměvem na rtech a vedla ho do jídelny. (Prosím, přečti si příspěvky: Oběd a Jídelna(od Flandre) a Jídelna - zaměstnanci školy také potřebují jíst (od Samu-sy), a zjisti si, ke komu se vcukneš ke stolu.) Po cestě jsem ještě řekla několik málo vět. "Pokud budeš mít jakékoliv problémy, nebo otázky, můžeš se zeptat kohokoliv z personálu. Když nebudou vědět, pošlou tě za někým jiným, jinak ti v klidu odpoví." ,potom jsem otevřela dveře od jídelny a nechala ho dočasně svému osudu. Až se bude chtít ubytovat, buď si půjde pokoj najít sám, nebo mě najde. Znovu jsem došla ke stolu pro učitele, kde jsem vzala talíř a šla si k okénku pro druhý chod, kterým se staly špagety s pořádnou vrstvou sýru. Poté jsem se posadila ke stolu a v klidu se najedla. |
| |
| Jídelna Angeal Všimla jsem si, že Samu přivedla nového žáka. Přiskočila jsem k němu i s talíři a příbory. V polévkovém talíři už byla prapodivná tekutina. Vše jsem mu rychle naservírovala na místo, které si vybral a položila jsem vedle něj černou kuličku. "Tu vhoď do talíře a řekni si, jakou polévku chceš. Druhý chod se podává támhle." ,ukázala jsem k okénku, kde byl jeden z mých klonů a zrovna nandával ředitelce oběd. Pokud neměl další otázky, odletěl jsem honem pryč. Mohl si všimnout, že po místnosti se pohybují ještě další tři moje klony. Jeden se baví s Azul, druhý odváží vozík sešpinavými talíři zd polévky a jeden nandavá obědy. |
| |
| Jídelna Flandre, následně všichni u stolů ,,Dobře, děkujeme, polévka jako krev nám celekem vyhovuje. Jsme rády, že si rozumíme.Tak , pokud dovolíš milá potvůrko kuchařku poslouchající , vydáme se za studenty." Řeknem , ukloníme se velice střídmě a míříme i to ke kuličkám. Vezmem si rychle polévku i kuličku a sednem si ke studentům, nemusíme být hned za zlou potvoru, když jsme tu první den. |
| |
| Škola Samu-sa, Flandre... Ti v jídelně... Takže asi všichni. Když se přede mnou začaly rýsovat proporce ostrova nepatrně jsem se usmál a pokynul jsem rukou a orb se vznesl do výšky. Po ani ne půl minutě se k lodi přihnalo hejno bělostně bílých holubic. Bylo jich kolem patnácti, ale nedalo se to přesně poznat, protože kolem mě vesele poletovali v divokém víru a já jsem v jejich přítomnosti vypadal mnohem uvolněněji, než kdy dřív. Když loď dorazila vyspoupil jsem a následoval řiditelku do školy. Údiv na nádhernými zahradami se mi nepodařilo skrýt a já pootevřel ústa. Holubice, které nás následovali nadšeně poletovali sem a tam. Když mě řiditelka dovedla ke škole, holubice se usadili na střeše krásného hradu a nehnutě vyčkávaly... tedy zabydlovali se. Dál jsem řiditelku následoval školou do řiditelny. "Dobrá." Řekl jsem na své zařazení do třídy B. Na její slova, mezi tím co mě vedla do jídelny, jsem jen pokývnul a když jsme vešli, rozhlížel jsem se kolem. Vzhled Přejížděl jsem očima po jídelně a hledal kam si sednout... neradši bych asi seděl sám, ale to asi moc nepůjde. Zaregistroval jsem jakousi hysterickou dívku, kterou uklidňuje jiná dívka... patrně obsluha jídelny. Dívka se nakonec uklidnila a usadila se u stolu. Chvíly jsem přemýšlel, kam si sednout... dobře, ne chvíly... asi minutu. Nakonec jsem si rezignovaně povdechl a zamířil k té dívce (Azul) a sedl si k ní... tedy ještě místo od ní. Po chvíly se mi začala obsluha věnovat a já nedůvěřivým pohledem bloudil mezi ní, tekutinou a kuličkou. Nakonec jsem ale vykouzlil vděčný úsměv a vhodil kuličku do tekutiny. Po chvíly se tekutina začala proměňovat v zeleninovou polévku a já z ní opatrně usrkl. Dobře... Jako od sestry Margared... s tou výhodou, že mi pořád nikdo nekouká přes ramena a neptá se, jestli mi chutná. |
| |
| Jedáleň Raquell, Markus, Chishiki, ...Andrew :3 Ako sa k ich stolu pridala aj mačacia slečna, najprv na ňu celkom udivene pozerala. Určite ju videla na ľodi a zrejme patrila k personálu školy. Nebola si teda celkom istá ako ju pozdraviť. Bola ale rada, že tu nie je jediná s uškami a chvostíkom. "Uhm ...dobrý deň." pozdravila sa hanblivo na koniec. Rozhodla sa radšej pre vykanie, než by ju mala hneď náhodou uraziť. Ešte by sa to dozvedela pani riaditeľka a nikto by tu s ňou nebol spokojný. Rýchlo mierne pokrútila hlavou a zbavila sa tých myšlienok. Vždy hneď myslela na najhoršie. Aj preto sa každého hneď bála. Bola proste len vystrašená myška. Radšej sa zdvihla a podobne ako Raquell sa šla postaviť do rady na hlavný chod. Pri čakaní sa obzerala po jedálni a rozmýšlala, kto čo môže byť zač. Pohladom narazila aj na Andrewa. Usmiala sa keď ho zbadala. Zatial sa naozaj cítila bezpečne len pri ňom. Ak si ju všimol, viac sa usmiala a hanblivo mu zamávala. |
| |
| Z hlbokého spánku pri vodnom posedení ju prebudil hlad. Rozlepila obrovité oči a riadne sa ponaťahovala. Červené plamienky pri očiach a labách sa nepatrne zväčšili a trocha zažiarili. Posadila sa a zhlboka si povzdychla. Teraz skutočne cítila hlad po strachu. Po sladkom, neopakovateľnom strachu. Takom, že vám z toho behá mráz až po kostiach a srdce nestíha. To myšacie dievča jej hlad prebudila ešte väčšmi než pred tým. Porozhliadla sa po okolí, no nikto okrem nej tam nebol. Žiadna potenciálna obeť. Všetci museli byť v spomínanej jedálni. ...Jedáleň... Bolo možné, žeby v ubohej školskej jedálni mali aj niečo pre ňu? Pre nevyspitateľného démona ako je ona? Predsa len to bola škola pre monštrá a tak sa vybrala to tam skúsiť. Jedáleň zrejme všetci :D ale najviac Flandre Do jedálne tak vošiel obrovitý vlk. Poriadne sa poobzerala po jej priestore a neušla jej prítomnosť nových bytostí. Príliž si ich ale neobzerala a ani o ostatných neprejavovala väčší záujem. Jedine tak Nirovi kývla hlavou na pozdrav. Všimla si, že po jedálni pobehuje obsluha rovno niekoľkokrát a tak sa k jednému voľnejšiemu klonu vybrala pomalými a ťažkými krokmi. "Prepáčte mi ...." oslovila ju slušne, "...viem, že idem pomerne neskoro, no nemyslela som, že by ste mali niečo aj pre mňa. Môj hlad je ale neúnosný a tak sa radšej opýtam, pred tým než náhodou padne niekto za obeť." jemne sa pousmiala a naklonila hlavu na bok. "Živím sa strachom iných. Je jedno či je to strach o život alebo len strach z hmyzu. Nič iné môj žalúdok neukojí." vysvetlila. // kto náhodou nevydel Fear tak orázok :) aktuálne ma niečo cez dva metre Zobrazit SPOILER |
| |
| Jídelna Tak jak jsem si i mylel, už jenom podle toho, jak ty lazan voněli, tak i chutnali. Byly naprosto úžasné a zajímalo by mě, kdo to tam nakonec vařil. A jestli budou všechna jídla tady na neskutečně dobrá jako tyhle, zřejmě ze mě za chvíly bude jedna velká kulička... Ne, to se nestane. To není ani možné aby se to stalo. To se dříve přestane otáčet země... Z mých myšlenek mě vrhne pohled, který jsem v sobě cítil. Vzhlédl jsem a nemohl patřit nikomu jinému než Cho. Mile jsem se na ní usmál a pokynul jí, že jestli chce, mže si ke mě sednout (//co vím, tak sedím sám víceméně.). Chtěl jsem se pustit dál do jídla, ale znovu mě tak nějak něco vyrušilo. Tentokrát to, ale bylo něco jiného. Něco co jsem pocítil, že vešlo semka do místnosti. Víceméně jsem tak nějak ztuhl na místě. Ta aura byla... byla divná. Né divná jako divná, ale pro mě divná. Načež jsem pak i posléze dověděl, proč respektivě kdo je jejím majitelem, tedy toho křídlatce. A heleme se... Trochu jsem se ušklíbl a spadlé sousto z vidličky. Bylo jen otázkou času, než ucítí mou auru, která tu byla celkem příjemně rozlezlá. //Moje aura je cítitelná každým, lze si na ní ale zvyknout při delším kontaktu. Mohu jí částečně ovlivňovat tedy jen zesíli a nebo naopak zeslabit. Aura je dosti cítelná po smrti a hlavně Onom světě :) |
| |
| Jídelna Všichni v ní... nyní hlavně Andrew Zrovna jsem se usazoval, když do jídelny přišlo stvoření... už vůbec z pohledu na něj mrazilo. Když jsem z jeho rozhovoru zaslechl, že se živí strachem, otřepal jsem se. Něco mi ale nedalo možnost zase v klidu jíst, ani přemýšlet nad tím stvořením... Ucítil jsem něco prazvláštního. Bylo to černé, černé a hluboké, jako tmavé vody nekonečného oceánu v noci. Bylo to tak prázdné... tak hladové a chladné. Začal jsem v tom rozpoznávat rysy něčeho, co jsem již znal. Ale nikdy jsem to necítil takto přímo... Byla to smrt. Chladná a nevyhnutelná ve své čiré podobě... a vzbuzovala ve mě prazvláštní pocit, které jsem nedokázal přesně popsat. bylo to, jako by jste konečně uzřeli tvář někoho, kdo se na vás skrytě dívá po celý život. Očima jsem začal bloudit po místnosti až nakonec spočinuly na jednom klukovi (Andrew). Byl oblečený v tmavém oblečení a měl i černé vlasy. Cítil jsem z něj původ té temnoty a také směs něčeho tak známého, jako znám já sám sebe. Pohlédl jsem mu do očí. Co hrozného se mu muselo stát, že se tak mladý kluk spojil se smrtí? Co? Narodil se snad tak? Nebo byl proklet? Nebo to snad on sám chtěl? Je mi ho až líto... Pohlédl jsem na něj pohledem plným lítosti a pochopení, ale pak jsem se od něj odpoutal a zase se vrátil ke svému jídlu. |
| |
| Jedáleň Andrew a trošku Angeal Konečne sa dostala na radu a najprv ani nevedela čo by vlastne chcela. Znovu si však vypýtala niečo domáce a od mamičky. Boli to zeleninové cestoviny s domácim syrom. Šťastne sa usmiala keď jej na taniery skutočne prišli a voňali ako tie skutočné! Poďakovala a zobrala si tanier aj s vidličkou. Opatrne s ním odcupkala k Andrewovi a sadla si hneď vedľa. "Ahoj ..." pozdravila sa a jemne sa začervenala. Všimla si, že pozerá iným smerom a so zvedavosti pozrela tam pozrela aj ona. Do očí jej hneď padol chalan s krásne bielymi krídlami. Propomínali jej napadaný sneh. "Uhm ...tiež anjelik ako ty? Teda ...ten asi nemá takú ...ehm ...studenšiu auru, že?" opýtala sa a pomaly sa pustila do jedla. Bolo to výborné. |
| |
| Jídelna Když se na mě ten druhý křídlatec podíval a tak nějak mě zastihl ipohledem, že jsem se zrovna i na něj víceméně i díval, zaregistroval jsem jeho pohled. Nevím přesně co tím chtěl naznačit nebo vlastně říci. Tak jsem se na něj jenom prostě čistě v vřele usmál a pak se jen věnoval jídlu. Stejný úsměv jsem pl věnoval i Cho, když si ke mě přisedla. "Ne, jako já ne." řeknu a pohled věnuju do jídla. "On... on je z tý... "dobrý strany"... evidentně..." pronesu né zrovna normálním tónem, na který byla u mě zvyklá. Zněl spíše smutněji. "Jeto prostě... ten dobrej.... zatímco já patřím spíše k té druhé straně, respektivě k té ve které mě podobný nazivají Andělé Smrti..." |
| |
| Jedáleň Andrew Naklonila hlavu na stranu a jemne nazdvihla ušká. Akoby to spravilo zvedavé zvieratko. Neušlo jej, že posmutnel a mrzelo ju to. On predsa nebol ten zlý. Bol ku nej milý a dobrý a ona si ho za to veľmi vážila. Pomohol jej sa toľko nebáť a teraz bol jej ...kamarát. "Andreeeew..." zatiahla rovnako tak smutnejšie a nachvíľu ignorovala svoje jedlo. "Nech je si odkiaľ chce, ty si ten dobrý tiež! Si síce ...anjel smrti ...ale stále si anjelik s peknučkými krídlami. Uhm ...." viac sa začervenala, no vystrúhala na neho úsmev. Áno, Angeal mal snehobielé krídla, ale Andrew ich mal trblietavo čierné. Propomínali jej tmavú nočnú oblohu a tú mala vždy rada. Ak nemohla v noci spať, sledovala z okna hviezdy a mesiac. Ukľudňovalo ju to ...tak ako teraz jej andelíček. "Si proste dobrý ...a môj názor nezmeníš." pousmiala sa a dala si do úst ďalšie, veľmi chutné sústo. |
| |
| Jídelna Chocko, Andrew a ostatní Mezi jídlem jsem stále po očku pokukoval po tom klukovi a jeho kamarádce s ouškama a ocasem, letmě jsem i slyšel něco z jejich rozhovoru. Když jsem uslyšel tu dívku říct: anděl jako já, lžíce mi vyklouzla z ruky a já stále zůstal v pozici s otevřenou pusou. Pak jsem ale pusu zavřel a zaměřil si kluka nečitelným pohledem. Byla v něm různorodá směsice pocitů. Zklamání, že je jediný anděl, kterého jsem kdy potkal temný, ale také lítost pro to čím je... ale nemůžu mu přece vyčítat čím je. S tou myšlenkou se vrátím ke své polévce, které už zbývala jen troška a já jsem jí do sebe rychle naházel. Po té co jsem dojedl, odnesl jsem prázdný talíř k pultu a vzal si druhý chod. Počkal jsem až mi ho obsluha naloží a poděkoval ji. Pak jsem chvilku zbýral odvahu pro to, co jsem chtěl udělat a zhluboka se nadechl. Udělal jsem krok a další a pak další a mířil jsem ke stolu. Ne k tomu, u kterého jsem seděl před tím. Šel jsem ke stolu, kde seděl temný anděl a jeho kamarádka s ocáskem a ouškama... vlastně vypadala roztomile... a ani temný anděl přes svou auru smrti a temný vzhled nevypadal, jako vyložený záporák. Zastavil jsem se před nimi a pootevřel ústa a volil správná slova. Nikdy jsem v takto blízkém kontaktu s někým podobným nebyl... nechci vypadat neuctivě, nebo nekorektně. "Zdravím... Mohl bych si k vám přisednout?" Zeptal jsem se ji a na své tváři vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem svedl. |
| |
| V jídelně Všichni, Angeal Když je čas na druhý chod, dojdu k okýnku a požádám o salát. I přes naštvaný pohled Nira. Vím, vím. Měla bych jíst maso. Někdy mi příjde jako moje matka. Pod kapucí se usměji a vrátím na své dost osamocené místo. Niro Když ke mně přijede talíř s jídlem, beru to jako omyl a šoupnu ho zpátky. Nevím, proč mně mají lidé potřebu krmit. Vypadám snad jako lama v zoo? Když do jídelny příjde další chlapec s křídly, našpicuji uši. Cítím cítím dobrou stranu... Vstanu a při tom zavadím čenichem o desku stol. Školy by měli být stavěny i pro velké tvory. "Omluv mne." Řeknu Ragi a překlušu jídelnu k tomu chlapci. (Samozřejmě Angeal.) "Vítejte na škole. Jmenuji se Niro." Promluvím mu do hlavy a mírně se ukloním. Dávám si pozor na všechny židle a podobné, protože s mými skoro dvěma metry... I tak vypadám - doufám - důstojně jako vždy. Příjde mi trochu líto Andrewa. Ano, vím jak se jmenuje. Od čeho bych asi měl uši, že? Vím jak to dopadá, když stojí opaky proti sobě. Navíc skoro všichni tvorové mají bytostně rádi "dobrou stranu." Vyjímkou se zdá být ta malá dívenka - myslím Chocko. Já neupřednostňuji ani jedno, ale teto mladík mě zajímá. |
| |
| Jídelna Cho, Angie[/center] Chvíly jsem trochu nepřítomně sledoval jídlo na svém talíři a u toho tak nějak i poslouchal Cho. Nic jsem neříkal, ani jsem jí nijak neodpovídal. Trochu jsem se totiž hrabal ve svých myšlenkách. Počítal jsi s stím když jsi sem šel... počítal si s tím, že se tu stejně někdo takoví dříve nebo později ukáže... proč tu vlastně teď depkaříš? Jenom, protože ON patří k těm "lepším" neznamená to, že taky ten "lepší" bude... Moje myšlenky mi víceméně proudili hlavou až do dobynež jsem slyšel, tedy vlastně neslyšel to jak přestala Cho mluvit. Pomalu jsem se na ní podíval a pousmál se. Trochu jsem se sehnul a těsně u jejího huňatého uška jsem jí do něj zašeptal: "Děkuju" Načež jsem jí pak věnoval letmou pusu na její huňaté ouško. Cítil jsem pak, jak se aura toho druhýho přibližuje. Co si budeme povídat, jo trochu ve mě hrklo, když rozhodl přijít až k nám. Nicméně nepokoušel jsem se na sobě dát nějak znát. "Jasně, místo tu je." opáčil jsem nakonec. |
| |
| Jedáleň Andrew, Angeal, Niro "Uuuh..." až pustila vidličku, ako jej dal jemnú pusku na uško. Červenala sa ako divá až si musela pošúchať líca. Nič mu na to ale nepovedala. Dokonca sa aj hanblivo pousmiala. "Neni zač ...ja ďakujem tebe ..." pípla a vlnila celá nesvoja chvostíkom. Vrátila sa, ale radšej k jedlu. Zobrala si späť do ruky vidličku a strčila si do úst ďalšie sústo. Ledva ho však prehltla, stál pri nich ten anjel. Trošku viac zarazene k nemu zdvihla zrak. Lepšie si ho prezrela. Áno jeho krídla boli úchvatné a bolo vidno, že je to anjel ako má zrejme byť, no i tak, bol cudzí a nepoznala ho. Sklopila ušká dozadu a chvostík si omotala okolo nohy stoličky na ktorej sedela. Bola z neho nervózná a keď s k nim prisadol, sklopila zrak späť k jedlu. Vtedy k stolu prišiel ďalší návštevník. Obrovitý a huňatý vlk. Zrejme bol zvedavý na anjela. Ona z neho mala, ale tak trochu strach. Nikdy nemala príliž rada psovité šelmy. Bála sa ich. Mali ostré zuby a pazúre a bohvie čo ešte. Prehltla a viac sa stiahla k Andrewovi. Pri ňom sa predsa len cítila istejšie... |
| |
| Jídelna Andrew, Chocko a Niro Na svolení temného anděla jsem si sedl vedle nich a položil si jídlo na stůl. Nemohlo mi unikdou jak se jeho přítelkyně stydí a stahuje uši dozadu. O to víc se přitiskla k andělu, když k nám doklusal velký skoro dvoumetroví vlk a v mysli se mi rozezněl hlas. "Moc rád vás poznávám, mé jméno je Angeal." Představil jsem se tak nějak všem. Po maličké chvilce jsem začal vnímat větší vliv aury temného anděla kolem něj a ošil jsem se. Je mi to nepříjemné... možná bych mohl... O trošku víc jsem rozevřel bělostná křídla a začal jsem slabě zářit bílým světlem, jak jsem do okolí začal vypouštět trochu své energie. Jako andělovi milosrdenství mi patří aura, které může v srdcích vzbozovat velkorysost a dobrotu... alespoň takovou aby částečně pokryla nepříjemnou přítomnost smrti. |
| |
| Jídelna Andrew, Chocko, Angeal Skoro až překvapeně se podívám na malou dívku, která se choulí k andělovi. Tedy, nebojí se temného anděla a mně ano? Zajímavá filozofie... Jakmile ucítím onu auru bílého anděla, který se představil jako Angeal. posadím se. Začíná to být hodně zajímavé. Modře se mi zalesklo v očích. Ani se nemusím soustředit, aby moje magie fungovala. Kolem mně se začalo míhat zvláštní světýlko. "Je zajímavé, že se nás schází tolik." Letmo se podívám ke své společnici zahalené do kápě - samozřejmě Ragien - jestli moje chování schvaluje, ale myslím že se tím baví. Světýlko letí výš ke stropu a pak se vrací. Baví mě si s ním pohrávat. |
| |
| Jídelna Cho, Angie, hafik Andílek si přisedne, ale zároveň se sem nasvačí další návštěvník. Mě osobně nijak nevadí, jsem na jemu podobné celkem zvyklí, ale Cho je celkem vystrašná, už jenom to jak se ke mě přitiskla. Tak nějak jsem pořád chtěl ještě jíst, protože ty lazaně byly fakt dobrý a tak jsem jí jen zakryl křídlem, která nemohl teď nikdo vidět, protože jsem to tak momentálně chtěl, ale při dotyku byl rychle poznali, že tam jsou. A tak to křídlo mohla i pocítit, že mezi jítak nějak jemně zakrylo, aniž by jí pak bránilo v případném výhledu, měla jakousi bariéru z peří. Když se tak nějak přestaví, trochu se ušklíbnu. To je stejný jako pojmenovat kočku Mňau nebo psa Haf... projde mi hlavou myšlenka, které se musím sám pro sebe pousmát. "Je fajn tě poznat, Angie." ušklíbnu se. "Jsem Andrew a tenhle plyšáček je Charlie." řeknu klidně a představím tak i jí. |
| |
| Jedáleň Andrew, Angeal, Niro "...Ahoj..." pípne potichu ako ju Andrew predstaví, na ktorého sa následne vďačne pousmeje. Hanblivo však zasa sklopí zrak a bosé nožky jej nervózne ťapkajú po podlahe. Vďaka ochrannému krídlu sa vlka bála o čosi menej. Akoby teraz na ňu nemohol ... Angeal rozprestie krídla a ona na pokožke zacíti jemné teplo. Vyslal k nim svoju auru. Ale prečo? Andrewová bola príjemne chladivá ...aspoň teraz, keď si už na ňu zvykla. Posšúchala sa po ramenách a ďalej sa ticho krčila za jeho krídlom. Oči sa jej zvedavo zablisli, keď sa vlk začal hrať s celkom pekným svetielkom. Ušká zaujate podvihla dopredu a pohladom sledovala svetielko. V oranžovo-hnedých očiach sa jej jemne odrážalo jeho svetlo. Aspoň na chvíľku tak zabudla, že je pri stole aj niekto iný... |
| |
| Jídelna Andrew, Chocko, Niro Trochu se zamračím. Známe se sotva pět minut a on už komolí mé jméno... Angie... Zní to... Jako pro nějakou holku. Hodím po něm dotčený pohled. "Také vás rád poznávám Charlie... Andrew... Niro." Každému z nich pokývnu hlavou. Také si všimnu nepatrného poryvu vzduchu, kolem Charlie a Andrewa. Co to bylo? Nějaký druh štítu? Je od něj velkorysé, že svou přítelkyni chrání, nakonec nebude tak temný, jak vypadá. Ale když je Adrew anděl, kde má křídla? Tyto otázky jsem ale nehodlal nějak moc řešit... tedy alespoň ne nyní a tak jsem se pomalu vrátil ke svému jídlu. Vstřícnosti a seznamování mám už pro dnešek dost... nechci na sebe hned od začátku poutat takovou pozornost. |
| |
| Jídelna Cho, Angie Ušklíbnu se nad tím, jak se zatvářil poté co jsem jej tak oslovil. "Ale notak, byl to jen vtípek, nemyslel jsem to nijak zle." poznamenám vůči jemu. "Zkouším jen prolomit ledy..." dodám nakonec. Jeho Aura, ano samozřejmě cítil jsem jí. A jak bych se k tomu vyjádřil.... Asi tak nějak nijak. Jo, cítil jsem to, jak se naše Aury střetli a tak nějak i podivně promíchali ale já bohužel tu svou neuměl úplně nechat zmizet, vždycky tu se mnou byla. |
| |
| Jedáleň Andrew, Andeal, Niro Z tranzu do ktorého ju priviedlo pekné svetielko, ju prebudil Andrew, keď prehovoril. Opäť sklopila ušká a tíško behala očami raz na Angeala, Nira, Andrewa, svetielko ... a tak dokola. Na koniec skončila pohladom na nedojedených cestovinách. Obaja ešte jedli a aj ona by celkom rada dojedla. Opatrne nahmatala Andrewovo krídlo a jemne mu ho posunula. Len tak aby mohla jesť. Prisunula si tanier a zobrala do ruky vidličku. "Uhm ...dodatočne dobrú chuť ..." ozvala sa ticho a opatrne si ešte raz prezrela Angeala. Potom sa už radšej znova venovala jej obedu. |
| |
| Jídelna Andrew, Chocko, Niro Na jeho ospravedlňování jsem se vřele usmál. "Já vím, že jsi to tak nemyslel... ostatně to byl dobrý nápad na menší odreagování. Mé jméno se mi vlastně ani moc nelíbí... příjde mi nevkusné. Můžeš mi říkat, jak jen budeš chtít." Pronesu směrem k němu. "Dobrou chuť." Zase se usměji na Chocko a pustím se do špaget. Po chvílce jídla jsem zase dumal nad otázkami, které jsem měl a zvědavost ve mě nakonec převládla nad zdrženlivostí. "Andrew, mohu na tebe mít jednu otázku? Pokud ti to tedy není nepříjemné." Začal jsem váhavě a s jeho svolením jsem pokračoval dál. "Když jsi andělem, kde máš svá křídla? Ty je schováváš? Proč? Myslím, že by jsi měl být hrdý na to, že jsi andělem... ať už temným, nebo světlým. Jsi anděl stejně, jako já a já jsem rád že jsem potkal dalšího anděla, je mi jedno, že anděla smrti. Bez západu by nebylo úsvitu. Bez noci by nebylo dne. Aby mohl existovat začátek, musí být i konec. Bez smrti by nebylo života. Ty nejsi zlý, jsi nepostradetalnou součástí koloběhu života a smrti, stejně jako já. Já jsem andělem milosrdenství, dávám život tam, kde se už vytrácí. Protože, i když je smrt nezbytná, dokáže být velice krutá a nespravedlivá." Zase jsem se nepatrně usmál. |
| |
| Jídelna Cho, Angie "Fajn, jak chceš... Angie." ušklíbl jsem se. Popřání dobré chuti jsem moc nevěnoval, protože moje porce byla už skoro celá snědená a pro další jsem si jí moc nechtěl. Né, že by mi nechutnalo, ale spíše jsem byl líný se tak nějak zvednout a dojít tam. Takže jsem těm dvoum jen přitakal. Když pak on promluvil, s tím, že by se chtěl na něco zeptat, trochu jsem zpozorněl. "Klidně, já se dokážu bavit naprosto o čemkoliv s kýmkoliv." poznamenám, načež naše Angie pustí. Ok, moje mozkoví závity museli tak nějak začít trochu pracovat, abych vůbec tak nějak vstřebal to co mi ten týpek u stolu vlastně říká. Což mělo za následek tak trochu viditelné zamrznutí. "Ehm..." začal jsem tak trochu. "Mohu je podle své vlastní nechat zmizet, nebo je naopak nechat viditelné.Tak nějak to bude tím, že jsem tak trochu míšenec. Matka byla Padlá zatímco táta normální člověk." řeknu a jako důkaz je nechám zviditelnit. Což může tak vidět pár velkých, jako černo černá noc černých křídel, jejichž perutě se tady na světle jemně modře křpitili. Protáhl jsem je do stran a je jejich celkové velikosti, která byla tak nějak výškově stejně velká jako ta moje. Konce perutí byly jen lehce potrhané. Načež je pak zase schovám, tedy nechám zneviditelnit. "Je to však jen jakási iluze, protože kdyby jsis sáhl na moje záda, nebo do míst kde se vyskytují, tak je normálně pod rukou ucítíš..." |
| |
| Jedáleň andilkovia c: Angeal sa pustil do rozhovoru s Andrewom. Pozorne ich počúvala, no ona sama bola tíško a dojedala si svoj obed. Angeal sa však rozhovoril o tom, ako Andrew patrí ku kolobehu života a že ho to nerobí zlým. Celý čas pri tom na bieleho anjelika pozerala. Súhlasila s tým, že Andrew je skutočne dobrý. Reči okolo anjela smrti predsa nemusia byť vždy pravdivé. On nebol krutý, ale milučký a na ňu veľmi dobrý. Keď si krídla znovu zviditeľnil, usmiala sa. Rada si ich obzerala. Akoby pod každým svetlom vyzerali inakšie a to sa jej páčilo. Pierka z nich musela byť veľká cennosť a preto bola ohromne rada, že jedno má. "Mne sa tvoje krídla páčia, Andrew." otočila sa k nemu. "Pekne sa ligocú a potom vyzerajú ako nočná obloha s hviezdičkami." hovorila tíško a hanblivo. Akoby ju Angeal nemal ani počuť. Červenala sa za to a tak sa radšej pozerala naspäť do taniera. |
| |
| Jídelna Andrew, Chocko Když mě znova oslovil Angie zase jsem nasadil dotčený výraz a něco si zamumlal. Ušklíbl jsem se, když jsem viděl, že je z mého vodopádu slov trochu mimo. Výborně, on bude mít Angei a já ho zase budu provojovat rychlou a nesrozumitelnou mluvou... možná bych to příště mohl spojit s latinskými citáty. Ale jeho slova o tom, že se s ním můžu bavit o čemkoliv si určitě vezmu k srdci. Pak ukázal svá křídla. Chocko z nich byla nejspíš unešená a byl to důvod být unešen. I když jsou trochu... Temná, skličující, černá, ponurá, tmavá, smutná, děsivá, pochmurná, tajemná, melanchorická, deprimující, depresivní... Nakonec jsem nasadil milý úsměv. "Jsou velice... zajímavá." Prones jsem trochu koktavě. "Ale to stále nevysvětluje, proč je pomocí iluzí schováváš. Iluze je podle tvých slov nenechá zmizet úplně, takže je to jen o estetice. Ty se snad ze ně stydíš? Neměl bys." Možná se za ně stydí kvůly svému smíšenému původu. Já si to jen těžko dokážu představit... i když jsem své rodiče nepoznal, sestry z kláštera se o mě starali dobře... Pak si vyslechnu řeč Chocko. S tou noční oblohou bych souhlasil... ale s těmi hvězdami by byl trochu problém... Ale jeho křídla nejsou zase tak... před tím výjemnovaná slova. Barvu si člověk nevybírá. V černé je ukryta elegance, tajemství a hloubka. Bílá je zase čistá a zářivá barva. Musíme proti sobě vypadat jako úplné protiklady. |
| |
| Jídelna Cho, Angie Trochu jsem se ušklíbl nad tím, když jsem tak nějak zahlédl jeho výraz, který se snažil trochu skrýt, poté co jsem mu ukázal svoje křídla. "Možná..." opáčim. "Ale spíš bych řekl, že jde o jakýsi zvyk." pronesu k němu. "Do teď jsem žil nebo spíše tak nějak přežíval mezi lidmi přes nějakých dvacet let. A lidé mají jaksi tak trochu problém akceptovat to, co vymiká jejich pohledu "normálnosti". " řeknu mu zcela otevřeně. "Je možné, že znáš lidi třeba jinak než já a neměj mi to za zlé, když tě označím za to, že ty prostě patříš k těm "lepším", které lidi budou akceptovat spíše, když už by na něco takového došlo." řeknu a napíchnu si poslední sousto lahodných lazaní. "A pokud by ti stačila jen čistě strohá odpověď, jsem tak zvyklí. Nechci ze sebe dělat něco extra." dodám nakonec. Můj tón hlasu nebyl monotóní, ale spíše takoví normální, lehce pohodoví, konverzační. |
| |
| Jedáleň andilkovia c: Anjeli zrejme boli skôr zarosprávaný medzi sebou. Prišla si pri nich skutočne ako malá myška. Aspoň pri Andrewovi bola kľudnejšia. Sklopila ale ušká a dojedla si čo mala na tanieri. Načiahla sa po pohári s vodou a s oboma rukami ho vzala do rúk. Pritiahla si ho k sebe a pomaly popíjala studenšiu vodu. Nechala ich nech sa rozprávajú medzi sebou. Ona im k tomu veľa nemala povedať. Oni boli anjeli a ona len ....plyšák. Počúvala ich rozhovor a občas sa na jedného, alebo na druhého pozrela. |
| |
| Jídelna Chishiki, Marcus, trochu Chocko Překvapeně zírám, když si všichni ostatní říkají, co si přejí. Tohle je spíš škola přání než škola pro monstra. Já si poručím steak s hranolkami – zasloužím si to, dneska je na přežírání parádní den. A ještě než nás Chocko opustí, potkám ji v řadě na jídlo za mnou. „A prosím, rozmysli si to s tou oslavou, jo? Dáme ještě vědět,“ houknu na ní s úsměvem a vezmu svůj talíř. Vrátím se ke stolu, kde jsme seděli a tam už se zakufrovala Chishiki. Zazubím se na ni. „Jakto že ste nám nic neřekli, kdybych to věděla předem, pořádně si rozmyslím, co přesně v pokoji chci. Ale i tak je to naprosto skvělý,“ pochvaluji si, „a to jídlo je fakt luxusní. Takhle to tady bude pořád?“ Čapnu příbor a ukrojím si sousto masa, které si se slastí vychutnávám. „A nejsou tady někde třeba takový ty automaty, do kterých hodíš peníze a ono ti z nich vyleze všechno, co si přeješ?“ zeptám se, když spolknu sousto. To už by byla nejspíš hodně velká fantasie. „Prosím, řekni, že jo,“ zazubím se „Marcus totiž chtěl, abychom si udělali večírek. Nelegální technopárty, no však to znáš.“ Mávnu nad tím rukou, jako že je to samozřejmost, ale myslím to jako vtip. |
| |
| Jídelna Andrew a Chocko Na jeho slova jsem pokyvoval hlavou. Chápu jeho důvody, kdybych takovou moc měl, také bych ji využíval. Když mě označí jako jednoho z těch "lepších" jen si povdechnu. "Být dobrý není nic, co bych mohl považovat za výhodu, nad tebou. Kdyby mě sestry neschovávaly a nedržely v tajnosti, už by o mě věděl Vatikán a byl bych zavřený v kleci a lidé by se na mě chodily dívat, jako na zvíře. Měli mě tam jen na léčení nemocných a zraněných... drželi mě jako důkaz, že je bůh neopustil. Každého zajímala jen má schopnost léčit, nebo fakt že jsem anděl... ale nikoho nezajímalo... nikoho nezajímalo, co si myslím... nebo, co cítím." Posmutněl jsem. "Je to takové... příjde mi to jako zlatá klec. Měl jsem v ní pomáhat ostatním, ale někdy si říkám... kdo by pomohl mě, když bych to potřeboval." Zarazil jsem se. Jsi takoví hlupák! Tak... důvěřiví, dětinský. Vylévat si tady duši... a ke komu? K andělu temnot? Nemůžeš čekat, že tě pochopí, budeš vypadat, jako rozmazlený fracek. "Omlouvám se. Nejsem zvyklí mluvit s někým... nechal jsem se unést." Prohodil jsem nakonec a zase se radši věnoval jídlu. |
| |
| Jídelna Cho, Angie Tak nějak pilně naslouchám Angiemu a přitom tak nějak jenom hlavou přitakávám. Mohlo by se zdát, že nedávám pozor, nebo to pouštím druhým uchem ven, ale naslouchal jsem všemu a tak nějak jsem se dopracoval i k tomu, že jsem snědl i to poslední napíchnuté sousto lazaní. Poočku jsem sledoval i Cho vedle. Vypadala tak nějak až moc odstrčeně a tak jsem se to rozhodl napravit. A tak jsem si jí druhou volnou rukou přitáhl okolo jejího pasu více k sobě, tak, že se mě normálně svým tělem dotýkala. Ruku jsem jí nechal na jejím pasu s tím, že pokud by s tím ona nesouhlasila, může jí klidně sundat. Trochu jsem se na ní přitom pousmál "Za těch pár desítek let jsem se jednomu naučil, Angie. A to, že ať už se stane cokoliv, nemá cenu se k tomu nijak dál vracet, nemůže to totiž nijak změnit." řekl jsem a odložil jsem vidličku do talíře. Pak jsem k němu zvedl volnou ruku a nabídl jsem mu tu ruku. Samozřejmě s úsměvem. |
| |
| Jedáleň andilkovia c: Počúvala Angealov preslov. Mrzelo ju to ...Ako anjel by mal mať predsa viac práva na svoje vlastné pocity. Prečo by sa o neho zaujímali, len preto, že je anjelikom? Áno zrejme sa nevidí každý deň, ale predsa v knížkach čítavala, že sú veľmi múdry a mocný. Ju predsa tiež rodičia nezavreli do klietky, ale starali sa o ňu ako mohli ... Nerozumela tomu ... "Eeh uhmm..." Andrew si ju k sebe privinul a nalepil si ju na seba. Červenala sa ako tá paprika, alebo rajčina. Schovávala sa preto aj za pohár s vodou. Nič mu však nepovedala a dokonca ho nechala nech ju aj drží okolo pása. Len mu zahanbene vrátila úsmev. Jemne sa o neho opierala a dopila si vodu v pohári. "Uhm ...podľa mňa by si nemal byť zatvorený v klietke ...ani jeden z vás." pípla tíško ako sa ešte hanbila. "Ste anjelikovia a čo som čítala ...mali by vás uctievať." naklonila sa a položila pohár späť na stôl. Potom sa ale znovu o Andrewa oprela. |
| |
| Jídelna Andrew Chocko Vypadalo to, že mi Adrew naslouchá z čehož jsem byl velice překvapen a nakonec i promluvil a podal mi ruku. Popravdě jsem na něj koukal tak nechápavě, jako by zpadl z nebe... což byla pravda, ale nyní to vypadalo, že jsem právě spadl z nebe já. Rozpačitě jsem koukal na jeho ruku a přemýšlel, co tím vlastně myslí a co mám dělat. Pak mě ale z přemýšlení vytrhla Chocko, na kterou jsem trošku zapoměl a všiml jsem si, že se k sobě s Adrew tulí... vypadali spolu celkem hezky a Chocko -i když by před ní rajčatový sad ve vrcholné zklizni zbledl závistí- vypadala šťastn,... oba dva vypadali šťastně. Pak jsem ale začal dávat váhu tomu co říká a zase se až nekontrolovatelně rozpovídal. "Ne, to máš pravdu, neměli... Ale přes to jsem si jist, že by to nakonec udělali." Odpověděl jsem Chocko zklesle. "Lidé ničí a zosočují vše kolem sebe, jen ve své aroganci a marnivost. Ze začádku zabíjeli zvířata, ve své nekonečné touhe o nekonečnou nadvládu a moc. Pak, když svým rozumem přetčili všechny své přirozené nepřátele, začali se zabíjet mezi sebou. Ze začátku padly desítky, ty přešly ve stovky a nakonec do tisíců. Nyní jsou jich miliony a miliony. Zemřeli kvůly své vlastní aroganci a nenávisti. Zabíjejí se mezi sebou v touze po moci a neváží si ničeho kolem sebe, ani života ne... a když na ně příjde trest v podobě nemoci, příjdou za mnou a čekají že je vyléčím: Ale no ták, jsi andělem milosti, uzdrav mě, je to tvou povinností... A co když je nechci vyléčit. Co když si myslím, že si to nezaslouží. Co když si myslím, že lidé jsou jen zrůdy, který ničí a kazí vše, čeho se jejich zvrácená mysl a ruce dotknou. I když jim radíme a snažíme se je vést, jsme jim dobří, jen dokud z toho mají sami prospěch. Dostali tolik šancí se napravit a tolik jich promrhali. Říkají že si pamatují svou minulost, aby z ní získali ponaučení... nic takového nedělají. Opakují stále stejné chyby, dokola a dokola. Nezaslouží si další možnost se napravit a až na to vyšší moc příjde, budu u toho a tehdy... tehdy a už nikdy potom jim nepomůžu." Řekl jsem a dostal se do něčeho, co by se dalo nazvat afektem. Při svém proslovu jsem sebou prudce otřásl a z mích řídel odpadlo pírko... nebylo ale bílé, bylo černé. Pomalu a děsivě se snášelo k zemi a jako suchý podzimní list, ale já jsem byl dost naštvaný, na to abych ho vůbec vnímal. Jen co jsem dořekl svůj proslov, právě ve chvíly přeletěla přes jídelnu čistě bíla holubice. Sedla si na stůl přede mě a se starostlivým vrkáním přešlapovala sem a tam. Usmál jsem se a pohladil ji. Bojí se o mě... Nevydrží beze mě ani hodinu aniž by nevěděli co se mnou je. Věděli, že jsem naštvaný... "Lidé se mají od zvířat hodně co učit." Řekl jsem ale nyní už s úsměvem a hladil vrkající holubici po hlavě. "Ale všichni lidé možná nejsou takoví... Řádové sestry se mě ujaly a staraly se o mě, jako o vlastního." Pronesl jsem a projížděl svou paměť a vzpomínal na všechny které jsem léčil. Malé děti, nebo dospělé muže i ženy. Ten výraz štěstí na jejich tvářích... když už mi nezbylo nic jiného, ten výraz vděku mě vždy potěšil... Možná stojí za záchranu. Ale aby pochopili to, co mají, musí to prvně ztratit. |
| |
| Jídelna Andrew, CHocko, Angíí Niro Tajně poslouchám jejich hovor do té doby, než začne Angeal zalíceně mluvit o popisu své práci a nevděčnosti lidí. "Dle mého si kolego zaslouží druhou šanci. A doufám že i já." Ano, říkám "kolego." Já vlastně nemám od Andělů moc daleko. I když nechodím v rouše, nevypadám jako člověk a nemám křídla. Ale jinak... Světýlko těsně u mně pohaslo. "Lidé jsou arogantní, dominantní a hloupí, ale je na nich i něco jiného... Něco co mne vždycky fascinovala a děsilo. Nemyslíte?" Na chvíli zapátrám v paměti. "Měl jsem šanci pozorovat je dlouhé věky. Vidím jak se chvají, kdy chybují... Jsou zvláštní rasa..." Řeknu zamyšleně. |
| |
| Jídelna[/center] Cho, Angie Čekal sjem s nataženou rukou směrem k Angiemu, že mi jí aspoň stiskne, protože jsem mu tak nabízel svoje přátelství, ale on se tak nějak evidentně rozhodl, že mi místo toho vykecá do hlavy další díru. Bože, ty to vidíš... jak tam můžeš mít něco takovíhleho? Projdou mi hlavou myšlenky, které jsou směřovánu tomu nahoře, i když předem vím, že žádnou odpověď nikdy nedostanu. Vlastně jsem ani nikdy nedostal. Stáhl jsem prozatím napůl ruku k sobě a zkoušel nějak aspoň trochu pochopit o čem to pako přede mnou vlastně doprdele mluví! Marně... Ztratil jsem se v jeho slovech už ve chvíly, kdy začal nějakou druhou, nebo třetí větu. Zabte mě někdo prosím... |
| |
| Jedáleň andilkovia c: a hafík Angeal sa rozhovoril viac než predtým. Aj s nastraženými ušami mu ledva stíhala. Ani si nevedela spomenúť, kedy niekoho vôbec počula toľko hovoriť. Zrejme ešte nikdy. Ak by na ňu tak spustil aj Andrew, nevedela by asi čo robiť ... Ešte v polovici Angealovho monológu zdvihla hlavu k jej anjelikovi. Niečo jej hovorilo, že nestíha ani on. Očami však už zostala vysieť na jeho tvári ...ani nevedela prečo. Z tranzu ju vytrhla až biela holubička, ktorá si našla cestu k urečnenému anjelikovi. Jemne hrkútala a jej sa to páčilo. Doma často kŕmila holúbkov a niekedy jej dovolili aby ich aj pohladila. Usmiala sa, chcela pohladiť aj tohto holúbka. "Ľudia sú ľudia ...a my sme my. Niekto sa ponaučí a niekto nie ...Každý sme nejaký a máme svoje chyby." povedala tichšie. Nechcela vystrašiť holúbka. To už sa ale zasa ozval aj obrovský vlk. Ako bol ticho, aj zabudla že tam je. Znova znervóznela a na Andrewa sa o niečo viac natisla. Dokonca si cez neho aj opatrne prehodila chvostík. |
| |
| Jídelna Andrew Chocko Niro Když jsem se podíval na Andrewa, nemohl jsem se udržet a vyprstk jsem smíchy. Sice jsem si stihl dát ruku před pusu, ale smích jesm udržet nedokázal a stále jsem sledoval pobavenýma očima Andrewův přiblblí výraz. Vypadal, jako bych mu rečima udělal díru do hlavy. Bože ani si nepamatuji, kdy jsem se tak smál... smál jsem se tak vůbec někdy? Když se chce Chocko doknou holubice, ta nakloní hlavu na stranu a docupitá k ní. Pak se nechá pohladit, jako by vůbec neočekávala, že jí někdo chce ublížit. Nebyla vůbec plachá, jako by nepoznala nočeho zlého... byla tak čistá a bezbranná, nebylo v ní ničeho zkaženého. Když jsi jí hladila nadšeně vrkala. Když se můj smích trošku uklidnil všiml jsem si že mi stále ještě nabýzí ruku a tak jsem mu podal tu svou stále s širokým úsměvem. Stále vypadá že chce umřít... Jsem tady první den a zatím to vypadá, že místo toho abych si našel přátele, doženu anděla smrti až k sebevraždě. Snad mi to promine... I když si to spojím s tím, že mi říká Angie, cítím pocit zvláštního zadostiučinění... Pak věnuji svou pozornost vlkovi. Kolego? Co tím myslí? Pak jsem stejně jako ona přemýšlel nad jejími slovi... I když už se mi o lidech přemýšlet nechce a tak jsem si udělal seznal lidí, které jsem zatím znal... Andrew Anděl smrti Bledý, temný,ale také přátelský a milý... Má rád: Chcocko, lazaně... Nemá rád: Očividně mě, když se rozpovídám... Říká mi Angie Chcocko Dívka s ocáskem a ouškama Roztomilá, stydlivá, pozorná, hodná... Má ráda: Andrewa, holuby... Nemá ráda: ... Obdivuje Andrewovi černá křídla... ano, je to pravda. Niro Vlk... moc velký vlk Velký... zatím chápavý, klidný, pozorný a přemýšlivý Má rád: ... Nemá rád: ... Říká mi kolego. |
| |
| Jídelna Angeal, Chocko, Andrew Niro Přemýšlím nad slovy malé slečny. Je moudrá. Navíc dokázala celý proslov mne a Angeala zasadit do pár vět. Pozoruhodné. Škoda, že ze mne má strach, rád bych si s ní popovídal. Pozoruji ty tři a v hloubi své duše k nim začnu projevovat jisté sympatie. Vím, vím, asi to byl špatný tah, ale citům nejde tak lehce poručit. To ví každý rozumný člověk - i tvor. Protáhnu se a na chvíli vypadám ještě větší než jsem. Řetěz na přední tlapě zacinkal o podlahu. "Asi nikoho z vás nepřesvědčím k průzkumu okolí, že?" Je to podle mne rozumné, vzhledem k tomu jak dlouho se tu budeme pohybovat. |
| |
| Jídelna Chshiki, Raquell "Pořádný kus grilovaného masa a pečené brambory?" pousměju se na kuchařku a ještě víc se pousměju, když mi to fakt podá. "Díky moc," rozloučím se s ní a vydám se zpět ke stolu. Na nic nečekám a pustím se do jídla a jen přikývnu, když se Raquell zmíní o jídle. Je opravdu luxusní. A pak samozřejmě musela vyzvonit můj plán na večer. Jen jsem protočil oči v sloup a koukl na Chishiki. "Chtěl bych uspořádat prostě takovou malou akci s hudbou, jídlem a pitím. Zvaná samozřejmě jsi. Původně jsem přemýšlel, že by to bylo jen takové menší a soukromé pro lidi z naší třídy, ale asi to udělám tak, že kdo chce, tak ať přijde," řeknu ji a znovu si ukrojím kus masa. "Nejlepší, co jsem kdy jedl," pochválím to a dál se věnuji jídlu. |
| |
| Jiná třída Marcus, Raquell, Chishiki Polévka byla výborná. Nečekala jsem, že polévka z kuličky by mohla chutnat lépe než domácí. Jenže jí nebylo tolik, kolik bych chtěla. Zvedla jsem se od svého stolu a šla si pro druhý chod. „Gnocchi se sýrovou omáčkou, kuřecím masem, špenátem a parmezánem, prosím.“ Usmála jsem se na Flandre. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli opravdu udělají všechno, na co mám chuť. A k mému údivu… S talířem v ruce jsem popošla pár kroků vedle, abych nikomu nepřekážela a rozhlédla se po jídelně. Nechtělo se mi vracet ke svému stolu. Sice zrovna netoužím po tom, abych musela poslouchat mlaskání někoho cizího, ale samotné se mi sedět nechtělo. Mít nálepku outsidera hned na začátku školy mi nepřišlo jako dobrý nápad. Ke komu se vetřít? Nakonec jsem jen pohodila rameny a vykročila ke skupince zahrnující Chishiki, bělovlasého kluka a dívku s dlouhými tmavými vlasy. V mé třídě nebyli, ale nebylo by špatné znát lidi i z jiných tříd. Někdy by se to mohlo hodit. Zhluboka jsem se nadechla, pohodila sněhově bílými vlasy a přiblížila se k jejich stolu. „Ahoj… mohla bych si přisednout?“ přátelsky jsem se usmála a snažila se vypadat víceméně klidně. Nevadilo mi seznamování s novými lidmi. Vadil mi ten moment, kdy všichni přestanou dělat, co dělají a upřou na mě pohled, aby zjistili, kdo je ten vetřelec, co jim narušil poklidný oběd. |
| |
| U oběda Slečna s oušky se velmi rychle po mém příchodu zdekovala pryč a odešla k jinému stolu, ale nechala jsem to tak, jen jsem se opřela lokty o stůl. Krátce po odchodu Chocko začala mluvit Raquell, ke které jsem naklonila uši a poslouchala ji. "No takové automaty tu opravdu nemáme. Úplně všechno se tu nevede." ,zaculila jsem se, než pokračovala a lehce jsem uši pootočila dozadu při návrhu technopárty. "A to si myslíte, že vám to Samu dovolí?" ,povytáhla jsem jedno obočí a střihla ušima. Něco slabšího by jim sice nejspíše dovolila, ale.. no, nevím nevím. Když potom začal představovat ten nápad i Marcus, stočila jsem j něm pohled. "A co si představuješ pod slovy malá akce?" ,zeptala jsem se, než pochválil oběd. Na to jsem ale nestihla zareagovat, protože se u našeho stolu objevila slečna, kterou si z dnešní cesty na lodi matně pamatuju. Když se zeptala, jestli si může přišednout, poklepala jsem na židli vedle sebe. "Jak se jmenuješ? Já jsem Chishiki." ,zeptala jsem se jí a sladce se u toho culila. |
| |
| Fear Sladce jsem se na ni zaculila, když začala vyprávět, co má za problém. Naklonila jsem hlavu na stranu a několik pramenů delších vlasů svázaných do culíku mě polechtalo na holé kůži ruky, kde už končil nabraný rukávek mé košile. Našpulila jsem rty a krátce přemýšlela. Nebyl by ani takový problém to vytvořit, jako jaký tomu dát tvar. Beztvará černá hmota bez zápachu? Ne, to by asi nebylo ideální. Bílá barva se nehodila a celkově, kdyby to mělo být hmotné, ais by to nevypadalo nijak vábně. K jídlu by to bylo, ale jí e i očima, ne? Prohlédla jsem si ji zkoumavým pohledem, než se mi najednou rozsvítilo. Luskla jsem prsty a široce se usmála. "Vydrž moment!" ,vyhrkla jsem, než ten nápad zapomenu a vletěla jsem do kuchyně,kam na mě vidět nemohla. Chvilku to trvalo, než jsem vyšla s velkou mísou. Opravdu velkou, musela jsem ji pevně držet v obou rukách. Tu jsem před ni položila. Když se podívala dovnitř, v míse si volně plynul červený kouř, který se točil do spirály. "Bude ti to stačit?" ,zeptala jsemse jí a počkala, co odpoví po ochutnání. |
| |
| Jídelna Chishiki, Marcus, Raquell Naštěstí jsem nemusela na místo čekat moc dlouho a tak jsem nemusela být vystavena zvědavým pohledům. Díky bohu. Věděla jsem, že mě Chishiki v tomhle neodmítne. Je pravda, že jsme spolu ani jednou nemluvili, ale všimla jsem si jí na lodi. Popravdě, kdo by si jí nevšiml. Chvilku kočka, chvilku člověk. Nějak jsem měla podvědomě zafixované, že patří ke škole a že bude studentům vycházet vstříc. Nebo jsem v to aspoň doufala. Posadila jsem se vedle ní na židli, kterou před chvilkou poplácala a položila talíř na stůl. „Já vím.“ Otočila jsem se na ni, když mi řekla svoje jméno. „Potkali jsme se na lodi, slyšela jsem tě, jak se představuješ. Já mám dlouhé jméno. Rodiče trvali na tom, abych měla dvě křestní. Takže prostě Michelle.“ Zazubila jsem se na ně. Sama jsem vždycky byla nespokojená se svým jménem, tak jsem je tím nechtěla zatěžovat. Stejně pochybuji, že by si ho pamatovali celé. Nejsme ani ve stejné třídě, takže bude zázrak, když mě poznají na chodbě. |
| |
| Jídelna Chishiki, Marcus, Michelle „Já to nemyslela tak vážně,“ uklidním Chishiki, že nic nelegálního se konat nebude a zvednu hlavu od jídla, podívám se na Michelle. Začne mi to v hlavě šrotovat – ano, byla s námi na lodi a pak v ředitelně. Pousměji se a pokývu hlavou na souhlas hned po tom, co se naše kočka představí. Pozoruji jejich rozhovor, potom povytáhnu obočí. Moje rozverná nálada pomalu odchází, za chvíli ze mě bude zase ta stará dobrá cynická Raquell. Rozhodně se nechci ztrapnit před někým naprosto cizím tím, že se chovám jako malá holka. „Dali ti dlouhý jméno? Mně dávají ledatak ponožky a trvají na tom, abych si je sama zašívala,“ postěžuji si naoko rozčíleně, ale pak už přátelsky dodám, „já sem Raquell.“ Ještě lehce mávnu rukou a strčím si do pusy jednu z posledních hranolek, co na talíři mám. „Ty si taky démon?“ zajímá mě, ale rozhodně se snažím, aby to nevyznělo zle. Vůbec netuším, co bych od té dívky mohla čekat, alespoň se nad ní nesnáší oblak tekoucího zla. Co když je ale jen dobře skryt? Ale líbí se mi její vlasy, takže určitě není chyba, že si k nám přisedla. To je jasný. |
| |
| Jídelna Chishiki, Marcus, Raquell Otočím se na Raquell a zasměji se jejímu rozčílení. „Buď ráda, že zašíváš jenom ty svoje.“ Dodám k tomu a pak už se začínám uvolňovat. Očividně není důvod být ve střehu. Cpu se noky a v myšlenkách obdivuji zdejší pochybnou kuchyni. Buď tu tak dobře vaří, nebo jsem měla vážně velký hlad. Zrovna přežvýkávám kousek kuřecího masa, když se Raquell znovu ozve. „Nah…“ zabrblám si pod fousy a pak se na ní zazubím. „Já jsem siréna.“ Ne, že bych na to byla bůhví jak pyšná. „Ploutev, zpěv táhnoucí námořníky do záhuby a smrtelný polibek. Pletou si mě s mořskou pannou, ale ty jsou napůl ryby.“ Lehce máchnu vidličkou ve vzduchu a pak jí zapíchnu do dalšího kousku masa. Pak se zarazím. „Taky?“ zopakuji to jedno slovo z její otázky, co mě překvapilo. Nadzvednu trochu obočí a rozhlédnu se po svých společnících. Raquell mi jako démon nepřipadala a týpek s vlasy stejné barvy, jako já? Copak démoni mají bílé vlasy? Ještě pohledem zběžně přejedu celou jídelnu, než se opět otočím na Raquell. „Ty jsi démon?“ jsem zvědavá a doufám, že to nevezme špatně. |
| |
| Jídelna Bělovláska si přisedla a já se na ni zaculila, u čehož jsem několikrát mrskla ocáskem. Když řekla, že ví, kdo jsem, střihla jsem s úsměvem oušky.. „Tak je hezčí se představit i osobně. Je to takové.. přátelštější.“ ,řekla jsem vesele a poslouchala ji, jak se představuje. „Lepší dlouhé jméno, než žádné.“ ,pokrčila jsem rameny a poslouchala, jak se s Raquell dohadují. Musela jsem se ušklíbnout. Když přišlo na schopnosti, poslouchala jsem je. „Děláte, jako kdyby bylo špatné být démonem. Třeba já jím jsem a nikdo to neřeší.“ ,prohodila jsem jakoby mimochodem. „Tady má každý něco. Ale musím uznat, že sirén tu moc nebylo.“ ,řekla jsem poměrně uznale a zabruslila ke stolu profesorů na Samu. „Ale dá se naučit to ovládat, takže je i pro sirény při dokončení školy možné mít vztah a chodit beze strachu do bazénu. Stejně jako se tu časem všichni naučí skrývat svoje fyzické odlišnosti a používat schopnosti a tak~“ ,promluvila jsem a zarazila se. „Moc kecám, pardon.“ ,zavrtěla jsem hlavou a když se holky bavily spolu, podívala jsem se na Marcuse. „Co že ty jsi tak potichu najednou?“ ,zeptala jsem se zvědavě. |
| |
| Jídelna Raquell, Chishiki, Michellle Když přišla dívka, jen jsem ji odmávl vidličkou, jak jsem byl zabraný do jídla. To bylo jediné, na co jsem se soustředil. Samozřejmě mi neunikly nějaké kousky rozhovoru. Siréna a démon, to je tak jediné, co jsem si z jejich rozhovoru zapamatoval. Když se mě pak Kočička zeptala, co se mnou je, že nic neříkám, zrovna jsem polkl poslední sousto a spokojeně se opřel o opěradlo židle. "To byl boží steak," pochválím jídlo a jsem spokojený nade vše. Už by to chtělo jen si někam lehnout a usnout. "Papinkal jsem, víš?" odpovím Chishiki a pohladím ji po hlavě a trochu poškrábu za ouškem, jako by pořád byla kočičkou. Pak se kouknu na tu novou. Michele se jmenuje. Aspoň myslím. Usměju se na ni a podám ji ruku. "Já jsem Marcus. Upřímně rád bych věděl, co jsem, ale fakt to nevím. Asi démon. Klidně bych ti to i ukázal, ale k jídlu se to moc nehodí," řeknu ji a pak mi dojde, jak úchylně to asi vypadalo. "Ty jsi z druhé třídy, že? Nechtěla bys taky dneska přijít? Původně to mělo být asi jen pro mou třídu, ale asi to nechám volně přístupné, místa tam je dost," pousměju se a kouknu ke stolu, kde sedí učitelky i Samusa. Musím si s ní o tom ještě promluvit, aby to povolila. |
| |
| Jídelna Chishiki, Marcus, Michelle Překvapené zamrkám, když se představí jako siréna. Jako první mě napadne trubka, co hlásí, že vypukl požár, po druhé se mi vybaví obrázek právě té mořské panny, se kterou si ji lidé pletou. Takže má žábry, ploutve a takové věci? Podívám se na Chishiki a dojde mi, že to co jsem řekla, asi nebylo tak úplně dobře. Sama nevím, co to přesně démon je, ale když to slovo slyším, vybaví se mi spíše temné barvy a zlé úmysly. Třeba jsem také něco jako démon a vůbec to nemusí být špatná vlastnost. Hm, předsudky. To je snad poprvé, co se doopravdy těším na vyučování. Takže ta dívka se proměňuje, jakmile si jde zaplavat. O tom jsem snad už něco slyšela, zajímavé. Pohodím vlasy a sklopím pohled do prázdného talíře přede mnou. Ukrývat svoje odlišnosti. Chce to čas – nestačí šestnáct let mého života? Kéž by se Chishiki nezarazila a já se dozvěděla víc. Je mi trapné se ptát, tak jen doufám, že v pravý čas se vše důležité dozvím. Nechci s vědomostmi zaostávat za ostatními. „Nee, já nejsem démon,“ odpovím Michelle. Myslím, dodám v duchu. Moje nejistota se mi odrazí i v tváři, když tak zvláštně stisknu rty. V tu chvíli se přidá ještě Marcus a pozve ji na večerní dostaveníčko. „No jistě, přijď, a hele... co kdybys třeba vypila fakt hodně vody? Proměníš se?“ Ano, musím mít další a další otázky, vážně mě to zajímá. „Jako že ti naroste ploutev a sbalíš každýho chlapa co uvidíš?“ povytáhnu obočí. |
| |
| Jídelna Chishiki, Marcus, Raquell Raquell byla asi hodně upovídaná osoba. Nevadilo mi to. Byla jsem za to ráda. Chishiki občas něco prohodila a kluk s bílými vlasy se věnoval jídlu. Byla to docela mírumilovná společnost. Když se Chishiki rozpovídala o sirénách a dost velké možnosti, že budu moct žít normální život a ve svém věku si třeba konečně někoho najít, tak se mi na tváři rozlil obrovský a veselý úsměv. S tím jsem se otočila i na Marcuse, abych mu potřásla rukou na seznámení. Trochu se pozastavím nad tím, co vlastně řekl a nadzvednu jedno obočí. „Tak možná někdy jindy…“ odpovím mu pobaveně a chci ještě něco dodat, ale zarazím se, když dostanu pozvánku. „Přijít kam?“ zeptám se nechápavě. Možná něco, o čem mluvili těsně před tím, než jsem přišla. Každopádně, jestli to bude něco jako seznamovací večírek ve stylu monster high, tak klidně přijdu. Mezi tím, co jsem vyzvídala Marcuse, byla Raquell nějaká zamyšlená. Když mi potvrdila, že démon není, tak jsem čekala, že mi prozradí, jaká je tedy její odlišnost. To se ale nestalo. Jen mě zasypala dalšíma otázkami na mou osobu. „Ne…“ odmlčím se a musí na mě být vidět pobavení, co ve mně její zvědavost vyvolala. „Ploutev mi naroste jenom, když se vody dotknu kůží. Nebo když se voda dotkne mě.“ Odpovím na první dvě otázky. „Já chlapy nebalím.“ Zasměju se a bezděčně se podívám na Marcuse, jako na jediného zástupce mužského pohlaví u tohohle stolu. „Mým zpěvem se dostanou do transu. Vůbec o sobě nevědí. Jsou potom jako náměsíční a ze zkušeností vím, že to nikdy nedopadne dobře.“ Trochu pokrčím rameny a z brčka si usrknu vody. |
| |
| Jídelna Cho, Angie Trochu se i uleví, když mi tak nějak konečně potřese rukou. Že mu to ale trvalo... Pak mě tak nějak napadlo, jestli vůbec tak nějak věděl, jestli věděl co měl vlastně udělat, podle toho co zatím řekl... mno to je tak nějak jedno. Když se pak začne smát jako pako, jenom mě tak nějak utvrdí v tom, že to zřejmě pako prostě bude. Odsunu od sebe prázdný talíř i použitou vidličku, na něj, pač jsem tak nějak nevěděl, co s nima mám vlastně tak nějak dělat dál. Podívám se i po něčem, čím bych mohl to jídlo zapít. Jsme to jen já, nebo ten pes je už příliš vlezlí? Měl by raději hlídat u nějaký boudy... Projdou mi v hlavě myšlenky. Evidentně mu asi tak nějak nedošlo, že tu hraje po celou dobu co tu je u nás páté kolo u vozu. "Uhodl." opáčím k tomu vořechovy. "Chtěl jsem spíš zkusit jít hledat nějaký prostor, kde by se dalo protáhnout, proletět. Mám křídla stažená dlouho..." poznamenám. Prohodím to tak, že jestli chce taky Angie, pokud bude chtít. |
| |
| Jedáleň andilkovia c: hafík Ďalej sa schovávala pred "zlým" vlkom pri Andrewovi. Ožila len keď k nej prišla holubička a ona si ju mohla pohladiť. Bola hrozne milá a peknučká. Biele pierka boli jemné a na dotyk príjemné. Opatrne ju hladkala jedným prštekom po hlávke a všade kde si pamätala, že sa to holúbkom páčilo. Bol to taký pekný a malý únik späť domov. Spamätala sa keď sa spomenulo lietanie. Zvedavo pozrela na oboch anjelov a nastražila ušká hore. "Uhm ...smiem ísť s vami? Vidieť vás letieť by bolo úžasné..." spýtala sa potichu a opatrne. Nechcela sa neustále vnucovať, ale skutočne by to rada videla. Nevedela si to predstaviť. |
| |
| Jedáleň Flandre + vsetci ostat ktory na mna budu cet reagovat c: Kým klon ušiel preč mimo jej zraku, sadla si na studenú zem a dlhý chvost si ovinula okolo nôh. Medzitým sa poobzerala po tých nových. Ďalší anjel, ktorý to ani neskrýva a nejaká osamelá slečna. Cítila z nich, že nie sú nejak rozrušený ...aspoň zatial. Natočila uši smerom odkial sa k nej služba späť blížila a až keď bola pri nej, otočila na ňu aj veľkú hlavu. Sklopila zrak dolu a prezerala si obsah veľkej misy. Červená mlha sa tam točila ako jej samotná moc a tak k nej sklonila hlavu. V duchu k nej prehovorila. Malý kúsok hmly sa z misky uvoľnil a akoby tancujúc sa zdvihol do vzduchu a točil sa okolo jej krku, až kým sa nestratil v jej čiernej srsti. Nadvihla hlavu a očami blúdila po okolí. Akoby ochutnávala chuť.... Uši sa jej zdvihli, v očiach sa jej zablislo. Zdvihla sa na všetky štyri. Obrovské oči sa jej zúžili na malé červené škáričky z ktorých sršal červený plameň. Ozvalo sa praskanie. Hlasité praskanie a pukanie. Akoby niekomu lámali kosti. To sa jej od seba postupne odtrhávali pozrastené zubiská až kým neroztvorila papulu a vôbec prvý krát ju tak otvorila. Ozýval sa jej hlboký a dlhý hlad. "Viaaaaaaaaaccc!!" zachrapčala hrubým hlasom. |
| |
| Jídelna Andrew, Chocko a Niro Spokojeně sleduji Chocko s holubicí, která se pod její péčí tetelí blahem a blaženě vrká. Pak se vrátím ke svému jídlu, které do sebe během následující půl minuty naházím. Když jsem zase zpátky pohlédl na Adrewa, vypadal že neví, co se má s talíři dělat... Nebo to nechtěl udělat? Na tom asi ani moc nesejde. Pak se začně mluvit o výpravě ven a já na Anrewa jen krádce a rozvážně kývnu, na Chocko se jen usměju. "Jistě že, osobně budu neskonale vděčný za tvou přítomnost." Odpovím jí a pohlédnu na Adrewa, který ji určitě něco takového neodmítne. Tak se zvednu se svým talířem a při té příležitosti i s Adrewovím a kráčím zpět k okénku. V polovině cesty se ale zastavím a trhnu sebou. Zastavily mě zvuky stvoření, které mi nahánělo husí kůži, hned jak jsem ho poprvé spatřil. Na jeho krmení nebyl zrovna hezký pohled a já jsem se jen otřásl. Dál jsem toho tvora řešit nechtěl a doufal jsem, že si mě vůbec nevšimne. Pak jednoduše zanesu talíře, vrátím se zpět ke stolu. "Půjdeme?" Zeptám se jednoduše a holubice mi přeletí na rameno. |
| |
| Jídelna Angeal, Andrew, Chocko a všichni ostatní Pomalu jsem dojedla a rozhlédla se po jídelně. Nijak mě nezajímá dění, spíš to kde je můj společník. Úžasné. Vybavuje se s dvěmi křídlatci. Zamračím se a dvakrát zaťukám o stůl. Jasné znamení. Niro Nevzrušeně sleduji společnost a zapamatovávám si všechna fakta. Sledováním ras jsem strávil valnou část svého času, už vím kde správně hledat. Když ale Rag zaklepe, slyším to. Už na to mám vypěstovaný smysl. "Omluvte mně, společnosti." Vstanu a kývnu na Angeala. "Kolego." Jen já vím, proč ho tak nazývám. Jako poslušný vlčík doklušu ke své přítelkyni zahalené v kápi. "Co ti tak trvalo?" Sykne na mně, ale já vím že to nemyslí zle. Zvedne se a po mém boku se vydáme pryč z jídelny. Cítím jak se jí zmocňuje pocit úlevy. Není divu. Nikdy neměla ráda společnost. "Máš nějaké nové poznatky?" Ptá se mně v zápětí a já zamávám ocasem. "Spoustu." Opět já Pomalu se vydávám směrem, kde pamatuji zahradu se svým přítelem po boku. Doufám, že tam naleznu aspoň chvíli klid. Nemohu se dočkat, až mi řekne co se dozvěděl o ostatních tady. Už se to stává naší hrou. Já pozoruji část a on také. Nazývejte to jak chcete, nás to prostě baví. V zahradách je krásně. Když najdeme tichý kout pod mohutným stromem, sundám si kápi. Chvíli přivykám na ostré denní světlo. Žluté oči zajiskřili. Bez té kápě je to tu mnohem hezčí. Pročísnu si prsty vlasy a opřu o kmen stromu. Niro leží vedle mně s hlavou vztyčenou, jako by každou chvíli očekával nepřítele. Zavřu oči a vychutnávám si ten klid a ticho. Aspoň na chvíli... |
| |
 | Do přístavu Ležel jsem v jednom z Grónských zmrzlých jezer, jen v takové dírce, aby mne voda zahalila a nechala vidět jen oči. Nespal jsem, odpočíval. Já toho vlastně celkově moc nenaspím a to pak spím v lidské podobě a pod vodou, protože je to bezpečnější. Lépe se tam schovává... Když mají lidé tu jejich moderní techniku, satelity a podobně... Ještě, že jsem studenokrevný... Každopádně, nerušeně jsem sledoval zamrzlou krajinu kolem a sluníčko, jak každou chvílí zapadne za obzor a uloží se ke spánku. Pak jsem zavřel oči, avšak můj sluch mne informoval ovšem, co by se kolem chtělo proplížit byť sebetišeji. Zarazil mne až zvuk křídel, netopýřích. Trochu brzy maličký? A v téhle zimě? A copak to neseš? Před tlamu mi dopadne kus papíru. Obálka, abych byl přesný a mne se zmocní zvědavost. Široko daleko ani noha, takže jsem se prostě proměnil a rozbalil obálku. Ano, číst a psát jsem uměl moc dobře, matka mne to naučila. Ona totiž telepatie někdy není zrovna nejlepší způsob komunikace, ale tak... Hold to jsou ty dračí hlasivky co jen syčí a vrčí... Vyvalil jsem oči, když jsem dočetl odkaz. Jak? Jak mne našli?! Zmačkám papír a po mém ledovém doteku se za chvíli změní na prášek. No jo, nevydržel... Zaplul jsem dolů do hloubky a nechal zamrznout můj "vchod" do vody. Ať si všichni trhnou nohou... Proměnil jsem se a rozvalil se na dno a přemýšlel... A přemýšlel... A přemýšlel... Prostě my to nedalo. Škola pro monstra? Jak se o mne dozvěděli? Proč mne tam zvou? A nebo je to nějaká lidská past? Ale co... Stejně jsem neměl co ztratit. Matka je mrtvá, příbuzní... No těžko říct ale nemyslím si. Proč by se za celou tu dlouhou dobu nikdo neukázal? Nebo proč by mne matka za někým nevzala? Vschopil jsem se a vyrazil k hladině. Rozbořil jsem si nové dveře ven a protože jsem měl dorazit do přístavu, rozhodl jsem se to vzít po dvou. Jasně, modrý chlápek obalený neproniknutelnými šupinami... noooo, to je jak husa na pekáči... Ale neměl jsem na výběr. Dorazil jse mna danou hodinu a bylo šero. Hlavně, byla mlha a chladno. Jasně, chladno, pro mne... Jako relativně k tomu, že tady na tom kontinentu mají léto... Ale prostě tak... Ta mlha se mi moc líbila, nebylo vidět moc daleko a lépe jsem proklouzl. Z ničeho nic se přede mnou začala tvořit ledová cestička a táhla mne někam bůhví kam. Ale, bylo to dobré znamení, někdo se trefil do mého vkusu, nebo spíše přirozenosti. Stála tam malá holka s modrými vlasy, kočičími oušky a ocáskem. Prostě takoví ten kočkodlak... Narazil jsem na pár z nich, spíš jen výjmečně tedy. Mnohem častěji to byl nějaký vlkodlak nebo tak. Sem tam i démon... Zastavil jsem se před ní a hned potom, co jsem si jí prohlédl jsem se zadíval do okolí. Šupinky po celém těle jako brnění se každá jednotlivě zvednou a zase položí na zpět. Jako kdyby mnou projela vlna čehosi. Byl to takoví můj... zlozvyk. "Škola?" Zeptám se podezíravě a lidskými hlasivkami. |
| |
| Jídelna -> Přístav Sledovala jsem, jak se Marcus opřel do židle a já se zaculila. Nechala jsem se poškríbat za uchem a přikývla. Tak jako jistě, že jedl, jen byl najednou tak zvláštně potichu, proto mě to napadlo. Potom se mezi seou začali bavit a já se usmála. Potom jsem ale zaregistrovala pohled Samu. Omluvila jsem se u stolu s tím, že je najdu později a vydala se k ní. Vypadlo z ní, že máme dalšího spolužáka a jestli pro něj nedojedu. Přikývla jsem a vydala jsem se ven z jídelny rovnou směrem do přístavu. Odvázala jsem loď, vyškrábala se nahoru a vyjela směrem ke kormidlu. Loď se postupně rozjela po vodní hladině. Dneska ta cesta byla už po několikáté a.. no, není to tak hrozné, jen to prostě není mojí nejoblíbenější náplní dne. Ale tak první školní den a další týden bývá takový. V přístavu jsem seskočila z lodi a stála kousek od ní v mlze. Nemám ráda mlhu, ale.. Takhle to kouzlo funguje, tak to asai jinak nejde. Zanedlouho jsem uslyšela kroky a zahlédla ledovou cestičku, jak se ke mně blíží i s podivně vypadajícím chlapcem, na kterého jsem se usmála a odhalila drobné tesáčky. "Škola." ,řekla jsem s úsměvem a mrskla ocáskem. "Jmenuji se Chishiki. Naskoč na loď, pojedeme. Asi za půl hodinky ta končí oběd, tak se nejdřív najíš a potom tě ubytujeme, zařadíme do třídy a tak, ju?" ,pronesla jsem s úsměvem a naskočila na loď, ze které jsem mu potom dolů sesunula prkno, po kterém mohl vyjít nahoru. |
| |
| Přístav Chishiki Podívám se na ní podezíravým pohledem. Taková drobounká dívka... Kdo to je? To nebude ředitelka ne? To přeci nejde hmmm? Ale pohled může někdy klamat že... Zmínila se o jídle a já se na ní zvědavě zadíval. Zajímalo by mne, jak to tam mají se stravováním... Dokážou nakrmit draka? Sice jsem jedl pár dní zpátky... ale. Třeba po mne budou chtít, abych vykonával nějakou činnost? To pak budu muset žrát častěji než měsíčně... A třeba vyrostu, když bude jídla dost! "Já jsem Gerir," přikývnu na pozdrav. "Máte tam dost jídla? Masa? A nějaké jezero v okolí?" Zeptám se tázavě. Spát budu v jezeře, to mne neodnaučí a pokud nebude na zbyt... Tak si nalovím pár rybek nebo nějakou lesní zvěř. Alespoň doufám, že kolem budou lesy. Vyskočíš na loď a já zapluju šipkou pod hladinu. Páteř se mi protáhne a ze zad my vyjede můj ocas. Je asi stejně dlouhý jako zbytek mého dračího těla takže... 6,7 metrů? To netuším. "Já se protáhnu," pošlu ti myšlenku, propluju pod lodí a vykouknu na druhé straně. |
| |
| Jídelna Cho, Angie Nadechuju se, že Cho odpovím, když mi Angie tak nějak veme můj prázdný talíř, tak nějak mu kývnu, pokud zachytím jeho pohled, na znamení díku. Pak si všimnu toho... nebo spíše té démonky v kožichu vlčím. Svým způsobem to bylo docela i zajímaví, tohle tak nějak pozorovat, pozorovat taky chování ostatních vůči tomuhle, ale tak nějak to zřejmě bude muset počkat, pač jsem měl trochu jiná program. Zvednu se z židle/lavičky a nabídnu Cho svou ruku. "Bez tebe bych nikam ani nešel." řeknu mile. "A když budeš i hodná, budeš se moci přidat." dodám pak polohlasně a mrknu na ní. |
| |
| Jedáleň andilkovia c: Miesto jej anjelika, jej odpovedal anjelik druhý. Zahanbene, no radostne sa usmiala. Veľmi rada by ich videla lietať. Musí to byť úžasný pohľad. Hlavne sa tešila, ako uvidí Andrewové krídla v akcii. Jeho pierko mala stále schovaté v tajnom vačku od šatičiek. V izbe si ho schová pod vankúš ... Zo snívanie ju vytrhlo praskanie a démonický rev. Prešiel jej z toho mráz po chrbte. Keď sa obzrela na vlka, z ktorého mala des, len ho videla, stiahla uši celkom dozadu a dokonca aj jemne pobledla. S roztvorenou papulou bol ešte hrôzostrašnejší. Našťastie sa Angeal už vrátil a Andrew sa tiež zdvíhal zo svojho miesta. Jeho hlas ju ukľudnil a ako jej ponúkol ruku sa jemne začervenala. "Uhmm ... Nechcem ti prekážať pri lietaní ..." pípla. Zobrala ho za ruku a zdvihla sa zo svojho miesta. Ruku mu jemne stisla. Stále sa červenala, no ako sa pohli, ťapkala poslušne vedľa neho. Rýchlo preč od zlého vlka.... |
| |
| Jídelna Fear a Flandre Po veškerém obědě, zamíříme opět ke kuchařce, poděkot za jídlo, nemáme ve zvyku být živeny a proto raději poděkujem, než toho budem zbaveny! ,, Flandre? Děkujeme za jídlo, bylo to moc dobré!" přijdeme ke kuchařce a zříme podivnůstku a obrovskou mísu s kouřem? ,,Ahoj, jsem.." ušklíbnem se jalikož nadvládu na chvilku převzala úplně Bella, Azul jí dala přes hubu.,,Auu!" šáhnem si na tvář, Azul má jedinej problém, to, co uvnitř bolí Bellu , bolí i Azul. ,,No jak říkáme, jsme Bellazul, jo a k řeči jen stručně, rozdvojení osobnosti, možná že naštěstí možná že bohužel!" promluvíme znovu. Tahle hříčka přírody, která je jiskrná a plamená je tak krásná a úžasná, že kdybychom měly strach, pocítily bychom jej. ,,Auu!" křiknem a zakryjem si pusu.,,Pardon , je to jen vnitřní boj!" omluvíme své chování. Ona totiž Azul sekla drápem Bellu do ruky, asi za to jak moc hezky přemýšlela o tom ohnivém zvířeti, nebo duchovi. ,,Jak vidíme chystáš se asi k velkému obědu, že? No, můžeš nám prozradit své ctěné jméno?" sakra, proč jí tykáme. A jo, zvykly jsme si na tykání, každému jsme tykaly, bojovníkům, kunšaftům všem. Ale stejně se nikdo z nich nedožil rána! |
| |
| Jedáleň Azul, Flandre ... a maybe others c: "Aaahh...." otočila ohromnú hlavu k Azul. Pretočila k nej celé telo. Obyšla ju z každej strany, zatial čo jej do kožucha mizol červený dym z prinesenej misy. Z jej tela sálalo väčšie teplo. Hlavne z ohromných pulzujúcich plameňov, ktoré teraz nahradili jej oči. Z úst chrchlala a dlhý jazyk jej trčal von a dolu. "Jedno telo a dve mysle ...dve pomätené duše. Nečisté ...necítiace....môj sladký strach!" zasyčala. Odtiahla sa od nej a srsť na chrbte sa jej načechrala. Zašvihala nespokojne chvostom a bolo jej jedno ak niečo, alebo niekoho trafila. "Fear ...meno je Feaarrrrr...." zavrčala a zahnala sa hlavou. "Necítiť môju moc ....aké ...opovážlivé! Povrchné! ....Odporné!!!" besnila. Celkom ju ovládal hlad a chuť po strachu. Až príliž dlho pri jej putovaní ignorovala svoje chute a teraz za to platila jej mysel. Sladká chuť strachu jej zahltila rozum a teraz netúžila po ničom inom, len získať viac. Pod jej nohami sa na podla jedálne rozliala červená mlha. Pulzovala červeným svetlom a iskričkami. Hmýrila sa jej pod nohami, ale inak sa ďalej nepohla. Aspoň zatial. |
| |
| Jídelna Fear, Fland, všichni kteří jsou ještě v jídelně, určitě jste si mě všimly! Zatím ještě Bellazul Bellazulej trochu v rozpacích, že by to byl cit, který poznala poprvé? A ni jí, ani její polovičce není příjemné, Feařino chování, ty blesky, jde vidět že už hlad asi mít nebude. Vnitřní Azul kříčí ano o ano, to je vítězství, když naštveš někoho jen tím, co jsi. Ona sílí ona se .... ,,ÁÁÁ!" zakřičím bolestí jen já, jen Bella. Azul se ven vkrádá, Přeměna v Azul ,, Ahoj jsem Azul, Azul Sangrera, španělsky Modrá krevnička, a někdo mi taky říká Comida del carne, ta, která jí maso. Říkaly mi ruzně, ale teď tu jde hlavně o tebe. Cítím tvé lačné srdce, je plné strachůů, Mňau!" promluvím svým chraplavě strašidelným hlasem. ,sakra, co to děláš Azul, všichni tě tu vidí, nezapomeň ze na den jsme tu já!' křikne Bella zevnitř Azul. Ta jí však zasadí ránu. Bella se lekne, Azul ji oslabila, už se nemůže dnes vrátit, to znamená, že Azul bude tomutu tělo vládnout až do zítřejšího rozbřesku, kdy se může Bella znovu probudit. ,,Jsi dost naštvaná , že jo! To mi dělá dobře, né že bys mi vadila, já jsem škodolibá obecně!" povím a obejdu ji tak, jak obešla ona mě. Pozn: vidíš místo ženy kočkodlaka, celého modrého, s modrýma očima. Je vysoký asi jako Flan. Tedy pokud vím. Obrázky jsou jen podobné, pro představu) její proměna |
| |
| Přístav Jeho podezíravý pohled na mou osobu mě lehce znervózňoval. Byla jsem ráda, žse pohled za chvíli změnil z podezíravého spíše na zvědavý, protože.. asi bych se začala za chvilku ošívat. Proč někteří přicházejí s takovým nadšením a jiní se na mě koukají, jako kdyby mi nevěřili nos mezi očima a byli připravení mě ho zbavit? Potom se ale představil a to mě tak nějak vytrhlo ze zamyšlení. Usmála jsem se na něj. "Těší mě." ,řekla jsem a poslouchala jeho dotazy. Potom jsem trochu samolibě mrskla ocáskem a usmála se. "Jezero i prostředí okolo něj si klidně můžeš vytvořit ve svém pokoji. Každopádně vodní plochu máme, jen v něm jsou malé rybky. A.. o jídlo se nestarej, to má na starost naše skvělá kuchařka. Uvaří ti co budeš chtít." ,zaculila jsem se. Jakmile skočil šipku do vody, uhnula jsem před kapkami, které vyletěly nahoru a sledovala, jak se přeměnil s určitou dávkou úžasu. Ne každý se přemění jen tak už v přístavu. Hodně ze studentů se nechce přeměnit nai ve škole. Zsmála jsem se, střihla oušky a zatleskala, když se vynořil nad vodu. "Ty jsi teda pořádný macek!" ,houkla jsem na něj dolů vesele a.. byla to pravda. Žádná malá rybička to nebyla. Chtěla jsem už pomalu vyrazit, ale najednou jsem něco zaregistrovala. Otočila jsem sesměrem k přístavu, kde se objevila další postava. (Katrin) "Ty jsi taky opozdilec?" ,zavolala jsem na ni z lodi a čekala, co mi odpoví. První tři dny je vždycky spousta opozdilců. |
| |
| Jídelna "Jdem ráda, že ti chutnalo." ,usmála jsem se na slečnu, která se vrátila a netrpělivě jsem sledovala Fear. Nebyla jsem si úplně jistá, jeslti je to přesně to, co očekávala, že dostane. Potom se spolu ale ty dvě začaly bavit a já jen pořádpostávala a sledovala to. Vypadlo to, že se nám tu za chvíli objeví konflikt, tak jsem se rozhodla je tak trochu pohlídat. Vylétla jsem nahoru na jedno ze světel, které osvětlovaly tuto místnost a sledovala jsem, jak se spolu ty dvě baví. Fear se podle mého názoru skoro přestávala ovládat a byla.. no.. naštvaná. Sledovala jsem, jak se okolo ní lehce rozšířila červená mlha a jak začala pulzovat. Když zamrskala ocasem, převrhla při tom stůl Raquell, Marcuse a Michelle. Převrhla ho směrem na Marcuse. Vlastně ho tím stolem zavalila. Najednou Bellazul zakřičela a já se víc nahnula, abych lépe viděla. Sledovala jsem její přeměnu s rozpaky, co mám dělat. Ještě chvilku jsem se rozhodla je nechat tak, jak jsou a jen jsem poslouchala. Nějak jsem úplně nepobírala, proč proti sobě najednou ty dvě jdou. Škodolibé a samolibé poznámky mě spíše poněkud otravovaly. Pro jístotu jsem slétla ke stolu, který Fear převrátila, když naštvaně zamrskala ocasem. Rozhovor těch dvou mě nutil se pořád otáčet k nim, ale musela jsem se přece postarat o to, co Fear ve zlosti natropila. Věřím, že se o to Samu, nebo někdo od jejich stolu postará. Zatím tedy krom převrhnutého stolu není o co, ale nejsem přeci jediná, co to tu hlídá. Během vteřina jsem byla u Marcuse, kterého stůl trefil. Doufám, že ho nějak moc neporanil. Otočila jsem se na Michelle s Raquell. "Musíme z něj ten stůl sundat." ,řekla jsem a doufala, že mi pomůžou. I kdyby to neudělaly, přiběhly všechny klony a začaly stůl převracet tak, jak měl být. "Co ty, jak ti je? Odneseme tě na ošetřovnu." ,obrátil se poplašeně jeden z mých klonů směrem k Marcusovi. |
| |
| Jídelna Raquell, Michelle, Fear, Bella, Flandre "No, jelikož jsme se tady dostali v takovém počtu, chtěl bych udělat takovou menší akci, abychom si na sebe zvykli. Víš jak, někteří svou podobu skrývají celé roky, ale tady už nemusí, tak mě napadlo udělat něco jako oslavu a večírek na téma přijď tak, jak opravdu vypadáš," vysvětlím ji a složím příbor na talíři a poslouchám její vysvětlení co vlastně je. "Aha. Jsem slyšel že bude i karaoke," zasměju se a kouknu na Michelle. "Neboj, je tam i vířivka, takže se taky ukážeš," pousměju se a mrknu na Raquell. Snad ji to nebude proti srsti. Už se chystám, že vstanu a zajdu za ředitelkou s mým nápadem, když uslyším rozhádané hlasy a pak i tu červenou mlhu. "Oni sem fakt pouští Yperit?" zeptám se nechápavě, a jako odpověď mě do obličeje praští stůl a svrhne mě na zem, kde mě přikryje. Musím uznat, že je fakt těžký a ten, kdo s ním hodil, má sílu, asi mi přerazil nos. Když slyším, jak se sbíhají lidi kolem, aby stůl zvedli, zaujmu pozici, jako z animáku, když je někdo trefí do obličeje. Šilhavé oči, vypláznutý jazyk a vtipný obličej. Chvíli tak i ležím, když ze mě sundají stůl, pak jen zamrkám a chytnu se za zakrvácený nos. "Jsem v pohodě," řeknu a s lupnutím vrátím nos do původního stavu. "Dej mi tři minuty a bude to jako dřív," kouknu na Flandere a pak i na lišku a tu divnou krasavici. Postavím se a dojdu k těm dvěma hádajícím se bytostem, přičemž Bellatrix zaklepu na rameno. "Byla bys tak hodná...bože to ksicht," hrkne ve mě, když uvidím ten její šelmovitý obličej, pak jen zamrkám a pokračuji "Nechtěla by ses se svou liščí přítelkyní přesunout ven, kde neohrozíte poklidný oběd ostatních lidí? Díky," snažím se, aby to vyznělo co nejklidněji. |
| |
| Jídelna – stoly padají z nebe Marcus, Michelle, Azul-Bella, Fear, Flandre „Tak balíš holky?“ zeptám se, ale myslím to jako vtip, pobaveně se u toho usmívám. Letmo zaregistruji, že Chishiki odchází, podívám se za ní a jen houknu: „Další? Tak nás pak najdi.“ Ani nevím jestli mě slyšela, tak se obrátím zpět ke společnosti u stolu. Přikyvuji na Marcusova slova a nakonec překvapeně zamrkám při zmínce vířivky. Sakra, proč mě nenapadlo si do pokoje nakreslit vlastní koupelnu. Šlo by to vůbec? To by se tam i voda zjevovala magií? Třeba jim tu vodovodní potrubí vůbec nic neříká. Než se ale stačím na cokoli zeptat, přepadne mě strach. To ještě nevím, že za chvíli nás strach i téměř doslova napadne. „To je...“ nedořeknu a jen třeštím oči na velkého vlka. Svěsím ramena a zapomenu dýchat, najednou se cítím tak maličká. Pozor, ocas! Bleskově sebou mrsknu a ani nevím jak, vyhnu se stolu. Chvíli se krčím a ochranně se držím za hlavu, mezitím se k nám přižene Flandre, tak se lehce narovnám a poplašeně se nadechnu. Přiženu se, abych pomohla narovnat stůl. „Marcusi?! Si v pohodě?“ přikrčím se k němu, jakmile uvidím krev, ruce mi vystřelí k ústům, „teče ti krev!“ Konstatuji zjevné, ale narozdíl ode mě se Marcus umí ze zranění vyhrabat rychle a to mi nedojde. I tak ho rozpačitě chytnu za ruku, abych mu pomohla vstát. „Ne, Marcusi, neblbni!“ vypísknu šeptem. Skopou tě do kulatý krychle! Chtěla bych ho zastavit, jenomže se radši bojácně stáhnu a s vykulenýma očima, zatnutými zuby a pěstičkami to sleduji. „Michelle, musíme pryč, sakra,“ vydechnu a přisunu se opatrně k siréně blíž, stále přitom sleduji vlka a jakousi tygří přeměnu slečny, kterou jsme ještě tak před hodinou převáželi sem na ostrov. A já si stěžuji na trochu srsti – do jejího obličeje se odváží pohlédnout snad jen celníci. |
| |
| Jídelna Azul, Fear, Marcus, Raquell, Michelle Když se podařilo stůl zvednout, zarazil mě jeho výraz. Copak ho nějak netrápí, že na něj právě teď spadl stůl? Sehnutá k němu jsem koukala, jak si drží nos. "Jako jako, že budešv pohodě? Nechceš si radši..Nechceš vážně ošetřit?" ,řekla jsem krapet poplašeně a zamávala pomalu křidélky. Jakmile lupnul nosem, oklepala jsem se a naskočila mi husí kůže. Tenhle zvuk naprosto nesnáším. Potom se ale podíval směrem k těm věma a já se bála, že bude mít hloupé nápady. Samozřejmě, že se s jedním hned vytasil. Otočila jsem se na ty dvě, které byly u stolu s ním. Vypadaly, že jsou v pořádku, tak jsem se na ně otočila a rozhodla se se ujistit. "Vám dvěma se nic nestalo?" ,zeptala jsem se i po jejich odpovědi jsem nechala jeden klon pro jisotu u nich. Další dva klony uklízely stůl a já samotná jsem okamžitě doběhla Marcuse, který zrovna začala klepat Azul na rameno. Mám pocit, že už jenom za tu úvodní větu ho zabije. Nevěděla jsem, jak velký magor to je, ale očividně dost velký, když se chová takhle uprostřed jídelny. Honem jsem se postavila vedle Marcuse. "Víte, jen by bylo fajn, kdybyste si případné spory řešily venku na pozemcích a ne tady. Ohrožujete další žáky. I personál. Budete tak hodné?" ,zkusila jsem je o to poprosit o něco více diplomatičtěji než Marcus. |
| |
| Dráma Marcus, Raquell, Fear, Flan, Azul Trochu mě překvapilo, když se Marcus znímil o vířivce. Mám problém být jenom na lodi. Nikdy bych do něčeho jako je vířivka nevlezla. I přes svou podstatu… možná hlavně, kvůli své podstatě se vody bojím. Nikdy jsem nechtěla nic víc, než být normální. Chci se tu naučit, jak být normální. Jak vypadat normální. Zmínka o karaoke mě rozruší ještě víc. „No já… totiž..“ snažím se ze sebe vykoktat něco srozumitelného, ale všechny moje pokusy jsou přerušeny letícím stolem. Reflex mě donutí se nohama odstrčit i se židlí směrem pryč od stolu. Chvíli jenom sedí na židli a dívám se na scénu okolo. Raquell panikaří, Marcus zavalený stolem a rozčílená Fear s dívkou, se kterou jsem se ještě nestihla seznámit. Chvilku mi trvá, než se zvednu ze židle a pomůžu vrátit stůl na pravé místo. Nemluvím. Netuším, co říct. I přes mou tmavou pleť jsem bledá. Na dotaz, jestli jsme v pořádku, jen přikývnu. Trocha psychického traumatu, ale jinak v pohodě. Něco takového bych asi normálně řekla. Poočku se dívám na Fear. Takhle to vypadá, když se rozčílí? Marcus s Flan se je snaží vykázat z jídelny, ale dost pochybuji o tom, že se tahle akce urovná do předchozí mírumilovné atmosféry. Raquell se přiblížila ke mně. Nadechnu se a konečně se chystám ze sebe něco vyloudit. „Jo.. to bysme měli.“ Odpovím na její návrh o odchodu. Otočím se na ní. „Mohli bychom Marcuse třeba odtáhnout na ošetřovnu. Nevím, co si myslí… když řekl, že za tři minuty bude v pohodě, ale asi se hodně uhodil do hlavy.“ Řeknu napůl žertem. Tahle situace mi vtipná ani nepřijde. Udělám pár kroků k Marcusovi. „Hej… Půjdeme na tu ošetřovnu. Seš od krve…“ řeknu jistým hlasem. Rozhodně o dost jistějším, než na kolik se cítím. Teče mu krev z nosu. Nejistě se podívám na dvě příčiny tohohle chaosu… chytnu Marcuse za rukáv a lehce zatáhnu směrem k Raquell. Jsem opatrná co se dotyků týče. |
| |
| Jedáleň Azul, Flandre, Marcus, Michelle, Raquell Dievča sa premení na ...modrú mačku? ale ju to nijak zvlášt neohúrilo. Jedine znova zavlnila chvostom a narovnala sa. Červená mlha sa jej točila okolo nôh a mierne okolo tela. Ako sa narovnala, zdala sa byť o niečo väčšia než bola pred tým. "Nezaujímaš ma ....nie si pre mňa dôležitá!" chrchlala. "S necitným tvorom ako ty ...nechcem mať nič spoločné ..." zafunela jej do tváre a odfúkla k nej tak aj kúsok svojej moci. Tá sa len obtočila okolo jej vlasov a potom sa vyparila. Nijak to s ňou nepohlo. Akoby to bol len zvláštny druh vánku. Vtedy sa k nim ale priblížil Marcus. Nastražila uši a tlmene zavrčala. Pre nich to bolo skôr akoby zapriadla. Uprela ohnivé oči na Marcusovú tvár a dlhým jazykom si prešla všetky zuby na papuli. Sledovala si svoju korisť ... "Ale veď predsa nikoho neohrozujem. Je to predsa jedáleň ....ja sa len ...kŕmim." reagovala už aj na Flandre. Zavlnila chvostom a vtedy sa hmla spod jej nôh pohla. Chvíľu sa len tak vlnila, no potom priam vystrelila k Marcusovým nohám. Obmotala sa okolo jeho členkov a po nich trielila po jeho tele až k hlave a do jeho očí. Bol to len okamžik. Vidí len Marcus, ale prečítať môže každý :D Načechrala sa jej srsť a spokojne čakala na Marcusov sladký strach. zacítila však aj ako sa vystrašili aj Michelle a Raquell. Neušlo to jej zmyslom a už vôbec nie jej moci. Ak sa rýchlo nepohli preč, červená mlha vystrelila aj ich smerom. (ak vás chytila tak vidíte svoj najtajnejší a najväčší strach podobne ako Marcus) |
| |
| Jídelna Fear, Zlomený nosánek a ostatní ,, Jsi odvážný! To se mi líbí!" řeknu a dlouhým jazykem utřu trochu krve z jeho úst. ,,Tvá krev je dost, no dejme tomu že sladká, radím ti, nyní bych nás moc neprovokovala, chystám se trochu ublížit tomu, co ti tuhle úžasnou tekutinu na tváři způsobilo, raději utíkej!" radím mu. Tu radu by měl přijmout, už tak jsem dost strašidelná a šíleně smějící se výraz tmu dává ještě více Crazy rozměr. ,,A co ty, Červená karkulko, opravdu se mě tak bojíš, že se mnou nechceš nic mít? Já tě neukousnu, možná!" Zasměju se ještě šíleněji. To já jsem tu ta, které se budou bát, né jí. Nakonec padne protože ji budu živit já, jejich strachem. HÁHÁHÁ! Co se děje vevnitř:,Fear, počkej já nejsme ona, nechci ti ublížit!' v zoufalství se bella pokusí na Fear zavolat. Ale Fear ji rozhodně nemůže slyšet! ,Nemůžeš toho nechat, nehodlám si kvůli tobě nechat zničit věškerou pověst, už tak to mám nahnuté!' nádává vnitru těla Bella. ,Já chtěla být lepší, ale ty mi to samozřejmě kazíš! Navíc co ještě dneska provedeš, ví sám ďábel jen!' kříčí Hodná část mého já. ,Sklapni, nebo tě zabiju a nezbude z tebe nic, ani vzpomínka!' Azul ráda vyhrožuje, ale moc dobře ví, že když umře Bella, umře i ona. |
| |
| Rodinné shledání Krev mi pomalu přestávala téct a konečně přestala ve chvíli, kdy mnou začala prolézat ta divná síla od Fear. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nepostřehl, jak se to stalo, jen šílené štípání v očích. Přiložil jsem si na ně dlaně a s výkřikem šel do kolen. Zhluboka jsem oddychoval a tak tak se mi podařilo uhlídat se, aby se mi zase nezměnila ruka. Naposledy jsem si protřel oči a když jsem je otevřel, všechno bylo pryč. Jídelna, Raquell i Michelle. Taky ta bláznivá liška a Bella. Místo toho jsem se ocitl v nějaké místnosti s velkými dveřmi, jejichž zelený nátěr z větší části slezl a samotné dveře byly rezavé. Stihl jsem se akorát postavit, když se začaly pomalu s vrzáním otvírat. Uvnitř ležely dvě zohavená těla. I když jsem je předtím nikdy neviděl, je mi jasné, kdo to je. "Mami? Tati?" zeptám se nechápavě a zatím úspěšně potlačuji zvracení. Co je ještě horšího než jejich zohavená těla je ten puch rozkladu, který je všude kolem. Pomalu jsem šel blíž, že si je prohlédnu, jestli jsou to skutečně oni, když se tělo otce vymrštilo a přitáhlo si mě k sobě. Jeho ožraná lebka s červivými očními důlky je takhle zblízka velmi nechutná. V životě mi tak strašně nebylo. Oči jsem měl strachy rozšířené, srdce bušilo snad mimo frekvenci, chvílemi jsem měl pocit, že mi vyletí z hrudníku a dech se mi při tom všem zadrhával. Když pak chraplavě promluvil, spustili se mi slzy a já se zhroutil. Tohle už je na mě moc. A jako třešnička na dortu mu z pusy vylezl obrovský pavouk pokrytý krví a seschlými vnitřnostmi. A kdyby jen jeden! Jak z otce, tak z matky jich lezly pěkné řady. To už jsem neunesl a vyvrátil se na bok a sladce ztratil vědomí. |
| |
| Jídelna Všichni Hodní a Fear Když Fear vyfoukne na Marcuse trochu toho jejího hnusnýho kouře cítím, že se něco děje. A i Bella si toho je jista. Sleduji, jak se svíjí a pak, když ho to stáhne do kolen a on nevidí, kouske se pohnu a dám před něj jednu z obrovských tlap, tuím totiž, že to sním sekne a kam jinam než dopředu. A kam se skácel? no na bok, naštěstí jsem stihla tlapu přesunout a zachytila jeho hlavu ,,do dlaně". ,,No asi bychom jej měli odnést na ošetřovnu, mám sice tisíc chutí ho sníst, ale myslím že by to pro vás nebyl hezký pohled, ušitřím vás ho tedy, pokud to půjde!" promluvím, asi jsme trochu změkla, jindy bych ho dnes odtáhla pryč a sežrala. Ne, tohle nejsem já, to Bella mě ovládá. Co se děje uvnitř: ,Nééé!' křičí šíleně naštvaná Azul. ,Co jsi mi to sakra provedla, já mám vraždit, né pomáhat ! Hned toho nech!' ,Ne dokud ho neodneseš na ošetřovnu, pak klidně běž a zabij Fear!' nabídne obchod Bella. Co se děje ani jedna z nich netuší, leč hraje to Bellatrix do karet! Azul nemůže nesouhlasit. Fyzický svět: ,,Odnesu ho!" povím, Bella mi dla dobrou nabídku, nemůžou odmítnout! A navíc, docela se těším až ji zabiju! Jelikož mám clekem velká a široká záda, a taky tak nějak při plné proměně, která bude trvat do zítřka nemůžu chodit po dvou, obtočím jednou tlapou trup Marcuse a hodím si ho na záda. Dopad do hebké srsti mu stejně neublíží. ,,Mám ho odnést sama, nebo půjde někdo se mnou, nevyznám se tu a mohla bych se stratit, navíc myslím že byste neměli riskovat, že ho za rohem sežeru, ikdyž bych velice ráda!" naposled se podívám po ostatních, pak po Fear a oženu se tlapou tak že se mi ,,ruka" zastaví u její hlavy. Belle by se možná možná nelíbilo kdybych jí zabila už nyní. Ale až se z téhle kaše dostane, tak asi pořádně drápnu Bellu! |
| |
| Jako noční můra Všimla jsem si mlhy, co se začala obmotávat kolem Marcuse. Velmi rychle mířila k jeho očím. Pustila jsem jeho rukáv, ale nebyla jsem tak rychlá, jako bych chtěla být. Ta věc, co Fear vypustila, se mi začala vinout po těle až k obličeji. Snažila jsem se ji setřást – jako kdyby se kouř dal odehnat. Začaly mě pálit oči. Zavřela jsem je. Z dálky jsem slyšela, jak Marcus křičí. A pak nic. Ticho. Neslyšela jsem hlasy. Jen ticho. Ticho a šumění oceánu. Prudce jsem otevřela oči. Cítila jsem, jak se mi srdce propadlo až do žaludku. Sevřely se mi všechny vnitřnosti. To ne… Všude kolem mě nebylo nic. Jen moře. Hluboké a temné. Stála jsem na místě, ze kterého nebylo možno utéct. Nebylo, kam se před vodou schovat. Ostrůvek se pomalu potápěl. Zavalila mě panika. Hučelo mi v uších z toho, jak mi srdce hnalo tělem krev neuvěřitelnou rychlostí. Vnímala jsem, jak mi pevná půda pomalu mizí pod nohama. Třásla jsem se po celém těle. Chtěla jsem křičet, ale hlas se mi zadrhnul v krku. Viděla jsem jen tu nekonečnou černotu v hlubinách. Na dno nebylo možno dohlédnout. Vidina toho, že za pár vteřin zmizím pod hladinou, mě doháněla k šílenství. Hlasivky povolily v momentu, kdy ostrůvek nadobro zmizel. A jídelnou se rozezněl můj hysterický jekot. |
| |
| Jídelna – strach, lepkavý a nechutný strach Marcus, Michelle, Azul-Bella, Fear, Flandre Přerývavě dýchám, nějak se ani nesnažím vysvětlit Michelle, že Marcus se asi už teď vyléčil. Každopádně když mu někdo ukousne hlavu, tak to asi jen tak nedoroste. Udělám pár kroků za ní, pak se k její a jeho přítomnosti přihrne Fear a já se konsternovaně zastavím. Blíží se ke mně mlha. Rudá jako krev. A já najednou vím, že když se mě dotkne, bude i jako krev cítit, chutnat, že mě začne rozkládat jen co mě olízne. Udělám pár kroků dál od skupinky, chci odejít v klidu – kdybych utíkala, uctila bych ten strach a znectila sebe. Mlha mě už má nadosah. Tentokrát je mnohem děsivější. Konec důstojnosti. Náhle se mi zamotají nohy, sednu si na zadek a jak nejrychleji mohu, couvám před Fear. Jenomže neuteču. Podlaha můj pár nezastavila. Padám dál. Divám se nad sebe, na modré nebe, do očí se mi vypalují paprsky slunce a když zavřu oči, v temnotě se míhají žilky a kulové blesky. Dokud moje záda nenarazí na vodní hladinu, která mě spolkne jako malý kamínek. Trhnu sebou a téměř ihned se pokusím nadechnout – do plic se mi ale nenahrnul vzduch ale voda. Kdybych byla na souši, stěží bych popadala dech a nohy by se mi podlamovaly. Snažím se vyplavat, ale jako v každém hororu jsou všechny moje pohyby pomalé. Pomalé, líné a neefektivní. Moje ruce jsou děravé, nenabírají vodu a tak pomalu padám do hlubin. Otevřu oči, abych sledovala slunce nad sebou, které vypadá jako kaleidoskopická skládačka. Jak mi dochází dech, začínám vidět víc a víc blesků, i když nemám zavřené oči – jsou i barevné, motá se mi hlava. Bolí to. Srdce v hrudi mi bije jako nějaký splašený stroj. Kdybych se podívala, vím, že mi po nohách lezou oživlé chaluhy. Chobotnice se mi zaplétá do vlasů a okolo plavou podivní brouci. V některém koutku svého hrůzou ochromeného a skučícího mozku si náhle s naprostou a chladnou jistotou uvědomuji, že jakmile se mě ty věci dotýkají já jsem čím dál víc ochrnutá a moje kůže začíná hnít. Zaslechnu jekot, je sice vzdálený a zamlžený, ale vím, že to je nějaká obří slizká věc, která si mě odnese až do zapomnění hlubin. Do beznadějné tíhy tlaku. Jekot je nejspíš od Michelle, ale to já nemůžu vědět. V realitě mi nejspíš po tvářích kanou slzy a z hrudi se mi derou vzlyky pláče. |
| |
| Jídelna Už od chvíle, když Fear vstoupila do jídelny a začala se bavit s Flandre, jsem pozorovala dění u výdeje obědů. Věřila jsem tomu, že to Flandre bude nějak řešit, ale je pravda, že se pokusila, ale s tímhle by ona nic neudělala ani kdyby se do toho více zapletla. Když Fear ocasem převrhla stůl, zdvihla jsem se ze židle a chtěla se jít podívat, jestli se nikomu nic nestalo, ale o to už bylo postaráno. Potom to ovšem začalo jít takzvaně z kopce. Sice se Fear a Azul přestaly hádat, nebo po sobě alespoň nevyjížděly, ale Fear začala předvádět svou moc. Pomalými kroky jsem se vydala směrem k nim a probodávala jsem je pohledem. Jakmile se Marcus složil k zemi, Raquell začala brečet a Michelle křičela, rozeběhla jsem se tím směrem. Z toho křiku mě rozbolela hlava, ale nějak jsem neměla moc čas se tím zaobírat. Než jsem doběhla k nim, Azul vzala Marcuse na záda a já přistoupila přímo k ní. Přispěchal k nám i jeden klon Flandre. "Flan, zavolej Toshira." ,řekla jsem a Flandre zavřela oči. Během několika vteřin se vedle nás z obláčku černého dýmu objevil blond muž o výšce asi 190 cm s heterochromií. Jedno oko měl zlatavé, druhé červené. "Toshiro, odnes ho na ošetřovnu a hned se prosím vrať." ,řekla jsem mu honem. Ten s dovolením Azul vzal do rukou Marcuse a s malým obláčkem černého dýmu oba zmizeli. Asi za půl minuty se ukázal znovu u nás. "Postarej se o ni." ,ukázala jsem na ječící Michelle. Bylo to z části proto, aby nám neodpráskla ušní bubínky, z části protože byla blízko u Fear. I ji opatrně zdvihl a znovu se společně vypařili. Potom jsem se znovu podívala na Flandre. "Ty se prosím postarej o ni." ,řekla jsem a Flan se jenom s vážným přikývnutím vydala k Raquell. Potom jsem se já otočila k Fear, před kterou jsem se postavila a zahleděla se pohledem bez jakýchkoliv emocí do jejích planoucích očí. "Smím tě požádat, abys přestala deprimovat moje žáky a vydala se se mnou do ředitelny?" ,zeptala jsem se a ke konci věty jsem lehce zdvihla koutky do chladného úsměvu. |
| |
| Toshiro Fear, Azul, Samu, Marcus, Michelle Spokojeně jsem třídil papíry v ředitelně do složek, když se mi najednou sevřel žaldek a v hlavě se mi rozezněl hlas Flandre. Mám přijít do jídelny? Okamžitě? Proč? Já přece nic neprovedl. Teda jen jestli ředitelka nepřišla na to, že jsem jí ujídal sušenky od Shiawase.. Ale tolik jich nebylo, to přece poznat nemohla! No, rozhodl jsem se ji poslechnout a během vteřiny jsem stál vedle nich v jídelně. No, už n první pohled mi došlo, že to asi nebude kvůli sušenkám. Rychle jsem si obhlédl situaci a jak řekla učitelka, usmál jsem se na kočkodlaka a převzal od něj bělovlasého chlapce. Společně s ním jsem se během vteřinky objevil na ošetřovně a Koakuma vypadala, že se mě opravdu lekla. Podle pokynů jsem ho položil na postel a když řekla, že se o zbytek postará, přikývl jsem a vrátil se do jídelny, kde jsem tentokrát dostal na starost křičící sirénu. Znovu jsem se odhodlal úkol splnit a jemně jsem ji vzal do náručí. Potom se musím zeptat , co se tu dělo, protože.. tohle jsem úplně nepotřeboval. I se slečnou v náručí jsem během vteřiny znovu zmizel z jídelny. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Michelle Objevili jsme se venku ze školy, na jedné pod velkým stromem mezi záhony květin. Venku svítilo slunce, ale my jsme seděli ve stínu. Opatrně jsem dívku položil a opřel jsem ji o kmen stromu. Jestli ještě pořád křičela, nebo nebyla při vědomí, dřepl jsem si před ní a natáhl k ní ruce. Prsty jsem jí luskl po obou stranách hlavy. V tu chvíli všechno z její noční můry zmizelo. Iluze byla pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Koakuma Seděla jsem s knihou na křesílku, když v tom se objevil Toshiro s klukem v náručí. Doslova jsem nadskočila a knihu okamžitě zavřela, abych se podívala, co se děje. Ještě u Toshira v náročí jsem bělovlasého kluka krátce prohlédla, než jsem mu ukázala, ať ho položí na postel s tím, že to zvládnu sama. Asi pět veřin na to jsme už byli v místnosti jenom dva a já se honem sklonila ke klukovi. Došlo mi, že to byl pravděpodobně infarkt. Zajímalo by mě, z čeho se dá ve škole dostat infarkt. Přiložila jsem klukovi obě ruce na hruď a začala jsem honem s masáží srdce i s umělým dýcháním, dokud se mi opravdu nepovedlo ho nahodit. Nějakou dobu mi to zabralo a popravdě jsem se u toho docela zapotila, takže jakmile začal kluk sám dýchat, posadila jsem se na volné místo na posteli vedle něj. Kdy žbyl nějakou dobu v pořádku, přesunula jsem se zpátky do křesílka ke knize. |
| |
| Flandre - Jídelna Byla jsem ráda, že Samu-sa přišla, protože.. tohle byl průšvih. Jakmile řekla, ať zavolám Toshira, učinila jsem tak. Sledovala jsem, jak odnesl dva z postižených žáků a sama jsem se rozeběhla k Raquell, která seděla na zemi a plakala. Honem jsem si k ní klekla a honem jsem ji chytila za ramena a jemně s ní zacloumala. "Probuď se.. No tak, je to v pořádku.." ,zkoušela jsem na ni mluvit a postupně ji probrt. Pořád jsem opakovala, ať se probudí a že je to v pořádku až do zbláznění. |
| |
| Jedáleň Azul, Marcus, Raquell, Michelle, Samu-sa Sladký, sladký strach! Ten sa jej teraz vsával do čierneho kožuchu a nevnímala nič iné len jeho výbornú a naplňujúcu chuť. V hlave a pred očami mala ich najhoršie predstavy, no s ňou to nič nerobilo. Nepohla sa ani o kúsok. Ani keď sa slečna mačka zahnala po nej labou. Z jej strany to boli len bezvýznamné vyhrážky a slová. Nevenovala jej pozornosť. Pohla sa až na hlasitý krik sirény. Trhlou ňou, lebo to nečakala a v jej dlhých a citlvých ušiach to rezonovalo ešte viac než v miestnosti. Prikrčila ich k hlave a na malú chvíľu jej venovala zhoršené predstavy. Bola to však len skutočne malá chvíločka, keďže jej obed niekto pobral pred nosom preč. Spojenie s Marcusom a Michelle sa potrhalo, ako zmizli z jedálne preč. Raquell však stále zostala v jej moci. Zdvihla uši späť hore, ako k nej prehovorila riaditeľka. Spoznala jej hlas a zadívala sa do jej chladných očí. Strach ju už ako tak naplnil a hlad ju pomaly opúšťal. S jej chladným zrakom sa jej navrátila myseľ. Otriasla sa, akoby bola vyšla z vody. červená mlha sa zatriasla a potrhala. Jej posledné zbytky zmizli v jej kožuchu a tak opustili aj Raquell mysel. Stiahla jazyk dnu do papule a tá sa pomaly zatvárala späť do pôvodného stavu. Zubiská opäť zrástli k sebe a aj jej oči mali späť svoj tvar. Dokonca aj jej veľkosť bola späť približne pri dvoch metroch. Riaditeľke len prikývla a vydala sa za ňou. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Toshiro Půda pod nohami mi dočista zmizela. Mohla jsem jen křičet. Do té doby, než se nade mnou uzavřela hladina. Klesala jsem ke dnu. Cítila jsem, jak mě obalují řasy. Trhala jsem sebou, cukala se, snažila se jakkoli se z nich vymanit. Jejich sevření ale nepolevilo. Křečovitě jsem zavřela oči. Nechtěl jsem vidět, kde jsem. Nechtěla jsem cítit. Chtěla jsem se dostat pryč. Naplnila mě bezmoc. Beznaděj. Pak sevření povolilo. Když jsem opět otevřela oči, naplnilo je světlo dne. Byla jsem opřená o strom, seděla jsem na trávě ve stínu. Dýchala jsem vzduch. Naproti mně klečel kluk. Ale já nevnímala nic z toho. Prudce jsem se napřímila a do pěstí sevřela jeho svršek. „Voda… byla všude. Všude byla voda. A zem. Řasy! Ty řasy… já se jich nemohla zbavit.“ Překotně a roztřeseně jsem mumlala. Nemohla jsem zpracovat to, co jsem právě prožila. Nebrečela jsem. Nemohla jsem. Těžko se mi dýchalo. Tep jsem měla stále rozházený. |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Brody pro "Dej mi chvilku, ať se můžu vzpamatovat," vyhekám ze sebe. Vlastně teď už vypadám jako vystrašený psychopat po brutální vraždě. |
| |
| Jídelna a pak venek Andrew a Chocko Když jsem se vrátil ke stolu a chtěl odejít z jídelny, něco mě zarazilo. Byl to temný pes, který začal řádit a uvolňovat svou moc. Jakmile jsem vycítil přítomnost strachu a uviděl nebohé studenty, které zachvátil, okamžitě jsem neváhal jednat. Postavil jsem se před Chocko a Andrewa a klekl na jedno koleno. Pokřižoval jsem se, zavřel oči soustředěním a začal odříkávání modlitby. "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." Za mého odříkávání se kolem mě a mých dvou přátel vytvořil štít bílého světla, který nás chránil od vlivu a moci strachu. Pro mou smůlu jsem nebyl dost silný na to, abych štít rozšířil i na ostatní. Mohl bych ohrozit i ty, co už chráním a i oni by pak mohli podlehnou vlivu toho démona. Když konečně zasáhla Řiditelka mohl jsem svůj štít stáhnout a oddychnout si úlevou... Zároveň jsem ale pocítil výčitky, že jsem nemohl... Mohl jsem... Kdybych jen zasáhl v čas... A byl silnější... Sklesle jsem svěsil křídla i hlavu. To ke mě ale přiletěla má holubice, sedla mi na rameno a začala mě utěšovat. Byl jsem za její pomoc vděčný... To mí holubi mi vždy pomohly, když mi bylo nejhůř... A ne proto, že by skrze mě hledali spasení. Byli to bezelstné stvoření, které pouze hledali mír a klid a nalezli ho v mé přítomnosti. Po chvíli mi zase vykouzlila na tváři slabý úsměv a já se chodbami rozešel ven. Venku už byl už nám známí vlk se svou paní, ale to nebylo to jediné, co mohlo upoutat vaší pozornost... Na střeše školy posedávali a poletovali desítky bílých holubů podobných mé malé kamarádce na mém rameni. Jakmile mě spatřili rozletěli se ke mě a obklopili mě za stálého šustění křídel. Cítili ze školy strach a tak mě pořádně kontrolovali, zda jsem v pořádku. Jakmile se ale ujistili, že v pořádku opravdu jsem a všechny jejich obavy byly zažehnány, obrátili svou pozornost na Andrewa a Chocko, kolem kterých začali cupitat a poletovat. Někteří z nich se dokonce odvážili vám sednou na rameno.  |
| |
| Jídelna Flandre, Fear, Azul, Samu-sa a ostatní v jídelně Otevřu uslzené oči a zírám na Flandre. Vzlyknu a zjistím, že mohu dýchat a tak moc mě to překvapí, že se zakuckám. Ruku si dám před pusu a pomalu se vzpamatovávám. Sedím na zemi. V jídelně a netopím se. Zadívám se na své nohy – sukně se mi trochu vykasala a odkryla moje zvířecí nohy v černých leginách. Neohrabaně se je zase snažím zakrýt a zároveň jako kdybych červenou mlhu, která je již pryč, snažila ze sebe setřít. Ošiju se hnusem, protože jsem si zpětně vzpomněla na svůj sen. Klepe se mi spodní ret. „Jo... dobrý,“ zahuhlám, ale necítím se v pohodě a tvrdit můžu co chci. Utřu si slzy do rukaviček na rukou, ulpí na nich trochu řasenky, to mě ale netrápí. „Já to, jo... promiňte,“ vysoukám ze sebe aspoň něco, aby se naše kuchařka uklidnila. Ani nevím proč se omlouvám. Pak zvednu hlavu. Marcus ani Michelle tu už nejsou a do všeho se vložila ředitelka. „Kde je Marcus? Ten kluk a ta holka,“ vyhrknu k Flandre otázku. Začínám přicházet k sobě, ale stále ostražitě těkám pohledem k tygří dívce a vlčici, která byla zdrojem mého utrpení. Už se ale vzdaluje z jídelny. Stále jsem rozklepaná a trochu i unavená, z toho všeho mě začalo bolet břicho a je mi téměř na zvracení. Můj žaludek asi drží jen z dobré vůle a také by mu určitě bylo líto, kdyby se musel vzdát toho skvělého steaku, který jsem snědla před chvílí. |
| |
| Jídelna -> Ředitelna Když Fear souhlasila s návštěvou ředitelny, usmála jsem se a po jejím boku jsem se tím směrem vydala. Až když jsme byly obě venku z jídelny a její dveře se za námi zavřely, rozhodla jsem se začít mluvit. "Víš, ráda bych s tebou teď probrala to, co se stalo v jídelně." ,začala jsem pomalu. "Jde o to, že vím, že jsi zkrátka ukázala svou schopnost, ale nemělo by se to opakovat v takovéto míře. Flandre ti klidně může vytvořit toho kouře kolik budeš chtít, ale nesmíš takhle vysávat ostatní studenty. Pro některé z nich to může být nebezpečné. Viděla jsi, že Marcus zkolaboval. Pravděpodobně dostal infarkt. Raquell a Michelle to mohlo psychicky poškodit." ,řekla jsem s povzdechem. "Je to zkrátka nebezečné. Když budeš takhle chtít někoho vysát, byla bych ráda, kdyby to bylo třeba předem dohodnuté, pokud bys to zvládla." ,řekla jsem a očima těkla směrem k ní. Snažila jsem se najít něco, jak bychom mohly najít něco jako kompromis. Nechci aby byla o hladu, ale zároveň nesmí ohrožovat studenty. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Zahrady Sledoval jsem, jak se pomalu probouzí. Jak ji opouští to nejužší sevření stranu, které ji nutilo křičt a které ji natolik děsilo. Myslel jsme, že už se uklidňuje, když v takové tichosti otevřela oči a jak byla chvíli v klidu. Najedno use ale napřímila a pevně rukama sevřela moji košili. Překvapeně jsem zamrkal a potom jsem se na ni soucitně usmál. Poslouchal jsem, jak těžce dýchala a cítil, jak byla rozechvělá. Snad už jen kvůli tomu jsem se k ní opatrně nahnul a jemně ji objal. Slyšel jsem, že objetí jiné osoby uklidňuje. Nebo by to alespoň mohlo jenom pomoct jí si ulevit. Opatrně, konejšivě jsem jí přejel rukou po zádech a potom tiše promluvil. "Klid.. Teď už je dobře.. Ta noční můra už je pryč." ,řekl jsem velmi potichu, že i kdyby tu byl někdo další, neměl by šanci mě slyšet. Po chvíli jsem se od ní odtáhl a narovnal se. "Tak co, lepší?" ,zeptal jsem se jednoduše a počkal, co mi odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Koakuma, Marcus Sota jsem dosedla, ozvalo se zahekání a zalapán po dechu. Znovu jsem knihu odhodila ještě dříve, než jsem ji stihla vůbec otevřít a honem jsem k němu přispěchala. Sledovala jsem, jak vyděšeně těká ze strany na stranu a nabrala z toho dojmu, že to bude jenom kvůli tomu, že se objevil jinde, než usnul, tak jsem začala mluvit. "Ahoj, já jsem Koakuma a nemusíš se bát, tohle není vězení. Je to jenom školní ošetřovna. Přinsl tě sem jeden ze členů učitelského sboru. Jmenuje se Toshiro, asi jsi ho ještě nepotkal.." ,začala jsem mluvit a chrlila jsem na něj jednu informaci za druhou, ale můj hlas postupně slábl a zpomaloval, jak jsem sledovala jeho akce. Jakmile otevřel skříňku a vytáhl líh, zmateně jsem zamrkala a přistoupila k němu ve snaze mu tu lahvičku sebrat, ale v tu chvíli se jeho ruka změnila na jakousi démonickou a on vypadal, že je těsně na pokraji psychického zhroucení. Jak ale chtěl, rozhodla jsem se počkat, než se vydýchá. |
| |
| Cesta do riaditeľne Samu-sa Pomaly kráčala po riaditeľkynom boku a počúvala jej slová. Vnímala ich až príliž dobre. V žalúdku už síce nemala prázdno, no predviedla sa presne tak, ako nechcela. Privrela oči a sťažka si povzdychla. "Som si plne vedomá toho čo som spravila. Nechala som sa vyhľadovať na mojich cestách a ako som opäť zacítila tú sladkú chuť od Flandre ...neodolala som. Neovládla som svoj divokú pud a nechala sa tým ovládnúť. Viem, že to nie je žiadne ospravedlnenie. Ani to tak nemusíte brať, ale opakovať sa to už zrejme nebude." zafunela a ďalej kráčala vedľa nej. "Už nechem ...zabíjať. Aspoň nie tu a nie vás." mierne sa zamračila a stíchla. Svoje slová myslela vážne. Tu už neboli ľudia. Tu sa jej nemal kto báť bez toho aby mu k tomu nedala dôvod. Ako teraz ... Tu ju nemal kto odcudzovať od toho ako vyzerá, alebo aká je. Tu by sa ju nemal nikto pokúsiť zabiť ... V riaditeľni si sadla pred jej pracovný stôl na zem a chvost si omotala okolo seba. Sklonila hlavu a sledovala ju. "Viete, ...prijala som vašu pozvánku sem aj z mojich vlastných dôvodov. Preto by som teraz nerada odišla. Prijímem hocijaký test." |
| |
| Flandre, Raquell Starostlivě jsem sledovala, jak Raquell otevírá oči a probouzí se. Když se zakuckala,pustila jsem její ramena, aby se u toho mohla pohybovat, jak chtěla a hned jsem se jí ptala. "Chceš něco k pití?" ,zeptala jsem se jí jemně. Nebyla jsem si jistá, že zrovna voda je to nejlepší, na co bych se mohla ptát, ale v tuhle chvíli mě nenapadlo nic jiného, co by mohla chtít. Vypadala, že ji to opravdu neuvěřitelně vzalo. natáhla jsem se k ní dopředu a palcem levé ruky jsem opatrně setřela slzu, která jí ůstala na tváři. Když si začala upravovat nohy, ničeho jsem si nevšimla, jen drobé neohrabanosti, ale ty podle mě byla v tuhle chvíli takzvaně na místě. Všimla jsem si, jak se jí klepe dolní ret. I když mi tvrdila ,že je v pořádku, úplně se mi to nezdálo. Potom se mi ale omluvila a já zmateně naklonila hlavu na stranu. "Za co se omlouváš? nedělej to, když není důvod." ,řekla jsem jí a pomalu jsem mávla křídly, spíše abych si je jenom protáhla. Když se rozhlédla, položila hned na to otázku, kterou jsem očekávala. "Ten kluk je na ošetřovně a je o něj dobře postaráno. Slečnu vzal jeden člen učitelského sboru ven, aby se tam uklidnila. Během svého snu totiž křičela.." ,vysvětlila jsem jí. Všimla jsem si ostražitého pohledu darovaného kočkodlačici i Fear, která odcházela se ředitelkou. "To je v pořádku, paní ředitelka to s ní vyřeší a nebude se to opakovat. Určitě se najde dobré vysvětlení, proč to udělala." ,pronesla jsem konejšivě a postavila se. Natáhla jsem k ní obě ruce, abych jí pomohla na nohy. |
| |
| Ředitelna Fear Kráčela jsem klidně vedle Fear. Když si povzdychla, napadlo mě, jestli jsem ji svými slovy neurazila a poslouchala ji, abych ji mohla popřípadě zarazit a vysvětlit jí, že to nebylo myšleno nijak špatně, ale podle toho, co říkala, jsem byla ráda, že to pochopila dobře a já zároveň s tím dostala vysvětlení, proč se to stalo. “Jsem ráda, že si to uvědomuješ a stejně tak jsem ráda, že tu nehodláš zabíjet.“ Řekla jsem popravdě a zadívala jsem se na ni. Během cesty jsem přemýšlela nad možnými řešeními. Napadlo mě jich hned několik, ale popravdě, to by byla řešení pro případ, že by to bylo malé štěně, které mi rozcupovalo botu a ne stvoření živící se strachem. Když jsme došly do ředitelny, vstoupila jsem jako první a podržela jí otevřené dveře, aby se jí dobře vcházelo. Potom teprve jsem se postavila přímo naproti ní a opřela se o hranu stolu. Jakmile řekla, že přijme jakýkoliv trest, zavrtěla jsem hlavou. „V tomto případě mi přijde lepší hledat řešení, než tresty. Proto by mi přišlo jako dobrý krok se těm třem omluvit a vysvětlit jim to, aby se předešlo možným dalším konfliktům.“ Navrhla jsem a po několikavteřinovém zamyšlení se jsem se ozvala znovu. „A také bych ti doporučila zkusit navštěvovat soukromé hodiny. Nemuselo by to být na pořád, ale aspoň na dobu, než by ses naučila se ovládat i v těchto situacích.“ Pronesla jsem a zadívala se na skoro se hroutící hromádku zpřehýbaných papírků. Byly to právě dneska vybrané volitelné předměty, jen jsem je ještě neprobrala. Nebyl na to čas. |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Brody pro "Já tu lišku zabiju," procedím skrz zuby. "Tohle mi...," nedořeknu, protože si vybavím, že kousek za mnou byly ty dvě. Jestli je Fear taky chytla do své moci, budou to mít těžké. Bože, proč to ta podělaná liška udělala? Kdybych na ní aspoň zaútočil, tak by měla důvod. Trochu s sebou trhnu, když opět uvidím před obličejem ty ožrané tváře a červy v očních důlcích. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," řeknu trochu připitě té podivné dívce a kouknu na svou ruku. "Nevyděsil jsem tě moc?"zeptám se ji a krom známky opilosti v mém hlase už není slyšet nic jako strach, nebo beznaděj. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Zahrady Překotně jsem se mu snažila vysvětlit, co se všechno dělo. Co jsem všechno viděla, cítila… a ona se jen jemně usmál a pak mě objal. Nechala jsem se schovat do jeho náruče a v prstech jsem dál mačkala jeho košili. Pokud mě jeho náruč měla uklidnit, pak to zabralo. Cítila jsem, jak se moje srdce uklidňuje. Vnímala jsem jen jemný vánek a čerstvý vzduch. A taky jeho konejšivý hlas. Jako kdyby mě celou zabalil do medu. Tak moc uklidňující účinek to mělo. Byla jsem z toho celá nějaká zmatená. Moc akce na jeden den. Nakonec se odtáhl. Jen jsem přikývla. Oči jsem měla zabořené do trávy, dokud jsem si neuvědomila, že stále muchlám jeho košili. Rychle jsem ji uvolnila ze svých prstů a stáhla ruce ke kolenům. „Promiň…“ Pak jsem si uvědomila, že jsme v zahradách školy. A jsem tam s úplně cizím klukem, před kterým jsem se nervově zhroutila. Zvedla jsem k němu tázavý a zmatený pohled. „Eh… Co se stalo?“ byla to dost obecná otázka. Zahrnovala všechno, co jsem nechápala. Jak jsem se z jídelny dostala na zahradu, co znamenal ten zážitek, ze kterého budu mít trauma a kdo je on. Doufala jsem, že mi odpoví na všechno, na co jsem se nezeptala. |
| |
| Jídelna Flandre a ostatní v jídelně Zakroutím hlavou, že nechci nic pít. Takhle moc mě už dlouho nic neochromilo. Naposledy, když jsem upadla na záda a vyrazila si dech, bála jsem se, že se udusím, když nikdo nebyl nablízku. Tohle je ohavný pocit, já věděla, proč se mám těm divným stvořením vyhýbat. Jestli tohle zvládla ta černá, co umí asi ten druhý vlk? Trochu se stydím, že jsem se tu přede všemi rozbrečela, to já nedělám. Většinou si zalezu do tmavého kouta a kdyby mě viděl i hloupý pavouk, zamáčknu ho – co kdyby to napsal na obrubník a do novin? Ta holka se tu sesypala jako dítě, pojďte se jí smát. Teď už věřím, že v tomhle magickém světě je možné všechno. I pavouk se zápisníkem a ukecanými kusadly. Nejlepší bude, když na to zapomenu. Mohla jsem za to vůbec? Vždyť mě dnes učili, jak se ubránit nátlaku, proč mě to nenapadlo? Pomohlo by mi to vůbec? „Jo...“ zamumlám a vděčně dodám, „děkuju.“ Zvednu oči k Flandre a přijmu ruku, abych se lépe zvedla na nohy. Opráším se a namátkou si upravím vlasy, které mi lítají okolo hlavy. „Fajn... a kde je ošetřovna?“ zajímám se, dlaní si promnu spánky a zašklebím se: „Já asi půjdu na pokoj.“ Rozhodnu a slabě se usměju. „Tak děkuju za pomoc... a za oběd. Projdu se a bude mi fajn. Taky zavolám domů a tak,“ ujistím ji a cítím, jak mi na rukách pod rukavicemi naskočila husí kůže a naježila se mi srst. Připadá mi, jako kdyby to udělala schválně. Dělalo jí to dobře, proč jinak? Živí se tím a jak já víc slábnu, ona se krmí. Nebo tak něco. Nemůžu si to ale brát osobně, nemůže mě znát, já tady nikoho neznám. Udělala to přece i Michelle a Marcusovi. Co teď asi dělají? Pokoj a potulování kolem Ať už dostanu odpověď či ne, vydám se (pěkně velkým obloukem okolo Azul) z jídelny zpátky do svého pokoje, který jsem si pracně nakreslila. Procházím hradem, dívám se okolo sebe na zdobené sloupy, neznámé ornamenty a obdivuji vysoké stropy. S tímhle si někdo musel dát velkou práci. Nebo uměl velmi dobře kreslit. Ještě než vyběhnu schody do internátu, zastavím se na toaletách, tam si sundám rukavice a občerstvím se umytím obličeje. Zajímalo by mě, jaké tu mají sprchy. Po chvíli toulání odemknu dveře, ze kterých na mě kouká lenivý zajíc, a vstoupím. Posadím se na pohovku pod vyvýšenou postelí a chvíli se jen tak rozhlížím. Sáhnu po kabelce, kde najdu mobil a pošlu sms mámě – rozhodně ji chci uklidnit, že jsem v pořádku a o tom, co se mi teď stalo jí nejspíš neřeknu. Ráda bych tu zůstala. Všimnu si jakési obálky na stole – aha, to jsou ty instrukce. Krčím obočí nad řádky, opřu se přitom do měkkých polštářů co mám za sebou. Tresty a sankce – jen by mě zajímalo, jaký trest je za porušení večerky. Odložím to a přesunu se k taškám, které jsem nechala uprostřed místnosti, když jsem tu byla naposledy. Rozepnu zip a přezuji se do pohodlnějších bot, které občas používám na běhání, po chvíli rozmýšlení si vytáhnu i tričko s krátkým rukávem. Měla bych nosit rukavice? Přece Chocko se také nesnaží skrývat. Zakroutím hlavou a ještě si ruce zakryji. Necítím se na to. Nezůstanu dlouho, zamknu pokoj a klíče schovám do vnitřní kapsy u sukně, kterou jsem si vlastnoručně přišila. Když nemáte tak úplně normální proporce podle poslední módy lidí, naučíte se různé věci. Třeba i přešívat oblečení. Naučíte se také zabavit sami – což se právě chystám dělat, když vycházím z internátu a mířím po široké štěrkovité cestě kamsi bezcílně dál. Asi bych měla najít Marcuse – až se trochu vzpamatuju, udělám tak. Občas se paranoidně ohlédnu, jestli mě nepronásleduje obří vlčice. Ale abych se znovu začala bát, na to je až moc krásný den. |
| |
| Riaditeľňa Samu-sa Pozorne počúvala každé jedno slovo. Uši mala nastražené a plamienky jej pokojne žiarili. Iba jej kostnatý úsmev nebol taký veselý ako obyčajne. Nad tým, že nedostane trest sa celkom prekvapila. Až sa jej rozšírili oči a riadoteľku si znova celú prezrela či to skutočne myslí vážne. Práve jej skoro zabila troch žiakov a ona to nechá na ospravedlnení... "Ak ma k sebe pustia a budú chcieť so mnou hovoriť ...ospravedlním sa. Som aká som, ale viem čo je to slušnosť..." sklonila nižšie hlavu na znak súhlasu a aj vďaky. Bola rada, že jej rozumie. "Súkromné hodiny mám zapisané, ak sa dobre pamätám. Viem, že svoju moc niekedy neovládam a tak som sa tam prihlásila. ...Taktiež dúfam, že sa o sebe dozviem aj niečo viac." naklonila hlavu jemne na stranu a zavlnila chvostom. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Ošetřovna S rukama podél těla jsem nervózně sledovala mladíky přede mnou. Už nevypadal tak vyděšeně, ale popravdě, co byste v tuhle chvíli s osobou, co po probuzení okamžitě vypije líh, udělali? Potom ale promluvil. „Jakou lišku?“ Zeptala jsem se zvědavě a popošla k němu. Opatrně jsem ho chytila za ramena a donutila ho se vrátit zpátky na postel, kterou jsem jednou rukou lehce rozestlala. „Pojď si na chvilku lehnout a odpočiň si..“ Řekla jsem sice jemně, ale z hlasu mi bylo znát, že jestli to neudělá, bude mít problém. Až po tom, co si lehl, jsem ho přikryla a posadila se vedle něj na postel. To se potom omluvit, že mě nechtěl vyděsit. Usmála jsem se na něj. „V pořádku.“ Řekla jsem jen a otočila se na něj. „Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se ho pro začátek. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Zahrady Cítil jsem, že se opravdu uklidnila. Jen zatím stále držela moji košili, tak jsem ji nechal. Když uvolnila její sevření a stáhla k sobě ruce, plácl jsem sebou před ní do trávy do tureckého sedu a jen se na ni usmál. Potom se ale omluvila a já lehce nechápavě svraštil obočí. „Proč se prosim tebe omlouváš? To dělej, až k tomu bude důvod.“ Pronesl jsem vesele a sledoval, jak se teprve rozkoukává. No, očividně jí došlo, že se vidíme poprvé a doufám, že si tuhle situaci nepřebrala, jako kdybych byl nějaký úchylák, nebo tak. Potom z ní ale vypadlo, že je jen očividně naprosto zmatená, soudě podle její otázky. „No, řeknu ti, co vím.“ ,usmál jsem se a zhluboka jsem se nadechl. V hlavě jsem už hledal, jak svá slova zformulovat. „Jmenuji se Toshiro. Jsem členem učitelského sboru školy. Byl jsem zavolán do jídelny, kde vás onen vlčí démon uzavřel do iluzí všechny tři. Kluka jsem odnesl na ošetřovnu, o druhou slečnu se stará Flandre. Tebe jsem odvedl sem, protože jsi z iluze začala křičet. Tady je klid, tak mi to přišlo jako dobré místo na probuzení tě z oné iluze.“ Řekl jsem všechno, co jsem věděl a usmál se na ni. |
| |
| Flandre, Raquell Jídelna „Není zač.“ Usmála jsem se na ni a pomohla jsem jí na nohy. Potom se zeptala, kde je ošetřovna. „Je to.. když vyjdeš z jídelny a půjdeš doprava, úúúúúúplně vzadu na konci chodby vlevo jsou dveře. Jsou kousek za ředitelnou. Ale bylo by asi lepší, kdyby sis odpočinula..“ Řekla jsme starostlivě. Nevěděla jsem, jak na tom ten kluk je a měla jsme o ni docela starost, ale když se chtěla projít a zavolat domů, trochu nervózně jsem přikývla. „Dej na sebe pozor, ano?“ Chtěla jsem, aby mě ujistila, že to opravdu udělá, ale to co někdo slíbí taky nemusí dodržet. Tudíž jsem si nebyla jistá, že právě tohle k něčemu bude. Cesta Když se podíváš mimo štěrkovou cestu, máš možnost si všimnout, že je tu i mnoho jednoduchých pískových cest obložených kameny, které se ztrácejí mezi stromy a každá vede jinam. V trávě se sem tam pohybuje nějaký ten brouček a občas se dají zahlédnout i motýli, ale ti spíše výjimečně, než že by jich tu bylo nějak mnoho. |
| |
| Jídelna, následně nějaké podivné místo, na kterém jsem ještě nebyla Všichni v jídelně + Toshiro a bytost přejímající Marcuse Když už ovládne Fear mysl dalších studentů, nečinně přihlížím, s Marcusem na zádech samozřejmě. Vím, co se jim děje. Poznala jsem to z toho rudého kouře, který zahalil jejich oči, pak mysl a nakonec je naprosto ovládl. Trauma, které jim Fear způsobila muselo být strašné, ale co mě to zajímá, jsem přece .... Vlastně jsem to, co jsem, a nikdo to už nezmění, naštěstí. To je ale sakra ani v mysli to nedokážu popsat! "Troufalost, naprostá nespravedlivost. Já se tu snažím a pak si příde příšerka a odnese ho? Tak na to bych se podívala!" pomyslím si jako Bellazul, alespoň v něčem se my holky schodnem! Dříve než stačí Toshiro s Marcusem v rukou zmizet, dotknu se jeho nohy tlapou a zmizím s ním. Ocitnu se v bílé místnosti, její světlo mě oslepí. Když už se z toho vzpamatovávám, vidím jak Toshi zase mizí. ,,Dobrý den!" pozdravím obyvatele ošetřovny svým hlubokým hlasem. I když mám šíleně strašidelnou podobu, nemusím vypadat jak nezdvořačka. Už tak jsme ráda, že hned po mém příchodu tam někdo neomdlel. Někdy se to stává, a to se pak najím zadarmo a bez námahy. Když uvidím "spícího" Marcuse, udělám trochu kyselý obličej, hned se ho ale zase zbavím. No jo kdyby on věděl. Ale neví, což naštve hlavně mě. Díky ředitelce si totiž dneska nezabojuju, a ani vraždit nemůžu, ach jo! Co se před chvílí dělo uvnitř: ,,Já ji nesnáším!" kříčí Azul tak nasupeně, jak jen to jde. Bella má štěstí, že stojí pár větších kroků od ní. Je totiž možné že od zubé kočičky by mohly létat jiskry. ,,Já vím, že jsi naštvaná, ale díky Toshirovi naše dohoda neplatí, takže buď zůstaneš s Marcusem než mu bude líp, nebo si už nikdy neškrtneš! Je to jasný?" ikdyž by se zdálo, že Bella je jen křehká dívenka, je nesmlouvavá, chytrá a hlavně vypočítavá. ,,Jo a budu ta tebe mluvit, abys mi tu ještě někoho nevystrašil, tedy kromě chudáčka Fear, kterou jsi dost naštvala, kdybyses ovládla a já zůstala venku, mohlo to dopadnout jinak!" Azul je nyní oprosti Belle v nevýhodě, a tak nemá jinou možnost , než se nechat ovládat tou primitovní "lidsky vypadající " bytostí! |
| |
| Gerir, Katrin, Samu-sa, Fear, Flandre Přístav, zahrady, internát, ředitelna, jídelna, ošetřovna Jakmile se slečna představila a nastoupila na loď, vypluli jsme. Bylo mi vcelku jedno, jestli se Gerir držel u lodi, nebo jestli na ni nastoupil, jen aby zůstal poblíž nás. Plavba trvala asi dvacet minut, než se začaly rýsovat obrysy ostrova. Když loď zastavila, vystoupili jsme na pískové pláži. Provedla jsem je zahradami (prosím, přečtěte si příspěvek Škola z 28. července) , kde jsme měli možnost v dálce zahlédnout pod vzrostlým stromem dvojici, která si povídala (Michelle, Toshiro), ale byli moc daleko, tak nemělo moc cenu se jim věnovat a oni nás pravděpodobně ani nezahlédli. Zavedla jsem je do školy, kde jsem se zastavila před ředitelnou, na kterou jsem zaklepala. Ozvalo se, že máme vstoupit, tak jsem otevřela dveře. Uvnitř ředitelny byla ještě velká dvoumetrová vlčice (Fear). „Tohle jsou ti, pro které jsem jela.“ Oznámila jsem jí, ale to ji už muselo napadnout. Jakmile řekla, že můžu jít, vydala jsem se zpátky do jídelny v domnění, že tam ještě budou, ale jaksi..chybička se vloudila a nebyli tam. Zato to tu vypadalo.. trochu jinak. Došla jsem k Flandre, která vypadala přejetě. "Ahoj, co je s tebou?" ,zeptala jsem se jí vesele a střihla oušky. Když mi vylíčila, co se tu dělo, sklopila jsem uši a několikrát naštvaně mrskla ocáskem. "A kde jsou ti tři?" ,zeptala jsem se znovu, ale odpověď se mi moc nelíbila. Raquell asi teď nenajdu, stejně tak Michelle, když jsou obě někde v pryč, tak jsem si povzdechla, poděkoval Flandre za informace a vyrazila msěrem na ošetřovnu. Tam jsem měla jedinou jistotu, že někoho z těchtří opravdu najdu. Zaklepala jsem na dveře. "Můžu dál?" ,zeptala jsem se a čekala, jestli zevnitř dostanu nějakou odpověď. |
| |
| Fear, Gerir, Katrin, Chishiki Ředitelna Sledovala jsem, jak ji překvapilo, když jsem řekla, že ji nepotrestám. No, dostala jsem adekvátní vysvětlení a nevzteká se, jako to tu už pár žáků udělalo. Myslím si, že je rozumná osoba, jen zkrátka potřebuje zdokonalit sebeovládání. „Klidně můžu jít s tebou, aby byli v klidu.“ Nabídla jsem jí opatrně a když sklopila hlavu, usmála jsem se. Byla jsem ráda, když řekla, že soukromé hodiny má zapsané. Líbil se mi její zájem o vlastní schopnosti. Někteří by to klidně nechali tak, jak to je a neřešili by, jestli svou neochotou se sebou pracovat někoho ohrožují, nebo ne. „Myslím, že ovládat své schopnosti se naučíš, jen to chce dost času a trpělivosti. Při nejhorším, kdyby se nedařilo, existují možnosti v podobě různých amuletů, nebo kouzel, které by tvé schopnosti v dané chvíli dokázali potlačit.“ Osvětlila jsem jí situaci. „Pokusím se vám všem zvolit co nejvhodnějšího učitele.“ Řekla jsem ještě. „Možná by bylo dobré se jim omluvit až u večeře, nebo v průběhu odpoledne, aby měli možnost se uklidnit a nějak si to rozložit v hlavě. Co myslíš?“ Zeptala jsem se jí a čekala na odpověď, když se ozvalo zaklepání. „Vstupte!“ Řekla jsem zvučným hlasem a podívala se na Fear. „Jestli chceš odejít, už můžeš.“ Oznámila jsem jí a podívala se na nově příchozí. Když vstoupili, zkoumavě jsem se zahleděla na ně i na Chishiki. „Výborně. Můžeš jít, já se o ně už postarám.“ Pronesla jsem jednoduše a vytáhla ze stolu dva papíry s volitelnými předměty a jeden s rozpisem žáků ve třídách. „Toto jsou volitelné předměty. Prosím, vyberte si dva, ze kterých budete skládat zkoušku. Pokud byste chtěli ještě z nějakých, není problém. Další si můžete zvolit jako kroužek, nebo je vůbec nenavštěvovat. Na předmětech, které budete mít se zkouškou, bude vaše absence hlídána, na těch, co byste chtěli jen jako kroužek nikoliv. Než si vyberete, zařadím vás do tříd.“ Oznámila jsem jim a k papírům se předměty jsem položila dvě tužky. Sama jsem se potom zahleděla do seznamu žáků. Když mi odevzdali papíry, ukázala jsem na slečnu. „Ty budeš navštěvovat třídu A.“ Pronesla jsem a sjela pohledem na chlapce. „Ty budeš ve třídě B. Je to kvůli vyrovnání počtu žáků.“ Vysvětlila jsem jim. „Co se týče rozvrhů, vše se včas dozvíte.“ Dodala jsem ještě a chvilku se zamyslela. „Ve svém pokoji na internátu naleznete svoje věci. Nebojte se, poznáte ho už jen podle dveří.“ Řekla jsem oběma z nich a oba jejich papíry s předměty jsem položila na kupku, která už na stole ležela. „Nějaké otázky? Pokud ne, pošlu vás na oběd, protože za deset minut končí výdej. Jídelna.. Stačí se odtud vydat směrem vlevo a uvidíte obrovské dveře. To poznáte.“ Řekla jsem jednoduše. |
| |
 | Přístav Už je to nějaká chvilka, co jsem přijala onu nabídku o nové škole... Doufala jsem v to, že to bude něco nového, kde nebudu jen já ta divná. Nesnáším se, třeba se tam budu mít radši. Věci jsem nechala v pokoji a naposledy se rozhlédla po pokoji. Vyšla jsem vstříc novému životu. Uhm jestli se tomu tak dá říkat. Do přístavu jsem přišla pozdě, ale naštěstí jsem to ještě stihla. Byla jsem ráda ale zároveň se bála. Ředitelna Fear, Gerir, Samu-sa, Chishiki Po příjezdu, kdy jsem celou dobu mlčela a čekala na onen příjezd jsem se dostala do ředitelny. Snažila jsem se lidi... Uhm, mám je označovat za lidi? Zkrátka jsem se je snažila ignorovat. Pozdravila jsem ředitelku a pokusila se o mírný úsměv, ze kterého vznikla spíše grimasa. Podala nám papír s tužkou, volitelné předměty? Mm... Myslím, že už mám jasně vybráno. Chvíli jsem se na onen papír nečině dívala, ovšem když na mě padl prst ředitelky, zpozorněla jsem. Takže třída A... Přikývla jsem a dále si pročítala papír. Občas jsem po očku koukla na chlapce vedle mě. Připadala jsem vedle něj jako malé dítě. Trochu jsem se ho bála. Budou tu všichni tak... Uhm strašidelní? Takže věci mám v pokoji dobře... Jak zjistím, který mám pokoj? Kde, že je ta jídelna? Hlavou se mi míjely všechny možné otázky a já jen doufala, že sem zapadnu. Po rozhovoru jsem opustila ředitelnu a vydala se najít onu jídelnu. Po chvilce bloudění jsem se konečně dostala k velikým dveřím. Otevřela jsem je a vstoupila do jídelny, kde už bylo několik žáků. |
| |
| soukromá zpráva od Marcus Brody pro Koakuma "Mě nic není," zaprotestuji a posadím se. Nevidím jediný důvod, proč bych měl ležet na ošetřovně. Nic mi není. "Tohle nespraví injekce ale pár panáků vodky, nebo něčeho podobného," řeknu ji a promnu si obličej. Na ten výjev nezapomenu. Nikdy. "Jsem Marcus Brody," a pousměju se a postavím se na zem. Prokřupu krk a kouknu na ni. "Ještě než odejdu, dám vám radu. Ta červenočerná liška se živý vaším strachem. Nejhorší noční můry ti oživí." kývnu na ni a vyrazím ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Toshiro Když jsem povolila jeho košili, tak se posadil do tureckého sedu. Připadal mi uvolněný. Možná až trochu moc na někoho, koho vidím poprvé. „Omlouvala jsem se za tu košili.“ Ukázala jsem na dvě pomačkaná místa na prsou, kde ještě byly vidět moje otisky. Jeho úsměv byl nakažlivý a já jsem byla ráda, že mě z toho zážitku nezůstane trauma. Bylo to fakt děsivý. Můj normální strach vyhnaný do extrému. Nejvíc jsem si ale způsobila sama. Panikou a hysterií. Toshiro na mě potom vybalil spoustu faktů a já na něj zůstala jenom koukat. „Takže to byla jenom iluze…“ řekla jsem si pro sebe. Cítila jsem se jako idiot. Jak jsem jenom z iluze mohla být tak vyděšená. Pak mi došlo, že je to vina Fear. To ona poslala tu mlhu. Zamumlala jsem nějakou nadávku na její osobu a pak jsem to pustila z hlavy. Nemá cenu se tím zabírat. Ona se nejspíš svého trestu od ředitelky dočkala. Proč se na ní ještě zlobit… každý máme svých problémů dost. Nakonec jsem svou pozornost opět přenesla k Toshirovi. „Já jsem Michelle. A děkuju…“ kývla jsem na něj a nepatrně jsem se usmála. Opřela jsem se o strom a odhrnula si sněhové vlasy z tváře. Měla jsem zpátky svojí barvu – nebyla jsem už tak bledá. „Místo si vybral vážně skvělý.“ Utrousila jsem, když jsem se rozhlédla okolo. Zeleň a květy. Ticho bylo rušeno jenom zpěvem ptáků a šumem listí. Všude byla vůně květin. „Co vlastně učíš?“ zeptala jsem se nakonec. Sice už vím, že je učitel a nejspíš starší než já… ale nemohla jsem si pomoct. Nemohla jsem mu vykat. Vypadal tak mladě. |
| |
| Riediteľňa Samu-sa, Katrin, Gerir "Myslím, že počkám na večeru...predsa len ich tam snáď nájdem všetkých pokope. A zvládnem to aj sama ...snáď nebude nutné už zakročiť aj z vašej strany." znova zavlnila chvostom. Snažila sa už teraz v hlave formulovať správné slová. Akoby im to len vysvetlila ...a čo ak len újdu s krikom preč hneď ako ju uvidia? Spravila si teda fakt dobré meno ... Dúfala aspoň, že budú viac menej v poriadku. Do riaditeľne však vošli ďalší dvaja študenti. Zaujimavé bytosti a potencionálne obete jej budúceho hladu ...čo dúfala, že sa už nestane. Predsalen ju tu mali čím kŕmiť aj v jedálni ... Zavrtela hlavou a otriasla sa. "Ďakujem, pôjdem..." vstala. Nemala ani chuť zoznamovať sa. Na to bude čas aj inokedy. Riaditeľke sa ešte zdvorilo ukľonila a tým dvom len mierne kývla hlavou na pozdrav. Inak sa nemotorne tiahla z miestnosti von. Šla sa zložiť niekam do záhrad do trávy a chvíľu sa tváriť, že nie je... kuk :D |
| |
| Ředitelna Samu-sa, Katrin, Fear, Chishiki Celou dobu jsem plaval podél lodi a za chvíli už jsme se dostali k ostrůvku. Nezdál se velký, ale ani malý. A co je fajn, je to ostrov, takže je tu kolem spousta vody! Ta dívka s kočičíma ouškama nám potom pokynula, že to vezmeme zkrze zahradu a zavede nás až do ředitelny. Já se tedy zase přeformoval do té menší, dvounohé podoby a vystoupal na břeh. Na šupinkách se leskli kapičky vody a jak svítilo slunce, hezky barevně to lámalo paprsky. Zahrada tedy byla obrovská a krásná. Budova internátu vypadala majestátně a škola samotná zrovna tak. Tady se někdo vyřádil, pomyslím si a následuji našeho průvodce až do ředitelny, kde nás pak předá napospas vůli samotné ředitelky. No a ještě nějakému přerostlému vlku. "Dobrý den," pozdravím, přeci jsem slušný, když se nejedná o lidi že? Nejsem žádný nezdvořák nebo neandrtálec... Potom poslouchám výklad a hlavně se zadívám na papír s volitelnými předměty. Tak se ukaž... Pročítám si ten seznam a mám celkem jasné, co si napíšu. Takže vezmu do ruky pero a možná trochu neohrabaně začnu psát: Bylinkářství, Dorozumění se se zvířaty, Plavání, Soukromé hodiny. Bylinky, ty mne zajímali vždycky. Z některých se dají udělat takové strašné dryáky a dokáží zachránit prdel. Prostě, šikovná věcička. Dorozumění se zvířaty, to spíš tak ze zvědavosti. Nebudu se ptát jelena, kterého si chci dát k obědu, jestli mi svolí. Ale mohla by to být dobrá taktika při lovu. Malinkej, pojď ke mne pojď, tady strýček Gerir, on ti nic neudělá... Musím se zasmát nad tou představou, jsem asi trochu cáklej. A navíc, pak by to nebylo ono. Plavání, tak to je takový troll. Dokážete si představit draka, co je ve vodě doma, jak se učí plavat? Ale, mohla by být zábava, pozorovat ostatní. Nakonec ještě ty soukromé hodiny. Matka měla talent dokonale ovládnout i vodu. Prostě dokázala vytáhnout proud vody ze země a nasměrovat ho přesně tam, kam chtěla. A dokážete si představit, když takhle někoho namočíte a zmrazíte? To je panečku věc... Hodně, hodně šikovné... Rozdělení do tříd je pak jasná věc, B-čko. Nevím, kdo je kdo, ale tohle je jasné. Nakonec jsme ujištěni, že všechny naše věci budou na pokojích. Ale že já toho mám že?! Ty jeden sarkastickej blbečku, jen počkej, počkej... Jsme potom vysláni do jídelny, ale já se ještě musím zeptat na jednu důležitou otázku. "Paní ředitelko, chtěl jsem se zeptat. Prý funguje něco jako, že si mohu vytvořit vlastní jezero? V pokoji nebo co? Je to tak? Jinak totiž budu přespávat venku na pobřeží..." |
| |
| Jídelna/Venek Cho, Angie Vstal jsem od stolu a rozešel jsem se s Cho, kterou jsem držel za ruku, pokud mi to dovolila, konečně z jídelny. Prý jsme měli ještě volno, tak jsem se ho rozhodl trochu využít. Tak nějak jsem moc nevěděl, co se dělo za mými zády, moc jsem tomu nevěnoval pozornost, ale něco se dít muselo, protože Angie začal žvatlat takové tý svátovské řečičky, které slýcháváte v kostele při bohoslužbě. I když jeho akce byla zřejmě myšlena dobře, asi si nedopočítal ostatní věci kolem asice, nevím proč ale jakmile spustil ty svatoblbosti, začalo mi v uších hučet a pískat. Jakoby mi někdo hlavu zavřel do obřího reproduktoru, který se používá na koncertech a pustil muziku naplno. Zkusil jsem si uši zakrýt rukama, ale nepomáhalo to. Bylo to tak intezivní, že mě to donutilo klesnout dolů na jedno koleno. Během toho, jsem měl pocit, jako kdyby mi chtěl někdo roztrhnout hlavu na milion částeček. Pak to ustalo... Úlevně jsem vydechl, ale zůstával dole. Tihle ptáci jsou horší než smečka hladovích vlků.... projde mi hlavou ohledně těch holubů. "Už.... to... nedělej.... bez... varování..." řeknu k Angiemu trhaně. |
| |
| Jedáleň/niekde vonku andilkovia c: Zlému vlkovi sa im nepodarilo uniknúť. Angeal totiž zastal a začal sa modliť. Obrátila sa na neho a pohľad jej unikol aj na čiernu vlčicu. Prešiel jej mráz po chrbte ako videla čo robí s jej spolužiakmi. Sklopila ušká dozadu a chvost si omotala pevne okolo nohy. Andrewovi stisla ruku a pobehla pred neho aby sa aspoň ako tak schovala. Chcela už byť preč. Hocikde inde, len nie tu... To sa ale okolo nich objavil biely štít. Prekvapene zamrkala, no vytušila, že to Angeal. Snažil sa ich ochrániť. To bolo od neho milé. Jeho moc sa ale zrejme nepáčila jej čiernemu anjelikovi... "Andrew?!" poskočila k nemu hneď ako si kľakol na jedno koleno. Nervózne švihala tenkým chvostíkom a ustarane na neho pozerala. Opatrne mu chytila ramená a pošúchala mu ich. Nevedela čo robiť a ako mu pomôcť. Rýchlo to však ustalo a dostali sa von. Holúbkovia okolo nej poletovali a snažili sa na ňu usadnúť, no ona ich dlhými uškami a chvostom vždy odohnala. Od Andrewa sa nepohla a a stále na neho upierala smutný pohľad. "Si v poriadkuu? ...Chceš nejak pomôcť?" pýtala sa ho neustále. V momente zabudla na udalosť s vlčicou v jedálni. Teraz mala starosti o neho. |
| |
| Venek Andrew a Chocko Když jsem spatřil Andrewovu reakci na mé počínání, prohlédl jsem si ho nečitelným pohledem. To ho dostane na kolena jen modlitba a samotná přítomnost bílé magie? Nevěděl jsem, že je na tyto věci tak... Citlivý. "Omlouvám se ti... Já... Nevěděl jsem, že na tyto věci reaguješ takto. Tedy, předpokládal jsem to, ale..." Pokoušel jsem se omluvit a holubice přestali dorážet a soucitně se krčili vedla vás v bílém hloučku a smutně a omluvně povrkávaly. "Ano... Jistě... Omlouvám se." Řeknu zkroušeně a sklopím křídla a hlavu. Ach! Kdybych jen nebyl tak ukvapený... Co se to se mnou děje? Nikdy jsem se tak nerozpovídal, ani tak nejednal. Vždy jsem byl spíš chladný a nepřístupný... Byla chyba tady jednat jinak. Rozhodl jsem se a má tvář ztvrdla. Takhle všechno jen pokazím. Když se do ničeho nebudu pouštět, nebudu moci ani nic zkazit. |
| |
| Ředitelna Kývnutím jsem se rozloučila s Fear a od těch dvou jsem si převzala papírky s volitelnými předměty. Když slečna neměla žádné otázky, mohla v poklidu odejít směrem do jídelny, zato chlapec otázku měl. Hned po ní jsem se pousmála nad nechápavým výrazem. Je pravda, že ne každého by napadlo, že si může jen tak vytvořit jezero v pokoji „Ano, je to možné. Když vejdeš do pokoje, který poznáš podle dveří, bude v něm naprostá tma, jen kužel světla ti osvětlí pohled na psací desku. Na tu nakreslíš, jak chceš, aby tvůj pokoj vypadal. Můžeš vytvořit prakticky cokoliv, co tě napadne. Klidně i moře, jestli si v něm budeš krmit všechny ryby.“ ,odpověděla jsem mu a čekala, jestli nebude mít další otázky. |
| |
| Flandre, Katrin Pomalu jsem uklízela nádobí, protože v jídelně už skoro nikdo nebyl. Taky už bylo deset mnut před koncem výdeje, tak jsem ani nikoho nového nečekala, když v tom se otevřely dveře. Překvapeně jsem se tím směrem otočila a usmála se, když jsem spatřila roztomilou slečnu. Mávla jsem na ni, aby šla směrem ke mně. Hned jak přišla, strčila jsem jí do ruky talíř s bezbarvou tekutinou a černou kuličku vypadající zhruba jako pepř. „Stačí říct, co bys chtěla za polévku a vhodit ji dovnitř.“ ,vysvětlila jsem jí a rovnou se zeptala i na druhé jídlo. „Co si dáš jako hlavní chod?“ Flandre měří zhruba 150 centimetrů. Spíše míň. odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Zahrady „Ano, ale pekelně dobrá.“ ,řekl jsem hned pro případ, že by ji napadlo si vyčítat cosi, jako že nepoužila tu stěnu, o které se dneska učili. Věděl jsem na sto procent, že už tohle umí, protože se to učí nováčci vždycky hned první rok po tom, co se tu objeví, aby se tohle nestávalo. Sám jsem ale viděl, že ona vlčice byla naprosto jiný kalibr. „Těší mě.“ ,odpověděl jsem na její představení se a sladce jsem se usmál. Sledoval jsem, jak se rozhlíží, dokud neutrousila, že vybrané místo je dobré. Bylo by docela smutné, kdyby měla alergii na pyl, nebo tak něco a já bych ji vzal sem. To už byasi tak hezké nebylo. „Dík.“ ,řekl jsem jen a lehce jsem mrknul jejím směrem, než se zeptala, co učím. „No, především plavání a běh. Jinak soukromé hodiny pro ty, co mají schopnost nějakým způsobem spojenou s vlastními psychickými bloky, nebo s vodou.“ ,oznámil jsem jí prostě. Zatím jsem ještě ani nevěděl, koho konkrétně a kdy budu letos učit. To se dozvím až v podvečer, kdy rozdá ředitelka všem rozvrhy. I pedagogům. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Ošetřovna Dost podrážděně jsem si odfrkla, když se znovu zvedl a chystal se odejít z ošetřovny. Nakonec jsem to ale nechala u toho, že jestli si připadá hned po infarktu natolik dobře, že může jít, nechám ho. Jakmile ho sem donesou zpátky s tím, že to s ním někde šlehlo, budu si moct rýpnout, že jsem mu říkala, ať si víc odpočine. „Odrovnáš si játra.“ ,odpověděla jsem mu poněkud skepticky, protože jsem si tak nějak uvědomovala, že si těmihle dryáky vypaluje játra často. A já kvůli němu budu muset poprosit Ran o novou lahvičku s lihem. Když se představil, chtěla jsem se zeptat, co se mu vůbec stalo, ale to jsem udělat nemusela, protože mi to řekl hnedle sám. „Ah.. Dám si na ni pozor.“ ,dostala jsem ze sebe lehce nervózně a opatrně jsem se na něj pousmála. Když vycházel ze dveří, ozvala jsem se znovu. „Snad se příště uvidíme jinde, než na ošetřovně.“ ,řekla jsem popravdě a sledovala, jak odchází. |
| |
| Chodba před ošetřovnou Když se zevnitř ošetřovny neozývala odpověď, vydedukovala jsem, že asi spí a chtěla jsem otevřít dveře, abych mohla dovnitř. Když jsem chytila za kliku dveří, otevřely se prakticky bez jakéhokoliv mého přičinění. Že by se Koakuma naučila to kouzlo od Flandre, díky kterému se dveře od jídelny otevírají hned? Napadlo mě a já si vcelku rychlým krokem vykročila směrem dovnitř. Namísto toho, aych ale vešla dovnitř, jsem vrazila do něčí hrudi. Jakmile jsem si to uvědomila, prakticky jsem vyskočila. Tedy, ano, vyskočila jsem, ale vhodnější by bylo, že jsem se úskokem takticky stáhla zhruba ke středu chodby. „Omlouvám se!“ ,vyhrkla jsem překvapeně a teprve potom jsem se podívala na to, kdo to vůbec byl. „Co tu děláš? Neměl jsi infarkt?“ ,zeptala jsem se překvapeně a svraštila jsem obočí. |
| |
| Ředitelna Samu-sa "Ryby? Opravdové, živé, pravé ryby?" Ano, jsem překvapený, to by mne fakt nenapadlo... A trochu se obávám, jestli bude stravování zde schopné vyhovět mým potřebám... Tyhle rybičky by to zajistily. Jen je fakt, že žrát furt deno denně ryby taky není zrovna dobré... Jenže pak mi taky dojde, že malování není zrovna mým koníčkem a jsem rád, že dokážu psát. Jak mám namalovat jezero, aby se mi líbilo? Co když to bude jen nepřehledná patlanice a motanice čar? "A pokud neumím pořádně kreslit? Vykompenzuje se to nějak nebo...?" |
| |
| Reditelna Gerir "No ano jsou zive." , odpovedela jsem mu s lehkym usmevem. Je pravda ze to neni napad, ktery by mel hned tak kazdy. Sledovala jsem, jak premysli a napadlo me, ze by mohlo jit i o jidlo, tak mi prislo dobre se zminit. "Co se tyce jidla, mame obrovske mnozstvi opravdu vseho, co si vymyslis. Je to prqkticky neomezene." , rekla jsem ciste pro informaci a po otazce tykajici se nakresu pokoje jsem se rozhodla osvetlit i tuto zalezitost. "Kresleni bude usnadnene. Dalo by se rict, ze ti to pujde samo. Sam uvidis. Kdyby sis nebyl jisty, staci k danym objektum pridelat popisky." ,vysvetlila jsem mu a cekala na dalsi pripadne dotazy, ktere by se mohly objevit. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Zahrady Ano… pekelně dobrá. Přes ten všechen zmatek v jídelně, jsem naprosto zapomněla na to, co jsme se učili v hodině. Je to jako u hádky. Nejlepší argumenty vás napadnou až po hádce. Trochu mě to rozhořčilo. Kdybych si na to já husa vzpomněla, tak by to nemuselo tak dopadnout. Takže jeho útěcha, že to byla pekelně dobrá iluze, mě teda vůbec neutěšila. Chvilku jsem ho poslouchala, když mluvil o tom, co vlastně učí. Ten popis soukromých hodin by se dost podobal mně. „Je taky dost možný, že schytáš mě.“ Zasmála jsem se. Ne, že bych se nějak podceňovala, ale bůh pomáhej tomu, kdo mě dostane na soukromé hodiny. Protože můj strach z vody je spíše fóbie. Nevěděla jsem, co říct… hlavu jsem měla otočenou na stranu a dívala se na okolí, ale po očku jsem pozorovala Toshira. Na učitele vypadal vážně mladě. Hezký v obličeji. Moc hezký. Sladký úsměv. Mít za učitele jeho by byl průser, ale už dávno jsem zjistila, že hezký obličej nestačí. Pak mě napadlo… on mě sem přenesl. „Takže… tys mě sem přenesl…“ začnu opatrně. Nevím, jestli je normální se ostatních – nebo rovnou učitelů – ptát na jejich zvláštnosti při prvním setkání. „To je tvoje zvláštnost? Teleportace?“ Otočím hlavu směrem na něj. Posadím se do tureckého sedu a ruce si složím do klína. Stále mám na sobě conversky, černé upnuté džíny a černou mikinu s modrým lemováním na rukávech a kapucí. Začínalo mi být trošku vedro, kvůli mikině. Ale venku nebylo teplo na tílko, které jsem měla pod ní. Takže jsem se rozhodla, že mi radši bude teplo, než zima. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro Toshiro, Michelle Jakmile pronesla něco o tom, že bych teoreticky mohl učit ji, zbystřil jsem a zvědavě jsem se na ni zahleděl. "Copak umíš?" ,zeptal jsem se jí zvědavě a vesele zároveň. Než mi odpověděla, podrbal jsem se na zátylku a rukou tak shrnul z hlavy kapuci, kterou jsem měl do teď přehozenou přes hlavu. Po chvíli jsem uznal, že je docela teplo, tak jsem se rozhodl si mikinu rozepnout. Zpod ní vykouklo bílé tričko se světle šedým potiskem čínského draka. Když se zeptala na mou schopnost, usmál jsem se. "Ovládám iluze. Tvořím je, formuji a ničím. Stejně tak jsem ji zlomil ve tvém případě. Potom se také dokážu přemístit na jakékoliv místo, na kterém jsem už byl. Pokud ho neznám, stačí mi ho popsat, nebo mi ukázat obrázek." ,vysvětlil jsem jí jednoduše. "Tak povídeeeej, co umíš ty?" ,zeptal jsem se jí ještě zvědavěji než předtím a dalo by se říct, že tónem jsem připomínal štěně, se kterým si někdo nechce hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Zahrady Sledovala jsem, jak si sundával kapuci a rozepíná si mikinu. Byl to fakt pěkný chlap, kluk nebo muž. Nah… to je asi jedno. Učitel, prostě. Líbilo se mi, jak je otevřený. Svůj. Nechoval se třeba jako ředitelka. Odměřeně a chladně. Byl trochu jako Chishiki. V jistém smyslu. Byla jsem už naprosto uklidněná. „To je dobrý.“ Hvízdla jsem obdivně, když mi vysvětlil, jak fungují jeho schopnosti. „Teleportace musí být fajn.“ Trošku jsem se zasnila. „Být všude za pár vteřin.“ Když si vzpomenu, jak dlouho mi vždycky trvalo, než jsem doma došla do krámu a zase zpátky… teleportace se docela hodila. „No… Já jsem siréna.“ Řekla jsem trochu nuceně. Je pravda, že já jsem začala s tímhle tématem, a když mi on řekl svoje… tak je jenom normální, že bych mu já měla říct zase to své. Ale ne, že by se mi do toho zrovna dvakrát chtělo. „Znáš ty legendy o sirénách, jak lákají zpěvem námořníky do záhuby…“ naznačila jsem a na obličeji jsem měla cynický výraz. „A když se dotknu vody, tak se moje tělo transformuje.“ Dodám nakonec. Nechci zacházet moc do detailů. Vzhledem k tomu, že po transformaci jsem téměř nahá… by se to ani nehodilo. |
| |
| Venku Cho, Angie Upřímně, ani já jsem nečekal něco podobnýho... Projde mi hlavou myšlenka, kterou jsem raději neřekl nahlas, protože jsem je nechtěl zbytečně znepokojovat ještě víc, než jsou teď. "Nemohl jsi to vědět... a já to taky nečekal." řekl jsem nakonec. "Jsem v pohodě, maličká." řeknu k Cho. Rukou pohladím nejbližšího ptáka. "Proto jsem se raději vyhýbal kostelům a podobným místům..." poznamenám a pomalu se postavím. Trochu jsem se pokoušel ještě popadnout dech. |
| |
| Vonku andilkovia c: Uľavilo sa jej keď sa Andrew postavil späť na nohy. Vyzeral byť v poriadku a to ju tešilo. Znovu narovnala ušká a chvostíkom zvesela zavlnila. Na jej anjelika sa milo usmiala. Potom sa obrátila aj na Angeala a úsmev sa jej jemne stratil. Vyzeral tak smutne a skleslo, až jej mu ho prišlo ľúto. "Uhmm ... Hlavne, že sa nikomu nič nestalo. Všetci stojíme na nohách a zdravý." pousmiala sa smerom na druhého anjela. "A predsa len si nám chcel pomôcť ...za čo ďakujem." usmiala sa na neho väčšmi a jemne sa aj červenala. Aj keď Andrewovi to zrejme veľmi vadilo, chcel im len pomôcť a za to sa na neho predsa nemohol nikto hnevať. Práve naopak ... Konečne si nechala na rameno sadnúť bieleho holúbka a opatrne ho pohladila po pierkach. Takto sa k nej nehrnuli ani tých čo zvykla kŕmiť pred domom. "Eehh...viete lietať rovnako tak vysoko ako oni?" spýtala sa oboch hanblivo. Nepatrne tak previedla reč aj na inú tému. |
| |
| Potulování kolem Odprav je dřív, než oni odpraví tebe. Zab, nebo budeš zabit. Kdo se bojí, sere v síni. Přežijí jen nejschopnější. Každý den odvahu. Vzpomenu si na slova jednoho z pitomečků z mojí bývalé třídy. Viktor se jmenoval. Z třídy, která zůstala v dálce, kdesi za hlubokou vodou. Nejspíš to Velký Viktor někde vyčetl z knihy a pak dělal ramena před mladšími pohůnky, kteří mu vždy stáli za zadkem. Odříkával to jako mantru, pak dodal cosi jako „já tě dostanu, ty hajzle a srovnám tě tak, že si týden nesedneš“. Že by se zvyky z pevniny přenášeli i sem na ostrov, kde jsou všichni fajn a sluníčkoví? Já si se šikanou zažila svoje. A zmíněnému pitomečkovi jsem již ukázala záda a pak se za mnou jen zaprášilo, když jsem se dala do běhu. Ani tady nemůžu každému věřit. Dokud mám na vybranou, vyberu si útěk. Bylo hloupé, že jsem si nedala pozor a nechala se chytnout do té iluze strachu, kterou jsem zažila. Ošiju se, když si na to vzpomenu. Jak tohle někdo může dokázat, mít tyto schopnost, to mi nejde na rozum. Je to až dojemné, jak neumíme žít s věcmi, které nechápeme. Jak potřebujeme, aby všechno bylo ocedulkované a vysvětlené a rozložené na prvočinitele. Dokonce i když je to docela určitě nepochopitelné. Dokonce i Bůh. Prohrábnu si vlasy. Musím si začít zvykat. Změnil se mi život jedním krátkým dopisem a já ho teď musím žít. Nic neprobouzí v člověku tolik podezření jako nedostatek znalostí. Vrhnu kosý pohled na strom v dáli. Nějakou chvíli se procházím – zahradou i vlastní hlavou – všimnu si v dálce Ragien s jejím vlčím mazlíkem, jak si užívají klidu a pohody pod stromem. Na okamžik se zarazím, ale pak se pousměji a lehce jí mávnu. Je to přece teď moje spolužačka. I když se s námi zatím pořádně nebavila (Bůh ví proč), nechci, aby si myslela, že jsem necitelná mrcha, která je moc pyšná než aby pozdravila. Přestože se moje důvěra jen tak nerozhazuje okolo, nemůžu být paranoidní každou minutu. Jdu po štěrkové cestičce podél internátu, až se mi podaří ho úplně obejít. Pomalými kroky mířím na hlavní budovu, kde se nám podával oběd a kde vím, že je i ošetřovna. Ošetřovna Marcus, Chishiki, ostatní Rozvážně kráčím chodbou a přemýšlím, jestli to Marcus udělal schválně. Nepoštval na nás démonickou vlčici? A jestli to neudělal schválně, co kdyby tam vůbec nešel a nerozčílil ji? V podstatě se jí předhodil jako potrava. Moje chyba zase byla, že jsem neutekla. Nebo se nebránila. Ještě se toho musím naučit tolik, abych se dokázala bránit a nemusela, jak se říká, brát nohy na ramena. Zatím je to jediná varianta, jen nevím, jak moc účinná. Kéž by se dal vrátit čas. Přijdu před dveře, kde očekávám ošetřovnu a zaklepu. Chvíli vyčkávám, pak vstoupím. „Můžu? Je tu někdo?“ zeptám se opatrně. |
| |
| Ředitelna Samu-sa "Postačí pět, šest kousků masa, co vynahradí velikost statného srnce jednou za dva nebo tři týdny," usměji se na ní mile a když se zmíní o kreslení a živých rybách v pokoji, jen se ještě více usměji a přikývnu na souhlas. "Ano, s mým talentem to bude potřebné..." Povím a pak se zvednu ze židle a začnu se odebírat ke vchodu. "Děkuji, teď nemám hlad, takže se asi rozejdu směrem do internátu a vyzkouším, jak umím kreslit," povím a otevřu dveře ven. "Zatím naschledanou," prohodím a vypadnu ze dveří ven. Na chvíli se zastavím, protáhnu se a rozhlédnu se kolem. Pak si to zamířím nejbližší cestou k východu a jen očkem hodím po jídelně. Už jsem si jí letmo prohlédl a času bude ještě dost... Začnu se courat pomalu skrze zahradu a směrem k internátu. |
| |
| Internat - klice a dvere od pokoje Kdyz ses ukazal na internatu, za pultem u recepce nikdo nebyl a na sten bylo velke mnozstvi klicu. Mohl jsi zkusit cekat, nez nekdo prijde, ale to by se k tobe nesmel jeden z klicu na stene sam rozletet a nepadnout ti primo do dlane. Kdyz jsi vysel do patra, mohl sis prohlednout spoustu ruznych charakteristickych dveri. (Prispevek od Samu-sy, neni povinnost cist). Vsechny vyladaly tak zive a kouzelne, az by z toho mohlo zamrazit. No, zamrazit.. kdyz jsi narazil na dvere, na kterych bylo zmrazene jezero s jednou dirou v ledu, za kterym se rysovala velka hromada jehlicnatych stromu za kterymi byl krasne vybarveny lehke cervanky, napadlo te, ze ti to mozna az prilis neco pripomina. |
| |
| Ven z ošetřovny Chis a Raquell Ještě než jsem otevřel, tak jsem přikývl a usmál se na sestřičku. "Snad jo," řeknu s lehkým úsměvem, aby viděla, že už mi je líp a vezmu za kliku. Kdybych byl strašpytel, tak strachy zařvu a můžou mě znovu odnést na postel. Do hrudi mi vrazila Chishiki. "Ahoj..ne, neměl," zalžu ji, aby chudák nedostala strach. "Byla to jen taková chvilková slabost. Co ty, kde jsi byla ty?" zeptám se ji a vyjdu s ní z ošetřovny, kde narazíme na třetí členku naší party. "Klidně tam můžeš jít, je tam celkem pěkná sestřička," řeknu ji s úsměvem a pak si vzpomenu, že byla kousek ode mě. Snad ji ta moc tý zatracený lišky nedostala. Radši se ale na nic neptám a pomalu zamířím k pokojům. "Jde na chvíli ke mě? Nevím jak vy, ale já teď potřebuji něco na uklidnění. Třeba vířivku," řeknu jim, když vylezu ven z jídelny. |
| |
| Chodba před ošetřovnou Raquell, Marcus Marcuse jsem skenovala pohledem, když řekl, že inferkt opravdu neměl a chvilku jsem na něj takhle koukala, než jsem se rozhoupala k zdráhavějšímu přikývnutí. Potom jsem jenom lehce pokrčila rameny a plácla ukama do stehen v takovém tom bezmocném gestu. "Jela jsem pro další dva studenty." ,přiznala jsem nakonec a jakmile se ozvala Raquell, uculila jsem se na ni. "Myslím, že už není důvod tam jít, když je Marcus venku." ,zakřenila jsem se a střihla oušky. Potom se Marcus rozešel směrem k pokojům. "Stavit se můžu, ale plavky nemám." ,přiznala jsem jednoduše. Docela mě zajímalo, co si ti dva vytvořili za pokoje. Taky bych je k sobě mohla někd vzít. "Můžu se zeptat.. co se vlastně stalo?" ,zeptala jsem se zvědavě. |
| |
| Venek Andrew Chocko Po Adrewových slovech jsem si ho zamračeně prohlížel. Takovou reakci bych čekal spíš od démona... Co jsou Andělé smrti vlastně zač? Pak jsme svou pozornost obrátil na Chocko a její díky jsem jen zpátky pohlédl na Andrewa a pak zase na ni. Nakonec jsem jen lehce kývl a sledoval jak jí jeho holub sedá na rameno. Jakmile položila otázku, holub nervózně přešlápl a vzrušeně zavrkal a podíval se na mě korálkovýma očkama. Lehce jsem se na něj usmál a přikrčil jsem se. Rozevřel všechny čtyři křídla a prudce s nimi máchl. V pár sekundách jsem byl ve vzduchu a křídla jsem si přitáhl k tělu a spojil svůj vzlet s piruetou, abych se dostal ještě víš. Holubi mě ihned následovali. Koordinovaní, jako ryby ve svém hejnu, létali, jako jeden a skvěle mě doplňovali a kroužili kolem mě a ve spirále také stoupali nahoru. Nevím odkud se to souznění a koordinace vzali. Možná to je důsledek, našeho spojení. Cítím, co cítí oni a oni cítí, co cítím já. Proto je mám po svém boku radši, než kteroukoliv jinou bytost... Jsou pro mě jediná rodina a přátele které mám. |
| |
| Internát Kdokoli by mohl být poblíž Nikde ani noha, by jeden čekal, že to tu budou mít lépe ošéfované na tom internátu... No, co se dá dělat, asi budu muset dorazit jindy... Jenže pak jeden z těch klíčů na té stěně se začne chvět a přiletí mi přímo do ruky. Jako nějaké kouzlo či co? Promakané, hodně... Neotálel jsem a s klíčem v ruce jsem vyrazil do patra a na průzkum. Spousta dveří a vypadali jako živé. Jakoby obrazy na nich chtěli vyskočit ven a ožít... A na jeden jsem narazil i já. Rozlehlé jezero, kolem dokola jehličnany a na obzoru červánky. Všude sníh a jedna velká díra u kraje jezera. No nemusím říkat, že to zvedlo mou zvědavost. Ona ředitelka říkala, že poznáme svůj pokoj že? Že je kouzelný? Klíč zacvakl do zámku a já jen otočil. Šlo to snadno a lehce, pasoval přesně a když jsem otevřel dveře, uviděl jsem sloup světla a stůl s papírem a všemožnými kreslícími prostředky. Takhle to funguje? Zabouchl jsem za sebou a klíč nechal zevnitř v zámku. Sedl jsem si ke stolu, na chvíli jsem zavřel oči a přemýšlel. Nejhezčí místo na světě? Horské jezero... Ale které? Byl jsem u tolika a všechny byla krásná... Tak si vyber a něco zkus načmárat... A ono to šlo samo. Jakmile jsem popadl tužku, na papíře se začal rýsovat obrázek tak povedený, jakoby to místo právě teď někdo vyfotil. Jakoby bylo živé a slunce mi prosvítalo do obličeje.. Když jsem byl se svým výtvorem spokojen, zvedl jsem se a pak se všechno začalo měnit. Všude kolem mne se měnil prostor. Obestoupila ne voda a já zůstával stát na malém kolečku, které tu ještě z pokoje zůstalo. Obrovské horské jezero... Všude kolem stromy a slunce, jako pravé. Jen tam na břehu zůstali dveře, které vedli ven. "Nádhera..." Zobrazit SPOILER Okamžitě jsem zajel pod vodu a i to kolečko, co mne drželo se nakonec ztratilo... |
| |
| Před ošetřovnou Marcus, Chishiki Ucuknu rukou od dveří a ustoupím o pár kroků dál. Zmateně zamrkám. Asi jsem se zamyslela moc hluboce. Pěkná sestřička? Já nejdu za sestřičkou, lehce nakrčím obočí. Oba se vydají chodbou, tak poposkočím, abych jim stačila. Cestou se ohlédnu ke dveřím, kde se vchází do jídelny, ale nezastavuji se. Jen zaslechnu cosi o vířivce, ani nevím jak, lehce se začervenám. Doteď mi nedošlo, že se do bazénu a vířivek chodí v plavkách. Budou nahatý, probleskne, ztěžka polknu. Zmítají se ve mně rozporuplné pocity – horkost z představy, jak vypadám v plavkách a lehká nevolnost z bublavé vody. Nevědomky zčervenám jako rajče, snažím se dívat kamkoli jinam než na ty dva, přestože jsou přímo vedle mě. Dost frustrující. Všechny sliny v puse mi vyschnou a já nevím, co na to říct. Bolí mě z toho bříško. „Asi se tam ta vlčice s tou tygřicí sežraly,“ odpovím rozpačitě a téměř se mi nechce věřit, co jsem to řekla za hloupost. Ušklíbnu se, zvednu hlavu a zatvrzele se dívám před sebe: „Já vlastně ani nevím,“ shrnu to vyhýbavě a nevypadá to, že bych chtěla ještě něco dodat. Co jsem vlastně čekala, že tady najdu. Oba dva vypadají naprosto v pořádku, jako kdyby se nic nestalo. To jenom já si vymýšlím. Oni si teď dají cigaretu, skočí do vířivky a budou užívat života.Měla jsem zůstat v pokoji, teď už mi to přijde jako dobrý nápad. Nemám náladu se vybavovat, akorát jim budu kazit den svým kyselým obličejem. |
| |
| Cesta na pokoje Chis a Raquell Musel jsem se pousmát, jaké roztomilé divadýlko zahrála, než mi řekla, kde byla. Takže další studenti přijeli jo? Když pak Chis řekla, že by přišla, jen nemá plavky, hrklo ve mě. Ale nadšením. Ona by fakt přišla nahá? Radši jsem zahnal nemravné myšlenky a koukl jsem na Raquell, která byla rudá jak rajče. Taky nemá plavky? Teda, to mám...ne, nech toho. Proč se tak červená? Se styd...aha. "Nikdo tam nebude nahej, vezmeš si hezky spodní prádlo. Aspoň," řeknu Chis a už lituji, že jsem to řekl. Ale musel jsem, nechci vypadat jako perverzní prase. "A Raquell, přijď prosím taky. Musíš se postavit svému strachu. Nejsnazší pro tebe bude, když budeš s přáteli. Budem tam jen mi tři, nám to vadit nebude." řeknu ji a kouknu na Chis, jestli mě podpoří. |
| |
| Cesta k pokojům Odpověď Raquell byla poněkud strohá a naprosto jsem ji nepochopila. Já.. Vlastně nevěděla nic z toho, co se tu dělo, během toho, co jsem byla pryč, ale asi ji to hodně vzalo, takže jsem to pro jistou nechala být. Rozesmála mě ale Marcusova reakce. "Vypadám snad, že bych byla někam ochotná jít bez oblečení? Skočím si pro ně na svůj pokoj, jen si už nepamatuju, který znich je tvůj." ,pronesla jsme skoro dotčeně a povytáhla jsem obočí. Bylo vtipné, že to byla první věc, která ho napadla. Potom se ale otočila na Raquell a já lehce sklopila uši dozadu. Nevěděla jsem, co bych jí měla říct, nebo co bych měla udělat. Nechápala jsem, jak to myslel, že by se měla postavit svému strachu, opravdu ne. A prakticky vzato jsem se bála se na něco dalšího ptát. |
| |
| Šklíba Když se na pobřeží objevil další opozdilec, bylo mi už hloupé posílat pro něj znovu Chishiki a sama jsem teď měla práci s papíry, tak jsem si do ředitelny přizvala Koakumu. Tu jsem jednoduše požádala, aby otevřela portál, který povede přímo sem. Jakmile tak učinila, jen jsem vstala ze židle a prošla skrz. Objevila jsem se v přístavu, kde jsem se podívala na kočičí stvoření. "Zdravím. jmenuji se Samu-sa a jsem ředitelka školy. Teď pojď prosím se mnou." ,pronesla jsem jednoduše a portálem prošla zpátky na druhou stranu. Jakmile se postava vydala za mnou, Koakuma zavřela portály a odešla s lehkou úklonkou zpátky na ošetřovnu. |
| |
| Venku Angie, Cho "Pff..." ušklíbnu se, když se tu Angie začne předvádět. "Myslel jsem, že andělé mají být skromní a on se tu mezitím předvádí jakoby se nechumelilo..." poznamenám suše. Nevím jestli mě slyšel nebo ne. Každopádně jsem se sehnul k Cho. Natočil jsem se k ní zády. "Nastup." pokynu jí a poté vyčkám až se nějak na moje záda vyškrábe. Poté se spolu s ní zvednu, skoro žádnou váhu jsem na sobě necítil. Pak může vidět, jak se vedle ní, z každé strany u lopatek, oběví jedno černé křídlo odkaz . Měli lehký fialovo-modrý nádech a vypadali tak nějak, trochu spíše pocuchaněji než ty Angieho. Navíc, narozdíl od něho, jsem já měl jenom jeden pár, zato ale byly aspoň přiměřené mé výšky i velikosti. "Drž se pevně, prtě. Nerad bych tě cestou někde ztratil." poznamenám vůči Cho. Načež jsem pak křídla roztáhl do plné šířky i velikosti a prudce s nimi potom máchl a vznesl se tak na jeden zátah několik metrů nad zemi. Můj start ze země se vyrovnal Angiemu, stejně tak i zbytek letu, jenom jsem okolo toho nedělal tolik caviků, přece jenom, nesl jsem cenný náklad. |
| |
| Cesta na pokoje Marcus, Chishiki To je vážně pako. Kdybych se necítila jako na jehlách a nemyslela si, že každou chvíli vrhnu svůj pohled, asi bych se usmála. „Ty si pitomec,“ hlesnu, nemyslím to zle, je to spíš jen lehčí obrana před tím, abych nemusela odpovídat na to, co právě řekl. Ano, mám strach z toho, že se budu ukazovat víc, než je třeba. Kdo by sakra neměl? On si tu svoji podobu může kdykoli schovat. „To v tý jídelně byl pěkně blbej nápad, víš o tom?“ položím svou otázku, řečnickou. To už zní lehce káravě. „Byla tam ta velká vlčice a ta nová holka, co sme jí spolu vezli a ona se proměnila na takovou... já nevím, velkou obludu a asi se chtěly prát nebo tak něco,“ začnu objasňovat Chishiki trochu nejasně, ale v mojí hlavě to vidím stále živě, „no a hodily na nás stůl v jídelně, Marcusovi to přerazilo nos.“ Přejedu pohledem k Marcusovi: „To si je jako chtěl udobřit? Měli sme jít rovnou pryč, neměl si s nima vůbec mluvit,“ tvrdošíjně trvám na svém, říkala jsem to už předtím Michelle. Vyskočit oknem a do ničeho se neplést. Nakvašeně sestupuji po schodech - nejspíš budu litovat, že jsem tahle vyjela. Ale to je problém mého budoucího já. |
| |
 | Chrrráááp Otevřu oči. Měl bych se odnaučit usínat při každé příležitosti. I když je to vážně příjemné. Potřepu hlavou. Slunce už vstalo. Jejda. Že já jsem měl někde být? Švihnu ocasem. No jistě. Ta hloupá škola. Zasyčím. Vím, měl bych tam jít a to dost rychle, ale nechce se mi. Nechce se mi přijít o svobodu. No jo, jenže ta svoboda zahrnuje kulku v kožichu. Takže raději volím bezpečnější možnost. Pomalu se začnu přemisťovat z místa na místo a když dorazím k přístavu, nikdo tam není. Jaké překvapení. Znovu mrsknu ocáskem a rozhlédnu se. No bezva. Kdybych věděl kde ta škola je, tak se tam klidně dostanu. Jenže malý zádrhel... Já to nevím. Když se vedle mně zhmotní ta divná žena, prohlédnu si ji. Vypadá zajímavě. Neochotně ji následuji do portálu a v hlavě se mi už noří fakta. "Portál je už od starověku považován za bránu do jiných světů. Ve skutečnosti spočívá v rozebrání molekul na malé části a v jejich následném složení..." Zatřepu hlavou. Nezájem. Jen mě děsí ta část s rozložením... Pokud je chod portálu přerušen při přenosu, přenášející se prostě zničen v meziprostoru... Sklopím uši dozadu a doufám, že se moje hlava mílí. S obavami vplachtím do prostoru a když se objevím na druhé straně, překvapeně se rozhlédnu a zavrním. Teď mám šanci pořádně si prohlédnout tu ženu přede mnou. Vypadá divně. Hodně divně. Nevím, proč bych jí měl věřit, ale nemám moc jiných možností. "Jmenuji se Šklíba." Řeknu spíš informačně s vědomím, že je šance jedna ku pěti že to už dávno ví. |
| |
| Vonku andelikovia c: "Waaauu..." vyjavene sledovala ako Angeal vyletel na oblohu a stále stúpal vyššie a vyššie. Holúbkovia okolo ho bez váhania následovali a robili im na oblohe menšie divadielko. Bolo to neuveriteľné. Mohla si ich let predstavovať ako koľvek by chcela, no originálu sa nevyrovná nič. Vrátila sa mysľou späť na zem, až keď Andrew prehovoril a zohol sa k nej. "Eh eh uhm ...Tak fajn?" vykoktala. Týmto si skutočne nebola veľmi istá, ale verila mu. Nejak sa teda na neho vyšplhala. Snáď by na neho aj doskočila, ale to radšej skúšať nechcela. To by ho skôr aj napriek jeho výške preskočila ... Ruky si omotala okolo jeho krku a nohami ho obomkla okolo pásu. Prišla si nemožne. Hrozne sa červenala a uši mala zarovno s vlasmi dolu. Chvost jej vysel len tak dolu, bol moc krátky aby si ho okolo Andrewa nejak zamotala. "Držím sa ako kliešť ....ale opatrneeee ..." uložila si bradu na jeho rameno. Snažila sa v hlave ukľudniť myšlienky. Andrew by ju nepustil ...nenechá ju spadnúť. Keď tak by ju chytil ...snáď. Možno by padla do jeho krásnych krídel. "Eeeeeepp!!!" tíško ako myška mu zapišťala do ucha ako zvlietli. Cítila ako hýbe krídlami a ako naberajú výšku. Pevnejšie ho stisla a oči mala zatvorené. Bála sa, no ako ucítila ten osviežujúci vánok vo vlasoch a začula šušťanie krídel, odvážila sa oči otvoriť. Len pomaly a opatrne.... "To jee....nádheraaaa!" vyvalila oči na ten výhľad. Dokonca sa aj užasnuto usmiala. Nemala slov. Toto by sa nedalo opísať v žiadnej knihe. "Andrew to je úžasnééé! Divím sa, že nie si na oblohe stále....uhm..." radšej sa ukľudnila a lepšie sa ho držala. |
| |
| Nebe Chocko Andrew Já to slyšel. Tedy, ne úplně. Slyšel to jeden z holubů, který nebyl tak vysoko. Vrhl jsem o Andrewovi pohled a sledoval, jak s Chocko vzlétá vzhůru. Holubi jsi jich hned všimli a začali kolem nich kroužit v divokém víru bílých křídel. Připomínali spíš jednu jedinou bytost... Tak moc koordinovaní a propojení byli. Já se jen rozhlížím po pozemcích školy. Z té výšky bylo vidět všechno a já jsem toho patřičně využíval. Na nějaké hry a skotačení ve vzduchu jsem moc náladu neměl... Naštěstí se tento můj pocit na holubi nepřenášel. |
| |
| Ošetřovna a následně před ošetřovnou Raguell a Chishiki a Marcus Sleduji jak se o Marcuse starají. Když se probudí, kouknu se na něj, čekám výpad, každej by se lekl, kdyby hned po probuzení uviděl několika metrový monstrum, s modrým kožichem a šíííleným výrazem. Nic se ale neděje, tak jen sleduji jak se posadil a vyrazil ven. Konečně bude konec mojí služby, jakmile vyjde z těchhle dveří, budu volná, a můžu si konečně najít tu zlou červenou strašnici. Když už konečně otvírá dveře a já se chystám co nejrychleji zmizet, Narazí do něj Raguell,podívám se po ní a řeknu:,,Ty už jsi v pohodě, myslela jsme že to bude trošku trvat, víš než se zotavíš!" očividně už je v pohodě. A zatím co Už před ošetřovnou stojí Chishiki, která se sem také nachomýtla, Marcus a určitě i Raguell, já zatím zůstávám na ošetřovně, na co sakra čekám. Prolezu dveřmi a sleduji je. Doufám, že jsme Chuděrku Raguell nevystrašila. Nebo Chishiki. |
| |
| Ředitelna Šklíba Usmála jsem se na stvoření, které se mi představilo se otevřela jsem jede nze šuplíků ve stole. Podala jsem Šklíbě papír s volitelnými předměty. "Prosím, dva z nich si vyber a napiš k nim, že budou se zkouškou. Kdybys měl zájem o nějaké další, můžeš je mít jako kroužek, stačí je podtrhnout. Mimo to, zapíšu tě do třídy A, aby byly počty žáků co nejvyrovnanější." ,řekla jsem a počkala, než vypln papíry. "Máš buď možnost jít teď na rychlý oběd, nebo, pokud nemáš hlad, tě odvedu na internát školy. Tam si najdeš svůj pokoj a zabydlíš se. Popřípadě je možná prohlídka školy." , nabídla jsem a počkala, co odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Lisbeth *Lis* Gudrun pro "Tak to je super." ,zhodnotil jsme její schopnost. Je pravda, že žádnou sirénu jsem tu už nějakou dobu neviděl, poslední asi tak před třemi lety. "Jasně že znám, kd oby neznal?" ,sladce jsem se zaculil, vzhledem k jejímu cynickému výrazu. Jo, siréna z toho asi nemůže být úplně nadšená, ale.. "Ale aspoŇ máš jistotu, že bys vyhrála každou pěveckou soutěž.", řekl jsem s nadhledem a když řekla, že se její tělo transfromuje, uznale jsem pokýval hlavou. "Tak jakmile se to naučíš ovládat, bude to super, nemyslíš?",pronesl jsem sluníčkově. |
| |
| Ředitelna Samu - sa Protočím se ve vzduchu. Pohlédnu na papír s volitelnými předměty. Upřímně mně nefascinuje žádný z nich, ale vím že je asi fakt budu potřebovat. Bylinkářství z latinského herbalism označuje profesi, při které... Skpalni, sklapni. Nikdo se tě neptal. Ale i tak mi to trochu pomohlo s výběrem. Zaškrtnu tedy bylinkářství, mytologii a obranná kouzla. To mi totiž příjde jako legrace. A zkoušku z prvních dvou. "Inu... Asi mi jen stačí říct kde bych mohl očekávat místnost, kde složím hlavu a už se nějak zařídím." Zavrním a roztáhnu ústa do pořádného šklebu. |
| |
| Ředitelna Šklíba "Dobrá tedy." ,řeknu a popojdu k oknu. "Po tamté cestě půjdeš pořád dál, nikde neodbočuj. Poté se před tebou ukáže velká budova, která nám slouží jako internát a v ní už si poradíš." , vysvětlila jsem mu jednoduše cestu. Internát Jakmile vejdeš do místnosti, je úplně prázdná. Než ale stihneš objevit nějakou recepční, či někoho z personálu, jeden z klíčů ti sám vletí před nos. Když se vyšplháš po schodech do prvního patra, uvidíš mnoho různorodých dveří. Všechny vypadají jako živé, dokud nedojdeš k jedněm, které jsou.. velice tmavé. Vypadá to, jako kdyby na nich plula mlha a kdesi vzadu na nich vidíš obrysy otevřených i zavřených knih. Když vejdeš dovnitř, kužel světla osvětluje desku, u které je pero a pergamen, na kterém je drobný nápis" vytvoř si svůj pokoj". Kreslení pokoje ti jde samo, čáry se narovnávají a vypadá to přesně tak, jak jsi chtěl. jakmile smotaný pergamen vhodíš do skříňky vedle tebe,pokoj se sám vytvoří. |
| |
| Ředitelna + pokoje Ztracenci "Díky." Zavrním a v zápětí se zhmotním na oné cestě. Pak takhle "doobláčkuji" až ke škole. Do klíče dvakrát seknu drápkem, než se rozhodnu si ho vzít. Jdu tedy nahoru a když uvídím svůj pokoj, zamručím a pohodím ocáskem. Dělají si legraci? V klidu bych si mohl svůj pokoj vytvořit sám bez cizí pomoci, ale když na tom trvají... Jde mi kreslit celkem dobře. Napřed hrubý obrys, pak pár stolů, knihovny, oooobrovská pohovka, krb, bazének s rybičkama - rychlým občerstvením - a poklopem nad ním, ledničkou v rohu na ty jeho pokusy, všechno nádobíčko co je potřeba, spoooustu květin, krystaly skoro všude, závěsná šplhadla... Celý strop je vlastně pokrytý prolízačkama přesně pro mně. Linka, ohniště, ooobrovská postýlka, škrabadlo, terče, dalekohled k oknu, dveře vedoucí na balkon, koupelna, skříň... Kreslení mi jde pěkně od ruky. Přitom si vesele pošvihávám ocáskem a těším se až to všechno začnu ničit. Když je dokresleno, vydám se zase ven. Nemám tu co dělat, že? Vydám se tedy po chodbách, až nedaleko uvidím dva studenty. A proč si z nich nevystřelit? Zmizím a rázem se přemístím hned před nimi s obrovským šklebem. Modrá kočka levitující ve vzduchu... Zábavné. "Ahoooj." Zavrním dost nahlas. Místnost, přibližně |
| |
| Proč jsem sakra orel? Proč ne zmutovaná GPSka? Genevieve, Šklíba S dost zoufalým výrazem se rozhlédnu po další slepé chodbě. Po jídelně stále ani stopy. "Proč... PROČ je to tady tak obrovský?!" tentokrát už bez obalu zakňourám. Doteď jsem se dokázal tvářit jakože nic, ale už jsem fakt docela v koncích. Absolutně netuším, kde to jsme. Otočím se na Genevieve a omluvně zavrtím hlavou. "Jestli máš nějaký nápad kam jít dál... sem s ním." heknu a svezu se podél zdi do sedu, přičemž přemýšlím, jestli tahle škola náhodou nemá... já nevím, magickou tísňovou linku? Něco? Cokoliv, co by nás nějakým způsobem nasměrovalo tam, kde máme bejt. Koutkem oka mžournu na konec chodby, protože mám pocit, že jsem zahlédl nějaký pohyb. ... Nebo možná ne. Třeba mi tyhle nekonečný haly už jenom pomalu lezou na moze-- Když se ve vzduchu zničehonic vynoří obrovská rozšklebená tlama, šok mě okamžitě dostane zpátky na nohy. Reaguju instinktivně, okamžitě se vrhnu před Genevieve a křídla v jak obranném, tak zastrašujícím gestu roztáhnu do šířky (nebo spíš co chodba dovolí). Co to do háje-?!! |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro „Už se ti to někdy stalo?“ dostanu ze sebe mezi smíchem a nádechem. Většina lidí byla nadšená, když jsem jim řekla, kdo jsem. Nechápala jsem proč. Moje schopnosti jsou jedna velká nevýhoda. „Jo… to bych vyhrála.“ Řekla jsem zamyšleně. „A taky bych vysála život svému příteli, kdybych mu dala pusu.“ Dodala jsem se stejným nadhledem, co on před chvilkou. „Pokud bych nějakého měla.“ Poslední větu jsem spíš zabručela sama pro sebe. Snažil se mě povzbudit, bylo to vidět. Ale nad jeho snahami jsem si jen povzdychla. „Však jsem tu, abych se je naučila ovládat. Musím se je naučit ovládat. Chci žít jako normální člověk. Chci mít vztah jako normální člověk a ne se bát, že toho kluka zabiju kdykoli mi bude chtít dát pusu. Chci jít s přáteli do bazénu, aniž bych se bála, že mi naroste ploutev a jít s nimi na karaoke, aniž by se z nich stali fanatičtí stalkeři.“ Opřela jsem se hlavou o strom. Při pohledu na Shirovu rozesmátou tvář jsem se zamračila a nahlas zabručela. „Přála bych si mít tolik optimismu, jako máš ty.“ Ke konci jsem se pousmála. Měla jsem dobrou náladu a byl to první člověk, kterému jsem řekla, jak svoje schopnosti chápu. Řekla jsem mu to sice stylem : Čti mezi řádky, ale musel pochopit, že jsou pro mě přítěží. |
| |
| Směr pokoje Chis a Raquell Jen jsem se usmál na Chishiki, když jsem ji očividně blbě pochopil. Mělo mi to hned dojít. Pak mě ale zarazila Raquell. Jen na ni koukám, co jsem zase provedl. Jen ji chci pomoct, aby se postavila svému strachu. Jednou to přijít musí, tak ať je při tom aspoň s přáteli. Pak mi začala vyčítat i jídelnu. "A co jsem měl udělat? Pobít je obě?" trochu mi ujedou nervy. "Ano, to bych taky udělal. Kdysi. Jenže na lodi sem jsem si něco slíbil." řeknu a kouknu na svou ruku. Na chvíli jsem se ohlédl, že bych si zašel znovu na ošetřovnu pro další lahvičku lihu, ale nebudu přeci pít školní vybavení. "Chis...je tu možnost obstarání flašky něčeho tvrdšího?" zeptám se ji trochu sklesle a kouknu na ni. Jde vidět, že ji fakt potřebuji. |
| |
| Cesta na pokoje Marcus, Chishiki, Azul Zamračeně chci odpovědět, když v tom se otočím na Azul a tiše vyjeknu, spíš se prudce nadechnu a zděšeně si ji prohlížím. „Co tady chceš? Proč nás sleduješ?“ vyhrknu a zatnu zuby. Už mám dost toho lekání se a strachu. „Chceš nás sníst?“ dodám zamračeně, ale ve skutečnosti se bojím. Cítím na sobě svůj studený pot. Asi bych jejímu tempu běhu nestačila, na to je moc velká. „Trhni si! Tady si nemůžeš jen tak chodit a zabíjet na co přijdeš,“ přisadím ještě bojovně a výhružně jí zírám do očí. Jen ať si zkusí na mě vyjet. Že ne? Že nemůže jen tak zabíjet koho se jí zlíbí? Na lodi si vypadá jako slečinka, co čůrá Chanel no 5 a teď se promění na obřího tygra a ptá se, jestli jsem v pohodě? Ne, nejsem v pohodě, děkuji mockrát, ale i tak se mi nelíbíš. I když má snad půl tuny, jsem připravená ji zastavit svým pohledem, jen co udělá nějaký útočný pohyb na mě nebo na moje přátele. |
| |
| Cesta na pokoje následuji pořád Raguell, Marcuse a Chis ,,Pobít? A co jsem ti udělala? Nic!" naštvaně se podívám na Marcuse jakmile slyším ta odporná slova, pobít? Dělá si srandu, ani by se nenadech a bylo by po něm. Já nejsem žádný ořezávátko mladej, takže si na mě dávej pozor! ,,Proč, když mě každej uvidí myslí si, že ho chci zabít, já vám nechci a ani nemůžu ublížit! Tělo je jen obal! Jo a já vás sleduji, protože no nevím proč. Ale jak jsme již naznačila já zatím! nikomu ublížit nechci!" nechápu to. Opravdu jim nechci nic udělat, možná Marcusovi, ale to se mi nepovede, Bella je dost naštvaná. Jakmile se přede mně Raquell tak směle postaví, nedbám varování, chytím ji jemně do předních tlapek, zvednu nad zem a zase položím vedle sebe. Bez jakéhokoli výrazu, samozřejmě. |
| |
| Odpoledne jste mohli strávit jakkoliv. koupelí ve vířivce, letem, procházkami po zahradách, či interiéru školy, nebo jste se prostě mohli jenom někde s někým bavit. Tak jako tak, museli jste od půl třetí odpoledne opustit jídelnu a hledat si zábavu jinde. Večer proběhla večeře ve stejném duchu, jako byl dnešní oběd. S tím rozdílem, že potom jste se vydali všichni hromadně na internát, kde vám vysvětlili, že po desáté večer byste se už neměli pohybovat mimo své pokoje. Pokud ano, museli byste to ohlásit. Také vám bylo sděleno, že veškerý personál školy má pokoje v nejvyším patře, které je pro vás jinak uzavřené. Pokud ovšem budete něco potřebovat, naleznete je zde. Jen Chishiki má pokoj v nejvyšším patře pro studenty úplně vzadu vlevo, tudíž není těžké ji najít. Víceméně přes noc fungují aktivně jen ona a Ran. V nejlepším případě vyhledávejte jejich pomoc. Ráno vás vzbudilo zaklapnutí dveří. Když jste ale oevřeli oči, nikdo v pokoji nebyl. Pravděpodobně vás vzbudil jeho/její odchod. Zato na stole, nebo na jiném viditelném místě jste měli položenou obálku s nadpisem "rozvrh". |
| |
| Winer Ten vyděšený pohled si jaksepatří užívám. Je to až roztomilé, jak ji ten holub chránil. Rozplynu se a nechám je ať dál bloudí. Zbytek dne byl celkem dobrý. Tedy, nemohu si stěžovat. Bavil jsem se sledováním ostatních. Dělám si poznámky a netajím, že mně to baví. Když nastane večer, skočím do jídelny pro něco k jídlu. Musím uznat, že rybu nemají špatnou, ale kdyby vymyslei způsob jak odstranit kosti, aniž bych to musel dělat já byl bych jim vděčný. Můj pokoj není špatný. Uvelebím se v jedné z prolézaček, překryji si hlavu modrým polštářem a za chvíli usnu. Konečně po dlouhé době mohu spát nerušeně, chci si to jaksepatří užít. Ráno? On tu někdo myslel, že budu vstávat ráno? Zasyčím a převalím se na bok. Ocásek mi visí přes hranu prolézačky. "Vstávej, vstááávej!" Ozve se hlas uvnitř mé hlavy. Vážně bych se ho rád zbavil, ale nemůžu. "No jooo." Zabručím a posadím se. Zhruba patnáct minut se čistím. Jsme kočka, nebudu nikam chodit neupravený, ne? Shlédnu se v zrcadle v koupelně a se spokojeným výrazem plachtím na chodbu. Nikdo tu ještě není. Jak příjemné. Nemám rád společnost. Otevřu drápkem obálku a čtu rozvrh. Hm, to vypadá dost nudně. Zívnu a stulím se na stole. Deset minut a pak půjdu. Vážně. |
| |
| Příště už snad nezabloudím Jaden, Šklíba a možná ještě někdo další ...A tak jsme se ztratili. Hned první den. Smutně se šourám chodbou za Jadenem, oči zabodlé do podlahy a tak trošku mám slzy na krajíčku. "Promiň..." ozvu se, "Kdybych nešla s tebou..." Pravdou je, že jsem byla příliš zvědavá na školní prostory a táhla jsem Jadena do jídelny všemi možnými i nemožnými chodbami, že jsme nakonec místo na jídelnu narazili na... no, na nic. Ztratili jsme se. Kvůli mně. Polknu slzu a zdrženlivě zůstanu stát u zdi, o kterou je aktuálně Jaden opřený. Tak někdo nás musí najít určitě. Jednou. Někdy. Břicho mi jemně zakručí. Jídelna už je určitě zavřená, s jídlem budeme muset počkat na večeři. Chjo... "Nic mě nenapadá." přiznám posmutněle. Pomalu si začnu mimoděk omotávat pramen vlasů kolem prstu. Co teď budeme dělat? Pohled znovu zabodnu do země, když tu náhle sebou Jaden trhne a vyskočí na nohy. "Co...?" zvednu hlavu, ale víc ze sebe nedostanu, protože si na malý moment všimnu bílých zubů jen pár centimetrů před námi, než mi výhled zastíní Jadenova záda... nebo spíš jeho křídla. Tiše vypísknu a skrčím se za ním. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to už pryč. Co to vůbec bylo? Kočka? Tohle se přece nedělá, děsit lidi! Trucově se podívám směrem, kterým zmizela. Počkat. Není to támhle...? "Jadene?" ozvu se a pokusím se orla uklidnit položením dlaně na jeho rameno. "Nevede támhleta chodba náhodou k pokojům?" A taky, že vedla. Netrvá to dlouho a najdeme i recepci. Úlevně se usměju. Sice se nám nepovedlo dobloudit k jídelně, ale pokoje jsou taky dobrý konec. "Myslím, že půjdu... oběd už stejně nestihneme." usměju se omluvně na Jadena a poukážu na dveře porostlé zelení. "Uvidíme se na večeři." Vejdu dovnitř a nálada se mi okamžitě zvedne o pár stupínků výše. Nakreslit si vlastní pokoj - přesně něco takového bych od kouzelného místa čekala. Dlouhými, co nejvíce pečlivými tahy vykreslím zdi pokryté dřevem, stromové sloupky, polštář pro Lea, starožitné zrcadlo, skříňky a obrovskou, obrovskou postel. Ke stropu přikreslím kousek jakoby druhého patra s knihovničkami, kobercem působícím dojmem trávy, měkkou až neforemnou pohovku a houpací síť. Schody schválně vynechám. Stejně je nepotřebuji. Trochu si pohraji se stropem nad svou svatyní - jak jsem se rozhodla ploše bez jiného přístupu, než křídly, říkat. Vždycky jsem chtěla mít možnost se z pokoje dívat na hvězdnou oblohu. Skleněná kupole je přesně to pravé. Opřu si konec pera o spodní ret a podívám se na svůj výtvor. Něco tomu chybí. Něco hodně důležitého. Znovu se nakloním nad pergamen a pokryji prázdné kousíčky pokoje květinami. Zdi povleču rozkvetlým hrachorem, akebiemi a plaménkem, z dřevěných částí stropu spustím vistárie. Další květy přidám do rohů a náhodných míst po celém pokoji. Když jsem konečně spokojena, sroluji pergamen a vhodím ho do schránky s... předměty. Rychle vytáhnu složený papír z kapsy a dlouze se na něj zadívám. Nejradši bych chodila do všech předmětů. Nakonec zakroužkuji ty, které mě nejvíc zaujaly a přidám seznam k pergamenu. (Pro představu: odkaz, odkaz, odkaz) Konečný výsledek je ještě nádhernější a úžasnější, než jsem snila. Nejradši bych padla do té měkké postele... "Leo!" Rychle rozepnu tašku. Chlupatá koule otevře očička a propálí mě naštvaným pohledem. Když se ho pokusím vzít do ruky (je veliký zhruba jako malé morče), uraženě mi do kůže bodne rohem. Po ne příliš krátké chvíli přemlouvání a omlouvání se prcek konečně nechá vzít a položit na polštář. "Tady teď budeme bydlet." šeptnu k němu. Odpoledne uběhne rychleji, než bych čekala. Strávím ho ve svém pokoji, obklopena knížkami, květinami a oblohou nad sebou. Ani se mi nechce nikam hodit. Dokázala bych tady strávit klidně celý svůj život. V čase večeře se mi ale ozve žaludek, aby mi připomněl, že jsem od rána nic nejedla. Opustím tedy pokoj a jen se modlím, abych jídelnu našla bez problémů. Po rozhodně menším bloudění, než předtím, ji najdu. Původně jsem si chtěla sednout k Jadenovi, ale rozhodla jsem se, že budu samostatná holka a večeři si sním někde bokem. (Jestli si chce kdokoliv sednout k ní, tak prosím :'D) Vaří tady fantasticky. S takovým výběrem asi vážně začnu uvažovat o vegetariánství. Druhý den Dveře klapnou a já sletím přímo na hromadu knížek. Bolestně se chytnu za bok a pokusím se nějak vstřebat, co se vlastně děje. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, proč neležím ve své posteli doma. Opřu se o zeď a pomaličku si stoupnu. Samozřejmě, nakreslím si obrovskou postel a usnu v houpací síti. Až se tomu musím zasmát. Zatřepu pomuchlanými křídly, abych do nich dostala aspoň trošku cit a slétnu dolů. Vypadá to, že si mou postel obsadil Leo. Nechám ho spát a zaútočím kartáčem na své vlasy. Během zápasu s nevysvětlitelným uzlíkem si všimnu obálky, ležící vedle květináče s rozkvetlou lilií. Zvědavě ji rozbalím. Nikdy bych nevěřila, že budu tak nadšená díky rozvrhu. Připadá mi ale nějak prázdný. Možná jsem si přeci jen měla těch předmětů vzít víc... Jestlipak to jde ještě změnit? Každopádně mám až obranná kouzla třetí hodinu... jedinou hodinu? To mě dnes nic jiného nečeká? Co budu celý den dělat? Napadne mě Jaden, což je tak celkově jediná osoba, se kterou se tady zatím bavím. Ale zase nemůžu vědět, jak je na tom s rozvrhem on... S povzdechem se svalím do postele a vzbudím tak Lea, který mě okamžitě protivně hryzne do prstu. Nedbám na jeho nadávání a přivinu si ho k hrudi. Možná bych se měla seznámit i s někým dalším... |
| |
| Přístav - > Loď -> Škola Chishiki, Samu-sa Kdo ví, proč jsi nepřišla v ten den tam, kam jsi měla. Nemusela jsi být doma, mohla jsi si splést datum, zapomenout, to už je jedno. Důležité je, že velmi brzy ráno (okolo šesté až sedmé) opravdu stojíš v přístavu a slyšíš, jak se po vlnách přibližuje loď, ze které vyskočila malá slečna s kočičími oušky a ocáskem. Byla opravdu malinká. "Ahoj, já jsem Chishiki. A ty? Pojď, řekneš mi to cestou, musíme letět." ,řekla a znovu nastoupila na loď. Počkala, než tak učiníš i ty a pomalu se rozjela. Cestovaly jste asi dvacet minut, než se před vámi začaly rýsovat obrysy ostrova. Seskočily jste z lodi na písčitou pláž a došly až k bráně, od které vedl plot po obvodu celého ostrova. Za ním se rozprostírala zeleň. (přečti si prosím příspěvek od Samu-sy z 28.července) Chishiki tě zavedla do ředitelny, kde se o tebe postarala ředitelka. Dala ti vybrat si z volitelných předmětů a zařadila tě do třídy B. Jakmile jsi jí odevzdala zpátky papírek s volitelnými předměty (v HP), začala ti sestavovat rozvrh. Dva předměty si vyber se zkouškou, kdybys chtěla i nějaký jiný, můžeš ho mít jako kroužek) |
| |
| Na pokoji a u večeře Nechtělo se mi odtud pryč, bylo tu příjemně. Chladná voda, krásná krajina a vlastně, vždyť jsem si jí navrhl já? Tak ještě aby to krásné nebylo že... Prostě jsem byl rozvalený na mělčině a byly mi vidět jen a pouze oči. Totiž, šupinky mne se dnem a s ledem v té průzračné vodě krásně maskovali. Vylezl jsem až akorát na ohlášení večeře. Bylo by fajne mít pravidelný přísuv potravy, ale teď jsem byl nažraný ještě tak na týden dopředu minimálně. Líně jsem se zvedl a zase se proměnil. Musel jsem tam jít, kdyby nám chtěl někdo dávat nějaké informace, přeci ten první den neprosedím na zadku... Ovšem, informací moc nebylo. Sešli se tam všichni a já prostě posedával v pozadí a prohlížel si nerušeně osazenstvo. Chlupatý kocour a spousta děcek, no pěkně to začíná. Co já jsem to vlastně od školy chtěl hmmm? Taky, že po večerce by se nikdo neměl toulat po chodbách, jinak bude problém. Ale kam bych večer tady chodil... Leda na pláž se rozvalit a zahrabat do písku. Takže pak jsem to prostě zapíchl zase na internát, tak nějak skupinově se tam přesunuli všichni. Já se držel v povzdálí a sledoval dění, až nakonec jsem zapadl do svého "pokoje" a usnul. Vzbudilo mne až klapnutí dveřmi, které jakoby stály uprostřed ničeho. Přesně tak, jak jsem chtěl. Respektive, byli to jen futra a dveře u břehu. Já se budu muset pokaždé měnit co? Kruci... Taky pach toho, nebo té, co se tu objevila a zase zmizela. Trochu mne to rozhodilo, asi jsem moc povolil svým smyslům a nebyl jsem ve střehu. To je špatné, asi to budu muset napravit. Hned vedle dveří na zemi se válel kus papíru, který měl být rozvrh. Zvedl jsem hlavu a naklonil jí ke straně, abych si ho mohl pořádně prohlédnout. Nechtělo se mi nějak moc pohybovat, šetřil jsem energii, jak jsem byl vždycky zvyklí. Skrývání... To my půjde. Soukromé hodiny, dobře. Ale HV? Co to je? VV? Hmmm... Bylinkářství... Ale... Život mezi lidmi?! Co to do háje?! Zhnuseně odtáhnu hlavu a odfrknu si. Lidi... |
| |
| Zbytek dne Spor mezi námi se jaksi uklidnil a nic zvláštnějšího se už nestalo. Vymluvila jsem se na bolest břicha, odebrala se do pokoje, kde jsem při čtení a mobilování strávila většinu odpoledne. U večeře jsem již neměla takovou chuť k jídlu, ale mezitím jsem se Marcusovi omluvila, že na oslavu nemám náladu a že se zastavím jindy. Pak proběhl krátký průzkum okolí, zajímalo mě sportoviště a podobné věci, další věc byla, že jsem našla koupelny (asi?) a tam si dala sprchu a jiné dámské propriety. Šla jsem si lehnout celkem brzy, byla jsem unavená a smutná. Nikdy bych si neřekla, že se mi začne lehce stýskat. Ráno, pokoj a cesta do učebny Otevřu slepené oči a trochu se narovnám. Poplašeně se zadívám na dveře. Připomíná mi to noční můru, která se mi v noci zdála. Seskočím z vyvýšené postele a přejdu ke stolu, nad kterým jsem si nakreslila zrcadlo. Donášková služba mi přinesla rozvrh a rozpis učeben, aspoň se neztratím. I když můj smysl pro orientaci není špatný, nemůžu vědět, kde se co vyučuje a jak to tu chodí. Pousměju se, když si přečtu Život mezi lidmi. Doufám, že se to bude známkovat. Zadívám se na okénko Soukromé hodiny a hlavou mi proběhne myšlenka, jestli mě naučí, jak skrývat svůj vzhled. Třeba jsem jen v nějaké polovičaté přeměně a až budu vše umět, proměním se v kočku jako Chishiki. Při čištění zubů, česání a další ranní rutiny si stále dělám nové a nové představy, co jsem vlastně zač. Obléknu si tmavě fialové tričko s potiskem stříbrné růže a volné olivové kalhoty, které vypadají spíš více jako sukně. K tomu jako vždy moje oblíbené tenisky. Do kabelky si zabalím propisku a sešit, který jsem si přivezla z domova. Ostatní sešity, v nichž najdete staré zápisky z matematiky a jazyků, odložím na stůl. Nebyla jsem si jistá, jestli se nebudou hodit. Nejspíš nevypadám jako módní ikona, ale já to lépe neumím. Nebo je mi to jedno. Ani nemám hlad, rozhodnu se, že vynechám snídani a zamířím přímo do učebny podle plánku, co jsem si vzala s sebou. Přicházím chodbou k uličce, nos zabořený do rozpisu. Pak zvednu hlavu a rozhlédnu se, jestli už někdo v učebně je. Vejdu dovnitř, jdu včas, nechystám se udělat si nepřátele z řad učitelů hned od začátku. Posadím se na podobné místo jako včera, k oknu, asi do druhé řady. Čekám až uvidím našeho nového učitele, ale předpokládám, že už jsem všechny viděla při cestě z lodi nebo u oběda a večeře. Jaký rozvrh mají asi ostatní? |
| |
| Z internátu do budovy školy a směr učebna Zakroutil jsem nad tím vším hlavou a vylezl jsem na břeh. Pomalu, trochu líně, nikam se mi moc nechtělo, ale co se dalo dělat. Podle tohoto mám mít dneska hodinu a to tak že hned od rána. Sice nemám páru, kolik asi je, ale to nevadí. Já prostě čas nějak přestal vnímat a dny? No to vůbec. Většinou prostě jen lenoším a i když my stačí jen vážně pár hodin spánku denně, dokáži se udržet při smyslech aj i měsíc. A někdy se prostě jen povaluji a podřimuji, klidně i ten celý měsíc, než na mne padne hlad. Dveřmi bych se takhle neprotáhl a chodbou asi taky ne, takže jsem chvíli počkal, až ze mne opadají kapičky vody, které se mimochodem na slunci krásně leskly a nakonec jsem se zase proměnil do mé menší a lidštější podoby. Šupinky mne zakrývaly a já jen popadl ten rozvrh a vypadl ze dveří, které jsem za sebou zase zavřel. Zamířil jsem si to ven z intru a do budovy školy, kde jsem hledal učebnu. |
| |
| Zastávka na chodbě Gerir Nikdo nepřichází, usoudím, že jsem tu moc brzy a začnu se cítit hloupě. Začnu také myslet na jídlo, tak vstanu, vezmu svoje věci a vyjdu na chodbu. Mířím k jídelně, snad stihnu třeba ještě vyloudit svačinu. Popotáhnu si rukavičky a nemotorně při tom nahlížím do plánku, abych při cestě mohla zkoumat svůj nový rozvrh. Běh mám naplánovaný až na zítra, ale dnes odpoledne mám už volno. Využiji to tak, že si půjdu jen tak nezávazně zaběhat, nebudu se nudit na pokoji. Zvednu hlavu a zrovna okolo mě prochází nějaká neznámá tvář a hodí se mi. Přicupitám k němu. „Hej, promiň, ahoj, můžu se tě zeptat? Vypadáš jako že už tu si trochu delší dobu než já, já sem přijela teprve včera,“ oslovím Gerira a přátelsky se usměju. „Prosím tě, jak tady vypadají ty cvičiště? To je tohle?“ ukážu prstem kamsi do plánku, „další hodinu tam jdu i na střílení, tak se ptám. Je to takovej ten vchod mezi kapradím, vede tam ta široká štěrková cesta. Je tam i něco jako dráha na běhání?“ Snažím se popsat, co jsem viděla včera, když nám to místo ukazovala učitelka. Není to nejlepší popis, ale jestli je to už někdo znalejší, snad bude vědět. |
| |
| Na chodbě Raquell Procházel jsem chodbou a hledal, kam že jsem se to měl podle toho rozvrhu dostavit. A nějako jsem nenacházel, je to tu dost velké. Každopádně, zastavila mne až jedna dívka. Jen od vidění si jí pamatuji, z jídelny tuším? Asi jo... Já mám skvělou paměť. Vidím, pamatuji a v podstatě už tak nějak dám z paměti i celý rozvrh. "Ahoj," odpovím na pozdrav a mírně se také usměji. Přeci nejsi Gerirre nezdvořák že? "Zeptat se můžeš ale... asi vypadám moc zamyšleně, protože já dorazil taky teprve včera někdy před večeří," pokrčím rameny a rukou se poškrábu na krku. Pak si vyslechnu, co má ta dívka na srdci a začnu rovzpomínat. Ta holčina s kočičíma ouškama nás tu provedla, takže jsem si jakš takš do paměti uložil, kde je co. Zadívám se do té mapy a na místo, které ukazuješ. Zkusím si to prostorově představit a nakonec přikývnu, když domluvíš. "Řekl bych, že to by mohlo být ono. Ale jistě to vážně nevím," pokrčím rameny a omluvně se zašklebím. No co mám na to říct? |
| |
| Zastávka na chodbě Gerir Nechápavě zamrkám. Těknu po něm pohledem, nakouknu do plánku a pak se krátce zasměji. „Ahá, tak to promiň, já sem tě totiž neviděla na lodi, tak sem myslela, že si už mazák nebo tak něco,“ uchechtnu se, „nevěděla sem, že se dá na školu dostat i jinak. Vlastně vůbec nevím, jak to tu chodí.“ Přiznám a pohodím vlasy. „No tak to sme na tom stejně. Kam jdeš teďka na hodinu? Nemáš taky Život mezi lidmi? To mám teď já, ale šla sem do jídelny ještě pro nějakou svačinu, ať se v tý třídě nenudím tak sama,“ pokrčím rameny a usměju se. Dokonce se přistihnu, jak přemýšlím, že ten kluk je docela pěkný. To jsou šupiny? A dost zvláštní. Jako kdybych si já mohla stěžovat na něčí vzhled. Téměř se koušu do jazyka, abych se nezeptala "co jsi vlastně zač?". |
| |
| Na chodbě Raquell "Se neomlouvej," pokrčím rameny. "Ale taky jsem přijel na lodi. Respektive, já plaval vedle no. Možná že jeli pro mě i pro tebe zvlášť? čert ví," povím a nakonec nad tím mávnu rukou, vždyť ono je to v podstatě jedno že? "Taky nemám páru, jak to tu bude chodit," dodám a zamyslím se, že já vlastně nikdy nebyl nikde, co by se alespoň vzdáleně podobalo škole. A natož pak ve společnosti tolika "lidí." Ale to mě nevyděsí, nevyděsí... Tady se nemůže přeci nic stát a kdyby mělo, tak prostě zmizím na pláži do vody a už mě nikdy nikdo neuvidí. "Já vlastně směřuji na hodinu skrývání, zařadili mne do druhé třídy, do B. A ty tedy hádám nebudeš se mnou, když máš jinak rozvrh," usměji se na tebe mile. "Jo a já jsem Gerir." Ty jsi taky blbec co? Představit se máš jako první ty vole jeden... Ale tak co, stane se a nejsi na společnost zvyklí... I když jsem po nějaké už dlouho toužil, není-li pravda. Jen zvednu ruku a mávnu ti jakože na pozdrav, ale abych ti ruku podal, to ne. To je lidský zvyk a s těmi já nehodlám mít nic společného... |
| |
| Zastávka na chodbě Gerir Pokývu hlavou, jako že chápu a když mi mávne, na odpověď lehce nakloním hlavu na stranu a usměju se. „Já sem Raquell. A chodím do Áčka, takže asi proto, to máš pravdu. Ale tak třeba se někde potkáme... třeba to skrývání mám taky,“ nahlédnu rychle do rozvrhu, který mám pod plánkem, ale dlouho to nezkoumám. „Nás vzali společně tou lodí, ale pak sem taky jela s Chishiki pro jednu holku a ta se sem dostala jako ty,“ vzpomenu si na včerejší zážitek, trochu mi klesne úsměv, ale pak zaženu chmury, ohlédnu se do chodby za sebou a když se otočím na Gerira zpět, už se zase usmívám. „No a promiň ale... cože si to říkal? Že si plaval?“ podivím se. Můžu tady potkat cokoli, ale zatím mě ten nový svět stále udivuje. To že jsem už jednou šla spát a ráno se probudila, tak už není pochyb, že nic z toho, co se stalo za poslední dva dny, není sen. |
| |
| Na chodbě Raquell "Si myslím, že nějaké společné hodiny mít budeme asi. No a minimálně na tebe narazím někdy na chodbě, nebo při jídle," usměji se. To jsem zvědav, jak to tu vůbec bude s tím jídlem pro mě... Do té jídelny bych se asi jakože vešel, ale nevím. Hlavně toho spořádám dost že jo... "Jo Chishiki. To je ta dívka s ocáskem a kočičíma ušima, ta mne nabrala na loď, ano ano..." usměji se. "A ještě někdo pak přišel a jel s náma pokud se nepletu," pokrčím rameny. Tak nějak nevím už kdo že a stejně jsme se nebavili, když já plaval. A telepatii jsem nechával u sebe v hlavě, o tom nemusí každý vědět že? Pak mne dostane ten její výraz, když se zeptá na plavání. "Ano, plaval. Tak moc tě to překvapuje?" znovu se usměji. "Voda je můj domov," dodám ještě a pokrčím rameny. Domov.... A taky skrýš a nejlepší kamarád... |
| |
| Zastávka na chodbě Gerir Přikývnu, když se zmíní o jídelně. Teď když na to tak myslím, možná jsem ho tam včera u večeře viděla. Ale abych si vzpomněla na podrobnosti, na to bych si nevsadila. „Mě překvapuje všechno, ještě před dvěma dny sem myslela, že jediná magie co existuje, je když hodíš mentosku do coca-coly a ono to tak vybouchne,“ rozhodím rukama a naznačím výbuch z hrdla plastové láhve. „A pak sem se dozvěděla, že nejsem mutant, zrůda nebo tak něco... ale jenom monstrum,“ řeknu to cynicky a s otráveným obličejem, ale je vidět, že mi to nevadí a že si ze sebe umím udělat legraci. Uculím se. „Potkala sem taky jednu holku, ale ta vodu moc nemusí, protože se pak promění v mořskou pannu, když do ní vleze. Znáš to? Už nevím jak se tomu říká,“ chvíli se zamyslím, pak pokrčím rameny a pokračuji, „ty si taky něco takovýho? Něco jako mořský... ryba? Nebo vílák? Já moc vodu nemám ráda.“ Přemohu se a zmlknu, když mi na jazyk padne slovo „panic“. Vtipná představa, ale přece nemůžete puberťácké slečně odpírat její nejapné vtipy. Alespoň ne všechny. |
| |
| Na chodbě Raquell "Na tomhle světě toho je tolika... Já už viděl pár nadpřirozených bytostí a co se týče magie, tak jakože vím, že existuje. Matka mne učila a dost naučila.." Pak se na chvíli zadívám do země a zamračím se, jak vyplavou vzpomínky, ale pak zase hned zvednu pohled a zadívám se na ní. "Mentosku do coca-coly? A to je co prosímtě?" Nějaký lidský vynález či co? Oni vymysleli takových věcí a za posledních několik desetiletí toho bylo tuplem dosti... Nevěděl jsem, cože to má na mysli a koukal jsem na ní jako blbec. Co si asi o mě pomyslí? Ta dnešní doba je jiná a lidi mají neskutečné vymoženosti... A to já nepotřebuji vidět. Každopádně, tohle nějak přejdu a zamračím se, když začne mluvit o sobě jako o monstru. Nikdo není monstrum a každý je jiný, jenže v očích lidí... Chtěl jsem se zeptat, ale nedalo my to a navíc, byla rychlejší. "Mořská panna? Těch se moc nevidí a nebo se umí hodně dobře schovávat," uchechtnu se, ale je fakt, že já je nikdy nehledal a staral se o své šupiny při tom věčném útěku a schovávání se před lidmi. "Ale, já jsem jiný. Dříve nám říkávali draci, dneska už spíš přerostlá ještěrka," zamračím se. Moc dobře si pamatuji, jak jim tohle lezlo z úst když nás tenkrát chytili v Rusku... "Mořský vílák na mne moc nesedne," usměji se zase mile. |
| |
| Zastávka na chodbě Gerir Ohromeně mi klesne brada. Nic neříkám a to je pro mě vzácný stav. Chvíli jen tak civím, mezitím se mi na obličeji začne objevovat úsměv. „Ty si opravdu drak?“ ani nevěřím tomu, co říkám, „to bych chtěla někdy vidět. Jako malá jsem vždycky koukala na ty dokumenty o dinosaurech a představovala si vlastní draky.“ Zamyšleně si přiložím prsty ke rtům a lehce na ně poklepu. Sjedu ho očima, jako kdybych hledala křídla nebo jiné dračí znaky. „Ne, počkej, to ti nevěřím,“ uchechtnu se, „umíš lítat? A chrlíš oheň?“ Dodám nadšeně, už se chci zeptat, jestli mi to ukáže, ale pak se rychle mrknu na čas na mobilu, co mám v kabelce. Nějak mi ani nedojde, že jestli je to vodní drak, tak nemusí mít s ohněm nic společného. „Abych taky stihla hodinu, nechci přijít pozdě... ale je to těžký, to když si takhle někdo odskočí na svačinu a cestou potká draka – to se nestává každej den.“ Schovám mobil a posunu si kabelku na rameni výš, pohodím vlasy, ať se mi rozprostřou na zádech. |
| |
| Na chodbě Raquell Fascinuje mě ten její výraz, jakoby před ní stál její největší idol a ona ho chtěla požádat a autogram. Hehe, to mi snad i lichotí. "Ano prosím, opravdu," přikývnu souhlasně a usmívám se. Taky jak tam tak stojím, na šupinkách od hlavy až dolů my vznikne taková... vlnka a přejede až k mým nohám. Je to takoví... zlozvyk, vždycky to na malý moment odhalí kůži, ale prostě zlozvyk. "Draci byly na Zemi ještě před dinosaurama," máchnu rukou. "O hodně dříve," dodám a zase tě poslouchám. "Někdy jistě bude příležitost, minimálně při hodině a nebo odpoledne. Jelikož tu nebude asi nic moc co dělat, tak se budu asi rozvalovat na pláži," usměji se. "A oheň chrlit bohužel neumím, já jsem... jiný. Když to řeknu takhle, tak asi jiný poddruh?" trhnu rameny. "Já ovládám chlad." A mlč, víc zatím vědět nepotřebuje. Že dokážeš zmrazit něco tak, že se skoro zastaví čas a atomy? Zatím pšt, nikoho tu neznáš... "Létat... taky. Ale lidským strojům se nemohu vyrovnat," zamračím se zase na chvíli, jenže s tím nic bohužel neudělám. "A spíše si radši zaplavu, než že bych se proletěl." Pak příjde taky řeč na to, že by asi bylo dobré přijít na první hodinu včas. Ale jsme kousek od učeben pokud vím, tak snad nemusíme spěchat. "Tak si zvykej," usměji se a pak mne přemůže zvědavost. "No a proč ty jsi vlastně tady? O mě víš, tak teď bych se zase já rád dozvěděl něco o tobě," nakloním hlavu ke straně a ruce založím na hrudník. Stále se ale usmívám. |
| |
| Zastávka na chodbě Gerir „Ále,“ mávnu nad tím rukou, „já vůbec nejsem zajímavá. Mám jen divný ruce a nohy a umím lidi znehybnit pohledem.“ Ani mi v tom vzrušení nepřijde, že mluvím o svém „znetvoření“. Představuji si draka, který letí po obloze – je modrý, šupinatý a umí zařídit, aby na Vánoce sněžilo. Umí se proměnit v člověka a pak zase zpět. „Jenom sem vyrůstala normálně. Mám rodiče a tak a chodila sem normálně do školy, hmm, mám i mladšího bráchu,“ pokrčím rameny a usměju se, „a pak mi přišel dopis. Nevím, co jsem zač. Ale ráda bych to zjistila. Fakt ráda. No, to co si ale nemyslím je, že bych byla tak hustá a že jsem taková rasa... že jsem druhem někoho, kdo tady žil ještě před dinosaurama.“ Zamihotám dlouhými černými řasami. „Připadám si tu jako lůzr. Nic neumím, tak doufám, že se to všechno co nejdřív naučím. Třeba jednom budu takový magič, že přemůžu i ředitelku.“ Zazubím se pobaveně. Tu ředitelku, která ovládá chlad stejně jako tady dračí přítel přede mnou. Ale zatím jsem jen nic a co se schopností týče, jsem dost namydlená. Zepředu, zezadu a všude mezi tím. Včera jsem útoku nedokázala vzdorovat o nic víc než sněhová vločka plamenometu. Natož abych si troufala na draky a sirény. |
| |
| Na chodbě Raquell "Proto ty rukavice?" zeptám se zvědavě. Já jsem strašně zvědaví a vždycky jsem byl. Vždycky jsem chtěl všechno vědět a matka my vždycky dokázala odpovědět a naučila mě toho dosti. Ale ani náhodou ne všechno... "Máš rodiče a bráchu? To se máš..." kysele se usměji. Jo, vždycky mě trápilo, že jsem byl s matkou sám. Ale nejhorší bylo, když zemřela a já zůstal úplně sám. Co bych dal za bratříčka, o kterého bych se musel starat... Pak trochu zkusím zakličkovat a zahrát tu mojí otázku do autu. Prostě to chce jiné téma a já přesně vím jaké. "Znehybnit lidi pohledem? Tak to se určitě hodí," uchechtnu se. "A třeba mě by si znehybnit dokázala?" Jop, zase ta zvědavost. A jen znehybnit, nebo úplně zmrazit? Hmmm... Kdyby mě někdo znehybnil, tak by do 5 sekund byl jeden velkej a po chvíli roztříštěnej rampouch... "Třeba jo. I když zrovna ředitelka my připadala jako velice příjemná osoba," dodám ještě a stále tak nějak doufám, že se vyhnu tématu mě a mé rodiny. |
| |
| PRVNÍ VYUČOVACÍ HODINA - ÚTERÝ Hodina plavání Vyučuje: Wakasagihime |
| |
| Zastávka na chodbě Gerir Souhlasně přikývnu, když se zeptá na rukavice, ale je v tom cítit trochu trpkého smutku a možná i lítosti, že jsem o tom vůbec mluvila. Bezděky popotáhnu rukavice a rozpustile se usměju, mezi prsty svírám plánek a rozvrh. „To nevím, tady sem to ještě na nikom nezkoušela. Vlastně to moc nedělám, ale na zvířata to platí,“ podotknu. „Moc to ani nechci zkoušet, protože když tady někdo zkouší svoje schopnosti a dělá velký záda,“ protočím očima, zacukají mi nespokojeně koutky, „tak to dopadne špatně. Už to tak bylo na lodi i tady. Při mém štěstí to schytám. A to ještě rovnou od tý milý ředitelky. Věřím tomu, že se umí pěkně naštvat.“ Na chvíli se odmlčím. Umí se naštvat asi jako obří drak chrlící led. Dělají to všechny ředitelky. Potřesu hlavou, rozpačitě si zastrčím pramínek vlasů zpět za ucho, odkud se mi svezl do tváře: „Úplně sem zapomněla, že jsem šla do jídelny. Doufám, že tam budou mít sendviče a toasty nebo tak něco. Nechceš jít se mnou? Nebo už půjdeš na hodinu?“ Naznačím rukou směr k jídelně a čekám, co Gerir odpoví. |
| |
| Na chodbě - na hodinu Raquell "To chce klid... Přeci tu jsi právě od toho, aby jsi se to naučila no ne?" usměji se trochu, abych ti zvedl náladu. Je mi jasné, že o tomhle se ti moc mluvit nechce, prostě to vycítím a ten trpký úsměv mne v tom utvrdil. Takže nemluvit o rukavicích... Ok, když ono tady na to bude trpět asi spousta studentů... "Jo, asi jo. Ale to nezjistíme, dokud se opravdu nenaštve," ušklébnu se. "A určitě to nebude tak strašné... Co by nám mohla udělat? A nějaké kárání, to musíš pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven." Tak je to prostě nejlepší, nikdo ti nemůže do všeho kecat. Pak přejdeme debatu k něčemu příjemnějšímu, tady k jídlu. Musím se zasmát a to vážně z plného hrdla. Sendviče nebo tousty... Heh... "Ale jo, určitě tam něco najdeš. Ředitelka mne ujišťovala, že tu je pro každého něco. A já doufám, že má pravdu. Jídlo zadarmo a ještě předpřipravené..." Trochu se zasním nad tou představou. "Jen aby ho měli dosti," usměji se. Rozhlédnu se po chodbě a zrak my padne na hodiny. Asi bych vážně měl jít co? "Já asi poběžím, nechci na to plavání přijít pozdě a nechat si ujít, jak jim naklepu prdel," mrknu na tebe. "Zase příště, zatím se měj," usměji se a mávnu, když se zrovna otáčím k odchodu směr bazény. Našel jsem to hnedle. Velká bublina z dveřmi, za kterými byl bazén a výhřivka. Popravdě, nejdřív jsem se bál, jestli se do bazénu tady vlezu ale... tohle bude tak 50 metrů a hluboký je zdá se taky dost, to půjde. Jakmile zapadnu dovnitř, všimnu si stvoření ve vodě, které nápadně připomíná mořskou pannu. Vyskočí za námi na břeh a představí se jako... a sakra, to fakt ne... Waka, dobře, to by šlo, usměji se sám pro sebe a trochu protáhnu krk. "Gerir," odpovím už jen v myšlenkách všem tvorům kolem, načež se rozeběhnu a skočím šipku do vody a jakmile zmizím pod hladinou, okamžitě se proměním, až se lehce zvedne hladina. Zobrazit SPOILER |
Mohutné tělo, asi 5 až 6 metrů na výšku. Doháním to neobvykle dlouhým krkem a ještě delším ocasem. Pomáhají my v plavání a létání. Na délku se tedy roztáhnu asi na 15 metrů. Tlapy s ostrými a dlouhými drápy, tvrdá kůže a šupiny, kterou obyčejný šíp nepropíchne.
| |
| Plavání Gerir, Jaden Má žádost byla zamítnutá. Proč? To je jako kdyby odmítli zašit hlubokou ránu. Navíc po tom, co se mi stalo je to celkem logické, že jsem chtěl flašku něčeho k pití. "Až o víkendu si můžeme někam zajet, tak to prosím vydrž," napodobím hlas Chishiki, když jsem konečně dorazil do pokoje...tedy do klubu. Věci jsem hodil na podlahu a šel rovnou spát. Nemám na nic náladu. Ráno mě probudilo klapnutí dveří. Ještě v rozespalém stavu jsem vylezl z letiště a došel jsem se podívat do velkého pokoje. Nikde nikdo. Když jsem se vrátil do ložnice, na stole jsem si všiml papíru. Byl to rozvrh. Jen jsem si ho pročetl a usmál se. "Plavání...snad nebude chtít nic světoborného.." řeknu a obleču se do riflí, tenisek a modré košile, kterou nechám rozepnutou. Vylezu z pokoje a zamířím rovnou tam. Nevím jak, ale prostě jsem věděl kam jít. Přede mnou šel nějaký chlápek s modrými vlasy. Ukázalo se, že máme stejnou cestu do tý...učebny. Kopule. Je tu bazén a vířivka. Doufám, že mi oznámkuje válení se ve vířivce. Zrovna když jsem hledal učitelku, tak vyskočila z vody. "Malá mořská víla?" zeptám se nechápavě, když vyleze z vody a ploutev se ji změní na nohy. Když se pak představí a zeptá se na jméno, jen kouknu na kluka, co pořád hypnotizoval vodu. Nakonec promluvil. Uvnitř mé hlavy. Jen jsem se otřásl, nemám to rád. Když skočil do vody, ve které se následně proměnil na...co to vlastně je? "Si dělá prdel?" vypadne ze mě a dřepnu si u kraje bazénu a pozoruji to stvoření. A to se s ním mám jako měřit v plavání? "Co je sakra zač?" otočím se na Ariel v domnění, že mi odpoví. Zobrazit SPOILER |
| |
| Předchozích 18 hodin Genevieve, vypařující se Šklíba Na... kočku? Vypadá to jako kočka... nevraživě pohlížím, dokud se zničehonic nerozplyne ve vzduchu. Co to sakra bylo? Má tu snad nějaký zdejší člen personálu slabost pro děšení ubohých zatoulaných studentů?! Ještě chvíli se ostražitě rozhlížím kolem, kdyby se šelma náhodou rozhodla na nás vyskočit i podruhý. Pak ucítím ruku na rameni a lehce sebou trhnu, ale naštěstí je to jen Genevieve. Která objevila pokoje. S úlevným povzdechem zase stáhnu křídla k sobě a společně s ní se vydám chodbou, která teda svým vzhledem spíš než ubytovnu připomíná Národní galerii. Zaujatě si prohlížím jedny dveře za druhými - nemám zrovna umělecky orientované buňky, ale hej, o to víc tyhle věci dokážu ocenit. Když se přiblížíme k něčemu, podobnému recepci, do ruky se mi samovolně nacpe klíč, patrně od komory, která je určená mojí maličkosti. Letmo kouknu na číslo, vzápětí se rozloučím s Genevieve - má recht, oběd už nestihneme, tak proč to odkládat - a vydám se ke dveřím s motivem oblohy (a vyšetřím si minutu na jejich podrobnou inspekci a amatérský obdiv). Pokoj... tu není. Místo toho je mi na papíře řečeno, že si ho mám nakreslit, a mě se okamžitě zmocní lehká panika. Já kreslím příšerně! Nemůžete po mně chtít, abych zvládl celou místnost, ještě ke všemu místnost, ve který mám pak bydlet! Váhavě zasednu za stůl a popadnu pero. Chvíli ho hodně pochybovačně převaluju v prstech, pak hrotem pomalu klesnu na papír a s přivřenýma očima udělám jeden krátký tah. ... No to mě vemte po hlavě lopatou. Takhle rovnou linii jsem v životě nenakreslil. A to je teprv začátek... Ruka mi najednou začne jezdit po papíře jako kdyby měla vlastní hlavu. Nestačím zírat. ... Po nějaké době nacpu kresbu do připravené schránky a společně s ní i seznam předmětů, na kterém jsou halabala zaškrtnuté dvě kolonky: boj na dálku a plavání. Z temnoty přede mnou se chvíli ozývají zvuky jak z paláce hrůzy, pak se najednou odněkud vemou sluneční paprsky a já zůstanu zírat na obrovskou, prostornou místnost s vysokými okny, pár kusy moderně laděného nábytku a k tomu všemu širokou, komfortní postel. Touhle dobou už mi dělá hodně velké problémy neusmívat se jako pitomec. Fakt by mě zajímalo, jak tohle všechno dělaj... Ale sakra, stěžovat si vážně nehodlám. --- Když je čas večeře, jídelnu tentokrát najdu prakticky bez problémů. Nevím, kterej Bůh si s náma hrál šprťouchlata ty dvě hodiny dozadu, ale eh. Žijme přítomností. U jídla s dám do nenucené konverzace s několika lidmi, čistě ze sangvinismu a taky trochu ze zvědavosti, a ačkoliv matně zahlédnu Gene, nevypadá že by si mě všimla... což je naprosto v pohodě, přece ji nemusím otravovat pořád. Určitě se zase potkáme někdy na hodině. Po večeři věnuji notnou porci svého volného času k aspoň částečnému zmapování školních pozemků - jak ze země, tak ze vzduchu. Ale lehnout si jdu včas... Nemůžu si přece dovolit zaspat hned první den. Když po krátké sprše padnu do postele, připravenej na zítra pořádně nabrat energii, ta úžasná široká postel jakoby přímo chrlila pozitivní auru. I po tom strašném failu přes poledne mám najednou odzbrojující pocit, že všechno bude v pohodě. Jo. Sem já patřím a udělám všechno proto, abych tu i mohl zůstat. -Ráno a první hodina- Gerir, Marcus Ráno mě vzbudí klapnutí dveří. Rozespale se napřímim do sedu a zamžourám do prázdného pokoje, touhle dobou už bohatě prosvětleného slunečními paprsky díky mým zbrusu novým gigantickým oknům. Obyčejně by se můj mozek nejspíš okamžitě přepnul na mód "VETŘELEC!", ale první probuzení v kompletně novém prostředí mě oblblo natolik, abych jen vyskočil na nohy a zívajíc a protahujíc-se došel k obálce, položené na psacím stole. Můj rozvrh je... Poněkud prázdný. Prakticky obsahuje hodinu, dvě nebo tři denně... Heh, ne že bych s tím měl problém, naopak. V rychlosti sjedu všechny ranní rituály, hodím na sebe modrou teplákovku s- moment, netvrdil rozvrh náhodou že mám dneska jako první plavání?? Rychle rezignuju a pod oblečení si vemu plavky. Kdo ví, třeba bude první hodina jen... teoretická? Ale nikdy neškodí mít učební pomůcky připravené. Jelikož nemyslím, že bychom plavali v zahradním jezírku, tak z pokoje zamířím na místo, které si matně pamatuju z večerního průzkumu - ta fantastická kopule s ještě fantastičtějším vnitřním bazénem. "Yo." prohodím přátelsky směrem ke dvěma již nastoupeným žákům. Toho bělovlasého si matně vybavuji z včerejší cesty lodí, s tím druhým mám podle všeho čest poprvé. Uslyším hlasité šplouchnutí a teprve teď zaregistruji v bazénu se prohánějící mořskou pannu, která se v následujících sekundách vyhoupne na břeh a představí jako naše učitelka. Mám v plánu se představit, ale pusa mi zase rychle sklapne, když se modrovlasý nedočkavě vrhne do vody a... pořádně bych kecal, kdybych tvrdil, že se mnou ta proměna ani nehla. Vlastně jsem udělal docela dost nápadnej krok dozadu. "Do háje." vypadne ze mě. "... Tak na tohle si budu muset chvilku zvykat." |
| |
| Zvyšok dňa Po zbytok dňa sa vyhýbala komu to len šlo. Nemala náladu a ani chuť niekoho vidieť, či sa s niekým vybavovať. Dnes už toho bolo naozaj až dosť. Ponievrala sa po územi školy. Lepšie spoznávala záhrady a ich chodníčky. Vytypovala si zopár pekných a tichých miest na ktorých by ju nemusel nikto rušiť. Na celej škole sa jej toto miesto páčilo najviac. Pripomínalo jej to jej les. Neboli síce ponuré, tmavé, uschnuté a vlhké, ale mali svoje „divoké“ čaro, aké mal aj les. Večer sa do jedálne prilíž neponáhlala. Vedela, že by sa mala ospravedlniť, ako to povedala riaditeľke, ale ...nechcela robiť ďalší rozruch. Dnes už naozaj stačilo. Spraví to, ak na nich v škole narazí. Počkala teda kým nebude posledný výdaj večere a zašla dnu. Vyhýbala sa pohľadom na ostatných. Jedine Flandre sa ospravedlnila a vypýtala si podobný chod ako od nej dostala na obed. Mimo dezertu v podobe spolužiakov... Po lahkej večeri sa jednoducho odobrala na internát. Svoju izbu už našla bez problémov a hneď sa v nej aj zavrela. Zvalila sa na chladivú zem a poddala sa lenivému spánku. Druhý deň Šibla uchom ako ju prebudilo zatváranie dverí. Otvorila pomaly jedno oko a našla pred sebou na zemi nové papiere. Nadvihla sa a poriadne sa ponaťahovala. Červené plamienky sa pritom naťahovali s ňou a rovnako tak sa zobúdzali. Sadla si a prešla si rozvrh a zoznam tried. Dnes ju čakali súkromné hodiny. Celkom na to bola zvedavá. Čo tam bude robiť a kto bude jej učiteľom? Zavlnila z toho chvostom. Do jej hodiny mala, ale ešte čas. Zdvihla sa teda a šla sa trochu prejsť po škole a záhradach. (ak ju nikto nezastavil, alebo nic podobne tak zamierila hned na hodinu c:) |
| |
| Flandre Jídelna Vešla jsem do prostorné jídelny, kde už nikdo nebyl. Jen jedna dáma, která zrovna uklízela nádobí. Nádherně to tu vonělo a já k ní opatrně přicupitala. Usmála se na mě a já jí úsměv opětovala, vypadala opravdu mile. Celou jsem si ji prohlédla. - Dlouhé blond vlasy, milý úsměv a nízká postava. Vložila mi do rukou talíř s tekutinou a kuličkou v ní. Vysvětlila mi oč jde a já se musela usmát. Přijde mi to pořád zvláštní tohle všechno... Přeci jen, když žijete mezi lidmi, kde toto není... "Uhm, děkuji. A-asi mi postačí ta polévka. Moc děkuji." Vykoktala jsem ze sebe rychle a nahodila milý úsměv. Posadila jsem se k nejbližšímu stolu a položila na něj talíř. Uchopila jsem kuličku a vhodila ji do talíře s myšlenou na kuřecí vývar...mm... Ani jsem se nenadála a polévka se opravdu objevila. Na nic jsem nečekala a hned se do polévky spustila. Po chvilce jsem ji celou snědla a opravdu jsem se cítila nasycená. Nejsem nějaký velký jedlík, co se tohoto týče. |
| |
| Úterý Ještě pár minut jsme s Toshirem seděla v zahradách a povídali jsme si. Nakonec jsem se ale omluvila a vydala se na procházku po škole. Tou jsem strávila celý zbytek dne. Courala jsem se po chodbách a obdivovala svůj domov na dalších několik let. Při příjezdu jsem byla lehce skeptická, ale teď už opadl prvotní nepříjemný pocit z nového místa a začínala jsem se těšit. Na večeři jsem si došla mezi posledními. Při pohledu na Fear mě přešel veškerý hlad, tak jsem si dala jen něco velmi lehkého, aby se neřeklo. Nějak jsem neměla společenskou náladu, tak jsem dojedla a odporoučela se do pokoje. Chvilku jsem jen tak posedávala a rozhlížela se po pokoji, který jsem si sama navrhla. Seděla jsem na posteli, dokud se mi oči samy nezačaly zavírat. Další den ráno jsem byla jako v kómatu. Sotva jsem se probrala, když jsem uslyšela zavírání dveří. Rozladilo mě to. To si dělají srandu. První noc a už mi sem někdo leze. Měla jsem si na dveře pořídit zámek. Otočila jsem se na druhý bok a snažila se opět zabrat. Nepovedlo se. Rozmrzele jsem se posadila a na nočním stolku jsem uviděla obálku. Rozvrh… nah. Aniž bych ji otevírala, zase jsem ji položila na stolek a ještě na chvilku sebou plácla do postele. Jen jsem zírala do stropu. Spalo se mi dobře. Po dlouhé době. „Jednou se na to podívat musím.“ Zabručela jsem si pod vousy a natáhla se pro obálku. K mému překvapení, nebyl rozvrh tak strašný, jak jsem si myslela. Dnes mě čekaly jen dvě soukromé hodiny. Což není tak hrozné. Oblékla jsem se do něčeho přiměřeného a vydala se rovnou na hodinu. Stále jsem byla trošku rozmrzelá z toho probuzení, ale myšlenka na to, že dnes budu zaměstnaná jen na dvě hodiny a pak mám volno, se mi líbila. Škola je pořád škola. Nikdo nechodí rád do školy. |
| |
| Úterý Zbytek dne nebyl tak strašný. Užívala jsem si samotu a snažila se smířit s tím, že zde prostě teď budu žít a nemůžu s tím nic dělat. Nero se jako vždy tváří, že pozemské problémy se ho netýkají. K večeru jsem se odebrala do svého krásného geniálního pokoje a šla rovnou spát. Vím, že kolem jedenácté vrzly dveře na balkon. Obrovský vlk tam seděl s hlavou hrdě zdvyhlou k obloze. Nevyje, je tiše. Nevím, kdy se vrátil zase dovnitř, už jsem dávno spala. Po ranním probuzení ale seděl vedle mé postele. "Zase jsi nespal?" Zabručím unaveně a přehodím nohy přes pelest. "Ne. Měl bych?" Vlk natočil zvědavě hlavu na sranu. "Představ si, že tvorové tohoto světa většinou spánek potřebují, víš?" Se zasmušilým pohledem se odeberu ke skříni. "Vyspím se o hodině." Odpověděl bezelstně Nero a odklusal na chodbu. Všimnu si obálky a přečtu rozvrh, jež je v ní uložen. To celkem ujde, rozhodně se tu nebudu nudit. Juchů. První hodinu mám volno? Škoda, že jsem se nepřihlásila na to plavání, i když nemám moc potřebu odhalovat se před ostatními. S typickou kápí na hlavě a vlkem vyšším než já v závěsu se vydám opět ven. Je to příjemnější než se toulat někde tady. Tentokrát ale dojdu až k jezírku. Usadím se na jeho břehu a bezcílně zahledím na hladinu. Nero není tak pasivní jako já, takže pobíhá okolo a... bůh ví co doopravdy dělá. |
| |
| Schrnutí Den/odpoledne strávený venku byl vcelku velmi příjemný. Nejenom, protože jsem měl konečně trochu rozhled o tom, kde co a jak je a jak to tu vůbec nějak kolem dokola vypadá, ale taky hlavně bych to spíše přičítal své společnosti, těch dvouch. O těch lítajících nevím cosi co patřilo Angiemu, se raději nebudu vyjadřovat, nebo počítat, protože bych zřejmě usnul při prvních deseti. Když se tak nějak blížil konec, kdy i já sám jsem cítil, nevím jak Angie, že by bylo dobré to už zabalit pro dnešek, snesl jsem se dolů k zemi. Cho jsem tak nějak nepouštěl, přidržoval jsem se jí pořád na zádech. S Angiem jsem se pak rozloučil a pomalu odnesl Cho ke dveřím jejího pokoje. Pak podle stavu v jakém byla - jestli mi na zádech usla, donesl jsem jí do její postele. Pokud neusnula, opatrně jsem jí položil na zem a dlouze jí potom objal. Načež jsem jí potom popřál dobrou noc a vydal se ke svému pokoji. Nebyl jsem zrovna z těch, kteří potřebují několika hodinový spánek, a proto jsem se jenom tak natáhl na postel, abych prostě dal sobě jako takovému odpočinout. Odpočinek trval asi dýl jsem zrovna myslel, možná, že jsem i nepatrně usnul, na pár minut, což by vysvětlovalo, proč když jsem našel svůj rozvrh, nikoho neslyšel vejít dovnitř ani ven. "Mno... bude zábava..." poznamenám si sám pro sebe. |
| |
| PRVNÍ VYUČOVACÍ HODINA - ÚTERÝ Po představení se na vás vyučující jenom jemně usmála a skočila do vody. Prakticky okamžitě se přeměnila zpět na vodní pannu a pobídla vás, ať skočíte za ní. Nechala vás plavat každým stylem pět bazénů, potom náaledovalo protažení a nakonec vám jen řekla, ať jdeete do vířivky přímo vedle bazénu. Voda byla teplá a vířila prakticky pořád. Jestli chtěl Gerir zůstat ve velké podobě, mohl. Potom se na vás všechny usmála. "Tak. Protože máte úplně první hodinu na celé škole, ráda bychvám něco řekla. Jednak, budeme mít každý týden plavání dvakrát týdně, jednou do měsíce se pořádají závody pro celou školu. To je spíš jen o tom, aby se sem dostali i jiní studenti a celkově pro oživení situace na škole. Ale je tu jedna mnohem důležitější akce, o které byste měli vědět. Dozvíte se o ní pravděpodobně ještě na dalších hodinách. Dvakrát ročně, každý půlrok se zde konají celoškolní turnaje, či jak jinak to nazvat. Účastní se všichni. Jde o soutěže v různých disciplínách. Od běhu, přes míchání lektvarů, po plavání. Jde o to, že si musíte utvořit týmy po pěti lidech a celá škola potom soutěží. Budete na každé disciplíně jednou a soupeře si budete losovat na začátku turnaje. Není to ale jenom nějaká soutěž, protože každý člen vítězného týmu může mít jedno jakékoliv přání. I kdyby šlo o přistavení nové budovy, nebo o změnu v rozvrhu, nebo cokoliv, co dokážeme splnit. To zajišťuje škole flexibilitu pro různé potřeby žáků a i když přijde nějaký nováček, nebo někdo, kdo dostudoval na návštěvu, škola prostě nikdy nebude stejná. Tak by bylo fajn se na to připravovat a vědět o tom." ,vysvětlila vám s úsměvem a počkala, jestli budete mít jakékoliv otázky. Pokud nenastaly, mohli jste odejít. |
| |
| Měl bys plavat, měl bys plavat, měl bys plávat plávat plávat! Dali jsme si pár bazénů sem a tam, s tím že jsme snad měli měnit i nějaký styl. Ale jak já mám sakra měnit styl? Já plavu stále stejně, je to nejlepší. Ocas zastane funkci motoru a křídla, tlapy a hlava zase kormidla. No tak jsem prostě naplaval, co jsme měli a v podstatě jsem se ani nezapotil. Voda je vlastně můj živel a tak si říkám, že je to vůči ostatním i trochu nefér. No ale co, je to jen hodina že... Pak nás vyučující pobídla, aby jsme se přemístili do výhřivky. A protože byla dostatečně velká i pro mne, tak jsem prostě jen vyskočil na břeh a zase sjel po břiše pěkně do teplé vody a bublinek. Rozvalil jsem se, trochu jsem i povolil šupinky a nechal teplou vodu dělat své. Zavřel jsem oči a hlavu nechal u hladiny tak, že byly vidět právě jen oči. Ona se pak zmínila o nějaké soutěži. Že se bude soutěžit jednou za čas takhle mezi námi a pak že funguje i něco jako celoškolní akce, kde jedna disciplína je právě plavání. Ale tomu jsem moc pozornosti nevěnoval, zatím. Na to je čas. |
| |
| Domove, sladký domove![/u] Odpoledne jsem tak nějak... Přežil. Andrew vypadal spokojeně a jsem si jist, že to bylo především kvůli tomu, že jsem mlčel. Když jsem si vzpoměl na Adrewův omámený obličej, na chvíli se mě ale zmocnilo nutkání zase začít mluvit. Naštěstí jsem ale dokázal odolat. Let byl příjemné spestření a já už ani nevím, jak je to dlouho, co jsem si tak protáhnul křídla. Každopádně, když byla vyhlášena večeře, snesl jsem se dolů i se svými okřídlenými bělostnými miláčky a křídla mě bolela a pálila... ale to nebude nic proti tomu, jak mě budou bolet zítra. Pravda je, že jsem nebyl moc zvyklý létat a tak jsem už radši došel do jídelny na večeři pěšky. Večeře byla podobná, jako oběd a po ní jsme vyrazili společně do internátu. Šli jsme snad všichni společně po štěrkové cestičce a nad hlavou nám poletovalo bílé hejno, které by se jako za to odpeledne rozrostlo o asi deset dalších holubů. Když jsme dorazili na intr, holubi se usídlili na střeše a v jejím skrytu si začali dělat hnízda. Nejspíš založili kolonii... Ředitelka mě zabije... Řekl jsem si jen, promnul si spánky a radši to vůbec nekomentoval. Na internátu jsem se dozvěděl mnoho zajímavých informací. Mimo jiné také to, jak si udělat vlastní pokoj. Klíčky mi sami vletěly do ruky a já byl opravdu velice zvědavý, jak to celé bude probíhat. Chvíli jsem šel, než jsem dorazil ke dveřím, které byly očíslované stejně, jako na klíčích a dveře jsem otevřel. Bylo tam nic. Nebo spíš, nebylo tam nic... Nebo nebylo tam něco... To je jedno. Každopádně se tam ale vznášela deska, osvícena paprskem čistě bílého světla. Opatrně jsem přistoupil blíž a prohlédl si pergamen a tuši s perem. Na pergamenu stálo: "Nakresli si svůj pokoj." Chvíli jsem se na papír nedůvěřivě díval, ale pak jsem se opřel o desku a začal pomalu a důkladně kreslit. Kreslil jsem až pozdě do noci... V tomto ohledu jsem byl velice důkladný a s obrázkem jsem si hrál a obrázek mi sám velice pomáhal. Vyrovnával čáry a zaoloval kruhy. Stínování bylo ještě víc prohloubené a dokonce se zdálo, že naznačoval i barvy, na které jsem myslel. Pokoj jsem rozdělil na tři části. Koupelnu, obyvák a ložnici, které jsem opatřil popisky. Když už byl obrázek dokončen, já mžoural únavou a dopotácel jsem se k schránce, kam jsem hodil obrázek i rozpis s předměty, po tom, co jsem zmáčkl pacičku, předkloněn s přimzouřenýma očima v nedůvěřivém gestu. Najednou vše potemnělo a ozvali se nejrůznější zvuky nábytku a dalších věcí. Když se zase rožlo, byl jsem stočený do klubíčka, zakrytý křídly a sám sebe jsem přistihl, že jsem málem usnul. To co jsem ale uviděl mě probralo dokonale... Obyvák, koupelna a ložnice Vyletěl jsem na nohy a překvapeně zíral na prostory před sebou. Křídla mi údivem spadla až téměř na zem, stejně, jako pusa.Přesně jako na mém obrázku... Řekl jsem si a pomalu se rozešel to svém pokoji. Koupelna, obyvák i ložnice, byly jako ze splněného snu... Oproti klášterním pokojům to bylo... jiné. "Jsem v nebi. Nebo doma..." Řekl jsem, když jsem sebou švihl o postel. Byla tak měkká, jak jsem si přál. Už žádná ztuhlá křídla z tvrdých madraček a kousavé přikrývky. Nyní jsem ležel na madraci, nadýchané a jemné, jako obláček, zabalený v bílém saténu, který hladce a jemně líbal na kůži, až jsem se zachvěl vzrušením. Kde se ve mě bere taková rozežranost? Ptal jsem se sám sebe a možná se i dostavili výčitky svědomí. Ty jsem ale zahnal vědomím, že papež si bydlí ve zlatém paláci a já jsem anděl. Na luxus mám přeci právo! To všechno podtrhla představa tváře matky představené, kdyby mě takto viděla. S zasněným úsměvem jsem se zachumlal víc do přikrývek a položil hlavu na polštář. Nikdy jsem se tak dobře nevyspal... Iluze slunečních paprsků, přes umělé okno mě pošimrala na tváři a já jsem si jen nespokojeně zabručel něco o snídani a že se modlit můžu později a že má bůh určitě modliteb plnou hlavu a že mu tím vlastně prokazuji službu. Když ze mě ale nikdo nestrhával přikrývku, ani mě nevykopával z postele, nebo nepoléval studenou vodou a místo toho, aby se dveře otevřeli, zaklapli se, otevřel jsem oči. Takže to nebyl jen sen... Řekl jsem si maximálně spokojen se svým nynějším bytím. Vstal jsem a po protažení končetin a křídel jsem vyrazil ke dveřím. Nikdo tam nebyl, načeš jsem jen pokrčil rameny a vzal si obálku ze stolu v obyváku. Přečetl jsem is svůj rozvrh a vypravil se do koupelny. V koupelně jsem si vyčistil zuby, umyl obličej, učesal dlouhé vlasy, což se mi nikdy doopravdy nepodařilo a ani dnes to nebylo vyjímkou, a následně jsem se čepýřil před zrcadlem, jako páv a urovnával si peří. Jaký je den? Hodina? Léta páně? Ptal jsem se sám sebe a ani na jedno jsem nenalezl odpověď. Každopádně jsem si kolem pasu zase omotal bílou suknici s stříbrných vyšíváním pírek a vyrazil jsem ven z pokoje. Šel jsem po internátu a usmíval jsem se, jako už dlouho ne. Dokonce i na bolest křídel jsem zapomněl... Nebo mě snad ani nebolela? Procházel jsem se po parku a někteří holuby z hejna, které se mimochodem rozrostlo o dalších patnáct jedinců (Opravdu to nedělám naschvál, přísahám!), poletovali kolem mě, sedali na větve a vzrušeně vrkali. Věděl jsem, co říkali... Štěbetali si nejrůznější novinky a zkazky. Dozvěděl jsem se také, že někteří studenti šli k bazénům z čehož jsem usoudil, že tam mají asi hodinu. Posadil jsem se a zavřel oči, abych se vyznal v jejich věčném štěbetání a vrkání... Mohl bych se dozvědět spoustu zajímavých věcí. // Omlouvám se za pravopis, jsem moc líný to po sobě teď kontrolovat xD// |
| |
| Plavání Gerir, Jaden Na rozehřátí pár bazénu. Sotva jsem uplaval jeden, ta velká potvora, na kterou se změnil ten modrovlasý už jich má aspoň dva, možná tři. Když jsem doplaval ten svůj čtvrtý, všichni už nejspíš byli hotoví. Co na to mám říct? Tady mi regenerace nepomůže. Pak začala Ariel s vysvětlováním, jak to vlastně bude chodit v plavání. Závody? Podvědomě se podívám na Lochnesku (Gerira) a povzdechnu si. To bude zajímavé s ním měřit síly v plavání. Jako traboš a F-22. S tím, že traboš jsem já. Koukl jsem se na ty dvě oči, co čouhají z vířivky, kam jsme se přesunuli po uplavání bazénů. Vypadá zajímavě, jako žába. Mít tak ještě klacek. "Doufám, že podobné závody budou i ve střelbě a boji. Protože jestli to bude jen v plavání, tak bych rád dostal vodní skůtr," řeknu Ariel a kouknu na ni. |
| |
| Bazény - do parku Marcus, Jaden, Angeal Dostali jsme pokyny a já už se válel v té obrovské výhřivce. A měl jsem se tedy velice velice dobře... Celkem příjemná změna oproti mé přirozenosti, ledu... Proč já vlastně nezkusím někdy nějaké sopečné oblasti? Tam by se lidi taky nemuseli promenádovat. No každopádně jsem jen očima celý ponořený do teplých bublinek sledoval ostatní a hodlal se zase za chvíli ztratit. Budu se potřebovat smočit ještě venku v jezeře, protože ten chemickej lidskej sajrajrt, kterej do toho bazénu tutově sypou, mě bude kousat na šupinách, jestli se ho nezbavím... Na tu poznámku toho drzouna jen přivřu oči a nespokojeně švihnu ocasem, až přešplouchne voda z výhřivky ven. Trochu natočím hlavu vzhůru a vyfouknu z plic zbylí vzduch, co mi v nich zůstal. No samozřejmě se s tím neseru a fouknu pořádně, takže zbytky vody v mých dutinách se s ním svezou a solidně nahodím toho hocha, co chtěl skůtr. Mrazit ho ještě nebudu, to třeba až příště. "Skůtr? Stejně ti nepomůže, ať je to co je to," zašklebím se po sebe v duchu a ladně a elegantně máchnu ocasem a vyskočím z bazénu na ty kachličky. Trochu sebou ošiju a pak se proměním do své lidské podoby. Šupinky zůstanou jak mají a zakryjí všechno důležité. "Rád jsem vás poznal slečno," přikývnu ještě Wace a rozejdu se ven. Mimoděk se podrbu na boku, už je to tu... Vyrazím po paměti ven a mířím si to skrz park rovnou na pláž k vodě. Té čisté neupravené. No a zahlédnu tam nějakého mladíka s křídly, jak dřepí na lavičce a nad ním hejno cvrdlikajících ptáků. A tohle by možná stálo zkusit jako sváču? Je jich hodně u sebe... pomyslím si, ale tak nějak nekočíruju myšlenky a asi to zaslechl i ten mladík. |
| |
| Park Holubožravá bestie (Gerir) Se zavřenýma očima se snažím vyznat v tom nespočtu hlasů a obrazů. Mísí se mi vzpomínky s realitou a pomalu začínám ztrácet i sám sebe... Vždy to bylo komplikované a já doufám, že mě to na této škole naučí ovládat a udávat tomu směr. Lidé o holubech tvrdí, že jsou jen zvířata, ale tak tomu není. Každý má svou osobnost i duši a ta je daleko čistčí, než-li duše lidská, zkřivená chamtivostí, hněvem a pýchou. Pak ale vycítím další mysl, jejiž myšlenky mě donutí soustředit se, jen na něj. Má telepatie nejvíce funguje na "neposkvrněná" stvoření, jako jsou mí holubi, ale právě jeho myšlenky jsem zaslechl zcela zřetelně... a vůbec se mi nelíbily. "Ani na to nemysli." Poslal jsem k němu krátkou zprávu, aniž bych otevřel oči, nebo jakkoliv zareagoval. Alespoň se naučím komunikovat i s ostatními stvořeními, než jen se svými holuby. |
| |
| Park Poletucha (Angeal) To vypadá že nejsem jediný s mentálními schopnostmi... Okamžitě otočím pohled na to stvoření na lavičce, co si tam hovělo se zavřenýma očima a dělalo, jakože spí. "Ale, tu taky někdo dokáže ovládat telepatii?" Tahle byla už jen a jen pro něj. Začínám si zase zvykat na to, své myšlenky držet jen u mě a nepustit je z hlavy. Ono když jste sám v pustém nehostinném prostředí a lebedíte si a víte, že nikdo není kolem, tak na to kašlete. Prostě je to moje přirozenost a tlumit jsem se je naučil až později pečlivým tréningem. "Moc práce a málo z toho. Mimoto mi byl slíben dostatečný přísun potravy, tak jsem zvědaví..." A energii mám ještě zhruba na pár dní... Tedy i když... Plave se a ten veškerý pohyb, to toho spálí hodně. A jestli to bude každý den... Tak budu muset žrát víc... A rychleji porostu... To zase budou svědět šupiny kurva... |
| |
| Park Mužíček s šupinkami (Gerir) "Ne úplně ovládat... ale učím se." Odpovím mu, když svou mysl zase dostanu zpátky do svého těla a otevřu oči. Pohled mi hned spadl na poměrně hezkého mladého muže s dlouhými modrými vlasy a tělem částčně pokrytým modrými šupinami. "Jak jsem již řekl. Ani na to nemysli." Zopakoval jsem a vstal z lavičky. Hm... že bych na něco zapomněl? Ale na co... Ah! Už vím. Přemýšlel jsem s netečným obličejem. "Mé jméno je Angeal. Velice rád tě poznávám..." Schválně jsem úplně nedoplnil větu, abych mu dal možnost se také představit. "Navíc, si nemyslím, že by jsi trpěl hlady. Každý z těch holubů má vlastní vědomí a duši. Copak to necítíš? Nebyla by škoda zničit tak čistá a nevinná stvoření?" Začal jsem mu rozmlouvat jeho prvotní myšlenku... tedy doufám, že jen vtipkoval. |
| |
| Park Okřídlenec Učí se chlapec... Jen se uč... Já se taky učil, ale opaku heh. "Gerir, nápodobně" odpovím jen krátce na jeho představování a trochu se zamračím nad tou jeho odpovědí a konstatováním o holubech. "A prozatím ani tak ne, ale spořádám toho hodně..." Ne, on mě nezná a tak nemůže tušit. Kdyby věděl, možná by pochopil i rozsah slova hooodně. Ovšem, já se mu rozhodl oponovat. "To sice ano. Ale já mám taky svou duši a vědomí a pokud nejím, zajdu já. řekl bych... silnější přežije?" |
| |
| Park Grča Když se mi představí, odpovím jen mírným pokývnutím hlavy. Na jeho další slova se ale zamračím. Je dobře stavěný, opravdu nevypadá, že by strádal. Je mou přirozeností nenechat ho aby konal zločiny vůči čistějším bytostem, než je očividně on sám. Pak se mi ale rozhodl postavit a já se zamračil ještě víc. "Ovšem že máš. Ale já nedopustím, aby jsi zahubil desítky bezbranných stvoření, jen aby bylo tobě samotnému nejlépe. Nevyměním jednu duši za desítky dalších, jek kvůli tvé vlastní ignoranci a rozežranosti." Odmlčel jsem se a plně roztáhl všechny čtyři křídla. "Vez, že pokud zkřivíš pírko jen jednomu z nich, budeš mít co dělat se mnou." Varoval jsem ho. Směr kterým se tato konverzace ubírala se mi vůbec nelíbil... |
| |
| Park Angeal Tak pán má 4 křídla, ne jen dvě.... Když se naježil on a začal vyhrožovat, proč bych se nemohl naježit i já. Třeba mu pak dojde, s kým, ne vlastně čím má tu čest a dá pokoj! Ne že bych se vrhl zrovna na ptáky, ze kterých je prd. Ale odepírat mi veškerou stravu chlapec nebude ani náhodou. V mžiku oka se mi protáhne ocas, objeví se křídla a už stojím pevně na všech čtyřech nohou, hluboce vrčím a upírám pohled na toho mamlase. "Svoje ptáčky si nechej, ale odpírat mi výživu nebudeš!" Dobře, vrčení by možná stačilo, ale pohled jsem od něj neupíral. A ať si mne zkusí zastavit na lovu... |
| |
| Park Šupinatá pot... Drak Promnění se a já dělám, jako by to na mě neudělalo dojem. Draci jsou majestátná a vznešená zvířata... stále jsou to ale zvířata. Zůstává v nich mnoho z jejich zvířecí přirozemnosti, primitivních tužeb a potřeb. Přesto byla ale jeho poboda hrozivá a obdivuhodná. Modré šupiny vrhaly světelné odlesky a drápy i zuby vypadaly ostře. Mohutná křídla by byla schopna klidně vytvořit poryvy, které by mi velice ztížily let... Stále jsem byl ale andělem a věděl jsem, že pro něj představuji minimálně rovnoceného protivníka. Pak na mě zvýší hlas v myšlenkách a vrčí na mě. "Nesnažím se ti odebírat výživu. Snažím se tě donutit neublížit mým holubům." Odmlčím se a pak mu podám krátké vysvětlení svého chování. "Jsem andělem milosrdensví. Nemůžu ti dovolit zabíjet, když to není absolutně nutné. Oni jsou jediná rodina kterou mám... rozumí mi a chápou mě. Stojí vždy při mně. A já ti nemohu dovolit jim ublížit." |
| |
| Park Andílek "Fajn," velice strohá, nýbrž velice výstižná myšlenka. Mezitím přehazuji ocasem sem a tam a nervózně cukám jeho špičkou. Nevěděl jsem, co za tvora stojí přede mnou a čeho je schopný, což nebylo dobré. Neznal jsem jeho slabiny, neznal jsem jeho přednosti nic. Jen jeho jméno a to mi v této situaci vááážně nepomůže... Jedním okem jsem si ho celého prohlížel, zatímco tím druhým jsem se držel stále v pozoru a čekal, co udělá. Nezdálo se, že by se chtěl rvát... Ne, pokud mu nechám jeho holubi... A kvůli pár peříčkům a nic z toho se bít tedy nehodlám... Sic mám oproti třeba lidem rychlejší regeneraci, možná bych se přiblížil i dokonce k vlkodlakům... Ale prostě to stále není nesmrtelnost a já se nerad rvu, když to není nutné. To mě život naučil. "Neublížím," odtáhnu hlavu trochu dál a do výšky. Stejně ale k těm holubům na malou chvíli věnuji pohled, ale pak se zadívám zase na našeho andílka. Tak milosrdenství? Myšlenka jen pro mě, než mi dojdou souvislosti toho, co řekl. "To tedy svůj post nezvládáš zrovna nejlépe!" Ofouknu ho ledovým vzduchem, že na něm a v jeho okolí zůstane jinovatka. Ale nechtěl jsem si připomínat minulost víc, než jsem musel... A kdepak byl, když lidi zavraždili matku hmmm?! Škubl jsem prudce hlavou a přemlouval se, že mi za to nestojí... "Zmiz mi z očí, než tě spořádám i s těmi holuby!" A v tu chvíli se s nezájmem vydám na pláž, jak jsem původně plánoval. |
| |
 | Symbióza „Jsi parazit.“ |
| |
| Protože se prostě nudím Měla jsem hodinu volno, než mi začnou soukromé hodiny. V pokoji jsem se dost nudila. Navrhla jsem si ho sama, líbilo se mi tam, bylo to útulné, příjemné… ale zvykám si rychle a už z toho nejsem tak unešená jako včera. Hodila jsem na sebe volné bílé tílko, černou mikinu s kapucí, džínové šortky, moje oblíbené kecky, přes které jsem si ještě hodila černé návleky, kdyby náhodou… Nechtěla bych, aby se mi voda dostala na kůži a já se po škole plácala jako polonahá ryba. Ještě sluchátka do uší, kapuci přes vlasy a pak už jenom bezcílné bloumání po škole. No co by mohlo být zábavnější. Kysele jsem se usmála a pak za sebou zabouchla dveře od pokoje. Svojí pochůzku po škole jsem nevzala tak zodpovědně, jak jsem měla původně v plánu. Znala jsem jen jídelnu, jednu učebnu, knihovnu a pokoje. Nechtěla jsem dál zkoumat všechna ta tajemná zákoutí, protože bylo dost možné, že bych se v těch chodbách ztratila. Trochu jsem to nedomyslela. Jediné řešení tedy byly zahrady. Příroda je fajn. Přírodu mám ráda. Čerstvý vzduch, kytičky a moje senná rýma. Nakonec to nebyl tak špatný nápad. Už teď ráno bylo příjemné teplo a možná trochu rosa. Dávala jsem si velký pozor, abych se nedotkla trávy s kapičky vody. Držela jsem se na chodníčku, kde mi nic nehrozilo. Na mobilu jsem přepnula na Oldfielda a jen vnímala. Jako vždycky. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem v dálce uviděla odcházet draka. Tady člověka už po jednom dni na škole, nepřekvapí vůbec nic. |
| |
| Park Gerir Byl jsem rád za jeho odpověď, uvolnil jsem se a složil křídla. Rozhodně jsem s ním nechtěl bojovat, byl znatelně silnější, než já… sice na chrlení ohně nevypadá... Je to takový vodní živel hned od pohledu. Jaké má schopnosti a co asi dokáže? Přemýšlel jse a prohlížel jsem si ho. Jeho reakce na můj aspekt mě ale překvapila. Ofoukl mě ledovým vzduhem a já se otřásl zimou. Pak jsem se ale zamračil a mé tělo začalo mírně bíle zářit. Už mi zima nebyla a kolem mě se se světlem rozlévalo příjemné teplo a hřejivý pocit zaháněl veškeré zlé emoce a myšlenky. Jako by na světě nebylo žádné zlo… Krásná iluze. Cítil jsem v Gerirovi něco temného a zlého. Něco, co obstíralo jeho mysl, jako prastarý stín. To co bylo mu kazilo to, co má být. Něco z jeho minulosti… Nevím, jak to vím, ale toto jsem dokázal vždy v každém vycítit. A stejně jako vždy z mé tváře okamžitě zmizel zamračený výraz a vymněnil se za tvář plnou porozumnění a soucitu. Touha chránit holuby se nahradila touhou mu pomoci jakkoliv budu moci. Sice se radši nechávám prosit o pomoc… možná mě takto lidé rozmazlili… Každopádně jsem věděl, že Gerir jí ale potřebuje víc, než kdokoliv z nich… a co víc. Tušil jsem, zle v tom mají lidé prsty. "Nechceš mi o tom řict? Jak mě můžeš obviňovat, že neplním svou roli dobře, když mi k tomu ani nedáš příležitost? Nech mě pokusit se ti pomoci." Pronesu k němu prosebně, když kolem mě obcházel. Nedbal jsem jeho urážek, ani agresivity. Můj hlas by naopak příjemně uklidňující a konejšívý, což byl důsledek směsice bílé magie a telepatie. |
| |
| Park Angeal, Michell "Nezkoušej se mi motat do hlavy!" zavrčím a když ho obcházím, prudce sebou škubnu a otočím se kolem dokola. A při tom po něm švihnu ocasem, aby si dal ťafku o zem. No otočím se ještě na malou chvíli zpátky k němu ale jen pro to, abych ho poslal do háje a dal mu jasně najevo, jak se zmýlil a že tohle už nenapraví. "Na to jsi měl myslet před pár desítkami let! Zaspal jsi!" Trochu mentální útok, ale stále držím své myšlenky pod pokličkou. To poslední co chci, je aby mi utekla z hlavy vzpomínka na matku a lidi. Zatřesu hlavou, ignorujíc tu záři. Tu teplou záři. Jako bych se jí chtěl ubránit a ne, nenechám ho. Normálně jsem v rámci možností a když nejde o lidi mírumilovný člověk, ale on?! Pche... Ale nestojí mi za to, nestojí. Ať si tu tlachá se svými holuby, nebudu na něj plýtvat svojí drahocennou energii... Znovu se bez jakéhokoli zájmu otočím a mířím k vodě. To, že v dálce nás pozoruje nějaká dívka vůbec nevnímám, potřebuji si trochu uklidnit mysl... A co je lepší, než si jít zaplavat a pak si odpočinout na pár hodin na dně? Ale já bych měl mít hodinu... To bude bída... Hodinu?! Ne, on tam nebude, nebude! Zlostně ještě trhnu ocasem a pokud mne ještě nikdo nezastaví, jdu k vodě. |
| |
| Park Gerir a Michell "Snažím se ti pomoci." Odpovím nevzrušeně na jeho útok a když se ke mě blížil jeho ocas, jen jsem mu nastavil ruku a světlo se kolem ní nahromadilo v zlatobílém zářícím štítu. Když do něj nabořil ocas, bylo to jako by nabořil do měkké hřejivé přikrývky. Postupně jeho pohyb zpomaloval a veškerá energie z nárazu se ve štítu ztratila. "Nezaspal. Je mi devatenáct, neexistoval jsem." Odporoval jsem jeho tvrzení. "Koušeš kolem sebe, jako pes, kterému se snaží vytáhnout trn z paty. Dobře, nech si ho tam.Ale počítej s tím že rána zahnisá. Nemůžeš se před tím schovávat věčně..." Pronesl jsem ještě za ním a potichu dodal. "Myslel jsem, že jsi rozumnější Gerire... Škoda." |
| |
| Park Angeal, Michell Zavrčel jsem a držel se, abych mu z toho jeho teplého bůhvi čeho, co mi udělal s ocasem, neudělal dobu ledovou a neposlal ho zase za svým stvořitelem. Ale z vysoka jsem se na to vysral, prostě mi nestál za plýtvání energie, on ne... Jooo, kdyby to byl člověk, to je jiná. "Devatenáct? V tom případě má ten tvůj šéfík zvrácený smysl pro humor..." ozve se už spíš rezignovaně než naštvaně. Seru na to, ať mi všichni políbí prdel a on obzvlášť... "Ten trn tam bude a ten trn tam zůstane, dokud poslední z těch zvrácených bytostí, říkajících si lidé, bude dýchat! A pak odpadne sám, jakoby nic... Vážně mi ho chceš pomoc dostat ven?! Ne? Myslel jsem si to..." A v klidu si pak někde zalezu a tam chcípnu a bude... |
| |
| „Přátelský rozhovor“ Gerir, Angeal Nechtěla jsem se do ničeho zaplést hned druhý den školy, ale drakův hlas v mé hlavě mi prostě nedal jinou možnost. Upřímně se mi dost nelíbil ten rezonující zvuk jeho hlasu, který naprosto přehlušil hudbu ve sluchátkách. Bylo to fakt nepříjemné. Vypnula jsem hudbu a popošla o něco blíž. Když už jsem do toho byla nedobrovolně zatažená, tak bych aspoň mohla vědět, o co se jedná. Už jenom podle toho, co říká Gerir je mi dost jasné, že je pěkně vytočený. Nerada bych, aby mi tu nějaký drak ukousnul hlavu, protože Angeal neví, kdy se stáhnout. Popojdu ještě trochu blíž a odkašlu si, abych na sebe upozornila. „Možná bys ho neměl nutit, aby se vyzpovídal. Je to jeho problém.“ Řeknu rovnou. Oni se mě taky neptali, jestli chci slyšet, o čem mluví. „Navíc… když ho budeš tlačit k tomu, aby se ti otevřel, tak to udělá víc škody, než užitku.“ Pokrčím rameny a zazubím se na ně. „Pardon, za to vyrušení z přátelského rozhovoru. Nedalo se to přeslechnout.“ Hodím pohled po drakovi. |
| |
| Park Gerir a Michell Gerirova slova mě zaskočila. Jak může nějaké stvoření být tak plné nenávisti? Je jako oheň, který přeskakuje z domu na dům a ze stromu na strom. Zopačatý jen s spravedlivým úmyslel spálit dřevo, aby se mohl ohřát... dotkunl jsem se ohně a on se obrátil proti mě. A já se spálil. Je opravdu lepší neotvírat některé rány? Nesnažit se je "vyléčit"? Přemýšlím a trochu zaraženě se dívám na draka. Pak mě ale vyruší hlas a já natočím hlavu za jeho původcem. "Ano... Máš pravdu." Ano... prvadu má pravdu. Jsem moc ukvapený... a panovačný... nemůžu ho do ničeho nutit. Roztáhl jsem křídla a vymrštil se do vzduchu, abych se usídlil na střeše, mezi vrkajícími holuby a jejich hnízdy. Po celé zahradě ve větvích seděl občasný bílý holub a pár z jich jen tak poletovalo po okolí. Pokrčil jsem nohu, abych jí objal a zavřel oči. Jsem z toho všeho... z těch všech... zmatený. Tak dlouho jsem jednal jako anděl, že jsem zapomněl jednat, jako... Já. Nevím jak se mám chovat mezi sobě rovnými... Možná mi bylo lépe mezi lidmi. Vše bylo jednoduché... Sice se nezajímali o mě samotného, jen o má křídla a o fakt toho, co jsem, ale teď... Je vůbec o co se zajímat? Co jsem, když ne andělem? I mé jméno... Angeal... Nelíbí se mi. Jsem pro všechny prostě anděl. Jen anděl... Nic víc. Jako bych neměl vlastní osobnost. Povzdychl jsem si. |
| |
| Nic napráci Angie Prohlížel jsem si rozvrh a našel, že minimálně asi zřejmě, nejspíše, mam tak nějak dvě hodiny volna. Pff, co si s tím časem tak počnu. Né, že bych někdy čas řešil, ale tady byl nějak celkem příjemný. Nebo to bylo spíše tím, že jsem jej trávil s někým? Ať už to bylo jak chtělo, musel jsem se nějak zabavit. Prtě nejspíše bude mít hodinu/y, takže jí vyrušovat nebudu. Nechám jí ať si mě případně pak najde sama. Vydal jsem se z pokoje. Na snídani jsem neměl moc náladu, nebo spíše hlad, či jak to nazvat. Pak jsem tak trochu zacítil negativní vlny. Hm... konflikt? Projde mi hlavou a myšlenky mi okamžitě padnou na to, že bych se tam měl jí zřejmě podívat. Nohy se mi rozešli sami, ale než jsem tam stihl dojít, zahlédl jsem v okně Angieho, jak se jako šmouha myhnul ve vzduchu někam směrem nahoru. Změna plánu... Otevřel jsem okno, za kterým jsem ho viděl proletět vylezl do něj. Pak z něj vyskočil. Venku jsem jenom okamžik padal, než jsem roztáhl svoje křídla a vykousl krásnou výkrutu směrem nahoru. Kdepak si princezno? Zeptám se, když se ocitnu nad školou. Musím říct, že mi to celkem chvilku zabralo, když jsem ho hledal a ani nejvíc mi v tom pomohl jeho lítající KFC. Trochu jsem se ušklíbl a zamířil mírně volným pádem k němu. Kousek nad střechou jsem však křídla roztáhl abych tak mohl brzdit, načež jsem pak celkem zlehka dosedl na střechu. Další hladké přistání do scóre... "Angie... copak? Tváříš se jako kdyby ti jedna z těch poletuch umřela nebo jí někdo snědl... čemuž bych se tady mezi námi ani moc nedivil..." řeknu a tak nějak k němu dojdu. |
| |
| Střecha Andrew Přes své přemýšlení jsem si ani Adrewa nevšiml... dokud nepromluvil. Na okamžik jsem k němu vzhlédl ale pak zase upřel pohled do zahrad pod sebou a vyhledával malé bílé čmouhy, které byly, jako jehličky v kupce sena rozmístěné téměř všude... "Ne. To ne. Poznal bych, kdyby někdo z nich umřel... a také by to poznal ten vrah." Na chvíli jsem se odmlčel. "Jsem se svými holuby telepaticky spojený. Dokážu s nimi komunikovat, ale ne na tak velké úrovni, jak bych si přál. Je jich příliš mnoho a já sám se v nich úplně nedokážu vyznat. Pletou se mi a jejich přítomnost se mi dokonce plete s záblesky minulosti." Povzdychl jsem si a zase zavřel oči, abych se na chvíli uvolnil a zase se pokusil udělit tomu chaosu nějaký řád... bohužel, neúspěšně. "Až se mi ale podaří to řídit, budou všichny mýma očima i ušima. Kde budou oni, tam budu i já. Budu vědět to co ví oni a jelikož jsou téměř všude, budu o této škole i pozemcích vědět vše. Dokázal bych tak snadno najít zraněné, nebo tak zasáhnout do různých konfrontací a zpravovat o tom řiditelku... Bylo by to užitečné." Shrunl jsem mu své plány do budoucna, ale stále to budilo dojem, jako bych chtěl něco zamluvit. Předstírání, lhaní a vůbec všechny věci tohoto tipu mi nikdy nešli. Stále jsem z hlavy nemohl dostat Gerira... Viděl jsem toho majestátního, modrého draka, jak vrčí a v očích mu planou uhlíky neukojitelné zášti a nenávisti. Otřásl jsem se. |
| |
| Střecha Angie Trochu si povzdechnu. Blah, blah, blah.... blablabla bla... Že já si hrál zase na dobráka a vůbec sem lezl. Měl jsem zůstat raději v postely nebo si do té postele rovnou nastěhovat svýho plyšáka a bylo by to nejlepší. "Mě to spíše zní, jako by si spřádal nějaký ultra epicky zlý plán na to, jak ovládneš svět." poznamenám s úšklebkem a sednu si vedle něj. "Ne ale teď vážně, když pomineme ty tvoje okřídlený KFC, kde je zakopanej pes?" zeptám se jej, dívajíc se někam, ani nevím kam jsem se to vlastně díval. Prostě jsem se snažil o typický... mno asi né zrovna typický... spíše atypický klučičí pokec. |
| |
| Park Michelle, Angeal Měl jsem našlápnuto zase k jezeru, ale donutil mne zarazit se a otočit hlavou o 180° k hlasu, co se objevil někde tam poblíže toho křídlatého. A kupodivu se mne ten hlas i zastal... Byla to nějaká mladá dívka, sympatická na pohled. Ani bych neřekl, že by sem patřila. Ale to by tu mezi těmi všemi tvory nebyla no ne? "Díky a promiň, někdy svoje myšlenky neovládnu..." pošlu myšlenku a tentokrát jen a pouze k ní. Kývnu hlavou a pak se zase trochu napřímím a mířím nejkratší cestou k pláži ze sebe konečně smýt ten sajrajt. Úplně jsem na to zapomněl, jak mě ten křídlatec nasral... |
| |
| Střecha Andrew Mnoha jeho slovním obratům jsem nerozumněl... Například: Ultra epicky zlý plán, mi byl na chvíli zahadou, než jsem to rozlouskal, ale pak přišel ještě těžší kalibr. A to: Okřídlený KFC, ba dokonce: Zakopanej pes... To už jsem byl celek v koncích a nechápavě se na něj díval. "Co je to KFC? A jak to myslíš s tím zakopaným psem? Doufám, že tady nepohřbívají zvířata." I když jsem vypadal nechápavě, myslím, že jsem těm slovním obratům rozumněl, ale prostě jsem se jen chtěl vyhnout otázce. Ta mě ale stále pronásledovala a já jsem... Myslel jsem, že by mohlo pomoci to někomu říct. Snad nedělám další chybu. "Víš... Pro lidi jsem byl anděl. Z toho pramení to jméno. Angeal. Mnohdy mi připadalo, že jsem byl ale jenom anděl... nebyl jsem to já, koho milovali a uctívali. Byla to bytost s křídli, ovládající bílou magii, co je tak uchvacovalo." Odmlčel jsem se. "Nikoho nezajímalo, co si myslím, nebo chci. Byl jsem pro ně anděl a musel jsem se tak chovat. Musel jsem přinášet světlo, klid, odpuštění a mír. Léčit nemocné a chránit... ale nikdo se mě nikdy nezeplat: Líbí se ti to? Jsi šťastný, že jim můžeš pomáhat? Jaký je tvůj názor? Co ti říká tvé srdce a duše?" Položil jsem zase hlavu na koleno a podíval se mu do očí. "Všichni mě viděli jako anděla a ignorovali toho kdo jsem. Byl jsem tak dlouho andělem, že jsem zmatený, mezi sobě rovnými, jako jste vy. Nevím, jak mám vystupovat a jak se chovat. Nikdy jsem přátele neměl a ani si s nikým pořádně nepovídal. Jsem najednou zmatený v tom, kým vlastně jsem a nevyznám se ve svých vlastních pocitech..." Povzdychl jsem si a nechal Andrewa chvíli ten monolog vstřebat. Stejně mě teď proklíná a lituje, že za mnou vůbec šel... "Angeal... Nelíbí se mi to jméno. Chci nové... Své." |
| |
| No… co teď? Angeal, Gerir Angeal byl očividně v šoku z toho, co jsem řekla. Neuměla jsem si jinak vysvětlit jeho reakci. Dívala jsem se za ním. Přehnala jsem to? Nemyslím si. Byla to jenom rada. Ani jsem nebyla nepříjemná. Možná je jenom trochu labilní? Těžko říct. Pak mi Gerir připomněl svou přítomnost. Otočila jsem svou pozornost zpátky na něj. „V pohodě.“ Pokrčím rameny a udělám pár kroků směrem k pláži, kam směřoval i on. V bezpečné vzdálenosti ale zastavím. Nechci se k vodě přibližovat víc, než je nutné. „Proto jsme tu, ne? Abychom se to naučili ovládat… aspoň tak jsem to pochopila.“ Mojí poslední větu doprovází zahořklý úsměv. Zatím jsme se naučili jenom mentální bariéru a ani tu jsem nebyla schopná použít. Možná jenom nemám talent na tyhle věci. „A neděkuj mi. Ne všichni rádi mluví o svých vnitřních démonech.“ Zazubím se. Někteří jich mají víc než jiní. „A ne všichni jsou schopní to pochopit.“ Kecnu si na lavičku a nohy složím do tureckého sedu. Ne, že bych chtěla Gerira otravovat svojí přítomností, ale prostě nemám nic lepšího na práci. |
| |
| K vodě Michelle "Ale to já si je držím moc dobře jen... Někdy mi to ujede," hodím ocasem ze strany na stranu a pochoduji si to dál. Ale všimnu si, že si pak ta dívka dřepne na lavičku, tak k ní zase natočím svojí hlavu. "No to tedy... Když on mě nasral a začal rýpat a to já prostě nemohu vystát..." odfouknu z plic velké množství vzduchu, takoví megapovzdech. "Já se musím jít opláchnout do vody, pojď alespoň na pláž," pokynu jí hlavou a pokud mne nezastaví, zase se rozejdu původním směrem. Křídlatého jsem už pustil z hlavy. Zmizel mi z očí a to mi vyhovovalo... |
| |
| Střecha? Angie Trochu se uchechnu, když evidentně nechápal co jsem mu řekl. Máš se tu ještě co učit, kluku... Pak jsem se tak nějak trochu spíše pohodlněji usadil, protože to vypadalo, že mě zřejmě čeká jeden z jeho monologů, při kterém se nepokusím usnout nebo spáchat sebevraždu skokem z téhle střechy. Mno, čekal jsem to horší... Znovu se trochu ušklíbnu a přátelsky jej chytím za rameno. "Právě si našel zakopanýho psa." řeknu mu s úsměvem. "Víš co, máš pravdu. Neměl bys dělat něco jenom, protože ti to někdo řekne. Použil svojí hlavu, mysli za sebe..." řeknu. "Co třeba Kaleb?" pousměju se na něj. |
| |
| U vody Gerir Uchechtla jsem se. Nasral mě. Nějak to nezapadalo do způsobu mluvy, kterou jsem si, u bájných stvoření jako jsou draci, představovala. Ale co… všichni jdeme svým způsobem s dobou. Jeho povzdech mi sfouknul kapuci z hlavy. Ošila jsem se při návalu chladu. Myslím, že kdyby se konala soutěž o nejsilnějšího studenta mezi prváky… tak by Gerir měl dost slušnou šanci. Já bych se nejspíš nechala dobrovolně vyřadit mezi prvními. „Hlavně moc necákej.“ Zazubím se a vyskočím z lavičky. Rozcuchané vlasy si zastrčím za ucho a courám se za ním. Ne, že by mě představa, že budu pár metrů od vody a cachtajícího se draka, přiváděla do extáze. Ale je druhý den a já zrovna neoplývám přáteli. Nějakou chvíli do první soukromé hodiny ještě mám. Gerir není špatný společník a moje přítomnost mu zřejmě nevadí. Tak proč ne. „Jo, já se nepředstavila.“ Došlo mi po chvilce. Vzhlédnu k němu a neubráním se úsměvu. Je to doba, co jsem musela úplně zaklonit hlavu, abych někomu aspoň viděla do obličeje. „Jsem Michelle.“ V duchu jsem si představovala výraz našich, kdybych jim o tomhle vyprávěla. Brácha by byl totálně nadšený. Miluje příběhy s draky. Eragon, O Jiřím a drakovi – i když to mezi námi byla pěkná hovadina. Na pláži jsem si kecla na kus dřeva. I přes můj strach z té masy vody jsem musela uznat, že výhled je tu vážně krásný. "Je tu krásně." utrousím sama pro sebe a zhluboka se nadechnu. |
| |
| U vody Michelle "Moje jméno už si asi zaslechla, ale jinak Gerir," trochu vycením zuby do zubatého úsměvu. Ano, i my se umíme usmívat, i když to pro ostatní může vypadat spíše děsivěji... Ale co. Já jen ladně sklouznu do vody a nejdříve udělám několik temp, pár otoček a trochu povolím šupinkám, aby tolik nedrželi k tělu a pořádně se propláchli. Začínali svědit... A jestli začnu růst, tak potěš. Pak jsem vykoukl z vody, zase tak koukali oči a zbytek těla byl schovaný pod vodou. No a když se zmínila o cákání, měl jsem sto chutí zopakovat scénku z vířivky. Pěkně jí ofouknout a zchladit, přeci není z cukru ne? A zima taky není... "Proč že to nemám cákat?" nakloním mírně hlavu ke straně. Já tak nějak tušil. Za prvně jsem z ní vodní živel cítil a za druhé jsem si vzpomněl na lektorku plavání, ale jistota je jistota. |
| |
| U Vody Gerir „Těší mě.“ Symbolicky zamávám rukou ve vzduchu. S člověkem bych si podala ruku, ale s drakem to není zrovna lákavá představa. Z jeho úšklebku mi přeběhl mráz po zádech. Kdybych řekla, že nemám trochu nahnáno, tak bych lhala. Angeal ho rozčílil. Nevím, jestli je hloupý, odvážný nebo jenom tak sebejistý. Každopádně díky bohu za to, že jsem nekonfliktní typ. Mohl by mě rozmáčknout jako brouka. Vsedě na kládě pozoruji, jak ladně zaplouvá do vody. Vypadal, že je ve vodě jako doma. Bylo to jako pozorovat děti u bazénu. Pobaveně jsem ho pozorovala a vytěsnila nepříjemný pocit z hladiny jen pár metrů ode mě. Po jeho dotazu mi ale úsměv trochu opadl. Nervózně jsem se zavrtěla. Z vody mu koukaly jenom oči a jejich pohled se mi nelíbil. „Řekněme, že voda není moje silná stránka.“ Naklonila jsem hlavu na stranu stejně jako on a ukázala úsměv, který si pro tohle téma trénuji už dlouho. Obzvlášť, když ho mám ukázat někomu, kdo by mě právě vodou mohl spláchnout jenom mrknutím oka. Byl to úsměv ve stylu – Snažně tě prosím, ani na to nemysli… |
| |
| U vody Michelle Pozoroval jsem jí a dával si do kupy souvislosti. I když jsem tedy o ní nic nevěděl, ta voda v ní byla cítit... Ale proč by se tomu tedy tak bránila? Ona na té kládě seděla a hypnotizovaně koukala na mě, jakoby se bála, že jí spláchnu. No a ten její úsměv.... Jakoby prosila o to, abych se ani nehnul a nic nezkoušel. Pomalu vyfouknu vodu, že to jen zčeří hladinu a trochu nazdvihnu hlavu. No a pořádně natáhnu pach, zaměřujíc se hlavně na ní. "Můj nos říká něco jiného..." odpovím. "Ty se snad stydíš?" I to je možné. Třeba jí prostě vadí, že je jiná. Jako já si taky někdy říkal, proč jsem takoví. Ale nikdy, nikdy bych to za obyč nevyměnil.... |
| |
| Střecha... Andrew Když mě chytí za rameno, podívám se na jeho ruku, jako bych ani nevěděl, co to dělá a hlavně co mám dělat já. Když mi ale oznámí, že jsem našel zakopaného psal, vzhlédnu k němu od jeho ruky a zkoumavě si ho prohlížím a po něm i okolí, jelikož se mi nezdá, že bych něco někdo vykopával. Na jeho další slova jen svěsím hlavu. "Kéž by to bylo tak jednoduché... Já vlastně ani nevím, jak mám myslet za sebe. Nevím co chci... Jen vím, že musím setrvat v tom, co jsem, ať se mi to líbí, nebo ne. Narodil jsem se andělem a takovým i musím být... Kéž bych nemusel. o co to mají ti zlý jednoduší..." Povzdychnu si a trochu se zarazím nad svými slovy. Copak právě závidím bytostem temnot jejich volnost, svobodu? Možnost jít kamkoliv a dělat cokoliv aniž by to bylo považováno za nečestné, nebo neadekvátní? Ano... Závidím jim. Pak mi navrhne jméno. Zamyslím se. "Hm... Kaleb..." Obracím jméno v ústech, ale cítím, že to není ono. "To není úplně ono... Myslím, že jméno nemůžeš jen tak vyhrknou. Věřím ale, že až přijde pravý čas, získám jméno, které mě bude naplňovat a zkrze něj poznám také toho, kdo jsem." |
| |
| U Vody Gerir Pozoroval mě. I přes můj slabý pokus odradit ho od rýpání, od kterého jsem ho zachraňovala ještě před několika minutami. Za dobrotu na žebrotu. Ale kdo by mu zazlíval jeho zvědavost. Očividně ve mně cítil vodu stejně jako já v něm. Zčeřil vodu. Vynořil se, aby nasál vzduch, ale jediné, co jsem já v tu chvíli vnímala, byla rozechvělá voda a miniaturní vlnky směřující na břeh. Vytáhla jsem si nohy pod bradu a objala si je rukama. Instinktivně. Donutila jsem se odpovědět. Připadala jsem si jako blázen. Povídám si s drakem, kterého nejspíš momentálně slyším jenom já a to ve své hlavě. Vidět to z dálky a netušit, o co jde... myslela bych jsi, že jsem blázen. „Nestydím se.“ Namítla jsem. Tohle byla pravda. Vztah, který jsem se svými schopnosti měla… to nebyl stud. „Každý má ke svým schopnostem jiný vztah.“ Lehce jsem pokrčila rameny. „Někdo je vítá jako dar, někdo je bere jako samozřejmost, někdo se s nimi naučí žít a někdo… je nenávidí.“ Poslední dvě slova jsem oddělila hlubokým nádechem. Stále jsem pohledem sledovala každý, i minimální, jeho pohyb. Byla jsem ve střehu. Nemyslím, že bych stihla utéct vodě, kdyby se o něco pokusil… ale nějaká ta nedůvěra k tomu obrovskému stvoření, co mu z vody koukaly jen oči a nozdry, je zdravá |
| |
| U vody Michelle V rámci možností jsem nakrčil obočí, ale ono to moc nešlo. Mimika dračí tváře je fakt mizerná, což bylo už vidět i na tom úsměvu že... Takže to tedy podle ní není stud před ostatními, jen se stydí, za to, čím je... A proč? Dával jsem si pozor, abych jí nenahodil vodou, protože mi docházelo, co by se asi stalo. "A proč?" Natočím hlavu zase ke straně a prohlédnu si tě lépe jen svým pravím okem. Jako bych si tě chtěl prohlédnout pod drobnohledem. Neměl bych vyzvídat, ostatně ona mne zachránila od křídlatého... "Já bych nikdy nevyměnil, co jsem. Ale chápu, že jestli je to u tebe tak jak myslím, může to být někdy velice... omezující..." Hlavu sklopím níže a vylezu z vody pomalu ven. Nejsem nějaký ten hajzl, to už bych fakt neodolal a skropil tě. |
| |
| U Vody Gerir Když se snažil pokrčit obočí, tak mi dalo dost práce, abych se nezasmála. V téhle situaci mi do smíchu moc nebylo, ale jeho pokus o mimiku mě přinejmenším rozptýlil. Trochu jsem se uklidnila, když jsem si všimla, jak se při každém pohybu snaží moc nečeřit vodu. Očividně mě nechtěl namočit. Kdyby ano, už by to udělal. Nebo ne? Neznám ho, pravda… Prohlížel si mě jako exponát v muzeu. Očividně nedokázal vstřebat, proč by někdo svoje schopnosti nesnášel, ale ukázalo se, že má dost dobrou představu. Možná bych bývala dala přednost tomu, kdyby byl natvrdlý a nedošlo mu to. „Omezující je slabé slovo.“ Řeknu kysele. Trhnu sebou, když začne vylézat z vody. Na moment přestanu dýchat a jen strnule sedím. Čekám, co bude. Při té příležitosti si ho prohlédnu i já. Mám možnost sledovat, jak se voda na jeho šupinách leskne ve slunci. A vlastně celkově. Kdy máte tu možnost sedět si na kládě a pozorovat z vody se vynořujícího draka. „Ale proto tu jsem. Abych se svoje schopnosti naučila ovládat a možná je méně nesnášet.“ Pokrčila jsem rameny, jako kdyby to nic nebylo. Snažila jsem se odlehčit situaci. |
| |
| Střecha! Angie Pomalu z něj svou ruku sundám, evidentně nepochopil přátelské gesto. Mno, budu ho muset ještě naučil spoustě věcí. "Nevadí, že se ti nelíbí. Mysli, třeba přijdeš na nějaké časem sám." poznamenám. "A jestli si myslíš, že ti "zlý" jsou na tom líp... dovol abych se ti od srdce zasmál..." řeknu a předstíral jsem něco co měla být zasmání. "Když jsem před asi patnácti lety přišel na to, že nejsem zrovna normální... věř mi, neměl jsem z toho valnou radost. Tenkrát mi bylo asi nějakých osmnáct, nevím kolik už přesně, nějak trochu ztrácím pojem o čase... nezjistil jsem to zrovna příjemným způsobem... spadl jsem z útesu, myslím, a před rozmáznutím na kamenech mě zachránil pár těhlech nemožností na zádech..." pronesu a nepatrně s křídly zahýbu, jenom aby peří o sebe nepatrně zašumělo. "To ještě není to nejlepší... pak jsem pár měsíů bydlel ještě doma, než jsem jednoho dne zjistil, že táta je vlastně duch... a prý už pár měsíců posmrti..." trochu se uchechtnu. "Jop, tenkrát to bylo zajímaví... ale o tom ti třeba povím jindy... moje pointa je, že i když si ty myslíš, že to máme lehčí, ti od nás si myslí, že naopak to máte lehčí vy... dobro je přece fajn ne? Každý má každého rád a né jak u nás, kdy jsou všici vzájemně po krku... a sice celková pointa toho všeho... ber si příklad ze mě, mám kontakty s druhou stranou a přes všechny předsudky ve mě nějak vítězí to co mě naučil táta." trochu se ušklíbnu. Trochu jsem začal překvapovat sám sebe, kde se mě vzali tyhle monologi. Asi mě něčím nakazil. "Takže, pokud nechceš používat hlavu, prostě používej tohle." řeknu mu a pak k němu natáhnu ruku a prstem ukážu na oblast, kde má být jeho srdce. "Sice občas je to s ním ke zbláznění, ale je to něco na co se dá spolehnout." |
| |
| U vody Michelle Seděla tam a pozorně mne sledovala, když jsem se vydal na suchou zem. Možná si mne prohlížela, možná se jen snažila zachytit každou kapičku vody, která by k ní měla doletět. Ale já jí nechci namočit, pokud do toho nepůjde ona sama. A to už je pak jiná. V rychlosti se zase proměním zpět do své lidské podoby a šupiny jako brnění zakryjí to, co by na veřejnosti nemělo být vidět. Ještě by tu ze mě měl někdo infarkt... "Každý jsme nějaký," pokrčím rameny a usměji se. "A ty jsi velice zvláštní, to nikdo nepopírá a toho by jsi si měla vážit," přitakám a když se pak zmíní o učení se, usměji se. "Dobře, tak si dáme první lekci? Pojď si se mnou zaplavat," hodím hlavou k vodě. "Slibuji, že tě pak odnesu na pokoj jo?" Nepočítám s tím, že bude souhlasit, ale třeba just jo. |
| |
| Střecha... Střecha? Andrew Pozorně poslouchám jeho monolog a nedokážu uvěřit, že jsem ho... nu ne zrovna donutil, ale měl jsem na to vliv... mluvit tak dlouho. Pak jsem ale svěsil hlavu a posmutněl. "Já své rodiče ani nepoznal... Celý život jsem byl zavřený v klášteře, kde mi tloukli do hlavy boha a bibli a každý den jsem musel zachraňovat desítky lidí. Bylo to tak... jednotvárné. Byl jsem vězněný. Přece má mé tělo křídla ale pro svou povahu a postání jsem nemohl odejít. Nemohl jsem být volný." Řeknu jen na to a když začne vzpomínat na to, jak se vyhnul zlu díky jeho otci jen se slabě pochvalně usměji. "Tvůj otec byl zcela jistě moudrý a spravedlivý muž." Pak ale zase promluví a dotkne se mé hrudi. "P-pokusím se..." Vykoktám, stále ještě rozhozen z toho, že se mě dotkl. Na dotyky nejsem moc zvyklý. Následuj své srdce... Zavřel jsem oči a nechal se ovanout chladným vánkem, který se zničeho nic objevil. Pokusím se. |
| |
| Střecha ^^ Angie Trochu se ušklíbnu a podívám se na jeho výraz. "Hlavně o tom nezačni moc přemýšlet, jinak se do toho zase moc ponoříš a nebude s tebou už žádná slušná řeč." poznamenám k němu. Pak ho tak nějak přátelsky a klukovsky poplácám po zádech. "A hlavu vzhůru. Nejsi na tomhle světě jediný kdo má problémy. Každý má ty svoje i ty co říkají, že je nemají. Ale někteří mají to štěstí, že znají lidi, kteří je podrží..." řeknu a tak nějak vstanu. "Jako třeba mě, například." dodám a mrknu na něj. Pff... asi začínám senilnět... |
| |
| U vody Gerir Přeměnil se do lidské podoby. Teda… teoreticky lidské. Šupiny pokrývaly celé jeho tělo jako štít. Byl to… zvláštní pohled. Tedy přinejmenším. Nevěděla jsem, jestli z toho mám být v rozpacích, proto jsem se pohledem zaměřila na své boty. Najednou byly velice zajímavé. „Je špatné, když chci být normální? Vést normální život, zapadnout…“ vyšlu jeho směrem chabý úsměv. To je všechno, co chci. „Být zvláštní nikdy nebylo něco, co jsem chtěla. Něco, co bych potřebovala.“ Pokrčím rameny. Překvapeně k němu zvednu oči, když mi nabídne to, co mi nabídl. „Jako vážně?“ Nevěřícně na něj zírám a zpracovávám. „No…“ začínám koktat. Očima lítám z vody na něj, z něj na vodu nebo se snažím najít oporu kdekoli v okolí. Ne, že bych se bála přeměnit… dobře, bojím se přeměnit. Nepřeměnila jsem se už několik měsíců, protože se snažím si dávat pozor. A nikdy to pro mě nebyla procházka růžovou zahradou. Bojím se vody jako takové. Bojím se hloubky. Toho, že nevím, co se tam schovává. Toho, jaká je tam tma. „Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.“ Řeknu váhavě. „Do pokoje bys mě nosit nemusel. Většinou mi stačí, když na sluníčku uschnu a přeměním se zpátky…“ vysvětlím… v tu chvíli mě šokuje, že nad tím vážně začínám přemýšlet. Podvědomí na mě mává s cedulí – někdy začít musíš! |
| |
| U vody Michelle "Samozřejmě že to není nic špatného... Každý chceme něco a každý má svoje. Já jen říkám svůj názor a to co jsi, nezměníš. Můžeš to jen příjmout a je na tobě, jestli to budeš brát jako výhodu, nebo přítěž..." Pár moudrých slov, to jsem ze sebe nedostal už hodně dlouho. A ono to i jde ne že ne, jen se musí chtít a musí být nálada a důvod. A tady maličká mi ten důvod dala. Jen jak koukala na ty boty a radši sklopila zrak... To nemá dělat, neměla by. Je to takoví symbol... Porážky a podrobení se. Ovšem pak nakloním hlavu ke straně. "Jako vážně," přikývnu. "Proč by to neměl být dobrý nápad? Budeš mít kousek od tebe draka, který na tebe dá pozor hmmm?" Zdála se taková vyplašená a já původně myslel, že je to kvůli přeměně zpět. Že to trvá a bojí se, aby jí tu někdo nenechal a že jí nikdo nepomůže. Ale asi v tom bylo něco víc. "No vidíš, to je vyřešené. Tak pojď," natáhnu k ní opatrně ruku. "A jeslti si přeješ tak slibuji, že se nebudu dívat." |
| |
| Střecha! :3 Andreeeeeeew Jeho slova a poplácání mě proberou ze zasnění. "Ehm... Promiň, co jsi říkal?" Zeptám se po jeho první větě ale dál už ho určitě poslouchám. Dnes se mě jeden člověk dotkl víckrát, než všichni, kteří se mě kdy dotýkali. Pak vstane a já kývnu na výraz vděku. "Jsem šťastný, že jsi tady se mnou." Pronesu k němu, ale můj hlas zní trochu bezbarvě. Stále sedím na střeše a zasněně se dívám do zahrad. |
| |
| U vody Gerir „To je od tebe opravdu šlechetné.“ Zasměju se na jeho poslední poznámku. Vůbec se mi do toho nechce. Dobrovolně jsem se ještě nikdy nepřeměnila a nenapadlo mě, že někdy přeměním. A teď nad tím opravdu uvažuji. Váhavě pozoruji jeho obličej a přemýšlím, jestli mu věřit a jít do toho… nebo se na to vykašlat. Nakonec se zhluboka nadechnu. „Tak dobře.“ Kývnu, ale jeho ruku nepřijmu. Rozhlédnu se na všechny strany, abych se ujistila, jestli tu kromě nás nikdo není. „Většinou mi trvá půl hodiny, než se přeměním zpět.“ Sundám si boty a shodím ze sebe mikinu. „A protože moje oblečení zázračně nemizí a neobjevuje, když se měním…“ Naznačím mu, aby se otočil a já mohla pokračovat se svlékáním. „Tak doufám, že nás teď nikdo nepozoruje, že moje čest je s tebou v bezpečí a že mi nikdo ty věci neukradne… protože chodit po škole nahá, se mi fakt chodit nechce. A nemám zázračné šupiny, co by mě schovaly před zraky ostatních.“ Oblečení si schovám ke kládě, na které jsem před tím seděla. V obličeji jsem rudá jak rajče a rukama si zakrývám hrudník. „Můžeme jít.“ Zhluboka se nadechnu. Momentálně mám větší problém s tou vodou před sebou, než s tím, že jsem jenom v kalhotkách na pláži s klukem, co jsem ho dneska poznala. |
| |
| zvyšok dňa ešte andilkovia ^^" Let s anjelikmi si celkom užívala. Bolo to niečo neskutočne úžasné a iste z toho bude zážitok na celý život. Andrewa sa pevne držala a ani za svet sa ho nepúšťala. Sledovala ako pracujú jeho tmavé krídla a sem tam jej pohľad ušiel aj na Angeala a jeho malých priateľov. Celý čas sa proste musela len usmievať. Po pristáni na zem ju Andrew stále nepúšťal dolu. Jemne sa tomu červenala, ale príliž jej to nevadilo. Už sa naučila, že jej anjeliček je veľmi pohodlný a tak sa ho držala aj naďalej. Zamyslela sa však nad tým, či tento zážitok berú oni podobne ako ona, alebo sa len chceli natiahnúť a možno trošku ukázať. Rozmýšlala aj o tom, ako to bude po zbytok dní tu. Dúfala, že si aspoň týchto dvoch každý deň nájde a nebude sa tak báť. Predsa len, mala Andrewové pierko pekne schovaté u seba. Pri tomto rozmýšlaní sa jej ale podarilo zaspať a tak mu nechcene jemne a potichúčky chrapkala do uška... next day To, že bola do postele pekne odnesená, zistila až keď sa ráno zobudila na buchnutie dverí. Nespokojne zamručala a natiahla sa. Vyhrabala si hlavu spod perín a vykukla von. V jej izbe sa ale nikto nenachádzal. Teda až na nové papieriky na jej nočnom stolíku. Načiahla sa po nich a prečítala si jej nový rozvrh. Nevedela či s hrôzou, alebo šťastím, ale zistila že dnešný deň ma celkom voľný. Chvíľu tak na kus papiera len tak mrkala a potom ho položila späť. Posadila sa na postel a pošúchala si unavené očká. Zaspať už naspäť nezaspí. Vybrala si pierko z tajného vačku od jej šatičiek a schovala ho pod vankúš na posteli. Zoskočila z nej a preniesla sa k stolíku so zrkadlom. Odopla si z vlasov sponku a rozčesala si ich. Upravila sa a sponku potom naspäť zapla do vlasov. Potom si tak isto prečesala koniec chvostiku. Prezliekla sa do iných šatičiek. Tieto boli čisto hnedé, na ramienka a siahali jej po kolená. Bosé nohy si umyla a tak isto aj ruky a tvár. Ešte sa ako tak doupravovala a šla teda niekam von... Záhrady niekto pred kým Cho neujde? :"D Podarilo sa jej nejakým zázračným spôsobom nájsť cestu do záhrad. Sama netušila, ako sa jej tam podarilo dostať. Myslela, že sa skôr stratí, ako niečo nájde. Bola ale rada. Školské záhrady boli naozaj nádherné. Už včera sa jej veľmi páčili. Poprechádzala sa po chodníčkoch a občas z nich zišla aj na trávu. Veselo sa obzerala po okolí, no dúfala, že nestretne nikoho strašidelného... |
| |
| U vody Michelle Jsem rád, že jsem jí nakonec přemluvil a ona souhlasila. Sic nevypadala zrovna nadšeně a chápu, že se tady bude svlékat před cizím "člověkem," ale je to pro její dobro, nijak jí to neublíží a třeba jí to dodá trochu sebevědomí. "Jak jsem slíbil," usměji se a otočím se o 180°. Ruce založím na hrudník a nekoukám. "A jestli ti to pomůže, tak na tu chvíli ty šupinky taky shodím. Ale v dračí podobě máš smůlu," zasměji se a čekám, až se vysvlékneš. Nejsem žádný dobytek nebo úchyl. Když pobídne, že můžeme, pobídnu jí rukou směrem k vodě aby šla první. Třeba bude mít lepší pocit, že jí neokouknu zepředu a pro ní jen dobře. |
| |
| U Vody Gerir Vypadal spokojený, že mě přemluvil. Stále jsem nebyla nadšená z celé téhle situace, ale je pravda že někdy začít musím. I když to bude s mým spolužákem. "To je dobrý. Nemusím vidět všechno." zasmeji se jeho nabídce. "Dokudto nebude naprosto nutné." zazubim se ve snaze odlehčit knedlík v krku, co jsem začala cítit. Nakonec výrazům k vodě jako první. Vůbec se mi nechce. Zarazim se těsně před místem, kde se voda setkávala s pískem.. Z hluboká se nadechnutí a rychle zamrkam, abych zahnala slzy, co se mi bezdeky vyhrnuly do očí. Pak se rozběhnu a ladně zmizím pod hladinou. Pod vodou mám pevně zavřené oči a snažím se vytěsnit panický záchvat. Cítím, jak moje nohy pozbývají své podstaty. Zadržovaný dech se uvolňuje a začínám normálně a pravidelně dýchat. Zobrazit SPOILER |
| |
| U vody Michelle "Dokud to nebude naprosto nutné?" pozvednu mírně obočí, ale pak se začnu usmívat a když se zastavíš na rozhraní vodní hladiny, usměji se a zastavím se vedle tebe a kousek za tebou. "Neboj se, budu hned u tebe ano?" Cítím sůl, to budou slzy. Ona vážně pláče? Ale to jsem nechtěl... Každopádně se vřítila do vody a ladně zmizla pod hladinou, já udělal to samé, ale zatím jsem se neměnil, jen jsem doplaval vedle a trochu stabilizoval polohu vůči dnu. Měla zavřené oči a objímala si ramena. Tentokrát to už nebylo z důvodu si zakrýt ňadra, tentokrát to bylo kvůli té hrůze, co cítila. jasně to na ní bylo poznat. Připlul jsem až k ní a až když začala normálně dýchat, dovolil jsem na ní opatrně promluvit v myšlenkách. Zatím nedotýkat. "No vidíš, že jsi to zvládla... Už dobrý?" Pomalu jí položím jednu ruku na rameno. |
| |
| Střecha : 3 Angie "Tak fajn ty depresivko moje..." pronesu k němu. "...čas se naučit normálně se usmívat." dodám pak ještě nakonec. Mno jo, ale čím ho vlastně nějak donutit změnit náladu? Většinu věcí co znám nezná on a nejsem si jistý, či by je pochopil tak jak se chápat mají. Hmm... Asi začnu tím naprosto nejjednodušším. Na tváři se mi oběví trochu šibalštější úsměv. Pak si vytrhnu z křídla nějaká prachovější pírka. Onen úsměv se trochu rozšíří. "Teď poznáš zlo!" pronesu s tím úsměvem a pokusím se jej těmi pírky lechtat tam, kde jsem měl přístup, pokusil jsem se převážně za krkem, na tvářích a podobně citlivých místech. |
| |
| U Vody Gerir Nevím, jak dlouho jsem měla zavřené oči a snažila se uklidnit. Zklidnit dech, zklidnit srdce, přestat se třást. Mohly to být vteřiny, minuty... každopádně jsem v hlavě uslyšela Geriruv hlas a na rameni ucítila jeho ruku. Otevřela jsem oči. Snažila jsem se dívat na něj. Ne na tu tmu a neznámo kolem. "Dobrý..." odpověděla jsem. Strach už nebyl tak hrozný. Stále jsem se třásla. "Ty se neproměníš? Pokud mám plavat, budu muset použít ruce a bude to snazší a míň divný, když budeš vypadat jako drak a ne jako... kluk." řeknu a pohnu hlavou, abych dostala vlasy z obličeje. Skoro jsem zapomněla, jak jsou ve vodě neposlušné.. |
| |
| U vody Michelle Tak je v pořádku, dýchá normálně, otevřené oči a dokonce i mluví, dobré znamení a skvělí začátek. Líbilo se mi, jak cukla z hlavou kvůli vlasům. Vlastně mě takhle taky dělali bordel, to si nevyberete. Ale stále si držela ruce za ramena a schovávala svá ňadra. Tak nějak jsem úplně zapomněl, že se pořád stydí... Já byl zvyklí chodit všude nahý i v téhle podobě, jen tady je to výjmka, abych nikoho nepohoršil. "Když si to přeješ," mrknu na ní a udělám dvě tempa rukama, abych se dostal dál. Stačí to, plovací blány pomáhají. Proměnil jsem se, zase to byla otázka chvilky, takže opět neviděla žádná mezistádia proměny, což je dobře. Někomu by to možná přišlo i nechutné... "Lepší?" udělám kolem ní kolečko. Křídla mám stažená na hřbetě, stejně tak tlapy. Vlastně používám jen svůj ocas a dlouhý krk. "Když by jsi chtěla nebo si se bála, můžeš se mi schovat za křídlo na zádech," dodám. "Můžeme?" |
| |
| Střecha?! Andre! Čas naučit se normálně usmívat? Překvapeně na něj pohlédnu a následně se pokusím o křečovitý úsměv. Pak to ale zase vzdám a upřu pohled do země. "Ah... Je to k ničemu." Povzdychnu si rezignovaně, ale pak zase promluví a já se na něj obrátím, abych uzřel jak se ke mě pomalu blíží s nebezpečným úsměvem a pírky v ruce. Zblednu. "Andre, počkej! Co to vyvádíš?" Naléhám na něj, mezi tím co mě šimrá pírky. (nutno připomenou, že jsem stále a budu stále, do půl těla vysvlečený, takže je na tobě, jak blbě ty gesta budou vypadat :D) Najednou se mi lehce začnou zvedat koutky. Ošívám se pod jeho útoky a koušu se do rtu, abych potlačil smích. |
| |
| Ve Vodě Gerir Jen jsem kývla a pozorovala, jak odplaval dál, aby se přeměnil. Byl to jen moment. Mrkla jsem a místo kluka tam byl drak. Mimoděk jsem se usmála. Dost pochybuji, že se s ním mám čeho bát.. tady nebude nic většího než on. "Lepší..." zazubim se na něj, když kolem mě udělá kolečko a uvolním ruce, abych se udržela na místě. Vír, co jeho pohyb způsobil, se mnou trošku zamával. "Zatím v pohodě." Nechtělo se mi schovávat se za něj. Alespoň ne teď. "Můžeme..." udělám pár temp ploutví. Chtě nechtě se u toho zavlnim přesně tak, jak to mořské panny ve filmech dělají. I když ty filmy naprosto nesnáším a považuji je za výmysly, tak tahle jediná věc je pravdivá. S dvou metrovým ocasem se jinak pohybovat nedá. |
| |
| ve vodě Michelle Michelle to sluší a ona se toho tak bojí... Ale nikdo jí nemůže brát tu chuť mít normální život. Jenže ten nikdy mít nebude a bylo by pro ní mnohem jednoduší, kdyby tohle přijala... Jsem zvědaví, jestli mne dokáže dostihnout nebo ne. Vycením zuby do úsměvu, když se rukama srovná ve víru, který jsem kolem ní roztočil a pak se zavlní dost podobně jako třeba i já. Prostě ten pohyb ocasem nebo ploutví je dost podobný a když na to příjde, jednoduchý a účinný. "Tak jo.... Vyzkoušíme, co v sobě máš ano? Zaber nejvíce, jak můžeš a uvidíme, jestli budeš schopna mne předstihnout," zadívám se na ní a pak směrem dál do volného prostransví vody někdy kus pod hladinou. Nemusíme do hloubky zatím. Chci vidět, co v ní je. |
| |
| Ve Vodě Gerir Jeho úsměv byl pořád dost děsivý. Jenže svým vlastním zvráceným způsobem jsem se s ním cítila ve vodě v bezpečí. Poprvé. Opět jsem si z obličeje odehnala bílý pramen vlasů. tentokrát volnou rukou. " Dost pochybuji o tom, že předeženu draka." řeknu cynicky. Nikdy jsem neměla bojového ducha. Soutěže mě moc nebraly a rivalita mi nic neříkala... ale pro tu zábavu. Když už jsem tady. "Ale zkusit to můžu." Hravě jsem se zazubila a s rukama před sebou, jsem vyrazila dopředu. Sice se srdcem v krku, ale drakem za sebou... Nejspíš jsem se neměla čeho bát. Byli jsme na mělčině. " Asi bych ti měla říct jednu maličkost..." řekla jsem mezi tempy. |
| |
| Ve vodě "To já taky, ale jak říkáš, zkusit to můžeš," zasměji se a když vyrazíš kupředu, hned té následuji a vrhnu se za tebou. Srovnám s tebou tempo, jde ti to. Porazila by jsi spousty vodních tvorů... Ale, to už musíš vědět ty. Ale jak jsme se řítili kupředu a pak i začali zpomalovat, vzbudila jsi ve mne zvědavost. "Maličkost? Jakože až se dostaneme zpátky na souš budeš úplně nahá? To mi došlo," pro sebe se usměji, ale popravdě mne zajímá, co má na srdci. Já si dral cestu dopředu a pak jsem se ti to rozhodl trochu stížit. Mihnul jsem se kolem tebe ve snaze rozhodit proudy vody. Jsem zvědaví, jak na to zareaguješ a jestli se srovnáš či nikoli. |
| |
| Ve Vodě Gerir Bylo to zvláštní. Nenapadlo by mě, že někdy půjdu do vody dobrovolně a budu tam tak dlouho. Vždycky, když se omylem stalo, že jsem zhučela do vody, tak jsem se hned soukala ven a sušila se. Teď jsem ve vodě. Neříkám, že se stále netřesu a nemám strach, ale je tu Gerir a nic mi nehrozí. Nemůžu čekat, že se strachu zbavím hned po prvním pokusu. „Zajímavé, že sis vzpomněl zrovna na tohle… ale děkuji, že jsi mi to připomněl.“ Zašklebila jsem se na něj. Jako vážně laškuju s drakem? Opravdu? Neuvěřitelný… „No víš…“ začnu, ale pak mám problém s proudy, co způsobil. Párkrát se zatočím a dostanu se z toho ven, ale pořádně mě to překvapilo. „Tak to bylo zákeřný!“ houknu na něj, když ho doženu. Nicméně se umívám. „Ale zpátky k tématu. Nejsem mořská panna.“ Začnu a přetočím se na záda, abych skrz hladinu mohla pozorovat oblohu. Nádherná modrá barva. Zhluboka se nadechnu a roztáhnu ruce. Nechám, aby kolem mě vlasy udělaly něco jako sněhově bílý závoj. „Jsem siréna. Slyšel jsi o nich?“ koutkem oka se jen ujistím, že tam je. |
| |
| Ve vodě Michelle "No promiň. Slibuji, že se nebudu koukat jako předtím," zašklebím se pro sebe a vezmu to kolem tebe. Spíše tak kroužím sem tam a hlídám si tebe i okolí, kdyby náhodou. Nikdy nevíte, co se semele... Každopádně, docela ti to výjde a z toho proudu kolem se dostaneš celkem rychle a v pořádku. Přeci jen nejsi v tom plavání úplně levá. Každopádně, když se z toho dostaneš a doplaveš mě, zpomalím a pozoruji tě. Chci vědět, co máš na jazyku. Jsem zvědavé stvoření. "Malinko, ale dostala jsi se z toho na jedničku," znovu se zazubím a když ty se otočíš vzhůru k nebi, udělám to samé a srovnám se tak. Zpomalím, plavu asi zhruba nastejno s tebou. "Siréna?" Otočím se k tobě bokem. "Ano, s několika jsem se setkal..." ujistím ji a zase se přetočím, no stále pozoruji jak tebe, tak okolí. Tvoje vlasy se začali rozplývat, jak jsme se skoro zastavili. Vypadá to velice zajímavě. Takže jedna z těch, které svým zpěvem oblbnou námořníky a pak je utopí... Tak teď už jí rozumím trochu lépe... pomyslím si. Díky mé psychice a obraně, kterou do mě hustila matka, na mě nemá jejich zpěv vliv. Tedy, doufám, ale celkově mentální útoky. |
| |
| Ve Vodě Gerir Líbilo se mi, jak se mnou vždycky srovnal krok. Bylo to milé. Po chvilce začal splývat se mnou. „Takže máš nějakou představu…“ ujistím se. Určitě má. Musí mít, když se s několika setkal. „Nemám moc přátel mezi kluky, takže díky, že ses rozhodl se mnou strávit chvilku ze svého volného času.“ Zazubím se tak do prázdna. Nikdy mi to moc nešlo. Děkovat za něco… omlouvat se. Vždycky to ze mě lezlo jako z chlupaté deky. „Každopádně…“ přetočím se na břicho a udělám kolečko kolem jeho hlavy, abych se zastavila někde přibližně u jeho obočí, opřela se o něj a zblízka se mu podívala do oka. „Víš o mém strachu, o mých problémech a více méně i něco o mých snech… ale já o tobě nevím nic.“ Nevinně se uculím a zamrkám na něj. „Měla by to být taková oboustranná věc, co říkáš?“ nechtěla jsem ho nutit. Není to tak dlouho, co ho Angeal nutil se otevřít. Já jsem jen zvědavá. Navíc jsme o mně mluvili už dost dlouho. Nikdy jsem o sobě nemluvila moc ráda.. ale od chvíle, kdy jsem dorazila na tuhle školu, snad nic jiného nedělám. |
| |
| Ve vodě Michelle "Jo, celkem dobrou představu," mrknu jedním okem a nechám se unášet vodou. No tenhle fakt, že je Siréna, nic nekazí. Je jen na ní, jak se bude chovat a co bude dělat... Možná je to pro ní nepříjemné, ale to si nevybere tak jako tak. Zmíní se i o klucích a já pobaveně zabrumlám. Takový zvláštní zvuk to je, když se drak směje. Jeho hlasivky k tomu nejsou uzpůsobené. "A jsi si jistá, že mne můžeš přirovnávat ke klukovi?" Trošku si rýpnu, ale jen pobaveně a se vtipem. Ovšem, ona mi toho o sobě pověděla hodně a bylo logické, že taky bude chtít vědět něco o mě. Ale co jí jí mám říct? Zapřela se mi o hlavu, aby mi dobře viděla do oka a přišla s tou obávanou otázkou. Zatím nepřišla s ničím konkrétním, takže začneme zlehka. "To je fakt." Povzdechl bych si, ale ve vodě si vždy nechávám v plicích zásobu kyslíku, i když mohu pod vodou dýchat. No je to taková... Rezerva kdyby něco. "Co by jsi chtěla vědět?" mrknu a zadívám se na tebe. |
| |
| Ve Vodě Gerir „No… Když ses změnil do podoby alespoň vzdáleně stejně vysoké, jako jsem já, tak jsi kluka dost připomínal.“ Zabručím. „Nebo tě mám označovat za dračího samce?“ Upřímně se rozesměju. „Osobně se mi označení – Kluk – zdá sympatičtější.“ Zakončím nakonec naprosto spokojená sama se sebou. Trošku překvapeně zamrkám, když neodpálkuje mojí zvědavost. Příjemné mu to nebylo, to se dalo poznat, ale snažil se. Možná za to, jak mě mučil venku na břehu? I kdyby… na mojí zvědavosti to nic nemění. Ale nemůžu na něj hned vybalit tunu otázek ať už osobních nebo ne a čekat, že mi je hned zodpoví. Každý máme svoje citlivé místečko… „Cokoli, co budeš ochotný mi říct.“Jemně se mu usměju do oka. „Odkud jsi, proč jsi tady, jaká je tvoje rodina, tvoji vnitřní démoni, co máš rád, co ne, tvůj sen… přátelé, lásky. Je toho tolik, co mi můžeš říct… Tolik, co chci vědět. Nechám to na tobě.“ Lehce nakrčím ramena a opřu si bradu o dlaně. V podstatě se o něj opírám celým tělem, ale voda mojí váhu dost nadlehčuje. Kdyby se opřel on o mě, asi bych to nerozdýchala. |
| |
| Ve vodě Michelle "Dračí samče..." znovu pobaveně zabrumlám, ta představa, že tady na mě takhle hulákají je dost vtipná. Ale je fakt, že kluk, chlapec, muž... No zní to sympatičtěji a jednodušeji. "Máš pravdu, kluk zní vážně lépe," mrknu a prohlížím si její úsměv. No ale ta halda otázek je tedy šílená. Alespoň oceňuji, že se neptá přímo konkrétně, ale stejně... co jí mám asi říct? No něco musíme trochu shrout takže... Já se nehýbal, jen ocasem nás udržoval v relativně stálé pozici vůči hladině. "Když ono toho není, moc co říct. Já jsem v podstatě ještě prcek... To kdyby jsi měla možnost vidět matku..." Trochu si zavzpomínáme, proč ne. Na to hezké. "Vlastně nemám ani tak nějaký původ. Narodil jsem se sice v Rusku, ale od svého narození jsme se furt přesouvali po celé planetě sem a tam... Totiž, pořád na útěku před lidmi..." Zase tak zabublám, ale teď spíš smutně a podrážděně. "A milenek sice několik bylo, ale jiných druhů. Nás je málo, moc málo..." Zase trošku z jiného soudku a odvést pozornost. "A co ty? Žádný přítel?" |
| |
| Střecha :D Angie "Jak jsem řekl, poznáš nejmocnější zlo světa!" pronesl jsem jako odpověď na jeho otázku ohledně toho, co se to pokouším na něm udělat. Šibalský úsměv se na mé tváři jenom zvětšoval, když jsem viděl, že můj plán začíná tak nějak i fungovat. Ale podle toho jak jsem viděl, nefungoval až tak úplně jak jsem si představoval. "Je zbytečný se tomu bránit." povím mu. "Prostě to nech volně plynout. Stejně by si to našlo cestu nakonec samo." dodám ještě k tomu. Jeho volná, víceméně holá horní polovina těla mi dávala možnost a šanci se v tomhle skutečně vyřádit jak se patří. I přes jeho protesty jsem proto pokračoval dál a zaměřil se lechtáním zvláště na ty místa, při kterých se kroutil nejvíce. (//Jemu je to jedno, jak to bude vypadat :D) |
| |
| Ve Vodě Gerir Už jsme ani neplavali. Gerir nás jen udržoval se stejné pozici. Ne, že by mi to vadilo. Popravdě mi to bylo úplně jedno. Jen jsem si musela každou chvilku odhánět vlasy ze zorného pole. Dělaly si, co chtěly. Tohle jsem Gerirovi záviděla. V dračí podobě vlasy neměl. „Fakt?“ Zasměju se, když se zmíní o své matce. „Jaké velikosti dosahují dospělí draci?“ zeptám se, protože si neumím představit, že by se někde na zemi potulovali draci, ještě několikrát větší než je on. Ne, že bych se bála nebo tak… Samozřejmě mi neušlo, jak rychle změnil téma. Utíkali před lidmi? Proč? Vlastně to byla naivní otázka. Povahou lidstva je odsoudit a odklidit všechno neznámé. Uměla jsem si dost dobře představit, proč by je mohli lidé pronásledovat. Nechala jsem to být. Jestli se mu o tom někdy bude chtít mluvit.. Pak jsem ovšem zrudla. Ano, mezi věci, co jsem chtěla vědět, patřily i lásky, ale čekala bych, že to nechá na konec. Ze všech těch věcí, to bylo nejvíc osobní. A on skočí rovnou na milenky. Na moment jsem zabořila svůj rudý obličej do dlaní, ale hned jsem ho zase zvedla. „Promiň… mám bujnou fantazii. Jaké jiné druhy to byly?“ zeptám se s rozpaky, ale vážně to chci vědět. „Jisté situace si s tebou ve tvé dračí podobě neumím představit.“ Zasměju se, ale pak ztuhnu. „Já to řekla nahlas… promiň, takt není moje silná stránka.“ Omluvně se ošiju a radši zodpovím jeho otázku. „Já kluka nikdy neměla. Jde to těžko, když svoje schopnosti nedokážu ovládat a stačí jeden polibek, abych ho zbavila života.“ Sklesle se zakřením. V podstatě moje dotazy jsou jen čistá zvídavost. „Nikdy jsem nic neprožila. Všechny zkušenosti nabírám jenom z knížek a vlastní fantazii, takže když můžu, tak se ptám. Ráda poslouchám, jak o tom ostatní vyprávějí.“ Trošku jsem se zasnila. Snad nevadí. |
| |
| Střecha :O Andrew "Přistaň, idiote!" Křiknu na něj, ale on mě stále lechtá na těch nejvíc citlivých místech. Když ale otevřu pusu, naruší to mé sebeovládání a já se začnu smát. Je vyhlášeno, že smích andělů je jako nebeská zvonkohra a můj nebyl výjimkou. To už jsem se válel po zemi a nekorigovaně máchal křídly a stále se pokoušel marně bránit. Smýkal jsem se a máchal ruka, smotával se do klubíčka a svíjel se v záchvatech smíchu, jako bych se potřeboval vysmát po všech těch letech, kdy jsem se nesmál, ani jedninou sekundu, ba ani na své tváři nevykouzlil jediný úsměv. |
| |
| Ve vodě Michelle Dospělí draci? Hooodně. "No to se těžko popisuje... Co vím, tak my rosteme celý život, který jen tak nekončí..." pošlu myšlenku a trochu cuknu ocasem. "A pak záleží na tom, kolik toho sežereme a tak. Když je dost jídla tak rosteme hodně rychle, až z toho svědí šupinky," znovu zabručím, je to nepříjemné. A jestli tu bude dost potravy, jakože doufám, že bude, tak se udrbu... A hlavně, musím si na to drbání někoho sehnat na místa, kam se nedostanu. Jenže tu dívku otázka na milence poněkud vyděsí. No že jsem to taky já debil mohl čekat, ale v tu chvíli jsem to tak nějak prostě potřeboval uhrát do autu... No ale jí spíše zajímali podrobnosti o mě. No a proč se nezasmát, když už tak zrudla. "Pár jich bylo... Od upírů, přes vlkodlaky a vodní druhy, jako třeba ty, až po démony," zamrkám a zabrumlám nad tou další tvojí úvahou. "Jo řekla," zase nacením zuby do toho úsměvu. "A právě proto jsem vděčný, že si umím udržet podobu menší," dodám jednoduše. Ano, to je výhoda. pak se zmíníš o sobě a nezní to zrovna příjemně a tohle jsem si taky mohl odpustit. No teď už se s tím nic nenadělá. "To mi nedošlo, to je mi líto," trochu trhnu hlavou, abych tě povzbudil. "Ale máš celý život před sebou a ty to zvládneš." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Gerir Když jmenuje všechny ty typy, se kterými se scházel, tak mi obočí vyletí nahoru. Rozmanité… Upřímně se zastydím, když mi na mojí neúmyslně vyřčenou napůl otázku odpoví. Na jednu stranu bych se nejradši propadla do hlubin a na tu druhou, je to fakt zajímavý. Sama si neumím představit, jak by se to dalo udělat, kdybych měla ploutev permanentní. Nakonec ale jen zakroutím hlavou a vyženu tu představu z hlavy. Radši. Trochu pohodí hlavu. Lehce mě to odpinkne směrem vzhůru. Nejspíš to mělo být povzbudivé gesto, ale já nepotřebovala utěšit. S úsměvem jsem zůstala nějaký ten metr nad ním a rozhlédla se po té nekonečné modři, ze které jsem měla strach a respekt. „Nelituj mě. Jsem ochotná se naučit ovládat sama sebe. Chvilku to zabere, ale o to to pak bude lepší… no ne?“ Vrátím se pohledem na něj. Necítím lítost. „Těším se na to.“ Pokrčím rameny a naučeným gestem si zase zaženu vlasy. Chtělo by to gumičku, nebo tak něco. Na fakt, že jsem v podstatě do půl těla nahá, jsem naprosto zapomněla. „Jak dlouho si dokážeš udržet tu tvojí… menší podobu.“ Vrátím se k našemu předešlému tématu. „Hodiny? Dá se to vytrénovat?“ nakloním hlavu na stranu. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro Michelle Nakonec to přeci jen vypadalo, že to nebere až tak špatně. Naopak si věří a to je to dobré znamení. Ta jiskra, co je potřeba, aby se všechno potřebné naučila. A pak už má všechno jen ve svých rukách. Zůstala plavat kousek nade mnou, asi to trhnutí hlavou nebylo zrovna nejjemnější. Ale nerozmáčkl jsem jí, tak je to dobré. Jak tam honí ty vlasy... Musí to být otravné, ale vypadá to stylově a dobře. Sluší jí to, o tom žádná. Jakoby kolem sebe měla bílou svatozář tady pod vodou. "To víš, že ano," přitakám. "Hlavně si musíš veřit a pak už jde všechno," pochválím ji a rozhlédnu se kolem. Začínám mít roupy, nejradši bych se začal předvádět a vyblbnul se... A ona zjevně už úplně zapomněla, že je vlastně nahá. Alespoň od pasu nahoru, pak už to kryjí šupinky ploutve. A v tomhle já mám velkou výhodu, ty částečné přeměny... Další zvídavá otázka na mou maličkost a tentokrát ohledně mé menší podoby. "jak dlouho chci," odpovím krátce a nakloním hlavu na stejnou stranu, jako ona. "Nevím, jak přesně to funguje. Ale řekl bych, že to máme vrozené a ovládáme to, podle nálady," zabublám. "To s myšlenkami je někdy problém. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem se je naučil uzamknout ve své hlavě a odizolovat je od okolí... To už vrozené nemáme." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Bylo trochu zvláštní, že se mnou mluvil jako s dítětem. Teoreticky bychom měli být stejně staří. Ale chápu to. Zkušenosti. Ten fakt, že jsem se mu hned svěřila s podstatnými věcmi, to jen podpořil. Dá se to čekat. Navíc jsou to věci, které asi potřebuju slyšet nahlas. Třeba to věci urychlí. „Já vím…“ je jediné, co na to můžu říct. „Takže tvoje přeměny jsou naprosto dobrovolné.“ Konstatuji s jistou dávkou závisti. Nemohla jsem si pomoct. Ale myslela jsem to dobře. Za nějaký čas to taky budu umět ovládat a pak si můžeme jít zaplavat kdykoli. Beze strachu. „Musí být nepříjemné pořád svoje myšlenky hlídat, aby je neslyšel někdo jiný.“ Zamyslím se. „Některé myšlenky by měly zůstat u majitele.“ Zazubím se dvousmyslnému podtónu, který to mělo. Co dál? Byli jsme ve vodě. Když už mě do ní dostal, tak bychom tu šanci neměli promarnit. Už vím, že v jeho dračí podobě ho nepředeženu. Zvědavě jsem si ho přeměřila. „Jak rychlý umíš být v menší variantě?“ dám si hodně záležet, aby byla v mém hlasu byla slyšet výzva. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Já vím" bylo to poslední, co mi na toto téma odpověděla a zase zabrousila jinam. Nezlobil jsem se, však to má v hlavě srovnané a bavit se o tom dál nemělo moc smysl. Tudíž, pojďme něco dělat.. V jejím tónu bylo slyšet trochu závisti, ale neviním jí z toho. Myslela to dobře a až se naučí ovládat své vodní já, taky to zvládne, jak bude chtít. Jooo, to kontrolovat myšlenky je poděs... "Je, ale většinu času trávím sám. Tady to beru jako takoví tréning," odpovím na konstatování, jak je možná otravné si hlídat, co má zůstat v hlavě a co ne. "A ano, zvláště některé by neměli vůbec opustit lebku. Někdy by to totiž mohlo udělat jen neplechu." Znovu pobaveně zabrumlám, až mi od tlamy uteče pár bublinek. Ovšem, překvapí mě teď její výzva. Jasně to vyznělo z té otázky a já se proměním zpět do "lidské" podoby s jedním rozdílem, kterým je pětimetrový ocas. Takhle to zvládám pomalu jak v plné přeměně. "Myslíš takhle?" zasměji se a tentokrát na té lidské tváři je vidět praví škodolibí úsměv a vlasy mi začnou splývat. "Ne, dělám si srandu, nebudu podvádět," ušklébnu se, páteř se mi zase stáhne do té malé podoby a ocas se ztratí. Celý jsem pokryt šupinami, které v jednu chvíli jakoby zavlní v podobě mexické vlny. "I takhle něco zvládnu," povím. Plovací blanky mezi prsty mi pomáhají, i když si nejsem jist, zda budou dostatečným motorem oproti tvojí ploutvi. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Jen s úsměvem pozoruji bublinky, které mu vycházejí z tlamy. Baví mě to tu. A to jsem si nemyslela, že vůbec někdy řeknu. Vážně mě to tu baví. Nahodím výraz – to snad nemyslíš vážně, mizero – když se přemění do podoby s ocasem. Můj ocas má sotva něco přes dva metry, takže bych samozřejmě neměla nejmenší šanci. Ale musím uznat jistou fascinaci tím, s jakou lehkostí a hlavě rychlostí se dokáže změnit. Do jakékoli podoby, kterou umí. Já mám dvě. A přeměny nejsou žádná slast. Navíc mi to trvá strašně dlouho. Škodolibý úsměv, co nasadil, mě provokuje. „Tss…“ zasyčím pobaveně. „Nemachruj…“ složím si ruce na prsou a čekám. Nakonec se ale stáhne do normální podoby se šupinami. „Půjdu na tebe zlehka.“ Okopíruji jeho škodolibý úsměv a s lehkým zavlněním vyrazím vpřed. Nemyslím si, že by měl problém se mnou srovnat krok. Nevytyčili jsme si žádný cíl. Důležité je, si to užít a vyblbnout se, ne? V rychlosti, kterou jsem nasadila, se přiblížím k hladině, abych mohla jen natáhnout ruku a dotknout se povrchu. Jen lehce. Neubráním se úsměvu. Netušila jsem, jak dlouho jsme už ve vodě. Dočista jsem zapomněla, že bych měla jít na soukromou hodinu a seznámit se s učitelem, kterého ještě neznám. Nechtělo se mi přemýšlet na nic, co se má odehrávat na souši. Měla jsem hroznou chuť udělat to samé, co dělají delfíni. Ale jako bych byla v transu. Skrz hladinu jsem viděla drobné mráčky na nebi, vlnky, které můj dotyk působil… nevědomky jsem si začala broukat neurčitou melodii. Zvonila mi v hlavě celou tu dobu. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Promiň, já musel," pošlu myšlenku a trhnu rameny na poznámku o machrování. Hádám, že přesně to to bylo. Nějak jsem se tomu neubránil a nerad prohrávám... Ale co, je to jenom hra a plavání ne? Nahodila jsi tempo, kterému jsem ještě bez větších problémů stačil. Nožky jeli jedna za druhou, ruce zabírali do dlouhých temp a já si tě všiml, jak jsi se stáhla nahoru ke hladině a rukou zkoušíš vlnit vodu. No a v tom mne napadl ten možná praštěný, ale luxusní nápad... Proč se trochu nevyblbnout, když jsem tě do té vody nakonec vážně vytáhl? Usmál jsem se a zpomalil. Využil jsem toho, jak si broukáš a nedáváš tolik pozor. Protáhl jsem páteř a nechal svůj ocas se zase objevit. Trochu jsem se srovnal, ale moc jsem neváhal, aby jsi si mě náhodou nevšimla. Byl jsem za tebou, nabral jsem hloubku a pak jsem pod přiměřeně stramým úhlem vyrazil vzhůru k hladině. Byl jsem břichem nahoru a mířil jsem tak, abych tě v té rychlosti stihl zachytit za boky a připlácnout k sobě. No a v tu chvíli jsme vyleteli dobrých několik metrů nad hladinu a jak vystřelená koule ještě takhle letěli několik metrů dál. Prostě pořádný skok, jak se patří. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Byla jsem tak zabraná do pohrávání si s hladinou vody a broukáním si vlastní melodie, že jsem úplně zapomněla, že jsi tam. Jako kdyby mi ta melodie naprosto vygumovala všechno okolo. Zřetelně jsem slyšela všechny tóny. Z brumlání se stalo pobrukování a z pobrukování by se stal normální zpěv, kdyby ses nerozhodl, že se proletíme. Stihla jsem jen vyděšeně vykřiknout, když mě něco popadlo a vymrštilo mě to z vody. Na několik pikosekund jsem absolutně netušila, co se děje, ale pak mi došlo, že jsi to ty. Nad tímhle jsem ještě před několika minutami taky uvažovala. Měla jsem pevně zavřené oči a rozpustile jsem se smála. Jako na horské dráze. Když jsme opět dopadli do vody, tak se stále smála. „Cvoku.“ Drkla jsem do něj loktem. Ale díky bohu za jeho vyrušení. Nevím, co ten trans měl znamenat, ale nelíbil se mi. „Podvádíš.“ Upozorním na jeho ocas ale ve skutečnosti mi je to jedno. Aspoň je sranda. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro Popadl jsem tě, trochu jsem tě vystrašil, ale to k tomu patří a pěkně jsme se proletěli. Držel jsem tě stále v náručí a sledoval tebe, jak se směješ a zároveň k sobě tiskneš oční víčka. To já se usmíval, ale hlídal si, kam padáme. I když, kam by jsme měli dopadnout... Zapluji jsme zase pod hladinu a až když jsi mne označila za cvoka a s úsměvem upozornila na podvádění, povolil jsem své ruce, aby jsi se ode mne mohla vymotat dál. "No jasně, že ano," nahodím milí úsměv. "Kdybych nepodváděl, tak bych nebyl schopný se po tobě tak vrhnout a neodletěli jsme ani metr dál," zasměji se a natočím hlavu ke straně. "Ale neříkej, že se ti to blbnutí nelíbilo," mrknu na tebe. No a když přejde zase tohle nadšení, vzpomenu si na tu melodii, kterou jsi si už pobroukávala a nedivil bych se, kdyby jsi po chvíli měla začít zpívat. "A co že jsi si to vlastně broukala? Znělo to hezky, možná jsem si měl ještě počkat a vyrušit tě až potom." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Zapluli jsme pod vodu a ty jsi mě uvolnil ze svého sevření. Vymotala jsem se, abych se mohla otočit a vidět ti do tváře. „Vrhnout se po mně?“ Jen se tomu výrazu zasměju. Nebudu to komentovat. Vždyť… bavila jsem se. Připlavala jsem trochu blíž, abych se na něj mohla spokojeně uculit. „Líbilo…“ mrknu na něj stejně jako on na mě a líným tempem plavu směrem ke břehu. „Nah…“ zahučím do vody a protáhnu si ruce. „Znělo?“ otočím se na něj zkoumavě. „Nejsem si jistá, jak to funguje, ale neměl bys po tom, co to uslyšíš být jako zhypnotizovaný? Jako jo… vrhnul ses na mě,“ připustím s bezstarostným úsměvem. „ale technicky, to není to samé.“ Chvilku mlčím a s pohledem upřeným na něj, přemýšlím. „Byla jsem jako v transu. Tu písničku neznám. Nikdy jsem tu melodii neslyšela.“ Pokrčím rameny. Bylo to jenom pro to, že jsem ji nezpívala? Nebo jsem možná jediná siréna ever, která není schopná svým zpěvem někoho oblbnout. Ne, že by to byl záměr. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Zrovna mne nenapadl jinačí výraz, jak to popsat," usměji se na tebe mile, když se vymotáš z mého sevření a otočíš se ke mne čelem. Líbilo.... To je dobře, pomyslím si. Nejsem furt jen bručoun a ten nasraný drak, co na sebe nenechá sáhnout a sežere vše v okolí. Vlastně někdy je se mnou i sranda že... Jo a kdy, když furt jenom chrápeš, nebo se schováváš? Každopádně s tebou srovnám tempo i kurz a míříme pomalu ke břehu. Není ani moc kam pospíchat, respektive... Neměl já být někde na hodině? Nijak jsem to neřešil, však jedna zmeškaná hodina nic není... "Jo vrhnul a ne, to tedy není to samé," ušklébnu se. "Říkal jsem ti, že někoho jako ty už jsem potkal a matka mne leccos naučila. Mimo jiné to, aby se mi cizí bytost nedokázala dostat do hlavy." Plavu dál a sleduji tě. "To víš, že jsem to cítil a moc dobře..." konstatuji aby si snad nemyslela nic špatného nebo tak. "Ale jak říkám, skoro všemu se dá nějak bránit. Matka dokonce dokázala nahlodat mysl tak, že třeba oběť spáchala sebevraždu." Některá mysl dokáže být otevřená jako kniha, některá uzavřená jako v trezoru. Jako třeba ta má, pokud se hlídám. "V transu? Hádám, že to bude asi tvoje přirozenost," mile se na tebe znovu usměji. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Máme velice pomalé tempo. Moc se mi na břeh nechce. Jen když pomyslím na to, jak se budu muset doplazit ke kládě a uschnout na sluníčku. Celá od písku a tak. Nic nad čím bych omdlívala nadšením. Zvědavě naslouchám. Takže to není tím, že bych byla neschopná. „Takže to záleží na tom, jak silnou vůli máš.“ Ujistím se. Takhle jsem to pochopila. Dá mi to trošku naděje. Přece jenom pokud se dokáže ubránit on, pak se můžou ubránit všichni. Třeba tou bariérou, co jsme se včera učili. Není to nemožné. „To je děsivý.“ Řeknu upřímně, když se mi svěří s tím, jakou moc měla jeho matka. Použil minulý čas, což dost vypovídá. Nehodlám v tom rýpat. „Ty dokážeš někomu číst myšlenky? Nebo jak to vlastně funguje?“ zeptám se a natočím k němu hlavu. „Přirozenost…“ utrousím pro sebe hořce. „Ve své přirozenosti nemám ani tušení, co vlastně dělám... to je úžasný zjištění.“ Zasměju se. Začíná to tu opět být depresivní a opět jsem to já, kdo za to může. Měla bych s tím přestat. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Já bych řekl, že ano. Ale s jistotou to tvrdit nemohu... Možná se správným tréningem každý dokáže obrnit svou mysl od okolí," odvětím. Vážně nevím. Třeba je to tím, že jsem podobné vodní stvoření jako ona. Nebo třeba mi draci máme nějakou silnější imunitu a nebo prostě proto, že mne matka naučila to všechno, co teď umím. "Možná trochu," zasměji se. "Ale matka by nikdy neublížila ani mouše, pokud nemusela. Jen sem tam smazala vzpomínky, aby nás skryla nebo tak. Ona toho uměla... Ale já ne, to jsem se ještě nenaučil," zamračím se. Na to už nebyl čas.... Pak ale strhneme téma ode mne zase na tebe. "To že jsem to řekl automaticky neznamená, že je to pravda," mrknu na tebe s úsměvem. "Co ty víš, třeba to bylo mnou? Dobrá společnost a tak tvoje mysl neodolala no ne?" Trochu jsem nadlehčil situaci a zase se usmál, aby to začala brát s nadhledem. "A určitě se to naučíš ovládat. Od toho tu budou učitelé přeci že," zasměji, podplavu tě a vyloupnu se na tvém druhém boku. Ocas momentálně nemám. Jen se plahočíme, tak nač spěchat... Moc se mi ven nechce po pravdě, když jsem potkal někoho, s kým se mohu vyblbnout. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Jak mu tak naslouchám, tak začínám být zvědavá, co se stalo jeho matce. Když o ní mluví, tak hltám každé jeho slovo. Vlastně pokaždé, když někdo mluví o někom blízkém, koho měl rád, tak hltám každé jejich slovo. Líbí se mi jejich výraz v očích. Je takový… milující. "Musela to být neuvěřitelná bytost." vydechnu, když přestane mluvit. "A nikdo neříká, že takový jednou taky nebudeš." zamrkám na něj ve snaze ho nějak podpořit. „Jo takhle…“ povytáhnu obočí a drknu do něj loktem. „To bych s tebou neměla trávit moc času. Aby z toho nebyl zvyk.“ Škodolibě se zazubím a podplavu ho stejně, jako on před chvilkou mě. Přemýšlela jsem, jak bychom se v té vodě mohli zabavit. „Co bychom mohli dělat? Jak se ve vodě normálně bavíš?“ zeptám se ho vážným tónem. „Máš vodu rád. Takže předpokládám, že v ní trávíš hodně času.“ Opět si odhrnu vlasy, abych na něj líp viděla. Už to gesto ani nevnímám. Zvykám si rychle. Sama jsem vždycky chtěla vidět například podvodní krajinu, jako je na mých dveřích. Korálový útes, rybičky, bublinky a spousta pestrých barev. Doufám, že jednou něco takového uvidím. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Ano, to byla," odvětím a utnu ten tok myšlenek a vzpomínek. To by možná zase na chvíli stačilo, protože pak by jisto jistě připlavali zase ty špatné... Pak na mne zamrkáš a podpoříš zase ty mě. "Někdy v budoucnu... Jen není nikdo, kdo by mě učil. Uvidíme, jak to bude tady na škole," trhnu rameny a líně proplouvám dál. Něco bych podnikl... Jsme tu ve dvou, to by se přeci dalo něco vymyslet... Ale co? Já většinu času prochrápal, lovil, nebo zdrhal před lidmi. To je panečku adrenalin a vzrůšo. To drcnutí loktem jsem si asi za tu poznámku zasloužil, ale proč se trochu nepobavit. Dokopal jsem jí, aby si šla zaplavat, tak se alespoň trochu seznámíme. "No právě že by jsi měla, aby jsi se to naučila udržet na uzže," zasměji se takovím výrazem, jakože já nic a když mne podplaveš ty, otočím se tvým směrem celým tělem. "Já jsem ve vodě skoro pořád, je to moje záchrana před lidmi. sleduj." Začnu se soutředit a po pár vteřinách se moje šupinky lehce natočí, zatřpití a pak... Pak to vypadá, jako bych tam nebyl. Šupinky odrážejí světlo, které se sem skrze masu vody dostane a zlomí ho tak, že nejsem skoro vidět. Když víte, kam se máte dívat, tak zahlédnete hranky, nerovnosti, bublinky či vlnky... Ale když to nečekáte. Pak ale udělám dlouhé tempo rukama a nechám toho. "jak říkám, schovka... Ale překvapivě, většinu času spíš prospím na dně a šetřím energii," usměji se. "Což mne nabádá k myšlence.... co se podívat dolů? Ještě jsem si to tu neprohlédl." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro „Beru to jako nabídku.“ Zašklebím se na něj, když prohlásí, že bych s ním měla trávit víc času. Někdy jen takové tlachání v podstatě o ničem dokáže zvednout náladu každému. Otočí se na mě celým tělem a vypadá to, že se soustředí. Zastavím se a čekám, co udělá. Sleduji pohyb jeho šupinek a jejich lesk ve slunci. No a nakonec mi zmizí před očima. Zamračím se. Promnu si oči a párkrát zamrkám. Jako vážně? Dívám se na místo, kde mi zmizel z očí. Čekám, kde se objeví, ale očividně koukám na špatné místo, protože se objevil tak metr přede mnou. „To je neuvěřitelný.“ Nadšeně k němu připlavu a vezmu do rukou jeho ruku, abych mohla ty šupinky prozkoumat zblízka. „Dokážou se všechny pohybovat, tak jak chceš ty?“ zeptám se nepřítomně zabraná do jejich zkoumání. „Jde to jenom ve vodě nebo i ve vzduchu? Fakt jsem tě neviděla.“ S nadšeným pohledem malého dítěte, co právě objevilo novou hračku, k němu zvednu oči a na rtech mám zářivý úsměv. „Jako malá jsem vždycky chtěla být neviditelná. Tohle sice není neviditelnost, ale technicky vzato vlastně nejsi vidět… takže se to dá nazvat neviditelnost v reálném světě.“ Začnu breptat kraviny. Jako vždycky, když mě něco nadchne. Když se ale zmíní o “dole“, tak můj úsměv trošku povadne. Celou dobu jsme se drželi spíš u břehu. I když jsem se bavila, tak jsem to hlídala. Upřela jsem pohled do hloubky a ztěžka jsem polkla. „Já ti nevím…“ vrátila jsem váhavý pohled zpět na Gerira. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro Angie "EE, žádný takoví, ani mě nehne!" prohlásím, když to vypadá, že by mi byl schopen i nadávat. "Řekl jsem, že ti ukážu zlo tak jen dodržuji svoje slovo." poznamenám, stále s tím oním šibalským úsměvem. Když se však začne konečně normálně smát, začnu se tak nějak smát i já, protože jsem dosáhl vytouženého cíle. Sice jsem chvíly čekal, že mi jedni natáhne, ale... heh, moment. "Notak Angie, ukaž se taky trochu. Přece tu nebudeš ležet jako kus hadru a necháš zlo zvítězit! Přece se umíš i nějak bránit bez všech svých poletuch a jinej tvejch magickejch blbůstek." zkoušel jsem ho vyprovokovat. Ano, provokoval jsem ho. Chtěl jsem, aby si zakusil, o co přišel, když se nechal někým řídit a nebyl sám sebou, o co tak nějak přišel, kdyby byl normální nebo jej tak braly aspoň ostatní. Mno, devatenáct let tím asi nenahradím, ale stojí za to mu to prostě ukázat. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro ""Přesně tak jsem to i myslel," oplatím ti úsměv, a když pak "zmizím," bedlivě tě pozoruji. Dostal jsem tě a i když jsi viděla, kde jsem byl původně, asi jsem to zvládl tak dokonale, že jsem tě snad i překvapil, když jsem se objevil kus před tebou. Připlaveš ke mne a zadíváš se mi na ruku. "Více méně všechny, ale je to makačka to udělat správně. Ale když se zadaří," zasměji se. "A umím to jen pod vodou. Na vzduchu jsem to taky párkrát zkoušel, ale ten efekt, jak voda láme světlo tam jaksi chybí," zasměji se. Ale nebylo by to vůbec od věci... Zasměji se nad tvojí úvahou o neviditelnosti. Kdyby to tak fungovalo, nebylo by to špatné. "To by byla prča," zasměji se, ale ty se pak nad mojí otázkou dost zarazíš. "Jestli nechceš tak nemusíme. Já chtěl jen vymyslet, jak se tu ještě vyblbnout. Čistě teoreticky bych mohl u břehu udělat klouzačku," zasměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Azlazel pro Andrew Svíjel jsem se v záchvatech smíchu a on mě začal provokovat. A to neměl dělat. Mávl jsem všemi křídly a vzepjal se. Povalil jsem ho na střech a sedl si mu na břicho, abych ho přišpendlil k zemi a začal jsem ho lechtat na žebrech s šíleným a zlotřilým úšklebkem ve tváři. "Však já tě ztrestám!" zasmál jsem se a nepřestával ho lechtat. Hledal jsem jeho citlivá místa, tak jak to dělal on a učil jsem se od něj... Alespoň to mi vždy šlo. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Fascinoval mě fakt, že má někdo takové krytí. V určitých situacích by se to mohlo víc než hodit. „Myslím, že s trochou tréninku by se to dalo naučit všude…“ zamrkám na něj. „A když ne, tak se minimálně procvičíš a manipulování se šupinkami pak už nebude takový problém.“ Dodám s úsměvem a propustím jeho ruku. „To zvládnu. Jen hloubky moc nemusím.“ Namítnu. Nechci ho nijak omezovat. Navíc si myslím, že když tam nebude nic tak strašného, tak se přestanu bát. Jak vždycky říkala moje mamka – postav se strachu a překonej ho. Ovšem ono se to snadněji řekne, než udělá. „Už vidím, jak bych se po tobě sápala.“ Zasměju se už jen při té představě. Nápad klouzačky jsem samozřejmě zavrhla. Nemám takovou fyzičku, abych se na něj sápala pokaždé, když sjedu dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro Moje ruka byla propuštěna, navíc jsi mne podpořila, že bych to zvládl třeba i na souši. Ale, to si nejsem tak úplně jistý... Tam se to světlo láme prostě jinak, než pod vodou a šupinky neudělají všechno. "To nevím, nikdy se mi to nepovedlo a v té vodě je to takové... No jiné," trhnu rameny a když mi pustíš ruku, odhrnu si vlasy ze tváře. "Ani matka to neuměla..." Trochu se zamračím. Kdyby jo, tak se nic z toho nemuselo stát... "Dobře, tak klouzačku tedy ne... Ale, ne že by mi to vadilo," zasměji se. "Bych tě tam křídlem vysadil a basta," dodám a pak se zahledím na tebe a hloubku pod námi. "Tak začneme pomalu od břehu? A postupně půjdeme dál? Co ty na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Možná, že ho přeceňuji? Blbost. „Uvidíš. Zkoušet to můžeš.“ Pokrčím rameny. To, že to neuměla jeho matka, neznamená, že to nebude umět on. Není jeho matka. „Nikdy neříkej nikdy… já si taky myslela, že nezvládnu jít dobrovolně do vody.“ Významně jsem se na něj podívala. „No a podívej, kde jsem.“ Zazubím se. „Klouzačku zavrhuji.“ Zasměju se a pak následuji jeho pohled směrem do hloubky. „Dobře. To by mohlo jít.“ Přikývnu. Když to bude postupně jako po schodech, tak by to neměl být problém. Ale co já vím. Prostě půjdeme tak daleko, kam budu moct. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nezajímá, co na dně je. Jen mě děsí, že to nevidím už odtud. Může tam být nějaké stvoření, se kterým nepočítáme. I když… Gerir se umí přeměnit celkem rychle. Moc nad tím přemýšlím. Tak jsme se tedy od břehu daly směrem dolů, do hloubky. Byl to zvláštní pocit. Nevědět, co je před vámi. Nelíbilo se mi to, ale dalo se to překousnout. Aspoň zatím. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro Nabídl jsem ti jednu ruku a stále v menší podobě jsme se vydali ke břehu a odtud dolů, hlouběji. Pluli jsme pomalu. Sledoval jsem okolí, poslouchal každý zvuk a taky očkem pokukoval po tobě, jak se držíš. Tak nějak jsem přesně nevěděl, na co můžeme narazit tady a někdy v té tmě je vážně na pytel vidět a člověk se musí orientovat instinktivně. Však to ví i lidé. Ty jejich stroje, pohybující se pod vodou taky nevidí, jen... poslouchají. "Zatím dobrý? Nesmíš se takhle hluboko a ve tmě spoléhat na zrak, musíš poslouchat a představovat si, jak to asi kolem tebe vypadá. Dávat pozor a sledovat okolí..." |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Chytla jsem se za tvou nabízenou ruku. Dávala mi oporu, kterou jsem potřebovala. Čím hlouběji jsme byli, tím míň jsem toho viděla. To mi moc nepomáhala ke klidu. Naštěstí jsem slyšela dobře, ale stejně. U normálních lidí je zrak opěrný smysl. Toho se nejde zbavit z minuty na minutu. „Zatím dobrý.“ Přikývla jsem na jeho dotaz. Kdybych si byla jen z poloviny tak jistá, jak jsem zněla, bylo by to ještě lepší. „No to je super.“ Utrousila jsem. Viděla jsem velký kuloví a jediné, na co jsem se mohla spolehnout byl můj sluch. Žel bohu jsem v uších slyšela jen zběsilý tlukot vlastního srdce a hučící krev. Držela jsem se tě za ruku, jako kdyby na tom závisel můj život a fantazie jela na plno. „Jak mám sledovat okolí, když hovno vidim.“ Zasmála jsem se upřímně. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Hele..." ušklébnu se. "Já ani nevím, jakže to přesně funguje. Prostě to musíš... cítit všemi smysly a představit si, jak to asi vypadá," zsměji se a pevně tě držím. Cítím tvuj stisk, celou dobu se tě snažím pozorovat, ale v té tmě to jde špatně. Ještě chvilku a nebudeme vidět vůbec nic nehledě na to, že se voda rapidně ochlazuje. A nevím, jak na to ty zareaguješ. Mě zima nevadí, ale jak na to zareaguješ ty to nevím. "Až ti bude zima a budeš chtít nahoru, řekni si ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Drží mě pevně za ruku. Jsem mu vděčná. Cítím na sobě jeho pohled. Nebo si myslím, že je jeho. Je tu tma a já mám tmavou pleť. Ve tmě se ztratím fakt snadno. Takže si opravdu může jenom představit, jak se asi tvářím. Už tak mám husí kůži a do toho tu začíná být strašná zima. Jsem zvyklá na teplo. Zbožňuji teplo. Snažím se ze všech sil nedrkotat zuby. „Škoda, že nemám něco jako sonar. Jako třeba kytovci nebo netopýři. Hned bysme měli představu, jak to tu vypadá.“ Zasměju se, abych se nějak odreagovala od zimy, kterou cítím a tmy, která nás obklopuje. „Zatím jsem v pohodě…“ řeknu trochu nejistě. Dvě věci, co naprosto nenávidím… hloubku a tmu. Jako vážně tmu. V noci se tolik nebojím, ale jakmile je kolem mě naprostá tma, že nevidím ani ruku před obličejem, tak se mi to fakt nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro Vnímal jsem Michelle, byla dost vyjukaná. To sjem poznal, aniž bych na ní musel pořádně vidět a že se moje oči snažili pobrat co nejvíce světla v té tmě. Byla vyplašená, bála se a já se rozhodl, že by to třeba pro teď mohlo zase stačit a pokračování příště. Však tu budeme celý rok, tak je času dost. Jenže když už jsem tě chtěl popadnout a vyrazit s tebou vzhůru, zahlédl jsem v dáli světélko. Jeden z těch úžasných živočihů, žijících pod vodou. Bohužel, velice jedovatý a kdyby se dostal pod moje šupinky, i mě by to asi sundalo. Rostlinka, která dokáže sundat cokoli, co se přiblíží moc blízko. "Podívej," řeknu Michelle a připlavu s ní blíže. "Jen se moc nepřibližuj, jinak ti asi nikdo nebude schopný zachránit život. Jeden dotek a puf, je to v háji," uchechtnu se. "Co myslíš, pro dnešek to zabalíme?" zadíval jsem se přímo na tebe, bylo tu alespoň trochu vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Víš.... jak.. jsem... říkal... že... poznáš... zlo?" pronesl jsem mezi smíchem. Naoko jsem chvíly předstíral, že mě jeho dotyky neuvěřitelně šimrají, ale jenom do doby než se mi podařilo jej chytit za obě zápěstí. V tu chvíly jsem je pevně sevřel a smích mě okamžitě z vteřiny na vteřinu přešel. "Na mě tohle nefunguje, jsem imuní!" zazubím se na něj. Možná jsem vypadala i trochu šíleně přitom. Ten klučina měl prostě v tomhle smůlu. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Už jsem si říkala, že míra únosnosti, kterou jsem si nastavila, přetekla. Byla mi strašná zima. Byla tu tma jak v pytli a já se třásla strachy. Nechtělo se mi tu být už ani minutu. Nechtěla ti ale kazit tvůj průzkum. Tobě očividně ta zima ani tma nevadila. Vypadalo to, že přesně tohle tě baví a vážně tě zajímá, co se tady dole vyskytuje a co tu můžeš najít. Možná nejsem ten správný typ dobrodruha na tenhle typ srandy. Už už jsem se chystala ti říct, že tohle stačí, když jsme v dálce uviděli světélkující rostlinku. Za ruku jsi mě přitáhl blíž, ale přesně na bezpečnou vzdálenost. Líbilo se mi, že jen v tomhle okruhu bylo světlo. Rostlinka byla zajímavá, ale fakt, že dokáže položit i draka mě trochu vyděsil. Hlavně, že ses tomu smál. „Šílený.“ Odpovím trochu šokovaně. Jak by tak malá rostlina mohla složit cokoli. Nechtělo se mi věřit, ale když ses k tomu nepřibližoval ani ty… tak na tom asi něco bude. „To by bylo fajn.“ Odpovím odlehčeně, na tvůj návrh a nečekám ani minutu a začnu pomaličku stoupat. Stále tě držím za ruku, protože ještě nejsme na světle a v dostatečné mělčině, abych se odhodlala tě pustit. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Ano, to je. Takoví drobeček a co dokáže..." Nicméně, když jsi odsouhlasila návrat na hladinu a já už jsem si i všiml, jak se třeseš zimou, vzal jsem tě i za druhou ruku a neodpustil si trochu si zase... zablbnout. Nějako jsem se toho nemohl nabažit. Místo rukou jsem tě rychle chytil za boky a přitiskl na sebe. Páteř se mi opětovně zase rychle protáhla, objevil se ocas a já se na tebe s provokativním úsměvem zadíval a usmál se. Připadal jsem si zase jako dráče, co se chce vyblbnout. "Drž se!" poslal jsem ti krátkou myšlenku, no já jsem si tě držel dostatečně pevně u sebe. Taky jsem díky tomu ještě více cítil, jak se celá třeseš zimou. Švihl jsem ocasem, nabral tempo a mířil rovnou nahoru k hladině a když jsme protly hladinu, nabrali jsme už solidní rychlost a proletěli se do vzduchu, načež jsme sebou zase plácli do vody. Pevně jsem tě doržel do té doby, než jsme skončili zase pod hladinou, to aby jsi nějak špatně nedopadla a neublížila si. Až pak jsem zase povolil své sevření. "Promiň, já musel," nahodím šibalský úsměv, stáhl ocas a spolu s tebou to zamířil ke břehu. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Najednou si mě chytl za ruku a než jsem se nadála, tak si mě připlácnul na sebe. Překvapeně jsem zamrkala. Co to? Všimla jsem si provokativního úsměvu a zamračila jsem se. Pak jsem zrudla až po kořínky vlasů. Bylo to v momentu, kdy mi došlo, že jsem vlastně nahoře bez a tisknu se na tvůj hrudník. Při “drž se“ jsem tě rukama chňapla kolem krku, jako kdyby na to závisel můj život, rudý obličej jsem schovala do tvého krku. Nabrali jsme rychlost a opět jsme vyletěli z vody. Neodolala jsem a radostně zapištěla. Opravdu jsem měla radost. Světlo! Světlo, slunce a hlavně teplo. Konečně mi zase bylo teplo. Zapluli jsme zpět do vody a já se rychle stáhla z tvé náruče. Snažila jsem se zahnat rozpaky veselým úsměvem. „Teď už mě fakt nic nepřekvapí.“ Zazubím se a ani nestihnu tvojí přeměnu do normální podoby. Ke břehu už to nebylo daleko. Vody ubývalo a písku přibývalo. Nakonec jsme přistáli na souši a já sebou plácla do mokrého písku. Hlavu jsem opřela o složené ruce a užívala si ten pocit, když mi na záda dopadají paprsky slunce. „Konečně teplo.“ Zasmála jsem se blaženě. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro Ten výkřik nad hladinou, takový ten hraví. Moc dobře jsem ho zaslechl, takhle jsem blbnul jako malé dráče a kvičel u toho jak přerostlé štěně. Alespoň tak mi to matka vyprávěla. Já byl hlavně rád, že se ti to líbilo a neschytal jsem pár nadávek. U hladiny jsi se zase vymotala ode mne dál a mile se usmála. "Já jsem jedno velké překvapení," zasměji se, nakloním hlavu ke straně a s tebou po tvém boku si to zamířím k písečné pláži. Ty jsi se rozvalila na bok do písku a hlavu zabořila do složených rukou. Já zalehl vedle tebe a plácnul sebou na záda, dívajíc se na oblohu. "Jo. Promiň, nějako mi vůbec nedošlo, že tam je taková zima. Já jsem zvyklí a..." nahodím omluvný úsměv a natočím se pohledem k tobě. "Ale je fakt, že dneska je krásně... Chceš pomoc bezpečně na souš?"" Nerad bych jí sledoval, jak se v tom písku plazí k té kládě... |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Bylo to příjemné. Vždycky jsem milovala slunce. Cítila jsem, jak se mi vitamín D vstřebává do kůže. „To je v pohodě. Jsem zimomřivá. Je mi zima skoro pořád.“ Zazubím se na něj. Stačí jenom lehčí vánek, otevřené okno. Nikdy jsem zimu ráda neměla. Když je venku mínus deset, tak vyloženě trpím. „Jé, to bys byl hodný. Nechce se mi tu plazit.“ Přetočím se na záda a rozhlédnu se kolem. Je to zvyk. Vždycky když jsem se přeměnila doma, tak jsem panikařila, aby mě nikdo neviděl. Je fakt, že rodina o tom věděla a nevadilo jí to. Ale polít se v restauraci a pak se přeměnit na záchodě, nebyla zrovna slast. Vždycky jsem se rozhlížela a doufala, že nikdo není poblíž, aby to viděl. Nejspíš mi bude chvilku trvat, než se toho zvyku zbavím. Nikoho jsem neviděla. Na celé pláži jsme byli dva jen my dva. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro Bezpečně na souš... Slovní zásobu nemáš zrovna největší co?... Přetočila jsi se na záda a zkontrolovala jsi, jestli tu náhodou nikdo není. Ale stejně, jako když jsme přišli, nikde nebyla ani noha a my tu byly sami. Což Michelle jistě vyhovovalo. Taky bych nerad, kdyby mě někdo očumoval. Ale díky tomu jsi taky obnažila svá ňadra, na co už jsi asi nepomyslela, a nebo mi tak nějak už... důvěřuješ. "Nejhodnější," zasměji se. "Přeci bych tě nenechal se tam plazit v tom písku a všechno na sebe nalepit," povím a mile se usměji. Vyskočím na nohy, jednou rukou tě chytím za zády, jednou rukou pod ploutví zhruba v místech, kde by měli být asi kolena, vytáhnu tě nahoru k sobě a rozhlédnu se po té kládě, kde jsi si nechala oblečení. "Můžu tě posadit nahoru? Nespadneš?" zaptám se ještě a pokud mi to odkýveš, opatrně tě usadím a dřepnu si vedle tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Opravdu jsem nezapomněla, že mám obnažený hrudník. Věděla jsem to naprosto přesně a snažila se to překousnout. Navíc měla jsem za tu chvilku o tobě obrázek slušňáka. Což znamená, že by mě nenapadlo, že by ses podíval. Navíc jsem měla to tušení, že pro tebe nahota nic neznamená. Tak proč by pro mě, ve tvojí přítomnosti, něco znamenat měla. „Gentlemani ještě nevymřeli, koukám.“ Zazubím se a hodím ti ruce kolem krku, když mě zvedáš. Doufám, že nejsem moc těžká, ale je to jenom kousek. To ustojíš. „Nespadnu, na kládě se snad ještě udržím.“ Zasměju se. Měla jsem teď vážně dobrou náladu. Posadil jsi mě na kládu a já se tě pustila, abych se chytla větvičky. S ocasem nebyla sranda sedět, ale nic, co bych nezvládla. „Snad to schnutí nebude trvat moc dlouho, když svítí sluníčko.“ Utrousím a pozoruji, jak sis vyskočil vedle mě. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Vymřeli, já jsem výjmka," zasměji se, ty mi položíš ruce kolem krku a jí si tě nesu až tam, kde jsi nechala oblečení. Jestli jsi těžká nebo ne vážně řešit nemusím. Patrně jsem na této škole asi fyzicky nejzdatnější člověk. "Já se musel jen ujistit, abych tě neusadil a ty jsi se pak kvůli mě neskácela dolů," rozesměji se. "A určitě jo. Krásně svítí sluníčko, za chvíli jsi suchá..." dodám a zůstanu sedět vedle tebe. "Jak to vlastně u tebe funguje? Jakmile prostě oschneš, tak se zase vrátí tvoje nožky?" Nemohl jsem odolat, musel jsem se zaptat. A taky mě zajímalo, jak pije. To musí být strašné, ale tak rty má snad na vodu... "imunní." |
| |
| soukromá zpráva od Azlazel pro "A co když tě vysvleču do spodního prádla, celého pomažu medem, nalepína na tebe zrní a pustím na tebe své poletuchy?" Zašeptal jsem a zazubil jsem se nad tou představou a stále se mu díval do očí s pobaveným odhodláním. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Bylo příjemně. Sluníčko svítilo a čistě teoreticky bych za chvíli měla mít soukromou hodinu. Možná už jsem ji zmeškala. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Nicméně mě nepřekvapilo zjištění, že můj strach z vody nepominul. Seděla jsem tam na té kládě a koukala na moře a měla ten nepříjemný pocit v žaludku jako vždycky. Ono čekat, že se ho zbavím po prvním plavání, je taky dost naivní. Na jeho připomínky se jenom usmívám a se zavřenýma očima nastavuji tvář slunci. Vlasy mám volně přes ramena a v myšlenkách popoháním usychací proces. „No, jo.“ Pokrčím rameny, aniž bych se na něj podívala. „Asi ti to moc nevysvětlím. Nepřeměnila jsem se tolikrát. Prostě až na mě nebude ani kapička vody, tak se ocas rozdělí a zformují se z něj nohy.“ Zasměju se. „Pak mi ještě tak půl hodiny trvá, než se mi přestanou třást. Ještě jsem si nezvykla.“ Dodám nakonec s naprostým klidem. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Takže prostě musíš oschnout úplně... Celkem zajímavé," pousměji se. "Ale dnes je hezky, takže jsi za chvíli suchá, já tu se tebou počkám a pak ti pomohu do školy jo?" Přihodím milí úsměv a zase se rozhlédnu po okolí. každopádně jsem tam zůstal sedět vedle tebe, rukama jsem se zapíral v zádu o kládu a snažil se vymyslet nějaké další téma konverzace, aby jsme se při tom čekání nenudili. Ale je fakt, že bych se teď klidně natáhnul tady do toho písku, rozvalil se a nechal na sebe pražit sluníčko. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Pořád zapomínáš s kým tu teď vlastně mluvíš." poznamenám. "Nevíš čeho jsem schopný... a pokud půjdeš takhle ke mě ještě blíže, zakusíš na vlastní kůži, čeho jsem schopný pro vlastní pobavení." řeknu mu poté do očí s stále stejným zlomyslným úšklebkem ve tváři. Tak trochu jsem ho i pohledem vyzíval. |
| |
| soukromá zpráva od Azlazel pro "A čeho jsi schopný pro své pobavení?" Zeptal jsem se odpovídaje na jeho provokaci a ješte víc se nad něj naklonil a jeho ruce, kterými mě držel za zápěstí jsem po chvíli přetlačil na střechu a přišpedlil je tam těmi svými. Pár pramínků bílých vlasů mi spadlo na jeho hruď, ale já se tím nezaobíral a zvědavě čekal co udělá. Vlastně ani pořádně jevím, proč se takto nechám provokovat a hraju tu jeho hru… ale v tuto chvíli mi to přišlo jako příjemné odreagování. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Jenom řekneme, že možná maličko přeceňuji." poznamenám s úsměvem. Ty si to chtěl... Pořád s oním úšklebkem se k němu nahnu mnohem blíže, víceméně tak, že jsem byl jenom pár centimetrů od jeho obličeje. Pár sekund jsem vyčkával, jenom tak z čisté zvědavosti. Pak jsem se k němu ale nahnul úplně a přitiskl svoje rty na ty jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Azlazel pro Paralyzovaně na něj zírám ale pak mi jen rezignovaně spadnou ramena a zavřu oči. Jednu ruku si uvolním a opatrně mu s ní podepřu hlavu a prsty mu prohrábnu černé vlasy, než se pomalu odtáhnu. Ruku si stáhnu ke rtům a těkám nervózně očima z něj k zemi a zase zpátky na jeho tvář. Začínám se červenat… Co to… právě bylo? Ptal jsem se sám sebe a přemýšlel. Opravdu nevím, jak moc dobrě umím líbat… vlastně jsem se nikdy nelíbal a tohla byla spíš obyčejná pusa… Tedy ne že bych neměl nabídky. Být andělem v klášteře který je plný jeptišek má své výhody, ale nikdy jsem jich nevyužil. Připadalo mi to nudné a pošetilé, ale v Andrewově podání mi to najedou přišlo jako vzrušující dobrodružství. Ke svému údivu jsem zjistil, že chci víc, ale moc jsem se styděl, než abych s tím začal. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro Se zlomyslným úsměvem na tváři odkaz jsem sledoval jeho reakci, která podle očekávání byla paralizující. Lepší se mi to podařit snad ani nemohlo. Byl natolik překvapen, že jsem pocítil jak jeho stisk i povolil. Což mi dovolí se normálně aspoň trochu opřít. Trochu jsem se mohl pak posadit a uchopil jsem lehce pak jeho tvář, pod bradou do své ruky. Znovu jsem se k němu nahnul, ale tentokrát jsem zamířil k jeho uchu. "Copak andílku.... zhřešil si snad?" začnu mu sladce šeptat do onoho ucha. "Jsem to ale zlý... sebral jsem ti tvůj úplně první polibek... že?" pokračuju dál sladce. "Protože pochybuju, že by ti něco takovího tam v tý izolaci dovolili..." |
| |
| soukromá zpráva od Azlazel pro "Zavři klapačku a líbej." Zavrčín na něj trochu podrážděně, možná trochu i unaveně, jako bych ho vyzíval ať ukáže co umí. Vlastně jsem sám ani nemohl uvěřit tomu, že jsem něco takovéh vypustil z úst. |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Opravdu?" zeptám se jej stejně sladkým tónem, jako předtím. "Chceš zhřešit dál, andílku?" dodám ještě dál k tomu a poté jej jemně kousnu do ušního lalůčku, který mi byl tak hezky momentálně přístupný. A dal jsem si i celkem záležet. Poté nechám jeho ucho být a vrátím se zpátky tak, aby mi mohl normálně vidět do tváře. "Jenže já jsem zlý kluk..." poznamenám s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Azlazel pro Ano, to chci! Křičela ta část ve mně, kterou se tak snažil probudit a dokonce se mu to i povedlo. Tu část u které tak naléhal, ať jí poslouchám. "A já ten hodný. Dávám ti milosrdnou šanci své činy napravit." Pronesu ve snaze napodobit jeho sladký a svůdný hlas a pomalu a pečlivě ho líbnu na krku, až ta bledá kůže chytí růžový nádech. |
| |
| soukromá zpráva od Michelle N. Rosen pro Bylo to příjemné. Mžourala jsem do sluníčka a doslova jsem cítila, jak se mi voda vypařuje z kůže. „To budeš hodný. Mám pak soukromou hodinu.“ Teda čistě teoreticky. Nevím, jestli jsem jí už neprošvihla. Nějakou chvilku jsme tu už blbli. Po okolí už se ani nerozhlížím. Začínám být spokojeně lenivá. Nejraději bych si teď šla lehnout. Ale co… přežiju dvě hodiny a pak mám volno. „Ty dneska žádné vyučování nemáš?“ zeptám se jakoby mimochodem. „V jaké jsi vlastně třídě?“ kdybychom byli v jedné, tak by to bylo fajn. Aspoň bych měla někoho, kdo znám. Vlasy mi uschnuly strašně pomalu. Několikrát jsem si je prohrábla rukama, abych z nich dostala kapky vody. |
| |
| soukromá zpráva od Gerir pro "Nejhodnější... A někdy až moc," uchechtnu se, trochu si protáhnu záda a krk a díky šupinkám jsem skoro suchý. Jen ty vlasy a to jsem si všiml že máš naprosto stejný problém. Kapičky vody se v nich drželi. Sledoval jsem tě, jak mžouráš očima směrem vzhůru ke slunci a rukou si prohrábneš vlasy, aby jsi se té vody zbavila co nejdříve. Usměji se mile. "Ale jo, něco tam mám. Bylynky, jen už zase nevím, kde přesně," trhnu rameny. "Ale tak ono se to nezblázní jednou... Beztak si vždycky po plavání budu muset skočit sem se opláchnout," uchechtnu se. "A jsem ve třídě B. Ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Victor Corvin pro "Co když nechci?" řeknu mu. "Co když se mi prostě líbí, jaký jsem a nechci nic změnit, nebo se zbytovat?" Vnitřně jsem se musel smát tomu, jak se mě snažil napodobovat. Na jednu stranu to bylo celkem zajímavý, ale na tu druhou, originál je stejně mnohem lepší. "Víš ty co? Myslím, že zbytek přenechám nějaké slečně, kterou se ti tady podaří ulovit." řeknu mu nakonec, protože mě tahle přestávala pomalu bavit. Asi to bylo ode špatný, ale takoví jsem. Nikdy jsem se vřele nehlásil k "dobré" straně. |
| |
| Přístav Poměrně rozespale jsem zazívala a roztočila kormidlo. Loď změnila kurz přesně tak, jak jsem potřebovala a já unaveně zavřela oči. Vymýšlet se Samu rozvrhy až do velmi brzkého rána jí sice pomohlo, ale mě to naprosto vyčerpalo. Posadila jsem se a ocáskem jsem držela kormidlo, aby se ani nehnulo. Věděla jsem, že v této oblasti nějaké nebezpečí nehrozí.. ..Oči jsem otevřela až těsně před přístavem, kde jsem měla nabrat jednoho z posledních nováčků. Protáhla jsem se a donutila jsem unavené nohy, aby mě udržely ve stoje. Rozhlédla jsem se po přístavu, ale.. nikoho jsem neviděla. .. Ne, hele! Támhle někdo.. leží? Proč leží? Seskočila jsem honem z lodi na zem a s ležícím klukem jsem zatřásla, dokud se neprobral. Zvědavě jsem se na něj podívala a střihla jsem kočičími oušky. "Hej, žiješ?" ,zeptala jsem se poměrně.. blbě. Ale to je snad fuk. Třeba to bylo myšleno jen obrazně, ne? |
| |
| DRUHÁ VYUČOVACÍ HODINA - BYLINKÁŘSTVÍ Ať už jste byli kdekoliv a dělali jste cokoliv, cosi vás jemně drklo do ramene. Když jste se otočili, přímo vedle vás se rozbalil velký jitrocelový list a u něj šlahoun, který vás nejspíše do ramene drkl. Nyní posunkem naznačoval ať nastoupíte. Až když jste tak učinili, list i šlahoun se začali pohybovat směrem do nedalekého lesíka. V něm vám všechny větve i rostliny ustupovaly z cesty a až když jste byli dostatečně daleko od nich, vrátily se do svojí původní pozice. List s vámi se zastavil až poměrně daleko od okraje lesa na drobné mýtince, kde na kameni seděla asi deset centimetrů velká víla. Ta se při vašem přístupu okamžitě energicky zvedla a proletěla okolo vás, aby si vás mohla prohlédnout. Až když jste zde byli všichni, zvětšila se přibližně na metr padesát. "Ahoj~! Já jsem Shiawase. Jak vidíte, jsem víla a ovládám síly přírody. Aby toho nebylo náhodou málo, zvládám i léčivá kouzla. Budu vás vyučovat bylinkářství a boj na dlouhou vzdálenost.Tak.. mohli byste se mi teď všichni představit, než začneme?" ,zaculila se a vždy, když někdo z vás promluvil, přilétla ve znovu zmenšené podobě přímo před něj.
Když nastal čas na druhou vyučovací hodinu, zkrátka jsi náhle věděla kdy ze svého pokoje vylézt a kterým směrem se vydat. Vyšla jsi ven ze školy a vydala ses po cestě vedoucí k internátu. Ale v jednom místě ses z jejího směru odklonila a vydala ses k nedalekému kopci. Tvá cesta ale skončila na jeho úpatí, přímo u dvou velkých menhirů, které se spojovaly a vytvářely jakousi bránu. Pod nimi v jejich stínu stál muž. Delší tmavé, poměrně řídké vlasy, dlouhý temně zelený plášť, zákeřně vyhlížející úšklebek, pichlavé oči. "Předpokládám, že budeš má nová žákyně, že?",zeptal se s povytaženým obočí, které jakoby jemu ne příliš důvěryhodnému vzhledu dodávaly na výraznosti. SOUKROMÁ HODINA - MICHELLE Ať jsi byla kdekoliv, najednou se před tebou objevil klučina ze včerejška, který se ti představil jako člen učitelského sboru, Toshiro. Přátelsky se na tebe zaculil a zamával ti. Potom si to namířil rovnou tobě. "Hele, víš jak jsi včera říkala, že by bylo vtipné, kdybych tě měl na soukromé hodiny?" ,zeptal se a zaculil se. Pobaveně a snad trochu provinile a podrbal na zátylku. "Tak se jdeme učit. Pojď, jdeme k bazénu." ,zasmál se a lehce do tebe dloubl prstem, jako kdyby tě chtěl rovnou popohnat. //pokud jsem na někoho zapomněla, křičte. |
| |
| Co se stalo? Slyším hlas, ale nevím, komu patří. Otevřu oči, ale tu tvář nepoznávám. Ta dívka má modré vlasy a... uši? Kočičí? Snad. |
| |
| Odpoledne, večeře a spánek Chvíli jsme ještě poslouchala jak se bavili a konečně se vydala na pokoj. Lehla jsme si do postele, té měkké a jemné postýlky a chrupala. Večeře byla klidná, moc klidná. Seděla jsem sama, kdo by chtěl sedět vedle kočky, která zabírá skoro celou lavičku. Dala jsme si trochu lidského masa. No jo, kdyby jen Fear věděla, čím já se živím. To by koukala! Po večeři se vydám na krátkou obhlídku. Všude ta zelená a růžová, je mi z toho špatně! Co se zatím děje vevnitř: ,,ÁÁÁÁRGH!!! Ty pitomá kočko, nic nebude tomuhle tělu vládnu já!" Křikla zevnitř už né na dlouho vládnoucí Bellatrix. ,,Ne, teď budu vládnout já, CHÁCHÁÁÁÁÁ!" [/b] Co se děje venku: Upadnu v běhu začínám se svíjet bolestí, najednou se však postaví kočičí já mé odporné a strašidelné existence. ,,Konečně volná, konečně svá!" Utíkám přímo přelety nad travou a kytkami a bléééééé. Nesnáším anglické a další načančané zahrady! Mířím pryč, do lesa co nejdál odtud. Les, jsme v lese. Hele zvěř, vysoká, probleskne mi hlavou. Schovám se několika skoky skolím jelena, zakounu se mu do krku a zabiju jej. Oblíznu si čumák od krve. Zbytek zvířat už utekl. Nemá cenu se za nimi honit.Odtáhnu zvěř až skoro k bráně. Roztrhám ji na kousíčky, ještě je teplá. A jeho srdce ještě před chvilkou bilo jako o závod! Zbylé kousky masa, vnitřností a kostí shodím do příkopy. Jak slastný pocit, mít tlapy zase od krve, ikdyž ne od té lidské, která mi tak chybí, tyhle náhražky nestojej za nic! Obrovská tlama zívla. Za chvíli je večerka,vydám se na pokoj, aby o mě snad neměl někdo strach, nebo Fear? ,,HAHAHÁ" zasměju se vlastnímu vtipu, a plouživě si to mířím na pokoj. Nechci si zašpinit postel, bude se hodit. Lehnu si na kožešinu vedle ní a usnu slastným spánkem vraždícího monstra. Ráno Probudily jsme se na zemi, celé od krve. Utečeme rychle do koupelny. Bůh ví čí ta krev je. Co si to ta kočka zase vymyslela? No doufáme, že nezabila, nějakého studenta!Olízneme si ruku, ne to není lidská krev, její úžasnou chuť bychom poznaly! Omyjeme se tedy od pachuti na nás ulpělé, oblečeme a zamíříme na snídani. Po snídani běžíme dostat tu noc. Čekáme na hodinu. oblečení |
| |
| Přístav Eiji Když klučina na zemi vedle mě pootevřel oči, sedla jsem si vedle něj do dřepu a čekala, co z něj vypadne. Žádná odpověď se ale nekonala a já měla dokonalý výhled na to, jak ten kluk začal zvracet. Ježiši, proč? Co jsem provedla? Musela jsem od něj odvrátit pohled, protože bych jinak na tu kaluž pod ním něco sama přidala. To ne. Prosím, ne. Teď si uvědomuji, jak bylo hloupé si kdy myslet, že bych mohla být jednou zdravotní sestřička, když se mi při pohledu na tohle dělá tak hrozně nevolno. Sklopila jsem uši a kočičí ocásek se mi stáhl mezi nohy, kde svým koncem neklidně škubal sem a tam. Nevěděla jsem co dělat, protože.. tohle nezvládám. Až po chvíli ticha jsem si dovolila zvednout pohled a podívat se na toho kluka. Opatrně jsem se dotkla rukou jeho ramene a jedno ucho jsem natočila k němu. Druhé jsem stále držela sklopené. "Co se ti stalo..?" ,zkusila jsem se ho zeptat a zároveň s tím jsem vkládala veškeré své úsilí do toho se nedívat na.. zvratky. |
| |
| Co se... Cítím pot stékající mi po těle. |
| |
| Na kládě Gerir Seděla jsem si na kládě a byla jsem už skoro suchá. Jen ty vlasy byly ještě trošku vlhké, ale počítala jsem s tím, že za pár minut si je stáhnu do culíku a ocas mi zmizí. Začala jsem si pomalu brát svršky. Aspoň podprsenku. „Taky jsem v B. Takže, nejspíš budeme od teď spolužáci.“ Zazubím se na něj a podprsenku si upravím tak, aby to bylo pohodlné. Vlasy stáhnu do vysokého culíku. „Je fajn znát aspoň někoho. Ještě jsem neměla moc možností poznat všechny spolužáky.“ Trochu jsem si culík prohrábla suchou rukou a ocas se mi začal pomalu dělit do dvou končetin. „Paráda.“ Zazubím se a seskočím z klády, abych si oblékla i zbytek. Toshiro Dopnula jsem si kraťasy, když v tom se přede mnou objevil ten kluk ze včerejška. Co si pamatuji, tak jsem neudělala zrovna nejlepší první dojem. Zamávám mu nazpět. „Ano, to si pamatuji.“ Zašklebím se. Smála jsem se tomu. Tehdy mi to přišlo vtipné. Když mě ale popohnal, abychom šli k bazénu, tak už mi to tak vtipné nepřišlo. „To si děláš srandu.“ Zabrblala jsem si pod vousy, zakroutila hlavou a následovala ho k bazénu. „Náhoda?“ srovnám s ním krok. Spíš sebevražedné sklony. Čistě teoreticky by mi mohli jako učitele dát někoho, kdo bude na můj zpěv imunní. „Neměla by mě učit žena?“ zeptám se podezíravým tónem. „Nechci přeceňovat svoje schopnosti, ale pokud nemáš v zásobách dost špuntů do uší, tak si nejsem úplně jistá, jak to chceš udělat.“ Zasměju se. |
| |
| Súkromná hodina Myhael Z pokojného ležania ju vyrušil akýsi šteklivý pocit. Bol to pocit povinnosti príchodu na hodinu. Akosi tušila, že by už mala ísť a dokonca aj vedela kam. Zdvihla sa na nohy a poriadne sa ponaťahovala. Najprv si natiahla prednú časť tela a potom aj tu zadnú. Červené plamienky pri jej očiach a aj labkách sa spokojne zablisli a o niečo zväčšili. Pokojne plápolali. Načechrala si ešte čiernu srsť a vyrazila na cestu. Už z diaľky si obzerala zelenkavý kopec a jeho „bránu“. Túto časť ešte nemala možnosť vidieť a okamžite ju zaujala. Premýšlala, aký výhľad by sa jej naskytol, ak by vybehla na vrch kopca. Uvidí na vodu okolo? Na záhradu? Na zbytok školy? Muža si všimla, až keď už podišla celkom blízko. Zastala a skôr než sa priblížila sa mu zdvorilo ukľonila. Bolo jasné, že to je jej učiteľ, čo jej aj následne potvrdil vlastnými slovami. „Áno, to zrejme budem.“ Kostnatý úsmev sa jej nepatrne rozšíril. Zavlnila zvedavo chvostom a muža si veľkými očami obzerala. Čo asi dokáže, že dostala práve jeho? „Fear, meno moje.“ Predstavila sa. |
| |
| Bylinkářství Šklíba, Gerir, Angeal „Jo jo, jen jim natrhni zadek,“ pokývu hlavou na poznámku o plavánu a pak za Gerirem mávnu. Já sama se otočím a zamířím do zmiňované jídelny, kde snad seženu pár toastů nebo jinou snídani. Jakmile mám plné bříško, vyjdu ven a užívám si, jak mě ovane čerstvý vzduch a sluneční paprsky mě lechtají na tváři. Hluboce se nadechnu a následně vyděšeně vydechnu a odskočím. Zdálo se mi to nebo... Další den plný překvapení začíná – dojde mi, když se u mě přihlásí šlahounek a velký list, který mi snad chce něco říct. Mají tady kouzelné koření, které vykouzlí všechno jídlo na světě (nejspíš) a listy, který ani nenaučí mluvit? Myslím, že by se měli stydět. Jedí rostliny lidi? Něco mi říká, že kdyby mě list chtěl k svačině, už by to dávno udělal. Nastoupím a po cestě na mýtinu si chráním obličej, aby mě do něj nesekali větve okolo, což úplně není potřeba. Větve se rozestupují sami. Zastávka na mýtině, vystupovat. Sleduji vílu a pak se na její přání představím. „No, tak já jsem Raquell,“ začnu jako první a když se víla ocitne tak blízko mě, o krok ustoupím, „dobrý den.“ Dodám nakonec a založím si ruce na prsou. Tvářím se trochu nejistě, ale ne tak jako na včerejší první hodině. |
| |
| soukromá zpráva od Azlazel pro Andrew Stále jsem cítil, že je něco špatně, i přes snahu to ignorovat... Ale stále jsem chtěl pokračovat. Najednou mi bylo vzláštně... Horko? Co to vyvádíš? Jsi přece anděl, tohle se na tebe nesluší! Je hezké, že chceš mít svůj vlastní charakter, ale stále musíš reprezentovat. "Nemůžu tě nutit. Dělaj, co uznáš za vhodné." Odvětím, když mi hned na to namítně, že zbytek by radši přenechal nějaké slečně, kterou bych "ulovil"... Tak proč si vůbec začínal? Proč mě takto navnadil? Přemýšlel jsem. Byl jsem naštvaný. Na něj i na sebe. "Ulovil? Co to znamená v tomto slovním spojení?" Zeptal, jsem se ho a podráždění v mém hlase jsem nezapřel. |
| |
| Šlahoun a víla Andrew + Ti na hodině Na rameno mi něco zaklepalo a já se otočil. Pohled mi spočinul na divné rostlině, která naznačila, abych si nasedl. Pozvedl jsem ruku na znamení odmítnutí a zavrtěl hlavou. Sám jsem se vznesl a ukázal tak šlahounu, že radši poletím po svých... Na svých. Následoval jsem ho tedy k lesíku, před kterým jsem přistál a vstoupil do něj pěšky. Rostliny, větve i listí... To vše mi uhýbalo z cesty. Bylo to... Kouzlené. Rozhlížel jsem se kolem sebe a podařilo se mi v rozčarování magického lesa zapomenout na to, co se nedávno stalo. Alespoň na chvíli. Pomalu jsem došel v doprovodu šlahounu až na mýtinu, kde skotačila nějaká víla a také dvě již známé tváře. Jedna dívka a... Ta věc?! Pohlédl jsem nedůvěřivě na černorudého psa. To už se ale víla zvětšila a přivítala nás na první hodině. Lehce jsem jí pokývnul hlavou, ale pak se zeptala na jméno. Znejistěl jsem. Nechtěl jsem již používat své staré "označení"... Ale asi budu muset. "Angeal." Špitl jsem potichu, jako bych ani nechtěl, aby mé jméno někdo slyšel. |
| |
| Hodina Všichni na ní Otevřu očka. Jé, já zaspal? Omlouvám se, jsem kočka. Všimnu si šlahounku a odolávám pokušení seknout po něm drápkem. Aha, očividně mám hodinu. Rozespale mrsknu ocáskem a schválně pomalu se vydám za tou podivností. Na nic totiž nasedat nebudu. Na to si moc cením své milované kůže. Dojdu až k nějaké divné ženské a zbytku... třídy? Zazubím se a dokořán otevřu hubu. Položím se kam to jde a rozhlédnu se. Takže s tímhle já budu žít? No potěš koště. Přivřu oči a odolávám pokušení tuto nudnou sešlost poněkud oživit. Když na mně přijde řada, zafuním a jen se rozhlédnu. "Já jsem Šklíba." Zavrním a znovu roztáhnu mordu aby bylo vidět, proč mám takové jméno. "A je vám ctí že mne poznáváte." Zavtipkuji a znovu se dívám na ostatní. Ten bílej je divnej. Ty další taky. Všichni tu jsou divní. Až na mně. |
| |
| Na hodinu Michelle a ostatní na hodině "Jo, spolužáci. Vidíš, teď se se mnou nebudeš ničeho bát," zasměji se a lehce do tebe dloubnu. Pak si začneš natahovat podprsenku a já se ušklébnu. Vlasy už máš skoro suché, což znamená... Ano, vrátili se nožky a na chvilku mě upoutala ta přeměna. Jednoduchá a ladná. Pak jsem odvrátil zrak a to už se tu objevil někdo další. "Měj se zatím," mávnu Michelle a mě drkne do ramene něco. Něco, co vypadá jako list. A ono to chce, abych šel za tím? Vydal jsem se, až k lesíku, který se přede mnou uvolňoval a až na mýtinu kde už všichni byly. Víla změnila svou vizáž na tu větší a já si jí prohlédl stejně tak, jako si i ona prohlédla nás. Takže přeci jen jsem nemeškal, zasměji se tak pro sebe a když příjde na představování, počkám si, až se vyjádří ostatní. Na poznámku od kocoura zareaguji jen dalším úsměvem. "Já Gerir," povím a mírně cuknu koutkem oka do okolí. Byl tu i ten ptákomil, co mě namýchnul... |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR