Skrytý život
hrálo se Jednou týdně
od: 04. července 2012 22:28 do: 04. dubna 2013 15:13
Dobrodružství vedl(a) Bulma
| |
 | Skrytý život Inspirováno světem Mercedes Thompsnové  Žijete v Maine. Také se mu říká Borovicový stát. Krásné místo k životu. Spousta lesů, hory, jezera a řeky. Žijete v Portlandu, což je největší město Maine i když není jeho hlavním. Hlavní město je Augusta. Ale nic není tak malebné jak se může zdát. Mezi lidmi se skrývají další tvorové. Nebezpeční tvorové. Upíři, vlkodlaci, duchové a další. Není to tak dávno co se lidé dozvěděli, že svět není tak bezpečný, jak si mysleli. Bylo to teprve dvacet let co Fae vystoupily na veřejnost. A co bylo horší, začínali se šířit zvěstí, že se na to chystají i vlkodlaci. Svět jaký znáte se má kompletně změnit. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Další těžký den, ale jako vždy úspěšný. Další svobodný zločinek a jen díky tobě. Roland Merek zabil svou manželku. Věděl jsi to naprosto jistě. Ale nebylo to nic extra. Jen další alkoholik, který se v opilosti neudržel a tentokrát svou ženu zbil tak, že zemřela. Nějak se mu to podařilo zakamuflovat jako vloupání, ale kdyby jsi ho neobhajoval jistě by ho odsoudili. Ale teď byl zase v klidu doma rád, že mu to prošlo. A teď jsi se konečně večer kdy jsi se mohl vrátit do svého milovaného, přepychového domova. Jakmile jsi vešel do domu cítil jsi, jak jsi se začal uvolňovat a hned jsi poznal, že tvoje Claire je doma. A ona taky věděla, že jsi doma. Už jsi slyšel, jak cupitá chodbou ke schodišti. Sotva jsi si stačil sundat sako a podat ho služce, která se objevila skoro ihned jak jsi vešel. „Táto!“ vypískla tvá dcera a sedla si na naleštěné zábradlí. Odrazila se a začala se po něm klouzat dolů. Blond vlasy za ní vlály, jako zlatý závor a usmívala se od ucha k uchu. Neslyšel jsi žádné pištění a ani štěbetání, takže dnes tu žádné kamarádky nebyli. Jakmile skončilo zábradlí, Claire se odrazila, dopadla nohama na zem, znovu se odrazila, předvedla ti dokonalou hvězdu a zastavila se přímo před tebou, jen proto, aby tě hned mohla obejmout. „Vítej doma.“ Přivítala tě. Claire už nějakou chvíli chodila na gymnastiku. Šlo ji to samo. Jako skoro všechno. Sklonil jsi se k ní a dala ti pusu na přivítanou. „Jak jsi se měl? Já super. Byli jsme s holkama nakupovat a pak jsme šli na pizzu s bowlingem.“ Začala ti vyprávět jaký měla den. „Čekala jsem na tebe s večeří. Dezert jsem pekla já.“ Chlubila se a ještě že tak. Claire vůbec neuměla vařit. Připálila všechno co mohla. Ale za to pečení ji zase šlo. Což ji zklamání, že se ji vaření nedaří, vynahradilo. „Nemohla se tě dočkat.“ Ozval se hlas Lucase, který vyšel z pánské klubovny. Otevřenými dveřmi jsi viděl, že má rozehraný kulečník. |
| |
| Okolí Portlandu – Doma Fergus Gallagher Když jsi se ráno probudil, vypadalo to na pěkný, slunečný den. Byla sobota a ty jsi dnes a zítra měl volno. A že bylo zasloužené, včera jste zasahovali při bankovní loupeži u které byli rukojmí. Jednoho tvého kolegu postřelili, ale vyhrabe se z toho. Zločinci byli začteni a rukojmí jsou teď v rukou psychologů. Tvůj dům se nacházel na okraji Portlandu, kde stáli jen rodinné domy se zahradami a jen půl hodiny odsud začíná les. Nebylo tedy divu, že blízko tvého domova mělo domy i několik dalších vlkodlaků ze smečky. Pokud šlo o Alfu Bena ten bydlel o kus dál ve velkém sídle obklopený několika akry půdy, které zase obklopoval les. Není to tak, že by byl Ben nějak malicherný, ale v jeho domě se konají setkání smečky a taky několik pokojů jsou speciálně zařízené pro případ rozčílených vlkodlaků. Pokoje jsou navrženy tak, aby vlkodlaka udrželi. Nějakou dobu jsi u něj bydlel, když jsi začínal s novým životem. Vaše smečka měla přesně 31 vlkodlaků. Z toho 22 mužů a 9 žen. Čirou náhodou tvůj soused Mark byl vlkodlak, ale jeho žena byla člověk. Nakonec to ona ti pomohla, když tě napadl vlkodlak co zešílel. Sotva jsi stačil posnídat, když někdo u dveří zazvonil. Začichal jsi a už jsi věděl kdo to byl. Holly. Tvá sousedka a manželka Marka. „Dobré ráno Fergusi.“ Pozdravila tě s úsměvem. Holly Thenová byla drobná, skoro o hlavu menší než ty s dlouhými oříškovými vlasy, které momentálně měla svázané do copu a modré oči. Pořád sršela dobrou náladou a energií, kterou kdo ví kde brala. Pracovala jako aranžérka exteriéru. Navíc ještě šplhala po horách, jezdila ródeo a navíc nedávno vytáhla chudáka Marka na Skydiving. Jo... Holly byla šílenec. Ale milej šílenec. „Dnes odpoledne budeme grilovat. Musíš přijít. Pozvali jsme všechny sousedy.“ Zahrozila ti prstem. „Neopovažuj se nepřijít.“ Varovala tě na oko přísně. |
| |
 | soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Dnes bych si do deníčku, kdybych si ho psal, jakože já si ho nepíšu, mohl napsat, že jsem vytáhl z průseru chlapíka, co umlátil svou manželku. Hrozilo mu křeslo, protože manželku ubil velmi brutálním způsobem. Musela strašně trpět. Ale to mě nezajímá. Já chci, ať On vidí, co způsobil. Že vrahům budou činy procházet a že za to můžu já. Mám určité zásady. Neobhajuji například muže, co zabili ženu, která je nechtěla. Nebo muže, kteří znásilní nebo zabijí malé děti. Hlavně děti okolo dvanáctého roku života… Z… osobních důvodů, řekněme… Nebyla to pro mě žádná výzva. Žalobce byl připosraný už když slyšel, že budu Mereka obhajovat já. A když jsem vešel ze síně, nejspíš to pustil definitivně. Je to profesionál, ale při své řeči koktal a blábolil nesmysly. Soudci jsem omlátil o hlavu svědecké výpovědi, znalecké posudky a nejrůznější paragrafy. Překroutil jsem a neúhloval všechno, co se dalo. Našel jsem kličku v osmdesát let starém zákoně, o kterém ani nikdo nevěděl. Soudce musel muže osvobodit. Ale takováhle práce mě nijak nenaplňuje. Mnohem raději obhajuji třeba masové vrahy, kde je výsledek dost nejistý. A na vrcholu blaha jsem ve chvíli, kdy proti mně stojí Nejvyšší žalobce Gordon Brown. Tento čtyřicetiletý muž je hotový právnický génius a je mi důstojným soupeřem, nikdy se mě nebojí. Nikdy nepadne. Mám ho svým způsobem rád, soudní líčení mě neskutečně baví. Setkali jsme se v soudní síni pětkrát. Vždy to byla bitva plná paragrafů, překrucování, zastrašování a ovlivňování. Jednou mě porazil, jednou jsme spolu uzavřeli dohodu. Celkově jsem byl poražen pouze jednou. Jen žalobce Brown si může přičíst můj skalp. Konečně zaparkuji jedno ze svých audi v garáži a vyjdu z garáže ven. Zamířím ke dveřím, odemknu si, boty kopnu do rohu a nechám služku, aby je uklidila do botníku. Druhá služka přicupitá a já ji podám sako, aby ho mohla pověsit na věšák. Povolím si kravatu a široce se usměji, dnes poprvé. Slyším totiž, že se blíží jediný človíček, nebo jeden ze dvou, co mě dokáže rozesmát. Claire sjede po zábradlí, pak předvede dokonalou hvězdu a na konci mě obejme. Pevně ji k sobě přitisknu a potom si dáme uvítací pusu. Pocuchám ji, jako vždy, dokonale učesané vlasy. „Ahoj zlatíčko,“ pozdravím se s ní a přetáhnu si přes krk kravatu. Tu potom odhodím na sedačku. Ty služky přece neplatím jen aby se poflakovaly. Rozepnu vrchní knoflík košile a zamířím do kuchyně. „Tak to zní jako skvělý den,“ usměji se na ni upřímně. „Dneska tady nenarazím na žádnou dívku schovanou za sedačkou?“ otážu se potom s tichým zasmáním. Narážím na dva roky starou událost, kdy jsem málem přisedl Sarah, když holky hrály schovku. „Výborně, tvůj dezert si dám velmi rád,“ řeknu a zdůrazním přitom slovo dezert. Očekávám něco jako naoko naštvané „héééj!“ a pohladím malou znova po hlavě. Z pánské klubovny vyleze Lucas. Usměji se na něj a když k sobě přistoupíme blíž, srazíme pěsti. „Nazdar Luki,“ pozdravím s úsměvem svého nejlepšího kamaráda. Pak ukážu hlavou na bowling: „Hraješ s klukama z ochranky? Že je to ještě baví, nechat se od tebe pořád drtit.“ Zasměji se plácnu ho po rameni. Pak jdu za Claire do kuchyně, kde si nechám naservírovat večeři od profesionální kuchařky a dezert od dcery. „Co ve škole?“ položím typickou otázku rodičů, kteří se večer vrací z práce, ale já to myslím trochu jinak. Neptám se ji na známky, nikdy se ji neptám na známky a oba to víme. Má vždy vynikající studijní výsledky. Ale ptám se na kluky a učitele. Když s nějakým klukem chodí, většinou jí to nevydrží déle jak dva dny, vždy se pochlubí. A učitele? Stačí, aby se na ni křivě podívají a jí to vadilo, a letí. Už tak vyhodili dva. O pár týdnů později jsem je viděl, jak zametají chodník před Nejvyšším soudem. |
| |
 | Doma Tomu říkám zasloužené a volno, které si hodlám vychutnat. Ráno, později než obvykle, jsem si pár mil zaběhal ještě před snídaní. Teď si užívám ranní kafe a doutník a mám z toho pořád dvakrát větší potěšení, protože vím, že tím svoje tělo nezhuntuju. Je to (zlo)zvyk ještě z předešlého života, drobnosti, které vás neopustí ani tehdy, když začnete výt na měsíc. V novinách právě čtu článek o naší včerejší akci. Vždycky mě zajímá, co tam napíšou. Občas se docela pobavím. Člověk ví, jak to chodí, vidí to na vlastní oči a novináři tu chvíli napětí, adrenalinu a občas i smrti shrnou obvyklými žurnalistickými bláboly. A když už jsme u toho, přepadat banky, to je čiré zoufalství. Co si myslí, že bych je nevyčenichal? Čpěl z nich strach, jakmile jim došlo, že to byla fušeřina. S doutníkem v koutku úst jdu otevřít. "Když mi to ugriluješ hezky rare, tak přijdu," řeknu po pozdravu. Ze mě se zákonitě musel stát vlkodlak, pořádný rare biftek jsem miloval i za člověčího života. Nedokážu si sebe představit jako vegetariána. "Jenom... všechny jako všechny? Doufám, že ne tu slídivou ženskou, co si opisuje všechny espézetky, co zaparkujou na ulici." O té mi vyprávěli pochůzkáři, že je řádně cáklá. Kdyby bydlela v jiné, horší, čtvrti, jistě by se jim hodila. Tady, jde bylo tolik čenichů a ochranářů na pár stech metrech, to asi nemělo moc smysl. "Tuhle na mě zvonila, že si prý mám posekat trávník, že to není estetický. Asi si pořídím ovci. Nějakou lidožravou." |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Služebné posbírali tvé svršky, které jsi odhodil. Zítra ráno budeš mít oblek zase čistý, vyžehlený ve skříni. „Dneska ne. Zítra píšeme velkej test a holky se musí učit.“ Protočí otráveně oči. Vadilo ji, že její kamarádky nejsou tak chytré jako ona a musí ztrácet čas učením, místo toho, aby se bavili. Když jsi ji popíchl ohledně dezertu, našpulila rty a zatvářila se uraženě. Ale nestačila nic namítnout, protože se objevil Lucas. „Pořád si myslí, že mě jednou dostanou. Proč bych jim bral naději?“ zazubil se. „Dobrou chuť.“ Popřál vám a vrátil se ke kulečníku. I když jste byli dobří přátele a Lucas jakoby patřil do rodiny, ale tyhle rodinné chvíle nechal jen vám pokud jsi ho nepozval. Usadili jste se u stolu a sluhové začali servírovat večeři. Mísa s lehkým, kuřecím salátem, těstoviny se špenátem a smetanou, grilované maso a pro Claire malinová limonáda a pro tebe oblíbená značka vína. A samozřejmě dezert v podobě čokoládového suflé. Claire si s chutí nechala nandat těstoviny. Zářivě se na tebe usmála. „Skvělé. Charles byl dneska hrozně milí a přinesl mi růži. Asi si ho ještě chvíli nechám.“ Zachichotala se. „A dneska se mnou mluvila trenérka, že zítra bych měla přijít na konkurz roztleskávaček... ještě jsem se nerozhodla. Je to fajn, ale musela bych chodit pořád na tréningy.... a nevím jestli se mi chce.“ Pokrčila rameny a nacpala si pusu těstovinami. „Budeš mít teď volno nebo tě zítra čeká další případ?“ zajímala se. |
| |
| Fergus Gallagher Doma „To se neboj. Bude tam hromady masa na několik způsobů. Nacpeš si pupek.“ Ujistila tě. Začala se smát, když jsi se s obavami ptal na tu slídivou ženskou co bydlí o pár domů dál. „Samozřejmě, že jsem paní Kilpatrick pozvala. Je to sousedka. Mohla by se urazit, kdybychom ji vynechali. Ale naštěstí pro nás, odmítla.“ Ještě pořád se smála, když jsi ji pověděl o tom, jak tě otravovala s trávníkem. „Ale vždyť je to jen stará paní co se nudí.... kdyby jsi takovou ovci sehnal, musíš mi dát vědět kde. Taky ji budu chtít.“ Šibalsky na tebe mrkla. „Dobře. Ještě musím obejít pár lidí. Začínáme grilovat ve dvanáct.“ Našpulila rty a poslala ti pár imaginárních pus než se otočila a vydala se k sousedům naproti. Podíval jsi se na dům Holly a vzadu na zahradě jsi viděl Marka, jak připravuje zahradu na tu sešlost. Vrátil jsi se do domu a zadíval se na hodiny. Do grilování zbývali pořád tři hodiny. Spousta času. Dnes to vypadalo na opravdu dobrý den. Později, odpoledne, jsi ani nemusel koukat na hodiny, aby jsi zjistil, že je dvanáct. Až pod tvůj nos se začala linout lahodná vůně pečícího se masa. Zamířil jsi rovnou k sousedům. Obešel jsi dům a ocitl jsi se vzadu na jejich zahradě. Měli tu dlouhý stůl s připravenými papírovými talíři, nakrájený chleba, láhve s kečupem a hořčicí. Chladící box byl přecpaný láhvemi s různým pitím. Alkoholickým i nealko. U stolu byli lavice, ale byli tu i menší židle se zahradními stolky. A u grilu samozřejmě stál Mark v zástěře s potiskem těla nějakého kulturisty. Mark měl krátce střižené vlasy, které se mu od přírody vlnily, vlasy barvy slámy a hnědé psí oči. Měl výrazné obočí, ale nijak to neškodilo jeho vzhledu. Jako každý vlkodlak byl statný. Široká ramena, štíhlý trup a silné paže. Tak vypadá dobře živený vlkodlak. „Zdravím tě sousede!“ pozdravil tě s gestem, jako kdyby zvedal imaginární klobouk. Markovi bylo přibližně sto padesát let a pocházel z Londýna. Jako mladý hoch dorazil do Ameriky spolu s dalšími přistěhovalci a dlouhé roky pracoval v docích. Věděl jsi, že se stal vlkodlakem když mu bylo 38 let a našel v podpalubí jedné nákladní lodi černého pasažéra. Vlkodlak. A tak k tomu přišel. Od té doby žije tady a za ty roky se dokázal zbavit přízvuku. Ale ten se mu vracel, když se rozčílil. Momentálně vede malou restauraci, kde je samozřejmě kuchař. „Tak jak si ho dáš? Máme tu krávu, prase, kuře, králíka, ryby a i párky..“ Pobídl tě obracečkou ať jdeš blíž a podíváš se na všechno to maso na grilu. „Mám tu několik druhů koření a marinád.“ Pobízel tě. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro „Počkej… Se jednou budeš divit, až ti to někdo natře,“ zasměji se Lucasovi , ale nemyslím to vážně a on to ví. Nikdo to Lucasovi nenatře, nikdy. Já s ním kulečník hraji jen po vyhraných soudních sporech s Brownem, kdy mám natolik vítěznou náladu, že bych bez trochu sražení neusnul. Pak jdu za dcerou do kuchyně a Lucas jde pokračovat v drcení kámošů z ochranky. „No jo no. Všechny holky nemůžou být tak geniální, jako jsi ty,“ pousměji se a nechám si naložit porci jídla. „Všechny také nemají otce bývalého anděla,“ připomenu jí se zazubením. Vím moc dobře, jak je na svou andělskou krev hrdá. Dělá jí silnější, rychlejší a mrštnější, nehledě na andělskou krásu. Jistě, její matka byla bezpochyby velmi krásná, ale jen díky matčiným genům nevypadá ta dívčina přede mnou jako malý andílek. Pustím se do jídla a Claire se na mě zářivě usměje, když mluví o Charlesovi a růži. Naoko se zatvářím otráveně. „Co? Kytky? Já doufal v bonboniéru…“ pronesu, a pak se zasměji. Když dostane bonboniéru, většinou ji společně sníme u té velké plazmové televize v obýváku. Jím a poslouchám, co Claire říká. Zvednu hlavu. „Hlavně by asi bylo dost časově náročné kombinovat gymnastiku a roztleskávání,“ řeknu jí věcně. Ale vím moc dobře, jak prestižní postavení v téhle „škole celebrit“ roztleskávačky mají. Ale netuším, jestli by Claire mohla být ve škole ještě populárnější. Nadmu se pýchou. „No, záleží na tobě. Konkurz je jen formalita. Pokud chceš být roztleskávačka, tak tam zítra jdi,“ pobídnu ji s úsměvem. „Mám zítra volno,“ přikývnu a chopím se salátu. Nejsem si tímto tvrzením tak úplně jist, musel bych se podívat do diáře, ale myslím, že volno vážně mám. A i kdyby ne, má Claire má vždy přednost. Dokonce i před Brownem. Jedinou výjimkou je obhajoba šéfa mafiánského podsvětí LA, Jacka Ricgora, otce Claiřiny nejlepší kámošky Sarah. Jack se za dlouhé roky, co jsem ho vytahoval z basy, stal z největšího klienta jedním z mých přátel. A Jacka zítra neobhajuji, to bych si pamatoval. Pokud mám zítra případ, tak se jedná o nějakou nulu, a pokud mu přidělí jiného právníka a oni ho zavřou, nebude to nikomu vadit. A mi nejméně. Svou neúčast u soudu vždy nějak zákoně omluvím. „Mám tě zítra zavést do školy a jít s tebou na konkurz, pokud tam půjdeš?“ zeptám se Claire s úsměvem. Máme samozřejmě osobního řidiče, jednoho z padlých andělů, který Claire každý den ráno vozí do školy a odpoledne zpět, nebo na nákupy, nebo kamkoliv chce, ale ona vždy raději jezdí se mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Ale měli by být.“ Oponovala. „Pak by bylo všechno jednoduší. Nakonec je to škola pro nadané... neříkám, že jsou hloupé. To ne. Ale ony musí dřít.“ Napila se malinovky. Pak se usmála. „To je pravda. Můj taťka je nejlepší.“ Zazubila se a začala si těstoviny obtáčet na vidličku. Zasmála se. „Ty jsi mlsoun! Ale brzy určitě nějakou určitě dostanu. Nechci uvíznout v jednotvárnosti. Pořád jen kytky by začali být nudné.“ Pokývala hlavou a zvedla vidličku na které měla pěknou kouli těstovin. Odhodlaně si to všechno nacpala do pusy, že měla tváře naducané jak křeček. Chvíli ji trvalo než to zvládla všechno rozkousat a polknout. Utřela si pusu a bradu ubrouskem. Přemýšlela o tom co jsi řekl. Naklonila se na jednu stranu, pak na druhou, jako kdyby si prohlížela své myšlenky z různých úhlů. „Asi to zkusím. Nakonec, když to bude na mě moc můžu skončit.“ Pokývla rozhodně hlavou. Prozradil jsi ji, že máš volno, radostí se rozzářila. Ale rozzářila se ještě víc, když jsi ji nabídl, že by jsi ji odvezl a šel na konkurz. „Ty bys šel? Jupppíííí!“ vypískla radostně a několikrát poskočila na židli. „Moc chci, aby jsi šel.“ Přikývla rozjařeně. Dojedla těstoviny a pak si k sobě přisunula desert. „Jsi unavený? Nebo se koukneme na film? Lucas mi sehnal nejnovější díl Doby ledové!“ I když Claire byla všemi směry nadaná, z části anděl, a i dospělejší než její vrstevnice, tak pořád byla dítě a milovala pohádky. Největší utrpení jsi zažil, když vyšel Shrek. To na něj koukala pořád. A samozřejmě nejraději s tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Chtěl jsem ji opravit, že je to škola pro bohaté, ale nakonec jsem nic neřekl a jenom s úsměvem přikývl. Když zmíní, že její taťka je nejlepší, nahlas se zasměji a láskyplně se na ni podívám. „No jasně, nejsme vegetariáni,“ pronesu na to s kytkami. „Krom toho růže mají trny,“ udělám obličej, jakože mi tedy vůbec nechutnají. Pak se na ni zvědavě zadívám, když začne natáčet těstoviny na vidličku, a znova se zasměji, když do sebe přeci jen nacpe všechny těstoviny a připomíná teď blonďatého křečka. Asi má docela problémy to polknout. Když se jí to konečně povede, začne uvažovat. Nakonec řekne, že to zkusí. S úsměvem souhlasně a pochvalně přikývnu. Když nadskočí a zavýskne, že ji zavezu a půjdu s ní, rozšíří se mi úsměv ještě více. „No jistě, že s tebou půjdu. To bych si přece nenechal ujít,“ řeknu a myslím to zcela upřímně. Potom se oba dva pustíme do dezertu. Asi uprostřed se zeptá, jestli jsem moc unavený, nebo se podíváme na Dobu ledovou. Málem se zadusím, ale nedám na sobě vůbec nic znát. V hlavě se mi vybaví Shrek a napadne mě, že Lucas si to pěkně vyžere. Už mám na jazyku, že jsem unavený a jdu spát, ale lhal bych. Jako anděl toho vydržím mnohem více, než obyčejný smrtelník. Nemusel bych spát několik dní. A když se podívám na Claiřinu rozzářenou tvář, nemůžu jí zalhat a odmítnou. Vykouzlím proto úsměv. „Nejsem unavený. Běž to pustit,“ pobídnu ji a otřu si ústa ubrouskem. To už naběhnou sloužící, aby uklidili nádobí. Dcerka odběhne do obýváku pustit DVDčko a já s ďábelským úsměvem zamířím k pánské klubovně. Slyším překvapené a obdivné vzdechy. Lucas asi zahrál neuvěřitelný úder. S ďábelským šklebem vejdu do klubovny. „Zdravím, pánové,“ kývnu na přítomné. Většinou jsou to lidé, ale jsou tu dva padlí andělé, když nepočítám Lucase. „Je mi líto, ale budete to muset dohrát bez Lucase. Ten se totiž se mnou a s Clairou jde dívat na Dobu ledovou.“ Zazubím se na něj. No co, měl s tím počítat. Shreka sehnal taky on. A taky se musel dívat. A Claiře určitě nebude vadit, že se dívá i on, mají se navzájem hodně rádi. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Pustil jsi se do dezertu. Claire koukala, jak ti to chutná. Čokoládové suflé vypadal jak hnědý kopeček. Z venku to byla vláčná buchta a prostředek byl tekutý, takže tak dezert nebyl vůbec suchý. Dojedla a pak s očekáváním na tebe hledala co ji odpovíš. Když jsi ji řekl ať to jde pustit, radostně vypískla, dala ti pusu a už běžela všechno připravit. Úklid jsi nechal na sloužících a vyrazil za Lucasem, aby jsi vykonal menší odplatu. Když jsi vešel všichni se na tebe ohlédli. Všichni se hned narovnali, jako kdyby jsi byl nějaký generál co načapal vojíny po večerce popíjet. Jen Lucas zůstal uvolněný, ale přestal se opírat o tágo. „Dobrý večer, pane Cartere.“ Byl ti pozdrav oplacen. Lucasovi se na tváři objevil mučednický výraz. „Tyrane.“ Obvinil tě a vrátil tágo do stojanu. „Co naplat... musím si přece nějak vydělávat na jídlo.“ Zavtipkoval a vyšel s tebou ven z místnosti. „Čím jsou si to zasloužil? Byl by jsi raději, abych ji dával akční filmy nebo horory? Na takové věci je mladá. Pohádky jsou jistota.“ Breptal, ale když jste vešli do obýváku, Claira už seděla na pohovce s připraveným filmem. Dokonce se stačila převléknout do své oblíbené noční košile s Hannou Montanou, klátila nohama ve vzduchu na kterých měla růžové, chlupaté pantofle. Oba vás obdařila odzbrojujícím úsměvem, který byl upřímný. „Taky se chceš strejdo dívat?“ nedočkavě poklepala vedle sebe. Lucas ji úsměv oplatil. „Samozřejmě. To bych si nenechal unést.“ Ujistil ji a šel se posadit na pohovku vedle ní. Když jste se usadili, pustila film. Claira film prožívala, hodně se smála nebo na postavy v televizi hulákala rady nebo je pobízela. Ale film byl dlouhý. Skoro tři hodiny a poznal jsi, kdy začala být Claira unavená. Protože zmlkla a už film sledovala tiše. Už se blížil konec, když sis všiml, že Claira se začala choulit k tvé ruce a měla zavřené oči. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Tebe bych nikdy nevyhodil," usměji se na Lucase, i když vím, že jen žertoval. "Jsem ti vděčný, že ses Mu postavil," ocením ho. "A čím sis to zasloužil? Nevím, ne horory jí nekupuj. Ale jsi můj nejlepší kámoš, asi jsem potřeboval nějakou morální podporu. Četl jsem recenze, ten film má prý dvě a půl hodiny..," řeknu a zahraji dokonalý podtón zoufalství. Pak vejdeme do obýváku. Oba nahodíme úsměvy a sedneme si každý z jedné strany vedle Claire, která se mezitím stihla převléknout a pustit film. Ta košilka s Montanou byla její oblíbená a ona se jí odmítala zbavit, i když jsem ji jí dal už dávno a je jí malá. Byla po kotníky, teď ji má sotva pod kolena. Pak film začne a já i Lucas spíš než film sledujeme Clairu, která to správně po dětsku prožívá. Občas si s Lucasem vyměníme pohledy nebo úsměvy. "Ten recenzista se mýlil," pomyslím si, když odbije jedenáctá hodina, "ve skutečnosti má film ty hodiny aspoň tři." To už ale spatřím, že Claire film moc nevnímá. Pere se s očními víčky. Už jsem měl několikrát na jazyku příkaz, aby si šla lehnout, ale nakonec jsem ho neřekl a její hlava mi po chvilce spočinula na rameni. Cítím, že opravdu usnula. "Vypneš to, prosímtě?" zeptám se Lucase. Pak opatrně odsunu Claiřinu hlavu od svého ramena a zvednu se. Jednou paží pak Clairu chytnu pod koleny, druhou pod pažemi a zvednu ji do náruče. Hlavu si opět opřu o rameno, aby jí cestou neklimbala. Pak se s ní vydám po schodech nahoru do jejích pokoje. Dveře si otevřu nohou. Claiřin pokoj je vybaven v luxusním a moderním stylu. Na stěně naproti velké posteli visí plazmová televize, na pracovním stole je počítač s tenkým monitorem - a počítač je ve skutečnosti zabudován do monitoru, má tady hromady plyšáků, pohodlný koberec a lustr s Mickey Mousem, který jsme jí s Lucasem montovali na šesté narozeniny. Zatím si na něj ale nestěžovala. Po stěnách plno nejrůznějších plakátů, většinou seriálové hvězdy z Disney Channel, většinu jsem nikdy neviděl. Donesu Claire k posteli a sundám jí pantofle. Pak odhrnu peřinu položím malou na postel a přikryji ji. Odhrnu jí vlasy z čela, dám jí na ně pusu a pak tiše odejdu z pokoje. Při odchodu zhasnu. Sejdu dolů, popřeji si dobrou noc s Lucasem a pak si jdu také lehnout. Můj pokoj je samozřejmě zařízen mnohem strozeji, než pokoj mé dcery. Také mám velkou postel, plazmovou televizi a velkou skříň, pracovní stůl s monitorem a počítačem v jednom. Ale to je tak všechno, nic víc nepotřebuji. Otevřu dveře, které vedou z mého pokoje do koupelny a hodím rychlou sprchu. Pak si vyčistím zuby a převléknu se do spacího oblečení. To znamená jenom volné černé kalhoty. Ne, že bych se chtěl po večerech kochat na své vypracované břicho, ale v Kalifornii je touto roční dobou v nocích dost horko. Zalezu do postele a za chvíli usnu. *** Ráno mě vzbudí bzučící a vibrující dotykový mobil na nočním stolku. Nastavil jsem ho tak, abych vstával půl hodiny před Clairou. Zajdu si vyčistit skříň a znova hodím studenou sprchu. Po horké noci je to to nejlepší. Pak otevřu skříň a podívám se na své oblečení. S potěšením dnes má ruka nezamíří k obleků a kravatám, ale obleču si volné džíny a modré tričko Nike. Pak se dojdu dolů nasnídat a popřeji dobré ráno Lucasovi. Když přijde čas, aby vstávala Claira, jdu nahoru se služkou, která ji každý den budí, i já. Zaklepu na dveře a chvíli vyčkám, aby měla Claira možnost se dooblékat, kdyby se zrovna převlékala, a pak vejdu. Pokud nespí, tak ji popřeji dobrého ráno, pokud spí, tak ji jemně vzbudím. "Co chceš na snídani, Clair?" zeptám se jí, aby to řekla služce. Když odpoví, podívám se na její blonďaté vrabčí hnízdo na hlavě. "Mám tě učesat?" zeptám se se zazubením. Přestože otcům to většinou moc nejde, já umím česat perfektně. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Nevesele se ušklíbl. „Kdyby ostatní měli rozum, už by se Mu taky vzepřeli. Ty jeho nekonečná pravidla o ničem.“ Odfrkl si. Nakonec jste se usadili na pohovce a sledovali film. „Jasně.“ Řekl Lucas tiše a zatím co jsi bral Clairu do náruče, on vypnul DVD a strčil CD zpět do krabičky. Odnesl jsi dceru do jejího pokoje a něžně ji uložil do postele, něco zamumlala a převalila se na bok. „Dobrou, Nicu.“ Popřál ti, ale sám spát nešel. Podle všeho šel zkontrolovat hlídače do kontrolní místnosti. Druhý den jsi jako vždy vstal dřív. Šel jsi nahoru se služebnou, aby jsi dohlédl na její přípravu do školy. Zaklepal jsi. „Dále.“ Ozvala se Claira a oba jste vešli. Měla na sobě už školní uniformu ve školních barvách. Kaštanové hnědé a bílé. Uhladila si sukni a usmála se na tebe. Zamyslela si. „Dám si volské oko a toust s pomerančovým džusem.“ Poručila si. Služebná přikývla a odešla vyřídit objednávku. Nabídl jsi, že ji učešeš. „Ano, prosím.“ Znovu se usmála a posadila se na židli. Podala ti hřeben a v ruce měla připravené růžové gumičky s třpytivými motýlky. „Udělal by jsi mi copy?“ požádala tě. Pustil jsi se do česání, když jsi narazil na zacuchané místo ani nepípla, že by ji to tahalo. „Tati?“ ozvala se po chvíli. „Mohla bych mít pejska?“ vyzvídala a koutkem oka na tebe pohlédla. |
| |
| Doma "Jasně, jasně, a po víkendu se budu kutálet do práce a budou mě používat místo beranidla." Oddechnu si. Radši ať se ta sůva urazí, než aby mi kazila den. Kdyby neodmítla, musel bych jí připomenout, jak ji nemám rád a jak ona nemá ráda mě. A to jsem většinou relativně mírumilovnej. Do času určení jsem si dosyta užil toho velkého a naprostého nic, co mi dneska bylo dáno v plán. Někdo jako Holly by to asi nepochopil. Ležet na houpací lavičce a maximálně si chvíli číst. Však ono to na mě přijde, jsem noční tvor. Možná se ještě po tom grilování poohlídnu po městě, je sobota, určitě se tam najde něco... zajímavého. "Krávu? A já myslel, že babka voyeurka odmítla." Posadím se co nejblíž grilu, což je strategické místo, po cestě si rovnou vezmu z boxu láhev piva. Když už mě pozvali a ví, jaký je apetit vlkodlaka v rozpuku, nebudu se bránit hromadě dobrého masa. "Myslím, že krom těch párků vyzkouším všechno, do večera času dost. Jen mi to moc nepropeč, nejlíp bych to bral naservírovat živý," hodím po něm vlčím úsměvem. Lovy jsou něco, z čeho jsem byl na začátku unešen a "lovil" jsem zkusmo skoro všechno, dokonce i kočky. Ne že bych je zabíjel a žral, kočky mám docela rád, šlo o ten pocit. "Co vás to popadlo, hostit celou ulici? Vždyť tu hromadu masa spořádáme my dva dohromady, když se nám bude chtít. Doufám, že to Holly nenarafičila, aby mi zas ukázala nějakou svou trhlou kamarádku," ztlumím hlas. Spíš ze zvyku, kdyby se vrátila, věděli bychom o tom. Samozřejmě to nemyslím nijak zle, jde o to, že já si nedovedu představit, že bych tohle dělal. Se sousedy vlkodlaky jsem relativně zadobře, jsme smečka, zato s lidmi moc nekomunikuju, protože prostě nemám potřebu, a když jo, tak ne se sousedy. Aby se dozvěděli ještě o nás... nebo co hůř, o mojí práci. Jednou, ve slabé chvilce, jsem komusi něco naznačoval, že jsem ten chlápek s kuklou na hlavě. A ona se mě zeptala, jestli prej lupič. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Posadím si Clairu před její toaletní stolek s obrovským zrcadlem a shrnu jí vlasy na jedno rameno. Pak se do zrcadla podívám a spatřím sebe. Podrbu se na bradě. „Co myslíš, měl bych se oholit?“ zeptám se Claire a znovu se na sebe podívám do zrcadla. Pak už ale popadnu kartáč na vlasy a začnu jí rozčesávat blonďaté lokny. Narazím na jeden dost spletený chuchvalec a musím docela škubat, než ho rozčešu. Na kartáči přitom zůstanou nějaké vlasy. Ale ona si nestěžuje, místo toho mi položí dotaz, jestli by mohla mít pejska. Překvapeně na ni pohlédnu a na chvíli ji přestanu rozčesávat. To by mě tedy nikdy nenapadlo, že by chtěla psa. Zamyslím se, a začnu ji znova rozčesávat. Tentokrát pomalu, jak u toho vážně přemýšlím. Mít psa je pro dítě velká zodpovědnost. „Chceš být gymnastka, roztleskávačka a ještě mít psa?“ ujistím se, jestli to správně chápu. „Ale žádného kabelkového pudla nebo čivavu. Nesnáším týrání psů,“ stanovím si první podmínku. „A budeš se o něj starat, a myslím to vážně. Krmit, česat, venčit. A žádné mně se nechce, nebo ať ho vyvenčí Margareta,“ řeknu ji přísně. Protože už vidím, jak si služky stěžují, že venčení psa nemají v popisu práce. Je to hezké cvičení odpovědnosti pro dvanáctiletou holku, to ano, ale zvládne to? Upletu ji copy a stáhnu je gumičkou. Potom se vydáme do kuchyně. |
| |
| Fergus Gallagher U sousedů Mark se zasmál. „Myslíš si, že nejsme připraveni? V lednici máme masa dost, že bychom tím nakrmili armádu.“ Mrkl na tebe. „Jo. Ale to by asi nevypadalo moc normálně, kdyby jsme jedli syrové maso.“ Uculoval se. Zatím jste mohli mluvit o vlčích záležitostech, protože kromě tebe ještě nikdo nedorazil. Tedy až na Holly, která se na vás usmála a pak na stůl začala připravovat příbory. „Tak jestli to chceš jen osmahlé na povrchu, tak si připrav talíř. Za chvíli to bude.“ Kývl ke stolu. „A vem mi taky pivo.“ Požádal tě. Došel jsi si pro talíř a vzal Markovi další láhev. Napil se a pak se zasmál. „Tentokrát snad ne... aspoň mě tedy nic neprozradila. Možná, že teď hledá nějakou v jiném okruhu bláznů.“ Taky to řekl tišeji. Ještě, že Holly nemá tak dobrý sluch, jako vy. „Víš o tom, že budeme mít ve smečce novou vlčici?“ řekl ti Mark a začal ti nandavat na talíř fláky masa, který byli opečené jen z venku a uvnitř prakticky syrové. „Daniel pro ni dneska šel.“ Řekl a na talíři ti dopadl další kus masa, už jsi měl hezkou hromádku. Daniel byl druhý zástupce Bena. Daniel se stal vlkodlakem když po Americe běhali Bizoni, Indiáni a vládli tu Kovbojové. On sám byl tenkrát rančer, který choval koně. Vzhlédli jste, když jste uslyšeli pozdrav. Právě přišla vaše sousedka s dětmi. Vdova Solová a její tři ratolesti. Dva kluci dvojčata Peter a Patrick a nejmenší pětiletá Hanah. Děti hned běželi na houpačku, kde se s chichotáním usadili. „Zdravím hoši!“ pozdravila vás vdova a nesla mísu se salátem. „Floro! Děti! Jsem ráda, že tu jste!“ přivítala je Holly radostně. Elizabeth Folwin Park Daniel odkaz byl vysoký s ostře řezanou tváří s delšími, havraními vlasy, které napovídali, že má mezi předky nějaké Indiány. Dobře stavěný, se širokými rameny a velkýma rukama. Oči měl šeré jako bystřina a prozrazovali, že je starší než vypadá. Což ti dokázal tím, když ti vysvětlil, že vlkodlaci nestárnou a, že on tu byl už za Kovbojů. Trpělivě ti vše vysvětloval a odpovídal na možné otázky. Ale nejvíc ti zdůrazňoval to, že budeš potřebovat zaučit. Konečně se zvedl, převyšoval tě o půl hlavy. „Teď musíme za Alfou. Pomůže ti s první přeměnou, abys věděla jak na to. Navíc dokáže zvládnout tvého vlka.“ Otočil se na tebe. „Zavezu tě tam. Ben tě už čeká.“ Pokynul ti, že půjdete. Teď, hned. Maeve Adlerová Stanice Sledovala jsi prosklenou kancelář tvého šéfa. A nebyla jsi sama. Skoro celé vaše oddělení po ní pokukovalo. Váš kapitán Oliver Braun, byl muž kolem čtyřiceti let, ale už začínal šedivět a růst břicho, ale ještě nebyl přímo zavalitý. Byl neúprosný, přísný, ale zase uměl ocenit dobrou práci. V podstatě byl oblíbený. Naproti němu stál Kaden Dressen,odkaz jeden z tvých kolegů a navíc detektiv. Dostával všechny ty případy po kterých jsi toužila řešit ty. Byl to pohledný muž a jeho věk se blížil k třicítce. Byl vysoký, převyšoval tě skoro o celou hlavu. Krátké, tmavě hnědé vlasy, skoro černé. Oči měl čokoládově hnědé jeho tvář zdobily krátké, tmavé vousy. Škoda, že šéfova kancelář byla zvukotěsná, protože podle prudkých gest se ti dva hádali. V jednu chvíli si Kaden nasadil brýle s barevnými skly a naštvaně na Brauna pohlédl. Všichni tušili o čem se hádají. Kadenová parťačka odešla před týdnem na mateřskou. Takže se dohadovali o tom, kdo zaplní její místo. Zdá se, že Kaden s kapitánovým výběrem nesouhlasil. „To jsem teda zvědavá, jak to dopadne.“ Ozvala se Staci vaše spojovací a usadila se na kraj tvého stolu s kelímkem kávy. Byla to pětadvacetiletá bruneta. Nebyla tlustá, ale měla kyprejší tvary a příjemný, kulatý obličej. „Koukni na tu prdelku. Hned bych si sáhla.“ Šibalsky na tebe mrkla. „Ale zajímalo by mě, koho šéf vybral, že se tomu Kaden tak brání.“ Zavrtěla hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Také se na tebe podívala a přemýšlela nad tvou otázkou. „Nevím. Myslím, že ti to víc sluší oholený, ale vousy tě zase dělají staršího.“ Odpověděla. Pak napjatě čekala na to, jestli ji povolíš psa. „Tak nebudu tolik blbnout s holkama a budu mít víc času.“ Argumentovala. „Néééé... žádný čivava. Myslela jsem spíš na Bígla nebo Labradora. Retrívra.“ Říkala ti rasy, které se ji zalíbili. Asi po psech už koukala na internetu. Usmála se na tebe do zrcadla. „Neboj tati! Budu se o něj starat. Ráno ho nakrmím a vyvenčím. Zatím co budu ve škole pustíme ho na zahradu a Lucas ho může tu a tam zkontrolovat a pak až skončím ve škole budu se o něj starat.“ Slibovala. „A Lucas nemusí ani chodit ven, aby na něj koukl. Zahradu hlídají kamery, může kouknout na monitory.“ Vysvětlovala, že by to pro něj nebyla starost navíc. Dodělal jsi ji copy, vzala tě za ruku a odešli jste do jídelny, kde vám hned přinesli připravenou snídani. „Co budeš dělat až budu ve škole? Roztleskávačky jsou až ve tři.“ Napila se džusu a pak namočila roh toustu do oranžového žloutku volského oka. |
| |
| U Marka Hodím Markovi flašku s pivem, ať pocvičím jeho postřeh. "Netvrď mi, že o mně ještě někdo chová přesvědčení, že jsem normální, když neměřím zastřiženej trávník pravítkem a v okně nemám vystavenou nějakou takovou babu, jak ta zrzka z toho seriálu... něco o manželkách," mávnu rukou. Je pravda, že do amerického snu předměstí moc nezapadám, a kdybych neměl svoji smečku, asi uteču někam do kanadských lesů. Nechám si naložit oběd na talíř, zatím jenom první várku. Když chci hodovat, musí se to postupně. Tak tomu říkám informace! Ihned zvednu hlavu od jídla, což mě nedonutí udělat moc věcí. "Vlčici, jo..." protáhnu. Můj zájem je o to větší, že je ženského pohlaví a ještě našinec, a to se často neslučuje. "Víš o ní něco víc? Neslyšel jsem, že by někdo od nás měl mít přírustek," dodám hned místo slova proměna, když dorazí jedna z prvních. Kývnu na ni, ale nedokážu se dost dobře věnovat sousedce, když Markovi visím na rtech. Dokonce i jídlo jsem na chvíli opomenul. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro „Kašlu na holení,“ rozhodnu se nakonec. Ne, že bych chtěl vypadat starší, ale jednoduše se mi nechce. „No jen aby… Fajn, o víkendu se půjdeme podívat po nějakém štěněti zlatého retrívra. Souhlas?“ otážu se, pak se zvedne a jdeme do kuchyně. V kuchyni už sedí Lucas, který snídá míchaná vajíčka a před ním se kouří ze silné turecké kávy. Drží před sebou nejnovější výtisk bulvárního časopisu STAR a je do něj hluboce začten. Zamrkám a překvapeně se podívám na obálku tohoto bulvárního časopisu. Z obálky se na mě totiž dívá má vlastní fotografie a pod ní velký titulek hlásá „Ďáblův advokát“ Nicolas Carter Muž bez svědomí! Seznam vrahů, které osvobodil! ČTĚTE NA STRANÁCH 4 – 7 Pousměji se. „Typické kecy?“ otážu se Lucase. Od té doby, co mě ekonomický časopis Forbes označil za světovou právnickou celebritu číslo jedna, mi bulvár nedává pokoj. Většinou mě to nechává chladným, protože propírají pořád to samé, nemám náladu mrhat na ně časem a podávat žaloby. Píší, koho jsem osvobodil a co hrozného nejspíš spáchal. A zamýšlejí se, jestli mám svědomí, nebo srdce ze železa, nebo cokoliv jiného. Jenom dvakrát jsem se pořádně vytočil, vysoudil milióny, nechal zatknout vedení plátku a dočkal se omluvy. Poprvé, když mě jeden bulvár spojil s brutální vraždou (kterou jsem shodou okolností opravdu spáchal), a podruhé, když napsali článek o Claire. Od té doby si časopisy dávají dobrý pozor, aby mě s ničím nespojovaly a neotíraly se o mou dceru. Počkám si, až se Claire nasnídá, pak se rozloučíme s Lucasem a sejdeme do garáže. Z kapsy vytáhnu klíčky od auta. Nezdá se to, ale tohle BMW je velmi bezpečné. Na tom si zakládám, aby byla Claire vozena jen v nejbezpečnějších vozech. A rovněž jsem ji ještě nikdy nenechal sedět na sedadle spolujezdce a můj řidič, Lucas a všichni, kdo by ji vezli, mají také přísně nařízeno, aby Claire seděla vždy vzadu. Od Susaniny ‚nehody‘ nemám v sedadlo spolujezdce důvěru. Naopak Claire by vpředu seděla moc ráda a vždy argumentuje tím, že všechny ostatní holky sedí vepředu už několik let. Tyto její protesty ale vždy nekompromisně utnu tím, že ostatní holky nejsou mé dcery, ale ona je. Lucas si se mnou ale jednou hodně vážně promluvil a přímo a bez vytáček mi řekl, že nemůžu pořád myslet na Susaninu smrt a že Claire je mnohem odolnější, než Susan kdy byla. A že dřív nebo později sedět vepředu prostě bude a já s tím nic nenadělám. Tak jsem nakonec s těžkým srdcem svolil, že od třinácti let bude moci jezdit vepředu, na což reagovala takovou radostí, jako by byly Vánoce dříve. Nechápu, co na tom tak vidí… Každopádně třináctiny má až desátého dubna, takže si ještě chvíli počká. Otevřu ji dveře od zadního sedadla za spolujezdcem a podržím ji je. „Ještě nevím. Asi nebudu ve škole. Zajdu si někam na oběd, projdu se po městě. A o půl třetí budu v tělocvičně,“ odpovím ji a slíbím. „Máš všechno?“ zeptám se ještě, než si sednu za volant a vyrazíme. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Dobře! Děkuji tati.“ Dostal jsi pusu na tvář. Lucas vzhlédl vzhlédl od novin. „Přesně tak. Plky, plky. Jsi tam vylíčený jako nějaká zrůda. Zajímalo by mě co jsi té novinářce udělal. Všechny větší články o tobě v poslední době píše převážně nějaká Streinová.“ Poklepal na noviny a přetočil si je na sport a usrkl kávy. Po jídle Claire dala Lucasovi pusu na rozloučenou a běžela s tebou do garáže. Vzpomínal jsi na to, jak jsi se s ní přel o sezení ve předu. Nakonec ti to musel rozmluvit Lucas a tak jsi udělal kompromis, že může jezdit vepředu až v určité době. Claire to brala. A snažil jsi se nemyslet na to, až jednou bude chtít řídit sama. To asi nerozdejcháš. „Mám všechno.“ Souhlasila a hodila do auta první růžovou aktovku, která se ji hodila ke gumičkám a pak nasedla. Nemusel jsi ji připomínat, aby se připoutala. Hned to udělala. „Proč sebou nevezmeš Lucase? Nebude ti smutno, když budeš tak chodit sám?“ zeptala se a vytáhla zrcátko a růžový lesk na rty, který voněl po jahodách. Namalovala si rty, které se ji teď leskly a třpytili, protože v tom lesku byli i flitry. Naštěstí nic jiného nepoužívala. Nevíš jak by jsi snášel, kdyby si malovala i oči, řasenku, stíny a tak dále. Pochopil jsi, že Claire je už na hranici mezi dětstvím a pubertou. „Táto. Proč si někoho nenajdeš?“ zeptala se z ničeho nic. |
| |
| Fergus Gallagher U Marka Pomalu začínali chodit další lidé a ty jsi měl na talíři, kromě párků, už celou první várku. Mark hodil na oheň nové maso. Mark zavrtěl hlavou. „Není od nás. Byl to útok. Jako u tebe. Pracuje v přírodní rezervaci.“ Podíval se na tebe. „Měl by jsi sledovat zprávy. Přihodili to na vrub vlkům v rezervaci, že kvůli divoké bouřce byli vyděšení a agresivní.“ Pokrčil rameny. Zahrozil ti obracečkou. „Hele... ne, že po ní půjdeš. Je úplně nová. Ještě není ani zaučená. Jenom bys ji vyděsil.“ Varoval tě přátelsky. Ale tím by oklamal lidi. Tvé citlivější smysly ti prozradili, že to bylo opravdové varování, ale Mark se hned zase uvolnil. „A nesnaž se tvářit, jako neviňátko. Mě neoklameš. Ten tvůj zájem je skoro hmatatelný. A sněz to maso než ti vystydne.“ Na zahradě přibylo pět lidí. Starý manželský pár, svobodný otec se synem a jeden vlkodlak Sam. Byl to vytáhlý mladík, byl mladší než ty. Snad jen padesát let, ale vypadal na osmnáct. Ale i když byl hubený, jeho tělo skrývalo svaly. Sam byl submisivní takže o sobě nedával moc vědět. |
| |
| U Marka "O zprávách mi ani nemluv, ještě že jsem ten tajemný mstitel v pozadí. Kdybych byl obyčejnej policajt, asi se z těch novinářů zvencnu. A už ho našli? Nebo se k tomu teprve chystáme?" Doufám, že to druhé. Není sice zrovna radost lovit někoho našeho druhu, pokud to není můj osobní nepřítel, na druhou stranu pořádek musí být a já si na něj potrpím. Třeba to byl takový zoufalec, co sramoval mě. Prakticky poustevník, co nezvládl řízení - ale řízení svého vlka. Úkosem na Marka pohlédnu, když mi hrozí i neverbálně, po našem a rozhodně ne z legrace. S ním se do pře pouštět nebudu, patří mezi pár těch, nad kterými nemám potřebu dokazovat svou sílu a rozpoložení, pokud se nejedná opravdu o něco, o čem bych byl skálopevně přesvědčen. "A ty se divíš?" skoro jenom pohybuju rty, ale nám to v komunikaci nebrání. "Tobě možná stačí člověk, ale co když mně ne? Jsou... děsně křehký jako porcelánový panenky. Když to vezmeme kolem a kolem, Holly je sice houževnatá... To je fuk," potřesu hlavou a radši se napiju. Nejde mi konkrétně o nějakou neznámou, jde mi o samotný fakt, že je náš druh v lecčem podivný. Začnu jíst, ale myšlenka toho, že tu novou proklepnu aspoň zdálky, mě neopustila. To se přece jako "jít po ní" nepočítá, je u nás nová, koho by nezajímala? Jednou ji se strejdou Fergusem budou muset seznámit. |
| |
| Fergus Gallagher U Marka Začal na maso dávat marinádu. „To je už vyřízeno. Ty jsi byl v práci, takže jsi to promeškal. Bohužel.“ Pokrčil rameny ve stylu „co naděláš“. Překvapeně se na tebe zadíval a zdálo se, že chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Zavrtěl hlavou a místo toho řekl něco jiného. „Já tím nechtěl říct, že po ní nemáš jít vůbec. Jen ne nějakou dobu. Než si ta holka zvykne. Až se u nás zaběhna... tak se ji klidně dvoř, když se ti bude líbit. Jen musíš mít trpělivost.“ Vysvětlil ti a napil se piva. Spokojeně přikývl, když jsi se pustil do jídla a začal maso obracet. Zastavil se u vás starší manželský pár a prohodili s vámi pár slov. Dorazili další hosté a už i víc vlkodlaků. Pozvala Holly i Bena? Možná, že ano... ale jestli dneska zaučuje tu novou, tak nejspíš odmítl. Mark se pak k tobě zase otočil. „Lidé nejsou tak křehcí, jak si myslíš. Navíc... musíš myslet na jednu věc. Vlkodlačice nemohou mít děti. U lidských žen máš aspoň šanci. Takže bych si dvakrát rozmyslel než bych se usadil s vlčicí.“ Hodil ti na talíř další maso, tohle bylo s marinádou, aby jsi ji vyzkoušel. „A vůbec... až dojíš. Buď trochu společenský. Bavíš se tu jenom se mnou.“ Usmál se. |
| |
 | Stanice Braun versus Dressen. Paráda. Natáhnu se a otevřu šuplík svého stolku, zašmátrám a vylovím z něj mp3. Narafičím si do uší sluchátka, pohodlně se zabořím do židle a pořádně to osolím. Vzhledem k tomu, že je kapitánova kancelář zvukotěsná, o nic nepřijdu. Ba právě naopak. Hudba, linoucí se z mp3 tu podívanou dokonale podtrhne. A že je fakt o co stát. Sledovat ty dva, jak divoce gestikulují a střídavě rudnou vzteky, bych nejspíš dokázala celej den. Zvlášť když k tomu začnou poskakovat asi jako pouťový opičky na pérkách a Dressen ještě nasadí brýle, aby snad Braun neviděl, jak moc ho dožírá. Prostě paráda. A pak ať mi někdo tvrdí, že se člověk v práci nepobaví. Jediné, co mi tady teď chybí je coca cola a pořádnej sendvič… Mě, ani nikomu jinému z oddělení, nedělalo problém uhádnout, o čem se ti dva tak vehementně dohadují. Uběhl přece už týden od doby, kdy Dressenova parťačka odešla na mateřskou a on si za ni pořád nedokázal vybrat náhradu. A tak musel zakročit sám Braun. Bohužel se mu ale evidentně do vkusu moc netrefil. Překvapivě. Panu velkému detektivovi přece nemohl být jen tak někdo dobrej. Co vím, tak v minulosti se mu povedlo úspěšně vyřešit několik zapeklitých případů a zařadit se tak mezi kapitánovi jedničky. Od té doby vždycky vyžere to nejlepší a ostatní si díky němu ani neškrtnou. Vsadím se, že kdyby mu dal Braun zelenou, pracoval by nejradši sólo. A možná by to tak vážně bylo nejlepší. Ze zdlouhavých úvah mě vytrhne Staci, která se najednou odkudsi přitočí, kecne si na okraj mého stolu a začne švitořit. Líně tedy vytáhnu z ucha jedno sluchátko, abych slyšela, copak má na srdci. „Kdo ví.“ Trhnu rameny a při její další poznámce automaticky mrknu na tu tolik opěvovanou prdelku. Hm, dobře no. Tady mu můžu strhnout body leda v případě, že bych si vypíchla obě oči. Taky ne nadarmo je to každý den samé – Kadene sem, Kadene tam, Kadene tamhle… Pořád dokola. Většina kolegyň by mu tu prdelku buď líbala, nebo masírovala. A on z toho určitě má tak vysoké ego, že o něj při každým kroku škobrtá a padá na hubu… „Já bych ho do ní nejradši kopla.“ A to tak silně, že by ho ani Google nenašel. Kysele se ušklíbnu, načež se radši podívám zas zpátky na Staci a neodpustím si na závěr kapku té sladké ironie: „No, vypadá to, že k sobě dostane někoho, koho má fakt hodně rád.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro „Nevím. Možná jsem z basy vytáhl nějakého chlápka, co zašlápl její čivavu. Nebo možná chlápka, co ji zapíchl manžela, kdo ví,“ řeknu tiše, aby to slyšel jen Lucas, ale Claira ne. Ona sice ví, že vytahuji z vězení zloduchy, ale do podrobností zacházet nemusíme. „Mohl bys ji prosím prověřit? Mohla by být hrozbou,“ zeptám se ho a potom už zamíříme s Claire do garáže. Sedneme do auta, já nastartuji a vyrazíme. Jedu trochu méně než mi dovolují předpisy a snažím se dostat se ke škole co nejkratší trasou. Pak se zeptá, proč s sebou nevezmu Lucase. „Protože…“ začnu a pak se zarazím a zamyslím se. Nikdy dřív bych ji to takhle neřekl, ale už je jí dvanáct, je dost velká. Ve zpětném zrcátku vidím, jak si na rty nanáší růžovou rtěnku. Kdo ví, o čem všem se baví ve škole. Takže klidně můžu být zcela upřímný. „Protože kdyby nás někdo viděl spolu, mohla by se začít šířit šeptanda, že jsme třeba partneři... Média milují takové drby,“ vysvětlím ji s pousmáním. Znovu se na ni podívám do zpětného zrcátka. „Jenom rtěnka, že jo? Víš, jaký mám názor na stíny, pudry a podobně?“ ujistím se. Už odmala jsem ji upozorňoval, že jestli se jednou zmaluje, zmaluji ji zadek. A pořádně. „Ta rtěnka je fajn, zvýrazňuje ti rty. Možná bych skousl ještě i řasenku, zvýraznila by ti více oči. Ale podle mě jsi andělsky krásná bez všech těchto věcí,“ ujistím ji. Pak zastavíme na červenou a ona vysloví otázku, která mě zarazí dokonale. Začalo to pejskem, teď toto. Fyzicky už je v pubertě druhým rokem, ale jestli teď nastává ta psychická změna, o které se tolik mluví, tak štěstí se mnou. „Tvoje máma byla dokonalá,“ řeknu trochu přiškrceně. „Žádná jiná žena mi není dost dobrá. A než se spokojit s nějakou chabou nahrážkou, radši zůstanu sám. Jen s tebou. Stejně jsi nejlepší ženská, co znám,“ pousměji se. Tu druhou část toho, proč nemůžu mít žádnou jinou ženu, neřeknu. Chtěl bych vidět ženskou, které by nevadilo to, co dělám a co jsem. Zastavím před školou. „Měj se hezky. Ať se ti daří v tom velkém testu,“ popřeji ji. „Ve tři budu v tělocvičně. Zatím,“ slíbím a rozloučím se. Počkám, až si vezme aktovku, pak na ni zamávám a poté odjedu. Zaparkuji na parkovišti před obchoďákem a zajdu si do trafiky koupit dnešní vydání časopisu STAR. Pak si sednu někam na lavičku, otevřu bulvární deník na straně čtyři a začtu se, co je o mě napsáno. |
| |
| Maeve Adlerová Stanice Staci na tebe s úsměvem koukla. „Ale nepovídej. Ty si vážně myslíš, že by za hřích nestál?“ znovu se na tu scénu zadívala. „Ještě tak aby nosil baloňák a je jak detektiv ze starých filmů.“ Zavrtěla hlavou. Tvé poznámce se krátce zasmála. „Viditelně. No to bude ještě zajímavé. Budeme mít zase týdny na co koukat a mluvit.“ Znovu jste se zadívali na kancelář, Kaden byl vážně vzteklý, vystoupli mu dokonce tepny na krku, jak zatínal zuby a něco cedil skrz zuby. Tohle bude pro vás vážně překvapení. Protože jsi nevěděla o nikomu ze stanice s kým by si tak děsně neseděl. Ale zdálo se, že se ti dva už uklidňují. Braun si stiskl unaveně kořen nosu a posadil se. Začal Kadenovi něco povídat a tentokrát se s ním Kaden nehádal a poslouchal. Začal se uklidňovat a zhluboka vydechl. Zdá se, že došli k nějaké dohodě. „Ha, ha!“ šťouchla do tebe Staci. „Už se blíží konec. Tak se připravme.“ Těšila se jako dítě před vánoci. Kaden něco řekl a přikývl s tím se otočil a vyšel z kanceláře. Všichni okolo najednou dělali, jako, že mají hrozně napilno. Kaden kupodivu za sebou nepráskl dveřmi a vydal se k východu. Staci uhnula na stranu, protože zacláněla v uličce mezi stoly. Kaden na tebe krátce pohlédl, když procházel kolem tebe. „Jdeme Adlerová. Jste můj nový parťák. Na zkoušku.“ Uslyšela jsi najednou, ohlédla jsi se, ale Kaden dál pokračoval ke dveřím. Staci zůstala stát s otevřenou pustou a nebyla překvapená jediná. Každý kdo to zaslechl začal střídavě koukat z něho na tebe. |
| |
| U Marka "Kurva. Událost roku a já místo toho honím nějaký pako s upilovanou brokovnicí." Marku, Marku, mluvíš se mnou, jako by mi bylo dvacet. Pravda, přiznávám, že moje reakce nebyla zrovna zralá a uvážená. Bohužel tahle bomba zpráva z grilovačky udělala nutnou společenskou akci, zatímco já byl zabrán do teorií a utěšoval se tím, že mi třeba nebude vonět nebo bude ošklivá, jak už občas ty holky z lesa jsou. V duchu okřiknu vlka, že se chová jako malej. Je to jen nějaká ženská... ani jsem ji neviděl a už jí věnuju myšlenky, to jsem teda klesl hodně hluboko. "Já vím, já vím. Stejně je to hrozně nefér. Já nevím, náš druh by měl být spolu, neměli by přicházet na svět skoro se smrtí. Ani nevíš, co bych dal za to, kdybych měl místo olysalýho řvouna malýho chlupáče," pousměju se nepřítomně. V tomhle asi nepřestanu být idealista, spíš snílek. To byla jedna z věcí, krom bolestivé a dlouhé přeměny, co mě šokovala a zklamala. Na bolest se dá zvyknout, ale na to, že potencionální družka je odsouzena nedat mi potomka, to člověka pěkně sere. "V naší osvícené technizované době je ale přece možnost mimoděložního těhotenství. Do prdele, o čem se to bavíme," zakroutím pak hlavou. "Ale stejně bych rád věděl, jestli to někdo zkoušel. Jestli to prostě nejde jenom kvůli formě, nebo kvůli... eh, obsahu." Je vidět, že mě ta myšlenka zaujala, a to doma ještě nemám žádnou vlčici. Kdyby to však šlo, byl by o důvod víc si ji pořídit. S novým elánem vstanu, vytáhnu z boxu další pivo. "Vzhůru do jámy lvové, Gal se jde družit," pronesu teatrálně. Stejně nejvíc času strávím se členy smečky, s lidmi je to horší, protože nemůžu mluvit ani o své práci ani o tom, co je má přirozenost. Tak většinou jen poslouchám, což hlavně starší ročníky ženských ocení. Nakonec, když už jsme byli i těch dětí, skončím s nimi, protože oni mají všetečné dotazy jiného druhu. Ne že bych byl nějaký děckomil, ale mám přece přirozený instinkt a taky ještě pořád kus štěněte, takže za řevu skončím povalen v trávě. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Claira vykulila oči. „Ty a strejda?“ vyprskla smíchy a ještě chvíli se smála, jak ji taková představa připadla legrační. Pak jsi se, ale zeptal na její malování. Uklidnila se. „Já vím tati. A navíc tohle je lesk na rty a ne rtěnka.“ Poučovala tě. „Řasenku?“ pozvedla obočí. „Nepíchnu se s ní do oka? Já vůbec nevím, jak to ty ženy dělají. Vypadá to nebezpečně.“ Váhala, ale slyšel jsi v jejím hlase i zvědavost nad tím to vyzkoušet. Claira mlčela dokud jsi ji neodpověděl na otázku. Teď nějakou chvíli zase mlčela ona. „A jak to víš?“ zeptala se najednou, ale nepokračovala, takže jsi se musel zeptat co bys měl vědět? „Jak víš, že žádná jiná žena není dost dobrá?“ vysvětlila ti, ale to už jste byli u školy. „Ty se měj taky hezky tati. Mám tě ráda.“ Natáhla se dopředu a dala ti pusu. „Dobře. Zatím ahoj.“ Vzala si tašku, vysoukala z auta a běžela ke škole kde ji před vchodem už čekal kroužek jejích kamarádek. Hned začali o něčem štěbetat a chichotat se. Odjel jsi. Aspoň jsi teď měl dost času na to promyslet co Claire odpovíš. Protože ona na to nezapomene. Bude chtít znát odpověď. Zastavil jsi před obchoďákem, koupil si noviny, našel si místo na sezení a pustil jsi se do čtení toho braku od Streinové. Nicolas Carter alias Ďáblův advokát. To je pro tuto zavržení hodnou osobu slabé označení. Spíš by mu měli říkat „Sám Ďábel“. Soudní procesy, kterých se účastní jsou jen fraška a výsměch zákonu a spravedlnosti. Z případu jasné vraždy manželky, udělal z vraha oběť, a byl propuštěn s div ne omluvou za způsobené škody. Skutečná oběť byla Veronika Mereková jejíž smrt zůstala nepotrestána jen kvůli tomuhle bezcharakternímu právníkovi. Dál byl popsán celý případ a neustále poukazovala na jasné důkazy vinny Mereka. Pak, ale pokračovali názory novinářky, která tebou očividně opovrhovala. Carter osvobodil mnoho vrahů, jejichž případy byli zcela jasné. Jen díky němu vrahové dál vraždí naše blízké a pokud se jejich obětí stane někoho koho znáte, buďte si jistí, že zodpovědnost za to nese právě nechvalně známý Nicolas Carter. A věřte, že ruka zákona jednou udeří i na něj. Blair Streinová |
| |
| Stanice „No, možná kdyby tím hříchem byla vražda…“ Pokrčím rameny a nahonem přidám krátký úsměv, asi ze strachu, že by mi někdo z přítomných mohl rovnou nasadit želízka. Ono vtipkovat o vraždě kolegy na policejní stanici hádám není zrovna košér. Naštěstí to ale vypadá, že mým řečem stejně nikdo pozornost nevěnuje. Všechny zajímá jediné – dění za prosklenými dveřmi kapitánova kanclu. Odignoruju proto Stacin další obdivný výlev na Dressenovu adresu a přidám se k bandě ostatních čumilů. Hm, nic se nezměnilo. Pořád tu máme celej kopec srandy. Dressen vypadá jako vhodný kandidát na infarkt, Braun zas pro změnu koketuje s mrtvičkou. Každou chvíli se chytá za hlavu a za nos… zatímco na něj ten frajírek štěká tak vztekle, až mu na krku přeskakuje žíla. Tváří se přitom podobně jako jeden z mých vlčáků, Kasper, když se mu nedaří vyštvat ze stromu sousedovic kočku… Na kapitána je toho evidentně moc, po chvíli se vyčerpaně sesune na židli a i Dressen kupodivu pomalu ubere plyn. Dokonce natolik, že Brauna nejenom pustí ke slovu, ale začne ho i poslouchat. Uplyne dalších pár minut, než získám dojem, že konečně dospěli k nějaké dohodě. Mou domněnku mi koneckonců vzápětí potvrdí i Staci, když do mě nadšeně šťouchne. Celkem pobaveně nad ní zavrtím hlavou. Ta holka snad ani nedýchá… Když se otevřou dveře a vyjde z nich Dressen přistihnu se, že i já nakrátko zatajím dech. Jen koutkem oka si všimnu, jak najednou mají všichni kolegové napilno. Já ale nehnu ani brvou. S ledovým klidem pozoruju Dressena a čekám, na kterého chudáka padne ten ortel smrti. Chvilka napětí… a naše pohledy se střetnou. No to teda sakra ne…!! Ten obětní beránek mám být já? To myslí vážně?? Bohužel myslí, vysloví to hned vzápětí. Tak to je vážně bezvadný.... Uvědomím si, do jak směšné situace jsem se právě dostala. Mám šanci splnit si sen, dělat práci kterou jsem vždycky chtěla, odhalovat záhady a řešit komplikované případy… A přitom najednou nevím, jestli mám začít radostí skákat do stropu, nebo si jít rovnou hodit provaz na půdu. Kdo kdy řešil tak velké dilema? Pohledy ostatních mi začnou být nepříjemné. Otevřu šuplík, schovám do něj mp3 a několikrát přitom vydechnu, abych se obrnila trpělivostí. Pak pomalu vstanu a rázným krokem přejdu ke dveřím, u kterých na mě už čeká můj nový parťák. Nepodívám se na něj. Nějak mi za to momentálně nestojí. |
| |
| Fergus Gallagher U Marka Mark se na tebe zadíval, zaváhal, ale pak s trhnutím ramen raději pokračoval v opékání. „To fakt nevím jestli něco takového jde. Jestli to někdo řeší tak Marok. Můžeš mu zkusit zavolat a zeptat se jestli je nějaká šance.“ Mark se usmál a kývl. „Bav se.“ Pobídl tě a vesele se usmíval. Začal jsi se bavit s dalšími hosty. I když jsi se raději přimotal k dalším vlkodlakům s kterými jsi se mohl bavit otevřeněji. S lidmi... jsi v podstatě nevěděl jak mluvit a tak měli i oni diskutovat s tebou a často se stávalo, že jste končili na rozpačitých odmlkách. Byli tu dvě vlkodlačice, ale obě už měli své partnery, takže jsi měl smůlu. Vlčice na rozdíl od vlkodlaků si brali za muže vlky. Nakonec ony děti mít nemohli a tak se raději netrápili s lidmi, kteří by umřeli dřív než ony. Nakonec jsi skončil u dětí, která jich tu byla celá banda. Některé jejich otázky byli vážně úsměvné, není nad dětskou nevinnost a upřímnost. Nakonec jsi je... nebo oni tebe vyprovokovali ke hře. Ani nevíš jak a najednou jsi skončil povalen hromadou tělíček, které se smáli a někdo tě lechtal. Slyšel jsi, jak se někteří dospělí tomu smějí. „Vždyť ho umačkáte!“ zavolal někdo. Do nosu tě po chvíli udeřil zemitý pach. Ten jsi znal, takový měli Fae, které měli něco společného z přírodou. Podařilo se ti otočit hlavu, aby jsi se rozhlédl. Fae, zrovna přicházel s ovocným koláčem. Tohle byl také váš soused a máš dojem, že je to Pan. Jeho maskovací kouzlo ti však neukazoval skutečný vzhled. Vypadal jako mladý, energetický muž s bujnou hřívou, hnědých kudrnatých vlasů s pihami na nose. „Hola hej!“ pozdravil vás a položil koláč na stůl. Věděl jsi, že tahle fae, jmenoval se Henry Sibond, pracuje jako umělecký tesař. Pozdravil hostitele, vzal si pití a pak zvědavě přišel k tobě, stále pohřbený pod těmi trpaslíky. „Bavíš děti?“ zeptal se a napil se zázvorové limonády. Maeve Adlerová Kaden ti otevřel dveře a nechal projít první a vydal se za tebou. Také mlčel, vyšli jste před stanici a rovnou zamířil ke svému autu. Detektivové měli tu výhodu, že mohli mít vlastní auta a jediné co potřebovali, bylo, aby měl střechu na který může dát majáček v případě spěchu nebo pronásledování. Kaden byl na klasiku. Měl bledě modré Lamborghini iso Grifo 300 Lusso z roku 1967, samozřejmě renomované. odkaz Sedl si za volant a počkal až nasedneš i ty. Zapnul si pás a pak dlouze vydechl. „Dobrá Adlerová.“ Začal a podíval se na tebe. „Všichni víme, že jsi se chtěla dostat k téhle práci. A šéf rozhodl, že je načase, aby jsi dostala šanci ukázat jestli na to máš. Zatím je to na zkoušku. Pokud se osvědčíš už u toho zůstaneš.“ Vysvětlil ti situaci. „Takže začneme hned. Máme případ.“ Řekl a natáhl se přes tebe k přihrádce, kterou otevřel a vytáhl hnědé desky, které ti podal. „Vražda. Ubodání. Vdova s desetiletou dcerou. Přepadena doma. Zatím je jen jako podezřelý bývalí přítel. Nemáme žádný důkaz, jen možný motiv. Koroner tam už skončil a otisky taky setřeny, takže se tam můžeme volně pohybovat. Fotky z místa činu jsou ve složce.“ Shrnul ti to a nastartoval. Zatím co řídil ty jsi si prošla složky. Vlastně jsi se z nich nedozvěděla nic co by ti neřekl Kaden, jen to bylo kratší. Jen, že ji našla dcera, když se vrátila ze školy. Ta je teď v péči psychologa. Fotky ubodané ženy nebyli hezké. Byli z několika úhlů. Felicia Braunová, byla v květované noční košili, ležela na břiše s jednou rukou nataženou před sebou a jednou nohou pokrčenou, jako kdyby se snažila plazit. Ran v zádech muselo být hodně, protože košile na zádech byla celá nasáklá krví. Byla to štíhlá žena s hnědými, kudrnatými vlasy. Když jsi desky odložila Kaden znovu promluvil. „Tak co si o tom myslíš?“ chtěl vědět. |
| |
| U Marka Možná jsem je trochu podcenil. Lidská štěňata se sešikovala do smečky a vedla na mě útok, že jestli jsem je nechtěl zašlápnout, musel jsem chtě nechtě na zem. To lechtání ale přehnali! Zašilhám na fae, který je teď kvůli mé poloze vzhůru nohama. Nedokážu si představit, jak by svět reagoval i na nás, vlkodlaky. Fae mi přece jen přišly pro lidi stravitelnější. Genetickou pamětí podmíněný strach z vlků (oprávněný) a tím pádem i vlkodlaků (kdysi velmi oprávněný), masírování masskulturou... bál bych se novodobého honu na čarodějnice. Těžko někomu vysvětlíš, že mu dítě nesežereš, jakmile vyjde měsíc. "Mám mladou duši, to víš, svůj k svému." Opatrně je od sebe začnu odstrkovat, zvednu se do sedu zpod laviny. "Hele, zahrajem si na schovku." Nejdřív mě napadne, že se budu schovávat já. V jiné situaci bych to udělal, třeba kdyby to byla čistě lidská sešlost. "Koho najdu jako poslendího, tak..." Bloudím očima okolo a hledám inspiraci. Nejsou moje, nemůžu jim nabízet něco, co bych mohl leda vlastním na svoje riziko. Hlavně co se zbraní týče. "Tak ukecám tetu Holly, aby mu udělala zmrzku." Nedá se říct, že by to byl plán hodný génia, ale na děti to snad bude stačit, abych trochu zklidnil jejich vášně a touhle malou lstí se jich tak na půl hodiny nebo hodinu zbavil. Jistě, že bych je vystopoval, i kdybych seděl támhle u stolu. "Mimo zahradu a dům se nesmí. A žádný blbosti jako zamykání do skříně." |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Promiň, zlato," omluvím se dceři s úsměvem, "lesk na rty, rtěnka... V tom se nevyznám. Kdyby ses mě zeptala, jaké měl římský císař Nero vlasy, tak ti odpovím, ale toto jde mimo mě." Na to s řasenkou se tiše zasměji. "Zeptej se holek, ony určitě budou vědět, jak na to," poradím ji přesvědčeně. Jak jsem viděl některé děvčata ze sedmé třídy (Claire je šestá), tak ty by mohly přednášet o výtvarných uměních na vysoké škole. Protože ony mají místo obličeje vrstvu pudru, a na tom věrohodně dokreslenou tvář, řekl bych. Pak se mě vážně zeptá, jak mohu vědět, že se nenajde žádná žena pro mě. Nevím, vysvětlujete děcku, že když jste staří dvě tisíciletí, ne všechny ženy vám budou vyhovovat. Ta pravá byla Susan. Přinutila dva archanděly, aby po staletích sestoupili na zem. Jeden z nich Padl. Pochybuji, že by toto dokázala nějaká jiná. "Taky tě mám rád," usměji se a nechám si od dcery dát pusu na tvář. Už je to asi rok, co pokaždé, když mě políbí neoholeného, nevyjekne a nevykřikne "Tati, ty pícháš!" Trochu mi to chybí. Mávnu na ni a odjedu. *** Ústa se mi roztáhnou v širokém úsměvu, když mé modré oči přejíždějí po řádcích, které psala redaktorka Blair Streinová. By mě vážně zajímalo, koho jsem z basy vytáhl, že jsem ji tak popudil. Ale nad těmito články se může člověk opravdu jen pousmát. Když jsou trochu lepší, může se pousmát i hrdě. No co, pokud se nejedná o mé přátele, jsem arogantní a bezcharakterní zmrd a vím to o sobě. A nevadí mi to. Za toto ji rozhodně žalovat nebudu. Vím, kde je určitá hranice, kterou bulvár nesmí překročit, a bulvár to ví taky. Můžou bezmocně prskat a psát kecy, ale to mi nic neudělá. Že mě lidé nebudou mít rádi? Božíčku, to se asi rozbrečím... Dokud prskají, nechávám je být. Protože kdybych je kvůli takové blbosti zničil, vyrojí se dalších deset a budou pokračovat. A tohle by nikdy neskončilo. Ale když překročí hranici, rozdrtím je jako švába, a tentokrát už se další neobjeví, protože toto je zastraší. Ověřené. Zavřu časopis a s pousmáním se podívám na svou fotku na hlavní stránce. pak vytáhnu z kapsy centrofix a rozmáchle se přes celý svůj obličej podepíšu. Pak se vydám zpět k trafice, kde jsem plátek koupil, a když vidím nějakou babku, jak si chce časopis zrovna koupit, s úsměvem jí ho podám. Stejný, jen s arogantním autogramem, jak výsměchem autorce. Pak se podívám na hodinky a sám sebe se musím zeptat, co chci dělat. Asi se fakt budu nudit... A nakonec se vážně nudím. Celý den prochodím po parcích a obchodech a koupím si jen balíček žvýkaček. V pravé poledne zajdu do nejluxusnější restaurace v centru města. Taková ta, co vás bez pěti zlatých kreditek nepustí ani do dveří. Projdu kolem Lea DiCapria a zamířím k baru. Tam sedí moc pěkná mladá kočička a očividně neví, kdo jsem. Koupím jí drink, usměji se na ni, hodím pár sladkých slůvek a je jen moje. Bude v tom nějaké andělské charisma, byť bych to nikdy nepřiznal a radši to svádím na svůj přirozený sexappeal. Na nějakou rychlovku ale dneska nemám náladu, takže nechám holčinu roztouženě vzdychat u baru, a vydám se posadit se k jednomu ze stolů. Nejlevnější meny tady stojí jako dělníkův roční plat. Ale já nejsem dělník... Objednám si jedno z nejlepších a nejdražších jídel, co tady mají. Když dojím, je kolem dvou hodin odpoledne. Pak tedy zamířím ke Claiřině škole, abych tam ve tři čtvrtě na tři byl a mohl tak v tělocvičně sledovat konkurz. |
| |
| Fergus Gallagher Děti se s radostným smíchem rozutekly, aby se schovaly. Otočil jsi se a začal počítat, dokud jsi je nepřestal slyšet. Henry pozvedl obočí. „Máš je v plánu vůbec hledat?“ zněl pobaveně. Blahodárný klid, tedy ne, že by bylo ticho, ale děti jsou o hodně hlasitější. Zvlášť, když se jich sejde skoro tucet. „Ale byl to chytrý manévr.“ Pochválil ti Henry a zhoupl se na patách. „Jediné štěstí, že tyhle děti nejsou dost velké na to, aby pochopili, že ses jich chtěl jen zbavit. Jinak by se asi docela urazili. A pak by jsi na svém autě našel pukavce a dům omotaný toaleťákem.“ Usmíval se čím dál tím víc. „Děti jsou kruté a pomstychtivé.“ Teď už se musel zasmát. |
| |
 | Nový život začíná - městský park Pořád jsem viděla ty oči – žlutě zářící, zasvítily nocí pokaždé, když blesk osvítil oblohu. Tak drahé, tak divoké, tak nebezpečné. Ty oči a pak… už nic. Seděla jsem na lavičce v parku na kraji malého rybníčku, přesně na takové lavičce, na které sedávají postarší lidé a zálibně krmí hašteřící se kachny na hladině. Unaveně jsem si promnula oči, když tu si ke mně přisedl neznámý muž. Bez jediného slova zaujal místo vedle mne jakoby to bylo normální, jakoby to snad dělával každý. Krátce jsem se zamračila, ale neřekla jsem na to vůbec nic. Nebylo fér, abych byla protivná na celý svět za to, co se mi stalo. Chvíli vedle mne mlčky seděl, ale opravdu jen malou chviličku, když mi do ruky vsunul asi 14 dní staré vydání místních novinových listů. Stačil mi jen jeden jediný pohled, ani jsem nemusela číst nadpis, který hlásal Dívka, jež přežila útok dravých šelem se zázračně uzdravila! Div světa nebo umění dnešní medicíny? Krátce jsem si povzdechla. Fanoušků, kteří chtěli naživo vidět tu, která přežila útok vlků či zkráceně jen vlčí dívku bylo neskutečně mnoho. Naštěstí doktoři bylo natolik chápaví, že informace neposkytovali. A přec se občas našli takoví, kteří si zjistili, kdo skutečně jsem. Na tohle jsem opravdu neměla náladu. Stejně jako on jsem si mlčky zvedla a chystala se k odchodu, když pronesl tu jedinou větu. “Stal se z tebe vlkodlak“. Ani nevím, proč jsem se zastavila a otočila se na něj zpátky. Toto tvrzení bylo tak stupidní, že jsem neměla jediný důvod mu věřit. Teprve nyní jsem si jej prohlédla. Byl mladý, sama bych mu netipla více než pětadvacet let. Jeho tvář nesla rysi něčeho exotického a velice nevšedního. Ostré rysy snědé tváře byly v kontrastu se záplavou havraních vlasů, které mu spadaly až pod ramena. Byl velice mužně stavěný a nebylo těžké hádat, že pod tmavým trikem mu jistě hrál každý sval. Ale nejzvláštnější na něm byly jeho oči. Svou barvou by snad nikoho nezaujaly, ale to, co v nich bylo skryto, bylo jako vědění věků. S každým krokem, kterým jsem se vracela, jsem si říkala, že jsem blázen, ale přesto jsem šla. Když zjistil, že mu věnuji pozornost, ale z mé tváře se dalo vyčíst, že si stále myslím, že se zbláznil nebo že jsem se zbláznila já či co hůř, že jsme blázni oba, řekl pár vět a mé zážitky posledních dní začaly dávat smysl. Mohla jsem sníst snad celou ledničku a pořád jsem měla hlad. Kdysi jsem si vystačila s jogurty a ovocem, snad trochou pečiva, ale nyní? Vyžadovala jsem maso a stále jsem ho měla málo. Také mi přišlo, že mám ostřejší smysly. Někdy mi přišlo, že slyším něco, co je nemožné, abych lidských uchem zaslechla. A ihned jsem věděla, co mají sousedi k obědu a to jsem jen prošla okolo pootevřeného okna. Na chvíli jsem si přiznala, že nelže a snažila se jednat tak jako bych jeho slovům věřila. Měla jsem snad tisíce otázek a on mi všechny zodpověděl. Upřímně, nelhal a možná mi toho řekl i víc než by měl. Na rovinu mi řekl, že mohu zemřít téměř kdykoliv při každém úplňku v celém následujícím dlouhém roce. A také to, že jsem vlastně vzácnost – vlčice, které přežijí, se moc nevidí. Pak usoudil, že se mnou strávil už hodně času a postavil se. Mé oči se instinktivně zvedaly s jedním bodem jeho těla a když konečně dosáhl své pravé velikosti, byl nejméně o půl hlavy vyšší než já. Až do téhle chvíli mi přestal vadit, ale změna v jeho chování a jeho snaha odvézt mne neznámo kam, která spočívala v tom, že mu musím bezmezně věřit, se mi nelíbily. “Slovo ´příště´ nebo ´ne´ není odpověď, že?“ promluvila jsem konečně. Hlas jsem měla vyšší a tichý. Jeho jediný pohled mi byl odpovědí. “To jsem si myslela,“ povzdechla jsem si a pomalým, téměř neochotným krokem jsem se vydala za ním, opakujíc si s každým zvednutím nohy, že jsem se namouduši zbláznila. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Babka překvapeně koukala na tebe, za chvíli jsi za sebou uslyšel její překvapený výkřik, když tě poznala z fotky v novinách. Pokud šlo o článek tak to bylo jak říkal Lucas. Kecy a plky, ale Streinová se snažila na tebe naplivat co nejvíc špíny. Tipoval jsi, že to asi hodně zcenzurovali, protože pifku na tebe rozhodně měla. Necenzurová verze by tě možná rozčílila víc. Ale to by ji nedovolili. Noviny se už docela použili. Po tom co jsi se přestal potulovat, jsi zašel na jídlo, které bylo nehorázně drahé. Ale ty jsi si to mohl dovolit. Obskakovali tě hned dva číšnici, takže ti nic nechybělo. Dívka s kterou jsi chvíli flirtoval nakonec sebrala odvahu a dala ti na sebe číslo, kdyby náhodou, ale pak se hned ztratila, aby tě nerušila u jídla. Takových čísel jsi měl spoustu a některé jsi sbalil i přes to, že věděli co jsi zač. Po jídle jsi vyrazil do školy, aby jsi se podíval na konkurz. Nahlásil jsi se, protože škola velmi dbá na ochranu žáků a každá návštěva se musí hlásit. Pak jsi rovnou zašel do tělocvičny, kde jsi se usadil na tribuny. Tělocvična byla zároveň i hřiště na basketball. Na tribunách jsi nebyl sám, byli tu další... ale jenom matky. Kromě tebe žádný muž. Dívky co chtěli zkusit konkurz seděli dole na lavici s třásněmi u nohou a dívali se na trenérku. Útlou, vysokou ženu, ale nebyla křehká. Viděl jsi, že má pevné nohy, na pažích se ji občas objevili svaly, ale nijak ji to nehyzdilo. Žena na sobě měla přiléhavé legíny, bílé tenisky a bílé tílko pod kterou byla vidět stejně bílá, sportovní podprsenka. Na hlavě měla kšiltovku s názvem školy a ve výstřihu se ji houpala píšťalka. Hnědo zrzavé vlasy měla stažené do culíku a chvíli trvalo než jsi z pod kšiltu uviděl i její tvář. Byla hezká, souměrná, šedozelené oči a pěkná ústa. Nebyla namalovaná. Claire si tě všimla a radostně zamávala, poslala ti vzdušný polibek. Trenérka si toho všimla a s úsměvem koukla tvým směrem. Pak, ale vytáhla desky a začala si volat jména dívek podle pořadí. Claire přišla na řadu brzy, protože to brala podle křestního jména. Claire se chopila třásní a postavila se čelem k tribunám. Na tváři měla okouzlující úsměv, kterým si každého dokáže získat. Trenérka pustila hudbu a Claira předvedla základní cviky, ale pak využila své gymnastické zkušenosti a nakonec předvedla salta z místa. odkaz „Skvělé, Claire!“ pochválila ji trenérka. „Můžeš si sednou.“ Pobídka ji. Claire by určitě raději šla hned za tebou, ale poslechla a sedla si k ostatním dívkám. Zbytek už zabral jen dvacet minut než trenérka konkurz ukončila a že za chvíli řekne, které dívky přijali do týmu. Claire hned běžela za tebou. „Co myslíš? Ten začátek nic moc. Neumím základní sestavu, ale věděla jsem, že těmi salty je dostanu.“ Hned brebentila a objímala tě. „A trenérka s tebou chce pak prej mluvit.“ Vydechla a konečně si vedle tebe sedla. |
| |
| U Marka Vítězství je moje. Jen doufám, že tu Holly má nějakou zmrzlinu, přinejhorším bych pro ni skočil. Za odvelení smečky do úkrytu to stojí. "Tak ty větší by se po mně asi těžko válely, pokud bych jim zrovna nezabavil jejich iPhone, nedej bože, aby to byly holky, to by mě zavřeli jako devianta." Je pravda, že jsem měl pár nymfiček, ale nikdy jsem nešel pod sedmnáct. Posadím se zpátky do uválené trávy a natáhnu se pro pivo, co jsem nechal mezi kořeny stromu, v bezpečí. Pokrčím nad jeho slovy rameny. "Dokud by ten toaleťák nebyl použitej," zašklebím se a zbytek nevyřčeného zní, že je mi to vcelku jedno. Pro někoho s mojí fyzičkou je úklid otázkou chvíle, to by mi ovšem nebránilo v tom, abych se těm hajzlíkům pomstil po svém. Jsou to štěňata, nemají si co vyskakovat. Mezi sebou ať se škorpí, jak chtějí, to patří ke zdravému soutěživému duchu. Ale kdybych měl děti, nejsem si jist, jestli by přežily pubertu. "A ne, nemyslím, že je v následující hodině budu hledat. Polovinu z nich cítím a slyším odtud, ta druhá bude asi v domě." V tureckém sedu se opřu zády o strom. |
| |
| Na cestě „Dík,“ prohodím uštěpačně, když mi ten komediant rádoby galantně otevře dveře. Nijak zvlášť se nesnažím maskovat, jak moc mi hnul žlučí. Dokud jsem mohla být jenom v postavení diváka, byla to fakt sranda. Ale teď když vím, jak vehementně se pral o to, aby nemusel být můj parťák, je to už přece jen tak trochu jiné kafe. . Co proti mně má? Nikdy jsme se spolu moc nebavili, vlastně mě ani pořádně nezná… Zamračeně ho doprovodím až na parkoviště k jeho autu. Jde o vážně výstavní kousek, ale nepřekvapí mě, už jsem v něm Dressena několikrát viděla. Pravda ale, že uvnitř jsem ještě neseděla… Snažím se tedy aspoň moc nerozhlížet. Zapnu si pás a jelikož se rozpovídá tak se, ač nerada, radši natočím přímo k němu a pozorně poslouchám. No a? Nikdy jsem se netajila tím, že bych chtěla dělat tuhle práci. A jestli na ni mám? To ještě uvidí… Nepatrně se ušklíbnu, ale nahlas se jakéhokoli komentáře zdržím. Aspoň prozatím. Namísto toho od něj poslušně převezmu hnědé desky a počkám, až mi řekne vše, co ví. Teprve pak je sama otevřu a začnu prohlížet obsahy jednotlivých složek. Prohlédnu si i fotky, ale nic extra se z nich stejně nedozvím, takže je zas beze slova schovám. Co si o tom myslím? Hm…Být to ve škole, hádám že by mi teď stál pedantsky za zády a za každou špatnou odpověď by mě šlehal přes prsty pravítkem…. „Tak fajn…,“otevřu si ty desky radši znovu,„Předně by mě zajímalo, v kolik hodin a v jakém pokoji oběť vlastně zemřela. Z těch fotek to není právě jednoznačné…“ Obracím je pomalu v rukách a pozorně prohlížím každičký detail. „Vzhledem k tomu, že je v noční košili, tipuji, že se vražda musela stát buď ráno, nebo večer.“ Nebo snad byla ta žena nemocná a hodlala proležet celý den? Napadne mě další možnost, kterou je nutné vzít v úvahu. „A co ta její dcera? Spousta matek přece vstává se svými dětmi, aby je vypravila do školy. Viděly se spolu ráno?“ Pokud ano, znamenalo by to, že Felicia opravdu nezemřela v noci… Vrátím fotky zpátky do složky a přemýšlivě nakrčím čelo. „Říkáš, že nemáme žádné důkazy. Vražedná zbraň se tedy nenašla? A víme aspoň o jakou šlo?“ Byla ubodaná… ale čím? Kuchyňským nožem? Vojenským? Nebo ještě něčím jiným? „Jaký přesně měl její bývalý přítel motiv? A šlo o násilné vloupání, nebo měl volný přístup?“ Pokud to tedy byl on… „Ptal se už někdo sousedů? Jestli třeba některý z nich něco neviděl, nebo neslyšel…“ Jako bych na chvíli zapomněla, s kým vlastně mluvím. Nechám se zcela pohltit novým případem a pokládám mu jednu otázku za druhou, prostě jen tak, jak mě zrovna napadnou, a třídím si tím v hlavě veškerá dostupná fakta. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro „Nicolas Carter. Jdu za dcerou, Claire Carterová, šestá třída. Má dneska konkurz na roztleskávačku,“ nahlásím se na recepci a dokonce musím silné ženě za pultíkem ukázat občanský průkaz a pak podepsat nějaké dokumenty, že jsem to opravdu já, či co. Nezlobím se, jsem upřímně rád, že škola na ochranu studentů tolik dbá. Pak se vydám do tělocvičny. Otevřu dveře, vylezu do tribuny a sednu si do nějaké prostřední řady. Rodiče tady sedí dost roztroušeně, jen sem tam sedí pár vedle sebe, ale já tady žádné známé nemám, tak si sednu po vzoru ostatních, kousek stranou od vedlejšího člověka. Jsem tu jediný otec. Chlapi by se měli stydět. Hodím pár úsměvů na ty matky, které patří k těm hezčím, ale nehodlám si nic začínat. Posadím se, lokty opřu o stehna a dlaně nechám volně směřovat dolů. Pak se zadívám dolů, kde vidím dívky, které se chtějí účastnit konkurzu. Claire najdu okamžitě, baví malou skupinku vedle sebe. Pak se ale otočí dozadu směrem k tribunám a její pohled zapátrá po divácích. Když mě spatří, zazubí se, zamává a pošle polibek. Já se zazubím také a také ji zamávám. Pak jde na řadu. Je očividně docela nervózní, a když si stoupne na pozici, podívá se ještě nahoru ke mně. Ukážu jí zdvižený palec. Trochu ulehčeně se usměje a začne. Začátek jejího vystoupení byl docela rozpačitý, ale pak se začala rozehřívat a předvádět. Už teď určitě předvedla více, než na co se zmůžou ostatní. Ale závěr byl epochální. Zazubím se. A když potom vidím ostatní dívky, jak se natřásají, rozhazují rukama a vrtí zadkem a nic víc, zubím se ještě více. Claire nemá šanci to místo nedostat. Když konkurs skončí, dívky se rozběhnou ke svým rodičům, že trenérka prý výsledky řekne potom. Podrbu se ve strništi, ale to už ke mně přiběhne Claire. Hned začne brebentit a objímat mě. Objetí ji oplatím a pak se usadí vedle mě. „Byla to senzační. Už na začátku jsi předvedla víc, než ostatní holky za celé své vystoupení, a ty salta tomu daly korunu,“ pochválím ji. Pak se ale podívám trochu překvapeně směrem k trenérce a otážu se s posumáním Claire: „Proč se mnou chce mluvit? Jsi zase v tělocvičně někomu zlomila nos a já si poslechnu, že ona nemíní uklízet krev?“ Zasměji se. „Mimochodem, není tu nová? Nikdy jsem ji neviděl. Na tělocvik jste vždycky měli toho tlustého uslintance, ne? A roztleskávačky měla taková starší paní...“ |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Zazubila se, když jsi ji pochválil. „Díky.“ Nadmula se pýchou. „Nééé... nikomu jsem nic neudělala. Ale chce s tebou projednat můj časový rozvrh. Jsem ji totiž říkala, že to zkusím, ale jestli nebudu stíhat, tak budu muset skončit. Nebo něco takového.“ Pokrčila rameny. Zadívala se na trenérku, která stála stranou a prohlížela si něco ve svých deskách. „Jo. Paní Stuartová šla do důchodu. Místo ní je tu teď paní Maerová.“ Ukázala na ní palcem. „Pana Donika pořád máme. A není slintaný, ale spíš upocený.“ Tiše se zasmála. „Vždycky se chytne za pupek, třese s ním a říká, že jestli sebou nehodíme, tak skončíme jako on. Řekla bych, že to funguje.“ Znovu se zasmála. „Dobrá. Slečny?“ ozvala se trenérka a svolala dívky k sobě. Claire hned seběhla dolů. „Všechny jste byli skvělé, ale bohužel máme jenom čtyři volná místa, takže nemůžu přijmout všechny.“ Prohlédla si dívky. Pak vyslovila čtyři jména dívek, které vybrala do týmu. Claire mezi nimi samozřejmě také byla. Dívky, které vybrány nebyli vypadali zklamaně a vydali se ke svým rodičům, za chvíli odešli. „První tréning je příští týden v pondělí ve tři odpoledne až do šesti. Budu se na vás těšit.“ Matky šli ke svým dcerám a vydali se pryč z tělocvičny, ty jsi taky sešel dolů z tribun. „Pane Cartere? Můžeme si promluvit?“ ozvala se Maerová. Vydal jsi se k ní. „Pojďme do kanceláře.“ Ukázala rukou a vedla vás přes tělocvičnu, kolem šaten a hned vedle měla svou malou kancelář. „Claire. Mohla by jsi si tu sednout a počkat než si s tvým otcem promluvím?“ požádala tvou dceru. Ta přikývla a sedla si na židli vedle dveří. Pak vešla s tebou do kanceláře. Byla docela stísněná, ale nejspíš stačila. „Ještě jsem se nepředstavila. Jsem Elena Maerová.“ Podala ti ruku a když jste si potřásli rukama pobídla tě aby jste se posadili. „Takže, pane Cartere. Claire mi říkala, že si není jistá jak bude časově stíhat zkoušky roztleskáváni spolu s hodinami gymnastiky.“ Začala a přitáhla si blíž televizi na kolečkách. „Já opravdu o Claire stojím. Je velmi pohybově nadaná, má oslnivou osobnosti, celá úplně září a to jsou vlastnosti, které roztleskávačka potřebuje.“ Strčila nějakou kazetu do videa. „Jde o to, že kdyby se snažila stíhat oboje, měla by velmi málo volného času. Bylo by to pro ní náročné. Proto jsem vám chtěla navrhnout, aby skončila s gymnastikou.“ Zvedla ruku, aby ti zabránila něco řícit. „Zeptala jsem se ji co hodlá dělat v budoucnosti. Jestli se hodlá věnovat sportovní kariéře. Ale řekla, že ne. Že ji gymnastika jen baví.“ Vydechla. „Kdyby se Claire chystala na sportovní školu, tak bych tohle nenavrhovala. Na jiných školách se na gymnastiku zase tak nehledí. Ale z vlastní zkušenosti vím, že v přihláškách na školu vidí roztleskávačky rádi. A navíc u roztleskávaček si Claire užije gymnastiky víc než dost. Podívejte se na tohle krátké video. Takovéhle věci se bude Claire časem učit.“ Pustila ti to. odkaz Když video skončilo zvědavě se na tebe zadívala. „Co na to říkáte, pane Cartere?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Podívám se na Claiřinu štíhlou postavu. "Taky bych řekl, že to funguje," přikývnu s pousmáním na pana Donika a potom už si trenérka svolá dívky k sob. Vybere čtyři nejlepší a Claire je samozřejmě mezi nimi. Zazubím se. Když řekne v kolik a kdy je první trénink, vytáhnu z kapsy riflí svůj iPhone a naťukám do něj termín. Možná se zkusím přijít podívat i na první trénink, pokud to půjde. Když se tělocvična vyprázdní, sejdu dolů a vydám se s Claiřinou trenérkou do kanceláře. Claire zůstane sedět na chodbě na židli a my vejdeme dovnitř. Kancelář je malá, ale trenérka roztleskávaček asi větší nepotřebuje. Moje kancelář v centru připomíná dvoupatrový byt, a přesto si myslím, že by mi možná klidně vystačil i takový přístěnek. Pousměji se a prohlédnu si diplomy, certifikáty a poháry. "Nicolas Carter," odpovím na její představení zdvořile, byť zbytečně, a potřeseme si rukama. Pak se usadíme. Slečna Maerová pak začne mluvit, já ji poslouchám a přikyvuji. Přitáhne si k sobě televizi a pustí mi video, co Claire v budoucnu čeká. Kdybych nevěděl, že se zraní jen hodně těžko, asi by mě trochu zamrazilo. "Jsou to Claiřiny zájmy," odpovím poté slečně Maerové docela neutrálním tónem. Ale snad nečekala, že se zvednu a okamžitě půjdu Clairu odhlásit z gymnastiky. "Já mám dva zájmy, co se týče Claire," dodám potom vážně, "aby stíhala školu, a aby byla šťastná. Pokud chcete, aby přestala s gymnastikou, řekněte to a vysvětlete to jí. Ona se musí rozhodnout, co chce dělat, jaký sport ji bude bavit víc. Tohle jsou věci, které za ní nechci rozhodovat." Vysvětlím trenérce. |
| |
| Elizabeth Folwin Městský park – Dům Alfy Zvolnil krok, aby jste šli vedle sebe. „Není to tak, že by jsi neměla na vybranou. Mohli bychom to odložit, ale čím dřív to bude tím lépe. Kdyby něco vyvolalo tvou přeměnu, mohla by jsi někomu ublížit nebo i zabít.“ Vysvětlil ti, proč je lepší jít hned. Vyšli jste bránou z parku a Daniel tě odvedl ke svému autu. Bylo to černo červené terénní auto, které se hodilo pro i drsnější povrch. odkaz Nasedli jste, počkal než se připoutáš a až pak nastartoval a rozjel se. Zamířil ven z Portlandu. „Chápu, že jsi zmatená a nejspíš se bojíš. Ale bude to v pořádku. Nejsi sama kdo si tímhle prošel.“ Snažil se tě trochu uchlácholit. Brzy jste se dostali na kraj města, kde stáli rodinné domy. Vypadalo to tu docela prázdně, ale jen proto, že jsi si o kus dál všimla, že někdo pořádá na zahradě sousedské grilování. Ale jeli jste dál, domů bylo čím dál tím méně. Už jste jeli víc jak půl hodiny. Daniel najednou zpomalil a sjel z hlavní silnice na vedlejší, která se ztrácela mezi stromy. Bylo to trochu jako ze špatného filmu. Teď jestli zastaví někde na samotě.... ale Daniel nevypadal jako deviant. Tvářil se vážně a i to o vlkodlacích říkal způsobem, že to myslel smrtelně vážně. Stejně jsi z toho, ale byla napjatá. Daniel se náhle pousmál, jako kdyby ti četl myšlenky a tvé obavy ho pobavili. „Alfa má dům na samotě, protože se tam v určitých dobách setkává celá smečka. Nemůže mít dům někde na očích. Lidem by bylo divné, kdyby se o úplňcích ozývalo z domu vytí a pak se odtamtud vyřítili tři tucty podivných psů.“ Cesta se změnila na štěrkovou a tak jízda teď trochu házela. Jeli jste ještě deset minut, když se mezi stromy objevila vila... ne... vlastně srub. a opravdu pořádný srub. Daniel zaparkoval na parkovišti, které by pojalo deset a možná o něco víc aut. odkaz „Jsme tady.“ Pokývl ti a vystoupil. Počkal na tebe a pak jste spolu šli k domu. Daniel nezaklepal, ale rovnou vešel dovnitř. „Ben už ví, že jsme tady.Výhodou vlkodlaků je to, že mají výborný sluch i čich. Slyšel nás přijíždět.“ Zvedl hlavu a pak se vydal skrz velkou jídelnu. Dlouhý stůl pro dvanáct lidí, vedl tě do kuchyně odkud se linula příjemná vůně něčeho smaženého. „Bene.“ Oslovil Daniel muže v kuchyni, která byla také velká a všechno z nerez ocele. Ben byl jen o něco menší než Daniel, ale pořád tě převyšoval. Byl určitě jen o něco starší než Daniel, nebo to možná dělalo to několikadenní strniště. Vousy muže dělají starší. Vlasy měl mírně zvlněné a světle hnědé. Byl dobře stavěný, širší ramena, vyhrnuté rukávy modré, kostkované košile odhalovali silné paže s jemnými, zlatými chloupky. Kromě rozepnuté košile měl na sobě ještě šedé tričko a džíny. Na to, že byl hlavou vlkodlaků vypadal docela ležérně. Podíval se na vás šedomodrýma očima. „Danieli, to jsi to zvládl rychle.“ Usmál se aniž by odhalil zuby a podíval se na tebe. Utřel si ruce do utěrky, ztlumil plamen nad pánví a přešel k tobě. „Jmenuji se Ben Forner. Alfa Portlanské smečky.“ Napřáhl k tobě ruku. odkaz „Jak se cítíte Elizabeth?“ zeptal se. Maeve Adlerová V autě Kadenovi se pozvedli koutky nahoru. „Přesnou dobu smrti budeme znát až po pitvě. Dle koronerovy předběžného odhadu zemřela mezi devátou až jedenáctou ráno.“ Odpověděl ti. To ve zprávě nebylo, musel tedy koronerovi volat sám. „Její dcera Elizabeth se zhroutila, nebyla schopna vypovídat dokud ji psycholog neuklidní. A podle doby úmrtí je jasné, že ještě ráno Felicity vypravila dceru do školy.“ Zastavil na červenou a netrpělivě při tom bubnoval prstem na volant potažený bílou kůží. Vnitřek auta byl kožený, ve směsici bílé, modré a světle hnědé. Na to, že to bylo auto muže, tu bylo čisto. Žádné odpadky na zemi a ani ho nezdobili žádné serepetičky jako třeba havajská tanečnice. Ale neměl tu ani osvěžovač vzduchu. Přesto mu to tu nesmrdělo. Cítila jsi vlastně slabě svůj parfém a jeho o něco výraznější kolínskou. Znovu jste se rozjeli a zatočili na křižovatce. „Dle mého názoru šlo o kuchyňský nůž, ale nenašli jsme ho a co víc, v kuchyni žádný nechyběl. Takže si ho vrah musel odnést sebou. Bodné rány byli tenké a roztřepené, takže pravděpodobně šlo o ozubený nůž.“ Znovu jste museli zastavit na červenou. „Pokud jde o bývalého přítele. Pořád ho hledáme. Ale to bývalí už o něčem vypovídá. Žárlivost? Nemohl se srovnat z rozchodem? Když ji nemůžu mít já tak nikdo?“ Pokrčil rameny. „Viděl jsem to tam jen zběžně, protože tam pořád ještě pracoval fotograf a stírali otisky. Teď se budu... budeme moci porozhlédnout lépe. Ale zámek dveří se nezdál poškozený. Ale to neznamená, že ho zavražděná pustila dovnitř. Pokud vrah použil šperhák, tak poškození zámku nebude zjevné.“ „Sousedi nic prý neslyšeli, ale ještě jednou se jich na to zeptáme.“ Dostali jste se do čtvrti činžovních domů, kde jste zastavili. „V přihrádce jsou rukavice. Sice bychom už tam mohli být bez rukavic, ale je lepší je pro jistotu mít.“ Řekl a počkal až si je vezmeš a jedny mu podáš. Strčil s je zatím do kapsy saka. Vystoupili jste a šli do domu, nebyl tu výtah takže jste museli vyšlapat do čtvrtého patra. Kaden byl ve formě. Ani se nezadýchal. Hned jsi dveře poznala, byli jediné co byli zapečetěné policejní páskou. U dveří se na tebe otočil a nasazoval si rukavice. „Připravená? Je to tvé první místo vraždy. A to, že tam už mrtvola nebude neznamená, že to bude příjemnější.“ Poučil tě a když měl rukavice otevřel dveře. Pečeť se roztrhla a vešli jste rovnou do obývacího pokoje. Obývák byl spojený s kuchyni, nebylo to nic extra. Byl to byt rodiny, která nemá na rozdávání. Gauč snad z devadesátých let, býval možná modrý, ale teď byl šedý s květinkami. Televize byla malá a už taky nebyla nejmladší. Byla to taková ta tlustá kráva. Dnes už má každý, tenkou, plazmovou televizi. Stěny vytapetovány bíle z černými květinami s oranžovým středem. Obrázky krajinek, poličky zdobili jejich fotky. Byla tam i jedna fotka muže v bílé námořnické uniformě. Kuchyně byla zařízena v nehezké oranžové a bílé barvě. Plynový sporák, ale určitě nová, bílá lednice na kterém byl pověšený dětský kalendář. Byli tu další dvoje dveře, které vedli do dětského pokoje, viditelně dívčí, protože byl vyvedený do růžové a další dveře vešli do koupelny se záchodem. Což znamenalo, že zavražděná spála na rozkládací pohovce. Ale vraťme se do obýváku. Na koberci blíž ke kuchyni, byla velká krvavá skvrna a bílou, tenkou páskou označený obrys těla. U toho místa bylo několik cedulek s čísly od jedničky po šestku. Další čísla označovali stříkance krve okolo až do třinácti. Další čísla stála na nejbližším nábytku. Celekem cedulek bylo dvacet dva. A moc dobře to tu nevonělo. Sražená krev nevoněla moc dobře a navíc tu nikdo neotevřel okna, takže se ten pach krve vznášel v celé místnosti. Fergus Gallagher U Marka Poznámka o toaleťáku Henryho rozesmálo. „Ty jsi tedy číslo.“ Řekl pobaveně. Zpozoroval jsi auto a hned jsi v něm poznal Danielovo terénní auto. Nejspíš se vracel k Benovi s novou vlčicí. Nebyl jsi sám, kdo auto sledoval. I ostatní vlci na něj koukali dokud nezmizelo z dohledu. „Slyšel jsem o novém přípustku do rodiny.“ Ozval se Henry, který si nemohl nevšimnout vaší reakce. „Snad to zvládne. Byla by škoda o ni přijít. Už tak samic nemáte moc.“ Poznamenal, ale znělo to docela nezúčastněně. Tenhle Fae byl k těžko pochopení. Někdy se zdálo, že se vážně zajímá a jindy zase se zdá, že je mu všechno ukradené. „Ale není to divné? Další napadená? Chci říct, že to není tak dávno co napadli i tebe. Nějak často se vám sem stahují Odpadlíci.“ Překvapilo tě jak to znělo. Ne jako jen konverzační poznámka. Ale spíš to znělo jako varování. Cítil jsi, jak tvůj bratr vlk ostražitě zpozorněl a to co Henry říkal se mu vůbec nelíbilo. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Elena Maerován se chápavě usmála. „To samozřejmě chápu. Ale musela jsem to s vámi probrat jako první. Nemyslím si, že by vypadalo dobře, kdyby za vámi Claire přišla s tím, že končí s gymnastikou, pokud by se tak rozhodla, a pak by jste se ptal proč a ona řekla, že jsem ji k tomu navedla já... no... nemyslím si, že by žádný rodič byl rád za to, že úplně cizí člověk navádí jeho dítě k takové změně.“ Vysvětlila ti, proč to chtěla probrat první s tebou. Vstala a zavolala dovnitř Claire, posadila se vedle tebe a Maerová ji zopakovala to co tobě a i ji ukázala video. Na to koukala docela uchváceně. Je pravda, že ty zpomalené záběry vypadali působivě. „Co na to říkáš?“ zajímala se nakonec Maerová a poznal jsi na ní, že se vážně snaží ji získat. A ani nebylo divu. Claire by byla hvězda celého týmu. Díky ní by na sebe místní roztleskávačky upoutali pozornost. Claire přemýšlela, většinou vždy věděla co chce, ale teď váhala a nakonec se obrátila na tebe. „Co si o tom myslíš?“ chtěla vědět tvůj názor. Rozhodne se podle tvého názoru. Pokud řekneš, že by byla lepší gymnastika tak s ní neskončí a pokud řekneš, že ti to připadá jako dobrý nápad, zase s gymnastikou skončí. Měla gymnastiku ráda, ale roztleskávání ji viditelně také hodně lákalo. Věděla to i Maerová a s očekáváním na tebe hleděla a nejspíš se v duchu modlila, aby jsi se naklonil na její stranu. |
| |
| U Marka Nedívám se na Henryho, upřeně civím kamsi za jeho rameno, jako bych vyhlížel kořist. Začenichám, ale je tu tolik pachů, že ten nový z auta, co rychle zmizí z dohledu, nezachytím. Nevím, o co tomuhle fae jde. Podvědomě se mi napnou svaly. Pro člověčí oči sedím pořád stejně uvolněně, ale vlk a možná i on to lehké napětí pozná. Hraje se mnou nějakou tu jejich pitomou hru? Provokuje, nebo si to neuvědomuje? "Kam tím míříš?" Nemůžu si pomoct, vlk donutí slova, aby zněla lehce výhružně. Cítím jeho neklid, který nepřichází krom úplňku nebo vyhrocených situací v práci nijak často. Rozhodně by neměl přijít na klidné oslavě. Probodnu fae očima. Možná ví, čím to je. Fae mají vlastní cestičky, my se staráme jen o klid smečky a rovnováhu. Co šijou oni, o nichž se už ví, to si nedokážu představit. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Trenérka se vážně snažila. Ale já se jí nedivím. Mám na Claire samozřejmě subjektivní názor, který říká, že je absolutně dokonalá, ale i kdybych se na ni podíval objektivně, musím říct, že je vážně krásná, pohybově nadaná a navíc takový ten usměvavý a veselý typ. S ní mohou ty roztleskávačky prorazit... Čekal jsem, jak se Claire rozhodne, a hodně mě překvapilo, že se otočila na mě. Většinou moc dobře věděla, co chce. Se mnou se přišla vždy akorát poradit, aby se ujistila, že s ní souhlasím a podporuji ji, ale že bych o ní měl přímo rozhodnout, to po mě nikdy nechtěla. "Myslím..." řekl jsem a vážně jsem se zamyslel. Někomu by to připadalo směšné, že se člověk mého typu takhle vážně zamýšlí, jestli dceru dá na gymnastiku nebo roztleskávání, ale já to bral vážně.. vážně. "Myslím, že gymnastika už ti víc nenabídne," řeknu nakonec, podívám se Claire do očí a pokývu hlavou. "Je to fajn průprava, ale jestli se tomu nechceš věnovat v dospělosti, už je to zbytečné a ty základy ti stačí. Roztleskávání ti v současné chvíli může nabídnout více. Takže podle mě bys měla být spíš rotleskávačka," doporučím ji nakonec, ale konečné rozhodnutí nechám na ni. Zeptám se ale na ty typické dotazy, které rodiče vždy zajímají. Jak je to se soutěžemi, kolik to stojí, jestli ji mám zapsat, nebo co mám kde podepsat apod. Když zařídíme všechny záležitosti, nechám Claire ať se jde převléct z toho oblečku do normálního civilního oblečení, a poté vyjdeme před školu. "Dáš si zmrzku?" zeptám se dcery a zamířím volným krokem směrem k obchoďáku, kde jsem nechal auto. Nakonec se ale obchoďáku vyhnu a jdeme kousek dál do centra. je tady restaurace, kde mají zmrzlinu úplně boží. Jestli něco nechápu, tak to, jak jsem mohl tolik století vydržet nahoře bez sexu a vanilkové zmrzliny. Jedinou nevýhodou restaurace je to, že je přímo naproti mrakodrapu, kde sídlí hlavní redakce časopisu STAR. No, neplánoval jsem to, ale jestli vyjde ven má oblíbená paní redaktorka, třeba jí s dcerou sladce zamáváme. Posadíme se pod altánek na lavičku do stínu, koupíme si zmrzky a rozhlížíme se po krásném parku. "Co chceš jednou dělat, Claire?" zeptám se po chvilce dcery na otázku, která ji možná zaskočí stejně, jako mě ráno zaskočila ta její. Nikdy jsem se jí na to neptal, bral jsem tak, že je ještě malá. Ale ráno s tím leskem jsem si uvědomil, že už musí uvažovat, že musí mít nějakou představu. Jasně, pokud nebude rozhazovat plnými hrstmi, mé peníze ji dokáží uživit celý život, ale pochybuji, že tak aktivní dívka jako Claire, bude jen sedět doma na zadku a pohodlně si žít. |
| |
| Fergus Gallagher U Marka Henry o krok ustoupil a zvedl ruce v obranném gestu. „Mír, vlku. Nikam tím nemířím. Jen říkám, že dvě napadení v tak krátkém čase není zrovna obvyklé.“ Pokrčil rameny, spustil ruce a napil se. „Ale nejspíš to byla jen shoda okolností. Neber to tak vážně.“ Bratra vlka to, ale tak úplně neuklidnilo. Nelíbila se mu ta poznámka. Možná, že společnost Fae něco věděla a takhle na to chtěli nenápadně upozornit. Možná, že jim Šedí páni zakázali o tom mluvit. A nebo jen provokoval. U něj těžko říct. Jestli Henry je Pan jak jsi si myslel, tak tihle napůl kozlové jsou poměrně hravá stvoření. Přišla za vámi Holly, položila Henrymu ruku na rameno. „Henry. Esme s tebou chce mluvit. Prej o nějaké soše co by si od tebe chtěla nechat udělat.“ Řekla mile. Henry zasalutoval. „Už jdu.“ „Zatím.“ Rozloučil se s tebou a vyrazil mezi hosty. Holly se otočila na tebe. „Tak jak to jde? A musím ti pochválit, jak jsi se snažil zapojit mezi ostatní hosty.“ Pochválila ti tvou snahu o družení. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Claire přikývla, když jsi ji řekl co si o tom myslíš a zase se podívala na trenérku. „Tak dobře. Skončím s gymnastikou a budu se věnovat plně roztleskávání.“ Maerová se uvolnila a usmála. „To jsem moc ráda.“ Řekla. Začal jsi se ji ptát. Ohledně soutěží ti vysvětlila, že je hned několik druhů soutěží. Kromě povzbuzování školních sportovních týmů, se také budou účastnit státních soutěží v roztleskávání, celostátních a pokud budou dobří, tak se dostanou i do soutěží s týmy z jiných zemí. Samozřejmě jsi musel i podepsat nějaké papíry, zapsání, bezpečnost a podobně. To normálně tedy posílají po děvčatech domů, ale když už jsi tu byl tak jsi to vyřídil. „Děkuji, pane Cartere.“ Stiskli jste si ruce. „Těším se na náš první tréning, Clairo.“ Rozloučila se i s ní a pak jste odešli. Claira se převlékla a pak jste vyrazili pryč ze školy. „Dám!“ souhlasila Claire a vzala tě za ruku. Nedivila ji se projít, dívala se do výloh obchodů aniž by se u nějakého zastavila. Těšila se na zmrzlinu. A ty jsi vzal k té, která je podle tebe nejlepší z celého města. Nebo aspoň nejlepší jakou jsi zatím jedl. Claire si vybrala Mozartovu čokoládovou symfonii a druhý kopeček si dala Řecký jogurt. Posadili jste se a Claire s chudí olizovala kornout. Tvá otázka ji překvapila, jak jsi předpokládal. Podívala se na tebe a pak se zamyslela. „Ještě nevím.“ Odpověděla pak pomalu a olízla okraj zmrzliny, který se roztékal. „Myslela jsem na... archeoložku. Spisovatelku. Možná raketová inženýrka. Ještě jsem se nerozhodla a ještě nevím o hodně prací, které jsou. Ale chtěla bych dělat něco důležitého. Vymyslet něco důležitého. Třeba jak nahradit oko, třeba nějakým robotickým nebo... prostě něco... něco...“ Pokrčila rameny jak nevěděla, jak vyjádřit své pocity. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Když vyjdeme ze školy, Claire mě chytí za ruku, což mě docela překvapí. Myslel jsem, že puberťačky by si od svých otců nejraději držely aspoň kilometrový odstup a ještě jim přehodily pytle přes hlavu. "Jasně, za mě se ale nemusí stydět..," pomyslím si se zazubením ješitně, když ruku v ruce vejdeme do centra Los Angeles. Vidím, že se po nás lidé dost otáčejí. Někteří mě znají z novin a těm dalším nejspíš připadám jako pedofil. No, Claire to držení za ruku brzy přejde, a jestli ne, tak asi budeme mít procházení po městě trochu zkomplikováno Los Angeles Police Department. Sedneme si naproti STARu a ona mi odpoví na otázku. Zatvářím se trochu překvapeně. "Raketová inženýrka? Archeoložka? No, hlavu bys na to měla, ale netušil jsem, že by tě něco takového bavilo," řeknu trochu zaraženě. Pak Claire prozradí, že chce dělat něco, co by bylo užitečné. "No, ať už se rozhodneš dělat cokoliv... no, skoro cokoliv, budu stát za tebou," slíbím jí a usměji se. Existuje samozřejmě pár povolání, které bych neskousl... Zamyšleně se podívám na redakci časopisu naproti a ulíznu zmrzliny, protože už pomalu tekla. Pak jí připomenu, ačkoliv to samozřejmě moc dobře ví:"Blíží se desátý duben." Pousměji se. "Co chceš na narozky, krom toho, že budeš moct jezdit ve předu?" zeptám se jí. Já upřímně netuším, co bych měl této třináctileté slečně dát. Možná by chtěla nějakou mamku, jak řekla ráno, ale to je trochu složitější... A jinak má snad všechno. V sobotu pojedeme pro psa, má kamarádky, popularitu, krásnou tvářičku, mozek... Co někdo takový může chtít? Po odpovědi dolížeme zmrzliny a vydáme se pomalu k autu. |
| |
| U Marka Podezřívavě na Henryho hledím, chřípí se mi lehce zachvívá, jak se podvědomě snažím ucítit lež nebo aspoň necelou pravdu. Jenže on není člověk, on je ve slovním kličkování dobrej jako zajíc. Má štěstí, že ho Holly zachránila. Ne že bych mu veřejně ublížil, ale rozhodně bych to nenechal jen tak. Ocitl by se pod palbou mých otázek. Jestli se vlkovi něco nelíbí, většinou to má důvod. Vzhlédnu k Holly. Pořád sedím na zemi s polovypitou flaškou od piva. "Moc mi to nejde. Ta propast je moc velká. Před nima to nemůžu být já..." I když mě chválí, já to tak růžově nevidím. Pro lidi asi nejsem zábavný společník, leda tak vrba. "Hele, abych se zbavil té štěněcí smečky, slíbil jsem vítězovi na schovávanou zmrzlinu. Doufám, že tu nějakou máš." Znovu lehce zavětřím a usoudím, že bych si zasloužil další várku masa, když mě jeho vůně praští přes nos s novou intenzitou. |
| |
| Prohlídka bytu On se usmál? No ne… Celkem mě to potěší. Po jeho divadélku s Braunem jsem popravdě tak trochu čekala, že mě při nejbližší možné příležitosti seřve na tři doby a vykope z ještě jedoucího auta. Namísto toho mi ale na všechny otázky trpělivě poskytne poměrně obsáhlé odpovědi. Felicia zemřela mezi devátou až jedenáctou ráno, začnu v duchu přemýšlet o první z nich. V době, kdy jsou děti ve školách a rodiče v práci. Sousedi tedy nejspíš nic neslyšeli. S největší pravděpodobností ani nebyli doma. A pokud zemřela spíše na devátou mohlo by to i vysvětlovat, proč na sobě ještě měla noční košili…. Zmínka o její dceři mě trochu rozesmutní a tak uteču pohledem ven. „To chápu.“ Chudák holka… Dressen právě zastaví na červenou a tak mám možnost o ní trochu víc přemýšlet. Už ztratila tátu a teď, ze dne na den, je z ní sirotek. Vždycky je to provaz, když se rodina rozpadne... Zabrousím tím do vlastních vzpomínek. Zvlášť, když je ještě tak malá. Deset let. Co to je? Takřka nic. A teď se jí má změnit život od základů. Kdo se o ni postará? Má vůbec ještě někoho? Mé úvahy ukončí teprve Dressenovo bubnování prstů o palubní desku. Úkosem na něj pohlédnu, ale nic neříkám. Namísto toho se přeci jen začnu rozhlížet po autě. Bílá, modrá a světle hnědá kůže. Celý vnitřek je čistý a bez jakýchkoli kýčů. Nepřekvapí mě to. Rozhodně jsem ho nepokládala za návštěvníka blešího trhu, co o víkendech pravidelně plní svůj byt a auto veteší všeho druhu… Na semaforu naskočí zelená a my se znovu rozjedeme. Zmizel jak nůž, tak bývalý přítel. Náhoda? Možná. Kdybych snad na náhody věřila. Tak či onak, dříve nebo později si budeme muset obstarat povolení k prohlídce jeho bytu… Zatímco nad tím hloubám, Dressen se mi snaží více přiblížit motiv Felicina bývalého přítele. Věta „Když ji nemůžu mít já, tak nikdo“, ve mně vyvolá spoustu smíšených pocitů. Podaří se mi ale zadržet jazyk za zuby a odpustit si poznámku, jak typicky chlapsky to celé zní. Je mi jasné, že by to nic dobrého nepřineslo. Spíš naopak. S klidnou tváří tedy jen poslouchám co říká dál a tu a tam lehce kývnu na srozuměnou. Zámek se nezdál poškozený. A sousedi opravdu nic neslyšeli, potvrdí vzápětí mou předchozí domněnku a je to to poslední, co se od něj dozvím. Zbytek cesty už absolvujeme v naprosté tichosti. Dressen znovu promluví teprve když dorazíme na místo. Odepnu si tedy bezpečnostní pás, a jelikož se zmíní o rukavicích, natáhnu se a otevřu palubní desku, do které nejprve vrátím zpět hnědé desky a teprve poté vytáhnu dvoje rukavice. Jedny mu podám, druhé si nechám. Vystoupíme z auta a vejdeme do domu oběti. Že nemá výtah si uvědomím prakticky okamžitě a nemám z toho zrovna velkou radost. Musíme pěšky až nahoru, do čtvrtého patra. Prozíravě tedy nechám jít Dressena jako prvního. I když se nepokládám za žádné béčko a má kondička je na slušné úrovni, tak prostě stejně nehodlám nic riskovat. K tomu, aby se mi poškleboval, si bude holt muset najít jinou příležitost. Dveře do bytu Felicie B jsou – jak jinak – zapečetěné páskou. Zastavíme u nich a oba naráz si navlékneme rukavice. Pak se mě zeptá, zda jsem připravená. „O mě se neboj.“ Ujistím ho chladně a zatímco on bez dalších řečí vstoupí dovnitř, já se skloním níž a začnu prohlížet zámek u dveří. Jeden prostě nikdy neví… Teprve když jsem s ním hotova, vstoupím do bytu a rázem se ocitnu v obývacím pokoji a kuchyni, s níž je propojen. Okamžitě mi o nos zavadí jakýsi nepříjemný zápach. Krev… Uvědomím si a krátce vydechnu. Pak přivřu oči a pomalu znovu zhluboka nasaji vzduch ve snaze zjistit, zda se mi náhodou nepovede ucítit i něco víc. Něco, co by sem nepatřilo. Něco, co by později mohlo pomoci lépe identifikovat pachatele. Kupříkladu jeho parfém. Nebo olej do auta, pokud byl automechanik… zkrátka a jednoduše cokoliv. Když skončím, mé oči samovolně spočinou na místo, kde Felicia zemřela. Je sotva pár kroků přede mnou, označeno tenkou páskou a několika cedulkami. Ty jsou také na nábytku v místech, kam až dostříkla krev. Přijde mi to zvláštní. Tohle vážně způsobil obyčejný kuchyňský nůž? Pomalu se otočím a rozhlédnu po bytě. Je malý, pouze o třech místnostech a vybavený velmi skromně. Felicia s Elizabeth neměly peníze… Můžeme tedy předběžně vyloučit motiv vraždy za účelem obohacení se. Mohlo se sice jednat o loupežné přepadení, ale vzhledem k době, kdy smrt nastala, je to méně obvyklé… a hlavně – vypadalo by to tady teď úplně jinak. Projdu celým bytem, zběžně nakouknu do koupelny i dětského pokoje. V něm se zdržím asi o setinu déle, zkouknu vybavení a osobní věci malé Elizabeth a v duchu si o ní udělám jakýs takýs názor. Pak se zas vrátím do obývacího pokoje. Stará televize, zašlý gauč sloužící zároveň coby postel Felicie, na stěnách pár poliček s fotkami a obrázky krajinky. Zastavím se u nich, abych si je spěšně prohlédla. Jsou celkem podařené… Ale zpátky k práci. Zaměřím se pozorněji na fotky a konečně zjistím, jak vlastně vypadá Felicina dcera. Na všech fotkách jsou spolu, usměvavé a šťastné. Kromě jedné jediné. Fotky, na níž je zachycen muž v bílé námořnické uniformě. Kdo to asi je? Že by otec? Pootočím se a zamířím pro změnu do kuchyňské části. Oranžovobílá. Plynový sporák a nová lednice s dětským kalendářem. Ten pečlivě prolistuji, pěkně list po listu. Pak svou pozornost nasměruji ke kuchyňské lince a začnu otevírat všechny skříňky a šuplíky. Především tedy kontroluji kuchyňské sady. Dressen sice říkal, že nic nechybí ale jistě neuškodí si vše projít ještě jednou... Jakmile s tím skončím, sehnu se a nahlédnu pod skříňky. Hledám drobnosti. Utržený knoflík nebo nehet, případně chumáč vlasů…Jestli se totiž Felicia bránila, jestli se se svým vrahem prala, nemusely odlétat jen kapky krve. Mohla třeba něco zahodit... Po prohlídce kuchyně padne můj zájem na gauč. I tady hledám jakýkoli zapomenutý předmět. Především pak ty vlasy. Na gauč se přece vždycky chytají tak snadno. Co dělá Dressen momentálně ani nevnímám, jsem plně zaujatá prací. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Usmála se na tebe. „Děkuji tati. Chci být něco jako Einstein. I po takové době se o něm pořád mluví a učí.“ Zasmála se. Znovu začala lízat zmrzlinu, kterou nechala příliš dlouho jen tak a tak ji kapka zmrzliny sjela až dolu na prsty. Upozornil jsi ji na její narozeniny a zazubila se, protože už měla asi něco vymyšleného. „Chtěla bych celej den strávit v lunaparku. Já, ty, Lucas.... nejraději bych tam vzala celou domácnost, ale to by stálo asi hodně.“ Pokrčila rameny. Možná by vzala jen pár lidí ze služebnictva, které má nejraději, ale asi myslela na ty co by zůstali doma a bylo by jim to líto. I když někteří by den ztrávený v tvé někdy děsivé přítomnosti s radostí oželeli. Claire otočila hlavu, protože už nějakou chvíli jste koutkem mysli vnímali jak někdo někde huláká. Nedaleko u křižovatky stál na stupínku, nějaký chlápek a vyřvával. Zdá se, že to byl jeden z těch „šílených“ zvěstovatelů pána nebo doopravdy šílení takzvaní prorokové. „Táto, pojď se na něj kouknout.“ Chtěla Claire a vstala. Počkala na tebe a a pak šla zvědavě k muži kolem kterého se začali scházet lidi. „.... a já povídám, sestry a bratři, říkám mu, že ďábel chodí mezi námi! Pekelní služebníci, ale slepí je nevidí! Lidé slepí jako vy! Otevřete oči, věřte!“ slyšeli jste muže říkat. Byl to muž po čtyřicítce na sobě měl černý oblek, trochu pomuchlaný, ale jinak čistý. Tvář měl několik dní neoholenou a světlé vlasy měl rozcuchané. Uštvanýma očima přejížděl po lidech. „Říkám vám! Ďábel je nám blíž než bůh! Bůh sedí na své nebeské klenbě a skoro si nás nevšímá! A Ďábel si nás všímá zase příliš, chce naše duše, chce pošpinit o to málo co čisté zůstalo! Ano, ano! Služebníci zla jsou mezi námi! Cítím je! Vím, že jsou na blízku!“ Zajímalo by tě jestli opravdu je ten muž citlivější na nadpřirozeno nebo prostě se jen zbláznil. Ale asi to vyjde na stejno, protože lidé co se s takovým darem narodí často končí v blázinci, protože vidí něco co jiní ne. „Ten je tedy blázniví.“ Vydechla Claire a zavrtěla hlavou. Když muž ukázal roztřeseným prstem na tebe a znovu vykřikl, že služebníci zla jsou mezi námi, znělo ti to skoro jako obvinění. „Měli by ho zavřít. Pojď táto.“ Vzala tě Claire za ruku a už ji to nepřipadalo tak vtipné, když začal muž ukazovat na tebe. |
| |
| Cestou z parku až do sídla Alfy Zatímco Daniel udělal krok, já nejméně dva. Brzy si toho tedy všimnul a trochu zvolnil své ostré tempo, abych za ním nemusela pobíhat. Přesně se soustředil na to, aby každý jeho krok odpovídal tomu mému a my šli vedle sebe, a přitom vypadal, jakoby se tomu absolutně nevěnoval. Mluvil s absolutním klidem, jakoby vše vysvětloval dítěti. A ve skutečnosti, co jsem byla já? Nic víc než dítě ve světě tajemna, asi tolik jsem věděla o neskutečné existenci bytostí za hranici reality lidí. “Chápu. A opravdu bych nikomu nechtěla ublížit, byť jen z nedbalosti,“ přitakám a dále následuji jeho kroky vedoucí k autu. Společně jsme prošli brankou, která představovala hranici parku a Daniel okamžitě zamířil ke svému autu. Podle takového auta vlkodlaci očividně mezi chudáky nepatřily, a to jsem ani netušila, čím se ve skutečnosti živí. Nasedla jsem vedle něho na sedadlo spolujezdce a podle předpisů si zapnula pas. Ne že bych nevěřila v jeho řidičské umění, ale jistota je jistota. A taky jsem nestála o pokutu, samozřejmě. “Já vím, že nejsem jediná, jenže je pro mne těžké tohle všechno přijmout a přitom z toho nemít strach. Nehledě na ty horory o vlkodlacích, které jsem viděla jako malá, byť ani polovina z toho nebyla pravda,“ smutně jsem se pousmála. Ano bojím se. A nikdo by se mi nemohl divit. Ještě před pár chvílemi jsem si myslela, že můj život se vrací do starých kolejí. Naprostý omyl. Daniel byl dobrý řidič. Jel podle předpisů, ale přesto jízda rychle ubíhala. Ačkoliv vypadal tak mladě, bylo mu několik stovek let, a proto neměl zapotřebí předvádět se. Oba jsme mlčeli a já se dívala cestou z okna ven a přemýšlela nad vším možným i nemožným. Doslova. Kraj města byl plný rodinných domků. V jednom zrovna na zahradě grilovali a očividně se tak dobře bavili. Jak ráda bych tam byla s nima. Ne, že by Daniel nebyl příjemnou společností, ale tam, kam jsme jeli, se mi vůbec nechtělo. Auto zpomalilo a sjelo z hlavní cesty. Vedlejší silnice byla sice stále asfaltová, ale vypadala, jakoby vedla nikam. Její konec se ztrácel v nedohlednu a kdo ví, co mě čekalo na jejím konci. Vážně, je to čím dál lepší. Stačí už jen zastavit a… znásilnění bude ta nejlepší forma konce. A já husa hloupá jsem mu do toho auta ještě dobrovolně vlezla. Krátce jsem se podívala na Daniela. On rozhodně nevypadal jako hledaný sexuální deviant a ani v nejmenším nevypadal jako někdo, kdo by si musel sex obstarávat tímhle způsobem. Měla bych méně koukat na filmy. Vážně. A kupodivu mne toto zjištění vůbec neuklidnilo. Pokud mě sem Daniel nevezl jen za účelem vlastního potěšení, bylo vše, co říkal pravdou. Mimoděk jsem křečovitě stiskla opěradlo auta a snad každý sval v mém těle byl napnutý až k prasknutí. Očividně si toho všiml i můj společník. Anebo aspoň doufám, že čtení myšlenek nepatří mezi umění, jež vlkodlaci ovládají. Po jeho slovech jsem se krátce usmála a celé moje vnitřní zápolení mi najednou přišlo k smíchu. Všechno bylo tak zatraceně logické. “Chovají se tak hloupě a nedůvěřivě všichni nováčci?“ otázala jsem se, abych trochu uvolnila napjatou atmosféru. “Ne, já to vlastně nechci vědět,“ dodala jsem v zápětí a krátce na vlkodlaka pohlédla. Nemusí mi vyprávět o tom, jak hloupě se v příštích dnech budu chovat, protože jistě nejsem první nováček, pro kterého on musel jet. Cesta ze měnila z asfaltu na štěrk. Trochu to s námi házelo, ale nic, co by se nedalo vydržet. Také se není čemu divit, s ohledem na auto, kterým jsme přijížděli. Náhle se mezi stromy objevila vila. Nebo spíše snad srub. Srubová vila? Netuším, ale bylo to nádherné. “Páni,“ uniklo mi z úst obdivně. Koutkem oka jsem zahlédla Danielův pobavený úšklebek. Vystoupila jsem z auta, ale nohy mi náhle nějak ztěžkly. Čím blíže jsem byla k pravdě, tím hůř se k ní šlo. Daniel na mne opět počkal, nevím, zdali proto, že byl až takový gentleman anebo jen proto, abych mu neutekla. Což mě ovšem ani nenapadlo. Těžko bych mu utekla v lidské podobě, o té vlčí radši nemluvě. Vlkodlak rovnou vešel dovnitř, aniž by aspoň zaklepal – jako doma. Překvapeně jsem pozvedla obočí. Když spatřil můj výraz, opět mi trpělivě vysvětlil, že klepání není potřeba. A já si opět jen chápavě povzdechla. Tahle aklimatizace na nové skutečnosti pro mne bude náročná. Velmi. Prošli jsme jídelnou až do kuchyně. Neměla jsem moc náladu rozhlížet se okolo, ba naopak jsem se spíše snažila za Daniela schovat. Neznala jsem jej déle než dvě hodiny, ale přeci jen jsem v něm cítila nějakou jistotu. Nemohla jsem se mu za zády skrývat věčně. A popravdě zvítězilo i mé zvědavé já. Udělala jsem krok stranou, abych byla vidět a hlavně abych já viděla. Čelist mi poklesla překvapením. Čekala jsem, že alfa bude starší, snad nejméně padesátník. Aspoň odhadem. Snad jsem čekala mnohem formálnější oblečení, které by skrývalo stárnoucí šlachovité tělo a opadající svaly. A hlavně jsem čekala, že nebude tak zatraceně sexy. To jsou všichni vlkodlaci takoví? Nakonec se mi zde začne ještě líbit. Hrome , přestaň, je to jako by jsi smýšlela, jak přitažlivý může být ředitel školy hned při nástupu do první třídy. A to je celkem úchylné. “Elizabeth Folwin, těší mne, pane,“ sotva jsem to vyslovila, tak hloupě mi to znělo. Jak jej mám oslovovat, je to vůdce. Není pane málo? “Děkuji za optání. S ohledem na to, co se stalo asi skvěle. Nikdo by nepoznal, že k nějakému útoku došlo. Jen je pro mě těžké tomu všemu uvěřit,“ snažila jsem se mluvit rozumně, ale já osobně si tak vůbec nepřipadala. |
| |
| Fergus Gallagher U Marka Holly přikývla. „No zmrzlinu ne, ale mám nanuky. Snad jim to bude stačit.“ Usmála se a pak zavrtěla hlavou. „Moc to hrotíš, Fergusi.“ Namítla jemně. „Jasně. O našem malém tajemství se bavit nemůžeme, ale o své práci mluvit můžeš. Když vysvětlíš co děláš uvidíš, že je to bude zajímat. Nebo se bavit o sportu nebo o filmu co tě zaujal. Kritizovat politiky. Nakonec zase tak moc se nelišíte. Jen tu a tam vám narostou chlupy.“ Usmála se. „O čem si myslíš, že se bavím s Markem? O obyčejných věcech. Ne pořád, ale většinu času.“ Povzbuzovala tě a pak na tebe mávla, protože ji někdo volal. Ty jsi zamířil k Markovi. „Jdeš si pro nášup?“ zavtipkoval. „Tohle maso už je víc propečené. Chceš počkat na novou várku nebo si to dáš?“ zeptal se. „Teď už je asi u Bena.“ Poznamenal a věděl jsi že mluví o nové vlčici. „V tomhle případě je blbý, že Ben nemá družku. Když se před přeměnou musí svléknout, asi ji to bude dost blbé před cizím člověkem.“ Soucitně se zašklebil. To je pravda. Nejlepší je před přeměnou se kompletně svléknout, protože oblečení dost překáží a je to pak bolestivější. Maeve Adlerová Místo činu Prohlédla jsi si zámek, ale krom obvyklých škrábanců od klíče, když se někdo nestrefil do dírky, jsi žádné poškození neviděla. Mlčky jste si byt prohlíželi, nechala jsi Kadena ať si dělá své a pustila se do pátrání. Zkusila jsi zaznamenat nějaký jiný pach než jen krev, ale jestli tu něco bylo, tak to bylo příliš slabé abys to zaznamenala. Koupelna byla malá, tedy zdála se malá, ale musela se sem vejít vana, záchod, pračka, sušička, umyvadlo a spoustu ženských pomůcek, které do každé domácnosti řízené ženami patřili. Dětský pokoj byl očividně dívčí. Růžový potah na postel, zdá se, že ručně šitý, plyšáci, domeček pro panenky, byl tu trochu bordel, jak se pro dítě patří. A zdá se, že tahle dívka má ráda Spidermana, protože tu měla pár jeho plakátů. Prohlédla jsi si fotky. Nejspíš většinou rodinní příslušníci. Tamhle byla Elizabeth nejspíš s prarodiči. Jestli ještě žijí možná půjde k nim až se dá trochu do pořádku. Obrátila jsi se ke kuchyni a prohlédla si kalendář. U některých dat byli označená jména, nejspíš svátky někoho koho znají. Kromě svátků si taky označili narozeniny. Nějaké dětské představení, třídní schůzky, recitál, zdá se, že ta ženská vůbec nerandila a jen se věnovala dcery. Felicity si vyznačila všechno co se týkalo její dcery a nejspíš i všechno z toho viděla. Prohlížela jsi si zásuvky, pečlivě srovnané příbory, vařečky, naběračky. V dalších zásuvkách jsi nacházela hrnce, pokličky, pod dřezem čistící prostředky. Zkusila jsi hledat pod skřínkami, kde jsi našla leda tak prach a několik zapomenutých, seschlých kuliček hrášku a magnet se žirafou. Nenašla jsi nic zvláštního, jen klasický bordel, který by jsi našla asi v každé domácnosti. Vydala jsi se ke gauči, prošla jsi kolem Kadena, který dřepěl u skvrny na podlaze. Nevšímala jsi si ho a začala gauč prohledávat a i jsi ho rozložila. Byla tam přihrádka na peřiny. Vlasy jsi našla, což se dalo očekávat, když tu zavražděná spala. Našla jsi vytracené drobáky, postavičku s Kinder vajčka. Neměla jsi pocit, že by jsi našla něco užitečného. Obrátila jsi se, aby jsi si prohlédla znovu celý byt. Kaden pořád dřepěl u krve, nasadil si na oči ty svoje barevné brýle a otáčel hlavou sem a tam, jak si prohlížel směr, kam krev stříkala. „Našla jsi něco?“ zeptal se, nejspíš slyšel, že jsi přestala šramotit, tak, že jsi přestala. „Něco se mi tu nezdá Adlerová.“ Pronesl a narovnal se. Trochu ustoupil. „Něco na tom, jak byla zabita.“ Dal si ruce v bok a natočil hlavu na stranu. Znovu jsi si prohlédla krvavou skvrnu a obrys těla. Taky se ti předtím něco nezdálo, ale když na to upozornil i Dressen nejspíš na tom něco bude. Podle všeho zavražděná stála zády ke dveřím, když byla napadena a nejspíš umřela tam kde dopadla, protože jinak by za sebou zanechala krvavou skvrnu, jak by se plazila. Zády ke dveřím..... otočila jsi se a prohlédla si dveře, které nebyli od krve ani trochu. Ale při tom stříkanců krve bylo docela dost. „Pokud nebyla zasažena tepna, což nebyla, překvapuje mě, že krev stříkala takhle do stran. Spíš mi to připadá, jako kdyby se tu někdo otáčel do kolečka někdo se stříkací pistolí.“ Řekl Kaden. Což byla pravda... pokud vrah pak ženu neotáčel sem a tam, aby místnost co nejvíce zaneřádil, tak by se krev neměla rozprsknout tolika směry. Elizabeth Folwin U Bena Daniel se usmál, když jsi se v autě uvolnila a přestala mít obavy, že na tebe chystá nějakou levotu. Ale neodpověděl jak jsi chtěla. Když si vydechla při pohledu na dům, znovu se pousmál. „Smečka je dobře finančně zajištěna. Kdysi jsme museli alfovi odevzdávat pět procent z výplaty, abychom zajistili všechny naše potřeby. Ale pak stačilo několik dobrých investic a už to nebylo potřeba. Teď, když se někdo ocitne ve finanční tísni může se obrátit na alfu.“ Řekl předtím než jste vystoupili. „Taky tě rád poznávám.“ Stiskl ti ruku, ta jeho byla teplá. Usmál se. „To je samozřejmé.“ Řekl a vrátil se ke sporáku. „Vlkodlačí regenerace není na škodu. Modřiny se zahojí za pár hodin. Zlomeniny se zhojí za pár dní. Užitečná věcička.“ Pokynul vám, aby jste se posadili na stoličky, které stáli u kuchyňského pultu. „Vůbec být Vlkodlak není tak špatné jak se může zdát. Rozhodně zapomeň na ty hloupé horory. Takhle to vůbec nefunguje.“ Usmál se. „No než začneme tak se musíš najíst. Proměna vyžaduje hodně energie a když budeš najedená k prasknutí tím lépe.“ Podal ti knížku. K tvému překvapení to byla příručka pro vlkodlaky nováčky. „Nejlepší je, že si nemusíš hlídat váhu. Protože vlkodlaci netloustnou. Jo a nediv se, kdyby jsi najednou začala přibírat svalovinu.“ Poučoval tě najednou hodil na talíř dva obrovské kusy bifteku a dal smažit další. Podal ti je. „A sněz to všechno.“ z trouby vytáhl plech hranolek, nasypal je do mísy a taky je dal před tebe a pak tu podal z lednice láhev Coly. Takže vlkodlaci netloustnou? To znamená, že můžeš jíst co chceš... i sladké kolik jen budeš chtít a nehlídat si váhu. „Mám tu zůstat Bene?“ zeptal se Daniel. „Jen se najez s námi a pak jdi. Myslím, že Mark s Holly pořádají grilovačku. Ještě jeden hladový vlk navíc a nebudou mít co grilovat.“ Zasmál se. Asi mluvil o té grilovací párty, kolem které jste projeli. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Tak dokud jen něco jako, to je to v pohodě," pousměji se a pak se podívám směrem ke křižovatce, kde na nějaké stoličce stojí šílený chlap a vykřikuje něco o ďáblu a jeho přívržencích. A nebyla by to Claire, aby se tam okamžitě nechtěla jít podívat. Zvedneme se a vydáme se k muži, kolem kterého už se mezitím srotil pěkný dav. Proklestím si cestu zhruba do středu davu, rozhodně nemám potřebu být tomu šílenci úplně na dosah. Claire je jedno z nejvyšších dětí ve třídě, ale tady mezi dospělými toho asi moc nevidí, takže může jen poslouchat. "Má pravdu," pousměji se, když se zaposlouchám do mužova plamenného projevu. Claire pak zamumlá, že ten muž je hodně bláznivý. Nejprve přikývnu, ale pak zavrtím hlavou a skloním se Claire k uchu. "Je šílenec ten, který hovoří pravdu, i když mu ostatní nevěří?" položím ji vážnou a trochu filozofickou otázku, abych viděl jak se s tím popere. Muž pak ale dramaticky ukáže prste na mě a rozšíří se mu oči. "No, asi nebude jenom šílený. Něco v tom bude..," pomyslím si, ale to už mě Claire táhne pryč. Chytím ji za rameno a postrčím směrem ven z davu, pryč od chlapa, takže jsem teď mezi ní a jím. Když už Claire odchází a já se otáčím, vrhnu přes rameno na muže poslední pohled. Ani nevím, proč jsem to udělal. Asi ze stejného melodramatického důvodu, jako jsem podepsal tu fotografii na časopisu. Ale když si jsem jistý, že se nikdo nedívá, a jen pohledy mě a 'proroka' se střetávají, uvolním trochu své démonické aury. Oči se mi protočí kamsi vzhůru a nahradí je prázdné černé sálající díry. Když mám tyto oči, můžu vidět povahu člověka i jeho pocity. Zajímalo by mě, co na něm uvidím... Celý ten pohled trval ani ne sekundu, když mé tělo dokončí rotaci, otočím i hlavu a černé oči nahradí opět normální modré. Ale ten chlap musel poslední pohled, který jsem po něm vrhl, moc dobře vidět. Pořád mám ruku na dceřině rameni, aby se mi neztratila, zatímco se proplétá z davu ven. Pak zamíříme k autu. Celou dobu ven z davu jsem ale připraven na cokoliv. Že po mně skočí, že vytáhne zbraň, že po mně něčím hodí... Kdyby mě střelil, nic by se mi nestalo. Kdyby střelil Claire, taky by se sice nic vážného nestalo, ale radši bych tedy nechal trefit sebe. |
| |
| U Marka "Nemůžu," připomenu důrazně. "Je důvod, proč jsme ti anonymní panáčci v boji. Vy ženský to někdy vidíte moc jednoduše. Váže mě služební tajemství," dodám smířlivěji. To, že jsme zakuklenci, je hlavně kvůli našemu bezpečí hlavně co se rodin týče. Kdybychom někomu šlápli na kuří oko a on si nás někde našel v databázi podle ksichtu... Ne všichni jsou takoví amatéři jako ti, co včera šli na tu banku. "Sežeru, co mi dáš." Jsem ještě trochu podrážděný z fae, protože mi to vrtá hlavou. "Co? Jo... Aspoň bude mít Ben pestrý odpoledne. Vidíš, příště uděláme pánskou jízdu a objednáme nějakou striptérku." Nemyslím to vážně, domů bych si takovou ženskou nikdy nepozval. "Kdo byl ten, co ji sramoval? Někdo, koho jsme znali? Henry vedl takový divný řeči. Jak je zvláštní, že tu často dochází k divokým napadením..." |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Claire se na tebe zadívala. „Ne.“ Odpověděla po chvíli váhání. „Ale já neříkala, že lže. Jen že je to blázen. Nikdo normální, by se nechoval takhle.“ Pokrčila rameny. Když jsi na muže při odchodu pohlédl svým „pohledem“ poznal jsi na něm, že je z části Fae. A nejspíš o tom nevěděl. Ale obyčejná, nižší fae by neměla být schopná tě rozpoznat. Takže jeden z rodičů tohohle „proroka“ musel být vyšší, mocný fae. Řekl by jsi, že kdyby tohohle chlápka někdo naučil dar používat, neskončil by takhle. Ale takových se objeví v čas málo. Většina vyšinutých v blázincích byli jako on. Odcházel jsi s Claire a napjatě jsi čekal co ten muž udělá, ale on zůstal ztuhle stát ve stejné poloze a nejspíš se z toho šoku vzpamatovával. Pak jste už byli daleko, ale slyšel jsi, jak začal znovu vyřvávat a nejspíš říkal, že právě spatřil ďábla. „To bylo trochu strašidelné.“ Řekla tvoje dcera a byla ráda, když se usadila v bezpečí auta. Ohlédla se ke křižovatce. „Ale štve mě to. Ty nejsi zlý.“ Postěžovala si. „Nejsi žádná příšera.“ Znepokojení se změnilo v rozčílení jako vždy, když někdo útočí na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Máš otce, strejdu, řidiče a třetinu ochranky bývalými anděly a tohle ti přišlo strašidelné?" zeptám se s úsměvem, když vlezeme do auta. Zapneme si pásy a já nastartuji. "Nemusela ses bát, byla jsi tam se mnou, já bych ho zvládl, kdyby něco," mrknu na ni do zpětného zrcátka a pak už vyrazím směrem k domovu. Když řekne, že nejsem příšera, pousměji se: "Pro tebe možná ne, ale pro spoustu lidí ano." Ze školy to autem není ani deset minut, proto se už za chvíli objeví naše vila. "Dneska večer si chvíli zatrénuješ s Dennisem, už jsi dlouho netrénovala," řeknu Claire. Dennis je jeden z 'Padlých' členů ochranky, už od nejútlejšího věku učil Clairu směs nejrůznějších a nejúčinnějších bojových sportů. Vždy jsem chtěl, aby byla dokonale připravená na všechno. Třeba Lucas to bral velmi vážně, Claira uměla už v devíti střílet z revolveru. Jedním okem sleduji cestu a vytáhnu mobil. Napíšu SMSku: Dneska v noci u me rugby. Co nejvice lidi. Cekam na potvrzeni ucasti. Zatim, Nick A odešlu ji celé skupině lidí, kterou mám na mobilu označenou jako "Andílci." Jedná se asi o dvacet Padlých andělů, kteří sídlí na území státu Kalifornie. Oni budou vědět, o co jde. Scházíme se alespoň jednou do měsíce u mě doma a hrajeme tak trochu jiné rugby. Zavřeme se v mé velké podzemní tělocvičně, necháme si vyrašit křídla a pak jdeme ostře do sebe. Běháme, létáme, skáčeme, mlátíme se rukama, nohama i křídly. Je to vždy velká zábava a hlavně dobrý způsob, jak se vidět, pokecat a potrénovat křídla. Pak už jen čekám, kolik lidí na smsku odpoví. většinou přijíždí kolem patnácti. Trochu mě mrzí, že Claire křídla nemá, mohla by hrát s námi. Nevím, jestli jí někdy vyrostou, ale je to možné. Někdy během puberty by jí mohly vyrůst, ale dost možná budou zakrnělé nebo slabé. A nebo se neobjeví vůbec. Kdo ví. Dojedeme do vily a zaparkuji v garáži. Vyběhneme nahoru a Claire se hned běží pochlubit Lucasovi a Margaretě (hlavní služka, kdysi i Claiřina chůva), že je nová roztleskávačka. Já pak dojdu k Lucasovi. "Dneska tě rozdrtím. Poruším zaběhnutý vzorec," slíbím mu, Většinou jsem totiž já kapitánem jednoho týmu a on kapitánem druhého. A vyhráváme střídavě. Jednou on, jednou já. Minule jsem vyhrál já, jestli dneska vyhraji také já, bude to skvělé porušení statusu quo. "Pojď si dát večeři, zlato," usměji se potom na Claire a zamíříme do kuchyně. Je sice sotva šest hodin, ale co už. "Jinak, nevím, jestli jsme ti to říkal, ale jsem na tebe hrdý," řeknu jí potom. Když míříme do kuchyně, otočím se k Lucasovi. "Už jsi jedl, nebo jdeš..?" pozvu ho. |
| |
| Fergus Gallagher U Marka „Oh... no tak dobře. Ale o tom zbytku mluvit můžeš. Nějaké netajné zájmy přece musíš mít.“ Argumentovala ještě předtím než se vzdálila. Mark ti na talíř dal další pěknou porci masa a hned ho nahradil novým. Zasmál se. „Jo... to by bylo fajn. Ale kdyby se to dozvěděla Holly tak by mě zabila.“ Řekl pobaveně. Zavrtěl hlavou. „Nikdo od nás. Nevíme kdo to byl.“ Zadíval se na tebe. „Henry?“ podíval se jeho směrem. „No je pravda, že Odpadlíků díky novým pravidlům je opravdu málo. A u nás byli v rozmezí deseti let hned dva.“ Zaváhal. „Nejspíš to nic neznamená. Ale možná by jsi se o tom měl zmínit Benovi.“ Navrhl. „Je fakt, že to není normální. Ale taky to může být jen náhoda.“ Zavrtěl hlavou. „Ale když to zmínil Fae....“ Zamračil se. „Je to celé nejasné a nejisté.“ Řekl nakonec. „Ale Benovi to řekni. Třeba to bude chtít prověřit.“ |
| |
| Místo činu Prolezu celý byt křížem krážem a výsledek? Nulový. Celkové shrnutí se tedy má následovně: Zámek – nic, koupelna – nic, dětský pokoj – nic, kuchyň – nic, obývací pokoj – opět jedno velké nic.Hmm to není dobré… Tiše si povzdechnu. Co naplat. Tak znovu. Já se prostě nehodlám tak snadno vzdát. Kdepak. Něco tu přece musí být… I kdybych tu měla šmejdit celý týden sakra! Právě se chystám pustit do další prohlídky, když mě osloví Dressen. Hořce se pousměju. S odpovědí se mi jde na světlo fakt těžko. Klika aspoň, že si nasadil brýle, takže neuvidím tu samolibost v jeho očích. „Nenašla.“ Správně odhadnu, že narozeniny, svátky, hrášek, magnetek se žirafkou, postavička z Kinder vajíčka a Feliciiny vlasy ho zajímat nebudou. A to, že je Elizabeth evidentně vášnivou fanynkou Spidermana už tuplem ne. „Zámek je v pořádku, žádný nůž opravdu nechybí a pachatel zdá se, tu po sobě nezanechal žádnou hmatatelnou stopu. Ale pro jistotu vše projdu ještě jednou…“ Chci se toho úkolu hned zhostit, ale to už se ozve znovu. Zastavím se tedy v tom co právě dělám a pomalu k němu přistoupím. Chvíli mlčky koukám na zem a pak, jako donedávna Dressen, taky pokleknu. Zas a znovu si prohlížím krvavou skvrnu a obrys těla. Má pravdu… Kruci. Proč jsem si toho nevšimla první? „Felicia stála zády ke dveřím, když ji pachatel napadl. A zemřela na místě, na které dopadla. Jinak by se přece kroutila, nebo se snažila odplazit… Zanechala by za sebou mnohem delší krvavou stopu.“ Odhlédnu na okamžik stranou a v zamyšlení si skousnu ret. „Je to tak. Bodné rány měla jenom na zádech. Nejenže by krev nestříkala do stran, ale nestříkala by ani takhle daleko..“ Mávnu rukou ke skříni s cedulkami. „Pokud by s ní teda úmyslně nevytíral podlahu, aby to tu zaneřádil.“ Zvednu zrak a podívám se na Dressena. „Takže to někdo narafičil?“ Stříkací pistolkou? Ač se snažím sebevíc, nedovedu si to dost dobře představit. Otáčet se dokola…i když vlastně… „Úplně dokola se neotáčel. Dveře jsou čisté.“ Upozorním ho. Celé je to nějak přitažené za vlasy… Vstanu a tak trochu jako lev v kleci začnu přecházet sem a tam. Střídavě přitom krčím obočí a rukou si poklepávám o bradu. Vážně otravný zlozvyk. „Kdo by tohle vůbec dělal? A co přesně by se tím snažil zamaskovat?“ Tak nějak čím dál víc pochybuji o tom, že má tohle všechno na svědomí obyčejný kuchyňský nůž… |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Vážně na tebe pohlédla. „Ne.“ Odpověděla a pak se usmála. „Jste přece rodina. Proč bych se měla bát rodiny?“ zavrtěla hlavou. „Já se nebojím... jen jsem se trochu lekla.“ Bránila se a pak se zamračila. „Jsou to pitomci, když nevidí, jak jsi skvělý.“ Breptala nabručeně. Nakonec jsi to zamluvil tím, že s Dennisem bude dneska trénovat. „Tak jo.“ Neodporovala. „Možná bych mohla být agentka jako James Bond! S takovým výcvikem, jakým mám.“ Smála se. „Nebo být lovkyně pokladů jako Lara Croft.“ Zahihňala se. Napsal jsi ostatním padlým SMS. Brzy ti začali chodit odpovědi. Než jste vešli do domu už jsi měl tři potvrzení. Začal jsi přemýšlet nad vaší okřídlenou zábavou a nad tím jestli bude mít Claire křídla a jestli je bude mít... určitě budou bílé. Možná byla trošičku marnivá, ale jinak úplně nezkažená. I když u NÉHO těžko říct, jestli potrestá dítě za hříchy otce. Cleire se hned rozběhne chlubit se svým úspěchem. Když jsi za Lucasem došel ty, Claire už byla jinde. Lucas se usmál. „To se ještě uvidí, bratře.“ Vzal tvou výzvu. Claire skončila s chlubením v kuchyni a tak jsi ji zadržel než se vydala dál, aby se šla najíst. „Myslím, že říkal, ale klidně to můžeš opakovat.“ Zasmála se. Pozval jsi Lucase k večeři. „Půjdu.“ Přikývl a vydal se za vámi. Usadili jste se na svá obvyklá místa a sloužící přinesli jídlo. Dnes byla pečená kačena na sladko. Kořeněný steak, těstovinový salát a tvarohový dort jako zákusek. Claire si vzala od kachny nožku a pak těstovinový salát, po všem tom skákání určitě měla hlad. „Tak jak dneska bylo?“ zeptal se Lucas a koukl na Claire, která měla už plnou pusu. Čekali jste až polkne. „Skvělý. No jak jsem ti už říkala skončím s gymnastikou a jdu roztleskávat. Viděla jsem video... vypadá to fakt dobře!“ začala obírat maso od kostí. „Už se těším až tě jako roztleskávačku uvidím.“ Usmál se Lucar a vzal si kořeněný steak. „Jenom nechápu jedno.“ Ozvala se. „Proč musíme mít sukýnky? A ještě tak kraťoučké? Vždyť jim pořád jdou vidět kalhotky.“ Zatvářila se pohoršeně. „Lepší by bylo kraťasy.“ Lucas se zakuckal, jak ho to rozesmálo. „Tak tohle fakt nevím.“ |
| |
| Sídlo alfa samce - oběd zdarma Ruka alfa samce smečky byla teplá. Možná i teplejší než by měla být, jakoby jeho cévami protékala krev rychleji než obyčejným lidem, a tím více okysličovala tkáně. S ohledem na jeho mužnou postavu tomu i tak skutečně mohlo být. Pomalými kroky se vrátil ke sporáku k jeho původní práci – vaření oběda. Možná mi to přišlo trochu zvláštní, s financemi, které byly schopny zaplatit toto sídlo, mi přišlo logické pořídit si i služebné. Ale možná měl jen vaření rád. Třeba to byl jen trochu bizardní koníček vůdce. Chvíli jsem přemýšlela nad touto superregenerací a snažila se ji pochopit – z lékařského hlediska. Docela marně. Kromě toho, že všechny procesy musely v těle probíhat mnohonásobně vyšší rychlostí, která byla způsobená bůh ví čím, mě nic jiného nenapadlo. Ale samotná remodelace kostí, u lidí probíhající týdny a občas se zahojením cum defectum tady probíhala snad stonásobně rychleji a bez trvalého poškození. Jednoznačně úžasné. Pokynul nám, ať se posadíme a já tomu byla i ráda. Když jsem jen tak postávala v kuchyni se dvěma cizími muži, starými více než můj pradědeček, ale s výzorem místních playboyů, nevěděla jsem, kam s rukama. Ben mluvil o hororech a hloupostech v nich, napadla mě pouze stará lidová moudrost. Na každém šprochu, pravdy trochu, nahlas jsem si však nedovolila nic vyslovit. Ale přeci je logické, že odněkud scénáristé inspiraci brát museli. Přeci si všechno nemohli vymyslet. Nebo ano? Původně jsem jídlo s díky chtěla odmítnout, ale nesouhlasné zakručení mého žaludku mou mysl zastavilo dříve nežli jsem stihla něco skutečně vyslovit. Doslova jsem umírala hlady, ale pokud budu s jídlem pokračovat jako doposud, zákonitě se nevlezu do dveří. Mám pocit, že s mojí postavou toho sním více než kůň. Poslouchala jsem Alfův příjemný hlas a převzala od něj nějakou knihu. Když jsem pohlédla na název brožury, vzhlédla jsem na něj zpátky s výrazem “To jako vážně?“, ale zůstala jsem mlčet. Myslím, že přerušovat vůdce je projev neslušnosti. Ačkoliv by mne opravdu zajímalo, který nakladatel jim to vydal a nemyslel si, že se jedná o parodické dílo. Více než kniha mne ale zajímala debata o váze. Nikdy jsem neměla poruchy příjmu potravy, ale vždy jsem se musela hlídat. Nebyla jsem z těch, kteří mohli sníst i vola a přitom nepřibrali ani deko. “Pokud to chápu dobře, čím víc budu jíst, tím více budu přibírat, ale svaly. To je snad fyziologicky nemožné,“ pronese mé odborné já. Samozřejmě, metabolismus funguje jinak. Kromě zrychlení musí mít i nové dráhy odbouratelnosti živin. Vlastní pochody, na některé mé zbytečně položené otázky jsem si dokázala odpovědět i sama. Stačilo se jen zamyslet. Ben mi na talíř hodil snad polovinu krávy a přede mne postavil hranolky z malého pole brambor. Tohle nemám šanci sníst. Aspoň doufám. “Děkuji,“ odpovím, když dostanu jídlo naservírované až pod nos, ale můj pohled na něj jistě svědčí o jistém skepticismu. Voní to nádherně a vypadá snad ještě víc, až tak, že cítím, jak se mi sbíhají sliny. Ale stejně, tolik masa bych nesnědla ani za týden. Předtím. Ještě než jsem se dala do jídla, ozval se Daniel, jestli nemá odejít. Spěšně jsem na něj pohlédla, neznala jsem jej o nic víc než Bena, ale představa, že s ním mám zůstat o samotě ve mne opět vyvolala pocit naprosté paniky. Nehledě na to, že kdesi ve mně řvalo mé racionální já, ať se okamžitě vzpamatuju, vypadnu z tohohle domu a dělám, že se nic nestalo. Nikdy. Ale jak uslyším, že ta grill párty na kterou jsem se tak zálibně dívala je také plna vlků, je zbytečné tuto skutečnost popírat. Mé nové já si mne najde, ať budu kdekoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Naberu si pořádnou porci a pustím se do jídla. Lucas se mezitím vyptává Claire, jaké to dneska byla a ta okamžitě začne vykládat. "No to bud..," začnu větu, ale neřekl jsem ji dostatečně nahlas, Claire mě neslyšela, a tak mi vpadla do řeči, což by si jinak nedovolila. Co ale pohoršeně řekne, nás s Lucasem pořádně rozesměje. On se zakucká, a já, kterýžto jsem momentálně upíjel džusu, ho vyfouknu nosem. "Nestěžuj si, buď ráda, že ty kalhotky vůbec můžete mít," široce se na Claire zašklebím a Lucas začne smíchem kašlat ještě více. Několikrát ho pořádně praštím do zad. "Tak musíme koupit nějaké pěkné, ať se má Charles na co dívat," dodám ještě s úsměvem a Lucasovi vyletí smíchy drobky z nosu. Pro jistotu ho praštím ještě jednou. Pak se už ale na Lucase obrátím vážněji, jakmile se uklidní: "Co jsi zjistil o té redaktorce?" Zeptám se jej. "Koho jsem pustil z basy, že to nesnese?" Dovečeříme a necháme služebnictvo, ať uklidí. Zkontroluji mobil, kolik mám potvrzenek. Pět už nás je určitě, co dál? "Tak, zlato, teď se běž převléct do sportovního a běž do tělocvičny, Dennis už je určitě netrpělivý," řeknu se zazubením Claire. "Máte hodinu, vyřiď mu to prosím, pak si tělocvičnu bereme my. Potom už máš volno," dovolím ji a jdu si s Lucasem zahrát do pánské klubovny šipky a čekat na to, až se objeví padlí přátelé. |
| |
| U Marka "Já mám jen tajný zájmy. Moje milenky nemůžou jedna o druhé přece vědět," zažertuju k Hollyiným zádům. "A nezjišťovali jste to? Jestli to byl samotář, nebo odešel od nějaké smečky, nebo prostě jen turista... Jenže kdyby to byla ta poslední možnost a on byl slušnej, tak by přece Bena požádal. Takže bych to tipoval na ty první dvě." Dávám si pozor, aby se k nám nepřitočil někdo, kdo to slyšet nemá. "Nevím proč, ale jakmile to řekl, cítil jsem z toho levárnu. Jinak bych to neřešil. Lepší mít podezření, než zažít nemilý překvapení. Až Ben nebude mít plné ruce práce s tou novou, promluvím o tom s ním. Docela mě to zajímá a fakt mě sere, že jsem zrovna byl v práci." Henryho přičiněním se z hotové věci stalo něco, co mě nutilo neustále přemýšlet i nad svým vlastním napadením. |
| |
| Maeve Adlerová Místo činu Kaden přikývl a ustoupil ke dveřím, rozhlédl se. Neodpověděl hned, přemýšlel. Po chvíli zatřásl rameny, jako kdyby se snažil setřást nějaký nepříjemný pocit. „To je dobrá otázka Adlerová.“ Pronesl pomalu. „Tohle by si někdo dřív nebo později všiml. Ať už to udělal kdokoliv, tak asi nic moc nevěděl o lidské anatomii. A nebo to udělal schválně, aby nás tím někam navedl?“ začal si prsty přejíždět po spánku. Znovu se zadíval na skvrnu. „Nikdo nic neslyšel... nikdo nic neviděl. Felicity mohla ještě chvíli žít...“ Přemýšlel nahlas. To jak dlouho po zranění ještě žila se však dozvíte až po pitvě. „Adlerová... mám nepříjemný pocit, že vůbec neumřela tady.“ Řekl nakonec a zadíval se na tebe. „Připadá mi to jako jediné vysvětlení toho, proč by tohle někdo dělal. Kdyby ji zabili tady... falešná krev by vůbec nebyla nutná.“ Odmlčel se. „Ano. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem si tím jistý. Tohle není místo vraždy.“ Vážně se na tebe zadíval. „Ale téhle teorii jedna věc nesedí. Elizabeth musela svou matku ráno vidět.“ Znovu zaváhal. „Ale to nevíme určitě dokud nebude moci vypovídat.“ Nebyla jsi si jistá jestli mluví k sobě nebo k tobě. Některým lidem mluvení nahlas pomáhá přemýšlet. „Ale zabili ji mezi devátou a jedenáctou. Proč by ji někdo odtáhl pryč z bytu aby ji zbavil a pak ji sem zase už mrtvou přinesl? A někdo by přece musel vidět, že nese mrtvolu.“ Nadechl se a rozkašlal se, když se moc nadechl toho pachu krve. „Je tu spousta věcí, které říkají, že nemohla být zabita jinde než tady. Ale ta krev říká zase něco jiného.“ Zavrtěl hlavou, když se uklidnil. „Adlerová?“ podíval se na tebe. Ptal se tě na tvůj názor. Elizabeth Folwin Benův dům Ben poklepal vidličkou na knihu co ti dal. „Tohle nechal zařídit Marok.“ Řekl s úsměvem, protože si všiml tvého překvapení. „Je tam všechno co potřebuješ vědět. Aspoň ten nejhlavnější základ. Věci, které se nedají sepsat ani popsat se naučíš časem.“ Vysvětlil ti. „Je to jednoduší, než to pořád dokola vysvětlovat.“ Pokrčil rameny. Tvá otázka o váze ho pobavila, krátce se zasmál. „Ne. Ne... tak to není. Ve své vlčí podobě budeš hodně běhat, budeš mít nadlidskou sílu, takže budeš moci zvedat věci, které by normální žena nezvládla. Časem vším tímhle začneš přibírat svalovinu. Ale nemusíš se bát, že by jsi vypadala jako kulturistka.“ Vzal koření a ochutil další várku masa na pánvi. „Proměna z člověka ve vlka je namáhavá. Bolestivá. Spaluješ při tom kalorie rychlostí světla. Dvě nebo tři proměny bez toho, aby jsi se najedla a budeš hrozně vyhladovělá. A navíc pokud by jsi dostatečně jedla, začala by jsi být podvyživená.“ Hodil další dva kusy masa na talíř a podal je Danielovi. „Díky.“ S chutí se do nich pustil. Ben dal smažit další, už pro sebe. „A kdyby jsi byla podvyživená, hladová... bude stačit málo k tomu, aby jsi zvlčela. Pohled na krev nebo při pohledu v obchodě na syrové maso. Pokud nebudeš svou sestru vlka krmit najde si jídlo sama. A nebude si vybírat. Naši vlci jsou inteligentnější než normální vlci, přesto jsou to zvířata. Šelmy. Klidně by sežrali i člověka.“ Vážně se na tebe zahleděl. „Tohle musíš pochopit. Nestala se z tebe žádná bestie. Tvá vlčice není příšera. Je to zvíře. A jako veterinářka musíš vědět jak se šelmy chovají.“ Náhle se usmál. „A proto musíš jíst. Možná něco nabereš, ale nikdy nebudeš tlustá. Možná jsem to měl říct takhle jednoduše hned.“ Zasmál se. Ben si nandal maso. Bylo tam jen chvíli, takže muselo být uvnitř ještě syrové. Přesto si sedl naproti vám. „Bez urážky Elizabeth. Ale vy ženy jste všechny stejné. Vlčice se vždycky zajímají o svou váhu.“ Zavrtěl pobaveně hlavou. Fergus Gallagher U Marka Mark zavrtěl hlavou. „Byl ve vlčí podobě. Zkoušeli jsme najít jeho oblečení, ale ať už se proměnil kdekoliv bylo to daleko. Byl sám. Nejspíš samotář co byl vlkem už příliš dlouho. Možná přešel hranice už jako vlk. Mohl přijít z Kanady nebo New Hampshire, Vermontu či Massachusetts.“ Pokrčil rameny. „Mohl přijít odkudkoliv.“ Zamyslel se. „Taky možná k nám vyrazil, aby se přidal, ale po cestě příliš vyhladověl. Tak či onak je to už jedno. Je mrtvý a nic o něm nevíme. Jen, že nebyl náš.“ Změnil téma. „Karolína mi říkala, že Jessica chce na podzim zkusit přeměnu.“ Řekl tiše. Carolína byla lidská družka vašeho vlka Jima. Víš o něm, že před pětadvaceti lety k vaší smečce přišel z Evropy. Bylo mu už přes dvě stě let. Jessica byla jejich jediná dcera, která měla štěstí, že se narodila s čistou lidskou DNA. A na podzim ji bude dvacet dva. Mark to neříkal nadšeně. Všichni věděli, že málo žen přeměnu přežije. Je hodně možné, že na podzim bude další pohřeb. Minulý rok to zkoušel syn jiného vlkodlaka. Nezvládl to. „Carolína a Jim s tím nesouhlasí. Ale Jess si už podala žádost u Bena a jakmile bude plnoletá, rodiče ji v tom už nezabrání.“ Povzdychl si. „Snad bude mít Ben rozum.“ Zamračil se. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Ty a Lucas jste se smáli tak, až tobě vylezl džus nosem a Lucasovi dokonce i drobky. „Téééta! Vy jste prasatááá!“ pronesla Claire znechuceně, když koukala co vám všechno lítalo z nosu. „Já nechci, aby Charles viděl moje kalhotky!“ vypískla a zrudla jak rajské jablíčko. Lucas se konečně přestal dusit a rozesmál se naplno. Claire se zatvářila uraženě a vy jste měli čas se uklidnit. Už vážněji jsi se zeptal Lucase na tu redaktorku, také zvážněl. „Pamatuješ si na Rafaela Santose?“ zeptal se. Byl to malá ryba, kdyby ho nechytili mohl z něj být masový vrah, ale stačil zabít jen dvě ženy. Přesto jsi ho osvobodil. „Její sestra.“ Řekl s pokrčením ramen, což bylo jasné vysvětlení. Jedna z jeho obětí byla sestra a tak jsi si získal její nenávist. „Je to osobní, takže se ti bude snažit nějak zatopit i když zatím nemá jak a noviny ji k tomu cenzurují...“ Ušklíbl se. „Necenzurované články o obě jsou pěkně peprné.“ Nejspíš se ji nějak naboural do počítače aby si to zjistil. „Má o tobě celou složku. Ale nic co by tě nějak ohrožovalo. Ale snaží se.“ Claire vzhlédla když jsi ji oslovil. „Jo. Hned.“ Nacpala si do pusy zbytek zákusku. „Dobře. Tak zatím.“ Zamumlala a běžela se převléknout do úboru. Koukl jsi se znovu na mobil. Podle smsek jich dnes dorazí šestnáct. Což je tak akorát na dva týmy. Odešli jste si s Lucasem zahrát šipky zatím co jste čekali na své parťáky. Netrvalo to dlouho a přišel první padlí. Will Müller. I podle jména vypadal jako Němec. I když jméno bylo Americké. Blond vlasy a modré oči. Ten nikdy na vašem srazu nechyběl. odkaz „Ahoj, hoši.“ Pozdravil. „To jsem tu zase první?“ zavrtěl hlavou, když viděl jen vás dva. Will se živil více méně poctivě. Miloval zvířata a tak byl dokumentarista a mimoděk odhaloval pytláky. Některé jeho akce nebyli zrovna legální, což je to více méně poctivě. |
| |
| Dům Alfy - blbem snadno a rychle Ben si všimnul mého výrazu ve tváři, zatímco jsem držela v ruce příručku mladých svišťů, aspoň tak jsem si připadala. Bylo naprosto proti jakémokoliv zdravému rozumu, abych se stala vlkodlakem. A ještě jsem k tomu měla návod. Vůbec jsem netušila, kdo to je Marok, ale nějak jsem usoudila, že asi není nejlepší se ptát. Když TO nechal zařídit, musel být někým důležitým. A jak sám Ben řekl, snad to najdu v té knize a nebudu před nima vypadat jako naprostý vlkodlačí ignorant a analfabet. A snad nikdo další nenajde tu knihu u mne. Při mém hlasité m přemýšlení o funkcích lidského těla s nadprodukcí některých enzymatických reakcí jsem Bena jednoznačně rozesmála. A myslím si, že se podobně bavil i Daniel. Opravdu bych se chtěla vidět hodně běhat. Vrcholem mé kariéry bylo dobíhání MHD, pomyslím si při myšlenkách o změně mého životního stylu. Vím, že tentokráte to bude jiné, budu mít kožich, chlupatý ocas a čtyři páry tlapek, ale stejně ve mně slovo ´běh´ vyvolává smíšené pocity. Nehledě na to, jaké pocity ve mně vyvolává představa kožichu. Bez přerušení jsem Bena poslouchala i nadále. Je to čím dál lepší, bolest je také jedna z věcí, které lidi přímo milují. A čím víc jí je, tím nadšenější lidi jsou. Opravdu, skvělé. Nehledě na to, že při představě přestavby kostí se mi dělá nevolno již nyní. Prodloužení například obličejových kostí, absolutní ztráta některých kostí typu klíční a zkrácení většiny dlouhých kostí lidského těla je vysloveně nechutná. Seděla jsem za stolem, aniž bych se jídla jen dotkla. Kručení v žaludku bylo čím dál hlasitější, ale bylo mi hloupé začít jíst bez hostitele. Nehledě na to, jak sklesle jsem nyní musela vypadat. Nějak jsem si nemohla představit, jak mám žít dvěma životy. Jak mám přijmout nový život a přitom dokázat žít i ten starý. Budu se k němu moci vrátit, ne? Asi bych se na to měla Bena zeptat, až zjistím jak. Opět jsem začala dávat pozor na Benovo vyprávění. Nebylo zrovna vhodné, abych se ztratila ve svých myšlenkách, když mi alfa vysvětloval něco tak důležitého jako bylo to, že vlastně kdykoliv můžu někoho sežrat. Vzdorovala jsem jeho pohledu, ačkoliv mi byl docela nepříjemný. Měl být významný, ale jistě jej myslel jen tak, abych si uvědomila, že být vlkem je nebezpečné a je k tomu potřeba hromada zodpovědnosti. Já se však cítila jakoby si myslel, že to nezvládnu. Asi si toho i všimnul a další větou se mne snažil uklidnit. Krátce jsem se pousmála. Očividně toho o mne věděla více než dost, kdo ví, jak dlouho mne již sledovali a já bláhová o ničem nevěděla. Veterinářka nejsem, zatím ještě ne. A kdo ví, zdali jí někdy vůbec budu. Ben si nakonec také nandal svoje maso na talíř a přisedl si k nám. Po celou tu dobu jsem zapomněla na Daniela, který zdárně porcoval své maso v největší tichosti, pouze s občasných cinknutím příporu o keramický talíř. “Ale to jen proto, že se chceme líbit chlapům,“ unikne mi. Hned nad svojí prostořekostí vytřeštím oči a taktně si zakryji ústa. “Omlouvám se, jestli to bylo nevhodné,“ dodám. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "To sis všimla až teď?" zeptám se Claire se smíchem. "Vždyť už s námi žiješ dvanáct let." Když Claire vypískne a zrudne, podíváme se jí do upřímně dotčené tváře a s Lucasem se rozesmějeme nahlas a naplno. Sluhové se za dveřmi asi musí divit. Claire se zatváří uraženě a my se pomalu přestáváme smát. Po chvilce už se jen tiše pochechtáváme, ale pak konečně zvážníme. "Jo, pamatuji si..," potvrdím Lucasovi. Santos byl trochu sexuální maniak, kdo ví, co s těmi ženami všechno dělal, než je zabil. Důkazy hovořily jednoznačně proti němu, ale já to uhrál na podmínku. "To začala rafat až teď, vždyť to je dva roky starý případ," trochu se podivím. Ale chápu, proč po mně jde. Přikývnu Lucasovi. "Nech ji pravidelně sledovat. Kdyby se objevilo něco nebezpečného, budu ji muset zničit," požádám ho. Claire pak řeknu, ať jde za Dennisem, a ona odběhne. Zkontroluji mobil. "Šestnáct," oznámím Lucasovi, když se odebereme hrát šipky. "My dva, čtyři kluci z ochranky i s Dennisem, zbytek má službu, plus deset kluků zvenčí." Po chvilce se objeví první anděl, Will. "Nazdar, Wiilíku," zeširoka se na anděla zazubím a praštím ho do ramene. Lucas se s ním pozdraví nějak podobně. Potom jdeme do pánské klubovny hrát kuželky, a postupně se objevují další členové týmu. Když je zde všech deset kluků z Kalifornie, přijde i čtveřice kluků z ochranky. Dennis je zpocený a na čelisti se mu vybarvuje pěkná podlitina. "Ho, ho, ho!" zasměji se. "Claire se teda činila..." Plácnu si s ním. Do dvou minut tam tu podlitinu mít nebude. Pak sejdeme do šatny, kde se zrovna dopřevlékala Claire. Ta zná většinu kluků víc, některé méně, ale většinou jenom od vidění. No, jako vždy, když jsou kluci u nás, se nevyhne přivítání, v podobě hulákání, halekání pozdravů a sem tam nějakému tomu pocuchání vlasů a plácnutí po zadku. Pozoruji to s úsměvem a kolem ruky si omotávám kožené řemínky. Vím, že kluci to dělají jen ze srandy. Claire to kdysi přímo nesnášela, ale v poslední době poplácání po zadku klukům oplácí třeba kopancem kolenem do rozkroku, takže jsou hoši opatrnější. Když Claire ze šatny odejde a zavře dveře, rozproudí se ta pravá debata chlapů, kteří se vidí po dlouhé době. "Jsi škaredější než moje prdel, vole." "Smrdíš víc jak tvoje máma..." No a podobné... Obuji si bílé tenisky Adidas a obléknu si volné černé tepláky. Zhruba ve stejném oblečení je tady i zbytek kluků. Pak si všichni stáhneme vrchní díl oblečení a objeví se šestnáct vymakaných postav. "Kurva hoši, být buzerant, tak už se udělám," zahuláká jeden z kluků a všichni se rozesmějeme. V teniskách, teplácích a holém vrchu těla se vydáme do tělocvičny, protože nechat narůst křídla v šatně je sebevražda. Tělocvična nemá okna, je osvětlená světly na stropě, který je hodně vysoko, abychom si mohli zalítat. Tělocvična je hodně velká, připomíná spíš hřiště na fotbal. Uděláme si trochu rozestupy a trochu se nakrčíme. První dvě vteřiny bolí jako prase, jak se ti na lopatkách vyboulí kůže. Ta pak ale pukne a vyraší křídla. To už je otázka na milisekundy. Zatřepu s nimi, otočím se dozadu a zálibně si je prohlédnu. "Pičo, Nicku, takhle si neprohlížím ani svého ptáka, i když má podobnou barvu i velikost," zachrochtá vedle mě Jack, vysoké a černé monstrum. Několik kluků kolem se rozesměje. "A i podobný tvar, co?" uzemním Jacka a kluci se rozesmějí ještě více. "Rozdělíme se," zahulákám potom na celou tělocvičnu. "Lucas, já si vybíráme." Proti tomu nikdy nikdo nic nenamítá. Já a Lucas jsme kapitány vždy už odnepaměti. "Začínám. Beru si Dava," řeknu okamžitě a zazubím se na Lucase. Já jsem z přítomných kluků nejstarší, umím nejlépe létat a jsem nejrychlejší, dělat vzdušné akrobacie i se prát mi jde dokonale. Ale David umí perfektně rugby, techniku, i všechno kolem toho. To mi zas tak nejde. David je z nás bezpochyby nejlepší. |
| |
| Elizabeth Folwin Benův dům Ben i Daniel se usmáli. „To je v pořádku.“ Řekl Ben. „Nemusíš se bát mluvit. Kdybys řekla něco špatně poznala bys to a stejně... i kdyby nikdo tě za to nekousne.“ Pokrčil rameny. „A teď jez než ti to vystydne.“ Pobídl tě Ben a odsypal si trochu hranolek. Daniel dojedl jako první. „Díky Bene. Já půjdu.“ Vstal a položil ti ruku na rameno. „Bude to v pořádku. Benovi můžeš věřit. Postará se o tebe.“ Slíbil ti. „Uvidíme se.“ Rozloučil se a odešel. Brzy jsi zaslechla jeho auto odjíždět. „Tak... chceš se ptát?“ zeptal se a podíval se na tebe. „Já pořád jen povídám a ty máš určitě otázky. Sice by jsi si první měla přečíst příručku... ale to nevadí. Odpovím ti jak to půjde.“ Snědl další sousto. |
| |
| U Marka Pravda, s tímhle se toho moc nedozvíme. Identitu vlka tedy beru za uzavřenou věc, avšak s Benem promluvím o tom, jestli si nemyslí, že je ten interval nekontrolovaných proměn zvláštní. A pak si na seznam dám ještě email pro Maroka ohledně těch vlčic. Dokud to nebudu vědět, radši pořád budu vlk samotář - teda v rámci svazků, je pravda, že bez smečky bych taky velmi rychle zdivočel. Myslím, že zrovna já na to mám povahu. "Vím, že úmrtnost je velká, ale podle mě by v tom neměl nikdo bránit. Podívej, objeví se další magor, napadne třeba ji a mohla by umřít už jen proto, že ji roztrhá na cucky. Vím, že to není moc pravděpodobný, jen... Znáš to pořekadlo - radši žít den jako lev než sto let jako ovce. Někteří lidi mají vlka v sobě i bez síly měsíce. Věř mi, že kdybych o nás věděl tehdy, neváhal bych. Přijmul bych to dobrovolně. Je to její věc. Jestli není jako člověk šťastná, prakticky nemá co ztratit." |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Lucas přikývl. „To už je zařízeno. Je v databázi sledovaných.“ Pousmál se. „Do je dobrý počet.“ Řekl, když jsi mu oznámil kolik vás bude. Chlapy se začali scházet. Objevil se Dennis s podlitinou. Zašklebil se a promnul si ji. „Za chvíli mě ta malá fúrie přepere.“ Zavtipkoval. Do půl hodiny jste se už sešli všichni a vyrazili jste do šaten, kde jste se střetli s Claire, která zrovna odcházela. Chlapy samozřejmě hned tvou dceru zdravili, všelijakými způsoby a škádlili ji. „Ááááíííí!“ vypískla nakonec Claire. „Tolik testosteronu v jedné místnosti je k nevydržení!“ stěžovala si a za smíchu chlapů utekla, aby ji nemohli dál oňuchávat. Jakmile byla pryč začalo typicky chlapské řeči a převlékání. Tohle machrování vás ohromně bavilo. V tělocvičně jste se začali rozdělovat. Lucas se na tebe zašklebil, když jsi vzal Davida. „Tak fajn. Já si vezmu Tana.“ odkaz Tan byl zase ohebný a rychlý a uměl pár opravdu dobrých úhybných manévrů. Rozebrali jste si je a teď jste stáli proti sobě. Lucas si dal ruce v bok a vyzývavě na tebe pozvedl obočí. „Dneska pohoříte.“ Zazubil se a pak se obrátil ke svému týmu. Dali hlavy do hromady a tlumenými hlasy se začali bavit o strategii. |
| |
| Benův dům - otázky na pravdu Jsem ráda, že je moje poznámka pobavila. Oba dva. Možná nebyli až tak jiní než většina mužů. Tedy kromě černého pasažéra vlka a několik stovek let. “Já… připadám si hrozně hloupě. Je to pro mne stále těžko uvěřitelné a k tomu jsi… jste autorita, kterou všichni mají v úctě a já netuším, jak se chovat,“ přiznám. Uvnitř mne se mísí pocity s tím, že bych se k němu mohla chovat jako ke kterémukoliv jinému klukovi v mé blízkosti, a přesto vědění o jeho věku mi to absolutně zakazuje. Ta lidská úcta, kterou člověk chová k někomu o mnoho let staršímu než je ona sám se zase mlátí hlava nehlava s tím, co vidí oči. Přirozená úcta je lidem dána ke starším, jak toho ale docílit u něj, když podle vzhledu bych přísahala, že když jsem se narodila, tak on ještě tahal kačera. Pomyslně, samozřejmě. Konečně jsem se dala do jídla a popravdě jsem měl co dělat, abych přehnaně nehltala. Bylo to výborné, mnozí by řekli, že se na tom nedá nic zkazit, ale mne to ohromně chutnalo. Anebo jsem možná právě poznala význam rčení hlad je nejlepší kuchař. “Je to vážně výborné,“ pronesu uznale. Podle mého jsem toho snědla už tolik, že bych měla přestat, ale žaludek se stále cítil poloprázdný. Bylo mi to téměř až trapné sníst takovou porci, ale už jsem se nechtěla k diskuzi o váze vracet. Nechci, aby si mysleli, že jsem nějaká namyšlená cuchta, kterou kromě nezlomených nehtů a každého deka nic jiného nezajímá. To už ale Daniel dojedl a zvedl se k odchodu. Prosebně jsem na něj upnula oči jak malé štěně, jímž jsem ostatně také byla. Položil mi ruku na rameno a chlácholivě na mne promluvil. Kupodivu mne to uklidnilo, ale stejně ten nepříjemný pocit v žaludku sílil. A rozhodně se nyní o hladu mluvit nedalo. “To doufám. Budu se těšit,“ pípnu ještě skoro nesměle, zatímco odchází a stočím svůj pohled zpátky na Bena. A je to tady. Skvělá příležitost k tomu, udělat ze sebe ještě většího blba. “Slibuji, že se pokusím nechat si svou zvědavost stranou a optat se jen na věci, které z toho podle mého nevyčtu,“ pronesu rozechvěle a vidličkou nervózně žduchnu do hranolky na talíři, samozřejmě bez jakéhokoliv úmyslu ji opravdu napíchnout. Chvíli mlčím jako bych hledala ta správná slova, jak začít. “Zajímá mě hlavně můj dosavadní život. Budu se k němu moci vrátit? Samozřejmě chápu, že to nebude jako dřív, ale… nechci nikoho ohrozit,“ otážu se. Já vím, že všechno je velice individuální, hlavně to, jak se budu umět ovládat, ale i tak. Nebude se mi chtít stěhovat se pryč, ale určitě si všimnou, že několikrát měsíčně mizím pryč. Pokaždé stejně. Já o ně nechci přijít. Pak mi na mysl vstoupil můj přítel a jeho nenávist k fae. Párkrát jsem zamrkala, jak mi hlavou vířily stovky myšlenek. “Je moudré o tom někomu říci? O tom, čím teď jsem. Někteří mí, blízcí…“ zatraceně, proč je tak těžké procedit slovo ´přítel´ přes rty? “… nenávidí cokoliv mimo svět lidí. Nikdy se nesmířili s tím, že Fae vystoupili na veřejnost, dost pochybuji o tom, že se smíří s tím, že jsem vlkodlak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Když se dorozdělujeme, sejdu se s Lucasem uprostřed hřiště. Když mi slíbí prohru, široce se zazubím a zavrtím hlavou. "Ani náhodou, dneska zlomíme pravidlo," slíbím mu. Přeci jen, statistika je dnes na jeho straně, minule jsem vyhrál já. Plácnu ho po rameni, pak se otočíme a vydáme se každý ke svému týmu. Srotíme se do kruhu a Lucasova skupina okamžitě začne řešit taktiku. Sedm ostatních kluků z mého týmu se zadívá na mě. Pozvedne ruku. "Naše taktika," začnu a znova se podívám na Lucasovu skupinku. Snažit se je přetaktizovat nemá nejmenší cen. "Vyhrát." Rozeberu naší taktiku. "Ne, doufám, že to přetaktizují a poserou," ušklíbnu se a pak se podívám an velké hodiny na stěně. Zavolám na druhou skupinu: "Fajn, je osm hodin, v deset končíme. Začínáme!" Zaujmeme předepsaná postavení a já se s Lucasem opět setkám u středového kruhu na výhozu. Rozhodčího si jako vždy děláme sami, míč vyhodí jeden z kluků ze zadní obrany z Lucasova týmu. // Průběh a výsledek nechám zcela na tobě. ;-) Ale jak zápas skončí, už chci prosím psát zase já, ať je můžu třeba ještě pozvat na pivo, nebo tak něco. :-D |
| |
| Fergus Gallagher U Marka Mark přikývl. „Ano. To máš pravdu. Ale vem si, jak je to pro nás vlky těžké. Rodí se nám hrozně málo dětí a ty co se narodí ještě aby zemřeli při proměně. Zvlášť, když to ještě udělá někdo z rodiny. V tomhle případě to udělá otec. Když Jess nepřežije.... tak zabil vlastní dítě.“ Natočil hlavu a zadíval se na tebe. Ale pak zavrtěl hlavou. „Radši se o tom nebavme. Začal jsem blbé téma.“ Ušklíbl se. „Ahoj Marku. Flákni mi něco na talíř.“ Objevil se jeden z vašich lidských sousedů. „Tady to máš.“ Dal mu na talíř maso. „Díky. Ahoj Fergusi.“ Pozdravil tě, ale nezastavoval se na kus řeči, vrátil se ke stolu, aby si vzal chleba nebo možná salát. „Teď máš vlastně volno, že? Máš nějaké plány?“ zajímal se. Elizabeth Folwin U Bena Ben se usmál. „Byl bych špatný alfa, kdybych trestal štěňata.“ Řekl. „Promiň, že to říkám takhle. Novým vlkům říkáme štěňata. Nevadí to. Časem se vše naučíš. Nezapomeň, že teď máš před sebou vlastně věčnost času.“ Pokrčil rameny. Pochválila jsi jeho jídlo, vděčně přikývl. Ben dál jedl, ale poslouchal tě. „Samozřejmě, že můžeš. Pokud nebudeš mít problém se sebeovládáním, můžeš vést svůj život jako dosud.“ Zaváhal. „Ale nebude to tak na pořád. Nebudeš stárnout. Časem si toho lidé v tvém okolí začnou všímat.“ Zadíval se na tebe. Znovu se zadíval do talíře, ale když jsi se zeptala na to, jestli to můžeš někomu říct, odložil příbor. „Můžeš to říct jen tomu komu důvěřuješ, že to neprozradí. Nejbližší rodina, partner.“ Odmlčel se a zamračil. „Řekl bych, že ohledně přítele jsi si odpověděla sama.“ Pronesl zachmuřeně. „Nemůžeme dovolit, aby někdo chodil a hlásal, že vlkodlaci existují. Jsme menšina Elizabeth. Kdyby se o nás takhle lidé dozvěděli... vypukla by vlna násilí. Lidé by nás lovili. Kdysi dávno jsme málem vyhynuli a nedovolíme to znovu. Pokud to příteli řekneš a on se nás bude snažit odhalit.... budeme se ho muset zbavit.“ Řekl zcela vážně. „Neradi to děláme Elizabeth, ale musíme se chránit.“ Vysvětloval ti. Zamyslel se. „Ale jestli se rozhodneš mu to říci... počkej s tím. Marok má v plánu do pěti let vyjít s vlkodlaky na veřejnost. Stejně jako pro Fae je pro nás stále obtížnější se skrývat. Ale když už se veřejnosti odkryjeme chceme to udělat po našem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Vyskočili jste do vzduchu, máchly křídly začali jste. „Hej!“ vykřikl někdo a mrštil míč, chytil ho jeden z Lucasova týmu, ale hned ho srazil tvůj hráč a míč mu sebral. Útoky to byli vážně brutální, kosti se lámaly a nebo fakt tvrdě sebou sekli o zem, když je někdo atakoval. Dvakrát jsi to pořádně schytal i ty, ale stejně tak i Lucas. Každý z vás utržil nějaké ty rány. Chvíli jste krváceli, ale během chvíle se to zahojilo, ale krev na vás zasychala stejně jako pot. „Tady!“ slyšel jsi Tana, kterého nikdo od tebe nejistil. Lucas mávl křídly, udělal obrátku a hodil mu míč. Tan ho chytil a vyrazil vpřed jako střela. Uhýbal a kličkoval mezi hráči, ale všem zatím proklouzl. Pak zakročil David, nastavil mu ruku, Tan sebou trhl dozadu a slítl na zem. Byla to tedy pořádná pecka. Daniel sebral míč, vyhnul se protihráči a mrštil míč po tobě. Lucas hned vystartoval k tobě. /promiň že je to tak slabě napsaný, ale já o ragby prd vím :D a ten masakr se mi těžko popisuje./ |
| |
| Místo činu… anebo ne? Bylo celkem zajímavé sledovat Dressena při práci. Čišela z něj nejenom energie, ale rovněž značná dávka profesionality. Vypadal, že si to užívá, že je zcela ve svém živlu. Asi jako ryba ve vodě. Neustále mluvil a mluvil, až pro mě bylo chvílemi obtížné udržet s ním krok. Ale bavilo mě to. Sakra hodně mě to bavilo. Celou dobu co shrnoval fakta, jsem mu proto doslova visela na rtech. A jakmile vyšel ven s možností, že Felicie nakonec vůbec nemusela zemřít ve svém bytě, naše oči se střetly. Hmm na tom by vážně něco mohlo být… Rychle kývnu hlavou. „Ale kde tedy? Mimo dům? Proč by si ale dával takovou práci s tím, abychom si mysleli, že zemřela tady?“ Falešná krev všude možně… Patří vůbec Felicii? „Víme, že je všechna ta krev její?“ Zeptám se, ale Dressena už zase plně zaměstnávají vlastní úvahy. Maličko se zamračím až když zmíní malou Elizabeth. Brala jsem to jako fakt. Říkal přece, že se se svou matkou ráno viděla. Že ji vypravovala do školy. „Budeme se jí muset znovu zeptat. A co nejdřív. Je to asi nejjednodušší způsob, jak naši teorii ověřit.“ Naruším mu tím sice monolog, ale on si toho nejspíš ani nevšimne. Nerušeně si dál mele pantem. Vzdám tedy prozatím svou snahu, založím ruce na prsou a čekám, až na mě přijde řada. Což se stane vlastně hned vzápětí. Jakmile domluví, zeptá se na můj názor. „Víceméně s tebou souhlasím.“ Pokrčím rameny a znovu se rozhlédnu po bytě. „Že zemřela tady naznačují jen ty věci, které jsi právě zmínil. Zbytek svědčí o opaku. Nepoškozený zámek, chybějící zbraň a otisky, jakékoli stopy po boji…“ Vyjmenuji mu na prstech pouze pár příkladů. „Předpokládejme tedy, že ji vrah opravdu zabil jinde a pak ji sem zas mrtvou vrátil. Musel mít velkou sílu, aby ji dokázal vynést až do čtvrtého patra. Ukazovalo by to tedy spíš na muže, než ženu… Pokud je tedy naším pachatelem pouze jeden člověk.“ Začnu zas pochodovat sem a tam. „I tak to ale neřeší otázku, proč by to dělal. Proč se s ní tak dřel. Dobře, evidentně nechtěl, abychom odhalili pravé místo činu. Možná šlo o místo, které o něm něco vypovídalo…. I přesto by ale pro něj přece bylo mnohem jednodušší ji například pohodit na ulici a neriskovat tak, že ho s ní někdo uvidí…“ Nikdo ale prý neviděl vůbec nic… Připomenu si. „Ptali jste se všech lidí v domě? Nebo jen sousedů na patře? Možná by taky nebylo na škodu navštívit i lidi z protějších baráků, obejít blok…“ |
| |
| U Marka "Jo," odpovím jenom. Podle mě tu nějaká možnost být musí. Kdybych jen na chvíli uvěřil, že ne, asi bych nenašel sílu šířit dál svoje geny. Buď vidět umírat spoustu svých štěňat, ať už potratem, nebo stářím či jinak, nebo je sám zabít s nadějí, že se z toho dostanou a budou jako já. Na souseda kývnu a jsem rád, že se nezdržuje. "Asi ne, lovit novou vlčici jsi mi zakázal. Vidím to tak, že možná zajdu na lov, abych bratra vlka uklidnil. Víš, jak to myslím." Na slovo lov jsem dal důraz, že není pochyb, že nemyslím ten, kterého se účastníme ve vlčích podobách. Pro bratra vlka je to však jen ukojení lovecké vášně, monogamní část vlkovství strádá a hodně dlouho strádat bude, protože já se myšlenky na pořádnou vlčici jen tak nevzdám. Zalovit si při měsíčku, to je romantika, heh. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Proč ho nikdo nehlídá?" rozkřiknu se a máchnu směrem k Tanovi. Je ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem, respektive je pozdě plakat nad tím, že nejlepší hráč soupeře je nekrytý a dostává míč. Uběhlo už několik desítek minut, kosti se lámají, svaly praskají, krev teče proudem - to bude mít uklízačka radost. Stav je ale zatím pořád vyrovnaný, nula nula. Zatím se ještě nikdo nedostal k brance soupeře. Teď je třeba to nepokazit. Tan předvede své přednosti, rychlost, mrštnost a kličkování. Nikdo není schopen jej zastavit, až potom se zničehonic vedle něj objeví David a sestřelí jej na zem. Chopím se míče, Lucas vyrazí proti mě a já vyrazím proti němu. Když je těsně u mě, udělám otočku a křídlem ho pořádně praštím. Když se tvrdě rozplácne o stěnu a slyším zakřupání žeber, spokojeně pokývnu. Pak nahraji zpět Davidovi, který už je v rozletu kupředu. Sotva stihnu nahrát, skosí mě Jack a já mám co dělat, abych se udržel ve vzduchu. Zatočí se mi hlava. David ztratil míč, Mike ho skosil. Mikea skosí Richard. Dostávám přihrávku, vyhýbám se jednomu soupeři, druhému.. to byl Lucas? On už je ve vzduchu? Třetímu. Tvrdý náraz zezadu, míč je v čudu. Podívám se na hodiny. "Pauza!" zakřičím, ale v zápalu boje to ne moc andělů uslyší. "Pauza!" zařvu znova a teď už se na ty, co neslyší, jali pokřikovat i ti, co slyšeli, takže hra je na chvíli přerušena. Vždycky v 20:55 máme pauzu do 21:05. Vezmeme si ručníky, setřeme si nejhorší krev a pot, napijeme se z připravených nápojů. Opřeme se o stěnu a těžce vydechujeme. Dojdu k Lucasovi, který se na mě zašklebí zkrvavenými zuby. "Vypadáš, jako bys vylízal babě s krámama..," okomentuje to kolem procházející Simon a zazubí se. "A ty se směješ, jako by ti to Jack udělal zezadu," vrátí mu to Lucas. "Dej mi napít, zapomněl jsem si doma bandasku," požádá Robin Richarda. "Nejprv mi ho vykuř," odfrkne si Richard. Pousměji se. "Fuj, hoši, kdo si tu zasral?" zahuláká Jack. "Tvoje matka, chuju," odpoví mu hned několik lidí. "Miluju tyhle srazy," zavrtím hlavou a podívám se na hodiny. "Devět nula pět. Jdem na to!" |
| |
| Maeve Adlerová Místo činu Myslela jsi si, že tě Kaden neposlouchal, ale zdá se, že tě slyšel. Jen hned nereagoval, aby se mu nepřetrhla niť myšlenek. „Vzorky krve jsou v laboratoři.“ Pronesl. Znovu si promnul spánek. „Kladeš dobré otázky, ale neznám na ně odpovědi. Zatím.“ Zamračil se. „Jenom lidi na patře.“ Řekl a naposledy se rozhlédl. „Řekl bych, že jsme tady skončili. Půjdeme se vyptávat.“ Zastavil se u fotek na které se znovu zadíval. Přešel ke dveřím, otevřel je a nechal tě vyjít první. Zavřel za vámi a vrátil pásku na místo. „Obejdeme je a pak se vrátíme na stanici. Zajdeme za koronerem a zavoláme do laboratoře.“ Pronesl a otočil se k tobě. „Celý blok.... no... stejně asi nebudeme mít co jiného na práci dokud nenajdeme skutečné místo vraždy.“ Povzdychl si. Otočila jsi se a chtěla jít k prvním dveřím. „Počkej.“ Zastavil tě Kaden. Podívala jsi se na něj, pořád se mračil. „Uvízlo mi v hlavě něco co jsi řekla: „Pokud je tedy naším pachatelem pouze jeden člověk.““ Zopakoval tvá slova. „Napadlo tě... že vrah vůbec nemusí být člověk?“ vážně na tebe hleděl. Fergus Gallagher U Marka Mark se zasmál. „Nezakázal. Jen prostě, aby jsi počkal.“ Chápavě přikývl. „To je dobrý nápad.“ Zadíval se na tebe. „No... chci ti říct... no... existuje jeden případ, kdy se dítě narodilo jako Vlkodlak.“ Pronesl tiše a pomalu. Mile se usmál na Holly která si přišla pro další várku, aby to rozdala hostům. Nad grilem se políbili a pak ji dal upečené maso a párky na tác. Když odešla Mark pokračoval. „Marokův mladší syn Charles se narodil, jako vlkodlak.“ Pokračoval. „Jeho matka byla sejlišská indiánka z kmene Ploskohlavých.“ Odkašlal si. „Charlesova matka byla krásná a to ji zachránilo život. Sbírala byliny, když ji překvapil los. Srazil ji na zem a ona umírala na zranění, která ji způsobil. V tu chvíli se objevil Marok, kterého přilákaly zvuky, Zachránil ji život tak, že ji proměnil. Zdá se, že o u obou byla láska na první pohled. Musel za tím být vzhled, protože ani jeden nerozuměl jazyku toho druhého. Vedlo se jim dobře, dokud neotěhotněla. Ploskohlaví znali spoustu bylin a jejich svět byl plný zvláštních a úžasných věcí, které Evropané už dávno zavrhli. Otec té indiánky ovládal magii, a když mu řekla, že potřebuje zůstat v lidské podobě, dokud se Charles nenarodí, pomohl ji. A tak každý měsíc, když se ostatní o úplňku měnili, zůstala člověkem. Ale každý měsíc byla slabší a slabší. Marok se s ní hádal, protože se bál, že ji to zabije.“ Odmlčel se. „I přes protesty Maroka se proměně bránila, dokud se Charles nenarodil. Magie, která ji pomohla volání měsíce vzdorovat, ji, ale také oslabila, že zemřela. A Marokův syn se narodil, jako vlkodlak. Ale je to ojedinělí případ.“ |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Odpočinek chlapy uvítali i když se do něj nehnali. Ale když jsi zase všechny hnal do hry, vzlétli do vzduchu a rozestavěli se. Míč měl ten kdo ho před pauzou měl naposledy. Když jsi zahájil hru, vystartovali proti sobě a uprostřed se střetly. Will prošel skrz, hodil jsi mu míč a vystartoval na stranu protihráče. Ostatní se přestali mezi sebou blokovat a letěli za ním. Lucas a Tan ho dostihly a zmáčkly ho mezi sebou. Lucas získal míč, vyhnul se Davidovi, předvedl přemet a hodil ho na tvou stranu. Chytil ho Seth, který se z ničeho nic objevil za tebou. Vyhnul se tvé ráně, ale sejmul ho Mike. Dostal se znovu na Lucasovu stranu, a hned ztratil míč. Will předvedl vývrtku a odhodil od sebe všechny co se na něj sesypali. Sletěl dolů, těsně nad zem a letěl podél ní. Lucas na něm předvedl wrestlingový útok, z výšky na něj sletěl a koleno mu zavrtěl do kříže. Will sebou tvrdě sekl o zem a míč mu vyletěl z ruky. Zmocnil se ho Richard a hodil ho tobě. Uhnul jsi Tanovi, ale jenom jsi vletěl do rány Sethovi. Druhá polovina zápasu, byla o to brutálnější než předtím, protože čas utíkal a zatím nikdo ještě nedal ani jeden bod. |
| |
| U Marka Oba, vlk i člověk, bedlivě nastražíme uši. Sakra, proč mi o tomhle nikdo neřekl?! "Hmm, jenže zemřela, takže se těžko dozvíme o tom, jak to udělal. Důležité pro mě je, že to fungovalo. Vidíš, já říkal, že musí být způsob! To by nám přece neudělali, když máme svoje vlčice, abychom se museli pářit s lidmi a zabíjet pak svoje děti kvůli tomu, aby mohly být s námi." To ze mě mluví vlk. Nejsem naštvaný, spíš rozrušený, přesto si dávám pozor na hlasitost. "Myslím, že s lidskou medicínou by tu mohla být šance, že to přežije i ona. Donosit to může i člověk... snad..." dodám tiše, protože netuším, jestli by se nakonec nenarodil malý chlupáč. |
| |
| Místo činu Dressen odpovědi na mé otázky nezná. Samozřejmě. Ani jsem to nečekala. Vedla jsem spíš jen vlastní monolog, urovnávala si myšlenky. Zrovna tak jako on předtím. Mnohdy pomůže si vše pěkně nahlas zopakovat, na povrch tak občas vypluje spousta opomenutých maličkostí… Povzdechnu si a nerozhodně přešlápnu. Tak co teď? Původně jsem měla v úmyslu projít si celý byt ještě jednou, ale… Nějak cítím, že by to už bylo zbytečné. Proto když Dressen navrhne, že je na čase jít zas o dům dál, ani neprotestuji. Naopak přikývnu na srozuměnou a vydám se v jeho stopách. Ve dveřích mi dá přednost, načež je zavře a znovu zadělá páskou. Mezitím vším mi sděluje, co se bude dít dál. Nejdřív obejít sousedy a celý blok, pak se vrátit na stanici a zavolat koronerovi a do laboratoře… V duchu si to jako vzorná školačka, kterou jsem nikdy dřív nebyla, pěkně seřadím a zapíšu. Práce jak na věži… V kanceláři bych nejspíš právě sešívala papíry, třídila a uklízela spisy a… Koutkem oka mrknu na hodinky na své levačce, měla pauzu na jedno hnusný kafe z automatu. Jo, změna je život… Maličko se pro sebe pousměju a vykročím k prvním dveřím. Už už se chystám zazvonit, když mě Dressen najednou zastaví. V tónu jeho hlasu přitom zazní cosi… No, minimálně zvláštního. Cosi mezi naléhavostí a… nejistotou? Je to možné? Pomalu se k němu otočím. To, co mi řekne, mě vážně překvapí. Ale ne snad proto, že by mě to už samotnou nenapadlo. Spíš proto, že to napadlo i jeho. Nebo mě jenom zkouší? Je až tak dobrý herec? Chvilku se přeměřujeme pohledem a ticho mezi námi houstne. Přemýšlím, co mám odpovědět. Co pro něj bude stravitelnější. Pravda, nebo lež? Nakonec, po delším vnitřním zápase, se rozhodnu pro to první. „Napadá mě to pokaždé, když zaslechnu nebo narazím na něco, co nedává tak úplně smysl,“ přiznám tiše. „Nikdy jsem se ale s někým takovým osobně nesetkala. Teda aspoň myslím. Ty…ano?“ Nepřestávám ho sledovat. Jestli teď zavolá do blázince, nebo hůř – začne se mi smát… tak opravdu splním svou výhružku a nakopu mu tu jeho rozkošnou prdelku. „Každopádně je ale zatím ještě brzy dělat ukvapené závěry…“ |
| |
| Fergus Gallagher U Marka Mark si povzdychl. „A co chceš udělat? Sehnat Čaroděje a doufat, že bude vědět jak zadržet proměnu u těhotné vlkodlačice? Kdyby to bylo tak snadné, tak by to někdo už dávno udělal ne?“ zavrtěl hlavou. „Nebo si chceš najít čarodějku a přeměnit ji? Nebo zkusit najít nějakého indiána z kmene Ploskohlavých? Už je to stovka let... pochybuji, že dnešní Indiáni ještě umí něco z té staré magie?“ zamračil se na gril. „Ano je tu šance. Malá... ale nikdo neví jak na to.“ Odfrkl si. Podíval se na Holly, která obskakovala hosty. „Taky bych si přál, aby něco takového existovalo.“ Maeve Adlerová Činžovní dům „Jako s Fae? Ano. S těmi se setkávám.“ Odpověděl bez zaváhání. „Ale ještě jsem nezažil vraha Fae. Nebo aspoň nikdy nikdo žádného neodhalil.“ Zamračil se. „Fae nejsou tak bezbranní, jak se snaží tvářit. Tím jsem si jist a jsem si jisty, že klidně i můžou zabít.“ Zadíval se na tebe. „Jde o to, že jestli to byla Fae... vysvětlovalo by to, proč by Elizabeth ráno viděla matku. Fae umí měnit podobu.“ Trhl rameny. „No ano. Máš pravdu. Takhle předbíhat je zbytečné.“ Podíval se na hodinky. „Hmm... než se znovu pustíme do práce měli bychom se zajít najíst. Co říkáš? Už je skoro čas a mě se stejně lépe přemýšlí, když mě neruší kručení v žaludku.“ Navrhl. |
| |
| U Bena doma - kruté skutečnosti Ben mi dodával odvahy. Snažil se, aby mne můj nepříjemný pocit opustil a já se uvolnila. Aspoň do té míry, do jaké se můžu cítit uvolněně v sídle alfy. Jen mi možná bude dělat problém zvyknout si na označení štěně. Tak mi říkával bratr jen ve chvílích, kdy mne chtěl pozlobit, neboť on se už cítil dospělý a já byla malý usmrkanec. A pak mi to došlo. Pokud Daniel pocházel již z dob indiánů a Ben byl možná ještě starší, nebudu stárnout. Budu tady možná i já celá staletí, ale všichni, které znám, zemřou. Najednou mi vyschlo v krku. Ben jen potvrdil moji domněnku. Mohu žít svůj život jako doposud, ale jen na chvíli. Jen do doby než závistivým ženám přijdu pořád mladá, dokud si ostatní nevšimnou, že zub času se mne ne a ne dotknout. A pak prostě jen zmizím a začnu jinak. Od znova a sama. Ta představa byla děsivá. Začala jsem se tvářit jako ublížený štěně. Nerada jsem doma lhala, a tak ráda bych jim řekla pravdu, ale jak. Mami, tati, pamatujete, jak mě pokousali ti vlci? No, tak to nebyli vlci, ale vlkodlak. A teď přijde překvapení! Já jsem jeden z nich, a už vidím tu měsíční neplacenou dovolenou na nejbližší psychiatrické klinice. Snad bych to jednou mohla říci Michaelovi, ten by to mohl pochopit. Ale i tak by to nyní bylo asi brzo. Snaha o mluvení polopravd mi před alfou byla k ničemu. Žil tak dlouho, že bezpečně poznal, kdo mu lže a kdo mu neříká vše. “Chápu, blaho celé smečky je důležitější než potřeby jedince,“ pronesu zcela vážně. Musím vypadat utrápeně, jak na mne pomalu dopadá tíha nových skutečností. “Myslím, že v tomhle mu nemůžu věřit, budu se s ním muset rozejít. Pro dobro jeho i nás všech,“ dodám po chvíli trapného ticha a smutně na Bena pohlédnu. Mám Thomase ráda, ale myslím si, že by nikdy nepřenesl přes srdce, že jsem tím, čím jsem. Bylo to ironické, skoro jako Shakespearovská balada. Musela jsem se s ním rozejít proto, abych jej zachránila. Nemluvě o tom, že vždycky chtěl mít rodinu, nejméně dvě děti – holku a kluka, jak to bývá v každé správné rodině a kdo ví, zdali vlci mohli mít děti. Pohlédla jsem na brožuru. Tam jistě najdu odpověď na tuto otázku. Chvíli jsem mlčela a klopila své oči k neurčitému místu na stole. Hrdlo jsem měla až bolestivě sevřené a do očí se mi draly slzy. Na chvíli jsem je zavřela a cítila jsem, jak se mi lehce chvějí rty. Ale plakat jsem si zakázala, bylo to nevhodné. Po chvíli jsem se uklidnila a pohlédla opět na Bena. “Neudělám nic, co by mohlo někoho ze smečky ohrozit, slibuji.“ |
| |
| Elizabeth Folwin U Bena Natáhl se a zakryl tvou ruku svou v uklidňujícím gestu. „Ale bez těch jedinců by nebyla smečka.“ Pronesl pomalu. „Záleží i na tom, aby všichni mí vlci spokojení.“ Zase ruku stáhl a teplo z jeho dlaně vyprchávalo jen pomalu. „Nemusíš se s ním rozcházet. Jak jsem říkal... do pěti let se odhalíme a pak se bude moci rozhodnout. Protože když se s ním rozejdeš teď nebudeš moci říct pravdu. A i když má takový názor na Fae... kvůli tobě svůj názor možná přehodnotí. Proto si to dobře promysli.“ Nabádal tě. „No a jak jsem říkal... prozradit to nejbližší rodině je povoleno, pokus jsi si jistá že to tajemství udrží. Ale většinou s tím nebývá problém. Pokud by jsi však nebyla jistá vždy je můžeš vzít za mnou, abych je přesvědčil o důležitosti tajemství.“ Usmál se. „A za tvůj slib jsem vděčný.“ Dodal a nadechl se. „Život vlkodlaka je v mnoha ohledech dobrý, ale je to i velká zodpovědnost.“ Pokývl a znovu se chopil příboru. „Dojez to prosím, Elizabeth. Až dojíme poprvé se proměníš. Plné břicho k tomu pomůže.“ Zopakoval to co na začátku vašeho setkání. |
| |
| Činžovní dům Blázinec ani posměch z jeho strany se nakonec naštěstí nekoná. Dressen mi začne odpovídat a já cítím, že se zas pomalu uklidňuji. Dozvím se přitom, že se stýká s Fae, ale nijak to nekomentuji. Jen když pokračuje dál, mírně zavrtím hlavou. „No, nemyslela jsem zrovna Fae…“ Víc to nerozebírám. Namísto toho jen poslouchám a nechávám ho, aby se vypovídal. Řekne mi svůj názor na ně a já mu v duchu musím dát za pravdu. Ačkoli je neznám tak dobře jak bych chtěla, také pochybuji o jejich naprosté bezbrannosti. Každý, i ten nejslabší živočich na světě, má přeci jakési své tajné zbraně. Něco, čím se dokáže bránit, je-li třeba ohrožen. Ale že by hned vražda… „Proč si tohle myslíš? Máš s nimi špatné zkušenosti?“ Zeptám se sice tiše, ale poměrně zvědavě. „My přece nevíme jistě, jestli Elizabeth svou matku ráno opravdu viděla. Ale, víš…“ Zamyšleně přimhouřím oči, „pokud Feliciinu smrt má opravdu na svědomí Fae, možná by to vysvětlovalo tu chybu v lidské anatomii.“ Připomenu mu jeho vlastní poznámku z místa činu. „Otázkou jenom je, proč by to vlastně dělala. Z utajení už přece strach mít nemusí…“ Dívám se, jak kontroluje čas na hodinkách. Čte mi snad myšlenky? Nebo je taky zvyklý na pravidelnou pauzu a hnusný kafe na stanici? Hmm…Každopádně pracovat se mnou nechtěl, ale na oběd mě klidně pozve. Zajímavý. Hrdost mi zavelí ho okamžitě poslat do háje, ale hlad… Hlad je nakonec silnější. „Jo, můžem.“ Odvětím tedy poněkud stroze a vydám se ke schodišti. „Kam půjdeme?“ |
| |
| Rezidence alfa samce - může to být ještě horší? Ben měl se mnou pochopení stejně jako Daniel. Byl klidný a mírný. Zdalipak se takhle chovali opravdu ke všem? Protože jestli ano, vypadalo to jako něco neskutečně úžasného stát se vlkodlakem a sdílet s každým takovéhle porozumění. Lehce jsem se na Bena usmála. Neucukla jsem, zatímco pokládal svou ruku na moji. Ba naopak to teplo bylo příjemné. Příjemné a uklidňující. I poté, co ji zpět stáhl se to teplo vytrácelo jen pozvolna a líně. “Do pěti let už chtěl mít rodinu,“ pronesu věcně. Bylo to tak zvláštní, bavit se o něm jako o někom třetím. Bylo to tak vzdálené oproti našim plánům. Zatím jsme spolu byli jen krátce, sedm měsíců nebylo nic moc, ale přesto si každý myslel, že jsme si souzeni. Že už to nebude trvat dlouho a jednoho dne mne požádá o ruku. Ale já jsem už nějakou dobu cítila, že tomu tak není. Jako bych to cítila od toho dne, kdy jsem se probrala po oné nehodě. Je možné, aby vlk poznal svého životního partnera rovnou a jen lidé byli tak ´hloupí´, že celí život musí jen zkoušet a doufat, že ho najdou. Byla to zajímavá myšlenka, ale nevěděla jsem, jestli Ben je ten pravý, s kým bych to měla probírat. Možná Daniel by mi na to uměl odpovědět lépe. “Asi bych se opravdu unáhlila,“ začnu, ale v mém hlase je patrna nejistota z mých pocitů. “Já jen nedokážu lhát, vždycky nakonec vyjdu s pravdou ven. Tohle bude ta pravá zkouška sebekontroly,“ dořeknu. Ani jsem si nevšimla, že celou dobu naší konverzace stále šťouchám vidličkou hranolky z jednoho konce talíře na druhý. Když jsem si to uvědomila, radši jsem ji odložila. “Budu muset přijít na to, jak jim to šetrně sdělit, aby mi uvěřili. Má rodina byla vždy velmi racionální a povětšinou věřila jen věcem, které se daly vědecky dokázat. Kdybych se dlouho neozývala, jsem v nejbližším léčebném sanatoriu,“ dokončím a krátce se usměji. Má konečná slova sice zní jako vtip, ale jsem si jistá, že tak daleko od pravdy nejsou. Bylo mi nějak lépe, když jsem alfovi odpřísáhla, že jej nehodlám zradit. A Ben to i ocenil. Snad. “Tak poté doufám, že poznám jen tu příjemnější stránku tohohle života. Zatím mi to přijde, že toho víc ztratím, než získám. S ohledem na vyhlídky do budoucna. Samozřejmě, pokud vůbec přežiji,“ dodám. Daniel mě s touhle možností již seznámil. A bylo až podivně zvláštní, jak tahle varianta mne trápila ze všech nejmíň. Poslušně jsem uchopila příbor zpátky do rukou, ale stejně se na alfu překvapeně podívala. Ano, říkal to celou dobu od mého příjezdu, ale mi to stále nějak nedošlo. “Přeměním se už teď? Dnes? Tady?“ vyhrkla jsem překvapeně. Myslela jsem, že k přeměně je potřeba úplňku. A kdo ví čeho ještě. Rozhodně jsem se necítila připravená, ne teď. A dost pochybuju, že plný žaludek tento pocit zlepší. |
| |
| Maeve Adlerová Činžovní dům – oběd Pokrčil rameny. „Jak jsem říkal. Už jsem se s nimi setkal. A rozhodně nejsou takový, jak se snaží vypadat.“ Zavrtěl hlavou. „Ano. Nevíme to jistě. Přesto... kdyby jsi ráno svou mámu nenašla doma, nedělala by jsi si starosti? Já bych se tedy první snažil zjistit co s ní je než bych někam šel.“ Znovu pokrčil rameny. Zvědavě se na tebe zadíval, když jsi se ptala na to, proč by nějaký Fae Felicity zabíjel. „Četla jsi někdy původní bratry Grimmy? Píšou o Fae. Všechny ty kouzelné i děsivé bytosti o kterých píšou. Všechno jsou to Fae. A některé ty potvory rády lidi žrali. A jestli po pitvě se zjistí, že zavražděné něco schází....“ Znovu pokrčil rameny a radši nezacházel do detailů. Zeptala jsi se kam půjdete. „Nevím. Koukneme se kolem jestli něco nenajdeme.“ Řekl a vydali jste se dolů po schodech. Restauraci jste našli nedaleko, dokonce dvě. Ale obě byli Čínské. „Nemáš doufám nic proti Číně?“ zeptal se a do té bližší jste vešli. Byla to klasická restaurace vedena v Čínském stylu. Červená, dřevo, lampiony u stropu. Odněkud hrály lehké tóny citery. Bylo tu docela plno na to, že hned na proti byla další restaurace, ale pořád tu bylo dost volných míst. Vietnamka přinesla jídelní lístky a Kaden si rovnou objednal Colu. Když vám přinesli pití rovnou jste si mohli objednat. Kaden si objednal polévku Undo. Pak si objednal Smaženou rýži s kuřetem na kari a Jarní závitek. Kaden měl poměrně apetit. Elizabeth Folwin U Bena Zamyslel se. „Až by jsi to říkala rodině možná by jsi sebou mohla vzít Daniela.“ Navrhl. „Nejlepší důkaz je totiž se před nimi přeměnit. A vzhledem k tomu, že ty bys v tom byla nováček, bylo by lepší, kdyby to předvedl Daniel a ty by jsi to vysvětlila. Řekl bych, že o tom co viděli na vlastní oči už nemůžou pochybovat.“ Snědl další kus masa a pak se zatvářil překvapeně, když jsi tak vyhrkla. Polkl. „Ano. Dnes. Tady.“ Přikývl. „První proměna je zásadní, Elizabeth. Pomohu ti ovládnout tvou vlčici. Pak kdyby jsi se někdy musela proměnit, bude pravděpodobné, že to zvládneš bez pomoci.“ Znovu snědl kus masa. „Proměnu může vyvolat i emoce. Strach. Stres. Vztek. A první proměna bez pomoci? Končí katastrofou. Nic si nepamatuješ a jen pak později zjistíš, že jsi někoho zabila. Proto se to musí udělat co nejdříve.“ Osvětlil ti to. Něco podobného ti říkal i Daniel. |
| |
| V restauraci Už se s nimi setkal. A nejsou takoví, jací se snaží vypadat. Hm. Super. Jenže víc z něj už bohužel nedostanu. Jsou tedy hádám dvě možnosti. Buď už opravdu nemá co říct, nebo mi to jen říct nechce. Co nadělám. Rozhodně se nemíním dál vyptávat, ani to z něj násilím páčit. Koneckonců případu se to netýká a po jeho osobním životě mi vůbec nic není. Místo toho si radši představím situaci, kterou mi nastíní a samozřejmě s ním musím souhlasit. Jenže… Rozhodnu se mu dát menší námět k zamyšlení. „Co když Felicia zemřela až po odchodu Elizabeth? Říkal jsi, že její smrt nastala mezi devátou až jedenáctou. Tou dobou by už ta malá přece měla dávno být ve škole.“ Na chvilku se odmlčí, ale pak na sobě ucítím jeho zvědavý pohled. Neubráním se úsměvu. Jen takovému nepatrnému. Napůl pusy. Zůstane mi ale po celou dobu, co mluví o Grimmech a jejich kouzelných bytostech. „Četla jsem je. Ale už je to dávno.“ Ten chlap mě vážně překvapuje. Kdovíproč jsem od něj povědomě čekala spíš zatvrzelost, neochotu vůbec zvážit tu možnost, že by na zemi mohla existovat i jiná stvoření než Fae. Ale zdá se, že je o tom opravdu přesvědčen. Prostě zvláštní. Doposud ať jsem u kohokoli navedla řeč na toto téma, prohlásil, ať radši nefantazíruju. Nebo že jsem blázen. Případně ještě zbržděné děcko, co si po nocích čte pohádky a čmárá do deníčku. Dressenův nadhled je pro mě tedy přímo osvěžující změnou. Bez dalšího zdržování sejdeme po schodech dolů a vydáme se do ulic najít nějakou vhodnou restauraci. Štěstí nám přeje. Objevíme hned dvě, obě čínské. „Vůbec ne. Čínu mám ráda.“ Jídlo, hudbu, zvyky… Prostě celou kulturu. Ne nadarmo můj krk zdobí znamení draka... Vstoupíme dovnitř. Vše je tu pochopitelně zařízeno v ryze Čínském stylu. Samá červená a černá, lampiony, sošky, znaky… Odkudsi dokonce zaslechnu tichou hudbu citery, která jakoby se celému místu snažila navodit tu správnou podmanivou atmosféru. Není divu, že je tu prakticky plno. Nakonec ale přece jenom najdeme dvě volná místa a téměř hned jak se usadíme, dorazí obsluha s jídelními lístky. Po zběžném přečtení nabídky si objednám plněné papriky s tofu a k tomu vodu na zapití. To Dressen už je o něco náročnější. S tím vším co si naporoučí, bych si já zřejmě vystačila tak dva dny. Nutno přiznat, že už jsem úplně zapomněla kolik jsou toho chlapi schopní na posezení spořádat. Je to koneckonců už fakt dávno, co jsem s nějakým obědvala. A je to už taky delší doba, co jsem vůbec nějakou restauraci navštívila… Jasně, nikdy jsem nebyla právě společenský typ. A nejsem taková ani teď. Netuším, co se ode mě přesně čeká, nevím co mám vykládat. Vždyť ho vlastně ani neznám. Ke všemu vím, že i když se snaží chovat normálně, je mu moje společnost nepříjemná. A ani já asi momentálně nevypadám tak úplně ve své kůži. Tak proč se nutit, že. Možná si jedině oddechne, když poobědváme v tichosti. A tak tedy jen sedím, pohledem kmitám všude možně po okolí a čekám, až nám obsluha konečně přinese jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Kurva hoši, normálně to tam padá jak piva do namazaného štamgasta a dneska nic?" zahuláká Richard. Otočím se a tvrdou ranou křídlem skosím Mikea, který se k nám hnal s míčem. Mike ale přesto stihne míč odhodit a chopí se jej Jack. Vrhnu se mu proti němu, ale on stejně stihne hodit. Nestihnu zabrzdit a souboj dohraji. Vletím do mohutného černého těla a rozplácneme se o stěnu. Nebo spíš, on se rozplácne a já přistanu na něm. Včas se otočím, abych viděl, jak překvapenému Richardovi přeletí míč kolem hlavy a přistane v bráně. Jack mě odstrčí a rozzářeně se letí radovat ke svému týmu. "Na co čumíš, kokote?" zahuláká na Richarda David. "Příště hraj a blbě nemel!" přidám se. Richard omluvně zvedne ruce. Podívám se k druhému týmu. Lucas se na mě nepokrytě zubí. "Rychlý protiútok, Dave," ucedím na Davida a seberu míč z brány. Pak oba jediným máchnutím křídel vystřelíme jako F4-Phantom směrem k soupeřově brance. Ještě slyším, jak Lucas varovně zařve: "Bacha! Tihle dva jsou mistři rychlých odvet!" Pak do něj v plné rychlosti vrazím a znova jej odhodím na stěnu. Snažil se mi vyhnout, ale jsem proti němu příliš rychlý. Vrazím do dalšího a vyhnu se pomalému Jackovi. Dostanu se před branku. David se vyhne dvojici obránců a nahraje mi. Okamžitě jsou u mě tři soupeři a zablokují bránu svými těly. A přímo za nimi poletuje David. Najdu mezeru mezi těly soupeřů a nahraji mu. Se zakončením už David neměl problém. Je vyrovnáno, jedna jedna. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Lucas udělal další rozehrávku. Všichni se vrhly za míčem a oba týmy se střetli a změnili se v pěkný chuchvalec rukou a křídel a najednou nikdo nevěděl kde se míč nachází. Zmizel někde v té změti. Konečně se objevil i s Davidem, hodil ho po tobě než ho ramínkem Seth narazil na stěnu. „Má ho Nick!“ zařval někoho a změť se roztříštila a vyletěli k tobě. „Čas!“ zahulákal Lucas, protože čas se vám rychle krátil a brzy bude konec zápasu. Will už byl u tebe, ale najednou udělal úhyb, obletěl tě a vyrazil nohou míč z ruky. Zlomil ti při tom dva prsty. Míč se odrazil od země a skončil v rukou Richarda. (Netrap mě už a ukonči to! :D ) |
| |
| Maeve Adlerová Restaurace Seděli jste naproti sobě, Kaden se opřel lokty o stůl a zdálo se, že přemýšlel. Konečně si zase brýle sundal a zahákl si je do náprsní kapsy. Zadíval se na tebe. Ticho začínalo být trochu nepříjemné. I když kolem vás bylo šumu dost, kolem vás jakoby panovala bublina ticha. „No...“ Vzdal to nakonec Kaden a prolomil ticho. „Tvůj první případ. Jak se cítíš?“ zeptal se zdvořile. „Trochu mě překvapilo, že jsi to vzala tak klidně. Čekal bych, že budeš projevovat.... více nadšení, když jsi o tohle tak dlouho stála.“ Napil se svého pití. |
| |
| Benovo sídlo - už se to blíží Ben mi nabídl, že až se rozhodnu, že budu chtít pravdu sdělit rodině, mám s sebou vzít Daniela, aby jim předvedl to, čím je. Asi by to bylo nejlepší, nejen s ohledem na to, že kdybych jim tvrdila, že jsem vlkodlak a přeměna by se mi nepovedla, svázali by mne do kazajky rovnou, ale také proto, že bych u toho nebyla sama. Otázkou je, jak by se tento nápad líbil Danielovi. Byl by něco jako pouťová atrakce. “Přeměna na povel pouze za jeden zlaťák, přijďte blíž a shlédněte nevídané.“ No, budu muset popřemýšlet o tom, zdali bude vhodné se jej na to zeptat a jak. Vím, že Ben mu to asi může dát příkazem, ale myslím, že o to bych nestála. A zase jej neznám tak dlouho, aby to pro mne udělal dobrovolně a ochotně. Svou další reakcí jsem alfu překvapila. Zjevně mu přišlo logické, že mi mohlo dojít, že mne Daniel nevezl přímo za ním jen z čistě formálního důvodu. Představení nás dvou mohlo proběhnout kdykoliv, s ním se nemuselo tak spěchat, tady jde o něco úplně jiného. Kolikrát ze sebe ještě během dneška zvládnu udělat vola? Ben si o mne jistě musí myslet, že jsem velice ´přínosným´ členem jeho smečky, opět si jen a pouze povzdychnu. “Jo, já vím,“ sklopím na chvíli oči. “Daniel mi to už říkal. Nevím, proč jsem na to zapomněla,“ pokračuji, zatímco si začnu nervózně natáčet na prst jednu ze svých plavých loken. “Možná je to tím, že pak už to bude definitivní,“ pokračuji nahlas ve svých myšlenkách. “Zatím stále jedna část mého já tohle všechno popírá, ale až se to stane, už si nebudu moci něco dál nalhávat a… z toho mám strach,“ dořeknu, snažíc se za žádnou cenu nepodívat Afovi do očí. |
| |
| V restauraci Rozhlížím se, kde co lítá. Za pár minut znám všechna viditelná zákoutí restaurace, vím o návštěvnících v ní, o tom, co mají zrovna na talířích... Zajdu dokonce tak daleko, že zkoumám i motivy na zdech a kobercích. Zkrátka dívám se na všechno, jen ne na Dressena. Je to, jako bychom spolu hráli takovou tichou hru na kočku a myš. Minuty se přitom pomalu vlečou a napětí jenom houstne. A to ticho… musím uznat, že mi rve uši. I přesto ale nehodlám tu bariéru mezi námi prolomit jako první. To by asi dřív muselo zamrznout samotné peklo. Nakonec to ale vůbec není zapotřebí. Dressen se na mě najednou podívá a pak promluví. No, jak chceš… Přestanu si tedy konečně hrát na sfingu a pootočím k němu tvář. Hned si všimnu, že si sundal brýle. Pozoruje mě těma hnědýma očima, opírá se přitom lokty o stůl a ptá se, jak se cítím. Prý čekal, že projevím víc nadšení… Překvapeně nakrčím čelo. A jak to asi mělo vypadat? Měla jsem se smát jako blázen, lítat po celé stanici a šťastně objímat všechny kolegy? Nebo se snad pověsit na krk přímo jemu a děkovat za příležitost, slibovat, že budu nadmíru užitečná a že se budu snažit poslouchat na slovo? No, očividně mě vůbec nezná… Zavrtím se na židli a rukou si odhodím vlasy z čela. „Cítím se skvěle,“ usměju se. „Prohlídka Felicina bytu mě bavila. I když jsem ze začátku nevěděla, do čeho se pustit nejdřív… Každopádně to vypadá na zajímavý případ. Přesně tak, jak jsem si přála.“ Neuhýbám už zrakem, zatímco mluvím. Chci jednat přímo a férově. Zeptal se a tak dostane odpověď. „Měla jsem radost. A velkou… Podívej Dressene, ty mě neznáš. I když si to možná myslíš. Nevíš vůbec nic o tom, co pro mě tohle všechno znamená.“ Zaváhám a na chvilku se zas odmlčím. Dodávám si tím potřebný klid a rozvahu. „Nejspíš máš ale pravdu, že jsem se navenek fakt neprojevovala moc…jak říkáš – nadšeně. Jenže to s případem absolutně nesouviselo.“ Probodávám ho teď poněkud studeným pohledem. „Ale co vím, ty jsi taky právě neskákal radostí.“ |
| |
| Elizabeth Folwin U Bena Ben tě trpělivě vyslyšel, aniž by cokoliv řekl. Nakonec přikývl. „Chápu. Není to lehké. Věř mi, že všichni jsme se z počátku báli. První jsme skoro umřeli a to, že jsme přežili jsme pokládali za zázrak, druhá šance. A najednou se objeví cizí lidé, kteří obrátí tvůj život naruby. Najednou vidíš, že svět není takový jaký sis myslela. Je to tvrdá rána.“ Slyšela jsi to v jeho hlase. Prožil to samé co ty. A nejspíš většina vlkodlaků Přestal se opírat a narovnal se v zádech. „Jenže nemůžeme žít v iluzi. Nebylo by to dobré jak pro nás, tak pro naše blízké. A já vím, že to zvládneš. Máš v sobě sílu.“ Usmál se. Podíval se na tvůj talíř. „No... vidím, že se do toho jídla nějak nemáš... tak tě už nebudu nutit.“ Pronesl a zvedl se. „Půjdeme do obýváku. Vem si knihu.“ Pobídl tě a vydal se ven z kuchyně jinými dveřmi, než kterými jsi přišla. Lítačky tě zavedli rovnou do obýváku. Krásný, prostorný. Leštěné dřevo, dřevěná podlaha. Obrovský kamenný krb nad kterým byla televize. Kožená sedačka a křesla. Bylo jih tu víc než by bylo v normální domácnosti třeba. V rohu stála hudební souprava. V druhém byla rohová knihovna. Malý bar a všimla jsi si že o stěnu stála opřená kytara. Před krbem byla medvědí kůže, podle velikosti a zbarvení by jsi tipovala Grizzlyho. Stěny zdobili různé předměty, které se k celému dojmu hodili. Nejvíc zajímavá byla asi kůže nějakého zvířete na které byli indiánské piktogramy. „Jestli myslíš, že ti to pomůže dej si vyprošťováka.“ Pokynul k baru a sedl si na sedačku. Maeve Adlerová Restaurace Když jsi řekla, že se cítíš skvěle, pousmál se a poslouchal tě. Ale tvá další slova ho trochu zarazila, ale nic neřekl. Ale to poslední co jsi řekla ho úplně vykolejilo. Zatvářil se překvapeně, narovnal se a dal ruce dolů. A zrovna vám přinesli jídlo. Většinu stolu zabírala Kadenova objednávka. Podíval se na talíře a zamračil se. Skryl tak své překvapení, ale stejně jsi ho viděla. Mlčky vzal ubrousek, který trhnutím zápěstí rozložil a zastrčil si ho jedním koncem za límeček, aby si nezašpinil čistou košili. Přisunul k sobě jako první polévku, vzal lžíci a pak teprve promluvil. „Nevím o čem to mluvíš. Jak jsi k tomu přišla?“ zeptal se tě a začal jíst. S tázavě vytaženým obočím na tebe koukal. |
| |
| U Marka "Život mám před sebou. Můžu zkoušet. Z mých sobeckých snů by mohlo vzejít něco i pro ostatní. A ano, třeba budu hledat čarodějku, ale spíš jsem měl na mysli to udělat moderní medicínou. Víš, jak se to říká, děti ze zkumavky. Když forma matčina těla není vhodná, buď najít náhrandí matku, nebo to prostě... Do prdele, nejsem doktor, jen mě to napadlo." K jídlu se už moc nemám, družení jsem už učinil za dost, tak doufám, že to nebudou lámat přes koleno. Akorát pak ještě musím najít ty děcka. |
| |
| V restauraci Obvyklou suverenitu v jeho tváři vystřídá výraz naprostého překvapení. Svatoušek jeden. Narovná se jak podle pravítka, spustí ruce podél těla a už se zdá, že se mi chystá odpovědět, když v tom dorazí obsluha a začne nám na stůl pokládat jídlo. Je toho hodně a porce jsou velké, takže vůbec nezalituji, že jsem si objednala pouze jeden chod. I tak s ním budu mít co dělat. Prozatím si ho ale víc nevšímám. S ledovým klidem čekám, až se číšník zase vzdálí a když se tak konečně stane, vyčkávavě zvednu zrak k Dressenovi. Ten se zamračí, zastrčí ubrousek za límec košile a vybere si z širokého menu polévku. Teprve pak se uráčí mi taky odpovědět. A to dosti vyhýbavě. Bohužel. Vlastně ani nevím, co jsem si od toho slibovala. Ale zklame mě to. Tím spíš, že jsem se s ním přece snažila jednat na rovinu. Unaveně si povzdechnu. „Zapomínáš, že Braunova kancelář je sice zvukotěsná, ale to jaksi nemění nic na faktu, že je zároveň prosklená. To vaše divadýlko vidělo celé oddělení a kdyby trvalo ještě jenom o trochu dýl, nejspíš bysme začli uzavírat sázky, kterého blba ti asi šéf napařil, že takhle vyšiluješ.“ Jen co si to připomenu, už se zase šklebím. Nedokážu tomu zabránit. Je to jako zákon akce a reakce. Tak děsně mě to namíchlo… Přimhouřím oči. „Víš, může mi být vážně jedno, co si o mě myslíš. Ale nebudu ti lhát v tom, že mě to překvapuje.“ Celá naše konverzace je mi nepříjemná a ani se to nesnažím nijak zastírat. Na druhou stranu je ale nutné si vše vyříkat. Začít s čistým štítem. Pro budoucí spolupráci. Nehodlám si přece vzít sen jen kvůli tomu, že si půjdu se svým parťákem po krku. Je nutné, abychom spolu vycházeli. Aspoň chvíli. Asi z toho důvodu vyloudím na své tváři jakousi podivnou imitaci úsměvu, přisunu si blíž svůj talíř, chopím se příboru a než se pustím do jídla, směrem k němu prohodím: „Vypadá to dobře. Přeji dobrou chuť.“ |
| |
| Fergus Gallagher U Marka – Proběhnutí Zůstal jsi na grilování ještě nějakou chvíli. Našel jsi děti a ty pak od Holly všichni dostali nanuk. Kdyby ji dostal jen ten co jsi ho našel jako poslední, ostatním to bylo líto. Nakonec jsi se šel rozloučit s Holly. Nebyla nadšená. Byla by raději, kdyby jsi ještě zůstal. Ale nehádala se s tebou, dala ti pusu na tvář a odnesl jsi si domů výslužku. Už bylo pozdě odpoledne a ty jsi si řekl, že potřebuješ vyběhat všechno co jsi se dneska dozvěděl a navíc při běhání se ti lépe přemýšlí. Odešel jsi do koupelny, kterou jsi si nechal udělat zvukotěsnou. Zavřel jsi se v ní a svlékl se do naha. Pak jsi si kolem krku nasadil obojek se známkou, byl ti hodně volný, ale až se proměníš, budeš ho mít tak akorát. Klekl jsi si na podlahu, aby jsi při proměně nespadl z výšky. Zavolal jsi svého vlka. Oči se ti změnili na ledově modrou. To byli oči tvého bratra vlka. Pak se ti začalo tělem šířit brnění, chloupky na těle se ti zježili. A pak přišla bolest, která se stupňovala. Svaly a kosti se ti začali přesouvat. Slyšel jsi, jak kosti praskali, posouvali se a zase srostli. Tvoje hekání a sténání se postupně měnilo na vrčení a kňučení. Už jsi viděl proměnu u jiného vlkodlaka. Není to hezký pohled. Je to jako kdyby se lidské tělo stalo něco neforemného. Viděl jsi jak se kosti hýbou pod kůži, jako něco živého, končetiny se zkracovali, tvář prodlužovala. To samé bylo i u tebe. Jako poslední se objevila srst, která se rychle slila od hlavy až po ocas. A pak bolest pominula a nastoupila únava. Chvíli jsi to vydýchával. Byla to skoro blažená úleva. Tvůj vlk byl zbarvený černě, oči byli ledově modré jako u Husky. Ale srst nebyla čistě černá. Přední, levou pasku jsi měl do poloviny bílou a měl jsi bílé i břicho. Otevřel jsi si packou dveře a vyšel ven z koupelny. Oklepal jsi se a začínal se cítit dobře. Byl jsi velký jako Mastif, ale vážil jsi mnohem víc. Nikdy jsi tedy nezkoušel vlézt na váhu, ale odhadem jsi měl přes sto třicet kilo. Vyběhl jsi ven psími dvířky zadním vchodem na zahradu. Snadno jsi přeskočil nízký plot a už jsi se hnal do nedalekého lesa. Na kraji jsi vystartoval a běžel jsi co nejrychleji jsi zvládl. Na svém oblíbeném místě jsi se vyválel v trávě vyhřáté od slunce. Tvůj čich ti prozradil, že tu nedávno měl nějaký piknik. Chvíli jsi čichal s nosem u země až jsi našel kost od kuřete. S chutí jsi se do ní pustil, aby jsi se dostal k chutnému morku. Ale i když jsi neměl hlad, měl jsi chutnat prohnat nějaké králíky. Najít králičí noru bylo lehké. Lehl jsi si nedaleko na břicho a sledoval jsi ji dokud se králík neobjevil. Kmital čumáčkem, střihal ušima a pomalu ustupoval od své nory. Pak jsi vystartoval a králík pelášil o život. Jeleni a s králíky byla největší sranda. Byli rychlí, ne dost rychlí, ale jejich lov byl nejvíc uspokojivý. Ale asi byl osud, že ti tenhle králík unikne. Po deseti minutách lovu, si našel králík úkryt v podobě dutého, kmene stromu. Škrábal jsi do kůry, zkusil jsi dovnitř strčit hlavu, ale nedosáhl jsi na něj. Koukl jsi se na něj, byl zalezlý co nejdál od tebe, schoulený, uši přitisknuté k tělu, rychle dýchal a pozoroval tě korálkovýma očima, které se v přítmí leskly. Po chvíli tě přestal zajímat, hlavně proto, že jsi ucítil dalšího vlka. Nebyl cizí. Patřil ke smečce, ale jeho pak jsi neznal. Všichni členové vaší smečky měli ve svém pachu příměs něčeho co tvým smyslům říkalo, že patří Benovi. I ty jsi to něco měl v pachu. Ale to, že jsi ho neznal nebylo nic zvláštního. Ještě neznáš všechny Benovi vlky. Sledoval jsi pach vlka a našel jsi ho, jak se vyhřívá na slunci. Ležel na zádech, packy ve vzduchu a chňapal po hmyzu, jako rozverné štěně. Cítil jsi, že byl šťastný, ne jen díky pachu, ale poznal jsi to i podle toho, jak radostně jeho ocas kmital. Když tě zaregistroval, hned se převalil a koukl na tebe. Tenhle vlk byl světle hnědý s černou špičkou ocasu a jednu půlku hlavy, od ucha k čenichu měl také černou. Oči měl tmavě hnědé. Chvíli tě sledoval. Zkoumali jste se navzájem a nakonec se znovu převalil na záda v odevzdaném gestu a zakňučel. Poznal jsi, že je submisivní. Když jsi přišel blíž a nechoval jsi se nijak agresivně, zase začal vrtět ocasem. Pomalu se postavil a najednou sklonil přední polovinu těla dolů do předklonu a uvolnil čelist ve vlčím úsměvu, univerzální výzva ke hře. Maeve Adlerová V Restauraci Kaden jedl polévku a poslouchal tě. Na chvíli se znovu zatvářil překvapeně, to se změnilo v pobavení, které bylo jen v jeho očích, ale neusmíval se. Přesto nic neřekl a věnoval se polévce. Zrovna jsi skončila a popřála mu dobrou chuť, když dojedl polévku. „Dobrou chuť.“ Popřál ti také a odložil misku stranou, kterou procházející číšník hned odnesl. Přisunul si k sobě druhou porci a znovu se na tebe zadíval s tím pobaveným světélkem v očích. „Pak chápu, tvé chování.“ Řekl pomalu a k tvému překvapení se tiše zasmál. Vysmíval se ti snad? Pak zavrtěl hlavou. „Špatně jsi si to vyložila, Adlerová. Já se se šéfem nehádal kvůli tobě.“ Překvapil tě. „Po pravdě jsem si tě vyžádal. Původně mi chtěli přidělit Simonse.“ Prozradil ti. Simons byl o něco starší než ty, ale už na nějakých případech vražd vypomáhal. Taky čekal až ho na detektiva strčí oficiálně. Pobavení zmizelo. „Hádal jsem se se šéfem kvůli tomu, že mi chtěl sebrat tenhle případ. Kvůli střetu zájmů.“ Pokrčil rameny, ale dál to nevysvětloval a pustil se znovu do jídla. |
| |
| V restauraci Než se vůbec pustím do jídla, Dressen už má snědenou celou polévku. A co víc – plynule se láduje dál. Kdybych mu měřila čas, hádám, že by právě trhl nějaký nový rekord. Zavrtím nad ním hlavou a konečně také ochutnám, co mám na talíři. Hmm, vybrala jsem si dobře. Mé chuťové pohárky přímo vrní blahem. Tedy aspoň ze začátku. Než se mi to rozhodne zkazit. Tak on prý chápe mé chování… Prudce zvednu hlavu, když se tomu ještě začne smát. Ten jeden arogantní…!! Klid. Hlavně klid. Tady ho uškrtit nemůžeš. Radši s tím počkej, až budete sami. Nařídím si v duchu, zlostně napíchnu na vidličku další sousto tofu, naplním si pusu a jenom mechanicky žvýkám. Asi jako robot. Předchozí apetit a pracně vydřená pohoda ze mě přitom mizí tak rychle, jako pára nad hrncem. A to ještě Dressen ani zdaleka neskončil... On si mě vyžádal? V ten moment mi zaskočí tofu a já se, jako tele největší, rozkašlu na celé kolo. Dělá si srandu? Nedůvěřivě se na něj zadívám. V hlavě mám strašný chaos. Nahonem se pokouším vybavit si tu komickou scénku z dnešního rána. Jak to vlastně bylo? Viděla jsem, jak se hádá s Braunem. Nic víc, nic míň. To Staci přišla s tím, že mají neshody ohledně výběru nového parťáka. Jenže Staci je drbna. Pokud má dobrý námět, drnčí jako kolovrátek i celé hodiny. Vkuse. A my ostatní jí to žereme i s navijákem. Nervózně poposednu. Nechápu se. Nepatřím přece k lidem, co dělají ukvapené závěry. Tak proč teď? A proč u něj? Aniž bych nad tím nějak zvlášť uvažovala, vzala jsem to jako fakt a přidala se k ostatním. Tupá ovce ke stádu... Zamračím se. Popravdě si teď připadám jako naprostý idiot. A pokud Dressen nelže, tak asi idiot vážně jsem. Odložím příbor a natáhnu se pro sklenici s vodou. Získám tím potřebný čas k tomu, abych se zas dala trochu dohromady. „Ale proč jsi chtěl mě? Simons je přece starší a má taky víc zkušeností.“ Pokrčím rameny, na chvilku se odmlčím a potom ho opět vyhledám pohledem. „Jak to myslíš – kvůli střetu zájmů?“ Zeptám se, ale nijak zvlášť násilně. Dávám mu tím možnost výběru. Buď se sám rozpovídá, nebo celou věc jednoduše zahraje do autu. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Konec!" zavolám, když se podívám na hodiny a vidím, jak se velká ručička usazuje na desítce, malá na dvanáctce a vteřinová se přesune přes ní. Richard přesto ještě zkusí naposled vystřelit. Jack střelu vyrazí křídlem a Lucas míč chytí do ruky. Pak sletíme na zem. "Nevyhráli jste!" zazubí se okamžitě Lucas a mrští po mě míče. Chytím ho a ušklíbnu se. "Ale ani jsme neprohráli," připomenu mu, "pravidlo porušeno, konečně." Já, Lucas i několik kluků se zasmějeme. Zase začnou padat hlášky, ale teď je moc nevnímám. Dívám se po stropě, podlaze a stěnách. Zaschlá i čerstvá krev je úplně všude, sem tam leží na zemi temně černé pírko. "Nemít zasvěcenou uklízečku, tak nevím..," pomyslím si. Jsem rád a kluci jsou rádi určitě taky, že tady alespoň jednou měsíčně děláme tohle utkání. Udržujeme si mezi sebou přátelské vztahy, pokecáme, zasmějeme se a navíc vybijeme přebytečnou energii i agresivitu. Následuji příkladu kluků, nahrbím se a nechám křídla zmizet. Unikne mi tiché zaúpění, když se křídla vtáhnou zpátky do těla a kůže se zacelí. Pak vejdeme do šatny, kde mě, v takové malé místnosti, poprvé praští smrad šestnácti zpocených mužských těl. "Máš tu ještě ty sprchy, že jo?" ujistí se Robin. "Jo. Nerad bych takhle jel domů," přidá se Mike. Přikývnu: "Jasně, jen tak nezmizely." Odpovím a zazubím se. Kluci se vedle mě pomalu začnou svlékat. Tiché úpění slyším všude kolem. Položím nohu na lavičku, abych si mohl rozvázat tkaničku tenisky pokryté zaschlou krví, a i já tiše syknu. Svalová bolest je opravdu všudypřítomná. Když ze sebe shodíme všechno zakrvácené oblečení, vydáme se do hromadných sprch, které s tělocvičnou sousedí. Kluci si vezou ručníky a sprchové gely, které si přivezli v batozích z domů, jen já a Lucas už je máme předem připravené v šatně. "Nevběhne nám tady ta tvoje malá žába, že ne?" ujišťuje se Jack a otočí se na mě. Zazubím se a zavrtím hlavou. "Neboj... Stydíš se..?" Druhou část věty, že nemá proč, by na něm stejně nic neviděla, nakonec spolknu. Ve sprchách se pořádně umyjeme a zbavíme se veškeré krve. Já se stihnu ještě oholit, protože zaschlá krev ve strništi, jež pomalu přerůstalo v plnovous, držela parádně. Pak se utřeme, převlékneme, do tělocvičny necháme naběhnout uklízečku a vydáme se do pánské klubovny. Očekávám, že Lucas brzy vyhlásí souboj v kulečníku, ale v řeči ho předběhnu. "Zvu vás na skleničku... skleničky! Ale musíte mi slíbit, že se cestou zpátky domů nenecháte chytit policajty. přeci jen, jsem právník," zazubím se. Pak dodám: "Ale samozřejmě, už je jedenáct hodin. Kdo musí být nejpozději o půlnoci doma, nebo ho manželka zmlátí válečkem, by už měl vyrazit." Byla to samozřejmě nadsázka, jen čekám, kdo bude muset odejít. S tím, kdo odejde, se všichni rozloučíme, a pak do místnosti nakráčí sluhové s podnosy piv, vín, vodky a jiných... // Už ten večer můžeš dokončit. :-D Co jsme hráli, co jsme dělali, kdo všechno se strašně zřídil, koho jsme museli vynášet... :-D Já to nejpozději ve tři celé ukončil a šel spát relativně ve střízlivém stavu. |
| |
| Maeve Adlerová V Restauraci Když jsi se rozkašlala Kaden se zvedl a několikrát tě plácl do zad, když jsi se začala uklidňovat zase se posadil. Chvíli tě ostražitě pozoroval, ale pak se znovu pustil do jídla, když jsi se zeptala proč si vyžádal tebe, pokrčil rameny. „No právě. Simons dostal svou příležitost. Brzy z něj bude detektiv. A ty mezitím nic.“ Znovu pokrčil rameny. Zeptala jsi se na ten střet zájmů. Otřel si bradu a zadíval se na tebe. „Protože jsem znal zavražděnou. Tedy... ne moc a už je to dlouho. Ale když jsem byl u Mariňáků přátelil jsem se s jejím manželem. Ale od té doby co umřel jsem se s nimi neviděl. Šéf si myslel, že bych byl příliš zaujatý. Naštěstí se mi ho podařilo přesvědčit.“ Znovu začal jíst, trochu spěchal, protože mu chladla třetí porce. |
| |
| Venčení "Víš, že jsem divnej pavouk. Teda vlk. Dneska už toho družení se smíšenou společností bylo moc," zamumlám Holly, než se rozloučím a odejdu. Jsem ale rád, že je mám za sousedy i smečku. Nedovolí mi úplně zvlčet, tím myslím i v lidském slova smyslu. Proměna bolí vždycky, ale jsem na ni natěšen. Za tu úžasnou volnost trochu bolesti snesu a hlavně tak držím váhy já-vlk v rovnováze, jinak bych byl v práci ztracený. Zezačátku se mi stávalo, že jsem byl až příliš agresivní, protože bratr vlk bránil svoje teritorium a nechápal, proč ty zlý lidi nemůže rozcupovat. Jedině to, že bych tím ztratil smečku a ještě se odhalil, mě tenkrát zastavilo. Na obojku mi cinká známka s obyčejným jménem Bran. Jednou jsem si ho omylem moc utáhl a povím vám, to jsem se pak válel a donutilo mě to se hned proměnit zpět, když ten nepříjemnej pocit neustal. Nechám bratra vlka velet, člověk jen z povzdálí sleduje, jestli nedělá nějaké nekalosti, kterým by měl zabránit. Musím si od lidské mysli odpočinout, vyběhat to rozrušení a pak se mi bude nad tím, co se dneska odehrálo, přemýšlet líp. Doslova sebou prásknu v téměř karatistickém kotoulu o zem. To znamená překulit se přes rameno v plné rychlosti. Bratr vlk marně a hlavně bláhově větří vlčici, třebas tu novou. Jsem už určitě daleko od Benova domu a rázně zakážu vlkovi tam jít. Místo toho se zabavíme lovem, bohužel neúspěšným, ale najezený vlk si z toho zas tak moc nedělá. Vlka uspokojí, že nový společník sebou plácl na zem a dal tak najevo svoje místo. Sice hluboko v jeho myšlenkách čtu, že by se rád porval - to proto, že jsme prošvihli lov na odpadlíka. Na tuhle temnou stránku bratra vlka si dávám obzvlášť pozor. Někdy konflikt přímo vyhledává, když mu něco přelítne přes čenich. Napodobím jeho gesto, cuknu tělem vpravo, ale nakonec vystartuju vlevo. Hodlám ho pořádně prohnat, ke konci ho i srazit k zemi, až budeme jedno klubko, ale ublížit ne. Je to člen smečky, akorát vidina hraní mého vlka je poněkud tvrdší. Nikdy nepoužiju zuby, pokud se nejedná o boj, jen mám rád ten kontakt, sílu nárazu. |
| |
| V restauraci „Hm…takže se ve volném čase věnuješ samaritánství?“ Neubráním se úsměvu, když mi sdělí důvod, proč se rozhodl právě pro mě. Ten ale zmizí jako šlehnutím kouzelného proutku hned, jakmile zmíní, že znal naši oběť. Oběť… Převalím si to slovo několikrát na jazyku. Zní fakt hrozně. Dokud jsem ji brala jen jako nějakou neznámou Felicii B, ani mi to nepřišlo… Jak to ale asi vnímá Dressen? Napadne mě a maličko svěsím ramena. Znal ji. I když prý málo. A ona zemřela. Ne, nezemřela. Někdo ji zavraždil. A on viděl její tělo, pohyboval se v jejím bytě, analyzoval její krev, co byla všude… A teď? Sedí v restauraci a cpe se, až se mu dělají boule za ušima. Jen tak. Jakoby se nechumelilo. Jak zvláštně to kontrastuje s tím, co udělal pro mě… Chuť na jídlo mě tak nějak opustí. Dál tedy jen usrkávám vodu a přemýšlím. O něm. O tom všem. Je vážně tak chladnokrevný, jak se dělá? Nebo se jen snaží být za každou cenu profesionální? A nebo je tohle celé jenom taková póza pro okolí a on tím vším něco sleduje? Možná si myslí, že to kamarádovi dluží…. V hlavě mám tolik otázek, že mi snad musí zákonitě prasknout. Avšak cítím, že ať už bych vyslovila jakoukoli, nebyla by právě taktní. Tiše povzdechnu a krátce přitom skousnu ret. Další zlozvyk, který se mi nikdy nepodařilo odbourat. Mám jich vážně jak šafránu. „To mě mrzí. Už o tom nebudeme mluvit, pokud sám nebudeš chtít. Neměla jsem se tě na to vůbec ptát. Omlouvám se…,“ řeknu klidně, načež pokračuji dál: „i za to, jak jsem se chovala předtím.“ Za to, že jsem byla příjemná asi jako osina v zadku. Na chvilku mu uteču pohledem a mírně se protáhnu na židli. Okamžitě ucítím pnutí v zádech. Zatlačím na ně tedy jednou rukou a znova je propnu. Hmm… Nedal sice do svým ran víceméně žádnou sílu, ale i tak je cítím. Musí to být vážně něco, když se rozhodne někomu předělat ciferník. „Teda ty máš ale páru. Asi bych měla vážně začít sekat dobrotu.“ Pokusím se odlehčit situaci. Je to ode mě vlastně celkem výkon. Nejsem zrovna typ, který by se jen tak vykecával o ničem. Jenže po tom všem co mi prozradil, i když nemusel, a ještě se mě tak pohotově snažil křísit, prostě nemůžu jinak. Jakoby to dusno, které mezi námi panovalo, náhle zmizelo. Aspoň prozatím. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Nikdo se domů nehrnul, většina si chtěli trochu dáchnout a tak se rozvalili kde to šlo. Od sloužících si vzali na co měli chuť a začali jste popíjet a bavit se. Kolem dvanácté odešli čtyři, ale zbytek ještě zůstal. Půlka se pustila do turnaje v kulečníku, další šli na šipky. A další dva se snažili jeden druhého přehrát v pinbalu. Po jedné odešli dalších pět, začínali jste být pod parou. Někdy v té době se ve dveřích mihla Claire, která se nejspíš v noci probudila a šla se napít vody. Pro jistotu jsi ji zašel zkontrolovat, ale byla zase v posteli a spala. Na nočním stolu měla sklenici vody. Vrátil jsi se za kluky, kteří začali zpívat nějakou oplzlou písničku o divoké Judy. Další tři odešli před třetí, podpírající jeden druhého, aby neupadli. Radši jsi probudil řidiče a nechal je zavést domů. Zbytek prostě odpadl a musel jsi je nechat ať se z toho vyspí u tebe. Nakonec jsi ty a Lucas jako jediný zůstali relativně střízliví a posmívali jste se těm bábovkám, že nic nevydrží. Ale pak jste se i vy dva vydali do postele. Zhoupnutí postele tě probudilo. Rozlepil jsi jedno oko, jen proto, aby jsi se zadíval o očí své dcerky. „Dneska jsem vzhůru dřív než ty.“ Usmívala se, ale pak nakrčila nosík. „Fuj ty smrdíš alkoholem.“ Ucpala si nos. „Dneska je pátek. Konečně víkend. Už jsem se nemohla dočkat.“ Pronesla nosovým hlasem a poskočila na posteli. „A strejdové děsně chrápou. Je to jako projít kolem motorové pily.“ Přestala si ucpávat nos. „Vstáváš? Nebo potřebuješ polít vodou?“ brebentila. |
| |
| Fergus Gallagher Les Přijal jsi výzvu hry hnědého vlkodlaka, když jsi se rozběhl, hned se otočil a vystartoval pryč. Honili jste se skoro dobrou hodinu. Hnědý vlkodlak byl menší než ty, ale tuhle část lesa zase neznal tak dobře, jako ty. Hnali jste se s větrem o závod, přeskakovali klády, kličkovali mezi stromy. Hnědý vlk dělal pěkné úhybné manévry, ale pak jsi ho při jedné otočce konečně srazil tvrdě na zem. Ne, že by ho to doopravdy nějak moc bolelo. Hnědý vlk vycenil zuby v předstíraném vrčení. Vrhl jsi se na něj. Začali jste bojovat, chňapali jste po sobě, v náznaku kousnutí, ale nikdy jste to neudělali. Využívali jste převážně své svaly, přetlačovali jste se, váleli se po sobě a vráželi do sebe. Hnědák měl celkem výdrž, ale neměl šanci zvítězit, kvůli tvé váhové převaze. Konečně jsi ho udřel delší chvíli na zemi a on tě jemně kousl do ucha na znamení, že se vzdává. Tvůj vlk byl spokojený a ty taky, protože jsi ze sebe dostal přebytečnou energii a cítil jsi se unavený. A taky jsi měl proč, nebe už tmavlo, dováděli jste hodiny. Hnědák ti položil hlavu na hřbet a zafuněl, jako kdyby s tebou souhlasil. Po chvíli se Hnědák zvedl a oklepal se. Šťouchl do tebe čumákem na rozloučenou, už se musel vrátit. Rozběhl se pryč, ale ještě se na tebe ohlédl a zmizel. Ještě chvíli jsi ležel, mezitím se setmělo úplně. Díky honění jsi se dostal dál od domova než obvykle. Neušel jsi ani pár kroků, když bratr vlk se doslova naježil. Nastražil jsi uši a zvedl nos nahoru, aby jsi větřil. Změnil se směr kudy vanul vítr a ucítil jsi pach. Vlkodlaka, ale... byl nějaký špatný. Jakoby zkažený. A pak ti žaludek sevřela ledová ruka, když jsi uslyšel vlčí vyjeknutí následující trýznivé kňučení. Ať už ta zkaženost bylo cokoliv, tvůj nový kamarád mu vběhl do náruče. Bratr vlk hned vystartoval celý vzteky bez sebe. Někdo pronikl na vaše teritorium a co bylo horší. Ten někdo ubližoval Hnědákovi. A submisivním vlkům se neubližovalo. Neběžel jsi daleko. Prudce jsi zastavil a prohlédl si ošklivou scénu před sebou. Vlkodlak z kterého táhla zkaženost, byl obrovský. Příliš velký. Navíc stavba těla připomínala spíš kance než psa. Přední část měl nafouknutou a svalnatou, jako kdyby toho vlka někdo cpal steroidy a takhle nepřirozeně narostl. Srst měl černou a na místech byli holá místa, jak pelichal. Byl nemocný. Ale vlkodlaci nejsou nemocní. Černý vlkodlak držel v zubech Hnědáka a cloumal s ním ze strany na stranu, jako s hadrovou panenkou. S bolestí jsi poznal, že Hnědák je mrtvý. Nejspíš mu černý vlkodlak zlomil vaz. Maeve Adlerová V restauraci Rty se mu zkřivili do úšklebku. „Jasně. O víkendech chodím pomáhat do jídelny pro bezdomovce. Dvakrát týdně daruji plazmu. V parcích sbírám odpadky. Zadarmo hlídám svobodným matkám jejich ratolesti a každý pěťák co najdu poctivě odevzdám na policii.“ Zavtipkoval. „Kde beru čas na práci to nechápu.“ Zavrtěl hlavou. Prázdný talíř zmizel a Kaden se pustil do posledního jídla. Když jsi znovu promluvila, zavrtěl hlavou. „To je v pořádku. Stejně by jsi to měla vědět. Takové věci se mezi parťáky netají.“ Pokrčil rameny. „Neomlouvej se. Když jsi si myslela tohle, tak není divu. A stejně kromě nabručenosti jsi se nechovala nijak... no... nepřátelsky.“ Odmávl to, že je to zapomenuto. Tvé odlehčení situace dopadlo trochu jinak než jsi zamýšlela. Kaden hned zvedl hlavu a zatvářil se znepokojeně. „Ublížil jsem ti?“ zeptal se s obavou v hlase. „To jsem nechtěl.“ |
| |
| Benův dům - je to skoro tady Vůdce smečky mne trpělivě vyslechl, nic přitom neřekl, ale bylo mi jasné, že pokud budu takhle pokračovat dál, bude si o mně myslet, že jsem ufňukaná fiflena. Budu muset najít v sobě veškerou odvahu podpořenou trochu vlastního sebezapření a přestat se litovat, abych mohla vykonat onen důležité krok. Ben mne svým stylem chápal, prožil si to samé, co já a co většina vlkodlaků. Aspoň v době, kdy on se jím stal. Dnes byly útoky a přeměny jako ta moje spíše vzácností. Aspoň myslím, kdyby tomu tak nebyly, noviny by byly plné zpráv o útoku dravých šelem. Ale i přesto jsem cítila, že jej unavuji. Měl toho hodně na práci, nejen mne, a přesto se snažil chovat mile a nikam nespěchat. Mluvil dál a tím mi stále dodával odvahy. Jeho slova na mne působila jako špetka euforie smísena v trochou amfetaminu – uklidnit a povzbudit. Poprvé jsem se na něj usmála klidným, upřímným úsměvem. Koukla jsem na svůj napolo dojezený talíř a narychlo si strčila do pusy ještě kousek masa. Snědla jsem toho mnohem více než kdy v životě a masa tak dvojitou dávku mého měsíčního přídělu. Přesto jsem najednou k tomu měla motivaci a co víc. Je neslušné nechávat zbytky u tak vynikajícího kuchaře. Zatímco jsem dožvýkávala kousek masa, poskládala jsem špinavé talíře na sebe a i s příbory je odnesla do dřezu. Osobně jsem měla nutkání je i umýt, ale nechtěla jsem, aby si Ben myslel, že se mu tady moc roztahuju. Nechala jsem tedy nádobí nádobím a poslušně cupitala za ním, berouc knihu ze stolu ještě za chůze. Přešli jsme z kuchyně do obýváku. Krátce jsem pohlédla na dveře, kterými jsem sem přišla s Danielem. Přišlo mi to jako poslední možnost útěku. A já ji nevyužila. Byla to snad jen jediná setina sekundy, kdy jsem zaváhala než se můj další krok vydal za Benovými zády přede mnou. Obývák byl velký a prostorný snad jako celý dům. Možná až trochu okázale veliké pro jednoho člověka. Nebo tedy spíše pro dva, počítám, že Alfa samec nebyl samotář a brzy přijde i jeho družka, která mne snad nebude chtít roztrhat. Jen tak z principu. Všechno bylo ze dřeva, leštěné, a přesto voňavé. Nikdy jsem si nevšimla, že bych takhle vnímala vůni dřeva. Vše zde bylo moderní a přepychové, přesně jak říkal Daniel. Vlci nemají problémy s financemi. Ne, to rozhodně ne. Mé veterinární já zaujala kůže ležící na zemi. Byla očividně medvědí, ale z pěkně rostlého samce. Dle její rozměrné velikosti a hlavně odstínu kvalitní srsti bych to hádala na Grizzlyho. Ale nejsem zrovna přehnaný odborník ve velkých šelmách, možná se mýlím. A ještě zajímavější byla kůže visící na zdi. Bez srsti jsem nepoznala z jakého zvířete pocházela, můj tip směřoval k jelenovitým, ale kdo ví. Mnohem zajímavější byly ty indiánské ornamenty, které mi připadaly jako hezké obrázky. Možná dárek od Daniela, napadlo mne. Podívala jsem se směrem, kterým mi pokynul Ben. Jeho bar vypadal jistě lákavě a na malou chvíli jsem uvažovala, zdali bych si skutečně neměla dát skleničku něčeho, ale pak mi to přišlo jako hloupý nápad. Přeci jen, kdo ví, jaký vliv by na mne měl alkohol … nyní. “Myslím, že bude lepší, když budu plně při smyslech. Abych neudělala v něčem chybu,“ pronesu po chvíli rozmýšlení. “Ale možná bude potřeba potom,“ dodám ještě s jemným úsměvem. |
| |
| Elizabeth Folwin Benův dům Ben přikývl. „Dobře. Teď si přečti příručku. Dej si na čas.“ Pobídl tě a když jsi knihu otevřela, Ben vstal a došel pro kytaru. Začal hrát, ale ne pro to, aby zahnal nudu, ale spíš kvůli tobě, aby jsi se uvolnila a lépe strávila to co budeš číst. (Příručka: Homepage vlkodlaci) odkaz A z dobrého důvodu. Tvé obavy se potvrdili. Vlkodlačice nemůžou mít děti. Bylo to tam jasně napsané. Když jsi dočetla těch pár stránek, Ben kytaru odložil. „Zeptej se mě na co chceš. Zodpovím ti vše co budeš chtít vědět a pak přikročíme k proměně.“ Tvářil se povzbudivě. |
| |
| Venčení Nedivím se, že jsou obyčejní lidi pořád ve stresu. Já taky byl, než se ze mě stal vlkodlak a já se mohl jít takhle uvolnit. Tiše mu bafnu na rozloučenou, je to takové tiché odfrknutí, párkrát plácnu ocasem do trávy a ještě se v ní, mokré rosou, vyválím. Byl by to dobrý den, kdyby se nestalo to, co se stalo. Vyrazím po stopě i po zvuku. Nejsem sice Alfa, ale pořád jsem tu od toho, abych ostatní ochraňoval. Sice jsem už trochu znavený, ale tohle vlka i člověka vyburcovalo a přeplo do pracovního režimu, tentokrát ve vlčím těle pod vlčí taktovkou. Ani mě nenapadne, že bych utíkal. I když jsem daleko, vyrazím ze sebe varovné vytí, aby každý, kdo je v okolí, věděl, že je tu nebezpečí. Pak varovně zavrčím, odhalím dásně a zuby. Je mi jasné, že tady varování nepomůže. Bude boj. Musím ho přinejmenším zahnat z teritoria a vrátit tělo Hnědáka (to říká hlavně člověk). Přikrčím se, ale není to submisivní póza. Je to připravení k boji. Počkám, až zaútočí, ale sramovat se nenechám. |
| |
| V restauraci Po tom přehnaném výčtu charitativních aktivit se pobaveně zakřením. „Přesně tak to má být. Hlavně neztrácej výdrž. Určitě si tvé dobroty brzy někdo všimne a budeš po zásluze odměněn. Protože znáš to – dobro vždycky vítězí.“ Celkově jsem mile překvapená. Vůbec jsem nevěděla, že má smysl pro humor. Co jsem si všimla, tak na stanici se nikdy nijak extra nevybavoval, a když už, většinou se mračil, nebo tvářil vážně. Jako nějaká mumie. Není divu, že jsem ho kvůli takovému vystupování a vlastně i celkové vizáži, považovala za obyčejného sebestředného frajírka. Ale jestli se bude dál chovat takhle, možná budu muset svůj názor přehodnotit. No, uvidíme. Zatím jen koutkem oka postřehnu, že už se láduje třetím chodem. Rozhodnu se tedy taky dát jídlu na svém talíři ještě šanci. Chopím se příboru a mezi jednotlivými sousty mu odpovídám. „To musíš vědět líp než já. S předchozí parťačkou…,“ jako na potvoru mi vypadne její jméno, „jste si takové věci říkali?“ Tvářím se zvědavě, tohle mě zajímá. Jaký vztah mezi sebou vlastně měli. Jestli si rozuměli. Důvěřovali. A jestli jejich důvěra byla natolik silná, že se v akci nebáli jeden ke druhému otočit zády… O mě Dressen zatím neví prakticky nic. Jen několik základních faktů. Zrovna jako já o něm. Nejsem si ale jistá, zda se to zlepší. Vždycky jsem byla spíš uzavřená, dá se říct že samotářka. Fakt málokdo může říct, že mě zná. Snad možná jenom Lilly. Ano, ta ví jaká doopravdy jsem. Mou omluvu odmávne, jakože se nic nestalo a tak se jen pousměju a dál krmím. Po chvíli ale na svém obličeji znovu ucítím jeho pohled. Zvednu oči. Ublížil jsem ti? Málem mi znovu zaskočí. Takovou reakci jsem nečekala. Měl se zasmát, nebo vyrukovat s tou typickou snůškou nesmyslů o tom, jak jsou muži silnější než ženy a bla bla…Prostě něco na ten způsob. Namísto toho ale vypadá značně znepokojeně. A i v tónu jeho hlasu hrají určité obavy. „Ne, neublížil.“ Pomalu zakroutím hlavou. „Nejsem z cukru. Chtěla jsem tím prostě jen říct, že máš sílu. Toť vše.“ |
| |
| Fergus Gallagher Boj Černý vlkodlak ti odhalení tesáků oplatil a začalo se mu z hrdla linout hrozivé vrčení. Vydal se k tobě, pomalými kroky. Vypadal jako obluda, kromě toho, že byl podivně zmutovaný, nemocný, byl jistě i šílený. Oči měl rudé. Vzpomněl jsi si na to co říkal Henry. Věděli o tomhle Fae? Před tímhle tě varoval? Černý vlk se rozběhl. I přes svou velikost nebyl pomalý. Uhnul jsi, aby tě ta hora svalů nesrazila a nenarazil na strom. Chňapl po tobě tesáky. Ale než stačil zabrzdit narazil do mladého stromku, který se pod tíhou zlomil. Vrhl jsi se na něj. Skočil jsi mu na hřbet a zaryl drápy jeho těla a chytil jsi jeho tlustý krk do čelistí. Černý vlk tě setřásl, že jsi mu vyrval i rusy masa, krev se rozstříkla, ale on jako kdyby si toho nevšiml. Máchl tlapou, udeřil tě do čenichu na kterým ti nechal krvavé škrábance od drápů. Byla to zatraceně silná rána, cítil jsi že ti zlomil čelist. Maeve Adlerová V Restauraci „Já myslel, že dobrý skutky spíš bývá náležitě potrestán.“ Odpověděl ti s pousmáním. Napil se než ti odpověděl. „No... takovéhle věci zrovna ne. Ani jednoho z nás se nikdy případ osobně nedotýkal.“ Odpověděl ti. „Ale byli jsme dobrá dvojka. Když jednoho něco nenapadlo, napadlo to toho druhého.“ Pokrčil rameny. „Jsme dobří přátelé. A to, že už spolu nepracujeme neznamená, že se to změní.“ Když Kaden projevil obavy, rychle jsi ho ujistila, že to je v pořádku. Uklidnilo ho to. „Aha. Promiň. Zareagoval jsem trochu přehnaně. Někdy totiž zapomínám na svou sílu.“ Dojedl a spokojeně se opřel do židle. Divila jsi se, že nepraskl. Jako kdyby byl hladový řidič náklaďáku. O těch se říká, že jí hodně. „Hned se cítím lépe. Měl bych se naučit snídat.“ Zavrtěl hlavou. „Dneska platím já. Příště zase budeš platit ty. Souhlasíš?“ navrhl ti, že se budete střídat. |
| |
| Alfovo sídlo - je to čím dál blíž Po jeho vlídném poručení, abych si přečetla příručku, jež mi zapůjčil, jsem jen krátce přikývla a sedla si do volného křesla poblíž vůdce. Zlehka jsem přejela prsty obal knihy po každém jednotlivém písmenku zvlášť a zhluboka se nadechla. Těch pár vět mi dá odpověď na hodně otázek, a pak již nebude cesty zpět. Bez řečí jsem brožuru otevřela a zlehka se zabořila do velkého křesla, hrajíc si pravou rukou se záplavou mých kadeří. Ben zatím zašel pro kytaru a začal hrát. To, co hrál jsem neznala, ale líbilo se mi to. Přinášelo mi to klid, a přesto mne to nijak nerušilo ve čtení. Zvláště jedna píseň mi v paměti zůstane na dlouho. Konečně jsem se z toho dozvěděla, kdo to je Marok. Možná tisíciletí starý vlkodlak. Zdali mám možnost jej někdy potkat? A pak se mé myšlenky zatoulaly ke známkám se jmény. Aniž bych to tušila, začala jsem si vybírat to svoje. Chtěla jsem obyčejné a hezké a vzpomněla jsem si na dětskou kreslenou disneyovku, jak by se mi asi líbila Lady? Četla jsem dál. Začala jsem chápat téměř kastovní systém soužití. Nelišil se nikterak od uskupení smečky pravých vlků. Snad až na tvorbu párů. O povinnosti vlčice být s pouze vlkem jsem se zatím nedočetla. Došla jsem k pasáži Přeměna a zde se začala pořádně soustředit, mé oči se míhaly po řádcích textu a snažily se pochytit vše potřebné. Většinu toho všeho mi řekl již Daniel dříve nežli mne odvezl sem. Přišlo mu asi správné, abych to věděla dříve. Neměla jsem na výběr, ale bylo fér vědět, do čeho jdu. Nejvíc mne asi děsilo to, že by mne čekala smrt. Ale ne ta při přeměnách jako ta, kdy by ostatní byli nuceni mne zabít. Rok nadějí a pak nic. O to více se budu muset snažit, abych já přežila. Ke všemu jsem vlčice, o to více si mne ostatní budou hlídat a snažit se, aby má přeměna byla dokonalá. Pokračovala jsem dál. A našla jsem to, čeho jsem se bála. Už nikdy nebudu mít děti. Tak zvláštně to zabolelo. Vždycky jsem toužila mít rodinu, o to více od doby, co jsem začala chodit s Thomasem. Častokrát o tom mluvil, i když mne do ničeho netlačil. A tím jsem se vrátila opět k tomu stejnému problému. Jak dál? Bohužel to ale nyní nebylo to, co bych měla řešit. Dočetla jsem zbytek a trochu mě tížil rituál přijetí. Rozhodně se mi nechtělo do Bena kousat a nedej Bože ještě něco z něho pozřít. Přišlo mi to nemorální a nechutné, ale nechtěla jsem to říct nahlas. Byl to obřad starý stovky let, kdo jsem byla já, abych jej soudila či chtěla změnit. A stejně si myslím, že mou nevoli Ben pozná ve chvíli, kdy mne k tomu donutí. Přišlo mi, že znovu hrál tu jednu píseň, ale možná se mi tak vryla do paměti, že jsem ji stále slyšela. Ben dohrál ve stejné chvíli, kdy jsem to málo dočetla. “Myslím, že všechno důležité jsem se z tohohle dozvěděla,“ pronesu po chvíli a lehce klepnu do hřbetu knihy. “Snad jen poslední, trochu malicherná otázka. Mohu nějak ovlivnit barvu srsti mé vlčice?“ pronesu s lehkým pousmáním. Byla to opravdová hloupost, jen mne to zajímalo. Vždycky jsem měla ráda světle zbarvená zvířata, a když už mám být jedním z nich, chtěla bych se sama sobě líbit. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Rozlepím jedno oko a hlavu, abych se mohl podívat na svou dceru, která mi klečí na posteli. Jenom se ujistím, že je to opravdu ona, a pak nechám hlavu dopadnout zpět na polštář a oko znovu zavřu. Když se mnou Claire jemně zatřepe, otevřu pomalu obě oči a pak se zadívám do stropu. Něco neurčitého na Claire zabručím. Opřu se na lokty a pak se pomalu posadím. Znova zabručím a chytím si hlavu do dlaní. "Já už nikdy nebudu pít," zamumlám do dlaní. No věřili byste tomu, že přes všechnu svou regeneraci a tuhý kořínek, mají andělé kocovinu vždy mnohem hroší, než lidí? Alespoň v první fázi po probuzení, naštěstí u nás rychle odeznívá. Potřepu hlavou a už je to lepší. Podívám se na dceru: "Hm?" Úplně mi totiž uniklo, co předtím říkala. Když mi to zopakuje, přičichnu si ke svému triku. Šel jsem totiž spát v riflích i triku, co jsem měl celý den. Přikývnu. "Jo..," přikývnu a rozmrkám se, jak mi před očima začnou z kocoviny tančit hvězdičky. "Jack na mě vylil.. vlastně skoro všechno," odpovím, když už je to lepší. "Nepij alkohol, Claire. Je to děs," řeknu jí a pomalu se postavím. Je ale fakt, že alkohol - sem tam - bych jí odpustil snadněji než řasenku. Pomalým a nejspíš velmi komickým krokem se vydám do své koupelny, kde strčím hlavu do umyvadla pod studenou vodu. Když ji vytáhnu, jsem nový člověk. Sice smradlavý, ale úplně nový. "Jo, dočkala ses víkendu. Už jenom dneska a máš dva volné dny. Pro to štěně zajedeme zítra. Um... kolik je vlastně hodin? Kdy máš být ve škole?" Po její odpovědi jí pošlu pryč, třeba do kuchyně, ať se nají, nebo ať se jde ještě jednou učesat, nebo něco. Pak se zajdu osprchovat studenou vodou a umyji si i hlavu. Dvakrát. Špinavé věci pak hodím do prádla a obléknu si oblek. Holil jsem se včera, takže dnes nemusím. Vlasy si utřu, trochu učešu, ale spíš nechám rozcuchané. Vím, že tak vypadám lépe. Vezmu si kufřík s dokumenty na dnešní stání u soudu a sejdu dolů do kuchyně. Lucas tady ještě není, ten bude vstávat v poledne. A bude rád. Zakousnu se do jedné topinky a jdu do obýváku, kde na sedačkách a zemi leží několik kámošů. "Christino, až se vzbudí, tak ať ráčí vypadnout, ano?" řeknu jedné mladé služebné a podívám se na rolexky na levé ruce. "Pojď, Claire, jedeme do školy. Dneska tě odvezu já," zavolám na Claire a pak se vydáme do podzemních garáží. Zavezu ji do školy a pak sebe odvezu na soud. Řidiče nechám spát, měl kvůli mě dost práce v noci. "Vyber auto," pousměji se a vejdu do garáží s dcerou po boku. Ne, že by si Claire ve vybírání aut nějak extra libovala, ale já jednoduše nevím, které mám vzít. Pětidveřáků, ve kterých Claire vozím, mám víc než dost. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „To říkáš vždycky.“ Šťouchla do tebe Claire prstem. Když jsi ji pak nabádal ať nikdy nepije, uculila se. „Neboj. Jsi dostatečný odstrašující příklad.“ Popichovala tě. Došel jsi si namočit hlavu, aby jsi si ji trochu pročistil. „Ještě hodina táto. Času dost.“ Ujišťovala tě, že tě nebudila na poslední chvíli. Poslal jsi ji pryč, aby jsi se mohl dát do kupy. Neprotestovala a odešla z tvého pokoje. Počkala na tebe u snídaně. Někdo byl duchapřítomný a udělal ti jen lehkou snídani s velkou sklenicí pomerančového džusu. Claire si nechala udělat sendvič se šunkou, sýrem a majonézou, taky měla džus, ale jablečný. V tichosti jste se najedli, po včerejšku jsi neměl moc náladu. Po jídle bylo na čase vyrazit. Otočil jsi se na Christine, pěknou hispánku. Přikývla a uklonila se. „Ano, pane.“ Pronesla se slabým přízvukem. Podala Claiře batoh a vyprovodila vás k východu. Dneska bylo hezky, slunce tě bodalo do očí a tak jsi si nasadil sluneční brýle. „Dneska je hezky. Proč nevzít kabriolet?“ navrhla Claire a rozhlížela se po parkovišti. „Ten modrý. Ten ti bude slušet k obleku.“ Ukázala prstem. odkaz Cestou do školy ti začal zvonit mobil. Podíval jsi se na jméno. Volal ti Jack Ricgor. Claire vzadu spokojeně nastavovala tvář větru. To, že bude rozcuchaná ji nevadilo. Jistě má sebou hřeben. Přijal jsi hovor. „Dobré ráno, Nicolasi!“ ozval se hlas tvého přítele. „Hele mám takový problém.“ Čekal jsi, že se zase zavrtal do nějakého průseru z kterého bude potřebovat vysekat. „Máš dneska večer s Claire čas? Kolem šesté? Na rychlo sháním lidi na bar mitzvah Sarah. Trochu jsem pozapomněl na tuhle tradici co má manželčina rodina.“ No jistě. Jeho manželka byla židovka. Jen jsi nevěděl, že tohle se dělá i pro dívky. „A moje milá mě donutí prohlédnout si vlastní srdce než mě zabije za to, že jsem se na to vykašlal.“ |
| |
| Venčení Je to jako lovit rozzuřeného divočáka. Jeho kly mě taky můžou nabrat, ale většinou není dost rychlý, aby mě rozpáral a zabil. Tohle bude víc než důstojný soupeř. Držím se vztekle jako pitbull, přesto mě ze sebe sundá jako otravnou mouchu. Skulím se vedle do trávy, a než sebou mrsknu zpět na nohy, vykviknu pod prudkým nárazem a hlava mi narazí o zem. Nemám iluze o tom, že by moje volání někdo slyšel. Nebo že by stihl přijít, než ze mě ta bestie udělá fašírku. Nedá se říct, že tohle by byl boj na férovku, ale přece nejsem vlk pro nic za nic, ne? Při dalších jeho výpadech se soustředím hlavně na to, abych neschytal další ránu. Mám dojem, že by mi pak vystříkl mozek ušima a oči vyletěly ven jako dva pingpongové míčky. Dlouho jsem nedostal ránu, po které by se mi zatmělo před očima. Opatrně začnu couvat mezi stromy, tam, kde je šance, že se jeho obludné tělo zachytí a bude mít méně prostoru manipulovat. Bratru vlkovi se stahovat nechce, ale člověk ho nemilosrdně táhne někam, kde bude mít větší šanci uspět. Zády se neotáčím. Nerad bych přišel o ocas. |
| |
| V restauraci „Zkus být chvílku optimista,“ Poradím mu pobaveně a napíchnu na vidličku další sousto. Dressen se zatím klidně rozpovídá a já poslouchám. Dozvím se, že s bývalou parťačkou o podobných věcech nemluvil. Nebyla příležitost. Ani jeden totiž nikdy nebyl v žádném případu osobně zainteresovaný. Ale klapalo jim to, doplňovali se. Stali se z nich dobří přátelé. „Chápu.“ Kývnu na srozuměnou. „No, třeba si i my dva časem porozumíme.“ Kdoví. Možné je všechno. Dojím o něco dřív než on. Odložím příbor, ubrouskem si otřu pusu, načež vše složím do talíře a odsunu kousek stranou. Jsem příjemně najedená. Ani moc, ani málo. Prostě tak akorát. Vezmu do ruky ještě sklenku s vodou a dvěma loky ji vyprázdním. Pak se spokojeně protáhnu. „Nic se nestalo.“ Ujistím ho ještě jednou, když se mi omluví. Vzápětí ale dodá, že občas zapomene na svou sílu. Hm. A je to tady. Ušklíbnu se. „Jo, to každej chlap…“ Zarazím se ale uprostřed věty. Sakra. Slíbila jsem si přece, že nebudu protivná ani kousavá, ne? „Určitě. Snídaně je základ.“ Odpovím už mírněji a sleduju, jak se svalí na židli. No, káva a zákusek zřejmě nebude… „Nemám ti náhodou sehnat nosítka?“ Zazubím se a v očích mi přitom zajiskří. Se mnou už je to prostě tak. Nálada se mi dokáže měnit z minuty na minutu. Asi jako aprílové počasí. „Proč ne. Zní to fér.“ Kývnu na jeho nabídku. Jak ale oběd končí, začínám se už znovu zaobírat případem. „Takže zpátky do práce. Hmm… Půjdeme se teď vyptávat? A máme nějakou Feliciinu fotku? Tyhle činžáky jsou totiž často docela neosobní. Možná ji někteří sousedi nebudou znát jménem, ale spíš jenom od vidění.“ Napadne mě. Škoda, že až teď. V jejím bytě byla fotek celá spousta. Mohli jsme si nějakou vypůjčit… Jak si na ně vzpomenu, jedna po druhé se mi taky vybaví. Paradoxně ale nakonec skončím u té s mužem v bílé uniformě. Takže jsem vlastně měla pravdu, byl to otec…A Dressen ho znal. Sloužili spolu u mariňáků. Proto ta uniforma. A proto se na fotky před odchodem z bytu tak dlouho díval… Předtím mi to nedošlo, ale to ani nemohlo. Teprve teď když vím, jak se věci mají, vše do sebe zapadá. Jako dobře sestavené puzzle. Dresen říkal, že Felicii dlouho neviděl. Prý od smrti jejího manžela. Ale jak moc dlouho to je? A jak vlastně zemřel? Přirozenou smrtí, nebo násilnou? A pokud tou druhou, není to až příliš velká náhoda, že jeho ženu potkal navlas stejný osud? Parťáci si nemají nic tajit… Připomenu si. Tak fajn. Uložím svůj takt k ledu a skočím do toho rovnýma nohama. „Dressene… Jak a kdy vlastně zemřel Feliciin manžel?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Pátek, 5. dubna 2012 Holywood - vila Přitisknu si telefon k uchu a zastavím na červené na křižovatce. "Čau, Jacku... co jsi zase provedl..?" začnu, ale nestačím dokončit myšlenku, když vyhrkne, že zapomněl na židovskou tradici. Zarazím se. "Snad bat mitzvah, ne? Bar je pro chlapce, kteří dosáhli třinácti let. Bat je pro dvanáctileté dívky.." opravím ho skoro automaticky, tyhle náboženské věci umím jako když bičem mrská. Aby ne, když je do mě hustili dva tisíce let. Pak se ale zarazím znova: "Počkej. Bat mizvah je pro holky, které slaví dvanácté narozeniny... Sarah bude mít teprve dvanáct? Claire bude mít za pár dní třináct..," tohle si od Jacka nechám vysvětlit. Šla Sarah do školy o rok později? Blikne zelená a já se rozjedu. Potom Jackovi řeknu: "Počkej moment, zeptám se Clair." Trochu pootočím hlavu, abych mohl Clairu oslovit, ale stále se dívám před sebe. "Doufám, že máš dnes večer čas, Sarah má.. náboženskou oslavu a chce tě tam mít. Určitě ti o tom za chvíli řekne ve škole." Po její odpovědi řeknu Jackovi ano nebo ne. Ale nepředpokládám, že by si to Claira nechala ujít. Zastavíme před školou. "Tak ahoj, zlato, ať ti to uteče," popřeji dceři, když vystoupí a hodí si na rameno aktovku. Jakmile se rozloučí i ona, vyrazím na stání k soudu. Hned naproti Nejvyššímu soudu je vysoká moderní budova, kde mám svou luxusní kancelář. Sekretářka má ale dovolenou a já mám všechny materiály u sebe, takže se v kanceláři nezastavím a jdu rovnou za klientem. Dnes proti mě stojí béčkový žalobce a nezkušený soudce, takže je smáznu hnedka. Případ taky není nic moc, ale klient platí dobře. Ok, je to místní počítačový magnát, je obviněn z nelegálního šíření tisíců gigabitů softwarů, a platí opravdu hodně. I na mé poměry. Pro stát je to ale nula, proto ten žalobce a soudce. Ještě napíšu smsku řidiči, že jestli mu do tří hodin, kdy Claiře končí škola, nezavolám, nemá pro Clairu jezdit, že pro ni zajedu sám. Nepředpokládám sice, že bych u soudu dnes 'válčil' tak dlouho, ale jeden nikdy neví. |
| |
| Elizabeth Folwin Benův dům Ben zavrtěl hlavou.„Bohužel. To se ovlivnit nedá. Je to daný geneticky.“ Pokrčil rameny. Nadechl se. „Dobře. Jestli je to všechno, přikročíme k té méně příjemné záležitosti.“ Odmlčel se. „Proměna je bolestivá. Díky mé přítomnosti to nebude tak hrozné, ale i tak to bude bolet. Úplně se ti přeskládá struktura kostí a svalů. Proto je nejlepší, aby ti nic nepřekáželo, nic co by pohyb omezovalo.“ Chodil kolem horké kaše. „Dobře.... budeš se muset svléknout. Být nahý při přeměně je nejlepší. A nerozčiluj se hned. Nemusíš se stydět. Mi vlkodlaci nejsme pokud jde o nahotu tak úzkostlivý....“ Snažil se ti to vysvětlit. Fergus Gallagher Boj Měl jsi problém tu bestii skolit. Proto jsi začal přemýšlet, silou ho nedostaneš, proto musíš jít na to přes hlavu. Snažil jsi se ho nalákat mezi stromy, fungovalo to. Následoval tě, velkým tělem narážel do stromů, ty menší lámal jako nic. Čelist tě pozvolna přestávala bolet, jak pracovala tvoje regenerace. Zpomalovalo ho to a rozčilovalo ho to ještě víc, když jsi se od něj vzdaloval. Pak ztuhl, když se ozvalo zavytí. Někdo tě přece jen slyšel. Možná, že ho zachytili vlci na grilování. Ještě jsi je necítil, protože vítr foukal špatným směrem, ale jasně jsi je slyšel. Zavrčel na tebe, prodral se porostem, ale místo toho, aby na tebe zaútočil dal se na útěk. Maeve Adlerová V Restauraci „Ne to je v pohodě. Vím kde mám limit. Tohle je tak akorát na hraně, abych se pak mohl ještě hýbat.“ Usmál se, když jsi se ho ptala na nosítka. Když jsi se vrátila zpět k práci, také zvážněl. Mávl na číšníka a požádal o účet. „Ano.“ Přikývl. „Jedna by měla být ve složce.“ Budete se muset tedy vrátit do jeho auta. „No jo... budeme obcházet. Už se těším na to, jak nám budou zavírat dveře před nosem.“ Zavrtěl hlavou. Zarazil se, když jsi se ho zeptala na manžela Felicity. „Zemřel při výkonu služby. Přibližně před osmi lety.“ Stiskl rty. „Byli jsme v Iráku. Zemřel při bojích ve Fallúdžu. Ironie byla, že těsně po tom co ho trefili nám bylo nařízen ústup.“ Křivě se usmál. |
| |
| Venčení Pořád výhružně vrčím, schválně ho dráždím, přikrčený jako ke skoku a se srstí naježenou couvám. Taky nejsem drobek, ale vedle něj... Kdybych nebyl pekelně soustředěný na to, co právě dělám, to jest nenechat se zabít, určitě bych zavrtěl ocasem. Místo toho úsečně zavyju, naší řečí křičím: Tady jsem! Tak to teda ne. Tebe utýct nenechám. Nesmím! Vrhnu se za ním, další zavytí volá k lovu a pomáhá smečce zjistit, kde jsem. Musíme ho dostat, ta svině tu nemůže jen tak běhat. Co když zabije někoho dalšího ze smečky? Jen ta myšlenka mě rozzuří téměř k nepříčetnosti, a to i člověka. Na moje vlky nikdo sahat nebude! Pověsím se mu na paty a zkusím ho nějak zpomalit, drapnout ho za zadní nohu nebo mu znovu skočit na hřbet. Jestli jdou naši, pár strkanců už vydržím. |
| |
| Benův dům - noční můra ožívá “Myslela jsem si to,“ pronesu, když vyvrátí můj dotaz volby barvy srsti. “Ale zeptat jsem se musela, co kdyby náhodou,“ letmo se pousměji. S genetikou nepohne nic ´jen tak náhodou´, a když už se něco geneticky enormně liší, není to dobře – o nádory či mutace zase nestojím. Najednou mne ale srandičky opět opustily. Jak jsem se uklidnila, když Ben hrál na kytaru, tak nervozita byla zpátky. Můj tep se prudce zrychlil a srdce mi tlouklo jako o život. Téměř bolestivě bušilo na hrudi. Snažila jsem se to napravit tím, že jsem se soustředila na dýchání. Pěkně pomalu a zhluboka, ale pranic to pomáhalo. Seděla jsem naproti Benovi a dívala se na něj, jak hovořil. Mohla jsem mít ještě stovky hloupých otázek a tím jej zdržovat. Jeho i tohle všechno, ale jednou by to stejně skončilo. Buď by mi došly otázky nebo jemu trpělivost. Najednou mi alfa přišel trochu vyhýbavý, obvykle se mnou jednali přímo, žádné vyhýbání, ale teď jakoby chodil okolo té pomyslné ´horké kaše´. Zkoumavě jsem se na něj zahleděla a trochu natočila hlavu na stranu, čehož jsem si všimla, až když mne vlasy zalechtaly téměř na lokti. “Oh…aha…,“ uniklo mi nervózně a na tváři mi jistě ihned naskočil ruměnec. Samozřejmě, nebyla jsem panna a ani žádná světice, ale svlékat se před cizím chlapem, který mě děsí i přitahuje zároveň, pro mne byla opravdu novinka. Asi jsem tušila i důvod proč se Daniel tak rychle spakoval. Svlékat se před celým regimentem vlkodlaků by asi mé proměně moc nepomohlo. Při slovech ´my vlkodlaci´ jsem se krátce zašklebila. Nahota pro ně možná není takové tabu jako pro lidi, ale mé ´já vlkodlak´ bylo stále více člověkem než vlkem. Už chápu, proč tahle „maličkost“ nebyla zmíněná v brožuře. Je to sice docela logický fakt, ale když není nikde zmíněn, je velmi rád zapomínán. Asi jsem si měla dát něco tvrdšího, krátce se zadívám k baru. Ani si nejsem jistá, jestli bych něco dokázala skutečně do sebe vpravit, ale bylo to vžité pravidlo – alkoho uvolňuje a ruší zábrany. Asi jsem se začala chvět po celém těle. V ústech jsem měla sucho a oběd se mi v žaludku změnil na kámen. K tomu celé mé tělo hořelo. Dýchala jsem mělce a krátce, každá buňka mého těla byla díky tomu přeplněna kyslíkem. Ztěžka jsem polkla a zadívala se Benovi do očí. Už dost té ufňukané holčičky, její čas skončil. Oběma rukama jsem si chytla okraje trička a stále se chvějícími prsty si ho přetáhla přes hlavu, abych jej ledabyle hodila přes opěradlo křesla. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Eeeh... jo... to je ono. Jedno blbé písmeno. To je jedno.“ Odpověděl ti Jack otráveně. Pak jsi se divil, že Sarah bude teprve dvanáct. „No jo. Přeskočila třídu, protože byla moc chytrá a nudila by se. Tak ji místo první třídy dali do druhé.“ Vysvětlil ti. Zeptal jsi se Claire co ona na to. Zatvářila se zmateně, protože nevěděla o jakou náboženskou oslavu jde. „No jasně. Přece nevynechám oslavu své nejlepší kamarádky!“ souhlasila. Takže jsi účast Jackovi potvrdil. „Díky. Máš to u mě. Jako vždycky, heh...“ Rozloučili jste se. Jackova manželka Kelsie byla fajn ženská, ale i když Jack byl nebezpečný chlap. Kelsie miloval a ta ho měla zase pod pantoflem. Dovezl jsi Claire před školu. Vyskočila z auta, oběhla ho a dala ti pusu na rozloučenou. „Pa tati. Mám tě ráda.“ Rozloučila se a běžela ke kamarádkám, které se smáli tomu, jak má divoké háro. Smála se s nimi, ale už vytahovala hřeben aby si je upravila. Odjel jsi do práce. Měl jsi případ, ale kdyby ti klient nepletil tolik peněz ani by jsi nad tímhle nevzdechl. Docela jsi se nudil, ani jsi se nemusel snažit a všichni byli z tebe podělaní. Už jsi si myslel, že kolem jedenácté bude konec, když tvůj protivník vytáhl docela dobrý argument. Záznam o přesunutých datech z jeho počítače. Na nicku docela pěkný, ale nic co by jsi nezvládl. Padla přestávka a ty jsi měl čas připravit si hned několik věcí k vyvrácení důkazu. Jen díky tomu se soud protáhl až do jedné. Ale vyhrál jsi. Tvůj klient div radostí neskákal do stropu a vřele ti děkoval. „Dobrá práce.“ Ozval se tobě známý hlas, když jsi vyšel z jednací síně. Otočil jsi se a podíval jsi se na o hlavu menší kolegyni Sonju Starr. odkaz Sonja byla trochu při těle, ale i tak byla poměrně hezká. Nejspíš to bylo tou sebedůvěrou, kterou kypěla. Je to veselá osůbka, ale u soudu je pěkná dračice. Není tak dobrá, jako ty, ale byla jen o jedno místo níž než ty. „Kdy mi prozradíš svoje tajemství? Ty trumfy taháš z kapsy jako kapesníky.“ Usmála se na tebe. |
| |
| Fergus Gallagher Boj Skočil jsi na tu bestii, aby jsi ji zabránil v útěku. Bestie zařvala a snažil se tě setřást. Ale teď jsi se držel pevně. Přes pach krve co jsi cítil a hluk, který jste vydávali jsi neslyšel, kdy ostatní dorazili. Ale najednou se na bestii sesypali další tři vlci. Jeden byl zbarvený jako Německý ovčák, to byl Mark. Druhý byl zlato hnědý, poznal jsi v ní vlčici Marisu a třetí byl šedý s černým límcem, to byl Simon. Submisivní vlk. Bestie naštvaně a bolestivě zařvala, když se do ní zasekly hned několik drápů a zubů. Potácela se, ale nepadla. Narazila prudce do stromu ke kterému přimáčkla Marka a Marisu. Zakňučeli, ale drásaly příšeru dál. Měl jsi pocit, že to trvá věčnost, že snad nikdy nezdechne, když konečně padl na zem. Ztratil hodně krve, která se mu řinula z mnoha hlubokých ran po celém těle. Těžce oddechoval, ale ne na dlouho. Hned jste mu zpřelámaly vaz. Vlci těžce oddychovali, Marisa odešla stranou a dávila, asi spolykala tu zkaženou krev. Simon se odplížil k mrtvému Hnědákovi. Zatahal ho za ucho a šťouchl do něj, ale byl mrtvý. Žádné reakce se nedočkal. Mark začal mrtvou bestii obcházet a prohlížel si ji, pak se podíval na tebe způsobem, jako kdyby říkal. „Co to k čertu je?“ Elizabeth Folwin Benův dům „Chápu, že je to nepříjemné.“ Řekl to omluvně, jako kdyby za to snad mohl. Sledoval jak se pomalu svlékáš, poposedl, viděl a cítil, že jsi z toho nešťastná. „Možná.... sice to také není nejlepší, ale je to menší zlo. Možná bych ti mohl dát nějaké hodně volné oblečení. Jestli by ti to vyhovovalo víc.“ Vstal. „Nebo se otočím dokud nebudeš připravená?“ navrhl ti. Snažil se ti to ulehčit. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Ty se jednou budeš divit, až si to všechno přijdu vybrat," řeknu Jackovi do telefonu a uculím se. "Pozdravuj Kelsie," dodám ještě, než vypnu hovor, dovezu malou do školy a pak zamířím k soudu. "Ale byl jsi dobrej, chlapče," pomyslím se a zadívám se na mladého žalobce poté, co soudce odříká zprošťující rozsudek pro mého mandanta. Mladík očividně nepočítal s tím, že by měl šanci vyhrát. Už i ten fakt, že se postavil proti Ďáblovu advokátovi (a nezkolaboval) mu určitě pomůže v kariéře, toto se ve spise hezky vyjímalo. Můj klient po odchodu soudce začne radovat, vyskočí na nohy a jen má přirozená aura mu zabrání mě okamžitě obejmout. Je nadšený a drmolí slova díků. Já se s kamenným výrazem postavím, sesbírám si sivé papíry, uložím je do kufříku a kufřík zavřu. Teprve potom se bez úsměvu otočím k počítačovému magnátovi. "Je to má práce, pane Palmere. Číslo účtu znáte. Nashledanou." S tím se otočím a vydám se pryč ze soudní síně. Cestou se ještě setkám s mladým žalobcem a naše pohledy se střetnou. Pomalu a uznale na něj kývnu, že má můj respekt. Na vteřinu mě zaskočil, to se nepovede jen tak někomu. Jsem trochu zvědavý, jak zareaguje. Mezi bulvárními redaktory mají pro mě jen nenávist a pohrdání, ale moc dobře vím, že mezi státními zástupci ke mně převládá hlavně velký obdiv a respekt. A pokud někoho pochválím, snad si nenadělá do gatí. Když vyjdu ze síně, ozve se za mnou hlas Sonji. S úsměvem se k ní otočím. Sonja je jedna z nejlepších advokátů v Kalifornii. Řekl bych, že je v kalifornii i nejlepší, kdybych tady nepůsobil i já. Jenže já jsme považován za nejlepšího advokáta světa, takže je to skoro nefér. Rozhodně je to špičkový právník a lhář. "Děkuji," zářivě se na ni usměji. Máme se Sonjou takový zvláštní vztah. Laškovný, plný dvojsmyslných narážek a žertíků, ale přitom spolu opravdu nechceme nic mít. Já po Susan nechci žádnou, a Sonja nechce, aby se o ní říkalo, že se nahoru dostala přes postel. "Ale no tak, pusinko," sladce se zazubím, "přece víš, že tolik kapesníků s sebou nenosím." Pak se zatvářím posmutněle. "Ne, bohužel. I když jsi moje nejoblíbenější žena - a druhá nejoblíbenější osoba ženského pohlaví, své triky neprozrazuji. Krom toho.. ty to nepotřebuješ." Ok, Sonja je jedna z těch, co se z mých lichotek nepodělá. Podívám se na hodinky. "Je jedna... Clair končí škola ve tři..." uvažuji a pak se znova podívám na Sonju, s jedním z těch úsměvů, o kterém vím, že ženy nemají šanci mu odolat. "Mám hlad a vedle dělají perfektní steaky. Nechce se mi ale jíst samotnému. Platím." Nečekám na její odpověď, ale už se otočím a vyrazím k restauraci. Kombinaci mé osobnosti s jídlem ještě nikdy neodolala. Někdy ji zkusím vzít do fitka, jak na tom budu tam. |
| |
| Venčení Jakmile za mnou stáli i další ze smečky, zuřivost ze mě přímo tryskala, bylo to jakési zadostiučinění, které jsem nemohl dát najevo jinak než vzteklým vrčením. Kdybych byl v lidské podobě, možná bych některým mladším rozšířil slovník. Zadýchaně stojím celý od té ohavné břečky. Otřepu se hnusem, ale vlk nemyslí na nepohodlí, myslí na svoje vítězství. Ubránil teritorium i další členy smečky, kteří by mohli náhodně potkat tu obludu. Byť Hnědák zemřel, pořád je to triumf. Zvednu čenich k nebi a nechám vlka si to užít zvukem triumfu. Potom obejdu ostatní, jestli nejsou příliš zranění. Teprve nakonec označkuju místo našeho boje. Tohle tu nemůžeme nechat ležet. Vlčice nevlčice, musíme okamžitě za Alfou. Holt bude mít začátky trochu akčnější. Jsem tak v ráži, že mi to je jedno. Na Markovu otázku bych pokrčil rameny, takhle jen potřesu hlavou. Úsečným bafnutím zavelím k ústupu a rozběhnu se rovnou k Benovu domu. Ještě že dneska byla ta grilovačka a já se nacpal, jinak bych už sotva pletl nohama. Takhle se ještě vyburcuju, po cestě se zastavuju a značkuju nám ji, abychom ho bez problémů našli. A s ním i Hnědáka. |
| |
| Přepych alfa samce - srdce buší jako zvon Lehce a nervózně jsem se na Bena pousmála. Tón jeho hlasu zněl jakoby se mi snažil omluvit za celou situaci. A samozřejmě, on za to vůbec nemohl. Jako vlčice se budu svlékat i ve větším počtu lidí očividně častěji a pokud jsem se tomu chtěla vyhnout, neměla jsem jít té noci kontrolovat zvířata. Ale to je vše kdyby… Přišlo mi až milé, jaké starosti si o mne Ben dělal. Vypadalo to tak upřímně a hodně to svědčilo o jeho charakteru. “Ne,“ řeknu potichu, zatímco alfa vstal, snažíc se mi tuto nepříjemnou situaci jakkoliv ulehčit. “Je to poprvé. Měla bych si to usnadnit, aby vše proběhlo tak, jak má. Nechci svou vlčici vyděsit tím, že ji zamotám do oblečení,“ můj hlas je kupodivu klidný, což je až v rozporu s ostatními životními funkcemi mého těla. Když Ben navrhne další řešení, jen se na děj usměji a mé oči říkají děkuji, avšak odmítavě zavrtím hlavou To už před ním stojím jen ve spodním prádle azurové barvy. Pěkný komplet bez zbytečných krajek, snad jen jedna jako lem. “Jsi můj alfa,“ pronesu zlehka, aniž bych si uvědomila, že jsem si já sama dovolila mu tykat. “A tohle jistě nebude naposled, co před tebou budu stát nahá,“ dořeknu, zatímco má pravá ruka se lehce dotýká zapínání podprsenky. S mou tváří si jistě stále pohrává ruměnec. Dívám se Benovi do očí, neboť nevím, kam jinam s pohledem. Celá tahle situace je tak trapná, a přesto i nějak vzrušující. Snad jen, kdyby nebylo možnosti, že kdokoliv projde hlavními dveřmi stejně sebejistě jako Daniel. A snad ten někdo nebude Benova družka. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Mladý advokát se zatvářil první překvapeně, a pak se podrbal na nose, aby zakryl úsměv a pokývnutí oplatil. Měl jsi dojem, že se i trochu začervenal. Ale byl mladý. Z tohohle se brzy dostane. Sonja se usmála. „Já ti nevím. Ty mě někdy tak překvapuješ, že bych se už ani nedivila, kdyby jsi z kapsy vytáhl Blbouna.“ Zasmála se. „To máš pravdu. Nepotřebuji. Ale jsem zvědavá.“ Pokrčila rameny. Dneska měla na sobě, pěkný fialový kostýmek. Sonja oplývala barvami. Nikdy jsi ji neviděl v černém nebo šedém co většinou právníci nosí. Vybavil jsi si první setkání. Byla v růžovém. Připomínalo ti to film Pravá blondýna. Nedala se přehlédnout a o to bylo větší překvapení, že jsi s ní ještě ten samý den bojoval v soudní síni. Trvalo to čtyři dlouhé dny, než jsi ji porazil. A pak, po pár dnech, co se všechno uklidnilo, přišla ve svém zeleném oblečku a pozvala tě na sklenku. Sonja si z prohry nic nedělala. Spíš ji to nabudilo k tomu, aby byla ještě lepší. Pozval jsi ji na jídlo, pozvedla obočí, hned nesouhlasila i když jsi použil svůj šarm. „Ale jenom proto, že platíš.“ Souhlasila a kratšímu, ale svižnými kroky tě došla. Odvedl jsi ji do restaurace o které jsi ji říkal, nebyli jste jediní právníci co sem chodili na jídlo. Vlastně tu asi nikdo jiný ani nejedl. Usadili jste se ke stolu pro dva, hned vám přinesli jídelní lístky. „Musíš být, ale dost zklamaný ne?“ ozvala se Sonja a mrkla na tebe přes okraj lístku. „Posledních pár případů co jsi měl, byli dost pro tvou obvyklou úroveň. Nezačínáš se nudit?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Pátek, 5. dubna 2012 Hollywood - restaurace Zadívám se do lístku, když na mě Sonja promluví. Pokrčím rameny. "Musím si nějak vydělávat na chleba," zasměji se, protože v mém podání to zní hodně vtipně. "Krom toho, práce je práce a nemůžu hold pokaždé bojovat s Brownem. A nebo tebou, ale ty jsi advokát, ne státní zástupce, takže porazit tebe není taková slast." Znovu se tiše zasměji. "Navíc, koho bych měl pořád obhajovat? Tolik masových vrahů a teroristů v Kalifornii není. A prosby o pomoc z cizích zemí - a že jich je - většinou odmítám, pokud to fakt není nějaká pecka." Objednáme si jídlo, potom jíme a povídáme si. Po obědě zaplatím, nechám při tom číšníkovi tučné spropitné. Jako to tady dělá asi každý. Řekl bych, že jejich každodenní dýško převyšuje jejich měsíční plat. "Tak ahoj, puso," pozdravím Sonju v duchu našeho typického ze srandy myšleného laškování. "Hodně štěstí v soudní síni," popřeji ji ještě. Díval jsem se na rozpis. Teď jsou dvě, za hodinu jí začíná stání. O co jde netuším. Potom dojdu ke svému kabrioletu a zajedu ke Claiřině škole. Vezmu to přes čerpací stanici a myčku, abych zabil čas, který zbývá do tří hodin. Když Claire vyjde ze školy, stojím už před budovou. "Ahoj Clair," pozdravím dceru a dám jí pusu. "Tak co dneska? Jak jsi se měla? A říkala ti Sarah něco?" |
| |
| Fergus Gallagher Nikdo nebyl vážně zraněn, škrábance, podlitiny. Hůř by to dopadlo, kdyby jsi na něj zůstal sám. Když jsi zavyl, všichni se k tobě přidali. Ale kromě triumfu i ve vytí zazněl smutek ze ztráty bratra. Rozběhl jsi se, všichni tě následovali. Nechali tě vést. Běželi jste za Benem, musel se o té příšeře dozvědět. Když jste doběhli k jeho vile už byla tma. Vlezli jste dovnitř dvířky pro psy, ale Bena jste hledat nemuseli. Stál v hale s tváří zkamenělou a díval se na vás žlutýma očima vlka. Musel cítit, že Hnědák zemřel, jinak by se jeho reakce nedala vysvětlit. Přikrčili jste se, protože kolem Bena se šířila potlačovaná auta zloby. Ale ne zloby na vás, naštěstí. Vlci se podívali na tebe, ty jsi tu bestii potkal jako první a navíc jsi byl ve vlčí podobě nejdéle. Budeš se muset proměnit, aby jsi Benovi řekl co se stalo. Elizabeth Folwin U Bena Ben se na tebe chvíli díval, ale pak přikývl. „Dobrá.“ Posadil se a čekal. Byl klidný, nijak si tě neprohlížel, aby tě neuvedl ještě do větších rozpaků. Vaše pohledy do vás byli pevně zaklenuté. Když jsi zůstala stát nahá, zvedl se. „Sedni si na zem.“ Požádal tě a pak k tobě přišel. Dřepl si a chytil tě za nahá ramena. Znovu se ti zadíval do očí, mrkla jsi a najednou byli jeho oči žluté, vlčí. Něco jsi začala cítit, těžko se to dalo popsat, jakoby jsi cítila jeho auru. Obklopila tě a cítila jsi najednou bezpečí, tělo se ti uvolnilo. Uvnitř tebe se něco pohnulo. Skoro jako kdyby jsi cítila ty drápy, srst a ostré zuby. Tvoje vlčice se drala ven. První tě jen brnělo tělo, v tu chvíli tě Ben pustil, ale stále ti hleděl do očí od kterých jsi nemohla pohled odtrhnout. Hleděl na tebe jeho vlk a volal tvou vlčici. Začalo to bolet, lehla jsi si na bok, ale pořád jsi z Bena nespustila oči. Bolest se stupňovala, cítila jsi, jak se ti lámou kosti, jak se posouvají, přesunují se svaly. Ale nebolelo to tak, jak jsi se bála. Nejspíš to bylo Benem. Říkal, že jeho přítomnost ti pomůže. Měla jsi pocit, že to trvá věčnost. A pak byl konec, cítila jsi se otupělá, unavená a hlavně jsi cítila mysl své sestry vlčice. Byl to divný pocit, cítit ve své hlavě někoho jiného. Byla divoká, vyděšená... v podstatě se teď narodila. Zvedla jsi se, aniž bys chtěla. Strach tvé vlčice tě zatlačoval někam dozadu. Uslyšela jsi zavrčení. Strach se zmenšil až se úplně vytratil. Další zavrčení a tvá vlčice jako mávnutím kouzelného proutku zkrotla a stáhla se. Konečně jsi zase vnímala a uvědomovala si sama sebe i své nové tělo. Ben se u tebe krčil, oči stále žluté a rukou tě držel za kůži za krkem. Pustil tě a pohladil tě po novém těle, zavřel oči a když je znovu otevřel, měl je zase jako bystřiny. Usmál se. „Jsi dominantní. Ale ne dost na to, aby jsi překonala mého vlka.“ Řekl a vypadal unaveně. I jeho to stálo energii. „Ale šlo to dobře. Řekl bych, že to zvládneš.“ |
| |
| V restauraci Dressen se mi rázem změní před očima. Mávne na číšníka, aby požádal o účet a teprve pak mi s vážným výrazem odpoví. Fotka Felicie by měla být ve složce… Zapátrám v paměti. Fakt? No, doufám že myslí nějakou normální. Protože jestli budeme lidem ukazovat tu, kde leží v kaluži krve, tak to si o výprask přímo koledujeme. „Hele každej barák má nějakou svou drbnu, nebo ne? A ta nás nevyžene. Zvědavost jí to nedovolí. Uvidíš. Možná před ní nakonec budeme ještě sami utíkat.“ Nadnesu to, abych zas trochu pročistila vzduch. Ale asi bezúspěšně. Zamračeně mi totiž začne vyprávět, jak zemřel Feliciin manžel. A jeho nálada tím poklesne minimálně o další stupeň. Hm.. že by si byli bližší, než mi tvrdil? Napadne mě. Fakt nějak nevím co si mám myslet. Na chvilku dokonce zapochybuji, že je opravdu schopen zvládnout ten šílený tlak, kterému se dobrovolně sám vystavil. Možná měl ten případ odmítnout… Co když se nedokáže oprostit od emocí? Zachovat si profesionální přístup. Vždyť - je to vůbec v lidských silách? V těch mých by na jeho místě asi nebylo… Ale už dost! Potřesu hlavou, abych z ní tyhle myšlenky zas hezky rychle vyhnala. Nic dobrého by nepřinesly. Ani mě, ani jemu. Oba tenhle případ potřebujeme. Byť každý z jiného důvodu. „Takže před osmi lety…“ Nevědomky jezdím prsty po okraji prázdné sklenky. „To už je celkem doba. Víš, napadlo mě, jestli jeho smrt nemohla mít spojitost s naším případem. Ale pokud ke všemu zemřel ve výkonu služby… Pak je to pitomost.“ Pokrčím rameny, do očí se mu teď radši nedívám. Znovu si vzpomenu na tu malou, na Elizabeth. Chudák holka. Ještě dítě a hned dvě tragédie. Tohle ji prostě nemělo vůbec potkat… Přestanu si hrát se skleničkou a rozhlédnu se. Tak kde to vázne? Čekám, až konečně přijde číšník a Dressen mu zaplatí. Pak se pomalu zvednu. Práce na nikoho nepočká… Ještě než se ale vydám ke dveřím, zeptám se: „V pohodě?“ Dávám mu tím najevo, že přede mnou si fakt na robota hrát nemusí. Nebudu si hrát na soudce ani žalobníka. Upřímnost je pro mě nade vše. |
| |
| U Alfy Jsme tak rád, že cítil srdce našeho teritoria, sídlo našeho Alfy a jeho známý, silný a dominantní pach, který jako by říkal, že odteď jsme v bezpečí. Vlk při tomhle trochu zkrotne, protože ví, kde je jeho místo. Před chvílí možná vedl pár dalších, ale nepatří mu všichni. On patří Alfovi a je třeba postarat se o smečku. Zabrzdím tlapami v hale a podvědomě se přikrčím, připlácnu uši k hlavě a hlavu lehce natočím na stranu a tam se taky dívám. Skoro jsem se až lekl, když na mě udeřila Alfova aura tak znenadání. Vlk dostal přes čumák, oba jsme se zastyděli za tu divokost, co se do nás drala. Sice oprávněně, ale Alfova přítomnost a mimoděk jeho působení vyvolalo provinilost. Vlk mě nechal vejít do lidské formy, aniž by si jedinkrát postěžoval. Strhnu si obojek z krku a zvednu se. Budu potřebovat sprchu, ale ne teď. Dívám se Alfovi (v těhle chvílích ho i člověk nazývá jeho titulem) někam na hrudník a málem ze zvyku stojím v pozoru, i když vlk se předtím přikrčil. Přejdu rovnou k věci. "Potkali jsme v lese nějakou bestii. Byl a nebyl to vlkodlak. Necítil bolest, byl obrovský, větší než kdokoli od nás. A silný. Nemocný. Tohle je jeho krev. Označil jsem cestu k jeho zdechlině i k Hnědákovu tělu," hlásím stručně to nejpodstatnější. Jak ze mě opadává adrenalin, na ramena mi padá únava. Jakmile dostanu odchod, strávím tak hodinu pod sprchou a vyžeru celou ledničku. "Fae mi dneska něco naznačoval. Že je to velká náhoda, že tak brzy byli napadeni dva odpadlíkem. Možná... možná mluvil o tomhle." Zvednu oči, ale jestli Alfův vlk pořád cení zuby, zase je sklopím. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Zasmála se. „Vždyť ty jsi už doživotně za vodou a Caire taky. Kdybys chtěl mohl by jsi lelkovat a nijak by se to nepodepsalo na tvém životním stylu. Nene... já tě znám. Ty by jsi se převážně nudil. Nudil by jsi se tak, že by jsi nevydržel nepracovat ani týden. Workoholiku.“ Utahovala si z tebe. „Tomu rozumím. Práce v zahraničí znamená opustit dceru. Naštěstí takové pecky v zahraničí nebývají. Ty největší nechuťárny se dějí u nás v USA.“ Objednali jste si a pak jste lehce konverzovali, vtipkovali, bylo to příjemné a uvolněné. Ale pak byl čas dát si sbohem. „Ahoj, prdelko. Uvidíme se.“ Rozloučila se taky. Vyšli jste spolu ven, ale tam jste každý šel jiným směrem. Nasedl jsi do auta a odjel delší cestou pro Clair. Přijel jsi tak akorát. Za chvíli vyšla Claire ze školy. Rozloučila se s kamarádkami a spěchala k tobě. Dali jste si pusu a nasedla do auta. „Dneska byl klid. Z toho testu z matiky mám áško s plusem.“ Pochlubila se. „A jo. Sarah mi podívala o té své oslavě. Nitcvah něco.... zní to jako zábava. Prej ji budou nosit na židli. Prej ji o tom včera řekla máma a málem jejího tátu přizabila, že na něco tak důležitého zapomněl.“ |
| |
| Benovo sídlo - mé nové já Udržovala jsem oční kontakt s Benem. Četla jsem, že se dominantním vlkům nemá dívat do očí, ale nyní to snad neplatilo. Měla jsem v tom pohledu aspoň trochu jistoty. Ben mi přikázal, abych se posadila. Přikývla jsem a sedla jsem si tak, abych skryla svůj klín. Dlouhé vlasy mi aspoň částečně halily ňadra. Neměla jsem se za co stydět, ale přece jen to bylo silnější než já. Přidřepl si ke mně a ruce mi položil na ramena. Myslela jsem si, že mé tělo je v jednom ohni, ale z jeho dotyku teplo přímo sálalo. Mrkla jsem, jen na malinkou chvíli a když se mé oči opět zahleděly do jeho, již nebyly tak průzračné. Nyní to byly oči šelmy. Žluté oči dravců. Cítila jsem z jeho těla energii, která proudila i do mě. Cítila jsem bezpečí. Mé napjaté svaly se uvolnily, nepříjemný pocit v břiše zmizel, dýchání i tep se vracely do normálu. Cítila jsem se klidně. Ale jen na chvíli. Uvnitř mého těla se cosi zachvělo. Něco, co tam nikdy předtím nebylo. Bylo to překvapující a děsivé zároveň. Jakoby něco uvnitř mne spalo a najednou to chtělo ven. Nejdříve to byl jenom nepříjemný pocit, divné brnění rozléhající se každou buňkou mého těla. Cítila jsem, jak tlak Benových rukou povolil. Nyní jsem byla sama. O to více jsem mu hleděla do očí a tím více jsem cítila, jak to zvíře uvnitř chce ven. Z úst mi unikl bolestný sten, když se ten nepříjemný pocit změnil v bolestivý. Opět jsem začala rychle dýchat, krátce a přerývavě; cítila jsem, jak mi na zádech vystoupil nepříjemný studený pot a na malou chvíli se mi udělalo zle. Lehla jsem si na podlahu a při každé vlně bolesti zatnula prsty do koberce. Pár nezbedných pramenů mi sjelo do tváře, ale já je tam nechala. Nevadily mi ve výhledu. Slyšela jsem každé zapraskání kostí, jejich přestavbu i tah, jakým se posunovaly na nová místa. Ale kupodivu to nebolelo tak, jak jsem se bála. Zřejmě za to mohl Ben, jeho přítomnost a síla jeho těla. Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Kdesi v paměti se mi vynořil údaj 15 minut. Ten jsem před chvílí četla, ale jak dlouho to trvalo skutečně, netuším. Mi to přišlo jako celá věčnost. Ale pak bolest ustala. Cítila jsem se unavená a tak trochu otupěle. Jakoby někdo chtěl mou mysl potlačit do ústraní. A pak jsem ucítila JI. Má sestra v jednom těle. Byla tam, se mnou. Divoká bestie, vyděšená stejně jako já. Jenže ona byla agresivní, tím stylem, že čím více se bála, tím byla nebezpečnější. Cítila jsem, jak se mne snaží posunout do ústraní. Byl to zvláštní pocit bezmoci a já se snažila držet, seč mi síly stačily, aby mne nepřemohla. Uslyšela jsem děsivé zavrčení. A pak druhé. Strach začínal být menší, ani ta zuřivost již nebyla taková. Dokonce jsem postupně začínala ovládat své vlastní tělo. Poté jeho stisk povolil a místo toho přišlo pohlazení. Bylo to… příjemné. Naklonila jsem hlavu mírně na bok a sledovala změnu barvy jeho očí. Bylo to fascinující, jak rychle se dokázal ovládat. A vlastně všechno bylo fascinující. Bála jsem se udělat krok, abych dokázala koordinovat všechny čtyři nohy. Přesto to bylo úžasné. Byla jsem to já, ale úplně v jiném těle. Jiné počitky, jiné vnímání, lepší smysly. Ben na mne promluvil a já mu rozuměla. Samozřejmě jsem mu nedokázala odpovědět, vlčí hrdlo k tomu nebylo uzpůsobeno, ale to, že jsem chápala ona slova mne taky překvapilo. Byla jsem to já. Se vším všudy. Všimla jsem si, že vypadal unaveně. Musela jsem ho stát mnoho sil. Žduchla jsem jej čenichem do ruky a oddaně mu ji olízla. |
| |
| Maeve Adlerová V Restauraci Zavrtěl hlavou. „To ne. Nebyla to pitomost. Každá možnost stojí za zvážení. Teď se jen potvrdilo, že to nesouvisí.“ Pokrčil rameny. Konečně se objevil číšník s účtem. Kaden zaplatil a nechal spropitné, pak jste se zvedly k odchodu. Zadíval se na tebe. Pousmál se. „Jistě. Vždy připraven.“ Potvrdil a vyšli jste ven. „Já jsem v pohodě Adlerová. Jak jsem říkal. Felicity jsem znal jen zběžně. Po smrti jejího manžela jsem se s ní dál nestýkal. Nechtěla. V podstatě od jeho pohřbu jsme se neviděli.“ Odmlčel se. „Netvrdím, že se mě její smrt nedotýká. Ale nesebralo mě to tak, jako kdyby mi zemřel někdo opravdu blízký.“ Řekl ti to na rovinu, aby jsi si přestala dělat starosti. Vydali jste se k jeho autu. Kaden vytáhl desky a chvíli v nich listoval než našel fotku. Podal ti ji. Byla z řidičáku. „Ta z bytu by byla asi lepší. Ale moc se mi do toho smradu už nechce.“ Fergus Gallagher U Bena Ben tě vyslechl, pak se nadechl a vydechl. Jeho aura najednou vypnula, jako když se otočí vypínačem. Ben se zlobil. Ale ne na vás a tak od něj nebylo fér, že vás své zlobě vystavoval. Uklidnil se. „Dobrá práce.“ Přišel k tobě a položil ti ruku na rameno, přilepila se mu na ní krev, zvedl ruku a přičichl ke krvi. S odporem nakrčil nos. „Vy jste už udělali dost. Využijte dům dle libosti. V každém pokoji je připravené oblečení a lednice je plná. Poslužte si.“ Pobídl vás, aby jste si u něj odpočinuli. Nakonec nebyl to jen jeho domov, ale i vaše základna. Každý vlk tu byl vítán. „Pošlu vlky, aby těla vyzvedla a sám se vadám po stopě té potvory, abych zjistil odkud přišla.“ Znechuceně vytáhl kapesník a začal si ruku utírat. „A pověřím Daniela, aby začal zařizovat Philův pohřeb.“ Necítili jste to, ale věděl jsi, že je z Hnědákovi smrti smutný. Nakonec byl to jeho vlk a navíc submisivní, které by dominantní měli chránit. „Běžte. Jistě jste unavení.“ Řekl a vytáhl mobil, aby vyřídil telefony s dalšími členy smečky. Elizabeht Folwin Benův dům Když jsi mu šťouchla do ruky a olízla zasmál se a pohladil tě po hlavě. „V pořádku. Tohle je součást mé práce. Mého poslání. Nedělej si starosti.“ Možná vycítil tvou starost. Zvedl se. „Počkej tu.“ Řekl a odešel z místnosti. Ty jsi si zatím zkoušela své nové tělo, bylo zvláštní mít najednou čtyři nohy, zkoušela jsi chodit, ale připadala jsi si nemotorná. Byla jsi sama sebou, ale pořád jsi cítila svou vlčici, ale byla klidná. Protáhla jsi se a z tlap, které jsi uviděla se vysunuli několik centimetrů dlouhé drápy. Všimla jsi si, srst na tvých nohách byla zlatá. Jako u zlatého Retrívra. Na tlapě jsi měla tmavě hnědou skvrnku. Ben se objevil a nesl zrcadlo, které postavil před tebe, aby jsi se mohla prohlédnout. Velikostí jsi se blížila k mastifu, ale stavba těla byla vlčí. Jako člověk jsi byla blondýna a to se promítlo i do tvé vlčí podoby. Měla jsi barvu slámy, oči jsi měla azurově modré. Na předhrudí jsi měla další hnědou skvrnu a na levém stehnu jsi měla tři hnědé skvrnky. „Jsi moc hezká.“ Řekl Ben s úsměvem. |
| |
| U Alfy Uklidním se, jakmile Alfa... Ben zkrotí vlčí zlobu. S úlevou vydechnu a znaveně sklopím hlavu. Dobrá práce to možná byla, kdybych stihl přiběhnout dřív. Vím, že jsem to nemohl moc ovlivnit, přesto mě to hryzne, že jsem byl tak blízko, a přece musíme pohřbít člena smečky. Dokážu se z toho však oklepat rychle. Do toho odpoledne jsem ho pořádně neznal a vycvičená lidská mysl říká, že se to prostě stává. Boj se holt někdy neobejde bez obětí. I mezi rukojmími nebo dalšími můžou být ztráty, aniž by kdokoli z nás za to mohl. "Jo," odpovím tiše. Kdybych nebyl tak vyčerpaný, doprovodil bych Bena. "Dávej pozor. Radši bych ostatní vlky držel od toho místa dál, dokud nezjistíme, co a odkud to je. A doufám, že to není jedovatý," nakrčím nos nad břečkou, co na mě pomalu zasychá. Tu věc jsem navrhl hlavně proto, aby ve spárech něčeho podobného neskončili nějací mladí, co stejně jako já rádi běhají strašně daleko. Nebo naopak ti, co chodí sami běhat. Když to místo označí Alfa jako zakázané, nikdo proti němu nepůjde. "Hele, dojdu se umýt a pak společně skočíme vyrabovat ledničku...?" nadnesu svým spolubojovníkům. Jestli souhlasí, skočím pod sprchu. Ne na tak dlouho, jak jsem plánoval, ale pečlivě se vydrbu, abych ze sebe dostal ten hnusný pach. Radši sleduju, jestli krom nějakých ještě nezhojených modřin nemám i něco s kůží. Něco, co by naznačovalo, že je to jedovatý, nakažlivý... cokoli. Hodím na sebe pohodlné oblečení a vrhnu se na nájezd do kuchyně. Jako bych na grilovačce ani nejedl, padá to do mě jak do bezedné jámy. Tady, když tu nejsou lidi, si jen maso ohřeju, protože studený z lednice je pěkně hnusný, a pustím se do něj. Jde to trochu ztuha s lidskými zuby, tak si pomáhám nožem. "Dík, že jste tak rychle doběhli. Jinak by mě dostal. Hně... Phila si dal jako nic, než jsem stačil vyběhnout... Marku, myslím, že tohle bylo to, co naznačoval Henry," zopakuju svoji domněnku. "Jinak jste všichni v pohodě?" Podívám se na Marisu. Dávila tu zkaženou krev. Sice my všichni ji měli v tlamách, ale i tak... |
| |
| Fergus Gallagher U Bena Přikývl. „Nechám pro jistotu tu krev analyzovat.“ Souhlasil Ben. Ostatní vlci na tvůj návrh přikývly a vydali jste se hlouběji do domu. Bylo tu několik pokojů a několik koupelen. Do jednoho jsi si zalezl, ve skříni jsi našel tepláky a mikinu. Univerzální velikost, pro všechny a šel se pořádně vydrhnout. Pak jsi odešel do velké kuchyni s obří ledničkou, která byla napěchovaná jídlem. Převážně masem. Dost jídla, aby to nasytilo pár vlků. Ostatním to trvalo o něco déle, ale objevili se zase v lidské podobě, oblečeni v tom samém co ty. Tepláky a mikina. Všichni vydrhnutí dorůžova. Napodobili tě a jen si maso ohřáli, nikomu se nechtělo vařit. Marina byla vysoká, nohatá, bruneta s pěknou oválnou tváří a mandlovýma očima. Teď to pod tím volným oblečením nebylo vidět, ale v jejím štíhlém těle se skrývala síla. Nakonec učila aerobik. A to, že je vlkodlak taky pomohlo. Simon vypadal jako dospívající mladý muž. Vlasy měl slámově žluté a rozcuchané už od přírody. Oči měl zelené. Ale i když byl štíhlý byl poměrně malý. Momentálně ještě studoval. „Myslel jsem, že mě trefí, když jsem tě uslyšel.“ Řekl Mark. „Hned jsem si vzpomněl na Henryho. Měl jsme vědět, že fae takové věci neříká jen tak.“ Zavrtěl hlavou. „Nejraději bych lehla a dva dny se nehla. Ale v pohodě.“ Řekla Marisa. „Asi tu na noc zůstanu.“ Simon přikývl. „Taky tak. Tyhle proměny krátce za sebou jsou na nic. Ale aspoň jsme té věci uštědřili pořádný výprask.“ Marisa se zašklebila. „Teď jenom doufejme, že jsme od toho nic nechytly.“ Napila se pomerančové šťávy, jako kdyby chtěla tu pachuť pořádně spláchnout. „Na tváři se ti vybarvuje pěkná modřina.“ Řekl Mark. Čelist ti už srostla, ale ještě jsi to neměl úplně zahojené. Snad zítra už bude modřina pryč. |
| |
| V restauraci, u auta Ok. Tak to teda nebyla pitomost. Jenom rána vedle. Příště třeba budu mířit přesněji… Přímo na cíl. Sama pro sebe se usměju. A to se mi zpočátku nechtělo. Jít s ním na oběd. Teď jsem ale fakt ráda, že jsme šli. Byl totiž velmi přínosný. Bariéra mezi námi sice nepadla úplně, přesto ale cítím, že je znatelně menší. A to pro začátek spolupráce není vůbec špatné. Zvlášť na mě. Mrknu na něj a společně se vydáme ven. Cestou mě přesvědčuje, že je opravdu tak v pohodě, jak se tváří. Že Felicii vlastně skoro neznal. A po smrti jejího manžela se s ní nestýkal. Nechtěla. „Nechtěla?“ Aniž si to uvědomím, vyslovím svou otázku nahlas. A když už je teda venku, nedělám si násilí a prostě pokračuju ve své úvaze dál. „Muselo to pro ní být těžké. Sama s dcerou, s omezeným příjmem…“ Víc to radši nerozmazávám. Teda aspoň nahlas. Vždyť já jsem tu ženu neznala. Neměla bych jí takhle strkat nos do soukromí. Ačkoli bych se sama na jejím místě s největší pravděpodobností zachovala jinak, nemám právo ji soudit. Ne, když se to netýká případu. „No dobře. Jen jsem se ptala.“ Pokrčím rameny. „Ale jsem ráda, žes mi to všechno řekl.“ Dodám a s mírným úsměvem ho následuji k autu. Tam se zastavím a začnu rozhlížet. Dumám nad tím, kam všude bude asi potřeba zajít. Její dům je samozřejmostí. Protější zrovna tak. A co vedlejší? Hm. Jeden nikdy neví… Kruci. My asi fakt budem muset obejít ten podělanej blok úplně celej. Zašklebím se, ale to už mi Dressen strká do ruky Feliciinu fotku. Je z řidičáku, takže kvalita nic extra. Ale pořád lepší, než ty ostatní. „Jo, určitě.“ Dám mu za pravdu, načež zas pokrčím rameny. „Pokud ti jde jen o to, klidně tam můžu zajít i sama a nějakou sem přinést. Ten smrad jsem absolvovala jenom jednou, podruhý to určitě ještě nějak rozdýchám.“ Jistě. Ráda se proběhnu. Po schodech do čtvrtého patra. Jo, to je přesně něco pro mě. A rozhodně v tom teď není ani kapička sladké ironie. „Aspoň bychom měli i fotku Elizabeth. Kdoví, třeba by si někteří Felicii vybavili líp právě díky její dceři.“ |
| |
| U Alfy Jo, jo, souhlasím s nimi. Taky se už nepotáhnu domů, stejně mě tam nikdo nečeká. "Tak hlavně že mě vůbec někdo slyšel. V jednu chvíli jsem si myslel, že jsem už hodně daleko. Bratr vlk by neustoupil," dodám trochu temně, protože kdyby nepřišli, znamenalo by to asi moji smrt. "Takhle rozzuřeného jsem ho nezažil už dlouho." Trochu zamračeně se dívám stranou. Být mladší, možná by mě v tu chvíli ovládl. Nepustil by mě ven. Mimoděk se dotknu tupě pobolívaící čelisti. "Jo, bylo to jako dostat cihlou do hlavy. To prase mi ji zlomilo. A ty," ukážu na Marisu zpola ohlodanou kostí od kotlety, "bys na sebe měla dávat větší pozor, sestro bojovnice. Víš, jak si musíme vlčice hýčkat." Moje obsese družkami stejného druhu je ve smečce známá. Ne že bych byl vyloženě šovinista, akorát to pramení opravdu z toho, jak je jich málo. A navíc kdo by nechal pocuchat takovou pěknou vlčici? |
| |
| U Bena - sebepoznání Ben mé gesto pochopil a zasmál se tak nějak odlehčeně. Vždyť aby ne, to nejtěžší bylo za námi. Prozatím. Naklonila jsem hlavu na stranu a nesouhlasně si odfrkla. Možná, že to bylo jeho poslání a povinnost, ale trochu odpočinku by si jistě zasloužil. Když se zvedl on, postavila jsem se i já. Krok dál jsem zatím neudělala. Snad i proto, že stále nevím jak. Přikázal mi, abych zůstala a tak můj těžký zadek opět padl zpět do původní polohy. Tak, jdeme na to. Jak to je pravá zadní, levá přední, levá zadní a pravá přední? snažila jsem se přijít na nějaký rytmus chůze. Šla jsem pomalu a docela vrtkavě, občas jsem i zavrávorala, když jsem si spletla nohu, kterou jsem chtěla zvednout. Hlavně, že jsem se vždycky smála mláďatům, jak jsou vtipní, když neumí chodit. Teď už mi to jako taková sranda nepřijde. Stále jsem cítila, že v mé hlavě je i někdo další. Cítila jsem ji, ale byla klidná a soustředěná. Tímhle procesem učení jsme si procházely obě, společně. Snížila jsem předek těla, abych si protáhla ztuhlé kosti a do koberce se zaryly pořádné drápy. Trochu mne to zarazilo a tak jsem zůstala v daném postoji nevěřícně zírat. Zajímalo by mne, zdali se délka drápů odvíjí podle délky nehtů před proměnou. Pokud náhodou ano, budu si je muset nechat zkrátit. Narovnala jsem se a pohlédla jsem na svou barvu. Nebyla to žádná fádní šeď, byť zajímavě propletená jako to bývá u vlků. Má srst byla nazlátlá, ne nepodobná srsti zlatého retrívra. To se ale vrátil Ben a nesl s sebou zrcadlo, dosti velké na to, abych se v něm viděla celá. Postavil ho přede mě. Pohlédla jsem tedy na sebe a ta velikost mne překvapila. Myslela jsem si, že budu větší než obyčejný vlk, ale já si přišla obrovská. Přesto jsem však neztratila nic z elegance a ladnosti vlčice. Má srst skutečně vypadala jako plavé zlato. A pak jsem si všimla pár tmavých skvrnek. Jedna byla na tlapce, jedna větší na hrudě, tam, kde psi mívají náprsenku a tři drobné na levém stehnu. Krátce jsem se otočila a skvrny si prohlédla i přímo, nejen jako odraz v zrcadle. Jak asi vznikají? Nejsem si vědoma, že bych tam měla znamínka, napadne mne a opět se zahledím na svůj odraz. Překvapí mě mé oči. Čekala jsem, že budou žluté, tak jako byly Benovi, když mi pomáhal s přeměnou. Místo toho byly azurové jako moře. Nutno podotknout, že jsem se sama sobě líbila. Byla jsem zvláštní, nevšední a to mi imponovalo. Když si Ben všiml, že jsem se na sebe již vynadívala dost, opět na mne promluvil. Znovu jsem se mu zahleděla do očí a naznak mojí radosti jsem zavrtěla ocasem. Byl to zvláštní pocit, vrtět něčím, co jako člověk nemáte. Jsem zvědavá, jak vypadá on. A ostatní. Páni, oproti tomu jaký jsem měla strach je to všechno tak vzrušující. |
| |
| Maeve Adlerová U Auta – činžák Na to proč Felicity se nechtěla s Kadenem dál stýkat i po smrti jejího muže neodpověděl, jen pokrčil rameny. Když jsi navrhla, že do bytu zajdeš sama, poškrábal se na nose. „Člověk by si myslel, že si za ty roky na to zvykne, ale mám choulostivý žaludek. Byl jsem i u hodně ošklivějších případů, kdy oběť byla v několika místnostech najednou. To by mi nevadilo. Ale když přijde na zápach krve už je to v háji. Udržím se, ale nedělá mi to dobře.“ Pokrčil rameny a zašklebil se. „Pamatuji si na svůj první případ. Není nic horšího než pozvracet místo činu.“ Uchechtl se a pak se narovnal. „No to je jedno. Jdeme nahoru. Stejně tam musíme obejít i okolní byty. Ty zajdeš pro fotku a já počkám na chodbě.“ Fegus Gallagher U Bena Marisa se na tebe zamračila. „Možná jsem vlčice, ale umím bojovat. To, že nás moc není neznamená, že se budu držet vzadu s ocasem mezi nohama.“ Odfrkla si. „Nejsem bezbranná. A Ben nic neřekl, tak to nejspíš schvaluje.“ „Jo, ale jen proto, že jsme tam byli mi. Kdyby jsi byla s tou bestií sama a bojovala, to by ti vynadal, že jsi tak riskovala.“ Oponoval Mark. „Nejspíš. Ale já sama nebyla, tak co tu řešíte?“ bránila se Marisa. „Tvrdohlavá ženská.“ Pokrčil Mark rameny. Marisa se postavila a na všechny se zamračila. Byla dominantní, takže nebylo divu, že ji tyhle řeči rozčilují. „Chcete vidět jak dobře se o sebe umím postarat? Dáme si zápas a všechny vás ztluču do hranata.“ Řekla přesvědčeně. Marok sice zakázal souboje na život a na smrt, ale zápasy kdy se dokazovalo kdo je dominantnější povoleny byli. Tohle byli souboje síly vůle, šlo o to kdo sklopí pohled jako první. Někdy došlo i na boj, ale většinou kráčelo jen o oční souboj. Elizabeth Folwin U Bena „Po přeměně je nejlepší aspoň hodinu počkat než se přeměníš zpět v člověka. Je to vysilující a nejhorší noční můra každého vlka je, že nebude mít dost energie na přeměnu a uvíznou někde uprostřed.“ Varoval tě. „Až se přeměníš zpět do lidské podoby je lepší, když na sebe chvíli nic neoblečeš a nenecháš na sebe sahat. Naroste ti totiž úplně nová kůže a ta je chvíli citlivá.“ Sundal si košili. „A jako před přeměnou ve vlka je nejlepší se před přeměnou v člověka najíst.“ Usmál se. „Takže tě teď vezmu na lov.“ Pronesl a začal se svlékat. „Kromě toho lovení je pro tvou vlčici dobré odreagování. Když ji budeš dopřávat potěšení z lovu, bude spokojená. Lov a plný žaludek, je nelepší způsob jak udržet svého vlka ve stavu klidu.“ Mluvil zatím co se před tebou odhaloval. „Přeměna je pro nás poměrně osobní věc. Nejraději to děláme bez publika. Není to hezká podívaná a navíc jsme v té době poměrně zranitelní.“ Odhodil poslední kousek oblečení. Byl přesně takový, jak působil. Samý sval, hruď měl holou, ale od pupíku dolů se mu táhly jemné, tmavé chloupky a i když vlci mají dobou regeneraci, měl Ben pár vybledlých jizev. Museli to být vážná zranění, že i přes regeneraci zůstali jizvy. Nedal ti však moc času na to si ho pořádně prohlédnout. Posadil se na zem a zavolal svého vlka. Cítila jsi to. Přelila se přes něj vlna síly, která ti dala menší pohlavek přes čumák. Začal se měnit. Jak říkal... přeměna nebyla hezká. Spíš to vypadalo jako z hororu. Viděla jsi, jak se mu pod kůží přesouvají kosti a svaly. V jednu chvíli vypadal na okamžik jako pohybující se hrouda masa potažená kůží. Jeho proměna byla rychlejší. Trvala snad jen pět minut než před tebou stál vlkodlak. Byl větší než ty, určitě vážil takových sto čtyřicet kilo. A byl zbarvený jako Broder kolie se žlutýma očima. Ben ti předvedl vlčí úsměv. |
| |
| U Alfy Lehce se ušklíbnu. Myslel jsem to varování vážně, přesto mě její reakce pobavila a čekal jsem něco podobného. Jsem možná dominantní, ale úplně submisivní čubky mi neimponují. Je ze mě doslova cítit, jak mě pobavilo, jak se čertí. Tyhle šarvátky mám někdy rád, pokud se nejedná o něco vážného, co podkopává fungování smečky. Podívám se jí do očí, jak nade mnou stojí, a pomalu se vztyčím. Pobavený úšklebek mi pořád hraje na tváři, ale je jasné, že jsem její výzvu přijal. Bratr vlk nastraží uši a doslova se tetelí na to, jestli dokáže vlčici ukázat, kdo je tu pán. Na jazyk se mi derou slova, která člověk zarazí. To bych jí řekl možná v soukromí v rámci provokace, ne přede všemi. Řekněme, že to, co mě právě napadlo, není zrovna vhodné... Ale bratrovi vlkovi se ten nápad náramně líbí a jedině obecenstvo mu zabraňuje se ho pokusit byť jen kouskem mysli zrealizovat. |
| |
| U auta -> činžák Tak velký detektiv Kaden Dressen nám poblinkal místo činu… Kdo by si to byl pomyslel? Koutky mi při té představě naprosto nehorázně zacukají. Nesměj se. Proboha hlavně se teď nesměj! Přemlouvám sebe samu, ale jde to fakt horko těžko. Měla bych asi začít víc trénovat sebeovládání… Zítra. Zítra je taky den. Ačkoli jsem si víceméně jista, že si mého malého extempore všiml, zatvářím se jakoby nic. „No… každej máme něco. A to ti vadí jenom krev? Nebo jakýkoli silnější pach? Já naštěstí s ničím takovým problém nemám. Takže můžu klidně s kůží na trh.“ Ujistím ho a zároveň tím zopakuji svou nabídku. Dressen zamkne auto a teprve pak se ji rozhodne přijmout. Mám zajít do bytu Felície pro fotku a on prý zatím počká na chodbě. „Rozkaz, detektive.“ Uchichtnu se stále pobaveně. Počkám až zamkne auto a dám se do kroku. Cestou mi to ale nedá a tak začnu vyzvídat: „Jaký byl tvůj první případ? O co šlo? Pokud o tom teda můžeš mluvit. Jenom nerada bych tu pak lítala se smetákem.“ Popíchnu ho. Vstoupíme do domu a střihneme si společně další cestu do čtvrtého patra. Opět ho nechám jít jako prvního a dávám si dobrý pozor, abych se na schodech nerozplácla. U mě by to přece nebylo nic neobvyklého. Odmala jsem tak trochu tele z povolání. A kdybych se nerozhodla pro policejní kariéru, mohla bych se asi s přehledem hlásit na místo cirkusáka. Naštěstí jsem ale podobného trapasu ušetřena. V pohodě dojdu až nahoru a zastavím se před dveřmi Felície. Natáhnu si rukavice a tak, jako předtím Dressen, z nich sundám policejní pásku. Otevřu a ocitnu se v bytě. Tentokrát se ale nezdržuji rozhlížením, zamířím rovnou k poličce s fotkami a vyberu tu, na které jsou obě spolu. Matka s dcerou. V objetí. Na chvilku zauvažuji, zda vzít ještě nějakou, ale pak nad tím pomyslně mávnu rukou. Otočím se na patě a opustím byt. „Co říkáš na tuhle?“ Podám mu fotku a čekám, jak se vyjádří. Pokud bude stačit, zavřu dveře a znovu je zabezpečím páskou. Pokud ne, vrátím se pro jinou. |
| |
| Vlčí sídlo - jde se na lov Seděla jsem stále na stejném místě a poslouchala Benovi rady. Zatím vše šlo docela hladce, možná až příliš. Chápala jsem, že přeměna ve vlka nebyla pouze pro image a pochlubení se známým, každá přeměna měla mít svůj důvod a rozhodně neměla trvat jen pár chvil. A hodina v této podobě nebyla zas takový problém, pokud proměna proběhla na klidném místě. Trochu mne překvapilo, že člověk může uvíznout i ´na půl cesty´ a při té představě jsem se otřepala. Nechtěla jsem ani domyslet, co by to mohlo udělat s myslí obou jedinců, sdílejících jedno tělo. Ben mi dále vysvětloval věci, užitečné při přeměně zpátky. Veškeré rady byly jistě vyzkoušené mnoha generacemi vlků přede mnou. Já si vlastně jen přišla a dostala vše pro usnadnění mého vstupu do tohoto života. Seděla jsem tiše a naslouchala mu. Občas mou pozornost odvedla moucha poletující u okna anebo kapání vody z nedotaženého kohoutku, bylo to tak úžasné vnímat věci, kterým bych jako člověk nevěnovala absolutní pozornost. Opět jsem se začala soustředit na Bena, když jsem uslyšela to slovo – lov. Má sestra uvnitř se vzrušeně ozvala. Nyní se mě nesnažila zahnat do pozadí, chtěla, abych tam byla s ní a sdílela tu radost, která jí naplnila. Mne možná i více než nadcházející lov začal zajímat sám alfa. Cítila jsem, že jsem sama sebou, ale jako bych byla více divočejší a temperamentnější, když se mnou byla vlčice. Ben byl dokonalý prototyp muže. Měl snad všechny vlastnosti, které ženám imponovaly – byl vůdčí, ochranitelský, ale přesto laskavý. Měl hluboký příjemný hlas, pohlednout tvář a to tělo… Všimla jsem si pár tenkých světlých jizev na jeho těle. Daly se spatřit, až když se na něj člověk nebo i vlk pořádně zahleděl. Musely to být zlé a bolestivé rány, když mu zůstaly. Ráda bych se dívala dál, ale než se svlékl úplně, odvrátila jsem pohled stranou a čekala tak dlouho než mne jeho síla doslova pleskla přes čenich. Polekaně jsem sebou cukla a nazlobeně jsem si odfrkla. Podívala jsem se zpátky na něj až během přeměny a opravdu to nebyl pohled, který by někdo chtěl vidět častěji. Bylo to hrůzostrašné. Skvělý trhák do kasovního hororu, kdyby nějaký producent někdy viděl pravou přeměnu. Až na to, že polovina mládeže pod osmnáct let by pěkných pár nocí spala při rozsvěceném světle. Ben byl větší než já, ale to jsem od samce čekala. Svým zbarvením mi připomínal borderku. A ty jsem já měla ráda. Byly sice obvykle bojácné, ale inteligentní, přítulné a věrné. A taky tak 10x menší. Ani jsem si nevšimla, že jsem si během čekání na Bena lehla poklidně na zem. Teď, když se Ben na mne usmál tím vlčím úsměvem jsem se zvedla a pomalými kroky s vrtícím ocasem se rozešla k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Pátek, 5. dubna 2012 Hollywood "Tak výborně, gratuluji," usměje si áčku a sleduji ve zpětném zrcátku, jak si Claire zapíná pás. "Ani jsem ale nic jiného nečekal, jsi moc šikovná," pochválím ji a jsem vážně hrdý. No jo, už když jsem se Susan začal chodit, plánoval jsem si spoustu věcí. Nevyšla mi ani jedna, až na krásnou a chytrou dceru. Rozjedu se a zamířím k domovu. "Jo, Jack se ráno zmiňoval, že to schytal..," zazubím se. Brzy jsme doma a já zaparkuji v garáži. Potom trochu zamachruji a než si stihne Claire odepnou pásy, využiji své andělské rychlosti, vyskočím z auta aniž bych otevíral dveře, oběhnu auto a otevřu a podržím dveře Claire. Pak se vydáme po schodech nahoru do vily. V předsíni ze sebe shodím sako a zuji si boty, Claire se vydá přivítat se s Lucasem a ostatními. "Udělej si úkoly, za dvě hodiny jdeme za Sarah," řeknu jí, až se vrátí. "A udělej pro mě prosím něco, až bude půl šesté, přijď pro mě," řeknu jí a vejdu do pánské klubovny, kde si to s Lucasem rozdám v kulečníku. Jsem zvědavý, jak moc mě vydrtí. Jakmile pro mě Claire přijde, obléknu si zpět sako a vydáme se k Jackovi a jeho rodině. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Dobře tati. Jdu se nachystat.“ Řekla a běžela do svého pokoje, aby si vybrala šaty ve kterých půjde. Ty jsi sebral Lucase a vyzval jsi ho na kulečník. Ten tázavě pozvedl obočí, ale tvou výzvu přijal. Lucas měl kulečník vážně v oblibě, ty jsi ho taky hrál dobře, ale nebyl jsi do něj tak zažraný jako on. Lucas vyhrával o jeden šťouch, když přiběhla Claire. Měla na sobě pěkné bílé šaty s růžovými květy. odkaz Na nohou růžové sandále, čelenku taky růžovou s flitry a prstýnek s motýlkem. Krásně ladila. „Je čas táto!“ pobízela tě nedočkavě. „Užijte si to.“ Rozloučil se Lucas. Vydali jste se do Jackovi vily. Bydlel nedaleko, takže jste šli pěšky. Museli jste se prokázat u ochranky před bránou, než vás pustil dovnitř. Jackův dům byl menší než tvůj, ale o nic méně luxusní. Trochu připomínal hrad, aspoň podle té kupole a dvou komínů, které vypadají jako věžičky. odkaz Většina oslavy se konala na zahradě, kde měli převážně zábavu děti. Jack se snažil, sehnal skákací hrad pro větší děti, poníky, kouzelník a vůbec všechno co by si děti mohli přát. Když Claire uviděla Sarah oddělila se od tebe a s dívčím chichotáním si vběhli do náruče a běželi na poníky. Objevil se u tebe Jack. „Tak co myslíš? Zvládl jsem to? Brzy začne ten obřad. Sarah nechtěla začít bez Claire.“ Díval se za svou dcerou. „I když nevím jestli vůbec začneme. Od těch poníků je asi neodtrhneme....“ Usmál se. „Holky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Kdyby tě viděli tví 'obchodní partneři'..," zasměji se na Jacka, když vidím, jak se sladkým úsměvem pozoruje naše dcery na ponících. Je ale fakt, že kdyby mě někdy viděli ti rozklepaní žalobci, jak se chovám ke Claire, možná by jim trochu otrnula. "Víš, co je sranda?" zamumlám, když se s Jackem vydáme blíž k Sarah. "Že mám na pozemcích koňskou dráhu a stáje, ale koně nemám. Říkal jsem si, že až bude Claire třeba větší..," Vezmu si ze stolu frkačku a párkrát zafkrám, abych 'splynul' s davem dětí, které frkají, mají na tvářích klaunské nosy a na hlavě barevné kornoutky. "Tak začni..," vyzvu Jacka. // Tak začni. :-D |
| |
| Fergus Gallagher U Bena „Achjo... hra na dominanci.“ Zavrtěl Mark hlavou a odsedl si, aby vám dal prostor. Díval jsi se Marise do očí a ona ti pevně pohled oplácela. Započal souboj vůlí. Vaše oči zvlčeli a kolem vás ztěžkl vzduch. Koutkem oka jsi viděl, že se Simon zvedl a raději se vytratil do vedlejší místnosti. Submisivní vlci se do takových věcí raději nepletli. Marisa po chvíli podrážděně zavrčela. Byla hodně dominantní, ale ne víc než ty. Po pár minutách konečně oči sklopila, její vlčice zkrotla i když Marise se nelíbilo, že prohrála. „Fajn. Vyhrál jsi.“ Přiznala porážku a trucovitě si zase sedla ke svému talíři. „Spokojení?“ ozval se Mark, který mezitím dojedl. Maeve Adlerová činžák „Jenom krev. Ne pohled na ní, ale jen ten její pach. Což je divný, protože jsou i hnusnější věci... ale ty mi nevadí.“ Pokrčil rameny. „To se máš. No tak pojďme.“ Při cestě zpět do činžáku jsi se zeptala na jeho první případ. „Vražda muže. Byl to odstrašující příklad pro místní gangy. Pořezali muže tak, aby se díval na svoje vnitřnosti zatím co umíral. Nebylo to hezký. Na první případ docela tvrdý.“ Zašklebil se na tebe. „Jen klid paní čistotná. Pak se mi to už nikdy nestalo.“ Ujistil tě. Vyšli jste zase nahoru, po jídle jste byli trochu pomalejší než předtím. Kaden počkal na chodbě a ty jsi jsi šla pro fotku. Vybrala jsi jednu na které byla Felicity s Elizabeth spolu a zase vyšla ven. Kaden se na fotku podíval a přikývl. „Ta bude dobrá.“ Souhlasil. Prohlédl si chodbu. „Netěším se na hlášení.“ Vytáhl z kapsy notýsek a tužku, aby si dělal poznámky. „Tak jdem na to.“ Zaklepali jste na dveře na proti bytu Felicity. Otevřel vám tlustý chlap v tílku co sotva překrýval pivní pupek a v trenýrkách. Byl to takovej ten klasický odporný chlap co věčně sedí před televizí, chlastá pivo, ani se neumyje. Prostě troska. Kaden se tvářil klidně, snad i mírně přátelsky. Slušně pozdravil a zeptal se na dnešní ráno. „Už jsem to říkal těm polišům předtím. Jsem tu celej den a fakt jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Susedi ráno odešli do práce a pak je až do dvou klid.“ Kaden si dělal poznámky. „A něco předchozí den? Něco neobvyklého?“ ptal se. „Ne.“ Odpověděl krátce a jasně. Kaden se podíval na tebe jestli se nechceš na něco zeptat i když podle jeho výrazu byl toho názoru, že je to ztráta času. Elizabeth Folwin U Bena – lov Když jsi se k němu vydala, Ben zavrtěl hlavou a vydal se pryč. Šla jsi za ním. Nespěchal, nakonec tvůj krok ještě nebyl jistý, ale rychle jsi se do toho dostávala. Ben tě odvedl k zadním dveřím, které měli zabudované dveře pro psy. Protáhl se ven, následovala jsi ho a do nosu tě udeřili vůně. Vzduch byl suchý, ale vál slabý vítr. Cítila jsi les, někde blízko tekla voda, cítila jsi králíky. Ben měl na zahradě králíkárnu a kurník. Choval si vlastní maso. Ben se na tebe podíval, pak se rozběhl přes rozsáhlé pozemky k lesu, přeskočil plot a čekal na tebe. Se skákáním jsi si nebyla jistá a vlastně ani z během. Ben se na tebe povzbudivě díval. Uběhl dalších pár metrů než se znovu ohlédl, jako kdyby ti říkal ať si pospíšíš nebo ti uteče. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Jack se uculil. „Tak bych byl za měkkotu.“ Souhlasil. Přešli jste ke stolu z které jsi si vzal frkačku a Jack si zase nasadil klaunský nos. „Měl jsi ji koupit poníka. Na něm by se naučila aspoň základy. Ale kdyby jsi sehnal dobrého cvičitele už by mohla jezdit aspoň od desíti na velkých koních.“ Pokrčil rameny. Sledovali jste děti jak se baví. Za chvíli se objevila jeho žena, když zjistila, že jste už tady rázně oslavu zastavila s tím, že se přikročí k obřadu. Děti se neochotně loudali do domu, kde hlavní hala byla vyklizená. Byli tam jen židle pro hosty a na stupínku ve předu stál Rabín. Všichni jste se usadili. Jack odvedl Sarah k Rabínovi, kde na ní čekala už její dojatá matka. Rabín začal mluvit o tom, jak dívka před ním právě vchází do dospělosti. Ale pak přešel k obřadu samotnému a začal mluvit Hebrejsky. Claire se po chvíli viditelně nudila. Vrtěla se na židli a zívala. Ostatní děti na tom byli stejně. Nikdo z nich hebrejsky neuměl a tak ničemu nerozuměli. Pak Rabín předal Sarah knihu a nechal ji číst. Taky hebrejsky. Všichni byli rádi, když bylo po všem a začala hrát hudba. Následovalo nošení na židli. Jack, dědeček Sarah a její strejda ji posadili na židli a pak ji zvedly do vzduchu. Sarah vesele pištěla a pevně se židle držela. Claire se smála. „To vypadá jako zábava!“ zatahala tě za ruku. „Ale bála bych se, že spadnu.“ Claire se přidala do průvodu, který následoval Sarah. |
| |
| U Alfy Nekomentuju Markův povzdech. On je možná dost starý, aby ho to nechávalo chladným, nebo na to nemá zas takovou náturu, ale já si tohle nemůžu nechat ujít. Chci se s Marisou popasovat, trochu si ji proklepnout a prozkoušet. Vždyť nejde o život, jen o ješitnost. Dobře, to je taky dost drahá záležitost... Nakonec vydechnu a stáhnu bratra vlka zase hezky pod kontrolu. Napjaté tělo se uvolní. Lehce na Marisu kývnu, snad jako bych se skláněl před výkonem - jako člověk, nikoli vlk. To na výsledku našeho souboje nic nemění. Vznáší se kolem mě lehký pach rozrušení a euforie a bratr vlk přitakává nad tím, co jsem nechtěl a ani neřeknu nahlas. Marisa by mi rozbila hubu a to bych se možná neudržel. Respektive bratr vlk by se neudržel. Hmm, v něčem mají vlčice výhodu. Rozhodně bych jí nechtěl zakroutit krkem. Uvědomím si, že ji nepřítomně pozoruju, zatímco vedu dialog s vlkem někde hluboko v duši. Člověk přemýšlel a vlk zíral. Nějak teď nemám chuť na přehnané člověčí gentlemanství, já byl ve věcech ohledně ženských vždycky... ne úplně košer rytíř na bílým koni. Holly by mi na tohle určitě řekla, že si mám najít babu. Ech, družku. Než se uvnitř s bratrem vlkem dohádáme, určitě si toho všimne. Nesnažím se tvářit, že jsem na ni necivěl. Místo toho jí věnuju malý, doslova vlčí úsměv a pustím se do dojezení svojí porce. |
| |
| Fergus Gallagher U Bena Marisa vzhlédla, když cítila tvůj pohled. Chvíli ti... vám pohled oplácela a zdálo se ti, že chtěla něco říci, ale zarazila se. Nejspíš ji to doporučila její vlčice, aby tě teď neprovokovala. Znovu se sklonila k jídlu. Mark se zvedl a protáhl. „Jdu si lehnout. Kdyby něco ještě chvíli budu před spaním koukat na televizi. Jinak dobrou.“ Mávl na vás a odešel do jedná z volných ložnic. Marisa cítila zájem tvého vlka, byla z toho nesvá. Proto rychle dojedla a taky se zvedla. „Taky si jdu lehnout. Dobrou Fergusi.“ Rozloučila se a zvedla se. Pokývla hlavou a odešla z kuchyně. Osaměl jsi, ale vedle jsi cítil Simona. Když jsi dojedl našel jsi ho rozvaleného před hořícím krbem u kterého se vyhříval a prohlížel si zvířecí kůži s indiánskými piktogramy co vysel na zdi. |
| |
| Benův dům - nové začátky Než jsem k Benovi došla, už byl pryč. Vydala jsem se tedy za ním. Šel klidným, pomalým krokem a občas se otočil na mne dozadu, zdali to zvládám. Můj krok byl nejistý, trochu vrtkavý, ale již pravidelný. Zjistila jsem, že je lepší na to nemyslet, ale nechat se vést svým tělem. Bylo to jako chůze u lidí, také jsem se na ni nemusela soustředit a kroky šly samy. Je pravda, že na učení jsem měla několik měsíců a zdokonalovala jsem to mnoho let. A mohla jsem být ráda, že ve většině domu nebyly parkety. Hladká podlaha, měkké bříška tlapek a dlouhé drápy by jistě způsobily rozjetí mých tlapek do všech čtyř světových stran. Když už jsem na lino došla, šla jsem jako pomyslná japonská gejša. Milimetrovými rychlými kroky, jen abych už z toho byla pryč. Ben došel až k zadním dveřím, které měly zabudované dvířka. Původně asi měly být pro psy, ale s ohledem na kolosálnost vlků byly obrovské. Zlehka se jimi protáhl a já jsem ho následovala. Do čenichu mne udeřila směsice vůní. Krátce jsem si pčikla, jak odoranty polechtaly moje smyslové buňky. A pak jsem začala cítit. Les, asi borovicový, voněl tak omamně. Připomněl mi náš osvěžovat vzduchu, ale tento byl ještě intenzivnější. A také přírodní. Ucítila jsem i vlhkost nedaleké vody. Byla čistá a průzračná, bez chemických přísad. Voněla tak svěže. A pak jsem ucítila i charakteristický pach králíků. Jejich čerstvé seno i malé tmavé bobky. A tak slepice. Jistě tam byly i slepice. Skoro jsem slyšela šustění jejich křídel v kurníku. Bylo to úžasné. Nic podobného jsem nikdy nezažila. Otevřela jsem oči a zahleděla se na Bena. Spatřila jsem, že i on se na mne dívá a přísahala bych, že se letmo pousmál. Po tom vlčím způsobu než se rozběhl pryč. Také jsem zkřivila v koutky v něčem, čemu by lidé asi řekli úsměv a rozběhla se za ním. Nejdříve jenom drobným poklusem a když jsem si byla jistá, změnila jsem chod a přidala na rychlosti. Tu ale Ben přeskočil plot jeho pozemku. Na poslední chvíli jsem zabrzdila a pohlédla na výšku plotu. Ben se na mne díval z druhé strany s povzbudivým pohledem. Rozběhla jsem se podél plotu hledajíc nějakou skulinu, ale nenašla jsem nic. Zastavila jsem se tedy a tiše kníkla, hledaje Benovu pomoc. Ten tam však jen stál. Tiše jsem poprvé v životě zavrčela. Ale spíše nežli hrůzostrašně to znělo dotčeně. Prudce jsem zacouvala zpátky do areálu zahrady, a když jsem si myslela, že jsem dostatečně daleko, rozběhla jsem se. Nabrala jsem na rychlosti. Znala jsem techniku skoku, stačilo si jen vypočítat odskok, vše ostatní za mne vyřeší rychlost a výška. Nedbala jsem na to, že bych mohla vrazit do plotu. Bylo by to potupné a bolestivé, ale nic s čm by si neporadila jek má super regenerace, tak mé ego. Mé přední tlapy se zvedly a zadním jsem dala veškerou sílu do odrazu. Nečekala jsem, že to bude až takové. Přeletěla jsem plot s velkou rezervou, ale na druhé straně se odkutálela do křoví. Po chvíli jsem se opět vynořila, v srsti plno listí, ale byla jsem se svým výkonem spokojena. Čekala jsem nějakou pochvalu, proto mne urazila Benova snaha o to, abych jej opět následovala. |
| |
| Elizabeth Folwin Lov Ben počkal až ho dojdeš, cítil, že se tě dotklo, že tě nepochválil za tvůj skok i když přistání potřebuje vypilovat. Drkl do tebe, bylo to něco jako pochvalné poplácání. Pak kývl a rozběhl se do lesa, běžela jsi za ním. Pach lesa byl silnější a navíc některé pachy začali být osobitější. Cítila jsi tlející listí na zemi, lišejník na stromě, cítila jsi houby. Ale taky jsi cítila, ptáky, hlodavce. Byl to doslova útok na tvé smysly. Ben se zastavil a čekal. Pachy se po chvíli utlumili, jakmile jsi totiž pachy poznala, ustoupili do pozadí a cítila jsi je jen tak mimoděk. Ben přikývl a kývl hlavou, aby jsi šla k němu. Pak sklonil hlavu a čichal, znovu pokývl hlavou, aby jsi ho napodobila. Chvíli jsi čenichala u země a ucítila jsi slabou vůni zajíce. Ben zabručel a dal ti jasně najevo aby jsi pokračovala. Nechal na tobě, aby jsi našla kořist. |
| |
| U Alfy "Dobrou." Markův odchod mě trochu probere, ale štěstí mi nepřeje a Marisa vyklidí pole. Po souboji vlků se jí nedivím. Teda nedivil bych se, kdyby byla chlap. Bratr vlk si odfrkne, nechápe, co se vlčici na nás jako nelíbí. Rozloučím se s ní, nechám ji utéc, aniž bych podlehl pudu lovit za každou cenu. Dneska jsem si toho užil až až. Hlavně dneska byl rozhovor s bratrem vlkem opravdu... schizofrenní. Asi to bude tím, že se po dlouhé době objevilo opravdové nebezpečí. Ne pro lidi, co mám chránit v práci, ale pro smečku. Nijak nespěchám s tím, abych dojedl, ještě si přidám, když už tu jsem sám. Nakonec si jdu sednout vedle. Natáhnu se na gauč. Jestli Simon bude chtít o něčem mluvit, tak klidně, jakmile odešla Marisa, můj vlk konečně lehl zpátky. |
| |
| Fergus Gallagher U Bena Simon po chvíli k tobě vzhlédl. „Myslím, že na to jdeš špatně.“ Řekl pomalu. Zvedl se na loktech. „Jasně zapůsobil na vlčice je důležitý. Ale důležitější je zapůsobit na ženu.“ Byl trochu nervózní z toho, že tě poučoval, ale myslel to dobře. „Na vlčice platí dominance a síla. A kdyby to bylo na ní, tak by stačilo jen trochu zatlačit a podvolila se. Ale je tu Marisa. Je to moderní žena, má sebedůvěru, je silná... a teď jsi ji v podstatě nakopal zadek.“ Pokrčil rameny. „To pro ženy není zase tak působivé. Spíš vůbec.“ Posadil se do tureckého sedu. „Chápeš co tím chci říct?“ |
| |
| Činžák - pokec se sousedem „Fajn.“ Kývnu hned, jak mi odsouhlasí vybranou fotku. Pak zavřu dveře, dám na ně pásku a sundám si rukavice. Strčím je do kapsy a nerozhodně přešlápnu. Tak jdem na to… „Trochu života, Dressene.“ Pošťouchnu ho. I když ho vlastně chápu. Jsem sice od přírody hodně zvědavá, ale tohle mě taky nebaví. Chodit od jedněch dveří k druhým. Ptát se a vtírat. Strkat nos do cizího soukromí. Jenže co se dá dělat. Práce je práce. Počkám až se duševně i fyzicky připraví a společně vykročíme k prvním dveřím. Otevře nám… hm… jak ho jenom nejlépe popsat? Týpek, který vysedává na gauči do doby, než se pod ním rozloží. Pak sebou s gatěma napůl žerdi práskne do křesla vedle a po telefonu si objedná novej… Zboku kouknu na Dressena. Snaží se. Vážně. Usmívá se na toho strejdu pupkáče a mluví klidným, zdvořilým a celkem přátelským hlasem. Prostě profík každým coulem. Měla bych si z něj asi vzít příklad. A netvářit se tak strnule. Jenže to jde fakt ztuha. Ke všemu pupkáč právě nevypadá, že by chtěl spolupracovat. Evidentně se nad otázkami, které mu Dressen pokládá, ani neobtěžuje zamýšlet. Prostě se nás chce jenom co nejdřív zbavit a vrátit se zpátky ke svému pivu s hamburgerem. A bedně. Pochopitelně. Na svém parťákovi vidím, že už ho má tak akorát dost. Do původně takřka přátelského výrazu se mu začne vkrádat cosi na způsob rezignace. Ještě počkej… Naznačím mu pohledem. Nechce se mi totiž vzdát tak snadno. Ne nadarmo se přece říká, že víc očí víc vidí. A kdo jiný by nám mohl pomoci, než lidi, kteří žili ve Felíciině bezprostřední blízkosti? Ke všemu tenhle je pořád doma. Celé dny, celé noci. Přece nemůže být až takovej ignorant. Dressen na něj šel formálně. Já zvolím opačný přístup. Jak vosy člověk naláká na sladké, tak chlapy spolehlivě na jejich ego. A platí to dvojnásob, když se jedná o trosky a podpantofláky… No, za zkoušku fakt nic nedám. Prostě provedu malou masáž a uvidíme, co bude dál. „Ale to mi nepovídejte... Vypadáte jako muž na správném místě.“ Slabota. Ale lepší lichotku pro něj zrovna nenajdu. „Vám sotva kdy něco uteče. Určitě jste si něčeho musel všimnout…“ Hlavně široký úsměv. To je základ. „Třeba ne dnes, ani včera. Ale v uplynulých dnech, nebo týdnech. Nějakých hlasitějších zvuků. Hádky, křiku, bouchání dveří…,“ napovídám mu, „nebo jste si možná všiml, že ji někdo častěji navštěvuje…“ Dívám se na něj a pořád se usmívám. Až z toho pomalu chytám křeč. V ruce přitom držím fotku Felície a Elizabeth tak, aby na ni musel vidět. |
| |
| U Alfy Povytáhnu obočí, když začne svou řeč zrovna takhle. Ale ani se nepohnu, nijak nedám najevo, že by nás urazil. Vlk nechápavě nastraží uši a já, i když rozumím slovům, nedokážu pochopit samou podstatu toho, co se snaží říct. Tedy, rozumově ano, ale ne... Sakra, jak to říct? Že něco ve mně - ne něco, vlk - mě nutí lovit a podvolovat si kořist? A že s vlčicemi komunikuje hlavně vlk, protože já blbec si bláhově myslím, že když jsme stejného druhu, nemusím se přetvařovat a naše vnitřní zvířata si budou rozumět. Respektive si porozumí, co si chtějí sdělit. Povzdechnu si. "Však nám... mně imponuje, že přede mnou hned nestáhla ocas. Vždyť jsem to dal najevo!" Zmatek. Žiju docela dlouho a ženský asi nepochopím ani do nejdelší smrti. Hlavně nepochopím ty, co bych chtěl. Ty, co nejsou výzva, jsou snadná kořist, vlka ani mě nezajímají, a ty, co jsou jako Marisa, zase nemají rády pravého vlka. "Nejsem žádnej pitomej Lancelot, sakra. A nikdy nebudu. Bláboly a kytky, to to ze sebe radši vyběhám. Copak ženským už se nelíbí prototyp válečníka? To fakt chtějí nějaký z cesty blábolící šampóny nebo podpantofláky?" Mluvím do stropu, je to už spíš hlasitý monolog k sobě a k vlkovi. Vím, že to není úplně to samé, co myslel Simon, jenže já sumíruju tak nějak všechno, co se mi událo, nejen Marisu. Pak se na něj úkosem podívám. "Jak to vlastně víš?" |
| |
| Maeve Adlerová Činžák Při tvých prvních slovech se Kaden uchechtl a skryl to jako kýchnutí, odvrátil se a mnul si nos, aby skryl úsměv. Tlusťoch si toho nevšiml, protože se díval na tebe. Pokrčil rameny a poškrábal se zamyšleně na pupku. „Ale to jo... tu a tam se hádali. Ona a ta její dcera nebo s tím svým amantem. Ale to není nic zvláštního. Každý se tu a tam porafá.“ Kaden se dal znovu do pořádku a už vážně se na tlusťocha zadíval. Udělal si poznámky než se zeptal. „Můžete nám toho jejího přítele popsat?“ ptal se. „Normální chlap. Asi stejně velkej jako ona. Krátký černý vlasy, vždycky slušně oblečenej, navoněnej, že to zasmradí celou chodbu, docela hubenej.... víc vám nepovím. Ksicht jsem si neprohlížel. Nejsem ženská, abych se zajímal o chlapa.“ Odfrkl si. Kaden si psal všechno co řekl. „Kdy jste ho tu viděl naposledy? Víte o něm něco? Kde pracuje třeba?“ Tlutoch zamručel, už ho to nebavilo. „Asi předevčírem, myslím. A kde pracuje? Co já vím?“ Museli jste z něj vážně všechno vytahovat jak z chlupaté deky. „A když tu byl naposledy pohádali se?“ „Co já vím tak ne. A pak všeci tři odešli. Je možná vzal na výlet.“ Pokrčil rameny. „Má auto? Víte jaké?“ „Nějakou ojetinu. Modrou.“ Pokrčil rameny a opřel se o rám dveří. „Proč jste tohle neřekl polici před námi?“ skoro se Kaden zamračil. „Neptali se. A jak sem jako měl vědět, že je tohle důležité?“ bránil se tlusťoch. Fergus Gallagher U Bena Simon si poposedl, spojil před sebou chodidla a chytil se za ně. Vesele se zašklebil. „Nějakou dobu jsem dělal v novinách v rubrice Rady. Většina dopisů se týkala lásky od žen. Navíc se kamarádím s Paulou, která je sama a občas se mi postěžuje.“ Pokrčil rameny. Paulu jsi neznal. „Ale jinak... jasně, že ženský mají rády válečníky. Všechny ženský by někoho takového chtěli. Drsného, silného chlapa o kterého se můžou opřít, který je bude ochraňovat.“ Zavrtěl hlavou a pobaveně se usmál. „Při tom, ale chtějí, aby měl dobré srdce, vážil si jich, byl k nim něžný.... to je představa ženy ideálního muže.“ Tvářil se pobaveně. „Ale je to tak jak to říkám. Vlčice nejsou vybíravé... chtějí sílu. Kdyby to bylo jen na nich tak by jim stačila jen chvíle k tomu se spárovat. Ale na vlčici to není. Je to na lidské části. A pokud neimponuješ i na ni, je to marný.“ Zvážněl. „A Marisa není žádná děvka, aby roztáhla nohy před každým kdo by na ní dělal ramena. Bez urážky. Žádná žena z naší smečky by se tak nezachovala. Naše vlčice jsou silné a mají hrdost. A kdyby se drželi instinktů vlčice podvolila by se každému kdo je dominantnější než ony.“ Mračil se. „Dokážeš si to představit? Já tedy ano... a připadá mi to ponižující.“ |
| |
| U Alfy Štěkavě se uchechtnu, až to spíš zní jako hlas bratra vlka. Dneska bych i přes únavu jen tak neusnul. Jsem rád, že tu s někým sedím a nemusím s ním být sám. Měl celé odpoledne i kus večera, a přesto by mě pořád sváděl k lovu s tím, že to k tomu patří, po boji má přijít odměna. Jako by mu nebylo odměnou vítězství. "Samozřejmě, že teoreticky by všechny ženský chtěly mě," zašklebím se. "Ale prakticky samy neví, co chtějí, jak tě tak poslouchám. Tak buď chtějí válečníka, nebo městskýho floutka, co je bude obletovat a říkat jim lži, na který přijdou až pár měsíců po svatbě nebo poté, co je zbouchne." Zase se ušklíbnu. Jo, bratr vlk si to velmi živě dokáže představit. "Je to... velice zajímavá a podnětná představa. Kdyby víc daly na vlčici, můj vlk by si konečně našel družku a dal by pokoj. Takhle se hádám do krve sám se sebou. Víš, jak absurdní to je?" Na chvíli se odmlčím. "Takže ty tvrdíš, že prakticky jediná možnost je ze sebe dělat vola a přetvařovat se jako všichni, co balí ženský?" Ta představa se mi - nám - nelíbí. Když jsem vypustil vlka lovit, dostal většinou, co chtěl. Je sice pravda, že jen na chvíli... |
| |
| Fergus Gallagher U Bena Usmál se. „Jo. Proto je ženský tak těžké pochopit.“ Pokývl hlavou. Ale pak zase hlavou zavrtěl. „Dělat ze sebe vola?“ Povzdychl si. „Přetvařovat se? Ty tohle bereš trochu divně. Jsi snad přece pořád i člověk ne? A musíš vědět jak na ženské ne?“ zamnul si bradu. „Hele.... vezmi si třeba Naomi a Irvina.“ Dal ti příklad. Naomi a Irving byli vlkodlačí pár. „Když se setkali jejich vlci hned rezonovali na stejné úrovni. Vlci věděli, že patří k sobě, věděli to i Naomi a Irving. Přesto trvalo ještě rok než se vzali. Protože mezi nimi byla jen přitažlivost vlků. Irving se Naomi dvořil, ještě dobrý měsíc než to dali do kupy. Chodili spolu na schůzky, poznávali se. Dokud se nezačali mít rádi i jako lidé.“ Snažil se ti to vysvětlit. „Musíš si prostě získat i lidskou část. Tobě by stačilo získat si jen vlčici? Zatím co lidské stránce by mohlo být nepříjemné být s tebou?“ promnul si spánek. „Ty se snažíš zapůsobit jen na vlčici, Fergusi. Ale zapomínáš, že to jsou dvě části jednoho celku. Dvě mysli. Co se líbí jedné nemusí se líbit druhé. Kdyby jsi potkal svou družku a vaši vlci by byli hned naladěni, tak kdyby jsi na ní hned něco zkoušel dostal bys do držky.“ Zadíval se na tebe. „Chápeš?“ doufal, že ano. |
| |
| U Alfy Trhnu rameny. Kdybych věděl, jak na ženský, byl bych sám? Ještě jako člověk jsem spíš pracoval, ženské byly jen rozptýlení. Neměl jsem na ně čas a ani náladu, protože většina z nich byly slepice, co chtěly jen prachy a někoho, koho by dostaly pod pantofel. A jak jinak, ty lepší už byly zabraný. A pak přišel nový vlčí život... "To je těžký. Když mi někdo předal požehnání vlka, jako by zaplnil díru ve mně. Všechno to zapadlo do sebe. Dneska je vlastně strašně zvláštní, jak se s ním svářím. Nemyslím, že bychom měli na ženský zas tak rozdílnej pohled. Jen lidská výchova a zdravej rozum mě drží zpátky. A taky to, že nejsem hajzl. Ne všichni můžou být princové na bílým koni," znovu pokrčím rameny. "Právě nedokážu pochopit, jak se touhy vlčice a ženský můžou tolik lišit. Já s bratrem vlkem souhlasím, jen to nechám přetlumočit člověka do... hm, stravitelnější formy." Představa souboje mi nepřijde zas tak zlá. Vyhrál bych (moje ego mi nedovolí smýšlet jinak) a aspoň bych viděl, jak moc silnou družku mám a mohl bych na ni být pyšný. Kéž by se to dalo vyřešit tak jednoduše. Marisa si o mně určitě teď myslí to nejhorší, tak nebudu tlačit na pilu. Jen jsem to zkusil. "Obávám se, že ženská asi neocení skolenýho jelena, co?" nadnesu zpola žertem. "Vždyť i kdybych byl obyčejný člověk, "lovil" bych pro ni, nakrmil ji, dal jí přístřeší." Jak se to může tak diametrálně odlišovat? |
| |
| Fergus Gallagher U Bena „Chápu, Fergusi. Ale nesmíš zapomínat, že jsi i člověk. Ale ženskou si prostě nezískáš tím, že se k ní budeš chovat, jako kdyby byla jen vlčice a nic víc. Musíš zapůsobit na obě. Jinak to nejde.“ Pokrčil rameny. Zeptal jsi se na dárek v podobě skoleného jelena, zasmál se. „Kdyby jste byli na lovu, tak určitě. Ale v případě, že by byla člověkem, by to možná ocenila, kdyby jsi ji ho přinesl už naporcovaného. Možná.“ Pokrčil rameny. Zvedl se. „Řeknu ti to ještě takhle. Kdyby jsi po tom co jsi Marisu porazil ji řekl třeba: Jsi silná. Málem jsi mě dostala. A usmál se na ní. Měl by jsi větší šanci. Prostě ji ocenit. Zalichotit.“ Protáhl se. „A už taky půjdu spát. Co ty?“ |
| |
| U Alfy "Tak furt se můžu odstěhovat někam do Amazonie anebo za Eskymákama, kde to ženský tak neřeší," uchechtnu se. Nějaká holka z poslendích přírodních kmenů by byla řešení, třeba by se vlkovi zalíbila, ale smečku bych opouštět nechtěl. A kdo ví, možná bych tam zvlčel až příliš - nechtěl bych skončit jako ti, co je občas musíme ulovit, protože porušili veškerá pravidla. "Projevil jsem uznání," odpovím lehce dotčeně, "nemůžu za to, že ženským se musí všechno říkat. To je fuk. Však my s bratrem vlkem máme celej život to pochopit a možná se to i naučit," věnuju mu další křivý úsměv, a když se zvedne, já pořád ležím na svém místě. Rozloučím se s ním s tím, že tu ještě zůstanu. Plameny v krbu mě nakonec taky ukolébají, pod tíhou událostí usnu během chvíle. |
| |
| Činžák Dressena má taktika evidentně pobaví. Zabublá smíchy. A pak se hned rozkašle, aby to zamaskoval. Jestli teď toho pupkáče naštve, tak přísahám, že ho něčím majznu po palici… Bleskne mi hlavou. Naštěstí jsou ale mé obavy liché. Ničeho si nevšimne. Vlastně se na něj ani nepodívá. Celou dobu očima rentgenuje jenom mě. A já se na něj usmívám tak vehementně, až mi z toho pomalu odumírá čelist. Jenže, světe div se, zabírá to. Fakt se nám rozpovídá. Být teď doma, stoprocentně skáču nadšením po posteli. Takhle se ale omezím akorát na dvě povzbudivá zamrkání. Chci se začít vyptávat, ale slova se opět ujme Dressen. Nechám ho, bezesporu má víc zkušeností než já. Otázky, které pokládá, mají smysl, mají řád. Poslouchám ho a sumíruji si v hlavě věci, které se dozvím. A že je jich celkem dost. Popravdě jsem v tolik ani nedoufala. Mile mě překvapí, pupkáč jeden… Řekne nám o hádkách, popíše Feliciina přítele, jeho auto, kdy ho viděl naposledy… U toho se ale trošku zarazím. Dressen přece tvrdil, že se rozešli. A přitom tady soused ho viděl předevčírem. A prý mezi nimi vypadalo vše naprosto v pořádku. Dokonce ji vzal na výlet, a to i s malou Elizabeth. Jako spokojená rodinka… tak kdy se rozešli? Ten den? Včera? A jak to vlastně víme? V hlavě mi bzučí celý včelín, jak o tom přemýšlím. Mezitím atmosféra zas houstne. Dressen se začíná mračit, pupkáč bručet. Usoudím tedy, že nastal čas vložit se do debaty. Dřív, než nám zabouchne dveře před nosem a my se budeme tak nanejvýš moct klouzat. „To je v pořádku. Samozřejmě, že jste to nemohl vědět.“ Uklidním ho medovým hlasem. Fakt by mě zajímalo, jestli mu kdy nějaká ženská lezla do zadku tak moc jako já. A to ještě zdaleka nekončím. „Teda ale povím vám, že máte opravdu výborný pozorovací talent.“ Špetka obdivu v hlase nikdy neuškodí. Dokonce u toho mírně kývnu hlavou, abych svá slova důrazně podpořila. „Určitě máte hodně práce a my vás tu takhle otravujeme… ale když vy nám tolik pomáháte! Tak s námi mějte ještě chvilku strpení…“ Jsem jako psík, co škemrá o kostičku, uvědomím si. Hnus. Skoro se sama nad sebou oklepu. „Říkal jste, že její přítel chodil vždycky slušně ustrojený. Tím myslíte v obleku? S kravatou? Jako třeba nosí obchodníci, nebo právníci?“ Nebo je snad pro něj známkou slušného oblečení vyprané džínsy a mikina? Když vidím co sám nosí, ani by mě to nepřekvapilo… „A ten výlet, na který Felicii s Elizabeth vzal – všiml jste si, jestli s sebou měli nějaké kufry, zavazadla…? Nebo myslíte, že se jednalo pouze o výlet jednodenní? Například návštěvu cukrárny?“ Kdy se vrátili? Feliciina dcera přece šla v den smrti své matky do školy. Nebo ne? |
| |
| V lese - na lovu Několikrát jsem se otřepala, abych ze sebe dostala spadané listí a maskovací dávku bahna, kterou jsem nabrala při mém pádu do křoví. Došla jsem ale jen poblíž Bena, nikoliv vedle něho, aby viděl, že jsem uražena. Každá žena potřebuje ocenění, a kor v takové chvíli. Skoro se mi povedlo něco, co jsem ani nevěděla, jak mám vykonat. Ben ale nebyl jako většina mužů a mého trucovitého chování si ihned všiml. Došel tedy blíže a drknul do mne. Nevím proč, ale náhle jsem z toho pocítila příval malého znání. Asi tak, jako by mne poplácal pochvalně po rameni. Můj ocas opět zavířil vzduchem a radostném gestu. Alfa se rozběhl hlouběji do lesa a já jen ochotně následovala. Pohyb byl pro mne čím dál snazší, méně nucení a více instinktivní. Pachy mne v nose škádlily, chvílemi to bylo až nepříjemné. Směsice tisíce vůní se bily jedna před druhou, snažíce se v mém mozku najít své rozpoznání jako první. Poznala jsem pach tlejícího listí spadaného ze stromů při posledním podzimu. Cítila jsem i lišejník, dokonce obě jeho části – houbu i řasu každou zvlášť. Podívala jsem se kousek od místa, kudyma jsme běželi a spatřila jsem houby. Byly jedné, dokonce víc než to. Vsadila bych se, že byly i výborné. A cítila jsem i pach zvířat. Různé druhy ptáků zpívajících ve stromech, neboť moc dobře věděli, že tak vysoko se k nim nedostaneme. Cítila jsem i lesní hlodavce, kteří poplašeně hledali ústí svých nor, když vítr přinesl k nim náš pach. Zastavila jsem se a rozhlížela jsem se všude kolem. Bylo to tak zvláštně dokonalé. Něco, co slovy nelze popsat. Ben na mne chvíli počkal. Vždy, když jsem k nějakému pachu přiřadila jméno a před očima mi vyvstal jeho obraz, odsunul se hlouběji do mysli a už mne tolik nezatěžoval. Vše bylo vymyšlené tak, aby se mozek nepřetěžoval. S jasným vzrušením čišícím mi z očí jsem pohlédla na Bena. Ten na mne kývl, ať jdu k němu blíž. Zvědavě jsem tak učinila. Sklonil hlavu k zemi a začal čenichat. Opatrně jsem tedy i já sklonila hlavu k zemi a zkusila dělat to, co on. Najednou jsem ucítila zajíce. Jen slabá stopa jeho přítomnosti. Ale čím více jsem nasávala tu vůni, tím více jsem si byla jistá, kam mám jít. Rozešla jsem se, zpočátku opatrně, jako bych se bála, že stopu poruším. S každým krokem jsem však byla jistější. Zatlačila jsem všechny ostatní pachy někam hluboko do hlavy a soustředila se na ten jediný. A on mne vedl. Podle stop byl zajíc rychlý a energický. Byl mladý a obratný, což bude pro mne jistá nevýhoda. A také bych si tipla, že to byl samec. Smrděl tak nějak jinak než samice. Asi to bylo vůní pižma, která za ním čpěla. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Základy umí," odpovím Jackovi, "chodila do jezdeckého klubu. Ale poníka jsem se bál koupit, přeci jen, starat se o koně, i o poníky, není jednoduché." Potom se objeví Kelsie. Zajímavé, jak tato žena umí střídat výrazy. Když ji pozdravím, zářivě se na mě usměje. Když ji osloví Jack, otočí se k němu a okamžitě nasadí naštvaný a znechucený výraz. Ta mu asi hned tak neodpustí... Vejdeme do vyklizené haly, kde začne obřad. Když rabín začne mluvit hebrejsky, většina lidi upadne do nudy. Projevuje se to po chvilce vrtěním, masírováním kloubů, nenápadným pokukováním na hodinky a jinými. Já hebrejštině rozumím, jako ostatně všem světovým jazykům, i těm dávno zaniklým, ale příliš mě to nezajímá. Rabín žvatlá o tom, jak dívka vstupuje do dospělosti, podle příkladu žen ze Starého zákona a podobně. Snažím se ale tvářit vážně a zaujatě. Zašilhám po Kelsi. Ta to pěkně žere... "Nech toho," nakloním se ke Claire, když zazívá, "ovládej se trochu." Vyzvu ji tichým šeptem. Pak konečně začne hrát hudba a Jack se svým švagrem a tchánem zvednou Sarah na židli do vzduchu. Claire mi sdělí, že by se asi bála, že spadne. "Já taky..," zamumlám, ale asi jen stěží to mohla slyšet. Ostatně, nebylo to určeno pro ni, stejně by to nepochopila. Jen tichá narážka na to, že Kelsiin bratr a strýc Sarah je strašný násoska. Dvacet tři hodin denně tráví v některé z městských náleven, hodinu pak někde v příkopě. Divil bych se, kdyby zrovna teď byl střízlivý. Kdyby jo, už by to oslavil panákem. Zvedneme se a přidáme se k průvodu. A čekáme, co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Odnesli ji ven ke stolu, který byl plný dárků. Teď následoval dort a rozbalování dárků. Claire se zarazila a chytla tě za rukáv. „Já nevěděla, že se dávají dárky... Tati! Já ji nic nepřinesla!“ zatvářila se zděšeně nad tím, že své nejlepší kamarádce nic nesehnala. „Co mám dělat?“ otočila se na tebe. „Myslíš, že stačím zaběhnout domů a něco ji najít?“ začala se kousat do rtu. „Jsem hrozná kamarádka! Tohle jsem měla vědět.“ Podívala se na Sarah, kterou posadili do čela stolu. Sarah se celá šťastná smála až ji z toho zrůžověli tváře. Jack a Kelsie se postavili za ní a zbytek hostů se shromáždili kolem, hlavně dětí, aby oznamovali co od koho je a taky ze zvědavosti. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Normálně se dárky nedávají, museli to spojit s oslavou narozenin," zamumlám. Jinak bych Claiře řekl, ať nějaký dárek vezme. Překvapilo mě to stejně, jako ji. "Všimla by si, kdybys chyběla," řeknu. "Zavolej Lucasovi nebo Dennisovi a řekni mu, ať něco najde a hodně rychle přiběhne." Poradím ji nakonec a čekám, jestli si svůj iPhone vůbec vzala, nebo ji budu muset půjčit svůj. Snad jeden z kluků něco najde a přijde, my budeme moci Sarah popřát a oslava bude dál probíhat hladce. |
| |
| Fergus Gallagher U Bena Usmál se. „Jasně. Třeba najdeš tu ideální a všechno tohle kolem nebude nutné.“ Řekl a šel nahoru si lehnout. Ty jsi osaměl a rozhodl se, že tady je ti nejlépe a brzy jsi usnul. Kolem druhé ráno tě probudil hluk přijíždějících aut. Posadil jsi se a sledoval dveře, ještě než vešli jsi poznal, že jsou od vaší smečky. Vešel Zane, to byl druhý zástupce Bena. Zane měl vlastní bezpečnostní agenturu, která dodávala bezpečnostní zařízení. Jeho agentura byla jedna z nejlepších ve státě. odkaz Zane se na tebe podíval a pokývl k pozdravu. Držel otevřené dveře, kterými prošli další dva vlci s nosítky. Měli na něm zakryté tělo Phila. Další dva nesli zase tělo bestie. Její odporný pach hned zaplnil místnost. „Do sklepa.“ Řekl Zane a hned šel otevřít okna, aby nenechali Benův dům zasmraděný. „Měl by jsi jít lehnout nahoru. Musíme tu zůstat a čekat na doktora Wallace.“ Řekl ti Zane. Wallace byl váš zasvěcený doktor. Byl výjimka protože neměl mezi vlky nikoho z rodiny. Maeve Adlerová Činžák „To ne... prostě čistý, vyžehlené košile, ladící oblečení a tak dále.“ Odpověděl tlusťoch. Podle cedulky na zvonku měl přímení Mirkle. Znovu zavrtěl hlavou.„To fakt nevím. Já nechodím lidi šmírovat kukátkem.“ Zamračil se. „Vím jenom, že na dlouho odjeli a vrátili se někdy v noci. Protože druhý den byli doma.“ Pokrčil rameny. „A jak tedy víte, kdo kdy je doma a kdo zrovna odchází?“ zeptal se Kaden. „Umím dobře poslouchat vašnosto. Tady se zvuky nesou. Za ty roky prostě poznám které dveře na patře se otevírají a zavírají. Tlumené hlasy, chůze. Když na konci chodby klepnou dveře a slyším podpatky poznám, že jde pryč paní Baerová. Když klepnou dveře naproti mému a slyším tiché kroky vím, že jde pryč ta malá... všechny ženský až na tu malou nosí podpatky.“ Kaden se na tebe podíval a tvářil se pochybovačně. Tohle se zrovna nedalo považovat za spolehlivé informace i když tlusťoch mluvil s jistotou. Elizabeth Folwin Na lovu Vydala jsi se po stopě a Ben tě následoval, nechal stopování zcela na tobě. Uslyšela jsi ho. Pomalu jsi zvedla hlavu a uviděla ho. Stál na zadních, několik metrů od vás a střihal ušima. Ben si lehl na břicho a ty jsi ho napodobila. Pozorovali jste nehybně zajíce. Trpělivě jste čekali dokud se zajíc nezklidnil a zase nedopadl na všechny čtyry. Ben se přikrčil, poznala jsi, že je čas. Tvoje vlčice se už nemohla dočkat. Ben vystartoval a ty o sekundu později. Zajíc se vystrašeně narovnal a začal pelášit. Hnali jste se za ním, kromě vzrušení z lovu, tě to i poměrně bavilo. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Dobře.“ Souhlasila Claire a vytáhla mobil. Zavolala Lucasovi. Rychle mu vysvětlila o co jde. „Žádnou panenku a ani plyšáka. To je pro mimina.“ Poučovala ho do telefonu. „Koukni se do mé šperkovnice. Nebo ne! Už vím. Ve skříni mám nové šaty. Ještě jsou v igelitovém obalu. Jsou oranžové s bílými proužky na ramínka. Vem ty a nějak je hezky zabal. Jo? Jo? Dobře.“ Zavěsila a podívala se na tebe. „Ještě že se Sarah máme stejnou velikost.“ Oddychla si. Podívala se na tebe. „Se nudíš tati? Proč se nejdeš bavit s dospělými?“ navrhla ti. |
| |
| Na lovu - je to zábava Držela jsem stopu a vůně zaječího pachu začala sílit. Cítila jsem každý výměšek pachové žlázky v místě dopadu tlapky a konečně pochopila, jak to dělají lovečtí psi. Když se vlk soustředil, šlo to téměř samo. Bylo to v krvi a všechny instinkty nás samy naváděly. Ben zůstával za mnou, v těsné blízkosti, ale do stopování se mi nepletl. Spíše mne sledoval, jak si vedu. A očividně jsem zatím prošla, neboť mne nijak nerušil. Konečně jsem jej i uslyšela. Pomalu jsem zvedla hlavu, tak, abych jej nevystrašila a trochu ji snížila. Uši jsem stáhla dozadu. Stál tam, ale očividně nás cítil. Byl nervózní, stál na zadních, aby dohlédl co nejdále. Viděla jsem jeho chvějící se divoce hnědou barvu i velké vykulené oko, které se míhalo všemi směry. Viděla jsem i ty dlouhé uši, které prudce stříhaly do všech světových stran, snažíce se zachytit nějaký podnět, který by mu prozradil, jaké nebezpečí na něj číhá. Koukla jsem na Bena a ten si lehl na zem. Opatrně jsem udělala totéž, a hlavu jsem umístila mezi přední tlapy. Snažila jsem se dýchat potichu. Občas jsem pohlédla na alfu, co zrovna dělá a když jsem viděla, že jen dál pozoruje zajíce, vrátila jsem svou pozornost k němu. Asi nám přálo štěstí, anebo jsme stáli proti větru, ale zajíc se po chvíli uklidnil a klesl zpátky do trávy. Bez známek nervozity. Ben se přikrčil a mé kroky dále vedla má sestra vlčice. Pomáhala mi, jakoby mi šeptala, co mám přesně dělat. Přikázala mi zvednout záď k lepšímu odrazu a sledovat Benova vlka. Ocas mi občas tiše a pomalu mávnul vzduchem, a pak Ben vyrazil. Odskočila jsem jen chvíli za ním. Zajíc nás teprve teď zpozoroval a mobilizoval všechny síly do útěku. Hnala jsem se za ním po Benově levém boku. Nechtěla jsem mu překážet, ale nehodlala jsem se zajíce vzdát. Zvyšovalo to adrenalin a uvolňovalo napětí. Byla to čirá radost z pohybu a lovu. Něco, co v sobě má každý člověk, ale nenajde to do doby než se k němu přidá jeho vlk. |
| |
| U Alfy Zasloužený spánek v srdci našeho teritoria pro mě znamená, že spím klidně, nemusím mít nastražené uši a hlídat. Jakmile jsem někde jinde než tady a doma, spím skoro s jedním okem otevřeným. Nevím, proč to tak je, není to ze špatné zkušenosti, spíš z nějakého hluboko zakořeněného instinktu. Že bych byl v pozoru, kdyby mi nějaká lhala, že vdaná není, to taky nepřichází v úvahu, poznal bych to. Přesto ihned bdělý otevřu oči a nasaju vzduch, který za chvíli zasmradí ta zdechlina. Ohrnu rty nechutí, hned se mi vybaví ten hnus na patře. Budu to muset jít něčím spláchnout. Pozdravím Betu. "Rád bych u toho byl, když už jsme to ulovili." Nechvástám se, jen dávám důvod, proč mě to tak zajímá. Tuhle kořist bych si nepřivlastňoval ani omylem, fuj. "Stejně teď neusnu, když vím, že je to dole a když to tu smrdí přesně tak, jak to chutnalo." Zašklebím se a mám chuť si odplivnout. Kdybych byl venku, s radostí to udělám. Sleduju, jak odnášejí bestii dolů. Chtěl bych ji vidět člověčíma očima, v klidu, když s ní bratr vlk nemusí bojovat o život. A taky... vím, že by nám Ben netajil něco důležitého, ale mám lepší pocit, když můžu být rovnou u zdroje a udělat si o tom vlastní obrázek. A když bude doktor potřebovat, klidně ať mi vezme krev, aby se všichni ujistili, že nám lovcům nic nebude. Já v to pořád doufám, protože zatím necítím nic zvláštního. |
| |
| Činžák Škoda. Bylo by jednodušší, kdyby Feliciin vrah nosil oblek, nebo popřípadě rovnou uniformu. Takhle jsme zase na začátku. Středně vysoký, černovlasý, slušně oblečený. S modrým autem. Hm. Právě takových běhá po ulicích stovky. A možná ještě víc. Vždyť až na několik detailů by se ten popis dal aplikovat i na Dressena. S milým úsměvem bedlivě poslouchám dál. Tu a tam k tomu ještě lehce kývnu, nebo mrknu. No, to úplně nevypadá jako obyčejná návštěva cukrárny. Ale zas jestli byli druhý den doma… Hloubám nad tím. Dressen se ho zeptá, jak to vlastně ví. Pravda. Když netráví hodiny u kukátka, že. V koutcích mi v ten moment nebezpečně škubne, ale ovládnu se. A to přitom ze začátku pupkáč jako drbna ani nevypadal. Jak vidno, zdání klame. Ačkoli mě to mohlo napadnout. Takový typy jako on nemají vlastní život a tak holt musí brát s povděkem životy ostatních. Zatímco se soused snaží ospravedlnit, vyměním si s Dressnem pohled. No ano. Odpověď ve smyslu „zvuky se tu nesou“ ani na mě nepůsobí zrovna nejlíp. Za spolehlivé informace to považovat nemůžeme. Ale zas… Nikdy jsem v činžáku nebydlela, přesto vím, že stěny tu obvykle bývají fakt tenké. A pokud tenhle člobrda sedí celý dny doma na zadku, tak nejspíš musí mít dobrý přehled o tom, co se kde šustne. Nebo ne? Skousnu si ret a nakrátko se zamyslím. Pak promluvím: „Takže jste vlastně Felicii ani jejího přítele předevčírem neviděl. Pouze slyšel.“ A kdoví jestli. „Nevzpomenete si tedy, kdy naposledy jste Felicii opravdu viděl? Na vlastní oči.“ Dodám. Pro jistotu. A pro jeho zabedněnou hlavu taky. „A když říkáte, že se tu zvuky nesou… Tak včera ani dnes ráno jste opravdu nic nezaslechl? Nemusí to být nic zvláštního.“ Usměju se. „Malá Elizabeth přece šla do školy. A co Felicia? Nešla ta někam? Třeba jenom vynést odpadky…“ V noční košili? Proč ne. Spousta lidí to tak dělá. „Nebo se u ní někdo na chviličku nezastavil? Kdokoli. I kdyby jenom obyčejný poslíček.“ Pokrčím rameny. „A hlavně v kolik hodin to asi tak přibližně mohlo být.“ Kdovíproč se mi vybaví pohádka o červené Karkulce. Samé viděl, samé slyšel… a nebohou Felicii nakonec sežral vlk, ne? Mírně nad tím zavrtím hlavou a pak po očku mrknu na Dressena, jestli chce ještě něco dodat. |
| |
| Elizabeth Folwin Lov Po chvíli jsi si všimla, že ti ho Ben nadhání. Nejspíš chtěl, aby jsi ho ulovila ty. Blokoval mu únikové cesty, zajíc byl tak vyděšený, že si nevšiml, že ho Ben žene v podstatě tobě do náruče. Ben na tebe zavrčel, aby tě pobídl k akci. Kdyby jsi se nad tím jako člověk zamyslela nejspíš by ti šance unikla, ale tvoje vlčice se vrhla vpřed a sevřela zajíce v čelistech. Tlamu ti zaplavila teplá krev, čekala jsi že to bude hnus, ale kupodivu ti chutnala. Nejspíš se ti změnili i chutě. Ucítila jsi křupnutí, jak jsi nejspíš zlomila tomu tvorečkovi vaz. Ben se posadil opodál a tvářil se spokojeně. Zajíc byl jen tvůj. Nejspíš čekal, že ho teď sežereš. Fergus Gallagher U Bena Zane přikývl a posadil se do jednoho z mnoha křesel co tu bylo. „Ben stopuje.“ Oznámil a tvářil se nespokojeně. Nejspíš nebyl rád, že Ben do toho šel sám. Po chvíli se zase zvedl a přešel k baru. „Dáš si něco? Ten hnus se mi nalepil na patro. A to jsem jenom dýchal.“ Navrhl a nalil si trochu whisky. Jestli sis taky o něco řekl, přinesl ti skleničku a zase si sedl. „Wallace bude zírat. Už nás řezal, operoval, vytahoval kulky, ale aby prováděl pitvu mutanta.... to ještě aspoň půl roku uslyšíme.“ Napil se. Maeve Adlerová Činžák Zamyslel se, což znamenalo, že je to už delší doba. „Někdy minulej týden. Snad středa... nebo úterý.“ „Fakt nic zvláštního, slečno. Holka jako vždycky před osmou šla do školy, lidi odešli do práce... nic neobvyklého.“ Potvrdil ti. „A jestli šla ven? Pokud se nevyplížila tak nešla...“ Muž se zamračil, asi ho už otravovali i otázky od tebe. „Nic. Nic, nic.“ Opakoval. „Celej den nevytáhla paty, pak přišla malá, zaječela a pak už jen sem a tam courali polišové.“ |
| |
| V lese - nepříjemná stránka lovu Utíkala jsem za zajícem, jak nejrychleji jsem uměla. A všimla jsem si, že mé tlapky už jsou moji součástí. Každý pohyb byl jistější a vyváženější. Po chvíli jsem si všimla, že se Ben ode mne oddálil. Chvíli jsem jej po očku sledovala a uvědomila si, že mi zajíce nadhání. Já za ním běžela spíše beze smyslu jen s čirou radostí z pohybu, on taktizoval. Pokaždé, když se objevila zajíci šance na záchranu, on mu ji zhatil. Zajíc již byl unavený a tolik se bál, že se ani neuvědomil, že mohu být stejně nebezpečná jako Ben. Uslyšela jsem tiché zavrčení, spíše signál akci. Můj mozek zpracovával tu informaci, avšak to se už vedení ujala má vlčice. Dychtivě se vrhla vpřed a jediným dobře mířeným kousnutím se nám zajíc objevil v tlamě. Nechápala jsem jak, ale ona si spokojeně svou kořist držela. Ucítila jsem v ústech teplou chuť prýštící krve, asi se mi povedlo překousnout zajícovi karotidu, kolik krve jsem cítila. Byla čerstvá a … lahodná. Čekala bych, že se mi z toho zvedne žaludek, ale bylo tomu naopak. Chutnalo mi to. Zjevně vlčí tělo ocení něco jiného než já. Vlčice zuřivě zavrtěla hlavou až se ozvalo křupnutí a zajíc v ústech se přestal hýbat. To byl jeho konec. Trochu mne to vylekalo. Zůstala jsem tam jen tak stát s kořistí v ústech a nevěděla jsem, co dělat. Bylo mi toho malého líto, ale vlčice uvnitř mé hlavy mne chlácholila, za dobře dovedenou práci. Pro ní to bylo asi jako sníst hovězí. Jen s tím rozdílem, že tohle ´hovězí´ jsem si musela ulovit a naporcovat sama. Ben seděl jen kousek ode mě a vypadal, možná i hrdě. A pokud ne hrdě, tak spokojeně určitě. Já se na něj dívala a pořád jsem v sobě bojovala sama se sebou. Vlčice mne přemlouvala, že si absolutně nemám co vyčítat, ale já si tím nebyla jistá. Udělala jsem pár nejistých kroků blíže k Benovi a položila mu zajíce k nohám, přičemž jsem do mrtvolky ještě žduchla čenichem, aby se trochu posunula jeho směrem. Zajíc byl dostatečně velký, abychom se z něj aspoň částečně najedli oba dva. Nepřecpeme si sice břicha, ale pro doplnění sil by nám to mělo stačit. A i alfa ztratil mnoho energie. Nehledě na to, že v přírodě méně dominantnější zvířata vždy ustupují svým vůdcům, kteří mají právo na nejlepší část kořisti. |
| |
| Činžák Naposledy ji viděl minulý týden. V úterý, nebo ve středu. Hm. To už je docela dlouho. A od té doby nic zvláštního. Ani dnes ráno. K čertu. Jak to tedy bylo? Elizabeth odešla před osmou. To Felicia ještě žila. Aspoň podle koronera. A co se stalo potom? Zůstala v bytě sama a podle výpovědi souseda z něj nevystrčila nos. Ani k ní nikdo nepřišel. Na to mě napadají hned tři věci – buď sousedova všímavost není až takové terno a vrah mu jednoduše proklouzl, nebo už musel být uvnitř delší dobu anebo je neviditelný a prochází zdmi. Pousměju se nad tou možností. To by teprve bylo zajímavé. Jen se obávám, že by celý případ skončil v zásuvce „odložené případy.“ No, každopádně ať už to bylo jakkoli, stále neznáme odpovědi na ty nejzákladnější otázky – kdo ji zabil? A proč? A pak je tu samozřejmě ještě naše teorie o tom, že Felicia nezemřela ve svém bytě. Cítím, jak se mi z toho točí hlava. Vrah, který prý nemohl vniknout do bytu, oběť která se z něj pro změnu prý ani nehnula a místo činu, které se pravděpodobně nachází zcela mimo tento dům. Celkem kuriozitka. A to tu ještě máme jejího přítele, nevím teď jestli bývalého nebo současného, který je zničehonic nezvěstný. Náhoda? Pochybuji. Ještě předevčírem spolu byli na výletě a vše se zdálo být v pořádku… Tak co se do háje mohlo stát? A kam tak najednou zmizel? Uvědomím si, že nedávám pozor, a trošku sebou trhnu. Vyhodím dosavadní myšlenky z hlavy a podívám se na souseda. Mračí se. Sakra. Správně to přisoudím netrpělivosti. Asi už stojí na nohou moc dlouho a potřebuje se zas rozvalit k bedně. Co naplat… Kupodivu mi to ale ani moc nevadí. Nemyslím si totiž, že bychom se od něj dozvěděli víc, než nám už řekl. Sklopím ruku s fotkou, kterou jsem mu pro jistotu pořád nenápadně mávala pod nosem a s hvězdným úsměvem pronesu: „Tak myslím, že od nás to bude všechno.“ Pro jistotu se otočím na Dressena, aby mě kdyžtak opravil, pokud se mýlím. Pokud to udělá, dám mu prostor pro další otázky. Pokud ne, rozloučím se se sousedem slovy: „Pane Mirkle, děkujeme za váš čas.“ |
| |
| U Alfy "Sám?" Je to zbytečná otázka, vyletí to ze mě spíš jako vyjádření údivu. Lehce se zamračím, přijmu skleničku, abych spláchl tu chuť. Nespokojeně si zabručím. "Já věděl, že mám do sebe hodit něco na jídlo a běžet tam zpátky... Vím, že to náš Alfa, ale stejně! Co když ten zmetek nebyl sám? Museli jsme ho sundat čtyři." A to je do prdele co říct. Vždyť mě s mou ne zrovna malou konstitucí a silou sundal jak hadrovou panenku. Kopnu do sebe panáka a dám si ještě jednoho. Spíš zvyk, než že by to fungovalo. "Za jiných okolností bych řekl, že aspoň bude mít co vyprávět vnoučatům," ušklíbnu se. Sám si nedovedu představit, že bych s vlkem v sobě dělal doktora. U policajtů, zásahovky, u vojáků se tak nějak počítá s tím, že dojde na konflikt, že poteče krev a budou ranění. Nezvládl bych je dávat dohromady, bezbranné nebo křičící, když by mě dráždil pach jejich krve a strachu. Proto se nedivím, že náš doktor je obyčejný zasvěcenec. |
| |
| Elizabeth Folwin Lov Ben se na tebe chvíli díval, ale pak nezaváhal a tlapami si zajíce chytil a začal ho rvát zuby, dokud neodhalil maso a vnitřnosti. Chroupal kosti a nijak se nepozastavoval nad tím, že je to... barbarské. Nakonec Ben tě několikrát upozorňoval, že tvůj vlk je šelma, ne domácí mazlíček. Jak jsi ho tak pozorovala nutkání sníst zajíce bylo silnější. Ben konečně vzhlédl, posunul zajíce k tobě a znovu se posadil. Olizoval si čenich od krve a zdál se spokojený. Nechal ti vnitřnosti. Nakonec... často jsi slýchávala, že vnitřnosti jsou nejlepší. Fergus Gallagher U Bena „Jo, jo. Nashle.“ Rozloučil se a zavřel dveře. Kaden nejspíš neměl další otázky. „No... to bylo.... docela plodné. Nejspíš budeme muset kriminalisty naučit, jak pokládat správné otázky.“ Povzdychl si. „Dobrá práce Adlerová. Já bych to s ním vzdal už dávno.“ Poklepal tužkou do notýsku. Prohlédl si chodbu. „No... jdeme na ostatní.“ Obešli jste čtvrté patro. Ale nic nového jste se nedozvěděli. Nakonec jste se dohodli, že půjdete i nahoru. Vylezli jste do sedmého patra, šestého a nikdo Felicity neznal, jen od vidění, kdy se tu a tam střetli na schodech. Snažili jste se dozvědět něco o tom autě toho přítele. Trvalo to dobré dvě a půl hodiny než jste stáli zase před činžákem. A nic nového jste nezjistili. Kaden si myslel, že aspoň lidé v prvním patře by mohli to auto znát, když jim musel parkovat před nosem. Ale až na to, že to byl prej asi starej Volkswagen. Ale poznávací značka... ani náhodou. Kaden si venku protáhl ruce a vzdychl, protože jste chtěli obejít pomalu celej blok. „No... jak to tak vidím, tak se nedostaneme domů dřív jak po půlnoci.“ Maeve Adlerová Činžák Zane přikývl. „Jo. Starej vlk ochranář. Nechce riskovat, že by ztratil dalšího vlka. Tak riskuje sám. Tvrdohlavej hlupák.“ Na rozdíl od tebe upíjel pomalu. Pro vás je sice obtížné se opít, ale není to nemožné. „Stejnak by ti to nedovolil. Zkopal by tě do kuličky a přivázal za nohu k ledničce.“ Ušklíbl se. Zane se zasmál. „Jo... bude jim vyprávět o tom jak pitval příšeru? A myslíš, že jim to bude do detailu popisovat? Chudáci děti.“ Vlci se vrátili a Zane je s díky propustil. Jen jeden odjel domů. Ostatní tři si šli ustlat nahoru. Zane jim nebránil. Nakonec to tu pro vlky bylo jako veřejný dům. Mohli přicházet a odcházet jak potřebovali. „Tušil jsem, že se něco stane.“ Zamračil se najednou. „Viselo to ve vzduchu. Jako bouřkový mrak. Jen čekáš, když začne pršet.“ |
| |
| U Alfy "Tak pokud k ledničce, zas tak by to nevadilo, ale asi by mi ráno vynadal za loužičku. A lednička by přišla o počestnost, vyvrhl bych ji jak jelena." Po ne moc příjemném rozhovoru se Simonem, jehož člověčí část je pro mě příliš - jak to říct? Měkká? Milá? Nezazlívám mu to, ale s druhým Betou mi přijde, že vlk nemá potřebu se se mnou zase svářit. Jednak kvůli tématu, jednak kvůli tomu, že je to... prostě Zane. "A proč jsi nic neřekl? Tos čekal, až nám někdo nachčije za krk?" Vím, že teď jsem na tenkém ledě a takhle bych s ním jednat neměl. Jenže to, co řekl... mě trochu namíchlo. Nejsem žádná drbna, ale pokud někdo cítí nějakou levárnu, měl by to ihned říct. Jako já jsem se svěřil o tom, co říkal Henry. Je to přece pro dobro smečky! |
| |
| Činžák -> Venku Dressenova pochvala mě tak nějak… Zahřeje. „Díky.“ Usměju se. Tentokrát ale upřímně, nikoli falešně. Veškerá přetvářka ze mě spadla hned, jakmile za sebou pupkáč zabouchl dveře. „Víš… nemám tohle ráda. Nedělá mi dobře, když musím něco předstírat. Ale teď to bylo, zdá se, ku prospěchu.“ V hlavě mi víří nad tisíc otázek a témat, které bych s ním chtěla probrat. Nedozvěděli jsme se toho sice moc, ale i tak byla některá fakta celkem zajímavá. Bohužel na to ale nebyl vhodný čas ani místo. Snad později, v kanceláři. Až bude větší klid. Obejdeme sousedy na celém patře, pak na šestém, sedmém… Zkrátka prolezeme takřka celý dům odshora až dolu. Nejhorší na tom je, že bez valného výsledku. Dozvíme se pouze, že auto Feliciina přítele byl nejspíš starý Volkswagen. Ale značku si samozřejmě nikdo nezapsal. Koneckonců proč taky. Kdo by ji potřeboval? Zbytek výslechu už probíhá dle následujícího scénáře – Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel. Klasika. Zhruba po hodině si přesně na tuhle větu vypěstuji alergii. Věděla jsem, že jsou činžáky neosobní. Ale ne že až tak moc. Vždyť to pomalu vypadá, jakoby tu snad nikdo Felicii ani neznal. Kde jsou všechny ty užitečné drbny? Stát se tohle na vesnici, museli bychom je přehazovat vidlemi. Asi tak po dvou hodinách to víceméně vzdáme a ocitneme se zase venku. Konečně. Zívnu a rozlámaně se protáhnu. Mám tuhle práci ráda. Děsně moc. Ale musím říct, že dovede člověka unavit. Cítím se vyždímaná jako citron. A to přitom nejsme ani v polovině. Kdepak, to nejhorší nás teprve čeká… Rozhlédnu se kolem. Předtím mi ten blok nepřišel tak velkej. Kolik domácností asi budem muset ještě obejít? Podívám se na Dressena. Asi bych se moc nesekla, kdybych si tipla, o čem právě přemýšlí. A taky že ne. Hned vzápětí mě o tom přesvědčí. Skončíme až po půlnoci… „Nejspíš. Jen doufám, že to přinese nějaké výsledky.“ Pokrčím rameny. „Každopádně já domů nespěchám. Ty ano?“ Zeptám se. Znovu mě napadne, že o něm vlastně nic nevím. Žije sám, nebo s rodinou? Přítelkyní? Manželkou? Čeká na něj někdo? Vzpomenu na svou rodinu. Ještě nevědí, že mě povýšili. Na zkoušku. Nestihla jsem je o tom informovat a tak čekají, že se vrátím brzy… „Budu si muset akorát zavolat. Doma by měli strach.“ Sakra. Jako malá holka, Maeve. Pokárám se. Ta poslední věta mi prostě utekla. Ale co. Vždyť je to nakonec jedno, ne? Mám svou rodinu ráda a rozhodně se nemusím stydět za to, že jí chci nahlásit, že jsem ok. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Zapátrám v paměti. „Ty ti dala madam Feritchsová, ne?“ zeptám se s úšklebkem. Tato přísná stará panna Clairu učila ještě před měsícem na piáno, než už byla ve hře lepší, než ona, takže s tím Claira sekla. Claire se na mě otočí a já se podívám směrem k dospělým. Skupinka švitořících matek kolem Kelsi. Všechny vychvalují Sarah a žvatlají něco o náboženství. Podívám se směrem k Jackovi. Hlavní boss kalifornského podsvětí sedí na stole, nohy položené na jedné židli a s nesmírně zaujatým výrazem (asi jako kamenná socha) pozoruje dění kolem a poslouchá (jedním uchem dovnitř, druhým ven) muže kolem sebe. Nebo, muže… Spíš samé podpantofláky a ‚dokonalé‘ manžely… Takové ty, co vymění plínky, zajdou nakoupit, dají dítěti najíst, vyperou, vyžehlí, uvaří, uklidí celý byt.. prostě voly. „Nevím… Ale já si poradím, ty běž za dětmi. Lucas už tady za chvíli bude,“ řeknu Claire a zamířím k Jackovi, abych ho opět zachránil. Tentokrát ne před křeslem nebo mřížemi, ale před neuvěřitelnou nudou. „Nezajdeme se napít?“ dojdu k němu, chytnu ho za rameno a ukážu o nedaleký opuštěný stůl s lihovinami. Pokud by některý z přítomných mužů chtěl protestovat, mám dost ostrý pohled na to, aby to nezkoušeli. |
| |
| Uprostřed lesa - těžká volba lovu Sledovala jsem Benův pohled, když jsem mu odevzdaně předložila kořist, kterou jsem sama ulovila. Vím, že bez jeho pomoci bychom neměli nic, ale stejně, bylo to má kořist. Alfa se na mne podíval pohled, z něhož jsem nedokázala nic vyčíst. Dívala jsem se i já na něj, abych odhadla jeho myšlenky, ale nic. Netušila jsem, zdali oceňuje mou podřazenost anebo mu naopak přijde na obtíž. Nevím, jestli by radši průbojnou dravou vlčici nebo pokojnou milou dívku. Pak můj dárek ale přijal. Zůstala jsem stát opodál, stále se dívajíc na alfu, jak se sám krmí Vypadalo to zběsile, všude pryštěla ještě světle rudá krev. Bylo vidět, že zajíc nebyl mrtev dlouho. Slyšela jsem drcení kostiček mezi zuby šelmy. Mě samé tento výjev působil smíšené city. Ne plně nevoli, chápala jsem, jak funguje potravinová pyramida a cyklus přírody. Chápala jsem, že silnější vyhrává. Byla jsem asi moc útlocitná. Kdežto vlčici se sbíhaly sliny, jen těžce zůstávala stranou. Nejraději by se krmila společně s Benovým vlkem. Byla hladová a chtěla část své kořisti, kterou si sama ulovila. Její první trofej a já se stále snažila jí ji odepřít. Ben se dokázal ovládnout. Dokázal svého vlka přinutit říct si dost, aby něco zbylo i pro mne a mou vlčici. Přisunul zajíce opět ke mně a lahodně si olizoval okolí mordy zbarvené do ruda. Spokojeně jsem na něj pohlédla a poté sklonila svůj hlavu níž. V otevřené břišní dutině jsem viděla jednotlivé orgány. Ben je téměř neporušil. Slezina – střeva – játra – ledviny, opakovala jsem si postup, kterým se vyjmuly vnitřní orgány při pitvě. Přesně podle pravidel. Má vlčice se už nebezpečně škubala. Stále jsem ji měla ´na uzdě´, ale její touha byla čím dál silnější. Musím jí dát to, oč žádá. Pro dobro nás všech, pomyslím si a zavřu oči. Na chvíli popustím svou vlčici více na povrch. Stále se nad ní snažím mít kontrolu, ale chci, aby si svou první kořist užila. Víc než já. Ona to dokáže ocenit. Cítila jsem neurčitou chuť ve svých ústech, ale vlčice mí říkala, že je to lahodné. Dokonalé. Naprostá delikatese. To nejlepší, co ve svém životě zatím zažila. |
| |
| Fergus Gallagher U Alfy Zane se na tebe zamračil. „Řekl jsem to Benovi. A stejně... jediné co jsem mohl říci bylo, že čichám něco ve vzduchu. Nic určitého.“ Promnul si spánek. „Od té doby co Marok řekl, že hodlá vlkodlaky ukázat veřejnosti se objevují všude nějaké problémy. Marokova smečka měla problémy s čarodějnicí. V Los Angeles museli zabít Alfu i jeho družku. Alfova družka zešílela. Pozabíjela všechny vlčice a všechny staré vlky, kteří by se mohli vzepřít a pak nechala napadat pohledné lidské muže a dělat z nich vlky do svého osobního harému. A Alfa ji příliš miloval než aby něco dělal... hlupák.“ Zavrtěl hlavou. „A Alfa Kolumbijského poříčí byl napaden. A to nemluvím o tom, že někdo nejspíš vymyslel drogu, která působí na vlkodlaky.“ Vážně se na tebe zadíval. „Tohle nešiř dál, Fergusi. Ben nechce, aby mezi jeho vlky panoval neklid.“ Zavrtěl hlavou. „To, že se stane něco tady bylo na spadnutí.“ Maeve Adlerová Město „Po pravdě o tom dost pochybuji.“ Řekl a díval se na protější dům. „Pokud nám nedají bližší popis toho muže nebo poznávací značku jeho auta.... tak to bude poměrně zbytečná práce. Hned na poprvé s tím tlusťochem jsme měli štěstí. Ale pak houby...“ Začal si procházet poznámky. „Domů? To ne... ale jsem rád, když můžu být o půlnoci v posteli a spát. Jako každý normální člověk.“ Pak se s úšklebkem podíval na tebe. „Jenže mi nejsme normální lidé.“ Zavrtěl hlavou. „Jasně. Zavolej si. Však nám ty domy nikam neutečou.“ Odešel stranou, aby ti dopřál při telefonování soukromí. Podle jeho odpovědi jsi měla pocit, že ho doma nikdo nečeká, ale byla dost nejasná, takže těžko říct. Elizabeth Folwin Lov Jedla jsi a Ben zůstal opodál dokud jsi neskončila. Spokojeně přikývl a pak jste se ještě proběhli než Ben zamířil zpět do vily. Proklouzli jste zpět do domu dvířky. Ben tě nechal v obýváku a sám vyběhl schody do patra a zavřel se v jednom z pokojů. Čekala jsi. Netrvalo to dlouho a ven už vyšel Ben jako člověk ve volných teplácích a mikině. Po bosých nohou sešel dolů a opatrně se posadil do křesla. „Dobrá práce, Elizabeth.“ Pochválil tě. „Teď už víš jak lovit. Vedeš si dobře. Myslím, že nebudeš mít problémy s kontrolou své vlčice.“ Položil na zem další tepláky a mikinu, jako měl on. „Kdyby jsi někdy začala cítit, že tvoje vlčice se dere dopředu jsou tři zaručené způsoby jak ji upokojit. Lov, velké množství jídla a sex. Lov je nejlepší, ale ne vždy je k tomu příležitost. Pak tedy musíš vyjíst ledničku. Nejlépe maso samozřejmě. A kdyby to fakt spěchalo neboj se sníst syrové maso i v lidské podobě.“ Dával ti další rady. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Claire se ušklíbla. „Ne. To jsou jiné. Ty od madam Feritchsové jsou v zapečetěné bedně schované v koutě skříně pod hromadou krabic s botami. Ty nikdy neuvidí světlo světa.“ Zasmála se a šla za Sarah. Ty jsi zatím šel osvobodit Jacka v obklopení bandou potpantofláků. No... Jack byl vlastně taky pod pantoflem. Pro svou ženu by udělal první poslední. „Jasně!“ souhlasil a omluvil se ostatním a spěšně jste spolu odkráčeli. „Díky. Málem jsem se ukousal nudou. Jsem za Sarah rád... ale tyhle rodinné akce nejsou moc pro mě. Jo kdyby šlo o nejbližší přátele.... jenže tady je spousta rodičů, které neznám ani od vidění.“ Stěžoval si zatím co jste si vybírali co k pití. Jack se rozhodl pro pivo, na něco drsnějšího přejde až později. Kdyby se opil, jeho Kelsi a ani Sarah by nebyli nadšení. Hlavně kvůli Kelsi. Snaží se to u ní vyžehlit. Tohle by byl krok zpět. „Radši mám pracovní schůzky, plné dvojsmyslů, napůl vyhrožování... nebo s kolegy.... silácké řeči a drsné vtipkování. To mám raději.“ |
| |
| u Alfy Nic neříkám. Nemusím, můj údiv jde přímo cítit. Možná je dobře, že jsem si ustlal tady dole. Až teď jako bych si uvědomil, že navenek klidné soužití, pro někoho podivná rutina v práci a problémy s hledáním družky odlákaly moji pozornost a ukolébaly mě do rytmu člověko-vlčího života, kde se pořádají grilovací párty, o víkendu se loví holky a v noci zase zajíci a jeleni. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo dít něco takového. Měl jsem za to, že my vlci jsme v něčem lepší než lidi, protože známe svoje místo a k tomu, abychom ho zjistili, stačí jen oční kontakt a trochu vycenit zuby. Nejsem žádný máslo, ale abych pravdu řekl, to o zabití Alfa páru mě šokovalo. Když vidím Bena, člověk si říká, že Alfou jsou ti nejpovolanější. Ti nejlepší a nejrozvážnější. Stejně jako si dítě idealizuje rodiče, tak já mám Bena jako rytíře bez bázně a hany. Vlkodlačí král Artuš nebo tak něco. Nikdy jsem nad tím zas tak nepřemýšlel a automaticky to teda bral tak, že Alfové si v tomhle budou podobní, jinak by je Marok nevybral. Pokývu hlavou. Říká mi to určitě proto, že ví, že budu mlčet jako hrob. Nejsem slepičí prdelka. "Nechci stát stranou. Jestli budete něco tutlat před smečkou, aby nevypukla panika, chci do toho jít taky. Víš, že neumím sedět s rukama v klíně, že rád budu vaším chlupatým pěšákem," zazubím se skrz hranu skleničky. Doufám, že mě do těch zákulisních hrátek pak vezmou, nemůžu to všechno nechat jenom na nich. Jsou možná o mnoho silnější než já, ale každá pracka dobrá. A já se nebojím špinavé práce, ba naopak. Jinak bych nedělal u zásahovky. Ale jestli se rozhodne mě od toho odstřihnout, přít se s ním nebudu. Lichost je mi cizí, nechci se vtírat do vedení, jako to dělají lidé. Jen chci být užitečný, když nemám rodinu, která by mě naplňovala. Zaplácnout to prázdné místo aspoň tím, že ochráním smečku. |
| |
| Venku Hm. To jsem se toho dozvěděla hodně. Pousměju se. Jak to vypadá, Dressen nejspíš patří k lidem, kteří si svého soukromí cení. Což je naprosto v pořádku. I já jsem taková. Kývnu proto jen na srozuměnou a chci tím celé téma uzavřít, když řekne tu větu. My nejsme jako normální lidé… Trošku se zarazím. Co tím myslí? Nakrčím čelo a přešlápnu z levé nohy na pravou. Pak se ještě podrbu ve vlasech. No jo, slyším trávu růst. Jako obvykle. Tím „my“ myslí policisty. Detektivy. Co taky jinýho, že? „Fajn. Bude to chvilka.“ Slíbím a Dressen přitom taktně poodejde stranou. Vytáhnu mobil a dlouze zmáčknu jedničku. Klávesu, pod níž mám uložené číslo domů. Asi po třetím zazvonění se mi ohlásí Lilly. Nepřekvapí mě to. Jako studentka je doma prakticky pořád, potvora mrňavá. Jelikož se nehodlám moc vykecávat, stručně jí sdělím, že dělám na případu a nevím, kdy se vrátím. Bohužel tím ale jenom odpálím celý ohňostroj otázek. „Tebe povýšili?“ „Jo. Na zkoušku.“ „Aha. A s kým děláš?“ Jelikož Lilly Dressena nezná, omezím odpověď na pouhé: „S kolegou. Detektivem.“ „Hmm. A jakej je? Fešák?“ Sestřička. Vždycky zvědavá jak opice… Unaveně protočím oči. „V pohodě.“ „Jo jasně.“ Slyším, jak se rozchichotá. „No a co máte za případ?“ O tom mluvit nesmím a ona to moc dobře ví. Proto si neberu servítky a rychle ji odpálkuji: „Kdo je zvědavej, bude brzy starej.“ Na to konto si vyslechnu, jak ohromně jsem zase příjemná a kdy se teda jako hodlám vrátit domů. „Netuším.“ Zopakuji. „Ale asi dlouho. Nečekejte na mě.“ V moment co zavěším a schovám mobil, se mé myšlenky zase obrátí zpátky k případu. Připomenu si, co říkal Dressen. To, že další obchůzky budou nejspíš úplně zbytečné. Musím mu dát za pravdu. Taky mám ten pocit. Po prvním výslechu u toho pupkáče šlo všechno od desíti k pěti. Ale kdoví. Pořád se na nás ještě může znovu usmát štěstí. Vykročím k Dressenovi. „Škoda, že nevíme s kým se Felicia přátelila. Kamarádky by nám určitě o jejím příteli řekly vše, co potřebujeme vědět.“ Mluvím pomalu ještě za chůze. Pokud teda nějaké měla. Zatím to vypadá, jakoby ji nikdo ani pořádně neznal.“ Možná byla uzavřená. Žila především pro svou dceru. „No… a samozřejmě by nám taky velmi pomohla malá Elizabeth.“ Dodám, jen co si na ni vzpomenu. Škoda, že ji zatím nemůžeme vyslechnout. Zastavím se tak na dva kroky před Dressenem a mírně pokrčím rameny. „Půjdeme? Ať už to máme z krku.“ |
| |
| Fergus Gallagher U Bena „Já vím. Proto ti to říkám. Myslím, že brzy budeme mít plné ruce práce.“ Podíval se směrem ke dveřím do sklepa. „Tohle by mohl být jen začátek něčeho opravdu ošklivého.“ Vzdychl a napil se. „Ben bude muset svolat smečku a vydat varování. Předpokládám, že nařídí lovení nejméně v párech.“ Zamnul si bradu. Uslyšeli jste auto, Wallace dorazil. Bez klepání vešel, už pro smečku dělal od doby co byl ještě mladík, no mladík... asi tak od třiceti. Teď už byl za zenitem. Vlasy mu skoro všechny zbělali, ještě tu a tam zůstala barva, ale vousy a obočí měl už bílé. odkaz Na sobě měl normální oblečení, žádný bílí plášť nebo tak. Nakonec jste ho museli vytáhnout přímo z postele. „Tak co tak hoří?“ zeptal se, jakmile vešel. V ruce měl aktovku, ve které si nosil své doktorské náčiní. I přes to, že ve sklepě mu Ben nechal vybudovat celou laboratoř. Mohl tam bezpečně dělat všechny pokusy a ošetřovat. Na klinice by to nejspíš budilo pozdvižení. Zane vstal. „Je to ve sklepě. Díky, že jste přijel i takhle pozdě.“ Usmál se na něj. Wallace mávl rukou. „V pořádku. Nakonec to není poprvé a stejně bych za dvě hodiny vstával.“ Vstal jsi taky a vedli jste Wallaceho dolů. Po několika metrech klesání se schody konečně otevřeli do dlouhé chodby. Bylo tu několik místností. Některé sloužili i jako vězení. Ale nevzpomínáš si, že by ho Ben někdy použil. Jedny dveře vedli do laboratoře. Jakmile jste otevřeli dveře udeřil vás do nosu ten hnusnej puch. Wallace to necítil a klidně vešel. „Dva?“ zeptal se překvapeně. Zane zavrtěl hlavou a odsunul jedno zakryté tělo ke zdi. „Tenhle ne. Bude mít pohřeb. Museli jsme ho někam uklidit. Jste tu kvůli tomuhle.“ Strhl z bestie plátno. Wallace ustoupil. „U všech svatých!“ vydechl a hned zase přistoupil. „Vlkodlak... ale... jiný. Mutace? Geneticky pozměněný?“ mluvil spíš k sobě než k vám „No... tohle chvíli potrvá pánové. Radši běžte.“ Sundal si mikinu a nasadil si rukavice dlouhé po loket. Maeve Adlerová Vyšetřování Kaden přikývl. „Zítra ji vyslechneme a zkusíme se ji na to zeptat.“ Souhlasil. „Snad nám tedy návštěvu povolí.“ Schoval zápisník. „No jo... jdeme na to.“ Projel si rukou vlasy a vyrazili jste k vedlejšímu domu. Tam to nebylo o nic lepší. Někteří dokonce ani nevěděli, že vedle někoho zabili. Slyšeli jste jen to samé dokola, jen jinak podané. Další dům a to samé. Kaden z toho začínal být nevrlý a kdo by se mu divil. Když jste došli ke konci bloku, bylo načase začít s domy naproti. Čas běžel. Najednou byl podvečer, pak večer a skončili jste až kolem desáté. Jedinou novou věc co jste se dozvěděli bylo, že měl přítel možná Britský přízvuk. Vrátili jste se k autu a Kaden s unaveným vdechnutím nasedl. „No.... sice to bylo k ničemu. Ale aspoň nikdo nemůže říct, že jsme se nesnažili.“ Promnul si spánek. „Hele Kadenová. Dneska to zabalíme. Je to tvůj první den. Hlášení spíchnu sám a ty můžeš domů. Máš u stanice auto nebo chceš domů hodit?“ zeptal se, když si zapínal pás a čekal až se taky zapneš než nastartoval. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Škoda, byly pěkné..." uculím se na zmínku o šatech. Popravdě, byly příšerné. Křiklavě barevné nějakého snad indického střihu... Pak se tedy vydám za Jackem. Vezme si pivo, já si naliji trochu osvědčeného druhu červeného vína. Na něco tvrdšího nemám po včerejšku moc náladu. "Chápu tě..," přikývnu s úsměvem. "Já ty rodiče některé znám možná z třídních schůzek, ale to je tak vše. Ani si je většinou neumím přiřadit k děcku." Přiznám se. "Jo, skryté hrozby a vydírání jsou nejlepší.. Však víš, mnohokrát jsi vedle mě seděl u soudu," zazubím se. "A i s kamarády je to super. Včera jsem měl sraz s klukama ze.. střední a hráli jsme ragby. Taky sranda." Přestože jsem původně nechtěl, přejdu k vážnějšímu tématu. "Znáš Blair Streinovou?" zeptám se hlavního šéfa kalifornského podsvětí, zatímco sleduji naše dvě dovádějící dcery a jejich další spolužáky. "Píše teď o mě docela sladké článečky a figuruješ v nich i ty. Připomíná všem, že jsi kriminálník... Jistě, nemůže tě obvinit z toho, z čeho jsem tě vysekal, to by byla žaloba za pomluvu.. ale připomíná tvé staré excesy z doby, kdy jsme se neznali. Ty krádeže aut a drogy..," Zaváhám, ale nakonec řeknu: "Lucas ji sleduje, ale tihle bulvární redaktoři jsou velmi nebezpeční v nahlodávání názoru veřejnosti... Já ji nemohu rozdrtit, dokud nepřestřelí, to vím já, ty i ona a ona si bude dávat pozor, aby byla opatrná. Nicméně ty máš trochu širší možnosti, než já... Myslíš, že bys ji mohl.. klepnout přes prsty? Nějak nenápadně, hlavně ať stopa nevede k nám, ale ať si uvědomí, že se některým lidem její činnost nelíbí, a jde psát třeba články o ohrožených tuleních mláďatech." |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Jack se zamyslel. „To jméno mi je povědomé, ale nic víc.“ Pokrčil rameny, ale poslouchal tě, když jsi ji o té reportérce povídal. „Jo ta by mohla být problém.“ Přikývl. „Jasně. Trochu ji postrašit nebude problém.“ Pak se ušklíbl. „Ale aby to nedopadlo jak s Getem.“ Připomněl ti. Gete byl taky novinář, děsně vrtal, Jack ho postrašil, ale jediné čeho dosáhl bylo, že Gete byl ještě víc agresivnější. Nakonec se nedalo nic dělat a musel zmizet. Utopil se, když byl rybařit. „Byl bych nerad, kdyby se něco takového opakovalo. Celkem takové lidi obdivuji, co si stojí za svým ať se děje cokoliv. Lidí se zásadami je stále méně.“ Napil se. „Ale nech to na mě. Zařídím to.“ Slíbil ti. „No jo... ale s tvým stylem života s tím musíš počítat. Čím dál tím víc lidí na tebe má pifku.“ Podíval se směrem ke Claire. „Možná by nebylo od věci, kdyby jsi Claire udělil osobní ochranku. Kdyby se nemohli dostat k tobě mohli by to zkusit přes ní.“ Zatvářil se znepokojeně. Pak se zadíval na svou dceru. „Sarah nechávám hlídat už od doby co začala chodit do školy. Sice nenápadně.... aby o tom nevěděla, což není ideální. Ale lepší než nic.“ |
| |
| Vyšetřování „Snad.“ Výpověď Elizabeth totiž potřebujeme jako sůl. Postřehy sousedů jsou sice fajn, ale bohužel je to stále jenom chození okolo horké kaše. Nic víc, nic míň. My musíme přímo ke zdroji. A kdo je tu povolanější, než ta malá? No… Vrah. Samozřejmě. Ale ten jaksi hádám spolupracovat nebude. „Dobře.“ Kývnu a bez dalších zbytečných řečiček ho následuji k vedlejšímu domu. Bohužel nám ale štěstí nepřeje. Už asi posté si vyslechneme tu starou známou písničku – „Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel“, s tím, že se pro velký úspěch přidá ještě nová sloka typu – „A tady se jako někde stala vražda?“ V tu chvíli mám pocit, že si asi budu muset odskočit do lékárny pro Neurol. Minimálně. A aby toho nebylo málo, u dalšího domu nás čeká totéž v bledě modrém. Než dojdeme na konec samotného bloku, jsem už totálně vyždímaná. A Dressen taky, ačkoli se to snaží maskovat neustálým bručením. Prostě je to jak jsem říkala – plýtvání drahocenným časem. Zatímco my tu neúspěšně slídíme, Feliciin vrah si klidně běhá po svobodě a kdoví, jestli v násilí nepokračuje. S výslechy skončíme zhruba kolem desáté. A jediné, co se nakonec dozvíme je, že Feliciin přítel měl nejspíš britský přízvuk. Nejspíš. Ano. Ani to nevíme jistě. Pomalu dorazíme k autu a nasedneme. No, ještě že se teď nevidím. Musím vypadat vyloženě úchvatně. Napadne mě a tak si aspoň odhodím vlasy z čela a mírně se protáhnu, abych nevypadala jako hrbatá babka. „Ať si někdo zkusí říct, že jsme se nesnažili.“ Poupravím Dressenovo prohlášení a neubráním se dlouhému zívnutí. Sakra. Omluvně se usměju. Jsem fakt ořezávátko… „To by bylo fajn.“ Hlavně nemít výčitky, že celé hlášení oddře sám… Povzdechnu si. Ale to bych asi nebyla já, abych je dřív nebo později neměla. „Jenže tě v tom nemůžu nechat.“ Znovu zívnu. Hm. Bezva. „Jedno kafe. Nebo dvě. A budu zas jak Duracell.“ Pousměju se. „A ne, auto nemám. Chodím pěšky, není to daleko.“ Dodám ještě, načež si zapnu pás a pohodlně si opřu hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Gete byl extrém," zamumlám. Pousměji se: "Spíš by to mohlo dopadnout jako s Richardsonem." Richardson také dost rejpal, pak dostal od Jacka přes prsty a odjel do Číny bojovat za práva politických vězňů. Dokonce měl po dvou letech odvahu mě požádat o právní radu a já mu ji poskytl. A správnou. Zdarma. Řekne, že to zařídí. Přikývnu. Pak zmíní, že bych měl Claire zařídit ochranku. Pousměji se. To si vážně myslí, že jsem o tom nepřemýšlel? "Pochybuji, že někdo půjde po našich dcerách," řeknu. "Všichni ví, jak dlouhé máme prsty. Nikdo si to kvůli mě nedovolí říct nahlas, ale je veřejným tajemstvím, že jsi mafiánský boss. Našel bys je, živí by se z Kalifornie nedostali. A kdyby je tví muži nerozstříleli a dostali se před soud..," zazubím se. Dokončovat snad ani nemusím. Vyhřáté křeslo by je neminulo. Krom toho, Claire má oproti Sarah jednu nespornou výhodu, a to tu, že je poloviční anděl. Je silnější, rychlejší a odolnější, je těžké ji zranit a léčí se mnohem rychleji než lidé. Střílet a prát se samozřejmě umí i Sarah, ale andělská krev dělá z Claire mnohem těžší cíl. "Ne, samozřejmě jsem uvažoval, že bych ji nechal hlídat... Ale nakonec jsem si říkal, že to není třeba dělat nějak oficiálně. Hlídaná je vlastně pořád, vezeme ji ze školy i do školy, ve škole je ochranka, když jde na nákupy, vždy ji doprovází náš řidič," dodám. Že je řidič tisíc let starý anděl a dvacet let sloužil po svém Padnutí u námořnictva, to vynechám. "Jak ji hlídáš?" zajímám se. "Chlapi s ostřelovací puškou na střeše? Taťko, doufám, že tví chlapci nezastřelí jejího nápadníka..," popíchnu ho veselým tónem. |
| |
| Z lesa zpátky k Benovi - konec srandy Ben na mne trpělivě čekal, dokud jsem nedojedla. Já se snažila přestat myslet na to, že tahám z těla zajíce mi dobře známou vnitřnost, kterou jsem znala až do mikroskopických detailů a místo toho přemýšlela nad tím, že mi to vlastně i chutná. Když jsem dojedla a z mršiny nezůstalo snad více než pár chlupů a ostrých kostí, spokojeně přikývl. Očividně si všiml, že se mi má vlčí podoba zalíbila a ještě mi dopřál chvilku dovádění. Poskakovala jsem jako malá, nadháněla jsem Bena, občas jsem po něm cvakla zuby anebo sekla packou, ale z dostatečné vzdálenosti. Více jsem si nedovolila. Samozřejmě, párkrát jsem pomyslela na to, jaké by to bylo kousnout ho do ocasu anebo mu skočit na záda, ale nakonec jsem to vždy zavrhla. Myslím, že submisivnější vlci by si to ke svému alfovi nedovolili, proto bych neměla ani já. A nebo by si to mohl brát osobně. Což by taky nebylo zrovna dobré. Ben najednou změnil směr a já poznala, že je již čas. Museli jsme se vrátit, i když mě se tak nechtělo. Sklopila jsem uši a svěsila ocas, Bena jsem doháněla jen tak, abych mu stačila. Chápala jsem, že Ben se musí starat ještě o celou smečku a svůj vlastní život, ne jen o jedno nové vlče. Ale bylo to tak příjemné odpoledne. Vběhli jsem zpátky do domu stejnými dvířky jako ven a když jsme doběhli do obýváku, alfa na mne krátce pohlédl. Pochopila jsem a zůstala stát. Po chvíli jsem si lehla na podlahu a rozvalila se snad přes půlku koberce. Tak zatraceně mě bolely nohy. Snad Benovi nebudou vadit ty chlupy, pomyslím si. Každé zvíře líná a já asi nebudu výjimkou, ale pohnout se mi moc nechtělo. Za chvíli vrzli dveře. Převalila jsem se a vzhlédla jsem vzhůru. Slyšela jsem bosé nohy scházející dolů. Posadila jsem se tedy, abych nevypadala tak rozvaleně. Ben se vzápětí objevil, ve volných věcech. Dívala jsem se na něj a když mě pochválil, zvesela jsem zavrtěla ocasem. Byla jsem žena a jako každá žena jsem měla ráda ocenění. Zatvářila jsem se otráveně a lehce dávivě, když mi řekl, že bych mohla jíst maso i syrové. Kdesi zezadu v hlavě jsem slyšela tiché zavrčení, když mě má vlčice upozorňovala, abych neopovrhovala něčím, co je pro ni pochoutka. Avšak nějak chápala, že ve všech věcech se asi neshodnem. Opět jsem se usmála tím vlčím způsobem, když mi Ben radil co dál. Bylo až vtipné, jak elegantně se vyhnul tématu sex. Pořád si o mě myslel, že jsem ta útlocitná princezna, která by otevřenější debatu na toto téma asi nesnesla. Trochu ironické potom, co jsem před ním musela stát nahá. |
| |
| Maeve Adlerová Auto Kaden zívl, asi jsi ho tím svým nakazila. Rozjel se. „Víš to jistě, Adlerová? To bude tak práce ještě na tři hodiny. Musíme zapsat výpovědi, a všechny. Čas, čísla domů, bytů, jména.... bude to sranda.“ Ušklíbl se. „Já jsem pořád poměrně čilej. Jen trochu otrávenej.“ Přemlouval tě. „Jde o to, že na to nejsi zvyklá a zítra bys byla malátná z nevyspání.“ Pokrčil rameny. „Já to zvládnu.“ Ujistil tě. „Navíc to kafe na stanici je tak hnusný a navíc v tom není skoro žádný kofein tak bys musela vypít aspoň deset, abys dosáhla úrovně normálním dvěma kávám.“ Elizabeth Folwin U Bena „Teď ještě nějakou chvíli takhle zůstaň. Až přijde čas k proměně, pomůžu ti.“ Opřel se a vydechl. „Pokud to bude možné, tak bude nejlepší, aby jsi sem chodila ob den. Pokud to půjde nepřeměňuj se beze mě. Ta první proměna je nejdůležitější. Ale čím víc proměn ze začátku projdeš, tím víc se ti to ustálí.“ Zadíval se na tebe. „Ale docela si se svou vlčicí rozumíš. Brzy i ztratíš odpor k syrovému masu. Myslím, že nemusíš mít obavy ohledně sebeovládání.“ Pak jste odpočívali, na chvíli jsi si i zdřímla. Ucítila jsi jak tě Ben pohladil. „Je čas.“ Pronesl. Vzhlédla jsi k němu a zahleděla se mu znovu do očí. Proces jako předtím se opakoval, bolest, proměna a zase jsi měla jen dvě nohy a dvě ruce. Choulila jsi se na zemi, pokožka ti brněla. Nebylo to příjemné. Ben k tobě přisunul oblečení, ale nedotýkal se tě. Vzpomněla jsi si, že kůže po proměně zpět v člověka, je citlivá. „Odpočívej, nikam nespěchej.“ Nabádal tě jemně. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Snad máš pravdu.“ Přikývl. Znovu se napil. „No... ale já nemluvil o těch mocnejch a tak... já mluvím o lidech, kteří ti chtějí ublížit. Ty jsi na tom hůř než já, kamaráde. Tebe nenávidí i normální, obyčejní lidé. Jednou se stane, že osvobodíš vraha co zabil něčí dceru. Otec, většinou jsou to otcové, vezme zbraň a rozhodnou se, že ti tu bolest ze ztráty oplatí a Claire zastřelí. Takové věci se stávají.“ Pokývl hlavou. „Koukám na dokumenty a filmy podle pravdy.“ Pokrčil rameny. „Jo? On s ní chodí i po obchoďáků, jako ocásek? Navštěvuje s ní všechny obchody a když si sednou v mekáči tak si dřepne mezi houf žvatlajících holek?“ pozvedl obočí. „Měl bys mu dát dovolenou.“ Koutky mu zaškubali v úsměvu. „Hej! Já svou dceru miluji, ale nejsem magor!“ bránil se a smál se. „Ne. Ale nenápadně ji sleduje v přestrojení. Je fakt dobrej. Mistr převleků. Úplnej chameleon. Co hodinu změní vzhled, aby si nevšimla, že ji sleduje.“ Usmál se. „Sarah si pak nebude připadat, že je omezována a že nemá soukromí a takovýhle věci.“ Mávl rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "By se asi divil, kdyby si vytáhla kulku z těla a zahodila ji..," pomyslím si. "Vrahy už většinou neobhajuji, ti nemají na zaplacení," zazubím se. "Většinou teď obhajuji velká zvířata, bosse a giganty a ti nejsou přímo vrahové. Mají na to lidi," zamumlám, nicméně vážnost situace chápu. "No nemysli si, tebe obyčejní lidé taky zrovna nemilují. A já si občas aspoň trochu vylepším image tím, že osvobodím nějakého nevinného otce rodiny nebo starou babičku. Lidi jsou z toho potom naměkko a všechno mi odpustí. Jo jo, lidé jsou blbí," zazubím se. Pak se upřímně a nahlas zasměju. "No, docela slušně ho za to platím... Ale samozřejmě nechodí s nimi, je od nich dál, sleduje je, čeká před obchody a před mekáčem..," pokrčím rameny. Má speciální schopnosti, čich na nebezpečí. jak přesně Clairu chrání, to netuším, ale určitě dobře. "Počkej, jestli je aspoň trochu po tobě, zjistí to. A pak si to sežereš," varuji jej s úsměvem. Pak na okamžik zaváhám, ale nakonec se rozhodnu mu svěřit. Krom Lucase a Dennise je to asi jediný člověk, kterému to můžu říct. Jasně, Padlí kluci jsou fajn, pokecáme, napijeme se, zahrajeme ragby.. kdybych potřeboval pomoct někomu rozbít hubu, tak by určitě přijeli, ale existují věci, které se s nimi nedají řešit. "Představ si... včera na mě Claire vybafla, že bych si měl najít nějakou ženskou..," řeknu Jackovi tiše. jack ví, že jsem do Susan byl šíleně zamilovaný a nikdy jsem po ní žádnou jinou ženu nechtěl. Ale mu to nepřijde tak těžké, jako mi. Určitě si myslí, že já se svým vzhledem a kontem si můžu najít jakoukoliv. Ale nejde o ni, jde o mě. On nezná pozadí a mou minulost. Dva tisíce let jsem nebyl zamilovaný, až Susan... Jak dlouho by trvalo, než bych se zamiloval znova..? Padlí andělé žijí dlouho. Je mi snad souzeno strávit další staletí jen s dcerou? Pousměji se. "A horší je, že si uvědomuji, že Claire by nějakou ženu v domě potřebovala. Nějakou důvěrnější, než jsou služky. Vysvětlování sexu jsem ještě přežil, kupování první podprsenky se už rozdýchávalo těžko.. ale až za mnou přijde s menstruací, tak mě asi klepne.." |
| |
| U Bena doma - trocha bolesti Seděla jsem naproti Bena a pozorovala ho. Celý dnešní den byl neskutečně zvláštní. Už jsem nemohla říct, že se zbláznili, sama jsem ten důkaz cítila na vlastní kůži. Byla jsem unavená, ale přesto podivně šťastná. Trochu jsem se bála vrátit domů, nevěděla jsem, co jim mám říct. Nebo spíše jsem jim zatím nechtěla říct nic, ale stejně jsem nevěděla, co bude dál. Nechtěla jsem jim lhát, nikomu, a přesto zatím budu muset vykládat lži všem. Zatřepala jsem hlavou a snažila se na to nemyslet. Aspoň ne teď, dokud jsem stále vlk. Benova slova mne uklidňovala. Zatím jsem si zřejmě vedla dobře, anebo aspoň chtěl, abych si to myslela. Mě to ale takhle vyhovovalo a neměla jsem zapotřebí mu nevěřit. Po chvíli jsem se zvedla a přesunula se blíže k Benovi. Sedla jsem si těsně před něj a dala jsem mu packu na koleno, hned poté jsem si tam položila i hlavu s pohledem stále upřeným na něj. Nevěděla jsem, jak bych mu lépe mohla poděkovat. Pak jsem svou tlapu opět sundala a došla jsem na místo, kde jsem ležela. Opět jsem si lehla a hlavu jsem nechala klesnout na natažené přední nohy. Oči se mi pomalu klížily. Cítila jsem se zde v bezpečí a dlouhý běh mě unavil. Po chvíli jsem usnula, ani jsem nevěděla jak. Polekaně jsem sebou cukla, když jsem ucítila jemné pohlazení. Ospale jsem zvedla hlavu a zadívala se na alfu. Párkrát jsem zamrkala a posadila se. Věděla jsem, že se opět budu muset dívat Benovi zpříma do očí. Sedla jsem si jen pro jeho pohodlí. A bylo to tu zase. Nepříjemné mravenčení vystupňované až do podivné bolesti. Přesunování svalů, lámání kostí, občasné zapraštění. Cena, která se však dala zaplatit. Po chvíli jsem se opět dívala na bledou kůži na mých prstech. Měla jsem polohu jako plod v děloze matky. Chvěla jsem se a pokožka nepříjemně brněla. Na místech, které se dotýkaly koberce to trochu bolelo. Ben mi přisunul blíže oblečení, které přinesl. Pozorovala jsem ho očima, ale nechtělo se mi hýbat. Ještě ne. A pak jsem si vzpomněla, že mne před tím varoval. Nová kůže, jemná a citlivá. Na omak bolestivá. Nic by se nemělo dotýkat mne a ničeho já. Nějak mi ta přeměna zpátky přišla horší. Byla jsem unavená, těžko jsem udržovala mysl čistou. Chtělo se mi spát a měla jsem pocit, že mám zase hlad. Což bylo snad nemožné s ohledem na to, kolik jsem toho snědla. Dýchala jsem už klidně, ale pokaždé když jsem se chtěla pohnout to ještě zabolelo. “Děkuji,“ pronesla jsem zlehka a trochu se na Bena pousmála. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „No... radši budu, kdyby byla po mě a ne mo Kelsi.“ Řekl šeptem a šibalským úsměvem. Když jsi se mu svěřil s tím na co se tě zeptala Claire, narovnal se v zádech a vyslechl si tě. „Hmmm... a mě se Sarah nedávno zase ptala, že by chtěla sourozence. Asi si zjistím co je to v té rodinné výchově učí.“ Zadíval se na tebe a zvážněl. Zatvářil se zamyšleně. „Chápu. To je poměrně ošemetné. Claire si nejspíš začíná uvědomovat, že až jednou od tebe odejde zůstaneš sám.“ Řekl a díval se na tebe. „Jednou se odstěhuje, vdá se, bude mít vlastní děti. Není to tak, že by tě opustila, ale už tě nebude potřebovat jako teď. Asi má obavy, že by jsi byl osamělý.“ Napil se. „Nejlepší by bylo sehnat ji chůvu. Jenže... na chůvu je zase už moc stará. A aby jsi si navesloval domů nějakou rádoby “přítelkyni„ je taky o ničem.“ Poškrábal se na bradě. „Nebo můžeš adoptovat nějakou dívku, která už má tohle období za sebou a tak by se Claire obracela na ní a ne na tebe...“ Vydechl. „Jeden nápad blbější než druhý.“ Zamračil se. „Zdá se.... že máš dvě možnosti. Aspoň z mého pohledu. Zaprvé. Doopravdy si najít nějakou známost a nebo to prostě nějak všechno skousnout.“ Znovu se zamyslel. „A nebo řeknu Kelsi, aby si někdy vzala holky stranou a vysvětlila jim to. Promiň. Nic jiného mě nenapadá.“ Dopil a vzal si další pivo. „Ale po pravdě... bych ti nedoporučoval hledat si ženskou jen kvůli tomu, aby měl kdo dceři vysvětlit ženské záležitosti. Z toho by jsi byl nešťastnej a Claire taky.“ |
| |
| V autě Tři hodiny. Tři hodiny plné papírování. Respektive zapisování výpovědí, jmen, čísel bytů, domů, časů… Opakuji si v hlavě, co Dressen právě vyslovil nahlas. No, zkrátka se musí uvést veškeré detaily. A to ať už více, či méně důležité. Ovšem vzhledem k tomu, že nejobsáhlejší výpověď máme od toho.. Merkle? Mirkle? Sakra. Už ani nevím jak se ten pupkáč přesně jmenoval. Doufám, že si to Dressen poznamenal správně... Každopádně vzhledem k tomu, že nejobsáhlejší výpověď máme od něj, nebude toho psaní zase až tolik. Vlastně postačí v 99% procentech jedna jediná a mnou velmi oblíbená věta – Nic neviděl, nic neslyšel. Krátce se nad tou představou pousměju. Z toho by byl Braun určitě nadšenej. Škoda, že není zrovna apríl. A škoda, že i kdyby byl, nemohla bych si ve svém postavení takový vtípek dovolit. Sotva jsem se vypracovala o něco vejš, nechci zase dřít dlažbu. Fakt ne. „Bez obav. Nejsem zvyklá na tuhle práci, ale zato jsem zvyklá ponocovat. Doma jdu málokdy spát dřív jak v jednu.“ Ujistím ho, když vzápětí dodá, že to zvládne. „O tom nepochybuju. Ale když budeme dva, práce půjde líp od ruky, ne?“ S papírováním bych přece neměla mít problém. Maximálně ten, že mě tak ukrutně nebaví. Dressena ale, zdá se, nepřesvědčím. Přemlouvá mě dál. Dokonce začne hanit i kafe na stanici. Pobaveně se na něj zadívám. „Zajímalo by mě, jestli se najde aspoň jeden člověk, kterýmu to kafe chutná. Asi udělám průzkum.“ Vlastně by to mohla být docela legrace… „Říkala jsem si, proč je tak hnusný. Takže málo kofeinu, hmm…“ Protáhnu. Vážně tu pořád žvaním o kafi? „Když vypiju deset šálků, myslíš, že udělám nový rekord?“ Jo. Vypadá to, že pořád žvaním o kafi. Zazubím se. Na to, jak jsem unavená, mám až překvapivě dobrou náladu. Možná, že mi teprve teď zpětně dochází, že jsem celý den dělala svou vysněnou práci. A že mě fakt hodně bavila. „No, neodbíhejme od tématu. Stručně a jasně – nemám problém s tebou hlášení napsat. Ale jestli to chceš radši udělat sám…Tak klidně.“ Pokrčím rameny. Třeba už toho má za dnešek dost a chce být radši sám… A já mu svou iniciativou dělám čáru přes rozpočet. „Hele je to na tobě. Mě vyhovují obě varianty.“ Dodám po chvilce přemýšlení, snad abych mu to rozhodování víc usnadnila. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Tak to po mě Claire naštěstí nechce..," pousměji se, když zmíní, že Sarah po něm chce sourozence. "A? Ty bys chtěl ještě jedno dítě?" zajímám se upřímně. Pak se zasměji. "Neboj, až se odstěhuje, nepůjdu skočit z mostu, že jsem na tom světě zůstal úplně sám." Pokrčím rameny. "Já mám prostě pocit, že vedle sebe žádnou ženu nepotřebuji a že bych ji ani nechtěl. Nejde o sex..," zazubím se, "holky se nechají sbalit lehce. Ale na nějaké vztahy moc nejsem." Pak poslouchám jeho návrhy ohledně vysvětlování věcí Claire. "Neboj... Ženskou si hledat nebudu vůbec, ale kdyby mě nějaká zaujala, asi se bránit nebudu..," zamumlám. Nicméně mě zaujal možností, že by to holkám vysvětlila Kelsi. "Jestli to Sarah ještě nevysvětlovala, tak by mi vůbec nevadilo, kdyby byla Claire její další posluchačka. Nehledě na to, že Claire má k tomu blíže. Třináct je jí za pět dní." Pak si vzpomenu, že zítra máme jet pro psa, a já ještě ani pořádně nevím, kam. Omluvím se tedy Jackovi a kousek poodstoupím. Vytáhnu mobil a na okamžik zaváhám. Lucas má díky šatům pro Claire lítání dost, takže nakonec zavolám Dennisovi. "Nazdar, Denny... Mohl by jsi mi prosímtě zjistit, jestli v nějakém útulku není štěně zlatého retrívra. Na pohlaví mi nezáleží, ale ať je pokud možno co nejmladší..," řeknu mu. Není to tak, že bych nechtěl za štěně platit u nějakého chovatele, ale vzít si psa z útulku mi vždy přišlo sympatičtější. Navíc zvířata mám rád a psy obzvláště. To jsou přátelé, co nikdy nezradí. |
| |
| Elizabeth Folwin U Bena Ben se usmál. „To je samozřejmost.“ Řekl přátelsky. „Odpočívej. Já půjdu udělat něco k jídlu. Až se na to budeš cítit, obleč se a přijď do kuchyně.“ Vstal. Zaváhal, ale pak odešel do kuchyně. Necítila jsi se však sama. Cítila jsi pořád Benovu přítomnost. A navíc jsi měla svou vlčici. Ležela jsi a čekala až tě to přejde. Když se z kuchyně začala linout vůně smaženého masa, zakručelo ti v žaludku. No... říkali, že přeměna vyžaduje energii. Pokud to jde po každé proměně se najíst. Ještě, že máte ten rychlý metabolismus, jinak by jsi z toho byla nesvá se tak cpát. Když tě kůže přestala brnět, oblékla jsi si volné oblečení a pomalu odkráčela do kuchyně, kde už na tebe čekal talíř s pečeným masem, slaninou a volskými oky a pomerančová limonáda na zapití. „Až se najíš a trochu si odpočineš odvezu tě domů.“ Slíbil ti a sedl si naproti tobě se svým talířem. „Jak se cítíš?“ Maeve Adlerová V autě „Možná bychom měli sepsat petici za nový stroj na kávu?“ navrhl a pousmál se. „No rozhodně by jsi rekord udělala. Ale v tom případě bych si nejspíš rezervoval záchod.“ Pobaveně na tebe mrkl. Pak se zasmál. „Jasně, že to nechci dělat sám. Ve dvou to bude rychlejší, ale myslel jsem si, že by jsi si zasloužila oddech. Ale jestli tedy na tom trváš. Tak v pohodě.“ Pokrčil rameny. Dojeli jste na stanici. Na stanici teď byla noční směna, ale na vašem oddělení nebyl nikdo. Jen vy dva. Rozsvítili jste si, vzali si po jedné hnusné kávě a pustili jste se do práce. Kaden tě pověřil diktováním a on psal na počítači zprávu. Předháněli jste se v zívání, ale šlo to docela dobře. Nakonec jste to zvládli za necelé dvě hodiny. „Konečně.“ Protáhl se Kaden, když odklikl na počítači tisk. Tiskárna začala plivat potištěné papíry a ty jsi je zandavala do složky. Tu jste pak hodili šéfovi do kanceláře a mohli jste jít domů. „Hodím tě domů. Sice jsi říkala, že je to kousek. Ale bude se mi lépe usínat.“ Zamkli jste za sebou a šli ven na parkoviště. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Jack pokrčil rameny. „Jasně. Docela bych byl rád za kluka. Kelsi to zvažuje. Její porod byl dlouhý a řekl bych, že ji to od dalšího dítěte trochu odrazuje.“ Oklepal se. „Sarah lezla ven skoro dva dny.“ Pak pokývl hlavou. „Domluvím do s Kelsi. Podle mě nebude vadit, když se to Sarah dozví o trochu dřív. Aspoň bude vědět co se děje s jejími kamarádkami.“ Slíbil ti, že to zařídí. Odešel jsi stranou aby jsi zavolal kvůli psovi. „Ahoj Nicku.“ Pozdravil Denny a vyslechl si tvůj požadavek. „Jasně. To nebude problém. Pošlu ti pak info na mobil. Hned se na to vrhnu.“ Slíbil, počkal jestli ještě něco nepotřebuješ a pak zavěsil. Objevil se Lucas, který nenápadně Claire podstrčil dárek pro Sarah. Ta mu dala pusu na tvář a hned se s ním hrnula k Sarah. Sledoval jsi, jak její kamarádka rozbalila šaty a byla z nich celá pryč. Lucas k tobě přišel a otřel si z čela imaginární pot. „To byla teda akce. Claire má tolik šatů... bylo to jako prodírat se pralesem. Kolikrát jsem si už myslel, že se na mě některé to oblečení vrhne ve snaze mě uškrtit.“ Vtipkoval. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Dva dny?" vytřeštím oči. "Susan rodila dvě hodiny, pak hned začala cvičit, aby se vlezla do svatebních šatů a svatbu jsme měli o tři dny později..," řeknu. Na konci to ale polknu, jak už nechci o naší svatbě dál mluvit. Přeci jen, Susan zemřela jen několik hodin po obřadu... Jack potom přislíbí, že Kelsi Clairu zasvětí. Vděčně kývnu. "Díky." Potom vyřídím telefonát s Dennisem, který se okamžitě vydá splnit mé přání. I jemu poděkuji, a když schovám mobil, už vidím Lucase. Ten nenápadně předá šaty Claire a pak zamíří ke mně. Krátce a zdvořile se přitom pozdraví s Jackem, ale jinak už na něj nereaguje a jde za mnou. Lucas a Jack se samozřejmě znají, ví, o koho se jedná, ale pokud vím, nikdy se spolu nebavili. Jeden druhého bere jen jako dobrého kamaráda Nicka. "Jo," zašklebím se. "Desítky šatů a stejně pořád nosí jenom riflové minišortky a úplá trika." V šatech jsem ji viděl jen na oslavách nebo důležitých událostech. Jinak nosila buď minišortky, nebo sukně. V kalhotách jsem ji snad taky ještě neviděl, a minisukně jí zatrhl už Lucas. To byla snad jediná věc, kterou jí on kdy zatrhl. Claire samozřejmě chtěla po mě, abych to zrušil, ale co se jejích minisukní týče, jsem s Lucasem zajedno. "V šatech se asi blbě svádějí kluci," odtuším, "minišortky a upnutá trička jsou na to lepší." Podívám se na hodinky a pak zpět na slavící děti. Ty nevypadají, že by chtěly jen tak přestat. Nezdá se to, ale už jsme tu tři hodiny. "Většinu těch šatů už musí mít stejně malou... Budu ji muset asi někdy přinutit, aby si je vytřídila. Dáme kdyžtak něco na charitu. Hm... Štěňátko z útulku, oblečení na charitu... Co proti mně ten bulvár pořád má?" podívám se na Lucase a zasměji se. Pak obrátím pohled k Jackovi, ale ten mou nepřítomností nijak nestrádá. Našla si jej totiž manželka. Obrátím se tedy zpět k Lucasovi. "Desátého... To je zrovna středa, ne? Když je dneska pátek... Asi Clairu omluvím ze školy, chtěla do nějakého zábavního parku. Doufám, že nic nemáš, protože mám strach, že bez tebe se nikam nepojede..," řeknu. Ono by se mohlo zdát, že Lucas nikdy nic nemá, ale ne vždy je to pravda. Většinou je tedy ve vile a baví se s andělskýma klukama z ochranky, ale občas vyráží pobavit se (ano, i sexuálně) do města. Stejně jako já nemá problém sbalit nějakou krasavici u baru a po aktu už ji nikdy nevidět. Pokud ale vím, nikdy se do žádné ženy nezamiloval. |
| |
| Benův dům - popřeměnový klid Ben odešel a já ještě zůstala na místě, stále ve stejné poloze. Měla jsem pocit, že tak to bolí nejmíň. Nepříjemné brnění bylo postupně tupějším až se úplně vytratilo. Dívala jsem se na špínu za mými nehty a přemýšlela o tom, jak neskutečné tohle všechno je. Již jsem nemohla pochybovat, nyní jsem se mohla jen divit. Když existují vlkodlaci, jsou i upíři? Vlastně mi to přijde docela logické, že také musí existovat. A samozřejmě nechtějí vyjít na světlo, tedy obrazně řečeno. Bojí se říci světu, že tu jsou taky. A proč? Protože by je lidé zničili, zabijí všechno z čeho mají strach. Ještě chvíli jsem tam ležela, ale necítila jsem se sama. Stále jsem cítila Benovu vůni a dokonce snad i trochu tepla z jeho těla. A taky se mnou byla má vlčice. Jakoby poklidně odpočívala v mé mysli, spokojená a dávala na mne pozor. Po chvíli to začalo z kuchyně opět vonět. Ben byl očividně kuchařský mistr, anebo mé čichové buňky byly teď tak neskonale senzitivní k jídlu až mě to začalo děsit. Trochu jsem se pohnula a bolest byla úplně pryč. Zůstalo jen vyčerpání, dokonce i bolest nohou po dlouhém běhu se vytratila. Vstala jsem tedy a podívala se na bok, na kterém jsem ležela. Byl trochu otlačený a stále červenější než zbytek těla, ale jinak mu nic nebylo. Oblékla jsem si na sebe věci, které mi tam nechal Ben. Cítila jsem se v nich volně, chvílemi až příliš, neboť jsem měla strach, že mi kalhoty sjedou snad až ke kolenům. No jo, univerzální velikost. “Tady to zase voní,“ řeknu místo pozdravu, když vejdu do kuchyně a poslušně si sednu ke stolu. Tentokráte sním úplně všechno beze zbytku. Přísahám. “Unaveně, trochu rozlámaně z toho ležení na zemi no, a hlavně, tak trochu smradlavě,“ odpovím s úsměvem. Možná je to tím, že teď toho cítím trochu více než jako člověk a tak bych normálním lidem nesmrděla, ale já jistojistě cítila směsici lesa, potu a zvířete. “Těším se na sprchu. Ale jinak to bylo úžasné, vzrušující a taky trochu zábavné. Samozřejmě až na tu chvíli pojídání zajíce za syrova, ta mi ještě chvíli asi bude vadit,“ pronesu a z mého hlasu je slyšet nadšení. Strach a starosti se zatím nedostavily. “Už se těším na příště,“ dodám nakonec a po očku pokukuju po jídle, protože mám hlad… jako vlk. |
| |
| U Alfy To znamená, že se budu muset vzdát svých osamocených běhacích procházek? Ta představa se mi nelíbí, i když je vlk smečkové zvíře, někdy potřebuju být sám. Proběhnout se, provětrat si hlavu a pak se připojit k tlupě. Kopnu do sebe ještě jednoho panáka a konečně cítím, že to má nějaký účinek. Nehodlám se opít, to ne, ale je fajn někdy polechtat játra. Stejně to za chvíli odezní, na to, abych se zlil jako doga (jak příhodné přirovnání), bych Benovi musel pohnout se zásobami. Ten smrad už cítím potřetí, tak můžu hrdě říct, že mě tentokrát nepřekvapí. Hnus je to pořád, to jo. Mimoděk nakrčím nos. Ve světle silných zářivek ta svině vypadá ještě nechutněji. Nechci Wallacemu překážet, tak si stoupnu na druhou stranu stolu. Dívám se mutantovi na hlavu, jako bych v ní hledal nějakou podobnost. Jako když čloběk hledí do mrtvé, znetvořené tváře. "Nevadí. Stejně asi neusnu." Ne, když vím, že někdo dole pitvá tohle. Možná jsem si měl vzít sem dolů celou flašku té pálenky, ale rozhodnu se to vydržet. Však ten puch budu moct zase spláchnout. |
| |
| V autě -> Na stanici Pobaveně mrknu a bez váhání mu ten návrh odklepnu. „Souhlas. Ať má Braun radost.“ Skoro si přitom ještě zamnu ruce. A co. Zasloužil by si to. Má svým zaměstnancům vyjít vstříc. A že už si někdo stěžoval, na to bych vsadila krk. „Máš pravdu.“ Úsměv při jeho poznámce ještě o něco rozšířím. „Pro jistotu budu pít kafe rovnou tam. Ať to nemám daleko.“ Stočím zrak ven. Chvilku bezmyšlenkovitě pozoruju ubíhající krajinu, načež zívnu a zavřu oči. Jak už jsem řekla – nejsem vyloženě ospalá, jen unavená. A není divu. To lítání sem a tam, vyptávání se a zpracovávání informací se na mě prostě nějak muselo podepsat. Za minutku bude zas líp, o tom jsem naprosto přesvědčená. A zatímco odpočívám čekám, až se Dressen vyjádří jak to bude dál. Rozhodne se mou pomoc přijmout, nebo ji odmítne? Bude to varianta A, nebo B? Nakonec zvítězí Áčko. Aniž bych otevřela oči, zas se nepatrně pousměju. Jen tak, sama pro sebe. Takže to byla jenom póza. Stojí o pomoc. Akorát mě chtěl ušetřit. Možná, že jsem se spletla. Možná, že gentlemani ještě úplně nevymřeli... Rozhodně ale patří k ohroženému druhu. Ať tak či onak, nenapínám ho svou odpovědí dlouho: „Jo, trvám na tom. Jsme přece parťáci.“ Připomenu klidně. A tím je řečeno vše. Po zbytek cesty už ani jeden z nás nepromluví. Na stanici dorazíme poměrně brzo a než se vrhneme na papírování, dáme si tolik vychvalované kafe. Jenom jedno. A bohatě to stačí. Hlavně že jsem si tak honila triko. Vypít jich deset, nejspíš bych si nadobro odrovnala chuťové buňky. Práci si rozdělíme následovně – Dressen se ujme přepisování údajů do počítače a já mu je svědomitě diktuji. Vlastně to ani moc nebolí. Totiž na to, že takhle spolupracujeme poprvé, jsme celkem sehraní. Skončíme dokonce o celou hodinu dřív, než jsme původně mysleli. Dressen celou zprávu vytiskne a já ji uložím do desek. Společně ji pak hodíme Braunovi na stůl, zamkneme kancelář a vydáme se na parkoviště. Všimnu si, že se docela ochladilo a mrknu na hodinky. Půlnoc… Hm. Když půjdu rychle, budu doma tak do půl hodinky. Aspoň přibližně. Otočím se na Dressena a chci se rozloučit, když mi znovu nabídne odvoz. Zaváhám. Asi by to bylo rozumnější… V očích mi bleskne jakýsi náznak pobavení. „Umím se o sebe postarat. Ale pokud na tom trváš… Tak v pohodě.“ Odpovím mu jeho vlastními slovy. |
| |
| Elizabeth Folwin U Bena Usmál se. „To je výhoda. Ty nejlépe chutnající jídla jsou většinou ta nejtučnější. Teď... si můžeme dovolit všechno. Tuhle schopnost si vážně vychutnávám.“ Zavtipkoval a pustil se do jídla. „No jestli chceš, tak se pak osprchuj. Ale jen vlažnou.“ Upozornil tě. „Jsem rád, že jsi se bavila. A s tím lovením... zvykneš si na to. Představuj si, že jíš tatarák. Nebo suši. To je taky syrové maso.“ Nacpal si do pusy kus slaniny. „Hmm... přijď pozítří. Ale kdyby jsi měla nějaké problémy hned přijeď nebo mi zavolej a nechám tě přivést.“ Olízl si prst. „Dám ti číslo na mě a na Daniela. Časem tě budu seznamovat se smečkou. Ale všechny poznáš o úplňku. Při obřadu přijetí do smečky.“ Fergus Gallagher U Bena „Dobře. Ale jestli začnete vlčet, tak rychle pryč.“ Řekl a oblékl si zástěru, pak roušku, pokrývku hlavy a nakonec brýle. „Fajn... jdem na to.“ Pustil se do práce. První udělal vzorky krve a tkáně a dal je analyzovat. Vytáhl magnetofon, zapnul ho a začal prohlížet bestii. Při tom magnetofonu oznamoval co vidí, poznatky a spekulace. Otevřel mu tlamu, černý jazyk dal na stranu a prohlížel si zoby. „Tesáky abnormálně vzrostlé. Za první řadou zubů objevuji druhou řadu zubů, menší.“ Dvě řady zubů? To je napůl žralok nebo co? Pak se pustil do pitvy. Puch zesílil a tak jsi si radši nasadil roušku, aby jsi to aspoň trochu utlumil. Smrdělo to, jako kdyby otevřel něco shnilého. „Silný zápach infekce.“ Mluvil doktor. „Hmm... zajímavé. Játra navíc. Dva žaludky? Zakrslý, ale má dva. Skoro to vypadá, jako kdyby si pěstoval náhradní orgány.“ Ozvalo se cinknutí. Analýza byla hotová. Přešel k obrazovce počítače. „Prolezlej nemocemi. Není divu. Mít orgány navíc je nepřirozené.“ Vrátil se k pitvě. Zane už toho měl dost a odešel. Maeve Adlerová Domov Kaden se ušklíbl. „Taková podpásovka.“ Ohradil se a vydali jste se zase k jeho autu. „A já vím, že se o sebe dokážeš postarat. Máš výcvik. Máš zbraň. Já na tom trvám spíš kvůli sobě. Budu klidnější. Jsem sobeček.“ Nasedli jste do jeho auta. „Říkej mi kudy.“ Pobídl tě a rozjeli jste se. Odvezl tě před dům, kde jsi bydlela. Kaden na něj pohlédl a pak na tebe. „Tak dobrou Adlerová. Zase zítra. Zítra se snad někam pohneme. Budeme mít výsledky pitvy, analýzu krve, otisky v bytě snad už proženou databází a Elizabeth.“ Odmlčel se. „Kupodivu se mi to zdá méně náročné než dnešek.“ Usmál se a pokynul ti na rozloučenou. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Jack pokrčil rameny. „Ne každý porod je lehký. Nikdy v životě jsem nebyl tak na nervy jako ty dva dny. Fakt nikdy. A to mám dost stresující práci.“ „Kdykoliv. Mi otcové si musíme pomáhat.“ Drkl do tebe. Lucas se pousmál. „To se změní. Móda se pořád mění.“ Oklepal se. „Nerad vidím, že se tak obléká. Dělá se zbytečně starší než je. Hrůza jak ty dnešní děti se snaží co nejrychleji dospět. Nejlepší by bylo, kdyby přestali růst tak v osmi nebo v desíti. To už mají docela rozum, ale ještě se nestarají o dospělost.“ Pokývl hlavou. „A už vůbec se mi nelíbí, že randí. Je mladá a kluci ve čtrnácti už začínají myslet na sex.“ Pak se, ale uvolnil a zavtipkoval. „Neseženeme ji pás cudnosti?“ „Jo... měla by si ty svoje šaty protřídit. Mám dojem, že jsem tam zahlédl i něco co podezřele připomínalo tu puntíkovanou sukni co nosila v šesti. Však víš... ta bílí s červenými puntíky a chtěla abychom ji říkali Beruško.“ Připomněl ti. Ušklíbl se. „Bulvár se vždycky strefuje do úspěšných lidí. Vem si co píšou o celebritách. A to jsou oblíbení.“ Uchechtl se. Překvapeně na tebe pohlédl. „Zábavního parku? To je její přání k narozeninám? Já myslel, že dostane k narozkám to štěně.“ Poškrábal se na nose. „No to bude zajímavé. Pouť. A jen ona, ty a já?“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Bohužel, svět se opět řítí do záhuby a tentokrát se On ani nemusí snažit..," zamumlám Lucasovi v odpověď na to, že děti dnes dospívají opravdu předčasně. "Zakázal jsi ji minisukně, já zase malovátka... Kdybys viděl, jak chodí namalované a oblečené její kamarádky, tak je nejvíce normální... Ale zase ji nemůžeme ušmudlat sazemi a obléct do pytle. Člověk to musí do jisté míry respektovat..," povzdechnu si. Claire má mě i Lucase ráda a co není u dívek jejího věku tak časté, poslouchá nás. Ale kdybychom ji všechno zakazovali, brzy by mohlo i u ní, alespoň do jisté míry, vzniknout to, čeho se všichni rodiče bojí. Vzdor dítěte. Claire nám nikdy nevzdorovala, maximálně rozumně argumentovala, ale respektovala naše poslední slovo. "Randění je v jejím věku normální..," zamumlám ale potom. "Je fakt, že před sto lety se nerandilo v mekáči, ale byly tajné schůzky za chajdou, ale průběh zůstal docela stejný..," uklidňuji vlastně nás oba. Trochu mě ale vyděsí, když zmíní čtrnáctileté kluky. Ale ze soudní síně jsem zvyklý nedat na sobě nic znát a řeknu: "Pás cudnosti by ji nezastavil, kdyby hm.. chtěla... Ale je chytrá, určitě se s žádným klukem takhle nespustí.. A kdyby ji nějaký kluk snad chtěl násilím.. no, rodičům bychom ho asi poslali v krabičce od sirek." Pak už ale přejdeme k zábavnějším věcem. "Štěně, park... Pořád je to málo a já nevím, co víc ji koupit..," pousměji se. "No, chtěla celou domácnost, ale to je samozřejmě vyloučeno. Vezmu Dennise, možná Margaritu..." |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Lucas vzdychl. „No jo... já vím. Ale to neznamená, že se mi to líbí a občas si nepostěžuji.“ Pokrčil rameny. „Jo já vím, že je chytrá. Nakonec je po tobě.“ Zamračil se. „S tím souhlasím.“ Řekl, že pokud na ní někdo špatně sáhne rozsekáte ho na kousky. Lucas se kvůli tomu docela strachoval a víc než ty a to ty jsi otec. Ale na druhou stranu je fajn, že ji má někdo další tak moc rád. „Celou domácnost? Jo tak to by byl už pořádný dárek.“ Pokývl a pousmál se. „Ty ji chceš ještě něco dát?“ promnul si zátylek. „Hele a co vzít všechny naše hochy a vzít je na paintball? A nechat se od ní postřílet? Aby měla radost, že nás všechny sejmula? To by se ji mohlo líbit.“ Navrhl. „A bude to sranda.“ Zaváhal. „Taky ji musím něco dát.“ Zamyslel se a pak se usmál. „Co kdybych ji dal růžovej paralyzér? S motýlky a kamínky.... prostě holčičí?“ |
| |
| V autě -> Doma Podpásovka? Že by? Neurčitě trhnu rameny. Když to tak chce brát, potom proč bych mu to měla vyvracet. Skutečnost se ovšem má tak, že jsem mu celkem vděčná. Ano, mám zbraň. Mám výcvik. A mám i poměrně ostrý lokty. Ale přece jenom… Jít sama v noci, v tichu a tmě, prázdnými ulicemi se mi fakt zrovna dvakrát nechce. Obzvlášť po dnešku. Jenže pochopitelně bych si radši ukousla jazyk, než se přiznala nahlas. To ta moje zatracená paličatost. Většinu času mi je jenom na obtíž. Ale co nadělám? Mlčky čekám, až odemkne auto a pak pomalu nastoupím. „Sobeček, jo? Ani bych neřekla.“ Bod pro mě. Aspoň v tomhle dokážu být spravedlivá. I když přiznávám, že ještě ráno sem si to o něm myslela. Během dne jsem ale změnila názor. Je jasný, že Dressen má určitě spoustu chyb. Ostatně jako každej chlap. Ale sobeckost? Ne, ta k nim nepatří. Aspoň co jsem za těch pár společných hodin stačila vypozorovat. Natáhnu se, zapnu si bezpečnostní pás a pohodlně se zabořím do sedačky. Dressen mě požádá, abych ho navigovala a tak poslušně kývnu. Celá cesta, až na mé občasné pokyny, tedy proběhne v tichosti. Teprve když zastavíme před malou rodinnou vilkou s nízkým plotem, ve které bydlím už od svého narození, Dressen se na mě obrátí a zas promluví. „Hm. Uvidíme.“ Jsem to ale konverzační typ. Ale co, jsem už unavená. To mě omlouvá. „Moc bych nedoufala v to, že bude zítřek snazší.“ Dám dohromady i celou větu. Bezva. Sice mu nechci brát optimismus, ale zároveň jenom nerada mažu lidem med okolo pusy. Je totiž dost dobře možné, že se zítra do celého případu akorát víc zamotáme. Ono se říká, že čím víc důkazů, tím je vše jasnější. Bohužel je ale často opak pravdou. „No… tak díky za odvoz.“ Oplatím mu úsměv. Až natolik se překonám. Pak bez dalšího otálení odepnu pás, vystoupím z auta a dlouhými kroky zamířím k domu. To je tma jak v…. Nadávám a šmátrám v kapse, ve snaze co nejdřív najít klíče. Jakmile se zadaří, odemknu a rázem se ocitnu v předsíni. Rozsvítím, sundám si boty a pečlivě za sebou zas zamknu. Mamka i ségra spí, takže jediní, kdo mě přivítají, jsou naši dva vlčáci. Vrhnou se na mě s takovým nadšením, že málem skončím na podlaze. Aspoň že ta němá tvář mě ráda vidí... Pousměju se. Odbudu si s nima vítací rituál, načež zamířím do koupelny, kde si dám pořádnou sprchu, převléknu se a pak už vysíleně padnu do postele. Nepřemýšlím už nad případem. Popravdě nepřemýšlím už vůbec nad ničím. Zavřu oči a s docela hezkým pocitem se vydám do říše snů. |
| |
| Stále u Bena - opět něco k snědku Když mi Ben dovolil se osprchovat, zvesela jsem se usmála. Nebyla jsem moc nadšená možností sedět až domů a ani nevím, jak bych našim vysvětlila tu špínu. A ten přírodní melír v mých světlých vlasech. “Budu moc vděčná za tuhle možnost. Opravdu si připadám, že bych sem přitáhla kdo ví co jen po čuchu. Ale… proč jen vlažnou vodou? Samozřejmě mi to nevadí, ale nemám pocit, že by tady byla nouze o teplou vodu. Má to nějaký důvod?“ zeptám se, zatímco si nandávám jídlo na talíř. Chtěla jsem zdvořile počkat, ale pokud budu čekat ještě chvíli, sním i ten talíř. Mohla by horká voda naštvat mou vlčici a tím ji probudit dříve nežli by bylo potřeba? přemýšlím. “No, problém je v tom, že těmhle polosyrovým věcem jsem nikdy moc neholdovala. Ono i nacpat do mě sushi byl nadlidský úkon,“ přiznám po chvíli přemýšlení a vložím si kousek masa do úst. Zvlášť poté, co Thomas ho docela zbožňoval a na začátku mě na něj brával velmi často. A já jsem samozřejmě nechtěla dát najevo, že jeho vášeň je mi mírně proti vůli. Sáhla jsem po skleničce pomerančového džusu a zlehka ji zvedla, abyhc se mohla napít. Měla jsem neskutečnou žízeň. Po dlouhém čase běhu, přeměnách a mluvení jsem na to měla právo. “Mám vlastní auto. V tom nebude problém. Nechci obtěžovat ani jednoho z vás, máte svých starostí dost. Ale pozítří dojedu, dám vědět předem, abych nepřijela nevhodně,“ pokračuji v rozhovoru a vychutnávám si každé sousto, které rozkoušu a polhnu. “Příště ale vařím já… pokud tedy mohu,“ znejistím trochu. Chtěla bych se Benovi nějak odvděčit za to všechno, co pro mě dělá. A pokud budu mít možnost, tak i Danielovi. Ale zase nechci, aby si ostatní mysleli, že se jim tu chci nějak nevhodně rozmáhat. Opět se napiji, abych něčím vyplnila to trapné ticho. Pak se ale usměji a pokračuji už jinak. “Kolik vlkodlaků – nás - vlastně je?“ zajímám se. Tak deset? Možná patnáct? A co vlastně dělají, že nikdo o nich neví? A co vlastně dělá Ben? Na chvíli se zarazím a odložím vidličku. “Obřad přijetí mi dělá starosti,“ připustím nesměle a nervózně si poposednu, přičemž uhnu pohledem. “Chápu jeho důležitost a rozhodně jej nechci nijak znehodnocovat, ale… nechci aby to bolelo,“ zvednu opět oči a zahledím se na Bena. Dle starosti, která se mi dostala do hlasu mu může být jasno, že se nebojím o sebe. Že jen nechci, aby to bolelo jeho. Nebo kohokoliv jiného, pokud budu muset jíst i ostatní. |
| |
| Pitva "Myslím, že u tohodle to nehrozí." Vlk už si svůj triumf užil a pitva ho nijak nezajímá, když to tak smrdí. Jo kdyby voněla čerstvá krev, to by s chutí větřil. Tohle bych do huby znovu nevzal. Uklidím se stranou a s lehkým výrazem znechucení (to ten smrad) ho sleduju při práci. Čím dál víc se mračím a v hlavě mi víří slova, co sděluje nahrávce. Náhradní orgány? "Kdyby mu někdo primární orgány poškodil, znamená to, že by ho to nezastavilo a začaly by fungovat záložní?" Nejsem doktor a už vůbec ne vědec, tak snad můj dotaz nezní jako od úplnýho ignoranta. Zajímá mě to čistě z praktického hlediska. Kdyby se objevil další, tak ať vím, jestli se vůbec zdržovat s tím, abych mu znepříjemnil život, nebo vzít motorovou pilu a rovnou mu urvat hlavu. Prolezlej nemocemi. Až mi z toho naskočila husí kůže. Vlkodlak a nemoci. To není možný! "Když chytil nějaký nemoci... znamená to, že jsou pro nás nebezpečný? Můžeme se nakazit i my? Pár z nás s jeho krví přišlo do styku." |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Celou domácnost nevezmu ani náhodou," zasměji se. Pak pokývu hlavou na znamení souhlasu: "Paintball je dobrý nápad. Ale myslím, že když jsi to vymyslel, měl bys jí to ty taky dát - uspořádat, tedy." Překvapeně na něj pohlédnu, když nahlas uvažuje, že by jí pořídil růžový paralyzér. Pokrčím rameny. "Kup ji, co uznáš za vhodné," řeknu mu. Pak ještě dodám něco k předchozí konverzaci. "Jo a jak jsi říkal, že by bylo nejlepší, aby se věk dětí zastavil... Souhlasím, nejlépe tak v desíti. To jsou ještě dost malé na randění a podobně, ale zároveň dost velké na nějaké malé samostatné fungování." Pak už se ale oba vrhneme do víru oslav. Dětský šampus teče proudem a já s Lucasem po včerejšku nepijeme nic jiného. Až začínají být děti pomalu naštvané, že ti dva dospěláci jim vypijí všechny malinové, které mají nejraději. Až několik hodin po setmění dojdu s Lucasem v závěsu k Jackovi a stisknu si s ním ruku. "Půjdeme," řeknu mu. Koneckonců, podle mých hodinek je půl jedenácté, začíná být docela chladno a drtivá většina dětí už tu dávno není. Claire a Sarah a s nimi ještě dvě holky a jeden kluk. Rozloučím se s Jackem a zamířím k dětem. "Půjdeme, Claire, rozluč se," počkám, až se rozloučí, a potom zamíříme k naší vile. Vážně už začalo být docela chladno. Půjčím Claire své sako. Lucas má na sobě triko s krátkým rukávem a já košili, ale nám dvěma zima není. "Budeš ještě něco večeřet?" zeptám se Claire, když vejdeme do domu. Ale pochybuji, že ještě bude něco jíst. U Sarah byly švédské stoly a Claire pořád něco tlačila, musí být přejedená. "Jestli ne, tak umýt a spát. Zítra jedeme pro to štěně." Pošlu jí do postele a s Lucasem potom zamíříme do obýváku, kde najdeme Dennise rozvaleného na gauči, jak čumí na telku. Andělí členové ochranky jsou tak trochu bráni jako rodina, protože lidský člen ochranky by si toto nikdy nedovolil. Lucas je jako rodina brán úplně samozřejmě, ale Dennis má k tomuto statusu taky blízko. "Tak co? Zjistil jsi něco?" zeptám se Dennise okamžitě na útulky. |
| |
| Maeve Adlerová Doma „Není zač. Dobrou noc, Adlerová.“ Usmál se, ale neodjel. Počkal dokud jsi nebyla u domu a pak teprve odjel domů. Byla jsi ráda, že jsi byla konečně doma, osprchovala jsi se a pak zalezla do postele. Cítila jsi se blaženě a s tím pocitem jsi i usnula. Probudil tě bzukot budíku, nejraději by jsi ještě spala, připadala jsi si ospalá. Ale přesto jsi se vyhrabala z postele. Odšourala jsi se do kuchyně, kde už strašila máma a kupodivu i tvoje sestra Lilian. Když jsi vešla dovnitř, obě se k tobě obrátili. „Gratulujeme!“ vykřikli. Gratulovali ti k získání tvé vysněné práci. Připravili ti k snídani tvé oblíbené jídlo, k tomu malý dortík s jednou zapálenou svíčkou a malý, zabalený dárek. Máma tě objala. „Gratuluji zlatíčko. Jsem na tebe pyšná.“ Políbila tě na tvář. „Přišlo to jako blesk z čistého nebe, co?“ uculovala se Lilian. Sfoukla jsi svíčku z dortíku a otevřela jsi dárek. Byla to nová peněženka, ale taková ta s odklápějící stranou, kam jsi si mohla dát odznak. Byla z tmavě hnědé kůže, jako ve filmech s detektivy. „Jistě brzy dostaneš odznak detektiva. Myslím, že tohle by se ti mohlo hodit.“ Řekla máma. Elizabeth Folwin U Bena Ben přikývl. „Sice už to necítíš, ale kůži máš stále citlivou. Kdyby jsi si dala horkou vodu na kterou jsi zvyklí, opařila by jsi se.“ Vysvětlil ti. „Z příjemné sprchy by se stala bolestivá sprcha.“ Usmál se. Pak zavrtěl hlavou. „Tohle je pro smečku veřejný dům, Elizabeth. Sice tu bydlím, ale smečka sem může volně přicházet a odcházet. Je to něco jako druhý domov. Klidně můžou přijít, přespat tu aniž by se někoho ptali, vařit si... prostě cokoliv.“ Vysvětlil ti. „Takže pokud budeš chtít přijet tak přijeď. Kdyby tu nikdo nebyl, tak vejdeš do domu a počkáš. Dám ti ještě klíč od domu.“ Napil se. Když jsi se zeptala, že by jsi příště uvařila, mrkl na tebe a usmál se. „Samozřejmě. Rád si pochutnám na tvém jídle.“ Souhlasil. Zvážněl, když jsi se zmínila o obřadu. „Nebolí to.“ Řekl vážně. „Nemusíš si dělat starosti. Už jsem to absolvoval mnohokrát. Nic to není.“ Ujistil tě. „No a kolik nás je. V naší smečce je přes třicet vlkodlaků. V USA je asi dva tisíce vlkodlaků. Přibližně šest set v Kadaně a čtyři sta v Mexiku. A to nemluvím o poštu vlkodlaků v Evropě a Asii. Tam přesný počet neznám.“ Fergus Gallagher Pitva Wallace ani nevzhlédl. „Je to pravděpodobné. Nejspíš by stačili na to, aby udrželi toho tvora v chodu dokud by se mu neuzdravili ty poškozené.“ Mračil se. Vrátil se k počítači, když jsi se zeptal na nemoci. „Neřekl bych, Fergusi.“ Odpověděl ti a sledoval obrazovku. „Nejsou to nakažlivé nemoci. Takže by jste měli být v pořádku. Ale pro jistotu vám odeberu krev a udělám analýzu. Pro klid duše.“ Zase se vrátil k tělu. „Být člověk, tak je tenhle tvor už roky pod drnem. Už jsem narazil na tři tumory.“ „V technicky v zato... bych řekl, že tohohle tvora udržovala při životě jen jeho regenerace. Musel trpět značnými bolestmi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Lucas se usmál. „Dobře. Zařídím tedy ten Paintball a paralýzér ji dám až k svátku.“ Rozhodl se. Když jste se rozhodli jít domů, Claire neprotestovala. Už bylo pozdě a jistě taky byla unavená. Rozloučila se, pak tě vzala za ruku a spolu s Lucasem jste šli domů. Když jsi se loučil s Jackem viděl jsi na něm, že by to už nejraději taky zabalil. „Večeřet? Ne... půjdu se umýt a spát.“ Odpověděla ti a zívla. „Byla to fajn oslava. Ten skákací dům se mi líbil.“ Doma dala tobě i Lucasovi pusu na dobrou noc a šla nahoru. V obýváku uvidíte rozvaleného Dennise. Lucas se k němu přidal. Dannis se na tebe ohlédl. „Ano. V tomhle okrsku žádná štěňata Zlatého Retrívra nemají. Snažil jsem se najít něco blízko.“ Zašmátral v kapse a podal ti potištěný papír. „Budeš si muset trochu zajet, ale blíž jsem nic nenašel. Tam mají celej jeden vrh štěňat. Mají jich tam asi pět. Devět týdnu staré.“ Na papíru jsi měl adresu a taky mapu, jak se tam dostaneš od domu. „Pro jistotu jsem tam zavolal a jedno štěně rezervoval. Štěňata mizí z útulků nejrychleji.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "To by kamarádkám v životě nepřiznala," zareaguji na Claiřino pochválení skákacího domu směrem k Lucasovi, když Claire zmizí na schodišti. V obýváku poděkuji Dennisovi, vezmu si od něj adresu a vytištěnou mapu s trasou. Pak klukům popřeji dobrou noc a i já se vydám nahoru do svého pokoje. Osprchuji se, obléknu si tepláky a triko na spaní a pak si ještě sednu k počítači. Zadám tam adresu útulku, kterou mi Dennis dal, a pak už nemám problém najít fotky štěňat. Líbí se mi, jejich matka má rodokmen a podle popisu je hodná a milá, i tak vypadá. O psíky je dobře staráno. Počítač vypnu a jdu spát. Druhý den ráno mě v sedm hodin vzbudí budík na mobilu položeném na nočním stolku. Někteří lidi si možná o víkendu rádi přispí, ale já vstávám vždy striktně v sedm. Koneckonců, unavený nejsem, dokud nejsem vzhůru aspoň dva dny v kuse, takže je to vlastně jen formalita. Lucas například stává ještě o dvě hodiny dřív než já, Claire by naopak nejraději vstávala až v deset. Většinou ji nechávám, ale dneska ne. Rychle se osprchuji studenou vodou, obuji se do klasických bílých adidasek, obléknu se do tmavě modrých volných džínsů a modrého trička. Uvažuji, jestli se mám oholit, ale jednodenní strniště si nakonec nechám. Pak se vydám nasnídat. Luase nepotkám, ten nejspíš kontroluje ochranku, a poručím si nějaké ty sendviče a pomerančový džus. Kolem půl osmé vejdu do pokoje dcery, která nejspíš ještě tvrdě spí, a krutě roztáhnu závěsy. Pak dojdu k posteli a mám co dělat, abych krutost přemohl a nestáhl z ní peřinu. Místo toho se střetnu pohledem s Bruno Marsem, který Claire visí nad postelí, a pak se na postel usadím a jemně dceru probudím. "Vstávej, Clair. Jedeme pro psa..." |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Druhý den po tom co jsi se dal do pořádku jsi šel nahoru probudit Claire. Když jsi roztáhl závěsy, Claire se přetočila na bok, zády k oknu a strčila hlavu pod deku. Ale ty jsi ji nenechal. Sedl jsi si na postel a začal ji budit. „Hmmm.... ještě pět minut...“ Protestovala a vrtěla se pod přikrývkou. Pak znehybněla a posadila se. „Psa?“ opakovala a mnula si oči. Zamrkala a usmála se. „No jo... dneska si přivezeme domů pejska.“ Podívala se na tebe, vyhrabala nohy z pod deky a vrhla se ti kolem krku. Popusinkovala ti tvář. „Už se těším!“ pustila tě a vyskočila z postele. „Oh... oh.... ale táto! První musíme do Pet centra! Nebo až potom co ho budeme mít? Abychom nakoupili jídlo a hračky a pelíšek a obojek a vodítko!“ volala na tebe z koupelny výčet věcí, které budete potřebovat. „A bude spát v domě nebo venku? Takže ne pelíšek, ale boudu? Radši bych ho měla doma.“ Vyběhla z koupelny a zaplula do skříně. Z novu z ní vyplula a zapadla do koupelny i s oblečením co si vybrala. Představa psa ji tak rozrušila, že byla takhle po ránu aktivnější než obvykle. |
| |
| Pitva V duchu si oddechnu. Je zvláštní, že jako člověk jsem takový strach z nemocí nepociťoval. Asi proto, že to prostě k lidskému životu patří. Jako vlkodlak jsem s radostí přijal to, že jsem imunní. A proto kdyby se objevilo něco, co by nás mohlo nakazit, muselo by to být fakt... něco. Strašlivýho. Vyhrnu si rukáv a nechám si odebrat krev. Nepřítomně zírám na mutanta a přemýšlím nad tím, kde se tu vzal. "Takže ty nemoci, co měl, nemůžou za to, co je. Je to prostě... mutant," ujišťuju se. Magický mutant? Anebo "člověčí" výtvor? Kdyby to měli na svědomí lidi, tipoval bych armádu. Jestli někdo vevnitř zjistil, že pár jejich vojáků jsou vlkodlaci, kdo ví, jak s tou informací naložil. A jestli by to mělo něco společného s magií, tak to jsem úplně mimo. Jasný je, že se neobjevil jen tak sám od sebe. Podle mě ho musel někdo stvořit - omylem, nebo záměrně. "Dá se nějak zjistit, jak je starý?" Aby pochopil, kam tím mířím, hned dodám: "Jestli není nějak uměle urychlený jeho růst, jestli to není nějaký experiment. Anebo jestli to mohl být normální jedinec, co skončil... takhle." |
| |
| Benův domov - opět u jídla “Oh, a já jsem si myslela, že ta půlhodina na koberci byl konec,“ pousměji se a chápavě přikývnu. Je třeba neustále zjišťovat novinky o mém vylepšeném těle. “To by mohlo vysvětlovat, proč vlkodlaci nestárnou,“ pronesu spíše sama pro sebe svůj nový objev. Kůže se neustále regeneruje. Rychle roste a dotváří se, ale je neustále nová. Pokud by se vlkodlak přeměnil jen jednou měsíčně, znamená to, že každý lunární cyklus mládne. Kůže je moc mladá na to, aby ztrácela svou elasticitu, aby se na ní tvořily vrásky. Úchvatné. “Mi to přijde prostě jen hloupé. Přijít si jen tak, do cizího domu. Jsem si jistá, že tady mnozí členové hledají útočiště, ale lozit sem volně je prostě divné,“ řeknu a nožem se snažím ukrojit kus volského oka, aniž by mi tekutý vnitřek vytekl ven a zašpinil celý talíř. “Ale jistě si to rozmyslím při první příležitosti, když budu něco potřebovat,“ dodám s úsměvem, zatímco jsem spokojená s výsledkem mojí práce. Mohu se v klidu najíst, aniž bych se upatlala. Někdy máme hold malé cíle. Ale popravdě jsem ráda, že mi tady nikdo nebude stát za zadkem a podezřívavě na mne koukat. Sledovat každý můj pohyb a dávat mi najevo, že jsem zatím cizinec. A možná o mě ani nestojí. Popravdě, já o tohle všechno taky nestála, ale když už to mám, zatím jsem spokojena. “Dobře, píšu si hodně masa, zeleninu jen na chuť,“ zvesela nadhodím, když Ben souhlasí s mým nápadem. “Udělám něco, co lidem doma chutnalo a přidám k tomu tak trojitou porci masa,“ pokračuji, když tu se najednou zarazím. Už o své rodině mluvím jako o ´lidech´ a já nejsem vlkodlakem déle než měsíc. A oficiálně déle než pár hodin. Je to normální? Když jsem se ale začala ptát na závažnější věci a to na samotný obřad, Benův úsměv se vytratil a i on zvážněl. Bylo to očividně něco velmi důležitého. Já se neptala na to, co se vlastně stane, ani jak bude probíhat. Věřila jsem mu a věděla jsem, že všechno bude v pořádku. Starosti mi dělalo pojídání jeho části těla. Nehledě na to, že pojídání syrového masa mi stále činilo trochu problémy. Vlčice uvnitř mé hlavy mne skoro chlácholila, že to je v pořádku, že se to tak dělává a naopak je to čest, měla bych být hrdá na to, že budu moci být součástí něčeho většího. A tím vlastně upokojit i ji, neboť vlčice samotářka nejenže neexistovala, ale také by to byla katastrofa. “Tomu nevěřím,“ pronesu po chvíli přimýšlení a opět hledím někam jinam. “Ať již je vlčí tělo jakékoliv, čití pro bolest zůstává. Pokud ostatním tvrdíš, že to nebolí a oni tomu věří, asi je to lepší pro jejich svědomí. Ale mé znalosti patofyziologie sahají trochu dále,“ pokračuji opatrně a na čele se mi vytvoří malé nakrabacení, jak se začnu nevědomky mračit. “Udělám vše tak, jak řekneš, aby to bolelo co nejmíň,“ dodám nakonec. Vím, že Bena trocha bolesti určitě neskolí. Ale pro mne to je prostě těžké. Neměla jsem ráda pohled na někoho, kdo trpěl a o to horší to bylo, když jsem měla být toho příčinou. “Páni. To už je docela pěkné číslo, s ohledem na to, že lidé stále nemají o ničem ponětí,“ zareaguji, abych přerušila své spílající vědomí. Má lidskost se stále ještě hádala s vlčicí o tom, jak moc důležité je sníst kousek alfy či naopak. Vlčice jasně vyhrávala, ale mé dobré já se rozhodně nemínilo vzdát. Což na tom, že tenhle spor nikdy vyhrát nemohlo. |
| |
| Doma Zamumlám cosi nesrozumitelného, překulím se na bříško a obličej vmáčknu do polštáře. Realitě tím ale samozřejmě neuteču. Budík se ozve znovu a snad ještě o něco hlasitěji než předtím. Zaskřípu zuby. Už? To už je jako fakt půl šestý? Masakr... Na dveře mi zaškrábou drápky. No bezva. Proč že já jsem si vlastně pořizovala budík? S heknutím odhodím peřinu a spustím nohy z postele. V sedě se protáhnu a zazívám tak, že si málem roztrhnu oba koutky. Podělaný papírování. Měla jsem se na něj vykašlat a jít domů… Zanadávám si, zamáčknu budík, vstanu a mrtvolně se odšourám ke dveřím. Otevřu a hned se na mě nahrnou ti dva. Akim a Kasper. Přivítáme se, jako bychom se neviděli minimálně měsíc a pak společně vyrazíme do kuchyně. Tam mě čeká překvapení v podobě palačinek, dortíku se svíčkou a dokonce malého dárku. „Teda… Vy jste blázni.“ Zakroutím hlavou a už s rozespalým úsměvem přijímám gratulace. Přistoupím ke stolu, obřadně sfouknu svíčku a rozbalím dárek. Peněženka. Jako ze starých detektivek. Hezká a kvalitní. Z tmavě hnědé kůže s jednou odklápějící stranou pro odznak. Jako malá jsem už měla podobnou. Dětskou. A hrála si s ní v jednom kuse. Na detektivy, policisty, zloděje. Když se teď zpětně ohlídnu tak hádám, že to ve mně bylo asi vždycky. Ne jen potom, co odešel táta… Rychle setřesu myšlenky na něj a zas se usměju. „Je skvělá, díky. Seženu si k ní i klobouk.“ A plášť. A dýmku. Ať mám styl, ne? Zatímco si prohlížím dárek, ségra se už vesele láduje. Asi jako husa ve výkrmu. Když vidím, jakým tempem to do ní padá, natáhnu se, abych pro sebe taky něco ukořistila. Naložím si na talíř tři palačinky a naliju si k nim jablečný džus. „Tak brzo určitě ne.“ Mírním přitom mamčino nadšení. „A vůbec, celé je to jenom na zkoušku. Pokud se neosvědčím, vrátím se k dřepění v kanclu.“ Na post „holka pro všechno“. Sním palačinky, vypiju džus a… Mám dost. Těžce vydechnu a slezu ze židle. „Bylo to výborný, mami.“ Pochválím ji. Sama jsem taky dobrá kuchařka. Ale jídlo od maminky je přece jenom vždycky to nejlepší. „Dort si ale schovám na pozdějc, jo? Musím do práce odejít, ne se odkutálet.“ Uklidím po sobě nádobí, načež kouknu na hodiny na stěně. Sakra. „No… Jdu se připravit, nebo přijdu pozdě.“ Než ale zapadnu do koupelny, přitočím se ještě k mamce. Krátce ji obejmu. A na ségru mrknu. „Držte mi palce, jo? Pa večer.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Jo, nejdříve skočíme do pet centra," odpovím Claire, zatímco pobíhá po pokoji. Vezme si oblečení a v koupelně si oblékne spodní prádlo. Pak zase pobíhá po pokoji, obléká si ponožku a tričko najednou a pořád něco šťastně chrlí. "Nevím, nejlepší by asi bylo mít boudu a nechat ho bydlet tak nějak střídavě," pronesu trochu nejistě. Koneckonců, psa jsem nikdy neměl. Nakonec se Claire zasekne s jednou obutou ponožkou, kalhotami u kolen a rukama zaseknutýma v napůl obléknutém triku. Začnu se upřímně chechtat. "Co děláš?" slzí mi oči, když pozoruji, jak poskakuje a snaží se uvolnit ruce. "Nedivoč, máme čas..," řeknu vesele. Jistě, těší se na psa, ale až takhle? Potom se začnu smát ještě jejímu pohledu. To už je na mě moc. Podaří se jí uvolnit si ruce, stáhne si tričko až k pasu a natáhne si kalhoty. Pak si obuje druhou ponožku a já se konečně přestanu smát. "Běž se najíst a pak si umyj zuby," řeknu Claire, když zmizí do koupelny, aby se učesala. "Přijď pro mě, až budeš nachystaná. Budu v klubovně," usměji se a vyjdu z jejího pokojíku. Pak opravdu zamířím do klubovny si zahrát kuželky. |
| |
| Fergus Gallagher Pitva „Zatím nemůžu s určitostí říci co je.“ Odpověděl. „Zjistím, jak je starý. Ale to bude vyžadovat čas.“ Hrabal se po lokty zabořený v těle potvory. „Ale jestli by byl uměle vypěstovaný.... to je technika z sci-fi. Nikdo takové možnosti ještě nemá. Jasně... už se klonují části těla. Ucho, orgány, kůže... ale celý člověk... nebo nečlověk.... to je vyloučeno.“ Zavrtěl hlavou. „Představa toho, že si někdo v nádržích pěstuje vlkodlaky.... no... je to nemyslitelné.“ Odmítal tuhle myšlenku. „Spíš jsem myslel na to, že někdo dělal na tom vlkodlakovi experimenty.“ Elizabeth Folwin U Bena Překvapeně na tebe pohlédl. „Vážně?“ zajímal se. „A já si vždycky myslel, že za to může magie.“ Pousmál se. „Chápu, že ti to přijde zvláštní. Ale je to jen otázka zvyku.“ Ujistil tě. „Jako všechno.“ Mrkl. Ben se na tebe zvědavě díval. „Aha.... ty si to asi představuješ tak, že musíš sníst kdo ví jak velký kus co? Ne... tak to není. Stačí jen malí kousek. Ne větší než nehet u malíčku a k tomu stačí kapka krve. Je to jako bodnutí jehlou. Nic hrozného. Během pár minut se to zase uzdraví.“ Ujišťoval tě. Pak přikývl. „To ano. A to si vem, že jsme ve středověku skoro vyhynuli. Ale oproti milionům lidí je to asi houby.“ Usmál se. Maeve Adlerová Práce „Jistě, že budu.“ Rozloučila se s tebou a ty jsi už spěchala na stanici. Venku jsi viděla Kadenovo auto, takže už tu byl. Vešla jsi dovnitř a vydala se na vaše oddělení. „Stůj!“ uslyšela jsi známý hlas a objevila se Staci. „Páni, ještě, že jsem si tě všimla.“ Začala hned mluvit a nedočkavě na tebe hleděla. „Tak co? Jak to jde? Jak se s Kadenem snášíte? Chová se k tobě slušně?“ vyzvídala. Staci a ta její věčně ukecaná pusa. Ale na druhou stranu, dělala spojovací a tam kromě mluvení nemá nic moc dalšího na práci. Nejspíš je těžké se tam nenudit a shánění témat k drbání pro ní znamenalo chvíli zábavy. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Aháá....“ Slyšel jsi ji říkat. „Takže ho v létě necháme venku a až se ochladí tak bude doma?“ Když se zasekla a ty jsi se ji smál, slyšel jsi, jak napruženě zaprskala. „Moc věcí najednou!“ bránila se a střelila po tobě zlověstným pohledem, ale ten hned zmizel, jak ho zase nahradila radost. „Dobře táto!“ odpověděla než zmizela v koupelně a ty jsi si šel zahrát do klubovny kuželky. Je fajn mít velký dům. Vejde se do něj spousta věcí. Jako třeba i krytý bazén až bude příliš zima koupat se venku. Stačil jsi si zahrát jen pár her, když se Claire objevila a ještě pořád přežvykovala, jak si nejspíš zbytek snídaně narvala do pusy. Byla nedočkavá. „Hhmpf... hmhd...“ Zahuhlala něco a horlivě kousala. „Ufff...“ vydechla a chytila se za srdce. Asi ji to zabolelo na hrudi, což se stává, když člověk polkne příliš velký kus a člověk má pocit, že mu něco spadlo na srdce. „Uh... dobrý. Tak jdeme tati!“ hned byla zase fit. Na sobě měla bílé punčocháče, džínovou sukni nad kolena. Růžové tričko a na tom džínové sako. Vlasy si dala do culíku a nenamalovala se. „Budeme muset do obchodního centra. Tam vím, že mají Pet centrum.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Sobota, 6. dubna 2012 Hollywood - vila "Napřed polkni," doporučím Claire a pak se společně s Lucasem zasmějeme. No, myslel jsem to tak, aby sousto nejprve pokousala a teprve potom v klidu polkla. ne, že má polknout rovnou, jako to udělala. Ucítila ten normální tlak na hrudi, který se objevuje vždy, když člověk blbě polkne. "Tak jo, jdeme," rozloučím se s klukama a pak zamíříme do podzemní garáže. "Sluší ti to," ocením s úsměvem Claiřin výběr oblečení. Vezmu klíčky a nasedneme do jednoho z mých nejoblíbenějších (a nejbezpečnějších) aut, které mám. Černé BMW. Když Claire sahá po otevírání zadních dveří, zhluboka se nadechnu a nakonec to řeknu: "Jestli chceš, sedni si dopředu." Řeknu jí a sám se usadím na místo řidiče. Stejně jsem odpřísáhl, že jakmile jí bude třináct, může sedět vepředu. A třináct jí bude za čtyři dny, a radši ji poprvé vepředu svezu já, než abych to svěřil řidiči. Ne, že bych mu nevěřil, ale znáte to. První den ve školce, první den ve škole, první poslouchání o její dětské lásce, první kupování podprsenky.. u první jízdy vepředu přeci nebudu chybět. Vyrazíme a o čtvrt hodinu později zastavím před pet centrem a vejdu s Claire dovnitř. "Tak nakupuj," dám jí volnou ruku a kreditku a jenom za ní chodím. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Díky.“ Usmála se. „Snažím se aby mi oblečení ladilo.“ Chtěla nasednout dozadu, ale ty jsi ji zastavil. Zaváhala a zadívala se na tebe, našpulila rty. „Ne.“ Řekla rozhodně. „Dohodli jsme se, že až mi bude třináct a to ještě není. Svezu se vepředu až pojedeme na pouť.“ Usmála se a nasedla dozadu. „Sliby se musí dodržovat.“ Upozornila tě a zapnula si pás. Tvá dcera tě zase jednou překvapila a tak jsi nasedl a odjeli jste do obchoďáku, kde jste zašli do obchodu s potřebami pro zvířata a nějaká ta zvířata tu prodávali, ale převážně exotická, jako je plaz, pavouky, opice a tak dále. „Budeme mít holku nebo kluka? Holky jsou prej hodnější.“ Zeptala se tě, když si prohlížela obojky. „Bude to holka. Určitě.“ Odpověděla si pak sama a dala si do košíku červený obojek, který měl zároveň schopnost odpuzovat blechy a klíšťata. Začala nakupovat, poradila se s prodavačkou o tom co by měla dávat psovi k jídlu a dozvěděla se, že granule nejsou ideální, protože jsou suché. Takže jste koupili dvě velké plechovky s psím žrádlem. Musel jsi vzít košík ty, protože to už neunesla. Vzali jste pelíšek a vybrali jste psí boudu, kterou vám dali v krabici. Budete si ji muset sestavit. Myslel jsi na to, že si na to někoho najmeš, ale Claire se těšila až ji vy dva spolu budete stavět. Vybrala si vodítko, ne takový to co se připíná na obojek, ale takový ten postroj. Prodavačka se vyznala a varovala ji, že na tomhle nehrozí, že by se dusil, kdyby tahal. Navíc se tak pes lépe ovládá. Postroj byl nastavitelný. Odešli jste z obchodu a oba jste měli plné ruce věcí. Byl jsi rád, že kufr auta byl tak prostorný. Pak jste se rozjeli pro psa. Útulek vypadal poměrně nový. Buďto byl vážně nový nebo po renovaci. Chovatel vás odvedl do kotce, kde za mřížemi byli psy. Někteří byli klidní, jiní štěkali a někteří spali. Řekl jsi chovateli, že jste přišli pro štěňata retrívra a tak vás k nim hned zavedl. „Jéééé! Ti jsou roztomilí!“ vypískla Claire, jakmile je uviděla a dřepla si před mřížemi, aby si prohlédla štěňata, která se namačkala k ní jakmile si ji všimli. Ňafali a tvářili se ohromně roztomile. „Které jsou holky?“ „To se budete muset podívat.“ Řekl a otevřel ji kotec a Claire se se štěňaty začala mazlit. |
| |
| Doma -> Na Stanici Půlhodiny. Zhruba tolik mi zabere, než ze sebe zas udělám člověka. Vysprchuji se, vyčistím si zuby, obléknu se a namaluji. Pak je čas na vlasy. S těmi se mořím přibližně deset minut. Mrchy jedny rovný. Prostě se ne a ne zvlnit. Naštěstí mám ale už za ta léta pár fíglů. Takže ten boj v konečné fázi přece jenom vyhraju. Naposledy se rozloučím s rodinkou a pesany a šupajdím si to do práce. Sprcha mě celkem probrala. Minimálně tak, že už se necítím jako mrtvola. Mátoha ano, mrtvola ne. Nikdy tyto dva pojmy nezaměňovat. Celou cestu jdu svižnou chůzí a snažím se moc nepřemýšlet o tom, co mě dnes všechno čeká. Zastávám totiž ten názor, že přehnaná příprava je mnohdy spíš na škodu, nežli k užitku. Chci na stanici radši dorazit pěkně s čistou hlavou. Což se mi povede a skoro na minutu přesně. Aspoň co tak zjistím z letmého pohledu na hodinky. Okamžitě také zaregistruji na parkovišti Dressenovo auto. Můj parťák je tedy už na místě. Fajn. Nezastavuji se a nakráčím si dovnitř. Na našem oddělení je jako obvykle pěkný šrumec, chci jím proto jen víceméně nepozorovaně prolétnout. Bohužel se ale můj záměr nezdaří… Stůj! Velitelský hlas. Bez větší námahy mě přišpendlí na místě. Ani se nemusím otáčet abych zjistila, komu patří. Staci. Naše milá drbna Staci. Jako každičký den hladová po věcech, do kterých jí absolutně nic není. Než se stačím ohradit, nebo rovnou vzít roha, zasype mě celou haldou otázek. No ano. Ještě že sis mě všimla. Díkybohu za to. Kdyby se to nestalo, svět by se pravděpodobně zbořil. Asi jako domeček z karet. „Staci…“ Skočím jí do řeči, ale ani to nezaznamená. Dál drnčí jako kolovrátek. Jak to jde? Jak se snášíte? Chová se slušně? Jakože nic proti drbům. Ale když jsou o mě… Zakroutím hlavou. Na jazyk se mi pochopitelně derou věty typu „V pohodě“, „Jo, fajn“, případně „Čekala jsem to horší“. Žádnou z nich ale nahlas neřeknu. Kdepak. Chvilku přemýšlím, načež se definitivně rozhodnu pro mnohem zlomyslnější variantu. Nasadím smrtelně vážný výraz. „Za prvním rohem jsme se servali jako psi. On mi vyškubal dobrou polovinu vlasů…“ Vezmu do ruky pár pramenů, „To, co vidíš, jsou příčesky. A pěkně drahý.“ Ujistím ji, kdyby o tom náhodou pochybovala. „No… a já mu vyrazila přední zuby. Sis těch děr ještě nevšimla?“ Musím říct, že si to vyloženě užívám. Kdybych mohla, vrněla bych nejspíš i blahem. Čas na poslední škodolibost… „Jo a ještě – představ si, že…“ Zaváhám. A pak rychle mávnu rukou. Asi jako kdybych odháněla dotěrnou mouchu. Ne, promiň. To by tě určitě nezajímalo…“ Jsem mrcha. Zlá zlá mrcha. „No nic, Staci. Musím běžet. Trénovala jsem si včera pár nových chvatů, chci je vyzkoušet.“ Mrknu na ni a otočím se na patě. Kam teď? Jak jednoduché – Pro hnusný kafe a pak se poohlédnout po Dressenovi. Pokud mě teda teď Staci nepřiváže k židli a nebude ze mě celý den tahat rozumy… |
| |
| U Bena - zase trocha trapnosti Ben se na mne překvapeně podíval, když jsem si přemýšlela nad možností dlouhověkosti racionalním způsobem. A vypadalo to, že ho to i celkem zaujalo. Aspoň do té doby než řekl… “Ona existuje i magie?“ opáčím se zájmem a možná trochu vykulím překvapením oči. Ani, to, že existují fae a vlkodlaci už jsem si zvykla. Ale asi jsem to brala jako já nevím, infekci? Nový druh? Mutaci? Prostě něco, co by se dalo vysvětlit logicky. A do této škatule magie rozhodně nezapadala. Pokud nepočítám nějaké kabaretní triky a karetní kouzla. “No jo, jsem vlče, mám se toho ještě hodně co učit, že?“ usměji se na Bena. Na alfu je to fajn společník. Od první chvíle, kdy jsem si nebyla jistá, jak přesně bych se k němu měla chovat mi přijde hrozně příjemný a milý. Je mi s ním fajn, ale stále nevím, zdali mu můžu tykat. Občas to přeci jen zkusím, Ben nic nenamítne, ale pak hledám slova, abych se tomu vyhnula. Mi samotné to přijde… divné. Vzhlédla jsem a viděla, že Ben mě zkoumavě pozoruje. “No, jo… asi… snad… já nevím,“ vykoktám ze sebe zmateně a na mém obličeji se opět roztančí červánky. Já jsem fakt kus telete, napadne mě, zatímco cítím to horko ve tvářích. “Jak jsem to četla v té brožuře, nějak se mi to spojilo s velkým rituálem. A má představivost pak udělala své,“ pokusím se vysvětlit, ačkoliv k tomu slova asi nestačí. Rudost v mé tváři je již jistě patrná. “Už o tom ani neceknu a nebudu tvrdit, že lžeš. Tohle bylo pěkně trapné, co?“ optám se nakonec, když si uvědomím, jaké cavyky jsem kvůli tomu málem dělala a ono to zase až tak hrozné nebude. Ačkoliv bolesti se určitě nevyhne. “To je asi fakt. Ale kolik z těch miliónů jsou opravdu lidí?“ otážu se, přemýšlejíc nad dalšími formami života. “Co fae a ostatní, no, bytosti? Upíři a podobně,“ nadhodím, ale spíše se tím utvrzuji v tom, zdali skutečně existují. Samozřejmě, že lidí bude vždy více, ale i tak. Má zvědavost mě jednou zabije. Určitě. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Claire mě překvapí, když si nakonec sedne dozadu. "No jo, ale to budu muset řídit," protáhnu obličej, ale snažím se to proměnit ve vtip. Opravdu chci být ten, co ji poprvé poveze vepředu, ale ve středu jsem měl v plánu nechat řídit řidiče. No jo no, plány a dítě nikdy nezkombinujete. V obchoďáku to všechno nechávám na Claire a jen nosím košík a platím. Líbí se mi, jak je nadšená, jak hltá informace, které jí prodavačka dává. Nebudu jí to kazit tím, že bych k tomu něco dodával nebo se jí do toho nějak pletl. Jakmile máme všechno potřebné, nasedneme znova do auta a vyrazíme do útulku. Byl buď nově postavený, nebo čerstvě rekonstruovaný.. ale to je vlastně fuk. Řekneme zřízenci, co chceme, a ten nás odvede ke kotci se štěňaty zlatého retrívra. Když je klec otevřena, Claire vpadne dovnitř a začne se s psíky mazlit. "Jenom jednoho," varuji ji s úsměvem a také si kleknu. Začnu brát štěňata jedno po druhém do ruky, jemně je otáčím na záda a rozděluji je na kluky a holky. Pak nechám Claire, aby si tedy z těch holek vybrala. "Musíš jí hlavně vymyslet nějaké pěkné jméno," zazubím se. |
| |
| Pitva Se stále trochu znechuceným výrazem, který však kryje rouška, sleduju, jak se v něm hrabe. Zajímalo by mě, co si myslí. Bere to jako každou hroudu masa? Je pravda, že kdyby mi tak nesmrděl, třeba to taky beru v pohodě. A kdybych byl jinej živočišnej druh. O tom, že někdo by klidně za pomoci magie mohl pěstovat celé vlkodlaky, pomlčím. Sám si nejsem jistý, je to šílená teorie, ale když můžou existovat vlkodlaci, fae a další bytosti, proč ne magický inkubátor. A jestli by to byl experiment z armády, klidně by mohl být technicky podložen a přitom by o tom nikdo nevěděl. "Jo, to byl druhej nápad," zamumlám spíš pro sebe. Hodlám u pitvy zůstat až do konce, tak i když mě už nenapadá, na co se zeptat, rozhodně ne jeho, okouním opodál. Vím, že mě nahoře čeká koňská dávka whisky jako odměna za to, že to vydržím. |
| |
| Maeve Adlerová Na stanici Staci vykulila oči ohromením, ta naivka ti to žrala i s navijákem. „Cože?“ zalapala po dechu. „Co? Co? Počkej...“ zaskuhrala, když jsi ji navnadila a pak jsi to odmávla. Šla jsi si pro kafe, Staci chvíli postávala, ale pak spěchala pryč, aby to poslala dál. Kaden bude asi hodně překvapen, až se dozví, že se s tebou prej pral. Vešla jsi s kelímkem kávy na vaše oddělení, kde už to zase žilo. Kaden seděl u svého stolu a viditelně nic nedělal. Houpal se na židli s jednou rukou za hlavou. Když si tě všiml, zvedl ruku na pozdrav a narovnal se. „Dobré ráno, Adlerová.“ Řekl, když jsi přišla blíž. Elizabeth Folwin U Bena „Samozřejmě, že ano.“ Usmál se, když jsi se divila, že existuje magie. Zavrtěl hlavou. „To, že jsi vlčice s tím nemá nic společného. Nakonec jsi se o všem dozvěděla teprve dnes. Potrvá týdny než se všechno dozvíš.“ Mávl rukou. „To je v pořádku, Elizabeth. Je pravda, že je to tam napsáno dost nejasně. Marok to psal, když mu většina věcí přijde normální, přirozené a tak některé detaily schází.“ Ujistil tě, že je to v pořádku. Po tvé otázce zaváhal. „To máš pravdu. Nejspíš půlka obyvatel planety budou jako mi a druhá půlka budou lidé. Aspoň odhadem.“ Přikývl. „Upíři, vlkodlaci, fae, duchové... no i když nevím jestli do toho duchy počítat. Ti jsou jen dočasní.“ Zavrtěl hlavou. Fergus Gallagher Pitva Wallace pokračoval v pitvě, dál nahrával poznatky. Když skončil, zase všechno nastrkal zpět do těla a tělo zašil. Přikryl ho plátnem, sundal si rukavice a zástěru a umyl si pořádně ruce. Pak vzal vzorky a přesunul se na druhou stranu do laboratoře. Prohlédl si výsledky analýzy tvé krve. „Můžeš být klidný. Nevidím nic neobvyklého. Jsi v pořádku.“ Ujistil tě a pustil se do dalších pokusů s krví a vzorků masa a odštěpky orgánů a kostí. S tím, že skončil s pitvou jsi se mohl vzdálit. Trvalo to dlouho. Tam dole to nešlo poznat, ale venku se už rozednilo. Zane se byl mezitím osprchovat a převléknout, aby se kompletně zbavil toho smradu a nasával rovnou z lahve. „To je fakt hnus.“ Postěžoval si, ale ne na pití. Na tu bestii a že jsi tím pachem načichlý. „Jsi fakt dobrej, že jsi to vydržel. Z tohohle mi bylo fakt na blití.“ Podal ti láhev, aby jsi si taky přihnul. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Los Angeles „Já vím... ale jsou všichni tak pěkní!“ protáhla Claire. Ty jsi rozdělil štěňata na holky a kluky. Holky byli dvě, kluci tři. Claire se na ně dívala a kousala se do rtu a nakonec si vzala do náruče tu, která byla nejvíc huňatá, takže vypadala jako baculka. „Vezmeme tuhle.“ Dala štěněti pusu na čenich. „Jméno... jméno...“ Opakovala si a vstala i se štěnětem v náručí. Chovatel zbytek psů zase zavřel a ty smutně ňafali, že přišli o kamarádku. Odešli jste z kotců a šli vyřídit papírování. „Už je naočkovaná.“ Oznámil ti chovatel a předal ti papíry o adopci štěněte. „Co Blondy? Nebo Baby?“ navrhla Claire jména a chovala štěně v náručí. „Madona? Podle toho jak je blonďatá.“ |
| |
| Na stanici Myslela jsem, že se Staci vyzná. Ale kdepak. Ta holka evidentně nemá ani páru o tom, kdy ji člověk tahá za nohu. Chvilku, ale fakt jenom hodně malou chvilku pouvažuju, zda bych se přece jenom neměla vrátit a uvést věci na pravou míru. Nakonec se na to ale zcela pochopitelně vykašlu. Co se asi může stát? Staci je drbna. To ví každej. A každej s kouskem zdravého rozumu bude její řeči brát s rezervou. Vždyť ona už za svůj život navykládala takovou spoustu hovadin, že by je s přehledem mohla vydat i knižně. Jistě by z toho byl bestseller. V žánru sci-fi. A jestli teď dá na odiv i krátkou kapitolku o mě a Dressenovi? No tak ať. Aspoň se pobaví i někdo jinej, než jenom já. Hmm.. vlastně jsem celkem samaritánka, ne? Když to lidem tak moc přeju. Staciny překvapené výkřiky mě provází celou cestu k automatu s kafem. Jenže smůla. Už na ně nereaguji. Naliji si jeden kelímek toho hnusu a hned si loknu. Bezva. Ostatně jako vždycky. Ani nevím proč ho vlastně pořád piju. Snad ze zvyku. Taková malá každodenní rutina. S kelímkem v ruce pak zamířím na naše oddělení. Tam už je plno. Hádám, že už jsou všichni na svém místě. Krom mě. Nejspíš jdu zase poslední. No co. Pár minut sem, pár minut tam. Jsem svými pozdními příchody celkem známá. Ale dneska jsem v tom nevinně. Přišla bych přece včas, kdyby mě nezdržela Staci… Jakmile se v duchu sama před sebou ospravedlním, je mi hned líp. Usrknu hnusné kafe a pořádně se rozhlédnu. Dressena najdu u jeho stolu. Sedí si na židli, jednu ruku za hlavou a pohupuje se. Pobaveně zvednu obočí. To je mi ale pohodička takhle po ránu… Pomalu k němu zamířím. „Dobré ráno, Dressene.“ Odpovím mu stejným formálním tónem, který použil také on. „Koukám, práce nad hlavu…“ Usměju se. „Máme něco nového?“ Jelikož se můj stůl nachází v podstatě kousíček vedle, dojdu k němu a sednu si na okraj. Nohy pohodlně překřížím ve špičkách. Hmm… Mám ho varovat před Staci? Napadne mě dodatečně. Asi se bude dost divit, až se ho zeptá na nový zuby… Mimoděk se nad tím začnu široce usmívat. Až se přitom málem pobryndám kafem. |
| |
| Maeve Adlerová Na stanici Kaden se pousmál. „No jo... můžu se přetrhnout.“ Souhlasil. Všimla jsi si, že po vás kolegové pokukují. Pořád ještě měli za to, že tě Dressen za parťáka nechtěl a tak koukali jak se snášíte. Otočil se na židli, tak aby byl čelem k tobě. „Čekal jsem na tebe. Přišli výsledky analýzy krve. Ještě jsem se na ně nepodíval.“ Zamával ti před nosem složkou. „A taky koroner dokončil pitvu. Máme se za ním stavit. A taky jsem nám domluvil k večeru schůzku s Elizabeth. Vzali si ji k sobě prarodiče. Nebylo je snadné přemluvit. Budeme u ní muset být extra... opatrní co říkáme.“ Nechal tě, aby jsi si prohlédla výsledky krve, která byla na místě činu. Podle výsledků všechna krev byla oběti, takže on někdo nabral její krev a pak ji rozstřikoval kolem? Podívala jsi se na Kadena, který tě pozoroval. „Všechna je její, že?“ byla to spíš řečnická otázka. Zdá se, že to očekával. |
| |
| Na stanici „Radši si tu energii šetři. Bude hůř.“ Doporučím mu a to v tu chvíli ani netuším, jak moc. Už během vteřinky na sobě totiž zaregistruju ty dotěrně zvědavé pohledy. A že jich je. Snad celé oddělení zírá naším směrem. Jako bychom byli nějaká dvě vzácná zvířátka v ZOO. To jsou přece pitomci… Abych ale nebyla nefér, neradostně si připomenu, že včera jsem právě takhle taky civěla. Všichni jsme se tady mohli přetrhnout, abychom zjistili, proč se Dressen s Braunem hádají. A málem se ještě sázeli, koho dostane za nového parťáka. Bože. Pomyslně nad sebou zavrtím hlavou. Takže oni si pořád myslí, že mě Dressen jenom trpí. Paráda. Fakticky paráda. A co teprve až jim Staci poví, že jsme se porvali… Kysele usrknu kafe. Co je ti po nich. Prostě a jednoduše je ignoruj. To je jediné možné řešení. A tak se podle něj zařídím. I když mě vyloženě vytáčí, snažím se na ně už ani jednou nepodívat. Namísto toho se plně věnuji svému parťákovi. Takže na mě čekal… Překvapeně se pousměju. Odložím kafe vedle sebe a převezmu desky. Zatím je ale neotvírám, pozorně poslouchám, co říká dál. No, teda na to, že je ráno, už má snad z půlky odpracováno. „Neztrácíš čas.“ Pochválím ho uznale. Výsledky krve, koroner, termín setkání s malou Elizabeth. To vše stihl během doby, co jsem snídala a česala si vlasy? Hm. Měla bych se teď červenat? Asi. Jenže se mi zrovna nechce a tak jen chápavě kývnu. Otevřu desky a než se začtu, tiše zamumlám: „S dětmi to moc neumím… ale budu se snažit. Je mi jasné, že Elizabeth není právě do řeči.“ Aspoň ale, že je už u někoho z rodiny. Setřesu myšlenky na ni a soustředím se jenom na zprávu ve svých rukách. Veškerá krev patří výlučně Felicii… „Ano.“ Dám mu za pravdu. Co nám to vlastně říká? Potvrzuje to teorii o tom, že vrah nabral její krev a stříkal ji všude možně po bytě? Proboha proč? „Je to sice zvláštní, ale celkem to podporuje naši teorii. No, uvidíme co zjistil koroner.“ Zaklapnu desky a zas mu je podám, aby se kdyžtak ještě mohl sám přesvědčit, načež se natáhnu pro kafe. Tak fajn. Nač si lhát do kapsy. Ignorace nepomáhá. Ty lidi mě štvou. Příšerně mě štvou. To si jako vážně nemůžou hledět svého? Sakra. Zamračím se a očima jim na dálku vzkážu, co si o tom myslím. Mé poselství zní – Jděte do háje. A všichni pěkně společně. Já se krucinál potřebuju soustředit. „No… tak co teď? Zajdeme za koronerem, nebo je moc brzy? Anebo máme v plánu ještě něco úplně jiného?“ |
| |
| Maeve Adlerová Na stanici Pokrčil rameny. „A to jsem ani nezvedl zadek ze židle.“ Pousmál se. „Pokud jde o Elizabeth. Musíme si dávat pozor spíš na to co a jak říkáme. Psycholog říkal, že je teď Elizabeth ve fázi popírání. Lže sama sobě, že je u prarodičů jen na návštěvě a že si pro ní máma brzy přijde.“ Zamračil se. „Takže musíme dávat pozor na to, abychom nemluvili o její mámě jako o mrtvé. Zase by mohla upadnout do šoku.“ Promnul si spánek. Začínala jsi si všímat, že to dělá vždycky, když mu něco dělá starosti. Vzal si od tebe výsledky a jen je přelétl pohledem, než je schoval do šuplíku a zamkl ho. „No. První zajdeme za koronerem. Jsi na to připravená? Bude nám ukazovat tělo.“ Zvedl se a vzal si ze židle sako, které si oblékl. Dnes byl zase perfektně upravený. Tmavě modré kalhoty, světle modrá, vyžehlená košile, tmavě modré sako, které se hodí ke kalhotám, modrá kravata a černé, naleštěné boty. Na opasku měl připnutý odznak, který se schoval pod sako, stejně jako zbraň v podpažním pouzdru. „Ale první si zajedeme do kafetérie pro pořádné kafe. Ráno jsem si ho nestihl udělat a to co je tady rozhodně nestačí.“ Ušklíbl se. Počkal na tebe a vydali jste se zase ven k jeho autu. Zajeli jste do kafetérie, které bylo poměrně namačkané, jak hromada lidí co šli do práce si chtěli vzít kofeinový povzbuzovák. Tady dělali snad všechny kávy co existují. „Mám to tady rád.“ Prozradil ti, když jste stáli ve frontě. „Ta vůně kovy je skoro opojná. Tady dělají kávu z opravdových kávových bobů. Sami si je melou. Doma mám taky stroj, který mele kávová zrna.“ Ukázal rukou na police napravo, kde byli vystavené sáčky s kávou. „Je to sice dražší, ale stojí to za to. Trocha toho luxusu neuškodí.“ |
| |
| Fergus Gallather U Bena Zane a ty jste zůstali sedět v obýváku, mezitím se probudili vlkodlavci co tu přespávali. Postupně samozřejmě. Pozdravili vás než zapadli do kuchyně a po jídle odjeli domů. Nakonec jste v celém dome zůstali sami. Ráno se přehouplo v dopoledne, pak odpoledne. Najedli jste se a konečně se objevil Ben. První se odešel osprchovat a najíst než se přidal k vám. Nalil si panáka kořalky a sedl si do křesla. „Vysledoval jsem stopu až k jeskyni, kde nejspíš delší dobu přebýval.“ Řekl vám a napil se. Zašklebil se, jak mu to zapálilo krk. „Musel tam žít aspoň dva měsíce. Stopa dál nevedla. Bylo to blízko Richardson Lake. Divím se, že tam nikoho nezabil. Je tam docela dost tábořišť a chaty.“ Poškrábal se na nose. „Je to odsud docela daleko. Nechápu proč si najednou tak zašel.“ Zavrtěl hlavou. „Co Wallace? Zjistil něco?“ |
| |
| Na stanici -> Kafetérie Přestanu na dálku hypnotizovat kolegy a obrátím se čelem k Dressenovi. Starostlivě mi svěří informace, jež obdržel od psychologa malé Elizabeth. Přitom si promne spánek. Roztomilý zvyk, napadne mě. Nezanechá po sobě ani vrásky, ani krvavé šrámy. Tak jako moje nešťastné krabacení čela a okusování rtů... Rychle nasměruji své myšlenky zpátky k podstatnějším faktům. Takže Elizabeth se nachází ve fázi popírání. Nechce si připustit, že je její maminka po smrti. Jak strašné to asi pro ni muselo být, když ji našla ležet v tratolišti krve. Je jenom logické, že si teď nechce připustit její ztrátu… Tiše vydechnu. „No, myslím, že… to půjde. Nemusíme s ní přece mluvit přímo o Feliciině smrti.“ Aspoň doufám. „Zeptáme se na věci, které tomu předcházely. A na Feliciina přítele.“ Dressen přelétne očima krevní výsledky, načež je zamkne v šuplíku. Pak vstane ze židle a začne si oblékat sako. Sluší mu to. Tmavé oči, tmavé vlasy, skvělá postava. Oblečený do modrého, jen s černými naleštěnými botami. A moc hezky voní… Uvědomím si, co to právě dělám. Že ho sjíždím pohledem od hlavy až k patě. Tím pohledem. A v ten moment sebou cuknu jako bych dostala facku. Sakra. Tohle ne. Prostě ne. Ne, ne, ne. Zakaboním se, odhlédnu stranou a urputně se snažím vzpomenout, co mi vlastně říkal. Předtím, než jsem si dobrovolně vypnula mozek. Bylo to něco o koronerovi. A tělu. Ano, samozřejmě. Ptal se, jestli jsem připravená. Na mrtvolu. Upřímně se nad tím zamyslím. Jsem? Tohle mě popravdě nějak nenapadlo. Nebo možná napadlo, ale nedošlo v plném rozsahu. Nikdy jsem žádnou mrtvolu na vlastní oči neviděla. A tahle bude asi… no, ne moc hezká. I když mohla by být i tisíckrát horší… „Já…“ Zadrhnu se. Jako malá školačka. „Doufám.“ Doufám? Ach bože. Zhnuseně nad sebou zakroutím hlavou. „Víš, myslím, že na to se asi připravit nedá. Nebo ano? Ale neboj, nějak to určitě zvládnu.“ Musím. Pokud chci opravdu jednou dělat práci detektiva. A to chci. Za jakoukoli cenu. Z tématu „jsem připravená na mrtvolu“ plynule přejdeme k tématu „dáme si kafe“. Obrat konverzace o plných sto stupňů. Díkybohu. Pěkně zpátky na bezpečnou půdu. Seskočím ze stolu, dvěma loky vyprázdním kelímek, zmáčknu ho a přesným hodem umístím do koše vedle svého pracovního stolu. „Fajn. Ráda si spravím chuť.“ Odpovím už zas celkem klidně. A, aniž bych se dál rozhlížela, spěšnými kroky ho následuji pryč od všech těch zvědavců na oddělení. Jejich pozornost mi už beztak brnkala na nervi příliš dlouho. Do kafetérie dorazíme během krátké chvilky. A už na prahu mi o nos cvrkne vůně čerstvé, kvalitní kávy. Chuťové buňky nad tím vděčně zaplesají. Prodereme se hloučkem lidí, kteří si teprve vybírají, a zařadíme se do fronty. Je jich tu fakt hodně. Ale není se čemu divit, vždyť je ráno. Spousta z nich je pravděpodobně zvyklá začít den dobrým kafem. Anebo i tím špatným, pokud není nazbyt. Vzpomenu si na kafe z automatu na stanici, které jsem sotva před chvílí dopila. Otočím se na Dressena. „Nedivím se. Je to tu…“ Chvilku hledám správný výraz, ale potom se jenom usměju. „Chodíš sem často?“ Nejspíš ano. Se zájmem poslouchám, jak se zaníceně rozpovídá o kávě, její výrobě a vůni. Uvědomím si, že je to asi první osobnější věc, kterou mi řekl. Nepočítám-li příběh o jeho příteli a službě u mariňáků. Jenže to se týkalo případu. Tohle je něco jiného. Když se zmíní o tom, že sám má doma přístroj, kterým si připravuje kávu ze zrn, připadnu si na okamžik jako barbar. U nás se pije tak nějak všechno. Máme… kachní žaludky. „Zřejmě se vyznáš.“ Usměju se a zvědavě nakloním hlavu na stranu. „Kterou kávu bys mi doporučil?“ Přistihnu se, že se na něj zas dívám. Nevím proč. Prostě se mi najednou chce. Možná za to může tahle situace, nebo to přátelské prostředí kafetérie. Opravdu nevím. Vím jen to, že je mi s ním příjemně. A to je co říct, protože mě chlapi většinou pekelně štvou. |
| |
| U Alfy Smyl jsem ze sebe pach mutanta nejen chlastem, ale potom i sprchou. Nehodlal jsem se vrátit domů, dokud neuvidím Bena na vlastní oči, že se vrátil v pořádku, dokud neuslyším, na co narazil nebo nenarazil. Přiznávám, že jsem přes poledne po obědě dospával téměř probdělou noc na gauči, který jsem ukořistil jako svůj. Odpoledne jsem začínal být už nervózní. Kde je tak dlouho? Kdyby se mu něco stalo, myslím, že bychom to poznali. Aspoň jsem v to doufal. "Budu znít jako paranoik, ale podle mě si zašel proto, že ho třeba někdo poslal nebo vylákal. Pořád nemůžu pustit z hlavy, co říkal Henry." Zamračeně se odmlčím. "Co by vylákalo nás? Jedině nedostatek žrádla. Anebo průzkum. Ale čert ví, jak ta bestie přemýšlela. I když vypadal jako vlkodlak, pochybuju, že se měnil na člověka. Wallace zjistil, že měl dvojitý orgány, tumory a byl prakticky na chcípnutí. S tím malým detailem, že pořád žil, a kdybychom ho nesundali, žil by dál. Prý to mohl být vlkodlak, na němž se dělaly pokusy nebo tak něco. A nakažlivý pro nás ostatní nebyl. Zeptal jsem se ho na stáří, ale to chvíli potrvá. Víš, jestli to byl experiment, napadlo mě, jestli ho někdo uměle neodchoval. Pořád mi nejde na mysl představa, že by někdo ze zdravýho dospělýho vlkodlaka udělal tohle... Wallace tvrdil, že to není možný, že se pěstujou kusy orgánů, ne celí tvorové. Jenže kdo ví? Armáda, magie..." Pokrčím rameny a konečně zmlknu. Štve mě, že se nemáme čeho chytit. A i mně, teď, když to říkám nahlas ostatním, ty teorie přijdou přitažený za vlasy. |
| |
| Maeve Adlerová Kafetérie Kaden pokrčil rameny. „Většinou, když si nestihnu dát kávu doma a pak, když si musím doplnit zásoby.“ Odpověděl a pak se zamyslel, když jsi se zeptala co by ti doporučil. „Hmmm... to je těžké. Těch dobrých je hodně, stejně jako těch špatných.“ Přejížděl pohledem po zvětšené nabídce Kafetérie. „V poslední době mám nejraději Bio Tanzania Ileje. Ta je pod záštitou The Hope Projekt. To je projekt, který v Tanzánii zajišťuje sběrnám špičkové vybavení a aby se jejich káva vrátila k původní výborné kvalitě kávy.“ Ukázal prstem. „V Tanzania Ileje ve vůni i chuti najdeš mléčnou čokoládu s lehkými ovocnými tóny.“ Doporučil ti. „Jednu dobu jsem si oblíbil takovou svěžejší chuť. Etiopie Sidami. To je káva z vyhlášené etiopské oblasti Kebado. Intenzivní ovocné tóny černého rybízu a jahod v chuti. V aroma dominuje především luční kvítí. Káva je tak intenzivní, šťavnatá a ovocná. Příjemně osvěžující.“ Podíval se na tebe a zatvářil se rozpačitě. „Asi vypadám jako kávový závislák co?“ ušklíbl se. „No, ale jestli chceš klasiku... tak ta tu je taky. Někteří lidé neradi experimentují a raději se drží toho co znají.“ Pokrčil rameny a zhoupl se na patách. Fergus Gallagher U Bena Ben si promnul oči. Asi byl unavený. „Budeme muset Hanryho vyslechnout. Fergusi. Vezmeš si to na starost? Žije ve tvé ulici, že? A žádné násilnosti. Nechceme si fae znepřátelit.“ Znovu se napil. Vzdychl. „Zní to hrozně co říkáš. Ale teď nemůžeme zavrhnout žádnou možnost. I když pěstování vlkodlaků mi zní, jako noční můra.“ Zavrtěl hlavou. „Musíme počkat než Wallace dokončí vyšetření. Pak o tom informuji Maroka. Mezitím Daniel připraví pohřeb.“ Zavřel oči. „Nejvíc mi dělá, ale starosti myšlenka.... jestli se někdo nesnaží vytvořit nemoc, která by na vlkodlaky působila. To, že měl takové smrtelné nemoci a vlkodlaší regenerace si s tím neporadila.... je znepokojivé.“ Otevřel oči a vzhlédl k vám. „No teď nic dalšího nevyzkoumáme. Ty Fergusi vyslechni Hanryho. Ty Zane tu počkej na Wallaceho a já se půjdu teď trochu prospat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Ta Madona se docela dá. Když uvážím, že se na psa stejně většinou volá zkráceninou, takže Mad..," řeknu Claire, když vyrazíme ke kanceláři zřízence útulku, kde musíme vyřídit formality. Claire už k sobě vine štěně, zatím tedy bezejmenné. "Díky," přikývnu na zřízence, když od něj přebírám očkovací papíry, rodný list, potvrzení o krvi a další podobné dokumenty. Nakonec podškrtnu papíry o převzetí štěněte a pak se rozloučíme se zřízencem a jdeme zpět k autu. "Stavíme se ještě na úřad," zamumlám směrem ke Claire, i když to možná bylo určeno pro mě samotného. Nastartuji a vyrazím na úřad, kde nového pejska už zaregistrujeme. Přiložíme rodný list, dokumenty o rase a Claire musí říct jméno. Pak štěněti přidělí psí známku s číslem a zanesou si ho do počítače. "Tak, a teď domů..?" zeptám se Claire, když znova nasedneme do auta. Mi je to celkem jedno, kam pojedeme, dneska máme fůru času. Pokud bude ale Claire chtít i s pejskem domů, fajn. Může ale třeba chtít jet s ní někam do parku... |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Fuj...“ Zašklebila se Claire, když jsi řekl jak by se taková Madona zkrátila. Zatím co jsi se staral o papíry, Claire se nad štěnětem rozplývala a byla samé ťuťuňuňu. Odjeli jste na úřad, kde jsi musel zařídit ještě pár formalit. Claire mezitím vymyslela jméno. „Bude to Sisi. Jako Princezna Sisi. Sisi je hezké a krátké a bude se to dobře volat.“ Usmála se a tak štěně dostalo oficiální jméno. „Ano. Domů! Ukážeme ji nový domov a pak ji postavíme tu boudu!“ řekla nadšeně. „Děkuji, tatínku. Udělal jsi mi velkou radost.“ Poslala ti dopředu pusu. Dala by ti ji na tvář, ale pás ji nepustil tak daleko. Dojeli jste domů. Přivolal jsi služebnictvo, aby vynesli nákup. Psí žrádlo odnesli do kuchyně a hračky s pelechem si nechala Claire odnést do svého pokoje. „Dám Sisi najíst a napít a pak půjdeme ven stavět.“ Řekla a spěchala do kuchyně i se Sisi. Objevil se Lucas, který se Claire obratně vyhnul. „Celá rozjívená. Co jsem to slyšel o stavbě boudy?“ uculoval se. „Držel jsi někdy vůbec kladivo v ruce?“ sklonil se ke krabici, kde byla bouda a prohlížel si obrázek. „Hele... je i zateplená....“ Pořád s uculováním se podíval na tebe. |
| |
| Kafetérie Čím déle ho poslouchám, tím víc se můj úsměv rozšiřuje. No, už se nedivím, že včera tak nelítostně zkritizoval kafe na stanici… Chrlí na mě název za názvem, popisuje různé typy kávy, její chutě, vůni i stručnou historii. Chvilkami se přistihnu, že si připadám jako Alenka v říši divů. Abych totiž byla upřímná, neměla jsem ani tušení, že vůbec tolik druhů existuje. Mám moc ráda kafe. Ale nepatřím mezi znalce. Rozhodně ne. U nás doma to prostě chodí tak – mamka přinese něco z obchodu, obvykle jakousi rozpustnou břečku ve skle, zalejem to horkou vodou a mlékem a jede se dál. Potutelně se uchichtnu. Tohle snad ani nemůžu vyslovit nahlas. Nevím nevím jak by to Dressen ustál. A křísit po ránu parťáka v kafetérii není zrovna na pořadu dne… Odpoutám se od myšlenek na domov a věnuji veškerou možnou pozornost jeho výkladu. Tanzania Ileje – káva s chutí a vůní mléčné čokolády s ovocnými podtóny. Etiopie Sidami – ovocné tóny. Rybíz, jahody, luční kvítí. Mmm… To by mě zajímalo, jestli ty popisy říká jen z patra, nebo mi právě odcitoval nějaký příbalový leták. Koutky mi přitom znovu zacukají. Je to vážně roztomilý. Tohle i rozpaky, se kterými se na mě podívá. Pokusím se o vážný tón, ale asi se mi to moc nepodaří. „Závislák? Maličko. Ale každý máme něco. Mě se to docela líbí.“ Hm. Uteču pohledem. Na vteřinku si skousnu ret a pak ten drobný přehmat rychle zamlouvám: „Strach z experimentů není můj případ. Na to jsem až příliš zvědavá.“ Přiznám se bez mučení. „Moc ráda zkouším nové věci…Říká se, že kdo se drží při zemi, jakoby vlastně nežil.“ Vzpomenu si na poučku, kterou jsem kdysi někde zaslechla. A kterou se až překvapivě často řídím. Teď si jen vybrat… radši první? Druhou? „Zkusím tu první. Tanzania Ileje…“ Převalím na jazyku ten název. „Mléčná čokoláda zní velmi dobře.“ A to v jakémkoli podání. „Jsi takový gurmán i v jídle?“ Zeptám se zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Jo," přikývnu se zazubením, "ale válečné. Vzpomínáš, ne? Poslední 'kalba' s démony před stopadesáti lety." Mrknu na něj. Jo jo, jako archanděl jsem si těch nebeských bojů za dvě tisíciletí docela užil. "No tak, jako bys nevěděl, že na co sáhneme, to se nám daří..," připomenu mu potom stále se zazubením. No je to naštěstí pravda, nejspíš On někdy potřeboval, aby andělé byli schopní všeho. Jedná se o takové ty jednoduché manuální činnosti, které by normálního člověka ani nenapadly, ale anděl by bez této schopnosti byl po svém Padnutí celkem v loji. Já třeba byl týden po svém opuštění nebe se Susan poprvé na ledních i normálních bruslích, na kole, na lyžích... Nemusel jsem se nic učit a jezdil jsem jako mistr. Třeba na střelbu se ale tato schopnost nevztahuje, naučit se střílet z pistole, luku, nebo samopalu, jsem se musel naučit poctivě sám, stejně jako Lucas. Nicméně třeba šití a pletení mi zase ihned šlo. Odborné činnosti jako pokročilé spravování elektriky taky tato schopnost nezachrání. Ale zato umím třeba skvěle vařit, i když to tedy často nevyužívám. Karate a další bojové styly jsem se taky musel poctivě naučit. Ale surfování mi šlo zase hned. Létat s helikoptérou neumím dodnes. A tak dále, a tak dále... Je to velmi nejisté. Předpokládám ale, že vyrábění boudy tato schopnost zahrnovat bude, aspoň tedy doufám. Když se vrátí Claire, jdeme i s Lucasem na zahradu, kde si klekneme k boudě. Lucas s kladivem umí bravurně, toho už jsem viděl mnohokrát a jako vždy první věc, co udělá, je ta, že odhodí podle něj naprosto zbytečný návod. Poté vytáhneme dráty, podušky a fošny z krabice. V celku boudu nemáme, nemám tak velké auto. Takže se musím spolehnout na Lucasův um a já sám na manuální schopnost všech andělů. Popadnu kladívko, pomodlím se ke Stephanii (viz Deník) a začnu stavět boudu... Lucas mi pomáhá jen okrajově a Claire je samozřejmě "hlavní asistent." |
| |
| U Alfy V duchu zasténám. Fae moc nemusím, rozčiluje mě to jejich slovíčkaření, neříkání celé pravdy a kličkování. A zasténám podruhé, když, jak kdyby četl myšlenky bratra vlka, dodá, že žádné násilnosti. Násilí problém pravdy většinou řeší rychle, efektivně a k radosti obou stran - té násilnické se dostane odpovědi, ta potrestaná má dobrej pocit z toho, že to konečně skončilo. "Jo, ale na co měl náhradní orgány? Teda otázka není na co, spíš kde se tam sakra vzaly. Proto mě napadla taková šílenost," ospravedlním se s pokrčením rameny. Pak se spakuju a snažím se psychicky připravit na konfrontaci s fae, která nemá končit tím, že mu budu tisknout pohrabáč k tváři. Henry mi prakticky nic neudělal, jde prostě o předsudek, o rozladěnost vlka, který nemá rád nepřímé chování. Skočím se domů převlíct, aspoň jsem si po cestě zaběhal. Sice ne jako vlk, na to nemám čas... Pak se vydám za Henrym. Nejsem žádnej detektiv, vůbec nevím, kde začít. Žmoulám doutník, jehož chuť jsem dneska postrádal, v koutku úst a chvíli se jen tak potuluju venku. Rozhodně se mu nechci svěřovat s tím, co jsme našli. Ale jak jinak na to zavést řeč? Čau Henry, nezajdem si pokecat na pivo jenom proto, že včera mi řekl cosi, co nemůžu dostat z hlavy? Dost chabý. A co by taky čekali, když tam poslali mě. Zazvoním na něj a rozhodnu se nechat to osudu. Můžu pro ně bojovat, stopovat a lovit, ale radši bych dělal tu gorilu, co někoho doprovází. Někdy není na škodu působit jako nejbystřejší, avšak obávám se, že dneska si na to asi hrát nebudu. |
| |
| Maeve Adlerová Kafetérie Usmál se. „Díky. A máš pravdu... divný by byl člověk, který by aspoň jednu úchylku neměl.“ Souhlasil. Podíval se na tebe a znovu se usmál, ale jsi neviděla protože jsi se podívala jinam. „To je dobrý přístup. Život by byl nuda, kdyby zabředl v jednotvárnosti.“ Přikývl. Posunuli jste se ve frontě. „V jídle? To ne. Já sežeru všechno co mi kdo naservíruje. V jídle nejsem tak náročný.“ Zašklebil se. Dostali jste se na řadu. „Dvě velké Tanzania Ileje.“ Požádal. Dostali jste půl litrové kelímky se znakem podniku a vyšli jste ven. Kaden nadzvedl víčko a nadechl se vůně kávy. „To je ono. S tímhle v sobě, přežiješ všechno.“ Usmál se a zase víko zacvakl. Byla ještě příliš horká na pití. Vrátili jste se do auta. Z přihrádky vytáhl držák na pití a připevnil ho k přístrojové desce a oba jste si do něj mohli kafe zastrčit bez obav, že se vám rozlije. „A co ty, Adlerová?“ zeptal se a zadíval se na tebe. „Jakou ty máš úchylku? Nebo lépe zní... vášeň.“ Zapnul si pás. Fergus Gallagher U Bena – Henry „Vedlejší účinky? Vlkodlačí regenerace? Možná mu začínali orgány selhávat a tak si tělo vytvořilo nové? Těžko říct. Ale nakonec se dovíme pravdu.“ Pronesl Ben. Ty jsi pak šel domů a nebyl jsi nadšený, že tě Ben pověřil takovým úkolem. Radši by jsi řešil věci silou a ne mluvením. Ale možná by jsi mohl trochu zastrašovat. Ben nakonec zakázal násilí. Nic o zastrašování. Otevřel ti chlapec. Bylo mu tak patnáct. Měl krátké ježaté vlasy světle hnědé barvy a vodnaté oči. Podle pachu jsi poznal, že je to fae, ale ne jako Henry. Ten voněl zemitě. Tenhle měl pach... vody. Voněl jako rybník. Ne tekoucí voda, ta voní jinak než stojatá voda nebo moře. Stojatá voda vždycky trochu páchla po bahně. Stejně jako tenhle chlapec. Měl Henry syna? Nevěděl jsi o tom. Chlapec na tebe mlčky hleděl. Byl starší než se zdál. Chlapec najednou uhnul do strany a nechal tě vejít. Henryho dům voněl jako listnatý les prosluněný sluncem. Ale žádné stromy jsi tu neviděl. A tahle vůně rozhodně byla pravá. Žádný osvěžovač vzduchu. Vešel jsi do předsíně domu a chlupy se ti zježili. Tohle byla magie fae. Chlapec za tebou zavřel dveře a prošel kolem tebe a odešel mlčky do obýváku. „Fergusi?“ ozval se Henry, který vešel do předsíně. „To je mi překvapení. Pojď dál.“ Řekl a odvedl tě do obýváku. Chlapec tam nebyl. Asi odešel jinam. „Co tě ke mě přivádí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Vzpomínám.“ Usmál se. „To víš, že to vím. Ale taky nezapomínám, že ne vše nám hned jde.“ Odnesli jste krabici na zahradu a začali jste ji rozbalovat. Bylo tam hromada kusů. Lucac odešel pro nářadí a mezitím přišla Claire, ale bez Sisi. „Když se najedla začala dřímat. Tak jsem ji uložila do pelíšku.“ Vysvětlila ti a na rozdíl od tebe a Lucase si vzala návod a začala si ho prohlížet. „Páni... vypadá to složitě.“ Otáčela návod sem a tam, jak se snažila přijít na to jak to patří. Lucas se vrátil s nářadím. „Proto ho nepoužíváme. Jen ti poplete hlavu.“ Řekl a začali jste spolu zjišťovat co je co. „Tohle bude spodní strana.“ Řekl Lucas a vzal kus dřeva ve tvaru obdélníku. Ty jsi střechu a pak jste spolu zjistili, které zdi kam patří. „Fajn.... takže první podlahu. Tahle podložka je nejspíš na to, aby od země nešla dovnitř zima.“ Sestavit podlahu bylo snadné. Horší už to bylo s šroubky a kam které patří. Claire se vám snažila poradit, když z návodu přišla na to, kam by měli přijít. „Počkej... tam ne.“ Zarazil tě Lucas a chvíli jste se dohadovali kam patří tenké, zakroucené šroubky. Nebylo to zase tak lehké. Konečně jste měli jednu stěnu. Lucas se na tebe ušklíbl. „Zábava co?“ vtipkoval. Podlaha a jedna stěna vám zabrala dobrou půl hodinu. „Kdybych to měl dělat podle sebe, je to za chvíli. Ale lidi si vymýšlí kdo ví kolik zbytečných blbostí.“ |
| |
| Kafetérie -> Auto „Není zač. A… ano. Někde jsem dokonce četla že ten, kdo žádnou úchylku nemá, musí být ve skutečnosti šílenější než všichni ostatní.“ Akorát si tak ještě vzpomenout, kde to bylo. Čtu často a hodně. Myšlenky, slogany a mnohdy i celé úryvky příběhů si dokážu uchovat v paměti. Tedy za předpokladu, že jsou zajímavé. Co se však týká názvů knih a jejich autorů… Nepovažuji je za moc důležité. Zapomínám je obvykle s poslední přečtenou stranou. Pousměju se a znovu se k němu otočím. Schválí mi totiž můj postoj a zodpoví otázku o jídle. Ihned se mi přitom vybaví oběd ze včerejška. V té čínské restauraci. Mohlo mě to napadnout. Ty tři chody, které si objednal, snědl rychleji, než bičem mrská. Evidentně tedy patří k vděčným strávníkům. Ale to většina chlapů. Chci mu odpovědět cosi v tom smyslu, leč to už přijdeme na řadu. Dressen poručí dvě kávy, Tansania Ileje, a s těmi se následně prodereme houfem lidí ven. Tam se krátce zastavíme. Dressen pozvedne víčko a labužnicky vdechne tu – jak to říkal? Opojnou? – Ano. Opojnou vůni kávy. S úsměvem ho napodobím. „Hm. Voní dobře.“ A vůbec nepochybuji o tom, že právě tak bude i chutnat. Vrátíme se zpátky k autu. Počínám si přitom velice opatrně, fakt nerada bych kávu vylila. Ať už na chodník, nebo hůř – do Dressenova auta. Odmala jsem nešika. A ačkoli je kelímek zaopatřen víčkem, klidně by se mi to mohlo povést. V tomto ohledu o sobě zkrátka nikdy nepochybuji. Posadím se na místo spolujezdce a koutkem oka sleduji, jak Dressen vytáhne z přihrádky držák na pití. Připevní ho k přístrojové desce a postaví do něj svůj kelímek. Tak jo… Velmi, ale opravdu velmi pomalu se nakloním a udělám totéž. Naštěstí tato mise proběhne úspěšně. Neubude ani kapka na zmar. To malé vítězství mě zahřeje. Pootočím se na Dressena, když mi položí otázku a… najednou nevím co s rukama. Složím je vedle sebe a pak do klína. A nakonec zas vedle sebe. Nervózně se pousměju. „Jakou já mám… Vášeň?“ Přinutím se neuhnout pohledem. „No… jak už jsem řekla – mou vášní je má zvědavost. Hádanky a záhady mě k sobě táhnou silou magnetu. Ať se snažím sebevíc, nemůžu si pomoct. Pořád do všeho strkám nos. A když už se do něčeho fakt zakousnu, nepolevím, dokud tomu nepřijdu na kloub. Za jakoukoli cenu.“ Uvědomím si, že jsem se nějak moc rozpovídala a umlknu, jako když utne. Nikdy nemluvím o svém soukromí. Pokud nemusím. A teď? Dobrovolně si tu pouštím pusu na špacír… Jenže se zeptal. A já tak bytostně nerada lžu. Sice jsem mohla mlčet, jenže… je to přece můj parťák. Jak se máme lépe poznat, když mu o sobě vůbec nic neřeknu? Chvilku se sama před sebou obhajuji, než celou záležitost paličatě hodím za hlavu. A co víc – rozpovídám se znovu. „Pokud ale stojíš o něco obyčejnějšího – miluju hudbu. Jakoukoliv. Usínám s ní, probouzím se s ní, pouštím si ji vždycky, když je příležitost. Každá větší událost v mém životě je spojená s nějakou písní. První školní den, výběr štěněte, maturitní ples, první polibek…“ Sex. Skousnu si ret, načež jenom pokrčím rameny a plynule pokračuju: „Narozeniny, svátky. Prostě vše důležité. Hádám, že až mi bude tak padesát, budu nejspíš hluchá.“ |
| |
| U Henryho Pořád s doutníkem v puse shlédnu na chlapce. Trochu překvapeně. Už jen tohle mě vyhodí z konceptu. Doufal jsem, že budu s Henrym sám. Vlk už se naštvaně cuká, jakmile ho v chřípí zalechtá pach fae, ještě ke všemu cizí fae. Kdybych Bena neznal, určitě bych to považoval za morbidní, sadistickou ukázku humoru na mou adresu. Jít něco vyšetřovat a ještě k fae. Jediný plus je, že on ví, co jsem zač. A je to vůbec plus? Vědění znamená moc, může se mnou manipulovat právě kvůli tomu, že ví o bratru vlkovi. Asi fakt začínám být paranoidní. Nebo to bude tím, že jsem vstal levou nohou. Můžu si za to sám, ale neradil bych někomu, aby mi to říkal nahlas do tváře. "Ehm... můžu mluvit s Henrym?" Moje otázka vyzní do ztracena, protože kluk mě mlčky pozve dál. Bratr vlk má uši nastražené. Proč nic neřekl? Většinou se cizí lidi do domu nepouštěj. Za jiných okolností bych tu vůni po smradu tam ve sklepě ocenil. Kdybych z ní necítil magii fae. Asi jsem staromódní, ale já si potrpím na pravý věci, ne na přeludy. Třeba na svou milovanou vůni kvalitního doutníku. Ale jsem tu pracovně, navíc prakticky na jeho území, tak když na tom bude Henry trvat, zbavím se ho. "Ahoj. No, abych pravdu řekl... Chtěl jsem navázat na včerejší rozhovor. V soukromí, mimo nepovolané uši. Vím, žes to neřekl jen tak." Zpříma se na něj podívám a doufám, že nezačne hrát debila a tvrdit, že neví, o čem mluvím. Kvůli rozhovoru o děckách bych za ním fakt nešel. |
| |
| Maeve Adlerová Auto Usmál se. „Ty jsi taková novodobá Jessica Fletcher, co? Jen s tím rozdílem, že máš policejní odznak. V tom případě jsem rád, že mám za parťáka někoho, kdo se jen tak nevzdá.“ Nastartoval a rozjeli jste se. Nakonec jsi se rozhodla mu říct něco osobnějšího. Kaden tě poslouchal, zatím co jste jeli k nemocnici, kde byla i patologie a váš koroner. Některé novější policejní oddělení mají patologii přímo na stanici, ale vaše budova byla starší a teprve jste na modernizaci čekali. Prozatím jste si museli vždycky zajet do nemocnice. „Takže vždycky když uslyšíš nějakou píseň spojenou s nějakou událostí hned si na to vzpomeneš? To je dobrý systém. A jakou máš ráda hudbu?“ zajímal se a zastavili jste na červenou. Fergus Gallagher U Henryho Henry se zarazil. „Hmm....“ Ohlédl se. „Dobře. Počkej chvíli. Posaď se.“ Řekl a znovu zmizel. Ty jsi si zatím opatrně sedl na gauč, zdál se normální. Za pár minut se Henry znovu objevil. „Fajn. Jsme sami.“ Zavřel za sebou dveře. „Co chceš, abych ti řekl Fergusi? Už včera jsem ti řekl, že to byl jen takový postřeh. Nic moc jiného ti říct nemůžu.“ Možná, že vážně něco Fae věděli, ale nemohli o tom otevřeně mluvit? Jestli jim to zakázali Šedí páni, těžko z něj něco dostaneš. Šedých pánů se fae bojí ze všeho nejvíc. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Na Lucasova slova souhlasně přikývnu. "Měl jsem radši objednat nějaké prkna. Kdybychom tu boudu sami ztloukli tak, jak chceme, určitě už by to dávno bylo..," souhlasím s ním. takhle se drbeme hlavně s tím, že se snažíme přijít na to, kam co patří, která stěna je levá, která pravá... Nakonec se nám ale podaří udělat vytápěné stěny i podlahu a čeká nás už jen střecha, která se ukáže být jako nejtěžší oříšek. "Zvládnete to sami za půl hodiny?" přečtu si posměšně nápis, který je velkým písmem na hlavní stránce návodu. My jsme dva a trvá nám to už dvě hodiny. A kdyby mi Lucas občas něco nepřidržoval, když zatloukám, nebo naopak, byli bychom v háji. Jak to má asi sestavit jeden člověk? A za půl hodiny? Střechu musí držet dokonce dva lidé, Lucas i Claire, zatímco přibíjím jednu stranu k levé stěně, a potom zase držím s Claire já a Lucas zabíjí druhou stranu. Asi po třech hodinách je práce na boudě hotová a my ustoupíme kousek dozadu, abychom si kritickým okem prohlédli práci. "Vypadá to dobře, co myslíte?" zeptám se ostatních, když se s mírně nahnutou hlavou zadívám na boudu. Je hodně velká, to štěně se v něm ztratí. No ale co, než bude starší, stejně bude v domě. No.. ale i dospělý zlatý retrívr se tam asi ztratí. Vchod je pro něj malý tak akorát, ale bude to mít jako perfektní bejvák s velkou obývací plochou. A ještě vyhřívanou. A docela se nám to podařilo. Sice jsme trochu překročili pravděpodobný čas, ale nemáme to křivé. |
| |
| U Henryho Vida, tak to nebyl jenom kec. Rozhlížím se po obýváku, uši nastražené. Nejsem ten typ, co by začal prohlížet třeba knihovnu, sotva ho pán domu nechá samotného. Je to spíš profesionální zájem, kdy si ani neuvědomuju, že kontroluju dveře a okna. V příbytcích smečky se mi to nestává, tam se cítím natolik bezpečně, zvlášť doma nebo u Bena, že nemám potřebu. "Nemůžeš?" povytáhnu obočí. Můj hlas zní neutrálně, nechci to ironicky zpochybnit, ale nehodlám se s touhle odpovědí smířit. "Možná bychom měli začít spolupracovat, protože jestli se ten pytel sraček, co visí nad městem a okolím, roztrhne, dopadne to na nás na všechny. Na vlkodlaky, na lidi... na vás." Rozhodl jsem se, že výjimečně taky budu mlžit, jen nevím, jak dlouho to zvládnu. Uvidíme, jestli vybudím jeho zvědavost natolik, aby upustil nějakou informaci. Výměnný obchod je vždycky nejlepší. Informace za informaci. |
| |
| V autě V koutcích mi rozverně zacuká. Vida. Detektiv, co žere detektivní seriál. A já? Jsem novodobá Jessica Fletcher. Krása. „No… to ti teda děkuju.“ Mrknu. „Jenom snad ještě jeden maličký rozdíl – když já něco zjistím, nenapíšu o tom knihu.“ Moje plus. Když chci, umím držet jazyk za zuby. Když chci. Natáhnu se, abych si zapnula pás, Dressen mezitím nastartuje a vyjedeme z parkoviště. Na chvilku stočím pohled z okna. Všechno nasvědčuje tomu, že dnes bude hezký den. Od rána je poměrně horko, na chodník praží slunce a na nebi ani mrak. Ideální na procházku v přírodě. Kasper s Akimem by mi za ten nápad jistojistě radostí urvali obě ruce. Jenže smůla, nebude čas. Hádám, že domů se dostanu zrovna tak pozdě, jako včera. A pokud se zadaří, ani do budoucna pro mě nebude volný čas dostatkovým zbožím. S rodinou se uvidím čím dál tím méně. Po večerech a o víkendech. Možná. Tu a tam. Vzpomenu si, co říkal Dressen. My nejsme jako normální lidé… Odbočíme vpravo, z čehož usoudím, že další zastávkou bude tentokrát nemocnice. Patologie… Ruku na srdce – ta představa není příjemná. Zároveň ale není ani nijak zvlášť hrozná. Jako ta druhá. Ta, co mě pronásleduje od našeho rozhovoru na stanici. Totiž představa výslechu malé Elizabeth. Ano. Uznávám, asi jsem divná. Jenže si nemůžu pomoct. Když pominu skutečnost, že neumím jednat s dětmi, je tu další, mnohem důležitější věc. Elizabeth není jen tak ledajaké dítě. Je to náš hlavní zdroj informací. Bez ní se nehneme dál. A ona je teď tak citlivá, že stačí jediné zlé slovo a… No a všechno půjde do kytek. Ublížíme nejenom jí, ale i sami sobě. Neradostně potřesu hlavou. Pokud okamžitě nepřestanu celou situaci takhle detailně propírat, brzy skončím na práškách. Zastavíme na červenou a já si uvolněně položím hlavu na opěradlo. Dressen se mě zrovna zeptá, jakou hudbu poslouchám a tím mé myšlenky odvede od případu nadobro. Fajn. Seznamovací kolo č.2. Proč ne, pomyslím si. Necháme problémy pěkně u ledu a vytáhneme je až u koronera. Tohle kdovíproč znělo… morbidně. „Ano. Vždycky si tak na tu konkrétní událost vzpomenu.“ Ať už na dobrou, nebo špatnou. Funguje to na obě strany. Bohužel. Proto spoustu písní nemůžu ani slyšet. „Co se žánru týká – nemám nijak vyhraněný vkus. Poslouchám všechno od diska, přes klasiku, rock až například po country.“ Pokrčím rameny. Jak to jenom vysvětlit? „Víš, nejde mi ani tak o kapely, nebo zpěváky. Zaleží jen na určité písni. A na události, místě… a vůbec mém celkovém rozpoložení. Buď to sedne nebo ne.“ Zvědavě se na něj zadívám. Pochopí mě správně? Nebo si vykrouží na spánku kolečko a strčí mě do škatulky „ten cvok, se kterým musím makat“? „No a co ty, Dressene? Co ty máš rád? A odpověď by teď neměla být – kafe.“ |
| |
| Fergus Gallagher U Henryho Henry zvedl ruce. „Tyhle věci na mě nezkoušej, Fergusi. Mám vaši smečku rád. Jste v pohodě. Ale některé věci jdou mimo mě a mimo každého běžného Fae.“ Zavrtěl hlavou. „Máme příkaz nemontovat se do záležitostí smečky.“ Rozhlédl se. „Snažil jsem se vás varovat co nejvíc nenápadně. Ale víc dělat nemůžu.“ Řekl tiše. „Jsem malá ryba ve velkém rybníku. Jestli chceš odpovědi budeš muset najít někoho, kdo ti je může dát.“ Doporučil ti. Maeve Adlerová V autě Usmál se. „No jo... ne každý má ten talent.“ Zavtipkoval, že ty pak nenapíšeš knihu. Poslouchal tě, když jsi mu říkala o hudbě, kterou máš ráda. Znovu jste se rozjeli, když naskočila zelená. „Aha chápu... takže prostě je jedno, jaký styl, jen tě to musí chytnout.“ Přikývl, že chápe. Rychle zabrzdil, když nějaký pitomec přebíhal ulici mimo přechod. Kaden podrážděně zavrčel, když toho sebevraha sledoval a znovu se rozjel. Pak se, ale znovu usmál. „Mám víc věcí co mám rád.“ Pronesl. „Pokud jde o hudbu. Mám nejraději klasiku. Padesátí až devadesátá léta. Mám to tak i s filmy. Mám rád hlavně filmy pro pamětníky. Ne, že by se mi dnešní filmy nelíbili, ale je to takové to, že stačí vidět jednou a stačí. Ty na ty staré bych se mohl dívat opakovaně.“ Už jste viděli budovu vaší okresní nemocnice. „Hmm... hele. Co takhle si říkat jmény? Řekl bych, že o sobě víme už docela dost na to, abychom mohli přestat s oslovováním příjmením?“ Navrhl. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Lucas se ušklíbl. „Leda tak ve snu.“ Odpověděl pobaveně, když jsi přečetl název na návodu. Pustili jste se do toho, Claire vám pomáhala tak, že našla v návodu šroubky a ukázala vám na obrázku. Za tři hodiny jste to měli hotové. Všichni tři jste pyšně stáli nad tou boudou a obdivovali psí boudu, která byla na Sisi příliš velká. Zatím. Až bude velká, tak bude tak akorát. „To teda jo.“ Souhlasil Lucas. Claire vás vzala oba za ruce. „Moc se to povedlo. Jsem na vás pyšná.“ Řekla a usmála se. „Je hezká.“ Pokývla. Psí bouda měla šedivě stěny, taková ta kamenná šeď a střecha byla hezky červená a vchod byl orámován bíle. „Sisi se taky bude líbit.“ Uklidili jste bordel co jste nadělali a vrátili se do domu. Vevnitř jste slyšeli, jak Sisi někde v domě ňafá. Claire ji pro ní hned běžela a přinesla ji předvést Lucasovi. Dala mu ji do náruče, Lucas Sisi opatrně držel od sebe na délku paže. Sisi na něj koukala a švihala ocáskem. „Sisi. Tohle je strejda Lucas. Strejdo to je Sisi. Nový člen naší rodiny.“ Představila je. „Roztomilé štěně.“ Pronesl Lucas a raději ji vrátil Claire a pak ji pohladil. „Obě blonďaté. Se k sobě hodíte.“ Pousmál se. „Budeš na ní dávat pozor až budu ve škole? Nemusíš se o ní starat. Když bude hezky dáme ji na zahradu a jen tu a tam ji zkontroluješ.“ Požádala Lucase. „A co když bude pršet?“ zajímal se. „Tak....“ Zamračila se, protože to ji nenapadlo. „Tak si ji necháš u sebe? Nebo... v domě je spousta lidí. Někdo bude mít čas ji pohlídat, aby nikde nečurala a nekakala?“ navrhla. Lucas se pousmál. „No nějak to vymyslíme. Aspoň dokud nebude starší na to, aby se dala cvičit, tak to těch pár měsíců vydržím.“ Podíval se na tebe. „A máme další dítě na hlídání.“ Zavtipkoval. |
| |
| U Henryho Takže v tom určitě mají prsty Šedí pánové. Ne že bych krom toho, že jsou to mágové a mají pod palcem fae, věděl, co jsou zač. Ale asi to musí být fakt svině, když se jich bojí tyhle oproti lidem z mého pohledu docela mocné bytosti. Pokývám hlavou a vlk trochu povolí napětí. Něco mi říká, že mi nelže, i když je fae. Ještě ke všemu se nám snažil dát echo, tak bych pro tentokrát mohl zapomenout na to, jak moc jsou mi jeho lidi nepříjemní. "Dobře. Máš na někoho tip? Znáš mě, jsem vrba, pokud mi k někomu ukážeš cestu, neprásknu tě. Chápej, jen se snažím chránit smečku. Jako my všichni," dodám o ždibíček smířlivěji. Je jasné, že jakmile dostanu, co chci, odejdu a nebudu už otravovat. Doufám, že moje pověst ne-drbny je natolik čistá, aby mi dal nějakou stopu. S Henrym osobní spor nemám, tudíž to nebyla jen planá slova. |
| |
| V autě Sprosťák jeden. Zavrtím hlavou nad jeho drzostí, popřemýšlím a pak se pobaveně zakřením. „Abys věděl – tak ne každý má na to čas.“ Opravím ho pánovitě. V mém tónu je jasně znát, že kdybych čas měla, klidně bych knihu napsat zvládla. Ačkoli by se s největší pravděpodobností nenašel na světě nikdo, kdo by mi ji otiskl. Ale to už jenom detail, že? Na semaforu naskočí zelená a my se znovu rozjedeme. Dressen mi odpoví, že chápe co tím vším myslím. „Správně. Nezáleží na stylu. Jen na písni, co mě chytne.“ Potvrdím. Jen tak, pro jistotu. Zrakem mu sklouznu k tváři a chviličku nenápadně studuji jeho profil. Vzhledově mu samozřejmě není moc co vytknout. Pokud tedy vůbec něco. Mě ale zaujme ten kamenný, soustředěný výraz. I když mě poslouchá a na střídačku mi odpovídá, dokáže se ještě naplno věnovat řízení. A to se říká, že chlapi zvládnou jen jednu věc najednou… Evidentně to není tak úplně pravda. Naštěstí. Protože jinak bychom ani ne za minutu lítali v pořádném maléru. Zatímco na něj totiž zírám, on najednou podrážděně zavrčí a prudce dupne na brzdu. Auto sebou škubne. Směšně poskočím nejprve dopředu, pak zas pěkně zpátky dozadu a hlavou se přitom praštím o opěradlo. Tiše, sotva slyšitelně syknu. Ani ne snad bolestí, spíš leknutím. Toho blbce na silnici jsem zkrátka a jednoduše ani v nejmenším nečekala. No, tohle mi aspoň vymlátí z hlavy všechny pitomosti… Ušklíbnu se a jen tak pro formu si rukou promnu zátylek. Pak se zas klidně opřu. Tentokrát ale už raději koukám ven, na cestu. Nemilých překvápek už bylo dost. Dressen se taky pomalu uklidní, dokonce natolik, že se znovu usměje a rozpovídá o tom, co má rád. A kupodivu ani jednou nepoužije slovo „kafe“. „Hm… myslíš třeba Beatles, Presley, Rolling Stones, Bee Gees, Queen…?“ Vyjmenuji namátkově. „Ti mají na kontě spoustu dobrých hitů.“ Dám mu za pravdu, než pokračuji dál: „Co se filmů týká… Když mám čas, většinou lítám se psy někde venku. Televizi moc nedám. No, asi tolik co psaní knížek.“ Mrknu na něj. Budova okresní nemocnice se zjeví zničehonic. Nebudu lhát - trošku mě překvapí. Ne nadarmo se asi říká, že když se člověk dobře baví, utíká čas rychleji než obvykle. Tedy ne že by mě práce nebavila. Baví. Jen… poněkud jinak. Lehce se narovnám. Na vteřinku zaváhám nad jeho návrhem, načež rychle jakékoli pochyby zaplaším. Vyhledám ho očima. „Maeve.“ Pronesu rádoby formálně. Podala bych mu i ruku, jenže… zaměstnává ho volant. A tak se aspoň mile usměju. |
| |
| Fergus Gallagher U Henryho Henry si promnul zátylek a rozhlédl se. Pak k tobě přišel blíž a začal šeptat. „Být tebou tak zajdu do hostince Na vavřínech.“ Řekl a na okamžik ztuhl, jako kdyby čekal jestli do něj neuhodí blesk. „Ptej se majitele.“ Narovnal se. „Víc ti nemůžu pomoct, Fergusi. I kdybych chtěl.“ Zamračil se a znovu se rozhlédl. Čekal snad, že někdo projde zdí a nachytá ho tak, že ti dává echo? „I tak jsem si možná nadělal problémy.“ Pokynul ti k východu a doprovodil tě. „Ještě jedna věc. Je to podnik pro fae. Nikomu neděkuj. Otevírá se tam v pět hodin.“ S tím za tebou rychle zavřel dveře. Maeve Adlerová V autě Přikývl, když jsi vyjmenovala některé staré hudební hvězdy. „Přesně tak. Ale ne jen to. Mám rád i Pop z té doby.“ Zabočil. Usmál se. „Chápu. Na takové obyčejné neřesti moc času nezbývá. Ale tak přiznám se bez mučení, že někdy si rád prostě jen lehnu a kouknu na film.“ Pokrčil rameny. Svolila jsi k tykání. Taky se usmál. „Kaden.“ Zaparkoval kousek od nemocnice, aby neblokoval vchod kvůli sanitkám. Vzal své kafe a vystoupili jste. Ale Kaden do nemocnice nezamířil. Místo toho přešel ulici a posadil se na lavičku naproti. „Nebudeme si kazit chuť nemocničním smradem.“ Vysvětlil a pokrčil rameny. Kafe už bylo teplé tak akorát a napil se. Taky jsi se napila. Cítila jsi v kávě opravdu čokoládu a když jsi polka v puse ti zůstala slabá ovocná chuť. Kaden vydechl. „Tohle je pořádné kafe.“ Zadíval se na nemocnici. „Už aby byla naše stanice po renovaci a měli koronera tam. Nesnáším nemocnice. Tedy... to jak smrdí. Dezinfekcí, strachem a bolestí. Jediné místo, které mi tam připadá snesitelné je po porodní.“ |
| |
| V autě –> U nemocnice Pop? Zamyslím se a hned mi naskočí jména několika dalších interpretů. „Hmm.“ Souhlasně zamručím. „Dobrý vkus.“ Ve filmech se, jak už jsem řekla, bohužel nijak nevyznám, proto jen pokývu hlavou. „Tak proč ne. Každý relaxujeme jinak.“ A s povoláním detektiva pravděpodobně potřebuje relax mnohem častěji, než většina obyčejných „smrtelníků“. Ano. Musí to být určitě pořádný záhul na nervi… Ostatně však to už brzy poznám sama. Dressen… vlastně Kaden, přistoupí na mou formální hru a já mu oplatím úsměv. Chvilku asi potrvá, než si zvyknu. Koneckonců na oddělení jsem už pár let, ale jen málokoho tam oslovuji křestním jménem. Mezi policisty se to zkrátka nějak… nenosí nebo co. Ačkoli nechápu proč. Je to osvěžující změna. Zaparkujeme kousek od okresní nemocnice, vezmeme si kafe a vystoupíme. Chci se vydat k hlavnímu vchodu, ale Kaden najednou vykročí opačným směrem. Na vteřinku zůstanu překvapeně stát na místě, ale pak jenom pokrčím rameny a následuji ho. Přejdeme ulici a posadíme se na lavičku. Přímo naproti budově nemocnice. Kaden mi vzápětí prozradí proč. Nechce si kazit chuť… „Fajn.“ Pousměju se, čímž potvrdím, že proti tomu absolutně nic nenamítám. Spíš naopak. Dneska je totiž fakt hezky. Až moc hezky na to, aby se mi dobrovolně chtělo někam zalézat. Zvlášť na patologii. Hnusnou studenou patologii. Opřu se zády, natáhnu nohy před sebe a, jak už mám ve zvyku, překřížím je ve špičkách. Na řadu teď přijde kafe. Usrknu a labužnicky polknu. Čokoláda a ovoce. Přesně jak sliboval. „To byl dobrý tip. Díky ti za něj.“ Mrknu a znovu se napiju. „Je výborná.“ Stopuji směr jeho pohledu, zatímco mluví. „Jo, bude určitě pohodlnější mít koronera na stanici.“ Dám mu za pravdu a poslouchám dál. Už podruhé zmíní svou nechuť k nemocnici. I když spíš k jejímu… pachu? Cože? „Jsi asi… dost vnímavý.“ Zamyšleně skousnu ret. Strach. Bolest. Dezinfekce. A včera krev… „No… většina lidí nemá ráda nemocnice. Dezinfekci ale často považují za vůni čistoty.“ Plácnu první věc, co mě zrovna napadne. Ne že by ovšem nebyla pravdivá. To bezesporu je. Na chvilku zakloním hlavu a sluneční paprsky mě polechtají na tváři. Být paní svého času, hádám, že bych se tu vydržela vyhřívat celé hodiny. „Větší starost než koroner mi dělá schůzka s Elizabeth.“ Začnu přemýšlet zas nad něčím jiným. |
| |
| Maeve Adlerová U Nemocnice Usmál se a přikývl, když jsi poděkovala za dobrý tip. „Není zač. Vždycky rád lidi nalákám na kvalitní kávu.“ Napil se. Podíval se na tebe, když jsi zmínila, že je vnímavý. „Nejspíš jo. Mě už to tak nepřipadá. Při téhle práci si za nějaký čas si smysly vypěstuješ.“ Odpověděl. „Zdi jsou jako houba... nasává do sebe pachy a pocity.... časem se naučíš poznat, že se v nějakém bytě nebo domě něco stalo. Asi to zní divně... ale je to tak. Je to takový... jakoby šestý smysl.“ Snažil se ti to popsat. Pak se ušklíbl. „Ano... čistoty.“ Chtěl ještě něco dodat, ale místo toho se raději napil. Zmínila jsi se o Elizabeth. Zachmuřil se. „Ano. To bude těžké. Nejspíš se bude ptát proč se ji vyptáváme....“ Promnul si spánek. „Nejspíš bude nejlepší tvrdit, že vyšetřujeme toho jejího přítele. Nebude to lehké.“ |
| |
| U nemocnice „Hm. Aha. Hezký, chytrý, finančně zajištěný, ve volném čase se věnuje charitě a láká lidi na kvalitní kafe…“ Mhouřím oči a poklepávám si přitom výčtu ukazováčkem na rty. V očích mi hraje smích. Dívám se přímo na něj a očekávám obvyklý úšklebek. Nemyslím to zle. Rozhodně ne. Prostě jsem jenom nedokázala odolat a musela ho popíchnout. A co, sám mi nahrál na smeč… ne? Zvážním až při tvrzení, že zdi jsou jako houba co do sebe nasává pachy a pocity. Popravdě - zaujme mě. Chvilku si vše přebírám v hlavě, než zareaguji. „Takže cosi jako negativní energie? Prý není vidět ani cítit, ale přesto o ní víš. A většinou se objeví na místě, kde se stala nějaká tragédie. Zůstává tam v podobě strachu, bolesti, nenávisti, zoufalství… anebo ve formě duše, která si ještě neuvědomila, že…“ Zmlknu. Skousnu si ret a pak pokrčím rameny. Napůl rozpačitě, napůl omluvně. No jo, už mi to zas nějak moc žvaní. Ale věřím tomu. A vlastně… nejenom tomu. Za poznámku o dezinfekci si vykoleduji jakousi nic neříkající odpověď. A ačkoli se zprvu zdá, že ji plánuje rozvést, neudělá to. Radši se napije. Pobaveně nakrčím nos a snad ze strachu, abych se nerozesmála, udělám totéž. Z očí ho ale nespouštím. Proto mi neunikne, jak se při zmínce o Elizabeth najednou celý zachmuří. A než promluví, zas si promne spánek. V souvislosti s tím i moje dobrá nálada vezme za své. „Jenže co když má Elizabeth Feliciina přítele ráda? Nevíme jak dlouho jsou spolu. Co když ho považuje za otce? Byla koneckonců malá, když ten její…“ Ani tuhle větu nedokončím. Sakra. Že já si ten jazyk prostě neuříznu. Vůbec jsem neměla v úmyslu mluvit takhle přímo. Oživovat vzpomínky a jitřit staré rány. Jednoduše mi to ujelo. Zase. Kaden mě sice ujišťoval, že mu to nevadí, ale… Jsem moc paličatá na to, abych mu věřila. Tiše povzdechnu. „No, prostě pokud ho má Elizabeth ráda, pravděpodobně nebude ani tak chtít spolupracovat.“ A to ona asi má. Vždyť ten soused… Mirkle? Merkle? Říkal, že předevčírem spolu byli na výletě. Jako dokonalá rodinka. Pomalu zakroutím hlavou. Ta malá by vůbec neměla mít pocit, že ji vyslýcháme, Kadene. Koneckonců nemusí ani vědět kdo opravdu jsme. Kdyby to celé proběhlo ve formě přátelské návštěvy…“ Nevědomky si začnu na prst natáčet pramen vlasů. „Kdyby u toho byli její prarodiče a my se bavili i s nimi.. Celé by to působilo celkem nenásilně, ne? Elizabeth bychom do konverzace zapojili postupně... Zeptali se na běžné věci a pak teprve… No, na to co opravdu potřebujeme. “ Přemýšlím nahlas a doufám, že to co říkám, dává aspoň nějaký smysl. „Hlavně si musíme ujasnit, na co všechno se vlastně chceme zeptat.“ Uzavřu svůj monolog a podívám se na něj. |
| |
| U Henryho No, sice to není moc, ale furt lepší jak drátem do oka. A zjištění, že je to doupě fae, by mi možná v mých letech přivodilo infarkt, kdybych nebyl vlkodlak. Ne, Henry, nemusíš se bát, že bych tam někomu děkoval, to bych si spíš ukousl jazyk. Nejsou to lidi, tady ta prostá slušnost díků fungovat nemusí. A tak na Henryho jen kývnu, i když mi svým způsobem pomohl, nijak netoužím být mu zavázaný. Vrátím se domů, zasednu k netu a kouknu se, co se o tom podniku oficiálně píše. Pokud vůbec něco. Připravit se na nápor magie, co tam bude určitě viset ve vzduchu, ani nejde. Tak si radši udělám pořádný jídlo, ačkoli jsem jedl sotva před chvílí, abych preventivně uklidnil vlka. Kdybych jednal sám za sebe, bylo by mi to jedno. Jenže jsem vyslanec smečky, dá-li se to tak říct. Nechci tam stepovat těsně před otvíračkou, a tak vyrazím přibližně tak, abych tam byl tak půl hodiny hodinu poté. Jestli si budem hrát na pohádku Kterak šla slepička pro vodu, chci mít co nejvíc času vyčmuchat ty, co o tom něco vědí. A jestli mi zbude čas, tak si zajít za vlastní zábavou, na lov, kterej jsem si sliboval včera místo honu na bestii. |
| |
| Maeve Adlerová U nemocnice Úšklebku jsi se dočkala. „No jo... jsem prostě skvělá partie.“ Souhlasil a mrkl na tebe. Diskuze o tom, že místnost nasává pocity tě zaujala. „Tak nějak.“ Souhlasil. „Nemyslím si, že by šlo o duši, spíš o ty pocity... vem si, když vejdeš třeba do hodně staré budovy. Památky... u nich to cítí i lidé, kteří na tohle nejsou citliví.“ Nijak tvá slova nezesměšňoval. Viděla jsi na něm, že to myslí vážně. „Časem si toho začneš taky všímat. Protože díky naší práci se pohybujeme často na takových místech.“ Podíval se na tebe. „To nevíme jistě. Ale je to možné.“ Vzdychl a přemýšlel. „To co říkáš... to by bylo nejrozumnější. Jen tedy nevím jak na to. Bude se zajímat proč se ptáme i když na to půjdeme oklikou.“ Zauvažoval. „No... možná bychom se mohli domluvit s jejími prarodiči a tvrdit, že jsme jeho přátelé a že ho hledáme.“ Napil se. „Rozhodně se musíme zeptat na to jak se ten přítel jmenuje. A za druhé... kdy viděla mámu naposledy. A jaký vztah ti dva spolu měli. Tyhle tři otázky jsou nejspíš nejhlavnější.“ Fergus Gallagher Na vavřínech Na internetu jsi si našel adresu. Podle popisu a se jednalo o Irskou tavernu, která je postavena tak, aby vypadala jako opravdu středověká hospůdka. odkaz Každý pátek tam je večer Irského stepu a muziky a středeční noci pořádají karaoke. Na fotce byla taverna spolu s majitelem Igorem McCoronem. Tak aspoň už víš koho pak máš hledat. Vypadal jako tuctový muž, který by potřeboval trochu shodit a ofinou, která měla skrýt to, že mu ustupují vlasy. Irská hospůdka? Jestli on nebude Leprikón. Tak hodinu po otevření jsi tam vyrazil. Hospůdka stála u lesa, kam její vzezření zapadalo víc než kdyby stála ve městě. Parkoviště bylo trochu stranou, aby nekazilo dojem a už tam bylo několik aut. A byl tu i stojan na kola, těch tam už taky pár bylo. Vydal jsi se k hospůdce a když jsi chtěl projít dveřmi, ucítil jsi, jak se olízla magie. Najednou jsi se na patě otočil a zase šel pryč a v duchu si říkal, že tam vůbec nechceš jít. Až po pár metrech si uvědomíš, proč tu jsi. Fae si zajistili dveře magií, aby nemohl vejít nikdo kdo není fae. Vychcaní parchanti. Ale jak se teď dostaneš dovnitř? Zkusil jsi to znovu a tentokrát jsi se vzpamatoval až když jsi už otevíral dveře od auta. Být člověk, tak by jsi odjel jako by nic a ničeho si nevšiml. |
| |
| Na Vavřínech Což o to, irská hospoda by se mi líbila, připomněla by mi domov. Sakra, jak dlouho jsem tam nebyl? Možná bych se tam měl zase jednou podívat, už dávno mi došlo sestřino parte, tak by byl i klid. Jen bych se nesměl dostat do cesty jejím dětem, jestli by byly stejně pošahaný jako ona, to by byl konec. A určitě by se ptaly, proč je strejda Ferg pořád takovej fešák. Igora jsem si vtiskl do paměti. Škoda, že obrázky nepřenáší pach, bylo by to jednodušší. V tomhle se spoléhám na vlka, a když mám někoho hledat, upřednostňuju ho doslova vyčenichat, protože oči dokážou dobře klamat a podobu si každý snadno změní - parukou, líčidly, čímkoli. Pach moc ne. "Kurva. Do prdele s váma," zavrčím si pro sebe, když se podruhé proberu i přes odhodlání vejít dovnitř, když chrastím klíčema v zámku auta. Bratr vlk div nevyletí z kůže, tohle mě fakt královsky namíchlo. Nesnáším, když mě někdo takhle ovlivňuje, zahrává si s mou svobodnou vůlí. V tu chvíli nemám daleko k tomu, aby se ze mě stal filmovej vlkodlak, ta šílená bestie, co vás roztrhá na cucky. Jsem svobodnej vlk. Nikdo... nikdo!!! mě nebude takhle oblbovat! Zafuním a mimoděk mi unikne tiché zavrčení. Tohle mění situaci. Dám si pár minut na to, abych se uklidnil, jinak by tam z toho vlk udělal kůlničku na dříví. V jednu chvíli mě dokonce škodolibě napadne, že bych zavolal klukům z práce, aby tam udělali menší razii, že jsem dostal echo na drogy nebo obchod s holkama. Ne, to by bylo příliš kruté, ačkoli by mě to nadmíru uspokojilo. A kdo by se pak smál, šmejdi čarodějní. Sáhnu po mobilu a vyťukám tam číslo na majitele. Když nejde hora k Mohamedovi... Jenže co mu řeknu? On ten nápad lehce pohrozit razií není úplně od věci. Vždycky bych mohl sebrat někoho, kdo má volno, pár chlapů, co si rádi udělají z někoho prdel, znám. Kdybych tvrdil, že si chci vystřelit ze známýho, určitě by se přidali. Ne, ne, Fergusi, nenech se unést jenom proto, že to jsou fae. Ještě by nám vyprášili kožich, zmrdi. |
| |
| U nemocnice Úšklebek mu oplatím úsměvem. Vítězoslavným. Druhý den a už odhadnu jeho reakce. No neměla jsem se já dát spíš na psychologii? Takhle plýtvat talentem je prostě trestuhodné. „Já vím. Už jsem to párkrát slyšela.“ Pokrčím lhostejně rameny. Hm. Co párkrát. Asi tak stokrát. Možná tisíckrát. A především od Staci. Asi by se divil, kdyby slyšel, jaké ódy na něj skládá. Tedy na jeho prdelku. Připomenu si včerejšek a pak mi na mysl vytane i naše dnešní ranní příhoda. No, kdo ví co o něm rozšiřuje teď… A hlavně kde to rozšiřuje. Jestli u Brauna, tak bude veselo. Doufám, že má šéf smysl pro humor. Ustaraně nakrčím čelo a s křížkem po funuse si slíbím, že jakmile bude příležitost, urovnám věci na pravou míru. Mezitím co zpytuji svědomí, Kaden pokračuje v diskuzi o negativní energii. Se zájmem se zaposlouchám a tu a tam pokývnu hlavou. Má pravdu. Samozřejmě. „Ano. Myslím, že jsem poměrně vnímavá. No… ve starých budovách teda určitě. A to ostatní…“ pokrčím rameny, „přijde časem. Snad. Byla bych ráda.“ Přiznám se bez mučení a pak, povzbuzena jeho klidem, se zeptám: „A ty na duchy nevěříš?“ Postupně navážeme zpátky na téma „návštěva u Elizabeth“. Potěší mě, když mi můj předchozí myšlenkový pochod nejen odsouhlasí, ale uzná ho dokonce za rozumný. Mlčky si k němu ještě vyslechnu nápady a připomínky, načež se hluboce zamyslím. „Určitě. Promluvit si nejdřív s prarodiči by bylo dobré. Koneckonců… je tu předpoklad, že Feliciina přítele znali. Možná se s ním i setkali osobně. Takže by nám mohli říct jméno i to, jak vypadá. A pokud budeme mít štěstí tak i to, čím se živí.“ Dál si natáčím vlasy na prst. „Až se tohle všechno dozvíme, můžeme tvrdit, že jsme jeho přátelé… No a Elizabeth bychom mohli naťuknout tím, že se zeptáme na výlet, na němž byli předevčírem. Nenásilně. Kde nakonec byli a jak se jí tam líbilo. Podle… souseda… přece vypadali všichni spokojeně. Jako rodinka. Neměl by tady vzniknout žádný problém a my bychom mohli zjistit, jaké mezi sebou měli všichni vztahy. Potom se můžeme postupně propracovat dál… až k momentu, kdy se s matkou viděly naposledy.“ Z mozku se mi snad kouří, jak se snažím na nic důležitého nezapomenout. „Tak či tak… bude to vyžadovat hodně trpělivosti. A opatrnosti.“ Zvlášť, když jde o dítě. A zvlášť, když já to s dětmi vůbec neumím. K tomu si ještě připočítejme, že nedokážu zrovna přesvědčivě lhát… Tiše povzdechnu a usrknu kafe, abych si zas aspoň o ždibet zlepšila náladu. Ačkoli se snažím působit normálně, starosti na mě musí být stoprocentně vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Jsou jenom dvě," zašklebím se na Lucase. "Na barák plný lidí. To snad zvládneme," vyjádřím své naděje a zajdu se napít minerálky. Na zahradě bylo pěkné vedro. "Díky, Steph, že se nám ta bouda povedla..," zamumlám potom směrem k nebesům Stephanii, ačkoliv pochybuji, že v tom měla prsty. Těším se na první svátek vánoční, až opět sestoupí na zem... Pak se zajdu podívat do obývacího pokoje. Claire si hraje se Sisi, Lucas zase drtí kluky v kulečníku. Sednu si na zem k dceři a štěněti a chvíli si s ními hraji, ale potom se zvednu a zamířím nahoru. Uvažoval jsem, že bych šel na chvíli do bazénu, venkovního, nebo krytého, to je jedno, abych se trochu uvolnil před prací. Ale nakonec to zavrhnu. vejdu do svého pokoje, vytáhnu spis k pondělnímu případu a důkladně si ho začnu studovat. Když se o pár hodin později dostavím do jídelny na večeři, už moc dobře vím, jak tomu dobře platícímu mafiánovi obstarám za vedení kartelu s miliardovým obratem podmínku na půl roku. Soudce sice bude mít výhrady, ale ten paragraf, který jsem našel, bude muset uposlechnout. Žalobu smáznu hnedka. U večeře sedí Clare a cpe se jídlem. Její chuť na jídlo je bezpochyby zapříčiněna dospíváním. Díky bohu, že tolik sportuje. Každé jídlo okamžitě spálí. "tak co, se Sisi kámošky?" zeptám se s úsměvem, když usednu k jídlu. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Claire přikývla a polkla. „Ano. Je skvělá. Velký mazlík. Mrzí mě, ale že si ji nemůžu brát do postele. Nejraději bych se k ní pořád tulila. Ale na internetu psali, že když to psovi jednou dovolíš, tak už bude chtít do postele pořád. Takže ji musím udržet v pelíšku.“ Řekla. Nejspíš si východu psů trochu studovala. Znovu si nacpala pusu, rychle žvýkala a polkla. „Volala Sarah. Říkala, že jede na celej víkend s rodičema na výlet. Ještě další dárek k těm narozkám a tamtomu... Bah... něco. Prej ji berou k Velkému kaňonu na nějakou výstavu hraček.“ Dojedli jste a pak jste se vydali do obýváku podívat se na film. Minule vybírala ona, takže teď jsi vybíral film podle sebe. Kvůli ní jsi však nevybíral žádné horory nebo něco příliš násilného. Ale i tak bylo dost dobrých filmů i když Claire u nich většinou usínala o hodně dřív než před koncem. Jen málokdy ji některý chytil. Až tedy na ty filmy tipu Princ of Persie nebo ty nové filmy o Sherlock Holmsovi. Zase jsi ji musel nakonec odnést nahoru do postele a Sisi dát do jejího pelechu, protože si ustlala na posteli. Pak jsi si šel zaplavat, jak jsi předním plánoval. Teď už jsi měl práci prohlédnutou, tak jsi si šel skočit do krytého bazénu. Na venkovní už byla zima. Tvrdé tempo které jsi nasadil brzy způsobilo, že jsi se cítil unavený. Šel jsi si lehnout. Zdálo se ti o Susan. Byli to krásné, ale kruté sny. Protože se ti zdálo o něčem co se nikdy nestalo a nestane. Někdy se ti zdálo o minulosti. Tohle však nebyl ten případ. Byli jste na zahradě. Ty, ona a Claire. Užívali jste si krásného dne a udělali si piknik. Susan chovala Claire na klíně. Mohlo by ji být tak pět nebo šest let. „Podáš mi sodovku miláčku?“ požádala tě o tak banální věc, ale stačilo ti slyšet jen její hlas a bolelo tě na srdci. „Mě taky tatí!“ chtěla Claire a poskakovala mámě na klíně. „Jsem ráda, že jsi si vzal dneska volno, abychom byli spolu. Je příliš krásně na to, aby jsi seděl zavřený někde uvnitř.“ Usmívala se na tebe. |
| |
| Fergus Gallagher Na vavřínech Telefon chvíli vyzváněl než ho konečně zvedli. „Igor McCoron. Hostinec Na vavřínech. Prosím?“ zvedl to majitel. V pozadí jsi slyšel hluk naditého lokálu a hudbu. Nejraději by jsi je vzal útokem, ale nemohl jsi. Navíc Ben si nechtěl znepřátelit fae. Jako kdyby nestačilo, že se moc nemusíte s upíry. S Fae vaše smečka poměrně vychází. Maeve Adlerová U nemocnice Zajímalo tě jestli Kaden věří na duchy. Zamyslel se nad tím. „Ano. Asi ano. Jak se říká... myslím, že je tu něco mezi nebem a zemí.“ Odpověděl. Kaden přikývl. „Ano. To bude. Nějak to zvládneme.“ Souhlasil. Dopil jako první a počkal na tebe. Vyhodili jste prázdné kelímky do koše a pak jste sebrali odvahu a šli do nemocnice. Kaden si znovu nasadil své brýle a vydali jste se rovnou k výtahu, kterým jste odjeli do sklepení, kde byla zřízena patologie. Vešli jste do široké chodby. Světla tu svítila jen každé třetí, takže na zemi tvořili ostrůvky světla zatím co zbytek tonul v šeru. Zdi byli šedé a prázdné, stejně jako chodba. Vypadalo to jako z hororu. Až by jste došli na jeho konec čeká vás něco děsivého. Kaden tě vedl chodbou, prošli jste kolem velkého okna do místnosti. Byla tam tma, ale i tak jsi uvnitř viděla obrysy chladíren na těla. Ale Kaden tě vzal až do další podobné místnosti ve které se svítilo. Viděla jsi uvnitř člověka zabalený v modrém, sterilním obleku. Roušku, ochranné brýle, oblek vypadal jako igelitový pytel. Dokonale asexuální a tak jsi nepoznala jestli se jedná o ženu nebo muže. Byli tam další chladící boxy, ale tady byli na vozíkách vytažené dvě těla, zakrytá plátnem, jen jim čouhali chodidla na kterých viděli značky s popisem. Kaden zaklepal na sklo. Koroner vzhlédl a mávl na vás. „Tak jdem na to.“ Řekl a přešel ke dveřím u kterých byli věšáky s připravenými plášti, rouškami a rukavicemi. Kaden si nasadil jen roušku a rukavice. Následovala jsi jeho příkladu a vešli jste. První co jsi postřehla bylo, že je tu poměrně chladno a pach dezinfekce tu byl silnější než nahoře. „Vítám vás.“ Pozdravil koroner. Byl to ženský hlas. „Vistlová.“ Pozdravil ji Kaden. „Tohle je moje nová parťačka. Maeve Adlerová. Maeve. Tohle je Rosalin Vistlová.“ Představil vás. „Těší mě, slečno Adlerová.“ Pokývla ti, asi by ti i podala ruku, ale kdo ví v čem se před chvílí hrabala. Lidé ji asi moc rádi ruce nenabízejí. Vistlová přešla k jednomu zakrytému tělu a odtáhla vozík pod speciální světla, které tělo pořádně celé osvítilo. „Takže? Co jsi našla?“ chtěl vědět a vytáhl si zase zápisník. „V první řadě... nezemřela na způsobená zranění, ale na vykrvácení.“ Oznámila a stála nad tělem. Kaden přišel blíž a postavil se naproti ní. „Podle ohledání místa činu a toho kolik měla v sobě krve a kolik ji bylo v byte. Ji chybí přinejmenším jeden litr krve.“ Kaden ztuhl. „To jako, že ji někdo ukradl jeden litr krve?“ ujišťoval se. „Přesně tak. Prostě chybí.“ Přikývla Vistlová. Kaden vydechl. „Sakra. To nedává smysl.“ Zaklel. „A ještě něco.“ Pronesla Vistlová a odkryla mrtvé nohy, klín ji nechala důstojně zakrytý. Chytila ji za sinalou nohu a vyvrátila do strany, aby jste viděli vnitřní stranu stehna. Kaden se naklonil, aby se podíval z blízka. Taky jsi se zvědavě podívala. Byli tam asi tři páry vpichů. Drobné, skoro neviditelné. „Vypadá to jako vpichy od jehel.“ Poznamenal Kaden bezbarvým hlasem. „Ano. Ale v těle nebyli žádné stopy od narkotik a ani nic jiného. Tudy nejspíš odčerpali krev.“ Vysvětlila Vistlová. Kaden přísně mlčel, i přes roušku jsi poznala, že tiskne přísně rty. |
| |
| Na Vavřínech Opřu se zadkem o kapotu auta a marně přemýšlím, co bych tak fae mohl říct, aby mě pustili dovnitř. To, že si s nima nevyjedeme po krku, jakmile se potkáme, neznamená, že všichni budou tak vstřícní jako Henry. Teoreticky bych dovnitř ani nepotřeboval - ne, fakt se mi nechce do jejich magií nacucané putyky - kdyby majitel vyšel ven. Po telefonu bych to nerad řešil. Ne snad, že by nás někdo odposlouchával, já bych se tím připravil o výhodu. "Fergus Gallagher, dobrý večer, pane McCorone, potřeboval bych s vámi mluvit. Osobně." Promluvím irsky, třeba si tím získám sympatie. Otázkou je, jestli on patří k těm pohostinným a familierním Irům, co když vidí soukmenovce za velkou louží, hned se k němu hrnou, nebo je mu to u prdele. Každopádně když vede irskou hospodu a je to fae, nepochybuju o tom, že irsky bude umět. Jestli ne, zopakuju to anglicky. Mezitím se odlepím od auta a jdu zpět k hospodě. "Jsem členem zdejší komunity, jejíž hlava mě poslala promluvit si s pár lidmi. Můj šéf je pes, tak doufám, že mě v tom nenecháte." To byl můj řečnický výkon, snad narážku na šéfa a psa pochopí. Takhle venku nikdy nevím, kdo může poslouchat. A když se budu trochu ohánět pověřením našeho Alfy, mohlo by to fungovat, pokud si to s náma nechtějí rozházet. |
| |
| Fergus Gallagher Na vavřínech Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Dobrá.“ Odpověděl nakonec také Irsky a bez přízvuku. Takže byl rodilí Ir. „Kde se chcete sejít?“ zeptal se. Oznámil jsi mu, že jsi před jeho hostincem a on tě ujistil, že za chvíli vyjde ven. Zavěsil. Čekal jsi jen chvíli než Igor vyšel ven, jak slíbil. Rozhlédl se a pak zamířil k tobě. Vypadal tak jako na fotce co jsi našel na internetu. Tuctový muž co by potřeboval pár kilo shodit. Každý fae uměl maskovací kouzlo a díky tomu můžou vypadat jak chtějí. Přesto se většina z nich snaží vypadat normálně a někteří doslova nepřitažlivě. Bylo to proto, že nechtěli vyčnívat a upozorňovat na sebe. A to by vyčnívali, kdyby vypadali jako modelové. „Co Ben chce?“ zeptal se bez obalu. |
| |
| Na Vavřínech Podvědomě špicluju uši, když dlouho mlčí, a lituju toho, že na něj nevidím. Mobily jsou v něčem dobrá věc, to jo, ale... ale. Už už se chystám to zopakovat anglicky. Jsem rád, že umí irsky, že je to krajan, aspoň budeme moct venku mluvit v klidu. A já uvítám jakoukoli příležitost si mateřštinu oprášit. Většinou ji používám jen tehdy, když nadávám jako špaček, nebo nám s kolegou jednou za měsíc vyjde, že máme volno ve stejný den - a není to úplněk. Je na tom stejně, jak jsem byl kdysi já, přestěhoval se za velkou louži, ale on kvůli babě, já kvůli práci. Mezitím si zapálím doutník, abych se uvedl aspoň do relativního klidu. I přes vůni kouře nenápadně začenichám, abych konečně zjistil, jak bude tenhle fae smrdět. Často se dle toho dá poznat, čím se zabývají. Fajn, tlouštíku, máš bod. Nechodíš kolem horké kaše a pochopils. Třeba to nebude tak v prdeli. Ještě než přišel, vzal jsem vlka hezky pod krkem, abych ho měl pod kontrolou, takže navenek nedávám najevo nic z vlkodlačí povahy. Mám uvolněný postoj jako kterýkoli jiný člověk, ale uši mám nastražené. Potáhnu z doutníku. "V okolí se dějou divný věci, toho si asi všimlo víc lidí. Tentokrát se to začalo týkat i naší bezpečnosti, a jestli se ten pytel sraček roztrhne, dopadne na hlavy nás všech. Proto bych v rámci dobrejch vztahů chtěl vědět, o co jde." Částečně použiju to, co jsem říkal už Henrymu, nevidím důvod, proč trávit svoje rétorické schopnosti víc, než je nutné. Moje irština není spisovná jako angličtina (a i ta se během dlouhých let tady kontaminovala). |
| |
| Fergus Gallagher Na vavřínech Zkontroloval jsi si jeho pach. Cítil jsi jehličnaté stromy a mech. Igor si povzdychl a promnul si zátylek. „Zase někdo mluvil.“ Poznamenal. „Dobrá.“ Pohlédl na nebe. „Podívej. Mi nic proti vlkodlakům nemáme. Ale ti nahoře nakázali nijak se neplést.“ Vysvětlil ti. „Ale já mám poněkud větší pravomoci.“ Odmlčel se. „Když začali ty problémy.. se ve městě objevila další smečka. Malá, ale je to smečka. A mají docela silného čaroděje.“ Prozradil ti a pak zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale nic dalšího říci už nemohu. Myslím si však, že s těmito informacemi už budete vědět jak naložit. Přinejmenším víte koho hledat.“ Zadíval se na tebe. „A už pomoc fae nevyhledávejte. Radši si znepřátelíme vlkodlaky než čelit trestu za porušení nařízení.“ |
| |
| Patologie Dokončíme rozhovor, dopijeme kávu a vydáme se do nemocnice. Mlčky. Oba dva totiž cítíme tu samou potřebu – Potřebu duševně se připravit. Kaden si dokonce znovu nasadí brýle, za což si vyslouží můj poněkud zpytavý pohled. K čemu je probůh potřebuje? A co je to vlastně za brýle? Původně jsem je pokládala za sluneční. Ale asi jsem se mýlila. Přece by si nebral sluneční brýle na patologii… ne? Napadne mě poněkud scestně, ale vyhodím si to z hlavy hned, jak nastoupíme do výtahu. Ponurá. Asi tím slovem bych popsala cestu na patologii. Dlouhá a široká chodba, šedé zdi, prázdno a na stropě pouze několik blikajících žárovek. Scéna vystřižená z hororu. Chybí mi tu už jenom labilní chlap v masce s motorovou pilou… Mimoděk se oklepu. Nikoli ze strachu. Samozřejmě. Nejsem malá holka. Definovala bych to spíš jako nepříjemný pocit. Ano. To zní mnohem lépe než strach. A přece, ruku na srdce – kdybych mohla otočím se na patě a zmizím odsud rychlostí blesku. Projdeme kolem velkého proskleného okna – chladírny, a pokračujeme k druhému. Tam už čeká koroner. Celý v modrém neforemném, ale sterilním obleku. S rouškou a ochrannými brýlemi. A tělem Felície před sebou. Když si to uvědomím, zaječí úmysly jsou v momentě zpátky. Kaden je však, bohudík, nebo spíš bohužel? Zhatí. Zaťuká na sklo, aby upoutal pozornost a koroner nás hned vyzve ke vstupu. „Dobře.“ Kývnu poněkud strnule a společně zamíříme k věšákům, kde si vezmeme roušky a rukavice. Ještě plášť a něco na hlavu a můžeme si z fleku střihnout roli ve filmu „Mumie ožívá“… Bleskne mi hlavou, ale neusměju se. Kdepak. Humor se sem teď vážně nehodí. Obzvlášť takového rázu. Vstoupím a okamžitě nakrčím nos. Dezinfekce. Přímo koňská dávka. Chm, prý že vůně čistoty… Zpětně své poznámky zalituji. V tomhle případě bych uplatnila pravidlo, že všeho moc škodí. No nic. Přestanu se zaobírat hloupostmi a obrátím se ke koronerovi. Pozdraví nás a já ji konečně můžu s klidným svědomím označit za ženu. Rosalin Vistlová. Aspoň tak mi ji Kaden představí. „Nápodobně.“ Vzmůžu se na rychlé, formální přikývnutí. A ano, chvilku zauvažuji, zda jí podat ruku nebo ne, ale vzhledem k tomu, že se sama k ničemu nemá, odmávnu to coby zbytečnost. Namísto toho sleduji, jak jde k tělu, odkrývá ho a s celým vozíkem táhne pod světlo. Sklopím oči a zhluboka vydechnu. Tak fajn. Hlavně klid. Určitě jsi už v životě viděla horší věci. Vzpomeň si na ně a nenech se tím rozhodit. V duchu se skoro zaříkávám, ale bohužel bez nějakého valného výsledku. Rozhodí mě to. A poměrně dost. Ztuhnu jako sloup a zůstanu chvíli zařezaně zírat „skrz.“ Žaludek přitom pracně držím tam, kde má být. Naštěstí se slova opět ujme Kaden a tím mi poskytne čas k nalezení ztracené rovnováhy. Zatímco mluví s Vistlovou, utvářím si o celé situaci vlastní obrázek. Felicia nezemřela na způsobená zranění. Vykrvácela. To přijmu s klidem. Dostane mě až zmínka o chybějící krvi. Strach nestrach, žaludek nežaludek, rozpohybuji ztuhlé končetiny a, podobně jako Kaden, se odhodlaně nakloním nad Feliciino tělo. Dlouze a důkladně si ty „vpichy“ prohlédnu. Zkoumám přitom jejich viditelnost a symetrii. „To je… Zvláštní místo pro odčerpání…,“ To je ale blbý slovo. Ohrnu ret. Jakoby Felicia byla nějaká pitomá benzinová nádrž! „ehm, odebrání krve. A ještě k tomu rovnou celého litru.“ Dost dobře si to nedokážu představit. Odběr krve z vnitřní strany stehna. To dělá kdo? A ještě hned na několikrát. Tři páry. Tedy šest vpichů celkem. Žádné stopy narkotik. A dobrovolným dárcem jistě také nebyla. No dobře. Pěkně po pořádku. Ztratila litr krve. Zůstala oslabená, nejspíš omdlela. Ale nezemřela. Proto jí vrah pravděpodobně ještě způsobil bodné rány na zádech. Aby ji dodělal. A… možná aby tím skryl pravou příčinu smrti? Hmm… Ale proč? Sakra. Proč jenom tak složitě? V bytě Felície to přece vypadalo, jakoby vrah stříkal její krev kolem dokola. Stříkací pistolkou. Nebo injekční stříkačkou? Dobře. Dejme tomu. Ale pořád to nevysvětluje skutečnost, že chybí ten litr krve. Nechápu to. Fakt ne. Jak tohle vůbec vrah udělal?A proč? Kdy? Kde? A v neposlední řadě - k čemu vůbec potřeboval Feliciinu krev? Na nějaký experiment? Šílenej doktor? Nebo posedlej fanatik? A nebo hladovej upír, že. K čertu. Otázek fůry, odpovědi žádné… Cítím, že už se mi zas vaří mozek. Čelo mám zkrabacené usilovným přemýšlením a v očích dva velké otazníky. Nerozumím tomu. A ani za mák se mi to nelíbí. Ale soudě podle náhlé strnulosti a přísnosti ve výrazu se to nelíbí ani mému parťákovi. Bohužel však patologie není právě vhodné místo pro jakékoli soudy. Proto je odložím na později a čekám, jestli pro nás má Vistlová ještě nějaké informace. |
| |
| Na Vavřínech Ti nahoře mě pěkně serou, a to jsem je ještě neměl tu čest potkat. Nevím, jakou zkurvenou hru rozehráli, ale jestli kvůli tomu budou umírat členové smečky, asi jim típnu doutník o koule, jestli vůbec nějaký mají. Podle toho, jak se chovají, bych tipl, že asi ne. Pevně semknu zuby a přidusím vlka, abych nezavrčel. Další smečka? Parchanti. Měli se nahlásit! Instinkt bránit naše území se mnou zacloumá a vlk volá po krvavé pomstě, zvlášť po čarodějově krvi. A to jsem si říkal, že když do něj nacpu několik bifteků, bude spokojeně chrnět a já se budu moct vybavovat s fae. "Dobře." U člověka by zase bylo na místě díky, jenže fae si může trhnout dřevěnou nohou. Kývnu na něj hlavou. Když nemůžu učinit zadost slušnosti, nezbývá, než to vzít jako samozřejmost a odejít. "Nashle, McCorone." Bratra vlka přestanu držet pod krkem, až když jsem bezpečně v autě. Potlačovaná agrese se projeví hlubokým zavrčením, mimoděk stáhnu rty a vycením zuby. Cizí smečka. Evidentně někdo, kdo neví, kde je jeho místo. Stačí, aby mi Ben jenom naznačil, a vynesu je odsud v zubech jako králíky. Jestli za tu bestii můžou oni, pomstím Hnědáka-Phila. Odklepnu doutník z okýnka. Vypadá to, že budu muset zpět k Benovi. Nechci ho budit, odpočinek si zaslouží, tak snad tam bude aspoň Zane nebo Daniel, případně počkám, až se vzbudí. Ta nová vlčice teda bude mít akční začátek u smečky, jestli se něco semele. Doufejme, že se nám to podaří vyřešit, než to dopadne i na další vlky. Nechci další mrtvoly - leda mrtvolu toho, kdo to udělal. |
| |
| Maeve Adlerová Patologie „To ano.“ Souhlasila Vistlová. „Nejspíš se to snažili schovat. Nejsem si však jistá čím tu krev odebrali. Každý ten pár je od sebe přesně tři a půl centimetru. Což mi nepřipadá jako náhoda.“ Vzala metr a před vámi změřila vzdálenost každého páru. Tři a půl centimetru. „Neodpovídá to ničemu co znám.“ Pokrčila rameny. Kaden se narovnal a začal si dělat poznámky, zatím ještě nic neřekl. „Pokud jde o rány.“ Začala a otočila se, podala zvětšené fotky tobě, protože Kaden si pořád ještě zapisoval. Byli to fotky zad mrtvé na které byli vyfocené rány. Mohla by ti to tedy ukázat na živo, ale musela by ji sama otočit a mrtvá váha je mrtvá váha. „Bodnutí je přesně dvanáct, namátkou. Nejsou moc hluboké, takže buďto to udělala nějaká slabá žena nebo v tom nešlo o žádné emoce. Jako kdyby to ten někdo udělal jen tak mimoděk.“ Zavrtěla hlavou. „Značí to naprostou neúctu k životu.“ Řekl Kaden, cítila jsi v jeho hlase potlačovaný vztek. Vistlová přikývla. „To by taky ranám odpovídalo.“ Souhlasila. „Odhalila pitva něco dalšího?“ chtěl vědět. „Ne. Oběť byla zcela zdravá. Žádné drogy, žádné pozůstatky léků, žádné stopy alkoholu a podle stavu orgánů ani moc nepila. Nekouřila. Prostě nic.“ Odpověděla. „Takže jsme tu nejspíš skončili.“ Pronesl Kaden a zaklapl zápisník. „Zřejmě. Musím říct, že tenhle případ řadím do položky jedna z těch podivných smrtí.“ Pronesla a zadívala se na něj. „To já taky.“ Souhlasil a vzal si od tebe fotky, které jen přelétl pohledem, ale jak říkala Vistlová nebylo na nich nic zajímavého. „Jaká zbraň je způsobilo?“ chtěl ještě vědět. „Klasický nůž. Nejspíš kuchyňský. Tenké, hladké ostří.“ Odpověděla hned. „Dobře.“ Otočil se na tebe. „Chceš se ještě na něco zeptat?“ Vistlová zase tělo zakryla. Fergus Gallagher Na vavřínech Igor přikývl. „Hodně zdaru.“ Rozloučil se a vydal se zpět do svého podniku. „Mimochodem.“ Ohlédl se a ty jsi na něj znovu pohlédl. „Teď už budete moci vstoupit. Rodáka přece nenechám dřepět na chodníku.“ Usmál se a pak zmizel uvnitř. Nasedl jsi do auta a rozjel jsi se zpět do vily. Byl jsi podrážděný. Ty i tvůj vlk. Myšlenka, že se tu toulá další smečka aniž by se nahlásila byla pořádná drzost a navíc to neznamená nic dobrého. Oni stvořili tu bestii? Proč? Proč to tomu vlku udělali? Vždyť patříte k jednomu druhu. Možná, že se jejich vůdce začíná šílet? Ale stejně... čeho by tím chtěl dosáhnout? Když jsi dojel k Benovi, auto Wallace už bylo pryč. Nejspíš konečně skončil s ohledáním mrtvoly. Ještě než jsi vešel jsi věděl, že je tam jak Zane tak Daniel. Ben taky, ale ten spal. Jiní vlkodlaci už v domě nebyli. Zaneho a Daniela jsi našel u krbu. Daniel telefonoval, mávl na tebe a dal se věnoval hovoru. Domlouval pořád ještě pohřeb. Teď se domlouval s knězem. Zane měl na klíně notebook a aktualizoval vaše stránky. Byla to vaše internetová stránka. Dokonale zabezpečená, jinak by nemohla existovat. Byli tam informace o vaší smečce a pro smečku. O smrti Phila už tam určitě bylo napsáno. Zane se na tebe ohlédl. „Něco nového?“ chtěl vědět. |
| |
| Patologie Ale CO přesně se snažili schovat? Jen ty vpichy? Asi těžko. A kdo jsou ONI? Oni…Hm. „Souhlasím s vámi. Jen… všimla jsem si, že stále mluvíte v množném čísle. Máte snad pocit, že pachatelů bylo víc?“ Pod rouškou zní můj hlas poněkud chraplavě. A komicky. Mluvím proto pomaleji než obvykle a dbám na to, aby mi bylo dobře rozumět. Děsně nerada se totiž opakuji. Otravuje mě to. Vistlová vezme do ruky metr a přímo před námi znovu přeměří vzdálenost mezi jednotlivými páry vpichů na vnitřní straně Feliciina stehna. Tři a půl centimetru. Přesně. A u každého páru. Zavrtím nad tím hlavou. „Tak tohle už ale moc nevypadá na jehly.“ Uteče mi myšlenka. Ale co. Fakt si nějak nedovedu představit člověka, který by si to takhle přesně vyměřil. A hlavně – jaký by k tomu měl sakra důvod? Zvlášť když vezmu v potaz, že se to pravděpodobně snažil zakrýt. Což bylo pochopitelně velmi naivní. Musel přece minimálně tušit, že si toho dříve či později někdo všimne. Možná ale potřeboval získat čas… Anebo je v tom ještě něco úplně jiného. Něco, co mi zatím pořád uniká mezi prsty. Potřesu hlavou a znovu se podívám směrem k Vistlové. „Jakou mají ty vpichy přibližně hloubku? A šířku?“ Vrátím se na začátek své úvahy. Úvahy o tom, jak vrah sedí nad Felicií, vyměřuje vzdálenost a cosi do ní vpichuje. Bože. To je ale vážně směšná představa. Víc než ta mě ale právě zajímá to „cosi“. Jinými slovy vlastně vražedná zbraň. Postupně se dostaneme také k bodným ranám na zádech. Vistlová mi podá fotografie a já je začnu pečlivě, jednu po druhé, prohlížet. Není to hezká podívaná. Kupodivu mi ale nevadí tolik, jak bych si myslela. Přece jen – jsou to jenom fotky. A já právě viděla Feliciino tělo na vlastní oči. Řekněme tedy, že to nejhorší mám za sebou. Aspoň doufám. Každopádně co se fotek týká… žádný zázrak. Nic moc nového se nedozvím - Bodných ran je přesně dvanáct. Jsou způsobené namátkou a nejsou nikterak hluboké - Tak to i celé shrne Vistlová. „Pachatel chtěl odlákat pozornost od ran na noze. Tak jí způsobil další zranění. Pokud se tedy budeme držet této teorie.“ Pokrčím rameny. Vlastně tím jen nahlas shrnu, co se zdá být zřejmé. Opakuji – držíme li se teorie o odlákání pozornosti. Asi jediné, nad čím se na vteřinu pozastavím, je úvaha, že by vrahem mohla být žena. Ano. Jistě že by mohla. Kdovíproč jsem si od začátku ve své hlavě vraha Felície stylizovala coby muže... a…no, člověka. Napadne mě a připomenu si tím včerejší rozhovor s Kadenem. Vyhledám ho a přitom zaznamenám, jak se mračí. V jeho hlase dokonce zaslechnu těžko potlačovanou zlobu. Pootočím se k němu. Mírně, snad i malinko konejšivě se na něj zadívám. Jako bych ho snad mohla uklidnit. Absurdní, že? Povzdechnu si a raději svou pozornost přenesu zpět k Vistlové. Ta nám sdělí, že pitva nic dalšího neodhalila. Felicia žila slušným životem. Žádné drogy, alkohol, ani cigarety. Celý případ tedy řadím do položky „jedna z těch podivných smrtí“… Dodá a pak si s Kadenem vymění pohled. Podezíravě přimhouřím oči. No tak moment… „Jedna z těch podivných smrtí?“ Zopakuji po ní. „Teď mluvíte jen všeobecně, nebo jste se už s podobným případem někdy setkala?“ Postrčím Kadenovi fotografie a dál poslouchám Vistlovou. Bodné rány nejspíš způsobil nůž. Kuchyňský. Hm, možná. Pokud šlo o odvedení pozornosti, proč ne. Ačkoli i tak je to velmi zvláštní. „Myslím, že už bylo řečeno vše. “ Odpovím na otázku. Co jsem chtěla vědět, už vím. Aspoň prozatím. |
| |
| Maeve Adlerová Patologie Vistlová vzhlédla. „Ah... omlouvám se. To je zvyk.“ Pokrčila rameny. „Pokud jde o velikost, tak to na jehly vypadá. Pokud ranky nebyli větší. Ale to by znamenalo, že ji to udělali ještě, když byla živá, aby se ty rány zvládli stáhnout. Aspoň pár hodin před smrtí.“ Zajímala jsi se o hloubku a šířku. „Hloubka je dva celé osm centimetrů. Teď jsou široké jen jeden a půl milimetru. Ale jestli je to už zatáhlá rána, tak mohla mít šířku nanejvýš jeden a půl centimetru.“ Kaden znovu otevřel zápisník a zapisoval si co říkala. Vistlová zavrtěla hlavou. „No... je to možné. Ale nechápu proč. Ty rány pro ní nebyli smrtelné. Ani kdyby ji odebrali ten litr krve to pro ní nebylo smrtelné. Až ty rány v zádech způsobilo vykrvácení.“ Zeptala jsi se Vistlové jestli už tu měla podobný případ. „No... v podstatě ano. Už jsem tu měla pár případů, kdy obětem chyběla krev. Ale většina se vyřešila. Většinou šlo o magory co si mysleli, že jsou upíři. Fanatičtí Satanisti. Cvok co ho fascinovala smrt a krev...“ Pokrčila rameny. „To zní skvěle. Magory mám nejraději.“ Odfrkl si Kaden. |
| |
| Patologie Takže jenom zvyk. Škoda. Odpovím Vistlové chápavým úsměvem. Teprve pak si uvědomím, že mám roušku. A tak chápavý úsměv nahradím pro změnu chápavým pokývnutím. Vistlová mluví a mluví a já přitom nevědomky kroutím hlavou. Felicia možná ještě žila, když jí odebrali litr krve. Z vnitřní strany stehna. Dobře. To bych si i dokázala představit. V čem ale tápu, je ten způsob. Jak jí někdo odebral tolik krve. Respektive tedy čím. A proč hned na několika místech a ještě takhle symetricky. Co tím jako k čertu sledoval? Těžce se odpoutám od myšlenek a poslouchám dál. Hloubka ran je dva celé osm centimetrů, šířka pak jeden a půl milimetru. Ale možná se rána zatáhla. Tedy maximálně jeden a půl centimetru. No fajn. A délka a šířka injekční jehly je… ? Sakra práce… Hodím pohledem po Kadenovi, ale ten už si vše poctivě zapisuje. Ocením to. Určitě bych totiž ta čísla brzy zapomněla. Znám se. „No…Nevím proč nechtěl, abychom si těch vpichů všimli.“ Přiznám. Trošku mručivě. Nějak se ani nepokouším zastírat skutečnost, že mě taková nevědomost rozčiluje. Vistlová ale už zas řeší jinou věc. Na můj popud zavzpomíná na případy, se nimiž se už setkala. A měli s tímto společnou ústřední věc - obětem chyběla krev. Pachateli prý byli rádoby upíři, fanatičtí satanisti a… no, magoři. Vlastně všichni byli magoři. Ale ta první skupina mě momentálně zaujme nejvíc. Nejspíš proto, že na něco podobného jsem přece už před pár minutami sama pomyslela. „A nevzpomenete si jak ti rádoby upíři svým obětem brali krev? Jestli měli třeba nějaké hm… upíří zuby? Nebo na ně šli s injekcemi? To není právě moc upírské, že?“ V očích mi blikne úsměv. Ale jen krátce. Hned se totiž znovu ponořím do dalších teorií. Dva celé osm centimetrů a jeden a půl centimetru. Připomenu si možnou hloubku a šířku vpichů. A vzdálenost mezi jednotlivými páry je přesně tři a půl centimetru. Hm. To by hádám odpovídalo. Kolik má lidský zub? Špičák. A kolik má asi špičák „upíří“? „Ačkoli myslím, že v dnešní době není až takový problém si obstarat pěkný pár nových špičáků. Otázkou je, zda by odpovídali délkou.“ Někde jsem o tom už přece četla. Stojí to sice nějaké ty prachy, ale ve výsledku člověk může klidně běhat po světě s chrupem ála upír. A Kaden říkal, že má magory nejraději. No, koneckonců – kdo by neměl? Je s nima pořád taková sranda… |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Neděle, 7. dubna 2012 Hollywood – vila Otevřu oči a vymrštím se do sedu. Tyhle noční můry mě pronásledují pravidelně. Jistě, někomu to jako noční můra připadat nemusí, ale já bych dal přednost bezhlavým zombíkům natahujícím po mně své polorozpadlé paže a hledící na mně očima dávno vyhřeznutýma z důlků. Tomu bych se po probuzení mohl zasmát. Ale těmto nočním můrám dost těžko. Susan už se nikdy nevrátí. Claire jí nikdy nepozná. Já jí ztratil. Zkřivím obličej, jak potlačuji slzy. Zežmoulám v ruce peřinu, pak se zvednu a praštím do zdi. Docela solidní rána. „Budu se muset Claire omluvit za to, že jsem ji vzbudil v..,“ podívám se na hodiny, „tři hodiny v noci.“ No co, Claire se přetočí na druhý bok a znova usne. Já už dnes neusnu, tím jsem si jistý. Má andělí nátura by mě po probuzení nenechala spát ani bez noční můry, natož s ní. Přejdu k nočnímu stolku, otevřu zásuvku a vytáhnu ven fotku. Svatební foto, na kterém se já se Susan šťastně objímáme a zubíme. Kdo mohl vědět, co ji za několik hodin čeká? Hořce polknu a fotku opatrně vrátím zpět do šuplíku, který poté zavřu. Obléknu si teplákovku a obuji tenisky, vyjdu ze svého pokoje a seběhnu po schodech do obýváku. Mám v plánu jít se proběhnout a sny vyhnat z hlavy. V obýváku sedí na pohovce Dennis s Lucasem. Na obrovské plazmové televizi připojené Play Station 3 a oba jsou v hlubokém zápalu bitvy o titul ve fotbalové Lize mistrů. Chvíli je pozoruji. „Kdo vede?“ otážu se nakonec. Lucas hraje s Barcelonou a jeho Messi zrovna útočí na bránu. Dennis se svým Realem Madrid se snaží poctivě bránit, Ronaldo se žene ke svému úhlavnímu rivalovi Messimu. Po odpovědi už se ale o ně více nezajímám a jdu ven na běžeckou dráhu. Ta je pohřbena ve tmě, ale po jejím obvodu se táhnou světla, která si rozsvítím. Pak se klusem rozběhnu a pomalu zrychluji. Levá, pravá, nádech, výdech... Nakonec si zaběhnu půlmaratón, ale ani dvě hodiny na běžecké dráze a dvacet jedna kilometrů v nohách nepomohlo. Už bych za ty roky měl vědět, že s tím nemám bojovat, ale já se o to stejně vždy pokusím. Vejdu do domu. Dennis s Lucasem teď měří síly ve wrestlingu. Oba div nerozmačkají joysticky. „Lucu, Denny.. Jedete se mnou a Claire k útesům?“ zeptám se jich. Po odpovědi zamířím do Claiřina pokoje. Je pět hodin ráno, slunce ještě ani nenapadlo, že by mělo vyjít. Ale jakmile začne vyházet, už chci stát na útesu a dívat se na jeho východ zrcadlící se na nekonečné mořské hladině. Není nic krásnějšího, než východ slunce nad kalifornským pobřežím. (// Vím, opakuji se.) Vejdu Claire do pokoje a zamířím k její posteli. Jemným zatřesením jí probudím a když rozlepí oči, pohladím ji po hlavě. „Pojedeme na pobřeží,“ řeknu jí, když jsem si jist, že už vnímá. Kalifornské pobřeží je poměrně rozsáhlý pojem, ale já mám na mysli vždy jen jedno místo. Bílé útesy stojící daleko od turistických oblastí. Susan zde před lety, jako vášnivý amatérský fotograf, něco fotila, a já tam za ní přišel. Tam jsem se seznámili. Beru tam Claire odmala, žádná fyzická aktivita mě na noční můry nepřinutí zapomenout, ale blbnutí ve vodě s Claire ano. „Vezmi si na sebe plavky a dej mi nějaké kalhotky a podprsenku, sbalím ti je s sebou.“ Je docela zbytečné jí to říkat, za ty roky jí to je jasné, ale to bych nebyl rodič, abych se neopakoval. Vezmu prádlo, které mi podá. Jsem docela zvědavý, které z těch stovek plavek si vybere, ale když si začne svlékat pyžamo, jdu pryč, aby se nemusela stydět. Nakonec, ty plavky za necelou půlhodinu stejně uvidím. Člověka to ale stejně dostane... Měla snad někdy něco na sobě dvakrát? Já sám si obléknu rifle a volné bílé triko, obuji bílé tenisky. Pod riflemi mám plavky a na oči si nasadím sluneční brýle. Poté zamířím do kuchyně, kde sbalím do košíků nějaké toasty a sendviče a zabalím i láhve s pitím. Nasnídáme se při východu slunce, teď ne, nechci riskovat, že východ nestihneme. Claire se mnou, případně s Lucasem nebo Dennisem, ráda blbne ve vodě, ale myslím si, že ty východy slunce moc nemusí. Na rozdíl ode mě a kluků... V nás to probouzí jakési dávno ztracené nebeské cítění... Pak sejdu do garáže a pohledem si vybírám auto. Mezitím čekám na Claire, případně kluky, pokud pojedou. |
| |
| Maeve Adlerová Patologie „Jo... upíři zuby. Jak jste říkala...nechali si špičáky přilepit nebo si ty svoje nechali zabrousit.“ Zamyslela se. „S hloubkou je to nejisté. Ne všechny zuby jsou stejně velké. Ale mohlo by to být od špičáků. Vzdálenost od sebe by taky odpovídala. Ale tihle rádoby upíři koušou vždycky do krku nebo zápěstí... ale do stehna?“ zavrtěla hlavou. „Bohužel se to nedovíme jistě. Kdyby se ty rány nezatáhly šlo by to zjistit. Ale takhle mohu jen odhadovat.“ Kaden si povzdychl. „To nebude snadné. Takových cvoků je... od té doby co vyšlo Stmívání je takových případů víc.“ Poznamenal. „Dobrá. Řekl bych, že máme všechno. Díky.“ Teď zápisník schoval a otočil se na tebe. „Půjdeme?“ navrhl. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Dennis a ani Lucas na tebe nepohlédli. To by totiž znamenalo polevit v pozornosti a to by zase znamenalo prohru. „Dva jedna. Pro mě.“ Odpověděl Dennis. „Ne na dlouho.“ Usmál se Lucas. Šel jsi se proběhnout, ale moc ti to nepomohlo. Nakonec jsi se rozhodl, že vezmeš Claire a kluky na pobřeží. Na místo, kde jsi se se Susan seznámil. Což by ti zákonitě nemělo pomoci v tvém problému, ale kupodivu ti to pomáhalo. Když jsi se vrátil dovnitř, kluci už hráli něco jiného. Když jsi je oslovil, oba vzhlédli. „Jasně.“ Odpověděl Lucas. „Klidně.“ Souhlasil Denny a vstali. Začali uklízet konzoli. Ty jsi šel nahoru za Claire, která spala ve své posteli, napůl odkopaná s jednou rukou pod hlavou a na druhé si ležela. Jemně jsi ji probudil. Otevřela oči a zamžikala, pak otočila oči k tobě. „Hm?“ zeptala se a převalila se na záda. Posadila se a začala si mnout oči. „Pobřeží?“ zopakovala a koukla na tebe. „Dobře.“ Přikývla. Sisi zvuky a náhlý pohyb v místnosti probudili a zkoušela se vyhrabat nahoru na postel. Claire vylezla z postele a podala ti spodní prádlo. Růžové s bílými kraječkami. Pak se začala převlékat a ty jsi sám odešel dřív než tě stačila vykázat. Zatím jsi šel připravit jídlo. Mezitím se objevil Denny už připravený na výlet. „Vzal jsem nafukovací balón a dvě lehátka.“ Řekl a poplácal batoh co měl přehozený přes rameno. Odešli jste do garáže. Claire se taky za chvíli objevila a vedla sebou na postroji Sisi, která s tím trochu zápasila, jak nebyla zvyklá. Lucas se objevil o chvíli později. Usadili jste se v autě, které jsi si vybral a vyjeli. Claire seděla vzadu se Sisi a Lucasem a Denny byl s tebou ve předu. K pobřeží jste to stihli tak akorát. Než jste vešli do písku, sundali jste si boty a vydali se blíž k vodě. Na vybraném místě Lucas rozložil deku na kterou jste se mohli posadit. Claire si sedla vedle tebe a přitulila se. Sledovali jste spolu východ slunce. Denny a Lucas zůstali v pozadí. Věděli, že pro tebe je to důležité. Oranžové slunce se vynořovalo pomalu z moře a ještě nezářilo tolik, aby se na něj nedalo dívat. Slunce se odráželo na vodě, takže to vypadalo, jako kdyby vycházeli dvě slunce. Za chvíli vás sluneční svit zalil a hřál do tváří. „Tati. Co tě trápí?“ zeptala se tě Claire tiše a pohladila tě po ruce, kterou jsi ji objímal. |
| |
| Patologie Vistlová se znovu rozpovídá o podobných případech. Potvrdí mi, jak snadné je obstarat si upíří špičáky a dokonce i zváží možnost, že by právě ty mohly být pravou příčinou ran na Felíciině noze. Alespoň podle vzdálenosti, ta odpovídá. S hloubkou a šířkou je to sporné. No ano. A pak je tu ještě umístění. Do stehna. Pod rouškou si zamyšleně skousnu ret. Je to fakt docela neobvyklé. Kdyby měl její smrt na svědomí nějaký pošuk se zbroušenýma zubama, tak by se to pravděpodobně nesnažil takhle maskovat. Kousal by do krku. Jako ten „skutečný“ upír. Ale kdoví. Magoři hrají různé hry. Třeba ta jeho zněla „upír v utajení“. No, tohle už je ovšem dost šílená dedukce… A na tu nemám ani prostor, ani čas. Tak si ji uložím pěkně napotom. „Ano. Bohužel. Co se dá dělat.“ Kývnu na poznámku, že už je zkrátka pozdě zkoumat šířku vpichu. Rána se dávno zatáhla. A my se teď můžeme jít klouzat. Tohle bude fakt těžký... Kaden mou myšlenku vysloví dokonce nahlas a přihodí ještě fakt, že od dob stmívání se s „upíry“ roztrhl pytel. Mám co dělat, abych se přitom neoklepala. Stmívání… Zopakuji mechanicky. Tohle pojetí upírů je… jak to jenom říct slušně? I když proč to vlastně říkat slušně? Totálně debilní. Skupinka hubených hezounků navštěvujících střední školu, holdující vegetariánství a třpytící se na sluníčku. Úplně cítím, jak mi strachy padaj vlasy. Jestli v našem světě náhodou existují opravdoví upíři, měli by sežrat toho, kdo takovou slátaninu vymyslel. Už z principu. No ale zpátky do reality. Kaden schová svůj zápisník a prohlásí, že už máme nejspíš vše, co jsme potřebovali vědět. Nebo respektive co jsme se vůbec mohli na patologii dozvědět. Obrátí se na mě a já souhlasně kývnu. „Ráda jsem vás poznala.“ Rozloučím se s Vistlovou a následuji ho pryč z této pochmurné místnosti. Zvládla jsem to. Ve zdraví jsem přežila návštěvu na patologii a pohled na mrtvolu… Hned za dveřmi si sundám roušku a začnu se mimoděk usmívat. Očima vyhledám Kadena. „Tak… co nás čeká teď?“ |
| |
| U Alfy Je to od něj sice milý, ale pochybuju, že někdy budu chtít jít do hospody fae. Znám plno příjemnějších míst, například márnici nebo neměcký folklorní festival. Nic na tom nemění ani fakt, že tenhle fae je můj rodák. Jsem radši, když jich není moc pohromadě, pak můžu mít falešný dojem, že mám proti jejich magii šanci. I tak jsem mu ale znovu pokynul. Zpátky u Bena... mi bylo jasné, že spí. Betové však pilně pracují, tak se s novým doutníkem sesunu poblíž Zaneho, abych Daniela nerušil při hovoru. Krom toho, že můj tabákový odér je teď silnější než jindy, ze mě sálá neklid a podrážděnost, která čeká na to, až si ji budu moct vybít na těch, co si to zaslouží. Chvíli přemýšlím, jestli říct celou pohádku o kohoutkovi a slepičce (která byla naštěstí kratší, než jsem myslel), nebo vybalit akorát koncovou informaci. A taky si dávám načas kvůli tomu, abych bezdůvodně nevrčel na Betu. Podobná nálada s sebou vždycky nese chuť po konfliktu. "Zpravodaj Gallagher vás dneska nepotěší." Mimoděk mám ještě irský přízvuk. Je snadné a zábavné sklouznout ke své mateřštině, zase oprášit jazyk zelených plání a ocelového moře. "Fae se trochu cukali, ale nakonec mi dali aspoň vodítko k tomu, co se tu děje. Ti jejich páprdové jsou pěkní hajzlové, evidentně o tom ví a nechají nás se v tom máchat. Nevím, co tím sledujou. No, ale k věci." Nechám kouř projít plícemi. Díky za vlkodlačí regeneraci, se svou zálibou v doutnících bych určitě dostal raka. "Prý tu je nová nenahlášená, byť malá, smečka. S čarodějem." Poslední slovo doslova zavrčím. Pokud to není naše smečková magie, sere mě to. Kvůli bezmoci. Kvůli tomu, že proti magii nemůžu ochránit ty, které bych měl. |
| |
| U Bena - stále nějaké nevinky Když mi Ben potvrdí, že existuje magie, snažím se vypadat nepřekvapeně. V hlavě mi víří změť myšlenek a celá tahle záležitost mi přichází úžasná. Jakoby se někde tam uvnitř probudila moje duše dítěte a vše, v co kdy věřila, že zažije, nakonec skutečně existuje. Není nic lepšího než když mýty a legendy ožívají. “A zjevně roky než všechno pochopím,“ nadhodím s úsměvem. Najednou mne to nějak netrápí, ba naopak se těším, co všechno díky tomuhle novému směru svého života objevím. Vždy jsem byla trochu snílek a romantik smíchaný s notnou dávkou zvědavosti, takže tohle je pro mě jedinečná příležitost. Něco jako lístek do Narnie, jen ve skutečném světě. “Ale také mi mohlo být jasné, účelem Obřadu je mne zasvětit a ne snažit se tě oslabit,“ pronesu trochu nejistě. Taky mi mohlo dojít, že mne nikdo nebude nutit sníst polovinu Benovi nohy. Nejenže by celá smečka na mne asi nerada čekala, ale také Ben by to jistě nerad dělal při každém zasvěcení někoho nového, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc hloupě se cítím. Příště radši přemýšlej než něco řekneš. Po mé další otázce Ben krátce zaváhal. Doufala jsem, že jej svými neustálými všetečnými otázkami neunavuju. Ono by to popravdě mohlo být ještě horší, kdybych chtěla. “To možná i půlka všeho obyvatelstva jsou nesmrtelní?“ řeknu s podivem, snažíc se nezeptat na duchy a jejich dočasnost. “To asi matrice a světová ekonomika moc radosti nemají,“ doplním s úsměvem. Přeci jen nekonečné daně a fingovaná úmrtí po sto letech se asi ještě nevymyslely. |
| |
| Maeve Adlerová Před nemocnicí. „Já vás taky. Ale nevidíme se naposledy.“ Rozloučila se Vistlová. Vyšli jste ven a roušku s rukavicemi jste hodili do koše. „Teď? Teď si dáme další kafe.“ Odpověděl a mračil se. „Stále víc se nám do komplikuje, že?“ vzdychl a vydali jste se zpět k výtahu. „Nemám z toho moc dobrý pocit.“ Řekl, když jste nastoupili do výtahu. Za chvíli jste byli venku, ale než jste šli k autu, Kaden tě zastavil. „Musím si zavolat. Omluv mě.“ Řekl a odešel stranou. Vytáhl mobil a někomu zavolal. Mluvil do telefonu rychle a občas na tebe pohlédl, jako kdyby se obával, že přijdeš moc blízko a uslyšíš co říká. Trvalo to jen pár minut než hovor ukončil. „Dobře. Pojďme. Zajedeme si pro další kávu a pak zpět na stanici. Zpracujeme do hlášení co jsme se už dozvěděli. Aspoň večer budeme mít méně práce. Ale stejně budeme mít časovou rezervu než budeme moci jít za Elizabeth.“ Fergus Gallagher U Bena Zane se prudce narovnal div mu notes nespadl z kolenou. Chytil ho a odložil na stolek. I Daniel ztuhl. „Smečka a s čarodějem?“ cítil jsi jeho podráždění a ani Daniela to nenechalo chladného. Další smečka na vašem území bez povolení. To bylo dost urážlivé Daniel odložil mobil. „Musí to být dost schopný čaroděj, aby zamaskoval jejich přítomnost. Naši vlkodlaci žijí po celém městě. Ani malá skupina vlkodlaků by se nám neukryla.“ Řekl a mračil se. Zane si projel rukou vlasy a vstal. „Jdu probudit Bena.“ Řekl a odešel nahoru. Daniel už čekal co se stane, Ben už byl rozladěný předtím. Teď bude zuřit, přikrčil se v křesle. Domem se převalila vlna vzteku, když ho Zane probudil a řekl mu o smečce. Raději jsi si kecl na pohovku, aby jsi byl níž než Ben až přijde. Za chvíli jsi slyšel jak si to rázuje chodbou a objevil se na schodišti. Naštěstí po první vlně vzteku se zase ovládl, přesto se za ním Zane pokorně vlekl s hlavou skloněnou, aby Bena nepřevyšoval. „To je naprosto nepřijatelné.“ Pronesl Ben vážně a sešel schodiště. „Další smečka na mém území?“ zavrčel a zadíval se na tebe. Kývnutím jsi mu to potvrdil. Zane ho obešel a rychle se posadil. Ben zůstal stát. „Budeme si muset taky najít čaroděje.“ Ozval se váhavě Daniel. Ben se na něj zaměřil. „Je to tak, že jestli magií zakrývá stopu těch vlkodlaků... tak potřebujeme čaroděje, aby zase jeho kouzla zrušil a mohli ty vlky najít.“ Ben to zvažoval. „A co zavolat Marokova zabijáka?“ ozval se Zane. „Ne.“ Řekl Ben rozhodně. „Nebudu škemrat u Maroka o pomoc. Dokud máme nějaké možnosti. Nehodlám vypadat neschopně.“ Elizabeth Folwin U Bena Ben se zasmál. „Rozhodně ne. Je to tak, že čím víc vlkodlaků alfa má tím je silnější. Smečka mi dává sílu, ale o tu sílu se mohu dělit i se smečkou. Ale není to tak, že jeden alfa může mít sto vlkodlaků a víc. Záleží na schopnostech alfy, síla vůle, charakter, kolik dokáže vést vlkodlaků.“ Vysvětlil ti, že není možnost, aby jeden alfa měl na starost neomezený počet vlkodlaků. „Ale pokud jde o Obřad... v podstatě to tak je. Ale nezískáš tím žádné vědomosti nebo tak. Staneš se součástí smečky. Budeš ji cítit. Těžko se to popisuje.“ Pokrčil rameny. „Je to možné. Pochybuji, že někdo dělal statistiku.“ Zasmál se. Pohlédl na hodiny. „Připozdívá se. Nechci tě vyhazovat, ale myslím, že jestli se brzy nevrátíš domů bude tě čekat několik nepříjemných otázek.“ |
| |
| U Alfy Jindy by jejich reakce byla zábavná. Jen tak se nevidí, aby světaznalí vůdcové divže nevytřeštili oči nad tím, co jim říká neporměrně mladší vlk. Jenže tohle není sranda ani omylem. Naštvaně okusuju konec doutníku, až to vypadá, že ho nechci vykouřit, ale sežrat z druhé strany. Jejich neklid mému vlkovi moc nepřidá a zatrne mi, když Zane zmizí probudit Alfu. Vevnitř jsem napružený, vím, co přijde. Ta prvotní nekontrolovaná emoce, která ovládla i nás. Vztek. Strašlivý vztek nad drzostí a nad tím, že smečka může být v nebezpečí. Zamračeně zabodnu oči do země a to tu Alfa ještě ani není. A když mě zasáhne ta tlaková vlna, vydám podivný podrážděný zvuk, tak tichý, že je to těžké zachytit i vlčím sluchem. Zabořím se hlouběji do křesla. Civím stranou a jen strnule přikývnu. Proč musím být posel špatných zpráv? Nejdřív bestie, teď tohle. Maskot smečky ze mě fakt nebude. Čaroděje?! Prudce zvednu hlavu a mám chuť vyštěknout něco, co by si za rámeček nedali. Dneska mám té magie až po krk a představa, že mi bude neustále někdo takový smrdět pod nosem, se mi ani za mák nelíbí. Zaskřípu nad tím zuby. Možná je to otázka cti, ale já bych radši bral to, co navrhl Zane. Někoho z našich řad. A proto se neudržím. "Jak můžeme vědět, že k nám bude loajální? Co když to bude další šmejd, co jen sleduje svoje cíle a využije nás? Nevěřím čarodějníkům. A nikdy nebudu. Stačí mi slyšet, co dělají ti jejich Šedí páni, jak nám máchaj čumáky ve chcankách, co ani nejsou naše, a fae si z nich serou do kalhot." |
| |
| Fergus Gallagher U Alfy Daniel se na tebe zadíval. „A jak je chceš najít?“ zeptal se. „Nevyčenicháme je. Maskují se... nejspíš aby byli cítit jako obyčejní lidé.“ „Oba máte pravdu.“ Vložil se do toho Ben dřív než se začnete hádat. „Pokud, ale požádáme Maroka o pomoc pošle sem svého zabijáka.A tomu se chci pokud to jde vyhnout.“ Projel si rukou vlasy. Zane se ušklíbl. „Taky můžeme požádat o pomoc nějakou fae s tím, že budeme dlužit laskavost.“ „To se raději obrátím na čaroděje.“ Odfrkl si Ben a začal přecházet sem a tam. „Sakra. Co jiného nám zbývá než vyhledat čaroděje? Jinak je nenajdeme. Nebo máte ještě nějaký nápad?“ obrátil se na vás. |
| |
| U Alfy Jo, to mi bylo jasný. Ale musel jsem to říct. Pokud Alfa nechce vypadat jako slaboch, podle mě bychom si to měli vyřešti my jako smečka a netahat do toho další, zvlášť ne čaroděje. Protože ať požádá o pomoc jeho nebo Maroka, pořád je tu to jádro pudla - požádat o pomoc. "Co je špatnýho na tom zabijákovi?" zeptám se jen tak mimochodem, není to proto, že bych ho obhajoval, je to proto, že ho neznám. A s mojí povahou mi pořád zabiják zní líp jak čaroděj. Nad fae rázně zavrtím hlavou. "Dlužit fae laskavost je jako strčit si koule do svěráku a podat jim pilku na železo. To jednak. Druhak mi jasně dali najevo, že už řekli dost a nebudou se do toho plést. Evidentně se bojí svých kápů, kteří v tom mají prsty. Aspoň myslím, proč by jim o tom jinak zakázali mluvit a vměšovat se do toho?" Nechci čaroděje. Nechci, nechci! křičí dětinsky vlk. "Je nějaká možnost, jak vyčmuchat toho jejich? Když odstraníme jeho, zmizelo by i kouzlo. A třeba by se mimoděk odhalili i oni, aby svýho dobrodince ochránili." |
| |
| Fergus Gallagher U Alfy „Má právo zabíjet. Kohokoliv když si bude myslet, že je to hrozba. Navíc je to Marokův syn Charles. Nikdo si k němu nic nedovolí.“ Zavrtěl hlavou Ben. „A k tomu... nemáme jistotu, že je dokáže vystopovat.“ Vzdychl. „Mít ho ve městě je špatné znamení.“ Dodal Daniel. Zane si taky povzdychl. „A jak chceš najít toho čaroděje? Nejspíš se taky maskuje. Určitě tu nikde jen tak nepochoduje jako kdyby se nic nedělo.“ Zavrtěl hlavou. „Najít toho čaroděje je dobrý nápad Fergusi. Ale jak říká Zane. Najít ho nebude sranda. A čekat do úplňku, abychom zkusili magii smečky... tak dlouho nečinně čekat nemůžeme.“ |
| |
| U Alfy Aha. Zdá se, že moje prakticky dětské ideály - a to jsem si říkal, že růžový brýle nenosím - v posledních dnech zadupali do země. Nemám právo tohle soudit, ale přece jenom... mi to nepřijde tak nějak fér. Spravedlnost, ano, ale tady pořád hrozí to, že jestli mu rupne v kouli, co proti němu kdo zmůže? I té Alfě odkudsi přeskočilo, ta však nad sebou měla Maroka. Zabil by Marok svého syna? Kdyby to bylo nutné? Doufám, že to nikdy nezjistím. Hryžu už jen skoro špaček doutníku a čím dál víc se cítím jako štěně. Najednou je ta vědomostní a věková propast téměř cítit. Podívám se z okna, když se zmíní o úplňku. Pět dní. To je málo i moc. Jak se to vezme. "Nevím, jak to s čaroději chodí, to je pravda. Vím jen to, že mi magie smrdí, pokud není naše. Maskovat se může, to jo, ale přece na sobě musí nést stopy nějakýho kouzla, ne? Každopádně pět dní není tak moc. Možná by to mohla být i výhoda. Víme, že se něco děje. Víme teoreticky i část toho, co se děje. A oni neví, že my víme." Odmlčím se a zarazím se, jestli jsem se do toho nezamotal. Ne, v pořádku. "Jestli se budou o něco pokoušet během těch pěti dní, budeme ve střehu. A možná udělají chybu a tím se nám odhalí. Mám štvanici rád, víte že jo, ale někdy... někdy je lepší číhaná." |
| |
| Patologie -> U nemocnice Nevidíme se naposledy. Těmi slovy se se mnou Vistlová rozloučí. To doufám, mám na jazyku, ale poslušně svou poznámku spolknu. Neporozuměla by jí. Kaden mě představil coby svou novou parťačku. Nikoli coby parťačku na zkoušku. A mě se právě nechce uvádět věci na pravou míru a zabředat tím do sáhodlouhých a naprosto zbytečných diskuzí. A tak jenom v odpověď rychle kývnu. Za zavřenými dveřmi si sundám roušku i rukavice a obojí hodím do koše. Zvláštně se mi přitom uleví. Z ramen jakoby mi spadl balvan a já se zas mohla volně nadechnout. Usměju se. Asi v ten moment, co se Kaden zamračí. Na otázku co máme dál v plánu mi odpoví, že další kafe. Pro mě už dneska třetí. A co, nejsem žádný cukrátko. Kofein mě rozhodně nezabije. Spíš posílí. „Ok. Nemám nic proti.“ Vydám se v jeho stopách. Cestou se mi zmíní, že z nových informací nemá dobrý pocit. „To ani já.“ Odpovím líně. „K jaké teorii se zatím přikláníš?“ Satanista? Upír? Šílenej doktor? Nebo ještě jinej šikula? Nastoupíme do výtahu, vyjedeme do patra a následně opustíme nemocnici. Jsem za to ráda. Protože jestli teď něco opravdu uvítám, pak je to slunce. Po návštěvě chladné a ponuré patologie zapůsobí na mou duši jako balzám. Na vteřinu dokonce zakloním hlavu a rozšířím úsměv. Prostě krása… Z rozjímání mě vytrhne až Kaden. Zastaví se a sdělí mi, že si musí zavolat. „No… jasně.“ Pokrčím rameny a chci ustoupit stranou, abych mu poskytla soukromí. On mě však předběhne. Vzdálí se sám. Tak fajn… Rozhlédnu se. Jakoby mě snad zajímalo, co se děje kolem. Lidi, co chodí sem a tam, v párech, s dětmi. Paní, co venčí psa… a celá spousta aut. Vážně nic záživného. A tak, ačkoli se tomu bráním, zabloudím zas očima ke Kadenovi. Stojí opodál, u ucha stále přilepený telefon. Mluví poměrně rychle, ale obsah jeho slov samozřejmě nerozluštím. Hm…Komu asi volá? A proč tak najednou? Zničehonic se podívá mým směrem. Přistiženě sebou trhnu a rychle se pootočím. Sakra práce. Nejsem žádná drbna, ne? Co je mi po jeho telefonátu. Ke všemu soukromém. Teda myslím, že je soukromý, protože kdyby ne, kdyby se týkal našeho případu, nedělal by s tím přece tajnosti… nebo ne? Chvilku si nad tím lámu hlavu, ovšem na nic kloudného nepřijdu. Celý ten hovor trvá sotva pár minut a hned, jak skončí, vydá se Kaden zpátky ke mně. „Fajn. Už jsme nepapírovali několik hodin. Měli bychom si to zas osvěžit. Určitě ti to chybělo tolik, jako mě.“ Zavtipkuji. Dám se pomalu do kroku a ačkoli si v duchu přísně zakazuji se zeptat, nedá mi to. Zatracená zvědavost. „Nějaké problémy?“ Dvěma prsty zvednutými k uchu naznačím předchozí hovor. |
| |
| Fergus Gallagher U Bena Benovi se představa čekání nelíbilo. „Co když, ale někdo další zemře?“ zeptal se. „Mám za vás všechny zodpovědnost.“ Byl neklidný. „Čarodějové mají na sobě vždycky stopy magie. Ale ve městě jich je víc. Jak najít toho pravého? Navíc někteří lidé taky nevědomky na sobě nosí magii. Třeba amulety nebo i v bylinkách je trochu magie. Jehla v kupce sena.“ Zavrtěl hlavou Daniel. „Počkat by bylo asi nejlepší.“ Souhlasil Zane. „Použiješ magii smečky a zkusíš vypátrat vetřelce. Pokud se nepodaří... pak můžeme propadnout zoufalství a zavolat Charlese nebo najmout čaroděje.“ Daniel zaváhal a pak vzdychl. „Souhlasím.“ Všichni jste se zadívali na Bena. Nakonec on měl poslední slovo. Ben se na každého z vás zadíval, pořád se mu to nelíbilo a kdyby byl o trochu víc tvrdohlavý nebo ne tak dobrý vůdce, na vaše názory by se vykašlal. Vydechl. „Dobrá. Pak tedy počkáme.“ Souhlasil neochotně. Maeve Adlerová U nemocnice „Začínám si čím dál tím víc myslet, že to neudělal člověk.“ Odpověděl zcela vážně. „Příliš mnoho podivností. Až příliš.“ Neměl moc dobrou náladu, zdá se, že byl z toho co zjistili podrážděný. Když přestal telefonovat a vrátil se k tobě, neudržela jsi se a zeptala se. Podíval se na tebe. „Ne. Všechno je v pořádku.“ Zalhal. Nevíš jak, ale věděla jsi, že lže. V jeho těle bylo najednou příliš mnoho napětí. Šli jste k autu, když si sedl Kaden za volant vydechl a spadlo z něj trochu napětí. „Já jen prostě nesnáším tyhle případy. Vrazi dělají podivnosti, aby vypadali chytře, nebo zajímavě... je to nechutný.“ Zavrtěl hlavou. Jeli jste zpět ke Kafetérii. „Přiznám se, že tomuhle případu vůbec nerozumím. Nic mi nedává smysl. Nedokážu si nic spojit. Co dělá s tou krví? Proč to v tom pokoji tak naaranžoval? Co ty vpichy? Navíc čas vůbec neodpovídá. Zemřela včera ráno. Ale podle všeho ji měl v rukou už nějakou dobu předtím.“ Promnul si spánek. „Bolí mě z toho hlava.“ |
| |
| U Alfy Nic na to neřeknu. Nechci, aby někdo další zemřel, ovšem že ne, na druhou stranu člověk (ani vlk) ve "válce" nikdy nemůže zamezit úmrtím. Každá taktika nese riziko. Vyčkávání to, že někoho zase napadnou, ofenziva a sehnání čaroděje zase to, že podrazí a zaprodá celou smečku. "Čaroděj nás stejně může podrazit. Nikdy nevíš, jestli spolu nepečou," dodám ještě, a jakmile promluví Daniel, vzdám se naděje, že bych mohl vyčmuchat čaroděje díky jeho magii. Vím, že by jich bylo víc, ale třeba kdybych ty vetřelce potkal osobně, mohl bych i jinak než čichem poznat, že jsou to vlci. Možná. Překvapí mě, že s mým plánem souhlasí oba Betové. Čekal jsem, že nakonec podpoří variantu čaroděj. Vzhlédnu k Benovi a konečně típnu doutník do popelníku. A pousměju se. Je vidět, že Ben je Alfa na svém místě. "Přemýšleli jste už nad nějakými opatřeními, aby se nestalo to, co včera? Když smečka ví, že Phil zemřel, můžeme jim přece dát kousek informace - tolik, aby si dávali pozor a nebrali to na lehkou váhu, ale ne zas moc, aby nevypukla panika. Už nevím, kdo z vás mi říkal například o tom lovení ve víc vlcích... Je to jen pět dní, pokud někdo nebude dělat hovadiny a nepůjde tak daleko do lesa jako my... jak říkám, pokud oni neví, že my víme, nebudou nás brát jako hrozbu, ať už plánujou cokoli." |
| |
| U nemocnice -> V autě „Aha.“ Procedím skrz zuby a vrazím si ruce do kapes. Nálada mi klesne hluboko pod bod mrazu. Lže. Nemůžu to sice odpřísáhnout, ale lže. Vím to. Ale proč sakra?! Netvrdil mi náhodou, že si parťáci nemají nic tajit? A pokud se opravdu jednalo o hovor soukromý, to je fakt takovej problém říct třeba – „Hele, nechci o tom mluvit.“ Případně „Jsi moc zvědavá. Laskavě nestrkej nos do věcí, po kterých ti nic není“...? Ano. I to by mi bylo milejší, než lež. Nenávidím přetvářku. Celým svým srdcem ji nenávidím. Po zbytek cesty k autu ani nemuknu. Snažím se takzvaně hrát mrtvého brouka. Nastoupím, zabouchnu za sebou dveře a zapnu si pás. Pak zkřížím ruce na prsou a očima zabloudím ven. Stále se tam neděje vůbec nic zajímavého. Ale možná právě proto je to celkem uklidňující… No, jak říkám - celkem. Kaden po chvíli prolomí nastalou bariéru ticha a tak obrátím pozornost zas k němu. „Souhlas. Je to nechutné.“ Škoda, že taky nemám sluneční brýle. Jako on. Aspoň by neviděl, že se tvářím, jako bych právě kousala do citronu. „Nevím. Zatím tomu taky nerozumím.“ Trhnu rameny. „Nemám zdání, co by tím vším člověk sledoval. Co by získal. Ale popravdě – zrovna tak netuším, co by z toho měl Fae. Ty ano?“ Samovolně navážu na jeho předchozí poznámku. Snažím se přitom neznít nabručeně. Vážně. Ale ruku na srdce – asi se mi moc nedaří. „Co se času týká – s tím by nám snad mohla pomoci Elizabeth. Doufám.“ Povzdechnu si a radši zas odvrátím zrak. Bolí mě z toho hlava… Svěří se mi. A promne si spánek. Za normálních okolností bych ho politovala. A nejspíš se i pokusila ho nějak utěšit. Jenže teď… ne. Kdepak. Na to budu muset prostě vychladnout. „Taky mě bolí hlava. Snad to spraví kafe.“ |
| |
| Alfův dům - konec jednoho odpoledne Odpoledne s Benem ubíhalo již uvolněně. Tu těžší část jsem měla již za sebou, a tak jsem jen odpočívala a seznamovala se s tím vším novým okolo. “Smečka je pouze tak silná, jak silný je alfa sám. Myslím, že to dává smysl,“ odpovím zlehka a přikývnu. Ale největší nebezpečí se skrývá v nejslabším článku řetězu, kterým jsem nyní jistě já. O to více se budu muset snažit, abych tuto pozici brzo ztratila, přemýšlím, zatímco mi v hlavě běží i jiná myšlenka o Benově síle. Vést smečku třiceti lidí se všemi jejími problémy a bez zaváhání moci přibrat i někoho nového svědčí o jeho síle. “Jsi dominantní, ale ne více než můj vlk,“ tato slova mi stále zní v hlavě a donutí mne se jemně pousmát. Tím, že má vlčice je dominantní mi dává jistou výhodu. Nesmíří se s tím, aby skončila jako alfa. Je mi vlastně podobná. Má ráda výzvy a je ctižádostivá. Ale všeho s mírou, stále ještě dokáže uznávat autority. Když nad tím přemýšlím, vlčice si jen spokojeně odfrkne. Jakoby souhlasila s tím, co jsem téměř vyřkla. Ale také mi je jasné, že čím dominantnější vlk, tím bude těžší jej zkrotit anebo aspoň udržet jej klidného, protože věřím, že ona by se jen tak lehce zlomit nedala. Ráda bude se mnou na stejné úrovni, možná mi nechá i větší volnost v lidském těle a pokud se mnou bude souhlasit, tak i ve vlčím, ale pokud se rozejdeme, bude těžké dostat ji zpátky. “Však to sama brzy poznám,“ zareaguji na pokračující se rozhovor a krátce se usměji. Je zbytečné, aby mi to Ben vysvětloval, když to zjevně ani nejde vysvětlit. A je zbytečné z toho mít strach nebo být nervózní, když se tomu stejně nevyhnu. Něco jako zkouška z Imunologie – houby se tomu rozumí, vysvětlit to pořádně nikdo neumí a stejně se na ni musí. “Očividně ne nikdo z úřadů nebo by jsme se nedoplatili,“ vyřknu a popravdě mi to přijde docela vtipné. Jeden člověk s deseti rodnými listy a podobným počtem úmrtních, se smlouvami uzavřenými v minulém století a pokladem z dob indiánů by byl pro vládu asi oříškem. “Oh, opravdu je již pozdě,“ přitakám, když pohledem také zamířím k hodinám. “Půjdu se jen převléci a můžeme vyrazit,“ dořeknu a zvednu se k odchodu. Předtím však posbírám talíře ze stolu a zamířím s nimi k umyvadlu. “Předtím ještě umyju nádobí,“ oznámím a v mém hlase je lehká otázka, čekající na potvrzení. Ale přeci jen, Ben říkal, že si zde mohu dělat téměř cokoliv budu chtít a zrovna to, že mu odstraním hromadu talířů mi vadit nebude. |
| |
| Fergus Gallagher U Bena „Tomu bych moc nevěřil.“ Řekl Ben. „Jestli ten mutant nebyl uprchlý experiment, tak ho mohli sledovat jak si vede. Ne. Tohle nebudu riskovat. Do lesa jedině ve dvou nebo více členech.“ Řekl hlasem, který nepřipouštěl diskuzi. „Ale řekl bych, že jiné opatření nebude nutné. Na veřejnosti je nenapadnou, ne ve městě.“ Řekl Zane. „Ale co když budou chtít získat další vlkodlaky na experimenty? Mohli by někoho z našich unést.“ Ben ztuhl, představa, že by někoho z vaší smečky přeměnili v tuhle příšeru, byla pro něj asi víc než dost. Ale ovládl se a jeho emoce vás nezasáhly. „Vlkodlaky co bydlí daleko a sami svolám sem. Ostatní se budou muset ozbrojit.“ Promnul si kořen nosu. Pak se otočil a vydal se rychle do sklepa. Daniel a Zane se za ním překvapeně dívali, pak se zvedli a následovali ho. Ty jsi šel taky. Odešel do Wallaceho ordinace. Obě těla byla v chladírnách. Vytáhl tělo té potvory. Wallace obě těla dostal do pytlů. Ben nad ním chvíli stál, ale pak pytel otevřel a odhalil bestii. Wallace ho dal zase dohromady. „Hmm... Bene? Co to děláš?“ ptal se Daniel. „Chci se ujistit, že ho neznám.“ Řekl. Ben se nadechl, všiml jsi si, že pach té bestie byl o hodně slabší. Sice jsi ji pořád cítil, ale cítil jsi i nějakou chemikálii, která byla příjemnější. Wallace si dal záležet. Chloupky se ti zježili, když jsi ucítil, že Ben vyvolal magii smečky. Přišel jsi blíž, aby jsi viděl co dělá. Magii jsi vnímal jako kdyby ti brněla kůže. Byl to známý pocit. Byla to vaše magie. První se nic nedělo, ale pak se bestie začala hýbat. Lekl jsi se, že snad obživl, ale tak to nebylo. Ben vyvolal u mrtvého vlkodlaka proměnu a vracel ho do lidské podoby. Cítil jsi, že to Bena stojí hodně sil. Z vlčí bestie se stal zase člověk. Ben se narovnal a zavřel oči, aby znovu nabyl rovnováhu. Byl to muž, věkově se blížil k třiceti, ale možná to byl jen klam, protože byl pořádně zarostlý. Nepoznával jsi ho. Ben se nad ním sklonil a zkoumal jeho tvář. „Ne... nikdo z našich.“ Vydechl s úlevou a znovu pytel zavřel a vrátil ho do chladírny. „Musel jsem se ujistit. Není moc způsobů, jak někomu ukrást vlka aniž by si toho alfa všiml.“ Promnul si zátylek a vydal se pomalu znovu nahoru. Maeve Adlerová V autě Kaden si odfrkl. „Jak jsem říkal. Ne všichni fae jsou mírumilovní. Je jich určitě hodně co si na lidské krvi rádi pochutnají. Zvlášť, když byla tak zdravá.“ Zamračil se. Vzdychl. „Doufejme. Pak už máme jen toho jejího přítele. A jestli ten nic nebude vědět... jsme ve slepé uličce. Nerad bych viděl tenhle případ v položce pod „Odložené“.“ Potvrdila jsi mu, že tebe z toho taky bolí hlava. Krátce se na tebe zadíval. Asi tu nasupenost v tvém hlase slyšel. Dojeli jste do Kafetérie a šli si pro další kávu. Už tu nebylo tak plno, takže se na vás dostalo skoro ihned. „Čím jsem tě naštval?“ zeptal se, když jste byli venku před obchodem. Elizabeth Folwin U Bena Ben se taky zvedl. „Já to udělám.“ Položil ti ruku na rameno. „Ty jsi se ještě chtěla jít osprchovat ne?“ pousmál se. „Jen běž.“ Ujistil tě, že je to v pořádku a tak jsi ustoupila a šla si pro oblečení. Odešla jsi nahoru a vešla do jednoho z pokojů. Byl trochu jako... hotelový pokoj. Čistý, pěkný, upravený, ale neosobní. Vešla jsi do koupelny a umyla se vlažnou vodou, jak ti doporučil Ben. Byl tu hezký výběr šampónů, tekutých mýdel, tělového mléka a tak dále. Když jsi byla umytá našla jsi pod umyvadlem, pěkné zásoby. Nové kartáčky na zuby, pasty, toaletní papír a další pomůcky. Když jsi sešla dolů, Ben už byl taky oblečený ve svém oblečení a čekal na tebe. Usmál se a pokynul ti. Odvedl tě ke svému autu. Měl úplně stejný jako Daniel jen byl celý černý. „Kde bydlíš?“ chtěl věděl a zapnul GPS, aby tam napsal adresu co mu nadiktuješ. |
| |
| V autě -> Kafetérie „Takže ji zabil… aby se nakrmil?“ Ohrnu ret. Představa, jak si Fae pochutnává na Felicii se mi ani za mák nelíbí. Nejsem předpojatá. To vůbec ne. Fae mi nevadí, vlastně je ani pořádně neznám. Když vyšli na veřejnost, byla jsem ještě malá holka. Nepřišlo mi tedy, že by se nějak zvlášť lišili. Neměla jsem z toho rozum… a možná ho nemám ani teď. Nepřicházím s nimi do styku právě často. Pokud vím. A i kdyby – nepřekáží mi. Beru to zkrátka tak, že tu jsou. Mají přece právo na vlastní život. Lidé opravdu nevlastní monopol na celou planetu… I když si to velmi často myslí. Takže hořký výraz, který ovládne mou tvář, nepramení z odporu k jejich rase. Kdepak. Tvářila bych se naprosto stejně, kdyby šlo kupříkladu o kanibala. „Hm. Jak už jsem říkala – nevyznám se ve Fae tolik, jak bych si přála. Netuším jak vypadají ve skutečnosti. A jací jsou. Každopádně představa, že pijí lidskou krev… Je odporná.“ Pokrčím rameny. „Ale pokud to tak bylo… Bodné rány na zádech jí Fae způsobil, abychom se domnívali, že za tím stojí člověk?“ Celé je to přitažené za vlasy. Fae s ostrými zuby, pochutnávající si na lidské krvi? Chm. Kdyby mi někdo řekl „jmenuj tvora, co se živí krví“, nezaváhám a odpovím – upír. Ach ano. Ale ti samozřejmě neexistují – tak by zněl argument protistrany. Nikoli můj… „Co se týká jejího přítele… Věřím, že už vymyslíme způsob, jak ho přimět ke spolupráci. Prvně ho ale musíme najít. A pokud se někam zašil, chvíli to potrvá.“ Může být Feliciin vrah? A může být Fae? Unaveně si promnu zátylek. Myšlenky na případ mé podráždění lehce otupí. Jsem schopna konverzovat, aniž bych připomínala načepýřenou hyenu. „Tenhle případ neskončí ve složce „odložené“. To nepřipustím.“ Odhodlání. Je v mém hlase patrné. A těžko říct, zda je tam proto, že mluvím o Kadenově známé, nebo proto, že na úspěšnosti celého případu závisí můj kariérní postup. Najednou jakoby pro mě obojí bylo stejně důležité. Kdovíproč tomu tak je. Nevyznám se sama v sobě. Zbytek cesty ke kafetérii už nepromluvíme. Oba se zabýváme vlastními úvahami a spletitými možnostmi. Kaden zaparkuje na stejném místě co ráno, vystoupíme a vejdeme dovnitř. Mezitím se tu celkem vylidnilo, na řadu se dostaneme prakticky ihned. Tentokrát si objednám tu druhou kávu, kterou mi doporučoval. Etiopie Sidami. Sice mi hnul žlučí, ale… věřím jeho úsudku. A ne jenom ve výběru kávy. S kelímky vzápětí vyjdeme ven na ulici a krátce se zastavíme. Po očku na něj mrknu. Zajímá mě, jestli zas zvedne víčko a ke kávě přivoní. Nepřekvapilo by mě to. I když mě štve, je milej… Zamračím se nad takovou myšlenkou. A právě v ten moment mě osloví. Čím jsem tě naštval… Jsem vážně tak průhledná? Je-li to možné, zamračím se ještě o stupeň víc. Záleží mu na tom? Nebo se ptá jen pro formu? A co mu mám vlastně odpovědět? Hm. Pravdu. Co taky jiného. „Nemám ráda, když mi někdo lže.“ Semknu rty, načež unaveně povzdechnu. „Podívej… Když mi něco nechceš nebo nemůžeš říct… Beru to. Známe se v podstatě necelé dva dny. Dnes jsme si teprve začali tykat. Fakt nečekám, že se hned dozvím barvu tvého spodního prádla.“ Dobře. Tohle jsem si asi mohla odpustit. „Ale to pořád neznamená, že mi musíš lhát. To mě radši klidně pošli do háje. Věř, že mi to bude milejší.“ Trhnu rameny. „Prostě mi jenom nelži. Nikdy.“ Uleví se mi, když mám ten vzdorný proslov za sebou. Nerozvádím, proč mi celá faleš tolik vadí. Nemám přece důvod mluvit o svém soukromí. A popravdě ani netuším, jak se teď zachová. Tudíž k čemu si tady vylévat srdce, ne? Hlavně aby se teď nezačal vykrucovat… Napadne mě, když čekám na jeho reakci. |
| |
| U Alfy Zvednu ruce v obranném gestu. "Však jo, já se jen ptal, nezpochybňoval jsem to." Napadne mě, že bych na venčení pozval Marisu, samozřejmě, ehm, z povinnosti ji ochránit, ale obávám se, že by mi po včerejšku vyprášila kožich. Nemyslím tím v nějaké vlčí rvačce, spíš jinak, lidsky. Ale... no, nechám si to projít hlavou. Stejně to nakonec dopadne tak, že jestli bude příležitost, budu jednat podle momentální nálady. "Kdybysme aspoň trochu věděli, co jsou zač. Mohl bych v práci dát echo," povzdechnu si. Víc očí víc vidí, určitě by nám to pomohlo. Ale jak sledovat někoho, koho neznáme. Proč jde zas za tou zdechlinou? Nechápavě mrknu na Bety. Mršina mě už nemůže překvapit ničím, snad jen kdyby... Trhnu sebou a celej se naježím, v první chvíli jsem se lekl, že to ožilo. Bratr vlk se lekl se mnou a zavrčel. Až když pochopíme, co Ben dělá, napětí ustoupí a já si oddechnu. "Už jsem myslel, že nedá pokoj." Možná ji měl Wallace nechat takhle na cucky. Nakloním se nad chlápka a zadívám se na něj. "Mám se zítra v práci zkusit podívat, jestli ho nemáme někde v databázi? Jestli není hledanej nebo pohřešovanej?" Možný je všechno, třeba by to bylo další vodítko. Dokud to byla neosobní bestie, ani mě to nenapadlo. Těžko bych pašoval na forenzní DNA té svině. Začnu ho prohlížet, jestli někde nemá další poznávací znamení. Tetování nebo tak. Bohužel i když budu nenápadně žebrat v laborce nebo u archivářů, i tak je šance malá, když nemůžu nic říct, nemůžu donést fotku. Moc otázek, hlavně když by na fotce byla zrasovaná mrtvola. |
| |
| Benův dům - dobrodružství se chýlí ke konci “Dobrá, nebudu se hádat,“ pousměji se a ustoupím od dřezu, ačkoliv bych s tím neměla sebemenší problém. Ostatně, doma jsem to já, kdo myje nádobí. Chvíli ještě zvědavě pokukuji na Bena, protože vidět chlapa, jak myje nádobí je téměř jako menší zázrak. Aspoň u nás doma to tak funguje. Otec si zřejmě myslí, že talíře létají zpět do skříněk samy a když se o to pokusí Michael, no, řekněme, že mamka má ke svým servisům citový vztah. A Michael jej sporadicky ničí. “Za chvíli budu zpátky,“ dodám ještě a zajdu do obýváku pro své oblečení, které jsem tam nechala před přeměnou, abych se mohla jít převléci a okoupat. Vstoupila jsem do libovolně zvoleného pokoje. Ono všechny vypadaly stejně, zvolila jsem si jen podle mého rozmaru druhý zprava. Porozhlédla jsem se a nutně mě přepadl pocit, jako bych stála v hotelovém pokoji. Chyběly už jen snad čokoládičky na posteli a minibar v rohu. Pokoj byl pěkný, vymalovaný světlounce modrou barvou. Tak lehounce, že si jej člověk téměř mohl splést s tmavší bílou. Vše bylo zařízeno nábytkem v hnědočerveném odstínu. Stejně tak i podlaha, v níž dřevo obsahovalo i kafrovou silici s lehkou vůní mentolu. Postel byla obrovská, pro dva lidi nejméně. Vešla jsem do koupelny. Byla vykachličkovaná ve stejné barvě jako pokoj. A ten výběr různých kosmetických pomůcek byl úchvatný. Zde si musel vybrat opravdu každý. Svlékla jsem si půjčené oblečení a úhledně ho složila. Poté jsem si vlezla do sprchy. Nařídila jsem si vlažnou vodu, jak mi poradil Ben a nejdříve její teplotu zkusila na ruce. Až poté jsem tam vlezla celá. Za normálních okolností by mi možná tahle teplota přišla nízká a voda studená, na mé poměry. Ale teď to bylo úžasné. Voda příjemně hřála a uvolňovala ztuhlé svaly, přičemž ze mě i smývala příval špíny a zbytky lesa. Vydržela bych tu takhle i hodiny. Doma si dám vanu, přislíbila jsem si v duchu a vypnula proud vody. Ben na mne čekal. Když jsem odcházela, voněla celá koupelna jako jarní zahrada. Směsice citrusových plodů a broskví, možná trochu dětská vůně, ale mě připadala mladistvá, čerstvá a ne moc sladká. Sešla jsem dolů a ještě si prohrabovala vlhké vlasy. Našla jsem v koupelně i fén, ale řekněme, že kvůli nedostatku času a značné neochotě spotřebiče ke spolupráci jsem vysoušení vlasů ukončila. O to více se mi stočily v prstýnky kadeří. Usmála jsem se na něj taky a vyšla s ním ven. Měl úplně stejné auto jako Daniel. Aspoň dle mého laického zhodnocení. Holka stejně rozezná jiné auto jen podle barvy. Nasedla jsem k němu na sedadlo spolujezdce a řekla jsem mu adresu k našemu pěknému domečku, téměř jako vystřiženému z rodinného prospektu. Naši si potrpěli na tradicionalismus. Sáhla jsem tedy po pásu a připoutala se, zatímco Ben už se rozjížděl od sídla. |
| |
| Maeve Adlerová Na ulici „Neříkám, že Fae jsou všichni špatní. Ale těch špatných je dost. Pití krve ti připadá odporné, ale vem si kolik z nich jsou lidožrouti. Naštěstí to není náš případ.“ Trhl rameny. „Neřekl bych.“ Pronesl, když jsi se zeptala na ty bodné brady. „Ten odběr krve by ji nezabil. Pobodal ji protože ji prostě chtěl usmrtit i když zdání, že to udělal člověk by taky mohl být vedlejší záměr.“Stiskl rty. Pak už jste ale šli do Kafetérie a začali mluvit znovu až když jste byli venku i s kávou. Zadíval se na tebe, když jsi mu upřímně začala říkat co tě naštvalo. Zatvářil se rozpačitě. Když jsi skončila, povzdychl si. „Jsem špatný lhář.“ Zamumlal. Znovu si povzdychl. „Neber to zle.“ Podíval se na tebe. „Některé věci nechci probírat a tak prostě říkám, že o nic nejde.“ Pokrčil rameny. „Znám lidi. Vem si, že bych řekl, že se něco děje. Lidi jsou zvědaví tvorové. Začnou se vyptávat. Říkat věci, jako „mě se můžeš svěřit“ nebo se zeptají o co jde později. Ale nakonec se stejně zeptají.“ Pokrčil rameny. „A netvrď mi, že ty nejsi jiná.“ Usmál se. Fergus Gallagher U Alfy Ben si promnul čelo. Tenhle trik ho vyčerpal, ale jistě brzy nabere zase sílu. Nakonec úplněk se za dveřmi a čím je blíž, tím to má větší vliv na vás. „Mohl by jsi to zkusit. Teď, když je člověk můžeš mu sejmout oticky a prohnat to databází. Třeba něco najdeš.“ Řekl. Zane zabručel. „Já to udělám.“ Řekl a vrátil se zpět do sklepa, aby pro tebe sňal otisky prstů. Vrátili jste se nahoru a znovu se usadili u krbu. „Co pohřeb?“ zeptal se Ben Daniela. „Je to domluvený na příští pátek.“ Odpověděl. „Dobře. Až se sejde smečka kvůli úplňku tak to oznámíme.“ Přikývl Ben „No... začneme shánět ty co bydlí daleko a sami?“ navrhl Daniel a tasil mobil. Ben přikývl. „Pusť se do toho.“ Otočil se na tebe. „Teď tu budu mít několik dní docela rušno.“ Opřel se a pousmál se. „Pokud počítám dobře, tak tu budu mít deset členů.“ Zauvažoval. „Danieli? Zavolej sem i Sašu.“ Požádal ho. Saša byl vlkodlak, ale měl lidskou manželku. Což by nebylo tak neobvyklé, ale jeho žena už byla stará. Snad šedesát. Vypadají spíš jako babička a vnuk než manželé. Jeho žena by měla v lednu zkusit proměnu. Protože ji už moc let života nezbývalo a navíc se u ní objevil Alzheimer. Sice tak nežije sám... ale jako kdyby ano. Starší dáma není žádný protivník. Elizabeth Folwin U Bena – auto Vůně tvého šampónu a mýdla provoněla vnitřek auta. Ben se nadechl. „Pěkný výběr.“ Pochválil ti a naklikal do přístroje adresu. Žádný elektronický hlas se neozval. Byl vypnutý a tak jen ukazoval trasu a pípl, když byla změna směru. Vyjeli jste z parkoviště a vyrazili kostrbatou cestou zpět na hlavní cestu. „Dávej si jinak pozor na vlkodlaky bez družky. V naší smečce moc svobodných vlčic nejde. Tak se nediv, kdyby se ti jich začalo dvořit hned několik najednou.“ Varoval tě a v hlase měl veselí. „Kdyby ti někdy někdo dělal problém řekni si o pomoc. Není tak tak, že by to byli násilníci, ale vlci jsou tvrdohlaví a nemají odmítnutí rádi. A některým se to „NE“ musí doslova vtlouct do hlavy.“ |
| |
| U Alfy "Dobře. Snad zítra nebudem mít moc rušno, abych se tam vůbec dostal. Nerad bych zjistil, že jim to leží na hromadě k vyřízení." Ale bylo to spíš zbožné přání. Spoléhat na to, že se v takovém městě nestane nic, kde by byla potřeba zásahovka, je jako doufat, že slepec sestřelí jabko z vaší hlavy. A ve volném čase se tam motat nechci, to by bylo moc nápadné. Vezmu si pak od Zanea ty otisky a strčím si je do kapsy. Naštěstí největší zátěž na kolegy byla určitě teď o víkendu a zlo se většinou probouzí až k večeru, tak bych to mohl stihnout někomu vrazit a dohlídnout na něj. Přemýšlím, kdo z kancelářských krys by byl nejdůvěryhodnější a hlavně nejmenší drbna. Já jsem jen pěšák, v kanclu mě moc nevidí a nejsem tam od toho, abych vyšetřoval, ale abych jednal. "Aspoň naši skorosamotáři utuží smečkového ducha. Určitě se připojím a půjdeme na lov, až mě zas pustí z práce." Na chvíli se odmlčím. Nic mi do toho není, ale zvědavost je zvědavost. "A co ta nová? Připletli jsme se jí do cesty v pěkně pitomou dobu." |
| |
| Na ulici „Hm. Určitě nejsou všichni špatní. Hádám, že to bude podobné jako u lidí. Nemáme si navzájem moc co vyčítat.“ Každá rasa má mezi sebou jak světce, tak hajzly. „A i mezi lidmi najdeš kanibaly.“ Což je snad ještě o celý stupeň odpornější. Jíst vlastní druh… Otřesu se. Na minutu se odmlčím, když zvažuji druhou odpověď. Vrah, ať už Fae nebo člověk, chtěl mít Felicii mrtvou. Klasický model. Jistě. Kdyby tu nebyla ta otázka. Proč tak složitě? „Proč tak složitě?“ Zopakuji nahlas. „Mohl jí jednoduše přeříznout tepnu. Vykrvácela by během chvilky. Jenže on ji namísto toho dvanáctkrát…“ Bylo do dvanáctkrát? Asi. „bodl do zad, načež její krev uměle rozstříkal po bytě. Jakoby se snažil zamaskovat rány na noze. Jakoby něco tajil.“ Skousnu zamyšleně ret. „Připadá mi tedy celkem logické, pokud to byl Fae, že se vraždu tímto způsobem snažil svést na člověka. Ale… samozřejmě je to celé jen jedna z možných teorií.“ Tím prozatím celou debatu uzavřu. Koupíme si kafe, vyjdeme na ulici a tam mu sdělím důvod své špatné nálady. A Kaden nezapírá. Namísto toho se se zjevnými rozpaky pustí do vysvětlování vlastních pohnutek. Ne omlouvání. Vysvětlování. Což je v dané situaci vůbec to nejlepší, co může udělat. Zatímco mluví, cítím, jak ze mě prvotní napětí pomalu opadá. Ano, začínám se uklidňovat. Jsem špatný lhář… „Ne… To jen já většinou poznám, když mi někdo neříká pravdu.“ Přiznám. Ačkoli vím, že mu to nebude dávat smysl. Ani nemůže. Nezná mou minulost. Netuší, kolik lží už jsem se za život naposlouchala. Jak bolely. A jak moc mě, matku i sestru poznamenaly. Oprostím tvář od jakéhokoli výrazu a dál poslouchám. Na jednu stranu ho chápu. Samozřejmě. Lidi jsou zvědaví. Mají tendenci pokládat všelijaké všetečné otázky a do všeho pořád jenom strkat nos. Je to jejich přirozenost. Bohužel. S tím už nikdo nic nenadělá. Zavrtím hlavou. „Nejsem jiná. Vlastně jsem dost možná ten nejzvědavější člověk na celičkým světě… Ale vím, kde leží hranice.“ Pokrčím rameny. „Pokud mi nechceš říct oč jde, je to v pořádku. Nebudu to z tebe tahat. Ne z důvodu, že by mě nezajímalo proč máš starosti, ale právě z důvodu, že máš právo na své soukromí. Všichni máme. A měli bychom se umět respektovat.“ Hm. Zním jako kniha. „Připadám ti jako blázen, co? Obvykle toho tolik nenamluvím. Fakt. A ani se tak snadno nenaštvu. Jenže když mi někdo lže… No, mívám často nepřiměřené reakce.“ Zhluboka si povzdechnu, čímž ze sebe setřesu poslední zbytky rozčilení. Podívám se mu do očí, byť stále schovanými za slunečními brýlemi, a konečně se zas usměju. |
| |
| Fergus Gallagher U Alfy Konečně když se vše trochu uklidnilo a Daniel se pustil do dalšího telefonování, začal jsi se zajímat o novou členku vaší smečky. Ben se pousmál. „Zvídavá, mladá dáma.“ Odpověděl. „První se bála, ale pak začala být zvídavá a zdá se, že se ji vyhlídka nového života zamlouvá. Proměnu zvládla dobře a vlčí podobu si vážně užívala. Ale jako každý si musí zvyknout a překonat nechuť k syrovému masu.“ Pokrčil rameny. Promnul si zátylek .„Hm... to ano. Špatná doba. Ale dobu si nevybereš, že?“ zavrtěl hlavou. „Je dominantní a hodně starostlivá. Na chvíli jsem si myslel, že by mohla být Omega.“ Pousmál se. Omega není ani submisivní a ani dominantní. Vlastně stojí nějak mimo. Omega má na vlky uklidňující účinky. Doslova v její přítomnosti zkrotnou do neškodných štěňat. Omegy jsou velmi vzácné a když už ji nějaká smečka má, tak ji chrání jako oko v hlavě. Kromě toho, že přináší mír také její přítomnost způsobuje, že po přeměně přežije víc vlkodlaků. Slyšel jsi, že kdysi jedna Omega dokázala uklidnit Maroka, kterého posedl Berbesk. „Je silná, ale zároveň velmi mírné povahy. Je to takový ten typ člověka, kterého má každý rád.“ Maeve Adlerová Na ulici „Slyšela jsi co řekla Vistlová. Rány byli ledabylé, jako kdyby to tomu člověku bylo jedno. Možná prostě se chopil nejsnadnějšího způsobu.“ Pokrčil rameny. Zamyslel se. „Nevím.... možná ten někdo chtěl tím něco naznačit? Nevím... nebo nás tím chtěl zmást. Nakonec na to přijdeme.“ Kaden se na tebe zadíval a pozvedl obočí. „No dobrá. Tak to tak zkusíme. Já nebudu lhát a rovnou ti řeknu... velice slušně a uctivě... že ti do toho nic není.“ Zavtipkoval a po tom co jsi se usmála atmosféra kolem vás povolila a uvolnila se. Konečně odklopil víčko kávy a nadechl se. On si dal zase to předtím. Zatím co ty jsi šla do toho ovocného. „Před patologií a po patologii je káva nejlepší.“ Podíval se na tebe a zase si sundal brýle. Proč si je bral když jste šli do budovy a venku si je zase sundával? Spíš by to mělo být na opak ne? „Jinak.... modré.“ Řekl najednou a v očích měl čertovské jiskřičky. Zmateně jsi se ho zeptala na to, co je modré. Zazubil se. „Moje spodní prádlo. Je modré. Zmínila jsi, že tě to zajímá.“ Popíchl tě. Na tu poznámku nezapomněl a teď ti to vrátil. |
| |
| U Alfy Málem nad tím udiveně hvízdnu. Omega? To by bylo terno, ale mně osobně by se kontakt s ní asi nelíbil. Roztomilé štěňátko dokážu dobře předstírat, ale rád si zachovávám ten pocit kontroly. Nejsem žádnej gaučovej vometák. Je to taková iracionální obava jako u doktora. Tvrdí, že to nebude bolet, ne moc, že je to pro vaše dobro, a stejně se člověk cuká a obává. Já se prostě obávám ztráty vlády sám nad sebou. A´t už v tom dobrým smyslu, co by nastal díky Omeze, nebo v tom špatným smyslu kvůli magii. "A neměla by být ve stavu pohotovosti tady? Když je nová a ještě v tom neumí chodit, mohla by být snadným cílem. Navíc ještě není úplně spojená se smečkou... ne?" |
| |
| Na ulici „Hmm…“ Protáhnu s úsměvem. „Jo, to zní fér.“ A myslím to vážně. Ačkoli jsem ten nejzvědavější člověk na světě, momentálně mě ani netrápí, že se od něj nic víc nedozvím. Jsem totiž ráda, že jsme si vše vyříkali. V klidu, bez větších emocí. Atmosféra mezi námi se krásně pročistila a veškeré předchozí napětí zmizelo do ztracena. Vlastně se vrátila ta ranní pohoda, co se mi tak líbila... Ano, můžu být spokojená. Mám dobré kafe, slunce a příjemnou společnost. Co víc si přát? Pootočím se k němu a v koutcích mi v očekávání pobaveně zaškube. Nezklamu se. Kaden pozvedne kelímek, odklopí víčko a nasaje vůni čerstvé kávy. To vše samozřejmě doprovází příslušný komentář. Já ty jeho zvyky prostě žeru… „Takže je to pro tebe tradice?“ Zajímám se. Dívám se, jak si přitom sundává sluneční brýle. Co s nimi pořád má? Zavzpomínám. Měl je už včera. Na policejní stanici, když se hádal s Braunem. Pak u Felície v bytě. A dnes na patologii a v kafetérii. Vždycky uvnitř, nikdy venku. A teď, i když na nás poměrně praží, je schoval zase. Nějak mi to rozum nebere. Na jazyk se mi už už vkrádá jedna ryze roztomilá všetečná otázka, ale v poslední vteřině ji radši spolknu. Možná jsem občas blázen, ale nikdy masochistka. Jedno velice slušné a uctivé „Nic ti do toho není“, mi na den opravdu stačí. No… nebo aspoň na hodinu. Další poznámkou mě zmate. „Modré? Co je modré?“ Zopakuji a nechápavě se rozhlédnu. Moje spodní prádlo… Obočí mi prudce vyletí vzhůru. V tu chvíli můžu jenom blahořečit osudu, že zrovna nepiju kafe. Určitě by mi zaskočilo a on mě zas musel oživovat. Takže si ladí prádlo s oblečením…? Sakra. Na co to myslím? Střelím po něm pohledem. Okamžik si ho přemýšlivě prohlížím, než zakroutím hlavou a rozesměju se. Asi poprvé za celou dobu, co se známe. Popravdě jsem z něj zmatená. O svém soukromí evidentně mluvit nechce, ale barvu spodků mi klidně vyklopí. Ale co, jak si přeje… Rozhodnu se, že mu nezůstanu nic dlužná. Zvednu zrak a s velmi, velmi nevinným úsměvem se zeptám: „Určitě? Říkáš mi pravdu? Nemusím si to ověřit…hm?“ Ujišťuji se a v očích mi najednou jiskří zrovna tak, jako jemu. |
| |
| Fergus Gallagher U Alfy Ben přikývl. „Bylo by to nejlepší. Ale žije poměrně blízko a navíc... její rodina nic neví a asi by se dost divili, kdyby šla najednou bydlet k cizímu muži o kterém nikdy neslyšeli. Sice by to bylo bezpečnější, ale mohlo by ji to donutit jít s pravdou ven dřív než zcela vše pochopí a to by taky nemuselo dopadnout dobře. A já nemám zrovna chuť likvidovat její rodinu.“ Pokrčil rameny. „Se smečkou není spojena vůbec. Dokud neprojde o úplňku rituálem přijetí. Naštěstí je to brzy. A zítra má znovu přijít. Aspoň se seznámí s dalšími vlkodlaky. Trochu se rozkouká.“ Maeve Adlerová Na ulici „Tradice? No tak trochu... je to spíš na uklidnění. Trochu jako když si někdo dá panáka.“ Zamyslel se. „Spíš je to jako droga.“ Pousmál se. Když jsi se začala smát, přidal se k tobě. I po tvé otázce se pořád uculoval. „Teď? No neřekl bych, že je to tu zrovna vhodné. Ale v autě na tebe klidně vystrčím zadek.“ Uchechtl se. „Můžeš se přesvědčit. Mám je i podepsané.“ Znovu se zasmál tvému výrazu a pokrčil rameny. „Starej zvyk od Mariňáků. Nebylo příjemný zjistit, že mám na sobě spodní prádlo někoho jiného a tak nejlepší způsob, jak tomu zabránit je si je podepisovat.“ Vysvětlil ti. „A vůbec si všechno podepisovat.“ Uchechtl se. Zazvonil mu mobil. „Moment.“ Zvedl ho. „Ano?“ zeptal se do telefonu a jeho veselá nálada zmizela. „Hmm... ano paní Elrová.“ Odpověděl, podíval se na tebe a znovu ustoupil od tebe. Teď to trvalo jen chvíli než se znovu vrátil. „Hmm... musíme jet. Zavezu tě na stanici a já musím zajet domů.“ Řekl a tvářil se roztrpčeně. |
| |
| U Alfy "Aha." Říkám si, Fergusi, dočkej času jako husa pekáče, a proto dál nevyzvídám. Však jestli sem bude chodit často, uvidím ji, a i kdyby ne, tak o úplňku. Ještě chvilku tam zůstanu, ale pak se rozloučím a odejdu domů. Svoji práci jsem splnil a nechci se jim tam zbytečně motat, asi napíšu ten mail Marokovi. Doma pak zasednu k počítači a po formalitách nastíním otázky, co mě trápí už dlouho a na Markově grilování jsem si je trochu snažil ujasnit. Je možnost, aby vlčice a vlk pomocí moderní medicíny měli dítě? V tom smyslu, že by využili třeba náhradní matku. Nebo by tu byla nějaká možnost s magií? Radši tam nenapíšu, co mi říkal Mark, na to bych se ptal, kdybych jednal s Benem, ne s někým jako Marok. Doopravdy bych však magickou cestu moc zkoušet nechtěl. Nevěřím jim. Ale to jsem už říkal, co. Zbytek večera strávím v klidu s pořádnou zásobou jídla, a kdybych zítra nešel do práce, šel bych na ten překaženej lov na rozptýlení. Ráno jako vždycky vypadnu tak rychle, jak kdyby mě volali na armádní misi. Nehodlám jít pod svůj obvyklý čas, znamenalo by to, že jsem zlenivěl. A když si nemůžu jít ještě trochu zaběhat coby vlk, protože nemám teď možnost shánět někoho do dvojice a čekat na něj, stane se z toho můj osobní rekord. Shrábnu ze stolu otisky a vyrazím do práce s tím, že když mám rezervu, stavím se nejdřív u našich kancelářských krys. Uvidíme, kdo tam bude. |
| |
| Na ulici Na uklidnění? On ty nemocnice asi fakt nemá moc rád. Ale koneckonců kdo by se mu divil. Po dnešku je taky zrovna neřadím mezi svá oblíbená místa. Troufám si i tvrdit, že na návštěvu patologie a Feliciino mrtvé tělo ještě minimálně několik dní nezapomenu… Rychle zaplaším nepříjemnou vzpomínku a radši se znovu zazubím. „Ale pozor detektive... drogy jsou nezákonné.“ Upozorním ho, kdyby náhodou nevěděl. My se tu spolu vážně pořád bavíme o spodním prádle? To mi není moc podobný… Napadne mě, ale už přitom slyším samu sebe, jak říkám: „Ty seš teda stydlivka. V autě.“ Se smíchem protočím oči. „Určitě vymyslíme nějaké nápaditější místo…“ A dá se říct, že vypadám, jako bych už na tom pracovala. Poslouchám dál jeho vyprávění z doby u mariňáků a nepřestávám se smát. Až mi z toho pomalu brní bránice. Představa, jak si podepisuje oblečení je málem k nezaplacení. „A čím? Liháčem? To asi fakt budu muset vidět.“ Psal své jméno? Nebo měl nějakou pikantní přezdívku? Ta myšlenka mě pobaví zas o něco víc. Ale bohužel, jak už to tak bývá – v nejlepším se musí přestat. V tomto případě to znamená, že uprostřed našeho pošťuchování zazvoní Kadenovi mobil. A dobrá nálada je ta tam. Z tváře mu v mžiku zmizí úsměv, podívá se na mě a poodejde stranou. Do soukromí. Tiše si povzdechnu. Další várka tajností. Na to nejsem zvyklá. Obvykle jsem já za tu slečnu záhadnou. Za tu, která si střeží vlastní soukromí jako oko v hlavě. Což má ovšem často zcela opačný efekt - lidi to přitahuje asi jako vosy bonbon. Ale Kaden… je zvláštní. V jednu chvíli překypuje vtipem, v druhé se mračí a v té třetí dělá pro změnu věc, kterou by od něj vůbec nikdo nečekal. Nevyznám se v něm. Zatímco telefonuje, v klidu o všem přemýšlím. Taky kafe dostane konečně tu správnou teplotu, proto sundám víčko a pomalu usrknu. Mmm…Předchozí mi chutnalo víc, jsem spíš na čokoládu. Ale tahle chuť má taky něco do sebe… Mám vypitou zhruba čtvrtku, když se zas vrátí Kaden. S tím, že musíme jet. Já na stanici, on domů. A ten výraz, co má ve tváři… Co se asi stalo? A kdo je ta paní, co mu volala? Ta… Elrová? Skousnu si ret. Ne. Nezeptáš se. Nezeptáš. Prostě ne. Budeš hodná holka, Maeve. A nezeptáš se. Zopakuji si to snad dvacetkrát, než se přemluvím. „No…dobře.“ Odpovím sice pořád kapku nejistě, ale víceméně klidně. Důvěra se má přece budovat postupně. A já slíbila, že do jeho soukromí nebudu vrtat. Hm. Patří mi to. Někdy holt dřív mluvím, než přemýšlím. |
| |
| Fergus Gallagher Práce Od té doby co jsi se vrátil domů se naštěstí žádná další katastrofa nestala a oba dva jste se mohli trochu uvolnit. Problémy sice nezmizeli, ale aspoň jsi jich už neměl plnou hlavu. Druhý den jsi šel jako vždy do práce. Jen o něco dřív, aby jsi si stihl prověřit ty otisky. Na stanici jsi z vaší party nebyl první. Byli tu už další čtyři tví kolegové, kteří se v tělocvičně rozcvičovali. Vyrazil jsi do kanceláře, aby jsi tam prohnal otisky počítačem. Takhle brzy tu skoro nikdo nebyl. Až na ospalou Susi, černoška kyprých tvarů a na hubeného Willyho, který čekal až se mu uvaří voda na kávu. „Hoj Fergusi.“ Pozdravila tě Susi a trochu ožila. „Co tu děláš? Normálně sem ani nepáchneš.“ „Pravda.“ Ozval se Willy i když byl na druhé straně místnosti, tím že tu nikdo nebyl se tu zvuk nesl. Maeve Adlerová Na ulici Nasedli jste do jeho auta. Po připoutání a uložení kávy do držáku se rozjel. Krátce se na tebe podíval. Naklonil hlavu na stranu, jako kdyby něco zvažoval. „Nebo víš co? Můžeš jet se mnou. Nejspíš stejně budu potřebovat pomoc.“ Řekl najednou. Což tě překvapilo, ale vzhledem k tomu, že tě přizval do svého problému jsi se už mohla zeptat o co kráčí. „Jde o to, že moje dcera... nevlastní dcera.“ Upřesnil. „Je v pubertě a zrovna v tom nejhorším období. Rebelantství, odmlouvání, chození za školu, pití, kluci... prostě katastrofa. A teď mi volala sousedka, že si Katrin udělala v našem domě párty. Což znamená, taky znamená, že je za školou.“ Zamračil se. „Tohle udělala už po druhé v tomhle týdnu.“ Povzdychl si. „Musel jsem zavolat úklidovou službu, protože ten svinčík byl nehorázný. Za trest to měla všechno sama uklidit, ale to odmítla a raději se té, brodila. Nejspíš ji to vadilo, ale věděla že jsem puntičkář a vzdám to dřív než ona.“ Poklepal prsty na volant. „A mlátit ji nehodlám. I když by si zasloužila dostat na prdel.“ |
| |
| Práce Rychle mířím do kanclu, kam se mi nikdy nechce. Nechápu, jak jsem to jako člověk mohl dělat a dokonce si na tom zakládat kariéru. Od té doby se mi povolání kancelářské krysy příčí, příliš jsem přivykl životu v první linii. Papírování bych určitě zvládl, ale nikdo není sebevrah, aby mi ho přidělil. Ano, moje zjevení na tomhle místě je událost. Nepřipravil jsem si žádnou řeč, tak nějak jsem doufal, že... To asi nebylo chytré. Tady je vždycky někdo. Otevřu okno emailu, otisky zatím nechávám spát. Něco mě napadlo. "Přišel jsem vám sem páchnout, abyste na mě nezapomněli," ušklíbnu se a vlk se uchechtne nad tou dvojsmyslností, kterou by pochopil jen našinec. "Ta moje stará kraksna mi vyhořela, potřebuju vyřídit milostnou korespondenci." |
| |
| V Benově autě - cesta domů Vůně sprchovacích potřeb provoněla celé Benovo auto. Byla mnohem silnější než osvěžovač vzduchu, který vysel jen kousek od ventilace a měl auto příjemně provonět. Místo toho jsem se nyní cítila jako v exotické ovocné zahradě. Ben se zhluboka nadechl a výběr vůni mi pochválil. Zlehka jsem se posumála. Doufám, že si to nerozmyslí. Než dojedeme domů, bude to tady jak na tržišti, pomyslím si a krátce se ušklíbnu při vzpomínce na můj deodorant s vůní Manga. Pravda, byl až přeslazený a bylo mi o podstatných pár let méně, ale můj bratr tu vůni nenávidí ještě dodnes. A to mi ho sám koupil. Ben zadal adresu do GPS a já jsem čekala typický dámský monotónní hlas, jak radí, kdy je nejvhodnější odbočit doleva. Jeho jsem se však nedočkala. Ben ho měl vypnutý a stačilo mu pouze krátké pípnutí jako upozornění před nepozorností. Auto začalo poskakovat na nekvalitní cestě, ale nám vevnitř to nepřišlo nijak nepříjemné. Umění moderní techniky a drahých aut. Dívala jsem se z okna ven a pravou ruku jsem měla položenou na určeném opěrátku, když tu Ben opět promluvil. Bylo to takové malé varování, ale Bena očividně moc netrápilo. Ba naopak, vykouzlilo mu jisté snad až škodolibé pobavení. Otočila jsem se zpátky na něj a obočí jsem měla pozvednuté v překvapeném gestu. Samozřejmě, že jsem věděla, že vlčic je málo, ale s náhlým zájmem o mou osobu jsem zatím nijak nepočítala. “Hmm,“ vypustím ze sebe nejdříve zvuk přemýšlení. “Myslím, že si to klidně můžou zkusit,“ odpovím s úsměvem a v očích se mi rozjasní trochu rozverná jiskra. “Já ani má vlčice nejsme lehkou kořistí. Koušem,“ dokončím a úsměv se mi rozšíří. V nitru cítím, jak se mnou vlčice notně souhlasí. Zájem smečky vlkodlaků ji zaujal mnohem více nežli mne. Přeci jen, ona zatím byla bez druha, na rozdíl ode mne. Ale také sama dobře znala svou hodnotu a nehodlala se vzdát jen tak někomu. Jen ať se snaží. Možná to bude i zábava. Jen se přiznej, jako každá holka máš ráda trochu té pozornosti, pomyslím si. Ani nevím, jestli mluvím k sobě nebo k vlčici. Platí to asi pro nás obě. Jen má vlčí část si spokojeně zamručí na znak souhlasu. “Ale kdybych si nevěděla rady, určitě si přijdu pro pomoc.“ |
| |
| V autě Nastoupíme do auta a zapneme si bezpečnostní pásy. Kafe zandáme do držáku. Zrovna jako předtím. Oba přitom svorně mlčíme. Kaden přemýšlí a já usilovně kočíruji svou zvědavost. Slíbila jsem mu, že se nezeptám. Sice nepřímo, ale slíbila. Nemám jak se z toho vykroutit. Ani to nechci. Umím držet slovo… Správně. Tudíž teď budu hezky držet jazyk za zuby. Třeba až do soudnýho dne! A věřím, že by se mi to nakonec vážně podařilo. Kdyby se na mě najednou nepodíval. Že by… Napřímím se a zatajím dech. A opravdu. Sotva se přemluvím, že nebudu za všetečku, Kaden přehodnotí názor a dá mi svolení. Překvapí mě. Potěší. To asi nejvíc. Chce se mi svěřit. Sám od sebe. Možná, ale jenom možná, jde o první vlaštovičku důvěry… Pomalu se k němu otočím. „Dobře. S čím můžu pomoct?“ Zeptám se jednoduše. A pak… no, pak už jenom celou dobu pracně maskuji údiv nad vším, co se dozvím. Má nevlastní dceru. Zajímavé. Nevím kdy přesně jsem došla k přesvědčení, že žije sám… Namísto toho ho ale doma čeká malá rebelka Katrin, co odmlouvá, chodí za školu a pořádá domácí mejdany… Je nepochopená a nenávidí celej svět? A nebo je to provokatérka co ráda vytáčí tátu? Hmm co si vzpomínám, tak právě tátové se umí fakticky dobře vztekat… Před lety jsem si prošla dost podobným obdobím. No, ruku na srdce – kdo z nás ne? Odmlouvala jsem a v jednom kuse chodila za školu. Mejdany mě ale nijak zvlášť nebraly… natož tak velkolepé, že by si na mě museli sousedi chodit stěžovat. Anebo snad paní Elrová donáší na Kadenovu žádost? Jenom horko těžko potlačím úsměv. Ať tak či onak… Katrin je asi pěkné éro. „Nenudíš se, co?“ Teď už se úsměvu neubráním. „A to ji vychováváš sám?“ Nebo kde má matku, že nezasáhne ona? Tuhle otázku ale radši zaplaším. Je totiž až příliš osobní. Pokrčím rameny a klidně pokračuji: „Dát jí na prdel by stejně nic nevyřešilo.“ Spíš naopak. Už není dítě, je slečna. Mohla by se zatvrdit. „Tohle chce prostě čas. A trpělivost. Pořádnou dávku trpělivosti.“ Což pro něj určitě není žádná novinka. „No, každopádně… budeme asi muset vyhnat z domu pár nezvaných hostů, že? A… uklidit?“ Radši se ptám. Nevím totiž kam až má pomoc sahá. Jen nerada bych později překročila nějakou hranici. Porušila pravidla. Přes to všechno ale cítím, jak má zvědavost opět narůstá. Zajímá mě, jaká Katrin je. Povahově i vzhledově. A jaký je asi dům, v němž s Kadenem bydlí. |
| |
| Maeve Adlerová V autě Přikývl. „Ano. Ve skutečnosti má neteř. Ale po smrti sestry jsem ji vzal k sobě a adoptoval. Jo... fakt si užívám... jen čekám, kdy mi rupnou nervy.“ Pousmál se. „Trpělivost... snad ho budu mít dostatek. Vážně nevím co s ní mám dělat.“ Zabručel. „Uklidit? To ani nápad. Zamknu ji doma a nikam kromě školy nepůjde dokud to všechno neuklidí. Nebo aspoň tak to plánuji.“ Vzdychl. „Děsím se toho, že najednou přijde s tím, že je těhotná. Moje noční můra.“ Zavrtěl se. Mířili jste na předměstí, takže měl jistě rodinný dům. „Sestra zemřela při porodu. Měla rizikové těhotenství. Její otec se k ní nehlásil a naši rodiče už taky nežili.“ Pokrčil rameny. „Tak jsem si ji nechal.“ Vysvětlil ti, jak to bylo. Takže Katrin byla jeho jediná žijící příbuzná? To bylo tedy pěkně smutné. Elizabeth Folwin Auto – doma Ben se zasmál. „Dobře.“ Přikývl spokojen s tvou odpovědí. Dovezl tě před tvůj dům. Ale než jsi vystoupila, podal ti kus papíru. „Tohle jsou telefonní čísla. Do vily, na mě, na Daniela a na Zena. A tahle internetová adresa je náš server. Nikam si tu adresu neukládej, maž si pokaždé historii, žádné záložky a rozhodně tam nenechávej přihlašovací údaje. Jsou tam informace o smečce a vlkodlacích. Jsou přísně tajné.“ Upozorňoval tě zcela vážně. „Přeji ti dobrou noc, Elizabeth.“ Rozloučil se nakonec. Vystoupila jsi a šla do domu, kde se už svítilo, protože se začínalo smrkávat. Ben odjel až když jsi byla u vchodu domu. Fergus Gallagher Práce „Na tebe se zapomenout nedá.“ Pronesla Susi se smíchem. Willy si konečně nalil kávu a hned se zdálo, že má lepší náladu. „S tebou je nějaká ženská ochotná jít na rande?“ na oko se podivoval. Jen tě popichoval. „Ne... je mi to jasné... vsadím se, že se znáte jen přes net a nikdy tě neviděli.“ Uculil se a šel si sednout ke svému stolu. Susi zavrtěla hlavou. „Ty máš co říkat.“ Odfrkla si. Máš dojem, že se Susi líbíš, že tě tak brání. „Posluž si. Vem si támhle Karlův stůl. Dneska má volno.“ Ukázala ti rukou. Dal jsi naskenovat otisky a otevřel jsi vaši databázi a dal jsi vyhledávat. Počítač začal pracovat. Opřel jsi se a předstíral, že něco píšeš, aby to vážně vypadalo, že něco děláš. Trvalo to několik minut, ale pak konečně počítač vyplivl výpis, který říkal, že vaše bestie se jmenuje Stefan Solider. Žijící v Montaně a byl rodiči pohřešován před půl roku. |
| |
| Práce "Však taky dělám, co můžu, v té kukle si moc slávy neužiju." Podívám se na Willyho a smrtelně vážně pronesu: "Nesmějte se jí, oslepla a já se nabídl, že jí budu dělat slepeckýho psa. Má to svoje výhody, hned na prvním rande mě místo okukování osahávala." Nevím, co to do mě dneska vjelo s vlčím vtipkováním, ale líbí se mi to. Jen škoda, že tu není někdo ze smečky, kdo by můj výkon ocenil. Hned zapadnu ke stolu. Děsí mě, že by na mě Susi mohla upřít pozornost i jinak než na téhle úrovni. Tenhle typ ženských, aspoň jak vypadá, je z jakéhosi důvodu velice přesvědčivý, aspoň co jsem viděl u pár lidí. Chlap se ani nenaděje, je v chomoutu a s hrůzou v očích se diví, jak se to kurva stalo, že mu po bytě běhá armáda spratků a jeho žena zabírá celej gauč. Ale tak... ješita vlk se čepýří jak kohout. Je to fakt nebezpečná věc mít v hlavě někoho, kdo nafukuje vaše ego. Než se otisky nahrajou, brouzdám po netu, aby bylo slyšet klapání kláves. Kontroluju čas, abych stihl ještě rozcvičku a všechno okolo. Jestli se můžu dostat k jeho složce, udělám to, ale jen za předpokladu, že se mi podaří zamést stopy, vymazat svoje počítačové kroky. Nejdůležitější údaje pošlu rovnou Benovi, ať na tom můžou dělat, zatímco já budu trčet tady a budu si hrát na komisaře Rexe. Pak se na chvíli opřu do křesla. Mám před sebou lidskou ženskou, která vypadá jako typický vzorek ostatních, není šílená jako Holly a hlavně to není moje blízká kamarádka, aby se mě třeba snažila nenápadně utěšit. A po tom, co jsem měl rozhovor se Simonem... "Ty, Susi... Co vy ženský vlastně chcete? Prachy nejsou odpověď." |
| |
| V autě „To mě mrzí…“ Vyjádřím lítost nad smrtí jeho sestry. „Ale zachoval jsi se správně, že sis Katrin vzal k sobě.“ Dobrovolně se ujal výchovy své neteře. Jev, v dnešní době takřka nevídaný. Lidé mají bůhvíproč spíš tendenci se od problémů distancovat, než je řešit. Krásným příkladem by zrovna mohl být můj vlastní otec. Ten vzal hned při první příležitosti nohy na ramena… Opustil rodinu a nějaké dvě dcery? Nezájem. Sestřesu nepříjemné myšlenky a přemýšlím nad vším, co mi Kaden svěřil. Ačkoli jeho postoj víceméně chápu, nemůžu si pomoct. Nezdá se mi z dlouhodobého hlediska právě účelný. Povzdechnu si. Hmm.. Mám? Nemám? No, nebyla bych to já, abych mlčela. „Nechci se ti do toho plést, jen… Nemyslím si, že zabere když ji potrestáš domácím vězením a úklidem. Už jsi to zkusil a ona ten binec radši ignorovala. Je pravděpodobné, že se zachová navlas stejně. Tobě dojde trpělivost a nakonec zavoláš úklidovou službu.“ Jako předtím. Pokrčím rameny. „Měli byste si promluvit. Možná ta její rebelie značí, že ji něco trápí. A tímhle způsobem se jen snaží upoutat tvou pozornost.“ Možná. A možná taky ne. Třeba se prostě takhle pitomě baví. Zakázané věci přece už odedávna lákají nejvíc. Kdyby zakázané nebyly, rychle by se omrzely… Nepatrnou chvilku zvažuji pro a proti, než znovu, klidným hlasem, pokračuji: „Co se vlastně teď chystáš udělat? Vlítneš domů a nařídíš jejím kamarádům, aby se spakovali?“ Hádám, že tím u Katrin body nezíská. „Víš, možná kdybys jí dal na výběr… Můžeš jí zavolat. Říct, že jsi na cestě a že má čas na to, aby se s kamarády rozloučila. Pokud to neudělá, budeš nucen se o ně postarat sám.“ Je-li rozumná, zvolí první možnost. Taky kdo by chtěl riskovat ostudu, pomyslný výprask od tatínka před obecenstvem. „Pak si s ní promluv. O tom co ti vadí a co zase vadí jí. Stanovte si mezi sebou pravidla, určete mantinely. Všechno je o komunikaci. Je mladá, chce se bavit. Fajn. Proč ne. Tak ať si pozve kamarády. Ale ať se chová slušně a předem tě informuje.“ Celou dobu co mluvím, pozoruji jak se tváří. „Ohledně záškoláctví… I to se musí probrat. Má ve škole nějaké potíže? Nebo tam jen nerada chodí? V tom případě může skončit a jít pracovat. Ta možnost tu je… a věř mi, že když půjde do tuhého, rozhodně ji nevyužije.“ Vím to z vlastní zkušenosti. Škola mě vždycky příšerně otravovala. Ale myšlenka na práci? V patnácti? Ne, díky. Avšak kdoví, jaká je Katrin… a co doopravdy cítí. Odmlčím se a najednou mě napadne, jestli jsem to se svým rozumováním přece jen kapku nepřehnala. Vyhledám ho očima a omluvně se usměju. „Promiň. Zase moc mluvím, co?“ |
| |
| Doma - unavená jak malé štěně Bena moje odpověď pobavila. Zjevně byl rád, že nejsem až taková něžná květinka, která by se mu hned zlomila. Místo toho se chci o sebe postarat sama. Avšak je mi jasné, že na to, abych si hrála na hrdinku, mám ještě čas. Nejlépe bude zvolit zlatou střední cestu – vydobít si svoji pozici ve smečce sama, ale v případě nouze se spolehnout na Bena. Nebo Daniela, věřím, že on by mi také pomohl. Zbytek cesty proběhl spíše v tichosti. Začala na mne padat neskutečná únava a možná jsem chvíli také usnula s hlavou opřenou o boční sklo. S ohledem na to, jak krátká se mi cesta domů zdála tomu tak opravdu mohlo být. Ben zastavil i branky vedoucí na náš pozemek. Rozepnula jsem si pás a už sahala po klice ode dveří, když mne ještě zastavil. Do ruky mi vložil kousek papíru. Hmm, docela pěkný rukopis. Trochu drobný, rychlý, ale úhledný, pomyslím si, když pohlédnu na čtyři čísla a jednu internetovou adresu. Jak starý Ben asi je? Daniel pochází z dob divokého západu a Ben je ještě starší, opět ve mně zahoří plamínek zvědavosti, když pohlédnu opět vzhůru na Bena. Nic ale neřeknu. “Zvládám se naučit i telefonní seznam nazpaměť, jedna adresa mi nebude dělat problém,“ pronesu vážně. A to doslova. Mé knihy mají občas i méně stránek než telefonní seznam. “Budu si dávat pozor, ať mi to nikdo z počítače nevytáhne. A tohle…“ pokračuji a krátce pohlédnu na lístek, který mi Ben dal. “… po naučení spálím. Jistota je jistota,“ pokrčím rameny a jemně se usměju. Avšak nechci, aby si alfa pomyslel, že jeho varování beru na lehkou váhu. Už jsem zmáčkla kliku dveří a připravovala se k vystoupení, když tu jsem se zase vrátila zpátky do sedadla a jemně položila ruku na Benovo předloktí, když měl svou ruku volně položenou na řadící páce. “Ještě jednou děkuji. Za všechno,“ promluvím a s děkovným úsměvem na něj pohlédnu. “Dobrou noc,“ přitakám i já nakonec a konečně vystoupím, abych jej již nadále nezdržovala. Zlehka bouchnu dveřmi, jen tak, aby se zavřely a nemlátila jsem s nima. “Mladá dámo, nejsou to vrata od stodoly, to si uvědom,“ vzpomenu si na peskování otce a zlehka se usměji, zatímco za sebou zavírám malou branku a v ústery mi běží naše fenka border kolie v barvě blue merle. Na chvíli se zastaví a zvědavě začmuchá, přičemž má vlčice se nesouhlasně kdesi uvnitř zavrtí. Když však pozná, kdo přichází, vesele se opět rozběhne a těsně přede mnou se svalí na záda, vystavujíc na odiv své bříško. Tak zvířata se mne nebojí, to je dobré, pomyslím si, zatímco se skloním a fenku několikrát krátce podrbu na břiše. Celý den jsem se na to bála Bena zeptat, jestli se mne nebudou bát. Docela těžko bych pokračovala v tom, co doposud, kdybych neměla co ošetřovat. Z domu se už linulo světlo, byla jsem pryč dlouho. Ale teoreticky by to nikomu nemělo přijít divné, v posledních dnech jsem se často toulala sama, když jsem nevěděla, co se sebou. Vyšla jsem pár schodů až k domovním dveřím a otočila se. Ben tam ještě stál. Usmála jsem se a krátce jsem mu zamávala, pak už jsem jen odemkla a vešla dovnitř. Nasála jsem vůni domova a cítila se klidná. Stejně tak i má vlčice, očividně se jí zde líbilo. |
| |
| Fergus Gallagher Práce Susi překvapeně vzhlédla, když jsi se ji zeptal na to co ženy chtějí. Otočila se na kancelářské židli, čelem k tobě. „To máš těžký. Jsou různé druhy žen a na každou účinkuje něco jiného. Rodinné tipy žen touží po něžnostech a intelektuální rovnosti. Třeba... všimnout si, že má nové oblečení a říct ji, že ji to sluší. Dát ji pusu a poděkovat za večeři a podobně. A chtějí si povídat.“ Pokrčila rameny. „Pak tu jsou Sportovní ženy. Taky si chtějí povídat... a vlastně většina žen. Ale sportovní ženy spíš než po romantice mají rády výlety, jako kolo, lezení po skalách, kajaky a to všechno zakončit večer odpočinkem. Další jsou citlivé ženy. U nich platí něžnosti, mluvení, ale ne jen o běžných věcech, ale i o pocitech. Romantika.“ Odmlčela se. „A pak jsou tu Extrémní ženy. V podstatě to jsou děvky. Pařmenky. Nymfomanky. A u těch ti nemusím říkat co na ně platí.“ ušklíbla se. „Tyhle čtyři jsou základ. Jsou tu i další podkategorie. Jako, že jsou kombinací jedničky a dvojky nebo podobně.“ Usmála se. „Tak to aspoň vidím já.“ Pokrčila rameny. „Je vše jasné?“ „Divím se, že sis na neudělala patent.“ Poznamenal Will od svého stolu. Maeve Adlerová Kaden tě poslouchal, pak se pousmál a zavrtěl hlavou aniž by spustil oči ze silnice. „To je v pořádku. A to co říkáš, že rozumné. Jsou to dobré rady. Problém je, že ona se mnou nechce mluvit. Říkám ji věci, jako, že mě se může svěřit. Že tu jsem vždy, když si bude chtít promluvit. Ale zatím žádný výsledek. Vždycky řekne... „Dobře“ nebo „No jo“ ale nikdy za mnou nepřišla. Tohle její rebelství trvá už rok. Ale v posledních měsících je to čím dál tím horší. Asi se dostala do špatné společnosti a ta ji takhle ovlivňuje. Jenže jí nemůžu zakázat se s nimi nestýkat. To by to jen zhoršilo. Dokud sama nepochopí, že ji stahují ke dnu je to k ničemu.“ Odmlčel se. „Možná to dělá kvůli klukovi a možná vím, kvůli kterému. Kdybych si byl jistý, tak si ho odchytnu a promluvím mu do duše.“ Zaváhal. „A kdyby to nefungovalo, tak bych ho zastrašil.“ Pokrčil rameny. |
| |
| V autě Oplatím mu úsměv, ačkoli vím, že se nedívá. Coby vzorný řidič upírá oči na cestu a přestože po chvilce promluví, jeho soustředěnost tím nijak zvlášť neutrpí. Já cestu nesleduji. Kdepak. Zkoumavě studuji jeho profil a ztrácím se ve víru rozličných myšlenek. Ještě včera touhle dobou jsem ho považovala za sebestředného frajírka. A přitom… Je úplně jiný. Vtipný, starostlivý, pozorný… otec. Otec z vlastní vůle. Jak málo toho člověk o druhém ví… A mám dojem, že mě asi překvapovat hned tak nepřestane. Zatímco o něm přemýšlím, Kaden dál nerušeně rozvíjí svůj problém s Katrin. Dozvím se, že promluvy do duše nezabírají. A zákazy? Ty teprve ne. Zavře jí dveře a ona mu vyleze oknem… Má pravdu v tom, že sama musí pochopit, co je pro ni nejlepší. Je to její život, její rozhodnutí. Přesto… co když si to uvědomí až příliš pozdě? Chm. Zblbnout kvůli klukovi… Nesouhlasně zamručím. Tiše, skoro neslyšně. Tohle je pro mě, dá se říct, jedna velká neznámá. Nechápu, jak může někdo připustit, aby mu kdokoli potlačil vlastní osobnost. Anebo ji rovnou kompletně změnil. Vymyká se to zdravému rozumu… A je to hotová noční můra. Aspoň pro mě. No a asi proto jsem, vážení, pořád sama… jo a taky proto, že chlapům ani za mák nevěřím. Uteču nepříjemným myšlenkám a začnu zvažovat navrhované zastrašení. Uznávám, že určité řešení by to bylo. Otázkou je, zda účinné či nikoli. „A napadá tě, jak si svou teorii ověřit?“ Čím dřív, tím líp. Než bude moc pozdě na nápravy vzniklých škod. A nic se nenapravuje hůř, než zlomené srdíčko náctileté slečny. „No, ale možná ho teď uvidíš… jestli ho pozvala na tu párty.“ Krátce skousnu ret a pokusím se na celou věc podívat také z Katrinina úhlu. Je-li opravdu zamilovaná… Může být pro ni těžké se s tak osobní věcí svěřit. Otci. Kdyby měla matku, třeba by dokázala být vstřícnější… Většinou to takhle funguje. Pro dceru je prostě přirozenější najít porozumění u matky. Ta Katrinina však dávno zemřela. Zrovna tak babička… „Víš, pokud v tom vážně vězí kluk… pak je pro ni asi těžké o tom mluvit s otcem.“ Vyslovím ten názor nahlas. Taky se nerada svěřuji s osobními věcmi, ale když jde o dobrou věc… „Byla jsem stejná. Táta ze mě nikdy nic kloudného nedostal, jen máma. A sestra…“ Hm. Nakonec to ani moc nebolelo. „Takže si říkám – Nemáte v rodině třeba nějakou tetičku, nebo sestřenici? Prostě příbuznou, co Katrin zná a má ráda? Nějakou, které by se mohla chtít svěřit?“ A vlastně to ani nemusí být příbuzná… Jen to s ní musí umět. |
| |
| Elizabeth Folwin Doma Když jsi vešla do domu nadechla jsi se a cítila jsi pět pachů. Tedy cítila jsi jich víc, jako nedávno vařené jídlo. Parfém matky, holící vodu otce, osvěžovač vzduchu, slabý zápach vonné svíčky, kterou matka včera zapálila. Ale pět pachů byli živých tvorů. „Eliz? Zlato? Jsi to ty?“ slyšela jsi matku z kuchyně. Vydala jsi se za ní a dva pachy se ti zařadili. Jeden patřil matce a druhý otci, který seděl jídelního stolu a dával si do nosu máminým citrónovým koláčem. „Ahoj, Eliz. Byla jsi venku dlouho. Kde jsi byla?“ zajímal se. Nevyzvídal, nebyl to takový ten styl „Kde jsi byla a s kým a co jste dělali?“ bylo to prostě jako kdyby se tě ptal jaký jsi měla den. „Dáš si koláč, miláčku?“ zeptala se máma. Ukázala ti na skleněný poklop, který měl zákusky uchovávat co nejdéle čerstvé. Už ho byla jen půlka. Je ti jasné, že máma neměla ani kousek a celé to sežrali táta s bráchou. Poznala jsi další zápach. Chvíli to tvému nosu trvalo, ale v další vůni jsi poznala svůj vlastní pach. Slabější, protože jsi přece jen odešla před dlouhou dobou. Překvapilo tě, že jsi ve svém vlastním pachu cítila slabě pižmo. Maeve Adlerová V autě „Ani ne. Musel bych nejspíš vidět, jak ti dva spolu něco vyvádí, nebo jak ji dává alkohol nebo prostě něco.“ Rozhořčeně si odfrkl. „Ale kdybych je při něčem takovém nachytal, asi bych ho rovnou přetrhl vejpůl.“ Našel místo k zaparkovaní a tak tam s autem hladce zajel. „Vy holky... nechápu proč je to to těžké. Ve čtrnácti se mnou mluvila o všem. Dokonce po mě chtěla, abych s ní šel vybrat první podprsenku. Říkala mi jací kluci se ji zrovna líbí a pak z ničeho nic mi neřekne ani „Dobré ráno““ Postěžoval si. „Nejbližší příbuzný žije v New Orleans. Ale rozuměla si hodně s mou ex parťačkou, ale ta odjela porodit na Floridu, aby se dítě narodilo v rodinném kruhu.“ Vysvětlil ti. Takže až takhle se znali? Znali navzájem i své rodiny? Třeba spolu slavili i Díkůvzdání. Kaden vytáhl mobil. „Dobře... dám ji šanci, aby tu oslavu rozpustila sama.“ Řekl a vzdychl, jako kdyby se vzdával už teď. Zavolal Katrině. „Kat?“ ozval se do telefonu. „Kat. Jedu domů. Takže tu svou oslavu ukonči. Pokud tam ještě někdo bude až dorazím, tak ho poženu sviňským krokem. Nechtěj vidět tu ostudu co ti udělám.“ Odmlčel se a ty jsi slyšela z telefonu její hlas, ale slovům jsi nerozuměla. „Ano. Volala mi. A přestaň ji nadávat. Já se ji ani nedivím. Taky bych nebyl nadšený, kdyby z vedlejšího domu vycházel hluk který děláte. Můžeš být ráda, že volala mě a ne policii.“ Řekl přísně. „Dávám ti dvacet minut. Pak přijedu.“ Zavěsil. Znovu vzdychl. „Já ji mám fakt rád. Ale i mluvit s ní je někdy stresující.“ Postěžoval si. |
| |
| Práce Nestačím zírat, jak to na mě vybalí. Nechci ji urazit, sám jsem se zeptal, tak se neksichtím, ačkoli to její vyprávění a škatulkování k tomu svádí. Úplně ji vidím v nějaké televizní show, jak tam sype z rukávu moudra. Kdyby mi tohle dala v nějaké příručce, propadnu depresi, že je to naprosto jiný druh. A teď nemyslím vlkodlak a člověk, ale celkově problém s dorozumíváním, že i když bychom měli být podle biologie kompatibilní, moje zkušenosti tomu moc nenapovídají. Leda v tom nízkém rozmnožovacím smyslu. Kategorie extrémních mě fakt pobavila, s tou mám zkušenosti. "Jo, z placu bys mohla nahradit tu černošku, co je v televizi. Jaksemuje..." Není to pro mě podstatná informace, tak to moc neřeším, myslím, že každý, kdo někdy zapne telku, na to už omylem narazil. Podívám se na hodinky a začnu po sobě uklízet. "Musím valit. Díky za exkurzi," uchechtnu se, a pokud nikdo z nich už nic nemá, vyrazím do šaten a do tělocvičny. |
| |
| V autě A to by nejspíš viděl, kdyby přijel domů bez ohlášení. Napadne mě, ale ani nemuknu. Taky k čemu. Umím si ten scénář barvitě představit. Vlítl by dovnitř, načapal svou dceru s klukem a vypěnil by. Výsledek? Jen další zbytečná trhlina ve vzájemném vztahu. Trhlina, kterou si momentálně fakt nemůžou dovolit. Z toho důvodu tedy nechám jeho poznámku vyznít do ztracena. Nutno však podotknout, že na mou reakci stejně asi nečeká… Zničehonic totiž zpomalí a zaparkuje. Jak – my holky? Povytáhnu krapet obočí. Kluci jsou v tomhle ohledu jako lepší? Svěřují se víc? Co vím, tak ani omylem. „Ve čtrnácti ještě o nic nejde. Myslím o nic extra vážného. Dcera ti ukáže na kluka a poznamená, že se jí líbí. Volným překladem, že je jí sympatický a ráda by ho poznala, třeba s ním zašla do kina. Když ti ale ukáže na kluka teď, říká tím spíš, že by si dovedla představit s ním… hm. Se scházet.“ Narychlo doplním větu o to nejméně choulostivé slůvko. Tátové prostě často mívají tendenci své holčičky chránit jako oko v hlavě. A představa, že se z nich stávají dospělé ženy, je děsí. Nevím jestli je to přímo Kadenův případ, ale… nač zbytečně píchat do vosího hnízda? „Cítíš rozdíl? Ten pohled je zkrátka jiný. Jak její, tak tvůj. U ní stydlivější, u tebe… kritičtější.“ Zadoufám, že jsem to vysvětlila správně. „No a totéž s výběrem podprsenky. Úplně jinak se s tátou nakupuje, když tam nahoře ještě… nic moc není.“ Pobaveně mrknu. Téma k pokukání. Ať přemýšlím sebevíc, netuším, zda jsem něco podobného za svůj život vůbec řešila. Natož s chlapem. A defacto stále cizím. Kaden se zmíní o své bývalé parťačce a já rychle zamaskuji překvapení. No ano. Říkal, že jsou dobří přátelé. Ale ne jak moc dobří. Pomáhala mu s výchovou dcery? A s čím ještě? Mám z toho nějak zamotanou hlavu. Klidně bych se i nabídla, že si s Katrin promluvím. Proč ne. Když jsem zvládla puberťačku Lilly, nerozhází mě ani puberťačka Katrin. Teda doufám. Ten plán však nakonec ztroskotá na mé hrdosti. Nechci se vměšovat. Nejlepší asi bude dát věcem volný průběh. Pokud mě Kaden požádá o pomoc… dobře. Pokud ne… taky dobře. Zatímco přemýšlím, rozhodne se řídit mou předchozí radou – dát dceři možnost výběru, a vytáhne mobil. Potěší mě to. Tím spíš, že tentokrát ani neodejde do ústraní. Mluví přímo přede mnou. Co říká Katrin samozřejmě neslyším, ale nijak zvlášť mě to netíží. Důležité jsou dvě věci – že telefon vzala a že se nachází ve stavu, kdy je schopná plynule komunikovat. I kdyby totiž se svými kamarády udělala z domu kůlničku na dříví a dovolila jim vyžahnout celý bar, je stále relativně v pořádku. S tím zjištěním se trošku uvolním a už klidněji poslouchám co jí Kaden povídá. Přestaň jí nadávat… V koutcích mi rozverně zacuká. Chytrá holka. Komplot svého otce s paní Erlovou odhalila bez sebemenší námahy. Hádám tedy, že to není poprvé. A pravděpodobně to není ani naposledy. Rozhovor pokračuje dál v poměrně klidném a věcném tónu. Kaden se vážně snaží. Ačkoli ho to viditelně stojí dost sil. I tak je ovšem jeho výkon více než obdivuhodný. Můžeš být ráda, že volala mě a ne policii… Teď už se neudržím a mírně se uchechtnu. A není to náhodou úplně totéž? Ta paní Erlová je asi vážně hotový dobráček od kosti. Celá „domluva“ pak skončí tím, že Katrin dostane dvacet minut. Na to, aby vyprovodila svou návštěvu a odklidila předměty, které by mohly jejímu otci způsobit předčasný infarkt. Což tak trochu pochybuji, že opravdu udělá. Povzbudivě se usměju. Co říct? Jak mu pomoct? „Nevzdávej se. Ta puberta jednou skončí.“ Rychle zaplaším nutkání mu chlácholivě stisknout rameno. Nebo snad hodit do placu nějaký vtípek. Cítím, že se to nějak… nehodí. A pak, ani jedno mi není moc podobné. Celkem zvláštní, že mi to vůbec přišlo na mysl… „Hm. Ale víš co? Vedeš si dobře. Moc dobře. Nejsi despota, nesnažíš se jí ovládat, teď jsi jí dokonce vyšel vstříc. Brzy to pochopí. A určitě ocení.“ Pronesu aspoň smířlivě, načež se znovu pousměju a líně nakloním pro jeho kafe. „A tahle malá berlička ti prozatím to čekání pomůže nějak přežít.“ Podám mu ho. Trpělivost přináší růže, ne? |
| |
| Fergus Gallagher Práce Susi se uculila. „Jo vím koho myslíš. Možná půjdu zkusit konkurz. Ale ne fakt... jen jsem ti to chtěla říct zjednodušeně. Kdybych měla chodit do detailů to by trvalo celej den.“ Pokrčila rameny. Rozloučil jsi se a vyrazil jsi do šaten. Převlékl jsi se a šel jsi se potit s kolegy do tělocvičny. Byl jsi nejlepší z nich. To, že jsi vlkodlak ti dávalo větší sílu. Auto by jsi nad hlavu asi nezvedl, ale zvládl by jsi ho nadzvednout nebo odhodit. Což v kombinací s výcvikem ti dávalo výhody. Zatím jste neměli žádný výjezd a po obědě se váš šéf rozhodl, že si zajdete na paintball v rámci výcviku. Na místě jste dostali obleky a ochranné brýle a šéf vás rozdělil na tři týmy. Ty jsi byl v modrém týmu po pěti členech. Druhý tým byl oranžový a tření zelený. Každý měl kuličky s barvou jeho týmu. Ty jsi byl velitelem svého týmu a dostali jste patnáct minut na to, aby jste se dohodli na strategii a našli si základnu a pozice. Maeve Adlerová V autě Kaden si znovu odfrkl. „Stejně. Kdo myslíš, že ji vysvětloval dospívání? Menstruaci a sex? Rození dětí? Když jsem zvládl tohle tak nevím proč by se měla stydět.“ Vzdychl. „Ale vím jak to myslíš. Ale přece jen... ani kdyby měla matku, tak by přece za ní nešla a neřekla... něco jako... s ním bych nejraději skočila do postele.“ Oklepal se. „Je fakt že to bych neskousl.“ Vzal si od tebe kávu a usmál se. „Díky. Toho uznání si cením.“ Řekl a napil se. „Možná bych si měl najít známost, aby měla Kat nějaký ten ženský vzor jak jsi říkala.“ Zauvažoval. „Nebo bych si možná měl vzít v práci volno, najmout si karavan a vyjet si s ní na výlet na čtyřech kolech. Projeli bychom celou Ameriku a třeba by společně ztrávený čas to zlepšil. Navíc by se se mnou musela bavit, protože nebude mít po ruce svoje kamarády.“ |
| |
| V autě „A v kolika letech jsi jí to vysvětloval?“ Pousměju se. „To je to, o čem mluvím. Jako malá… tedy mladší… z toho nemá až takový rozum. Neví pořádně o co jde. Nestydí se.“ Každopádně… klobouk dolů. Já si o podobných věcech musela přečíst. S matkou jsem totiž ten pravý vztah našla až poté, co nás opustil otec. Což znamená v necelých patnácti… a tehdy už jsem byla informovaná, jak to chodí. Víceméně. Divné dítě? Kdepak. Spíš tak trošku samorost. S ním bych nejradši skočila do postele… Po těch slovech mi málem zaskočí. Skousnu ret, zavrtím hlavou a pak se jenom tiše zasměju. „Ne. Takhle by to fakt neřekla. A kdyby jo… musela by si jít propláchnout pusu.“ Zavtipkuju, načež už o poznání klidněji pokračuju: „Matce by se spíš svěřila ve smyslu, že se jí dotyčný kluk líbí. A… jak se cítí, když ho potká. Že má pocity jako třeba šimrání v břiše, rychlejší tlukot srdce…“ Zarazím se. Tohle není moc bezpečná půda, Maeve. „Víš co tím chci říct. Prostě by nejprve řekla co cítí a potom se zeptala co dělat dál… hádám, že postupně by došlo i na téma sex. Tedy ve většině případů. Každý jsme přece jiný. Ale ženy prostě mají na věc odlišnější pohled, než muži.“ Kde se tohle ve mně bere, to teda netuším… Oplatím mu úsměv. Jak za poděkování, tak za složený kompliment. Nahnu se, vezmu si taky svoje kafe, opatrně odklopím víčko a usrknu. „Hm… Asi ano. Pro dítě je lepší, když má oba rodiče.“ Pokud teda oba, nebo nějaký z nich nestojí úplně za houby. Jako to bylo v mém případě. Pak je zas lepší smířit se s pouze poloviční výchovou. „A co ti v tom brání?“ Znovu se napiju a přitom poslouchám jeho plány. „To je hezká představa. A věřím, že by mohla přinést výsledky. Má Katrin ráda cestování? Zmiňovala se o nějakém místě, které by ráda navštívila? Pokud ano, vezmi ji tam. Když nic jiného… bude aspoň míň brblat.“ |
| |
| Maeve Adlerová V autě „Když ji začal její měsíční cyklus. Bylo to někdy na začátku třinácti. A pak jsem ji vzal na gynekologii, aby ji doktorka vysvětlila ty věci o kterých moc nevím. Jako jaké potíže to může přinést, aby se nelekla nebo tak něco. Myslím, že byla víc vyděšená než když měla jít k zubaři.“ Pousmál se nad tou vzpomínkou. „Připadal jsem si docela blbě, protože v čekárně byli samé ženské a já tam seděl a ony se tvářili, jako kdybych byl uchyl nebo co.“ Zasmál se. Vysvětlila jsi mu, jak by takový rozhovor mezi matkou a dcerou probíhal. „Aha... pocity. Není to tak, že bych byl apatický, ale tohle by se mi s ní asi fakt těžko probíralo.“ Souhlasil. Zeptala jsi se, co mu brání v tom najít si známost. „Nic. Jen prostě aktivně nehledám partnerku. Nejspíš spíš čekám až prostě nějakou potkám. Nechávám tomu volný průběh. Navíc i když bych rád dal Kat ženský vzor, tak na druhou stranu se do toho nechci nutit. Takový vztah by asi nebyl to pravé ořechové.“ Pokrčil rameny. „Navíc nemám moc času. Buďto jsem v práci nebo se snažím věnovat Kat. Kdybych začal ještě chodit se ženou... znamenalo by to omezit čas strávený s Kat. Kdybych čas s rodinou ještě víc zkrouhl bojím se, aby Kat nezdivočela ještě víc.“ Vysvětlil ti svoje dilema. To vysvětlovalo, proč ještě není ženatý. Zdá se, že práce a Kat je jeho život a na nic víc čas nemá. Práci potřebuje a času s dcerou i když ho její puberta štve, se nehodlá vzdát. To má pak těžký. Zamyslel se. „Kdysi se zmínila, že by ji zajímalo jak vypadá Grant Kaňon, že se ve filmech tak často zmiňují. Že to vypadá jen jako velká díra v zemi.“ Napil se a zkontroloval čas na hodinkách. |
| |
| Paintball Je dobře, že ve městě není bordel. Zatím. Podle mě se to rozjede zas večer, ale to už bude mít druhá směna, zálohy by zavolali, jen kdyby to bylo hodně ostrý. Před lidmi se snažím nepředvádět, ačkoli mi moje soutěživost velí, abych to ostatním natřel. Je to dobrý trénink vlka, aby se ovládal. Už dokážu odhadnout sílu, s jakou se na sparing partnera vrhnout, aniž bych ho přizabil. Když jsme z nudy začali hrát šipky, šéf se rozhodl prohnat nás, což jsem ocenil. Zaslechl jsem nějaké to brblání, pár oficiálně, papírově, starších než já by radši lenošilo na stanici a užívalo si tohle neplánované volno. "Však si zapaříš Counter Strike, ale live," plácnu kolegu po zádech. "A když budeš hodnej, tak budeš v mým vítězným týmu." To samozřejmě vyvolá prudkou debatu, která je vedená napůl v žertu, napůl jako výhružky a výzva. Jo, tohle jsem chtěl. Aspoň je vyhecuju a bude sranda. Shluknem se s týmem. Automaticky překontroluju zásobník, brýle mám zatím vytažené na čele. Na boj se rozdělíme na dvě skupiny, které by ideálně měly postupovat tak, aby se "nepřátelé" dostali do křížové palby. Toho, na kterého zbyl černý petr, nechám jako ostřelovače, co nám bude krýt záda. Domluvíme se, kde by pro něj byla nejlepší pozice, a od toho se bude odvíjet náš pohyb na place. Asi pod vlivem toho, co jsem říkal Benovi, se rozhodnu pro záškodnickou taktiku, kdy si je v případě nutnosti nalákáme do pasti, odkud je budeme moct zkropit. To, že si dvojice kryjou záda, je samozřejmost. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Neděle, 7. dubna 2012 Pobřeží Kalifornie - útesy Všichni čtyři si vyzujeme tenisky a bosýma nohama bořícíma se do teplého písku zamíříme k útesům. Claire má šaty, kluci mají šortky. Já jsem si v nepřemýšlivé chvilce oblékl džíny, takže si je teď musím srolovat nad kolena a vytvořit tak provizorní šortky. Východ slunce stihneme tak akorát. Podívám se po útesech a mé tělo se zachvěje. Po páteři mi přeběhne zamrazení a zježí se mi chloupky na krku. Takhle na mě útes zapůsobí vždy... Ale pokud mám noční můry toho typu, co jsem měl dnes, zabírá jedině návštěva tohoto útesu. Žádná fyzická námaha, žádné pracovní vypětí, hra s klukama, nic. Nesmím s tím bojovat, musím to přijmout, zavzpomínat na Susan a smířit se s tím. Jen tak dám svou andělí podstatu zase dohromady. Zapůsobí to takhle na každého padlého anděla, když jeho po dvou tisících letech první láska zemře? Je vůbec schopen se ještě někdy zamilovat? A jestli ano, kdy? Za další dvě tisíciletí? Určitě bych to jednou zjistil. Všichni jsme věděli, že Susan o spoustu let přežiji. Naše děti mohou být dlouhověké, ale partneři dost těžko... Ale vždy jsem si říkal, že na to je ještě dost času. Nebylo. Jdu s Claire až k útesům, kde se oba usadíme. Claire mě vezme za ruku a opře se o mě. Kluci zůstali vzadu, abych mohl přemýšlet a být jen s Claire. Jen si vyměním s Lucasem vážný pohled a otočím se zpět k západu slunce. Lucas ví, co pro mě toto místo znamená. Byl tady. Byl tady, když jsem se se Susan seznámil. Byl to on, kdo mi pro ní pomáhal vybírat dárek... To bylo v době, kdy jsem věděl, že naše téměř dvě tisíciletí staré přátelství s Gabrielem pomalu končí. Vážně jsme oba chtěli stejnou ženu. To nemůže žádné přátelství ustát, andělské tím spíš, když se jednou zamiluješ, nejde to jinak. Moje přátelství s Gabrielem rychle chladlo, ale stejně rychle začalo nabírat na obrátkách s Lucasem. Známe se staletí, ale nikdy jsme se moc nekamarádili. Je mnohem mladší, než já. Byl už jsem archandělem, když se on teprve zrodil. Přesto mi pomáhal a možná díky jeho dodávání sebevědomí si Susan vybrala mě a ne Gabriela. Byl jsem si jistý, že jednou bude můj nejlepší kamarád. Chtěl jsem, aby mi šel za svědka... Jenže Susan chtěla, aby mi šel za svědka Gabriel. Abych svému starému příteli ukázal, že o něj pořád stojím... Neměl jsem ji poslouchat... Nejspíš právě účast na svatbě jej zlomila... Lucas se nikdy nezamiloval a nikdo ho nenutil opustit nebe. Ale šel se mnou. Nemůžu říct, že by opravdu šel jenom kvůli mě. Dlouho s Ním ale nesouhlasil a prominutí Gabrielova zločinu byla poslední kapka. Měl Susan rád. Stejně jako on se zachovala spousta dalších andělů. Byl jsem v nebi dost populární, narozdíl od Něj. Nakonec kvůli mě padlo několik dobrých andělů a další desítky mi alespoň vyjádřili podporu. Přestože udržuji kontakt jen s jediným světlým andělem, Gabriel musí mít v nebi.. peklo... Zaslouží si to. Jakoby z velké dálky ke mně dolehne Claiřina otázka. Na mysli mi okamžitě vytanou desítky odpovědí "Jsem v pohodě." "Nic mě netrápí, nedělej si starosti." "Nic, neboj." "Já jen tak, problémy v práci..." Nakonec ale polknu a řeknu pravdu. "Bude třináctého..," zašeptám vysvětlení. Claire se narodila desátého dubna, svatba byla třináctého a to je také den, kdy Susan zemřela. A ne, nebyl to pátek, bylo to pondělí. Dneska se z toho dostanu a na Claiřiny narozeniny už budu veselý a zábavný společník, jako vždy. Třináctého půjdu položit květiny na hrob a poděkuji Susan za všechny ty krásné zážitky, co s ní mám. Už mě to nesloží, nejvíce v depresi jsem vždy několik dní před Claiřinými narozeninami. A pak už jen sedím, nechávám se od Claire hladit po paži, dívám se do slunce a vzpomínám a uvažuji. První setkání. První polibek. Mimochodem můj úplně první v celém životě, nebo přesnější slovo je asi existenci. Vzpomínky se jen míhají. Bydleli jsme a žili jsme spolu tři roky. Tři nádherné, bezchybné a nezapomenutelné roky. To je spousta vzpomínek. Cestování po Brazílii, ale i každovečerní uléhání vedle vůně jejích vlasů... Jsem vděčný, že mi to před smrtí alespoň zanechala svou malou kopii. Claire jsem vychovával já, Lucas a její chůva. A i přesto, že Claire matku viděla jenom na fotkách nebo videích (častokrát jsem ji viděl, jak si je se slzami prohlíží), její geny nezapře. Její odpovědi, pohyby, vtípky. A hlavně vzhled. Viděl jsem alba, na kterých byla Susan vyfocená v různých fázích svého života, a Claire vypadá naprosto stejně, jako ona. Věřím, že až dospěje, od dospělé Susan bude skoro k nerozeznání. Je mi strašně líto, že Claire Susan nikdy nepoznala. Ale vychovali jsme ji dobře, je hodná a chytrá, krásná a šikovná, hotový.. anděl... Je to určitě to nejcennější, co mi po Susan zůstalo a nikdo mi ji nevezme. Když to někdo zkusí, neumím to jen s paragrafy. Já, Lucas, Dennis i ostatní kluci to umíme i se samopaly. Claire zbožňují, neváhali by. Teď samozřejmě nemám na mysli kluky. Pokud si najde pravou lásku a bude šťastná, rozhodně nebudu jejímu štěstí bránit. Ale zkusí si jí ublížit... Cítím, jak mi šťastné myšlenky na Claire pomalu zatlačují do pozadí smutné myšlenky na Susan. Kdyby tady Claire nebyla, bezpochyby bych se zbláznil. Ne, nepřeháním. Vím dobře, že někteří andělé po zestárnutí a smrti svých protějšků zešíleli a sami se zabili. A to není nijak jednoduché, takže to bylo ošklivé... Odtrhnu oči od slunce, které už je docela vysoko na obloze, a políbím Claire do vlasů. Už jsem v pohodě. Zvednu se a Claire zvednu taky. Teď už můžeme hodit oblečení stranou a v plavkách skočit salto z útesu do vody. A nastal čas vodních bitev a radovánek. Claire to vždy zbožňovala. Aby ne, vyrůstala prakticky ve společnosti samých chlapů Malé holčičky normálně chodí do dámských kroužků, kde si jejich maminky povídají nad kávou a ony si hrají s dalšími holčičkami v herně. Claire měla kolem sebe vždy Lucase, Dennise a další andělí kluky z ochranky. Učila se složit a vyčistit zbraně, nakopat prdel pedofilům a poznávat zvířecí stopy. Jsem vděčný za její chůvu. Díky ní alespoň neplive a umí šít. Ano, byly chvíle, kdy jsem se bál, že z ní roste kluk. Ale v první třídě si jí dcerky celebrit vzaly do parády a udělaly z ní holku. |
| |
| V autě Chvílemi si připadám jako v jiné dimenzi. O mě se rodiče dřív takhle nikdy nestarali. Co jsem si nevyčetla, jakoby neexistovalo. K doktorovi mě matka brávala do sedmi let, pak už jsem chodila sama. Vždycky a všude. A otec? Ten většinou ani nevěděl kde právě jsem. Kaden se zdá být z úplně jiného těsta. Pokud nelže… Zvláštní ale je, že o tom výjimečně nepochybuji. Nemá přece důvod. Nic by tím nezískal. A pak, mluví s takovým zvláštním zapálením… Pobaveně se usměju. „Zážitek k nezaplacení, co? Přiznávám, že bych asi koukala stejně. Muže na gynekologii jsem ještě neviděla. Pokud nepočítám doktora.“ Samozřejmě… Dá mi za pravdu ohledně rozhovoru matky s dcerou. „Hm. Pocity jsou základ. Musí se naučit rozeznat zalíbení a lásku. Jinak by si mohla pěkně nabít nos.“ Což jí možná hrozí zrovna teď. Pokud je Kadenova teorie správná, její kluk bude asi pořádné kvítko. Chápavě kývnu. Nehledá partnerku. Nechce se za každou cenu vázat. Kde já už tohle jenom slyšela… Že by mi četl deníček a ukradl z něj moje krédo? „Jsme na tom stejně…“ Uteče mi. Původně jsem to nechtěla říkat nahlas. Ale co. „Nebo teda spíš podobně. Není prostě lehké najít někoho, kdo by ti sedl. A ty… to budeš mít o dost těžší. Když nehledáš jen partnerku, ale i matku pro svou dceru.“ A k tomu ještě vzor… Žije pro Katrin. A ačkoli s ní má jisté problémy, nehodlá ji hodit přes palubu. Naopak. Když bude třeba, dá jí přednost před partnerkou. Dovedu si snadno představit, že by spoustu žen taková věc popudila. Chtěly by být na prvním místě. A užíraly by se žárlivostí. Smutné… „Máš pravdu. Dítě má být vždycky na prvním místě. Ale třeba se ti podaří potkat nějakou, která bude ráda trávit čas jak s tebou, tak s Katrin. Pak bys hádám nic obětovat nemusel.“ Pokrčím rameny. Ano. Jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. „Grand Kaňon? Ten láká hodně lidí.“ Kývnu. „Zkus jí to navrhnout. Třeba tě mile překvapí.“ Napiju se kafe a přitom stopuju jeho pohled. Je… roztomilej. Vážně. „Kolik máme času?“ |
| |
| Fergus Gallagher Paintball Rozdal jsi rozkazy, nikdo je nezpochybnil. Našli jste si základnu za kulisou velkého keře, balíky sena a pneumatikami. Přesně po patnácti minutách zazněla píšťalka což byl signál, který vám říkal, že akce začala. Aby jste vylákali protivníky bylo nutné použít návnadu. Tak jsi poslal jednoho ze svých mužů, aby je sem nalákal. Přebíhal od úkrytu k úkrytu. Slyšel jsi, že někde na sebe už někdo vystřelil. Asi se střetl někdo z druhého a třetího týmu. Tím lépe pro vás. Vaše návnada se vracela. Běžel a dokonalým kotoulem přeletěl balíky sena a schoval se za ně přesně ve chvíli, kdy do nich udeřila sprška střel. Vaš návnada opětovala palbu, ale spíš tak namátkou, aby nebylo tak očividné, že se je snaží k vám dovést. Objevili se dva ze Zeleného týmu. Taky se kryli, rozhodně si jen tak nekrytě nevykračovali. Dal jsi svým mužům rukou signál. Když se vaše návnada znovu vyřítila z úkrytu. Zelení se vyklonili, aby ho sejmuli, ale ty jsi dal signál a začali do nich pálit. Na jejich oblecích vykvetla modrá barva. Vypadalo to vtipně. Rozhodně to nebylo jako zasáhnutí vodními balónky. Síla střel je poslala k zemi s tlumenými nadávkami. Zůstali ležet dokud to nevydýchali, ale pak se zvedli a vydali se za velitelem, kde skončí všichni „zastřelení“. Bylo to malé vítězství, ale válka ještě neskončila. A měl jsi pochyby, že se ti sem někoho znovu podaří nalákat. Bylo tedy načase vpadnout nepříteli do zad. Maeve Adlerová V autě Uchechtl se. „Jo... škoda, že to nemám natočené. Je to něco čím bych sebe i přátelé mohl bavit po zbytek života. Bylo to jak z těch pořadů, kdy se snaží lidi napálit.“ Souhlasil. Pokud šlo o výběr partnera, souhlasila jsi s ním a přiznala jsi, že to vnímáš stejně, nebo aspoň podobně. Kaden naklonil zamyšleně hlavu. „Přesně tak. Ale já nehledám pro Kat matku. Na to, aby ji vnímala jako matku je už příliš stará. Nazval bych to spíš Vzorem než matkou.“ Poznamenal. Pak se zazubil. „Jo... takový rodinný typ ženy. Akorát, by musela mít pevné nervy a překousnout její děsné chování a dokázala to přehlédnout a vidět, že je to skvělá holka. Jen že je v blbém období. A to někdy není lehké ani pro mě, když předvádí co dokáže.“ Přikývl. „Asi zkusím. Pořád jsem si ještě nevybral volno, tak bychom mohli vyrazit na tři týdny do světa.“ Zauvažoval. „Ještě patnáct minut. Utíká to děsně pomalu.“ Postěžoval si. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Když jsi ji odpověděl, přikývla a víc se k tobě přitulila. Skoro jsi ani nevnímal vyhlídku, když jsi sám sebe uklidňoval, vzpomínal a přemýšlel. Claire ani nedutala, byla škoda, že ona nemůže vzpomínat. Možná by jste pak na tomhle místě dosáhli jistého porozumění. Ale Claire tu byla kvůli tobě. Věděla, že je to pro tebe důležité. Vzpomněl jsi si, jak někdy brečí nad fotkou Susan, ale nebyli to slzy ze ztráty nebo stesku. Ale byli to slzy lítosti z toho, že ji nikdy nepoznala. Když jsi se uklidnil vzburcoval jsi Claire a šli se koupat. Sundala si šaty a tak jsi si mohl prohlédnout jaké má plavky. Dvojdílné, zeleno žluté se vzory květin. Když za tebou skákala, zacpala si nos, aby ji voda nevlezla do nosu. Kluci se k vám přidali. Denis skočil za vámi a Lucas mezitím nafoukl lehátka a míč. S kterými jste se vydováděli ještě víc. „Banzai!“ vykřikl pak Lucas a hodil kufr přímo vedle tebe, že tě zavalila vlna. Denis bral Claire do náruče a pak ji házel do vody. Potápěli jste se k útesům, které byli blízko. To jste zjistili už dávno. Sice to nejsou žádné korálové útesy, ale i tak to byla hezká podívaná. Lucas chytil malou mořskou želvu a dal ji Claire na prohlédnutí, ale upozornil ji, že ji musí pak pustit. Byla to zábava a úplně jsi se zbavil stresu, ale brzy jste dostali hlad. Z dovádění ve vodě jste i vy dostali brzy hlad. Nakonec je to docela i namáhavé. Vyškrábali jste se zase nahoru a rozbalili jídlo a to nebylo ještě ani poledne. Ale teprve půl jedenácté. Usadili jste se na deku a pustili se do jídla. Po jídle jste do vody samozřejmě nešli. Místo toho se Lucas nechal zasypat pískem a začali jste mu z písku tvořit ocas mořské panny. Claire mu udělala i podprsenku, na to se Lucas tvářil velice nadšeně. „Niku... oni ze mě dělají ženskou!“ postěžoval si na oko kňouravě a ublíženě. |
| |
| V autě „Hmm… Hororová komedie. A zadarmo. Paráda.“ Uchechtnu se. „Půjdeš-li do toho někdy znovu, mysli na mě. Dobrovolně se ujmu role kameramana.“ Proč ne? Dvojitá porce zábavy. Kdo by tomu odolal… „Jo. Špatně jsem se vyjádřila.“ Přiznám s klidným svědomím chybu. „Matku Katrin už vážně asi tolik nepotřebuje.“ A i kdyby ano, žádná by jí stejně nedokázala nahradit tu pravou, vlastní. „Akorát se obávám, že najít ten „vzor“ bude zas minimálně o stupeň složitější. Zvlášť, když jsi… náročný.“ Pokrčím rameny. „Jsi táta, co chce pro svou dceru to nejlepší. Což je sice super, ale značně ti to komplikuje budoucí výběr.“ Zamyslím se nad vlastnostmi, co uvedl. „Rodinný typ, chápavá, trpělivá… nějaká další kritéria?“ Ani nevím proč se ptám. Možná mě zajímá, jaký typ se mu líbí. A nejenom jako vzor pro Katrin. Napiju se kávy a poslouchám přitom další plány na společný výlet. Myslí tím… teď? Nebo až skončíme s případem? Až bude volněji a Katrin bude mít kupříkladu nějaké prázdniny? Protože pokud chce odjet co nejdřív… Znamená to pro mě návrat do kanceláře. Hezky zpátky k papírům. O tom nepochybuji. Braun by mě zaručeně nahradil Simonsem… Skousnu ret. Samotné se mi nelíbí, jakým směrem se ubírají mé myšlenky. Nebývám sobecká. To vážně ne. Ambiciózní… Snad. Občas. Jednou za uherskej rok. Ale nikdy ne sobecká. Utíká to děsně pomalu… Tou větou mi vyžene chmury z tváře. Nakloním se, zandám kafe do držáku a odepnu si pás. Pak otevřu dveře. „Zvedej se. Kousek se projdeme. Uvidíš, že to uteče rychleji. A vůbec… je moc hezky na to, abychom trčeli v autě.“ Vezmu si zas kafe a vystoupím. Zhluboka vdechnu čerstvý vzduch a pousměju se. „Mám ráda procházky. Zvlášť v lese… Člověk si odpočine a načerpá novou energii.“ Udělám pár kroků a pootočím se k němu. Nakonec mi to prostě fakt nedá. „A kdyže bys vlastně asi tak chtěl s Katrin vyrazit do světa?“ |
| |
| Paintball Tohle bylo dobrý. Ukážu na spolubojovníky zvednutý palec a gestem zavelím postup. Vím, že to nebude fér, ale hodlám to vyhrát. I v akci se spoléhám na svoje vlčí smysly, jinak bych se určitě už několikrát válel v nemocnici (dobře, kdybych ještě k tomu neměl regeneraci). Zastavíme se u další překážky, skrytí a rozdělení do těch dvou skupin. Soustředím se na zvuky, na šelestící podrážky, tření tkaniny. Štěkání pušek je o to hlasitější. Až uslyším někoho poblíž, podle toho, kdo je v nejvýhodnější palebné pozici, gestem znovu rozkážu, kdo má střílet. Potom pokračujeme dál. Snažím se s nimi neztrácet vizuální kontakt, ale když to bude nutné, aby nás netrefili, zapadneme, kam bude třeba. Pořád se držím svojí záškodnické taktiky, sice už bez návnady, ale snažím se povely svůj tým po place přesouvat tak, abychom je vždy překvapili. |
| |
| Doma - stále něco nového Otevřela jsem domovní dveře a vešla jsem dovnitř. Do nosu mne udeřily pachy domova. Jen dle čichu jsem téměř dokázala rozeznat každý předmět a díky mé znalosti domu i určit, kde se nachází. Bylo to zvláštní a … vzrušující. Zavřela jsem oči a nasávala jednotlivé vůně. Cítila jsem vařené jídlo a dokázala jsem odhadnout, co přesně matka vařila. Téměř jsem cítila ještě teplo, které pomalu vychládalo. Cítila jsem matčin parfém, který byl směsicí exotické vůně květů a stál v jejich ložnici na nočním stolku. Cítila jsem i svěží a mužnou vůni otcovy kolinské, která se linula z koupelny. Co víc, cítila jsem i vonnou svíčku, kterou jsem viděla včera mamku zapalovat. Jasmín, pomyslím si. Včera jsem tu vůni nemohla identifikovat. A cítím i pachy lidských bytostí. Jsou jiné, živější a neustále se mění v úzké škále rozsahu. Díky tomu jsem dokázala napočítat pět živých osob. Pět? zarazilo mě. Teoreticky to je matka, otec, Michael, Thomas a…? nemohla jsem přijít na poslední pach. “Ano, mami, jsem to já,“ křiknu z předsíně, zatímco si sundávám boty a ukládám je na přesně určené místo. Hned poté se vydám do kuchyně. Sotva jsem do místnosti vešla, dva pachy se ihned zařadily v mojí hlavě k jejich majitelům. Vlčice zvědavě začenichala, aby si je ještě jednou zapamatovala. Byla klidná, ale cítila jsem její zvědavost. Toužila po tom poznat každý kousek tohoto domu společně s jeho majiteli. Mimoděk jsem se pousmála. Byla opravdu mi velmi podobná. Sotva jsem vešla, pohlédl na mne otec a ládujíce se máminým vynikajícím koláčem na mne pohlédl. Je to vysoký štíhlý muž, jehož světlehnědé vlasy již pomalu prokvétají stopami stříbra, avšak krátká pěstěná bradka zatím náporům let odolává. Celá jeho výška však nyní byla skryta za velkým kuchyňským stolem. “Jen tak jsem se procházela,“ řeknu neurčitě a přisednu si na další volnou židli, krátce se dívaje na výborně vyhlížející koláč. “Venku bylo krásně a tak se mi nechtělo sedět doma,“ dodám a na otce se usměji. Nijak nechtěl vyzvídat, spíš byl zvědavý na to, co jsem dneska dělala. “A jak bylo v práci?“ otáži se slušně a projevím skutečný zájem, když tu se ozve matka. Pootočím se tedy na ni a prohlédnu si ji. Má matka je tak střední postavy, trochu žena krev a mlíko s krátkými plavými vlasy sestřižené někde v linii krku a pronikavýma modrýma očima. Její kypřejší postava však dává naznak, že je výbornou kuchařkou. “Určitě,“ usměji se a hned vstanu, abych si kousek koláče také nandala. Už ho byla jen půlka čili nebylo času nazbyt. Za chvíli by muži v naší rodině nechali jen talíř k umytí. “Mám hlad jako vlk,“ dodám a o to více se ještě pousměji, když se má vlčice nad tímto dvojsmyslem ironicky zašklebí. Když jsem však odkrývala poklop a kromě výrazné vůně citrónů můj no rozpoznal i další pach. Byl můj vlastní, neboť jsem tento kus nádobí dopoledne umývala a zůstal na něm můj pach. Bylo to trochu zvláštní, když člověk může cítit sám sebe. Takže já jsem ten pátý člověk? pomyslím si, když na chvíli zaraženě koukám na koláč a přemítám o tom, jestli se můj pach nějak změnil, teď, když jsem vlkodlak. |
| |
| Maeve Adlerová V autě – procházka Uchechtl se. „Jasně... musí být blond a biochemička, musí mít ráda závoďáky a wrestling....“ Vtipkoval. Pak jsi ho vytáhla z auta, vystoupila a následoval tě na chodník. „Já než procházky si raději v lese zaběhám. A nebo si zajít na houby.“ Řekl a protáhl se. Zeptala jsi se na to, kdy by chtěl vyrazit. Trochu ze zvědavosti, ale taky hodně ze strachu co bude s tebou. „Rozhodně ne dřív než vyřešíme tenhle případ.“ Odpověděl bez zaváhání. „Což by taky mohlo trvat ještě měsíc. Dva... tři... podle složitosti odhaduji, že nejméně ještě dva měsíce.“ Podíval se na tebe. „Neboj se. Řekl bych, že po tomhle případu budeš mít práci detektiva jistou. Je to dost složitý případ. To je plus. A možná tě i na to doporučím. Zatím si vedeš dobře.“ Zahákl si palce do kapes. Byli jste blízko předměstí, hodně daleko od centra tak tu moc obchodů nebylo. Jen tu a tam smíšené zboží nebo kosmetický salón či podobně. Jinak tu byli patrové obytné domy. Hodně z nich vypadali nově, nejspíš prošli renovací. Fergus Gallagher Paintball Vyrazili jste do akce. Museli jste si dávat bacha, protože tohle nebyli žádní zločinci natož že by panikařili. Na tohle jste byli vycvičení. Přeběhli jste do úkrytu za hromadu pneumatik, dal jsi rukou signál, aby se rozptýlili. Ale někdo si vás všiml. Cítil jsi, že se tři protivníci dostali za vaše záda a chtějí na vás udeřit zezadu. Jo jo... ten sluch a čich jsou fakt užitečné. Kromě tebe si toho nikdo nevšiml. Elizabeth Folwin Doma Máma se usmála a dala ti hned dva kousky koláče. „Ohřeji ti večeři, když máš takový hlad.“ Řekla a pohladila tě po hlavě, když před tebe položila talíř. „Bylo to fajn. Konečně jsme najali toho klauna aby chodil bavit děcka bavit. Nebylo to snadné.“ Prozradil ti. „Někteří se rozbrečeli, když viděli oddělení popálenin a jiní byli zase zhnusení. Najít někoho kdo to bude brát v pohodě byl skoro heroický výkon.“ Usmál se. „Mě se zase ve třídě poprali. A světe div se... poprali se dvě dívky. Ne kluci. To jsem ještě neviděla. Rvali si vlasy navzájem, škrábali se, ječeli jak sirény... a to kvůli klukovi.“ Protočila oči. „Ještě, že moje děti jsou normální.“ Zasmála se. „Jak kdy, miláčku.“ Zavtipkoval táta a mrkla na tebe, jako kdyby jste spolu snad měli nějaké tajemství. Máma k večeři udělala makaróny se sýrem. Ale ne ty ze sáčku. Tyhle byli poctivě udělané. Uvařené těstoviny, sýr, na chvíli i zapéct. Výborné. Už ti je ohřívala, ne v mikrovlnce, na to máma moc nehraje. Má raději, když je to pořádně ohřáté... a chutná to lépe. Dala je do trouby, aby se zahřály a sýr se znovu roztekl. |
| |
| Procházka „Hmm. Super.“ Blondýna, biochemička, milovnice závoďáků plus fanda do wrestlingu. „Fakt nejsi ani malinko náročnej.“ Zašklebím se pobaveně. Další rozumy z něj netahám. Za prvé mi do toho – slušně a uctivě – nic není a za druhé… No, mohlo by to vypadat divně. Třeba tak, že mám snad sama zájem. Což samozřejmě nemám. Ani nápad. Vystoupíme z auta a pomalu, nenuceně kráčíme vpřed. Nacházíme se už blízko předměstí, přitom daleko od centra. Kolem nás jsou vesměs jen patrové domy, tu a tam nějaký menší obchůdek. V ulicích však momentálně nevidím ani živáčka. Naši konverzaci tedy nic neruší. „Běh?“ Pousměju se. „Ten beru jako nutné zlo. Jsem děsný tele. Už kolikrát jsem si při něm odrovnala kotník. Jenže… s naší prací si holt člověk musí nějak udržovat kondičku.“ Pokrčím rameny. Prostě bludný kruh. Po prohlášení, že neodjede s Katrin na dovolenou dřív, než se nám podaří vyřešit případ, mě zaplaví přímo neskonalá úleva. Až se za to vzápětí hned musím pomyslně plesknout přes prsty. Sobec. Jsi sobec, Maeve Adlerová. A až se tvé dny sečtou, shniješ v pekle. Kárám se, dokud Kaden znovu nepromluví. To, co ale řekne, mi vyrazí dech. Prudce zastavím, až málem ztratím balanc a rozplácnu se jak široká tak dlouhá rovnou na chodník. O fous. „Ehm. Já…“ Zrudnu. Já určitě zrudnu. Rychle zatěkám očima k zemi a pak zas zpátky k němu. Rozpaky ze mě sálají na hony daleko. „No… asi si na tebe budu muset dávat větší pozor. Jsi… opravdu vnímavý. Anebo jsem jenom já tak průhledná?“ Pokusím se uvolnit žertem. Pak přešlápnu na místě a pokračuji dál: „Každopádně… jsem ráda, že zůstaneš. Kdyby se ale situace mezi tebou a dcerou měla zhoršit… Hlavu ti nikdo rvát nebude.“ Mrknu na něj už o něco málo klidněji. Celá já. Jak rychle se dokážu znemožnit, tak rychle se zas dokážu napravit. Zkrátka talent. Nevím co ještě dodat, proto se radši napiju. Takže… on si myslí, že už mám vlastně práci detektiva jistou? Že si vedu dobře? Vyhledám ho očima a potěšeně se usměju. „Ale stejně… díky. Chvála vždycky zahřeje.“ Zvlášť od někoho, kdo se vyzná. A je v tom, co dělá, úspěšný. |
| |
| Maeve Adlerová Procházka „Taky se nesmíš hnát... musíš běžet tak aby ti to vyhovovalo. Najít svůj rytmus. A to, že občas zakopneš je normální.“ Usmál se. Když jsi zakopla popadl tě za loket, ale i bez jeho pomoci jsi to vychytala. Jakmile jsi se zase narovnala, pustil tě. „Ani ne. Léta praxe. Když jsem to řekl na okamžik se ti na tváři objevil úlek. To stačilo.“ Usmál se a znovu jste vykročili. Z domu se vynořila matka s kočárkem, vyhnuli jste se ji na chodníku. „A není zač. Když je to pravda.“ Zasmál se. „Ale když něco pokazíš, taky ti to řeknu.“ Upozornil tě. „Jinak... já bych si hlavu rval. Odejít od rozdělané práce? Zvlášť takovéhle? Nemyslím si, že by to bylo správné. Prostě to musíme dodělat.“ Pokrčil rameny. „No... teď ty. Prozradil jsem ti dost o rodině. Co tvoje rodina?“ zeptal se a znovu zkontroloval čas. |
| |
| Procházka „Hnát se? Já? Co se vleče, neuteče - Moje motto.“ Uchechtnu se. „Jenže jsem takový ten typ, co zakopne a zlomí si nohu i za chůze a v teniskách.“ Dodám a mávnu nad tím rukou na znamení, že se pokládám za naprosto ztracený případ. Když mi pohotově zabrání své rozpaky ještě prohloubit pádem na chodník, poděkuju. Můj zachránce. Včera mi pomohl od zadušení, dnes od úpravy ciferníku a rozbitých kolen. Zvednu k němu zrak a usměju se. „Hm…“ Léta praxe. To mám tedy co dohánět. „Víš co? Třeba jsem jenom měla strach z odloučení. Sotva dostanu parťáka a on by mi hned zmizel.“ Zamrkám a jen tak tak se vyhnu matce s kočárkem, která se před námi zničehonic zjeví jako duch. Fakt bych si měla začít dávat bacha na cestu... Napadne mě, ale to už se zcela pochopitelně zas obracím ke Kadenovi. Nepoučitelná. Prostě nepoučitelná. „Kdepak. Kritiku neberu.“ Zasměju se tiše, pak krátce zaváhám, načež pokračuju. „Je fajn, že si to myslíš. Měla jsem z tebe celkem vítr.“ A vlastně nejenom z něj. Z celého případu. Snít o tom je jedna věc, realita je ovšem věc druhá. Vím, že kdybych selhala, nedokázala bych si to odpustit. Nikdy. „Správné… někdy je víc správných věcí a člověk mezi nimi musí volit. A pokud jde o to vybrat si mezi prací a dcerou… je to myslím jasné.“ A to i přesto, že je v případu osobně zainteresován. Po chvilce se konverzace stočí jiným, přesto velmi podobným směrem. Hlavním tématem i nadále zůstane rodina. Tentokrát ale ne Kadenova, nýbrž ta moje. Abych získala čas si rozmyslet co mu řeknu, napiju se. Nejsem zvyklá se svěřovat. A ruku na srdce – ve své podstatě nemám komu. Těm pár známým a kamarádkám většinou mlžím. A mlžila bych určitě i Kadenovi… ještě zhruba před hodinou. Jenže teď, po tom co mi svěřil své trápení s Katrin, cítím, že by to prostě nebylo fér. „No… Co bys chtěl vědět?“ Zeptám se dřív, než mu poskytnu stručný souhrn. „Bydlím s matkou a o čtyři roky mladší ségrou. Lilly… je úplně jiná než já. Vzhledově i povahově. Trvalo nám poměrně dlouho, než jsme k sobě našly cestu, ale teď jsem moc ráda, že ji mám. Vlastně že je obě mám. Jsou zlaté.“ Co dál? „Otec s námi už nežije, našel si jinou rodinu… A nijak nejeví zájem se s námi stýkat.“ Při těch slovech se zamračím. Nemůžu si pomoct. Zmínka o něm mi prostě vždycky vezme náladu. |
| |
| Maeve Adlerová Procházka Podíval se na tebe. „To ano. Kdybych měl pocit, že je to nutné. Všechno bych nechal... jen doufám, že se to nestane.“ Souhlasil. Rozhodla jsi se mu odpovědět na jeho otázku i když jen proto, že jsi měla pocit, že bys měla a ne, že by jsi doopravdy chtěla. I když... kdyby jsi nechtěla, tak jistě nic neřekneš... ne? Mlčky si tě vyslechl, jednou při tom zkontroloval hodinky. Ne, že by tě neposlouchal, ale byl prostě kvůli Kat nervózní. „To je dobře, že máš svou rodinu a máš je tak ráda. A pokud jde o otce...“ Odmlčel se. „Jeho chyba. Vážně nedokážu pochopit muže, který dokáže opustit svou rodinu aby si založil jinou a ještě k tomu se nechce stýkat s dětmi. To je na pár facek. Ale vážně. Takové lidi mám chuť vylískat.“ řekl procítěně, jako kdyby si vážně už představoval jak ho drží a dává mu facky z jedné tváře na druhou. |
| |
| Procházka Kadenova reakce mě celkem potěší. Zdá se upřímná, od srdce. Nesouhlasí s přístupem mého otce a ani ho nechápe. Sám by něco takového Katrin neudělal. No… Zřejmě. Tohle je přece věc, která se neplánuje. Dokud s námi otec žil, byl správný chlap, se smyslem pro rodinu. Ale pak jakoby málem ze dne a den přišel o rozum a všechno klidně zahodil. Jak mám tedy vědět, že zrovna Kaden je jiný? Ano, záleží mu na dceři, stará se, mluví hezky a každou chvíli se ohání morálními zásadami, jenže… Co třeba za pár let? Vydrží mu to, nebo se přidá k většině? Povzdechnu si. „Hodně dětí pochází z rozvrácených rodin. V dnešní době už je to bohužel poměrně běžné. Asi je holt snazší před problémy utíkat, než je řešit.“ Shrnu nahlas něco málo ze svých myšlenek, čímž v podstatě jen znovu poukážu na smutnou skutečnost, načež zas přejdu na původní téma. „Že je to jeho chyba si teď, s odstupem času, taky říkám. Ale tenkrát…“ Pokrčím rameny. „Bylo mi patnáct, ségře sotva jedenáct… Víš, kdyby si teda aspoň sbalil kufry a práskl do bot. Budiž. Snad by to bylo i snesitelnější. Jenže on nám dlouho předtím lhal a pak, když všechno prasklo, přišly nechutné hádky a spory o majetek…“ Právě z toho důvodu jsem vysazená na jakékoli lži. „Máma zůstala na všechno sama. My byly moc malé na to, abychom jí poskytly potřebnou pomoc a oporu. Žily jsme od výplaty k výplatě… Hrozná doba.“ Nechce se mi zacházet do detailů. Fakt nerada propírám špinavé prádlo. A co víc – vzpomínám. Bývám potom mrzutá, nebo přecitlivělá. Popřípadě obojí najednou. Dnes ale cítím, že má navrch druhá varianta, takže se rozhodnu už radši držet jazyk za zuby. Však jsem toho i tak řekla až až. „No, neřešme minulost, když je důležitá budoucnost.“ Dopiju kafe a prázdný kelímek vhodím do odpadkového koše. Pootočím se k němu a v náhlém impulsu ho uchopím za ruku, abych zkontrolovala čas na hodinkách. Pak ho pustím a, už zas s mírným úsměvem, prohodím: „Vyrazíme, ne? Stejně už jsi myšlenkami dávno u Katrin.“ Možná ještě nejsem úplně ve své kůži, ale zároveň taky nejsem slepá. Jeho pokukování po hodinkách mi neuteklo. Pozvolna naberu směr k autu. |
| |
| Paintball Zatajím dechm strnu na místě. Přesně jako bych byl vlkem, moje tělo teď jede v módu lov. A nutkání přeskočit pneumatiky a skočit na ně jako na zajíce nebo srnku mě svádí téměř vždycky. Vlk si užívá celou tuhle srandu až na jedinou věc. Nelíbí se mu likvidovat nepřítele z dálky, puškou, přijde mu to jako srabství. Smůla. Zalovit si půjdeme někdy potom. Už se těším na úplněk jako malej. Naznačím svému týmu, že je máme v zádech, ale budeme dělat, že jsme si toho nevšimli. Chci, aby byli připravení, aby moment překvapení, o kterém si myslí, že ho nad námi mají, byl naším překvapením. Potichu se přesunu tak, pokud to jde, abych měl dobrou palebnou pozici vůči těm, co nás jdou přepadnout |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Neděle, 7. dubna 2012 Kalifornské pobřeží Bylo to super. Dováděli jsme a potápěli jsme se. Ale potápění se a plavání obecně je dost namahavá činnost, takže dostaneme hlad a vylezeme na břeh. Dojdu k autu a kouknu se na mobil, který mám položený na oblečení, kolik je hodin. Půl jedenácté. No jasně, je ještě brzy, ale vzhledem k tomu, jak brzy ráno jsme vyrazili, jsem čekal, že jsme tady kratší dobu. Přinesu na útesy deky a košík s jídlem. Dennis mi pomůže roztáhnout deku a vybalit jídlo. Když se najíme, začne Dennis s Claire zasypávat Lucase a dělat z něj mořskou pannu. Lucas se obrátí ke mně a já se divoce zazubím. "Vidím," přikývnu a prohlédnu si ho. Něco mu chybí. Pak mi to dovakne a já rychle sešplhám po útesech k moři. Seberu nejdelší mořské řasy, co najdu, a vyšplhám zpět k Lucasovi. Pak mu rozpatlám řasy po hlavě a naaranžuji to tak, aby to vypadalo jako zelené vlasy. Potom já, Claire i Dennis odstoupíme a kriticky si prohlédneme své dílo. "Ještě moment," zazubím se a sprintem doběhnu k autu. Popadnu svůj mobil a vrátím se zpátky. Pěkně si Lucase vyfotím a změním si jeho fotku u kontaktů. Tamta byla stejně už pár let stará. "Paráda. Chce to někdo poslat přes bluetooth?" zeptám se ostatních se smíchem. Jakmile nám trochu vytráví, půjdeme asi zase do vody a potom už pojedeme domů. Účel to splnilo, pobavili jsme se všichni a já se zbavil nepříjemných pocitů. |
| |
| Doma - jídlo přímo od maminky Mamka se na mne usmála svým typickým úsměvem, ve kterém se mísila mateřská láska s přísností učitelky, kterou byla již mnoho let. “To nemusíš, vezmu si to klidně studené,“ odpovím, ale mamku to nijak nepřesvědčilo. Už se rozhodla, že večeře bude teplá a tak mi ji ohřeje. Jak malému dítěti. Z jedné strany si rozhodně nemám co stěžovat, ale z té druhé… jsem přeci jen už docela velká. Ale jak se říká blbý kdo dává, blbější kdo nebere. Namísto mých protestů jsem jen klidně seděla a před sebe dostala talířek se zákuskem a pohlazení jako bonus. “To chápu, že to pro některé není moc jednoduché,“ pronesu klidně a zlehka uchopím vidličku. Chvíli se zarazím jako bych měla výčitky svědomí, že opět jím, ale poté to zaženu. Ben přeci jen říkal, že můžu sníst skoro cokoliv. A vlčici bych měla krmit pravidelně. “Ale je super, že se konečně někdo našel. Ti cvrčci si zaslouží trochu toho potěšení,“ dodám a na tátu se smutně usměji. Docela jej v jeho práci obdivuji. Obvykle přemáhám nával pláče, když nám na kliniku přinesou polytraumatického pacienta po pádu ze 4. patra anebo po sražení autem. Co asi zažívá personál dětského oddělení v nemocnici. Konečně si vidličkou odkrojím kousek dortu a vložím si ho do úst. Je výtečný, jen mi dnes přijde až příliš citrónový. Pak se ozvala máma a já se spiklenecky zašklebila. “Ono to je vždycky kvůli klukovi, za zbytek se holkám moc nestojí prát. Ale teritorialita je strašná věc. Pro samce i samice,“ dokončím pobaveně, při představě, jak se dvě holky perou jako divé lvice. Poté jsem se krátce usmála, když se naši mezi sebou začali štenkrovat. Bylo milé vidět, jak u nás doma panuje klidná a příjemná atmosféra a rodiče se i po tolika letech mají stále rádi. Následně jsem zvědavě a snad i trochu hladově začmuchala. Sýr na makarónech se začal opět rozpouštět pod vysokými teplotami v troubě a maso se škvařilo opět ve vlastní šťáve spolu s omáčkou. Vlčice se chtivě olízla. |
| |
| Maeve Adlerová Procházka Zavrtěl hlavou. „Ale stejně... přestat se úplně stýkat se svými dětmi? Já vím, že se to děje, ale není to zase tak časté. Rozvedení rodiče mají většinou střídavou péči nebo se rodič nějak jinak se svými dětmi stýká. Nebo aspoň platí alimenty.“ Mračil se. Když jsi řekla, jak se choval tvůj otec, vydal znechucený zvuk. „Takže on vás chtěl opustit a ještě si vyskakoval?“ Podíval se na tebe a chlácholivě tě poklepal po rameni. „Ale hlavní je, že jste to zvládli. A i když to nebylo lehké, tak jste to zvládli i bez něj.“ Povzbudivě se usmál. „Jasně. Budoucnost a přítomnost.“ Nechal se chytit za ruku, aby jsi se podívala na čas. Otočili jste se a vydali zpět k autu. „Náhodou... jasně kouskem mysli pořád myslím na Kat, ale to neznamená, že tě neposlouchám.“ Bránil se. Fergus Gallagher Paitball Ti co jste měli v zádech se přiblížili a věřili, že o nich nevíte. Cítil jsi, že se přikrčili nedaleko a hledali si nejlepší místo na útok. To, že se chystají zaútočit jsi poznal. Zrychlil se jim tep. Slyšel jsi to jen díky tomu, že jsi se na ně zaměřil a izoloval další zvuky, které by tě rušili. Dal jsi znamení a všichni jste se bleskově otočili a začali pálit na muže, kteří se zrovna vynořili z úkrytu. Jaké pro ně bylo překvapení, že jste o nich věděli a dokonce nestačili ani jednou vypálit. Spadli skosení velkým počtem kuliček s barvou. „Do prdele!“ zanadával jeden na zemi a druhý se přidal .„Do hajzlu! Jak o nás věděli?“ Na to kolega neměl odpověď. Po chvíli se zvedli a odvlekli se na stanoviště „mrtvých“. Tvá skupina se spokojeně pochechtávala, protože jste neztratili zatím ani jednoho muže. Zatím co soupeřící týmy ano. Znovu jste se přesunuli, ale všimli si vás. Začali po vás pálit, ale byli docela daleko, takže vše šlo mimo. Tedy... uklidili jste se do úkrytu, ale jeden z tvého týmu uklouzl na blátě a jak sebou sekl, využili toho a sejmuli ho. Jen blbá náhoda. Ale teď jste byli za balíky sena a pár metrů od vás byl další tým a tak jste se nemohli přesunout. Elizabeth Folwin Doma „Je to tak hloupé. Kvůli muži se takhle rvát? Žádný za to nestojí. Promiň miláčku.“ Dala manželovi pusu na čelo a ten se pobaveně zachechtal. „Ale u můžu je to v pořádku, že?“ podíval se na ní. „Samozřejmě. Nakonec to děláte už od pravěku. Muži se pořád rvali nebo zabíjeli kvůli ženám. Jsme prostě neodolatelné i když jsme chlupaté jak opice.“ Smála se. Když začali makaróny vonět, věděla máma, že jsou hotové. Vytáhla je a postavila je před tebe. Pak ti podala talíř ať si nabereš kolik chceš. Pak si šla udělat kávu a sedla si k vám ke stolu. „Dneska se tu stavoval Thomas. Hledal tě, ale řekla jsem mu, že jsi na procházce. A že jsi vypadala, že bys ráda byla chvíli sama. Prej ti zítra zavolá.“ Oznámila ti. Tak to nejspíš bude ten další pach. Thomasův. Když jsi se na něj tak soustředila poznala jsi jeho vodu poholení a máš dojem, že i slabý zápach tabáku. Což k němu nesedělo, ale nejspíš se vyskytoval v přítomnosti kuřáka, chvíli předtím než přišel sem. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Lucas obrátil oči v sloup a tušil co chceš udělat, ale rozhodl se, že vám nebude kazit legraci a nechá se i takhle vyfotit. „Já jo!“ smála se Claire a Denis se poctivě hlásil s uculením na tváři. „Ne že to dáte na internet jasné?“ varoval vás Lucas. Sundal si chaluhy a zvedl se z písku. Začal se z něj oklepávat, ale pak si skočil znovu do vody, aby se toho písku zbavil. Vrhli jste se za ním a znovu dováděli. Po poledni jste zase vylezli a nechali se osušit sluncem. Pak jste se, ale sebrali a odjeli domů. Claire všem dala pusu a běžela se osprchovat a pak nejspíš za Sisi. „Bylo to fajn. Ale fakt... nedávej to na internet nebo budu nucen haknout celej internet a všechny fotky zničit. A tebe bych nakopal.“ Zazubil se. „Pro tebe to taky platí Danieli!“ varoval ho, když se znovu tlemil. „Já nic...“ Vyprskl smíchy a radši se běžel umýt. Všichni jste nakonec šli do sprchy, aby jste se zbavili písku, který zalezl vážně všude. Zrovna jsi si poručil svačinu, protože od vašeho jídla už nějaký ten čas utekl a na večeři bylo ještě brzy, když ti někdo zavolal. Poznal jsi číslo Jacka. „Nicolasi.“ Pozdravil tě smrtelně vážným hlasem a tím jsi poznal, že se něco stalo. Nemá být s rodinou u Grant kaňonu? „Nicolasi. Potřebuji tvou pomoc. Tvé kontakty, prostě všechno.“ To znělo vážně. „Sarah zmizela. Prostě... zmizela. Jen jsme se na chvíli otočili a nemůžeme ji najít. Asi ji někdo unesl. Musíš mi pomoc Nicolasi.“ |
| |
| Paintball I já se přidám ke škodolibým úsměvům, ale vzápětí šeptem chlapy varuju, aby neusnuli na vavřínech. Jestli dobře počítám, pořád tu máme šest protivníků a kdo ví, jestli se v rámci nasrání nespojí a nezaútočí na nás všichni. Ale i kdybych teď prohrál, nikdo mi neodpáře, že jsem jim nakopal zadky. Kdyby vlkodlaci udělali coming out jako fae, některým kolegům by jistě netrvalo dlouho, aby si spojili dvě a dvě dohromady a i bez mého infa pochopili, co jsem zač a proč jsem tak nechutnej soupeř. Takže doufám, že to ještě na poslední chvíli Marok zavrhne. Zlatý voči... Jakmile za sebou uslyším pád těla, automaticky mu chci pomoct, ale vidím na něm barvu, takže se radši rychle sám odklidím do úkrytu. Jasně, že na ostré akci bych ho prostě popadl a odtáhl, zranění by se dala ošetřit, pokud by nebyl mrtvý, ale tahle hra má trochu jiná pravidla. I tak si vedl dobře. Náhody se stávají i v normálním boji. Myslím, že teď budou opatrnější, takže taktika hrát si na mrtvýho brouka by nemusela vyjít. Pokud zjistím, že v případě útoku nebudeme pod křížovou palbou, hodlám na nejbližší tým zaútočit. Ale nějakou chvilku věnuju tomu, abych zase zjistil, kde přibližně jsou a jestli není někde nebezpečně blízko i další nasranej tým. Jak říkám, neusnout na vavřínech. |
| |
| Procházka Potřesu hlavou. Má pravdu. Samozřejmě. „Asi…“ Zadrhnu se. „No, asi to jeho „mám vás rád“ nešlo tak úplně od srdce.“ Ačkoli nechci, neubráním se poněkud hořkému podtónu. „Na alimenty tenkrát neměl finance. Jeho nová známost potřebovala zařídit byt.“ Hnízdečko lásky. „Jistě, matka se mohla obrátit na právníky. Jenže to holt nemá v povaze. Radši peníze na nás vydělala sama.“ Zprvu poněkud kyselý výraz se změní v o něco veselejší až ve chvíli, kdy Kaden vydá ten znechucený zvuk. „Hm.“ Přisvědčím. „Byl to slaboch. Než by přiznal vlastní vinu, raději vyrukoval s tím, že si už dlouho nerozuměli, že se cítil vyždímaný jako citron… a tak podobně.“ Vyjmenuji jen pár obvyklých výmluv, načež mávnu rukou. Darmo mluvit. Ještě by mě snad přemohla melancholie... Což se málem opravdu stane, když mě Kaden najednou překvapí svým účastným poklepáním na rameno. Rozpačitě se pousměji. „Zvládli… a možná nakonec i lépe. Jak jsem říkala – dítě by mělo mít oba rodiče. Ale pokud jeden z nich stojí za houby, pak je lepší smířit se s poloviční výchovou. Každopádně díky za…“ Za co vlastně? Za účast? Porozumění? Trpělivost? „No, prostě díky.“ Vyměním si s ním úsměv. Jeho je povzbudivý, můj vděčný. Nejspíš. Už je to dlouho, co jsem o svém otci nemluvila. Doma je takové téma tabu a nikdo z mých známých tuto historii nezná. Vážně nevím, proč jsem se svěřila právě Kadenovi. Uvnitř ovšem cítím, že jsem za to ráda. Věřím, že mě chápe. A… líbí se mi jeho názory. Zatím jsme se shodli snad ve všem. Docela si rozumíme. Zajímalo by mě, kdy se objeví háček… Rychle zaplaším poněkud zákeřnou myšlenku. Vydáme se k autu a Kaden na mou poznámku, že už se myšlenkami toulá u Katrin, zareaguje obranou. Hmm. Krátce zastavím, abych mu viděla do očí. „Tak jsem to přece nemyslela. Vidím, že mě posloucháš. Jen na tebe prostě nechci házet moje trable, když máš teď řešit ty svoje.“ Mrknu na něj a znovu pokračuji k autu. |
| |
| Fergus Gallagher Paintball Našpicoval jsi smysly a snažil se zjistit, kde je druhý tým. Nebylo to však lehké. Ale nakonec jsi zjistil aspoň přibližnou polohu. Zdálo se, že druhý tým je až na druhé straně bitevního pole a nemají tušení, kde jste vy. Nejspíš si tam udělali základnu a nehodlají se hnout dokud si pro ně nepřijdete sami. Takhle aspoň nehrozilo, že je někdo překvapí. I když možná se vydají na průzkum, když to potrvá moc dlouho. Ale to pošlou tak jednoho, aby neprohráli, kdyby vám zrovna vlezli do rány. Za to druhý tým, který jste měli proti sobě byl problém. Nemohli jste pryč z úkrytu. Nejspíš by vás zasáhli i když na přesnost jsou příliš daleko. Paitballové pušky byli spíš jako samopaly než co jiného, takže měli zpětnou vazbu a hledáček tak není moc co k čemu. Leda tak k první ráně a pak už se vám puška škube. Jeden z tvých mužů opatrně vykoukl a hned zase zalezl, když se ozvala střelba a do balíku sena narazili kuličky z barvou. „Co dál Fergusi?“ zeptal se jeden. „Jsme tu zaseknutí. Takhle po sobě můžeme střílet do aleluja a nic se nestane.“ Maeve Adlerová Procházka Usmál se. „Mě to nevadí. Já na tebe přece taky hodil své problémy. Oko za oko.“ Zavtipkoval. Došli jste zase k autu a nasedli. „Tak jedeme. Hurá za tím ďáblíkem.“ Nadechl se a nastartoval. Rozjeli jste se a brzy jste se ocitli na předměstí. Už to nebylo daleko, protože po deseti minutách Kaden zpomalili a najel na příjezdovou cestu jednoho docela velkého domu. Byl moc hezký a byl starý, to šlo poznat podle stylu stavby. Ale jistě byl po rekonstrukci. Kaden jel pomalu a nahlížel do velkých oken. Ty jsi ho napodobila. Jeho dcera se na otce vykašlala a nedbala jeho varování. Uvnitř bylo ještě spousta puberťáků, kteří se viditelně bavili. No a nebo dbala, ale nechtěli odejít. Někteří lidé se takhle chovají. Vyhazujete je jak chcete, ale příliš se dobře baví na to, aby chtěli odejít. Nebo se tohle děje jen ve filmech? Kaden vzdychl. „Tak fajn. Ona si nejspíš myslí, že ji nebudu dělat ostudu. Že to byli jen plané hrozby. Ta se bude ještě divit.“ Kaden zaparkoval před garáží a vystoupili jste. Projel si rukou vlasy. „Připrav se, že uvidíš královnu dramatu.“ Varoval tě a upravil si odznak na pásku, tak aby byl jasně vidět a nepřekrývali ho sako. „Jo a no... vítej u nás doma.“ Rozpačitě se usmál.  |
| |
| Procházka -> Kadenův dům Oko za oko? „A zub za zub.“ Oplatím mu stejnou mincí, nastoupím do auta a zapnu si bezpečnostní pás. Přímo do jámy lvové… Cestu absolvujeme takřka v tichosti a než se rozkoukám, už najíždíme na příjezdovku u domu. Co domu, spíš menšího sídla. Starobylého, členitého, s různými výklenky, teráskami a velkými okny. Plus samozřejmě upravenou zahradou, sotva kousíček od lesa. Atmosféra toho místa mě naprosto okouzlí. Přestože si to dost dobře nedokážu vysvětlit. Vykradl banku, nebo snad vyhrál v loterii? Vím, že sama bych na něco takového nenaškudlila ani za sto let. A hádám, že ani plat detektiva nemůže zrovna být žádné terno… Nechápavě zakroutím hlavou a pomalu se zas snesu zpátky na zem. Smích a hlasitá hudba. Hm. Skousnu si ret. Takže Katrin si evidentně Kadenova slova k srdci nevzala. To je přece trdlo… Na jejím místě bych své kamarádíčky hnala klidně koštětem, než zbytečně pokoušela tátovu trpělivost. Vždyť už takhle má průšvih jako hrom, proč si zadělává na další? Obdařím svého parťáka účastným pohledem. „Pokud jim vážně neřekla aby odešli, pak si tu ostudu rozhodně zaslouží.“ Říkám to sice hodně nerada, ale nedá se svítit. Zde platí rčení – každému dle zásluh. Na druhou stranu… „Víš, ale třeba se opravdu snažila. Jenom ji nechtěli poslouchat.“ Nadnesu klidným tónem možnou variantu a nechám ho, ať sám rozhodne, čemu bude věřit. Co se mě týká, jsem na vážkách. O Katrin vím pouze to málo co mi Kaden svěřil, přesto je mi zatěžko uvěřit, že by se fakt na všechna varování úplně vybodla. Nesedí mi to. Jenže, jak už zmínil, prochází si teď poněkud složitějším obdobím… Zaparkujeme před garáží a svorně vystoupíme. Kaden znovu promluví a já, i přes vážnost situace, musím horko těžko potlačit smích. Uvidím královnu dramatu? A tím teď myslí svou dceru, nebo sebe? Ať tak či onak, tohle bude ještě velmi zajímavé… „Beru na vědomí.“ Kývnu jako správný voják a koutkem oka přitom zaznamenám, že si upravuje odznak. Pro jistotu tedy ten svůj také překontroluji. V pořádku. Pootočím se k němu a chystám se zeptat na další postup, když se mi najednou dostane poněkud netradičního uvítání. Rozpaky mu docela sluší… Mimoděk se pousměji. „Díky. Máte to tady s Katrin vážně moc hezké. Bydlíte tu dlouho?“ Počkám si na odpověď a poté se vrátím k těm závažnějším věcem. „Takže jaký je plán? Nebo spíš – jaká je má úloha v dramatu?“ Zamrkám. „Inspirujeme se nějakým filmem? O hodném a zlém poldovi? Či jakou máš představu?“ |
| |
| Paintball Podívám se na hodinky. Nikdo neřekl, jak dlouho to může trvat, tak předpokládám, že do tý doby, než se něco posere a oni nás zavolaj, nebo do konce směny. "I to je možnost. Patová situace. Znáte to, nakonec někomu rupnou nervy a udělá nějakou chybu. Vždycky to tak je," pokrčím rameny. Narážím na teráče, co začnou být nervózní, ukvapení a chtějí to co nejrychleji ukončit. Psychopati jako oni většinou moc trpělivosti nemají, pokud se mezi nimi nenajde disciplinovaný profík. "Máme cca pět hodin. I kdyby vyhlásili konec a mezitím se nic nestalo, náš tým má nejvíc přeživších. Takže já bych to viděl na odpočinek," zašklebím se a začnu si prohledávat kapsy taktické vesty, načež vytáhnu doutník. Ví, kde jsme, tudíž není potřeba se úplně skrývat a můžu si dopřát svůj zlozvyk. Jen co ho zapálím a strčím mezu zuby, zase položím ruce na zbraň, abych byl připraven. "Prostě je necháme trochu vydusit a počkáme. Buďte připravení." |
| |
| Všude dobře, doma nejlíp Seděla jsem u stolu a snažila se moc nehltat kousky koláče, který jsem energeticky ukrajovala z talíře a ještě rychleji jej vkládala do úst. Opravdu jsem měla hlad. A bylo to skoro protivné, nemyslet na nic jiného než na jídlo. Poslouchala jsem naše, jak se spolu hašteří a musela se smát. Byli spolu tolik let, odchovali dvě děti a stále se měli moc rádi. Byla to dle mého pravá láska, něco takového, co jsem i já chtěla, a momentálně k tomu měla snad nejdál v životě. Můj vztah s Thomasem byl spíše na rozpadnutí. On chtěl rodinu, děti a rozhodně ne holku, která ho přežije možná o několik staletí. V tom začaly makaróny vonět celou kuchyní a má vlčice hladově zaslintala, čímž mě donutila, abych přestala přemýšlet o věcech, které ji vůbec nezajímaly. Mamka dala přede mne celou zapékací mísu, ať si nandám kolik chci, byla jsem ráda. Rozhodně toho spotřebuju víc než předtím, vždyť nyní jím za dva. A to nemyslím tím běžným způsobem. Jen doufám, že si toho naši nevšimnou, že tolik jím. Nerada bych celé rodině vysvětlovala, že opravdu těhotná nejsem. Celé rodině včetně prozatímního přítele, pomyslím si. Zatímco já jsem jedla, mamka si šla udělat kávu a přisedla si k nám ke stolu. Byla to parádní klidná večeře. “Oh,“ zahuhlala jsem s plnou pusou, když jsem vzhlédla a narychlo jsem polknula. “Úplně jsem zapomněla, že mi říkal, že za mnou přijde. A neměla jsem s sebou mobil,“ usmála jsem se nevinně. Samozřejmě ve mne hlodal ten červík špatného svědomí z toho, že nikomu nesmím říct, kde jsem ve skutečnosti byla. Náhle má vlčice rozpoznala další pach. Byl Thomův. Poznala jsem jeho vůni po holení, ale byl s ním spojen i jemný zápach tabáku. Podvědomě jsem se zamračila. Thomas přeci nekouří… třeba nějaký jeho kamarád. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Osprchuji se, protože jsem byl celý od písku, a pak si obléknu černé šortky, obléknu si bílé triko a jen si nazuji kroxy. Stejně je horko, tak se nebudu víc oblíkat. Dojdu do jídelny a nechám si přinést svačinu. Claire i Lucas jsou v jídelně také, oba mají vlhké vlasy, takže se také koupali. Už jí, tak na ně jen mávnu a usadím se ke stolu. Vtom mi začne vyzvánět mobil, který mám položený na stole vedle vidličky. Na displeji je obrovská fotka rozesmátého Jacka. Neměl být v Grand Kaňonu? Dotknu se palcem zeleného tlačítka na displeji a 'ohlásím se': "Hm?" Už Jackovo vyslovení mého jména mě informuje, že se děje něco vážného. A ne, jeho transport s drogami nepřepadli poldové, to by mluvil uvolněněji. Zvednu se a rukou Lucasovi naznačím, že má jít se mnou. Naopak Claire naznačím pohledem, že ona s námi chodit nemá. V prázdném obýváku přepnu hlas ve sluchátku do reproduktoru, právě včas, aby Lucas slyšel tu nejdůležitější informaci. První, co mě napadne, je proč šéf kalifornských mafiánů volá s únosem své dcery svému advokátovi. Jistě, ví, že mám spoustu očí a uší, ale on jich má podstatně více. Ledaže by jim nevěřil... "Hlavně klid," řeknu typickou frázi a myslím ji zcela vážně. Pokud se neuklidní, moc mi toho neřekne. "V Grand Kaňonu? Už o tom ví tví lidé? Kdo by ti chtěl ublížit..? Um.. blbá otázka, promiň. Kdo myslíš, že by měl šanci ji tam unést? Neviděl jsi někoho?" |
| |
| Maeve Adlerová U Kadena Zamyslel se. „Dobrá. První se ji zeptám... než je začnu vykopávat. Mám je postrašit? Třeba, že jestli sem ještě někdy přijdou tak je zatknu?“ zašklebil se. Usmál se, když jsi jim pochválila dům. „Díky. Máš pravdu. Je to krásný dům. Nechali ho postavit rodiče, když přicestovali do Ameriky. Jen škoda, že si ho moc neužili...“ Odmlčel se. „Ale není to tak jednoduché. Mám na něj dvě hypotéky. Už jsme dostali i hodně nabídek ke koupi, které byli opravdu štědré. Ale já hodlám v tomhle domě žít, jednou mít rodinu a i umřít.“ Pokrčil rameny. Pak se zasmál. „Trochu. Ty budeš zlej polda a já budu ještě zlejší polda.“ Řekl pobaveně. „Prostě tam nakráčíme. Budeme se tváři přísně... ty přísně a já naštvaně. A začneme je vykopávat. I když myslím, že jakmile tam v padneme vezmou nohy na ramena.“ Poplácal tě po rameni. „Tak jdeme na to.“ Pobídl tě a vydali jste se k hlavnímu vchodu. Už venku jste slyšeli dunět hudbu. Kaden vytáhl klíče, ale dveře byli nedovřené, takže jste mohli vejít. Taková neopatrnost Kadena podráždila. Viděla jsi z profilu, jak mu ztvrdla čelist, když zatnul zuby. Hned v chodbě jste viděli první odpatky, krásné schodiště z leštěného dřeva zdobil roztahaný toaleťák, dokonce byl i na lustru. Kelímky s pitím leželi odložené nebo převrhnuté. Na dřevěných parketách z třešňového dřeva byli skvrny od vylitého pití. Většina zábavy se konala v obýváku a kuchyni. Do obýváku se vcházelo z chodby nalevo velkým rámem dveří. Obýváku dominoval velký kamenný krb, nikde jsi neviděla televizi. Bylo tu asi deset mladých lidí, ve věku od patnácti přinejmenším do osmnácti let. „Ta zrzavá...“ Řekl ti Kaden a kývl hlavou k dívce, která měla divokou kštici zrzavých vlasů. Nejspíš jsou barvené, ale už jsi slyšela, že někteří lidé mají takovou barvu i přirozeně. Děcka, která si vás všimla hned znejistila a očima hledala únikovou cestu. Kaden si to hned mašíroval ke své dceři. Chytil ji za rameno a otočil ji k sobě. Ta se na okamžik tvářila vykuleně, polekaně, ale pak se její výraz změnil na vzdorný. „Co?“ řekla vyzývavě. Kadenovi zaškubalo obočí. „Řekla jsi jim, aby odešli?“ musel mluvit hlasitě, aby ho slyšela. „Jo. Ale nechtělo se jim.“ Pokrčila rameny, jako, že je ji to jedno. Nejspíš se ani moc nesnažila. odkaz Fergus Gallagher Paintball Chlapy si tedy začali sedat. „Nesnáším čekání. To bude otrava.“ Pronesl nespokojeně. „Že jsem si nevzal karty.“ Chlapy z toho nebyli nadšení, čekání znamená nudu. „A já bych i přál mít sebou mobil.“ Postěžoval si další. Kvůli vaší práci nemůžete mít mobily, které by mohli rušit nebo při akci vás prozradit. „Jasně. Tvoje žena má co nevidět rodit co?“ odpověděl mi další. „Jo. Klidně by teď mohla už rodit a já tu vězím.“ „Buď rád. Koukat na porod není nic hezkého. Já u porodu svého kluka byl... naše práce je oproti tomu hovno. Tolik krve a řevu jsem neviděl ani v hororu. Nemluvě o tom, že tě bude tvoje žena proklínat a nadávat ti hodně ošklivě. A když ji chytíš za ruku, tak ti zlomí prsty. Moji se to podařilo. Zlomila mi prsteníček.“ Uchechtl se. „To zní skoro, jako kdyby se tě pokoušela zabít.“ Tiše se smál. „Nejspíš by to udělala, kdyby zrovna neměla práci.“ Všichni se zasmáli. Druhý tým po vás pořád tu a tam vystřelil, ale když jste palbu neopětovali postupně střelba odumírala. „Když vás tak poslouchám jsem rád, že jsem single.“ „Jen počkej. Jednou si na tebe některá došlápne. Nakonec seš docela partie.“ „Myslím, že si na tebe ve sprchách začnu dávat pozor.“ „Pitomče. Jako kdyby mě ta tvoje chlupatá prdel lákala.“ Elizabeth Folwin Doma „Jen se neznepokojuj. Vzal to celkem dobře.“ Ujistila tě máma. Uslyšeli jste jak Michael spěchá dolů ze schodů. Nakoukl do kuchyně. „Ahoj. Jdu ven. Mám rande. Nečekejte na mě. Ahoj ségra.“ Pozdravil tě a zároveň se tím i rozloučil, protože zase zmizel a už jste slyšeli jen klepnout dveře. Nejspíš dodělal věci do školy. Michael bral svá studia vážně a pokud by nebyl s dnešním učením spokojený, nikam by nešel. S kým to teď randí? Asi je to nějaká nová, protože jinak by ji přivedl představit. Táta odložil noviny a protáhl se, slyšela jsi, jak mu luplo v kloubech ramenou. „Tak... co budeme dělat? Chystáš se ještě někam Elizabeth? Možná bychom mohli kouknout na nějaký film.“ Navrhl otec společný večer. „Nebo máš jiné plány?“ zajímala se máma. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Ne. Tam jsme ještě nedojeli. Zastavili jsme se na odpočívadle karavanů, abych si odpočinul od řízení a v klidu se najedli. Sarah si šla hrát na hřiště s dalšími dětmi. Nechal jsem ji hlídat samozřejmě. Zůstali jsme v karavanu, abychom uvařili.“ Mluvil klidně, ale slyšel jsi v jeho hlase náznak hysterie. Ovládal se dobře. Ty na jeho místě by jsi se nejspíš méně ovládal. „Ochranka říká, že jen na okamžik z ní spustili oči, když je polekal výstřel výfuku odjíždějícího karavanu. A když se podívali zpět, nikde ji už neviděli. Prohledali celé odpočívadlo a okolí, ale jako kdyby se po ní slehla zem.“ Vydechl a zhluboka se nadechl. „Odpočívadlo je plné. Bylo tu spousta rodin. Kdokoliv z nich to mohl udělat. Moji muži se právě teď vyptávají lidí a ukazují fotku jestli ji neviděli.“ Odmlčel se. „Ti lidé jsou... fakt milí. Hodně z nich, když zjistili, že zmizela se přidali k hledání. Spolu s mými muži je hledá asi dvacet lidí.“ Kdo ví jestli by mu někdo pomohl, kdyby je požádal on osobně. „Sakra, Nicolasi... nevím co dělat. Můžu vůbec požádat policii o pomoc?“ |
| |
| Kadenův dům Mám je postrašit? Aby se sem už báli přijít? Krátce se zamyslím, načež zakroutím hlavou. „Radši ne. Jsou to přece přátelé Katrin. Vítáni jsou vždy, ovšem pod podmínkou, že se budou chovat slušně.“ Musím říct, že mě upřímně těší, jak se Kaden ptá na mé názory a řídí mými radami. Cítím se tak nějak… důležitě. Zvlášť když vezmu v úvahu, že se známe sotva dva dny. Oplatím mu úsměv a poslouchám, co říká dál. Jeho rodiče koupili ten dům, ale neužili si ho? Proč? Co se stalo? Hlavou mi prolétne asi kvantum otázek, ale nahlas nevyslovím ani jednu. Nějak cítím, že na ně není vhodná chvíle. A tak radši reaguji pouze na druhou část. „Nedivím se ti. Byl by hřích takový dům prodat. A ta… blond biochemička co miluje wrestling by ti to určitě nikdy neodpustila.“ Nepromarním příležitost ho mírně popíchnout. „Ale máš hezkou představu, vážně se mi líbí. Je dobré mít plány a cíle, vědět co od života chceš. Nehrozí ti pak že se jednou probudíš a zjistíš, že jsi ho vlastně celý promrhal.“ Kaden se zasměje mému nápadu a já se k němu přidám. Takže zlý a zlejší polda, hmm… Mám děsit malé děti? Zvládnu to? Jsem přece od přírody taková dobračka. „Fajn. Pokusím se tvářit přísně.“ Kývnu a pousměji se, když mě zas poplácá po rameni. Takové hezké „parťácké“ gesto… „No, vzhůru do jámy lvové.“ Pronesu jen tak do větru, přičemž ani netuším, jak blízko jsem pravdě. Kaden vytáhne klíče aby odemkl, ale ukáže se, že zcela zbytečně. Je totiž otevřeno. Hned si povšimnu, jak ho to zjištění popudí. Zhluboka vydechnu a vstoupím dovnitř. Dům, snad ještě krásnější než zvenčí, bohužel momentálně vypadá, jako by v něm vypukla světová válka. Toaletní papír „zdobí“ lustr a schodiště, na podlaze se válí prázdné kelímky, všude kolem spousta kaluží… A vše podtrhuje hlasitá a docela šílená hudba. Opatrně zavedeme své kroky do obýváku. I ten je úžasný. Prostorný, s velikým krbem. Jediné, co mi přijde zvláštní, je absence televize. Kaden říkal, že ve volném čase rád sleduje staré filmy. Takže televizi mít musí. Že by v ložnici? Zadrhnu se. Na co to zas sakra myslím? Duševně se pokárám, než se vrátím zpátky k důležitějším věcem. Znovu se rozhlédnu, tentokráte však ne po místnosti, nýbrž po osazenstvu v ní. Napočítám asi deset dětí, věkově se pohybujících v rozmezí od patnácti do osmnácti let. Zhruba. A všechny teď vypadají značně nervózně. Skvěle. To by mohli lépe spolupracovat… V momentě, kdy začnu uvažovat nad tím, která z přítomných dívek je asi Katrin, ukáže na ni Kaden prstem. Ta zrzavá… Společně k ní zamíříme. Kaden ji chytí za rameno a otočí k sobě. Hezká holka. Má takovou tu andělskou tvářičku… ačkoli povahou bude spíš pěkný čertík. Napadne mě a trpělivě čekám, co se bude dít. Snadno si přitom všimnu, že zatímco Katrin je celá situace volná jako tátovo tričko, Kaden začíná být viditelně podrážděný. Tohle neskončí dobře… Starostlivě skousnu ret. Asi bych se do toho neměla míchat. Jsem tu spíš do počtu, taková „výpomoc“. Jenže… Ani nestačím dokončit myšlenku a už otvírám pusu. „Ahoj Katrin, já jsem Maeve. Nová parťačka tvého táty.“ Mile se na ni usměji. „Víš co? Dáme tvým přátelům ještě šanci, co říkáš?“ A koneckonců tobě taky. Šanci, aby sis aspoň trošku udobřila tátu. „Běž za nimi a řekni jim, že párty skončila. Důvod „proč“ si klidně vymysli.“ Pokrčím rameny. Nikdo jí tu přece nechce ztrapňovat. „Pokud tě znovu neposlechnou, postará se o ně tvůj táta a já. Akorát se obávám, že jim naše policejní metody nebudou právě po chutí… a tobě za ně pak asi taky moc nepoděkují.“ Dám jí menší motivaci, aby se snažila je odsud co nejrychleji vypakovat. Celou dobu mluvím klidně, věcně. Bez nátlaku a výhružek. Katrin vypadá jako docela chytrá holka. Spoléhám tedy na to, že už si sama spočítá, která varianta je pro ni do budoucna výhodnější. A když ne… splním, co jsem slíbila. |
| |
| Paintball Trochu na chlapy zavrčím, naštěstí se ovládnu natolik, aby to znělo dost lidsky, ale přitom dost varovně. Vím, že poslechli, ale vadí mi, jak u toho remcají jak malí kluci. Jak kdyby v takové situaci byli poprvé. Můžou být rádi, že si konečně sednou na prdel. Doutník naštěstí uklidňuje. Jejich rozhovor mě donutí se ušklíbnout, u sprch se už uchechtnu. Jsem si ale dobře vědom, že se nemůžu nechat rozptýlit úplně. Je to jen hra, jasně. Teď ano. Až přijde na lámání chleba, já budu připraven. "On má totiž spadeno na mě, nemysli si, že jsem si toho nevšiml," otočím se přes rameno. "Ale kdybysme se my dva, takoví fešáci, dali dohromady, všechny ženský ve městě by vyhlásily smutek. A to vám nemůžem udělat." |
| |
| Maeve Adlerová Kadenův dům „A v takovém počtu.“ Souhlasil Kaden. Tvoje popíchnutí ho pobavilo. „Že jo?“ usmál se. „Nakonec děti je to jediné co po nás zůstane. Pokud nejsi nějaký prukopník, vynálezce, spisovatel bescelerů nebo mučedník, tak jediné co po tvé smrti zůstane jsou tví podomci. Trochu depresivní.“ Uchechtl se. Ale pobavení brzy zmizelo. Uvnitř Kaden vypadal, že asi brzy vybouchne. Sice by ji nikdy nepraštil, ale křičet by asi neměl problém. Radši jsi se do toho vložila. Katrin se na tebe zadívala a na chvíli jsi měla pocit, že řekne něco uštěpačného. Pak, ale pohlédla na Kadena a zdálo se, že se rozhodla ustoupit. Teď jste na ní byli dva. „Fajn.“ Řekla a šla vypnout hudbu. „Lidi! Je konec! Táta přišel, tak radši běžte domů.“ Což stačilo k tomu aby je vyhnala. Zvlášť, když si uvědomili, jaký bordel v jejich domě udělali. A navíc věděli, že je to polda. „Díky... snažím se být klidný, ale když je na mě takhle drzá, je to těžký.“ Řekl ti Kaden a sledoval jak se místnost vyprazdňuje. „Já ji fakt nechápu. Dělá jako kdybych ji snad všechno zakazoval nebo ji omezoval. Ale kdyby mě požádala dovolil bych ji i občas nějakou tu párty uspořádat. Tohle její chování není vůbec nutné. Já býval taky puberťák, ale tohle divočení se mě vůbec nedotklo. Takže její myšlení jde úplně mimo mě.“ Fergus Gallagher Paintball Tichý smích. „Jo kdyby to byla pravda, tak chodíte domů každý den s rozbitou držkou, protože by si na nás došlápl každý manžel a přítel.“ „Jizvy utržené v boji jsou pro ženy prej sexy.“ „Jo, ale z boje. Ne z přiblblé rvačky. To pak si klepou na čelo a myslí si, že jsme omezení opičáci.“ Souhlasné bručení. „Jo... proto se radši rvačkám vyhýbám. Doma se mi pak nechce poslouchat ty kecy. To, že se někdo pere neznamená, že se musíš rvát taky. Když někdo skočí z mostu, tak taky skočíš? Měj trochu rozum. Jsi dospělý chlap a ne nějaký puberťák. Takový příklad chceš dávat naším dětem? Vážně se za tebe stydím, když se tak chováš.“ Napodoboval svou manželku a pitvořil při tom její hlas. „Ta ti to teda dává sežrat.“ „Jo. Divný... moji práci bere v pohodě, ale pitomou rvačku nevydejchá.“ Tvůj kolega Hall co seděl vedle tebe tě šťouchl. „Není tam nějaký ticho? Už jsem dlouho nic neslyšel.“ Myslel sis, že chlapy nedávají pozor. Možná to tak není. Možná poslouchali co se za nimi děje, ale dokázali se při tom i bavit. A nebo aspoň ne všichni nedávali pozor. „Nějak se mi to nechce líbit. Něco určitě chystají.“ |
| |
| Kadenův dům Tak a teď mě pošle k šípku. Napadne mě při pohledu na vzpurný výraz v Katrinině tváři. Ale co. Neustoupím ani o píď. Své stanovisko jsem přece vyjádřila jasně. Šanci dostala, dokonce dvakrát, takže pokud teď opravdu neposlechneme, přestaneme na ni s Kadenem brát ohled a vezmeme si její přátele pěkně do parády. Ačkoli z toho nemám radost. Považuji se za celkem nekonfliktního člověka. Jsem radši, když se vše řeší v klidu, s chladnou hlavou, bez zbytečného povyku a obecenstva. Jenže pokud není zbytí… Uběhne další chvilka, během níž si už už spřádám podrobný scénář, než se věci konečně dají do pohybu. Katrin vstane a dokáže mi, jak umí být rozumná. Když zrovna chce. Vypne tu otřesnou hudbu a vyprovodí své kamarády z domu. Spokojeně se usměji. Hodná holka. Bohužel i tak asi bude mít Kadenovi hodně co vysvětlovat… Podívám se na něj a v ten samý moment na mě promluví. „Znám i horší případy.“ Ujistím ho. Krátce zaváhám, načež mu povzbudivě stisknu paži. Kdyby mě požádala… „Tak jí to řekni. Teď máš čas. Pokud se nic nesemele, čeká nás už jen večer výslech Elizabeth a pak papírování. V klidu si spolu sedněte a promluvte si. Dokud je situace čerstvá.“ Usměji se, sklopím oči a ruku zas stáhnu. Pak se pootočím a rozhlédnu se kolem. Fakt slušná spoušť… „Kde tu máš koště a hadr? Můžu to tady zatím dát trošku do pořádku. Anebo můžu jet na stanici, pokud chceš mít větší prostor…“ Začnu se do vlastních myšlenek poněkud zamotávat a tak radši zmlknu a počkám, jak se rozhodne. Zda si zvolí některou z navrhovaných variant, nebo mě třeba zaúkoluje nějak jinak. |
| |
| Klidný večer doma “To je dobře,“ usmála jsem se na mamku odlehčeně. “Očividně si již všiml, že s tímto druhem moderní komunikace si nejsme příliš blízcí,“ dodám a mám tím na mysli, že já jsem schopna mobil nechat kdekoliv a kdykoliv i několik dní bez povšimnutí. Čili snaha o to se se mnou spojit bývá občas značně nesnadná. Náhle se ozvaly kroky seshora a já vzhlédla na strop. Podlaha z druhé strany tiše skuhrala pod spěchajícím tělem. A schody na tom byly mnohem hůře. Opět jde někam pozdě, zašklebila jsem se sama pro sebe. Hold některé věci máme zjevně s bratrem společné. Vlčice zvědavě začmuchala, když ucítila nový pach. Přišlo mi, že je zvědavá na to, komu patří. I s ní mám více společného než jsem si původně myslela. Když jeho střapatá světlovlasá hlava nakoukla do kuchyně, jen jsem se na něj spiklenecky usmála a mávla mu na pozdrav, který zřejmě již stejně neviděl, neboť spěchal zase dál. “Ten měl ale naspěch jakoby mu za zadkem hořelo,“ pronesu s přídechem sarkasmu a pohlédnu na rodiče. Od rozchodu s Lindsay se zahrabal do učení a nerad vylézal ven ze svého brlohu dokud si nebyl jistý, že neumí vše, co si usmyslel. A to již bylo nějakou dobu. Jsem ráda, že si zase někoho našel, ale chtěla bych vědět, jak vypadá, pomyslela jsem si zvědavě a má vlčice se mi škodolibě zasmála. Beztak na tom byla stejně jako já, ale chtěla si zachovat své dekórum vlčí dámy. Otec se protáhl a v ramenou mu nepěkně zapraskalo. “To je celkem dobrý nápad,“ připustím po chvíli rozjímání. Za Thomasem se zrovna nehrnu a stejně je zbytečné jej otravovat, když se uvidíme zítra. Michael vypadl rychlostí blesku, takže rozjímání s ním také nebude a k učení mne ani nehne, mám ještě volno. “Mám jít nahoru něco stáhnout anebo vytáhnete cosi ze svých historických sbírek?“ prohodím uštěpačně, čímž otce popíchnu v jeho oblibě starých filmů. Při nejlepším ještě v podobě VHS a zaseknutí ve videu. |
| |
| Maeve Adlerová Kadenův dům Kaden se pousmál. „Ano. I já. Naštěstí bezpečně vím, že drogy nebere. Na to dávám pozor. Když u ní začínala puberta vzal jsem ji do tábora, kde se snažili drogově závislí vyléčit. Nejlepší způsob, jak zařídit aby dítě něco nedělalo je ukázat odstrašující příklad. Ale ne jen to... taky bych si toho všiml.“ Vydechl. „Pro boha! Neuklízej tu. Díky, ale s tím si starost nedělej.“ Zavrtěl hlavou. „Nemusíš nikam chodit. Jestli tedy nechceš. Klidně tu zůstaň. V kuchyni si třeba dej kávu nebo čaj nebo limonádu. Nebo si dům prohlédni. Sice to nebude ono, když je tu bordel... no.“ Pokrčil rameny. Narovnal se a promnul si zátylek. „Divný. Mám pocit jako kdybych šel do boje. A při tom musím mluvit jen s puberťákem.“ Zavrtěl hlavou. Elizabeth Folwin Doma Táta si povzdychl. „Ty jsi takový nekulturní barbar. Je to klasika!“ bránil se jako vždycky. „Běž stáhnout něco zajímavého zlato.“ Pobídla tě máma se smíchem. „Na starý film se můžeme podívat zase příště.“ Chlácholila tátu a ten se tedy vzdal. Ale ujišťoval tě, že příště se podíváte na něco podle jeho výběru. Tak jsi šla najít nějaký zajímavý film, vypálila jsi ho pak na dvd a vrátila se dolů, aby jsi ho dala do přehrávače. Popcor a dietní cola byla připraveny. Později táta uznal, že to nebylo špatné. Což bylo od něj celkem uznání. Ale už bylo pozdě a tak jste šli spát. Někdy ve tři ráno jsi se probudila a měla jsi hlad. Nevíš jistě jestli je to normální, jedla jsi včera celkem dost. Ale možná, že je to takhle jen ze začátku. Nakonec jsi snědla velký salám s chlebem a šla zase spát. Ráno jsi se probudila a byla jsi v pohodě. Naštěstí tě žádný hlad neotravoval, ale snídani jsi snědla. Nejspíš jsi už tělo dostatečně uspokojila. Po snídani se tvá rodina rozešla. Rodiče do práce, brácha do školy a ty... jsi neměla co dělat. Protože tvůj přítel byl taky v práci a ty jsi měla ještě nějakou dobu volno. Pořád ti platila nemocenská. Možná by jsi mohla zajet Benem. Nakonec říkal, že můžeš kdykoliv přijet. Nebo by jsi si mohla prohlédnout vaši internetovou stránku. Třeba je vlkodlakem někdo koho už znáš. |
| |
| Doma a zase na výlet Zasmála jsem se nad rozhořčením, které jsem vzbudila v otci. Jistě, některé staré filmy byly dobré, co víc, snad i výtečné, ale bohužel jen některé. “Jistě, přímo lahůdka pro pamětníky,“ popíchnu jej ještě se smíchem než mě máma vybídne, abych zašla něco stáhnout. A přinejlepším, abych vypadla dříve než se otec skutečně urazí. Zvednu se tedy od stolu, špinavé talíře uklidím do myčky a vydám se nahoru do svého pokoje. Tam zapnu notebook a přes nejlepší server pro stahování seženu nějaký loňský trhák. Ne moc krve kvůli mamce, ale přesně něco akčního, aby se zase táta nenudil. I s trochou tou romantiky pro mámu. Dle hodnocení si tento snímek odnesl 93%, to je docela vysoký úspěch. Zatímco se mi díky rychlému internetu film stahuje jen několik málo minut já se převleču do něčeho víc domácího. Když opět usedám k počítači, vložím jen co CD-romky dvd pro vypálení a narychlo si zkontroluji poštu. “Tak jsem zpátky,“ zvolám již na schodech a na prstu si točím s nově vypáleným DVD. Tohle vidět Michael, tak ho trefí, pomyslím si. Nesnáší, když mu patlám po jeho skvostech. Máma již nachystala vše potřebné a tak já jen připravila film ke koukání a rozvalila se na křesle přesně tak, jak by si dáma nesedla. Uviděla jsem jen káravý pohled mámy, ale nic neřekla. Film právě začal. Po jeho skončení jsem já měla jisto – už nikdy více. Byl to ten z filmů, kdy jednou stačí a dost, ale otec mne překvapil. Dokonce jej pochválil, ačkoliv mi bylo jasné, že příští společný večer budu opět koukat na nějakou černobílou strašlivost. Po filmu jsem se odebrala do postele a okamžitě usnula. Vlčice už dávno znuděně spala kdesi uvnitř. Film ji nadchnul ještě méně než mě. Byla doslova znuděná. V noci mne probudil neskutečný hlad. Koukla jsem na budík, který právě svítil v číslicích 3 a nějaké drobní za dvojtečkou, které jsem začla ignorovat. Chvíli jsem se to pokusila zaspat, ale bylo to marné. Nehledě na to, že mne Ben varoval, abych nenechala vlčici hladovět. Sešla jsem tedy dolů do kuchyně a udělala si porci chleba jako horník. Kupodivu mi to teď ale bylo jedno. Cestou nahoru jsem ještě nakoukla do předsíně a pobaveně se usmála. Michael tu stále nemá boty, s tímto jsem zaplula zpátky do svého pokoje a když jsem dojedla, v koupelně jsem si opláchla ruce a opět se propadla do říše snů. Ráno jsem se probudila docela brzo. S ohledem na to, jak jsem si zvykla vstávat. Jen jsem se opláchla a ještě v pyžamu jsem sešla dolů na snídani, kde jsem všechny s úsměvem pozdravila. I to bylo trochu nezvyklé, a tak jsem si vychutnávala rozčarované pohledy mé rodiny. Nabídla jsem se, že umyji nádobí po snídani a postupně se každý rozešel za svou povinností. Rodiče do práce a Michael do školy. Jemu jsem do termohrníčku přidala trochu pořádné kávy, protože vypadal, no řekněme, hrozně ospale. Po dobré hodině a půl jsem se začala neskonale nudit. Rozjímání minulých dnů mi přišlo jako ztráta času a neskutečná nuda. Dokonce jsem si opětovně uklidila v pokoji a stále jsem nebyla spokojená. Z kapsy u džínů jsem si vytáhla papírek, co mi podal Ben a znovu se ujistila, že si pamatuji čísla i www adresu, která na něm byla napsaná. Nakonec jsem otevřela okno a jak jsem slíbila, papír spálila. Sedla jsem si tedy na parapet a tvářila se dosti neurčitě. Vlčice ucítila mou nerozhodnost v plánech pro dnešní den. Sedla jsem si tedy k počítači s tím, že projdu stránky, které o naší komunitě existovaly. Možná, že je vlkodlakem i někdo, koho znám a vůbec o tom nevím, pomyslím si sama pro sebe. Při vyhledávání na internetu a bezpočtu sociálních sítí na internetu se dalo toho o člověku zjistit mnohé a já v tom občas byla velmi dobrá. Občas jsem si připadala jako takový moderní stalker. A to vše jen díky mojí zvědavosti. Co víc, nyní byl ideální čas něco takového hledat. Nikdo nebyl doma a já se nemusela bát, že by mne někdo načapal a já bych musela trapně vymýšlet výmluvy, co tam vlastně skutečně dělám. Něco jako když chlapi navštěvují porno stránky a jsou při tom chyceni. Už jsem zadávala naučenou adresu do příkazového řádku, když jsem cítila nespokojenost vlčice. Chtěla radši ven mezi lidi, vlky nebo kohokoliv jiného. Očividně byla společenská. Jako já. “No, dobře,“ pronesu sama pro sebe. Adresu smažu a notebook vypnu. Dojdu si do koupelny a připravím se na odchod z domu. “Ale je to jen kvůli tobě, abys věděla. Já bych klidně zůstala doma,“ pronesu tiše ke svojí vlčici, zatímco si oblíkám džínové kraťasy a spěšně opouštím dům. |
| |
| Kadenův dům „Vím přesně, o čem mluvíš. Když jsem byla zhruba v Katrinině věku a projevila zájem o cigarety, matka šla do obchodu a koupila mi je. Neřekla mi co s člověk dokáží, chtěla prostě, abych si tím prošla na vlastní kůži. Před jejíma očima jsem si dala hned tři a musím říct, že mi pak bylo neskutečně špatně.“ Pousměji se nad vzpomínkami. Někdo by asi řekl, že metoda mé matky byla poněkud… drsnější, ale měl by pravdu pouze z poloviny. O co byla drsnější, o to byla také účinnější. Kadenovo upřímné zděšení nad tím, že bych tu mohla uklidit, mě znovu pobaví. Co je na tom? Sice ho dost dobře nechápu, ale pokrčím rameny a zamyslím se nad možnostmi, které mi sám navrhl. Mám zůstat a prohlédnout si jejich dům? Nezdá se mi právě moc vhodné tu za jeho zády šmejdit a strkat mu nos do soukromí. A sedět v kuchyni a pít sama kafe? To je pro změnu trošku nudné. Na druhou stranu vydat se odsud pěšky až na stanici by byla celkem zabíračka. Kadena pochopitelně o odvoz žádat nechci, momentálně je přednější, aby si promluvil s Katrin. Takže otázka zní – co teď? Zatímco dumám co a jak, Kaden se psychicky připravuje na rozhovor s dcerou. Vidím na něm, jak se mu do toho nechce a své obavy zmíní i nahlas. „To je někdy daleko horší, než jakýkoli boj.“ Dám mu za pravdu. „Ale neboj, nějak to už zvládneš. Hlavně se nenech zbytečně rozčílit.“ Samozřejmě mě napadne, že bych mu mohla pomoct, ale přece jen… Je to jejich věc a já se do jejich rodiny přece nemůžu plést. Přesto než odejde, rozhodnu se ještě jednou nadhodit variantu „A“. „Hele a proč vlastně nechceš, abych tu poklidila? Mě to nezabije a aspoň ušetříš čas a peníze za úklidovou službu. Jsem levná pracovní síla, směle mě využij.“ Neodpustím si dokonce menší vtípek a klidně vyčkám na jeho reakci. Pokud bude i nadále záporná, nebudu ho už přemlouvat. No, koneckonců… mohla bych se třeba projít po okolí. Když jsme přijížděli, všimla jsem si, že za jeho domem je les. Tak proč ne? Hodinku v něm už nějak zaplácnu. Snad bude stačit na to, aby si Kaden s Katrin vše vyříkali. |
| |
| Elizabeth Folwin Doma a procházka Nakonec jsi dala na pocity vlčice a vrazila jsi ven. Pohlédla jsi na nebe. Nebylo ošklivě, ale bylo hodně mraků takže slunce vykukovala vždycky jen na chvíli než se znovu schovalo za mraky. Vzduch byl, ale příjemný. Chladno, ale tak nějak příjemně, že nebylo nutné mít ani mikinu. Vzala jsi si auto a vyrazila do města. V centru je nové nákupní centrum. Je otevřený asi měsíc a postavili ho hned vedle zábavního centra. To vymysleli dobře. Ti co bydlí blízko mají teď všechno po ruce. V nákupním centru bylo snad od každého něco. Oblečení, potraviny, hračky, boty, parfumérie a tak dále. Zatím co v zábavním centru měli kino, restaurace, měli tam podnik s herními automaty. Ne jako v kasínu ale automaty s hrami. Taky tam bylo disko na bruslích a bowling. No prostě všechno co tě napadne. Vždycky je tam hromada lidí. A navíc tam pracuje tvoje kamarádka Sabrina. Pracuje v obchodě jménem Spring a mají tam různé voňavé preparáty. Ne voňavky, ale přípravky na provonění vzduchu v bytě nebo zbavení kouře z oblečení. Všechno kvalitní a zajímavé vůně. A taky drahé. Ale rozhodně to stojí za to. Navíc Sabrina měla slevu, takže je jakoby kupovala ona, ale bylo to pro tebe. Sabrina vzhlédla, když jsi vešla. Měla tam pod pultem notebook, protože v tuhle dobu nebyli žádné kšefty a neměla co dělat. Usmála se. „Ahoj Eliz!“ pozdravila tě. „Jsem ráda, že jsi přišla. Děsně se tu nudím. Tak jak je? Dáš si kafe?“ Maeve Adlerová Kadenův dům „Budu se snažit se nenechat vykolejit.“ Slíbil. Pak jsi znovu nabídla svou pomoc při úklidu. Zasmál se. „Jo to zní lákavě. Dobře. Jestli se ti chce, tak do toho. Pytle na odpadky jsou v kuchyni pod dřezem.“ Pak se vydal za dcerou. Sice to pokrevně byla jeho neteř, ale oni to tak nevnímali. Staral se o ní co se narodila, takže to byl prostě otec a dcera. Ty jsi si vzala z kuchyně pytel a šla jsi sbírat bordel. Začala jsi obývákem, první pytel jsi měla plný za chvíli, ale už to vypadalo lépe. Horší bude utřít všechny ty kaluže a zbavit se toho pachu. Bohužel tu necucali džusík. Bylo tu docela výrazně cítit pivo. Kaden s Katrin šli nahoru. Všimla jsi si, že na krbové římse v obýváku stojí jediná věc. Byla to urna. Podle nápisu to byl popel jeho sestry. Všimla jsi si, že víčko sedí křivě. Zaváhala jsi a koukla jsi se dovnitř. V tu chvíli tě mohla naprosto znechutit neuctivost, kterou dnešní mladí příliš neoplývají. Nějaký pitomec dovnitř hodil nedopalek. Buďto byl ten člověk naprosto bezohledný nebo debil, že nepoznal, že to není popelník. Rychle jsi nedopalek vytáhla a zase urnu upravila. Měla by jsi to říct Kadenovi? Ten by jistě vypěnil a mohl by to obrátit proti Katrin i když ta za to trošku mohla. Jen by to vyvolalo problém. Ale možná by tohle Katrin zabránilo dělat podobné hlouposti. Nakonec je to popel její mámy. Není možné, aby nic necítila. Nahoře byl zatím klid. Možná to dokázal řešit v klidu a nebo byli zdi tlusté. |
| |
| Malý válet do města - Spring Je zjevné, že mé soužití s vlčicí bude chvíli trvat. Ona sama je také temperamentní a ráda si prosazuje svou. Ke všemu je i umanutá. Jako já. Jeho rozhodnutí nesedět doma by se dalo přirovnat k téměř neskonalému nutkání jít a udělat něco, co téměř nedává smysl. Ne, že by se tento pocit nedal překonat, ale přeci jen je jednodušší se mu podvolit. Kor, když já nemám nic proti. Vyšla jsem z domu a vzhlédla jsem vzhůru k nebi. Na chvíli jsem zapřemýšlela, jestli jsem to s výběrem dnešního oblečení nepodcenila. Na první zdání to vypadalo na slunečno, avšak hromada mraků slunce vždy ráda zakryla. To se však bránilo, seč mohlo a vždy po pár chvílích boje vyhrálo a opět vykouklo ven. Chvíli jsem postávala ještě před dveřmi, zdali se mám vrátit domů převléknout nebo aspoň pro mikinu. Ale nakonec jsem to vzdala. Jedu přeci jen autem. Vydala jsem se směrem k nákupnímu centru. Udělat si radost anebo aspoň pokecat s někým známým. V tuhle dobu prořídl i provoz, a tak cesta trvala značně kratší čas než normálně. Zaparkovala jsem tedy před tímto obrovským komplexem a vešla dovnitř. Cítila jsem zklamání vlčice. Doufala, že pojedu za Benem nebo jiným vlkem, že by se opět mohla proběhnout. Cítila jsem její osamění a touhu být s někým jako je ona. Se mnou bude do konce života, mě si užije ještě až až. “Hlavu vzhůru holka, nezapomeň, že jsme slíbily, že dneska vaříme my. Maso se u nás kupuje v obchodě, ne honí po lese,“ pomyslím si k ní a cítím, jakoby se uraženě ke mne otočila zády. Samozřejmě jen pomyslně řečeno. Přesto jsem však i cítila její chutě při představě masa. Ona mě jednou zabije, mě, která jedla maso jen o svátcích a rodinných oslavách. Nejdříve však půjdu navštívit Sabrinu, jak dlouho jsem ji jenom neviděla? pomyslím si. Vlčice stále uraženě nekomunikuje, tak mám chvilku klidu. Vešla jsem tedy do Springu a tradičně mě omotala směsice vůní. Dnes to však bylo téměř nepříjemné. Všechny mne udeřily do nosu naráz a s takovou intenzitou, že jsem málem zavrávorala. Zatracené vlčí smysly, zamračím se, zatímco mé uražené já zběsile čuchá nové vjemy a snaží se je zařadit. Náhle jsem se usmála, když jsem zahlédla kaštanovou hřívu mé přítelkyně. I ona zrovna vzhlédla a úsměv se rozlil i na její tváři. “Ahoj Sabrino,“ pozdravím ji také, jak žádá kodex slušnosti. “Vidím, že se zrovna nepředřeš,“ zašklebím se, zatímco slyším tlumené hlasy pocházející z nezastaveného filmu na notebooku. “Jsem jako znovuzrozená,“ a to doslova, dodám s úsměvem a teatrálně se otočím kolem své vlastní osy. “Jistě, že si dám. Víš, že kávu nikdy neodmítnu.“ |
| |
| Panitball "Myslíš ty buz... businessmany, co v tom lepším případě chodí maximálně do fitka?" odfrknu si. "Ty zvládnu jedním prstem. Stačí mu ho vrazit do oka." Ne náhodou demonstruju ten jeden prst prostředníčkem. Pravda je však taková, že i když by se vlk rád rval, tohle nedovolím, protože bych na sebe upoutal moc pozornosti. Mizím takříkajíc po anglicku. A to jsem Ir! "Vsadím boty, že kdybyste se rvali kvůli ní, tak poteče jak Niagára." Úšklebek se mi vytratí z tváře a na radu Halla se zaposlouchám. Gestem naznačím, ať pokračují v rozhovoru, ale ať dávají pozor. Jestli na nás ostatní něco chystají, chci, aby si mysleli, že tu jen tlacháme a čekáme na kontumační výhru, nebo si prostě jen dáváme oddych. Na chvíli přestanu poslouchat jejich kecy a opět se ne zrovna čestně snažím využít toho, že nejsem člověk. Musím oddělit bezprostřední blízké zvuky a snažit se zachytit ty vzdálenější. Dívám se hlavně na stranu, z níž nejsme krytí, jestli tam nezachytím pohyb, pach... cokoli. Jestli nás chtějí dostat, určitě se budou snažit dostat do dobré palebné pozice. A další možná zůstanou tam, kde byli, abychom nemohli tak snadno utéct. Začnu vyhlížet jiný úkryt, kam by se dalo s co nejmenším rizikem přeběhnout, kdyby se moje domněnky podtvrdily. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro Neděle, 7. dubna 2012 Vila Zběsile uvažuji. "První policejní otázka je vždy 'Máte nějaké nepřátele?'" řeknu zachmuřeně. "Můžeš je samozřejmě zavolat, ale jediné, co udělají, je to, že vyhlásí pátrání. A když někdo unese dceru chlapovi, jako jsi ty, nemusí se bát jenom o svobodu, ale hlavně o kejhák. Takže bude sakra opatrný." Odmlčím se, jak mi to v hlavě šrotuje. Musím udělat hodně, abych Sarah našel, ale zase ne příliš, aby někoho nenapadlo šťourat v mém původu. A hlavně ne mafiáni, ti se dozví téměř cokoliv. I zastrašená rada Harvardu před nimi roztaje. "Určitě zapoj do pátraní všechny své lidi. Nech prověřit lidi, se kterými jsi měl v poslední době spor, nebo lidi, kterým ležíš opravdu hodně v žaludku," radím mu. Za normálních okolností by přesně věděl, co dělat, ale teď, když je v tomto stavu, mu radši všechno řeknu polopatě. "Já zatím zmobilizuji své kontakty. Dej mi pár hodin, za chvíli jsem u tebe. Kde předně teď jste?" Pokud to bude možné, rozloučím se a položím telefon. Pak se otočím na Lucase. "Zařiď prosím, aby odročili všechny soudní stání, kde mám příští tři dny být. Znáš to, nevolnost, nedostatečné seznámení s materiálem, podezření na zmatečné důkazy a podobně. Potom nech pár našich lidí, aby pomohli Jackovým. Třeba něco najdou. Um... Claire řekni pravdu a omluv ji na zítra ze školy. Běžte s ní někam, kde se uklidní. A řekni jí, že udělám všechno... Díky," vychrlím na Lucase. Ten to ale všechno zvládne, jako vždy, věřím mu. Potom se rychle skočím převléknout do jednoho ze svých šedých obleků. To kdyby se náhodou vážně objevili policisté. Pochybuji, že by mě neznali, ale v obleku budu vypadat důrazněji. "Roberte!" zavolám následně na celé sídlo a chvíli počkám, než se objeví můj andělí šofér. Nasednu vedle něj na místo spolujezdce do auta a řeknu mu, kde Jack je, ať mě tam doveze. |
| |
| Kadenův dům Pod tíhou argumentů Kaden nakonec kapituluje. Mírně se pousměji. „Fajn. Takže… hodně štěstí.“ Aneb vzhůru do toho a půl je hotovo. Vyprovodím ho pohledem a sama pomalu zamířím do kuchyně. Pod dřezem najdu pytle na odpadky a pustím se do práce. Začnu tam, kde je spoušť největší – v obýváku. První pytel naplním během chviličky, protáhnu se a rozhlédnu kolem. Žádná sláva, ale už to přece jen vypadá o něco lépe. Ačkoli jsem stále na začátku, samozřejmě. Odmala si potrpím na pečlivost, tudíž neskončím, dokud vše nebude dle mých představ. Nejhorší hádám bude vytřít všechny kaluže a zbavit se toho příšerného puchu. Ovšem nejdřív musím zjistit, kde je vlastně mop… Zamyslím se a začnu se znovu rozhlížet. Do zorného úhlu se mi tím dostane krb, který celému pokoji dominuje a upoutá mě poněkud neobvyklá věc na jeho římse – urna. Hm. Fakt je to urna? Krátce zaváhám. Zvědavost mi však nedá, přejdu blíž a podle nápisu se utvrdím v pravdivosti své domněnky. Urna s popelem Katrininy matky. Tedy pravděpodobně. Kaden mi přece neřekl její jméno. Přesto mi tato možnost připadá poměrně logická. Spolu s urnou ovšem zaznamenám další zvláštnost – totiž, že víčko na ní je nakřivo. Zamračím se a s neblahým tušením nakouknu dovnitř. Sakra práce…! Nedopalek mě opravdu znechutí. Co ta děcka ve školách učí, že nerozeznají urnu od popelníku? Zakroutím hlavou, opatrně nedopalek vytáhnu a šup s ním do pytle na odpadky. Neznám Kadena ani dobře ani dlouho, přesto si dovedu celkem živě představit jak by vyváděl, kdyby se o tom dozvěděl. Nejspíš by Katrin přetrhl na dva kusy… Zadumaně skousnu ret. Je moudré přilévat olej do ohně? Vždyť kdoví co se tam nahoře teď mezi nimi děje. Mimoděk zvednu oči ke stropu. Žádné zvuky ale pochopitelně neuslyším. Na druhou stranu by možná Katrin menší lekce neuškodila. Třeba by prozřela a dávala si na své kamarády větší pozor… Hm. Ačkoli spíš asi ne. S tou myšlenkou se definitivně rozhodnu o této nepříjemnosti pomlčet. Koneckonců kdyby bylo třeba, můžu ji vytáhnout na světlo později, ne? Naposledy se podívám na urnu a pak se zas vrátím zpátky k práci. Posbírám zbytek odpadků, naplním další pytel a pak začnu otevírat dveře a okna, aby se trošku pročistil vzduch. Nakonec se vydám zpátky do kuchyně s úmyslem najít mop a vytřít všechny kaluže. |
| |
| Hra se táhla. Nakonec se ale stalo to, co nastat muselo. Někomu ruply nervy a kontumační vítězství se nekonalo. Asi za to mohla dlouhá něčinnost, nebo se na nás domluvili líp, než jsem čekal, protože náš tým nakonec vyhrál o jednu jedinou "živou" duši. V reálu by mě to šíleně nasralo. Teď jsem se lehce samolibě ušklíbl a plácl si s živákem i mrtvolákama z našeho týmu. Aspoň příště všichni budou chtít být se mnou. Založím si na stanici Fergův fanclub (zkratkou FF), heh. Pak už jen do šaten a do sprch, pár hodin dřepět na stanici, dokud nás nevystřídá další směna. Navíc takhle ke konci služby se zákonem schválnosti často stávalo, že nás zburcovali všechny. Však začínal večer, existence lezly ze svých děr. Dneska ne. Doma se pořádně najím, ale pořád to není ono. Vlk by si šel zaběhat, bezstarostně si zablbnout, protože vím, že jakmile Ben a ostatní začnou zjišťovat, co byl ten chlap zač, pak už se nezastavíme. Možná bych tam měl být. Ale k čemu? Echo dostali a teď je to v jejich rukách, mají víc kontaktů. Kdyby mě potřebovali, zavolají. Stihnu vykouřit ještě jeden doutník, než konečně podlehnu přemlouvání vlka, který mi říká: Člověku, ty sis srandu užil, teď zase já. A námitky, že on se na cvičišti taky bavil, moc nepomáhají. Chce se bavit po svém. V koupelně se proměním a vyběhnu ven. Po cestě mě ale něco napadne, tak prudce změním směr. U Marisy Ani nevím, proč jsem zrovna tady. Asi jsem nechal bratru vlkovi moc volnosti, protože než jsem nad tím jako člověk stačil zapřemýšlet, už se hnal tímhle směrem s šíleným, ale zároveň bezelstným nápadem. Je pravda, že psí voči by mohly zabrat spíš než moje lidská podoba. Pro němé tváře má skoro každý slabost. Po cestě jsem uvnitř s rošťáckým chechtáním vyplenil kus záhonu s kytkama a vůbec... chovám se jako idiot. Kdybych to chtěl shazovat na radost z vítězství (které stejně nebylo nijak velké), lhal bych sám sobě. Rozhlédnu se okolo, a pokud nikdo zrovna nejde kolem, stoupnu si na zadní a zazvoním, rychle klesnu zase na všechny čtyři. Z huby mi visí pár okrasných kytek, ze kterých jsem já osobně s to rozeznat jen růži. Je to směska asi tří druhů, stonky mají oslintané a ožvýkané, ale jestli mi otevře, tvářím se jako nevinnost sama. |
| |
| Elizabeth Folwin Sabrina „Jako vždycky, zlato.“ Zasmála se a otočila se, aby zapnula kávovar. „Jako znovuzrozená? Ale?“ zazubila se na tebe a prohlédla si tě. „Co to? Přišla jsi z lázní? Nebo jsi někde cukrovala s Thomasem? Nebo jsi potkala někoho nového? Vyhrála v loterii?“ říkala jeden nápad za druhým co tě mohlo tak povzbudit. „Ti tak závidím děvče. To já jsem děsně vyflusaná. Včera jsem byla po dlouhé době ve fitku a jsem zničená. Všechno mě bolí.“ Zalila dva hrnky a podala ti tvou kávu. Samozřejmě měla připravené sáčky s cukrem a smetanou. Podívala se na ženu, která se na chvíli zastavila ve vstupu do obchodu, ale pak šla dál. „Aspoň, že dneska mám jen odpoledko. Doma se pak naložím do teplé vody a asi zbytek dne prolenoším. Jsi pozvaná. Můžeš lenošit se mnou. Pustíme si filmy a budeme se cpát. Po včerejšku si to můžu dovolit.“ Maeve Adlerová Kadenův dům V kuchyni jsi v přístěnku našla mop s kýblem, čistícími prostředky a prknem na žehlení. Hned se ti v hlavě objevila představa Kadena jak žehlí, samo o sobě je fascinující vidět chlapa žehlit. A i Kadena je ta představa až směšná. Ale nejspíš je pravdivá. Pochybuješ, že dcera žehlí a se dvěma hypotékami si nejspíš hospodyni nemůže dovolit. Už jsi byla skoro hotová s obývákem, když ti dva skončili. Kaden sešel dolů, Katrin zůstala nahoře. Kaden si oddychl a rozhlédl se. „Teda... za takovou chvíli jsi toho zvládla hodně. Děkuji.“ Usmál se. Zdál se trochu unavený. Není divu... tohle muselo být vyčerpávající. „Trucuje... ale zdá se, že poslouchala. Konečně. Ale nejraději bych si teď hodil šlofíka. Bývám méně unavenej i z práce když dělám přes půlnoc.“ Usmál se. „Doufám, že tohle období brzy skončí. Naštěstí holky dospívají dřív než kluci. Být kluk, tak bych byl už plešatý jak bych si rval vlasy zděšením, že jeho puberta může trvat i do třiceti.“ Projel si rukou vlasy. Měl plno vlasů, představa, že by měl pleš byla děsivá. Fergus Gallagher Námluvy? Marisa otevřela, na sobě měla sportovní oblečení a byla cítit potem, takže musela před chvílí cvičit. Překvapeně na tebe pohlédla a pozvedla obočí. „Fergusi?“ nebyla to otázka, jako jestli jsi to ty. Spíš to znělo překvapeně. Koukla na kytky, jejichž květy jako jediné docela přežili, koutky úst ji zaškubali. Jo květiny potěší... a nebo jsi vypadal legračně. Vzala si od tebe květiny. „Tak pojď dál.“ Řekla a zavřela za tebou dveře. Dala květiny do květináče. Ty jsi se ocitl v obýváku, kde byla velká televize, ale místo stolku a pohovky, které tedy byli momentálně odsunuté na straně, byli připravené činky, boxovací pytel co se pořád ještě houpal a nějaký stroj na posilování nohou. Marisa se vrátila z kuchyně a položila květiny na stolek. Vypadali ve váze trochu zplihle. „Takže jsi se přišel usmířit a pozvat mě ven?“ zeptala se, když se k tobě otočila. |
| |
| U Marisy S hubou plnou býlí zavrtím ocasem. Kdyby to nebyl takovej problém, asi bych na balení používal "psa" častěji. Jenže jak to chcete udělat, když jste sám "pes"? Způsobně vpochoduju dovnitř, trochu větřím jako v každém novém prostředí, ale na rozdíl právě od psů nešmejdím. I když vlka pár věcí láká... ale Marisa by mě asi vyhodila za kůži za krkem, kdyby mě našla čenichat v použitým ručníku nebo v koši na prádlo. Kecnu si na zadek, stříhám ušima sem a tam, a když se na mě otočí, jazyk mi vypadne z huby a ocas se začne po zemi zmítat ze strany na stranu. Začíná mě ta "psí" role bavit. Zamručím a kývnu. Jak mám otevřenou hubu, vypadá to, že se šklebím. Najednou vyskočím jako na pérkách na všechny čtyři, ale přední polovinou těla skoro až na zem, ocas vrtí ve vzduchu. Hufnu na ni, a kdybych nebyl vevnitř, už začnu pobíhat. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro „Jasně. Jasně.“ Skoro jsi viděl, jak pokyvuje hlavou. „Počkej...“ jeho hlas se ztlumil, jak oddálil telefon. „Cože? A koho do prdele napadlo tu dělat odpočívadlo?“ rozčiloval se. Uslyšel jsi srdcervoucí zakvílení. „Ne... ne... neboj se miláčku. Určitě je v pořádku.“ Uklidňoval svou ženu. „Teď mi řekli, že tady v okolí jsou staré, vyschlé studny nebo tak něco... prej ať hledáme i je, protože by to nebylo poprvé kdo by tam spadl.“ Zněl teď naštvaně. „Který dement tohle sakra vymyslel?“ zafuněl. Ale možnost, že by tam zapadla byla menší než že by ji unesly. Sarah není hloupá a ví, že by se neměla nikde sama loudat. Ne kvůli tátovi, ale to se prostě říká každému dítěti. Řekl ti kde jsou. Pěkně daleko. Pojedeš tam pěkně dlouho a budeš rád, když tam budeš k ránu. Byli už v jedné třetině cesty. Lucas přikývl. „Spolehni se.“ Řekl, ale bylo ti jasné, že by Claire měla u sebe raději tebe. Ale zase musel jsi najít její nejlepší kamarádku. Takže si stěžovat nebude a bude ti držet palce. Jen co jsi byl připravený, zavolal jsi Roberta a vyrazili jste. Robert na to šlápl, ale stejně to trvalo dlouho. Dorazili jste na odpočívadlo ještě za tmy. Viděl jsi siluety několika karavanů. Nedaleko stálo bistro, bylo to hezké místo. Zalesněné, ale tráva byla spálená sluncem. Už z dálky jsi viděl všude kolem lidi, tedy hlavně baterky, které se míhali sem a tam, jak pořád po Sarah pátrali dobrovolníci nebo Jackovi muži. Jack si tvého příjezdu hned všiml a šel k tobě. „Díky že jsi přijel. Fakt si toho cením.“ Chudák Jack. I teď jsi viděl, jak je bledý a vypadal, že nemá daleko ke zhroucení. „Pořád nic... ani telefon o výkupné... začínám mít vážně strach, že... jde jen o pomstu a něco ji udělali.“ Stiskl rty. |
| |
| Fergus Gallagher Když jsi začal předvádět hravé štěně, obrátila oči k nebi, ale zasmála se. „Komediante.“ Řekla a znovu se na tebe zadívala. „No dobře. Přesvědčil jsi mě. Počkej.“ Řekla a vydala se do koupelny, cestou se už svlékala. Je fajn, že vlkodlaci se nestydí. Což byla chvíle, kdy jsi mohl jít očichat ručník, který Marisa při cvičení používala. Pot, silná pižmová vůně a slabý pach deodorantu. Normálnímu člověku by tohle ani náhodou nevonělo, ale pro vlka je to jako ten nejlepší parfém na světě. Hlavně v tom cítil dostupnou vlčici. Úpění postupně se měnící v kňučení ti řeklo, že brzy bude Marisa hotová, radši jsi si sedl zpátky ke dveřím. Zlatohnědá vlčice vyšla z koupelny, její kožich vypadal načechraně a hebce, jako obláček. Vypadala tak trochu baculatě, ale je jasné, že to je jen zdání. Pod tím byli svaly a ne tuk. Když kolem tebe procházela, plácla tě ocasem přes čumák, zašimralo to. Během chvíle byla venku skrz psí dvířka, která byla vzadu a vedla na zahradu. |
| |
| Marisa Vypadá to, že taktika "komediant" zabírá. Normálně se postavím, a jakmile za ní zapadnou dveře, po chvíli neodolám a očenichám celou místnost, kdy se věnuju hlavně ručníku. Stojí mě hodně přemáhání, abych se v tom nezačal válet jako podvraťák. Když zvuky začínají slábnout, zvednu čenich, na kterém mi zůstane zpola viset ručník. Hned ho seklepu a přesunu se do druhé části pokoje, kde se vytelím na bok. Nad ocasem frknu a hned Marisu následuju. Nedá mi to a po cestě pryč se pustím do očenichání zahrady. Jen tak, ze zvyku. Stejně jako můj dům nese moji značku, tak tady to jde všude, více či méně, cítit Marisou a občas sousedovic kočkou. Nic na ni nezkouším. Být to jiný vlk, obzvlášť Mark, už bychom se pošťuchovali. Tady zatím nevím, co všechno mi projde. Oslintaný kytky jsou jedna věc, ale tohle... Rozhodl jsem se, i když to stálo hodně úsilí, abych k tomu donutil i vlka, že se dneska nechám vést. Bratr vlk samozřejmě nahlas odporuje, že já jsem tu ten dominantní, já bych měl udávat směr a tempo. Jenže to by moje komedie s kytkama byla k ničemu. Proto se před východem ze zahrady posadím a čekám. |
| |
| Fergus Gallagher Marisa Marisa se zastavila, když jsi se posadil a čekal co bude. Nejspíš taky očekávala tvé vedení. Předvedla ti vlčí úsměv a rozběhla se. Vydal jsi se za ní, ale ona zrychlila a vzdalovala se. Vystartoval jsi za ní, protože jsi poznal, že Marisa závodí. Běželi jste podél cesty a pak ostře zahnuli do lesa. Dohnal jsi ji, ale nepředběhl. Marisa byla delší zatím co ty jsi byl mohutnější, takže o čumák vedla. Zastavili jste se až u jezera. Marisa vyhrála a poctivě. Napili jste se vody a těžce oddychovali. Marisa pak kolem tebe udělala vítězné kolečko, poskakovala při tom jak výstavní pejsek. Pak, ale sklonila nos k zemi a začala větřit stopu nějakého zvířete, aby jste si mohli zalovit. Byli jste u vody, takže sem musela chodit zvířata, aby se napila. Začal jsi taky čichat a brzy jsi narazil na pach jelena a pár srnek. Nejspíš menší stádo. |
| |
| Marisa Ne že bych ji nechal vyhrát. Ani omylem! Akorát moje robustní stavba těla je spíš na kratší sprint a na boj než na chrtí závody. U vody s jazykem na vestě chlemtám, dokonce se i trochu vyráchám na břehu. Je to krásně nekomplikovaný být se ženskou v téhle podobě. Nikdo totiž nemůže mluvit, tudíž nehrozí trapná chvíle ticha nebo něco horšího. I když to tak nevypadá, pozorně Marisu sleduju, abych věděl, co si můžu dovolit, aby se zas neurazila. V jaké je náladě. Vzhledem k tomu, že si na mě pofoukala ego, tak asi v dobré. Jakmile se ale jedná o lov, převládne bratr vlk. Teď už se své vedoucí pozice nevzdám. Chytnu stopu a naznačím Marise, aby mě následovala. Je na mě patrné napětí. Ale z lovu, ne z nervozity. Bratr vlk se chce předvést, ukázat, že by ji dokázal nakrmit. |
| |
| Fergus Gallagher Marisa Marisa vyrazila za tebou, nijak se s tebou nepřela. Spěchal jsi po stopě, která byla dost čerstvá na to, aby jste vysokou vystopovali. Brzy jsi je nejen ucítil, ale i zaslechl. Oba jste zalehli a začali se zbytek cesty plížit dokud jste nenarazili na malou pastvinu. Jeden jelen, pět srnek a jedno mládě. Všichni se pokojně pásli. Jelen co chvíli střihal ušima, jak poslouchal. Občas zvedl hlavu, rozhlédl se a pak se znovu sklonil k trávě. Vybral jsi si jednu srnku, která vypadala, že už bude starší ne stará, aby měla tuhé maso, ale určitě má za sebou už pár odchovaných mláďat. Chvíli jste se pozorovali, čekali jste až se jelen postaví tak, aby vás hned neuviděl jakmile vyrazíte. Po pár minutách se k vám otočil zadkem a to byla ta chvíle. Vystartoval jsi, Marisa hned za tebou. Jelen vás zaregistroval až o čtyři sekundy později a vydal varovný zvuk. Dali se na útěk, ale cíl neměl šanci. Bylo moc pozdě. Dopadl jsi na srnku, zasekl drápy a zakousl se do šíje. Srnka zahýkala, zakopala nohama, jak se tě snažila setřást, ale pak ji tvá váha porazila. Tlamu ti zaplnila lahodná chuť teplé krve. Marisa při tvém útoku zůstala stranou, protože jediné místo kam by se mohla zakousnout byl zadek, ale když tak kopala bylo nebezpečné se přiblížit. Mohla by ji vykopnout oko nebo prorazit lebku. Když se přestala tolik bránit, pustil jsi ji,aby jsi mohl jít po tepně. Marisa ji zalehla, kdyby ještě sebrala sílu a pokusila se utéct. Rychle jsi srnu usmrtil. Rozhodně tvůj vlk může být spokojený, předvedl jak se dobrý lovec. |
| |
| Marisa Nikdy je netrápím, to mi má zvířecí přirozenost ani nedovolí. Útok má být smrtící, rychlý. Krutost je doména lidí, i když nepopírám, že v lidské podobě bych ji za jistých okolností měl. Teď ale člověk nejsem. Skončím to co nejrychleji, úsporně. Snažím se jí vahou zlomit vaz, ale zároveň i prokousnout krk, kdyby se mi to nepodařilo. Zůstanu zakousnutý tak dlouho, dokud z těla neodejde poslední známka života. To je ta chvíle, kdy je bratr vlk nejvíc blažený. Ne ze smrti, ale z lovu. A teď přijde žranice! Pustím se do párání břicha, abych se dostal k tomu nejlepšímu. Zprvu to vypadá, že kvůli své dominantnější povaze nechám příliš vládnout bratra vlka a u krmení budu první tak dlouho, dokud se nenasytím, ale člověk mi připomene, že bych ji měl nakrmit. Proto udělám kompromis. Sice se propracuju k nejlepším částem, ale polovinu z nich jí nechám. Upustím kus jater před Marisu, hlavu lehce nakloním na stranu a krátce zavrtím ocasem. Kam se hrabe večeře při svíčkách. Ta je totiž děsná nuda a musí se u ní blekotat nějaký bláboly. Tenhle způsob mi je příjemnější a je z toho menší trapas. Vždycky to může být jenom proběhnutí, kdežto večeře při svíčkách by znamenala rande. |
| |
| Trocha keců mezi námi děvčaty - Spring Po její odpovědi jsem se na ni jen spiklenecky usmála a v očích mi zajiskřilo. Znala mě už dost dlouho na to, aby věděla, že káva je pro mě skoro životně důležitá. Moje potřeba této tekutiny vždy periodicky vzrůstala s blížícím se zkouškovým na škole a vrcholila před poslední zkouškou. Pak už z toho byl jen zvyk. Aspoň jednu dobrou kávu denně. Když jsem utrousila svou poznámku o znovuzrození, ucítila jsem její zkoumavý pohled, který se do mne zavrtal. Její ústa chrlila hromadu nápadů, co mne mohlo potkat tak zásadního, že o sobě tvrdím tohle. Jo, přeměna ve vlka v repertoáru nápadů očividně chybí, pousměji se tajemně. Kupodivu zrovna ve chvíli, kdy mluví o tom, zdali jsem potkala někoho nového. Můj úsměv se změní do něčeho neurčitého, při vzpomínce na vlčí samce, kteří se o mne včera starali. Ano, vskutku jsem potkala někoho nového, ale prozatím je lepší nic neříkat. “Nic tak zásadního,“ odpovím neurčitě. “Jen už mě omrzelo se pořád litovat a nutit ostatní, aby kolem mne chodili po špičkách,“ pokrčím rameny. Svým způsobem říkám pravdu, ale uklidnila jsem se a utřídila zmatenost jen kvůli tomu, že nyní vím, kdo jsem. “Ale, opět cvičíš?“ pronesu skoro sladce se stopou malé ironie. Vím, jak dokáže být Sabrina lenivá se někam vykopat. “A máš k tomu nějaké speciální důvod?“ optám se se zájmem a úmyslně zdůrazním to jedno slovo. Mezitím dostanu svou kávu, a tak do ní naliju trochu smetany, až téměř černá kapalina dostane světle béžový nádech. Skoro jako naše srst, napadne mne a svůj úšklebek zakryji tím, že si cucnu kávy. Vlčice se v tu chvíli odporem ošije. Jestli si myslím, že si tam budu jen kvůli tobě dávat i cukr, tak to se pleteš. Snažím se jí vzkázat, ale nutno podotknout, že díky ní mi ta káva dnes vůbec nechutná. “Lenošení zní dobře, ne že bych poslední dny dělala něco jiného, ale lenošit s někým dalším je zajímavá nabídka,“ řeknu a cítím, jak se vlčice uvnitř vzteká. Teď je klidná, ale rozhodně nechce takhle zůstat celý den. “Ale přijde za mnou dneska Thomas, dlouho jsme se neviděli a nevím, jak by reagoval na to, že zase nejsem doma,“ pokračuji dál. Samozřejmě, počítám, že přijde až opravdu později k nám, ale do té doby očividně budu muset někde uklidnit své druhé, divé a věčně nespokojené já. |
| |
| Kadenův dům Po menší pátrací akci slavím úspěch. Mop najdu v kuchyni v přístěnku, spolu s dalšími užitečnými věcmi – hadrem, čistícími prostředky a dokonce žehlícím prknem. Neubráním se lehce poťouchlému úsměvu. Katrin určitě žehlení moc nedá a co jsem tak pochytila z Kadenova vysvětlování, nemají ani žádnou hospodyni. Domácí práce tedy musí vykonávat můj parťák sám. A nepochybuji, že při tom vypadá zatraceně sexy… Připouštím, že čím víc informací o něm získávám, tím víc se ukazuje, že je opravdu úplně jiný člověk, než za jakého jsem ho považovala… Nepatrně potřesu hlavou. Ve vlastním zájmu bych neměla o takových věcech přemýšlet. Koneckonců od toho tu přece vůbec nejsem, že. Raději zas zpátky k práci. Vezmu si mop a zamířím do obýváku, kde začnu systematicky likvidovat jednu kaluž za druhou. Jde mi to pěkně od ruky, proto brzy po většině z nich nezůstane ani památky. Právě když jsem s největším nepořádkem téměř u konce, zaslechnu kroky na schodech. Narovnám se, protáhnu záda a pohlédnu směrem ke dveřím, v nichž se záhy objeví Kaden. Pousměji se nad pochvalou a pokrčím rameny. „Není zač. Jsem přece ta „Paní čistotná“. Připomenu mu titul, který mi udělil někdy včera a zvědavě číhám, s čím se vytasí. Respektive zda se mi svěří jak dopadl rozhovor s Katrin. Nezklamu se. Ačkoli se nijak zvlášť nerozpovídá pochopím, že se více méně domluvili. Jsem ráda, za ně za oba. „To je moc dobře.“ Ujistím ho a poslouchám dál. Poznámkou o šedinách mě opravdu pobaví. Představím si ho s pleškou a v očích mi čertovsky zajiskří. „Mmm… fešák.“ Vybavím si nedávnou poznámku Staci. „Sežeň si ještě baloňák a hadřík, aby se ti hlava pořádně blýskala!“ Nepřestávám si ho prohlížet. Ani se nemusí zmiňovat, že se cítí unaveně. Je to zřejmé na první pohled. „Jestli chceš, odpočiň si. Můžu zatím uklidit chodbu, nebo kuchyň. Případně se projít. Anebo mě můžeš hodit na stanici a sám se vrátit domů prospat.“ Navrhnu hned tři možné alternativy a dám mu prostor, aby si vybral. |
| |
| Fergus Gallagher Marisa Marisa začala vrtět ohonem, to, že jsi ji nechal trochu toho nejlepšího ji potěšilo. Za chvíli se pustila do jater, které jsi ji nechal. Dál jste se krmili, když tvou pozornost upoutalo zafrkání. Zvedl jsi hlavu a uviděl jsi pořádně naštvaného jelena. Překvapilo tě to, nečekal jsi, že by se jelen mohl vrátit a co víc... že by byl nepřátelský. To bylo neobvyklé chování. Normálně prostě zdrhnou a je konec. Jelen frkal, hrabal kopytem v zemi a skláněl hlavu, jak vám hrozil parožím, které bylo i pro vás nebezpečné. Ne, že by vás zabil, ale jelen byl velký a stejně tak jeho paroží. Bude to pořádně bolet, když vás nabere. Marisa zvedla hlavu a překvapeně na něj koukla a pak se podívala na tebe. Stejně jako ty tohle nečekala. Pak se, ale rozkročila a začala na jelena vrčet, aby ho zastrašila. Zabít ho by byla škoda, protože jste měli srnu, která pro vás dva dokonale stačí. Sežrat i jelena by jste nezvládli a tak by by přišlo spoustu masa nazmar. Elizabeth Folwin Spring „Tak to gratuluji! Konečně jsi se dostala ze své ulity lítosti. Bylo načase.“ řekla Sabrina nadšeně a taky se napila kávy. „No jo.. cvičím... a jo mám speciální důvod. Začínám kynout! Všimla jsem si, že když si nasadím bokové džíny tak se mi udělá faldík. To prostě neexistuje... proto musím zase máknout, abych se toho zbavila. Na to být tlustá mám právo až po čtyřícítce.“ Pokýla hlavou. Ale musela jsi její nabídku odmítnout. „Oh... tak nevadí. Někdy jindy.“ Byla trochu zklamaná, ale hned to zase zmizelo. „A co ty a Thomas? Jak to vypadá?“ chtěla vědět. Maeve Adlerová Kadenův dům „Haha... vtipálku.“ Ušklíbl se. „Rovnou si můžu nechat narůst pivní pupek.“ Šťouchl do tebe loktem. Zasmál se. „To jako, že bych si měl hodit šlofíka? Přes den? Ani náhodou. Připadal bych si jako lenoch.“ Podíval se na hodiny. „Vlastně je pomalu čas oběda. A když už jsme u nás doma, tak bych mohl něco uvařit.“ Řekl a sundal si sako. Začal si vyhrnovat rukávy a odhalil ti pěkné, silné paže, které zdobili tmavé chlupy. „Na úklid se už vykašli. To nejhorší jsi zvládla, nakázal jsem Katrin, aby to tu uklidila. Říkala, že to udělá. I když se to neobešlo bez řečí.“ Vydal se do kuchyně. Následovala jsi ho. „Na co by jsi měla chuť?“ zeptá se tě. „Italskou kuchyni? Nebo čínu? Nebo něco jiného? Včera jsme doplnili lednici, takže můžeme mít cokoliv tě napadne. Máme i pizzu.“ Navrhoval ti co by jste si mohli dát. Do oběda tedy trvalo ještě tři čtvrtě hodiny, ale než uvaříte bude to tak akorát. |
| |
| Marisa Já věděl, že tohle zabere. Přinejmenším její vlčice má už svého šampiona vybraného, že, Mariso. Jelikož nejhorší hlad jsem zahnal, dovolím Marise přistoupit k mršině, ať ji můžeme spořádat společně a rychleji. Kornouty uší se mi natočí směrem, odkud přišel ten divný zvuk. Jelen? Jelen, co se jde postavit proti dvěma vlkům až poté, co dávno utekl se stádem? Proč se tu poslední dobou děje tolik divných věcí? I když to na první pohled vypadá jako malichernost, měl bych to, až se zase uvidíme, nahlásit našim vůdcům. Třeba to může mít spojitost, ten mutant byl taky tady v lese. Naježím se a ohrnu pysky, abych Marisu podpořil. Obezřetně se posunuju tak, abych stál mezi parožím a jí, kdyby se jelen dokonale zbláznil a šel po nás. Vlkovi se nelíbí nápad člověka, že jestli vystartuje, uděláme to jako s tím mutantem - zavedeme ho do prostoru, kde mu paroží bude akorát překážet. Ale pořád lepší než zbytečně strhávat zdravé kusy. Však na něj taky jednou dojde. |
| |
| Fergus Gallagher Marisa Jelen znovu zahrabal kopytem, sklonil hlavu ještě víc. Koukal na vás docela ošklivým způsobem. Ne tenhle neuteče. Náhle se vzepjal a udeřil do země oběma nohama až odletěli trsy trávy a pak se na vás rozběhl s hlavou skloněnou. I když byl rychlý, byl dost daleko na to, aby jste mohli včas uskočit. Jelen hned zabrzdil, otočil se a znovu po vás šel. Oháněl se parožím, jako beranidlem a byl odhodlaný vám ublížit nebo zahnat. Marisa odhalila tesáky a když se znovu prohnal kolem vás, chňapla po něm zuby. Minula jen o fous, jelen se znovu otočil a vyrazil na ní. |
| |
| Spring - takové to holčičí tlachání Cítila jsem jasnou ironii v Sabrinině hlase a kysele jsem se zašklebila. Samozřejmě, že měla pravdu. Stáhla jsem se do sebe a mlčky vinila celý svět za to, že se proti mně spikl a co mi udělal. Ale snad se nebylo ani čemu divit. Nejenže jsem nevěděla, co se mi oné noci stalo, hlavně jsem nevěděla o tom, co se mi stalo poté. Má největší flustrace vycházela z neznáma, které se usídlilo uvnitř mě. Můj černý pasažér, který nakonec není tak deprimující, jak vypadal. A to vše jen díky tomu, že Ben a potažmo i ostatní vlci berou zodpovědnost za každé nové štěně. Vrátila jsem se z mých myšlenek zase do přítomnosti. Vše dopadlo dobře a zatím se zdálo, že to na mne nenechá žádné výraznější stopy. Samozřejmě, pokud nepočítám bestii uvnitř, ale zatím se zdálo, že bychom se mohly stát jednou bez velkých problémů. Snad až na stupeň dominance, který si sama nasadila dosti vysoko. Krátce jsem se na Sabrinu se zájmem usmála a i já si upila kávy. Chutnala lépe než před chvílí. Náš spor o cukr jsem tedy vyhrála já. “Zase plácáš nesmysly,“ pronesu naoko káravě. “Vypadá skvěle jako vždy. A do čtyřicítky máš ještě sakra daleko,“ dodám a kritickým okem ji sjedu od hlavy až ke kousku těla, které mi mizí za pultem. Sabrina měla vždycky tendence trochu přehánět a být k sobě až příliš sebekritická. Počítám, že za to může jedna nejapná poznámka od náhodného kolemjdoucího. Když jsem však odmítla její nabídku, viděla jsem na ní zklamání, které se však rychle snažila zakrýt. Trochu mne to zamrzelo. “Slibuji, že ti to vynahradím jindy. Nebo s tebou zajdu koncem týdne do posilky, abych viděla ty tvoje úspěchy,“ navrhnu s úšklebkem a nutno podotknout, že ode mne je to velký ústupek. Nikdy jsem neměla posilovny zrovna v oblibě, ale třeba by to naopak prospělo vlčici. Trochu se vyběhat a vybít ze sebe energii. Trochu umělým způsobem, ale aspoň něco. A pak se mne zeptala na Thomase. Trochu mne to zarazilo. “No-o…“ začnu opatrně a krátce pohlédnu bokem. Popravdě i mne zajímá, jak to s náma vypadá. Mám z toho strach a nevím, zdali to vše radši ukončit anebo se pokusit to, co jsme spolu měli zachránit a jít dál se lží v patách. Nehledě na to, že nevím, jak na něj zareaguje vlčice. “Je to teď dost složité. Kvůli tomu úrazu jsme se hodně odcizili, ke všemu často bývá někde pryč a tak podobně,“ pokračuji. Slovy a tak podobně jsem měla na mysli hlavně jeho absolutní nepochopitelnou nesnášenlivost k fae. Nikdy jsem netušila proč je tak nenáviděl, a vůbec si nedokázala představit jak by reagoval na to, že jeho dívka je vlkodlak. Anebo možná právě naopak. Dokázala jsem si to představit dost barvitě a žádný z konců nebyl šťastný. |
| |
| soukromá zpráva od Nicolas Carter pro "Uklidni se," stisknu Jackovi rameno a olíznu si suché rty. Všechno uvnitř na mě křičí, že opravdu není moc velká šance na to, že by Sarah našli. Nikdo jiný než profesionální zabiják by kolem Jackových mužů neprošel.. a profesionální zabijáci jsou známí tím, že oběť - překvapivě - zabijí. "Běž se napít," poradím Jackovi a v poslední chvíli tím slůvkem "napít" vyměním původní slůvko "vyspat." Protože je mi jasné, že spát teď nepůjde, já bych určitě taky nešel. "Když se tady složíš, ničemu neprospěješ," dodám. Pak vytáhnu mobil a rychle naťukám zprávu Lucasovi. Ať napíše Claire omluvenku a nějak ji zabaví doma. A ať posílí její hlídání. Jestli šel někdo po Sarah, může to souviset i se mnou a já to nehodlám riskovat... "Fajn..," přikývnu potom a začnu se rozhlížet a uvažovat, co dál. Okolí už prohledali centimetr po centimetru, když tady v kvádru budu lozit po kolenou, ničemu nepomohu. Znovu si pro sebe přikývnu. "Díky Roberte," kývnu na svého andělího řidiče, že mě sem dovezl. "Můžeš se jít vyspat, jestli chceš," dovolím mu. Teď je mi k ničemu a jelikož je to jediný anděl na míle daleko, kdybych ho náhodou potřeboval, měl by být v plné síle. Pak znova vytáhnu mobil a postupně začnu obvolávat své kontakty z podsvětí. Jestli si někdo v poslední době najal nějaké profi zabijáky, budu to vědět. "Volali jste ty fízly?" zeptám se pak ještě Jacka. "Asi je budeme potřebovat, ohledání stop a tak. Na to nemám čenich, poldové jsou lepší psi..." |
| |
| Marisa Fakt nechápu, co se tu děje. A moje lehká paranoia po tom všem, co se tu za poslední dny událo, mi nedovolí si to nespojit. Proto je Marisa momentálně akčnější, protože já jenom uskočím a plácám se v touze zneškodnit nepřítele a vykašlat se na to, protože by to bylo plýtvání. Nakonec rozhodne člověk a ne vlk. Sice mě jelen solidně namíchl, ale vlk byl doteď nakrmený, spokojený, tak nemá co remcat. Kdybych se při boji nechal ovládat jenom vlkem, asi na mě už Ben vyhlásí lov jako na rebela. Jdeme! Pryč! Krátce po našem přikážu Marise. Nechci ho zabít, už jsem se rozhodl. Možná ho potom budeme moct stopovat a zjistit, jestli je to jenom blbej a sebevražednej kus dobytka, nebo v tom něco je. Doufám, že si nebude hrát na hrdinku. Tohle není ústup ze strachu, nečpím zbabělostí. Tohle je, světě div se, taktickej ústup. Dneska jsem měl hraní na vojáčky dost a dost. A osvědčilo se mi se na nepřítele bezhlavě nevrhat. Stačí zaběhnout někam do houští a nedostane se k nám. Zabil bych ho jenom v případě, kdyby byl příliš otravný. |
| |
| U Kadena Chvilku se tvářím, že o tom opravdu uvažuji. Pak zavrtím hlavou. „Pivní pupek radši ne, nemusel bys dopnout ten baloňák…“ Usměji se a aby si náhodou nemyslel že mu to projde, šťouchnutí mu hned oplatím. „Máš v sobě tolik kofeinu, že bys tu měl zákonitě lítat asi jako radioaktivní veverka a přitom tvrdíš, že jsi unavený…“ Pokrčím rameny, „tak proč ne? Klidně by ses mohl prospat. Uvědom si totiž, že kdybys po cestě odpadl únavou, zpátky domů tě nedonesu!“ Upozorním ho se smíchem, který ještě posílí dodatkem o jídle. No ano, taky možnost jak si doplnit energii… Zvídavě pozoruji, jak si sundává sako, vyhrnuje rukávy… „Už ti chybí jen zástěrka a kuchařská čepice.“ Neodpustím si další žertík na jeho účet, přičemž ho už poslušně následuji do kuchyně. Na úklid se tedy dle jeho doporučení „vykašlu“. Aspoň prozatím. Jen nerada utíkám od rozdělané „práce“ a ke všemu mi jakýsi šestý smysl napovídá, že Katrin, ačkoli souhlasila, se do toho právě s chutí nepožene. Kaden se mezitím znovu rozpovídá a já se nestačím divit. Fakt to s tím vařením myslí vážně? Hmm… Stará se o dceru, dům, pracuje a o volnu stíhá i roli hospodyňky? Musím připustit, že je opravdu šikovný. U chlapa se v dnešní době podobné vlastnosti moc nevidí… Každopádně jestli se opravdu chystá přichystat oběd, rozhodně mu v tom nemíním bránit. Ba naopak. Hodlám si celou tu podívanou náležitě užít. Vždyť co může být víc sexy než chlap, co žehlí? Přece chlap, co vaří! „Čínu jsme měli včera.“ Připomenu, „proto hlasuji pro Italskou kuchyni.“ Pomalu přejdu k lince, opřu se o ni lokty a s mírným úsměvem čekám, co se bude dít dál. Samozřejmě bych mu mohla pomoct, vařím ráda a velmi dobře, ale… Jsem zkrátka zvědavá jak si povede. Pokud ovšem bude vyžadovat mou asistenci, ruku k dílu tedy přiložím. |
| |
| Fergus Gallagher Marisa Když jsi začal ustupovat, Marisa tě napodobila. Ustupovali jste a měli Jelena na očích, ten když viděl, že se vzdalujete už po vás nešel, ale pořád ryl kopytem v zemi a vystavoval na obdiv paroží. Když jste byli dost daleko, otočili jste se a klusem vyrazili pryč. Marisa se ohlížela, kdyby náhodou, ale jelen vás už nechal být. Marisa se na tebe zadívala a zavrtěla hlavou, že tomu nerozumí. Uvažoval jsi nad tím jestli to podivné chování nemá nějakou spojitost s tou bestií. Mohlo by to tak být, ale ne nutně. Zvířata se tu a tam chovají divně, jinak než se od nich očekává. To je známá věc. Třeba delfíni... u nich je známo, že jsou mírumilovní, ale už se stalo, že na člověka zaútočili. Nebo pes, který je celý život hodný, najednou někoho pokouše. A možná, že zvířata v lese podráždila přítomnost té příšery a stali se tak agresivnější. Možné to je. Marisa se za chvíli uvolnila a přestala se ohlížet. Už bylo jasné, že za vámi ten vztekloun nepůjde. Takže jelen se nezbláznil, kdyby ano, tak vás pronásleduje. Asi byl jen hodně naštvaný. Marisa se zastavila a posadila se, začala se drbat za krkem až její známka cinkala, pak se rozhlédla, jako kdyby uvažovala co budete dělat teď. Už jste si zadováděli, proběhli, zalovili a dokonce jste si užili i vzrušení se vzteklým jelenem. Pohlédla na nebe a pak na tebe, zase se zvedla, otřela se o tebe bokem, nejspíš jsi u ní dneska zabodoval. Marisa se pomalým krokem vydala směrem zpět k domům, nikam nespěchala, procházka bude dlouhá pokud nepoběžíte. Elizabeth Folwin Spring Zasmála se. „Dobře. Tak tě beru za slovo. Zajdeme spolu do posilky. Kromě toho, že je to mučírna je tam aspoň dobrý výhled. Upocení, svalnatí chlapy... většinou.“ Znovu se zasmála. Tvá odpověď ohledně Thomase ji překvapila, nečekala že budeš váhat, zvážněla. „Aha. To mě mrzí. Jestli jsou tvoje pocity takové, asi by jsi s ním měla hodit řeč.“ Řekla a napila se kávy. Napřímila se a schovala tvé i své kafe pod pult, protože vešla zákaznice. „Moment zlato.“ Řekla ti a zadívala se na ženu, která si začala prohlížet vonné svíčky. Samozřejmě, že je ráda, že tě tu má, ale pokud vejde zákaznice, musí se ji věnovat. Kdyby ji nachytal šéf, jak se vykecává, když tu má zákazníka nebylo by to dobré. Obešla pultík a vydala se k ní. „Můžu vám pomoci?“ zeptala se s úsměvem. Trvalo to pár minut, ale pak paní odešla s útratou za dvacet dolarů, pak se k tobě vrátila a znovu vytáhla kávu z pod pultu. „Je to důležitý si s ním promluvit.“ Navázala Sabrina. „Záleží na tom jestli to chceš zachránit nebo ukončit. Thomas to možná cítí stejně a nebo ti jen dával prostor. Je fakt, že v od té nehody jsi byla taková... uzavřená.“ Odmlčela se. „Promiň, že tě tak poučuji. Jen nechci, aby jsi byla nešťastná. Samo se to nevyřeší.“ Zavrtěla hlavou. „Co k Thomasovi cítíš?“ Maeve Adlerová U Kadena Tvé vtipkování Kadena rozesmálo. „Ty jsi teda číslo.“ Řekl a k té neskonalé radosti vyplnil jednu tvou představu. Oblékl si zástěru s nápisem. Paní kuchařka. Někdo tu má smysl pro humor. „Čepici, ale nemám. Ale mohlo by to vypadat zajímavě, kdyby to byla taková ta vysoká.“ Zazubil se. „Dooobře... takže Italskou. Máš ráda špenát?“ zeptal se a vytáhl hlubokou pánev, do které dal asi lžíci oleje a zapnul sporák. Pak začal lovit v lednici, vytáhl si kuřecí maso, mascarpone, cibuli, česnek, čerstvý špenát. „Víš... když jsem mluvil s Katrin dostal jsem nápad. Čeho se puberťáci bojí nejvíc?“ byla to jen řečnická otázka. „Nejvíc se bojí trapasu.“ Pokýval hlavou a hbitě nakrájel cibuli, kterou hodil na pánvičku. Zamíchal vařečkou a nechával ji osmahnout, zatím začal připravovat hrnec na těstoviny. Zeptal se tě jestli chceš vruty nebo špagety, podle toho pro co jsi se rozhodla si připravil a dal vařit osolenou vodu. Umyl špenát a začal ho krájet, jen trochu, aby listy nebyli tak velké. „No tak jsem ji řekl, že jestli ještě jednou něco takového udělá a nebudu ji moci věřit, že doma nebude dělat bordel, když tam nejsem... tak ji pořídím chůvu.“ Usmál se. „Zatvářila se pořádně kysele, ale já tím neskončil. Řekl jsem ji, že ji nejen, že bude hlídat, ale taky ji bude chodit vyzvednout do školy a co víc... hodím oznámení, že musí mít chůvu na nástěnku na jejím facebooku.“ Zasmál se. „Tvářila se tak zděšeně, že mi je jasné, že teď už bude sekat dobrotu... no aspoň se o to bude snažit.“ Špenát dal stranou a začal maso krájet na kousíčky, které přidal k cibuli. Už teď to hezky vonělo. |
| |
| soukromá zpráva od Měsíc pro Robert zaváhal, ale pak přikývl a vzdálil se. Jack se rozhlížel, ale zadíval se na tebe, když jsi se ho zeptal na poldy. Přikývl. „Ano. Volal. Asi před dvěma hodinami. Chtěl jsem aby přijeli až tu budeš. Měli by tu každou chvíli být.“ Řekl a projel si rukou vlasy. „Půjdu... půjdu zkontrolovat manželku. Hned se vrátím.“ Řekl a vydal se k jejich přívěsu. Obvolal jsi své kontakty, kteří se hned pustili do čenichání s tím, že jakmile se něco dozví, tak se hned ozvou. Jack se vrátil. „Je na tom hrozně. Mám pocit, že se brzy hroutí.“ Znovu si rukou projel vlasy. „Jak jsem mohl být tak nepozorný?“ sykl. „Jestli se ji něco stane... ani nevím co budu dělat.“ Zavrtěl hlavou. „Třeba je to jen varování. Třeba se brzy někde objeví. Přece by ji.... by ji...“ Ani to nemohl vyslovit. Bohužel to bylo možné. Je to odporné, kruté ublížit dítěti i když je to dítě zločince, ale jsou lidi co s tím nemají problém. Další půl hodina a přijeli policisté, vzali si Jacka, aby jim vypověděl co se stalo, zatím co další policisté se pustili do práce. |
| |
| Marisa Jsem rád, že jsem ho nemusel zbytečně zabít. Konečně se z trysku zastavím s jazykem vyplazeným, ale ještě začenichám směrem za sebe. Potom sebou plácnu do listí a s chutí se v něm vyválím, líbí se mi, jak to šustí a lechtá. A najednou vyskočím (téměř) rovnýma nohama, poskočím jak kamzík a rozběhnu se k domům. Energie mám zjevně ještě dost a vyzývám Marisu na poslední závod předtím, než ji u ní doma propustím. A taky mám radost, konečně jsem zase na chvíli uvolněný, tak to musím dát nějak najevo. A to se pohybem dá udělat nejlíp. |
| |
| Takže. Kvůli blížícím se vánocům budu teď mít stále méně času a je mi jasné, že i vy budete mít víc práce a stresu než obvykle. :P Takže teď prohlašuji že hraní je volné. Napište jak budete chtít a moci. Přesto do konce roku chci aby jste mi aspoň napsali do diskuze, že máte zájem hrát dál jen, že teď nemůžete nebo tak něco. :D Protože je tu dlouho ticho a to většinou není dobré znamení. Všem přeji veselé vánoce :) |
| |
| Fergus Marisa Marisa se nenechala pobízet dlouho a vystartovala. Dali jste si závod a jen o délku čenichu jsi vyhrál. Zastavili jste se u cesty. Tady jste se museli rozejít, pokud jsi ty chtěl jít k sobě domů a ona k sobě. Posadila se a vydýchávala se, rozhlížela se, jak kolem jezdí auta s jazykem vyplazeným. Nakonec se podívala na tebe, vstala a protáhla se ti pod krkem a celou dobu se o tebe otírala tělem. Pak se otočila a vyrazila klusem k sobě domů, jednou se ohlédla. Dneska z toho asi nic nebude, ale vypadá to, že jsi na dobré cestě. Zapůsobil jsi na Marisu i na její vlčici. To je dobrý začátek. Jsi silný, dominantní, ale i hravý a dokážeš se smířit s tím, že tě v něčem i porazila. Když jsi se vrátil domů na záznamníku tě čekal vzkaz. Proměnil jsi se a šel se osprchovat, pak jsi si pustil zprávu. Marisa se dostala domů dřív a zavolala ti. „Ahoj. Bylo to fajn. Snad se spolu zase brzy proběhneme.“ Zněla zpráva. Znělo to skoro jako pozvání na rande. |
| |
| Bylo to fajn a oba s vlkem jsme spokojení. Mám hned lepší náladu, ale přesto vzadu v myšlenkách sedí starost kvůli tomu, co se v okolí děje. Nikdo se neozval, nikdo neříkal nic ohledně mých informací, ale kdyby se někomu něco stalo, to bychom už věděli. Sednu k počítači a zkontroluju mail, ale pochybuju, že by měl Marok hned čas a odepsal tak brzy. Nakonec se rozhodnu zajít do našeho sídla. Nechci volat nikomu konkrétnímu, prostě se uvidí, jestli na někoho narazím, abych se mohl zeptat, jak pokračuje pátrání. Už se nesmí stát to, čeho jsem byl svědkem. Nesmíme dovolit, aby členové naší smečky umírali takhle. |
| |
| Stále ještě Spring - jak nepříjemné to jen může být Zatímco Sabrina se rozplývala nad naší příští společnou návštěvou posilovny, které já se budu jistě snažit co nejdříve vyhnout až nakonec rezignuji a prostě tam půjdu, tak vlčice jen opovržlivě frkla. Zjevně jí představa vdechování upocených cizích mužských pachů nijak lákavá nepřišla. “Beru Tě tedy za slovo, ale opovaž se zamluvit nám hodinu s odtučňovacím kurzem,“ pronesu zvesela. Obézní lidé mi nevadili a naopak jsem oceňovala jejich snahu se změnit, ale když už s mám vybrat, radši budu v posilovně pozorovat svalovce. Náhle však Sabrina až nezvykle zvážněla. Zjevně byl můj hlas a slova, která jsem vyřkla velmi neobvykle příkrá. Krátce vzdychnu “Já bych ráda, ale víš jaké to bylo. Nikdo se se mnou nechtěl pouštět do řešení čehokoliv, nemluvě vůbec o nějaké rozepři. Thomas z jakékoliv rozmluvy vycouval a nechal mi volnost doufaje, že to všechno nějak dopadne,“ řeknu. Rozhodně mu nemohu nic vyčítat. Za poslední měsíc bych ani já nedostala ocenění „přítelkyně roku“, ale přeci jen, pokud mne někdo měl nutit vrátit se do normálního neufňukaného života, měl s tím začít on, pokud by chtěl celý jeho zbytek strávit se mnou. Tu však naši rozmluvu přerušila zákaznice, která vešla dovnitř. Kývla jsem na srozuměnou, že počkám než ji obslouží a zůstala jsem tiše sedět. Jen jsem si trochu poposedla, aby u prodejního pultu bylo dost místa. Jestli jsem si myslela, že to však má kamarádka nechá plavat, tak jsem se mýlila. “Já vím, já vím,“ přitakám horečně. “Samozřejmě máš naprostou pravdu, ale znáš mě. Mám ráda trochu té dominance od chlapa, trochu té mužské rozhodnosti, ale Thomas je přesný opak. Radši nechá rozhodnout mne anebo jde zlatým středem, společným kompromisem. To rozhodně není špatné, ale když se potřebuje něco vyřešit, je to problém. Ani jeden neumíme začít,“ zlehka se pousměji, ale úsměv náhle zmizí, když se mne Sabrina zeptá takhle zpříma. “Já… vlastně nevím,“ vypadne ze mne poté, co sklopím oči a ucítím zvědavost mé vlčice. “Víš, stalo se toho poslední dobou hodně. Stala se ta nehoda…“ a ze mne vlkodlak “…a některé věci se změnily…“ třeba má smrtelnost a nemožnost počít potomka “…a celkově jsme se od sebe hodně odloučili. Thomas se teď hodně věnoval škole a já naopak na ni úplně kašlala, pokračuji dál s bodající pozorností vlka v mé mysli. “Mám ho ráda, ale přijde mi, že události posledních dní náš vztah spíše vrátily nazpátek než posílily a posunuly dopředu,“ dokončím. |
| |
| Fergus Gallagher Vyrazil jsi do vašeho sídla. Když jsi dojel před vilu, na parkovišti stáli čtyři auta. Jedno bylo Benovo, Danielovo, Zenovo a jedno, které jsi neznal. Zaparkoval jsi a vešel do domu. Hned jsi všechny cítil. Všichni byli v obýváků až na dvě děti, které byli někde v patře. Samozřejmě lidské děti, ale děti vlkodlaků taky nesou jistý pach, který ti řekne, že patří k vám. V obýváku byl Ben, Daniel, Zen, Vladimir a jeho lidská žena Sarah, která seděla v křesle a něco si četla, zatím co muži jednali. Vladimir je z Ruska, kde ho v dvacátých letech proměnili, chtěl zmizet protože nechtěl vidět svou rodinu umírat. Nafingovala se smrt, on změnil jméno a přišel k vám. Ještě jako člověk bojoval v druhé světové a později i ve Vietnamu. Byl průzkumník. Ruského přízvuku se už dávno zbavil. Všichni se na tebe podívali, když jsi vešel. „Ahoj Fegusi. Pojď k nám.“ Pobídl tě Ben. Přišel jsi ke stolu, kde byla rozprostřena mapa Maine. „Zrovna se snažíme vysledovat cestu, kudy mohla ta bestie přijít. Průzkumná skupina hledá stopy a oznamuje přes vysílačku kde všude ho cítí.“ Všiml jsi si že na mapě jsou už označené modrými připínáčky místa, kde ho zaznamenali. Vedle mapy byla položena vysílačka. „Myslím si, že přišel z Nového Skotska. Vemte si, že na druhou stranu jsou už spíš velká města, zatím co ke Skotsku tak je víc lesů.“ Pronesl Vladimir. Elizabeth Folwin Spring Sabrina tě pohladila po ruce. „Chápu. Tak nějak jste se odcizili.“ Řekla soucitně. „Ale máš pravdu. Thomas je děsně nekonfliktní. Neumí si prosadit svou... což je fajn, aspoň se nehádáte, ale na druhou stranu... chlap by měl mít i svou drsnou stránku. Ráznější... je to přitažlivé. S tím souhlasím.“ Pokývla hlavou. „Hele jestli ti neimponuje... bude asi nejlepší si s ním promluvit. Třeba to bude cítit stejně... Thomas je fajn, ale já jako přítele bych ho nechtěla. Kamarád je to dobrý, ale prostě mu schází ta jiskra. Třeba zůstanete aspoň přáteli...“ Zarazila se. „Tedy kdyby jsi se s ním chtěla rozejít.“ Pokrčila rameny. Z toho co jsi řekla to rozhodně vyznělo, že vám to neklape tak jak by jsi chtěla. Navíc teď když jsi poznala Bena a Daniela... jsi jasně viděla co tvému příteli schází. Daniel a Ben... to byli správní chlapy. A navíc ta jejich zvířecí část... Byli fajn, pěkní a zároveň drsní. Aspoň tak se to jevilo. V tu chvíli ti zazvonil mobil. Neznámé číslo. Zvedla jsi ho. „Ahoj, Eliz.“ Hned jsi hlas nepoznala, ale pak jsi v něm poznala Daniela. Mi o vlku a vlk za humny. „Zrovna jsem ve městě. Nechceš zajít na oběd?“ zeptal se tě. Sabrina na tebe zvědavě koukala, byla zvědavá s kým mluvíš. |
| |
| Stále ještě ve Springu Sabrina mne soucitně pohladila po ruce, tak jak to ženy dělávají, když někomu chtějí vyjádřit svou podporu i beze slov. Zlehka jsem se usmála. Chápala mne, věděla, že mne to trápí, ale i to, že vše není tak ideální jak by být mělo. Jak bych si já přála. “Nemyslím si, že je to jenom přitažlivé,“ namítnu opatrně. Samozřejmě ještě donedávna bylo skvělé, že my dva jsme se opravdu nepohádali. Snad nikdy jsem kvůli němu neuronila slzu jen proto, že by mi nějak vážně ublížil. Spíše naopak, snažil se udělat, co mi na očích viděl na úkor sebe sama a své pozice muže. “Myslím si, že je to i nezbytné. Z vývojového hlediska ženy vždy hledaly nějaké to vedení a oporu u muže. Nemyslím si, že bych tedy byla nějaká chudinka, naopak jsem občas emancipovaná až příliš…“ pokračuji a tu se náhle nepatrně usměji. “Jsi dominantní, ale můj vlk je přeci jen dominantnější…“ vyvstanou mi na mysli jedny z prvních Benových slov, které mi řekl po přeměně. Možná že i sama má vlčice mě nutí takto smýšlet. Trochu mne zarazilo jak poté začala Sabrina mluvit. Jako kdyby už bylo jisté, že to s ním chci ukončit. Jedna část mého já říkala, že by to tak bylo nejlepší. Pro nás oba. Já sama jsem nevěděla, co k němu přesně cítím a byla jsem jistá, že mu nebudu moci dát to, co by od toho vztahu chtěl. Nehledě na to, že mu v nejbližších několika letech ani nesmím říci pravdu, jak mne Ben varoval. A kdo ví, jak dlouho vydrží mé náhle odchody a společnost cizích mužů, o nich mu nebudu moci říct zhola nic. A přesto mi bylo líto to jen tak ukončit. Ještě donedávna byl mužem, u nějž jsem věřila, že bych se jednou mohla stát jeho ženou. Byla jsem do něj zamilovaná doslova „až po uši“, rozuměli jsme si jak profesně, tak i ve volném čase a co víc, věděla jsem, že rodina s ním by byla tím nejlepším plánem. Byl… bude skvělým otcem, jen ne našich dětí. Smutně jsem se opět pousmála. “Máš pravdu, nejlepší bude si o tom promluvit. Nic víc takhle nesvedu. Možná se trápí úplně stejně a pořád to v sobě dusí jen proto, že já jsem tady ta oběť, na kterou se musí brát ohled,“ pronesu nakonec s lehkým povzdechem. Avšak opět jsem si vzpomněla na dva vlkodlaky, které jsem nedávno poznala. Oni teď byli v mých očích muži, kteří mi imponovali. Pohlední svalovci s divokou stránkou duše, přesto jemní a citliví. Aspoň tak jsem je zatím směla poznat. Měli v sobě tu skrytou vášeň, přirozený vůdcovský pud a tvrdost nelehkého osudu, to, co mému Thomasovi chybělo. Najednou mi zazvonil mobil, až jsem sebou polekaně škubla. Vytáhla jsem tedy telefon z malé kabelky a podívala se na číslo. Hlásilo neznámé volání a ačkoliv jen velmi nerada skrytá čísla zvedám, nakonec jsem to udělala. Jen ne prosím žádní telefonní operátoři, zaprosila jsem v duchu a omluvně se usmála na Sabrinu, že to opravdu musím zvednout. “Elizabeth Folwin, prosím,“ ohlásím se do mobilu celým jménem a to už se z druhé strany ozývá známý mužský hlas. Komu ale patří? napadne mne. Pak jej poznám. “Zdravím Danieli,“ ozvu se po chvíli trapného ticha. “To vůbec nezní jako špatný nápad. Ráda někam skočím. Jsem v tom novém nákupním centru ve městě. A ty?“ otáži se. Ani jsem si neuvědomila, že začínám mít skutečně hlad. Prokletá přeměna, za chvíli nebudu myslet na nic jiného. Ale jak mne varoval Ben, měla bych jíst často a hodně masa. Díky mému druhému já. Zvedla jsem na Sabrinu ukazováček, aby počkala, že ji pak všechno vysvětlím a mezitím horečně přemýšlela jakou výmluvu si najdu o tom, kým Daniel je. Rozhodně i tak dostanu vynadáno za to, že jsem ji neřekla o nějakém novém muži, ale copak bych mohla? |
| |
| U Bena Kývnutím pozdravím společnost, přisednu si a zvědavě koukám na mapu, co s ní vyvádějí. Jsem rád, že se něco děje, nemám rád ticho před bouří a nějaká činnost zaměstná moje myšlenky. "Ten kluk byl původně z Montany, to je docela štreka. Ale za toho půl roku se mohlo stát cokoli. Když máme jméno, možná bychom měli vystopovat, jestli ho někdo neviděl. Tipl bych v Kanadě. Jestli nebyl převezen do nemocnice se zraněními nebo tak, protože podle toho by se dalo zjistit, aspoň přibližně, kdy a kde ho proměnili." Vím, že vzhledem ke stopování je to trochu mimo, ale třeba se to, co mu tohle udělalo, může pořád nacházet na svém území. Stopa totiž může končit náhle. Bude stará, něco pach přebije... cokoli. "A jestli ho třeba nezná nějaká kanadská smečka... Mimochodem, v lese jsme narazili na další divnou věc. Vrhl se po nás jelen, byl strašně agresivní a docela dlouho se nás držel. Myslím, že je to kvůli tomu, co se v lese stalo, jenom se bojím, aby tu nákazu, nebo co to bylo, neroznesl." |
| |
| Elizabeth Folwin Spring „Nejsem od něj daleko. Chci tě vzít na jedno speciální místo. Sejdeme se za čtvrt hodiny na parkovišti. Dobře?“ když jsi souhlasila rozloučil se a zavěsil. Když jsi schovala mobil, Sabrina se naklonila dopředu a v tváři ji jasně byla vidět zvědavost. Skoro snad zžíravá zvědavost. „Kdo je Daniel?“ chtěla vědět. „Znám tě už dost dlouho, abych věděla, že žádného Daniela jsi ještě nedávno neznala. Tak povídej! Kdo je to? Kde jste se poznali? Jak vypadá?“ Sabrina je sice žhavá po novinkách a drbech, ale sama nic neroznáší. Pozná co se může říct a co ne. Fergus Gallagher U Bena Vladimir se na tebe podíval. „To zjišťujeme. Smečky jsme už obvolali a pokud nekecají, tak ho neznají. Takže se předpokládá, že ho asi změnil nějaký samotář nebo vlkodlak co zešílel.“ Pronesl. Ben přikývl. „Říkáme si, že šel přímo a nikde se dlouho nezastavoval, protože jinak by si ho někdo všiml. Takže možná přišel z místa, kde se přímo nakazil.“ Všichni se na tebe podívali, když jsi jim prozradil, že na vás zaútočil jelen. „Fakt Jelen? Vždyť ti se náš bojí jak čert kříže.“ Řekl Zen. „Možná je to vedlejší efekt.“ Ozvala se Vladimirova žena. Teď se všichni otočili na ní. „Můžeš to rozvést, anděli?“ pronesl Vladimir hlasem z kterého odkapával med. „Zvířata jsou velmi citlivá. Asi byl v lese nějakou dobu a tak je zvěř rozdrážděná. Sami jste říkali, že jeho pach byl velmi odporný a navíc byl něco nepřirozeného. Je to jako kdyby kolem vašeho domu kroužil masový vrah. Taky bych byla na nervy až by mi jednou ruply nervy, popadla bych pálku a šla po něm.“ Pokrčila rameny. |
| |
| Můj urychlený odchod ze Springu Nečekala jsem, že tady Daniel bude tak rychle. Teď budu muset hnát a co nejrychleji a nejelegantněji se rozloučit se Sabrinou. V hlavě mi stále vrtalo to speciální místo. Kam že mne chce vzít? Co může znamenat ´speciální´? Je možné, že existuje jídelna jen pro vlkodlaky? Nebo nějaké extrémní masoproduktivní uzenářství s rozličným masem světa? dál jsem nad tím již nemohla přemýšlet, bylo zapotřebí začít konat. “Dobrá, budu tam. Budu se těšit,“ pronesu do telefonu. Daniel očividně není na žádné další vykecávání, tak se se mnou jen rozloučí a zavěsí. Tak a odteď mi běží čas. Schovala jsem mobil zpátky do kabelky a snažila jsem se tak vyhnout Sabrininu zkoumavému a všetečnému pohledu. Co ji mám sakra říct? Nemám strach, že by běžela za Thomasem s tím, že randím s někým jiným, ale může být nebezpečné takhle veřejně mluvit o někom, kdo možná nechce být probírán. Zlehka se po její první otázce usměji a přiložím si k ústům chladnoucí kafé, abych jej dopila než vyrazím. Co o něm vlastně víc? Řekl mi Daniel vůbec někdy, co vlastně dělá? No, pokud ano, tak si to vůbec nepamatuji. Sakra… “Tobě nikdy nic neunikne, že?“ popíchnu ji zvesela, zatímco dal přemýšlím nad tím, co mohu prozradit a co ne. Nejlepší je poskytnout co nejvíce neurčitých informací. Snad kromě vzhledu, tam si vymýšlet nemohu. “Daniel je můj nový kamarád. Ve volném čase pomáhá zraněným lidem smířit se s tím, co se jim stalo,“ v klidu začnu vymýšlet svůj příběh, i když vím, že mne pomalu honí čas. Zatím jsem ani nelhala. “Známe se z nemocnice,“ a teď už si vymýšlím dodám nějaké uvěřitelné místo našeho setkání. “A věřím, že by se ti jistě líbil. Je vysoký, hezký a starostlivý. Vypadá trochu jako moderní mladý sexy Vinnetou,“ dořeknu a k tomu se už začnu pomalu sbírat. Myslím si, že jsem řekla o tak víc než dost. “Nic Sabri, já už fakt budu muset běžet. Pak Ti zavolám, co ty na to?“ pokusím se z toho ještě vyvléci než bude mít má přítelkyně další všetečné otázky. |
| |
| U Kadena Jsem číslo? „Jednička. Tos nevěděl?“ Naoko dotčeně zakroutím hlavou, přičemž ho nepřestávám sledovat. Jsem opravdu zvědavá, co bude dál. Podvědomě čekám klasický scénář: Stoupne si ke sporáku, zmateně pročísne vlasy nebo promne bradu a pustí se do zkoumání tlačítek. Zkusí to, které je po ruce a když se zadaří, bude si připadat jako mistr světa. Ovšem pouze do doby, než začne z hrnce čoudit. Holt muž a sporák, to nejde dohromady. Ačkoli snaha se rozhodně cení… „Dárek? Nebo se v ženských šatičkách producíruješ rád?“ Neodolám, jakmile si obleče tu rozkošnou zástěrku. V koutcích mi přitom uličnicky zaškube. „Chceš i čepici? Stačí říct…“ Ujistím ho a v duchu už si plánuji navštívit první obchůdek s kuchařskými „pomůckami“. Za fotku Kadena v zástěrce a čepici mi ta námaha každopádně stojí. A pak, Staci by se ta fotka taky mohla líbit…. Ta představa u mě vyvolá další otřes smíchu. „Špenát? Proč ne.“ Pokrčím rameny, když se zas uklidním. . „Se mnou si starosti nedělej, jím skoro vše. Pokud je to dobře uvařené…“ Další popíchnutí. Jak s tím jednou začnu, nemůžu skončit. Jsem asi rozbitá. „Paní kuchařka“ víc neotálí a pouští se do díla. Musím připustit, že si počíná celkem obratně. Se sporákem si poradí bez problému a už připravuje zeleninu, maso a těstoviny. U těch mi dá dokonce na výběr a já zvolím klasiku – špagety. Vážně nestačím zírat, jak mu jde práce hezky od ruky. A do toho mi ještě stíhá líčit své „plány“ s Katrin. Hm kdo tvrdil, že muži nezvládají dělat víc věcí najednou? Pobaveně zakroutím hlavou a raději se soustředím na důležitější věci. Chůva? Oznámení na Facebook? Tiše hvízdnu. „Teda… to ty sám?“ Uchichtnu se, ale hned pokračuji: „Řekla bych, že je to přímo ďábelský plán. Akorát se obávám, že teď, když o něm ví, bude se jej snažit obejít. Například si vymaže FB účet, začne „prohánět“ chůvu takovým stylem, že budeš mít do jednoho týdne na stole její výpověď…“ Pokrčím rameny. „Vynalézavost dětí je nekonečná. Ale ty ji znáš, třeba si opravdu dá říct…“ Dodám nakonec po chvilce rozmýšlení, abych mu úplně nezkazila náladu. |
| |
| Elizabeth Folwin Spring a obchoďák „Oooohhhh....“ Pronesla zaujatě, když jsi ji Daniela popsala. „Toho mi někdy musíš představit.“ Zazubila se. „Dobře. Tak se měj.“ Obešla pult a objala tě. Vyšla jsi z obchodu a zamířila na parkoviště před obchodním domem. Nečekala jsi dlouho, když jsi uviděla Danielovo auto, zaparkoval, vystoupil a mávl na tebe. „Ahoj, Elizabeth.“ Pozdravil tě, když jsi přišla blíž. „Nastup.“ Řekl a sám se znovu posadil za volant. Jakmile jsi se usadila, vycouval a jel pryč od obchodního domu. „Chci tě vzít do jednoho podniku, který patří smečce. Vlastní ho Šíha, vlkodlačice, takže ví jak se starat o naše žaludky.“ Začal ti vysvětlovat. „Ale chodí tam samozřejmě i lidé a můžeš tam narazit i na Fae.“ Krátce na tebe pohlédl. „Jak se držíš? Musí to být docela šok zjistit, že vedle světa, který tak dobře znáš existuje i další. Ten nadpřirozený.“ Maeve Adlerová U Kadena „To je zástěra. A rád mám čisté oblečení.“ Bránil se. Zašklebil se. „Myslel jsem to jako legraci. Neber mě za slovo. Vypadal bych směšně.“ Zavrtěl hlavou. Uchechtl se. „Není to tak dávno co jsem byl taky puberťák. Vím jak to funguje. A neboj... kdyby se to snažila obejít, pořád můžu dát oznámení na školní stránky a ty smazat nemůže.“ Vychytrale na tebe mrkl. „A kdyby chůvy vyštvala... pořídím ji takovou, kterou by nevyštvala. Třeba vojandu. Vážně už vidím, jak žebrá o odpuštění ve chvíli kdy zjistí že její chůva ji nechá udělat za prohřešek dvacet kliků a ne těch holčičích.“ Zdá se, že je sám se sebou spokojený. „Měl jsem to udělat už dávno.“ Přidával do pánve další a další ingredience. Zkontroloval těstoviny a znovu se vrátil k pánvi, teď se vrhl na koření. Brzy měl jídlo hotové a začal nandavat na talíře. Vždycky je dal tobě a ty jsi je odnesla na stůl. Požádal tě, aby jsi vzala příbor a pak zavolal Katrin. Než sešla dolů, přinesl skleničky a minerálku a džus. Všichni tři jste se usadili ke stolu. Katrin vypadala, že trucuje a vrhala na Kadena nazlobené pohledy. Na tebe koukala spíš zvědavě. Ale taky nic neřekla. Zkusila jsi špagety s kuřecím masem, špenátem a nastrouhanou gorgonzolou. Chutnalo to dobře. |
| |
| Spring a nový výlet Spiklenecky jsem se na Sabrinu usmála. Moc dobře jsem věděla, že jako malá byla milovník Karla Maye. Jenom knihy četla mockrát, ale jak viděla poprvé film, nemohla se zbavit posedlosti po indiánech. A Daniel byl vážně moc pěkný mladý muž s výraznými rysy svých indiánských předků. “Určitě. Jak se jen osmělí, dotáhnu ho rovnou sem,“ pronesu a zvednu se tedy k odchodu. Obejmu Sabrinu, ve spěchu popadnu kabelku a vydám se ze Springu pryč. “Brzy se ti ozvu. Na to posilovnu jsem nezapomněla, neboj,“ ještě naposledy pípnu ve spěchu, rychle zamávám a mizím za nejbližším rohem pryč, abych se co nejrychleji dostala na parkoviště a Daniel nemusel zbytečně čekat. Nakonec jsem tam tedy přeci jen byla první já, ale nemohlo to trvat snad ani pět minut, když jsem spatřila známé auto a byla ráda, že jsem se nespletla. Jako každý správná žena jsem si pamatovala barvu, maximálně tvar auta. Značku po mě ale nikdo chtít nemohl. U Danielova auta jsem se dokonce i trefila do správné značky i majitele. “Ahoj,“ usmála jsem se na něj a dle jeho přání se posadila na sedadlo spolujezdce. Bylo by asi hloupé, abych jela sama svým autem, když ani nevím kam. Usadila jsem se, zapla jsem bezpečnostní pás a zvědavě pohlédla na Daniela. “Tak, už mi prozradíš, kam jedeme nebo to je pořád tajemství?“ otáži se se zájmem. Nemusela jsem se však vůbec ptát, Daniel se jal vysvětlování sám od sebe. Pečlivě jsem ho poslouchala a mé nadšení bylo patrno z rozesmáté tváře. “My máme vlastní restauraci? Bude tam více vlkodlaků? I fae? Nikdy jsem žádného neviděla“ vychrlím ze sebe nadšeně. Možná až příliš. “Promiň, Danieli. Jsem trochu moc dychtivá. Připadám si jako Alenka v Říši divů. Všechno je tak neskutečně skutečné. Jsou věci, které mne sráží na kolena a na ty se snažím nemyslet. Na to, že lžu rodině i dalším blízkým. Na to, že oni jsou smrtelní a já už ne. Na to, že nic nebude jako dřív. Ale z druhé strany je to fascinující. Existuje tolik věcí, které neznám, u kterých jsem nevěřila, že vůbec existují. Je to vzrušující a já po tolika dnech sebelitování našla sama sebe. Díky vám,“ dořeknu a vděčně se na něj zahledím. |
| |
| U Kadena „Vím. Podobnou nosila moje babička.“ Uchichtnu se. „Taky měla ráda čisté šaty. Proto si ke stolu sedala buď v zástěře, nebo s bryndákem. Ten máš taky?“ Jestli bude odpověď kladná, přísahám, že se smíchy rozložím. Prozatím ale zachovám jakž takž vážnou tvář a poslouchám, co má na srdci dál. A že jsou jeho plány opravdu ďábelské. Oba. „Školní stránky jsou fajn nápad.“ Kývnu uznale. „A ta chůva – vojanda snad ještě lepší. Řeknu ti, že bych nechtěla být v kůži Katrin. K smrti nesnáším kliky. A dřepy. Vlastně nesnáším všechno, kromě běhu. A ne, radši se ani neptej, co dělám právě u policie.“ Zasměju se a pro efekt zvednu rezignovaně dlaně vzhůru. Pak se zas pohodlně opřu a pozoruji, jak mu jde práce pěkně od ruky. Počíná si velmi dobře, skoro mám nutkání složit mu další pochvalu. Jenže, jak říká moje matka: Muže nesmíš chválit příliš často. Dojdou k názoru, že už vše umí a nebudou mít motivaci se víc zlepšit. Po pár letech najednou zjistíš, že tvůj manžel už jenom přepíná čudlíky na ovladači, zatímco ty spravuješ motor auta a vrtáš příčky na plot. Čas uteče přímo závodním tempem a než se naději, jídlo je uvařené. Kaden jej začne nandávat na talíře a já se dobrovolně ujmu role servírky. Donesu je na stůl, přichystám příbory a nakonec mu ještě pomůžu se skleničkami na minerálku a džus. Jakmile vše připravíme, dostaví se také Katrin a společně usedneme ke stolu. Katrin je stále nabručená, měří si otce zamračenými pohledy a ani nemukne. A Kaden se rovněž netváří, že by s ní teď chtěl něco probírat. Nebudu lhát. Takové situace mi vůbec nejsou příjemné. Nejsem zrovna společenský typ, zvlášť, když ty dva nijak dobře neznám. Na druhou stranu je ale asi cokoli lepší, než to mrazivé ticho… „Dobrou chuť.“ Popřeji oběma a vezmu do ruky příbor. Přesně, jak jsem čekala. Jídlo je stejně dobré, jak vypadá. Teď už si pochvalu zaslouží… Usoudím. Podívám se na něj a usměji se. „Výborné. Poklona šéfkuchaři.“ Příbor zas na chvilku odložím a natáhnu se pro minerálku. Naliji si zhruba půl sklenky a obrátím se pro změnu na Katrin. „Dáš si?“ Nabídnu jí, pořád s úsměvem. „Nebo radši džus?“ Nadhodím i druhou variantu. „Je lepší, ale přebíjí celkovou chuť jídla. Což je u Italské kuchyně skoro hřích. Patří totiž k mým nejoblíbenějším. Taky ji máš ráda?“ |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR