Smallville - 28. září 2009 15:54

Jednalo by se o 8. ředu seriálu Smallville, kde se z Clarka Kenta stává novinář Daily Planet ve kterém pracuje i Lois Lane. Bohužel se musíme rozloučit s Lanou Langovou, která zmizela beze stopy hned potom co se dozvěděla o Clarkovi pravdu a chtěla ho za každou cenu chránit, dokonce i před sebou samotnou. Objevuje se zde Liga Spravedlnosti v čele s Oliverem Queen (zeleným šípem), který bojuje proti Luthorcorpu v jehož vedení je Tess Mercer. Lex Luthor někam záhadně zmizel a je těžké ho najít. Začne se tu vyskytovat Davis Bloom, charismatycký záchranář, ze kterého se postupem času stane Doomsday - další stvůra, se kterou musí Clark bojovat. Ale tentokrát bude muset použít nějaké přestrojení, aby se o něm svět dozvěděl. Po večerech je obyčejným novinářem, který občas zmizne, aby zachránil svět před nebezpečím. Jak dlouho dokáže toto všechno dělat, aby se o něm nikdo nedozvěděl? Zvládne skrývat svoje tajemství? Zabrání Doomsdayovi, aby zničil tento svět? Najde si lásku, když mu Lana odešla? Na tyto otázky si můžete odpovědět sami, když zde budete hrát. Je to pouze ve vašich rukou.

Smallville - 02. října 2009 16:54

Nový den - Sophia Včera jsi měla jednu ze svých akcí a jaksi se prodloužila až do dvou hodin ráno. Tudíž na vyspání si měla pouze šest hodin. Bylo jasné, že se ti nebude moc dobře vstávat, ale musela si, jelikož se v Daily Planet objeví tvůj nový šéf. Vezme místo Lexe Lhutora, který před měsícem záhadně zmizel z povrchu zemského. Né, že by ti nějak moc extra scházel, ale pořád v tobě vrtalo, co se mu stalo. Nikdy se ještě v této historií nestalo, že by beze stopy zmizel ten největší zloduch. Crrrrrrr. ozval se tvůj všemocný budík, který v tuto chvíli hlásal, že je čas vstávat. Zaklapnout ho a nevšímat si ho by nebylo zrovna dobré. Takže co jiného, než vstát z postele, převléct se do něčeho a vyrazit, ti nezbývalo. Jakmile si tak vykonala a šla do garáže s úmyslem nasednout do svého vozu a odjet. Zjistila si, že přední gumu, nějaký vandal zdemoloval. Takže vůz budeš muset nechat zavést do autoopravny a do práce pojedeš nejspíš hromadní dopravou a nebo si zavolat taxíka. Taxík, byl pro tebe tvoji nejlepší volbou. Dovezl tě až do Daily Planet a chtěl po tobě celkem nehoráznou částku, kterou si musela zaplatit a jen se usmát. V Daily Planet to bylo velký chaos, jelikož všichni očekávali příchod nového šéfa. Lois Lane pobíhala z místa na místo, dirigovala ostatní, a když si tě všimla jen se ušklíbla, jelikož si pro ní znamenala konkurenci. Hele krásko. Za chvíli dorazí šéf. Tak se připrav. Prej je velkej pedant na všechno. promluví k tobě Lois, která si tě všimla a vrazila ti do ruky nějaké spisy. S úsměvem na tváři si sedla ke svému pracovnímu stolu a začala se věnovat své práci. Do Daily Planet vstoupil po chvíli jakýsi pohledný muž, který se rozhlížel po místnosti. Nějak moc extra sis ho nevšímala a věnovala se svoji práci, které byla kupa.

Smallville - 02. října 2009 17:10

Policejní stanice - Mario Santana Přidělili ti případ zmizení Lexe Luthora, který zmizel skoro před měsícem a vypadalo to vážně, jako kdyby se z povrchu zemského vypařil. Vedli se spekulace, že zmizel kvůli svojí minulosti a kvůli tomu, že byla na něho uvalena žaloba. Někdo zase říkal, že byl zavražděn a jeho tělo nebylo identifikováno. Ale všichni se shodli na jediné věci, že jim je lépe bez Lexe Luthora a těch jeho všemožných pokusech, zjistit jakési tajemství. Dnešní ráno probíhalo pro tebe, jako každé. Probudil ses v sedm hodin ráno, aby ses mohl něčeho rychle nasnídat. Hodil si na sebe nějaké oblečení a vyrazil si do práce, která byla od tvého domu vzdálená necelou půlhodinu cesty. Hned jak si vstoupil do místnosti všiml si tě tvůj šéf, který vypadal jako vždy strašně. Malý, obtloustlý postarší černoch, jehož věk bys typoval na takovou tu padesátku. Oděn byl do obleku, do kterého se jakžtakž vlezl. Vydal se tvým směrem a ty jsi mohl tušit, že nastanou problémy. Hele, Santano. Doufám, že máte pro mne nějaké ty zprávy o Lexi Luthorovi. Už tu na ně čekám skoro měsíc a pořád nic. Krom toho asi půjdete s Mikem obhlídnout požár na rohu Creek street. Včera to nějakej pyroman podpálil. Je vám to jasný? pronesl svoji lámavou angličtinou, ale přesně nevíte odkud pochází. Tyto náležitosti o sobě neřekl. Chvíli čekal až mu něco řekneš, a pak stejně mávl rukou a odešel do své kanceláře. Tak nejspíš ho budeš muset poslechnout a vyrazit za Mikem, který na tebe už čeká na rohu Creek Street.

Smallville - 02. října 2009 17:57

Nová rodina - Ashley Přijela si do Smallvillu za svoji nevlasní sestrou, vlastně tě tam poslal tvůj otec, abyste se vzájemně poznali a on si mohl užít svého soukromí. To ti bylo jasné. Chloe se tě ujala, jako správná starší sestra a udělala ti pokoj, který ti vyhovoval. Starala se o tebe, nechávala ti peníze a dokonce ti i našla menší práci v Daily Planet. Ale tobě to vždycky připadalo málo a chtěla si po ní jaksi víc, jelikož na tebe zrovna dvakrát čas neměla. Dneska jsi se probudila v stejnou hodinu, jako ona. Jelikož si jí spatřila v kuchyni, jak si na rychlo připravovala něco k jídlu. Stála u kuchyňské linky a natahovala se do skřínky, aby si mohla vzít cornflaky, jakmile na ně došáhla, uvědomila si, že jsi taky vzhůru a vzala dvě misky. Budeš taky snídat? položila ti otázku a omluvně se na tebe podívala, jelikož jí nejspíš napadlo, co máš na srdci. Zase šla do práce a to ti slíbila, že zůstane doma a užijete si krásný den ve dvou. Ale toto její slovo, jako vždy neplatilo. Nasipala ti do misky cornflaky, tolik kolik si myslela že jich sníš a jako vždy se trefila. Zalila je mlékem a sedla si do čela stolu. Nepustila se do jídla a pouze se tě pozorovala, mohla si uslyšet její povzdech. Vím. Slíbila jsem ti, že dneska budu doma a užijeme si. Ale musím do práce, jelikož tam budeme mít nového šéfa a ty bys taky měla jít. promluví na tebe a omluvně se na tebe podívá, až poté se dá do jídla. Vedle misky má šálek s kafem, který po čas chvilky usrkává. Pak se podívá na hodinky a zjistí kolik je hodin. Rychle na sebe hodí červený kabát a vydá se ven. U východových dveří se zarazí a ohlédne se na tebe. Mám jet, nebo pojedeš se mnou? O pauze bychom si mohli zajít do nejlepší restaurace na oběd. Co říkáš? zeptá se tě a čeká na tvoji reakci. Tento den vypadá zajímavě.

Smallville - 02. října 2009 18:25

Nový den v Daily Planet - Clark Kent Celkem si užíváš klidu, potom co zmizel z povrchu zemského Lex Luthor a s ním i tvoje tajemství. Začal si pracovat v novinách, protože kde jinde by ses dozvěděl novinky ze světa a mohl tak zasáhnout, zachránit díky tomu hodně životů. Takže doma se ukážeš jenom občas a vlastně tvůj dům je poněkud opuštěný, ale zase na druhou stranu tvoji pravou tvář nikdo neohrozí. Ráno ses probudil trošku později než dřív, jelikož si včera měl pernej večer, kdy si pořád někde byl a někoho zachraňoval. Holt takový je úděl vás mocných, chránit svět před útoky nepřítele a těch je v poslední době ažaž. Kriminalita poměrně stoupla od té doby, co zmizel Lex Luthor. Nejspíše to bylo tím, že se Lexe bálí a když zmizel, tak mohou vycházet. Krom toho že povětšinou děláš sám, tak občas se stane, že ti v něčem píchne Oliver Queen, který má v kapse hodně pěnez, takže si může moc věcí dovolit. A když jsme u toho v Daily Planet bude noví šéf a ty bys tam měl být. Jakmile se podíváš na hodinky zjistíš, že poměrně nestíháš a máš být za pět minut v práci. Ale pro tebe to nejspíš nebude nějaká velká práce. V tom ti však zazvoní mobil a volá ti Lois. Clarku, kde sakra si. Máš tu bý za pět minut a nikde tě nevidím. Musíš přijet. Budeme mít nového šéfa a nechci ho kvůli tobě první den rozčílit. podle jejího hlasu jde poznat, že to myslí vážně a jakž takž se drží, aby po někom nevyjela. Takže by nebylo zrovna dobré jí hned naštvat, dokázala by ti přidat hrozně práce navrch a to ty zrovna dvakrát nepotřebuješ. Takže hurá do práce. Jakmile si v práci, všude je učiněnej chaos. A už od vchodu slyšíš Lois, jak křičí. To bude zase den.

Mario Santana - 02. října 2009 18:28

Ráno – doma -> cesta do práce Vzbudil jsem se v sedm ráno.Když jsem vylezl z postele, tak jsem šel do koupelny, kde jsem si opláchl obličej a vyčistil zuby. Poté jsem se oblékl a vyšel před barák. Na to, že bylo půl osmý bylo venku docela chladno.Nasedl jsem do auta a vyrazil do práce. Jako každé ráno byl na silnicích hustý provoz.Do toho ještě byla bouračka, takže jsem popojížděl téměř krokem.Do práce jsem dorazil tedy až bez mála za hodinu. Práce Hned jak jsem vešel na pracovnu, tak jsem spatřil svého šéfa jak míří ke mně. “ Co zase chce.“řekl jsem si pro sebe Když ke mně došel, tak jsem se to hned dověděl “Hele, Santano. Doufám, že máte pro mne nějaké ty zprávy o Lexi Luthorovi … Je vám to jasný? “ Než jsem si stačil promyslet co mu řeknu, tak raději odešel. Cesta na Creek street Nechtěl jsem riskovat další setkání se šéfem a tak jsem se raději vydal na Creek street.Vyšel jsem před pracovnu, došel na parkoviště, kde stálo mé auto do kterého jsem nasedl a vydal se na místo setkání s Mikem.Provoz už nebyl takový jaký byl ráno a tak mi cesta trvala necelých dvacet minut.Když jsem tam dojel, tak jsem zaparkoval auto a šel na roh ulice, kde stál Mike. “ Čau Miku, tak co se tu vlastně stalo? Jediný co vím je to, že tu řádil nějaký pyroman.“ řekl jsem, když jsem došel na místo.

Smallville - 02. října 2009 18:40

Vlastník Daily Planet - Oliver Queen Za poslední dobu, co zmizel Lex Luthor si začal mít práce až nad hlavu, teda spíše až po nocích, jako Zelený šíp, který se snažil ochránit lidstvo, teda spíše Smallville a Metropolis. Ale potřeboval si nějaké krití, aby na tebe nepadlo podezření, zjistil sis o tom kde pracuje Clark, a tak ti bylo jasné, co uděláš. Před měsícem sis koupil Daily Planet a až dneska ses rozhodl prozradit, kdo je vlastníkem. Probudil tě zvonící budík, který si možná hned zaklapl, ale nakonec ses přemluvil vstát. Jaké by to bylo pro tvoje zaměstnance, kdyby si tam jejich šéf chodil, jak chce. Nejspíš sis zvlolil správnou taktiku a tak si musel vstát. Udělal sis ranní povinnosti, jakmile sis převlékal košily, zjistil si díky bolesti, že sis včera při souboji zlomil dvě žebra. Holt nejsi nezničitelný. I přesto si šel do práce a snažil ses nemyslet na tu bolest. V práci si aspoň budeš moc pořádně promluvit s Clarkem. Jakmile si dorazil do práce všiml sis velkého zmatku, který tam panoval a taky sis všiml panovačnou Lois, která pořád rozkazovala. Na chvíli si upoutal její pozornost a nechápavě se podívala na tebe. Asi moc neměla zrovna radost, když tě viděla. Přistoupila k tobě a snažila se udržet, aby nevybuchla. Co tady sakra děláš Olivere Queene? Čekám tu na nového šéfa a nemám náladu tady s tebou řešit, tvoje problémy. Už dávno je mezi námi konec. křičí na tebe Lois, takže upoutala na vás patřičnou pozornost. Jak jí asi bude, když zjistí, že ty jsi její šéf?

Gabriel - 02. října 2009 18:59

Škola a doma. Možná ještě nějaká ta party Každý den to samý, furt jen škola domu, škola domu a takhle dokola. Už mě to začíná štvát, chce to vodvaz, pořádnej hard core. Nervózně klepu prsty na lavici a snažím se přetrpět ten nejhorší předmět, který znám. Je jím ekonomika a opravdu netuším ani trochu, co na téhle škole dělá, když je to sociální předmět a toto je strojní typ university. Ale tak co, je to prvák a ve druháku už nebude. Zkusím to přetrpět a nasbírat i nějaké kredity, abych prolezl. Konečně končí vyučování a tak celá třída sborově jak Ivanovci odejde z učebny a já jediný zůstanu zamyšlen nad nudným životem. Asi po minutce si teprve uvědomím, že začíná víkend, to jest začátek období legrace a nekonečné party, na kterou mám zálusk. Určitě někde bude nějaká oslava a určitě seženu peníze na různé lihoviny obvyklým způsobem. Vyjdu tedy ze školy a doma zapnu svůj laptop. Trocha surfování na internetu, ale nenajdu nic zajímavého a tak ho znovu zklamaně zavírám. Hlavou se mi začínají protírat různé zoufalé nápady a nakonec zvolím jeden z nich, asi ten nejzoufalejší. Vyjdu tedy z domu, na sobě oblek. Sako stylově rozepnuté a košile na rozhalovačku. Takto skvěle oháknutý kráčím jen tak po ulicích a čekám, až mě něco cvrnkne do nosu. Tato fráze je prosím pouhá metafora, takže opravdu nechci kopírovat pohádku o popelce, nýbrž vyhledávám nějaké to pozdvižení.

Ashley *Ash* Sullivan - 02. října 2009 19:15

"Doma" Musela jsem přiznat, že ve Smallvillu bylo velice příjemně, se sestrou bych docela dobře vycházela, kdyby se mnou trávila více času. Byla jsem spíše společenská a neměla jsem ráda tyto sliby, kterým jsem hned po týdnu od nastěhování přestala věřit. Sice jsme chodili do stejné práce, nicméně ona byla až moc zaměstnaná, že bych ji nejraději nazvala workoholikem. Táta mě tady poslal kvůli ní, i když jsem tušila, že on si chce prostě jenom užívat beze mne. Ráno jsem se vzbudila stejně jako má sestra, protože když už jsem upravená, oblečená a umytá vyšla z pokoje a šla dát si snídani, spatřila jsem ji v kuchyni. Hned jsem na ní poznala, že jde do práce, protože dělala věci rychle, jako kdyby nestíhala. Obdařila jsem jí jedním z naštvaných pohledů. Začala jsem jíst, když se mi snažila omluvit. Holt práce jí je důležitější. Ona prostě musela jít. Protočila jsem očima a nemluvně přikývla, zatímco ona ještě upíjela kafe, já už jsem všechno dojedla. Já uklidila všechno nádobí, protože jsem nenáviděla nepořádek a chtěla jsem, aby všechno bylo perfektní. No, někdy mi to holt nevyjde. Vyšla jsem za ní, oblékla jsem si lehkou mikinu. "Pojedu s tebou. No, možná by to byl dobrý nápad, ale budeš mít čas?" Pokrčila jsem rameny a nasedla na sedadlo spolujezdce. Zapnula jsem si okamžitě pás, holt zvyk, a čekala jsem na sestru. Raději jsem neříkala nic, protože jsem nechtěla být naštvaná a zároveň by se to Chloe moc nelíbilo.

Clark Kent - 02. října 2009 20:21

Po pracovní době zase do práce! Znuděně a otráveně se probudím. Normálně mám ještě tak půl hodiny čas, ale jakmile se podívám na hodiny zjistím, že mám být v práci za pět minut Sakra já zaspal! No jo no tak zase ve stylu do práce! řeknu si pro sebe a superrychlostí se převléknu. Skočím si do koupelny, kde se omyju a udělám ranní hygienu. Vše mi trvá všeho všudy pár sekund. Už se chystám vyrazit, když se ozve můj mobil a na displeji se mě objeví jméno a fotka Lois Ano Lois? Klid můžeš prosím chvilku počkat musím něco zařídit! Hned jsem tam. odpovím vylítnu z okna a během chvíli jsem v Metropolis a jako šmouha vlétnu do okna Daily Planet. Zastavím se až u výtahu, nikdo si mě nevšimnul. Jen lidé co tu pracují mohli poznat, že se z ničeho nic udělal průvan a otevřelo se okno do kořán. Já v klidu stojím u výtahu, který se zrovna otevřel a vypadá to jako bych z něho právě vystoupil. Dojdu k Lois a aniž by mě postřehla Kdyby jsi neutrácela kredit a místo toho něco dělala. Ne se jen nervovat. Ahoj už víš kdo je šéf? bafnu na ní. Promiň. V hale dole byl problém s jednou ženou. Nevěděla kudy se má vydat. Hledala jednu ulici a jaksi to tu znám. Tak jsem jí pomohl to najít, ale stihl jsem to! Takže dobrý a to ještě máme minutu! Tak schválně jestli bude náš nový šéf přesný jak hodinky? vysvětlím svoje lži Lois a jen čekám kdo se to vlastně ukáže jako nový šéf.

Sophia Megan Stecker - 02. října 2009 21:26

Nový den: Oslava na Brooklin street se protáhla. Ostatně, proč bych tam nezůstala, když mi jistý nejmenovaný gentlman platil každý drink, nejspíš za účelem mě opít a pak mě dostat do postele. Ovšem to se přepočítal. Možná jsem se nezdála, ale vydržela jsem toho hodně. Rozhodně mě pár drinků Sun Beach nemohlo skolit natolik, abych s se s nějakým zbohatlíkem zapletla na jednu noc. Možná jsem byla hezká, ale tím jsem neztratila mozek. A tak, když byl čas se vytratit, jsem se zdvihla (bylo to příhodně v době, kdy byl můj "hrdina večera... a vlastně i rána" v kabinkách na toaletě) a vyklouzla zadními dveřmi, cestou ještě stihnouc ještě koketně mávnout na jednoho z mladých číšníků. Pomocí mého krásného červeného lamburgini jsem se hladce dostala až domů, kde jsem se zděšením zjistila, kolik vůbec je, a že jdu zítra do práce, a okamžitě ulehla tak říkajíc do pelechu. "Crrr..." ten protivný zvuk mi pořád zněl v uších. Kupodivu jsem nebyla tak zničená, jak bych očekávala. Patrno říci, že od doby, co jsem se sem přistěhovala, bylo obvyklé, že sjem z akcí chodila pozdě a ráno upalovala do práce a tak si na to můj organismus asi dost zvykl. Ono dvě práce na plný úvazek není zrovna dobrý nápad. Obvzlášť ne pro takový noční živel jako jsem já. Vstala jsem a zamířila do koupelny. Po ranní hygieně jsem se navlékla do rourovitých džínsů a bílého topu bez ramínek, k čemuž jsem si nechala rozpuštěné vlasy, jen stáhnuté stříbřitou čelenkou. Nijak jsem se nefintila - rozhodně ne tolik, jako ta panovačná a rozkazující Loise, která byla pořád nervózní a snad všem lezla na nervy. Černé balerínky byly pohodlné a tak jsem do nich rychle vklouzla, vzala si svou černou tašku přes rameno a zamknula za sebou svůj nádherný byteček. Když jsem tak sešla do garáže a už odemykala dveře dálkovým ovládáním, nemohla jsem si nevšimnout píchnutého kola a odřeného nárazníku. "Parchanti jedni," pomyslím si a zamručím nad napáchanou škodou. Pravda, peněz jsem měla dost, ostatně moji rodiče by mě mohli případně zásobovat bankovkami, ale i tak jsem měla problém - jak se teď dostanu do práce? Zavolala jsem technikům a Johnovi, svému příteli na všechno, aby se o to postarali a on na ně dohlédl. Hromadná doprava měla často zpoždění a představa zaplněného autobusu nebyla zrovna lákavá, proto jsem si zavolala taxíka. Byl to nový taxikář, kterého jsem neznala. Byla to škoda, protože u Thomase jsem vždycky dostávala úžasnou poloviční slevu. Možná proto jsem byla pravidelná zákaznice. Ostatně i tento muž mě zavezl přímo před vchod do Daily Planet. Jen jsem se na něj usmála, zaplatila. Pak už jsem jen kočičí, plavnou, ladnou, vlastně téměř taneční chůzí vykročila ke dveřím Daily Planet, vyjela výtahem a bohužel rovnou do rány Lois. Její ironickou poznámku přejdu, vezmu si spisy a věnuji jí jeden sladký úsměv. "Samozřejmě, obludo," opáčím, aby věděla, že já se za svou krásu nestydím, mozek mi nechybí a nejsem na každém kroku tak urážlivá jako ona. Pak už ale zapluji do svého útulného koutku v rohu, který uzavírají dva stoly, svírající pravý úhel, mezi kterými je jen maličká škvírečka, přesně tak hubená jako já, abych mohla projít podél stěny do toho pomyslného čtverce mého útočiště. Začala jsem archy třídit a poté jsem se pustila do jednotlivého zpracování a dávala si záležet... To už jsem ale zase slyšela Loisin hlas. Právě komandovala kohosi dalšího a tak jsem se šla podívat blíž. Stála naproti jakémusi muži, proti kterému zbrojila osobními problémy a ostrými slovy. Byl docela hezký, vcelku fešák, takže jsem opět na rtech vykouzlila andělský úsměv a jen čekala, jak se to vyvine.

Oliver Queen (Green Arrow) - 02. října 2009 23:12

Šéfem jsem já Každý večer bych obvykle hlídal město a zajišťoval bezpečnost občanům, jako neohrožený zelený šíp. Ale jsem se rozhodl si dát oddech, nechat to na Clarkovi. Proto jsem šel na jakousi pofidérní párty za účelem ukázat lidem, že Oliver Queen je pořád na živu a má energií. Všímal jsem si pozorně lidí, občas jsem si šel s někým zatančit a vyprávěl různé historky dámám, které mi dělali společnost. Můj pohled však zaujala jedna dáma, kterou nalíval jakýsi chlápek. Nebylo však na ní vidět, že by jí to jaksi stouplo do hlavy, a tak jsem raději nezasahoval a nechal jí být. Občas jsem se mrknul její směrem, abych zjistil zda je v pořádku. O půlnoci mne však tohle přestalo bavit a vydal jsem se pěšky domů. Čerstvý vzduch mi vůbec neuškodil, když mne chtělo pár chlápků přepadnout. Bránil jsem se jim a také se ubránil, ale dneska jsem nevyšel bez ujmy. Tři zlomená žebra, která bolela jako čert, mi budou druhý den připomínat, co se stalo. Jakmile jsem dorazil domů, tak jsem se v oblečení hodil na postel a zabral. Crrr... začal zvonit ten příšerný budík, který jsem měl sto chutí rozmlátit, ale vstát jsem muesel, jelikož mne čekala práce, jako šéfa Daily Planet. A nebylo by zrovna dvakrát hezké, kdybych vůbec nepřišel. Dal jsem si pár cviků, abych se udržel ve formě a snažil se ignorovat ty zlomená žebra. Však srostou. pomyslel jsem si. Poté jsem si dal sprchu, vyčistil zuby a hodil se do gala. Oblékl jsem si na sebe černý společenský oblek, abych se za sebe nemusel první den stydět a vydal se do garáže. Tam na mne čekalo černé Porshe 911 cabrio. To jsem si koupil, abych posílil na své roly zbohatlíka, do kterého jsem nasedl a vyrazil vstříc Daily Planet. Netrvalo ani deset minut a stál jsem před velkou budou, která teď byla mým majetkem a začal jsem přemýšlet nad některými osůbkami, jak se zachovají, když zjistí, že jsem jejich šéf. To bude zábava. s touto myšlenkou jsem nastoupil do výtahu. Jakmile jsem však vystoupil, všimla si mne jako první Lois a hned začala huláka. Jen jsem se na ní usmál a byl velmi klidný. Lois.. ššš. Ticho maličká. promluvil jsem k ní a obešel jí. Samozřejmě, že zůstala na místě s otevřenou pusou a chtěla mi něco říct. Dobrý den vážení. Chtěl bych vám říct, že ode dneška jsem vášim novým šéfem a celkovým vlastníkem Daily Planet. promluvil jsem nahlas, tak aby mne všichni slyšeli. Porozhlédl jsem se po místnosti, kde si občas někdo něco šeptal ohledně mně a všímal si výrazů. Najednou můj zrak zůstal na jedné z žen. Byla to ta ze včerjška. Do které pořád nalíval nějakej chlápek alkhol. Tak to nevypadá špatně. Myslím, že sem budu chodit častěji a rád. napadlo mne a přistoupil jsem ihned k ní. Těší mne. Mé jméno je Oliver Queen. Včera jsem vás viděl na večírku. Otravoval vás tam jakýsi chlápek. Jak vidím, všechno dopadlo zřejmě dobře. Přijděte prosím potom do mé kanceláře. promluvím k ní a na mé tváři se objeví andělský úsměv. Otočím se k ní zády a vydám se do své kanceláře, abych se tam ubydlil.

Smallville - 02. října 2009 23:29

S Chloe - Ashley Chloe se na tebe usmála a nechala otevřené, abys s ní mohla bok po boku nastoupit do vozu. Společně jste vyrazili k Daily Planet. Chloe se skoro celou cestu dívala do zrcátka, zda může s takovou jít ven, jelikož pořád na ní bylo znát, že Lois zavidí její postavu a všechno kolem toho. Ale ty sis nejpíš myslela to svoje. Při jízdě vám hrálo rádio a písničky z 80. let, které v této chvíli působily vážně divně. Slibuji ti, že zítra si ten čas udělám. Je sobota, tak někam zajdeme a něco podnikneme. prolomila nakonec to ticho a snažila se překřičet hrající písničky. Netrvalo ani dlouho a objevily jste se před velkou budovou Daily Planet. Chloe zaparkovala auto na svém obvyklém místě a vkročila do budovy, samozřejmě s tebou. Jakmile jste už byli venku z výtahu a překonali tu mačkanici až do desátého patra, spatřila si jak se zvláště dneska pracuje a jak tvoje sestřenka stále někoho komanduje. No jo, takovou už Lois byla. S vámi si jen vystřihla malý nepatrný pozdrav a dál sí vás nevšímala. Tak a ty zůstaň. Pak můžeš pustit do práce se seřizovaním. šeptne Chloe a napjatě čeká na šéfa. Místo toho, aby spatřila šéfa, tak spatří Olivera a to jí poměrně dost překvapí. Co se tady děje? položí si otázku, a když se Oliver přizná, že je majitelem. Tak ztuhne a čelist jí málem vypadne. Po pár minutách k Vám dolítne Lois, která je taky v šoku a pořád tomu nechce uvěřit. Hele holky. Řekněte mi prosím, že je to vtip. promluví na vás Lois a snaží se u toho usmívat, ale nevypadá to zrovna dvakrát dobře. Ne není. odpoví jí na to Chloe a dívá se prosebně na tebe, jako kdybys jí měla donést horkou čokoládu z automatu, která jí vždycky dokáže uklidnit. A tentokrát ti ukáže na prstech dva, tzn. že chce dvojitou.

Smallville - 02. října 2009 23:36

Práce - Clark Jakmile se objevíš, tak se Lois snaží uklidnit a raději mlčí. Jak mám být klidná, když se tu za chvíli objeví šéf? promluví na tebe a snaží se zhluboka dýchat. No prostě taková je Lois poslední dobou. Strašně nervózní a to je tím, že by chtěla být povýšena a mít svoji vlastní kancelář. Jakmile se chystáš něco říct, tak si všimne někoho vystupujícího z výtahu a vydá se za ním. Po chvíli ti dojde, že toho dotyčného znáš a že je to Oliver. Slyšíš dobře každé jejich slovo a to, jak dokonale uzemnil Lois. Pak si stoupne do prostřed místnosti a začne mluvit něco o tom, že je šéf Daily Planet. Tato věc tě zřejmě překvapí, jak překvapila všechny okolo a začali si šeptat. Na Lois je vidět, že je z toho dost paff a tak se šla uklidnit za Chloe, která na tom není zrovna nejlíp. A jako jediná dá se říct normální, je opět Ashley, která musí hodně věcí vyřídit. Rodina Sullivanových a Lanových je vážně povedená. Máš dvě možnosti - buď zajdeš za svým šéfem, Oliver a necháš si to pořádně vysvětlit, nebo se vydáš za Lois a budeš jí muset nějak uklidnit. Jednu z těch možností budeš muset udělat. A stejně to máš marný, Lois na tebe ustavičně mává, abys šel k jejímu stolu a nejspíš si chce promluvit.

Sophia Megan Stecker - 03. října 2009 13:32

Daily Planet - nový šéf: Bylo to k popukání, ale stěží jsem se držela, abych se nerozesmála. Přeci jen, asi bych vypadala jako blázen. Ještě nikdy, krom okamžiku, kdy jsem jí přebrala cenu za nejlepší recenzi roku, jsem neviděla Lois takhle zaraženou. Vypadala zrazeně, no, popravdě to bylo spíš ublížení přecházející v naprostou zuřivost. Opět jsem jí věnovala jen jeden sladký úsměv. "Hodně štěstí, "příšero"", podotknu tichým nevýrazným hlasem. Možná, že se mi podaří jí nakonec trumfnout - přece jen, byla jsem dobrá redaktorka a měla jsem svoji rpáci ráda, šlo mi to. Postupně ji potopím, minimálně za to, jak se mnou jedná. Omyl, jak jedná s námi všemi. Jako kdyby byla královna. Tak povýšeně.... To už ale mizela kdesi za horami, tedy, hrnula se ke své povedené rodině a mě tedy zanechávala samotnou tak blízko novému šéfu, nepočítajíc hlouček okolo, který si zlověstně špital a postupně se rozcházel ke své práci. Nový šéf se ke mně obrátil a tak jsem jen zdvihla hlavu, na srozuměnou, že poslouchám a nastražila uši, abych o něm něco dešifrovala. Svou řeč zakončil andělským úsměvem, kdy mě napadlo, jestli se mě nepokouší imitovat, ale to už odcházel. Zamračila jsem se. "Co po mě může takovej chlap chtít?" "No co asi? To, co všichni." "Tak to potěš Pánbůh..." "Musíš tam jít." "Nic nemusím." "Pokud odtud nechceš vyletět..." "To yb neudělal!" "Ale ano..." "Ale ne..." "Ano. Udělal. A ty to víš. Zkrátka nemůžeš jinak." S povzdechem jsem se vrátila ke své práci. Lois my samozřejmě nenechala nic zajímavého. Co by od ní taky člověk čekal. Nejspíš se bála o svou pověst nejlepší redaktorky Daily Planet. Ale mě to bylo jedno, mě nešlo o jméno ani o peníze. Mě to prostě bavilo. A to bylo hlavní. Zkrátka jsem odvedla nejlepší práci, jako vždycky a spolu se spisy zamířila do šéfova revíru. Zastavila jsem se před kanceláří a zaťukala na dveře. Pokčám jestli otevře, potom sebejistě vstoupím dovnitř, zastavím se zhruba uprostřed délky mezi dveřmi a jeho stolem a pevněji sevřu desky s články a spisy. "Řekl jste mi, pane, že mám přijít, tak jsem tu," prohlásím nestranným hlasem a spisy položím na desku stolu.

Oliver Queen (Green Arrow) - 04. října 2009 11:12

Daily Planet Vejdu do své kanceláře, která je pro mne jako dělaná. Čtyři holé zdi, velký konferenční stůl a dvě kancelářské židle. Krom toho malá knihovnička, kde bude určitě ukrytá nějaká ta flaška. Lexi, že sis tu schovával nějakou tu brendy, či skotskou. pomyslel jsem si a otevřel jsem skříň. Trefil jsem do černého a objevil jsem jsem asi třiceti letou skotskou. Bingo. řekl jsem a nalil jsem si trošku té skotské, která byla výborná. V tu chvíli však zaklepala na dveře Sophia. Sedl jsem si rychle za stůl a dělal že pracuji. Vstupte. promluvil jsem a odvedl pohled na ní. Na stole by mohla spatřit nějaké spisy, přesněji ty spisy byly její. Ano. Volal jsem vás, jelikož jak se tak dívám. Zjišťuji, že jste celkem dobrá a přemýšlím nad tím, že když mi do týdne seženete nějakou senzaci, tak bych vás povýšil. Ale aby to nebylo málo, tak to stejné řeknu Lois. vyslovím svůj plán a zahledím se na dámu. Na mé tváři se zračí úsměv. Mám rád takovéto souboje, kdy jde jen o prospěch a ten dotyčný pro to udělá cokoliv. Co na to říkáte? zeptám se jí trošku záhadným tónem hlasu a dojdu k oknu, abych trošku roztáhl závěsy a otevřel okno. Čistého vzduchu není nikdy škoda. Zajímá mně tvůj přístup k tomu. Ukaž se děvče. pomyslím si a čekám na její reakci, která nejspíš bude velmi zajímavá.

Smallville - 04. října 2009 11:33

Nový případ - Mario Santana Jakmile tě Mike spatří trošku si oddechne a jde za tebou, před chvílí se vyptával lidí, kteří bydleli vedle. Všude je učiněný zmatek, stojí tam velký hlouček lidí a věčně se na něco vyptávají, krom nich tam jsou i nějací novináři. Včera to tu někdo podpálil. Ještě štěstí, že v tomto báraku nikdo něžije, jinak by tu bylo hodně mrtvých, protože se to stalo večer. Ještě se ani pořádně neví co to způsobilo. Můžeme se pouze domnívat, že to byl nějakej pyroman. promluví k tobě Mike a rozhlédne se kolem, zda ho někdo neslyší. Ale toto už se nestalo poprvé. Před týdnem někdo podpálil skladiště ve Smallvillu. Nevím zda to má nějakou spojitost. dodá a na jeho tváři je úšklebek, nejspíš nad něčím přemýšlí. Do vaši blízkosti se podařilo proniknout pár novinářům, kteří si to pořádně vyfotografovali a začali slídit až moc kolem. Mezi nimi si spatřil i svého známého Jimmyho Olsena, který pracuje pro Daily Planet. Ten si toho tak nevšímal a přišel do vaší blízkosti. Co se stalo tady u všech svatých? zeptal se vás. Mike na něho rozčileně pohleděl, ale raději mlčel. Nejspíš čekal na tvoji reakci. Víte co? Já vás tady nechám a vyženu ty zvědavce. promluvil k Vám Mike. Jimmy ti občas pomáhal na případech a ty jsi mu za to někdy ukazoval důkazy. Taková výměna službiček. Tak co? zeptal se a pokusil se o úsměv.

Sophia Megan Stecker - 04. října 2009 11:35

Daily Planet - šéfova kancelář: Uslyšela jsem vyzvání, abych vešla. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. "Nemůže ti nic udělat... Vůbec nic... Nemá na tebe..." přesvědčovala jsem se chvíli, pak vypnula hruď. Už jsem se nabála. Byla jsem to já, kdo se tu vyzná. Kdo ví, jak to funguje. Ne nějaký Queen. Zabrala jsem za kliku a vstoupila opět krokem, který se dost podobal kočičímu - opatrností, tichostí i ladností pohybu. Zadívala jsem se na jeho stůl. Byly tam moje dokumenty z předešlého týdne. Tehdy se psalo o závadě v počítačovém antiviru Avast 00543, nové verzi, která ovšem byla stvořena z úplně jiného důvodu. Tehdy jsem s tím měla plno práce. Každou chvíli jsem někam lítala ať tak nebo tak. Vůbec jsem nespala. Poslechnu si co mi říká. Musela jsem vydechnout a znovu zavřít oči. Tady tě chce někdo zničit. Nebo přinejmenším zmrzačit. Nespíš skoro vůbec, jíš jen pokud se na to pár minut denně najde, piješ tak málo, že se divíš, že vůbec tvůj organismus pracuje, a on ti řekne tohle?" Našpulila jsem rty. Tohle byla přesně ta situace, kdy jsem nevěděla co si mám myslet. Sledovala jsme jeho úsměv a pak oči přimhouřila a podívala se kamsi za něj z okna. "Co na to říkám, pane?" opakuji melodickým hlasem. "Pracuji jak nejlépe dovedu, všechny senzace stejně dostává Lois, tak proč bych se s ní měla prát. Je přece nejlepší, no ne?" odvětím a projdu se po místnosti. To si všimnu schované sklínky. Pozdvihnu obočí. "V práci?" zeptám se uličnickým podtónem. Poukazuji na skotskou. "A to jste tu první den. Ale co bych měla čekat,že? Obvzlášť od někoho kdo byl na oslavě v Brooklin street?" poznamenám kroutíc hlavou. Pak jsem se neochotně vrátila k předchozímu tématu. "Má pozice tady v Daily Planet je dobrá. Jsme ráda, že si můžu svojí rubriku a své články publikovat, ale nehodlám přebírat Lois její nadřazené místo. Nechci být jako ona. Mohlo by mi to stoupnout do hlavy. Můj plat není špatný. Nemám proč bych s ní měla soupeřit. Uráží nás sice všechny, ale na to si člověk zvykne. Obávám se, že by jste to měl ohlásit spíše Lois, sežene váms nezaci, jakou budete chtít. Hlavně o supermanovi." podotknu.

Smallville - 04. října 2009 11:48

Párty - Gabriel Hledáš, chodíš a celkem tě to přestává bavit, jelikož už máš celkem žízeň. Ale jen tak se nevzdáváš až nakonec vážně tě něco doslova cvrnkne do nosu. Je to začínající podnik jménem Rosa, který pořádá otevírací párty, takže se tam budeš moc pořádně vyřádit. Vstoupíš-li do podniku, ocitáš se vážně ve svém ráji, kde je o zábavu postaráno. Je tu spoustu lidí a hned jak vstoupíš, tak si tě všimne jedna dívka, která na tebe svádivě pohlédne a vydá se tvým směrem. V ruce drží drink Piňa Colada a občas si z něho usrkne. Dobrý den. Hledáte společnost? promluví na tebe a obejde tě, rukou ti projde po hrudi. Je zajímavé místo na které si vstoupil, s určitou pravděpodobností to budě nějaký ten bordel. Ale zábavu jsi tady našel, tak proč toho nevyužít ve svůj prospěch. Zahledí se ti do očí a mávne na číšnika, aby sis mohl taky někdo objednat. Tak co si dáš krasavče? zeptá se tě a na její tváři se objeví svádivý úsměv. Ta holka je celá žhavá a dnešní den nebude zas tak promrhaný.

Oliver Queen (Green Arrow) - 04. října 2009 12:12

Daily Planet Chvíli jsem se snažil držet ten svůj přátelský úsměv. Nakonec jsem se však přiměl, že se usadím do křesla, které je pohodlné. A zaposlouchal jsem. Ta žena se mi čím dal tím víc líbila. A tak se na mé tváři objevil jiný úsměv, prohrábl jsem si hlavu a zahleděl se na ní. Takto se mi to líbí. Škoda. pomyslel jsem si a zhluboka jsem se nadechl, abych jí mohl něco říct. Líbí se mi Váš přístup k věci. Nenecháte si jen tak kašlat na hlavu. Jste schopná. A ten fakt, že víte že jsem šéf a poměrně to ignorujete, se mi zamlouvá. promluvím k ní, ale to ona objeví sklenici a láhev skotské. No to sedí z vaší strany. Také jste tam byla. Víte jen jsem se zajímal o to, jaký měl předešlí šéf, Lex Luthor, vkus. dodám a nadechnu se zhluboka, jelikož mne ten náš rozhovor vyčerpává a právě v této chvíli se ozývá bolest zlomeného žebra. Tak toto mi právě chybělo. pomyslel jsem si a snažil se vnímat její hlas. Musel jsem se nad tím pousmát. Myslel jsem si, že budete trošku bojovné povahy, jelikož na Lois máte. Ale jak chcete. I tak po vás budu chtít nějaký dobrý článek. Nemyslete si, že nevyužiju vašich dobrých schopností. Co se týče spánku, šetřete se. Nespěchá to. promluvím k ní a dýchám z hluboka. Ta bolest je čím dál nesnesitelnější. Ale to už se nedá jen tak nad tím mávnout rukou. To chce skotskou. pomyslím si a vydám se pro ní. Poměrně se mi blbě dýchá, nejspíš to žebro nějak tlačí na plíci. Rozkažlu se strašně a snažím se ten kašel potlačit. Máte ještě něco? položím ji tiše otázku a snažím se popadnout dech. Nevypadám zrovna dvakrát dobře a asi bylo pošetilé si myslet, že to jen tak sroste. Musel jsem se opřít o knihovnu, abych neztratil rovnováhu pod náporem kašle. Ukázal jsem jí rukou na dveře a doufal, že se octnu sám.

Gabriel - 04. října 2009 12:27

Párty v klubu Rosa Kráčím nasupeně po ulicích, žádná party, žádný klub, žádná hezká holka v mé cestě, prostě nic. Už se chystám své pátrání ukončit a jí domu na filmy koukat, ale najednou se mi to zjeví. Nový klub jménem Rosa Tak tohle je něco pro mě, nový je dobrý a pro dobrý lidi jako jsem já… Vstoupím do tohoto nového podniku a události se přiřítí tak rychle, že ani nestíhám. Je to tu dokonalé. Tanec, kočky a chlast, co více si jen přát? Dobrý večer, dám si... třeba sex on beach? Poté se podívám na holku, která po mě tak rychle vyjela Ahoj krásko, jsem tu prvně, tak co kdybys mi podala nějaké to úvodní seznámení, co nabízíte... Doufám že tu bude i něco normálního, fakt s prostitutkami se mi nechce…

Mario Santana - 04. října 2009 13:40

Creek street “ Takže se nikomu nic nestalo, tak alespoň to.O tom skladišti vím a byla by to velká náhoda kdyby v tom nebyla nějaká spojitost.“ Když k nám přišel Jimmy a zeptal se co se tady stalo, tak Mike na něj pohlédl způsobem, kterým jasně dával najevo, že tu nemá co dělat. Pohledem jsem mu naznačil, aby ho odsuď nevyhazoval a on na to jen odpověděl, že jde vyhnat ty ostatní novináře.Když odešel, tak jsem Jimmymu řekl “Někdo to tu zapálil, ale jediný co víme je to, že v tom baráku nikdo nebyl.A také předpokládám, že to má nějakou spojitost s tím skladištěm z minulého týdne.“ Po té co jsem domluvil, tak jsem šel za Mikem a řekl mu “Tak si to tu prohlídneme třeba najdeme nějaké důkazy.Svědci tu asi žádný nebyli ?“

Ashley *Ash* Sullivan - 04. října 2009 13:59

Auto -> Daily Planet Divila jsem se, že se dívala do zpětného zrcadla. Chloe byla hezká a ani jsem se neviděla že Lois jí záviděla. Já osobně jsem ji nezáviděla, protože jsem byla se sebou spokojená. Nepřiipadala jsem si ani jako kráska ani jako ošklivka, ale přesto byla Chloe opravdu krásná a já věděla, že za tímhle rozhodně nestojí Lois. Spíš bych za tím hledala nějaké muže. Neměla jsem nic proti písničkám z 80. let, ale v této situaci mi bylo vážně divně, ještě když Chloe začala slibovat, že zítra něco podnikneme. Ten den začínal obvykle, proto jsem si v duchu přála, aby tomu dneska zrovna tak nebylo. "Hm, tak dobře. Zítra." Sice jsem s ní souhlasila, ale uvnitř jsem si myslela, že to zase nevyjde. Že bude muset zase do práce, že je to extrémně důležité. V hlavě mi přelétla myšlenka, ať si raději najde chlapa, aby se ten její vztah k práci změnil. Po chvilce neúprosného ticha a napětí v autě Chloe zaparkovala před Daily Planet a já okamžitě vystoupila. Počkala jsem na ni a společně jsme se vydali k výtahu, který byl každý den přeplněný, proto jsme se promačkali až k vybranému patru. Až tehdy jsem začala uvažovat o tom novém šéfovi, kdo by to mohl být, takové to dohadování, ale to mě hned přejde, když si vyslechnu Olivera, který je novým šéfem. Chloe to očividně zaskočí, jde to na ní vidět, já však jenom tak stojím a jsem klidná, protože mě to ani tak nezajímá – šéf jako šéf. Pak hned za námi přiletěla Lois a já jenom na její otázku pokrčila rameny. Hned jsem odešla k automatu, abych udělala dvojitou horkou čokoládu, aby se má sestra uklidnila. Co nejrychleji jsem dorazila k Chloe s čokoládou a podala jí to. No, dneska ten den není zas tak obvyklý...

Sophia Megan Stecker - 04. října 2009 14:29

Daily Planet - u šéfa: Ušklíbla jsem se. Šéf, který chce, aby jeho zaměstnanci ignroovali fakt, že je šéfem. To je teda případ. "A tobě se to úspěšně daří." "Víš, že neuznávám nadvládu mužů nad ženami." "Já vím." "Tak proč s tím zase začínáš?" "To nebyla já, kdo tohle téma načal..." Zamručela jsem. Bavit se s ní bylo někdy vážně nepříjemné. Ostatně, navzájem jsme byli stejné a proto jsem byla tak podrážděná - viděla mi do hlavy, neměla jsem jí nad ní navrch. "Tak teď alespoň zmlkni," podotknu než obrátím pozornost zpět k šéfovi. Jeho argumenty byli docela nesprávné. Hodlala jsem mu ukázat, že já nepiju bezdůvodně. "Ach, vy myslíte, jak jsem byla na Brooklin street včera? Ale, ale... Bohužel, jste vedle. Bylo to pracovní. Ten muž, s kterým jste mne nejspíše zahlédl, byl Marcus Theathry, majitel jedné fabriky na textil, té v jižní části města." Zachichotám se a překryji si ústa dlaní. "Jeho firma v poslední době záhadně zbohatla a vyhrabala se z úplného odpadu, z naprostého dna, na vrchol textilního žebříčku a postavila dvě nové pobočky a to všechno za necelý měsíc! Měsíc!" Zakroutila jsem nad tím hlavou. "Nemůžu za to, že měl podmínky, jaké měl. Podmínkou bylo, že přijmu jeho pozvání na večeři, ale tam mi nechtěl nic říci a tak jsem s ním musela na tuhle děsně odvázanou párty, asi si myslel, že mě tam dostane. Platil mi drinky a já se ho vyptávala. Ostatně, ten článek máte mezi těmi mými novými spisy," poukážu na hromádku před ním vedle těch starých. "A ohledně toho vkusu byl na tvrdší pití - brandy, whiskey, fernet." Mrknu na něj. Tohle byly možná věci, které by zaměstnanec vědět neměl, ale co. Byla jsem to já. Ne jen "zaměstnanec". Věděla jsem toho víc než jiní. Jeho další poznámce jsem se musela od srdce zasmát. "To by jste se divil, jaké já jsem bojové povahy," odpověděla jsem se smíchem. "Vždycky píšu, jak nejlíp umím, a odvádím nejlepší práci, jakou dokážu," prohlásím a pokrčím rameny. Vypadá jako by ho něco bolelo. Přimhouřím oči. Tohle nebylo zrovna tak jednoduché, jak jsem si myslela. "Nikam nejdu," prohlásím razantně - místo toho, abyhc ho poslechla a odešla přejdu blíž. "Byla jsme cvičená na záchranářku, vojna vás naučí, takže jestli se mi tu chcete udusit, prosím, ale bylo by to na moji hlavu a měla bych z toho akorát problémy." Opatrně mu rozepnu košili, či co má na sobě a studenýma rukama přejedu po hrudníku sem a tam, tak lehce, jako by to byla pírka. Snažím se vysílat uklidňující vlny. Jinak okamžitě podle hmatu samozřejmě zjistím, kde je problém. Zamračím se. "Co jste to proboha prováděl?" prohlásím zlobně a probodnu ho pohledem. "Víte kolik mi tohle dá práce?" Tiše zakroutím hlavou. "Tak tohle ne, jedete se mnou domů - okamžitě! - pokud nemáte k dizpozici auto, beru taxíka a je mi jedno, jestli po tomhle vyletím, protože jsem neuposlechla šéfa, ale nenechám člověka jen tak se udusit." zamručím odhodlaně. Ať už se rozhodne jakkoli, očekávám, že přinejhorším ho tam prostě odvleču násilím, protože přes bolest by se nemohl tolik vzpírat. Pokud bude souhlasit, rozhdonu se ho odměnit, a tak šáhnu do kapsy, kde pro všechny případy nosím tylenol, jelikož i já se často zmrzačím. Jeden mu podám a nějak už se dopravíme ke mně...

Oliver Queen (Green Arrow) - 04. října 2009 15:01

Daily Planet - záchrana Pořád kašlu, ale snažím se na to nemyslet. To že jsem jí ukázal východ, nedokázala ocenit a začala mi věnovat pozornost. Až teď jsem upoutal vaši pozornost. a přitom se rozkašlu ještě víc, krom toho dýchaní mi zrovna dělá problém. Ale hlavně, že neztrácím smysl pro humor. To jediné mi pořád zbylo. Když mi sundá košily, zahledím se jí do očí a plně ji nechám, ať si dělá co chce. Nějak na to už nemám sílu. No super. Jsem tu první den a ještě toto. To mi vážně byl čert dlužný. mine mi hlavou myšlenka, když mi přejde opatrně po hrudníku. Vůbec jí nespouštím z očí a ty její studené ruce i poměrně uvítám. Na otázku, co jsem proboha dělal se jen ušklíbnu a nemám zrovna chuť jí právě svěřovat, co se stalo. Kor nevím zda to byla náhoda, nebo někdo udělal schválně. To nestojí za řeč. mávnu nad tím rukou. Pokusím se o pár kroků k východovým dveřím, ale každým krokem mi připadá, že se to víc zarývá. K tomu doktorovi se dopravím sám. Neměla byste si dělat starosti. A auto mám. Jsem schopen řídit. promluvím na ní, ale kašel mi nedovolí víc říct. Proto se nejspíš rozhodnu jí ty klíčky dát. Opřu se o zeď. Nejsem si jistý, jak dlouho se na těch nohou udržím. Tuším, že budete potřebovat pomoct. Nevím, jak dlouho se udržím v bdělém stavu. šeptnu, protože normální mluva mi ubírá až moc sil, které já skutečně potřebuji. Neuposlechnutí šéfova rozkazu. Vyhazov nebo pozvání na večeři? pomyslím si, jak je stále vidět neztrácím smysl pro humor.

Sophia Megan Stecker - 04. října 2009 15:28

Daily Planet a dál... Zakroutila jsem hlavou nad jeho poznámkou. "Když by jste byl laskavě zticha a neplýtval dechem," zamumlám, ale moje výtka zajde až do ticha, protože v tu chvíli jsem se už vymaňovala z jeho upřeného pohledu. "Znervózňuje! Dělá to schválně!" "Děláš to ty, Sophie..." "Fajn, ale já to zvládnu, já zůstanu klidná..." "Máš chuť na sázku?" "Ne!" "Že bychom se vsadili jak dlouho vydržíš klidná...." Pokusila jsem se vypnou hlasy v mé hlavě. Teď jsem to neměla zapotřebí. Podrážděne syknu nad jeho odpovědí. "Ale jistě, tři zlomená žebra, modřiny, podlitiny a několik naražených kostí, to není přece nic důležitého, že?" Můj hlas odráží moje podráždění. Zachraňuju tady chlapa, co ho ani neznám. Nebýt toho, že je můj šéf a ještě ráno sjem měla docela dobrou náladu... asi bych to nedělala. "Nebo se ti líbí..." "Kuš, babo! Tyhle debaty necháme na později." "Ach samozřejmě, pan všemocný, tak to promiňte, že jsem obtěžovala," vyznělo to trochu jako zavrčení. Změnilo se mi rozpoložení docela rychle. Tenhle člověk si vážně neuměl přiznat, kdy toho má dost. Měla jsem sto chutí ho tam nechat. Zdál se tak arogantní... ale to už se zase rozkašlal a ta dobrá část ve mě se asi rozhodla, že ho nechce mít na svědomí. Chytnu hozené klíčky. Alespoň něco. Třeba ho bolest naučí. "Já to zvládnu," prohlásím sebejistě. "Moc se nepřepínejte." Zachovávala jsem poslední zbytky zdvořilosti, vzala si jeho paži okolo ramen a doslova ho dovlekla k výtahu s veškerou opatrností a zkušeností situace z války. "Teď by se mi hodila W-3A. Sakra, kde zase vězí všechna ta moje úžasná nápaditost." Zamručím. Už jsme byli ve výtahu a sjížděli na parkoviště. Odhadla jsem podle klíčků, které z nejdražších aut asi budou patřit muži, kterého sjem téměř vlekla na ramenou. "No jistě, typický zbohatlík," napadlo mě a trochu mě to znechutilo, když jsem ho posazovala do sedadlo spolujezdce. Sama jsem si sedla za volant, nastartovala, připoutala jeho i mě a následně dupla na plyn. Měla jsem ráda rychlou jízdu. Ostatně proto jsem si koupila tak drahé autíčko. I tohle se velmi pěkně řídilo. Fičela jsem po silnicích jako doopravdický pirát dálnic. Zastavila jsem na parkovišti před nemocnicí. Možná jsem usoudila, že nechat ho doktorům oficálním bude jednodušší než ho léčit u mě doma, navíc by tím zjistil kde mám byt a vedlo by to k jasným drbům a pomluvám. Pomůžu mu z auta, stále zatvrzele mlčíc a dovedu ho až k recepci v nemocnici. Okamžitě začnu rozmlouvat s paní za pultem. "Promiňte, můj kolega -" ušklíbla jsem se nad volbou slova "-přepadl přes řidítka a skutálel se kamsi ze svahu. Podle předběžného vyšetření jsou nejvážnější zranění asi tři zlomená žebra, jedno z nich jasně tlačí na levou plíci, bojím se, aby ji nepropíchlo. Nejspíš bude potřebovat na sál." prohlásím neochvějně. Kdyby žena jakkoli zazmatkovala asi to vezmu sama a odchytnu nějakého doktora...

Oliver Queen (Green Arrow) - 04. října 2009 16:00

Cesta do nemocnice Sice nemám v lásce nemocnice, ale nejspíš v této situaci udělám kompromis. Ta žena se zdá být velmi silná a to mne trošku překvapí. Chtěl bych jí něco říct, alespoň poděkovat, jelikož se nestane jen tak, že se vám někdo rozhodne zachránit život. Jakmile jsme byli na parkovišti, dobře odhadla moje auto. Musím uznat, že roli zbohatlíka dokážu velmi dobře. pomyslím si, když mne pomáha si sednout na sedadlo spolujezdce. A krom toho její řízení se mi velmi zamlouvalo, jenže já měl na práci dýchání a další ty věci kolem toho, abych se udržel při životě. Pomůže mi z auta a to její mlčení mne trošku víc překvapí. Ale nějak to na sobě nedám znát, jsem spíše rád, že jsem. Jakmile dorazíme do nemocnice, ušklíbnu se nad tím vším. Hlavně se snažím mlčet a doufám, že tu nebudu muset zůstat. Což ona všechno té sestře vyklopí a ihned by mne poslala na sál. Co jsem komu udělal? pomyslel jsem si a doufal, že to je jen vtip a někde je skrytá kamera. Chtěl jsem jí něco říct, nějak se ohradit, ale to už mně ta sestra násilým dosadila na vozík, jako kdybych byl postižený a někam odvezla. Na tu slečnu jsem se stihl jen usmát, jako dík. A teď mne zase někdo věnoval pozornost, kterou jsem moc neměl v lásce.

Smallville - 04. října 2009 16:22

Nemocnice - Oliver Samozřejmě netrvalo dlouho a ujala se tě ihned sestra, která tě odvezla na vozíku až na rentgen, kde se té její doměnky potvrdily. A nic jiného než odvést tě na sál a tam už udělat svoje nezbývalo. Vlastně si to ani nevnímal, potom co ses nadechl rajského plynu a ty ses objevil v řísi snů. No pro tebe to aspoň bylo dobré a výhodné. Aspoň si to nemusel vidět. Probudil ses na nemocniční posteli, zase čtyři bílé zdi, přehnaný pach hygeiny. Nemohl ses nějak zvlášť pohnout, takže uniknout odsud pro tebe nebylo vůbec možné. Cítil ses však mnohem líp a mohl si dýchat, to byla výhoda. Takže poděkovat té dámě by bylo výhodné. Jak se vlastně vůbec jmenuje, to jsi vůbec nevěděl. Nemocnice - Sophia Ani ne po chvíli se ho ta sestra ujala. A ty bys mohla klidně odejít, ale něco ti říkalo, abys tu počkala než se o něho postarají a oni ti řeknou jak je na tom. Čekárna byla poměrně prázdná a cesta k automatu nebyla vůbec dlouhá, takže se nebylo čemu divit, že si to tam občas navštívila. Ani ne po hodině za tebou přišel doktor a na jeho tváři byl spokojený úsměv, nejspíš to vyšlo. Podrbal se ve vlasech a zadíval se na tebe. Vy jste mu zachránila život. S tou plící jste měla pravdu. Kdyby jste dopravila později do nemocnici, kdo ví co by se mu stalo. promluvil k tobě a pohledem ti poděkoval. Tak jeden skutek máš za sebou. Ale to za tebou vtrhla sestra s tím, že by tě chtěl vidět. Co asi po tobě chce?

Smallville - 04. října 2009 16:33

Bar Rosa - Gabriel Při té nabídce se na tebe dáma ušklíbne, protože vůbec neví o čem je řeč. Zřejmě si chtěla nějak užít a nebýt sama, a tak prostě šla k tobě. Co máš z toho, já tu jsem taky prvně. Nějak jsem se chtěla zabavit a nemyslet na svého bývalého. Prostě si dokázat, že jsem volná a můžu si užívat. řekla ti svůj zkrácený příběh, jak se sem dostala a objednala si Piňa Coladu. To už se tobě neslo Sex on the Beach. Porozhlédla se kolem a pak se odhodala usadit v koutě, vlastně jediné volné místo a mávla na tebe, aby sis k ní šel přisednout. A co ty fešáku? Co tě sem přivádí? položí ti otázku a vzývavě na tebe pohlédne. Ta holka už musela vypít hodně drinků, než si tě všimla. Není vůbec k zahození a věk jí můžeš odhadovat na takových dvacet let, takže nejspíš studuje univerzitu. Dnešní noc je tvá, tak proč si to pořádně neužít. A holek je tu poměrně hodně.

Smallville - 04. října 2009 16:45

Daily Planet - Ashley Za to, že jsi jí přinesla čokoládu, ti byla moc vděčná, takže to se zítřejším dnem vypadalo moc nadějně. Lois pak upřela pohled zkoumavě na tebe, jelikož jí překvapilo, že to s tebou vůbec nehne. A tobě to nepřipadá vůbec divné, že chlap jako je Oliver Queen, který noviny vůbec nečte, si jednu z nich koupí. řekne Lois, která by o něm nejraději vyprávěla pěkné klepy, protože s ním chodila a ty to víš až moc dobře od Chloe, která ti to občas povídala. Podle mně bys měla být ráda, že to vlastní on. Když ho už znáš. musela si do ní rejpnout Lois a usmála se přitom na tebe. Hele Lois. My potřebujeme pracovat. Nemáš snad nic na práci? zeptala se jí a začala se věnovat svoji práci. Takže tobě nezbylo jíné a čekali tě jakési třízení papírů. Ne, že by tě to zrovna bavilo, ale byla si šťastná, že něco máš. Sklad byl skoro v přízemí, takže ses tam dostavila jedině výtahem nebo schodami a výtah jaksi měškal, takže nezbylo nic jiného než schody. Jakmile si tam dorazila, čekala tě tam pěkná návštěva, byl to Peter. Který se ti strašně líbil a pomáhal ti věčně ve skladišti. Usmál se na tebe a pustil se do práce. Ahoj, jak se daří? zeptal se tě a ještě ti věnoval jeden ze svých sladkých úsměvů.

Sophia Megan Stecker - 04. října 2009 16:50

Nemocnice - k čertu, co po mě ještě chtějí? Byla to otázka chvilky, než se objevila příslušná sestra, jejíž jméno jsem si nezapamatovala. Recepční mě uklidnila, že je v dobrých rukou,a le to jsem nepotřebovala. Nebyla jsem nervózní a neměla jsem strach. "A teď obelhávám sama sebe," pomyslela jsem si s úšklebkem. No dobrá, možná jsem se trochu bála. Tenhle šéf se nezdál tak upjatý... "Ale byl dost bohatý." Všechno plus má svoje mínus. Byla to škoda. Už jsme si říkala, že by jsme spolu mohli dobře vycházet. Otočila jsem se, abych odešla, ale u dveří jsem se zasekla. "Co když nastanou komplikace? Je možné, že budou potřebovat ještě jednoho doktora..." Na patě se otočím a jdu do čekárny, sednu si přímo vedle automatu. Abych se přiznala, za tu hodinu jsme vypila snad tři kafe espresso a to je co říct i na mě. Nevěděla jsem, jestli je to nervozitou nebo únavou a vysílením. Bylo mi to jedno. Nebyla to ani celá hodina, když za mnou došel postarší doktor se spokojeným úsměvem. Ze srdce mi spadl jeden z kamenů a tak se mi trochu odlehčilo. Pokrčím rameny. "Vojna vás naučí," prohlásím na vysvětlenou... "Mimochodem, pan doktor Cofiels?" zeptám se s širokým úsměvem. Nebyl tohle můj kolega z výcviku? Každopádně za mnou doběhla sestra. "Tak se uvidíme později," zavolám ještě na muže a nechám se jí odvést k pokoji, kde uložili mého nadřízeného. "Co proboha chce?" Se zaklepáním vejdu dovnitř a posadím se na vedlejší lůžko. Měl pokoj sám pro sebe. To mi vyhovovalo. "Takže...," začnu. "Když jsem vás tak pěkně přinutila sem jet a kupodivu -" šibalský úsměv "-jste operaci přežil.... Co kdyby jste mi naoplátku řekl, co se doopravdy stalo?" vyzvu ho. Pokud odpoví stejně jako minule, přeměřím si ho pohledem a pak se podívám na přístroje. Možná mě napadne sebrat mu morfin, takže by ho trocha bolesti donutila mluvit... Pokud odpoví jinak, jen přikývnu a pokračuji. "Sestra povídala, že jste mě chtěl, proč tedy?"

Oliver Queen (Green Arrow) - 04. října 2009 17:17

Nemocnice Zahleděl jsem se na přístroje a měl jsem toho vážně dost, protože jsem vážně netušil dokdy tu budu. Když ke mně přišela sestra, poprosil jsem jí, zda tu není ta dáma, co mne sem donesla a když mne řekla, že tu je, tak jsem jí poprosil, zda by sem mohla přijít. Jakmile jí spatřím pokusím se o úsměv a posadím se opatrně. A to chce hned vědět, abych jí řekl pravdu, co se stalo a nic mi jiného nezbývalo. Včera, jak jsem odcházel, tak mne přepadli nějací muži. Nevím, zda to bylo naplánované nebo to bylo pouhé přepadení, ale peníze po mně nechtěli. promluvil jsem k ní a zahleděl se na ní. Vypadala vážně pěkně, ale na o bych neměl myslet. Pak se mi řekne, že jsem jí chtěl vidět. Ano chtěl jsem vám poděkovat. A taky se omluvit za svoje chování. řekl jsem jí a pohleděl jsem znovu na přístroje. Bylo mi jasné, že nejspíš odejde a tak jsem pohlédl z okna. Věřte mi, že se tam brzy ukážu. promluvím s usměvem na rtech a čekám na její káznickou řeč, kterou si vlastně zasloužím. Tak Smallville, dneska si budeš muset počít beze mně. Však tu je Clark. pomyslím si a hledím dál z okna.

Smallville - 04. října 2009 17:30

Creek Street Jimmy si to podrobně zapíše a kývne na tebe, jako dík. Pak se porozhlédne kolem a pak se rozhodne odejít, jelikož to nejspíš stačilo. Mike jen přikývl a zatvářil se na tebe naštvaně, jelikož si vůbec něco řekl Jimmymu. Svědci tu nejsou žádní, dávno zmizeli. Proč si mu vůbec něco říkal Jimmymu? Vždyť to zase bude v novinách. řekne Mike a jde jako první prohledat trosky. Ano bylo vážně dobré, že v tom baráku nikdo nebydlel. Jakmile si vstoupil ty, tak si našel jakousi láhev, která smrděla alkoholem a spáleninou. Nejspíš to bylo použeno na vypuknutí požáru. Nejspíš vám tady vážně řádí pyroman. Hele toto nebylo jednou. Sakra pokud to byl pyroman, tak kdo ví co se stane příště. Kdy bude nějaký útok? Musíme za šéfem a zjistit víc. promluví na tebe naštvaný Mike, ve kterém je spíše vidět něco jiného. Obavy, co se stane příště.

Sophia Megan Stecker - 04. října 2009 17:36

Nemocnice - Oliverův pokoj: Když jsem vstoupila, začínal si sedat, rychlým švihem ruky a nesouhlasným kroucením hlavy jsem ho zarazila. "Věřte mi, to není nejlepší nápad. Jste jen chvíli po operaci. Nechte svoje tělo odpočívat. Zaslouží si to." Mluvila jsem vyrovnaným smířlivým hlasem. Chtěla jsem působit uklidňujícím dojmem. Teď už by na mě nikdo nepoznal, že jsem se ve skutečnosti i bála. Zdálo se, jako bych od začátku věděla, jak to dopadne. "Podvědomě jsi to věděla." "Nebyla jsem si jistá..." "Měla bys, jsi cvičená." "To už je pár let..." "To se nezapomíná." "To tedy ne. Něco ne." Zavřela jsem oči. Vzpomínat na polní nemocnici v Izraeli, kam každou chvíli přinesli někoho raněného a většina se již nedala zachránit, nebyli zrovna potěšující. Rychle jsem je zahnala. Nehodlala jsem se tu teď rozplakat. Nechám si to na pozdější dobu. "Á-ha," protáhnu a zamyslím se. "Takže přepadení... ať už plánované či náhodné... Cíl si tedy uměli vybrat." Zavřela jsem oči a chvilku si třela spánky. Začínalo toho na mě být moc. V poslední době jsem to vážně nezvládala. A to už tu byli další lumpové, na které bych si měla dát pozor, abych je nepotkala na ulici. Ne, že bych se bála, že se neubráním, spíš, že by ten, kdo by šel se mnou, nemusel mít takové štěstí... jako třeba Clark nebo někdo z redakce... "Není zač, každý na mém místě by udělal to samé," prohlásím a přejdu k oknu. Měla jsem ráda pohled na tuhle část města. Venku byla vidět i část parku. "Omluva není nutná, ale přijímá se. Ostatně já bych se měla omlouvat - neuposlechla jsem rozkaz svého nadřízeného, ač by ho to nejspíš stálo život, byl to rozkaz..." Pokrčím rameny. "...jaký je trest?" zeptám se naprosto smířeně. Ostatně přinejhorším si najdu práci jinde, ne? Umím toho dost na to, abych se někam vmáčknula. Třeba na střelnici. Nebo k policii. Nebo se vrátím k armádě... "Tak to dost pochybuji. Osobně dohlédnu na to, aby jste zůstal minimálně dva týdny v posteli. Asi na vás objednám chůvu, protože kdybych u vás měla lelkovat já, asi bych nedokázala sehnat informace pro Jimmyho článek a já bych sama nestihla dodělat ten, co mám zadaný od Lois," podotknu. "Měl by jste se víc šetřit. Tohle vám rozhodně neprospívá." Znělo to neodbytně, obvlášť doplněné škádlivým úsměvem, z něhož však byla vidět jen část, neboť jsem stále vyhlížela z okna.

Oliver Queen (Green Arrow) - 04. října 2009 17:56

Nemocnice Čekal jsem od ní jakékoliv přednášky, ale toto mně celkem zaskočilo. To jak se o mně starala. Nečekal jsem jí to a tak jsem jí chvíli sledoval skoro s otevřenými ústy. A ležel jsem, abych šetřil svoje tělo, jak mi přikázala. Když se mně zeptala, jaký je trest, trošku víc jsem nechápal, a poté jsem si uvědomil, že byla ve válce a tam to se neuposlechnutí rozkazu trestalo. Trest? Nic mne nenapadá. Co taková večeře se mnou až se dám do kupy? zeptal jsem se jí a pokusil se o úsměv. Možná to mohla považovat za trest. Poté se v myšlenkách vrátím k včerejšímu dni, kdy mne přepadli a zamyslím se nad tím. Její slova mi trošku osvědčí paměť. Vybrat si uměli to ano. Ale co u toho říkali. Olivere, kdybys nechlastal, tak bys to věděl. pomyslel jsem si a snažil se vzpomenout. Ale vyrušilo mně to její přikazování, že ještě dva týdny budu v klidu nebo si najme chůvu pro mně. Chůvu, tak tu jsem dlouho neměl. Moc si věříte, že zůstanu jen tak ležet. Ještě nejsem mrtvý. Ležet budu až v rakvi. řekl jsem přesvěčivě, nějak jsem neměl v úmyslu řešit věci, co se týkali mého stavu. Je pravdou, že se vůbec neznáme a sice jí vděčím za život, tak mi aspoň nemusí říkat co mám dělat. Už dávno jsem velký. A krom toho musím vypátrat, kdo to udělal a proč to udělal. Toto se mi vůbec nelíbí. Podívám se na Sophií, už bych jí měl říkat jménem, když jsem si ho pečlivě vyčetl ze spisů. Za této situace se zdá být neuprosná, ale já jsem tvrdohlavý jako beran. Krom toho musím zjistit, kdo toto udělal. ještě dodám a zamračím se.

Mario Santana - 04. října 2009 17:58

Creek Street “Neboj v novinách to nebude dřív než ten případ vyřešíme.A za to, že mu dávám ty informace, tak on mi občas pomáhá s případem.“ řekl jsem Mikeovi na svou obhajobu Potom jsme si šli prohlídnout ten barák a hned při vstupu jsem uviděl prázdnou láhev od alkoholu. Nasadil jsem si rukavici, aby na té lahvi nebyli moje otisky a sebral jsem jí se slovy “Tady něco je“ Když se na to Mike podíval, tak navrhl, abychom dojeli za šéfem. “Na setkání s našim šéfem se vážně těším.Když jsem ho potkal ráno, tak jsem dostal přednášku, že ještě nemáme žádný informace o Luthorovi.Vážně nevím proč si ten případ nevyřeší sám..“ řekl jsem a šel jsem si sednout do auta na místo řidiče.Když si Mike nasedl, tak jsem mu podal flašku kterou jsme našli a vyjel jsem ke stanici. Tam jsme dojeli asi za dvacet minut.Když jsme došli před šéfovo kancelář, tak jsem zaklepal.Po vyzvání ke vstupu jsem vstoupil a začal mluvit “Dobrý den.Teď jsme přijeli z místa, kde včera byl ten požár a našli jsme tam tohle“ následně mu Mike ukázal flašku a já pokračoval “předpokládáme, že za tím stojí nějaký pyroman a že to má něco společného s tím skladištěm z minulého týdne.“

Clark Kent - 04. října 2009 18:12

Daily Planet Stojím u výtahu, když se v něm objeví Oliver jsem docela překvapen jelikož po tom večeru bych čekal že bude doma. Co se zase stalo to by mě zajímalo co zas pokazil že zase jde ke mně abych mu pomohl. Zamyslím se a čekám že ke mě vyrazí ale to se nestalo. Ani se na mě nepodíval a jen rychle usadil Lois, neunes jsem to a musel jsem se pousmát Tak to bylo něco, takhle jí dat ochutnat vlastní medicínu! usměju se ale hned svou grimasu skryju a dělám jako by nic. Když od Lois odejde, dostanu hroznou chuť na kávu, a proto se hned vydám ke kávovaru, že si jednu udělám. Zapnu kávovar a čekám, až se ten černý lahodný mok udělá. Sotva je hotov a chystám se ho nalít do hrnku řekne Oliver tu větu. Cože? Oliver nový šéf? zarazím se asi jako všichni. Z tranzu mě dostane jen divný pocit na ruce, podívám se na ní a ona mě na ní teče právě nalévaná káva, být to obyčejný člověk měl by pěknou opařeninu, ale mě se nic nestalo rychle si ruku otřu ubrouskem. Snad mě nikdo neviděl to bych asi blbě vysvětloval! Rozhlédnu se a měl jsem štěstí všichni byli mimo, jak já všichni jen sledovali Olivera Tak to mě bude muset vysvětlit proč mě o tom nic neřekl? naštvu se a chystám se za ním vyrazit když na mě začne zběsile volat Lois a Chloe Počkejte musím za.... ukážu směrem na Olivera ale ten začne pokukovat po Sophii No jo furt je to Oliver ten už se nezmění! No co on počká! rozhodnu se a vyrážím k Lois. Co věděli jste to někdo z vás že to bude zrovna Oliver? Jako přijde mě to dost nenormální aby někdo jako on vedl Daily Planet! Ví snad o této branži něco? Já bych řekl, že ne! Do toho postu by se asi hodili jiní než zrovna Oliver, ale tady je radši nebudu jmenovat ještě by mě zavřeli! pokusím se o vtip a v duchu si vybavím jediné jméno Lois Laneová Ale hned ho zaženu a poslouchám holky.

Lois Lane - 04. října 2009 19:30

Daily Planet Takže dnešní den vážně šel od desíti k pěti. Nějak zrovna se mi nedaří. Cesta do Daily Planet neprobíhala moc dobře, musela jsem jet taxíkem a taxikář nebyl vůbec ochoten mně dopravit až k Daily. Takže jsem kousek musela jít pěšky a nebyla jsem tomu zrovna dvakrát ráda. Jakmile jsem byla v práci, byl tam učiněný chaos a já jako jediná jsem se ujala slova. Nedivím se samo sobě, že jsem byla nervozní. Celé roky, co tu pracuji, chci jediné a to povýšení. Teď si nakluše novej šéf a budu mu muset hodně dokazovat. Ale to si uvědomím, že tu není Clark a zavolám mu. Ale to naštěstí příjde včas a má ještě chvíli. Jak on to dělá, že to pořád stíhá. pomyslím si. V tom, ale spozoruji Olivera u výtahu a celkem mně to vyvede z míry. Tak trošku více vybuchnu, ale jemu se podaří mně uzemnit, což mne trošku více překvapí, ale když zjistím, že to je můj šéf a to mne ještě víc rozčílí. Jdu probírat s Chloe, které to taky dělá problém, ale zas tak ne velký jako mne. Já práci mám. Takže se jí taky budu věnovat. řeknu Chloe a to už k nám příjde Clark. Usměji se na něho a zahledím se mu do očí. Nějak mu to sluší. To jo Smallville a koho bys navrhoval. Neříkej Lexe Luthora? Jsem ráda, že je pryč. A s Oliverem se nějak poperu. Vždyť mně znáš. promluvím s úsměvem na rtech. Už mi je značně líp. A tak se pouštím do své práce. Začnu si broukat nějakou pisničku a s nadšením se pouštím do práce. Cožpak mi může jeden Oliver zkazit den?

Sophia Megan Stecker - 04. října 2009 20:28

Nemocnice Zamračila jsem se. Někdo tu opět podceňoval ženy. "Jak já tohle nenávidím!" "Já vím..." "Všichni jsou stejní! Všichni do jednoho!" "Já vím.." "Neváží si nás, nedoceňují našich schopností a sil!" "Jo, to taky vím..." "Nech toho!" "Čeho?" Zasyčela jsem. Zase mě někdo podceňoval. Už zase. Jako tenkrát. "Nemusíte mě šetřit, pane," zamumlám. "U nás na vojně se jen udával počet ran holí či bičem," začnu počítat na prstech, "či kterou kost zlomit, případně orzdrtit anebo na které z nejnebezpečnějších míst fronty vás poslat..." Zamyslela jsem se. Vzpomínala jsem na Irán, Izrael, Irák... Na časy války. Na ty staré dobré časy, kdy jsem ještě létala s F13 a 14, s W-3A, kdy jsem testovala nejnovější modely... Kdy se mi dostávali do rukou nejnovější typy zbraní. Kdy si mě lidi vážili. I muži. Normálně bych se jeho následujícím poznámkám zasmála, ale teď jsem měla náladu pod psa. Historie se opakovala. Ale tentokrát jsem to tak nehodlala nechat. "To si pište, že budete dva týdny v posteli, ne-li více. I kdybych vás tam měla přivázat řetězy. Nehodlám opakovat záchranou akci," zavrčím tiše a stále se dívám z okna. Pohled na park mě uklidňoval. Sledovala jsem listy stromů kývající se ve větru. "Tak je to správně, Soph, nedej se." Na rtech si mi najednou pohrával úsměv. Zhluboka jsem se nadechla, dvěma prsty si promnula kořen nosu a pak spustila obě ruce podél těla a roztáhla prsty. "Zkusme to tedy znovu: Jaký je TREST?" zeptám se opětovaně, pokud možno klidným hlasem a probodávám ho pohledem plným výzvy. Ať si určí. Ale ať je to pořádný trest.

Oliver Queen (Green Arrow) - 04. října 2009 21:04

Nemocnice Už zase začíná s vojnou. To mne trošku více rozčílí. Nemám vážně náladu se tu hádat s ženou, která by si chtěla něco dokazovat. Cením si rovnoprávnosti mezi ženami a muži. Ale toto je na mně až moc. Nejsem člověk, který by udával tresty. Nebyl jsem na vojně, ale zažil jsem si něco jiného. Taky dá se říct boj o život, ve kterém jsem se musel na sebe spolehnout, abych přežil. A to bylo to, jak jsem uvízl na ostrově. Bylo to dávno, ale v mnohém mně to naučilo a teď ona příjde s tímto. Tak dost ženská. Já vás trestat nebudu. Nejsme na vojně. A já jsem proti fyzickým trestům. Takže v tuto chvíli klid. promluvím k ní rozčileně a taky se jinak netvářím, taky se pomalu posadím ač přes její zákazy. A vázat řetězama k posteli mně nebudete. Já se o sebe dokážu postarat. to už se ve mně začal hromadit adrenalin, což způsobilo to, že jsem z té postele vstal a přišel až k ní. Chytl jsem jí za ruku a otočil si jí k sobě, abych jí viděl do očí. Bylo mi jedno, že bude mít poznámky vůči mému stavu, nebo že se na místě zhroutím. Protože to s tím trestem mně už vážně vytáčelo. Co si chcete dokazovat? Já vám žádný trest nedám. Nemám právo vás soudit, jelikož sám nejsem bez viny. Tak to pochopte. řeknu z důrazem na rtech. A snažím se držet na nohou, ač mi to vážně připadá nemožné. Je fakt, že tímto konáním jsem hodně riskoval, ale nikdy bych nebyl schopen ublížit ženě a obzvlášť takové, která se mi libí svoji povahou a výzorem. Zachraňuji mnohé životy, kdybych jí měl potrestat, tak by všechno moje počínání bylo k ničemu. Ne, toto nedovolím. pomyslím a opět se zhroutím k zemi.

Smallville - 04. října 2009 21:35

Nemocnice - Oliver, Sophia Hned poté co Oliver zkolabuje a ty na to nějak extra nestačíš zareagovat, do místnosti vstoupí sestra, která mu přinesla prášky proti bolesti. Když ho uviděla ležet okamžitě na tebe pohlédla, nejspíš vyčítavě a snažila ho opět dostat do postele. Byla byste laskavá a pomohla mi s ním. To sakra nevěděl, že má ležet. Co se tu vůbec stalo? zeptá se tě a je velmi nervózní. Jakmile se vám ho podaří dostat oddechne si a prohlédne mu zranění, zda se stehy neprotrhli. Jakmile zjistí, že ne je ještě víc v klidu. S takovou to, si tu ještě dlouho pobude. Ale vy byste měla jít, aby mohl odpočívat. řekne přísně a je na ní vidět, že asi diskutovat o tom nebude v této chvíli vhodné. No tak ses se svým šéfem seznámila z jiné stránky a dokonce mu zachránila život, takže v této chvíli to byl vážně zajímavý den, který ještě neskončil. A v práci máš taky dost věcí. Snad ten trouba nevstane z postele a nebude chtít vší mocí někam ven. Co ho vlastně k tomu tak láká? A proč vůbec vystartoval, když jsi chtěla ten trest? Na tyto otázky se budeš muset později zeptat. Tak půjdete slečno. promluví na tebe sestra stojící ve dveřích a netrpezlivě se na tebe dívá. Když odejdeš z jeho pokoje, celkem si oddechne a začne se věnovat svojí práci. A ty bys taky měla. Nenecháš si znova kašlat na hlavu od Lois.

Gabriel - 05. října 2009 00:13

Bar Rosa Sednu si k té dívce a chvíli se na ní dívám, než odpovím. Mám takovou úchylku. Vždycky když se nudím, tak se chci bavit. Jakmile vyjdu, hledám nějakou oslavu, mejdan a tak. Rozhodně však nic nezapíjím, protože mám teorii: chlast na zábavu, nikoliv na srdce. Pohladím jí po ruce a usměju se na ní. Tak tohle není ten typ holky, co hledám. Už tak zraněná, abych jí ranil ještě více, zase takovej hajzlik nejsem. Užívat si volnosti, to je zvláštní. Já jsem volnej furt a nějak mě to přestává bavit. Chci mít někoho po ruce. Skoro mě ta lež bolí u srdce. Normálně takovýhle kecy nevykládám, ale hold je jí asi zle Tak holka, co si takhle jít zatancovat, dokud ještě nejdeme spát?

Sophia Megan Stecker - 05. října 2009 14:51

Nemocnice - buď je mentálně postižený nebo mi to dělá schválně: "Klid? Co je to?" Vyhlédla jsem z okna, takže jsem si nevšimla, jak si sedá. Dívala jsem se na park. Viděla útržky z dětství, krutého a nenaplněného a v tu chvíli jsem věděla, že ne vždycky je dobré být milosrdný člověk. Někdy je čas začít se chovat, jak vám radí srdce a ne mozek. Ale věděla jsem, že by jsem asi zbortila nemocnici, kdybych s tím teď začala, lítala bych z pokoje do pokoje a rozbíjela všechno co by mi přišlo pod ruku... Rozhodla jsem se že si počkám až domů. Tam můžu rozbít všechno a pak to zase nechat spravit. Já to dokážu. Já to ze sebe dostanu. "Byl v mém životě vůbec někdy klid?" Zamyslela jsem se. Odpověď jsem znala. Zněla ne. Ušklíbla jsem se nad jeho poznámkou. No jistě, umí se o sebe postarat, ale nebýt toho, že bych před asi hodinou a půl nezasáhla, už by tu dávno nebyl. Ale jinak samozřejmě, pan dokonalý přece nepotřebuje nikoho. Jistě, ale jistě, jen ať si. Vždyť mě může být ukradený. Ale to jsem za sebou uslyšela kroky. Zděšeně jsem se otočila. V tu chvíli jsem měla v krku velký knedlík. Oči vykulené a plné jakéhosi strachu, rukou freneticky kývajíc k posteli. "O-o-okam-okamžitě si lehněte!" vyjeknu o tři oktávy výše než je obvyklé. Jeho slova jsem ani nevnímala, tlačila jsem ho zpátky k posteli. Když se zhroutil. Zasekla jsem se, jako kdyby se zastavil čas. To už do pokoje vtrhla sestra. Její vyčítavý pohled pustím z hlavy ve chvíli, kdy si ho všimnu a na její slova jen kývnu hlavou a opatrně ho vezmu okolo oblasti ramen, abych se nedotýkala hrudníku, takže se pomocně zachytím lopatek. S trochou námahy jsme ho přendali zpátky na postel. Naštěstí to nebylo daleko. Ten chlap možná neměl obtloustlou postavu, ale zjevně na sobě pracoval, protože vážil víc, než bych očekávala. Když sestřička kontrolovala stehy, skláním se nad nimi taky, možná to působí nezdvořile - jako bych jejímu úsudku nevěřila, ale v záležitosti mého nadřízeného je snad něco takového povoleného, ne? Na její slova jen kývnu a s úšklebkem prohlásím: "A zaslouží si to. Mě tvrdí, že si chci něco dokazovat, a sám provádí takové hlouposti, když se nedívám..." zamručím. Na její vyzvání se na šéfa naposledy zadívám a pak rychlou energickou chůzí mizím. Hádala jsem, že teď mu nebude vadit, když ještě využiju to jeho autíčko a tak jsem jela zpátky k Daily Planet. Tentokrát to byla o dost klidnější jízda - nebylo tam tolik stresu a závodu s časem. Zaparkovala jsem, klíčky schovala do kapsy a vystartovala k výtahu. Nahoře jsem se pustila zase do práce, počkám až všechno dodělám a pak se vydám najít Jimmiho, abych se ho zeptala, co zjistil.

Smallville - 05. října 2009 16:11

Daily Planet - Sophia Šéf se vážně ukázal, jak nejvíc mohl. Zachránila si mu život a teď sis i vypůjčila jeho auto. Co by na to asi řekla Lois Lane, která s ním měla kdysi vztah? Nejspíš by ti to záviděla, teda ne tu záchranu, ale jízdu v jeho autě bez toho, aby on byl u toho. Jakmile si dojela do Daily Planet, všiml si tě hned Jimmy, který vypadal velmi vyspatě narozdíl od tebe. Na jeho tváři byl vidět od ucha k uchu úsměv a jeho oči zářily. Když si tě však prohlédl, tak se trošku zamyslel. Sophí, ty vypadáš... tu větu nedořekl, jelikož tě nechtěl nějak urazit. Porozhlédl se po místnosti, zda ho někdo slyší. Jakmile zjistil že ne, rozhodl se ti ukázat pár fotek, které vyfotil. Byli to fotky zhořelého baráku na Creek Street, nedaleko odsud byl ten večírek. Bylo by možné, že šel Oliver špatným směrem a oni ho proto zmlátili. Ale to byli pouze tvoje doměnky. Můj zdroj. Policajt Mario Santana mi řekl, že v tom baráku nikdo nebyl. A tuším, že tento požár vypukl, ještě v skladišti nedaleko odsud. Vypadá to, že nám tu řádí pyroman. Ale tuším, že mi neřekl všechno. Nechceš to zjistit tím svým šarmem? zeptá se tě a pokusí se o úsměv. Fotky z místa činu se mu povedli, ale pro tebe bude možná lepší, když se na něj podíváš sama. Možná tam zjistíš něco víc potřebného. A taky policie není tak schopná, jako ty. Jimmy se rozpačitě podívá kolem, jak Lois dělá svoje a Chloe to stejné, jako kdyby tady nebyl šéf. A já myslel, že tu bude náš nový šéf. Co se tu stalo? položil ti Jimmy jednoduchou otázku, na kterou odpovědět ti možná trvalo chvíli. Sama si nejpíš nečekala, že budeš zachraňovat svého šéfa, který ti v něčem lezl na nervy. Ale Jimmy čeká na odpověď.

Ashley *Ash* Sullivan - 05. října 2009 16:28

Daily Planet Obrátila jsem kvůli Loisiným poznámkám oči v sloup, protože mě to opravdu nebavilo. To už bych opravdu raději pracovala. “Hele Lois, mě je to jedno, kdo je nový šéf, i kdyby to byl mimozemšťan, tak by mě nezajímal. Já se budu raději starat o sebe a o mou práci, dokud ještě nějakou mám.“ Věděla jsem, že ona s Queenem chodila, protože mi o tom povídala Chloe, ale ty drby, které měla na jazyku, jsem opravdu nechtěla slyšet. Hned, co se naskytla chvíle, jsem odešla do přízemí, kde mě čekalo třízení papírů. Ani mi to nevadilo, práce jako práce, pro mě je hlavní výdělek A zase taková nuda to nebyla, protože se mnou pracoval Peter, byl to takový sympatický kluk. Byl hezký, ale tím to nejspíš končilo. Jelikož výtah byl věčně plný a navíc pěkně pomalý, sešla jsem do přízemí po schodech, pak jsem hned zamířila do skladu. Hned jsem tam poznala Petera, proto jsem mu mávla na pozdrav a příjemně se usmála. Vzala jsem pár papírů a pustila se do práce. “Docela dobře, a co ty?“ Ušklíbla jsem se.

Smallville - 05. října 2009 16:30

Policejní stanice - Mario Dorazili jste do šéfovi kancláře, právě v té chvíli kdy s někým důležitým telefonoval. Naštvaně se na vás podíval a mávl rukou, aby jste si sedli. Jakmile hovor ukončil, vyslechl si, co máte na srdci a musel se nad tím zamyslet. Tak mi tu chcete říct, že nám tu řádí pyroman. To si děláte srandu. Okamžitě ho najděte. A tam s tím, zajděte do labory. promluví k vám rozčileně. Jako kdyby ho nějak zaskočil ten rozhovor. A až se dozvíte víc, tak za mnou zajděte. Zatím nashledanou. řekne a vyprovází vás ze dveří, ihned potom za vámi zabouchne. Mike se na tebe překvapeně podívá a pak jen pokrčí rameny. Šéfa něco žere a nedivil bych se tomu, kdyby za tím nevězil ten telefonát. prolomí to chvilkové ticho Mike a pokusí se o úsměv. Do laborky budete muset výtahem, pač je to v prvním patře a vy jste ve třetím. Cesta výtahem umožní Mikovi to, že se nad tím celým případem zamyslí a neustále kýve hlavou. Neví si rady, protože to nejspíš ten pyroman dělá pro zábavu. Proč si vůbec vybral skladiště a neobydlený barák? K čemu mu to bylo? A co když, nás chtěl pouze upozornit a příště zautočí skutečně na nějaký barák, kde budou lidi. začne přemýšlet nahlas, ale to už jste v laborce. V ní se občas střídají tři osoby, které dobře znáš a vždycky ti něco zjistí, dřív než ostatním. Ujme se tě Magií, které můžeš věřit v mnohém a hodně si s ní chodil na pivo. Tak co pro mne máš tentokrá? zeptá se tě s úsměvem na rtech. A čeká na tvoji reakci.

Smallville - 05. října 2009 16:45

Bar Rosa - Gabriel Ta dívka je vážně pěkná a plná tolik bolesti. Najednou se sám sebe zeptáš, jak jí mohl ten chlápek opustit. Občas usrkne ze svého drinku, ale jinak tě poslouchá. Jako kdyby jí tvoje slova okouzlila a ona byla vážně v jiném světě. Tvoje teorie s chlastem se jí zalíbí a usměje se na tebe. Nejspíš jí začne připadat, že je v pohádce a ty jsi její princ. Když jí požádaš o tanec, rozpačitě na tebe pohlédne a nakonec přikývne. Začnou hrát skoro, jako vždycky Nothing else matters od Metalici a tebe tento stereotyp, pomalu začíná vytáčet. Dívka si užívá té tvoji společnosti, má na tvém rameni položenou hlavu. Vydrží však krátkou chvíli a pak se jí jako kdyby rozzáří oči a pohlédne na tebe. Ubližíme mu. Zničíme ho. Věř mi bude to zábava. promluví. Jako kdyby se z holky na pokraji zhroucení, stala mrcha která nezná přátele. Ač to bylo cokoliv, zničit jeho život by nebylo vůbec špatné. Chtěl sis hrát s myslí, tak proč toho nevyužít a vykonáš pro ni dá se říct dobrý skutek. Ač uděláš, co uděláš. Dívka na tebe nadšeně hledí a taky už netancuje, což na sebe trošku více upozorňuje. Budeš muset zareagovat a nějak rychle.

Sophia Megan Stecker - 05. října 2009 18:46

Daily Planet - nový úkol: "Alespoň někdo tu má dobrou náladu, zjevně se mu daří," pomyslím si a v odpověď na jeho úsměv se i mé rty roztáhnou v dost podobný. "Ale Jimmy, znáš mě, v noci jsem byla na výzvědách a pak to se mnou takhle dopadá." S povzdechem pokrčím rameny. "Ale tobě se dneska asi vážně něco povedlo... Máš pro mě něco?" "Jinak by tu na tebe asi nečekal..." Ten ironický, zlomyslný hlas jsem ignorovala. Bylo to jako vždycky. Stejně jako on jsem se rozhlédla. Nikde ani živáčka. "Zas takové nadání nemám," ohradila jsem se s úsměvem. "Ale díky za kompliment, je ot od tebe milé, Jimmy." "No jistě, jen zase další práce, bravo, jen tak dál, však ty spát vůbec nepotřebuješ." Někdy jsem toužila umět ten hlas vypnout... "Určitě ještě něco vyšťourám, minimálně obhlédnu objekt a když na nic nepřijdu, stavím se za tím policajtem... jo." "Děkuju, Jimmy, moc jsi mi pomohl," podotknu, když vidím, jak zrozpačitěl. Jeho další otázka mě na chvíli vyvedla z míry. Zamyslela jsem se. "Víš, moc dlouho nepobyl - musel do nemocnice," prohlásím a hned na to se vydám k výtahu. "Zbytek jindy, ještě jednou díky!" zavolám přes rameno. Moje auto bylo píchnuté a taxík byl drahý. Vlastně se mi to šéfovo autíčko dost hodilo. Rozhodla jsem se, že teď je mu stejně prd platné a tak si ho ještě na chvíli vypůjčím. Jela jsem na místo činu, pokud nic nepořídím, nafotím si alespoň ještě pár foteček z Canonnu a pak zajedu za tím policistou...

Smallville - 05. října 2009 18:57

Nemocnice - Oliver Probudíš se opět, a jak jinak než na nemocniční posteli. Jsi konečně sám a v hlavě ti hlodá několik myšlenek. Dva týdny zde přežít, pro tebe mohlo znamenat peklo. Krom toho musíš ještě hodně věcí vyřídit a jsou neodkladné. Z nemocničního lůžka to jen tak nezvládneš. Takže by to chtělo vážně něco udělat. Na chvíli se ocitneš v minulosti, jako kdyby tě něco táhlo na jeden životní moment. Kdysi si bral takovou drogu, která ti vyléčila všechny zranění, akorát vedlejším účinkem byl velký nával zuřivost. Když si to užíval byl si schopen ublížit Lois bez mrknutí oka, ale co jiného ti v této chvíli zbývá. Sice si je přestal užívat, ale pár sis schoval na horší časy a možná v této chvíli horší časy nastaly. Jen se nějak dopravit domů a neomdlít u toho, pak pouze stačí si jednu dávku stříknout a jsi zase v kondici.

Smallville - 05. října 2009 19:22

Místo činu - Sophia Jimmymu se zjevně líbíš, proto se tak k tobě chová. A ano je plný energie, nejspíš je spokojený kvůli těm fotkám, které vyfotil a bude čekat na tvůj příspěvek. Nepodceňuj se. Náhodou si žena mnoha nadání. řekne Jimmy a ještě víc se mu rozšíří úsměv na tváři. Dneska mu to i sluší, vypadá líp když se směje, než když se mračí. Když mu poděkuješ, udělá něco jako úklon. On rád děla ze sebe šaška, je takové sluníčko. Když je někomu zle, dokáže ho dostat do lepší nálady a to se mu zřejmě i daří. Jakmile jsi mu oznámila o nemocnici zpanikařil a zahleděl se nevěřícně na tebe, když si uvědomil, že to není vtip. Raději se věnoval svoji práci. A ty jsi mohla v klidu odejít. Nasedla si do auta a vydala ses vzhůru Creek Street, kde na tebe čekali pouze trosky budovi, která tady ještě včera stála. Ještě než si vystoupila, spatřila si dva chlápky, jak u ní stáli a něco hledali v té hromadě trosek. Nevypadali vůbec na policajty a byli velice nervozní. Jeden měl v ruce podivnou zbraň a stál. Ten druhý bude nejspíš, taky ozbrojený, ale něco tam usilovně hledá. A zřejmě si tě všimly, protože po šéfově autíčku střelili a zdrhli. A auto má rozbité přední sklo, měla si štěstí. Jenže co teď řekneš svému šéfovi. A vydat se za těmi chlápky, asi nebude špatný ale riskantní plán.

Sophia Megan Stecker - 05. října 2009 19:32

Místo činu: Věnovala jsem mu další úsměv. Měla jsme ráda lidi, kteří mě poslouchali. Sice jsme si uvědomila, že to jsou halvně muži a to díky tomu jak si je dokážu obmotat okolo prstu, ale tak to přece nemuselo být, no ne? A navíc jsem po Jimmym nic nechtěla, řekl mi to sám, dobrovolně. Prostě jako kamarádce. "Jen kdybys věděl o čem mluvíš," pomyslela jsem si a můj úsměv se roztáhl. "Díky, kdyby jsi něco zjistil, číslo jsem nechala na monitoru!" zavolám ještě. Mobil jsme nosila pořád při sobě a nové informace se hodí. Navíc, proč tomu nevinnému kloučkovi neudělat to potěšení a dát mu svoje číslo, když mě tak nepokrytě obdivuje? "Pěkně to tu zruinovali," pomyslela jsem si, když jsem ještě z dálky zahlédla trosky, které jediné zbyly z budovy, která tu ještě před pár dny stála. "Ale, ale, kohopak to tu máme?" napadne mě. Chlápky si detailně prohlédnu a všímám si maličkostí, jako správná novinářka, možná se mi podaří i nějaká ta fotka. "Na policajty se teda vůbec nezdají. Tak co tady hledají? Že by pachatelé?" uvažovala jsem. Jako by někdo chtěl potvrdit mou teorii, brzy zaskřípaly a ten s pistolí vystřelil. Naštěstí kulka jen roztříštila přední sklo a mě se nic nestalo. Zaklela jsem, vyskočila z auta, zamknula a foťák si dala, do kterého jsem dala novou kartu a tu s jejich fotkami a fotkami domu strčila do škvíry mezi cihlami, která byla schovaná harampádím, jako dělaná, aby ji nikdo nenašel. To už jsem pádila za muži, připravená v nejhorším případě se bránit tak, jak bych to umět neměla - nejprve po vojensku a pak... kdo ví?

Oliver Queen (Green Arrow) - 05. října 2009 19:45

Z nemocnice pryč Probudím se strašnou bolestí žeber. Nikdo tu není, zřejmě sestřička vyhnala Sophií, nebo ona sama odešla. Ač to bylo cokoliv byl jsem tu sám a hlavou se mi hnalo spousta myšlenek. Tak a mám spoustu času. Co podniknu? Co se tu vůbec dá dělat? žene se mi hlavou myšlenka za druhou. A začínám z toho po chvilkách cvokatět. Jsem tu asi hodinu a půl, pro mně to je však něco jako věčnost. To to tu ještě budu muset tvrdnout dva týdny. Tak to pozor. Tady dva týdny nezvládnu. Přece musí být nějaký způsob. Olivere, mysli. Mysli sakra. snažím se vzpomenout, jak bych z toho mohl vyváznout, aníž bych tu musel zůstat a najednou se mi rozsvítí pomocí fiktivní žárovky. A vzpomenu si na tu chvíli, kdy jsem bral drogu, která měla lečivý účinek. Dokázala se zbavit veškerých zranění. Kdysi jsem jí bral, ale jejím špatným učinkem byla nezvladatelná zuřivost, při které jsem byl schopen zranit i Lois. Tu drogu ještě doma mám. Takže nic jiného nezbývá, než si jednu dát. Krom toho se budu muset nějak dopravit domů. v hlavě se mi uvádí plán. Opatrně vstanu z postele a snažím se držet na nohou. Hodím na sobe svoje oblečení, které jsem měl schované ve skříni a pomalu se vyplížím z pokoje, tak aby o tom nikdo nevěděl. Bolest žebra nějak nevnímám, jelikož mne žene adrenalin a taky se zaměřuji na jediný bod, tím je ta droga. Bezproblémově a lehounce nastoupím do výtahu. Vydám se na parkoviště, uvnitř doufám, že je auto na svém místě. Do prdele. zakleji, když ho nikde nevidím a rozhodnu se vypujčit nějaké pojízdné. No doslova ho ukradnu. Využiju k tomu svých schopností. Jakmile se mi to podaří, nastartuji ho a šlápnu na plyn. Mířím to do svého bytu, kde mám všechno potřebné. Snažím se držet v bdělosti, i když je vážně těžké. Konečně doma řeknu, když se ocitnu v horním patře ani nevím, jak jsem to dokázal. Je čas tě využít. pomyslím si a začnu usilovně hledat tu drogu, nakonec jí najdu v horním šuplíku. Vezmu jí do ruky, v ten moment se mi podlomí kolena a já se octnu na chladné zemi. V ruce jí pořád držím. Co mi ještě síly stačí si jí píchnu a po chvíli se vážně citím opět v kondici. Začnu však pociťovat nehorázný vztek a chci za každou cenu najít ty chlápky, kteří mi to udělali... Převléknu se za Green Arrowa a vezmu si pár šipek. Každá je pochopitelně jiná a jinak na dotyčného působí... Jdu na parkoviště, kde na mně čeká moje zelená motorka, když můj vůz si už někdo vypůjčil. Můj cíl je jasný. Dostat se na místo, kde se to stalo a vypátrat ty zmetky. Nasednu na motorku, nastartuji jí. A vyrážím na Creek Street.

Gabriel - 05. října 2009 19:49

Bar Rosa Když dívka promlví, tak jsem zaražen, ale po chvilce se mi na tváři objeví úsměv. To neni špatný, už vim i jak. Zaveď mě za ním. Jinak, jmenuju se Gabriel. povím jí a už začínám přemýšlet na způsoby, jak si z něj udělat legraci. Mohl bych ho nechat tancovat nahýho někde na náměstí. Nebo bych ho mohl zesměšnit šílenstvím přímo před policejní stanicí... Začíná to být zajímavý, a konečně za celý večer jsem šťastný, šťastný že mám možnost...

Smallville - 05. října 2009 20:05

Místo činu - Oliver Zastavíš blízko svého auta, které má prostřelené přední sklo. Po té holce nejspíš někdo jde. Krom toho si všimneš těch trosek a docvakne ti, že to nebylo naplánované, ale byl si na nesprávném místě v nesprávný čas. Oni se chystali podpálit budovu, když tě spatřili a proto tě zmlátili. Teď ti to začalo docházet a zuřivost se v tobě probudila. Byli dva a ta žena se za nimi zřejmě vydala. Ještě abys jí zachraňoval. Po chvíli zjistíš, že se rozdělili a ona jde po jednom, takže si vezmeš toho druhého. V hlavě máš jediný úmysl, ublížit mu, zničit ho. Za to může ta droga, podléháš pomalu zuřivosti. Nejdeš ani dlouho a potkáš toho chlápka. Jakžtakž uhneš střele z podivné pistole. Ten chlápek se dá raději do běhu, aníž by s tebou vykonal nějaký souboj. Místo činu - Sophia Vydala ses za nimi, usoudila si, že nebudou daleko. Jeden z nich se vydal jinou cestou, ten druhý na sebe upozornil tím, že po tobě dvakrát vystřelil. A znovu zdrhal. Jakmile si ho sejmula rozhodla ses vydat za tím druhým, jelikož si slyšela vystřeli, trošku tě to znejistilo a přidala si do kroku. Zastavila si se asi překvapená, když si spatřila Green Arrowa, známeho zbojníka, jak bojuje s tím dotyčným a že mu to kupodivu šlo. Jakmile souboj skončil spatřila jsi jeho oči, jelikož mu při souboji spadly bríle a ty oči si už někde viděla.

Smallville - 05. října 2009 20:14

Práce v Daily Planet - Ashley Peter se na tebe ještě víc usměje a jeho oči se rozzáří. No prostě se mu asi líbíš. Ale tobě to je v tuto chvíli fuk a raděj by ses věnovala práci. Ale jde to. Nemám ti zajít pro kávu? zeptá se tě a pokusí se o úsměv. Ač řekneš cokoliv, stejně se pro ní vydá a nechá tě tam samotnou. No spisů, tu je celkem hodně a připadá ti, že jich spíše přibývá než ubývá. Nestačíš se ani divit, když se podíváš na hodinky a zjistíš, že jsi nad tím strávila skoro tři hodiny a pořád to není hotové. Narazíš však na pár spisů, ve kterých byla zmínka a jakých si pyromanech, kteří podpalovali skladiště a domy ve kterých nikdo nebydlel. Znělo to zajímavě, tak ses do toho celkem začetla a nějak si přestala vnímat svět okolo. Z přemýšlení tě vyrušil Jimmy, který pracuje s Chloe. Tvoje sestra ho tajně miluje a on k ní taky něco cítí, to ti stačí když na ní pohlédne. Zaťuká na dveře, aby tě nepolekal, ale ty se stejně lekneš. Na jeho tváři je úsměv od ucha k uchu. Vždycky byl komediantem. Sedne si k tobě a jeho pozornost upoutají spisy. Takový stejný typ požáru se stal včera a před týdnem. Sakra to musí mít nějakou spojitost. Díky seš zlato. řekne a obejme tě, jako kdyby si za to mohla snad ty. U dveří se však zarazí a usměje se. Chceš zažít akci? Vem ty spisy a pojď se mnou. řekne Jimmy, který stojí ve dveří a čeká na tvoji reakci.

Ashley *Ash* Sullivan - 05. října 2009 20:30

Práce v Daily Planet Nevěděla jsem, co mu na jeho otázku odpovědět, protože jsem věděla, že by jeho reakce byla stejná. "Tak dobře." Usmála jsem se. Sice se mi příčilo, že ho trochu využívám, ale nebylo to zas tak špatné. Měla jsem klid a mohla se dál věnovat práci. Jak čas ubýval, tím jsem si myslela, že papírů více přibývá, než ubývá. Najednou však narazím na nějaké spisy o pyromanech. Opravdu mě to zaujalo, dokonce jsem při tom hltavém čtení si odpočala a uvolnila už tak ztuhlé svaly. Najednou někdo zaklepala já málem vyletěla z kůže, protože jsem se lekla. Byl to ale Jimmy, který se mou reakcí jasně bavil. Ušklíbla jsem se na něho a když mě objal, zaraženě jsem se usmála. Začala jsem uvažovat, jestli mám jít s ním. Bylo to zvláštní, protože tento den vbyl opravdu neobvyklý. Ale zároveň jsem nechtěla moc odcházet od práce. Zvědavost ale byla větší. "Jasně, tak jdeme!" Usmála jsem se a doběhla za ním.

Sophia Megan Stecker - 05. října 2009 20:36

Místo činu - padouši střezte se, přichází Sophie xD Běžela jsem za nimi, odhodlaná je nenechat jenom tak utéct. Přeci jen, podpálili budovu, příště by tam mohli být lidé... Co ošklivého by se mohlo stát? Příště by mohly být ztráty radikálně větší a to to ještě pořádně nezačalo. Floutci jedni. Nebyli tedy moc rychlí, to jsem musela říct. Ačkoli ten vychytralejší odbočil postranní uličkou. Chtěla jsem sledovat jeho, ovšem dvě rány z pistole mým směrem mě přesvědčili, že zlikvidovat tohohle bude napřed lepší. Proto jsem vyrazila za ním. Když se mi podařilo připravit ho o tu jeho hračičku, kterou jsem předem zhlédla, abych zjistila, co je to za typ, zkušeným okem odbornice z armády, nevypadal zdaleka tak nebezpečně. Abych řekla pravdu, nejspíš se bojovému umění nijak nevěnoval. Po chvíli se mi podařilo zasadit mu zásadní ránu a tak ho omráčit. Dost se to hodilo. Pokusila jsem se najít něco, čím ho spoutám než dostanu toho druhého. Paže svážu k sobě za záda a přivážu k přikrčeným nohoum, aby se nemohl ani plazit, ani hýbat. Zkrátka aby byl bezmocný. To mě ale vyruší další výstřel. Popadne mě hrůza. Co když se do toho připletl nějaký nevinný občan? Nejistě jsem se dala do běhu směrem, odkud výstřel přišel. Nevím, čím přesně to bylo první, ale když jsem vkročila do temné uličky, zůstala sjem stát jako přikovaná. "Green Arrow..." napadne mě, beze slova se vší tichostí zdvihla foťák a zachytila pár snímků pro všechny případy. Musela jsem uznat, že mu to šlo. Měl zvláštní způsob boje. Já jsem musela využívat rychlosti, pružnosti a mrštnosti, za to on měl výhodu - muži měli obvykle mnohem větší sílu. Ušklíbla jsem se, když fotoaparát naposledy zableskl. Protože souboj skončil. Jak jinak než Green Arrowovým vítězstvím. Potom jsem se ovšem zarazila, protože jeho brýle sklouzly až na nos a tak jsem na okamžik zahlédla jeho oči. Připadaly mi povědomé. Určitě jsem je už někde viděla. Zaryla jsem si je do paměti a strachujíc se o to, co bude, jsem čekala, jak se to vyvine...

Oliver Queen (Green Arrow) - 05. října 2009 20:55

Prozrazení Zastavím se v blízkosti svého auta, když si všimu prostřeleného skla, ještě víc se rozčílím. Uvnitř však mám obavy o tu dívku, která se vydala je hledat. To abych jí zachraňoval. pomyslím si a vydám se po stopách, alespoň v něčem jsem dobrý. Když zjistím, že ty stopy se rozdělili, napadne mne jediné, že se té honby za senzací vzdala, ale to na sebe upozorní ten útočník, který kolem mně projde. A pak vystřelí. Kulce uhnu, jelikož to stačím odhadnout. Tak už vím proč si mně zmlátil. křiknu na něj a blížím se do jeho blízkosti. To on se dá na útěk a já jsem mu hned v patách. Honičky ty v této chvíl mám moc rád a chytit ho pro mne bude maličkost. Jakmile zabočí do slepé uličky, skočím na něj a oba se ocitneme na zemi. Vytrhl jsem mu přitom zbraň, takže to bude moje oblíbené bojové umění. Ve kterém ten protivník není zas, tak špatný. Ale já jsem jsem lepší a ještě dvojnásobně, díky vedlejším účinkům. Jakmile se mi podaří ho skolit, uslyším nějaké cvakání a záblesky. Zarazím se a ohlédnu se za sebe, při čemž mi brýle vážně skoro spadnou z očí. Octnu se v tváří v tvář s tou novinářkou, která ještě neví kdo jsem. Ale podle toho, jak na mně civí se jí zdám možná povědomí. Přistoupím k ní blíž, abych mohl vyjednávat, co se týče těch fotek, a taky zjistit něco o tom druhém útočníkovi. Jelikož nevypadá vůbec zraněně, spíš má víc energie než předtím. Slečno dejte mi ten foťák. Tyto fotky by se neměli ukázat v časopise. Nestojím o to být slavným. promluvím k ní s klidným hlasem a blížím se k ní. Nějak si neuvědomuji, ten fakt že jsem ty brýle nechal sundané, jelikož se mi trošku víc poškrábala sklíčka. A jste v pořádku? Co se stalo s tím druhým? Vypadá to, že jste silná žena. trošku odvedu od tématu a zkoumám, kde má foťák, abych jí ho byl schopen vzít. Ještě víc se k ní přiblížím, jelikož mne k ní něco přitahuje. Uvnitř doufám, že mi ten foťák dá, jinak bych byl schopen nějakého násilí. Krom toho mi trošku vyčuhují vlasy z kapuce, takže není nemožné, že by si toho nevšimla. Obzvlášť, když je tak pečlivá. Tak co bude s tím foťákem, slečno Stecker. křiknu na ní a zapomenu se, když jí oslovím příjmením. Ruku mám natáhnutou a čekám, až mi to podá.

Sophia Megan Stecker - 06. října 2009 18:14

Místo činu - ani náhodou Soph má vlastní hlavu: Když se Green Arrow začne blížit podvědomě couvám, dokud nezůstanu nalepená na zdi. Podrážděný sykot mi unikne ze sevřených rtů. Nenápadně schovám film do kapsy a zvednu fotoaparát abych bleskově zmáčkla čtyřikrát spoušť. Nečekala jsem, že z toho něco bude, ale pro všechny případy by se to mohlo hodit, no ne? Při zaznění jeho hlasu sebou cuknu a ještě více se přitisknu na chladnou, cihlovou zeď za sebou. "Vy možná ne, ale svět vás touží znát," prohlásím a posunu se dál od něj, směrem k vchodu do uličky. To byl taky nápad. Slepá ulička. Odtud se hůře utíkalo. "Co myslíte? Jsem v pořádku? Pochybuji, že mě vůbec škrábnul, prachant jeden, možná to byl ten co mi propíchl kolo u auta... a málem strefil, když po mě vystřelil do auta." Ze rtů mi uniklo tiché zavrčení. "A to se bude šéfovi dost špatně vysvětlovat." "Pokud jde o toho chlápka, leží spoutaný o kousek dál, určitě ho tam najdete se válet, mimochodem pistoli nehledejte, docela se mi líbila," promluvím, odhodlaná nedajíc na sobě znát strach. "Silná? O síle se dá mluvit jen stěží. Nejspíš mám jen štěstí... větší než chudák to auto." zamručím, zase o kouskek unikajíc k východu. Všimla jsem si jeho vlasů, vyčuhovaly zpod kapuce, při mém detailním zkoumání se nedaly přehlédnout. Ušklíbla jsem se. "Máme tu bloďáčka, kterého nejspíš známe... ale odkudpak, u všech čertisek?" To až jeho oslovení, znal mé jméno. Konečně mi to docvaklo. Jeden blonďáček, stejné oči, podobný hlas... panovačné chování... všechno sedělo. Ale něměl by tenhle človíček ležet teď zrovna v nemocnici. Zvednu ruku se vztyčeným prstem - jasné znamení - moment. "Zavolám si, abych si ověřila narozeniny a pak si ten foťák klidně vezměte," podotknu, vytáhnu mobil a vytočím číslo. "Dobrý den, chci se zeptat, kontrolovali jste pokoj č. 24?" Počkám... "Že je prázdný, dobrá, dobrá, v pořádku. Nevadí." "Takže, že by trefa do černého?" Na rtech se mi objeví letmý úsměv. "Fajn, pojďte si pro něj," vybídnu ho a při předávání fotoaparátu našpulím rty. "Škoda, byly docela povedené," poznamenám na úkor fotek, otočím se a prrr pryč sprintem k auta a uuuž to jelo k Daily Planet.

Oliver Queen (Green Arrow) - 06. října 2009 18:41

Prozrazení Neovládám se, ale snažím se držet, abych jí nějak neublížil. Poslouchám jí a stále na ní hledím. Myslím jen na jediné a to dostat ten foťák za každou cenu. Ty fotky se nesmí ukázat. Vykládá o tom svázaném chlápkovi a že má prý štěstí. Na to jí neskočím, byla přeci na vojně, takže se o něho postarala. Snaží se uniknout a mně to celkem baví. Je jako gazela, která utíká před gepardem. Myslí si přitom, že je rychlejší. Na mé tváři se objeví zlomystlný úsměv, ale to se rozhodne někam zavolat. Je novinářka. To nebude pravda. Ohlalila mně. Musím ji zastavit. Sakra. přemýšlím nad tím kam volá. Hovor skončí a hodí mi foťák, připadá mi to až moc jednoduché. Mrsknu foťákem o zem a rozeběhnu se za ní. Jakmile tam doběhnu, nasedá do mého auta a kdoví kam si to míří. Nepřemýšlím a naskočím na motorku. Je pravdou, že motorka je rychlejší než auto. Znám dobře cesty, takže sejdu jí z dohledu a zamířím do uličky. Je to pro mně zkratka a tak snáz doženu její auto. Mám ještě dvacet sekund, než se setkáme. Vytáhnu svoji speciální luk a šípy. Určím si přesně cíl a střelím. Zasáhnu pravou přední gumu auta a tím zastavím její jedoucí auto. Přičemž se jí nejspíš podaří nabourat do sloupu. Rozčileně si sundám kapuci a můžeme mně vidět v celé mé kráse. Dojdu vztekle k ní a mířím na ní, kdykoliv připraven vystřelit. Tolik lidí jsem zachránil a pořád zachraňuji. Vy to chcete pokazit kvůli svoji senzaci. Místo toho, abyste mi byla vděčná. Když to uděláte, přijde tento svět o jednoho hrdinu. Co myslíte, že se se mnou potom stane? promluvím k ní a snažím se ji přesvědčit. Jakmile mne odhalí, nejspíš půjdu s určitou pravděpodobností sedět. Pokud si nějakou špinavost nevymyslím na ni, což by bylo proti mým zásadám a nebylo by to vůbec správné. Jsem připraven kdykoliv vystřelit a já se strefím do svého určeného místa. Nedělejte to. řeknu jí a dám na to důraz. V mých očích je vidět strach, ale i zlost. Takže bych toho byl schopen. Zřejmě nejsem tak úplně ve své kůži, jelikož bych nikdy nemířil na ženu. To by mohla sama vědět, pokud o mně tolik věcí zjišťovala.

Sophia Megan Stecker - 07. října 2009 16:55

Úprk - aneb jak rozzlobit reportérku V periferním vidění jsem ještě zahlédla, jak můj foťák padá na zem. Zasyčela jsem a ač moje nohy běžely dál, má mysl zůstávala u něj. "To nemusel. Budu si muset sehnat nový. Tohle je vážně na ... No, nebudu sprostá. Pořád jsem Steckerová, tak to sakra nějak zmáknu i bez foťáku. Jimmy mi určitě pučí svůj, nebo bude chodit se mnou, když už mi tenhleten rozbil čočku, případně si zkrátka spolu s autem z opravny vyzdvihnu i ve fotoshopu nějaký novější model Cannonu." Zdálo se, že jsem ho setřásla, ale podvědomě jsem tušila, že to není konec. Co jsem ale nečekala, že bude demolovat vlastní auto. Bohužel, když se auto se smykem zastavilo, pochroumala jsem si zápěstí a pěkně se udeřila hlavou do sedadla. Nevšímala jsem si bolesti, prostě jsem se snažila moc rukou nehýbat, vyskočila z auta a to přesně ve chvíli, kdy se auto se zaskřípáním rozjelo, jak se ruční brzda povolila, z kopce a nabouralo si to do sloupu elektrického vedení. Jeho "působivou" řeč jsem slyšela jen na půl ucha. Pořád jsem zírala na zdemolované auto a můj foťák jak leží rozbitý kdesi v uličce. Uklidňovala jsem se, že když se tam později vrátím pro ty lumpy, možná z něj ještě dostanu paměťovku a podobné součástky, které by se daly ještě zachránit. Po očku jsem na něj vrhla svůj podmračený pohled. "Dejte to dolů," zavrčela jsem. "Těžko by se vám podařilo mi ublížit natolik, aby jste mě zabil." Můj hlad byl podrážděný. "Už jste mi zničil můj nejlepší a jediný fotoaparát, pochroumal zápěstí, nadělal modřin a zkazil náladu, co víc po mě, sakra, ještě chcete? Ty chlápky? Chyťte si je sám, řekla jsem, kde jsem toho svého nechala." Můj hlas byl hrubší, než u mě bylo zvykem. Držela jsem si ruku na prsou a se zavřenýma očima ignorovala bolest, která z ní vystřelovala. Podle předběžné diagnózy jsem si asi vykloubila zápěstí. Bylo to vážně na nic. Mě z toho bylo na nic. "Vážně čekáte, že teď pojedu rovnou do Daily a udělám z pár fotek úžasný článek o tom, jak šéf Daily Planet žije v noci? Co bych z toho - krom vyhazovu, samozřejmě - měla? Slávu? Peníze? A k čemu by mi to asi bylo?" Prudce otevřela oči a chtěla začít gestikulovat, když se pevně chytila za ruku. Z jejích rtů unikl hlasitý sykot. "Fajn, asi to bude chtít obvaz." konstatuju, jak uvažuji nahlas. "Jak se teď mám asi podle vás dostat domů? Zavolat si taxi? Víte kolik v poslední době stojí? Stopovat?" Bez dalšího slova jsem se otočila a štrajdovala jsem si to podél silnice na nějakou rovniku, abych doopravdy začala se stopováním.

Oliver Queen (Green Arrow) - 07. října 2009 18:08

Přehnal jsem to Asi po pár minutách se ve mně hromadil vztek, způsobený tou drogou, který jsem se už snažil potlačit. Co se mi ke konci podařilo. Všechno jsem si uvědomil při pohledu na její ruku a moje zničené auto. Odložil jsem stranou luk s šípem a pozoroval jí, ale to už se vydala hledat stop. Tak toto jsem zrovna dvakrát nechtěl. Jen jsem nemohl vydržet čekat v nemocnici na boží soud. Ale toto jsem vážně nechtěl. ženou se mi v hlavě výčitky. Hodím si na hlavu kapuci a nasednu na motorku, abych jí stihl. V této chvíli bych se jí chtěl spíš omluvit a to zranění jí vyléčit. Nedovolím jí jet stopem, aby se jí ještě něco stalo. Sám jsem to spackal a sám jí teď pomůžu. Jakmile jí spatřím, jak vážně jde po ulici a snaží se chytnout nějaké auto, což se v této oblastí dá velice těžko, zastavím. Motorku nechám od ní dál a vydám se za ní. Tentokrát mám na očích brýle a kapuci na hlavě. Už působím poněkud klidným dojmem, takže za ní jdu v míru. Chtěl bych se Vám omluvit za to, jak jsem vás zastavil. Dá se říct, že jsem to nebyl já. Jelikož moje počínání bylo ovlivněno vedlejšími účinky jednoho léku. promluvím k ní a snažím se jít těsně vedle ní. Na mé tváři je nedefinovatelný výraz, který stále hledí na její zraněnou ruku a poté i na ní samotnou. To si vážně přehnal. Musíš to zahodit. Opatrně jí chytnu, abych jí zastavil, jelikož jsem nechtěl být daleko od své motorky. Odvezu vás ke mně domů. Kde vám to ošetřím a řeknu vám víc o sobě. Foťák vám zaplatím a co se týče auta, koupím vám nové. Tak nečekejte na to, až vás tady nějaký jedinec sveze. Nejezdí tu vůbec lidi. promluvím k ní přesvědčivě i tón mého hlasu je jiný a dá se říct, že klidnější než předtím. Stojím před ní a čekám na její reakci. Vážně bych se jí nedivil, kdyby mi jednu vrazila. Já sám bych si v této chvíli vrazil, jelikož jsem si vůbec neuvědomoval rizika, která se mohla stát. A to jsem o nich věděl dost. Na svoji motorku jsem viděl, takže jsem byl klidný. Čekal jsem pouze na její reakci.

Sophia Megan Stecker - 07. října 2009 20:40

Stopování - lákavé nabídky: Byla jsem opravdu rozhodnutá tam stát tak dlouho, dokud se některé auto neuráčí zastavit. Dokonce jsem byla přesvědčená, že pokud pojede okolo nějaké řízené mužem, který s sebou zrovna neveze manželku, zastaví. Slyšela jsem sice v jednom uchu hlas motorky, ale říkala jsem si, že mám asi lehký otřes mozku. Ostatně to by bylo v mé situaci přeci naprosto normální, no ne? "Že by bylo v tvé situaci něco i normální? No to je mi novinka, Soph..." Ušklíbla jsem se. Měla pravdu. V mém životě přece nic nešlo podle normálních pravidel. Přeci na někoho, u koho by to tak bylo možné, bych musela být méně vnímavá, více nechápavá a nesměla bych myslet. Trhla jsem sebou, když jsem za sebou uslyšela kroky a jeho hlas. Zrychlila jsem, ale nedělalo mu problémy mě dohnat. "Co po mě zas chce? To mu to vážně nestačilo?" Zasyčím podrážděním. "Aha, tak léku. Na to mu tak skočím, že testuje neschválené přípravky." Znovu se na mé tváři objevil úšklebek. "To bych mohla dělat tak já, jenže u mě by se nepoznaly vedlejší účinky." Téměř jsem zavrčela, když mě zastavil a nervózníma očima jsem se na něj nakonec podívala. "Tak co chcete?" Můj hlas byl naplněný téměř urážkami. Nehodlala jsem se s ním vybavovat. Měla jsem práci. Ohromeně jsem na něj musela zírat. Moje oči zůstávaly neutrální. "K vám domů? To tak. Dojdu sama, jsem toho schopná." Otočím se, abych šla dál, ale jeho další slova mě přimrazí k místu. "Nové auto? Nový foťák? Více informací?" Zašklebila jsem se. Lákavé nabídky. Věděl, jak mě dostat. Ale já nechtěla, aby mu to tak lehce prošlo, ač jsem věděla, že má napůl vyhráno. "Proč by jste VY čerpal penězi na obyčejnou reportérku?" zeptám se. "Dobročinná akce?"

Oliver Queen (Green Arrow) - 07. října 2009 21:14

A proč ne? No nevypadalo to vůbec, že mi věří. Ale budíž, aspoň jsem ji upoutal a ona mně nikam neposlala, i když na ní bylo znát, že by to chtěla. Prohlížím si jí, občas se otočím na svoji motorku zda je vůbec celá. Nejspíš jsem trefil do černého, když jsem jí řekl o novém autě a novém foťáku. Protože se otočila a začala se ptát. Nad tím jsem se musel pousmát. Dejme tomu. Auto, jako dík. To za to, že jste mi zachránila život a vlastně zároveň, jako omluvu, když jsem si sám zdemoloval auto a vy jste v něm byla. Co se týče toho foťáku, tak jsem vám ho já zničil. Takže by bylo správné ho zaplatit. promluvím k ní upřímně a taky na ní, tak hledím. I přes brýle to jde vidět. Co se týče mého bytu. Chtěl bych vám tam něco ukázat, když už víte o tom mém velkém tajemství. A možná bych vám nabídl spolupráci. myslím to velice vážně, jelikož mně překvapilo to, že se zřekla slávy a peněz. Kdokoliv jiný na jejím místě, by tuto šanci chytl za pačesy a nepustil jí. Proto jsem byl ochoten jí oddaně svěřit nějaké informace o sobě a o zbytku trošku více pomlčet. Vlastně bych jí nic neřekl o Lize spravedlnosti. Ukázal bych jí svůj byt a možná i tajnou skrýš. Když byla tou doktorkou, tak by jí nejspíš zajímala ta droga. Krom toho bych vám ukázal ten lék. Jak jste dokázala, tak jste tak trošku doktorka. ještě dodám a jdu pomalu ke své motorce. Nechám jí chvíli stát na místě a přitom doufám, že nějak zareaguje. Nasednu na motorku a jsem připravený k jízdě, ještě svůj pohled zaměřím na ní. Tak co? Pojedete se mnou? zeptám se jí a napjatě čekám, jsem schopen klidně jet. Uvnitř mi však něco říká, že si toto nenechá ujít. Tak mám na tváři jakýsi spokojený pohled. Alespoň toto jí dlužíš, když si jí málem zabil. Teda spíše zranil. řeknu si v duchu. Uvnitř vážně cítím velkou zodpovědnost, a taky si to vyčítám, jelikož jsem o těch učincích věděl své a choval se nezodpovědně.

Smallville - 07. října 2009 22:42

Dívka - Gabriel Dívka si tě prohlížela v jejich očích bylo vidět zášť vůči jejímu bývalému příteli. Takže dnešní den vůbec nebyl špatný. Když si jí promluvil, ať tě k němu zavede, jen se pousmála a vydala se opět zpátky na místo. Kde měla bundu, jelikož počasí nebylo zrovna příjemné. Těší mne Gabrieli. Jsem Julia. A zavedu tě za ním. Chci ho vidět. promluví přesvědčivě a vydá se s tebou ven. Venku je poměrně krásná tma, cestu osvětlují pouliční lampy a krom nich i měsíc v úplňku. Julia si něco zpívá a chová se trošku ztřeštěně, není se čemu divit, když vypila tolik drinků. Pak se zastaví, asi jste ušli dva kilometry a usměje se na tebe. Tááák... a už jsme moc blízko a on se má na co těšit. řekne a jde k tobě blíž, aby tě mohla pohladit po tváři a trošku víc se přiblíží k tvým rtům. Bydlí za rohem. Ten vysokej barák, první patro. šeptne ti do ucha a usměje se. Ještě ti prstem přesně ukáže jaký. Teď tě nechá jít v čele a sama jde trošku pomalejším krokem, aby na sebe nějak neupoutala pozornost. V její tváři je vážně záhada číst. Ale co o zábavu máš postaráno a to je hlavní.

Gabriel - 08. října 2009 20:08

S dívkou Je to prapodivný, tohle se mi ještě nestalo. Člověk neví, zda má příležitosti využít nebo ne, protože podivné chování té dívky je poněkud strašidelné. Jenomže vidina cíle je pro mě silné vodítko, abych šel a tak jdu dál a dál, po světlech pouličních lamp, kousínek za Julií. Najednou zastaví a řekne mi o místě, kde bydlí. Bez řečí vejdu za roh a poté do vysokého baráku. Po schodech vystoupám do prvního patra. Tak kde

Clark Kent - 08. října 2009 20:40

Daily Planet Sotva dojdu k Lois už do mě začne hučet. No jo no. Ona je prostě taková. Vždy něco musí mít. Lex je špatný. Oliver je špatný. Co jí bude někdy dobrý? zeptám se sám sebe A koho bys tam teda chtěla ?zeptám se A neříkej sebe! A když už jsme u toho. Ty děláš na tom záchranářským chlápkovi, co si tu hraje na hrdinu? Už má nějaký jméno nebo tak něco? Protože slýchám dost lidí, že o něm mluví jako o ochránci. Tak bychom mu měli dát nějaké jméno ne? vystřelí ze mě a jsem zvědavý jak na to zareaguje. Když jsem o sobě vykládal Chloe vypadá dost vyděšeně. A já se jí snažím pohledem uklidnit. Ehm máme teda něco na práci nebo budem muset zajít za novým šéfem pro něco? zkusím otočit stránku na něco jiného než na mě.

Lois Lane - 08. října 2009 23:40

Daily Planet Věnuji se svojí práci a na půl ucha vnímám Clarka, který na mně mluví. A zase má tu svoji dlouhou řeč. Prostě bych chtěla někoho koho neznám. Kdo je s čistým štítem. Sebe, to tak. To bych se zbláznila. opovím Clarkovi a dál pracuji. Mám tu celkem hodně restů, které musím do dnešního dne udělat a to vypadá na to, že tu zůstanu až do noci, né-li ten fakt přespání. Když se zmíní o tom záchranáři, tak na něho se zaujetím pohlédnu. Kdy on se o to stará? Já myslela, že ho nezajímá. pomyslím si a sednu si konečně na svoji židly, abych si vypila kávu, která už je stejně studená. Jméno, jméno. No říkalo se mu červeno-modrá šmouha, protože na jedné fotce takto vážně vypadal. Ale o jiném nazvání nevím. promluvím zamyšleně a zahledím se do kávy, kterou držím jako tvrdé i. Ale to mně opět do reality vžene Clarkův hlas. No já mám práce dost. ukážu na papíry Musím ty resty udělat do večera. Takže si asi budeš muset zajít za šéfem. promluvím nezaujatě a dál se věnuji svoji práci, která mně přestává bavit. Místo toho, abych byla akci a dělala s Jimmym na tom případu, tak tu trčím zavalená papíry a musím je mít za dnešek hotové. To je vážně den blbec. Já se na to vykašlu. pomyslím si a dělám dál svoji práci.

Clark Kent - 09. října 2009 00:46

Daily Planet Poslouchám Lois a div se nezačnu smát Lois nepřeháníš to trochu? prohodím pobaveně Jestli jsi to nepoznala tak náš nový šéf je Oliver a proč mu říkáme Oliver? Proč mu neříkáme Queen? Protože to je náš přítel to znamená, že ty už nemusíš tak kvaltovat a máš možnost odpočívat a ne dělat nějaké resty! To je hloupost to ti řekne kde kdo! Zvlášť, když náš šéf je momentálně indisponován! podotknu a to už se vážně zasměju tomu už se vážně neubráním. Tobě to nedošlo že on to vzal aby nás měl na očích, aby ses tolik nedřela! Abychom měli volnější dny než za Lexe a nebo ostatní. odpovím klidně To ti nedošlo? zeptám se a posadím se pobaveně na kraj stolu No řekl bych, že nám tu teď začaly prázdniny! podotknu a dívám se na holky a hlavně na Lois Vždy si jde za svým cílem a nikdy nepřestane je s tím až odpudivá ale něco na ní je to se musí nechat projde mě hlavou, když se jí zahledím do očí ale hned zase strhnu pohled jinam. A co se týče toho Šmouháče říká se, že teď ho někdo viděl ale má prý jen černý oblečení tak co mu říkat jen Skvrna to S k tomu taky sedí! Ne? dodám nakonec a mám velmi dobrou náladu

Sophia Megan Stecker - 09. října 2009 15:44

Stopování - lákavé nabídky II. S přimhouřenýma očima jsem si ho podezřívavě měřila. "Těžko se dá věřit někomu takovému... Možná mě chce jen nalákat, abych mu sedla na lep a pak mě třeba zamknout ve sklepě..." "Ze sklepa by jsi se dostala." "Taky pravda, třeba má v záloze něco nápaditějšího..." "Autonehoda?" "Věříš, že by se mi stalo něco dost vážného?" "Ne." "Tak neplácej hlouposti..." "Vy máte zřejmě přebytek peněz, charitativní účely vás nenapadly? Nejsem ta, co by to akutně potřebovala, co děti v Africe? Co děti z dětských domovů?" Popravdě málokdy bych se přiznala ke kajícným myšlenkám, ale opravdu většina mé výplaty končila právě v takovýchto ústavech, já je přece nepotřebovala, ti bohatší platili jídlo a pití za mě. ¨"Spolupráci?" Oči se mi zúží do úplných štěrbinek. "Vy a já?" Znělo to trochu úskočně. "V čem by jste chtěl... "spolupracovat"?" Můj hlas nabyl předchozího podezření. "Experimentální léky? Myslela jsem, že je to nezákonné? U "hrdinů" bych něco takového nehledala... mmm... co přesně to dělá? Způsobuje to nějaké vedlejší účinky?" "Možná by jsi se nad tím mohla zamyslet, odstranit je a pak to používat obyčejně..." Se založenýma rukama jsem čekala, až nasedne. Na jeho otázku jsem se ušklíbla. "Fajn, ale dlužíte mi šálek čaje," prohlásím a s úkosem se na něj podívám, než si sednu za něj, rukama ho "obejmu" v pase a zaklíním je do sebe, abych se neměla šanci pustit.

Oliver Queen (Green Arrow) - 09. října 2009 17:45

Konečně Poslouchám jí, stále by chtěla něco vědět a vlastně se není ani čemu divit, vždyť je to přeci novinářka. Charitativní účely mám za sebou. Pokud jste si ještě neuvědomila, tak mi patří skoro celý LuthorCorp. To víte Queen idustries má poměrně dost peněz. Ale když nechcete. odpovím ji na otázku, když si nasedne. Ještě chvíli čekám, než se usadí pořádně a usměji se přitom. Zřejmě mi tak moc nevěří. A divím se jí? bleskne mi hlavou myšlenka. Nastartuji motorku a vyrážím ke svému domu. Jindy bych na to šlápl, ale v tuto chvíli mám u sebe křehký náklad, kterému nechci ublížit. Za dnešní den jsem toho napáchal celkem dost. Cesta netrvá dlouho, dá se říct že deset minut, které jsem strávil mlčením a dáváním pozor na cestu. Dojeli jsme před Queen Tower, velkou budovu, která je mým domovem. Jsou zde kanceláře a kdo ví co ještě, nějak se zrovna o tyto věci nezajímám. Já spíše žiju a pracuji na půdě, ze které mám velký výhled. Sesednu opatrně z motorky, hned po dámě a vydáme se do výtahu, který nás odnese až na samý vrch. Taaak. Tohle je můj ráj. řeknu, když vstoupíme dovnitř. Nechám ji, ať si to tu projde a vydám se do své kanceláře, ve které je skrytá místnost, abych se mohl převléknout do normálního oblečení. Netrvá to dlouho a jsem jí zase na očích, krom toho jí jdu uvařit ten šálek čaje, jak chtěla. Ovocný, nebo černý? zeptám se jí s úsměvem na rtech. Chvíli počkám, co mi řekne, a pak ho zaleji vodou. Víte občas se stane, že se i hrdina zraní. Tento lék, nebo spíše droga, dokáže to zranění vyléčit. A věřte mi, že se mi to občas hodí. Nežádoucí účinky tu jsou. Velký nával zuřivosti. odpovím jí po dlouhé době na otázku a podám jí ampulku s tou drogou. Nechám jí ať se na to podívá a jsem ochoten jí jednu ampulku i dát. Usadím se na kožené křeslo a začnu si jí nenápadně prohlížet. Spolupráce by byla lehká. Vy budete mít vždycky víc informací než já a krom toho bych občas potřeboval ošetřit. vysvětlím jí naši spolupráci a dále ji pozoruji. Nemyslím si, že ještě je ta pravá chvíle, abych jí ukázal svoji skrýš. Na to je ještě čas. Pohlédnu na její ruku, spíše na to vykloubené zápěstí. A pak přejdu pohledem zpátky k její tváři. Nemám vám donést lékárničku? zeptám se jí, na mé tváři je vidět přátelský úsměv. Nic víc. Čekám na její reakce a otázky.

Sophia Megan Stecker - 09. října 2009 18:13

Jeho království - co všechno mu nepatří? Já. Ušklíbla jsem se. "Nechci být nezdvořilá, ale dětem v domovech a na ulici to, že vlastníte LutherCorp moc nepomůže. Jistě, někdo nedostane vyhazov, jeho děti budou v pořádku, ale co ostatní?" Kývla jsem hlavou. "Je pravda, že mě by peníze moc dlouho nevydržely, proto pracuji, taky bych nemusela, že? Určitě jste si četl můj životopis... mnohem raději bych samozřejmě byla u letectva, ale kdo by pak tady pomáhal? Pche. Všichni, kdo jsou bohatí, jsou většinou proto, že o to, co mají, se s ostatními nepodělí. Kdyby ti dobří chtěli, mají mraky peněz, ale co by pak bylo s lidmy? Děti by umíraly. Už teď je okolo tolik svinstev - drogy, alkohol... cigarety... experimentální medicína. Ty malé děti - někdy ani ne devítileté - testují prášky jen aby měli co do pusy!" Trochu vášnivě jsem se pustila do debaty. Pravda, auto i foťák by se mi hodily, ale přece nebudu chamtivá. Vypadala bych tak... Když dorazíme v tichosti na místo, seskoším pružně z motorky a rozhlížím se. "Tomu by se dal říkat palác," poznamenám uznale. "Není to trochu přepísklé? Tak... no...přeplácané... Naprosto by stačila jedna barva na omítku, bez toho zářivého kontrastu, velkými okny je snadno vidět dovnitř, nebojíte se ostřelovačů?... a nakonec, vjezd na parkoviště by jste mohli lépe označit v okolí se ztrácí..." Jsem detailistka a nijak se před tím neskrývám, takže okamžitě vylíčím, co by se dalo změnit... když mají tolik peněz jak říkají.... Pak už se jen kousek za Oliverem, kterého nechám, aby mě vedl, vydávám k výtahu, prohlížejíc si prostory budovy... Při jeho slovech se jen znovu ušklíbnu než se z mého výrazu stane čistě profesionální. "Tak vznešeně bych to nenazvala, chtělo by to mnoho úprav..." Čekala jsme u dveří, než se vrátil a zaběhl do kuchyně. "Zelený nevedete? Jestli ne, tak černý," ohlásím. "Zelený čaj je velice dobrý na fyzicou kondici, to neužíváte? Pak se nedivte, kolikrát skončíte s takovými... zraněními..." Když dostanu do ruky ampulku, pečlivě si ji prohlédnu, kápnu si trochu na prst a sleduji kapičku. "Silně návyková látka... přirovnala bych ji k heroinu... nenapadlo by mě, že armáda použije Jackův, Leův a můj nápad jako lék... pche... má to budit vojáky, ne obyčejné lidi... nečekala jsem, že se s Opsiliem Arfineem setkám i mimo laboratoř a vojnu..." Na mých rtech si při vzpomínkách pohrával letmý úsměv. "Schválně jak moc změnili složení a pod kterým jménem to propagují..." poznamenám... "Dostal jste to již v ampuli anebo máte původní obal?" obrátím se na něj s otázkou. Při osvětlování spolupráce přimhouřím oči. "Asi nemáte moc rád nemocnice... že? Nejsem prvotřídní doktor. Jsem záchranářka, ne chirurg. Navíc... co z toho budu mít já?" Povytáhnu tázavě obočí, hodlala jsem zjistit, co si myslí, že chci. Když se zeptá na lékárničku, uvědomím si, že si celou dobu třu zápěstí. Ušklíbnu se. "Možná by to tak bylo lepší," přiznám neochotně.

Mario Santana - 10. října 2009 00:05

Policejní stanice Když nás šéf vykopl s kanceláře, tak jsme šli na jeho příkaz do laboratoře. Ve výtahu mi Mike řekne jeho podezření, že další útok může být na nějaký obydlený dům. Než mu na to stihnu něco říct, tak dveře výtahu se otevřou a vstoupíme do laborky. Téměř hned ke mně přijde Magie a zeptá se mě co pro ní mám. "Ahoj" Řeknu a podám jí flašku kterou jsme našli na místě činu, pak si jdu sednout a čekám na výsledky.

Smallville - 11. října 2009 15:08

Výbuch v Daily Planet - Clark, Lois V klidu si vykládáte, teda spíše Lois neohroženě pracuje a myslí si svoje. A tobě nezbývá nic jiného než počkat. Protože za šéfem se ti moc nechce s Lois, a kdyby tě viděla Lois za ním jít, tak by šla taky. Chvíli děláš, že pracuješ. Spíše posloucháš policejní hlášení, jestli se náhodou něco neděje. A dneska se kupodivu vážně nic neděje. Nějak nepostřehneš to, že jde nějaká kurýrka nahoru s balíčkem a když ho odevzdá, tak záhadně zmizí. A krom toho to Lois nevydrží a vydá se nahoru bez tebe. Chceš jít za ní a zarazit jí v tom, ale ozve se výbuch ze shora, kde je šéfova kancelář. A krom šéfa tam je i Lois. Jakmile doražíš nahoru spatříš tam celkem velkou katastrofu. Lois to zavalilo a je ve bezvědomí, ale Oliver nikde není. Nejspíš mu štěstí přálo. Proto se asi rozhodneš hledat tu ženu, která ten balíček donesla, ale nejdřív se asi budeš muset postarat o Lois. No vidíš, aspoň nějaká akce. I když to zase schytala Lois.

Smallville - 11. října 2009 15:20

Akce - Ashley Na Jimmyho tváři hraje úsměv. Krom toho si sebou stihl vzít ještě mapu Metropolis, aby si něco ověřil. Dorazili jste do garáže, které je jedno patro pod skladem. Garáž není malá ani velká, vlastně se tam vejde hodně aut, které patří zaměstancům Daily Planet. Jimmy se zastaví u svého auta, je to starý Dodge, o kterém by se dalo pochybovat, zda bude ještě schopen jízdy. Ale kupodivu pořád jede. Jimmy položí na jeho kapotu mapu a začne něco čmárat, přitom listuje dávnými případy požárů. Nejspíš se na něho nechápavě díváš, jelikož vůbec nevíš o co mu jde. Jakmile je s tím hotov, usměje se na tebe a odvrátí od toho pohled. Víš napadlo mně. Co kdyby to dělali za nějakým záměrem? Co kdyby jim šlo o to, aby podle rozmístění vytvořili nějakou malůvku? A podívej se na to. promluví k tobě a ukáže ti mapu. Ano šlo tam o nějakou malůvku, teda spíše to bylo ve tvaru S. Co to ale mělo znamenat, to ti Jimmy neřekl. Nasedl do auta a čekal až nasedneš ty. Rychle se připoutal a nastartoval. Jenže aby jim vzniklo celé S, potřebují ještě jeden barák. A mám podezření, že to bude dneska v noci. A místem bude právě opuštěné skladiště na Ms´street. dodá a to už jedete kdo ví kam. Vlastně někam poblíž Ms´street. Tak abys to dobře pochopila dneska je budete sledovat při činu a fotit. Neměli byste spíše jim v tom zabránit. Nejspíš se ti žene hlavou a asi by bylo nejlepší to říct Jimmymu.

Smallville - 11. října 2009 15:27

Julie - Gabriel Julie tě sleduje na její tváři je vidět hřejivý úsměv, že něco takového vykonáš právě pro ní. Nejspíš tě po tom představení bude čekat nějaká odměna. Když se jí zeptáš, kde. Tak ukáže, že je to v horním patře a ještě ti ukáže, jaké to je okno. Vlastně je to jediné okno, které je v tomto domě rozsvicené a hraje z toho baráku nějaké rocková kapela, která není zrovna tvůj šálek čaje. Ani ne po chvíli se z okna vynoří nějaký mladý kluk, který je asi tak starý, jako ty a připadá ti, že s tebou chodí do školy. Tebe si však nevšimne a místo toho si něco zapálí. To něco, po chvíli zjistíš, že je droga. U vás ve škole se prodává jen zbohatlým děckám a zvyšuje u nich výkonost při zápesech. Ano toho chlapce znáš. Jmenuje se Jack Ray. Hraje na tvoji škole rugby a je v tom velmi dobrej. Tebe zrovna nějak nemusí a párkár si z tebe i vystřelil. O to víc na to dostáváš chuť, ho pořádně zesměšnit. Už to nebude kvůli Julií, ale i kvůli sobě. Na co ještě čekáš? zeptá se tě Julie, ale tak aby to slyšel jen ty. Zřejmě čeká na to, co uděláš a vypadá velmi netrpělivě.

Smallville - 11. října 2009 15:38

Policejní stanice - Mario Magií si jí vezme s úsměvem na rtech a poté na tebe rozpačitě pohlédne. Nejspíš čekala, že se budeš chovat jinak. Vždycky si sem chodil trošku víc i kvůli ní a dneska nějak nemluvíš. Copak se stalo? Stále do tebe snad hučí šéf? zeptá se tě s úsměvem na rtech a začně zkoumat flašku. Mike se na ní rozčileně podívá. Hele Magií, co kdyby sis víc všímala práce. řekne jí rozčileně a raději se dívá z okna, ve kterém vlastně není nic víc než auta vidět. Magie se na něho rozpačitě podívá a místo, aby mu něco řekla, tak si raději té láhvi. Po asi tak patnácti minutách je s práci hotová. Pohlédne na vás, který jste už celkem netrpělivý. Hlavně Mike, který tu stále pochodoval. Takže žádné otisky jsem bohužel nenašla. Pachatelé nejspíš měli rukavice. Co se týče té lahvi. Tak v ní byl Nitroglycerin, ze kterého se dají dobře dělat výbušniny. Vypadá to, že tu nemám pyromana. Nýbrž teroristu, pokud se to dá tak říct. řekne vám Magie všechno, co se dozvěděla. Jen nedělej ukvapené závěry. Měli bychom se podívat po starších případech, možná se stalo něco podobného. Takže hurá do skladiště pro informace. promluví rozčileně Mike a vydá se zpátky do výtahu. Magie tě ještě chytne za ruku, aby tě mohla na chvíli zastavit. Dneska sis jí vážně nevšímal. A teď vážně. Co tě trápí? zeptá se tě a bez odpovědi tě nejspíš nepustí. Mike zase nervozně pochoduje z místa na místo, takže bys jí něco měl říct a pak se vydat za Mikem do skladiště.

Smallville - 11. října 2009 15:44

Telefonát - Oliver, Sophia Jakmile ti Oliver donese lékarničku a nějak tě ošetří zazvoní mu telefonát, který i ty můžeš dobře slyšet. Máte štěstí, že jste právě v Daily Planet nebyl. Ale dlouho to štěstí nebudete mít.. na chvíli je hlas přerušen zakašláním. .. Bombou v Daily Planet to neskončí. Dával bych si na vašem místě pozor i doma. Kdo ví co se může stát. dodá a zase je umlčen zakašláním, který ho nejspíš vysiluje. Sophia by mohla určit, že tento člověk se nejspíš do týdne nedožije. Ale že se nejedná o nemoc, nýbrž o nějakou otravu. Nejspíš se toho nějaké svinstva musel nadýcat. Nenávidím Luthorcorp, který mně stál život. A v této chvíli nenávidím i vás. takto hovor skončí. Oliver je celkem v šoku, protože ho to velmi překvapilo. Ale potom začne nejšpíš jednat.

Lois Lane - 11. října 2009 15:54

Výbuch v Daily Planet Nějak se snažím ignorovat Clarkovu řeč, který mi už celkem pije nervy a to jsem myslela, že to bude fungovat obráceně, zřejmě jsem se spletla. On si vážně myslí, že za Oliver to tady bude jiné. Nad tím se musím pousmát, ale dál si hledím svého. I když mne to už přestává bavit. Hele tobě to vůbec nedochází. To nebude lážo plážo, jak si myslíš. A hlavně, abych dostala to povýšení, tak se budu muset hodně snažit. promluvím na Clarka po dlouhé době a přepisuji přitom jeden článek. Sakra. Proč je vůbec Oliver šéfem? To mi musí ještě vysvětlit. Musím to vědět za každou cenu. Nejspíš se ho na to zeptám. Ale musím se za ním dostavit nějak nenápadně. pomyslím si a podívám se na Clarka, který poslouchá zase tu policejní stanici. Takže nejspíš nastala moje chvíle. Pomalu vstanu z židle za úmyslem, že si dám kafe a nakonec se projdu až k šéfovi po schodech. Takže mně Clark už nestihne zastavit. No a co teď? Co řeknu Oliverovi? Proč jsem sem vůbec šla? Za jakým účelem? No Lois mysli trochu. začnu přemýšlet, jakmile jsem v blízkosti dveří. Chystám se zaklepat, ale to se ozve strašná rána a já nějak nestačím reagovat. A vlastně ani nevím, co se to pořádně se mnou děje, jelikož omdlím.

Clark Kent - 11. října 2009 17:22

Daily Planet Po nějaké chvíly co se dá Lois do práce tak rezignuji a jdu ke svému místu. Ta Loisina zapálenost to je něco, ještě se tak rozhodne zjistit kdo je šmouha a mám docela problém! Když jí se ani nedá odporovat! říkám si pro sebe a zahledím se na ní nic nevnímám až po chvíly se proberu a zaposlouchám se do policejní vysílačky Tak co to bude dnes? Co se zase stane loupež? říkám si a poslouchám zda se něco bude dít. Ale bohužel nic dnes je to bez těch zlích. Tak jsem se zaposlouchal že jsem ani nezaregistroval že Lois někam odešla. Nervózně se dívám kde je ale nemůžu jí najít tak použiji svůj rengenový zrak a najdu jí jak otevírá dveře do Oliverovi kanceláře ale v tu chvíly mě zaslepí zrak výbuch proto se ihned přestanu dívat a běžím k ní. Lois! Lois! Neboj už jsem tady! odpovím během vteřiny a odhazuju sutiny abych se dostal k Lois. Jakmile jsem u ní vezmu jí do náruče a během chvíly jsem u východu z novin, kde už stihly dojet sanitky. Projedu její tělo rengenem a zjistím že nemá žádná vážná zranění. Omdlela má jen pár šrámu vypadáto že nemá nic vážného! odpovím zdravotníkovy když jí položím na nosítka a odběhnu od ní a jdu vykonávat svou práci hrdiny. Jdu pomoct vynášet ostatní raněné ale dělám to jako normální člověk co vynáší raněné jen je při cestě rengenuji zda nemají nějaké vážné zranění. A to dělám do té doby než je poslední raněný člověk v bezpečí, jelikož to byl docela silný výbuch a zasáhl celá tři patra jak horní tak dolní.

Oliver Queen (Green Arrow) - 11. října 2009 17:47

Telefonát Poslouchám její otázky ohledně té drogy a musím se nad tím zamyslet. Tehdy jsem to koupil od jedné doktorky, která pracovala v Metropolis General Hospital a prodávala tyto drogy nejen zde, ale i lidem na ulici. Poškrábal jsem se na hlavě a snažil se vzpomenout, jak se to jmenovalo nebo jak se ona doktorka jmenovala. Vlastně se už ani neví, co se s ní stalo. Bylo to už pár měsíců, co toto vyráběli. Takže nevím, jestli to bylo v nějakém obalu. Já jsem to dostal bez obalu a co se týče jména nevzpomínám si. Akorát vím, že to prodávala nějaká doktorka v Metropolis General Hospital. Nic víc však nevím. Měli bychom spíše najít jí. odpovím jí a vydám se přitom pro lékárničku. Dojdu s lékárničkou až k ní, přinutím jí aby si sedla, abych jí to mohl lépe zavázat. Jestli bude proti ohradím se ukazovákem, aby věděla že je to příkaz. Opatrně jí obynadlem začnu obvazovat kolem zápěstí. Sice nejsem doktor, ale toto dokážu. ohradím se, kdyby náhodou chtěla něco říct. To mne však vyruší telefonát, který mne nemil překvapí a já u něho znejistím. Protože v Daily Planet je hodně lidí a pokud tam něco vybuchlu, tak je to celkem v háji. Kdo jste? Co po mně chcete? ptám se ho, ale on mi neodpoví a dál mluví něco svoje. Nechápavě se podívám na Sophií, v mých očích je poznat strach a nenávist vůči tomu člověku. Tak toto ti nedaruji. Musím tě, co nejrychleji najít. Ale nejdřív se budu muset podívat do Daily Planet. napadne mně a přitom rozpačitě na ní pohlédnu. Než telefonát zazvonil, ruku jsem jí stihl obvázat, tak jako kdyby jí to obvázal doktor. Stoupnu si na nohy a mobil schovám do kapsy. Musíme do Daily Planet. Něco strašného se tam stalo. řeknu Sophií a nastoupím do výtahu, ani nevím zda jde se mnou či ne. Jedu výtahem až na parkoviště, kde na mně čeká další můj vůz. Je to starý dobrý Jeep, který toho přežil vážně hodně. Na chvíli se ohédnu, jestli si nasedne a poté nastartuji směr Daily Planet. Jakmile tam dojedu nechápavě se podívám na budovu, který nevypadá zrovna extra a vychází z ní právě Clark, který nese v náruči zraněné. Vystoupím rychle z auta a vydám se k němu s jedinou otázkou na rtech. Zda je Lois v pořádku, i když spolu nejsme, tak mne zajímá, jak je na tom. Nepřál bych jí nikdy nic zlého. Kolik je zraněných? Byla mezi nimi i Lois? Jak jsou na tom? zeptám se ho, ale v otázce se nikde neobjeví co se stalo. Nejspíš o tom vím a nějak mne to nepřekvapuje. To by mu mohlo dojít.

Gabriel - 11. října 2009 18:07

Ve městě - pomsta Tohodle znám. NEchápu, jak jsi mohla s takovym debilem kdy chodit řeknu dostatečně nahlas, aby mě z okna slyšel. Raději pojď dolu, z okna mi moc držku nerozbiješ... Jak já takovýhle hajzliky nesnášim. Bude trpět za to, jak ubližuje nejen mě, ale i Julii. Jakmile ke mě přijde, podívám se mu zpříma do očí a využiji daru, který mám, abych ho zastavil v pohybu. Takovýhle fotbalisti mají mozky jak angrešt, toho ovládnu uplně.

Mario Santana - 11. října 2009 18:29

Laboratoř Když si ode mě Magií brala flašku, tak se mě zeptala co se stalo. Na to jsem jí nestihl odpovědět, protože jí Mike poslal pracovat. Po patnácti minutách se vrátila i s výsledkami , ale nic na té láhvi nebylo. “ Tak to je skvělý.Místo nějakého obyčejného pyromana tu budeme mít teroristu. Jo jo takže jedem do skladiště.“ Už jsem se otáčel k výtahu, když mě Magií chytne za ruku a znovu se mě zeptá co se stalo. "Nic se nestalo.Jen šéf měl dneska nějaký řeči o tom, že jsme ještě nic nezjistili o Luthorovi a ještě se k tomu přidá tohle.“ řekl jsem a šel do výtahu a následně do skladiště. Když jsme dorazili na místo, tak jsem řekl "Dobrá, tak se tu porozhlídneme o nějakých starších případech.“

Sophia Megan Stecker - 13. října 2009 16:04

Telefonát (opičit se není zločin... nebo tady ano? XD) Zaujatě jsem si s krabičkou pohrávala. Jak se mi tak kutálela z dlaně do dlaně, čekala jsem na vysvětlení. "Jak se mu TOHLE mohlo dostat do rukou? Byl to u všech čertů utajený projekt..." Zdálo se, že v poslední době není nic jako dřív. Začínalo mi to jít přes hlavu... bylo toho příliš. "Pár měsíců? To nestačí. Mrkněte klidně do kalendáře, ale potřebuji přesný datum." Ani jsem nevzhlédla. Usrkla jsem čaje. "Jak vypadala? Jak hlásila, že se jmenuje? Kolik to stálo? Chci podrobnosti," zamručela jsem. Ten chlap si zjevně neuvědomoval, že jsem novinářka, že chci vědět víc, že mě nestačí jen nákres, chci i stínování... To už, možná ve snaze vyhnout se odpovědím, přinášel lékárničku, natáhla jsem se, abych mu ji vzala a ošetřila se, ale byl neodbytný. Nakonec jsem to vzdala a s frustrovaným výrazem čekala, až tu ruku zaváže. "To nebylo třeba... Umím to sama... Mám na to praxi. A navíc...." To mé myšlenky přeruší zvonění telefonu. Zavřu oči a napnu uši, abych slyšela hlas v něm. Výcvik. Na mých rtech si pohrával lehký úsměv, nezmizíc po celou dobu rozhovoru. Všímala jsem si poklesnutí hlasu, výrazných slabik, přízvuku, či čehokoli, co by mi mohlo napovědět a vrývala si ho do paměti. Ušklíbla jsem se. Moc času mu na škození rozhodně nezbývalo. Nejspíš to vážně se zbraněmi neuměl a nějakou chemikálii si omylem vpravil do krve... i to se u amatérů stává. Anebo to svinstvo vdechnul. Pravděpodobnější, méně efektivní... Jen s úšklebkem zavrtím nad jeho slovy hlavou. "On si vážně myslí, že jen proto, že nejsem zas taková "superhrdinka" jako on, že nic neumím?" Protočím oči vsloup, ale nediskutuji a vyrážím. Na chvilku jsem zůstala zírat na Jeep, do kterého Oliver nastupoval. Pak se do mých končetin vlila nová energie. S tímhle autíčkem se ještě musím projet... a doufám, že to neskončí, jako s tím prostřeleným sklem. Otevřela jsem energicky dveře a pružně vyskočila do výšky, přecejen auto na mě bylo položené výš než obvykle. Přesto jsem se vyškrábala na sedadlo přepásala a zavřela za sebou. Sotva dveře docvakly, jelo se. Když sjme vystoupili, Oliver šel za Clarkem. Já se poohlídla kolem a zkusila okolo pomoct. Přecejen základní zranění jsem ošetřovat mohla, střední ještě lépe a těžká sjem mohla poslat k sanitkám jako první. Ale hned, jak to bylo možné, a všichni ranění byli v bezpečí jdu dovnitř a poohlédnu se po zybtcích bomby či čehokoliv dalšího,a bych určila, čeho se mohl ten kdosi nadýchat či ajkou bombu použil. Tudíž musel taky někde sehnat suroviny, proto obvolám pár známých z armády, jestli by mi nemohli zjistit, zda v poslední době nebyly některé z trhavin ukradeny, či někdo z těch, kteří k nim mají přístup nedostal zvláštní záchvaty kašle...

Clark Kent - 18. listopadu 2009 10:47

Před Daily Planet Má práce už tu skončila zrovna nesu asi posledního raněného když ke mě přijde Oliver V klidu šéfe všichni jsou v pořádku Lois jen omdlela je to tvrdá holka a bude v pořádku já to vím a vyděl jsem to jen se trochu narazila nic vážného odvezli jí na rentgen ale já říkal že jí takhle nic není ale oni néé že pojede na vyšetření! rýpnu si do Olivera A příště si dávej pozor na to koho pouštíš do kanclu já jsem si teda nevšiml kdo to byl ale pěkně to tam voní výbušninou, i když nevím kdy budeš mít oficiální vyjádření od města, ale já ti budu moct aspoň zatím pomoct s uklízením hmm? A nedívej se tak no je poslední dobou nějak málo práce ti zlí se nám stáhli domů, protože asi mají strach z jednoho černě oblečenýho chlápka. odpovím trochu podrážděně a přitom se dívám zda nás někdo neposlouchá Co ty nezjistil jsi něco? Třeba že se bude chystat přepadení nebo tak něco? Co neslyšel jsi nic? Řekni že velký Oliver Queen ví o nějakém zločinu, který se chystá! zeptám se ho Jo a za tohle vynášení kde mě vyděla asi stovka lidí jak vynáším raněný bych si měl zasloužit přidáno ne šéfe? opět si do něj zaryju a musím se usmát

Oliver Queen (Green Arrow) - 18. listopadu 2009 11:52

Daily Planet Vyslechnu si Clarka, který musí za každé situace žertovat. Bere to velmi lehkomyslně a když se dozvím, že se něco stalo Lois, zmizí všechna radost a jsem rozhodnut najít toho, kdo za to může. Já jsem nikoho do kanclu nepouštěl. Leda tak slečnu Stecker, které snad oba dva věříme. A má v tom prsty někdo z Luthorcorpu. řeknu a zhluboka se přitom nadechnu, jelikož toto ještě bude vyčerpávající rozhovor. Také bych se mohl podívat té bombě na zoubek. Nejspíš po ní ještě něco zbyde. pomyslím si a poškrábu se přitom na hlavě. Hele, pojď se se mnou mrknout nahoru. Možná z té bomby ještě něco zůstalo a ty díky svým schopnostem bys mi mohl píchnout. Už kvůli Lois. řeknu mu a vydám se, ač s ním či bez něho dovnitř. Možná zůstali nějaké památky po té bombě. A koho jiného nepotkám vevnitř než naši Sophií. Jen se nad tím ušklíbnu a obcházím trosky, které kdysi představovali moji kancelář. Vy taky musíte do všeho strakat nos. Kdybych řekl, že se o to postarám sám, asi byste mi nevěřila. Našla jste alespoň něco? promluvím k ní trošku víc odlehčeně, sic by se to v této chvíli nehodilo. A stoupnu si k ní tak, aby mi mohla vidět do očí. Chováte se někdy vážně jako nějaká superhrdinka. Nechtěla byste si to se mnou vyměnit. další z mých pokusů o konverzaci, akorát tento se vůbec nehodí do naší situace. Venku pobíhá nějaký maniak, který chce Luthorcorp srovnat se zemí a je mu jedno, že díky němu příjde hodně lidí o život. A tomu budeme muset zabránit. Nejspíš bude muset Věž povolat celou Ligu, jelikož my dva na to stačit nebudeme. Snažím se v těch troskách něco najít, co by se podobalo bombě a to se mi i podaří. Avšak to má něco společného s meteoritem. Takže zajímavé. Někdo má přístup k bombám vyrobeným z meteoritu. To je vážně skvěle. Tak co, mi to řeknete. zase navážu rozhovor se Sophií a podám jí malý kousek z bomby, který obsahuje meteorit. No Clarku asi bys měl odejít. napadne mne a netrpělivě sleduji Sophií.

Smallville - 19. listopadu 2009 01:23

Výbuch v Daily Planet - Sophia Po chvíli hledání v troskách. Tedy ten barák pořád drží, akorát se senula kancelář tvého šéfa a celá se vysklila. Takže pár úprav to bude vážně chtít. A sem se dostanete kdo ví kdy. To znamená nejspíš dovolenout. Avšak těchto myšlenek si zřejmě dlouhou dobu neužíváš a nadále hledáš nějaký zbytek po bombě. Což se ti podaří. Je to jakýsi kousek z nějaké krabičky, na kterém se nachází meteorit. Tobě to naštěstí nic nedělá, ale víš o někom koho by to dokázalo zabít. Naštěstí ten dotyčný zde není. To tě však vyruší před jakýkoliv telefonáty Oliver, který to stejné zřejmě také našel a zase má ty svoje chvilkové kecy. Takže ho budeš muset slušně odpákovat. Ale počkat. Meteority měl přece Lex a on právě s němi dělal. Jak se k nim mohl dostat ten cvok? Pokud také nedělal v Luthorcorpu a právě u těch meteority. Však víš, jaké mají na některé lidi účinky. Mohli by mít i za následek zkrácení života toho chlápka. Ale čas jsou peníze. Musíš jednat rychle.

Smallville - 19. listopadu 2009 01:33

Skladiště - Mario Nějakou tu velkou chvilku vážně strávíš ve skladišti prohledáváním starých případů, u který se vůbec nenachází spojitost a spíše ti to zabírá tvůj drahocený čas, který si mohl vynoložit do hledání Lex Luthora. Jako kdybys těch problémů vážně neměl dost. Je vidět, že i Mika to zrovna dvakrát netěší a že pořád nic nenašel. Občas z jeho úst uslyšíš pár peprných slovíček, které stojí vážně za to. Po asi dvou hodinách vás v tom vyruší telefonát. Je to tvoje. Jakmile zvedneš telefon, zase uslyšíš rozčilený hlas šéfa. Kterému ze začátku není vůbec rozumět. Je zřejmě velmi rozčilený. Santano, sakra kde jste? V Daily Planet se stal výbuch a chci, aby jste s tím vašim kolegou se vydali tam a vyšetřili to. Tak si konečně pohněte s tou velectěnou prdelí a mákněte na tom. Chci sakra nějaké výsledky. huláká do telefonu šéf, že si ho musíš dát trošku více od ucha. Mike zřejmě všechno slyšel, takže tě ani nepřekvapí, když rozčileně praští pěstí do stolu a všechny papíry rozhází po zemi. Já toho šéfa zabiju. Jako kdyby neměl žádné jiné poskoky než nás. promluví rozčileně a vydá se k výtahu. U něja na tebe netrpělivě čeká. Vidíš na něm, že je celý rudý a to on byl z vás kdysi ten klidný. A řídit budeš ty. řekne rozčileně, když nasedá na místo spolujezdce. Zřejmě to bude tak lepší. Před Daily Planet to vypadá vážně katastrofálně. Minete poslední sanitku a zřejmě stihnete i Clarka, pokud už nevešel do budovy. Vypadá to strašně. NO doufám, že na ty důkazy nikdo nehrabal. řekne si pro sebe Mike a čeká na tvoji reakci.

Smallville - 19. listopadu 2009 01:41

Pomsta je sladká - Gabriel Ano dočkáš se své pomsty a nejen ty, ale i Julie. Cítíš ten adrenalin. Cítíš jeho vztek a víš, že se brzy promění v strach. Jakmile tě spatří z okna, rozčileně na tebe pohlédne. Něco na sebe hodí a ty ho pouze vidíš venku. Co tu sakra děláš a co po mně sakra chceš?zeptá se tě a nejspíš bys mu měl odpovědět. To bylo kdysi, dneska si jdeš užívat. Dneska nad tebou nemá moc. Dneska se tvoje karty obrátili. Po chvíli ze stínu i vystoupí Julie, která se ti vrhne kolem krku a políbí tě na rty. Oo.. ty můj zachránče. šeptne ti do ucha a vypadá to, že to dělá jenom pro to, aby ten chlapec žárlil. Tobě to, ale nemusí vůbec vadit. Ten chlapec je úplně zmatený. Pohlédne na vás na oba. Chvíli tápe a poté si připraví svoji pravačku na úder. Tak to si oba dva vypijete. řekne a vrhne se po Gabrielovi. Tak a v této chvíli můžeš ukázat svoje pravé esa v rukávu, které si po tu dlouhou dobu měl ukryté. Už se nemusíš schovávat. Dneska je na to vhodný den. Vhodný den na pomstu, která bude velmi sladká i se sladkou odměnou.

Sophia Megan Stecker - 19. listopadu 2009 07:37

Výbuch Když byla vážná zranění odvezena, přenechala jsem zdravotnickou péči lékařům ze sanitek a sama se raději opatrněji vydala k Daily Planet, než se tam objeví policie. Nestála jsem o problémy a hodlala jsem zjistit, kdo to, u všech rohatých, byl, abych byla sama v bezpečí a udržela tam i ostatní členy z Daily. Dva superhrdinové ve firmě je sice úžasné, ale oni nevidí do budoucnosti a nemůžou všechny hlídat pořád. Pravda, tenhle lump nejspíš nebude mít dlouhý život, ale já nehodlám riskovat ty naše. Oliver... eee, pan Queen, mohl být vděčný, že tlusté a bytelné stěny výbuch ustály, za to křehký okna v jeho pracovně byla rozmetána. Jestli to mělo znamenat volno navíc, nevadilo mi to, právě naopak - budu se moct dobře vyspat a dohlídnout na opravu auta... Možná si koupit něco domů, jako interiérový doplňek... Užívat si a nejít druhý den do práce... Povzdechla jsem si a sehnula se, abych prozkoumala, co jsem našla a vzápětí jsem se musela ušklíbnout. "Meteority - jasně! Sakra práce. Budu to odsud muset dostat pryč... Jinak přijde Clark nebo policie... ... nebo šéf..." Sehnu se a vezmu to celé opatrně do ruky. Ostatně i kdyby to bylo jedovaté, se mnou to moc nezmůže... Já byla dost odolná proti všemožným svinstvům, se kterými jsem se v armádě setkala. Jenže jako by moje myšlenky byly past, v nejlepší chvíli, když jsem chtěla obvolat několik známých a jednoho požádat o obhlédnutí Luthercorpu, vtrhnul dovnitř šéf se svými obvyklými sarkastickými poznámkami. Bojovně zdvihnu bradu a vzpurně se mu zprudka podívám do očí. "Já, pane, do těch střepů nos nestrkám. Pouze hledám a zjišťuji. Co by jste taky čekal? Jsem novinářka. Reportérka. Informace jsou pro mě velmi cenné. A co víc... Budeme o tom muset nějak dát vědět." Dám si záležet, aby můj hlas zněl chladně a zdvořile. Založím si ruce na prsou a zvednu kus krabičky s meteoritem od mého pasu téměř do výše jeho očí. Pokud se mi ji pokusí sebrat, budu se prát. "Meteorit. Chci s ním a tou krabičkou projít pár laboratorních pokusů a možná navštívit starého přítele s lepším vybavením..." zamručím trochu nespokojeně. Neměla jsem ráda, když měl někdo navrch. Ale Sam měl vždycky v laboratorních pracích A+ a já jen A. Takže vždy byl o půl stupně lepší. Vždycky. Už na střední. "Každopádně tu co nevidět bude policie nebo nedej bože Clark. Tak ho zastav a pak uteč s meteority - sejdeme se u zadního vchodu, šéfe, a jestli pláchnete... Nedožijete se konce týdne, to si buďte jist..." Hodím po něm meteorit v krabičce a budu doufat, že má potřebný postřeh, aby ho zachytil, a otočím se k odchodu. "Jděte zadem. Varujte Clarka, ať do budovy prozatím nechodí, mohou tu být ještě střípky. Za pět minut. Přesně. Zadní vchod." připomínám ještě přes rameno. Pohodím hlavou a vyrazím ke dveřím nečekajíc na odpověď. Jdu předem. Vyzvednu stále zaparkovaný Jeep s klíčky v zapalování, hodlám ignorovat jakékoli dotazy, pokud se tu sjeli novináři z jiných novin a jedině těm našim řeknu o výbuchu, krom meteoritů, neboť to si nechám pro sebe. Pak s Jeepem přijedu před zadní vchod, mrknu na hodinky a čekám přesně pět minut. Pokud nepřijde, pomalu začínám zuřit... A bůh ví, co by se pak všechno mohlo stát...

Clark Kent - 19. listopadu 2009 11:34

Daily Planet-Ještě tam někdo zůstal! Víš co já zkontroluju jak to drží a asi zajedu do nemocnice. odpovím ještě Oliverovi. Rentgenem projedu dům znova, když narazím na zasypanou postavu pod šéfovou kanceláří Proč jsem si jí nevšiml dřív? Tohle se už nesmí stát další chyba už ne! říkám si pro sebe a vystřelím znovu do budovy nikdo tu zatím není takže použiji superrychlost a během sekundy jsem u zahrabaného těla okamžitě začnu postavu vyhrabávat hážu s troskami jako s malými míčky jsem už skoro u ní když mě začne být divně Co to tady přece nemůže být! Co by tady dělal Kriptonit? vystřelím ze sebe a začnu těžce zvedat poslední zavaleninu. Snažím se jí zvednout když zjistím že kusy kriptonitu jsou i na ní Musím jí odnést je na tom špatně musím jí odnést nebo zemře! posiluju se vnitřně a ztěžka s ní udělám pár kroků když s ní po chvíli upadnu na zem ale všechnu energii dám do toho aby se dívce nic nestalo

Oliver Queen (Green Arrow) - 19. listopadu 2009 11:59

Výbuch v Daily Planet No je mi jasné, že by na tom nejraději dělala sama a že jsem nejspíš v této chvíli pro ní nějaká obtíž. Jen se nad tím pousměji a poslouchám její zajímavý hlas. Přitom se dívám na tu krabičku. Jasně projít pár laboratoří. Možná by se vám mohlo zamlouvat vybavení LuthorCorpu. Je tu hodně důležitých věcí. řeknu jí a trošku víc si jí prohlížím. Nevypadá vůbec špatně. No tak komu si ty Lexi neublížil? pomyslím si, ale jsem vyrušen Sophií. Je pravdou, že tu co nevidět budou i policajti. A s Clarkem mne celkem překvapí, jako kdyby to o něm věděla. Clark? Proč zrovna Clark? zeptám se jí nechapavě. A tu hozenou krabičku chytnu bez mrknutí oka. Poté se vydám zadním vchodem ven. To však spatřím v mísnosti pod moji kanceláři ležet Clarka. A vydám se i s krabičkou k němu. Sakra, sakra. Že já jsem mu říkal, aby jsem ještě šel. nadávám si a mrknu i na tu dívku. No Clarku vypadá to, že dáma má přednost. Snad to zvládneš. řeknu, jelikož je Clark ještě při vědomí a opatrně si vezmu dívku do náruče. Velmi opatrně, jelikož je na tom dost zle. Nechce se mi však nechávat Clarka samotného, ale budu muset. Zvládneš to? zeptám se ho, když se vydávám zpátky. Proto se ani k zadnímu vchodu nevydám. Jakmile jsem venku položím opatrně dívku na zem a vytočím záchranku. Snažím se, aby se k ní nedostal žádný novinář. Novinář, a sakra. Sophie. pomyslím si a chytnu se přitom za hlavu. Avšak pokud nepříjde Clark, budu muset za ním zpátky. Proto najdu někoho, kdo by tu počkal na doktory a sám se vydávám ještě zpátky. No ta bude zuřit. napadne mne a s touto myšlenkou se vydávám za Clarkem do budovy.

Clark Kent - 19. listopadu 2009 12:18

Daily Planet Chvíli ležím a ztěžka oddechuju když si mně všimne Oliver Tomu říkám z pekla štěstí! řeknu si pro sebe a ztěžka mu odpovím Je na tom hodně špatně! Má zlomení žebra a vnitřní krvácení! Kašli na mě a padej! naštvu se na něj že tu ještě tvrdne Už je to dobrý už je v bezpečí zachrání ji. přestanu se držet při vědomí protože když Oliver zvedal tu dívku jeden z kousku meteoritu spadl těsně vedle mě a dává mě příšerně zabrat což po chvíli má za následek že omdlím. Po ztrátě vědomí se mě v hlavě zjeví Lois a za ní vidím Jor-El a slyším, jak ona na mě mluví No tak bojuj Smollville! Tohle není konec! huláká na mě Lois! Lois! volám ztěžka ze sebe a jestli je tu už Oliver může mě slyšet když po ní začne mluvit Jor-El Synu tohle ještě není konec svět tě potřebuje dnes ještě není tvůj čas!

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 19. listopadu 2009 14:33

Daily Planet: Byla jsem naprosto nepochopitelně rozzlobená. Byly to jen dvě minuty a přesto... Zúžily se mi zorničky a hypnotizovaně jsem se dívala na digitální čísílka. Tři... Uvnitř mě se začala hromadit pořádná síla. Na rtech si mi začínal pohrávat úsměv. Pomalu jsem se začínala měnit. Prudce jsem se postavila a namířila si to vzhůru po schodech. První, co upoutá můj pohled, je Kal-El na podlaze. Zachiochotám se ve vysokém sopránu. "Copak, copak? Superman, že by byl dostižen vlastní hloupostí? Musím podotknout, že superhrdina mi u nohou už dlouho neležel..." prohlásím, mírně posměšně. Zašklebím se na něj a chvíli nad ním jen tak stojím. "Provoláváš její jméno poměrně hlasitě. Snad nechceš, aby tě tady takhle někdo našel..." zamručím předouc jako kočka. Kleknu si k němu a zdvihnu mu tvář, aby se mi díval do očí. "No vážně, Superman se klaní Velké. No tak se vzchop, Clarku Kente, bojuju za sebe trošku." Káravý úsměv mi rozsvítí tvář a koutky se mi pozdvihnou. Úsměv se rozšíří a v očích začnou jiskřit hvězdičky. "Tak dobře, dost slabošství. Měli by jsme sebou hnout, zlobíš mě, Supermane... Nečekala jsem takovou slabost." Zlobně si prohlédnu, vezmu si ho přes rameno a vyjdu zadním vchodem Daily Planet. Můj pohled okamžitě číhne k nastartovanému Jeepu s místem za volantem. "Mmm, zajímavé, posadíš se tady a neutečeš mi... Jinak..." nechám hrozbu doznít. Pak se nad ním skloním s téměř vyzývavým úsměvem a natáhnu jednu ruku. "Klidně seď a nehýbej se." napomenu ho. Zavřu oči, roztáhnu prsty a uvolním léčivou energii do jeho svalů. Až bdue v pořádku, zabouchnu za ním dveře a varovným pohledem naznačím, aby zůstal. Pak se otočím a zmizím za rohem, dořešit jednu malou záležitost...

Gabriel - 19. listopadu 2009 17:32

Pomsta je sladká Stůj! pošlu jeho malému mozečku správu a přistoupím k němu o něco blíže, tedy tak blízko, abych byl na dosah jeho rány. Napřáhni se! A jakmile můj další příkaz provede, napalím mu pěstí do břicha. Není tak silná, ale postačí. A nyní, jakmile se dotknu tvého ramena, podlomí se ti kolena a spadneš na zem. Bude tě to bolet a ty tu budeš ještě několik minut skuhrat. Poté odejdeš a zanecháš navždy šikany a zlého chování. Od této chvíle budeš lepší člověk. Po dokončení přenosu příkazů jeho mozku dám ruku na jeho rameno a zatlačím na šlachu. Jestli mi to všechno opravdu vyjde, dojdu zpět za Jullií. Spokojená? Snad se polepší, když už byl za své činny potrestán.

Clark Kent - 20. listopadu 2009 19:53

Daily Planet Pak už vidím jen červenou a modrou barvu. Po chvíli začnu cítit, že mé tělo zase síly a já přicházím k sobě, otevřu oči a vidím proti sobě divně potetovanou ženu Kdo jste? A kdo je ten Superman? zeptám se zmateně Děkuju že jste mě od tama dostala měl jsem dojem, že tam ještě někdo zůstal když na mě spadl kus stropu a udeřil mě do hlavy naštěstí to byl jen malí kus, ale i tak to bolí a já musel při tom ztratit vědomí. vymlouvám se Ještě jednou vám děkuji. Řeknu znovu Mohu vědět kdo jste? Zeptám se a dívám se na ní když odchází. Nečekám, vyskočím z auta a jdu za ní Co je zač? Může snad vědět, kdo jsem? Vrtá mě hlavou. Je mě jedno jestli je naštvaná, že jdu za ní prostě jdu.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 20. listopadu 2009 21:34

Daily Mlčky poslouchám jeho výmysly. Díky tomu mě napadlo, že jsem ho tam možná měla nechat aby se naučil, že Velké se nelže. Zpražím ho zlověstným pohledem a přiblížím se natolik, že se téměř dotýkáme nosy. "Ještě jedno lživé slovo a vrátím tě tam, kde jsem tě našla, aby si s tebou poradil meteorit. Takže jedno zásadní pravidlo, když už jsem tě zachránila, opovaž se mi lhát. Mám zrovna odbrou náladu, ale nechtěj vědět, co by se dělo, kdybych neměla." zavrčím, trochu to nesedé k mému příjemnému melodickému altovému hlasu. "Buď tak hodnej a svoje otázky si nech pro sebe. Nemám zrovna na takový jako jsi ty čas. Jsi mimo dosah, tak se o sebe snad postaráš sám." Prudce se otočím a energickou chůzí mizím za rohem budovy. Okamžitě se však zastavím, když zjistím, že mě pronásleduje. Otočím se, počkám až mě dojde a pak se na něj zlostně podívám. "Víš co? Nech mě bejt. Nejsi jedinej problém kterej mě dneska potkal. Svoje nevyléčený ego si nech pro sebe a jdi si třeba za Lois do nemocnice, já osobně bych to udělala, bejt tebou, dřív, než bych přišla k úrazu." Projdu okolo novinářů a zmizím mu co nejrychleji z dohledu...

Clark Kent - 20. listopadu 2009 21:47

Někde na ulici. Jdu za ní když z ní vyleze že ví kdo jsem docela mě to zaskočí Jak to může vědět co je zač? Ptám se sám sebe chvíli se rozhoduji zda jít či nejít když zmizne z dohledů lidí nikoliv dohledů mého zajdu do jedné uličky a od tama použiji svou superrychlost. A během vteřiny jsem vedle ní Odkud mě znáš? Kdo jsi? A pokud víš kdo jsem tak moc dobře víš co dovedu takže teď koukej mluvit pravdu ty! Odpovím docela podrážděně a dívám se na ní a rengenovím zrakem jí prozkoumám. Je to bez výsledné tělo má stavěné jako každý jiný člověk. A jak jsi mě to předtím řekla? Supermane? Mě tak neříkají lidé mě znají pod jiným jménem a to Clark Kent a někteří mě znají pod jménem Skvrna a já doufám, že se to od tebe nikdo nedozví! opět mluvím dost podrážděně Takže mě teď koukej říct kdo jsi!

Smallville - 20. listopadu 2009 22:07

Julie - Gabriel Ano je velmi poslušný, dělá všechno co chceš ty. Nebrání se tomu, je to tak snadné. Neschopný hlupák, který si věčně na něco hrál. Ale od dnešního dne se to určitě změní. Julie si to plně užívá, když dopadne chlapec na zem, usmívá se na tebe začne ti tleskat. Velice spokojená. Nadmíru spokojená. promluví k tobě a málem tě nenechá doříct tu větu, když tě políbí. Je pravda, že ten polibek není vůbec špatný, ale oba dva se ani pořádně neznáte. Proto se nejspíš Julie vzpamatuje, a asi jako první se odtáhne. O-o-omlouvám se. To za to může, ten alkohol. svalí vinu na alkohol a sklopí oči, aby se ti nemusela dívat do tváře. Kdyby nebyla tma, mohl bys spatřit, jak zčervenala. Po chvíli se nakonec rozhodne se ti podívat do očí. Na její tváři je opět úsměv. Jseš si jistý, že se změní? položí ti otázku a chvíli stojí na místě. Zajdeme někam spolu, nebo každý sám? další otázka. Dívka není vůbec špatná a možná s ní ještě bude sranda. Ale to rozhodnutí, je už pouze na tobě. Tak co uděláš?

Oliver Queen (Green Arrow) - 20. listopadu 2009 23:01

Daily Planet Nepodaří se mi najít někoho, kdo by se o tu dívku postaral a tak jsem zůstal v její blízkosti. V přiměřené dálce od novinářů a dalších, čekajíc na sanitku, která by tu už měla být. Jakmile přijede nějak extra přivětivě se ke mně nechovají, odnesou si dívku bez toho, aby poděkovali nebo něco jiného řekli. Dají ji na nosítka a odjedou do Metropolis Central. Snad to ta holka zvládne. A teď to chce najít Clarka. No doufám, že je v pořádku. pomyslím si a vydám se zpátky dovnitř, když se "srazím" s tou slečnou neznámou a potom i s Clarkem. Koukám, že ty máš ale dobrej vkus. A to si na tom vypadal špatně. promluvím s úsměvem na rtech a projdu si pohledem tu neznámou. Líbí se mi její vzhled až na to potetování. Hm. Nevypadá vůbec špatně, ale na tu Sophií nemá. pomyslím si a vykouzlím další úsměv. Co jsi to za kámoše? Ani nás nepředstavíš. dodám a dál si jí prohlížím, něco mi říká že mi je povědomá, ale tento fakt hned vyloučím. To je blbost... Vždyť nemůže být, jako Sophie... Sophie, sakra. Měl jsem tam být. Ta bude šílet. napadne mne a raději odstoupím o pár kroků, od Clarka jelikož si uvědomím, že mám u sebe ten meteorit. Chystáte se někam? další otázka, no vypadá to že se mně hned tak nezbavý, i kdyby chtěli.

Gabriel - 20. listopadu 2009 23:29

Pomsta vykonána Každý sám. Jsi opravdu pěkná holka a jsi i milá. Jsi dokonce i poměrně hodná, tedy až na to, že ses opila a mstila bejvalýmu pomocí kluka, který si tě spletl s číšnicí. No, právě tvé dobro je špatné, tedy pro mě. Chtěl jsem se jen bavit a většinou to probíhá jinak. Sbalim holku, vyspim se s ní a ráno se zase neznáme. A tvé jméno mi zůstane v paměti ještě nějakou chvilku. Jsem sice né zrovna cnostný člověk, ale hajzl nejsem, nechci tě začít využívat. Sbohem Jullie, ať se ti daří, a ať najdeš štěstí. lehce se usměju a nechám jí na ulici. Přitom jí pošlu do její hlavy nutkavý pocit se podívat na zem, kde leží lísteček. A snad se zase někdy potkáme, možná by stálo za zkoušku to trošku prohloubit.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 21. listopadu 2009 06:56

Ulička: Zmizela jsem rychle. Nechtěla jsem aby si nějaký potrhlý reportét myslel, že mu Velká dá rozhovor. To by bylo nanejvýš špatné mínění a chyba z jeho strany. Naštvaná jsem si to rázovala do postranní uličky, abych mohla zmizet. Jenže v ní se Superman nehodlal vzdát. Věnovala jsem mu ironický úšklebek. "Ty si svého a Loisa života asi moc nevášíš, když mi přiděláváš problémy, že? Rozhodně by ti mnohem víc pomohlo, kdyby jsi mě nechal na pokoji." Nakloním hlavu na stranu a přejedu ho zkoumavým pohledem. Pak si skousnu ret, abych se nezačala smát. "Samozřejmě, že vím, co umíš, ale proč bych kvůli takovým traviálnostem měla mluvit pravdu?" Sama se musím usmívat jeho podráždění. Zlobil se. Byl jako všichni chlapi, kteří nedostali svoji hračku. Zachichotám se a chvíli čekám až skončí s rentgenovým zrakem. "To ti nepomůže. Ani mikrovlny, nebo co to ještě můžeš mít v zásobě za vojenské vybavení..." Ano, uznávám, silně jsem se posmívala přímo do tváře Kal-Elovi a bylo mi to upřímně jedno. Možná jsem neměla žádné superúžasné schopnosti, ale uměla jsem se bránit. "Superman. Zní to dost povýšenecky. A co jsi to povídal? Skvrna? Jelikož se o mě nikdo nic nedozvěděl, když mě vidí, přezdívají mi Neznámá či Velká, kdo viděli některé věci... Já osobně si neříkám jménem. Nepotřebuju to a ani po tom netoužím." Trhnu sebou pohledem se zaměříc přímo na příchozího. Brzy se však zjeví jen další ironický úsměv. "Green Arrow, zajímavé, čekala jsem, že skoupení LutherCorpu vám bude stačit... Pan superhrdina se však snaží stále dostát své pověsti. Oliver Queen, velký ředitel Daily Planet, které před chvílí vybuchlo... Jak se může stát, že budova, kterou hlídají dva superhrdinové prostě vyletí do povětří?" Tázavě si je prohlédnu. "Asi jste, pánové, vyšli ze cviku." poznamenám nakonec. Rozhodně mě ani nenapadne odpovídat na Clarkovi otázky. Moje byly zodpovězeny a já měla práci. "Teď mě omluvte," zamručím, otočím se a lidským krokem si to namířím pryč.

Clark Kent - 21. listopadu 2009 10:29

Ulička Odkud mě znáš? Ještě nikdo mě tak neřekl Superman kde jsi to vzala? zeptám se a když začne mluvit o naší chybě mírně sklopím oči No jo přestal jsi se soustedit poslouchal jsi znuděně rádio a koukal jsi na Lois to má možná pravdu. Prostě tě Lois dovede omotat kolem prstu! vysvětlím si svůj neúspěch pro sebe Ale stále jsi mě neodpověděla od kud mě znáš a tedy i Green Arrowa? Jsi snad z budoucnosti? zeptám se a podívám se na ruku kde nevidím žádn prsten Ligi Co je ta neznámá zač? Co tu chce kdo jí poslal? Oliver přišel a já to ani nepostřehl Vážně na to že jsem superhrdina a nezaregistroval jsem Olivera. Vážně! Něco se semnou děje! Ale co? Ptám se sám sebe Asi budu muset zajít pro vysvětlení k Jor-Elovi řeknu si pro sebe Kdiž si všimnu že chce odejít dojdu k ní a chytnu jí za ruku Nechoďte prosím vypadá to že o nás víš než my samotní můžeš nám to vysvětlit? odpovím přátelsky a hned jí začnu tykat Ale když už tady mluvíš o mém nesoustředění a neschopnosti a zjevně to vypadá že ty a naší mizerné formě něco víš, mohu se tedy zeptat, proč jsi nepomohla? zeptám se jí stále mírným hlasem Ale taky musíš vědět že jsem dosti neústupný člověk a dokáži se vás držet hodně dlouho odpovím a spokojeně se usměju Podívám se na Olivera Věřím že tahle dáma má hodně co říct a věřím že taky řekne protože dnes na laškování nemám náladu, protože je Lois kvůli mně zraněná,jelikož jsem nedával dostatečný pozor a nesoustředil se! odpovím už dosti podrážděně Takže koukej mluvit a říkám to naposledy a klidně! Kdo jsi? Co tu chceš? Odkud jsi? A odkud znáš mé a Oliverovo tajemství? dokončím větu už značné agresivně

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 21. listopadu 2009 11:08

Ulička: Když mě znovu zastaví otráveně se otočím zpátky, škubnu s rukou za kterou mě drží a protočím oči vsloup. "Vy jste asi nepochopili, že s vámi opravdu NEHODLÁM mluvit, že?" Ušklíbnu se a znovu je přejedu pohledem od hlavy až k patě. "Děláte jednu chybu za druhou a životy lidí se hroutí jako domečky z karet. Vážně si myslíš, že jsi tak silný, že by jsi mě zastavil, kdybych byla rozhodnutá odejít za každou cenu, Clarku Kente? Kal-Ele? Supermane? Nebo jak ti mám říkat, když už jsi si tak drze začal tykat?" Tázavě pozdvihnu obočí. "Proč já bych vám měla věřit? Zrovna vám, kteří jste nedokázali zabránit katastrofě, která se stala necelých pár metrů od vás a v místě, kde to znáte jako vlastní boty? Mluvím tady s vámi ze svého dobrodinní, takže mě laskavě pusť a neopovažuj se mě dotýkat, jinak popluješ do nemocnice za Lois dřív, než řekneš "švec"." Nakloním hlavu na stranu. "Můžeš být rád, že jsem tě odtamtud vytáhla a nezabila tě rovnou na místě." Nakonec si povzdechnu. "Odpovím na jednu z tvých otázek - proč jsem výbuchu nezabránila já sama. Copak já jsem nějaká superhrdinka? Ne. To je váš úkol, chránit lidi před jejich vlastními zbraněmi. Ne můj. Proč já bych se měla obtěžovat? Pro životy lidí? Pro ty vaše? Proč? Mě k vám ani k nim nic netáhne. Jsem sama o sobě vždycky osamocená a stojím si za svojí pravdou. Hájím svoje účely a názory, ale proč hájit i ty jiné? To je vaše práce a vaše poslání. Kdyby jste ho plnili, nevybuchlo by to. Kdybych já plnila, co bych měla, teď by se po Daily Planet slehla zem tak, jako po mě." Přimhouřím oči. "Na to kdo jsem, jsem ti odpověděla. Neznámá, nebo taky Velká. Vyber si co chceš. Nikdo o mě nic neví a díky tomu jsem stejně nebezpečná jako tajemství ve stínu noci, která je skrývá. Nebudu zrovna někomu jako jste vy osvětlovat, proč jsem taková, jaká jsem." Zpříma se podívám na Green Arrowa. "Tobě jako kdybych dlužila jednu odpověď. Dobrá, zodpovím poslední otázku, než půjdu." Kývnu hlavou. "Vaše tajemství dokáže vysledovat každý, kdo si dá dvě a dvě dohromady. Nejsem zas tak hloupá, jak by se dle mého vzhledu dalo uvažovat. Umím toho víc, než se čeká. Jsem v tom lepší, než si myslí. A když se bez masky potloukáte po městě a v příští chvíli vás vidím jinde... Clarku, brýle nezabrání člověku v poznání a ty Olivere... I kdybych to nezjistila už předtím, když si pronásledoval tu ujíždějící reportérku, neměl jsi masku." Zašklebím se. "Víc už vám nepovím, myslete si, co chcete, jak, že jste silní."

Oliver Queen (Green Arrow) - 21. listopadu 2009 11:23

Ulička Myslel jsem si, že má Clark lepší vkus. pomyslím si a pohlédnu na tu neznámou. Celkem mne zarazí, když mne osloví jako Green Arrow. A začíná mi připadat, že mně zná lépe než já sám sebe a to mne velice zaráží. Ale to už se do ní obuje Clark, který začíná být podrážděný než kdy předtím. Klid Clarku. příjdu blíž k nim a dávám si pozor, abych nebyl v takové blízkosti Clarka. No ani já zrovna nemám čas. Jak jste řekla dámo, když už jsem nezabránil bombě v Daily Planet, měl bych zjistit kdo za tím stojí. promluvím, ale to mi zase do řečí skočí ta neznámá, která musí obout do Clarka a poté i do mně. A na to já fakt nemám čas. Vyslechnu si jí a neskáču do řeči Clarkovi. Pronásledujete mne? Jak skvělý nápad. Sám bych to nevymyslel lépe. řeknu rozhořčeně a mám v úmyslu se otočit a nechat Clarka, ať si s ní povídá. Já na to nemám, se tu vybavovat s někým jako je ona. Hele vy dvě hrdličky. Mějte se tu a dál si povídejte. Já jdu zjistit něco víc o té bombě. A snad zabráním další katastrofě, které jsem bohužel předtím nezabránil. řeknu a otočím se, abych mohl vyrazit ke svému autu. A já o sobě nikdy netvrdil, jak jsem silný. Narozdíl od Clarka jsem smrtelník. A vlastně nechápu, proč jsem tady s vámi vůbec ztrácel čas. další fakt, který jsem si neodpustil. A vlastně jsem si za to mohl i sám. Když dorazím k Jeepu, který je na stejném místě a u něho bohužel nestojí žádná novinářka. Nasednu do něho a nastartuji motor svého vozu. Ta taky umí beze stopy zmizet. napadne mne a vyražím přitom vstříc LuthorCorpu

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 21. listopadu 2009 12:07

Ulička: "Děkuju," prohlásím, když se otočí zády a začne mizet. Trochu s výzvou v propuštění se podívám na Clarka. "Doufám, že už nikdy se neuvidíme, ač osud tomu chce jinak." Neměla jsem čas ani náladu se tady s nimi dál bavit, odpověděla jsem, co jsem mohla a zbytek ať si zjistí sami, když to dokážou. Trhnu rukou, kterou mi vězní ještě větší silou a přimhouřím oči, když se mi nedovede ji vyprostit. Nebyl čas, náklady. Čas jsou peníze. A na něm taky závisela moje existence. Zamračím se a počkám, dokud mi pravé oko nezačne bledě zářit, včetně symbolu pod ním. Až v té době se nahnu pro svoje síly a oprostím se od hmotnosti, takže se lehce vysvobodím z veškerých možných pout či čehokoli, co by mě mohlo držet na místě. Nakonec se přemístím úplně na jiné místo a najdu si tiché, klidné místečko, kde se rozhodnu, jak pokračovat v plánu.

Sophia Megan Stecker - 21. listopadu 2009 12:18

Kufr auta: Tohle se mohlo stát jenom mě. Skončit v kufru. Úžasný nápad ke kterému jsem si sarkasticky blahopřála. Zvenku ke mě dolehly hlasy a pak k mému zděšení někdo otočil klíčky ve startování a rozjel Jeep. Párkrát zabuším nad sebe a okolo sebe, prostě aby mě kdokoli slyšel a konečně mě odsud vytáhl ven. Nechtěla jsem tu hnít celou věčnost, ale neměla jsem jinou možnost. Taky tím určitě utrpí moje čest. Ta holka mě však určitě opustila už před mnoha lety. To ctižádostivost si na ni jen hrála a zaskakovala do obou funkcí. "A tak se mladá, nadějná reportérka udusila v kufru..." Těžký sarkasmus. Zašklebila jsem se a ještě jednou praštila za všech sil. Trochu jsem se krotila. Nechtěla jsem auto poničit. "Ty se tady dusíš a myslíš na to, abys mu nezničila karoserii, ty si teda třída..." napomínám se. "To si rovnou lehni pod kola auta a modli se, že mu to neprojede pneumatiky." Ušklíbla jsem se. Tohle byla ta horší stránka mého já. Byla jsem si jistá, že ještě před chvilkou jsem měla dobrou náladu a už se viděla, jak testuju nový nález... "Ale to si ještě neležela uvězněná vzadu v kufru v tak stěsněném prostoru, kde je dost nedýchatelno..." Zabušila jsem párkrát do plechu. "Tak héj! Slyšíte mě někdo?! Já jsem tady! Nedělejte si legraci, pusťte mě ven!" vykřiknu nakonec, když vzdám snahu o elegantní, důstojné řešení. Skulím se do klubíčka a rozhodnu se usnout, protože to člověk spotřebuje méně kyslíku. Jen čas od času kopnu nohou do plechu a pokouším se vyvinout co největší sílu.

Oliver Queen (Green Arrow) - 21. listopadu 2009 12:40

Auto - někdo buší? Dneska jsem se rozhodl, že nepojedu rychle jak minule. Hlavně potom, co mně napomenula ta neznámá. Co si sakra o sobě myslí? napadá mně, ale vyruší mne v tom zabušení, jako kdyby někdo byl v kufru. Když zabušení přestane, jen nad tím mávnu zprvu rukou. No a mám slyšiny. To je vážně skvělé. pomyslím si a dál pokračuji v jízdě, ale to zase zaslechnu zabušení a potom i něčí hlas. A po pravdě mi to už nedá. Je to buď anebo. Buď jsem se dočista zbláznil a mám slyšiny, možná i vidiny. Nebo to je fak. A někoho zavřeli v mém kufru. Proč zrovna v mém? přemýšlím a namířím si to někam, kde se dá zaparkovat, aby se poté nestala nějaká nehoda. Jakmile se mi to podaří, prudce zastavím a dá se říct, že i vyskočím z auta. Vydám se rychle ke kufru, kde otevřu klíčky a spatřím tam Sophií stočenou v klubíčku. Sakra, ženská co tu děláte? Ještě se mi udusíte. promluvím k ní, když jí vytahuji z auta. A pokud stále spí, tak jí položím na zem, hlavu jí dám na svůj klín a snažím se zjistit životní funkce. Když zjistím, že jsou v pořádku. Uklidní mne to a dál se věnuji tomu, abych probudil slečnu. Stecker, co si myslíte o sobě? No tak vstavejte a neválejte se tady, jako nějaká mrtvola. Ještě s vámi mám něco v plánu. promluvím k ní a poplácám jí přitom po tváři, protože mně nic jiného nenapadá. Pokud se probudí vážně si oddechnu. A jediné co mně napadne, pro klid bezpečí bude jí odvést do nemocnice na vyšetření. Jak jste se tam dostala? No je pravdou, že jsem se zdržel a jít do kufru jste nemusela... Ne jsem rád, že jste v pořádku. A pro klid duše by bylo nejlepší se s vámi vydat do nemocnice. Ale jak vás znám, tak raději ke mně. Kde si dáte sprchu. řeknu k ní a pomohu jí vstát. Poté snad doufám, společně nastoupíme do vozu a vyrazíme. Směr cesty - můj domov opět.

Sophia Megan Stecker - 21. listopadu 2009 15:03

Kufr - Proboha, světlo! Trochu zasténám, když konečně se zamrkáním otevřu oči a raději bych se neviděla, ležíc na klíně svého šéfa, takže okamžitě polekaně vyletím jako raketa už stojím. Chvíli zklidňuji frenetický tpe mého srdce, což jistě způsobil ten šok a klidním zděšené, přerývavé dýchání. "Já jsem v tý pytomý piksle vážně přišla o vědomí! Sakra, sakra, to mi ale vůbec není podobný... V poslední době vycházím z normálního režimu a vůbec mi to neprospívá..." Při jeho otázce si založím ruce na prsou a probodnu ho zlobným pohledem. "Kdyby jste laskavě dorazil včas, ještě bych seděla za volantem." Hlas mám probitý nesouhlasností a podrážděním. Zpozdil se a kvůli tomu jsem skončila v těsném zadním kufru. Protáhla jsem se jako kočka, než jsem pokračovala ve vysvětlování té podivuhodné záležitosti. "Já bych do toho kufru dobrovolně nevlezla, ale dlouho jste nešel, tak jsem se šla podívat, jestli s sebou vozíte nějaké nářadíčko, abych předběžně omrkla ten kryptonit...." začnu s povzdechem. "A samozřejmě, když se nakláním plnou vahou před kufrem, mě tam nějakej pitomec strčí a zavře dveře. Takový lidi já teda fakt miluju. Navíc, když potom neotevřou a myslej si, jakej to nebyl skvělej vtip. Pak se hrozně divěj, že s nima nejdu do kina." Zakroutím nechápavě hlavou a zalezu na sedadlo spolujezdce, přičemž ladím rádio, dokud nenajdu nějakou normální rock-popovou stanici. "On si snad myslí, že nic nevydržím... Já nejsem žádná rozmazlená fiflenka ani malý pískle!" "Nic takového, jede se do LutherCorpu, musím to prozkoumat co nejdřív, večer si můžu dát klidně dvouhodinovou vanovou medicínu, pokud vás to uklidní, ale teď jedeme za vybavením." Měla jsem hlas podbarvený sebejistotou a mírným káravým přízvukem. Zasmála jsem se tomu a dívala se z okna.

Oliver Queen (Green Arrow) - 21. listopadu 2009 15:25

Incident Ja na ní vidět, že je v normálu. A za to jsem i rád. Vyslechnu si její vysvětlování a musím se nad tím trošku pousmát. Tak vás zajímalo, co mám v kufru. Vy musíte pořád někam strkat ten svůj nos. Já zapoměl. Jste novinářko, tak proto. promluvím k ní a nasedám přitom do svého Jeepu. Zdržel jsem se, jelikož v patře pod mojí kanceláři byla ještě jedna dívka. A nechtěl jsem jí tam nechat. musím to nějak vysvětlit a nic jiného, než toto mne nepadá. Ani mi nevadí, že začala ladit radio. Jsem jí za to i vděčný. Hraje si snad na superhrdinku? pomyslím si a podívám se na ní očkem. Dobře, jak chcete. Ale ne, aby se vám pak něco stalo. řeknu a šlápnu trošku na plyn. Vydám se směr LuthorCorp. Tuším, že by to chtělo lepší název. Luthor byl můj největší nepřítel, a možná i je. Tak proč by se to mělo zrovna jmenovat po něm? zamyslím se a dál dávám pozor na cestu. Myslíte, že bych vám mohl vynahradit to, že jste na mne čekala? Takovým pozváním na večeři? pronesu tak jen, aby nevázla řeč. Na mé tváři se objeví úsměv. Ač řekne cokoliv zpomalým, jelikož se ocitneme u LuthorCorpu. Zastavím auto a vystoupím z něho jako první, abych poté mohl otevřít dveře dámě. Chtěl bych říct, že to je moje chvála. Ale není. Nevrátím to, co Luthorové napáchali. pronesu zprvu jen pro sebe, ale nakonec tak aby to i ona slyšela. A vydám se dovnitř společně s ní.

Sophia Megan Stecker - 22. listopadu 2009 15:48

Na cestě - Otázky Přimhouřím oči a vrhnu po něm nevraživý pohled. Navážel se do věcí, do kterých mu vůbec nic nebylo. "Ano," souhlasím podrážděně. "Jsem novinářka honící se za senzacemi světa okolo sebe, vy by jste měl být naopak rád, že pracuji pro vás. Ostatně to, že veškerý obdiv sklízí Lois Laneová neznamená, že všechno zvládne bez Daily Planetského týmu. Jsme trochu jako rodina. Společně nemáme mnoho slabin a chyb. Díky bohu za Jimmyho, ještě dneska mi dal zajímavý tip, který hodlám prozkoumat vzápětí potom, co vyřeším ten výbuch, který má samosebou přednost." Nijak se nenamáhám skrývat, že pomlouváním mé zvědavosti a profese se výrazně dotkl citlivého místa, na které jsem patřičně hrdá. Nehodlám mu však dopřád ten luxus, abych to projevila i jinak než slovy a tak zírám dál z okna. "Možná by od vás bylo hezké, kdyby jste sdělil více podrobností o tom, co jste tam, prokrindapána, dělal tak dlouho. Vyprostit ji a dostat ven by vám netrvalo déle než deset minut a vy jste se zpozdil o víc než to! Popravdě, že vy jste ještě někde lítal, mmm?" Podezřívavě na něj kouknu. Neměla jsem v úmyslu zústat bez informací a nechat ho, aby mu to tak lehce prošlo. "Alespoň, že mě poslechl." "Jistě, přinejhorším omdlím z doznívajících účinků nedostatku kyslíku, na něco takového nejsou doktoři zapotřebí." Chvíli je ticho a já se zaposlouchám, takže začnu kývat hlavou do rytmu muziky, ale pak jsem nucená se na něj nevěřícně podívat. "Na večeři?" Můj hlas jen podtrhuje nevěřícný pohled. "Snaží se být galantní? "Omlouvá" se takhle každé, kterou nechá čekat?" Odvrátím tvář, abych před jeho zrakem skryla ironický úšklebek. Možná byl čas začít se ovládat. Večeře se šéfem by mohla zajistit menší výdaj peněz a tudíž rychlejší opravu auta. Opět mu věnuji jeden nevěřícný pohled, když mi otevře dveře. S povzdechem pokrčím rameny a vystoupím. Nehodlala jsem působit namyšleně, ale projevit sympatie by nebyl můj styl. Každý rytíř si musí srdce princezny vždy vydobít, ne? "Ty snad máš nějaké nekalé úmysly, Soph...?" Zaškaredila jsem se. Bylo to zase tady. Doufala jsem, že na chvíli zmizela... Byla užitečná a zachránila mi čas od času krk, ale... "Taky tě mám ráda." ozvala se. Nemohla jsem za to, že mi vleze i do hlavy. Otočila jsem oči vsloup a soustředila pozornost na budovu LuthorCorpu. "Možná z toho bude jednou SteckerCorp, když se mi to podaří skoupit," navrhnu zamyšleně. "A možná se k tomu nikdy nedostaneš," souhlasila a donutila mě k pousmání. Měla pravdu. Možná prostě zůstanu novinářkou a nechám svoje ostatní zanlosti plavat... Tedy, ne doslovně, samozřejmě. "Minulost nikdy nelze vrátit, někdy je čas zavřít dveře a jít dál," prohlásím zamyšleně, zatímco si budovu prohlížím. "Ten tvůj novej šéf se mi nelíbí, je kolem něj příliš mnoho tajemství..." Usmála jsem se. "Možná můžeme zkusit neodsuzovat ho dřív, než něco provede." "Možná." souhlasila. "To slovo se u nás v poslední době objevuje nějak často." "Je mnoho variant budoucnosti, mnoho voleb a možností, které leží před námi, záleží na tom, kterou cestu zvolíme." "Nezvolíme, zvolím." opravila jsem ji automaticky a utnula vnitřní rozhovor. Možná bude ještě pár hodin uražená a já budu mít klid. Ostatně, vždycky se děly zvláštní věci, když se vrátila. "Kde jsou laboratoře?" zeptám se o dost klidnějším, vyrovnanějším, autoritativním hlasem.

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. listopadu 2009 21:10

LuthorCorp Vydáme se vstříc prosklené budově, která by podle mého názoru chtěla určitou změnu. Ale co naplat, lidi si na to zvykli a zřejmě jim to tak vyhovuje. Tato budova má několik pater, některá z nich jsou mi ještě omezená. Po pravdě jsem nezkoupil celý LuthorCorp a co se týče těch laboratoří, asi tam půjdeme trošku krást. Tak vy chcete vědět kde jsou laboratoře. No ehm, to se asi nedozvíte. Jelikož půjdete nejdřív nahoru a já vám poté donesu všechno potřebné. promluvím a přitom se na mé tváři objeví úsměv, který se snaží tuto situaci tak trochu zachránit. No po pravdě mi nepatří celý LuhorCorp. O něco se musím dělit se slečnou Tess Mercer a dá se říct, že ona tak trochu vlastní laboratoře. pronesu, když vcházíme dovnitř. A tuším, že nejspíš bude mít nějaké namítky a že určitě k tomu kupu připomínek. Sakra. To jsi si to nemohl udělat sám. A hned požádat o pomoc novinářku. napadne mne a zhluboka se nadechnu. Nechci to ukrást, jenom si to vypujčím. Tak mi prosím řekněte, co potřebujete k tomu, abychom zjistili všechno o tom meteority. A co o něm vlastně chcete ještě vědět? pronesu k ní, když jsme konečně ve výtahu, který nás odveze až nahoru, do čela celého LuthorCorpu. A já ze sebe pro tu drobnou krádež budu muset udělat Green Arrowa. No a doufám, že to bude aspoň k něčemu. A že zjistíme, kdo zatím stojí. Ale o jednom bych věděl. Ten si taky rád hraje, možná toho chlápka s kašlem zahrál. Hračičko, pokud jsi to ty.... pomyslím si a bouchnu pěstí do dveří od výtahu, což způsobí i to, že se výtah zasekne. Sakra. Na toto nemám čas. Tady se jedná o životy. pronesu rozčileně a snažím se zmáčknout zvonek, nebo něco aby se konečně ten výtah rozjel.

Smallville - 22. listopadu 2009 22:21

Zaseký výtah, či práce Hračičky - Oliver, Sophia Ano zprvu si myslel Oliver, že za zaseklý výtah může právě on a to tím, jak praštil. Ale ani zvonění nepomohlo. Jako kdyby dneska nikdo nebyl v LuhorCorpu. A teď vám matně dochází, že na vrátnici vždycky někdo byl. Dneska tam nikdo nestál, kdo by Oliverovi donesl zprávy či mu řekl o nějakých vkazech. Marně Oliver zvoní a marně se o cokoliv snaží. Vlastně v této chvíli se ozve něčí hlas. Ale, ale. Drahý Olivere. Oč se snažíš. Výtah mám v rukou já. pronese hlas Hračičky. Teda tak si aspoň nechává říkat, ten týpek který se vyzná v bombách a v ruzných hračkách. Chtěl bych říct, že si mi chyběl. Ale lhal bych. dodá a začne se smát. Ano výtah je těsný a krom toho, nejspíš tady někde bude bomba. Jelikož jak zná Oliver hračičku, tak ten by to nenechal bez bomby. Asi hledáš bombu. Neřeknu ti kde je a neřeknu ti jaké představení chystám. Ale krásně si i skočil na ten hlas v telefoně. A copak to máš za krásnou dívku vedle sebe. No neměla si s tebou začínat, jelikož dneska zemře. ještě dodá a pořád se přitom směje. Je to vážně blázen, kterého Oliver před nedávnem chytl a myslel, že tam bude na dlouho. Ale ono ne. Bum! pouze řekne a vybuchne jedna bomba, která zničí první brzdu u výtahu, který se sveze o pár pater dolů a poté prudce zastaví. Nejspíš oba dva utrpíte přitom nějaké zranění. Potlučená hlava a modřiny. Přeji vám příjemnou zábavu. A moc nehýbejte pronese a nejspíš tento hovor ukončí. Kdo ví, za jak dlouho vybouchne i ta druhá bomba jež zničí brzdu. A kdo ví, jak jí zničit. Hračička má hračky, které se dají těžce zničit. Na to by si mohl vytvořit patent.

Sophia Megan Stecker - 23. listopadu 2009 11:08

Výtah - Potrhlý šašek, který nespatří třetího protivníka: Zmateně se začnu rozhlížet po hlase. Zjevně neměl nic osobního proti mně, ale proti Green Arowovi a tím vlastně i proti Oliveru Queenovi. Ušklíbla jsem se. Často si se mnou lidi zahrávali, ale nikdy nepřišli na nic nepatřičného. Oliver si zjevně takový pozor nedával. "Jeho hloupost, nemyslíš?" Snažila jsem se ignorovat ironický hlas ve své hlavě a přemýšlet, jak se dostat z této prekérní situace. "Tohle nemám šanci přežít, a ty se mi ještě posmíváš? Do koho vlezeš příště?" zavrčím v duchu, navenek se pokouším vypadat jako naprosto normální vystrašená ženská, ale uvnitř mě se vzpírají nepopsatelné vlny hněvu. "Když se zlobíš, jsi krásnější než jindy..." Díky takovým poznámkám té druhé jsem byla na pokraji vybuchnutí, zlostně jsem zasyčela a pokoušela se nevyjadřovat. "Zmlkni! Kdybys mi radši pomohla... Na to jsi ale asi příliš slabá, že?" Pomalu jsem se začínala uklidňovat. Srdce se tepem vracelo do normálu a já začínala ignorovat hovor mezi tím tajemným kdosi a Oliverem. "Nezačínej si se mnou a nezpochybňuj moje schopnosti, sama moc dobře víš, že jsem dost silná na to, dostat tebe i toho tvýho potrhlýho šéfíka ven, ale oproti tomu se mi moc nechce. Zavinil si to svou neopatrností sám..." Obrátila jsem oči vsloup. "A to mě tady jen tak necháš, po všech těch letech, po tom všem, čím jsme si spolu prošly?" Povzdechla jsem si, mluvit s ní bylo někdy jako mluvit s kamenem, který stojí tvrdohlavě na místě a neposlouchá, přitom má moc odvalit se z cesty. "Chceš po mně, abych zachraňovala lidi, kteří už u sebe zachránce mají, to je proti mmu přesvědčení..." Nasupeně jsem stiskla ruce v pěsti. "Tak co to bylo dneska, mm-hm? Co to mělo znamenat? No? Ty nejsi zlá, neříkám, že jsi vyloženě dobrá, ale kdesi v tobě jsou pořád zakořeněné soucit a láska, tak mě nepřesvědčuj o opaku, znám tě už dlouho." "Co ty o tom víš..." "Čeho se pořád tak bojíš?" "Ničeho samozřejmě!" "Nelži, vždycky jsi se bála. Lidí. Záchrany. Dobra. Co ti stojí v cestě?" Pocítila jsem touhu se zašklebit, ale nepocházela ze mě. Jen jsem se pousmála. Kápla jsem na správnou cestu. "Dostaň mě odsud, dlužíš mi to." "Nemůžu se k tobě dostat, dokud nebudeš řádně naštvaná." Potlačila jsem další úšklebek a napřáhla se levou rukou, abych praštila do plechu. Nehodlala jsem nijak vysvětlovat co dělám, ale vynaložila jsem takovou sílu, abych si narazila klouby, ale nezlomila zápěstí. Musela jsem uznat, že to fungovalo spolehlivě. Bolest mi rozproudila krev v žilách. Zle jsem se na výtah podívala a jen mimoděk škodolibě poznamenala: "Ani nevíš, s kým máš tu čest." Byla to jen tichá poznámka, nijak jsem neřešila, jestli ji ten, co odbouchává brzdy výtahu uslyší.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 23. listopadu 2009 11:26

Výtah - Splacení dluhu Trhla jsem sebou. Její záměry jsem měla dostupné přes její hlavu, i tak mě zaskočila bolest, kterou si byla ochotná způsobit jen proto, aby zachránila i jeho. Věděla jsem, že to chtěla. Sama by se odtamtud dostala, stačilo by vymněnit naše místa, ale ona chtěla víc, dostat ven i jeho. Rozhlédla jsem se, popadl mě nesnesitelný vztek jako vždy a před očima mi zablikotala modrá světýlka. Trvalo to jen několik setin vteřiny a byla jsem já ta, která vládne. Ve výtahu, namísto Sophie, mojí... hostitelky, či jak nazvat náš trvalý, symbiotický vztah. Tiše jsem se podívala do odrazu na plechu. Tetování zmizelo. Na mých rtech se pomalu rozhostil malý úsměv. Očkem jsem švihla k jejímu šéfovy, musela jsem uznat, že byl celkem pohledný, ale pro mě neměl velké kouzlo. Ne takové, jako pro smrtelníky. "Není čas na otázky," zamumlala jsem tichým, soustředěným hlasem, který by mohl stěží patřit Sophii, byl zhrublý bolestí. Promnula jsem si levou ruku, stále zatnutou v pěst a tiše zasyčela. To si ještě spočítáme. Taky jsi se nemusela praštit tolik. Cítila jsem její úsměv navzdory tomu, že nebyl vidět. Už jsme nemusely mluvit, vždycky jsme dokázaly vycítit, jakou náladu má ta druhá. Za mnoho let spolupráce jsme to dotáhly k naprostému porozumění. Jediné, co ani jedna z nás nechápala, byly moje schopnosti. Cítila jsem sílu, která se uvnitř mě hromadila při zvuku protivného hlasu toho, kdo se rozhodl ohrozit moji... ano, už byla moje přítelkyně, kamarádka na všechno. A zlost a hněv mi dodávaly neuvěřitelnou odvahu. Cynismus a sarkasmus byl ten tam, na rtech mi pohrával spokojený úsměv. Cítila jsem, jak se naplňuji mocí, o níž měl málokdo tušení. Pospěš si. Tiše jsem se zachichotala. Měla strach. Protočila jsem panenky a popadla Green Arowa za loket. Navzdory tomu, co jsem mu ráno řekla, na to, že byl smrtelníkem se mi jako superhrdina poměrně zamlouval. Možná jsem byla jen spoutaná závistí, že mi někde krade moji milovanou nejlepší přítelkyni. Bylo to na něm vidět, v každém pohledu, pohledu na ni. A já žárlila. Tím jsem se nejspíš nechala ovlivnit a ovládnout, zašklebila jsem se nad tou ironií a zavřela oči. Musela jsem se soustředit, Soph by mě zabila, kdybych se přemístila bez něj. Ještě jendou jsem se zasmála a uvolnila sílu jediným směrem. Před očima se mi ukázal Sophiin dům a všechny moje myšlenky se stočily k němu. Doufala jsem, že to zafunguje. Nechtěla jsem ji zklamat. Měla pravdu, dlužila jsem jí to. Za to všechno, co pro mě udělala. Díky ní jsem mohla přežít a už jsem nebyla ta zastrašená šedá myš v koutě. Teď jsme byla mocná a schopná ochránit sebe i ji. A kupodivu i jiné lidi, když na to přišla řeč a ona mě k tomu dokopala. Sama byla příliš šlechetná, aby nechala zemřít někoho, kdo si to nezaslouží. V tom jsme byly rozdílné. Nevšímala jsme si zmařených životů okolo sebe, hleděla jsem si jen svého a jejího. Za ta léta jsme si k ní učinila velký vztah. Dalo by se to nazvat sesterskou láskou. Nebyla tak slabá a křehká jako jiní smrtelníci. Ona byla předurčená stát se superhrdinkou. Ale nestala se. Schopnosti jsem dostala já a jiní, ale ona zůstala jen se svým přirozeným nadáním, které i tak převyšovalo moc smrtelníka. Nechala jsem vzduch proudit okolo a v tu chvíli jsme byli duchem i tělem na stejném a přesto jiném místě. Já i Oliver jsme se přemístli do jejího domu. Přímo do obývacího pokoje a musela jsem podotknout, že jsem na sebe byla patřičně pyšná. Cítila jsem i její pocity. Souhlasila se mnou a to mě zahřálo u srdce. "Než se začnete vyptávat, dáte si něco k pití?" zeptám se ze zvyku a sama zamířím k baru. Slyšela jsem rozhněvané Sophiiny nadávky a zasmála jsem se. Prostě jsem si bez okolků nalila sklenku rumu a posadila se do polstrovaného křesla s bílými potahy.

Oliver Queen (Green Arrow) - 23. listopadu 2009 14:25

Výtah, nejspíš nic nechápu Když si uvědomím, že výtah nestojí kvůli mému vrazení do dveří, trošku víc mne to znepokojí. A hlavně poté co uslyším hlas hračkáře. To už mne dost dorazí. Jelikož si moje maličkost myslela, že je pořád zavřený. Taky tě rád vidím. pronesu ironicky a pohledem zkoumám, kde by mohla být uložená bomba. Jedním uchem naslouchám jeho pošetilému monologu, kterým se snaží mne vyvést z rovnováhy, jakmile pronese něco o Sophií. Rozčílí mne to a nejraději bych ho zabil, jenže se nějak k němu nemohu dostat. Necháš jí být. Chceš sakra mně. pronesu rozhodně, protože toto se nemělo stát. Neměla se stát, že budev ohrožění života i Sophie. Tomu jsem chtěl nějak zabránit a snažil se přemýšlet. Co by udělal Clark? Clark by se do toho vůbec nedostal. další myšlenka ze které mne vyruší Sophie, která nejspíš v rozčilení udeří do stejného místa, jako já. To chce klid. My se odsud dostaneme. To vám slibuji. pronesu, abych jí uklidnil ale to mne překvapí náhla změna v jejím hlase a dá se říct i v chování. Žádný čas na otázky. Nechápu tě, Soph. pronesu otočený k ní zády. Protože dál hledím do dveří výtahu, jako kdybych se je snažil hypnotizovat. Když mne popadne na loket, nechápavě se na ní podívám a možná mi v této chvíli něco dojde. Co to? Něco mi snad uniklo. pronesu, ale to si se mnou ta neznámá dělá, co chce. Když jsem se ocitl na neznámém místě, zřejmě ona jej znala a ne vy výtahu jenom jsem pokynul hlavou uznale. Poté se mne zeptá zda si dám něco k pití. Sklenička Brendy by nebyla, či whisky? zeptám se jí a prohlížím si přitom dům. Poté můj pohled spočine na té ženě. No těch otázek asi bude hodně. Zachránila jste smrtelníka a do toho člověka, který rád řeší záhady. pronesu, pokud mi nenalije, obsloužím se sám. A začnu se pohrávat s obsahem ve skleničce. Kdo jste? Proč jste mně nenechala v tom výtahu? Kde se nacházíme? A kde je vůbec Soph? Je v pořádku?Pokud jste jí něco udělala, nepřejte si mne. vyslovím svoje otázky a prohlížím si tu osobu. A ještě něco. Děkuji vám. pronesu už zhlehka a pokusím se o úsměv. Párkát se napiji a občas těkám pohledem po místnosti. Napjatě čekám na tu chvíli, kdy mi budou zodpovězeny odpovědi na otázky.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 23. listopadu 2009 16:27

U Soph doma Zazubím se, kopnu do sebe rum a ohnu se pro láhev ohnivé vody. Nahoře z poličky jsem vytáhla skleničku. Ani jsem nehrála hru jako "já to tady neznám", stejně to bylo k ničemu. "Snažit by jsi se mohla..." Soph tím byla zjevně znepokojená, možná tohle malé tajemství nechtěla odhalit tak brzy. Znovu jsem roztáhla rty v širokém úsměvu, možná se jí alespoň uleví. "Není malej klučina, chce to vědět, přežije to... A ty taky. Do tohohle můžu taky mluvit. Mám na to právo." "To máš, ale je to můj šéf a já s ním potom budu muset, u všech rohatých koz, trávit několik dní v týdnu. Ty si můžeš zdrhnout kam budeš chtít. To o mě neplatí." Povzdechnu si a vzdám to. Přít se s ní by byla chyba. Byla neústupná a tvrdohlavá jako býk. Ale byla to nakonec fajn ženská, když se líp poznala, jenže ten, kdo s ní chtěl vydržet, musel mít pekelné nervy. Do sklenky naleju whisky a podám mu ji, než se znovu uvelebím v křesle, pokynu k pohovce potažené stejnou bílou kůží a unaveně si opřu hlavu o podpěrku. Za dnešek jsem toho měla dost. Nejen, že jsem musela všechno vidět jejíma očima, ale teď jsem taky prozradila jedno z mých největších a nejděsivějších tajemství. Protočila jsem panenky, přehodila nohu přes nohu a všimnouc si jeho udivebého pohledu jsem se musela rozesmát. "Mám ráda svá tajemství. Nikoli cizí." prohodím meziřečí a rozhlédnu se po bílém obývacím pokoji s tmavě modrými záclonami, několika květinami a obrazem. Pomáhala jsem to zařizovat a byla jsem ráda, že Sophie se to líbilo. "Už jsme se viděli, říkala jsem, kdo jsem. Pro cizí Neznámá, pro některé Velká. Pro Sophie jsem... Říká mi Modrá Jiskra. Když jsme se poprvé uviděli, zrovna jsem omylem zapálila modrými plameny přehradu plnou vody..." Pokrčím rameny a povzdechnu si, zatímco si do ruky přitáhnu celou flašku brandy a řádně se napiju. Nešetřila jsem, potřebovala jsem trochu otupit vlastní hlavu. "No, když už se ptáte, já bych vás z toho vítahu, nebýt mojí Sophie, netahala. Do toho problému jste se dostal sám. Ale ona je příšerně zaujatá ohledně plýtvání lidskými životy a asi by se mnou do smrti nepromluvila, kdybych přes její žádost nezachránila jejího šéfa." Rukou, ve které nedržím láhev brandy, ukážu na celý pokoj. "Tohle je obývák domu slečny Steckerové, jedna z nejhezčích místností v domě, vyjma zahrady a ložnice s pracovnou. Taky koupelna v horním patře stojí za to... Ale takové informace by vás neměly zajímat." Opět se zazubím, když cítím její touhu zrudnout a tiché výčitky, kolik jsem toho odkryla. Ale notak, vždyť to není zas tak zlý, seber se, ať se zase prohodíme, jinak to tu bude dost horké... "Nu a co se týče slečny Steckerové samotné, ta je teď na bezpečném místě, chráněná, aby se jí nic nestalo. Počkám až se přeměna vrátí, potom co se uklidní a uvidíme, jak se k celé situaci vyjádří ona sama." O tom, že jsme stále v myšlenkovém spojení se nijak nezmíním. Nemusí zase vědět všechno. Soph mi poslala němou vděčnost a na mých rtech se zase objevil úsměv. "Není moc zač děkovat mě, chránila jsem sama sebe před jejím hněvem, takže dík patří spíš jí, ale já sama jsem se chtěla trochu omluvit za ráno. Ne, že bych si za svými slovy nestála, ale hodně ze mě promlouvala žárlivost. Pochopte, Soph tu byla vždycky jenom pro mě a ta ranní záchraná akce a tak... Prostě to na mě dolehlo. Chci ji bránit, takže si dejte pozor. Víte, že umím zvláštní kousky, být vámi, nic si se mnou nezačínám, udělal by jste si mocného nepřítele, kdyby jste jí ublížil." Když si mě prohlíží, sama sjedu pohledem po černých vlasech s některými namodralými prameny až k šedé osušce, mimořádně velké, do které jsem pořád zabalená a která pevně drží pomocí několika špendlíků, projistotu přepásaná širokým bílým pásem. "Já za to nemůžu," pronesu na svou obhajobu. "Když se do té bryndy dostala, byla jsem ve vaně. Neměla jsem čas se oblékat... Hm-pf, což mi připomíná, že bych měla... Doufám, že ten pitomej kámen z toho výbuchu máte pořád u sebe..." Tázavě se na něj podívám. "Ostatně dlužíte mi vysvětlení ohledně toho neřáda, co se pokusil mojí Sophie ublížit... Kdo to byl? Co chtěl? Odkud ho znáte? Co všechno o něm víte?"

Oliver Queen (Green Arrow) - 23. listopadu 2009 20:59

U Soph Popíjím dále obsah skleničky, která není bezedná a značí, že si budu muset opět nalít. Ale hrát si na alkoholika v této chvíli nechci. Vyslechnu si její odpovědi a trošku se nad tím zamyslím. Sedí na křesle a je tak sebevědomá. V něčem jsou si se Soph velmi podobní a v nejspíš v tom, co říkala tolik odlišní. O, ano už jsem si vzpoměl. Něčím jste mi jí připomínala. řeknu mimoděk a ještě si prohlédnu obývák, který je vážně, jak musím uznat pěkný. No to je mi zajímavé. pomyslím si, ale další myšlenky se mi ženou hlavou. Tak vy byste mne z toho výtahu nevytáhla? No dobře, poděkuji potom Soph. A snad se objeví brzy. promluvím k ní a upiji si z nebezedné skleničky, jejíž obsah už dochází a na neznámé je vidět, že si dopřává. Co by na to řekla Soph? zeptám se sám sebe a zhluboka se nadechnu. A podívám se jí do očí. Nedovolil bych, aby se jí něco stalo. Až na to jí mám.. raději jsem u toho posledního slova zklonil hlas a nechtěl se s ní vybavovat. Pak promluví ohledně toho, že byla v koupelně nechápavě na ní pohlédnu. Jelikož v tom mám pořád zmatek, ale vlastně v tomto světě to je pořád o zmatku a problémech. To je v pořádku. pronesu, aby se neřeklo a ještě si jí vyslechnu její otázku, o tom kdo je Hračička. No podařilo se mi ho dostat do vězení asi tak před týdnem. Ale zřejmě z něho utekl. Říká si Hračička. Specializuje se na bomby. Je v tom velmi dobrý. Nechtěl jsem do toho zatáhnout Soph. Měl jsem o ní strach v tom výtahu. Ano ten kámen mám pořád. Je to spíše meteorit. odpovím ji na otázku zahledím se opět na ní. Poměrně se těším na tu chvíli, kdy se tu objeví Soph a ne tato neznámá. Kdy si myslíte, že tu bude Soph? Chtěl bych jí poděkovat a hlavně se jí omluvit. Nechtěl jsem, aby jí někdo ublížil pronesu a čekám na její reakci. A sleduji dále její pokoj, stále stojím.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 24. listopadu 2009 13:13

V obýváku Znovu se jen zazubím. Pomyšlení, že já někomu připomínala Sophie je dosti absurdní. "Za ta léta se člověk naučí chovat podle jistého vzorce. Do mě se toho dostává příliš mnoho z ní, ale i tak její tvrdé nároky a normy nikdy nemůžou zrkotit můj ani její temperament, ač si to odmítá přiznat." Přehodím si nohu přes nohu v opačném pořadí, aby se mi nepřekrvily a zase neodkrvily a pohodlněji se usadím. "Jistěže ne. Proč bych to taky dělala? Víte kolik lidí na tomhle světě má problémy? Nemůžete zachránit každého, i když se o to vy superhrdinové snažíte. To se vám ale nikdy nemůže podařit a já osobně se do toho motat nehodlám. Mám za to, že bych mohla být víc ku skáe než ku prospěchu. Moc schopností nese moc zodpovědnosti a tu já postrádám, takže problémy řeším jen je-li to nutné." Napiju se, než budu pokračovat. "Kupříkladu proč myslíte, že jsem zachránila toho vašeho Supermana? Připadá mi zábavné sledovat, jak se snaží, a kolik chyb přitom nadělá. Tak proč se nebavit dál? Neměla jsem na tom žádný osobní zájem, aby se dostal z té budovy ven, ale bylo to ... legrační, když mi ležel u nohou. Mám ráda senzace, ale nepletu si jimi hlavu, dokud nemám chuť. Zajímalo by mě, jak dlouho ten Hračička dovede odolávat, pokud bude nadále útočit na moji maličkou. Protože to mu zcelého srdce radím nedělat, jinak nebude mít dlouhý život." Zaujatě se podívám na whiskey v ruce, ale tentokrát se nenapiju a jen jí několikrát zamíchám. "Kdy se objeví je její věc, možná nás chce nechat seznámit, těžko říct, je stejně nevyzpytatelná jako oheň v mých... eej, prostě jako oheň." Pokrčím rameny, ale otázka mě zaujme. "Kdy se ukážeš?" "Až přijde čas, musím si něco zařídit... Prozkoumáš pro mě ten kryptonit?" "Co bych pro tebe neudělala? Hned?" "Pokud bys byla tak hodná..." "...moc rád. Jo. Jste prokouknutelnej jak skleněná stěna. Bohužel Sophie můžu ochránti před fyzickými nikoli psychickými zraněními, takže si dávejte velkej pozor, protože pokud jí jakkoli ublížíte, přetrhnu vás vejpůl jako hada a upeču na rožni a vězte, že to není planá výhrůžka." Unaveně přivřu oči. Zajímavé, že jsem zase unavená, spala jsem před týdnem, ne? "Půjčte mi ten kámen, ať se na něj podívám..." vyzvu ho autorativně zatímco se znovu napiji řádně promíchané ohnivé vody. "Ten váš Hračička si měl pekelně dobře rozmyslet, než se jí vůbec pokusil ublížit. Pokud tu chybu udělá ještě jednou, upálím ho zaživa, na to vemte jed. Ale teď k věci, ohledně toho, kdy se vrátí Soph, bude to, až pomine nebezpečí a sama to uzná za vhodné. Navíc má ještě nějakou... práci..." Znepokojeně našpulím rty a zamračím se když si uvědomím, že to dělá ona. Rychle se zamaskuji napitím se z láhve. "Když to vypadá, že to s ní myslíte vážně, řeknu vám svoje jméno které užívám v lidské společnosti, leč vězte, že není pravé. Pro ostatní jsem prostě Elizabeth Katherine Shadowová, tedy pro ty, co přežili setkání se mnou a byli dost způsobilí, zvořilí a sympatičtí, abych s nimi vůbec mluvila potom, co jsem je vodtamtud dostala. Už je to dlouho..."

Oliver Queen (Green Arrow) - 24. listopadu 2009 14:52

U Soph A v této chvíli už jsem to nevydržel a nalil si, jelikož toho bylo na jediného člověka jako jsem já moc a vážně jsem to nechápal, i když mi to bylo možná tisickrát vysvětleno. A ten fakt, že po mně šel hračička a mohl ublížit Soph, byl ještě horší. A je i vidět, že se Soph vrátí, až se jí bude chtít. A být tu s neznámou je promě těšší než jsem si myslel. Chce to skleničku, několik skleniček. Proto do sebe hodím obsah skleničky, jako by nic. A pohlédnu na neznámou. Pokud nic nenamítá, ještě si naleji. Víte slečno neznámá, raději bude nejlepší když půjdu. Najdu co nejdřív Hračičku, než začne ubližovat ostatním nevinným. A vy se mezitím můžete podívat na ten meteorit, jelikož vy byste to nejspíš za mně neudělala. pronesu nejdřív a vytáhnu z kapsy ten meteorit, podám jí ho a pokud v skleničce něco mám hodím do sebe obsah. Musím si zajít domů. Mám ještě nějaké záležitosti. řeknu a chystám se k odchodu, ale tu se zarazím. Jinak mne těší Elizabeth. Věřte mi, že za jiných okolností bych si s vámi déle popovídal. Ale mám jakési povinnosti. Jdu si opět hrát na Hrdinu, jak říkáte... Ublížit Soph, nemám vůbec v úmyslu. toto jsou poslední slova, která pronesu než odejdu ze dveří ven. No super. Auto mám u LuthorCorpu. Takže si nejspíš budu muset zavolat taxi. hned mne napadne a poté zavolám i taxi, které bylo nejspíš blízko. Nasednu do něj v úmyslu, že mne odveze ke mně domů. Tam snad vymyslím plán na Hračičku. Doma Konečně. pomyslím si, když se převléknu za Green Arrowa a beru si potřebné zbraně. Vím, že si nenecháš uniknout chvíli, kdy mne zničíš. Tak kde jsi, Hračičko. další myšlenka se kterou se pečlivě rozhlížím po domě. Hračička je jediný, který zná moji dvojí identitu a doslova i ví všechno o mně. Kde bydlím, kde pracuji. Ale netuším odkud to ví. Ale jsem si jistý, že to brzy zjistím. Ještě před odchodem si naleji brendy do skleničky a její obsah hned vypiji. Poté se přesunu dolů, kde nasednu na svoji motorku a vyrážím hledat Hračičku.

Lois Lane - 24. listopadu 2009 16:43

Nemocnice Zase mně šouply, jelikož si nejspíš nevěděli rady. Toto ti jen tak Clarku nedaruji. Ty my ten článek nevezmeš. napadne mne jako první, když se probudím na nemocničním lůžku, oděna v těch jejich. Což po pravdě moje maličkost nemá vůbec v lásce. Prudce se posadím a to jsem nejspíš neměla dělat, jelikož mne chytne strašná bolest v hlavě a musím se za ní chytit. To je nejspíš tím, jak to vybuchlo v Oliverově kanceláři.... Oliver, doufám že je v pořádku. další myšlenka, jedna z mála které se mi žene hlavou. Tentokrát se posadím opatrně, aby se mi nezatočila hlava. Pomalými kroky se vydám ke své údajné skříni, kde doufám že bude mé oblečení, ale ono ne. Nuž co. Hlavně nenápadně zmizet dolů do sklepa a odtamtud zavolat Clarkovi. Mohl by mi aspoň donést něco na oblečení a hodit mne domů. Potřebuji se osprchovat. při opatrných krocích se mi podaří nepozorovaně vejít do výtahu, kde v mé blízkosti stojí mladičký doktor. Jenom se na něj usměji a vyhlížím zda má po kapsách mobil, při mém štěstí ano a taky se dá lehce okrást. Jen si ho půjčím. uklidním sama sebe a čekám, až konečně vystoupí. Nejspíš si ničeho nevšiml, jelikož si celou tu dobu četl noviny. Ufff. Tak to bychom měli. Clarku, opovaž se mi nezvednout ten telefon. Nečekám ani chvíli a vytočím jeho číslo v očekávání, že uslyším jeho hlas, který mne někdy dokáže tak úplně uklidnit. Telefonát - Clark Kent Ač děláš cokoliv, ač si kde jsi. Vyruší tě v práci telefonát. A když se mrkneš na displey, zjistíš nějaké neznámé číslo. Možná volají z nemocnice, že stav Lois se zhoršil. Smallvillaků. Kde sakra věžíš? Odvezl si mně do nemocnice, nechal mně tam a nejspíš teďka sepisuješ můj článek. pronesu rozčileně do telefonu, stále zavřená ve výtahu naštěstí. Mám jednu velkou prosbičku. Přijď za mnou do nemocnice a prosím vezmi i nějaké moje šaty. A nelaškuj tam se počítačem, či puštěným policejním hlášením. Potřebuji tě, smallville. toto řeknu už lepším tonem hlasu a přitom vystoupím z výtahu. A ocitnu se v chladném temném sklepě. Tak za to mi zaplatíš. Pospěš si, než umrznu. A hledej mně ve sklepě. Budu muset končit. Adios jakmile to dořeknu, vypnu telefon a napjatě čekám kdy se tu objeví.

Clark Kent - 27. listopadu 2009 23:27

Ulička Jen jí dál pozoruji a poslouchám co říká Co jsi sakra zač? snažím se to nějak vyvodit, když mě z ničehož nic zmizne před očima. Snažím se jí najít, ale bez výsledně. Taky doufám že už se nepotkáme nebo už mě jen tak neutečeš Neznámá pronesu jen tak do větru. Když mě do mého supersluchu udeří policejní hlášení že došlo k loupeži na konci města. Nečekám a ihned tam vyrážím. Během chvíle jsem tam a všimnu si zde pár policejních jednotek které už obklíčili banku. Proskenuju budovu a zjistím kde kdo je. To bude zase prkotina! zašklebím se Kdyby to bylo aspoň něco pořádného. Ale ne oni tam jdou jen ve třech a pak se nemám nudit. řeknu si a už se superrychlostí ocitám v bance jedním tahem jím vezmu zbraně, které jím rozmačkám v ruce a druhým kolem je přivážu k sobě a hodím je do prostřed místnosti, kde před ně vypálím svůj znak a během vteřiny jsem pryč. Ani jsem nemusel pomáhat lidem všichni byli v druhém rohu a strachem nalepení obličejem k zemi. Vyběhnu ven a zastavím se na druhé budově. To je už trapný co oni vyváděj. řeknu si a akorát přijíždí jednotka rychlého nasazení Trochu pozdě ne? řeknu si pro sebe, když mě zazvoní telefon a ozve se v něm Lois Promiň Lois ale měl jsem nějakou práci....nedořeknu protože mě přehluší policejní siréna Za chvíli jsem tam, ale ty šaty vážně nečekej! To ne máš odpočívat! odpovím tvrdohlavě. Zavěsím a mířím normální rychlostí k nemocnici. Jakmile tam dojdu pokud se teda cestou nezvrtne a ihned mířím k ní. Ahojky tak jak se ti vede? Snad moc nezlobíš sestřičky poškádlím jí a sednu si vedle ní na postel

Smallville - 12. prosince 2009 22:04

Hledání hračičky - Oliver Queen Hledáš hračičiku, jako hrdina na své motorce, který se prohání městem. Místo něj nacházíš pouliční zlodějíčky, kterou zmákneš levou zadní a pár dámám zachráníš kabelky, peniženky. Některé zachráníš před znásilněním. Ale pořád ti něco říká, že hračička má pipku na někoho jiného. Na někoho, komu by ublížil a ty bys to zrovna dvakrát nerozdejchal. Něco tě přiměje se vydat zpátky do údajného bytu Sophií. Něco ti nadává, že jsi od ní vůbec neměl odejít. Neměl si jí opustit. Ale pořád nerozumíš tomu, jak to ten proradný cvok mohl dokázat. Jak vás mohl sledovat, když jste se během chvíle přesunuli. A najednou ti dojde, že nejspíš použil nějakou svoji hračičku. Možná na sobě máš nějaké sledovací zařízení. Což se také potvrdí, když se zastaví a skontroluješ se. Nejspíš ti to nasadil, když si ležel v nemocnici. A teď za to zaplatí Sophie. Uklidňuješ se tou myšlenkou, že mu to ta Neznámá nedaruje. Že ho najde a zachrání Sophií, když bude potřeba. Vyrazíš zpátky, cesta netrvá dlouho. V této chvíli pro tebe neexistuje něco, jako je strach. Pro tebe v této chvíli existuje Soph, které se nesmí nic stát. Jenže než dojdeš k jejímu domu, spatříš ho v plamenech. Ze kterých se těžko někdo dostal. Už k němu přijeli i hasiči, ale nevypadá to nejlíp. Můžeš se tam dostavit, ale bude to sebevražda. Jí zachraňovat. Opět si neuspěl. Zradil jsi všechny a pochybuješ o sobě.

Smallville - 12. prosince 2009 22:14

Ani chvíle klidu, aneb co se může stát za jeden den - Sophie Nakonec zůstáváš v bytě sama. Oliver ti někam zdrhl a nenechal za sebou žádnou památku, pouze to, že jde najít hračičku a zachránit tebe. Chvíli si ve svém domě, něco děláš či se pouze díváš na práci. Chceš zabít čas. Ale po chvíli tě napadne jediné, vydat se zpátky do Luther Corpu a něco tam vyšetřit. Mrknout se na jejich vybavení, které je proslulé a nikdo jej ještě nikdy neviděl. Však se nic nestane, když něco vezmeš. A stejně, to stejný chtěl udělat Oliver. Tak proč né ty? A krom toho pan Olivera se vydal honit Hračičku. Nasedneš do auta, či si počkáš na taxíka, který tě bez problému odveze do Luthor Corpu. Nezabíváš se nějakými nesrovnalostmi. Či tím, že by tu mohli být kamery. Přecijen je všechny zlikvidoval hračička. Takže se dostat do laboratoří nebude tak složité, jak sis před tím myslela. Olivere Queene těšte se. Vlastně v této chvíli si uvědomíš, že pořád u sebe máš ten meteorit a že ho můžeš jít zkoumat. No aspoň něco se dozvíš, i když je to vůbec k něčemu. Když už víme, kdo je ten lump?

Lois Lane - 12. prosince 2009 22:25

Rozčiluje mne Stojí vedle mne a hledí na mne. Začínám se stydět za to, že jsem předním pouze v nemocničních hadrách a pomalu a jistě se klepu zimou. Zeptá se mne zda nezlobím sestřičky a já se pouze nad jeho otázkou usměji. Což nevidí, že tu stojím polonahá. Ve sklepě a čekám až mi donese šaty, které mi nedonesl. A prý jestli nezlobím sestřičky. pomyslím si a ušklíbnu se přitom. Celá se klepu zimou a zem mne tak studí, že musím přecházet z místa na místo. Kdybych je nezlobila, nebyla bych asi tady. A proč si mi sakra nedonesl to oblečení? Smallvilláku. zakřičím na něho a podívám se na něho rozčileně. Ale to mi dlouho nevydrží, když se ozve bolest hlavy a já se za ní musím chytnout. Nemysli si, že ti dovolím abys napsal článek za mně. šeptnu k němu a pomalými kroky se přiblížím, tak abych mu mohla pohlédnout do očí. Víš, že nevypadáš vůbec špatně. A hlavně to sako se mi velmi líbí. Že by ti nevadilo mi ho půjčit. v této chvíli pronesu velmi mile a hodím na něho svádiví pohled. Taky se dotknu té jeho kravaty, abych si k sobě mohla přitáhnout a zahledím se ještě víc do jeho očí. Ale v té chvíli se bolest hlavy ještě víc ozve a podlomí se mi kolena. Chytnu se za hlavu. Před očima se mi začíná dělat mdlo a já se snažím držet, i když to jistě marné. Neodcházej. šeptnu nakonec, když už jisto jistě opět vítám mdloby a temnotu. Neodcházej jsem mu řekla z toho důvodu, že už jsem nechtěla být sama. A obzvlášt být s takovým, jako je on. S takovým, který pro mne hodně znamená.

Sophia Megan Stecker - 13. prosince 2009 17:04

Doma - LuthorCorp Mírně zenchuceně se podívám na lahev na stole. Přehodím nohy přes sebe, zavřu oči a promnu si spánky. Díky alkoholu se mi po těle rozlévalo příjemné teplo, ale zároveň mě bude zítra bolet hlava... Odfouknu si a uklidím lahev zpět do skříňky k ostatním zásobám pití. "Pff, a je pryč. A ví to. Hmmm, tohle ale není fér! Moje druhé já je jen a jen moje záležitost!" Odfrknu si a švihem se zdvihnu z křesla, abych s meteoritem hluboko v kapse bundy vyrazila taxíkem k LuthorCorpu. Ostatně to mi připomnělo, že je moje auto rozbité, tak jako fotoaparát. Za druhou věc však mohl můj povedený šéf, kterého jsem v jednom dni musela hned dvakrát zachraňovat. No jistě, zkrátka je to tak. Nejspíš to budu brzy mít zapsáno v popisu práce. "Lidští Superhrdinové... Dělají co nemají a jsou přílši zranitelní. Obvzlášť když se najde nějaký obdobný vynalézavý lump..." Protočím oči nad poznámkou, která mi zní v hlavě. Dorozumívání nás dvou bylo nanejvýš zvláštní, ale byla jsem za to pouto moc ráda. Měla jsem ji ráda. Jako sestru. Modrou jiskru. Moji. Ach ano, už jsem si ji za ta léta přivlastnila. Teď byla mojí součástí. Tou, která vyvažuje tu slabou lidskou stránku. Zatímco jsem se vezla na zadním sedadle taxíku a vyhlížela z okna, vzpomínala jsem na podivnost se zaseknutým výtahem a těch pár lží, co jsem byla schopná nalhat někomu, kdo mě byl schopen tolik... rozhněvat a zároveň potěšit. Musela jsem se ušklíbnout. Tyhle kombinace byly nebezpečné. Od toho tuce pryč. Pracovní vztah a ani o zrnko víc. "Navíc... kdyby jsi s ním spala, neuvěřitelně by ti to zkomplikovalo život a pracovní poměry a princeznička Lois by se snažila ještě víc tě smazat ze scény..." Musela jsem uznat, že tentokrát má pravdu, a tak jsem sugestivně mlčela, ale i tak jsem cítila potěšení, které z mé druhé bytosti vycházelo. Radost nad vlastní pravdou a tím, že sjem nenašla argument, kterým bych jí to vyvrátila. Sama jsem věděla, že bych tak obelhávala výhradně sama sebe. Konečně jsem stála před majestátní budovou LuthorCorpu. Kdysi centra zla, teď uzavírající se továrny, kterou skoupil ten zbohatlík Queen. "Těš se, Olivere, to nebudeš čekat. Zjistím o tom pitomém kameni všechno." Vyrazím obezřetně do laboratoří, připravená se bránit a případně na sebe nechat dolehnout schopnosti nadpřirozené Jiskry. Pokud se v pořádku dostanu do laboratoří, vytáhnu přístroje a připravím se, abych se mohla podívat, zda je správná má teorie. Podle mě byl tento meteorit z většiny složený z chryzoprasu - kryptokrystalické horniny - při jejímž zaznění se mi okamžitě vybavil vzorec SiO2 a nápadná nazelenalá barva. Mimo jiné byla největší ložiska v malé zemičce v Evropě - Polsku, odkud pocházel také můj vzorek v domácí studovně, velký ais jako moje pěst. Popravdě se podle mě dovnitř přimíchal ještě jednoklonný monoklinický malachit se vzorkem Cu2(OH2)CO2 z Uralu v Rusku, jedné z největších zemí světa. Všechny poznatky si zapisuji pečlivě do bločku a to ultrafialovým perem, které se dá zviditelnit jen ultrafialovým světlem či citronovou štávou, pro bezpečnost, aby se mé poznatky nedostaly do nepovolané ruky. Zároveň kámen oměřím, zvážím, zjistím koncentraci látek, možnou radioaktivitu a záření a obdobné vedlejší účinky. Až nebude co zjišťovat, vypadnu z LuthorCorpu a zamířím zpátky domů taxíkem. __________________________ Za vzorky se omlouvám, ale jako Chemička bych nepřenesla přes srdce je sem nedoplnit.

Oliver Queen (Green Arrow) - 13. prosince 2009 17:30

Hledání podlého mužíka Chtěl jsem ho najít za každou cenu, ale místo něho jsem našel zlodějíčky a násilníky, které jsem zvládl levou zadní. Neměli vůbec žádný postup, neměl nic. Nebyli takový zákeřní, jakým byl Hračička. Který mne má skoro pod palcem. A já chci za každou cenu ochránit to, co je mému srdci nejbližší. I když by tomu nikdo nevěřil. Ještě chvíli se takto proháním městem na motorce, jako maskovaný hrdina, který chrání město. Tak překrásné město s některými chybami. Ale i to se dá zvládnout. Až mne napadne jedna myšlenka na slova hračičky. Touží potom mne zničit, touží potom. A možná i do té míry, že by mi byl schopen ublížit v jiném směru. Sophie je to jako rána z čista jasna a natolik bolí. Prudce otočím motorku, abych se mohl vrátit na místo, které jsem opustil. Uvnitř prosím všechny svaté, ať je to moje paranoia. Ale vím, že se určitě něco stalo. A bohužel tento fakt je potvrzen, když spatřím už zdálky hořící dům Sophie. Dojedu až k němu, abych se na vlastní oči přesvědčil, že to je hloupost. Ale pravda je jiná. Vždyť jí mohla vytáhnout z ohně ta Neznámá, Modrá jiskra... Nejspíš si moc věřím. Nikdo není nesmrtelný. Ani já ne. s touto myšlenkou se podívám ještě na hořící dům a mám v úmyslu se přesvědčit o opaku, ale to slyším přicházející sirény. A nemám chuť se vybavovat s hasičema, či s policajty. Vážně v této chvíli mám pocit, že jsem selhal. A že to všechno je moje vina. Toto se mi nikdy nestalo. Nejspíš to měl v plánu už od začátku Hračička a já jeho plán podpořil. Otočím to opět a vyrazím do svého domu, kde se převleči. Něco málo popiji. Jakmile jsem doma a vypiji celou láhev whisky, potom na sebe hodím nějaké slušné oblečení. Vydám se po svých ven do ulic, do nejzapadlejšího baru. Kde se pořádně opiju. I tebe jsem zklamal. Zelený šíp, už není. Není to co představoval kdysi. Už skončil. Já jsem skončil. Nemá to cenu. Nezachráním celý svět, nezachránil jsem ani jí. napadají mne tyto myšlenky, když popíjím jednu, poté druhou skleničku. Začíná to pomalu, ale jistě stoupat do hlavy. Ještě chvíli tu však zůstanu. Sám se svoji bolestí. A nesnažím se přesvědčit o opaku.

Smallville - 13. prosince 2009 18:36

Oliver - Bar či doupě Ano věděl si přesně kam máš jít. Už si velmi dobře znal hračičku a věděl si o něm leccos. Hlavně to, že se rád chodí někam napít. A že tento bar je dá se říct jeho doupětem. Vlastně doupětem všech. A hlavně ti bylo jasné, že dnešní noci nevyjdeš ven jen tak. Hele koukejte, kdo tu zavítal. Oliver Queen. No prosím. promluví na tebe jeden chlápek, který patří nejspíš k Hračičkovi. Vedle něho jsou další. Ty je ignoruješ a dál popíjíš skleničku. To je však rozčílí a vydají se za tebou. Dá ti první ránu. Vždycky je necháváš, aby ti dali první ránu. Aby to mohlo vypadat, že bojuješ v sebeobraně. Sklenička se ti bohužel rozbije a ze rtu ti začne téct krev. Necháš si z neznámého důvodu dát i několik ran. Jejich bolest nevnímáš tak moc. Spíše máš niterní bolest, která křičí jméno Soph. Ve které tvé ego nechalo zalíbení. A teď toužíš po jediném, po pomstě. Domláceného tě odnesou až k hlavnímu. K Hračičkovi, který se na to celé díval. Jelikož jeho skrýš je zde v baru. Uzavřena jedním neprustřelným sklem a ocelovými dveřmi. Vypadá to spíše na trezor. Ale, ale Olivere. Pročpak si šel až za mnou? Cožpak tě už nebaví život? pokusí se zažertovat Hračička, který je nad míru rád, že tě může zabít. Ale ty máš v plánu něco úplně jiného. Můžeš vzít zbraň od jeho neschopného poskoka, můžeš se pomstít. A poté odejít. I když se bude říkat, že z Olivera Queena se stal vrah. Přestal si být tím, čím jsi byl kdysi. Život tě zdá se omrzel. Takové stavy si měl kdysi. Kdysi když si pochopil, že nejsi nesmrtelný. Že nejsi takový hrdina, jako Clark. A že můžeš za něčí smrt.

Smallville - 13. prosince 2009 18:43

Hořící domov - Sophie Za své schopnosti by sis zasloužila jedničku a této věci si nejspíš tvůj šéf vůbec nevšímal. Dokázala sis to potvrdit, dokázala si vklouznout do LuthorCorpu a omrknout to tam. Jsi nadmíru spokojená a tak ti nic jiného nezbývá, než se vrátit zpátky. Než se vrátit domů. Opět si zavoláš taxi. Šéf by ti mohl něco koupit. Mohl by ti obstarat i ten slíbený fotoaparát. Cesta netrvá ani dlouho. Chvíle přemýšlení, či hádaní se se svým druhým já v podobě Neznámé. Jakmile dorazíte na místo. Překvapítě opravdu, když spatříš jak z tvého domu srší plameny a hasiči, co tu pobíhají jako figurky z člověče nezlob se, se to snaží všemi způsoby zachránit. Dneska toho začíná být opravdu moc. Nejdřív si prožiješ něco se svým šéfem, potom výtah a pak ten barák, který shořel. Nejspíš by sis měla promluvit s tím Hračičkou. Díky svému novinářskému čuchu víš, kde má takováto cházka sídlo. A když to neudělal Oliver, budeš to muset udělat ty. Nasedneš opět do čekajícího taxíku a vydáš se do toho baru. Právě v té chvíli, kdy Oliver v ruce drží zbraň a je připraven vystřelit na pana Hračičku.

Sophia Megan Stecker - 13. prosince 2009 18:57

LuthorCorp - Můj bývalý dům - Bar Hřálo mě to u srdce a byla jsem na sebe patřičně pyšná, že se veškeré mé teorie ohledně kryptonitu potrdilya tím pádem jsem mohla přesně určit původ jeho sloučenin a ložisek a tak i najít oblast odkud nejspíš bude tento kouske pocházet - není mnoho míst, kde se slučuje malachit s chryzoprasem, nebo by to bylo příliš nepřirozené, kdyby ano. "Chytrá holčička..." Potěšilo mě uznání v jejím hlase. Spokojene jsem zavřela oči an zadním sedadle taxi služby a v klidu čekala, až mě doveze domů, abych okamžitě začala pátrat v knížkách a zavolala Oliverovi, co jsem zjistila. Možná proto mě tolik nazlobil pohled na můj spálený dům. Vyrazila jsem z taxíka jako potrefená husa a doslova sršela zlostí. Přimhouřenýma očima jsem si měřila zbytky mého domu a tiše zakňučela. "To snad není možné! Střílí si ze mě!" "Tak se za ním pojďme podívat, nic tím neztratíme, když mu vysvětlíme, jak se chovat..." Bylo to tak jednoduché poslechnotu sesterský, přívětivý, vlivný hlas. Rozhodně jsem se znovu obrátila k taxíku a nechala se odvézt do jedné z nejzapadlejších uliček města. Tady se odrážela hanba tohoto majestátního úřadu, a zde se shromažaďovali řádné podlí lidé. Vyskočím z auta a trochu si rozcuchám vlasy, abych působila trochu neupravenějším dojmem. Nepotkám-li přímo Hračičku, možná mě budou považovat za striptérku nebo něco obdobného. Jen se usměju a kočičí, elegantní chůzí vejdu do baru, ovšem to mě přimrazí na místě a já jen s mírně otevřenými ústy zírám na svého šéfa, který právě na hračičku míří zbraní. Zavrtím hlavou, jako bych se zbavovala nějakého proklatého stínu a našpulím rty, zatímco jdu přímo k mužům, protože bych se sázela, že ti to nenechají jen tak a budou se chtít prát a mě by troška zábavy přišla vhod. "Dobrý večer ve spolek pánové..." ozvu se co nejsvůdnějším hlasem a nakloním hlavu na stranu, zatímco si zakládám ruce na prsou ve zdánlivě neškodné poloze. "Snad by jste nešli všichni proti jednomu? Možná je na čase trochu urovnat počty a vyrovnat účty." Mrknu na Olivera a pak pohledem přejedu všechny zúčastněné. Nakonec pohledem ulpím na Hračičkovi. "S tím domem jste to vážně přehnal. Víte jak dlouho mi trvalo, než jsem ho vybavila a dostala tam všechny ty cenné spisy? Koberce? Víte kolik stáli ty obrazy? Ne, nemáte ani ponětí. A tohle jste prostě přepískl. Pochopila bych to auto. Zničil jste mi ho buď vy, vaši poskoci a nebo nějací vandalové - i tak to bude stát pěkný majland než ho opravím, ale to se ještě dalo udržet - ovšem tohle! No dovolte!" Mírně se přikrčím v kolenou, téměř nepostřehnutelný pohyb, ale díky tomu jsem schopná kopnout kohokoli, kdo by se přiblížil a rukou mu zlomit nos točitým vrutovým nárazem pěstí pevně sevřené malé ručky.

Oliver Queen (Green Arrow) - 13. prosince 2009 19:04

Bar Věděl jsem přesně kam mám jít. Tušil jsem, že zde potkám i jeho. Objednal jsem si od krásné dívky skelničku, teda spíše dvě skleničky, které jsem do sebe hodil potom, co mi je podala. Viděl jsem na její tváři, že se diví. Hleděla na mně a já na ní. Líbila se mi. Byla jedna z mála holek v tomto zapadlém bordelu, který patřil té nejhorší cházce, jež se o ně nedokázala starat a občas je mlátila. To však mne vyrušil něčí hlas, který patřil jednomu týpkovi od Hračičky. Usmál jsem se tomu a dívál se dál na dívku, která se měla na odchodu a já jí pořád ještě nezaplatil. Dal jsem jí pět set dolarů. Usmál se a pak pokynul hlavou, aby odešla. Přijala je a opustila nás. Ve vzduchu byl stále cítit její parfém. Nadechl jsem se ho zhluboka. To jsem však dostal první ránu. Upadla mi prázdná sklenička, která vyletěla z ruky a roztříštila se. Poté přišla druhá rána. Nevnímal jsem kapky krve, které mi padali po xichtě. Nevnímal jsem tu bolest. Vnímal jsem pouze svoji touho po pomstě. Vnímal jsem tuto skutečnost. A nechal jsem dál mlátit. V domění, že jsem mimo provoz mně odnesli za svým šéfém. Který se mi vysmíval. Byl skutečně rád, že mne vidí. A až v této chvíli i přes veškerou bolest, jsem jim ukázal, jak vypadám zranitelný. Vzal jsem jednomu chlápkovi zbraň a postavil se jakž takž na nohy. Namířil jsem zbraní na něho a podíval jsem se mu do očí. Už na jeho tváři nebyl smích. V jeho očích bylo vidět strach. Strach o jeho život. A nemysli si, že bych nebyl schopen zmáčknout spoušť. Udělal jsem to kdysi a udělám to i teď. pronesu přesvědčivě. Sotva se držím na nohou a ignorují ostatní kolem mně. Prst mám pořád na spoušti. Vypadám na to, že za chvíli mně nohy neunesou a spadnu. Ale pořád se mu dívám do očí. A pořád na něho mířím s neskonalou touhou vystřelit. Ale to mne opět něco překvapí. Objeví se tu někdo, koho velmi dobře znám. Je to Sophie. To je jenom hloupost. Pouhý výmysl mé fantazie. Určitě je to nějaká levná prostitutka, která se jí pouze podobá s touto myšlenku dívku ignoruji až do toho, co promluví na Hračičku. S malým nechápáním na ní pohlédnu a poté opět pohlédnu na Hračičku, který stojí a ani se nehne. Ty žiješ? hloupá otázka, která by se dala pochopit pouze díky mému stavu ve kterém se nacházím. Opilý, pomlácený a v této chvíli i spouštějící spoušť. Ale to raději namířím do stropu. Takže hračičku dnešního dne nezabiju.

Sophia Megan Stecker - 13. prosince 2009 19:15

Bar Nešlo to, musela jsem se téhle situaci zasmát. V obklíčení mnoha silných mužů, kdy si hraju na malou hrdinku, která to může vše zachránit a mezitím se překvapeně směji otázce, kterou Oliver položí. "Jistěže ano. Snad jsi si nemyslel, že by mě tenhle vochechula dostal? Takový tintítko?" Tiše se zachichotám a olíznu si suché rty, zatímco shlížím těch několik mužů, co nás obstupují. Trhnu sebou, když uslyším výstřel a okamžitě vezmu Oliverovi zbraň z ruky a převezmu tak iniciativu do svých rukou. Namířím na případné muže, kteří by se mi postavili do cesty až se budu v pozici "podpěrka pro šéfa", kterého táhnu s sebou i kdyby proti jeho vůli, vydám ven z místnosti a ještě přes rameno zasyčím na Hračičku. "Ještě jednou se dotkneš nějaké mojí věci nebo ublížíš někomu, koho mám ráda a vyříkáme si to, štěně!" Nu, dobrá, možná to znělo trochu jako zavrčení. Kdyby se chlapi začali rvát, zastrčím Olivera za sebe a laskavě jim ukážu jak se užívá umění Taekwondo a Karate. Zkrátka se je pokusím obratně zneschopnit několika kopy a Hračičku udržet v patřičných mezích pomocí zbraně. Pokud možno však bez komplikací odvedu Olivera z baru, posadím ho do taxíku a sama tam zalezu taky. Nechám nás zavést k němu domů, jelikož z toho mého toho příliš nezbylo. Ostatně taky potřebuje trošku vypustit a za pár hodin se alkohol v jeho krvi vstřebá, takže když ho nechám prospat, bude v pořádku dřív. Až dorazíme k němu domů, dopravím ho přes jeho protesty do ložnice a jen mezi řečí kývnu k posteli. "Bez debat a spát! Mimchodem, kde máš koupelnu - ráda bych si dala sprchu, než se budu zase muset někam honit zachraňovat situaci."

Oliver Queen (Green Arrow) - 13. prosince 2009 19:33

Bar Pořád jsem tomu nemohl věřit, ale byla to pravda. Hlavně to dokazovalo její chování. Chtěl jsem být pánem situace, ale zřejmě jsem nebyl v té nejlepší pozici. I s několika vyřčenými protesty mně nakonec dostala, tam kam chtěla. Nakonec jsme se ocitly v taxíku na zadním sedadle. Až v této chvíli jsem pořádně ucítil bolest, pár zlomených žeber tu jistě bylo. Ale nebyl jsem v takovém ohrožení života, jak předtím. Hlava mi hučela, ale stála jsem hleděl na Sophií. Dorazíme ke mně domů a já nevěřícně ještě víc na ní hledím. Musím se jí dotknout, jako kdybych si myslel že je pouhý sen. Jsem hlupák. Počkat. Vy jste ho nechala jen tak jít. Nechala jste je na pokoji? To nechápu. pronesu nevěřícně, když si uvědomím že ani nezavolala policií potom všem a mně nedovolila abych něco neudělal hračičkovi. Dostrká mně doslova do postele a já si užívám toho, že ležím na něčem měkkém. Zeptá se mně na to, kde je koupelna. První dveře napravo. pronesu trošku se sýknutím a zadívám se na strop, který je býlí a tak čistý. Proč jste mně nenechala se v těch sračkách do který jsem se dostal? Proč jste mi jenom pomáhala a riskovala život? Měla jste mně nechat už v tom výtahu. zeptal jsem se jí a dál hleděl na strop. Omlouvám se vám za všechno. A najdu vám nějaký byt, který patří mně. Bude to provizorně a slibuji vám, že o mně už vůbec nebudete vědět. pokračuji dál a je mi jedno zda o mne slyší, či ne. Toto myslím vážně a taky to udělám. Stejně to Noviny bude chtít Tess, tak jí je přenechám spíše prodám. Vezmu si peníze a odjedu ze Smallvillu, z Metropolis. Nebude se o mně vědět a bude to tak lepší.

Sophia Megan Stecker - 13. prosince 2009 19:50

Ložnice: Tiše zakroutím hlavou a protočím panenky zatímco si odfouknu vlasy z čela. Znovu nakloním hlavu na stranu, našpulím rty a založím si ruce v bok. Upřený pohled upírám kamsi do jeho obličeje a oči mám přimhouřené. "Tak a dost!" Nevěděla jsem tak docela přesně, kde se to ve mně bere. Každopádně jsem nehodlala poslouchat obdobné řeči. Narozdíl od něj jsem viděla realitu nezkresleně a nebyla jsem opilá, takže bylo moje uvažování o dost racionálnější. "Jasně jsem mu vysvětlila, že pokud se ještě jednou o něco pokusí, srazím mu hřebínek, ale rozhodně jsi potřeboval odtamtud odvést - vždyť se na sebe podívej, jak tě zřídili! Hmmm? Nebude problém ho znovu najít a dokonce mi možná ušetří práci a najde si on mě. Na tom ostatně nijak nesejde, vyjde to nastejno." Odfrknu si a protáhnu se trochu. "Pche! A zbytek života si vyčítat, že jsem nezachránila lidský život? Myslíš, že bych s tím, u Helcingerova kladiva, dokázala žít? S čistým svědomým? Bože! Copak si myslíš, že se tvým odchodem něco změní? Tohle město je prostě takový. Vždycky bylo nebezpečné a to je na něm krásné. Naopak, pokud odejde někdo, kdo bránil spravedlnost... bude to tu vypadat zase o něco hůře. To bys to nechal všechno na Clarkovi?" Povzdechnu si a trošku zívnu, skrz ruku, kteoru přiložím před ústa, než pokračuji v rozmluvě: "Mimo jiné jsem ti chtěla oznámit, že jsem přišla na to, dokud by mohl pocházet ten kámen a kde by mohla ležet ložiska. Tím by jsme mohli Hračičkovi odříznout zásobitele a zachránit tak Clarka. Má to totiž specifické složení. Stavila jsem se v LuthorCorpu, když jsem se vrátila, z domu mi zbyly už jenom trosky. Ale nějak to zvládnu a zase se postavím na nohy - tak jako pokaždé. Seženu si knížky, které jsem tam měla, obrazy, necháms i objednat nové koberce a někde začnu stavět na novo anebo koupím starší dům v dobrém stavu a přestavím si ho dle svého obrazu. Prostě to zvládnu. Tak a teď bez protestl spát, až nebudeš opilý, můžeme si promluvit." Otočím se, zabouchnu dveře a zamířím do koupelny. Nechám se hýčkat teplým proudem vody a pak vylezu ven, osuším se a znovu se opláchnu. Pokudím se najít kuchyni, uvařím čaj a napustím skleničku vody. Z kabelky vytáhnu aspirin a donesu vodu s aspirinem za Oliverem - čaj beru s sebou. Někde v ložnici se posadím na židli, najdu si nějakou knížku a počkám až se probudí. Potom mu okamžitě vnutím vodu s aspirienm a přinutím ho ji vypít pdo pohrůžkou, že ho jinak vezmu do nemocnice. Nakonec ho podrobím prohlídce. Takže prohmatám opatrně hrudní koš, abych zjistila, která žebra jsou zlomená - naštěstí snad žádné nepropíchlo plíci - a pohmožděniny... Taky zkusím zjistit, zda mu nezpůsobili otřes mozku...

Oliver Queen (Green Arrow) - 13. prosince 2009 20:08

U mně doma Vyslechnu si její slova a pomalu přitom zavřu oči. Poslechnu jí, protože jsem zjistil, že je lepší než se s ní hádat. A po chvíli usnu. Probudím se až se strašnou bolestí hlavy, kdy si musím opravdu dát aspirin. A to jsem pro něj chtěl dojít do kuchyně. Myslela na všechno. Vypiji bez toho, abych něco řikal a pouze jí sleduji. Nemluvím. Nemám takovou potřebu. Prohlédnu si jí. Když mne podrobí prohlídkou, občas se přistihnu přitom že sýknu. Otřes mozku to může být, ale není to nic co bych nezvládl. Pohlédnu jí do očí a zahledím se jí do nich. Beze slova. Jako kdybych si přál, aby v nich něco přečetla. Chování si na ubohého boháče, kterému je všechno fuk mne unavuje. Jsi tak silná a zároveň působíš tak křehce. Muž se v tobě nevyzná. A taky se dokáže zamilovat. Jak to jen děláš? pronesu spíše pro sebe, ale vím že i ona to slyší. Opatrně se svoji zraněnou rukou dotknu její tvář, když mi to dovolí. Pohladím jí po ní. Na mé tváři je úplně jiný úsměv než kdy předtím. Jsi tak inteligentní a tak schopná. Dokážeš věci, které bych já nedokázal. A vždycky jsi byla, když jsem tě potřeboval pokračuji v rozhovoru, ale stejně vím, že tyto slova nebude brát vážně. Jsem přeci její šéf a ona to bude brát jinak. Daily Planet prodám. Stejně nejsem schopný šéf a potom cos mi řekla. Nenechám Green Arrowa, ale budu trošku více na cestách. Aby toho neměl tolik Clark. řeknu velmi vážně a musím se přitom zhluboka nadechnout. Pořád se jí dívám upřeně do očí a nespouštím z ní. V hlavě mi kolují myšlenky o tom, co by mohlo být a nejspíš nebude. Protože jsou tu znatelné rozdíly, přes které se nejspíš neproneseme. Ale tak bych chtěl. Tak bych si to přál. Udělal bych proto všechno, kdyby udělala nějaký náznak. Ale ono se ještě nic nestalo. Teď čekám spíše na její reakce.

Smallville - 15. prosince 2009 18:20

Poslední události, vítej na scéně Naštěstí se tě nějak netýkalo jak vybuchla bomba v Daily Planet. Byla jsi si dát nějaké to kafe, protože si už v práci usínala a už ti to tak pořádně nemyslelo. No prostě si potřebovala nakopnout. Objednala sis, číšník nebyl vůbec špatný. Takže flirtovat bys s ním mohla, ale tobě se hnali myšlenky spíše k tomu článku o který za poslední dobu všichni stojí a ty nevíš vůbec proč. Kafe ti bylo doneseno ještě teplé a tak jak sis ho představovala, takže nějaké to zpropitné si zaslouší. Jak si tak popíjela zabrána do svých myšlenek, vyrušila tě z toho televiza, kterou pustil číšník nahlas. Než si mu stačila cokoliv říct, či vyčíst, zaujali tě rychlé zprávy. Které oznamovali, že v Daily Planet vybuchla bomba a tys tam před chvíli byla. Byla tam Lois, která určitě byla zabrána do článku. Uklidňoval tě spíš pocit, že tam je s ní Clark. Možná by sis i oddechla, kdyby nebyl záběr, jak odváží Lois do nemocnice a Clark tam zachraňuje ostatní. Zavolala sis taxi, protože jsi auto nechala v opravovně. A vyrazila si do nemocnice. Podívat se na Lois a přinutit jí, ať leží. Protože víš, že by se určitě vrátila, aby dopsala článek. Strašná její posedlost mít všechno, dosáhnout lepšího. Toto si na ní neměla ráda a zároveň si jí to záviděla. Dorazila si do nemocnice, právě v té chvíli kdy Lois nebyla v pokoji a sestřičky jí začali hledat. Stále říkali něco o tom, že to byl vážný otřes a neměla by utíkat. Jako kdyby se tvoje spekulace hned nepotvrdili.

Smallville - 15. prosince 2009 18:34

Skladiště - Mario Nějakou tu velkou chvilku vážně strávíš ve skladišti prohledáváním starých případů, u který se vůbec nenachází spojitost a spíše ti to zabírá tvůj drahocený čas, který si mohl vynoložit do hledání Lex Luthora. Jako kdybys těch problémů vážně neměl dost. Je vidět, že i Mika to zrovna dvakrát netěší a že pořád nic nenašel. Občas z jeho úst uslyšíš pár peprných slovíček, které stojí vážně za to. Po asi dvou hodinách vás v tom vyruší telefonát. Je to tvoje. Jakmile zvedneš telefon, zase uslyšíš rozčilený hlas šéfa. Kterému ze začátku není vůbec rozumět. Je zřejmě velmi rozčilený. Santano, sakra kde jste? V Daily Planet se stal výbuch a chci, aby jste s tím vašim kolegou se vydali tam a vyšetřili to. Tak si konečně pohněte s tou velectěnou prdelí a mákněte na tom. Chci sakra nějaké výsledky. huláká do telefonu šéf, že si ho musíš dát trošku více od ucha. Mike zřejmě všechno slyšel, takže tě ani nepřekvapí, když rozčileně praští pěstí do stolu a všechny papíry rozhází po zemi. Já toho šéfa zabiju. Jako kdyby neměl žádné jiné poskoky než nás. promluví rozčileně a vydá se k výtahu. U něja na tebe netrpělivě čeká. Vidíš na něm, že je celý rudý a to on byl z vás kdysi ten klidný. A řídit budeš ty. řekne rozčileně, když nasedá na místo spolujezdce. Zřejmě to bude tak lepší. Před Daily Planet to vypadá vážně katastrofálně. Minete poslední sanitku a pár novinářů vycházejích a vcházejících do budovy. Dokonce i zbohatlíka Olivera Queena, který zřejmě nemá nic na práci. Sakra, sakra.. Nikdy nedají pokoj. A je po důkaz. Mrchy jedny. Teď tam bude tisíc otisků a vyber si pachatela. Do pr... že se na to nevys.... nádává a buší do tvého auta. Myslíš si, že by měl jít na nějakou léčebnu, než něco zlého vyvede. Ale raději mlčíš. V této věci měl pravdu. Ale podívat se dovnitř budete muset, zjistit pár věcí. Vyslechnout budete muset asi všechny, co byli v té budově. Jisté je to, že vám neutečou. Budou v nemocnici. Mike vstoupil do budovy, jako první a začal to prohlédavat, ale nic společného s bombou nenašel. Tobě se to však podařilo. Byl to jakýsi střípek zeleného kamene. Z něho se poslední dobou dělali často trhaviny. Takže opět to bude chtít se vrátit do laborky a nechat to proskoumat. Kdy ty budeš mít čas?

Chloe Suliven - 15. prosince 2009 19:30

Kavárna Tolik práce. povzdechnu si a ještě si něco chvíli pročítám. Tohle nemá cenu, potřebuju se probrat. Řekla jsem si a vstala od pracovního stolu a mířila rovnou do kavárny, kde bych si mohla trochu odpočinout a získat sílu pro další práci. Objednala jsem si rozpustné kafe a čekala, až mi ho přinesou. Bylo teplé a dobře udělané, tak jsem číšníkovi dala nějaké spropitné a začala jsi vychutnávat horký nápoj. Moc dlouho ta pohoda nevydržela, jelikož z televize se linulo čerstvé zpravodajství o výbuchu bomby v Daily Planet. Bože zakryla jsem si rukou ústa a pozorně sledovala záběry. Začala jsem si dělat starost o Lois, přece jen… byla tam. Nadrbou stranu se o ni jistě postaral Clark… utěšovala jsem se, ale najednou jsem viděla pravdu. Lois vezli do nemocnice a Clark se snažil co nejvíce pomáhat. Rychle jsem si zavolala taxika, kterého jsem netrpělivě vyhlížela a poté co přijel, jsem mohla vyrazit do nemocnice. Nemocnice Ať nevyvádí nějakou hloupost. Prosím, ať klidně leží a nesnaží se dokončit článek. Prosím. prosila jsem v duchu, i když jsem tužila, že se bude snažit o dokončení článku. Jinak by to nebyla Lois. Jen co jsem zaplatila taxikáři, vyrazila jsem rychlým tempem dovnitř. Zeptala jsem se na ni nějaké sestřičky, ale jiné sestřičky Lois začaly hledat. Poděkovala jsem sestřičce a vdala se svou sestřenici hledat také. Lois nedělej si problémy. prosila jsem stále v duchu, zatím co jsem hledala. Chodím po nemocnici a pak radši jdu do jejího pokoje a čekám, jestli ji někdo přivede.

Smallville - 15. prosince 2009 20:02

Práce volá - Clark Lois omdlela a tobě nezbývalo nic jiného než jí opět odnést do pokoje. Vypadá to vážněji než sis myslel předtím. Proto ani nějak extra neváháš a vydáš se do jejího pokoje, hned u dveří se tě ujme sestra. Která si jí prohlédne a jen zavrtí hlavou. Kde jste jí našel? S takovýmto otřesem mozku by neměla chodit ven. pronese sestra a otevře ti dveře od jejího pokoje, abys jí mohl uložit na postel. V pokoji spatříš Chloe, která tu čekala pro jistotu, zda jí někdo donese. Jen si s ní vyměníš pohled, protože se k tvému super sluchu donese hlášení o vloupání v klenotnictví. Takže aní neváháš a vydáš se tam. Jakmile se tam ocitneš díky svojí super rychlosti, spatříš dva mladíky. Klenotnictví vypadá v strašném stavu. Ale tebe zajímají ti dva útočníci. Všechno by šlo, jako po másle, kdyby nebyl v blízkosti nějaký úlomek kryptonitu. Jako kdyby toho dneska nebylo dost. Dva chlapíci se tě hned ujali a ty ses snažil i přesto s němi bojovat. Což se ti nakonec podařilo. Nemocnice - Chloe Napjatě si čekala na to, kdy sem donesou Lois. Nakonec si spatřila Clarka, který ji donesl. Byla v bezvědomí. Clark si s tebou vyměnil jenom pohled a opět zmizel. Nechal tu samotnou Lois, protože věděl že se o ni postaráš a spoléhal se také na doktory. Doktorka jí prohlédla, vyměnila si pohled se sestrou. A potom se začala věnovat tobě. Bude tu prosím s ní. A dohlédněte na to až se probudí, ať odpočívá. promluví k tobě doktorka a nechá tě o samotě s Lois. Jindy by příslušníky poslala pryč. Ale zřejmě mají plno práce a ještě by jím udělalo horší práci hledat pořád Lois. Sedla sis nakonec k posteli a čekala si až se probudí Lois. Máš o ní strach. Není se čemu divit, když to je tvoje sestřenka. Pomalu se začne probouzet, teda spíše převalovat. Aspoň trošku naděje.

Chloe Suliven - 16. prosince 2009 10:46

Nemocnice Sedím na posteli a přemítám, kde může být. Naštěstí se ve dveřích objeví Clark, který nese Lois.Reflexně se postavím a vyměním si pohled s Clarkem. Poté se podívám na Lois. Před tím než přijdou doktorka se sestrou, tak ji stisknu ruku. “Nebojte, dám na ni pozor.“ ujistím doktorku a zároveň přemýšlím, jak dlouho ji udržím v klidu. Poté co doktorka odejde, si sednu na okraj postele a pozoruju Loisin obličej. Čekám na nějakou známku toho, že by se probouzela. Chvíli se nic neděje, ale pak se začne převalovat. Oddychnu si. Snad je to dobré znamení pomyslím si a stisknu Lois ruku. Nic jiného dělat nemůžu, jen čekat na její probuzení a pak ji pohlídat. Možná ji potom i trochu upozornit na její útěk.

Ashley *Ash* Sullivan - 30. prosince 2009 20:25

V akci? Celou dobu jsem se usmívala, tedy do té doby, kdy jsem uviděla jeho auto. Začala jsem pochybovat, ale jakékoliv jízlivé poznámky jsem si nechala pro sebe. Podala jsem mu všechny spisy a on se v nich začal probírat. Čmáral po mapě a já na něj nechápavě zírala, nepobírala jsem jeho chování, ale tušila jsem, že to bude na zajímavé, tedy až mi to vysvětlí, protože to do sebe úplně hltal. “Záměrem?“ Až když mi mapu ukázal, pochopila jsem. Nebyla to však nějak „malůvka“, nýbrž čáry, které byly spojeny do písmene S. Nasedla jsem rychle do auta a připoutala se. “Ale... proč by písmeno S? Co jim to dá? Připadá mi to ... jako nějaký rituál.“ Na čele se mi objevila nepatrné vráska, jak jsem zkřivila obličej. Proč? Všechno tohle děláme pro Daily Planet, ale pokud to mělo opravdu nějaký důvod, neměli bychom to mu zabránit? “Já vím, že bychom se do toho neměli plést, ale... neměli bychom jim v tom zabránit?“

Sophia Megan Stecker - 20. ledna 2010 16:30

U Olivera Zatímco si prohlížím zranění, téměř neposlouchám, co mi říká, do doby, než jeho ruka spočine na mé tváři. Tázavě vzhlédnu, ale otázka zůstane nezodpovězená, protože místo toho mluví dál. Pomalu si povzdechnu a znovu protočím oči vsloup. "Bude to otřes mozku," konstatuji nakonec rozhodně. "Tohle není Oliver Queen. Ten, kterého znám, se nikdy nevzdává." Položím mu ruku na čelo a pokusím se zjistit, jestli nemá i teplotu. "Asi to bude chtít další dávku aspirinu, řádného spánku a případně nějaký studený obklad. Brzo by to mělo být zase v pořádku." Pokusím se trochu urovnat pokrývku a pak si protáhnu bolavá záda. "Jen doufej, že se tu ti parchanti neukážou, než budeš zase fit. Tentokrát už to nebude žádná látka, co tě z tohohle dostane, jasné? Budeš prostě ležet a dostaneš se z toho normální cestou. A budeš pod dohledem. Určitě znáš nějaké bodyguardy nebo můžeme poprosit normální policii. Mimochodem, máš tu notebook? Mám ještě nějakou práci a články je třeba dopsat včas. Je pravda, že po tom výbuchu to po nás možná nikdo chtít nebude, ale je nutné dodržovat staré dobré zvyky nás z Daily. Držíme slovo. A když řeknu do zítřka, bude to zítra ležet na stole i kdybych s tím měla skočit pod auto.... Eh, co to zase melu? No. Určitě tu nějaký počítač máš, ne?" Trochu se rozpovídám - ostatně jako já vždycky, když spěchám, jsem nervózní, něco hledám anebo všechno dohromady. "Jestli budu takhle dál mlít nesmysly, za chvíli se nevyznám ve vlastních slovech." "Není to tak hrozné. Když budeš mluvit trochu pomaleji a postupně, bude to lepší." "Asi vážně mluvím dost nepřehledně, ale uvědom si, že jsem novinářka. Jsme placená za to dělat kolem všeho mystéria, které přilákají publicitu." "Jsi strašný workoholik, víš to?" "Myslím, že to už jsem párkrát slyšela." "A kdo to řekl, ten byl vážně velice chytrý člověk." "Možná, ale to vůbec není tvoje starost." Olíznu si zase suché rty, prsty jemně projedu jeden z pramenů vlasů a upřu pozornost zpět na Queena.

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 18:04

Doma Vyslechnu si její slova a musím si povzdychnout, protože jsem nejspíš čekal něco jiného. No budíž. Na její slova nějak nereaguji, stejně by moje námitky asi neznamenali nic, jelikož by si nakonec vynutila svoje. Takže se budu chovat, jako poslušný kluk, který jinak dostane pořádný výprask. Krom toho mně hlava docela dost bolí, takže jí za ten aspirin budu velice vděčný. Jen se mi na tom nelíbí ten spánek. Nejvíc mně však překvapí, když se mně zeptá no notebook, či tu mám. Jen na ní nechápavě pohlédnu, ale nic nenamítám. Notebook mám někde v kufru u stolu, tam někde ho hledej. pronesu unaveně a stále se na ní nechápavě dívám, protože mi to nepříjde logické, ale hádat se s ní nechci. Jen malý dotaz. Kam to pak chceš dát? A krom toho netuším, zda se to otiskne. opět k ní promluvím. Je pravdou, že v tom vidím hodně, ale vůbec tomu nerozumím. Vlastně mně i bolí když mám o něčem přemýšlet. Jo a s tím, že bych někam utekl se nebojte. Zůstanu tu a žádný bodyguardy, ani policií nechci. Postarám se o sebe sám. pronesu opět z hrdosti a zavřu pomalu oči, protože mně ta únava k tomu dohnala. Ale přitom vnímám, takže jí můžu odpovědět na případné dotazy, které by mohla mít.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 18:19

U Olivera: Jenom se pousměju. "O to se nestrachuj. Teď odpočívej. Donesu aspirin a zkusím něco ukuchtit - i když tě varuju. Moje kulinářské schopnosti se nikdy nedostali dál za pár jídel a to si vařím málokdy. Rozhodně, ať už se o sebe postaráš sám jakkoli, teď bys měl zůstat ležet, aby sis ještě nepřitížil." Potichu se zachichotám, jemně ho zamáčknu do peřin, vezmu skleničku a opět zmizím v kuchyni. Tam do skleničky napustím další chladivou vodu, přidám ještě jeden prášek aspirinu, zamíchám a prohledám lednici a police. Pokud se tam našlo cokoli, z čehož by se dalo uvařit něco stravitelného, použila bych to, ale teď se nejednalo jen o můj žaludek a pro chlapa v domácnosti je vařit docela oříšek, takže se nakonec rozhodnu objednat pizzu. Tak jako tak se bez spropitného v kapse vydávám zpátky s krabicí pizzy, skleničkou s aspirinem a malým úsměvem na tváři. Moje nálada stoupala od jedné k pěti. "Nevěděla jsem, jakou máš rád, tak jsem vzala šunkovou a sýrovou a budu doufat, že ani na jednu z nich nemáš alergii. Nic lepšího mě popravdě nenapadlo. Takhle to obvykle dělám i doma, když chci mít klid na psaní, protože něco sama vařit nemám čas. Popravdě, trochu mi to chybí, ale co člověk nadělá. Dvě práce dají zabrat." Posadím se k němu na kraj postele a podám mu skleničku, zatímco si krabice s pizzami rozprostřu na klín, aby se neumazala prostěradla. "Musíš být unavený. Za dnešní den toho na tebe bylo asi moc - obvzlášť pokud jsi včera byl na Brooklin street, protože tím pádem jsi se ke spánku asi moc nedostal a ono spát s přeraženými žebry asi dá zabrat..." Povzdechnu si. "Tvoje tělo si za dnešek užilo vážně pěkných pár dobrodružství, doufejme, že z toho nedostaneš do budoucna nechtěné vedlejší následky. Nevím, jak se ti to povedlo, ale zjevně si mě přinutil naprosto ignorovat fakt, že jsi teď vlastně mým nadřízeným... a zároveň mě vlastně svým způsobem dostal i na večeři, jak jsi prohlásil v nemocnici, že? Chmmm." Tiše zakroutím hlavou. "Jeden den a co všechno se nestane, že? Začínám dostávat celkem hlad, ale indisponovaný má přednost. Sýr nebo šunka?"

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 18:48

Doma Po očku jí sleduji a naslouchám jejímu hlasu, který se mi nějakým způsobem velmi líbí a uklidňuje. Chvíli něco dělá v kuchyni, během té chvíli se mi podaří usnout, ale probudí mne nakonec to jak se ke mně vrátí. Otevřu oči, abych se podíval na to co nese. Když zjistím, že se jedná o pizzu, na mé tváři se vykouzlí úsměv, protože tu mám vážně rád. Všechny druhy pizzy. A hlavně sýrovou a šunkovou, takže je mi jedno jakou dostanu. Vezmu si skleničku a vodou zapiju aspirin, za který ji velice děkuji. Na její slova se pokusím usmát, ale na mé tváři spíše spatří bolestivý úšklebek. Když mi začne říkat o tom, co jsem se prošel za dva dny. Teda spíše za dnešek, tak si jenom povzdychnu. No zažil jsem si horší věci, takže jsem si na to asi dokázal zvyknout. Pak mi řekla, že přestala ignorovat fakt, že jsem jejím nadřízeným šéfem. Tomu se musím usmát. Rád bych řekl, že mně to těší. Bral bych však, kdyby to bylo za jiných okolností. musím podotknout a nasaju tu překrásnou vůni pizzy, díky které dostanu ještě větší hlad. Mně je to jedno já mám rád obě. Takže výběr je na tobě. Po pravdě já sním všechno. pronesu s úsměvem. Přitom však sýknu bolestí. Protože mně bolí se smát. A na tato zranění jsem si poněkud zvykl. Ono se tomu občas člověk nevyhne. pronesu trošku od tématu a pohlédnu hladově na tu pizzu, která ji spočívá na klíně.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 19:00

Na posteli ( - ať už to zní hříšně jak chce... x)) Párkrát kývnu hlavou ze strany na stranu, upírajíc pohled na obě krabičky na klíně a nakonec mu podám tu se šunkou. Cestou ji však i otevřu, aby se s tím nemusel tak namáhat. "Jistě, jednou za čas na to doplatí každý, ale byla bych radši, kdybys ten lék užíval až v doopravdy krajních případech - na pokraji smrti a ne jen při touze vyrazit zase ven. Není to ozkoušené a všelicos se může zvrtnout. Situace se pak dokáže stát nezvladatelnou." Tiše zamručím a zamračím se. "Ale už dost o špatných věcech. Je čas zase myslet na přítomnost a ne na minulost, hmm? I když... slíbil jsi mi informace, že? Ráda bych se dozvěděla, kdo je Oliver Queen, vyjma toho, že po nocích létá v ulicích města v zeleném převleku a přes den má v Queen industries milióny... Prozradíš mi na sebe něco?" Během své řeči několikrát ukousnu z první části pizzy se sýrem a přehodím nohu přes nohu. Každé sousto pomalu žvýkám, než polknu, navzdory kručení v žaludku a jednoznačné vzdouvajícnosti hormonů. "Podle nějakých studií by se měl každý centimetr čtverečný jakékoli stravy přežvýkat až třicetkrát, než by měl být spolknut..." Musela jsem se udivit, jaké věci mi zůstávají v paměti, ale pohled nezpouštím z tváře Olivera Queena, i když mezitím jím.

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 19:32

Doma Řekne něco ohledně toho léku, který jsem chtěl použít v krajních potřebě, kdyby náhodou někdo chtěl narušit klid ulic. Pokusím kývnu hlavou, jako že to chápu. Když mi podá otevřenou krabičku hned mně uhodí ta přenádherná vůně jídla, které se vůbec nedá odolat. Takže se do toho vážně pustím až to vypadá komicky. Potom mně vyruší v jídle, když se mně zeptá na informace. Dojím tedy v rychlosti první část pizzy. A musím se chvíli zamyslet nad tím, co bych jí řekl. Moje rodiče zemřeli protože je zabili Luthorovi. Od té doby jsem se rozhodl bojovat se zločinem, aby se nepáchal na ostatních. Takto bych jí to asi nemohl říct. Ohledně jejich smrti nemám žádné důkazy. ženou se mi v hlavě myšlenky. Poškrábu se na čele. No ehm.. Netuším, kde mám začít. začnu větu, ale nedokončím jí protože je nejspíš toho tolik co bych jí rád řekl, ale musím to v mezích, protože je novinářka. I když je pravdou, že o mně už ví toho dost, aby to mohla uplatnit ve svůj prospěch. Po pravdě vyrůstal jsem sám, jelikož moji rodiče zemřeli. Zdědil jsem jejich veškerý majetek a musel se starat o firmu. Pochopitelně ne sám. A co se týká Lexe, tak už od školy jsem se zrovna neměli v lásce. On byl vždycky ten podivín. odpovím jí a kousny ještě, protože mám vážně hlad. No a pak se staly mým jediným uklidněním večírky, ženské. Ne že bych byl na to hrdý. To kdy jsem se rozhodl se změnit a být aspoň trochu užitečný, bylo potom co jsem uvízl na ostrově a strávil tam dva roky, které mně naučili mnohé... promluvím k ní unaveným hlasem a stěží dojídám druhou pizzu. Je na mně vidět patrnou unavenost. Hlavně co se týká boje o přežití a lukostřelby... dodám, ale ta slova jdou vážně stěží, jelikož se mi pomalu, ale jistě zavírají oči. Mohli bychom v tomto rozhovoru později pokračovat? Jak říkáte, měl bych si odpočinout a vážně se v této chvíli cítím poněkud unaven. je na mně poznat, že se vůbec nevymlouvám a myslím to jako fakt. Odložím pizzu na noční stolek, jež je na levé straně a opět si lehnu se zavřenýma očima.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 19:43

U Olivera: Pozorně poslouchám, dokonce tak pozorně, že na chvíli úplně zapomenu na jídlo. Až v době, kdy zmíní, jak je unavený se usměju, vezmu jeho krabičku a zvednu se z postele. "Zabalím to, aby to neoschlo, pokud ti to nevadí, osprchuju se a budu hlídat. Ty spi." S úsměvem zamířím do kuchyně. Pizzy uklidím na ráno, z té své ještě jeden kousek vezmu a sním a potom se zatoulám hledajíc koupelnu. Jakmile ji najdu, neváhám, rychle se vysvléknu a honem pod proud teplé vody, abych ze sebe smyla tíhu celého tohohle dlouhého dne. Asi po patnácti minutách klidného lenošení pod proudem zkusím najít nějaké mýdlo a řádně se omýt. Nakonec se ještě opláchnu a zkusím najít nějakou osušku. Tu, pokud bude vlhká pověsím nejspíš na radiátor nebo přehodím přes židli, aby uschnula a sama si pak půjčím župan, který tu jistě někde bude mít. Takto vystrojená se zrhuba po dvaceti minutách vykodrcám z koupelny a zamířím hned do ložnice zkontrolovat situaci. Po chvilkovém rozvažování si prostě přitáhnu dvě židle, na jednu se posadím a na druhou natáhnu nohy a nejspíš tak i usnu...

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 20:18

Doma, ráno Spím poměrně klidně, občas mně probudí bolest, když si lehnu na zraněné žebra. Tiše sýknu a přitom se podívám na spící krásku, které to vážně sluší a místo toho, aby odešla tu je vážně a hlídá mně. No i když bych jí rád umožnil lepší místo, aby se mohla pořádně vyspat. Určitě bude mít zničená záda. Nakonec se jen tiše natáhnu po budíku, abych zjistil kolik je hodin. Při zjištění, že je pět hodin ráno se potichu vyplížím z postele, abych vykonal potřebu a uvařil kafe a možná se pokusil udělat snídani. Cítím se o mnoho lépe než včera a už se mí nějak nechce spát. Uvařím kafe a z toho co je udělám snídani, takže nezbyde mi nic jiného než udělat tousty, které jsou snadné a měl jsem na něc celkem chuť. Vůně kafe se táhne skoro po celém bytě, jelikož mám velmi kvalitní kávu. Na stůl položím oba hrníčky kafe, a pak talíře se snídani. I když nejspíš by se měla dojíst ta pizza ze včerejška, ale o to se já vůbec nebojím. Sednu si ke stolu a pohledem sjíždím včerejší noviny, které mám nyní na stole. Bolest jsem se rozhodl překonat, i když vím že nejspíš uslyším nějaké stížnosti, na to co jsem nyní vykonal. Po pravdě ležet a čumět do stropu než se probudí tato kráska se mi nějak nechtělo. Je tolik věcí, které se dají dělat. A teď čekám, než se slečna probudí.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 20:35

Probuzení: Místo poklidného spánku mě čekala obvyklá scenérie podivných, trochu děsivých snů, takže jsem s sebou povětšinu času házela. K ránu se mi podařilo spadnout z postele, v tu chvíli jsem doširoka rozevřela oči a zírala na strop, který vůbec nebyl můj. "Kde to zase, u všech čertů, - eh - !" utnu, jakmile si vzpomenu na včerejší události a trochu se rozhlédnu. Vůně kávi táhnoucí se vzduchem je sice lákavá, ale Olivera v posteli nevidím. I tak ovšem na prá chvil zrudnu, nad svou prvotní reakcí a vůbec, že se mi podařilo spadnotu z provizorního lůžka. Rychle se zdvihnu na nohy, protáhnu se trošku jako kočka a udělám si párkrát za sebou most ze stoje, abych protáhla i zádové svaly. Hned na to zamířím po vůni do kuchyně. Opřu se o rám dveří a chvíli jen tak s úsměvem pozoruji výjev před sebou a toť snídani i s kafem na stole a Olivera, jak čte noviny. "A to jsem si myslela, že starat se o domácnost je práce žen, asi budu muset přehodnotit své názory. Vyvracíš mi mé staré dobré rozumi, Olivere, a vůbec o tom nevíš. Jak to provádíš?" Zakroutím tiše hlavou a dojdu až ke stolu, kde si sednu na židli. "Píšou tam něco zajímavého?" optám se, zatímco si přehazuji nohu přes nohu, ač jsem si vědoma, že to možná odhaluje příliš, jelikož stále zůstávám v jeho vlastním županu. Přesto, kdo by se o to po ránu staral? Obvzlášť pokud před ním leží snídaně. Pomalu se pustím do jídla a musím uznale pokývat hlavou. "Člověk, který žije sám, se asi naučí si vařit, že? Mě to bohužel asi minulo. Jak říkám, moje umění skončilo naprostým fiaskem, když jsem se pokusila se svým kulinařením připravit kuře po maďarsku a nakonec jsme se raději rozhodla dát to psovi svého otce... No, asi se mám ještě dost co učit, jen co na to budu mít chvíli čas." Pomalu upiji kávy a trochu provinile po něm vrhnu jeden ze zkoumavých pohledů. "Já... no, vážně se omlouvám, asi jsem ti spotřebovala množství teplé vody... trochu jsem se pod tou sprchou zapomněla... a... no... " Docházela mi slova a tak jsem raději bezmocně pokrčila rameny a rukou si nervózně odhrnula jeden ze dvou pramenů, které my spadly do obličeje. Ten druhý tam andále zůstává, protože místo toho opět začnu jíst. "Mimochodem, neměl bys tu pro mě nějaké tričko, popřípadě i kalhoty na půjčení? Budu muste vyrazit na nákupy, abych obnovila vybuchlý šatník, ale nerada bych se tam producírovala nahá..." Při té představě se musím usmát.

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 20:53

Ráno Čtu si noviny ve kterých vlasně nic zajímavého není. Krom toho, že se řeší pořád to stejné. No po pravdě se to neustále týká zmizení Lexe Luthora. Jsou tam neustále zajímavé teorie, nad kterými by mohl rozum stát. Trošku se leknu, když se ozve jakási rána, kterou způsobil její pád z postele. Po chvíli příjde i ona do kuchyně. Usrknu si trošku kávy a odložím noviny na stůl. Se zaujetím v očích poslouchám její slova. Omlouvám se. Ale to už je ze zvyklosti pronesu s úsměvem a dál si upiju kávy. No pořád se zajímají o zmizení Lexe Luthora. Vytváří si tam nepochopitelné teorie a někteří dokonce tvrdí, že ho unesli mimozemšťané. I když pochybuji o tom. odpovím jí na otázku ohledně novin. A jako ona, tak i já se pustím do jídla. Být sám tě něco naučí. Hlavně to, že když jsi bez rodičů. Musíš se o sebe už starat sám a nikdo to za tebe neudělá. A vaření je celkem hračka. dodám trošku pobaveně a kousnu dále do toustu. Nadéle jí poslouchám, jak ke mně hovoří. Teda omlouvá se za to, že vypotřebovala teplou vodu. Což mi vlastně vůbec nevadí, jelikož se většinou sprchuji v studené vodě. Nějak mi to je jedno. Mrknu se do skřníně, ale trošku více pochybuji, že nějaké budu mít. Ale mohl bych říct svému řidiči, aby ti nějaké koupil na moje náklady. Jen potřebuji vědět jaké číslo. Nebo, jak se tomu říká. Po pravdě se moc v tom nevyznám. promluvím k ní a mé tváři se objeví ten záchraný úsměv. Raději dál nic neřeknu a napiju se opět kávy a zakousnu se do toustu.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 21:10

U snídaně: Musím se začít smát. Po ránu mám vždycky dobrou náladu, takže raději odložím hrnek s kávou, abych ji nevylila, než mě smích přejde. "Mimozemšťani? Jejich představa o nich je asi jako o zelených malých mužících létajcíích v ufech a vykonávajících potřebu ukazováčkem? Podle mého prostě Lex doplatil na ubližování lidem - oni mu to nakonec nejspíš vrátili." Během jeho řeči překvapeně vzhlédnu. "Hračka?" vypísknu asi o dvě oktávy výš, načež mne chytne další smích. "Asi jsi se minul povoláním. Měl by jsi se stát kuchařem, když ti to tak připadá. Já osobně bych to dělat nemohla. " Usměju se. "Ale prosím tě, už jsem u tebe jednu noc i přespala, nemůžu tě zaměstnávat ještě skupováním krámů. Já se klidně spokojím s jakoukoli velikostí trička - i když by to vypadalo jako noční košile. Budu muset ještě obvolat pár hotelů a zajistit si bydlení, než seženu něco trvalejšího místo mého bývalého domu, který je teď rozmetán snad až na Park evenue. " Zlehka mu položím ruku na rameno hned jak dojí a zdvihnu se, abych zklidila ze stolu. "Stejně by ses měl pořád šetřit. Dali ti pěknou nakládačku, aniž by jsi se bránil. Umyju nádobí a pak už tě nebudu zrdžovat a zmizím odsud." Usměju se, pochytám talíře a hrnečky a zamířím ke dřezu, kde v ruce všechno opláchnu a vydrhnu jarem a nakonec utěrkou osuším a po chvíli hledání patřičných skříněk i uklidím na správná místa.

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 21:32

U snídaně Její reakce ohledně těch ufonů, mně také donutí se usmát. Ale nakonec mně smích přejde potom co se ozve bolest, kterou se snažím opět všemi prostředky potlačit. Myslíš? Pochybuji o tom. Mně docela chutná co si uvařím, ale pochybuji, že by jim to chutnalo. No dělám skvělé špagety, mohl bych je udělat na oběd na známku díku, že jsi musela kvůli mně spát tak špatně. Měl bych si pořídit pro případ nouze gauč. nabídnu jí. Je pravdou, že mně její přítomnost neskonale těší a hlavně nenávidím tuto samotu, která mně neustále pohlcuje. Ne to je v pořádku. Nejspíš ho také pošlu, aby koupil ten gauč. Tak si řekni, jaká velikost. I když mi něco říká, že by ti ty velké kalhoty a vytahané tričko taky slušelo. promluvím a vyslovím přitom poklonu. Potom dopiju kávu a dojím toust. To je v vážně v pořádku. Pokud chceš obvolávat, tak můžeš odtud. A můžeš tu zůstat do té doby než něco najdeš. Jak si říkala. Musím se šetřit a já to nedokážu dodržovat, když budu sám. vyslovím jí svoji nabídku a taky si vymyslím jeden z mnoha důvodu, proč si přeji aby tady zůstala. Po pravdě jsem si za ty nakládačky mohl sám. Nebránil jsem se totiž. No nevím, co to do mně vjelo. promluvím k ní a hledím na to, jak umývá nádobí a trošku se za to stydím, že ho nemohu umýt já. Připadám si vážně v její blízkosti nemožný. Ale hlavně mne natolik překvapuje, jak se tu vyzná. Pomalu lépe než já.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 21:42

U snídaně: Letmo vzhlédnu. "Špagety? Mh-hm. Chceš s tím pomoct? Sice bude možné, že budu spíš kazit, než pomáhat, ale kdybys náhodou potřeboval něco nakrájet, na to jsem expert." Jen s úsměvem zavrtím hlavou. "Zas tak špatně jsem nespala. Náhodou asi víc, než doma. Tam totiž většinou usnu nad hromadou papírů a do postele se ani nedostanu. I když je pravda, že gauč by se ti do interiéru hodit mohl - minimálně pro případné návštěvy (ať už známosti pracovní nebo osobní)." Trochu rudé mi stouplo při jemné pokloně do tváří, takže radši skloním hlavu a jen pokrčím rameny. "Když myslíš... Velikost trička bude S a obvod pasu mám 169 cm, takže to bude odhadem 5 kalhot. Díky moc, Olivere, zatím si ale vypůjčím ten tvůj naprosti fantastický župan..." Mrknu na něj a přijdu blíž, abych si počkala na jeho talíř a šálek. Tázavě nakonec při jeho dalších slovech zvednu zrak. "Máš to tu pěkně zařízené, jen co je pravda, ale nemyslíš, že sem se tě už naotravovala víc než dost? Mimoto, nejsem to já, kdo stále prohlašuje: Postarám se o sebe sám. Já bych to totiž pozměnila na sama." Pokrčím rameny. "Ale i tak my to přijde docela vhod, takže to budu nucena přijmout - jen se neprořekni v práci. U nás v Daily jsme zvyklí si věci domýšlet a tohle by vedlo k... řekněme tomu nepotřebným a zcela zbytečným řečem." Protočím oči vsloup. "Jednou Natasha přespala u Jimmyho a druhý den se debatovalo o tom, za jak dlouho budou mít svatbu. No, dokázal bys to pochopit? A to to podle všeho bylo jen proto, že píchli kolo a nechtěli volat taxíka." Trochu se podivím. "Nebránil? A proč prosím tě? Vždyť tě mohli i zabít, panebože!"

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 22:00

Doma Chvíli vážně přemýšlím na návrhem ohledně pomoci se špagetama a po pravdě nemám moc v lásce, když se mi někdo plete v kuchyni. Rád to vařím sám, i sama Lois to věděla, takže si dělala něco svého v obýváku. Ne v pořádku. Udělám to během toho co strávíš nakupováním, i když bych potřeboval. Abys koupila nějaké víno, které se k tomu hodí. Výběr bych nechal na tobě a peníze bych ti na to pochopitelně dal. promluvím a opatrně se postavím na nohy, protože si připadám vážně, jako nějaký invalida. Jen se pousměji nad tím, že můj návhr o tom zakoupit gauč se jí zdá být dobrý. Dneska ho ještě složím a vyspím se na něm. Připadá mi ode mně hloupé, když bych jí musel nechávat se vyspat na něm. To by měli přeci dělat muži. Jakmile mi řekne ohledně velikosti, hned vytočím číslo svého šoféra a nadiktuji mu, co od něj budu potřebovat. Zmíním se taky o gauči, který má být pohodlný nejenom na sezení, ale aby se na něm dalo i spát. Pak se dál věnuji Sofií, která pokračuje dále v našem rozhovoru, jež je pro mne zajímavým. No víš jsem mužskej a ten si nikdy nepřízná chybu, a taky si nikdy nepřízná to, že je v úzkej a neschopnej se o sebe postarat. pronesu zcela holou pravdu o nás, za kterou se vůbec nestydím. Neboj. Ani já nestojím o jejich řeči. prohlásím trošku s úsměvem a dojdu k ní, abych jen nestál jako tvrdé i. Chceš s něčím pomoct? s touto otázku se snažím vyhnout odpovědi na její otázku, na kterou by asi odpověď nebyla nejlepší. To protože jsem si myslel, že nejsi. A chtěl jsem se pomstít a jinak bych se za ním nedostal, protože kdyby věděl, že se dokážu bránit, tak by z toho zatraceného úkrytu nevylezl. rýsuje se mi odpověď na její otázku v hlavě, ale nějak se mi jí nechce vyslovit. Snažím se potlačit veškeré city k ní. A snažím se být jenom šéf, i když to je v této chvíli poněkud vtipné.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 22:10

U Olivera Ušklíbnu se. "Dáš mi nějaký typ? ... víš, nejsem moc zvyklá víno kupovat. Většina mé výplaty jde na dětské domovy, vyjma nájmu a jídlo a pití většinou zaplatí ti, jejichž pozvání přijmu, takže... moc na nákupy zkrátka nevyrážím. S otcem už se nestýkáme a jeho finanční podpora... řekněme, že už deset let zůstává stále na kontě a jako suma se sice závratně zvedá, ale ještě jsem ani v největších problémch nepoužila ani cent..." Trochu se zachichotám. "Tak to jsi vystihl přesně. A proto jsme tu my ženy s vyvinutým citem pro vnímání, aby jsme včas postřehli, kdy je pomoc na místě a zasáhli dřív, ne vás ta vaše veliká hrdost - a možná i ješitnost - zničí. I když většina z nás má vygumovaný mozek a jediné co nás zajímá jsou povětšinou šaty, manikúra, móda, účes a diamanty. Ale to už je zase něco o naší přihlouplé charakteristice." Na jeho otázku se rozhlédnu. "Ne, myslím, že nepotřebuju vůbec nic. Leda bys... i když by bylo trochu troufalé tě o to žádat... K čertu s rozpaky. Ráda si po ránu zacvičím a... abych řekla pravdu, jsem jistější, když mě někdo jistí...eh." Trochu se pousměju a rychle svážu volné vlasy do copu gumičkou ze zápěstí, abych se nějak zaměstnala.

Oliver Queen (Green Arrow) - 22. ledna 2010 22:31

Doma Když mi řekne, abych jí dal nějaký typ. Musím se rychle nad tím zamyslet. Jestli červené nebo bílé, nakonec vyberu to červené. Tak vezmi Merlot. řeknu jako rychlou odpověď a ani nevím, zda by jí mohl chutnat. Ale vlastně výběrem vína se nedá nic pokazit. Když začne mluvit o ženách musím jenom pokyvovat hlavou, protože má naprostou pravdu a já bych to jinak neřekl. Bohužel jsem se doposud setkal s těmito typy žen, které se zajímají jenom o to, co mám na kontě a co jim za to jsem ochoten koupit. A kvůli tomu by byli oni ochotny se se mnou vyspat. Říkám tímto způsobem, protože je to fakt. Někdy bych se i rád vrátil na ten ostrov. souhlasím s ní a opět se moje myšlenky vrací na to, kdy jsem byl na ostrově. Zažil jsem si krušné dny, ale některé stály i za to. Vyruší mne jenom v přemýšlení její odpověď na to, zda něco potřebuje. Jen se musím pousmát. V pořádku. Jenom řekni, jak ti mám být nápomocný a já to udělám. Vždyť tys udělala to stejné pro mně. Ani nevím, jak ti mám poděkovat. promluvím k ní a chvíli se na ní jen tak dívám. Sleduji její gesta a výraz ve tváři.

Sophia Megan Stecker - 22. ledna 2010 22:42

S Oliverem: Nevěřícně vzhlédnu. "To snad nemyslíš vážně! To byly některé vážně až tak hrozné? Díky bohu, že v Daily máme jen samé alespoň trochu normální ženušky, jinak by tam nebylo k vydržení, co? Musíš uznat, že stejné je to ovšem i u mužů - většina z ncih taky myslí jen na jedno - i když u nich to nejsou peníze, ale trošku odlišný kalibr." Slabý ruměnec mi opět vystoupá do tváří, ale nedám se tím zarazit a pustím se do zběsilého gestikulování a zoufalého vysvětlování. "NO víš... eh, jak bych to... Obvykle začínám mostem ze stoje na výdrž, ale... už jako malá jsem si pěkně natlouhla záda při podobných cvičeních... a... no... kdybys...kdybych si...eh, stačí, kdyby jsi mě, jaksi... no...přidržoval rukou...já...Ehm." Zavrtím hlavou a protočím oči vsloup. "Promiň, obvykle se vyjadřuju líp, ale jsou i případy kdy to není tak jednoduché, jak se zdá." Našpulím nespokojeně rty a podívám se na zem. "Abych ti ten župan nepotrhala... Nemáš tu to delší tričko? Myslím, že když mi bud etak do půli stehen, něco to vydrží a případné škody budou menší..." Ať už to bude jakkoli (převléknuli se, či nikoli) nakonec pevně sevřu prsty okolo jeho zápěstí a ohnu se do oblouku, čímž napnu téměř veškeré svalstvo a vlasy mi okamžitě spadnou na zem, přičemž jeden uvolněný pramen do tváře. "Jsem jediná, komu ta pozice nebezpečně připomíná důvěrnější věci...?" zeptám se nejistě a otázka je následována smíchem, při čemž se trochu zakuckám vzhledem k neobvyklé pozici, takže začne být můj most trochu vrtkavý. "Jak si vlastně Green Arrow udržuje kondičku? Cvičíš pravidelně, aby jsi si udržel svou postavu?"

Oliver Queen (Green Arrow) - 23. ledna 2010 08:55

Doma Zmíní se o mužích a některých jedincích na co myslí. Musím pouze souhlasit. Někteří mužští jsou vážně blbci. Máš pravdu ani my nejsme bez viny. No ale znám jeden případ, který tu ženu chtěl vlastnit. Choval se k ní jako ke královně. Ale nevěřil jí. Myslel si, že by mu mohla utéct s jiným a bál se toho. Že by schopen udělat všeho. promluvím a tím chlápkem myslím Lexe Luthora. On vztah Lany s Lexem nebyl zrovna nejlepší. A bylo na něm vidět, že toužil potom jí vlastnit. Nad její gestikulací se musím pousmát. A zahledím se jí ještě víc do očí. V pořádku, nemusíš se omlouvat. Budu nápomocen. promluvím k ní a jakmile se zmíní ohledně županu, jen se musím ještě pousmát a vydám se do pokoje, kde ze skříně vytáhnu černé tričko. A otočím se, když si ho oblékne. Pochopitelně v něm vypadá velmi dobře, takže jen kývnu hlavou. Chytnu jí také za zápěstí a pevně jí držím. Nehodlám jí pustit. Sice se občas ozve odněkud bolest, ale tu se snažím ignorovat a taky že se mi to daří. Na její otázku se nechápavě podívám. Eh? Já myslel, že jenom cvičíme. pronesu s úsměvem na rtech a nad jejím smíchem nejde nic jiného než se pousmát také. Na otázku ohledně toho, jak si udržuji kondičku se musím zamyslet, či jí mám říct o tom, že mám v této budově zřizenou osobní posilovnu. Ale zasloužila by si to. No běhám, když nejsem invalida. A mám dole zřizenou posilovnu. Pokud chceš můžeme se tam podívat a ty zacvičit. Pro dnešek bych se mohl stát tvým trenérem. odpovím jí na otázku, jak si Oliver Queen udržuje kondičku. A krom toho v té samé místnosti mám své výstavní kousky kuší, luků, šípů a tak dále. Teď jenom čekám na její reakci, stále jí držím za ruku.

Sophia Megan Stecker - 23. ledna 2010 10:28

U Olivera: Na jeho poznámku o cvičení se musím znovu rozesmát. "To já taky..." pak se ale zarazím. ...ono je ale spousta druhů cvičení, takže to slovo je i tak jaksi mnohoznačné." Trochu kriticky se zadívám na nebezpečný konec trička, který se při prohnuní trošku nepatřičně vysunul výš, než bylo třeba. "Trenérem?" To slovo spustilo další salvu smíchu, ale začala jsem se pomalu narovnávat až jsem nakonec stála a trochu zrychleně dýchala. "To nezní špatně, ale vsadím se, že tam máš možná přílišnou zátěž... Tedy, nechci říct, že rpo tebe by byla příliš velká.... ale u toho něžnějšího pohlaví býváme obvykle mírnější. Tedy... nevykládej si to špatně - ne, že by některé z nás nebyly silné, ale přecijen cvičíme trochu jiným stylem než vy muži." Znovu musím protočit oči nad trhaným vysvětlováním a raději stáhnu lem trička dolů, aby tak nebezpečně neodhaloval příliš. "A už vůbec by jsi si měla sehnat nějaké - jakékoli oblečení vyjma džínů, které by ti zakrývalo nohy. Kdyby jsi si chtěla vyjít do práci v sukni, musela by jsi použít ty prapodivné minisukýnky co odkrývají snad víc, než skrývají." Starý známý hlas se vrátil a já ho začala úspěšně ignorovat. "Povídáš dole? Tam jsem to tedy ještě neprobádala. Tedy - veď mě, v tomhle tvém malém království se doopravdy nevyznám. Vždyť i najít koupelnu mi zabralo drahnou chvíli! - A to je na mě co říct, Na ložnici a koupelnu mívám šestý smysl slušně vyvinutý, jsou to asi mnou nejobývanější pokoje. Pracuju totiž většinou v posteli." Nad touto netaktní poznámkou - ono mluvit o ní před chlapem bývá chyba - se nachvíli zarazím a rozpačitě raději pohlédnu jinam. "Tak vyražme vyzkoušet medicínu, kterou užíváš každý den... schválně kolik toho vydržím - bude to asi další zkouška ctností."

Oliver Queen (Green Arrow) - 23. ledna 2010 18:29

Doma Její smích je vážně překrásný a nenechá člověka dlouho chladným a s kamenou tváří, takže se musím taky smát. Jakmile řekne, že ta posilovna nezní špatně a tak trochu se rozpovídá na mé tváři se objeví další z mých úsměvů. To chápu. Však uvidíš. pronesu s úsměvem na rtech a pomalu se vydám k výtahu, protože se chci ještě šetřit svoje tělo a myslím, že by s tím i ona souhlasila. Ano dole. Tak to jsem rád, že si tu koupelnu našla. No ono se občas stane, že já tu koupelnu taky někdy nenajdu. pronesu s úsměvem na rtech a nějak tu poznámku o posteli si nějak nevšímám. Jiní na mém místě by měli hodně poznámek na tuto věc, ale já v této chvíli vůbec. Nastoupíme do výtahu, které nás odveze do patra hned pod mým bytem. Upřímně, taky by mne zajímalo kolik toho dokážeš snést, ale něco mi říká, že dost. pronesu ještě, než výtah zastaví a oznámí nám kolikáte je to patro. Což nějak neregisturuji. Posilovna vypadá asi takto - odkaz No tak tady cvičím. pronesu, jako by nic a vejdu jako první do místnosti. Hned je tam vchod do další místnosti, kde mám boxovací pytel a místnost v jejíž jsou moje klenoty, tedy střelné zbraně - šípy, luky, kuše.

Sophia Megan Stecker - 23. ledna 2010 18:45

Posilovna s Oliverem Klidně se nechám vést, zatímco se musím pousmát jeho další poznámce. "No ne, nechceš si třeba vyrobit mapku s vytyčenými body?" navrhnu se smíchem, zatímco se šourám k výtahu. Tázavě vzhlédnu. "Něco? Hmm, můžeme to vyzkoušet, ostatně, i já se ráda dozvím, jestli jsem se zhoršila nebo zlepšila od tréninku na akademii." Jakmile se otevřou dveře výtahu, chvíli jen stojím s otevřenými ústy a zírám na přístroje před sebou. Hned, jak si uvědomím, že mám společnost, omezím svou reakci na tiché, udivené hvízdnutí a trochu strnule se vykodrcám z výtahu. "Myslím, že až do teď mi vážně nedošlo, že mluvím s milionářem." Trochu zavrtím nevěřícně hlavou a pomalu začnu obcházet jednotlivé cvičební nástroje. "Takže, pane trenére Queene, čím mě hodláte začít trápit nejdřív?" Nasadím výraz poslušného děvčátka z první třídy. "I když na první třídu vůbec nevypadáš..." "Kušuj!" "Pročpak? Že mluvím pravdu?" "Dřív, než se rozesměju. Ráda bych si tu tvář chvíli udržela." "Promiň, nemůžu si pomoct od toho smíchu. Většinou si doma vynahrazuji svým optimismem realismus v práci, takže mě pak téměř nic nezkazí náladu,pokud to nestojí vážně za řeč."

Oliver Queen (Green Arrow) - 23. ledna 2010 20:38

Posilovna Nad jejím úžasem, teda spíše nad tím hvízdnutím se musím pousmát. Vždyť ta posilovna není nic extra, ještě mi tu něco chybí, ale i tak jsem s ní spokojen. A poměrně mne těší, že se jí zamlouvá. Vážně mluvíš s milionářem? Já o žadném nevím. vážně si neodpustím tato slova a přistoupím k ní blíž. Nad její otázkou, čím jí hodlám trápit se pozastavím. Poškrábu se na čele a porozhlédnu se po svém vybavení. No ehm.. Tak já většinou...jako první věc.. co udělám.. je že zvedám činky. Tak s tím bys mohla začít nejdříve. při těchto slovech se docela zadrhávám, protože se cítím jaksi divně. A vím, že jsem jí já sám nabídl, že se stanu jejím trenérem. Proč se omlouvat? Je to v naprostém pořádku a tvůj smích je trošku nakažlivý. pronesu s úsměvem na rtech a vzpomenu si, že jsem jí chtěl ukázat svoji sbírku střelných zbraní. No a nechceš se naučit střílet z luku, či z kuše? Aby sis zkusila něco nové. Mám tu sbírku skvostů, které bych ti rád ukázal. Jsou v té druhé místnosti. promluvím k ní trošku nervozně. Vážně se nyní v její blízkosti cítím poněkud nesvůj a vůbec nevím čím to je. Nejspíš to je tím, že o mně ví pomalu více než ostatní, kteří mně znají. Nyní na ní pouze hledím a čekám na její reakci. Vážně je to až směšné, to mé chování.

Smallville - 24. ledna 2010 14:31

Začátek - Daph Vyšla sis z neznámého důvodu. Možná si jenom užít, protože noc ještě nekončila a byla tak překrásná, že stálo za to se prostě projít a při nejlepším někam zajít na pár skleniček. Možná by tě i někdo na ně rád pozval. Což se ti většinou stává často, takže to jako vždy pořádně využiješ. Při nejlepším jim na sebe dáš špatné číslo a zmizíš beze stopy. Nyní tvoji pozornost zaujme jakýsi bar Degrado, ze kterého se ozývá celkem slušná hudba, která tě láká, aby ses šla do toho podniku, alespoň na chvíli pobavit. Noc je ještě dlouhá, tak proč ne toho využít? A proč ne právě tady, kde to zatím jede na plné obrátky. Jakmile vejdeš do baru, spatříš tam poměrně pohledné muže, kteří začínají soutěžit o to kdo z nich tě pozve na skleničku. Noc ještě nekončí - Gabriel Omlouvám se, že mně to tak trvalo. Ale vážně mně nic nenapadalo. Co se týče tvé postavy, tak moc promiň. Vydal se opět do temných ulic, které poukazovali na to, že noc je ještě mladá a stojí za to jí pořádně využít a taky proč ne. Možná, že najdeš někoho s kým by sis mohl ještě pohrát, i když se ti zdálo zadostiučinění to co jsi udělal tomu chlapcovi. Najednou na sebe upozornila hudba, která se hnala až k tobě a vycházela z jednoho baru, kde na tebe blikal název bar Degrado. Spatřil si i jednu dívku, která tam vešla nejspíše ze stejného důvodu, jak možná ty. A něco tě tam táhlo, že si ani moc neváhal a vešel tam. Hudba nebyla vůbec špatná a dívky, co tam tančili také vůbec ne. Zaujala tě však nejvíce jedna. Ta která tam přišla před tebou. Noc je ještě mladá to si dobře pamatuj.

Sophia Megan Stecker - 24. ledna 2010 21:54

S Oliverem: Tázavě se ohlédnu a významně ho přejedu pohledem, dál však poznámku o tom, že tu nikde nevidí milionáře přejdu bez komentáře, protože se nechci hádat. Chvíli si prohlížím obvázané zápěstí a kývu hlavou ze strany na stranu, jako když se nemůžu rozhodnout. "Když s tím nezvládneš ani činky, nemá snad cenu cvičit, ne?" Tentokráte měla pravdu. Ani jsem jí tu poznámku nemohla zazlívat. "Jasně, činky budou fajn," prohlásím pak nahlas a ještě jednou se rozhlédnu kolem. "Nakažlivý? Vážně? No, já nemám šanci si to ozkoušet - ke mně domů přijde jednou za čas tak možná Jimmy s fotkami a ten je takový optimista, že nakazit nepotře-" Zarazím se a zamračím nad prozrazenou informací. S Jimmym jsem nic neměla, ale tou větou jsem až příliš naznačila, že ke mně domů NIKDO nechodí. Znepokojeně našpulím rty a založím si ruce na prsou, než se uklidním. V tu chvíli začnu předstírat kašel a až potom sleduji změny ve výrazu na Oliverově tváři - jestli pochopil, nebo ne, protože to by byla vcelku.... kompromitující situace. "- nepotřebuje. To ostatně poznáš sám. Je to taková veselá kopa s trochu naivním ale přesto nádherným pohledem na svět." V tu chvíli upřu okouzlený pohled na dveře. "Hm, luků, povídáš? Ráda. Musím uznat, že z toho jsme střílela naposledy v osmi letech na táborové základně poblíž Edinburgu..." Zastrčím si další prameny vlasů za ucho, přesněji ty, které se záhadně dostaly z culíku. "Tak se na to vrhneme - eh, chci říct, že to ráda zkusím. Já... ráda uvidím arsenal skrývající se v domě jednoho z ochránců města. Jen doufám, že Hračička neobjevil můj sklep... Ále, to by asi nedokázal. Snad. - Eh, to je teď jedno. Asi budu potřebovat pomoct - technika se sice nezapomíná, ale mě střílet nikdy nidko neučil. Byla to hra pokusu a omylu..."

Smallville - 27. ledna 2010 20:07

Rodiné setkání Dojela si do Metropolis z nějakého pořádného důvodu a tím bylo opět se setkat se svým bratrem, o kterém ti dlouho tvý rodiče tajili a nyní ti o něm řekli. Krom do Metropolis si chtěla jet také z toho důvodu, že tu je lepší možnost se uplatnit, a to jako novinářka. V tom městečku ve kterém si bydlela, takové možnosti nebyli. Dozvěděla ses adresu, která byla pořád stejné. Zavolala sis taxíka, který tě tam dovezl a před tebou se objevila několika patrová budova. Vážně gigant nad giganty. Chvíli si hleděla na to, co tvůj bratr všechno vlastní a najednou ti to došlo. Proč se tak vůbec divíš, když se o něm ví, že je milionář. Ale jak ho nyní přesvědčit o tom, že si jeho sestra. No to se asi dozvíš až na místě. Právě si vešla do té budovy a hned tam stál něco, jako hlídač a vrátný v jednom. Prohlédl si tě od hlavy až k patě. "Slečno máte nějakou domluvenou schůzku s panem Queenem?" zeptal se tě a nadále na tebe podezřívavě hleděl. Nejspíš to bylo v popisu jeho práce, ale tebe to trošku více znervozňovalo. Ani nečekal a zavolal Oliverovi. To asi z toho důvodu, že jsi nechtěně řekla, že jsi Oliverova sestra. Jejich hovor nějak neřešíš, prohlížíš si to tu a občas jen kývneš hlavou. U sebe máš potřebná zavazadla.

Oliver Queen (Green Arrow) - 27. ledna 2010 20:25

Doma, nějaká návštěva Pořád na mé tváři hraje úsměv, s touto ženou se cítím poměrně skvěle. Je to chvíle oddechu, kterou jsem dlouho potřeboval a nemusím si přitom na nikoho hrát. Přitom, jak řekne s Jimmy, se na ní trošku rozpačitě podívám. Nemyslím na nic, ale ten styl jak to řekla a pak se z toho snaží něco říct, mně vážně trošku znervozní. Ona je nervozní ze mně a já z ní. Přistoupím ke dveřím a otevřu je. Vážně se tam před ní objeví sbírka luků a kuší, která sahá až ke středověku. Některé mají historickou cenu a měli by spíše patřit do muzea. Ohledně toho učení střílení a že se učila střílet na táboře, se jen usměji a podívám se na luk, ze kterého jsem se učil střílet já. No uvidíme, jaký jsem já učitel. pronesu a prohrábnu si rukou vlasy. Nechávám jí chvíli, ať si to prohlídne. A když chci něco říct, zazvoní mi telefon. Omlouvám se, ale budu to muset zvednout. řeknu jí omluvně a vydám se ven, abych ho mohl zvednout. Nejedná se o nějaký tajný rozhovor, který by neměla slyšet, ale je to už ze zvyku. "Ano Miku. Děje se něco?" řeknu ihned, když zvednu sluchátko. "Je tu nějaká dívka, která vás chce vidět. A tvrdila, že je vaše sestra." odpoví mi vrátník. Na chvíli jsem vážně z toho paf. A něco mi říká, abych šel dolů a prověřil si to. "Dobře hned jsem tam." řeknu pouze a vydám se opět do místnosti, kde jsou luky a kde by měla být i Soph. Omluvně se na ní podívám, protože jsem jí slíbil, že jí naučím střílet z luku a nyní jsem to nesplnil. Dojdu pomalu za ní. Budu muset jít dolů, někdo tam na mně čeká. Buď tu jako doma a kdybys chtěla, tak si zacvič. No prostě můžeš tu dělat všechno. pronesu nervozně a vydám se do výtahu do přízemí. Jakmile spatřím tu dívku, musím si jí chvíli prohlížet. Na mé tváři hraje pořád ten milý úsměv. Ta dívka nezdá být nebezpečená. Pokud se jedná o nějaký příbuzenský vztah. Trochu podobní jsme si. Ale nedokážu to pochopit. Ty si se mnou chtěla mluvit? Jmenuji se Oliver Queen, ale to asi víš. A ty? promluvím k ní přátelský se stejným úsměvem. Kdyby mi řekla své jméno podám jí ruku. Nyní čekám já na její reakci, která mně vážně zajímá. A to jak mi celou věc vysvětlí.

Lois Lane - 27. ledna 2010 20:42

Opět Nemocnice Nesnáším bezvědomí, nesnáším tu chvíli kdy nevím, co se se mnou děje. Pomalu se začínám probouzet, oči zlehka otevírám. Hlava mně nesmírně hučí. Cítím, jak mi někdo drží ruku a uvnitř doufám, že to je Clark. Ale když se mi podaří je úplně otevřít zjistím, že u mně sedí Chloe, která se o mně s určitou pravděpodobností bála. Pokusím se o úsměv a omluvně se na ní podívám, jelikož čekám výčitky, teda spíše domlouvání ohledně toho, že jsem chtěla utéct z nemocnice. Pokusím se pomalu sednout, protože nenávidím, když někde musím ležet. Nemám to vůbec v lásce. A ještě se po očku porozhlédnu po pokoji, zda tu nevidím Clarka. Zase odešel. Vlastně proč se divím? To dělá vždycky, vždycky když ho o to požádám. Zmizí z nějakého neznámého důvodu a já musím čekat. Věčně sama. S jedinou touhou po jeho doteku a láskyplných slovech, kterých se asi nikdy nedočkám. zamyslím se na chvíli a nevnímám co říká Choe, pokud něco říkala. Promiň cos říkala? zeptám se jí a omluvně na ní pořád hledím. V mých očích je poznat, že jsem unavená a smutná, protože ten koho potřebuji tady není. Nevíš kde je Clark? Zase zmizel a to jsem ho prosila, ať je se mnou. promluvím k ní velmi smutně a raději si lehnu, protože se mi začíná točit hlava. Nemluvme o mně. Co ty jak ses měla? snažím se změnit téma, i když je to vážně marný pokus, protože je tvrdohlavá jako mezek a bude si stát za svým, stejně jako. Je už to v rodině. Raději se dívám z okna, který mi poskytuje poměrně krásný výhled a poslouchám svoji sestřenku.

Vanessa Queen - 27. ledna 2010 21:04

Začátek něčeho nového Podobně jako krajina, která se míhá za okénkem žlutého taxíku, se mi v hlavě míhají i myšlenky. V jednu chvíli mi připadá bláznivé, že jsem se vůbec odhodlala sem jet. V druhou chvíli mi to připadá správné. A poté mi to připadá zase špatné, jako kdybych udělala velikou chybu. Kdo ví, možná udělala, možná ne. To se dozvím za chvíli. Do Metropolis jsem přijela hned ze dvou důvodů, tedy jsou to spíše sny. Bylo by krásné, kdyby se oba splnily. Ovšem jsem zvyklá, že ve skutečném světě to není jako v pohádce. Všechno nemůže skončit šťastným koncem. Ale i tak, někdy se to děje i v tomhle světě. Proto je tu stále ta malá jiskřička naděje. Jiskřička naděje, že se vše v dobré obrátí a vše skončí tak, jak jsem si představovala. Jak dětinské… Pomyslím si a musím se nad tím pousmát. Chvílemi si opravdu připadám jako ta malá holčička. Ta malá osmiletá dívka, která věřila, že pro ni přijede princ na bílém koni. Smutné, že děti krmí takovými bláboly. Je krásné vyrůstat společně s pohádkami, ale taky by měli rodiče dětem vysvětlit, že v opravdovém životě se to takhle neděje, že skutečný život není pohádka. Je to boj, nemilosrdný a krutý. Aspoň by děti potom nebyli tak zklamané. Nejdříve se chci zastavit u bratra. Pokusit se mu vysvětlit, že já opravdu jsem jeho sestra. Kdyby mi nevěřil, aspoň bych ho viděla, to by mi stačilo. Vím, je smutné že mi stačí tak málo, ale někdy člověk nemá na vybranou. Prostě se musí spokojit s tím, co může mít. Pak bych se tu chtěla uplatnit jako novinářka. Skutečně doufám, že aspoň tohle vyjde. V malém městečku, kde jsem ještě donedávna bydlela jsem nikdy neměla příležitost. Tedy psát do školních novin mi opravdu připadalo moc málo. Ještě k tomu když tam mohl jít kdokoli, stačilo se jenom zeptat. Takhle jsem si to v životě nepředstavovala a jestli nemůžu mít to nejlepší, tak s tím prásknu. K čemu být průměrný, když můžete být nejlepší. Když už sedím v taxíku, nemá cenu přemýšlet nad tím, jestli to byl nebo nebyl dobrý nápad. To už v tuhle chvíli nemá cenu. Navíc já to nechci vzdát. Nikdy jsem se nevzdávala a teď v tom nemíním začínat. Podívám se z okna. Společně s krajinou utíkal i čas. A tak, když jsem se po nějaké té době podívala před sebe, uviděla jsem něco obrovského… Stojím před bránou, ano, samozřejmě jsem slyšela, že můj bratr je milionář. Ale tohle se snad nevyrovná ani zámku. Něco tak gigantního jsem ještě nikdy neviděla. Vždyť tam by se snad vešli všichni obyvatelé městečka, kde jsem před nedávnem bydlela. Neuvěřitelné. Ten dům musí být bludiště. Možná má i průvodce, aby ho dovedli do té správné místnosti. Vcházím do budovy bez jediného plánu. K této situaci asi ani nejde vymyslet nějaký plán. Hned u dveří mne zastaví jakýsi vrátný, hlídač nebo něco podobného. “No nemám. On mne pan Queen asi nečekal víte. Jsem jeho sestra a…“ Zarazím se, protože si uvědomím, že mi z úst uniklo více informací než by mělo. Taky jsi nemusela být tak upřímná! Vynadám si v duchu. Jeho rentgenový pohled je mi více jak nepříjemný. Necítím se vůbec svá, když mě na každém mém kroku sledují něčí oči. Však asi nikomu by nebylo příjemné, kdyby ho někdo na každém kroku sledoval. Zdá se, že dále už nic nepotřeboval. Začal někomu telefonovat a mně bylo hned jasné, komu asi. A je to tady.. Pomyslím si a vyčkávám, co se bude dít. Jeho slova ani nevnímám, začnu se porozhlížet po domě. Musím přiznat, že je to tu hezky zařízené, líbí se mi tu. Pevněji stisknu ucho své tašky, kterou mám zavěšenou na rameni. Po chvíli uvidím jak přichází. Řádně si ho prohlédnu. Menší podobnost by tu byla. “Dobrý den, velice mne těší.“ Zářivě se na něj usměji. “Já se jmenuji Vanessa… Na chvilku se zarazím, jestli mám říct i své příjmení, ale nakonec to zavrhnu. “A po pravdě jsem přijela za vámi. Protože vše nasvědčuje tomu, že jste můj bratr.“ I když je to můj bratr, stejně si nemůžu odpustit vykání. Usmívám se na něj a vyčkávám, jak má slova přijme.

Oliver Queen (Green Arrow) - 27. ledna 2010 21:27

Nečekaný zvrat Nejspíš si nevšimla toho mého domláceného obličeje, který není z dálky vidět, takže se nemusí strachovat. Vyslechnu si její slova, i když jim poměrně nevěřím, v mých myšlenkách začíná být zmatek, na mé tváři však hraje opět ten milý úsměv. To je v pořádku Miku. promluvím k vrátníkovi a přistoupím o pár kroků blíž k Vanesse. Vidím, na ní že je poměrně z tohoto setkání překvapená a něco nasvědčuje tomu, že nejspíš nelže. Pokud ano, tak je vážně skvělá herečka. Nic lepšího mne napadne, než abych jí pozval nahoru. Uvařil jí čaj nebo kávu a tam si více promluvili. Nějak neřeším ten fakt, že tam mám návštěvu v podobě Sophie, která je oblečená v mém černém tričku. Dovolte mi, abych vám vzal zavazadla. Promiň... A rád bych byl, kdyby si se mnou šla ke mně nahoru. Lépe si tam promluvíme a dáme si kávu, či čaj. promluvím k ní s úsměvem na rtech a vezmu si opatrně její tašku. V této blízkosti by mohla spatřit nějaké ty šrámy na tváři, které jdou až z velké blízkosti vidět. Jdu s ní pomalu k výtahu, pořád hraji svoji dobrou roli, klidného muže, který se na ní usmívá a jako kdyby té věci hned věřil. Pokud si moje sestra, tak kdo jsou tvý adoptivní rodiče? Promiň, ale potřebuji si to zjistit. Ne že bych ti nevěřil, ale v mé branži je dobré důvěřovat, ale prověřovat. řeknu jí, abych zničil to ticho, které panuje ve výtahu než se dostaneme do správného patra, tedy do mého bytu. Jakmile tam jsme, položím jí tašku a začnu připravovat kávu. Přitom se po očku dívám, kde by mohla být Sophie, či nezůstala náhodou v té posilovně. Káva nebo čaj? vyklopím pouze ze sebe nervozně a zhluboka se nadechnu. Nic mi nejde dohromady, je v tom úplný chaos ve kterém se neorientuji a nikdo mi nemůže pořádne zodpovědět na otázky. Rodiče jsou mrtvý, ale je tu moje vychovatelka, která ještě žije. A číslo na ní mám také. Ta by to mohla vědět. Nechám postavit vodu a raději se usadím, pozoruji přitom Vanessu se zaujetím v očích. Jak ses dozvěděla o tom, že jsi moje sestra? opět jí položím otázku, jako kdyby byla u výslechu, i když vím, že ona za to možná ani nemůže. Nyní je na mně pomalu ta nervozita poznat a čekám na její odpověď.

Sophia Megan Stecker - 27. ledna 2010 21:44

U Olivera: Jen se tiše zachichotám zbrklým omluvám. "Jistě, práce volá, jen běž! Nezapomeň, že jako reportérka chápu, že práce musí mít přednost před vším. Před spánkem, odpočinkem, randem, lekcím, návštěvám a někdy dokonce i rodinou. Když nás novináře zavolají ve tři ráno, musíme zkrátka ve tři ráno a nemůžeme říct té či té rockové hvězdě, aby svým soukromým letadlem přiletěla později. Takže za tohle se neomlouvej a páď dolů, ať ti to neuteče." Kývnu na něj a zajdu do koupelny. Pokusím se vyčistit si zuby - pokud najdu nějaký náhradní kartáček v poličkách -, pokud ne, vypláchnu si ústa obyčejnou ústní vodou, kteoru tu jistě bude mít. Jelikož je ráno a já výjimečně nemusím do práce, znovu zalezu do sprchy a pod proudem vody probudím svoje tělo k životu. Uslyším nějaké hlasy v kuchyni a tak zastavím vodu, rychle na sebe hodím tričko, které k mokrému tělu okamžitě přilne. Jelikož je Oliverovo, je dost dlouhé, aby zakrylo alespoň část stehen, ale nebezpečná přiléhavost nepůsobí zrovna zdvořilým dojmem. I s mokrými vlasy tedy docupitám do kuchyně a rozhlédnu se. Jakmile však spatřím Olivera s jakousi mladou dívkou, přeju si, abych raději zůstala ve sprše. Do tváří se mi totiž okamžitě vlije červeň, a to i proti mé vůli. "Neudělala jsem přece nic špatného!" "Nevím jak ty, drahoušku, ale nevypadá zase tak nevinně, když jsi v šéfově bytě, v jeho vlastním oblečení a ještě k tomu rudá jako rajče až za ušima." Musela jsem uznat, že zlost mě přivedla k sobě. Zdálo se, že Elizabeth ještě neopustila její příšerná nálada od doby, co použila svou schopnost naposledy a tak mi hodlá svou zatrpklou aurou zase hcvíli znepříjemňovat život a vrtat se mi do hlavy. Odkašlám si a opřu se o rám dveří. Pokouším se, aby to gesto vypadalo nenuceně, ač nervy v těle mám napjaté k praknutí. "Kdo je to? Známá? Milenka? Tak tohle bude prekérní situace č. 2." "Uh, ehm..." Raději se odlepím od rámu dveří a přejdu pár kroky vzdálenost mezi mnou a jí. "Já jsem Sophia, Sophia Stecker, a ty? Eh, já... pracuju v Daily Planet a ... no... můžu váš rozhovor rušit? Chci říct - není soukromý?" Nastavím ruku k potřesení, jako formalitu při seznamování a tázavě se pdoívám na Olivera. "Alespoň, že jsi nezpanikařila jako minule." "Dej pokoj!" "Hmm, ráda, až mě přestaneš zahrnovat nadávkami za to u Daily!" "To nebylo hezké chování! Clark je přítel a Oliver..." S našpulenými rty jsme ho přejela pohledem. "... a Oliver je náš nový šéf. Mohla jsi být trochu vstřícnější!" "Zachránila jsem toho tvého Clarka a nakonec i toho tvého Olivera. Co víc ještě chceš?" "Omluvu." "Nemám za co se ti omlouvat." "Mě ne, ale jim." Potěšeně jsme si uvědomila, že zmlkla - a bylo mi jedno, zda v pohoršení nebo jestli přemýšlí nad tím, jak nejlépe se omluvit...

Vanessa Queen - 27. ledna 2010 22:20

Překvapení Ještě jednou si ho pořádně prohlédnu. Není tu náhodou nějaká šance, že bych se mohla mýlit? Na chvilku zapochybuji, nejsem si zcela jistá i Vanda s Mikem by se mohli splést, třeba jenom nedopatřením. Ne, určitě je to pravda, nelhali by mi a v tomhle by si nedovolili se splést! Chtěla jsem nad tím rázně zakroutit hlavou, ale ihned jsem se zastavila. Ještě by si o mě mohl myslet, že jsem utekla rovnou z blázince. Oddychnu si, když mě konečně přestanou pronásledovat rentgenové oči. Ne, že bych mu to měla za zlé, chápu, že to má v popisu práce. Ale když jsem cítila, jak sleduje každý můj pohyb, necítila jsem se zrovna nejlépe. Přistoupí pár kroků ke mně. Vidím, že mi asi moc nevěří. V tu chvíli moje jiskřička naděje ještě více pohasne. Ani nevím, jestli vůbec nějaká jiskřička ještě je. Nakonec si o mně nakonec opravdu myslí, že jsem z blázince. Pomyslím si a chvíli vyčkávám, jestli po mně náhodou každou chvíli neskočí se sítěmi v rukou. Nic takového se v můj prospěch nestane a tak stále jenom vyčkávám, co se bude dít. “D..Děkuji..“ Nezmůžu na nic víc, protože tohle bylo pro mne více jak nečekané. Nejenom to, že mě pozval nahoru. To mě sice taky docela překvapilo. Ale více mě překvapilo to, že mi vzal tašku. Normálně Jenom luskne prsty, přiběhne nějaký sluha a tašku vezme. Asi se až moc dívám na filmy. Teprve teď uvidím nějaký ten šrám na jeho tváři. Nijak nad tím nepřemýšlím, tedy spíše teď nepřemýšlím nad ničím, pouze se soustředím, abych náhodou o něco nezakopla. Nebo něco neshodila, s mou šikovností by to bylo dost dobře možné. Poslušně cupitám kousek za ním, nevím kam jít, tady je to hotové bludiště. Přesně jak jsem si představovala. Na chvíli mi i připadá, že mi i věří. To ale asi bude jenom moje domněnka. Sama bych mu asi nevěřila. No jasné, přiběhl by ke mně někdo a začal říkat, že je moje sestra, to je opravdu postavené na hlavu. Nemůžu tomu uvěřit! On tu má dokonce i výtah. Musí být celkem sranda vozit se pořád nahoru a dolu. Ještě tu chybí takový ten chlapík, co stojí u knoflíčků a ochotně je za vás zmáčkne. Nedokážu se ubránit úsměvu, tohle už se prostě nedá. Je mi jasné, že mi nevěříš. Pomyslím si a usměji se, kdo by mi taky mohl věřit. “Jmenují se Vanda a Mike Stefernovi.“ Odpovím mu, i když slovo adoptivní rodiče se mi zrovna dvakrát nelíbí. Já je beru spíše jako kamarády, ty nejlepší, samozřejmě. Jakmile se otevřou dveře výtahu, jenom zvědavě nakouknu dovnitř. Ano, je to tu celkem hezké, to musím přiznat. “Dala bych si čaj, děkuji“ Připadám si zvláštně, teď by tu znovu měl poskakovat sluha a to on by měl dělat všechny tyhle věci. Já jsem asi z těch filmů opravdu zblbla. Zdá se, že není boháč jako boháč. Posadím se na nějakou židli, či sedačku tak, abych byla tak nějak naproti němu. “Právě Vanda s Mikem mi to řekli. Nakonec se mi svěřili s tím, že už to nemohou dále skrývat a že musí s pravdou ven a tak mi řekli vše o mých rodičích a nakonec i o tobě.“ Na chvilku se odmlčím. Pro mě je ta novina ještě celkem čerstvá. Nezvykla jsem si ještě na to, že bych někdy mohla mít bratra a že jsem měla nějaké jiné rodiče než Vandu i Mika. Ovšem bylo mi to divné, nebyla jsem podobná ani Vandě ani Mikovi. Ale všechno jsem zahnala tím, že jsou to jenom mé bláznivé myšlenky. Všimnu si, že je lehce nervózní a ani mně to nepřidá na sebevědomí. Uslyším nějaké kroky a podívám se tím směrem. To co uvidím mě docela vyvede z míry. Asi jsem přišla nevhod. Bleskne mi hlavou a já se okamžitě postavím na nohy, očima hledajíc svou tašku. “Já…já jsem Vanessa a klidně ho přerušte, stejně už budu muset jít.“ Za normálních okolností bych asi nelhala, ale tohle byla nejvyšší nouze. Potřesu si se Sophií rukou a očima hledám místo, kde skončila moje taška. Nikdy jsem neměla v plánu ho něčím obtěžovat a proto ani nechci obtěžovat, když tu má jakousi ehm návštěvu. Ovšem tašku očima ne a ne najít…

Oliver Queen (Green Arrow) - 27. ledna 2010 22:44

Doma, to jsou mi situace Čaj jenom zaliju a přinesu jí ho. Poslouchám její slova a vážně jí pomalu, jistě začínám věřit. Pouze nechápu ty důvody, proč to moji rodiče udělali. Pokusím se opět o nějaký úsměv, abych jí uklidnil, protože ta dívka je zřejmě z toho našeho setkání víc v šoku, než-li já. To však na řadu příjde Sophie, když chci Vanese něco říct. S tím, že něco přerušila. Do háje, co si sakra teď o mně může myslet? vážně při této otázce chvíli mlčím a nechám za mně mluvit možná svoji mladší sestru. Tato dívka přišla za mnou, protože chce poznat svoji pravou rodinu. Bylo jí totiž řečeno, že je moje sestra. odpovím Sophií a zvednu se, abych nějak zabránil Vanesse odejít. A než se nedozvím pravdu, tak nikdo nikam nepůjde. dodám k tomu a pohlédnu prosebně na obě dvě dámy, kdyby náhodou měly mít chuť odejít. Budu si muset zavolat svoji chůvě, která všechno ví a možná se dozvím pravdu. Zatím si tu udělejte pohodlí a kdyžtak si prosím Soph, dej za mně ten zelenej čaj. pronesu s hraným úsměvem na tváři a na chvíli zmizím do svého pokoje, kde vytočím číslo a ani ne po chvíli se spustí rozhovor během kterého se dozvím pravdu o tom, proč moji sestru dali k adopci. Pochopitelně v tom neměl nikdo jiný prsty, než Luthorovi a moji rodiče jí chtěli pouze chránit o mně se nebáli. Také že jsem byl silný chlapec, ale ona malé křehké dítě a když jim Luthorovi tolik vyhrožovali nezvládli to a museli to udělat pro dobrou věc. Tato správa mne vážně na chvíli odrovná, musím se na chvíli usadit a zhluboka se nadechnout a vydechnout. Nakonec mně přemůže vztek a hodím mobil na zem, ten se opět zničí. Pokusím se trochu uklidnit, když vcházím opět do kuchyně. Podívám se po očku na Soph, která by na mně možná mohla poznat, že vůbec klidný nejsem. Tak se to potvrdilo. Celý život jsme žili ve lži. Jeden bez druhého. pronesu nervozně tuto odpověď na kterou čekaly obě dvě dámy a nejen ony, ale i já. A nic jiného, než si dát skleničku whisky mně nenapadne. Tak co teď? zeptám se jich, možná bych měl já vědět všechnu odpověď, ale jsem natolik šokován, že to ani nejde. Raději si místo nalití skleničky vezmu celou láhev, i když takto by mně zřejmě má sestra neměla vidět. Celý ty roky jsem si myslel, že jsem jedináček. Sám.. Žil jsem sám... jako samotář a ono toto. pronesu a zase se pořádně napiju z láhve. No spoléhám se na to, že už někoho něco napadne. Opět se chovám hloupě a vím to, až moc dobře. Ale co jiného mám dělat?

Sophia Megan Stecker - 27. ledna 2010 22:58

U Olivera: "Jo tak Vanessa. Nessie. Hezké jméno." "Nepovídej, že jsi schopná ocenit jméno ženské, která má poměr s tvým šéfem!" "Ale kuš! Nikdo neřekl, že spolu spí!" "Očividně." "Zkus se mi chvíli nemotat do života, prosím!" "Hezké jméno," podotknu tiše. Jakmile si vyslechnu Oliverovo vysvětlování, udiveně si Vanessu přejedu pohledem od hlavy k patě. Jistě, jsité podobnosti... Ale sestra? Sestra! Eh... "Olivere, vážně bych měla..." nad jeho přerušením o zeleném čaji se ušklíbnu, ale bez odmlouvání se i s hrnečkem usadím ke stolu. "Takže sestra? Povězte mi o sobě víc, Vanesso!" Jak jinak, okamžitě se sápu po všech dostupných informacích, zatímco upíjím zelený čaj. Povzbudivě se na Olivera usměju, když se vrací. Musí to pro něj být těžké, po tolika letech... a hned takovýhle kontakt s rodinou! "Tak zaprvé, jako tvoje tebou jmenovaná lékařka, ti okamžitě předepisuji odložit veškeré pití, obvzlášť na očích příslušníků své rodiny a veřejnosti." Hbitě se zdvihnu od stolu, seberu mu láhev a rychle ji schovám na její místo. "Za druhé, možná by neškodilo, kdybys ses své sestře věnoval víc než jen s lahví v ruce, tudíž doporučuji posadit se ke stolu -" Při těch slovech ho zatlačím na židli, kde jsem seděla. "-dopít ten zelený čaj (tedy pokud ti nevadí, že jsem se taky napila) a promluvit si o minulosti a budoucnosti s ... tady s Vanessou." Pak na ní mrknu a s úsměvem se od stolu vzdálím. "Je mi líto, ale nemůžu čekat něž dorazí mé oblečení, budu muset pryč. Mám ještě nějaké zařizování ohledně hornin získaných při výbuchu Daily Planet a i tak se tu nezdržím dlouho. Vrátím se až večer, takže mě nejspíš nečekejte dřív." Co nejrychleji zmizím v koupelně, aby mě Oliver nestihl zastavit a převléknu se do oblečení ze včerejška. Pak se jen vrátím do kuchyně. "Promluvte si a poznejte se, to je nejlepší metoda podle příručky špičkových psychologů pravidlo číslo pět. I když netuším, proč si to vlastně pamatuju." Zasměju se a zamávám. "Tak večer!" Rychle za sebou zabouchnu dveře a pěšky vyrazím směrem ke mně domů. K vybuchlému spáleništi, momentálně. Alespoň se projdu...

Oliver Queen (Green Arrow) - 28. ledna 2010 07:50

Doma, díky Soph opět si mně zachránila Byl jsem jí velmi za to vděčný, že mně vzala láhev a zabránila tomu, abych se před svoji sestrou ztrapnil, či jí vyděsil. Pohledem jsem jí naznačil velký dík a pokusil se o úsměv. Když mně Soph přitlačí, abych se usadil, tak to i uposlechnu, nemá cenu se s ní hádat hlavně když má pravdu. Podívám se rozpačitě na Vanessu, která z toho může mít kdo ví jaký pocit. A začínám na ní obdivovat tu její odvahu. Už to, že sem přišla a nebála se mi to říct je znakem odvahy, která je v tomto světě potřeba. Jakmile Soph odejde do koupelny, chci jí zastavit, ale můj pohled upoutá opět Vanessa a náhle se cítím tak bezmocný, takže nechám Soph klidně odejít. Ještě před odchodem jí však zastavím. Myslíš, že budu správný starší brácha? zeptám se jí zoufale, ač bude odpověď jakákoli, nechám jí pak jít. Náhle mnou projede strašný chlad, to uvědomění si, že jsem tu sám se svoji sestrou a že bych mohl něco zpackat. Tak řekni mi něco o sobě? Pracuješ někde? Jaký je tvůj sen. pronesu ještě, když stojím a poté přijdu k stolu, sednu si na židli. Abych jí tolik neznervóznil, i když sám se cítím strašně nervozní až to bolí. Celý život žijete ve lži o tom, že jste sám a pak si na to i zvyknete a nyní toto. Máš tu nějaký byt?...Eh asi si dneska přišla. Takže ti tu najdu nějaký pokoj, který bude jenom pro tebe. opět se chovám, jako idiot. Místo toho, abych jí přijal s otevřenou náručí se k ní chovám takto. Omlouvám se za své chování, ale velice mne to překvapilo. Po tolika letech... zarazím se na těmi slovy a přemýšlím, co bych jí řekl. Nejspíš se o smrti našich rodičů dozvěděla z novin. Ale i tak to je strašné, nepoznala je tak jako já, nemohla s němi být. Strašně si to vyčítám. Máš hlad? Chystal jsem se uvařit špagety. A jestli se chceš na něco zeptat? Ptej se. s těmito slovy vstanu od stolu a jdu k jedné ze skříní, ze které vytáhnu špagety a čerstvou zeleninu - rajčata. A očekávám přitom kupu otázek.

Sophia Megan Stecker - 28. ledna 2010 09:49

U Olivera - a pak cesta: Už jsem se chystala otevřít dveře a přehazovala si bundu přes ramena, když mě zastavil. Zoufalý podtón jeho hlasu byl trochu matoucí. Nakonec se zmůžu jenom na další úsměv. "Určitě budeš minimálně tak dobrý bratr, jak dobrý šéf. A podívej se okolo sebe." Rozhodím ruce v náznaku celé budovy. "Podle mě je Queen industries dost prosperující podník, ne? Uklidni se, vypusť nervozitu a místo toh buď zase jen okouzlující společník." Při těch slovech si doobléknu bundu. "Promluv si s ní. Zjisti o ní co nejvíc a především - ODPOČÍVEJ! Víš, ne, že by mě nebavilo tě pořád zachraňovat, ale v poslední době mám dost práce a tohle by byla další práce na plný úvazek. Zkusím zjistit, jestli to byl Hračička, co mi tak nádherně zničil dům anebo ti chlapíci, co tě tolik zřídili, dkyž si přišel poprvé do Daily Planet." Obrátím oči vsloup. "Ať to byl kdokoli z nich, ten si to teda slízne. Oni ani netuší kolik práce mi dalo sehnat ty latinské překlady staroafrosaské kultury z dob středověku. Ti si to tedy pohnojili, když si vybrali můj dům. To si piš, že je najdu. A pak uvidí." Povzdechnu si. "Okouknu to kolem domu i kolem Daily, večer bych měla být zpátky." Znepokojeně našpulím rty při představě, jak dlouhá je cesta. "Myslíš, že si můžu půjčit auto?" Nakonec ještě rychle nakouknu do kuchyně. "Tak nashle večer, Vanesso! Užijte si to tu!" Pak už ale vyrážím ohledat obě dvě místa činu co nejdůkladněji.

Vanessa Queen - 28. ledna 2010 15:23

Takový ten zvláštní pocit “Děkuji“ Špitnu na pochválení svého jména a zároveň přinesení čaje. Taky bych Sophii její jméno pochválila, ale bohužel pomalu začínám ztrácet odvahu cokoliv říct. Proto se na ni jenom usměji a poté se zadívám na stůl. Jako kdyby tam bylo něco opravdu zajímavého. Když Oliver vysvětluje Sophii, kdo vlastně jsem, připadám si tak trochu trapně. Já, člověk, který by ani nemusel být jeho sestra, si dovolí jenom tak přijít do jeho domu. Dovolí si vůbec vyrušovat. Cítím se, jako ten největší pitomec. Chci se odsud co nejdříve dostat, chci jít pryč. Ale dřív než stačím cokoliv podniknout, Oliver mi v tom zabrání. Je mi jasné, že odsud už není úniku a proto se tedy znovu posadím na své místo ke stolu. To jenom aby mu bylo jasné, že se nepokusím nikam utéct. Podívám se po Oliverovi. Takže on mi nakonec přeci jenom věří. Nebo možná nevěří, ale aspoň je ochotný mi naslouchat. A dokonce i ověřit si nějaké informace. “No…“ Promluvím po tom, co Oliver odejde. Na chvíli se zastavím a na tváři mi naskočí červená barva. Na rozdíl od svého bratra, který je milionář, já jsem průměrná dívka. Nemám se čím chlubit, bohužel jsem nezajímavá. Asi by jí moc nezajímal normální život. “Víte, já nejsem nijak zajímavá, jsem obyčejná holka.“ Promluvím po chvíli. Je mi až trapné, že jsem tak podřadná. Když Oliver přijde do místnosti a potvrdí všechno, co jsem mu říkala, trochu zalapu po dechu. Ano, věděla jsem, že by to tak mělo být. Ale pořád se mohli zmýlit a ve mně hlodala ta nejistota. Nemuselo to tak být, mohl to být omyl. Mohli se zmýlit, to je přeci lidské. Ale teď už je to jisté. Takže nejsem jedináček, jak jsem si myslela. Mám bratra a Vanda s Mikem nejsou mí opravdoví rodiče. Připravovala jsem se na to, připravovala jsem se, že to možná bude pravda. Ale i tak to je šok, velký šok. Já jsem té lži opravdu věřila. Nikdy jsem neměla pocit, že by se mi lhalo. A na to nebyla pravda. Celý můj život se motal kolem lží. Lež, lež a zase lež. Nevím co mu má na jeho otázku odpovědět, co bych mu asi tak měla říct. Co by asi tak chtěl slyšet. To opravdu nevím, netuším. Proto jsem moc vděčná Sophii, která celou situaci vezme do svých vlastních rukou. Když se na mě Sophie usměje pokusím se jí úsměv oplatit, Sice není tak přesvědčivý jako ten její, ale aspoň něco. “Mějte se dobře Sophie. Těším se na brzké shledání“ Usměji se na Sophii a začínám se pomalu uklidňovat. Přeci jenom jsem se na tento okamžik psychicky připravovala. Pro Olivera to musí být mnohem větší šok. Proto teď musím podržet jeho a ne mu to ještě více stěžovat. Nechci mu to dělat ještě těžší než to je. Proto se uvolním a na tváři mi pohrává úsměv. Na tváři už nemám ten nervózní výraz. Tvářím se naprosto normálně, jako kdyby to byl normální den. A ne den, kdy jsem konečně potkala svého bratra. Pokouším se mu to co nejvíce usnadnit. “No zatím nikde nepracuji, přijela jsem teprve dnes. Ovšem ano, mám jeden sen. Chtěla bych se stát novinářkou. Tam kde jsem předtím bydlela nebyla žádná šance a tak jsem myslela, že to zkusím někde jinde. No a potom jsem se dozvěděla o tobě.“ Usměji se na něj. Připadá mi, jako kdybych mluvila se svým velice dobrý kamarádem. Zdá se, že já jsem celkem v klidu, ale Oliver to těžce nese. Nevím, jak bych mu to mohla ulehčit. Když jsem se to od Vandy s Mikem dozvěděla, taky jsem byla v šoku. Nemůžu se mu divit. On to ještě pořád bere v klidu. Tedy aspoň se mi to zdá. Když se mě zeptá podruhé, ani nevím, co mu na to mám říct. Protože moji otázku už zodpověděl sám. “To nemusíš, něco si najdu.“ Usměji se na něj. Nejsem zase tak neschopná. Dneska bych když tak přespala v hotelu a potom bych si něco menšího našla. A když už jsme u toho, asi se budu muset poohlédnout po nějaké práci, Je mi jasné, že to asi nebude novinářství. Ale v mém případě se hodí cokoliv. “Nedivím se ti, to je v pořádku. Taky jsem byla překvapená, když jsem se to dozvěděla. Teď ještě záleží na tom, jestli tě to překvapilo mile, nebo jestli jsi z toho zklamaný.“ Zazubím se. Já osobně jsem byla mile překvapena, ale každý to cítí trochu jinak. “Vlastně ani ne. Po tom dlouhém cestování mi není zrovna nejlépe. Nemám chuť.“ Podívám se na něj. Znovu mě překvapí. Asi bych opravdu měla tu televizi přestat sledovat. Ale prostě nemůžu si pomoci, ve filmech měli bohatí lidé vždycky kuchaře a tak. “No, tak mi taky o sobě něco řekni. Koníčky, záliby. Oblíbená barva a tak. Myslím, že si toho máme hodně co říct no ne? A v neposlední řadě, jestli nechceš s něčím pomoct?“ Usměji se a přejdu k němu. Dívám se, jak připravuje večeři a vyčkávám, jestli mi dá nějaké pokyny. V kuchyni se necítím jako doma, kuchyně je mi naprosto cizí a proto se jenom zmateně koukám po okolí, při čemž poslouchám jeho odpovědi na mé otázky.

Oliver Queen (Green Arrow) - 28. ledna 2010 16:22

Doma Slova Sophie mne vážně uklidní a proto i na své tváři po několika pokusech vážně vykouzlím, ten okouzlující úsměv díky kterému jsem získal spoustu dam. Se zaujetím naslouchám odpovědi mé sestry, a přitom krájím rajčata. Vodu na špagety jsem dal vařit. Ohledně jejího snu, se musím vážně pousmát. Shodou okolností jsem koupil Daily Planet, ale ty se budou muset co nejrychleji opravit a o to se už budu muset postarat já, tím že obvolám pár firem a bude hotovo, tedy opravy zaberou nějaký ten čas. Takže bychom se mohli dočasně někam přemýstit, třeba sem. Tato budova je poměrně vysoká. Přestanu chvíli přemýšlet a začnu se opět věnovat své sestřičce, jak ta slova krásně zní. Ohledně tvého snu, nyní se ti splní. Jelikož jak bych to řekl..Budu tvým šéfem v Daily Planet. Jen bych chtěl vidět nějaké tvé články, abych je mohl posoudit. Víš nechci, aby to považovali za protekci. promluvím k ní, když si na sebe dávám zástěru, takže vážně vypadám trošku vtipně a některým by to mohlo připadat i sexy. Odpověď ohledně toho domu, že si něco najde se mi nezdá být správná. Nechci být po tom našem shledání opět sám. Už když vím, že to je moje rodina. Může bydlet dole, je tam volnej byt, který je však nezařízený. Ale o to se už s ní nějak postarám. Potom, co už vím, že si má sestra. Ti nabízím pokoj, který je pod mým. Je však nezařízen, takže o to se postaráme později. Nyní je tu gauč, teda za chvíli bude. Na kterém by ses mohla vyspat. A já se nějak vyspím tady. pronesu s úsměvem na tváři. Ano už se necítím tak nervozně, jako kdyby to ze mně opadalo. A hlavně ona za to nemůže. Samozřejmě, že mile. Byl jsem dlouho sám, opuštěný. A tolikrát jsem si představoval, že mám nějakého sourozence. A nyní si tady. odpovím jí a míchám směs na špagety, která přenádherně voní, že z ní až zbýhají sliny. Vážně si nedáš? No uvidíme. zeptám se jí s úsměvem, protože to že nemá hlad mne vážně překvapuje, já mám v této chvíli hlad, jako vlk. Nyní obrátí karty ona a začne se mně ptát, je vážně jako novinářka. Trošku si je v tomto ohledu podobná s Sophií. Hm..hm.. Oblíbená barva je zelená, černá a červená, modrá. Koníčky jsou auta, ženy, diskotéky. To co má rád každý zbohatlík. Ne kecám.. Jsou to auta, ženy ani moc ne. Večírky občas. Mám rád poměrně vaření. Sportuji, abych měl dobrou kondičku. Jsem šéfem Queen Idustries, taková velká společnost. A také Daily Planet, jak jsem již říkal. Plus LuthorCorp, kde něco vlastním. A jídlo je už skoro hotové. Chceš ještě čaj? odpovím jí na otázky a to důležité a hlavní, raději zatajím. Nikdo o tom krom Chloe, Clarka a Sophie neví. Ale je pravdou, že tak moc bych jí to chtěl říct. Špagety jsou hotové a je to vážně požitek. Naberu si pořádnou porci a pohledem přejdu po Vanesse. Vážně, si nedáš? Ani trošku? zeptám se jí a snažím se jí na to nalákat. Byl bych rád, kdyby si dala a nějak to ohodnotila.

Vanessa Queen - 28. ledna 2010 21:53

Sny se stávají skutečností “Nooo, nějaké mám v notebooku, potom ti je ukážu. Ale přeci jenom, nepřipadalo by to ostatním trochu nefér? Asi by mě neměli moc rádi, kdyby se dozvěděli, že jsem tvoje sestra. Podle mě by je potom nezajímalo, jestli jsem se tam dostala právem. Prostě jsem tvoje sestra a proto budu ta špatná. Ani by mě nenechali jim ukázat co doopravdy umím.“ Usměji se na něj. Nečekala jsem, že skočím hned po tomhle. Myslela jsem si, že se k tomu budu muset nějak vypracovat. Zdá se mi to až moc lehké. Takového štěstí jsem neměla ani nepamatuji. Ale i přes to je tu menší problém. Asi by nebylo vůči ostatním fér, kdybych si to tam jen tak nakvartýrovala. Asi by mě stejně neměli rádi, i kdybych se tam dostala právem. Šéfova sestra šéfovou sestrou zůstane a tím to hasne. Podívám se na Olivera, který si vzal zástěru. Ušklíbnu se, vypadá celkem komicky. Zatím jsem nikdy žádného muže v zástěře neviděla. Mike do kuchyně raději ani nechodil, ještě by tam mohl schytat nějakou práci. Vlastně já jsem se kuchyni taky vyhýbala. Cítila jsem se tam cize, každý druhý talíř, který jsem držela v ruce nakonec skončil jako hromádka střepů. Když se mi to stalo potřetí Vanda mě z kuchyně vykázala s tím, že už do ní mám zákaz vstupovat. Byla jsem osvobozena. “No, to by bylo parádní, ale mám takový dojem, že bych rušila. Navíc určitě máš lepší plány, jak využít pokoj, který bych blokovala já. Takže ne díky, něco si najdu. Ono se tady určitě najde, nepotřebuju toho moc.“ Zašklebím se a pak se na něj nevinně podívám. Je sice od něj moc hezké, že mi všechno tohle nabízí, ale zase na druhou stranu ho přeci nemůžu takhle omezovat. Nebylo by to vůči němu ani nikomu jinému fér. Nemůžu využívat toho, že je to můj bratr. Kvůli tomu jsem ho přeci nehledala. “Opuštěný a sám?“ Uchichtnu se. Podle toho, jakou tady měl ještě před chvílí návštěvu bych zrovna tohle neřekla. “Ne, opravdu ne, díky.“ Usměji se na něj. Po té cestě mi není zrovna nejlépe. Připadám si tak nějak… „vygumovaně“. Jsem unavená a bolí mě hlava. Ovšem zatím to moc neberu na vědomí, když jsem ho konečně našla. Mám z toho takovou radost, až na spoustu jiných věcí zapomínám. Však já si jednou vzpomenu a když ne, tak se ty věci připomenou sami. No kdo by nebyl rád, že našel svého bratra že? Ihned mne napadne odpověď, ale raději na ni ani nemyslím. To jsou mé večery, které jsem proseděla u televize. Možná by nebyl každý rád. Kdyby se dva sourozenci shledali a chtěli by se navzájem zabít, to by nebylo to nejlepší rodinné setkání. Nebo kdyby vás váš bratr vydíral kvůli penězům, tak by jste ho potom asi taky neviděli zrovna s nadšením. Už zase blbnu, mně by tu televizi měli zakázat. Nad jeho další odpovědí se jenom usměji. Prý že kecá, podle mne to tak bude. Když je někdo boháč, může si vybírat a užívat si věcí, které si normální člověk nemůže dovolit. Jo, být tak bohatý. Ale zase na druhou stranu bohatým lidem uniká taková ty malá potěšení všedního dne. Možná se pletu, ale já to tak nějak cítím. “Podle mě ty ženy zase taková vyjímka nebudou…“ Musím si trochu rýpnout. Ne že bych to myslela zle, ale to co se tu odehrálo před chvílí by si as každý vysvětlil nějak podobně jako já. “Na večírky musí mít člověk tu správnou náladu, jinak to není ono že? Jsi první chlap, který má rád vaření, docela tě obdivuji, já sama jsem v kuchyni jako v porcelánu. Ale já jsem vlastně nešikovná pořád. Dokážu upadnout i na rovině. A moje nohy vypadají, jako kdyby mě doma každý den bili. Kuchař a ještě k tomu sportovec, tedy o tebe se musí ženy přímo prát. Tak o sobě ještě něco řekni. Co máš rád za filmy? Akční, horory a tak. Máš nějaká oblíbená místa, přátele, jídla? A jestli tu je ještě něco, co by jsi mi chtěl říct sem s tím. Myslím, že si máme co říct. A ano, čaj bych si dala ráda“ Usměji se na něj. Ještě by tu mohla být lampička, kterou bych mu mohla svítit do obličeje a bylo by to ideální. Vlastně mi tu ještě chybí bloček s propiskou, abych si mohla všechno důkladně napsat. “Ne, opravdu ne, díky. Tvé kuchařské dovednosti ohodnotím jindy, snad budu mít ještě příležitost.“ Usměji se na něj, sednu si naproti němu a usrkávám čaj.

Oliver Queen (Green Arrow) - 30. ledna 2010 18:14

Doma se sestrou Moje sestra se vážně hodina na novinařinu, podobný provedení Lois Lane a Chloe Sullivan. Takže si nemyslím, že by byli nějaké potíže. Když jí zaučí správná žena, jako je Chloe, bude všechno v pořádku a nemyslím si, že by Chloe byla proti. Podle mého názoru bude stejně v šoku, jako já. Je tak skromná a to mně překvapuje, vždyť si zaslouží stejný luxus jako já. Po pravdě toto je i její. Půlka Queen Industries, prostě to všechno. A já jsem za to i vděčný, že se o to mohu podělit s někým. Pustím se do jídla doslova okamžitě, nevadí mi že je to teplé a ještě se dalo by se říct, z toho kouří. Mám hlad, jako vlk. Vnímám však přitom její slova a její další otázky. A vážně si to dokážu představit tu lampičku, kterou mi svítí do tváře a chce po mně za každou cenu pravdu. Jenže tu jí nyní nemohu říct, byl bych rád kdybych jí o tom neřekl nikdy. Nechci, aby se jí něco stalo. Zabráním tomu za každou cenu. Na chvíli se odtrhnu od jídla, abych jí mohl odpovědět na otázky, utřu si rty na kterých mám určitě zbytky jídla a pokusím se o jeden ze svých milých úsměvů. Vážně si myslím, že si zasloužíš práci v Daily Planet. Hodíš se k tomu a nikdo nic nebude říkat, když se tě ujme Chloe. Bude na tebe sice trošku tvrdá, ale to proto aby se z tebe stala výborná novinářka, ne že bys jí nebyla. Ohledně toho pokoje. Nevyužil bych ho vůbec. Za prvé patříš do rodiny Queenů, to znamená že máš podíl v Queen Industries. Skromnost si nyní nech, jelikož jsi od této chvíli poměrně bohatá. shrnu, co jsem měl na jazyku a chtěl jsem jí to říct, ale nějak mi to nedovolil ten můj strašlivej hlad. Sic je pravdou, že jsem trošku odbočil od jejich otázek, ale na ně hodlám během chvíle odpovědět. Zhluboka se nadechnu, jelikož je to potřeba. Trošku se přitom ozve zranění ze včerejška, ale snažím se to ignorovat. No víš já se ani na televizi nedívám. Jsem televizní barbar, který ani neví co dávají v televizi. Přátele mám a ty poznáš zítra. Rád bych tě představil, vlastně jsou ze stejného oboru, jako ty. Oblíbené místo... u oblíbenéh místa se zaseknu a poškrábu se na hlavě. Chvíli přemýšlím nad tím, které je vážně oblíbené a nakonec mne napadne jediné. To je Clarkův statek ve Smallville. Je to známého statek ve Smallville. Je tam klid, nikdo tě neruší a můžeš tam odpočívat na čerstvém vzduchu. Nechápu, že odtamtud odjel. Můžeme tam zajít, když budeš chtít. Na chvíli si odpočinout. pronesu s úsměvem tato slova a naberu si nějaké to sousto, abych nemusel jest studený oběd, což se mi vskutku nechce. Mám rád, co si uvařím. Nejvíc těstoviny. A co máš ty ráda? Abych přístě uvařil něco podle tvé chuti. odpovím jí a zeptám se jí na něco opět já s úsměvem, který mi pořád hraje po tváři. A ještě bych ti měl říct o našich rodičích jednu věc. Ale to necháme na později raději. Měla by sis odpočinout po tak dlouhé cestě. řeknu jí trošku se skleslým hlasem, protože tyto věci se nelehce říkaji. Snažím se na sobě nedat znát bolest z toho a v hlavě se snažím vyhledat pořádná slova, která by se hodila. Nyní to už vyptávání nechávám na ní a opět se pouštím raději do jídla.

Vanessa Queen - 30. ledna 2010 19:20

Překvapené “Popravdě zase tak dobrá nejsem, to jenom kolem mě se děje něco zajímavého. Potom už je hračka všechno přepsat na papír. Myslím, že nebude tvrdší než naše trenérka. To bylo opravdu něco.“ Na chvilku se zasním. Staré dobré časy, které se nikdy nevrátí. “Bohatá? Ani bych neřekla, nepotřebuji víc, než mám. Ale když tedy tak naléháš, tak se tady chvíli zdržím. Mě jde ale spíše hlavně o to, abych tě tu nevyrušovala, určitě máš svůj vlastní život.“ Usměji se na něj. Nebylo by moc fér, kdybych ho pořád omezovala. “Ty nekoukáš na televizi?!“ Skoro ta slova vykřiknu. Jako televizní maniak si nedokážu život bez televize představit. Vůbec nechápu, odkud jinud by měli novináři brát fantazii, než zrovna z televize a všech těch filmů. “Setkat se s tvými přáteli? Eh…“ Poškrábu se rozpačitě na hlavě. Nejsem si jistá, jak by mě mezi sebe vzali. Nechtěla bych nějak narušit jejich přátelské vztahy. Myslela jsem, že bych tu byla za tu šedou myšku. “Zdá se, že ty bys odpočinek potřeboval. Možná bys mi to tam mohl v brzké budoucnosti ukázat.“ Usměji se. Vidím na něm, jak je unavený. Zdá se být přepracovaný, asi toho má moc. Sice nevím, jak mu mám pomoci, ale něco se určitě najde. “Já mám moc ráda ryby. Sushi a tak. Zase na druhou stranu nemám ráda houby. Brrr, nechápu, jak je může někdo jíst. Jsem alergická na jablka, ořechy a kiwi.“ Vanda ze mě vždycky byla na nervy. Skoro všechny její dezerty obsahovali něco, na co jsem byla lergická, nebo co mi zrovna dvakrát nejelo. “Oh, ani nevím, jestli to vůbec chci slyšet. Raději to necháme na později.“ Zašklebím se. Nejsem si jistá, jestli chci něco o našich rodičích vědět. Nejsem si jistá, co se za slovem „naši rodiče“ schovává. Mám se toho bát? Netuším.. "Vsadím se, že zas tak hrozné by to nebylo, v Daily je pár vcelku slušných lidí, i když… Na tu Lois Laneovou by jsi si měla dávat pozor. Nenechá si ujít příležitost jak shodit další možnou konkurentku. Nebylo by to poprvé." Zmateně se rozhlédnu po místnosti. Myslela jsem, že jsem něco slyšela, ale v místnosti zdá se nikdo jiný není. Nejsem si jista, jestli se mi to zdálo. Ale i přes to se pokusím tomu hlasu kdesi odpovědět. Mohlo by tu být hezké, to máš pravdu. Přeci by můj vlastní bratr nevyměnil svou sestru za nějakou...jak že to bylo...Louis? Myslím, že je na to dost chytrý. "Lois. Ne, Louis, Luisu nebo něco podobného. Lois Lane, bývalá reportérka Ikvizitoru, dnes jedna z "nejlepších" nebo spíš neoceňovanějších reportérek Daily Planet. I když, popravdě, dle mého názoru trochu nafoukaná a panovačná. Zvykneš si." Takže jsem si to nepředstavovala, opravdu na mě někdo mluví, ale jak se dostala do mé hlavy? Jak? Musím to zjistit a proto na ni znovu promluvím. A co já s ní mám společného? Nikdy jsem jí neviděla a jestli je ta z "nejlepších", tak se asi za průměrnými novináři ani neohlédne no ne? Ale i kdyby, já si zvyknu skoro na vše. A co že jsi se tu tak objevila? A co po mně chceš? "Zvláštní. Obvykle si lidé myslí, že jsem jen výplod jejich fantazie. Popravdě, pravé jméno jako vy pozemšťané nemám, ale nějak mi říkat museli, že? Každý mě nazývá po svém. Přesto, osobně bych se představila jako Elizabeth Katherine Shadowová, pro známé Jiskra, někdy dokonce Modrá Jiskra. Záleží na situaci. Většinou nemám tendenci lézt lidem do hlavy, ale promiň, nemohla jsem odolat, obzvlášť, když už nesmím u Olivera. Navíc, Soph by byla zklamaná, kdybych zrovna jemu prozradila další z našich spojení. O tomhle dorozumívání zatím nemá ani ponětí. Popravdě, málokdo o něm ponětí má, vyjma několika mála zasvěcených. Víš, líbíš se mi. Jsi trochu zvláštní - jiná, ale i tak... Nebyla jsi dvakrát překvapená, když jsem se tu tak objevila v tvé hlavě - v tvých představách... Jsi na takové divné věci zvyklá?" Začíná mi to být trochu nepříjemné. To jsem snad někde na výslechu? Víš, má fantazie by si tohle nebyla schopná vyplodit, tak proto. Už je moc opotřebovaná. Veškerou svou fantazii vkládám do článků. Myslím, že tě budu nazývat Elizabeth, tedy pokud se tu hodláš zdržet. Jiskra mi připadá takové zvláštní, nepasuje mi to k tobě. Počkat, počkat...U Olivera, u Soph? Co ti s tím mají společného? Chceš mi říct, že Sophii se taky kradeš do hlavy? A proč to vlastně děláš? Má to nějaký speciální účel? Hm, zvláštní, ale jinak...Mám to brát jako kompliment? No zvyklá, pár divných věcí jsem už zažila, takže už mě jen tak něco nepřekvapí. "Jistě, jak myslíš. Pro mě jméno nehraje pražádnou roli. Vlastně nechápu tak docela, proč na něm vy tak lpíte. Sophii? Jistě. Byla první u koho jsem to tady zkoušela. Jedna z mála, kteří mě dokázali pochopit a zkrotit. Myslím, že Oliver by na to nebyl dost silný. Prozatím. V prvním fyzickém setkání jsem k němu stejně nebyla zrovna milá, ale ať už je to jak chce, jeho přítelíček ke mně taky ne. Speciální účel? Myslím, že čtení a vysílání myšlenek na dálku je výhodnější způsob domluvy. Navíc pak můžu své vyvolené chránit kdykoli ej třeba, neboť jsme s nimi neustále psychicky spojená, i když to v tu chvíli třeba nepoznají, protože se jim neprojevím. Myslím, že Soph se líbíš a tak mi nic nestojí v cestě vybrat si tě jako druhý potencionální "cíl". Nejspíš, komplimenty sice obvykle neskládám, ale i tvá mysl je dostatečně odlišná, aby přijala nevídané množství podivuhodností. Myslím, že si budeme docela rozumět, pokud na mě nepřijde můj den. Zažila? Jako například?" Ta holka je opravdu trochu zvědavá. Trošku se zamračím. No, pro nás by bylo asi nepříjemné, kdyby nás někdo oslovoval "hej ty". A kdyby nás každý oslovoval jinak, nevěděli by jsme, jestli to bylo na nás. Pochop kolik nás je a kdyby v nějakém obchodě stálo deset lidí a někdo by zavolal nějaké vymyšlené jméno, nikdo by nevěděl, na koho to bylo. Jestli jsi na něj nebyla příjemná, tak bych se ani moc nedivila. No pochop, ty by jsi snad přivítala někoho ve své mysli, když na tebe předtím nebyl zrovna milý. Ale já nevím, jak to bylo, nebyla jsem tam. Tudíž nemůžu soudit. A proč jsi si vybrala zrovna mě? Obyčejnou holku. Já nejsem ničím zajímavá. Takže opravdu nevím, před čím mě budeš chtít chránit... To jsem celkem zvědavá, co za podivuhodnosti mě ještě čeká. Pokud na tebe přijde špatný den, tak se snad ani raději neozývej. Nejsi nějaká až moc zvědavá? "Hmm, budu o téhle teorii uvažovat. Stejně, proč zrovna jména? Proč tak dlouhá? Na co dvě? Jistě, já do jeho mysli ani vstupovat nechci, nebude-li to potřeba. Jsem trochu vybíravá. Kal-Elovi jsem zjevně pokazila den, ale co by čekal, když jsem ho musela proti své vůli zachraňovat a on mi ještě klidně lže do očí? Měla jsem vážně zlej den a když se tam objevil i tenhle... no, tvůj bratr a přidal se k vyptávání a zdržování, vybuchla jsem. Obyčejnou? Ale kdepak. Jsi zajímavější než si myslíš. Navíc se ohromně podceňuješ. S trochou cviku dokážeš víc než se zdá. Myslím, že požádám Sophii, aby tě naučila, jak se bránit, pro případ, že bych byla příliš zaneprázdněná. Kdyby na tebe byla zlá, nevšímej si jí, chápu, že jí někdy asi moc dráždím, ale nemůžu si pomoct. Přesto to snáší dost dobře, možná ten výcvik v armádě za něco vážně stál. Před čím? Děvče, dostala jsi se do záhadného města. Za každým rohem čeká něco, co chce být objeveno, ale nikdy netušíš, zda je to dobré či zlé. Je tu víc zlých živlů, než by jsi řekla. Ne každý tady nežije bez tajemství, jako Sophie, tvůj bratr a spousta dalších. Některá tajemství jsou temná, jiná světlá. Záleží na úhlu pohledu a na tvém srdci. Ve Smallville nikdy nevíš, co dopředu čekat. Vlastně je to tu pro novinářku naprostý ráj. Moc zvědavá? Možná. Málokdy se takhle bavím s lidmi, posledních deset let jen se Sophií a to je kapánek jednotvárné, nemyslíš?" Proč dlouhá? To nevím, asi aby se každý jmenoval aspoň trochu jinak. Ale druhá jsou proto, kdyby se dvě dívky jmenovali stejným jménem, jako třeba Vanessa. Tak se musí jmenovat druhým jménem, aby se nepletli. Poté jí budou oslovovat druhým jménem, neboli příjmením. Tak to tě chápu, taky nemám ráda, když mi někdo lže. Ale někdy lidi, kteří lžou zase chápu. Někdy je prostě třeba lhát, je to pro dobro ostatních. Navíc co by jsi dělala, kdyby jsi byla něčím výjimečná, ale chtěla by jsi být normální? Musela bys lhát, jiná možnost není. Tak to se ti moc nedivím, také nemám ráda, když se někdo vyptává. Navíc když máš špatný den....v tomhle tě chápu. Vím, co od sebe můžu čekat a taky vím, že jsem obyčejná holka, která bude žít obyčejný život. Ovšem ty mi to jaksi narušuješ. Být normální a přitom mít někoho v hlavě, to není obyčejný. A nepodceňuji se, vím, co umím a co dokážu. Bránit a před čím? Nejsem žádný superhrdina, který je každý den vystavován nebezpečí. Tak v armádě jo? Myslíš, že by jí bylo příjemné, kdyby věděla, že mi tohle všechno říkáš? Aspoň budu mít o čem psát články. Navíc, myslíš, že ty živly, neobjevené síly a já nevím co ještě, by chtěli obyčejnou holku. Já tedy myslím že ne, takže není o čem mluvit. To tedy, to jsi nikoho jiného nenašla? "Za čas poznáš, že vůbec nejsi tou obyčejnou holkou, navzdory tomu, že se té představy tak zoufale držíš. Tvůj život se tady změní. Věř si či nevěř, za pár dní mi dáš za pravdu. Superhrdina? Ne, to zatím doopravdy nejsi, zatím. Možná jednoho dne budeš. Ale vystavena nebezpečí jsi již teď. Po městě se teď potlouká nejeden člověk, který by si přál ublížit tvému bratrovi a jak jinak, než přes "ubohou a slabou" sestřičku? Mohla by si být návnada. Bude to stejné jako se Sophií, když jí do domu dali bombu přesně v den, kdy se s Oliverem seznámila. Pak se je čistě náhodou pokusili taky zabít nějací chlápci a nakonec je uvěznili ve výtahu, který se chystal zřítit. Trochu dost nebezpečenství za jeden den, ne? Kdo ti zaručí, že když takhle jdou po jeho podřízené, nepůjdou i po tobě? O ní? Neřekla jsem ti ani zdaleka to, co by tě všechno mohlo zajímat. O tom, že sloužila v armádě ví každý dokonce i v Daily. Není to její tajemství. Ostatně, kdybys přišla k ní domů, kdyby samozřejmě ještě stál, poznala bys to na druhý pohled. Nehledala by bylo přesnější. Nejsem zrovna dvakrát společenský tip a vyberu si jen jednou za čas někoho doopravdy výjimečného a cenného. Navíc, jak už jsem řekla, ty toho o sobě ještě dost nevíš, děvče, a až si přiznáš, že nejsi tak docela obyčejná…“ Začínám být docela naštvaná. Vždyť mě ani nezná a mluví, jako kdby mě znala celý život. Co si o sobě vůbec myslí? Ne díky, já chci být tou obyčejnou holkou a taky obyčejnou holkou zůstanu. Tobě? Za pravdu? Nedám, tím si můžeš být jistá. A nikdy nebudu, to mi věř. Nechci jím být, ani si na něj hrát. Na mě je to až moc velká zodpovědnost, to bych nezvládla. Tak se ale taky nikdo nemusí dozvědět, že jsem jeho sestra. Můžu si někde najít byt a k němu jezdit jenom občas, nikdo to nemusí vědět, nikdo. Chceš mi říct, že ji chtěli zabít hned po prvním dni? To je strašné. Ale ona je něčím vyjímečná no ne? Neví náhodou něco, co já ne? Ale o mě zatím nikdo neví. Krom taxikáře, který mě sem vezl a ten neví, že jsem jeho sestra. Navíc vypadal a byl velmi milý. No fajn, ale raději mi o ní už nic neříkej, nechci t slyšet. Chci mít svůj názor a nechci se dozvědět něco, co nechci vědět. Nikdy si to nepřiznám, víš? Já totiž chci být obyčejná, žít normální život. Máš pravdu, nejsem obyčejná, jsem sestra milionáře, nic víc. S úlevou si uvědomím, že hlas v mé hlavě utichl. Po celou dobu, co s Elizabeth mluvím se dívám na jedno místo. Pokud na mě Oliver promluvil, nevnímala jsem ho.

Oliver Queen (Green Arrow) - 30. ledna 2010 20:32

Doma, něco se asi děje Naslouchám jí a přitom dojídám poslední sousto, pak si utřu rty obrouskem, pokud tam zbylo nějaké snítko či něco. Přeci nebudu působit, jako nějaký špindíra, když jsem už tak známým milionářem a má sestra je také. Opět ta její překvapující skromnost, kterou by potřebovala většina žen v mém okolí. Měly by si z ní brát příklad. Avšak mi něco říká, že by nebylo zrovna nejlepší jí vydávat hned za svoji sestru. Zvláště potom, co se stalo Sophií. Na chvíli se zarazím a chytím se za hlavu, která mně začne bolet, proto si nejspíš dám svoji medicínu, tedy aspirin. Ohledně rodičů, se na chvíli vážně ocitnu opět v minulosti, kdy mi bylo oznámeno o jejich smrti a musel jsem jim jít na pohřeb. Teď si uvědomuji, že je překrásné být s Vanessou a zároveň to je nebezpečné, zvláště když připustím hračičku, který by mně chtěl za každou cenu dostat na kolena. Jsem to, ale idiot. Musím jí za každou cenu chránit. Ale zaslouží si ten luxus, co mám. Udělám pro ní všechno. Je to moje sestra. žene se mi hlavou myšlenka, ale raději nic neříkám. Asi to tak bude lepší. Když řekne, že vypadám unaveně, jen se na to usměji a raději vstanu od stolu, protože bolest hlavy začíná být neuprosná. Umyju a potom uklidím talíř, tam kam patří. A vyhledávám aspirin, zda tu někde je, protože ho nutně potřebuji. A bylo by správné, kdybych jí řekl o tom co jsem. Ale nevím, zda je to vhodné nyní. Kéž by tu byla Sophie, ta by možná i poradila. napadne mne a s touto myšlenkou se podívám na svoji sestru, která hledí kdo ví do neznáma a já se jí vůbec nedivím. Taky jsem zamyšlený, nevím co si mám myslet. Nevím, zda je správné ji vystavit nebezpečí. Nevím, zda je správné že bude bydlet se mnou. Vždyť i Lois, Chloe. Jsem vystavil nebezpečí. ženou se mi hlavou myšlenky na které chci raději zapomenout a užívat si nadále přítomnost své sestry. Dala by sis něco? Nebo potřebuješ něco? Řekni si cokoliv? pronesu s úsměv, když se mi konečně podařilo najít aspirin a zapít to čajem, který jsem i sobě uvařil. Teď se chci plně věnovat své sestře, i když vypadám unaveně, i když se tak cítím.

Vanessa Queen - 01. února 2010 19:23

S Oliverem Je to takové zvláštní, když už na mě nikdo nemluví. Tedy myslím, když už na mě nikdo nemluví v hlavě. “Možná bych tu opravdu neměla zůstávat. Možná bych měla odjet tam, odkud jsem přijela.“ Zašetám zamyšleně, Oliver to asi ani neslyšel. Slova, která mi řekla Elizabeth mi uvízla v hlavě. Mohli by bratrovi kvůli mně opravdu ošklivě ublížit a to bych si nikdy neodpustila. A když jsem slyšela, co se stalo Sophii, tak si nejsem tak jistá, jestli jsem udělala nejlépe, když jsem sem přijela. Ne, že bych se bála, to ne. Vlastně se bojím,ale ne o sebe, nýbrž o Olivera. Co kdyby se mu kvůli mně něco stalo? Co kdyby se mu vůbec něco stalo? To bych si nikdy neodpustila. Elizabethina slova nejsem schopná vyhnat z hlavy. Proklatá Elizabeth! Kvůli ní mám zkažený celý den. Až se zase někdy ukáže, tedy jesrli se ještě někdy vůbec ukáže tak jí pořádně vynadám. “Nene, nic nepotřebuju, čaj si nalít ještě dokážu. A ty by jsi si měl jít lehnout, na povídání máme spoustu času. Mám v plánu se tu chvilku zdržet, takže myslím, že času bude až, až. Nemusíš se mi věnovat, aspoň zatím zavolám Mikovi s Vandou a potom se můžu projít po okolí. Sama, ty si jdi lehnout.“ Usměji se na něj a vstanu. Dřív, než dokáže jakkoliv zareagovat se přesunu do kuchyně a vezmu do pravé ruky konvici s vařící vodou. Přesunu se s ní a hrnekem v druhé ruce nad dřez. To by tak bylo, že bych ještě vodu rozlila po kuchyni, na to se až moc dobře znám. Vanda byla vždycky celá bez sebe, když měla vodu na lince. Proto jsem si raději začala nalívat vodu nad dřezem. Vanda byla nadšená a mě to žádnou námahu navíc nepřizbůsobovalo, proto už se vždy nějak automaticky přesunu k dřezu. Začnu si nalévat vařící vodu do hrnku a zamyslím se. Pozoruji vodu, jak padá do hrnku a přitom se znovu zamyslím nad slovy, která mi před chvílí řekla Elizabeth. Opravdu bych mu asi neměla dělat starosti navíc. Zdá se, že i tak má svých starostí dost. Vypadá tak unaveně a já ho ještě zatěžuju. Letmo se ohlédnu po Oliverovi. Ucítím na svých prstech pálivou bolest a instinktivně oustím hrnek, který s hlasitým řinčením dopadne do dřezu. Konvici rychle položím na kuchyňskou linku. Překvapeně se podívám na své narudlé prsty, cítím v nich pulsující bolest. Pálí to a jak, ale to teď není důležité. Podívám se do dřezu. Oddechnu si úlevou, naštěstí hrnek je v celku. Vzpomenu si na Olivera, který asi musí stát někde za mnou a který by asi nebyl moc nadšený, kdybych mu hned první den rozbila hrnek. Rychle vezmu hrdek do ruky, spálenou ruku si schovám za záda a otočím se na Olivera, ukazujíc mu nepoškozený hrnek. “Promiň, promiň, promiň. Moc se ti omlouvám, jsem v tvé kuchyni asi dvě minuty a už ti to tu ničím. Ale podívej, hrnek je v pořádku, nic se nestalo.“ Hrnek raději položím vedle konvice a poškrábu se nervozně na hlavě. To jsi tomu dala. Za chvíli mu to tady všechno rozmlátíš na střepy. Ty nemehlo! Nemůžeš být taky trochu víc šikovnější. Kdo se má s takovýmhle nemehlme pořád stresovat. Ihned si vynadám, jsem opravdu strašná. Popálenou ruku stále schovávám za zády. Pulzující bolest se snažím ignorovat. Co si o mě asi teďka pomyslí…

Oliver Queen (Green Arrow) - 01. února 2010 19:53

S Vanessou Na chvíli jsem se natáhl na postel a zahleděl se do stropu, přitom jsem naslouchal zvukům z kuchyně, abych věděl, zda je všechno v pořádku. Hlavně mne uklidní to, že má v plánu se tu chvíli zdržet. Nechci jí opustit, chci jí být na blízku, chci jí chránit. Je to přeci moje sestra. Ale když bude ve tvé blízkosti, řekneš o ní všem koho znáš tak nebude v pořádku. Nebude. Musíš jí někam ukrýt. Do bezpečí. Co třeba na ranč Clarka. Tam by byla v bezepčí a mohl bych si tam odpočinout. v hlavě se mi rýsuje plán, když přitom hledím do stropu a dál naslouchám zvukům v kuchyni. Jsem až moc paranoidní. Je hned vedle. V mé blízkosti a bylo byl od hračičky vážně hloupé, kdyby jí ublížil. Musel by se mnou bojovat. I když nyní nejsem tak silný, jako předtím. Já idiot, že se nechal zmlátit. Myslel jsem, že už Soph není. A to jsem ještě větší idiot, když jsem si myslel, že ji Jiskra nedokáže ochránit. s touto myšlenkou se podívám škvírou do kuchyně v doufání, že je moje malá sestřička v pořádku. Jakmile uslyším padající hrnek a sýknutí. Prudce vstanu, i když se mi zatočí hlava. Ignoruji to a vydám se za ní tak rychle, jak jen umím. Podívám se na ní vystrašeně a když řekne slova o hrnku, po pravdě na ní vytřeštím oči. Ale zaujme mne spíše ta ruka, co má schovanou za zády. Přistoupím k ní blíž. Trošku rozčileně hodím hrnek na zem a zahledím se jí do očí. O hrnek mi vůbec nejde. Kašli na něj. A teď mi ukaž tu ruku. pronesu velmi rázně a zároveň starostlivě. Pokud mi ruku nedá, opatrně se k ní dostanu a pustím studenou vodu. Bude nejlepší, když si tu ruku dá pod tu tekoucí vodu. Nezlobil bych se na tebe kvůli blbému hrníčku, ale kvůli tomu, že mi nechceš ukázat své zranění. Jsem tvůj bratr a mám o tebe starost. Nech mně ať se o tebe postarám. Byl jsem dlouho sám a chybělo mi to. Chybělo mi se o někoho starat. pronesu velmi zničeně tato slova jsou pravdou, ale ta pravda bolí. Doufám, že si tu ruku do té vody strčila. A začnu hledat nějaký led. Nejsem dobrý ohledně popálenin. Takže se cítím vážně nesvůj. Pohladím ji po vlasech a usměji se na ní. Zahledím se jí přitom do očí a mám neskonalou touhu jí říct kdo jsem a požádat jí, aby se mnou šla na farmu. Tady máš led a dej si ho na ruku. Promiň nejsem doktor, takže nevím co s tím mám dělat... Jinak pojď si se mnou prosím sednout ke stolu. Musím ti něco důležitého říct o sobě a něpočká to. pronesu a napjatě čekám na to až si sedne ke stolu. Na sucho polknu a zadívám se jí do očí. V jedné věci jsem ti lhal. A to že tu fyzičku si držím ne abych se líbil dívkám, ale protože se to ode mne vyžaduje. Já...já.. Se mnou si v nebezpečí. Proto by bylo dobré, kdyby si se mnou šla na jednu farmu známého. To stejné řeknu Soph. promluvím k ní, ale to kdo jsem jí nedokážu vyslovit. Naštvaně praštím do stolu pěstí, tak že se i já leknu. Dobře. Po nocích jsem maskovaný hrdina, který zachraňuje svět. A můžeš tomu věřit, či nemusíš. Ale je to pravda. Jelikož si má sestra, zasloužíš si vědět pravdu. dořeknu to nakonec a raději při těch slovech stoupnu a pochoduji z místa na místo. Upřímně čekám tu nejhorší reakci a v duchu žadoním, aby tu byla Sophie.

Vanessa Queen - 02. února 2010 19:58

S Oliverem -> návštěva? Zahanbeně skloním hlavu k zemi a beze slov strčím popálenou ruku pod studenou vodu. Je pravda, že to trochu pomáhá, ale bolest je minimální, tudíž ji skoro ani necítím. Dívám se na střepy na zemi, které ještě před chvílí tvořili hrníček. Stejně nechápu, proč kolem toho vždycky všichni dělají takovou vědu. Prostě jsem nešikovná, nic jiného. Copak je to tak strašné? Já se normálně zraním jednou, či dokonce dvakrá do týdne a někdy i mnohem hůř. Takže mi tohle připadá jako škrábaneček. "Vždyť to nic není. Co si myslíš? Popálím se tak jednou, dvakrát do měsíce, je to naprostá normálka. Navíc já se rychle hojím, uvidíš, ze čtyři dny nebude po spálenině ani památka. Oproti tomu, jak jsem se spálila předminulý rok tohle nic není." Usměji se na něj a na chvilku si zavzpomínám ns ten den, kdy se to vechno stalo. Po pravdě si vlastně nic nepamatuji. Jediné, co mi zůstalo na památku je obrovská jizva po popálenině na zádech. Já si ale nevzpomínám, jak jsem k ní přišla. Vanda říkala, že jsem spadla zády na kamna. Ale já si pamatuji jenom mlhavě a jenom útržky. Z toho, co jsem si zatím dala dohromady si myslím, že to nebyly kamna, o co jsem se popálila. Ovšem raději to nijak neřeším, však ony se vzpomínky jednoho dne ukáží samy. "Já vím, co mám dělat. Však víš, nestalo se mi to poprvé. Nýbrž už nejmíň po padesáté. Ono stačí, abych to nechala v klidu a ono se to samo dá do kupy, jako vždycky. Navíc to ani moc nebolí, nebo už jsem si možná zvykla. Tak nebo tak, žádný led k tomu nepotřebuju, ono se to za chvíli uzdraví samo." Led strčím tam, odkud ho vzal a jestli má nějaké námitky, zatvářím se tak, že jeho poznámky nehodlám poslouchat. "Když to tedy nepočká..." Neochotně dojdu směrem k židli, kde se posadím a napjatě čekám, co se mi asi tak hodlá říct. Čekám cokoliv, tedy jsem připravená na spoustu variant. Když bouchne do stolu, jenom lehce nadzvednu jedno obočí. Chápu, že to pro něj musí být těžké, vyjádřit se, ale i tak kvůli tomu nemusí rozmlátit nábytek. "Eh..." Vypadne ze mě na začátku. Co na to říct, prostě mě to celkem překvapilo. Dobrá, buď ho pokousal radioaktivní hmyz, nebo hrál nějakou vydeohru a byl v ní tak dobrý. že si ho vybrala jedna firma. Přesně jako ve filmu Aaron Stone Musím se usmát, zase ty moje úvahy, které jsem přebrala z filmu. "No jsi můj bratr, takže by jsi mi neměl lhát, tedy aspoň doufám. Ale jestli je to nějaký vtip, tak tě..." Naznačím pěstí, co bych mu potom udělala a usměji se na něj. Chtěla jsem trochu odlehčit situaci a možná se mi to i povedlo. Jestli já to neříkala... Chmm, chce odklidit Sophiu na Clarkovu farmu? A to si myslí, že tam bude bezpečněji? U Clarka? Přeskočilo mu? Zase se mi ozve v hlavě ten hlas. Ta holka si dokáže vybrat ty správné chvíle. A kdo je ten Clark vůbec zač? Je to taky maskovaný hrdina? A proč myslíš, že by tam nebylo bezpečněji? A proč už jsi nzase tady?! "Maskovaný? Ne, tenhle to nemá zapotřebí. Bezpečněji? Po něm jdou mnohem nebezpečnější potvory než po Oliverovi. Jenže s tím se zase Clark nepochlubí... Chmmm... Zase? Na občasné komentáře by jsi si měla zvyknout, časem to možná budu užívat jako hlavní komunikaci... Ale teď sjem tu, abych slyšela a viděla všechno mezi tebou a tvým bratrem. To mi prozatím stačí. Navíc tak si můžu být jistá, že se ti nic VÁŽNÉHO či smrtelně nebezpečného nestalo - ten popálený prst nepočítám." Tak to mám místo strážného anděla, skvělé. Skvělé, můj život začíná být mnohem zajímavějí. Že po něm jde i někdo mnohem horší? No skvělé. Co nebo kdo vůbec jde po mém bratrovi? A po tom Clarkovi? To chceš říct, že budeš poslouchat naše rozhovory! Jsi zvědavá jak opice! Jasné, po mně určitě někdo půjde. Ale popáleniny jsou u mně na denním pořádku, takže to už snad není ani zranění. Připadám si divně, když vím, že někdo poslouchá mé rozhovory s mým bratrem. "Zvědavá jak opice? Možná, ale všeobecně dávám přednost jinému oslovení než po tomto sice inteligentním ale ne zrovna nápadoplodném savci. Co po nich jde? U Clarka to nechme prozatím tajemstvím, ale chápu, že nechceš mít o svého bratra strach. Nemusíš se bát, jsou to jen pouliční gangy, několik uprchlých zločinců a těch propuštěných z vězení, kam jich většinu jako "maskovaný hrdina v zeleném oblečku" dostal. Bůh ví, jak se odzvěděli jeho neskrytou identitu, ale už je tomu tak." Taky jsem tě mohla přiřadit k nějakému neiteligentnímu savci. Ale co už, nehodlám se tu s tebou handrkovat. Stejně to snad ani nechci vědět. Tak to je opravdu nic že? Zmagoření, uprchlí, pomstychtiví vězni, k tomu nějaký ten gang, no co to je? Nevím co to znamená u tebe, ale u mě to není zrovna normální a bezpečné. Nemůžu si odpustit trochu té ironie. "Normální a bezpečné možná ne, ale pokdu se s tím dokázal vypořádat, než jsi přijela, tvým příjezdem se nic nemění. Mimoto myslím, že by jste mě se Sophie asi zabili, kdybych je nechala ať ho zabijí, takže ho budu muset kontrolovat, ale popravdě bych byla radši, kdyby si ten.. jak dsi to říká? Hračička? ...nevybral Sophiin domov k zdemolování. Tak to totiž způsobil, že tu Sophie bude muset spát a to se mi vůbec nelíbí, vzhledem k novému prostředí tu moje schopnosti nedokážu plně ovládnout... Trošku se uvolním, pravda,nic se mu nestane. Máš pravdu, když to zvládnul předtím, bude to asi pořád stejné. No mě se neptej, já skoro ani nevím, o co tu kráčí. Je sice moc hezké, že můj bratr je nějaký super hrdina, ale zase na druhou stranu mě to zase tolik netěší. Asi by už v tuhjle chvíli nepomohlo, kdybych zase odjela pryč co? To jsou marné naděje. Zdá se, že budu břemenem. Asi ano, tedy já určitě a Sophie asi taky. Když už nás musíš chránit, tak to ber tak, že nás všechny tři budeš mít v jednom domě, to je výhoda ne? Nechápu, co jí na tom asi tak může vadit. "Břemenem? Břemenem budeš jen budeš-li jím chítt být. Až se rozhodneš to změnit, uvidíš, že to přijde samo. V jednom domě. No právě. Bude to neskonale nudné, předtím jsem alespoň lítala z místa na místo, ale teď... Pokdu budete i ve stejné práci, ais se z vás za chvíli pominu..." Pořád nějak nejsem schopná vymyslet, co tím "můžeš to změnit" myslí. Tedy spíše nejsem ochotná to pochopit. Nechci! Samozřejmě že nechci! Kdo by asi tak chtěl být břemenem, přemýšlej! Asi to musí být nuda. Ovšem nevím, jak bych ti to mohla spestřit. Začnu přemýšlet, jakou blbost bych mohla vyvést. Nevím na co narážíš. A tohle téma bych uzavřela. Zase tak nešikovná nejsem a co ty víš, třeba by se mi ani nic nestalo. Přijít? Přišla bys? Tak přijď! Aspoň tě uvidím... Pomyslím si nadšeně. Aspoň bych měla tu čest prohlédnout si tu, která mi leze do hlavy. "Víš ty co? Oznam tedy Oliverovi, že tam má... chmm... za dvě a půl minuty?... tak za tři minuty návštěvu. Raději mu neříkej o koho jde - dost zlé to bude i tak." Tak dobrá. Jsem zvědavá, jak se to všechno vyvine. Usměji se. Do této chvíle jsem nijak nevnímala, co se dělo kolem mě. Jestli na mě Oliver mluvil, nevnímala jsem ho. Jestli na mě sáhl, nevnímala jsem ho. Jenom jsem tam tak seděla a na obličeji se mi měnily emoce. Muselo to asi trochu vypadat, jako kdybych byla blázen. Najednou se rychle postavím a s úsměvem na rtech začnu uklízet střepy, které leží na zemi. "Připrav se, za tři minuty tu bude návštěva. Jaká? Však uvidíš. Usměji se na něj a dále se věnuji uklízení střepů.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 02. února 2010 20:17

Návštěva v Queen Tower Zakroutila jsem hlavou nad jejím nadšením. Ta holka to asi neměla v hlavě v pořádku, ale byla tak jiná... líbila se mi. Tím se mi líbila. Nebyla jako ostatní. Dokonce i do Sophii měla dost daleko. Jedinečná. Výjimečná. Jen takových lidí jsem si mohla pořádně všimnout. Zatím jsem těch děvčat na téhle planetě víc než tyhle dvě nepoznala. Ne takové, které by mi stály za to, abych se obtěžovala s nimi mluvit. "Takže... proletíme se nebo to nebudeme komplikovat." Zběžný pohled na hodinky mě ujistil, že uplynula první minuta. "Nebudeme komplikovat, jistě, jak jinak..." Chvíli jsem se zaposlouchala do cizokrajné melodie, zvláštního přízvuku, jakého jsem se stále nezbavila, ač se mezi lidmy pohybuji už řadu let. Vlastně první desítku. Musím však přiznat, že mluvila jsem málokdy. Druhá minuta, ručička časovníku obíhala podle mě pomaleji, než by měla, ale byla jsem připravená dodržet stanovený čas přesně. Dát Oliveru Queenovi čas zpracovat informaci o návštěvě. "Stejně nechápu, že jsi mě vzala za slovo a vážně se jdeš omluvit... Spadl na tebe meteorit nebo co? Takhle hodnou tě během slunečního cyklu neznám..." Usmála jsem se. Podařilo se mi udržet před Sophií všechny rozhovory s Vanessou Queenovou bezpečně v tajemství. To, že se stále ovládnu, mi působilo zvláštní radost. "Asi mám prostě lepší náladu. Ostatně... vyspala jsem se do modra." "Vtipné, ale mě nepřevezeš. Kde je háček?" "Za vším hledej ženu, ne?" "Co se děje? Takováhle nebýváš? Co vůbec děláš?" "Čekám." Trocha upřímnosti neuškodila. Úsměv na tváři se rozšířil. Dvě a půl minuty. "Na co proboha čekáš?" "Až oběhnou ručičky ještě půl ciferníku, máš v tom problém?" "Ne, ale proč, zaboha, sleduješ ty hodinky? Co chceš dělat?" "Omluvit se. Nic víc." Cítila jsem její podezíravost jako svou vlastní a unikl mi hlasitý smích. "Tak nashle, mladá dámo, zkoumejte si horniny a já se jdu pobavit..." "Odkdy tě omluvy baví?" "Za vším hledej ženu." Zopakovaná věta působila dynamičtěji. Zavřu oči a až potom, co pomine namodralé světlo, otevřu je. "Tak tohle je Queen Tower zevnitř? Chmmm..." Věděla jsem, že už mně neslyší. Zablokovala jsem teď svou mysl proti vchodu zvenčí. Nechtěla jsem Vanessu prozradit tak brzy. Je jen její volba, jestli o tom Sophii řekne. Zvolna přejdu ke dveřím bytu, podívám se na hodinky. Dvě vteřiny. Jedna. Bum, bum, bum. Zaklepala jsem a ucukla před pronikavým zvukem dveří. Nasadila jsem pečlivě připravovaný kajícný úsměv a prohrábla si vlasy rukou.

Oliver Queen (Green Arrow) - 02. února 2010 21:16

Doma Tak jsem to své sestře konečně vyklopil a místo toho, abych cítil úlevu, cítil jsem se ještě hůř. Ona vypadá krom toho trochu mimo, nejspíš za to může šok a neví jen, co mi má říct. Takže k ní nějak extra nemluvím, spíše jsem zaměstnán vlastními myšlenkami, kterou jsou ty tam a týkají se toho hračičky, který má v úmyslu ublížit všem mým blízkým a to já nemohu dovolit. Hračičko, hračičko. Musím tě najít. Jen co se dám trochu do kupy. Mne neunikneš. Budeš pěkně sedět za mřížemi. A Vanesse se nic nestane. s touto myšlenkou se zahledím na stůl a raději nějak moc nemluvím. Jen občas pohlédnu na Vanessu, která je stále ticho a tváři se tak divně. Co jí tak může být? Co se jí tak může honit hlavou? Nechápu to. Je na mně naštvaná. Je naštvaná snad, že jsem jí to řekl pozdě. opět se mi hlavou žene další myšlenka a hledím na ní nechápavě, ale netroufám si s ní nějak komunikovat. Jakmile prudce vstane, se doslova leknu a poskočím trošku. S úsměvem začne uklízet a něco z míní o nějaké návštěvě. Jen nechápavě dojdu ke dveřím, když slyším zabušení na dveře. A otevřu je v tom spatřím Jiskru. Vůbec tomu nechápu a pohlédnu na ní rozpačitě. Ehm pojď dál. Potřebuješ něco? Proč si vůbec přišla? Nemám náladu na nějaké žerty. promluvím na svoji návštěvu a otevřu ještě víc dveře, aby mohla vkročit dovnitř. Pohlédnu na ní nechpavě a usadím se raději na židly v kuchini. No povídej. Copak tě trápí? promluvím k Jiskře a podívám se na ní nechápavě. Jelikož u tomuto přestávám chápat. A pak pohledem vyhledávám Vanessu, podívám se na ní tázavě. Nerozumím ničemu.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 03. února 2010 12:09

Návštěva v Queen Tower - II. Nemohla jsem se nezasmát prvním slovům, která padla, ale bez rozpaků jsem se kolem Olivera protáhla dovnitř. Rychle ze sebe shodím jednoduché nazouvací balerínky, ale bundu, jelikož ji ani nemám a nepotřebuji, vzhledem k ohni v mých žilách, si nemůžu sundat. "Zdravím, Vanesso Queenová," vyšlu v myšlenkách směrem k její mysli, než se vůbec obrátím na Olivera a nad jeho výrazem jsem nucena se znovu pousmát. Zlá nálada byla pryč, už jsem se ovládala, schopnosti měla pod kontrolou. Necítila tu starou bolest. Následovala jsem jeho kroky do kuchyně a s naprostým klidem se ustálila naproti Oliverovi. "Ahoj, taky tě ráda vidím," pronesu nakonec pobaveně směrem k Oliverovi. "Zda něco potřebuji? No, možná... Záleží na tom, z jaké strany se to bere. Vzhledem k Sophiině naprosto nesnesitelně zvídavé náladě bych možná ocenila míň výtek z její strany, ale nechápu, co by jsi s tím zrovna ty mohl udělat. I když... tím se dostáváme k otázce čílso dvě." Založím si ruce na prsou v typickém gestu, které jsem přebrala od Sophie a opřu se trochu o stůl. "Přijala jsem pozvání. Ale to není tak docela všechno, tohle není typická společenská návštěva, ale to ty dobře víš, Queene." Stále mi dělalo potíže oslovovat ho jako Olivera. Ukradl mi svým způsobem moje děvče. "Myslím - ať už to byl můj nebo její nápad -, že ti dlužím omluvu. Nejsem si tak přesně jistá, doufala jsem, že gesto záchrany tvého života bude jako omluva dostatečné, ale to tvrdohlavé děvče si to zjevně nemyslí, protože mi kvůli tomu nedá ani na chvíli pokoj." Povzdechnu si s očima obrácenýma vsloup. "Tak tedy, ať to mám za sebou... Chmm... Omlouvám se, Quee-... em, Olivere, za naše první setkání. Není zrovna jednoduché uklidnit rozbouřené síly, které mi proudí v žilách a po léčení vašeho super-Clarkovského hrdiny, který mě pronásledoval a vyprával se navzdory mým dalším povinnostem a nedostatku času... no, byla jsme trochu na nervy. Všechno se to událo ve špatný den. Sluneční cyklus je někdy vážně na ... po vašem je to na zabití, že?" Zamračím se. "Myslela jsem, že abys věděl, jak vážně to beru, napravím ty škody, co napáchali ti hrubiáni z baru... Ale jestli nechceš, nemusím. Jen si říkám, že zraněný Green Arrow asi své město nebude chránit tak dobře. ...to, co jsem o tobě a Clarkovi řekla předtím... Byla jsem rozčílená. Zapomeň na to." Pokrčím rameny. "Vanesso? Děvče? Pojď blíž, prosím." vyšlu zase jen myšlenku. "No - a mimochodem! Víš jak si povídal... něco o bezpečí své sestry? V jednom tě mohu ubezpečit. Nic se jí nestane. Tedy, nic vážného. Nemám šanci zabránit... drobným nehodám... ale pokud jde o Hračičku... no, možná by jsi ocenil pomoc. Myslím, že v tomhle případě mám dovoleno motat se do věcí ostatních, protože se ten pitomý skunk podařil zavraždit moji drahou polovičku a k tomu ještě vyhodil místo, na kterém jsme žila deset let, do vzduchu. No zkrátka, kdybys někdy... potřeboval pomoct chytit zrovna tohohle parchanta, můžu ti posloužit." Konečně se odlepím od stolu a posadím se, jako kdybych se k tomu sama vyzvala.

Oliver Queen (Green Arrow) - 05. února 2010 21:20

Doma, menší návštěva Vážně netuším proč přišla a má mysl se tím nějak nechtěla zatěžovat, byl jsem poměrně unavený a možná bych se nejraději viděl v posteli, jenže toto byl luxus a já si ho nemohl dovolit, teď když tu mám sestru a nečekanou návštěvu. Musím se chovat slušně a nedat na sobě tu únavu, která přichází a odchází. Nyní však naslouchám jejímu hlasu ve snaze si v té hlavě udržet, co nejvíc odpovědí a pak si vymyslet nějakou reakci. Je slušné nechat člověka domluvit a pak pokračovat ve své řeči a nyní to tak chci vykonat. Možná doslova na ní vytřeštím oči, když se mi omluví. Vlastně nechápu za co se omlouvá. Já na to dávno zapomněl. Nervózně se tedy podrbu na hlavě. Omlouvat se nemusíš. Já jsem ti chtěl vlastně poděkovat a možná se ti taky omluvit, že jsem v jedné situaci nevěřil v to, že jsi schopná se o Sophií postarat. řeknu trošku unaveně a myslím tím, jak jsem se nechal zmlátit Hračičkou, když jsem si myslel že Soph je mrtvá. Pak vysloví svoji jakousi nabídku a musím se nad ní zamyslet. Netuším o čem mluví, ale má pravdu že se musím dát do kupy a to taky nějaký čas potrvá a nechci to nechat jen na bedrech Clarka. Pohlédnu na ní trošku nechápavě a vzpomenu si na tu dalo by se říct drogu, kterou jsem si pýchal. Možná jí má na mysli. Jak napravit škody? zeptám se jí nechápavě a taky tak na ní i pohlédnu. Její nabídku využiji. Byl bych blbec kdyby ne. Musím být fit, město mně potřebuje. napadne mne a s tímto naslouchám jejím dalším slovům, tedy kdy do našeho rozhovoru zapojuje i moji sestru. Jak ví že to je moje sestra?.. já vůl, já zapomněl, že je spojená se Soph. Sakra žádné soukromí. Bez toho, aby tyto informace věděla i ona. s touto myšlenkou si vážně připadám hloupě a je mi na víc než na nic. Věř mi, že jak se dám do pořádku, sám si poddám toho Hračičku. Ty bys mohla být se setrou v bezpečí. Myslím, že to je pouze mezi mnou a Hračičkou a já se s tím poperu. promluvím odhodlaně a taky tak na ní hledím. Potom můj zrak spočine na mé sestře a začínám si uvědomovat, že kdyby se jí něco stalo, neodpustil bych si to. Nechci jí opět ztratit, z této věci mám jediný strach. A budu dělat všechno i nemožné, aby jí nikdo neublížil. Ještě něco? zeptám se jí trošku unaveně a zhluboka se nadechnu, vydechnu. Čekám zda má něco ještě na srdci, uvnitř opět zápasím s myšlenkami.

Vanessa Queen - 06. února 2010 13:06

Návštěva Rychle posbírám všechny střepy, které ležely na podlaze a hodím je do koše. Sice ještě pár těch úplně nejmenších, které jsou lehce přehlédnutelné na podlaze zůstalo, ale mě teď spíše zajímá rozhovor, co se uskuteční mezi mým bratrem a Elizabeth. Proto se vydám zase zpátky do pokoje. Zůstanu stát u dveří, které spojují kuchyni a pokoj, opřu se o trám a vyčkávám, co se bude dít. Všimnu si Oliverova tázavého pohledu. Ale on se asi všechno za chvíli dozví sám, tudíž jenom pokrčím rameny. Zdravím Elizabeth. Teď se k sobě chováme tak formálně, jako kdybychom se neviděly.Vlastně jsme se neviděly, to je fakt. Najednou mi připadá, jako kdybych si to, že jsme si povídaly uvnitř mé hlavy byla vymyslela. Jako kdyby to byla jenom pohádka, kterou jsem si vymyslela. Jenom pohádka, kterou bych vyprávěla dětem na dobrou noc. Musím se nad tím trošičku pousmát, pohádky, to já ráda. Skoro nevím, o čem se ti dva baví. Prvních pár vět bych ještě tak nějak pochopila, ale když se začnou bavit o takových věcech, jako je třeba sluneční cyklus, dokonale ztratím nit. Nechápu, proč do toho zatahují zrovna tohle. K čemu? Na co? Netuším.. Připadá mi, jako kdybych v té místnosti vlastně ani nebyla, jako kdybych byla neviditelná. Viděla jsem o tom takový film… Vlastně jsem jich viděla víc, ale dost už o filmech. Já se z té televize jednou opravdu zblázním! Teď mě tak napadla myšlenka, jaký má asi Oliver oblek, když si hraje na toho „maskovaného hrdinu“. Navíc, jak se asi tím „hrdinou“ stal? To ho kousnul radioaktivní hmyz? A stalo semu něco, jako se stalo třeba spidermanovi? Jestli je to tak, umí třeba lézt po stěnách? Nebo umí lítat? Možnost by tu byla. Nebo taky mohl letět do vesmíru, tam na něco narazit a dostat zvláštní schopnosti. Stejně jako fantastická čtyřka. Možná se umí přeměnit v hořícího muže. Nebo se umí natahovat jako gumová hračka. Kdo ví. A nebo mohl spadnout do moře, kde byl nějaký blivajz a ten ho proměnil, stejně jako v jednom z dílů, ehm, už si ani nevzpomínám, jak se to jmenovalo, no nic. No, prostě ten chlápek potom vypadal jako omotaná popelnice. Podívám se na Olivera zkoumavým pohledem, chvíli ho tak sleduji a měřím, až nakonec zavrtím hlavou. Tak možnost za c) to tedy nebude. Tak tedy dobrá, ale nemysli si, že se to stane pravidlem, nejsem tvůj pejsek. Odpovím Elizabeth a pomalu přicupitám o kousek blíž. To tak, ještě by mi za chvíli nasadila vodítko s náhubkem. Začíná mi trochu vadit, že o mně mluví, jako kdybych tu nebyla. Já tu jsem! Taky by mě možná mohli trochu zasvětit. “A kdo že je to ten Hračička?“ Zeptám se po chvíli, chci aspoň vědět, kdo mi chce údajně ublížit. Viděla jsme spoustu filmů a v nich byl vždy nějaký záporák. Nějaký člověk, či něco tomu podobnému, který se snaží zničit svět. Že by to tak bylo i ve skutečném životě? To se mi nechce věřit.

Neznámá *Elizabeth Shadow* - 06. února 2010 13:40

Návštěva v Queen Tower - III. Musela jsem potlačovat smích, když vykulil oči a chvíli vypadal jako... žába? Lidské přirovnání k naprosto nepodobnému zvířeti jsem nechápala, ale Sophia je užívala tak hojně, že nebylo možné je nepřevzít. Ušklíbnu se při jeho slovech. Jistě ten malý incident, kdy se málem zabil a Soph se vrhla zmlátit ty chlápky v baru, když se k tomu sám neměl. Jedna z malých, nepříjemných skutečností. "Asi bych jí nechala uhořet. Když už bych se chtěla zbavit tehdy jediné ženy, se kterou jsem vydržela být, po deseti letech bych jí vybrala mírnější smrt. To mi tedy věř. Navíc... bez ní by tu nebyla taková zábava. Koho bych pořád tahala z bryndy, když ne ji?" Moje oči rychle střelili k Vanesse. Druhému centru mého zájmu. Tentokrát to však při jeho otázce nevydržím a rozesměju se. Vzhledem k tomu, že neustále nechápal dosah mých schopností bylo značně komické, jak neustále nevěřil. "Sice mě neviděl, jak Clarka ozdavuju, ale něco mu snad dojít mohlo, ne?" "Přemisťování zdaleka není posledí schopnost, kterou ovládám, Olivere. Na naší planetě je něco takového zcela běžné, neb vesmír je rozlehlý a urážet vzdálenosti vaším způsobem, to by jsme se nedostali ani k rodině na jiné planetě, natož na Zem. Což je vlastně důvod, proč jsem sem přišla - není tu, krom Clarka, nikdo, kdo by se mi alespoň zdaleka podobal." Usměju se na přistupující Vanessu, zlehka ji vezmu za ruku a natáhnu je směrem k Oliverovi. Nahromadím v sobě trochu sil. Pak přeložím přes popálené prsty dlaň, aniž bych se jich dotknula, a vpustím do nich trochu chladu. Když pak dlaň odtáhnu, po popáleninách ani stopy a i bolest by se měla ztratit. "Dát do pořádku asi tímhle způsobem," poznamenám nakonec s dalším úsměvem na Vanessu. "Neboj, já obvykle nerozkazuji, jen prosím. Je na tobě, jestli to uděláš nebo ne," promluvím k ní v hlavě. "Hračička je pěkná svině," prohlásím nakonec nahlas a bez obalu. "A až pekelně dobře se vyzná v technice, bombách a chemikáliích. Chudák paní Steckerová měla dost práce s tím analyzovat naleziště kamene, z kterého ty svoje trhaviny vyráběl, aby ublížil Clarku Kentovi." Zašklebím se. "Něco jo. Ty zalezeš do postele, Queene, jinak mě Sophie roztrhá a zamorduje. Tam tě spravíme a opravíme, a pak si vezmeš prášky na spaní, protože v tomhle stavu stejně nikam nemůžeš. Vanesso, chtěla by jsi si udělat prohlídku města? Když nám dáš kartu, Olivere, určitě jí koupíme něco dobrého na sebe a tak, aby jsi ji mohl klidně veřejně představit jako svou sestru, jistě člověka, který má poloviční podíl v Queen Industries, což jí činí milionářkou stejně jako tebe..." Bez jeho námitek ho dostrkám do postele a nejdřív vyhrnu tričko, abych začala většími zraněními. Dlaněmi jemně přejíždím před jeho hrudník, pak záda a nakonec modřiny v tváři. Jakmile se dostaví konec procedury - neboli je Queen v naprostém pořádku, podám mu bez debat prášky na spaní hned, jak nám prozradí, kde má kreditku, kteoru své sestře může zapůjčit.

Oliver Queen (Green Arrow) - 01. března 2010 21:15

Nabízená pomoc No opět jsem se dozvěděl, že jsem se zachoval hloupě, ale raději jsem se tím více nezabýval. Elizabeth mi odpověděla na otázky, které jsem jí kladl. A ta její nabídka se mi zdála jako dobrý nápad, takže proč ne. Když má tu moc a nabízí jí, tak proč ne jí využít. Opět na mně dopadá únava a bolest hlavy, kvůli které nejsem schopen pořádně uvažovat. Jen pokyvuji hlavou a když mne nutí do postele, tak jdu poslušně. V souboji s ní bych určitě prohrál. Ale pro tentokrát. Nebudu si hrát na nemohoucího. To už se nesmí stát. Musím se o ní postarat a ne aby se ona musela starat o mně. napadne mne s touto myšlenkou bezjakéhokoliv slova ulehnu do postele, vezmu si prášek. Kreditka je v penižence, která je v mých ryflích. Jsou položené na židly. odpovím jí zpožděně a zapiji prášek. Ohledně toho, že by měla být moje sestra z poloviny vlastník Queen Industries, vůbec nenamítám. Ano, ano. Chci aby se jím stala. Zaslouží stejný luxus, jaký jsem měl já. Jen nechci, aby se jí něco stalo. řeknu znaveně a podívám se děkovně na Elizabeht, který mi léči zranění, za které jsem si mohl sám. Jakmile je to u konce pořádně ulehnu do postele a zavřu zničeně oči. Dávej na ní prosím pozor. promluvím k ní ještě než odejde a ještě než na mně začne působit prášek, bez kterého bych stejně usnul, jelikož se cítím zničeně. Po dnešku a hlavně po včerejšku. Nyní jsem já mimo službu.

Smallville - 12. března 2010 19:38

Prosun v čase Clark s Lois zmizeli z Metropolis šíří se spekulace, že měli svatbu v Las Vegas a tam také zůstali, jelikož si tam hned Lois našla práci, jako novinářky a nyní se o ní pouze ví z článků, které se objevují ve známých časopisech. Chloe s Jimmim měli autonehodu, kterou oba bohužel nepřežili a nyní se koná jejich pohřeb, jež pro některé nebude lehký. Hlavně pro ty, kteří Chloe měli rádi. Údajně se tvrdí, že za jejich smrt mohl Hračička, tedy alespoň Oliver ho z toho podezřívá a pořád mu to nedá pokoje. Strká nos, tam kam by neměl aby zjistil co se jim stalo. Daily Planet - Oliver Jsi v kanceláři z toho důvodu, aby si přišel na jiné myšlenky a ne na ty, které se týkají Chloe. Trápí tě několik výčitek a přitom za ně vůbec nemůžeš. Za smrt Chloe nemohl nikdo až na ten náklaďák, který do nich vrazil a jejich auto doslova zmasakroval. Zemřeli na místě. Dneska se koná jejich pohřeb a proto si dal všem volno, aby mohli jít také na její pohřeb, jelikož si to Chloe zasloužila. Její smrt všechny zasáhla. Nedá ti to a skoro pořád se snažíš zjistit, co za jejich smrt mohlo. Zda to byla jenom vina řidiče kamionu, či za to mohli nějak poničené brzdy nebo něco jiného. Krom toho dneska očekáváš náhradu za Lois, novou a dobrou novinářku Belindu Steel o které si zatím slyšel samé dobré informace. Uvidí se co se z ní ještě vyklube. Avšak nyní na práci vůbec nemyslíš a utápíš se mezitím ve své skotské, v kanceláři se zataženými roletami při čemž paprsky slunce se tam vůbec nedostávají. Daily Planet - Sophia Oliver ti sehnal nový byt, který se ti docela dost zamlouvá. Zaplatil ti za něj i nějakou zálohu, tak že se dohodl s pronájemcem, že ty o tom vědět nemáš. Ale stejně ses to dozvěděla. Právě v té chvíli, kdy jste se dozvěděli tu nemilou zprávu ohledně smrti Chloe a Jimma, která pro některé znamenala osudovou ránu a Olivera doslova srazila nakolena. Stačí se na něj podívat a na to, jak zaleze do své kanceláře a popíjí tam skotskou. Jelikož mu doma vůbec není nejlépe. Krom toho Oliver si pořád myslí, že za to může Hračička, který by měl být údajně mrtvý. Tedy alespoň jste ho viděli v tom domě, který vybuchl. Právě dneska se koná pohřeb a skoro všichni na něj jdou dokonce i ty bys měla. Ale nejdříve na něj musíš připravit Olivera, který vypadá vážně odstrašujíc a to přitom byl kdysi tak charismatický muž. Daily Planet - Vanesa Tvůj bratr se o tebe postaral tak jak nejlépe mohl. Zařídil ti ubytování hned pod jeho bytem, jsi měla ty ten svůj. Zařídil ti práci a to v Daily Planet, kterému si byla z poloviny ředitelem, ale raději si přijala práci jako novinářky. Měla si poměrně štěstí, když ti nikdo nějak extra neusiloval o život. Vlastně zatím nikdo se o nic nepokusil. Získala si hodně věci, díky nimž si byla velmi šťastná. I když fakt o smrti tvých rodičů se ti zrovna dvakrát nelíbil, že zemřeli při nehodě za kterou s určitou pravděpodobností mohli Luthorovi. Ale to už si nemohla řešit, jelikož se objevila jedná strašná věc a to smrt Chloe a Jimma, smrt těch nejlepších a hlavně těch, které Oliver velice zbožňoval a teď to s ním hodně zatřáslo, měla bys být v jeho blízkosti a starat se o něj. Být jeho podpora, hlavně když se dnešního dne koná ten pohřeb.

Smallville - 12. března 2010 20:08

Přepadení - Belinda Víš velmi dobře, že tvoje zvědavost tě jednou připraví do velkých potížích ve kterých se právě nacházíš v této situaci. A to po pravdě v takové šlamastice, kdy hledíš do hlavně jedné pistole, která na tebe míří. Právě si totiž zahnala do úzkých jednoho zlodějíčka, kterého si nechtěla nechat pobíhat jen tak na svobodě a proto sis vybrala pátrání na vlastní pěst. A nyní se ti to pěkně vymstilo. “Co ste to dělala? Co chcete?“ zeptá se tě po několikáté mladík, ale ty mu po pravdě nedokážeš pořádně odpovědět. Z té pistole se ti svírá žaludek a krom toho máš pocit, že srdce ti ubíhá svůj vlastní maratón a právě se nachází v krku. Mladík k tobě bezradně přijde blíž, tak že se svou zbraní dotkne tvé krásné pokožky a ty máš díky tomu ještě větší respekt. Jenže co bys nečekala, že se na scéně objeví ještě jeho komplic, který má s tebou v úmyslu jiné plány. “Hele zabijeme jí. Viděla nás. Kdykoliv o nás může někomu kecnout. Je to za*raná novinářka.“ pronese k němu a přičemž se mu podaří tě jednou ranou do břicha dostat na kolena a druhou ranou do hlavy do bezvědomí, jelikož zřejmě tvoje chlácholející řeči se mu nelíbili. Ještě předtím, než si měla pocit že ztrácíš zem před nohama a také všechno se najednou ztrácí a zdá se být tmavé. Slyšíš někoho dalšího, který ti zřejmě přišel pomoct a poté cítíš jeho teplé ruce, jak tě někam nesou… A nakonec jen ta neskutečná tma. Probudíš se až v měkké posteli ve svém bytě, hlava ti hučí a bolí tě doslova celý člověk. To co se stalo nebyl jenom sen a to ti dokazuje někdo ve tvém bytě a ten někdo ty právě dělá čaj. /Ten co tě zachránil byl Damien, ale to už nechám na něm.)

Smallville - 12. března 2010 20:15

Nová práce - Chris Přestěhoval ses do Daily Planet, rodičům si vždycky tvrdil že za prací, ty to vlasně ani pořádně nevíš, ale jediné co víš je, že už tu jsi a nic se nezmění. Akorát by se ti možná líbili jiné okolnosti, díky kterým si sem hned nastoupil a těmi bylo bohužel uvolnění jednoho místa, díky umrtí. Přišel si hned v tu dobu, kdy se měli všichni loučit s Jimmim Olsenem a Chloe Sullivan. Tvůj šéf nevypadal zrovna nejlépe, abys za ním hned mohl do kanceláře a všichni tvoji kolegové se zdáli jaksi zamlklí a nějak extra si tě nevšímali. Ale na to, že si přišel první den do práce si schytal té práce asi nejvíc. A to z toho důvodu, že všichni šli na pohřeb a nebyl nikdo jiný, kdo by se jim o ten chod postaral. Takže ti nic jiného nezůstalo, než se o to postarat a pracovat, jak se sluší a patří. Přitom si odposlouchával policejní stanici, zda se něco venku neděje. Ale dnešní den se krom té svatby zdál být klidným.

Lucius Mael De Fleut - 12. března 2010 20:39

Přepadení Měl jsem zrovna po práci, když se to stalo. Procházel jsem se ulicemi zamyšlený do svého nitra a napadalo mně spousta věcí. Spousta věcí, které jsem nemohl žádným způsobem ovlivnit a přeci jsem po tom tolik toužil. Měl jsem blízko k domu, když jsem na parkovišti zaslechl pár chlápků, kteří vyhrožovali jedné ženě a bylo jasné, že ona proti nim nemá šanci. To hlavně díky těm zbraním, kterými se jí snažili umlčet. Proto jsem moc neváhal a přišel jí na pomoc. Právě v té chvíli kdy se skácela k zemi díky ráně do hlavy. “Že se nestydíte napadat bezbranné ženy“ pronesl jsem a tím jsem zaujal jejich pozornost na sebe a odvrátil jí od ní. Samozřejmě jsem měl výhodu v tom, že jsem více řešil tyto situace než střílel a jakkoliv dělal jiné věci. Proto bylo znatelné, že z toho vyjdu já jako vítěz a oni jako poraženi. Podíval jsem na ženu, která byla s určitou pravděpodobností v bezvědomí a chvíli přemýšlel o tom, zda bude vhodné jí vzít do nemocnice, kde zůstane nějaký ten čas a stejně zbytečně, nebo se o ní postarat zřejmě v jejím bytě, který nebude odsud daleko. Proto jsem trošku směle vytáhl z její kabelky doklady, abych zjistil její adresu a potom jsem jí vzal do náruče. Donesl jí až do jejího domu, odemkl si jejími klíči, které jsem také našel v její kabelce a uložil ji na křeslo. Při čemž se má maličkost vrhla do kuchyně, kde jsem jí připravil pohár vody a také jsem chvíli hledal aspirin. Nakonec jsem vyhledal nějaký čaj, po pravdě řečeno spíše mátoví, který bych dal sobě. Až se probudí až v té chvíli se pořádné podívám na její zranění v oblastí břišní… Avšak není to ani chvíle a dívka se probudí, hned se k ní vrhnu s práškem v ruce a sklenici v druhé. “Vezměte si toto. Pomůže vám to.“ pronesu k ní a zahledím se na ní svým zdravým okem, to druhé by se nemuselo zrovna všem líbit. Ale já si ostatních nevšímám. Chvíli mi trvá než mi dojde, že by asi byla ráda aby znala mé jméno a taky kdo vůbec jsem. Jen se na ní přátelsky usměji a začnu prohlížet její zranění. “Jsem Damien. O ty chlápky co vás takto zřídili se nemusíte starat. Já už to zařídil a jsou nyní ve vazbě. Jak se cítite? Bolí vás toto?“ promluvím k ní a starostivě se na ní podívám, přitom se jemně dotýkám té oblasti kde by údajně mělo být nějaké zranění a čekám na její odpovědi. Při čemž pokud se bude jednat o žebra, tak je obvážu. V případě většího otřesu mozku, bych už přemýšlel o tom zda by neměla jít do nemocnice.

Nicol Grant - 12. března 2010 20:59

Přepadení. Jako vždy jsem strkala svůj zvědavý nos tam kam jsem neměla, je to o mne všeobecně známo a sama vím, že bych se měla krotit, jenže. Prostě mi to nedá, jsem příliš zvídavá, příliš toužím odhalovat věci, kteří ostatní chtějí mít raději utajené, už několikrát jsem se dostala do problémů,ale nikdy to nebylo zlé jako teď. Koukám se do tváře mladého zlodějíčka a na hlavu mi míří jeho zbraň, všechny mé pokusy o domluvu vyšli zatím na prázdno, on jen stále dokola opakuje to své, jenže co mu na to říct, že jsem jen zvědavá?Pokusím se v hlavě srovnat myšlenky a nějak ho přesvědčit, že dělá hloupost, jenže všechny mé plány jsou zmařeny příchodem jeho komplice, který je rozhodnutý mě zabít.Než se vzpamatuji dostanu ránu do břicha tak silnou, že okamžitě skončím na kolenou a sotva popadám dech,ale ani teď není konec, rána do hlavy a poslední co vnímám je nějaký hluk a v mysli se mi mihne myšlenka na možnou záchranu,ale to už mě obestře tma bezvědomí. Když se proberu, jsem ve svém bytě, celé tělo mne bolí, takže se mi to nejspíš nezdálo,náhle si uvědomím, že zde nejsem sama a rychle se posadím, v tom okamžiku bych se nejraději poslala do horoucích pekel, mám pocit, že mi praskne hlava a břicho bolí jak po nárazu auta. Když uslyším neznámí hlas jen překvapeně zamrkám a dívám se do tváře cizího muže. Uvědomím si, že mi podává vodu a prášek a mluví o tom, že ti dva jsou už ve vazbě, beze slova si vezmu prášek a na malou chvíli zavřu oči,ale neunikne mi jeho jméno. Eh, Damiene děkuji, moc vám děkuji, nejspíš jste mi zachránil život, já jsem Belinda a....ne, jsem v pořádku, nic to není.Jen mne trochu bolí hlava,ale to přejde. Pokusím se vstát,ale jde mi to hůř, než jsem si myslela, přesto to nakonec zvládnu. Dáte si něco k pití? Kávu, čaj, něco ostřejšího? Jak vám můžu poděkovat za záchranu? A jak jste to vlastně dokázal? Jste sám a oni dva a ještě měli zbraně. Opět se ve mne probudí zvědavost a já si teď, zatím co čekám na odpověď, konečně prohlédnu svého zachránce. Je vidět že se snaží ukazovat jen zdravé oko,ale popravdě, viděla jsem horší tváře a ta jeho je i přes to všechno pohledná.

Chris Whisshai - 12. března 2010 21:33

Ráno Absolutně stejné ráno jako vždycky. S trhnutím se proberu když začne zvonit budík. Krám jeden zatracenej blbej !!! Rozkřiknu se rozespale a s trhnutím ruky budík vzdálen něco přes metr narazí do stěny při čemž se roztříští na miliony kousků. Chjó, další budík v háji. Otráveně vstanu, vylezu z postele, povzdechnu si, vztáhnu ruce, součástky se zvednou v kouli šrotu a dopadnou na stolek kde se drží. Nesnáším rána. Mrknu na hodiny, čtyři hodiny ? Otráveně se vydám do sprchy, shodím ze sebe věci na spaní a vlezu do sprchy, nic neprobere tak geniálně jako ranní sprcha, pustím si tedy teplou vodu, přivřu oči a nechám aby voda dopadala na mé tělo, opravdu osvěžující, už jen vylézt, utřít se a ... Snad ne ! Spíše zavrčím. Přece jenom dnes mám jít do práce. První den bude otrava. V pohodlných věcech se dostanu do kuchyně kde otevřu ledničku, co si jen ... nakonec vezmu obyčejný jogurt, přece jen snídat musím a nic víc do sebe momentálně nedostanu. Než "zbagruju" onen jogurt uběhne jen několik minut, mám ještě dvě hodiny, to je dost času, ale co, dnes půjdu pěšky, hodím na sebe rifle, černou košili, přes ramena bundu a můžu vyrazit. O pár hodin později, nudný den To je fakt skvělé, nikdo mě neuvítá, nikdo mi nedá pravidla, nikdo tady není !!! Znovu si povzdechnu, píšu o onom pohřbu, tragické smrti, smutku Daily Planet ... pár útržku mi utkví v paměti, přece jen si nic z toho co píšu nepamatuju kromě toho... " Tihle dva mladí lidé budou nejspíše všem čtenářům, ale i pracovníkům ..." dále si to nepamatuju, proč taky.Dívám se na monitor, vedle mě je policejní odposlouchávání, nuda, nic se neděje, kdo by to řekl ... nudný den jako každý jiný. Podívám se znovu ke kanceláři. Pokrčím rameny, přidám několik řádků o optimistické dnešní svatbě. Dál se zaposlouchám do policejní stanice s myšlenkou aby to bylo co nejdřív za mnou ...

Lucius Mael De Fleut - 12. března 2010 22:02

U ní doma Jsem rád, že to není tak zlé jak jsem si nejdříve myslel a také chvíli přemýšlím nad tím, zda by bylo vhodné u ní chvíli zůstat a hlídat její stav. Hlavně dohlédnout na to, aby ležela a ne ze sebe dělala hospodyňku. Kdybych jí odvezl do nemocnice, toto by jí jen tak neprošlo. "V pořádku? No o tom bych možná trošku polemizoval. Zranění hlavy a možná zlomená žebra nejsou v pořádku." pronesu jen tak a dávám na slova pádný důraz, protože jsem tyto věci vždycky považoval za vážná. Při jejich pokusech vstát jí trošku přitlačím a na mích očích je patrné, že myslím vážně aby si opět lehla a odpočívala. “Už jsem se obsloužil. Krom toho vy si tady lehnete a budete odpočívat, jinak vás odvezu do nemocnice.“ pronesu trošku jako výhružku, ale myslím v dobrém slova smyslu. Na její otázku ohledně toho, jak jsem zvládl ty dva chlápky se zamyslím nad tím, co všechno jí mám říct a co ne. “Možná měli zbraně, ale neměli rozum. Byli schopni si vystřílet zásobník, bez toho aby rozmýšleli do čeho střílí. Byli to jenom děcka. A když má člověk odvahu, trošku větší zkušenosti s bojem, tak to jde lehce. Víte vyučuji Karate.“ odpovím jí na tu otázku a kleknu si k ní, jemnými doteky kde vážně nejde o nic jiného než zjistit, zda vážně nemá zlomené žebra, jí zkoumám hrudní koš. “Co po vás chtěli? Vypadali na to, že jste je zrovna v tom nejlepším vyrušila. Asi ráda strkáte nos do jiných věci. Mohu hádat?..Vy asi budete novinářka“ po pravdě toto nebylo hádání, ale pouhý fakt, který jsem si zapamatoval díky přečtení jejich dokladů a toto mi utkvělo v hlavě, jako velký pamatovák abych si dával bacha na slova, která vypouštím. “Za záchranu děkovat nemusíte, jen chci vidět jak odpočíváte. Dneska asi u vás chvíli pobudu. Mám v tomto trošku praxi. Tedy pokud chcete. I když dokážu pochopit, že ne. Jsme přeci cizí.“ pronesu s úsměvem na rtech a je na mně vidět patrná nervozita. To bývá vždycky v blízkosti žen, jelikož ne všem se líbil chlapík bez jednoho oka a díky nim se mi začalo říkat Očko. “Bolí vás stále hlava? Točí se vám hlava? Je vám blbě od žaludku? Nechtěl bych riskovat otřes mozku.“ opět se jí vyptávám na její zdravotní stav, protože bych nerad měl nějaké problémy ohledně toho, že jsem se pořádně nepostaral. Až si budu skutečně jist, že je v pořádku až v té chvíli odejdu. I když by se hodilo odejít, co nejdříve. Čehož jsem si vědom a v průběhu její odpovědi se postavím na nohy a vezmu si koženou bundu, kterou jsem měl pověšenou na židli a vydám se k východu. odkaz Při čemž se na chvíli otočím a podívám se na ní. Napadne mne totiž jedna věc. "Nešla byste se mnou na večeři?" zeptám se jí nakonec a po pravdě s troškou napjetí v hlase a pohlédnu na ní zdravím okem. Nakonec zvolím tu možnost, že si dám na oči sluneční brýle, které jsem si sundal abych si je nezničil. odkaz

Oliver Queen (Green Arrow) - 12. března 2010 22:33

Shon událostí Během chvíle se toho seběhlo hodně. Člověk se ani nestačil divit, člověk se ani nestačil rozloučit a přišel hned o dvě důležité osoby ve svém životě. Takovým stylem, který se už nikdy nedá vrátit. A nikdy už nestihneme říct, co pro nás znamenali. Sedím ve své tmavé kanceláři, zahleděn do skleničky ve které mám skotskou. Žaluzie zatažené, aby to nepronikalo světlo a byla tu úplná tma. A hlavně to ticho, jelikož si nepřeji, aby mně někdo rušil. Je to už týden, co jsem se dozvěděl o jejich smrti. O tom, jak do nich najel náklaďák a jejich auto bylo zničeno a oni na místě mrtví. Zasáhlo mně to hluboce. Chloe, omlouvám se že jsem ti neřekl pár věcí, které jsem měl. Měl jsem ti toho tolik říct, tolik jsem ti byl vděčný za některé věci a nebyl schopen ti o tom říct ani slovo. Byl jsem strašný hlupák a teď mi toho je líto. Teď, když je pozdě. s touto myšlenkou si povzdechnu a dívám se na rozházené papíry, na kterých jsou jméno nových novinářů, které mají nastoupit na jejich místa. Dal jsem rodině Sullivenů potřebné peníze na pohřeb a počítal s tím, že budu já ten řečník, který o nich pronese nějakou řeč. Kopnu do sebe obsah skleničky a zavřu oči. Užírám se ve své kanceláři a přitom si za to vlastně nadávám. Bylo by lepší, kdybych se takto neužíral a něco dělal. Což se to dá vůbec udělat? Chloe byla pro mě jako sestra a už není. při této vzpomínce si vzpomenu na svoji sestru, která se mnou měla mít schůzku ale já jí odřekl. Nechci vidět nikoho do toho než se začne konat pohřeb. Pokud se jedná o moji sestru, postaral jsem se o ní, tak jak jsem říkal a slečně Stecker jsem sehnal nový byt ve kterém se hned zabydlela. Postaral jsem se o všechno, jak jsem slíbil. Jenže všechna krásná idylka prostě skončila. A to začalo s Lois, když odešla z Daily Planet s Clarkem a tam měli svatbu. A také za to může cesta, kterou tam musela absorbovat Chloe. Prostě je to strašná shoda náhod. Po pravdě jsem už dva dny vůbec nejedl a moji stravou možná byla tak skotská, whisky, či vodka Finlandia. Výborný vzor bratra, ale nikdo jí neznal tak jako já. A myslím, že nejsem schopen v této chvíli jakkoliv uvažovat a jakkoliv řešit obtížné situace. Opět si naliji skotskou a utápím se při pohledu na obsah.

Vanessa Queen - 12. března 2010 23:44

Všechno utíká až moc rychle Ten čas utekl až moc rychle. Utíká mezi prsty a nikdo není schopný ho zastavit. Když nad tím teď tak přemýšlím, všechny ty dny, co od té doby utekly, jsou teď spojeny jako jedna dlouhá šmouha. Oliver se o mě postaral. Připadá mi to až trochu trapné. Připadám si, jako kdybych byla dítě, které potřebuje, aby mu někdo ukazoval cestu. Mé dřívější obavy se teď rozplynuly. Nejspíše to nebylo zase tak akutní. Vlastně mi nikdo za celou tu dobu co jsem tady po krku nešel. Ale když oni to řekli takovou formou, jako kdyby se v tu chvíli do bytu měli vloupat a podříznout mi krk. Je pravda, že má fantazie je dosti roztržitá. Ale každý musí uznat, že když vám někdo řekne, že vás nejspíš budou chtít zabít, chladnou hlavu si nikdo nezanechá. Nakonec se zdá, že to všechno byl jenom planý poplach. Nikdy jsem se necítila sledovaná a nikdy mi nikdo nehrozil smrtí. Takže myslím, že všichni tak akorát plašili. Opřu se zády o stěnu. Dneska je tu ticho, všichni truchlí pro smrt těch dvou a skoro nikdo vlastně ani nepracuje. Co já vím, tak des je ten pohřeb. Musí to být pro spousty lidí hodně těžké. Zdá se, že byli celkem oblíbení. Dozvěděla jsem se všechno o svých rodičích. Tak nějak b´mi bylo jasné, že by asi jenom těžko byli naživu. To by mě asi už vyhledali. Ale pořád ve mně byla taková ta malá jiskřička naděje. Pořád jsem věřila, že by mohli žít a že třeba ještě nenadešel ten čas, kdy jsem se s nimi měla sejít. Ale když mi Oliver řekl, že jsou mrtví, poslední jiskřička vyhasla. Nemůžu říct, že jsem zůstala klidná. Po pravdě to se mnou opravdu hodně zamávalo. Vlastně ani teď jsem se z toho úplně nevzpamatovala. Myslela jsem, že psychicky jsem se na to připravila dost, ale ani teď nemůžu říct, že jsem se vzpamatovala z toho šoku. A ještě k tomu do toho přišla ta smrt těch lidí. Mě osobně se to zase tolik nedotklo. Ano, mrzí mě každá smrt, ale Oliver k nim měl zdá se velice silný vztah. Co teď? Teď je tak mimo, že mě ani nechce vidět. Připadám si tak méněcenná. Nejsem schopná udělat nic. Chtěla jsem se s ním sejít, trochu ho podpořit, ale on mne odmítnul. Je mi to trochu líto, on mě odmítnul. Když vám někdo důležitý umře, neměl byste být s rodinou? Nejspíše ano. To je ono, i když mou schůzku odmítl, tak bych za ním měla zajít. Kdo ví, co v tuhle chvíli dělá. Podle mne se tak akorát užírá. Měla bych ho jít podpořit, jsem přeci jeho sestra. Napadá mě jenom jedno místi, kde by teď mohl být. Vlastně dvě. Buď je doma, nebo je v kanceláři. A jelikož kancelář je jenom jedno patro ode mne, vydám se tam. Stojím před dveřmi jeho kanceláře. Ještě stále si nejsem jistá, jestli dělám správnou věc. Ale zase na druhou stranu prostě musím něco udělat. Jak bych mohla jenom tak sedět, když se můj bratr trápí? Co bych to asi byla za sestru. Za to všechno, co pro mě udělal, bych se mu odvděčila takhle. Ještě jednou se nadechnu a zaklepu na dveře. Ani nečekám, až mě pozve. Vzhledem k jeho náladě pochybuji, jestli by to vůbec udělal. Podívám se nejdříve na něho. Nevypadá moc dobře, jak by asi taky mohl. V tu chvíli mě trochu zamrazí na zádech. Ta depresivní nálada pomalu dopadá i na mě. Vzpomenu si na smrt svých rodičů. Vlastně oba truchlíme pro smrt, ale každý pro smrt někoho jiného. Je mi ho tak strašně líto a přitom nevím, jak ho mám podpořit. Na tyhle chvíle jsem nikdy nebyla. Já nejsem lhářka, nemohla bych nikomu říct „To bude dobrý“, když vím, že to dobrý už nebude. Na chvíli zaváhám, jestli ho nemám nechat o samotě. Přeci jenom já jsem tu jenom vedlejší, on se s tím stejně bude muset vypořádat sám. Pak se podívám na jeho stůl a zamračím se. Chápu, že mu není nejlépe, ale všechno se nedá řešit alkoholem. Rázným krokem dojdu až k jeho stolu, kde vezmu láhev alkoholu i sklenici do rukou. Jestli má sklenici v rukou, prostě mu ji beze slov vytrhnu z rukou. Rozhlédnu se po místnosti, a jakmile spatřím koš, láhev i se sklenicí do něj vhodím. Trochu pitomé řešení, ale v tuhle chvíli mě nic jiného nenapadlo. Poté se na něj znovu otočím. Snažím se nahodit ten milý, chápavý výraz, ale jak jsem říkala, na takovéhle chvíle prostě nejsem. “Vím, že se ti po nich nejspíše stýská, ale pochop. Nepomůžeš jim, když budeš podléhat alkoholu. Ublížíš tak akorát sobě a lidem v tvém okolí.“ Pokusím se na něj laskavě usmát. Tím mu chci naznačit, že jsem na jeho straně, ale takovéhle blbosti nestrpím. Dojdu k oknu a zatažené žaluzie zase hezky roztáhnu. Temno v místnosti akorát ještě více zhoršovalo napětí v místnosti. Otevřu okno, aby se trochu provětralo. Čerstvý vzduch prý zlepšuje náladu, co jsem slyšela.

Oliver Queen (Green Arrow) - 13. března 2010 12:03

Moje kancelář Utápění se v alkoholu byla pro mne ta nejlepší věc, ale také pro ostatní ta nejhorší. Chvíli jsem se přestal stýkat se svoji sestrou, přestal jsem úplně komunikovat. Lidé mně pouze viděli, jak jsem šel do své kanceláře a začali si o mně šeptat různé domněnky a další různé věci, které jsem se já snažil ignorovat. Dneska jsem vážně nikoho ve své kanceláři neočekával a pokud ano, tak bych ho poslal někam daleko. Ale když se v mé kanceláři objevila má sestra, tak jsem jí za to byl i vděčný. Nešla za mnou kvůli práci a kvůli dalším věcem, šla za mnou aby mně podpořila. Nyní jsem si začal připadat, ještě více bezradný a to z toho důvodu, jak jsem vypadal. Neoholený, neupravený a stále ve stejném oblečení. Patrné byli i váčky pod očima a strašně bledá tvář. Když mi vytrhla z ruky skleničku a s láhvi jí vyhodila do koše, nechápavě jsem na ní hleděl a možná mi trošku déle trvalo než jsem pochopil co udělala. Možná bych jí byl za jiné situaci vděčný. Avšak nyní jsem byl více méně rozčilený a musel jsem se proto krotit. Nejvíc mně však dostalo to, jak roztáhla závěsy a do moji kanceláře vešli paprsky slunce, díky kterým jsem na chvíli byl oslepen. “Proč?“ položil jsem řečnickou otázku a vstal ze židle, připraven to okno zavřít. Čerstvý vzduch byl vážně skvělý, ale mně spíše vyhovovala ta tma a smrad mé kanceláře, než toto. “Ty o tom nevíš vůbec nic. Tys je neviděla umírat. Tys nebyla na jejich pohřbu. A nežila si v tom faktu, že jsi sama. A opět se stane to stejné a ty přijdeš o ty, které pro tebe znamenali hodně. Ne, ty o tom nevíš nic.“ trošku po ní vyjedu a náhle je mi líto mích slov, které jsem pronesl. Omluvně se na ní podívám a obejmu jí. “Promiň mi. Neměl jsem to říkat. Promiň.“ pronesu a je pravdou, že nikdy jsem neplakal tak nyní se rozpláču. Jako malý kluk, kterému hodně ublížili. Veškerá bolest mně pohlcuje a ten pláč se nedá zastavit. Musím být silný. Musím se sebrat a najít ty viníky. Nemyslím si, že to byla pouhá nehoda. Muselo za tím být víc. napadne mne a je to asi jenom má touha někoho dostat. Dále si nalhávat, že za to může někdo a ne blbá shoda náhod. “Dneska je ten pohřeb“ pošeptám tiše do jejího ucha a stále jsem v jejím objetí, při čemž mám svoji hlavu položenou na jejím rameni. Vypadám hrozně a taky bych se měl pořádně vykoupat, abych poté mohl na pohřeb. Hlavně se oholit, protože toto strniště mi vůbec nesluší.

Sophia Megan Stecker - 13. března 2010 18:43

Oliverova kancelář Neznala jsem nikoho, kdo by nebyl zdrcený ze smrti Jimmyho a Chloe. Nebyla to jen profesionální ztráta, nešlo mi jen o Jimmyho informace a fotky ani Chloeiny rady do začátku, protože ona tu byla déle než já. Všem nám chyběli. Jenže o mnoho děsnější bylo ovšem sledovat, jak se z toho hroutí i Oliver. Každý z nás potřeboval být chvíli sám, u všech z Daily panovala mizerná, ponurá nálada, ale jen slepý by neviděl, jak se Oliver propadá do země a vybledá jako stín. Dokonce jsem se ani neodvážila zabavit mu alkohol. Kdo by mu to ale vyčítal? A proč? Vždyť i já sama jsem se ten večer zahrabala v baru a odvezla jsem se domů až po nekalém probuzení v růžku s vypitými lahvemi. Rychle jsem znovu prohlídla seznam. "Vhodný oblek pro Olivera... Máme. Černé šaty... najité. Nový foťák... koupený. Rámečky na Jimmyho a Chloeinu fotku... sehnané. Najít Olivera a dostat ho od pití... v plánu. Zpucovat a dát do pořádku Olivera... v pořadí. No to zase bude fuška, to abych si pospíšila... Pokud možno co nejdřív." Zavrtěla jsem hlavou a zrychlila výběh po schodech směr Oliverova kancelář. Asi jsem vyšla ze cviku - zadýchala jsem se dostatečně. Před vchodem do místnosti jsem párkrát zadržela dech, abych se zklidnila a pak se zaťukáním doslova vrazila dovnitř, přičemž na první volnou židli upustím oba fusaky. "Á, ahoj, Vanesso," pozdravím okamžitě mírně ochraptělým hlasem, jak nebyl dlouho používán. "Doufám, že máš pořád stejnou velikost, Olivere, ten "půst" ti moc neprospěl, nemáš zrovna zdravou barvu a měl by jsi být v pořádku, pokud to má být důstojné rozloučení. Tak se trochu vzchop, honem, vstávej, Olivere. Dáme tě trochu do pořádku. Vanesso, pomůžeš mi s ním trošku?" Zatímco mluvím - nebo spíš hlasitě šeptám - rychle rozepínám první obal a vytahuju Oliverův oblek, který, aby se nepomačkal, pověsím na dveře nebo skříň za ramínko. "Tak tohle bude těžší, než jsem předpokládala," pomyslím si, když přejedu Olivera znovu pohledem. Rychle nasadím povzbudivý výraz a vlastní stesk zahrabu hodně hluboko, abych ještě nepřihoršovala současnou situaci, zatímco jsme odhodlaná udělat z Olivera slušně vypadajícího gentelmana, aby na pohřbu vypadal jak se patří a nedělal tak ostudu Jimmymu s Chloe.

Vanessa Queen - 13. března 2010 21:13

V kanceláři Chvilku na něj jenom zaraženě koukám. Ano, vím, že je na tom špatně, ale to přeci neznamená, že na mě musí chodit zrovna s tímhle. Proč sem vlastně v tuhle chvíli tahá rodinu. Jistě, že jsem je neviděla umírat, byla jsem malá. Jistě, že jsem nebyla na pohřbu, neměla jsem na to věk. Jistě že jsem nežila v pocitu osamění, protože od rodiny mě odtrhli. Jenže to co ty jsi prožíval předtím, já prožívám teď, víš? Chtěla jsem mu to všechno hezky vychrstnout do obličeje, ale on se začne v zápětí omlouvat. Proto raději nechám jazyk za zuby. I když se snažím tvářit, že se nic nestalo, musím přiznat, že jeho slova mě ranila. On mi dává vinu za něco, čemu jsem nemohla zabránit. On to přeci tak nemyslel, vybouchnul. Říkám si sama pro sebe. Nasadím svůj naučený úsměv, aby nepoznal, že se mě to nijak dotklo. I když jsem normálně špatná lhářka, tenhle úsměv mi jde až neuvěřitelně dobře. “Ne, to je v pořádku, vždyť o nic nejde.“ Promluvím, jako kdyby se nic nestalo. Položím mu konejšivě ruce na ramena. Ucítím na svých ramenech něco mokrého a hned mi dojde, o co jde. V první chvíli se chci přesvědčit na vlastní oči, ale pak si uvědomím, že bych mu asi akorát ještě víc ublížila. Proto ho nechávám vyplakávat se na rameni. Nechce se mi říkat takové blbosti typu „Je mi to líto“. Myslím, že to je ta největší blbost, co může člověk vypustit z pusy. Taková blbost. Co asi tomu dotyčnému pomůže, když to někomu bude líto. Asi nijak. “Vím, byla jsem seznámena. Chceš tam jít sám, nebo mám jít jako tvoje opora?“ Zeptám se ho. Nejsem si ještě jistá, jak to vlastně bude. Nejsem si jistá, jestli chce být v tenhle čas sám. Já osobně, když mám nějaká trápení nebo cokoli, chci se někam zavřít a nikoho k sobě nepouštět, chci být sama se sebou. Sama se svými myšlenky, které je potřeba urovnat. Ale zase na druhou stranu by to chtělo nějakou podporu. Nejsem si jistá, jak to chce on a proto se ho pro všechny případy zeptám. Po chvíli ticha se otevřou dveře. “Ahoj Sophie.“ Stále se usmívám tím hraným úsměvem. I když se snažím na jeho slova zapomenout, nějak to nejde. Drží se v mé hlavě zuby nehty. Ale to přeci není chyba Sophie a vlastně ani Oliverova. Proto se pořád snažím být ta milá, která všem pomáhá. “Samozřejmě že pomůžu. Myslím, že pomůže trochu kávy. Víš co? Dojdu pro ni ano?“ Potřebuji se na chvíli dostat z toho dusna, co tu panuje. Rychle se vymaním z Oliverova sevření a dřív než stačí někdo protestovat, se rychle vydám ze dveří pryč. Vyrazím k automatu svižnějším krokem. Cestou přemýšlím, jak se asi musel cítit, když naši umřeli. Nejspíš podobně, jako se teď cítím já. Samozřejmě ho chápu, chápu, jak se cítím, ale zase tak hrubý být nemusel. Vždyť za to nemůže, neobviňuj ho. Pomyslím si. Dojdu k automatu, namačkám potřebnou kombinaci a čekám, až se kafe natočí. Mezitím se opřu o zeď a koukám si na špičky bot. Jakmile se kafe dotočí, vezmu oba dva kalíšky. Jeden pro Sophii a jeden pro Olivera. Nebyla jsem si jistá, jestli bude Sophie chtít nebo ne a tak ho pro jistotu vezmu. Dojdu ke dveřím, kde se na chvíli zastavím, abych na tvář znovu nahodila ten hraný úsměv. Spíše jenom lehce povytáhnu koutky úst. “Tak tady to máte. Co tu máme dál?“ Rozhlédnu se po okolí. Nevím, s čím bych asi tak mohla nejlépe pomoci a tak si od Sophie ráda nechám pomoct.

Nicol Grant - 14. března 2010 13:11

S Damienem u mne doma. Jeho starostlivost mne vykouzlí úsměv na tváři i přes tu bolest, už je to hodně dlouho, kdy se o mne někdo staral a musím uznat, že je to velmi příjemné.Jeho rozhodnost ohledně toho, že bych měla zůstat ležet je zřejmě myšlena vážně a když ještě přidá svá slova o nemocnici , pobaveně zvednu ruce na znamení, že se vzdávám. Prosím do nemocnice ne, budu tedy ležet, i když si opravdu myslím, že to není tak vážné jak se vám zdá. Pohodlně se uvelebím a sleduji svého zachránce, mnozí by se třeba pozastavili nad jeho okem, někomu by se mohl zdát i odporný,ale mne neujde inteligence v jeho tváři i to, že je to rozhodně dobrý člověk. Počkám až mi poví jak si poradil s těmi útočníky a přemýšlivě nakloním hlavu, něco mi na tom vyprávění nesedí,ale nemohu ho hned zasypat otázkami, když jak se zdá i on nějaké ty dotazy má. Tiše si povzdechnu. Ano Damiene, studuji žurnalistiku a jsem opravdu trochu zvědavá, no možná víc než jen trochu a rozhodně se mi nelíbí, když někdo přehlíží co se děje v našem městě i když mu to ostatní naservírují až pod nos. Zarazím se, když si uvědomím, že si neznámému muži stěžuji na vedení města a rozpačitě se usměji, v tu chvíli si uvědomím, že i on je trochu nervozní, jen nechápu proč.Vychrlí spoustu otázek na můj stav a já se musím víc a víc usmívat, nevím proč ale v přítomnosti tohoto muže, ztrácím svou ostražitost. Prosím, zase si sedněte, budu ráda pokud tady zůstanete, i když mi skoro nic není. Hlava mě bolí jen tak trochu, od žaludku mi špatně není a dovolím si tvrdit, že to vše přežiji bez následků a to jen díky vám. Když si však všimnu že se začíná oblékat, jen pokrčím rameny. Vlastně co by pohledával v bytě neznámé holky, které nic není, jistě má před sebou příjemnější program. Zkoumavým pohledem přejedu jeho postavu a uvědomím si, že mu to sluší. Musím se pro sebe usmát, na něco takového bych rozhodně neměla myslet. K mému překvapení, ještě než odejde pryč, vysloví pozvání na večeři.V očích mi to zajiskří a já ho obdařím s úsměvem. Velmi ráda s vámi na večeři půjdu, dejte mi jen vědět kdy se vám to bude hodit a já se podle toho zařídím, moc vám děkuji za milé pozvání a ještě víc za záchranu života. I přes jeho protesty se zvednu z postele a natáhnu k němu ruku jako výraz díku i na rozloučenou, i když pokud bych si nechtěla lhát, ve skrytu duše doufám, že ještě nějakou chvíli zůstane.

Oliver Queen (Green Arrow) - 15. března 2010 20:45

Kancelář Cítím se v tomto stavu bezradný, zničený. Nechci, aby mně takto viděla, ale nějak si nevím pomoct. Nejspíše nastala ta chvíle, kdy i já zjišťuji, že nejsem tak silný, jak jsem si doposud myslel. Smrt tolik blízký lidí, by nenechala nikoho chladným. Dokonce to bylo znát na Soph, které jsem se jak své sestře vyhíbal. Možná jsem se zachoval, jako sobec. "Byl bych rád, kdybys tam byla." pronese a snažím se opět vzchopit, jsem přeci muž a toto nebylo zrovna nejlepší, aby mne takto někdo viděl. Raději si utřu slzy, jednou rukou. Aby mne takto nikdo neviděl. To se však ukáže Sophie, která sebou něco táhne a poté to pokládá na jednu volnou židli. Jsem poměrně nerad, že mně takto vidí. Hlavně v tom mém stavu, kdy se po pravdě sotva držím na nohou a nyní to pociťuji dostatečně, krom toho mi není nejlépe od žaludku. "Ahoj Soph.. doufám, i když možná jsem trošku na pochybách. Při nejhorším mi to bude prostě trošku větší." pronesu a jsem vskutku rád, že se nyní nevidím v zrcadle. A cítím se poměrně strašně, když mně takto vidí. Hlavně, když mně takto vidí Soph. To se vskutku stydím. To, že nás nechá Venessa chvíli o samotě docela oceňuji, jelikož s ní chci být chvíli o samotě. Omluvně se na ní podívám a pokusím se o úsměv, který se mi vůbec nedaří a je z něj spíše křiví úsměv. "Omlouvám se, za to že mně takto musíš vidět." omluvím se jí a přijdu k ní blíž, abych jí objal. Za to může hladina alkoholu a také potřeba cítit objetí, teplou ukliňující náruč. "Jsem rád, že jsi tady. A za to děkuji." promluvím, přitom ukážu na oblek. "Nebylo by lepší, kdybych ještě než si jej vezmu na sebe, vydal do svého bytu. A tam se pořádně upravil? Kolik máme času?" navrhnu jí a chvíli o tom vážně přemýšlím, chci prostě vypadat dobře a upraveně. Do místnosti však opět vejde sestra s dvěma šálky kávy v ruce. Děkovně se na ní podívám a sklopím oči, protože si připadám strašně. Povzdechnu si a podívám se na ty dvě, čekám na to co udělají.

Lucius Mael De Fleut - 18. března 2010 18:21

U ní doma Jsem sice na odchodu, ale trošku jsem očekával to, že mně zastaví. Je pravdou, že bych tu rád ještě nějakou tu chvíli zůstal, cítím se tu jako doma. Doma? Není tohle až moc silné slovo, na to že se s ní znám pouze chvíli? A stejně mi připadá, jako kdybych jí znal nějaký ten pátek. Asi to bude společnými názory nebo kdo ví čím. napadají mne myšlenky, předtím než vysloví svá slova. Snažím rychle uvažovat o tom, zda by nebylo dobré s ní třeba hned někam zajít a nebo při nejlepším jí neuvařit nějakou večeři, či něco dobrého. Na chvíli se vážne v těch dveří zarazím a sleduji jí, jak mi podává ruku. Rozpačitě na ní pohlédnu přes brýle, které mám na očích. "Pokud se cítíte dobře, můžeme na večeři zajít klidně hned. A nebo Vám mám uvařit a vy mezitím budete relaxovat při nějaké vaši oblíbené hudbě. Taková večeře při svíčkách s neznámým mužem, který vám zachránil život. Jak dobrodružné pro novinářku. Napíšete o tom článek?" promluvím k ní a myslím ta poslední slova jenom v dobrém. Na mých rtech se objeví úsměv od ucha k uchu, ten americký úsměv který jsem se naučil z filmů. "Ohledně těch dvou, co vás zřídili. Měla byste je udat na policií. Teda svědčit proti nim." řeknu v jí ohledně těch dvou mladíku, aby je hned nepropustili a poté náhodou si jí opět nenašli, jelikož ona může být právě jediná, která by je dostala za mříže. Jiní se jich zalekli. "A teď si sedněte a dejte mi chvilku. Půjdu nakoupit víno a udělám vám špagety, prý to umím pouze já, jak říkala... Jak říkali skoro všichni co znám." pronesu a trošku se u toho zadrhnu, když pomyslím na minulost. Jelikož špagety chutnali mé manželce, která zemřela při nehodě, teda tak aspoň to uzavřela policie, která nechtěla nic vyšetřovat. A já přitom přišel o zrak. Nevím co se přesně stalo, nic si z toho nepamatuji. A od té doby se snažím zjistit, co se stalo a přitom pomoct těm, kteří jsou v nesnázích jako právě tato slečna, která mně přitahuje. "Asi bude lepší, když to koupím." pronesu a zmizím v zavřených dveřích při čemž mi vypadne z kapsy jeden z mých dokladů. Které když už je ta novinářka by se mohla o mně zajímat. Dozvěděla by se nějaké výstřižky z novin ohledně té nehody. Týkalo se to výbuchu v kanceláři kde pracovala, při čemž já vyvázl z pár popáleninami a přišel přitom o oko, do kterého se mi dostali malé střepy od skla. A to že má manželka, která právě čekala dítě zemřela na strašné popáleniny, které měla skoro po celém těle. Také tam je o mně, že mám čistý rejstřík. "Tak doufám že máte ráda Modrý Portugal? Jelikož musím uznat, že já ho zbožňuji." pronesu, když jsem opět u ní doma. A jak jsem se k ní dostal, tak že jsem jí zapoměl vrátit ještě klíče. Mezitím uklízím věci na správné místo a připravuji jeden hrnec s vodou k varu. "Dlouho jsme je nevařil, snad se mi podaří." pronesu trošku směle a až teď se opět na ní podívám, brýle mám stále na očích.

Nicol Grant - 18. března 2010 18:38

Večeře s Damienem Když vidím, že se u dveří zarazí, unikne mi úlevný povzdech. Pokud bych chtěla být k sobě upřímná, to co se stalo, mne docela vystrašilo a představa, že bych měla být sama, se mi moc nezamlouvá. nevím proč,ale tenhle muž mi připadá jako někdo, koho dlouho znám a přitom je to hloupost, nikdy jsem ho neviděla. Myslím, že nápad s večeří je skvělý, jen bych to upřesnila, vy tedy dnes uvaříte a já příště...tedy pokud budete chtít, uvařím vám a nebo vás na večeři pozvu. Rozhodně nechci být ještě větším dlužníkem než jsem, i když co většího může být, vždyť mi zachránil život, ani na chvíli nepochybuji o tom, že by mě zabili, jen jemu děkuji za to, že žiji. Víte psát o večeři při svíčkách s neznámým mužem, může být vzrušující pro mne,ale lidé se o takové věci nezajímají, je spíš láká to kde teče krev, bohužel. Sleduji jak se sbírá k odchodu že dojde na nákup a tak se postavím a v kabelce se snažím najít peněženku. Damiene počkejte, musím vám dát peníze na nákup...a pokud jde o mé svědectví, myslíte že by se to neobešlo bez něj? Já vím, měla bych svědčit,ale až příliš vím jak to chodí, co když se dostanou i tak ven? A co když příště nebude nablízku milý zachránce? Lehce se začervenám,ale to už odchází a peněz co mu podávám si ani nevšimne, ale já si všimnu jak mu vypadne pouzdro s doklady, a nebyla bych novinářka, kdybych se nepodívala. Prohlížím si ústřižky a cítím jak mne v očích pálí slzy, něco tak krutého, ho muselo velmi poznamenat. Bože, jak musel trpět a přitom se dokáže smát. Když se vrací, ještě stále držím v rukách jeho doklady a po tvářích mi tečou slzy, ani je nevnímám, jen mlčky podám Damienovi jeho věci a rozpačitě si utřu slzy. Já...omlouvám se, neměla jsem se podívat,ale...prostě to ta moje zvědavost, je mi to líto.... Není jasné, jestli mluvím o tom, že jsem se do papírů podívala, nebo jestli mi je líto co se mu stalo.Vezmu od něj lahev vína a upřu na něj svůj pohled. Pokud jste si to s tou večeří rozmyslel, pochopím to.Nebo ji můžu uvařit já a vy, kdyby jste chtěl, můžete vyprávět.

Lucius Mael De Fleut - 18. března 2010 19:16

Večeře Skládám nákup, přičemž jsem vážně koupil jenom to nejlepší a docela za dobrou cenu, tomu se musím jenom usmát. Chvíli jsem zaměstnán svým nákupem a jeho vykládáním. Dokonce jsem jí vzal i křupavou veku, kterou miluji a myslím, že by jí potřebovala na snídani. "Koupil jsem vám veku, která je vážně skvělá a čerstvá." pronesu, ale to si všimnu toho jak drží v mé ruce doklady a na tváři jsou vidět slzy. Chvíli se na ní vážně nechápavě podívám, ale potom co mi vezme láhev vína se slovy plnými omluvy a proviněním si něco uvědomím. Že je přeci novinářka a neodpustila si to. Úsměv mi z tváře zmizne. "To snad nemyslíte vážně?" nejdřív se jí zeptám, jelikož to vážně nechápu. Nechápu tu jejich zvědavost a to jak strkají nos do cizích věcí, které se jich vůbec netýkají. Ano hned jsem si dal dvě a dvě, jelikož po smrti Julie my s tím nedali pokoj. Možná se ohledně jí mýlím, ale prostě mi začne vařit krev v žilách a doslova vybuchnu, jako sopka. "Vy novináři si prostě nevíte pomoct, že? Prostě musíte strkat nos do věcí do kterých vám je nic. Co chcete vědět? Jak jsem trpěl, když jsem zjistil, že můj nenarozený syn zemřel a má manželka také. Byl to strašný pohled na jejich těla, abych je identifikoval. Vy slečno si až moc troufáte." pronesu k ní rozčileně a snažím se uklidnit, abych jí tu něco nerozbil či jí něco neudělal, je pravdou že jeden novinář na mně podal žalobu, když jsem mu zlomil nos. Toto je přeci žena. "Co vás to sakra napadlo? Vy mi snad nevěříte? Nebo co? A to jsem si myslel, že dnešní večer budu v příjemné společnosti a to jsem byl také schopný překousnout fakt, že jste novinářka. Co jsem si to jen myslel. Vy všichni novináři jste stejní." s těmito slovy prostě za sebou zabouchnu dveře, abych se uklidnil a jak mám hlavu děravou opět jsem u ní něco nechal, tedy nepočítám ty doklady a také svoji peniženku. Venku se zastavím, jelikož začne pršet a asi ten déšť mi pomalu a jistě schladil rozbouřenou mysl. Sakra chlape..ta ženská ti chtěla pomoct, ty jseš vážně idiot. Se k ní takto zachovat. Měl by sis s někým o tom promluvit a neutápět se v tom smutku sám. Ono za své kolegy nemůže a bylo na ní vidět, že jí to je líto... ale já nepotřebuji, aby mně nikdo litoval... Ale potřebuji si s někým promluvit. mám tisícero myšlenek, které se vrací do minulosti z které mi je těžko a po tváři se mi začnou kutálet slzy. Snaha zapomenout je rázem pryč a stojím na dešti, už poměrně mokrý na kost. Zabouchl jsem za sebou dveře a klíčky nechal nahoře, takže dostat se dovnitř nyní nebude tak lehké. Proto jí zazvoním na zvonek a doufám, že se mnou ještě potom všem bude chtít mluvit. "Velice se omlouvám, že jsem tak vybuchl. Prostě jsem s tím s nikým pořádně nemluvil. A ještě nejsou všechny rány zhojené." omluvím se jí a těmi ranami myslím, hlavně ty na duši. Teď jen čekám, jak se zachová ona.

Nicol Grant - 18. března 2010 19:31

Damien Poznala jsem přesně ten okamžik, kdy mu to došlo, kdy pochopil, že jsem si dovolila nahlédnout do jeho soukromí a tak jen sevřu pěsti a čekám na jeho výbuch. Vím jak dokáží lidé reagovat, většina nesnáší novináře a to i přesto, že pak hltají články v novinách. Opravdu zuří, nevěřím že by mi ublížil, přesto o krok ustoupím, chápu jeho vztek, i to jaké to pro něj muselo být. Já.... Víc nestačím říct, než cokoliv vypustím z úst, práskne za sebou dveřmi a odejde, přejdu k onu a zadívám se do tmy, všimnu si že začalo pršet. Jsi hloupá nána, on ti pomohl a ty se mu takhle odvděčíš? Strkáš nos tam kam nemáš, jemu je fuk, že jsi měla dobrý úmysl, hází tě do stejného pytle jako ostatní. Ldyž zazvoní zvonek, překvapeně sebou trhnu, pochybuji, že by se vrátil,ale přesto, malá naděje ve mne je.Když otevřu a on na mne vychrlí svou omluvu, jen ustoupím aby mohl vejít a zavřu dveře o které se opřu zády. Damiene prosím, neomlouvejte se, to já vám dlužím omluvu, nechtěla jsem vám ublížit. Vzpomínám si na ten případ, bylo to hrozné a vás to musí neskutečně bolet...promiňte pokud můžete. Pomalu k němu přejdu a v přátelském gestu se dotknu jeho ruky. Posaďte se, dáme si spolu víno ano? Myslím, že na spánek nemá ani jeden z nás pomyšlení a mě bude vaše společnost rozhodně příjemnější než samota, pokud tedy nechcete po tom všem odejít.

Sophia Megan Stecker - 19. března 2010 18:32

Kancelář Rychle se po Vanesse ohlédnu a tlesknu, abych přerušila tíživé ticho. Bylo tady zvláštně pochmurno, asi jako ve filmu, kdy víte, že to nemůže skončit dobře. "Výborný nápad, kafe ho určitě postaví trochu na nohy," přisvědčím, horlivě přikyvujíc a zarývajíc nehty do dlaní, abych si udržela naprosto bezstarostný výraz. Přetvářka. Zase samá přetvářka. A lži. Všude. I kdyby byla pro dobro, k čemu, zatraceně? Na Oliverovi omluvy zareaguji tázavým pohledem. Nakloním hlavu na stranu, znepokojeně našpulím rty a vystrčím bradu vzdorně kupředu. "O to nejde, pokud se chceš za něco mermomocí omlouvat, tak za to, že ses mi vyhýbal. To nebylo moc hezké." Mluvím lehkým, spíše žertovným tónem, aby si to nebral jako výčitky. To by mu v tomhle stavu moc nepomohlo. I když... ve chvíli, kdy jsem se záhadně ocitla v jeho náručí, jsem začala pochybovat, že je tak úplně v nepořádku. "Zrovna za to bych neděkovala. Je to poměrně... příjemná povinnost. A i kdyby nebyla, nenechala bych si na svědomí jednoho chlípného milionáře, aby se usoužil k smrti. Jeden pohřeb v týdnu mi bihatě stačí," zamručím ponuře. Na jeho otázku se rychle podívám na hodinky na levém zápěstí. Odpočítám čas. "Asi tři hodiny, ale já taky nejsme hotová a tvoje sestra - pokud jde -... Hm, máme nabitý program." V ten moment vejde Vanessa, takže se od Olivera rychle odlepím, alespoň natolik, aby to nevypadalo příliš... důvěrně a nebylo to zavádějící víc, než se patří. "Máš nějaké vhodné šaty, Vanesso? Protože jestli ne, bohužel neznám tvé míry, takže jsem ti žádné nepořizovala, ale obchod je jen za rohem, takže bys to v tom butiku určitě sehnala... Jinak kdybys cestou sehnala něco k jídlu, určitě bych ti byla vděčná." Pak se přetočím na Olivera. "Myslím, že půjdeme k tobě, musíš se umýt, učesat a máš pravdu, že tam to bude asi nejjednodušší." Podívám se na Vanessu. "Trefíš tam? Mohli bychom se tam potkat a pak vyrazit..."

Smallville - 29. března 2010 19:28

Pohřeb Menší posunutí v ději kvůli Vanesse, která potřebuje na chvíli zmizet a snad se nám vrátí zpátky. Oliver stihl se Sophií dojít k němu domů, kde se pořádně opláchl a poté se převlékl do saka, oholil se a konečně vypadal jako pravý gentleman, takový jakého znala Sophie. Do té doby dorazila Vanessa, která na sobě měla překrásné černé šaty, škoda že byli pouze na pohřeb a ne na jiné a lepší události. Pohřeb se konal za půlhodiny, takže jste to jakž takž stihli. Oliver nabídl, že vás odveze autem ale klíčky si raději vzala Soph. Na pohřbu bylo dost známých tváří, dokonce se tam objevil i ten nový redaktor Chris Whisshai, kterého jste sem pozvali. A dokonce se tu objevil i Clark s Lois. Oliverovi zrovna nebylo po srsti, že ho vidí. Jelikož to všechno nechal na něj a také si myslí, že kdyby tady byl tak by se to Chloe a Jimmimu nestalo. Po pravdě bylo na něm vidět, že se drží aby se do něj nepustil. Pohřeb byl vážně smutný, hlavně nejvíc smutná byla část, kdy Oliver pronášel svoji řeč a hned po skončení, raději zmizel do ústraní. Ven se nadýchat čerstvého vzduchu. Vanesse v té chvíli bylo však oznámeno, že její rodiče jsou v nemocnici po autonehodě a že jí potřebují. Proto zmizela bez rozloučení a šla do svého pokoje pro to nejdůležitější, napsala dopis ve kterém se loučí s Oliverem a slibuje mu, že se vrátí. Oliver opět sedí v hospodě a popíjí brendy, když do toho se u něj objeví Clark. Je po pohřbu a koná se smuteční večeře, kde zůstalo jen pár lidí.

Oliver Queen (Green Arrow) - 01. dubna 2010 18:06

Pohřeb S jejím souhlasem jsme se dostali ke mně, tím způsobem že jsem si zavolal taxíka, po celou cestu jsem mlčel a v duchu jsem si připravoval svoji řeč. Což nebylo zrovna jednoduché. Jakmile jsem dorazili ke mně domů, šel jsem do sprchy ze sebe opět udělat člověka. Obsluž se, jako kdyby si byla doma. promluvím ještě ze sprchy na Soph. A pod vodopádem teplé vody cítím, jak se špína smývá. A pomalu a jistě se začínám cítit, opět jako člověk. Byli to úžasní lidé. Hodně pro nás znamenali a odešli z tohoto světa, tak brzo. Pro všechny to byl šok... Bude mi chybět Jimmiho humor, vždycky měl na rtech ten americký úsměv. A byl asi jediný, který si ho držel i v těch chvílích, kdy nám nebylo do smíchu. Byl rádcem a přítelem, který dokázal podat pomocnou ruku... Chloe byla skvělá žena. Až moc skvělá. na chvíli se pozastavím nad svými myšlenkami a přemýšlím, zda je vhodné o nich takto mluvit. Nikdy jsem nemluvil na pohřbu. Nevím, co o nich mám říct a zdá se mí že mluvit o nich pouhých pět minut je moc krátce pro ty, co je tak dobře neznali tak jako já. Přemýšlím nad tím, když se holím. To je asi jediná věc, která mi chybí k mé kráse pravého gentlemana. Jakmile se oholím, hodím na sebe sako. To které mi sehnala Soph a já jí jsem za to velice vděčný. A vydám se do kuchyně, kde už na mně čekají obě dvě dámy. Oboum to velice sluší, ale teď na to není vhodná chvíle. Prohodím menší poklonu a nabídnu, že je odvezu na pohřeb. Ale raději svěřím klíčky Soph. Opět probíhá u mně chvíle, kdy mlčím a psychicky se připravuji na poslední slova, která budu pronášet já. Je to pro mne velmi těžké a nevím, co o nich mám říct. Vždyť to ani slovy pořádně nejde vyjádřit. napadne mne, když už jsme tam. Všichni tam skládají úctu Chloe a Jimmimu, kazatel hovoří svoji nacvičenou řeč. A když zjistím, že tam je i Clark s Lois, tak to ve mně začne skutečně vřít. Stisknu ruku v pěst a snažím se držet, abych za ním nevystartoval a jednu mu neuštědřil, při čemž stejně vím, že by mu to nic nuedělalo. Dělá si z nás snad srandu, když tady je. V poklidu tady stojí a hledí na pohřeb, kterému mohl zabránit. promluvím k Soph a zhluboka se nadechnu. Jelikož právě v této chvíli nastala má chvíle, pronést řeč. Upřímně docela melu páté přes deváte, o tom jak byli skvělý a jak nám budou chybět, prostě to všechno. Až mi z toho bylo natolik špatně, že jsem raději přestal mluvit a zmizel do nějaké hospody. Prosebně jsem se přitom podíval na Soph, aby mně nechala jít. A přihodil jí Chrise. Prosím, udělej této dámě chvíli společnost. Promluvte si, určitě budeš potřebovat s někým probrat věci v záležitosti Daily Planet. promluvím ke Chrisovi a poté se obrátím k Soph. Potřebuji si vyvětrat hlavu na telefonu budu k sehnání. Tak zavolej v případě nutnosti. Ale potřebuji být chvíli sám. Vím, že to je sobecké, ale pochop mně. promluvím k ní. A poté se vydám pěšky k nejblížší hospodě, kde si objednám brendy. A zapiji svůj žal, přítomnosti Clarka se snažím ignorovat. A objedávám si další.

Sophia Megan Stecker - 01. dubna 2010 18:47

Pohřeb Byla to smutná, trochu seprimující podívaná. Když přišla řada na mě, nebyla jsem si jistá, co přesně mám říct. Pokusila jsem se se rozmluvit jako obvykle, ale vyšlo jen pár zkomolených vět. Na víc jsem neměla. Já, já Sophie Steckerová. Vždycky jsem uměla nadávat, když jsem byla na dně, kopat okolo sebe, ale teď... Nešlo to. Zbytek celého toho procesu jsem seděla na svém místě vedle Olivera a nemluvila. Myšlenkami jsem byla jinde. U vzpomínek. Bude to poslední den, co si dovolím vzpomínat na tenhle přešťastný pár, slibovala jsem si. Z toho mého transu mě ovšem probere Oliverova zahořklá poznámka. Rychle jsem zamrkala a podívala se stejným směrem jako já. Viděla jśem ale jinak, neměla jsem pohled tolik zkreslený zlobou. Jemně jsem stiskla Oliverovu v pěst zatnutou ruku, ale nic jsem nepopírala. Přesto, kdo to mohl Clarkovi vyčítat? Zachránil už tolik životů... Chloe. Jimmy. Dvě kapky, které dokázaly prolomit tu hradbu mého sebeovládání. Výjimečně jsem plakala, ale při téhle příležitosti mi slzy stékaly samovolně po tvářích. Udržela jsem se, abych nevzlykala nahlas, ale slzy, ty slané kapky, důkazy bolesti, jsme zastavit nedokázala. Jenže Oliver se chtěl vytratit. Poznala jsem to z jeho uštvaného, zoufalého výrazu. Jakoby tušil, že s tím nebudu souhlasit. A pak jsem si uvědomila jednu zajímavou skutečnost. Co mi dva jsme spolu vlastně měli? Chovali jsme se jako milenci, ale vpravdě jsme se jeden druhého vlastně sotva dotkli... Iracionální a bizardní hříčka osudu. "Chrisi? Víš, nechci být zlá, ale pohřeb není nejlepší příležitost k probírání pracovních záležitostí. Omluvíš mě?" Rychle se rozloučím a vydám se hledat Olivera. Za tenhle týden by se spil do němoty možná až příliš často. Potom, co jsem ho našla nad alkoholem, jsem se musela prostě ušklíbnout nad nevolí osudu. Brendy. Kolikátou už měl? Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsem ho hledala. Ale utápět žal v pití? Byl to můj styl? Neměla jsem momentálně ponětí, co jsem já a co je Jiskra, ale ten zvláštní impulz mě donutil vzít mu z ruky sklenku a místo toho, abych začala spílat o nevhodnosti, vyklopit ji do sebe celou naráz. Trochu jsem se otřásla, když tekutina zmizela v mých útrobách. Přivřela jsem oči a vnímala rozšiřující se teplo. Přesto jsem se raději chytila okraje baru. Bylo toho trochu moc, pití, vzpomínky, slzy, strach... Cítila jsem, že se mi budou podlamovat kolena, raději jsem se rychle posadila. "Když už chceš pít, tak na to nemusíš být sám. Aspoň uvidíme, kolik toho vydržím," zamručím od pláče chraplavým hlasem a s povzdechem oči zase otevřu, neomylně zaostříc na mě důvěrně známou tvář.

Oliver Queen (Green Arrow) - 01. dubna 2010 19:30

Zapíjení žalu Popíjel jsem teprve třetí brendy a neměl jsem vůbec v úmyslu se opít. Jen jsem měl pocit, že mám sucho v ústech a nic jiného než brendy mně nepadla, takže mně vskutku překvapí, když mi někdo vezme z ruky skleničku. Při zjištění, že je to Soph se na ní nevěřícně podívám. A dotknu se lehce její ruky, zahledím se jí přitom do očí. Neměl jsem v úplném úmyslu se opít. Měl jsem pocit, že mám sucho v ústech. Ano je poněkud hloupé se napít brendy, ale vidíš pomáhá to. promluvím k ní a snažím se jí ujistit, že bych v tom dobrém přestal. A objednal nám dvě brendy. Pousmál jsem se nad svým osudem. V očích se mi na chvíli objevili slzy, které jsem se snažil udržet a opět se můj pohled vrátil k ní a najednou jsem měl vážně pocit vyzkoušet pár věcí, které jsem nějaký ten čas vážně nevykonal. A po pravdě toužil jsem to vyzkoušet. Soph. Myslím, že jsem si něco uvědomil. Hlavně to, jak je život krátký. A to, že by se měl dotyčný chopit jakési pomyslné šance a nepustit se jí. pronesu a zahledím se jí ještě více do očí, při čemž se k ní přiblížím. Proto bych chtěl zkusit jednu věc. pošeptám jí do ucha a pokusím se jí políbit. Není to pouhý rozmar, ale fakt. Už jsem si to přál udělat poněkud dlouhou dobu, ale nikdy mi nepřišlo, že má být jakási vhodná chvíle. Až teď. Do té nejméně vhodné chvíle, po pohřbu dvou mladých lidí. Jako kdybych si uvědomil, že jimi jsme mohli být klidně my aníž by jsme si něco nepřiznali. Cítil jsem u ní, že možná něco taktéž podobného cítí. Do polibku jsem vložil vše co jsem mohl, snažil se nejdřív přeměnit ho v delší, při čemž jsem se postavil a objal jí. Vraž mi klidně facku, ale já to musel zkusit. promluvím, když se od ní odtrhnu a jsem připraven na facku tím, že jí i nastrčím tvář. Myslím, že mi to za tu facku stojí drahá Soph. opět pronesu předtím, než udělá cokoliv a s poměrně velkým napětím čekám, co se stane. No Olivere, ty si vždycky umíš vybrat ženu. Nejdříve Tess, Lois a potom možná Soph. Vážně skvělé... Sukničkáři. ozve se v duchu moje svědomí, které mělo být dlouho pohřbeno a já teď vážně myslím na jediné. A to na ten verdikt.

Smallville - 01. dubna 2010 19:38

Přepadení, ztráta paměti - Tess Ani pořádně nevíš kolik jich bylo, a co vlastně po to tobě chtěli, jelikož ceností tam máš opravdu požehnaně. Bránila ses to jistě, to by si jinak nebyla ty. Kdyby ses nebránila, jako lvice. Dvoum jsi nakopala ty jejich zadky a jednom si dokonce zlomila nos, takže s tím bude muset do nemocnice. Ale jeden z nich tě překvapil a uštědřil ti pořádnou ránu do hlavy, při níž si ztratila vědomí. A umožnila jim, ať tě oloupí o to, co vůbec potřebovali. Probudila ses asi tak po čtvrt hodině, sama ve svém domě na studené podlaze, s pocitem že ani nevíš co v tomto domě děláš, že máš být úplně někde jinde. Taková strašná prázdnota najednou a jediná hlavní vzpomínka na jednu osobu a to na Olivera Queena, se kterým si měla mít schůzku. A on na ni nepřišel, a pak si musela nějak spadnout a udeřit se do hlavy. To by to mohlo vysvětlit. To si tě však všimne nejspíše tvoje ochranka a pomáhá ti pomalu na nohy. Posadí tě na křeslo a rozhlíže se po celkem rozházeném pokoji. Slečno Mercerová, jste v pořádku? zeptá se tě ustaraný zaměstanec, ale pořád nechápeš proč se k tobě takto chová. Vlastně ani nevíš, proč jsi v tomto domě. Asi bys měla zajít do nemocnice. Někdo vás chtěl vykrást a asi jste ho nějak vyrušila. Nejspíše došlo k souboji. Neměla byste raději zajít do nemocnice? Odvezu vás tam. Prosím.. nechci vás mít na svědomí. pronese zřejmě nováček v tomto ohledu a nejspíš má pravdu. Jen bys asi měla dát vědět Oliverovi. Ale poslední tvoje vzpomínka je přeci o tom, jak si ho našla s nějakou cuchtou, jak jí dotýkal tak jak se dotýkal tebe a líbal jí. Ten mizera. Ale nikdo jiný tě v těchto vzpomínkách nenapadá. Měla bys ho nějak sehnat, číslo na něj bys mohla mít. Ale kde jen máš ten mobil? Kde jen máš všechno? Paní, pojďte dole na vás čeká vůz, který vás odveze do nemocnice. opět prosba jednoho z ochranky, jehož škemrání ti zvyšovalo bolest hlavy. Tak co už jen uděláš.

Tess Mercer - 01. dubna 2010 20:25

Doma Otevřu s překvapením oči. Hlava mi třeští, chvíli nevím, kde jsem a co tu vůbec dělám. Posadím se chytnu si hlavu a zavřu oči. Co se sakra stalo? Oliver ... Ten ... Parchant. Zasyčím zlostně, když vzpomenu, co naposledy provedl. Chvíli nevím co mám dělat, ale to už je tu moje ochranka, aby mi pomohla. Zatímco blábolí páté přes deváté dívám se kolem sebe. Ne, to není možné, co se tu sakra stalo? A hlavně ... Kdyby mě někdo chtěl vyloupit, tak o tom vím a hlavně si to pamatuju. Ne, jsem přesvědčená, že mi musela uklouznout noha nebo něco takového. Přece si nenechám líbit pořážku od obyčejných pitomých lupičů. Tváře mi zrudnou rozhořčením a rychle se seberu ze země. Mladík pořád mluví o tom, že bych měla do nemocnice, ale nemůžu tam, dokud nezjistím, co všechno se tu stalo. Přestaň! Okamžitě zavři pusu, jinak to budeš ty, kdo bude muset do jeskyně. Vyštěknu na něj a chytím se za hlavu. Musela jsem se pořádně praštit, to snad ani není možné. Jak to tak vypadá, úplně jsem zapomněla, co se posledně stalo. Oliver! Jasně, musím zapomenout na to, co mi teď nedávno udělal. Je to moje naděje, jak si připomenout, co se stalo teď v posledních hodinách. Vždyť já ani nevím, jak jsem reagovala. Pohlédnu na toho mládence, který se furt snaží něco říct a zamračím se. Prosím tě, přestaň se chovat jako malej harant a přesvědčovat mě, abych šla do nemocnice, rozhodnout se ještě umím sama. Raději bys mi mohl říct, co se tu sakra stalo?! Jak si může moje ochranka dovolit, aby mě okradli úplně o všechno? Rozkřičím se na něj. Vztek mě začíná úplně ovládat. Začnu chodit sem tam a kontrolovat, co všechno odnesli. Musím zavolat Olimu. Začnu si prohledávat kapsy a potom i kabelku. Sebrali i můj mobil. Prohlásím potichu, s mladíčkem v patách přejdu do kuchyně a napustím si vodu. Hlava se mi znovu zatočí a já se musím chytnout okraje stolu a posadit se. Pomalu se začínám uklidňovat, vracet se do své normální nálady a hlavně se mi navrací moje obvyklá tvář. Ne, řevem nic nevyřeším. Je na čase, abych začala normálně uvažovat. Víš ty co, než mě zase začneš přesvědčovat, co mám dělat, běž okamžitě pro někoho jiného, kdo je tu dýl a ty mezitím zkus zjistit, co tu všechno sebrali. Prohlásím už s naprostým klidem a vrátím se zpátky do obývacího pokoje, abych se podívala, co všechno jsme tu teda rozbili.

Milo Crosby (profesor tance) - 01. dubna 2010 20:59

Vloupání Ani ne na chvíli jsem si byl odskočit s tím, že se o to postará nějaký nováček. Ano byla hloupost mu v tomto ohledu věřit, ale co už. Stalo se a řešit jinak to zřejmě asi nejde. Co se sakra stalo? zeptám se, když ke mně dorazí a popadá dech. Při jeho odpovědi, které rozumím z půlky se dovtípím, že se někdo vloupal k Tess a prý jí pořádně praštil do hlavy. A kde jsi po celou tu doby byl ty? Víš co máš padáka. promluvím nekompromisně a postavím se prudce na nohy a jdu za Tess, se podívat na její stav a hlavně co jí všechno ukradli. Vskutku vypadá to tu, jako po výbuchu. Zřejmě je Tess překvapila a kdyby to nebyla ona, tak se s nimi určitě pěkně poprala. Tess, Tess..moc podceňuješ své soupeře. Měla by sis uvědomit, že někdy taky můžeš prohrát. napadne mně, když jí spatřím. Na to, že byla před chvíli v bezvědomí vypadá vážně v pořádku. Asi jí moc podceňuji. Promiň, že jsem důvěřoval tak mladámu chlapci, aby se o tebe postaral. A měl potřeboval jsem si dát oběd a on se nabídl. Ale jak vidím, tak kdyby tě nepřekvapili, tak by místo tebe oni leželi v bezvědomí. promluvím k Tess a přistoupím k ní blíž, abych jí mohl obejmout, jak jsem to dělával tak často. A jí se to vždycky líbilo. Přitom sleduji, co jí všechno ukradli. Koukám, že odhalili i tvoji skrýš. Ale nevzali ty největší cenosti, jako jsou vzácné sošky a další artefakty. Ale ten meteorit je fuč. pronesu, když si všimnu že v té její skrýši, která pro pouhé návštěvníky vskutku vypadá jako pouhá skříň. Tess, vypadáš poněkud zmateně. Není to tím úderem do hlavy. Vážně se cítíš v pořádku? Co je tvá poslední vzpomínka? napadne mne, když se na mně dívá tak podivně a byla úplně překvapená, když jí objal, že jsem měl potom obavy jí políbit. Časté přívítání, když jsme sami a to býváme ještě více rozpálení. Víš, co posaď se. Donesu ti z kuchyně led na tu hlavu a asi někde vyhrabu aspirin a ty se pokoušej vzpomenout si. pronesu a během chvíle se opět vrátím s vodou a aspirinem v jedné ruce, v druhé s ledem. Při čemž si ještě prohlídnu ránu na hlavě. Nechci nic říkat, ale je to na šití. Pořád věříš v mé lekařské dovednosti? zeptám se jí a pokusím se o úsměv, při kterém se jí snažím uklidnit a ukázat jí že jsem v tomto ohledu profík.

Tess Mercer - 01. dubna 2010 21:48

Doma Podívám se na Jakea trochu překvapeně. Nepracuje u mě tak dlouho, aby se takhle choval. Jsem jeho chováním značně překvapená a zatvářím se trochu nedůvěřivě. Ehm ... Ty, Jakeu, jsi Jake, že? Já vím, že máš rád svou práci a konáš ji určitě velmi dobře, ale mám dojem, že se zas tak blízko neznáme. Odstoupím od něj a zatvářím se chladně. Mnoho mužů, to na mě takhle zkouší, ale aby se odvážil někdo z mé ochranky? To snad není pravda, to je teda morálka. Ne, že by Jake vypadal nějak chabě, to právě naopak, pod sakem se mu rýsují svaly, které jsem i cítila, když mě objal kolem ramen. To ano, kdyby mě nepřekvapili, skončilo by to úplně jinak. Necítím se zrovna příjemně, Jake se ke mě chová, jako bychom se znali celá léta a bylo mezi námi něco víc. Nakonec se ale poslušně posadím, snad on ví, co dělám a začnu přemýšlet nad tím, co se mě ptá. Je možné, abych ztratila pamět? Rozhodně by to vysvětlovalo to, proč si nepamatuju ty lupiče ani reakci Olivera, když jsem ho nachytala s tou courou. Trochu syknu, když mi přiloží led na čelo a podívám se na něj. Převezmu od něj i aspirin s vodou. Asi ví, co dělá a hlavně je mi divné, že ví, co potřebuju. Své ochrance se nikdy nesvěřuju a už vůbec ne někomu, kdo u mě pracuje takovou chvíli. Mou poslední vzpomínku? Zamračím se. Nechce se mi o tom mluvit, nechci, aby věděl, jak jsem pokořená a vlastně i zhrzená. Nakonec se ale rozhodnu, že mi nic jiného nezbývá, třeba bude vědět, kdy to bylo. No ... Byla jsem u ... trochu si odkašlu, nemůžu mu to říct, co jsem dělala předtím? V LuthorCorpu, pak jsem našla Olivera s nějakou ženskou v posteli a pak jsem se ocitla tady. Vyklopím ze sebe aniž bych si uvědomila, co jsem řekla. Nakonec mi to ani moc nevadí. Pokud neví, že jsem do této doby byla s Oliverem, tak mu to ani nic neřekne. ¨ Ty jsi tu i něco jako doktor? Nevím, jestli bych raději neměla na sešití do nemocnice, upřímně, nechce se mi tam, ale jsi si jistý, že bys to zvládl? Pořád k němu chovám nedůvěru, i když mi něco říká, že bych mu měla důvěřovat.

Milo Crosby (profesor tance) - 01. dubna 2010 22:13

s Tess No a je to jasné, ztráta paměti. To vysvětluje to její podivné chování. Jindy by jí ani ta morálka nevadila, a hlavně tehdy by se ji masáž zad zamlouvala. Trošku starostlivě na ní pohlédnu, když mi odpoví na moji otázku ohledně toho, co si vzpomíná. A musím uznat, že je to vážně zlé. Teda vlastně ani nejsem doktor v této oblasti, abych mohl vědět, jak moc je to zlé. I když ta poslední vzpomínka je tak dva roky zpátky. Neboj o té ses mi jednou, když si se trošku více napila. Tedy, když si byla popíjet s Oliverem, ses mi o ní svěřila. Tehdy jsem nechápal, proč s ním chodíš ven, když ti takto ublížil. pronesu. Její další slova mně však dostanou a chvíli to rozdýchává. Kdo jiný než já jí tady ošetřoval nějaké to zranění, když se jí nechtělo do nemocnice. Ale ta ztráta paměti by se neměla jen tak nechat. Teď si mně vážně dostala Tess. Kdo jinej, než já se ti tu staral o zranění. Akorát mně trápí ta tvá ztráta paměti. pronesu a na chvíli vstanu, abych si došel pro lékárničku, kde mám i sterilní věci na to šití. Ještě během cesty k ní vezmu nějakou flašku s alkoholem. A dám ji jí. A pij maličká. Jako za starých časů. pronesu, protože alkohol tlumí bolest. Jsem sice lajk, ale po pár zákrocích s ní se to už dotyčný naučí. Pamatuji si, jak mně za to poprvé pěkně peskovala. Přitom kývám nevěřícně hlavou, protože se mi toto nelíbí. Chci zpátky svoji Tess, která mně znala a nechovala se ke mně tak odměřeně. Asi bych ti pak měl hodně věcí připomenout. Teď jen prostě vydrž a moc se nehýbej. pronesu, když jí zašívám hlavu na tři stehy. Vím, že jí to bude bolet. Ale je silná holka, když jsem jí minule vybíral kulku z ramene, měl jsem z toho až mráz po zádech. Vážně to zajímavá osoba, ta která mne natolik fascinuje. Ještě poslední steh a je to. Tak hotové. A teď by sis měla bez odmlouvání lehnout a na chvíli si zdřímnout. Nebo ti dám prášek na spaní. A prosím jak si před chvíli říkala, že se blízko neznáme, tak to není pravda. Jen si to bohužel nepamatuješ. A dříve si mně více poslouchala, když jsem to myslel v tvé dobro. opět k ní promluvím a přísně se na ní podívám, v připadě nutnosti jí pomůžu vstát. Kdo ví kolik toho pořádně vypila díky mně. A u jejich dveří od pokoje se pozastavím. Nejraději bych tam vlezl s ní, ale budu si to muset pro dnešek odpustit. Potřebuješ ještě něco? zeptám se jí a pořád na ní přátelsky hledím. Snažím se svoje pudy udržet na uzdě. A chovat se k ní jako poskok ke svému pánovi, i když se mi to vážně vůbec nelíbí. A taky mám chuť tomu Queenovi rozbít hubu.

Tess Mercer - 01. dubna 2010 22:34

Doma s Jakem Jednou vyprávěla ... Hm, to zní pěkně děsivě, bože kolik dní nebo týdnů jsem ztratila? To snad ani není možné. Zrovna teď a proč tak debilní vzpomínkou? Zatvářím se značně kysele, ale hned ten výraz raději změním. Pořád si nejsem jistá, jak se k němu mám chovat. Vypadá, jako by ho něco mrzelo. Pij maličká? Hodím po něm zamračený pohled. Hele, nevyužívej toho, že si pár týdnů nebo měsíců nepamatuju, opovaž se mi nakecat něco, co není pravda? Maličká ... Já nejsem maličká ... Brblám ještě zatímco si přikládám flašku k puse. Nu, když si nepamatuju pár dnů, můžu si dovolit, abych si raději nepamatovala ani dnešek, třeba je to jen další zlý sen, noční můra. Sleduji Jakea při práci, líbí se mi. Alkohol mě začíná docela ovládat a i když cítím docela ostrou bolest, nijak na to nereaguju a na rtech se mi začíná objevovat úsměv. Pořád mám pocit, že mě k němu něco táhne, ale ne ... Přece se nesnížím k tomu, co Oliver. Vůbec se mi nelíbí, když mi rozkazuje. Bez odmlouvání lehnout. Přesto se ho chytím raději za předloktí abych neupadla. Nevím, jestli ten prášek byl dobrý nápad kombinovat s alkoholem, každopádně se teď necítím tak zničeně jak na začátku. Nohy se mi trochu motají a nechám se doprovodit do pokoje. Takže se známe nějak blíž? Zeptám se opatrně, když se zarazí u dveří, sama se dopotácím k posteli a svalím se na ni. Pak ještě zvednu hlavu a rukou mu pokynu, aby šel za mnou. Ne, připadám si, že jsem spala bůhví kolik hodin, raději mi pojď pěkně říct, kolik si toho nepamatuju. Myslela jsem, že když ti řeknu svou poslední vzpomínku, tak mi řekneš, kdy přesně to bylo, jestli před měsícem, nebo před dvěma.

Sophia Megan Stecker - 02. dubna 2010 12:07

Bar Pokrčím zlehka rameny a jen se podívám na barmanem přinesenou sklenku s další tekutinou. Moc dobře jsem věděla, jak nevábné účinky projevy mohou nastat právě u mé osoby, pokud se opiju. Měla jsem tu čest to párkrát vyzkoušet. Jediné, co jsem mohla pít pořád dokola byla medovina nebo tequila. "Bůh ví, jak špatně snáším alkohol, a taky moc dobře ví, jak často ho právě proto užívám," povzdechnu si a párkrát zatočím skleničkou a tekutinou v ní, než její obsah naráz vyklopím zase do sebe. Ne, nechtěla jsem cítit, jak to chutná. Mít to rychle za sebou. Nepustit se šance. Měla jsem dojem, že se mi hlava rozskočí na dva kousky. Nebyla jsem si jistá, jestli vnímám okolí. Rozhodně jsem nepochytala všechna slova. Ah, zatraceně. Copak, Soph? Vypadni. A to má být milé přivítání po takové době? Ocenila bych, kdybys ještě na pár hodin zmizela. Fajn, to je teda vděk, uvidíme se později... Téměř jsem úlevně vydechla, když se mi vykouřila z hlavy. Ale pak jsem už neměla čas přemýšlet jestli je tam i Jiskra, měla jsem zatraceně moc práce s tím, abych se nezhroutila. Moc dobře jsem věděla, že k tomu mám jenom kousek. To moje srdce se zbláznilo, napadlo mě naprosto nesouvisle, při letmém doteku ruky, když se rozběhlo dvakrát rychleji. Zavrtěla jsem hlavou a pak už se mi z hlavy vykouřil i zbytek myšlenek. Plno práce jsem totiž měla s tím, abych vrátila dotek rtů stejnou mincí. "Eh, facku?" zeptám se udiveně, ale pak se jenom rychle usměju. "Nooo," zamručím trošku jako kočka. "A co kdyby jsme si místo toho zajeli k tobě?" Trochu jsem se nepoznávala, já přece chlapy nikdy nikam nezvala. Vždycky otř bylo na opak. Udělal první krok, Soph, neblázni. Snad se zase tolik nestalo... uklidňovala mě Elizabeth. Oh, panebože, neprosila jsme tě aby ses vypařila? Nooo, možná už jsem to někde slišela. Tak se koukej unáhleně vypařit, jak jsi to slíbila. Jinak tě sakra roztrhám na kusy a nebudu se ovládat. V to doufám, že nebudeš myslet. Na co zase narážíš? Hádej. Nepokoušej mě, Elizabeth Shadowová! Fajn, už jdu...

Oliver Queen (Green Arrow) - 02. dubna 2010 13:52

Bar, cesta ke mně Jsem rád, že to takto dopadlo. A hlavně její návrh mne docela překvapí, jelikož jsem jí to stejné chtěl sdělit taktéž. Proč ne? To stejné jsem ti chtěl říct před chvíli. Jen to zaplatím. promluvím k Soph a poté se otočím na číšnika, abych mohl zaplatit útratu a poprosit ho, ať nám zavolá taxíka. Také jsem u něj stihl zakoupit to nejlepší šampanské, tedy jak on tvrdil a opět jsem se vrátil k Soph, abych jí pomohl slézt ze židličky a nabídl jsem jí rámě. V pravé ruce přitom držel šampanské. Taxí tu bude za chvíli. pronesu k ní a opět se k ní nakloním, abych jí políbil. Cítím se v této chvíli neskutečně dobře, i když trošku přitom zapomínám na Jimmiho a Chloe. Ale ta by mi to neměla za zlé. Jak je zvlátšní, že se musí něco stát, abychom si některé věci uvědomili. To však už taxík přijíždí, jako správný gentleman jí otevřu dveře a potom si nastoupím taktéž. Po celou cestu na ní hledím, jako na nějaký obraz. Volnou rukou jí hladí po hřbetu té její ruky. Ani ne po chvíli se objevíme před mím domem, a mně nenapadne nic lepšího než jí vzít do náruče a odnést jí až do mého pokoje, kde jí poté opatrně položím na zem. Myslím, že by se hodil nějaký přípitek. Když už jsem koupil údajně to nejlepší šampaňské, co tam měli. pronesu jen tak a naliji nám do skleniček, které jsem stihl během své řeči vytáhnout ze skříně. Tuším, že by bylo vhodné. Kdybych připil na nás. A zároveň na Jimmiho a Chloe, ať je jim země lehká. pronesu na chvíli se cítím zničeně, ale pohled na Soph mně dokáže vrátit do normálu. Připijeme si a přiťukneme si, pokud bude chtít. A poté si jí k sobě přitáhnu, abych jí mohl více políbit. Přitom se dotýkám jejího těla a užívám si velmi této chvíle. Omlouvám, se že jsem to neudělal dříve. pronesu mezi polibky a pomalu spolu přitom jdeme k mé posteli. Stále jí věnuji polibky a hlavně doteky, při kterých se snažím sundat to co má na sobě.

Milo Crosby (profesor tance) - 02. dubna 2010 16:07

s Tess Zkouška se slovy pij maličká zabrala, protože přitom jako vždycky měla nějaké výhrady. Takže je tu menší naděje. Aspoň v této věci ses nezměnila. musím podotknout, když si přikládá láhev k ústům. Až teď si uvědomím, co jsem jí vlastně dal. Hm...Tulamorka, to jsem se pěkně trefil. Snad mi tam ještě něco nechá napadne mne a musím se přitom trošku zasmát. Kombinování aspirinu s Tulamorkou není u ní nic neobvyklé, občas jsem si o ní myslel, že je takový sebevrah. Nechodit do nemocnice, nechat to na mně a zároveň zapíjet aspirin alkoholem. Její otázka mně trošku překvapí, ale když si opět připomenu, že ztratila paměť donutím se spolupracovat. Ano známe se dost blízko, dokonce natolik, že jsem se nějaké to ráno probouzel vedle tebe. pronesu ještě s větším úsměvem na rtech a v očích se mi objeví jiskřičky naděje, když mne požádá, abych šel k ní. Tedy usednu si na postel vedle ní a kdyby chtěla, tak jako vždycky by si mohla položit hlavu na moji hruď, ale toho se asi možná ani nedočkám. No po pravdě si nevzpomínáš na zhruba dva roky. Kéž by to byli dva měsíce, nebo jeden. Ten by se dal zvládnout. Ale dva roky. Sakra Tess, cos proboha vyváděla? promluvím k ní už značně zoufale. Protože jsem se opět vrátili do minulosti, než jsem se stal jejím milencem. Jakmile ses rozešla s Oliverem, tak sis dalo by se říct začala se mnou. Já to vždycky bral u tebe, jako nějakou pomstu Oliverovi. Musím podotknout, že jednou pěkně žárlil. snažím se jí říct něco z minulosti, kterou ona zapoměla. Je to vážně až k nevíře. Ach Tess, že je toto jenom Apríloví žertík. Protože pokud ne, tak je to katastrofa. Co teď bude s tvými plány? Co teď bude s Luthorcorpem? při této myšlence se zakousnu do rtu. Asi bychom o tvém stavu měli dát vědět. Luthorcorp tuším by se bez tebe mohl na chvíli obrátit. Máš tam přeci toho svého Olivera Queena, který je tam celebritou. tato slova pronesu rozhořčeně. Ano je pravdou, že žárlím. Vidět jí neustále s Queenem je strašné. A někdy se k sobě tak maj. Víš co raději se ptej na něco konkrétního. A já se ti to pokusím svoji odpovědí přiblížit. nakonec dojdu k menšímu kompromisnímu řešení, tedy hlavně pro mně. A čekám na to, co bude chtít vědět.

Tess Mercer - 02. dubna 2010 18:37

Ložnice ... kupodivu s Jakem Lehce se na něj zamračím. Nezměnila, nezměnila. Sakra, vždyť já jsem se ale vůbec nezměnila. Sice jsempár chvil zapomněla, ale to je tak všechno. Vždyť jsem pořád ta samá Tess jako předtím, nebo snad ne? Jak to tak vypadá, tak podle něj asi ne. Akorát, nenapadlo by mě asi nikdy míchat aspirin s alkoholem, nebo jsem vážně takovej blázen? Tomu bych ani nevěřila. Když prohlásí, že se známe až tak blízko, trochu zalapám po dechu. Jistě, to, že bych se chtěla pomstít, to na mě i docela sedí a když ho tu tak mám vedle sebe ... Prohlédnu si ho od hlavy až k patě a ucítím nenadálou touho cítit jeho rty na těch svých, v očích se mi objeví ďábelské jiskřičky, když se posadí vedle mě. Když prohlásí, že si nepamatuju dva roky, tak si okamžitě sednu a zalapám po dechu. Ne, to není možný, abych si nepamatovala tak dlouhou dobu. Ale jestliže si nepamatuju takovou dobu, tak to musí být šílení, protože za dva roky se tolik věcí změnilo. Dobrá, pochybuji, že bychom se asi s Oliverem dali potom někdy dohromady, když to tak vypadá, tak to táhnu s tímhle a dokonce vypadá i trochu líp jak Oli. Jenomže jak se k sobě potom chováme? Odtažitě? Přátelsky? Jo, asi to, i když po tom, co si teď pamatuju, nevím, jestli to budu zvládat a hlavně, ten šok, že jsem s někým, koho teď teoreticky znám jen pár týdnů mi přijde strašně ... S nadzviženým obočím na něj pohlédnu, natočím hlavu trochu na stranu a na tváři se mi objeví úsměv. Zdá se mi to, nebo tady někdo žárlí? Mám dojem, ale že nemáš důvod. Jestliže je teď Oliver s tou courou, pravděpodobně jsem na něj byla nějakou dobu naštvaná, a pokud jsem já s tebou, tak ... Navíc, po dvou letech, přece jen je to nějaká doba, snad bych to pořád nebrala jako pomstu, nehledě na to, že o mě Oliver už asi takřka neví. Pokrčím rameny, dojdou mi slova. Nějak nevím, co mám říct, nebo jak se mám zachovat. Všechno je tak náhlé, tak divné. Jako bych se vrátila v čase a všechno to prožívala od znovu. Vím, že někdy v minulosti, jsem tohle už zažila, ale teď si to musím prožít znovu. Nejhorší na tom je ten fakt, že jsem se nevrátila v čase, ale prožívám svou minulost v přítomnosti. To dává logiku, ne? Vlastně ani moc ne. Hm, dobrá. Říkals, že s Oliverem spolupracuji, takže pořád Luthorcorp je a drží se. Co se tam za tu dobu stalo nového? A co jsem měla teď nalánovaného, jestli to víš?

Milo Crosby (profesor tance) - 02. dubna 2010 19:54

Ložnice s Tess ..ehm..hm Trošku se podrbu ve vlasech a na chvíli se zamyslím nad jejímu otázkami, a hlavně nad tím abych jí řekl, že s tou courou už není. A že pěknou chvíli byl sám, ale vážně netuším jak to momentálně má. Protože to celkem jiskřilo mezi ním a Soph, když je tím šéfem Daily Planet. A po pravdě mi připadá, že to místo Tess vyfoukl schválně. Že o tobě Oliver nevím? Dovol abych se zasmál. Několikrát ti donesl do Luthorcorpu víno s pozvánkou na večeři. A žárlit to asi jinak nejde. Ale víš Tess nikdy jsem nedokázal pochopit, žes mu nechala ať je šéfem Daily Planet. Těch nejznámějších novin. Měla bys to změnit. řeknu jí a podlehnu nutkání jí pohladit po tváři. Na další otázku se musím taktéž chvíli zamyslet, jelikož poslední věc na kterou Tess dělala, bylo něco spojeného s lékem proti rakovině. A testovalo se to na lidech, tedy spíše na mutantech. Ano Luthorcorp stále prosperuje. Možná díky pomoci tvého Olivera. Stalo se to, že tvůj údajný šéf po kterém si převzala funkci zemřel. A Daily Planet taktéž přišla o známé tváře. Dneska byl tuším pohřeb Chloe Sullivenové a Jimmiho Olsena. Krom toho Clark Kent a Lois Laneová, dva najdějní novináři odešli za lepší prací do Las Vegas. A věc, kterou maš rodělanou je lék na rakovinu. Který testuješ na těch, co byli infikováni meteority. Prostě na těch zrůdáchm které si to zaslouží. odpovím jí na další otázku. A už se vážně nedokážu pořádně ovládnout. Nelíbí se mi, jak jí musím odpovídat na otázky a jak přitom si musím udržovat pomyslnou vzdálenost. A to bych nebyl já, kdybych neměl v úmyslu být tím rebelem. Protože si jí k sobě přitáhnu a políbím jí. Prostě jsem si to neodpustil. Pořád si na nic, co se týče nás nevzpomínáš? zeptám se jí, když se od ní po chvíli odtáhnu a pohlédnu jí upřeně do očí, jako kdybych si přál aby mi řekla ano. Při čemž té odpovědi se asi nedočkám. A opět se vrátím k té věci ohledně LuthorCorp. Myslím si, že bude lepší. Když tam zítra zajdeme a podíváme se na to. Bez těch záznamů ti nedokážu pořádně říct, jak jsme na tom. A nedej bože, abys to řekla Oliverovi. Ten je náš samaritán, hned by to zavrhl. A přitom je to vlastě pro dobrou věc. navrhnu jí a pohladím jí něžně po vlasech. Přitom čekám, co mi na ten můj návrh řekne, či popřípadě bude mít nějaké otázky. Je zvláštní jí znát více, než ona sebe zná.

Tess Mercer - 03. dubna 2010 17:37

Ložnice s Jakem Dívám se na něj, když mi vysvětluje, to co jsem zapomněla a najednou si přijdu strašně zranitelná. Nepamatuju si dva roky, kdekdo toho může využít, dokonce i Jake. Ale ne, to není možné, u Jakea ne. To jeho chování, vypadá to, že je z toho opravdu zmatený a v očích mu vidím i vášeň. Druhá věc je ovšem ta, kde byla ochranka, když mě napadli. Jake mi to řekl, ale kde byli ostatní, přece tu nejsou jenom oni dva, to ne. Potom je tu ještě jedna věc. Nikdo kromě Olivera se nesmí dozvědět, že si dva roky nepamatuju, nesmí to vyjít na povrch, kdyby to zjistil někdo, kdo se snaží o moje zničení, ať je jakékoli, nahrála bych mu a to hodně. Hlavně teď nesmím skoro nikomu věřit. Zdá se, že Jakeovi toho říkám hodně, soudě podle toho, co mi říká, je tu možnost mít Jakea pořád po boku. Ale víno a pozvání na večeři přece neznamená zas až tak moc. Navíc, proč bych o něj teď měla stát? Odvětím a nadzvihnu jedno obočí a tázavě se na něj podívám. Jestli mě opravdu zná, tak mi to dokáže zodpovědět. Vím o sobě, že jsem mrcha a dokážu se pořádně pomstít, hlavně, když se jedná o tuhle zradu a brát ohled na Oliverovi city? To už je teď dávno minulostí. Přenechala jsem mu post ředitele? Co se stalo? Proč jsem mu ho přenechala? To asi mělo nějaké pádné důvody, ne? Pochybuji, že bych mu něco takového přenechala jen tak bez udání pořádných důvodů. Možná jsme měli nějakou dohodu. Každopádně, další krok, který teď musím podniknout je ten, že Olivera najdu a promluvím s ním. Spát můžu později. Další zpráva mi ovšem vyrazí dech, že se nemůžu pohnout. Lex je mrtvý? Co se stalo? Jak k tomu došlo? Vůbec si na to nepamatuju a to je mnohem horší než kdybych to věděla. Nerozumím tomu, vím, že jsme po něm pátrali, někam zmizel, neznámo kam. Ach, Chloe a Jimmi, to je mi líto, byli to dobří pracovníci, proč zemřeli? A Lois, ehm ... trochu si odkašlu, ale jinak na sobě nic nedám znát. Nevyhovovalo jim to tady? No, je pravda, že Clark byl opravdu velmi nadějný novinář. Pokývu hlavou, respektovali jsme se navzájem, nebylo to jako s Lois, se kterou jsme se nenáviděly. Dobrá, lék proti rakovině. To nezní špatně. Nestihnu skoro ani zareagovat, když si mě k sobě Jake přitáhne a políbí. Jsem z toho zprvu trochu překvapená, ale když tvrdí, že to spolu táhnem už dva roky a navíc má tak božský rty a polibky. Okamžitě se mi to zalíbí a polibek mu se stejnou chutí vrátím. Ne, ale kdo říká, že nejdou znovu vytvořit anebo se nevrátí? Na rtech se mi zvlní úsměv a rukou mu prohrábnu vlasy, přejedu přes krk až na jeho hruď. Když začne zase mluvit o LuthorCorpu, stáhnu svoji ruku zpátky. Nevím, raději bych s tím neotálela do zítřka. Vzhledem k tomu, že si vůbec nic nepamatuju by bylo nejlepší, kdybych se s těmi pokusy seznámila co nejdříve. Oliverovi o tom samozřejmě nic neřeknu. Nikdy jsem mu neříkala o věcech, na kterých jsem pracovala já, do těch mu nic není. Je to moc přecitlivělé dítě ještě. Prohlásím chladnějším hlasem hlasem a rozhlédnu se kolem. Poslal jsi někoho, aby zkontroloval, co všechno tady chybí? A ještě o něco tě chci požádat. Vážně se na něj zadívám, je vidět, že nežeruju a co se týče pracovních věcí, myslím je vždy smrtelně vážně. Vzhledem k tomu, že si nic nepamatuju a ty, jak se zdá víš o každém mém kroku, mohl bys mě doprovázet, alespoň do té doby, než se zase zařadím do průběhu testů?

Milo Crosby (profesor tance) - 03. dubna 2010 19:52

s Tess v ložnici či s pitbulem v Pradě? Se zamyšlením v očích se na ní podívám a po pravdě musím uznat, že je vskutku těžké přemýšlet na důležitými věcmi, když tu mám po pravdě svoji bohyni. Akorát bohyni, která si na žádnou z těch lechtivých chvil nepamatuje. Rád bych jí je připomenul, ale jsem natolik moudrý že raději s tím počkám na vhodnou chvíli. Ale je to vskutku složité a nemorální, pro mne. Jenže tys po tom vínu, pak s ním skončila v posteli. A jak to vím? Protože si kolem mně prošla, když ses s ním líbala a ještě si mi zamavála. A já nevím, proč bys teď o něj měla stát? To se zeptej sama sebe, až ho zase uvidíš. promluvím trošku uraženě a je na mně vidět, že svoji žárlivost prostě neskrývám. Ano přenechalas mu post řiditele, aby ses svým způsobem pomstila Lexovi, který se k tobě ne hned mile zachoval. Ono se to ne dobře říká. Lex ti nevěřil a proto tě špehoval přes oční implantáty. Proto ses mu chtěla pomstít. Samozřejmě, že sis je nechala odstranit. Ještě tady někde by měla být zpráva z nemocnice o tom. pronesu k ní a pohladím jí po tváři. Už znám až moc dobře její reakci a její zklamání v Lexovi. Lex nebyl takový, jak sis o něm myslela. Oliver v této zaležitosti o něm měl pravdu, a když ještě žil spojili jste se, aby jste tímto způsobem naštvali Lexovi. Aby ses mu za to pomstila. Spolupracovat s jeho úhlavním nepřítelem. Skvělý nápad Tess. snažím se jí těmito slovy utěšit, jelikož vím že je z toho poněkud rozrušená. Opět si prožívá, stejné zklamání ohledně Lexe. Lex zemřel při výbuchu ve své údajné skrýši, toho kdo mu to udělal hledají. Tuším, že si ten dotyčný říkal Hračička. Oliver také tvrdí, že za smrt Chloe a Jimmiho může také on. Ale v této věci bych mu nevěřil. Byla to prostá nehoda, kde bohužel selhali brzdy. Já sám si myslím, že to auto měli dát do té opravny dřív. Potom by se jim to nestalo. odpovím jí a snažím se jí obejmout, jelikož vidím, jaký šok si prožívá. I když po pravdě v té chvíli mu to i dalo by se říct, docela přála a neskrývala to. Opět přejdeme na téma LuthorCorp. Myslím, že by nebyl vhodná chvíle tam ještě dneska zajít. Přeci dneska byl pohřeb Chloe a Jimmiho, myslím že by nebylo vhodné vyrušovat. Krom toho práci si většinou neseš domů a myslím si, že sis ty dokumenty ohledně toho léku vzala taktéž sem. Někdy tady budou. Jako tvůj rádce a doktor ti říkám. Nechoď nikam a odpočívej. A teď mně prosím poslouchej v této záležitosti. Nebo ti zavolám odvoz do nemocnice. A věř mi, jsem toho schopný. snažím se jí poradit a mrknu přitom na ní. Na mých očích je vidět, že to myslím vážně. A hlavně že to myslím v dobrém, jelikož mám i docela obavy ohledně jí. Mám o ní strach, a nějak mi přirostla k srdci. Ano poslal, to jsem udělal jako první věc. Vím, že to je těžké. Ale přestaň chvíli přemýšlet o práci. Ráno moudřejší večera. pronesu k ní a začnu jí masírovat záda, za krkem který se mi zdá že je poněkud ztuhlý. Uvolni se trochu. pošeptám jí do ucha a políbím jí na krk. Přitom nasaji do nosu její vůni a ještě víc se snažím udržet svoje pudy na uzdě. Do háje... do háje.. není vhodná chvíle... do háje.. Musíš to vydržet. snažím se uklidnit a poslouchám její další slova. A musím se nad nimi pousmát. Víš to jsem dělával po celou tu dobu. Doprovázel tě a občas ti i radil. Ohledně toho komu máš věřit a kdo ti je schopný podkopnout nohy. Mám na to prostě svůj čuch. řeknu s úsměvem na rtech a pokračuji dále v masáži. A doufám, že se uvolní, protože takto je to namáhavé.

Tess Mercer - 03. dubna 2010 22:39

Ložnice s Jakem Ach, opravdu? Nasadím výraz jako neviňátko a božsky se na něj usměju. Ta role se mi začíná zamlouvat a ani bych se sama sobě nedivila, kdyby to všechno byla pravda. Ale no tak, myslím, že se trochu znám a když nad tím tak uvažuji, řekla bych, že i vím, proč bych na to přistoupila. Víš, Jakeu, když mě někdo zradí, tak toužím po pomstě, a když mě někdo zradí tak, jako Oliver, tak mu nejde ublížit líp, než tak, jak to udělal on mě, chápeš? Je mi to jasné, vždycky bych na to přistoupila, už kvůli tomu, že je to Oliver a jemu se tak nějak, nedá odolat, je to strašný pocit bezmocnosti. Pokaždé, když se dostane do mé blízkosti... Ne, nesmím na to myslet, to nejde. Stojím tak maximálně o pomstu. Poslouchám, co mi říká o Lexovi a zalapám po dechu. I když se snažím vždy své emoce skrývat, vím, že tohle nezvládnu. Věřila jsem mu. Nevěřícně se podívám na Jakea a doufám, že si ze mě dělá legraci. Ale z jeho pohledu můžu vyčíst, že to žádná legrace není a že to myslí vážně. Schovám obličej do dlaní. Vycítím, že Jake už tuto situaci zažil a že mě uklidňoval stejně jako minule. Ano, byla to správná věc. Jediné řešení. Zvednu hlavu a podívám se na Jakea. Reaguju na to, jak řekl, že to bylo chytré. Na to jak zemřeli ti tři už nic neřeknu, jen přikývnu. Nechám ho, aby mě objal. Potřebuju to, potřebuju cítit něčí teplo a že tu se mnou někdo je. Možná bych se tam měla ukázat, na tom pohřbu, nemyslíš? Přece jen jsem je znala a vycházela s nima docela dobře. Ale ... Jakeu, já nechci ležet, musím ... Přestanu protestovat, když mi začne masírovat krk, líbí se mi to, je to příjemné. Lehnu si na břicho a vyhrnu si triko, čímž mu naznačím, že i záda by si potřebovala trochu odpočinout, natočím hlavu tak, abych na něj viděla a usměju se. No jde vidět, že si umím vybírat muže, který je schopný na mě dohlížet. Dobrá, teď budu chvilku ležet, ale potom se společně podíváme na tu práci, ano? Čím dřív se do toho pustím, tím líp. Třeba se mi potom vrátí paměť. Řekni, co tě přimnělo, abys se mnou zůstával? I přesto, jak žárlíš na Olivera a nenechal jsi mě v tom? Kousnu se do rtu a sama se podivím na co se ptám. Měla bych se spíš ptát na práci, ne na osobní život. Ale když on je tak okouzlující, správné rozhodnutí.

Milo Crosby (profesor tance) - 03. dubna 2010 23:30

Ložnice s Tess Stále jí masíruji a poslouchám její slova. Hlavně to, jak mluví ohledně pohřbu. Asi si pořádně neuvědomuje kolik je hodin. Pohřeb už byl Tess. Je jedenáct hodin večer, za chvíli bude půlnoc. Proto říkám, že by bylo lepší odpočívat. Na chvíli si zdřímnout. snažím se marně přesvědčit Tess, ale je prostě tvrdohlavá. A jsem rád, že jsem jí alespoň tou masáží zlákal z jejich plánů pracovat, protože se mi to nezdá býti vhodné v této pozdní hodině a hlavně s tím jejím zraněním hlavy. Začnu jí tedy masírovat záda, opatrně a hlavně aby si tu masáž pořádně užila. A opět se zaposlouchám do jejich slov a na chvíle se musím pousmát, přitom jak říká že si umí vybrat muže. To ano Tess. A umíš si taky vybrat toho, který tě ne jednou dostal z těžkých situacích. A pořád máš k tomu blbečkovi Oliverovi slabost. napadne mně a zavrtím přitom hlavou. Vlastně jsem to nikdy nedokázal pořádně pochopit. Jsem ráda, že nakonec tu chvíli budeš ležet. Ale byl bych rád, kdybys alespoň chvíli šla spát. To chceš ponocovat do rána? zeptám se jí nechápavě. Dobře je to jenom na tobě a na tvém rozhodnutí. Podívat se na práci můžeme a taky bychom mohli zajít do kuchyně a dát si kafe, když už bysme měli přitom ponocovat a taky by neuškodilo si dát něco k jídlu. Nemáš hlad? přijdu ke kompromisu, který se mi zrovna dvakrát nelíbí, ale je to lepší abychom šli v této chvíli do LuthorCorpu. Jen mně trápí to, že si nepůjde lehnout a neodpočine si, tak jak se má. Možná se jí nechce spát, ale tělo si potřebuje odpočinout. Stejně, tak jakou máš ty slabost ke mně. Tak bych bez tvé přítomnosti těžce vydržel. Holt u Olivera se zakousnu do jazyku a snažím se ho ignorovat. Co bych pro tvé krásné oči neudělal? Víš máš celkem slušné nepřátele, kteří se snaží chránit tento svět. Je mezi nimi nějaký Green Arrow, s tím si neměla dobré setkání. Ve většině případu si skončila v bezvědomí. A on tě mezitím okradl. A potom jsem se rozhodl do toho zasáhnout. odpovím jí na její otázku a zavzpomínám si na toho zachránce v zeleném asi koženém oblečku, jak střílí z luku a krade bohatým a dává chudým, jako nějaký Robin Hood. Ale ten Green Arrow se dlouho neobjevil. Nemusíš mít strach. Nejspíše někam zalezl a doufám, že dlouho nevyleze. pronesu a přitom jí nadále masíruji záda. Pokus se na chvíli zavřít oči, ty jeden tvrdohlavče. Jednou to s tebou sekne. Až moc na sebe tlačíš a nikdy sis nedala pořadnej voraz od práce a od toho všeho. Měla bys to vyzkoušet. Třeba..co tak někam zmizet na dva dny? Nikdy jsem tě neviděl odpočívat. A myslím, že ta ztráta paměti. Je důkazem, aby ses začala šetřit. konečně jí vyslovím svoje obavy ohledně jejího fyzického stavu, vždycky jsem se jí to snažil nějakým způsobem naznačit, ale neposlouchala mně a jak si můžu byt nyní jistý, že mně poslouchat začne. To vskutku netuším, ale byl bych rád, kdyby začala konečně. Dobře..dobře.. dělej si co chceš. Já tě varoval. Ale až to s tebou sekne, odvezu tě bez odmlouvaní do nemocnice. opět kvůli tomuto musí vzniknout naše hádka. Kurnik, jak může být někdo tak tvrdohlavý a tak krásný, že by se pro něj dotyčný nechal rozkrájet. Nechám chvíli masáže a políbím jí opět, alespoň toto si můžu dovolit, když už nic jiného. A hlavně se s ní chci rychle usmířit.

Smallville - 04. dubna 2010 00:07

Únos - Vanessa Potom co ses dozvěděla tu strašnou správu ohledně té nehody svých rodičů, jsi vůbec neváhala a byla si připravená se vrátit zpátky za rodinou a zjistit, jak na tom jsou. Oliver se holt bude muset o sebe postarat sám, i když potom jak si na pohřbu viděla Soph a Olivera, tak si tušila že o něj už je postaráno. A přeci jen tito rodiče pro tebe znamenají hodně, jsou jediní které máš. Nasedla si do taxíku, který tě nejdříve hodil domů, což bylo vlastně v pořádku. Ale když měl jet na letiště, úplně změnil trasu a odbočil někam jinam. Drahá Vanesso, osobně proti vám nic nemám. Ale jste prostě Queenová. Je to věc vyššího zájmu. Po pravdě váš bratr se ke mně nezachoval, tak jak by měl. pronese k tobě řidič, když ty přitom zjišťuješ, že sice mužeš otevřít dveře, ale v takové rychlosti kterou on uhání na dálnici by to bylo skutečné riskování života. Víte, že bylo vážně lehké získat vaše číslo a zavolat vám, oznámit vám o údajné nehodě právě v té chvíli, kdy zemřeli ti dva. A pak jen dojít s taxíkem na hřbitov a tam čekat, než do něj nastoupíte. Prostě genialita. pronese a zasměje se přitom do zrcátka, takže mu pořádně vidíš do tváře. Nejvíc si však všimneš těch jeho očí, ze kterých ti jde až mráz po zádech. Kvůli tvému bratříčkovi jsem byl za mřížemi. Ale utekl jsem a nyní nadešl můj čas, aby trpěl. opět se tomu zasměje a nakonec dojede s tebou do nějakého skladiště, blízko přístaviště. Tam tě přitom s násilím vytáhne z auta a odnese tě do toho skladiště. Kde tě položí na zem a sváže ti ruce a nohy, abys mu nemohla utéct. Pak před tebe položí, jakou si plyšovou opici. No abych to vzal zkráceně v té opici je bomba a máš patnáct minut, než vybuchne. A ještě předtím vytvořím menší videjko, která pošlu Oliverovi. Tak jak budou znít tvá poslední slova? opět pronese a vytáhne mobil na chvíli si tě natočí. Pak se na tebe ještě usměje a zmizí. A co teď? Musíš se odsud dostat. Co nejrychleji? A co by se nestalo v té nejlepší chvíli se přeci někdo objeví. Záchrana - Chris Šel si na pohřebe, jelikož tě na něj pozval Oliver, tvůj nový šéf. A jednalo se smrt ohledně těch mladých, takže si nějak neprotestoval a šel na něj. Oliver ti ještě předtím, než odešel stihl o něco požádat a to, že se mu prostě to všechno nezdá. A že by byl rád, kdyby ses postaral o jeho sestru Vanessu. Abys jí sledoval. Což si také udělal. Chvíli to vážně bylo v pořádku, až potom co ten taxikář špatně sjel z cesty a jel s Vanessou někam úplně jinam. Až do nějakého skladiště, až v té chvíli, kdy jí tak neohleduplně vytáhl z auta ti došlo, že je něco v nepořádku a že musíš zasáhnout nějakým způsobem. Ale to už ten chlápek byl zpátky v autě a Vanessu tam nechal. Takže nic jiného než vejít do skladiště a omrknout situaci tě nanapadá. Spatříš svázanou Vanessu a vedle ní nějakou plyšovou opičku.

Lucius Mael De Fleut - 04. dubna 2010 09:44

Belinda Vejdu opět do jejího pokoje celý mokrý, jelikož chvilkové stáni na tom dešti má za následek své. Sundám si mokrou bundu a položím jí na židli. Potom si sundám i mokré tričko, při čemž si uvědomím, že to zřejmě nebyl nejvhodnější nápad, protože pod ním už nic nemám a lze vidět moji vypracovanou hruď, na které je pár zrovna nepěkných jizev, jež jsem si odnesl z toho výbuchu a druhé o těch raději pomlčím. S rozpaky očích se na ní podívám a pohledem vyhledávám koupelnu. Prosím vás. Kde tady máte koupelnu, abych se mohl usušit. A nepobíhat vám tu polonahý. pronesu se stejnými rozpaky, jak se na ní dívám. A trošku zapomenu na její další slova ohledně vína a popíjení. No super, ty umíš ale zajmout ženu. Nejdřív jí všechno surově vyčteš, div jí neublížíš fyzicky a potom se vrátíš, akorát s tím, že jsi skoro polonahý. Co si to vůbec dovoluješ? napadá mně svědomí, které je vskutku šílené. A pokud mi řekla kde je koupelna, tak tam rychle zalezu, abych si usušil mokré tělo a hodil na sebe aspoň ručník, protože při popojení vína, by nebylo zrovna vhodné abych se u ní objevil polonahý. Tak myslím, že to bude lepší. Kde bych si mohl dát věci na vyschnutí? Odpusťte mi. Nepředpokládal jsem, že bude venku pršet. pronesu, jako menší omluvu že má kvůli mně jen starosti. Naliji oboum toho vína do skleniček, které jsem našel. Musím uznat, že jsem se v její kuchyni orientoval lépe než v té své. Může za to nejspíš Juliene, která mně do ní moc nepouštěla. Nelíbilo se jí, že jsem vařil lépe než ona a já jsem jí to neměl vůbec za zlé. Co kdybych vám místo večeře uvařil oběd. A ještě předtím vás pozval na snídani? Byla by to vhodná omluva za můj prohřešek vůči vám. Neměl jsem vás strkat do stejného pytle, ale situace ve které se nacházím, není zrovna nejlepší. mám pro ní menší návrh, který by nemusela hned příjmout dle toho, jakou chvíli se známe a jak jsem se k ní zachoval, aniž bych jí pořádně nevyslechl. Nerad o té nehodě mluvím. Ještě je to čerstvé a nedá se to pořádně dobře snést. Přátele u piva se mně vždycky ptají na to, jak mi je. A naučil jsem se jim říkat, že už dobře. Abych nebyl bombardován dalšími povzbuzujícími slovy, které jsou stejně k ničemu. podotknu a zamyšlně se podívám do sklenice s vínem, poté si i upiji. Co kdyby jste mi nyní pověděla něco vy? A já na oplátku se pokusil také něco říct. napadne mne tato možnost, aby řeč nestála a zároveň abych se více seznámil s touto kráskou, kterou zvu na snídani a budu jí vařit oběd. Se zamyšlením v očích se na ní podívám a začnu naslouchat jejím slovům, přitom si začínám v duchu vytvářet svůj menší životopis. Občas upiji přitom z vína.

Nicol Grant - 04. dubna 2010 17:22

Damien Pozoruji ho jak se svléká a uvědomím si, že je to ode mne nezdvořilé, přesto se nedokážu přinutit abych se otočila a tak mi neunikne jeho vypracovaná hruď s jizvami. Když si uvědomím kde k nim nejspíš přišel, na chvíli zatajím dech,ale pak už ho nasměruji do koupelny. Ručník je v poličce a myslím, že tam je i čisté tričko co tady zapomněl brácha, tak si ho klidně vezměte na sebe ať nejste nemocný. A já můžu koukat jinam, než na tvé tělo. Sotva mi ta myšlenka prolétne hlavou, lehce zčervenám a jen doufám, že si toho Damien nevšiml. Zatím co se suší v koupeně, nachystám horký čaj a pár sušenek. Až budete hotový, nechte ty mokré věci tam, já vám je rozvěsím, zatím si pojďte vypít čaj ať se prohřejete. Když vyjde z koupelny, rovnou se chopí skleniček na víno, musím obdivovat jak rychle se zorientoval v mé kuchyni a dokonce si musím přiznat, že je na něj velmi pěkný pohled. Nemusíte se omlouvat, já vás chápu, vím jak dokážou být někteří novináři necitlivý. Takže pokud mi chcete uvařit jen jako omluvu, tak to není potřeba,ale pokud by jste mi chtěl uvařit z přátelství...to by bylo mnohem lepší. Zadívám se na něj a uvědomím si, že možná nebude chtít navazovat přátelství s novinářkou, ale za zeptání člověk nic nedá. Když se pak usadíme se sklenkou vína, a on chce abych mu vyprávěla o sobě, trochu zrozpačitím. Nikdy jsem o sobě nemluvila moc ráda, a tak nevím kde a jak začít. Nevím co bych měla o sobě říct, rodiče hodně cestují a tak mě a bratrovi vynahrazují svou nepřítomnost penězi, takže se máme celkem dobře. Studuji žurnalistiku, což jste už zjistil,známosti se mi tak nějak vyhýbají takže většinu času trávím sama u knih, nebo u psaní článků, popřípadě se toulám po okolí a nechávám se zachraňovat pohledným hrdinou. Při posledních slovech na Damiena mrknu a dopiji víno ve sklence. Tak, to je tak o mne asi všechno, když si to tak uvědomím, jsem vlastně děsně nudný člověk. Takže raději vyprávějte vy, pokud chcete. Pohodlně se usadím, a upřu na něj svůj pohled.

Tess Mercer - 04. dubna 2010 17:41

V ložnici s Jakem Zaraženě se na něj podívám. Ani jsem si neuvědomila, že už je tolik hodin. Jak dlouho tu s ním sedím a povídám si? Kdy jsem se probrala, měla jsem dojem, že ještě není tak pozdě. A navíc, vůbec se necítím být unavená, jen mě bolí hlava. Proč by ne? Je těžké zvládnout dva roky za jedinou noc, ale podle mě to není vůbec nemožné. Navíc, není to poprvé, co zůstanu vzhůru celou noc. Doufám jen, že ty nejsi ospalý? Posadím se, ten nápad se mi líbí, kafe budu potřebovat a jídlo taky, bůhví, kdy jsem jedla naposledy, jen doufám, že tu něco mám, ne vždy je má lednička přeplněná jídlem. Nu, pokud ne nebude na obtíž zavolat si třeba pizzu. Podívám se a sleduji jeho obličej. Přijde mi jako by bojoval sám se sebou, se svými myšlenkami. Nepochybuju, že v tom bude Oliver, viděla jsem jeho výraz, když o něm mluvil a tohle je ten samý. Mám hlad jako vlk. Přikývnu a vstanu z postele. Nechce se mi tu chodit oblečená v pracovním. Přejdu ke skříni a svléknu ze sebe už stejně z poloviny svlečenou bílou košili. Ano, mám ráda elegantní oblečení, ale to snad není potřeba, když jsem doma, je půlnoc a budu v tom celou noc. Vyberu si jedno z pohodlnějších triček a i kalhoty vyměním za zelené tepláky. Máš nějaký nápad, co na večeři? Když mluví o Oliverovi a to, jak se vždycky kousne do jazyka, aby to ignoroval, usměju se a dojdu k němu. Ale tvůj jazýček, za to přece nemůže, tak ho netrap, třeba se to teď změní, i když ... Nevím, jak se dokážu krotit, ovšem teď se plno věcí změnilo. A ano, i když si to nepamatuju, moje tělo a z části i mysl si pořád pamatuje, co se za ty dva roky událo a já to nijak nemůžu ovlivňovat ani teď, to jen mozek se mnou nespolupracuje. Podívám se mu do očí a chvilku se do nich dívám. Ano, musím uznat, že si vybírat umím perfektně. Potom se mu podívám na rty a lehce přes ně přejedu těmi svými a potom ho políbím. Nakonec zase vstanu a naznačím, že je načase se přesunout do kuchyně. Cestou poslouchám, co mi říká o tom dobrákovi a trochu se rozzohním. To jsou teda zásluhy. To, že já taky zachraňuju svět, i když je to úplně k ničemu, protože lidi ho ničí čím dál víc, tak to toho dobráka nezajímá. Nevíš, co je to zač? Zasáhl? Jak? Cestou do kuchyně přemýšlím o tom, jestli není možné, že by se ta zelená příšera objevila znovu. Jak to vypadá, touží po penězích, které chce získat za každou cenu, že by mě přešel přepadnout až domů? Nic není nemožné. Zamračím se na něj. Vůbec se mi nelíbí, jak mluví o tom, že bych se měla setřit a už vůbec ne jak mi naznačuje, že moje tělo potřebuje oddych. Nikdy nepotřebovalo. Jakeu, teď nemůžu někam vypadnout na dva dny. Dva roky jsou docela dlouhá doba a jestli to mám zvládnout budu potřebovat tvoji podporu, ne tvoje komandování. Já vím, že tě s tím určitě štvu, ale na něčem se dohodnem, ano? Ty mi teď pomůžeš, abych se vrátila do normálních kolejí a hned jak to udělám a začnu zase pracovat, slibuju ti, že na dva dny někam vypadnem, jen sami dva, platí? Zastavím se a vážně se na něj podívám. To poslední, co právě teď potřebuju je aby mi odmítl pomoc i tento muž, který o mě, jak se zdá a jak se mi moc nelíbí, ví úplně všechno. Jo, nelíbí se mi to, ale na druhou stranu mě strašně přitahuje a vím, že i teď mu budu říkat všechno. Na výhružku ohledně nemocnice se na něj jenom podívám, nakonec se otočím a dojdu do kuchyně, kde nám alespoň naliji víno.

Milo Crosby (profesor tance) - 04. dubna 2010 18:27

Kuchyně s Tess No je to Tess, takže se ani není čemu divit, že jako obvykle bude raději pracovat a nebude se o sebe starat. Já ospalý nejsem. A jsem na tento stav bdělosti až do rána zvyklí. Takže co už jiného s tebou Tess. pronesu a usměji se přitom na ní. Pohlédnu na ní a sleduji co dělá. Když se převléká nějak na to nereaguji, už jsem si na to zvykl. Ale nevím, jak na to bude reagovat ona. Co kdybych něco na rychlo uvařil? A nebo si raději objednáme tu pizzu. Služebným si dala volno? odpovím jí na otázku ohledně jídla. A teď mi dojde, že tu služebné vůbec nebyli. Což mne trošk znervozňuje. Hlavně to je další otázkou v tom, kdo jí přepadl. Na své tváří dám znát patřičné obavy. A poslouchám její další slova. Avšak když ke mně dojde a potom mně políbí, všechno se mi vykouří z hlavy. A chvíli musím uvažovat, kde jsem skončil. Jenže ten dobrák není sám. Jsou tu i jiní maskovaní hrdinové, kteří se snaží nejenom získat peníze. Ale nelíbí se jim, co provádíš s těmi meteoritickými stvůrami. A snaží za každou cenu ti tvoji praci překazit, aby zachránili je. pronesu k ní a zamyslím se, jestli to přepadení mohli mít oni na starosti. O čemž asi nebude ani pochyb. Já se hlavně setkal s Green Arrowem. Ale ty i s nimi. A potom setkání si byla pěkně rozčilená. Dokonce jsme je málem chytli. Ale vzápětí nám utekli, když jim tuším v tom pomohl Clark Kent. Ani on si nevěděl vybrat dobrou stranu. opět pronáším pouze své poznatky ohledně těch maskovaných hlupáků, kteří nám pili krev. Zasáhl jsem tím způsobem, že jsem ho postřelil. Ale on přesto zmizel z povrchu zemského. A po pravdě, když se něco stalo Green Arrowi, tak Oliver na chvíli taky byl pryč. Ale pochybuji o tom, že by mohl Oliver zacházet s kuší a že by se uměl prát. Ale já s ním nespal. pronesu trošku troufalím tónem hlasu, asi bych měl s tou svoji žárlivostí brzdit, jelikož to má své meze. Opět se zaposlouchám do jejích námitek ohledně šetření se a o tom, že bychom mohli na chvíli vypadnout. A mezitím postavím vodu na kávu a hledím, co v lednici máme dobrého. No po pravdě asi ta pizza bude vhodnější. Když skončí se svými slovy, naznačím jí rukama, že se vzdávám. Chvíli jí však sleduji, když si chce nalívat víno. S tím vínem počkej Tess. Buď si dáš víno nebo kávu. pronesu k ní a usměji se přitom, ze zadu jí obejmu a políbím jí do vlasů. Tuším, že bych mohl objednat pizzu, nebo si dáš raději čínu. Je to na tobě. Dneska vybíráš ty. pronesu úsměvem na rtech a čekám na to, co si vybere.

Vanessa Queen - 04. dubna 2010 18:59

Náhlý obrat událostí Nechápu, jak se může stát takových nehod najednou. To si na nás tam nahoře musel někdo zasednout. Tak nejdřív to bylo to úmrtí těch dvou lidí, sice jsem je moc neznala, ale i tak. Pak nadešel pohřeb a do toho všeho se ještě připletla nehoda Mika a Vandy. Osobně nechápu, jak se jim mohlo něco takového stát, když jsou v tomhle případě tak zodpovědní. Ovšem je tam i spoustu nezodpovědných, takže se vlastně mohlo stát cokoli. No, nemá smysl nad tímhle bádat, prostě se stalo. V tuhle chvíli mě potřebují a já musím zpátky za nimi. Výborně, tenhle týden se opravdu vyvedl. Ani bych se moc nedivila, kdyby nastal konec světa. To by byla taková sladká třešnička na závěr. Hodím do tašky poslední věc, která se mi tam ještě vejde, a tašku s velkými obtížemi zavřu. Ještě vezmu do ruky dopis, který jsem napsala už předtím a připevním ho Oliverovi na jednu láhev alkoholu. Tam si ho určitě všimne, to je zaručené. Popisuji v něm, co se všechno přihodilo a že se ještě určitě vrátím. Podívám se naposledy po místnosti, jestli jsem náhodou na něco nezapomněla a vydám se ven, směr taxík. Jakmile nasednu, taxík se rozjede. Všechno vypadá úplně normálně. Normální taxík, normální řidič, prostě nic zvláštního. Jenom tak civím z okna a pozoruji ubíhající krajinu. Jsem naprosto zmatená a vyděšená zároveň. Muž v telefonu říkal, že je to s nimi vážné. To by mi scházelo, ještě aby oni umřeli! Počkat… Sice se v tomto okolí ještě tolik nevyznám, ale je mi jasné, že tudy jsem při cestě z letiště určitě nejela. Zamračím se na ubíhající krajinu za oknem a pak i na řidiče vozidla. Ovšem dřív, než vůbec stihnu něco říct, byť jen otevřít pusu, dá se do řeči on. Takže to přeci jenom nastalo. A já už si myslela, že bude všechno v pořádku, že se nic nestane. Ale mohla jsem čekat, že se všichni zachovají jako srabi. Je přeci jednodušší zaútočit na slabý článek. Pomyslím si naštvaně. Asi bych se sebou opravdu měla začít něco dělat, tedy jestli nějaké příště ještě bude. Využiji jeho řeč k prozkoumání případných únikových cest. Sice je od něj celkem netaktní, že nechal otevřené dveře od auta, ale kdybych vyskočila, nejspíš bych umřela tak jako tak. Takhle mám ještě malinkou naději, že bych mohla přežít. Maličkou, ale ta šance tu je. “A co byste čekal?“ Odpovím na jeho větu o tom, že se k němu Oliver nezachoval hezky. Samo sebou, až zase půjde někam vykrást nějakou banku, tak mu Oliver ještě zdvořile otevře dveře. Nakonec mu ještě podrží pytel, zatímco tenhle pobuda do něho bude házet peníze…To tak! “Na vaší úrovni…“ Dodám k jeho větě o genialitě. Vlastně se v tuhle chvíli ani tolik nebojím. Nebo možná ano, ale skoro veškerý strach překrývá neuvěřitelný vztek. Až se mi tenhle člověk dostane do rukou, tak si z něho udělám boxovací pytel a pak ještě tři malý. Takhle sprostě využít jména Mika a Vandy! Pořádně si v zrcátku prohlídnu jeho tvář. Jestli se z tohohle dostanu živá, tak si ho rozhodně najdu a pořádně mu všechno vrátím. Ovšem ty jeho oči! Brrr. Přeběhne mi z nich mráz po zádech. Tak přemýšlím nad tím, že bych se z tohohle vlastně mohla dostat úplně sama. Vlastně i z toho auta. Kočky přeci vždycky dopadají na všechny čtyři, nebo ne? Dřív, než se pořádně rozhodnu, to za mě vyřeší řidič, který se dá zase do řeči. Nějaký udaný, na to, že je to únosce. “Asi jste si to něčím zasloužil…“ Byla to spíš myšlenka, kterou jsem řekla nahlas. Opravdu nečekané… Normální lidé asi nejsou jen tak, pro nic za nich posíláni za mříže, nemyslíš? Spustím, jakmile si uvědomím, co jsem to zase plácla za blbost. Navíc by ho to mohlo ještě více pobouřit a v tuhle chvíli to asi není pro mě to pravé ořechové. Nakonec zastavíme u jakéhosi skladiště, či něčemu tomu podobné. Nečekala jsem žádný pětihvězdičkový hotel, ale tohle bych si jako místo savé smrti opravdu nevybrala. Více jak neurvale mi pomůže z auta. Zdá se, že žádný gentleman to určitě nebude. Pak mi ještě sváže ruce a nohy. Není to moc pohodlné, to musím přiznat. Položí přede mne něco ošklivého. Abych byla upřímná, nejsem schopna rozeznat, co to vlastně je. Takové ošklivé, na několika místech roztrhané, až z toho kouká plyš a ještě k tomu jenom s jedním okem. Opice? To bych nepoznala… Zkoumavě se podívám na podivnou plyšovou věc, která leží kus ode mne. “Počkej, až se mi dostaneš pod ruku!“ Zakřičím na něj a vztekle škubnu hlavou. Chvíli jenom tak přemýšlím, co bych mohla udělat, v tuhle chvíli toho moc není. Jediné, co by bylo možné je, že bych mohla válet sudy a tím se dostat co nejdál od té bomby. Zdá se, že tady nejsem sama. S napětím čekám, co se bude dít. Je to snad další zločinec, co se mnou má jiné úmysly? Nebo je to můj zachránce?

Tess Mercer - 04. dubna 2010 22:00

V kuchyni s Jakem Co provádím s těmi stvůrami? Maj být rádi, že se snažím pomoct lidem tím, že vymyslíme lék proti rakovině. Cožpak to nechápou? Zarazí mě, když mi řekne, že jsem se setkala. Myslela bych si, že mi řekne víc, když jsme spolu, tak bych mu o tom asi řekla, kdo to je nebo přinejmenším, co se řešilo. Ale z jeho výrazu jde vidět, že pokud by něco takového věděl, tak mi to řekne. No jistě Clark Kent, ten největší zachránce světa, který koná jen dobro. Jasně, že mi zas tak nevadí, ale co si pamatuju, tak byl strašný ... No, skoro jako Oliver, jsou to vězni své až moc předobré povahy a nepochybuji o tom, že se jim to jendnou vymstí. Zapřemýšlím nad těmi služebnými, až teď si uvědomím, že je tu takové ticho, ale potom se na něj otočí a usměju se. Nebyl jsi to právě ty, kdo mi před chvílí, tvrdil, že všichni musí spát? Bude půlnoc, přece tu nebudou strašit celou noc. Jo, to je to nejrychlejší vysvětlení a taky nejpravděpodobnější, ovšem neuvědomuju si, že bych je viděla, když jsem se probrala, ale bůh ví kolik už bylo. I když, když mě napadli, kde byli všichni? Když znovu narazí téma Clark a já, zvednu tázavě obočí a usměju se, jde vidět, že mi to jen tak nehodlá odpustit. Připomínáš mi to i v posteli? Zeptám se ho nakonec. Ne, teď to zrovna není nejlepší rozebírat mě a Olivera, bolí to, vzhledem k tomu, že si nepamatuju, co bylo za ty dva roky, tak to prožívám znovu, tu zradu a chuť po pomstě. Otočím se k němu zády, aby to nepoznal, i když on už to asi jednou zažil, takže by pomohl vědět, jak se cítím. Ale ne, nemůžu se nechat pohltit těmi zrádnými city vůči němu, to nejde. Když mě upozorní na to víno a obejme mě zezadu, usměju se pro sebe, položím víno zpátky na stůl, chytím ho za ruce a opřu si hlavu o jeho hruď. No, jde to se mnou z kopce, jak to vidím. Pizzu nebo čínu? Spíš tu pizzu, ale musíš ji objednat ty, mě nějak záhadně zmizel mobil. Já zatím dodělám to kafe. Zatvářím se kysele, pohladím ho a dojdu dodělat to kafe.

Milo Crosby (profesor tance) - 04. dubna 2010 23:12

V kuchyni s Tess Provádí na ní různé pokusy a ty to schvaluješ. Chápou to tak špatně, jak některým vadili pokusy na zvířatech. Ne nechápou to. Vždycky se někdo takový objeví. Někdo co chce žít bez chemikálií a dalších takových věcí. Nechce ubližovat zvířatům, lidem a ani těmto bytostem. pokouším se to Tess vysvětlit a je to poněkud těžké, protože ani já nechápu ty samiritány, kteří stejně za záchrnu lidstva vykonají nějakou oběť a nikdo to stejně neocení. Tak proč se vůbec snažit? Při jejich dalších slovech se musím pozastavit, jelikož uklizečka odchazí v devět a v té chvíli jsem došel za Tess a našel jí zraněnou. Tím pádem tam ještě ta uklízečka měla být. Tedy pokud jí nedala Tess volno. O čemž pochybuji. Taková ona není. napadne mně a nervozně se podrbu ve vlasech. Asi máš pravdu. pronesu a raději jí neřeknu o svých obavách. Až si budu jist, tak jí o tom řeknu. Teď nemá cenu jí znervozňovat. Stačí jí vskutku ten fakt, že ztratila paměť. U její otázky se pozastavím a na chvíli se zamyslím, co bych jí na to odpověděl. Ano. Ale ty mně vždycky svými polibky umlčíš. řeknu v odpověď a usměji se na ní šibalsky, i když je to pravda pravdoucí. Takže pizza. Tu jsem měl kdy naposled? Jo.. včera.. a byla to Hawai, takže dneska si dáme Quatro di formaggi. napadne mne a oblíznu si pomyslně rty. Když mi řekne o ztrátě mobilu, připadá mi to vážně hloupé, aby jí to někdo ukradl. Tedy pokud se nejedná o ty od Green Arrowa, to by mohlo leccos vysvětlovat. K čemu jen potřebovali mobil? Jaku mysli. V tom mobilu má veškeré kontakty. Krom toho zprávy komu posílala a kdy komu volala. A podle těch číslech se dozví jména... no ano už to do sebe zapadá. napadne mně, je to jako rána z čista jasna, kdy se nade mnou rozsvítili žárovka. Objednám to. Jasně. Jen tě na chvíli opustím, musím dojít do obývacího pokoje, kde mám mobil v kapse od saka. řeknu a nejsem zrovna nadšený tím, že jí musím opustit. Právě, když mi něco začíná nehrát. Hm.. a co když neodešli, co když tady ještě jsou? Možná nevzali všechno? Možná čekají na to, až dám Tess ty dokumenty, jelikož já nyní vím o tom kde jsou. s touto myšlenkou si pospíším do obýváku, abych se mohl taktéž z něj rychle vrátit zpátky do kuchyně. Tess... Tess. Mám takový dojem, že tu nejsme sami. Ty bys uklizečce nedala volno. Vždycky končí v devět hodin večer. Měli bychom se řádně podívat po domě. A nebo zavolat na policií? tak a teď jí vyjasním situaci ve které se nacházíme a rozhlížím se kolem. Tedy vůbec mně nenapadá, kde jsou. Sakra..sakra.. No jasně pracovna. Kde jinde by hledali? Ano dokumenty tam jsou uloženy v trezoru. s touto myšlenkou se podívám na Tess. Myslím, že nám oxidují v pracovně. Proto by bylo dobré, kdybys tu zůstala. pronesu, ale potom jak se na mně podívá raději Nebo šla se mnou, ale držela se dál. dodám a kašlu na to, že jsem měl objednat pizzu. Chvíli čekám pokud se k tomu nějak nevyjasní a poté, jdu po tichu jako myška do pracovny.

Smallville - 05. dubna 2010 01:06

Lupiči paní domácí, tedy Tess - Tess, Jake Mezitím, co vy jdete potichu v pracovně někdo svítí baterkou a ozývají se odsud hlasy. Našlas něco? Hele mám obavy, že asi spát nešla. Ani potom co dostala pořádnou ránu od tebe. ozve se první hlas mladičkého kluka, kterému bude něco do osmnácti let. Zní velmi nervozně a přechází z místa na místo. Co kdybys místo řečí hledal. Jsi přeci z nás ten nejrychlejší a asi pěkná kecka. pronese nyní ženský hlas, který je Tess povědomí. Ale díky té ztrátě paměti je jí to k ničemu. Já jsem nejrychlejší a taky ti to dokážu. pronese klučina, při čemž se mu povede shodit knihu ze stolu. Můžete toho sakra nechat? Bylo by mi lépe ve vodě než na suchu. Čím dřív, tím líp. snaží se ty dva uklidnit další. S čímž zjišťujete, že tam jsou tři. Místo toho, aby tam byl jeden jak to bývá vždycky. Sakra proč tu vůbec jste? Chtěla jsem to udělat sama. pronese rozčileně žena... Ale tu už si všimnou vaší společnosti. Tess se podařilo zakopnout o omráčeného hlídače. A hned se snažili o únik. Čímž ste stihli postřehnout o koho se vlastně jedná. odkaz - Říká si Black Canary a díky jejímu řvu jste měli pocit, že prasknou bubínky a tou strašnou bolestí snad vybuchne. Přičem veškeré sklo v místnosti popraskalo. Rozčileně se podívala na Tess a měla sto chutí jí ještě jednu uvalit, ale to už jí včas zachytil odkaz - říká si Aguaman, po pravdě fukčnější je ve vodě než na suchu. Nech ji musíme jít. promluví k ní a tím jí taky umlčí. Konečně ticho, avšak bolest hlavy a veškeré myšlení je na tom velmi bídně, na nějakou reakci. I když Jakovi se podaří vytasit pistoli, což potom znamená jenom pořádnou ránu do hlavy a pistoli už v ruce drží odkaz - říká si Impuls a je vskutku rychlí. Po pravdě těžko se z toho vzpamatovávat a jsou fuč. Jake s ránou na hlavě, Tess s pocitem, že jí stále zvoní v uších a pěknou migrénou. Avšak s dobrým pocitem, že to díky vašemu vyrušení nenašli. Což je v tuto chvíli velmi uspokojivé. Tak jen dojít do trezoru a vzít to. Překvapivé na tom je pouze pro Jakea, že tam nebyl ten hlavní kápo a to Green Arrow, podezření na Olivera opět padá.

Tess Mercer - 06. dubna 2010 23:50

V kuchyni s Jakem a následné neřijemné překvapení Pokrčím rameny, není už dál třeba něco říkat. Jake má na tohle stejný názor, to jsem vycítila hned. Nechápu ty, kteří se na jednu stranu schovávají za masku těch, kteří pomáhají a na druhou stranu kradou kde můžou a pak to prý dávají těm, kteří to potebují nejvíc, ale to, že i bohatí potřebujou své peníze na záchranu lidstva, i když je to naprosto zbytečné, to už nikoho nezajímá a oni jsou ti zlý jen proto, že vydělávaj, aby mohli konat dobro. A co teprve ty příšery? Mohou být jenom rádi, že něčemu slouží a nemusejí se užírat myšlenkami na to, jak jsou bezcené a mají bezúčelný život. Takhle pomáhají ostatním, abychom mohli vymyslet léky, které bychom bez nich asi těžko vymýšleli, experimenty, které kdybychom zkoušeli na nezmutovaných lidech, tak se nedožijem rána. Všimnu si, jak si Jake prohrábne nervózně vlasy a trochu zbystřím. Něco mi říká, že to už určitě kdysi udělal a nebyla to předzvěst něčeho dobrého či romantického. Nakonec ale nechám pusu zavřenou a věřím svému instikntu, ví o mě všechno, kdybych mu nevěřila, sotva by dokázal ceknout a choval by se ke mě úplně jinak, ať by jeho plány byly jakékoli. Jeho další slova mě potěší, usměju se na něj a s mrknutím oka se otočím, abych zalila kávu. Přikývnu, když sdělí, že jde pro mobil a mezitím donesu kávu na stůl a posadím se na židli. Chtěla bych teď přemýšlet, někomu se vypovídat, otočím hlavu tam, kde zmile Jake a trochu se uměju. Zamračím se, když mi to řekne. Zavrtím hlavou, ne, policii ne, stejně by nedorazili v čas. Zatvářím se ublíženě, nejsem na smrtelné posteli, abych se nemohla podívat, kdo mi to čmuchá v pracovně. Rozhodně ho chytím za ruku a potichu ho táhnu k pracovně. Zarazím se a chvíli poslouchám. To snad není možné, oni hledají ty dokumenty. No, hochu, na to jsi měl myslet dřív. Chytím nebližší předmět, který mám na dosah ruky a bez ohledu na Jakea, ano, vím, že je to možná trochu sobecké vůči jeho snaze, se vydám dopředu, ale potichu. Samozřejmě, smůla mě musí provázet dnešním celým dnem a já jak jinak, zakopnu o omráčeného hlídače. V tu ránu se samozřejmě spustí u nich poplach a oni se dají na útěk. Předloním se a chytím se za hlavu, ten zvuk je naprosto příšerný. Bože, jak něco může vydávat tak příšerný zvuk? Stačím ještě zaregistrovat jak každý vypadá, ale to už jsou pryč a Jake, jak se zdá bude mít velkou bouli na hlavě. Dojdu k němu, jednou rukou si mnu spánek, druhou mu zatlačím na rameno, aby zůstal na zemi. Myslím, že jsme si tak trochu vymněnili role, pane doktore. Zůstaň sedět, dojdu pro led, máš na hlavě pěknou ránu. Vstanu a rychle běžím pro led a obvaz, netrvá to ani chvíli a jsem zpátky u Jakea a přiložím mu led na ránu. Je jasné, že se sem už nevrátí dneska, a já jsem ráda, že nenašli to, co hledali.

Sophia Megan Stecker - 10. dubna 2010 08:17

soukromá zpráva od Sophia Megan Stecker pro Eatre spasis Oh, cítila jsem se trochu... malátně. Jako by člověk nebyl při smyslech. Ale co, když opít, tak opít, ale nechci se vidět ráno. Ta bolest hlavy... ááh. To bude zlé. Horší než posledně - mnohem horší. Moje tělo odbourává alkohol dost rychle, ale jen nějaký typ. Šampaňské jsem na sobě ještě nezkoušela, uvidíme. "Na Jimmyho a Chloe, neb jejich láska byla nesmrtelná, a nic je nedokázalo rozdělit," pronesu vlastní přípitek, pozdvihnu ruku s číší víš a pak ji zase nechám klesnout. Neměla jsem moc síly udržet sklenku mezi prsty. Bůh ví, jak na mě zapůsobí, pokud ji vypiju. Život je hra, kdo trochu neriskuje, nic nezažije. Nikdy nemůže vyhrát, pokud se nerozhodne dát v sázku víc. Nakonec se tedy napiju, ale jen pomalu a jaksi "obezřetně". Alkohol, můj největší nepřítel, a já ho dnes užívám tak hojně, že snad zítra strávím celý den v koupelně a u záchoda při žaludečních nevolnostech. Ale fungovalo to jako opium, maskovalo to bolest a vytvářelo feromony, díky tomu jsem měla nevídaně teplý pocit v žaludku a nemusela myslet na ty hrozné chvíle na pohřbu. Pak aniž bych to postřehla, byl zase u mně. Po prvním momentu překvapení jsem se cítila v jeho polibku úplně ztracená. Byla jsem tak omámená, že jsem si nemohla vzpomenout, co jsem vlastně chtěla dělat zpočátku. V posledním týdnu jsem si několikrát položila otázku, jaké by to bylo, kdyby mě políbil - doopravdy políbil - z pouhé zvědavosti, samozřejmě, ujišťovala jsem se tehdy, když mě ta myšlenka napadla. Vždycky jsem měla podezření, že jeho polibky by mohli být zajímavé, ale kdyby mi někdo řekl, že bude stačit jediný k tomu, abych celá roztála, nejspíš bych se mu vysmála. Rychle jsem oddychovala a když konečně zvedl hlavu, dezorientovaně jsem zamrkala, jak se mi začaly podlamovat kolena - ať už v opilosti polibky nebo nepřeberným množstvím lihu v krvi. Než jsem si ovšem stihla vyvodit závěr, byla jsem pozadu na cestě k posteli. "Co to vlastně provádím?" ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem mu přetahovala tričko přes hlavu. A obmotávala ruce kolem krku. Moc dobře jsem věděla, že dělám velkou chybu, ale nemohla jsem si pomoct....

Oliver Queen (Green Arrow) - 10. dubna 2010 10:57

soukromá zpráva od Oliver Queen (Green Arrow) pro Touha Při její otázce se na chvíli zarazím v polibcích. Začnu si jí taktéž pokládat, ale odpovědi se mi nedostává. Vím, že to není zrovna správné pro tuto chvíli. Ani sám nevím. pronesu tiše a náhle chci další její a své myšlenky umlčet dalšími doteky spojené s doteky, kterými zkoumám její tělo, každou její křivku. Nechci myslet na následky, nechci myslet na nic. Není to zrovna vhodné. Strávil jsem noci s hodně ženami, ale k žádné jsem necítil to, co cítím k ní. Opatrně jí položím na postel, lehnu si na ni taktéž opatrně. Polibkama si utvářím cestičku po jejím těle, která začíná na krčku a poté vede do nepoznaných krajin. Cítil jsem, jak moje tělo hoří touhou po jejím. Jak touží po konečném vzplanutí, což se ještě nikdy nestalo. Vždycky jsem to považoval za hru, ale nyní to nebyla hra. Bylo to něco víc. Jenže ani já sám jsem si nevěřil po svých zkušenostech. Další myšlenka, při polibcích a zkoumávání rukama její tělo, byla ta že co bude pak. Budeme se chovat k sobě stejně nebo jsme už od dnešního dne jako milenci, ba ne-li víc. Avšak mé myšlenky byli zažehnuty tím, že jsme se dostali k blaženému vrcholu do neskutečného stavu extáze, kdy veškerá moje touha byla splěnena. Při níž jsme oba zároveň povzdechli kvůli stejné touze. A na mé tváři hrál jen ten úsměv značící uspokojení. Lehl jsem si vedle ní a nechal Soph spočinout na mé hrudi, kdy slyšela mé oddychování. A přitom jsem jí mohl hladit rukama po zádech. Miluji tě. vyšlo toto možná pro některé nepodstatné slovo z mých úst a nezajímal jsem se nad tím, jak by na to zareagovala. Sám jsem na to nevěděl zareagovat, protože jsem nevěřil tomu, že by se tato chvíle mohla uskutečnit. Věř mi, že toto je poprvé co jsem to myslel vážně. Toto je poprvé, co jsem k němu cítil to co cítím teď k tobě. A nedovolím, aby ti někdo ublížil. pronesu tato slova a nevím, zda za to může alkohol, který chromí mysl a ničí zábrany, které jsme si všichni stanovili. Nevím to, ale vím že i přesto to myslí smrtelně vážně.

Smallville - 14. dubna 2010 15:35

Akce a reakce - Imra Hlídat město, být na místě v čas a zabránit tomu nejhoršímu, jak to dělával Clark, nebo raději Kal-El není tak snadné, ale pořád nechápeš proč toho Clark nechal a to kvůli ženě. Ostatně nyní seš tu ty a svět může být díky tobě v bezpečí. I když dneska se ti zrovna nepodařilo být na obou dvou míst v pravou chvíli a došlo k nehodě, způsobené výbuchem. Naštěstí se však jednalo o nějaký sklad, kde nikdo nebyl. I když je pravdou, že to byla velká škoda. Hlavně protože ten sklad patřil pod LuthorCorp. Což znamené v celku problémy. Bylo znát, že Clark se právě snažil zničit tento LuthorCorp. Na místě už byla policie, což bylo vážně překvapivé, že se tam objevila tak rychle. Poměrně toho detektiva, který vystoupil z auta znáš. Už nejednou ses s ním setkala. Co ta holka chce? - James Na stanici se nic zvláštního neděje, takže si můžeš jít odskočit na oběd a dát si chvíli voraz. V půlce cesty, kdy sedíš ve svém autě hraje ti přitom rádio. Uslyšís z vysílačky, že někdo nahlásil výbuch v skladišti a ty jako jediný si tam nejblíže. Takže oběd si budeš muset dát za hodně dlouho. Což u tebe znamená problém? S prázdným žaludkem nejseš zrovna milej. Na místě si dříve než hasiči a hledíš na tu zkázu, z toho skladiště zbudou jen trosky a budeš jen doufat, že budeš moct zjistit, či to byla nehoda nebo to někdo poslal do luftu schválně. I když přítomnost jedné dámy, která je vždycky na místě činu stejně jako ty nezklamala a dneska je tu zase. Už jí začínaš z něčeho podezřívat. Asi bys s ní měl už konečně promluvit.

Nina Rowen - 14. dubna 2010 16:37

Mám hlad jako vlk aneb Stanice, místo činu Hmmm... zase nic. Že by se nám konečně toto městečko uklidnilo. napadne mne hned, když se podívám na hodinky a uvědomím si tak, že je čas na pauzu na oběd. Hodím na sebe černý kabát a kývnu na svého šéfa, abych mu oznámil že mám na chvíli padla. A než stačí cokoliv říct, jsem venku na čerstvém vzduchu, tedy o čemž by se dalo polemizovat. Zapálím si doutník na který jsem si zvykl, možná jsem už zblblí z toho věčného sledování Columba, který mi nějakým způsobem přirostl k srdci. Nasednu do svého služebného auta a vyrazím do centra si dát něco k snědku, protože se už krásně ozývá můj žaludek a jsem celkem vděčný za to, že tu nikdo není. V rádiu mi hraje Nirvana, takže se přistihnu s tím, že začnu vyklepávat rytmus té písničky. To však je rázem tato krásná idylka s nádechem obědu přerušena záznamem z vysílačky, který oznamuje že volno tímto končí. To si sakra nemohou vybrat lepší chvíli? sám se ptám, když to otočím na údajné místo činu. Kde nakonec spatřím hořící skladiště, hasiči nikde, teda je slyším přijíždět. Promnu si kořen nosu, vystoupím z auta, přitom si na sebe hodím kabát, protože venku je zima a rozhlédnu se kolem. Moji pozornost plně zaujme žena, která jako vždycky je na místě činu. A teď toho mám tak akorát dost. Dámo budeme si muset promluvit. napadne mně a jdu pomalým krokem za ní, při čemž si dám do pusy protikuřácké žvýkačky a pohlédnu na ní skrz černé brýle, které jsem si dal v autě na oči. Dámo, měl bych na vás pár otázek. A byl bych moc rád, kdybyste mi je zodpověděla a já pak mohl v klidu odejít. Rozumíme si? pronesu k ní a sundám si z očí brýle. Tak první otázka. Jak dlouho tu jste? A všimla jste si něčeho neobvyklého? Nebo někoho v blízkosti toho skladiště? položím jí pár otázek a vytáhnu si bloček, abych si do něj zapsal nějaké poznatky. I když pochopitelně by ona vlastně mohla být tím pachatelem. napadne mně, ale nic na sobě nedám znát a čekám na její odpověď, při čemž se sem tam ozve žaludek a oznamuje mi, že bych se taky konečně mohl najíst.

Imra Dickins (Legie) - 14. dubna 2010 17:05

Skladiště, detektiv, otázky... - takový normální den tady Zvědavě obcházím trosky - to jediné, co ze skaldiště zbylo - a přitom se spíš snažím vyhledat proč a jak k výbuchu došlo. Beztak jsem teď neměla nic na práci. A být zase ve společnosti by nebylo tak zlé, nemít v hlavě roj zblázněných včel, které do mě každou chvíli buší, jak lidé okolo napínají mozkové závity. Byl to vcelku napnutý den, ale nic nezvládnutelného. Loupež a výbuch se nedají považovat za něco, co by mělo zdolat Kal-Ela, natož pak někoho, koho cvičili v Legii. I když jsem většinu kodexů Legie neuznávala, musela jsem přiznat, že nebýt nich, jsem stejně bezbranná jako jiní lidé tady - pro nevědomost. Ale díky tomu, co dělají, jejich výcviku, tréninku a akcím v týmu jsem se stala něčím víc, tím, kdo mění běh událostí a ne jen nečinně přihlížejícím divákem. Chtěla jsem odejít, když jsem zachytila poměrně zajímavou myšlenku. Někdo si mě všiml - a nebyl to nikdo jiný než ten většinou protivný a příšerně odměřený chlap od policie, co dorážel většinou dřív než hlídka. Měla bych si připravit výmluvu, ale místo toho jsem si jen prohlédla šaty, které jsem měla na sobě, abych věděla, koho vlastně mám hrát. Ne, nebyla jsem kdovíjak upravená - pokud tedy za velký módní trhák nepovažujete tmavomodré rourovité džíny, bílé tílko a temně červenou mikinu, která by se hodila spíš do teplákové soupravy. Vlasy stažené do jednoduchého culíku, s několika nedbale uvolněnými prameny rámujícími obličej jsem si umínila, že budu prostě obyčejná fotografka. To ale začne mluvit a tak se s překvapeným výrazem otočím a zaposlouchám. Tak dámo, jo? Zajímavé. No počkej, jen uvidíme. Pár otázek. To známe a za chvíli už pojedu někam svědčit, když jen ceknu o něčem, co by je mohlo zajímat. Sepisovat zprávu? Ale kdeže. To dřív najdu toho pachatele sama, než oni vyslechnou všechny, co jsou tady. Jeho další myšlenka mě málem přemohla, takže jsem rychle skousla spodní ret, abych se neusmála. Pachatel? Já? Povedený to vtip, ale co. Zatím je podezřelý kdokoli v okolí. Takže co bych se s tím mordovala. Nasadím mírně rozpačitý, nesmělý úsměv, abych navodila dojem spíše mlčenlivé a nesebevědomé dívky z nižší společnosti. "No... já... jistě, jistě, rozumíme. Já...eh, tady? No, na tomhle místě asi pár minut, ve městě okolo pěti dní... No, vlastně ani ne - vypadalo to tu opuštěně už minule, když jsem šla okolo. Takových chátrajících staveb jsou ve městě desítky, nějak zvlášť jsem tomu nevěnovala pozornost. Až do teď. Nechápu, proč to tu vybuchlo. Ne, nikoho jsem neviděla - přišla jsem až když tady bylo víc lidí. Šla jsem pěšky z náměstí, nějak jsem se asi ztratila, takže jsem bloumala po ulicích, až jsme tady uviděla ten hlouček lidí. No, přišlo mi to vážně divné, že se tu tak shromáždili... A tak jsem se šla podívat - a našla tohle." Pro doplnění bezradně ukážu rukou na trosky.

Nina Rowen - 14. dubna 2010 19:33

Běžný den? Jak pro koho Poslouchám dámu, jak mi odpovídá na otázky a sem tam si zapíšu nějaké pro mně důležité inforamce, vcelku se dozvím že o ničem neví. Poškrábu se za uchem tužkou a pozvzdechnu si. Je pravdou, že už mám příšernej hlad a nejraději bych to tu už ukončil pro dnešek. Jenže jí pořád nedákážu v něčem věřit. To se vážně náhodou vždycky připlete do nějaké nehody? Ne, ne...toto jí nevěřím. Buď je to nějaká spolupachatelka, nebo to je novinářka... jak já je nesnáším. Vždycky se pletou do vyšetřování a díky nim nám unikli pachatelé. mine mne hlavou myšlenka, kterou raději neřeknu nahlas, protože by to nebylo vhodné. Nadechnu se a zase vydechnu, než začnu zase svoji menší řeč. Při čemž se snažím ignorovat ozývající žaludek. A v tu ránu mně to napadne. Víte co slečno, či paní...to je jedno. Chtěl bych s vámi probrat jiné případy u kterých jste byla svědkem a jelikož i vy slyšíte, jak se ozývá můj žaludek tak dovolte se mnou zajít na večeři či raděj pozdní oběd. Berte to, jako pracovní schůzku. A já vás na ní pozvu. Tam mi řeknete více. Anebo.... pronesu svůj první návrh a ještě přemýšlím, jak bych jí tu druhou variantu řekl. anebo můžete jít, což pro vás bude znamenat potíže a budete obviněna, že jste neuposlechla můj příkaz, a když to nezabere mohl bych vás obvinit z napadení veřejného činitele. vychrlím na ní druhou variantu, za kterou mně většinou všichni nenávidí a raději si vyberou tu druhou. Možná jsem nechutný a tvrďák, ale s tímto přístupem jsem přežil a dal jsem do basy spoustu zločinců. Slečno je mi vcelku jedno, co si o mně myslíte. Jsem na to zvyklí. Takže máte na výběr a počítám do pěti. Nasednu do auta a vy máte na vybranou, zda půjdete se mnou a vyvarujete se té druhé možnosti. A nebo tady budete stát a mně nic jiného nezbyde. řeknu a nasadím si při této řeči brýle na oči, notes strčím do kapsy. Dám si ještě jednu nikotinovou žvýkačku a nasednu do auta. Pustím si rádio a přitom počítám. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm...tak holka co bude. zapnu rádio a začnu poťukávat melodií, která právě hraje. Přitom sleduji, jak se zachová.

Imra Dickins (Legie) - 14. dubna 2010 19:51

Ultimátum - Drahné to chvíle... Nakloním hlavu mírně ke straně, jak poslouchám to, co je ostatním skryté. Kdyby to jen tušil, asi by si dával pozor, ale takhle. Znovu jsem se musela řádně ovládat, abych se nesmála, ale naštěstí pro mě jsem se udržela ve vší slušnosti, tváříc se jako když řádně nevím, která bije. Spolupachatelka nebo novinářka. No to je tedy výběr. Ještěže to není ještě něco horšího - prostitutka, pornohvězda, popelářka... Och, to jsou profese, ke kterým se může vážně snížit spíš ten kdo nemá na výběr... "Slečno," přisvědčím hned zezačátku a pokusím se vyvolat na tvářích jemný, sotva viditelný ruměnec, abych tomu dodala na důvěryhodnosti. Zajímavé, věru. No, otevři karty, detektive. I kdyby nějaká obvinění padla, stěží by jste mě dokázali potrestat, ať už jakkoli. I když nechci působit veřejný rozruch kolem mého jména... - ale to jsem mu přece ještě neřekla! V databázi zločinců mě nenajde a rodné listy celých pěti kontinentů - šestý přece není v téhle době obydlený - nemůže prohledat! Vzdorně si založím ruce v bok s bojovným povystrčením brady a čekám. Jedna... dvě... tři... čtyři... pět... - už měl odjet, ale pořád tam stál - šest... sedm... osm... Dobře, tak fajn! Jak chceš, ale nic ze mě nedostaneš - to si přísahám teď a tady i do budoucna. Lehkým, téměř vyhlídkovým krokem, jakým lidí chodí na procházky po parku, pomalu přijdu až k autu, otevřu dveře a ještě se ohlédnu, než nastoupím a dveře za sebou zabouchnu s trochu větší razancí, než bylo nutné. "Napadení věřejného činitele, ano? Hmm... Za urážku jeho osobního ega?" ozvu se popichujíc ho. "Fajn, já mám taky docela hlad. Člověk by nevěřil, jak rychle se mu vyprázdní žaludek než projde půl města... No dobrá, kam tedy chcete jet?" Než se mi dostane odpovědi, zaposlouchám se do písničky a analyzuji změny dnešního a budoucího hudebního stylu, rytmu, tempa, melodie, nástrojů a vůbec... Stejně je to divná doba. Divná muzika, divní lidé, divné zvyky... Za nás by se takhle policista nikdy nezachoval. A už vůbec ne k ženě. Natož k té, která patří k Legii.

Nina Rowen - 14. dubna 2010 20:26

Jídlo Sedím v autě zaposlouchám se do rádia ve kterém nyní hraje Metallica a jejich Nothing Else Matters, když v tu ránu do auta nasedne slečna a zabouchne je. Na mé tváři se objeví úsměv od ucha k uchu. Slečna není blbá, naopak je velmi chytrá.... A já bych neměl přemýšlet s prázdným žaludkem. napadne mně a zapnu motor. Jejím řeči o mém egu se z celého srdce zasměji, div mi nezačnou téct slzy. Nakonec uklidním svůj smích. Ega? Pardon, ale nemohl jsem si pomoct. Ne, ale nenapadlo mně nic lepšího. A vážně mám strašný hlad. podotknu a dávám přitom pozor kam jedu. Ona sama se mi přizná k tomu, že má taky hlad. Na mé tváři se nyní objeví přátelský úsměv. Znám jednu výbornou Italskou restauraci, kde si můžete dát jejich skvělou pizzu, špagety a další těstoviny. Ale doporučuji špagety. pronesu už jiným tónem hlasu než předtím a trošku přidám. Ani ne za chvíli jsme tam a stojíme před restaurací. Nyní se už zachovám, jako slušňák a otevřu dámě dveře od auta. Vstoupím, jako první do restaurace a pomůžu jí sundat kabát, sednout si jí taktéž. Víte jsem horkokrevný Ital po matce. A taktéž, jako většina mužů co mají hlad, prostě k nevydržení.... Já vím, že to zrovna neomlouvá to moje chování k vám. pronesu něco, jako svoji omluvu za to jak jsem se zprvu zachoval. A dám ruce na náznak míru a odložených zbraní. Omlouvám se. pronesu a chtěl bych k tomu ještě dodat, ale to už je tady číšník s jídelním lístkem. A k mému štěstí známí, zeptá se mně na něco italsky a já na něj pouze mrknu. A ty špagety bych zapil Cabernetem sauvignon. ještě pronesu ke své obvyklé objednávce a on se ještě podívá na slečnu, jestli má vybráno a pak odejde vyřídit naší objednávku. Kde jsem to skončil? byla to spíše řečnická otázka. Protáhnu se, protože se ozývají zničená záda. Omlouvám se za svoje hloupé chování. Jinak jsem se ani nepředstavil. James jméno mé. pronesu s úsměvem na rtech a při představení podám ruku, při čemž se za svůj stisk vůbec nemusím stydět. Tak tedy vysvětlete mi, jak se tak půvabná žena jako vy, dokázala připlést ke všem případům, které vyřizuji já? Klidně to bude mimo záznam. položím ji tuto otázku, která mně zajímá nejvíce a pohlédnu jí přitom upřeně do očí, při čemž se zaujetím čekám na odpověď.

Lucius Mael De Fleut - 14. dubna 2010 22:00

S Belindou Hodím na sebe tričko od jejího bráchy při mém štěstí mi není vůbec malé a je to tak akorát má velikost. Nechám na vaně své mokré věci. Zaposlouchám se do jejího hlasu a cítím se po dlouhé době někde dobře, skoro jako doma. Je to takové uklidnění. V jejích slovech zazní nabídka přátelství, jen se na ní usměji a nechám jí to doříct, je neslušné někomu skákat do řeči. Dobře, tak ti uvařím z přátelství. pronesu s úsměvem na rtech a pohlédnu na ní velmi přátelsky, tak jak to jen umím nejlépe. Zaposlouchám se do jejího vyprávění o svém životě. A je mi ji trošku líto, že ještě nepoznala tu pravou lásku. I když je pravdou, že někteří muži by si zasloužili na frak. Hlavně ti, co jí málem zřídili a já jí z toho vytáhl. Což právě dojde k tomu, že chce abych o sobě začal vyprávět. Nooo... bydlím taktéž sám, koupil jsem si malý byt a přestěhoval se blíž ke své práci. Pracuji ve středisku pro volný čas a vedu kurz Karate. Děcka aspoň nemyslí na drogy a na další výtržnosti. promluvím k ní a upiju ze skleničky, protože nevím zda jí to zajímá. No abych se přiznal, tak nebydlím úplně sám. Ale se svoji kočkou Anabel, které jsem se ujal, když jí někdo vyhodil za jízdy z auta. A nějak jsem se jí ujal a odteď tvoříme jakýsi tým. pronesu svoje seznámení s kočkou a příjde mi, že je to pěkná blbost o tom muvit. Rozpačitě se na ní podívám. Podrbu se rozpačitě ve vlasech a chvíli na ní hledím se zamyšlením. Možná na mně asi začal působit alkohol, je pravdou že jsem dlouho nepil nic alkoholického. Ani s Jamesem jsem nechodil na pivo. Což mi připomíná, že bych s ním měl jednou konečně zajít a dozvědět se pár informací. Ale to až potom. A co čtete za knihy? Chodíš ráda do divadla? Protože bych měl jeden volný lístek, hrají právě naši děcka, tak jestli bys nechtěla zajít? zeptám se jí a s tímto raději přivedu řeč na jiné téma, i když mi je jasné, že se ke mně bude chtít vrátit. Usměji se na ní přátelsky a čekám, co mi na moji otázku řekne, nebo se začně o něco jiného zajímat. Jsem připravený s druhou skleničkou vína úplně na cokoliv.

Imra Dickins (Legie) - 15. dubna 2010 12:13

S Italem v italské restauraci... Takže nejsem hloupá? To je fajn, není zrovna nejpříjemnější být... neinteloigentní v téhle době. Ono v té naší by se asi našlo vážně malé procento lidí využívajících menší část svých neuronů než tady... "Nó," protáhnu a pohodlněji se opřu do sedadla, vyhlížejíc z okna a zkoumajíc křivky městských budov. "To slyším," přisvědčím na jeho poznámku o hladu a vrhnu jeden pobavený pohled tím směrem, kde sedí, než se zase vrátím k sledování okolního světa. Bylo to tak... jiné. Úplně odlišné od mé doby. Asi bude chvíli trvat, než si zvyknu. Chmm... Pizza, špagety nebo těstoviny? Enyky benyky kliky ben... Sarka farka... Laudum laudum... Dobře, dobře, takže špagety. No prosím. Uvidíme, jak moc se liší od těch našich. Rychle se usměju, když mi otevře dveře, ale chvíli váhám, než vystoupím. Jakmile jsme usazení, začne se omlouvat. Musela jsem se znovu ovládat, abych se nesmála. Proč ho v tom nenechat trochu se vykoupat? Třeba si příště dvakrát rozmyslí, než řpíště pronese něco podobného. "No, já tu ještě nebyla - spolehnu se na váš výběr," oslovím ho, než si přehodím nohu přes nohu. Bezstarostně natáhnu ruku a spíš jemně stisknu. Narozdíl do obyčejného člověka, mohla bych značně pochroumat detektivovi kosti. "Já jsem Imra," představím se s mírným úsměvem. Jo tak mimo záznam, jo? Omrkněme tedy situaci. Zlehka pokrčím rameny a položím obě ruce na stůl, přičemž začnu levým ukazováčkem vyťukávat pravidelnou melodii. "No víte, já jsem fotografka. Je to... trochu příliš zaběhlý koníček. Většinou mám dobré oko na momentální situaci a slušného pamatováka a tak když se okolo děje něco zajímavého, chci to vidět na vlastní oči. Většinou, vzhledem k tomu, že nemám nic na práci, mám čas někam běžet, pokud se něco děje. Takže... prostě... bývám často u policejních případů," zakončím s lehkým povzdechem.

Nicol Grant - 16. dubna 2010 15:41

Damien Usměji se, když si ho prohlédnu v tom triku mého bráchy, už je to strašně dlouho co jsem ho viděla, vlastně jsem skoro pořád sama. Tiše si povzdechnu a pak se sama pro sebe okřiknu. Co vzdycháš, chtěla jsi dělat novinařinu-chtěla, tak si nestěžuj. Věděla jsi, že novináře nemá nikdo rád a že budeš věčně sama. Zatřepu hlavou abych zahnala pochmurné myšlenky a soustředím se na Damiena.Jeho úsměv je naprosto úžasný, měl by se smát častěji, a když mluví musím ho fascinovaně poslouchat. Jeho nabídku o vaření vesele odkývám a pak už se soustředím na vyprávění o jeho životě. Středisko pro volný čas? To zní skvěle, nemohla bych se přijít někdy podívat? Třeba se i k tobě zapsat na kurz karate. Ještě na škole jsem to zkoušela a docela mě to šlo, a aspoň by jsi mě příště nemusel zachraňovat. Mrknu na něj, ale pak si uvědomím, že to bylo ode mne hloupé, třeba se nebude chtít se mnou přátelit, jeho vstřícnost je třeba jen způsobena tím, že mi pomohl a je příliš galantní aby mě nechal samotnou.Když si to uvědomím, prudce zčervenám a skloním hlavu aby mi neviděl do tváře. Promiň, to byla asi hloupost, určitě by mi to nešlo, zapomeň na to. Uvědomím si, že plácám hlouposti a rychle se napiju vína a začnu se vyptávat na soužití s kočkou a odpovídat na jeho otázky. Jistě je fajn mít doma nějakého tvora, taky jsem přemýšlela o zvířeti,ale nějak jsem se k tomu nedostala, prostě jak vidíte žiju sama a asi to tak nejspíš ještě hodně dlouho bude. Když někdo zjistí, že jsem novinářka, rychle se stáhne. V hlavě se mi objeví vzpomínka na Ralfa a na jeho zradu, začnou se mi třást ruce, které okamžitě sevřu v pěst aby si toho Dam nevšiml, napiju se vína a rychle pokračuji. Pokud jde o knihy, mám ráda klasiky, někdy brak a cestopisy, je tolik míst které bych chtěla vidět ale, jak jistě uznáš, cestovat sám, je nuda. Ráda si zajdu do kina nebo do divadla takže pokud ty tvé děti hrají, velmi ráda se na ně přijdu podívat....lístek ti samozřejmě zaplatím. Přijde mi úplně samozřejmé si s Damienem povídat, ale nechci aby si myslel, že se mu chci motat do života a nebo že považuji za samozřejmé, že se o mne bude starat. Takže co se dohodnout takhle, půjdeme se podívat jak hrají děti a pak bych tě mohla jako svého zachránce pozvat na skleničku do jedné moc pěkné vinárny, kde i hrají...pokud bys chtěl tančit. S těmi sovy na něj rošťácky mrknu a pohodlně se usadím v křesle, nohy složím pod sebe a zadumaně se mu podívám do tváře. Možná čekal záplavu otázek, ale myslím, že by to bylo nevhodné. I když jsem zvědavá, někdy je lepší se držet zpět a on si toho od novinářů vytrpěl už dost. Když si vzpomenu na své kolegy, pevně sevřu rty, někteří lidé, by takovou práci dělat neměli.

Nina Rowen - 16. dubna 2010 23:08

v Italské restaruaci a něco je špatně Poslouchám její odpověď na moji otázku ohledně toho, že prostě vždycky byla na správném místě v správný čas. Trošku nervozně na ní pohlédnu, protože se mně začne blbě dýchat a já nejsem žádný asmatik, či nějaký alergik na jídlo, vlastně jsem ani žádné pořádně neměl. Ale snažím se na sobě nedat nic znát. Asi bych se rád podíval na vaše fotky, které by nám jistě mohli pomoci v případě, jako důkazný materiál. pronesu a trošku víc lapám po dechu, mám sucho v ústech, jako kdybych byl jeden den na sahaře. A až teď mi dochází, že za to mohl klidně ten výbuch a to díky čemu to vybouchlo. Je jasné, že Luthorcorp také pracuje s chemikaliemi. Rozkašlu se a nějak nevnímám pořádně, co je kolem mně. Při čemž se stane, že spadnu ze židle. Přistihnu se dokonce při vykašlávání krve. Měl bych za to, že to skladiště obsahovalo nějaké chemikálie. Musíme varovat.. pronesu, ale jsem opět zastavený kašlem, při čemž lapám ještě víc po dechu. Až dojde k tomu, že ztratím vědomí a srdce pomalu i s vědomím začíná zkolabovávat. Může za to buď ta bomba nebo ty chemikalie, které se rozptýlily do vzduchu jen díky výbuchu. Ač je to cokoliv, nebudu jediný, kdo bude mít stejné následky.

Lucius Mael De Fleut - 16. dubna 2010 23:25

Belinda S úsměvem na tváři na ní hledím, do jejích krásných očí ve který je upřímnost, což jsem u skoro žádné neviděl. Tak moc mi Julií připomínala, tak moc že jsem neodolal a musel jsem si k ní přisednout, dotknout se její tváře a ještě líp se jí podívat do očí. Mohl za to ten alkohol v krvi, nebo za to mohla zapomenutá touha po lásce a po štěstí, to nechci a ani nemohu určit. Anebo mi připadalo hloupé, aby oba samotáři, kteří se nesetkali jen tak náhodou, měli být zase samotní. Nevím, může se o tom vést spekulace. Kdybych chtěla něco říct, položím jí pravý ukazováček na rty a jemně jim po nich pohladím. Nechce se mi odpovědět, nechce se mi hovořit. Pššššt pošeptám tiše a přiblížím se k ní ještě víc, poháněn kdo ví přesně čím. Se dostanu až do té blízkosti, kdy jí políbím na rty a přisknu si jí k sobě. Víno přitom pokládám na stůl takže, se sklenička převrhne a obsah se vylije na koberec. Mávnu nad tím rukou a dál chci pokračovat v polibcích. Teď mně nezajímá to, že by mně to mohlo bolet. I když by mi to Julie neměla vůbec za zlé. Krom toho Belinda je pohledná, inteligentní mladá slečna, která vypadá na to, že také nechce být sama. I když je pravdou, že je to unáhlené a jednalo by se o lásku na první pohled, při čemž se známe jen tři nebo čtyři hodiny. Což v této chvíli je pro mně úplně nepodstatné. Mé polibky se snaží proměnit v jeden dlouhý polibek. A co udělá ona je pouze na ní. Nyní by ani u ní neměl hovořit mozek, nýbrž všechno vede srdce.

Nicol Grant - 17. dubna 2010 07:08

Damien Mám pocit, že moc mluvím, ale to se mi stává pokaždé když jsem z nějakého člověka nervozní a nutno podotknout, že Damien mě znervózňuje velmi. Neví proč, je milý, vtipný, zachránil mi život a v jeho přítomnosti mi je nádherně. To bude možná ono, už jsme asi zapomněla jaké to je, cítit se s nějakým mužem tak volně, tak krásně a svobodně. Vidím jak se na mě dívá a cítím jak mou tvář pokrývá zrádná červeň, netuším co si myslí,ale jeho pohled do mích očí mě mate ještě víc než jeho mlčení.Pozoruji jak si sedá ke mě a na rtech ucítím jeho dotek. Pokud jsem chtěla něco říct, bylo to v tu chvíli zapomenuto, nemohla jsem ani dýchat očekáváním a když se jeho ústa dotkla mých rtů, unikl mi z hrdla tichý povzdech. Možná jsem ho měla odstrčit, ano jindy bych to jistě udělala , jindy a u někoho jiného,ale Damien...on je prostě úplně jiný než ostatní muži, proto ho lehce pohladím po tváři a druhou rukou mu vjedu do vlasů, mé tělo zvláční v jeho objetí a já polibek opětuji.Nevím proč, nevím co se stalo,a popravdě nehodlám o tom přemýšlet, chci si vychutnat dotek štěstí, který se po dlouhé době objevil. Když oddálí svá ústa od mích zmůžu se jen na tichý povzdech a pohled do jeho tváře. Damiene...... Vlastně nevím co jsem chtěla říct, ale slova jsou zbytečná, rozhodně v tuto chvíli, na slova bude času dost, protože pochybuji, že mé štěstí bude mít dlouhé trvání.

Imra Dickins (Legie) - 17. dubna 2010 07:43

Potíže... alá i tak to mohlo dopadnout Pád ze židle nenásledovaný valnou pozorností okolí mě tedy doslova zdrtil. Jak k sobě mohou být lidé tak lhostejní? Vždyť to mají přímo před očima, sakra! Zběžne se rozhlédnu po místnosti. Máš dvě možnosti holka - odneseš ho tam v náručí sice během pár vteřin, ale tvá utajená identita bude takříkajíc v kýblu. Anebo si zariskuješ, vezmeš ho tam autem a... a ty budeš v pohodě. Trochu jsem se zamračila. Zatracená věc. Zatímco se on válel po zemi, rychle jsem hledala klíčky od auta po všech možných kapsách a věcech, co si přinesl. "Uklidněte se, jasné? Všechno bude v pořádku. Dokážete se postavit a kousek popojít? Auto není daleko... Počkejte, pomůžu vám na nohy..." V duchu tiše klejíc nad tím faktem, že svému vyššímu poslání neuniknu ani na hodinu, se sehnu, abych ho vytáhla na nohy, ruku mu nechám provlečenou pod pažemi zezadu, tím bych měla dostatečně udržet jeho postavu vzpřímenou a zároveň schopnou chůze, ke které případně dopomáhám. Ani se neobtěžuji s poutáním sebe, jeho jen ve kvapně, a už nastartuji autíčko. Nebylo to rpo mě úplně nové, ale na systém vznášedel z naší doby to doopravdy nemělo. Navíc to mělo ohromně malou rychlost a zákony tady povolovaly ještě menší. Já bych asi v téhle době musela mít závoďák, kdybych chtěla auto. Jinak by to nešlo. Škoda, že tu nemají ani dvoumístné paralyzující bubliny pro nadzvukou rychlost. Ohromná škoda. Hned bych si jednu pořídila a vsadím se, že lidé tady by si taky dali říct, i když by nebyli zvyklí a asi by se každou durhou cestu pozvraceli, než by se přizpůsobili. Střihnu to k nemocnici tou nejkratší cestou, i když jsem se pár křižovatkami pravděpodobně prohnala na červenou. Je vidět, že už jsem blázen dlouho - s policajtem na sedadle spolujezdce porušovat hned tři vyhlášky o městské dopravě najednou. Nepřipoutaná, zvýšenou rychlostí, na červenou. Opravdu úžasné. Volat sanitku? To mě nenapadlo. Každopádně než by ona dojela tam a zpátky, zabralo by to dvojnásobek času. Proto raději prudce zastavím přímo před hlavním vchodem do nemocnice na chodníku - ať si ho třeba chodci obcházejí, mě je to fuk - vytáhnu detektiva z auta a už pět metrů od ženy, která sedí za pultem hlásím. "Hej, volejte pohotovost! Pravděpodobně se něčeho nadýchal - no tak sakra, dělejte něco ženská, kravní testy, EKG, nahlašte to! A nějaký lékař by se taky hodil. Tak neseďte a nezírejte na mně, od toho tu přece nejsem ani jedna!" Blahoskloně jsme vzpomínala na naše nemocnice. Všechno proběhlo superrychlostí, nikoho nic nebolelo, většinou ani nikdo neumřel. Bohu díky za naši dobu. Ale z něčeho jsem se museli vyvíjet.

Nina Rowen - 17. dubna 2010 10:24

Potíže aneb co jiného s detektivem Uklidněte se? Jak se mám uklidnit? Zajímalo by mně, co byste dělala na mém místě. napadne mně, když se snažím vyhovět její prosbě. Na to zda se dokážu postavit jen kývnu hlavou, že ano a opět se věnuji svému kašlu, a tomu udržet se při životě. Ani ne po chvíli se objevím na sedadle spolujezdce. Máte řidičák? zeptám se jí, jelikož za tu jízdu, kdybych byl u dopraváků, nebojoval bych tady o život, tak bych jí ten řidičák hned vzal. Tudíž tato otázka byla spíše řečnická a nedalo se na ní vůbec odpovědět. Ty další věci jen matně zaznamenávám, protože vskutku mně strašně zaměstnává dýchání a ten příšerný kašel. To už mi někdo začne plně věnovat pozornost. Jsou to zatracení doktoři, jak já je jen nesnáším. Stále se na něco ptají, nejsem jim schopen odpovídat slovy, tak jim na odpověd pouze kývnu hlavou. A další věci už pořádně nevnímám, protože se konečně zhluboka nadechnu a vydechnu při čemž na pár chvil ztratím vědomí. Kdyby to probuzení mohlo být skvělé, tak nic neříkám. Ale ocitnout se na nemocničním lůžku, kde všechno smrdí desinfekcí, tak to není zrovna pěkné probuzení, to je příšerná noční můra. A hlavně když místo krásné sestřičky, tu u mně stojí prošedivělí doktor. Zdravím...mohl byste se prosím mrknout po půvabné blondýně, které vděčím za svůj život. Přivezla mně sem. pronesu k doktorovi a doufám, že to že jsem byl v limbu není nějaká dlouhá doba. Pro Imru - jinak napsáno za PJ Chvíla na teba ta ženština hledí, jako kdybys byla kdo ví odkudk a mluvila, kdo ví jakým jazykem. Ale to už kolem recepce projde doktro, který vypadá jako Gregory House. A začne se věnovat detektivovi. Ještě než detektiva sestřička posadí na vozík, tak se doktor na tebe rozpačitě podívá Je tu nová. A asi tu dlouho taky nebude. pronese k tobě a jde s detektivem udělat potřebná vyšetření. Věřte mi, že váš manžel je v dobrých rukou. Je u toho nejlepšího specialisty. pronese sestřička, která jde stejným směrem jakým šel doktor, tudíž se věnovat detektivovi. Tudíž už je pouze na vás, zda tam zůstanete nebo půjdete kam se vám zlíbí. Pokud zůstanete, přijde za vámi ten doktor. Na jeho tváři lze spatřit úsměv a zároveň nechápání. Jeho stav je stabilní. Dokonce musím podtknout, že má tuhý kořínek. A taky by viděl svoji půvabnou zachránkyni. Cituji ho. pronese doktor a zase si jde někam po svých. Chvíli ani nevím, jak dlouho čekám. Hledím jako blb na přístroje kolem. Poslouchám přístroje a už mně to poměrně rozčiluje. Sice tu jsem jenom chvíli, ale co se tu dá dělat. Nic.. a právě to mně na tom nejvíce štve. Vídíte, ještě se mně nezbavíte. Aneb neměla jste zachránit detektiva... Ne moc děkuji, nebýt vás, už bych tu asi nebyl pronesu, když jí spatřím a hned se cítím líp.

Imra Dickins (Legie) - 17. dubna 2010 10:52

Nemocnice - Aneb šílená ženská a Imra na prášky Já bych se na tom místě především vůbec neocitla, mladej pane. Pobaveně se zasměju jeho myšlenkám, ale jen tiše, aby si toho nevšimnul. To je ta pravá chvíle pokládat takové otázky... "Doporučím vám jedno - nechte mě dělat, co mám a laskavě mi do toho nemluvte, jinak vám garantuju, že to autíčko pravděpodobně rozflákám." Řídít vznášedlo je proti tomuhle procházka růžovou zahradou. To reaguje na sebemenší pokyn, narozdíl od tohohle plechového monstra. Zbláznila se? Co tam tak sedí? To tu nemaj žádněj řád nebo co? Je to tu jak na spadnutí... Zlatý časy doma... Zlatá budoucnost. Na doktorovu rozpačitou poznámku pokývám hlavou. "To se stává, když někdo není zvyklý. Ale jak ji sem mohli posadit nepřipravenou?" Krucinál, mám v tom ale midlajz. Aspoň, že doktoři tu neprospí pracovní dobu... To už bych se vážně domnívala, že se svět zbláznil. Založím si s povzdechem ruce na prsou a zády se opřu o zeď. Jenže mým dnešním útrapám ještě nebyl konec. Brzy přišel ještě větší šok. V tu chvíli jsem se domnívala, že horší už to být nemůže - ošklivě jsem se spletla. Mohlo. A o dost. To ke mně totiž přišla sestřička. Na její slova jsem na ni chvíli zírala jako mentálně postižená, načež jsem tázavě pozdvihla obočí a zamrkala. Manžel?! To by mi tak ještě scházelo, být vdaná. Bože, jestlit u zkolabuju, tak to bude jenom jejich vina. Mám takový pocit, že k tomu už není daleko. "Ehm, no... To teda děkuju za ujištění, ale my... my nejsme v nějakém svazku - ať už manželském, partnerském nebo příbuzenském..." Ještě chvíli a budou mi moct zavolat dva pány v bílých pláštích... Podrážděně vydechnu a raději zamířím do čekárny, kde se pohodlně usadím s kávou v kelímku a zaujatě ji míchám, dokud dostatečně nevychladne. Myšlenkami jsem u Legie, u mého týmu. Koho dostali jako náhradu? Snad ne nějakého nováčka. Byli... vlastně budeme... jsme jedni z nejlepších. Tak by se jim to celé pokazilo... Z mých úvah mě vyruší přícházejivší doktor. Zhluboka si povzdechnu a protočím oči v sloup. "Díky, pane doktore," odvětím s úsměvem odrážející ten jeho a s krátkým zamáváním přes rameno si to namířím tam, kam mě poslal. Co po mně chce? Jistě, odpovědi. Na mně otázky, po mně odpovědi. Bože, proč? Já se musím vážně vždycky do všeho zamotat. Na to jsem talent. Když vejdu, už mluví, takže si poslechnu, co říká, a s gestikulárním zakroucením hlavou se postavím k oknu, dívajíc se ven. "Mně neděkujte, to lékařům. Já osobně jsem si jen užila nevázanou jízdu městem, nadělala dopravních přestupků libovolně a přitom po vůli. Vlastně to byl docela výhodný směnný obchod, nemyslíte? A ono... ta vyhrůžka o napadení detektiva by byla hodně blízko tomu, co by se stalo, kdybych vás tam nechala. Určitě by mě podezřívali, že jsem vám něco namíchala do pití, protože jste na mě něco vyhmátl."

Nina Rowen - 17. dubna 2010 17:14

Nemocnice Brát, jako směnný obchod? No to by muselo být něco jiného. Obvinění z napadení veřejného činitele, by bylo stejně smazané, protože by to neprošlo a ještě by se mi kolegové vysmívali... Pokud zbožňuje, tak rychlou jízdu tak by se šiklo zavolat Hankovi a umožnit nám jeden den se projet v jeho závodních autech po pravé zavodní dráze. Stejně mi něco dluží. napadne mně a s touto myšlenkou se usadím. Po pravdě mám v úmyslu zdrhnout z této nemocnice, jelikož se cítím o mnohem lépe a musím vypátrat, co vůbec bylo za chemikalie v tom skladišti. Ale zřejmě, takto oblečený to asi nepůjde. napadne mne, když si uvědomím že mi moje brýle, oblečení, no prostě všechno někam dali. Já si myslím, že za lepší směnný obchod byste uvítala jízdu v nějaké závodničce, když tak milujete rychlou jízdu. Stačí říct a zařídím to. řeknu jí s úsměvem na rtech a po pravdě využívám té chvíle, kdy je otočená zády ke mně a tváří k oknu, abych si dal pryč ti hadičky a další serepetičky, o kterých vím totálně prt. A postavím se na nohy. Irmo, sice si velice vážím vaši záchrany života. Ale nikdo mně nepřimněje, abych tu déle zůstaval. Nesnáším nemocnice.... A prosím, žádné námitky, že bych měl ležet. Klidně podepíšu revers. Jsem dospělej chlap a mám svá práva. pronesu při případné námitce a dívám se do skříně, zda tam nenajdu nějaké oblečení, teda hlavně to svoje. A je mi fajn, i když cítit se budu ještě líp, když zjistím co to je za chemikalie a kdo to vůbec nechal vyhodit do povětří. pronesu, když se mi konečně podařilo najít ty svoje věci. Hm... vypadá to, že mám všechno. To je super, víc než super. s touto myšlenkou pohlédnu na Irmu a ukázáním ruky, jí naznačím ať se raději otočí. Během toho na sebe hodím opět svoje oblečení. Hele možná jsem sebevrah, ale není to fuk. O jednoho člověka míň nebo víc. pronáším, když na sebe hodím ještě mikinu. A jak jste řekla, byl to směnný obchod, který přívozem sem do nemocnice končí. A vy si můžete jít buď po svých, nebo být u toho vyšetřování. promluvím k ní, když jsem oblečený a uvědomím si, že pořád má moje klíčky od auta. A ještě bych zapoměl.. Klíčky od auta prosím? Anebo si ještě ráda užijete rychlou jízdu s detektivem, který vám slíbí že můžete porušit pravidla silničního provozu. pronesu a mrknu na ní, natáhnu přitom ruku a očekávám, že mi ty klíčky dá a nebo se rozhodne řídit. A nebo si půjde po svých.

Lucius Mael De Fleut - 17. dubna 2010 17:30

S Belindou Pšššt nepřemýšlej, nemluv. pronesu tiše a na chvíli jí pohlédnu do očí. Nikdy jsem tomu nevěřil, nikdy bych nevěřil tomu, co by se mohlo stát během tak krátké chvilky. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že bych se mohl do někoho po Julii zamilovat po tak krátké chvilce. Považoval bych ho za blázna. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že bych jí mohl políbit a toužit po něčem víc, považoval bych jeho a sebe za blázna, že jsem na to vůbec pomyslel. A jelikož mi to nikdo neřekl a já si to prostě pocítil na vlastní kůži, stal jsem se dvojnásobným bláznem. Který přestal přemýšlet o milosti, budoucnosti a nechal se poddávat touze a polibkama. Objal jsem jí a posadil jsem si jí na klín. Přitom jsem jí zázoboval polibky, které nechtěli skončit a chtěli být stejným způsobem ukojeny. Cítím se, jako v ráji. A toužím toho vyzkoušet víc, ale až v této chvíli mi mozek poručí, abych přšestal se vést pudama a trošku zpomalil. Pokračuji dále v polibcích, které se postupně snižují až jí věnuji poslední dlouhý polibek, a poté pouze pusu na tvář. Když to myslím vážně, nechci aby to byli uspěchané. Nechci, aby nikdo z nás nelitoval toho, co udělal kvůli alkoholu. Proto bychom se měli lépe seznámit. Než půjdeme do tvého pokoje. řeknu jí opatrně, to že prostě v nejlepším se musí přestat, jinak se oba budeme obviňovat z toho, že to bylo urýchlené. Ne.. ne.. Jsi skvělá žena, velmi mne přitahuješ. Strašně moc... Ale musíme na to pomalu, po částech. Dvě večeře, dva společné obědy. dodávám k tomu, co jsem před chvíli prohodil, tak aby se necítila špatně. A přitom jí hladím po tváři. Pokud máš na to jakkýkoliv názor, tak mi ho klidně řekni. Myslím, že je to vhodné. pronesu tato slova a už nechávám ta další pouze na ní. S očekáváním v očích, že bude mít stejný názor na tuto věc.

Imra Dickins (Legie) - 18. dubna 2010 09:19

Nemocniční pokoj - Aneb zatloukat, zatloukat a zatloukat... Zvedavě se zaposlouchám do toho, o čem ostatní nemají ani tušení. Takže vysmívali? No to se nedivím. Především proto, že by to bylo napadení od vcelku nepříliš silně vypadající ženštiny a bylo by komické, kdyby se snažil vysvětlit, jak se s ním prala a že by ona mu ublížila. No jo, zdání klame... Pamatuju na Brocka... "A pak mě povalila do slámy..." Té větě jsem se musela smát ještě minimálně tři měsíce, pokaždé když o ní někdo začal, válela jsem se smíchy po zemi. Johó, ta jeho Bianca to uměla roztočit. Nad přemítáním nad oblečením se jen pousměju, ale snažím se stále dívat z okna a nestočit pohled nikam jinam. "Přiznávám, že myšlenka na závodní auta mi není cizí, ale já mám vážně moc práce a plánů. A už vůbec... kdo ví, co bych tam mezi všema těma mužskejma prováděla. Škoda, že se ženský o tenhle model autíček nezajímají víc, netuší oč přicházejí." A ty bys měla začít pilovat výmluvy, děvče. Jinak už brzo nevymyslíš nic smysluplnýho, jak se zbavit pozvání a zahrát ho pod koberec dřív, než se to téma začne rozvíjet. Pobaveně na poznámku o reversu zdvihnu jedno obočí a s letmým úsměvem dále vyhlížím z okna. "No jistě, ta chlapská ješitnost vás jednou dostane do hrobu. Nedáte si říct a nedáte. Máme to s váma sakramentsky těžký. No, jděte si klidně rovnou za nosem, ale bude to na vaše triko." Lehce pokrčím rameny a překřížím nohy, ale neotočím se. "Policajt je policajt, to už se nezmění. Být vámi, půjčím si tady nějakou roušku nebo ten specielní oblek (co v něm všichni vypadají komciky) , co se používá při kontaminaci... V karanténě, chápete? Prostě aby jste se nemusel otočit a jet sem rovnou znovu..." Jen natočím hlavu, přesně včas abych si všimla gesta jeho ruky, pobaveně se zachichotám, ale zase se vrátím do původní pozice. "No, od té doby, co jsem zjistila, jaký je rozdíl mezi ženou a mužem vážně nemám za potřebí někoho nutit svlékat se pomocí nějaké finty fň, detektive, tím si můžete být jistý - a díky tomu i klidný." Když je hotový, otočím se a zády se opřu o okno - jen zlehka, spíš jako podpornou jednotu. "Asi bych lhala, kdybych trvdila, že by mě vyšetřování ani v nejmenším nezajímalo, ale jak jsem řekla, práce volá. Hodně štěstí, třeba se naše cesty ještě skříží." Hodím mu klíčky. Ale já spíš doufám, že pokud ano, nic mě nepřiměje odpovídat pravdivě na všechno. "Tak nashle, detektive," podotknu ještě, než vyrazím z místnosti a zavřu za sebou dveře. Cestu si ale namířím k té prdlé nové ženštině a zkusím se pozeptat, jestli tu v nemocnici nepotřebují výpomoc (nějak si přece vydělávat musím, ne? XD).

Smallville - 18. dubna 2010 13:53

Že by nová práce - Imra Na dívčině lze poznat, že jí nějak zrovna do řeči není. Z očí jí tečou slzy a mlčky si balí svoje saky paky. Zřejmě si hned vedení rozmyslelo koho tady zaměstnají. A proto právě jí propustí. Kolem tebe vzápětí projde doktor House a nechápavě vrtí hlavou. Poté pohlédne na tebe s úsměvem na rtech. Místo tady je volné. A vypadá to, že jste nám ukázala svoji schopnost a znalost. A co tak to tu dneska vyzkoušet? s touto otázkou na tebe pohlédne. Zřejmě slyšel tvoje otázky pokládané té slečně, které si už vzala věci, které patřili jí a zmizela. Jinak tuším, že ten co jste ho sem přivezla, chce podepsat revers. Tak to máte na starost vy. A věřte mi, že nejsem zrovna nadšený, tím co dělá. pronesu a podá ti výpis o jeho zdravotním stavu. Jo a ještě...byste mu mohla sehnat ten ochraný oblek, protože jsem se dozvěděl.. že se tam chce vrátit... Šílenec řekne doktor House, když je na odchodu. A všechno to nechá na tobě. Je ti jasné, že se šel věnovat pacientům. No co už s chutí do práce.

Nina Rowen - 18. dubna 2010 14:13

Nemocnice Slečna mi radí. Děkuji za radu dámo. Možná nás jednou ta chlapská ješitnost zabije, ale co.. vy aspoň budete mít klid. A vy to máte s nama těžký... No dovolte, abych nesouhlasil.. i my to máme s váma těžký. žene se mi hlavou, kdy chytnu hozené klíčky, ale to mi už oznamuje o tom, že se snad někdy uvidíme. Doufám, že za lepších okolností. A kdyby jste si to s těmi závodními auty rozmyslela. Víte kde mně najít. Nashledanou pronesu, ještě před jejím odchodem. Poté se na sebe podívám do zrcadla, změřím se pohledem. A vyrazím hledat nějakého doktora, kterému bych podepsal revers. Sice se potkám s jedním, ale ten mně pošle do recepce nemocnici, abych ho tam podepsal a poptal se na ten ochranný oblek. Hm... no co už. Tak stačí jen podepsat revers a jsem venku. napadne mně a vydám se směr recepce. To mne však strašně překvapí, když spatřím opět Imru. A asi tu pracuje. Chvíli na ní zírám s otevřenou pusou, div mi pusa z pantu nevypadne. A pak k ní dojdu. Na mé tváři pobavený úsměv. Kdybych věděl, že tu pracujete. Tak bych tu zůstal déle a ten revers bych si nechtěl podepsat. pronesu a přitom na ní mrknu. Prý se mám tady vyptat na ten ochranný oblek, či jak tomu říkáte. zeptám se jí a čekám na odpověď, přitom s pobavením ve tváři jí sleduji. Vážně bych tomu nevěřil, že tuto práci dělá. A hele vůbec jste se s tím nepochlubila. Tak trochu jste mi lhala, že? To se neděla.. to by se nevyplácí, když se jedná o detektiva pronesu káravě, ale té své řeči se nejde než zasmát.

Nicol Grant - 18. dubna 2010 15:03

Okouzlující Damien Jak řekl, nebo to snad neřekl a jsou to mé vlastní myšlenky? Je to jedno, v téhle situaci se nedá přemýšlet, je to naprosto zbytečné. Jediné co chci, nechat se opájet kouzelnými polibky a mnohonásobně je vracet. Když si mě posadí na klín, jen ho něžně obejmu kolem krku, a s tichým spokojeným povzdechem, mu vycházím vstříc svými ústy, zatím co prsty ho hladím ve vlasech, připadám si jako v nádherném snu, nikdy bych nevěřila, že mě něco tak nádherného potká, obzvlášť potom co se stalo. A když se ode mne odtáhne a začne mluvit, nevěřím vlastním uším, musím vypadat jak blázen, oči vytřeštěné a na obličeji nechápavý výraz, ale když mi dojde, že to myslí vážně, mihne se mi v očích něha a na tvář úsměv. Ty se mi snad jenom zdáš, nevím co říct, jsi....ach já nevím. Ano jistě, se vším souhlasím, máš naprostou pravdu. Škádlivě ho políbím na nos a pak na něj mrknu. A co tedy začít nějakým tím jídlem, přiznám s, že ač jsou tvé polibky božské, mám docela hlad. Rukou si nenápadně přejedu po žebrech abych se ujistila jak moc mě to ještě bolí, v jeho objetí jsem na vše zapomněla. Když zjistím, že se to dá vydržet, pomalu se vymaním z jeho náruče a chytnu ho za ruku. Tak tedy, napadá tě kam jít? Jsi můj host, ještě pořád ti dlužím za záchranu života. Mrknu na něj a čekám jak se rozhodne, mezitím se snažím uklidnit bušící srdce a urovnat vír myšlenek v mé hlavě.

Imra Dickins (Legie) - 18. dubna 2010 15:18

Nemocnice - Aneb chudák holka, nová práce a detektivovy poznámky... Ještě jednou se pobaveně usměju nad jeho myšlenkami, než vypluji z pokoje. Jak říkám, dobrou radou se řídit nechtějí, protože ta jejich zatracená pýcha a hrdost jim nedovolí přijmout, že někdo pomyslel na víc aspektů než oni. Mužský. Jak to s nima může někdo vydržet v manželství, to asi zůstane mimo mé chápání navždy. Všimnu si plačící dívky a jen s povzdechem pokrčím rameny. Pro tuhle práci se prostě nehodila. Škoda. Ale určitě si najde něco jiného, co jí půjde a bude lépe bavit. To je asi v osobnosti. Asi je to dost nesebevědomý typ, tak si nezvykne rozkazovat těm okolo, co mají dělat.. To se taky stává. To přijde blží doktor, jeho úsměv opět opětuji. Jeho odpovědi mě trochu zaskočí. "No... proč ne. Stejně nemám zrovna teď nic na práci," souhlasím a ušklíbnu se, detektivovi jsem říkala přesný opak. No to je skvělé. Já už se asi v téhle době začínám trochu ztrácet... "Taky neskáču radostí, věřte mi, že bych se raději pozornosti některých mužů tam venku zbavila tím, že budou upoutáni na pokoji na lůžko. To je prostě zákon schválnosti, pane doktore. Ehm, já jsem Imra. Nemohli bychom si tykat?" Trochu si se rozpovídala ne? Spíš rozjela. Bože holka, jak ty to děláš, to ti nikdy do hlavy nepoleze. Bezprostředně, otevřeně, spontánně. Jsi tak trochu blázen, víš o tom? Sama sobě jsem se zasmála a vzala si od něj papíry, co mi podával. "Spolehněte se, ale... já se tady moc nevyznám. Vždyť netuším, kde co je..." prohlásím trochu rozpačitě. Potom, co mi jistě laskavě zdělí, kde mám co najít, dá se k odchodu. Ještě za ním rychle zavolám, veselým hlasem: "Pane doktore? Ráda bych někdy fušovala i do vašeho řemesla, mohli bychom si o tom promlvuit - po pracovní době?" Pak už ho nechám jít za povinostmi. Stoupnu si za pult a azčnu si rovnat všechny ty kupy papírů podle sebe, aby byly přehledně po ruce a kdykoli k nahmátnutí. Zkrátka udělám si tam pořádek, abych všechno našla v rekordním čase. Po chvíli dorazí i detektiv. Zdvihnu hlavu, abych se na něj podívala a už hmátnu po kupičce s reversy, strkajíc jeden před něj i s propiskou. "Radši nic neříkejte, nebo vás vezmu za slovo a ten papír vám ještě seberu, takže opustíte nemocnici vlastně nezákoně. Raději to vyplňte a podepište," doporučím shovívavým tónem zatímco se pokusím najít, kam jsem položila seznam toho, kde co je, abych našla ten "kumbál", kde jsou ochranné obleky a podobné serepetičky, které se dají využít při kontaminování. "No jistě, že jsem se nepochlubila. Nemám ve zvyku se vytahovat," přitakám a obejdu pult. "Hlídejte to tu chvíli za mě, jasný? Jdu najít ty vaše věcičky, co si s sebou máte odnést. Kdyby se něco dělo, prostě na mě křikněte, i kdyby jste mě neviděl, já vás uslyším." Následně tedy vyrazím a po nějaké době hledání snad najdu i to, co potřebuji a sháním. To už se zase během vracím zpátky, aby mi případný případ neutekl, neb detektiv je možná zvyklý jednat ve spěchu, ale do lékařského oboru se asi zatím nemíchal. Jakmile ho uvidím, hodím po něm oblekem a rouškou a zase se vrátím za stůl. "Tak to bychom měli, už jste hotový s tím reversem? Abyste to nesepisoval do večeře..." popíchnu ho a poťukám prsty o desku stolu.

Lucius Mael De Fleut - 18. dubna 2010 19:27

S krásnou dámou, večeře Jsem rád, že to tak chápe. Že mně chápe. Je jiná než ženy, které jsem poznal. Je tak chápavá a rozumná. Považuje mně za sem, což i já považuji i jí. Nyní si říkám, že je velmi dobré, že jsem byl na správném místě a v správný čas. Zachránil jsem jí život a do této ženy jsem se zamiloval. Pohladím jí po tváři a zahledím se jí jedním okem do očí. Na mé tváři je konečně ten zamilovaný úsměv a v oku jiskřička naděje. Nezdám se ti, i když přemýšlím o tom, že ty se mi zdáš. Jsi můj nejkrásnější sen ze všech. Jsem velmi rád, že jsem měl tu možnost tě zachránit. pošeptám jí do ucha a políbím na rty. Poté mi řekne o tom, že má hlad. Jen se na ní usměji. A chvíli přemýšlím o tom, kam bychom mohli zajít a které restaurace budeme mít v tuto dobu otevřeno. I když nemusíme nikam jít. Máme tu špagety, které mužu připravit a je to během chvíle. Postavím se a obejmu jí ze zadu. Políbím jí do vlasů. A co tak zůstat tady. Uvařím ty špagety, ty mi můžeš asistovat. Protože pochybuji, že by mohli mít v tuto dobu otevřeno. pošeptám jí do ucha a otočím si jí, abych jí mohl opět políbit. Tak copak říkáš má krásko? položím jí tuto otázku a přitom dojdu k těm špagetám, abych připravil vodu na ně a poté na panvičce udělám omáčku. Chtělo by nějaké bylinky, třeba bazalku, oregáno a nebo něco takového. pronesu a mrknu na Belindu. Přitom míchám omáčku, která už za chvíli stejně, jako špagety bude hotová. Když je uvařeno, naberu nám jídlo na talíř a odnesu ho ke stolu k láhvy s vínem. A poté už jen se posadit k jídlu a pustit se do něj. Bon Apetit pronesu s úsměvem na rtech a pustím se s chutí do jídla. Taky mi docela vyhládlo jen co je pravda. Po jídle na ní mrknu po očku a trošku se musím protáhnout. Ani se raději nedívám na hodiny, musí být něco kolem jedné nebo třetí. Tak co teď? položím jí tuto otázku a zajímala by mně odpověď, protože já na ní nevím odpovědět.

Nicol Grant - 20. dubna 2010 17:46

Pozdní večeře. Omámeně poslouchám jeho slůvka a nějak nejsem schopná uvěřit tomu co povídá, na mých tvářích zahoří oheň a já rychle sklopím hlavu aby neviděl, jak moc mě přivedl do rozpaků. Já rozhodně nejsem žádný sen, ale děkuji za to co říkáš, i za to jak se chováš, jsem moc ráda, že jsi mě zachránil zrovna ty. Jeho polibky mě dokonale matou a tak než se rozkoukám, nevrhne že uvaří špagety a už se staví k plotně, musím se usmát, je to poprvé co mi bude nějaký muž vařit. Se zalíbením Damiena pozoruji a musím uznat, že to není vůbec špatný pocit. Vychutnám si další letmý polibek a pak přinesu koření, tedy spíše bylinky co mi rostou na malém balkoně.Postavím před něj květináče a mrknu na něj. Snad ti to bude stačit, já zatím vyberu víno a co kdybych prostřela na balkoně? Po dešti je venku nádherně a mám skvělý výhled na město. Přejdu kolem něj a pohladím ho po tváři, cítím jak se mi sevře žaludek obavou, že něco tak krásného nemůže vydržet věčně.Jídlo které nachystal je skvělé, stejně jako víno a nádherná noc, když dojíme a on položí svou otázku, na chvíli se zamyslím. Popravdě, nechce se mi končit tak krásný večer, ale Damien musí být unavený. Co kdyby jsi tady přespal a já ti ráno nachystala snídani? Opravdu je pozdě a volná postel se tady jistě najde. Cítím jak rudnu ještě víc, nevím zda je to vlivem vína, nebo zda za to může má troufalost a jakou jsem ho pozvala aby u mne přespal, zahledím se mu do očí a nervozně si začnu kousat spodní ret.

Lucius Mael De Fleut - 24. dubna 2010 19:19

Krásný večer Ano musím uznat, že se jídlo podařilo. Krom toho jíst tuto večeři na balkoně, byl skvělý nápad. Je to tolik romantické. Že se na chvíli pozastavím v mysli nad tímto. Zahledím se do jejich očí, když pronese že se tady najde volná postel na spaní. Rozpačitě na ní pohlédnu a upiji si vína. Je pravdou, že jsme toho více méně vypili dost a spánek, také potřebujeme. Jen začínám uvažovat nad tím, zda není tak moc unáhlené, abych u ní přespal. Já..já klidně můžu jít domů...Není to trošku unáhlené? zeptám se jí a udiveně na ní pohlédnu. Na jednu stranu bych tu chtěl přespat, ale na druhou stranu mi něco říká ne. Takže je těžké se rozhodnout. Ale pokud si to přeješ, tak tu rád zůstanu... Nechce se mi od tebe odejít. pronesu, když se opět zahledím do jejich překrásných očí, ve kterých se doslova utápím. Vezmu špinavé nádobí a odnesu jej do kuchyně, abych je potom druhého dne umyl, protože se mi to nechce umývat nyní. Přitáhnu si jí k sobě a obejmu jí, je krásné někoho mít v objetí. Už dlouho jsem toto nezažil a je vážně nádherné někoho mít tak blízko u sebe, kor když se jedná o někoho na kom záleží. Políbím jí letmo do vlasů a položím svoji hlavu na její rameno. Začneme se pohupovat, takže z toho pomalu vynikne tanec. A je to krásný pocit. Proč jít spát? pošeptám jí do ucha a políbím jí na krku, a poté si utvořím cestičku polibků k jejím rtům a stále přitom tančíme na hudbu, kterou slyšíme jenom my dva.

Nicol Grant - 26. dubna 2010 17:49

Večeře pod hvězdami Něco tak neskutečně krásného a zároveň kýčovitého, jsem dlouho nezažila. Nebe poseté hvězdami, na stole skvělé jídlo, výborné víno a po mém boku okouzlující muž. Co víc by si někdo jako já mohl přát? Já jsem tedy naprosto spokojená, stačí když si jen vzpomenu na jeho polibky. Najednou si uvědomím, že Damien mluví o spaní a o unáhlení, cítím jak mi rudnou tváře. Já...no myslela jsem to tak, že jsi jistě unavený a je pozdě....a ach bože, promiň, samozřejmě tady nemusíš se mnou zůstat. Uvědomím si, že plácám páté přes deváté a snažím se uklidnit, srdce mi tluče jak zběsilé, a já vlastně ani nevím proč.Tedy, kdybych k sobě byla upřímná, přiznám si, že nechci aby si o mne myslel něco špatného, cítím se s ním opravdu nádherně. Jeho slova o tom, že zůstane, jsou balzámem pro mou duši, a když se kolem mne ovinou jeho ruce a ve vlasech ucítím jeho ústa, vím že nic nemůže být dokonalejší. Poddám se jeho vedení a začnu se pomalu pohupovat do hudby, kterou slyšíme jen mi dva, kterou vnímají jen naše těla a srdce. Prsty ho hladím ve vlasech a přemýšlím o tom, jestli něco tak nádherného vydrží, nebo je to jen přelud. Pravda, nač ztrácet čas spánkem, vždyť se dá využít mnohem lépe. Tiše zašeptám s pohledem upřeným do jeho očí abych po malé chvíli přitiskla své rty na ty jeho.Vychutnávám si polibek, užívám si jeho blízkost a přeji si, aby to nikdy neskončilo, ale....nic netrvá věčně.V hlavně mi blesknou otázky a já se opatrně odtáhnu od jeho svůdných rtů. A co bude dál Damiene? je to jen opojení dnešní noci? Svedla nás samota, nebo je v tom něco víc?