Soumrak nad horou Tiris
hrálo se Jindy
od: 07. prosince 2010 22:08 do: 28. února 2011 11:54
Dobrodružství vedl(a) sparx
| |
 | Hora Tiris, legendární domov bohů a mýtických stvoření. Tedy aspoň podle pověstí kolujících kolem této hory. Poslední dobou se však začínají dít divné věci....Velice divné.... |
| |
| Hora Tiris bývala po celém světě známá svou mýtickou mocí a nadpřirozenými jevy. Každý věděl, že zem poblíý hory byla blahodárná, rostlinám se zde dařilo jak nikde jinde, úrody zde byli až desetinásobné a zvěře zde bylo mnohem více, než byl člověk kdy schopen ulovit. Před pár týdny se však začlo dít něco divného a vše jakoby se obrátilo vzhůru nohama. Rostliny již nerostou, nýbrž pomalu tlejí a prosebně se sklání k zemi, aby už konečně zemřeli a stali se součástí matičky země, lovci už neloví zvěř, místo toho se bojí vytáhnout paty z domu, aby náhodou zvěř nelovila je. Dokonce i dříve nebohý malý zajíček je najednou obávanou stvůrou, která touží po mase a krvi. Zemí prochází stvoření, která zde nikdy nikdo neviděl a ani vidět nechce. Lidé postupně utíkají od hory Tiris a schovávají se v nově zbudovaných vojenských osadách. Bohužel nikdo neví co se vlastně stalo a proč se to začlo dít. Je to snad konec světa? Boží hněv? Nebo něco jiného? |
| |
| Vojenský tábor Al'krama Je to už přesně dvacet tři dní, co se kolem hory Tiris začly dít podivné věci. Už dvacet dní okolní lid sužuje hlad a nemoci, nestvůry se potulují po okolí a útočí na bezbranné. Na tábor však neútočí, nikdo neví proč. Tábor má tři brány, přičemž každá je střežená deseti vojáky v plátových zbrojích. Uličky tábora jsou plné lidí, kteří potřebují pomoc. Jak zdravotní, tak ubytování. Bohužel stany a domy jsou už plné a veškeré léky, bylinky i jídlo už pomalu začíná docházet. Karavany se zásobami jsou sice pravidelně vysílány do těchto táborů, ne však každá karavana má to štěstí a dorazí ve zdraví. Proto také ubývá dobrovolníků k jejich převozu a hlídání. Podivné prokletí pomalu ale jistě postupuje od hory dál a dál....a tak postupně každé místo začne být pro lidi nebezpečné. V táboře Al'krama, nejblíž hoře Tiris se na domech a stanech začli objevovat svitky s výzvou k náboru dobrovolníků. Bohužel, ne každý chce riskovat svůj život. Už je to dvacet osm dní. A najednou se začne dít něco ještě mnohem horšího. Zvířata přestanou být agresivní. Namísto toho začnou umírat, při pohledu na ně v očividných mukách a bolestech. Do tábora Al'krama přijíždí jeden z královských mágů, aby situaci prověřil a zjistil co nejvíc. Po dvou dnech od jeho příjezdu on sám předstupuje přes oběti v táboře, aby jim oznámil, co se dozvěděl. Drazí občané našeho kdysi krásněho království. Nyní již celá naše říše, jejíž středem je hora Tiris, je zamořena podivnou kletbou, která zasahuje rostliny, zvěř a vše živé, kromě nás lidí. Zvěř i rostliny postupně umírají. Sám jsem se vydal prozkoumat příčiny jejich smrti. A jednoznačně jsem tuto příčinu určil. Z hory Tiris se šíří černá magie. Stejně jako má magie, i tato ponechává na svých obětech určité stopy, podle kterých se dá identifikovat. Je tedy jasné, že tuto zkázu na nás seslal NĚKDO, kdo není bůh a pouze se za Boha vydává. Nevím, kdo by to mohl být. Tímto však vyzývám statečné muže i ženy, aby se přidali ke královské armádě, které podstoupí tažení na horu Tiris, aby této katastrofě učinila přítrž! Sám nyní odjedu do hlavního města a oznámím toto samé samotnému králi, který sem pošle veškerou svou vojenskou podporu. Bůh s vámi mí drazí. Věřte, už brzy bude po všem. Setrvejte prosím, setrvejte. Mág se otočil a nasedl na svého koně a triskem se vydal zadní branou směrem k hlavnímu městu, zároveň s ním vyjelo 5 poslů, aby přetlumočili jeho slova v dalších táborech. |
| |
 | *Nenenenene, to nesmí, to šéfíka naštve, musím ale najít někoho jiného komu bych se ukázal než knězům, ti mě totiž nenechaj na pokoji.*Řeknu si a ihned začnut běhat a skákat nahoru na horu jak nejlíp to umím."Šéfe."řeknu, jakmile jsem u krále všech bohů"Nějakej šílenec,prej královský mág, na nás řekl, že tu prý máme falešnýho boha, jako Kratos v Řecku, ale prej to je mág, nevíš co mám dělat?"Zeptám se, šéf mi řekl, že mám s ostatními Quill Pigi jít a chránit horu než dojdou, a to jak nejvíc můžem, |
| |
 | Na svých toulkách po cestách i necestách nakonec přicházím do menší malebné vesničky. Její příroda i okolí jsou sice jako vystřiženy z pohádky, avšak poslední dobou se stahují mračna. A to jak doslovně, tak metaforicky. Když si chodím promlouvat se stromy do lesů, už ke mě nejsou tak otevřené, jako bývaly dříve. Něčeho se bojí. Něčeho neviditelného, a přesto tak hmatatelného... Po zběžné prohlídce vesničky si všímám, že její obyvatelé začínají někam odcházet. A všichni stejným směrem. To je divné, půjdu se taky podívat, pomyslím si. Na malinkém náměstí začíná vyrůstat improvizované řečiště, uprostřed něhož stojí středně vysoký muž v kroužkové zbroji, pokryté honosným varkočem. Shromáždí se zde už většina obyvatel, a tak se muž odhodlává přednést svou zprávu. Je to zpráva prosby, zpráva pomoci, zpráva temna, zpráva, jež nám všem může změnit život. To, co jsme už dávno všichni tušili, bylo potvrzeno. Temnota si vybírá svou daň nejen na těch, co si ji zaslouží... To, že přicházející temnotu v okolí cítím už dlouho, nemění nic na tom, že se mi ze zprávy stává nevolno. Proč jsou na sebe všichni tak zlí? To snad nemůžeme žít v míru navzájem, v míru s přírodou? Stále to nechápu. Cítím ale za svou mravní povinnost jít se nahlásit do náběru. A tak, až zkončí posel citovat své poslání, vyrážím rozhodným krokem k němu. "Röasa, jméno mé. Chtěla bych se přihlásit do armády." Řeknu rozhodným hlasem a pohodím hlavou plnou dlouhých, zrzavých vlasů... |
| |
| O pár minut později sleduji nábor,*Tohle je divny, moc dědy Ala, u lidí, to sem se buď vožral, zhulil nebo vobojí, možná ale je to pravda, hle!* Myslím si a sleduji rudovlásku,*Röasa, to je divný jméno i vod tety Alfredy, a to mě chtěla říkat Šmula Zelený, a taky říkáááááááááá!!!!!!!!!!!* stále myslím a spadnu do davu *V těhle chvílích jsem rád, že mě vidí jen lidi spojení s přírodou, nebo kněží kterým jsem to povolil, a skara.* "Pst, Reverende Slingu, nepřidávejte se, bude tam šilenej Sam vod nás z familije. A sakryš."řeknu když zjistím že jsem spadl přímo před Röasu."Jestli mě vidíš tak nekřič, výjdi ven, nebo tě říznu to ruky."povím a vytáhnu menší verzi Hadocka, mého meče. |
| |
| Sleduji stvoření, které přede mnou spadlo. Proč bych jej jako neměla vidět? Asi je trochu pomatený... a evidentně i nemotorný. Padat na rovném povrchu... Usměju se a jen kývnu hlavou. Ne, že by mě vystrašila jeho hrozba, ale jsem prostě ráda, že na mě někdo v těchle cizích končinách mluví. Už dlouho jsem nebyla mezi lidma, s nimiž bych se mohla přátelit. Trochu poodstoupím. "Co tu děláš?" pronesu tlumeně. Není mi sice jedno, že to může na pohled vypadat, že trpím samomluvou, ale právě proto jsem si přece poodstoupila, že... |
| |
| "Bezva, takže, zaprvé, Slingu zmiz, za druhé, jsem Synned z rodu Quill Pigů, což jsou stvoření podobná dikobrazům, jak vidíš, a pracujeme jako posli, a já neuklouzl na rovném povrchu, neměl jsem se za co zachytit a tak jsem při moc velkém náklonu spadl." Řeknu když schovávám Chibi Hadocka. *Že by ona měla sílu dědy Ala? možná, není jistá.* "Hele, víš čím bys pomohla nejvíc? tím že bys tu přihlášku zrušila, protože tě potřebujem na naší straně, já byl u toho Když Kratos, duch sparty co zabil Arese a stal se bohem války v řecku, o tom ti povím jindy, zabil Dia, no, a tím že vyvraždil jejich panteon bohů, tím jim dal úplnou skázu, pak se ale probodl mečem jež měl Zeus.Povím ji a odskočím dál, protože očividně pro Slinga a Röasu zavazím jiným lidem. |
| |
| "Co tu furt okouníš Slingu, já vím že kamarádka Amyz jižní strany by chtěla být moje holka, ale spojenec není holka, takže zmyz kmotře!"Povím když nevidím Reverenda Slinga zmizet od tud |
| |
| "Aha... to zní jak... ehm... zajímavý příběh. Ale já chci udělat něco pro dobro naší země, proto jdu do armády. Kdo se má jiný postavit na odpor zlu, když ne i já, člověk spjatý s přírodou? Příroda volá o pomoc a bylo by kruté nevyslyšet její volání po tom, co mi všechno dala..." Zakoutím hlavou. "A kdo že je vůbec ten tvůj děda...?" |
| |
| "To je jedna hospodská povídačka, že můj děda Alphonse, on našel jednu takovou věc, 6 železných provázků, začal jim říkat struny, a ta hudba kterou s nima dělal když na ně brnkal jak na loucnu, to byl Metal, tak začal říkat tý hudbě protože to bylo na kovový struny. A vlastně odehnal jednu hrozbu, a to tu první, když titáni z řecka sem došli. A OD KDY UMÍTE ČÍST MYŠLENKY?! Ale, vlastně jde o to, že od tý doby ten hudební nástroj dědíme, a snažíme se najít zbytek, podle legendy je ještě 4 struný nástroj, něco na bouchání dřevěnýma tyčkama, a něco aby byl slyšet všude."odpovím na otázku. "Ale kdybych byl sjetej, tak ty bys byla nahá, takže jsem střízlivej, YAY! |
| |
| Nevěřícně pozoruju svého společníka, načež se po chvíli odhodlám říct: "Metal... To je jako co? Nikdy jsem o tom neslyšela..." Celý tenhle den mi přijde děsně praštěný. Štípnu se pořádně do ruky. Bolí to. No, takže opravdu nespím... pak to ale opravdu nechápu. Upravím si vlasy a přejdu jeho poslední poznámku. Holt, občas se dějou i divné věci. |
| |
| Tábor...? Vaši inteligentní rozmluvu přeruší náhlý zvuk rohu, znějícího od východní brány. Lidé najednou začnou utíkat opačným směrem, směrem k západní bráně, schovávat se do domů, stanů a naopak všichni vojáci se začnou shromažďovat na západě. Odkudsi z davu vojáků se ozve jen: Na co sakra čekáte, přišli jste se naverbovat, tak popadněte něco, čím se můžete bít a pojďte!! Načež všichni muži a ženy, kteří chtěji bojovat začnou vytahovat různé zbraně, od palcátů, přes okované cepy, sekyrky a další... To co se u západní brány děje, by se dalo nazvat holým šílenstvím. Brána je zavřená, vojáci stojí na palisádách a pozorují, co se děje na vnější straně. Celkem asi 30 kusů zvěře se zběsile snažilo proniknout do tábora, útočíc na bránu. Samozřejmě neměli šanci ji prorazit, dyť brána je vysoká č metry a je stlučena z tlustých trámů. Co asi tak může ubohé lesní zvířátko udělat. Vojáci se tomu pohledu spíše smějí. Pohled na zvířata je doslova žalostný, protože mají zkrvavené oči, dodrásané končetiny a otlučené hlavy od snahy prorazit bránu. Prakticky nikdo nechápe, co se vlastně děje a co se zvířata snaží. Jedno je ale jisté. Už jen neprochází nečinně kolem. Už ne. A když už zvířata očividně nemohou dál a několik lučištníků se rozhodne ukončit jejich trápení, směrem od hory se ozve jen řev, který nahnal husí kůži i těm nejostřílenějším válečníkům... |
| |
| "Röasa, že? Dobře, víš co byl ten řev, to byl Ďáblův Varan, něco jako drak bez křídel, co plive jed, teď mám ale jednu jinou věc na práci."Povím, vytáhnu ruku nad sebe, a začne padat něco podobné oboustrané sekeře, místo toho aby mi spadla do ruky, spadne mi na hlavu."Nemůžeš dávat bacha ségra, a to vidí nejlíp z celý mojí rozrostlý rodiny." Řeknu s rukou napřáhlou jako na nadávání."Snad to zabere, ooooživuji vás, á do Timovýho chilli, na ně to nezabírá, tak tenhle verš, při volávám meč! Řeknu nahlas a ze země vyjede můj meč, podobný noži, až na to že má spoutu rohů."Umíš to s dýkou?"zeptám se a chystám dýku na podání. nabízím ji Röase |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Dávej pozor posle, Tiris již není pod kontrolou nebeských bohů. Ani pekel! Neovládá žádný bůh! A to co jsi slyšel, nebyl ďáblův varan! Zapomeň na všechna boží stvoření, ty z hory otekly! |
| |
| "S dýkou?" Ušklíbnu se do nevěřícného pohledu. "To jako chceš, abych bojovala s TÍMHLE? S takovým pižlátkem? Ne, tak to opravdu neumím." Poodkryji svůj cestovní plášť a odhalím tak obouruční meč. Láskyplně pohladím jeho jílec a poté jej už tasím do obou ruk. Potěžkám tu nádheru a zasněne pronesu. "Jmenuje se Yrhaz. Ukoval mi jej můj učitel boje i magie a posvětila jej samotná příroda. Neznám lepší zbraň a zároveň s žádnou jinou bojovat neumím." Položím ruku na ostří a letmo se říznu do prstu. Vytryskne kapička krve. Stále dokonale ostrý... bitva může začít. |
| |
| Najednou mi začne téct z nosu krev."Zasranej nose bleed, tohle už nedělej, vždycky se to stane u emo holky. Ale říkám ti, příroda ti to požehnat nemohla, protože už tak, 100 let spí a jí listy osmažené v oleji. Ale prosím, omez zkoušení, to si řadši zkus na vlasu." Povím a pokouším se zastavit krvácení."Hej, ďáble, myslem jsem že dnes to za tebe bere belzebub, ten to totiž umí s pohromama, posla na židy mouchy, spousty much. Takže jdeme na tooooooooo! Řvu když běžím a přeskakuji bránu, bohůžel narazím do jednoho z vojáku a spadnu, rychle to nabravím kusem dřeva."To bylo těsnější než kšandy divnýho Eda." Snažím se najít jinou cestu okolo. |
| |
| Bitva...? Inu... možná Vojáci na palisádách netrpělivě přešlapují a napjatě pozorují okraj lesa, který se rozkládá po úpatí hory. Nikdo neví, co to bylo za řev, každopádně je jisté, že to nebude nic příjemného. Není proto divu, že se mezi vojáky semtam ozve lehké zasténání nebo dokonce bázlivé drkotání zubů. Všechny hlasy však utichnou, když se několik stromů zaklepe. Hned na to další a další, postupně bližší a bližší táboru. Nejbližší stromy jsou od tábora asi 300 metrů. Mezi vojáky se ozvou zděšené výkřiky, když se mezi stromy objeví pravděpodobná příčina onoho mocného řevu. Nikdo neví, co to vlastně je, každopádně je to odporné. Stvůra vysoká jako samotná palisáda, po celém těle jen holá, poloprůhledná kůže, že jsou vidět z části i vnitřní orgány. Na svou výšku poměrně krátké nohy, zato ruce dlouhé až po zem, žádný krk, hlava posazená mezi široká ramena. Prapodivný hrb na zádech. Celá stvůra takhle z dálky vypadá jako behemot, medvědu a opici podobné zvíře žijící vysoko v horách. Narozdíl od behemota tahle stvůra ale nemá oči, namísto toho má poměrně veliké nosdry jen tak uprotřed hlavy, žádný nos, žádné uši. Je jasné, že spoléhá jen na čich. I na tu dálku je vidět obrovksé srdce, jež tepe asi pětkrát rychleji než lidské. Stvůra se na kraji stromů zastaví a natáhne vzduch. Chvíli jen tak stojí, najednou vzepne hruď, zařve stejně mocně jako předtím a rozběhne napříč planinou přímo proti táboru. Vojáci začnou panikařit. |
| |
| "Hele, Röaso, potřebuju pomoct s tím, že mi seženeš co nejvíc vůní, ano, vůní, možná zabere jedna věc z historky. Já mezitím půjde k Slingovi aby pomoh zvonem." Povím a ihned začnu běžet zpět do chrámu. |
| |
| "Vůní? Jo, jasně, to snad nebude takový problém problém. Myslíš si, že když má na hlavě pouze nozdry, je to jediná šance, jak jej zmást?" Říkám jakoby mimochodem, to už ale mé nohy běží směrem k hloučku více lidí, kde mám větší šanci, že něco seženu. Dobrý nápad to vskutku je... snad bude fungovat. "Halooo, lidi, poslouchejte mě! Potřebuju co nejvíce vonných předmětů nebo čehokoliv, co vydává nějaký zápach! Flakonky s narcisovou voňavkou, sudy s jablečným moštem, opium, cokoliv! Musíme jej zmást pomocí jeho jediné zbraně- čichu!" Řvu jako na lesy a všímám si přitom pohledu několika lidí, kteří na mě hledí jako na blázna. On se má... může říct cokoliv a nejde vidět... a nakonec tu budu za pomatence já. Co se dá ale dělat, pomyslím si, to už ale se ale mé nohy rozbíhají hledat něco užitečného k boji... |
| |
| "Slingu, zvoň na poplach, nebo pošlu bohyni temnot aby tě utěšila, snad mě chápeš." Řeknu a reverend už jde a zvoní jako blázen."Proč si to tu musím odzkákat vždy jenom já, vždyť otec je z familije nejlepší v boji, co se flákáš slingu, mám tam nahoře až moc kontaktů." Povídám když nevidím slinga zvonit."Tak teď můžu mluvit se všemi, lidé tohohle táborararara, slyšte varovánííííííí! Bestie byla poslána, jako odpověď na postání, my nejsme zlí, my bojíme se, ža zrádce v našich řadách, pomstí se!" Řvu jako šílenec do zvonu, vidím lidi obrátit se na věž"Slingu, za tohle ukecám bohyni krásy, počkat, ty nemůžeš, chacha!" Říkám když skáču dolů."Tak kolik toho máš?" Ptám se Röasy a čekám na odpověď |
| |
| Výhra...? Uvidíme Jakmile Röasa začala pokřikovat něco o vůních, začli si všímat i vojáci, že na tom něco bude. Najednou úplně každý voják začal z kapes vytahovat listy opia, tabák, dokonce i flašky se špavkem a začli je nosit k lučištníkům, kteří listy nabodávali na šípy, namočili je do oleje, zapálili a vyslali někam mezi tábor a stvůru. Během několika málo vteřin se uprostřed planiny zvedal k nebi smradlavý kouř, nesoucí sebou pach tabáku, opia, špavku a dalších podivných přísad. Zřejmě to pomohlo. Ve chvíli kdy stvůra přiběhla ke kouři, zastavila se a začla pátrat po čichu...Očividně se jí však nedařilo zavětřit a navíc kouř z tabáku a opia také udělal své vlastní a velmi citlivý čich se brzy začal projevovat. Obluda se začla motat, máchat rukama na slepo a mátořit se. Padla k zemi jako šutr, zabořila svůj hnusný ksicht do hlíny a byla totálně omámená. Vojáci začli jásat, několik jich dokonce poplácalo Röasu po ramenou, gratulovali jí a děkovali. Velitel vyslal asi dvacet vojáků na koních s kopími, aby šli stvůru dodělat. Ukázalo se, že to ale nebude tak snadné. Jak se na první pohled zdálo, její kůže je sice průhledná, ale ani zdaleka tak tenká. Mohla být dobře dvacet centimetrů tlustá a navíc to nebyla tak úplně kůže. Vypadalo to, že samotná kůže byla obalená tlustou vrstvou jakéhosi želé, které se po utržení rány ihned zacelilo a dostat se až a kůži bylo prakticky nemožné. Pak si ale jeden z vojáků všiml, ze na jejím těle je místo, kde kůže pokrytá není. A to sice onen podivný hrb. Vojáci zajásali a všichni se vrhli na hrb. Jaká chyba. Už při prvním pohledu bylo na hrbu cosi podivného, a skutečnost byla rovněž taková. Jakmile první voják do hrbu bodnul, praskl. Z hrbu se najednou vyklubal vak nesoucí oblak zeleného dýmu....který se velice rychle rozšiřoval směrem od nestvůry. Oblak zastavil asi po dvaceti metrech....a vše co bylo uvnitř, okamžitě umíralo.... |
| |
| "Ježiši, rychle, uhlí, hadr, a jestli musíš udělej to na hadr." Řeknu a ihned začnu dělat svoji masku."Aspoň to přebyje ten smrad na chvíli, chce to ale taky vítr. Musíš použít to svoje spojení s přírodou a prosit ji, aby poslala vítr na odeslání toho plynu, násleďne bychom měli to želé po rozříznutí spálit, jako hydru." Povím a rychle běžím někam dovnitř."Řekni jim ať jdou dovnitř, a ať se skrči zavřou oči a nekoukja." Řeknu a čekám, až je nažene, mezitím začnu zacpávat okení škvýry navhlčenými hadry a to pořádně."Když to zabere, budeš mi dlužet pivo." |
| |
| Synned Když tak tupě poběháváš po táboře s mokrými hadry a uhlím, dostanes zezadu pecku do hlavy. Za tebou stojí velitel vojáků a vypadá, že tě brzy zadupe do země. Co tady kurva blbneš?! Na planině umírají vojáci a ty tady snad myješ okna od prachu!! Koukej popadnout nějakej štít a kladivo a začli se chovat normálně, nebo tě hodím pod gilotinu a odduvodním to tím, že vypadáš jako jeden jako jeden z těch stvůr z hory!!! Schytáš ještě jednu pecku do rypáku, než se stačíš vyhrabat na nohy je velitel tatam. |
| |
| "Možná tě sklamu, ale já jsem jeden z těch stvůr z hory, a od kdy mě vidíš, aha, od tý doby co je tu ten kouř, já věděl že jsem měl říst jenom vůně, né drogy. Ale řeku ti to takhle kémo, projistotu, ucpávám v kostele škvíry, aby jestli se ten plyn přiblýží, nešel dovnitř." řeknu a pokouším se zmizet jak nejrychleji můžu."A navíc ten sliz můžete zastavit jen ohněm." Řeknu když se pokouším běhat ještě víc."Já vůl, všechno co chytám je vidět. Hej Röaso, musíš mi pomoct s chytáním." |
| |
| Jo! Zabralo to! Usmívám se a nechám si blahopřát poté, co lukostřelci začnou střílet opiové a tabákové zapálené šípy. Rozhodně mu dlužím pořádnou pintu piva! Když se ale od příšery začne valit dým, uposlechnu rady svého společníka a utrhuju kousek svého pláště, abych si jej převázala přes nos a pusu. Třeba to ten jedovatý smrad alespoň pozastaví, než umřu... To si už ale sedám na zem do meditačního sedu, co nejdál tady od toho shonu. Nejlépe, kdyby byl vedle mě i nějaký strom, kterého bych se mohla dotknout. Pokud nebude, nedá se nic dělat, ale bude to trochu složitější. To ale nemění nic na tom, že uvolňuji svou mysl a nalaďuji ji na vlnu přírody, ke které se v poslední době je velmi těžké dostat. Třeba mi ale dnes bude přát štěstí... Pokud se mi to povede, pokusím si promluvit s mými přírodními bohy a laskavě je požádat, aby obrátili vítr směrem k příšeře, aby se neblížil k městu. Poté poděkuji, komunikaci ukončím a čekám, co se stane... |
| |
| "Jestli ti to pomůže, můžu zabodnout svůj hudební nástroj do země, je ze dřeva, takže technicky za to strom." Povím a nabízím svůj nástroj. |
| |
| "Jo, to by mi mohlo pomoct," řeknu, když ve své blízkosti žádný strom nespatřím. Poté se už ale usazuji a pokládám ruku na dřevěný nástroj atd. |
| |
| Konec...? Díky Röasiné prosbě se skutečně zvedne vítr vanoucí směrem k hoře. Problém ale je, že to na dým z nestvůry nemá žádný vliv. S největší pravděpodobností je dým magický, protože vytvořil přesný kruh kolem svého epicentra, vysoký po celé šíři přesně dva metry. Jakoby se na planině rozprostíral velký zelený koláč s přesně zaříznutými hranami. Z toho se dá usoudit, že dým se už dál šířit nebude, protože i přes vítr zůstavá jakoby to byl jeden velký kus oceli. Velitel vystopí na palisády, aby osobně prohlédl situaci. Kurva! zakleje a praští kladivem do dřeva, rmoucen zbytečnou smrtí mužů. Dobře tedy...Nedá se nic dělat, hned jak dým ustoupí, ustrojíme jim pohřeb. Zemřeli statečně! Je tedy ale důležité si zapamtovat pár věcí! Z toho co jsme dnes viděli je jasné, že hora už nebude jen nečinně přihlížet jak shromažďujeme armádu! Dnes se nám podařilo zneškodnit první stvůru, kterou hora poslala! Nevíme ještě, jestli je mrtvá! Ale budeme doufat! Každopádně, kdykoli tuto stvůru uvidíte, musíte ji zmást čich, nejlépe kouřem z tabáku, dostane ji to na kolena! Zatím ale nevíme jak ji zabít aniž by se nemusel někdo obětovat! Odteď, kdykoli ji uvidíte mířit sem k nám, bude pro lučištníky hlavní cíl její hřbet! Protože jestli sem s tím vak přiběhne a bouchne uprotřed tábora, je po nás po všech! Nyní vyšlete posla, aby jel do dalších táborů a oznámil tyto skutečnosti! Hned! Jakmile velitel sestoupí z barykády, vyjede okamžitě posel s životně důležitou zprávou. Velitel zamíří k Röase. Gratuluji, nebýt vás, mohli bychom to dnes asi všichni zabalit. To s tím pachem byl dobrý nápad. Ještě ale není ničemu konec. Sotva to dořekne, přistoupí k vám postava v černém plášti. Můžete děkovat bohům, že nejste všichni mrtví. S tou stvůrou už si nemusíte dělat starosti, je mrtvá. Dým z jejího vaku zabije i ji samotnou, slouží spíš jako bomba vrhnutá do nitra nepřátelské armády. Jejím hlavním úkolem je dostat mzi co nejvíc nepřátel a tam prostě prasknout. Velitel ale nečeká, než postava domluví, protože už podle toho, že o té stvůře ví něco víc je samo o sobě podivné. Sám postavu chytne za plášť a skolí ho k zemi, kde ho pak spoutá a odvede do středu, kde jej spoutá do pranýře. Rozeznějí se zvony a všichni v táboře nasměrují své kroky k pranýři s neznámým cizincem. Velitel stojí vedle něho. Po chvíli mu strhne kápi a odhalí tvář mladíka, možná tak osmnáct let, víc ne. Velitel rozpřáhne ruce a promluví k lidem. Tento mladík mi před chvíli prozradil pár tajemství o té stvůře. Podivné je, že víc, než jsme sami dokázali zjistit. Ptám se tě tedy, jakto, že toho tolik víš? Tvář mladíka je plná obav. Vím kdo stojí za touto zkázou... Táborem projede vlna zděšení a nechuti, občané začnou skandovat pro jeho setnutí hlavy. Jsem tu abych vám pomohl! Jsem oběť jeho činů stejně jako vy! Vím kdo to je a vím o co mu jde! Jmenuji se Adrian a jsem synem onoho muže! On není obyčejný člověk! Uzavřel smlouvu se samotným ďáblem! Přislíbil mu obrovský počet duší za to, že mu dá moc! A teď pomocí té moci rozšiřuje tuto zkázu, aby zajistil ďáblovi duše, které mu přislíbil! Naše duše! Nenávidím ho, stejně jako by, protože na mě zkoušel svo moc jako na prvním! Mladíkovi se na tváři objeví slzy a najednou nikdo z lidí ani nehlesne. Mladík jen zavře oči a stane se něco podivného. Celé jeho tělo se rozplynulo. A najednou stál vedle pranýře, vzpřímený. Nejsem stvůra. Toto ze mě udělal můj otec, který si myslí, že mne zabil. Chci ho zabít. Nevím, jak se do hory dostat, ale vím jaké vytvořil stvůry aby mu sloužili a pomohli získat naše duše. Jako důkaz vám mohu říct slabiny všech jeho stvůr a vy si to sami můžete vyzkoušet... Velitel se však zdá neoblomný. A co když jsi ty ten, co šíří zkázu a jen nás chceš vlákat do pasti?! Mladík na to jen sklopí pohled do země. Na tohle vám nedokáži odpovědět. Nevím, jak dokázat svě tvrzení, to byste se museli zeptat samotného ďábla. |
| |
| Když uvidím mladíka, jak se snaží přesvědčit ostatní o své nevině, začne mi ho být líto. Své rodiče si nevybíráme, tohle se mohlo stát každému z nás. Začínám být naštvaná na velitele a jeho kruté zacházení s někým, o kom neví vůbec nic. Není to spravedlivé, aby se k němu takto choval. Vykročím pár kroků z davu směrem k veliteli. "Není správné jej odsuzovat, když o něm nic nevíme. Samozřejmě, může lhát, ale pokud mluví pravdu, jistě nám to rád dokáže. Copak tu nemáš lidi, kteří umí prověřit, jestli někdo mluví pravdu, popřípadně jeho myšlenky?" |
| |
| Velitel se zamyslí.... Přiveďte Drognana. Hned. O chvíli později se davem prodírají dva vojáci vedoucí mezi sebou postaršího muže. Pomalu mu pomohou az k mladíkovi, který sebejistě stojí uprostřed toho davu. Velitel ukáže na mladíka. Drognane, potřebuji, abys prověřil tohoto mladíka. Tvrdí, že zná toho jež nám připravil toto utrpení, ale že s ním není spolčen. Drognan jen tiše přikývne a přisoutpí k mladíkovi, položí mu ruku na rameno a zavře oči. Asi po čtyřech minutách ticha Drognan sundá ruku a napřímí se. Pár vteřin jen mlčí a najednou se ohne a přede všemi lidmi je prostě pozvrací. Omlouvám se, omlouvám se řekne spěšně, když k němu spěšně velitel přiskočí. Ten chlapec mluví pravdu. Mě se jen udělalo špatně z toho, co mu jeho otec prováděl. Je mi tě líto chlapče. Upřímně líto. Hodně štěstí. Drognan se opět odšourá do svého příbytku, bledý jako stěna a vyděšený výraz. Adrian se otočí na velitele. Podívejte se, mohu vám dát veškeré informace o otcových stvůrách, je jich pět co já vím, netuším ale, jestli už nevytvořil jiné a horší od doby co se usadil v hoře. Velitel přikývne a odvede chlapce k sobě do stanu. |
| |
| "Hej, mladej, jestli vidíš tak mě neprozrať, facka od šéfa bolí. Řeknu a přichytím se na jeho záda když ho vedou. |
| |
| Když se přichytíš, velitel tě kladivem srazí k zemi. Běž dělat něco užitečného, nebo pranýřen skončíš ty! Lidé se na tebe dívají podivně, očividně by tě nejradši pověsili. Něco je asi špatně. |
| |
| "Bože, blbej tabák, nechápu jak mě můžete vidět, nikdo by neměl. Řeknu když se škrábu tam kde mě praštil."Asi bych to řekl takhle,žil jsem na hoře dokud bohové nezmyzeli a nenastěhoval se tam ten týpek, já věděl že tu nemám okounět a radši jít chránit jak řekl, ale nebojte, pomáhal jsem Röase, je to pravda, že jo? Ptám se když se na ní dívám."Jo a veliteli, všechno co jsem dělal bylo užitečný, ale zdá se že po zabytí bohů nemám komu nosit zprávy, takže jsem tu jako bestie, SLINGUUUUUUU!!!!!!!!! AZIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIL!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Řvu když bežím do kostela abych se tam schoval. |
| |
 | 1. Den v novém městě Jo tak tahle holka byla hodně divoká, řeknu si když si zapínám košili, vycházím z domu a něco mě napadne Udělám otočku a v rukou se mi objeví růže, přivoním k ní a hodím ji holce do klína, ta ji zvedne, chytne ji rukama a zhluboka k ní přivoní. Měj se puso. mrknu na ni a sladce se usměju. Vyjdu z domu a uvidím že a náměstí je nějáká sešlost. Co se to tady sakra děje řeknu a máchnu rukamado stran. Lidi se tak zabijácky dívají do místa kde je nějáký divný ježek kterého jsem ještě neviděl. Příjdu k němu a řeknu Nechte ho na pokoji nebo uvidíte co já dokážu řeknu s výstražným pohledem a vztekem v hlase. |
| |
| "Děkuju, ale jak víš že nejsem zlej, a pro krista pána, jsem dikobraz, DIKOBRAZ!!!" Řeknu, protože na tohle jsem dost háklivej."Promiň, víš, ježci mají tlustý a krátky bodliny, zatímco dikobrazy tenký a dlouhý." |
| |
| Quill pig a Arnarmo Jakmile do akce zakročí Arnarmo se svým sebejistým prohlášením, většina mužů se na vás dva otočí a z jejích očí je vidět, že sranda končí. Na koho si tady vyskakuješ?! Co si o sobě vůbec myslíš?! Ty hajzle jeden!.... Nadávky začnou lítat táborem a muži se ujmou akce sami, popadnou Quill piga i Arnarma a odnesou je oba k pranýřům, kam je oba připoutají. Tady budete než se naučíte oba chovat, šmejdi!!! Dav opět odejde a nechal vás uprostřed tábora pro smích dětem a vojákům. |
| |
| Pokažený den Sakra proč já za něj vůbec nasazoval ten krk, řeknu si když jsem v pranýřích. Takhle to dopadá když za někoho nasadím krk. No co není to poprvé co jsem v pranýři řeknu a usměju se Víte o tom že tohle není nejlepší způsob boje proti těm zrůdam co vám řádí za hradbami? zeptám se s posměšným úšklebkem Mimochodem já jsem Arnarmo ale přátelé mi říkají Arn řeknu ježkodikobrazovi |
| |
| "Ale no tak, veliteli, je to můj přítel a jeho slova o pomoci jsou pravdivá. Jeho nápady jsou vskutku dobré, bez nich bych byla ztracena nejen já, ale i celé město. No vás by snad napadlo zahnat tu potvoru pomocí pachů?" Uvažuji nahlas, zatímco se stavím po bok dikobrazovi. "Myslím, že by nebylo moudré jej tu nějak omezovat. Nakonec, každý to máme nějaké poslání. Nebraňte mu vykonávat to jeho." Odmlčím se. "Nebo si snad myslíte, pro nás nic neudělal?" |
| |
| Po nějaké době vyjde ze svého stanu velitel i s Adrianem. Udiveně se podívá na pranýře. Co vy tady děláte...? Poté co mu nějaký voják vysvětlí okolnosti vašeho uvěznění se velitel zasměje. No...nechte je tam do zitřka, pak se uvidí co s nimi....Zatím nepředvedli nic, jednoho jsem ještě neviděl a ten druhý tu jen pomateně pobýhá a dělá kraviny. Takhle aspoň nebudou překážet. A teď Adriane...Máme něco na práci! Vojáku najděte a přiveďte za námi tu dívku, která přišla s tím nápadem s těmi pachy. Musíme s ní mluvit, okamžitě! Velitel s Adrianem zmizí opět ve stanu a voják se vydá hledat Röasu, aby jí oznámil, že ji hledají ve hlavním stanu. |
| |
| Nechám se doprovodit až k veliteli, avšak předtím, než mi stihne cokolov oznámit, se rozmluvím sama. "Pane. Je nespravedlivé, abyste pranýřovali to dikobrazí stvoření. Ten nápad s pachy mi poradil on v době, kdy jej ostatní vidět nemohli. Je to přítel a jistě uznáte, že toho pro záchranu tohoto města udělal hodně." Promyslím další slova... "Toho druhého... půl-elfa... sice neznám, ale též si o něm nemyslím, že by to byl zlý člověk. Neprovinil se ničím, než že udělal to, co považoval za správné- zastal se bytosti, která dle jeho úvahu zastání potřebovala. To přece není provinění proti zákonu." |
| |
| "Hej, já jsem její radní, no tak, žil jsem tam 50 let, vím o obyvatelích hory víc než Adrian, nejspíš ale stejně!" Říkám když se pokouším dotat ven"Takže, Arne, já jsem Synned, tady mi ale říkáj prohnaná kryso, lenochu, čumile, cokoliv tě napadne, tak mi tady říkaj. Řeknu a podávám ruku."Já jsem idiot, vždyť tu mám přece sílu." řeknu a snažím se aspoň odtrhnout pranýř od země. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Já je na pranýř neposlal, hodili je tam občané, já ne. Každopádně, půlelf si vyskakoval a to lidi nemají rádi, ten zelenej nesmysl vedle něj tu pobíhá už pár dní, nevím kde jste vzala že ho nikdo nevidí, vidí ho úplně všichni a všem jenom překáží. Pobíhá tu jak magor, skáče lidem po zádech a neustále otravuje kněží v kostele. Podívejte se, teď nemáme čas řešit ty dva venku, jestli ten pytel bodlin přišel s nápadem ohledně těch pachů, dobře pro něj. Každopádně mé rozhodnutí platí, zůstanou tam do rána, třeba se uklidní a začnou se chovat zodpovědně a ne jako malý děcka. Opravdu nemáme čas řešit ty dvě paka, máme jiné věci na práci a my vás potřebujeme. Respektive tady Adrian vás potřebuje. Adrian se jen tiše pousměje a pak dál kouká do mapy, která vypadá jako mapa okolí hory. |
| |
| Ve chvíli kdy vojáci Quill pigovo vzpouzení, přiskočí k němu s meči a kopími. Slyšel jsi snad velitele ne? Zůstaneš tu pěkně do rána, než ti zchladne hlava. Třeba si pak rozmyslíš skákat po lidech. |
| |
| "Já ale nejdel tak dlouho, že už mi hlava padá, a to nesmí, nateče mi tam krev, prosím, aspoň starej chleba a vodu." povídám když mi břicho kručí jak naštvanej vlk vrčí. |
| |
| Tak já ti budu říkad Synnede řeknu a mrknu na něj Tak ted by se mohlo stát něco co by nás odtud dostalo řeknu a potozhlédnu se všude kolem Hej nechte ho na pokoji vožralové řeknu se vztekem v hlase To že je jiný neznamená že si na něj šňupáci jako vy budou vyskakovat |
| |
| "Konečně někdo kdo ně chápe, podle šavlí bych řekl šermíř, ale na piráta máš dost věcí. Asi ho nebudeš znát ale jeden tvůj kolega utekl popravě tolikrát že už to není vtipný." Řeknu když si ho prohlížím. |
| |
| soukromá zpráva od Röasa pro |
| |
| To si piš že tě cháp, kolikrát si mě dobírali kvůli toho že jsem půlelf usměju se na Synneda A jak že se ten chlap jmenuje? |
| |
| "Ten co se mění na stín a teleportuje? To je Adrian, ach jo, ten se má, a já můsím skákat a běhat, to mi říká, aspoŇ na místě." Řeknu a ihned začnu pohybovat nohama, jako bych chtěl běhat."Tohle není tak špatný, HELE! mohli byste mě sem každý ráno na deset minut dát, pouze dokud tu budu." Řeknu když pokračuju s chozením na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Pokladnice informací? Vím jen ždibec, koneckonců nikdo neví co si mezitím otec všechno nachystal za překvapení, zatímco jsem se válel v mrákotách u nás ve sklepě. Vím jen o těch obludách, které vytvářel už u nás doma a experimentoval s nimi. Vytvořil jich asi 5 co si já pamatuji. Každopádně, je jen jeden způsob, jak otce zastavit...A to sice se za ním prostě vydat. Potřebuji sestavit schopnou družinu. A co jsem viděl, dokázala jste ovlivnit vítr. I když to proti tomu dýmu nebylo nic platné, může se to hodit i jinak. Adrian se zachmuřil. Myslí si, že mě svými pokusy zabil, ale vypadá to, že mi dal víc síly než slabin, což asi nebyl jeho pravý záměr. |
| |
| A víš co to není špatný nápad odsouhlasím Synnedův nápad Je to celkem dobré procvičování nohou začnu taky běhat na místě |
| |
| soukromá zpráva od Röasa pro "Pokud se chystáš vytvořit něco jako... odboj... ráda se připojím. Ostatně proto jsem taky zde." Jak já nesnáším ty formální rozhovory... nadruhou stranu... nevím, co od něj čekat. "Bude mi ctí." Ukloním lehce hlavu. Nadruhou stranu... zním celkem... přesvědčivě. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Adrian se jen lehce ukloní a odejde ze stanu. Asi bude hodně unavený. Velitel se napřímý. Dobře tedy, přijď prosím ráno. Dořešíme to a připravíme vás na výpravu... |
| |
| Konečně ráno....možná Den se přehoupl do večera, večer do noci. Ta jako každých dvacet čtyři hodin zase utekla před prvními paprsky slunce, které tentokrát polechtali jako první dva podivíny uprostřed tábora, kteři zde byli připoutáni do pranýřů. Tábor pomalu zase začíná žít. A očividně se něco chystá. Něco velkého. |
| |
| Ráno se vzbudím kvůli obrímu hladu."No tak, hlídači, aspoň kousíček chleba, hladovím vic než si můžete představit." Ř eknu když mi obličej začíná chábnout. |
| |
| Ráno Dejte mi nějákej chleba nebo tady zdechnu, a budte si jisti že dostanete mor nebo jakoukoliv blbost jestli mě necháte zemřít řeknu ospale a odplivnu si Pustte mě, je nejvyšší čas začít s ranním šermem |
| |
| soukromá zpráva od Röasa pro Vstávám zároveň s prvními slunečními paprsky, a hned po neodkladných věcech si to namířím do stanu velitele. Samozřejmě se první zeptám, jestli smím vstoupit... "Dobré ráno a síla s vámi. Včera jste nařídil, že dnes ještě musíme něco dořešit. A jinak- kde je Adrian?" |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Omlouvám se, mám asi zpoždění. A za ten příchod se taky omlouvám. Hodí na sebe svou tuniku a ve spěchu roztahuje mapu, tuniku si ani nestíhá zapnout, takže ji tak nechá a ukazuje na mapu. Vyrazíme k opačné straně hory, mám takové tušení že tam by mohl být vchod do nějaké jeskyně. Ještě ale potřebujeme ty další dva nebo tři. Röaso napadl tě nekdo? |
| |
| soukromá zpráva od Röasa pro |
| |
| "Ach jo, proč se to pokazilo, proč se to muselo stát, bylo to skvělí než jsem začal bojovat s tím monstrem. Nejspíš je to karma." |
| |
| "Hej Arnarmo, máš v kapse dýku?" Zeptám se. |
| |
| Nemám řeknu vesele Kývnu na botu tak aby to viděl jen Synned |
| |
| "Dík." zašeptám, soustředím se na tu dýku jak nejvíc můžu, snažím se to udělat tak aby se mi dala do ruky. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Jo, to já taky....Potřebujeme tu družinu...a co nejdřív vyrazit. Napadl vás někdo? Kdokoli, kdo je aspoň trochu schopný a dokáže překousknout své vlastní ego a poslechnout kluka, kterýmu je teprve osmnáct. Opět se zachmuří. |
| |
| soukromá zpráva od Röasa pro |
| |
| "Kdo říká že MĚ je 18? já jsem pil podle vašich zákonů alkohol když tady šéf byl ještě v plínách, a to už je nějaká doba." Povím když zaslechnu rozhovor ze stanu."Kémo, jestli seš pirát, tak mi potvrď jednu dohodu, že když se jeden z nás ožere až to slepoty, tak mu druhej pomůže." Řeknu směren k Arnarmovi. |
| |
| To si piš že ti pomůžu, umíš karty nebo kostky? řeknu a zasměju se. Ty budeš asi pěký kvítko. usměju se na Synneda |
| |
| "obojí, k tomu ještě domino a othello." Řeknu, protože nemyslím že by Arnoarmo tyhle hry znal."Obě jsou z Japonska, skvělá zem." |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro To myslíš vážně? Tomy půlefovi je dobře přes 30...A to stvoření vedle něj...se nazývá boží posel...A je mu nejměné 400 let. Ale dobrá. A já přidám také dva. A jsme kompletní a můžeme vyrazit. Adrian vyjde ven ze stanu. |
| |
| Začátek Adrian vyjde ven ze stanu. Velitel nechá propustit dva podivíny na pranýřích a nechá jim hned donést nějaké to jídlo k snídani. Pak jen potřese Adrianovi rukou a zase zmizí dělat svoji práci. Adrian si Quill piga a Arnarma prohlédne. Dobrá tedy, Röasa se za vás přimluvila. Půjdete s námi. To jsme čtyři. A já přidám ještě dva, co mě tak v noci napadli. Odněkud z uliček se zjeví dvě postavy, jedna žena, druhý vysoký, statný muž, na první pohled tvrdý válečník. Žena je oblečena v bílých šatech, už tak od pohledu to nejspíš žádná bojovnice nebude, spíš léčitelka. Mezitím vyjde ze stanu i Röasa. Adrian lehce pokyne směrem ke dvou nově příchozím. Dovolte, abych vás představil. Tohle je Ajane, čarodějka a léčitelka. Pomůže nám objevit vchod a semtam nám vyléčí i nějaké to zranění, nepočítejte ale s tím, že vám nechá narůst novou nohu, nebo nedej bože, prodlouží penis pánové. Tento muž je Mathias, zkušený válečník a nebojácný dobrodruh. Tedy aspoň co já vím. Teď byste se měli představit asi vy dva, sám totiž nevím vaše jména. Adrian jakoby nabral novou sílu a najednou měl víc elánu. Vojáci zatím co se představujete přivedli pět koní. |
| |
| "Já jsem Synned, můžeš mi říkat domovník, protože tvůj fotřík si teď určitě ohřívá prdel u mě doma. Ale jsem možná neslušnej, bohůžel ale jsem tam měl hezkou sbírku dýk." Povím když si do pusy dávám další sousto a piju."Z jedné části díky mě se tam teď ten´Boomer´ válí, tak, a máte pro něj jméno šéfe. |
| |
| "A je jisté kdo půjde pěšky, zdá se že já, au." Povím když mi něco přistane na hlavě. |
| |
| Setkání Konečně nás propustí z pranýřů a dají nám jídlo. Okamžitě se zakousnu a napiju se z plna hrdla. Objeví se krásná žena a statný válečník. Arn jméno mé krásná dámo řeknu šarmantně, párkrát zamávám rukou a objeví se mi v ní krásná rudá ruže s listy bez trnů. Pro vás krásná slečno řeknu a nabídnu ji růži |
| |
 | Dívám se skelnýma očima před sebe. Růži vůbec nevnímám. Všechno je poslední dobou rozmazané. Mám pocit že mi duše praskne jak jí neustale napínám meditací a znovu všechnu svou moc vkládám do lečivých kouzel abych se pokusila pomoci potřebným. Jenže nedokážu dělat zázraky. Něco se mi táhne hlavou už od doby kdy jsem se svou láskou zaslechla ten hlas, jenže si nedokážu vzpomenout co přesně říkal. Jsem unavená, ale dokud mě za ruku drží Mathias věřím tomu že bude vše v pořádku. Jen kdybych našla centrum tohoto utrpení. Hlava se mi motá. Tuším že kdybych nebyla tak unavená věci se vyjasní... |
| |
| Dobře, chápu, jsi lezba vyhodím růži a ta se rozprskne na její okvětní lístky a ty pomalu padají dolů. Zakousnu se do jídla a popíjím. |
| |
 | Starostlivě pozoruji svou drahou polovičku, jak je opět na pokraji kolapsu. V myšlenkách mi opět vypline, že sme sem neměli chodit. Tentokrát jsem svůj vnitřní hlas neposlechl... i když předtím už nám tolikrát zachránil kůži. Když ona tolik naléhala. Z těchto myšlenek mě vytrhne až "Pro vás krásná slečno". Jak já tuhle větu nesnáším. Pomalu otočím hlavu ke zdroji, který toto pronesl. "Bohužel si má žena(pronesu trochu ostřeji než jsem zamýšlel) od vás tetno dar nemůže vzít. Je ráda že se vůbec drží na nohou a bohužel ani moc nevnímá co se kolem děje. Poslední dobou bohužel až moc často.(poslední větu řeknu smutným hlasem) Mohu se zeptat na vaše jméno? My jsme vám už byli představeni." |
| |
| Zase vstanu a řeknu V tom případě se omlouvám řeknu a podívám se mírně do země Mé jméno je Arnarmo ale říkejte mi Arn nastavím ruku na potřesení |
| |
| "To je v pořádku, nejste jediný. A po tom dlouhém čase s ní jsem si na toto zvykl. Snaží se pomoct každému a potom vypadá takhle." Přijmu nastavenou ruku a potřesu s ní. "Těší mě." |
| |
| "Jak jsem řekl, Synned, ruku ale radši nepodám." Řeknu když ukážu jak je zaprasená."Jo, aha rukavice." Řeknu, sundám si pravou rukavici a potřesu rukou. |
| |
| Adrian si jen tiše promne obličej. Ach jo... Lehce mávne rukou na Mathiase a Ajane, znají se dobře, poznal je už před nějakou dobou. Těžkou minulost mají ti dva za sebou. A jen láska jim pomohla to přežít. Bohudík. Dobře, takže tedy pro začátek, naším cílem je hora Tiris. To už všichni víte. Zadruhé, je mi teprve 18 a vím, že se vám mě bude těžce poslouchat, zvlášť ti, co jsou o hodně starší než já. Jelikož ale já svého otce tam uvnitř znám, tak vám nic jiného nezbyde. Samozřejmě, já nejsem v boji tolik zkušený....takže to si spíš budu nechat radit od vás. Pak se ale otočí přímo na Quilla a na Arna. Podívejte se vy dva, Mathias a Ajana příšli aby nám pomohli. Ty si Synne nech ty svoje pánbíčkářský průpovídky někam jinam, bohové tě sem hodili jako do jámy lvové. Tu moc mému otci dal ďábel, což je taky bůh...A hádej na co asi tak ďábel chce miliony duší. Do špajzu si je asi nedá, tak zapni svůj dikobrazí mozek a buď zticha. Jestli ďábel získá naše duše, je po nebi i po tvém domově! Takže si nech svoje neslušný kecy jinam, protože jestli sis nevšim, tak tvoje magické schopnosti tak nějak nefungují a ani fungovat nebudou. Můj otec dostal od ďábla artefakt, který utlumuje schopnosti bohů a božských stvoření, když se k němu přiblíží. A ty jsi blízko něj, protože je v hoře, aby na mého otce nemohli bohové zaútočit. Doufám, že už ti to došlo....A co se týče tebe Arne, Ajana prožila minulost jakou ty si nedokážeš ani představit. A smiř se s tím, že přístích několik týdnů si jen tak nezašukáš... Adrian se zase otočí a zamíří ke koňům, kteří na sobě už nesou náklad s jídlem a pitím. Svižně nasedne a pokyne i vám. Je čas vyrazit. Nemáme času nazbyt. Co vás zarazilo asi nejvíc, je to, že Adrian nemá žádnou zbraň. |
| |
| "Ty nevíš kkolik toho namelu když se nudím, bych ti pověděl celej příběh o tom jak Dante šel do pekla zachránit Beatrice, osvobodil ďábla, pak ho uzavřel v ledu, takže se hodně dlouho nehejbal." Pošeptám. |
| |
| Můj zamlžený zrak se pomalu vrací do normálu. Ano můj milovaný řekl, že tomu učiníme konec, ale jak je mi stále utajeno. Ještě chvilku musím nabírat sílu. Po tvaři mě pohladí cosi hebkeho... snad květina. Rudé lístky růže? Proč poletují ve vzduchu? Ta vůně mi připomíná dětství. Tápu pohledem po svém okolí až zahlédnu cosi natahující drobnou ručku kamsi. Možná k Matiasovi. Netuším proč je to tak malé. Že by panenka, osamělá hračka kterou někdo nechal v blátě (skřítek). S výrazem lítosti ve tvaři se k ní skloním a něžně jí uchopím pod ramínky. Přivynu jí k sobě. Abych upokojila i svoje srdce vtisknu tomu malému oběktu polibek na čelo a pak se podívám na stín (půlelfa) který stojí přede mnou. Napřáhnu ruce. "Ztratil si svou hračku?" zeptám se nevině. Pomalu začínám přicházet k sobě. |
| |
| "Promiň Matiasy, ale ona má nejspíš trochu zamlženej zrak, A JÁ NEJSEM HRAČKA, promiňte, jestli jsem vás vylekal." Omluvím se."Tak se taky nauč dělat hračku a poloslepá holka udělá něco podobnýho." |
| |
| To co se stalo dalších pár sekund jsem nepochopil a ani nepochopím. Ta jeho ženuška je fakt hodně mimo zazní mi hlavou Mmmm..... hračku jasně, Jo řeknu zmatěně Ten mladý klučina který má stále Akné na tvářích začne něco mluvit ale vůbec ho neposlouchám, místo toho si vytáhnu kapitánovu šavli a začnu si ji prohlížet. Je to vážně krásná zbraň a kapitán mi ji dal. Panic zašeptám Synnedovi do ucha Ty roubík nepotřebuješ neboj řeknu a mrknu na něj To spíš tady ten šulin pošeptám mu znovu Tak kdy vyjdem?? |
| |
| Pokusím se seskočit z uchopení."Ale bejt hračka byl bych nejlepší." Povím když utíkám do kostela, odkud nesu hrnek."Tady máte, dejte si." Nabýdnu Ajane černou tekutinu se zvláštní vůní. |
| |
| "Omluvit bych se měl spíš já. Bohužel neví co dělá, ale za chvíli to bude snad v pořádku." Odzátkuji měch s vodu a přiložím ho Ajane k ústům. "Napij se trošku, udělá ti to líp." Poté co se napije, měch opět zazátkuju, vezmu Ajane do náruče a odnáším ji směrem ke koním. "Zvládněš cestu na koni?" zeptám se jí láskyplně když jí nesu. |
| |
| "To je láska, co já teď s tím kafím, ale stejně potřebuju probudim." Povím když přemýšlím"Nechce někdo, já to nechcu vyhodit." |
| |
| Láskyplně obejmu Mathiase kolem krku. Má magická síla se ke mě pomalu vrací. "Odpusť mi lásko opět jsem se dostala do pěkné šlamastyky. Nechtěla jsem aby to tak dopadlo." Neodpověděl mi, jen mě pohladil po vlasech. "S tebou až nakonec světa jak jsem se slíbily. A já pojedu. Kůň mě ponese, protože nejsem nikdo, kdo by mu chtěl ublížit. Neboj se o mě." Potřesu hlavou. Do nosu mě zaštípne nějaký hutný pach, který vyděsí mé čichové buňky a nasledovně i celé tělo. Ačkoliv můj stav byl něčím uklidňujcím, jsem tou vuní neodolatelně přitahována do reality a nic tím už neudělám. Uvědomím si souvislosti a zrudnu jako rajské jablíčko. Proto zabořím Mathiasovi tvář do plaště. Stydím se.... |
| |
| "Já taky skoro omdlel když to bylo poprvé, nu což." Řeknu a začnu pít."Na kafe si člověk musí zvyknout." Povím a nesu hrnek zpátky. |
| |
| Když vidím ty dva jak drží spolu a milují se tak mě z toho zapíchá u srdce. Tomu se říká láska ne celý život řeknu a usměju se na oba. Možná bych Mathiasovi měl pomoct s tou ženou ale nevypadá na to že by to potřeboval. Zhluboka se protáhnu a trošku si cvičně do větru zašermuju. |
| |
| Jakmile dopiji jdu ke koním, jakmile si kleknu, a dám ruky na zem, čekám jestli toho někdo využije."Mathiasi, Ajane po mě může vylézt." Řeknu a čekám co Kráska a zvíře udělají. |
| |
| Přátelsky se usměju (i když mi to zrovna moc nejde) "Díky za tvou ochotu pomoct, nicméně už jsem zvyklý. Přeci jen už toto dělám nějaký ten pátek." Zatímco mluvím, usazuji Ajane opatrně do sedla, pomáhám jí do třmenů. Poté se rozhlédnu a přepočítám koně. "Hm..." vezmu Synneda a posadím ho do sedla k Ajane. "Její kůň má nejmenší zátěž. Pojedeš s ní." suše oznámím stvořeníčku. "A dávej na ní pozor" pronesu lehce výhružným hlasem |
| |
| "Ehm, jsem zvyklej chodit." |
| |
| "Ale nebudu neslušnej, zdá se že v týhle grůpě budu Grimli já." Povím a snažím se dostat do role."Tak tohle je špatný. Nevím jak vi, ale já na koně nejsu zvyklej, to víte, když posel může normálně běhat až 100km za hodinu, teda pokud je to urgentní." Povím a slezu. |
| |
| Adrian se lehce otočí k vám. Synned nepotřebuje koně, bude běhat před námi a dá nám vědět, kdyby se dělo něco špatnýho. Stejně by ho kůň jenom zpomalil. To už ale lehce svého koně pobídne a pomalu vyrazí k hlavní bráně tábora, která je ústí přímo na planinu u hory Tiris. Je čas jet. Ty betie čekat nebudou. |
| |
| Vidím jak klučina pobídne svého koně k jízdě. Obratně naskočím na koně a pobídnu jej k jízdě. Přijedu k Mathiasovi a s úsměvem řeknu Tak jak jste se vy dva seznámili?? |
| |
| Jakmile slezu jdu o kus dál a zařvu na někoho na bráně:"Hele, kémo, vidíš kouř?" Zeptám se jak nehlasitěji umím, určitě to ostatní naštvalo, ale rád bych abychom přežili co nejdýl."Jestli tam jsou tak se tě Adriane musím zeptat, jak se zbavímé toho Boomerova kouře." Povím a čekám, jestli Adrian řekne nějaký tajnosti. |
| |
| Souhlas, setkání, výprava... Jsem ráda, že Adrian přijal můj návrh vzít Arna a toho dikobraza s sebou... s tím jejich věkem... jsem to sice tak úplně neodhadla, ale přesto si připadám alespoň trochu důležitá. Při setkání s párem Ajane a Mathias lehce ukloním hlavou. "Je mi ctí. Jméno mé Röasa. Ale to si asi stejně pamatovat nebudete..." Tak zvodřilostní fráze máme za sebou. Zaujme mne Ajane a její skelný pohled. Vypadá jako mimo realitu... kdo ví, jaké věci by byla schopna udělat, kdyby se třeba dostala do úplného transu... To už ale padá návrh k odjezdu. Nemůžu než souhlasit. Na koni jsem ale ještě nejela... Přijdu tedy k němu, pohladím jej po krásné hřívě a srsti. Pokouším se mu prostřednictvím napojení na přírodu vysvětlit, že jsem přítel, avšak že na něm jezdit neumím... a že bych byla ráda, kdyby mi jízdu co nejvíce usnadňoval. |
| |
| Překontroluji zásoby a vybavení. Poté co dokončím kontrolu všeho důležitého nasednu na koně. Pobídnu koně, když si všimnu Arna který míří ke mě. Přitáhnu lehce zvířeti uzdu aby zpomalilo a počkám. Chvilku jedu vedle Arna a když pronese svou otázku, tak mu se smíchem odvětím: "To je hodně dlouhá historie a asi by si jí stejně nevěřil. Ve zkratce.... (zamyslím se) má ráda zatoulaný psy." Usměju se a pobídnu koně, abych srovnal krok s Ajaniným koněm. |
| |
| Nakloním se ke koňské hřívě a láskyplně pohladím zvíře. Nic neříkám tady nejsou potřeba slova. Jen pocity. Já věřím tomu šlechetnému zvířeti a doufám že i ono bude věřit mě a ponese mě bezpečně. Pak pohladím i skřítka a přátelsky se na něho usměji. Zmatenost z mého pohledu zmizela. Jsem to opět já. "Byla bych velice ráda kdybyste mě mohl doprovázet na cestách." pronesu prosebně a pustím ho. Poté se otočím k Arnovi. "Velice se omlouvám ze svou dřívější netaknost. Je mi velice líto že někomu, kdo v sobě nosí jak krev smrtelných, tak nesmrtelných způsobuji další potíže. Je mi známo, jaký osud váš lid provazí a věřte tomu že jste nalezl přitele, ačkoliv se to zdálo v počátku nepravděpodobné." Vyjedu po boku svého manžela za Adrianem |
| |
| Jakmile se otevře brána tábora a vy vyjedete ven, před vámi se rozprostře dlouhá planina, na jejímž konci je hora Tiris a les kolem ní. Adrian se na Quill podívá. Ten kouř zmizí sám po několika hodinách...Jinak, drží se na místě, tak bychom ho prostě objeli. Ty těm stvůrám říkáš Boomer? To je dobrý. Mimochodem, ještě jsem vám neřekl o těch dalších. Boomer je tedy ten jeden, toho už jste potkali. Tihle Boomeři ale dokážou i v tom vaku nosit jiné potvůrky namísto toho plynu. Boomer slouží pouze jako...řekněme beranidlo, který prostě naletí do nepřátelských řad a vypustí tam plyn, nebo své spojence. Jelikož jejich kůže je neproniknutelná, tedy aspoň fyzickou silou, jsou na to dokonalí. Dokážou tam nosit impy. Takoví malí ďáblící, vypadají jako přerostlé krysy chodící na zadních nohách...Za každou cenu se musíte vyhnout jejich ostnům, které mají na temeni hlavy. Vytrhávají si je a hází je po nepřátelích, popřípadě bodají. Jsou plné velmi silného jedu....Potom...ještě můžeme potkat takové lítající potvory. Co by byla armáda bez lítajících hajzlů. Nevím jak je popsat, něco jako netopír a orel dohromady. Mají blanitá křídla a silný zobák, peří na hrudi a zádech. To peří je ale nebezpečné, neslouží k ochraně, ale k útoku. Tihle zmetci se dostanou nad nepřítele a začnou pouštět peří na něj. Peří je pokryto takovým práškem, kterej se z nich uvolňuje jak padají a uspí všechno pod sebou. To jsou tři, ještě vím o dvou. Hmmmm...Ještě je tu, jak já mu říkám, kerber, po tom legendárním kerberovi z pekla. Tohle ale není pes, je to zase nějaká zpatlanina, co můj otec vytvořil. Má tedy tři hlavy, ne však vedle sebe, ale na různých častech těla. běhá po čtyrech a je sakra rychlej. V zubech má jed, který paralizuje. Nevím jak ty hlavy má, řekl bych, že pokaždé jinak, tak nějak náhodně. No a poslední, to je tátovo mistrovké dílo, na tom si dal záležet....Je vysoký asi jako člověk, na hlavě má rohy jako sám ďábel. Řekl bych, že celkově jeho postava vypadá jako lidská, až na to, že má docela delší nohy a kratší tělo, ruce má přibližně stejně dlouhé jako člověk, ale zakončené drápy. Taky má silný ocas, kterým se asi taky umí ohánět. Doporučuju se k němu nepřibližovat, má totiž neuvěřitelnou sílu, dokáže rozsápat člověka jako nic. Spoléhá se ale pouze na zrak. Nemá ani uši, ani nos. I tak ho ale podceňujte, má oči jako pavouk, vidí téměř i za sebe. No a....ještě tedy poslední výtvor....já... Poslední slova řekne zklesle, dívá se při tom do země, jakoby měl na krajíčku. |
| |
| Náhle si všimnu další postavy. "Sakra co se to se mnou děje. to je asi ta únava. Jak jsem si nemohl všimnout že s námi jede ještě někdo. Vždyť jsem přepočítával koně. A přeci na mě ještě mluvila. I když jen krátce. Představovala se mi. Jak jen to jméno bylo?" chvíli hloubám.. "Röasa. Měl bych jí aspoň pozdravit." "Hned budu zpátky Ajane." Otočím koně a zamířím k druhé ženě. "Omlouvám se, ale poslední dobou je toho na mě dost. Jsem velice rád, že můžeme jet s vámi. Má žena plýtvala silami tam, kde to bylo zbytečné. Ačkoli nikdo nevidí rád když něco, či někdo koho máme rádi umírá či ho něco bolí. Doufám že naše spolupráce ochrání zbytek skupiny. Po tom co jsme před chvílí slyšeli, tak budeme opravdu potřeba." |
| |
| Cesta Když vyjedeme na cestu tak zahlédnu kouř a klučina navrhne že by jsme ho měli objet. Mě to nevadí ale nebudu se k tomu vyjadřovat, hned když začne kluk mluvit něco o monstrech tak sáhnu do vakz pro Hnědou knihu s prázdnými listy uvnitř, pak vytáhnu ještě tužku a začnu kreslit všechny příšery o kterých začal mluvit. Načrtnu si je tak lehce a pak je dokreslím až skončí. Mimochodem Roaso já jsem Arn a jsem ti moc vděčný za to že si nás odtamtud dostala |
| |
| Všímám si Mathiase, jak suverénně otáčí koně a vydává se směrem ke mně. Když jeho kůň najednou jede vedle toho mého, znejistím ve své jízdě, avšak můj milý koník je dostatečně rozumný a hodný, a tak nakonec dolů, kvůli svému zaváhání, nespadnu. Poslouchám pozorně, když mluví o své ženě. "Ach ano, tvá žena je jako anděl." Je blízko, a přitom tak daleko... "Doufám, že se jí v nejblížší době udělá lépe. Už kvůli ní, nečeká nás nic dobrého. Ať štěstí stojí při nás." Pojednou slyším, že na mě promluví Arn. Nějaká slova díku... o ty opravdu nestojím. Udělal by to přece také... vlastně asi neudělal. Na základě tohoto uvědomění mu odpovím. "Bohové vedli mé rozhodování. A nakonec... ten pranýř jste si nezasloužili." Na rtech se mi objeví nepřítomný úsměv. To se už zase snažím scítit s koněm, na kterém jedu. Díky za tvou pomoc, děkuji mu vduchu. |
| |
| Dívám se kolem sebe a vtřebávám atmosféru. Snít bylo krasné. Už chápu proč se mi to tak líbilo a nechtělo se mi zpátky. Jen cítít láskyplnou ruku své lásky a potácet se od domu k domu bylo jednoduché, ale teď musím ze své krásné ulity vystoupit. Poslouchám vyprávění a cítím jak se mi do srdce vkrádá strach. Nechápu o čem přesně je řeč, ale nelíbí se mi to. Poslední slova mi zahrají na struny duše dysharmonickou melodii. "Pakliže děláš co chceš a nikdo nevede tvé kroky nejsi ničím výtvorem a nikdo nemá právo pokoušet se tě ovládat. Vše má svou duší a zaslouží si žít. Předsudky jsou tou nejodpornější věcí na světě. Ať už je má někdo k tobě nebo ty sám před sebou." Tyhle slova ze mě vyletí aniž bych sama chtěla. Můj hlas je rozhodný jako bych říkala něco co je pro mě modlou, svatou pravdou. |
| |
| "Takže impové, orlové a ďábli, ten Ďábel, to může být Tank, kvůli jeho síle, ti netopíři, říkáš prášek? To bych řekl, asi smoker, a ten imp, jestli skáče na lidi tak to může být Žokej, protože se nás drží." Řeknu když vymýšlím jména."Tos neviděl kerbera z pekla, ten je samá pusa, žere lidi, a vcucává je zezadu, takže jo tu pusa a řitní otvor zároveň." Povím kvůli svému zlozvyku. |
| |
| Jo to je dobry, aspon se u toho i zasmejeme. Adrian se od srdce zasměje, i tak to ale zní poněkud zvláštně, jakoby....jakoby někde v hloubi toho smíchu řvalo nějaké zvíře. Adrian se na chvíli odmlčí. Asi bych vám měl říct, jak k tomu došlo...Můj nebýval takový...Býval to normální muž, miloval lidi kolem sebe...Pomáhal jim...Ale pak...před dvěma lety...se procházel s mojí mamkou po tržišti, byli koupit nějaké jídlo. Hradní stráž v tu chvíli honila nějakého zloděje. Ten zloděj...natrefil na mě rodiče, mého otce srazil k zemi a matku vzal jako rukojmí, aby na něj stráže nemohli. Stráže ale nijak netížilo, že si vzal rukojmí a neúprosně probodli moji matku i s ním. Otec tehdy přišel o rozum. Přísahal pomstu, lidé ho litovali. U večeře řekl "obětoval bych celý svět, aby byla Magdalen zpět mezi námi". A najednou u něj stál sám ďábel s nabídkou. Duše světa....za duši mojí matky. Adrian zmlknul a už neřekl ani slovo. |
| |
| "Tak to je fakt blbý, když lucifer vzal Beatrice, dante jen prolezl všech děvět kruhů pekla, koukl svým hříchům do očí, šel do očistce a nakonec, ho Beatrice provedla nebem. Povím a dám palec dolů."Ale, proč neskončil jak temnej ritíř, zloděj mu zabyl rodiče a on je pak chytal. Bohůžel, netsačí jim dám facku, donutit je aby se vzdali všeho, a spáchali sebevraždu?" Povím jako další návrh"A jestli otec je takovej, tak mu dej facku." |
| |
| Ďábel si nevzal duši mojí matky sám od sebe, otec se rozhodl, že se pomstí světu za to, že ji nechali zemřít. Sám to nechápu, ale prostě to tak je. A bojím se, že facka ničemu nepomůže. Otec uzavřel smlouvu s ďáblem. Ďábel se svých duši jen tak nevzdá...A přestaň kecat takovýhle kraviny, meleš z cesty. Hora je blíž a blíž, během několika mála minut dorazíte až na okraj lesa na jejím úpatí. |
| |
| "Teď zase já nechápu, proč světu, proč né jenom těm strážím co to zbůsobyli, najít je by trvalo rok, a zabýt je pět minut, a je to, a navíc, jestli vyvraždí všechny lidi světa, tak ďábel nebude mít koho dostávat, charon dá výpověď, a peklo bude jenom pro ty co tam jsou, lidi co přežijou půjdou do nebe." Povím svojí teorii zkázy pekla a lehčí pomsty. |
| |
| Nejsem můj otec, takže ti na tvoje blbý úvahy neodpovím. Můžeš se zeptat jeho, až ho potkáš. Pokud ti dřív neusekne hlavu. Řekl jsem, že zešílel. Jestli máš aspoň trochu mozku v hlavě, dojde ti, že asi neuvažuje příliš logicky v této chvíli. Ovládl ho vlastní hněv a řekl bych, že ďábel si taky nějak pojistil, že dostojí tomu, co s ním podepsal. Možná ho ovládá, to nikdo neví. Ael brzy se to dozvíme. Už jsme tu, bude lepší slízt z koňů a vést je. Teď už ticho Synnede, aby nás nějaká ta mrcha neslyšela. Dojedete až na okraj lesa na úpatí hory. Les je poměrně hustý a momentálně i dost strašidelný, protože stromy jsou pokroucené a zlámané. Jakoby jste vcházeli do bájných začarovaných lesů čarodějnic. Bohužel nikdo z vás není druid, takže tomuto lesu nemáte jak pomoci. Musíme se dostat k hoře a pak ji nejspíš začít obcházet. Musíme zjistit, kde je vchod dovnitř. |
| |
| "Znám sice jen cestu nahoru, ale jdenou jsem tam spadl do díry, a trvalo týden než mě dostali ven, tak hluboká byla." Povím."Nemyslýš Adriane že by to mohla být cesta dovnitř?" Povím jako svoji Teorii. |
| |
| Adrian jen lehce pokrčí rameny. To nikdo netuší. Může. Asi to budeme muset prozkoumat...Anebo...se zeptáme. Otočí svého koně a dojede k Röase. Röaso, umíš mluvit se stromy? Les určitě něco ví, pokud teda není zcela mrtvý. Snad ne, ušetřilo by nám to spoustu času. Tázavě se na Röasu zadívá. |
| |
| Les Přijíždím k hustému hvozdu na úpatí hory. Konečně ve svém živlu... Nadechnu se vůně přírody. Něco tu ale přes tu nádhernou vůni lesa páchne... a vlastně ani ne fyzicky. Adrian, se svým ponurým tónem - ostatně jako obvykle - ptá, jestli umím mluvit s lesem. "Samozřejmě, ale pouze za jistých okolností. A nejsem si jista, jestli budou splněny." Zachmuřeně se podívám do země a seskakuju z koně. "Můžu to zkusit. Doufám, že v těchto končinách tvůj otec na svou stranu neobrátil i stromy. To bychom pak rozhodně nebyli v bezpečí." Sedám si na zem do meditačního sedu, rukou se dotýkám stromu pro lepší propojení psychické i fyzické roviny. Uvolňuji svou mysl. Zkouším se napojit na duši stromu. Pokud se mi to povede, pokusím se mu vysvětlit, že jsem přítel a zjistit toho co nejvíce o těchto končinách a cestě do hory... |
| |
| Slyším Röasu a napadne mě argument."Ty by nepřetáhl, myslím, že tyhle stromy jsou na něho naštvaný." Povím a vemu klacík, kleknu si a začnu něco čmárat na zem. |
| |
| Sesednu z koně. Poplácám to milé zvíře po krku, abych mu poděkovala, že mě bezpečně odnesl až sem. Nervózně přešlápnu, protože okolní krajina se mi opravdu nelíbí, tak nějak ani nevím jak se tu chovat. V myšlenkách si znovu přehrávám vše co bylo řečeno, ale na to abych vyslovila nějakou hypotézu je ještě přílíš bryzy. Po chvilce se odhodlám otevřít se okolním vjemům. Hodlám vycítit okolní magii, opatrně a jen povrchně. Mluvilo se o Ďáblu, proto nechci nic riskovat. Teprve pokud získam pocit bezpečí, odhodlám se prozkoumávat magické proudy porobněji. |
| |
| Poslouchám Adriana a ostatní, jak se mezi sebou domlouvají. Zase dostávám svoji ponurou náladu, která mě chytne pokaždé, když vyrážím někam, kde to může být nebezpečné. Adrian mluvil o tom, že bychom měli sesednout z koní. Röasa a Ajane už jsou dole a nejspíš se to tu snaží svými smysly a uměním prozkoumat. Sesedám mlčky z koně a beru uzdy zbytku osamocených zvířat. Nebylo by dobré kdyby se vylekali a utekli. Tiše stojím opodál a prohlížím si krajinu kolem. Nastupuje opět má paranoia, že v každém zákoutí může číhat nebezpečí. Proto zrakem prozkoumám každé temnější místo. I když nic nenajdu, sem stále ostražitý, protože situace se může vždy rychle změnit. Pro jistotu se kouknu i na nebe. "Člověk nikdy neví." zamumlám si pro sebe. |
| |
| "Arne, zapoměl jsem ti říct jméno toho tvého kolegy jak jsme byly na pranířy, jmenuje se Honza Vrabčák." Povím, vstanu a začnu říkat:"Tak, a je to, LIDI! Udělal jsem mapu cesty nahoru, i se zastávkama, hospodu by nikdy neopustily, myslím že tam bychom se měli dostat, když se na to tak podívám, budem muset." Povím když se dívám na nebe."Tak teď platí pro tuhle stranu že tráva na druhé straně je zelenější, a to v tom táboře skoro žádná není." Povím abychom se zasmáli, ale když smich není:"A prosím, když uvidíte jednu z těch bestii, zařvěte přezdívku." Ještě doplním a jdu napřed."ŽOKEJ!" Povím když utíkám před mrňavím impem."Mathiasi, někde bych tam měl mít meč, hoď ho sem!" Zařvu a snažím se ostnúm vyhejbat. |
| |
| Dálších pár hodin bylo dost chaotických a moc jsem je nevnímal, hlavou se mi honily vzpomínky na staré časy na lodi. Pak zazní moje jméno HMM COŽE? zeptám se a podívám se kolem. Já si ty přezdívky nepomatuju řeknu Synnedovi |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Tvé splynutí se zdejšími stromy bylo mnohem snažší, než sis myslela. Duchové lesa se ti nepokoušeli odporovat, ba naopak. Ve chvíli, kdy jsi otevřela svou mysl okolní přírodě, pocítila jsi utrpení celého lesa a všech duchů v něm. Duchové místo aby se ti stranili tak se snažili dostat k tobě, do tvé mysli, aby se zachránili před zkázou tohoto lesa. Stromy prožívají neskutečné utrpení a tak se není ani čemu divit, že se doslova po tvé mysli sápou, jako by ji vstřebat a využít její energii, aby mohli žít jen o trochu dýl. Díky tomu jsi ale také byla schopná vidět, čeho se stromy bojí a odkud to směřuje. Našla jsi jeskyni, kterou hledáte. Je asi 30 kilometrů na západ. To už jsi ale musela spojení ukončit, protože je jasné, že ještě vteřinu a nikdo by tě už nevskřísil. Teď sedíš na zemi, z nosu ti teče krev a máš mžitky před očima. |
| |
| První nepřítel? Jakmile Ajane odlehčí své mysli, aby prozkoumala zdejší magii, okamžitě ucukne, vrátí se zpět do sebe a jen prudce vyjekne. Magie která zde proudí bolí už jenom na pocit. Něco takového jsi nikdy předtím nepocítila. Jakoby se kolem vás plížila samotná smrt. Nebo něco horšího. Röasa se při svém pokusu a domluvu se stromu sesula na zem, teče jí krev z nosu a očividně je velice otřesená. Jakmile Synned udělá svůj první neopatrný krok, vyplaší impa, který vás zřejmě špehoval, aby mohl donést informace svému pánu. Bohužel pro něj, se ale imp jen tak nedal. Ale namísto aby střílel ostny, zastavil se, vztičil ruce a začal ječet jako holátko nějakého ptáka. To už jste ale slyšeli i jiný zvuk. Dupot a řev, který se k vám nebezpečně blížil, spolu s podivným povikováním. Adrian se nestíhá otáčet, kolik se toho děje v jediný okamžik. Ajane je vyděšená, když pocítila zdejší magii, Röasa je omámená a Synnedovi se podařilo přilákat tlupu oblud, které jste měli spíše obejít, než proti nim bojovat. |
| |
| "Aahaaah.TANK!!!!!!!" Řvu, snažím se najít něco co hoří."Adriane, jednou jsem viděl zombíka podobný stavby postavy, hodili jsme na něj molotova a on chcípl, doufám, že molotov stačí." Říkám když prohledávám nějakej hořlavej alkohol a baňku. následně utrhnu kousek obvazu namočenej ve vodce, kterej zapálím."Umíte běhat?" Zeptám se"Protože než se ugriluje bude to trvat nějakou tu chvíli. Radši zase vlezte na koně a utečte aspoň o několik metrů dál." Povím když se snažím zjistit odkud běží. |
| |
| Adrian se otočí na Synneda. Nevím co je ten tvůj Malotov nebo co to meleš, ale jestli sis nevšim, tak děvčata momentálně nikam neutečou! Na toho zmetka oheň neplatí! Mathiasi Popadni Ajane, musíme utýct. Synnede, utíkej před námi a najdi nějakou skrýš, co by se mohla hodit. Musíme zmizet, takhle proti němu nemáme šanci! Adrian rychle svlékne svůj plášť. Arne, máš něco co voní? Nebo smrdí, to je fuk! Bylinný likér, cokoli! Vy zatím běžte! |
| |
| "Tak jo, MATHIASI! Myslím že jsem viděl nějakou jeskyňku kolem cesty!" Povím když utíkám. "Arne, Adriane, snad to dáte." Povím, když utíkám napřed."Bože, teď by se mi ovládání země hodil, čert pozvy tvého otce Adriane." |
| |
| Synned přilákal velkou hordu nestvůr a asi to nebude žádná sranda. Adrian nám vydá rozkazy a všichni dělají co mají. Sáhnu do batohu a vytáhnu Rum, podám ho Adrianovi. Rum, ten by měl stačit. řeknu a čekám co bude dál. Měli bysme odtud sakra rychle vypadnout Posadím Roasu a i když nerad tak ji skusim jemně propleskat. No tak vstavej řeknu a hodím si ji přes ramena Dělej řeknu Adrianovi a počkám jestli bude chtít pomoct |
| |
| Adrian popadne láhev rumu a celou ji vyleje na svůj plášť. Arnovi do očí vhrknou slzy, když vidí tu škodu. Vem Röasu a utíkej za Synnedem. Je tam prý nějaká jeskyně. Já se tam za vámi dostanu. Na koně kašli, ty utečou zpět do tábora. Adrian popadne plášť a ve vzduchu s ním mrksne jako s bičem. Je vidět, jak se z něj uvolní miniaturní kapičky rumu, které okamžitě provoní okolí. To už ale Adrian běží někam úplně jinam, ne za ostatními. |
| |
| Asi po sta metrech běhu podél hory Synned skutečně narazil na cosi jako jeskyňku. Byla to spíš jen průrva vytvořená staletými dešti, ale i tak pořád byla vysoká skoro dva metry a dlouhá jako dva koně. A možná i delší, jen tam ještě nevidíte. Přinejmenším postačila jako úkryt pro vás pro všechny. |
| |
| "Panebože, takový plítváním alkoholem, Arne, jak si to dovolil, nemoh si mu dát svoje boty?" Zeptám se když brečím. |
| |
| Taky je mi z toho do pláče řeknu Synnedovi a ukážu mu špiritus který mám v batohu. Neměl už si dávno běžet ? zeptám se Synneda jenže tan tam už není Dobře hodím si Roasu přes rramena a rozběhnu se tam kam běžel Synned Hdoně štěstí ! zřvu při běhu na Adriana Snad se tomu klučinovi nic nestane |
| |
| Nakonec všichni v bezpečí dorazíte do jekyňky, kterou Synned objevil. Skutečně není moc veliká, ovšem zdání může klamat, protože konec jeskyňky je až podezřele tmavý. Když jste všichni uvnitř, schovaní, zjistili jste, že nestvůry vás nepronásledovali. Zřejmě...si našli jiný cíl. A Adrian se stále neobjevuje. Ani po několika minutách napjatého čekání. |
| |
| Něžně položím Roasu na zem, vezmu deku a přikriju ji tak aby ji šla vidět jen hlava. Případné zranění obvážu. Synnede udělej mi laskavost na chvíli se odmlčím a pak dodám Postarej se o Roasu než se probudí Po pár minutách se Adrian furt nevrací, vyběhnu tam jak sme byli, pro koně a nasednu na něj, pokud tam už nejsou tak vyběhnu pěšky. |
| |
| Bohužel, koně zřejmě vycítili nebezpečí stejně jako vy. Jediné co vidíš je 5 teček běžících přes planinu směrem k táboru. Koně se k vám už asi vrátit nehodlají. Každopádně po minutě jsi i tak pěšky došel na místo, kde jsi Adriana viděl naposledy. Nikde nic. Na místě, kde Adrian švihnul pláštěm jsou vidět obrovské stopy, které očividně právě na tom místě změnili směr tam, kam Adrian běžel. Nápad fungoval, stvůry se vydali za ním. Právě teď tě spíš ale děsí neuvěřitelné ticho kolem tebe. Až mrtvolné. Ani sám nevíš jak, asi nějak instinktivně jsi se otočil a šel spěšně zpět za ostatními. |
| |
| Dotáhnu Ajane do jeskyně. "Kdy to bylo naposled, co jsme se takhle proběhli?"(vše šeptem) pokusím se trochu odlehčit atmosféru, nicméně stále třímám meč v jedné ruce. Ajane je při sobě, to je dobře. Starý dobrý trik trhnout jí za za ruku když je v nebezpečí opět zafungoval. "Ajane, hodilo by se světlo, ale oheň by byl moc nápadný. Máš ještě tu starou lucernu?" Nečekám na odpověď a otočím se na Synneda. "Měli bychom šeptat, nechceme přece žádnou další nevítanou návštěvu. Je to tu bezpečné?" Poté ledabyle prolétnu pohledem jeskyni. Trošku mě uklidní, když nic nevidím, ale stejně meč nezandavám. V tom spatřím Arna jak se vydává ven. "Neboj, Adrian se o sebe dokáže postarat. Postarej se radši o Röasu. A kdyby se něco stalo, tak každý meč navíc je vždy dobrý." V duchu si ale začínám o Adriana dělat též starosti. |
| |
| Nebojte hned jsem zpátky řeknu Mathiasovi a prudkým sprintem vyběhnu. Přibližně po minutě doběhnu k místu kde jsem Mathiase viděl naposledy, jsou tam dost velké stopy a příšery zřejmě šli za ním. Doufám že se mu nic nestalo řeknu polohlasem a rozhlídnu se kolem, je tu ticho, až mrtvolné ticho. Sprintem se rozběhnu zase zpátky do jeskyně. Mathias nalákal ty příšery na sebe řeknu všem v jeskyni. Roasa ještě nepřišla k sobě ? zeptám se a sednu si k ní, utřu jí krev která ji tekla z nosu. Odlehčím ji od všech zátěží a ty položím vedle ní. |
| |
| "Tak tohle je šlamastika, adrian je pryč, jestli si z nás dělá prdel, tak ho do ní nakopu, máte někdo teda světlo?" Zeptám se a ukážu."Už vím, co to je, tady jsme se schovávali, když byla bouřka, takže bu to někde mělo něco být." Povím a nahmatávám něco co není vidět."Někde bytu měl být volnější kamínek, měla by tam být svíčka a něco na kreslení." Povím a pořád hledám. |
| |
| Jsem šokovaná děsivou přítomností zla, ačkoli jsem se na to pokoušela připravit. Je to až dusivé. Rozklapali se mi kolena. Za ruku mě uchopí Mathias. Jeho známá přítomnost mě uklidní. Cítím jak se mnou škubnul a rozbuší se mi srdce. Ne teď není čas váhat. Má láska mě zavedla do jakési jeskyně. Slyším jak šeptá. Pak se ozve skřítkův pištivý hlas. Vytuším před sebou jeho obrys a skloním se k němu. Ve své brašničce nahmátnu jeden z obvazů a nacpu mu ho bez okolků přímo do pusy. "Chceš abychom tu všichni zemřeli? Nebo si myslíš že jsi neporazitelný? Jestli nechceš šeptat tak žvejkej ale hlavně buď potichu. " Vůbec se mi nechce použít svoji moc. Jednak by tohle bylo bezohledné plýtvání a magie by mi mohla chybět ve vážných situacích. Začichám a zaposlouchám se jestli náhodou, není cítít něco nezvyklého, nebo slyšet. Jestli ne, pustím skřítka. Vytáhnu z torny zmíněnou lucernu, naliju do ní olej a opatrně ji zapálím křesadlem. Nechám ji žhnout jen malým plamínkem a stíním její světlo rukama, teprve až podle toho co uvidím kolem sebe, rozhodnu se jestli světlo zesílím. |
| |
| Vyndám si roubík a začnu šeptat"Pardon, tohle je horší než když se před padesáti lety všichni nakazily a byly z nich zombí, to v tý době byla čarodějnice pomoc největší, teď je ale pálí." Povím na uklidnění, když konečně nahmatám ten kamínek."Zdá se, že to tu pořád je." Povím když vytáhnu svitek"Tohle je malá mapa, odtud jsme myzeli když se tu odehrávali velký války, myslím, že o tom nikdo neví." Řeknu jak nejvíc potichu můžu a rozbalím svitek."Teď by se nám ten ukecanej 18ti letej hodil, potřebuju potvrdit že je tohle mapa cesty dovnitř." Povím obět šeptem a čekám, jestli se někdo podívá. |
| |
| Bohužel, mapa kterou jsi vytáhl je zřejmě mapa od úplné jiné jeskyně, kterých je na úpatí hory plno. Ovšem jakmile Ajane zapálila lucernu, konec jeskyně se proměnil v chodbu pokračující dál do nitra hory. Je ale také vidět, že jeskyně po pár metrech končí. Něco tam ale je. Něco se tam prapodivně leskne. |
| |
| "Arnarmo, jestli jsi pirát mohl bys to poznat." Povím šeptem a začnu se blížit k tomu, co se tam leskne."Oooh, shiny." Povím šeptem když se mi panenka roztáhne extrémně moc. |
| |
| Jak se Synned pomalu přiblížil se světlem na konec jeskyně, pocítil i podivný zápach tlejícího masa. Na konci ve tmě ležela mrtvola, respektive to co zní zbylo. Kostra ležící zde na zemi na sobě měla už jen několik zbytků masa, které bylo prolezlé červy. To co se lesklo, byly některé kovové části, které zřejmě bývali součástí oblečení, které se očividně rozložili. Několik knoflíků, přeska z opasku, dýka, víc toho u sebe mrtvola neměla. Ovšem při bližším pohledu Synned objevil ještě něco. Dýka kterou mrtvola u sebe měla nebyla zřejmě jen tak obyčejná. Na jejím ostří byl vyrytý erb lidského rodu, jakého to ale nikdo z vás neví. Na stěně za mrtvolou je krví psaný nápis, jež nejspíš nebožtík napsal než zemřel. Všeho lituji Ad.... Nápis zřejmě nenese plné znění, protože jeho konec je rozmazaný. Nebožtíka smrt asi dostihla dřív, než stihl napsat co měl na mysli. Nebo něco jiného. Na mrtvole jste si ještě všimli, že má polámané nohy, pár žeber a naštíplou lebku. |
| |
| Co to je ? řeknu nahlas když uvidím lesknoucí se věc. Synnede.... řeknu ale on vůbec nereaguje. Na konci uvidím mrtvolu ve vysokém stádiu rozkladu, Odhaduju že je tady už pár týdnů.... řeknu a pozoru ju mrtvolu. Najuednou si všimnu nápisu napsaného krví. To nedopsané slovo na konci.....takhle začíná jméno našeho průvodce, a neříkal náhodou že ho otec mučil ? poukážu na zlomené kosti. A není on z královského rodu ? ukážu na rytinu na dýce. Tu dýku by si měl někdo vzít a schovat ji a pak v nejbližší hospodě zjistit jakému rodu patří na chvíli se odmlčím Něco mi tu nesedí.... řeknu a pak zkontroluju Roasu. |
| |
| "Takže on se neteleportoval, byl to přízrak, tak to je hnusnější než kdyby tě mrtvého oživyly a mučily, nechají jen tvého ducha na zemi. Musíme se zbavit toho co to udělal, nebo spíše předmětu, do kterého jeho duši připoutal." Povím šeptem, vemudýku, ale začne mě pálit ruka, rychle si dám do pusy opět ten obvaz a vyřvu se do něj"Kdo tu neovládá magii, nebo mácelou rukavici i s kryty prstů, nejlépe kovovou." Povím šeptem."Röaso, jestli umíš mluvit s přírodou, snyd umíš mluvit z duchy, takže, až se probudí, dáme ji tohle do ruky." Povím opět šeptem a vemu krtvole kovovou rukavici."Jak vypadám?" Zeptám se když se postavím. |
| |
| Tma... Cítím, jak mě někdo poplácá po tváři... ne, ještě se vzbudit nechci... není to tu vůbec hezké... a zase tma... "Röaso... s přírodou... s duchy... probudí..." slyším hlas jakoby z dálky. Začínám přicházet k sobě. Matně si vzpomínám na otřesení, po kterém následoval jen strach a tma... asi jsem... usnula... z toho všeho...? Asi. Nechci zpátky, ale oči už otevírám. "Co se stalo?" Hlava mi pořád ještě trochu třeští, začnu si mnout spánky. Snad to pomůže... Vidím kolem sebe nějakou zvláštní jeskyni... Sedám si. |
| |
| Chvíli zkoumám mrtvoly a Roasa konečně přchází k sobě, pomůžu ji si sednout. Napij se podám ji měch s vodou a popřípadě ji ho pomůžu podržet. Sněz to, bude ti líp řeknu a podám jí kousek zeleného kořene. Mám to od jednoho lodního obchodníka, měl to prý od nějákých domorodců, projede ti to krví a pomůže nabrat novou sílu, sněz to uleví se ti. řeknu a nabídnu jí kousek očištěného zeleného kořenu. Pokud to sní tak si krkne a tělem jí projede nová síla. pokud ne tak si to dám do vaku a jdu zpátky k mrtvole. |
| |
| "Díky." Přijmu vše. Nejsem sice ještě úplně vpohodě, aby mi to moc myslelo, ale i tak mě to od Tarka... překvapuje. Po snězení kořene se ozve krknutí. Sakra, to šlo ode mě! Poté, co si to uvědomím, vykulím oči jakože nechápu, jak jsem toto mohla zrovna TAKHLE udělat a dám si ruku před pusu. Cítím, jak mě polévá horko, tváře se mi rozpalují. Aha, proto byl tak ochotný... děsně vtipné! "Pardon..." Pronesu se zahanbeným tónem. Najednou mi ale začíná být lépe. "Pomohlo to. Díky!" Příště ale prosím něco bez vokálních projevů... Stále hledím zahanbeně do země. Už to ale není tak hrozné. Na každý trapný okamžik se jednou zapomene. Snad... |
| |
| Vezmu si měch zpátky a zašpuntuju ho. Pak se od Roasy ozve krknutí. Neboj to je přirozená reakce řeknu a spolknu taky kousek kořene, ozve se krknutí Vidíš ? řeknu a usměju se akořen dám zpátky do vaku. Ještě pět minut bys neměla vstávat dokud to nedopůsobí položím měch na zem vedle Roasy Jo a ještě něco vytáhnu z vaku zabalený chleba, ulomím větší kousek a dám ho Roase Měla bys něco sníst, takovéhle omdlení není jen tak řeknu a opatrně se vydám dále od jeskyně a zakopu obvaz s krví po větru někde v zemi. |
| |
| "Nemyslím, že jsem omdlela... měla jsem spíš pocit, že sním a nechci se už nikdy probudit..." Zakroutím hlavou. "Nesmysl. Naše poslání je důležitější. Ale ten les byl tak... temný..." Přejede mi mráz po zádech a otřesu se. "Jako by si jej získal sám... ďábel. Ale už je to pryč... Díky za chleba, ale nechej si ho na horší časy. Energie mám teď dost... a co Ajane? Co viděla ona? A jsou všichni v pořádku?" Zmateně se rozhlížím po jeskyni, jestli uvidím všechny. Pět minut nevstát snad vydržím, ikdyž toto sezení mě jednou snad i zabije... |
| |
| Nastavím ruku s lucernou před sebe aby ostatní viděli na divný objekt. Zaslechnu Arnův hlas a to co říká se mi zařízne no myšlenek jako nůž. Pokouším se vytvořit z informací kompletní mozajku, ale stále nemám dost indicií. Je to až bolestné když se mi poznání mihotá na okraji myšlenek, jako nepolapitelný motýl. Zrada nebo prosba? Z mého rozjímání mě vyruší krknutí. Nejprve si myslím že na nás opět někdo utočí, nicmeně tenhle zvuk znám. Malinko se mi rozšíří panenky překvapením, když pochopím odkud se line. Pak tentýž zvuk zazní znovu, už z pochopitelnějšího zdroje. Připomíná mi to výlet studentů z mé školy na jinou univerzitu, nicméně tahle představa jaksi neladí s mrtvolou přede mnou. Pomalu vykročím za ostatními a poslouchám o čem mluví. Posvítím zblízka na pozůstatky a pak položím levou ruku na Röasinino rameno. Mluvím tlumeně, aby případná ozvěna mého hlasu něco nepřilákala. "Neviděla jsem nic. Kolem se vznáší zlo které až bolí, je to tísnivý pocit. Bojím se toho že jsem jen figurky v něčí hře. Jestli je to pravda, nebude se nám líbit, když ten dotyčný svoji partyji dohraje. Nicméně jseme tu. Vracet se nehodlám, nejsem z těch kteří s klidným srdcem ukažou na někoho jiného, když jim práce nevoní." Vlídně se na ně usměji. "Mohla by jsi podržet lucernu Röaso?" a položím zmíněný přednět vedle ní. Přistoupím k lidským pozustatků, zkoumám je nejprve pohledem, pak k nim opět opatrně vyšlu svou mysl, tělo by mělo být s duší spojeno, ačkoliv nevím prakticky nic o nekromancii, pokouším se potvrdit nebo vyvrátit Arnovu teorii. |
| |
| Panenky se mi rozšíří, když spatřím mrtvolu. Trochu si oddechnu, když vidím že jeskyně nemá pokračování, ale ta mrtvola. Náhle zahlédnu nápis. Všeho lituji Ad... to přece. to nemohl napsat Adrian, vždyť ještě před chvílí byl... Prudce s sebou trhnu a otočím se ke vchodu jeskyně. Válečnické instinkty ve mě bijí na poplach. Sakra Mathiasi, proč nikdo nehlídá záda, takhle vás nepřítel může lehce překvapit zezadu a zabít. Opatrně se přesouvám k ústí a lehce vykukuju ven. Hlídám. Zaslechnu Synneda, který šeptá... přízrak.... doufám, že ta mrtvola na zemi není Adrian. Tohle si nezasloužil. Na takovéhle věci sem nebyl nikdy dobrý, radši řešení toho, kdo to byl nechám na ostatních a budu dělat to co umím. Hlídat a bojovat |
| |
| "Mathiasi, Arne, budeme si muset stříhnout kdo půjde a kdo zůstane." Povím šeptem a připravuji svoji pravou ruku, kterou mám v kovové rukavici abych se nachystal. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas srdce pro Mezitím co si chlapi stříhají kdo půjde ven a kdo ne, Ajane pomalu přešla k mrtvole člověka. Poté co se dotkla pozůstatků, naplnil její tělo strach a obavy. Ne však její, nýbrž onoho nebožtíka. Ve vzduchu cítíš pozůstatky duše, která toto tělo kdysi obývala. Jelikož se ale v nekromancii nevyznáš, nedokážeš určit nic víc. Dokázala jsi však přes dotek vytáhnout tu nejčerstvější vzpomínku. Jsi znovu v této jeskyni. Nyní ale vidíš očima nebožtíka ještě než zemřel. Plazíš se po zemi. Cítíš i nebožtíkovi myšlenky, to o čem přemýšlí. Přemýšlí o lítosti, lituje toho, co udělal. Po celém těle mu teče krev a cítíš i jeho bolest. Zlámané nohy, žebra, naštíplá lebka....Doplazil se až ke konci jeskyně, kde začal psát onen vzkaz na zeď. Ty ale nyní vidíš i něco víc. Vidíš totiž, co ve skutečnosti mělo na stěně být. Všeho lituji Adriane |
| |
| soukromá zpráva od Ajane pro Ve všech těch vjemech co vstřebávám rotuje jedna má děsivá myšlenka. Co když je to Adrianův otec? |
| |
| S úkosem se krátce podívám na syneda a šeptem pronesu: "A proč bychom se dělili? Přece nebudeme oslabovat skupinu. Všichni jsme v relativním pořádku a bojeschopní. A hlavně, proč by si chtěl zůstávat tady v té jeskyni?" Znovu obhlédnu nedůvěřivě prostor před jeskyní. "Jsme tu jak psi zahnaní do kouta, nemáme žádnou možnost ústupu, když to bude pořeba." |
| |
| Výjdu z jeskyně na chvíli abych se kouknul jestli je pohoda."Viděls něco Mathiasi?" Zeptám se když jdu ven."Jestli je všechno v pohodě, tak můžeme vyrazit, a osobně doufám, že hospodskej tam všechno nechal." Povím a už běžím na horu. "Teď doufám, že tu nikdo nebude, ale jestli bude v hospodě přízrak, tak to určitě skočím do Jeskyně." Povím sám sobě, otočím se zpátky a povím když doběhnu zpět."Následujících sto metrů tam nic není." Povím a nábýzím ruku někomu kdo chce pomoct."Myslím, že když se mě budete držet a já budu běžet, tak bych vás snad unesl." Povím a čekám jestli se někdo chytne."Dva na každou z nich." Ještě dodám a dám ruce za záda. |
| |
| Postavím se. Cítím jak mi z očí tečou slzy, nebráním jim. Smutek který jsem pocítila ve mě z části přetrval. Skoro neznatelně zašeptám. "Odpusť mi, jsem léčitelka, pokouším se pomáhat lidem, ale mrtvím pomoci neumím." Chvilku ještě mlčím, pak se otočím a pohlédnu na zbytek společenství postávajícím po různu v jestyni. "Nápis měl mít znění: Všeho lituji Adriane." Pronesu tetokrát nahlas. |
| |
| "Ne, asi proto tu byl, možná máma." Povím jakmile to uslyším."Tak jdeme, ne, chytnou se, jsem možná lepší než kůň." Řeknu, stále s rukama za zády neustále čekám, jestli se někdo chytí a já bych ho mohl vynést nahoru. |
| |
| Dobře, chleba si teda ponechám vezmu chleba a dám ho zpátky do batohu. Zničehonic Synned začne mluvit o tom že bysme si měli střihnout, Promiň ale nevidím důvod se rozdělit řeknu Synnedovi a otočím se zase zpět na mrtvolu. Ajane..... vidím klečet tu ženu na zemi u mrtvoly. Po pár chvílích vstane a řekne jak měl znít celý nápis. Takže....takže....to napsal.....jeho....otec ??? vydám ze sebe koktavě. To ale není možné. řeknu nahlas. Kdo to napsal ? |
| |
| Obrátím svuj uslzený zrak k Arnovy. "Nevím kdo to napsal. Cítila jsem jeho lítost a bolest. Poslední přání, dopsat tento vzkaz, ale kdo to byl se v mé vizi neobjevilo. Samozřejmě mě tvá doměnka také napadla, jenže je to stále jen spekulace. Nesuďme příliš rychle, budeme ovšem obezřetní." |
| |
| Vše ukáže čas, ale ted bysme měli začít něco dělat, nemůžeme tady jen stát a spekulovat řeknu a příjdu k mrtvole. Mslím že by se tomu mělo dostat řádného pohřbu řeknu a čekám co ostatní |
| |
| Překvapení Sotva Arn dořekne svůj návrh o pohřbu těla, ozve se odkudsi zvenku rána, jakoby někdo právě pěstí rozpůlil celou horu. Slyšíte praskat dřevo, dupot obřích nohou. Také ale slyšíte něco jiného. Oddychování a dupot menších nohou. Mathias byl schopen určit, že to je pouze jeden pár menších nohou. To znamená, že vedle toho obřího čehosi běží něco menšího. Podle zvuku něco, co je přibližně stejně velké jako člověk. Ozve se mocný řev a tupá rána. Dupot obřích nohou pokračuje, ale dupot těch menších....zmizel. Mathias vykoukne ven a tak tak stihne uhnout letícímu černému předmětu, který sebou praští o stěnu jeskyně a bezvládně dopadne na zem. Adrian. |
| |
| "Tak, máš furt ten špiritus." Zeptám se Arna když jdu pomáhat Adrianovi."By ses divil co jsme našli když si nás zachraňoval, je tam nedodělanej nápis všeho lituji adriane, mohl bys říct, teda jestli mě slyšíš a jestli jsi v pořádku, říct, kdo to je?" Zeptám se, i když si myslím, že mě neslyší."Asi jsem vám zapoměl říct, že od toho co jsembyl na pranýři, trpím samomluvou." Opět řeknu, vykouknu a povím šeptem:"Je tam Tank, myslím, že ho Adrian chtěl zmást tím rumem, ale zdá se že je pryč a že ten tank už vystřízlivěl." Říkám, jak nejtišeji můžu."Prosím Arne, ten špiritus, mám zkušenost že je to nejlepší budíček a šprím na světě." Ještě dořeknu a čekám, jestli dostanu ten špiritus na probuzení Adriana. |
| |
| Když se chystám zvednout tělo a jít ho pohřbít tak slyším dupot, o chvíli později přiletí do jeskyně Adrianovo tělo a málem srazí Mathiase, Synned je u něj jako první a začne něco říkat. Synnede ted není čas na šprýmy, jestli dostal mrdu od té velké věci tak může mít zlámané všechny kosti v těle, a pokud se mu poškodily orgány a nefungují tak jak mají tak by ho ten špiritus mohl i zabít tak neblbni a dělej něco užitečného, tady fakt přestává všechna sranda. řeknu bez špetky humoru a vrhám se k Mathiasovi, případné bodné a řezné rány vyčistím špiritusem a zavážu obvazem. Vstávej Adriane, už si v bezpečí řeknu mu šeptem a lehce ho propleskám. |
| |
| "Já mu ho nechtěl dát napít, ale přičichnout, tak šílenej nejsu." Povím a snažím se ho prohledat."Sundáme mu plášť, když bude všechno zlomené, tak je v řiti a to už ho budu muset vzít do tábora a tam s ním počkat, nebo ho léčitelka vyléčí, myslím, že mám plán, Ajane, ty pomůžeš Adrianovi, Röaso, ty prozkoumej brnění, jestli se tam nechytil kus duše, Mathiasi, ty asi budeš hlídat svoji ženu, na mě zbývá už jen jít si zajezdit na tom tankovi, aby někomu najel na meč, kdo s tím souhlasí, ať to dělá, kdo ne, ať dá lepší plán, Arne, myslím, že když budou všeci souhlasit, tak bys mi mohl pomoct." Řeknu a čekám nějaké námitky nebo souhlas."A dej sem ten špiritus přece, já si dám na posilnění." Řeknu a nastavuji ruku. |
| |
| Ještě není konec.... Adrian se očividně k probuzení nemá, leží na zemi v bezvědomí, oblečení má roztrhané, přes celou hruď má širokou ránu, která krvácí a zřejmě má polámané kosti, podle toho jak je hruď zdeformovaná. Ještě však žije, což vás udivuje nejvíc, protože takový náraz by nepřežil nikdo. Problém teď ale není Adrian, nýbrž ta potvora venku. Dupot neustal a vypadá to, že se stále blíží k vám. Problém je, že vy jste uvnitř jeskyně, ze které není úniku. Nad tím ale nemáte pořádně čas přemýšlet, protože během několika vteřin už i vidíte, co vám Adriana hodilo až k nohám. Problém ale je, že to není to, co jste očekávali. Přímo před vámi se mezi stromy objevila stvůra dokonce ještě větší než vámi zvaný Tank. Vypadá také úplně jinak. Nemá žádný hrb, ani podivnou kůži jako Tank. Hlava pokrytá obřími rohy se na vás dívá jako na svou kořist. Hnědá, chlupatá hruď se vzpíná, jak honil Adriana. Je dost nepochopitelné, že něčemu takovému dokázal Adrian unikat i kdyby jen několik okamžiků. Místo chodidel má kopita, jako čert z pohádky. Tohle už není nějaké tupé stvoření Adrianova otce. Synned totiž tuto obludu velice dobře poznává. Pekelný strážce. Vysoký asi 4 metry, mohutná chlupatá hruď, paže pokryté šupinami, nohy také. Celková postava podobná lidské. |
| |
| "Lucifere, blezebube, pepo?" Snažím se najít dobrý jméno kterým bych ho nazval."6e tě Dante naštval, že jo?" Povím pokouším se být klidnej a být na něj hodnej."Tenhle je sice naštvanej, ale na tanka docela milej, a my, co máme chlupy na hrudi, musíme být spolu." Řeknu, pokouším se najít takzvanou ´slabinu´, což je místo, kde je extrémně lechtivej."Nechápu, proč se tak naštval, Adrian mu ale asi byl v cestě, ARNE! ŠPIRITUS!" Řeknu, protože jsem to misto našel, přímo za rohama, kam jsem se až vyšplhal."Otevři ho a dej mi ho, strčím mu ho do pusy." Povím."Je moc velkej na to aby vlezl až dozadu, tak tam jděte." Řeknu, neboť se snažím ochránit nejen přátele, ale i tohohle tvora, který je určitě puze naštvaný"Na otce, je naštvaný na Adrianova otce, vlezl mu do slůje, a on už nic nemůže dělat, aby se mohl vyspat" Povím, když vidím všechny úplně bílí a vyděšený. |
| |
| Smůla.... Ať už se Synned pokoušel svým nesmyslným činem o cokoli, rozhodně se mu to nepovedlo. Možná sice stačil vylézt obludě až ne hřbet, to mu ale vůbec nepomohla naopak. Strážce ho prostě chytil, jakoby si z kožichu vytáhl nějaký kus bordelu. Bohužel pro Synneda, Strážce se sním zřejmě bavit nijak nehodlá a zřejmě ho ani nezajímá, co je vlastně zač. Pevně ho chytil do obou ruk a pak už jste všichni slyšeli jen bolestné zapraskání kostí, jak ho Strážce zmáčkl jako mouchu. Odhodil bezvládné tělo někam mezi stromy a dále už se o něj nezajímal. Opět zařval a zamířil si to přímo k ústí jeskyně. V jedné věci měl ale Synned pravdu. Až na její konec nedosáhne. |
| |
| Po pár chvílich Synneda to stvoření totálně zřídí, Nééééééé zařvu když slyším praskání kostí. Ta zrůda ale nedosáhne až nakonec jeskyně, zatím. Kdykoliv může dát pěst do stropu a ten se na nás zbořit, kdykoliv může vzít kámen a zahrat si s námi kuželky. Musím se o ně postarat. Co to děláš Tarku ? To přece nejsi ty, kde je ten Tark který kašlal na všechny a staral se sám o sebe ? uvidím obraz sebe sama předemnou. Už nejsem takový, už dávno ne, a jmenuju se Arnarmo !!!! zařvu a šavlí mu useknu hlavu. Vytáhnu z vaku špiritus a zbytek vaku hodím k Mathiasovi Postarej se o ně, v batohu je lano, rýč, jídlo, voda, pár bylinek a deka. řeknu a zeširoka se usměju Hned jak odběhne tak jděte pryč, co nejdál odsud. Napiju se špiritusu a vezmu Adranův plášť a polijuho tím. Jde se na to ještě se naposledy napiju špiritusu ,zašpuntuju ho a položím na zem. ÁÁÁÁÁáááá začnu řvát a rychle proběhnu stvůře mezi nohama protože vypadá dost neohrabaně, dále už jen kličkuju a snažím se pro ně získat co nejvíc času. |
| |
| Arnarmo Tvůj chrabrý pokus o záchranu celé skupiny je sice....inu chrabrý...ovšem ale také dosti nedomyšlený, což je ovšem většina činů, které člověk s adrenalinem v krvi a bez životního partnera udělá. Ano, potvora vypadá docela neohrabaně, to je pravda. Vypadá. Ke tvému štěstí tě ale spíš považovala za vystrašenou mouchu co utekla a nechala své přátele na pospas, protože si tě vůbec nevšímala. Ladně jsi proběhl pod jejiíma nohama, div tě nerozšlápla. Bohužel nad tebou neztrácela ani ubohý pohled a šine si to dál k jeskyni. |
| |
| Zruda Nápad nebyl sice moc promyšlený ale doufal jsem že vyjde, ale bohužel zruda jde pořád k mým přátelům. Hej hajzle !! zařvu a začnu házet kameny a řvát na něj. |
| |
| Během chvilky... Cože? Jak "kdo bude hlídat děvčata"? Sakra, necestuju tímto světem pro to, aby si někdo myslel, že mě musí hlídat! Začínám se vztekat. Avšak přejde chvilka, a mé starosti jsou úplně jiné... K jeskyni dopadá Adrianovo tělo. "Adriane!" zařvu, ale jsem jako paralyzovaná, nic nemůžu dělat... jenom stojím na místě a připadá mi, že vše kolem je tak děsně... vzdálené... nereálné... matně si vzpomenu na teplo domova, zapálené louče v kuchyni, usměvavou matku a vůni skvělého jídla... Proberu se. Vše se najednou odehraje děsně rychle. Synned letí pryč s křupnutím kostí, Tark vybíhá z jeskyně a hází po potvoře kameny... Co teď? Sakra, SAKRA! Pokouším si vzpomenout na nějaké bojové kouzlo ze svého zaklínačského oboru, ale těžko říct, jestli je zde v okolí dostatečně silná energie, ze které bych mohla pro případné kouzlo čerpat. Příroda mi tentokrát nejspíš nepomůže, minimálně to nehodlám riskovat podruhé... "Tarku, vrať se! Musíme zůstat pohromadě!!!" |
| |
| Podívám se jak na mě začne řvát Roasa. Ne, musíte dokončit úkol a hlavně přežít. řeknu a dávám stvůře další dávku kamenů. Ty jedna chlupatá hnusná mrcho !!! zařvu a začnu házet kameny stvůře do hlavy. |
| |
| Arnarmo Pracně sbíráš ze kameny a házíš je po obludě. Je vidět, že kameny tvrdě dopadají na obrovu hlavu, záda, prostě kamkoli. Ten se však tváří jakoby nic, stále jen mocně oddychuje a míří k jeskyni. Jakoby šel po něčem. Jakoby ho zajímala jen jedna věc, kterou chce za každou cenu získat. Nebo zničit. |
| |
| Sakra ta mrcha tam pořád jde jako by ji zajímala jen jedna věc, možná Adrian, ale taky možná ta dýka. Nasrat !!!! zařvu a rozběhnu se obludě po zádech, vytáhnu oba meče a zabořím ji je do hlavy a znova a znova bodám. Chcípni !!!! kdyby mě chtěla shodit tak se zachytím zbraní do její kůže. |
| |
| "Tarku!!!" řvu už zcela nepříčetně, když nestvůra nereaguje na jeho kamení. K ničemu to nevede. "Běž se aspoň podívat za Synnedem, pokud chceš zůstat venku!" Rázným pohybem se otočím na patě, pro případ potřeby mám ruce nachystané k vytáhnutí meče. Vydávám se rychle směrem k zádi jeskyně. Pokud nejdou Ajane a Mathias se mnou, trochu je popoženu. Tu ve předu nejsme v bezpečí, ale to jistě oni ví. |
| |
| Možná...? To co Arnarmo udělal bylo nanejvýš troufalé, bláznivé, ale také účinné. Sice mu dalo práci než se k hlavě bestie vyšplhal, ale jeho pirátské dovednosti, kdy se proháněl po stěžních a lodních lanech mu jenom pomohli. Byl nahoře během asi pěti vteřin, tak tak po něm obluda sáhla svými prackami, Arn byl však rychlejší. Meče se mrše zabodli do hlavy. Obluda vyjekla bolestí a začla sebou házet. Arn stihl meče do její hlavy zabodnout ještě dvakrát, než Strážce zakolísal a padl k zemi a Arn s ním. Arn měl víc štěstí než rozumu, protože dopadl do relativně měkkého místa. Relativně. Vyhozené rameno a možná lehký otřes mozku za tuto výhru ale určitě stojí. Je to ale opravdu výhra...? |
| |
| Přede mnou se začně odehrávat velmi napínavá podívaná. Stojím a hledím... s otevřenou pusou... zápas Tarka a bestie má vskutku... neočekávané skóre. Stále nemůžu uvěřit, že jej... prostě zneškodnil... jak se na něj vydrápal... to přece není možné! To je akrobat? Když ale vidím, jak Tark dopadá na zem, a to dosti tvrdě, přibíhám k němu, abych zkontrolovala rozsah jeho zranění. "Tarku... Tarku! jsi v pořádku? Pro bohy na nebesích, ty máš ale štěstí!" |
| |
| Jsem v pořádku opřu se o ruku abych vstal Auuu spadnu zpátky na zem, nakonec vstanu bez pomoci rukou Jsem v pohodě řeknu a usměju se na Roasu Je mrtvá ? Je mrtvá !! zařvu když se držím za ruku. Musíme pryč, v okolí můžou být další vyndám si šavle z té obludy a vyříznu ji oba rohy a několik zubů pokud má drápy tak ještě drápy. Tohle by se mohlo hodit řeknu a dám si věci do vaku i se špiritusem, šavle zasunu zpátky do pochvy a vydám se za Synnedem. Běžte napřed já vás doženu řeknu všem. |
| |
| Tváří se statečně, ale není až tak dobrý herec. "Máš něco s rukou. Pokud tě zranění omezuje, půjdu se po Synnedovi podívat radši sama. Ajane ti to může vyléčit." Zkoumavě se podívám na jeho zranění. "Není dobré, abys riskoval se své zdraví." Zachmuřím se... Nadruhou stranu, když vidím, jak tu bestii olupuje o její - bývalé - cennosti, vypadá celkem zdravý. Rozhlížím se okolo. Kudypak vede ta cesta do hory? |
| |
| Roäsa Jak se rozhlížíš, zahlédla jsi Synneda, jak se válí vedle stromu, tváří k zemi. Z nosu mu teče krev, celé tělo má podivně pokroucené, jak má zlámané všehcny kosti v těle. Nehýbe se. Není se ani čemu divit. Při vědomí určitě také není. Relativně dobrá zpráva je, že jdete správně k vašemu cíli. Cesta ale ještě zdaleka není u konce. Zatím ale pouze ty víš, jak daleko to ještě je.... *technická poznámka: Urazili jste cca. 200 metrů |
| |
| Myslím že Ajane není dost odpočatá na to aby mě dokázala vyléčit řeknu když vidím Ajane jak je stále mimo. Neumíte někdo nahodit rameno zpátky ? zeptám se a čekám na něčí odpověd. Prosím Roaso podívej se po Synnedovi, já tady Mathiasovi ukážu co má dělat pokud to neumí řeknu a začnu Mathiasovi vysvětlovat jak mi má zpátky nahodit rameno. |
| |
| Nyní, jsem v divném místě, ještě jsem tam nebyl, nebo byl, mám divný pocit deja vu, neboť vidím dvě zrcadla, do obou se podívám, nasledovně se začnou z nich dělat postavy, přesněji moje klony, jen několik detailů je jinak, pravý klon má bílé kalhoty a bílou přesku, dále miniaturní andělská křídla a svatozář, druhý avšak, má rudé kalhoty a rudou přesku, dále rohy a klasický ďáblův ocas"Takže přece jen se vidíme." Řekne levý klon"Ahoj kamaráde, před sebou právě vidíš důvod svojí samomluvy." řekne mi pravý klon, oba se najednou zmenší, jdou mi na ramena"Každej nás má, takhle se k nim dostáváme." Řekne ďáblík"Ďábel se jmenuje Diablo, já jsem Angelo, jakmile se vzbudíš, bude ti mnohem líp, ale budeš nás vidět, takhle nějak se cítila Röasa při prvním setkání když tě nikdo neviděl." Konečně najdu odvahu a zařvu"Vy jste moje svědomí a naschválnost, sebevědomí a mindrák, ježiši kriste, to jsem v nebi." Povím"Naštěstí ještě ne, to bychom byli bezdomovci." Poví diablo a sedne si, taktéž Angelo. |
| |
| "Nahodit rameno? Eh? Nevím, to asi fakt neumím, nejsem žádný léčitel a ani jsem ještě nikdy nikoho neléčila. Ale třeba Mathias by to mohl umět, vypadá jako válečník a ten má určitě s bojovými zraněními zkušenosti..." Prohrábnu si vlasy. "Synneda vidím támhle! Vypadá ale v bezvědomí... sakra..." Rozbíhám se směrem, kde jsem uviděla Synneda. Celé jeho tělo vypadá příšerně, jakoby jeho kosti nedržely na svém místě... což je jistě pravda. "Synnede, Synnede," zkouším dikobraze propleskat, ale je mi jasné, že tohle jen tak nepřechodí... Sakra, léčit neumím, přírodu o to na tomto místě požádat nemůžu, Ajane je daleko a když budu Synneda přenášet, může se mu cestou a neopatrným zacházením stát něco mnohem horšího... co teď?! Nakonec se rozhoduju pro poslední možnost, beru dikobraze do náruče a pokouším se jej co nejopatrněji donést do jeskyně směrem k Ajane. Ona bude vědět co s ním... |
| |
| Při fackách nás tři zabolí obličeje"Jau, proč já musím dostat nejvíc?""Karmicky jsi ten zlý ty, a já nedostal nic.""To protože jsem tu tvou chytl já." Povídám si s malými, najednou začnu vidět trošičku očima"Probouzíš se, támhle jsou dveře, jedny vedou do těla, a my půjdeme ven odtud, a druhý jdou do nebe." Řekne Angelo, samozřejmě jdu do těch s nápisem tělo, jakmile do nich vstoupím trochu zabručím, a zjistím, že mě nese Röasa, když tohle zjistím, tak radši dělám skoro mrtvýho, takovouhle příležitost si nemůžu nechat ujít "Proč se ti to tak líbí, tak se probuď pořádně.""Jestlli slyšíš moje myšlenky tak poslouchej, tohle je podruhý co mě drží holka a jestli to zkazíš, vlezu tam do tý místnosti v mý hlavě a nakopě do prdele tak, že to ucítí i Angelo.""Myslel tu někdo moje jméno?""Já.""Tak jdu dovnitř." Jakmile dodělám tuhle krátkou konverzaci myslí, tak stále čekám, jestli už jsme v jeskyni, bouchnutí do hlavy při položení s tím souhlasí. |
| |
| Röasa opatrně donesla probouzejícího se Synneda do jeskyně. Jedině díky tomu, že to není lidské stvoření zatím žije. Zatím. Takto rozsáhlá zranění ale Ajane určitě vyléčit nedokáže. Synned má rozdrcenou kůstku v těle. Když ho Röasa položí na zem, upadá opět do bezvědomí, těžko říct co se mu divného zdá v tomto stavu. Vnitřní orgány má určitě také poškozené. Adrian na tom není o moc lépe, spíš stejně. Bohužel Ajane nedokáže plně vyléčit ani jednoho z nich, i když ovládá pokročilé kouzlo léčení, tohle už je pomalu na nekromancii. |
| |
| Když kolem mě proletěl Adrian, byl jsem lehce v šoku, nicméně to co přišlo mě šokovalo ještě víc. "Sakra, co je tohle za potvoru?" syknu. Od Synneda se dozvídám, že jakýsi pekelný strážce. Pomalu se s mečem v ruce stahuju k ostatním dále do jeskyně. V tom Synned začne něco pištět a rozbíhá se k obludě. Pak už jen slyším praskot kostí a vídím Synneda někam odlétat mezi stromy. Doufám, že to přežije. Pak začne Arn řvát a rozběhne se proti potvoře a dostane se za ni. Skvěle Arne, teď na něj můžeme ze dvou stran, ale nic nesmím říct, třeba mi ta potvora rozumí. pomyslím si. Postavím se do nejvýhružnějšího postoje co umím a snažím se držet pozornost nepřítele na sobě. Arn po něm chvíli hází kameny a poté vybíhá a bodá strážce do hlavy. Když po něm obluda sahá, připravuju se na útok mu mečem žaludek. Nicméně jsem ani útočit nemusel, protože potvara šla k zemi rychleji. "Ty máš ale štěstí Arne. Kdyby si byl o trochu pomalejší, tak by si nedopadl tak dobře" povídám, když dorazím k Arnovi, který se zvedl ze země. Kouknu se zběžně po ostatních. Zastavím se pohledem na Adrianovi a Synnedovi. Jsou pomlácení div, že nevypustili duši. Poté se obrátím zpět k Arnovi. "Tohle trošku zabolí." a pokusím se mu co nejšetrněji nahodit rameno zpátky. Pak si odejdu prohlédnout, co na nás vlastně zaútočilo. Snažím se přijít na nějaké další slabiny, které bychom mohli v budoucnu využít. Pokud nějaké objevím, hned to řeknu ostatním. Po dokončení obhlídky oddělím stvůře hlavu, ruce a nohy od těla se slovy "Člověk nikdy neví" |
| |
| Když Adrian dopadne do jeskyně, vykročím k němu, ale ostaní doběhnou rychleji. Pak už je na scéně obluda a já ucouvnu zpět. Němě pozoruji události. Připravuji si kouzlo, ale mou koncentraci naruší to co se stalo Synnedovi. To křupnutí zarezonuje jeskyní, jokoby někdo hodil hlínu na rakev hrobu. Rozklepu se. Než se znovu stačím zkoncentrovat Arn už je venku, nevydím ho. Nechci ho trefit a tak čekám, nakonec obluda padne mrtvá k zemi. Vydám se tedy k Adrianovi. Trochu váhavě mu zlehka přejedu prsty po těle. Zavírám oči a shledávám že už skoro není mezi živými. Má moc na toto nestačí. Jediné co bych snad mohla udělat je vyléčit aspoň některé jeho rány a dát mu trochu času. Potichu mumlám slova zaklínadla. Cítím jak se mi magie hromadí v těle, prostupuje mne s ní i teplo. Pomalu nad Adriana natahuji pravou paži a tuto sílu do něho nechám proudit, v mysli si vyvolám obraz jeho zranění. Navádím svou moc aby léčila tam, kde je to nejvíc potřeba. Nevím jak toto dopodne a kolik mi zbude energie, ale stále myslím i na Synneda. I on potřebuje mou pomoc. |
| |
| Dívám se na Ajane, jak se usilovně snaží zachránit oběma život. Je velmi těžké vyléčit zranění jako jsou tato, to není obtížné zjistit i pro člověka, která se s magickým léčením v životě do styku nedostal. Stojí ji to jistě mnoho energie. Když to vypadá, že už s léčením přestala, klekám si k ní s otázkou na rtech. "Ajane, neznáš nějaké bylinky, které by jim mohly také pomoci? Určitě bychom je dokázaly najít." Pohlédnu na ni s vážným výrazem na tváři. Poté se znovu podívám na Synneda a Adriana. Ráda bych alespoň odhadla, kolik je toho ještě potřeba v nich "opravit", ale v tomto ohledu jsem opravdu bezmocná. |
| |
| Léčení Ajane přispěchá k Adrianovi, který tak tak přežívá. Synned je na tom ale úplně stejně, bohužel. Několik tichých okamžiků, když Ajane léčí Adriana, vám připadá jako věčnost. Ajane ale předvádí, že léčit umí a spraví Adrianovi životu nebezpečná zranění. Pokračovat už ale nemůže, protože, by jí nezbyly síly na Synneda. Jak Ajane prozkoumává jeho zranění, vidí, že Synned má vnitřní zranění horší než Adrian. Většinu vnitřností má rozdrcených nebo rozřezaných od úlomků kostí. Podaří se ti však vyléčit životu nebezpečná zranění. Na víc už ti ale síla nezbývá, protože ještě musíš být chůze schopná. Bohužel Synned má narozdíl od Adriana zlámané i nohy. Adrian utrpěl pouze zranění od nárazu do stěny, kdežto Synneda celého rozdrtilo obří sevření. Přesto oba začínají přicházet k sobě. První věc, které jste si na Synnedovi všimli, bylo že když se pokoušel promluvit....nemohl.... |
| |
| Smutně a unaveně se na Röasu podívám. "Jsem čarodějka. Zatím mne cesta nezavedla nikam, kde bych se umění přírodní léčby naučila. Jediné co dokážu už jsem udělala. Nic víc v mé moci není a nejspíš nebude ani po meditaci. Není dobré pokoušet se jeden objekt lečit vícekrát v krátkém časovém úseku. Tělo by to nemuselo vydržet a mohli by zemřít šokem." Povzdychnu si. "Navrhuji načerpat aspoň trochu sil, aby měli zranění a já šanci se trochu vzpamatovat." Pronesu ještě, ale to už usedám vedle zraněných. Zády se opírám o tvrdou skálu. Jestli nebude nikdo nic namítat, pokusím se o meditaci. |
| |
| Ajane unaveně usedne na zem. Teď možná budete mít chvíli klid, protože vašeho pronásledovatele se vám zázrakem podařilo skolit. Ale těžko za jak dlouho a jestli vůbec po něm nebude někdo pátrat. Vzhledem k tomu, že jsou to ale jen bestie bez mozků, dá se o tom pochybovat. Stav zraněných a Ajanin stav vám nedovoluje příliš pokračovat, proto jste nuceni zůstat v té malé jeskyňce spolu s neznámou mrtvolou. Asi po půl hodině napjatého čekání se Adrian začíná probouzet. Pomalu otevřel oči a pokusil se posadit, samotná bolest mu to ale nedovolila a tak zůstal ležet. Co...kde to jsem? Jak jste se ke mě dostali? Kde to jsme? Poslední co si pamatuju bylo jak mě ta stvůra praštila. Kde vůbec je? Jak jsme jí utekli? Adrian vypadá velice překvapeně. Není se čemu divit. |
| |
| Když se Adrian probudil, tak jsem k němu došel. Vychrlil na mě proud otázek, tak ze mě vypadli opět strohé odpovědi jako vždy. "Jak si se sem dostal? Přiletěl jsi. Jak jsme se dostali k tobě? Ty ses dostal k nám. Kudy si přiletěl? Kolem mě. Kde to sme? Tam kde sme byli když si přiletěl. Jak jsme tý zrůdě utekli? Neutekli. Kde ta potvora je? No... Všude kolem.... Arn se o ni postaral." |
| |
| Po chvíli se Adrian probudí a má mnoho otázek, ted když Synned nemůže mluvit tak na něj Mathias vychrlil všechny odpovědi. Ale při té poslední mě zahřeje u srdce. Arn se o něj postaral to je snad to nejlepší co jsem kdy slyšel už vidím jak o mě bardi budou dělat balady. Z mých představ mě vytrhne něco ve stylu nějákého super bojovníka Musíš udělat více než jen sundat takovou zrůdu a to ještě s takovým štěstím řekne ten dědek a zmizí. No dobře tak já se o to postarám. Ti co mají slabý žaludek ať se nedívají řeknu a vytáhnu si dýku z boty a vyříznu té zrůdě oči, zabalím je do kousků kožešiny které jsem našel na dně batohu a nechám je tam. Když to vše udělám tak na mě všichni čumí jak na nevím co Noco pro alchymisty by to mohlo mít nějákou hodnotu Už se těším co půjde dělat s těma rohama, možná by mi z toho mohli vykovat meč, to by bylo super A ještě jedna věc vezmu 3 ampulky a naberu do nich do plna krve té zrůdy a zašpuntuju. Nedívejte se na mě tak.... řeknu a usměju se. Pak vytáhnu kreslit obludu kterou jsem porazil a udělám si u ní malý křížek, to znamenýá že jsem ji skolil, pak si tam ještě napíšu že nevydrží pár ran do hlavy. A ze všeho nakonec si na další stranu nakreslím Synneda. Mimochodem mám léčivé lístky, mám plno takových bylin, jeden chlap to prodával strašně lacině řeknu a vytáhnu oranžové lístky Musíte to rozmačkat, potřít tím obvaz a obvázat kolem rány, taky se to dá vyvařit ale s tím co máme to nepude,jo a ještě jedna věc, lepší je to smíchat s vodou, je toho pak víc a líp se to maže a vsákne do obvazu |
| |
| Adrian jen nevěřícně hledí na Arna, jakoby nemohl uvěřit tomu, že tu obludu dokázal někdo zkolit. Pracně se rozhlédne po jeskyni. Zamžourá očima někam dozadu, kde ještě pořád svítí Ajanina lucerna. Co je to tam? Proč tam je ta lucerna? Opět se pokusí posadit, alespoň aby se mohl opřít o stěnu jeskyně. Podaří se muto, i když ho to muselo nesmírně bolet. Co se tu sakra stalo? Proc je Synned v takovym stavu? |
| |
| Jakmile se probudím, vezmu kamínek co byl kolem, jakmile ho mám, záčnu svoji nezlomenou, ale raněnou rukou čmárat na zem: Asi je nevidíte, ale na ramenou mám anděla a ďábla strážného, Röaso, snad si s nimi můžeš pokecat."Si děláš srandu ne, říkám šílenec." Poví Diablo a já pokračuju v psaní: Zalez ty malá potvoro nebo až budu moct hejbat nohama tak tě nakopu do řiti |
| |
| Všechny věci si schovám do vaku a pak se kouknu zpátky na Adriana, ten na mě nevěřícně čumí. To je pravda řeknu a usměju se Je to lucerna od Ajane a použili jsme to aby jsme mohli prozkoumat jeskyni a myslím že bys to měl vidět řeknu, vezmu lucernu a dám ji k nápisu a mrtvole Celý nápis měl zní Všeho lituji Adriane. řeknu a čekám na jeho reakci Joa k Synnedovi, chtěl něco udělat s tou obludou jenže ta ho rozmáčkla jak mouchu. řeknu a v hlavě mi znovu zazní ono křupnutí kostí Možná není teď ta správná chvíle ale nevíš kdo by to mohl napsat ? zeptám se a vezmu dýku od Synneda Tohle ta mrtvola měla u sebe |
| |
| Adrian jen nechápavě kouká na Synneda, že se pokusil o takovou bláznovinu. Pak se opět zaposlouchá do Arnova vyprávění. Nevěřícně kouká směrem k mrtvole a nápisu na stěně. Když mu Arn podá dýku, strne. Chvíli jen tak kouká na dýku, jakoby vzpomínal. To je...To...to není možné....vždyť...vždyť tuhle dýku...tuhle...on jí dostal můj otec...Jako omluvu za smrt matky. Jak...Co... Adrian očividně není schopen vyslovit co má na srdci. Převrací dýku v rukou a očima stále kmitá z ní na mrtvolu a zase zpět. |
| |
| Slyším Adriana jak se zakoktává a říká že to je jeho otec, položím mu ruku na rameno a řeknu Moc mě to mrzí a skloním hlavu Myslím že by se mu mělo dostat důstojného pohřbu řeknu a sahám pro rýč ve svém vaku a začnu v jeskyni kopat hrob |
| |
| Pokračuji v psaní i když nevím jestli se někdo kouká, pišů tohle: Ďábel si asi vzal podobu tvého otce. "Co se na mě tak koukáš? já jsem jen tvoje sebevědomí a naschválnost, já nic nedělám." Řekne mi Diablo, Angelo se asi schovává, pak si ale všimnu jak tam je u té mrtvoly"Tak to je zvláštní, to tělo tu je aspoň tři dny, jestli včera zautočilo monstrum, došel Adrian a mi jsme skolili tamto, teda Arn, tak Adrian viděl ducha, zeptej se ho, kdy mu to udělal." Domluví Angelo a já začnu psát: Kdy tě otec změnil? Jakmile dopíšu, tačnu mumlat, jestli si mě někdo všimne, tak ukážu na zem, aby věděli co jsem napsal. |
| |
| Zatímco Arn se pokouší do kamene vykopat hrob (asi po třech vteřinách to vzdá a vykope hrob hned u vchodu do jeskyně) Adrian sedí a přemýšlí. Když si přečte, co Synned píše do špíny, nejprve ho překvapí, že nemůže mluvit. Je to pár týdnů co na mě dělal ty pokusy...Tak 3 měsíce...Ale byl jsem dlouho zavřený u nás doma, než se mé tělo vzpamatovalo. Nechápu jak jsem mohl přežít bez jídla. Jestli je ale tohle skutečně můj otec....kdo tedy stojí za touhle katastrofou? Adrian se pak otočí na Röasu, která také vypadá jako by ji mučili. Röaso, podařilo se ti zjistit něco o tom vchodu? Řekli ti něco zdejší stromy? Pamatuji si, žes byla nějaká otřesená, než jsem ty mrchy odlákal. Pak se zarazí. Ještě jsem vám vlastně neřekl co se stalo u mě. Běžel jsem podél hory na druhou stranu a ty bestie mě pronásledovali. Pak ale...doslova najednou se přede mnou objevil tenhle obr, prostě přede mnou vyšlehly plameny ze země a najednou tam stál. Ohnal se po mě, tak tak jsem uhnul. Ale ještě než mě pronásledoval, nejdřív zabil ty co mě honili. Impy jednoduše zašlápl a toho s tím plynem, který ani nebyl o moc menší, byl tak o půl metru menší, prostě ho vzal jako panenku a rozdrtil mu hlavu jako ořech. A pak se vydal za mnou. No a tady mě teda dohnal. |
| |
| Jo, to znám, nikdo kdo nemá povolení od šéfa nemůže na jižní úpatí hory. Napíšu a pokračuji v psaní Jestli se mi vyléčí nohy, tak nakopu prdel jednomu malý ďáblíkovy, teď ho mám na levém rameni, ty ho nevidíš a neslyšíš. Napíšu a ukážu kde jeSi děláš prdel, ne? Řekne Diablo a vletí dovnitř, najednou jsem hrozně ospal, tak usnu a hlava se mi ohne, opět jsem v té místnosti, tentokrát má ale jen dveře tělo"Klíč má Angelo, jestli mě porazíš, tak tě tam pustíme a ještě si na sebe vemem bolest." |
| |
| Chvíli koukám na Synneda, jak se vehementně snaží cosi načmárat. Chudák, ten se asi hodně nudí... nadruhou stranu, je tu příjemné ticho. A to nebylo už dlouho. Pousměju se nad vlastní myšlenkou. Pak se ale podívám na Synnedova ramena, kde by oficiálně měli přebývat anděl a ďábel, avšak to vypadá, že zůstávají mému zraku skryti. Nebo tam prostě nejsou... "Jakého anděla a ďábla na ramenou? Nějak je nevidím. Asi nechtějí, abych je viděla." odpovím Synnedovi nahlas. Čmárá blbosti. Asi mu to zlámání kostí pořádně stouplo do hlavy. Pokrčím rameny. Třeba načmárá ještě něco, co by původ jeho předchozích čmáranic objasnilo. To už ale promluví Adrian. "Jdeme správným směrem." Hluboce si oddychnu. Není mi zrovna nejlépe, avšak nejsem tu na tom rozhodně nejhůř, uvědomím si, když se podívám na Adriana a Synneda. |
| |
| "Chacha, a ty myslíš že nás vidí, až omdlí jak ty na aspoň pět minut, tak nás bude mít taky a bude nás vidět.""To je pravda."Anechcete ji jen vidět omdlít vy úchylové? Rychle napíšu, pak to ale ihned smažu jak nejrychleji můžu."Ajane, jestli můžeš, citím se o dost líp, jenom mám zlomené nohy a jednu ruku, myslýš že bys mohla pokračovat? Napíšu a čekám jestli Ajane začne léčit, jestli ano, tak přiléčení zjistím tohle a napíšu to:"Mám zraněnej krk a čelist, jestli to půjde, vyleč je, skončí mi tak bobřík mlčení. |
| |
| //tak když nikdo nepíše, asi budu muset pokračovat já// "Páni, konečně už můžu mluvit." Řeknu, neboť trvalo týden než jsme pokračovali. "Nuda, takhle tam budem až za další týden, tak řekněte někdo něco, to máte svázaný jazyky?" Povím, slezu z větve kde jsem doteď byl a koukal jsem, bohůžel se to nepovedlo a větev se zlomila, já komicky spadnu na zadek a vyrazím si dech. |
| |
 | Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář. PS: Nezapomeňte se informovat o nových pravidlech ve správě dobrodružství. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR