Andor.cz - online Dračí doupě

Osud - 23. března 2009 18:48

Stalo se dříve Roku 1928 se podařil doktoru Landfordovi úžasný objev. V egyptské Gíze nalezl tajemný kruhový objekt z neznámého kovu popsaný prapodivnými symboly. Tento objekt byl převezen do USA a začali ho studovat nejlepší technici a odborníci, kteří byli po ruce. Už jen to, že brána byla vytvořena z materiálu, který se na zemi nevyskytuje, byl ohromný objev. Zvláště vezmeme-li v potaz skutečnost, že objekt byl vykopán v egyptské Gíze, tedy na místě, kde vznikla jedna z prvních civilizací. Dlouhou dobu byla brána zanechána svému osudu a uschována na bezpečné místo, jelikož nikdo nedokázal přijít na to, k čemu vlastně je. Stalo se před nedávnem Mladý nadějný vědec, archeolog a lingvista doktor Daniel Jackson úspěšně rozluštil symboly na bráně. Brána byla umístěna do podzemního komplexu pod Cheyenskou horou a svěřena do péče letectvu USA. První adresa, která byla zadána, byla adresa Abydosu. Na tuto planetu se vydal doktor Jackson a plukovník O'Neil se svým týmem na průzkum. Mise skončila smrtí goa'ulda Ra a doktor Daniel Jackson zůstal na Abydu se svou novou ženou. Tým vedený O'Neilem se vrátil na zem a brána byla na celý rok uzavřena. Naneštěstí se goa'uldi ozvali sami a unesli jednu z členek ochrany brány. Zbytek ochrany pozabíjeli. Prezident USA se rozhodl znovu spustit program Hvězdné brány pod vedením generála Hammonda. Ten se rozhodl vytvořit několik SG týmů, které následně měli za úkol prozkoumávat planety, jejich adresy byly nalezeny na kartuši na Abydu. Doktor Jackson se vrátil zpět na zemi, jelikož jeho žena byla unesena goa'uldy taky. Nyní První tři SG týmy se ukázaly jako nedostačující pro další průzkum a tak bylo rozhodnuto o rozšíření počtu SG týmů. Každému z vás přišel povolávací dopis s rozkazy dostavit se na určené místo v nejbližších kasárnách. Tam vás naložili do černých aut a odvezli vás do komplexu Hvězdné brány. Generál Hammond vás osobně přivítal v komplexu Hvězdné brány a dal vám čas na ubytování a seznámení se.

Osud - 24. března 2009 18:38

Cheyenská hora : Komplex SGC Každý z vás byl při příjezdu do komplexu přijat bezpečnostními složkami a několikrát prověřen a zkontrolován, včetně kontroly DNA. Bezpečnost tohoto zařízení je vskutku téměř nepřekonatelná. Tedy alespoň prozatím překonána nebyla. Major Davis, styčný důstojník SGC, vás osobně přivítal a poté, co jste se ubytovali na svých pokojích a v rychlosti si vybalili nejnutnější věci z tašek, si vás nechal zavolat do konferenční místnosti. Většině z vás chvíli trvalo, než jste se dostali na místo určení. Přeci jenom je komplex velmi rozsáhlý a je tu spousta chodeb stejně jako v labyrintu. Zdejší posádka byla ale velmi ochotná a vy jste se nakonec snad všichni dostali až do konferenční místnosti, kde už vás major očekával. Někteří z vás se usadili na volná místa a jiní zůstali stát opřeni o stěnu místnosti očekávajíc, co se bude dít teď. Po chvíli čekání do místnosti vstoupil i zdejší velitel, generál Hammond. Major vám zavelel pozor, avšak generál vás ihned nechal znovu se posadit. Generál byl vždy člověk rázný a na servítky si nepotrpěl a tak tomu bylo i teď. Usedl do svého křesla naproti vám s spustil. “Dámy a pánové, Jsem generál Hammond a tímto bych vás chtěl všechny oficiálně přivítat v komplexu SGC, který, jak jste si už nejspíš všimli, je ukryt hluboko pod Cheyenskou horou. Důvod tohoto utajení je zřejmý a vy všichni jste museli souhlasit s podepsáním dokumentů, které vám zabraňují vynést jakékoliv informace o tomto projektu. Tento přísně tajný projekt nese název Hvězdná brána a spadá pod letectvo Spojených států. Každý z vás si jistě už prostudoval složky s dokumenty o tomto projektu, které jsme vám dali k dispozici. Pokud to někdo ještě neudělal, byl by opravdu už nejvyšší čas. Ve složkách byste měli najít všechny potřebné informace a tak hlášení z misí všech SG týmů. Čtení je to opravdu hodně, avšak můžu vám říci, že jsou to věci pro většinu z vás nepostradatelné. Nyní přejdeme k tomu, proč se vrchní velení SGC rozhodlo založit váš tým. Majore Davisi? Můžete?“ Major Davis, který nervózně postával vedle generála, si odkašlal a začal. “Jistě, generále. Tedy, v posledním roce několik našich týmů vyráží pravidelně na průzkum cizích planet, jejichž adresy jsme nalezli na kartuši v chrámu na Abydu. Jak jistě víte, tedy pokud jste četli dokumenty, potkali jsme několik nových mimozemských ras. S některými z nich jsme navázali přátelské vztahy. Zde mohu uvést například vyspělou civilizaci Noxů, či několik zaostalejších civilizací, například civilizace na P3X – 797. Ale to je pouze malá část, kterou uvádím jako příklad. Ale i toto je jen jedna strana mince. Zjistili jsme totiž, že i přesto že tým vedený plukovníkem O'Neillem zabil goa'ulda Ra, náš boj s těmito nepřáteli zdaleka neskončil. Objevilo se několik dalších goa'uldů, kteří si společně říkají Vládcové soustavy. Jsou opravdu mocní a jen o fous se nám několikrát podařilo zachránit zemi před hotovou zkázou. Naší jedinou šancí v boji proti tomuto nepříteli, jsou nové technologie, noví mocní přátelé a spojenci a také nové zbraně. Podle odhadů doktora Daniela Jacksona je velmi pravděpodobné, že se na některých planetách musí nalézat něco víc, než je pustina a prales. Avšak detailnější průzkum zabere spoustu času a ten SG týmy nemají. Jejich úkolem je prozkoumávat další a další planety, na kterých bychom mohli najít něco, co se nám nebude zbytečně skrývat. Jistě chápete, že toto má prioritu před detailnějším průzkumem již navštívených planet. Nakonec bylo ale rozhodnuto o vytvoření dalšího týmu, vás, který bude specializován na detailnější průzkum planet, které byly označeny jako potenciální zdroje nových technologií. Na těchto planetách se většinou nalézají ohromné komplexy architektonických památek, jejichž průzkum zabere spoustu času. Proto váš tým nebude mít čtyři členy, jak je zvykem u ostatních SG týmů. Počet členů vašeho týmu není přesně dán a bude se měnit, respektive rozšiřovat, s časem. A ještě bych se nejspíš měl zmínit o mezinárodní spolupráci, kterou prosadil senátor Kinsey. To je také důvod, proč budou členové týmu z různých zemí. Například z Ruska, či Velké Británie. Doufáme však, že vám to nebude na obtíž a že spolu budete výborně vycházet. To je tak všechno k základnímu popisu vaší práce.“ Major Davis se odmlčel a poodstoupil, aby uvolnil místo generálu Hammondovi. "Tedy, nyní už víte vše, co potřebujete vědět o své práci. Pokud máte nějaké otázky, můžete se obrátit na majora Davise. Pokud jste se vším seznámeni a je vám vše jasné, máte rozchod. O briefingu k vaší první misi budete zpraveni včas.“ Major Davis zavelel pozor a generál Hammond opustil z konferenční místnost v doprovodu několika lidí, kteří ho už netrpělivě očekávali u vchodu. Následně se major obrátil k vám a zeptal se vás: “Nějaké otázky, připomínky, či máte na srdci něco jiného? Pokud nic nechcete, nebudu vás zdržovat y vy se můžete klidně rozejít. Určitě jste si ještě nevybalili své věci a máte toho spoustu dalšího na zařizování.“

Deanna Daria Stoilov - 24. března 2009 19:27

Cheyenská hora : Komplex SGC Plácla jsem sebou na postel a rozhlédla se po té neútulné místnůstce... Spíš kobce. "Cele," ušklíbla jsem se v duchu nevesele. Můj kufr už byl na tady - zajímalo by mne, kolikrát mi prohlédli spodní prádlo, aby se přesvědčili, že v push-upce skutečně nemám plastickou trhavinu... Složku papírů položenou na polštáři otevřu nejdříve se skepsí a despektem, postupně se měnícími v zájem - slabý, ale přece jen zájem. Přečtu si ji v rychlosti, ale pozorně. Zrovna když dočítám ozve se z amplionku nade dveřmi chrchlavé hlášení - kdosi mě žádá abych se dostavila kamsi... bla, bla. Nutno mi uznat alepsoň dobrou vůli - opravdu se snažím, i tak se ale musím nejméně třikrát zeptat na cstu, než se do té zatracené poradní místnosti dostanu. Vzhledem k tomu dorazím jako jedna z posledních, což se mi vůbec nelíbí. Rychle se postavím do kouta který je nejdál ode dveří a zvědavě se rozhlédnu po neznámých tvářích okolo: Někdo v uniformě, někdo v civilu (nicméně ani tak mé oblečení -pod koleny ustřižené manšestráky, těžké boty a batikované tričko s nápisem žádájícím čtenáře, aby neposílali dívčím duším pohledy z výletu na vřesoviště- zrovna nezapadne), samí muži - kromě mě jen dvě ženy< brunetka a blondýnka... Vypadá to, že se ti lidé vzájemně neznají... Než stihnu v pozorování někam dál, ohlásí voják u dveří jakéhosi generála, načež vejde postarší plešatý muž, který by svým bříškem zfleku mohl dělat reklamu na Kentucky fried chicken. Jeho projev je sympatický - stručný a věcný. navzdory svému vzhledu Uncle Sama se zdá, že tenhle muž ví, co dělá. Domluví, předá slovo majoru Davisovi, a odejde. Major Davis dodá ještě pár drobností, zeptá se, zda má někdo nějaké dotazy a zdá se, že předpokládá, že ne, protože se také obrací k odchodu... "Ehm, promiňte, pane Davisi... Měla bych pár otázek. Třeba proč s tak naprostou samozřejmostí předpokládáte, že tu všichni CHTĚJÍ být a na projektu pracovat... I když, proč se ptám. Vojáci vždycky jen předpokládají. Ale o t mi nešlo - i kdybych vám na to kývla... V květnu maturuju, jak jste si jistě zjistili. A... co moje rodina? To je všechny přestěhujete sem?! Navíc... Sice mi tahle nabídka děsně lichotí a tak, ale... Nevím, proč si myslíte, že právě já tu budu něco platná..." pokrčím rameny. "Jsem jenom obyčejná středoškolačka a... Je mi jenom osmnáct, sakrafix...! Chodím do školy, hraju na klavír, hádám se s dědou o to jaký oblečení budu nosit a kašlu na domácí úkoly... A nenávidím armádu, aby bylo jasno. vážně jste přesvědčeni, že jste sem dopravili tu pravou osobu...? Nedošlo třeba k omylu...?" Zní to sice značně ironicky, nicméně se zdá, že svůj proslov myslím vážně - respektive jeho konec.

Cpt. Jack Austin - 24. března 2009 19:39

Komplex SGC Po příjezdu se nechám zkontrolovat. Poté se ubytuji ve svém pokoji, kde si vybalím nejnutnější věci ze svých tří tašek,které sebou mám. Pak si mě major Davis nechak zavolat do konferenční místosti.Tak vyjdu z pokoju,zavřu za sebou dveře a jdu uličky komplexu a snažím se najít konferenční místnost.Nějak se mi to nedaří.V hlavě se mi honí myšlenka Sakra kde to může být? Asi po pěti minutách pátrání se zeptám vojáka, který je na chodbě Řeknete mi prosím kde je konferenční místnost ? jsem tu nový a moc se tu nevyznám. Dotyčný voják mi to vysvětlí a řeknu Děkuji . Podle instrukcí od vojáka dojdu do konferenční místnosti, kde se posadím do křesla. Křeslo je mi evidentně pohodlné. Když Major Davis zavelí pozor, tak vstanu a postavím se do pozoru a zasalutuju generálu Hammondovi.A když dostaneme povel sednout si, tak se posadím. Když začne generál Hammond mluvit tak ho bedlivě poslouchám, v průběhu když mluví generál tak se mi hlavou mihne myšlenka Tak to abych si ty hlášení přečetl.. Začne mluvit major Davis a toho také poslouchám bedlivě a mihne se mi hlavou myšlenka Rus ? Sakra. Nějak to musím přežít . A když domluví tak se ho zeptám Kolik je SG týmů ? A kolikátý tým jsme ? Když mi odpoví tak vstanu a odejdu do svého pokoje a tam si vybalím své věci,které dám do skříněk a pročtu si hlášení všech týmů. Je jich hodně a přibližně za hodinu a půl mám přečtenou polovinu ze všech hlášení. Napiju se minerálky kterou jsem si vzal sebou a mám si mezi věcmi a pročtu si zbytek hlášení. Dočteno to mám přibližně po hodině a patnácti minutách. Mám docela dost velký hlad tak vstanu a dojdu do jídelny a tam si vezmu jídlo které je připravené pro dnešní den a když mi přinesou talíř s jídlem tak začnu jíst.

Světlana Volkova - 24. března 2009 19:44

Když projdu skrz druhou kontrolu a před výtahem do útrob hory mě čeká ještě další, začínám se trochu děsit, kde všude mě budou chtít prohledat. Tohle je snad ještě horší než na těch amerických letištích při letu z Kokainového království do téhle Usoplené Spojené Ameriky. Mají jediné štěstí, že mi nikdo nechtěl strkat ruku do prdele. To už by mě vážně rozladilo. Do vybalování se nijak nehrnu, však ony ty věci nikam neutečou. Spíš se pustím do průzkumu základny, kam až mě pustí. Určitě tu někde budu mít pracovnu, tak jsem zvědavá, co za kutloch mi dají. Jelikož jsme pod zemí, bude to určitě fajn práce, zkoumat nějaké listiny jen pod lampou. Abych si našla dobrýho očaře. Ale můj průzkum nemá dlouhého trvání, sotva se nějakou chodbou projdu na její konec, málem se srazím s vojákem, který pro nás měl dojít a zavést nás na poradu. Aspoň jsem šla, zdá se, správným směrem. Než se všichni sejdou, chvíli skrz sklo shlížím na Bránu. Viděla jsem její fotky, ale na nich mi přišla ještě větší. Představovala jsem si něco monstrózního, typicky egyptského. Ale v porovnání s hrobkami a dalšími megalomanskými stavbami je tohle... Mrňavý. Kdyby ne, těžko by to sem dostali. Ale kudy? Dveřma asi ne. Takže stro... Když Davis promluví, otočím se. Vnímala jsem za sebou nějaký pohyb, nějaké kroky, ale netušila jsem, že začínáme. Všechna místa jsou obsazená, takže zůstanu stát, ruce si založím na prsou. K pozoru se nijak nemám, beztak už stojím. Na majora se dívám jen chvíli, pak stočím pohled ocelových očí na tu skvadru a neomaleně si je prohlížím, protože jsme se pořádně viděli jen u kontroly a já chci vidět, jak se na ta slova tváří, byť nejde o nic důležitého.Já se naopak netvářím nijak, ale i tak nevypadám zrovna příjemně. Můj postoj zkušenému oku naznačí, že nejsem zrovna beránek. Nějakým způsobem to ze mě prostě čiší, ať už obranným gestem - založení rukou na prsou - nebo ostřížím pohledem, který neuhne ani tehdy, když si někdo všimne, že na něj civím. "Bože, hippies, jak se zdá, ještě nevymřeli..." zareaguju vzápětí, sotva odezní majorova poslední slova a i blábolení té mrňavé studentky.. Zvučný hlas, zvonící jako kladivo do kovadliny, s nepatrnou stopou ruského přízvuku, se možná až nepatřičně hlasitě rozlehne po i tak nevelké místnosti. Otočím se k Daviesovi s naprosto nechápavým, kousavým výrazem."Jo, otázku bych měla. Jelikož je tohle přísně tajný projekt - co tady dělá školní exkurze?" ušklíbnu se trochu, když pohodím hlavou směrem k zrzce, která by určitě klidně mohla být moje dcera. Nejsem totiž žádné pískle, ovšem ani stará baba. Vlastně se těžko odhaduje věk, ale nepatřím mezi ty křehké bezvěké krásky s laníma očima. Mnohem víc připomínám vlčici nebo nějaké podobné zvíře z ruské tajgy. Poněkud ostřejší rysy, ovšem ne mužské, výrazné lícní kosti a pronikavé oči. Mám trochu pihy a delší vlasy jsou směsicí různých odstínů od téměř vyšisované platinové přes zlatavou až po zlatě rezavou. Jako by se příroda nemohla rozhodnout, jestli budu blond, anebo velmi světlá zrzka. Znovu sjedu to barevné třeštidlo pohledem, a to takovým... no, hodně nepříjemným. Ve svých šedo-bílo-černých maskáčích, kanadách a černém triku tak nějak do místnosti a vlastně všech prostor ladím, ale ona je tu jako pěst na oko. A když otevřela hubu, je to jako pěstí do oka druhého. "Já mám totiž taky dojem, že sem dopravili nepravou osobu. Ale zajímalo by mě, jestli jsem to já, nebo ona. Myslela jsem, že tohle je seriózní záležitost, majore. Ale teď mi to připadá, že si ze mě někdo dělá prdel." Vůbec se nepozastavím nad tím, že ačkoli jsem lingvista, rozhodně nemluvím jako z Pygmallionu. Ano, je znát, že anglicky umím na Rusa výborně, ale rozčarování dělá své. Nehezká jizva, která vypadá, jako by ji někdo při hojení spíš sedrátoval, táhnoucí se od ucha na hranu čelisti kousek pod levým koutkem, začne lehce růžovět, jak se mi z toho, co mě čeká, zrychlil tep. Mají US Army v povinném vybavení kyanidovou kapsli? ... ale kdo říkal, že pro mě. Bože, co bych dala za panáka vodky.

Dr. Sarah Coletti - 24. března 2009 20:24

Konečně jsem dorazila na místo, jako obvykle s mírným spožděním a celá uřícená za sebou táhnu tři neuvěřitelně těžké kufry. Něco ve mně se však sevře, když vejdu do betonového komplexu a po dlouhé a otravné bezpečnostní prohlídce se v doprovodu lidí v zelených uniformách a krátce střiženými vlasy svezu přes dvacet pater hluboko pod zem. Tak to mě asi nečeká práce na čerstvém vzduchu… povzdechnu si v duchu. Nakonec s dopomocí najdu svůj pokoj a hned se posadím na postel. Prohlédnu si holé zdi a nábytek mezi nimi, stůl, komodu a postel na které ostrá lampa v rohu vrhá nepříjemné světlo. Hned se však uspokojím představou, jak ten pokoj ožije, až vytáhnu všechny své knihy, oblíbené předměty, které vozím všude sebou a zapálím vonnou svíčku. Hned se budu cítit víc doma. Teď se tím však rozhodnu nezabývat a radši vyrazit na místo určení v předstihu, abych se vyhnula dalšímu pozdnímu příchodu. Nemusím se nutně hned první den prezentovat v tom nejhorším světle. Nakonec jsem vděčná za tuhle myšlenku, cesta do sálu mi zabere spoustu času a vyčerpá mě, jako bonus jsem se však po cestě seznámila se třemi vojáky, kteří se mi snažili vysvětlit cestu. Mapu, musím si sehnat nějakou mapu… Dorazím ale s mírným předstihem. V místnosti už sedí pár lidí. Zkoumavě si všechny prohlédnu, zaměřím se hlavně na výrazy a zkouším odhadnout, kdo je na tom stejně jako já: tedy neví naprosto nic. Všichni to ale buď dokonale skrývají nebo jsem jediná, kdo nemá tucha, o co jde. To však můj úsměv na tváři nijak neohrozí. Mám ještě čas, tak začnu chodit okolo a rozhlížet se, jestli nikde není automat na kafe. Žádný nenajdu, ale všimnu si ženy stojící u velké prosklené stěny a podívám se tam kam ona. Chvíli zůstanu stát s pusou dokořán a nechápavým výrazem, to už ale uslyším nějaké „Pozor!“ a do místnosti vejde generál. Radši si tedy rychle sednu a poslouchám každé jejich slovo. Složku? Jakou složku? Proboha, co jsem zase zapomněla? uvědomím si, když si všimnu tlusté složky muže sedícího vedle mě. Jestli máme nějaké dotazy? No jéžiš! Jak se tak může ptát.. už už se zvedám a mířím si to k majorovi, když mě předběhnou dvě ženy a nějaký mladík. Ta první vypadá jako nezletilá studentka, ta druhá jako no.. na první dojem dost ostrá ženská. Aniž si to uvědomuju, koukám na ně na obě dýl, než bych měla. Neodvžuji se skákat jim do hovoru, hlavně když nevím, o čem je řeč. Tak jen poslouchám a čekám, až budu mít možnost položit chudákovi majorovi své otravné dotazy. Mezitím seberu jednu složku, co zůstala ležet na stole a začnu ji lehce pročítat, v tuto chvíli však spíš proto, že nevím, co s rukama. Nemohla bych se na to teď příliš soustředit. Zjistím však například aspoň co je Hvězdná brána, což mě vykolejí ještě víc. Popocházím sem a tam, občas se rozhlédnu po místnosti na zbylé osazenstvo, tedy muže, a na všechny, kdo opětují můj pohled, se upřímně usměju. Kdo by si mě prohlížel, tak jsem oblečená v černé sukni po kolena, bílé košili a béžovém saku, vlasy mám volně rozpuštěné a na očích brýle.

Col. Jeremy Crosswell - 24. března 2009 21:36

Komplex SGC Obvykle se do utajených, opevněných a špičkově bráněných prostorů dostávám poněkud jinak, je tedy příjemnou změnou, když si musím projít hromadou bezpečnostních kontrol jako normální pracovník. Jak vojáci říkají rádi, každá základna je vlastně hotel, kde jste pohodlně ubytování a se vším seznámeni. Tohle místo nebylo žádnou výjimkou. Jakmile se uzavřely masivní dveře od výtahu, už u mne stál zdejší důstojník, salutoval a než bych vůbec stačil zvednout ruku, třeba jen na pouhý pozdrav, už mě vedl na ubikace. Byl jsem překvapen, že jsem dostal vlastní pokoj. Nebývá to zvykem, spíše jsem čekal pořádně dlouho řadu křehkých postelí, kde ta stodvacátá je vaše. No, zřejmě mají v téhle hoře hodně prostoru a nebo jsem nějaké VIP, které prostě musí mít svůj vlastní pokoj. V té chladné místnosti jsem nezůstal příliš dlouho. Klasická vojenská taška našla své místo na zemi a dva velké plastové kufry jsem uložil prozatím na postel. Na nějaké urovnávání a pořádek nebyl čas z důvodu, že mi nějaký voják, pravděpodobně desátník, zdělil, abych se dostavil do konferenční místnosti. Aniž by mi třeba zdělil, kde se ta místnost nachází, už byl pryč. Najít ji nebyl takový problém. Nejen, že všude byla hromada ukazatelů a šipek, které by sice na někoho mohli působit zmateně, ale byl zde i ochotný personál, který mi v případě směru poradil. Jestli jsou zde tak ochotní, nebo si netroufnou říct plukovníkovi, že nemají čas, neřeším, ale rozhodně by bylo fajn, kdyby tady panovala taková přátelská, pomalu až domácí nálada. Konferenční místnost byla malá a až na stráž u dveří naprosto prázdná. Nejdříve jsem uvažoval, že bych si rovnou sedl, ovšem nevšimnout si nádherného výhledu na tu hvězdnou bránu bylo téměř nemožné. Chvíli jsem mlčky stál a sledoval tu krásu. Už jsem se nemohl dočkat, až si taky vyzkouším ten šílený přesun skrze ní. Jakmile se v místnosti začalo pomalu scházet, usedl na jedno z volných míst, ruce opřel o dřevěnou desku stolu a každého z příchozích jsem si pečlivě prohlédl. Samozřejmě bych měl zjistit, jací budou mí příští spolupracovníci. Přítomnost, od pohledu, dalších vojáků jsem čekal. Je jasné, že se jednotka musí vytvořit aspoň z několika lidí, co budou umět chytit za zbraň bez rizika ustřelení vlastní hlavy. Jejich hodnosti byly nižší, než moje a opravdu jsem se začal obávat, kam to všechno směřuje. Zvláštně, když zde byly přítomné i ženy, z kterých jsem opravdu nadšený nebyl. Spíše kvůli tomu, že poslední léta jsem trávil v mužských jednotkách a zvláštně v jednotkách takových, které mezi sebe prostě ženy neberou. Při slovu „pozor“ jsem se automaticky zvedl a zasalutoval. Už ani nevnímám, že něco takového dělám. Jakmile generál vstoupí a dá pohov, opět se usadím, rukama opřený o stůl. Generála si dobře prohlédnu. Jeho řeč moc neposlouchám, jelikož to jsou obyčejné plky, kterými mne bombardovali už od doby, kde jsem podepsal svůj slib mlčenlivosti. Generála bych odhadl na fér chlapa. Nyní se ke slovu dostal major, který mne zavedl na pokoj. Nejdříve jsem jeho slova pečlivě poslouchal, pak jsem ale pomalu ubíral na pozornosti, jelikož se opět nechystal zdělit nic zajímavého. Spíše jsem se znovu zaměřil na prohlídku svých budoucích spolupracovníků. Jak se ukázalo, nedostavil se nikdo, kdo by měl vyšší, nebo aspoň stejnou hodnost jako já, takže jsem při pohledu na to dívčí kuře opravdu zalitoval. Majorův proslov byl u konce. Kdyby začal slovem briefing, nemusel jsem ho poslouchat vůbec. Bohužel někdy člověku není přáno a tak jsem si na půl ucha vyslechl informace, které byly jasné, nedůležité, nebo snadno zjistitelné. Dostaví se další „pozor“ a rozchod. Chvíli jsem uvažoval, že bych šel prohlédnout celý komplex, nakonec jsem zůstal, abych ještě něco zjistil o spolupracovnících. To jsem ještě netušil, že jsem udělal tak správnou věc, jelikož na „tyhle“ bych se před misí opravdu už připravit nedokázal. První se ozvala ta mladá dívenka. Nezkušenost z ní byla cítit, ale stejně tak i odvaha. Sice jsem si kladl stejné otázky, jako ona, o ní, ale věřím, že její přítomnost zde má nějaký důvod. Jako druhá se ozvala, zcela jistě ruska. No, hubu má prořízlou slušně, ale snad se tak nechová pořád. To by pak zažila to, co jeden z mužů mé bývalé jednotky. Další je jeden z vojáků, který se, dle mého, zeptal na nedůležité informace a poněkud neklidná žena. Zbytek zatím přihlíží, stejně jako já. No, bude to trvat dlouho, velice dlouho, než se všichni poznají a najdou k sobě cestu. Snad to všechno bude klapat... Každý si všimne, že už jsem výše postavený důstojník. Něco kolem třicítky, černovlasý, příjemně se tvářící. Je také jasné, kdo USA navštívil z Anglie, jelikož mám na hlavě usazený baret s britskou vlajkou s jiným, neurčitým znakem.

Capt. Matthew Jones - 25. března 2009 09:06

Cheyenská hora - komplex SGC "Hele, platěj tě za to tvoje mlčení? Co? Hele kámo, no tak, sme bráchové! Héééj, černéééj, halóó!... To je marný." Bombarduji afroamerického řidiče černého vozu, jímž jedu podle rozkazu k Cheyenské hoře, a který mi mlčením odmítá cokoli říct, či se jenom bavit o čemkoli. S rukama v bok, hlavou vzpřímenou a ohrnutým nosem naznačím, že mi je ukradený, nebo něco v tom smyslu, ať si trhne nohou. Auto zastaví před mohutnou a opravdu vysokou horou. Vystoupím z vozu, popadnu své tři tašky, z nichž dvě přehodím přes levé rameno a třetí koženou tašku, připomínající spíše vak na lyže, či větší ruksak na stan, držím evidentně s větší opatrností v ruce pravé. Poskoka, tedy vojáka, který se mi nabídl, že mi pomůže se zavazadly jsem odmítl s varovným, až děsivým pohledem beze slov, na který zareagoval pouze slovy: ,,Pardon, pane.´´, a odešel s poněkud zklamaným výrazem. Projdu několika bezpečnostními složkami, prověřeními a podobnými kravinami, které mě téměř dostali do maléru. Kožená taška, kterou jsem třímal v pravé ruce, spustila pípání detektoru kovu, který ji právě snímal. Načež byla otevřena a obličeji všech zvědavých vojáků také prohlédnuta. Nebylo snad vojáka, který byl v okolí, a který by do tašky nenahlédl. Moc často se tu s tímhle evidentně nesetkávají, jelikož veškeré pokusy propašovat do komplexu cokoli nebezpečného kovového marně končí na tomto detektoru. Pohledy vojáků se nyní obrátili směrem ke mně a nevypadali zrovna příjemně. Barrett M82A1, puška evidentně týmu US snipers, jež si pohodlně ležela v mé tašce vypadala opravdu překrásně a kdokoli, kdož se zajímá alespoň trochu o zbraně, a komuž se tyto skvosty libí, nemohl na tváři ukrýt jakési nadšení a vzrušení. Okamžitě po mě chtěli spousty papírů a potvrzení o tom, že tuto zbraň vůbec mohu vlastnit, ale především listinu, která mi dovoluje vstup s ní do komplexu hory. "Jen klídek, klídek... Všechno mám, jasný! Moment, ....kam sem to jen dal..." Dlouho prohledávám všechny kapsy, které mám. Pauza s lehkým zamyšlením, kde bych to jen mohl mít a samozřejmě s jedním výmluvným úsměvem směrem k vojákům, dodá akorát na nervozitě. "Á... v tašce to mám. Když dovolíte,... s dovolením... pozor... pardon…" Projdu k tašce se zbraní, načež je na mě okamžitě taseno a namířeno několik zbraní, samozřejmě plně nabytých a jak jinak, než funkčních. Oh, ne.. pardon.. ne, ne.. Ty papíry mám tady v tašce." Nejspíš si museli myslet, že bych tu zbraň chtěl snad použít proti nim, a že ty papíry snad nemám. Opravdu opatrně a pomalu, abych nedostal kulku zrovinka do zadele, rozepnu postraní kapsu tašky a vytáhnu z ní několik listin. Pomalu přejdu k vojákům a s rukama mírně nad hlavou jim předám listinu. Ty si ji okamžitě začnou prohlížet a zkoumat ji. "Omlouváme se, pane. Prosím, pokračujte a ještě jednou, přijměte naši omluvu, nemysleli jsme si, že by ste mo..." Omluva, kterou mi věnovali nijak neukojí mé rozhořčení, a než by stihli doříct větu, už se jim ztrácím v útrobách komplexu. Byl jsem doprovozen do mého pokoje, který jsem dostal, což mě přejemně překvapilo, že nebudu trávit chvíle na základně s nějakými individui. Taška se zbraní si udělala pohodlí na mé posteli, zbytek na zemi, či kdesi. Nepatřím mezi nějaké čistotné a úklidové typy. Nyní si to mířím směr konferenční místnost, i když nemám absolutně tucha, kde se ta místnost nachází. Naštěstí jsem šel asi o půl hodiny dříve, jelikož jsem měl takové tušení, že se to asi protáhne, takže jsem do konferenční místnosti dorazil včas, sic jako poslední, bohužel už i po generálu Hammondovi. Nikoho jsem se na cestu neptal, místní banda vojáků už mě dokázala vytočit, sotva jsem dorazil k hoře. Asi jsem rozený stopař, či průzkumník, protože po necelé půlhodině hledání, což je super čas, jsem místnost tedy našel. Zarážející bylo asi jenom to, že i když jsem ušel snad kilometr, později jsem zjistil, že konferenční místnost se nachází pouze asi sto, maximálně dvě stě metrů od mého pokoje. " Jémine..." Zakleji si tiše pro sebe při vstupu do místnosti, když zjišťuji, že jdu poslední. "Pane!" Zasalutuji ke generálovi a nadřízeným. "Pardon, trochu komplikovanější cesta. Alespoň už vím, kde se zde nacházejí záchody, umývárna, ale především i jídelna." Okomentuji můj pozdější příchod, i když také spíše v tichosti. Všechny židle už jsou obsazené, tak se opřu o zeď ihned u dveří. Složky? Ou, cože? A jejda, to asi bude ta kniha, tlustá jako Bible, kterou jsem ihned po příchodu do svého pokoje umístil do odpadkového koše. Doufám, že je dneska nevynášejí. Vyslechnu všechna generálova slova, při čemž si prohlížím všechny přítomné. Všem věnuji pouhý náznak úsměvu. Když nás major Davis vyzve k otázkám, už špulím pusu k jedné z mnoha otázek, které mám na srdci, ale předběhne mě hned několik přítomných. Ihned zase splasknu a slušně se znuděným pohledem ve tváři počkám, až Davis nejprve odpovím ostatním. Jsem střední postavy, asi metr sedmdesát, už od pohledu afroameričan. Staří by se dalo odhadovat něco kolem pětadvaceti let. Vypracovanější svalstvo po celém těle, nikoli však kulturisty, značí o denním pohybu a tréninku. Krátce střižené vlasy a hnědé oči ladící s pletí. Světle hnědé kalhoty, nikoli vojenské a bílé tričko jasně značí, že vojenský mundúr jsem nechal v tašce, a že pokud někdo vyžaduje, abych ho nosil i zde, na základně, má holt smůlu.

Dr. Jaimie Cusick - 25. března 2009 18:42

komplex SGC Už od letadla mám opřenou hlavu a koukám na ulici a projíždějící auta kolem. Moc mě netěší v jaký prdeli jsem to skončil, ale na druhou stranu to snad bude stát zato. Tyhle tajnosti přece musej stát zato. Opřu si hlavu o sklo a je mi jedno jak moc to drncá. Docela se mi chce spát a když usnu tak mi to bude taky jedno. Ještě na chvíli zvednu hlavu jestli na okně není mastnej flek, ale k mému překvapení opravdu není. Pousměju se a vrátím hlavu na okno. Otevřu si jednu ze složek, kterou nám dali už předem a pročítám si co tam píšou za romány. Zase to rychle zavřu, protože mě nebaví to číst. Určitě na to bude času dost... Probere mě až zpomalovací pruh, který přejedeme kousek od základny. "Doprdele" Zakleju jakmile u nohou uvidím rozsypanou složku. Opravdu jsem zabral takže jsem ani neviděl cestu jak se na tuhle podělanou základnu dostat. Začnu sbírat papíry a házím je do desek jak mě zrovna napadne. Ono se to potom nějak setřídí až bude klid. Tak trochu doufám, že samo, ale s tím nepočítám. Voják už netrpělivě stojí venku a čeká až vystoupím taky. Desky jsem už hodil do batohu takže by se to nemělo opakovat. Zazubím se na něj a potom zamířím rovnou do hory. Bezpečnostní opatření jsou tu opravdu důkladná. Nejvíc mě asi naštvalo, že mi zabavili můj počítač, kde mám všechno jenom proto, aby ho mohli "zkontrolovat". Nepředpokládám, že by mě zavřeli za nelegální stahování hudby. No super a hurá do kobky Moc mě neteší, že ta základna je v podzemí. Potřebuju světlo a ne být jako krysa někde v podzemí. S tím samozřejmě nic nezmůžu, ale třeba to bude nakonec ok. Voják mi ukáže, kde mám pokoj a beze slov odejde. Jenom zavrtím hlavou a tašky, který jsem si nesl hodím vedle postele, na kterou se posadím. Tiše pozoruju pokoj a přemýšlím jestli se mám smát nebo začít zvracet. Určitě to bude chtít nějaké úpravy, ale na to bude čas asi až potom... "Už jdu" Zamumlám na vojáka, který se ukáže ve dveřích a zase zmizí pryč. Koukám, že tu jsou velice komunikativní Usměju se nad svojí poznámkou a zavřu za sebou dveře. Chodba je prázdná a já musím najít tu místnost. Na zemi si všimnu nějaké čáry podle, které se řídím. Bohužel dojdu na chodbu, kde ty čáry jsou tři. Mávnu nad tím rukou a zastavím nejbližšího vojáka s tím, kde je tu ta podivná místnost. Víc než to mě však zajímá jak tu vypadají vědecké místnosti. Konečně dojdu do konferenční místnosti, kde je, no řekněme víc lidí než jsem čekal. Přejdu do zadní části místnosti a všechny kolem si prohlídnu. Po vstupu generála Hammonda se postavím do pozoru, ale rychle mě to přejde. Vždycky jsem nesnášel tyhle vojenský srance a dodržování těch pravidel pro mě byl občas taky problém. Nakonec generál začne mluvit. Poslouchám každé jeho slovo, protože nechci, aby mi něco uniklo. Jediné co si z toho však vezmu je, že musím přečíst ty papíry... Čas otázek Zamračím se poslouchám výlevy ostatních. Nejvíc mě pobaví ta středoškolačka, která se ptá jestli tu je omylem nebo ne. Kdyby tu byla omylem tak tu asi není. Poklepal bych si na čelo, ale nebylo by to asi moc vhodné. Jo zajímalo by mě kdy dostanu svůj počítač Nahlas tuto myšlenku neříkám, spíše čekám na odpovědi otázek ostatních...

Shawn Taylor - 26. března 2009 10:34

sladký domov Je tomu týden, co jsem doma ze školy. Bylo to dlouhých dvanáct let studií, devět let na medicíně a tři roky na vojenské škole. Jako doktorka, jsem měla spousty nabídek z nemocnic, ale i na soukromé ordinace. Všechny jsem tenkrát odmítla… všechny a směřovala jsem na vojenskou školu. Byla jsem přesvědčena, že nejsem ještě dost zralá na to, abych na pohotovosti denně přijímala malé děti s prostřeleným hrudníkem nebo bezdomovce s umrzlými končetinami. Všechna tahle zranění jsou tak strašně zbytečná. Neříkám, že ta zranění, které se stávají při akcích vojáků, nejsou, ale řekněme, že mají jistý vyšší princip. Na škole to nebylo jednoduché, ostatní kadeti si mě dost dobírali, ale po prvním semestru pochopili, že to nebude, jak se to zdá. Že nejsem krásná vyvoněná Barbie, která tam šla jen z rozmaru, ale beru tohle vážně. Běžím po ulici je velice brzy ráno, a San Francisco mi připadá v tuhle hodinu tak klidné. Proběhnu kolem mladíka na kole, co hází k domům noviny, a zamířím k našemu domu. Srdce se mi téměř zastaví, když zahlédnu poláka u našich dveří, drží obálku v ruce a já si všimnu, že je na ní pruh. Zastavím se na dlážděném chodníčku a v klidu dojdu ke dveřím. “Přišlo ti povolání…“ Řekne otec smutně a já s vážným pohledem chytím tužku a podepíši listonošovi papír o převzetí. Převezmu obálku a pohladím otce konejšivě po vousaté tváři. Vyjdu po schodech do svého pokoje a vyndám kufr na postel, ze skříně vytáhnu na ramínku pečlivě vyžehlenou uniformu. Konečně… tak dlouho jsem studovala, tak dlouho jsem se připravovala na tenhle den a je to tady… nejbližší kasárny, Cheyenská hora – komplex SGC, prohlídka, ubytování Po dlouhém loučení s rodiči mě bratranec Greg odvezl do nejbližších kasáren. Major Südesky mi podal obálku s nějakými dokumenty a předal mi další papíry potřebné k cestě. Kam? Nevěděla jsem nic a nikdo mi vlastně nic neřekl. Otočila jsem se ve dveřích a vyšla před přijímací budovu, naposledy jsem se rozhlédla, snad jsem i věděla, že tohle místo vidím na dlouhou dobu naposledy. Příjezd do komplexu SGC mě už moc nepřekvapil. Major Südesky mi předal papíry o mlčenlivosti a další dokumenty vůbec o SGC. Vše jsem po cestě přečetla dokonce několikrát. Kontroly, které začali provádět mě moc nepřekvapili. Předala jsem jim mé dokumenty a čekala, co se bude dít dál. dr. Shawn Taylor -Hodnost: poručík -Status: aktivní -Zařazení: doktorka -Osobní status: svobodná -Věk: 27 let Veškeré DNA testy a prohledání mě vůbec nepřekvapuje vše, co jsem četla, si tuhle kontrolu vlastně vyžaduje. Přijela jsem velice brzy a tak mi po přivítání Major Davis, řekl, že se mám ubytovat a pročíst si papíry v mém pokoji. Jeden z vojáků mne zavede na pokoj, musím uznat, že je úlevné mít pokoj sám pro sebe, po třech letech strávených s hordou holek v jednom velkém hangáru, ve kterém to smrdělo stále jako v chlévě je tohle více než uspokojující. Vybalím si věci do skříňky a posadím se na dřevěnou židličku, ze stolu si přitáhnu k sobě hromádku papírů a snad s pocitem povinné četby, začnu číst. Konferenční místnost Zaťukání na dveře mě nepřekvapí, vstanu a vyzvu k otevření dveří přesně podle předpisu, do místnosti vejde voják a informuje mě o tom, že se mám dostavit do konferenční místnosti. Hned si ze židle vezmu své sako k uniformě, obléknu se a upravím. Ještě si prsty uhladím dlouhý plavý cop na zádech, který je velice pečlivě spleten a je úhledný. Voják mi před dveřmi nabídne svůj doprovod. Je to tím jak vypadám nebo to máš příkazem… Zavrčím sama pro sebe a kývnu. Přeci jen nechci tu bloudit a popisky cesty se svíticími šipkami na stěnách s nápisem konferenční místnost nevidím. Před místností se rozhlédnu skrze skleněnou výplň dveří po osazenstvu. Jen přimhouřím oči a vejdu dovnitř. Nemám ve zvyku kohokoli soudit hned. Kadetům na škole se to také nevyplatilo a špatně udělali, nehodlám se dopouštět takových chyb. Vejdu do místnosti a posadím se. Dívám se před sebe, nehodlám tu okukovat ostatní, ale to už mě z trochy nervozity vyvede příchod generála Hammonda. Rychle se postavím a následně si na povel generála zase posadím. Upnu zrak na Hammonda a poslouchám jeho slova. Když domluví, začne mluvit major, odvrátím pohled k němu a bedlivě poslouchám všechna jeho slova. Rychlé, stručné jasné…. Všechny ty papíry a tohle, myslím, že to musí být jasné i debilovi co tady budeme dělat…. Vzpřímeným postojem se rozloučíme s generálem a já se otočím k odchodu. Zaslechnu ještě nějaký ženský hlas stěžující si na školku. Otočím se za slečnou, ke které tohle pronesla a snad s mírným úšklebkem se na ni podívám. Ano, no přiznat svých osmnáct a vůbec vše co řekla o škole a další věci…. Ta žena má pravdu… dlouho jsem studovala na to aby se mi tu nechtělo být s někým kdo nemá ani potuchy o životě a vše je pro něj jen hra, mít v týmu dítě navíc dle toho co řekla nezodpovědné je více než nebezpečné a vlastně kdo ví jestli za den, týden… nebudu opět dýchat vzduch v San Francisku… no myslím, že tohle dítě má být ve škole a né zde…. Ale není to má věc, a výběr byl jistě pečlivý, tedy vše má své opodstatnění… třeba je to děvče geniální… Usměji se své myšlence a vyjdu ze dveří z konferenční místnosti.

Osud - 26. března 2009 20:48

Komplex SGC, konferenční místnost Na hodinách visících na boční stěně místnosti bylo právě sedm hodin odpoledne. Venku, mimo komplex, se pravděpodobně schylovalo k západu slunce. Zde ale bylo stále stejné osvětlení místností a chodeb a čas zde hrál roli jen podružnou. Jediná podmínka byla přijít vždy včas na briefing a na misi, na tom si generál potrpěl. Nyní v konferenční místnosti seděl chudák major Davis zasypán otázkami. Sotva se stačil otáčet a reagovat na všechny dotazy, které padli. Navenek se snažil, aby zachoval důstojnost a snažil se používat diplomatické návyky, které se naučil za léta praxe komunikace s politiky. Tohle ale bylo úplně něco jiného. Pracovat s takovou sebrankou, jako jste vy, je pro majora vskutku velmi těžký kříž. Nejvíce je vytočen z Rusky, která si neomaleně otvírá pusu na každou věc, která se jí jen trochu nezdá. Je vskutku pravděpodobné, že major z ruské účasti na misi, není nijak dvakrát nadšený. Jednaz otázek je vskutku zajímavá a major vypadá, že je v tom na stejné lodi s nimi. Jednoduše neví proč. Majora nakonec zachrání lehké zakašlání, které se ozve od vchodu do konferenční místnosti. Stál tam doktor Daniel Jackson, jako obvykle s jednou rukou v kapse a druhou si upravoval brýle na nose. “Řekl bych, že na tuto otázku bych měl odpovědět já, pokud mohu, majore.“ Poté, co major přikývl a značně si ulevil, i když to na sobě nedal znát, došel Daniel až do pomyslného středu místnosti a začal: “No, nejdříve bych se měl asi představit. Jmenuji se Daniel Jackson a pracuji v tomto programu v týmu SG1. O něm jste už nejspíš slyšeli, nebo si něco přečetli z hlášení. Ale měl bych přejít k věci.“ Prstem ukáže na Deannu a dodá: “Slečno Stoilovová, vy jste tu na mé osobní doporučení, které jsem dal generálu Hammondovi. Vím, že vám je teprve osmnáct, ale věk není rozhodující. Důležité jsou znalosti a schopnosti, které máte a které jste schopna nadále rozšiřovat. A věřím, že to zbytek týmu, bude akceptovat. Já za slečnou Stoilovovou pevně stojím, stejně tak jako generál Hammond. Má s tím někdo nějaký problém?“ Otočí se na vás a pohlédne na každého zvlášť a speciální pohled věnuje i Rusce, která jak doufá, už nebude mít další uštěpačné poznámky směrem k jeho chráněnkyni. “No, já jsem tu vlastně jenom proto, jelikož jsem vás chtěl přivítat. Teď zase budu muset, za chvíli vyrážíme na misi, tedy. Hodně štěstí vám všem. Majore.“ Kývne na majora a na všechny z vás se usměje, jen na Rusku vrhl poslední varovný pohled a pak zmizel z místnosti. Na majorovi je vidět, že se značně uklidnil a už je zase zpět ve své formě. “Tedy, slyšeli jste doktora Jacksona. Nikdo z vás nebyl vybrán špatně, či jen náhodou. Vrchní velení SGC zná vaše složky nazpaměť a věřte mi, že o vás vědí víc, než o sobě víte vy sami. Rozhodně se nemusíte bát toho, že by jste zde byli zbytečně. Každý má svou profesi a doufáme, že ji využije, jak jen nejlépe bude moci.“ Následně se otočil na kapitána Austina a odpověděl mu “Znovu vám doporučuji si přečíst složky a dokumenty, které jste od nás dostali. Vím, že je to opravdu hodně informací, ale některé se vám budou dozajista hodit. Třeba zrovna odpověď na vaší otázku, je hned na třetím, nebo čtvrtém listě od shora. Speciálně pro ty, kteří nečetli složky, jste tým číslo třináct, což je taky počet nynějších SG týmů.“ Svůj pohled major stočil směrem do místnosti a rozhodl se konečně ukončit besedu, která se pomalu ale jistě stávala bezvýznamným tlacháním o ničem. “ Briefing na vaši první misi začíná zítra ráno v sedm hodin zde. Začátek mise následuje vždy hodinu po briefingu, pokud není řečeno jinak. Na misi se každý dostaví se vším potřebným vybavení, které potřebuje k plnění svého úkolu, či profese. Zbraňové vybavení je samozřejmost. Nikdo neodejde na na misi s nenabitou zbraní bez dostatku střeliva. Stejně tak, nikdo neodejde na misi, pokud má známky nějaké nemoci, i kdyby mělo jít o pouhou chřipku. Vaše životy jsou příliš drahé a nemůžeme si dovolit je ztrácet, kvůli zbytečným chybám v disciplíně a pořádku. Všem vám přeji příjemný zbytek dnešního dne a samozřejmě doufám, že se vám bude na základně SGC líbit. Pokud byste měli i nadále nějaké otázky, můžete se stavit v mé kanceláři a byl bych rád, kdybyste chodili po jednom, aby z toho nebyl mumraj jako tady. Hodně štěstí na vaší první misi. Máte rozchod.“ Zavelel major a vyšel v místnosti doprovázen dvěma vojáky, kteří čekali u vchodu. Zanechal vás samotné konferenční místnosti a doufal, že ji při svých výlevech a při vzájemné výměně názorů nerozbijete na cucky. A jelikož zde neexistuje nic na způsob večerky, bude to nejspíš opravdu dlouhá noc.

Cpt. Jack Austin - 26. března 2009 21:24

SGC Když major Davis řekne že jsme tým SG-13 tak si pomyslím 13? Tak blbý číslo a vyslechnu si vše od major Davise.A když zavelí rozchod tak se podívám na rusku a odejdu do svého pokoje,kde si sednu na postel a pročtu si složku kterou jsem dostal.Trvá mi to přibližně hodinu a 15 minut. Pak vstanu a odejdu do jídelny a dám si dnešní pokrm.Velice mi zachutná. Po několika minutách se napiju minerálky,kterou jsem k tomu dostal.A jím dál.Po chvilce sním poslední sousto pokrmu a vypiju minerálku. Rozhlédnu se a nikdo v místnosti není kromě několika pracovníků SGC. Vstanu a jdu se porozhlédnout po základně.Jak to tam moc neznám tak se zastavím u zbrojnice a kouknu co tam mají za zbraňe. M4,P90,MP5,M16,M9,Desert Eagle,G36C,SPAS12, říkám si v duchu názvy zbraní. Po prohlédnutí odejdu a zastavím se v konferenční místnosti a dojdu k oknu,kterým je vidět na hvězdnou bránu. Zrovna se otevřela červí díra,kterou projde některý z SG týmů na misi.Koukám na to z úžasem a když projdou a zavře se brána tak odejdu s konferenční místnosti.A procházím se po základně.Po cestě potkám několik vojáků.A nakonec skončím ve svém pokoji,kde si sednu na postel a chvilku přemýšlím na jakou půjdeme misi. Na jakou můžeme jít planetu? Co nás tam čeká?Jaké tam bude teplo? dopřemýšlím a vstanu a odejdu ze svého pokoje. Když za sebou zavírám dveře tak kouknu na hodinky a je 20:43,v rychlosti si přepočítám kolik zbývá hodin do 7:00.Dojdu do jídelny vezmu si minerálku a odejdu zpět do pokoje,tam si minerálky napiju. Vedle postel udělám asi 100 kliků.Následně vstanu a vypiju minerálku a převléknu se do oblečení ve kterém spím. To je modré tričko s též modrými trenkami.Lehnu si do postele a přikreju se a asi po několika minutách usnu.

Světlana Volkova - 26. března 2009 22:00

Vstříc labyrintu Jacksonovu práci uznávám, má na tomhle projektu velký podíl zásluh, a i když pochybuju, že se s legendární SG-1 setkáme jinde než na chodbě, myslela jsem, že spolu jakožto lidi od fochu (byť každý zaměřený na "jinou světovou stranu", a teď nemyslím východ a západ) budeme vycházet. Jenže když člověk myslí... Tímhle u mě hodně klesl. Povolat sem takové pískle. Stojím si za svým, ostatně jako vždycky, takže ani po jeho nepříjemných pohledech směrem ke mně a stěrbě neuhnu očima, naopak mu zamračení se oplatím. Je vidět, že já s tím problém mám - a je mi jedno, který generál to nařídil. Dokud mě nepřesvědčí, je to pro mě kuře a jako ke kuřeti se k ní budu chovat, protože nikdo normální nemůže srovnávat ženskou, které táhne na čtyřicet, a sotva plnoletou holku. Na jazyku mě stále pálí tisíc uštěpačných poznámek, ale to bych odsud taky nemusela vyjít živá. Kreml je daleko a všude samí Eméři. Až na toho Brita. Byť poražena, odcházím s hlavou hrdě vztyčenou, jak by hrdinný ruský voják měl, když stojí proti zablešeným západním nepřátelům. Proč tu bránu, kurva, museli získat zrovna oni?! Na světě jsou stovky států... a dostane se to zrovna sem. Kéž by to byla aspoňs tará dobrá Anglie a ne tenhle paskvil bez plnohodnotné historie a kultury, ne tihle potomci trestanců a kurev nebo fanatických kazatelů. V Rusku, hezky někde v tajném zařízení na Sibiři, by jí bylo mnohem líp... Jakmile major zavelí rozchod, s chutí poslechnu. Vzhledem k tomu, že můj orientační smysl funguje spíš venku, je trochu fuška najít svoji kobku. Po cestě si všimnu, že míjím Jacksonův kutloch, chystá se na misi, jak říkal. Takže tomuhle místu se vyhýbat... Trochu zmateně zůstanu stát na jedné z křižovatek. Je ještě brzy, takže pokud půjdu špatným směrem, nic se nestane, naopak aspoň zjistím, co kde je. Rázně jako vždycky (kdyby to nebyla holá chodba bez čehokoli zajímavého, tolik bych na její konec nespěchala) se vydám doleva. Jestli dnešní den může stát ještě víc za hovno, opravdu to směřuje k hvězdným výšinám. Anebo do horoucích pekel. Nestihnu zastavit, ale kdyby šel o něco pomaleji, ne jako já, možná by k tomu nedošlo. Bolestivě si narazím rameno a doufám, že ten vůl to taky řádně schytal, když jsme se při procházení kolem rohu sejmuli. Nejsem žádná nešikovná slepice, ale když už se něco stane, tak to má grády. Chci zasyčet nadávku, ovšem opět se prozřetelně kousnu do jazyka. Toho chlapa znám... já ho sakra znám, ale odkud... No jistě! Ty záznamy. Vzhledem k mému povolání jsem dostala i video o tom, co Jackson na misích viděl. A mihl se tam i tenhle ksicht a říkali mu plukovník... "Izvinitě," vylétne ze mě, dřív než si uvědomím, že moje mateřština tu není zrovna dobrý nápad. Je to reflex, prostě... je to v prdeli. Moje tělo se ihned napne, jako by očekávalo ránu - tady si nemůžu být jistá ničím.

Col. Jeremy Crosswell - 27. března 2009 00:00

SGC – první den Z toho co jsem slyšel jsem se opravdu začal bát, že někteří mezi námi budou opravdu nováčci. O té dívce se nedalo diskutovat, chránit jí zadek, utěšovat ji a uklidňovat bude 70% celé naší mise, ale čím více lidí mluví, tím více mám dojem, že náš tým bude napůl školka bažantů. Zvláštní však bylo, že když přišel Jackson, uvědomil jsem si, že každý se dá vychovat. Co jsem četl, on měl do vojáka opravdu daleko a hle, už se pyšní místem v prvním týmu a i prvním zářezem zabitého vládce soustavy, nebo co je to zač, takže i my bychom mohli mít naději. Možná vesmír lidi přetváří k nepoznání. Debata nesměřuje nikam a nevidím důvod, proč bych mě zde nadále zůstávat. Do zítra je času dost a je ještě hodně míst, které jsem neviděl. A co by mohlo být ostudnější, než kdyby důstojník, vlastně teď už tohoto komplexu, nebude vědět, kde co je. Aspoň takový menší výletní okruh si udělám. Odejdu z místnosti, s tím, že pokud si někdo z budoucího týmu vyžádal oční kontakt, mlčky jsem na pozdrav kývl. Na seznamování bude času dost. Na briefingu si určitě pár lidí vymění názory a jistě budeme mít tam venku moře času na to, abychom se všichni sblížili a začali vzájemně nenávidět. Cestou na svůj pokoj mě napadla myšlenka, která je hodně špatná, zároveň však určitou spásou. V týmu mám nejvyšší hodnost. To znamená, že dostanu o všech jejich osobní složky a budu je do noci pročítat. Plukovník může být v týmu jen jeden a žádná vyšší hodnost už nepatří na pole. Znamená to tedy, že buď během dneška někdo přijde a vyklopí na mě hromadu papírů a nebo se nebude nic dít, čímž budu mít ještě šanci a budu zařazen jako normální voják a budu si pohodlně dělat své. V pokoji jsem se na chvíli zdržel. Teď jsem měl čas všechno si řádně urovnat a „zpohodlnit“ si tuhle celu, takže jsem se dal do práce. Věci z tašky si své místo našli poměrně rychle. Oblečení a hygienické potřeby šly do skříněk, všelijaké knihy hlavně na stůl a ještě se tu našlo pár jiných drobností, které si sebou rád přenáším. Zbytek se, jako vždycky, dokoupí o osobním volnu. Konečně jsem se dostal k zábavnější části. Přesunul jsem se k dvojici plastových kufrů na posteli. Oba jsem je otevřel a kochal se tou krásou. Vím a každý mi to vždycky tloukl do hlavy, že vlastní zbraně je ten největší horor vojáka. Něco se na misi podělá, zbraň se ztratí a zůstane po ní jen prázdný stojan a pár zásobníků. Jenže člověk si nemůže pomoct, jsou prostě určité zbraně, s kterými není jen dobrý, s nimi je jako bůh. Stejný pocit, jaký mají ti mimozemšťani? Rozložím stojany a vyberu pro ně nějaké vhodné místo. Nakonec našli své umístění blízko pracovního stolu, tam, kde na ně bude hezky vidět všude. Kufry schovávali dvě zbraně a jejich příslušenství. Útočnou pušku G36, několik zásobníku pro ní, tlumič, noktrovizor, ACOG , Reflex Sight, svítilna, vyměnitelná pažba a pár náhradních dílů. Druhá zbraň je plně automatická brokovnice AA12, pár bubnových zásobníků, mraky patron a podobně serepetičky, jako náhradní díly, nebo pásky pro úchyt nábojnic. Když jsem byl se svým hotový, navštívil mě jeden z vojáku a donesl mi uniformu a veškerý potřebný oděv SGC. Přesně moje velikost, někdo mé složky studoval opravdu důkladně. Nemá cenu tady pochodovat v britské uniformě. Teď jsem člen SGC a měl bych tedy oblékat zase to jejich. Oblečení si prohlédnu a pak se převléknu. Jejich klasické armádní kalhoty, černé tričko s krátkým rukávem a opět ve vojenských botách. Na hlavě si nechávám svůj baret, jelikož je to to poslední, co mi připomíná moji domovinu a to, že jsem neustále příslušníkem anglického SASu. No a je čas prohlédnout si tenhle šílený komplex... Vyzbrojen svojí hodností a svým odhodláním si to zde prostě projít a zapamatovat jsem se vydal do spletitých chodeb základny.

Shawn Taylor - 27. března 2009 09:04

komplex SGC Při mém odchodu zahlédnu přicházející postavu, zarazím se a s trochou neomaleného pohledu pátrám v paměti, kde jsem tohohle muže už viděla. Ach ano je to Daniel Jackson, v papírech v pokoji nebyli o něm jen nějaké zmínky, ale jeho práce je fenomenální… Vztyčím ruku a nalepím si ji na čelo, je to vlastně ctí zasalutovat někomu jako je on. Je málo lidí, které je možné mít v úctě, ale on patří mezi ně. Když vejde do místnosti, kde ještě před chvíli byl Hammond, otočím se za ním a ramenem se opřu o futra. Zadívám se na osazenstvo a poslouchám co se v místnosti děje. Vše co je nebo bylo řečeno, bylo jasné už před tím než to někdo řekl. Setrvávám už je pouze ze slušnosti. Když Jackson odchází dívám se do místnosti, Davis začne mluvit. Třináct… úžasné číslo, moje osudové tak co třeba mi přinese štěstí. Musím uznat, že armáda…. No dobrá tihle mají profesionality stejně jako děti ve školce. Ne dobrá i ti když chtějí učitelce něco říci, alespoň se přihlásí, těmhle jsou cizí všechny předpisy a i pravidla chování k vyšší hodnosti. Co se to sakra děje? Zavrtím hlavou, major dokončí svůj monolog a objasní nám co se zítra kde a v kolik bude dít. Výborně tj. za ….. dvanáct hodin. Major odchází a já už na nic nečekám a jdu také. Pamatuji si dobře cestu k sobě do pokoje, ale není to místo kam bych nyní chtěla zamířit. Potřebuji najít ošetřovnu a veškerá lékařská místa, která zde jsou. Vybavení na zítra, vybavení na zítra…. Potřebuji veškerou první pomoc… klasické vybavení polního lékaře. Jen vědět kam si pro to jít. Procházím chodbou ve své uniformě s tříčtvrteční sukní, bílou košilí, sakem a baretem na hlavě. Na saku na rameni mám zdravotnický křížek jako každý lékař u armády. Procházím komplexem a jsem opravdu zmatena. Naštěstí proti mně jde voják, vypadá spíše jako poslíček, když prochází kolem, lehkým naznačením pozdravím. “Řekněte mi, kde najdu ošetřovnu…“ Předpokládám, že po nalezení ošetřovny, nebude takový problém najít jiná zdravotní centra. Voják mi opravdu poradí, cesta, kterou mi poradil, není příliš jasná, ale spoléhám na to, že nebude až tak těžké zase někoho najít a případně se zeptat. Po chvíli bloudění se opravdu dostanu až před ošetřovnu. Podívám se skrze prosklené dveře, jestli tam někoho nezahlédnu. Otevřu dveře a postavím se těsně před dveře. “Doktorka Shawn Taylor…. Je tu někdo?“ Zavolám do místnosti.

Dr. Jaimie Cusick - 27. března 2009 11:17

Komplex SGC Konečně ze sebe začíná major Davis něco sypat. některé otázky byly sice opravdu zbytečné, ale na některé odpovědi určitě stojí za to si na ně počkat. O to víc mě překvapí když se ve dveřích objeví ten brýlatý muž. Kde jsem tě sakra viděl Nemám zas až tak dobrou paměť na jména, ale obličeje si pamatuju téměř vždycky a ten jeho se zrovna zapomenout nedá. Potom co se představí je už celkem jasné odkud ho znám. Přiznávat se, že v těch složkách jsem koukal tak maximálně na obrázky by nebylo vhodné. Nadruhou stranu jednu složku jsem si přečetl docela podrobně. Carterová je prostě machr Na chvíli se usměju, ale to už začíná Daniel mluvit k rusce, která tu má nejprořízlejší pusu. S ní to bude opravdu ještě zajímavé. Čekal jsem, že nám toho Daniel řekne víc, ale zase předá slovo Davisovi, který se zdá být už klidnější. Takže SG-13, dobré označení, to se bude aspoň pamatovat Koukám za odcházejícím Davisem. Info, které jsem potřeboval jsem dostal a zdržovat se tady už v podstatě nemá cenu. Všechny členy mého nového týmu si krátce prohlédnu dokud nezmizím ve dveřích vedoucích do toho zmatku. "Hm dal by jsi si něco viď?" Řekl jsem to opravdu až potom co jsem byl venku z místnosti. Mám docela velký hlad, protože jsem toho dneska dost nacestoval a na jídlo bohužel nezbyl čas. Pomalým krokem zamířim po komplexu doufajíc, že teda najdu aspoň tu jídelnu. Nakonec moje bloudění není k ničemu a já se musím stejně někoho zeptat. Potěší mě snad jenom to, že to bylo kousek a málem jsem tam došel sám. Jídelna je docela dobře zařízená a je tu i docela plno. Naberu si nějaké jídlo a nezapomenu na želé, které mám opravdu rád. Nakonec si sednu k volnému stolu a pustim se do jídla. No na vojenské jídlo jsem čekal větší sranec Málokdy se mi stává, že bych z vojenského jídla snědl úplně všechno, ale tady to udělám. Prádzný tác odložim do stojanu a vydám se chodbou pryč. Do pokoje se mi ještě jít nechce. Víc mě zajímají místni laboratoře a vědecké pracoviště. O těch jsem ve složkách také ještě něco četl. Určitě tu mají to nejlepší vybavení Neváhám ani chvíli a zamířím právě k těmto pracovištím. Jelikož už je večer asi tu nikdo nebude. Zastavím se ve dveřích a skřížím ruce. Pěkné, pěkné Zamyšlen koukám do prázdné místnosti a na různé zařízení, o kterých toho zatím moc nevím...

Capt. Matthew Jones - 27. března 2009 11:45

Komplex SGC Konferenční místnost se nám pěkně zaplnila a já jenom kroutil hlavou nad tím, proč nás je tu tolik. Samozřejmě nepochybuji o tomto úsudku generála Hammonda. Zdá se být jako rozumný člověk, který ví co dělá. Stále nemohu nemyslet na ony složky, které jsem ihned po vstupu do svého nového pokoje vhodil do odpadkového koše, který doufám nevynesli. Všimnu si také dalšího černého příslušníka, který se nejspíš stane mým "kolegou", a na kterého se usměji pozdravným výrazem na tváři. Do místnosti také vejde další osoba, podle všeho a podle toho, jak se představil, Daniel Jackson. Jelikož nemám absolutně tušení kdo to je, či co tu chce, jednoduše se ho rozhodnu ignorovat a přejdu k oknu, kde si začnu prohlížet bránu. Jejda! Co to je, brána do pekel? Che, che.. No, jen doufám, že je to bezpečný, protože se mám celkem rád a vážně bych nerad skončil jako mrzák, nebo ještě hůř. Po proslovu Daniela Jacksona, který konečně odchází, a kterému věnuji úšklebek typu: ,,konečně jsi skončil´´, přijde na řadu major Davis. Jak je na mě už od pohledu vidět, nedá se říct, že bych byl zaujatým posluchačem, a tak ještě chvíli zůstanu v místnosti spíše z nutnosti a slušnosti. Konečně všichni domluví, všichni se rozejdou a já samozřejmě také. Cesta zpět do mého pokoje už asi byla ta správná, jelikož jsem tam za několik okamžiků a ne za půl hodiny. Cestou potkám pár místních vojáčků, které si neodpustím provokativně šťouchnout ramenem v době, když kolem nich proházím. První co udělám je, že vytáhnu ty složky z koše a umístím je na stůl. Paráda, jo! Ještě koše nevynášeli.. Ou, to by byl malér.. No nic, stejně na vás bude čas jindy.. Ani se do té složky netroufám nahlédnout. Při pohledu na její tloušťku se mi obrací žaludek. Četba nikdy nebyla moje silná stránka. To zlatě potom obrázky. No co teď? Spát se mi nechce, číst se mi nechce, nic se mi nechce! Oh, bože, proč sem tak línej?! Přeci jenom se nakonec přemluvím a začnu vybalovat svých pár věcí, které sebou mám. Není toho mnoho, jen nejdůležitější věci, které naházím do skříní. Oblečení urovnané do komínků, na mě až moc nóbl zvlášť, ostatní věci také zvlášť. Nyní se dostávám k tašce na posteli. Opatrněji ji rozepnu a vyndám z ní ten skvost, Barrett M82A1. “No vidíš holka, ty si ale nádherná! Za žádnou bych tě nevyměnil!“ Okamžitě ji umístím na polici nad postel, kde je vystavena. Zbylé díly a náboje umístím do skříně. Puškohled a nožičky jsou samozřejmě namontované už na samotné pušce, ale jak jinak, než snímatelné. Poté se uvelebím na posteli, vezmu si konečně do ruky ty obří maxi složky a vůbec mě netěší, že je musím pročítat. I přesto se do toho konečně pustím, avšak s jakousi nadějí uvnitř, že se tomu vyhnu a usnu.

Cpt. John Lee - 27. března 2009 18:39

Komplex SGC Byl jsem zrovna na jedno z cvičení demoliční čety, zaměřené na schování trhaviny pro případ zajetí, když, přišel jeden z vyšších důstojníků a řekl mi, že jsem dostal nové přiřazení. Nechtěl mi říct žádné detaily, jenom mi řekl, že jde o přísně tajný projekt a že pokud se chci zúčastnit, tak musím podepsat slib mlčenlivosti. Jistě, že jsem to podepsal, jsem voják a moje práce je nebezpečná a jestli je tajná tak to už je mi jedno. Jenom doufám, že nebudu muset moc pracovat v týmu, nejradši pracuji sám. Několik dní na to se provedlo moje převelení do Cheyenského komplexu. Přijel jsem hnedka ráno. Když jsem procházel zabezpečením, tak mě napadlo, že takové zabezpečení nemá ani Fort Nox. Ani mě překvapuje, když jeden pes, který jde kolem mě najde kousek C4 schovaný v podpatku boty Ještě, že ten časový detonátor v druhé botě není cítit, to bych asi špatně vysvětloval. Jistě, že mě ihned odvedli někam bokem a tam mě začali vyslýchat jako nějakého špiona. J8 se jim ale snažím celou dobu vysvětlit, že jsem to zapomněl vytáhnout při cvičení. Nevím Kolik hodin mě tam drželi bokem a vyslýchali. Když ale bylo moje jméno zmíněno jako jeden z těch co se má dostavit do zasedačky, tak mě 2 vojáci mile doprovodí do zasedačky. Já mám na sobě černé tričko, zelené kalhoty, černé armádní boty a na rukou mám nejenom pěkné černé kožené rukavice ale i velice pěkná lesklá pouta. Ti 2 vojáci mají na sobě klasickou uniformu a každý mám P90 připravenou ke střelbě Já tu nechci nic zničit, na to abych poškodil tenhle komplex bych potřeboval trochu víc C4, než jsem měl v té botě. To množství bylo tak na odpálení dveří, mříží a podobných věcí. Tohle je běžná železobetonová konstrukce používaná na stavbu raketových sil. Pokud bych to tu měl co nejvíce poškodit tak bych se musel dostat k hlavním rozvodům elektřiny a ty vyhodit do povětří… Když mě dovedou do zasedačky tak zkontrolují, zda mám stále pouta na rukou a stoupnou si za mě. Tvářím se velice nepříjemně a nikoho z lidí co tu je si ani moc neprohlížím. Jenom sedím, mám nohu přes nohu a hraju si s podrážkou. Budu si muset obstarat ty dokumenty abych zjistil, o čem to tu mluví, ale předtím bych si měl sundat ty pouta jsou celkem otravný. Ten detonátor by měl být dostačující. Opatrně vytáhnu časový detonátor z podrážky a nenápadně ho dám na pouta. Počkám, až je zavelen odchod, vstanu a spustím 2 vteřinový odpočet. Ozve se slabá exploze, vojáci na mě ihned zamíří svoje zbraně. Dám svoje ruce za hlavu a klidně řeknu Klid chlapy stejně musím jít s vámi pro svoje věci, ale ty pouta už mě štvali. Velice opatrně mě odvedou zpět, kde dostanu svoje věci, všechno bylo asi 10x prohledané a já spolu se svým doprovodem odejdu na svůj pokoj. Vybaluji svoje věci a moje ochranka stojí u dveří z venku. No myslí, že teďka budu mít aspoň klid od ostatních členů týmu, nikdo mě nebude rušit a budu mít klid Když jsem konečně vybalen tak si lehnu na postel a přemýšlím, jak bych poškodil celý komplex s malým množstvím trhavin.

Osud - 27. března 2009 18:55

SGC - Světluš "Štěkna" Volkova Plukovník O'Neill, kterého jsi tak úžasně srazila,se zakolébal, ale nakonec se mu podařilo udržet na nohách. Na tváři se mu objevil překvapený strnulý výraz. Pravý koutek úst mu vyjel směrem nahoru a obočí ho následovalo. Nejdřív nevěděl jak zareagovat, ale po chvíli se vzpamatoval a ihned na tebe vyjel. "Sakra, ženská, nevím kdo jste, ale zdá se mi, že jste právě mluvila mým druhým nejneoblíbenějším jazykem." Dal si malou přestávku, během které se ujišťoval, že se nespletl a nejspíš i zjišťoval, jestli nemáš po ruce kalašnikov. Rukama si upravil černé tričko a pak na tebe ukázal prstem a jeho dobrá nálada, ve které nejspíš do teď byl, hluboce klesla. "No tak, ženská, mluvte. A postavte se do pozoru, když už mluvíte s nadřízeným. Nevím, jak tam u vás v Rusku, ale zde je plukovník jedna z nejvyšších hodností. No a pokud nejste generál, admirál, či já nevím kdo, tak se postavte do pozoru a řekněte mi, kdo ksakru jste, jelikož mám sto chutí zavolat ochranku. Nikdy jsem vás tady neviděl." Chvíli tě se zájmem pozoruje a pak dodá: "A necivte na mě, jak kdybych byl duch, jelikož to fakt nejsem...Myslím". Kolem vás projde několik vojáků, kteří vzorně zasalutují a pozdraví plukovníka. Ten na ně ukáže a směrem k vám dodá: "Takhle se to dělá. To jen kdybyste nevěděla jak na to. Víte, Rusko, nikdy člověk neví, co má od vás čekat. Tak pro jistotu." Ošetřovna – dr. Shawn Taylor Sál ošetřovny, do kterého jsi vlezla je tvořen podlouhlou chodbou a zakončen další křižovatkou. V sále je několik lůžek, z nichž je většina momentálně prázdná a jen na posledním z nich leží jakýsi muž, nejspíš člen nějakého SG týmu, který byl zraněn při misi, což nebylo nic neobvyklého. Zdejší vybavení bylo vskutku kvalitní. Některé přístroje, které měli zde, neměla ani většina civilních nemocnic. Většinou proto, že jejich cena je enormní a dovolit si ji může pouze vládní organizace typu SGC. Na tvou výzvu, jestli tu je někdo jiný, další, se z poza plenty na konci křižovatky ozve: “Chvíli strpení, prosím. Hned budu u vás, jen to tady dovážu.“ Neuplyne ani minuta a z poza plenty vyjde další muž v maskáčových kalhotách v tílku a se zavázanou rukou. Zastaví se u ležícího vojáka a pronese : “Drž se, Tome.“ Pak se znovu dá do pohybu a když kolem tebe prochází zasalutuje, pozdraví a vyjde z místnosti ven. V obličeji si mohla spatřit posmutnělý výraz a snad dokonce i stopy po slzách, které byly ale opravdu nepatrné. Za vojákem z poza plenty vyjde žena v bílém nemocničním plášti a dojde až k tobě: :Dobrý den, doktorko Taylorová, jmenuji se Janet Fraiserová a jsem zde hlavní doktorka, tedy nejvyšší zdravotní důstojník. Vy budete nejspíš doktorka z toho nového speciálního týmu, že? SG třináct, pokud se nepletu. No, výborně. Mohu vám nějak pomoci?“ Stojí před tebou, v jedné ruce má desky a papíry se záznamy pacientů a v druhé propisku. Pravděpodobně má v plánu uskutečnit kontrolu zraněného vojáka. Laboratoře - cpl. Jaimie Cusick V těchto večerních hodinách bývají laboratoře většinou už zamčené, či alespoň zabezpečené, aby do nich nevstupoval nikdo nepovolaný. Avšak dnes se v jedné z nich svítí. Za stolem u jednoho z mikroskopů postává kapitán Carterová. Všude kolem je spousta přístrojů, různých typů zbraní a vybavení. Nejzajímavější věcí je ale dozajista naqadahový generátor. A zde jich je zrovna několik spuštěných a zapojených do obvodu. Kabely vedou směrem ke stolu s mikroskopem a do nějakého přístroje na něm. Carterová občas koukne do laptopu nebo na onen přístroj, ale většinu času tráví zíráním do mikroskopu. Ty stojí u vchodu a momentálně z ní vidíš akorát tak její zadek, což je vcelku pěkný pohled. Kapitán s po chvíli všimne, že do místnosti z chodby neproudí tolik světla jako dřív a otočí se. Trochu ji překvapí tvůj pohled a tak se obrátí celá a spustí: “Přejete si? Mohu vám nějak pomoci?“ Je na ní vidět, že nečekala nikoho a rozhodně ne někoho, koho vůbec nezná a vidí poprvé v životě. To že je to černoch, který ji koukal jistou chvíli na zadek, na důvěryhodnosti moc nepřidává. Pomalým krokem dojde až k tobě a nejspíš si uvědomila, že začala trochu divně a tak k tobě napřáhla ruku a představila se. “Vy jste zde nejspíš nový. SG třináct předpokládám. Já jsem kapitán Carterová. No a vlastně taky doktorka. Mám doktorát z astrofyziky a techniky. Však víte, vy na tom budete nejspíš nějak podobně, ne?“

Světlana Volkova - 27. března 2009 19:20

Štěkna a Štěkloun Prudce se nadechnu, v ocelových očích se blýskne, jako by někdo brouskem křísl o nůž. Když na mě štěkat tak, že by mi mohl s trochou cviku konkurovat, na rty se mi dere durak, ale i tentokrát se ovládnu. Ale jenom proto, že si uvědomuju, kdo to je - a hlavně kde jsem. Být to na ulici nebo aspoň na otevřeném prostranství, tohle bych si líbit nenechala a dala mu takový kapky, že by jinak než po kapkách žrát nemohl. Do pozoru se nestavím, ale hrdě se narovnám, místo abych se krčila jako nějaké vystrašené štěně. Ani jeden tím přece nejsme, spíš řádně vzteklí psi, které pánové pustili do výběhu a jaksi zapomněli na to, že bez náhubků dojde k úrazu. "Nejsem voják," odseknu co nejmíň ostře, s co nejlepší angličtinou, ovšem britskou. Z hlášení vím, co je tenhle chlap zač. Davis je diplomat, ale tohle je do morku kostí voják. A velitel. A to je vždycky průser. Ovšem osud tomu chtěl, abych kolem sebe vždycky měla tolik vojáků, až mi z toho bude špatně. Ale furt lepší vojáci než hippies, uvědomím si, když si vzpomenu na to květinové dítě, kterého se zastával Jackson. Vzhledem k mé povaze je mi furt sympatičtější rázný chlap, co se s ničím nesere, než pacifistický brejloun, co si do tajných vládních projektů nechá verbovat děcka. A i když Jackson je dost inteligentní a je ve svém oboru (vlastně v našem oboru) špička, nemá v sobě tu přirozenou autoritu, kterou taková sběř, jakou má tvořit náš tým, potřebuje. Tenhle antirusista, k mé nelibosti, ano. I přes to blábolení to za ta léta poznám. A snad právě i tohle, když nepočítám zdravý rozum a možnost nepříjemností hned první den, mě nutí mluvit opatrně. Ovšem punc mé prostořekosti a kousavosti to neztratí, to ani nejde. "Jsem tu nová, SG-13. Svetlana Volkova, archeoložka a lingvistka. Mám dojem, že já salutovat nemusím, plukovníku. Ale netušila jsem, že na jednu osamělou Rusku v útrobách amerického komplexu byste potřeboval pomoc ochranky... v hlášeních jste byl za většího drsňáka. A kdybyste nevyšiloval jako každý Američan jenom proto, že jsem z Ruska..." Tak co?

vojín Senia Delane - 27. března 2009 22:24

komplex SGC Ani teď tomu nedokáži uvěřit, že jsem takto poklesla a poslechla toho svého přítele, který mi tolik připomněl vzpomínka na otce, který byl důležitým vojákem a to on mne všechno naučil. Celou cestu v jeho autě mlčím. Slíbila jsem mu, že se nechám odvést tam, jelikož bych to sama nejspíš neudělala, já bych udělala něco jiného. Dívám se na ulici a pozoruji, jak se krajina míjí a všechno se mění. Není to moje sladká Francie, ve které už nejsem pět let, není to můj ubohý domov v Kalifornií, kde jsem se snažila žít. Je to něco jiného, je to něco neznámého. Někam jedeme a já přesně nevím kam. Kam jedeme? prolomí můj hlas to hrobové ticho a konečně odepřu svůj zrak z okna a podivám se na něj. Na toho muže, kterého moje duše kdysi milovala. Na to zachránce, který mi tolikrát zachránil život, když jsme bok po boku bojovali. To ti nemůžu říct. Je to přísně tajné. Nesmíš to vědět teď. Oni ti to sami řeknou. Víš co? Ber to jako nějakou odvikací kůru, kterou budeš zde podstupovat, jelikož tě nevezmou do terénu bez toho, abys nebyla střízlivá. promluví ke mně a mírně se na mně usměje. Ale já na jeho úsměvy nemám náladu, tak si na svoje oči nasadím sluneční brýle a zavřu oči, abych ho nemusela dál poslouchat. Probudím se na místě, před nějakým vstupem do hory. Mírně se nad touto myšlenkou zhrozím a zabořím svoji hlavu do rukou. Senio, kam si se to jen dostala? sama sebe se ptám, než si stačím nějak uvědomit kde jsem, tak mne někdo kontroluje, zda nemám nějaké zbraně. Jsem trochu překvapená, že mi nenašli v batohu schovanou láhev whiskey, kterou jsem si pečlivě zabalila do pyžama, tak aby to nebylo poznat na první pohled. Nějak dojdu do svého pokoje, přesně nevím, jak jsem se sem dostala a hodím si bágl na postel, který se však mírně rozsype, jelikož jsem ho nechala otevřený a z něho spadne na zem fotka mého otce. Kleknu si na zem, abych jí vzala do ruky a podívám se na ni. Do očí se mi začnou drát slzy a v hlavě se mi žene tolik myšlenek, zároveň vzpomínek na tohoto muže. Já zjistím pravou příčinu tvé smrti. To nemohl být infarkt, srdce si měl v pořádku. Muselo to být něco jiného. A já tu pravdu najdu to se neboj. Nenechám to tak být. žene se mi hlavou myšlenka, když se dívám na tu fotku. Někdo mne v mém rozmyšlení vyruší a posílám mne, abych šla na nějaký briefting. Briefting co? Tak to ne.. tak to ne. Nemám náladu na nic chodit. Nemám náladu tu strávit zbytek svého života. i když této myšlence se nechce nic dělat, a nejraději bych jí i poslechla, ale zvědavost je má horší vlastnost. Postavím se na nohy a jdu do neznáma. Je to labyrint různých chodem, ale já se nakonec dostanu ke svému cíli. Židle jsou bohužel obsazené, ale mne to nevadí stojím opřená o zeď a poslouchám Hammonda a poté nějakého muže, kterého vůbec neznám a nemám na to náladu. Takže všechno co řekl vypouštím hlavou ven a tupě hledím do země. Teď v tuto chvíli bych si nejraději dala ten svůj alkohol, který na mne čeká v mém pokoji. Ale pro tuto chvíli budu muset být poslušná holčička a poslouchat toho muže, jako svého otce. Poté do místnosti vkročí nějaký muž, který se představí jako Daniel Jackson. Toto jméno je mi povědomé, určitě jsem o něm slyšela, nebo snad četla, když jsem procházela letmo ty zápisy, které mi nepřipadali nějak důležité, ale vypadá to že si je dnešní noci přečtu znova a dopodrobna. Konečně konec tohoto zničujícího rozhovoru, kde ten muž většinou mluvil a já jej poslouchala, sic tu byli i jiní lidé, ale moc jsem se o ně nezajímala. s touto myšlenkou se snažím co nejrychlejším tempem dostat opět do svého pokoje a to se mi taky povede za deset minut. Otevřu dveře a podívám se do pokoje. Je celkem malý, ale dá se to přežít. Na posteli mám hozený svůj batoh, kde je schovaná láhev whiskey. Opatrně vytáhnu z kabele pyžamo ve kterém je schovaná ta láhev, kterou zbavím toho nepotřebného. Otevřu jí a začnu jí popíjet. Když už je láhev poloprázdná, začnu si vytahovat věci a skládat je na hromádku. Je to vlastně veškeré oblečení, které mám. Já nemám velký výběr, jelikož nejsem velký fanoušek na nakupování. Raděj jsem strávila den doma a popíjela alkohol. Nezajímala jsem se o nic a teď se to musí změnit. Když to mám všechno poskládané, rozsvítím si stolní lampu, kterou mám naproti své postele na nočním stolku a vytáhnu ty spisy a začtu se do nich, tak že přestávám vnímat okolí a jsem mimo. V noci nespím, jelikož trpím nočními můrami, ještě z dob, kdy jsem byla zajatá a mučili mne. Tak od té doby v noci nespím. Usnu něco kolem třetí hodiny ranní, sedíc na stole zabořená do těch listů, které jsem přečetla, respektivě jsem přečetla veškeré spisy, co se dali a stejně mi to nedalo nic.

Dr. Jaimie Cusick - 27. března 2009 22:29

SGC - Laboratoře s Carterovou Docela se leknu když si všimnu, že u mikroskopu sedí nějaká žena. Postavu má pěknou a celkově zezadu vypadá pěkně. Je to ona nebo není? Pořád si nejsem jistý nad tím jestli to je Carterová nebo ne. Články o ní jsem projížděl, ale moc důkladně ne. Každopádně tam fotka byla, ale ne ze zadu. Chvíli jí při práci pozoruju a přitom si prohlížim i ostatní vybavení místnosti. Hm naqadahové generátory a tolik Nikdy jsem neměl možnost žádný vidět a ani jsem si pořádně nedovedl představit jak to vypadá. Pochybuju, že nějaký opustil komplex SGC a pokud ano tak určitě ne tam, kde bych ho mohl vidět. Pozoruju její překvapenou tvář a pokusím se i o úsměv. No asi jsem na začátku měl něco říct a nekoukat takhle jak pracuje. Nevim jestli se mám postavit do pozoru a zasalutovat nebo něco podobnýho. Do takové situace jsem se moc často nedostal. Naštěstí spustí přátelským tónem. "No víte, jenom jsem se byl podívat, kde jsou laboratoře. Je na to sice pozdě, ale přijel jsem před chvíli." Při těch slovech se cítím dost nejistý. Asi za to může to jak se tváří, ale je jasný, že tu v tuhle dobu nikoho nečekala. Přijmu její ruku a stisknu jí docela pevně. Nemám rád uvítání alá leklá ryba, ale radši pořádně stisknu. "Ano, ano SG-13 dneska nás přiřadili do týmu. Jsem Jaimie Cusick, doktor. Doktorát z astrofyziky a strojírenství. Souhlasně kývnu a pustím ruku Carterový. Poté se podívám na reaktory, se kterýma asi pracuje a zpět na ní...

Deanna Daria Stoilov - 28. března 2009 03:39

Konferenční místnost; komplex SGC Z reakcí ostatních je mi okamžitě jasné, jaký na mě mají názor; někteří jsou dokonce tak hloupí, že se ho ani nesnaží zakrýt. "Božemoj... Jestli se takhle přezíravě chovají k potenciálním spolupracovníkům, nepřála bych si být s nimi na misi, až se setkáme s nepřítelem, který je bude provokovat k povýšenosti a k podceňování ještě víc než já..." pomyslím si a v duchu se ušklíbnu; na to, abych nějak reagovala bude ještě dost času. Obvykle jsem sice mnohem prchlivější, ale tohle není zábava; to, co se psalo v těch složkách znělo příliš vážně (a, musím přiznat, pro mne jako pro vědce i neskutečně lákavě) na to, abych si zkazila možnost se toho účastnit jen díky své impulsivnosti... navzdory tomu, jak nenávidím armádu... A navzdory tomu, jak ráda bych té blonďaté megeře řekla pěkně od plic, co si myslím o jejím chování... "Duraky... Nu što. Balšoje neskazať ničevó..." pomyslím si a chystám se k odchodu, když-- Po tváři se mi rozlije úsměv, kterým obdářím pouze vyvolené... Vlastně, krom muže, který právě vešel, jen jediného člověka na světě - svého bratra. Podvědomě udělám krok vpřed... "Jacksie...!!" sklouzne mi ze rtů potěšeně, okamžitě si však uvědomím nevhodnost svého chování. Ve tváři se mi objeví výraz holčičky, kterou nachytali, jak si zkouší maminčiny šaty a ruka mi vylétne před ústa v omluvném gestu: "Oops... pardon," poznamenám tiše a raději se stáhnu zpět ke stěně. "Takže on opravdu... OPRAVDU... Panebože, když jsem pročítala tu složku, myslela jsem, že je to jen nějaká bizarní shoda jmen... DANIEL zprovoznil bránu?! Božemoj, raději se mu už nebudu smát, až zase někdy prohraje v šachách..." přemýšlím, zatímco Daniel mluví. Na jedno ucho ho poslouchám a jen stěží zadržuji povzdech: jsem si jistá, že si neuvědomuje, že mi svým proslovem posici spíše ztížil... Starý dobrý Daniel. Nejchytřejší člověk, jakého jsem kdy poznala... Pořád stejně přátelský, milý a roztržitý (i když teď má v šedém pohledu za neustále sklouzávajícími brýlemi jakousi nezvyklou přísnost, které jsem si nikdy nevšimla... "-No ovšem, že ne... Vždyť v době, kdy jsem jezdila na jeho antropologické přednášky ještě o Hvězdné bráně nic nevěděl... Tak jako dosud já... Hvězdná brána... Daniel... Božemoj, pačemu? Pačemu Daniel...?" přemýšlím, když mi má přesná, nechybující paměť přehrává podrobnosti zprávy, kterou jsem četla před briefingem "...Abydos... Sha´re... Ach, Danieli..." Zamyslím se tak, že zaslechnu až doktorova poslední slova - o odchodu kvůli přípravě na misi; poté odejde a slova se opět ujme major. "Pokud briefingy probíhají hodinu před misí, Daniel ztratil spoustu času jen proto, aby se tu zastavil a dal jim najevo, že za mnou stojí..." uvědomím si zaskočeně. Že by o mě měl někdo starost -myslím někdo kromě rodiny-... Ne, to se mi ještě nestalo. "Spasiba, málčik... Spasiba..." Vyčkám posledních slov majora Daviese. Jo, to si teda pište, že mám ještě další dotazy, ale nejdřív je tu něco, co musím udělat... Něco, co nesnese odklad. Odlepím záda od stěny a přejdu ke dveřím, ve kterých se otočím a pokývnu ostatním: "´Brou noc..." No, slušnost nebolí, jak vždycky říkává tetička Drew. Opět se musím několikrát zeptat na cestu, než najdu místnost kterou hledám. Zaklepu a na vyzvání... Říct, že vejdu je příliš slabé slovo; vpadnu dovnitř jako velká voda. kopnutím za sebou dveře zavřu a Daniela konečně obejmu. "Jacksie... Božemoj, stýskalo se mi," řeknu. Něžným pohybem mu z čela odhrnu jako vždy přerostlou ofinu a pohladím jej po tváři, než poodstoupím. Pousměje se svým neměnným, laskavým způsobem: "I´m really glad to see U too, my little lady freckles..." Přestože spolu většinou mluvíme rusky, použije angličtinu; nejdříve mě to překvapí, ale potom... No ovšem; tohle by nešlo dost dobře přeložit - jen v angličtině mi může říct zároveň "slečno pihovatá" a "uličnice" v jednom jediném slově... No, alespoň si takhle v soukromí odpustil tu neskutečně oficielně znějící ´slečnu Stoilov´. Zaškaredím se jako vždycky, když si někdo dělá legraci z mých pih, a on se rozesměje a ukazováčkem mi lehce přejede po nose: "Rád bych si s Tebou popovídal víc," přejde do ruštiny "...ale spěchám; za půl hodiny mám nástup na misi..." "Neboj, nebudu Tě zdržovat, je mi jasný, že máš málo času, jen jsem přišla Ti říct..." "Jde na misi. To poslední, co teď potřebuje je, aby ses mu tady rozbrečela kvůli jeho unesené ženě a rozptylovala ho tím. Okamžitě se dej dohromady, Deanno!!" přikážu si. "...Ti říct, že je bezva Tě po tak dlouhý době vidět... Až se vrátíš, najdu si Tě," mrknu na něj a otočím se k odchodu. Než za sebou zavřu dveře, ještě se uličnicky ušklívnu: "Doufám, že sis od posledně vylepšil poloslovanskou obranu..." Za dveřmi se na chvíli opřu o chladnou, ocelově zbarvenou zeď a zhluboka se nadechnu; potřebuji se uklidnit - rozhovor, který mne čeká, bude mnohem, mnohem náročnější. Pomalu se v komplexu začínám orientovat - možná díky tomu, že si pamatuji, kterými chodbami už jsem prošla a kam vedou - absolutní orientační smysl je jedna z hmatatelných vzpomínek na tatínka. "Možná i proto jsme si s Danielem tak podobní," přemýšlím "...až na to, že jeho smrt rodičů neodradila od vědy, kdežto já... No, proč si to nepřiznat - nikdy jsem armádě nepřestala vyčítat, že mě připravila o tátu... Nenávidím vojáky," otřesu se, a mám v plánu to dát muži za dveřmi, na které právě klepu, dokonale najevo. "Dále," ozve se majorův hlas. "Dobrý večer, pane Daviesi... Měl byste na mě prosím chvilku?" nakouknu do dveří. Když přitaká, zavřu za sebou a na jeho výzvu se posadím na židli před jeho psacím stolem. "Tušil jsem, že Vás tu uvidím, slečno Stoilov," pousměje se unaveně. "S čím Vám mohu pomoci...?" V duchu projedu itinerář svých dotazů a přerovnám je tak, aby jeden navazoval na druhý a já zbytečně neplýtvala majorovým -ani svým- časem: "Přišla jsem, abych Vás informovala, že jsem se rozhodla stát se členem SG-13... Za určitých podmínek. Jak jistě víte, mám teprve před maturitou - což je ovšem způsobeno jen tím, že slavná vláda Spojených států Amerických tak důsledně trvá na lineárním vzdělání. Jsem si jista, že mou složku znáte, takže Vás nehodlám nudit podrobnostmi - jako kupříkladu faktem, že mého IQ nedosahuje ani půl procenta lidí na planetě, nebo že vlastním -byť oficiální platnosti všechny mé zápočty nabudou až poté, co odmaturuju..." odfrknu si zhnuseně, a ani se nesnažím své rozčarování nad nepružným vládním přístupem ke vzdělání zakrýt "...doktorát z multikulturní antropologie a magisterský titul ze sociologie, včetně externího studia psychologie na Oxfordské universitě, které jsem dokončila s vynikajícím prospěchem. Zdá se ale, že ostatní mne nepovažují za dostatečně... adkvátní, řekněme, členku týmu. Mně osobně je to samozřejmě naprosto ukradený... Nicméně pokud se mám zúčastňovat misí, byla bych ráda, aby bylo zajištěno -a to nikoli jen přímluvou doktora Jacksona-, aby mne ostatní respektovali jako odborníka v dané oblasti, a to bez ohledu na své osobní názory. Jsme přeci... dospělí... a navíc profesionálové, ne?" dodám poněkud nahořkle, když si uvědomím, že právě Ti, kdo by se dospěle a profesionálně měli chovat, se chovají jako děti, kterým se něco nelíbí, dávajíc mi najevo svou přezíravost. "Samozřejmě, nechci vypadat, že si stěžuju - jen dávám najevo, že i když jsem jen malá holka, jsem v něčem zatraceně dobrá - v něčem, co tu potřebujete; tak to prosím respektujte. Čímž se dostáváme k další věci, o které jsem s Vámi chtěla mluvit - ráda bych si prošla zdravotnické a psychologické složky členů týmu; také mám v plánu několik testů... doufám, že v tom nebude problém. Pak se chci informovat o... své rodině. Chci je vídat. Samozřejmě, odmávnu gestem majorovy námitky "...jsem si vědoma své přísahy mlčenlivosti a informačního embarga... ale chci, abyste věděl, že možností vídat svou rodinu PODMIŇUJI svou účast v projektu. Další bod na seznamu... ah, ano. Budu potřebovat své knihy - a budu si potřebovat nějaké přikoupit; a nejen knihy... Jak to tady máte s granty? A když už jsem u toho... Jak je to s platem? A... Mluvil jste o zbraních. Četla jsem zprávu a chápu, že je nutné mít zbraň - ale... no, nikdy jsem žádnou nedržela v ruce. Neumím používat ani stříkací pistoli, natož pak opravdovou. A poslední věc, kterou byste měl vědět... NENÁVIDÍM armádu a NENÁVIDÍM vojáky. Budu se podřizovat vašim rozkazům... ale ne vašim regulím. Pokud chcete někoho, kdo bude přikyvovat a salutovat na všechno, co řeknete, doporučuji vzít na mé místo nějakou opici; jsem si jistá, že rozdíl nepoznáte, ušklíbnu se a pohodlně se v židli opřu, dívajíc se majorovi do očí... tohle, tuším, bude ještě pěkně dlouhý... a svízelný... rozhovor.

Shawn Taylor - 28. března 2009 09:35

Ošetřovna – setkání s J. Fraiserovou Stojí hned u dveří v ošetřovně a rozhlížím se. Bude radost pracovat s takovýmhle vybavením, jen doufám, že s týmem budu více, než zde. Vím že to není jako v běžné nemocnici, ale přeci jen na misích si budu připadat potřebnější a pokud jde o boj, no myslím, že určité místo tam také zastanu. Přemýšlím vůbec o mé osobě zde a pak se jen pousměji když uvidím někoho zde, úsměv rychle zmizí když vidím, že je to raněný voják. Bohužel, tohle se stává, ale každé zranění vojáka je něčí selhání, chyba někoho kdo špatně dělal svou práci, nebo dokonce chyba samotného zraněného… Můj pohled na raněné vojáky, je zatím dosti odvážný a je to především proto, že v opravdové akci jsem nebyla, věřím tomu, že se to změní, ale né teď. Na slova ženy, kterou zaslechnu zpoza plenty, jen kývnu hlavou. Zřejmě mi úplně nedošlo, že mě žena nemůže vidět. Opravdu netrvá dlouho a vidím přicházet, muže, který je předmětem práce doktorky. Když prochází kolem, prohlédnu si ho a zasalutováním ho pozdravím. Pláč, no popravdě si nedokážu zatím představit, že by mi měla upadnout byť jedna jediná slza pro někoho z dnešní konferenční místnosti, je jich jako psů, jestli se někomu něco stane je to jen kvůli počtu, z dokumentů vím, že v SG týmech jsou většinou čtyři…. Pokud jsem si všimla nás je devět…. To je poměrně moc, ale jistě tyhle myšlenky nemám jen já, a Davis tohle už zohlednil, ostatně nemám postavení ani právo znevažovat rozhodnutí velitelů. Z myšlenek mě vytrhne přicházející lékařka. Postavím se do pozoru a zasalutuji. “Ano madam, jsem z SG-13, a ano madam, vaši pomoc bych uvítala. Zítra jdeme do první akce a já jako lékařka bych potřebovala vybavení na akci, a kde jinde ho hledat než zde madam. Musím být na zítra připravená, nechci nic zanedbat…madam.“ Řeku jí a stále stojím v pozoru dívajíc se před sebe. Ovšem nedá mi to, všimla jsem si doktorčiných propriet v rukách. “Madam, prosím mohu vám pomoci? Bylo by mi ctí podívat se na vaši práci a zjistit o jaká zranění v misích půjde.“ Zeptám se, ale nečekám, že mi dovolí okukovat pacienta, je to trochu nemorální a řekněme ne úplně vhodné, ale přesto jsem se zeptala, jak vždy říkal otec líná huba, holé neštěstí.

Osud - 28. března 2009 11:16

Laboratoř – Jamie Carterová se z počátku tvářila nejistě a překvapeně, ale poté, co jsi se představil a řekl jsi že jsi tu nový, se uklidnila a na tváři se ji objevil její roztomilý úsměv. Rukou si prohrábla vlasy a poodstoupila kousek od vchodu, aby si mohl vejít dovnitř. Sama si sedla na jednu z židlí a tobě nabídla druhou: “No, když už jste tady, tak se alespoň posaďte.“ Obrátila se k počítači a k onomu přístroji a během deseti vteřin zastavila proces, následně se znovu otočila k tobě, ruce složila do klína a s mírně zvědavým hlasem se tě zeptala. “A jak se vám tu prozatím líbí? No, vím, že jste ještě neprošel bránou, ale nějaké pocity ze základny třeba už máte.“ Trochu se zarděla ale ihned zase nabyla klidu a dodala: “Nechápejte mě špatně. Jsem jen překvapená, že se na základně objevil někdo, kdo se může chlubit stejnými znalostmi jako já a možná, že mě i v něčem předčí. Takových lidí tu je málo a ti co tu jsou, jsou, no, poněkud zvláštní typy. Nechci si stěžovat to ne, ale nedá se říci, že by nějak moc přitahovalo povídat si o například Warcraftu s doktorem Leem. To je jeho koníček.“ Pak si náhle uvědomila, že tě sotva zná a už ti o sobě řekla více než dost. Zarazila se a obrátila se znovu k počítači, spustila proces a směrem k tobě prohodila. “Právě teď zkouším stabilitu naqadahových generátorů. Spuštění jednoho není problém, ale zavedení několika reaktorů do série vykazuje jisté chyby. Myslím nestabilní energetické výkyvy. Amplituda se z náhle zvedá na několika násobek a pak zase padá zpátky na normální úroveň. Není to časté a zdá se, že to ani nemá periodu. Tím je to ale ještě horší. Takové náhlé šokové výboje by mohly způsobit uškvaření obvodů a následnou nestabilitu reaktorů, což by mělo katastrofální následky. Jeden takovýto reaktor je silnější než desítka nukleárních bomb. Určitě si dovedete představit ten výbuch. No a já tady pracuji s pěti do sebe zapojenými reaktory. Tenhle výbuch by nebyl zrovna dvakrát malý. Pravděpodobně by vymazal Cheyenskou horu z mapy a museli by to tu přejmenovat na Cheyenský kráter. Otočí se k tobě a trochu omluvně řekne: “Promiňte, že vás s tím obtěžuji, ale myslela jsem, že když už jste tu, že byste třeba mohl dostat nějaký nápad. Já osobně už nemám žádný nápad. Zkusila jsem snad už všechno. Přenastavovala jsem frekvenci, instalovala usměrňovače, zkoušela to regulovat programy a sběrnicemi energie, které by výboje sbíraly a po částech rovnoměrně pouštěly, ale nic nefunguje. Nevím co dál. Tak třeba něco napadne vás. Můžete se na to podívat sám.“ Uhne ti od počítače a uvolní tak místo, abys si mohl sám mrknout na data, která počítač sebral. Chodba SGC – Štěkna Plukovník zůstal stát na místě zaražen a doslova uzemněn tvým výpadem proti němu. Už je to, jak si mu vlepila do tváře, že nejsi voják. Ten ostrý a nesmlouvavý tón tvého hlasu ho zmrazil a dalo mu nutnou chvíli, než byl schopen dalšího slova. “S vámi se hádat rozhodně nebudu. Jednoho takového, jako vy, tedy archeologa a toho, no však víte. Prostě jednoho blázna jako vy už znám. A vím, že bavit se s nim je docela těžký. Většinou nechápu nic z toho, co se mi snaží namluvit, takže to shrnu.“ Postaví se před tebe s celu svou výškou a prstem ukáže na tebe. Rozhodně není nadšený tvým chováním a celá tahle záležitost mu začíná lézt na nervy. “Nevím, jak u vás v Rusku, ale na vojenské základně je zvykem vždy dát plukovníkovi přednost a je mi úplně jedno, jestli jste ženská nebo Ruska. Udělala jste chybu a nebylo by od věci, kdyby jste se omluvila, rozloučila se, otočila se odešla opačným směrem, než hodlám jít já. Jasný?“ Už se chystal otočit a odejít opačným směrem než ty, když si uvědomil, co si vlastně myslela. Otočil se k tobě a z pouzdra vytáhl svou pistoli. Na nikoho nemířil a držel ji pouze u pasu, avšak bylo nad míru jasné, proč ji vytáhl. “A ještě něco. Pokud budete mít dál chuť si povídat o tom, co jsem a jak se chovám, klidně se stavte. Ale neslibuji vám příjemné přivítání. Nikdy jsem na ženu neudeřil, ale znáte to. Všechno je jednou poprvé.“ Zastrčil si pistoli zpět do pouzdra u pasu a dál se nehodlal zabývat touhle záležitostí. Otočil se a vydal se chodbou vedoucí ke kancelářím, pravděpodobně za generálem Hammondem. Ještě než zabočil za roh, otočil se k tobě a jen tak, jako kdyby nic, prohodil.: “Příště se dívejte kam jdete. Mohla byste srazit někoho méně měkkého, než jsem já.“ Ošetřovna – dr. Taylor Doktorka Fraiserová, která za normálních okolností dokáže udržet klid, začala být při tvém projevu lehce překvapená. Nejspíš ji někdo nikdy tak uctivě netituloval, jako ty. “Prosím vás, nechte si ty madam, pro někoho jiného. Pro vás, jelikož jste z oboru a doufám, že se brzy spřátelíme, jsem Janet.“ Řekne a nabídne ti svoji pravou ruku. “Ohledně vybavení na misi. No, normálním SG týmům dávám jenom menší záchranné balíky, jelikož se z mise vracejí relativně brzy, ale pro SG13, to bude chtít něco speciálního. Přeci jenom vaše mise není na pár dní.“ Dál k tobě mluví a mezi tím se přesouvá dozadu zpět za plentu. Rukou tě vybídla, abys ji následovala. Společně jste došli až do místnosti, která připomínala menší skladiště, ale zde nebyly zbraně ani potraviny, ale pouze lékařský materiál. Bylo toho tolik, že by to stačilo zásobovat menší nemocnici na několik let. “Zde bychom měli najít vše, co budete potřebovat. No, nejspíš si budete muset sehnat někoho, kdo vám některé věci bude nosit. Určitě máte v týmu nějaké siláky.“ Dojde až k protější stěně a ukáže ti prstem na několik krabic, které mohou dohromady vážit možná až dvě stě liber. “Tak, to je ono. Připravila jsem to předem, aby pak nedošlo k nějakému nedorozumění. Nejlepší bude, když před misí pošlete někoho z týmu, aby je donesl k bráně. Ať se s tím nemusíte tahat.“ Usměje se na tebe a pak ti odpoví na tvou druhou otázku. “Pokud chcete, nevidím v tom problém. Alespoň se zaučíte. Tím nechci říct, že byste nic neuměla, ale pochybuji o tom, že jste se kdy setkala s takovými typy zranění, jaké budete potkávat od dnešního dne. Popravdě řečeno, ani já si doposud nevím s některými rady a to tu už nějaký měsíc pracuji.“ Dovede tě zpět k pacientovu lůžku a ukáže na jeho zranění na stehně. Vypadá to opravdu ošklivě. Velká spálenina a celkově jako kdyby maso dostalo ohromný energetický šok. “To je zásah z tyčové zbraně. Tu používají jaffové. Dá se říci, že zásah do jakékoliv nechráněné oblasti těla je jasná smrt. Ruce a nohy jsou na tom lépe, i když zde sama vidíte, jak hrozné to může stejně být. Seškvařilo mu to tepnu, takže mu do nohy neproudí dostatek krve. Budeme mu ji muset amputovat, ale nechci to pokoušet dřív, než se zbytek jeho těla nevzpamatuje z toho šoku. Mohla bych ho zabít. Podívá se na tebe a ve tváři má takový zoufalý a bezmocný výraz. “Sama brzy poznáte, že to není žádná sranda a práce, se kterou byste se setkala na Zemi, je proti tomu úplné nic.“ Kancelář majora Davise – Deanna Celý tvůj proslov major pozorně poslouchá a vyčkává, až konečně skončíš. Sedí si ve svém křesle a ruce má složené na hrudi. Nevypadá zrovna dvakrát spokojeně. Pravděpodobně tě očekával a nadšen tím rozhodně není. Když konečně skončíš, major si oddychne a teprve pak ti nabídne místo na židli proti sobě. “Tedy, slečno Stoilov, dovolte mi, abych nejdřív ujasnil pár věci. Nyní se nacházíte v nejpřísněji střeženém objektu na celé Zemi, je to vojenský komplex, ve kterém platí neochvějná autorita vojenských hodnostářů, tedy generála Hammonda a podobně. Upozorňuji vás, teď poslouchejte obzvlášť dobře, toto není a nikdy nebude civilní objekt, ve kterém by platili zákony, tak jako nahoře, na Zemi. To znamená. Žádné podmínky pobytu. Nic takového. Podepsala jste slib mlčení a to znamená, že nic nesmíte vyzradit pod pohrůžkou trestu smrti. To doufám chápete. Uznává, že jste vysoce inteligentní mladá žena a už proto bystě mě měla chápat. Neexistuje zde žádný zákon, či právo, které byste měla a který by vám zaručoval splnění vašich podmínek. Byla jste přijata, podepsala jste a je to. Můžete dát kdykoliv výpověď, v tom vám bránit nemůžeme, ale měla byste vědět, že byste tím nejspíš doktora Jacksona moc nepotěšila. Teď vám řeknu něco, co zůstane jen mezi námi, pokud to někomu neprozradíte. Vy jste zde jen proto, že vás chtěl osobně doktor Jackson. Tedy, pokud vám mohu doporučit, nesnažte se mě a a ni nikoho jiného vydírat. Tím bych tuto debatu ukončila, jelikož se mi zdá, že je vlastně úplně zbytečná. Dejte si odchod, doktorko.“ Na konci už zvýšil hlas, jelikož tvé jednání ho opravdu rozčílilo. Major Davis je sice velice dobře vyškolený diplomat, ale co je moc, to je moc. A tvá extrémní nenávist ke všemu vojenskému uprostřed nejvojenštějšího komplexu na světě, je opravdu ironická.

Shawn Taylor - 28. března 2009 12:02

Ošetřovna – raněný Zarazím se když vidím její pohled, ale stále je důstojník a její hodnost vyžaduje mé chování. Když promluví, chvíli přemýšlím, jestli oslovení křestním jménem je přípustné. Nemohu v armádních stanovách není nic o oslovování jménem či příjmením vyše postaveného důstojníka. Nemohu, ale na druhou stranu, nabídla mi to, nemůžu odmítnout, urazila bych jí a nemůžu si znepřátelit doktorku, která je tu šéfkou. Postavím se uvolněněji jako by pro mě její ruka znamenala i výzvu pohov. “Jsem Shawn, madam…. Tedy Janet…“ Řeknu a svou ruku vložím do její potřesu jí a pak se opět postavím do podivné zkoprnělé pozice, salutujícího podřízeného. Je to již neučený postoj chvíli mi bude trvat se ho zbavit. Ruce mám sepnuté za zády. Pomalím krokem se vydám za ní do skladu. Vybavení a pomůcky k ošetřování, mě ani moc nepřekvapí spíše, připravenost Janet… to, že krabice pro náš tým je komplet. “No myslím, že si to odnesu sama, přeci jen je to má lékařská povinnost nemohu vybavení potřebné pro mě svěřovat někomu jinému, nejvíc důvěry mám k sobě….“ Řeknu a dívám se na krabice, budou opravdu těžké, ale myslím, že do krosny to nějak naskládám. Přivezla jsem si z domova krosnu pro lékaře bez hranic. Rozepíná se po celém obvodu, tudíž se v ní nemusím přehrabovat a na vše jsou vymyšlené perfektní úchyty a štítky s popisy. Je v barvách us army, tedy ani v tom bych neviděla problém, je velká prostorná a k tomuhle naprosto stvořená. Prohlédnu si znova krabice, má to tak dvěstě liber (asi 100kg). Prsty si přejedu po bradě a nakloním hlavu ke straně. “No je toho hodně, ráno přijdu dříve a podívám se co tam vše je a eliminuji zátěže…“ Tím jsem chtěla říci, že co půjde, narvu do krosny a nepříliš podstatné věci nechám v jedné z krabic. Vůbec netuším, o jakou akci půjde, ale bylo naznačeno, že tam nebudeme pár hodin, ale déle. Tedy ani nevím, jestli budeme tábořit, nebo budeme stále v pohybu. Krosna je tedy nejrozumnější řešení, pro obě situace. Nejsem žádné ořezávátko, abych neunesla na zádech sto liber a krabici si k bráně nedotáhla také….. nepotřebuji žádného „siláka“ co by si dokazoval svou mužnost a mou neschopnost!“ Přístup doktorky Freiserové se mi líbí, odešla ze skladu a možná je dokonce i ráda, že se zajímám, ale tohle je má práce, musím a chci vědět co mě čeká. Jdu za ní k pacientovy na lůžku a vidím jeho popáleninu na stehně. Doktorka mi vysvětlí, co to způsobilo a kdo to udělal. Sejmu si z hlavy baret a připnu si ho na rameno. Sehnu se k ráně a prohlédnu si jí. “Provedena desinfekce Jodonalem, také jak vidím provedeny odlehčující nářezy, které zabrání následnému stlačení tkání rostoucím edémem a vzniku kompartement syndromu. Provádíte fyziologické chlazení 1 promilovým roztokem Persterilu. Aplikovala bych analgetika Plegomazin. Podle nových studií je dobré intenzívní oxygenoterapie, neboť u mnohých popálenin dochází k poklesu saturace krve kyslíkem a také při hoření vlivem oxidu uhelnatého ke zvýšení karbonylhaemoglobinu, který má afinitu k haemoglobinu, jak známo, mnohem výraznější. U pacienta je důležité provádět miniheparinizaci k zabránění mikroembolizace.“ Naprosto se zabořím do práce a prohlédnu ránu i spis léků na jeho kartě. Když dokončím svůj monolog, jen se podívám na Janet a trochu provinile se usměju. “Omlouvám se madam… nechala jsem se unést.“ Řeknu a postavím se opět do té pózy vojáka v pozoru.

Světlana Volkova - 28. března 2009 12:06

Štěkloun Jedna nula pro mě, plukovníku, pousměju se a sjedu ho pohledem. Přímo vidím, jak mu v hlavě šrotují kolečka, aby nebyl za idiota a odpálkoval mě aspoň vzdáleně podobně jako já jeho. Pcha, salutovat. Toho jsem si užila dost. Mou ješitnost zahřeje i to, že se se mnou hádat nehodlá. To je opravdu chytrý tah, ale rozhodně ne proto, že by mi přitom nemusel rozumět. Moje jazykové schopnosti s přehledem dostačují k tomu, abych mu byla schopná říct, co si o něm myslím, aby to pochopil i on. Já že udělala chybu? Zúžím oči jako podrážděná kočka, chystám se něco zaprskat - jenže pak vytáhne zbraň. Ten je ještě víc prchlivý jen já. A to klobouk dolů, plukovníku. S vámi by mohla být ještě sranda. Ale vím, že nevystřelí. Takový pako není. Sice mi není příjemné, když někdo, komu jsem právě hnula žlučí, drží v ruce zbraň, ale pořád stojím stejně hrdě, ovšem na tvář se mi chtě nechtě dere pobavení. Vzhledem k tomu, co jsem dneska viděla a co jsem absolvovala, mi nechápající plukovník se zbraní v ruce přijde spíš směšný. Opravdu mám na plukovníky štěstí i smůlu... buď jsou to totální idioti, nebo... Mno, obávám se, že i tohle je v mých složkách, ale Vladivostok je naštěstí dost daleko a všechno ostatní pryč. Takže když mi doma nehučí jeden plukovník a v sanatoriu pro válečné veterány druhý zkurvysyn, na chodbě se srazím s dalším. No není to ironie osudu? A ta poslední věta mě dorazí, zvlášť jak je u toho rozčilený. Konečně mi dojde, proč začal tak vyšilovat. I já, štěkna, mám někdy slabší chvilky - vyprsknu smíchy, zakroutím hlavou. Jedna jedna, plukovníku. Stačí mi vteřina na rozmyšlenou, jestli se připravím o zábavu, anebo budu bloudit ve vojenském dungeonu. Několika rychlými kroky ho dojdu. "Musím najít někoho, kdo mi ukáže cestu do pokoje," pokrčím rameny s cukajícími koutky. "Nejsem si totiž jistá, jestli ten opačný směr od vás je správná volba. Asi budu potřebovat mapu - třeba jak se dostat do tělocvičny. Tam byste se klidně mohl pokusit uhodit mě, ale neslibuju, že by se vám to podařilo," vyřknu svou výzvu. Změřit síly s někým, kdo má nejméně dva zářezy, co se vládců soustavy týče? To by mohlo být zajímavé, navíc... on se jako oběť přímo nabídl. "Ovšem beze zbraně, jestli si u vás navždy nemám udělat poznámku měkkej."

Deanna Daria Stoilov - 28. března 2009 12:08

Kancelář majora Davise "Zádný zákony...?? Vláda zelenejch mozků...?!" zvýším na konci rozmluvy i já svůj hlas; teprve teď, když jsem na nejvyšší míru rozzlobená, se v mé jinak naprosto perfektní angličtině začne ozývat jakýsi měkký, stěží pochytitelný melodický přízvuk. Tohle je na mě přecejen trochu moc. Pravá ruka mi skoro samovolně zajede do výstřihu trička a usadí se na konci kuličkového řetízku, kde se mé dlouhé, štíhlé prsty křečovitě sevřou kolem... dvojice vojenských známek. "Tatínku... Jak jsi mohl dělat TOHLE?!" Bříškem ukazováčku lehce přejedu přes vyražené znaky a násilím se přiměju ke klidu. Když odpovídám, zní můj hlas dokonce lehce pobaveně: "No, každopádně minimálně na jedné věci se shodneme, majore... Jsem tu zbytečná," usměju se, pokývnu důstojníkovi hlavou a odejdu; dveře za sebou zavřu docela, docela potichoučku. Pomalu kráčím směrem ke své ubikaci... Vlastně teď už ani ne "mé", ušklíbnu se. "Prý země neomezených možností... Božemoj, jestli dáme s Patrickem dohromady nějaký peníze, snad se nám všem povede se vrátit zpátky do Irska..." zadoufám. Země, kde na některých místech postrádají zákony a práva jednotlivce, protože se jim to prostě hodí, mě doopravdy neláká. "Stejně tomu pořád nemůžu uvěřit... Hvězdná brána... Cizí planety... Opravdový, žádnej StarTrek... Samozřejmě, ten zelenej dutohlav pravděpodobně vůbec netuší, jak neuvěřitelně vděčná jsem jen za to, že jsem tohle všechno mohla spatřit... -a že jsem díky tomu znovu viděla Jacksieho-, ale pokud předpokládá, že se vzdám svý RODINY, má smůlu... Ano, někteří jiní by asi vraždili za možnost být na mém místě, ale... Jsou důležitjší věci," potřesu hlavou, až se mi z drdolu uvolní jedna lokýnka a začne mi neposedně padat do čela. V pokoji naházím do zavazadla těch pár věcí, které jsem stihla vyndat; nevybalovala jsem se, skoro jako bych tušila, že se tady příliš dlouho neohřeju. Jen jednu věc nezabalím. Posadím se ke stolu a chvíli váhám, než na kousek papíru, vytržený z kostkovaného bloku, napíšu krátký vzkaz. Rozběhnu se směrem k Danielově pokoji a modlím se, aby nezamykal... Ne, v pořádku, je otevřeno. Přes rty mi přelétne prchavý něžný úsměv, když spatřím typický chaos na psacím stole, zmuchlaný polštář a pokrývku odkopnutou k nohám postele. Lůžko v rychlosti ustelu a na dece zanechám dřevěnou, ručně vyráběnou šachovnici, kterou jsem dostala ke čtvrtým narozeninám od dědečka a kterou vozím skoro všude s sebou. Ještě jenou pohlédnu na vzkaz, napsaný energickým, na děvče poněkud nezvykle velkým písmem s charakteristicky proškrtnutým "T" "Praeter-hac fac melius, Jacksie... ;). Ego... ego Te desidero perquamultum. -D.D." a pak ho položím na šachovnici. Vyjdu z pokoje, vrátím se pro svůj kufr, a když čekám na výtah, který mne zaveze nahoru, vstříc opravdovému světu tam venku, ne možná tak vzrušujícímu, jako by bylo cestování po cizích světech, ale rozhodně lidštějšímu, cítím vlastně skoro úlevu.

Dr. Jaimie Cusick - 28. března 2009 12:28

SGC - Laboratoř s Carterovou Souhlasně kývnu na Carterovou a přistoupim k ní blíž. Nakonec mi ukáže ať se posadím na jednu z volných židlí. "Abych byl upřímný asi si na základnu budu zvykat docela dlouho" Usměju se a podívám se ke dveřím, kde vede červená čára. "Kam vedou ty čáry na zemi? Červená, modrá, zelená, pochopil jsem, že to je nějaká pomůcka, ale nevim co kam vede" Usměju se na Carterovou a začínám cítit jak se mi krev pulzuje ve tvářích. Jsem docela nervózní. Je docela výho, že nemůže vidět jestli se červenám nebo ne. "O doktorovi Lee jsem také něco četl" Souhlasně kývnu a podívám se na jeden z reaktorů. O Warcraftu tam však nic nebylo Podívám se na počítač, který Carterová zase pustila a jen tak letmo si pročítám data, která jsou k dispozici. Poslouchám každé její slovo. Určitě jsem všechny slyšel, ale jsem tak zmatený z toho, že mě hned takhle zapřáhla, že si to musím v hlavě urovnat a převést si to do své řeči, no asi trochu jednodušší. Postavim se na nohy a přistoupim k počítači. Nic na něm nemačkám jenom si prohlížim data. Začínám se docela potit, protože mě nic nenapada. "Naquadahové reaktory jsem ještě neměl možnost prozkoumat, četl jsem o nich jenom ve složce" Přemýšlím nahlas a asi si to ani neuvědomuju. Podívám se na reaktory jak jsou propojené a potom krátce na Carterovou. "Kdybychom propojily reaktory pararelně a ne sériově, mohla by se amplituda razantně snížit. Nejsem si jistej jestli mi Carterová zcela rozuměla, ale vim jak by to provedl. Chvíli ještě koukám do počítače než se na ní s vážným výrazem podívám.

Osud - 28. března 2009 13:56

SGC , u výtahu - Deanna Čekání na výtah se ti může zdát nekonečné, ale když vezmeš v potaz kolik pater musí sjet dolů, není to zase nejhorší. Když se konečně výtah zastaví před tebou a dveře do výtahu se otevřou, pravděpodobně zůstaneš překvapeně stát na místě. Ve výtahu stojí dva lidé. Tedy jeden stojí a druhý je opřený o zadní stěnu výtahu s rukama složenýma na hrudi a s nohou hozenou křížem. "Znovu zdravím," usměje se na tebe Daniel a upraví si brýle na nose. “Jedeš nahoru? No, asi jo. Tak se pojď přidat.“ Počká až vstoupíš do výtahu a pak zmáčkne tlačítko nahoru. “Tohle je Teal'c, Teal'cu Deanna,“ představí tě Daniel černému obrovi, který má na čele zlatý symbol boha Apophise, jak jsi poznala. Teal'c, který stojí stále v pozoru s rukama za zády, lehce kývl hlavou, čímž tě nejspíš zdraví. “Slyšel jsem, že jsi se pohádala s majorem Davisem. Prý se ti nelíbil jeho “zelený mozek“. No, ve skutečnosti se ti ani trochu nedivím. Když jsem tu byl poprvé, řádil jsem stejně. A to mi věř, že jsem to měl ještě mnohem těžší. Tenkrát to tady vypadalo jako za studené války. Ty kontroly a prohlídky, které jste absolvovali vy, to je nic proti tomu, co jsem musel podstoupit já. A to jsem měl navíc furt za zadkem nějakého mariňáka, který na mě dávala pozor, to znamená, že mě hlídal. Navíc můj první velitel nesnášel civilisty. Bylo to hotový peklo, ale vidíš, jsem stále tady a to jsem mohl kdykoliv odejít. Nemyslíš, že jsem k tomu měl důvod? Proč bych zde zůstával? Zeptej se Teal'ca, on je na tom stejně. Vždyť on je vlastně mimozemšťan a stejně zůstal zde a pomáhá nám.“ “Vskutku,“ přitakal jednoslovně Teal'c. “Ty jsi úžasná a geniální objevitelka, máme stejnou krev a stejnou touhu po poznání. Je to uvnitř tebe. Musíš jen nahlédnout do svého nitra. Věř mi, Deanno, že tak rozsáhlé poznání, které tě čeká tam venku, nikde jinde nenajdeš. Na Zemi není místo, kde by si dokázala uplatnit svůj potenciál a svou inteligenci. Tam, někde venku, je spousta doposud neobydlených planet se stovkami cizích národů, nespočet památek, jazyků a hlavně studnic poznání. Některé mimozemské rasy jsou úchvatné a jejich pohled na svět by se ti určitě líbil. Například Noxové, ti mají stejnou povahu jako ty.“ Posledním slovům se zasměje a vlídně se na tebe usměje. Teal'c se ho snaží napodobit, ale moc mu ten smích nejde. “Jde o to, že když odsud odejdeš, už se nikdy nebudeš moci vrátit. Nikdy. Budeš celý život někde zalezlá a nikdy nepoznáš to, co by si poznat mohla. Nikdy neodkryješ pravdu a přitom pravda tam někde je, jenom ji najít. Proto tu stále zůstávám, jelikož věřím a vím, že jednou, někdy v budoucnu narazíme na někoho, kdo nám pravdu poodkryje. A to je můj cíl a tvůj by měl být taky. Pokud jsi stále jako já.“ Doktor Jackson domluvil a neuplynulo ani pět vteřin a výtah se zastavil. Dveře se otevřely za nimi stál připravený voják. “Tvoje eskorta k tvému autu. Zaveze tě zpět do civilizace. Zpět do obyčejného života. Pokud si to přeješ. Pravděpodobně se pak už nikdy neuvidíme, takže, hm, záleží jen na tobě.“ Voják dál čeká, jak se rozhodneš a stejně tak i Daniel a Teal'c, který se snad ještě ani nepohnul.

Osud - 28. března 2009 14:46

SGC, chodba – Štěkna Tak, tak si plukovníka stihla. Zastavil se hlasitě zaklel :“Co sem komu udělal.“ Zřejmě je tebou úplně nadšen a je možné, že se do tebe dokonce i zamiloval. V žádném případě se k tobě ale nehodlá otočit. Rukama se chytne za temeno hlavy a pomalu k tobě mluví. “Nejsem si jist, jestli sem se vyjádřil dost jasně,“ začne, “bohužel neumím rusky, takže pokud vy neumíte anglicky, bude to docela velký problém. Opačný směr znamená, že když já půjdu doleva, vy půjdete doprava a naopak. Stejně tak, když já půjdu dopředu, vy půjdete dozadu a naopak. Jasný. A nechtějte po mně, abych to opakoval, nebo se do toho ještě zamotám.“ Nakonec se k tobě přeci jenom otočí, ale to jenom proto, aby zavolal na vojáka, který za tebou procházel. Byl to nějaký desátník, který se postavil před plukovníka do pozoru a zasalutoval. “Desátníku, tato, hm, dáma se zde ztratila, mohl byste jí ukázat, kde je její pokoj? Děkuji.“ Pak se otočí zpět k tobě a dodá: “Co takhle box? Zítra v poledne, to bych měl být zpátky z mise, na kterou kvůli vám nakonec přijdu ještě pozdě. A já pozdě nechodím. Většinou. A co se poznámek týče, napište si ke mně cokoliv chcete, stejně jste tady jediná, která umí azbuku. Hm.“ Obrátí se zpět a vydá se dál chodbou, na jejímž konci už je kancelář generála Hammonda, což lze poznat podle dvou vojáků stojících u vchodu. Desátník, který byl pověřen úkolem odvézt tě do tvého pokoje, ti pokynul rukou. “Madam, prosím, následujte mě.“ A pokud ho budeš ochotna následovat, bez problému tě dovede až do tvého pokojíku. Laboratoř – Jamie Na tvou otázku, ohledně čar na chodbách Carterová jen zavrtí hlavou. “Abych vám pravdu řekla, to opravdu netuším. Jsem tu už dost dlouho a to, abych si takovou věc zjistila, ale nějak mě to doposud nenapadlo. Zvláštní. Člověk se vrtá v technice, které rozumí jako jeden z mála na planetě, ale takový detail, jako jsou čáry na podlaze, vůbec neřeší. Budu si to muset zjistit.“ Tvé podotknutí o tom, že vidíš naqadahové reaktory poprvé v životě, způsobí, že se kapitán prašti rukou do čela. “Vidíte, to dělá vyčerpání a to mám jít za půl hodiny na další misi. Samozřejmě, že to nemůžete vědět. Vždyť tuto technologii neznáme dostatečně dlouho a zkoušíme ji jen zde a v oblasti padesát jedna. No nic, nevadí.“ Zatřese hlavou a snaží se si promnout oči, aby neusnula. V tu chvíli ty přijdeš s nápadem, který by mohl celý problém vyřešit. Carterová se zastaví, znejistí, ale vzápětí si uvědomí, co jsi říkal a ihned přitaká. “Ale jistě, vždyť je to úplně jasné. Vždyť to jsou základy fyziky, které se učí snad na základní škole. Člověk tady počítá rovnice na desítky řádků, vytváří redukční programy a snaží se eliminovat výkyvy v sériovém zapojení a ono stačí to zapojit paralelně. To snad není možné.“ Ihned přejde k reaktorům, všechny vypne, přepojí kabely a znovu všechno nahodí. Na počítači pak zvyšuje napětí a sinusoida je stálá a výkyvy, které se občas objeví jsou minimální a v žádném případě neohrožují chod soustavy. “Budu se muset pořádně vyspat. Tohle je opravdu něco. Taková drobnost a závisí na ní vše.“ Stále kroutí hlavou nad reaktory a zkoumá data na počítači. Jelikož nedošlo k žádné anomálii, vypnula počítač i reaktory a obrátila se na tebe. “Mockrát díky. Jsem ráda, že jste se zastavil, jinak bych to dozajista do začátku mise nestihla. Teď ale, pokud mě omluvíte, budu se muset jít připravit na misi. Zatím nashle a doufám, že si budeme rozumět.“ Rozloučila se s tebou a vyšla ven na chodbu. Nechala tě samotného v místnosti s reaktory.

Deanna Daria Stoilov - 28. března 2009 14:58

Komplex SGC; výtah Netrpělivě podupávám špičkou nohy, zatímco čekám na výtah, který nejede a nejede... Inu, komplex je koneckonců hezkou řádku pater pod zemí. Zrovna si kufr, který se začíná docela pronášet, přehazuji z ruky do ruky, když se přivolávací tlačítko zeleně rozsvítí a ozve se slabé cinknutí zvonku. Dveře se otevřou... a mě kufr vypadne z ruky. Nevzmůžu se ani na slovo, když spatřím uvnitř člověka, kterého bych očekávala nejméně - doktora Jacksona. Vstoupím do kabiny a Daniel zmáčkne tlačítko "vzhůru". Odložím kufr a vzhlédnu... a pak ještě výš. Abych se při své výšce mohla druhému muži podívat do tváře, musím zaklonit hlavu skoro do pravého úhlu. Ještě než nás Daniel stihne představit, vybavím si jej podle fotografií a popisu ve složce, kterou jsem četla - Teal´c. Jaffa. bývalý první Aphophisův muž. Jeho kývnutí oplatím stejným gestem, pak už se ovšem Jacksie rozhovoří. Začátek jeho proslovu se rozhodnu přejít mlčením, ale potom... Několikrát zamrkám, potřesu hlavou a nakonec se nenápadně štípnu do paže abych se ujistila, že se mi to nezdá... Aau, nezdá. Nezdá?! Je to skutečnost...?! OPRAVDU předemnou stojí člověk, který zprovoznil Bránu, mluví třiadvaceti jazyky a Flynn Carson mu nesahá ani po kotníky a říká věci jako "...jsi úžasná a geniální objevitelka, máme stejnou krev. Na Zemi není místo, kde bys dokázala uplatnit svůj potenciál a svou inteligenci..." ?! Říká je mně?! ON?! Zhluboka se nadechnu a pokusím se srovnat si v hlavě zmatek, který mi tam nadělal. Ano, samozřejmě, vždy jsem vděla, že je pekelně chytrý, ale JAK MOC mi reálně začalo docházet až poté, co jsem si přečetla složku o Stargate. Ovšemže jsem k němu měla respekt jakožto k jednomu z nejpřednějších odborníků v oboru, ale... zároveň to byl Jacksie... Prostě Jacksie - Jacksie, kterému jsem -už jako patnáctiletá žába- hned na první přednášce, na které jsem byla, udělala strašlivou ostudu, když jsem protiargumentovala na jeho názory na genderové role jakožto určující antropologický faktor v minojské kultuře a rozmetala jeho teorii na kousky před halou plnou posluchačů; Jacksie, kterému jsem se od té doby tolikrát smála pro jeho přerostlé vlasy a věčně padající brýle, Jacksie, který mi říká "lady freckles", který mě po každé své konferenci pozval na citronovou zmrzlinu, Jacksie... A doktor Jackson. Náhle bylo trochu obtížné dát si ty dva dohromady. Daniel mezitím pokračoval: Tam, někde venku, je spousta doposud neobydlených planet se stovkami cizích národů, nespočet památek, jazyků a hlavně studnic poznání. Některé mimozemské rasy jsou úchvatné a jejich pohled na svět by se ti určitě líbil... No dobře, dobře, Ty prostrě víš jak na mě, viď...? "...Například Noxové, ti mají stejnou povahu jako Ty... Řekl to...?? Skutečně mě, MĚ - hloupou rozjívenou žábu - srovnal s tou starobylou, hrdou, moudrou a laskavou rasou, o které jsem četla ve složce na svém polštáři...?? Ale ne, už je to zase tady, už to cítím... Tepání v zápěstí, hučení ve spáncích a spalující horko ve tváři... Teď jsem určitě zase ukázkově zrudla, jako ta poslední puberťačka... Ale když... Takhle hezky o mně nikdy nikdo nemluvil... Tedy, když nepočítám brášku... Daniel mluví dál a jeho slova mi znějí v uších... "...Pokud jsi stejjjná, jako já... Stejná jako já... Stejná... Ale já nejsem stejná, chce se mi namítnout. "Tam venku, tam nahoře je má rodina a... V ten okamžik se zarazím. Jak jen to Daniel říkal?? Že odsud mohl odejít, ale neudělal to...?? Ano, ale... Ne, my opravdu nejsme stejní... Protože já MÁM kam jít... Pro něho tam venku je ale mnohem víc pusto než kdekoli jinde; ON tam žádnou rodinu, která by na něj čekala, nemá, a jediné, co mu zbývá, je nepatrná naděje že najde Sha´re... V okamžiku, kdy mě toto poznání zaplaví a ochromí mou mysl, dveře kabiny se otevřou; jsme na úrovni země. Před výtahem stojí připravené auto; auto, které by mě odvezlo pryč od salutování, uniforem a rozkazů... A pryč od Daniela. Aniž bych na někoho ze strážných venku pohlédla, natáhnu se a na panelu zmáčknu tlačítko "dolů". "Že už bych Tě nikdy neměla vidět...? Kdepak, to nehodlám riskovat... Neznám totiž nikoho jiného, kdo by měl tak slabé otevření královským pěšcem," ušklíbnu se, a jen někdo kdo mě velmi, velmi dobře zná by si všiml, jak je můj úsměv nucený. "Ale promluvíš s tím dutohlavým majorem... Chci svoje knihy a chci svoje piano. Když to budu mít, budu hodná holčička..." řeknu, a jen já vím, že ani ten lehký, škádlivý tón není úplně bezpracný. "Pánové," pokývnu hlavou, když výtah dorazí dolů, a vydám se ke svému pokoji. Teprve tam, za zavřenými dveřmi, upustím ztěžka kufr a sesunu se vedle něj na podlahu abych se mohla tiše, hořce rozplakat. "Doufám... Doufám, že dělám dobře. Tetičko, dědo, Patricku... Odpusťte prosím... Vím, že byste to pochopili. Vy máte sebe, a mě, přestože se už možná neuvidíme, ale on... on nemá nikoho. Ach, Danieli, byla jsem tak sobecká... Proč jsem to neviděla dřív?! Sobecká a malicherná... Nevím, jestli jsem udělala správnou věc... Ale nezklamu Tvou důvěru. Já mám rodinu tam venku... a Ty máš odteď rodinu ve mně. Pomůžu Ti najít Sha´re, přísahám... A když bůh dá, nikdy se nedozvíš, jak moc mě tohle rozhodnutí stálo," pomyslím si. Otřu slzy (koneckonců... dcera vojáka přece nikdy nebrečí...), dám si sprchu a s budíkem nastaveným na pátou (to abych ještě před briefingem stihla cvičení) se natáhnu na postel, abych se poddala dlouhému, bezesnému spánku, do něhož utíkám abych nemusela čelit strachu z rozhodnutí, které jsem právě udělala.

Světlana Volkova - 28. března 2009 15:13

Štěkloun Reakce mě ani nepřekvapí. I když je to dobrý bojovník, což já dokážu ocenit, pořád je to Američan. A dokonce mě nepopíchne ani to, že ke mně mluví jako k idiotovi. Protože co se inteligence týče, určitě jsem na tom mnohem líp než on... A jak jsem říkala - po tom, co jsem dneska viděla v té místnosti, mi žlučí nehne ani on. Vší silou potlačím úsměv, který by si jistě vyložil jako výsměch... a možná by nebyl daleko od pravdy. Další magor do party, vítej na palubě, Svetlano. Tady se budu cítit opravdu jako ona. Plukovníci jsou na mě hnusní, tahaj na mě bouchačky. Jen s tím rozdílem, že tohle není kalašnikov nebo lovecká kudla, která mě tak rozkošně poznamenala na tváři. "Bohužel, plukovníku, ráno odcházím zase já. Ale slibuju, že vám dám šanci zjistit na vlastní kůži, že ne všichni archeologové jsou ořezávátka," blýsknu po něm očima. Kdyby nemusel na misi, vybiju se ještě teď, protože to vážně potřebuju. "Kam se hrabe Lara Croft. Nashle." Rozhodně mu nemíním nechat poslední slovo. Beztak už je skoro u dveří, takže se připojím k desátníkovi. "Vždycky tahle vyšiluje?" optám se ho po cestě, ovšem mezitím mu sdělím, že chci do tělocvičny. Je ještě brzo, složky jsem už pročetla a konfrontace s plukovníkem a zbraní mi do žil vstříkla opojnou kapku adrenalinu. A já potřebuju víc. "A pokud nemáte nic lepšího na práci, než vodit ztracené ženské do pokoje... potřebuju protivníka. Boxovací pytel," u toho nekřičí, "není ono."

Osud - 28. března 2009 16:02

SGC, ošetřovna – dr. Taylor Fraiserová pozorně poslouchá tvůj přesný výklad všeho, co by si udělala a na souhlas kýve hlavou. “Výtečně, přesně tak. Překvapila jste mě. Měli jsme zde několik praktikantů, kteří kolem toho bláznili a děsili se. Snažili se zjišťovat, co všechno mohl zásah poranit a způsobit a přitom jim bylo jedno, že by jim pacient dřív umřel. Konečně je tu někdo, kdo nejdřív zachrání život a pak teprve zjišťuje okolnosti. A dejte si pohov, doktorko, jste sice také voják, ale pro mě jste primárně lékař a to je zde hlavní.“ Doktorka Fraiserová se přesune blíž k pacientovi a zkontroluje na přístrojích, jestli je všechno v pořádku. Usměje se na spícího vojáka a pak se obrátí zpět k tobě. Nebudu vás zdržovat. Mám tady ještě něco na práci. Znáte to, hlášení, vypisování karet a podobně. Prostě úřednické práce.“ Rozloučí se s tebou a obrátí se k odchodu. “Málem bych zapoměla. Generál Hammond říkal, že vám mám předat zdravotní složky všech členů vašeho týmu. A doporučuji vám si je přečíst co nejdříve. Aby vás náhodou při zítřejší misi nepřekvapilo něco nemilého. Vždy je lepší být připraven na všechno a znalost zdravotních stavů svých kolegů je priorita číslo jedna. Zajde za plentu a za chvíli se vrátí se štusem složek. Ty ti podá a dodá: “Dnes večer se spánkem nepočítej. Na ten bude čas jindy. Nebudu vás dále zdržovat. Už tak toho máte dost na práci. Tedy, zítra ráno, na shledanou.“ Domluví doktorka a odejde zpět za plentu do své kanceláře, kde hodlá dopsat ona hlášení a výkazy.

vojín Senia Delane - 28. března 2009 16:06

komplex SGC Ležela na zemi, všude kolem mne byla krev a na zemi vedle mne leželo hodně mrtvol. Když jsem se snažila pohnout ucítila jsem bodavou ránu, která byla na mém břiše a docela nepěkně krvácela. Pokusila se vstát, ale nešlo mi to. Nemohla jsem. Neměla jsem na to sílu, abych se z tohoto svého hrobu dostala. Mé nohy se nehnuly, nic jsem nemohla dělat. Byla jsem bezbranná a v pasti. Pokoušela jsem se sama sebe uklidnit, ale ta myšlenka, že bude můj konec mi nějak nepomohla. Ráda bych aspoň trochu věřila, že se z toho dostanu. Naposledy se pokusím dostat na nohy, i když je to náročnější než jsem si myslela. S určitou vírou se na nich ocitnu, hlava se mi mírně zatočí, ale udržím si přitom v mírně nakloněném postoji. Mým očím se naskytne nemilí pohled na to, kolik lidí je zde mrtvých. Kolik známých tváři je zde, se kterými jsem si rozuměla. Je tu i jeden člověk, kterého mé srdce milovalo a toužilo po jeho dotecích a polibcích. Teď je však jeho tělo studené a jeho duše není mezi námi. Dojdu či respektive se doplazím k jeho tělu. Pořád má oči otevřené a v těch očích je vidět strach, který prožíval, když umíral, pohladím je po tváří a ty jeho oči opatrně tímto gestem zavírám. Milovala jsem tě a oni mi tě vzali. Proč tedy si ten nahoře nechal mne? To neměl. Měl jsi ty žít. Toto nemůže být pravda. Toto je jen sen. Já nemám nic, ale ty máš tam doma rodinu. Syna, který o tebe má strach. To nemůže být pravda. Ty žiješ a já jsem mrtvá. mluvím k němu, jako kdyby to byl jenom můj výmysl, že on je mrtev a já že žiji. Ale nebyl to výmysl, je to krutá pravda. Něco se pohnulo za mnou. Netuším co to je a vůbec mne to nezajímá. Sic mám strach, že bych dnešního dne mohla zemřít, ale ať se stane, co se má stát. Jsem tomu protivníkovi otočená zády a nemám v úmyslu to nějak měnit. Jen se mi chce umřít. Jsem v této chvíli připravená se všeho vzdát, abych byla s tímto mužem v blízkosti, možná v nebi. Možná i v pekle, jelikož má duše do nebe jen tak nepůjde. On si přibližuje. Je už tak blízko, že cítím jeho dech na svých zádech. Je strašně blízko, že by mi už konečně mohl vypárat pěknou ránu do zad. Je tak blízko, že se moje srdce rozbušilo, že by to i on mohl slyšet. Je tak blízko, že zavřu oči a čekám. Zase ta noční můra. To nemůžu mít klid aspoň na malou chvíli? Kolik je vůbec hodin? pomyslím si a opatrně otevřu oči, abych se lépe orientovala ve svém pokoji ve, které se teď ocitám. Promnu si oči a podívám se na to, kde jsem usnula. Jsem v nepohodlné poloze a cítím se hrozně. Nikdy jsem si nemyslela, že tady budu spát v sedě a mít opřenou hlavu na stole, jako na polštáři. Rychle vyskočím ze své polohy a stoupnu si na nohy, přitom trošku zavrávorám, ale udržím se na nohách Ne nadarmo jsem měla přezdívku kočka. S touto myšlenkou se mírně pousměji a porozhlédnu se po prázdném pokoji, až můj zrak přistane na nočním stolku, jež je vedle postele, a němž je láhev whisky. Něco v mne vydá rozkaz a já udělám pravý opak, než jsem chtěla udělat. Místo toho, abych se napila tohoto výborného alkoholu, který mne tolikrát pomáhal se dostat z těchto nočních můr, tak jej vyliji do malinkého umyvadla, který mám ve svém pokoji k dispozici. Tato moje myšlenková změna mne celkem překvapí. Když je láhev prázdná dívám se na ní. Tebe jsem na tomto světě měla nejraději. Ty moje milá. A teď udělám toto. Já se snad zbláznila. pomyslím si a hodím láhev do koše. Posadím se znova na postel, abych si v hlavě uspořádala myšlenky, ale je to marné. Z nějakého neznámého důvodu se mi nechce zůstávat v pokoji, ale chce se mi něco dělat. Otevřu dveře svého pokoje a rozhlédnu se po chodbě, jestli tu někdo je, kdo by mi nařídil, abych byla znova ve svém pokoji. Stejně bych neposlechla jeho rozkaz a tak jsem se vydala na malou tu procházku po různých neznámých chodbách a objevovala jsem. Tempo pomalého volného kroku mne začalo unavovat, a tak jsem přidala v rychlosti a už se neprocházela. Spíš jsem se míjela, jako nějaký vítr, či bouře. Nemám v úmyslu se v tomto běhu nějak zastavit a hodit s někým řeč, a přeci proběhnu kolem Daniela Jacksona a nějakého svalnatého muže, který má na hlavě nějakou značku. Na chvíli se zastavím a dívám se nevěřícně na něj. Vzpomenu si, že jsem o něco četla, něco v tom znění, že se vzdal vlastního Boha a přišel na naší stranu. Jak on se to jmenuje? pokoušela jsem se marně vzpomenout na jeho jméno a přitom jsem tam stála před nimi a nedokázala je pozdravit, či k nim nějak přívětivě promluvit. Ta otázka týkající se jeho jména, byla pro mne vyčerpávající a tak jsem na ně hleděla. Nakonec mi moje slušnost nedovolila, abych byla z ticha a své nadřízené nějak nepozdravila. Dobré ráno. Mé jméno je Senia a jsem nejspíš z týmu SG 13. promluvila jsem ke všem a podívala se na Daniela. Vy musíte být Daniel Jackson. Hodně jsem o vás četla. Myslím z těch spisů. Nadějný vědec, archeolog a lingvista, který úspěšně rozluštil symboly na bráně. řeknu Danielovi a podám mu ruku, jak jinak než pevně jelikož jinak to neumím. Znova se podívám rozpačitě na toho černocha, který má nějaký symbol na své hlavě. Sice jsem o něm četla, ale pořád nic. A vy musíte být.. Ehm. Omlouvám se vám, ale to vaše jméno jsem zapomněla. podívám se omluvně na toho muže a čekám na jejich reakci.

Osud - 28. března 2009 16:48

SGC – Senia Oba dva, jak Daniel, tak i Teal'c na tebe udiveně zírají a čekají, co z tebe vypadne. Poté, co jsi poznala Daniela a on opětoval tvůj pozdrav rukou, jsi se obrátila na Teal'ca a snažila se vzpomenout na jeho jméno. “To je Teal'c,“ představí ho Daniel a oba dva na tebe dál zírají. “Rádi bychom vám pomohli, ale musíme být během chvíle dole u brány. SG1 vyráží na misi a my jsme členové SG1. Tedy, pokud nás omluvíte, slečno,“ omluví se ti Daniel a společně s Teal'cem se vydali dolů k bráně, kde už je očekávali jak plukovník O'Neill, který byl notně rozladěn předchozím setkáním s Ruskou, tak i kapitán Carterová, která byla naopak velmi příjemně naladěna, nejspíš ještě pozůstatek po diskuzi s novým známým. Hvězdná brána byla aktivovaná a ty jsi slyšela jak Hammond říká do mikrofonu: “SG1, máte zelenou. Hodně štěstí.“ Následně tým SG1 prošel branou a brána se uzavřela.

vojín Senia Delane - 28. března 2009 17:42

komplex SGC Jakmile Daniel mi vyjasní jméno toho muže, tak se mírně začervená, ale to nezpozorují, jelikož musí odejít na nějakou misi. Já zůstanu na malou chvíli rozpačitě stát na místě, jako kdybych čekala, že se něco bude dalšího dít, jakmile moje osoba pochopí, že je něco nad ránem a nikdo mne ještě nehledá, tak bych si mohla jít znova lehnou do postele a pokusit se usnout, aspoň na malou chvíli, abych byla fit, když budu na tom briefingu, který bude za malou chvílí, pokud se nemýlím, tak buď za dvě či za tři hodiny. Znova se dám do rychlého tempa a míjím tisíce chodeb tohoto bludiště, a přesto přesně vím, kde mám svůj pokoj. Zapamatovala jsem si to až moc dobře. Toto se mi dlouho nestalo, aby si moje osoba něco zapamatovala, tak do detailu. Většinou mám tendence bloudit a znova si to připomínat, ale tady to je jiné. Kromě toho jména, kdy jsem si udělala celkem pěknou ostudu, tak si pamatuji veškeré poznatky, co jsem zjistila z těch spisů. pomyslím si, když zmírním tempo běhu na pomalou chůzi, jelikož jsem v blízkosti svého pokoje, tak mne tedy nic nenutí, abych utíkala, či nějak spěchala. Otevřu tiše dveře od svého pokoje, jako kdybych byla nějaký lupič a chtěla se vloupat do cizího bytu. Je to možná ze zvyku, kdy jsem vždycky otevírala dveře potichu, aby se můj otec nevzbudil. Vejdu dovnitř, ale dveře nezavřu, nechám si tam malou škvíru, abych mohla být v noci ve střehu a poslouchat dění, které by se tu mohlo udát během mého spánku. Projdu jako duch přes svůj pokoj, ale zastavím se u zrcadla a u malého umyvadla, kde si opláchnu svůj obličej studenou vodou, abych se mohla uklidnit. Babička mi vždycky říkala, že ráno se má opláchnout obličej teplou vodou a v noci studenou. Nevím proč, ale už odmalička to tak dělám. Dojdu ke své posteli, kde mám na zemi povalující se batoh, v němž mám svoji dobrou starou beretu, která mi ve všech zlých situacích zachránila můj holý krk. Svoji drahou a milovanou zbraň pohladím, jako kdyby to byla nějaká panenka a zajištěnou si jí položím pod polštář. Nadechnu se zhluboka a znova si promnu oči, tentokrát však sedím na posteli. Porozhlédnu se naposledy po svém pokoji, zda tu není nějaký nežádoucí parazit, a když zjistím, že není, tak zalehnu jen tak oblečením ve kterém jsem byla dneska celý den. Nemám totiž náladu se převlékat, jelikož za nemalou chvíli mne s určitou pravděpodobností při někdo za pár minut vzbudit. Konečně zavřu oči a usínám. V zápětí jen mohu doufat, že tato chvíle bude beze snů.

pfc. Samuel Kisch - 28. března 2009 19:03

Transport na základnu Nezdržel mě projekt, balení věcí, kocovina, nic takového. Stačila obyčejná dopravní zácpa. Sedím na zadním sedadle, dvě hodiny popojíždění a jízdy po prázdné silnici jsem strávil čtením Eda McBaina a až teď, kus před komplexem, mě napadlo vzít telefon a udělat to, čeho jsem se nějakou dobu bál. „Ahoj, Mandy.“ „Ahoj. - - - „Co potřebuješ? „Chtěl jsem... Já... Teď nějakou dobu nebudu k zastižení. Práce, trochu nebezpenější, takže možná... „Loučíš se? „Ne! Teda ne takhle. Asi. Jen...“ Smutně se usměju. „Jen aby ses nedivila, kdyby ti začali vyplácet vdovskej důchod.“ „Aha. Tak to... asi hodně štěstí.“ „Díky,“ „A Larsi?“ „No?“ „Neříkej mi...“ Ztratil jsem signál, ale to nevadilo. Začalo jí vadit, že jí říkám Mandy. Otevřu krabičku, hodím do sebe dva prášky a musím je pořádně zapít – nechce se jim sevřeným krkem. Ale kdybych se udusil... Zavrtím hlavou, sáhnu po detektivce, ale nakonec se jen pohodlně usadím na zadním sedadle, na prsteníčku levé ruky si mnu proužek bledý tak, že téměř není vidět, a čekám, až prášky zaberou. Komplex SGC „Dopravní zácpa, pane, četl jsem si záznamy.“ Pokusím se schovat detektivku, ale marně. „McBaine, pane, Brokovnice. Chcete půjčit?“ Po motivačním proslovu jsem se konečně vydal do pokoje. Devět hodin – čas na sprchu a spánek. Pilule účinkujou. Budu mít hezký sny. Ráno jsem si dal prášky, ledovou sprchu, zapomněl se oholit a oblékl se do vojenského. Na brífink jsem dorazil jako první a jistě jsem udělal dojem, když jsem se rozvalil na židli – supervoják. I když sedím, je jasné, že mám aspoň dva metry a tomu odpovídající muskulaturu. Jako kdybyste vzali Teal'ca, invertovali barvy a přihodili šedé oči, blond vlasy skoro po ramena a světle hnědé strniště. V uniformě SGC a kanadách to opravdu budí patřičný dojem. Otázka je, jak rychle si všimnou, že nemám žádné insignie. Že jsem jenom civil. S každým, kdo přijde, se přátelsky pozdravím a představím se: „Lars Larsen. Nebo taky Švéd.“

Světlana Volkova - 28. března 2009 20:01

Ráno raníčko Po rozcvičce s desátníkem, který nebyl takové nemehlo, jak vypadal, ale rozjetá ruská žena přeci jen nakonec zvítězila, jsem spokojeně usnula jako kotě. Dokonce jsem ráno nemlátila budíkem a způsobně vstala, upravila se, najedla... Ano, jídlo bylo důležité, protože jsem si včera večer z toho všeho ani neuvědomila, že jsem půl dne (a pak celou noc) nejedla. A kdybych byla hladová, budu protivnější ještě víc. To by se ty lemry divily - jo, umím to. Ve svém vlastním mundúru, jen tentokrát mám černé kapsáče a bílé tričko bez rukávů. Kalhoty jsou mi zjevně o kousek větší v pase, protože se zastavily až o boky - nemohla jsem najít pásek, ale beztak se budem převlíkat, takže mě to až tak nesere, když nepadají. Díky tomuhle malému neduhu je zčásti mé stigma na bedrech, které mě bude doprovázet až do konce života (a že ten může být setsakra krátký) - na mám tam vytetován znak ozbrojených sil ruské federace a raději nechtějte vědět, jak se tam ocitl. Když jsem se to sama dozvěděla, zuby chrastily po zemi a vůbec, bylo to perné ráno. Na okamžik se zarazím ve dveřích vedoucích do briefingové místnosti - přijel snad Dolph Lundgren? Ne, ale Švéd to je, jak právě poznamenal. A protože mi ještě nikdo nestihl pokazit náladu a není tu ostatní sběř, má Seveřan štěstí. "Svetlana Volkova, nebo po americku Zasraná Ruska," ušklíbnu se ne vtipu, ale kruté realitě, když na blonďáka promluvím jeho mateřštinou. Tak nějak to přišlo samo, když řekl, odkud je (já to tak pochopila). A jeho otevřený pozdrav mě hned donutí tykat, ačkoli si to neuvědomuju. Posadím se naproti němu, založím si ruce na prsou. Místnost vypadá hned větší, když tu jsme jen dva. "Ty asi taky budeš patřit k nám, co? K SG-13. Ale včera jsem tě tu neviděla. Jsi si jistej, že do toho chceš jít? Já je viděla... a děsí mě to. Mě, ženskou, co pochází ze Stalinovy země," zamrmlám.

pfc. Samuel Kisch - 28. března 2009 20:19

Komplex SGC Mateřština mě takhle daleko od domova trochu zaskočí, ale příjemně. Vycením zuby v úsměvu (a upřímně poznamenám, jak mě těší), který úplně nezmizí, ani když zmíní Stalina. „Člověk by čekal, že po Stalinovo prasárnách Rusy nevyděsí nic. A vy ho snad máte za národního hrdinu,“ zakroutím hlavou. „Kurevník paranoidní,“ ulevím si na jeho adresu. Ne, tohle nebude to nejveselejší konverzační téma.

Světlana Volkova - 28. března 2009 20:27

Brífing rúm bez rumu Dokud tu nikdo není, jednou nohou se opřu o prázdné křeslo. Ranní pohoda dokonána, ale tuším, že nebude mít dlouhého trvání. Zkřivím rty. "Ale hovno," poznamenám hrubě, trochu podrážděně. Pokus o vtip a on ho obrátí proti mně, jak kdybych měla na prdeli vytetovanej ne znak armády, ale jeho ksicht. Zamračím se. A to zpočátku vypadal... neškodně, když pomineme, že by mi rozmlátil všechny kosti v těle, kdyby se s ním pustila do křížku. "Národní hrdina je přece kníže Vladimír, Ilja Muromec a tak... A baba Jaga, emancipovaná to žena. Určitě byla předobrazem hrdinných čarodějek z fantasy, jen jim udělali plastiku." A protože s tímhle člověkem strávím dlouhé měsíce, ne-li roky, tahle otázka padnout musí. "A ty jsi tu jako co? Voják? Psycholog? Nebo jen další magor do party? Musím tě upozornit, že tohle opravdu vypadá jako zájezd sanatoria pro duševně choré. A to včera promluvili asi jen dva nebo tři lidi z... no, z hodně lidí." Tak koukej být normální.

Dr. Sarah Coletti - 28. března 2009 20:38

Komplex SGC - ráno Na ráno jsem si nastvaila tři budíky a to hned z několika důvodů. Krom toho, že nejsem ani zdaleka ranní ptáče, obyvkle všude chodím pozdě, jsem k tomu šla ještě spát tentokrát dost pozdě, protože jsem většinu noci strávila pročítáním složek o projektu SGC. Ačkoliv jsem složila hlavu až kolem čtvrté hodiny ráno, nestihla jsem ji zdaleka celou dočíst. Ráno mě z postele vytáhl až můj poslední alarm, který sjem si chytře položila na protěší poličku, tudíž mě donutil opravdu vylézt z postele. Cítím se sice dost vyčerpaně a „pomuchlaně“ (armádní matrace mi vůbec nevyhovuje a erární povlečení divně zapáchá), přesto mám dost času dát se dokupy. Hodím na sebe modré džíny a černé triko a vlasy stáhnu gumičkou. Vezmu si poznámkový blok, něco na psaní a brýle a vyrazím vstříc komplexu, který jsem si z nedostatku času ještě neprošla. Bez sebemenší námahy najdu kantýnu, neboť celý komplex se přes to, jak časné ráno je, hemží lidmi a ti mi pomůžou správně trefit. V jídelna si to zamířím rovnou ke kávovaru a načepuju si velký hrnek černé kávy, nejsem zvyklá snídat a nehodlám to měnit. A vydám se i s hrnkem plným horké kávy do zasedačky, kam už hravě trefím, což mě příjemně poteší. "Dobré ráno..." řeknu, když vcházím do místnosti. Bez dlouhého váhání se rozhodnu sednou si vedle bloňdaté ženy. Nutno však říct, že káva moc nezabírá a já se stále cítím jako „přejetá bagrem“ a myšlenkama naprosto mimo. Když tomu připočtu fakt, jak velké nemehlo dokážu (speciálně v sedm ráno) být, ani mě nepřekvapí, že se mi při usedání nohy zapletou samy do sebe, věci mi popadají na zem a hrnek horkého, který se v tu chvíli snažím zachránit, se nakolní a trocha se ho vylije mojí budoucí kolegyni do klína. “Ups..ahh .. Pardon!!“ vypadne ze mě automaticky. Strnu naprosto paralyzovaná, když si uvědomím, jak se mi právě podařilo zapůsobit na jednu z mých spolupracovnic. Mimické svaly na tváři se mi zkroutí do šokované grimasy. “Ježiši, moc se ti omlouvám. Jsem nemožná, vážně, odpusť. Já…já..." dodám okamžitě horlivým hlasem a trochu se zakoktám. Nejsem si jistá, co mám dělat, vytáhnu z kapsy papírový kapesník a nejistě ho Rusce nabídnu. "Promiň mit o vážně, moc me to mrzí..Já nechtěla, jsem děsný nemehlo.." dodám vzápětí, abych ji ujistila o tom, jak je mi to moc líto.

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 28. března 2009 20:46

Tři rány. Tři tepy srdce. Tři slzy stékající po tváři. „Odpočívej v pokoji Poručíku Greyi“ Poslední slova kněze a poté nastal čas na úzkost a pláč. Sledoval vše z bezpečné vzdálenosti od davu příbuzných a rodinných přátel Prudký liják mu smáčel vlasy jako když ho polijete kýblem plným vody. Bez deštníku, bez klobouku, bez čepice, jen tam tak stál opřen o strom a sledoval vše z bezpečné vzdálenosti. Neměl náladu na nic, natož mít nervy drásající rozhovor s rodiči kteří mu dávají vše za vinu. Mohl za to a věděl to moc dobře. Držel to v sobě a držet bude do své smrtí která doufal přijde brzy. Neví jak s tím bude žít. Bylo mu do breku. Veškeré pocity se míchají v jednu velkou bolest. Cítil ohromnou prázdnotu., nutkání se ihned pozvracet jako rekrut vidící prvně mozek nepřítele na své helmě. Déšť ustával. Pohřeb byl u konce… „Sbohem bráško, doufám že mi jednou odpustíš“ Řekl tiše a vydal se k autu. Kdyby jen tušil co se za pár dní stane. Nikdy by nevyšel z domu. „Zatracenej život…“ Komplex SGC Švih. Rána. Švih. Rána. Slabý zvuk praskajícího dřeva zněl prázdnou tréninkovou místností. Až na dvě postavy. „No tak vojáku! Víc síly a míň keců!“ Major Rick Grey uštědřil mladému vojínovi další ránu do břicha a poté se ladně odtáhl do bezpečné vzdálenosti. „Soustřeďte se!“ Pot mu stékal po čele a propocené triko naznačoval porouchanou klimatizaci v místnosti. Nacházel se v komplexu SGC. Pro něj to byla oblast 51 až na jednu zvláštnost. Byl určen k tomu aby používal mimozemské zařízení zvané Hvězdná brána. Nikdy nic takového neviděl, tedy ne doopravdy. Dnešní pořady toho jsou plny ale nikdy by nevěřil že je to skutečnost. Ale byl zde a byl připraven sloužit vlasti. Rozený Kanaďan teď třímal v rukou cvičnou tyč a čelil zde vyčerpanému vojákovi. Před pár hodinami viděl ostatní kteří mají údajně být v týmu ale moc je nestudoval natož složky které dostal. Radši trávil čas zde. To neznamená s mladým vojákem ale trénováním. Vojín chytl pevně tyč a byl připraven udeřit. Major se postavil do obraného postavení a čekal. Věděl přesně kde má zasáhnout a co způsobí úder a také tušil kam vojín udeří. Několik vteřin uběhlo a mladík s odhodláním mu ublížit zaútočil… „Hej!!“ Ozval se hlas na který se Rick ihned otočil. Pak nastala prudká rána a ostrá bolest. „Promiňte,pane“ Vykoktal ze sebe vojín stále třímající tyč vbodnutou do Majorova břišního svalstva. Ten se jen pomalu otočil na mladíka a pevně chytl jeho tyč aby mu jí vyrval z ruky. „Konec cvičení“ Vyřkl s napjatým úšklebkem a obě tyče hodil narušiteli. „Tos udělal schválně zaskřípal zuby na poručíka Reynoldse. Sloužil s ním dříve v Iráku. Ten se jen usmál a chytl tyče. „Stárneš dědku!“ To už si to ale pan Grey ládoval do sprch a možná jak to viděl tak i na wc které při této slavné příležitosti prvně navštíví. Den pokračoval nenarušeně a on si v klidu polehával na ubikaci. Nechtěl s nikým přijít do kontaktu a radši přemýšlel o životě a proč je stále zde. Nová etapa života? Doufal že brzy skončí.Neměl žaludek to ukončit sám. Usnul… Komplex SGC Hodina H Ranní ptáče dál doskáče. Pár kliků, dřepů, kotrmelců a oděn do zelených kalhot a trika s krátkým rukávem si to směřoval na Briefing. Po příchod lehce sjede místnost a usadí se na druhý konec stolu opřen lokty o desku stolu aby si mohl mnouti unavený vrásčitý obličej s třídenním strništěm.

pfc. Samuel Kisch - 28. března 2009 20:47

No rum in briefing room, neither vodka Usměju se. Asi se rád chlubím. „Já vám budu měnit žárovky, reinstalovat Windows a s trochou štěstí spouštět neuvěřitelně výkonné mimozemské zbraně, které zničí celý vesmír.“ Klidný úsměv zůstává, pořád mluvím švédsky. „A jestli je tam tolik zlobidel, tak by jim doktorka měla naordinovat valium.“ Pozdravím další kolegyni, užuž se chci představit, ale moje zvednutí a natažená ruka leda přispěje ke zmatku, ve kterém obrýlená bruneta je. Nakloním se přes stůl víc, dlaň tam, kam by se hrnek dostal za půl vteřiny, kdyby nebyl řádně zachycen. Trochu to na mě kápne. Rychle ruku stáhnu, aby to nevypadalo, že se pokouším o sexuální harašení (jsme přeci v jů-es-ej) a zvědavě čekám, co z toho bude.

Dr. Jaimie Cusick - 28. března 2009 20:53

SGC - Laboratoř bez Carterový Celou dobu co Carterová mluví se umívám. No může za to spíš to, že jsem rád z toho, že jsem se trefil do jisté teorie a jak vlastně Carterová řekla je to věc, která se učí na základní škole. Kdyby to bylo něco složitějšího asi bych na to tak rychle nepřišel. Koukám se na to jak přepojuje jednotlivé naquadahové reaktory a potom na její počítač. Všechno funguje jak má což je opravdu dobré. Výborně tak sem snad dveře zavřené mít nebudu Usměju se a pomalu přejdu ke dvěřím. "Už taky pujdu, nashledanou. Asi bych ty dveře měl zavřít, ale nevim jestli mi už aktivovali kartu na vstupy. Mávnu nad tim rukou a přiložim kartu na dveře, aby se zavřeli. Pokud se to nepovede je to jedno. Snad nikoho nenapadne sabotovat základnu Už nad tím dál nepřemýšlím a zamířím rovnou... rovnou do svého pokoje. Sice nevim, kde to pořádně je, ale po nějaké době se mi to podaří. Není to zas až tak daleko od laboratoří jak jsem čekal. Hned po briefingu jsem si řikal, že se podívám na složky, ale už jsem dost línej. Přemýšlení nad reaktorama mě tak unavilo, že si rychle sundám oblečení, vemu trenky na spaní a zalehnu do postele... SGC - briefing room Ráno mi zazvoní budík něco kolem půl sedmé. Nesnášim tak brzo vstávat, ale bohužel s tím nic neudělám. Rychle zaběhnu do sprchy a potom zpět do pokoje. Kurva, kurva za deset minut, to nestihnu Podívám se kolem sebe na poházenou uniformu a začnu jí sbírat. "Počkat! To je jenom briefing nebo se jde hned potom?" Zeptám se sám sebe a chytnu si hlavu. Pořádně si nepamatuju co mi tam včera řekli. Rozdíl je v podstatě jenom v uniformě. No holt budou muset počkat Hodim na sebe klasickou uniformu SGC, kalhoty zastrkám do bot a protáhnu se. Sakra Podívám se na svojí nevybalenou tašku a nechápavě zakejvu hlavou. To se vybalí potom Vyjdu ven z pokoje a zamířim do konferenční místnosti. Cesta už je rychlejší jak včera. No, aspoň tohle jsem si zapamatoval "Zdravím" Krátce se podívám po přítomných v místnosti a podrbu se na hlavě. Nelíbí se mi jak na mě každej civí. Rychle se usadim na volnou židli a tiše pozoruju ostatní...

Světlana Volkova - 28. března 2009 21:02

Bez rumu a bez vodky, polila mi kalhotk... Tipovala bych ho spíš na vojáka, ale to asi každý. Jestli umí bojovat, Van Dammovi by nakopal prdel. "Takže technik." Víc nestihnu říct. Jakmile mi do klína spadne horká sprška, vylítnu rychlostí zajíce z Nu, pagadí a vykřiknu překvapením a trochu i bolestí. Následuje série nadávek; prvně zaklení švédsky, protože jsem tím jazykem před chvílí mluvila, pak rusky, protože teď bych nepřišla na jméno pomalu ani sobě. Vrhnu po nemehlu vzteklý pohled. Vzteklý je hlavně proto, že si uvědomím, že tohle je zjevně moje kolegyně, když na sobě včera neměla uniformu ani nic, co by naznačovalo, že je vojanda. Ta ani nemůže být vojanda, tu by totiž zavřeli za ohrožování veřejného všeho. Vyrvu jí z ruky kapesník. Štěstí, že jsem si dneska vzala tu černou a triko to neschytalo. "Jí by měla naordinovat koňskou dávku," zavrčím švédsky, tentokrát s škodolibým uspokojením, že nám zjevně nerozumí. "A jestli jí," výmluvné gesto k doktorce čehosi, "dá někdo do ruky zbraň, tak ho použiju jako štít." Prvotní šok z toho horkého odezněl, takže se zase posadím (dál od Třeštidla), nahlas vydechnu. Kdybych si včera nezacvičila, pěst mi asi vyletí sama od sebe. Už se nám to schází. Nějakej černoch a chlápek... "No nazdar," okomentuju to a těžko říct, jestli to byl projev zhnusení, nebo pozdrav. Fakt jsem se snažila nebýt nepříjemná. Ale copak to tady jde?

Deanna Daria Stoilov - 28. března 2009 21:13

Komplex SGC, ráno. Síla zvyku mě probudí ještě než se budík začne svou každoranní vřeštivou litanii. Raaději ho zaklapnu už teď a jako každé ráno, převrátím se v posteli na záda a v mysli si procházím itinerář dnešního dne. Briefing, o němž včera mluvil major, začíná v sedm... Dobře. Vyskočím z postele, kolem krku si hodím ručník a zamotám se do dlouhého hedvábného kimona, které mi kdysi tatínek přivezl z jedné ze svých služebních cest a které používám místo županu, a vydám se ke sprchám, abych ze sebe studenou vodou spláchla poslední zbytky spánku. Po sprše na sebe hodím legginy, mykinu, a po několika dotazech najdu o patro výš velkou, dokonale vybavenou tělocvičnu. Tak, jako obvykle - nejdřív trocha stretchingu... Jednoho procházejícího seržanta vyděsím tak, že chce volat na ošetřovnu; dá mi dost práce ho uklidnit a vysvětlit mu, že se jen naprosto normálně rozcvičuju... "To kdyby mi někdo řekl, ať si dám nohu za krk, tak ať jsem připravená," ušklíbnu se. Po chvilce hledání a prohlížení skříní s nářadím najdu i to, co hledám - malý magnetofon. Založím pásku, a protože tělocvična je v tuto dobu skoro prázdná, až na pár vojáků cvičících na opačném konci na posilovacích strojjích, pustím hudbu celkem nahlas - tak se cvičí nejlépe: když neslyšíte vlastní myšlenky. Nasadím si své oblíbené, už pár let staré a poloroztrhané, tmavě zelené saténové piškoty a jakmile chytím rytmus, pomalu začnu: I-raz, I-dva, I-raz, I-dva, arabes, randez-jeam, držet osu... držet osu!!, otočka s en l´air levou nohou, výskok, batterie, demiplies... (pro případ, že by se někdo díval, není to balet, přestože se tomu hodně blíží, ale muzika je hodně svižná... Vypadá to velmi podobně jako tohle: odkaz ) Mezi prvky přidám několik přemetů a hvězd; není jen vidět, je přímo cítit, že mám hudbu v krvi; jako bych nevěděla o ničem kolem sebe, jen tančím a tančím a nezajímá mě nic kromě toho, aby každý pohyb zapadl na své místo jako kolečko, jehož výsledkem je hladce fungující soukolí výsledného dojmu. Teprve když hudba přestane hrát, jako bych se probrala z transu, dám několik silových cviků - padesátku kliků ze závěsu a dvoustovku sedů-lehů. Trocha závěrečného protažení, které je nudné, ale nezbytné... A pak vyndám kazetu, uklidím přehrávač a s obličejem lesknoucím se potem, příjemně unavená, ale spokojená odcházím z tělocvičny. Když se po druhé dnešní sprše, tentokrát dlouhé, horké a uvolňující, vydávám ke kantýně (nicméně už předpisově oblečena do strašlivého maskáčového haveloku - akorát tři předpisová pouzdra s pistolemi -u pasu, na noze a v podpaží- nemám... Pro to mám ale dobré vysvětlení), je asi za deset sedm. V jídelně se nezdržím, jen z koše na ovoce, který stojí vedle velkých várnic s čajem, kávou a mlékem popadnu dva banány a cestou, která rozhodně není krátká, je sním; když před poradní místností odhazuji slupky, je pár minut před sedmou. Vejdu a s kývnutím "´Bý ráno..." se opět postavím do nejvzdálenějšího kouta, odkud mám dobrý přehled po celé místnosti.

vojín Senia Delane - 28. března 2009 22:01

Komplex SGC - ráno Ráno mne probouzí něco jiného než noční můra, je to můj budík, který jsem si nastavila, aby mne vzbudil v pravé chvíli, abych nezmeškala briefing. Podívám se na hodiny. Ale pořád se cítím unavená a pořád mám zavřené oči, takže proto nějak nevnímám ten čas, který ukazují. Ještě malou chvíli táti. Dneska je neděle, nemusím nic dělat. promluvím ze spaní a když zjistím, že mne nikdo nevzbudí a neřekne mi, abych okamžitě vstala z postele, jak by mi to řekl můj otec a bylo by mu jedno, jestli bych nějak namítala. Otevřu opatrně oči, abych se připravila na denní světlo, které přichází z otevřených dveří. Při této úvaze, že by mohl někdo během mého spánku vejít do mého pokoje, se prudce posadím na a rozhlédnu se kolem, zda mi něco chybí. Uklidní mne zjištění, že se s ničím tady nehnulo a s touto myšlenkou se pomocí skoku dostanu na nohy, přesně tak jak to dělá moje drahá kočka, kterou jsem nechala v Kalifornií. Ona byla jediným známým v životě, který to všechno přežil. A teď se o ní nejspíš stará, ten muž, který mne sem přivedl. Podívám se do svého batohu a přemýšlím, co si na sebe obleču, a tak zvolím zelené maskáčové kalhoty a volné sportovní triko khaki barvy. Ještě než odejdu se podívám do zrcadla na sebe. Je to spíše ze zvyku. Opláchnu si obličej v teplé vodě a podívám se naposledy na svůj strašný obličej. Lepší už to nebude. promluvím ke svému odrazu v zrcadle, mírně se pousměji v koutcích. Nasadím na svoje oči brýle, jelikož je budu potřebovat dnešního dne, nejspíš při čtení. Stojím při dveřích svého pokoje a dívám se ze zvyku, zda je všechno na místě, když se ujistím, že je s klidnými dveřmi zavřu dveře a dám se do rychlejšího kroku. Měla bych si trochu zacvičit, než dojdu na ten briefing. tato myšlenka vyvolá to, že se moje rychlé tempo změní v běh a já se, jako tornádo proháním po chodbách tohoto komplexu s určitým cílem. Mike Raynolds, muž jediného mého srdce zemřel, když jsem měla zemřít já. To on skočil do té rány, která byla určená mně. Ne, jemu. Tento fakt jsem se dozvěděla, když jsem v pořádku dojela na základnu, kde se mi vzpomínky na tuto akci znova vrátili a já byla v té chvíli bezmocná. To já jsem měla zemřít a on měl žít, jelikož měl dvě děti, které ho velmi potřebovali a on byl mrtví. Nemohla jsem tomu zabránit, a tak jsem se rozhodla jít za jeho manželkou tedy vdovou, abych jí řekla upřímnou soustrast a pomohla jí se vším. Je pravda, že jsem se cítila špatně, když jsem té ženě pohlédla do očí a pochopila, jak jsem jí ublížila, když jsem se s ním válela v posteli a ona tu čekala na něj. tato myšlenka zmírnila moje tempo chůze, a taky jsem ucítila bodavou ránu na břiše, na které je jizva z války. Zastavím se a zhluboka se nadechnu, abych mohla nabrat sílu a dál pokračovat v tomto rychlém běhu. Znova jsem se dala do pořádku a snažila se lépe koncentrovat, kde jsem se teď ocitla. Když si urovnám to všechno, ty všechny detaily, ty všechny možné varianty, kam bych mohla jít, dojde mi, že je to kousek ode mne. Rozpačitě otevřu dveře, kde už je celkem početné osazenstvo, podívám se na všechny kolem a mírně se pousměji, je to spíše ironický úsměv, jelikož já se přátelsky smát neumí. Posadím se někam do rohu, daleko od všech, abych nemusela poslouchat ty jejich rozhovory, které mezi sebou mají. Už tak mám plnou hlavu svých problému, natož abych poslouchala problémy a myšlenky někoho jiné, na tom mi v této chvíli nějak nezáleží a nikdy mi na ostatních nezáleželo, možná někom, ale ten je pár stop pod zemí a jeho mrtvolou se živí červy. Podepřu si rukou bradu a dívám se na stůl, ty jeho veškeré škvíry a rýhy, které se na něm objevují a tím zjistím, že ten stůl je tady dlouho. Koukám pořád na stůl a ignoruji ostatní, jelikož nemám v úmyslu se tady s někým bavit o životě a o problémech. Taky nemám v úmyslu se zaplétat do jejich sporů, které mají mezi sebou, já si poradím sama ze sebou. Ach kdybyste tady byli, vy dva. Muži mého srdce, kteří jsou dávno tam nahoře. Snad odpočíváte v pokoji. Snad jste v nebi, ale s určitou pravděpodobností se tam já nedostanu. Já se dostanu leda tak do toho pekla. tady myšlenka na tváři udělá malý nepatrný úšklebek, který není vidět, jelikož neustále pozoruji stůl a tak mi není moc vidět do tváře, kterou zakrývají mé dlouhé černé kudrnaté vlasy. Kam jsem se to dostala? Už ať to začne. s touto myšlenkou konečně pohledím na ostatní, ale nadále nemám v úmyslu se si s nimi nějak povídat.

Col. Jeremy Crosswell - 28. března 2009 22:08

Komplex SGC Vlastně celý den jsem strávil tím, že jsem si prolézal veškeré prostory. Občas jsem narazil na nějakého vojáka, který mě někam nechtěl pustit, ale hodnost plukovníka to jistí. Někde jsem se zdržel déle, jinde jsem nakoukl jen na chvíli. Po téhle, pomalu školní, prohlídce jsem navštívil střelnici a vyzkoušel své střelecké umění. Přeci jen jsem celé dva dny nevystřelil ani kulku. Pak to šlo poměrně rychle. Jídelna, sprcha a postel. Na významný zítřek je třeba se dostatečně vyspat. Probudil jsem se něco málo před šestou. Vstal, dal si rychlou rozcvičku a oblékl zelenou uniformu SGC. Plukovnické frčky na bundě mě potěšily. Jsem si zcela jist, že já si je tam nepřipínal, takže to museli udělat oni. Zřejmě hned, jak jsem podepsal papíry o mlčenlivosti, nechali tuhle uniformu „vylisovat“. Hned jak jsem se oblékl, zašel jsem na ranní hygienu a poté na snídani. Přiznávám, že tak dobré jídlo jsem už nejedl hodně dlouho. Možná to bude tím, že jsem moc času na základnách netrávil a tak tyhle hnusoty za hnusoty považovat nemůžu. No, stačí počkat pár měsíců a jistě budu na tohle jídlo koukat jak na podávanou plíseň. A nebo si tady vojáky vážně rozmazlují. Po vydatné snídani, snídaně má být nejdůležitější jídlo dne, se ještě stavím u sebe v pokoji a zkontroluji, jestli jsem na něco nezapomněl. Nezapomněl přečíst nějaké papíry, případně si nevzít něco sebou. Ne, vypadá to, že je všechno v pořádku, takže si to namířím rovnou do briefingové místnosti. To tam budu tvrdnout naprázdno.... Znovu se podívám na hodinky, jestli se mi ten čas opravdu nezdál. Ne, pořád je tři čtvrtě na sedm, přibylo jen pár vteřin. Díky tomu můj krok výrazně zpomalí, není přeci kam spěchat. Takže až se znovu ta brána otevře, budu to já, kdo skrze ní projde. Další planeta, na kterou se otevře cesta, bude čekat na mě. Kéž by to nebyla jen nějaká rutinní práce, rád bych vyzkoušel pár těch jaffů... Myšlenky mi z hlavy vyžene ta mladá dívenka, která akorát vstupuje do briefingové místnosti. Neuvěřitelné, bude nejmladší člen týmu, s kterým budu sloužit. Ona je důkazem toho, že tým nebude tak obyčejný, SG-13, ta nejbizarnější jednotka, která byla vytvořena. Naštěstí ji vykopnou na cizí planetu. To už vcházím do místnosti a mnoho očí se začne dívat mým směrem. „Plukovník Crosswell, pravděpodobně vaše budoucí matka.“ Bylo na čase se představit. Narážku na velení jsem si ani neuvědomil a rozhodně ji nepovažoval za nějaký uvítací vtípek. Řekl jsem to spíše jen tak mimochodem, ani není v hlase znít žádná veselost, nebo určitý cit pro říkání legrácek. Sednu na jedno z míst z volných míst a prohlédnu si místnost. Samozřejmě si nemůžu nevšimnout stojící slečny v koutě, zřejmě dobrovolně odstrčené od všech ostatních. „Nebylo by lepší sednout si mezi ostatní? Takhle by si mohl někdo myslet, že k nám vůbec nepatříte. No pojďte, tady vás nikdo neukousne.“ Krátce se podívám na tu Rusku a pak zpět na dívku, usměji se, ne déle, než je nutné. Prioritou každého dobrého velitele je, aby mu držel tým pohromadě. Dobře, Ruska tu dívku může nesnášet, stejně tak jako každý, ale mojí povinností je chovat se ke každému minimálně stejně. Pro mě budou všichni jeden jako druhý, žádné výjimky, že je jeden černý, druhý z nenáviděné země a třetí možná vylezla školu. Otázkou je, jestli si někdo uvědomí, že tady stojíme všichni vedle sebe. To my si budeme krýt zadky, až půjde do tuhého a opravdu bych neměl klid, kdyby částečně hlídali můj život lidé, kteří se navzájem nesnáší. Ale holt nová jednotka, nové rychlé peklo. Však ono se to změní....

pfc. Samuel Kisch - 28. března 2009 22:16

Coffee room „Říkala, že vás ráda poznává a už se těší na oběd,“ přeložím doktorce Rusčiny nadávky a znovu jí podám ruku. „Lars Larsen. Nebo Švéd,“ Zazubím se, jako kdyby byl každý obeznámen s kompletní filmografií Dolpha Lundgrena tak, jako Zelenka, který s tím vlastně přišel. Se vstupem velícího důstojníka mám tik zasalutovat. A to se mi líbí. S tímhle nebudu mít problém. Pokud se z něj teda nevyklube vůl. Podívám se po dalších příchozích. To bude ještě spousta představování.

Dr. Sarah Coletti - 28. března 2009 22:36

Briefing Chvíli zůstanu stát s otevřenou pusou, než si uvědomím, že ta vzteklá žena přede mnou mi nadává a to hned v několika různých jazycích. Člověk je ani nemusí ovládat, aby to dobře poznal. "Pardon", vypustím z úst poslední slušnou omluvu a radši už mlčím, protože cítím, že nějaké tlachání teď není na místě. Zatímco si sbírám věci po zemi, si ta politá Ruska odsedne a mě je jasné, že to nedělá proto, že by tu měla špatný výhled. Poněkud zaraženě si sednu na židli a natáhnu ruce na stůl. Švédština není moje silná stránka, nicméně dokážu si přeložit pár slov a nenechám se překladem statného muže ukolébat a jen zakroutím hlavou. Vrátím mu však podání ruky a představím se, nicméně jsem z událostí trochu zaražená a tak mlčím a popíjím zbytek kafe. já vím, že jsem ji polila horkým kafem ... ale přesto ... stane se, ne? nemusí ze mě dělat totálního neschopu ... zřejmě nejsem jediná, kdo se špatně vyspal ... přemýšlím v duchu a snažím se na blonďatou madam nedívat. Z myšlenek mě vytrhne až příchod plukovníka. plukovník Croswell ... Croswell ... Croswell ... chm, snad si to zapamatuju... zopakuju si jeho jméno několikrát v duchu, abych se v budoucnu vyhnula dalšímu nepříjemnému faux pas.

Světlana Volkova - 28. března 2009 22:37

Brífing-coffe-no-rum-no-vodka rúm Ani Švéd se už nedočká pohledu, v němž není nepřátelství. Jak vidno, nemůžu věřit ani Amíkům, ani jiným cizákům. A to s nimi mám pracovat? "To teda neříkala," zavrčím, aby bylo jasno, že si to nenechám líbit. Už to začíná. Budu se muset obrnit vším včetně kusů nábytku, abych tu přežila ve zdraví. Sral pes na mezinárodní tým, o hubu tu půjde tak jako tak. Při vstupu Žáby mi nálada pomalu začíná klesat. Nebyl to vtip ani sen. Fakt s náma půjde. A já tajně doufala, že se spakuje a odejde, když tak nenávidí vojáky. Vážně mě sem neposlali za trest? Jestli se dozvím, že v tom má prsty Durov... Bude jasné, odkud vítr vane. No a pak se objeví zjevně náš velitel, jak tak koukám na frčky. Upřímně - nevím, jestli to měl být ten pověstný britský humor, anebo povzdech nad situací. Vsadím se, že uvnitř zoufale řve, že ty papíry podepsal. A bude hůř, chlapče, bude hůř. Opětuju mu jeho pohled. Zatím těžko říct, jestli jsem se ho rozhodla nenávidět, nebo ten nádherný vztah, jistě oboustranný, vyklíčí až časem, až si polezeme na nervy a za každou vyřčenou větou si budeme myslet chcípni. Chce se mi říct, že ne, tahle k nám rozhodně nepatří, ale pak mě napadne spásná myšlenka, že možná poslouží jako návnada pro cokoli, co najdem v nějakém templu. A když bude hlad a zásoby nám rozkradou domorodci nebo je sežere Švéd...

Deanna Daria Stoilov - 28. března 2009 22:41

Poradní místnost Hned za mnou vchází do místnosti pevným, jistým krokem muž kolem třicítky; představí se jako plukovník Croswell. Zdá se mi to...? Ne, jistě se nepletu - v jeho řeči je slyšet, byť skoro nepatrně, avalonský přízvuk. Jako Irka se rozhodně nemůžu mýlit - tohle smrdí Británií. Poněkud překvapeně si uvědomím, že hned jeho následující slova patří mně... A skutečně; předpokládala jsem, že i dnešní briefing bude podobně zmatečný jako včera, a nečekala, že nikdo kromě mne nebude stát. "Samozřejmě," kývnu hlavou a posadím se na jedno z posledních volných míst. Neoslovila jsem jej hodnbostí ani "pane", ale to mi nervy netrhá - koneckonců jsem jen civilista... "Heh, tak to byl přímo teambuilding pohled," prolétne mi hlavou, když spatřím výraz, s nímž plukovníkovy oči přeletí kolem stolu... Hmm. Zdá se, že s ním nebude těžké vyjít, pokud budu dodržovat pravidla a hledět si své práce. "Jenom, jak se tak znám, budu mít víc práce s tím prvním než s tím druhým..." pomyslím si.

vojín Senia Delane - 28. března 2009 22:57

briefing Sedím a mlčím. Občas se porozhlédnu po místnosti, kde je osazenstvo. Moji pozornost upoutají dvě ženy, ta jedna tu druhou nejspíše nedopatřením polila. Na mé tváři se pro tuto momentku, objeví mírný přejícný úšklebek, jelikož tu ženskou, co myslí, že spolykala moudrost celého tohoto světa začínám upřímně nenávidět. Co si sakra o sobě myslí? Nána jedna. pomyslím si a odvrátím pohled na toho nově příchozí. Je to celkem pěkný a přitažlivý černoch, takž se mírně usměji na jeho osobu, ale nehodlám v tom pokračovat dál: Nejsem ta holka, která tu nabaluje vysoké šarže, jako ostatní v tomto okolí. Moje láska už dávno není mezi živými a já nemám v úmyslu si tady najít někoho jiného. Když vejde do místnosti plukovník, jak se představím postavím se a zasalutuji, jelikož toto mi připomíná starší časy, kdy jsem byla ve válce a já jediná jsem z ní vyvázla celkem bez úhony. Znova se posadím a prohlížím si toho plukovníka. Snažím se rozeznat, každou jeho frčku, co na sobě má připnutou. Vypadá to, že tento plukovník bude mít určitě dobré zkušenosti s tím vším. Takže budu muset krotit svojí povahu, která by hned právě v této chvíli odešla od toho blázince.. Kam si mě dostal? Toto je horší než odvykací kůra, toto je učiněné peklo. A já potřebuji alkohol, který jsem si rozlila. Že já byla tak blbá a šla do toho. začnu se uvnitř litovat a chytnu se za hlavu.

Dr. Jaimie Cusick - 28. března 2009 23:29

SGC - konferenční místnost Večer, ale i ráno bylo dobré. Do doby než jsem přišel do briefingové místnosti. Je to sice můj tým, ale opravdu se tu necítím moc dobře. Asi to je těma novejma lidma Koukám se na přítomné a tak trochu lituju, že nejsou nějaké desky, ve kterých bych si mohl aspoň číst nebo to aspoň předstírat. Prudce se otočim k Rusce a té druhé ženě. Neviděl jsem co se stalo, ale ta divně mluvící je politá. No nechtěl bych Chce se mi smát, ale neudělám to. Tiše jí pozoruju a čekám její reakce. Samozřejmě nesklamala. Jenom hloupý člověk by si myslel, že nenadává. Doufám, že budete tyhle vaše jazyky používat i na misi Zamračim se k těm dvoum. Toho cizince jsem včera ještě neviděl, ale jak se zdá tak je taky odněkud tam z Ruska. Nevim sice co to je za řeč, ale když se s ní dokáže bavit tak to budou mít docela kousek. Její pozdrav mě konec konců nevyvede z míry. Ať už si myslí něco o negrech nebo je to jenom kvůli tomu čaji. Většina bělochů nedovede překousnout, že černoch může být chytřejší než oni, dokonce i ve 21. století... Místnost se pomalu začíná plnit lidma z našeho týmu. Zdá se, že to asi bude jiný druh misí než maj jiné SG týmy, protože je nás tu jako much. Zabořim se do sedačky a nejradši bych se začal houpat, hubu si však rozbít ještě nehodlám. Podle toho jak všichni vypadají se hned nejde Docela jsem si oddychl a čekání se konat nebude. Dveře se otevřou a vejde "mamina", nějak tak se představil. Postavim se rychle jako kolegyně vedle mě a zasalutuju. Stejně rychle se zase posadim a podívám se na něj. Z těch přítomných mě zajímá asi nejvíc, protože to je přecejenom velící. Ten pujde asi hodně po kázni Nespokojeně si oddechnu a podívám se na sedající si nevystudovanou psycholožku nebo co je zač...

Cpt. Jack Austin - 28. března 2009 23:38

SGC-Ráno Spím a spím a v tom se vzbudím.Sednu si na postel a kouknu na hodinky,je teprve 6:20, tak prohlásím "Sakra to musí být ten briefing tak brzo." Vstanu z postele a odejdu do sprchy,kde se vysprchuju.Pak vyjdu ze sprchy a obléknu se do uniformy SGC s nášivkou na rameni SG-13.Vyjdu ze svého pokoje a zavřu za sebou dveře a jdu směrem k jídelně.Snad ta ruska nebude tak otravná a blbá jako všichni rusové. Po cestě potkám několik vojáků,které neznám.Vejdu do jídelny a dojdu si pro kafe ,které si položím na volný stolek. Vezmu si jednu docela velkou bagetu a sednu si ke stolku.Rozhlédnu se a zakousnu se do bagety.Poté si kousnu eště asi 5x a zapiju to kávou.A začnu znovu kousat bagetu a přitompřemýšlím. Na jakou můžeme jít planetu ? Snad tam bude teplo,jako ve španělsku.Kolik nás nakonec v týmu bude ?Dokoušu bagetu a napiju se kávy.Rozhlédnu se a vypiju svou kávu do dna.Kouknu na hodinky a je 6:55. "Sakra.." řeknu pro sebe,protože nevím jak je konferenční místnost daleko a celkem rychle se rozejdu ke konferenční místnosti.Asi v půli cesty eště zrychlím.Dorazím ke konferenční místnosti v 6:59 a rychle vejdu dovnitř a všimnu si nového člena týmu a pomyslím si Nevypadá na američana.Ten je určitě z evropy..Sednu si do volné židle.Když se představí plukovník Crosswell tak se také představím "Jsem Kapitán Jack Austin.Těší mě že vás poznávám a že s vámi jsem v jednom týmu." Pohodlně si sedím v židly a čekám až příjde Generál Hammond.

Capt. Matthew Jones - 29. března 2009 09:26

Komplex SGC - ráno Při pročítání těch složek jsem asi musel usnout, naštěstí. Nemusel jsem si pročítat tu knihu - složky, které mají snad milion stránek, což mě i příjemně potěšilo. Na stranu druhou mi to však přidalo pocitu, že bych si to přeci jenom někdy, v čase budoucím, přečíst měl. Ráno jsem se probudil ve svém oblečení, hubou dokořán, jednou rukou trčící z postele a přes půl obličeje mi leželi, nyní už slušně pomačkané, složky. Výjimečně jsem se také zbudil sám od sebe, což sice nebývá často, ale i výjimky se stávají. Budík jsem jaksi zapomněl nařídit, jelikož jsem usnul jaksi dříve, než jsem měl v úmyslu, a tak bylo celkem slušné štěstí, že jsem se opravdu probudil, na můj vkus, příliš brzo. Ranní rozcvička, pár kliků, dřepů a sklapovaček, abych zachoval své tělo v kondici, nikdy neuškodí. Nebylo jich však nijak extrémně, natož jak jsem líný jich po desíti musí stačit. "Pašák, Matte, pašák. Takhle každý den pár kliků a máš figuru jako Arnie!" Pochválím svou snahu a péči o své tělo, byť trochu ironicky. Poté sprcha, obléknutí zpět do svého pohodlného oblečení, jež tvoří světle hnědé volné kalhoty a bílé tričko. Ještě jeden pěkný, či nepěkný pohled do zrcadla a následuje přesun do jídelny, kam naštěstí už znám z předešlého dne cestu a ranní snídaně přijde vhod. Docela se i nafutruju místními specialitami - kafé a cosi místního, oujé. Čas je neúprosný a hodina briefingu se blíží. Ne nijak obzvlášť rychlím tempem, avšak abych to stihl, se vydám směr zasedačka. Netrvá to dlouho a dorazím na místo. Nyní už včas, ne jako včera. Už je tu i pár lidí, kterým věnuji cosi, co by mohlo připomínat úsměv. Zahlédnu tu také našeho vedoucího, podle všeho, plukovníka. "Dobré ráno, pane!" Zasalutuji a pozdravím plukovníka. Cosi jako pozdrav a usednutí na jednu z volných židlí. Nyní už jen sleduji okolí a prohlížím se přítomné. Proč nás je tolik? To jako když jsme SG-13, tak nás musí být třináct? Než projdeme branou všichni, tak ti co šli jako první, už pomalu mohou jít zpátky. Takže budeme chodit dokolečka. Myšlenka následovaná úsměvem při pohledu na tu sebranku.

Osud - 29. března 2009 10:32

Briefing Na hodinách na stěně se malá rafička přehoupne na sedmičku a velká na dvanáctku. Každý kdo lehce ovládá hodiny už ví, že právě teď odbyla sedmá hodina. A přesně na čas do místnosti nakráčel generál Hammond. Oblečen ve své uniformě, jako vždy úplně bezchybné, a s několika složkami v rukou. Je doprovázen majorem Davisem, který ihned poté, co vstoupí do místnosti, zavelel všem pozor a sám se postavil vedle dveří, aby umožnil příchod generálovi. Generál se posadil na své místo v čele stolu zády ke skleněné stěně a k bráně. “Posaďte se,“ zavelel generál po svém a pak dodal: “Jsem rád, že jste zde všichni. Nyní, jelikož není času nazbyt, bychom přešli k samotnému briefingu. Major Davis vám poskytne veškeré informace.“ Major Davis se ode dveří přesunul k promítací tabuli a lehce zakašlal, aby upoutal vaši pozornost. “Děkuji, pane, poděkoval za slovo generálovi a pak se už obrátil k vám. V ruce držel ovladač na projektor a teď si ho předával z ruky do ruky. “Dámy a pánové. Nejdřív bych vám řekl něco obecnějšího a pak bych přešel k samotné misi. Tedy, briefing, na kterém se nyní nacházíte se koná vždy v této místnosti a vždy přesně hodinu před začátkem mise. Zde se dozvíte veškeré informace ohledně mise. Po briefingu se rozejdete do svých ubikací a máte nějaký ten čas na přípravu na misi. Přesně za hodinu po začátku briefingu se sejdete u brány. Celý tým. Nemusíte se bát, že byste to nestihli. Briefing nikdy netrvá dle jak půl hodiny a půl hodiny na přípravu na misi vám musí bohatě stačit. Přeci jenom všem doporučuji si něco málo připravit už před briefingem. Po návratu z mise se píše hlášení. Napíšou ho jak civilisté, tak i příslušníci armádních složek. Nikdo nedostane žádnou výjimku. A teď přejdeme k samotné misi.“ Davis se otočil k tabuli a nechal na ní zobrazit první obrázek. Byla to starověká architektonická stavba uprostřed něčeho, co vypadalo jako stromy, jenže byly oproti stavbě příliš malé. “Tuto stavbu objevila SG1 na planetě P3X-793. To co vidíte, je jen jeden z několika desítek chrámů. Každý chrám stojí na ploše několika kilometrů čtverečních. Průzkum všech chrámů by trval jednomu týmu několik měsíců. Váš tým má však trojnásobek členů a proto počítáme s tím, že se i čas průzkumu několika násobě zkrátí. Doktor Jackson pro vás označil některé chrámy, které jsou podle něj prioritní. Jedná se především o chrám, který je umístěn v pomyslném středu celé chámové oblasti. Tento chrám je také největší ze všech a jeho průzkum je podle doktora Jacksona opravdu nanejvýš důležitý. Na místě chrámu byly objeveny tyto symboly, které jsou považovány za jazyk, kterým se zde mluvilo.“ Na plátně se objevily symboly podobné hieroglyfům a klínovému písmu. “Doktor Jackson se sice pokoušel přeložit tento jazyk, ale neměl na to dostatek času, jelikož tým SG1 musel znovu zachraňovat planetu Zemi. Nyní tento úkol připadá na vás.“ Další kliknutí na ovladač a na plátně se objevil interiér hlavní chrámové. Na první pohled nic zvláštního. “Hlavní loď chrámu se vám může zdát obyčejná, ale to se změní, pokud se na ni podíváte z výšky.“ Na plátně se nyní objeví počítačově upravený letecký snímek chrámu. “Hlavní chrámová loď je vlastně ohromná šestnácticípá hvězda. Doktor Jackson předpokládá, že je to symbol Slunce, avšak otázka je kterého. Nad touto planetou jsou totiž slunce hned dvě. Dále na modelu vidíte několik zvýrazněných bodů, to jsou hlavní chrámové sloupy.“ Další klik a sloupy se pospojují tenkými černými čarami. Dohromady vytvoří uprostřed chrámu jakýsi symbol něčeho. “Je to čtverec, kterému je opsána kružnice a do té kružnice je znovu umístěna ona šestnácticípá hvězda. Toto už se nepodařilo vysvětlit ani doktoru Jacksonovi. Jedna z jeho teorií je, že se jedná o symbol nějakého božstva, ale sám přiznává, že pro to není žádný rozumný důkaz.“ Znovu klik na ovladač. Plátno se změní a objeví se na něm portréty jakýchsi tvorů, či osob. Vypadají jako lidé, ale jejich hlavy jsou mnohem protáhlejší a šišatější. Na první pohled je vidět, že jejich mozkovna velikostí daleko předčila tu lidskou. I jejich tělesná schránka se zdá mohutnější a jinak stavěná. Mají delší ruce a to téměř o polovinu. Všechny postavy jsou na první pohled štíhlé až anorektické. Jejich kůže je do hněda opálená. Všechny postavy jsou oblečeny do bederních roušek a haleny bílé barvy. Nejzajímavější postřeh je však jejich postoj. Všechny stojí hrdě vzpřímeně a ruce mají buď složené na hrudi, nebo jim visí dolů podél těla se zatnutými pěstmi. Každý psycholog v tom ihned musí poznat hrdost a vzdor. “Tyto portréty, pokud tomu můžeme tak říkat, jsou rozesety po všech chrámech. Doktor Jackson si myslí, že se jedná o rasu, která na této kdysi sídlila. Nikde na planetě se nám ale doposud nepodařilo najít žádnou zmínku o tom, co se s touto, očividně vyspělou rasou ,stalo.“ Major Davis se na chvíli odmlčí a pak dodá. “A to je váš hlavní cíl. Zjistit vše, co zjistit půjde, o této rase. Třeba někde stále jsou a v tom případě by jejich spojenectví bylo pro Zemi neocenitelné. Naši biologové se shodli na tom, že velikost jejich mozkovny by měla zaručovat vysokou inteligenci a tedy i vyspělou civilizaci. Jejich pomoc a hlavně technologie, kterou by nám mohli poskytnout, by byly pro boj s goa'uldy velkou výhodou.“ “Podle všeho o to planetě goa'uldi doposud nevědí, což potvrzuje i abydoská kartuše, na níž adresa této planety není. My ji získali díky plukovníku O'Neillovi, v době kdy měl v hlavě celou databázi stavitelů bran. Avšak uvědomujeme si, že kartuše je stará několik tisíc let a tak je možné, že goa'uldi tuto planetu už objevili a že se tam třeba objeví znovu. Proto musíte být stále připraveni jednat a v případě nouze schopni se stáhnout zpět na Zemi. V tomto ohledu spoléháme na plukovníka Crosswella. Organizace průzkumu a bezpečnosti je jen a jen na vás. Máte dostatek vojáků k pokrytí velké části prostoru. V případě potřeby, či napadení vyšlete bránou kód sedmdesát tři, který je nahrán do vašeho vysílače. Tento kód značí urychlenou evakuaci. Budeme na vás čekat.“ Major se odmlčí a podívá se na generála. “Děkuji majore,“ kývl generála na majora a pak se obrátil k vám. “Váš úkol je tedy jasný. Pokud to půjde zjistit vše o této rase a pokud někde stále jsou, tak s nimi navázat spojení.“ Generál vstal ze židle a major znovu zavelel pozor. “Hodně štěstí, SG-13,“ rozloučil se s vámi generál Hammond a s těmito slovy opustil konferenční místnost. “Pokud máte nějaké další otázky ohledně mise, můžete se ptát. Pokud ne, je nejvyšší čas, abyste se šli připravit na misi,“ podotkne major Davis a ukáže na hodiny, na kterých je něco málo po půl osmé.

Capt. Matthew Jones - 29. března 2009 11:09

Komplex SGC - briefing V místnosti už jsme se sešli všichni, tedy celá ta naše "slavná" SG-13. Na můj vkus je nás tu opravdu hodně, skoro to vypadá jako nějaké výsadkové komando, ne-li zrovinka útočná armáda. SG týmu se to rozhodně nepodobá jak počtem, tak i sestavou lidí. Je tu víc civilistů, než je zdrávo, což mě osobně nijak netěší. Zvlášť v případě, že jim budeme muset krejt zadky, což je zbytečná práce navíc. Avšak každý SG tým potřebuje nějakého odborníka archeologie, lingvistu a další, ale ne tolik. Už jen proto, že jsou to vlastně mise převážně průzkumné, nikoli vojenské. Do místnosti vejde major Davis a generál Hammond, samozřejmě jak jinak, než s autoritativním postojem a důležitou chůzí. Na rozkaz se postavím do pozoru a zasalutuji. Posadím se a vyslechnu celý popis mise, tak jak nám ho vylíčil major Davis. No paráda! Takže první mise a zrovinka nezajímavý průzkum chrámu, což teoreticky nemá s vojenskou misí absolutně nic společného. Jenom holý doprovod těch šprtů a nadupaných mozků.... Sjedu kolegy pohledem a zakroutím hlavou. Major Davis domluví, generál se zvedne, načež okamžitě reaguji, nejspíš stejně jako ostatní, zvednutím se ze židle a zasalutováním. Nepatřím sice mezi ty, co vojenskou kázeň berou jako něco extra a nadmíru důležitého, ale generál je generál. Rozhodně pak, pokud tu chci zůstat déle, než pár dní. Na výzvu k otázkám jen sedím opřen lokty o stůl a čekám, zda-li se někdo zeptá. Já otázky nemám, zjevně mi stačilo to, co tu padlo. Vlastně bych jednu otázku měl! Můžu zůstat doma, když je to průzkumná a ne vojenská mise?! Evidentně nezkušená otázka v mé hlavě. Něco mi však říká, že časem poznám, že i průzkumné mise se mohou zvrtnout v pěknou melu. Tudíž zatím jenom vyčkávám otázek ostatních, které bych případně mohl doplnit, či se k nim vůbec nevyjadřovat.

Col. Jeremy Crosswell - 29. března 2009 11:18

Briefing Hodiny odbijí sedmou a na minutu přesně vstoupí do místnosti generál. Nikdo mi nemusí říkat pozor, ani podobné žvásty, stačí se automaticky zvednou a zasalutovat. Poté se sednu zpět a pohodlně se usadím do koženého křesla, lokty se opřu o desku stolu, připraven pozorně poslouchat. Připadá mi, že je briefing delší, než by měl, ale to je jen osobní dojem. Je na mě chrleno mraky informací, které si prostě musím zapamatovat a jejich ukládání chvíli trvá. Mise vypadá celkem klasicky. Někam dojít, naši vědátoři to prolezou skrz na skrz, když nic nezjistí, jde se dál. Prioritní jsou ty chrámy, ovšem máme se dívat i po té podivné rase, jejichž vzhled mi přijde docela zábavný. Není zde žádné větší nebezpečí. Přítomnost goa'uldů je zcela náhodná, stejně tak jako jakékoliv živočišné formu dravého původu. Tak to vypadá, že zatím co archeologové budou slintat po zdech chrámu a možná technici budou slintat na nějaké zařízení, pokud nějaké najdeme, zbytek se bude flákat a kopat do zadku. No, raději to, než kdyby tam měla stát armáda jaffů. Briefing končí a generál odchází. Zasalutuji a pomalu se přesunu k majoru Davisovi. Mám na jazyku pár otázek, které jsou dle mého poměrně dost důležité. „Majore, máme nějakou orientační dobu pobytu? Nebo záleží čistě na nás, jak dlouho nám bude trvat průzkum? S tím souvisí, jak často se máme ohlašovat skrze hvězdnou bránu, že je všechno ok. Jednou za den? Za týden?“ Jakmile mi, nebo všem, major zdělí tyto informace, už mě zde nic nedrží. K mé jednotce promluvím až na té cizí planetě, kde bude snad trochu klidu a více času na organizaci. S tímto briefing opouštím. U sebe v pokoji poberu všechno, co je nutné a naházím to do vojenského báglu, s kterých opět vyjdu na delší „kempování.“ Je v něm uspořádáno snad všechno, co považuji za důležité. Zásobníky, baterky, náhradní ponožky, polní výbava a podobně. Určitě tam ještě pár věcí přibude, až navštívím pár míst. První zastávkou je jídelna, kde si naberu něco jídlo na víc. Vím, že pravděpodobně, pokud s námi pojede sonda, poveze větší zásoby, případně tu horu jídla někdo ponese, ale tak není na něco osobního. Týká se to spíše tyčinek a různých mlsot, kterých je v základním balíčku opravdu málo. Druhou zastávkou je samozřejmě zbrojnice, kde si vezmi svojí výstroj. No dobrá. Dostal jsem lehkou neprůstřelnou vestu, kterou nosí všechny týmy a kterou jsem ihned oblékl, vysílač velitele pro odesílání kódů, vysílačka z dlouhým dosahem, vysílačka pro krátké spojení, bojový nuž, osobní pistole, pár granátů, C4 a samozřejmě mi byly nabízeny takové věci, jako zbraně nebo helma, ale tyhle věci jsem odmítl. Vrátil jsem se zpět na pokoj, abych dokončil výbavu. K vestě jsem oblékl armádní chrániče loktů a kolen, vojenské rukavice. Brokovnici AA12 připevním na řemen a přehodím na záda. Stejně tak to udělám s G36, avšak tu si nechám vepředu na hrudi, čímž je tedy dána primární zbraň. Brokovnice je čistá, G36 je vybavena svítilnou, částí kolimátoru, tlumičem a optikou pro delší odstřel. Druhá část kolimátoru je oční, mám ji tedy umístěnou u pravého oka. Je to praktické zařízení, které se dá nastavit, abych věčně nečučel přes to oranžové sklo. Na závěr pár kosmetických úprav. Baret nasadím na hlavu a slunečný brýle si dám do jedné z kapes. Připraven. Do prostoru brány se dostavím včas a jako první. Už se nemůžu dočkat, až prolezu skrz. Každý to popisuje nějak jinak, tak jsem zvědav, k čemu cestu bránou přirovnám já.

Cpt. Jack Austin - 29. března 2009 11:47

SGC-Briefing Když vejde major davis a zavelí pozor tak vstanu a postavím se do pozoru a zasalutuji přicházejícímu generálovi.Poté nám generál dá povel,aby jsme se posadily,tak se posadím. Pozorně poslouchám generála a pak majora Davise a koukám na promítací plátno.Když se na plátně zobrazí chrám. Prozkoumávat chrámy. Divnej úkol pro vojáka. Poté major davis mluví o tom že tam jsou dvě slunce Představoval jsem si že tam bude menší teplo.Dvě slunce to je trochu moc. Potom se tam zobrazí člověk nebo co to k sakru je.Pomyslím si Jestli tam jsou a nedají nám žádnou technologii,tak ať si mě nepřejou. Kouknu na všechny členy týmu a pak zase na promítací plátno,na kterém se už nic jiného nezobrazí.Major Davis domluví a generál je na odchodu.Major zavelí pozor,tak se postavím do pozoru.Major se zeptá jestli máme nějaké otázky a já nemám tak odejdu do zbrojnice a kouknu na zbraně,které bych si vzal.Vezmu si M4,kterou si dám na záda a následně šáhnu po Desert Eaglu,který si vezmu do ruky a odejdu s tím do svého pokoje a tam si to položím na stolek i M4.Vezmu si taktickou vestu,kterou si obléknu a dojdu zpět do zbrojnice.Do kapes na vestě si dám asi tak 7 zásobníků do deserta. A do volných kapes si nastrkám 10 zásobníků do m4. Dva granáty si připnu k vestě.Vysíláč kódů pro Iris si připnu na levou ruku.A zrovna kouknu na hodiny a je 7:50.Odejdu do pokoje a dojdu ke stolku.Desert eagle si dám do pouzdra,které mám na pravém stehně.M4 si dám na záda.Ze svých věcí si dám na hlavu tmavě zelenou kšiltovku.Kouknu jestli mám všechno. Vyjdu ze svého pokoje a zavřu za sebou dveře a rozejdu se do prostoru brány.Když tam dojdu tak už tam je plukovník Crosswell. A počkám na ostatní asi dva metry ode dveří,kterýmy jsem přišel.

Světlana Volkova - 29. března 2009 12:03

No rum in the briefing rum, only general Nikdo už raději nepromluvil. To bylo možná to nejlepší řešení, protože kdyby ano, dobijem se jako koně. Z těch všech pohledů je mi to víc než jasný a to nemusím být psycholog. Cítím to napětí, všechny ty pochybnosti, stejně jako to dokáže vycítit pes. Naštěstí už to za chvíli začne. Vejde generál, a protože se všichni staví, zvednu se taky, ovšem bez salutování. Jak jsem včera mile poznamenala O'Neillovi - to já nedělám. I když mám na prdeli památku na vojáky ruské armády. Sleduju slajdy na prezentačce, a jakmile ukáže písmo, vytáhnu obočí, hned se pak zamračím a zatvářím se nechápavě. No, bude veselo. Já tam ani nebudu muset hnout prstem, protože ani jedno z těch písem neumím. Obrázky a čárky. Kdyby to byl ogam, tak to jo, tam jsou taky čárky. Vážně mám opět pocit, že se někde stala administrativní chyba. Těknu očima k Nemehlu, jak se na to dívá ona. Vsadím se, že ona to umět bude, takže já buď budu mít leháro, placené, nebo jim budu chránit zadky společně s ostatními vojáky. Povolení zabíjet mám, hned když jsem se dozvěděla o cestování na jiné planety, jsem i přes to, že jsem civil, požádala o možnost mít pořádnou zbraň. Stačilo si před nějakým komisařem, či co, trochu zastřílet, rozebrat a hlavně složit zpět... Čekám, než je briefing rozpuštěn, aby mi neunikly žádné otázky. Plukovník se samozřejmě ptá na to nejpraktičtější, co by mě taky zajímalo, ale stihl to dřív. Já si hlavně musím najít to hlášení z téhle mise, ke kterému mám i Jacksonovu dokumentaci. Vše jsem neprocházela tak podrobně, takže některé obrázky byly nové. Mno, a teď se jít připravit. Před briefingem jsem se na to naprosto vyflákla, takže mám co dělat. Vzhledem k tomu, že nevíme, jak dlouho tam budeme (prý je to na nás... no, uvidíme, kdo se vrátí jako první... rovnou na ošetřovnu), chvíli přemýšlím, co všechno tam naházet. Krom nezbytných osobních věcí tam zahučí moje poznámky (jak papírové, tak notebook), které mi v tomhle případě připadají docela na nic, foťák, na který se dá i chvíli nahrávat. Automaticky chci popadnout i mobil, ale emzáci zjevně nemaj roaming, takže ho vypnu (všem jsem tvrdila, že jsem odjela na Sibiř - a skoro všichni se ptali, jestli do gulagu) a nechám v zásuvce stolu. Pro někoho možná trochu naivně, pro mě ovšem s dávkou naděje, si vezmu i obyčejnou knihu, která s mou prací nemá nic společného. Abych se z toho nezcvokla, ale plukovník vypadá, že nás zapřáhne tak jako tak. Pokrčím rameny a švédský úlet o Vikingzích s nordickým impériem, ale nepoměrně lepší technologií než měli tehdy a než máme i my, zasunu hned vedle notebooku. Prý pojede na nějaký ten naqadahový reaktor, tak snad to napájení skloubíme dohromady, abych se tajně mohla dívat na Futuramu. Vypadá to, že opět pronásleduji nějakého plukovníka, protože se mineme v jídelně, a nakonec se setkáme i ve zbrojnici, kde se mi při pohledu na to, co jsem si vycvičením vysloužila, trochu rozsvítí oči. Kalašnikov, který přežije naprosto vše, i kdybychom z něj vařili "sekerovou" polívku, to není, ale lepší jak drátem do oka. Důležitý je, že místo vystřelení nevyndám zásobník a podobně, čehož by jistí z nás byli určitě schopni. Třeba ti, co mě polili kafem, ale to už není poznat, protože jsem na sebe hodila zelené maskáče US Army a triko vyměnila za černé. Můj výzor se změnil ještě v několika detailech - jindy pořád rozpustěné vlasy jsem si stáhla do culíku a ten protáhla dírou v zelené kšiltovce, na které trůní i sluneční brýle. Taky jsem přidala bezprsté rukavice, a kdybych měla kolty proklatě nízko u pasu a šortky končící jen v zadku, Lara Croft by mohla závidět. Ale harpunu si fakt neberu a můj "batůžek" mi sahá asi do pasu. A tak když je moje túra u konce a já si nakradla něco zásob pro sebe a vyfasovala bouchačky společně s vestou (loveckou kudlu mám svoji, ale její mnohem vzácnější sibiřský originál přímo od jednoho tamního šamana spočívá hezky v bezpečí a bez kovové čepele), konečně jsem se mohla jít podívat na Bránu blíže. Když tam vejdu s krosnou na zádech a zbraní, která rozhodně není pistolka pro civilisty (ačkoli tu mám taky), na první pohled nevypadám jako šprt. Jasně, někdo by řekl, že v maskáčích vypadá každej jinak, ale ke Štěkně z Ruska to tak nějak víc sedí, než bude sedět třeba k Nemehlu. Shodím batoh na zem. No, shodím... něžně položím. Zjevně tam mám něco křehkého a důležitého. Kývnu na plukovníka, už zase klidnější, protože kafe je zapomenuto a hlavně tu není celá naše jednotka. Zdá se, že tehdy bod varu mých nervů není tak nízko, jako když je vidím všechny pohromadě. Přejdu k plošině a koukám na Bránu s hlavou mírně zakloněnou. Fajn, myslela jsem, že bude o hodně větší, to jsem už říkala, ale seshora z té místnosti je fakt mrňavá. Teď už ani tak ne. Sotva znatelné rýhy ve stropě potvrdí mou domněnku, že ji sem dostali stropem.

Deanna Daria Stoilov - 29. března 2009 12:40

Komplex SGC, briefingová místnost "Dělají si legraci?!" je to první, co mne napadne. "Oni vážně chtějí na cizí planetu vyslat tým lidí, kteří se navzájem neznají a nevědí nic ani o svém způsobu jednání, ani o svých schopnostech?! Božemoj, ARMÁDA... Z psychologického hlediska je to něco naprosto nepochopitelného - jak říkají, ty chrámy tam stojí kdovíjak dlouho - nic by se nestalo, kdyby nás nechali se seznámit, případně provedli několik teambuildových sezení... Den, dva by to snad vydrželo..." přemýšlím, zatímco na půl ucha dál poslouchám majora. Multitasking je bezva věc; sice mi trvalo značnou dobu, než jsem jej ovládla na úrovni, se kterou jsem spokojená, ale takhle mohu věnovat pozornost několika věcem, a přesto mi neunikne nic důležitého. Během dalšího Davisova proslovu mi paměť okamžitě přehraje zprávu o návštěvě na planetě, ze které ovšem vytáhnu pouze Jacksieho záznam a v duchu si ji projedu před očima... Ano, jde o jakousi variantu klínového písma... Možná sumerské? Hmm, a Jacksie mluví třiadvaceti jazyky a nepřeložil to...? I když... měl málo času, dobře... Koneckonců písmo není můj problém, na to jsou tady jiní... Co tam máme dál...?? Šestnácticípá hvězda. to už je zajímavější. Souhlasím, skoro jistě se jedná o symbol Slunce. V pozemské kultuře se vyskytuje např. v Mezopotámii - "Říši mezi řekami", zemi, která se přibližně v šestém století před naším letopočtem rozkládala v deltě mezi dolními toky řek Eufrat a Tigrid. Mezopotamii obývali Sumerové, což by souhlasilo s typem písma... A od 4. tisíciletí před Kristem nabývá na důležitosti stavba chrámů... Hmm, tam se ale stavěly zikurraty, poměrně nepodobné stavbám, které nám ukazuje major Davis. Ovšem v polovině 3.tisíciletí před letopočtem celou mezopotámii vpodstatě ovládly semitské kmeny; je dost možné, že písmo je i nějaká varianta akkadštiny... A pak tu samozřejmě máme na severu staroasyrskou říši - tedy churrity... a Babylon. Hmm, možná by nebylo úplně od věci zkusit porovnat to písmo s tím, kterým psal Nem, pátrající po osudu Omorocy... Trochu se otřesu, když si vzpomenu na TUHLE zprávu, a projede mnou záchvěv obdivu k Dnaielovi... a také trocha hrdosti, že zrovna já se smím počítat k jeho přátelům. Hmm. Společnost to byla skoro se vší určitostí matriarchální... a také věřili, že vše, co existuje na zemi, je pouze méně dokonalým dorazem a kopií toho, co existovalo již dříve na nebi, a také vše, co se na zemi děje, se již dříve dělo na nebi. Pravzory i osudy všech věci pozemských jsou určeny ve hvězdách a jejich seskupeních. Hvězdy měly určující vliv a věci pozemské sledovaly pouze jejich pohyb. Z tohoto pohybu bylo možno tedy poznat i předvídat osudy všeho na světě... Že by ta šestnácticípá hvězda byla znakem pro nějaký... hmm, věštecký kalendář? Případně znak pro konkrétního boha... Takže copak tady máme? Prvně asi An, akkadsky Anu... Byl jakýmsi “nejbožštějším bohem”. Pro nás je podstatné, že jeho piktogram je znakem hvězdy, jemuž jako determinativ předcházela opět hvězda. Byl “bohem nebe”. V představách starých Sumerů byl nesmírně vzdálený, neměli o něm ani konkrétní představu. Jeho kult nebyl příliš rozšířen, pokud vím... hlavní svatyně, nazývaná EANNA, tj. “dům nebes” nebo “dům Anův”, byla v Uruku. Platil za boha nepřátelsky naladěného vůči lidem, jak je popsáno v eposu o Gilgamešovi, kdy An chtěl dát na Ištařinu žádost hrdinu usmrtit nebeským býkem... Za manželku měl Antum, později Innanu... Ale mnohem významnější spojení hledaného symbolu bych viděla spíše s bohyní Ištar: Sumersky Innana, z původního Nin-anna, což znamená “paní nebes, bohyně“... Známější tvar jména Ištar je akkadský. Je bohyní lásky a rozkoše. Uctívána byla v urruku, akkadii, kišských provinciích, známe Istar marijskou, arbelskou, aššurskou a konečně i ninivskou. V Nabukadnezarově Babylóně jí byla zasvěcena Ištařina brána; uvádí se buď jako dcera Anova, Nannarova, případně Enkiova, jehož otcovství však nelze brát doslovně. Nevíme, kdo byl jejím manželem, protože byla bohyní lásky a rozkoše, což se již v sumerských dobách nesrovnávalo s pevným poutem manželským. Její četná dobrodružství byla obvykle pro partnera osudná. Dle jedné z verzí by však jejím manželem mohl být sám bůh An. Jako bohyně plodnosti přinášela zemi rozkvět a blahobyt. Byla však také i “paní bitev a bojů”, v nichž lehce vítězí, i když její další činnosti jsou veskrze mírové – tkaní a předení. Jako patronka válečníků byla mužatkou. Pro nás je asi nejpodstatnější, že v astronomii představovala Venuši, ve které viděli v Mezopotámii “hořící pochodeň nebe i země”. Večer byla ženou, v podobě Jitřenky muž – z gendero-kulturologického hlediska zajímavé uvedení souladné jednoty obou pohlaví do praxe. Jejím symbolem byla osmi- nebo šestnácticípá hvězda, jak ji známe z vyobrazení na meznících. Jiná historicko-kulturní zobrazení hledaného symbolu vycházejí z ndávných vykopávek archeologa Andronikise, který už od nějakých osmdesátých let řídí vykopávkové práce ve Vergině, což je bývalé hlavní město Makedonské říše; vládl zde Filip II... Celé město pak bylo zasypáno asi dvanáctimetrovou vrstvou hlíny. Dležité je, že se šestnácticípá hvězda, takzvané „Makedonské slunce“, objevuje na „larnaxech“ (skříních na ostatky). Vždycky mi přišlo trochu k smíchu, že tento znak antického království je nyní symbolem sporu o název jugoslávského státu Makedonie, který tento znak používá a Řekové to nechtějí dopustit... Doposlechnu si hlášení a aniž bych poté, co zavelí rozchod na něco čekala, lehkým klusem se vydám (ovšem cestou přes sklad technických pomůcek) do svého pokoje. Zpod postele vytáhnu krosnu, krom kromě předepsaného vybavení, které v ní mám už uložené, nahážu ostatní propriety, které budu potřebovat... a málo jich není: "Knihy... no, snad jsem na nějakou důležitou nezapomněla... ALE CO MÁM SAKRA DĚLAT, KDYXŽ JE JEŠTĚ NEMÁM VŠECHNY... Musím si znovu promluvit s majorem Davisem... sakra... No nic, nerozptyluj se, Deanno. Poznámkové bloky, zásoba tužek, per a bombiček... Rýsovací potřeby, matematické a astronomické tabulky, dvě kalkulačky a náhradní baterie... Páskový metr... Kopie záznamů misí, které by mohly být něčím podobné... No, snad mám všechno... přemýšlím, zatímco se s krosnou, která má díky všem knihám a slovníkům dobrých pětadvacet kilo, ženu k místnosti s bránou... Chci dorazit trochu dřív, abych si zvykla, ale... Jakmile dorazím na místo, všechno kolem přestane existovat: Lidé z týmu, kteří dorazili předemnou, skupina obsluhující počítače nahoře za neprůstřelným sklem, ozónem čpící vzduch, který je důsledkem příliš mnoha volných iontů - vždyť všude kolem jsou generátory a kondenzátory... Ne, nevidím nic z toho; najednou jako by existovala jen Brána. Naprosto okouzlena přistoulím skoro až ke kraji železného můstku. Tmavě šedý kolos na mě shlíží a já mám pocit, jako by se na mne jejím prostřednictvím dívaly celé věky... A teprve teď plně pochopím, o čem včera Daniel ve výtahu mluvil. Zaplaví mě vlna vděčnosti. Trochu se proberu ze svého transu a rozhlédnu se okolo... Nezdá se, že by někdo další byl bránou fascinován tak, jako já. Božemoj, copak je to pro všechny něco tak všedního? Za chvíli se jim před očima otevře červí díra a oni projdou na JINOU PLANETU... Jak je to může nechávat tak klidnými? zamyslím se. Kde končí profesionalita – a začíná lhostejnost?? Poodstoupím, abych ostatním, případně nově příchozím nebránila v pohledu na Bránu, a nechávám v sobě volně rezonovat pocity, které tmavošedé monstrózní zařízení předemnou vzbuzuje: Strach, samozřejmě... Byla bych blázen, kdybych neměla strach. Úcta, respekt, údiv, nejistota... hlavně ale zvědavost. Nepřekonatelná zvědavost... Zvědavost, která vždy byla mým hnacím motorem; zvědavost a neukojitelná touha po poznání a poznávání.

Capt. Matthew Jones - 29. března 2009 12:54

Komplex SGC - zasedačka, prostor brány Ještě vyslechnu pár dotazů, zejména plukovníkových a po jasné odpovědi na jeho adresu se zvednu a se všemi opustím zasedací místnost. Krom toho, že naše "parta" vypadá jako školka, zejména tedy počtem, ale samozřejmě i chováním lidí, se nemohu zbavit pocitu, že jsme spíše průzkumný tým, nikoli tým na rychlé, vzrušují a ty "pravé" mise, jakož dobývání jistých cílů, obsazování nepřátelských stanovišť, či jiné mise, kde těch našprcených individuí není zas tak potřeba a kde rozhoduje vojenská disciplína (které sice moc nemám, ale nu což), léta vojenské praxe a samozřejmě ten jistý strategický a vojenský um, který je vždy a všude potřeba a ne, aby rozhodovalo kdo se toho víc naučil ve škole, kdo dával větší pozor a kdo je tím "pravým" ve svém oboru, aby se mohl s pinzetkami a štětci vytahovat, že tomuhle "my" vojáci nerozumíme a ať je necháme pracovat, při čemž si stále a pořád upravují své brýle, obličeje mají nalepené na stěně chrámu s podivnými malůvkami a zkoumají z jakého to bylo století, kdo to postavil a jaký to tu má význam a pořád a dokola říkají:,,No to je zajímavý. No teda, no jo. No, panečku, to je zajímavý.´´. To není nic pro mně. Opustím tedy zasedací místnost a přesunu se do svého pokoje. Převléknu se vojenského mundúru, který jsem vyfasoval, jakožto každý člen SG týmu a upravím se před zrcadlem. Starý typ amerických brýlí, jež byl prvně určen americkým pilotům značky Ray Ban nasadím na oči a shlédnu se v zrcadle, nyní už v tmavších, brýlemi zkreslujících, barvách. Klasicky po Americku žvýkačka pro uklidnění, zbytek balíčku do jedné z mnoha kapes. Svoji "lásku" Barrett M82A1 umístím do klasického armádního vaku, v kterém se vždy dopravuje na mise a z kterého se vytáhne až při samotném použití. Někomu se to možná zdá jako nepraktické, až skoro zdržující, že na to nebude čas, ale ujišťuji vás, že jsem kdykoli připraven do deseti vteřin zastřelit kohokoli a téměř na jakoukoli vzdálenost. Několik druhů nábojů, od průbojných, klasických přes hořlavé, až po světelné umístím do batohu do nejpřístupnější kapsy, klasické náboje do kapsy u uniformy, aby byly vždy po ruce. Optika s nožičkami už je na zbrani. Nejdůležitější věci každého vojáka naskládám do vojenského batohu, který si hodím na záda a připnu veškeré jeho přasky přes tělo, aby se nevyvlékl. Vak se zbraní přehodím také přes záda. Poté se přesunu do zbrojnice, kde vyfasuji zbylé zbraně, jakožto Deserta Eagla, P90 připnutou na vestě vpředu, jakožto zbraň na blízko a samozřejmě několik zásobníků, které postrkám do kapes. Neprůstřelná vesta, několik serepetiček v podobě vysílaček, C4 a nějakou tu kudličku. Helmu samozřejmě odmítnu, nehodlám tam chodit jako šašek. Navíc pochybuji, že pokud budeme bojovat s těmi tyčovými zbraněmi, o kterých jsem něco málo pochytil při pročítání složek, než jsem u nich usnul, bude nám ta helma stejně k ničemu a pokud zasáhnou obličej, na základnu stejně převezou jen bezhlavé tělo. Trvanlivé potraviny pro nejnutnější potřebu a samozřejmě pitnou vodu. Následuje rychlí přesun k bráně, právě včas. Stále přežvykujíce žvýkačku si to napochoduji k ostatním. "Pane!" Kývnu na přítomného plukovníka. "Týme!" Ještě jeden vážnější pozdrav ke zbytku jednotky "pomalého" nasazení, jelikož než se dosoukáme jako celý tým na druhou stranu brány, ten kdo šel první už bude netrpělivě čekat kdy se dosouká poslední, aby mohl vytočit adresu zase zpátky domů. Pohledem si přejedu tu bránu, o které tu vlastně nejvíce jde, a která pro nás bude "dveřmi do pekel" po zbytek našeho života stráveného zde.

Dr. Jaimie Cusick - 29. března 2009 13:02

SGC - konferenční místnost, zmatené běhání po základně Znám já vůbec někoho jménem, kromě tady mámy? Nejsem si tak úplně jistý jestli ve složkách bylo taky něco o člench SG-13, ale těch složek bych si určitě všiml. Otočím se ke dveřím, kterými vejde Davis a generál. Stejně jako ostatní se postavím do pozoru a zasalutuju. Normálně bych se postal asi jenom do pozoru nevim proč mu tady všichni salutujou, ale asi se to vyžaduje. Hammond začne mluvit a hned po něm Davis. Měl by si dát základní lekci jak správně prezentovat Zamračím se a koukám na obrázky, které nám promítá. Čím více mluví, tím více pochybuji o své důležitosti na této misi. Přecejenom je to hlavně pro lingvisty, aby zjistili co se s nima stalo. Leda, že by někde měli schované svoje kriogení komory. Né to doufám ne! Rychle změním názor, protože takové hlavouny bych opravdu potkat nechtěl. Davis dá chvíli na otázky a já už mám sto chutí se zvednout, protože už teď vim, že to asi nestihnu. Ta řeč o přípravě ještě před briefingem byla sice hezká, ale také nám to mohli říct včera a né ráno hodinu, už vlastně půl před začátkem mise. Jakmile dá Davis rozchod, nečekám ani chvíli a rychle vyjdu z konferenšní místnosti... Hm a kam teď? Podívám se na sebe a pousměju se. Aspoň něco Jako první zamířim do pokoje, jediná přímá cesta, kde se neztratim. V pokoji se moc dlouho nezdržuju. Navlíknu na sebe taktickou vestu a na hlavu si dám vojenskou čapku, bez který bych asi nikam nešel. V pokoji už snad ani nic nepotřebuju, proto rychle vyjdu z pokoje a zamířim do jídelny, kde si naberu nějaké tyčinky, které zastrkám do taktické vesty. Sice by tam asi měly být nějaké zbraně, ale na tom moc nezáleží ty bude mít snad někdo jiný. Zbraň, potřebuju zbraň! Pohledem přejedu osazenstvo jídelny a vyjdu zase ven. Taky bych si spokojeně snídal jako oni, ale není na to čas. Ve zbrojnici si vezmu P90, kterou si připnu na vestu a ještě pistol, kterou upevním k pásku. Asi bych si toho měl vzít víc, ale upřímě nevim co. Moc často jsem se ve zbrojnici nepohyboval. Podívám se na hodinky a docela se zděsím. Sice mi zbývá 15 minut, ale ještě musím navštívit další sklad. Rychlým krokem se vydám do skladu, kde jsou sondy a podobné věci. Vezmu si ovládání na jednu z nich a vyjedu s ní doprostřed místnosti, aby se na ní dalo lépe nakládat různé zařízení. Začnu se dvouma naquadahovejma reaktorama, který upevnit opravdu pevně, protože by se mi nechtělo, aby nám někde v půlce cesty upadly. Na sondu také připevním měřiče radiace a průzkumný letoun. No možná už je to trochu zbytečné, ale nadruhou stranu tam asi nebudeme pár dní. V regálu si všimnu také počítače, který se určitě bude hodit. Dokonce zde mají všelijaké kabely s různým rozhraní. Sice jsem neměl tu mosžnost poznat krystalovou technologii, ale díky tomu bych se snad do jejich dat dostal. Kabely připevním na sondu a počítač si dám zezadu na taktickou vestu jako batoh. Muselo to k tomu být uspůsobeno, protože drží dobře a vůbec nepřekáží. "To je snad všechno!" Vezmu ovládání od sondy a vyjedu s ní do chodby. Naštěstí je místnost s bránou kosek, protože projíždět se zde i se sondou by nebylo dobré. Nikdo mi neřekl jestli jí mám připravit já nebo nikdo jiný a jestli budou u brány dvě sondy bude to asi opravdu konec. Dveře k bráně se otevřou a já vjedu dovnitř, kde už stojí pár členů týmu. Zaparkuju sondu před plošinou a přejdu k ostatním...

Dr. Sarah Coletti - 29. března 2009 13:59

Briefing room -> Prostor brány Když major Davis zapne projektor a začne svou prezentaci o naší misi, přestanu přemýšlet nad hloupostma a začnu se plně soustředit. Se svraštěným čelem pozoruji snímky, které nám major nabízí a dělám si rychlé poznámky do bloku – píšu si, všechno, co mě ve spojitosti s tím napadá, abych věděla, co je potřeba si ještě dohledat a které knížky si vzít s sebou. zrovna moc času na to už mít nebudu … možná by nebylo od věci navrhnout, aby se příští náš briefing konal dvě hodiny před misí … přeci jen nejsme obyčejný SG tým a na P3X-793 strávíme delší čas .. je to moc narychlo, určitě si zapomenu vzít něco s sebou .. uvažuji v duchu trochu rozčilená a rozmrzelá nad tím, jak špatně zařízené to tu je. V tu chvíli vyskočí na obrazovku snímek tamního písma. Na první pohled připomíná klínové písmo, u vzhledu však veškerá podobnost končí. To málo, co o písmu vím mi napoví, že se jedná o stejný způsob zápisu, je však nanejvýš pravděpodobné, že jednotlivé znaky budou mít naprosto jiný význam, než jaké mají ty, se kterými bysme se mohli setkat na Zemi. A to už i tam je v jednotlivých odrůdách písma pěkný zmatek. Je prakticky nemožné, aby na tak vzdálené planetě, která navíc nejspíš byla obydlena zcela jinou rasou humanoidů, vzniklo písmo stejné jako u nás … je tedy jasné, že ačkoliv mi to připomíná klínové písmo, k jeho překladu potřebuji něco, od čeho se budu moci odpíchnout … a to bude jedině možné najít až na místě… Ihned si však do poznámek zapíšu, abych si nezapomněla vzít všechny knihy k tomuto tématu, které mám a stáhla si do počítače všechny záznamy dr.Jacksona. Pak major přejde k tématu symbolů a šestnácticípé hvězdě. Snad symbol Slunce… pomyslím si ve stejnou chvíli, kdy to vysloví i major. Dvě slunce? Je možné že ta druhá menší hvězda značí to druhé? Jsou obě stejně velké? napadne mě a hned začnu škrtat tužkou po papíře a poznačím si, abych si stáhla i něco o tamějších sluncích, ikdyž jsem si jistá, že tohle mají na starosti jiní z mých kolegů. Dvě slunce? Páni … nebude tam horko? uvědomím si naráz a poznačím si taky sluneční brýle a opalovací krém. Když briefing skončí, na nic nečekám, žádné dotazy nepokládám a ženu se z místnosti. Mám necelou půlhodinu na to, abych stihla vše, co potřebuji. Co se stane, když přijdu pozdě? Odejdou bránou beze mě? přemýšlím, zatímco běžím na svou ubikaci. Zatímco se mi stahují do laptopu všechna potřebná data, balím si všechny své dosavadní poznámky a knihy, které se nějak vztahují k tématu, ale i spoustu dalších, které si myslím, že by se mohly hodit. A taky svou profi kameru a fotoaparát, se spoustou kazet a karet na hodiny a hodiny záznamů, které jsem dostala jako dárek k promoci a které používám ke své práci už pěknou řádku let. (..určitě tam bude spousta věcí k vidění..) Nemluvě o dostatečném množství tužek a bloků. Všechno to naházím do tašky a už mi nezbývá moc času na balení jiných věcí. Nezbytné hygienické potřeby a nutné oblečení a jiné propriety však ještě zvládnu. Následně se převleču do předchystané terénní uniformy. Nadšená z toho zrovna nejsem, khaki barva nepatří k mým oblíbeným, nicméně jsem aspoň vděčná za správnou velikost kalhot a že nevypadám, jako bych je zdědila po starším bratrovi. Černé triko si nechám, přes něho na sebe hodím khaki bundu s nášivkou čísla našeho týmu. Brýle si schovám do kapsy spolu se slunečními, do tašky si sbalím i pokrývku hlavy. Než se mi dostahují všechna data, stihnu si ještě připravit do termosky dva litry horké kávy (určitě ji budu potřebovat) a pár pytlíků instantní s tím, že doufám, že si budu mít kde ohřát vodu. Na nic jiného už nezbývá čas. Zavřu laptop, zapnu do černé brašny přes rameno, na záda hodím těžký batoh a pospíchám do místnosti s bránou. Vypustím ze sebe hlasitý úlevný výdech, když zjistím, že jdu včas a nejsem poslední. Následuje ho však šokovaný nádech, když se mi naskytne pohled na bránu. “Pááááni!“ řeknu v zápětí dost nahlas. “Nemůžu uvěřit tomu, že během pár minut projdu na jinou planetu vzdálenou tisíce světlených let odsud. Nemůžu uvěřit, že budu pátrat po mimozemské civilizaci a objevovat jejich kulturu a … a … že se rozložím na nespočet malých atomů … a ..“ nedopovím to a značně zbělám v obličeji, když si vzpomenu, co jsem četla ze záznamů o popisu průchodu bránou.

pfc. Samuel Kisch - 29. března 2009 17:25

Komplex SGC – brífink Na představování jsem prozatím rezignoval s tím, že se seznámíme cestou. Ono také s tím provozem, neodbytně se blížící hodinou brífinku a vůbec celým tím trapasem s pozdním příjezdem... Postavím se do pozoru, jak se žádá, ale zase se usadím. Pohled na generála v popředí před tím šíleným mimozemským vynálezem, který nás rozloží, transportuje a složí (Budu to pořád já?) v sobě má jisté kouzlo. Celá planeta mi nepřijde kdovíjak zajímavá, na dovolené u památek jsem nikdy moc nebyl. Vše se změní, když se na plátně objeví pospojovaný složitý symbol – kruh, čtverec, hvězda. Tohle začíná bejt zajímavý. Skoro strašidelný. A dvě slunce. Začnu se nadšeně šklebit. Obrázky mimozemšťanů a řeči o evakuaci mě naprosto dodělají. Je vidět, že se jenom třesu, abych už mohl vyrazit. Komplex SGC – pokoj Co sbalit? Noťas, oblečení a vojenské dávky na tři dny, detektivku a složky, které jsem si zatím pročetl jen zběžně. Zbytek může... Jo, ještě toaleťák! Teď může zbytek tahat sonda. Snad to nezvorali. Včera jsem jim dal jasnej seznam – dva notebooky, PDAčko, všemožná kabeláž, sada nářadí, krystaly, sada šroubků, matek a všemožných součástek... No co, kdyžtak si tam postavím vláček. Komplex SGC – zbrojnice Věc: Žádost o přidělení Zat'n'ktelu Vážená komise, z důvodu větší výkonnosti na misi žádám, aby mi byl místo standardní pistole přidělen Zat'n'ktel. Představa zabití jiné živé bytosti se mi příčí, tedy bych s nesmrtící zbraní mohl být platnější součástí týmu ve chvíli ohrožení. Děkuji za kladné vyřízení mé žádosti. Lars Larsen Nejsem zrovna odvázaný z toho, že bych měl někoho zabít, ale zakňaktel chci, protože je prostě nesnesitelně cool. Usmívám se, když zkontroluju, jak jde z pouzdra na stehně. Neprůstřelná vesta je mnohem pohodlnější, než jsem čekal, bojový nůž se skvěle hodí na opasek hned vedle skládací sady nářadí a brašničky na drobnosti. Cestou k bráně přemýšlím, jestli jsem si neměl vzít maskovací klobouk, ale nakonec to zavrhnu s tím, že bych vypadal jak přihřátý maskovací kovboj, což by pro setkání s mimozemšťany nebyla pro Zemi nejlepší vizitka. Komplex SGC – místnost s Bránou Dvoumetrový blonďák v uniformě SGC s mimozemskou pistolí, batohem a nadšeným úsměvem dorazí s drobnou časovou rezervou. Se zájmem si prohlížím Bránu, obranná postavení, ale i zbytek týmu a sondu. „Že jo!“ ozvu se nepřiměřeně nadšeně na zmínku o rozkladu na atomární (nebo dokonce subatomární?) úrovni. „Taky jsem hrozně zvědavej, jaký to bude. A jestli to na druhý straně budu pořád já.“

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 29. března 2009 18:03

Komplex SGC Briefing Prudce sebou cukne aby poté otevřel unavené oči. Zas usnul. Jak on neměl rád briefingy a ještě k tomu v tak dusné atmosféře jako byla tato. Protřel si oči a tajně zívnul. Porada byla u konce a on si pamatoval jen slovo „chrám“. Pokrčil rameny a vydal se spolu s davem do prostor základny. Připravit se na misi. Jeho kroky směřují jak jinak než do zbrojnice protože to co měl na sobě už si převlékat nehodlá. Černé těsné triko zvýrazňující vše co má zvýrazňovat, tmavě zelené kalhoty a černé kanady. Prohlédl si veškeré vybavení i když předem věděl co si vezme. Chrániče kolen jako první. Bez nich ani ránu. Neprůstřelná vesta plus taktická vesta na vybavení následovala poté.C4, tři zásobníky do P90 a nějaká ta sušenka kterou si vezme později na své ubikaci. Vysílačka připevněna na levém rameni pouzdro na pistoly a nůž na obou stehnech. P90 připevněna na vestě aby ji nemusel pořád nosit. Bundu si vzal do rukou a odcházel na ubikaci. Sebral malý batoh kam naházel veškeré jídlo a další potřebné věci jako je toaletní papír. Nakonec vecpal bundu do batohu a pevně zapnul. Přehodil přes rameno a vzal zelenou kšiltovku do rukou. Mohl vyrazit. „Brejle!“ zavrčel a vrátil se celou chodbou zpět pro sluneční brýle na provázku. Poté spokojeně vyrazil s úmyslem se už nevracet. Prostor brány Brýle na krku a hrajíc si s kšiltem vešel do prostoru brány. Přelétl pohledem po osazenstvu a vydal se do popředí nedaleko plukovníka. „Plukovníku“ Kývl na něj nasazujíce si kšilt a pohlédl upřeně na bránu. „Majore“ Opětoval mu kývnutí a dále si ho nevšímal. Cítil napětí v kostech. Brána se před ním tyčila jako velká naštvaná máma. Děsila ho a za pár minut ho sežere a vyplivne. „Pfuj“ Upravil si kšilt a nabyl svou P90..

Shawn Taylor - 29. března 2009 21:33

u doktorky Fraiserové stojím tam nad pacientem a pochvala od lékařky jako je právě Janet, mě opravdu těší. Avšak mlčím a ani nedutám snad jen pro sebe se usměji a postavím se do pohodlnější polohy. Janet se semnou rozloučí má ještě hodně práce a já ji chápu. na její připomenutí o zdravotních kartách kývnu a převezmu si je z její ruky. Kývnu a se zasalutováním odejdu do svého pokoje. Desky si položím na stůl a úlevně si vyzuji boty na vysokém podpatku. Sednu si na postel a převléknu se do pohodlného trička na spaní, vedle postele si připravím zelené vojenské kalhoty a rozvázané vysoké kožené boty. Jako vždy, když jsem v kasárnách nebo na vojenském stanovišti. Nikdy nevíte kdy vás probudí poplach a hledat hodinu oblečení a rozvazovat si boty je zbytečné zdržení. lehnu si na postel rozsvítím si lampičku a sáhnu pro dokumenty a začnu pročítat jednotlivé zdravotní spisy. Nepřekvapuje mě, že je to řazeno dle hodností, ale abeceda by byla rozumnější. Tak plukovníku… co vás trápí a jaké nemoci vás zužují? Usměji se nad kartou našeho velitele. několik hodin pozorně probírám zdravotní stavy všech z SG-13. Dvě hodiny… řeknu si s podíváním se na hodinky a pak můj pohled zaměřím ke dveřím. Uklidím desky do své skříně pod oblečení a obleču se. Vezmu si kalhoty s hlubokými kapsami na bocích, někde v úrovni kolen, vysoké boty co jsem si připravila a nahoru si vezmu černé tričko. Na stehno si připnu kapsičku do které patří náboje a vysílačka. Na opasek připnu pouzdro na osobní zbraň, ještě na něj navléknu pouzdro zatím s prázdnou čutorou, kapsičku se zapalovačem a kompasem, a pak malý a velký nůž. Pásek si položím připravený na stůl a vedle něj položím bundu s neprůstřelnou vestou a další černou vestu, která patří na bundu. Pokud vím, tak mé zbraně byli na balistice a nyní by měli být v muničním skladě… ze skříně vytáhnu svou krosnu a do ní naskládám základní polní výbavu jako deku, ponožky a další. Podívám se zase na hodinky a s pocitem, že se mi únava vyhla otevřu dveře a i s krosnou odejdu do mě již známé ošetřovny. Ošetřovna otevřu dveře a rozhlédnu se u jednoho ze stolů vidím mladého laboranta, zřejmě nějaký mladý doktůrek. Vidím, že je docela unavený, z kapsy si vytáhnu cedulku, je stříbrná a na ní je napsané: 1Lt. Dr. Shawn Taylor z věšáku u dveří chytím býlí plášť a natáhnu si ho připnu placku na kapsu a s krosnou se vydám ke skladu. Cestou zase minu toho pacienta se spáleninou. Podívám se na jeho papíry a zkontroluji stav, je mi sice jasné, že je více než dost kontrolován, ale na popáleninovém jsem strávila dost času, takže odložím krosnu a podívám se k lékaři u stolu. Vím jak bych mu mohla nenásilně pomoci, ale…. sakra nemám tu oprávnění, ale jeho noha…. sakra neměl by o ní přijít… sloužil vlasti nekonal zločiny…. předpisy svazují mé ruce…. kdyby tady alespoň byla doktorka Janet, ale je tu jen ten medik… Opět se podívám na ty papíry, které visí u jeho postele a rozhodnu se jednat. Dojdu do skladu a najdu tam rektální rourky o velikosti 3mm a jehlu s násadkou. Najdu ve skříňce lék zvaný vasodilatancia. natáhnu do jehly a přejdu k pacientovy, přesně v místech kde byli provedeny nářezy zasunu opatrně rourku a začnu pomalu vstřikovat lék. jsem nervózní tohle jsem dělala několikrát, ale vím, že tahle metoda není úplně schválená jde o to, že tenhle lék je povolen v množství menší než malém je návykový ale účinný, tělo je vystaveno a nuceno reagovat a rychleji tvořit krevní destičky. Pacient je v umělém spánku je tedy méně než pravděpodobné, že by reagoval špatně. Raději ho ale stále sleduji, noha začne cukat. To je dobře, to je dobře, svaly se vzpírají… tahle popálenina půjde řešit kožními štěpy, ale je to jen stehno, pokud nohu zachráníme… myslím, že kraťasy bude nosit ještě s úctou a radostí i s ošklivou jizvou…. jsem si vědoma vedlejších účinků, ale nebudou tolik rapidní vzhledem k tomu, že mu byl podáván i lék na zvýšení krevního tlaku. Když vstříknu 250 ml tekutiny, kterou jsem nečekala, že zde najdu chvíli stojím ještě u pacienta a sleduji jeho tvář. Je v pořádku, pokud mu tohle nepomůže tak ho to ani nezabije. Lahvičku od léku postavím na stoleček k ostatním lékům, které mu mají dát, nebo mu je dali a do jeho karty zapíšu množství a čas kdy jsem mu ho podala. Věřím, že ti to pomůže, věřím, že tvou nohu tohle zachrání, zřejmě budeš kulhat, zřejmě budeš mít hůl, ale větší množství svalů v noze to zachrání a především to dovolí prokrvování…. pohladím jeho ruku a odeberu se do skladu, dveře nechávám otevřené, abych viděla jeho monitor. Ve skladu, balím první pomoc… Ve skladu stáhnu dvě krabice, každá má tak 100liber. Otevřu první a přejedu obsah rychlím pohledem. Otevřu krosnu a začnu plnit přihrádky a popisovat popisky, aby každý a to i já věděl ve které přihrádce je co. infusní roztoky: So. Ringer 5ks, NaCl 1/1 500ml 6ks, Gelafundin 2ks, HAES 2ks, Tensiton 1ks, léky: Tramal 100 10ks, Adrenalin 10ks, Atropin 10ks, Solumedrol 5ks, Desinfekce 3ks, Novikov 3ks, Materiál: infuzní sety, adaptory, flexily, stříkačky, esmarchovo obimadlo, jehly, pruban a spoustu dalšího… v krabici nechám další zásoby obvazů, obinadel, náplasti a dalších mnoho věcí. Krosna se tak naplnila a nyní má tak 70liber- 80liber přičemž s vodou a jídlem v konzervách se zvýší jistě na těch 90liber, což je optimální. Celé balení mi trvalo asi hodinu a půl. pět hodin… krosnu i krabici donesu ke dveřím na nějaké hodně strategické místo aby se nikdo nepřizabil podepíši se pod papír o tom co vše jsem si vzala. Vezmu si jednu židli k lehátku pacienta. Sednu si a chvíli se na něj dívám. Dvakrát za ním byl medik zkontrolovat životní funkce, mého zásahu si nevšiml, ale zaradoval se když viděl, že mu stoupl krevní tlak. Sedím u něj dlouhou hodinu a jen ho sleduji, mám dojem jako bych mu něco dlužila, jako by vše co se mu stane ulpělo na mých rukách a je to tak. Jestli lék, který jsem mu aplikovala něco způsobí, pak za to můžu jen a jen já, odeberou mi licenci a vyhodí z armády, riskovala jsem příliš jsem riskovala, ale jsem přesvědčena o své pravdě vím, že ji mám, jsem dobrá lékařka a tohle mu pomůže… Když odcházím z ošetřovny nasadím si krosnu na záda a krabici vezmu do rukou, je hodně těžká, ale k bráně ji odnesu. pokoj – doplnění vybavení dojdu na svůj pokoj a krosnu s krabicí nechám před dveřmi. “Doktorka Shawn Taylor…? Tohle vám posílá major Davis!“ předá mi dva papíry a odejde. vejdu do pokoje a prohlédnu si papíry. Je na nich veškerý plán na misi co se bude probírat na brefingu. Na konci jsou dva řádky psané tužkou. “Dejte se do kupy a příště neponocovat u pacienta před akcí…. Major Davis“ usměji se a obléknu si vestu pak i bundu a další vestu, kterou nechám rozepnutou. Připevním si pásek a s krosnou jdu do muničáku. přeberu si svou pistoli ALFA 9 mm Luger typ Defender, kterou zastrčím do pouzdra na stehně a pak si vezmu ještě FN P90 se zásobníkem na 50 ran, které jsou potažené teflonem pro vyšší průraznost. Zbraň obsahuje zelený laser pro lepší zaměřovaní a světlo. podívám se na hodinky a vidím že brefing už dávno jistě začal je něco málo po půl osmé. Na chodbě potkám mám dojem jednoho z nás, ale jen zasalutuji a jdu do jídelny kde se napiji čaje a naplním čutory, vezmu jednu hromádku konzerv a dám ji do krosny. U brány Vrátím se ke svému pokoji vezmu si krabici ze země a jdu k bráně. Dle času bych tam nemusela být poslední projdu dveřmi s velikou krosnou na zádech, ale ta mi problémy nečiní a krabicí v ruce. S hlubokým oddechem ji položím na zem a rozhlédnu se po okolí. “Dobré ráno…“ řeknu a nejsem si zcela jista jestli salutovat. No nakonec to neudělám postavím se rovně a pod nohama mám krabici s lékařským křížem na víku.

Cpt. John Lee - 29. března 2009 22:12

Briefing Ani nevím, kdy jsem usnul, ale ráno mě probudilo až klepání na mé dveře. Byla to moje ochranka, která mi bouchala na dveře. Vstal jsem a hodil jsem na sebe nějaké oblečení a přitom říkám Jo už jsem vzhůru. Vyjdu na chodbu, kde se mě ujme moje ochranka a odvede mě opět na briefing. Tady je to samý briefing, člověka než pustí na akci, tak ho naženou na několik briefingů. Dojdu na Briefing a tam už jsou asi všichni. Já si sednu na poslední volné místo a poslouchám, o čem se mluví. No, moc je neposlouchám a spíš se snažím trochu ještě prospat. Ale když to skončí tak se zvednu a vydám se do zbrojnice. Ale tentokrát už mě nedoprovází moje ochranka a jdu sám. Zbojnice a Prostor Brány Když jsem ve zbrojnici tak se pořádně podívám se, co tam najdu a začnu si to na sebe různě umísťovat. Takže co ti máme? M60 to je jasný volba, k tomu dost munice. 4 zásobníky by mohly stačit. Potom nějaká trhaviny, Co tu je? C4 tak to bude 10 balíčků a samozřejmě doplním do boty jak trhaviny, tak i detonátor. Potom ty detonátory , těch musí být adekvátně k balíčkům…. Když jsem konečně ozbrojen tak vypadám, jak kdybych chtěl vyhlásit válku nějaké menší zemi. Několik minut na to už ale stojí v prostoru brány a dívám se, kdo už je nachystaný. Na nikoho nepromluvím a čekám, co se bude dít.

Osud - 30. března 2009 16:47

SGC , prostor brány Prosto brány se začal pomalu vyplňovat lidmi všech hodností a povolání. Někteří vozili na vozíčkách různé zásoby, většinou potraviny, ale byli tu také stany, varné soupravy a podobně. Prostě věci na dlouhodobé táboření v přírodě, které každý skaut musí znát a umět použít. To samé platí o vojácích. Brzy se u brány nakupí několik beden, které nejspíš budou muset členové týmu odtáhnout do základního tábora na P3X-793. Členové týmu se scházejí velmi pomalu, avšak naštěstí nikdo nepřijde po osmé hodině, tedy po začátku mise. Pár minut před osmou k bráně přijde i generál Hammond v doprovodu jak jinak než majora Davise. Společně dojdou až k plukovníku Crosswelovi. “Plukovníku, doufám, že váš tým je připraven,“ ujistí se generál a pak ukáže na bedny ležící vedle vás, “toto jsou zásoby, které byste mohli potřebovat. Pokud vám dojdou, či budete potřebovat něco speciálního, můžete o to pořádat během hlášení. Měl byste je rozdělit mezi členy týmu, aby každý vzal něco.“ Podá ti ruku a popřeje ti: “Hodně štěstí, plukovníku, snad bude vaše mise úspěšná.“ Obrátí se a společně s majorem Davisem odejdou nahoru k Walterovi. “Zadejte adresu,“ zavelel generál a brána se dala do pohybu. Velký otáčivý kruh se začal obracet a za chvíli se zastavil, první ševron zapadl. Následoval další a další, až jich bylo šest. Během vytáčení se zpoza brány zvedala pára, která se ale ihned rozplynula. “Sedmý symbol zapadl, brána aktivována,“ ozval se Walter a brána se aktivovala. Vyvalil se z ní ohromný proud jakési tekutiny, která na první pohled připomíná vodu. Všechno se ale stabilizovalo a brána zůstala klidná. Přesněji řečeno, hladina uprostřed brány se uklidnila a jen tak se lehce vlnila. “SG-13, máte zelenou. Šťastnou cestu,“ zavolal do mikrofonu Hammond a čekal, až všichni projdete branou. Poté, co vstoupíte do modravé kapaliny v bráně. Cítíte, jak z vás všechno, co vás tížili padá. Doslova a do písmene se vaše celé tělo rozloží na mikročástice, jejichž velikost se počítá na subatomární úrovni, a následně vás vrhne v před. Je to jako ohromná horská dráha. Kolem vás probíhají celé solární systémy, celé systémy až na konci cesty vidíte světlo na konci tunelu. Brána vás vyvrhne ven a nikdo z vás neprošel bez toho, aniž by se na druhé straně alespoň nezakymácel. Slabší povahy se rovnou poblijí. Brána vás znovu složila a kupodivu máte všechny části tam, kde mají být. A ten, který se zapomene a neodstoupí od brány, je sražen tím, který přišel za ním. Těm co se málo oblékli je trochu zima, ale to brzy přejde, jelikož na této planetě je ohromné vedro. Teplota zde musí dosahovat až k třiceti pěti stupňům ve stínu, možná i víc. Můžete jen doufat, že v chrámech bude lépe. Kolem vás se rozprostírá neprostupný prales. Ohromné stromy plné zeleně a různobarevných květů, dlouhé liány, které visí až k zemi a hlavně úděsná vlhkost vzduchu. Z každého stromu kape voda a země je zde tvořena hnijícími rostlinami a vodou, které je zde opravdu hodně. A všude. Žádná cesta odtud nevede, všechny pěšiny, které zde kdy mohli být, jsou nyní neprostupně zarostlé. Kdo ví, jaké potvory zde můžou žít. Jak známo v pralesích je nejvíce živočišných druhů na světě. Od otravného hmyzu až po velké zabijácké a hlavně zákeřné šelmy skrývající se po stromech a lovící lidi, jako jste vy. Pomocí map, které jste dostali víte, že nejbližší chrám se nachází asi kilometr severně odtud, hned vedle něj je hlavní chrám. Odtud přes ohromné stromy není nic vidět, avšak mapy nelžou. Snad. Poté, co všichni prošli branou a objevili se na planetě, brána se za vámi zavřela.

Cpt. Jack Austin - 30. března 2009 17:30

SGC-Prostor brány Když do prostoru brány začnou nosit krabice tak si pomyslím To jako máme tahat my ? A když se aktivuje brána a vyletí z ní proud kapaliny tak na to pouze zírám z úžasem.Zkontroluju jesti mám čepici na hlavě a mám,tak se pomalými kroky rozejdu k bráně.Když k ní dojdu tak se před ní zastavím a zapřemýšlím se Co to se mnou udělá?Snad nic.Velmi váhám vkročit a po pár vteřínách váhání konečně vkročím.Citím jak jsem najednou mnohem lehčí. Planeta Uplně z vyletím z červí díry a je mi trošku zima. Rychle vstanu aby na mě nikdo nevletěl a popojdu k ovládacímu panelu a zkontroluju jestli mi vše zůstalo.To je hustý..Já jsem na jiný planetě. pomyslím si.Rozhlížím se po okolí,ale moc toho nevidím,jelikož je kolem mě hustý prales a je celkem velký teplo.Sakra to je teplo. řeknu si potišeji.Kouknu na hranici červí díry a koukám jak vyvrhuje ostatní členy týmu.Když projdou všichni tak čekám na povel od Croswella. A kouknu po všech členech týmu.

Světlana Volkova - 30. března 2009 17:33

Při aktivaci Brány sebou trochu cuknu. Varovali mě, co to dělá, ale i tak... Není to zrovna příjemné, když se to odehraje jen kousek ode mě. Ovšem prvotní šok je zažehnán, takže příště mě to už nepřekvapí. Když do toho pekelného stroje vlezu a ani ne za vteřinu vylezu zase ven, ovšem tisíce světelných let od země, cítím se jako zmačkaný a požvýkaný papírový míček. To, co mě do Brány předtím vtahovalo, mě teď nešetrně a nepřipravenou vyhodí. Váha bahotu se jen přidá ke zkáze a já hned v posvátné úctě, ačkoli jsou chrámy ještě daleko, padám tváři k zemi. Naštěstí stihnu nastavit ruce. Ihned se však škrábu na kolena, kdyby snad někoho napadlo si ze mě utahovat. Jak však zjistím, jsou na tom i hůř, což mě i přes to, že jsem si málem nabila nos, škodolibě potěší. "No, výborně. Připadám si jak na školní exkurzi v botanické zahradě," zahučím, když se rozhlédnu kolem. Je to hnus. Vlhko a vedro dohromady, na to si budu muset zvykat. Jsem zvyklá na tuhé zimy, když je nula, klidně jdu ven jen v kalhotách a triku. Jojo, Sibiř tě naučí, jak se říká v jednom vtipu. A vodka vždycky zahřeje. Ale když je vedro, člověk si nemá co víc svlíknout. A jestli si oblíknu Lara-šortky, obávám se o svou počestnost. Nemyslím si, že by je zastavil detail, že jsem Ruska. Na cizí planetě jim to po několika týdnech bude jedno. S trochou štěstí to však schytají jiné... ehm, dámy. Ještě než všichni vypadnou z Brány, popadnu jednu z mačet, kterou nám na sondu hezky připravili s dalšími věcmi. Vzhledem k tomu, že Štěkna je mé druhé jméno, a taky vzhledem k tomu, že u nás v Rusku se na nějaký jeden trapný život nijak nehraje (tedy, pokud není ten váš), s mačetou budím respekt, když tu s ní na zbytek čekám a netvářím se zrovna jako uvítací výbor. Ovšem na Švéda mít nebudu, proti němu jsem rozkošná květinka a Světluška. Myslím, že jeho nebudem moct brát na pátrání po té rase, protože jakmile by ho uviděli, utekli by.

Deanna Daria Stoilov - 30. března 2009 18:28

Komplex SGC, odchod ; P3X-793 Nechám další příchozí, ať si mohou Bránu prohlédnout tak jako já a ustoupím až skoro ke zdi pod velkým sklem, oddělujícím velín a prostor s Bránou. Bokem se opřu o zeď... a něco mě zatlačí v kapse na levé noze. Něco, co jsem do ní JÁ určitě nedávala... Sáhnu tam a vytáhnu svou nejoblíbenější šachovou figurku - černou věž, obtočenou papírkem (musím se pousmát; já předtím použila úplně stejný) vytrženým ze čtverečkovaného bloku. Danielovým pevným, aristokraticky působícím písmem je tam napsáno: Sapientia prima sultitia caruisse.... Nezapomeň si vydechnout, než projdeš Bránou, napoprvé je to jízda. -D.J. Rozesměju se; samozřejmě mi dojde, že lístek odkazuje na naši rozmluvu ve výtahu, a černá věž říká “Až se vrátíš, zahrajem´ si.... Takže Daniel pochopil, co jsem se mu snažila říct vzkazem na šachovnici v jeho pokoji. Ušklíbnu se a figurku i s papírkem schovám zpátky do kapsy, kterou tentokrát zavřu na knoflík. Zrovna když zdvihám hlavu, vejde do místnosti generál Hammond, doprovázený svým věrným stínem, majorem Davisem, a začnou mluvit s plukovníkem Croswellem. Připadám si trochu nepatřičně, že poslouchám cizí rozhovor, tak se raději znovu začnu soustředit na bránu... No dobře, přiznávám, trochu se mi třesou kolena. Trochu dost. Zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu... Když je znovu otevřu, zeshora z velínu, respektive z amplionů všude kolem se ozývá hlas majora Davise: Neautorizovaný personál ať opustí prostor brány. Zadávám adresu... první zámek zapadl. Druhý zámek...“ Během vytáčení se za Stargate objeví několik chuchvalců páry... Zrovna přemýšlím, zda je to normální, když major řekne něco, co mě přinutí věnovat Bráně plnou pozornost: ...sedmý symbol zapadl... brána je aktivní.“ V malé místnosti ještě rezonuje ozvěna jeho hlasu, znásobeného výkonnými reproduktory, když Brána začne něco dělat... něco... “Ne...!“ vykřiknu zděšeně a uskočím až dozadu ke zdi. Proud vody. Vír. Bubliny... Vír... Bubliny... Vír... Voda... Voda všude kolem!! Pomoc – pomoc... pomooooooc...!! Ne, už ne, prosím, už ne... Bubliny... vír, stahující mě dolů... Dolů? Kde je vlastně dole a kde nahoře?! Nemůžu dýchat... nemůžu dýchat...! Než stačím kompletně propadnout panice, energetický výboj se uklidní a členové týmu předemnou (někteří nesou velké bedny se zásobami) postupně procházejí Branou, která teď díky subprostorovým fluktuacím vypadá jako naplněná- - - -vodou. Voda. Voda všude kolem... “Hej, slečno, čekáte snad na Air force One, nebo co...?!“ zaslechnu kdesi vedle sebe; aniž bych vědomě věděla jak vlastně, podaří se mi dát nohu před nohu... a pak ještě jednou... a ještě. Už stojím přímo u Brány a hlavou se mi míhají vzpomínky na ten šílený skoro minutu trvající okamžik, kdy kolem mě nebylo nic než voda a já se dusila a-- Někdo do mě zezadu bez milosti strčí a já projdu Branou. Danielovy rady samozřejmě uposlechnout nestačím, i kdybych třeba nakrásně chtěla, takže když se na druhé straně vynořím... tedy, když na druhé straně vypadnu z brány a po několika neobratných poskocích zůstanu klečet na všech čtyřech, mám pocit, že se mi plíce roztrhnou. V hlavě mi hučí a špičky prstů mám celé zmrzlé... “...důsledek komprese během milisekundy nutné k reunifikaci,“ vybaví se mi z hlášení majora Carterové. Ještě chvíli zůstanu na čtyřech, dokud se nedám dokupy -prvních pár minut mám celkem co dělat, abych udržela na uzdě vzpouzející se žaludek; teprve pak pomalu vstanu a rozhlédnu se po-- Po cizí planetě. “Božemoj... Eto něbuďjeť sjon...“ splyne mi tiše ze rtů, když se rozhlédnu po okolí.

Dr. Jaimie Cusick - 30. března 2009 18:53

SGC - odchod Netrpělivě stojím u ostatních a koukám se bránu, která zatím nebyla aktivována. Během té doby do prostoru přicházeli nějací lidé a připevňovali pár věcí na sondu. Určitě jsem musel na něco zapomenout, ale neřeším to. Rezignovaně se k nim otočím zády a podívám se nahoru, kde sedí personál ovládající bránu. Postupně se tady sejdou všichni co jdou pryč. Velitel si ještě něco řekne s generálem a potom zajdou pryč. Brána se konečně začne vytáčet. Prupovídek kolem si moc nevšímám koukám na to jak ten přístroj pracuje a na vír, který z ní posléze vyšel. Udělám krok zpět, ale bylo to zbytečné. V podstatě jsem ani nečekal co se stane. Kdybych dal tu sondu o něco bléž asi by zůstaly jenom kolečka. Zvednu ruku směrem k sondě a stisknu tlačítko v před. Tak hurá na... Koukám jak ta ruska i s tou mladou holkou mizej v bráně a poté i sonda. Je to zvláštní. Uvědomil jsem si, že jsem ke konci to tlačítko stejně nedržel a brána si sondu vtáhla sama. Dřív než do brány vstoupím, dotknu se "stojaté vody", byl bych u ní dýl, ale jelikož je zamnou docela dost lidí, dál neváhám a vstoupim do ní... ...byla to docela jízda a užíval jsem si jí naplno. Horší je to však nadruhé straně. Trochu se mi zamotala hlava. Opřu se o sondu a ještě jí posunu trochu dál, aby o ní nikdo nezakopl. Ta zima, kterou jsem cítil je už dávno pryč. Začíná mi být docela horko. Nečekal jsem takové podnebí. Když usoudím, že je sonda už dostatenčně daleko, zastavím jí a posadim se do jejího stínu. Není mi zrovna nejlíp. Zvracet nebudu, ale dělat prudké pohyby by nebylo také nejvhodnější...

Capt. Matthew Jones - 30. března 2009 19:35

Komplex SGC - u brány Tak jsme se tu konečně všichni sešli. Ta naše povedená "rodinka", jež si říká SG-třináctka. Je vidět, že je vše připraveno na misi a nezbývá, než dát si poslední sbohem s generálem Hammondem. Ten, jak jinak, než se svým poskokem majorem Davisem, který ho pronásleduji kudy chodí, nakluše do místnosti s branou a cosi poví plukovníkovi, podá mu ruku a dá mu poslední sbohem. Také je tu hromada věcí, které se mi vůbec nelíbí, protože mám divný pocit, který mi říká, že to budu muset nést, což se mi teda vůbec nelíbí. Také sjedu pohledem ty naše nadupaný mozky, šprty a tuhle verbež. Jasně jim jde z tváří, jak jsou strašlivě natěšení, až se konečně budou moci věnovat té své práci, které podle všeho asi nejvíce rozumí. Spousta krámů ležících před branou, které čekají jenom na to, až je někdo popadne a odnese na druhou stranu. Samozřejmě sonda a nějaká ta zdravotní bedna, která vypadá těžší, než moje metráková tetička z Oklahomy a to už je opravdu co říct. S nakloněnou hlavou a nechápajícím pohledem si prohlédnu ty mozkovny, kvůli kterým se tahle mise vlastně koná. Něco mi také říká, že kdyby nebylo jich, mohlo těch zásob a krámů okolo být přinejmenším o trojnásobek méně. My stěhujeme Ameriku na tu... na tu... pé-sedmmm-ix-nula-dva... dva.. nebo jak se ta planeta kruci jmenuje.. no prostě na Matt junior one...? Generál, jak jinak než s Davisem v zádech, si to napochoduje do velína, kde předá rozkaz Walterovi, aby zahájil odpočet a roztočil bránu. Netrvá to dlouho a i poslední symbol zapadl. Trochu to se mnou trhne a já reflexivně cuknu vzad. Ani nevím proč, ale vlna té podivné modravé kapaliny vypadala celkem nebezpečně. Kruh se naplní onou kapalinou a mě se moc nezdá, že by mé tělo mělo být rozloženo na nespočet mini částeček a na druhé straně, tedy na Matt junior one, opět složeno do toho pravého Matthewa Jonese. Ostatní se pomalu začnou ztrácet v kruhu a nedá mi to, abych se nepodíval za kruh, jestli to není jenom nějaký reklamní trik a já se nenechal nachytat skrytou kamerou. K mému úžasu na druhé straně nikdo není a tak nezbývá, než onomu kruhu věřit. Popadnu jednu z beden se zásobami a vydám se k bráně. "A je to tady, oujé, tak se ukaž ty rychlá dráho..." Ještě se před ní na chvíli zastavím, ohlédnu se k velínu, jestli se mise neruší, a když zjistím, že generál netrpělivě čeká, až konečně vypadneme, strčím rypák, následovaný celým tělem, do kapaliny. Jediné, co mě v tuto chvíli asi zaráží je to, že pokud se mé tělo, samozřejmě včetně očí, rozložilo na nespočet mini částeček, proč mám pocit, že jsem v nějakém super obřím tobogánu a dokonce ho i vidím. Neuvěřitelné, vskutku neuvěřitelné. Matt junior one Konec tobogánu a zastávka na oné planetě. Vyplivne mě to ze sebe jako žvýkačku a já mám opravdu co dělat, abych neskončil na něčích zádech, či ještě v horším případě na místní zemině. Naštěstí jsem to ustál i s bednou, kterou jsem nesl a zdám se celkem v pohodě, ale především opravdu já, celý a takový, jaký jsem byl před tím, než jsem se rozhodl spáchat opravdu nevšední sebevraždu vstupem do brány. "Páni, to byl ale fofr, to byla jízda... Můžu si to dát ještě jednou, pane? He, he..." Promluvím k plukovníkovi. Místní klima mi nijak nevyhovuje. Vlhko, zarostlé okolní pralesy a vedro. Jsem sice afroameričan, ale na nějakém extra vedru si opravdu nepotrpím. "No vida. A jsme tady... Při takovémhle pařáku už tu nebudeme pouze dva černý, ale počítám, že někteří se stanou snad i daleko připeklejšími, než jsme my, he!" Nemohu nevyřknout rýpavou poznámku na účet místního pařáku a dvou sluncí. Postavím se někam bokem, abych nepřekážel a vyčkám instrukcí.

Shawn Taylor - 30. března 2009 20:58

u brány Když jsme konečně všichni zahlédnu kopu beden a sondu. Zásoby, no tak dle Janet mám vyhledat svalovce, který mi pomůže, ale na druhou stranu myslím, že s těmihle bednami budou mít dost a dost starostí. Zahlédnu přicházet Hammonda a Davise. Zasalutuji, dnes jsem je ještě neviděla, a jak jinak je pozdravit. Vidím jak jdou k našemu plukovníkovi, mám ještě trochu problémy se jmény.¨ Croswall, Crosan, Croswell, Cronwell, no nevím prostě plukovník… Něco mu poví, podají si ruce a pak odchází. Z reproduktorů zazní hlas jednoho z mužů a vyzvou k zadání adresy. Sleduji bránu s krosnou na zádech a velkou bednou zdravotních potřeb u nohou. Nějak nemůžu spustit oči z té až podivně mechanické hračičky, která prý dokáže přenášet z planety na planetu. Když je zadán poslední symbol voda se objeví na celé ploše brány. impozantní, skutečně… Než se z toho vzpamatuji, vidím, jak ostatní z našeho týmu vstupují do brány. Sehnu se pro bednu když ucítím, něčí přítomnost a pak ruku. Přimhouřím oči a stočím hlavu ke straně. Zahlédnu tvář, jednoho z našeho týmu. Myslím, že je to major Rick Grey. Dívám se na něj a narovnám se on beze slova chytí mou bednu a zvedne ji jako nic. Zaslechla jsem, že něco říkal, ale jeho slovy si nejsem jistá. Nechápu, ale co jak jde vidět, alespoň někdo pochopil, že to není vybavení do dětského pokojíčku a že to neváží libru. “Díky pane..“ Řeknu jen a vydám se za ním do brány. Průchod bránou a cizí planeta Než vejdu do brány, zavřu oči a zadržím dech. Samotný transport ani moc nevnímám, otevřu oči až na druhé straně sejdu z brány na zem a rozhlédnu se. Teplota, která tu řádí, mi vůbec nevyhovuje, ale s tím jsem mohla počítat. Postavím se stranou kde je major s mou bednou. “Díky pane majore…“ Opět mu poděkuji a naznačím mu, že jsem ochotna bednu klidně do chrámu nést. Džungle kolem mě opravdu netěší, je to to nejhorší okolí, které jsme mohli chtít, spousta zvěře mnoho nebezpečí. Doufám, že si přečetli lékařské stanovy, že za mnou musí přijít s každým poraněním i hloupím škrábnutím, tohle je jiná planeta, infekce dovezena odsud může být smrtící, nehledě na zvěř nebo i hmyz…. V krosně mám mast na odpuzování hmyzu, ale pochybuji, že tihle hrdinové to uvítají. Pousměji se když si prohlídnu SG-13 a vyčkávám povelu plukovníka.

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 30. března 2009 22:34

Prostor brány „První symbol zadán!!“ Ozve se z reproduktoru hlad Waltera. Major Grey sleduje točící se nakadahový kruh cele tělo se mu třese jako by cítil záchvěvy brány. Rozhlédne se kolem sebe na osazenstvo prostoru před artefaktem a začne si prohlížet blíže bedny které sem právě donášejí.. Nevěděl že toho sebou potáhnou tolik. Materiálu je na postavení celé vesnice pro 500 lidí. „To sem zvědav jak budeme utíkat před nepřítelem s bednami na zádech.“ Uchechtl se pro sebe. „Nebo uděláme vláček a poběžíme několik kilometru za sebou jak tupci.“ „Pátý symbol zadán!!“ Udělal nenápadné kolečko aby zkontroloval stav zásob a veškerého materiálu. „Poručíku!“ Křikl na muže opodál. „Ukažte mi seznam zásob“ Rozkázal a mladík mu ihned předal papír připevněný na kartonové desce. Rick začal ihned pročítat v rychlosti seznam a přerovnával si kšilt na hlavě. Poté zas vrátil desky poručíkovi a vrátil se do chumlu. Plukovník Crosswell se postavil před SG-13 a začal svůj povzbuzovací proslov jako před velkou bitvou. Jen se pro sebe usmál a překontroloval své vybavení. Vše bylo tam kde má a nic nescházelo. Byl spokojen. „Sedmý symbol zapadl. Aktivace!!“ Pár lidí ucuklo jak se vír jakési tekutiny vymrštil proti nim. Major se přistihl také. Pak začal přes z bodu A do bodu B. Tým se postupně přesouval skrze červí díru pryč obtěžkáni materiálem ležícím všude kolem. Jeho zrak zaujala doktorka Shaw Tailor která měla velmi objemné zavazadlo. „Počkejte pomůžu vám s tím.“ Pokusil se o úsměv ale vznikl z toho jen jakýsi úšklebek. Poděkovala a byla velice překvapena. Těšilo ho to. „Kurva to je těžký“ Špitl si pro sebe když kráčel po rampě následován mladou ženou. Na moment se zastavil jako že se fascinovaně kouká na kruh stojaté vody ale ve skutečnosti to bylo vážně těžké zavazadlo a potřeboval se nadechnout. S nádechem prošel zkrz. Planeta Zima,chlad, nevolnost. To vše zavalilo Ricka při vymrštění se z tekutiny. Díky těžkému zavazadlu se jen zavrávoral ale nespadl. Položil bednu a počkal na doktorku která si ihned svou „nechutně těžkou“ věc převzala. Jen na ní kývl a ruce zpět na své zbrani se rozhlížel kolem sebe. Bylo mu hodně nevolno ale potlačoval to. Ometl si námrazu z rukou a tváře. „Vojáci zabezpečit perimetr!“ Křikl a velmi pomalu s namířenou P-90 obcházel bránu. Velmi tiše a velmi opatrně sledoval co se kde šustne…Při náznaku nebezpečí byl připraven ihned střílet.

Col. Jeremy Crosswell - 30. března 2009 22:43

SGC Hala s bránou se začíná zaplňovat lidmi a to nejen z SG-13. Jak to tak vypadá, opravdu plánují nás nechat na té planetě dlouho, jelikož tolik zásob a nástrojů jsem už dlouho neviděl. No měsíc určitě. Naneštěstí se většina naskládá na sondu, takže se v ruce potáhnou jen ty lehčí. Potěšilo mě, když se přišel generál osobně rozloučit. Zdělil pár informací, snad jen tak pro jistotu, abych náhodou nezapomněl, popřál hodně štěstí a nazdar. Zřejmě je to první a poslední rozloučení, kterého se SG-13 dočká. Příště bude rád, až všichni vypadneme a nebude o nás dlouho nikdo slyšet. Jestli bude nějaké příště. Generál zmizí, ani se za ním nezavřou dolní dveře a už se halou rozléhá určitá forma rozpočtu. Nemůžu říct, že mě to nezneklidňuje. Brána dělá podivný a velmi hlasitý zvuk, nehledě na mírné otřesy, které způsobuje. Musí to být opravdu silná mašinka. Sedmý symbol zadán.... Tyhle slova se mi budou držet v hlavě ještě hodně dlouho a už navždy k nim budu přidávat tu ohromnou vlnu, která se doslova vyvalila z kruhu. Je to jiné zažít to na vlastní kůži, než vidět pár záznamů a přečíst pár hlášení. Na druhou stranu asi to není takové, jako kdybych o tom nikdy nevěděl. Působivé... Zadívám se na tu „vodu“, která nádherně vyplnila celý kruh. Modrá zář vycházející z brány ozařuje celou halu a musel jsem si přiznat, že něco takového by bylo lepší, než lávová lampa. Tak hurá dovnitř.... Tolik jsem se soustředil na bránu, že jsem zapomněl na tu hromadu beden, která tady je. Někteří už raději, natěšeni a hlavně velmi rychle, vlezli do brány, aby snad nemuseli tahat něco na víc. Jak typické. Cestou k bráně popadnu dvě bedny. Zaskočila mě jejich váha, ale když je to jen do brány, tak to ještě zvládnu. Navíc, potáhnu je za sebou po zemi, nejsem přeci sebevrah. Kvůli tomu zatížení se zbytečně nezdržuji, žádné postávání těsně před tou kapalinou, žádné doteky, žádné duševní přípravy, nic. Prostě do brány vletím, ať se děje co se děje. Když to prošlo tisíc lidí tady a miliony všude po vesmíru, proč né já. Je to podivný pocit a nevím, co bych si o tom mohl myslet. Vlastně, divím se tomu, že to vidím, že myslím a že se divím. Podle všech těch blábolů bych měl být rozložený na nějaké cosi, takže nemůžu být přeci pohromadě a nemůžu pociťovat to, co cítím teď. A nebo dělá tahle horská dráha? Těžko říct, všechno skončilo dříve, než si to jeden začal užívat. Hlavně si jedno zapamatovat, zeptat se nějakého chytráka, jak to teda k čertu funguje. Planeta Přistání není zrovna nejlepší, ale nic, co by se nedalo přežít. Trochu se mi z toho motá hlava a okamžitě jsem si musel odplivnout. Jen pro jistotu. Koneckonců to nebylo tak strašný. Brnkačka proti nepovedenému výsadku. Své dvě milá zavazadla zanechám na prvním místě, kde nebude mít nikdo šanci se o ně zabít a krátce si prohlédnu okolí. Ohavný, zelený, vlhký prales, v kterém je horko a tolik parazitů, že tady budou všichni fňukat. Připomíná mi to jedny vojenské zkoušky, které byly opravdovým peklem. Snad to nebude podobné. Dobré je, že se jeden z důstojníků postaral o obrané postavení, takže se o to nemusím starat. Vyčkám, až dorazí opravdu všichni a brána se uzavře. Mimochodem její „zavírání“ je mnohem nudnější, než její otevírání. Asi proto o tom nikdo nikde nepíše. Podívám se, kde kdo je a pak začne klasická nazdar show a tak podobně. „Tak jo, pojďte trochu blíž, ať na vás nemusím řvát hned ze začátku... Jak už někteří možná ví, jsem plukovník Jeremy Crosswell a mám to tady celé na starost. Pro vás to neznamená nic víc než to, že jsem ten chlap co rozdává rozkazy a stará se o vaše zadky. Rozkazy, které budete dostávat, se budou plnit bez diskuze... Vím, že někteří z vás mají ve zvyku obvykle nikoho neposlouchat, ale to se změní. V mém zájmu je vás všechny bez rozdílu udržet na živu a rozkazy mi k tomu budou pomáhat. Pokud na ně budete kašlat, budu kašlat já na vás, což znamená jen dvě věci. Buď si to namíříte zpět bránou domů, nebo vás tady něco zabije. Volba bude čistě na vás, každý svého štěstí strůjcem. Pořádná pravidla si určíme až v chrámu, kde snad bude více klidu a příjemnější prostředí, takže vám řeknu jen něco ohledně pochodu k chrámu. Jak si každý mohl všimnout, terén je nepřístupný, cesta žádná, takže si ji budeme muset udělat sami. Bohužel nejen pro sebe, ale hlavně pro sondu, která potáhne naše opravdu objemná zavazadla. Chvíli to potrvá a možná se budeme muset párkrát vracet, na druhou stranu by asi nikdo z vás nechtěl tahat všechny ty stokilový balíčky. Během pochodu si budete udržovat rozestupy a budete se držet cestičky, která bude před vámi „vyšlapána“. Nechci vidět, aby někdo sešel z cesty. Pokud tak opravdu někdo udělá, z případného průseru se bude muset vyhrabat sám, takže vás žádám, abyste si hlídali, kam jdete. Další věcí je, že během cesty nebudete trhat žádné kytky, brát si je sebou a vůbec nejlepší by bylo, kdybyste je nechali na pokoji. Mnozí z vás ví, že u nás doma taky některé rostlinky umí pěkně zavařit, nedivil bych se, kdyby to uměli i tyhle mimozemské. Dále budete své zbraně držet v klidu. Nechci, abyste po čemkoli stříleli, byť by to byl samotný jaffa. Dokud vám nepůjde o život, tak všechno podezřelé nahlásíte. Nemám chuť vyprovokovat smečku nějakých bestií, přilákat na sebe pozornost, nebo zabít nějakou přátelskou formu života....“ Odmlčím se, přejdu k sondě a vyhrabu z jedné z vrchním beden poměrně velkou mapu. „Je to jen kilák, ale klidně nám bude trvat víc jak hodinu. Bude to fyzicky náročné, ale kdybyste neměli šanci to přežít, nebyli by jste tady. Takže teď naházejte všechny těžké bedny na sondu a zajistěte je. Ten dáreček unese opravdu hodně, takže se nebojte, že by to neuvez. Pokud na sondě nebude místo, nezbude nic jiného, než to vzít do rukou.... Také si každý vezme mačetu, protože ta se stane vaší novou končetinou. Až vyrazíme, rozmístění bude následovné. Je nás dvanáct. Šest půjde vepředu, pak pojede sonda a za ní půjde zbylých šest. Je jedno, za kým/před kým půjdete, jelikož tohle je prales a stát se může cokoliv, kdykoliv a kdekoliv. Jediné bude to, že já půjdu první a major poslední, aby chránil zadek našeho hada. Pokud by vás něco chtělo zřát, tak hodně křičte, aby k vám mohla dorazit pomoc. Takže doufám, že je všechno jasné, pokud by měl někdo otázky, tak sem s nimi, po cestě by se totiž mohli ukázat jako zbytečné.“

Dr. Sarah Coletti - 30. března 2009 22:53

Průchod -> Druhá strana Poslední chvilky vyčkávání otevření brány jsou nekonečné. Má zvědavost roste přímo úměrně se strachem, když se konečně začne brána vytáčet a já se musím několikrát štípnout, abych si byla jistá, že se mi to všechno opravdu nezdá. Chvíli si připadám jako v americkém sci-fi filmu, všechny pochybnosti však odpadnou, jakmile z brány vyletí masivní vlna. Věděla jsem o ní … ale copak na něco takového může být člověk připravený? Instinktivně se s mírným vyjeknutím skrčím k zemi, ačkoliv je vlna ode mě vzdálená několik metrů. Hlavu zvednu opět až tehdy, kdy uslyším jen jemné bublání ustálené brány a kroky po železné rampě. Je čas.. pomyslím si v duchu, když koukám na záda všech ostatních, kteří odhodlaně vykračují k bráně. Chvíli mi však trvá, než se donutím je následovat. Každý můj krok je nejistější a váhavější jak se přibližuju k horizontu událostí, ruce sevřu pěvně v pěst, aby se mi tolik neklepaly. No ták…všichni už prošli…to zvládneš, přece tu nezůstaneš jako jediná…do toho… dodávám si v duchu kuráž, ale nejsem schopná udělat poslední krok a vstoupit do vlnící se plochy. Cítím se, jako bych měla skočit z letadla s padákem. Ne, ještě hůř! Nádech, výdech, nádech.. Srdce mi bije jako splašené, když vcházím do brány. A pak..Nic. A hned na to letím obrovskou rychlostí. V tu chvíli mi to přijde jako nekonečné, trvá to však jen sekundu a už jsem na druhé straně. Vypadnu z brány jako všichni ostatní a hrůzou v očích a teprve si začnu zpětně vybavovat všechny pocity. Jen na to však pomyslím, začne se mi obracet žaludek…Pár rychlými skoky (nebo spíš rychlou opileckou chůzí) se dostanu k nejbližšímu keři, padnu na kolena a začnu se kroutit a kašlat po vlivem stahujícího se žaludku. Naštěstí jsem nic nesnídala ani nevečeřela, takže ze mě nic nevyjde. Je mi však mdlo, proto zůstanu klečet v trávě ještě pěknou chvíli. To že mě mrznou palce na nohách i rukách ani nezaregistruju. Po chvíli se začnu pomalu zvedat na zadní. Decentně si otřu ústa kapesníkem a přidám se k ostatním a vyslechnu si, co nám řekne plukovník Croswell. Po jeho rposlovu mě však napadne jen jediný dotaz: “Prosím, je tu někde po ruce voda?“ zeptám se pokyvujíc hlavou ke spoustě těžkých krabic. Začíná se mi vracet barva a studený pot a mdloby střídá horko a dusno. Shodím všechny tašky, sudnám si bundu a sbalím ji do batohu. Nasadím si černé sluneční brýle a pak se teprve odhodlám kouknout na horu na širé nebe a podívat se po dvou sluncích, protože je to to první, co mě zajímá, značnou chvíli věnuju však i prohlídce okolí. “To ne! Co je to, proboha, za prales?“ vypadne ze mě podrážděně a jako bych čekala, že mě opravdu někdo začne ujišťovat o tom, že je to jenom fór a že po mě nikdo nechce, abych do těch odproných houštin třeba jen vkročila. Pěřejede mi mráz po zádech a celá se oklepu, když si jen představím, jaká všelijaká havěť tam na mě číhá. A těch hadů, co tam musí být… Radši však zavřu pusu, stejně by všichni ti vojáci moje úzkostlivé steny jen odbyli s úšklebkem na tváři a nejspíš si i pro mě vymysleli nějakou tu rádoby vtipnou a výstižnou přezdívku, typu „Strašpitel“, „Otrava“ nebo „Primadona“ … ..to ale nejsem..! Vážně však přemýšlím, co můžu udělat, abych se téhle cestě vyhnula a nechi si připustit, že má jediná alternativa je cesta zpět na Zem.

pfc. Samuel Kisch - 30. března 2009 23:36

Komplex SGC – Brána Hranice červí díry vypadá úchvatně. Jistě, viděl jsem ji na záznamech, ale na vlastní oči? A vlézt do ní? Třeba se na druhé straně nesložím? Zamračím se. No a? Poplácám brašničku s drobnostmi – mimo jiné léky – a vykročím k modře zářící hranici. Malý krok pro člověka... Blbost, tohle se dělá běžně. Zakroutím hlavou, zpomalím, a pak udělám poslední krok: „Nachystejte květináče...“ Širý vesmír Co je to za hvězdy? A tyhle? Měl jsem se víc věnovat astronomii. Jak můžu vidět, když jsem na kousky? P3X-793 – Brána „... na Vánoce – ungh!“ Ztěžka polknu žaludeční šťávy, zapotácím se, trochu zamotám a s nadějí dolezu až k sondě, které se chytím. Abych si zachránil pověst, tak přes ni přehodím bundu, kterou si sundám. Podívaná s bránou přilákala milovníka barev – motýla. Krásný exemplář, tvarem křídel a těla trochu podobný můře, ale velikostí a zbarvením soupeřící s těmi nejexotičtějšími motýly z jihoamerických pralesů. Je jen kousek ode mě a já neodolám, natáhnu svou ruku, dlaní vzhůru, v naivní představě, že motýl dosedne. Dosedne. Je větší než má dlaň, teď je to naprosto zřejmé. Potěšeně se obrátím k ostatním, v očích bezmeznou radost dítěte, které postavilo svou první bábovičku. A díky tomu přehlédnu, jak motýl složí a rozloží křídla, ostýchavě přešlápne, rozroluje sosák... „Ááá!“ zařvu překvapeně a vyvalím očí na motýla, který mě nabodl. „Áááů!“ Začnu zděšeně máchat rukou, což během vteřiny motýla vymrští a ten majestátně odletí kamsi do pralesa. Šokovaně pohlédnu na dlaň, kde zbyla drobná dirka. „Von mě rafnul.“

Světlana Volkova - 30. března 2009 23:50

A jsme tu všichni. Teď teprve začíná ten pravý boj o přežití. A už taky chápu, proč byl otec naprostej a totální magor. Dostalo se mu té "cti", že mohl dopravit kalachy ke komunistickým spojencům... No a pár let zatuhl v té odporné jihovýchodní džungli Vietnamu. Opravdu velká ironie osudu, že tam zatoulal ruský plukovník... A o to větší ironie je, že já stojím v něčem podobném. A zatoulala jsem se rovnou na jinou planetu. S Američany. Kdyby o tom věděl, umlátí mě holí, i když je na půl těla ochrnutej. Parchant. Konečně se z Brány vynoří i plukovník Baret, jak jsem si ho pracovně pojmenovala. Na ostatní dojde pak. To, co začne mlít... No, v první chvíli si myslím, že je to opět britský humor, ale on to evidentně myslí naprosto vážně. Trochu zaraženě na něj hledím, proč říká takové samozřejmosti, jako bychom opravdu byli ta exkurze, jak jsem několikrát zmiňovala... A pak mi to dojde. Vrátím se zpět do reality, mezi náš tým. Musí to říct. Protože se vsadím, že by se našel nejmíň jeden, který by udělal nějakou pitomost. Třeba trhal kytky, napadne mě při letmém pohledu na hippies. Otázky žádné nemám, všechno je jasné. Prosekat se na místo určení pokud možno bez zranění a ztrát. Sice jsou to naprosto jiné klimatické podmínky - a já začínám cítit, že než si na to zvyknu, bude můj výkon o něco mizernější, protože pořád lepší slunko než ta vlezlá vlhkost, kdy se člověk nemůže ani nadechout - ale rozkazy bývají pořád stejné. Jen v Rusku by asi neřekli, že máme zbraně držet na uzdě a naopak by nám za každou emzáckou hlavu slíbili panáka vodky. Vyčkávám, kdy se začne tvořit kolona, jenže pak se stane něco, během čehož Švédsko prohrálo na celé čáře. Cuknu sebou, když nedaleko mě začne ječet dvoumetrový chlap, který chytal motýly. Uchechtnu se, ale uvnitř křičím zoufalstvím. Tohle není školní exkurze, spletla jsem se. Tohle je horší. A není to tím, že je to jiná planeta vojenská akce. Částečně. "To bude chtít amputovat. Aspoň budou mít v laborce co dělat, až jim hned zítra v poledne pošleme suvenýr. Jen jsem zvědavá, jaká část těla to bude příště..."

Shawn Taylor - 31. března 2009 10:37

Prales- první ošetření Když stojím před bránou svou bednu si položím opět k nohám a ještě naposledy se na majora podívám vděčným pohledem. Zaregistruji také postavu klečíc u křoví. Tohle každý nesnáší dobře, ale více než tělesný stav může za tohle psychika… usměji se a sundám si ze zad krosnu a opřu ji o bednu na zemi. Plukovník Croswell začne mluvit a já s pohledem věnovaný jemu rozepnu krosnu a sáhnu pro 10g balení čokolády Carobella. Mám s ní dobré zkušenosti je to karobová čokoláda pomáhá při nevolnosti a má neuvěřitelnou nutriční a energetickou hodnotu… mám jich dost vím jak je důležité udržovat tělo vojáka v dobrém a především silném stavu. Tohle vše bylo naprosto zbytečné říkat, i když jsou tu civilisti, jistě měli školení… je jasné, že se nesmíme ničeho dotýkat a spouštět se z dosahu ostatních, to by udělal jen magor…!!! Jedna chyba, jednoho pitomce a odsereme to všichni, snad je tohle jasné i tomu děcku zrzavému…ale s její inteligencí počítám, že si tohle více než dobře uvědomuje. rafnutí motýlem Když Croswell domluví stane se něco s čím moc lidí nepočítalo, jeden z hmyzu zdejší flory si chtěl pochutnat na jednom z vojáků. Podívám se jen, abych si všimla co ho píchlo. motýl… podivný bodavý hmyz, ale předpokládám, že pro něj bude platit vše jako na hmyz na zemi… to už ale nečekám na zavelení plukovníka a nejdříve dojdu za mužem co ho „rafnul“ motýl. Z krosny si vezmu dvě malé tubičky jedna je 5ml a druhá 8ml. Přistoupím k vojákovi jménem Lars Larsen a do ruky mu vložím jednu tubu, tu větší, je na ní velký černý nápis DEET. Tu menší otevřu a asi polovinu z celého jejího množství mu vyklopím na dlaň na ránu po štípnutí a rozetřu. Pak ukážu na tu co jsem mu dala do ruky. “Tohle je DEET byl vyroben pro americké vojáky, kteří bojovali v džungli během druhé světové války je to chemická složenina diethyl-m-toluamid , pomáhalo to tenkrát a pomůže to i nyní, namažte si to na oblečení, tohle je dávka pro jednoho vojáka a účinkuje to velice dlouho… nesmí se to dostat na kůži nebo pod oblečení pak to způsobí vyrážku, a také ne na místa kde je možné prosáknutí potu, takže hruď ramena stehna atd…“ dokončím monolog, který je na mě až příliš obsáhlí, ale snažím se mluvit tak, aby mě každý slyšel a případně si přišel pro DEET také. nevolnost civilistky Otočím se a jdu k ženě, které cestování bránou moc dobře neudělalo. “Tady snězte to…“ podám jí čokoládu a s tím i jednu tubičku DEETU. Už nic nedodávám, předpokládám, že je dost chytrá aby jí to došlo co s tím. dojdu ke své krosně a vyndám deset dalších tubiček DEETU. Krosnu zavřu a hodím si ji zpět na záda. DEET pro všechny natáhnu ruce k ostatním a na dlaních mám onen úžasný repelnt prověřen desítkami let v nejhorších podmínkách. čekám kdo si jej vezme a kdo ne. Když je rozeberou zbytek co mi zbyl si dám do boční kapsy kalhot a pak zvednu bednu, kterou opatruji jako oko v hlavě a přemístím ji na sondu. Zůstanu stát za ní, nemohu spustit svou bednu z očí, je až příliš důležitá, než abych dovolila její ztrátu, nebo odcizení. tím jsem se přiřadila do šestky za sondou.

Deanna Daria Stoilov - 31. března 2009 14:07

P3X-793 – Brána Nevolnost se zlepší, ještě než uplyne deset minut, takže když Bránou jako jeden z posledních prochází ten obří Švéd, už jsem skoro fit... nepočítaje v to třas v kolenou a hučení v hlavě - to je ale spíš jen psychosomatická reakce na fakt, že ačkoli jsem ještě předevčírem byla jen obyčejná středoškolačka, jedna z milionů, a moje jediné starosti byly domácí úkoly a hádky s dědečkem o to, jaké oblečení budu nosit, najednou stojím na úplně cizí planetě - navíc s bandou lidí, které vůbec neznám, nevím, co od nich čekat a polovina z nich mimoto patří k nenáviděné armádě. Po chvíli se mi nicméně udělá tak dobře, že jsem schopná se ze své poněkud nedůstojné posice přesunout; popolezu ještě trochu dopředu, abych dobře slyšela plukovníka, který začíná s proslovem, a prostě si kecnu na zadek na zem. Poposunu si klobouk a hřbetem ruky si z čela setřu pot. "Kašlu na nebezpečný rostliny nebo zvířata... to vedro mě zabije mnohem dřív," pomyslím si kysele, plukovníkovi nicméně naslouchám s nejvyšší pozorností. Má nenávist k armádě je jedna věc - jako civilistovy mi nemůže nic udělat, pokud ho odmítnu oslovovat hodností, ale budu mu říkat "pane Croswelle" - ale to je asi tak všechno, čím si svůj negativismus vůči zeleným mozkům dovolím dát najevo. Jsme kdesi ve vesmíru, možná stovky světelných let (můj mozek, zvyklý analyticky uvažovat, mi briskně převede světelné roky nejdříve na astronomické jednotky a hned potom na kilometry - a z výše toho čísla se mi hlava zatočí podruhé) daleko od domova... a ať se mi to líbí nebo ne, oni jsou k tomu vycvičení; vědí, co mají dělat... Takže můj plán je držet pusu a krok. "No, to si zas celkem fandíš," ozve se -v tu nejméně vhodnou chvíli, jak je jeho zvykem, mé škodolibé druhé "já"- "...v Tvým případě bude celkem úspěch, když dokážeš držet krok. Představa, že zrovna TY bys dokázala držet i pusu mě celkem pobavila. Jen si vzpomeň na tu školní konferen--" "Jenže tohle není školní konference," utnu proud myšlenek a dál se soustředím na plukovníka, ukládaje si jeho proslov do paměti; chci si být jistá, že pokud někdo některé z těch pravidel poruší, nebudu to já. Protentokrát se své obvyklé role potížistky mileráda vzdám. Koneckonců musím uznat, že plukovníkova řeč se mi zamlouvá. Nehraje si na big bosse siláckejma řečma typu "Protože jsem tu ten největší hlavou, budete všichni poslouchat..." - místo toho klidně vysvětlí, že jde o přirozený výměnný obchod: My jsme ti, co posloucháme, on je ten, co se za to o nás stará. "Ať už je to výsledek nějaké nacvičené teambuildingové strategie nebo čistě instinktivní vyjádření faktu, z psychologického hlediska na to jde rozhodně dobře," poznamenám si v duchu u plukovníka malé bezvýznamné plus. Zdá se, že je to rovnej chlap – tvrdej, ale férovej. Tím líp. Zatímco mluví, rozhlížím se hodnotícím pohledem po okolí a stejně jako u Croswella, hodnotím chování jednotlivých lidí. Zdravotnice se hned, ještě než plukovník začal mluvit, ujala svých povinností... zdá se, že té brunetce tamhle udělal průchod branou ještě hůř, než mě, i když pravděpodobně z jiného důvodu. Plukovník mezitím domluví, takže se přestanu zabývat psychologickým rozborem přítomných a místo toho raději pomáhám ostatním s bednami - tím chci říct, že jsou na mě moc těžké, takže má pomoc spočívá v tom, že si podle instrukcí vezmu mačetu, kterou si pomocí systému oček a řemínků připnu k širokému pásku, a snažím se nepřekážet, případně plnit takové ty příkazy jako "podej, přidrž, uhni mi". Svou krosnu, přestože je těžká a jistě se mi ten kilometr pronese, na sondu nenaložím; cítím se mnohem jistější, když ji mám hezky při sobě. "...sice náročnější, ale nikdy nevíš, co se může stát a kdy budeš cokoli z těch věcí potřebovat," vybaví se mi z minulosti tátův hlas a navzdory šílenému počasí mi po zádech přejede mráz. Protože mě právě teď nikdo k ničemu nepotřebuje, poodstoupím trochu a dívám se okolo. Jak se tak rozhlížím, všimnu si, že ten blonďatý Švéd je fascinován zdejší faunou; okouzleně se blíží k jednomu motýlovi, jehož rozpětí křídel je jistě o polovinu větší, než celá má dlaň... "Hej, pane, jste si jistej, že je to dobre ná..." zavolám na něj, vtom už se ale rozkřepčí a začne rukou mávat jako při obětním tanci: "Von mě rafnul...!" Blonďatá doktorka mu ránu ošetří, načež začne rozdávat DEET... nebo jak tomu říká. Chemie nikdy nebyla mou silnou stránkou, nicméně zvednu zadek a pro tubu si dojdu. Přemýšlím, jak si to tedy máme a oblečení aplikovat, pokud se to nemá dostat do styku s pokožkou a dlaní to tedy nepůjde, když ale odšroubuji víčko, spatřím širokou aplikační houbičku přímo na tubě. Zadívám se na Švéda, který stále překvapeně sleduje dlaň své ruky, protočím panenky a neslyšně si povzdechnu: "Božemoj... a to jsem se bála, že ostatní brzdit a dělat potíže budu jenom já... Skvělé. Skvělé." Reakcí na rusčinu poznámku je jen pozdvižené obočí, nicméně do svých mentálních poznámek si k ní udělám černý vykřičník a už teď jsem si jistá (když k tomu připočtu její chování v zasedací místnosti), že jí ve svém hlášení věnuji pořádně dlouhý odstavec. Dlouhý a nepříliš kladný.

Dr. Jaimie Cusick - 31. března 2009 15:13

P3X-793 Sedím ve stínu sondy a oddechuju. Zrovna teď je mi opravdu jedno kdo přišel bránou a kdo potřebuje pomoc s bednama nebo něčím jiným. Netrvá dlouho a nakonec opravdu uslyším zbracení. Nenapadne mě nic jinýho než se podívat tím směrem. Kupodivu jsem za to docela rád, protože se mi okamžitě přestane chtít zvracet a udělá se mi o něco líp. Asi za to můžou vzpomínky, které jsou nyní úsměvné, ale ve své době moc nebyly. Pomalu se postavím a protáhnu se. Ve stínu to bylo opravdu lepší. Sakra Sáhnu si na záda, kde mám počítač a až teď mi dojde jak jsem se pěkně o sondu opíral. Musí to něco vydržet Nakonec nad tim mávnu rukou a podívám se na zmatenýho rusa, který mává kousek odemě rukou a honí tam motýla. Netušim jestli je v pořádku, ale moc tak nevypadá. Nakonec ho ten motýl kousne a on začne řvát. Nevím jestli se mám začít smát nebo začít panikařit, ale ta situace opravdu vypadá spíše komicky. A co to bude příště Postoupim trochu blíže k bráně, kde se chystá mít "máma" proslov. Jeho řeč je opravdu dlouhá. Na začátku jsem dával pozor, ale ke konci jsem se několikrát přistihl jak bez zájmu sleduju zemi a nevnímám co nám velitel říká. Určitě se zdá být férový a nebude snad dělat nějaký velký machry. V SGC jsou všichni nějak hodný Pousměju se a podívám se za sebe na sondu, kterou všichni začnou nakládat ruznýma věcma. Doufám, že pod tou vahou nikam nezapadne Napadají mě ty nejhorší možné scénáře, ale snad to nebude zas tak hrozný. Už teď vím, že pujdu v druhé skupině hned za sondou. Odtud se bude totiž asi nejlíp ovládat a budu mít dobrý přehled. Chvíli potom začne mluvit doktorka a začne rozdávat nějaký ty věci. To se bude hodit Přistoupim k doktorce a jeden Deet si vemu. "Díky!" Zamumlám směrem k doktorce a potom se postavim tam, kde jsem stál předtím. Když si to tak uvědomím tak jsem jim snad ještě ani nic neřekl. No prozatím na tom ani nehodlám nic měnit. Dle instrukcí doktorky rozetřu Deet a zbytek tuby strčím do kapsy...

Cpt. Jack Austin - 31. března 2009 16:21

P3X-793 Svou m4 si ze zad vezmu do rukou a zkontroluju a připnu si jí k vestě.Následně si vezmu si ze sondy mačetu a prohlédnu si jí a pomyslím si Snad tu nebude nějaká divoká zvěř. Kouknu na deannu,protože se jí udělalo špatně.Kouknu na Plukovníka Croswella a vyslechnu ho a poté oznámím mu Já půjdu vzadu. Když doktorka rozdává DEET tak si ho převezmu a strčím ho do volné kapsy na taktické vestě. Pohlédnu na všechny členy týmu.Jestli ta ruska jednou řekne nějakou narážku na USA tak jí vlastnoručně zabiju.Pomalu se od ovládacího panelu přesunu k sondě,asi metr za ní se zastavím.Rozhlédnu se po okolí,nevidím žádný pohyb.Volnou rukou vytáhnu deserta a prohlédnu si ho,jestli se mi nějak nepoškodil při pádu z červí díry.Vidím že je v pořádku, tak ho strčím zpět do pouzdra na pravém stehně.Kouknu na Dr. Sarah Coletti a jen se na ní letmo pousměji.A čekám na povel od Plukovníka Croswella.

Capt. Matthew Jones - 31. března 2009 18:32

Matt junior one Snad už všichni proskákali branou na tuhle planetu, kde džungle a dvě slunce řídí, co a jak se tu bude dít. Stojím kousek opodál a prozatím i celkem bez řečí. Jenom pozoruji zbytek týmu (což je v některých momentech lepší i než v kině) a občas se letmo zahledím do krajiny. Nějak se mi to tu nelíbí a nezdá, což u mně není nijak zvláštní a výjimečné. Hodně věcí se mi tu nezdá a věřte, že to není jenom okolní krajina. Ty dvě slunce začínají být celkem protivné, už jen z toho důvodu, že mi na mé hlavě s krátce střiženými vlasy, dělají cosi jako smažené černé bifteky. To se mi ani trochu nelíbí, a tak nezbývá, než si z batohu vytáhnout můj oblíbený slamák. Žádná sranda by ovšem nebyla, kdyby v tomhle horku vzplanul. Naštěstí by měl být proti slunci svým účelem jaksi odolný, takže tomu musím věřit. Slamák ve stylu klobouků první poloviny dvacátého století, jež vypadá, že ho nosil ještě Al Capone. Památeční po dědečkovi! Žádná legrace! Vyslechnu si pozorně novomimozemský proslov, který pečlivě vyslechnu, a kterému přitakávám hlavou k souhlasu. Zařadím se někam před sondu do té první části konvoje, jelikož už se tu pár lidí i ozvalo, že půjdou vzadu. Je mi to celkem jedno. Prohlížím si chování druhých a jenom zakroutím hlavou nad obřím, ale především blonďatým, strašákem do zelí. Podle všeho jak se představil - Lars Larsen, Švéd. Nedá mi to a musím se jeho chování zasmát, když si hraje s motýlem, který ho dokonce kousne. Dostane jakýsi DEET, či co a doktorka vybídne, ať si to vezmeme taky. To samozřejmě plně akceptuji a ihned si dojdu po jednu tubu. "Díky,... mám radši sice kolínskou, ale cokoli, co mě zbaví těch mrňavých lítajích potvůrek, není k zahození..." Mávnu s tubou v ruce k doktorce při odchodu zpět na své místo před sondu a namatlám si to všude, kde je potřeba. Nepařím sice mezi ty, jež se bojí každičkého štípnutí a jen co trochu kýchnou, hned by na to chtěli brát léky, ale z vlastní zkušenosti vím, že kousance od komárů, či jiné podobné havěti, jsou více než nepříjemné. Svou P90 si uchopím do ruky, zkontroluji jestli mám všechno a čekám, že se kolona dá do pohybu.

Osud - 31. března 2009 20:22

Cesta k chrámu Celá vaše skvadra se seřadila do jedné dlouhé housenky a jeden za druhým jste se vydaly skrz džungli směr chrám. Šet lidí vepředu, šest lidí vzadu a mezi vámi sonda. Nejhorší cestu měli ti první, kteří museli mačetami sekat na všechny strany, aby se vůbec mohli hnout z místa. Nedá se říci, že by cesta byla jednoduchá a rychlá. Postupovali jste pomalu krok za krokem a museli jste opatrně našlapovat. Kolem vás jste viděli spoustu mokřin a kaluží, jejichž hloubku bylo těžké odhadnout. Celkově příroda okolo vás vypadala jako v době prvohor. Všude samá voda, bažina a hustá neprostupná džungle. Stromy jsou zde vskutku ohromné a i severoamerické sekvoje by měli co dělat, aby se s nimi mohly měřit. Kořeny stromů se šířily do stran a tvořily bariéry, přes které bylo nutno přelézt, nebo je obejít, což byla ale opravdu velká oklika. Některé kořeny se táhly po povrchu až do vzdálenosti několika desítek metrů. Ve vodě jste mohli zahlédnout plovoucí klacky a větve a sem tam čas od času se nějaká z větví potopila a za chvíli zase vyplula na povrch. Sama voda se na některých místech čeřila a vypadalo to, jako kdyby se tam v ní něco pohybovalo. Ale voda nebyla jediná věc, která vás mohla znepokojovat. Všude kolem vás byla spousta zvuků od vřeštících fauny, která zde pravděpodobně žila. Některé zvuky však vypadaly mnohem hůř než ty ostatní. Snad každý z vás měl ten pocit, jako by ho z džungle něco pozorovalo. Některým z vás se možná poštěstí zapadnout až po kolena do bahna, někdo zapadne možná ještě hlouběji. Kapitán Jones dokonce spatří na stromě vedle sebe něco, co na první pohled vypadá jako nějaký druh plaza. Pak to ale roztáhne křídla a odletí do výšin. Zbytek cesty proběhne celkem normálně. Nějaké škrábance, naražené kosti a hlavně jste všichni mokří až na kost. Voda je pod vámi, kolem vás a dokonce na vás padá i z vrchu. Za pár hodin se vám podaří dostat se až k chrámu, snad dojdete všichni. Před vámi se vynoří úžasná scenérie. Je to něco jako deseti metrový vodní příkop kolem celé stavby. Sama stavba je impozantní. Ohromné bloky kamene a dalších materiálů, z nichž některé vypadají jako kovy známé na planetě zemi, nebo alespoň jejich sloučeniny. Každopádně je tu spousta zábavy pro techniky a fyziky, kteří s tímto určitě vyhrají více než dost. Do chrámu na první pohled nevede žádná cesta a žádná ho ani neobtáčí. Za vodním příkopem je zeď, která má něco přes pět metrů na výšku. Za ní vidíte ohromné chrámové sloupy, které se tyčí do úctyhodné výšky a které dříve podpíraly mohutnou kopuli chrámu. Nyní však z kopule zbyly jen ostatky. Několik bloků mezi sloupy a jinak nic víc. Pravděpodobně se kopule zřítila dovnitř chrámu, ale jak k tomu došlo, to je potřeba teprve zjistit.

Deanna Daria Stoilov - 31. března 2009 21:25

P3X-793; džungle, cesta k chrámu Je mi jasné, že vepředu, kde je potřeba prosekávat cestu, bych moc platná nebyla, zařadím se proto za sondu, skoro až na konec hada, jako poslední před tím zachmuřeným majorem s pískovými vlasy a s jediným cílem - nezdržovat. Vzápětí -a ono vzápětí zahrnuje prvních jen asi padesát metrů... říct že cesty by bylo značně nadnesené- jsem nucena své cíle naprosto přehodnostit; nezdržovat je pro mne bájná meta, mám co dělat, abych vůbec dokázala zvedat nohy, na nichž je až pod kolena vrstva bláta; když k tomu připočtu nesnesitelnou vzdušnou vlhkost, díky které se skoro nedá dýchat a všechno oblečení se lepí na tělo, nemluvě o pociotu, že mne z džungle neustále kdosi, nebo snad cosi, pozoruje... Začnu mít jasno v tom, co udělám hned, jak se vrátím na Zem. !Co je to vůbec za nápad, poslat partu zpoloviny složenou z netrénovaných civilistů hned na první misi do takovýhleho terénu?! To přece není normální... vůbec je to celý zvláštní, tak nějak příliš moc narychlo..." přemýšlím, zatímco se soustředím jen na jediné - udělat další krok. Vybaví se mi jeden rozhovor s otcem, nedlouho předtím než-- Zavrtím hlavou, zahánějíc myšlenky, které se mi v hlavě pletou nezvány, a místo toho se soustředím na vzpomínku. Vybavím si, že byl podvečer; seděli jsme spolu v houpačce na terase u zadního vchodu; na nebi se objevovaly první hvězdy a do houstnoucí tmy svítil žhavý konec mé cigarety... "Myslim, že Tvoje práce je pěkně na ho*no," zamračila jsem se. Kostičky ledu v jeho sklence s whiskou o sebe zachřestily, jak pohnul rukou, aby mi ji položil kolem ramen: "Neříkám, že není, holčičko. Není to dobrá práce. Změní Tě. Najednou zjistíš, že jsi nejen schopná, ale i ochotná zkousnout věci, o kterých by sis nemyslela, že je někdy uděláš..." povzdechl si a odmlčel se. "To je pitomost" namítla jsem. "Žádná vnější okolnost Tě nezmění, pokud se NENECHÁŠ změnit..." Pousměju se při té vzpomínce; jak se to zdá dávno...!! Bylo to doma, v Irsku, tatínek byl ještě naživu a já... já byla tehdy strašně hloupá. "Přinejmenším hloupější než teď," pomyslím si "...protože i mě to prostředí změnilo, stačil na to jeden den... a to ani nemusím být voják..." Udělám další krok a na seznam položek, které mám v plánu po návratu, definitivně připíšu "Projít nějakým zatraceným školením, který mě propříště na podobný situace připraví". Po několika hodinách pochodu jedno ze sluncí dostoupí zenitu; na teplotě se to stejně nepozná, neustále panuje totéž nechutné vlhké vedro. Navzdory dlouhám rukávům, klobouku a listoví pralesa cítím, jak mi obličej pomalu, ale nezadržitelně rudne - prokletí všech rusovlásek; večer budu ve tváři růžová jako prasát-- "Božemoj..." vydechnu, když přes několik stromy spatřím chrám. Zatraceně, zatraceně velký chrám. Na briefingu sice ukazovali fotografie, na kterých se zdál vyšší, než okolní stromy - nikdo mi ale neřekl, že zdejší stromy jsou občas vyšší, než panelák. Před námi se rozprostírá široký vodní příkop a komplex za ním... Zacloním si oči proti všudypřítomnému slunci a teprve teď, když se dívám na tu velkou hádanku před sebou, začínám pomalu chápat, o čem to vlastně Daniel ve výtahu mluvil... "Spasiba, Jacksie... Spasiba..."

Cpt. Jack Austin - 31. března 2009 21:31

Cesta k chrámu Napatlám na sebe DEET.Rozejdu se k chrámu a rozhlížím se.Cesta ubývá velmi pomalu. Tady to vypadá jako v pravěku.Jestli po mě skočí nějakej had nebo tak něco podobnýho, tak asi nepřežiju. Postupuju stále za sondou.Řeknu Asi by bylo nejlepší kdyby jsme znaly všichni jménem.Jsem Jack Austin a představím se jim.Rozhlížím se po okolí a když jsme u velkých kořenů.Sakra! Proč se nám do do prdele staví do cesty ? Obejdu spolu s týmem ty velké kořeny.A jdu dál po cestě,kterou prvních 6 lidí prosekává. Jdeme zrovna kolem vody ve které se něco pohybuje ,tak na to kouknu a pak už to neřeším a jdu dál. To jsou ale blbý zvukyKdyž slyším zvuky zvěře tak se pozorně rozhlížím,já se v podstatě rozhlížím celou cestu.Když jdeme bahne tak do něj zapadnu téměř po kolena ale zase rychle vylezu z tohoto hnusného bahna.Mám špinavé kalhoty od uniformy SGC Blbý bahno..No a budu si muset dojít pro novou uniformu. Cesta k chrámu je už poklidná. Chrám Dojdu s týmem až k chrámu Nic takovýho jsem eště neviděl..Snad tam bude chládek. Nějak si nevšimnu že chrám nemá střechu. A dojdu k sondě a vezmu si toho chlazenou vodu a napiju se a dám jí zpět na sondu.Rozhlédnu se po okolí.Mačetu,kterou jsem vzal ze sondy tak na sondu znovu připevním.Kouknu na všechny členy týmu.

Světlana Volkova - 31. března 2009 21:51

Cestou NEcestou Taky se řádně popatlám antihmyzí hmotou a doufám, že se mi tričkem neprodere až na kůži. Poznámka o tom, že by se to nemělo dostat na zpocená místa, je trochu zcestná - v tomhle zkurveným klimatu se budem potit jako prasata naprosto všude. I tam, kde by to nikdo nečekal. Zcela automaticky, z nějakého podvědomého pohnutí, se zařadím hned za Bareta. Druhá nejvyšší hodnost jde úplně vzadu, ale tohle není o hodnostech. No, možná částečně ano, pro připomenutí civilizace, ale uvidíme, jak dlouho jim vydrží lidskost, až půjde do tuhého. Navíc, vypadá to, že jsem tu nejstarší, ale není to ani o tom věku - jen prostě potřebuju být vepředu a vidět, do čeho jdeme. Nestojím o to, aby mi zavazeli nějací neschopní pitomci. A plukovník vypadá jako chlap, co nebude v případě nebezpečí hysterčit nebo příliš drsňačit, tudíž mu mileráda přenechám pozici, jakou si vybral, a s klidným srdcem, aniž by se o mně pokoušel vztek nebo zoufalství, mu tedy svěřím i to, kam nás vede. No, a v neposlední řadě má mapu, že. Šnečí tempo, vlhko a těžký vzduch. Přes praskání větví a sekání do všeho možného, co nám stojí v cestě, naštěstí nejde slyšet, že nahlas oddechuju, jako bych si právě dala sprint po Transsibiřské magistrále v obou směrech. S hrdostí říkám, že nejsem ořezávátko, ale kdybych takhle měla jít třeba celý den (což, jak si zase vzpomenu na fotra, ve Vietnamu nebylo nic zvláštního), prostě se nedůstojně složím a budu ráda, když mě tu něco rychle sežere. I tak seberu všechny síly, říkajíc si, že se přece nenechám zahanbit bandou šprtů - ačkoli tajně a škodolibě doufám, že na tom budou ještě hůř, protože by mě neskutečně ponížilo, kdyby ne. Navíc těm zasraným Amíkům musím ukázat, že ruská ženská něco vydrží. Ovšem moje myšlenky se upínají k mrazivým sibiřským pláním, ke psím spřežením a stádům sobů. Doufám, že se někdy dostaneme i do pořádné tajgy, kde je sněhu po kolena a místo odporného hmyzu a jaguárů (nebo něčeho horšího) kolem tábora obcházejí vlci. Ale člověk nemůže mít všechno. A proto to té zkurvené džungli oplácím, jak se jen dá. Ekolog by mi už vystřelil mozek z hlavy, kdyby viděl, jak nemilosrdně stínám barevné květy i prachobyčejné liány, jak ničím zcela nové druhy flóry a potažmo i fauny, pokud něco zašlápnu nebo zamáčknu. Baretovi tiše závidím, že odněkud vylovil plynovou masku - chvíli mi nedocházelo proč - a jako obrovský, hnusný emzák mi s ní pomáhá klestit cestu. Konečně mě to trklo. Plynová maska. Dýchání. Když si uvědomím, jak se dýchá mně, první, co udělám, než příště vlezu do džungle, jistě bude tohle. Pokud ji má on, třeba na sondě budou i další... a pokud to dělá on, cvičenej britskej voják, asi to nedělá jen tak z prdele. "Tenhle trik si zapamatuju," zafuním vedle něj, ale dál neplýtvám dechem. Mačeta mi trochu klouže v ruce, i když mám rukavice, ale pohyb rukou je uminutě pádný. Kupředu mě žene spíš moje zatracená hrdost než nějaký chrám, na který si v tuhle chvíli ani nevzpomenu. Chrám. Na chrám pohlédnu se vším chladem, který mi ve zběsile prokrveném a tepajícím těle zůstal. Jsem archeolog, ano, ale do háje - stojí mi něco, co stejně vyluští někdo jiný, za takovou námahu a štreku? Navíc, moje specializace a posedlost dlí jinde. Mnohem víc mě totiž zaujme - nebo spíš zaměstná - fakt, že se tam není jak dostat. Ne nijak jednoduše. Shodím batoh na zem, načež tam pak shodím i sebe - sednu na jeden přiměřeně velký kořen, mečetu špicí opřenou o zem. Těžko říct, co je pot a co voda. Rozhodně je tam někde i krev, ale u té zas těžko říct, odkud teče - jeden škrábanec od hnusného křoví jsem si rozmázla po půlce ksichtu. "V hlášení se jaksi opomněli zmínit, jak se tam dostat," vzpomenu si, když popadnu dech a dokončím marné pátrání v paměti, co bylo v jejich hlášení. Přes vodu a zídku je docela... no, zní to jednoduše. "A i kdyby, oni byli jen čtyři a neměli s sebou to kovový monstrum. Takže se nabízí otázka - kdo bude dělat most?" Je vidět, že moje plíce zoufale lapají po vzduchu, na který jsou zvyklé - po o mnoho méně vlhkém. Mám pořád pocit, jako by se mi nedostávalo kyslíku, a to nejsme v horách. I tam by to možná bylo lepší. Možná bych se měla napít, ale masochisticky to neudělám - zatím nemám dojem, že bych měla omdlít (a ani ho mít nebudu! To by byla totiž vzpoura vlastního těla), a tak zaprvé šetřím vodu, protože si nemyslím, že by ten hnus v příkopě byl pitný, a nutím ten nejlepší stroj na světě, tedy tělo, aby se přizpůsobilo. V jeho vlastním zájmu.

Col. Jeremy Crosswell - 31. března 2009 22:12

Cesta k chrámu Náš malý had se dal do pohybu a musel jsem si přiznat, že zatím jde všechno jako po másle. Pravda, stal se drobný incident s motýlem, někteří se tváří, že jim není dvakrát dobře a všichni jsme do jednoho napatlaní nějakou hnusotou, co nám rozdala drahá medička. No, jestli to má zpříjemnit pobyt, tak bych vzal cokoliv. Jako velitel jdu první a i když bych mohl komukoliv poručit, aby tu nejtěžší práci dělal za mě, nebylo by to správné. Velitelé jednotky chodí vepředu za jakýchkoliv podmínek a jestli jsou podmínky prosekávání se hustým porostem, tak klidně. Tahle cesta mi připomíná mnoho akcí z pralesů, které jsem úspěšně dokončil. Proti tomuhle to byla samá pohoda, tohle jsou opravdová muka, při kterých člověk neví, co se může semlít. Vyhýbat se bažinám, zákeřným kořenům a podobným nástrahám nebyl takový problém, všude to je stejné a člověk měl šanci si na něco takového zvyknout, mnohem horší bylo neustále kontrolovat své okolí, kde za každým listem se mohlo schovávat něco ohavného. Na Zemi to mohla být divoká šelma, jedovatý plaz a nebo nějaký Brazilec, jenže tady to mohlo být opravdu cokoliv. A ještě se tu kurva nedá pořádně dýchat.... Kvůli nepohodlnému dýchání se mé tělo musí vyčerpávat mnohonásobně rychleji. A to si opravdu nemůžu dovolit. Svoji energii jsem potřeboval soustředit na vytvoření průchodné cesty a na utáhnutí svého báglu a zbraní. Takhle by to nešlo.... Nikoho nepřekvapilo, když jsem se z ničeho nic zastavil. Často jsem to dělal, když se objevila opravdu tvrdá překážka, která byla na odstranění krapet časově náročná, nebo se musela obejít. Tentokrát však nešlo o překážku, ale o mojí vlastní pohodlnost. Všechno by probíhalo rychleji, kdybych si svojí oblíbenou věc, která se pomalu stala neodmyslitelnou částí mého těla, dal tam, kam si jí obvykle dávám – zavěšenou na opasku. Tentokrát ji mám ve svém báglu, naštěstí né moc hluboko. Mnohem lepší.... Z báglu jsem profesionální plynovou masku taktických jednotek. Ta se od ostatních plynových masek lépe nosí a člověk se v ní necítí stísněně, ani se nepotí. Jakmile jsem jí nasadil, všechno se rázem změnilo. Najednou byl prales kolem mne daleko příjemnější, žádný obtížný vlhký vzduch. Pro sebe se zasměji, čehož docílím, že minimálně další tři lidi za mnou uslyší chroptivé zvuky. Ale ti, co aspoň jednou plynovou masku drželi v ruce ten zvuk jistě poznají. Tak zlato a pokračuje se.... Prosekávání se pralesem sice není o nic lehčí, než když to bylo bez masky, ale aspoň neustále nemusím myslet na to, že se tady nedá dýchat. Chrám Cesta trvala na jeden kilometr dost dlouho, ale když si vezmu, že sebou máme hromadu civilů a sondu, která se nepohybuje dvakrát rychle, jsem rád za to, že jsme se k místu dostali ještě za světla. Tedy, byl jsem rád do té doby, než jsem samotný chrám pořádně prohlédl. „Co je tohle za sranec?“ Myslím, že velitel se nemá chovat slušně, leda tak někde na základně a před panem prezidentem. Tady ale nejsme na základně před prezidentem, ale před obrovských chrámem, u kterého nám někdo zapomněl zdělit, že se do něj nedá normálně dostat. Sundám plynovou masku a zavěsím ji na řemen k opasku, vytáhnu čutoru s vodou a uhasím žízeň, lépe řečeno osvěžím chladivou tekutinou celý obličej. Čutoru opět zandám a počkám, až se z téhle části pralesa vyhrabou všichni. Nechám všechny očumovat chrám, jejich jé a jů je mi celkem ukradené. Nyní mě zajímá, jak se dostat do chrámu a vzhledem k tomu, že o tom nikde nepadla řeč, musí to být v počítači. „Fajn. Dáme si nutnou přestávku.... Do té doby, než najdeme cestu dovnitř. A ať nikoho nenapadne se vzdalovat od skupiny, osobně bych mu ukázal, jakou udělal chybu... “ Mnozí to určitě uvítají, pochybuji, že by ještě někdo chtěl po několikahodinovém pochodu stát na nohou. Sám ze sebe shodím bágl a hodím ho k „zaparkované“ sondě. Tak a máme tady první oříšek pro Popelku. Copak asi bude uvnitř.... Napadá mě hned několik možností, z hlavy nemůžu vyhnat ani poznámku Rusky. Živý most by byl fakt zábavný, ale zhroutil by se hned při stavbě. „Někdo, kdo má rád počítače, ať se mrkne k sondě. Pokud vím, nějaký počítač, aspoň laptop, by tam měl být. Potřebuju mít veškeré informace o tom chrámu a k cestě k němu. Určitě o tom budou nějaká data, tak se na to podívejte.“ Rozhlédnu se kolem. Je mi jasné, že pokud nebudou v počítači žádné informace, budeme to muset obcházet a dělat kdesi cosi. Ach bože.

Dr. Jaimie Cusick - 31. března 2009 22:56

P3X-793 = díra Konečně se nějak tak dáme dohromady a včele s mámou vyrazíme na cestu. Podle hlášení je chrám vzdálený přibližně kilometr. To by opravdu neměl být problém i když se bude muset klestit ta cesta. Na místní podnebí jsem si celkem rychle zvykl a přestává mi vadit, alespoň prozatím. Šestice lidí předemnou se konečně hnula a i já můžu dát přikaz sondě, aby taky popojela za ostatníma. Je to opravdu jenom popojíždění, protože musíme vždycky čekat dokud bude cesta volná. Už kousek za bránou se objevují první louže a bahno. Mě osobně to zas tak nevadí, ale o sondu mám docela strach. Je nás tu sice dvanáct, ale jestli někam zapadne a celou jí budeme muset vyskládat, odstrčit a poté zase naložit... no je to hrozná představa. Radši nad tím už nepřemýšlím a koukám na cestu před sebou. Opravdu jsem těm vepředu vděčný za to co dělají, protože kdybych to dělal já tak se tam dostaneme zítra a doktorka by měla ještě nějakou tu práci... "Kurva, kurva co to je?" Vypadne ze mě úplně bezmyšlenkovitě. Podívám se pod sebe a uvědomím si, že mám nohu po koleno zabořenou v bahně. Divný je, že ta druhá zůstala normálně. Vztekle vytáhnu nohu a podívám se k sondě. Během mého zmatkování sonda zatočila lehce napravo a kdyby jela ještě nějaký ten kus tak skončí v jedné z větších louží. Sundám si vojenskou čapku a otřu si čelo. Tak to bylo o chlup Čapku zase nasadím na hlavu a krátce se podívám na ty za sebou, který museli malou chvíli čekat. Navedu sondu zase na správný směr a pokračuju za ostatníma. Pomalu už mě to okolí začíná štvát. Na začátku to byla zábava, ale nyní je to fakt na přes držku. Po dalších hodinách jsem už docela mimo a koukám na sondu, která se vleče předemnou. Nohy courám po zemi a občas se podívám po okolí když usylším nějaký podivný zvuk. Je mi jedno, že mi připadá, že nás někdo sleduje, od toho tu jsou snad jiní, aby se o to postarali. Stejně jako ostatní ani necítím jestli jsem mokrý z toho pralesa nebo jestli jsem kompletně promočený. Jsme tady pár hodin, docela by mě zajímalo jak to bude vypadat za pár dnů, měsíc... "Ono to tu fakt stojí?" Koukám na obrovskou stavbu, která se před námi tyčí. Zaparkuju sondu tak, aby ostatním moc nepřekážela a sám si k ní sednu. Se zájmem koukám na chrám a na příkop, který je kousek od něj. Beru to jako takovou malou odměnu i když se zatím nevý co bude dál. Poslouchám tu ženu s ruským přízvukem a velitele. Už se mi nechce ho nazývat máma, protože na to jaksi není ani nálada. "Ok" Je jediný na co se zmůžu při slovech velitele. Sáhnu si na záda a vytáhnu počítač, no v podstatě to vypadá jako obyčejná obrazovka, ale samozřejmě to umí víc. Zapnu počítač a čekám až naběhne. Mezitím se koukám po ostatních a poslouchám jestli ještě někdo nebude komentovat chrám. Monitor konečně naběhne a já vidím logo SGC. Jak překvapující Téměř okamžitě otevřu složku věnovanou tomuto chrámu a otevřu si letecké snímky. Také se podívám jestli se tam nepíše něco o přístupu do chrámu...

Capt. Matthew Jones - 01. dubna 2009 16:40

Matt junior one - cesta k chrámu Utvořili jsme celkem pěkný zástup, či štrůdl a dali se konečně do pohybu. Šel jsem vpředu, ani nevím kolikátý, ale jediné co vím je, že jsem šel. Což by se nezdálo jako problém, ale mnozí opravdu vypadali, že sotva jdou. A cesta tomu také odpovídala; samé močály, bahno, kořeny obrovských stromů a všelijaké nástrahy a překážky, které mě pomalu, ale jistě přestávali bavit. Jako voják jsem zvyklí na ledacos, ale nebýt těch šprtů a sondy, mohli jsme už dávno být na místě. Kvůli nim se vlečeme jako slimáci a na místo určení, které by mělo být pouhý kilometr od nás, dorazíme za opravdu dlouho. Cesta je opravdu dlouhá, táhne se jako noc a k tomu to úmorné vedro, jež popohání kupředu dva velké ohnivé kotouče - slunce. Nejsem nijak nadšený z toho, že naše první mise vypadá spíše jako Vietnam. Čekal jsem na poprvé něco lehčího, kde nebude takový problém dostat se k cíli a bude to mise spíše seznamovací. Ale generál Hammond je jistě schopný a moudrý muž, jež svá rozhodnutí nikdy nedává neoprávněně a ví co dělá. Na druhou stranu buďme rádi za toto. Mohlo to být mnohem horší. Například ohromná zima, či poušť. Zbraň mám stále připravenou ke střelbě a sleduji okolí, jelikož nemusím pročesávat a prosekávat cestu mačetou, mohu se soustředit na okolní krajinu a na věci, kterých si jiní třeba ani nevšimnou. K tomu samozřejmě dodává výcvik odstřelovače, jemuž by nemělo uniknout prakticky nic. Stále se mi nohy boří do bahna, či občas šlápnu do nějakého menšího močálku. Je to tu všude kolem nás, nedá se tomu uniknout a každého to tu potkává. Krajina je nebezpečná a proradná sama za sebe, ani to za ní nemusejí dělat nějací pračlověci, kteří by se tu klidně mohli vyskytovat, či nějaký dinosaurus typu Týrexe, či veliceraptora. Kousek ode mne spatřím cosi, jež vzdáleně připomíná jakéhosi plaza. V mém obličeji se však změní výraz normálního člověka ve výraz šílence, když s nakloněnou hlavou, napnutýma očima na šťopkách a udiveným pohledem spatřím to, co jsem právě spatřil. "Pane bože, co to kurva je? Lítající hadi.... krynda pána, ten had lítá!" Ještě chvíli to cosi sleduji, ale za nedlouho se to ztratí kdesi v džungli. Jenom zakroutím hlavou nad podivným zvěrstvem a mávnu nad tím rukou. Cesta trvá ještě nějakou chvíli a já už si připadám jako ve skleníku. Mám propocené oblečení a po tváři mi stékají kapky potu. Mé sluneční brýle a slamák mě sice trochu kryjí a jediné štěstí je, že jsem černej, protože jinak už bych byl nejspíš od toho slunce celej spálenej, opálelej, upálenej a kdo ví co ještě...., ale stejně je proti tomuhle Vietnam hadr. Konečně se dostaneme na místo určení, tedy respektive před něj. Ještě nás evidentně čeká jedna překážka - vodní příkop. Samotná stavba mě nijak zvlášť nenadchne, nepatřím mezi ty, jež tohle zajímá a mezi ty, jež tomuhle oboru rozumí. Radši se podívám na ten příkop, který mi dělá trošičku problém. Nedá mi to, abych se nad tím nezamyslel. Ale bez výsledku. Musíme holt počkat, až nějaký počítač řekne kudy a kam. Nutná přestávka mi nedělá problém. Přejdu však k plukovníkovi a promluvím k němu. "Pane, mám zahájit průzkum okolí? Nerad bych, aby nás něco přepadlo ze zadu. Všude okolo je prales a stromy a nikdy nevíte co se v něm může skrývat. Teď, když máme pauzu by bylo vhodné se tu alespoň v okolí padesáti, až sta metrů porozhlédnout a zajistit okolí." Mluvím k plukovníkovi a prohlížím si okolí. Nečekám však kladnou odpověď. Ani nevím proč, ale něco mi říká, že plukovník mě ihned zamítne. Ale jako voják jsem tohle musel navrhnout. Už jenom z toho důvodu, že jsem z oné jednotky odstřelovačů, kteří vlastně mají za úkol; krytí, průzkum, zabezpečení míst, kudy půjdou hlavní síly, atd.... Napiji se vody a čekám odpovědi, či jiného rozkazu.

Col. Jeremy Crosswell - 01. dubna 2009 17:46

U chrámu Únava. Na každém je vidět a je jedno, jestli se ji snaží nebo nesnaží zakrýt. Jestli dokáže tak málo unavit polovinu lidí, nechci ani vidět, jak se budeme dostávat k druhému chrámu. Podle všeho je dál a představa, že bych měl uprostřed pralesa stavět tábor se mi vůbec nezamlouvá. Tohle bude peklo a to tady ještě nejsou žádní hnusní emzáci.... Protáhnu si unavené končetiny. Kdybychom se nezastavili, ani bych nevěděl, že se vyčerpávám. Únavu nechávám za sebou a jakmile se zastavím, ona mě dožene. A pak se cítím hrozně. Když na mě promluví jeden z vojáků, otočím hlavou k němu, nadzvednu jedno obočí a vyslechnu si ho. Zatím to mluví, snažím se i vzpomenout, kdo to je. Hlavou se mi honí všechny složky a já se snažím najít tu správnou. „Dobře, že na to myslíte.... Jonesi?“ Nejsem si jistý, že se tak opravdu jmenuje, ale tak kdyby ne, opraví mě. „Ale jak jste řekl, všude okolo je prales a stromy. Průzkum by byl naprosto zbytečný, protože to, co by jste mohl vidět za tamtím stromem už tam dávno být nemusí. V pralese nikdy není nic nastálo, všechno se hned mění, akorát bychom měli hlavu plnou zmatků. A to, jestli nás sleduje nějaká dravá šelma, nebo zdejší obyvatelé berte jako samozřejmost.“ Odmlčím se a rozhlédnu se po okolí. Je to chaotické prostředí, zde by průzkum nepomohl. Tohle není žádný ruský lesík, nebo irácká poušť, kde se mohou donést informace, které budou mít nějakou hodnotu. „Šetřte energii, vojáku, protože si možná trochu zaplaveme a zašplháme... Plácnu ho přes levé rameno a odejdu. Jestli chce udělat průzkum, aby byl klidnější, nikdo mu nebráni okouknout okolí kolem nás. O Jonese se dále nestarám a dojdu k vojákovi, který si zřejmě vzal na starost tu věc s počítačem. Tuším, že se jmenuje Cusick. „Tak? Zanechali nám nějaké informace, nebo si to musíme vyřešit sami? Ani bych se nedivil, kdyby tam nic nebylo, s tou džunglí se taky nějak zapomněli chlubit.“ Zatím co Cusick něco naklikává do svého počítače, stojím vedle něj a občas se na obrazovku mrknu. Jinak se věnuji kontrole okolí a hlavně kontrole svých lidí, jestli náhodou nemá zájem vypustit duši.

Světlana Volkova - 01. dubna 2009 18:18

Orýpávám z kanad bahno, které se na ně nalepilo při pochodu, ale nijak pečlivě se tomu nevěnuju, jen aby mě to zbytečně netížilo. Spíš se opřu o strom (raději jsem se podívala, jestli za mnou není nějakej brabrouk) a užívám si chviličky klidu - tedy, moje tělo to dělá, mysl je zaměstnaná dost a dost. Podezřívavě sleduju vodu, jako by z ní mělo co nevidět něco vylézt. A když pak Baret utrousí něco o plavání, zamračeně se na něj podívám. "Já vím, že možná není jiná možnost, jak se tam dostat, ale v té vodě může být cokoli... A já bych nerada byla návnadou pro vzorky pro biology. Musí tam vést jiná cesta," prohlásím tvrdohlavě, ale možná to je jen úpěnlivé se držení naděje. "Pokud byli tak vyspělá rasa, přece neplavali přes ten svůj příkop. Minimálně by tu měly být známky nějakého bývalého mostu, vchodu... nebo transportního zařízení." To už dodám tak, že je jasné, že jsem myšlenkami jinde. Dívám se na plukovníka, ale vlastně ho moc nevnímám. Ovšem jen vteřinku. "Něco jako goa'uldské kruhy... Thórovo kladivo..." nadhazuju, to už i k černochovi, který kouká do leteckých snímků. Zvednu se, abych se na ně taky podívala, i když pochybuju, jestli by to skrz porost v džungli bylo vidět. "SG jednička to nemusela objevit, protože nemusela přemýšlet, jak tam dostat zásoby."

Dr. Jaimie Cusick - 01. dubna 2009 18:31

P3X-793 Projíždím informace, které mi nahrály do počítače. Moc potěšující to není, ale nadruhou stranu se k tomu druhému chrámu bude dostávat o něco lépe. Jestli tam ten blbej strom byl před pěti měsícema tak teď může bejt někde kdoví kde v prdeli Podívám se směrem k příkopu a docela dlouho na něj hledím. Vyruší mě až kroky plukovníka, který ke mě zamířil. Na malou chvíli se ho leknu, protože jsem na něj předtím nekoukal a ta jeho maska, no poněkud netradiční, ale když mu to vyhovuje tak proč né. Ještě jednou pročtu složku, abych si byl opravdu jistý a podom se postavím. Krátce se podívám na příkop a potom na plukovníka. "Věc se má asi takhle" Nechám zobrazit na monitoru letecký snímek obou chrámů a ukážu na čáru mezi nima. "Touto cestou se pujde lépe než doposud, není zde žádný porost, hlavně teda stromy ne, takže to nebude tak namáhavé. Skrz chrám se dá taky bez problému projít. To je teda ta lepší část... "Podle hlášení plukovníka O'Neilla, které je staré pět měsíců byl přes příkop spadlý kmen, po kterém se dostali na druhou stranu a dále pomocí lan a kotev přelezli stěnu" Počítač už není potřeba. Pokud si ho bude chtít plukovník pujčit klidně mu ho předám i s celou složkou. Podle mého názoru tam však víc věcí nenajde. "Podle mého názoru pane, je ten strom už na dně příkopu" Koukám se na plukovníka, protože by mě docela zajímalo co dál vymyslí. Tahat tu sondu do příkopu pujde asi těžko...

Capt. Matthew Jones - 01. dubna 2009 18:45

Matt junior one - před Chrámem Plukovníka si pozorně vyslechnu a musím říct, že s ním nesouhlasím. On je tu však "šéfem" a jeho se bude poslouchat, což je samozřejmě správně. Jeho rozhodnutí akceptuji a přijímám s důvěrou v jeho intuici a zdravý rozum. Vypadá na férového chlapa, jež ví co dělá a na chlapa s mnohaletou praxí a zkušeností. Párkrát si při tom otřu pot z čela; ta dvě slunce jsou opravdu protivná. Stále pálí a nadmíru hřejí a vlhký vzduch dodává více na nedýchatelnu. Nemohu říct, že bych byl nějak zvlášť vyčerpaný, co se fyzické stránky týče, ale stejně jako všichni okolo i já musím zhluboka a dlouze dýchat, abych do plic z tohohle hrozného, teplého a vlhkého vzduchu pochytil co nejvíce toho, jež mě ukojí. Věděl jsem, že můj návrh plukovník zamítne, ale stejně jsem to prostě navrhnout musel. Je to má povinnost a myslím, že by se to ode mne dalo i očekávat. Avšak nemohu plukovníkovi neodpovědět, než mě poplácá po rameni a ztratí se. "Rozumím, pane." Stručné, slušné a jasné. Sice s ním nesouhlasím, ale pochybuji, že kdybych mu vysvětlil proč jsem chtěl ten průzkum vlastně uskutečnit, stejně by to zamítl. A plně ho chápu. Není dobré se rozdělovat a měli bychom se držet po hromadě. Ale stejně si myslím, že průzkum by nebyl na škodu. Už jenom z důvodu toho, že sice, jak plukovník řekl, v džungli nezůstane nic dlouho na svém místě, ale na druhou stranu by nebylo špatné být nepříteli v zádech. Kdyby někdo byl za nějakým stromem v blízkosti deseti metrů, nebylo by na škodu ho zpozorovat (pokud by nezpozoroval dřív on vás, což by pro mě ale celkem neměl být problém, jakožto vojákovi s výcvikem na tichý pohyb, plížení a vše okolo toho, aby vás protivník nezpozoroval) z oné vzdálenosti například padesáti, či sta metrů a zneškodnit ho dříve, než on zraní, či dokonce zabije někoho z nás. Další věc je možnost nalezení čehokoli, ať už cesty, třeba i vesnice oněch mimozemšťanů s velkými mozky, kteří by tu podle všeho měli žít, atd, atd... Podle mého je kladů více než záporů, nu ale dobrá. "Plavání, šplhání a jiné vopičinky nejsou problém, pane. Akorát nevím, jak budete chtít přeplavat s tou sondou. Jediná možnost by byla udělat z místního dřeva cosi jako vor, na kterém by se převezla, pane." Ještě dodám k poznámce o šetření sil k plavání a šplhu. Poté se plukovník odebere k jednomu z naší výpravy, dalšímu a mimo mně také jedinému černochovi s počítačem. Jen co plukovník odejde, uchopím svou zbraň do polohy, kdy je schopna kdykoli ke střelbě a začnu chodit jen tak sem a tam okolo všech přítomných. Občas popojdu kousek dál, ale nevzdaluji se příliš daleko. Maximálně na pár metrů od skupiny, ale žádný průzkum. Čistě jenom hlídka. Nenasadil jsem ani nijak výrazné tempo. Přeci jen jsem také trochu unavený z toho funění a náročného kilometříku, ale i přesto, že chodím spíše lážo plážo hlemýždím krokem, chodím.

Deanna Daria Stoilov - 01. dubna 2009 19:51

P3X-793, před chrámem Zatímco se snažím chytit dech, kolem se rozpřede... no, na poměry naší skupinky se dá říct i "debata", jejíž téma se povětšinou točí kolem problému, jak se dostat na druhou stranu. "Ne, to si nemyslím..." zareaguji na slova té držkaté rusky "Totiž, chci říct, pokud ta rasa byla tak vyspělá, pak nepotřebovala na svou obranu vodní příkopy a kamenné zdi. Vsadím se o rybízový lízátko, že jak ten příkop, tak zeď udělal někdo, kdo přišel až PO původních stavitelích..." zamyslím se. Jak z logického, tak z historického hlediska by to dávalo smysl - ostatně podle toho, co jsme měla možnost prohlédnout si na snímcích na briefingu i podle toho, co vidím přímo na místě se dá odhadnout, že tady součinily přinejmenším dvě kultury. "Skoro to vypadá, jako by ta zeď měla čistě defensivní charakter... A pokud potřebovali někoho udržet VENKU, za ní, pak nepotřebovali mosty... ani jiný speciální zařízení, jak se dostat ven ušklíbnu se. Podívejte se, jak je to velký... takovýhle kompexy jsou schopný fungovat jako plně autonomní jednotky... Třeba jako CO bunkry. Mají pole, schopný uživit populaci, studně... Jako stavby v Yucatánu nebo ve středním Mexicu... A jestli se tou zdí a vodním příkopem zabezpečovali proti penetraci zvenku, je dost možné, že to bude plné pastí - v pozemské historii by bylo analogií víc než dost... A když už jsme u analogií, podobné kompelxy většinou měly únikovou chodbu, která by mohla ústit někde v okolí..."

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 01. dubna 2009 20:00

U brány Hvězdná brána se uzavřela a nastalo suché ticho. Tedy na pár vteřin. Major Grey pomalu obešel celý kamenný kruh naslouchajíce zvukům přírody. Pár minut je tu a už začíná být spocený. Sundal kšilt a přešel ke shromaždišti. Nevěnoval pozornost ostatním kteří mají své problémy ale spíše okolí a záležitosti okolo naskládání věcí na sondu. Mezitím začal plukovním svůj proslov ohledně cesty a chovaní při ní. Jako letuška před odletem… Pomalu dokráčel k ostatním ale zůstal opodál. Velitel skončil a nastala doba odchodu. Rick pomohl při skládání beden na kovový pojízdný prostředek ale stejně se tam vše nevešlo. Zařadil se tedy do zadní části konvoje jako krycí prostředek a při náznaku potíží se mohl kontaktovat přes vysílačku s velícím v čele konvoje. Nasadil zpět čapku a sluneční brýle, uchopil menší bednu která se už nevešla a volnou rukou se dotýkal své zbraně pověšené na vestě. Byl připraven vyrazit… Už hodinu šlapal bahnem, blátem,kdejakou louží a před sebou vyděl jen pozadí mladé slečny která se na něj netvářila zrovna pozitivně. Ostatně to on chápal. Nikdo se netvářil na armádu pozitivně. Neměl nic proti ní ale nechápal proč tu vlastně je. Může celý tým přivést snadno do nebezpečí, nedejbože zabít. Ale co. Co se stalo, stalo se. Musí si s tím poradit. Jako si musí poradit s tímto prostředím a překonat všelijaké překážky. Zažil už horší. Cesta se vlekla pomalu. Spíše stál než šel. Stačil si dojít i na „malou“ když konvoj nečekaně zastavil. Dusno ale bylo nesnesitelné. Bedna těžkla v rukou a nohy taktéž. I přes tyto nepříjemnosti stačil zachytit před pádem dívku před ním. Terén byl dosti ošidný. I ta hranatá pojízdná věc se málem překulila. Stále měl pocit že je cosi sleduje. Byl si téměř jist. Viděl jakýsi obrys v houští ale mohlo to být způsobeno tím nepříjemným vedrem a tlakem. U chrámu Konečně společenstvo malé sondy dorazilo k chrámu. Vyčerpáno, vysíleno a promočeno. Major Grey položil bednu na zem a svalil se na ní (posadil). Sundal kšilt a otřel spocené čelo. Přesto sledoval jedním okem okolní prales. Napil se vody z čutory a vrátil zpět do batohu. Vstal aby si blíže prohlédl kde to vlastně jsou. Moc ho to nezaujalo a posadil se zpět na bednu směrem od kud přišli. Poslední co by chtěl byla přepadovka do nechráněných zad. „Zatracenej prales..“ Brumlal si pro sebe a utíral mokré ruce o mokré kalhoty. Mezitím se za jeho osobu snažil plukovník dostat nějaké výsledky ohledně chrámu a proniknutí dovnitř. Jedním uchem naslouchal připomínkám civilistů a druhým rozhovor technika a velitele. Náhle se v křoví naproti němu cosi zalesklo a poté zašustilo. Rick ihned namířil P-90 na oné místo ale už jen slyšel slabé šustění jako když utíká vyplašená zvěř. Toto ale nebyl zvěř. Něco je sledovalo. „Plukovníku! Myslím že tu nejsme samy!“ Křikl za sebe ihned poté co bylo po všem…

Shawn Taylor - 01. dubna 2009 21:05

U brány Většina si DEET rozebrala, spokojena stojím za sondou a nasadím si na hlavu helmu a na oči brýle, nejdůležitější je chránit zrak. Je tu opravdu nesnesitelné horko…. Cítím jak se začínám potit, všechny ty vrstvy, co mám na sobě nechávám kde jsou. bude přeci jen lepší být zpocená než poškrábaná, nedej bože dostat infekci a umřít v tomhle pekle… Začneme postupovat ku předu, rozhlížím se kolem a děkuji všem těm před sondou jak pěkně čistí cestu, porost je opravdu vysoký a především stromy, liány a vše tvořící tuhle odpornou část této planety se cpou naprosto všude a je téměř nemožné jew vysekat tak aby se nám šlo lépe. Nepřemýšlím o tom jak si zpříjemnit cestu, i když mě toho napadá dost, téměř po každých deseti minutách věnuji svému tělu vláhu v podobě pár malých loků vody s příměsí hořčíku. prales Většina z nás přemýšlí, jsou tiší a tím nechávají zvuky horší než od nejlepšího zvukaře hororů proniknout až do uší našich. Rozhlížím se možná trochu vystrašeně, ale se zbraní pevně v rukách. Jsem připravená střílet, jsem připravena jednat, pud sebezáchovy je větší než neodmyslitelný pocit, že domů se sice vrátíme všichni, ale mnozí v penále pro patologa. Rozhlédnu se po květeně a na zemi vidím mnoho květů, překrásných květů, ale také si všimnu bahna odporného bahna, které olizuje mé ještě před chvilkou naleštěné botičky. “Do hajzlu…“ poznamenám, když vidím tu spoušť na botách a když se narovnám a podívám před sebe čeká mě srážka. Kus zlomené tlusté větve mi narazí do ramene. Syknu bolestí a snad i slza vytryskne z mých očí. koukej před sebe ne na své boty, takhle umírá nejvíce lidí…… krávo….!!! Nepozorností!!! Zuřím na sebe a vlastně si přeji, aby rameno bolelo jako čert, znamenalo by to jen modřinu, nebyla to zase taková rána, ale dost veliká na to, abych opět dávala pozor. Úroveň bahna na cestě se zvětšovala a tak dosáhla na některých místech až kolen. Dávám pozor na krosnu, aby se příliš nenamočila, je sice vodovzdorná a vodotěsná, ale nemusí být zasraná jako prase, stačí, když jako dobytek vypadám já. Dál se rozhlížím a sleduji každé mihnutí, vše co by mělo něco společného s útokem, nebo nesnázemi. u chrámu Po nějaké době dojde naše šestka za sondou ty v předu. Naskytne se mi nevídaný pohled, krásný a přitom trochu odstrašující. Prohlédnu si ostatní a i na nich vidím známky zmoženosti a zejména náročnosti cesty. Sundám si krosnu a opřu ji a kmen jednoho ze stromů, již ze zvyku nohou přišlápnu jednu přezku, aby se mi krosna neztratila nebo lépe řečeno, aby ji nějaký nenechavka neodcizil. Brýle na očích, které dokonale kryjí celý okruh očí přesunu na helmu. Je to trochu komické bahno na mé tváři je všude, jen čistá místa u očí ukazují přesně brýle. Poslouchám plukovníka a vlastně všechny kdo mluvili nebo mluví. Hmm…. A kdo se tam vůbec chce dostat? Bude tam vlhko, zatuchlina, smrad a spousta plísní enormně mnoho bakterií…. Ale pravda, všude lépe než zde, tady kde vyleze něco z lesa, mi do toho vystřílíme zásobníky ono se to zasměje a pak nás to všechny sežere…. Nápady jako prohlédnout okolí mi připadají scestné, a jak vidno nejsem sama. Pak jsem zaslechla něco o sondě SG1, pravdou je, že to měli jednodušší, žádnou neměli. A nakonec ten sakra dlouhý monolog té zrzky…. Jestli nás chtěla ohromit nepovedlo se….mluví to o její sečtělosti, nikoli inteligenci… ale dle chápavých ksichtů kolem jí to snědli tedy své místo obstála více než dobře… Už se chystám ve chvíli klidu říci, že kdokoli má nějaké povrchová ranění jako škrábanec, aby se dostavil, a pak další nezbytně nutné rady pro civilisty ohledně tekutin atd… začne mlet cosi ten major. Jistěže tu nejsme samy…. Jistěže ne….. to vše co je kolem má oči… s tím musí každý voják počítat, ale dokud něco nevyběhne nebo mu s mlasknutím neurve palici, nehodlám tomu věnovat pozornost…. Otočím se k ostatním a jen si odkašlu, přešla mě chuť cokoli říci, tak doufám, že ostatní napadne při pohledu na mě něco. aaa… doktorka… mám škrábanec chtělo by to přetřít desinfekcí, nebo aaa doktorka… cítím se unaveně dal bych si něco povzbuzujícího…. Nebo cokoli jiného… každý ví, že nejvíce hrdinů je hřbitově…!!!! Skoro hypnotizuji okolí a pozvednu jedno obočí, přičemž si promasíruji sakra bolavé rameno.

Col. Jeremy Crosswell - 01. dubna 2009 21:53

U chrámu Lidé v jednotce se zřejmě nestarají jen o své bolavé tělo, ale i o náš velký problém. Nevím, co je k tomu nutí, jestli to, že se chtějí do chrámu dostat, nebo že chtějí vypadat dobře. Nebo že chtějí prostě něco dělal. Vždyť normální člověk by to nechal na pár lidech, kteří to všechno odmakají. Je to divné. Nejdříve promluví jediný Rus v téhle jednotce. Nemohl jsem si nevšimnout, že se už od začátku netěší zrovna moc velkou oblíbeností. No, já taky kdysi nebyl nadšený, když jsem musel spolupracovat se spetsnaz, ale tohle je přeci jen něco jiného. Snad se naučí jí brát takovou, jaká je a nebudou za ní pořád sledovat srp a kladivo. Důležité je, že se Ruska trefila do černého a kdyby měla trochu prostoru a hlavně pozornosti, možná by její myšlenkový pochod pokračoval a dalo by se z toho něco vytřískat. Než se k tomu však stačím vyjádřit, nebo než vůbec někdo stačí něco říct, skočí do řeči náš nejmladší člen. Dobrá, možná je superinteligentní dítě a i zní by se mohli dostat nějaké informace, jenže to co říká je naprosto zbytečné. Možná v základu byla nějaká myšlenka, nějaký nápad, jenže to by to nesmělo být obaleno v hromadě zbytečných slov. „Až zase začnete myslet, pořádně se zamyslete nad tím, co říkáte...“ Jsem otočený k mladé dívce Stoilové, takže nebylo třeba ani říkat jméno, každý pochopí, komu to je určeno. Chápu, jste mladá, nezkušená a tohle není žádná školní debata. Mě nezajímají nějaké bláboly ohledně toho, k čemu to sloužilo, kdo to postavil, nebo kde to je podobné. Takové kecy si můžete nechat pro své kolegy, nebo do hlášení. Mě zajímá, jak se dostat dovnitř, takže pokud nedokážete říct, že by mohla být v okolí nějaká úniková chodba bez všech těch žvástů, raději držte hubu.“ Na tu dívku nejsem naštvaný, vůbec ne, jen mě štve, když se někdo nedokáže pořádně vymáčknout. Já jsem voják, ne turista. Zřejmě nedokážu ocenit fakt, že uvnitř můžou být pasti, když se nejdříve potřebuji vůbec dostat dovnitř. Dál už se o dívku nestarám a otočím se na Rusku. „Vy se jmenujete Volkova, že? Myslím, že se na něc....“ Má další slova přeruší, doslova, výkřik majora. Instinktivně beru zbraň do ruky a točím se jeho směrem. Jsem v plné pohotovosti, do té doby, než si vlastně uvědomím, co major říkal. Zbraň zase pustím, nechám ji volně na řemenu ležící na hrudi a jen zakroutím hlavou. „To si tady nemyslí nikdo majore. Pokud vás to znervózňuje, můžete jít blíže k ostatním... Případně nevystřílejte celý zásobník.“ Křiknu na majora, vydechnu a z čirého zoufalství vytřeštěně sleduji zem pod sebou. „Bože za co mě trestáš....“ Řeknu téměř bezhlasně, opět se narovnám a vrátím se zpět k tomu, co jsem chtěl říct Volkové. „Tedy než jsem byl přerušen.... Dobrý nápad, podíváme se po nějakém vnějším technickém zařízení. Ten most nemá cenu hledat, snímky nic neukazují.“ Ohlédnu se po mladičké Stoilové. „A mrknem i po nějaké únikové chodbě... Dodám, aby nebylo ukřivděno nikomu. Každý se přeci snažil. Rozhlédnu se po okolí, všude kolem nás je jen prales a žádná stopa po ničem nezvyklém. Vypadá to, že bude opravdu potřeba průzkum a já už moc dobře vím, kdo ho uskuteční. „Jonesi. Vemte sebou někoho a porozhlédněte se po okolí po nějakém zařízení, patřící chrámu, které by nám nějak usnadnilo přístup dovnitř. A taky se podívejte, jestli není někde zarostlý únikový tunel.“ Doufám, že nebude hledat opravdu tunel, ale spíš nějaký malý otvor, nebo zarostlý dekl, připomínající kanál na silnici. „Držte se neustále na přijmu...“ Nejsem si jistý, jestli budou stačit dva lidi na průzkum, ale představa, že se všichni rozlezeme do všech světových stran, se mi nelíbí. Vyšlu další lidi, pokud to Jonesovi bude dlouho trvat.

Světlana Volkova - 01. dubna 2009 22:19

Naprostá ignorace. Ještě chvíli na černocha koukám, jestli mu dojde, že jsem mluvila i na něj, nebo má opravdu tak blízko k opici (když už je jí podobný) - ale zjevně se rozhodl, že mu nestojím za pozornost. Zkřivím rty, a když na snímcích uvidím jen zelený prales a nic víc, kecnu si zpět na svůj kořen. Nechápu, jaký má moje přítomnost význam. Počkat, neříkala jsem to už? Ano, každou chvíli se najde něco, co mě jen utvrzuje v tom, že tu nemám co dělat. V jižních civilizacích se nevyznám, pralesy jsem neměla ráda a teď je naprosto nenávidím a navíc je tu opět ten malý detail, že moje slovo evidentně nemá takovou váhu jako to americké. Bohužel, jediný, kdo mě vezme na vědomí, je ta zrzavá žába. Kecy, kecy, kecy. Momentálně nejsem naladěna jako vědec, momentálně před sebou mám překážku a musím ji překonat, ne kolem toho tlachat. Nehledě na to, že v podstatě jediná důležitá informace byl ten vchod. A to jsem taky řekla, jen jsem to neokecávala. Ale jestli se všichni rozhodli mi kvůli mé národnosti házet klacky pod nohy, můžu je ujistit, že já jim ty nohy potom zpřelámu. Mezitím ať dočkají času jako husa pekáče. Přemýšlím, jestli holce něco odseknout, třeba cosi o tom, že jestli chce, klidně si může zaplavat a my budeme doufat, že její tělo odvede pozornost a my se dostaneme na druhou stranu v klidu, jenže přeruší mě plukovník. Británie boduje. Díky bohům, že ve velení není Američan, ale za každou cenu nestranný Anglán. I když dal potom zapravdu i jí, nic to nemění na tom, že mě opravdu upřímně potěšilo, jak ji hezky setřel. Neubráním se úšklebku. Když někdo vykřikne, taky se automaticky chápu zbraně, ale jelikož zatím nikdo smrtelně nechroptí a neozývá se střelba, zase se uvolním. Debil. Nejsme sami, je tu toho plno. Jen ať se podívá na náš "tým", někteří by si zasloužili kulku do hlavy víc než cokoli, co je v tomhle pralese. S povzdechem se znovu opřu o kmen. I když jsem si právě užila své malé vítězství, asi nemá cenu nic moc říkat, i když mě samozřejmě napadá spousta uštěpačných poznámek. Je až s podivem, že se tak krotím. Ale ještě nějaká debilní poznámka nebo něco podobného...

Dr. Jaimie Cusick - 02. dubna 2009 15:22

P3X-793 - u chrámu Tiše stojím s počítačem v ruce a koukám na plukovníka, který si chvíli prohlíží snímky. Už mě docela brní ruka, ale zase to není nic co by se nedalo vydržet. Tak trochu se zasměju nad vtípkem toho míšence a potom se podívám na Rusku, která začne mluvit o transportním zařízení. Už jsem se chystal na odpověď, ale ta mladší Ruska začne mluvit o historii chrámu, která je poněkud nezajímavá a všechno to ukončí major, který něco uvidí v lese a začne tam mířit. Podívám se tím směrem, kde něco viděl, ale zbraň nevytahuju. Sice to je chyba, ale je tu dost lidí na to, aby to zneškodnili. Bohužel jde o planý poplach. Zpátky se otočím na plukovníka a čekám na nějakou odpověď. Bohužel veškeré moje snažení vyšumělo a po získání informací už počítač není potřebný. Prosím... Otočim se a přejdu k sondě, kde se zase posadím do jejího stínu a vypnu letecké snímky. Už tě asi nebudeme potřebovat Promluvim v duchu k počítači a vypnu i hlášení, které jsem četl pro získání informací. Se zájmem pozoruju ostatní a poslochám každé slovo. Pochybuju o tom, že tady bude nějaké transportní zařízení do chrámu. Samotný chrám nevypadá technologicky vyspěle. Krátce se podívám na míšence a potom i ostatní, protože by mě docela zajímalo koho si z vojáků schopných jít na průzkum vybere. Asi si zahraju karty Ušklíbnu se a podívám se logo SGC, které je na počítači...

Deanna Daria Stoilov - 02. dubna 2009 17:42

P3X-793 - u chrámu Po plukovníkových slovech se jen zhluboka nadechnu a potichu napočítám do deseti. Počkám, až domluví a mezitím si v hlavě přerovnám fakta tak, abych byla schopna mluvit o něco stručněji. "Thor byl Asgard, a v hlášení o Cimmerii stálo, že ono ochranné zařízení, o kterém madam Volkova mluvila, bylo v těsné blízkosti Brány, a že je to běžná praxe. Nemyslím, že je důvod se domnívat, že P3X-793 patří mezi chráněné planety - pokud ano, s nejvyšší pravděpodobností bychom to zjistili už u Brány," dokončím svůj výklad, a na okamžik zaváhám, než dodám: "Mimoto, pane Croswelle, nejsem jeden z vašich vojíčků, takže pokud na mě chcete být stejně hrubý jako na ně, nedivte se, že Vám to budu oplácet stejnou mincí. Pokud Vám tenhle obchod přijde fér, pak to považuji za vyřízené... A pokud ne, tak si propříště odpusťte výrazy jako "držet hubu", když se mnou mluvíte, comprendens?!" prohlásím s líbezným úsměvem a k plukovníkovi se otočím zády, abych dala najevo, že pro mne debata skončila.

Světlana Volkova - 02. dubna 2009 18:00

Chtěla jsem mlčet, ale copak to tu jde? Opět ze mě dělá debila, což bytostně nesnáším - kdo by to taky rád měl. Snad jen tomu, kdo to nepochopí, by to nevadilo. "Já taky netvrdila, že tu má být přímo to Kladivo," zavrčím, protože ona prostě musí rozumovat a mít ve vědomostech navrch, i kdyby já nevím co. Nemyslím si, že bych byla takový beznadějný případ, co se inteligence týče, jinak bych tu nebyla jako vědec. "A to, že se bratříčkuješ s Jacksonem, ti nedává právo štěkat na někoho, kdo tu bude chránit prdel, až si tě vyhlídne něco, co tu žije, protože jako jediná nebudeš zticha a budeš si chtít chudinku netvůru pohladit." Baret by se jistě uměl bránit sám, ale tak nějak mě to rozčiluje - není to idiot jako jiní velitelé, což opravdu umím ocenit. Tedy, zatím se tak nechoval. A ona, která ví kulový o venkovním světě - a co teprve o světě mnohokrát drsnějším než na Zemi - bude akorát držkovat. "A výraz držet hubu to vystihl naprosto přesně. Takže pokud ji držet nebudeš, pokud nebudeš mít co říct k věci - to znamená řešení situace - tak ti ji rozbiju. Comprendens?" zakončím to taky s úsměvem, ale ten můj rozhodně není milý, je to vzteklý, zlý úsměv, protože oči mám naprosto chladné.

Cpt. Jack Austin - 02. dubna 2009 18:23

U chrámu Pohlédnu na croswella a vyslechnu jeho proslov. Při jeho proslovu se pomalu k němu přesunu a když domluví. Plukovníku mohl by jste k ženskému pohlaví nebýt tak přísný a to ať drží hubu jste si mohl odpustit.Kde pak máte slušné vychování? Co pak takhle se v británii chováte k ženám ?Určitě ne.Ona tu jen dělá svou práci tak jí prosím nerušte. Ona se na to určitě musí soustředit.A to co říká asi potřebujeme vědět. A když to všem říká tak jí neposlouchejte nebo je tak složité jí neposlouchat? TAkže by jste se k ní mohl chovat slušněji kouknu na deannu a následně se rozhlédnu po okolí.

Deanna Daria Stoilov - 02. dubna 2009 18:32

P3X-793 - u chrámu Jako vždy, když jsem na nejvyšší míru rozzlobená, aniž bych uvažovala, vyletí ze mě v mateřštině: "Ja sprašu, kakda ja budu chatít Vaše uznanije," -kupodivu, narozdíl od toho, že uvnitř bublám vzteky, hovořím poměrně klidně; pak však, jako bych si uvědomila jak nespolečensky se chovám, užívajíc řeč, jíž nerozumí všichni, přejdu zpátky do angličtiny: "Navíc jsem nemluvila o Thorově kladivu, ale o obelisku, kterým Asgardi označují planetu jako chráněnou. To není to samé," dokončím už kousavě. "Pokud Vás něco rozčílí tak snadno, že hned vyhrožujete fyzickým násilím, pravděpodobně trpíte nadbytkem testosteronu; s tím Vám ale já nepomůžu, to budete muset za doktorkou," ušklíbnu se a dál si běsnící Rusky nevšímám.

Capt. Matthew Jones - 02. dubna 2009 18:38

Matt junior one - průzkum?! Stále a stále pomalu obcházím okolo naší skupinky, která se právě rozmýšlí co dál. Osobně spíše chodím proto, abych nezlenivěl, případně aby mi neztvrdli nohy, kdybych si sednul. Také by se mohlo stát, že už by se mi nechtělo, jak bych si ve zdejším příšerném klimatu zvykl na lehárko. Avšak vypadá to celkem věruhodně a celkem i vojensky jako normální hlídkování. Nejprve spustí jedna ze zdejších dívek, žen, ihned attakována plukovníkem, načež se do toho přidá i další, nejspíš ona jediná Ruska. Také major křikne, že zahlédl cosi v křoví, a že nejsme sami. Plukovník ho "setře" jako špínu z dřezu, ale nejprve i já zareaguji na podmět majora a reflexivně se otočím k onomu křoví. Když tam však nic nespatřím, jenom se otočím a pokračuji ve své činnosti. Slova obou žen nejspíše u plukovníka zanechala nějaký podnět, protože nakonec plukovník stejně dal na má slova ohledně průzkumu a nakonec mě na něj i vyslal. Ale protože jsem pouhý voják, nemám tu žádný vliv a plukovník to potřebuje nejdříve slyšet od těch mozkoven, aby se pak potvrdilo to co říkám, tak má slova a zkušenost zde neznamenají nic. Když plukovník řekne, abych si vzal někoho s sebou, nejdříve se zarazím, protože jsem si myslel, že on tu velí, a že on bude rozhodovat kdo půjde na případnou sebevraždu, čímž se pouhý průzkum může stát, a ne, že mu bude jedno kdo půjde. Ale což, ať je po jeho. Pohledem si přejedu celou skupinu a opravdu nevím, koho bych si tak mněl vybrat. Nikdo nevypadá, že by se mu chtělo, tož teprve pak ti, jež už sedí. Představa, že by se měli zvedat v tomhle horku z jejich nového pohodlíčka, je podle mého v jejich hlavách nepředstavitelná. Civilisty si brát nebudu, nemělo by to význam, to už bych mohl jít sám, navíc pak kdybych měl vzít například Rusku. Nejspíš by mě zapíchla hned za prvním rohem. Vypadá dosti nabroušeně. Hippies by nejspíše nezavřela za celý náš průzkum pusu, nebo by se snad i ztratila, což také nepřipadá v úvahu. Nezbývá, než dát šanci dobrovolníkům. "Ok, pane. Hned jsem věděl, že to není špatný nápad, pane. Musím připomenout, že to byl původně můj nápad, který nekompromisně zavrhnul a teď ho podporuje, čím samozřejmě odpovím plukovníkovi ze slušnosti a vojenské kázně na rozkaz. Poté se otočím k ostatním - jeden z nich má možnost získat lístek "do nebe", aneb průzkum s mojí maličkostí... "Hlásí se snad někdo dobrovolně? Nerad bych tu někoho přemlouval, lidi! Takže pokud se někdo hlásí, rád ho uvítám!" Kývnu ke všem hlavou a vyčkám, zda-li se někdo přihlásí dobrovolně. Kousek poodstoupím, abych se ihned mohl vydat na průzkum, hned jak se někdo přihlásí a samozřejmě, aby mě lépe viděli.

Col. Jeremy Crosswell - 02. dubna 2009 19:42

U chrámu Člověk je opravdu naivní, když si myslí, že všechno bude klapat aspoň pár minut. Tady to nevydrží ani pár vteřin. Vojáci dělají, co se jim řekne. Dělají to s ochotou a profesionálně, takže si na ně stěžovat nemůžu, samozřejmě všechno zlo pochází z řad civilistů. Já nikdy neměl rád, když musel někoho zachraňovat, o to je horší, že tihle civilové jsou v mé jednotce. Jakmile jsem se postaral o záležitost s průzkumem, chtěl jsem se vrhnout na další krok, bohužel mi kvůli drzosti jisté osoby nebylo přáno. Svým chováním mě dívka neuvěřitelně dopálila. Nejsem zvyklý na ne a už vůbec ne na drzé chování. Natož na usmrkance. Už mám slova na jazyku, cítím, že nejspíše budu křičet, ovšem všechno vyjde naprázdno, jelikož dívku převezme Ruska. Chvíli na sebe štěkají, výsledkem je, že i ta nejmenší část ve mně, která tajně doufala, že se děvče uklidní, změnila názor. „Klid Volkova...“ Nešlo mi o to, aby se Ruska uklidnila, jednoduše jsem musel vstoupit ,pomalu, do jejich diskuze. Bohužel jsou zde nevyřízené účty. Aniž bych cokoliv řekl, přistoupím k Stoilové a ubalím ji facku, div se z toho neposadí na zádek. Nezajímala mě síla, ani fakt, že mezi fackou rozčíleného rodiče a elitního vojáka je krapet rozdíl. „Příště to bude pěst.... Jestli si Stoilová myslíte, že jste ve škole a můžete si na kohokoliv otevírat hubu, jenom proto, že jste tak úžasné chytrá, tak vám můžu na rovinu říct, že je mi vaše hyperinteligence naprosto u prdele.. Nevím, na co jste tam u vás zvyklá, ale TADY jste v MÉ jednotce a jste MÝM členem, takže budete dělat to, co vám řeknu. A jestli se nadále chcete chovat jako nafoukaný spratek, tak se k vám taky tak budu chovat.“ Na chvíli se odmlčím. Původně jsem si myslet, že to v klidu nevyřeším, takže mě dost překvapilo, když jsem se přistihl, že je tohle pro mě jen další velitelská povinnost, která si nezaslouží moc pozornosti. „Kdybych nevěděl, že by návrat na základnu byl příliš nebezpečný, nejraději bych vás poslal zpět domů. Takže teď mi zmizíte z očí a nechci o vás, do té doby než vstoupíme do chrámu, vůbec slyšet.“ Já určuji, kdy je diskuze u konce a tímto právě skončilo. Nechám Stoilovou být a aniž bych na ni znovu pohlédl, otočím se na kapitána Austina. Divím se, že hodnost kapitána vůbec dostal. „A vy nebuďte drzý. Tady nejsme na žádném čajovém dýchánku o páté, tohle je vojenská operace, kde já jsem velící, takže si příště ušetřete kecy ohledně toho, co musím, nebo nemusím, nebo ponesete následky. A jestli jste takový mekáč....“ Jen nad tím mávnu rukou a ukážu mu, aby se odporoučil dál ode mě. Začíná mě to tady opravdu rozčilovat, jestli se lidé zde nesrovnají do latě sami, budeme muset nasadit poněkud tvrdší metody. A to by pak byl jen zlý plukovník a zlejší plukovník.

Světlana Volkova - 02. dubna 2009 20:07

Začíná mě svrbět pěst. Nějakej pošahanej Amík, kterej má navíc nižší hodnost, se opovažuje takhle vyjet na velitele. Navíc po tom, co se do něj pustila i civilistka. Nestačím se divit, a kdybych toho byla schopna, začala bych Bareta i litovat. Ten ještě zkusí. A já asi koneckonců taky. Protože pak přijde to nejhorší, co v téhle chvíli přijít mohlo. Ta děvka spustí rusky! Vymrštím se - tohle je poslední kapka. Vzala mi i to poslední, co jsem tu měla. Svou milovanou mateřštinu, kterou ona kurví jen tím, že ji vypouští z té své nevymáchané huby. To, co mele pak, neposlouchám. Jediné, co mě zarazí (a to jen díky podvědomí, díky tomu, že jsem přepnula na vojácký mód), je Baretův hlas. Koneckonců, je to i jeho boj. Sice se neuklidním, ale přinejmenším ho nechám, aby něco řekl nebo udělal. Poslední šance, ty zrzavá krávo. Jestli tě nezachrání, hodím tě do tý vody! Zůstanu jako opařená. Vlepil jí! V očích mi zaplanou zlostně potěšené ohníčky, vycením zuby doopravdy jako vlčice. "Asi jsem se zamilovala," uchechtnu se. Plukovník boduje na celé čáře a je rozkošnej, když velitelsky zuří. Asi mám pro ty colonely slabost - anebo je to tím adrenalinem. Sleduju to divadlo, ale mnohem víc jeho hlavní mužskou roli. Už vím, s kým si budu stoprocentně rozumět. Tou fackou u mě neskutečně stoupl v ceně. Před takovým velitelem v rámci možností sklopím hrdou hlavu, protože tenhle si to zaslouží - na rozdíl od většiny tu svou hodnost nemá jen našitou na uniformě. Trochu se uvolním, protože o drzounku a debila se postaral on. Po chvíli zase skončím na "svém" kořeni. Tím vytočením se ze mě únava spadla jako balvan. Snad mi to vydrží. "No tak kdo s ním půjde? Já vím, že to skoro nebylo přes to ječení slyšet..." ozvu se s viditelně lepší náladou, ale to mé štěstí je značně krvelačné a škodolibé.

Deanna Daria Stoilov - 02. dubna 2009 20:20

P3X-793 - u chrámu Ač je to zvláštní, facku v duchu ustojím mnohem lépe než následné plukovníkovy kecy. "Rozmazlená?! Nafoukaná?! Já jsem se zatraceně neprosila, abych tu mohla být...!" Reakce je okamžitá: přestanu se ovládat. Pohár přetekl, hranice byla přestoupena a za touhle poslední pojistkou už rozumové důvody pro cokoli nemají nejmenší šanci. Pomalu otočím hlavu a plukovníkovi věnuji paradoxně pobavený pohled svých zelených, skoro kočičích očí: "Pane, zmizet Vám z očí, pane!! Rozkaz, pane!!" odseknu, rázně, s grácií a samozřejmostí jako bych to dělala odmalička (a koneckonců jsem to odmalička dělala; než jsem přišla na to, že je to armáda, kdo mi neustále tátu odvádí někam pryč, byla to moje nejoblíbenější hra) zasalutuji... A rozběhnu se zpátky do pralesa, kde během chvilky zmizím mezi stromy.

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 02. dubna 2009 20:52

U chrámu Tak to by bylo. Jednou chtěl říci něco chytrého a byl utlačen. „No jo jako doma“ Uchechtl se pro sebe tak aby to nebylo slyšet a dál se věnoval pohledu do houští. Sledoval bedlivěji než před tím poněvadž si byl jist že tam opravdu něco je a sleduje ho to. Držel svou zbraň pevně v rukou a cítil pot. Jeho pot..možná pot ostatních ale dalo se to předpokládat…bylo vedro. Protáhl si krku a naslouchal dál rozhovorům ostatních. Nejdříve Jones chtěl jít na hlídku a teď sháněl lidi. Poté dvě rusky ve výměně názorů…opravdu zajímavé. Major se nechtěl do ničeho zapojovat protože by to určitě schytal také. Jen tiše seděl a sledoval okolní prales a naslouchal. Prásk!!...ozvalo se za jeho zády. Prudce se otočil Mladá dívka dostala facku od velitele. Nečekal to ale nedělal nic. Jen tiše sledoval a sledoval a sledoval jak ta dívka proběhla kolem něco mezi stromy zpět do pralesa. „Co to?“ Jen udiveně zíral a byl donucen vstát a tázavě pohlédnout na plukovníka. Ten jen přikývl… Rick Grey na nic nečekal a vyběhl za mladou civilistkou do hustého temného pralesa…

Dr. Jaimie Cusick - 02. dubna 2009 21:34

P3X-793 - u chrámu Z mého pozorování ostatních mě vyruší mladá Ruska, která se začne vztekat a začne tu něco vysvětlovat. Je sice fain, že si tu takto vyměńují názory, ale přijde mi to trochu zbytečné. Prstama poklepávám po okraji počitače a koukám hlavně na plukovníka, protože jeho reakce mě zajímá asi nejvíc. Ještě předtím však promluví starší ruska. Nad jejíma slovama jenom souhlasně pokyvuju. Nechápu jak mohli na misi poslat dítě Ještě pořád není dospělá a divím se, že jí sem poslali, může být sebe víc inteligentní, ale zkušenosti má nulové. Podívám se do počítače a několika kliknutím ho vypnu. Upevním si ho zase na záda a pomalu se postavím. Kdyby to bylo rychleji asi tady sebou seknu a doktorka by aspoň měla práci, ale tohle opravdu v plánu nemám. Ou, tak tohle jsem nečekal Podívám se na plukovníka, který právě ubalil mladé rusce a ona jako správné rozmazlené dítě utíká do lesa. Dělal jsem to taky jako malý když jsem byl navztekaný. Krátce se podívám na Matthewua a potom na plukovníka. "Hlásím se dobrovolně pane!" Řeknu směrem k plukovníkovi, ale i k Matthewuovi. Poté chytnu zbraň a přejdu k němu připraven vyrazit do pralesa...

Cpt. Jack Austin - 02. dubna 2009 21:54

U chrámu Když dá plukovník facku deanně tak stojím,ale jsem docela rozčilený ale nezasáhnu tak mu řeknu Plukovníku to jste udělat nemusel Jdu k deanne ,ale ta uteče pryč.Tak koukám tam kam běží. Chci už něco plukovníkovi říct ale v tom se za ní rozeběhne major Grey tak nic neřeknu. Kouknu po přítomných To nás tady teda zbylo Kouknu na Plukovníka Plukovníku omlouvám se vám že jsem na vás vyjel.. Doufám že mou omluvu příjme.Přesunu se znovu k sondě,ze které si vezmu láhev chlazené vody.Láhev otevřu a napiju se z ní.Sednu si do stínu sondy.Když si sedám tak se rozhlédnu,nic zvláštního se v okolí neděje. Kouknu na 4,kterou mám připnutou k taktické vestě.Kouknu na rusku a pak na chrám a přemýšlím jak se tam dá dostat.Po chvilce přemýšlení vstanu a dojdu k Plukovníkovi Pane mohu jít na průzkum okolo chrámu

Capt. Matthew Jones - 02. dubna 2009 23:00

Matt junior one - černošské duo! Stojím opodál a vyčkávám, zda-li se někdo ozve a dobrovolně přihlásí. Avšak vypadá to, že ostatní tu mají daleko lepší a sice úplně jinou a nejspíš důležitější věc na práci - sledování onoho vystoupení dvou žen, do kterého vstupuje plukovník. Hádka dokonce vyústí, či spíše skončí tím, že plukovník jedné z těch žen ubalí pořádnýho lepana. Vyvalím oči z důlků a napnu je na šťopkách. Chvíli jen tak nehybně stojím a nemohu uvěřit svým očím. Zavrtím párkrát hlavou, abych se přesvědčil, zda-li nemám zamlžené oči, či halucinace, ale když zjistím že ne, pouze sebou lehce cuknu, jakoby ta facka strefila i mně. Stoilová, či jak se vlastně jmenuje, odběhne kamsi do lesa, kam se za ní ihned vydá major Grey. Chvíli tam ještě stojím jako z kamene, či opařený a skoro bych už zapomněl na svůj úkol. Ale ničemu se tady nesmíte divit, protože po tomhle, co se tu právě stalo, je to tu hotový Kocourkov. Od téhle chvíle už zde můžete očekávat cokoli. Tady už mne snad nic nepřekvapí. V téhle opravdu velmi zvláštní a výjimečné jednotce SG je opravdu mnoho povedených lidí, jež spolu ani nedokážou vyjít. A to jsme teprve na první misi. Ale což, pokud to takhle půjde dál, odhaduji, že další mise se nás dožije sotva polovina, jestli ne méně a za pár týdnu budu procházet branou jako jedináček a jediný zbylí pozůstalí po nebožtících z oné slavné SG-13. Ale plukovník se zdá být jako rázný muž, jež si dokáže vydobýt respekt a poslušnost. Sic svými metodami, ale přece. Kdyby nebyli účinné, asi by nebyl tam, kde právě je. Z mého udiveného pohledu mě vyruší jakési: ,,hlásím se dobrovolně´´. Což mě zarazí a ihned zase začnu registrovat okolí a odběhnuté ženy si už nevšímám a nemyslím na to. No výborně... Taky černej... to bychom si mohli celkem rozumět.. To beru... Prohlédnu si černocha pozorně a změřím si ho pohledem. Poté ke mě přejde a já kývnutím na plukovníka naznačím, že jsem OK, a že vyrážíme. "Zdravím, vojáku, já jsem Matthew Jones.... ale říkej mi Matte, na hodnost nehleď..." Navážu konverzaci a společně s černým postupuji směrem do džungle. Sice se sem tam kouknu po černochovi, ale především a hlavně soustřeďuji svou pozornost na hledání čehosi, co by zdánlivě mohlo připomínat nějakou šachtu, tunel, víko od tunelu, ale vůbec cokoli, co normálně do pralesa nepatří. Vše nenormální, i když to je na téhle planetě téměř všechno, včetně naší jednotky, která speciálně. Snažím se také dávat pozor na cestu před sebe i kolem nás, aby nás něco nepřekvapilo nepřipravené. Zbraň tisku pevně v ruce a jsem připraven naládovat olovem kdykoli a cokoli vše, jež se mi nebude zdát jako „kamarád“ a klidně mu dopřeji i přídavek, posléze hlavní chod po předkrmu.

Dr. Jaimie Cusick - 03. dubna 2009 12:40

P3X-793 - průzkum Chvíli tam postávám a čekám dokud mi plukovník nedá svolení vyrazit s kapitánem do pralesa. Na jeho slova souhlasně kývnu a vypravím se za kapitánem. Něco v nepořádku? Neunikne mi pohled kapitána. Prohlíží si mě jako bych byl nějaký přízrak. Pokusím se o úsměv, ale vzhledem k situaci, která tu panuje to nejde moc dobře. Přesto jsem rád, že můžu jít, protože by se mi teď nechtělo řešit co se bude dít s tou holkou. O její účasti začínám pochybovat každou minutou. Být plukovníkem tak jí i s hlídkou pošlu k bráně a domů. Daniel to asi taky nemá v hlavě srovnaný když sem posílá právě jí. Co s tím člověk nadělá Až po delší době přemýšlení si uvědomím, že jdu s rukama svěšenýma podél těla a vůbec nedržím zbraň. Jsem rád, že si toho kapitán nevšiml, protože by to asi nebylo zrovna předpisové chování. Chytnu P-90 a stejně mířim do země. Občas se podívám kam šlapu, protože bych nechtěl někde zapadnout jako předtím se sodnou. "Ano pane!" Vypadne ze mě automaticky a potom se usměju. "Teda Matte" Po několika krocích už není vidět naše odpočívadlo a prales nás pohltí. Zvuky tady jsou intenzivnější a vůbec to není příjemný. Občas zamířím do džungle, ale je to naprázdno, protože se mi jenom něco zdálo. Začnu se rozhlížet stejně jako Matt a hledám nějaké zařízení nebo tunel, který by nás dopravil na druhou stranu. I když o tunelu tak blízko vodního příkopu pochybuju. Musel by být hodně prudký a ještě stavět pro sondu jeřáb to už by byl asi opravdu konec. "Jo jinak já jsem doktor desátník Jamie Cusick, prostě jenom Jamie" Hlavně mi neříkej vojáku! Doplním ještě v duchu, protože to oslovení, které předtím řekl se mi moc nelíbilo. Sice jsem voják, ale i tak mám radši hodnost nebo doktora, no a nejradši samozřejmě jméno...

pfc. Samuel Kisch - 03. dubna 2009 12:52

P3X-793 - u chrámu Setkání se zdejší odrůdou vražedných motýlů mě trochu rozhodilo, nemluvě o mé zcela nemužné reakci. Radši jsem se proto namazal repetentem a mlčel. Jsem rád, že mi nerozkázali projíždět počítač. S mých technickým vzděláním by to bylo mrhání talentem a máme tady spoustu nadšenců, kteří rádi uplatní své sledováním pornografie pracně získané dovednosti. Zakroutím hlavu. Jen mě štve, jak zbytečnej tu jsem. Při poplachu sebou málem plácnu vedle sondy, ruku na zbrani, ale nakonec se jen vedle vozítka přikrčím a sleduju, kam se to bude vyvíjet. Zatím to moc nadějně nevypadá. Tedy pokud nejste na ženské rvačky a hrdinné ochránce ženské cti (za každou cenu – hlavně když mu dá). I když nejsem fanouškem násilí na ženách, neřeknu na obranu zrzky ani slovo. Zakroutím hlavou a pomalu se vydám poblíž okraje příkopu. Možná nejsem expert na dějiny, ale vím, že správnej hrad má padací most. A jestli ne, tak holt budem stavět vor. Začnu s úsměvem pátrat po aktivačním zařízení. Napřed na našem břehu, pak pohledem na druhém. Zakňaktel by mohl přístroj aktivovat. Nebo třeba šikovný plavec. Když nic nenajdu, nevadí – zahrajeme si na Toma Sawyera!

Deanna Daria Stoilov - 03. dubna 2009 13:37

P3X-793 - prales před chrámem Jen co zapadnu mezi první stromy a odpočívadlo se mi při ohlédnutí ztratí z dohledu, zvolním tempo do pomalého, vytrvalého klusu. Když pominu že jsem asi třikrát málem zakopla o nějakou liánu a nespočetněkrát musela přelézat nebo podlézat padlé kmeny, mám pocit že běžet ještě chvilku, už bych to nikdy nerozdýchala - a pětadvacetikilová krosna na zádech mi k dobrému pocitu zrovna moc nepřidává. Prales mi postup značně stěžuje; nejsem totiž zrovna typ stavěný na rychlost, na druhou stranu praxe v pohybu terénem, byť ne zrovna takovýmhle, můj postup alespoň trochu zrychluje, stejně jako přirozená agilita. Srdce mi tluče tak že by mohlo udávat rytmus nějakému šílenému, hyperaktivnímu raperovi a po čele, zádech i z podpaží mi stékají stružky potu. Ještě jednou se ohlédnu, a když za sebou nikoho nevidím, prohlédnu v rychlosti nejbližší okolí, jestli se někde neskrývá třeba nějaký milý přítulný pavouček. Poté, co zjistzím, že ne, Svalím se za jedním vyvráceným stromem na zem a snažím se popadnout dech. Moc se mi to nedaří. "Duraky..." Tak proč tady zatraceně jsem, když tu mě ani moje znalosti nikdo nepotřebuje?! Říkala jsem majoru Davisovi, že jsem tady zbytečná... Ale mlátit se za to, že jsem se pokusila pomoct, prostě nedám! A ta světlovlasá kráva - jak se OPOVAŽUJE tahat do diskuse Jacksieho...!! Bladdak... Čort!! Prej bratříčkování... On přece nemůže za to, že se známe, tak proč jím proplachuje tu svou nevymáchanou hubu?! To, že mě do tohohle podělanýho týmu na tuhle zavšivenou planetu vzali na jeho osobní doporučení nemá NIC společnýho s tím, že jsme známí, ale s tím, že jsem chytrá a ve svým oboru schopná... Tedy někde tam půl galaxie zpátky, kde to má nějaký smysl. Tady, zdá se, se nehledí na schopnosti nebo dovednosti, jen na tupý přikyvování... ZATRACENÁ ARMÁDA..." Jak se mi postupem času dýchá lehčeji, začínám se uklidňovat a přemýšlet: "No dobře, možná jsme vzájemný vztahy nezačali zrovna nejlíp... Ale tímhle chováním jsem jim jen poskytla možnost, aby si o mě mysleli to nejhorší... No, co se dá dělat, teď už to zpátky nevezmu... Půjdu zpátky a požádám o vyřazení z mise na základě nezpůsobilosti," rozhodnu se, trochu se napiju, nahodím si na ramenou krosnu a po svých vlastních stopách se pomalu vydám zpátky.

Osud - 03. dubna 2009 19:59

Prales - Jaimie a Matthew Váš průzkum začal docela snadno. Vlezli jste do houštin a všechno kolem vás se proměnilo v pustou neprostupnou džungli. Nebezpečí bylo na každém vašem kroku. Kdo ví, jaké potvory zde žijí. Z toho velkého nepřeberného množství exotiky, jste si mohli všimnout například plazoptáka, kterého zaznamenal kapitán Jones už při cestě k chrámu. Na stromě nedaleko od vás sedělo několik velkých motýlů, kteří vypadali přesně jako ten, který nabodl Švéda. Motýlci vesele pohupovali křídly a svými tykadly se vzájemně omakávali. Pravděpodobně to je jejich způsob komunikace. Nad hlavou doktora přelétl jakýsi malý ptáček, jehož rychlost se mohla měřit s nadzvukovou. Sotva jste ho postřehli a už byl pryč stejně jako malá raketka. Pod nohama jste cítili tuny bahna, které se pomalu propadávaly a tak nebylo zrovna dvakrát nejlepší zůstávat dlouho na jednom místě. Jonesovi se dokonce málem povedl provaz, když omylem šlápl na nějaký kořen, který se najednou dal do pohybu po vodě a natáhl kapitána jako strunu. Kolem Vás rostla spousta prapodivných rostlin s nádhernými květy, které vylučovaly jakousi omamnou vůni.Bolela vás z ní hlava jako střep. Celou dobu jste cítili, že vás něco z džungle pozoruje, ale když jste se to pokoušeli najít a zpozorovat, nedařilo se vám to. Prales - Acamapichtli Tvoji lidé tě vyslali na dlouhou cestu. Musel si sejít z hor do nížin. Ušel si velkou spoustu kilometrů a to jen proto, že si jako každý rok, šel přinést oběť bohům, kteří postavili velké paláce a chrámy. Cesta k Božskému oltáři (Hvězdné bráně) skrz prales ti nedělal problémy. Ty jsi se v něm narodil. Od mala jsi chodíval pralesem, poznával a učil se o zdejší fauně a floře. Znal jsi snad každou rostlinu a každého brouka, který zde žil. Bohové tě obdarovali schopností učit se a ty jsi jim za to každý půl rok nosil oběti v podobě zlatých kamínků, které jsi nacházel v horách. Kamínky se třpytily na slunci a bohové je určitě přijmou, jako dar. Když jsi došel k bráně a chtěl si zadat symboly na panelu, aby si mohl podat oběť bohům, všiml jsi si, že se oltář dal do pohybu a brzy se aktivoval. V mžiku jsi se ukryl a následně jsi sledoval počínání lidí, kteří oltářem přišli. Bylo jich dost a všichni byli oblečeni do podobných obleků a měli prapodivné vybavení. Sledoval jsi je na cestě k chrámu a nakonec jsi sledoval dva z nich, když se vydaly zpět do pralesa. Několikrát kolem tebe prošli, aniž by si tě všimli a ty jsi usoudil, že nejsou nebezpeční. Ne teď. Jsou sami uprostřed tvého domova. Nemohou ti ublížit, jelikož ty jsi schopný kdykoliv zmizet a ztratit se dřív, než by stačili zareagovat. Rozhodl jsi se jim ukázat a zeptat se jich, co zde dělají a proč přišli skrz Božský oltář. Prales – Deanna následovaná Rickem Tvůj šílený výběh do džungle je vskutku šílený. Ve skutečnosti se prodíráš skrz prales, který nikdo z vás nezná a ve kterém nejspíš číhá enormní množství potvor, které mají chuť na tvé mladé maso. Naštěstí tě následuje major Grey, jehož postava vzbuzuje větší strach, než tvé křehké tělo. Někteří potenciální agresoři si tedy možná dvakrát rozmyslí, než na vás zaútočí. Liány a větve stromů tě šlehají do tváře a rozdírají ti tvou jemnou pokožku na rukou a na tvářích. Pod nohama se ti bláto propadá a ty jsi v něm až po kolena. Když se konečně zastavíš a rozhlédneš se, vidíš kolem sebe spoustu úplně stejných stromů, keřů rostlin a podobného houští a nemáš nejmenší tušení, odkud jsi přišla. Major Grey stojí kousek od tebe a pravděpodobně je na tom stejně jako ty. Jste někde v džungli a kolem vás je to všechno úplně stejné. Navíc Deanna cítí na tváří palčivou bolest. Z rány ti vytéká krev a pálení uvnitř se stupňuje. Kdo ví, co tě to škráblo. Je možné, že to mohla být i nějaký jedovatá rostlina, ale stejně tak je možné, že to byl jen nějaký šlahoun a bolest zase za chvíli přejde. Naneštěstí to není zrovna dvakrát příjemná bolest. Stupňuje se a za chvíli přestáváš cítit nohy. Síla tě opouští a ty si musíš sednout do promáčeného půlmetrového bahna. Majorovi vycvičené smysly vojáka si všimnou podezřelého zvuku vpravo od vás. Ať je to, co je to, je to od vás vzdáleno něco před patnáct metrů a rozhodně se to pohybuje nenápadně a snaží se to nedělat příliš hluku. Ve skutečnosti je to docela zázrak, že major vůbec něco slyší, když uvážím, že v pralese je spousta jiných zvuků, které tenhle překrývají.

Dr. Sarah Coletti - 03. dubna 2009 20:53

Cesta peklem Můžu se z toho doslova zbláznit, sotva vkročím do hustého pralesa. Napovrch se to snažím udržet na uzdě a šourám se mezi posledními. Ve skutečnosti jsem však naprosto mimo. Jediné, co celou cestu vnímám, je bzučení, šustění a další podobné zvuky značící, že v mém blízkém okolí se pohybuje nespočet malých potvůrek (na ty velké raději ani nemyslím), které mají osm noh a tykadélka a štípou. Snažím se omezit ošívání, přesto jsem však jako na trní. Rukama ze sebe neustále něco setřepávám, ikdyž tam nic není, neustále si podhrabuji vlasy, škrábu se na krku a na rukách a taky máchám rukama před sebou, abych odehnala všechnu tu havěť co nejdál od sebe. Přitom se snažím dávat pozor na to, co bys mohlo pohybovat po zemi, poskakuju, snažím se vyhýbat se podezřelým místům a potencionálním úkrytům místní fauny nebo jakémukoli pohybu. Ti, kdo by se po mě ohlédli, mohly by vidět jen můj zoufalý pohled, svraštělé čelo a grimasu, jako bych se měla každou chvíli rozbrečet nebo rozkřičet. Čehož se ovšem dočkají brzy, jen co se nám do cesty připletou létající plazi! Začnu okamžitě jančit, ječet jako pominutá, otočím se na podpatku a rozběhnu se zpět. Vrazím však do někoho, kdo je za mnou, jsem tedy donucena se otočit zpět a „čelit“ nechutnému hadisku tváří v tvář. Teď už vážně začnu natahovat, avšak nechápavé, výsměšné nebo otrávené pohledy vojáků mě uvedou do rozpaků. Cítím se trapně a to v tuhle chvíli dokonce překoná i mou fobii, což mě samotnou překvapí. ..to bych chtěla tak zapůsobit…proč mi naráz tak záleží na tom, co si tihle lidé o mě myslí… nahlodne mě jedna myšlenka a dobrou chvíli mi nedá pokoj. Cesta je dlouhá a úmorná, mám však díky tomu dost času se s pralesem jakž takž sžít a šiju sebou už dokonce o 20 % méně. U Chrámu Když konečně dojdeme na místo, trochu se mi uleví. Ale to opravdu jen trochu. Vylezli jsem sice z těch nejhorších houštin a chrám už je jen několik metrů před námi, vypadá to však, že máme další problém: Jak se tam dostat! Naprosto umořená si sednu na nějaký pařez a shodím tašky. Nemám na nic náladu a mimoto jsem neustále zaměstnaná průzkumem trávy a vzduchu kolem mě. To mě jen tak nepustí. Navíc jsem dost zpocená, všechno se na mě nepříjemně lepí a začíná mě svědit pokožka na jednom stehni, ruce a břichu. Chvíli si to bezmyšlenkovitě škrábu … Pak si však všimnu doktorky, která při pohledu na mě určitě pozná o co jde. Vstanu a vydám se k naší medičce. “Omlouvám se, že otravuju už teď … sotva jsem ušli kousek…“ začnu omluvně, už tak si připadám jako naprostá brzda tohoto týmu a teď budu ještě první fňukal, co se připlazí k doktorce. “Když ale mě hrozně svědí tady a tady … asi to bude z toho DEETu..“ vyhrnu si břicho, kde mě to začíná dost svědit. V tu chvíli mi přistane na holé kůži nějaká masitá moucha, po krátkém představení plném poskoků a máchání rukama ji však hbitě setřesu. “Já se asi zblázním…vážně to tu nevydržím..To mi nikdo neřekl, že se tu budeme prodírat pralesem plným takové havěti…“ začnu si stěžovat jako bych doufala, že na to bude doktorka mít nějaký „lék“, je mi však jasné, že víc už udělat nemůže. Samozřejmě však průběžně na půl ucha poslouchám, co se děje kolem. Neujde mi řešení otázky „jak se dostat do chrámu“, ani hádka mezi tou zrzavou holkou a naším velícím, ani facka, ironické poznámky blonďaté Rusky a výlev kapitána Austina. Na nic z toho však nereaguju a ani nad tím nepřemýšlím. Nejsem sto se teď k něčemu vyjadřovat, nebo třeba i jen o něčem přemýšlet. Hlavu mám plnou představ, jaké to bude, až se utáboříme. Minimum havěti, jaké mezi chladnými zdmi může být, tvrdá zem pod nohama (snad bude chrám v dobrém stavu a nebude taky celý obrostlý mechem a plný lián a keřů), oddych, chládek, … a jídlo. A dokonce se mi v tuhle chvíli i zvedá žaludek při pomyšlení na kávu (nehledě na to, že by mi ji doktorka nejspíš stejně zakázala) a to už je více než nezvyklé.

Acamapichtli (Hrst Třtiny) - 03. dubna 2009 21:21

Prales a osamělý cizinci v něm. Oběť bohům je nejposvátnější činnost, kterou provozujeme i když oběti zlatých kaménků jsou jen pouze trapnou náhražkou za lidské oběti. Jen ty a jejich krev uspokojí a ukojí touhu strašného Huitzilopochtlu boha bohů. Vypil již reky krve a jistě řeky krve ještě vypije. Ovšem dary které házím do oltáře jsou dary jen za mě a mou rodinu jež podle legendy vyšla z Quetzalcoatla (opeřeného hada) ne za můj válečnický lid. U oltáře se stala velmi podivná věc z počátku jsem si myslel že se naši bohové vrátily když ta stvoření vystoupila z oltáře. Že to nejdou bohové jsem zjistil velmi, brzy byli naprosto slepí a hluší snad ještě více než zrovna narozená štěňata. Musel jsem se smát jak se plahočily džunglí jako mátohy zapadaly a prosekávali se místo toho aby prošly tam kde je už vyšlapaná cesta zvěří. Musí být opravdu velmi hloupý moji válečníci Cuahchiqueh by je v džungli rozsekali jak batolata. Navíc mají i ženy sebou ve vojsku snad kuběny se kterými hádají jak směšní jsou tito podivní cizinci. Jediné co mě na nich zaujalo jsou různé barvy kůže a vlasů takové oběti by se mohly Huitzilopochtlu líbit. Když bych je dovedl na obětní pyramidu jistě by mě čekalo místo nejvyššího velekněze Huitzilopochtla neboť takové úlovky nikdo nikdy neměl. Když se mi dva z nich dostanou přímo do rány a mohl bych je zlikvidovat aniž by si toho snad oni samy všimly přece jen chvíli váhám. Chvíli si oba prohlížím jak by se asi ta hlava s červenými vlasy vyjímala na kůlech před obětištěm a tlukoucí srdce toho bojovníka by mi jistě dalo obrovskou sílu. Svírám v ruce obsidiánovu palici i když zásah foukačkou s jedem by byl lehčí a jednoduší záležitost. Nakonec, ale moje zvědavost přece jen přemůže touhu po chuti přivést si takovou vzácnou kořist. Evidentně vůbec netuš kde jsou a ta kuběna hloupá se navíc škrábla o jedovatý keř Zelav a teď ji pomalinku ochrnuje celé tělo. Za chvilku ji selže pohybové ustrojí a nebude moct ani mluvit a až ji ochrnou i plíce udusí se. Na nic nečekám nemůžu nechat umřít takovou kořist kterou by jistě chtěl Huitzilopochtlu. Třeba mi ji prodají. Záměrně šlapu na větve, aby o mě věděly a aby se mě nelekly neboť jak jsem již viděl jsou slepí a hlučí a jediné co jim jde je nadělat obrovské množství hluku a tak se snažím i já se všech sil dělat hluk při chůzi, aby si mě všily. Vystoupím tak aby mě bojovník viděl v ruce, ale stále svírám fustibal s zavěšeným kamenem jak obrovská pěst. Zvednu opatrně jednu ruku jako bych zdravil pak ukážu na zem která patří nám a zeptám se ho: „Cuetzpallin tek ozomatli xochitl Tecuhilhuitontli. Atlcahualo ollin tecpatl cuchillo Quiahuitl lluvia Miquiztli.“ Pak se lehce posměšně podívám na válející se kuběnu v bahně která umírá a ještě o tom neví. Rukou na ni ukáži pak na sebe a pak na bojovníka a povídám: „Ehecatl calli xapali malinalli acatl Miquiztli.“ Popis: Statný až namakaný muž, přibližně kolem třicítky, jeho snědá až bronzová kůže a jak uhel do půli zad sahající černé vlasy slepené seschlou krví, stejně jako oči dává jasně vědět, že jeho rod má původ pravděpodobně u mezoamerických domorodců. Je potetovaný na celém těle magickými černými ornamenty včetně obličeje a v uších má masivní kostěné naušnice včetne malých kostěných bodců které připomínají dnešní piercing, tento kostěný piercing má i u kořene nosu. Jen na některých místech je tetování přerušeno jizvami. Na ramenou a hrudi má „brnění“, které je svazováno z rohovinových čtvercových lamelek, které má bránit ohrožené partie před sekem. Na hlavě má podobně dělanou helmu navíc ozdobenou lebkou nějaké dravé šelmy pravděpodobně Jaguára. Na krku a ramenou má ještě různé ozdobné náramky z topazů a jiných drahokamů což zřejmě ukazuje postavení v jeho národě. Jinak je oděn v zdobné bederní roušce s koženým pásem za který má zastrčenou obsidiánovou palici Maquahuitl a obsidiánový nůž a kapsičku na šipky do foukačky. Na zádech má přivázaný barevný štít Chimali zdobený barevnými péry jako nosí do boje Orlí bojovníci a v ruce fustibal ( neco jako prak na holi) zbraň, která je schopna vrhnout kilový i větší kámen na neuvěřitelnou vzdálenost.

Deanna Daria Stoilov - 03. dubna 2009 21:54

P3X-793 - prales Rozhodnutá požádat o vyřazení z mise (poslat mě zpátky Bránou zas nemůže být takový problém, jak tvrdil plukovník) se chci vydat zpátky; rozhodnu se následovat vlastní stopy... Problém je v tom, že tam jaksi nikde žádné nejsou. Prales pohltil všechny stopy mé přítomnosti - řídké, mazlavé bahno smazalo otisky nohou, a jít podle polámaných větviček?! V džungli...?! Všude je jich spousta, absolutně neodhadnu, z jakého směru jsem přišla... Navíc mě poměrně znepokojuje škrábanec na tváři. Nejsem cukrová slečinka, už jsem byla poškrábaná i víc než teď, ale tohle je... jiné; šrám podivně pálí a pulsuje... a mě se začíná lehce točit hlava; doufám, že je to jen úpal. Nohy mi dřevění... Na chvilku se posadím... jen než se dám trochu dohromady... Myšlenky se mi roztoulají, pak ale zaslechnu kroky a o chvilku později se o kousek dál, za padlým kmenem, o nějž jsem opřená, vynoří major... Major... Nevím, jak se jmenuje. "Nazdárek... Taky na vycházce...?" zavolám na něj, ale do smíchu mi zrovna není... Mravenčení v nohách sílí. Major se otočí po zvuku mého hlasu, ale neodpoví; s námahou se otočím, abych zjistila proč, když... „Cuetzpallin tek ozomatli xochitl Tecuhilhuitontli. Atlcahualo ollin tecpatl cuchillo Quiahuitl lluvia Miquiztli.“ Jazyk nepoznám, zato se mi však okamžitě rozsvítí, když spatřím Indiánův štít. "Něco takového už jsem přece viděla... Ve Vídeňském Österreichische Museum für Völkerkunde...! Chimali... Takový měl Ahuizotl - opeřený štít s vyobrazením kojota... Božemoj, ten muž je Azték...!! Opravdový, živoucí příslušník kmene, jehož astronomické a stavitelské znalosti dodnes nejsme schopni obsáhnout... Živý azték, přímo tady, předemnou, a hovoří... Podle toho štítu vývoj probíhal simultánně se zbytkem jeho rasy, která zůstala na Zemi - to znamená, že jazyk bude stejný, nebo přinejmenším podobný... Kdyby se ho tak podařilo přeložit... Nadšení a zaujetí vědce na okamžik překryje i fakt, že ten muž nás může považovat za nepřátele, narušující jeho území – alespoň to by se dalo odhadnout z jeho gest ale-- Prudká bolest ve spáncích mě vrátí zpět do reality a přiměje mě uvědomit si, že můj stav se prudce zhoršuje – a oni, oni nevědí že... Ahuizotl. Vodní démon aztécké mytologie, který vypadal jako pes s dlouhým ocasem, na jehož konci byla lidská ruka... případně polovinou člověk, polovinou opice, nebo eventuálně kříženec psa a hada. Napodoboval volání topícího se o pomoc, záchrance pak stáhl pod hladinu. Jindy zase zpod hladiny útočil na rybáře a své oběti požíral. Začíná se mi špatně dýchat a cítím, jak se mým rtům nechce, když je nutím se hýbat: "Majore, ten příkop...! Pozor na ten vodní příkop...!! Požalsta, něpachadí--" Řeč mě zradí docela a bolest v hlavě sílí a sílí...

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 04. dubna 2009 00:26

P3X-793 – prales Rick Grey běžel pralesem proskakující mohutné keře a vyhýbajíc se překážkám. V takovém terénu se dalo jen klopýtat. Mnohokrát se zastavil aby přehodnotil situaci a určil směr kudy mladá dívka běžela. Zbraní připravenou k použití se vždy rozhlížel při každém záchytném bodě. Pohlédl na stopy zanechávajíc dívka a vydal se dále pronásledovat. Proskočil jakousi kapradinou a po kleno zajel do hustého bahna. „Do pr…sakra práce!“ Křikl ale ne moc nahlas. Vytrhl nohu a odklopýtal se dále na suché místo. Ztratil přehled o směru a tento prales byl zrádný. Měl pocit že každý strom který minul už několikrát obešel. Když už si myslel že svůj cíl ztratil z dosahu, zaslechl jemné oddechování za padlým kmenem. Byla to ona. Musela to být ona. Vytasil zbraň a kráčel za kmen. Když v tom náhle zaslechl zvuk jiný… Odvrátil pozornost od mladé rusky a zamířil zbraň na oblast od kud vycházel zvuk. "Nazdárek... Taky na vycházce...?" Ozve se dívka ale major nevnímá. Sleduje svou další kořist. Čeká….čeká… Hledí do očí jakémusi Indiánovi kříženému z Inkem. Přejde pomalu k Rusce a jedním okem zkontroluje její stav. Nebyl na tom dobře. Tržné rány na obličeji podivně rudly jako by to byla nějaká infekce. „Sakra!Neumři mi tu!“ Řekne si v duchu a stále má namířenou zbraň na nepřítele. Ten začne hovořit cizím jazykem a různě gestikulovat. Nevěděl jestli zaútočí a nebo chce pomoci. Nemohl nic riskovat ale zas nemohl nedělat nic. Nevypadal moc přátelsky. „Kdo si!“Křikne na Indiána ale ten mu stejně nerozumí. "Majore, ten příkop...! Pozor na ten vodní příkop...!! Požalsta, něpachadí--" Zachroptí dívka a major zprvu nechápe co po něm chce ale pak mu to dojde. Pomalu zvedne levou ruku k vysílačce na rameni a lehce zmáčkne.“Kontakt. Opakuji kontakt…. Stoilov je ve vážným stavu a já koukám na nabručenýho domorodce. Pokusím se dostat zpět na shromaždiště. Pozor na příkop. Grey konec..“ „Můžete s ním mluvit?“ Optá se major mladé rusky která je ve velmi vážném stavu. „Potřebuje pomoc…pomoc!“ Ukáže na kmen a poté na Indiána. Indián pořád něco povídá ale Rick mu nerozumí ani slovo…

Capt. Matthew Jones - 04. dubna 2009 09:39

Matt junior one - průzkum Vydali jsme se na průzkum do místního pralesa a stejně jako já se představil desátníkovi, tak i on se představil mě. "Dobrá, Jaimie..." Pozdravím ho a věnuji mu menší úsměv. Asi kdyby nebyl černej jako já, nedostal by úsměv žádný. Jsem rád, že tu nejsem sám černoch, a že jsme tu dva, protože veškeré rasistické názory, které by se tu však neměli vůbec vyskytovat, ale člověk nikdy neví že – například civilisti jsou schopný všeho, můžeme odpálkovat společně a vzájemně se doplňovat. Prales se zdá být horší, než při pohledu od propasti. Samá liána, samá kdoví jaká rostlina, samá prazvěř, ale především všude samej kořen, bahno a močály. Člověk by se tu ztratil, ani by nemrkl. Zdá se to tu být velmi nebezpečné, ale to už od té doby, jenž jsme sem přišli branou. Zdejší fauna, ale i flora se zdá být velmi bujná. Matka příroda si tu opravdu vyhrála a nadělila zde mnoho překrásných zvířat; mě osobně to však nijak zvlášť nezajímá. Spíš si to prohlížím z důvodu toho, zda-li to třeba není nebezpečné a jestli nás to nechce sežrat. Zahlédnu i pár motýlu, vypadají opravdu obrovsky, nejspíš to budou ti, jež kously toho Švéda. Také zahlédnu ony ptákohady, jež jsem viděl při cestě k chrámu; asi bych jim měl vymyslet nějaké jméno. Už to mám… Hadoletucha obecná… jo.. to je ono… Hadoletucha Dokonce si šlápnu na jeden dost nepěný kořen, který mě chtě nechtě napne jako strunu, protože se pod mou nohou sklouzl na vodní hladině a má noha jela jako na skateboardu. Mnohokrát se totiž ani nedá poznat, zda-li je před vámi pevná půda, či bahenní lázně. "Kurwa... Do prdele... ouh..." Křiknu bolestí, když se pokouším zvednout se z provazu, jež jsem právě udělal. "Bože,... moje koule... do hajzlu..." Zkontroluji své mezinoží, zda-li je všechno v pořádku a nadávkami opravdu nešetřím. Copak se to dá, když se vám chtě nechtě rozjedou nohy do provazu, který jste v životě neudělal a v rozkroku vás to tahá tak, že jste si připadali jako po opravdu dlouhé "velké", na které jste byli po opravdu dlouhé době. Ještě jdu chvíli pokrčený s hodně roztaženýma nohama. Pokouším se opět narovnat, abych tu nebyl pro smích, ale bolest je opravdu veliká, a tak se to daří jen těžko, i když se to nakonec podaří. Párkrát se tam ještě podrbu, abych se opravdu ujistil, ale víc už na to radši nemyslím.... Ještě že tu nejsou ostatní, asi by se popadli za břicha smíchy… Tohle se může stát jenom mě... krucinál... Na můj rozkrok jsem už téměř zapomněl, ani se na to myslet nesnažím a pokračuji už normálně v průzkumu. K naší smůle se nám zatím nic najít nepodařilo. "Jaimie, drž se tak na dvacet, až třicet metrů ode mne, ale pořád drž vizuální kontakt, abych tě měl pořád na očích a ty pořád musíš vidět mně... Pokud uvidíš jenom něco trochu podezřelého, ihned se ozvi... A drž se na pozoru, nikdy nevíš co taj na tebe může skočit z kdejakýho stromu a vůbec odkudkoli..." Promluvím k Jaimiemu; musíme se trošku natáhnout, abychom prohledali více prostoru a zvětšila se tak šance na úspěch. Pořád mám stále a ten samí pocit, že mě někdo pozoruje a sleduje. Nemohu s tím však vůbec nic dělat. Mé veškeré pokusy jako že jdu vpřed a v mžiku se otočím vzad, jestli ten co nás sleduje neudělá chybu a já ho nespatřím, jsou marné a bez výsledku. Sice mám stále oči na šťopkách a pozorně sleduji okolí všude kolem sebe, mám divný pocit, že kdyby to chtělo, sejme nás to tady a teď a my bychom si ho ani nevšimli. Veškerý průzkum, co se týče tunelu, šachty, čehokoli, je zatím bez výsledku; nic tu není.

Shawn Taylor - 04. dubna 2009 09:59

před chrámem Když se delší dobu nikdo nehlásí o lékařskou pomoc, mohu přemýšlet jen o jejich lhostejnosti ke zraněním nebo hrdinství, které si myslí, že páchají. Pak se stane něco s čím jsem úplně nepočítala, slovní přestřelka mezi tou mladičkou dívenkou a velitelem vyústí dokonce do jejího úprku. Poslouchala jsem vše jeden z vojáků se jí zastal, to jak se zachoval bylo nepřijatelné zcela jistě to bude mít důsledky, až dorazíme zpět na základnu. Další kdo se vyjadřoval, byla ta Ruska. Je poměrně prudší letory což z její tváře přímo čiší. Trochu zmateně se dívám z jednoho na druhého. domnívala jsem se, že jsme na misi, nikoli na výcvikovém táboře kde neuposlechnutí velitele a odejití bez dovolení nemá za následek nic jiného než jen pokárání a případné vyloučení, ta….. ohrozila celou naší skupinu. Ohrozila naše životy…. Její nedospělost se ukázala jako špatným tahem jednoho velmi dobrého doktora…. Daniela Jacksona. Domnívám se, že ji měli povolat o měsíc dříve a vlít jí do hlavy něco z trochy vojenské školy a vysvětlit jí, že právě takové chování, které předvedla je prst na spoušti proti každém z nás….. její chování pro mě jako pro vojáka je nepřijatelné a jediné co jí mohu věnovat je kulka mezi oči…. Ale na druhé straně je třeba uvědomit si její odvahu v jejím věku bych prošla bránou a chytla bych se první uniformy, kterou bych měla po ruce, přičemž bych se strachy klepala jako osika… tedy jako doktorka jí skládám obdiv za statečnost, a i v tom, že utekla do té džungle. Nic méně se nemění nic na tom, že jsme všichni v ohrožení a to jen kvůli té hloupé žábě… Jsem hodně naštvaná, ale nikoli na tu holku, ale na Daniela Jacksona. Protože to byl právě on, kdo jí sem přihodil, a byl to právě on, kdo ji prosazovala za každou cenu tedy ta kulka nebude patřit jí, ale jemu, tedy jestli ne kulka pěstí na čumák určitě. Přemýšlím o tom, jak ztrestám toho pošetilce a jsem rozhodnuta, že mu tohle řádně vytmavím, ač nejsem konfliktní tip, tak souhlasím s tím, že za blbost se platí a pokud někdo neumí rozlišit dobrý nápad od špatného musí pykat. Navíc ohrozil svým rozhodnutím naše životy ne svůj! Naposledy se ohlédnu do džungle, kam šla a otočím se k veliteli. Ze sledování a chutě jednat za mnou přijde žena, které jsem u brány dala čokoládu, aby jí nebylo tak zle. Sleduji jí a vidím, jak se drbe…. Trochu se pousměji a pak se podrbu na čele. Ano tohle jsem předpokládala u více lidí, ale zřejmě vojáci s tím zkušenosti mají, jen tahle civilistka ne…. I s tím jsem počítala stát se to může. Prsty projedu Po jejích zarudlinách a pak se otočím ke krosně a vyndám z ní tubu s prášky, jako jsou rozpustné tobolky do vody a na ní je napsané HBF. Jednu ji dám do dlaně. “Jediné řešení je pořádně se umýt a vzít si čisté oblečení, natřít se nějakým jemným krémem nejlépe dětským olejíčkem… to zde nelze, tenhle prášek je na svědění, částečně to pomůže, alespoň vás to nebude svědit…“ Řeknu jí a opět se na ni usměji. Tohle čekání na nic mi vadí, polovina lidí se rozprchla a popravdě bych nejraději utekla také daleko od téhle bandy, která nemá ani trochu ponětí o vojenské disciplíně. Tohle je na zabití, skoro lituji plukovníka, jeho jednání je celkem dobré perfektní na zem, ale na jinou planetu? No nejsem tu od toho, abych kritizovala, ale myslím, že hlášení si vychutnám. Po ošetření té ženy se postavím napřímeně a pevně držím v rukách zbraň a rozhlížím se, obezřetnost je na místě.

Dr. Jaimie Cusick - 04. dubna 2009 11:06

P3X-793 - průzkum Od doby co jsem se kapitánovi představil je ticho. I když záleží v jakém smyslu. Džungle vydává všelijaké zvuky, které nejsou zrovna dvakrát příjemné a spíš si tu připadám jako v New Yorské botanické zahradě než někde na planetě vzdálené tisíce kilometrů od Země. Pozoruju všelijaké živočichy od motýlů až po létající plazy. Skoro jsem zapomněl na to, že hledáme vhodnou cestu jak bychom se dostali na druhou stranu do chrámu. Počkat! Proč ten chrám neobejdeme a nejdeme se podívat k tomu druhému, který má sice taky příkop, ale třeba tam nějaký průchod bude. Nakonec tuto variantu zavrhnu, protože by to stejně asi nebylo k ničemu a osekávat cestu pro sondu ještě kolem toho chrámu by byla sebevražda. V okamžiku kdy se chystám podívat za sebe jestli tam někdo není, proletí kolem mě něco co je tak rychlé jako malá raketa. "Co to sakra..." Nedořeknu větu a zamířím na předmět. Až po chvíli mi dojde, že to je jenom malý ptáček, který lítá opravdu rychle. Tak to bylo dobré Sleduju ptáka dokud mi nezmizí z očí… Chvíli pozoruju okolí než mě vyruší nadávky kapitána. Vidím ho jak se válí v podivné poloze na zemi a nadává jak jenom může. Dojde mi co se stalo a já vyprsknu smíchy. Na malou chvíli se zarazím a zamyslím se. Nechtěl bych Nemůžu se ubránit a stejně se zase začnu smát a teď už docela nahlas. Mohlo se to sice stát mě, ale nestalo. "Jsi v pohodě?" Řeknu značně rozveselený a ještě se občas usměju. Ještě, že kolem nikdo nebyl, protože by měl dobrou příležitost na nás zaútočit. Občas se sice kouknu po okolí, ale pozorování Matta jak se zvedá z bahna je mnohem zábavnější... Veselá nálada mě rychle přejde, protože se dostaneme do stejného stereotypu jako předtím. Jdeme za sebou a koukáme po okolí jestli nenajdeme podzemní vchod či nějaké transportní zařízení. "Ano pane" Odpovím formálně na Mattova slova a zamířím trochu dál od něho. Moc se mi nelíbí, že se takhle budeme dělit, protože pro případného útočníka to bude mnohem snazší i když těch 20 metrů snad takový problém nebude. Rozhlížím se kolem sebe a hledám stejně jako předtím. Pyl nebo co to vypouštějí ty květiny mi nedělá moc dobře, motá se mi z toho hlava a trochu si připadám jako kdybych měl kocovinu. Nevím jestli to Matt cítí, ale na mě to moc dobře nepůsobí...

Acamapichtli (Hrst Třtiny) - 04. dubna 2009 11:35

Prales a umírající červená hlava Jen stojím a vidím jak jsou bezradní bojovník má na mě stále napřaženou nějakou haluzku, která se s mojí obsidiánovou palicí vůbec nedá srovnat. Směšný to chlap, něco na mě vykřikl jak jsem předpokládal, paviání řev zní lépe než ten jejich hlas. Asi jsou to ještě nějací primitivové, kteří se dorozumívají jen skřeky, které nedávají smysl jako opice. Možná nakonec obětovat je Huitzilopochtlu není tak dobrý nápad, ještě by se urazil, že mu dáme taková tupá zvířata. Pak si ten směšnej chlap mrmlá něco do ozdoby na rameni a poté zase na mě. Jen nevěřícně zkroutím hlavou jací blázni to prošly oltářem. Každopádně z toho co jsem pochopil tak, že chlapovy není osud červené hlavy jedno a chce abych ji pomohl, dobrá tedy. Podám bojovníkovy ruku jako, že platí a jsme dohodnuti. Když ji přijme ukážu mu rukou, aby chvíli počkal a zmizím v pralese (když nepřijme jen zmizím v pralese) tak jednoduchá věc, že to i malé dítě zná co působí jako protijed k trnům jedovatého Zelavu. Trochu guana, par listů křížovníku a koky (jen tak pro zábavu), a bobule s ochlejstu. Vše přinesu až k místu kde leží ta kuběna, jeden list koky si taky vložím do úst a začnu ho žvýkat, aby se mi líp dělalo. Všechno to rozhnětu na kaši a rozdělím na dvě hromádky. Pak ukážu chlapovy, aby odstoupil a položím hlavu kuběny na kmen tam tak, aby byla rána směrem ke mě. Pak nadzvednu bederní roušku a vytáhnu penis a celou ránu ji pomočím, aby se desinfikovala pro jistotu i rány na rukou, které také můžou být od trnů zelavu. Pak ho schovám a jednu polovinu kaše ji nacpu do úst a prstem donutím spolknout a druhou polovinu ji rozetřu po ranách vydesinfikovaných močí a nechám zaschnout. Pak si sednu na kládu a vložím do úst další list koky a přejemné uvolnění pomalinku přichází, nabídnu taky chlapovy a naznačím mu, že takové dary jako je posvátná koka se neodmítají, jinak si rozzuří místní kmeny a bohy. A okem sleduji jak se červené hlavě opět vracejí síly. I když nemohla mluvit a hýbat se, tak samozřejmě vše vnímala a teď navíc bude příjemně omámená kokou, kterou jsem do medikamentu vložil. Jsem upřímně zvědav co to s ní udělá. Je mi jasné, že se chtějí dostat ke svým a tak ukážu vojákovy rukou, že jako bonus je tam dovedu a svou odměnu si vyzvednu až tam...

Col. Jeremy Crosswell - 04. dubna 2009 12:43

Před chrámem – Přichází pohodlnost S dívkami procházejícími pubertou byl vždycky problém. A tady je první projev. Aniž by vůbec přemýšlela, bezhlavě se vrhne do místního pralesa. Jestli jsem někdy předtím doufal, že mohla být trochu normální, tak to už není. Je fajn, že je nadmíru inteligentní, ale zřejmě tělu vládne ta puberta. Pokud někde nechcípne, bude s ní ještě hodně práce. Major se ukázal jako řádný voják. Se slovy, aby se neustále držel na příjmu jsem mu povolil přivést dívku zpět. Doufám, že tam nezařve i on. Stoilová... O tomhle si ještě někdy promluvím. Bordel v jednotce mi dělat nebudeš.... Jestli si sama ještě budeš.... Co se stalo, stalo se. Snad se major ukáže jako schopný muž a dostane se zpět v pořádku, živý a aspoň trochu zdravý. A klidně i se Stoilovou. Teď se musím postarat o již zcela dobrovolnou výpravu, kterou doplnil druhý muž černé pleti. Ani mě to nepřekvapuje, černí většinou drží spolu, teď budou mít trochu prostoru se seznámit a mám takový dojem, že oni dva tu budou jako přátele opravdu fungovat. Jones a Cusick zmizí v pralese a na mě je, abych se zde zatím postaral o určitou bezpečnost. Pokud tedy ti v pralese ještě chtějí naši jednotku najít. Trochu mě překvapí poskakující žena, na její jméno si ještě nemůžu vzpomenout, ale její poskakující divadélko na mé tváři vytvoří pobavený úsměv. Takže ženská je zřejmě od přírody zmatkář a štěstí se jí také vyhýbá. Tuším, že přijde ještě hodně nehod z její strany. Medička dělá, co může. Zatím neměla moc práce, jen se postarala o jednoho žravého motýla a pak o všechno kolem DEETu. Polní mediky jsem nikdy neměl moc rád, jelikož jsou naprosto nevyužitelní, dokud se neděje něco z jejich oboru. Ale je jen málo lidí, kteří by se nechali dobrovolně zranit. Opravdový polní medik by měl v jednotce z části sloužit jako podpora, ale jak se tak na ní dívám, plus to co jsem měl možnost číst, mám dojem, že bude štěstí, když si vlastní zbraň nevyrazí z ruky. Zelenáče nemám rád a zvlášť nutnost vytřískat z nich armádní nadutost, co je učí na školách. No, snad tu u ní nebude nutné. Divočení vojáků, tedy zatím jen jednoho vojáka, chce trochu uklidnit. Vzhledem k tomu, že zůstali jen tři, zabavím je všechny. „Austin, Delane, Lee, vytvořte křížovou obranu kolem sondy, vzdálenost šest metrů! Nečekám, že by tohle nikdo neznal, to se snad učí i na vojně. Křížová obrana je jednoduchá věc. Je zvolen středový bod, v tomhle případě sonda a kolem ní se rozmístí vojáci, je dána určitá vzdálenost, na čtyři světové strany. Mám jen tři vojáky, takže každý bude hlídat jen stranu, která směřuje do pralesa. Strana, kde je chrám bude neustále na oku. Jakmile se vojáci rozmístí, vznikne „bezpečný“ kruh. „Nikoho nechci vidět za hlídkujícími...“ Je to hlavně pro ty, kteří stojí za vojáky na stráži. Chci je mít všechny v tom kruhu, tak se zajistí jejich, aspoň minimální, bezpečnost. Až tak všichni učiní, budu zase o něco klidnější. Nyní musíme všichni vyčkat na dvě skupiny, až se vrátí. Nic jiného zatím dělat nejde. Pravděpodobně budou všichni mlčet a přemýšlet nad tím, jak se dostat do chrámu. Nebo budou přemýšlet nad svojí zbytečností. Z postranní kapsy u kalhot vyndám krabičku cigaret, jednu sladkou cigaretku si vezmu a krabičku zase zandám. Cigaretu zapálím a vychutnám si pořádného prvního čouda. Spokojený vyfouknu oblak kouře, přejdu k sondě, a poněkud bezohledně, sundám jednu z větších ocelových krabic. Po menším bum ji trochu nastavím, aby nebyla tak zamáčkla v měkké zemi a poté si na ní sednu. Na podobné sezení jsem zvyklý, horší by bylo, kdybych se musel třeba opřít o uložený těžký kulomet. „Hej Volkova, pojďte sem, pokecáme...“ Natáhnu z cigarety a chytnu vysílačku. Bylo by dobré zkontrolovat Jonese. Jestli už náhodou něco nenašel, nebo jestli už třeba není mrtvý. „Jonesi, máš něco?“ Na velitelské pérování nemám chuť. Jestli s těmi lidmi tady mám vyjít, musím se k nim občas chovat trochu hezky, aby měli pocit, že je tu domácí atmosféra. Mezitím přijde Volkova. Je mi jedno, jestli bude stát, nebo sedět, o to se postará sama. Vyfouknu další obláček kouře a prohlédnu si jí od shora dolů. Na rozdíl od většiny rozhodně není někdo, kdo včera vypadl ze školy, nebo podělal svoji první misi. „Volkova, jestli budete chtít někomu rozbít hubu, klidně do toho. Přeci jen vy rusáci místo tlachaní radši rozbíjíte čelisti...“ Zašklebím se a promnu si bradu. Vzpomněl jsem si na jednu výměnu názorů mezi mnou a jedním příslušníkem spetsnaz. Nakonec jsme stejně spolu kosili nějaké teroristy. „Takže? Zatím v pohodě mezi bandou amíků?“ Po očku kontroluji ostatní, jak jsou na tom. Nebude mi vadit, když si přisedne někdo další. Stejně mě bude hlavně zajímat otázka ohledně toho chrámu. Teď, když je čas.

Světlana Volkova - 04. dubna 2009 13:27

Veget Výchovná facka má opravdu... netradiční účinek. Puberťačka ještě stihne drze zasalutovat, načež zmizí v lese. "Karova!" vyprsknu a i ti, kteří neumí rusky, jistě poznají, že to není nic, co by ji mělo zastavit, ale spíš nadávka. Tuhle fakt střelit do hlavy, nic jinýho to nechce. Nesouhlasně se zamračím, když se jeden voják vydá po stopách té blbky. Zakroutím hlavou, ale jelikož mu to Baret odsouhlasil, nic moc s tím nenadělám. Být po mém, tak ji tam někde nechám chcípnout, protože kdyby se vrátila, beztak bych ji zmlátila do bezvědomí. Jenže já tu nejsem velitel, tak se pouze můžu opájet myšlenkou, jaké by to bylo. Jistě přinejmenším... uklidňující. Skupina se začíná pomalu trhat a mě by zajímalo, kolik se jich vrátí živých. V táboře tak zůstávají skoro samí civilisti (v téhle situaci se sebou neumím počítat jako s jedním z nich) - a, přiznejme si, jsou naprosto neschopní. Švéd si svou reputaci nespraví, zvlášť když se všeho leká, a Třeštidlo je opravdový dáreček. Ještě že je daleko ode mě, když tu křepčí, jako by dostala záchvat padoucnice. Vsadím se, že by mě ještě trefila a poslala do té krásně živé vody v příkopu, kde jsou určitě roztomilé a přítulné rybky. Viděla bych to na mimozemské piraně, takže se máme na co těšit. Ozve se zadunění, bedna mlaskne do bláta. Překvapeně se na Bareta otočím, když osloví zrovna mě. Vyměním kořen stromu za bednu, dloubnu do něj, aby se posunul. Nebudu před ním stát jako pako, nejsem žádnej americkej vocas - těch tu máme dost. A tak když na mě civí, bez rozpaků mu to oplatím. Oba vypadáme bídně, máme bahno až za ušima. Jen on není tak moc zasviněný v obličeji, protože měl masku. "Chystala jsem se, ale první rána patří veliteli. Ve středověku právo první noci, v týhle zasraný dřungli právo první rány. Příště se ostýchat nebudu," slíbím a určitě to i dodržím - podle toho, jak se mi blýská v očích. Taková řeč se mi líbí. A protože vím, že jako velitel dostal naše složky, tak nějak to beru i jako narážku na své činy. "A v lámání čelistí už mám praxi." Opět mě napadne, že mě sem musel poslat Durov. Asi mu pak taky něco pošlu. Pugét zdejších jedovatých kytek? "No, nevím, jestli se dá mluvit o pohodě, když mě hned zrána polili horkým kafem," těknu očima ke skuhrající doktorce, "v týmu se nám objevil skrytý entomolog," to teď patřilo Švédovi, "a jako třešničku na dortu z nás udělali výchovný ústav pro drzé čubky. Vážně se nedivím, že ji poslali co nejdál ze Země. I když džungle ji jistě naučí, lepší by byla naše Moskevská vojenská akademie. Tam by to z tý hipísačky vymlátili. Doslova a do písmene." Najednou se z vysílačky ozve hlas toho, co odešel za zrzkou. Domorodec? Nadšením mě to zrovna nenaplňuje. Zvlášť jestli má u sebe tu kravku a ona si bude chtít s ozbrojeným a možná i nasraným domorodcem pokecat."Do prdele... No, můžeme jen doufat, že domorodec raději spáchá harakiri, než aby poslouchal ty její kecy... A že tu nikde nemá družinu." Rozhlédnu se po okolí, jako bych čekala, že tam bude dřepět borec s foukačkou. Nejsem naivní, abych si myslela, že zdejší obyvatelé - když už víme, že tu jsou - budou přívětiví. Nemyslím si, že by udělali stejnou chybu jako američtí Indiáni nebo černoši a pokoušeli se nás uvítat. I když, někteří nebyli tak hloupí a vítali poněkud netradičnějším způsobem.

Cpt. Jack Austin - 04. dubna 2009 13:48

U chrámu Ano Pane! Když dá Plukovník povel aby jsme vytvořily křížovou obranu okolo sondy tak se přesunu asi šešt metrů od sondy, zrovna celkem blízko místa,kde jsem naposledy viděl Stoilovou.Rozhlédnu se a pomyslím si Doufám že se zrzce nic nestalo Kouknu k pralesu,Grey a stoilová se eště nevracejí.Kouknu na M4,kterou mám připnutou k taktické vestě.Kouknu na Delane a Leeho.Dojdu k sondě a vezmu si z ní flašku chlazené vody.Vrátím se s ní na své místo.Kouknu na Plukovníka,který si sedá na krabici,jen zavrtím hlavou a kouknu k pralesu.Poslouchám rusku,jak mluví o lámání čelisti.Jestli něco zrce udělá tak bude dcerou smrti. Když major Grey řekne do vysílačky,to co řekne tak mi hlavou proletí myšlenka Nasranej Domorodec?Snad se jim nic nestane. Čekám až Grey přivede Stoilovou.

Deanna Daria Stoilov - 04. dubna 2009 14:25

P3X-793 - prales Schopnost se hýbat jsem už ztratila docela a pomalu, ale jistě mě opouští i smysly. Zaslechnu ještě "...Stoilov je ve vážným stavu a já koukám na nabručenýho domorodce..."; pak přestanu slyšet docela. "Nabručenej domorodec?! Dobře, že se nedokážu pohnout; tohle by byl výbornej okamžik pro dlouhej, dlouhej šílenej smích..." přemýšlím, zatímco koutkem oka zpozoruji, že se ten Indián někam vydal a-- ah, už se vrací a... "Dobře, dobře, to o tom smíchu beru zpátky," pomyslím si, když mi začne močit na obličej. "Poznávání cizích kultur je sice strašně fajn, ale netoužím po něm zas takhle... zblízka..."ušklíbla bych se, kdybych mohla. Indián se vrátil s nějakými rostlinami; smíchal je, rozžvýkal, vyplivl, znovu promíchal... A pak mi polovinou směsi natřel tvář, polovinu mi vstrčil do úst a tím, že mi dlaní přejížděl po krku a stimuloval ochrnuté svalstvo mi pomohl polknout. "No, horší než ten pissing už to být nemůže," napadne mě... A samozřejmě se opět mýlím. Strnulost sice nepolevuje, zato moje hlava se dostává do velice, velice podivného stavu. Něco podobného už jsem zažila, ale kdy... kdy... No ovšem. Když jsme s pratetičkou Drew a Patrickem kouřili ve vodní dýmce hašiš. Bylo to podobné, ale tohle... šílenější. Myšlenky se mi začnou plést jedna přes druhou, promíchané se vzpomínkami na vůně, chutě, barvy, lidi... Pak se domorodec otočí bokem, a já znovu uvidím ten štít. "Chimali... Vídeň, 10. června před skoro čtyřmi lety... Dav za svými zády jsem skoro ani nevnímala. Než konference začne zbývala ještě trocha času, tak jsem se šla porozhlédnout po muzeu. Zrovna jsem stála u štítu Chimali, patřícím podle nápisu na cedulce u exponátu aztéckému králi Ahuizotlovi, když-- "Aau...!" --na rameno mi právě někdo vylil kávu. Jako ráno ta brunetka na soudružku Volkovu... ale ráno... to je tak dávno... jako v jiném světě, když ta slečna rozlila kafe... Kafe. Na moje rameno. Ohlédla jsem se... "Entschuldigung bitte," řekl ten muž příjemným, sametovým barytonem a ukazováčkem si poposunul brýle. "Izvínitě, ja něpanimá-- hmm, tohle v Rakousku možná nebude to pravé, pousměju se a zkusím to s angličtinou: "Promiňte, ale já nehovořím německy... Nerozumím Vám." "Ničevó. Já tóže znaju gavariť parusky," vyvede mne poněkud z míry "Ale v tomhle prostředí bych možná také upřednostnil angličtinu," ušklíbne se. Jakmile se vzpamatuju, vyletím na něj: "Zatraceně chlape, jaktože Vás tady nechají pobíhat s tímhletím?! Mě sem nechtěli pustit ani s lízátkem..." ukážu na jeho -teď už prázdný- kelímek s kávou. Na celém levém rameni mám zelené triko přebarvené dohněda. "Ehm, no já... omlouvám se. Ohlížel jsem se a zakopl jsme o jednu z těch vystouplých dlaždic," začne vysvětlovat. "Jestli Vám to tričko můžu nějak nahradit..." Jeho rozpaky jsou už tak zjevné, že se musím pousmát: "To nestojí za řeč... Batiku jsem měla vždycky ráda. I když vlastně... vlastně můžete. Pozvěte mě na zmrzlinu, poslední peníze jsem dala za vstupný. Ale jinou než citronovou a čokoládovou neberu," zasměju se, pak můj pohled ale upoutají nástěnné hodiny nad vchodem do místnosti: "Jestli o to pokání opravdu tolik stojíte, můžeme se sejít za dvě hodiny před vchodem do muzea, teď už musím, nebo tu přednášku nestihnu..." "Přednášku?" zpozorněl. "Jo, vědecká konference v křídle B." "Hm, křídlo B? Kdo přednáší?" "Nějakej doktor Jackson," pokrčila jsem rameny. "Copak?" zareagoval rozlévač kávy na můj tón "Něco proti němu máte?" "Ale ne, tedy osobně ne, vlastně ho ani neznám, ale myslím, že je kretén, to je všechno..." "Kre-- pardon, říkala jste kretén? Proč?!" "Určitě je to nějakej šedesátiletej megaloman v manšestrákách, tvídovým saku a kostkovaný košili - oblečenej jako Vy," uchichtnu se "...kterej si myslí, že jenom proto, že špička v archeologii a všichni antropologové by byli rádi, kdyby mohli líbat prach na jeho botách, má ve všem pravdu..." "No, vlastně... Doktoru Jacksonovi bylo předevčírem třicet," odvětil poněkud studeněji a s nakrčeným čelem. "Jejda... doufám, že jsem Vás nenaštvala, jestli jste nějakej jeho homosexuální obdivovatel... Proti buznám nemám vůbec nic, a na jeho jinak skvělou práci to, co provádí ve svý ložnici, rozhodně nemá vliv..." "Jackson NENÍ gay, proboha," ohradil se skoro zděšeně. "Proč vlastně nesouhlasíte s jeho závěry?" "Jak říkám, je to megaloman. Vidí věci jen ze svý zúžený perspektivy. Už jenom název tý přednášky: ´Navštěvovaly Zemi cizí formy života? Důkaz v podobě architektonických koincidencí.´ Jasně, neříkám, že na tom něco nemůže být, proto na tu přednášku ostatně jdu, ale... Kdyby nad tím jen trochu přemýšlel, muselo by mu dojít že i kdyby to byla pravda, musely by to být nejméně dvě, možná ale VÍC mimozemských ras." "Vážně? Proč?" "Pohádky, pane,“ vysvětlím ochotně. “Může zkoumat starý kosti, to, jestli se někde shodujou kameny nebo technologie, ale základ multikulturní antropologie je mytologie," vysvětlila jsem. "Ovšem, pohádky... Poslyšte, přes zástupce svého vzdělávacího ústavu měli přece všichni pozvaní možnost se k tématu vyjádřit - proč jste mu nenapsala?!" "Já?" rozesmála jsem se "Proboha, to že je podle všeho šovinistickej frajírek nic nemění na tom, že absolutní špička ve svým oboru... To si vážně myslíte, že by se bavil s takovou žábou jako jsem já?! Ještě mi nebylo ani patnáct... Pochybuju, že by mě uznal za hodna pohledu," vyprsknu pobaveně. “Mimoto,“ ušklíbnu se pobaveně “Nemám zástupce vzdělávacího ústavu... Učím se doma.“ "Vám... Vám je čtrnáct?!" zeptá se s vytřeštěnýma očima, což je reakce tak obvyklá, že už jsem si na ni zvykla, spíš by mě překvapilo, kdyby to tak nebylo. "Promiňte... totiž, neberte mě zle, jen se chci zeptat.. Jak jste se vůbec dostala k pozvánce?" "Vstupenka byla cena za vítězství v kryptologický olympiádě Mezinárodního Sdružení Mladejch Kulturologů, ušklíbnu se. "Neříkám, že na tu přednášku nejsem zvědavá, z prací pana Jacksona dokonce občas sama vycházím, ale kdybych místo toho dostala třeba poukázku na volnej nákup knížek... nebo lízátek, byla bych mnohem radši... No, alespoň jsem si mohla udělat vejlet do Vídně... Sakra. Hele, musím běžet, jestli mám toho páprdu stihnout... Mějte se a nezapomeňte - za dvě hodiny před vchodem, a zmrzlinu mějte s sebou," zavolám už za běhu z místnosti, až se na mě muzejní stráž zamračí a ukáže na tabulku, která v pěti světových jazycích žádá návštěvníky o klid. Bez dechu jsem doběhla do druhého křídla muzea a akorát, když jsem usedala na své místo a na kolena si položila poznámkový blok (tužku jsem vytáhla z drdolu), jakýsi asistent u řečnického pultu dokončoval právě svou řeč: "...a tím tedy předávám slovo odborníkovi, který vám na dané téma řekne asi víc, než kdokoli jiný na této planetě. Dámy a pánové... Doktor Daniel Jackson...! Na podium vejde asi třicetiletý muž, a moje tužka zarachotí na zemi, jak mi vypadne z prstů. Ten muž má přerostlé vlasy, brýle, manšestráky, tvídové sako a kostkovanou košili... A v ruce ještě stále svírá prázdný kelímek od kávy. Kávy... Zvláštní, nikdy jsem tu vzpomínku neviděla v takových barvách... barvy... Barvy!! Barvy jsou všude kolem. Tisíce, miliony barev... A ta káva - skoro jako bych ji ještě cítila na rameni, tak neskutečně horkou... vnímám její vůni... a zvuky... ty zvuky... Všechny smysly mám neskutečně zostřené, ale nejsem schopna zaostřit mysl už ani na jedinou vzpomínku, na úryvek nějaké melodie, na matematický vzorec - nic, nic; jen neskutečná směs smyslových vjemů. A zase barvy a zvuky... Miliony barev a zvuků... Miliony barev a zvuků...

Col. Jeremy Crosswell - 04. dubna 2009 18:29

Před chrámem Během diskuze s Ruskou se ozve major a přináší opravdu zajímavé zprávy. Nepřekvapilo mě, že ta malá dostala od pralesa nakládačku, spíš mě překvapil ten domorodec. V žádném hlášení ani dokumentaci žádní domorodci nebyli. Znamená to tedy, že je SG-1 neuvěřitelně slepá, tihle domorodci pocházejí z dalekých končin a nebo se sem domorodci „nastěhovali“ teprve nedávno. Jako bonus je informace ohledně příkopu. „Okay majore, ujistěte se, že vás ten domorodec nesleduje, nebo jestli jich není víc. Pokud by vás nějak ohrožoval, nebo dělal nějaké blbosti, které by se vám nelíbili, máte povolení ho zastřelit. Crosswell konec.“ Fajn, takže major už by měl být na cestě domů, teď musím očekávat jen ohlášení od Jonese. Nelíbí by se mi, že tak dlouho mlčí, ale určitě se ozve. Možná. „Jasně, někteří nezanechali moc dobrý první dojem, ale dejte tomu čas Volkova. A pokud to klapat nebude, tak některé prostě převelí jinam a konec.“ Vracím se ke „starému“ tématu, které bylo, než to přerušil major. Potáhnu a kouř vyfouknu nosem. Cigaretka pomalu dochází, sám se divám tomu, že jsem jí tak rychle dodělal, ale co, vzal jsem si velké zásoby. „Co se té mladé Stoilové týče, bude potřebovat trochu času. To víte, puberťačka.... Ta vaše akademie by byla prd platná, protože vy Rusáci jste pořádná másla.... Aspoň, že už ste se naučili nepoužívat Akáčka...“ Krátce se nad tím zasměju, zavrtím hlavou, dojedu cigaretu a zahodím ji do přítomného bahna. Ani nevím, proč mě baví takhle pošťuchovat Rusy, když nemají pořádný smysl pro humor. „Teď byste si nejradši zvýšila své skóre ohledně zmlácených plukovníků co?“ Zašklebím se a sáhnu po krabičce cigaret.

Světlana Volkova - 04. dubna 2009 19:12

Vegetbedna Jo, zastřelit. Kdyby tu byl ten její kamarádíček Jackson, určitě by se pokoušel protestovat. Vsadím se, že jestli ještě může mluvit, tak bude dělat to stejné. Ale když se nedomluvíme ani my, a to ani když mluvíme stejným jazykem, co teprve s nějakým křovákem? "Ano, čas, aby se mohla stát další a mnohem ničivější katastrofa," utrousím pesimisticky. Já to tak růžově nevidím. Zkušenosti mě naučily, že máloco se v průběhu, když to začne v naprostých sračkách, zlepšuje. Spíš naopak. Je to jen horší a horší. Dokud se z toho člověk nevyhrabe a nenechá zbytek, aby se v hovnech vlastních činů utopil. "Hej!" ohradím se dotčeně a citelně do něj dloubnu loktem, aby si nemyslel, že si nechám všechno líbit jenom proto, že on je tu kápo a já jen civilista. Ani omylem! Hajzl. I on začíná? Vzhledem k tomu, že jsem v americké jednotce a Američani.. ale vždyť to víte - no prostě, jsem na tohle háklivá. Kdyby mě vysíral doma nebo nebyl velitel, pošlu ho do horoucích pekel. Tsss, já mu dám másla! "No to teda sakra jo. Zvlášť, když jste mi sám požehnal," zaprskám, ale už ne doopravdy naštvaně. Zjevně ho baví rýt do Rusů, ale aspoň to není nenávistné rytí. I když, co z toho je horší? Dobírání, o kterém člověk ví, že je neškodné, a přece ho sere, nebo opravdová nenávist, díky které pak člověk nemá výčitky, když tomu druhému nakope zadek? "A co máte proti starým dobrým kalachům? Vybojovali už tolik bitev, tolik Amíků postříleli," řeknu s úšklebkem, když si vzpomenu na Vietnam - naštěstí jen zprostředkovaně. I teď je Rusko dodává do Afghanistánu a tam okolo do těch partyzánských šarvátek, kde se honí po horách, a sotva dobyjou jedno údolí, domorodci se přesunou do druhýho a třetího. Poupravím si kšiltovku, pod kterou mě na čele začíná štípat pot. "Pořád jsou docela v kurzu... byť jen u usmolených kočovníků na východě, ale i tam se rozhodujou dějiny světa. Dokonce i jeden druh marijánky pojmenovali AK-47." Jo, a teď se mě ten parchant pokusí znovu setřít, co... Nu pagadí, zajac, nu padagí. Nasrat se už nenechám - dobrá, pokusím se. Napiju se z čutory, a kdybych si byla jistá, že tu někde brzy narazíme na pitnou vodu (ale tady nevěřím ničemu), chrstla bych na sebe celý její obsah. Cigaretový kouř se na mě nepříjemně přilepil, a když sahá po krabičce, je jasné, že to ještě neskončilo. Ne že bych nikdy nekouřila - ovšem kuřák nejsem - jen v tom lepkavém vedru to zrovna příjemné není. "Éch, teď by to chtělo práska a ne cigáro," opřu se rukama vzadu o bedru, natáhnu nohy před sebe a podívám se do listoví nad sebou. "Pak bych i byla ochotna věřit, že se někteří dokážou polepšit. Možná."

Col. Jeremy Crosswell - 04. dubna 2009 20:54

Před chrámem V ní se Rus nezapře. Kdybych jí dal pořádný důvod, určitě by se mi pokusila namlátit a je jedno, jestli jsem její velitel, nebo jestli jsme milion a deset let daleko od naší drahé matičky Země. Zajímavé však je, že tahle Ruska umí vychladnout docela rychle. Nebo jí to sere, ale nedává to na sobě znát. S ní bude dobrá spolupráce. „Proti kalachům? Vlastně nic, dobře se střílejí ti, co je drží...“ Vytáhnu z krabičky další cigaretu a jen tak jí nechám na sucho v ústech. „Ale bez prdele, o téhle zbraní ví každý všechno a každý ví, co od ní může čekat. A každý si myslí, že s ní umí zacházet. Její věčné zasekávání a na dnešní dobu šílený zpětný ráz taky není k dobru...“ Odmlčím se, abych si mohl zapálit. „Kdysi tahle věc možná byla taktickou výhodou, ale teď už je leda taktickou nevýhodou. Proč myslíš Volkova, že je vaši vyměňují za AK74, Abakany a HáKáčka?“ Ale v jednom má zatracený recht. Těhle zbraní je všude mraky a ještě dlouho se budou používat. Jsou levné a když se to s nimi opravdu umí, tak i nebezpečné, naneštěstí se většinou dostávají do špatných rukou, takže se Akáčka stává leda nespolehlivá zátěž. A to je dobře. Pomalu se postavím a rozhlédnu se po okolí. Vojáci stále drží pozice a zbytek civilů prostě něco dělá. Major stále nikde a Jones taky mlčí. Začíná mě to pomalu štvát, ale aspoň si dám ještě pár cigaretek. Možná. Nehezky sundám další z beden a dřepnu na ní. Ona samotná bedna až tak velká není a s krajem se opravdu spokojit nehodlám. A jestli si Volkova myslí, že je bomba šťouchat s nějakou ženskou, tak má zatracenou pravdu. A právě proto dřepnu jinam, aby mi to nelezlo na hlavu. Už chápu, proč SASové jedou sami, bez žen žádné rozptylování. „Práska jo? Kdybych u tebe našel špeka, Volkova, tak bych tě chytil za prdel a hodil zpátky bránou...“ Zadívám se do země, lépe řečeno spíš na jedny ruské nohy, nepřítomně natáhnu a vyfouknu. „Ani bych se nedivil Volkova, kdybych tě teď prohlédl a našel láhev vodky...“

Světlana Volkova - 04. dubna 2009 21:34

Vegetbedna Pokrčím rameny. "Nojo, vy mladí... nevážíte si starých věcí. A mnoho vody uplynulo, co já byla vojákem..." pokývám naoko vážně hlavou, v hlase mentorskou notu. Samozřejmě je pitomost, co říkám, zas taková bába nejsem, ale rozhodně bych řekla, že jsem přinejmenším o deset let starší než většina těch cucáků tady. A hlavounskej cucák si odsedne. Uraženě zasyčím. "Nemám lepru... i když není vyloučeno, že ji z toho hnusu tady chytím. Anebo se bojíš modřinky, až tě zase dloubnu?" oplácím mu rytí, a protože tím tlacháním zaměstnal moje myšlenky a nikdo kolem blbě nekafrá, nezajímám se ani já o ně a aspoň je klid. A když on začal tykat mě, začnu teda taky. Beztak je divný vykat někomu, kdo je mladší a ještě si mě dobírá. Přestanu koukat do korun stromů, na ptactvo nebeské a další hovadiny a podívám se na Bareta. "... a práska samozřejmě zabavil, co? To tě zklamu, plukovníku, nemám. Bohužel. Ale když budeme chtít, určitě tady v džungli najdeme něco, z čeho se hezky přiotrávíme-" Zarazím se, když začne o prohledávání. Ne, nesmím dát nic najevo. Mou jedinou útěchu, kterou schovávám, mi nevezme. Ale možná na ni ani nedojde, za těchto podmínek by to seklo i se mnou - a že jsem se toho už v mládí nachlastala. Jenže to se to chlastá, když je venku dvacet pod nulou. "Tady, před dětma?" zareaguju s křivým úsměvem, jen co mi během vteřiny všechny tyhle myšlenky prolétnou hlavou. Ne, moji vodku mi nevezme...

Capt. Matthew Jones - 04. dubna 2009 22:16

Matt junior one - průzkum Nemohu si nevšimnout, že se Jaimie rozchechtal nad mým provazem, při kterém jsem málem přišel o koule. Jenom jsem zakroutil hlavou a mávnul nad tím rukou. Já si tu málem roztrhnu pytel a on se mi směje. Jen se směj cizímu neštěstí, negře! Avšak nedá mi to, a když slyším ten jeho smích, musím se začít smát taky. Nesměji se však nijak hlasitě, spíše jenom pro sebe, ale rozhodně je to na mě vidět. Zasranej klacek na vodě... do prdele s tím... Už jsem nad tím nechtěl přemýšlet a myslet na to, ale Jaimieho smích mě to stále připomínal a já si nemůžu pomoci. Vždy když na to pomyslím, začne mě to tam svědět. Čím to bude? "Jasně, vole,... všechno v pohodě, až na pár vajec... kurva, to je smůla... a popravdě nic příjemnýho a už vůbec nic k smíchu, vole jeden..." Odpovím Jaimiemu na jeho slova, zda-li jsem v pohodě. To "vole" jsem si nemohl ani náhodou odpustit, avšak stejně se tomu společně s ním směji a jenom nad tím kroutím hlavou. Na druhou stranu je alespoň sranda a pouhý průzkum sám o sobě není tak nudný. Ano, asi bychom se měli naplno věnovat hledání, ale copak jsem tohle zavinil schválně? Ne, takže je to sranda, jež přišla sama od sebe, nikoli vyvolávaná. Můj smích přeruší zasyčení ve vysílačce a poté hlas majora Greye. Zamumlá cosi o domorodci a Stoilové. Nevím co se tam stalo, ale podle všeho to vypadá, že opustili hlavní stanoviště, kdež jsou ostatní. A podle všeho také potkali místního domorodce, podle všeho nabručeného. Stoilová je asi v maléru, ale mě osobně to nijak neznepokojuje. Nejspíš jsme stejně na druhé straně od nich a stanoviště a volání Greye určitě postřehl z vysílačky i plukovník, takže pokud Grey potřebuje pomoc, bude řešit situaci nějak on. Já pokračuji ve svém úkolu - průzkum. Co se tam asi děje.. člověk je chvíli pryč a oni si odbíhají kam chtěj.. nebo je poslal plukovník? Pochybuji, že by někam poslal civilistu... respektive civilistku, což se pravděpodobnost o mnoho snižuje… Další zasyčení z vysílačky a poté hlas plukovníka. Zarazilo mě, že mě tyká. Když mě posílal na průzkum, ještě mi vykal, ale což, já se musím držet slušnosti a vojenské kázně a narozdíl od něj si to jako voják a podřízený nemohu dovolit. Zmáčknu čudl na vysílačce abych mohl mluvit a spustím: "Nic, pane. Zatím nic, ale stále pokračujeme. Máme ztíženou viditelnost všudypřítomným porostem a hustou florou, pane, ale s tím se nedá nic dělat a musíme se přizpůsobit." Odpovím plukovníkovi a pokračuji v hledání čehokoli. Prozatím však marně. Sotva jsme vyšli, ani neuběhla půl hodina a už nás plukovník kontaktuje. Je vidět, že sezení, či postávání a nic nedělání ho nebaví, a že by se už rád vydal na cestu. Jenom vědět jak přes příkop, či spíše kudy. Asi jsem udělal chybu, když jsem poslal Jaimieho na dvacet metrů ode mne. V běžném americkém lese, ale i v té posrané Vietnamské džungli by to možná bylo adekvátní, ale v tomhle všivém a hustém porostu ho téměř ani nevidím. A to je pouhých dvacet metrů ode mne. To je poměrně malá vzdálenost při hledání a průzkumu; lepší je až padesát, aby se zvětšila šance na nalezení, ale to tady nepřipadá v žádném případě v úvahu. Proto se rozhodnu zmenšit rozestup; je to tu nebezpečné samo o sobě a bude lepší, když budeme blíž. "Jaimie,... je to dost na hovno... Tenhle prales je tak hustej, že je tu minimální viditelnost. Pro všechny případy,… zmenši rozestup na pět až osm metrů. Zmenšíme zároveň s tím i šanci, že něco najdeme, ale nemůžeme riskovat." Promluvím k Jaimiemu do hustého pralesa a pokračuji v předešlé činnosti - hledání čehokoli. Takhle se alespoň budeme moci navzájem krýt, když někoho něco přepadne. Nesnáším džungli.

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 05. dubna 2009 00:17

P3X-793 - prales Major Grey stále směřoval svou zbraň na domorodcovu hruď a čekal na jakýkoliv náznak útoku. Který nepřišel. Gestikulace jeho rukou mu naznačoval že chce udělat cosi se zrzavou dívkou která ležela opřena o padlý kmen stromu. Umírala. Nebyl čas na vrácení se zpět za plukovníkem. Musel ihned jednat. Netušil jakou škodu může napáchat tento mimozemský prales. I on mohl být něčím vystaven. Stačil by jedovatý vzduch který usadí v plicích bakterie které se rozmnoží do ohromných rozměrů a poté budou chtít ven. Nepříjemnou představu zahnal z hlavy a opět se začal věnovat problému. „Tak ji pomož už!“ Křikl na něj a napřáhl ruku a domorodec ji ihned chytl a poté zas pustil. Utekl zpět do hlubin pralesa. Doufal že běžel pro lék. Přiklekl k umírající dívce ale nevěděl co dělat. Chytl ji za ruku a lehce zmáčkl aby ucítila jeho dotek. „Bude to dobrý! On tě zachrání maličká“ Řekl tiše napůl pro sebe a jak to dořekl, polonahý muž se vrátil. Rick trochu poodstoupil a sledoval jeho činnosti. „No fuj“ Řekne znechuceně major a odvrátí tvář. Doufal že to za to stojí. I když to pomáhá na žahanec od medůzy. Vše proběhlo podle plánů domorodce a už stačilo jen čekat. Muž si sedl na kládu a něco začne žužlat. Je to to samé co strčil zrzce do úst. „Ne díky“ Odmítá úšklebkem major onen list. Poté se domorodec zvedá a ukazuje směrem od kud dvojice přišla. Možná je chce dovést za plukovníkem a ostatním. Muž začal různě gestikulovat a potvrdil vojákovu domněnku. Rick lehce pokývl na souhlas a chopil se opět vysílačky. „Plukovníku, vracíme se k vám. Domorodec nám ukáže cestu. Není nebezpečný. Právě vyléčil Stoilovou. Možná bude ochoten komunikovat. Grey konec.“ Pustil vysílačku a chopil se bezbranného těla mladé dívky. Vzal ji do náruče a pomalu kráčel za domorodcem. V tento moment byl naprosto bezbranný. Pomalu našlapoval a kontroloval aby nezavadil její hlavou o další nebezpečný trn. Chrám byl na dosah…

Acamapichtli (Hrst Třtiny) - 05. dubna 2009 10:43

Slepí hluší a neustále hluční cizinci. Sleduji jedním očkem jak se červené hlavě pomalu vracejí síly a musím se usmát vždyť to bylo tak jednoduché. Snadněji jsem otrokyni, nebo oběť pro božstvo nikdy nezískal. Ještě že jsem na to toho muže upozorni, že když ji zachráním tak se stane mým právoplatným majetkem. Předci jen nemůžu vědět jaký mají tito lidé zvyky, ale jeho stisknutí ruky mě ubezpečilo, že chápe tento prodej. Také si samozřejmě myslím, že to byl dobrý kšeft ten chlap by ji nechal umřít a nabídka, že když ji zachráním, tak si ji nechám mi připadne dost férová. Jen doufám, že nebude tak hlučná jak ten muž. Z těch jeho neustálých skřeků se mi chce opravdu zvracet. Nechápu jak se tak můžou tihle primitivové projevovat. No víc už nad tím nepátrám. Když muž odmítne posvátnou koku z rukou velekněze to mě vskutku vytočí. Taková drzost! Chvíli uvažuji, jestli ho za to nemám zabít jak se v takové příležitosti sluší a patří když někdo odmítne milost prokázanou veleknězem. Nakonec, ale usoudím, že by bylo škoda vůbec plýtvat požehnáním, které nám koka dává na taková zvířata. Chlápek pak vezme do náruče moji novou otrokyni a chce ji nést. Inu dobrá nebáním mu v tom asi mi chce oplatit službu, že ho vyvedu z pralesa k jejich. Ja bych, ale osobně počkal a nechal bych ji jít samotnou. Pak rukou ukážu na ni a na jeho, aby ji nesl opatrně přeci jen nechci, aby mou novou hračku hned někdo rozbil. Poté už se vypravíme na cestu cesta je naprosto pohodlná a tak nechápu proč se pořád musíme zdržovat. Ten chlap jde jako slimejš a stále se propadá do bláta ach jo to jsou, ale nemehla. Pak už jsem skoro z pralesa a vidím další z té jejich skupiny, kteří mají kolem sebe různé věci. Vidím navíc, že jich je docela dost. Zarazím se a v hlavě mi projede jistá obava, že by to nemusely být zrovna přátelé i když jsou hloupí, kdyby jich bylo dost mohlo by to náš národ ohrozit. A navíc co dělají u chrámů na které je uvaleno věčné tabu? Chtějí ti hlupáci na náš lid seslat hněv bohů? Není tedy nic víc od věci než to jit prozkoumat a případně dát pak informace ostatním aby jsme tyhle mohly zlikvidovat v pralese. Navíc kdo jiný by to mel udělat než já význačný velekněz boha Huitzilopochtlu. Nechám tedy jit prvního z pralesa chlápka, aby se ti lidé nepolekaly a pak jdu přímo k těm lidem. Nechám se zavést tím chlapem k nějakému tomu vůdci skupiny, neboť jak jsem poznal s nikým jiným se mi zde mluvit nevyplatí a pravděpodobně je i pod moji úroveň. Ukážu pak ještě na chlápka, že tu červenovlasou může položit k mým nohám a já že si ji pak odvedu. S jistou nadějí, že alespoň někdo z nich bude umět mluvit ukáži na sebe pak na chlápka(velitele) pak na zem a na chrámy začnu: „Oquichtli matil zoyatl xiunenetl? Tanatl huilontli tlahtoani me chilitic teck huetac tepentecloa.“ Je jasné, že žádám nějaké vysvětlení a z tonu hlasu a sebevědomého vystupování je jasné, že jsem zřejmě oprávněn to žádat. Tedy, že patřím k nějaké vysoké kastě v místní společnosti. V ruce s položenou zdobnou obsidiánovou palicí maquahuitl čekám na vysvětlení...

Dr. Jaimie Cusick - 05. dubna 2009 14:04

P3X-793 - průzkum Já ti dám takovýho vola Ještě se nějakou chvíli usmívám nad událostí co se před chvílí stala. Sám bych nechtěl, aby se mi něco takového stalo, nadruhou stranu si věřím, že jsem šikovný a to se mi stát prostě nemůže. Čím dál jsem od Matta tím mám špatnější pocit a přestávám se usmívat. Připadá mi jako kdyby byla ta džungle všude úplně stejná a žádný tajný vchod nikde není. Má to vůbec cenu? Vztekle kopnu do klacku, který je zrovna předemnou a koukám jak se zasekne o lijánu. Málem mi z toho taky podjela noha, ale ustál jsem to. Na malou chvíli zazmatkuju, protože nikde nevidím Matta. Džungle je zde tak hustá, že nemám ponětí, kde je. No jasný to je to nejlepší co mě tu může potkat Vidina ztracení se v džungli je opravdu úžasná. Jediné co mi snad pomůže v orientaci je ten chrám, který ovšem také není vidět. Zpráva, kterou řekne major plukovníkovi mě vůbec nepotěší. Vidina toho, že tu kolem nás můžou být domorodci mě donutí zvednout zbraň a být více ostražitý. netrvá to moc dlouho a plukovník položí Mattovi otázku jak na tom jsme. Potěší mě, že uslyším jeho hlas i jinak než ve vysílačce. Sice není vidět, ale slyšet tam někde za tim křoví a stromama je... "Jo s tim rozestupem naprosto souhlasím!" Odpovim Mattovi na jeho slova a začnu se přibližovat k jeho pozici. Nevím, kde přesně stojí, ale podle hlasu to snad poznám. Hm tady jsi Dojdu na těch pět metrů k Mattovi a podívám se před sebe. "Třeba ten divoch bude vědět jak se dostat nadruhou stranu" Krátce se podívám na Matte a poté zase kolem sebe...

Col. Jeremy Crosswell - 05. dubna 2009 18:17

Před chrámem Narážka Rusky na průměrný věk v této jednotce je přesná. Tady nikdo nemusel číst žádné složky, aby si všiml, že někteří jsou ještě dost mladí. Když se nad tím zamyslím, tohle je první jednotka plná mladých zelenáčů, kterou jsem vedl. Vlastně krom Volkové tady není nikdo, kdo by byl starší než já. Pravda, ten Švéd, jak si říká, je taky dost starý, ale možná tak fyzicky. „Volkova, nedělej ze sebe starou babiznu, možná jsi starší, než většina tady, ale někteří tě dohánějí, třeba já...“ S úsměvem na tváři zavrtím hlavou. Jaký by měl smysl, aby vytvářeli jednotky, kde jsou mladí lidé. Buď jsou všichni něčím výjímeční, viz ta mladá inteligentní holka, nebo Jones, kterému bych já osobně za normálních okolností takový kanón nikdy nesvěřil a nebo se jich potřebovali na Zemi zbavit. No, jestli ti křováci budou chtít trochu krve, tak nás asi pár ubude.... No jasně, major nahlásil, že si toho domorodce vede sebou. Nevím, jestli je dobře, aby přivedl nějakého primitiva. Kdo ví, jaké má úmysly a to, že zachránil Stoilovou ještě není symbol přátelství. Budu si na něj muset dát pozor. Ruska začne něco říkat o řádném zhulení. Určitě by toho byla schopná a možná i většina tady, ale to, co fakt tolerovat nebudu je, že tu budu mít bandu zhulenců a feťáků. Jediné, co by tady mohlo fungovat je trochu alkoholu. I já bych se nudil, kdybych si nevzal aspoň jednu láhev. Jo, nejsou to sice předpisy, ale tak sakra jsme pořád lidi a dokud vím, kolik si můžu dát, jako že jo a vzhledem k tomu, že mimo službu to může být každému u prdele... Nechápavě chvíli čučím do blba, když se Volkova zmíní o dětech. Po pravdě řečeno, neměl jsem absolutního tucha, o čem to mele, nakonec mi to došlo a jen se nepřítomně zašklebím. „Jo Volkova a klidně si tu budeš moct zatancovat nahá....“ To už se vrací major se Stoilovou v náruči a za nimi jde domorodec. No, musím se přiznat, že jsem čekal něco lepšího. SG1 aspoň našli jaffy, jenže mi musíme najít indiána, co je rád, když si zakryje tu svojí nádheru. Soudě podle jeho vzhledu, stejně jako nástrojů je jasné, že domorodci zde nemají o technologii ani tucha, takže všechno budou považovat za všelijaké božské symboly a tak podobně. To by mě zajímalo, co je pro ně Hvězdná brána... Tenhle primitiv, ač se pro někoho může zdát strašlivý, nevzbuzuje moc respektu a není důvod se ho obávat. Pokud tedy neumí čarovat, nebo se kolen nás v pralese právě neshromáždila celá křovácká banda. Ale o vše se dá postarat. Jednotky pracující v džungli mají na takovéto taktické znevýhodnění, že je nepřítel dobře skryt, jednoduché řešení. Termovize. Vsadím se, že i nám do nějaké bedny nějaké dali. „To můžem být rádi, že nechodí nahej...“ Zanechám slova pro Rusku a pomalu se zvednu. Jak to vypadá, domorodec odhadl, kdo je tady velitel a tak chce komunikovat jen se mnou. S člověkem, který má s diplomacií a vyjednáváním společné...nic. „Jonesi. Seber Cusicka a vraťte se zpět. Máte tady toho domorodce a třeba budeme vědět, jak dál....“ Řeknu do vysílačky, zatím co si to kráčím za domorodcem. Tak tohle bude nepříjemná zkušenost. Zastavím metr před domorodcem, pravou rukou chytím zbraň, vždy připraven mu rozstřílet jeho ošklivý obličej. Doufám však, že to nebude nutný. Křovák něco mele, ukazuje na mě, na sebe, na chrámy a na zem a mě je jasné, že tohle bude opravdu na dlouho. Fajn, mohlo by to znamenat, že chce mluvit se mnou o tom, co děláme tady, tady na tomhle místě u chrámů. Podle toho, jak se tváří by chtěl nějakou odpověď, ale co mu mám sakra říct, nebo ukázat? „Fajn, umí tady někdo jejich hnusný jazyk?“ Zeptám se všech okolo, ale nečekám odpovědi. Po očku stále sleduji křováka, jestli náhodou nebude mít chuť´s tou svojí zbraní někoho praštit. Tak dobře... Ty křováku.... Ukážu na sebe, pak zakroužím rukou nad sebou, čímž označuji nás všechny, udělám, jako že mám u očí dalekohled a že se rozhlížím. Pro něj by to mohl být, že se dívám. Pak ukážu na chrám za sebou. „No a koukej to pochopit debile, víc se nesnažím...“ Řeknu v klidu nahlas. Nevadí mi, že to domorodec uslyší, páč stejně nemá tucha, o čem mluvím. Stejně tak já nevím, co na mě mele on.

Světlana Volkova - 05. dubna 2009 19:13

Vegetbedna "Ts, nejsem stará babizna a ani ji ze sebe nedělám, jsem zralá žena," ohrnu rádoby uraženě nos. Nevím, jestli mě překvapuje, že je přibližně stejně starý jako já - na jednu stranu, když se na něj podívám, nevím, kolik bych mu měla hádat, ale na tu druhou mu jistě musí být přes třicet, když je plukovník. Aspoň já bych tu hodnost nesvěřila žádnýmu cucákovi. To, že se sem krom drzé zrzky žene i domorodec, mě dvakrát nepotěší. Jak říkám, já opravdu nevěřím na hodné původní obyvatele. Vždyť i ti Inuité, u kterých jsem byla, na mě původně poštvali psy, než se mi podařilo vysvětlit, že nejsem žádnej grínpísák, kterej je chce připravit o živobytí kvůli tomu, že loví nebohoučké tuleně. Na poznámku o tancování bez šatů mě nenapadne žádná trefná odpověď, ale i kdyby ano, neměla bych na ni čas. Protože pohroma se vrací - několikrát znásobená. Slezu z bedny, ale tak blízko jako plukovník nejdu, zůstanu stát pár metrů za ním, ovšem tak, aby mi neclonil. Kdyby se něco dělo, jasně, asi by od něj hnusák dostal nakládačku, ale pro sichr... nerada bych možná jedinýho člověka, se kterým se dá bavit, zastřelila. Protože si potetovanec všímá hlavně našeho kápa, nesnažím se zakrýt znechucení. Jak já nesnáším tyhle jižní národy! Jak se říká - holá prdel, holé neštěstí. Nebo tak nějak, co já vím, co se říká u těchhle barevnejch. "Tohle má být řeč?" zamumlám, když mi do ušních bubínků narazí to chroptění umírajícího rypouše, který dostal záchvat nějaké ošklivé nemoci. Ne, ani jako lingvista to neocením. Podle vzhledu a té příšerné mluvy to bude nějaký Azték. A i když se z toho snažím něco zaslechnout, něco známého, k inuitštině to má setsakra daleko. Už jen proto, že na Zemi se objevují ve zcela jiných podmínkách a pro některé skutečnosti nemá buď ten, nebo onen jazyk žádný výraz. To je jako byste chtěli rozumět Mongolovi, ačkoli umíte vietnamsky - ano, oba jsou to mongoloidní národy, ale tím to hasne. Když se Baret pustí do vlastní komunikace, zacukají mi koutky no a poslední věta mě dorazí úplně. Tiše vyprsknu smíchy, zvlášť když vidím, jak nadutě se domorodec tváří. Jo, tohle jsem na tlumočení vždycky milovala. Mohla jsem jim do očí s úsměvem říct, jací jsou idioti a oni si mysleli, že jen překládám to, co mi řekli, ať přeložím. "To bude nějakej arogantní blbeček," utrousím možná docela zbytečně ve chvíli, kdy k tomu mám prostor. Úsměv potlačím a naopak se zamračím, aby si moje civění nemohl vyložit jako nějaký zájem. V tomhle jsou chlapi všichni stejní - na Zemi nebo emzáci, pokud jsou to namyšlená hovada, každý pohled pro ně znamená svolení. No, tak to zapomeň, svalouši. Baret dal už jednou najevo, že zbytečné tlachání nemá rád, ale tentokrát myslím není od věci říct, co vím z hodin dějepisu a španělštiny, kdy jsme v rámci reálií brali i španělské "dobývání ráje", abychom věděli, aspoň částečně, s kým máme tu čest. "Aztéckej arogantní blbeček, asi, ale tohle není můj obor. Jediný, co si pamatuju, je jeden jejich bůh, opeřený had Quet-zal-co-atl," když to vyslovím, málem se mi zasukuje jazyk, "a že obětují lidi na svých pyramidách, vytrhávají jim srdce a možná je i jí. Prostě takoví milí hoši. Podle toho, co má na sobě, nevypadá na obyčejného lovce nebo sběrače. Je asi bohatý - to ty cetky. A bojovník. Jenže co tu kurva bojovník dělá... sám..." Nechám větu vyznít doztracena. "Ale protože SG jednička v tom komplexu nic nenašla, doufám, že jejich město dost daleko. Tohle naštěstí nejsou jejich obětní zikkuraty. Ale rozhodně pochybuju o tom, že by se chtěl přátelit. Je to otrokářská společnost. Tak hlavně bacha, ať někoho nevědomky neprodáš, plukovníku."

Acamapichtli (Hrst Třtiny) - 05. dubna 2009 20:11

U skupiny hlučných cizinců Když konečně navážu nějaký kontakt s cizinci vidím, že i ten jejich náčelník je tupá opice jako chlap v džungli. Mluvit taky neumí a jen vydává skřeky, naštěstí tento je vydává pomaleji a dá se z toho vyvodit, že se opravdu jedná zřejmě o nějaký druh řeči, který je mě zcela neznámí. Možná že to nebudou až takový primitivové jak jsem si myslel původně. O to víc bych si měl na ně dávat pozor. Proto šmejdím očima po všem co tu mají a co by mi mohlo připadat jako zbraně abych byl schopen připravit na to své bojovníky. Zatím jediné co mi přijde jako zbraň jsou ty černé palice co stále tak opatrnicky svírají v rukou. Ovšem nevidím na nich žádné pazourkové nebo obsidiánové hroty asi se jedná o hodně zaostalý kmen. Navíc to jak drží ty palice mi přijde navýsost směšné. Gestikuluje sice a snaží se mi něco říci, ale za prst z těhotné panovníkovy ženy, bych nebyl schopen odhadnout co vlastně chce. Shlédnu na nebe kam ukazuje, ale mraky tam nejsou a období dešťů začíná až za dva měsíce. Pak zatočí rukou jako, když krouží ptáci no co tím chce říci? Ukazuje pak na chrám. Chtějí snad do chrámu, ne něž je uvaleno věčné tabu? Pak promluví jakási světlá žena. Úplně se divím, že vůbec dovoluje náčelník ženě, aby v přítomnosti mužů vůbec mohla promluvit. Připadá mi to zvrácené a navíc žena v ruce drží stejnou palici jako ostatní. To mě úplně dostane dovolují snad tito lidé svým kuběnám aby mohly vzít do rukou zbraň? Tohle mi opravdu přijde jako věc která je nejperverznější jakou sem kdy viděl. Jen nevěřícně zakroutím hlavou. Žena, ale mezi řečí řekne jedno slovo, které mě znova ohromí: „Opeř-en-ý Ha-d (Quet-zal-co-atl)“ Znají snad našeho prastarého boha Quetzalcoatla? Myslí si snad, tabuizovaný chrám je chrám Quetzalcoatla? Chtějí snad mu obětovat? Do těchto chtámů ale nemůžou jinak přinesu zlobu bohů pro náš lid pokud tam vstoupí. Zakroutím hlavou, ukážu na prastarý chrám a prstem zakývám do stran jako nesouhlas a řeknu „Quetzalcoatl! Eztli xacapli.“ *viz diskuze* A ukážu na chrám neustále kroutíc hlavou na znamení, že je tam nesmí ani napadnout vstoupit....

Capt. Matthew Jones - 05. dubna 2009 20:19

Matt junior one - návrat z průzkumu... Ještě chvíli s Jaimiem procházíme prales, nyní už s rozestupem pouhých pět metrů. Těch dvacet bylo opravdu moc. Tenhle hnusnej a hustej prales je opravdu povedenej a dost možná je tu už i několik staletí. Podle šířky těch stromů bych řekl, že rozhodně. Nejsem žádný přírodovědec, ekolog, či někdo podobný mamlas, jež se vyzná v tomhle oboru okolo zeleně a flóry, ale ty stromy už jsou setsakra široký. A pokud tu není nějaká divná voda, z které vyrostou do těchto rozměrů za několik let, tak tu musejí být opravdu dlouho. Občas si ještě šlápnu na nějaký ten kluzký klacek, či se mi noha zaboří do močálu nebo bahna, ale už se mi naštěstí nic vážného nestane. Viditelnost je zde opravdu mizerná. Všude je hustá zeleň, obrovské kapradí a křoviny, liány a mechy, které obrůstají ty převeliké stromy a člověk ani neví, jestli je zrovna před ním kaluž, či pevná půda, protože to prostě nevidí. Jak pak v tomhle máme něco najít. Z našeho "stanoviště" to nevypadalo tak hrozně a nutno říct, že jsem do poslední chvíle, a to i když už jsme vyšli, doufal, že to bude čím dál lepší - není! "Jo, docela by to bodlo, kdyby něco věděl... Jenom doufám, že to nebude pavián, kterýmu nikdo nebude rozumět ani slovo... Přeci jenom tu máme spoustu civilistů a pevně věřím, že hned několik z nich je lingvistů, takže snad uplatněj to, proč jsou tady..." Odpovím Jaimiemu a snažím se pokračovat v konverzaci. Je to tu docela nuda. Ano, člověk by tu měl být plně soustředěný na to, kam zrovna šlape - taky se mi to jednou vymstilo - ale na druhou stranu se alespoň s Jaimiem lépe poznáme. Jediné co se zde dá vidět je spousta zeleně, mnoho barevných druhů rostlin a podivná zvěř, která vypadá zmutovaněji než světoznámí leguán Godzila. Například tihle motýli vypadají jako po výbuchu černobilu a ta hadiletucha, jak jsem ji pojmenoval, vypadá jako kdyby pan Had v době říje nerozeznal netopýra od paní Hadové. Opravdu zde přechází zrak, jak si zde matička příroda vyhrála. Za nedlouho se ozve plukovník. Máme se vrátit na "stanoviště", že prý tam mají už toho domorodce. Asi není nijak agresivní, protože plukovník nevolal o posily, ale spíše řekl, že díky němu budeme vědět jak dál. Takže se prostě otočím a po svých stopách a po značkách, které jsem si dělal cestou sem, se vracím zpět. "Jaimie?! Máme se vrátit na stanoviště. Mají tam toho domorodce, takže to otáčíme..." Sice to asi slyšel z vysílačky také, ale tohle je samozřejmost, abych mu to řekl. Nikdy nevíte, zda-li třeba nemá rozbitou vysílačku, či přepnutou na jiný kanál. Jistota je prostě jistota. Vydám se tedy především podle kompasu nazpátek. I když nevím jak na téhle planetě kompas bude působit, nějak to ani neřeším. Je mi jedno, jestli zde mají sever na jihu, nebo jih na západě, či zda-li by se tady muslimové modlili k jihozápadu, prostě a jednoduše jdu opačným směrem, jež ukazovala ručička, když jsem šli na druhou stranu. V mém správném směru mě ujišťují právě ony značky, které jsem si vždy po padesáti krocích udělal do kůry stromů. Pravidelně je vždy, jak jinak, než po padesáti krocích míjíme a tak jsem si jist, že jdeme správně. A za nedlouho jsme zpět v táboře. A jelikož už jsme šli zpět rychlejším tempem - nyní už nemusíme dávat pozor na hledání a průzkum, zpátky jsme znatelně rychleji. "Pane," kývnu na plukovníka, že jsme zpět, "nic jsme nenašli. Ten prales je opravdu hustý a dva lidi jsou na důkladný průzkum prostě málo." Pokračuji. Prohlídnu si to tu a celkem se zde ani nic nezměnilo. Všimnu si akorát jedné spadlé bedny ze sondy, na které zřejmě někdo seděl. Pak také té mladé dívky s těmi červenými vlasy, která nyní vypadá spíše jako zmoklá slepice a docela slušně i zapáchá po moči. Hned je mi jasné, že buď vykonávala potřebu ve stojce, nebo ji prostě někdo tu hlavu pomočil. Nevím proč, a ni to nehodlám zjišťovat. Ale to už se můj pohled ihned zastaví na onom domorodci. Jsem celkem mladá generace, která toho ví mnoho z internetu a podobně a i přesto, že nepatřím mezi znalce, ihned v něm vidím jasného středoamerického, či jihoamerického bojovníka, či někoho, kdož má hodně společného s Mayskou, Aztéckou, či Inkskou říší. Ale popravdě řečeno je mi to jedno a jediné co v tuto chvíli udělám je, že na něj okamžitě namířím zbraň. Koukám, že na téhle planetě jdou z dobou… Super vyspělá civilizace… Tihle lidi u nás na Zemi snad ještě lovili mamuty, ne? "To je on, pane? Nevypadá nebezpečně..." Víc už se k tomu nevyjadřuji a čekám jaký tohle bude mít konec. Ukáže nám cestu do chrámu, či se nás pokusí umlátit tím kladívkem, jež drží v ruce?

Dr. Jaimie Cusick - 05. dubna 2009 21:24

P3X-793 - návrat z průzkumu Kdykoliv Matt šlápne na jakejkoliv klacek nebo louže tak se k němu natočím a podívám se co zase dělá. Rozhodně si nechci ujít jeho další držkopád i když ten předtim by se určitě dal nazvat jinak. "No to taky doufám, že to nebude nějakej opičák." Zasměju se a P90-kou odstrčím liánu, která se předemnou zničeho nic objevila. Už mě docela tyhle zelený hovna ze stromů štvou. Nechápu proč tu kolem toho hloupýcho chrámu nemaj nějaký kamenný cesty jako jsou mezi chrámama, aspoň kolem nich by to být mohlo. "Nadruhou stranu by to mohl být ten hlavoun co nám major Davis ukazoval na slajdu" Dodám spíše pro sebe a zarazim se. Nejsem si pořádně jistý jestli jsem řekl jeho hodnost správně, ale tady před kapitánem Mattem je to asi stejně jedno. Tak to byl dlouhý průzkum Hlášení ve vysílačce utichne a Matt se pomalu otočí a vydá se zpět. Neváhám ani chvíli a rychlým krokem ho dojdu. Nechtěl bych zůstat tady v džungli, protože narozdíl od něj jsem si nedělal žádný značky na stromy ani nic podobnýho. Konec konců to sice bylo krátký, ale vegetit u sondy je taky moc fain... Celou cestu mlčím a jdu za Mattem, který jde oproti průzkumu opravdu rychlým krokem. "Sakra zpomal chlape!" No moje slova moc nepomůžou, ale je mi to jedno dokud ho mám na očích je to v pohodě. Netrvá moc dlouho a vyjdeme u naší malý skupinky se železnou lady. "Hm takže opičák!" Neodpustim si poznámku, protože naše prosby bohužel nebyly vyslyšeny a opravdu před náma stojí opičák. Zbraň ani nechytám a rychle se přesunu k sondě. Moc mě netěší bedna, kterou někdo použil jako sedátko, ale pořád to není tak špatné jako kdyby seděli na naqudahovém reaktoru, který v tomto podnebí a vlhkosti nemusí tak úplně spolupracovat...

Cpt. Jack Austin - 06. dubna 2009 15:45

U chrámu Když kolem mě projde major Grey se Stoilovou v náručí, tak si neodpustím poznámku,protože cítím smrad moče. Ty voe tady je smrad! Tady se snad někdo pochcal ne ?! Slovo pochcal mi uklouzne a ani si neuvědomuju, že jsem to řekl. Všimnu si indiánu,který jde s nimy.Tak si neodpustím další poznámku Indiáni v pralese hustý! Obě poznámky řeknu tišeji ale určitě to uslyšej. Sem tam kouknu na indiána,který mluví s Plukovníkem. SG-1 ho tu nenašla..neobvyklé pomyslím si a rozhlédnu se po okolí.Občas kouknu na debatu indiána s plukovníkem a Volkovou.Doufám že těch indiánů tu nebude víc.

Col. Jeremy Crosswell - 06. dubna 2009 21:58

Před chrámem „Rozhovor“ s domorodcem je marný. Zdá se, že ani jeden z nás nechápe, co se ten druhý snaží říct. Kdybych ho chtěl zabít, řekl bych to velice snadně, ale tahle diplomatická diskuze je na nic. Tuším, že mě nikdo nikdy neučil vyjednávat s primitivy. Jak tak sleduji, většina lidí z jednotky z domorodce není dvakrát nadšená. Asi se SG programu nepodařilo postavit pořádný meziplanetární seznamovací tým. Vsadím se, že SG1 by si tohoto emzáka ochočila snadno, kdyby tedy na nějakého narazili. Teď tady stojí banda lidí, kteří radši sledují okolí přes zaměřovač. No, možná si časem uděláme pověst plenitelů světů. SG1 bude zachraňovat, my budeme ničit, zní to dobře. Volkova vypustí své znalosti a jsem docela překvapen, že je to poslouchatelné. Žádné odbornosti, žádné „mimozemské“ plky, prostě hezky srozumitelně, aby to pochopil každý normální člověk. A jen díky tomu, že jsem tomu rozuměl, se mi zhoršila nálada. Jestli budou opravdu takoví, jak Volkova popisovala, bude s nimi opravdu velká radost komunikovat. Aby se z nich nevyklubali další goauldi... bez vyspělé technologie a hadů. K tomu všemu Volkova řekla něco, co domorodec pochopil. Znamená to tedy to, že se Volkova a každý, kdo myslel na nějakou podobnost s Aztéky, trefil. Teď jen doufat, že se trochu společensky vyvinuli a nedělají to, co Volkova řekla. A jestli jo, tak bude menší vyhlazování. Domorodec ukáže na chrám, pak zuřivě kroutí hlavou a pak ukazuje na chrám a přitom stále zuřivě kroutí hlavou. Jako by si snad myslel, že chápeme hodně pomalu. „Jonesi! Mrkni do beden po nějaké termovizi, určitě tam musí nějaké být. Až jí budeš mít, mrkni se do pralesa kolem tábora. Nechci tady mít žádné jiné domorodce, případně nějakou číhající bestii...“ Houknu na Jonese, který se s Cusickem právě vrátil. Asi by bylo hloupé doufat, že něco našli, to by určitě hlásili. No, doufám, že v sobě křovák najde ochotu pomáhat. Na hlavou kroutícího domorodce se nyní soustředím, ukážu na chrám a po jeho začnu já zuřivě kývat hlavou. Vzhledem k tomu, že z toho docela bolí krk, rychle přestanu, domorodec by to měl pochopit. „Fajn Volkova, umíš ještě nějaké žvásty po jejich? Třeba se chytí...“ Odmlčím se a nakonec křiknu na celý náš nádherný spolek. „Nebo třeba někdo jiný?!“

Světlana Volkova - 06. dubna 2009 22:20

Bez vegetbedny, zato s primitivem Takže jsem to vykoktala správně. Domorodec reaguje, to znamená, že... "Jestli zná Opeřenýho hada, tak ti hlavouni na obrazech museli být něco jako goa'uldi. Božstva, která je sem přivezla od nás ze Země." Koutkem oka postřehnu, že se vrátili z průzkumu, ale všechny moje mozkové závity se soustředí na něco jiného. "A z nějakýho důvodu tam nechce... nebo tam nechce pustit nás..." mumlám dál svoje domněnky, protože momentálně není dobré držet hubu - momentálně se opět naopak hodí hodit do placu vše, co mám. Třeba někdo brouzdal na netu. "Anebo tím chtěl říct, že to Opeřenci nepatří." Taky se podívám k chrámu, takže nevidím téměř komické kývání našeho velitele. Co jen jsem to sakra slyšela? Četla? Cokoli! Ale jejich řeč ze mě nedostanou ani omylem. "Něco po jejich? Pamatuju si, že Hernandez Cortéz obsadil nějaké město Tenochitlán nebo tak nějak. Zajal panovníka Montezumu, podmanil si nějaké kmeny - prý bez boje..." Tohle už viditelně tahám až někde z paty, a protože jsou to naše dějiny, pochybuju, že na tohle bude reagovat, jen mu ta slova můžou znít povědomě nebo něco znamenat. Snad ne něco, kvůli čemu bude vyšilovat. "Fajn, tudy cesta nevede. Takže Opeřenec. Vojel vlastní sestru, protože ho... navedl kojot. Xochotl? Xojotl? Bože, to je horší než u zápočtu, když jsem měla okno!" zavrčím, protože mě štve, když mi něco nejde, když mě zrazují moje vlastní schopnosti. Jistě, jak se můžu domluvit s někým, jehož jazyk neznám a on je mnohem primitivnější než já... ale to si v tuhle chvíli neuvědomuju. Mám neopodstatněný pocit, že jestli to neudělám já, neudělá to nikdo. A my se tady v pralese budeme plácat ještě hodně dlouho. "Víc ze mě nedostaneš ani za zlatý prase, plukovníku. Naší chytračky se ptej. Ať konečně ukáže, k čemu, krom problémů, je nám tu dobrá."

Acamapichtli (Hrst Třtiny) - 08. dubna 2009 15:08

Tudy cesta nevede a neb ještě jednou a jinak. Sleduji dění těch lidí a už pomalinku začínám chápat, že opravdu mezi sebou hovoří nějakým jazykem. Navíc kuběna, která má hlavu světlou jako stará žena a na obličeji škaredé tečky pravděpodobně po nějaké nemoci, se mi zdá z nich zatím nejchytřejší. Umí dokonce nějaká naše slova. Sice v kontextu nedávají vůbec žádný smysl, ale vpadá to, že zná naši mytologii. Zato jejich vůdce je jak se mi zdá zcela mimo. Kýve hlavou jak o život a pravděpodobně nepochopil nebo nechce pochopit, že prostě do chrámu nemůže a že to není chrám Quetzalcoatla. Ukážu teda na jejich velitele a tu bělovlasou ženu aby přistoupily blíž. Sice už to, že vůbec jednám s ženou je pro mě urážka, ale jak vidím, jinak bych se s tímto lidem jen těžko dorozuměl.Hmmm divní lid, kde jsou primitivní ženy chytřejší než slaboduší muži. Po té co přistoupí začnu palicí malovat do země symbol opeřeného hada ukážu na chrám a striktně ukážu rukou nesouhlas a smažu symbol. „Quetzalcoatl teopantli amo! Amo!“ Pak nakreslím chrám opatřený příkopem a prsty udělám jako, že tam pohodují a poté udeřím palicí do obrázku a prstem si přejedu po krku. Pak se postavím a ukážu na sebe a řeknu: „Nehua huehuelton quixtiano Huitzilopochtlu!“ A zvednu ruce do polohy jako, když kněží přijímají od bohů požehnání. Pak ukážu na sebe: „Nehua Acamapichtli“ A ukážu na zem nebe i chrám, že toto vše je mého lidu a znovu ukážu na všechny tu a ukážu zpět odkud přišly, tedy k bráně a posunky jim ukážu, že nejsou vítáni, pokud chtějí vstoupit do chrámu.

Col. Jeremy Crosswell - 08. dubna 2009 18:55

Pro změnu obrázkový rozhovor „Volkova, ten prcek je mimo, zní nedostanu nic...“ Ruska mi dala pár informací, ale víceméně už vařila jen z vody. Měla pravdu, naše malá chytračka by možná mohla říct více, nebo se třeba pokusit s domorodcem promluvit, jenže je opravdu ještě mimo svoje vlastní tělo. Začínám být bezradný a začíná mě to štvát. Diplomacie nikdy nebyla moje silná stránka a už vůbec ne s nějakými křováky. Mám velkou trpělivost, ale tady jsem o ní přišel hodně rychle. Ještě chvíli a mám takový dojem, že budu muset něco zabít. Naštěstí domorodec vymyslel jinou metodu. Zvláštní, že to nenapadlo mě. Zvolil jednoduše určitou komunikaci pomocí obrázků v zemi. Takhle by to mohlo být snadnější.. Přistoupím k domorodci a sleduji, co vytváří do hlíny. Ano, už tomu začínám rozumět. Mne nezajímá původ chrámu, ovšem je vidět, že podle domorodce pro nás chrám představuje jistou smrt. Kromě toho se ukázalo, že ten chrám patří jemu, nebo možná jeho lidu, nebo něco takového a pokud nezmizíme, lépe řečeno nevypadneme zpět na naší drahou Zemi, bude to nejspíše hodně špatné. Klidně bych odešel, bohužel zde má práci.... Pomalu vytáhnu nůž, snad aby si domorodec nemyslel, že to chci vytáhnout na něj a začnu též něco kreslit do země. Nejdříve co nejlépe vytvořím postavu, která drží nad hlavou tu jejich palici, aby pochopil, že se jedná o válečníka, nebo něco na ten jejich způsob a kolem ní všude klečící postavy. Mělo by to znázornit mocného válečníka, vůdce a nebo boha. Všechny možnosti se berou. Ukážu na postavu s palicí a na sebe. „To jsem já. Já.“ Ještě jednou ukážu na sebe a poté na chrám, který na zem nakreslil on. Poté po zemi znázorním, že ta postava s palicí jde do toho chrámu, přejedu si palcem po krku a nesouhlasně zavrtím hlavou. Logicky myšleno, že tam nezemřu. Tedy aspoň doufám, ale jestli to přežila SG1, tak my musíme taky. Pravda, oni za zadkem neměli křováky. Napadla mě ještě jedna věc, která by možná mohla pomoct. Pokusím se nejlépe vybavit zobrazení těch mimozemských tvorů, které jsem mohl vidět na briefingu a co nejlépe toho mimozemšťana zobrazím na zemi. Ukážu na sebe a prsty ukážu, že jdu k mimozemšťanovi a pak celý obrázek emzáka zakroužkuji. „Chci najít tyhle hnusáky....“ Ukážu prstem na emzáka. „Tyhle hlavouny, jo přesně....“ Ještě jednou prstem ukážu na nakresleného emzáka, pak se opět rovně postavím a nůž zandám na své místo.

Capt. Matthew Jones - 08. dubna 2009 20:19

Matt junior one - už docela dlouhá pauza... Ještě chvíli jen tak stojím a mířím na toho podivína - domorodce. Když se s ním ale plukovník s Volkovou dávají do řeči, zbraň stáhnu a postavím se do volnější polohy, z které jenom pozoruji tohle divadlo, při kterém si navzájem snaží porozumět a popravdě řečeno, dokud nedošlo na obrázky, sám jsem domorodci rozuměl velký kulový. Pořád mele cosi tou jejich hatlamatilkou, která se mi ale vůbec nelibí a popravdě řečeno mít svolení, narval bych mu ten jeho klacek, který třímá v ruce, zrovinka do zadele, až by zasípal. Vůbec se mi nelíbí jak se tahle pauza protáhla. Měli jsme už být v chrámech a naši experti už mohli očumovat jejich zdi a okolí. Místo toho se tu snažíme o trochu konverzace s paviánem, který nosí plíny a piersing a vypadá jako vytřižený z časopisu o dinosaurech; ostatně k nim asi nemá daleko. "Jistě, pane..." Odpovím na rozkaz, že rozumím a přejdu k sondě, kde začnu prohledávat bedny, které tu jsou. Neotvírám je, ale jenom pročítám nálepky s popiskami o obsahu bedny. Nedokážu si představit, že by tak promyšlená organizace jako je SGC zapomněla i na posrané popisky na krabicích. Avšak tentokrát mají štěstí a popsané opravdu jsou. Proto je mé hledání celkem usnadněné, i když těch krabic je taky dost a pro mé štěstí je ona termovize samozřejmě v té poslední. Ale i přesto už za chvíli držím onu termovizi v ruce. "Tak tady si, mrško!" Neodpustím si poznámku, když termovizi tahám z bedny. Nasadím si ji na hlavu a vypadám i celkem jako šašek, což mi ale nijak nevadí. U vojáka to není nic neobvyklého a k dnešní moderní době je to celkem i pohodlné a nijak to netlačí a samozřejmě to má i sexy vzhled. No jo... pěkně mi tu svítíte, panáčkové.. che che.. Rozpálený jak sluníčka... Probleskne mi hlavou, když přejedu pohledem skupinku lidí. Poté se přesunu směrem k lesu a prohlédnu si důkladně celý les okolo a pro jistotu raději dvakrát... "Krucifix, co je zase tohle? …. to je k ničemu.. "Pane,... Tohle je asi k ničemu... Ten prales celej žije, mám tu všude tepelnou stopu, ale žádná není velká jako dospělí muž, takže by to mělo být v pohodě, ale jistej si tím bejt nemůžu, pane... Místama je to i docela velký..." Všude je tu vidět nějaká tepelná stopa. Téměř celý tenhle prales je červenožlutý, místy fialový a prokládané nazelenalou, ale ta červená se žlutou opravdu převládají. Evidentně tu žije mnoho druhů zvířat a mnoho zvědavých tu zrovinka okolo očumuje, co to k nim přišlo za návštěvu - my. Ale žádná tu nepřipomíná člověka a to ani vzdáleně. Avšak stačilo by, aby ten neřád stál zrovna za nějakou zvěřinou trochu přikrčen a já jsem namydlenej, protože ho tam prostě nezachytím. Termovizi si nechám raději na hlavě a pořád hlídám prales. Projíždím ho pohledem sem a tam a stačí, aby se ten neřád, pokud tu nějaký je, jenom pohnul a je můj. Protože pokud se pohne, pak už jasně podle obrysu postavy poznám, zda-li jde o zvíře, či lidskou postavu, nebo alespoň jí něco podobného. Zbraň držím pevně v rukou a mám ji mírně sklopenou k pralesu, připraven kdykoli prošpikovat cokoli. Přecházím z místa na místo, čímž kryji celou naši skupinku. "Jestli tady seš, hajzle, tak tě dostanu..." Špitnu si spíše pro sebe a přihodím trochu smíchu. Ani vlastně nevím proč by tu někdo měl být, nejspíš tu ani nikdo není, ale tak stejně bych se tu nudil, což bych nejspíš očumoval toho paviána v plínách, což je stejně nezáživné jako nedělní oběd s tetou Marry. Takže se tím alespoň zabavím a zaženu tím nudu, která tu celkem panuje.

Světlana Volkova - 08. dubna 2009 20:27

Aztécký komiks Taky koukám na to, co nám nahoprdeláč kreslí. "Opeřencův chrám to teda není," "překládám" zcela automaticky i pro ty, kteří jsou dál a nevidí. "Amo? No, pochybuju, že na téhle planetě sem dorazil románský vliv..." Přesto mi v hlavě hned naskočí "miluju", protože tohle to v mé realitě prostě znamená nejméně ve dvou jazycích. "No a náčelník Holá prdel tvrdí, že nám dá palicí po palici, jestli tam půjdem. To víš že jo, hnusáku." A jak jeho řeč pokračuje společně s gesty, ihned pochytím jedno slovíčko, kterým si můžu být naprosto jistá. V očích mi zajiskří potěšeným pochopením. Nehua. Jsem. Fajn, ještě pochopit, k čemu se vztahovala další slůvka... a i když mi nahoprdeláč sympatický není, jistě ho využiju jako klíč k té hnusné řeči. Plukovník se taky pokusí něco kreslit, ale rukou na rameni ho zarazím, když chce kreslit emzáky. "Máme to všechno v počítači. Ukážeme mu obrázek, výtvarný cítění evidentně nemáš," ušklíbnu se a otočím se k černochovi, který ukazoval letecké snímky. "Slyšels? Ukaž Holé prdeli ty hlavouny, jinak tu budeme až do soudnýho dne. S trochou štěstí bude mlátit čelem o zem, že jsou to jeho bohové... a možná se dozvíme i to, kterému z nich je jejich chrám zasvěcen." Neobrátila jsem se k domorodci zády, stojím bokem, ruku neustále připravenou na zbrani. Nikdy není dobré polevit v ostražitosti. "Nehua Světlana," zkusím to nové slůvko, zatímco černoch bude hledat obrázky. Ano, obrázková metoda nikdy nezklame, protože když jen ukazujete na objekt a ptáte se, může to dopadnout jako v Austrálii - domorodci budou říkat "nerozumím", vy jim taky nerozumíte... a nakonec je z klokana kangaroo - nerozumím, nechápu, nevím.

Dr. Jaimie Cusick - 08. dubna 2009 21:03

P3X............ dlouhodobě trvající nuda Od doby co jsme přišli se vůbec nic nestalo. Přifařil se k nám nějakej smradlavej křovák, kterej fakt páchne. Sice to není tak úplně on, ale je to jedno na blití mi z něj stejně může být. Nahnul jsem se nad bednou, která je položená vedle sondy, abych jí zvednul a vrátil na svoje místo, ale nakonec jsem usoudil, že ten co jí dal dolu udělal dobrou věc. Pomalu se posadim na bednu a opřu se o sondu. Chvíli pozoruju toho divocha, který mluví fakt divnou řečí nebo spíše vydává nějaké skřeky co má asi představovat řeč. Chvíli po jeho krásném proslovu plukovník zaúkoluje Matta a jsem opravdu rád, že mě nechává napokoji. V džungli jsme sice byli chvíli, ale sezení je přecejenom sezení. Nechávám ho hrabat se v krabicích na sondě i když vim, kde termovize přibližně je. Přecejenom jsem tam část těch věcí skládal a cestou sem byla spousta času, abych si prošel štítky na bednách, který jsem na sondu nedal já. Oddechnu si a znovu se podívám na divocha né moc milým úsměvem. Nevím proč musíme mít my takovou smůlu. SG-1 měla strom, SG-1 neměla hloupý divochy, SG-13 nemá strom a má divocha, kterej... Už na to ani nemyslím a pomalu zavřu oči. Nechce se mi spát, ale koukat na to taky nemusím. Záře ze sluncí je nepříjemná a nadávat si za to, že jsem si zapoměl sluneční brýle, můžu jenom sobě. Jejich pokusy o rozhovor však poslouchám. Zdá se mi to nebo se chytáš Poslouchám jak Rusanda něco vysvětluje, ale stejně nechápu o čem se baví. Netrvá dlouho a někoho tam okřikne. Až když mluví o snímcích je mi jasné, že to je na mě. Otevřu oči a s dost zamračeným výrazem vytáhnu počítač, který mám na zádech. Tohle okřikování si zkoušej na někoho jinýho Zanadávám na účet Rusky a čekám než naběhne počítač. Rychle najedu na Davisovu prezentaci a projíždim Slajdy dokud nenajdu ty divný lidi s ještě divnejma hlavama. Pomalu vstanu a dojdu vedle plukovníka. Dál radši nechodím, protože bych nerad, aby mě ten divoch praštil svojí moderní palicí. Natočim k němu obrazovku a snažím se o milý úsměv. Přecejenom chci navázat dobré vztahy tady s místními. "Tady je máš" Zamumlám do éteru, ale k nikomu nemluvím přímo...

Acamapichtli (Hrst Třtiny) - 08. dubna 2009 22:23

Přece jen něco, když né nic. Přece jen asi něco zabralo, když jsem začal kreslit do země pochopil i jejich náčelník o co jde. Nakreslil kněze vstupujícího do chrámu a kolem něj samé oběti. Jak jsem pochopil, ale nehodlá se vzdát plánu jit do chrámu a zřejmě tam chce obětovat. Koho, ale nevidím nikde spoutané a obarvené, obětní barvou, lidské oběti k obětování. Rozhlídnu se na všechny okolo a pak ukáži na nakreslené klečící postavy a ukazuji na ty kteří vypadají jako možné oběti tedy ty černé muže a ženy. Pak taky ukážu na červenou hlavu s tím, a nesouhlasně zakývám a řeknu: „Ami! Cihuatl tzontin chiltic Acamapichtli!“ Pak se do rozhovoru vloží bělovlasá a ta zřejmě opravdu je vše chápe dokonce se mi i neuměle představí. „Ss-větt-launa?“ Znovu ukážu na sebe aby bylo jasno kdo jsem: „Nehua Acamapichtli“ Kurva svět na tom, aby si člověk polámal jazyk. Hrozně nesrozumitelný jméno má ta bělovlasá, ale co na tom rozumí. Pak jedna z obětí podá bělovlasé jakousi desku a na ní jsou obrazy našich bohů v lidských podobách. Kývnu hlavou na bělovlasou a ukážu prstem na jednoho po druhém a pojmenuji je jejich jmény: „Tlaloc, Ehecatecuhtli, Xuihtecuhtli, Tezcatlipoca, Huitzilopochtli...“ Pomalu mi začíná docházet co tu ti lidé vlastně chtějí. Pravděpodobně se vydaly obětovat našim bohům svoje lidi. A chtějí to udělat v tabuizovaném chrámu. Zřejmě s nějakým jistým záměrem, ale s jakým to tedy bohové suďte. Otázkou je zdali, když v prastarém chrámu obětují jestli to božstva rozhněvá nebo usmíří a když rozhněvá, jestli hněv padne jen na cizince, nebo i na náš lid. No varoval jsem je nic víc pro ně udělat nemůžu. Tak tedy jen rezignovaně pokrčím rameny a ještě jednou ukážu na chrám a pak si přejedu prstem po krku. Navíc je třeba varovat moje lidi pro případ že by tito cizinci chtěly ty oběti udělat z nás. Vemu palici zpět do ruky a chystám se odejít. Naprosto jako by se nechumelilo, jako bych si vyzvedával svoji věc přijdu k červené hlavě, která se zrovna probouzí z nevědomí a přehodím si ji přes rameno jako pytel brambor a pomalu s mávnutím na cizince odcházím...

Deanna Daria Stoilov - 08. dubna 2009 22:39

Před chrámem Už během cesty začínám cítit, že se můj stav zlepšuje... fyzický stav. Můžu se hýbat, ale hlava... Whooa, pořád tolik barviček kolem... Mám pocit, že se mi hlavou honí neskutečný počet myšlenek a já je jen sleduju, jako třeba film v kině. Během cesty pralesem je to film poměrně nesouvislý, založený spíš na dojmech z nejbližšího okolí - spousta zelené, třpyt nad hlavou, a obdiv k majorovi, který, nedbaje na to, že mám přes šedesát kilo mě stále nese v náruči - nemluvě o tom, že indiánova moč na límci mé uniformy se v tom strašlivém horku začíná rozkládat a páchne. Poté co se konečně dostaneme zpátky do výchozího bodu mě major položí na zem a indián se začne dorozumívat s Croswellem, který si žádá radu od tý ruský krávy. Natočím hlavu a pobaveně je pozoruji; zasahovqat nehodlám... tedy do okamžiku, kdy se rozhodnou ukázat mu vnitřek chrámu na slidech v notebooku. Pomalu vstanu a vrávorajíc, popojdu k nim. "Vy jste... chcecheché... Vy jste úplně blbí, že jo...?" rozesměju se. "Croswelle, tu facku Ti vrátim, až nebudu -jé...!!- až nebudu padat. Myslim, že mu nepotřebujeme rozumět na to, aby bylo naprosto jasný, že si nepřeje, abychom tam chodili - a vy ste tak pitomí, že mu ukážete obrázky jako důkaz toho, že už sme tam byli... Logika zelenejch mozků," odplivnu si, udělám krok stranou, ladnou piruetu a s lehounkým výkřikem se posadím na zadek, což mě ovšem znovu rozesměje. "Ten štít, co má, je Chimali. Je skoro idenickej... intentickej...inedit...čort...totožnej s tém, kerej je vystavenej v Muzeu lidovejch umění ve Vídni, a určitě vás potěší, že patřil Ahuizotlovi, což byl celkem milej týpek, teda pokud odhjlídneme od faktu, že během čtyr dnů nechal údajně popravit přes sedumdesát tisíc lidí... Takže jestli ste někdo věřící, měli byste se modlit, aby tím štítem podobnost končila. Nicméně... tadá... fanfáry..." začnu tleskat, ale když se ke mně nikdo nepřidá, přestanu a zkusím vstát; zatímco se hrabu na nohy, což mi hodnou chvilku trvá a při každém pádu je to provázeno salvou smíchu "...co by vás mohlo zajímat, že v hrobce tohodle chlapíka se našlo vyobrazení Tlatecuhtliho... nebo jak se to vyslovuje. Všimli jste si někdy, že když se díváte takhle zblízka, země se houpe?! No a Tlatecuhtli prej... chvilka napětí... snědl smrt, a Aztékové z něj měli neskutečnou hrůzu. Nepřipomíná vám to naše mimozemský... kamarády se svítícíma očima...?? A v tom příkopě..." konečně vstanu a začnu se zase potácet kolem; než se mi podaří zůstat stát rovně "...Je nejspíš kojot a z ocasu mu roste dlaň... Božemoj, to je tak hustý...!! Kojot s dlaní !! jacksie měl pravdu, tohle bych na Zemi nikdy nezažila... Kojot s dlaní na ocasu..." svalím se znovu na zem, kde se začnu svíjet v novém záchvatu nekontrolovatelného smíchu; Přejde to asi po dvou minutách. "Jestli je ten chrám pro ně svatej, asi tam nechodí ani oni, ne?! Přemejšlete...chceché... trochu, vy zelený palice... Navíc, i kdyby ty hlavouni...., ježiš, ty emzáci byli div-chechééé-ný byli jejich bohové, asi se tu neukázali už hodně dlouhohohohóóó... Tak schovejte ten laplop...taplop... počítač. To poslední, co chceme, je naštvat ho, aby se rozhodl, že když jsme znesvětili jejich půdu, musej nás obětovat... Hehé, Volkova, Tebe bych viděla na jejich oltáři docela ráda..."

Světlana Volkova - 10. dubna 2009 21:35

Celou dobu se snažím dát si všechna dohromady, ale to není nic nového. Teď už jsem si naprosto jistá, že "amo" nemá s láskou nic společného. Vrtí hlavou. To znamená, že to bude zápor? Asi ano, použil to dvakrát ve stejné situaci, stejně jako to "nehua". Výborně, další slovo, ještě důležitější. Ale kdo ví, jak platné mi tu bude. Gestikuluje směrem k zrzce, říká "ne". A taky to svoje příšerné jméno. Tohle opravdu nechápu. A když mi černej přinese počítat s obrázky a nahoprdeláči se v očích zableskne poznání, nadechuje se a chce něco říct, skočí do toho ta kráva. Jestli jste vy, velké hlavy, jejich bohové, tak vás prosím - zbavte nás jí! A obětuju vám kohokoli krom sebe! "Ona je sjetá," řeknu znechuceně, když sleduju to její poblblé divadlo. Mele sračky, takže od ní odvrátím pohled a posunkem znovu ukážu k počítači. Naštěstí pochopil. Rychle hrábnu do jedné z kapes, vytáhnu malý bloček a tužku. K číslu si vždy foneticky zapíšu jméno, které řekl. Co jiného by to taky bylo? A s tím náš rozhovor končí. Nehodlá se chovat agresivně - má jediné štěstí. Ale možná bychom ho měli střelit do hlavy... mohl by svým lidem něco říct. Určitě se zmíní, že sem přišli cizinci. Takhle by si mohli myslet, že ho v džungli něco sežralo. Dobrá, je to pošetilá myšlenka, on je džungli jako doma... ale lesní duchové bývají nevyzpytatelní. Jenže pak udělá něco, po čem se mi ho zabíjet už nechce. Popadne blábolící zrzku a odnáší ji. Asi se stalo to, co jsem říkala - plukovník ji nevědomky prodal... ... Hurá! "Bohové vyslyšeli mé prosby!" zajásám polohlasem. Zjevně mě vůbec nevzrušuje, že si nějaký domorodec bere jednoho člena našeho týmu. Holka chce poznávat cizí kultury, tak může. Hooodně zblízka. Já zůstanu u těch Inuitů. "Spasiba, Acamapitchli! Šťastnou cestu a hezké líbánky!" Pak se otočím k plukovníkovi a tiše mu řeknu: "Doufám, že ji nehodláš zachraňovat. S trochou štěstí bude mít jen hodně dětí a třeba se naučí i ten jejich jazyk. A kdo ví... možná ji indián bude chtít vrátit zpátky. Jen doufám, že tou dobou už budeme pryč..."

Col. Jeremy Crosswell - 11. dubna 2009 21:46

U chrámu – Nehrajme si Snažit se vysvětlit něco křovákovi přes obrázky není tak těžké, zvlášť když Volkova přijde s nápadem ohledně počítače. Že to nenapadlo mě. Asi je toho na mě moc. Musí se mi to zdát, ale ta Ruska si zřejmě myslí, že neztratila svojí hodnost, nebo je velení a nebo si může na každého otevírat hubu. Stačí se podívat na Cusicka a je vidět, že si myslí to samé. Naštěstí nic neříká, takže nás všechny ušetřil nějakých problémů. Je mi ale jasné, že další „Hej“ od Rusky už respektovat nebude. Volkova se bude muset trochu zkrotit, jinak to zavání průserem. Domorodec pomocí počítače chápe, Ruska navíc našla cestičku do jeho bláznivého jazyka, takže si teď´vyměňují to nejprimitivnější. Jména. Jo, je to tak jednoduché, že to pochopím i já. Na tu malou Stoilovou jsem zapomněl. No tak se musela připomenout velice, velice zajímavým vystoupením. Je vidět, že je naprosto mimo, takže jí to člověk nemůže brát za zlé. Otázka je, jestli si dala pořádného jointa, nebo ji poznamenala nějaká rostlinná mrcha v pralese. No zjišťování bude času dost. Stoilovou tedy moc nevnímám, možná, že v jádru říká něco důležitého, ale je to obaleno tolika zfetovanými kecy, že si člověk musí šetřit svoji mysl před něčím takovým. Už jsem chtěl Stoilovou přenechat naší lékařce, když se má křovák k odchodu a udělá něco, co asi nikdo nečekal. Popadne mladou a jakoby nic kráčí s ní pryč. To by mě zajímalo, co si tam s majorem říkali, nebo snad se Stoilovou? Neudělali nějakou dohodu, nebo tak něco? Není čas nad tím přemýšlet, jelikož naháč chce zmizet v lese. Jelikož však nezdrhá a jde naprosto v klidu vypadá to, že to bere jako samozřejmost. Na Rusce je vidět radost, není divu, když se štvou od té doby, co se viděli, ale tohle tolerovat nebudu. Ať chci nebo nechci, jsem za ty lidi zodpovědný, bez vyjímky. „Volkova, až budete chtít mluvit sračky, řekněte to předem, abych vám mohl jednu fláknout...“ No Volkovu se plně nesoustředím, jelikož musím dostat toho křováka, je ale jasné, že mě její slova dvakrát nepotěšili. Rozhodně jsem to nebral jako joke. Kolimátor nahodím na oko a namířím na křovákovu hlavu. „Zablokujte mu cestu! Střelba povolena, snažte se netrefit Stoilovou!“ Křiknu, je to mířeno všem vojákům, minimálně oni vědí, jak se mají zachovat. Chytím pevně svojí zbraň a udělám pár kroků za domorodcem. „Hej! Acamapi...tentononci! Stůj ty parchante!“ Křiknu prozměnu na domorodce. Je jasné, že jsem hodně naštvaný a slova jsou podána formou rozkazu, který by pochopil, i kdybych mluvil nějakou bublající řečí.

Cpt. Jack Austin - 11. dubna 2009 22:19

U chrámu-Konečně Akce V klidu se rozhlížím zatím se nic závažného neděje.Napiju se chlazené vody,kterou jsem si vzal ze sondy.Kouknu na Cusicka a Jonese,kteří se zrovna vracejí.Pak na indiána,kterému není rozumět ani slovo.Poslouchám a sleduji jejich rozhovor.Acamapichtli..Zajímavé toť jméno.Co to vůbec může říkat ?podivím se když křovák řekne své jméno.Poté křovák vezme na záda slečnu Stoilovou.Tak vezmu svou m4 a namířím jí křovákovi přímo na hlavu.Pomalu se k němu přesouvám s namířenou zbraní.Polož jí na zem !! A dělej!! Nikam jí neponeseš!! křiknu na křováka. A jelikož je křovák a stoilovou má na jednom z ramen tak raději přepnu zbraň na jednotlivé rány. A z hlavy mu namířim na rameno na kterém nemá stoilovou.Vystřelím mu do ramene asi tak 10 ran.Čekám až se křovák svalí na zem,protože tohle by nemohl ustát 10 ran do ramene a ze zadu.Když spadne tak k němu dojdu,ale raději na něj stále mířím.

Acamapichtli (Hrst Třtiny) - 12. dubna 2009 00:20

Ohlušující rachot a bolest. Všechno vypadá klidně a když si vyzvednu rudou hlavu ještě na pozdrav mávnu tem zvláštním hlučným lidem. Jen si ji však přehodím přes rameno a udělám pár kroků strhne se křik. Ti lidé jsou tak hluční za všech okolností, ale tohle nevypadá jako by se semnou halasně loučily. Dokonce snad zaslechnu i zkomoleninu mého jména. Chci se otočit, abych zjistil o co jde, když v tom v tom se rozezní hromy jako když je bouřka nad pralesem a praskají velké stromy. Ve stejný okamžik mi projede ramenem levé ruky šílená ostrá bolest, rána která mě zasáhne mě odhodí na zem. Cítím v rameni, zásahy c kterých se mi valí krev. Museli mě napadnout ze zadu když jsem byl k nim otočený tou jejich palicí nebo oštěpem. Ten, ale nevidím zbabělí parchanti. Rezavá hlava, kterou sem měl přehozenou, přes pravé rameno spadla spolu semnou bohužel byla hlavou dolů tak padla hlavou o zem a já na ni. Nevím jestli žije, ale teď ji ležím na hlavě. Ležím téměř bez hnutí Vidím jak se ke mě jeden z nich blíží až ke mě. Stále ho sleduji V pravé stále svírám palici, která je podemnou. Když je dostatečně blízko, abych mohl při prudkém útoku vyrazit tu jeho palici z ruky z nenutě ležícího se najednou vymrští palice která mu vyrazí tu jeho z ruky. Vymrštím se proti němu a pak už vede jen druhý sek který míří cizinci na krk. Zásah je brutální jak zásahy palicí bývají zlomený vaz a téměř useknutá hlava visící jen na cáru kůže. Pak už za velkého hluku a rachotu se zřejmě moje tělo promění v hejno kolibříků odletí přímo do nebe za bohem slunce Tonatiuhlim.....

Osud - 12. dubna 2009 09:57

Prales Slunka se tyčí kolmo nad povrchem zemským a praží celou svou silou do všeho živého i mrtvého na planetě. Žádný rozumný a inteligentní tvor by nebyl v pravé poledne vylezlý na sluncích. Každý se chrání jak jen může a snaží se najít si kryt v podobě stínu kde to jen jde. Na druhou stranu to vypadá, jako kdyby prales celý ožíval. Všude je slyšet plno zvuků. Od skřeků ptáků, po jakési prapodivné chrochtání a frkání. Kdo ví, co všechno se uprostřed té džungle skrývá. Vzduch je naplněn vodou, jako kdyby pršelo. Vlhkost vzduchu je zde opravdu enormní a každý z vás se musí potit snad na všech místech. Monumentální chrám se nyní zdá ještě monumentálnější. V plném slunečním osvětlení se jeho barvy třpytí a vytváří tak malé duhy a záblesky. Někdo může vidět i to, co tam normálně není. I fata morgána je zde jev vcelku obvyklý. Celý chrám se zdá být naplněn něčím mnohem složitějším, než se na první pohled může zdát. Rozhodně to není jen kupa kamení, sloupů různě převrácených, poskládaných na sebe a v proudu času různě poškozených. Každý z vás to cítí. Teď v poledne je to místo opravdu opředené tajemstvími a zázraky. Není tedy žádný podiv, že ho místní domorodá populace považuje za chrám bohů a že je pro ně tabu. I vy musíte cítit, že narušení něčeho takového je zlo samo o sobě. Ten z vás, který četl složky, si jistě vzpomene, na krátkou pasáž v hlášení Dr. Jacksona, kde se uvádí: „Varoval jsem ostatní před vstupem do chrámu. Nebyl zde žádný vchod a celý chrám byl obestavěn zdí. Připadalo mi to divné, avšak když obě dvě slunce vyšly a zazářily plnou silou, pochopil jsem. Ten chrám je vskutku náboženským místem a vstup dovnitř by bylo učiněné zlo, pošpinění chrámu, znečištění něčeho tak dokonalého a posvátného. Bojím se to říct, ale dá se zde mluvit o doslovném znesvěcení místa, kde kdysi žili „bohové“, tedy onen pradávný národ. Vstoupit do chrámu by měl rozhodně jen ten, kdo je duševně čistý a to podle mě není nikdo z nás. Bohužel Jack má jiný názor. “ Mezitím, co třeba někteří z vás přemýšleli o hlášení doktora Jacksona a o kouzlu chrámu, se na palouku stalo hned několik zajímavých věcí. Acamapichtli, hrdinský velekněz národa Aztéků, kteří sídlí na P3X-793, padl k zemi zasažen několika výstřely do ramene, ze kterého se stala jenom flákota masa. Kusy roztříštěných kostí a kusy masa odlétly z ramene pryč. Jeho tělo je téměř mrtvé, ale jeho duše ne. Ta odlétá k jeho předkům a k bohům, které uctíval. Avšak dříve, než jeho tělo úplně umdlelo, stačil ze svých posledních sil udeřit tvrdě jednoho z pozemšťanů. Kapitán Jack Austin padl na kolena a jeho hlava se podivně překlápí držící se na posledních cárech kůže a masa. Nakonec mu hlava přepadla úplně a z krku vystříkl gejzír krve. Krev stříká na všechny strany a tělo už nereaguje. To vše se stalo během zlomku sekundy. Tak rychlý to byl konec jednoho z amerických vojáků. Acamapichtli na konci své životní cesty předvedl to, na co je jeho národ pyšný a hrdý. Tradiční indiánský styl oddělení hlavy od těla a vypuštění duše nepřítele byl znovu úspěšný. Dvě mrtvoly ležící na zemi. Obě dvě celé od krve. Vedle nich na zemi ležící Deanna, která je stále mimo a nyní i pocákaná krví obou dvou mužů. Džungle reagovala na výstřely velmi agresivně. Řev džungle, který byl předtím znatelný, nyní přerostl v hučení Niagarských vodopádů. Celý prales jako by byl v pohybu. Z pralesa z ničeho nic vyletěly dva kameny, které zasáhly do hlavy Johna Leeho, který hlídal perimetr vpravo od ostatních. Zkrvavená kaše, která ještě před chvílí byla hlava, padla k zemi a s ní i zbytek kapitánova těla. Masakr začal. Nyní se z pralesa ozvaly další skřeky. Tentokrát to ale nebyly skřeky ptáků, ale připomínalo to skřeky zvířat, možná snad dokonce lidí. Pokud to byly opravdu lidé, je jisté, že neměli zrovna dvakrát dobrou náladu. Dřív, než stačila většina z vás zareagovat na smrt kapitána Leeho, další kameny zasáhly vojína Delaneovou. Dopadla úplně stejně jako kapitán Lee. Smrt byla rychlá a ona zemřela dřív, než padla k zemi. Kameny, které létají z pralesa se zdají být příliš dobře mířené a vy jste na otevřené planině, kde se není kam schovat. Za vámi je chrám chráněný zdí vodním příkopem a před vámi někdo, kdo by vás nejraději viděl všechny mrtvé. Tři z vás už měli tu čest zemřít v bitvě, která právě začínala. Další vržený kamen se otřel o jednu z větví a to zachránilo plukovníka Crosswella od jist smrti. Takhle ho pouze škrábl na hlavě a zanechala několik milimetrů hluboký šrám, ze kterého se ale ihned po zásahu vyvalila krev.

Capt. Matthew Jones - 12. dubna 2009 10:22

Matt junior one - a jejda! Stále obcházím okolo lesa, mírně vzdálen od ostatních, ale stále na sebe pohodlně vidíme. Žádná strašlivá mezera mezi námi není, rád si poslechnu ty jejich rozhovory, či jak se tomu dá říct, takže ta vzdálenost nemůže být extrémní, ale není ani zanedbatelná. Dokonce se snad mezi sebou začnou i představovat. Nevím proč, asi ho chtějí pozvat na Zemský piknik nebo rodinnou párty, či co, ale rozhodně bych raději místo toho, abych znal jeho jméno, znal cestu do chrámu. A takových věcí je, které bych věděl raději, a které jsou důležitější než jeho jméno. Alespoň kdyby neměl takové pošahané jméno, při kterém si člověk zpřeláme jazyk. Dokonce začne mluvit i zrzka, která páchne po moči, až hrůza. Ještě více než ten zápach z ní mě však překvapí její mluva. Mluví jako po nemalé dávce marihuany, či alkoholu. Co to tam s majorem dělali? Chlastačka bez nás? Tak to teda néé... Napadne mě jako první, že si tam udělali párty ve dvou. Spíše se usmívám a chechtám nad jejími výroky, kterým se i ona sama směje. Je to opravdu komické a nutno říct, že to člověka docela i pobaví. Občas se jen tak zastavím, jakož tomu je právě i teď a jen tak si prohlížím prales termovizí, kdyby náhodou něco. Stále nic nevidím a připadá mi to dosti zvláštní. Nevěřím tomu, že si indiáni chodí jen tak sami na výlety po pralese. Nechce se mi věřit, že tenhle pavián v plínách je tu sám. Nechce se mi věřit, že tu okolo nás není celá jejich banda, či alespoň jeden jedinej - jeho komplic. Prostě tomu nemohu uvěřit, proto stále termovizi nesundávám a stále projíždím les mnoha pohledy. Bohužel stále žádnou osobu nevidím, jenom větší červené a žluté skvrny, které mohou být cokoli. Nemohu odhadnout, jestli je to osoba, či zvíře, také proto se mám stále na pozoru a právě tato místa, kdež jsou tyto větší skvrny, prohlížím častěji. Ale jak jsem už psal, tenhle prales celý žije a žlutočervených fleků je tu opravdu mnoho. Asi každého zde zarazí, stejně jako mně, když se indián vydá k odchodu a vezme si s sebou zrzku, hodí ji přes rameno a jakoby se nechumelilo, odnáší si ji pryč. Asi si také každý všimne radosti Rusky, kterou to asi nesmírně těší. Teď už si sundám i termovizi z očí, ale nechávám si ji stále na hlavě, abych ty dva neviděl jenom žlutočerveně, ale mohl si tohle dění, kterému tu snad nikdo nevěří, pořádně prohlédnout. Plukovník dá povel a já automaticky namířím zbraň k indiánovi, který však nevnímá. "Hej, co to děláš, vole? Stůj!! To nesmíš!!" Vypadne ze mně. Nic lepšího mě v tuto chvíli nenapadlo a na nějaké hlubší zamyšlení se nad situací, co se v této chvíli asi může říkat, není čas. Ke střelbě se však nechystám, když ho zabijeme, těžko se už dozvíme cestu do chrámu. Také proto se rozhodnu zbraň sklopit a už, už se chystám rozběhem k němu, jelikož jsem k němu také nejblíže, díky tomu, že jsem obcházel u pralesa, k robinsonádě a parádní rybičce, která by ho měla i se Stoilovou svalit k zemi, následované pažbou do spánku, kdyby se náhodou chtěl bránit, čímž bych ho na chvíli uspal a my bychom ho mohli svázat a poté z něj konečně dostat i tu zasranou cestu do chrámu. Avšak co se nestane, jeden z vojáků vystřelí hned několik ran do indiánova ramene, které se po oněch deseti ranách, pokud jsem dobře počítal, proměnilo v cosi krvavého, jež nyní už jako rameno rozhodně nevypadá. A jelikož to bylo do levého ramene, docela se i divím, že to nezasáhlo srdce, jelikož indián, kterého to i se Stoilovou odhodilo, žije a dokonce utnul jednomu z vojáků hlavu. Nevím co je tohle za čáry máry, ale ten pavián toho asi hodně vydrží. "Do prdele..." Jenom se zašklebím nad mohutným výstřikem krve, jež vytryskla vojákovi z tepen, a jehož tělo se po chvíli svalilo na zem jako pytel brambor. Nemalá fontánka, na kterou se vojákův krk proměnil, udělala okolo pěkný svinčík. Tak pokud tohle ucítí místní šelmy a těla nezahrabeme a nezaházíme kameny, pěkně si na něm smlsnou... Kurva… Když pavián v plínách setne vojákovi hlavu, automaticky mu věnuji jednu k ukončení trápení. Tedy indiánovi samozřejmě, myslím, že voják po tomhle asi těžko něco cítí. Jelikož můj pokus o krásnou robinsonádu byl překažen, nyní už dřepím v pokleku pro lepší zamíření nepřítele – takový postoj, ve kterém jsem připraven kdykoli přesně zamířit a vystřelit. Loket levé ruky je zapřen o stehno levé nohy a také proto je jediná rána do hlavy přesná a smrtelná, jež ukončí indiánovo trápení na tomto světě. Akce na sebe nedá dlouho čekat a vydá reakci. Úhel dopadu se rovná úhlu odrazu a oko musí být za oko. Nic na sebe nedá dlouho čekat a z nedávno ještě celkem "tichého" pralesa se staly hotové jesličky, kde všechny ty malé dětičky řvou a křičí z plných plic, bez výjimek. Opravdu strašlivý hluk, křik a řev. To vše se tu z ničeho nic seběhlo a já rychle nasadím termovizi zpět na oči. "Do hajzlu.. Do haj-zlu.. Pane, vypadá to, že už konečně máme společnost... mám tu tepelné skvrny hned několika osob... ani nedokážu odhadnout počet..." Křiknu na plukovníka a rychle se začnu stahovat k sondě. Vypadá to, že místo za sodnou bude jediné bezpečné místo. Tedy místo za sondou, které je směrem k příkopu. Rychle popadnou Stoilovou a byť třeba i trochu bolestivě, možná trochu víc, přikrčen ji za nohy odvleču za sondu. Ze sondy shodím veškeré bedny, které se rozsypou okolo a pokud ostatní nejsou úplně blbí, lehnou si za ně a použijí to jako minimální kryt. "K zemi.. Všichni rychle k zemi!!" Začnu okřikovat ostatní. Vše se děje opravdu rychle a už když jsem odvlékal Stoilovou, zasvištělo kolo mne pár kamenů, které zabili další z našich. Nestíhám to však vnímat. Vše se tu děje tak rychle a nad ničím není čas dlouze přemýšlet. Sám si pak udělám místo za sodnou, termovizi si nechávám stále na hlavě - nyní ji využiji, sundám vak s Barrettem ze zad a během několika vteřin už onu pušku třímám v ruce. Naláduji do ní to, co potkám v první kapse. Ležím za sodnou na zemi, přesně mezi koly. Pokud to takto nejde, přikrčen vystřelím vedle sondy, za kterou se hned po výstřelu schovám. Díky termovizi vidím, kde zhruba ti neřádi jsou a jednoho po druhém je začnu odstřelovat. Vždy jedna střela, přebytí za kolem sondy, odvalení zpět mezi kola a takhle se to stále opakuje. "Co budeme dělat, pane?... Jsme obklíčeni a vypadá to, že i docela v maléru!" Křiknu na plukovníka, který byl právě také zasažen jedním z kamenů, avšak není to víc, než škrábnutí. Štěstí!

Světlana Volkova - 12. dubna 2009 12:13

Střelba povolena?! "Zbláznil ses?! Může jich tu být ví..." Pozdě. Jeden z Amíků roztřílí indiána na hadry. Kurva, já nejsem žádnej pacifista, ale tohle je trochu moc. Což o to, krvavé zbytky s mou povahou nehnou - kuchala jsem kde co a lidi, co neznám, jsou mi víte kde. Život je boj, a kdo je debil, ponese následky, to víme všichni. A taky jsem tušila, že nás tahle banda kreténů dostane do šlamastyky, i když tohle předčilo mé nejdivočejší a nejhrůznější představy. Měla jsem pravdu, ale teď mě to kdovíjak netěší. Je jich tu víc. A jsou s těmi kameny až hrozivě přesní. A proto je moje první akce jasná - vrhnu se pryč z volného prostranství a to přímo do prohlubně mezi kořeny, na kterých jsem seděla. Teď děkuju všem bohům, že jsou tak obrovské a já se za nimi skryju stejně dobře jako za bednami. Jenže bedny byly dál. Uvědomuju si svoje možnosti, což znamená, že si nebudu hrát na ruského hrdinu a zůstanu tiše sedět v úkrytu. Jejich jazyk neznám, a i kdyby ano, teď mi nepomůže nic. Leda by se mi protáhla lebka a já vypadala jako ten hnusák na obrázku. Beztak nevidím, kde ti zkurvysyni jsou (a teď nemyslím náš "tým"). Můžu jen poslouchat. Kolik smrtelných vzdechnutí a zachroptění přes střelbu uslyším... A i když mi adrenalin divoce buší v tepnách, krom zcela přirozeného strachu necítím nic, co by se dalo nazvat lítostí. Pouze tichounce bublající vztek na plukovníka, jak to posral. Jestli to přežijeme, hodnost nehodnost, rozbiju mu hubu, že bude muset žrát brčkem! Ohrozit kvůli jednomu členovi téhle sebranky dalších víc než deset lidí? No kde jsme?! Ahá, už vím - v Americe. V Rusku tohle neexistuje. Ztráty jsou povoleny, kdo je vůl a dostal se do šlamastyky, pokud není příliš cenný, musí položit život za matičku Rus. Zbraň mám připravenou ke střelbě, zády jsem vmáčklá mezi dva kořeny. Vidím odsud na vodu, ale ani za nic bych do ní nevlezla. Leda by mi chtěli tou palicí useknout hlavu. A na druhé straně co? Než bychom se dostali přes zeď, dostanem do palice všichni. Jediná záchrana je v tom chrámu, tam si netroufnou. Jenže stále tu visí otázka - jak se tam dostat? "Jestli máte cokoli, čím zničit tu zeď, použijte to hned! Jedině v komplexu nám dají pokoj!" houknu své myšlenky nahlas, ale vzhledem k tomu, že bojují o holý život, pochybuju, že budou mít čas na opětovné přemýšlení, jak dovnitř.

Dr. Jaimie Cusick - 12. dubna 2009 17:35

P3X... velká změna Jsem docela rád, že můj počítač napomohl k domluvě mezi tím indiánem a Světlanou. Stáhnu ruku i s počítačem potom co začne žvanit tim podivnym jazykem. Zdá se, že se Světlana aspoň trochu chytá takže je možný, že někam pokročíme. Jo ty jsi dost Usměju se nad slovama mladé členky týmu a začnu vypínat všechny otevřené aplikace. Pomalu přejdu k sondě, kde se posadím do jejího stínu jako už mockrát a koukám na ostatní co hodlají dělat. Docela mě překvapí, že si jenom tak přehodil mladici přes rameno a kráčí si s ní pryč. Uklidím počítač do držáku na zádech a podívám se na plukovníka, který dal povolení ke střelbě. Sám chytnu zbraň a zamířím na křováka. Cítím jak mi zamrazí v zádech když uslyším střelbu kousek odemě. Doprdele co to děláš Podívám se zmateně na Austina a potom na padající tělo i s mladicí. "No to asi bolelo" Zamumlám si pro sebe a se zbraní v ruce sleduju Austina jak míří k tělům. Co to sakra děláš? Zbláznil jsi se? Zmateně koukám z plukovníka na kapitána a obráceně. To co následuje, mě donutí chytnou si pusu a oddychovat zhluboka. Cvičili mě na takové akce a i na zabíjení, ale téměř celý život jsem strávil v laboratořích a podobných institucí a když se nad tím důkladněji zamyslím, je tohle moje první velká mise. Myšlenky mi rychle rozežene zmatek, který zde nastal. Všude kolem se rozezní podivné skřeky a mrtvé tělo jednoho z vojáků padá k zemi. Pořádně jsem si nevšiml co zapříčinilo jeho poranění a důkladně se mi to zkoumat nechce. Až potom co spadne k zemi další členka týmu je mi jasné čím hází. Jo to je dobrý nápad Napadne mě když kolem mě proběhne Matt i s mladou dívkou a schovají se za sondu. Dál už nezůstávám na ráně jako předtím a schovám se také za sondu. "Sakra, kde jsou?!" Zeptám se sám sebe dost nerudně a pozoruju džungli, ve které nikdo z nich není vidět. "Hej Matte!" Krátce se podívám na Matta, který střílí do džungle a narozdíl odemě ví i kam. "Umíš s C4?" Je mi jasné, že je to poněkud blbá otázka, ale je to bohužel a možná i blbé řešení, ale vzhledem k situaci v jaké se nacházíme je to pravděpodobně i jediné řešení. "Odpálíme jeden ze stromů, který s trochou štěstí spadne na hradby a uděláme si most" Křiknu směrem k Mattovi a vystřelim do lesa, kde jsem viděl nějaký pohyb...

Col. Jeremy Crosswell - 12. dubna 2009 19:21

U chrámu – Stejně jako doma Domorodec se zastavil, takže se všechno ještě vyřeší. Nepřestávám na něj mířit, byl bych dost nerad, kdyby udělal něco neočekávaného. A díky tomu jsem nesledoval jednoho z vojáků, který jednoduše jednal sám za sebe. Nejdříve jsem jen myslel, že dá důraz na to, že je ten domorodec v průseru, jenže hned na to voják začne střílet. „Co t... Austine přestaňte...“ Ani to nestihnu doříct, jelikož události, co následovali, proběhli moc rychle. Zdálo se mi, jako bych jen mrknul a kapitánovo tělo bylo téměř zbaveno těžkosti hlavy. No doprdele... Začíná se to moc podobat naší drahé Zemi. Někdo něco podělá, všude se vyrojí nepřátele a všechno směřuje ke smrti. Jako by tohle nikdo nezažil. Jeden z vojáku právě dostal šutrákem do hlavy a mrtev padl na svojí těžkou zbraň, která tu byla opravdu platná. Dělo se to v konfliktech na zemi. Dobří vojáci umírali pod muškou nepřátel a je jedno, jestli měli pušky, nebo vrhali šutry. Vojín, u které jsem ani nevěděl jméno, padl také. Mohla vystřílet maximálně jeden zásobník, někam do lesa, bez jakéhokoliv zásahu. Všichni si snaží zachránit svůj vlastní krk a byl jsem opravdu rád, že se mi nerozprchli do lesa. To by pak byl hodně velký průser. Jones dělá částečně čest svému útvaru, ale jako odstřelovač na jednu věc zřejmě zapomněl. On se nikdy nemusel starat o okolní prostředí, jelikož byl dostatečně vzdálen, případně přesně věděl do čeho jde. Jenže tady je uprostřed bitky a válení u sondy mu moc nepomůže. „Posta...“ Chci udělit několik rozkazů do vysílačky, když mě lízne jeden z těch prokletých šutrů. Aniž bych na to vůbec pomyslel, ležím na zemi, tvář namáčknutou na bok zbraně a sleduji hustý prales. „Jonesi! Popadni dýmovnice a naházej se kolem do pralesa, udělej sakra kouřovou clonu! Vem to zleva, beru pravou stranu!“ Křiknu do vysílačky, vypálím dávku kamsi před sebe a rychle od pasku vytrhnu jednu z dýmovnic. Taktika je jednoduchá. Všude je hustý prales a my jsme na otevřené ploše. Domorodci na nás můžou dobře vidět, zatím co mi střílíme na slepo. Musíme vyrovnat síly. Otevřená vojenská dýmovnice dokáže udělat dostatečnou paseku. Nejenže zakryje výhled na naší volnou plochu, ale ještě donutí křováky bud k pohybu k nám na prostranství, kde je lehce postřílíme, nebo je to donutí stáhnout se hlouběji do pralesa. To nám postačí na to, abychom se dostali do chrámu. Jedna dýmovnice rovná se 10-11minut hustého kouře, v kterém se opravdu nedá dýchat. Naštěstí tyto nepotřebují ani zapálit, jako jejich plechovkové kolegyně. Stačí jen „odjistit“, hodit, počkat na dopad a sledovat ten nádherný bílý kouř. Svojí první dýmovnici hodím na pravou stranu, kus od místa, kde prales olizuje vodní příkop. Další dýmovnice letí zhruba šest metrů vedle té poslední. Kolem naší otevřené plochy se začíná tvořit kouřový kruh, lépe řečeno tedy půlkruh, jelikož se o chrám nemůžu starat. Všechny čtyři dýmovnice jsou v hajzlu, další jsou na sondě. Nezbývá nic jiného, než se k ní přemístit. Rychle vstanu a sprintem běžím k sondě, přičemž zalehnu k první bedně, kterou Jones předtím shodil. „A ještě tu je další dáreček...“ Promluvím spíše k sobě. Vykouknu ze svého úkrytu a hledám na sondě a kolem sondy jednu speciální bednu. Musel jsem to udělat několikrát, abych jí mohl najít. Masivní bedna se stále drží na sondě. Zřejmě na ní byla položena většina beden. „Kryjte mě!“ Je riziko vstávat, ale nic jiného dělat nejde. Přiskočím k sondě a vyhlédnutou bednu strhnu k zemi. Musel jsem si opravdu dávat bacha, abych náhodou nesejmul Jonese. Otevřu krabici a vytáhnu z ní pěchotní mortar. Dárek od SGC. Bohužel je k němu málo střeliva. No co, bude muset stačit. Mortat postavím na nožičky a nabiju. Je to poněkud nebezpečné, jelikož mortat se v leže opravdu obsluhovat nedá. Snažím se tedy částečně krýt sondou, která je dostatečně velkým objektem. „Cusicku, jestli je to váš jediný plán, tak klidně do toho.... C4 stačí naplácnout, odejít, dálkově odpálit, konec....“ Snažím se vnímat svoje okolí, ovšem obsluha mortaru a aspoň orientační zaměření také potřebuje trochu soustředění. „Lišák jedna pal!“ Mortar vypálí a pak už je slyšel pouze pištivý zvuk při dopadu a slušný výbuch. Střílím víceméně naslepo, ale domorodci musí být většinou na kraji pralesa, maximálně tak do deseti metrů v pralese, což mi stačí na to, abych je tam mohl odpálit. Mortat opět připaven.

Capt. Matthew Jones - 12. dubna 2009 22:23

Matt junior one - šarvátka, či masakr? Myslím, že jsem jich i pár dostal. Určitě. Díky termovizi, kterou mám stále na očích a přesné pušce, kterou třímám v ruce, se ti neřádi nakonec nestřílejí špatně. A i přesto, že jsem tam naládoval zásobník s klasickým střelivem, úsťová rychlost náboje dosahující téměř zvukové rychlosti, si dokáže udělat cestu kde čím. Tím lépe, pokud ti domorodci stojí dva za sebou. To je pak radost se dívat, když si kulka prorazí cestu prvním a ve zlomku sekundy i druhým tělem. Takzvaný Double kill. Už od začátku se mi nepozdávalo to, jak jsme tu dlouho. Jsme na cizí planetě, na cizím místě, kdež neznáme okolí, vlastně tu neznáme vůbec nic a i přesto jsme zůstali moc dlouho na jednom místě. Téměř nekryti, jakoby jsme si o to říkali. Od čeho tu pak máme ty vědátory, když nedokážou ani vymyslet cestu do chrámu. Od toho tu mají být oni, ale nakonec se to stejně udělá po vojensku, jako vždy a jako i teď. Jaimie navrhne svrhnout strom, který poslouží jako lávka. Okřikne mě a já automaticky šáhnu po jedné z kapes, ve které ona C4 je a kývnu hlavou na Jaimieho, že mám. Jestli s ní umím zacházet - to je samozřejmost. Jak jinak, než aby zachraňovali zadky bílejm, černý, že?! Výborně Jaimie! V tom už se ale plukovník vzpamatuje z rány, kterou chytil do hlavy a vydá rozkaz. Úkol je jasný. Dýmovnice rozházet tak, aby udělali něco jako půlměsíc okolo nás a domorodcům tak zabránili v přesné střelbě. Chytrý nápad. Plukovník se zdá být jako voják se zaslouženou hodností a voják, který dokáže řešit situace s chladnou hlavou. Tak to také má být! "Rozumím, pane! Du na to..." Dvěmi rychlými přizvednutími hlavy, ihned zase zpět do přikrčeného dřepu, tak abych zrovinka jednu nekoupil, prohlédnu terén před sebou a dýmovnice naházím po levé straně tak, jak to udělal plukovník na straně pravé. Ještě že ty svině házej kameny a nemaj střelný zbraně jako my... Takhle se dá alespoň lehce vykukovat, protože než to zamíří a hodí, nějakou dobu to trvá... Před námi je už celkem pěkná kouřová clona a hustý nedýchatelný dým dělá pěknou zábranu. "Pane," podám plukovníkovi jednu z otevřených beden, ze kterých jsem si vzal termovizi pro sebe, "vemte si ji taky. Takhle nás v dýmu neuvidí, ale my je ano. Díky té termovizi je můžeme celkem slušně střílet, až budou ostatní přebíhat na druhou stranu k chrámu..." Kývnu na plukovníka a nyní je na řadě udělat ten most. Horší bude najít nějaký ten pěkný strom, který se na to bude hodit. Nevím, zda-li mám dát tu C4 Jaimiemu, aby to udělal on a já ho kryl, ale nakonec se rozhodnu v přikrčeném postoji udělat to sám. Nejbližší a nějaký vhodný strom se nachází nedaleko od nás. A co nevidím, u jeho kořenů leží Ruska. Je to docela komický pohled a i v tuto chvíli mám co dělat, abych se nezačal smát. Ihned mě však napadne, že by tu C4 mohla upevnit na ten strom ona. "Rusando... Musíš na ten strom umístit C4 a rychle odtamtud zmizet... Pokryjeme ti cestu..." Vezmu do ruky pár oné C4 a oblepím je jednou dokola páskou. "Teď pozor.. házím!" Jedna, dvě á hop. Hodím Rusandě balíček C4 a rychle se z přikrčeného postoje schovám opět za sondu. Je to tu celkem nahečmaný lidmi. Jelikož je to tu jediné "bezpečné" místo, jsou tu celkem všichni. Až na Rusandu. "Prostě to tam přilep i s rozbuškou, která je u toho a utíkej pryč! Hlavně to přilep na stranu od příkopu tak, aby strom padal tím směrem!!" Křiknu ještě na Rusandu a v ruce držím spínač. Když Rusanda uteče (nejspíš k nám), lehce zmáčknu a jenom se dívám na padající strom, při čemž si nemohu odpustit písknutí k jeho pádu. Mezitím, potom, před tím, stále se snažím udělat si co největší skóre, co se postřílených indiánů týče.

Světlana Volkova - 12. dubna 2009 22:47

Strom Do prdele, dýmovnice a zrovna mým směrem. Teď bych opravdu uvítala to, co má plukovník pod pasem. Masku, co jinýho! Mezitím něco vytahuje z bedny, ale to už na mě houkne jeden z negrů. Kouř se nebezpečně blíží k mým plicím a začíná mě dráždit. Jsem na rozdíl od nich docela blízko. Žaludek mi poskočí. Mám se nechat krýt americký negrem? Americkým čímkoli, když jsem právě viděla, co za debily k nám přidělili? No, ochraňujte mě všichni bohové, ti pozemští i ti mimozemští. Jestli dostanu šutrákem do hlavy, přísahám, že je budu chodit strašit. Navíc Rusanda. Já ti dám Rusandu, negře. Později. Chytím hozenou nálož a počkám, až se všichni, co můžou, chopí zbraní a začnou pálit. Nevěřím jim ani za mák, neustále mám pocit, že malou zrzavou krávu by zachrańovali, ale kdybych byla ve sračkách já, nechají mě tam chcípnout. Řekl jim už někdo, že studená válka dávno skončila? Udělám to, co řekl, protože mi nic jinýho nezbývá. Jestli to vyhodí do povětří dřív... Kašlající a slzící se smykem sklouznu k sondě. Odplivnu si, protřu si oči. "Nepřibalili nám i kapesní tank?" utrousím chraplavě, když zblízka vidím mortar. A taky pochcanou zrzku. To kvůli ní! Všechno kvůli ní! Jestli to přežijem obě, udělám jí ze života peklo! Anebo ji plukovník prostě umlátí. Kdybychom nebyli pod palbou, postarám se o to osobně. Všem nařezat jak malejm děckám, nic jinýho na ně neplatí, na parchanty americký! Taky drapnu jednu termovizi, když už se to tu fasuje jak polívka o Vánocích, a přidám se opět na vojenskou stranu. Teď už mám prostředky, teď už můžu něco dělat. Nemůže jich tam být nekonečno, chcípnout musí. A doufám, že se zaleknou když už ne střelby, tak aspoň mortaru.

Dr. Jaimie Cusick - 13. dubna 2009 11:07

P3X... ratata Kryju se za sondou a občas vykouknu, abych mohl vystřelit do džungle, kde se něco pohne. Sice pochybuju nad tím, že něco trefím, ale je to jedno. Jo taky by se jedna hodila Podívám se na Matta a jeho termovizi. Nadruhou stranu nejsem tak dobrý střelec takže by to možná bylo i k ničemu. Pohledem hledám plukovníka, který dal právě zelenou mému plánu. Opravdu se mi to zdá nejrychlejší a s trochou štěstí váha stromu prorazí i hradby. Už jsem se chystal vyrazit ke stromu i s C4, ale Matt zadá rozkaz Rusce, která se krčí u stromu. Nenapadlo mě, že tam je a že by to mohla udělat ona. Možná mi to i víc vyhovuje, protože to bude aspoň na její triko a né na moje. Na pyrotechnika si budu moc zahrát určitě jinde. "Jo to byla dobrá poznámka" Řeknu ani nevím proč na slova Matta o úmístění C4. Byl bych nerad, abynám ten strom spadl přímo na hlavu jenom proto, že by Ruska nevěděla kam přesně umístit bombu. Né určitě nebude tak blbá Usměju se a podívám se na Matta, který před chvílí vytáhl termovizi a hodil jí plukovníkovi. Tak tady jsou Natáhnu se k bedně, kde si taky jednu vytáhnu a poté se odplazim zpět na svoje místo za sondou. Nevím proč, ale podaří se mi rozkašlat, asi je to z těch dýmovnic. Poté co se kašlaní zmírní nasadím si termovizi a začnu střílet do lesa po domorocích...

Shawn Taylor - 16. dubna 2009 21:45

v pralese situace zbylé jednotky u sondy Rozložení kolem vojáků, mě příliš neznepokojí, opřu se zády o sondu a s pocitem bezpečí si do úst vložím žvýkací tabák, a značky Mammoth. Je ochucen whisky také mám sebou citrusový, ale tohle je pro tuto chvíli lepší. Je to jediný zlozvyk, který mi ulpěl pod kůží. Přežvykuji, a ač je to na dívku a ženu nevhodné vyplivnu kus, který je již bez chutě. Otočím se k plukovníkovi, který mluv přes vysílačku s ostatními a zaslechnu co si o nějakém cizím elementu, tedy o jakém si indiánovi. Pak zaslechnu i určité střípky z rozhovoru plukovníka a té rusky, ale nehodlám tomu již věnovat pozornost. Přežvykujíc vstanu se zbraní v ruce a opět rychlím pohledem, zkontroluji bednu a pak i krosnu, kterou mám opřenou o sondu. příchod indiána a sjeté osmnáctky Rozhlížím se kolem a zahlédnu přicházejícího majora Greye a v náručí má tu zrzavou holčičku. Přimhouřím oči a zahlédnu, že má na tváři poranění, ale také vidím, že je určitým způsobem ošetřeno, držím se zatím na místě, kde jsem po chvíli, přijde i muž vzhledu indiána. Trochu se ušklíbnu, tohle mi připadá velice vtipné, tedy on mi tak připadá. Když se začne probírat, upínám na ni svůj zrak. Hmm… tohle vypadá na nějaké přírodní léčivo a podle indiána a jeho váčku bych typovala nějaký opiát…. Na zemi by to byla koka… tady to asi nebude úplně jiné… Její chování mě trochu zarazí, podívám se na hodinky a začínám odpočet indikace pro mě neznámými listy. Dobře děvenko, skoro to vypadá, jako kdybys v tomhle uměla chodit, první dávka především u žvýkání listů způsobuje halucinace, a silnou nevolnost, indiáni listy koky žvýkali pro dodání fyzické kondice a především pocitu naplnění žaludku v dobách sucha…. Ale dost teorie… tohle je ukrutná praxe… Tentokrát vidím, jak padá zpět na zem. Usměji se, ale nenamáhám se, abych šla za ní. Ohlédnu se k indiánovi a vidím, že ten má pozornosti dost. Jatka v přímém přenosu Sleduji tu zrzku a po očku i indiána, nic zatím nenasvědčuje tomu, abych nějak zakročila, navíc z toho svého opojení se musí dostat sama a to její zranění je zřejmě ošetřeno dobře nepochybuji o léčbě těhle kultur vědí kde, co tady mají hledat. Náhle se indián otočí a vezme Deannu přes rameno a odchází s ní. Co… sakra co to ten rudoch dělá….? Rozkročím se a zbraní pomalu začnu mířit na něj , přimhouřím oči a přemýšlím co to dělá, pak mě ovšem více vyšikuje Jack Austin ten vúl začne střílet a zasáhne indiána ten velice ošklivě spadne, že Deany hlava je pod ním a jestli nic tak má minimálně roztříštěnou hlavu. Ani se nenaději a hlava Austina ztratí své tělo… “Do hajzlu…“ Jde se něco dělat Zbraň přesunu na záda a rozeběhnu se k Austinovi sehnu se a jeho krční tepna mi zasáhne obličej. Odtáhnu se a jediné co mohu je konstatovat smrt. Podívám se na indiána a tam je to také jasné klečíc u Deanny se ji snažím probrat. Ohmatám tep, ale než cokoli řeknu vidím, že z pralesa lítají kameny. Dva z nás to chytí přímo do hlavy. V přikrčení se vydám rychle k sondě a na záda si hodím krosnu a na hlavu helmu a nasadím si i brýle. Opět se pohybem rychlím však v přikrčení přesunu k další ženě, která chytila kámen přímo do hlavy, přiložím prsty k tepně. “Mrtvá…!“ Křiknu a plížím se k dalšímu položenému vojáku. Opět přiložím prsty a nezbývá než konstatovat to jediné co tak nerada říkám. “Mrtev….!“ Rozhlédnu se kolem a vidím plukovníka, že i on má zranění, ale j schopen a tak se plíživě, tedy přikrčena dostanu až Deanně. “Holka do hajzlu vstávej…. Neser mě… za to co si provedla, bych tě tady nejraději nechala…. Ale nenechám si ujít tvůj pohled, až ti zfackuji Daniela… takže vstávej!!! Je to rozkaz!!!“ Křičím na ni, aby mě slyšela, a jen po očku sleduji okolí, začnu ji prohmatávat hlavu a ohledávat zranění na těle.

Osud - 17. dubna 2009 17:35

U chrámu Slunce do vás perou vší silou a vypadá to, že bude opravdu horký den, ve kterém budou mít astmatici co dělat, aby to udýchali. Vás ale nyní slunce moc nezajímají. Okolo vás je všude spousta kouře, který vás pálí v očích a proniká vám i do plic a nutí vás kašlat. Celý prostor kolem vás se stal nebezpečnou zónou. Všude dopadají kameny a občas přiletí i nějaký oštěp. Ti, kteří jsou kryti za sondou mají opravdu štěstí. Vaše smrtící zbraně mají opravdu vysokou účinnost a kadenci, avšak v hustém pralese je to opravdu k ničemu. Stromy jsou zde mohutné a za jedním z kmenů se může skrýt klidně pětice indiánů. Sniper Jones sice získává sem tam nějaký úspěšný zásah a indiáni padají mrtví k zemi, bohužel díky termovizi, kterou má nasazenou, vidí také další červené fleky, které se přibližují. Indiáni nejspíš dostávají další posily a nikdo z vás nemá ani nejmenší tušení, kolik jich ještě může přijít. Vypadá to na hodně dlouhý den. Doktorka prozkoumá ránu na Deanine hlavě a najde jen několik hlubších škrábanců a dírek, které pravděpodobně získala po dopadu na zem a následném vylisování indiánovým tělem. Má také pohmožděnou pravou ruku a velkou modřinu na břiše, nejspíš od indiánova lokte. Samozřejmě několika dalších nepatrných škrábanců po celém těle. Plukovník se svým minometem má mnohem větší úspěšnost. Nábojnice, které dopadnou za stromy vystřelují střepiny do všech stran a trhají indiány na kusy.Ten, kdo má termovizi, může vidět, jak vždy po výbuchu granátu zmizí několik červených skvrn. Ale máte jen deset granátů, které brzy dojdou a indiáni chodí dál a nahrazují své padlé. Rozhodně se vašich zbraní nelekají, právě naopak to vypadá, že je popadl doslova válečný amok. Někteří se dokonce rozběhnou cestou z pralesa rovnou k vám a nad hlavou máchají kyjem. Naštěstí pro vás jsou velmi snadným cílem. Další akce nastane, když Světluš odpálí C4 strom, který se po výbuchu u jeho kořenů skácí směrem k chrámu a dopadne na zídku, kterou však nijak nepoškodí, což je docela zvláštní. Avšak jako provizorní most je opravdu výborný. Tedy jen, co se zbavíte větví, které z něj trčí na všechny strany. Indiáni to ale také zpozorovali a na termovizi jste mohl vidět, jak se najednou celý obzor začervenal. Vypadá to, že se na vás žene nejméně armáda indiánů, která se pravděpodobně do této chvíle teprve scházela, avšak vaše narušení tabuizovaného chrámu, si žádá rychlou akci. Celá armáda se dala do pohybu a míří vaším směrem. Rozhodně nemáte moc času. Indiáni k vám dorazí během necelé minuty a řev, který se od nich nese je opravdu hrůzostrašný. Všichni indiáni nejspíš touží po krvi. Po té vaší.

Cpt. Rick Grey(Rangers) - 17. dubna 2009 18:03

U chrámu Poté co Austin střelil Indiána odnášejícího zrzku se vše seběhlo strašně rychle a nastal zmatek. Rick jen vše tiše sledoval a poté co přilétl první kámen, co nejrychleji se přkrčil s namířenou zbraní na prales. Ozval se lehký svist a další kámen proletěl těsně kolem jeho pravého ucha. Další kámen na místě zabil dalšího z vojku v jednotce. „Frak!!“ Křikl napůl pro sebe a dal se do pohybu. Doběhl k jakési ženě. Myslel že to byl vojín. „Kryjte se!!“ Křikl na ní ale poté mu jen na tvář vystříkla její krev. „Kurva!“ Udělal kotoul a dostal se za jednu z beden kterou položilo na bok. Srdce mu prudce tlouklo a dýchal jak splašené pendolíno. Zkontroloval v rychlosti P-90 a po dávkách začal pálit po slepu do lesa. Se štěstím někoho zasáhne. Poté, ano nevěděl jak, byl všude dým. Konečně nějaké plus pro něj. Stále pálil ale už se snažil i mířit. Řev domorodců sílil. Bylo jich snad tisíce. Další hlasitá rána. Výbuch. Strom padl před příkop. Další plus… Řev byl stále blíž. Jeden z domorodců vyběhl z lesa následován dalšími a dalšími. Některé pokropil plukovník ale to nestačilo. Major se vykutálel ze svého úkrytu a pálil jednu salvu za druhou. Všude bylo spousty krve. On byl celý od krve. Došel zásobník. Jeden z Indiánu se po něm vrhl. Rick ho jen odkopl stranou a omráčil pažbou. Další nahý muž běžel přímo k němu. Nebyl čas…sebral jakési kopí které patřilo nějakému domorodci a pevně uchopil. Díky umu boje s tyčí šlo vše hladce. Mlátil kolem sebe kopím a udělal jednu ránu za druhou. Občas nějaká šla vedle nebo byla kryta nepřátelským kopím ale zatím to major zvládal. Ale na jak dlouho…

Osud - 17. dubna 2009 18:23

SGC, budoucí SG-14 Oba dva Francouzi jste členové cizinecké legie a jako takoví spadáte pod francouzské ministerstvo obrany. Ti se rozhodli vás poslat na nějakou mezinárodní misi. Více o této misi se prý dovíte hned poté, co odletíte do USA a dostavíte se na jednu z těžce opevněných základen USAF kdesi uprostřed USA. Sgt. Steve Levins dostal také povolávací rozkaz a ihned poté se měl dostavit na stejnou základnu jako oba dva Francouzi. Na základně vám zdejší velitel předal papíry, které jste měli podepsat. Obsahovali souhlas s absolutním mlčením o tom, co se dozvíte dále. Poté, co jste podepsali, jste dostali tlustou složku, která obsahovala veškeré důležité informace o SGC a samozřejmě většinu hlášení z misí. Na základně vás naložili do černých aut a odvezli vás směr Cheyenská hora, pod kterou jak jste se dočetli v papírech, je ukryt rozsáhlý super tajný komplex obsahující projekt Hvězdné brány. U komplexu si vás vzali do parády mariňáci, kteří vás doprovodili k výtahu a odnesli vám vaše věci se slovy, že je najdete ve svých pokojích. Poté, co vystoupíte z výtahu, pohlédnete do tváře majora Davise, který na vás zde už čeká. “Vítejte, pánové. Jsem major Davis a chtěl bych vás přivítat v komplexu SGC, o kterém jste si už určitě přečetli v dokumentech, které jste dostali. Chápeme, že toho je na vás určitě mnoho, nechám vás tedy nyní zabydlet se a porozhlédnout se po základně. Za tři hodiny se sejdeme v konferenční místnosti, kde se dozvíte více informací o projektu a také o vašem přesném určení a vaší misi.“ Po těchto slovech se s vámi rozloučí a nechá vás být. Vojáci se nabídnou, že vás doprovodí do vašich pokojů a popřípadě vás klidně provedou po základně. Pokud budete souhlasit, ihned tak učiní.

Dr. Jaimie Cusick - 18. dubna 2009 17:32

P3X... Po docela krátké době uznám, že střílet po červených flecích asi opravdu nemá cenu. Sice občas nějaký zmizí, ale nemyslím si, že to je mojí zásluhou. Vytáhnu si termovizi na čelo a podívám se vedle na Matta, který je ve střelbě úspěšnější. Na plukovníka a jeho zbraň však nemá. Využiju chvíli zmatenosti domorodců a natáhnu se pro bednu s jídlem, která se určitě v chrámu bude hodit. Přecejenom nevíme jak dlouho tam budeme. Doprdele vedle Rychle se stáhnu za sondu když do ní narazí jeden z kamenů. Díky za to maskovní Podívám se k nebi a potom na bednu co jsem vzal. Povedlo se mi vzít co jsem chtěl. Co mě však nepotěší je trochu míň místa za sondou než bylo předtím. Doběhla tam doktorka, kterou jsem od vypuknutí boje neviděl a asi jsem si už myslel, že je po ní. "Jak na tom je?" Zeptám se potom co na ní domluví a podívám se za sebe odkud se ozval výbuch. Strom padá přímo tam kam potřebujeme. Co je však divné jsou ty hradby. Strom je vůbec nepoškodil i když by určitě měl. Sakra co to je zač? Zamračim se a podívám se krátce na mladou Rusku jestli se už probírá... "Dobrá doba na přesun!" Podívám se po lidech za sondou a potom krátce za sondu k lesu odkud vybíhají divoši. Jsou jako smyslu zbavení a je jich čim dál tim víc. Popadnu bednu a rozeběhnu se ke stromu, který Ruska odpálila. Jaimie to byl skvělý nápad. Nezapomenu se v duchu pochválit. Pohyb po stromě není zas až takový problém a za větvema se dá docela dobře schovat. Děsí mě však to jak budou hradby vysoké a jak se dostaneme dolu. Stojím schovaný za jednou z tlustých větví a čekám na prvního, který se dostane na strom, abychom mohli jít dál...

Col. Jeremy Crosswell - 18. dubna 2009 18:48

U chrámu Seberu od Jonese tepelné vidění a okamžitě si jej nahodím. Teď už každá kulka nalezne svůj cíl, ale i tak to moc nepomáhá. Spíše se ti domorodci hromadí. Přijde mi dost zvláštní, že jsme si takového počtu lidí nevšimli. Co se dá dělat, proti takové hromadě nemáme dostatek schopných lidí ve střelbě, ani dostatek pořádných zbraní. Jediná možnost je ten chrám, pokud tedy pro ně je opravdu tak posvátný, že tam nepolezou. Všichni, co ještě žijí jsou různě poschovávání a aspoň dočasně v bezpečí. Několik lidí pracuje na únikové a vstupní cestě zároveň, ostatní se snaží snížit počet křováků. Ozve se rána a otřes. Strom padl a už tu není důvod nadále zůstávat. Někdo, nevím v tom zmatku přesně kdo, řekne, že by bylo dobré vypadnout. Chytrá hlavička, ale to by došlo asi každému. Cusick se natáhne pro jednu z beden, snažíc se ji dostat pryč, abychom její obsah mohli využít v bezpečí. Šikula. Přimáčknu se k sondě, abych byl dobře krytý, otevři komunikační kanál vysílačky, kdyby náhodou někdo byl dál, čímž by nemohl slyšet moje slova a začnu přeřvávat výstřely. „Všichni poberte co můžete a okamžitě se dostaňte přes ten strom!! Ty zasraný větve nějak odstraňte.... sekerou, pilou, je mi jedno jak, hlavně se přes něj dostaňte! Já a Jones vás budeme krýt! Tak pohyb, pohyb, pohyb!!!!“ Nemám čas je kontrolovat, každopádně teď nastane trochu zmatek. Bedny sloužili hlavně jako krytí, ale jak jednotka toto místo pomalu opouští, bedny berou sebou. Když mám chvíli, snažím se nějaké bedny dostat na stranu sondy, kde je můžou ostatní pohodlně sebrat a odnést. I když jsou těžké jako prase, musí je dostat pryč. „Jonesi, je to na nás, tak se kurva snaž. Chci od tebe stovku křováckých hlav!!!“ Musím se natáhnout pro svůj vlastní bágl, jelikož v něm je další munice, kterou jsem neměl u sebe. Útočná puška už tady není dobrou volbou, bylo by to akorát plýtvání munice. Přehodím ji tedy přes záda a sundám automatickou brokovnici. Už nepálím do lesa, čekám na ty domorodce, kteří se odváží přiblížit. Má zbraň do jejich těl udělá takovou díru, že by jiný křovák skrze ni mohl prolézt. Tak pohněte těma zadkama....

Kpt. Tomáš Mezenský - 18. dubna 2009 19:44

Příjezd do SGC Všechno šlo nějak moc rychle, na velitelství se nás jednou ráno zeptali kdo je ochoten riskovat život pro svou vlast v dalekých zemích, když jsem udělal ten krok z řady a kování mých kanad zazvonilo o beton buzerplacu v Prostějově, ani sem netušil co se bude dít, byl sem doma jen pár týdnů, přijel sem z Afgánistánu a dostal nějáké metály, ale to mi bylo jedno, jsem sice za ně hrdý ale pro kus kovu naší zemi rozhodně nesloužím, následujícího rána sem společně s dalíšími vybranými a pár dalšími muži z celé armády odjeli do vojenského prostoru Libavá, kde začal podivný výcvik, série psychotestů, zničující pochody v noci v plné polní, byla zima a plno sněhu, přechod skrze mrazivou vodu, přežívání v závějích, místo proviantu jsme dostali jednu konzervu a padej mladej, pak ještě další záběr na Pradědu, extrémní podmínky, manévry, nácvik boje, seskoky padákem, seskoky do závějí z víc jak 30 ti metrů, prostě se mi zdálo že tohle nebude obyčejná mise a taky sem měl pravdu, když sem stanul po několika týdnech podíval se na mě major a potřásl mi rukou, vzal si mě však bokem a jen pokynul hlavou.... Nevím zda Vám gratulovat kapitáne ale obstál jste jako jediný, pojedete do USA, tam vám řeknou více, teď ale když jsme bokem, jsem jediný který ví o co jde, jde o stupeň utajení jedna chápete, takže nikde ani slovo, ani ta kráva Parkanka neví do čeho Vás posíláme, přežijte to jste silný a máte ten největší potenciál jít dál, problémy s Vaší kázní sice jsou ale nikdo kdo je tak dobrý není bez chyb, a vy jich máte sice víc těch škraloupů ale nic moc závažného až tedy na ty vaše rituály... díval sem se mu celou dobu do očí a tak trochu z jeho výrazu poznal že teď mluví víc než upřímně, když domluvil jen jsem zasalutoval a pak se vydal se svou výbavou a pár věcmi které sem si mohl vzít k slavnostnímu odchodu, byla tam ministryně obrany, premiér země, dostal sem telegram od prezidenta ve kterém mi gratuloval a přál štěstí a nabádal mě k odvaze a všemu co jsem se naučil, tak nějak sem se tomu všemu začal smát, nakonec jsem za zvuku hymny naší skupiny nastoupil do vojenského speciálu USA... odkaz stanul jsem na schůdcích a rozhlédl se po letišti a zahleděl se ještě na svou zem, dole stála nastoupena má rodina, totiž kluci z 601 a já jim zasalutoval, pak jsem se usadil a letadlo se vzneslo.... Zasranej krám Americkej, takhle to určitě nestihnu doprdele pohni pičo bo ti jebnu a nečum na mě že si tady kouřím! naštvaně se podívám na pilota letadla na letišti někde v Holandsku kde jsme kvůli poruše tvrdly již 4 hodiny.... Prosím mluvte anglicky pane! pronesl pilot a já se jen pousmál a nedopalek cigarety hodil do popelníku a přešel k němu.. Měl sem být v 8:00 na nějaké vaší základně, teď je 7:00 vašeho času, myslíte že to stihnu nebo co? přejdu zase kolem křídla kde technici už upevňují kryty a dávají nám pokyn k odletu, zalezu zase do letadla a pomalu se loučím s Evropou která se mi vzdaluje, na chvíli usnu ale když se probudím již slyším jen hlas že jdeme na přistání, nějáká základna, je asi 10:00 a důstojník mi podá papíry, když si je pročtu a podepíšu vše potřebné předá mi složku, zrovna sem podepsal mlčenlivost, mé věci naloží do vrtulníku a pak mě do něj nalifrují, než doletíme k Cheyenské hoře trošku užasle hledím do složky a zavřu oči... Prej v dalekých zemích jo... vrtulník dosedne na zem a já přejdu rychle i s vybavením a s důstojníkem do Hambeeho, následně se odcitnu před kontrolu u vstupu do hory, vlezu do výtahu a dívám se pozorně kolem sebe, začíná to být dobrodružné, cestou si pobrukuji písničku ale to je teď jedno, čeká se jen na mě, takže když se chodbami které připomínají Krasové protiatomové bunkry vydám do kanceláře, najdu tam již Frantíky a majora Davise, jak již něco vysvětluje.... Majore Davisi, kapitán Tomáš Mezenský, žádám o povolení účastnit se porady a omlouvám se za zpoždění, vaše letadlo mělo poruchu! zasalutuji a pak ruku složím podél těla, stoupnu si do pozoru a čekám... /Tučná kurziva je Čeština, takže jí pokud ji neumíte nerozumíte/

Světlana Volkova - 18. dubna 2009 21:52

To, co vidím s termovizí, mou už tak hnusnou náladu kopne do zadku a pošle ji do ještě větších sraček - ovšem proti tomu, v čem se nacházíme my, je to pohádka. Pád stromu vyvolal šílenství. "Jebať vašu mať!" zanadávám, když se na nás hrnou i přes to, že proti nim používáme techniku, které se bojí i lidi na zemi, natožpak nějací primitivové. Pěkně mě to sere. Je to blbost! Odporuje to veškeré logice. Měli by se zesrat strachy, co za pekelné stroje máme... anebo vyžvejkali moc koky, zkurvenci. V nastálém zmatku při stěhování národů zůstávám na svém místě, ale protože mi termovize moc nepomáhá (je to skoro všechno rudý), taky ji sundám. I když jsem nasraná na všechny debily kolem sebe a přes řev zbraní slyším Bareta, prostě se nehnu. Beztak, kdybych se teď zvedla, jistě bych se s někým srazila. Chvíli počkám, zatím můžu střílet fanatiky, kteří se dostanou i přes kouř. Akorát si už hodím na záda bágl, který jsem po cestě od stromu popadla, protože tam ležel osamocen, chudáček. Snad se v něm nic nerozbilo.

Sgt. Jim Jenkins - 19. dubna 2009 09:32

Přílet na základnu Je brzo ráno a venku je nádherné počasí. Dokonalé pro můj úkol. Mexiko je úžasné dokud člověk nepřijede a neuvidí ten bordel. Mým úkolem je odstranit politika který chystá převrat. Tak tu čekám než daná osoba přijede. Problém je ve dvou věcech. Zaprvé pokoje jsou né příliš luxusné a je v nich vedro jak v peci. Pot ze mně srší i přitom že sedim na židli a porozhlížím se po okolí dalekohledem. Nemůžu se přímo dočkat až uvidím svůj cíl. Jelikož čím dřív zemře , tím dřív odletím na základnu... O půl hodiny později mi zazvoní satelitní telefon. Zvednu ho a odpovím. Ano velká matko. Čekám na balík s cukrovím. Vtom uslyším divný rozkaz . Mám se okamžitě vrátit. Velká matko , pokud nepřevezmu balík mohly by ho ukrást dětičky...... Rozumím okamžitě se vracím domu. Při pokládání telefonu jsem si uvědomil že by mně jen tak uprostřed mise neposlali pryč a tak jsem rychle složil ostřelovací pušku a zbalil stanoviště. Venku čekalo ne příliš vábně vypadající taxi. Přistoupík k okénku. Tučnák , červená , New York. Tři vteřiny pomlka. Pěkné šatičky. Řidič okamžitě vylezl z auta a uložil mé věci do kufru. Jaký člověk vymýšlí ty kodovací zprávy? Každým rokem horší a horší... Pomyslím si a nastoupim do taxíku. Jelo se blbě a v autě nebyla klimatizace (jako kdyby tam být mohla:). Vydržel jsem to. Po hodině jsme dojeli na místo vyzvednutí. Byla tam planina poupravená na přistávací dráhu. Řidič ve spěchu vyházel věci a odjel. Není čemu se divit , nikdo mu totiž neplatí. Po deseti pálivých minutách přiletělo letadlo. Samozřejmně žádný gigant , pouze letadélko pro čtyři osoby. Ve předu seděl pilot a nějaká osoba kterou jsem nikdy neviděl. Svědí mně ruka jelikož se mi to nezamlouvá. Co by bylo? Pouze pro mně přijel někdo navíc. Letadlo se jen na přistávací dráze otočilo a já nastoupil. Dobrý den na proletění přez hranici. Po chvíli mlčení jsem pochopil že jsem nedostal nikoho se smyslem pro humor. Vtom osoba u pilota promluvila: Vaše mise byla zrušena. Odlétáme na jedno stanoviště , tam vás posadí do jiného letadla. Tím letadlem poletíte na základnu kde vám zdělí podrobnosti. Jen jsem přikyvnul a opřel se o dvířka a pozoroval jak letíme. Nikdy si nezvyknu na tak malý svět , jak ho vidím z letadla. Po pár dalších myšlenkách jsem usnul. Přece jen zvítězil tři dny vynechaný spánek. Vzbudil mně otřes při přistání. Když jsem se porozhlédl okolo bylo vojenské letiště. Vzal jsem zavazadla a vyšel z letadla. Támhle je vaše letadlo , čeká tam na vás váš velící důstojník který vám poví oč jde. Po těchto slovech osoba odešla. To by mně zajímalo o jaký úkol půjde. Vyšel jsem po rampě a uviděl sedět velitele jednotky. Rampa se okamžitě zavřela a letadlo začalo vzlétat. Musíš to tady podepsat. Je to o mlčenlivosti. Okamžitě jsem to podepsal protože svému velícímu plně důvěřuju. Pak pokračoval. Budeš zasvěcen do nějaké přísně tajné operace. Informace dostaneš na základně. Rozumnět není čemu. Po dlouhé přípravě mise mi ji zrušej. Už chci zaujmout pozici na odpočinek když White vyndá něco z boksu. Ano je to flašička piva. Je škoda že opouštíš jednotku , ale když je tě tam potřeba tak je tě tam potřeba. Při doteku upocené lahve mi tělem projela euforie. Pomaličku jsem tu flašku vypil a pak šel zase spát. Vstávej už jsme tu. White do mně trochu štouchne a já se zas narovnám. Vykouknu z malého okénka a vidím že přistáváme na nějaké základně.Hm další základna. Po přistání mně nacpali do auta a strčili do ruky složku. Hvězdná brána? Nějakej forek? Cestování do jiných... Přečtu si tolik kolik stihnu a vystoupim když už to vypadá že dál nejedem. Byl jsem totálně prozkoumán . Následně jsem si nastoupil do výtahu. Tajná základna? Je to čím dal tím zajímavější.Když vystoupim a uv idím důstojníka zasalutuji. Seržat Jenkins. Jsem připraven k vykonání služby.

Capt. Matthew Jones - 19. dubna 2009 11:54

Matt junior one - před chrámem, rychle pryč! "Fíha...!" Neodpustím si při výbuchu, následně pádu stromu, který odpálila Ruska. Ta poté přeběhne k nám a stejně jako spousta dalších zdejších, tak i ona si opatří termovizi, která se zdá být celkem i užitečná. Strom sice padl na hradby, ale ani je nepoškodil, načež se mi na tváři objeví udivený pohled překvapeného dítěte. "Co to, kurva?!" Avšak jenom nad tím zakroutím hlavou a dál si toho nevšímám. Na jednu stranu je to celkem dobře. Na kterou stranu je to dobře se dozvíme, až se dostaneme všichni do chrámu. "Bože, co je zase tohle?" Zakleji při otočení se od chrámu zpět do pralesa, kde se červená, která byla místy, změnila na červenou, která je nyní všude. Plukovník dá rozkaz a ostatní se začnou přemisťovat po kmeni spadlého stromu na druhou stranu. "Ty větve by se mohli dát celkem snadno rozstřílet. Kdokoli, kdo má nějakej ten samopal, pokropí to dávkou a slabší větve by to mělo krátit." Nevím, zdali to bude fungovat, ale když vidím, jak při střelbě do pralesa ulétávají místo indiánských hlav spíše kusy stromů a větví, mohlo by to alespoň trochu fungovat. Osobně skončím s odstřelováním a stejně jako plukovník, přehodím pušku přes záda, jelikož jednotlivé odstřelování, byť sice přesné, je v tuto chvíli nijak užitečné. V tuhle chvíli se hodí spíše něco na blízko. Proto si do rukou vezmu P-90 a začnu to kropit tímhle kalibrem. Nestřílím po dávkách do pralesa, ale pouze vyčkávám na to, až vylezou a přijdou si pro ránu sami. Úkol je jasný. Krýt cestu ostatním tak, aby mohli v relativním klidu přejít na druhou stranu. Sice nevím, kdo ji pak bude krýt nám, ale to se nějak poddá. A tak stále střílím po všem, co se přiblíží na nebezpečnou vzdálenost. Občas jim tam hodím nějaký ten granát, jelikož při těchto počtech nepřátel už to není plýtvání, ale je to celkem i účinné. Měli jsme okolo rozmístit miny. Mohla být větší sranda... "Pane, abych řekl pravdu, tak já tu ty jejich hlavy sbírat nehodlám. Natož pak stovku. Hehe..." Pronesu vtipně k plukovníkovi poznámce o tom, že mu má přinést sto indiánských hlav.

Sgt. Jim Jenkins - 19. dubna 2009 14:54

Na základně Ano rozumím. Trochu obhlédnu prostory. Zasalutuju seberu batoh ze zemně a odkráčím s jednim vojákem do svého pokoje. Tak nejdříve to chce odhodit zavazadla můžete vést k mému pokoji. Jdu pomalu za vojákem a při tom občas někoho pozdravím (většinou vyšší šarže). Tady to je. Ukáže voják na prosté šedé dveře. Jo počkejte tady , hned jsem tu. Poté co domluvím , vejdu dovnitř. Uvidím strohou místnost. Pouze postel a malou skřínku. Kam jsem se to dostal? Ze speciální jednotky která plní úkoly po celém světě do zatuchlého podzemí bez pěknejch holek. Vyložím z batohu osobní věci a nechám tam pouze mou rozmontovanou ostřelovačku. Vyšel jsem z pokoje a zavřel za sebou. Takové luxusní apartmá jsem neviděl ani nepamatuji. Pověděl jsem vojákovi který mně doprovází , ale nejspíš mu to nepřišlo vtipné. Další zastávka , zbrojnice. Pokynu vojákovi rukou a ten vyrazil kupředu. Po chvilce chůze jsme dorazili do zbrojnice. U stolu v místnosi seděl nějaký důstojník a dva kroky od stolu vchod do zbrojnice. Potřeboval bych uschovat mojí zbran a zároven jí zanést do evidence. Důstojník pokynul rukou at mu zbran ukážu. Já instinktivně vyndal díly položil je u sebe a začal skládat. Po chvíli jsem mněl ostřelovačku v bojovém stavu. Tady. Položil jsem pušku na stůl. Důstojník si něco prohlédl , zašeptal něco pro sebe a zapsal nějaké číslo do sešitu. Pak vstal otevřel dveře kartou a vešel i s ostřelovačkou dovnitř. Po chvíli vyšel zamknul za sebou a pohodlně se usadil na židli. Na jaké jméno? Zeptal se důstojník. Jenkins pane. Otočím se k vojákovi a promluvím na něj. Ted by to chtelo doplnit palivo. Vedte mne přímo do jídelny. A nezkoušejte mně obelstít. Při mluvení jsem naznačil komické gesto , jenže se zdá že jsem si vybral špatného vojáka bez smyslu pro humor. No dobrá dělal jsem si srandu. Můžeme ted jít? Voják potřásl hlavou a vyrazil kupředu. Když jsme dorazili do jídelny a já prozkoumal prostor , hned mi došla do hlavy myšlenka. No nic moc. Sice né víc než jsem čekal , ale určitě né méně než potřebuju. Nebot jak u nás v jednotce říkáme : "Hladový voják , špatný voják." No ted můžete jít. Cestu sem i zpátky už znám. S těmito slovy jsem se otočil k výloze s jídlem. Já si dám kuřecí salát a támhleto želé. Když kuchař natahoval ruku k růžové želatině promluvil jsem. Né tu né. Spíš tu zelenou. Když jsem si vzál tac a prohlédl si mnamku. Děkuji. Usadil jsem se ke stolku u kterého nikdo nebyl a dal se do žvance. Když jsem dojedl a kouknul jsem na hodinky zjistil jsem že je nejlepší chvíle vyrazit do konferenční místnosti. Po rychlém odhadu jsem se dovtípil že po předchozí cestě to bude trvat příliš dlouho. Tak jsem vyrazil a po cestě se ptal kudy-kam. Né tajný úkryt ale nějaký labirint. Doufám že to stihnu. Když jsem dorazil ke konferenční místností zaklepal jsem. A vtom......

Com. Maurice Lequeux - 19. dubna 2009 18:07

Příjezd do země, které jsme i jejich hlavní symbol musely darovat my Francouzy Moc dlouho jsem se ani ve „sladké“ francii neohřál, po návratu z třetího turnusu v Afganistanu a už mě po dovolence čekal velitel De Brease.Věděl jsem o co zhruba půjde o nějakou supertajnou akci v Ameru. Vzhledem k mým praktickým zkušenostem, doslova cestovatelským, s legií jsem byl De Breasem vybrán pro tento úkol. A k tomu jsem si mohl přizvat i svého pobočníka Auberta, který semnou rajzuje po akcích už nějaký ten pátek. Nevím proč zrovna já jsem byl vybrán na akci v Americe. I když mi to lichotí, po tom co se stalo v Bosně a v Kosovu s Američany se docela divím, vždyť mě to stálo frčku a navíc stop v postupu na 5 let. Proto jsem stále jen commandant i když podle věku a akcí mám být už trochu jinde. Nikdy jsem netrpěl předsudky ani proti Američanům, nebo komukoliv jinému. Vždyť by to také bylo divné v cizinecké legii a však společné akce na misích v Bosně a Hercegovině a v Kosovu mě poučily co je to za dementy. Byl jsem zhrozen nad jejich tupostí, arogancí a debilitou, pár následných rvaček vykonalo své. A co víc ti zmrdi nás napráskaly po té sadě co dostaly svému veliteli a vzhledem k tomu, že jsme byly v okolí jediná francouzská jednotka nebylo těžké na nás přijít a vše prasklo. To mě zatvrdilo proti nim ještě více. V Afganistánu jsme naštěstí spolupracovaly jen s Poláky a Němci, tak byl klídek, tedy když jsme zrovna nebyly na dovči v Kabulu, kde to je samej ten americkej vymrd. To pak byla sem tam mela. A teď? Stojím jak ocas v jakým si baráku pod horou s supertajnou hvězdnou bránou, mezi samejma Amikama. Jen doufám, že když je to tak speciální věc a že tu mají být jen ti nejlepší, že sem i ty Američany, poslaly ty nejinteligentnější aspoň ty co se vyrovnají průměrnému evropskému žáku zvláštní školy. O nic víc Boha nežádám ať se snimy dá alespoň domluvit. Pak si mě vezme do parády nějaký major. Vystřihne uvítací řeč, kterou má stejně již naučenou nazpaměť jako opička. Mrknu pak na Rollanda a jdu si hodit věci do ubikace a pak se os vojáků odpojím a se jdu po dlouhé cestě nadlábnou. To jejich žrádlo mě vždycky jen nasralo, samý smažený hranolky, burgry a takový hovna z kterejch je mi na blití. Dam si na konec pečený kuře to se snad skurvit ani nedá a pak kafe s desertem. Po malém odpočinku napochoduji do konferenční místnosti kde nám mají říci co a jak.... Popis: Štíhlí spíše šlachovitý, než výrazně svalnatý muž s věkem odhadem něco mezi 40-45. V jemném hladce oholeném obličeji jasně svítí modré oči, Černé vlasy jsou již někde prosvětleny stříbrnými. Je oblečen v slušivou uniformu důstojníka francouzské cizinecké legie s několika medailemi na blůze a v podpaží drží bílou legionářskou čepici se znakem Légion étrangère.

Lt. Roland Aubert - 19. dubna 2009 21:44

Náhled příspěvku Smer Divoký Západ "Áno. Áno. Samozrejme. Viem, aj ja ťa ľúbim. Nie, nehovorím to len tak. Áno čoskoro. Sľubujem. Milujem ťa.." Konečne po asi 10 minútovom telefonáte položím slúchadlo, trochu si pretriem ucho a zamierim k lietadlu ktorého pilot ma už zrejme mnohokrát preklial. Nuž čo, rozlúčkový telefonát je dôležitejší ako nejaké čachre ktoré si Amíci zase vymysleli. Je mi jasné, že nebyť majora Lequeux tak nieje možné aby som sa vôbec k Amerike priblížil, nie po tom, čo som sa pobil s jedným mladým američanom v Afganistane. Teda v skutočnosti ani neviem či majora preklínať alebo mu ďakovať, rozhodnem sa, že sa to určí podľa toho čo po nás budú chcieť, i keď podľa priemernej výšky ich IQ to odhadujem na žiadosť o zaškolenie v oblasti používania WC. Keďže vidím, ako na mňa pilot zazerá urýchlene nastúpim do lietadla, spolu s jedným batohom a kufríkom akožto výstroj člena Francúzskej cudzineckej légie, La Légion étrangère. Vnútri ma už nadávkou a otázkou čo dopekla robím a kde toľko meškám privíta môj priamy nadriadení v niekoľkých misiách, Comandant Maurice Lequeux, muž mnohých kvalít a perfektný veliteľ. Tiež preto nechápem prečo niekoho tak dobrého, ešte spoločne so mnou ďalším takmer dokonalým vojakom posielajú niekde do prdele, teda do Ameriky. Zrejme aby Amíkom ukázali, ako vypadá dokonalý veliteľ s dokonalým vojakom ako pobočníkom, a teda že svet to nieje rambo s guľometom. Cesta z krásneho Francúzka do zavšivenej Ameriky trvá dosť dlho na to aby som majorovi diplomaticky vysvetlil, že ma zdržala moja milá a že už sa to viac nezopakuje. Súčasne sa snažím trochu povyzvedať ale okrem toho, že je to super tajné sa nedozviem nič, mám byť vraj trpezlivý. Za iných okolností s trpezlivosťou problémy nemávam, ale v tomto prípade to mnou burcuje a stupňuje zvedavosť naplno. Ako v tých trápnych filmoch o tajných agentoch a špeciálnych komandách ktoré tak masovo Američania chrlia sa dočkáme čiernych áut s čiernymi sklami a zväčša čiernymi šoférmi. Vnútri áut nás však čaká už o dosť väčšie prekvapenie, spisy o Hviezdnej bráne a SGC, prípadne ďalšie veci hodiace sa skôr do Sci-fi než Ameriky. Ťažko pochopiť, ešte ťažšie uveriť, ak by to neboli Američania ale Angláni pokladám to za jeden z ich trápnych a suchých vtipov. Ale Amíci žartovať nevedia, ich mozog na to nestačí však sú komický sami o sebe. Doslova ma šteklí ruka ktorá žiada vybrať z batohu fľašku s vínom a poriadne si chlipnúť, služba je však služba. Miesto toho dočítam spisy, doslova ako vystrihnuté z toho trápneho Star Wars alebo Star Trek a konečne začujem správu čierneho šoféra v čiernom aute s čiernymi sklami o tom, že sme dorazili. Z časti ohúrení teda vystúpim a nasledujúc hlavne majora kráčam do budovy SGC. Vnútri všetko priam chorobne prezrievavo sledujem, stále sa však držím sprievodu. Nakoniec nás privíta akýsi ich dôstojník ktorý sa vznešenosťou môže prirovnávať k našim kuchároma dá nám čiastočnú voľnosť. Nechám sa preto zaviesť do izby, samozrejme ju v mysli tiež pár krát urazím kde si konečne zložím svoje veci vrátane kufríka s odstreľovačkou a mandolíny, klasickej nie elektrickej. Batoh v rýchlosti vyložím – oblečenie do skrine, fľaša s vínom na nočný stolík. Prezliekať sa nemusím, v najlepšom som prišiel, v najlepšom pôjdem na ten meeting. To značí v oblečení Francúzskej cudzineckej légie s výložkami poručíka a jednou medailou za statočnosť, oblečenie samozrejme dopĺňa aj biela čiapka nasadená na hlave, rovno, nie ako Američan nakrivo. Spokojne prehliadnem izbu dokonale upravenú a s kufríkom sa vydám do zbrojnice aby mi zaevidovali zbraň. Ako som sa dozvedel, je to nutné. V zbrojnici stretnem ešte akéhosi chlapa ktorý tam skladá odstreľovaciu pušku, s miernym drgnutím ho predbehnem a dôstojníkovi ukážem len otvorený kufrík a odstreľovačku v ňom. Jedná sa o PGM Mini-Hecate, Francúzskej výroby. Dôstojník dlho nezdržuje, dá mi podpísať papier a skôr než ten Amík za mnou poskladá svoju pušku som už vonku. Keďže hladný nie som a stále mám dosť času chvíľku sa túlam chodbami, amíkom sa vyhýbam keďže rozruch hneď po príchode by ma v dobrom svetle neukázal. Po ceste na prekvapenie stretávam aj dosť veľa Európanov, od Nemcov až po Číňanov. Pohľad na hodinky konečne prikáže zamieriť do konferenčnej miestnosti čo aj spraviť chcem, avšak neznalosť terénu ma zdrží asi na 5 minút. Dorazím však načas, dokonca nejaké 2-3 minúty dopredu. Takmer vzápätí dorazí aj major Maurice ktorého akoby nechtiac pozdravím prvého, až následne nasleduje pozdrav dôstojníkovi amíkov ktorý tu na nás už čaká.

Dr. Jaimie Cusick - 19. dubna 2009 22:13

P3X... Tak hodný... Stále stojím schovaný za jednou z větších větví, která je tlustá, no hodně. Čekám na prvního co sem zamíří a v ruce držím p-90 a v druhé ruce bednu se zásobama. Poté uslyším plukovníkův hlas jak řve ať se všichni stáhnou ke stromu a ať začnou prosekávat cestu. Podívám se po kmenu, který nám má sloužit jako most a pousměju se. Aspoň tohle Bednu položim na zem a rukou hledám vysílačku, abych mohl odpověď plukovníkovi. "Cesta je dobře schůdná, větve nám poslouží jako štít!" No asi by se to dalo brát jako neuposlechnutí rozkazu, ale dřív než bychom se zbavili těch větví asi by bylo po nás vzhledem k tomu kolik červených skvrn jsem viděl v termovizi než jsem si jí sundal. Sakra ta malá Vzpomenu si na tu pomatenou holku, která utekla do džungle a potom... Jestli se něco stane! Zamračim se a vyběhnu zpět k sondě, kde je ještě Matt a střílí po domorodcích. Je mi jasné, že doktorka by sama tu holku nevzala a i já s tim budu mít problém, ale co nechat jí tu nemůžeme i když by někteří rádi. Popadnu holku a přehodim si jí přes rameno. Nohy mě na chvíli přestanou poslouchat a já se málem rozsekám na kluzké zemi. Nakonec však udržím rovnováhu a vydám se s dívkou zase zpět ke stromu. "K sakru to musíš tak strašně páchnout!" Neodpustim si poznámku, protože ten smrad je fakt nezkutečnej... Na kmeni jí posadim za jednu větev a krátce se protáhnu, protože tento výkon byl pro mě opravdu vysilující. Stejně jako doktorka dám tý malý facku, aby se probrala. "Dělej vstávej nebo tady zůstaneš!" Nějakou chvíli jí ještě pozoruju než kolem mě proletí jeden z kamenů těch dívochů. Hm tak taky zůstat nemůžeme. Rychle dojdu pro bednu a zase se vrátim k té dívce. Holku na rameno bednu do podpaždí a hurá po stromě na druhou stranu...

Poručík Kevin Elliot - 21. dubna 2009 19:47

Cesta Zrovna mám volno tak jsem doma.Přibližně v 8:15 zazvoní poštačka,která je přibližně 23 letá a velmi sympatická.Odejdu otevřít a kouknu na poštačku a pousměji se. Dobrý den Pozdravím jí a ona mě taky pozdraví a taky se zeptá Dobrý den,bydlí tu Steve Levins ? Zapřemýšlím se co mi může chtít. Co mi kdo posílá ? Hned po otázce odpovím. To jsem já.. Ona řekne Máte tu doporučený dopis..Pojďte to sem podepsat. Levou rukou,kterou teď má prázdnou začne hledat dopis,který je pro mě.Dojdu k ní a ona vytáhne dopis a podá mi propisku a prstem ukáže na místo na které by sem se měl podepsat. Já si převezmu propisku a druhou rukou si převezmu papír a opřu si jej o stehno a podepíšu se.Poštačka se usměje se a podá mi dopis a převezme si papír.Nashledanou. a odejde.Já jen řeknu Nashle..Odejdu do domu.Zamířím do obývacího pokoje a otevřu dopis.Několikrát si jej přečtu.Poté odejdu do svého pokoje a začnu si balit věci,do docela objemné tašky. Zbalené je mám přibližně po 30 minutách.Popadnu tašku a odnesu jí k hlavním dveřím.Odejdu do obýváku a zapnu televizi a dívám se na ní do 9:50.Poté jí vypnu a vstanu z gauče a rozejdu se k hlavním dveřím,kde popadnu svou tašku.Vyjdu před dům a rozhlédnu se a vytáhnu volnou rukou z kapsy klíče a zamknu. A jelikož bydlím blízko kasárny,ve které sloužím. Dojdu tam v 9:58. Počkám před kasárnami,než pro mě přijede auto.Přesně v 10:00 přijede pro mě černá limuzína,do které si nastoupím.Limuzína se rozjede do Colorada,přímo k Cheaynské hoře .Jelikož jsem v Chicagu tak cesta trvá asi tak 4 hodiny.Po cestě jsem dostal složku s hlášeními z misí a vše o bráně.Všechno si pročtu Já budu cestovatna jiný planety a objevovat nové technologie a civilizace a spojence. To je hustý. Když dojede k Cheaynské hoře.To je už 14:00 A limuzína zastaví u vchodu. Já vystoupím a nějaký voják mi řekne Vaše věci vám odnese me do pokoje. Projdu všemi kontrolami. Základna Po kontrolách nastoupím do výtahu spolu s jedním vojákem,který mě doprovází.Výtah mě odveze do patra ve kterém je brána a pokoje atd..Voják mě odvede do konferenční místnosti a kouknu na členy budoucího týmu a posadím se do volného křesla a vyčkám až bude porada.

Osud - 21. dubna 2009 20:27

Laboratoře, Aviva Už nějakou dobu pracuješ ve své laboratoři, která leží hned vedle tvého pokoje. Máš tu kupu různých artefaktů, listin a kdo ví, čeho všeho dalšího. Každopádně je to tu jako v obchoďáku, každý by si určitě něco vybral. Ty jsi právě určovala stáří jednoho z artefaktů, když ti na dveře laboratoře zaklepal jeden z vojáků. Následně vstoupil a oznámil ti: “Madam, schůze začíná za hodinu v konferenční místnosti. Major Davis vás žádá, abyste se dostavila. Prý budete konečně přiřazena ke stálému SG týmu.“ Voják pak odejde a nechá tě samotnou v laboratoři. Konferenční místnost, SG-14 V určenou dobu, na kterou byla konference pro novou jednotku SG-14 určena, se do konferenční místnosti začnou scházet všichni pozvaní. Přijde generál Hammond, který tu samozřejmě jako hlavní velicí důstojník nesmí chybět. Je následován majorem Davisem a také velitelem SG-1, plukovníkem Jackem O'Neillem. Generál Hammond zaujal místo v čele stolu a plukovník se posadil vedle něj. Vy sedíte na opačné straně stolu. Před vámi leží na stole desky, ve kterých jsou stručné informace z mise. Major Davis už postává u promítací tabule s chystá se začít s briefingem. Jako první však promluví generál Hammond: "Pánové, jmenuji se generál Hammond a chtěl bych vás tímto oficiálně uvítat v komplexu SGC, v projektu nazývaném Hvězdná brána. Doufám, že budete spokojeni a také doufám, že jste si četli složky, které jsme vám poslali. Pokud ano, víte o SGC vše co potřebujete. Pokud ne, brzy tak učiňte. Majore Davisi?" Major Davis si odkašlal a poděkoval generálovi za slovo, pak začal svůj projev: “Dámo a pánové, dovolte mi, abych začal. Nejdříve něco o tom, proč jste zde...No, byli jste vybráni jako zástupci nejelitnějších jednotek tohoto světa. Sami víte o svých kvalitách. A vy, madam, jste tu, jelikož jste výborná ve vašem oboru. Vy všichni nyní dohromady tvoříte nový SG tým, který ponese číslo 14. Velícím důstojníkem je zde přítomný major Lequeux, který je z francouzské cizinecké legie. No, to je k vašemu týmu to nejdůležitější.“ Major se odmlčel a podíval se směrem k plukovníkovi a generálovi, kteří na znamení souhlasu přikývli. Major se tedy znovu obrátil k vám a zeptal se: “Jsou nějaké dotazy ohledně týmu, SGC, či čehokoliv jiného? Doporučuji se ptát, dokud máte tu možnost. V akci už na to nejspíš nebudete mít as a ani prostor.“

Kpt. Tomáš Mezenský - 21. dubna 2009 22:36

Konferenčí místnost... Postavím se ke stolu a čekám, očima přejedu přítomné v místnosti, sice sem přišel poslední ale ještě nic nezačalo, naštěstí, z hlavy si sundám červený baret se znakem 601. a postavím se s lehce rozkročenýma nohama, když do místnosti příjde generál na chvíli se postavím do pozoru a zasalutuji, neřeknu však nic, jen se jako by dívám pořád na generála, a i když se mé oči dívají jen k němu, stihnu si prohlédnout ostatní... Tak toho frantíka znám, jo to byli vánoce ještě v Afgánu, tohodle sme se zastali když do něj šili amíci, no jo to byla mela, ještě dneska mi vyčítají že sem pak s dalšíma dvěma klukama převrátil jejich džípy... lehce se zavzpomínám ale na mém výrazu nejde nic poznat, na očích mám brýla a ústa kryje vojenský zelený šátek, napadne mě ho sundat a na krku a tváři až k očím se zjeví na levé straně část nějákého tetování, které se táhne z pod uniformy mé vlasti... Ostatní vypadají dobře, ten druhej frantík toho sem neviděl, nebo si na něj nevzpomínám, pak dva jejich vojáci a nějáká doktorka, no to je docela dobré, další přítěž do začátků...nový tým, nové prostředí, někde mimo planetu, sakra včera sem si v Prostějově kopal s klukama a dneska se mám vydat zkrz nějákou bránu na cizí planetu kopat tak maximálně do mimozemšťanů... vyslechnu si řeč jak generála tak majora, sem tam se podívám na ostatní a jejich reakce a vyhodnucuji si pomalu již jejich profili z prvního dojmu... Bez otázek pane, četl jsem vše, připraven do akce! řeknu po chvíli ale stále stojím a nesedám si jen čekám co bude a v duchu si říkám že ty plechovky piva v báglu budou chtít rychle do chládku a taky bude třeba zapsat zbraně, ubytovat se a dozvědět se kde je posilovna, knihovna a jídelna, také samozřejmně sociální zařízení a víc vědět nepotřebuju, pro mé fungování to bude bohatě stačit.

Com. Maurice Lequeux - 22. dubna 2009 15:29

Konferenční místnost, SG-14 Poté když se usadíme a přijdou i poslední opozdilci v podobě výsadkáře z České republiky a nějaké vědecké pracovnice, debata muže začít. Velitel projektu hvězdné brány, mírně obtloustlý generál s prořídlými vlasy, nás uvítá. A ve stručnosti nám představí projekt do kterého jsme začleněni jako jeden ze samostatných týmu. Já sám jsem označen za velitele tohoto tým,u který má název SG14. Když je o mě řeč lehce se nadzvednu a ukloním jako představovací gesto. Počkám až Hammond domluví a zeptá se na otázky: „Generále děkuji za poctu a důvěru ve mě složenou. Chtěl bych se jen zeptat zdali SG14 bude mít nějakou speciální funkci, či bude zatím jako podpůrný tým než se skupina, jak se říká, sehraje. Také ohledně výstroje a výzbroje, jestli bude unifikované, ze skladů SGC či je zde možnost mít vyzbroj na kterou je každý nás zvyklý? Samozřejmě v mezích možností a kompatibility. Poslední otázka, kdy náš tým bude nasazen a kolik máme času k alespoň částečnému sehrání se.“ Počkám až mi Hammond odpoví na otázky a otázky přítomných. Pak se obrátím k budoucím členům mého týmu: „Bylo by asi vhodné se navzájem představit a zhruba o říci co umíte. Je to sice jistě všechno v složkách co o vás dostanu ale rád bych to slyšel od vás a jistě i ostatní se dozví s kým mají tu čest. Je to sice jako představování na letním táboře ve 12ti ale jak vidíte na představení a bližší seznámení přiliž mnoho času nebude. Začít bych měl asi já tak ja jsem jak již zde bylo řečeno Commandant Maurice Lequeux z francouzské cizinecké legie. Moje specializace je spíš praxe v boji v extrémních podmínkách. A zkušenosti které jsem získal v „bezpečnostních“ misích Kongu, Rwandě, Bosně a Hercegovině, Kosovu, Somálsku atd... Snad se starým šedým vlkem jako jsem já budete dobře vycházet.Teď předávám slovo dalším“ Počkám až se všichni představí a jestli Hammond k tomu bude chtít ještě něco dodat a pak se vydám připravit se na budoucí misi...

Kpt. Tomáš Mezenský - 22. dubna 2009 16:03

SG 14 Krátce vyslechnu majora a pokynu mu hlavou, pak se otočím na přítomné a vydechnu...podívám se na ně a plynulou angličtinou bez jediné vydy pronesu... Jsem kapitán Tomáš Mezenský, 601. skupina speciálních sil, vysadkář, 24 let, vycvičen pro lehce se odmlčím a pak pokračuji... Speciální průzkum a získavání informací... Úderné akce všeho druhu, od léčky, po přepadení až po palubní přepadení, možnost pozemního útoku, vodního a vzdušného, vycvičen zabíjet a k ničení strategických cílů, výsadky z výšky 10 km nad zemí, potápění a útok z vody, navádění přesné minice na cíl. Speciální akce typu útok z vody přes zamrzlou řeku.. Má specializace jsou výsadky, záškodnictví, boj z blízka, a tiché zabíjení, ovládám každou zbraň ale nejraději mám svůj samopal. V boji je mi jedno co se děje, umím bojovat v týmu, nebo jako vlk samotář.. domluvím stručně to co by měl major vědět, jistě dostane mou složku ale v té taky není vše, takže ho budu muset pak navštívit, pokynu hlavou ostatním a zase se postavím jak jsem stál předtím, nad svou ždilí, ruce za záda, rudý baret na remeni, maskovací šátek již stáhlý z úst ale kolem krku, pohledem zase hledíc na nejvyšší šarži v místnosti.

Aviva Kay Chomsky Ph.D. - 22. dubna 2009 17:43

Laboratoř Jsem v komplexu SG již několik dnů, a vlastně jsem se nestihla ani na chvilku porozhlédnout. Veškerý čas trávím ve velmi dobře vybavené laboratoři. Jsem více než zaujata všemi předměty a natož pak starými dokumenty s nápisy a hieroglyfy, teď teprve se mi vše co jsem se naučila, hodí. Teď a tady to dokážu zúročit. Místnost, ve které se nacházím, je poměrně velká, všude plno regálů na kterých leží spoustu pro mne vzácných věcí, na jednom ze dvou velkých stolů, leží rozložené papíry, velmi staré papíry. U druhého stolu stojím opřená, osvětlení je v místnosti postačující, přesto mám zapnutou lampu namířenou na předmět v mé ruce, “ Bronzový disk a je zdoben …. pečlivě vyvedenými kružnicemi, přímkami a ………a ano řeckými písmeny. Určitě se jedná o astronomickou pomůcku.“ z jedné ruky položím na stůl diktafon, který stále nahrává, a beru si do ruky lupu, natočím si lampu, abych lépe viděla, a pokračuji dál s popisem. “Disk je rozložen na dvanáct stejně velkých částí, v nichž jsou napsána řecká písmena. Nápisy označují egyptské měsíce, znamení zvěrokruhu a měsíce juliánského kalendáře. Disk byl asi pomůckou při sestavování map hvězdné oblohy.“ Na moment se zamyslím a zvednu hlavu od disku, Někde jsem o tom četla …jo je o tom zmínka v tzv. Oxyrhynchově papyru, který pochází z prvního století n. l. z doby vlády císaře Tiberia…už vím, viděla jsem ho v britském Oxfordu kde je uchován. Podle Oxyrhynchova papyru se podobný disk užíval při sestavování horoskopu a předpovědí budoucnosti. , snad ještě s větším zaujetím se zase skloním k disku, když slyším zaklepání, dveře otevře voják a sdělí mi zprávu o konferenci. Ještě chvilku tam stojím, pak odložím disk na připravené místo, aby se nikterak nepoškodil, zhasnu lampu a vypnu diktafon, který beru sebou. Z laboratoře odcházím do svého pokoje, který je v jeho blízkosti. Jen krátkou sprchu a rychlý převlek do čistého. Půjdu o chvilku dřív, vlastně ani pořádně nevím kam jít, ale neměl by to být zas až tak velký problém. Konferenční místnost Do konferenční místnosti jsem přišla mezi posledními, očima přejedu přítomné, pořádně ty lidi ani neznám, ale to je jen otázka času. Sednu si na jedno prázdné místo u stolu a chopím se složky, kterou jen tak spěšně projedu očima. Když se slova jako první ujme generál Hammond, zjistím, že tu sedím jako na přednášce a sleduji ho jako profesora u katedry. Mírně si odkašlu a trochu si poposednu. Po generálovi přišel na řadu major Davis. Oba nemluví zas tak dlouho, ale vše podstatné řekli. Po představení některých přísedících, jakoby přišla řada i na mne. Postavím se a v rukou držím listy jako by to byl nějaký dlouhý proslov, nechci a vlastně nejsem ani nijak velký řečník takže to řeknu stručně, “ Jmenuji se Aviva Kay Chomsky je mi 30 let jsem lingvistka, expertka na hieroglyfy, čtu hieratické, démotické písmo. Plynně mluvím asi šesti světovými jazyky, zabývám se indiánskou řečí, v které se zdokonaluji. Byla jsem na vykopávkách v Sýrii, Egyptě.“ a myslím, že jsem tím řekla vše podstatné.

Poručík Kevin Elliot - 22. dubna 2009 17:59

SG-14 Když Generál mluví o tom že Maurice Lequex bude velícím důstojníkem tak se na něj podívám a pak zase na generála a následně na Davise.Vyslechnu je oba dva a potom vyslechnu Maurice.A když domluví tomáš a po něm Aviva Pomyslím si Aviva..To je ale divný jméno tak začnu mluvit já. Já jsem Seržant Steve Levins.Jsem z letectva spojených států amerických.Je mi 25 let. 5 let jsem sloužil v Iráku.Velmi dobře umím lítat v F-16.Umím střílet všemi možnými zbraněmi a jsem s nimi velmi přesný..Ale nejraději mám M4,P90. Mé specializace jsou výbušniny,infiltrace,zásahové akce.Umím bojovat v týmu i sám. Vyslechnu si všechny členy týmu.

Sgt. Jim Jenkins - 22. dubna 2009 18:19

Konferenční místnost Jsem syce znuděný z takových skautských řečiček (ano i v americe jsou skauti:) , ale je to nutné abychom zůstali příště naživu a kryli si záda. Chvíli poslouchám. Hm , hm , hm. To je sebranka! Chlubit se tady co kdo dokáže. Pche! To si řikaj speciální jednotky? Pomalu vstanu a spustím i tak neodkladnou a maximálně zkrácenou řeč. Jsem Jenkins. Je mi 34 let. Moje specializace je boj v jakýchkoli podmínkách. Jsem cvičen na extremní zátěže a přežití v těch nejtvrdších podmínkach , které jsou na matičce zemi možné. Mám rád pivo s ledem a grilování. Při pronášení poslední věty nasadím zábavný tón a dodám. Ale to asi nepotřebujeme. Pak si zase pomalu sednu a čekám až si hoši a děvčata vymáčknou svůj životopis a následně , až to blábolení skončí odkráčím do svého pokoje. Tam si roztřídím věci a půjdu spát.

Lt. Roland Aubert - 22. dubna 2009 18:52

Schôdzka naslepo Zdá sa, že skupinka už prichádza. Okrem 2 Američanov ktorý snáď nesmú chýbať v žiadnej prdeli príde aj, na moju veľkú radosť, žena a nejaký výsadkár, zrejme Čech. Najlepší dojem z nich robí samozrejme Európan z Českej republiky, priam až prekvapivo dobrý čo však pri Amíkoch nieje až tak nezvyčajné, zvládla by to aj gorila. Nuž ale i tak všetka česť. Keďže sme všetci pekne sa usadíme, samozrejme dám prednosť dáme, Mauricemu dokonca aj hodnosťou vyššie postavenému Čechovi ale tím to končí. Američanovi treba prejavovať len opovrženie nie úctu, to ma naučili skúsenosti keď tí magori celkom neadekvátne hrali hrdinov v Bosne. Teda "hrdinov". Nadávky a silné reči, to je ich ale akonáhle dostali na hubu utekali nás napráskať, zbabelé a slabé krysy. Navyše ich Americký komplex nadradenosti, on je Američan on je viac...pff debili a tupci. Aspoň že ich velitelia sú aspoň trochu na úrovni, oznamujú nám správu stručne a jasne, i keď dalo by sa ešte lepšie. Avšak správa o menovaní Majora do pozície veliteľa tímu, nejaké SG 14, ma moc poteší, mám sto chutí sa tím dvom amíkom vysmiať, ale snáď neklesnem na ich úroveň. Amíci dohovoria na rade je major. I keď k nemu prechovávam nesmiernu úctu návrh zoznámiť sa neprivítam s nadšením, i keď nutné to asi je. Po majorovi začne Čech a ja sa takmer nestíham diviť, i keď výraz tváre je stále kamenný. Ak je celé Česko zložené z takýchto rambov nechápem ako ich Hitler dostal skoro bez výstrelu. Nuž tak či tak takýto chlapík sa v skupine rozhodne hodí. Nasleduje žena, no zdá sa že dokonale ovláda jazyk o čom sa rád presvedčím niekde v súkromí pri pohári vína. Až potom nasleduje Američan, tupý ako ťažné zviera. Slúžil v Iraku, v spravodlivej vojne proti terorizmu kde vôbec nešlo o ropu a dokazovanie si ega. Samozrejme pre Američana znamená presná streľba ak z 3 metrov trafí Irackého obyvateľa ktorý kľačí a prosí o milosť. To je potom super presný zrejme ako tento Stív. A posledný Američan to zabije a dorazí, v jeho slovách sa perfektne odrazí celá kultúra a inteligencia ich národu. To je už aj pre tak silnú osobnosť ako som ja priveľa, privriem oči, vypustím krátky povzdych a keď skončí francúzsky reagujem. Otče náš ktorý si na nebesiach, prečo si stvoril takéhoto debila? Pivo a grilovanie? Bože, bože, bože... Následne už Anglicky pokračujem v predstavovaní. "Lieutenant La Légion étrangère Roland Aubert, ostreľovač, zvyknutý skôr na samostatné práce ale rovnako zvládam aj podporu tímu. Odslúžilé misie v Afganistane, Bosne a Hercegovine, Somálsku či iných. Zvyknutý na hocičo." Okrem tupých amíkov...

Shawn Taylor - 23. dubna 2009 16:31

prales cesta do chrámu cítím tu odpornou kovovou vůni a opravdu se mi nelíbí. Toliko mrtvích a ještě více jich bude. Historie sama ukázala, že dva národy se mnohdy nedomluví ani po rocích vyjednávání, my měli pár minut a stačilo to k vyhlášení otevřené války. Klečím nad Deannou a jen se na ni dívám. Hlubší rány na hlavě, způsobili stav bezvědomí…. prsem nadzvednu jedno víčko Nepředpokládám otřes mozku, dále poranění páteře vyloučeno, hlava i nohy pohyblivé, nikde žádné poranění vyžadující větší pozornost. z krosny vytáhnu desinfekci a řádně ji rány očistím, poměrně rychle ji ovážu hlavu, rány krvácejí, a to není dobré. Vypadá trochu jako turek, ale když to pomůže tak klidně ať vypadá jako chobotnice. Dál chytím její ruku, ale s tou nic dělat nebudu dokud nebude při vědomí. Náhle příjde Jaimie Cusik a Deannu přehodí přes rameno a nese ji pryč. Výborně, větší ohrožení života ji stejně nyní nehrozí, musím si vzít bednu…. mojí zdravotní bednu bude potřeba. přikrčeně dojdu k sondě a chytím mou bednu stáhnu ji dolů a podívám se na cestu, mezi větvemi stromu. Hmm ta bedne tam projde dost těžko ale nic jiného než jít nezbývá. To už vidím Jaimieho s Deanou přes rameno jak jde po kmeni stromu, následuji ho. Ta bedna tedy opravdu není z těch nejlehčích a už vůbec nejmenších. Uznávám, že jsem zpocená až na kost a vody jenž jsem vypotila za posledních pár minut by naplnila láhve celé jednotce. Prodírám se mezi větvemi a jsem ráda, že žiji, slyším zvuky, které se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Jakmile přejdu kmen položím bednu na zem a rozhlédnu se. Nehodlám tu jen tak stát, asi bych měla jít zpět, ale cesta po kmeni je jen pro jednoho, a nebudu blokovat cestu těm co půjdou sem. Opět se rozhlédnu a chytím vysílačku na rameni a nahlásím plukovníkovi. “Čisto pane, nejbližší okolí druhé strany čisté….“ Řeknu a se zbraní v ruce projdu větší okolí, kde se nalézáme, abychom nepadli do pasti nebo nás tu něco, někdo nepřekvapilo. Je to má povinnost. Raněná je ošetřena a víc pro jednotku než pročísnout přímé a nejbližší okolí, udělat nemůžu.

Kpt. Tomáš Mezenský - 23. dubna 2009 17:13

Porada a ubytování Celkem pozorně vyslechnu ostatní členy týmu, pořád si je hodnotím na základě prvního dojmu a hodnotím informace, po chvíli pohlédnu na svůj bágl který sem si mohl nechat po kontrole a zavřu na chvíli oči... Velmi mě těšilo že jsem vás poznal a že jsme byli uvedeni do programu, teď pokud generál nic nenamítá se půjdu ubytovat a porozhlédnout po základně, děkuji. srazím paty a zasalutuji vyším šaržím, naší lingvistce pokynu hlavou a vezmu své věci, mé kroky míří k zapsaní zbraní kde zapíšu své dvě pětačtyřicítky, jednu českou devítku, samopal vzor 58, a pak se vydám na svou ubikaci, kde si osobní věci schovám do malé skříňky, uniformu složím do skříně, a vybalím si své věci, útočný nůž schovám pod polštář, boxer a teleskop do šuplíku, minidalekohled taktéž, náhradní boty, dvoje vysoké kanady a jedny škorpiony vše s ocelovou výstuží pečlivě přeleštím a urovnám na místo, zbraně krom svých pětačtyřicítek jsem nechal zaevidovat a schovat na zbrojnici, také vytáhnu tři katrony svého piva a zajdu do jídelny kde se najím, pivo schovám do malého přenosného chladícího boxu a posadím se na chvíli na posteli, rohlédnu se kolem sebe a usoudím že tu chybí kus domova, proto přímo nad svou hlavu pověsím státní vlajku české republiky a bojovou zástavu 601.skupiny pak se spokojeně vydám na obcházku základny a stále se kolem sebe rozhlížím a sžívám se s novým prostředím, také si vyptám unikové plány základny které jsou volně dostupné podle kterých se po jejich prostudování budu orientovat.

Col. Jeremy Crosswell - 24. dubna 2009 21:25

Před chrámem – párty Mám pocit, jako bych postřílel stovky křováků. Obdivuhodné je, že jsou odhodlání nás zabít i přes ztrátu svého výše postaveného i přes fakt, že kdokoliv vyleze z lesa okamžitě padne k zemi. Musí to být fanatismus, který je žene přes výbuchy, nedýchatelný vzduch do náruče našich hlučných zbraní. Pomalu se začíná zbytek naší jednotky přesouvat. Kvůli těžkých bednám je přesun poněkud pomalejší, ale nakonec se dostane i Grey, Larsen a Colleti, kteří sebou pár těch beden vezmou. Nic už mě zde a Jonese nezdržuje. Navíc je podle hlášení Taylor na druhé straně klid. Zatím. Doufám, že se do toho chrámu vy sráči bojíte... Jakmile je chvíle, kterou můžu využít jinak, než zaměřovat dalšího křováka, hodím si přes jedno rameno bágl, jelikož na tom druhém mi visí druhá zbraň a opravdu nemám čas na nějaké upravování. Brokovnice je zpět v rukou a další křovák může žrát hlínu. Ohlédnu se za sebe a zjistím, že Volkova se jaksi nemá k odchodu. Jestli čekala na to, až přelezou ostatní, nebo k tomu měla jiný důvod, nevím. Každopádně teď už je místo. „Volkova padej, dělej!“ Křiknu na ni a přihraju ji jednu z menších beden. Stejně tam skoro nic nezůstalo. Ani bych se nedivil, kdybychom to pobrali všechno. Zatím, co se Volkova má k pohybu, vrátil jsem se zpět ke své oblíbené činnosti, s kterou jsem posledních pět minut zabíjel čas. „Jonesi! Konec večírku! Pober co můžeš a mizíme...“ Vyklízíme místo našeho večírku současně. Bereme, snad, zbývající bedny a pomalu ustupujeme. Občas se jeden z nás musí zastavit, praštit s bednou o zem a vyřešit problém několika křováku dávkou. „Jdeme, jdeme, jdeme!“ Jdu kus před Jonesem, za sebou táhnoucí zhruba padesátikilovou bednu. Dostat se s ní na padlý strom nebylo vůbec nic lehkého a jelikož by Jones měl stejný problém, udělal jsem mu prostor, aby se na kmen dostal a sám si zatím udělal přestávku, při které jsem střílel po všem, co se hnulo. Díky za ty debilní větve.... Začínám ty velké stromy téhle planety milovat. Poměrně pohodlná cesta a větve jsou dobré krytí. Pravda, místy je kmen obrostlý nějakým svinstvem a občas je hotová věda dostat se přes nějakou blbě umístěnou větev, ale všechno se nakonec vyvede. Na druhé straně, tedy v chrámu, panuje klid. Přeživší jsou v bezpečí a nevypadá to, že by nás něco chtělo napadnout uvnitř. Jsem si ale zcela jistý, že jakmile všem dojde, že je klid, vrhnou se jeden na druhého. Tomu se musí zabránit. Nechám bednu tak jak je a chvíli mířím na naší vstupní cestu. A to i potom, co se do bezpečí dostal Jones. „Kurva!“ Křiknu spíš radostně. Snad jako bych si tu akci předtím užíval, nebo jsem možná rád, že je ta armáda v hajzlu, jelikož to nevypadá, že by se za námi křováci hrnuli. Na obličeji stále cítím vlastní krev, které mi neustále teče z té podělané rány. Horší to pak je, když krev místy zasychá. Nic co bych nezvládl, však neumírám. „Žádný kecy. Ještě z toho nejsme venku...“ Je vidět, že čekám nějaké problémy mezi členy SG-13, ovšem podle tónu hlasu a výrazu na tváří musí každý usoudit, že kdyby chtěl někdo hned teď divočit, nejspíše bych si ho spletl z křovákem. „Tak co to tady máme....“ Je čas si pořádně prohlédnout chrám a najít si vhodné ubytování.

Capt. Matthew Jones - 24. dubna 2009 21:58

Matt junior one - mizíme k chrámu! Střílím po všem co je před námi a vypadá jako jeden z těch indiánů, domorodců. Snažím se neplýtvat municí, ale pouze kropit střelivem ty, jež se přiblížili opravdu na nebezpečně blízkou vzdálenost. Občas přehodím zásobník, teda zatím pouze jednou - jak jsem psal, šetřím munici, ale na ty mizery to střelivo nějak, kupodivu, rychle ubývá. Asi jich je tu opravdu mnoho. Asi až zbytečně moc. Téměř všichni se konečně přemístili na druhou stranu spadlého stromu, tedy k chrámu. Vypadá to, že jsme tu s plukovníkem poslední zbývající z SG-13 a to značí jediné - padáme odsud a to celkem svižnějším tempem. "To je dobrej nápad, zmizet odsud!" Utrousím při cestě na druhou stranu. Jelikož s sebou taháme hned několik beden, musíme se navzájem krýt, protože musíme dělat občasné, ne nijak časté, přestávky. Jeden běží, druhý ho kryje palbou a naopak. U stromu se ještě naposledy zastavím a pokropím ty šmejdy ještě jednou pěkně z vostra. "Žerte olovo, zmrdi nahatý!" S ušklebeným ksichtem promluvím spíše do éteru při poslední střelbě na této straně příkopu. Po pár dávkách do pralesa se seberu, popadnu zbývající bedny, které táhnu a vydám se po kmeni za plukovníkem. Avšak ještě se na kmeni stromu zastavím. Je sice pravdou, že pro ty mamrdy je tohle místo tabu, ale já jim prostě nevěřím. Proto se uprostřed kmene ještě pozastavím a nalepím na něj několik C4 jako pojistku. Zajištěný spínač vložím do jedné z náprsních kapes, kdyby náhodou ty mamrdi chtěli přeci jen za námi, aby byl po ruce. Nakonec se jako poslední i já dostanu na druhou stranu k chrámu. Ihned přeběhnu k plukovníkovi, abych mu sdělil, že jsem tam ještě přilepil tu C4, aby věděl, že má dát případný rozkaz on. "Ještě jsem tam nalepil na strom nějakou C4, pane. Nějak jim nevěřím, takže je to pojistka, kdyby ty neřádi chtěli přeci jenom do chrámu a na to jejich tabu by jaksi zapomněli." Po tomto oznámení se postavím mírně bokem a začnu si prohlížet chrám. Pro mě nijak zajímavý, ale jsem si jist, že pro naše vědátory určitě bude. Plukovník se ještě snaží utišit už tak dost ostrou morálku mužstva, takže pouze doufám, že se tu navzájem nepomlátí. Já jsem pouze plnil svou běžnou denní rutinu, čili pro mne tohle neznamenalo něco výjimečného, či nečekaného. Jednoduše a prostě bez emocí zastřelím toho, koho uznám za vhodného a potenciálního nepřítele. A samozřejmě na toho, kohož odsoudil rozkaz nadřízeného.

Osud - 25. dubna 2009 10:03

SG – 14 Generál Hammond a jeho dva důstojníci poslouchají vaše představování a poté se generál obrátí zpět na majora Lecqueuxe a následně na majora Davise: “Major Davis vám odpoví na všechny vaše dotazy. Doktorko, pánové, nyní mě omluvte, musím ještě vyřídit několik záležitostí.“ Generál vstal ze židle, major jako vždy zařval pozor, a odešel z místnosti. Major Davis se následně obrátil směrem na vás a začal. “ Ohledně vašeho sehrání, byla vybrána planeta, kterou tým SG-4 objevil před několika týdny. Na planetě se nachází několik památek, jejichž význam ještě nebyl objasněn, jelikož na to nebyl doposud čas. Planeta nese označení P3X-400. Podle našich informací se nachází na hranici území patřící goau'ldovi Sókarovi. Avšak na planetě nebyli SG-čtyřkou spatřeni žádní jaffové. Každopádně mějte na paměti, že nikdy není nic jistého.“ Plukovník O'Neill vstal nyní ze židle a přešel k plátnu: “Nikdo z vás se zatím s těmi hádky nesetkal. Dejte si ale bacha ať se vám nedostanou do hlavy. Mohly by vám pak svítit očka a to rozhodně není nic pěkného,“ začal, “ toto je standardní jaffa, voják ozbrojený tyčovou zbraní, která vás na jeden zásah zabije, pokud nemáte štěstí. Na plátně se objevil obrázek jaffy oblečeného do železné zbroje s tyčovou zbraní v ruce. Na dalším obrázku pak byl jeden z vojáků SGC s ohromnou spáleninou přes celou loď. “Věřte mi, že ještě před smrtí asi pět minut prožíval nesnesitelnou bolest. Tak prosím vás, nelezte před ty jejich tyče, Jasný? Žádný hraní na hrdiny a rychle pryč...Tohle je jenom seznamovací akce, nic akčního a podobně.“ Pak se na obrazovce objevil obrázek kluzáku a následně i Alkeshe a mateřské lodi. “To jsou letecké síly nepřítele. Kluzák je rychlý a pohyblivý parchant, který dokáže pěkně zatopit. Ale Alkesh je mnohem horší. Shazuje výbušné....něco...a to naděl pěknou paseku. No a samozřejmě je tu mateřská loď, která může bombardovat planetu z orbity, takže si dejte bacha, abyste zdrhli včas, než se tam objeví příliš mnoho bastardů. Tak to by bylo asi tak všechno. Moje práce končí, hodně štěstí.“ Major znovu upozornil na odchod důstojníka slovy: “Pozor !“ Pak vypnul plátno a ještě odpověděl na vaši otázku ohledně zbraní: Jste mezinárodní tým a tak je samozřejmě jasné, že budete mít rozličné zbraňové vybavení. Tedy, vaše zbraně jsou vaše a nikdo vám je nevezme. Pokud budete jakékoliv jiné chtít obstarat, stačí zajít do zbrojnice.“ Nakonec se s vámi rozloučí slovy: “Zbytek informací máte ve složkách, které byste měli mít na pokojích. Na misi jdete za dvě hodiny.“ Pak se obrátí a odejde z místnosti i on. Vy máte nyní přesně dvě hodiny na to, abyste se dostavili připraveni na akci před bránu.

Osud - 25. dubna 2009 11:26

SG – 13, „bitva“ a strategické přeskupení sil :D:D Kouřová clona zakryla většinu výhledu směrem k pralesu. Skrz kouř létaly kameny, které nyní nebyli ani vidět. Prostě jen dopadly, udělaly díru do země, či do svého cíle a to bylo všechno. Byla to tichá smrt, kterou nikdo neviděl přicházet a ani o ní předem vědět nemohl, když přišla, nebrala si žádné servítky. Lebka praskla a byl konec. Tichá smrt si přišla pro další nebohou lidskou duši. Bezvětří, které v prales vládlo bylo nesnesitelné, kouř zůstával na svém místě velmi dlouho a každý z vás měl spoustu práce, aby se v tom kouři neztratil. Většina týmu se už přesunula po kládě do chrámu. Poslední šel plukovník a za ním i Jones. Po cestě ke kládě vás však z boku překvapila tlupa divochů a ihned se na vás vrhla s kyji a palcáty. Sice jste je brzy zabili, ale jeden z nich roztrhl plukovníkovi tvář, na které se mu teď objevila hluboká jizva, ze které ihned začal téct krev. Jones nedopadl také nijak zvlášť úžasně. Jeden z indiánů ho praštil kyjem po levé ruce až to zakřupalo. Ostrá bolest mu projela paží a ihned bylo jasné, že ti ji zlomil a budeš rád, když to nebude i nějaké vnitřní krvácení. Jones po cestě do chrámu ještě upevnil na kmen C4, což se možná ukáže jako dobrá volba. Každopádně je to jediná vám známá cesta do chrámu a z chrámu. Z kmene jste museli seskočit dva metry dolů, než jste dopadli do měkké trávy, připomínající mech. Ten se nachází všude kolem vás, je to tu jako jedna velká zahrada. Všude samé květiny a několik stromů. Rozhodně to tu nevypadá jako v pralese. Což je poněkud zvláštní, když uvážíme, že by se sem za normálních okolností prales určitě rychle rozšířil. Ale to se nestalo. Nyní jsou zde záhony s květin, mezi nimiž se mimo jiné válí kamení z kopule, a také mezi nimi vedou mramorem dlážděné cestičky. Uprostřed náměstí nejspíš kdysi byla kašna. Nyní je tam jen jakási kupa kamení, která ji vzdáleně připomíná. Celý chrám se zdá opuštěný, jako kdyby ho nikdo neobýval už tisíce let. Celá kopule chrámu už zde není. Musela se zřítit do zahrad. Zůstala zde po ní jen kupa kamení na zemi a také ohromné sloupy, které ji podpírali. Na druhé straně chrámu jste viděli další impozantní zeď. Tato byla od vás vzdálena asi tři sta metrů, avšak už teď se jevila jako ohromná a vskutku monumentální. Naštěstí uprostřed ní jste spatřili vchodové dveře. Tedy spíš bránu. Nyní po ní nezbylo vůbec nic. Nejspíš byla vystavěna ze dřeva, které ale už dávno uhnilo a změnilo se v prach a hlínu. Nikde není žádná stopa po tom, že by tento chrám vystavěla nějaká vyspělá civilizace. Celkově se to jeví jako chrám, který by dokázala postavit každá civilizace středověku, či starověku. Pokud tedy nebudeme uvažovat jisté drobné detaily. Například zachovalost zahrady a podobně. Situace za vámi se poněkud přiostřila. Ten, kdo by viděl přes zeď ven a měl termovizi, by spatřil několik stovek divochů, kteří se poskládali do řad před příkopem a před kládou a nyní provolávají jakési kletby v indiánštině. Všichni vám hrozí svými zbraněmi a někteří sem i přes zeď hází kamení, které dopadá nebezpečně blízko vás. Jeden z divochů přestoupil před ostatní a došel až ke kládě. Vyšplhal se na ní a obrátil se ke svým. Chvíli něco povídal a pak se najednou všichni domorodci dali do hrozitánského řevu a křiku. Snad každý indián, který stál před chrámem, si hodil kamenem. Právě se na vás řítila hotová sprška kamenů a rozhodně nebylo moudré zůstávat tam, kde jste nyní. Ihned po salvě zavelel velitel indiánů útok, či co. Všichni rudoši se ihned drápali na kládu a mířili po ní směrem do chrámu.

Kpt. Tomáš Mezenský - 25. dubna 2009 12:10

Příprava k akci.. Když sedím na pokoji, a mám již prostudované plány komplexu i složku s hlášením o planetě, na kterou nás chtějí poslat, znovu si přemítám slova O'Neela, sice to bude poprvé co jdu na jinou planetu a budu bojovat s něčím co sem viděl možná tak v nějákém fantasmagorickém filmu, ale je mi to vcelku jedno... Jaffa, terorista nebo auto...výsledek je stejnej, smrt..takže čeho se víc bát, aj blbej mentos může zabít.. projede mi hlavou a podívám se na hodinky, ještě 20 minut do doby než se mám hlásit u brány.... Tak jo zbalíme se... vezmu si své věci a začnu se připravovat, převléknu si uniformu do boje v terénu, do batohu sbalím jídlo, vybavení, náboje, granáty a věci osobní potřeby, fikaně si do něj přibalím i pár plechů piva, cigára dám do vesty, kterou taky vyplním do poslední kapsy, vše se hodí, boxer, náboje, tyčinka, zásobníky navíc, pár granátů, dva vrhací nože, jeden ruční bodák,minodalekolhed, do pásu s náboji nastrkám pár zásobníků do svého samopalu, pár nábojů do minometu, a vezmu si i P90, bo tyhle belgické krásky jsou fakt dobré pro počet svých nábojů, když si vše nasadím zjistím že jsem stále něják nalehko takže doplním ještě své dvě pětačtyřicítky, dýku na kotník a bajonet na svůj samopal, když mám věci za chvíli nachystané, obleču si uniformu na kterou sem si našil označení SG14, ale až pod státní vlajku a znak své jednotky, nasadím si svůj baret rudý jako krev a přilbu připevním ještě k batohu, rozhlédnu se kolem sebe a pousměji... Tak a jeto, deme na to! vykročím z pokoje na chodbu a dojdu do chodby ke dveřím za kterými je brána, chvíli ještě kecám s pár vojáky na základně než se vydám před bránu, kde zůstanu tiše stát a ještě kontroluji zda mám dost munice a jídla, a taky se dívám na ten kamenej kruh přede mnou a raději se nesnažím pochopit jak to vůbec funguje...

Col. Jeremy Crosswell - 25. dubna 2009 14:05

Chrám Jonesi odpal to, ostatní pohyb...“ Tak se člověk musel splést. Zřejmě pro křováky tenhle chrám není takovou posvátností. A nebo se nás snaží zlikvidovat dříve, než z pohledu jejich očí napácháme nějaké škody? Mluvení mi začíná dělat problémy ne z toho důvodu, že bych ztrácel řeč, ale že oproti první ráně ta druhá začíná dost bolet. Navíc je na hodně špatném místě. V chrámu budeme nejspíše hodně dlouho, nemá tedy ceny hned se hnát k chrámu a celý ho prozkoumat. Zatím jen stačí dostat se z dosahu létajících šutrů. Nejlepší místo na zastavení bylo ono náměstí. Je to také vhodné místo pro tábor, než se najde nějaké lepší místo. Jenže aby se našlo nějaké lepší místo, musí být nějaké staré. Navíc potřebujeme oddech. „Dobrý, tady zastavíme...“ Celý tenhle chrám musí být pro archeologovi hotová pohádka, já jen vidím hromadu šutrů a pár kytek. Možná nemůžu najít nějakou pohádkovou krásu, když jsem právě utekl z pekla a tvář mě bolí, jako by na ni někdo přiložil rozpálenou pánev. Dřepnu na bednu, kterou jsem táhl sebou, stáhnu si z rukou rukavice a opatrně nahmatám krvácející ránu. No, není to tak hrozné, jak to bolí. „Jak jsi na tom Jonesi?“ Pokud vím, i on to nepěkně schytal. Naštěstí kamenná sprška nenapáchala takové škody. Jen pár škrábanců a boulí od nepřesně letících kamenů, i tak bude mít naše doktorka dost práce. Momentálně ji opravdu nezávidím. „Složte bedny a dejte si voraz... Pak se uvidí, co dál....“ Vytáhnu z báglu plastovou flašku s čistou vodou a v rámci možnosti se pokusím odstraním všudepřítomnou krev. Pak nezbývá nic jiného, než si zapálit.

Světlana Volkova - 25. dubna 2009 18:02

Dalo by se říct, že všechno dobře dopadlo. Jo, dalo, kdybychom nebyli domlácení, s podrážděnými plícemi na cizí, odporné, tropické planetě miliony (nebo kolik) mil od domova, kdybychom nebyli chycení do pasti komplexu, kde se možná skrývají mumifikovaní emzáci a kolem nějž ječí nahoprdeláči... Kdybych tu, kurva fix, nebyla se zasranejma Amíkama a neschopnejma civilistama! Já sice civilista jsem, ale podle mě rozhodně ne neschopnej. Určitě jsem pár indošů sejmula. Bednu, kterou jsem si sem poctivě dotáhla, použiju opět jako sedátko, batoh leží vedle mě. Vypadám, jako by mě někdo polil vodou - ale všechno je to vlhkost pralesa, nebo můj pot. Zajistím zbraň, protože tady už snad bezprostřední nebezpečí nehrozí... a taky kdybych tu zrzavou krávu odstřelila teď, asi mě nebudou mít rádi. Ještě víc než teď. Radši ani nepátrám po tom, kde zrzka skončila. Ve skrytu duše doufám, že na druhé straně, ale to je moc naivní myšlenka, aby to mohla být pravda. Nikdo zjevně nepochopil, že to je horší než pátek třináctýho, černá kočka přes cestu a kdo ví, jaké pověry ještě - prostě smůla. A když se smůla zkříží s naprostým debilem (chytrá si může bejt, ale když nemá ZDRAVEJ rozum, těžko pak s tím něco dělat), je to v prdeli. Pohled mi padne na Bareta, kterej si taky kecl na bednu. Na jazyku mě polechtá kousavá poznámka "vítej v klubu jizvounů". Místo toho si podvědomě začnu třít svou vlastní jizvu. Já neměla takové štěstí, že bych v tu chvíli měla po ruce opravdového doktora. Podle toho to taky vypadá. Ještě že je to už hodně let a jizva je většinu času bledá a o mnoho menší než předtím. Stáhnu si kšiltovku pořádně do očí. Tady, kde nás nekryjí stromy, slunko paří o mnoho víc. Budu ráda, když tu tyhle zasraný podmínky přežiju... natožpak nějakou tu párty s křováky. S povzdechem se napiju. Baretovi dal osud přes hubu za mě, takže se nemusím bát, že bych měla další zářez, co se plukovníků týče. Protože za to "střelba povolena" si to zasloužil, když ví, že velí americkým hovadům.

Com. Maurice Lequeux - 25. dubna 2009 21:14

Konferenčka – Příprava na misi Když vyslechnu jak se všichni představí musím se v duchu pousmát nad tím bleším cirkusem, který jsem dostal pod svá křídla. Navíc ještě mám na opatrování civilistku. Snad s ní nebudou problémy a bude nám k užitku. Civilové při vojenských misí to je vždy starost navíc, ale myslím, že snad ví proč ji s námi posílají a navíc je to lingvistka tak snad bude umět francouzsky. Jedině tak se sní bude moct člověk domluvit jako s člověkem a ne jako se zvířetem. Sjedu pohledem na Čecha a probleskne mi jeden z incidentů v Kábulu a mám takové nejasné tušení, že jsem ho tam viděl. Pak se představí Amík od pohledu „dží aj džou“ v duchu si jen povzdechnu, ale třeba bude taky k nečemu prospěšnej, jestli je pravda to co říká. K Amíkům jsem vždy skeptický neboť jediné co opravdu umí velmi dobře je mlátit hubou a machrovat i nad hovnem. Myslím si, že kdyby byla čtyři hovna vedle sebe, stejně velký a stejně barevný stejně bude Amík tvrdit, že to jeho je nejlepší, nejsmradlavejší a nejkulalinkaťoulejší. Hlavní důvod bude samozřejmě v tom, že při sraní zpíval americkou hymnu držíc se za hercnu a pak si vytřel prdel hvězdnatoproužkovaným hajzlpapírem. Poté se nám dostane pár informací o našich možných nepřátelích a bezpečnostních rizicích. Bedlivě dávám pozor snažíc si vrýt do paměti co nejvíce informací neboť přeci jen jdu do neznámého terénu, kde na mě budou závisel lidské životy a jak jsem se už mnohokrát poučil v ostré akci podcenění čehokoliv, muže být kdykoliv, osudné. Po ukončení porady se vydám okamžitě vyfasovat vše potřebné k akci i včetně „pracovních hader“ SGC na, které si hned v zápětí nechám našít Francouzský štítek i znak legie, aby bylo jasné odkud jsme. Pak ji ještě vyzvednu kvér klasický FAMAS Felin G2 s dostatečnou zásobou nábojů. Pak už jen do kabiny a tam si pořádně prostuduji informace o akci, o povrchu a terénu planety na kterou budeme vysláni a podle toho ještě doplním věci, které budeme potřebovat. A pak v určitý čas, o chvíli dřív, abych dal osobní příklad, jsem připraven u na určeném místě odkud nás povedou k bráně....

Dr. Jaimie Cusick - 26. dubna 2009 10:50

Chrám Jako první ke mě doběhla doktorka i snějakou bednou krátce se na ní s úsměvem podívám i když moc do smíchu není. Pkračuju dál po kmeni až na jeho samotný konec. Výška, kterou musíme překonat mě teda vůbec ntěší hlavně kvůli tý holce, se kterou se táhnu. Už mě teda pomalu taky začíná srát a kdybych zakopl a hodil jí dolu asi bych si to moc nevyčítal... Pomalu jí spustím dolu a sám seskočím do zahrady chrámu. Docela mě překvapuje, že to tu je trochu jiné než na druhé straně stromu. Stále se ozývá střelba, která neustává. Bohužel už pořádně nevidím co se děje. Odnesu zrzku trochu dál a položim jí na zem do trávy. Protáhnu se a podívám se na doktorku, která právě shodila bednu a seskočila taky dolu. Rychle k ní dojdu a pomůžu jí. "Nechte tu bednu" Malinko se zamračím a vezmu její bednu, která je o něco těžší než jsem čekal. Odtáhnu jí taky dál od sestupu z kmene a koukám se kdo dál se ukáže. Celý tým postupně přejde a do placu, kde stojíme začnou lítat ve velkém kameny. Na plukovníkovo "kurva" se k němu prudce otočim, protože jsem čekal, že se zase něco stalo, ale byl to jenom jakýsi výlev, který dál pokračoval slovy, která jsem už neposlouchal. Víc mě zaměstnala zrzka, kterou jsem musel vzít a postoupit s ní dál od letících kamenů... Tak snad už v bezpečí. Pomalu se usadím na místě našeho nového "tábora" a podívám se po ostatních jak na tom jsou. Až teť jsem si všiml, že z plukovníka teče krev a není jí zrovna málo. Může být rád, že je to jenom tohle a né prasklá lebka. Na malou chvíli se také podívám na vstup do chrámu, kde byly dříve dveře. Doufám, že nikdo z těch lidí nebude chtít pokračovat v misi potom co se stalo! Až teď se ke mě dostává jistý šok z toho co se stalo. Když si uvědomím kolik lidí zemřelo, a že i já jsem mohl zdechnout. V laboratořích nikdo nikdy neumřel, tak maximálně popálení od proudu, poleptání kyselonou a to bylo nejvážnější zranění. Zadívám se do trávy, která je kousek předemnou a utrhnu pár stébel, který začnu různě trhat a převalovat v ruce...

Capt. Matthew Jones - 26. dubna 2009 22:15

Matt junior one - druhá strana příkopu - co to mám s rukou? Vše se semlelo opravdu rychle a sotva jsem doběhl jako poslední na druhou stranu příkopu a oznámil svoji přítomnost i to, že jsem upevnil na kmen stromu onu C4, už jsem byl znovu zúkolován. Tentokrát však plukovníkův rozkaz byl jasný, stručný, ale především spíše zbytečný, jelikož jakmile jsem zahlédl a zaslechl indiány, kteří se vydali za námi do chrámu přímo po naší "lávce", okamžitě jsem tahal z kapsy spínač k C4 a už se ho chystal zmáčknout. Takže jediný pohyb prstem dokázal to, že se ozvala nemalá rána, několik domorodců bylo možno zahlédnout plachtících vzduchem a do toho se ozýval nářek bolesti. Někteří ti nahatí pacholci dokonce přistáli, tedy dopadali i na tu naši stranu příkopu, kdež už z nich ale zbyli pouze ohořelá těla, která se snažila z posledních sil cosi udělat - marně. Kmen stromu se rozlomil; roztříštil přesně v tom místě, kdež byla umístěna C4 a oba konce spadli do příkopu i s indiánama, kteří na kmeni hulákali a jako machírci museli jít první, což se jim vymstilo. "Fíha... hotovo" Oblouk, který jsem utvořil hlavou, která i s očima doprovázela let jednoho z domorodců, který vylétl jako rekordman nejvýše, což mělo zapříčinění jakési křupnutí při jeho dopadu, byl nemalý a musel jsem docela dost zaklonit hlavu. Asi kosti, chudák. Zrovna tomu neřádovi ukončím trápení kulkou z P-90. Avšak až teď konečně jsem měl možnost se na chvíli zastavit, zastavit myšlenky směřující k akci a zahledět se na svou ruku, která to sice koupila už na druhé straně, ale nějak jsem si v tom okamžiku neuvědomoval její vážnost, jelikož střílím a vše dělám pravou rukou. Ano, levá ruka mě sice začala nemile bolet, ale že by to byla zlomenina, která se nyní ukázala jako evidentní, jsem si nemyslel. Z pravé ruky jsem okamžitě pustil zbraň a za levou ruku se chytl. "Do hajzlu..." Utrousím do éteru při pohledu na ruku. Pak se mě plukovník otáže jak jsem na tom. Podívám se na něj a nemohu si nevšimnout, že to také koupil a má solidní jizvu na obličeji. "Asi o něco hůř než vy, pane. Vypadá to na zlomenou ruku. ... do prdele.." Odpovím plukovníkovi. Avšak stále sem létají kameny indiánů, a tak je nezbytně nutné se přesunout. Plukovník vybral jako dobré místo náměstí. Všude je spousta kytek, jež tvoří voňavý vzduch okolo. Vypadá to tu jako v rajských zahradách, ale při pohledu na nějakého ohořelého divocha bez nohy, či podobně, ihned vás přejdou myšlenky o ráji. I s ostatními se tedy přemístím na ono provizorní tábořiště - náměstí. Posadím se na jednu z beden a odložím si z ruky zbraň. Zahledím se na ruku a zavolám doktora. "Mám tu menší problém, doktorko. Ne, že bych vás chtěl obtěžovat, ale ti neřádi mi asi zpřelámali všechny kosti v ruce. Asi na to umřu." Pokusím se o vtip, abych si sám sobě zlepšil náladu. Nejsem žádný páprda a vím co je to bolest, ale nyní jsme v relativním klidu, takže si tohle můžu dovolit.

Deanna Daria Stoilov - 27. dubna 2009 12:30

P3X-793 - chrám Zatímco pobíhám po okolí a blábolím, indián mě pojednou popadne, přehodí si mě přes rameno a odchází. Celá situace mě opět nekontrolovatelně rozesměje, ne tak ovšem ostatní. Nejagresivnějí zasáhne Jack Austin. Bez váhání ustřelí Aztékovi půl ramene. Už po prvních výstřelech mi strach a panika sevřou hrdlo; nejsem schopna ze sebe vydat hlásku. pak už jen cítím jak padám... Padám...A pak tma a tíha. Zpomaleně mi dojde, že na mne nejspíš přepadlo Aztékovo tělo; po čele přes tvář za krk mi stéká jeho krev. A pak... Slyším výkřiky, neartikulovaný řev, střelbu, vábuchy... Kdosi mne vytáhne zpod mrtvého indiána a profackuje. Ta sračka, kterou mě nakrmil Azték přestává pomalu působit; barvy jsou už zase normální, jen zvuky mi zní stále ještě silněji, než by asi měly... a opět se začíná ozývat bolest; nejdříve hlava (asi úpal), poté škrábanec na tváři. Vím, že na mě někdo mluví, ale přestože chci, tak strašně zoufale chci, nedokážu se soustředit, nedokážu vnímat nebo odpovědět. Nakonec ucítím, jak si mě i s krosnou, kterou jsem od rána neshodila ze zad někdo opět nakládá na rameno - tentokrát dost narychlo, ve spěchu... Napětí ve vzduchu přímo pulsuje, všude jsou slyšet výstřely, jednotlivé, i celé salvy... Pohyb, někam dopředu a trochu nahoru... Otevřu oči; vidím kůru nějakého stromu, pak kameny, zeď... Indiánova krev na mé tváři a uniformě se začne v tom horku srážet. Železitě páchne a... Adrenalin, zdá se, pracuje a pomáhá mi čistit myšlenky od účinků té drogy... nebo co to bylo. Pomalu, pomaloučku )protože hlava bolí jako střep) si pozpátku odvíjím film vzpomínek... Indián. Krev. Bezhlavý Jack. Všude kolem krev a střelba. Střelba a krev. Krev a střelba... a zase dokola. Myslím, že s tím, co se tam venku dělo, mají asi potíž i tihle profesionální vojáci... já tedy určitě. Ještě předevčírem jsem seděla ve školní lavici a teď jsem na planetě iks světelných let od země uprostřed přestřelky s mimozemšťany... Dokonale se mě zmocní panika a navzdory horku se roztřesu jako osika. S námahou a nemotorně vymotám ruce z popruhů krosny, poodlezu po čtyřech o kousek dál k chrámové zdi a začnu zvracet.

Lt. Roland Aubert - 27. dubna 2009 15:37

4 Tankisti a dva Americké psy Prednášku sledujem pozorne, priam chorobne pozorne, všetky informácie sa snažím vtlačiť do hlavy. Najmä tie o výzbroji a výstroji nepriateľských vojakov, určite by som mal doplňujúce otázky napr. účinok našich zbraní na to ich brnenie ale som ticho. Ak taký podstatný detail nevedia povedať sami otázky by ich pravdepodobne len podráždila, a to ja nechcem. I tak, na tejto misii by sme nepriateľa stretnúť nemali, aspoň tak to tvrdia ale ako poznám Američanov určite to dokašlali a dokašlú. Oni to majú v krvi. Do vesmíru k lietajúcim lodiam a mimozemským agresorom, tento konflikt určite začala vláda USA, aj tí golgaldi a džaffové musia byť mnohonásobne chytrejší.. Nahlas radšej nevravím nič, anglicky by to spôsobilo menší rozruch, francúzsky by na mňa tupí amíci divne čumeli. A ani to ja nechcem. Meeting končí, pekne zasalutujem a konečne zamierim do pridelenej izby kde z batohu vybalím posledné veci vrátane plagátu obľúbenej speváčky a Francúzskej vlajky. Obidve veci zavesím na stenu len kúsok od seba a zamierim do jedálne, samozrejme s fľašou vína v ruke. V jedálni si všimnem ako ten Čech z meetingu vkladá svoje pivo do chladiaceho boxu, v rámci nadviazania priateľských vzťahov s neameričanom zamierim k nemu a podám mu fľašu s prosbou nech ju uloží k svojmu pivu. Taká zoznamka snáď stačí a času nieje nazbyt, rýchlo preto zjem svoj prídel ďakujúc bohu, že to nie sú hamburgre a hot-dogy a smerujem si to k zbrojnici. Cestou zablúdim len trošku, zdrží ma to len minimálne. Konečne v cieli si vyzdvihnem uniformu, bez odstreľovacského maskovania ale to by zrejme na iných planétach len zavadzalo. Prezliecť sa prezlečiem na izbe, svoju Francúzsku pištol si vložím do púzdra, k tomu nôž zo zbrojnice do puzdra na čižme, vrecká naplniť granátom, dymovnicou, zásobníkmi a inými drobnosťami typu ďalekohľad, prenosné jedlo, baterka na svietenie, vysielačka, obrázok poslednej milenky, či iné. Rýchlo ale dôkladne poskladám odstreľovačku a konečne vystrojený zamierim na dohodnuté miesto kde už stretnem veliteľa tímu Maurica.

Shawn Taylor - 27. dubna 2009 18:16

náměstí Když se dostaneme na náměstí postavím svou zdravotní bednu na zem a krosnu opřu o ni. Na chvíli se posadí a začnu se rozhlížet po největších a nejhorších ranách, poraněných a zraněních. Nebudu počítat Deanu, která se konečně probrala a jak vidno dle jejího chování má otřes mozku. Zavrtím hlavou. Vždyť je to dítě ta má mít uhry, problémy s menstruací a první zkušenosti se sexem, ne s mimozemšťany vše co se té dívce dělo jsem osobně dávala za vinu Danieli Jacksonovi. Čím dám více jsem byla rozhodnuta, že až ho potkám rozmašíruji mu obličej na mletou do karbanátků. je čas pracovat Deanna ať se vyzvrací, její otřes mozku není akutní na tolik abych musela vyšilovat…. Ohlédnu se a vedle mě je náhle jeden z vojáků. Sedí na bedně a hledí na svou ruku, která je viditelně zlomená. Jeho slova příliš nevnímám otevřu bednu a vyndám dlahové pruty a tři obvazy. Pak natáhnu do injekce lokální anestetikum a jdu k němu, prohmatám ruku a nic neříkám, injekci mu píchnu k zápěstí do ruky a chvíli počkám, pak prohmátnu ruku a cítím zlomeninu. Zlomenina vřetení kosti, chce to narovnat…. trochu podivně se podívám na kapitána Jonese a pak se usměji, pokouším se udržovat oční kontakt. Chytím ruku a trhnu, směrem vlevo kost se posune kam má a já přiložím dlahy a rychle ovážu. Pak opět vezmu novou jehlu a tentokrát s analgetiky přejdu ke kapitánovi a do ramene mu věnuji další vpich. “Hotovo Kapitáne, pokuste se ruku držet nahoře, hned jak bude více času v bedně jsou propriety na sádru, bude to pro vaši ruku bezpečnější….“ řeknu a s úsměvem vhodím jehly do kanystru právě na tenhle odpad. podívám se od své bedny na Plukovníka a sáhnu zase do své krosny a pak i do bedny. Přejdu k němu a vedle něj na bednu položím tři ampulky a jednu tobolu s pilulkami. Injekční stříkačky s jehlami, roztok desinfekce, a několik náplastí a buničinu. “Z dovolením pane…..“ Řeknu klidně chytím jeho cigaretu v ústech a zlomím jí. “James Bond nekouří…..“ Na buničinu nanesu desinfekci a začnu ránu čistit. Když vypadá lépe a nikoli tak krvavě injekcí s lokálkou mu umrtvím místo aby šití nebylo jak ve středověku. Z kapsy vytáhnu šití, vždy ho mám u sebe je to přespřílišně důležité. Do jehly vsunu nit, jsou to speciální nitě, bohužel ještě neschválené. Velice tenké a obsahují látku proti infekci. Začnu šít plukovníkovi ránu velice malými stehy. Vím, že to bude trvat déle, ale také vím, že to eliminuje možnost mít jizvu, která by sice tomuhle vojákovi vytvořila větší image vojáka, ale s jeho pohledem jizvu ani nepotřebuje. Stále šiji plukovníka a pokaždé když chce promluvit zavrtím hlavou. Došiji ránu asi po patnácti minutách. Jen se na to s hrdostí sama na sebe zadívám a vezmu náplasti jednou velkou prodyšnou zakryji ránu, ale ještě před tím opět namažu desinfekcí tentokrát zanechá pěknou zelenou barvu. Přilepím prodyšnou náplast a vezmu své propriety zpět k bedně přičemž sleduji kdo další potřebuje pomoci a zda už hrdinská Deanna dozvracela.

Col. Jeremy Crosswell - 27. dubna 2009 21:01

Chrám – náměstí Zlomená ruka? To není dobré.... Mladá doktorka dělá svoji práci na výbornou, až mě to skoro překvapuje, každopádně tady mám zraněného vojáka, nejlepšího co mi z těch co přežili zbyl, který nyní bude naprosto nepoužitelný. Pokud nebude mít opěrku pro zbraň, s trochou štěstí nebude střílet do vlastních řad, nebo si nepřivodí další zranění. K čertu s tím... Pořádně potáhnu, snad jako bych věděl, že o cigáro brzy přijdu. Jakmile se doktorka přesunula ke mně, mohl jsem si nechat o cigaretě jenom zdát. Nejspíše ji musel vadit kouř, nebo ji to muselo rozčilovat, nevím. Následujících patnáct minut jsou chvíle, který nenávidí nikdo a je jedno, jestli je to voják, nebo desetiletý spratek. Desinfekci by měli zakázat. Když sem si na její účet chtěl trochu ulevit, doktorka jen zavrtěla hlavou a já musel držet hubu, když je tady momentálně šéfem. Hlavní je dělal to, co chtějí doktoři, protože jinak by mohla být další léčba krapet víc bolestivá. Škoda toho mlčení. Mohl jsem si s doktorkou aspoň pokecat, ale zřejmě byla zabraná do své práce. Což se sice velmi cení, ale mlčky sedět a čekat, až se vystřídá přehlídka lékařských věciček je docela otrava. Zvláštní.... tak mladí a přesto se tváří jako profesionálové. Tedy až na tu malou holku... no a možná na nějaké výjimky. Sakra, vždyť podle jejich osobní dokumentace někteří musí být rádi, že přežili základní výcvik.... „Díky doktorko...“ Shawn je se svojí práci hotová a jde pokračovat někam jinam. Hned jak se otočila, už jsem měl cigaretu v hubě. Cítím se teď s umrtvenou tváři dost hloupě, nehledě na tu náplast, kterou mi dala. Aspoň, že ten druhý, o poznání menší, škrábanec nijak neřešila. Znamená to dvě věci. Že je to v klidu a že nedostanu další náplast. Náplast.... Připomíná mu to dětství. Konec poflakování. Čtvrt hodiny byla dostatečná doba na to, aby si všichni oddechli a vysekali se z toho děsného zážitku. Když je doktorka v pracovní, ostatní by měli taky. Včetně mě samotného. Pomalu vstanu, prohlédnu si zbytek jednotky, okolí, převalím cigaretu z jednoho koutku úst do druhého a začíná se. „Fajn, konec poflakování. Teď se všichni dáte do výstavby základního tábora. Krom vás doktorko, pokud bude někdo potřebovat vaši odbornou pomoc. Nějaká plachta by v bednách mohla být a snad každý prošel výcvikem, aby věděl, jak vypadá tábor. Já pujdu projít okolí, abych měl o tomhle místě nějakou představu. Až se vrátím, chci tady mít řádně vystavěný tábor. Delto... Jonesi, jelikož toho s jednou rukou moc neuděláte, máte to tu na povel. Do práce.“ Tahle práce je snad na chvíli zabaví, takže budu mít dostatek času si všechno řádně promyslet. Mise sice neprobíhala zrovna tak, jak jsem očekával, každopádně cíl byl dosažen. A to je hlavní. Někdo se občas musí obětovat, ovšem chyba byla asi v malém počtu informací a hlavně v americkém idiotovi, který musel myslet něčím jiným, než normální člověk. Z báglu vyndám další zásobníky do svých zbraní, které jsem v těch jatkách vyplýtval a zařadím je na běžná místa. Zkontroluji, jestli mám opravdu všechno, do ruky čapnu G36, brokovnice tedy na záda, nasadím fešné sluneční brýle, potáhnu cigaretu a vykročím směrem k vchodu do toho chrámu, nebo co to bylo. Jdu pomalým krokem, tak, abych se mohl pohodlně rozhlížet na všechny strany a všímat si detailů.

Světlana Volkova - 27. dubna 2009 22:04

Indiánský déšť je víc než impozantní. Kdo by se na mě díval, viděl by, jak se mi zalesknou oči, trochu se ušklíbnu. To mi trochu projasnilo tu bídu dnešního dne. Není nad zvláštní efekty v přímém přenosu. Zvlášť když se to neděje mně. Záhy se ozvou dávivé zvuky. To už tak fajn pohled není, tudíž odvrátím pohled. Ale stačila by záminka, byť pitomá, a ulevila bych svrbící pěsti. Na to mi sil zbylo ještě dost. Jakmile má Baret sešitou hubu, vypadá to, že zevl končí. A on to dal na povel negrovi! To mě ihned probudí z letargie, která na mě během toho docela dlouhého ošetřování padla, protože se nekonají žádné hádky - a armáda mě naučila... nás všechny... že je dobrý odpočívat, dokud má člověk čas. A je tu také další věc, kterou mě armáda naučila. Když je zadána práce, je to vhodná chvíle se vypařit. Pravda, někdy to nevyjde, ale to je riziko povolání. Proč bych se měla pachtit s táborem, když už nejsem vojcl - což mi někteří v SGC velice rádi připomněli. Navíc jsem tu na studium jazyka, tak třeba najdu nějaké čmáranice v kameni, kde se budu moct zašít, než vymyslíme, jak se odsud dostat. Protože momentálně mě víc zajímá právě tohle než nějaká písma. Představa, že tu s nimi budu muset přežít delší dobu a nemůžu se dostat k bráně, je děsivá. Když člověk nemůže utéct... když nemá jinou volbu. Vyhrabu z krosny foťák, kupodivu i po všech lapáliích funkční, načež nenuceně opustím scénu v patách plukovníkovi. Mlčky, nehodlám na sebe nijak zvlášť upozorňovat.

Dr. Jaimie Cusick - 27. dubna 2009 22:07

Chrám – náměstí Otrhávání trávy už mě nebaví. Zahodím poslední zbytky co mi zůstaly na rukou a podívám se na Deannu, která se právě pohla. To jsi se taky nemohla probrat trochu dřív! Sleduju jak se plazí pryč a tam začne zvracet. Hlavu radši odvrátim pryč a podívám se na doktorku. Nakonec uznám, že je docela klika, že se dřív neprobrala. Byl bych nerad kdyby mě poblila a asi by to byl i její konec. Sundám si počítač ze zad a jen tak letmo se podívám jestli je v pořádku. Nakonec uznám, že jo a položím ho vedle sebe. Kousek odemě jsou trosky, o který se opřu a pozoruju tiše ostatní. Vůbec mi není dobře z toho co se před chvílí dělo, ale zvracet se mi taky nechce. Moc nechápu proč, ale každou minutou je to horší a horší. Zlatá laboratoř asi budu muset požádat o přeložení S touto myšlenkou zavřu oči a svěsím hlavu. Trochu se mi zamotá, ale je mi to jedno. Jsem rád, že si můžu odpočinout aniž bych se musel bát, že mi na hlavu přiletí šutrák. Přijde mi dokonce jako kdybych usínal, ale hlas doktorky mě probere, za což jsem jí docela vděčný. Slovo konec poflakování se mi teda vůbec nelíbí a nevěstí to nic dobrého. Plukovník řekne svoje rozkazy a sám se vydá obhlídnout chrám. "No jasný a proč ne Jamie to postaví nějakou alfuomegu! Podívám se na lidi, které jsou kolem a kromě Matta tu jsou samý ženský. Jedna bleje, druhá právě dooperovala a ta poslední má hubu plnou keců takže ta se v tom stanu tak maximálně zabydlí a ještě jí bude vadit, že je to špatně postavený. Mávnu nad tím rukou a pomalu se postavím. Počítač si zase připnu na záda, protože nechci nic nechat náhodě, kdybychom museli zase utíkat a přejdu k bednám, které jsou také všelijak poházené jak sem kdo přišel. Doufám, že toho hodně najdeš když se v tom stejně hovno vyznáš Ještě se podívám za odcházejícím plukovníkem a lehce nakopnu jednu z beden. Když se víko odklopí nálada se mi hned zvedne. Oni tě zachránili Usměju se když uvidím naquadahový reaktor a kleknu si k němu. Zběžně ho skontroluju jestli je v pořádku, minimálně na povrchu tomu tak je což je skvělá zpráva. Náladu mi zlepší ještě víc druhá bedna, která je úplně stejná jako ta, kterou jsem nakopl. Nečekal bych, že brali zrovna to, ale jsem za to rád. Zase se zvednu a začnu konečně hledat bedny ze stanama, které nám tak laskavě poskytlo velitelství SGC. S jejich množstvím se také moc nepředali. Tři stany na tolik lidí? No fain! Vztekle hodim první plachtu na zem, která se rozvine a hned poté začnu skládat tyčky. Jsem vděčný za stan a né celty. Ty opravdu nevím jak bych tu stavěl. Postavit stany netrvá kupodivu tak dlouho. Teď jenom rozhodnout jak pěkně budeme spát a budeme tu mít pěkný bydlení...

Capt. Matthew Jones - 28. dubna 2009 16:10

Matt junior one - konec flákandy... Než se naději, už u mě je doktorka a mlčky, což mi spíše nevyhovuje, dělá svoji práci - bandážuje mi čímsi ruku. Dal bych přednost trošce konverzace, ale tady se holt nedá nic dělat, když mlčky, tak mlčky. Pouze tedy sedím na jedné z beden, v které je nyní bůh ví co, a nechám se ošetřovat. I když se na to dívám a vím co kdy bude následovat, tedy přesněji předpokládám násilné narovnání kosti, nějak se na to zapomenu připravit - zatnout zuby. "Jauvajs..." Nemohu si odpustit, jen to křupne. Trochu sebou cuknu, ale nikterak výrazně, abych si s rukou nijak nepohnul. Mile se na doktorku usměji když je u konce své práce. "Jasně, doktorko... Držet ruku nahoře a jen co bude trochu času, přijde na ruku ta bílá patlanina... Jasně!" Zopakuji její slova spíše komicky, ale alespoň je vidět, že jsem jí věnoval pozornost a pozorně poslouchal její slova. "Výborně! Takže neumřu.." Pravím spíše k sobě a už opravdu tichým a ustupujícím hlasem dodám: "juchů.." Nasadím si svůj slaměný klobouk, který jsem musel připnout na batoh při té nepěkné koulovačce s místními domorodými kmeny, kteří to nejspíš hrají denně, neboť byli přesní jako nikdo jiný. Jediná výhoda asi byla ta, že mi nehráli "fér" a koulovačku s kameny jsme s nimi opravdu nehráli, nýbrž jsme si hráli spíše na "astala vista, bejby". Rukávy mám vyhrnuté nad lokty a na očích sluneční brýle Ray Ban, klasické americké, které byli původně vyráběny pro americké letce. Památeční po dědečkovi, prvotřídní kousek. Batoh si ze zad zatím nesundávám, i když vím, že by mi to asi prospělo, nejspíš i mé ruce. Ale člověk nikdy neví a dokud není jistota, že nebude zapotřebí opět rychlí přesun, je absurdní udělat chybu tohoto kalibru, jakož sundání batohu je. P-90 mám připnutou na vestě a nyní se pouze houpe sem a tam, neboť ji v žádné ruce nedržím. Pravou rukou se kdesi škrábu a levá ruka je zabandážovaná. Vložím si do pusy žvýkačku a po pár vteřinách žvýkání si začnu dělat bubliny, které mi vždy prasknou a zalepí mi celou hubu, tedy než je jazykem sejmu zpět do pusy a nezopakuji to znovu a znovu. Zatím se doktorka postarala o ostatní, včetně plukovníka, který ukončil pauzu, sám se vydal na průzkum a mě to tu zadal na povel. Nikterak mi to nevadí, avšak já nejsem žádný velitel. Většinou jsem musel velet maximálně jednomu, či dvěma chlapcům, kteří se mnou byli na akci. A to ti chlapci patřili mezi špičku armády USA a osobně jsem je většinou znal, jelikož byli ze stejného útvaru, čili jsem zhruba věděl, co od nich mohu čekat a co ne. Tady je to však úplně opačné a jiné. Jsou zde vojáci, které vůbec neznám a jejich chování je nepředvídatelné, kolikrát nepochopitelné, jako v případě Austina a podobně. A další úplně nepochopitelnou kapitolou jsou civilisté. Horší už může být snad pouze vypatlaný voják, protože narozdíl od civilistů má zbraň. Povětšinou. Takže je daleko nebezpečnější, ale jelikož je toto projekt SGC, předpokládám, že sem nějací vypatlanci proniknout nemůžou, leda by to byli synové samotného prezidenta. Ale civilistům jsem ještě nikdy nevelel, nejhorší na tom ale je to, že tě ani nemusí poslechnout jako vojáci. Což je podle mého absurdní, protože pokud nechtějí chcípnout, poslouchat by měli. Ale vysvětlujte jim to, že?! Chytrý člověk rady nepotřebuje a blbec si poradit stejně nenechá. "Rozkaz, pane!" Kývnu při odpovědi na plukovníkův rozkaz a sleduji, jak mizí v dáli. "Tak jo, dámy a pánové... Mohu...?" Přejedu všechny pohledem a tak trochu doufám, že mě poslouchá i ta malá zrzka, která se po čtyřech doplazila ke zdi chrámu a dělá tam cosi nepěkného - novou fasádu zdiva čímsi nechutným. Nejspíš dnešním obědem, či snídaní. "Mohu vás poprosit o pozornost?!" Chvíli počkám, až mě začnou opravdu všichni poslouchat. "Takže než se plukovní vrátí, ať tu stojí tábor. V moderních armádních stanech aby se čert vyznal, ale však vy si poradíte, že?! Já si dám zatím veget..." Nechám je pracovat a sám se začnu procházet a prohlížet si celé náměstí. Doteď jsem tomu nijak nevěnoval pozornost, ala nyní se opravdu zahledím na zdejší chrám, zahrady a okolí, které je všude okolo. Trochu z míry mně však vytrhne Ruska, která se vydala i s foťákem za plukovníkem. "Hej, hej.. kam si myslíš že jdeš? Na velkou? Hééj!" Párkrát si povyskočím, abych ji lépe viděl přes všechny ty lidi, rozestavěný stan a podobně. "Nikam... Nevíme co zde všechno může být.. Může to tu být nebezpečné... a kdo ví na co můžeš narazit!!" Okřikuji Rusku, která už však nejeví žádný zájem. Asi jí zachránilo před pořádnou ranou mezi oči to, že jde za plukovníkem a ne jiným směrem. Jinak už bych asi vyletěl a nejspíš by koupila pažbu zrovinka do spánku, protože si přeci nebudu ničit i druhou, nyní pouze jedinou normálně fungující, ruku. "Kurva.. co si o sobě ty civilisti myslej? Pronesu spíše k sobě. Poté aktivuji spínač na vysílačce a promluvím k plukovníkovi. "Pane, máte za sebou tu Rusku. Je to civilista a pochybuji, že by poslechla mého rozkazu. Jde vaším směrem, takže za ní nikoho neposílám. Hulákal jsem na ni, ale zatím nic, pane." Ohlásím plukovníkovi, ať si Rusandu pohlídá a zkontroluje. Nechci, abychom přišli o dalšího člena, i když u takovéhle arogantní Rusky by to snad nebylo to nejhorší. Sám poté čekám výstavby tábora a návratu plukovníka, či jeho případně odpovědi, která by však snad ani nebyla zapotřebí. Leda bych ji měl přivést zpět. Ale myslím, že se jí plukovník ujme sám.

Aviva Kay Chomsky Ph.D. - 28. dubna 2009 19:50

Konferenční místnost a rychlé balení... Po nezbytném ceremoniálu a seznámení všech členů v týmu se slova ujal major Davis. Zmínka o planetě na, kterou budeme vyslaní mě ani tak nepřekvapila, víc mě zaujala zpráva o ještě neprozkoumaných památkách. Mám ráda výzvy a tohle určitě jedna je, tím víc, že se o to asi ještě nikdo nepokusil. Být ve střehu pro mne není problém, v Syrii to taky nebyla sranda a v noci si musel člověk hlídat i polštář pod hlavou. Jsem dosti vycvičená na tvrdé podmínky. Vždyť pár měsíců na vykopávkách v daleké poušti, není jako přespávat v hotelu Hilton. Ale nová planeta jsou nové kultury a lidé. Plukovník O´Neill nám více než jasně objasnil před čím se chránit a proč raději utéct. No a podle jeho slov to bude nejlepší řešení. A jestli se někdo bojí, že to nezvládnu, pak nemusí, smrti se nebojím, ale nemám v úmyslu tam zůstat, žádnou hrdinku tam fakt dělat nebudu. Následovali nezbytné informace a odpovědi na některé otázky. Takže dvě hodiny na přípravu no snad mi to bude stačit. Z konferenční místnosti jdu rovnou do svého pokoje, chci si sbalit několik potřebných věcí. V pokoji zahlédnu na stolku složku, o které již byla zmínka, otevřu a začnu číst obsah. Posadím se na postel a občas kouknu na hodinky, nechci hned na první misi přijít pozdě. Když jsem pročetla několik stránek, začala jsem s balením několika věcí. Plná polní nesmí chybět, pár knížek, které by se mi mohly hodit a PDAčko, To nesmím zapomenout! v kterém je dost podstatných mnou nastřádaných informací. S tím vším v báglu stojím u dveří a rozhlížím se po pokoji, zůstane, Zůstal tady po mě pěkný nepořádek, jen co je pravda. všude jsou knihy a samé papíry, jenže není čas na úklid. Odcházím z pokoje plna očekávání, z nových věcí a zkušeností, která mi tato mise jisto jistě přinese. Cestou se ještě stavuji v jídelně pro nějaké konzervy, nevíme, jak dlouho budeme pryč, ale zase ne moc abych to všechno utáhla. Další cesta vede do zbrojnice pro zbraň, mám představu o něčem malém jako třeba FN P90 nebo Beretta 92F no rozhodně ne nic velkého. Ke své spokojenosti jsem vyfasovala Berettu s kterou umím velmi dobře zacházet, hodiny strávené na střelnici se mi teď hodí. Poslední mé kroky vedou rovnou na určené místo, kde jsou již i ostatní. Stoupnu si stranou a čekám, co bude následovat.

Osud - 29. dubna 2009 16:16

SGC – polák a amík aneb Duo Oba dva jste byli převeleni z různých složek armády. Poručík Accurate z armády USA a poručík Wojciechovski z polské armády. Každý z vás byl nucen dostat se na jednu ze základen Amerického letectva kdesi v centrální části USA. Tam vám byly předány dokumenty o mlčenlivosti a tak složky o SGC a většina důležitých hlášení z misí SG týmů. Informací to byla spousta a vy jste měli jen další tři hodiny na jejich pročtení. Během těchto hodin vás převezli v ze základy do komplexu, který se nachází pod Cheyenskou horou. Tam vás vyložili a vojáci se chopili vašich zavazadel. Jeden z místních důstojníků ostrahy vás zavedl k výtahu, kterým jste se dostali do centra komplexu hluboko pod zem. U výtahu vás přivítal další důstojník a odvedl vás do kanceláře majora Davise, který vás už očekával. “Vítejte, pánové, v komplexu SGC.“ Nechal vás usednout na židle a pokračoval. “Byli jste převeleni z různých týmů a složek armád různých zemí a jisto jistě jste si už oba dva přečetli své složky s informacemi o Hvězdné bráně. Nemusím vám tedy vysvětlovat, o co zde vlastně jde. Důležité pro vás ale může být následující. Nyní jste členové SGC a to znamená, že se od vás očekává loajalita, disciplína a samozřejmě kvalitní výsledky. Nejste tu na procházce a ani nečekejte, že by to byla procházka růžovým sadem. Vaši nepřátelé nejsou obyčejná vojáci, či teroristi, jaké znáte ze Země. Toto jsou mimozemští vojáci se zbraněmi, jaké jste pravděpodobně nikdy neviděli. Proto budete ze začátku zařazeni do SG-13, která je momentálně na vědecké misi na jedné z planet. Vašim úkolem je zařadit se k nim a udržovat bezpečnost civilistů v týmu. Vaším velitelem bude plukovník Crosswell. Nyní máte dvě hodiny na přípravu, pak vás chci vidět u brány. A nechoďte pozdě, hned po vás jde na misi také SG-14, tak ať nezdržujete. Hodně štěstí, pánové.“ Popřeje vám na nechá vás odejít, aby jste se mohli připravit na misi.

Poručík Kevin Elliot - 29. dubna 2009 16:33

Konferenční místosnost a příprava na misi. Vyslechnu majora Davise,Generála Hammonda,Plukovníka O'Neilla.Dvě hodiny ,to jde. A poté vstanu oni jsou na odchodu tak zasalutuji a potom odejdu do jídelny.Tam si objednám Řízek s hranolkama a k tomu eště si objednám minerálku.Když to všechno dostanu tak si do rukou vezmu přibory a začnu to jídlo jíst.Po chvilce otevřu minerálku a napiju se z ní a jím dál. Asi tak po pěti minutách,dojím své jídlo a vypiju zbytek minerálky.Vstanu a rozejdu se do pokoje tam si sednu na postel a prohlédnu si složku o našich nepřátelích Jaffech.Pročítám si jí asi tak hodinu.Kouknu na hodinky a rozejdu se do zbrojnice a prohlédnu si zbraně,které tam mají. Pěkná zbraněřeknu si potichu a vezmu P90 a několik zásobníků do kapes.P90 si držím v pravé ruce. Vezmu Desert Eagla a několik zásobníků do něj a taky je nacpu do kapes a taky vysílač kódů pro Iris.Odnesu své věci na pokoj,kde je položím na stůl a dám tam i zásobníky. Převléknu se do maskáčů.Pokud do lesa tak zeléné a pokud do pouště tak takové pouštní.Navlékne taktickou vestu,do kapes které tam jsou dá zásobníky od p90 i desert eagla.Deserta si dám do pouzdra na opasku a vysílač kódů pro iris. Vyjdu z pokoje zavřu dveře pokoje a odejde do prostoru brány.Vejde do prostoru brány a koukne na bránu a pak na ty co už tam jsou.Zdravím.

1Lt. John Accurate - 01. května 2009 01:43

Všude dobře doma nejlíp Je to už skoro tejden co se na základně nic nedělo. Bylo to zrovna v pátek co ke mě přišel vyšší důstojník se slovy Velitel s Vámi chce mluvit. Okamžitě. Dodal a odcházel pryč ze stanu. No tak to asi bude důležité, když se mnou chce mluvit někdo tak významnej. Vylezu ze stanu a zamířim přímo do velitelské budovy kde během pár minut dojdu až ke dveřím velitele základny. Zaklepu a na vyzvání vejdu Chtěl jste se mnou mluvit pane? velitel se na mě otočí, přičemž v ruce má nějaké papíry Nevím co se děje, ale chtěj vás ve státech, tady sou papíry k přepravě, jo a tady je nějaká zalepená obálka prý je to důležité. Trochu s podivem přeberu jak rozkaz tak obálku Mohu odejít? Pane velitel jen přikývne. Hned co vyjdu z kanceláře zamířím zpátky do stanu kde mám věci, vše si urychleně zabalím společně s mojí zbraní. Po cestě se ještě rozloučim s kámošema z jednotky. Cestou do států si pročítám obsah obálky. To si snad děláte prdel, takže tu sou nějaký maníci který cestujou na jiný planety, bojujou proti někomu ko je možná horší jak kdokoliv na týhle planetě tak to je kurva …. Používaj k tomu nějaký zařízení kde to jen bylo, jo tady hvězdná brána. Kurva potřebuju panáka. Porozhlédnu se po letadle načeš mi dojde že sem ve vojenskym letadle kde se letušky moc nevyskytujou a chlast už vůbec ne. SGC - co tu jen sakra dělám Už když přijíždim do oblasti kde je to vojáky jen prošpikovaný dochází mi že tohle bude něco velkýho. Nakonec dojedeme až k nějaké hlavní bráně, před kterou konečně zastavíme. Hned jak vystoupím se jeden iniciativní voják chopí mých věcí Počkej to pouzdro mi dej to si radši vezmu sám. Pak už jen kráčím k nějaké kontrole, která se nachází před onou hlavní branou. Když přijdu podám vojákovy, který má nejvyšší šarži dokumenty o přeložení, plus papíry o převozu služební zbraně. Voják se na mě podívá Co si sebou vezete? Pouzdro dám na pult, rozepnu zip, a otočím ho směrem k onomu člověku. Ten otevře pouzdro z něhož na něj kouká M4. Podívá se znovu do papírů a pokyne na znamení že vše je v pořádku. Ve výtahu sem se setkal s neznámým vojákem, pro mě s neznámou uniformou. Když sem šel směrem, kterým mě navedly bylo mi jasné že onen neznámý voják je tu nejspíš taky nový neboť směřoval na stejné místo co já. Když sem se dostal až ke kanceláři nějakého majora Davise, byl sem už po zběžném pročtení složky trochu připraven na to co říkal. Během jeho proslovu poslouchám co říká a snažím se zapamatovat aspoň nějaké důležité informace. Po skončení jeho slov mě zavedl jeden voják do mého pokoje, kde nechal mé věci a odešel. Sednu si na postel a probírám si doposud známé informace Ok takže sem člen skupiny SG-13 spolu s tím Polákem jak se jen menoval Andrej? Ne! Andrzej? Jo to je to méno, no pokud se sem dostal tak bude dobrej. Dále muj novej velící plukovník Crosswell no doufám že bude čekat někde poblíž tý brány. Úkol hlídat vědátory tak to bude docela vopruz civilisti většinou dělaj problémy a většinou to taky první schytaj, tak snad tentokrát to bude výjimka. No konec poflakování. Vstanu z postele vezmu pouzdro z něhož vyndám zbraň. Celou jí rozeberu vyčistím, zase složím a položím na stůl. Mrknu na hodinky No vida ještě hodina a čtvrt, to se pudu mrknou co tu maj k jídlu Když asi po deseti minutách najdu kantýnu vezmu první co mi přijde na chuť. Zbývá mi ještě padesát minut. Pospíším do zbrojnice kde vyfasuji novou uniformu, taktickou vestu, pouzdro na záložní zbraň, náprdelák do kterého dám nějaké jídlo a ještě si vezmu asi 6 zásobníků do M4 a 3 do záložky. Se všemi věcmi se přesunu do pokoje zbývá mi 25 minut. Během cca 16 minut se připravím a vydám se do prostoru brány. Když dorazím na místo zbývá mi cca 5 minut, ještě jednou se zkontroluju vybavení zasunu zásobník do komory M4 natáhnu závěr a čekám.

Col. Jeremy Crosswell - 01. května 2009 18:38

Prohlídka Nepřestává mě překvapovat rozsáhlost celé této stavby. Bude to nějakou chvíli trvat, než se to celé proleze a určitě tady budete tvrdnout několik dní, než naši vědátoři prolezou všechno skrz na skrz. No, chci mít jistotu, že uvnitř nečeká žádné nebezpečí. Pravda, lidé v mé jednotce jsou pro sebe navzájem už tak nebezpečí. Jsem pryč pár minut a už mi ozve ve vysílačce Delta. Že mě to ještě překvapuje.... Otočím se a opravdu. Ta Ruska něco zkouší. Těžko říct, jestli se chce jenom ztratit, nebo chtěla nenápadně vypadnout za mnou. Dám si čouda a zapnu kanál. „Okay, oni se už postarám. Vy se postarejte o ten tábor. Pokud budete mít problémy, můžete klidně nechat velení majorovi. Tohle místo vypadá docela rozlehle, bude to tedy chvíli trvat, než se vrátím. Zatím se tedy hoďte do klidu, maximálně prozkoumejte blízké okolí tábora. Jo a Jonesi.... Ať je ten tábor pořádný. Crosswell konec.“ Potáhnu si, cigaretu nechám v puse a nasadím si rukavice. Vyčkám, až se Volkova ve své mistrovské nenápadnosti připlazí až ke mně. „Vy Rusové musíte být buď dost hluší, nebo extrémně blbí...“ Nehezky se usměji, vyfouknu kouř, ruce opřu o zavěšenou zbraň.

Světlana Volkova - 01. května 2009 18:58

Rande s Baretem Chvíli mám chuť na pořvávajícího negra ukázat prostředníček, ale nakonec dělám, že ho neslyším. Kdo ví, třeba mi po té střelbě a výbuších zalehlo v uších. Napůl je to pravda, nějak jsem odvykla - na střelnici jsem mívala sluchátka. K Baretovi jdu přímo, když se na mě otočil. Kdo by si negrova řevu nevšiml... i kdyby hned nežaloval do vysílačky. Měli mu zlámat ruce obě. "Říkals něco?" zeptám se trochu zvýšeným hlasem, jako bych doopravy špatně slyšela a oplatím mu škleb. "Aby ti nepraskly stehy, plukovníku." Nenechám se od něj nasrat. To už jsem se rozhodla před tou bitkou. Hodlám pokračovat dál, ale pokud bude pořád stát na místě, sama napřed nepůjdu a zastavím se pár kroků před ním. "Mám dělat svou práci. A ta se dost dobře dělat nedá, když to tu neprohlídnu. Nehledě na to, že bych tě přeci nepřipravila o tu radost krýt mi zadek, zatímco tu budu šmejdit."

Dr. Jaimie Cusick - 01. května 2009 19:47

Chrám - krásně postavený tábor Potom co zadupnu poslední kolík, oddechnu si a narovnám se. Záda mě trochu bolí, ale není to nic co by se nedalo vydržet. Podívám se na postavené stany a ještě jednou je zkontroluju, aby neměl plukovník nějaký kecy. No snad to mělo být takhle Mávnu nad tím rukou a krátce se podívám na místo kudy jsme sem přišli. I když je strom v příkopě tak to nemusí znamenat, že se sem nedostanou. Sednu si na kus kamene co asi kdysi byl sloup a sloupnu trochu bahna z boty. Sice to nemá cenu, protože jsem celkově zasranej, ale nuda je nuda. "To chce plukovník pokračovat v misi i přesto co se stalo?" Při těch slovech se podívám na Matta, kterému právě odpověděl plukovník a ušklíbnu se. To co udělala ta Ruska mě ani trochu nepřekvapilo takže tomu nedávám až tak velkoou váhu...

Sgt. Jim Jenkins - 02. května 2009 13:16

Příprava Párkrát zasalutuji a pak odejdu z konferenční místnosti. Jdu do svého pokoje. Tam chvíli studuji nějakou taktiku atd. Poté jdu do zbrojnice. Po cestě někoho pozdravím nebo zasalutuji. Je to opravdu špatné , že jdeme bez náležité přípravy. Já si ale myslim že nejlepší příprava je v akci. Když dojdu do zbrojnice. Tak řeknu důstojníkovi za stolkem ať mi přinese mou ostřelovací pušku. Když ji přinese tak si ji přehodím přes záda. Ještě bych potřeboval M4A1. Tu mi taky přinese a já se mu podepíšu na papír. Je to opravdu dobré že můžeme mít jakékoli zbraně. Promiňte. Kde se můžu přestrojit na misi? *odpoví mi* Aha. Děkuji. Jdu podle navigování důstojníka. Po chvíli dorazím do šatny. Tam visí taktické vesty , vesty neprůstřelné a helmy. Svléknu ze sebe civilní věci a začnu se strojit. Vemu si taktickou vestu a do ní vložím neprůstřelné desky ( kovové desky které se vkládají do zad a dvě dopředu. ). Je to pořád lepší než neprůstřelná vesta , i když je to těžší. Pak si vemu helmu a jdu zase do zbrojnice. Tam si vemů pár obyčejných granátu (3) , jeden kouřový granát , dva stunade (granát z osrým zábleskem a zvukem , způsobuje částečné a dočasné ohluchnutí a chvilkové oslepení) a 2 kostky C-4 s detonátorem na dálkové ovládání. Pak si vemu noční vidění , ochrané brýle (obyč pleksisklo) a munici do ostřelovací pušky a do samopalu ( do každého aspoň 5 zásobníku). Vemu si vysílačku a nějaké "práškové" jídlo :) . Pak dalších pár nezbytných nebojových věcí a jdu před bránu. Tam čekám než všichni příjdou. Samo sebou se ptám na cestu. Příjdu jako první a jen si tam stojím a čekám , až se všichni schromáždí. Pak se stane...

Osud - 02. května 2009 14:57

SGC SG-14 a dva nová členové SG-13 jsou připraveni u brány. Všichni jsou plní očekávání a napětí, jelikož to je přeci jejich první mise. Co jiného bychom taky mohli očekávat. Seržant Davis začal zadávací frekvenci, aby jako první vyslal dva nováčky na planetu P3X-793, kde se připojí k SG-13 pod velením plukovníka Crosswella. Kruh brány se dal do pohybu a postupně zapadlo všech šest symbolů. Následně zapadl i sedmý symbol a z brány vyrazil proud modré tekutiny v podobě velké bubliny. Tekutina se však ihned vrátila zpět do brány, kde se ustálila jako lehce se čeřící vodní hladina. Generál Hammond si vzal mikrofon a Davis mu naladil volací frekvenci SG-13. "Tady generál Hammond. Slyšíte mě plukovníku Crosswelle ? Jste stále tam?" Signál by měl určitě dorazit k plukovníkovi, pokud tedy dává zrovna pozor. Kdyby ne, tak by ho měli slyšet i další členové týmu. "Plukovníku Crosswelle, ozvěte se a podejte předběžné hlášení stavu. Co a jak se tam u vás nyní děje ? Jak jste na tom s průzkumem chrámu?"

Col. Jeremy Crosswell - 02. května 2009 22:21

Chrám, prohlídka, Ruska a tak dále... Rusáci mají vždycky prořízlou hubu. Ženské v armádě mají prořízlou hubu. Kombinace ženy v armádě a armádu Ruska? Nemožnost divit se chování Volkové. „Volkova nebuď drzá, nebo tě osobně narvu do pytle na mrtvoly...“ S úsměvem zavrtím hlavou, zahodím vajgl a sešlápnu ho. Ruka už hledá krabičku cigaret. „Tak pojď Volkova, radši s tebou jít, než tě seřezat a odtáhnout k ostatním.“ Zapálím si cígo a pomalu se dám opět do pohybu. Jdu volnou chůzí, jako bych byl na na nějaké procházce, rozhlížím se na všechny strany, snažíc si všimnout každé podivnosti, která by v tomto chrámu mohla být. „Pro příště Volkova... Když něco řeknu, tak to uděláte. Je na mě, kdy začnete s prací a je na mě, kdy máte pohnout prdelí z debilního tábora...“ Na krátko se odmlčím. Neznělo to vůbec výhrůžně. Spíš to znělo jako samozřejmý fakt, který by Ruska měla dávno vědět a já ji to jen přeříkávám. „Takže až budeme zpět z téhle procházky, připomeň mi, že ti mám dát... odměnu.“ Řeknu s úsměvem a dlouze si potáhnu. V chrámu paří slunko, všude je nějaké podivná vegetace, ruiny a šutry, což já nedokážu ocenit. Pro vědátory je to asi sedmé nebe, pro mě jsou to prostě šutry. Když jsem se chystal Volkové opět něco říct, přerušil mě hlas ve vysílačce. No kurva... A s pravdou ven... Dám si obzvlášť velkého šluka a spojím kanál. „Tady je plukovník Crosswell. Na rovinu generále, hlášení se vám nebude líbit. Celý ten prales je skrz na skrz prolezlý nějakým domorodým národem. Mají sice primitivní zbraně, ale jsou mnohonásobně početnější a terén zde jim vyhovuje. Zachránilo nás to, že se nemohou nijak dostat do chrámu. I tak ovšem zemřeli tři vojáci. Pravda, možná jste nám nemuseli do týmu dávat naprostého idiota, který zřejmě nerozuměl rozkazům, nebo se mu nelíbila moje neamerická angličtina, bohužel jeho vinou máme ztráty. Sám je pak mrtvý. Austin, Lee, Delane. No, možná nebyl dobrý nápad dávat do týmu pubertální holku. Způsobila nám zde zatím jen potíže a věřte, že si to s panem Jacksonem ještě vyříkám. Další negativní informace je, že se nemůžeme dostat k bráně. Zůstaneme tedy v chrámu a budeme se starat o náš původní úkol. Zásob máme dost, stejně tak munice. A ty lidi zde to nějak vydrží. Každopádně bych pár dní nikoho neposílal k nám, jelikož ta džungle je nyní nebezpečná. Snad za pár dní, když budeme doufat, že se ti domorodci rozejdou. Crosswell konec.“ Pustím vysílačku a pro sebe zavrtím hlavou. Teď, když jsem si přeříkal všechno, co se tady posralo, mám docela vztek. Budou se muset později udělat nějaké změny a s velením si také budu muset podrobněji promluvit. Jestli někdy budu mít příležitost.

Osud - 02. května 2009 22:40

SGC Generál Hammond nervózně poslouchal hlášení, které mu poskytl plukovník. "Sakra práce, plukovníku, to si tam neumíte udělat pořádek ? Jak je možné, že některý z vašich lidí neposlouchá vaše rozkazy ? Co vaše autorita? Jste přeci plukovník." Generál je skutečně rozhořčen a začíná zuřit. "Pošlu pro vás speciální tým. Tihle se v džungli vyznají. Mají na to výcvik. Snad se jim podaří dostat se až k vám a pak zpět. Hammond konec" Generál se odmlčel a ve vysílačce zůstalo ticho. Mezi tím v SGC generál rychle jednal. Sešel dolů k bráně a ihned si k sobě zavolal majora Lecqueuxe. "Majore, vím že jste profesionál z Cizinecké francouzské legie. Určitě máte spoustu zkušeností s boji v džungli proti domorodcům a partyzánům. Nikoho jiného stejně zkušeného jako vy nemám. Váš tým je opravdu nejlepší na základně. Jste elitní tým vojáků z těch nejelitnějších složek všech světových armád. Nejlepší z nejlepších. Jste schopen proniknout džunglí k chrámu, dostat se přes několik metrů široký vodní příkop a následně přes několik metrů vysokou zeď? Pokud ano, cokoliv budete potřebovat, jako kdyby se stalo. Musíme ty civilisty od tamtud dostat. Majore? Chci slyšet váš návrh." Ihned poté se generál přesunul k doktorce Chomsky. "Doktorko? Chtěl bych se vá zeptat, za jste ochotná jít s tímto elitním komandem. Mise se změnila. Nyní pravděpodobně dojde k boji a je možné, i když doufám v opak, že někdo zemře. Nejste válečník, jste intelektuál. A ani nejste členkou armády. Smlouva neříká nic o sebevražedných misí, ze kterých nemusí být návratu. Proto chci vaši upřímnou odpověď. Jste ochotna jít s tímto komandem? Jste ochotna riskovat svůj život? Pokud ne, nic se neděje."

Světlana Volkova - 02. května 2009 22:49

Rande s Baretem ve společnosti křena Hammonda "Co? My jsme vyfasovali i pytle na mrtvoly? Je vidět, že s nastalou situací počítali..." utrousím kousavě, načež oba pokračujeme v promenádě mezi šutráky a kytkami. Zatím nic, co by mě zaujalo. "Klid, B... plukovníku, oni to tam beze mě zvládnou. A myslím, že pro všechny členy týmu bude lepší, když se od nich na chvíli vzdálím. Hlavně pro tu zasranou zrzku." Myslím, že to je pádný argument. Navíc to nevypadá, že by ho až tak sralo, že jdu s ním. "A děcka taky nemusí vědět všechno," uculím se zvláštně, střelím po Baretovi pohledem. "Ještě bychom je zkazili... takže tu odměnu radši v soukromí." Ale to se najednou ozve generál. Kopla bych ho do prdele, zmetka plešatýho. A podle toho se taky tvářím. Rozpustilý úsměv mi zmizí z tváře, vystřídají ho semknuté čelisti. "Myslím, že na Jacksona se bude stát fronta." Ale to už na Bareta reaguje Hammond. "Jak je to možný? To byste nám do týmu nesměli přidělovat takový americký střeva!" zaprskám do vysílačky, dřív než Baret stačí odpovědět. Jelikož jsem rozčilená, v mé angličtině opět skřípe ruský přízvuk. Pak si ulevím mimo vysílačku. "Kretén plešatej. Nemáš cígo navíc?"

Kpt. Tomáš Mezenský - 02. května 2009 23:27

Před bránou Vidím jak se ta kulatá věcička začala otáčet a zapadali na ní nějáké zámky, když se aktivovala červí díra pozvedl sem obočí a pousmál... Baník pičo, to je mazec! pousměju se jako malé dítě když si má vyzkoušet novou atodráhu a podívám se na ostatní, v tom ale dolů dojde generál Hammod a osvětlí nám nastálou situaci, stoupnu si tak abych vše slyšel a rychle si utřizuji informace.... Pokud mohu pane, řekl bych vám co bych udělal já! podívám se na generála a prokřupu si krk... Stojíme proti velké početní přesile, v dřungli se docela blbě bojuje bez zázemí, munice jistě bude hodně potřeba, takže nejjednoduší bude asi toto.. nadechnu se a zadívám před sebe jako bych si akci již připravoval v hlavě... 6 metrů velký příkop a hradby, kolem dřungle plná nepřátel, nemá cenu bezpodmínečně zaůtočit, byli by ztráty, a nás tedy učí že se bojuje beze ztrát, je li pro ty domorodce džungle ochranou, učiníme ji zhoubou, dejte nám zápalné nálože a granáty, vypálime dřungli okolo chrámu, a usmažíme ty zemtky, v nastále panice domorodců projedeme již vypálenými misty k chrámu a dostaneme všechny zpět, ale jako podporu bych zvolil džípy s těžkými kulomety, i když si nemyslím že by se ti domorodci ještě na něco zmohli když jim pořádně zatopíme, naši mezitím mohou v poklidu přečkat v chrámu. vychrlím ze sebe první výhodný taktický plán, jsem učen říkat názory na akce, protože sme vždy pracovali v týmu a z každého návrhu se něco vzalo nebo ten lepší vyhrál... Bude to sice pár dní trvat, ale myslím že to vydrží, budou dostatečně chráněni, vodním příkopem i hradbou! dodám po chvíli, pak zasalutuji a stoupnu si bokem, ještě omluvně kývnu na majora že sem mu vzal slovo i když sem nebyl tázán.

Com. Maurice Lequeux - 03. května 2009 00:55

Změna situace. V klidu vyčkávám, než se postupně dostaví všichni z mého týmu. Dokonce tu je i posila nějakého dalšího týmu. Když se otevře ten jejich zázrak musím uznat, že to je docela fascinující. Shlédnu jen na svého pobočníka a uznale kývnu. Pak se ale celá situace začne hodně rychle měnit a mé uznání a oslnění velikostí a propracovaností systému Stargate vyprchá s chladnou sprchou, která se spustí na generála od nějakého jejich velitele týmu. Poslouchám co se stalo a je mi jasné, že ji to vinnou systému „hození do vody rovnýma nohama,“ který tu zřejmě praktikují. S našim týmem je to úplně stejné a jestli je mezi těmito lidmi, kterým mám velet, nějakej kokot, tak to prostě nevím a nevím také jak se v dané situaci zachová. Generál, ale jedná rychle a stalo se to čeho jsem se obával, chce vyslat náš nesehraný tým do osvobozovací akce. Zná mé zkušenosti, tak je logické, že jsem první na řade. Položí své otázky a než stačím odpovědět vloží se do toho Čech, který nebyl tázán a evidentně je to jeden z těch středoevropanů co si myslí, že džungle je skleník jejich babičky u nich na zahrádce, kterým vede autostráda. Nechám ho tedy vykecat a pak v klidu odpovím: „Dobrá kapitáne, ale nebyl jste tázán, když budeme chtít slyšet váš názor zeptáme se vás. Bylo by jistě pěkné kdyby džunglí vedla cesta pro džípy. A kdyby jsme mohly třeba nasadit i vrtulníky a letectvo, ale jak jsem pochopil toho se nám asi nedostane a budem si muset poradit samy. Pane generále chcete slyšet můj názor tedy dobrá. Jak jste řekl mám nějaké zkušenosti z Konga, Zairu, Rwandy a Siera leone, ale všechno to byly poněkud odlišné situace. Partyzáni, byť se v džungli vyznají dobře, nejsou domorodci a vždy jsem měl o akci předem informace a tým, který se znal a věděl co má od sebe čekat. Vždyť já ani nevím jak dlouhá je ta cesta džunglí a kolik mužů muže mít nepřítel. Podle mého můžeme se pokusit projít nepřátelskou džunglí a dostat se k plukovníkovy a SG13 ovšem nezaručím vám, že to bude beze ztrát. Možná lehce vyzbrojená pohyblivá jednotka by mohla mít větší šanci na rychlé proniknutí džunglí než ji nějak zdlouhavě vypalovat, což mimo jiné není vůbec snadné a výsledek je více než pochybný. Dále bych možná nedoporučoval na tuto akci brát civilisty oba víme, že to bude pro tým jen starost navíc a zátěž. Je tedy třeba vybavit jednotku, nočním viděním i termovizí, nějaké kumulativní nálože pro případ, že by jsme musely zastavit a zajistit palebnou převahu nejlépe tím, že dva členové bojového týmu ponesou a budou obsluhovat kulomety. Více než zásob bude potřeba munice pro rychlou akci, avšak nesmí to omezit naši pohyblivost. Jak jsem již řekl i přes příznivé podmínky, vám nemohu zaručit úspěch akce a akci beze ztrát. Hraje tu roly přiliž mnoho neznáních a moje zkušenosti mi říkají, že akce šité rychlou jehlou můžou skončit fiaskem, což zde nikdo jistě nechce, ale na druhou stranu útok malé rychlé, pohyblivé, zkušené a dobře vybavené jednotky muže celou situaci rozhodnout. No Rozhodnutí je teď na vás generále a musím říci, že vám ho nezávidím.“ Po přednesení mých argumentů pro a proti okamžité akci čekám na rozhodnutí generála, neboť situace je opravdu zřejmě kritická. Sám nevím jak bych na jeho místě zareagoval, protože to co teď řekne muže rozhodnout o životech nás všech co tu stojíme. Sleduji tedy po očku i ostatní, kterak se tváří na možnost dobrodružství v botanické zahradě....

Sgt. Jim Jenkins - 03. května 2009 08:46

Před bránou Když uslyším , že se situace mnění , okamžitě položím M4A1. Vytáhnu si z báglu všechny přebytečnosti. Nakonec vyndám optické hledí. Odmontuji taxtické hledí a namontuji optiku. Když Evropan odkráčí zase si všechno nandám a přistoupím k našemu velícímu. Pane , omlouvám se že ruši ale potřebuji vymněnit tohle * ukážu na ostřelovací pušku na zádech* . Jak vypadá situace , tak si mám vzít něco rychlopalného. Můžu odejít? Před tím než promluvím zasalutuji. To bude peklo. Mohli by aspoň pročistit cestu , před tím než tam vlezem. Třeba nějakým jedovatým plynem. Stojím tam , je vidět že bych mněl nápad a že se mi plán vůbec nelíbí. To vše se mi dá přečíst z obličeje. Stojím však a nic neřikám. Čekám totiž jestli mi dovolí odejit a vymněnit zbraň nebo jestli se mně nezeptá na nápad.

Capt. Matthew Jones - 03. května 2009 08:58

Matt junior one - chrám, pauza Po rozhovoru s plukovníkem se začnu procházet po táboře. Nechodím nikam daleko, spíše ho procházím skrz na skrz, jednak abych se moc nevzdálil. přeci jenom jsem tu už pouze já a major, jakožto ochrana civilistů, když nepočítám doktorku a Jaimieho. A jednak, abych na ně stále a pořád viděl, protože jak už jsem se mohl několikrát přesvědčit, nikdy nevíte co od nich můžete čekat. A to jak od civilistů, tak vojáků. Prostě je to celé postavené na hlavu, aby se tucet lidí vydalo na neznámou planetu, aniž by se poznali a mohli od druhých nějaký ty voloviny čekat. Takhle kvůli blbosti zařvali tři členové. Není to však asi chyba velení, neboť oni předpokládali profesionalitu všech, když už byli vybráni, ale spíše těch lidí samotných. Ať už je to ta zrzka, či Austin. Po chvíli co domluvím s plukovníkem promluví Jaimie. Nevím, zda-li mluví ke mě, ale dívá se na mně, takže mu odpovím. "No, popravdě nám asi nic jiného ani nezbývá... Jednak jsme tu obklíčeni a nemůžeme ven, takže je daleko lepší pokračovat v misi, když už tu jsme, než tu jenom sedět na zadkách a oplakávat mrtvé... A jednak ani není důvod nepokračovat. Tady už jsme v bezpečí, těm třem mrtvým už život stejně nic nevrátí, takže i kdybychom byli ještě tam venku, byla by asi blbost nepokračovat..." Nevím, zda-li má na to plukovník stejný názor. Řekl jsem Jaimiemu svůj, ten který si já osobně myslím. Rozhodně jsme v armádě a ne ve skautech, takže tady s nějakými těmi mrtvými holt počítat vždycky musíte. A nikdy nevíte kdy to můžete koupit zrovna vy. Zvláště pak, když máte takovouhle skvadru, jako je tahle SG-13.

Poručík Kevin Elliot - 03. května 2009 13:45

Změna plánu Vyslechnu si to co říká generál a ten čech a ostatní. Bude se hodit kulomet.Řeknu velícímu důstojníkovi našeho týmu Pane dojdu si do zbrojnice vyměnit si výzbroj!. Odejdu do zbrojnice,vrátím tam P90 i se zásobníky.Prohlédnu si zbraně které tam jsou.Vezmu M60E3 a doběhnu s ní do pokoje kde vezmu batoh a rozejdu se zpět ke zbrojnici.Vezmu tam asi tak 10 těch pásů s municí do M60 a 8 jich dám do batohu a 2 si dám do nějakých větších kapes v taktické vestě.Vezmu asi tak 4 obyčejné výbušné granáty a připnu si je k taktický vestě.Vezmu si 1 kouřový granát.Ten si také připnu k vestě.Vezmu si termovizi a dám jí do batohu.Šáhnu pro zelenou kšiltovku,kterou si rovnou nasadím na hlavu.Zkontroluju jestli mám všechno,co potřebuju.Batoh si dám na záda.M60E3 si vezmu do rukou.Celkem nesu asi tak 11 Kg.Rozejdu se do prostoru brány a tam se postavím k zábradlí,které je u plošiny.

Col. Jeremy Crosswell - 03. května 2009 14:20

Chrám Dělá si ze mě prdel? Ten chlap si ze mě musí dělat zasranou prdel... Slova generála mě neuvěřitelně vytočila. Jeho jednání je ve stylu amerických bad boys, nikoho nikde nenecháváme. A přitom momentálně žádné problémy nejsou. Co chce, odnést všechny ty mrtvé domů? Nebo chce zmasakrovat další jednotku. Zkurvysyne... Mám chuť zahodit vysílačku a něco pořádně zničit. No, v blízkosti jsou jen tvrdé balvany a Ruska. Jak snadná volba. Zhluboka se nadechnu, dám si pořádného šluka a pokusím se uklidnit. Ruska sice udělala nějaký průser a vůbec její chování ne neomluvitelné, ale koho to teď sere? Tlustý Amík rozhodl, že jsme tuhle misi nezvládli. „Nemám!“ Štěknu na Rusku a dřepnu na nejbližší pohodlný šutr. Nejen, že jsem vytočený, ale mé cigarety jsou jen mé a nikoho jiného. Bez diskuze. Čapnu vysílačku, je třeba něco vyřídit Jonesovi. „Jonesi. Konec mise. Debilní generál rozhodl. Dejte si pohov a počkáme, až pro nás přijde.... „záchranný tým“. Sice jich dojde jen pět a půl, nebo tady uvízneme všichni, ale co se dá dělat... Pokud se chce někdo opalovat, tak klidně.“ Nechám vysílačku být, potáhnu si a zadívám se na Volkovu. „Vypadá to, že jsme právě dostali volno do té doby, než se sem doplazí další tým...“ Zavrtím hlavou a povzdechnu si. Nevím, jestli mě má tohle to těšit. Jó, kdyby to vedl Brit, to by to bylo o něčem jiném. Ale tenhle generál si snad myslí, že hraje v seriálu, nebo já nevim.

Světlana Volkova - 03. května 2009 14:41

Baret Trochu sebou trhnu, když na mě nečekaně vyštěkne, ale rozhodně nestáhnu ocas mezi nohy. Zamračím se ještě víc než předtím. Durak. Ať si řve na toho plešouna, ne na mě. Zůstanu nad ním stát, ruce založené na prsou. "Bezva. Takže záchrannej tým je další maso na porážku? Na moje slova vždycky nakonec dojde. Posílaj nás sem, aby se nás zbavili. A je taky. Já říkala, že tohle je za trest, ne za odměnu, jak mi v Moskvě tvrdili. Zasranej prales..." Můj hlas se vytratí do ztracena, když odložím foťák i zbraň, protože to nevypadá, že by tu byla nějaká příšera krom nasranýho Brita, a začnu z oblečení ždímat to nejhorší mokro. Pěkně mě to sere, i když tu slunko paří. Kdyby to byla pořádná čerstvá voda, klidně si na sebe vyleju kýbl, ale ta pralesní sračka... "Seru na to. Máš recht, jdem se opalovat," zhodnotím nakonec situaci, když zjistím, že bych se nejspíš musela svlíknout i z kůže, abych ze sebe ten hnus dostala. No co, mám sice radši zimu, ale čím dýl jsem na tom slunku, tím víc si pomalu zvykám. Navíc už mě netíží batoh, dá se tu dýchat. Lehnu si někam do záhonu doufajíc, že ty kytky nejsou jedovatý. Navzdory tomu, že jsem říkala, že se jdu opalovat, vyberu takové místo, které stíní nějaká stěna. Lem tílka protáhnu výstřihem a definitivně padnu, na obličeji kšiltovku. Povolil veget, tak veget bude. Hlavní je, že se nemusíme vracet do tábora.

Lt. Roland Aubert - 03. května 2009 14:52

Fantastické divadlo a deti idú do sveta. Famózne. Vskutku, divadlo odohrávajúce sa pred našimi očami je fantastické. Akási modrá tekutina ktorá najskôr priam vybuchla no teraz sa už zväčša ustálená jemne vlní v kruhovej "bráne" ako to amíci nazvali. Takéto divadlo by som určite nečakal, i keď popravde neviem čo som čakal. Všetko vypadá priam idylicky nádherne, ideme na prieskum tajomných ruín, cez čarovnú bránu, žiadny stres, pohoda...Teda tak to aspoň malo byť. Ale akési zvláštne tušenie, nazvime to inštinkt mi napovedá, že ten plešatý generál nám nejde zapriať veľa zdaru na prieskumnej misii. A samozrejme mám pravdu, vo svojej nedostatočnosti sa obráti na najpovolanejšieho - Majora Mauricea a vychrlí naňho prúd takmer úpenlivých prosieb o záchranu nejakého druhého týmu určite zloženého zo samých tupých amíkov. Nuž amíkov máme v tíme aj my, to bude problém. Hneď ako plešatý dohovorí, skôr než sa Major stihne nadýchnuť k odpovedi, do toho skočí ten Čech. S návrhom síce zaujímavým, určite by bolo zábavné podpaľovať hektáre lesa, ale i tak je to blbosť až to škrípe. Zaujímalo by ma, ako chce autá dostať tu dole a ako by džípom prešiel cez džunglu ak to nieje nejaký riedky lesík s cestičkami. Nevadí, neriešim to. To sa do toho už pchajú amíci, samozrejme bez rozumného nápadu len s prosbou o výmenu zbrane čo vlastne nieje najhorší nápad. Ale nevadí, ja si odstreľovačku nechám možno sa zíde a ak skutočne vezmú guľomety bude palebnej sily dostatok. To už jeden amík odchádza, úplne samozrejme a bez dovolenia do zbrojnice, ani naňho nestihnem nič zakričať. Opäť nevadí, slušne sa obrátim k druhému amíkovi tomu dženkinsovi s peknou prosbou, i keď potichu aby som nerušil. "Ak pôjdeš do zbrojnice prines mi prosím nočné videnie a termovíziu, nech sa tam netlačíme všetci, vďaka" Snáď to nieje hajzel a donesie to, inak zase cestou zablúdim a zbytočne zdržím misiu. Návrhy nedávam žiadne, nebol som vyzvaný tak nebudem skákať do reči, navyše major vie určite lepšie čo robiť.

1Lt. John Accurate - 03. května 2009 15:10

Změna je život Když slyším o změně plánu sem si jistej že potřebuju něco co má kadenci. Pane vzhledem k nastalé situaci se pudu přezbrojit Pak se otočím a vyrazím směrem ke zbrojnici. Po cestě vytáhnu ze zbraně zásobník a náboj v komoře taky vyndám. Když dorazim do zbrojnice dojdu k vojákovy u přepážky Vojáku potřebuju tuhle zbraň zapsat do evidence po chvilce váhání zbraň převezme a začne zapisovat číslo zbraně a další náležitosti, když vyplní formulář nechá mě ho podepsat a odnese zbraň někam dozadu. Když se vrátí požádám o M249 SAW během chvíle se s ní vrátí. Z náprdeláku vyndám zásobníky do eminky jen jeden si nechám ve vestě. Vezmu ještě 3 krabicový zásobníky a batoh, do něj dám 2 zásobníky, vezmu ještě 2 tříštivý, 2 fosforečný a 1 kouřovej granát. Batoh i s zásobníky dám na záda, granáty do náprdeláku, kulásek si pomocí popruhu zavěsím na krk nasadim krabicovej zásobník založim nábojovej pás do zbraně a vyrazim zpátky k bráně kurva to je docela těžký, zlatá eminka. U brány se zase nahlásim velícímu se změněným vybavením a čekám co dál.

Com. Maurice Lequeux - 03. května 2009 16:08

Préparer! Attention! Action! Když Hammond odkývne, aby jsme se připravily do akce jen se nevozně poškrábu na hlavě. No co se dalo čekat. Pravda, že zařvat na nějaké podělané planetě se mi moc nechce, ale pravděpodobně je situace hodně zlá, a proto je z toho budeme muset vysekat. No co už. Sjedu, tedy ještě jednou všechny přítomné pohledem a Anglicky s silným francouzským přízvukem povídám: „Vím, že jsme nesehraní a nevíme co od sebe máme čekat, proto se budu spoléhat na to co je o vás napsáno ve složkách. Bude to nebezpečná mise, takže nikdo nebude vymýšlet pičoviny a bude naprosto poslouchat moje rozkazy. Nestrpím nějaké chování ramboidního typu, jsme tým a budeme i tak bojovat. Nevím, kdo co pořádně umíte, tak vás budu brát jako obyčejné vojáky a to bezohledu na vaše hodnosti. Jejich plukovník říkal, že jsou v přesile, ale že mají jen primitivní zbraně. Pod tím si představuji nějaké sekeromlaty, praky, luky a šípy a foukačky. Proto si všichni vezmete helmy a neprůstřelné vesty. Helma vás zachrání před kamenem i úderem sekeromlatu a neprůstřelnou vestou by neměl projít ani šíp a ani šipka do foukačky. Je to sice zátěž na víc, ale jedná se o vaše životy a já je mám na starost. To platí i pro doktorku, jestli se rozhodne jit s námi. Nemáme tu žádného doka, takže lékárničku si vezme na starost třeba tady pan Wojciechowski. Palebnou převahu zajistíme dvojicí kulometů Levins a Accurate. Ostatní na lehko pro případ boje tváří tvář a taky na prosekávání džungle mačety. Mezenský vezme nějaké kumulativní nálože pro případ, že by jsme musely zastavit a utvořit obranu. Nevím jak bude vypadat ta zeď a příkop, ale Mazenský vezme i dlouhé lano z kotvou a kšíry. Nikdo si nezapomene vzít vodu a něco na zub, budeme sice mokří jak kdyby tam pršelo, ale kdo ví co je v té vodě za sajrajt. Ty Rolande si klidně nech snajperku, ale ještě si přibal automat, bude se ti hodit.“ Pak ještě dodám francouzsky: „Vem taky to tvoje vínko až dojdeme do cíle ať si svlažíme rty a nebo ať se nám neumírá na sucho“ Pak ještě shlédnu na ostatní a projedu si to ještě jednou, jestli jsem na něco nezapomněl a pokračuju: „Plán je následující: Když vstoupíme do džungle budeme postupovat v tomto pořadí První Jenkins, jako průzkumník, který nás má varovat před případným nebezpečím, má podle papírů na to nejlepší výcvik a snad i zkušenosti. Půjde kousek před skupinou. Má rád grilování, tak muže doufat, že si ho neogrilují domorodci. Pak jdu já a celá formace bude cik cak. Za mnou kulometčíci, pak slovanská dvojka Čech a Polák, pak případně doktorka a celou formaci bude uzavírat Roland. V případě kontaktu s nepřítelem se celá jednotka rozvine do lajny tak, že napravo ode mě bude Jankins, kulomet A – Accurate a bok mu bude krýt Mezenský. Vlevo ode mě bude Roland, kulomet B- Levins a křídlo bude krýt Wojciechowski. Doktorka nám případně bude za zadkem a muže si vzít také lékárničku a náboje pro kulomet aspoň k něčemu bude vhodná. Co je ale DŮLEŽITÉ, nikdo nebude předčasně střílet. Čím později se o nás dozví tím líp. Nejlíp by bylo kdyby vůbec. Taky nikdo nebude kosit jak blázen z americké kovbojky, obzvláště pro kulometčíky to platí, stačí krátké dávky. Palba jen na povel. Samozřejmě v bezprostředním ohrožení života vás nebudu zato jebat. V džungli žádný žvanění, kouření, a podobné kokotiny všichni se chovat co nejtišeji a nejobezřetněji, jak jste toho schopni Má někdo k plánu nějaké připomínky?“ Shlédnu na všechny aby se vyjádřily k plánu a mezitím se otočím k Rolandovy a dodám francouzsky: „Chlapče já jsem tedy opravdu zvědavej co ti Amerikáni jsou zač, pro jistotu jsem je nechal přinejmenším tam kde nám nemůžou uškodit. Nejhorší, že musíme důvěřovat tomu Jenkinsovy, pokud je to ale babral můžeme doufat, že to jako první schytá on a my budeme aspoň vědět, že tu domorodci jsou. Je to rozhodně lepší než ho mít za sebou. Proto jdeš poslední. Dávej na ně pozor a kdyby něco zkoriguj je trochu.“ Pak ještě počkám jestli se přeci jen někdo vyjádří a pokud ne dám rozchod s tím, že ať jsou tu připraveni za 15 minut i s tím co jsem říkal. Poté až budeme připraveni dám Hammondovy znamení, že můžeme vyrazit a po svolení a otevření brány vyrazíme směr planeta a džungle....

Col. Jeremy Crosswell - 03. května 2009 16:51

Chrám – poflakování Na slova Volkové jen pokrčím rameny. Stejně jsou to jen pindy, na které ani nejde co říct. Typický Rus. Začínám silně pochybovat nad tím, jestli jsem sem měl jezdit. Naše vlastní jednotky tedy měly mnohem větší volnost a žádné generály za zadkem každou hodinu. Holt jiná země, jiná armáda, jiná planeta, jiná mise. Volkova se automaticky rozhodla pro relax. V normálních případech by její momentální činnost byla docela i zajímavá, jenže já mám hlavu plnou starostí, takže se na to sotva soustředím. Když si jde zalézt do stínu, mám chuť jí říct, ať se zvedá, že jdeme do tábora. Jenže tábor je na dohled, navíc mám na něj dobrý výhled, stejně jako na všechny příchozí cesty k němu. A tohle místo taky není hrozné. Je to sice dost na ráně, ale v téhle situaci je to nejlepší. Široko daleko nic není a jestli má něco vylézt, tak jedině až tam zezadu, kde je ta stavba. A pokud nás něco přepadne? Nic není horší, když kosíte nepřátele jen ve spodkách, takže si něco takového opravdu můžu dovolit. Na rozdíl od Volkové, mám plánu se aspoň opalovat, když už nic jiného. Sundám tedy obě zbraně, G36 opřu k nohám. Poté sundám vestu, ten hnusný zelený vršek s nášivkou SGC, i černé tričko. Ze všeho udělám jeden velký balík, o který se nejen půjde dobře opřít, ale také lze v případně nouze pohodlně odnést. Ten velký šutr je na povalování vhodný, balík si dám za záda, nad něj druhou zbraň, vysílačku dám navrch, kdyby chtěl někdo zoufale volat o pomoc, nasadím opět sluneční brýle, baret, zapálím cígo a pohodlně se uvelebím. Jsem sice nyní do půl těla nahý a nutno přiznat, že se nemám vůbec za co stydět, přeci jen armáda se občas umí odměnit a ty miliony výcviků, misí a podobně nepřijdou vniveč. Ale proč bych nemohl že jo, je to naprosto normální. Potáhnu z cigára, občas se rozhlédnu kolem, kdyby náhodou něco, jako že ne a užívám si toho, jak do mě praží slunce.

Capt. Matthew Jones - 03. května 2009 17:16

Matt junior one - konec mise, začátek lehárka Stále procházím a "hlídkuji" okolo tábora, přešlapuji z místa na místo, jelikož nevydržím dlouho na jednom místě. Zvláště pak pokud jsem v pohotovosti, tedy pokud máme stále jasně zadaný úkol a misi. To však z nenadání skončí. Do vysílačky se nejdříve ozve generál Hammond, který mluví opravdu naštvaným tónem a posléze snad ještě naštvaněji i plukovník. Popravdě se mu ani nedivím. Sundám si slamák, přejedu si dlaní hlavu a nasadím klobouk zpět. Tak to z nás generál asi není nadšený... Taky nám přidělil takový hovada a myslí si, že budeme dobývat planety před tisíci domorodci.... Jak mě bylo, když jsem chodíval na mise maximálně ve třech lidech, převážně po dvou, jenom se plazil krajinou, od cíle vzdálen na dva tisíce metrů, zadržel dech, zmáčknul, schoval si šťastnou patronu a hurá pryč.. A stále dokola.. To byl život.. Asi mě to bude opravdu chybět... Zapřemýšlím se, na chvíli se dokonce nad krásnou minulostí usměji, ale ihned se zase vrátím do reality. "Rozumím, plukovníku... Takže se jdeme flákat... Jones konec." Odpovím skleslejším hlasem plukovníkovi. Otočím se na ostatní a povím jim, jak se situace má. I když to nejspíš slyšeli, i přesto jim to sdělím. "Takže generál rozhodl. Poslali pro nás záchranný tým, takže nejspíš konec mise. Tedy podle toho, co řekl plukovník. Nikam nechoďte, pro nás to znamená jediné. Zůstat na svých místech a čekat, až dorazí onen záchranný tým. Udělejte si pohodlí a můžete se začít konečně flákat. Ale jak jsem říkal... nikdo neodejde z tábora, aniž bych o tom věděl!" Sám se poté přesunu do stínu táborových plachet, ulehnu na zem, svůj batoh použiji jako polštář, ale oči nezavírám. Prohlížím si ostatní a tábor. Přeci jenom je tu mám na povel, a tak bych nerad, aby někdo někam utekl. Zlomenou ruku si přehodím přes tělo - nyní má konečně své zasloužené pohodlí. P-90 položená po pravém boku připravena být kdykoli použita. Vak s Barrettem mám položený na boku druhém. Nyní je stejně k ničemu. Udělám si opravdu pohodlí a nutno říct, že bych takhle vydržel i několik hodin. Docela bych i rád zavřel oči a usnul, ale spánek na cizí planetě, ale především s cizími lidmi je naprostá pitomost. Nyní se však konečně mohu dostat ke své oblíbené činnosti, kouření doutníků. Vždy jich mám pár při sobě a nemohu se tohoto zlozvyku zbavit. Nejsem na tom závislí, ale chutná mi to natolik, že je to droga asi jako pro někoho čokoláda. Tasím teda z kapsy nemalý doutník většího průměru, kubánský značky Romeo Y Julieta, přesně oříznu ořezávačem, umělecky zapálím plynovým zapalovačem tak, aby plamen neolizoval samotný doutník a vtáhnu do pusy první kouř. Opravdu si ho vychutnávám a nutno říct, že mi je mnohem lépe.

Kpt. Tomáš Mezenský - 03. května 2009 17:20

Vyrážíme do džungle.. Poslechnu si majora a jeho plán a přikývnu, v hlavě si přejedu vše co mám ve vybavení a neschází mi nic, snad jen si doplním víc vody a vezmu o něco víc munice jak do samopalu tak P90, lano i kotvu mám, ještě něco co bouchá, no jistě, granátomet, co taky jiného... Rozumím pane, bez otázek! pak jdu rychle do zborjnice kde sem si nechal otevřít jednu svou bednu a vytáhnu z ní podvěsný granátomet VG 70 který připevním na svůj samopal vzor 58, spokojeně nafasuji dostatek granátů tak abych nebyl moc přetížen, a pás s granáty si zavěsím přes rameno tak aby mi nevadil ani když budu šahat do kapes, nakonec se vrátím do mistnosti s bránou a pokynu majorovi vše mám, lano je dávno v batohy, kotva je u něj skládačka, munice, jídlo, voda, lékárnička je tam taky... Nasadím si maskovací poncho kvůly vlhku, a přilbu si samozřejmně také beru stejně jako neprůstřelné vesty, major má pravdu, raději se víc potit než to dostat šípem do břicha... Pane, ještě maličkost, napadlo mě to když ste mluvil o vestách, pokud mají domorodci foukačky, měl by medik nebo ten co ponese velkou lákarničku nafasovat protijedy. podotknu ještě než se začne připravovat odchod a sám si ještě vezmu jednu malou tobolku a lahvičku schovám do jedné z kapes pod ponchem...

Světlana Volkova - 03. května 2009 19:37

Veget bez vegetbedny Ticho. Slyším nějaké štrachání. Beze slova odchází? To těžko. Kdyby se chtěl sebrat, určitě si neodpustí něco jako "pohni kostrou, Volkova". Nadzvednu čepici z jednoho oka. Zítra bude řvát, až se spálí. Dvě slunce, to je poněkud těžší kalibr, navíc v těhle podmínkách. Ale aspoň na něco se tu dá koukat. "To se vy vojáci bavíte, jen když dáváte rozkazy?" zareju trochu, jestli náhodou neusnul. Ale asi to byla řečnická otázka. "S kým ze Spěcnas jsi dělal? Nebyl tam náhodou Fjodorov?" Když je někdo z vojenské rodiny a taky se za vojcla provdá, je jasný, že bude potkávat další zelený mozky. Ale u nás v Rusku to naštěstí není tak horký jako v Americe. "Plešatá korba, která ve volných chvílích dává k dobru historky, kterou ženskou kde sklátil," ušklíbnu se. Kdybych mu měla věřit jen polovinu z toho, co mlel, don Juan by zezelenal závistí.

Col. Jeremy Crosswell - 03. května 2009 20:52

Chrám a tak podobně Musím se přiznat, že na táhle planetě do docela hřeje. Docela příjemně. Krom toho, že jsem namatlanej všelijakou chemií, má kůže vždycky vydržela víc. Ty vole ale jen chvíli... Nebo se budu vracet jak nehybné prkno... Lepší bude neriskovat. Zatím je však čas a tak člověk může v klidu chytat bronz a přemýšlet nad tím, jak jeden americkej trotl zarazil misi a jak celá mise byla naprosto k ničemu. Jó, měli mě raději poslat odpálit nějakého toho jejich goaulda, nebo co to je... Potáhnu si a zadívám se na nebe. Zvláštní, že je skoro stejné, jako to na Zemi. Planety se tedy od sebe až tak neliší. Nebo snad ano? Od myšlenek mě odtrhne až hlas Volkove. „Ne, my vojáci si užíváme klidu, když můžeme, Volkova...“ Zavrtím nad tím hlavou a pokusím se vytvořit z kouře kroužek. Moc mi to nejde. Ukecaná Ruska však nepřestává, tentokrát se však dotkla zajímavého tématu. Docela mě překvapila, že o něčem takovém ví. To je ten idiot její příbuzný, nebo co? Vybavily se mi na to docela dobré vzpomínky. To byly časy, na Zemi. Rusáci nás SASy požádali, abychom jim hodili helfa s nějakou povstaleckou skupinou na jejich území. Jelikož to bylo v zájmu celého světa, přispěchali jsme tam jako hovada a spolu se špenáty jsme tam pořádně zapařili. Ovšem mezi špenáty byli idioti a jedním z nich byl právě Fjodorov. Dodnes si pamatuju jeho vošklivej obličej. „Fjodorov? Velkej, bez zubů... Když ho někdo mlátí, tak by div neprodal vlastní mámu? Jo, toho znám.“ Odmlčím se. Opravdu dobré vzpomínky na to mám. Chlapec byl trochu překvapený, když po něm šel Brit. Pomalu se narovnám a v tom chrámovém bordelu vyhledám válející se Volkovu. „Jak víš, že jsem sloužil se špenáty a s ním?“

Světlana Volkova - 03. května 2009 21:00

Veget bez vegetbedny Sundám si z obličeje kšiltovku, když se konečně začne bavit, a zase si dám ruce za hlavu. Klidu se dá užívat i během kecání, ne tu jen ležet jak dva vyvržení vorvani, co se pečou ve vlastní šťávě. "Takže tos byl ty?" podivím se. Až když jsem začala přemýšlet, čím prolomit ticho, jaké společné téma může mít civilistka Ruska a voják Brit, vzpomněla jsem si, co Kosťa vyprávěl o pošahaným Britovi ze SAS. Koutky mi zacukají. Zdá se, že i já vzpomínám na něco zábavného. "Svět je malej. Kosťa se mnou chodil na Vojenskou, a i když je to hovado, udržel se tam. Na rozdíl ode mě. Vsadím se, že obtěžovali holky ve sprchách společně s Durovem." Přes tvář mi přelétne znechucený úšklebek. Měla jsem mu rozbít lebku o ty kachličky. Ale to bych se z toho nevyvlíkla jen s pár měsíci. "No, ale vím to tak, že mi to řekl, ne? Historky z akcí si nikdy nenechal ujít. Jediný jeho štěstí bylo, že nebylo podstatný, co za misi to bylo, ale koho zmlátil a sklátil. Jinak by asi letěl, kdyby se to dohmátlo vedení. Každopádně se vsadím, že já znám poněkud jinou verzi. Tu, že které Kosťa vyšel jako oběť vyšinutého Brita. Ale to mu nikdo, kdo ho zná, nežral. Tak co udělal doopravdy? Poplival vaše octový brambůrky a ledvinkovej pudink?"

Col. Jeremy Crosswell - 03. května 2009 21:22

Vzpomínání u chrámu A pak mi zkuste vymluvit, v špenáti nejsou idioti. To co říká Volkova je vážně k smíchu. Takže nejen, že to bylo hovado na mezinárodních misích, ale bylo to hovado normálně. To lecos vysvětluje. Široce se usměji a dokonce se přistihnu, že celých dvacet vteřin jsem si nedal šluka. Divný, ale když se máme vracet k dobrým historkám, proč ne. „Ten tvůj... Kosťa měl krapet dlouhé vedení. Nejdříve udělal docela dobrej joke na účet naší vlajku. Všichni se zasmáli, ale jemu to asi nestačilo. A tak vtípkoval dál a dál, až to přestalo být vtipný... No... a pak ho jeden Brit zrubal do malé kuličky...“ Zašklebím se a potáhnu si ze své čoudící kamarádky. „A to je konec příběhu. Všichni odjeli domů, on na lehátku a všichni se měli fajn. Jó, to byly časy. Žádné nudné střílení emzáckých domorodců...“ Típnu dodělané cígo, zase se pohodlně uvelebím, zírajíc do nebe. „To si s tím hovadem chodila, nebo co?“

Světlana Volkova - 03. května 2009 21:35

Veget bez vegetbedny Pokývám hlavou. "Jo, s ním bychom se tu nenudili. I když, co se dlouhýho vedení týče, na toho mrtvýho Amíka tady nedosáhl." Úplně Kosťu vidím. Je to sice příšernej durak, ale dobře se s ním chlastá. Člověk si vedle něj nepřipadá tak na plech. A když vyžahnete půl flašky vodky, některé jeho obhroublé vtipy jsou dokonce vtipné. Krom jednoho. Dotčeně zasyčím, když vznese svůj dotaz. "Do školy. Žádnej jinej význam to nemělo. Nemohla bych být s někým, kdo když to přežene, vede intelektuální rozhovory s mým huskym a spí v jeho koši, a když to přeženu já, tak mi na prdel nechá vytetovat..." Zarazím se. Společná historka je sice dobrá, ale taky nemusí vědět všechno.

Dr. Jaimie Cusick - 03. května 2009 21:47

Chrám Chvíli koukám na Matta, od kterého čekám odpověď. Nakonec uznám, že to byla blbá otázka a dál se tím už nezabývám. Zvednu se z kamene a protáhnu bolavé tělo. Stavění stanů je běžná činnost, která nezabere tolik času a úsilí, ale pro mě to asi bylo hodně. Ani si pořádně nepamatuju kdy jsem byl v akci v terénu a chtěli po mě takové činnosti. Matt se nakonec rozhodne, že mi odpoví. Vyslechnu jeho slova i když s tím moc nesouhlasím. Sice má pravdu, že nemůžeme ven, ale i tak tu nejsme obvzlášť v bezpečí. Ten kmen tu žije kdoví jak dlouho a nějakou cestu do chrámu může znát. Přece se sem ty lidi museli nějak dostávat. "Hm" Je moje jediná odpověď na jeho dlouhou řeč. Dál už si toho nevšímám. Dojdu k nějaké stěně, na kterou se podívám i když nevím proč. Je to jenom pitomý kámen, který tu je jak dlouho. V tom se z ničeho nic ozve vysílačkou Hammond a poté plukovník. Poslouchám každé jejich slovo a občas pohlédnu na členy týmu, kteří jistě taky slyší zprávu od Hammonda. Hm fain aspoň něco dobrýho. Jestli se dostaneme na základnu tak naší SG-13 rozpustěj a šoupnou nás tam odkud nás vzali. Zavrtim hlavou a podívám se po okolí. Na kameni se mi nesedělo dobře a chtělo by to něco pohodlnějšího. "Ano pane" Odpovím Mattovi automaticky na jeho příkaz, který se mi moc nelíbí. Hlavně nechápu proč nám tu opakuje to co bylo slyšet ve vysílačce, ale asi to byla jeho povinnost. Naschvál se posadím na místo, ze kterého mě nemá šanci vidět a zapnu si počítač, který nosím stále u sebe. Chvíli si v něm klikám než najdu nějaký základní gamesky, které v něm jsou. Sice se je někdo snažil zablokovat, prolomit to však nebyl problém a solitare je na světě...

Col. Jeremy Crosswell - 03. května 2009 23:37

Chrám a tak dále... Jo to ne... Zašklebím se, když Volkova promluví o tom Amíkovi, co to všechno podělal. O mrtvých jenom dobře, ale on byl vážně naprostý idiot. Když se Volkova trošičku rozpovídá o tom špenátovi, už se ani nedivím, že jim tam v tom Rusku vznikají všelijaká povstání. Nic zajímavého. Ovšem ta část, kdy začne mluvit o sobě a hlavně o tetování na zadku, začíná to být zajímavý. „Tobě udělal kérku na prdel?“ Vypustím kolečko kouře a začnu se hlasitě smát. Holt jiná země, jiná šikana spolubojovníku za vlast. A nebo cokoliv jiného. To musela být opravdu hodně mimo, abys si nevšimla, že si s jejím zadkem hraje jehla... Kdo ví, co ji ještě zvládli udělat. V tom jejím stavu.... asi hodně Prožene se mi hlavou, takže mi nezbývá nic jiného, než nevěřícně zakroutit hlavou. Křivý úsměv se mě drží stále, určitě to musí vypadat, že myslíš na něco neslušného. „Už si začala, tak se přiznej Volkova, co ti na té prdeli nechal za vzkaz...“ Otázka je, jestli ji mám věřit, že spolu jen nechodili do školy. Přeci jen se možná stalo něco, o čem ani sama neví.

Světlana Volkova - 03. května 2009 23:46

Veget To jsem mohla čekat. No, ale hlavně že ví, co je to smích. To se u některých zelených mozků říct nedá. Ale šklebí se všichni stejně, chlíváci. Vytáhnu se do sedu, abych na Bareta líp viděla. Přiznat se? Možná. Prý mi tam ty hovada chtěli vytetovat Lenina, ale naštěstí byl tatér natolik slušnej, aby to odmítl, když viděl, v jakým stavu jsem. V tom případě nechápu, proč neodmítl i tohle. Ale furt je to menší zlo než starej Vláďa. "Když ukážu, co ukážeš ty, plukovníku? Pokud vůbec máš co." Na to jsou Britové moc velcí suchaři, aby ho vožrali a potetovali. To se fakt může stát jen u nás doma.

Col. Jeremy Crosswell - 03. května 2009 23:59

Chrám a dále... Pohodlněji se opřu o svůj balík, neustále zírajíc do blba, tedy do nebe, lépe řečeno. Opravdu řekla ukázat? Netuším, jestli to Ruska myslí vážně, nebo tady hraje nějakou hru, nebo je za tím vším úplně něco jiného. Zhluboka se nadechnu a zůstanu dál v takové poleze, jaké jsem byl. Udělám další kouřový kroužek. „Víš Volkova, ono to klidně stačí jen říct... Což teda neznamená, že bych na ten tvůj zadek s kérkou nechtěl podívat.“ Je to řečeno spíše žertovně, nezdá se mi, že by to Volkova myslela vážně. Je to jen špičkování mezi vojáky. Tedy spíše mezi vojákem a civilistou. „A co bych měl ukazovat tobě? Já si tetování, když jsem byl na plech udělat nenechal...“ Zašklebím se pro sebe a krátce se nad tím zasměji. Pořád nemůžu vyhnat fakt, že je to prdel k popukání. Nechat se zrušit a pak si vorazítkovat zadek.

Světlana Volkova - 04. května 2009 00:11

Veget "Říct?" řeknu tónem, jako by mu přeskočilo, "ale to bych se připravila o všechnu legraci!" Znovu klesnu do uválených kytek, když se nic neděje. Tetování na takovém místě (i když by teda mohlo být rajcovnější) není od toho, aby se vykládalo, ale ukazovalo. A to jsem myslela, že takoví puritáni jsou akorát v Eméru, kde se v některých státech pomalu ani nesmí líbat na veřejnosti. "Žádný drsňácký tetování? Kotva nebo srdíčko na stehně... tak tos mě hluboce zklamal," prohlásím naoko vyčítavě. "A já si ho nenechala udělat dobrovolně! Však ráno - to znamená odpoledne, když jsem rozchodila kocovinu - Kosťa plival zuby. Nejen Brit si bouchl..." Vzhledem ke Kosťově vzrůstu jsem asi musela sázet na překvapení a rychlost. Anebo být hodně nasraná. Bodejť by ne, bolelo to jak děvka a víc než to, co mi tam vytetoval, mě nasralo, že mi stáhnul kalhoty a civěl mi na zadek.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 00:37

Chrám a dále... Takže jak jsem si myslel. Velké řeči a nic se neděje. Ta by se ke špenátům hodila. Ti jenom melou hubou a když se náhodou něco nevyvede... Hodí do sebe láhev vodky a chtějí se rvát. Ivan. „Jo Volkova, o tvém rozdávání pěstičkou jsem už lecos četl...“ A ticho. Najednou se zase nic neděje. Žádný ruský zadek, žádná slova, jen ty dvě slunce hřejou jako blázen. Ale zatím je to pořád docela příjemný. Jak dlouho na tom slunci jsem? Sedm minut? Těžko říct. Ale ten zadek mě začíná docela hlodat. Ze dvou důvodu. Jestli si ta Ruska jenom hraje a co to tam má čertu za debilní tetování. „Tak kde je ta legrace? Když si budeš ten svůj zadek mačkat do země, tak toho asi moc neuvidím...“ Řeknu po chvíli ticha. Narovnám se, převalím cígo do druhého koutky, pak zase zpět a podívám se na Volkovu. „No... Nedá se nic dělat. Jako velící bych měl o svých podřízených vědět co nejvíc a když je ta kérka taková sranda...“ Potáhnu si a nakloním hlavu. Jsem zvědav, jestli si Volkova s tou prdelí nedělá jenom prdel. Jako že podle toho, co dělá, si ji dělá. Aspoň dle mého skromného názoru.

Světlana Volkova - 04. května 2009 00:50

Veget Zdá se mi to, nebo to zní jako provokace? Určitě, ale když už si hrajeme... A vůbec, kdo si hraje, nezlobí. Utužujeme protiamerický vztahy - a to se přece musí, když s těma idiotama budeme muset pracovat. Pokud nás radši nenechají na základně, jako že asi jo. Zjevně si chci pocvičit, protože se zase zvednu, ale tentokrát úplně. Kafrat bude? Fajn. Dojdu k němu, a než se stačí rozkoukat, ukradnu mu napůl vykouřené žváro. "Manipulační poplatek," zamumlám a potáhnu, zatímco si rozepínám opasek maskáčů. Když se otočím zády a stáhnu kalhoty na půl žerdi, očekávám výbuch smíchu. Nebyl nikdo, kdo se tomu nesmál. "To je prdel, co?" Otázkou je, kterou prdel myslím. Tu svou ruskou, nebo fakt, že mi ocas dvouhlavého orla ze znaku Ozbrojených sil Ruské federace míří rovnou mezi půlky a křídla rozpíná na mých bedrech.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 01:09

Chrám a dále... Takže se nakonec zvedla. No, jsem opravdu zvědavý, co předvede za scénu. Na moje cígo teda šahat neměla! Najednou to začalo ve mně vřít a mám co dělat, abych ji jednu neflákl. Nikdo nebude brát mé a jenom mé cigarety. A navíc je to druhá cigareta za den, což už člověka musí hodně vytočit. Už jsem měl chuť jí něco říct, když začal její náběh na štětku z nočního klubu. Musím se přiznat, že jí to šlo docela dobře. Když mi ukáže svojí chloubu, trochu se přiblížím, abych na to lépe viděl. Na, na rovinu řečeno, čekal jsem něco drsnějšího. Sice nevím co, ale tohle mi nepřijde dvakrát zábavné. „No prdel to je pěkná, ale ta kérka nic moc...“ Musí se nechat, že tahle ruská prdelka není vůbec k zahození, ale že by její očumování stálo jedno cígo? Kde to k čertu jsme. „Kdyby ses k tomu odhalování trochu lépe vrtěla, mělo by to jinačí grády. Takhle...“ Odmlčím se a plácnu jí přes půlky. „... Takhle to za to cígo stojí...“ Spokojeně se zašklebím a vlepím si do huby cigaretu z krabičky.

Deanna Daria Stoilov - 04. května 2009 01:10

P3X-793 - uvnitř chrámu Jen co se mi svět před očima změní z rozmazané skvrny na zeleň vegetace a pískově okrovou barvu chrámové zdi, vyšlu do vyšších sfér poděkování Prozřetelnosti za nápad moc nesnídat. Záchvat dávení konečně pominul a zanechal za sebou jen ještě stále se obracející žaludek a kyselost v ústech. Odpotácím se od stěny zpátky ke krosně, kde se posadím. Jelikož žaludek se mi obrací z toho neskutečného puchu, který se ze mě šíří, vztekle ze sebe strhnu bundu s nášivkami i tričko. Zdá se, že ten zelenej havelok má nějakou lehkou impregnaci - krev ani indiánova moč se nedostaly dál, než na límec trička. Sundám si i to, takže zůstanu jen v tenkém zelenožlutě batikovaném tílku, je mi ale jasné, že pokud jsem zatím měla štěstí a nedostala mě cesta džunglí ani přestřelka, mohla by to za ně velice rychle zařídit dvě slunce na vysoké obloze, stejně modré jako doma. Začnu se přehrabovat v krosně, z níž po chvilce vytáhnu jakýsi pískově zbarvený hadr, který si přetáhnu přes hlavu. Bez debat je to součást jakési uniformy. Blůza pískové barvy je zcela očividně pánská a soudě dle toho, jak na mě z ramenou visí a naopak na prsou se napíná je zjevné, že je mužská. Oko znalého pozorovatele by poznalo, že se jedná o košili ruské letní uniformy - vzor, který ruská armáda zavedla v Afghánské válce, a který byl v polovině osmdesátých let zaveden pro všechny armádní složky. Podle zlatých výložek na náramenících patřila blůza plukovníkovi, pětihranná nášivka na levém rukávu informuje o příslušnosti k ozbrojeným silám Ruské federace. Rudobílomodrá vlajka na plíšku příslušníků gardovových vojsk a na levém cípu límce cínový odznak fleur-de-lis. Rukávy si vyhrnu k loktům a sáhnu po čutoře, ze které se dychtivě napiju. Na okamžik si zakoketuji s myšlenkou, že bych si vodou spláchla zasychající krev z čela a vlasů, situace je ale pěkně černá a kdoví, kdy a zda vůbec se dostaneme ke zdroji pitné vody, proto čutoru s lehkým povzdechem raději uzavřu. Zrovna ji ukládám do stínu krosny, když vysílačka zachrchlá a ozve se z ní hlas generála Hammonda. Zaposlouchám se do plukovníkovy komunikace s velitelstvím SGC; jeho slova "...věřte, že si to s panem Jacksonem ještě vyříkám..." mě rozhodně nepotěší. Poté co slovní přestřelka "Aby ta kráva do něčeho nekecala...!!" skončí vylovím z krosny poznámkový blok a plnicí pero, se kterými si zalezu asi o dva metry dál do stínu jednoho ze sloupů, o který se opřu zády. Na okamžik zavřu oči a přehraju si za víčky film, začínající předevčerejším odpolednem, než začnu stránku rychle pokrývat azbukou: P3X-793... jinejma slovama zkurvená cizí planeta kdovíjak daleko od Země. Mám strach. Mám pocit, jako by tohle pero, inkoust a papír pod mou rukou byly jediný pojítka s realitou, pojítka, který mi umožňujou se nezbláznit. Tři lidi sou mrtvý... kvůli mě. No, možná ne tak docela, ale co si budem nalhávat, dokonale jsem selhala... Když ne jako člen expedice, pak jako člověk. Toho indiána sice zabil debilní Amík s příliš nepokojným prstem na spoušti, ale kdybych se bývala nechovala jako ten nejrozmazlenější spratek, nikdy k tomu nemuselo dojít. Kdyby, kdyby.. Sakra. Jestli se odsud dostanu živá, na velitelství si nejspíš nedají za rámeček, co jim řeknu... Jestli. začínám pochybovat, že se odsud dostanu. Že ještě někdy uvidím Patricka, Ilju, Drew... Jacksieho. Oh, zatraceně, Daniel mě přerazí. Byla jsem tak nadšená znovusetkání s ním, tak potěšená jeho důvěrou - a teď se mu nebudu moct ani npodívat do očí... zatracený zelený mozky...!! Co to bylo za nápad, poslat na misi skupinu lidí, kteří se vůbec neznají?! Z psychologickýho hlediska... Kurva, psychologický hledisko sem nebo tam... možná mám IQ 174 a tři universitní tituly, ale to platí na planetě vzdálený... sakra, ani nevím, jak daleko vlastně jsem. Kdyby to záleželo jen na mě, rozbrečela bych se jako malej fakan, a utíkala se schovat do Patrickovy náruče... jenže věci tady nezáleží jen na mě. Zatraceně, přes všechno, co umím, jsem jenom pubertální děcko.... Co dělám milion nebo kolik světelnejch roků od domova? Všem jsem jenom na obtíž... a když se snažím pomoct, jako třeba během toho rozhovoru u sondy, vždycky se najde někdo, kdo mě sprdne... I přes mou snahu dělat věci dobře. Božemoj, što ja sdělala... jako by, když mi ten zatracenej plujkovník jednu vrazil, to bylo poprvé... Mohla jsem to vyřešit líp. Mohla. Ale... Ze záňadří ze změti kožených šňůrek s amulety vytáhnu kuličkový řetízek, na němže se pohupují dvě vojenské známky. Sevřu je v dlani a zavřu oči... "Tohle bylo mý poslední selhání, tati... slibuju..." Pustím řetízek z ruky a nechám známky, ať se -narozdíl od ostatních přívěšků- pohupují na zelené látce vojenské blůzy v místech, kde ji nadzvihávají má ňadra. Odložím blok a pero a přejedu si dlaní po čele; současná situace a fakt, že kvůli mě přišli o život lidé na mne doléhá stále víc a víc a já cítím, jak se začínám třást. Vstanu a zamířím o kouisek dál k... jak se jmenuje... Matthew. "Je mi špatně... trochu se projdu, můžu? Nevzdálím se moc," ukážu k několika ležícím sloupům necelých stopadesát metrů daleko. Když voják jen rezignovaně mávne rukou, vydám se pryč od tábora směrem, kterým předtím odcházel Croswell. V zamyšlení a s pláčem na krajíčku ("Vojákova dcera nikdy nebrečí, Darko...!! přivolávám si ze vzdálené minulosti tatínkův hlas a snažím se zrádné slzy potlačit) ujdu asi padesát metrů, když zpoza hromady suti zaslechnu hlasy. Jeden je Crosswellův a ten druhý... Sakra. Slyšeli mě? Neslyšeli...? Zůstanu stát s doufám v to druhé.

Světlana Volkova - 04. května 2009 01:30

Veget "To pochopí jenom Rus," řeknu tak, že by mi i na chvíli věřil, že to myslím vážně. Ale jo, protože pak mi někdo přečetl, co mi tam napsali místo Suchoputnyje vajska. Jo, taky to není kdovíjaký joke, ale jak říkám, tohle pochopí jen Rus. "Hej!" Tohle jsem opravdu nečekala. Ještě že v tu chvíli držím cígo v ruce, jinak by mi vypadlo. Škubnu sebou, pleskne to, na světlé kůži zůstane lehce růžová stopa. Natáhnu si kalhoty a zakroutím hlavou. Však mu to oplatím, až to nebude čekat. "Vím, že je pěkná, však je moje, ne? Ale vrtění by tě stálo víc než ožužlanou cigaretu." Když už můj zadek viděl, nemůže mu vadit, že to svoje pozadí zaparkuju na vyhřátém šutráku. Mám chuť mu vzít u tuhle cigaretu, ale to bych dostala ránu někam jinam. Asi do úsměvu. "Možná leda bych měla půjčenej ten slušivej baret." Že se kolem plíží malá zrzka, to mi zatím zůstalo utajeno, protože jsem se soustředila na jiný věci. To je její jediný štěstí.

Deanna Daria Stoilov - 04. května 2009 01:44

P3X-793 - uvnitř chrámu "Vojákova dcera, Darko, nikdy nebrečí. Pláč není nic jinýho než neschopnost se srovnat se situací. Pamatuj: Vojákova dcera nikdy, nikdy nebrečí..." ohrávám si v hlavě stále dokola tatínkova slova; do myšlenek se mi však vloudí jiné, značně nepříjemnější hlasy. Roztržitě pohlédnu k asi tři metry vzdálené hromadě suti, abych spatřila tu poloblonďatou krávu, jak si rozepíná pásek u maskáčových kalhot. "Co?! No, jsou věci, kerý vědět nemusim..." proletí mi hlavou a začnu couvat, abych je oklikou obešla, když zakopnu o kus suti. Rovnováhu sice udržím, ovšem lehounký výkřik "Čort...!!" už se mi zadržet nepodaří. V panice se rozhlédnu po okolí a hledám, kde nechal tesař díru. Po tom posledním průšvihu se plukovníkovi (na Rusku a její názor zvysoka kašlu) rozhodně nehodlám připlést do cesty - obzvlášť ne, pokud je uprostřed milostný předehry.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 02:01

Chrám a dále... Tak teprve teď mám chuť se opravdu smát, protože je vidět, že to Ruska nečekala. Přeci jen se ovládnu, aby to bylo vůči ní aspoň trochu fér. „Ožužlanou cigaretu? To už neříkej!“ No netvářím se, jako bych z toho měl prdel. To je holt velmi zaryté závislačení na cigaretách, kdy prostě víte, že ony jsou vaše jediné kamarádky. I když vás tedy nakonec stejně zabijou. Na druhou stranu, když odpustíme fakt, že TO řekla, řekla si i cenu za nějaký ten taneček, který se opravdu nemůže odmítnout. Aniž bych cokoliv říkal, narazím jí baret na hlavu. Však je to jen hučka, tak ať má děvče radost. Místo tanečku mám však konec zábavy a začátek práce. Ten podivný zvuk mě samozřejmě vytrhne a bleskově vytáhnu pistoli a mířím do míst, odkud zvuk přišel. „Tyhle ruiny asi nebudou tak opuštěné.... Zůstaň tady Volkova.“ Je to jasný a přesný rozkaz. Sám se zvednu a rychle se namáčknu na jinej šutr pro krytí. Vykouknu, jestli náhodou nikde nic a když je všude čisto, balvan přelezu a pokračuji dál tím směrem. Co jsem ale opravdu nečekal je, že najdu poněkud zmatenou Stoilovou. Zprvu jsem na ní mířil, jelikož někdy to holt trvá, než si člověk uvědomí, co se vlastně děje. Rozhlédnu se kolem, zbraň zasadím do pouzdra. „Jak to, že nejsi v táboře Stoilová?“ Nedá se říct, že by to zrovna milé, na druhou stranu, zlost by v tom taky hledat někdo těžko. Spíš je to něco mezi. No, možná trochu toho rozčílení bude, ale spíš proto, že ji nechali odejít z tábora. Kdyby to byl voják, tak přimhouřím oko, ale nejmladší civil? Nono. „Neříkejte mi, že jdete hledat další domorodce...“ Nahodím trochu žertem. Vím, že tahle holka dělá jeden průser za druhým a že by ji kde kdo zabil, i já bych se k tomu někdy hlásil, zřejmě to ale nemá lehký, když se sama sebrala a opustila tábor.

Světlana Volkova - 04. května 2009 02:17

Veget neveget Zničehonic mi na hlavě přistane baret. Dělala jsem si prdel, opět, ale plukovník to vzal vážně. No... ne, nevadí mi to. Sice bez vodky, ale koho to sere? Máme veget a volno, tábor je relativně daleko, a když se rozjedu... Asi jsem na ty plukovníky fakt ujetá. I když... jak který. Chci něco říct, ale úsměv se vytratí. Je mi jasný, že teď plukovník nežertuje, a proto ihned sklouznu za slunící balvan. Jaké je nemilé překvapení, když vyjde najevo, kdo je ten "útočník". Slyším to oslovení. "Mamuška, što ja udělala!" Sednu si zase na balvan. Jí nestačila jedna rána? Do prdele, jak dlouho nás ta kráva šmírovala... ksicht jí rozbít některým z těch šutráků a byl by klid! Protože Baret má novou zábavu, lehnu si na jeho místo a dokouřím cigaretu, baret pořád na hlavně místo kšiltovky. Chvíli na tom slunku vydržím i s odhaleným břichem.

Deanna Daria Stoilov - 04. května 2009 02:29

P3X-793 - uvnitř chrámu Nasucho polknu a snažíc se nemyslet na to, co asi měl Rusčin striptýz znamenat se potichoučku začnu plížit zpátky ke stěně chrámu, když ticho rozřízne zvuk, který mě přinutí se na patě obrátit: zvuk natahovaného kohoutku. Otočím se tváří po směru předpokládaného nebezpečí a padnu hubou do prachu - důstojnost nedůstojnost, kdovíco za magora s pistolí... S pistolí? Počkat... Zvednu hlavu, abych se ze vzdálenosti několika metrů dívala do tváře britského velitele mise. Adrenalin i můj temperament zapracují; zvednu se na kolena a pustím se do něj: "Doprdele, Crosswelle, když už tu mám zhebnout, tak ne tak, že mě zastřelíš...!!" vyjeknu poněkud roztřeseně. Ovládnu chvění v kolenou a v duchu se plácnu přes tu svou nevymáchanou pusu... Jo, další problémy. To tak zrovna potřebuju. "Hej, klid, angláne... Ptala jsem se toho černýho borce, co to tam má na povel, jestli se smím trochu projít... Nechci dělat problémy... zase," pokusím se o chabý úsměv, ale situace na mě, v tu nejnevhodnější chvíli, znovu dolehne a s posledními slovy se mi hlas zlomí ve vzlyknutí. Popotáhnu nosem a předloktím si vztekle otřu zrádnou slzu, která si našla cestu po tváři, a zaujmu obranný postoj s rukama založenýma na prsou. Když však plukovník znovu promluví, zní v jeho hlase mnohem méně zlosti, než jsem čekala. Jednu ruku vrazím do kapsy maskáčových kalhot, druhou opět sevřu dvojici plíšků, houpající se mi na krku: "Ne, totiž... Je pravděpodobné, soudě podle reakcí toho indiána který s vámi komunikoval, že ten chrám sloužil jiné kultuře a jiným účelům. Ti domorodci ho sice považují za místo nanejvýš posvátné a poplatné svým bohům, ale nepředpokládám že by..." začnu, pak se ale se vzpomínkou na jeho poslední výtku zarazím a shrnu to stručněji: "Dle dostupných informací nepředpokládám, že by se přímo v chrámu ukázali ať už domorodci, nebo Ti, co to tu postavili..." zaváhám, skousnu si plný spodní ret, ale pak přece dodám "...pane." Jen někdo, kdo mě zná by odhadl, kolik přemáhání mě to stálo; jen někdo, kdo ví o mé nenávisti k armádě by to jediné prosté slovo pochopil jako omluvu a ruku podanou ke smíru. Tak. Teď se do mě pustí. Hlavu stáhnu mezi ramena a prsty pevněji obemknou dvojici vojenských známek; bříškem ukazováčku přejedu přes vyražené znaky azbuky... No, ne že bych si to nezasloužila.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 18:18

Chrám Tahle holka to musí mít v sobě. Nikde se ale nepíše „Bacha, drzej fracek“. Dost mě tím svým seřváním namíchla. Ve skutečnosti můžu já za to, že se plíží tímhle hnusných chrámem a nedá o sobě ani vědět. Zatracené puberťačky... Než stačím cokoliv říct, nastane u ní další emocionální změna, která mě donutí vztek minimálně odsunout do pozadí. Chvílemi mi připadá, že ze svého vlastního chování je sama překvapená. Holt, někdy se charakter musí prodrat ven za každou cenu. Stoilová se navíc chytne mého žertu a začne mi tady vysvětlovat kdo ví co. Asi to myslela vážně, nebo se tím potřebuje uklidnit, kdo by se o to staral? Já přece nejsem žádný psycholog, nebo kdo se o tyhle věci stará. Povzdechnu si a dřepnu vedle zrzky a jen zavrtím hlavou. „Stoilová, Stoilová... Ještě nebylo nikoho, s kým bych měl tolik starostí, jako s tebou... A že jsem měl na starosti kde koho. Nemůžeš se tady bez ohlášení plížit a čekat, že nespadneš do nějakého průseru. Sice jsem tě našel já, ale kdo ví, co by se stalo, kdyby tě vzala útokem nějaká potvora. Pak by ti asi sotva někoho pomohl....“ Pomalu si zním jako učitel, ale snažím se mluvit klidně, jako bych jen někoho informoval. Na nějaké poučování já opravdu náladu nemám. „Hele vím, že to tady nemáš zrovna jednoduché a že jsi tu způsobila několik nemalým problému... Ale jsi ještě mladá a blbá, takže tě to částečně omlouvá. Je mi jasné, že se některé věci ještě budou v budoucnu řešit, jestli bude možnost, ale tím se netrap. Né teď. A víš proč? Protože je mi člověk na dně naprosto k ničemu...“ Vykouzlím chabý úsměv. Vážně nevím, proč jsem se dal do takové promluvy do duše. Možná to puberťačky potřebují, nebo snad zapracovala moje lidská stránka, těžko říct. „Jestli tě trápí ti mrtví, dobře, protože ti by měli trápit nás všechny. Ale jestli cítíš, že jsi za to odpovědná, tak to radši vyžeň z hlavy. Bylo to vojenské selhání, takže jediný, kdo za to ponese následky jsem já, protože se ten Amík nechal... odrovnat...“ Pomalu se zase zvednu a udělám pár kroků zpět. Na obličeji se mi stále drží určitý druh úsměvu. Není to sice nic zářivého, ale tak aspoň to vypadá, že to s ní nemyslím zle. „A opravdu tě ten černý borec pustil? Ty bys totiž měla být ten poslední, kdo by měl opustit bezpečí tábora. Takže padej zpět do tábora, než se naštvu.“ Zašklebím se a počkám, až se Stoilová konečně zvedne. Víceméně už jen čekám, až se otočí vzad a napochoduje si zpět do tábora. Když už je nějakých deset metrů daleko, jen na ní houknu. „A to tím domorodcem byl jen vtip...“ Zavrtím hlavou, otočím se a vrátím se zpět za Volkovou. Připadám si jako hromádka neštěstí. Takhle vyždímanej jsem se necítil hodně dlouho. Asi jsem nikdy nepromlouval k puberťačkám. Kdo ví, jestli jsem nekecal nějaké kraviny, ale aspoň jsem se snažil. Však nejsem žádný její otec, no ne? Nahmatám krabičku cigaret a dám si další cígo. Dneska tyhle své kamarády nějak potřebuju. Ne, oni potřebují mě. Volkova se sluní a musím uznat, že jí to na tom šutru docela sluší. A to nejen proto, že jsem před chvíli viděl její zadek. Nebo že by to bylo právě kvůli tomu. K čertu vím já? Potáhnu si a dojdu až k ní. „Podívejme se na ní. První SASka vůbec a ona se tu sluní...“

Světlana Volkova - 04. května 2009 18:54

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Veget Slyším, že jí tam něco říká, ale neposlouchám je. Můžu se na to vykašlat - a když nevím, co všechno zrzka viděla, hodlám ji trochu šokovat, kdyby snad neviděla zas tak moc. Stáhnu si zelené tílko a rozprostřu ho tak, aby dobře uschlo, načež si zuju boty a stáhnu i kalhoty. Krom zvědavých puberťaček tu nikdo není... a chvíli na tom slunku v zájmu krásy vydržím. A pak se na kameni vycapím, na sobě jen olivově zelené prádlo a plukovníkův baret. Hledám co nejpohodlnější polohu a doufám, že Baret nepřijde s tím, že se kvůli té kravce vracíme do tábora. Konečně se mi začalo dobře ležet. A slyším taky to, že se ke mně blíží kroky. Jelikož jsou jen jedny a těžší, než bych čekala od zrzky, je jasné, kdo to je. A tak se neobtěžuju otevírat oči. "První a poslední svýho druhu," zapředu jako slunící se kočka a po bublajícím vzteku, že nás mladá vyrušila, není ani stopy. Oběť se vrací do mých spárů. "V Anglii vám to zatajili, abyste se nějaké SASky nevydali hledat. Protože pak byste se už nevrátili." Otevřu jedno oko, protáhnu se.

Sgt. Jim Jenkins - 04. května 2009 19:09

Před misí Rychle odběhnu do zbrojnice. K svému vlastnímu údivu zjistím , že se mi cesta vryla do paměti. Vyzvednu jedno noční vidění a dvě termovize (jedna je pouze na jedno oko). Pak vyložím vše přebytečné. Vemu si navíc trochu munice do M4A1 a berettu s tlumičem. Pak vyrazím zpátky k bráně. Neběžím , ale pohybuji se svižně. Když dojdu k bráně podám noční vidění a termovizi francouzovi (sobě nechám termovizi na jedno oko) , který o ní před tím poprosil. Vyndám si barvu a namažu si černo-zelenou kamufláž na obličej. Potom přimontuji tlumič na pušku a pistoli , příjdu k veliteli. Ten plán má pár háčků. Ten první je , že vás můžou domorodci napadnout , aniž by prošli kolem mně. Za druhé. Myslím že by jsme si mněli připravit plán odchodu. Hodilo by se to sice na pročištění oblasti , ale nenápadnost je taky dobrá. Takže by jsme mohli použít bojový plyn. Pro naše účely by stačil chlór. Jelikož nevím zda má předchozí tým plynové masky , tak budeme počítat že nemají. Museli by se usadit na vyvýšeném místě a dát si přes obličej mokrý hadr nebo kus látky. To by jsme však my museli brát plynové masky. Je to na vás. Poté trochu ustoupím a začnu si skládat věci tak , aby při skoku nebo běhu ze mně nevycházel žádný zvuk.

Deanna Daria Stoilov - 04. května 2009 19:11

P3X-793 - uvnitř chrámu Namísto aby mě okamžitě seřval, začne plukovník s proslovem - na něj, jak jsem měla možnost vypozorovat, neobvykle dlouhým, přičemž oceňuji mnohem víc než to, co říká, samotnou jeho snahu. Po několika minutách se postaví, což pochopím jako pokyn k odchodu. Kdybychom byli v přiblblém béčkovém scífku, byla by tohle dokonalá příležitost zasalutovat, prohlásit "Děkuji, pane!!", a pak bychom všichni odlétli do západu slunce... sluncí, titulky, a slzy v očích diváků opouštějících kinosál. Jenže nejsme v šedesátejch letech, přestože Crosswell v sobě má mnohé z Jamese Kirka, tak mu jen oplatím škleb a přikývnu na znamení, že rozumím jeho pokynům a budu se jimi řídit... pro změnu. Odloudám se zpátky k táboru, kde ohlásím Matthewovi svůj návrat. Znovu se usadím s blokem ve stínu sloupu, předtím si ale ještě z batohu vyštrachám tlustou složku se záznamy z briefingu i z minulé mise SG-1. Položím si blok na pokrčená kolena, ale nepíšu; místo toho stále ještě zamyšleně hladím bříšky prstů znaky vyražené na dvou tenkých ohořelých plíšcích. Koneckonců, není s podivem, že myslím na tatínka právě teď a tady... zatraceně, přála bych si, aby moje nenávist k armádě byla o něco menší, abych ho bedlivěji poslouchala při těch řídkých příležitostech, kdy o své práci mluvil... Když ale zavřu oči a vidím před sebou jeho přísnou, přímou tvář, najednou mám pocit, že vím, co by řekl - jsem si jistá, že něco jako to, co se mi pokusil naznačit Anglán... tedy pokud jsem si jeho slova správně přeložila: "Nejsi jediná, kdo je smutný nebo si myslí, že selhal; a nemáš o nic větší nárok než ostatní nechat se tím ovlivňovat, alespoň ne dokud tady máme práci." No jo, většina z nich ale byla pro podobný situace cvičená...!! S povzdechem zavrtím hlavou, nechám taťkovy vojenské známky vklouznout zpátky do výstřihu a sáhnu po složce. Nejdřív jsem se chystala zabrat se do hlášení, pak jsem ale rozhodla psychologické rozbory členů týmu nechat na později; zaprvé bude lepší psát zprávu s chladnou hlavou, zadruhé jsou tu právě teď důležitější věci k řešení. Vezmu si k ruce letecké obrázky chrámu a své poznámky z briefingu; asi půl hodiny si hraju s pravítky a kružítky, než zvednu hlavu a zadívám se směrem k táboru: "Hej, lidi, je tu z vás někdo astronom, nebo tak něco...?" zavolám.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 19:46

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Chrám a ruská dě... Popravdě by mě docela zajímalo, co by dělala, kdybych jí řekl, že musíme okamžitě vypadnout. Zřejmě by takhle... slušivě polonahá musela ťapkat v tomhle bordelu celou tu dálku k táboru, v náruči hromadu svých věcí. A proč bych ho nemohl udělat? To si ani nezaslouží odpověď. Na šutru se tady opaluje krásné ruské tělo a když se nad tím člověk zamyslí, tak Volkova je taky vlastně docela normální. „Pravda, nevrátili...“ Sednu k šutru do dřepu, ruce složím na šutr, abych si na ně mohl uložit hlavu a mít tak příjemný pohled na její tělo. Přímo na její boky a pokud bych se neotočil dozadu, budu ji mít v záběru v jakémkoliv natočení. „Nevrátili, protože se ty SASky opalovaly na slunci bez ochrany, takže se našly jen ohavné ostatky...“ Jak nádherné téma. Začínám si pomalu připadat jako ti vymatlaní týpci, co musí mít neustále nějakou upomínku s jejich světem. S armádou. Nadzvednu hlavu, abych uvolnil jednu ruku a hlavu opět uložím. Volnou rukou ji plácnu po stehně. „Pálí? Ne? Bude...“ Pro sebe se zašklebím, ovšem přistihnu se, že jsem ruku z jejího stehna nesundal. Spíše po něm prsty jen tak jezdím, dělám různé kruhy a tak podobně. Na to kolik jí je má teda kůži pevnější než kdejaká modelka... Sloužila vůbec v armádě? A taky rozhodně velmi příjemnou na dotek.

Světlana Volkova - 04. května 2009 19:59

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Rassijskaja děv...óčka I když to tak nevypadá, sleduju, co Baret dělá. Moje ego těší, že tak hezky přišel zpět a usadil se po mém boku... jen ten obojek mu chybí. Hmmm a vlastně by ho možná ani mít nemusel. Nevypadá jako ten psí typ. A těm obojky nesluší, protože pak koušou a štěkají. Je dobře, že ne každý je sabaka. "To měla být nabídka, že mě namažeš krémem?" usměju se do slunce a cuknu sebou, když mě pleskne. "Měls říct puberťačce, ať nám ho donese... ať je aspoň k něčemu užitečná." Spokojeně si povzdechnu. Že by tohle byl ten způsob, jak se musí na divokou ruskou zvěř? Možná. Rozhodně teď vypadám mnohem víc jako přítulná kočka a ne jako vzteklá fena. Skoro ospalým pohybem natáhnu ruku a na první pokus nahmátnu Baretovu hlavu. Vlasy má mokré od potu a džungle, ale sral na to pes. Já na tom nejsem o moc líp, ale už mi schnou. "Za chvíli se půjdu válet do stínu, nejsem žádná hispánka."

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 20:26

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Ruska a chrám Spokojeně se usměji, když mi Ruska hrábne do vlasů. Teď už vím, na čem jsem. Záleží jedině na tom, jak to bude pokračovat dál. Dobře, myšlenky mě táhnout trochu dál, než by mě, ale koho to sere? Vysílačka je koneckonců poblíž, takže kdyby chtěl někdo vřískat o pomoc, bude to slyšet. Pokud tedy nenastane ta fáze, při které by volání o pomoc přehlušila jistá Ruska. „Namazat krémem? Jsi snad statečná holka, nějaké to spálení ještě vydržíš Volkova...“ Holt se člověk nemůže udržet, když má k dispozici něco takového a tak jí znovu přes to její pěkné stehno plesknu. Přiznávám, že se mi to její cuknutí jako reakce dost líbí. „Do stínu?“ Nadzvednu obočí a rozhlédnu se kolem. Neříkal jsem, že se nějak stalo, že mám v záběru jenom ji? „A můžeš mi Volkova říct, kdo by ti pak šahal na ten tvůj otetovanej zadek?“ Řeknu významně a na důkaz vážnosti tvrzení i, né tak silně, poplácám její hýždě. Když už k nim je přístup.

Světlana Volkova - 04. května 2009 20:34

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Ruský chrám! "Já bych se bez něj i obešla. Nejsem jižanskej typ a snad ani na Sibiři se to slunko tak neodráželo od sněhu." Když mě zase plácne, instinktivně zareaguju tak, že sevřu v pěsti jeho krátké, ale pro tohle ještě dost dlouhé vlasy. "Nezlob, teď mám velitelskou hučku já! A neptej se tak blbě, to je snad naprosto jasný. Ten bastard, co sahal i teď." Trestající ruka zase zvláční. Ještě chvíli. Nechci vypadat jak vařený rak. A taky se tak cítit.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 20:46

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Ruský... „Řádně opečená Ruska, to má taky něco do sebe...“ Když sevře ruku v pěst, nemůžu říct, že by to místy netahalo, ale že by to bylo něco strašného. Vždyť tohle znám, tohle dělají obzvlášť divoké kočky, který jsou schopny kousek, škrábat a bůh ví co všechno, každopádně to má pak naprosto jiné grády. „Jo a krom hučky máš i spodní prádlo. A o všem si myslím, že bys to měla dát...“ No co, člověk by měl žít jen jednou a jestli by měl žít na cizí planetě, kde ještě před půlhodinou masakrovat indoše, tak ať. Zmáčknu ten její pěkný zadeček, ať taky vím, do čeho jdu.

Světlana Volkova - 04. května 2009 21:00

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Co že se to říká? Že na dovolené jdou zábrany stranou? Ne, tohle není dovolená, ale je to cizí prostředí, je to tu plné adrenalinových sportů. Už když jsem viděla, jak kosí indoše, násilnická duše zaplanula náklonností - a co na tom, že to bude asi jen náklonnost čistě fyzická. "Nene, hučku si nechám. Přinejmenším teď. Vypadá sexy," zazubím se. Schválně neříkám, na kom z nás. Rukou sklouznu níž, na tvář. Zavadím o zranění, ale když to má přelepené, nemůže mu to vadit. A pokud ano... je chlap, něco vydrží. Jenže pak, v těch líných pohybech, udělám něco zcela nečekaného. Možná mu u toho trochu přisednu drzou ruku, pokud ji včas nestáhne, protože se na kameni posadím, ale tentokrát čelem k němu. S hodně věcmi se nemažu, a tak ani s tím, když svou živelností přeruším ospalé osahávání, donutím ho zvednout hlavu a konečně mu vlepím ne francouzáka, ale řádnou rusandu - s jazykem a zuby, prostě se vším, co k tomu patří. Když to první neudělá on... nebudu čekat, než sem dorazí záchranný tým.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 21:30

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Samozřejmě na mě... Projede mi hlavou, když se zmíní o tom baretu. Asi už jsem začal myslet něčím jiným. Né počkat, tím už myslím pěknou chvíli. Když se začne náhle přesouvat, ruku stihnu dostat pryč. I když by vlastně bylo jedno, jestli bych ji měl pod jejích zadkem. Na všechno je dost času, záchranný tým není žádný komando super vojáků. Na zlomek vteřiny jsem měl nádherný pohled na její rozkrok, ale to jsem trochu předběhl, jelikož přišel extrémně agresivní francouzák. Nebo něco, co by se tomu mohlo podobat. Tyhle hrátky s jazykem, kdy se do toho neustále mísí zuby, které jednou skousnou ret a podruhé div neukousnou jazyk, vážně můžu. Dravý holky ví, co chtějí pořádní vojáci. Tvrdost na misích, tak ať je to vostrý i v tomhle. Z jednoho mě však začíná bolet za krkem a to z toho, že musím mít hlavu tak debilně danou, jenom proto, aby mě tahle ruská kočka mohla volizovat. Při vhodné příležitosti se zvednu z toho dřepu, čímž mám Volkovu jako na stole. Chytnu jí za zadek a pořádně si ji k sobě přitáhnu k sobě, a co na tom, že jí šutr trošičku odře. Za to, jak mi málem ukousla jazyk si to zaslouží. „Teď by mě docela nasralo, kdyby se šel podívat... Ale tak v krvavých sračkách bych s to zvládla ne?“

Světlana Volkova - 04. května 2009 21:41

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Kupodivu ani nezasyčím, když mi odře zadek. Staly se už horší věci, a když se rozjedu, nějaké to bebí mě nerozhází. Místo keců mu kolem pasu obtočím docela dlouhé nohy. Oči se mi lesknou jako divoké kočce a kam se na pokousané rty hrabou ty nejrafinovanější rtěnky. "Nemel, Croswelle," zavrčím, když ho k sobě znovu přitáhnu. Je to poprvé, co jsem mu řekla jedním z jeho jmen. "Nebo ti budu muset dát po hubě. Víš, žes mi to sám dovolil." A s tím jsme s kecáním skončili, aspoň dle mého, protože když už se dostanu do ráže, rozdivočit mě není nic těžkého. Zvlášť s takovým chlapem. Sjedu mu rukama po zádech a neopomenu trochu zatnout drápy. Kdyby teď někdo vážně přišel, proženu mu kulku hlavou.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 22:16

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Kurvadrát... Já věděl, že na drápky brzo dojde. Sice tohle není maximum, co by svedla, každopádně mě to dokázalo pořádně nakopnout. Na chvíli se zase zapletu do toho jejího francouzáku po rusky a líbí se mi to i přes fakt, že mi každou chvíli na nějakém místě rozkousne ret. Vlastně se mi to líbí ještě víc, aspoň mám pak chuť ji taky pořádně kousnout. A co na tom, že je v hubě cítit krev. Je i její a to mě velice těší. Když už se rozjíždí tahle divoká akce, proč už si nedělat cokoliv mě napadne. Plesknu ji oběma rukama přes zadek trochu víc, než jsem jí zatím dopřál. Ta její sněhová kůže potřebuje trochu červené. Aby toho nebylo málo, jako že se mi zdá, že by se to mohlo posunout dál, jednou rukou jí přejedu od její prdelky po zádech až k místům, kde je zapínání její podprdy. Jestli se chce opálit, tak hlavně rovnoměrně. Stačilo mi na to jen myslet a zapínání se samo rozepínalo. Pak jen stačilo chytit za jeden konec a podprsenkou škubnout. Žádné pomaloučké, nudné stahování. Jestli něco takového chce, ať si jde zvednou ze země. Zvláštní, že mě vzrušuje fakt, že by nás mohl někdo načapat. V takovém okamžiku by ale dotyčný dopadl hodně rychle. Odtrhnu se od té její kousavé huby, abych se mohl vrhnout na její dvojčátka. A žádné ne, nic takového pro mě neexistuje. Na tomhle poli si můžu hrát já. Jazykem kroužím po jejích bradavkách, brousím o ně zuby, jemně, zatím jemně, ji koušu do prsu, rukama mačkám její zadeček.

1Lt. Jerry Swift - 04. května 2009 22:17

Cesta přes celé Státy, příjezd do Colorado Springs Převelení přišlo celkem nečekaně. Každopádně armáda není o větách typu "A proč jako...?", takže se žádné kecy okolo nekonaly. Svých pár švestek jsem měl sbalených za chvíli, osobních věcí skutečně moc nemám a jediné, bez čeho se neobejdu, je moje oblečení a zubní kartáček. A cesta, jaká asi mohla být. Zdlouhavá, nudná... Ještěže jsou takové věci jako knihy. Po příjezdu to už šlo všechno tak nějak rychle. Příjezd do komplexu SGC pod Cheyennskou horou byl doprovozen spoustou testů, prohlídek, zkoušek a dalších věcí, které už s utajovanými programy prostě souvisí. SGC, příprava na misi, změna situace Briefing s generálem byl stručný, ostatně, víc toho potřeba vědět není. Vše důležité jsem se dočetl v hlášeních z misí. Je pro mě celkem neuvěřitelné, že exituje technologie, která vytváří stabilní červí díru, která spojí opačné konce galaxie. Po briefingu moc času nemám, sotva se stihnu rozkoukat a už mám jít na misi. Obléknu se, vyfasuji vybavení, jdu k bráně, kde si prohlédnu její kolosální aktivaci doprovozenou velkou modrou šou, na kterou právě nemám moc času se soustředit, ale slibuju si, že si to někdy později vychutnám. Ostatně teď to nejsem jako vědec, ale jako voják. Nastane změna situace, dovolím se a znovu se odeberu do zbrojnice, a jelikož následuji několik jiných vojáků, trvá mi cesta asi kratší dobu, než kdybych šel sám. Tam si vyměním výstroj, vytahám přebytečné krámy z batohu a doplním ho o zásoby munice, noční vidění. Mám vše, co bych mohl ptořebovat, takže se vrátím zpět k bráně, kde čekám připraven na cestu do džungle.

Světlana Volkova - 04. května 2009 22:29

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Pachuť krve. To, že se někde musela vzít, momentálně necítím. Ale rajcuje mě to. Když jsem se někdy vrhala na svoje kluky těsně po rvačce, když dostali nakládačku, některé i sama mlátila, aby byla cítit krev... někteří mi říkali Érzsbet. Po tom, co se momentálně děje, ať se mi nikdo nediví, že když vidím pěknýho plukovníka, nejraději bych ho zatáhla do nejbližšího kumbálu. Nahlas bych to neřekla ani za nic, aby si o sobě moc nemyslel, ale tohle je přesně to, co nadržená ruská dračice potřebuje. Dám mu to najevo jedině potěšeným zasténáním a tím, že začnu tápat po jeho opasku. To jde ale dost těžko, když mě tělo zrazuje a já nakonec skončím dlaněmi opřená vzadu o kámen, aby si ten parchant mohl pohrát. Zakloním hlavu, div mi baret nespadne, olíznu si pokousané rty. "To je všechno, co dovedeš?" popíchnu ho trochu zadýchaně. Nejsem z cukru, vydržím leccos. Pokud mi to prso neukousne.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 23:01

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Ruska s ocelovou kůži, no proč ne... Spokojeně bych se chlapácky smál, kdybych neměl práci s jednou a pak zase s druhou ruskou bradavkou. Občas musí přijít ruka na výpomoc, aby pořádně zmáčkla to její prsíčko. Když už si o to řekla, nezdráhám se ji pořádně kousat. Stejně si s těma bradavkami náramně vyhraju. Můžu s nima kroutit, můžu za ně tahat, můžu si s nima dělat cokoliv. Třeba ji na ti cvaknout kolíček, kdybych nějaký měl. Tohle příště do povinné výbavy... Rukama její kozičky přimáčknu k sobě a začnu putovat jazykem z jedné bradavky na druhou, nořit se nosem mezi ňadra a tak dále. Když je má pěkné, pevné a velké, tak proč si kurva nehrát. Zase mě přepadá ten podivně vzrušující pocit, co kdyby nás někdo přistihl. Ani jsem netušil, že by mě něco takového rajcovalo. Možná je to ale spíš tím divokým nářezem. Lítali hlavy, křik domorodců a teď je slyšet jenom Ruska. Každopádně mě tenhle nával nutí zase trošku popojít. Rukou sjedu po jejím bříšku, na chvíli se zastavím u pupíku, jelikož s ním je sranda a pak rovnou pod její kalhotky, kde se začnou mít prsty pěkně k životu. Hezky dva chlapci a navíc, jak je vlhká, jde to jedna báseň.

Světlana Volkova - 04. května 2009 23:14

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Jak se zdá, já naopak začínám zapomínat, že by nás mohl někdo načapat. Nedá se totiž říct, že bych byla tiše, ba naopak. A podle toho, že když mě i na můj vkus kousne moc, tak něco zavrčím rusky, je jasné, že už jsem v rauši. Na angličtinu nemám ani pomyšlení, dolovali by ji ze mě těžko. I ženským se krev prostě hrne jinam... i když ne tak rapidně. Jeho ruka v rozkroku mi připomene rozdělanou práci. Tentokrát se mu už povede mu rozepnout kalhoty. Přece nebudu kupovat zajíce v pytli. Teda, doufám, že má na víc než na zajíce... Stáhnu mu kalhoty aspoň ze zadku a využiju té pěkné situace, na kterou jsem čekala - řádně mu oplatím, že mě plácl po prdeli. Chápu, proč se to tomu parchantovi tak líbilo. Zároveň ho ještě kousnu do ucha a do krku, čímž utlumím zasténání. Tentokrát do něj zatnu nehty pořádně. Jakési naléhavé ruské slovo je určitě pobídka. Zvlášť když chytnu jeho půlky v jasném gestu. Nadržená jsem z toho všeho dost, nepotřebuju, aby mě dvě hodiny připravoval jak nějakou prvničku. To bych ho pak asi kousla jinam.

Col. Jeremy Crosswell - 04. května 2009 23:38

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Po pravdě jsem ani nezaregistroval, že se mi snaží dostat pod kalhoty. Zaměstnán vlastní zábavou na to občas zapomínám. A každý ví, jaké to je v armádě. Ženská jednou za uherskej rok, pak se nikdo nemůže divit, že to vypadá takhle. A ona je rozhodně lepší, než kdejaké děvky, co jsme čistili s chlapy, když jsme náhodou dostali týden volna. Ale dávat si to při práci, to se mi ještě nestalo. Až když začne dávat Ruska značně najevo, že se něco děje, konečně toho nechám. Opustím její kozičky, i její kurva vlhky klín. O kalhoty jsem se starat nemusel a černé boxerky byly dole dřív, než by kdo stačil mrknout. Konečně se jí můžu pochlubit se s tím svým. Kdybych se tenkrát nenechal naverbovat, určitě bych byl dneska slavným pornohercem. Párkrát si přetáhnu, aby byl pořádně ready a pak se s ničím nezdržuji. Osobně mi přeblafnutí nevadí, ale momentálně na to nemám chuť, mám chuť to strčit do té její frndy a zjistím, o čem to je, když se to dává s Ruskou. Zbytečně se nezdržují se sundaváním kalhotek, jen je trochu popotáhnu vedle, abych měl k Rusce velmi blízký přístup. Volkovu si trochu přitáhnu a už přišlo na řadu vniknutí. Pravda, trošičku surové, ale tak dala mi jasně najevo, že není žádnej měkkáč. Takže ani nezačínám pomalu a rovnou tam nahodím rychlejší tempo. Její nožky trošku víc roztáhnu.

Světlana Volkova - 04. května 2009 23:44

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Seznamte se, plukovník číslo dvě. No, však si brzy budem moct tykat, uculím se v duchu, když očima sklouznu po už téměř nahém Baretovi. Vypadá to, že lov byl úspěšný a za nějaké ty spáleniny od slunka to kurva stojí. Jó, stojí. Zase se pořádně zapřu rukama, protože naše dosavadní miliskování dává tušit, že tohle bude jízda do pekel. Ale ať. Já tohle žeru. "Charašo!" napůl navzdychám, napůl zavrčím, ale přimhouřené oči hned otevřu. Pokud nejsem nadraná, že ani nevím, jak se jmenuju, pokud je to podobná divočina s pěkným chlapem, nevidím důvod, proč mít zavřený oči a nedívat se na něj anebo civět do stropu, kdyby tu nějakej byl. Bohužel někteří nechápou, že oční kontakt při něčem takovým je taky jak vodka chrstnutá do ohně.

Col. Jeremy Crosswell - 05. května 2009 00:08

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Jsem spokojený. Na cizí planetě, na misi, za zadkem hromada indošů a blížící se záchranná jednotka. Normálně bych se ukopal nudou, rozdával rozkazy a všelijak se snažit zabít několik hodin nic nedělání. Takhle? Takhle můžu dávat jedné ruské prdelce mnohem lepší příkazy. Spíš přírazy. Jak se nabírá tempo, že to začíná připomínat sbíječku, nutí mě k tomu Volkova, protože to její vzdychání a výkřiky je jasné znamení, začínám z toho skoro až funět, protože místy člověk zapomíná dýchat. Ruska se pohodlně opřela a i mě by to docela pomohlo. Není nic jednoduššího a tak se dám ruce kousek od těch jejich, čímž se k ní celý musím trochu naklonit, ale silně pochybuju, že by jí to vadilo. Čučet jí přímo do obličeje naprostá fantazie a příležitostně do toho zapojit ten její ruský francouzák je... dost dobrý.

Světlana Volkova - 05. května 2009 00:23

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Pokud se zrovna nekoušu do rtu, na rtech mi hraje rozpustile zvrhlý úsměv. Možná na ty mise změním názor, pokud zrzku zabavíme, tomu Amíkovi podobné zabijeme a my s Baretem někam zalezem a rozdáme si to. Jó, a ještě nám za to platěj. A ne, jako kurva se necítím. Kdyby to byla jiná poloha a já nemusela dávat pozor, aby mě tím přirážením nepovalil na balvan, měl by na zádech roztomilou památku. Takhle si ho musím označkovat jinak. Kousance se zanedlouho určitě zbarví domodra, protože čím víc divočí on, tím víc i já. Zase se na chvíli odtáhnu a pohodím hlavou, až mi baret konečně spadne. Tělo se mi prohýbá do oblouku jako kočovnický luk a tak má před očima opět všechna úbočí ruské krajiny. A vůbec to není plochá step... Pořádně se zapřu o levačku a stáhnu ho k sobě na rusandu. S francouzákem to už vážně nemá nic společného, protože jen koušu, když zrovna nesténám, a i když koušu, tak to moje potěšené zvuky nezastaví. Ruka ze zátylku pálivě sjede po svalnatých zádech, zaechávajíc za sebou rudé čáry po nehtech. Ty se nakonec zatnou do jeho pravé půlky, načež to šílenství konečně vygraduje ve vítězoslavný ruský výkřik - a kdo ví, jestli to vůbec bylo nějaké slovo. Už tak relativně těsná číča, nepoznamenaná porodem, se stáhne takovým způsobem, že se mi z toho málem podlomí ruka. Snad jen fakt, že bych si nabila o šutr, mě nutí to překonat. Tohle bylo fakt něco a já si ještě ulevím ránou pěstí do jeho hrudi a dle všeho nějakou nadávkou. Ale kdybych to - jak tu ránu, tak tu nadávku - myslela vážně, asi bych se neusmívala jako připitomělá kočka.

Col. Jeremy Crosswell - 05. května 2009 00:46

soukromá zpráva od Col. Jeremy Crosswell pro Tohle je naprostá divočina. Kousání, škrábání, krev teče proudem a chtíč se akorát tak umocňuje. Zvláštně, když se jede do velkého finále. Je nabraná taková rychlost, že by se to dalo srovnat s kdejakou pilou, ale může se člověk divit, když si my vojáci dopřejeme ženské jednou do měsíce. A mnohdy ani to ne. A Volkova taky nevypadá na to, že by si to dávala třeba včera, takhle napnutého jsem neviděl snad nikoho. Udělala se dříve než já, ale to neznamenalo, že bych ji nechal hned nechal. Ještě chvíli jsem pokračoval, abych z toho taky něco měl a při mém finálně raději Rusku zasviním venku, než abych to pustil dovnitř. Přeci jen riskovat se mi nechce. Může aspoň ocenit to, že jsem nezrušil její kalhotky. Oklepu svojí chloubu o její rozkrok a poněkud unaveně odstoupím. Teď to bylo tak velký, že jsem byl rád, že jsem se udržel na nohou. Vydechnu a setřu z čela pot. Plukovník dvě sice trochu povadl, ale to neznamená, že nemám připravené další číslo. S ní bych mohl jet dokud bych z toho neomdlel. „A to je všechno, co vy Rusky dokážete? Takhle rychle a pak nic?“ Jedovatě se na ní zašklebím. Zase se to chce trochu vyhecovat a já jasně cítím, že to náramně pomáhá. Holt jsem jeden z těch zázraky, co je rád, když to udělá jednou.

Světlana Volkova - 05. května 2009 00:56

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Po tomhle jsem chtěla být hodná kočka, aspoň chvíli, než se mi rozsypané myšlenky vrátí na svá místa a já nebudu mít dojem, že z toho výkonu a vedra asi omdlím, ale je to bastard. Natahovala jsem se pro trochu mírnější pusu, ovšem po těch kecech jednám naprosto impulzivně. Plesk! Je to jenom facka, takže asi nic vážnějšího, když dle mé složky raději používám pěsti. Ovšem i ta pěkne sedla. "Neser, plukovníku, neser. Já mám už svoje roky, dej mi pět minut a vyšoustám z tebe duši. Hovado britský," zavrčím, a když neodešel úplně, zase ho uvězním mezi nohama, tentokrát však docela neškodně. "Ale někde jinde, zadek mám, jak kdybych seděla na šmirglpapíru. Ta tvá prdel by taky zasloužila," zašklebím se a pořádně ho plesknu. I dlaně mám z toho šutru sedřené, rty dokousané... prostě radost pohledět. Ale já s ním ještě neskončila.

Aviva Kay Chomsky Ph.D. - 06. května 2009 09:52

Před bránou Dlouho jsem čekala, teď stojím v plné polní před branou a ta se dává do pohybu, vše bylo přesně jak má, symboly do sebe zapadaly, uprostřed kruhu se vytvořila jakási namodralá hmota, kterou se prochází. Byl to úžasný pohled, který už jsem několikrát viděla, ale průchod jí bude můj první, ne každý má tu čest tohle všechno vidět. Vyslechnu si generála Hammonda a snad jen na malou chvilku se zamyslím, nechci nic uspěchat, nejsem voják, ale chci se této příležitosti chytit, i přesto, že se plány změnily. “Pane generále, chci jít s nimi, jsem si vědoma všech rizik a jsem s celým plánem seznámena. Nejsem voják, ale budu se držet instrukcí velícího.“Řeknu celkem stroze, protože mi připadá, že delší proslov slyšet nechce, otázka zněla jasně, jít nebo zůstat. Při slovech o jedné z nejlepších elitních jednotek jsem měla pocit, že vědí, co říkají i když stále je to tam neprozkoumané, a nástrahy můžou být všude. Jsem připravená dáli se to tak říci. Mám neprůstřelnou vestu a bágl na zádech. Zbraň mám v pouzdře na stehně. Teď již plna očekávání čekám, co bude dál, a jsem připravena před branou, která mě plně fascinuje. V hlavě si přehrávám, co vše o ní vím, ale věci i lidé dokážou stále překvapovat.

Kpt. Tomáš Mezenský - 06. května 2009 14:26

Před bránou Sleduji všechny své spolubojovníky a zkouším jak funguje termovize a vysílačka, ještě si přehrávám jak se používá ten kódovač na iris, prostě se připravuji, utahuji pásky a přesky všeho co by mohlo něják klapat nebo vydávat moc hlasité zvuky a pak si vytáhnu maskovací barvy a i přes to že nosím většinou šátek nebo kuklu si zamaluji obličej, bude se to hodit, uniformy máme do džungle takže maskování bude lepší i se zamalovanou tváří, přemýtám kolik toho umím říct Polsky neboť budu úzce spolupracovat s Polák což mě docela těší, sousedé mé země a dobří vojáci, zaslouží si obdiv, za to jak bránili svou zem před Hitlerem... Když dokončím již opravdu všechny přípravy slyším doktorku jak říká že půjde do akce s námi, lehce se pousměji, její odvaha je skutečně velká ale proč by ne, pokud to major razantně nezakáže, což myslím ani nejde pokud ji pustí generál půjde s námi, udělám pár kroků k ní a z pod ramene odepnu P90 a vyndám několik zásobníků, podívám se na ni a pokynu hlavou.... Jen s beretou tam nemůžete doktorko, tahle zbraň není těžká a bude lepší když budete mít rychlopalnou zbraň... ještě ji demonstrativně ukáži jak se přebíji a zbraň ji vložím do ruky...

por. Andrzej Wojciechowski - 06. května 2009 17:36

Zbrojnice a prostor brány Po ukončení "uvítání" jsem podle rozkazu okamžitě zamířil do zbrojnice, ikdyž mi malou chvilku, než jsem ji vůbec našel. Podle toho, co jsem četl byla nejpoužívanější zbraň SG týmů zbraň osobní obrany Projekt 90, tak proč porušovat tradici? Okamžitě se jednou vybavím, přiberu k ní ještě laserový zaměřovač na střelbu na delší vzdálenosti a čtyři dodatkové zásobníky. pak jsem si ještě přibral asi pět protipěchotních granátů, dalekohled, dvě balení C4 a balíček obvazů a na sebe jsem si navlékl neprůstřelnou vestu a helmu. Pak jsem vyšel ven na chodbu a podle ukazatelů na stěnách jsem došel k Bráně. Tam jsem se dověděl hodně věcí, například že některé části mého vybavení tu musím nechat a místo toho se budu tahat s nějakou lékárnou, že do akce nepůjdeme ve dvou, ale v pořádném týmu včetně jednoho civilisty, že velitel nebude Angličan, ale Francouz a že celý tým je vlastně změť různých národností. Jsou tu Francouzi, Američané, i Čech tu je. No, aspoň někdo mi bude trochu rozumět. Pak si vyslechnu plán. Mám krýt nějakého kulometčíka. To mi připadá trochu divné. nač kulomet v džungli, kde bude spíš na zátěž a kde se plně nevyužije jeho palebná síla? No, může se přeci jenom hodit. Odejdu tedy již známou cestou zpět do zbrojnice a odložím v ní všechno nepožadované vybavení, včetně C4 a místo toho si vezmu první funkční pistoli, která mi přijde pod ruku a dva zásobníky do ní. Pak se vrátím zpět doufajíce, že se sem v nejbližší době už nebudu muset vracet. Po několika minutách cesty jsem již před bránou a připraven na akci.

Dr. Jaimie Cusick - 06. května 2009 18:43

Chrám Koukám se na to jak mi tam kartičky téměř samy zapadají a po čase se hra stává docela nudnou. Svěsim hlavu a chvíli jí tak mám. Horko je stejně nesnesitelné jako za hradbou. Asi jsem čekal, že chrám bude mít super moderní štít, který bude tvořit příjemné klima a né ten gril jako všude. Sice tu jsou kameny, které by mohli trochu chladit, ale nevím co by řekl zbytek týmu na to kdybych se tu svlíkl do trenek a začetl tu objímat sloupy. Nad nápadem se krátce zasměju. Sundám si čepici a podrbu se na hlavě. Zase jí rychle vrátim a zvednu hlavu. To, že je ruka mokrá je opravdu nečekané. Hm i kdyby jsi šla do... tak ti to projde Hlášení ve vysílačce si už ani moc nevšímám. Pomalu mi z toho horka začíná hrabat což není zrovna dobré. Pomalu se zvednu a přejdu k zásobám, kde je i voda. Samozřejmě je teplá jak chcanky. Dlouze se napiju a i s lahví se vrátim na svoje místo. Zadám novou hru a začnu klikat na karty... Tak astronoma by se ti zachtělo? Krátce zvednu hlavu a podívám se na Stoilovou. Zavrtim hlavou a dál se začnu věnovat kartám. Poprvé za celou dobu jsem neudělal chybu až teď! Vypnu hru a znovu se podívám na Stoilovou... "Co potřebuješ!" Řeknu trochu chraplavým hlasem a pokusím se o úsměv i když mě to moc netěší, protože zase něco plánuje a to si řiká o průser...

Deanna Daria Stoilov - 06. května 2009 21:14

P3X-793 - uvnitř chrámu; rozhovor s Cusikem Černoch, který mne dostal do chrámu, zvedne hlavu od počítače a zadívá se mým směrem. "Co potřebuješ?" houkne; dokonce se pokusí o úsměv. Nejistě mu ho oplatím, posbírám svou školní výbavičku a přesunu se blíž. Asi půl metru od něj se posadím na zem a ze všeho nejdřív, jelikož jsem přišla o pohodlí milosrdného stínu, si na hlavu narazím zelený vojenský klobouk, který se mi někdy během boje svezl z hlavy - naštěstí zůstal viset na šňůrce kolem krku. Nadzvihnu krempu, abych na muže viděla, a znovu se nejistě pousměju: "No, nejdřív bych Vám měla přinejmenším poděkovat," pohodím hlavou směrem k díře ve zdi u naší stromové přístupové cesty, takže není pochyb, o čem mluvím. Tyhle věci nijak zvlášť neovládám - zas tolik příležitostí děkovat někomu, že mě zachránil z přestřelky s mimozemšťany nemívám. "Ehm... děkuji," pronesu bez úsměvu s krátkým pevným pohledem do jeho hnědých očí. "...a co jsem potřebovala..." navážu hned, protože prostě nevím, co se říká poté, co někomu poděkujete za záchranu života "...totiž, původně BYLO cílem týhle mise dostat se sem a prozkoumat to tu... tak jsem myslela, proč ten čas do příletu záchranného týmu nevyužít nějak konstruktivně... tedy, pokud mi chcete pomoc," usměju se přátelsky; vlastně to ani není otázka - koneckonců, kdyby mi pomoct nechtěl, ani by se neozýval. Podám mu jeden z papírů, vytržených z čtverečkovaného"Jo, sedět hezky na zadku, pracovat a nedělat problémy, nic jinýho, Deanno... Třeba na chvíli zapomenu na tu neskutečnou bolest hlavy... Nebo na to, co se dělo venku. Alespoň na chvíli, na chvíli..." Při vzpomínce na drogou podivně zostřený obraz toho, jak Austin přišel o hlavu a všechno kolem mne bylo najednou od krve se mi neskutečně roztřesou ruce i kolena - jsem ráda, že sedím, jinak bych se asi na místě složila; ani vzpomínka na to, jak na mě padlo indiánovo tělo a já neviděla nic, jen jsem slyšela výstřely a do pusy mi stékala jeho teplá krev mi na klidu příliš nepřidá. V reakci na obrazy, které se mi honí hlavou se začne ozývat i žaludek; raději ho tedy uklidním hltem zteplalé vody z čutory. "Vlastně nechápu, jak to, že jsem ještě schopná myslet, chodit, fungovat.... Nejradši bych se stočila do klubíčka sama kolem sebe a až do konce života nevylezla... A to jsem tady mimojiný pro svý, chacha, psychologický dovednosti. Červenej diplom z psychologie na Oxfordu... Sama bych potřebovala psychologa. Ještě tři dny zpátky jsem se hádala s dědečkem o to, jaký oblečení nosím-... Oblečení...!! Hádala jsem se o oblečení, zpívala ve sboru, tajně za bukem kouřila marjánku - a teď jsem na zkurvený cizí planetě, kolem mě se střílí, teče krev, opravdová, žádnej kečup, a kolem a kolem jvzato, nechápu jak to, že jsem přežila až do teď... přežila... Ti ostatní takový štěstí neměli. A kdovíkdy přřijde záchranný tým - a jestli se vůbec dostanou přes ty spousty indiánů... dost možná tady ještě umřu... Umřu..." Pomalu mě začíná ovládat panika anavzdory tropickému vedru a potu, který mi stéká z čela po tváři, se zachvěju zimnicí. "Tak dost!! Nepřemejšlej. pracuj. Prostě pracuj..." přikážu si s vypětím vůle a z hromady papírů, vytržených z kostičkovaného bloku vytáhnu jeden, který podám muži před sebou. Ruka se mi poměrně solidně třese a z očí se skelným, trochu nepřítomným pohledem čas od času skápne slza a skoulí se po tváři. I hlas mám rozechvělý, když říkám: "T-tohle je zvětšenej n-náčrtek obrazce, kterej tvoří hlavní chrámová l-loď toho ústředního chrámu," pohodím hlavou kamsi za mužova záda do středu komplexu. Jakmile si černoch papír vezme, moje pravá ruka okamžitě vystřelí pro dvojici vojenských známek, které mi visí na krku. Několikrát se rychle, zhluboka nadechnu, než se dám do pokračování: "J-jak víme, alespoň co jsem měla čas nastudovat, planety, na nichž je Brána, jsou si většinou v mnoha hlavních rysech podobné, často až identické, nikoli tak zbytek kultury. není pravděpodobné, že stavitelé bran mají na svědomí i tohle okolo. Z kulturologickýho hlediska je zajímavý, že přestože zdejší obyvatelé jsou značně primitivní, stavitelé těchto chrámů jsou jejich bohy...a nejsou to goauldi. Jsou tu určitý koindicence s pozemskou kulturou, ale to je spíš otázka pro archeology, já se vyznám jen v sociologii a kulturní antropologii, ale ta tak maximálně napoví, protože pracuje s úplně jinejma prostředkama, než archeologie... Nebojte, už se dostávám k té astronomické části. totiž rasa. schopná si hrát na bohy, musí podle mne disponovat technologii mnohonásobně převyšující všechno, co je zatím z tohoto chrámu vidět... a bude ji chtít chránit před případnými útočníky nebo uchvatiteli. Jednoduše řečeno, myslím, že ať to tu sloužilo k čemukoli, možná tu stále nějaká technologie zbyla, jen... schovaná... Pokud by totiž chrám sloužil POUZE jako posvátné místo nebo obětiště, nebáli by se sem ti primitivové chodit. Lidem na jejich technologické úrovni nahánějí strach věci, které nechápou... kouzla... jinými slovy, pravděpodobně námi hledaná technologie. A teď: Ještě na ústředí jsem si udělala během briefingu a po něm tyhle poznámky..." podám černochovi dva jiné papíry, popsané výrazným, na dívku poměrně vysokým písmem, s charakteristickým proškrtnutím Tček; narozdíl od ostatních papírů je to latinka. Počkám, než dočte, a navážu: "Všimněte si obzvlášť těch podtrženejch míst... Ale to je jen hrubá představa, kterou jsem měla tam... Vlastně myslím, že jsem se spletla. Nedošly mi totiž jiný spojitosti - většina sakrálních staveb všech kultur na zemi má, nebo minimálně měla, astronomickej účel, a mě napadlo... Co když ta šestnácticípá hvězda nemá bejt jeden znak, ale jsou to dvě osmicípý, položený přes sebe, něco jako zákryt, nebo tak? A celej ten znak i s kruhem, čtvercem a sloupama pak něco jako... mapa? Víte, desátníku... jste desátník, že jo? Moc se v těch americkejch frčkách nevyznám... Takže, co bych potřebovala od Vás... jestli byste nemohl nějak použít tu vaši mašinku a zjistit, jestli ta dvě slunce, co jsou tady, se vzhledem ke své poloze vůbec do zákrytu mohou dostat, a pokud ano, pak za jakých podmínek... Potom můžem uvažovat dál... Možná je to celý hloupost, pousměju se unaveně.

Deanna Daria Stoilov - 06. května 2009 21:19

soukromá zpráva od Deanna Daria Stoilov pro Hoj... Už jsem jednou něco podobnýho psala, ale to bylo v myšlenkách, takže přeposílám, co bylo na tom papíře, co jsem Ti podala ;). Varianta klínového písma... Možná sumerské? Písmo není můj problém, na to jsou tady jiní... Šestnácticípá hvězda. to už je zajímavější. Souhlasím, skoro jistě se jedná o symbol Slunce. V pozemské kultuře se vyskytuje např. v Mezopotámii - "Říši mezi řekami", zemi, která se přibližně v šestém století před naším letopočtem rozkládala v deltě mezi dolními toky řek Eufrat a Tigrid. Mezopotamii obývali Sumerové, což by souhlasilo s typem písma... A od 4. tisíciletí před Kristem nabývá na důležitosti stavba chrámů... Hmm, tam se ale stavěly zikurraty, poměrně nepodobné stavbám, na snímcích. Ovšem v polovině 3.tisíciletí před letopočtem celou Mezopotámii vpodstatě ovládly semitské kmeny; je dost možný, že písmo je i nějaká varianta akkadštiny... A pak tu samozřejmě máme na severu Staroasyrskou říši - tedy Churrity... a Babylon. Hmm, možná by nebylo úplně od věci zkusit porovnat to písmo s tím, kterým psal Nem, pátrající po osudu Omorocy... Věřili, že vše, co existuje na zemi, je pouze méně dokonalým dorazem a kopií toho, co existovalo již dříve na nebi, a také vše, co se na zemi děje, se již dříve dělo na nebi. Pravzory i osudy všech věci pozemských jsou určeny ve hvězdách a jejich seskupeních. Hvězdy měly určující vliv a věci pozemské sledovaly pouze jejich pohyb. Z tohoto pohybu bylo možno tedy poznat i předvídat osudy všeho na světě... Že by ta šestnácticípá hvězda byla znakem pro nějaký... hmm, věštecký kalendář? Případně znak pro konkrétního boha... Takže copak tady máme? Prvně asi An, akkadsky Anu... Byl jakýmsi “nejbožštějším bohem”. Pro nás je podstatné, že jeho piktogram je znakem hvězdy, jemuž jako determinativ předcházela opět hvězda. Byl “bohem nebe”. V představách starých Sumerů byl nesmírně vzdálený, neměli o něm ani konkrétní představu. Jeho kult nebyl příliš rozšířen, pokud vím... hlavní svatyně, nazývaná EANNA, tj. “dům nebes” nebo “dům Anův”, byla v Uruku. Platil za boha nepřátelsky naladěného vůči lidem, jak je popsáno v eposu o Gilgamešovi, kdy An chtěl dát na Ištařinu žádost hrdinu usmrtit nebeským býkem... Ale nemyslím, že by tady byla nějaká přímá spojitost... heh, ty Davisovy brýle jsou legrační... Za manželku měl Antum, později Innanu... Ale mnohem významnější spojení hledaného symbolu bych viděla spíše s bohyní Ištar: Sumersky Innana, z původního Nin-anna, což znamená “paní nebes, bohyně“... Známější tvar jména Ištar je akkadský Je bohyní lásky a rozkoše. Uctívána byla v Urruku, Akkadii, kišských provinciích, známe Istar marijskou, arbelskou, aššurskou a konečně i ninivskou. V Nabukadnezarově Babylóně jí byla zasvěcena Ištařina brána; uvádí se buď jako dcera Anova, Nannarova, případně Enkiova, jehož otcovství však nelze brát doslovně... Tyhle incestní božský vztahy, heh, to je sociologický sousto... Nevíme, kdo byl jejím manželem, protože byla bohyní lásky a rozkoše, což se již v sumerských dobách nesrovnávalo s pevným poutem manželským. Její četná dobrodružství byla obvykle pro partnera osudná. Dle jedné z verzí by však jejím manželem mohl být sám bůh An. Jako bohyně plodnosti přinášela zemi rozkvět a blahobyt. Byla však také i “paní bitev a bojů”, v nichž lehce vítězí, i když její další činnosti jsou veskrze mírové – tkaní a předení. Jako patronka válečníků byla docela slušná mužatka. Pro nás je asi nejpodstatnější, že v astronomii představovala Venuši, ve které viděli v Mezopotámii “hořící pochodeň nebe i země”. Večer byla ženou, v podobě Jitřenky muž – z gendero-kulturologického hlediska zajímavé uvedení souladné jednoty obou pohlaví do praxe. Jejím symbolem byla osmi- nebo šestnácticípá hvězda, jak ji známe z vyobrazení na meznících. Jiná historicko-kulturní zobrazení hledaného symbolu vycházejí z nedávných vykopávek archeologa Andronikise, který už od nějakejch osmdesátejch let řídí vykopávkový práce ve Vergině, což je bývalý hlavní město Makedonský říše; vládl zde Filip II... Celý město pak bylo zasypáno asi dvanáctimetrovou vrstvou hlíny. Důležitý je, že se šestnácticípá hvězda, takzvané „Makedonské slunce“, objevuje na „larnaxech“ (skříních na ostatky). Vždycky mi přišlo trochu k smíchu, že tento znak antického království je nyní symbolem sporu o název jugoslávského státu Makedonie, který tento znak používá a Řekové to nechtějí dopustit... Stejně je to pitomost, tahle podělaná mise... Banda lidí, kteří se pořádně neznají... dokonce ani nevíme, kdo má jakou specializaci... Vymatlaný zelený mozky, fakt... Nechápu, jak to Jacksie může vydržet...

Lt. Roland Aubert - 07. května 2009 21:10

Prezbrojiť, pripraviť a let´s go ako vravia amíci Situácia sa stáva chaotickou, všetci sa bežia prezbrojiť a pripraviť nové zbrane, ja stojím a čakám na spásu ktorá príde v podobe dvojitého rozkazu od Majora. Aj tu sa jasne ukazuje ktorý jazyk a teda národ je dokonalejší - v anglickom príkaze musím bežať do zbrojovky, prezbrojiť sa a naučiť sa celý plán rátajúci s profesionalitou amíkov čo je absolútna hlúposť, vo francúzskom rozkaze mám doniesť víno. Omnoho jednoduchšie, omnoho krajšie a lepšie. Aj patrične reagujem, na anglický len prikývnem že rozumiem na francúzsky odpoviem. "Rozkaz. Ale nieje dostatok pre celé mužstvo, pane, bude to treba vypiť bokom od ostatných..." Ešte si vypočujem zvyšok plánu o umiestnení, teda formácii ako pôjdeme a ďalšiu časť francúzsky. Reagujem samozrejme iba na to. Skorigovať? Môžem kopancom? Neviem pane, osobne mu moc nedôverujem, ten jeho prejav bol katastrofálny a jasne ukazujúci tuposť ich národa. Chráň nás Boh ak to doserie. Opäť zasalutujem a hupkom sa vydám k zbrojnici. Problémi nemám, sledujem Poliaka, avšak problémy má aj on takže prídeme až o chvíľku. Nehľadím na to, čo si vezme on, ja si beriem P90 ktorú tu tak oslavujú, nejaké 3 zásobníky do nej, pre istotu dymovnicu, fosforečný granát, helmu a nepriestrelnú vestu. Tú napchám zásobníkmi, granátmi a ešte nechám miesto na jedlo a pitie. To si zadovážim o chvíľočku v jedálni, snáď to nieje nejaký americký humus, samozrejme nezabudnem vyzdvihnúť ani svoje vínko z chladničky. To napchám do malého rupsaku ku jedlu a konečne zamierim späť k bráne pripravený vyraziť.

Světlana Volkova - 07. května 2009 23:06
	soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Až na pár zválených kytek a sotva znatelné krve na kameni, kde jsem si odřela zadek, vlastně ani není poznat, co se tu dělo. Proč by taky mělo? Všechno oblečení je už zase na svém místě, tedy na nás, a jdeme za svým původním cílem, jako by se nic nestalo. Možná těm v táboře ani nebudeme muset lhát, že jsme byli na obhlídce chrámu.

Dr. Jaimie Cusick - 08. května 2009 12:11

Chrám Stoilová ke mě dojde a posadí se kousek odemě. Na ten smrad už jsem si docela zvykl, ale stejně by potřebovala umejt. Na její poděkování jenom kývnu. Ani pořádně nevim co mám dělat prostě to bylo moje povinnost. "Tak řekni co potřebuješ!" Přejedu si jí pohledeme a trochu se zamračim. Nevim proč pořád chodí kolem horký kaše. Už jsem jí řekl, že se vyznám tak to nebudu brát zpět. Podívám se do papírů, ve kterých se začne hrabat. Nakonec mi jeden z nich podá. Jsou to asi nějaké její poznámky, které nejsou zrovna dobře čitelné. "Hej klid!" Podívám se na dívku, které se klepe ruka. Asi by potřebovala čokoládu od doktorky nebo nevim, je divná. Začnu číst ten papír, který spíše prolítávám než, abych ho četl důkladně. Nikdy mě nebavila historie, kromě té vědecké a do té se mezopotámie moc neřadila. Jediná věc, která mě zaujme, je poznámka pod čarou. Vymatlaný zelený mozky... Krátce se podívám docela přísným pohledem na Stoilovou a poté jí vrátim ten papír. "Kdyby nebylo těch zelenejch mozků tak jsi mrtvá a myslím, že ne jednou! Dřív než stačím něco říct začne zase mluvit. Moje nálada je trochu jiná než předtím, ale i tak jí poslouchám. "Dobře, ale bude to nějakou dobu trvat!" Kývnu na dívku a trochu si poposednu. Slunce už totiž začínalo svítit na moje nohy a nebylo to zrovna příjemné. Ha, konečně nějaká práce hodna mým znalostem Nevim jestli to mám brát jako vysvobození nebo jako povinnost. No spíš to první jsem rád, že se tu nebudu nějakou dobu nudit. Otevřu si poznámky, které v počítači nechala speciálně Carterová a pročítám si údaje, které by se mohli hodit. Neměli tolik času na průzkum planety, ale i tak se mi dost informací hodí... Ani nevím kolik přesně uběhlo času od doby co jsem začal propočítávat dráhy sluncí a místa jejich středu, ale mám to. Protáhnu si ruce a ještě jednou projedu výpočty, protože bych se nerad spletl. Nakonec zadám údaje do tabulky a podívám se na Stoilovou. "Mám to." Zamumlám jejím směrem a čekám až ke mě přijde, protože mě se moc zvedat nechce. "Zákryt sluncí je jednou za rok, následující by měl být za příbližně 38 dní Na chvíli se odmlčim a čekám jestli bude Stoilová s údaji spokojené. "Je to samozřejmě vypočítáno na dny téhle planety. Rok je tu dlouhý přibližně 489 dní a den nějakých 35 hodin" Dodám ještě, aby si to sama mohla přepočítat pokud jí to pomůže...

Osud - 10. května 2009 08:42

SG-14, planeta P3X... Konečně jste byli připraveni vyrazit do akce. Celý tým SG-14 a navíc k tomu dva noví členové týmu SG-13. Generál Hammond vás sleduje přes tvrzené sklo z řídící místnosti. "SG-14, majore Lecqueuxi, máte zelenou, hodně štěstí," Následně sleduje, jak členové vašeho týmu postupně procházejí skrz hvězdnou bránu a jejich těla se mění na atomy hned, co se octnou za horizontem událostí. Na druhé straně brány je horizont událostí zase zhmotní a poskládá. Někteří z vás možná zůstali stát hned za bránou, ale to byla chyba, jelikož pak jste byli sraženi dalšími, kteří přišli skrz bránu. N2kterým se možná udělalo blbě, což ne ní vůbec neobvyklé. Jste nováčci a průchody bránou nemáte zkušenosti. Simulátory na to bohužel neexistují. Vaše těla jsou nyní prokřehlá a někteří dokonce lapají po dechu. Zima a chlad je po prvních průchodech bránou obvyklá, pak si na to člověk už zvykne a lépe se připraví. Ale některé z vás to stejně udiví, zvláště poté, co zjistíte jaké vedro je na této planetě. Může tu být snad pětatřicet stupňů a více. A to jste ve stínu. A navíc ta vlhkost vzduchu. Zde může dosahovat snad osmdesáti procent, někdo by řekl že i víc. Celý tým nakonec projde na planetu a brána se za vámi zavře. Kolem vás se rozprostírá neprostupný prales. Mohutné kmeny stromů, jejichž koruny skrývají nebe a skrz které neprojdou ani sluneční paprsky. Je to zákon divočiny. Silnější a větší se dostanou k blahodárnému svitu slunce, díky kterému mohou vykonávat fotosyntézu, růst a množit se. Na druhou stranu, i toto patro lesa, tedy to přízemní, je pestré a barevné. Nejspíš za to mohou dvě slunce, které nad touto planetou svítí a tak si vždy nějaký paprsek najde cestu skrz koruny stromů. Pestrost flory je zde jako na Zemi úchvatná. Stovky, tisíce druhů rostlin, jejichž jména věda ani nezná a o nichž doposud nikdo neměl ani tušení, že existují, se zde vyskytují v nepřeberném množství. Ale není zde jenom flora. I fauna má zde velké zastoupení a stejně tak pestré. Enormní množství různých druhů hmyzu od komárů až po pavouky. Samozřejmě se dá počítat i s tím, že zde budou žít větší zvířata. Možná nějaké druhy zdejších hadů, nebo šelem. Snad i nějaké druhy býložravců. Ty ale nyní nevidíte. Pouze slyšíte skřeky ptáků, kterých tu musí být snad sto tisíce. Někdo by mohl říci, že to je opravdický ráj. Bohužel, vy zde nejste na výletě. Po nepřátelích, tedy místních domorodcích a tak jakýchkoliv jiných, zde není ani památky. Ale nikdo nemůže s určitostí říci, že se neschovávají v lesích a už teď vás nesledují. Nakonec si snad i všimnete malé průrvy v houštině, která byla vysekaná nedávno. Na zemi jsou pak otisky kol MALPu. Tudy se nejspíš prodírala SG-13. Cestička byla vysekaná vcelku dobře a co nedokázaly mačety, to zařídila sonda, která tudy projela jako buldozer.

Osud - 10. května 2009 10:17

SG-13, Volkova a Crosswell prohlídka chrámu Nejspíš vám už došlo, že místo, kde jste založili provizorní tábor není nic víc než předchrámí, možná dokonce nějaké zahrady a místo odpočinku, kam se uchylovali zdejší obyvatelé, když si potřebovali trochu oddechnout po celodenní dřině, nebo kam si prostě zašli pokecat s ostatními. Muselo to tu vypadat opravdu nádherně. Snad jako v Ráji. To je ale minulost, nyní to tu je zpustlé a rozbité. Šli jste tedy dále, až jste došli k oné velké zdi, které jste si všimli už prvně. NA výšku mohla mít víc jak deset metrů a byly do ní zabudované sloupy, které nejspíš drží vnitřní kopuli chrámu. Sloupy jsou nyní prosté a všechny stejně oranžové a za ta léta se na nic neuchovali žádné malby a kresby, které na nich pravděpodobně kdysi byly vyryty a nakresleny. Dokonce ani svým stylem nepřipomínají nic neobvyklého. Něco mezi starým Řeckem s nádechem orientu a také nějakými prvky z jihoamerických kultur. Prostě směska všech možných pozemských starověkých kultur v jednom. Kompaktnost celé zdi byla narušena průrvou, která kdysi nejspíš byla bránou, či jakýmsi vchodem. Kdo ví, jak to nazývali stavitelé. Po stranách tohoto vchodu jsou zbytky dvou soch. Na výšku měří něco kolem čtyř metrů a kdysi to možná byly podobizny stavitelů, ale to se už nikdo nikdy nejspíš nedoví. Ze soch zbyly jen kamenné kostry. Všechny detaily byly zničeny staletími času, při kterém voda, slunce, vítr a příroda soustavně ničili všechny zdejší architektonické skvosty. Samotná brána měří na výšku asi čtyři metry, stejně jako sochy. A na šířku pak asi metrů pět. Za vchodem byla pak už jen tma. Sluneční paprsky pronikly pouze několik prvních několik metrů dovnitř a ozářily pouze podlahu, která byla nyní zakrytá pískem. Stěny vidět nebyly. Jelikož nejste hloupí, použili jste baterku a mohli jste se tak podívat kolem sebe. Byly jste ve čtvercové místnosti, která mohla mít obvod kolem 40 metrů, tedy každá stěna měla 10 metrů na délku. Strop byla kamenná kopule, která kupodivu vydržela doteď a doposud se nezřítila. Před vámi, na protější stěně, byly pak nakresleny různé symboly, ornamenty a klikyháky. Byla jimi popsána celá stěna. Uprostřed stěny, asi metr nad zemí, byla pak kamenná deska, která ze stěny vystupovala. Celá deska byla jako klávesnice, či něco podobného. Skládala se z desítek kostiček, které by se vám vešly do ruky a všechny byly popsány a pokresleny dalšími symboly. Po dotyku na jednu z "kláves" se celá deska rozzáří, respektive podsvětlí. Na stěně nad deskou se pak rozzářili další symboly a tak to vypadalo, že celá stěna, proti které teď stojíte, jako by oživla. Pokud jste vzaly jednu z kostiček a vyměnily ji s další, symboly a obrázky na stěně se přesunuly. Pokud jste nějakou oddělaly, symbol prostě zmizel.

Kpt. Tomáš Mezenský - 10. května 2009 11:35

Hodně daleko od domova Vyletím z brány o něco větší rychlostí než sem do ní vešel, první co ucítím je lehká slabost když se snažím co nejrychleji vzpamatovat, pak chlad jež prostupuje každou část těla, a nakonec i vlhkost a horko které na planetě vládne, lehce zatřesu hlavou a podívám se za sebe, procházejí další a další čelnové sg týmu... Kurva, tak tohle byl mazec! ještě jednou zakroutím hlavou a pak se rychle vzpamatuji, sevřu v ruce svůj samopal, rozhlédnu se kolem sebe a prohlížím si okolí brány, všimnu si dvou sluncí, a lehce pootevřu pusu, což ovšem nikdo nemůže vidět protože mám i přes nos natažený svůj šátek, rychle se rozhlédnu na všechny strany, vidím jen stopy po sondě, a stopy vojenských bot, pak mě napadne nasadit termovizi pro lepší přehled co se skrývá za tou zelenou hradbou kolem nás, jsem v obvyklé pozici klečím na jednom koleni a když nasadím termovizi a zapnu ji, začnu se pátravě rozhlížet kolem sebe, odjistím samopal a tam kde zamíří mé oči pro jistotu míří i hlaveň mé zbraně...

Sgt. Jim Jenkins - 10. května 2009 13:15

Mise Když generál promluví , není udivující že si nandám sluchátko s mikrofonem na pravé ucho. Na levé oko nasadím termovizi. Pak přistoupím k velícímu. To je ještě předtím než se brána aktivuje (pokud už není aktivovaná). Pane , nevíme co nás za bránou čeká. Proto navrhuji , že až na někoho narazím a nebudu moci mluvit. Tak udělám pouze rušení vysílačkou (cvakne to). Budou tři jestli se k vám blíží skupina domorodců , dvě jestli budou domorodci poblíž a jeden jestli se máte stíšit. To je kvůli civilistovi. Takže bych mněl jít první... Lehce zasalutuji a v ten moment se brána aktivuje (pokud není aktivována). Pomalu jdu k bráně. Samopalem s tlumičem lehce máchnu za horizont. Když je zbraň celá tak se nadechnu a vkročím tam celý. Potěš pán Bůh.... Netrvá to ani vteřinu a výjdu v tropech. Sakra to je hyc! Ucítím lehčí slabost v těle. Takovou slabost jsem cítil , když jsem naposled skákal z 12 km. Zbraň mám v pohotovosti. Zapnu termovizi a rozhlížím se. Odejdu trochu dál od brány a pokud nic nevidím , tak řeknu do malého mikrofonu u tváře. Vzduch čistý. Poté tam hlídám dokud se celý tým nedostane skrz bránu. To zase bude den. Tak tam jsem skrčený a hlídám. Pokud je mi termovize k něčemu platná (což asi ne při tak velké teplotě) , tak se do ní občas kouknu. Poté tam stojím a čekám co nám řekne velící francouz.

Com. Maurice Lequeux - 10. května 2009 14:19

Zelené nebe, peklo, ráj Při otevřené diskuzi, na téma jak vyhubit indoše, jsem vyslechl pár sraček, které mi nebylo nutno ani komentovat. Možná jsou v mém týmu někteří, co se pro armádu narodily a prošli elitními výcviky v hlavě však mají naprosto duto. S povzdechem jen mávnu na nápady s plynem a ukážu všem, že je čas. Jenkins se ještě nabízí, že půjde první a bude informovat vysílačkou. Je ale povinnost velícího skupiny, jít první a odcházet poslední, nebo tak to alespoň bývá zvykem. Proto návrh zamítnu, ale muže jit hned zamnou. Hammond nám dá zelenou a já jako první vlezu do toho strojku na maso. Kruci nikdy jsem neměl rád šóklaře a ty jejich atrakce, jako jsou centrifugy a takový ty blbosti. Tohle mi připadá dost podobné. Když vypadnu s toho šuntu, asi bych měl být nadšenej nad tím zážitkem, ale ať je to jakkoliv unikátní je mi z toho zle. Udělám pak kroků, abych nezavazel ostatním a při tom si odplivnu. Sejdu par schodů a snažím se pozorovat prales. Po chvíli se objeví všichni z týmu. Nechám jim pár minut, aby se zorientovaly po tom molekulárním zážitku. Pak je rukou svolám a ještě jednou ujasním plán: „Takže panstvo a vy madam, máme tu sice vyjetou cestu po které by se nám šlapalo pravděpodobně líp, ale jestli ti indoši nejsou úplně hloupý opice je pravděpodobné, že by si tam na nás mohly počíhat. Vezmeme to tedy jinudy. Bude to náročnější a možná i delší ae nic se nedá dělat chci vás i je dostat tam i zpět bez úhony. Pokusíme se jít tak, aby jsme se musely co nejmíň prosekávat a při tom dělaly minimum hluku. Formace a vše ostatní je tedy jasné. Půjdeme cik cak vedle sebe, trochu rozestupy a každy si hlídá svou stranu. První jde nindža Jankins trochu víc ve předu, bude ho kontrolovat tady rákos Dien Bien Phu a budou se případně střídat. Pak jdu já a pak Dží Aj Džou s kulomety. Po té Rzeczpospolita Kościuszko a tělo Ramba hlava Havla čech. Na závěr madam a Roland z průsmyku Roncevaux se svým rohem, na kterej se nebude ostýchat zatroubit když uvidí saracény. Tak ještě jednou opakuji, žádný vykecávání, naprosté ticho a střílet jen v případě nutnosti. Můžeme jít!“ Pak pokývnu na Jankinse a Swifta pokynu jim a dodám: „Tak Nindžo a Den Bien jdete první.“ A celá formace se zařadí za ně a vstoupíme do pralesa prodírajíc se k chrámu....

Sgt. John Drake - 10. května 2009 19:08

Na poslední chvíli Na poslední chvíli vběhnu do otevřené brány a po pár chvil se objevím na planetě s označením P3X. Ten pocit je opravdu hnusnej ale snad si na to zvyknu. Rozhlídnu se po nový oblasti a pod schody uvidím majora Lequeuxe a zbytek týmu. Doběhnu k nim a vyslechnu si majorův projev. Zdá se, že si nevšiml toho, že jsem proběhl bránou na poslední chvíli. Stačilo by pár minutek a zůstal bych na Zemi. Uklidním svůj dech, zhluboka se nadechnu a doposlechnu projev. Není zrovna krátkej. Po projevu major kývne na dva vojáky a ty se vydají dopředu, zbytek týmu za ně. Zařadím se také a vydám se s nimi.

Poručík Kevin Elliot - 10. května 2009 20:38

SGC->planeta Kouknu na hammond a poté co dostaneme povel Snad to nikdo neposere! tak dojdu k bráně a pár sekund koukám na hranici červí díry a nejistě do ní vkročím a pochvilce se ocitnu na druhé straně,kolem mě jenom prales a na obloze jsou 2 slunce.Ppmyslím si Sakra,dvě slunce. A je tu vedro jak v pekle!.V ruce stále držím M60E3 a na zádech mám batoh,ve kterém mám náboje,termovizi,noční vidění.Rozhlédnu se v okolí prozatím není žádný nepřítel.Poté vyslechnu Majora a následně se vydám směrem,kterým půjdeme.Držím se na svém místě ve formaci.Po cestě se ostražitě rozhlížím.Zatím tam není žádný nepřítel.Občas kouknu na Avivu,ale jsem stále ve střehu.

Světlana Volkova - 10. května 2009 21:05

Prohlídka chrámu - v hlavních rolích: Volkova, Crosswell a emzácké PC Tak fajn, i když Baret rozkázal, že na to mají všichni srát, přece jen jsme se k tomu chrámu vydali. Pravda, po tom, co jsme i my nějakou tu chvíli srali na předpisy a na chvíli si z toho udělali rekreaci jak v Gíze. Ále, tak kam spěchat. A utužování vztahů se členy týmu je důležité, zvlášť když jsme se oba shodli, že nám Hammond může políbit prdel a je to prostě americkej kretén. Než se ponoříme do útrob chrámu, odjistím zbraň, v druhé ruce svírám baterku. Ale nebezpečí zjevně nehrozí, protože tu krom čmáranic na stěně nic není. Jen ještě prohlédnu strop a podlahu, než vkročíme přímo do místnosti. A hodím doprostřed šutr, jestli se něco nestane, nespustí se něco, co není vidět. Pastí, těch klasických, bych si asi všimla, ale jestli by tu emzáci nechali alarm... a kdyby jen to... Ale naštěstí nic. A proto nechám plukovníka dělat jeho práci a případně mě krýt, zatímco sama nedůvěřivě postupuju k popsané stěně. Zatím jsem nepromluvila, zdá se, že se plně soustředím na hlavolam před sebou. Zároveň vnínám i to, že je tu konečně chládek. Ulevilo se mi. Kámen studeně dýchá a oproti dusnému vzduchu je tu opravdu čerstvo. I když cítím pach dobře větrané hrobky. Přelétnu očima symboly. Užuž chci říct, že na tohle bude třeba někdo jiný, když v tom se mi tvář rozjasní. A není to svitem baterky ani tím, že se rozsvítila plocha přede mnou. Na foťáku mám i nahrávání, což bude v tomhle případě lepší než fotka. Nechám ho jet jako diktafon, náhradních pamětí jsem si vzala dost. "Výborně, takže tu máme něco jako klávesnici a textový editor," překládám plukovníkovi do lidských slov. "A runy. Jen dost dobře nechápu, co tu dělají runy, když ten nahoprdeláč byl evidentní Azték. Vlastně to vypadá jako směska různých věcí... jako by počítali s tím, že to najde a bude obsluhovat někdo cizí. Jako když mám na klávesnici nálepky s tou vaší latinkou." Na chvíli se odmlčím. Když už jsme se to vydali prozkoumat, evidentně se i po tom flákání vracím zpět do práce a na rozdíl od zrzky říkám jen to, co je opravdu podstatné. Čím déle na to koukám, tím víc se usmívám. "Myslím, že pár věcem tu rozumím. Sice nevím, jaký to má význam, ale tohle," ukážu na dvě stejné runy, "znamená slunce. Tedy dvě slunce nad planetou. A tyhle runy," tentokrát je to šest stejných run - dvě jsou uprostřed a potom každá v jednom rohu klávesnice, "znamenají domov nebo dědictví, a to i to duchovní. Na leteckým snímku je šest chrámů. Tohle jsou podle mě ony. Ty runy vedle nich - vidíš? Vždycky se objevují ve dvojici - jsou den. Naděje. Možná ti lebkouni věděli, že se blíží jejich konec, a tak sem něco ukryli. Něco jako odkaz... a dali k tomu tohohle průvodce." Nahlas vydechnu. Vidím tu ještě několik opakujících se run, ale nedokážu si zatím spojit, co by mohly znamenat, když jsou to většinou abstraktní pojmy. Opět se však proberu a pouštím myšlenky z hlavy ven skrz ústa, abych si je vytřídila. „Mannaz… člověk. Společnost. Je blízko Teiwazu a ten zobrazuje hodnoty důležité pro většinu kultur. Odvahu, vůli, rozhodnost, spravedlnost. Hmm, dva lidi nebo dvě společnosti. Ale proč je to tu sakra čtyřikrát?“ Tohle už začíná vypadat jako vědátorská samomluva. Poklepávám prsty na již zase zajištěnou zbraň. Zkusím jednu Inguz přesunout k Mannaz. Vyždímala jsem ze sebe, co se dalo, teď je třeba zkoušet. „Jestli budeš mít nějaký nápad zdravého selského rozumu, sem s ním. To víš, mnohem víc než armáda mě poznamenalo tohle. A jednoduché řešení je mnohdy to nejlepší.“

1Lt. Jerry Swift - 10. května 2009 21:36

Průchod bránou ---> P3X pomlčka něco něco něco Je to zvláštní a nanejvýš nepříjemný pocit. Snažím se nemyslet na to, co ta věc se mnou udělá, a projdu bránou. Na druhé straně je mi skoro na zvracení, ale podaří se mi to udržet uvnitř. Chlad, který cítím, je skutečně divný v porovnání s tropickým podnebím planety. Celkem rychle díky vysoké teplotě pocit zimy zmizí a jsem zase v pořádku. Podívám se na velitele-francouze a poslechnu si jeho instrukce. Dien Bien Phu... Pěkný... Lidi si nenechaj říct, že jsem poloviční Američan... V duchu se nad tím usměju a kývnutím a strohou větou "Ano, pane," dám najevo, že je všechno jasné. Podívám se "ninju" Jenkinse a vyrazím s ním po boku a s připravenou zbraní do džungle.

Col. Jeremy Crosswell - 10. května 2009 21:48

Prohlídka chrámu – A hlavně já Vstup do chrámu. Dobře, sice se jsme se s Ruskou trochu poznali, ale to neznamená, že bude dělat věci, v kterých je horší než já. A to znamená profesionální armádní vstup. No, budu si s ní o tom muset promluvit. Ach jo ženská.... Předek, strany, strop.... podlaha.... Nemám sílu ji něco říkat, hlavně né, když už musela dovnitř vstoupit. Tak tedy musím i já, doufajíc, že nelezeme do nějakého průseru. Pušku mám v ruce a ní rozsvícená svítilna. Prohlédnu si oba rohy, přejedu pohledem po stropě a dám se do zajišťování místnosti. No, práce mi tady skončila dost rychle, protože až na tu podivnou zeď tady prostě nic jiného není. Jsem za to trochu rád, nějak nemám náladu na střílení. Kdo ví, co by tady tak mohlo být. Třeba nějaká ohavná obluda. Takže tedy přijdu k Volkove, která se zatím seznamuje s tou věcí. Nevím, mě to přijde jako velká mechanická věc, co něco dělá. A tím to pro mě hasne. Kdybych deset let trávil v laborkách, na školách a tak dále, určitě by mě to hrozně zajímalo, takhle je to prostě svítící zeď. Na jedno jsem si nikdy nezvykl. Na to, když jsem byl ve společnosti s někým fakt chytrým a ten měl k dispozici něco úžasného. Jako naposledy, kdy by nějaký děda při vyzvedací misi vykládat, jak úžasná ta raketa byla. Takových podrobností, takových krávovin... V tu chvíli jsem měl chuť toho dědka do jednoho odpalovače raket nacpat a odpálit. Tady mi ale nezbývá nic jiného, než to jednou stranou poslouchat a druhou pouštět ven. Bude to tak pro všechny lepší. Kdybych ty žvásty měl i poslouchat, pak by to bylo ještě horší, protože bych měl v hlavě zmatek. Jo, prostě nejsem žádný profesor doktor něco. Nechám Rusku, ať si hezky plká a znovu si ten chrám projedu pohledem. Vůbec, ale vůbec nic zajímavého. Prostě jen zchátralá část, která kdysi mohla vypadat honosně, ale dnes už je to všechno zašlí. Hlasitě si povzdechnu a otočím se zpět k té stěně, pro změnu sledujíc jen Rusku. Takhle to je aspoň trochu příjemné. „Hej!!“ Křiknu na ni a chytnu její ruku, která si zřejmě chtěla pohrávat s tím mimozemských počítačem, nebo co to k čertu je. Nechápu, proč všichni vědátoři musí na všechno hned šahat. Ničemu vlastně nerozumí, kolem sebe mají jen různé teorie, ale jakmile může s něčím pohnout, hned na to hrabe. Kdo ví, co by se mohlo stát. A to „co“ nehodlám riskovat. „Na nic... nešahej. Jasný. Vůbec nevíme, co to může udělat a já ti seru na kecy typu – tohle by mohlo udělat teoreticky tohle – a pak všechno půjde do kytek. Kdepa... Koukej, čti si, ale na nic nešahej...“ Není to zlý tón. Vlastně je to docela příjemný hlas. Zřejmě je to ještě trvalý efekt z poslední hodiny.

Světlana Volkova - 10. května 2009 22:12

Prohlídka chrámu Trhnu sebou a vypadám, jako bych se probrala z tranzu. Když na mě tak vybafl, málem jsem mu dala loktem do žeber, jak jsem se lekla. Takhle jen nahlas vydechnu a uvolním se. Prsty pustí Inguz, které se sotva dotkly. "A proto s vědátory posílají vojáky, i kdyby ta planeta byla jedno velké políčko s hodnými farmáři." Nezlobím se, že mě zarazil, vlastně to je narážka i na mě samou. Ale před zbytkem týmu bych to nepřiznala ani za zlatý prase. Volnou rukou vypnu nahrávání. "Protože, jak vidíš, když nás to popadne... Když ono to tak krásně svítí!" Můj teatrálně nadšený hlas se odrazí od stěn. Musím si tu volnost projevu užít, dokud jsme sami. Před ostatními v klidu rozhodně nebudu, rozhodně si nebudu dělat srandu sama ze sebe. "Fajn. Konec srandy. Možná. Budu hodná a nebudu sahat, kam nemám. Jen když se nebudeš šklebit tomu, co říkám." Samozřejmě nevím, jak se tvářil, ale tak nějak tuším. Tohle člověk jako on nemůže pochopit. A to já v sobě zas tolik viditelného nadšení nemám, já jsem ještě ten lehčí případ, který umí mluvit tak, aby tomu ostatní rozuměli. Lehčí případ až na detail, že jsem možná málem zmáčkla nějakou bombu nebo tak. Jen teda nevím, co teď dělat. Sahat nemůžu, a když se probral i zdravý rozum, tak ani nechci. Ať na ty runy koukám, jak chci, nic nového mě nenapadá. Problém je, že pořád přemýšlím v termínech, jaké jsem se naučila. Severské runy, severská společnost... středověk a mytologie. Nedokážu si představit, co by ty runy mohly znamenat pro vyspělou rasu. Ale ta dvě slunce jsou jasná, určitě. Má to i poetičtější význam, ale jasně to v překladu znamená Slunce. Vzhledem k tomu, že je tu dvakrát...

Col. Jeremy Crosswell - 12. května 2009 21:08

Chrám Otázka je, co by se stalo, kdyby něco na té věci změnila. Možná by se něco otevřelo, možná by se nestalo nic, možná bych chcícpl, kdo ví. Ale musíme předejít určitému nadšení a prostě to důkladně prozkoumat někým, kdo má v tomhle nějaký přehled. Tedy možná, co já vím, co pro počítačové vědátory může znamenat emzácká mašina. „Já se přece nešklebil...“ Obhájím sám sebe a chytnu vysílačku. Modlím se, aby se dotyčný někde neflákal, nebo nebyl náhodou mrtvý, ač by se nejspíš někdo pokusil varovat nás, nebo by byly slyšet výstřely. „Cusicku? Mám tady pro vás hračku. Vidíte ten vchod, když se podíváte od tábora na tu zhruba tři sta metrů vzdálenou zeď? Jsme uvnitř jedné místnosti a máme tady nějaký mimozemský... snad počítat. Každopádně by se vaše znalost v oboru určitě hodila. Budu vás očekávat, Crosswell konec.“ Pustím vysílačku a projedu si znovu celou místnost pohledem. Zvláštní, že ten přístroj ještě funguje, vzhledem k tomu, v jakém stavu je tenhle sál a vůbec celý chrám. Ta rasa musela být nejspíš hodně vyspělá, že se její technologie drží v chodu. „Takže Světluš... Jen si to prohlížej, jestli na tom máš něco k vykoumání, ale nic nemačkej.“ Samozřejmě, že je to provokace, stejně jako to, když kolem ni projdu. Nějak mne nebaví stát na místě a tak raději po té místnosti budu kroužit a čekat, až se doplazí Cusick.

1Lt. Marek Nerezov - 12. května 2009 21:30

Místnost-trochu větší opoždění Narozdíl od ostatních, co dorazili, já jsem se trochu pozapoměl a na chodbě jsem si trochu déle četl ty dlouhý spisy, když jsem narazil na jeden zajímavý u kterého jsem zpomalil krok až jsem zastavil. Konečně mmě to možá po několika hodinách, kdy si vše procházím znovu a znovu trkne a mě dojde že mám až nehorázné zpoždění. U mě by to sice nebylo nic nového, ale toto je vážně problém. Okamžitě se rozhlédnu po chodbách s trochu větším zmatkem a zeptám se kolemjdoucích na nejbližšího důstojníka. Když mi někdo poradí tak se rozeběhnu tím směrem, přitom mi jeden papír ze spisů vypadne, já se obrátím a v tom zmatku zakopnu, upadnu ale hned hned stojím i s papírem a běžím dál. Popravdě řečeno si připadám jak blázen. Ale ostatní vidí jen vyžšího, asi 25letého chlapce s hnědýma vlasama, světlou kůží a ti vnímavější mohou vidět i mé tmavě modré oči a nevýrazné kruhy pod nima. Zastavím se a zkontroluji oblast, jak jsem byl učen a zastavím zmatek. Pak znovu vyběhnu a najdu nejbližšího důstojníka, až ho najdu stačím říct: Dobrý den, já jsem tu nový, průzkumná četa, možná už před několika hodinami. Mám zpoždění, nevíte co mám udělat? vyhrknu ze sebe poněkud drze a rozhlížím se kolem. Tak za tohle mě vyhodí. říkám si smutně vduchu ale nedávám na sobě nic znát, pouze pozoruji ostatní. Počkám na odpověď a pak okamžitě zase sklidním a jem připraven na sérii nadávek na můj účet, jak od důstojníka tak od těch nastávajících. Sem blbej blbej blbej!!! Kriste jestli mě nevyhodí tak přísahám že už budu chodit včas. dál se uklidňuji a opakuji si tu větu, která se mi honí v hlavě(nejsem nábožnej). Počkám až domluví a pak ať už je odpověď jakákoli, nevnímám nadávky. Promiňte a děkuji. řeknu tentokrát opět o něco klidněji. Znovu se rozehlédnu po chodbách, ale můj zrak jen tak sjíždí a i kdyby zde bylo něco zajímavého tak to ignoruji. Hned potom se začnu řídit podle instrukcí které si neustále v hlavě opakuji dokola. Vidět mě můj velící důstojník tak si tuhle horu oběhnu aspoň 6x. Hehe, první den a už jsem tu zas pozdě. tentokrát s větším optimismem se rozejdu a pokračuji dál. Po chvíli se konečně dostanu na to místo za týmem, je pravda že jsem cestou vyslechl tolik nadávek, že by mohla vláda záviděl ale přehlížel jsem to asi tak jako pomoc. Nakonec se dostanu až k té věci. Projdu a vté chvíli necítím nic a na druhé straně mám hroznou radost že to nic nebylo až tak skutečné. I když možná ano. Projdu za nejbližším z mé skupiny, a aniž bych něco říkal nebo poslouchal, začnu se rozhlížet kolem po zajímavých věcech.

Dr. Jaimie Cusick - 12. května 2009 22:51

Chrám Opřen o spadlý sloup, vedle sebe smradlavá osmnácka a ticho. Člověk jí dodá pár informací, které se můžou hodit k její teorii, ale zatím nic. Tiše sleduju ostatní členy týmu, kteří tráví svůj volný čas všelijak. Na chvíli mě Stoilová zaúkolovala, ale moc dlouho to netrvalo. Vypnu tabulku a všechny propočty, abych si zase mohl zapnout karty. Únava je stále větší a větší. Od podřimování mě probere až vysílačka a hlas plukovníka. Kdyby mě někdo pozoroval tak by si určitě všiml, že se mi rozářili oči. "OK, hned tam budu pane!" Pomalu se zvednu a ještě se krátce podívám na Stoilovou. Hm, doufám, že někdo vzal tu bednu Určitě tam nějaký bedny zůstaly, ale v tom zmatku jí stejně někdo mohl vzít. Přejdu k hromadě beden, které tam ostatní naházeli po našem příchodu. Po delším přehrabování jí nakonec najdu. Vytáhnu z ní pár přístrojů, které můžou někomu připadat jako totálně zbytečné krámy a pro misi nevyhovující, ale jak je vidět hodit se určitě budou. Docela rychlým krokem se vydám k chrámu odkud volal plukovník... Uvnitř je poměrně chladno, mnohem lépe než venku. Podívám se na ty dva a pohledem zůstanu na plukovníkovi. "Tak, kde to máme?" Zamumlám spíše proto, aby o mě věděli a rozhlédnu se po místnosti. Přístroj se nedá přehlédnout. Hm no Zastavím se před přístrojem. Několikrát přejdu klávesnici ze stranu na stranu a snažím se najít nějaký vstup. Zdá se, že tu žádný není nebo aspoň ve viditelné části. Vezmu jeden z přístrojů a začnu provádět měření poločasu rozpadu uhlíku k určení stáří přístroje. Bude to asi na začátek jenom orientační, ale i tak se s tím určitě bude dát pracovat. Než přístroj vyhodnotí vzorky podívám se do počítače na databáze různých abeced, které SG teamy za dobu svého působení posbírali. Bohužel mi k tomu nepasuje ani jedna. Moc mě to nepřekvapuje. Zadívám se na vzorce a rukama se opřu o klávesnici na místě, kde by se nemělo nic stát, nic aktivovat. Vzorce? Podívám se na jeden mě dobře známý matematický vzorec. Po delším pozorování zjistím, že je tu víc vzorců, ale většinu z nich nechápu je to mnohem vyšší matematika než, kterou používáme my. Z přemýšlení mě vyruší až přístroj, který vyhodnocuje stáří. Zavrtim hlavou, protože mi tady něco nesedí. Vzhledem k odhadované době stáří chrámu a okolním podmínkám měl chrám už dávno spadnout. Pomocí jednoduchého scaneru sice zjistím, že je jeho kostra z materiálu, který je na zemi neznámý, ale i tak tu už neměl být. Díky scaneru také zjistím, že obrazovka, na které se promítají vzorce je vyrobená z modifikovaného naqudahu. Na chvíli se podívám na strop za sebe jestli tam není projektor, ale poté sám uznám, že to je pitomost. "No!" Zadám pár informací do počítače a počkám na diagnostiku informací. Po důkladnějším prozkoumání klávesnice zjistím, že na ní někdo sahal a muselo to být opravdu nedávno. Vůbech nepochybuju o tom kdo to byl. Tak proto tu ten chrám pořád stojí Zavrtím hlavou a otočím se k těm dvoum. "Chrám se nachází v dilatačním časovém poli, čas tu byl zpomalen no řekněme mnohokrát méně než tam venku. Někdo musel zařízení zpomalit, protože se poměr času snížil tak 200 x, musíme doufat, že nám to tu nespadne na hlavu. Krátce se podívám na tu rusku a potom se otočím zpět k přístrojům. Je velice pravděpodobné, že jsou ty pole i kolem ostatních chrámů. Až bude čas podívám se důkladněji na letecké snímky. Pomalu přestanu s výpočtama a měřeníma a zaměřím se spíše na hledání zdroje napájení. Mám takový pocit, že by to nezvládly ani naše dva naquadahové reaktory...

Světlana Volkova - 14. května 2009 00:53

Chrám Než došel, asi jsem o něčem mluvila, ale relativně tiše, nebyl důvod na sebe hulákat, takže se nedozvěděl žádné pikantní věci o tom, jestli Brit s Ruskou drbou Američany, anebo meditují nad nesmrtelností chrousta ukrytého v počítači a ovládajícího celý mechanismus. Jeho otázka je poněkud mimo, takže ji přejdu mlčením a ustoupím od té kraksny, ze které jsem v podstatě ještě nic nevydolovala. Jak taky můžu, když ani nevím, k čemu to je a co to dělá? A jenom proto, že nemám serepetičky jak černoch, na to sahat nemůžu. Se zívnutím se někam posadím, protože se tam nehodlám motat. Chvílemi pozoruju, co to tam s přístroji chroustá, jindy zase plukovníka, abych z výrazu odhadla, co si o přípravě toho kouzelnického představení myslí on. "Už vím, jak se cítíš," utrousím se svou typickou kousavostí směrem k Baretovi. "Když někdo mele o něčem, o čem nemáš ani páru. Jak... mohli někde zpomalit čas? Co to má znamenat?" Naprosto nechápu. Tohle jde mimo mě, tohle není můj obor, a dokud mi to někdo nevysvětlí víc, asi v tom budu mít stejný guláš jako Baret, jako když jsem začala s těmi runami. "A hlavně... pokud jsme tady, působí to i na nás?" Jako že nám uběhnou dvě minuty, ale někde venku dvě hodiny? Jestli jo, je to teda mazec.

Lt. Roland Aubert - 14. května 2009 20:50

Guns N' Roses: Welcome in the Jungle Prechod bránou nieje vôbec príjemný, mrazenie, napínanie a iné nepríjemné pocity sa miešajú s nevôľou a nedôverou k amíkom a ich technike. Avšak povinnosť volá, za bránou rýchlo podídem páru krokov dopredu kde sa už pomaly zhromažďuje dav na čele s majorom a prieskumníkom pivoagrilznalcom. Nezúčastnene sa zaradím trochu bokom ak by sa skupinka stala terčom útoku a čakajúc na ostatných preklínam teplo a vlhkosť horšiu ako kdekoľvek som kedy na akcii bol. V tomto teple bude tá jedna fľaša vína stačiť zrejme pre celú jednotku nie to len pre mňa a max pre doktorku ktorej zadok mi už dlhšie svieti v očiach. Konečne kompletný tím si vypočuje tvar formácie ktorá sa mi osobne veľmi pozdáva - posledný s doktorkou pred sebou. I tak si ale neodpustím francúzsku poznámku: Čo tak poslať Dženkinsa po tej ceste? odláka pozornosť indiánov od nás.. Avšak poslušne sa zaradím bláznivo dôverujúc číňanovi a amíkovi. Číňan by sa ešte dal, ich precíznosť a karate umenie ktoré samozrejme každý povinne ovláda nie je na zahodenie. Ale od amíka očakávam len tupé prehrmenie lesom, čo samozrejme ukázali aj vo svojej občianskej vojne keď zakaždým vbehli indiánom do pasce. Little Big Horn nás čaká... Poviem tesne pred majorovou výzvou na zachovanie ticha a so slávou a pompou vyrazíme vpred vo formácii akú určil major. Zrejme dobre vedel čo robí - amíci nenapáchajú moc škody a ja mám zábavu na cestu - sledovať priam magicky poskakujúci zadok doktorky Avivy Kay Chomsky.

Col. Jeremy Crosswell - 14. května 2009 22:57

Chrám Samozřejmě, že se nic nedělo. Jen jsme si povídali. Co jiné taky dělat, když nikdo té emzácké hračce nerozumí. Otočím se na příchozího Cusicka. Jeho hlučné kroky by probudili i mrtvého, takže si to hloupou otázku mohl nechat pro sebe. Nějak na to nemám náladu. Emzácký comp, on. Je na mě vidět trocha toho zklamání, ale už se to vylepšuje. Samozřejmě se zase zhoršilo, když se dal Cusick do práce. Mě tyhle věci prostě nudí a je mi jedno, jestli někdo plká o tom, co by co mohlo znamenat, nebo plácá o tom, co by jak mohlo fungovat. Pro mě je to jedna a ta samá řeč. Nejhorší pak na tom je to, že se nikdo neumí ovládat a prostě všichni žvatlají nepodstatné hovadiny, o které nikdo nestojí. Ruska to vyřešila po svém a dřepla si na zem, nemůže mi neuniknout její pohled. Na její slova se jen zamračím, na potvrzení mé nálady. Je to opravdu hrůza, nikdy si to na nezvyknu. Z Cusickovo slov jsem si odnesl jen málo. A to, že tady v chrámu ubíhá čas pomaleji a tam venku rychle. Což znamená, že záchranná skupina tady může být do pěti minut. No, je otázka, jak rychle ten čas ubíhá. „Takže mi chcete říct, že moje jednotka je prostě zpomalená časem a zatím tam venku ubíhá rychleji čas. Můžeš určit, jaké je tam... časové... nastavení?“ Nevím, je to nějaký druh počítače, tak proč by nemohl být podobný těm našim? Pravda, mi máme klávesnici, oni mají přesunující se tabulky a žádný luxusní spořit. Cusick je zase zabrán do práce a nevypadá to, že by chtěl mě, nebo Rusce odpovídat. No dobře, však ono mu dojde, že na něj někdo mluvil. Otočím se na Rusku a pokrčím rameny. Když se nic neděje, musím se zabavit podle svého. Ač je to, řekněme, jiný druh zábavy. Přejdu k Rusce a tak, jako předtím, čapnu ji za ruku a vyzvednu ji nahoru. „Neválej se Volkova, kdo ví, co může být za zemi za svinstvo...“ Zašklebím se na ni a jist si toho, že se Cusick nedivá, stisknu její zadek, pak si opět začnu udržovat odstup, jako by se nic nedělo. Na Rusku je lišácky šklebíc a kdyby se chtěl náhodou Cusick otočit, ihned se objeví kamenná tvář, očekávající jeho odpovědi. „Hlavně mi řekni něco důležitého Cusicko, nějaké plky a nadšení si nech pro sebe. Mě zajímaji jen podstatné věci, ano?“ Přilákám na chvíli Cusickovi pozornost, ač nějak tuším, že jeho nová hračka mu bude zabírat dost času. Však víme, jak se lepil na sondu. Tohle pro něj musí být něco jako jeho nejvlhčí sen.

Světlana Volkova - 14. května 2009 23:23

Chrám Nahlas si povzdechnu, protože to tady vypadá opravdu na dlouho. Navíc začínám mít docela hlad, ale všechno zůstalo v táboře, což je místo, kam se mi bude chtít vracet ze všeho nejmíň. Pro jistotu si prošacuju kapsy, ale je to spíš proto, že nemám co dělat, než že bych čekala, že tam fakt něco najdu. Němce, co by mi kradl a schovával věci, ještě nemám. Ale nějakou tyčinku mi do kalhot schovat mohl... Trochu zamračeně - což u mě asi nebude tak neobvyklé - a nechápavě vzhlédnu k Baretovi, co to mele, přičemž mě tahá na nohy. Tak tohle bylo podlé! Oženu se po něm, ale kdybych mu chtěla doopravdy ublížit, vypadá to jinak. Tohle je spíš velmi citelné dloubnutí doprovázené zasyčením. A jak se na mě šklebí! Dokud je k nám negr zády, taky se na něj zašklebím a než zcela a naprosto zbaběle prchne, v nečekanou chvíli mu to oplatím. Bože, jako malí! Ale co byste chtěli, když se můžeme užrat nudou. Kdyby noťas nebyl v táboře, než se zjistí, k čemu počítač je, koukám na Futuramu nebo něco. Možná. Ale slova, co se mi derou na jazyk, si musím nechat pro sebe, protože teď by si hrál na drsnýho plukovníka, zmetek jeden. Ovšem jedno z mých gest je více než výmluvné, zvlášť když mi rozezleně blýská v očích.

Dr. Jaimie Cusick - 14. května 2009 23:35

Chrám Chvíli obcházím obrazovku i klávesnici a sahám na stěnu hledajíc nějaký vstup, kde by se mohl nacházet zdroj napájení. Pochybuju, že to něco má solární panely, který by to utáhly. Chvíli taky koukám na výsledky z měření stáří té budovy a klávesnice. Je možné, že celý ten neznámý kov může... né stejně nemůže je to blbost. Něco tu bude. Ještě jednou sahám na stěnu u monitoru, pod klávesnicí a kolem. Nevím co tam ty dva zamnou dělají a je mi to celkem jedno. Jsem rád, že tu mám aspoň nějakou zábavu a je to dokonce lepší než výpočty pro Stoilovou. Nakonec přejdu k počítači a podívám se na vyhodnocené informace. "Hm tak beru zpět!" Řeknu svojí myšlenku nahlas a prstama poklepu do panelu, kde nejsou tlačítka, abych nic nezmáčkl. "Dilatační pole není kolem celého komplexu, ale jenom kolem této budovy!" Řeknu směrem k těm dvoum a ještě jednou provedu výpočty, abych si byl opravdu jistý. Vím, že to přesně není to co chtěla Světlana slyšet, ale radši řeknu ověřené informace než plky, které se nezakládají na pravdě. Nakonec se zeptá i plukovník. Zkomolení mého jména se mi moc nelíbí, ale stává se to docela dost lidem a jsem na to zvyklý. Otočím se k těm dvoum hledíc do počítače takže maj dost času na to, aby mohli nahodit svoje formální držky a dělat jako, že nic. "Čas zde utíkal až 2000x pomaleji než venku pane, zjistil jsem, že nastavení bylo narušeno a rozdíl času se snížil jenom na desetinásobek. Teoreticky je možné, že už druhý tým přišel, ale to by nám Matt, pardon, kapitán Jones oznámil!" Nejsem si tak úplně jistý jestli je to to co chtěl slyšet, ale prozatím jsem se toho moc nedozvěděl. Budu potřebovat trochu více času. Pokud jim to bude vadit můžou vyjít ven z dilatačního pole a uteče jim to mnohem rychleji...

Osud - 15. května 2009 10:18

SG-14, akcička v (pra)lesíku Nádherný den v pralese. Sluneční paprsky lehce prosvítají skrz koruny mohutných stromů a odrážejí se od vodních kaluží, kterých tu je požehnaně. Vítr téměř nefouká a je tu opravdu nádherně. Dokonal místo na dovolenou. Ze všech stran se ozývají zvuky přírody. Kvákání zdejších žab, zpěv ptáků, šumění listů a občas také nějaké to zařvání zdejších zástupců masožravých šelem. SG-14 se vydala směrem ke chrámu. Jelikož jste si vybrali jinou cestu, než tu která je prosekaná od SG-13, velice se vám tím přesun ztížil. Museli jste se prosekávat skrz husté křoviny a šlahouny lián. Všude byla spousta vody, kaluží, bahnisek a podobných nástrah, ve kterých by se mohl leckdo lehce ztratit. Pozornost a opatrnost by zde měli být opravdu zvýšeny. Postupovali jste opravdu pomalu, avšak naštěstí prozatím bez jakéhokoliv kontaktu se zdejšími obyvateli. Je sice možné, že vás už notnou dobu sledují, prozatím na vás ale nezaútočili. Během tří hodin poklidného pochodu skrz prales jste se dostali do pravděpodobné konce vaší cesty. Podle map jste byli necelou půl míli od chrámu. Hlídka, která jde úplně v předu, nyní zaslechla podivné zvuky. Jako by tam někdo křičel a nadával. Byla to masa hlasů smíchaných do jednolitého řevu. Ušli jste ještě několik metrů a pak jste to viděli, respektive ti, co měli termovizi, to viděli. Ohromnou masu divochů, která pobíhala a tančila několik set metrů před vámi. Pravděpodobně jich mohlo být k tisíci, možná i víc. Nešlo to tak dobře rozpoznat. Nyní vás tato masa divochů oddělovala od chrámu, ve kterém byla uvězněná SG13. Měli jste štěstí, že divoši byli pravděpodobně úplně zabráni do tanců a podobných činností. Nikdo vás doposud nezpozoroval, ale to se může co nevidět změnit. Stačí nějaká chyba. Úkol je jasný. Najít způsob jak se dostat skrz tento humbuk až do chrámu a pak zpátky.

Kpt. Tomáš Mezenský - 15. května 2009 10:33

Divoká diskotéka... Celou dobu po tom co k nám major měl proslov a mi se seřadili a vyrazili skrz džungli, postupoval sem co nejvíce potichu a opatrně, termovizi raději pořád na sobě, protože tak člověk snáz zhlédne hady a podobné mrchy co by mohly zaůtočit, tudíž se jim vyhnout, při postupu sem stále dával pozor, s Polákem sem se domluvil že každej si pohlídáme své zorné pole tak aby prostor kolem nás byl pokryt, s tím také souviselo dívat se občas dopředu, protože ten blbec co jde vepředu nevím proč si nenasadil termovizi, přitom by jí potřeboval.... Je tu pěkně, ale na mě až moc horko, zlaté hory v Afgánu, sice pustina tvořená prachem a kameny ale ne tak vedro, i když ani žádná zima... zamyslím se na chvíli když se skupina zastaví protože slyšíme hluk, asi bubny a podobně, zpozorním protože teď už jde o vše, pozorně se rozhlédnu skrz sebe a zaostřím termovizi na větší pokrytí UV spektra, pokud v okolí krom zvířat nespatřím nic jiného, a to se dívám i na stromy a pozorně sleduji cestu, naznačím polákovy aby hlídal, pokynu Frantíkovi na konci skupiny a v maskovacím ponchu, s pár rostlinama a kapradinama na přilbě a k tomu maskovaný se vydám o něco víc dopředu, před prvního však nelezu, plížením se využívajíc všech možných křovin a klád, nerovností dostanu na lepší místo a vytáhnu malý zelený dalekohled, je na něm sice Český lev, ale je to speciálně upravená věcička pro naše jednotky, přibližuje, zoomuje a dá se s tím fotit a snímky přeposílat přes satelit na počítače, ale to tady nevyužiji, nyní se však stále skryt a rozhlížejíc kolem sebe i skrz termovizi zahledím do dalekohledu abych pořádně zjistil co se vůbec děje před chrámem, a i to jestli kolem nás nikdo není, je až kupodivu že se při pohybu v plížení neozve jediný zvuk, ale tak jsme vycvičení, pozorovat, analyzovat, zasáhnout...

1Lt. Marek Nerezov - 15. května 2009 13:46

Little Big Horn Sice jsem došel poslední a poslední jsem i šel za ostatními, ale nepochybuji o tom, že mé smysly byly daleko více nastraženější než u ostatních ve skupině. Chvílemi nevím, jestli jde o doruumívací signál, nebo o pouhý zpěv ptáků, kterých je tu opravdu požehnaně. Nakonec ale stejně zklidním a pokračuji dál svižnějším tempem. Takto, plný přemýšlení o výhodných místech pro obranu, popřípadě past jsem nakonec došel na místo, kde se ostatní zastavili. Amíci, chvíli dou a pak potřebujou přestávku. Myslím si nejdřív, ale když se přesunu mezi ně, ztuhne mi úsměv na tváři a polootevřená ústa značí, že jsem chtěl něco říci. K zemi! Tiše... špitnu na ostatní, přesto že vím že nás ti barbaři nevidí. Mají daleko vycvičenější suc než my, každý zanedbatelný hlas může znamenat smrt obou skupin! Dodávám, i když si myslím že ostatní toto mohou vědět. Aspoň že oni nesledují nás. Tentokrát se zamyslím co dělat, mám hned několik nápadů jak bychom mohli vklidu projít, ale vždy je zde riziko smrti, jak mé tak ostatních a to riskovat nechci. Pane, pokud jsou tak zaměstnaní, mohl bych se pousit je nějak obejít, mám s tím zkušenosti, byl jsem na to vycvičen. Druhá možnost je daleko debilnější a upřímně řečeno, pochybuji že by jsme uspěli ale tady je: Pokud vím, jsou to v podstatě lidé a lidé kteří nepochybně znají pár slov. Je tu možná určiá spojitost s ostatními věcmi co vím. Mohl bych se je pokusit nějak přemluvit nebo tak něco. Třetí možnost je, že se vrátíme o pár set metrů dál a můžme je zkusit obloukem obejít.Jinak je můžeme překvapit, s naším vybavením by jsme mohli rozložit vše co máme a použít proti nim i jejich nynější náladu. Říkám stále tak potichu k veliteli skupiny, i když vlastně nevím kdo to je. Nenápadně si prohlížím termovizí vše v okolí. Upřímně řečeno,byl jsem trénován na menší tábory a navíc ani nevím, jak dobří jsou ve stopování a dokonce by nás mohli ucítit když se obrátí vítr. Pane, ať tak či onak nejprve musíme kontaktovat SG-13, jinak by se mohlo stát že při vracení by je čekalo překvápko, nebo jinak. Pokud s nimi máme spojení, není problém ale je spolehlivější mě k nim spíše poslat doručit zprávu, přeci jen třeba vysílačka dělá zvuku jak za nároďák a bylo by otázkou času, než by si nás všimli. Navrhuji tedy, vyslat mě a jednoho dalšího zkušeného projít terén, upozornit jednotku a vrátit s k vám co nejrychleji cestou, která by byla nejčistčí. Pak bychom vás mohli vzít na druhou stranu. Nabo by jsme je mohli sevřít v kleštích a využít jak zmatku, tak výhod terénu. Po poměrně sebevražedných, a pro skupinu nejspíše nudných návrhů jak mě oddělat s největším užitek se prosebně kouknu na všechny, jako kdybych tím říkal ať mě pošlou. Zůstanem, zabijí nás. Vyšlou mě, u obou šance 50 na 50. Prakticky musím jít a to i za předpokladu že někdo má taky dobrý plán, kdyby to nevyšlo obtovali by jsme tím ostatní životy.A ještě něco, můžu zjistit, jak velký je ten tábor na délku a tak zjistit jestli je SG-13 už po smrti, v zajetí nebo podobně. Použít něco hlučnějšího by byl holý nerozum, zvlášť když nevíme, co tihle divoši dokáží. Ale stejně je to pouze na vás. Pokud e tu nějaký jiný návrh, sem s ním protože tady de o čas! Jinak by jsme se měli vzdálit, přinejmenším o 50 metrů. s dalším proslovem se rohlédnu po okolí a snažím se odhadnout místo hlídek divochů. Protože pokud by nás přesto neslyšeli, mohli by nás odhalit hlídky. A úok z několika stran divochy by nebyl příjemný. Předem, je tu někdo kdo by se mnou kdyžtak šel? Může to být také jedná naděje. Pokud nás dostanou, vyzkouším ty slova, co znám v jazycích našich divochů. Tentokrát skoro přitvrdím při pohledu, ale jinak zůstávám ledově chladný i za předpokladu, že nás odhalí. Při té myšlence znovu zapojím smysly na maximum a představuji si různé alternativy boje s méně vyspělími. Mít 50 mužů v plné síle tak si cestu prostřílim, ale zatim ani neim specializace ostatních...

Sgt. John Drake - 15. května 2009 17:05

Cesta pralesem Po krásném (ironie) průchodu bránou a "uvítacím" proslovu majora se skupina hnula směrem k pralesu. Jak již major nastínil nešli jsme již vyšlapanou cestou ale razili jsme si svojí. Jakožto průzkumník jsem věděl co je to ostražitost a tak jsem se na okolní svět díval většinou ze zákrytu hledáčku mé M1A1čky. Prst lehce položený na jazýčku spouště a svaly naplé k prasknutí. Už po prvních pár krocích jsem měl divný pocit, že nás někdo sleduje. Ovšem lámat si s tím teď hlavu nemělo cenu. Dál jsme se prosekávali lesem za doprovodu všudy přítomných zvuků pralesa a děsivého vedra. Zasraný vedro... pomyslel jsem si. Pořád jsem pozoroval své okolí a hledal jsem potenciální nepřátele. Kromě roztodivné zvěře nic, jen ten hnusnej pocit. Když se skupina zastavila málem jsem bokem vrazil do vojáka před sebou. Zaklekl jsem a hlídal si svůj perimetr. Zepředu jsem uslyšel nějakýho tupce šeptat někdy až nesmyslný věci. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Jen jsem zaslechl, že před námi je tábor jakých si divochů. Když jsem znovu uslyšel sáhodlouhej proslov onoho vojáka, vyvrátil jsem oči v sloup. Poté padl jeden rozumný nápad: obejít divochy a zjistit co je s druhým týmem. Onen voják se přihlásil jako dobrovolník, jak se říká: vymysli nápad a sám ho zrealizuj. Podle toho co jsem slyšel, chtěl jít ještě s někým napřed a dát vzkaz SG - 13. Šel bych i dobrovolně pomyslel jsem si. Zvedl jsem se ze zákleku a opatrným krokem jsem přešel dopředu k onomu vojákovi - tedy spíš důstojníkovi. Podle šarže jsem poznal, že je to nadporučík. Kdo by to řekl, že nadporučík, jistě zkušenej voják a bude mít hubu plnou keců pomyslel jsem si. Šel bych s vámi, pane. Jsem průzkumník zašeptal jsem směrem k nadporučíkovi. Nevím sice co měl v plánu major ale obejít je a dát vědět třináctce se mi zdál jako dobrej nápad.

Aviva Kay Chomsky Ph.D. - 15. května 2009 18:39

Brána…ráj nebo peklo S díky přijímám od Mezemského P90, je to větší zbraň a tu já nechtěla. Nicméně usoudím, že s ní bude asi větší šance, i když nevím, co mě čeká. Ač nejsem voják, se zbraní zacházet umím, malé osvěžení a předvedení mě jen osvěží paměť. Zbraň si přehodím, přes rameno a pohledem přejedu na členy týmu, kteří začínají procházet branou. Nevím jaké to je a jdu s mírnými obavami. Jeden po druhém mizí v modré hmotě, až je řada na mě. Malé zaváhání těsně před branou, ale můj rypák už se neodvratně blíží, instinktivně zavřu oči a udělám krok. Krok do prázdna protože vůbec nemám páru, co mě na druhé straně čeká. Noha však narazí na tvrdou zem a já se dostávám do ráje, které se možná změní v peklo. Pohled je to nádherný, tělem mi projede mráz, na velké vedro jsme byli upozorněni avšak i tak mě to mírně zaskočí. Tělo reaguje na změny teplot a tenhle průchod byla opravdu pecka. Když se konečně brána zavře za posledním členem celého týmu, jsem schopna se konečně pořádně rozhlédnout. Není na floře známka toho, že by zde zasáhla lidská ruka. Je to pravá divočina, kde silnější vyhrává. Statné stromy jakoby řídily svět pod nimi, jakoby určovali, kterému keři či kytce se dostane sluneční svit. Koukám na lidi, co jsou v týmu, jsme z odlišných zemí, což je dost zřejmé podle jmen i přízvuku. Sedím na bedně a čekám dalších rozkazů, nebo spíše čekám, co bude dál, cesta od týmu před námi je znatelná, a po rudoších zatím ani památka. Nemám v plánu hrnout se někam sama ale napětí a vzrušení sílí. Stále je to pro mne něco nového, něco nepoznaného. Konečně jsme se dali do pohybu a postupovali stejným směrem jako SG-13 avšak jinou cestou. Přerůstal ve mně podivný pocit, a tato planeta se mi začala líbit o dost méně. Nepříjemná chuť v ústech, kterou jsem nebyla schopna identifikovat, a z dálky byli slyšet podivné zvuky, do kterých zazníval řev ptáků a spojil se v podivnou symfonii. Vzduchem se nesla vůně pralesa, a z velkých pestrobarevných květů šlo velmi silné aroma, které se spojilo v mírně nepříjemný smrad. Po notné době chůze a zraku, který sledoval jakýkoli pohyb, jsem neshledala nic, co by naznačovalo, že nás někdo sleduje. Pak se všichni pomalu zastaví, instinktivně se přikrčím a poslouchám, doléhá k nám rytmický zvuk, které vydávají bubny. Na mysl my skane, co jsem kdysi o indiánských tancích a obřadech četla. Indiáni věří, že příroda, Matka země, jim byla zapůjčena stvořitelem, aby na ní žili, a chovají ji proto ve veliké úctě. Také všechny věci nutné k životu jsou jeho dary, za něž je nutné poděkovat. Mají proto mnoho obřadů a rituálů, jimiž své díky vyjadřují. Prostředníkem mezi lidmi a zemí byl medicinman, který měl schopnost ovládat i nadpřirozené síly, většinou vedl obřady a byl jakýmsi knězem a léčitelem zároveň. Nejčastějším výrazovým prostředkem byl a dodnes je tanec. Siouxové, jejichž život byl úzce spjat s bizony tančili ,, bizoní tanec ", který měl zajistit úspěch v lovu. Další tance: Ghost dance, tance duchů, buvolí tanec, tanec slunce, psí tanec, skalkový tanec a mnoho jiných „ Stále přikrčená za větším křovím čekám, co bude následovat a přitom se nechám unášet bubnováním. “Sakra potřebovala bych vidět, jak tancují.“ řeknu si pouze pro sebe a s co největším klidem vytahuji z krosny termovizi. “Ach ano….myslím, že mi pár vteřin k rozpoznání pohybů bude stačit. Také by mě zajímalo, jak se jejich jazyk odlišuje od toho na zemi. „ Začnu přemýšlet nad všemi různými indiánskými řečmi a nářečím, a snažím se vybavit všechny indiánské kmeny. Více se zaposlouchám jestli mi jejich řeč něco nenapoví.

Col. Jeremy Crosswell - 15. května 2009 19:33

Chrám Co oko černochovo nevidí, to ho nemůže trápit. To, co se děje za jeho zády, jako že se skoro nic neděje, je jednoduše věc, která se ho netýká. On se stará o to emzácké zařízení a my o to, abychom se nenudili. Dělat něco tajně je docela zábavné a je to na mě vidět. Je to dráždivé, zajímavé a originální. I pouhé obyčejné věci dostávají díky tomuhle nový rozměr. Naštěstí/bohužel se mi do hlavy vrací mé povinnosti, takže plné vnímání Cusicka, co zas mele, je na prvním místě. Nechci přeslechnout tu slastnou větu „všichni chcípneme právě... teď“. Cusick prohodí pár slov, které nejsou až tak zajímavé. Zatím se nedá nijak těžit z toho, že se to týká jen téhle budovy. Pravda, hrátky s časem jsou vždycky znepokojivé, ale zatím to nevypadá nijak hrůzně. Až jeho další slova mě začnou nutit k činům. Co je emzácké, to nikdy není neškodné, ač to vypadá klidně pěkně nudně. Představa, že jsme tady byli deset minut a venku uběhl třeba den, mě docela děsí. A nemám nadále zájem tu dobu prodlužovat. „Fajn, takže padáme!“ Na odmlouvání nemám čas. Jestli tady chce někdo zůstat, tak ho klidně chytnu za vlasy a ven ho odtáhnu sám. Počkám, až si to ti dva uvědomí a konečně se dají do pohybu. Sám se pak rozběhnu ven z téhle části chrámu. Když jsem vyběhl, nebyl jsem si jistý, jak daleko to jeho pole může dosahovat, takže jsem se zastavil až pár metrů od vchodu. Nebe vypadá pořád stejně a ve vysílačce se stále nikdo neozývá. Všechno musí být v pořádku, až na to zrychlení času. „Dobře. Takže teď se vrátíme do tábora, sedneme si a pořádně nad tím zadebatíme... Určitě o nás mají doma strach...“ Pomalu vykročím směrem k táboru, který je stále v dáli vidět. Jdu v čele a očekávám, že je nebudu muset vybízet k pohybu dvakrát. Vlastně jen jeho. „Takže Cusicku... Kolik času jsme mohli ztratit?“ Nesnáším změny času. Je to jak z hodně špatného scifi. Ani bych se nedivil, kdyby to bylo mnohem horší. Cusick zase na to neměl tolik času a přeci jen nemusel všechno vypočítat správně. Každopádně nehodlám nic riskovat. Lepší bude všechno vyřešit s ostatními, možná k tomu bude mít taky slovo. Hlavní je, aby byla jednotka v jednom časovém pásmu. Žádné rozdíly. Jestli se k tomu stroji bude někdo vracet, to si ještě rozmyslím. Všechno je to tak vážné, že si to chci nějak odlehčit. Pravda, jen kvůli Volkové. Stejně tady budeme zavřeni ještě dlouho, rozhodl jsem se, že žádné vracení zpět nebude, dokud nezjistíme, co ta mašinka umí. Sorry generále... Cusick se určitě rozpovídá, nic mi však nebrání k tomu, abych se dostal na úroveň Rusky a vzal ji jednou rukou kolem pasu a klidně před naším počítačovým mágem. Sice tohle držení trvá asi tak půl minuty, ale je to takové příjemné vylepšení. „Asi jsme našli jeden z cílů naši mise... Hned po tom, co byla zrušená...“ Zavrtím nad tím hlavou.

Světlana Volkova - 15. května 2009 20:12

Chrám "Jenom?" Do jednoho obyčejného slůvka dám kousavosti, že kdyby to byly pravé zuby, vyrvou kus masa. Zdá se, že i přes všechny kecy, kterým nerozumím zase já, mi už konečně dochází, co je špatně. A ani se nedivím, když Baret střelhbitě zavelí k ústupu. Nikdo mě nemusí pohánět, je v mém vlastním zájmu, abych odsud vypadla. Takže zpět do tábora. Nijak neskrývám, že se mi nechce, ale co nadělám. Uvnitř mě volá typická ruská duše - když jsou věci na hovno, jedinej věrnej přítel je flaška řádně vychlazené vodky, pokud možno vytažená ze závěje u baráku. A pokud se sem dostanou další Amíci, asi se k tomu příteli budu muset uchýlit, jestli bude čas. Otupit smysly natolik, že mi bude jedno, kolik hovad s proužky a hvězdami na uniformě tu kolem bude. A tak s vracením se dobrá nálada odchází do věčných lovišť. Neschopní civilisti, vodrzlá zrzka. Měla jsem toho vzít víc. "Što...?! vylétně ze mě prudce, když mě Baret vytrhne z chmurného zamyšlení, kolik keců budu ještě muset vyslechnout. Tohle jsem fakt nečekala. Co blbne? Vždyť... Sral na to pes. O starost míň, pokud na to hodlá jít takhle. Uvolním se, už nevypadám, že chci někomu jednu vrazit. Sice rozhodně nejsem v dobré náladě jako předtím, ale ruka na jeho zadku dává tušit, že jsem přistoupila na tu jeho hru. Chceš se předvádět? Já s tím problém nemám. Což se taky za chvíli pojeví, když na něj zasyčím "nikam" a taky že ho nikam nepustím.

Sgt. Jim Jenkins - 15. května 2009 21:00

Krok za krokem podle příručky tupých Amíků :D Zapnul jsem si termovizi. Je to sice špatné že musím mít povětšinou jedno z očí zavřené , ale to je nejmobilnější způsob. Vykročim kupředu. Na proslov zareaguji chápavým přikývnutím a v mysli dodám. No to víš že jo. Pak se chystám vydat kupředu. Co je zase....? V mysli zareaguji na lepícího se vojáka. Odkročím pár kroků od něj. Jeho přítomnost mi je nepříjemná a akorát překáží. Takhle pokryjeme více místa.... Chvíle neslyšné chůze mně začínali debtat. Nenávidím pralesy..... Tato poznámka v mysli se okamžitě ozvala , když jsem začínál mít pocit že mně někdo sleduje. To je v džunglích velice obvyklé. Moc neprosekávám cestu. Ovšemže je to tím že nemám čím , ale taky pro to abych zanechal co nejmíň stop přítomnosti. Obcházení , prolézání , podcházení , podplazení , zase obcházení....... Z obvyklé rutiny mně vyrušil kravál. Slyšel jsem ho delší dobu , ale myslel jsem že to jsou zvířata. Nebyla. Pohled termovizí mně celkem udivil. Těch je! Dal jsem dva signály vysílačkou (takové zapraskání ve vysílačce). Umístil jsem svůj neslyšný zadek na místo odkud se bude ideálně a nepozorovaně pozorovat okolí. Co ten zatracenej idiot dělá!? Mohl by mluvit ještě víc nahlas a už nás ti divoši smaží na otevřeném ohni *velké duševní pobavení*. Má to sice něco do sebe , ale myslím že to je až příliš ryskantní zákrok........ Hlavou mi proudila spousta nápadů. Je to jasné , protože mám v pralese zkušenost. To je však k ničemu , proti takové přesile. Tak nepolevuji na pozornosti a jsem skoro jako někjaký bludný stín. Stojím tam uprostřed křovisek a jestli člověk neví že tam jsem , nejspíše si toho nevšimne. To určitě budu vám tu chrlit nápady , když je stejnak neposloucháte..... Pche! Po zkušenosti s plynem , mlčím. Budu mluvit , až se mně někdo zeptá. Je však NADMÍRU imbecilní mluvit zrovna teď. Jen nevěřičně zkřivím obličej. Copak jsou májzlí na hlavu , že se tam tak vybavují? Dám signál vysílačkou (jeden). Tak už ku..a držte klapačky! Pak pozoruji okolí a čekám zda se někdo na něčem dohodne.

Dr. Jaimie Cusick - 15. května 2009 22:02

Chrám Téměř okamžitě potom co jsem se otočil zpět k přístroji začal mluvit plukovník. Respektive vydal jediný příkaz, který se mi moc nelíbí. Fain takže to tu zabalíme když jsme to konečně našli. Oddechnu si a na chvíli svěsim hlavu. Ještě, že se můžu opřít o panel, protože bych tu sebou nejradši seknul a nikam nešel. Měl bych okamžitě poslechnout příkaz, ale nedá mi to. "Tohle může být jeden z největších objevů v SGC a vy to chcete jenom tak opustit, pane! Na oslovení dám opravdu velký důraz. Je fakt, že jsem nebyl moc zvyklý někoho oslovovat pane, protože v laboratoři tak většinou oslovovali oni mě. Začnu balit všechny přístroje, který jsem sem donesl. Nejradši bych si to aspoň vyfotil, ale bohužel jsem si nevzal foťák na to, abych si udělal pár snímků. Na chvíli se otočím, abych se podíval, kde je plukovník a když zjistím, že opravdu čeká až to všechno sbalim a dám se do pohybu jenom se ušklíbnu. Jo laškovat s ruskou můžeš klidně i venku to je fakt Jako poslední vezmu svůj počítač a docela rychle zamířim k východu z chrámu. "Dvě hodiny, pane!" Odpovím téměř okamžitě po vyslovení plukovníkovi otázky. Vyjdu ven na slunce a oddechnu si... No vždyť to bylo jasný Jenom koukám jak plukovník drží Světlanu. Na malou chvíli se podívám ještě na vchod do chrámu, který je prozatím zakázanou zónou. Jestli mu jde o to časový pole tak by se to teoreticky mohlo vypnout, ale nedělal bych to vzhledem ke stáří toho chrámu. Když dojdeme do tábora krátce se podívám na Matta a potom se usadím někam do stínu...

Com. Maurice Lequeux - 16. května 2009 12:31

Samba De Janero en jungle odkaz Cesta pralesem zdlouhavá, ale pro bezpečnost jednotky je to jistě bezpečnější než jít po cestě na které by mohly být domorodci. Džungle je živá a zpěvná jako někde v Jižní Americe a po chvíli, když uslyšíme znění bubnů si připadnu jak na festivalu v Riu. Rozhodně mi však tak veslo jak by mi bylo v Riu není, netancují kolem mě krásné, polonahé tanečnice samby, které se vás snaží zatáhnout do zapadlé uličky na ryhlovku, nýbrž zřejmě pěkně nasraní divoši. Né že by to bylo na festivalu v Riu míň nebezpečný než tu tam taky máte dost šancí jak se připravit o život, ať už v tom má prsty Aajda nebo chlast, ale rozhodně to je asi příjemnější než když vám někdo z palice udělá fašírku. Dvojí zapraskání ve vysílačce potvrdí, že máme problém. Zvednu ruku, aby se všichni zastavily a držely huby. Průzkum hlásí asi tisícovku roztančenejch divochů mezi námi a chrámem. To není úplně ideální stav. Na vojenskou rambo akci nemůže být ani pomyšlení. Vyjednávat asi s nimi nepůjde, když už napadly SG13 a my nevíme vlastně ani pořádně proč. Rozhodně alternativu „My hodní masa Jim, vy být taky hodní divoch na nás“, zkoušet nebudu. Bude třeba je zřejmě nějak bezpečně obejít. Posunkem ruky ukážu všem ať se trochu sáhnou do zadu na nějaké vhodné místo k případné obraně. Rukou dál naznačím ať utvoří kruhovou obranou formaci a před postavení ať nachystají kumulativní nálože. Doktorce ukážu místu uprostřed aby byla nejvíc chráněná. Pak začne za mnou Nerezov do někoho něco hustit. I když mluví potichu je to nepříjemné a jde to slyšet. Jen na něj syku: „Drž hubu kurva!“ Má sto chutí přidat ještě pár nádavek na téma debilů a zmrdů, ale stejně by to bylo zbytečné a navíc lepší tu slovy šetřit. V něčem měl, ale pravdu je třeba je obejít z jedné nebo druhé strany najít tu nevhodnější cestu. Když se hned přihlásí dva dobrovolníci na průzkum přijmu to s povděkem jen doufám, že to nejsou nějací vymazaní sebevrazi. Přivolám je k sobě co nejblíže a pak jen zašeptám. „Ty vpravo a ty půjdeš vlevo žádný pičoviny. Držte se do nich co nejdál a jen najděte cestu ven z pralesa. Nic víc. Když to bude nebezpečný, neriskujte a hned se vraťte. Tam máte pul hodiny pak návrat.“ Tak ukážu jim ať jdou Nerezov jde doprava a seržoburgr do leva. Já sám se pak stáhnu do kruhové obrany. A „nindžovy“ a „Den Bien“ potichu naznačim, aby šeptem vyklopily co tam viděly. K tomu přivolám i doktorku která by snad z popisu těch tanců mohla alespoň vytušit s kým máme tu čest. Pak už jen čekáme až se průzkum vrátí nebo nevráti...

Sgt. Jim Jenkins - 16. května 2009 12:59

Pralesík :D Když velitel naznačí kruhové rozpoložení , tak okamžitě zaujmu jedno místo. Hodně štěstí hoši... Poté se lehce pozadu přiblížím k veliteli. Nedívám se na něj , pouze držím zbraň v bojové poloze a dívám se do pralesa. Velmi tiše zašeptám. Jsou tam stovky nepřátel. Jestli nás zpozorují , neubráníme se. Mněli bychom rozložit nálože. Poklepu lehce dvěma prsty na kapsu kde mám dvě cihly C4. Poté čekám , co mi poví. Jestli nic tak se znovu vzdálím a držím obranu. Je to zku..eně pekelná situace. Občas vystřídam oči a pozoruji prales termovizí. Netrvá to dlouho a zase jedno oko zavřu a druhé otevřu. No to mi připomíná ochranu Brazilského politika. Jen doufám že po nás nepůjdou děti.....

Kpt. Tomáš Mezenský - 16. května 2009 13:10

Džungle Pomalu skončím s pozorováním a lehce se otočím, vidím že se zaujímá obrané postavení a rychle se vrátím tak abych nedělal hluk a zaujal své místo, když se uvelebím sundám si menší brašnu z batohu a položím ji před sebe, mám tam své granáty do granátometu, proto si je dávám před sebe..... V přápadě jejich útoku by byl i ústup velmi nebezpečný, nejlepší bude když se tahle akce obejde bez výstřelu pane! řeknu tiše a zbraní mířím do porostu před sebou, stále se dívajíc do termovize, nyní však hledám důkladnějí každou rudkou skvrnu, protože ti divoši se jistě skrývají velmi dobře, a pokud by nás obklíčili bylo by to jako u Litle Big Hornu.... Možná že ještě rychlejší, sice by měli velké ztráty, ale s početní převahou by nás jistě po chvíli dostali do jednoho... vytáhnu z kapsy žvíkačky a jednu si dám, potřebuju alespoň něčím osvěžit ústa, a vodou šetřím proto sem se zatím napil jen jednou a další napití bude až ucítím nutnou potřebu, sice je tu vedro k zbláznění ale vlhkost vzduchu alespoň snižuje pocit sucha, to není jako v Afgánu kde člověk polikal prach a musel pít více..

1Lt. Marek Nerezov - 16. května 2009 13:12

Hovnocesta-vpravo Když velitel promluví, nejdříve se jen tak podívám na zem a očekávám 10 000 poznámek ve formě kreténů, ale nestane se tak a nakonec i on uzná, že to není nápad k zahození. Má to ale háček: myslel jsem aby jsme šli dva spolu, aby jsme byli v bezpečí, ale to se nějak nechytlo a tak budu muset jít sám. Nějak moc se mi do toho nechce, zvlášť když vím, nebo vlastně nevím co mě může počkat cestou... Nakonec přeci jen odjistím samopal a pistole si dám do pohotovostní pozice. Vytáhnu z prsní kapsy malou placatici vodkou, loknu si a hned ji zandám na příští posilnění, případně desinfikování ran. Rozejdu se tedy doprava, kam¨se mi původně nechtělo ale budiž. Nejdřív se tak 1km flákám a mírným úhlem se vzdaluji od tábora divochů. Pak další 2 km pudu pod větším úhlem od nich a nakonec 4 km téměř kolmě. Až toto absolbuji, začnu mírně zatáčet tak, abych se obloukem vyhnul táboru, který pravděpodobně nebude tak rozsálhý a nakonec bych měl dorazit podle mapy, kterou si pečlivě pamatuji až k chrámu. Pokud uslyším jen náznak něčeho, oblhlédnu situaci a přidám jak na tempu, tak na ostražitosti. Neustále se při tom ohlížím a můj sluch, tak jako zrak a čich jsou v takové pohotovosti, jakou jsem zatím nikdy nepoznal. Pokud zaútočí, rozeběhnu se podle plánu střílíc na ně (mám speciálně upravený tlumič). Pokud utržím zranění, začnu téměř všemi domorodými jazyky které znám křičet přítel, neustále utíkajíc.

Sgt. John Drake - 16. května 2009 16:07

Průzkum Vyčkám na příkazy majora, který řekne, že mám jít doleva. Pouze kývnu, přiložím zbraň ke tváři, pořádně jí zapřu do ramene a skrčen se vydám doleva. Opatrně našlapuji a dávám si pozor co mám pod nohama. Vyhýbám se všem větvičkám a suchým listům. Rozhlížím se kolem sebe a občas pohlédnu na hodinky, hlídajíc zda už neuběhlo půl hodiny od odchodu od skupiny. Pořád čas pomyslím si. Obcházím tábor domorodců a bedlivě sleduji prales okolo mne. Prstem lehce hladím jazýček spouště a duchu si opakuji rady z již tak dávný doby výcviku. Na každém kroku čekám problémy, abych pak nebyl překvapen a neudělal nějakou volovinu. Oči na šťopkách dech minimální, kroky tiché a opatrné. Zbraň v pohotovosti, pojistka odjištěná. Momentálně lituji toho, že jsem si nevzal termovizi a sluchátka s mikráčem k vysílačce. V duchu se uklidňuju, že dneska nezařvu, že zařvu jindy - u mariňáků mi tuto pomáhalo, jako všem ostatním. Dneska ne, snad jindy říkám si. Stále pokračuju lesem, opatrně a potichu, podél tábora skryt v křoví a v podřepu.

Poručík Kevin Elliot - 17. května 2009 18:09

Prales Nasadím termovizi a kouknu na indiány a pak řeknu majorovi Je jich příliš mnoho.Tancujou kolem ohně.Všichni indiáni jsou u ohně.Žádný není jinde.Nejlepší možnost je nějak je obejít a dostat se k chrámu tak aby nás neviděli.Pokusím se vymyslet jak. Odejdu na asi dva metry od majora a jsem stále připravený.M60E3 mám stále v rukou a přemýšlím jak lze indiány obejít.Při přemýšlení koukám na okolí okolo sebe a také na indiány.Na očích mám stále termovizi.Pochvilce přemýšlení řeknu majorovi potichu.Majore,támhle je celkem hustý prales.Ukáže na místa která jsou poblíž a je to nalevo od chrámu a indiánů.Mohly by jsme se tamtudy dostat k chrámu a pak by jsme byli u stěny na kterou indiáni nevidí.Domluvily by jsme se s SG-13.A vymysleli by jsme jak je od tamtud dos.A pak jak by jsme je dostaly ven, tak se nepozorovaně a pokud možno bez jakéhokoliv výstřelu se dostali zpět k hvězdné bráně.

Col. Jeremy Crosswell - 17. května 2009 21:46

Chrám - tábor Byl jsem tam tak deset minut a venku uběhly dvě hodiny. To je strašné. Kdo ví, co se za tu dobu mohlo stát. Jak se ale blížíme k táboru, je vidět, že se nestalo vůbec nic. Všichni se poflakují a válejí, protože tahle mise byla zrušena. Jen dokud jsme nenašli ten mimozemský stroj. Myslím, že se generál neurazí, když se mu vykašlu na jeho rozkaz. Koneckonců on nás sem poslal něco najít a my to našli. Tak proč to pouštět. Nehledě pak na zbytečné mrtvé. Kus před táborem se od Světlany odloučím. Sice bylo hezké, že si mne majetnicky nehodlala pustit, ale všechna sranda musí někdy na chvíli skončit. Potřebuji se zase dostat do toho svého, navíc teď budu muset udělat další rozhodnutí a plánovat a plánovat. Návrat k misi, řekl bych. „Ještě k tomu, co jsi říkal Cusicku... Když řeknu, abys něco dělal, tak to taky uděláš a to bez keců. Nebo příště místo ošmakávání emzáckého stroje budeš nosit balvany z jednoho rohu do druhého. Jasný?“ To už jsme v táboře a tak ho nechám být. Teď jsou na práci důležitější věci. Na krátko se rozhlédnu po vybudovaném táboře. Čekal bych něco lepšího, ale tak budeme brát, že polovinu stavěli civilové. A kdo ví, jestli se náhodou nebudeme stěhovat. Bude to stačit. „Zřejmě všechno v pořádku...“ Prohodím směrem k Jonesovi. Delta se zlomenou rukou vypadá docela dobře, zřejmě mu to nic nedělání docela prospělo. Jako každému. Avšak je třeba se dát do práce, což znamená, že všichni budou muset nechat toho, co dělali, jako že nic nedělali a budeme se věnovat stroji s velkým S. „Konec válení, hezky všichni zvedněte zadky, máme něco na práci...“ Bylo to řečeno poněkud zvýšeným hlasem. To pro ty, kteří třeba ani nezaregistrovali, že jsme zase všichni pohromadě. „No pojďte sem, hulákat na vás nebudu.“ Je to jasné znamení, že bude následoval velice zábavná diskuze. Popadnu jednu skládací židli, přisunu si ji na místo, na kterém je hodně prostoru okolo a jsem dobře vidět. Jestli si někdo přisedne, či bude jen tak postávat, to je mi fuk, jejich matka nejsem. „Takže, našli jsme jakési mimozemské zařízení, takže můžu oznámit, že naše mise je znovu otevřená. Zatím nemáme tušení, k čemu ten mimozemský stroj slouží, ale proto jste tu vy, odborníci, aby jste na to přišli. Tady pan Cusick zatím zjistil, že ta mašina umí měnit čas a zřejmě i nastabovat rozsah okolí. Silně pochybuji, že by to byla jeho jediná vlastnost, takže bude na vás, abyste zjistili, co to všechno umí. Než však k tomu stroji budu někoho posílat, musíme zajistit dokumentaci a pokud možnost se pokusit vypnout časovou změnu uvnitř pole. To bude tvoje práce Cusicku. Jsi do toho celý divý, takže tam půjdeš znovu. Ale budeš mít jen dva úkoly, žádné zbytečné zdržování. Tvůj hlavní úkol je, abys ten stroj nasnímal, natočil a tak dále, aby z toho mohli těžit i ostatní. Díky tomu si pak můžou ušetřit cestu, když jim to nebude nic říkat na fotkách. Tvůj druhý úkol bude, že se pokusíš vypnout tu časovou anomálii. Pokud to nepůjde, nebudeš si vědět rady, nebo budeš přesvědčený o nesprávnosti kroku, vykašleš se na to a půjdeš zpět. Budeš na to mít tři hodiny, čili nějakých patnáct minut, pokud to dobře vychází...“ Na krátko se odmlčím a přejedu pohledem po všech přítomných. Představa, že bych je tam měl všechny pustit, oni tam byli pět minut a tady uběhla hodina... Pokud se jich budu potřebovat zbavit, už vím, kam je mám poslat. „Jakmile bude všechno potřebné, i ostatní se můžou dát do díla, pokud k tomu budou mít co říct. Jedno je však jasné, domů se nevracíme. Prozatím máte rozchod...“ Nechám všechny odejít, Cusick své instrukce dostal a mě se na té skládačce sedí docela dobře. Vážně jsem si vybral dobré místo. Takže si odložím všechno nepotřebné, vytáhnu cígo a zapálím si.

Světlana Volkova - 18. května 2009 00:19

Tábor Když dojdeme do tábora, zůstanu stát kus od Bareta čelem k ostatním. Zbraň už na zádech posunutou mám, takže si založím ruce na prsou, jako bych shlížela na neposlušná děcka, a opět to vypadá, jako bych do téhle kompanie ani nepatřila. Však já takový pocit ani nemám. Spolupracovat budu jenom proto, že dostanu rozkaz, proto, že musím. Žádná nadšená kolegialita v tom není. Negr to tam má jít natočit? Fajn, já to tam nebrala ze všech úhlů jako modelku, ale něco mám. Ovšem nehodlám se do toho montovat. Chce to mít ještě jednou a pořádně, bez mýho kafrání okolo run na pozadí, tak to mít bude. Jakmile zavelí rozchod, zbavím se zbraně i vesty, která mě neskutečně srala celou dobu, a jdu si splnit toužebně očekávané přání - pořádně se napít a něco zhltnout. Už to začíná vypadat, že mě slunko trochu chytlo, což vzhledem k mému severskému vzezření není dobrý. Jo, někteří Seveřani se opálí bezbolestně, ale já jaksi ne. A navíc mě asi nějakej hmyzák hryzl do krku, nehledě na už do krve popraskané rty. Ano, to jsou ty radosti dovolené na jihu. Já se sem jednoduše dokonale hodím. S Marskou v puse vylovím opalovací krém s faktorem vyšším, než je můj věk. Protože ještě chvíli a ani bych si nemohla vzít batoh, jak bych měla spálená ramena. A to nemluvím o tom, že by mi asi slezl ksicht, protože by se mi všechna kůže oloupala. Jenže teď jsem ve stínu, tak Marska má přednost. Tři hodiny. Dobrá. Navíc tady k mému nadšení zůstáváme, takže se vyplatí udělat si hnízdo, kde se dá vegetit. Hezky ve stínu, nohy na nějaké menší bedně, batohem podloženou hlavu. Jak jsem se tak prohrabovala v báglu, než jsem si z něj udělala polštář, naštěstí jsem si přibalila i knihu svou mateřštinou. Ta švédská by se mi teď louskat nechtěla. Nočnoj dazor to jistí. Jenže to, že hodlám číst Noční hlídku, zjistí asi jen ta malá zrzavá coura. Vlastně jsem ještě pořádně nezačala, záložka je hodně na začátku. Vypadá to, že jsem přečetla maximálně kapitolu nebo dvě. Než sklopím oči ke stránkám plným azbuky, těknu očima k plukovníkovi. No jistě, hulí jako fabrika. Pro sebe si zakroutím hlavou a uculím se. Исподтишка оглядев попутчиков, я отказался от этой надежды. Здесь не было никого, способного вызвать интерес. Что ж, будем ждать... Jó, pravdu díš, Antone. Tak si počkáme... Anebo ne? Znovu se nad něčím pousměju, ale dost dobře to může být něco v knize. I když já nevypadám jako ten typ, co by se řezal nad knížkou. Zvednu hlavu, knihu složím do klína, jako bych nad něčím přemýšlela. Vlastně ne jako. A podle toho, jak se usmívám, to asi bude něco zvráceného nebo nechutného. Jenže kdo by si mě všímal, když všichni mají plno práce se svým vlastním vegetem. "Katik, neseď tam a pojď dělat něco užitečnýho. Třeba mě namazat. Vodka to sice není..." zazubím se na Bareta, výmluvně zatřepu lahvičkou krému. Sice jsem ve stínu, ale kdo ví, za jak dlouho zas budu muset vylézt.

Col. Jeremy Crosswell - 18. května 2009 00:51

Chrám – tábor A věci se zase začínají dával pomalu do pohybu. Jak si tak spokojeně hovím a dávám si čouda, zamyslel jsem se nad tím, co asi dělá zrovna záchranný tým. Jestli se ještě někde plahočí pralesem, nebo jestli se snaží nějak dostat přes křováky. Vida, ani na ty jsem moc nemyslel. Ovšem podle zvuků, co se sem nesou daleko od té zdi, je jasné, že tam pořád jsou. Takže to bude muset ten tým nějak zvládnout. Odměnou jim bude, že sem jsou naprosto zbytečně. Už ani nevím, jestli Cusick odešel. Doufám že jo, jinak by mě pořádně naštval. Co řeknu, to se prostě musí udělat, bez diskuze. Ostatní kontrolovat nemusím, protože si našli svoji vlastní práci – lépe řečeno válení. Stačí jen čekat, až se Cusick vrátí a hlídat, aby náhodou neměl někdo touhu z tábora odejít. Jo a já se šíleně nudím... Že bych zašel ke zdi postřílet pár křováků? V hlavě to zní jako zajímavá myšlenka. Nějak se dostat přes okraj a pistolí pár domorodců odbengnout. Jenže jestli se jiný SG tým snaží přes ně dostat, asi by jim to moc nepomohlo. No což. Pořádně si potáhnu a snažím se pořádně uvelebit, ač to v té skládačce nejde. Z mého poflakování mě vyruší až Rusčin hlas. Ani nevím, co si o tom mám myslet. Jestli provokuje, nebo mi chce vracet mé předvádění. Koneckonců je to jedno. Natočím na Rusku hlavu, obočí nadzvednuté, oči skryté za slunečními brýlemi a u pusy vajgl, který se tak tak drží. Opravdu velmi překvapený výraz. Na druhou stranu to není nic hrozného, i na leckteré pláži tě neznámá ženská osloví, abys ji namazal. Proč by to měl někdo brát, že je to něco osobního. Jak to je, to vím jen já a ona, ostatním to může být vcelku ukradený. A jestli ne, půjdou přenášet balvany. Pomalu se zvednu a s kamenným výrazem dojdu k Rusce, nestarajíc se o ostatní. „Tak kam to bude?“ Jako bych to dělal běžně. Prostě je to jen normální činnost, na kterou nemůže být nikdo zvědavej. Protože je to tak obyčejný a nudný, že to nikomu ani nepřijde. Vlastně jen Rusce to přijde jinak, jelikož ta ten dotek ucítí.

Světlana Volkova - 18. května 2009 01:17

Tábor Ten ksicht je opravdu k popukání. Jen silou vůle se nezačnu smát. Místo toho se zatvářím, že je jasná otázka - tak jo, nebo ne? Namazat se dokážu sama, jak krémem, tak vodkou, ale ve dvou je to větší zábava. V obou případech. Odložím Noční hlídku a vyhrabu se ze svého vegetiště. "Jednu letenku přímo do Moskvy bych prosila," řeknu podobně přehnaně a bezpochyby naprosto britsky, jako se mluví na kazetách pro výuku angličtiny. Nikdy jsem nepochopila, proč tam tak afektovaně ječí, když Angličani dokážou i přes zpěvnost řeči mluvit docela normálně. "Kam uznáš za vhodné, aby ti pak člen týmu neřval, že se kvůli spáleninám nemůže ani vyspat, natožpak pochodovat s báglem." Vzhledem k tomu, že si z trochu zarudlých ramen stáhnu ramínka trička i podprsenky, je jasné, která část je nejdůležitější. Kdyby se tu kolem nepoflakovali negři a další, klidně to sundám všechno, ale takhle jim tu nehodlám dělat show.

Dr. Jaimie Cusick - 18. května 2009 20:42

Chrám - tábor ještě než dojdeme do tábora ke mě dojde plukovník a začne mluvit. Docela mě to překvapí. otočím se na něj, ale když uslyším co říká podívám se do země. "Ano pane!" Zamumlám směrem k plukovníkovi a jdu do stínu. Dřív než se stačím zase na chvíli schladit svolá plukovník lidi kolem sebe. A ocas jako vždy za sebou Podívám se trochu znechuceně na Rusku. Pozdějí mě už nezajímá. Víc co mě zajímá jsou pokyny plukovníka. Docela mě překvapilo, že mi povolil vrátit se k tomu přístroji. Připadalo mi, že je hodně proti němu, ale nadruhou stranu by to byla opravdu hloupost ho opustit přesně jak jsem říkal v chrámu. Na plukovníka jenom kývnu s tím, že jsem mu jasně rozuměl a čekám dokud nedomluví. Hm fain, patnáct minut na vypnutí dilatačního pole když ani člověk neví jak to pořádně funguje Odložim pár nástrojů, které jsem si vzal na předchozí průzkum, a které už nebudu potřebovat. Místo toho si vezmu pár nových i když mi teoreticky budou asi k ničemu. Nezapomenu si taky vzít kameru, kterou to všechno nasnímám, aby se na to mohli podívat ostatní. Byl bych docela rád kdyby mi někdo pomohl s překladem, bohužel tomu asi stejně nikdo nebude rozumět i když tu nechci nikoho podceňovat. S výbavou se vydám zpět do chrámu, kde jsme před chvílí byli. Projdu bránou nebo vchodem a zamířim rovnou k počítači. Odložim pár věcí co jsem přinesl a nastavim si na hodinkách odpočet patnácti minut, po který mám dovoleno tu být. Hned potom zapnu kameru a začnu nahrávat počítač opravdu důkladně. Nemám moc času na to, abych tu snímal celých patnác minut. Hned potom co si jsem jistý, že je tam všechno zandám kameru do jedné kapsy na vestě a skloním se ke klávesnici, abych si jí pořádně prohlídl. Zavrtim hlavou a narovnám se. Chvíli bezmyšlenkovitě sleduju projíždějící runy a vzorce na obrazovce...

Capt. Matthew Jones - 18. května 2009 20:57

Matt junior one - tábor Dlouhé nic nedělání, sledování tábora, či jenom přemýšlení na čímkoli, toto jest hlavní náplní několika posledních hodin. Nedá se říci, že by mě to nikterak vadilo, avšak pravda je, že nuda, která tu nyní panuje, nepatří mezi mé oblíbené činnosti. Co bych dal za nějakou pěknou akci, jež by začínala několik mil od zadaného cíle, my bychom se s Trevorem dostali prvotřídně do potřebné vzdálenosti, jež by činila míly, možná míly a půl, a vyčkali tam netrpěliví, napnutí a svým způsobem i vzrušení, než dorazí cíl. Vytáhnul bych svůj vak se svoji milovanou, šetrně, až opatrně vyndal, nabil, zamířil, vystřelil, dalekohledem zkontroloval situaci a pokud se povedlo, šťastnou nábojnici uschoval do kapsy. Pak už je to ráz na ráz, jednoduché jako facka. Stejně tak nepozorovaně jako sem, tak i zpět. Hotovo, úkol splněn a Matthew Jones si připisuje další zásah a může si udělat další zářez do své sbírky. Avšak v tuto nudnou chvíli, která se od odchodu plukovníka, později i Jaimieho, docela dosti protáhla, nelze dělat nic jiného, než v dosavadní činnosti pokračovat. Občas okem přejedu celý tábor, abych zkontroloval stavy, zda-li nikdo neutekl. Ale jak se zdá, krom odběhnuté Stoilové, která se však nakonec vrátila, já jako bych ani nepostřehl, že vůbec někam šla, bylo vše v pořádku, vše se obešlo bez problémů. Což se docela i divím, když pomyslím na cifru počtu civilistů, která je v našem SG-týmu nemalá. Dokonce jsem se stihl i občerstvit čokoládovou sušenkou a vodou. V tomto horku je zapotřebí dodržovat pitný režim. Avšak po několika hodinách onoho nic nedělání se do tábora vrátí plukovník, Ruska i Jaimie. S příchodem plukovníka okamžitě vstanu z dosavadní ležící polohy. Nesalutuji, nemyslím si, že je to potřeba. "Ano, pane. Zdá se, že vše zatím probíhá bez problémů. Ti civilisté se zdají být až příliš klidní. Až nezvykle moc klidní. Ale jenom dobře. Jinak je vše v pořádku, žádná známka toho, že by se domorodci pokoušeli dostat do chrámu. Alespoň ne tudy, pane." Vylíčím plukovníkovi situaci a vyčkám, až plukovník započne svůj proslov o tom, kde byli a podobně, jelikož s jeho příchodem a prvními slovy předpokládám, že něco takového nadejde. A také že ano. Avšak týká se to spíše právě civilistů, než-li příslušníku armády, takže to pro mne znamená jediné - pokračování v předešlé činnosti, nic nedělání. Ale na druhou stranu je to dobře alespoň pro moji zlomenou ruku, které to prospívá rozhodně více, než kdyby byla namáhána v boji. Když zadá plukovník povel k rozchodu, chvíli ještě stojím, avšak za nedlouho už jsem zase ve své někdejší poloze a dělám to co posledně - nic.

Deanna Daria Stoilov - 18. května 2009 23:09

P3X-793, chrám Kývnutím poděkuji černochovi za informace a poodsednu si zase za sloup. Nejen kvůli stínu - neušlo mi, jak několikrát nakrčil nos, když jsem seděla vedle něj... Ne, že bych se divila. Přerovnám si poznámky a přisunu si logaritmické pravítko. Jde o zvyk - dokud jsem se nenaučila logaritmovat podle pravítka, dědeček mě nikdy počítačku použít nenechal... Vždycky říkal, že pokud si matematik neumí poradit sám, přístroje jsou mu k ničemu. Svým konservatismem byl na Moskevské universitě, kde víc jak třicet let vyučoval aplikovanou matematiku, opravdu proslulý. Dědeček... Uvidím ho vůbec ještě?? A pratetičku, brášku, Daniela? Daniela... "Ten Anglánův výpad na Daniela během rozhovoru s generálem Hammondem byl opravdu nefér. Ano, on mě doporučil do téhle expedice, ale jsem sama zodpovědná za svý chování, to zaprvé... A za druhé, není Jacksieho vina že na tuhle misi poslali narychlo sestavenou bandu, která neměla ani čas se seznámit, natož projít výcvikem... To Daniel rozhodně neovlivnil, to bylo rozhodnutí nějakýho debila z velení... Sakra, ne, ti vojáci opravdu vůbec nepřemejšlej. No nic, nebudu se rozčilovat... nebo to alepsoń zkusím..." nakrčím čelo a přepnu myšlenky zpátky na realitu. Asi hodinu pokrývám jeden papír za druhým poznámkami, kresbami i rysy, ale k ničemu to nevede. Ve chvíli, kdy Cusik po krátké konversaci s plukovníkem skrz chrchlavou vysílačku vstává a odchází, definitivně si přiznám, že tudy cesta nevede, místní astronomická fakta s architekturou chrámu nikterak nesouvisí. Nejdřív chci poznámky vztekle zmuchlat, pak si ale jen povzdechnu a papíry, rozházené všude kolem sebe sesbírám a založím do desek. Cítím, jak se všechno ve mně doslova chvěje napětím a nervozitou; nejraději bych něco nakopla... Vztekle zavrčím, když mi do očí spadne cíp obvazu - v tom vlhku se zřejmě odlepila náplast... No, alespoň mám co dělat. Sundám klobouk a začnu obinadlo odmotávat, děkuji, nemám zájem dál vypadat jako Turek. Když skončím, bříšky prstů si osahám ránu, začínající na čele a táhnoucí se přes spánek až k linii vlasů - krev už zaschla a jak se zdá, jestli tu na něco umřu, na tohle rozhodně ne. Toužebně se zadívám na čutoru s vodou... Ale pila jsem před hodinou, a kdoví, jestli tu vůbec najdeme zdroj pitné vody... Raději tedy začnu uklízet nepořádek, který jsem kolem sebe nadělala, a všechny věci až na blok a pár tužek uložím zpátky do krosny - kdybychom museli třeba zas utíkat, prostě ji popadnu a nebudu se muset stresovat, jestli jsem na místě nenechala něco důležitého. Dopínám akorát poslední přezku, když se do tábora vrátí plukovník s Cusikem a tou blonďatou krávou. Na velitelovu výzvu se s rukama v kapsách přiloudám blíž, abych si ho vyposlechla... Jo, zní to strašně zajímavě, ale nic pro mě. Jenco zavelí rozchod, vrátím se do stínu "svého" sloupu", trochu stranou od ostatních, a jelikož nemám co dělat a potřebuji se nějak zaměstnat, začnu malovat - rychlé, popisné skicy tábora, chrámu i portréty jednotlivých členů výpravy. Když už jsem v tom umění, nedá mi to nevytvořit karikaturu Rusky s kalhotami na půl žerdi, jak jsem ji viděla za tím balvanem...

Col. Jeremy Crosswell - 18. května 2009 23:31

Tábor Musím se nad tím usmát. Ta ženská je vážně blázen. Na druhou stranu kdo není, takže proč bych proti tomu mohl něco mít. Kdo by proti tomu něco mohl mít? Nikdo, nebo vyžranej generál. Mám volno a jestli se má člověk zabavit takhle, nedá se nic dělat. „To je pravda, na dobrý stav svých členů dobrý velitel musí dbát. To by mě pak naštvalo, kdybys ten padesátikilový bágl nemohla táhnout.“ Zašklebím se a přesunu se za její záda, v ruce už lahvička krému. „Ale o tom spánku pochybuji...“ Kdyby se mohla dívat za svá záda, zjistila by, že se neustále šklebím. Takhle jen ucítí chladivý krém na její kůži. Vzal jsem ji na všech místech, na kterých si to přála, jako že, pravděpodobně díky všem, musela zůstal u slušných partií, takže to opravdu vypadalo jako obyčejné mazání krémem, které lze vidět na každé druhé pláži.

Světlana Volkova - 19. května 2009 00:05

Tábor No jo, ochota sama. Kterej chlap by odolal ztepilé Rusce s krémem. Jo, vím kterej - Amík. Což mě ani přinejmenším nesere. Všichni zalezli na svá původní místa a snaží se dělat, že tu nejsou, kdyby po nich náhodou někdo něco chtěl. Ano, navzdory velkému počtu civilistů to je vojenský tábor. "To jako že budu mít hlídku v džungli? Věděla bych o lepší osobě, která si s nahoprdeláči rozumí..." Podle toho, jak se ušklíbnu a jak kousavě to říkám, je naprosto jasné, že myslím naši Pissing queen. Krém se do na jednu stranu potící se, ale na druhou stranu sluncem vysušené kůže vsákne rychle. Podle toho, jak mi hoří tváře, možná nejsem daleko od úžehu - což by možná vysvětlovalo to, co udělám vzápětí. Jak tak za mnou Baret klečí a šroubuje víčko, pravačkou ho drapnu pod krkem za triko a poděkuju mu tak výmluvně, že slova, co přijdou pak, jsou opravdu ironií. "Děkuji, plukovníku. V britské armádě velitelům opravdu záleží na každém vojákovi," řeknu, jako by se nic nestalo, tak formálně, že musí být jasné, že si z něj utahuju. Že je kolem plno lidí, to mě evidentně nijak nesere. Taky provokoval. A já nejsem žádná mouka, abych mu to nevrátila i s úroky.

Col. Jeremy Crosswell - 19. května 2009 00:54

Tábor Svoje jsem odvedl, tak co k čertu vyvádí? Na její čin musí být okamžitě nasazena odpověď. Tohle prostě nemůže projít nikomu, ač si myslí o sobě cokoliv. Nebo si ta Ruska myslí, že se jen nechám olizovat a ticho. Nic takového. Zvednu se, na obličeji ne zrovna milý výraz. Vlastně vypadá hodně ošklivě. Sotva by mohl někdo uhádnout, co se mi honí hlavou, ale vzhledem k tomu, co udělala Ruska si to asi může každý domyslet. „Vstávat Volkova! Zřejmě ti nedošlo, že tady jsme na armádní misi a né na žadném vyjebenám večírku. Budeme si muset říct pár slov...“ Ten chlad, mísící se se zlostí by mohl být cítit klidně přes zeď k druhému týmu. Plukovník zřejmě není spokojený. Holt nemám od členů týmu to, co bych od nich měl mít, nebo mohl očekávat. Počkám, až Volkova vstane a hezky ji vyvedu ven z tábora, abychom si mohli pěkně soukromě popovídám. Přeci jen řvaní na podřízené je už tak husté a nikdo nemá potřebu dělal divadlo ostatním. Nebo já aspoň nejsem ten typ velícího, který by si užíval ponižování podřízených. Tedy né psychicky, ale fyzicky... Ať se klidně sedřou. Jelikož je tady všude hromada balvanů, není problém se ztratit. I když jsem tohle zrovna nezamýšlel, stejně jsme zase trochu mimo. No co, kancelář je taky uzavřená, takže ty šutry jsou vlastně zdi. Už chybí jen stůl, za který bych si mohl dřepnout a sledovat podřízeného. „Takže mi to vysvětlíte, nebo co si o tom mám myslet?!“

Světlana Volkova - 19. května 2009 01:13

Tábor Sráč je to. Na zadek by mi koukal, ale tohle neunese? Ať si vypadá hrozivě, jak chce, já nejsem žádná třasořiťka. Sice sebou v první chvíli trochu trhnu, ale je to spíš překvapením než tím, že bych byla podělaná. Jsem na hulákání zvyklá, vždyť jsem kurva taky byla v armádě. A toho řevu, když mě vyhazovali... A proto prudce vstanu. Jo, poslechla jsem, ale i tak je v mém postoji i výrazu znát vzdor, ovšem ne ten puberťácký, bezhlavý, spíš chladný a vyčkávající. Jestli přijde rána, může si bejt jistej, že jim tu uděláme mnohem větší show, než si myslí. Chladně kalkulující část mi říká, že by to dost bolelo a beztak bych žrala hlínu, ale ruská hrdost by do toho šla, i kdybych si pak musela pořídit protézu. Máme to prostě v povaze - soudruzi řekli "Do boje!" a my šli. A buď zdrhli, anebo se bili do posledního dechu. Pokud možno nepřítelova. Dlouhými kroky ho následuju, aniž bych cokoli řekla nebo krom zlostného blýsknutí v šedých očích hnula brvou. Ticho před bouří. Jestli se zpoza šutrů ozve řev, jen idiot by tam chodil, protože jestli budu píchat do vosího hnízda, rozpoutám něco nepředstavitelnýho. To se dá tušit už teď. Kor když je to SASák. Ale přese všechno se snaží udržet profesionalitu. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží tváří v tvář mě. Já bych mohla nasírat za vlast a otevřít si praxi. Jestli vás nenaseru do půl hodiny, vracím peníze. Ale bez toho bych to nebyla já. Když člověk nemá co dělat, napadají ho různý pitomosti. A na druhou stranu... i když teď vylítne jako čertík z krabičky, nelituju toho. Jedna moje část, ta nezúčastněně pozorující, se i docela dobře baví. Když pomineme to, že ze mě před celým táborem udělal naprostýho kreténa. Ale každá sranda něco stojí. A ve výsledku je to sranda asi taková, jako já jsem afroameričanka. Tak tedy do boje, soudruzi!

Osud - 21. května 2009 21:16

SG-13 a SG-14 Dva členové týmu SG 14 se vydali na průzkumné mise. Jeden vyšel směrem doprava a druhý doleva. Hodlali obejít indiány a jejich hlídky a dostat se tak do chrámu, kde by se mohli spojit s SG-13 a mohli tak dokončit misi, na které nyní byli, tedy osvobodit SG-13 a dovést je v pořádku domů do SGC. To byl cíl mise a ten musel být splněn. Major Lecqueux si to dozajista uvědomoval. Stejně tak plukovník Crosswell, který chtěl misi ještě protáhnout o průzkum chrámu, věděl, že se musí vrátit zpět, jelikož jeho parta nováčků nebyla schopná vydržet nápor celé armády divochů. To co bylo u chrámu nebyla v žádném případě celá armáda. Maximálně několik loveckých skupin, které se zde potulovaly. Je možné, že další party indiánů dorazí během několika hodin a teprve potom by se to zde mohlo začít plnit rudou barvou. Nikdo z vás netuší kolik divochů na této planetě může žít, ale lze předpokládat podle velikosti zdejších chrámů a velikosti planety, že by to mohlo být klidně několik milionů rozzuřených divochů, kteří se rozhodnou skalpovat nevítané návštěvníky, kteří znesvěcují jejich posvátné chrámy svou přítomností. Celý plán průzkumu SG-14 ale skončil skoro dříve než začal. Oba dva průzkumníci neušli ani dvě stě metrů, když se z ničeho nic obloha zatáhla a obě dvě zdejší sluníčka se najednou schovala za temně černé mraky. Modrá obloha, která slibovala nádherný horký den, nyní byla temně černá a začala opravdová tropická bouře. Ale tato bouře neměla konkurenci. Na zemi se tomu říkalo hurikán, ale ani to nevystihuje pravou podstatu bouře, která byla rozpoutána na této planetě. Blesky dopadaly do pralesa a byla to hotová kulometná palba. Rozhodně to mělo daleko do pozemské bouřky, kdy byl blesk a pak chvíli ticho a pak teprve další blesk. Zde blesky osvětlovaly oblohu bez ustání. Hřmot se slil v jeden děsivý hrom, v jeden příšerný zvuk, který vám způsoboval husí kůži a který by vyděsil i nejotrlejšího odvážlivce. Bylo to opravdu peklo na zemi. Z nebe začaly padat kroupy velké několik centimetrů. Díky větru, jehož rychlost vzrostla na několik desítek metrů za sekundu a stále se stupňovala, nabíraly kroupy na rychlosti a dopadaly se smrtící rychlostí. Stromy a větve je zbrzďovaly ale ti co byli na otevřeném prostranství, zůstali nechránění a kroupy je ubíjeli. Způsobovali děsivé modřiny a někdy mohli i zlomit kost. Pokud jste neměli na hlavě helmu, klidně by vám několik krup dokázalo prorazit lebku, nebo alespoň způsobit otřes mozku. Opravdu peklo na zemi. Déšť, kroupy, bouře, vichr...a všechno se stupňovalo, místo aby se to tišilo. Peklo na zemi.

Sgt. John Drake - 21. května 2009 21:42

Planeta, průzkum Neušel jsem ani dvě stě metru a začal takovej hurikán, kterej jsem jaktěživ nezažil - a že jsem toho zažil již spoustu. Kroupy padající z nebe byly veliké jako baseballové míče. Nemít helmu a nebýt pod stromy, byl bych tuhej. Blesky práskaly jeden za druhým a přestávky mezi hromobitím byly neznatelné. Viditelnost se rapidně snížila. Bleskově jsem začal uvažovat co dál. Koukl jsem na hodinky ale půl hodiny stále neuběhlo. Věděl jsem, že když budu pokračovat, mohu se ztratit a nebo mne může rovnou zabít blesk. Ale úkol byl jasný. Hmm požádám o instrukce řekl jsem si. Zaklekl jsem a pošeptal jsem do vysílačky: "Tady seržant Drake, průzkumník. Žádám o instrukce, pane. Mám pokračovat v průzkumu nebo se vrátit? Aktuální situace: mizivá viditelnost a nenalezl jsem žádnou cestu kolem domorodců. Jsem jen dvě stě metrů daleko" Říkal jsem si, že asi budu vypadat jako neschopnej vůl ale aspoň nebudu tuhej neschopnej vůl.

Dr. Jaimie Cusick - 21. května 2009 22:37

Chrám Potom co natočím záběry schovám kameru do vesty a postavím se ke klávesnici. Opřu se o rám, kde nejsou žádný tlačítka a chvíli koukám na klávesnici a namonitor, který je předemnou. Tak jo mysli co s tim Na malou chvíli se zamyslim. Nakonec se rozhodnu stisknout písmeno, který vypadá jako naše písmeno D. Koukám na to co se objevilo na monitoru, ale koukání na monitor mě rychle přejde. Za sebou uslyším hrom a hned potom další a další. Nejdřív mě napadne, že je to třeba jenom bouřka, ale když to nepřestává je mi to jasný. "Doprdele co to je za debilní rasu když si to ani nezabezpečí!" Zakleju dost nahlas a nejradši bych do toho kopl. Začíná na mě působit nervozita a ještě víc když venku začnou padat kroupy. Sakra mysli! Začnu hledat v databázi ty písma, který jsou na kávesnici zobrazený. Nakonec se mi podaří najít ty runy i když je mi to k ničemu, protože stejně nevim co to je. Nakonec vemu vysílačku a zavrtim hlavou. "Stoilová! Mám tu jístý problém a budu tě tu potřebovat!" Řeknu do vysílačky a čekám jestli se někdo ozve, protože už může být po nich...

Deanna Daria Stoilov - 22. května 2009 02:17

P3X-793, chrám Kreslím a absolutně nevnímám, co se kolem děje; jsem zaujata jen tužkou ve své ruce a papírem pod ní - zaujata tak, že mi úplně ujde podivné ochlazení, zaujata tak, že mi ojde zdvíhající se vítr. Že je něco v nepořádku si všimnu teprve ve chvíli, kdy obě slunce zakryje pár tmavých mračen a díky tomu se až nápadně setmí. Nechápavě zdvihnu hlavu, abych se podívala na nebe; nestačím si však ani pomyslet "Čort, što...", když začnou dopadat první kapky - velké a těžké. Fairyhill, malá bílá vesnička v Irsku, kde jsem vyrůstala, stála v kopcích, a Bůh ví, že jsem věděla sakra dobře, jak neuvěřitelně rychle dokáže v horách přijít bouře... Ale ani ta nejrychlejší bouřka v tom nejstudenějším, nejdivočejším Irským podzimu by nepřišla TAKHLE rychle, a nepropukla s takovou razancí. Zareaguji víc instinktivně, než že bych o tom nějak přemýšlela - v okamžiku, kdy začnou dopadat první kroupy, z nichž některé jsou velké jako holubí vejce, ze sebe prudce strhnu tatínkovu košili, kterou si její zádovou částí podržím v natažených pažích napnutou nad hlavou - to, že ulítly všechny knoflíky, jak jsem si ji rvala z ramen, je mi v tuhle chvíli úplně fuk. Přeběhnu ke své krosně, která leží jen o pár metrů dál - krosně, kterou jsem si v jakémsi vnuknutí, za něž teď v duchu děkuji všem božstvům na jaká si dokážu vzpomenout, předtím sbalila, navzdory své lajdácké povaze - takže teď ji stačí jen popadnout. Rozběhnu se zpátky ke sloupu, ke kterému si stoupnu čelem, a krosnu si hodím na ramena, takže mám alepsoň částečně krytá záda. Sloup jako ochrana zrovna neposlouží, ale lepší něco, než nic. Kolem se mezitím rozpoutá hotový peklo na zemi... ehm, peklo na P3X-793, takže chrapot vysílačky málem nezaslechnu. "Stoilová! Mám tu jístý problém a budu tě tu potřebovat!", oznámí mi z černý mašinky Cusicův hlas. Zdá se mi to, nebo jsem v jeho intonaci zaslechla nedobře potlačované napětí? "Mně?! Ale mně nic z toho, o čem mluvil plukovník že jste v chrámu našli nic neříká... Saskra, holka, vzpamatuj se - na úvahy budeš mít času dosat, pokud Tě někde potřebujou, nepřemejšlej a dělej, co máš- dostaň se tam." "Rozumím, jsem na cestě" potvrdím stručně, nad hlavou opět roztáhnu košili a rozběhnu se směrem, kterým jsem předtím našla plukovníka a Volkovu s kalhotama v půli zadku. Anglánovi se hlásit neobtěžuju - zaprvý na to bude dost času v chrámu, kde snad bude nějaká možnost úkrytu a nebude hrozit, že mi nejbližší krupa rozbije hlavu, zadruhý mou konversaci s Cusikem slyšel z vysílačky - jestli proti tomu, abych šla, něco má, dá mi to jistě vědět. Zatímco, víceméně poslepu, běžím k chámu, vybaví se mi citace z Jacksieho hlášení, ve které mluví o pocitu, že chrám by neměl být znesvěcen naší přítomností. Možná jsme rozhněvali bohy a oni se teď zlobí skrze nebe... Na okamžik zakloním hlavu a do ocelově šedých mraků zavolám "Omlouvám se...!!", kroupa, která mi bolestivě přistane na pravém rameni mě však z podobných pošetilostí vyléčí; okamžitě si nad hlavou znovu napnu taťkovu košili a naslepo se rozběhnu vpřed... Naštěstí po chvíli vběhnu mezi pár prvních sloupů chrámu, a po dalším okamžiku povolím napjaté paže - téhle budově zůstala z jakéhosi záhadného důvodu zachována kupole, kroupy tu neřádí. První věc, kterou udělám je, že sáhnu po vysílačce: "Crosswelle, dorazila jsem v pořádku do chrámu..." nahlásím se. O tom, že je tu oproti vnějšku rajský klid se nezmíním - nehci ho zdržovat, to zaprvé, zadruhé tu byl, a tak to musí vědět sám. Určitě už shání ostatní, aby je sem nahnal. "No, chtěla jsem sice sprchu, abych ze sebe spláchla ty chcanky a krev, ale co je moc to je moc... možná měla pratetička Drew pravdu, kdayž říkala ´Pozor na to, co si přeješ, mohlo by se Ti to splnit..."... prolétne mi hlavou, zatímco ždímu tatínkovu košili - než jsem přeběhla toho odhadem čtvrt kilometru, promokla jsem až na kost - doslova. U vchodu do hlavní lodi se zastavím a houknu na Cusika: "Jsem tady, desátníku... S čím můžu pomoct - zrovna já?!"

Shawn Taylor - 22. května 2009 09:13

Tábor Ošetření plukovníka, bylo jednoduché a když pak zmizel do hustého porostu už jsem mu nevěnovala pozornost, posadila jsem se na svou zdravotnickou bednu a natáhla nohy, které jsem překřížila v kotnících. Rozhlédla jsem se po těch co tu zbyli a žádný zájem o mou osobu nebo o to co mohu poskytnout (zdravotní péči) nebyl, tedy jsem si lehla na bednu a cop spustila z bedny k zemi, vzala jsem si z plechové krabičky trochu žvýkacího tabáku a vložila ho do úst. Nezaznamenávala jsem žádné rozkazy, příkazy, a ani odchod kohokoli kamkoli. Poslouchala jsem, ale neshledala jsem nikde nic důležitého na to, abych se k tomu postavila natolik, aby se vyjadřovala či snad dokonce něco řekla. Ticho léčí duši, nechci říci, že ta má je jakkoliv nemocná či snad pochroumaná, ale proč to pokoušet, moje mínění o ostatních bylo jen subjektivní, a to, že zřejmě nebylo dobré značil můj přístup, ale vlastně ne, taková jsem byla vždy, tichá a rezervovaná. Určitě uplynulo několik minut možná i hodina, když jsem zaslechla nakřáplý hlas a plukovníka, zvedla jsem se na lokty a přes sluneční brýle zamžourala, zda jsou celý ti co přichází. Odplivla jsem vyžvýkaný tabák a utřela si ústa. Když jsem si povšimla, že jsou v pořádku, konečně začali rozhovory. Ruska chce namazat, plukovník maže, Cusik je fuč Stoilová také a Jones podává hlášení…. bože to je skupina, a já se tu válím na bedně, skvělé, nechybí mi vraždění a umírání, jen tohle je ubíjející, tohle je strašlivě zničující… unavuje mě to, tohle válení… Opět se nadzvednu a pohlednu na okolí. ten kdo se neválí dělá jiné věci, a ten kdo nedělá jiné věci nedělá nic a ještě se tváří jako idiot! Civilisti…. nejhorší akce je s civilisty řekněme si na rovinu za celý tenhle průšvih může Jackson…. Danieli, nepřej si mě až se vrátím, a věř, že se vrátím jen proto abych ti nakopala tu tvou prdel… Vyskočím na nohy a rozhlédnu se nicotný rozhovor rusky a plukovníka mi dává tolik jako žvatlání dospělých na miminka. Však v tu chvíli to začne, slunce na obloze se zakryjí pod mračna a mé oči se jasně zúží, snažím se soustředit na zvuky. A do prdele, tohle nebude dobré, vůbec to nebude dobré, začne šílené počasí. Vezmu si na hlavu helmu na záda krosnu a brýle na oči. Chytím bednu a snažím se se vší rychlostí zdrhat do chrámu. Po cestě cítím jak mi kroupa škrtne o malíček na ruce, no škrte, popravdě cítím ostrou bolest, ale pokud to odnesl jen malíček, pak je vše v pohodě, utíkám směrem do chrámu a snažím se zachránit jak sebe tak veškeré zdravotní vybavení. Přemýšlím, jak bych se jinak zachovala v téhle situaci na zemi. Vykopala bych si díru zakryla ji plachtou a vlezla dovnitř, prostě improvizovaný kryt. To by problém být neměl, ale něco mi říká, že tohle počasí je tu poměrně často, tudíž, jestli tyhle chrámy stojí, budou stát i potom, tedy nejlepší útočiště je v jejich útrobách, proč tedy čekat, nebo přemýšlet, utíkám do chrámu a neohlížím se není čas poslouchat a čekat na rozkazy, není čas přemýšlet nebo někoho varovat, či doporučit kam jít.

Deanna Daria Stoilov - 22. května 2009 11:33

P3X-793, chrám Ani nečekám na černochovu odpověď a přes prostor pod kopulí se k němu vydám. Při pohledu na tuhle living history znovu prožívám všechno to, co mi asi tak někdy před sto lety ve výtahu říkal Jacksie, všechno nadšení, vzrušení a zvědavost, kterou jsem cítila už když jsem tenhle chrám uviděla poprvé - jen v ještě větší míře. K zařízení, nad nímž se mračí Cusick se blížím se skoro posvátnou úctou. Promáčenou košili si hodím na rameno a vysílačku uložím do kapsy na popruhu krosny, abych měla volné ruce, když... Vysílačku...? Vysílačku - no ovšem! "Jaimie...!! zavolám, ani si neuvědomím, že jsem černocha oslovila křestním jménem, které jsem si předtím, když mi vyhledával informace o sluncích téhle zatracené planety přečetla z nášivky na jeho uniformě "Ty... Ty se přece vyznáš ve fyzice, že jo?! Hele, jestli tady všude, podle toho, co řikal plukovník..." mávnu rukou kolem dokola, zahrnujíc tak tím pohybem celý chrám "...je dilatační pole, tak jak je možný, že komunikace vysílačkama probíhá v reálným čase?! Neměl by logicky mezi vysláním a příjmem zprávy vzniknout schodek? Ale on očividně nevzniká... Protože naše vysílačky jsou v podstatě jednoduchý radio založený na kmitání a vlnění... Takže to vypadá, jako by se to pole zpomalující čas vztahovalo jen na hmotu, nemyslíš?" Kdesi uvnitř sebe pocítím ono vášnivé zaujetí pro problém, který předemnou leží a který je třeba vyřešit, zaujetí, které je silnější než strach, šok a deprese z událostí, které dosud staly... Zaujetí, neskutečná, dětsky udivená zvědavost nad neznámem a pocit návratu domů z toho, že můžu nad něčím přemýšlet, analyzovat to a vyvozovat závěry.

Kpt. Tomáš Mezenský - 22. května 2009 13:57

Bouře Netrvá to dlouho co odešli naši "zvědové" stále se dívám po okolí když si uvědomím že se spektrum v infrapli začíná měnit, vše pojasní, dám termovizi nahoru na přilbu a všimnu si že se nebe zatahuje, raději termovizi sundám z přilby když vidím co se na nás ženě, silnej vítr, k tomu liják..pomalu se začnu přesouvat blíž ke stromu, protože začínají dopadat na zem kroupy které jsou až moc velké.... Doprdele co to je? Sakra práce, co to je za planeta? projede mi běhemchvíle hlavou a termovizi schovám do batohu, malou brašnu s granáty opět přopnu na batoh a skontroluji přesku přilby, pak z jedné kapsy vytáhnu další šátek, a spolu s tím co již mám na puse jej ovážu kolem krku, tak aby mi na krku vytvořili co nejlepší krytí, i když je to jen provizorium, ale i tak se to hodí, rukavice jsou s vystužené stejně jako rameníky a stehení chrániče, to je dobře, neboť i přes to každej kus ledu co si skrz větve a listí najde cestu až ke mě pekelně bolí, nasadím si batoh který mi slouží jako štít na zádech, spolu s helmou a šátky docela slušné krytí, naštěstí i krk mi bágl zezadu kryje, tudíž bolí jen nárazy do rukou a nohou, rychle se podívám kolem sebe a vydechnu, z boku batohu odepnu polní lopatku a začnu na místě kde se kořeny stromů zvedají nad terén a jsou dost velké na to aby udělali jakousi střechu kopat okop..... No a to sem si říkal když sem byl na vojenské škole že nás to budování zákopů nemusej ani učit, ještě že ten starej Procházka byl takovej magor! během kopání které ač je půda promočená zvládám s velkou rychlostí si vzpomínám na dobu kdy sem byl jako maldej kluk na škole a učili nás kopat jámu pro ležícího střelce hlubokou někdy až 40 čísel pod pět minut, chápu že dřív to bylo třeba, dřív když byla doba jinačí, ale teď sem za to vděčný.... Doktorko! Pojďte sem! zavolám na naší civilistku protože sem si vědom že ta jistě bude vděčná když nebude muset kopat, navíc musím jí chránit je cilvil.. Bardzo fajny čas... pokusím se zavtipkovat s Polákem a předpokládám že i on již bude někde na příhodném místě norovat svůj úkryt a to poblíž mě..... Doktorko, vytáhněte si z batohu celtu, budeme ji potřebovat na úkryt, měla by být v druhé větší kapse složená do menšího obdelníku... pokusím se o úsměv a dál se kopu v zemí... Majore, musíme se zakopat, jinak to nepude, hlásím že zahajuji práce na úkrytu před přídním nebezpěčím...konec.. zahlasím ještě pak do vysílačky, když už již mám okop dost velký pro dva lidi aby se tam pohodlně skrčili a nad hlavami nám ční jako střecha kořeny nějákého stromu...

1Lt. Marek Nerezov - 22. května 2009 16:27

Pomrholeníčko při procházce Když se konečně rozejdu, neujdu ani půl kiláku a zastihne mě suprorkán, kterej sem ještě neviděl. Kolem lítají blesky jako z kulometu a nachvíli si pomyslím, jestli to náhodou neni útok na tuto planetu, nebo možná, ale to jenom možná důsledky tancování těch hybridů. Nejde pouze o to, že by mě tohle vše mohlo zabít, a to dosvědčí i pořádně promáčklá helma na levé straně a chvilková ztráta vědomí, ale v těchto podmínkách by cesta trvala možná i několik dní. Rozhlédnu se kolem, jak to mívám ve zvyku a dojde mi, že divoši by mohli být všude kolem a držet blokádu. Pokud by to byla pravda, mohli bysme využít počasí a vyházet pár granátíků doprostřed chumlu, nebo pokud se schovali, mohli bysme proběhnout prostředkem celkem bez úhony. To má rozhodně větší šanci než nesmyslné procházení, když ani nevím kde tábor končí. Sejmu svou vysílačku, a zavolám na ty, kteří se již téměř ztratily ze zorného pole. Pravý čas, použijte termovizi a zjistěte, jestli se neschovali. Máme šanci na rychlejší postup. řeknu až neobvykle stručně na moji ukecanou povahu. Pomalu se při tom rozhlížím termovizí, i když i ta rychle ztrácí na mizivé viditelnosti v přívalu kuliček a blesků.

Dr. Jaimie Cusick - 22. května 2009 18:47

chrám Téměř okamžitě potom co promluvím do vysílačky, dostanu odpověď. Jsem docela rád, že je ty kroupy ještě neumlátily a že jsou v pohodě. Jenom souhlasně kývnu i když to nikdo z nich nemohl vidět. Venku panuje opravdu velká bouře a já cítím jak mi stéká pot po tváři. Pomalu můžu začít litovat, že jsem na přístroj vůbec sahal, ale to teď nic nezmění, musí se to vrátit zpět. Super Krátce se podívám na příchozí Stolovou a ještě dřív než jí stačím říct svůj problém začne mi tady vykládat o spojení vysílačkama a že nedochází k deformaci. Je mi to teď upřímě jedno. Nad jejíma slovama jenom zavrtím hlavou a podívám se na ní. "Potřebuju po tobě, aby jsi se podívala pořádně na tu klávesnici a pokusila se přeložit co nejvíce symbolů!" Ukážu jí na klávesnici, kterou mám před sebou. Když jsou v databázi ty runy mohla by o tom něco vědět i ona. "Kónkrétně tohle písmeno a potom ty další!" Ukážu ti na písmeno, které trochu připomíná písmeno "D" psané latinkou, ale jak se zdá tak tento význam to určitě nemá. "Nebylo to vypnutí dilatačního pole, ale tý bouře tam venku!" Řeknu docela rychle a čekám co mi k tomu řekne, protože její informace můžou být docela cenné...

1Lt. John Accurate - 23. května 2009 01:01

Průchod branou Čekal sem hodně, ale tohle fakt ne. Když vylezu na druhý straně mám pocit že hodim šavli, ruce mám zmrzlý a následně na to šok z šílenýho vedra co na týhle planetě je. U brány se moc nezdržuju a zařadim se dle určení. Cestou džunglí pozoruju okolí a snažim si všímat všeho co je možné. I když se teď proklínám že sem byl ten iniciativní blbec, kterej se nabíd že bude tahat tu těžkou krávu (M249). I když sem z pouště zviklej na vedro, tohle je něco jinýho. I když deme pomalu je to docela rozumný, aspoň nejsme „tolik“ slyšet. Po nějaký době se dostanem blízko tábořiště což mě znervózňuje, ale zároveň sem i rád když mám konečně nepřítele na očích. V dalších minutách se 2 maníci vydaj na průzkum. No během chvíle se zbytek skupiny rozmístí do obraného postavení, vyberu si vhodné místo u stromu tak abych nebyl moc vidět, ale měl dobrej výhled na dění okolo. Následujících několik minut mi připomělo záběry z vietnamu, jenže tohle bylo horší než vietnam dokonce horší než lijáky u nás. I když je to dost nepříjemný zkoušim se přitisknout ke kmeni a tím zmenšit plochy svého těla jenž jsou nekrytý. Tohle nám byl čert dlužnej

Com. Maurice Lequeux - 23. května 2009 12:51

Prší a venku se setmělo tato noc nebude krátká, SG13 indošům se zachtělo, Jankinsi zavřel si vrátka? To co přišlo, takříkajíc z čistého nebe na to nebyl nikdo z nás připraven. Takovou zvěř sem nezažil nikde kde jsem sloužil a že s bouřemi v džungli i jinde zkušenost už mám. Ostatně zde nebylo nad čím se moc rozmýšlet. V prvé řadě bylo třeba se schovat před kroupami, které lámou kosti. Do vysílačky se mi hned začnou ozývat členové týmu jak poplašené slepice, každý přechytralý a aktivní až hrůza. Kluci co jsem poslal na průzkum se ani daleko nedostaly a je jasné, že v tomhle dál pokračovat nemůžou: „ Velitel průzkumu, chlapy jestli můžete tak curik, pokud ne schovejte se někde, aby jste nebyly namlácení jak tatarskej biftek.“ Pak se otočím na ostatní a pokračuji: „Ostatní schovte se před tou divočinou, než to z nejhoršího přejde. Použijte celty a klacky a nebo se přitiskněte ke stromům. Až kroupy malinko poleví rychle vyrazíme malým obloukem z leva kolem indošů doufajíc, že je tato bouře přibije k zemi tak jako nás. Nechtě tu dvě tři kumulativní nálože třeba je při ústupu využijeme. Jinak na povel buďte připraveni vyrazit. Formace stejná jako předtím.“ Moc dobře si uvědomuji, že je to riskantní akce spoléhat na to že budou indoši zalezlí. Je to však šance, jenž se nemusí opakovat a snad nám pomůže v orientaci i naše technická převaha. Pak už jen čekám přitisknutý ke stromu až kroupy přestanou padat takovou rychlostí a bouře se byť malinko utiší, aby nás neohrožovala na zdraví nebo na životě. Jakmile se tak stane Zavelím do vysílačky: „Aller! Aller! Aller! Avancer!“ Ukážu Jenkinsovy a Den Bien, aby zase vyrazily do předu, ale teď by se mělo postupovat daleko rychleji. Když to dobře půjde mely by jsme se vyhnout indošům zleva a dostat se tak do chrámu. Můžeme také doufat, že po té co se bouře utiší úplně a opět vyjde sluníčko, prales se zahalí mlžným oparem, kterým by jsme mohly zmizet i s uvězněnou SG13. Když vyrazíme ještě zahlásím do vysílačky a by všichni dbaly maximálně zvýšené opatrnosti a pak už se proplétáme džunglí směr SG13...

Sgt. John Drake - 23. května 2009 13:25

Prší prší, jen se cáká. Pikatchu si.... "Návrat není možný, pane. Zakopu se tady a vyčkám" řeknu stručně do vysílačky. "A tatarák bych si celkem dal, pane" se smíchem ještě dodám. Poté se přesunu k nejbližšímu stromu s nejvíce roztaženými větvemi, vytáhnu polní lopatku a vykopu si menší variaci bojového zákopu. Překryju ho celtou, silnou vrstvou listí, spadaných větví a nějakých těch kamenů. Zalezu si pod svůj provizorní úkryt a nechám si na čtyřech stranách menší otvory pro pozorování a dýchání. "Jsem zakopaný a čekám, pane" ohlásím svůj stav. Naučili mne hlásit vše důležité, no pokrčím rameny.

1Lt. Marek Nerezov - 23. května 2009 16:46

Venku prší, nikde sucho, kroupy mi málem urazí ucho. Venku prší, venku lije, utopíme se na dně Dyje... Začínám to tu pomalu nenávidět, všude se zemina mění na bahno a pomalu mi obaluje mý boty, kroupy bouchaj všude kolem a sviští mi kolem ucha. Do toho se přidává pravidelný ton uhazování blesků a já řvu do rozflákané vysílačky. Ten krám sicce nedostal přímo kroupou, ale jedno malé líznutí stačilo na malou poruchu, která se ovšem honem rychle vrátí když vysílačka dostane další, tentokrát úmyslnou ránu. Naštěstí ještě zaslechnu plukovníka a mě honem ryche dojde že mám na výběr ze čtyř možností, které můžu ovlivnit: chcípnu na kroupy, uhodí do mě blesk, zabijou mě ungové nebo chcípnu vysílením při zaklesnutí bot do bahna. Ani jedno z toho se mi nelíbí a tak ne udělám pár kroků rozhodnu se vyloučit vše, co by mohlo být nebezpečnější než ostatní. Nejdříve myslím na přečkání bouře a krytí skupiny, ale honem rychle si to rozmyslím protože nechci bejt upečenej s citronem v hubě. Ze všech možností, jak co nejefektivněji proběhnout zpět těch 200-250 metrů mi přijde nejsympatičtější běhat podle stromů a krýt se tak před golfáky. Toto provedu, jelikož je prales husté místo a stromů ve všech směrech je tu dost, navíc se u žádného netisknu ani tam nezůstávám dlouho, jsme tak 1metr od nich kvůli nebezpečí blesku. Nic by se mi nemělo stát, snad až na možná pár uhození kroupy. Co se týče prozatimního stavu, moje helma už má praktické větrání a moje boty sou od humusu. Snad až na tyto připomínky jsem úplně v pohodě a uklidňuji se tím, že tak se cítí nejspíše všichni ve skupině. Až dorazím, budu se řídit podle rozkazů.

Světlana Volkova - 23. května 2009 20:05

Tábor Z improvizované kanceláře se vracím, jako by se nic nestalo. Ani nasraná, ani zdrbaná... Asi mi v projevu jakýchkoli pocitů brání moje ruská hrdost. Amíci už měli větší show, než by bylo vhodné. Dojdu ke svým věcem a než si sednu, poklidím místo činu. Na plukovníka jdoucího chvíli po mně se ani nepodívám. Jenže vrácení se k flákání netrvá dlouho. Nebe se najednou začne zatahovat, což - vzhledem k tomu, že před chvílí tam nebyl ani mráček - nevěstí nic dobrého. Raději vytáhnu vyfasovanou zelenou bundu, i když mi asi k ničemu moc nebude. "No kurva..." okomentuju tiše to, co se rozpoutává neskutečnou rychlostí. A padnou první kroupy. Jo, měla jsem pravdu. Bunda mi bude úplně k hovnu. A vzhledem k tomu, co za hrůzu začíná bičovat prostranství... tak ani nijak, krom podrážděné myšlenky, nereaguju na to, že ten zasranej negr volá tu žábu a ne mě nebo Nemehlo. I to by mi bylo milejší. V táboře pochopitelně nastává zmatek. Proto nečekám na nikoho a na nic, tady by beztak žádné rozkazy od plukovníka nepomohly, protože všichni teď jedou na mód "zachraň se a uteč". Sibiřská fujavice je taky lahůdka, ale s tímhle se to nedá srovnat. Navíc já byla tehdy schovaná v tajze a stan z pořádně natažených kůží kroupy, které jsou proti tomuhle jak zrnko cukru, odrážel. Kdyby se něco takovýho přehnalo přes rusko step, domorodci budou mít na rok plno žrádla, protože to umlátí naprosto všechen život. No, a s velkou pravděpodobností i je. Fajn, teď je to boj o čas a o to, aby mě to nesejmulo. I kdybych měla mít něco zlomenýho, dokud mě to neomráčí, nehodlám se vzdát. Proto popadnu to první a zároveň to nejpochopitelnější - svůj bágl a zbraň. Ovšem ještě předtím mi pohled padne na - zřejmě negrovu - helmu. Je jasné, že i přes jistou dávku rasismu si ji nasadím na hlavu. Však on je v bezpečí chrámu. A odteď je prostě moje, stůj co stůj. Svou blbost, že helma mě ani v nejmenším nenapadla, jsem tedy zakryla takto. Asi jsem fakt z armády moc dlouho pryč... taková základní věc! Ale mám ji, není čas si něco vyčítat nebo si nadávat do hlupáků. Bágl na záda a jedem. Naštěstí jsem i mimo armádu nenechala tělo zahálet, a i když mě okolnosti trochu vyčerpaly, adrenalin v žilách dělá divy. Proto navzdory všem a všemu vystřelím jak indiánská šipka ke chrámu, v patách jsem zrzce i doktorce. Chrám Částečně domlácená, ale snad v celku vpadnu na to jindy možná posvátné místo. Nevím, jestli mi kroupy něco zlomily (no, u noh jsem si jistá), protože v tuhle chvíli bych to beztak brala jako další z mnoha modřin, co budu mít. Ale až se tělo probere... No, to budu řešit pak. Možná na to přijdu, až se tím kusem těla budu pokoušet pohnout. Dolehne ke mně až poslední negrova věta. "Tos byl ty?!" vyštěknu, opět ta stará "známá" ruská Štěkna plně v pohotovosti. Jsem zadýchaná, mokrá a určitě i hodně vzteklá. Vzhledem k tomu, že na monitoru svítí něco jiného, než tam bylo, když jsem odcházela, a taky vzhledem k tomu, co jsem slyšela... Na jednu stranu je fascinující, že ta věcička dokáže takový peklo. Jenže to teď, pochopitelně, neocením. Naopak. Vědec je mrtev, přežívá ruské zvíře, vydrážděné k nepříčetnosti. Očekávám od něj kladnou odpověď. A kladná odpověď v mém případě může znamenat naprosto cokoli. "Durak a ne technik, nebo co kurva seš! A tobě radím, aby sis dvakrát rozmyslela, na co v tom svým nadšení budeš sahat," zavrčím i směrem k zrzce. Ne, nebráním jí mluvit a přemýšlet nahlas. Ale pokud něco unáhleně zmáčkne, tak jí tu ruku zlomím. Jo, já na to taky chtěla sahat, ale to nikdo neví. Jen my s plukovníkem. A proto můžu klidně čeřit vody. Taky přejdu k tomu ohavnému pekelnému stroji a potlačím touhu vyšít do toho celý zásobník. Já vím, právě přemýšlím jako voják. Jako obyčejný voják. Zničit to, s čím neumím zacházet a je to nebezpečný. Jenže je to instrinkt. A donutit makat mozek, jedoucí v kolejích do stanice Přežít, není až tak lehké. Negr zjevně mluví o runě Thurisaz. Nahlas vydechnu, abych se ovládla a řešila situaci - jinak bych mu dala po hubě. "Tys zmáčkl tohle?! A proč ses kurva nezeptal někoho z nás! Runa Thurisaz znamená obry... a obři vždycky byli nepřátelští vůči lidem. Víš vůbec, jak to funguje? Jestli se nestane ještě něco horšího, když to tlačítko prostě deaktivujeme? Protože jediná moc, co na obry často působila, byl pak Thór. A ten taky umí svým kladivem vyvolat pořádnou bouřku, runa může patřit i jemu..." Neříkám to přímo zrzce, ale komu jinýmu by tenhle kulturní brainstorming patřil. Ovšem otázka je stále mířena na negra - on je tu technik.

Dr. Jaimie Cusick - 23. května 2009 20:52

chrám Krátce se podívám na zrzku, která nad tím vším zjevně přemýšlí. Každopádně by si mohla pohnout s tím překladem těch run, protože venku to nevypadá moc dobře a vzhledem k tomu, že tam někde může být i SG-14 už vůbec ne. Na malou chvíli se otočím za dalším co přišel. Jsem docela rád, že přišla ta ruska, protože nám taky může pomoc, ale to se bude muset nejdřív uklidnit. Hm tohle je přesnej důvod proč jsem tě nevolal Zamračim se a otočím se zpět k monitoru, který je pořád stejný už od doby co jsme sem přišli. Kdyby se na něm objevilo aspoň něco a dalo by nám to vodítko, ale nic. Zavrtim hlavou a podívám se na Světlanu, která už došla blíže k nám. "Jo asi jsem Durak, ale..." Řeknu se stejným přízvukem jako řekla ona, ale víc už nestačím, protože spustí o té runě. Je to vlastně dobře, protože se pohneme aspoň o trochu dál. "Hm tak to zjevně nebylo to tlačítko na vypnutí! Fain takže když je to obr nebo taky Thor s kladivem. Není tu něco co by to dokázalo napravit." Mávnu rukou nad klávesnicema, na kterých jsou runy, ale i jiné znaky, kterým jenom těžko bez nich porozumím.

Capt. Matthew Jones - 24. května 2009 14:59

Matt junior one - Kdo chce kam, pomozme mu tam... Nemít černě zbarvenou pleť, asi bych pochytil krásně bronzovou barvu, neboť to jediné co se v tuto chvíli dá dělat je, že se budete válet a opalovat. Nějakou dobu už to trvá a popravdě řečeno mě to pomalu, ale jistě přestává bavit. Opravdu by se něco mohlo začít dít, neboť mi začínají tuhnout svaly po celém těle. A také, že se něco dít začne. Jenom jsem to nečekal v takové míře a zrovinka v takovémhle podání. Sice jsem si v duchu říkal, že bych uvítal změnu, byť bude jakákoli, hlavně ať se začne něco dít, ale aby začalo něco v tomhle smyslu a vůbec v takovéhle míře, to by mě opravdu ani ve snu nenapadlo. To co nyní přišlo by se zdánlivě mohlo nazvat bouří, neboť aby padali kroupy velké jako ping pongové míčky, blesky aby padali v počtu pomalu hojnějším než je místní obyvatelstvo samo, a hromy aby zde tvořili neustávající orchestr burácejících tónů, to se opravdu při žádné pozemské bouři ještě nestalo a doufejme, že ani nestane. Obloha se zatáhla, obě slunce nyní byla zastíněna temnými mraky a všechno to začalo. Ze začátku jsem byl docela dobře kryt, alespoň proti dešti, vojenskou celtou, která zde tvořila přístřeší proti slunci, avšak když se pořádně rozfoukalo a vítr dodával kroupám na rychlosti a průbojnosti, nedalo se jinak, než se střelhbitě sbalit a utéct. Bylo jasné, že kdo se nesebere a neuteče, bude umlácen. Dostat jednou touhle setsakra velkou kroupu je asi to, jako když vás někdo vezme nepěkně bejsbolouvou pálkou. A to už docela bolí. Stejně jako ostatní, ani já na nic nečekal a nasadil si na hlavu svoji helmu, která po celou dobu byla připnuta na vojenském batohu. Popadl jsem pušku a stejně jako ostatní, začal jsem opravdu svižnějším tempem, což my černoši umíme, pelášit směr chrám. Sice jsem tam ještě nebyl, nevím co je to tam zač, ale jelikož tam utíkají všichni, vypadá to, že tam asi bude bezpečno. Na zlomenou ruku jsem nyní vůbec nebral zřetel, pouze jsem ji zastrčil do napůl rozepnutého vojenského mundúru, aby se sádra nenamočila, či snad aby nekoupila další zásah. Asi by to vyšlo nastejno, když uvážím bolest zásahu kamenem z praku indiána, nebo zásah touhle maxi obří kroupou. Je to tu opravdu dost hustý a jsem docela dost zvědavý, jak dopadnou domorodci, kteří tam "venku" poskakovali, skandovali a hulákali na celý prales. Na chvíli mě i napadlo, že tím jejich hulákáním tu bouři přivolali oni, ale jelikož na nějaké takovéhle techtle mechtle nevěřím, ihned jsem to odstrčil do myšlenkových "pitomostí", které se občas v mé hlavě utvoří. Do chrámu jsem se rozběhl však až poté, co se nejspíš přede mnou, plukovníkem a Greyem rozběhli i ostatní zbylí civilisté, neboť naší povinností je, ochránit je a pokud možno, dostat je zpět na základnu SGC v tom stavu, v jakém komplex opustili. Pokud někdo potřebuje pomoct, což však nepředpokládám, neboť sebrat sebe, svůj batoh a rozběhnout se směrem k chrámu snad není zas tak složitý úkol, případně se mu pokusím nějak pomoci. Avšak opravdu si to nemyslím, tudíž akorát "pronásleduji" civilisty až k chrámu, kdež už nás někteří čekají. No, pravda, asi nečekají, ale už tu prostě jsou. Najdu si své místo u vchodu do chrámu, avšak tak, aby na mě nepršelo a nemohla mě zasáhnout žádná z těch obrovských kuliček. Pokud možno, opřu se o stěnu a poslouchám rozhovory našich intelektuálů. Jak se zdá, to Jaimie spustil tuhle bouři. Asi je to jako počítačová hra, či nějaký druh obranného systému tohoto chrámu, který měl chránit onu vyspělou rasu, kvůli které tu vlastně jsme. Nejspíš to bude druh nějakého zařízení, čímž si udržovali u místních indošů odstup a možná i uznání, když je pro ně tenhle chrám tabu. Ale tohle už je věc našich mozkoven, kteří o tom určitě vědí více než já. Taky aby ne, od toho tu vlastně jsou. Zatím jsem neměl potřebu nic říkat, však je také taková i nálada, kdy není ani třeba nic říkat, neboť všem muselo být jasné ihned, jak se "bouře" přihnala, že se musejí přesunout a schovat do chrámu a dál se uvidí.

Osud - 24. května 2009 21:44

Indiánské chování, aneb co to ti rudí vyvádí Pokud jste se dobře dívali, mohli jsi vidět zhruba toto. Poté, co se začalo smrákat, indiáni začali být méně a méně hluční. Někteří začali vzhlížet k nebesům a zakrývali si rukama ústa. Nakonec byla obě dvě slunce zakryta úplně a to už indiáni nevydrželi a všichni se skáceli na zem. Všichni klečeli na kolenou ruce natažené před sebe a hlavou se dotýkali země. Zvedali svrchní polovinu těla a znovu ji skláněli. Bylo to pravé indiánské vzývání bohů a prosba o slitování. Všichni indiáni sledovali chrám a jejich oči se upínaly k pozůstatkům sloupoví a k jedinému bodu, který doposud stál. Hvězdicovitému chrámu uprostřed. Rytmus modlení se zrychloval, ale počasí se stále zhoršovalo. Nakonec začali padat velké kroupy a vichr začal dout ze všech sil. Část indiánů padla k zemi mrtva během několika minut a ti, co zbyli a přežili, většinou válečníci z vyztuženými helmami a lehkým koženým brněním, respektive oblekem ze ztuhlé kůže zvířat, přivedli před chrám jediné dvě ženy, které sebou měli. Oběma dívkám nemohlo být více než patnáct let. Naštěstí byly obě mrtvé dříve, než došlo k tomu krutému rituálu. Vojáci jim vyřízli srdce jejich mrtvoly hodili do kanálu. Voda kanálu se zabarvila krví panen a to mělo opravdu ohromující účinek. Bouře polevila. Přestaly padat kroupy a už jen lehce mrholilo. Nyní se začaly rozestupovat i mraky. Objevila se sluníčka a vysvitlo denní světlo. Všichni indiáni znovu poklekli na kolena a pokračovali v urputném modlení a vzývání svých bohů. V chrámu Většině z vás se podařilo zachránit a dostali jste se do chrámu včas. Ale ne všichni jste to štěstí měli. Venku zůstala doktorka Colleti a také Švéd. Nestihli se včas skrýt a jejich hlavy zůstali nechráněné. Kroupy je proděravěly jako cedník. Smrt si přišla pro další členy týmu SG-13. Mezitím se v chrámu na klávesnici rozsvícená klávesa s "písmenem D" začala měnit. Postupně tmavla až nakonec úplně zhasla. Vše se vrátilo do normálu tak, jak to bylo předtím.

Světlana Volkova - 24. května 2009 22:37

Chrám Bohové, to je vážně idiot! "Já se ale na něco ptala!" zavrčím, když mluví úplně z cesty a ignoruje moji otázku. Vážně bych ho nejraději kopla do prdele. Nadechnu se k něčemu dalšímu, když dojde ke zvratu, který asi nikdo krom modlících se nečekal. Zarazím se, udiveně povytáhnu obočí - ale hned se zase zamračím na tu klávesnici. Písmeno zhaslo, bouře se utišila, jak zjišťuju podle toho, že se venku neozývá ten rachot dopadajících krup. Ohlédnnu se k východu, kam mezi posledními vpadl i plukovník. Aprílový počasí je v tomhle případě asi mírnej příměr. Přinejmenším mě to na chvíli umlčelo. Na chvíli. "Nikdo teď nic nezmáčkl. Že by životnost té bouře byla omezená? Ale zkoušet to nechci," dodám důrazně a věnuju ošklivý pohled negrovi. Teprve pak se rozhlédnu po ostatních, vraceje se ze svého mírného amoku do reality. Konečně vidím něco jinýho než compl a negra, své možné oběti. Je nás zase míň. A nevypadá to, že by to se mnou nějak hnulo. V ruské armádě se na to moc nehrávalo... řešit každou mrtvolu. Jasně, to bylo ještě za Sovětů, ale změnit ruskou armádní mentalitu ze dne na den nejde. "Vážně chceš, aby po tomhle pokračoval výzkum? Nevím, jestli něco zjistíme jen tím, že vyluštíme znaky... protože ty můžou mít mnoho významů. A metoda pokus-omyl je opravdu na zabití." Moje slova míří k plukovníkovi. Jsem vědec, ale nelíbí se mi, že bychom se v tom zas rýpali. Možná je to jen stroj na katastrofy. A takový objev si klidně odpustím.

Col. Jeremy Crosswell - 25. května 2009 00:38

Co se dělo předtím... Po menší práci kacl nadřízeného jsem přišel do tábora s neurčitým výrazem na tváři. Není nikomu známo, co jsem s Rukou probíral, každopádně dopad nikoho neovlivňuje, takže se o to nemusí nikdo starat. V táboře bych na chvíli klid, zase jsem si úspěšně nahodil příjemné poflakování s občasným kouknutím po ostatních, jestli mi náhodou někdo nechce dělat nějaké problémy. Připadám si jak učitel, který má na povel bandu školáků. Vlastně každého z nich bych mohl lecos naučit, takže s tím učitelem to možná nebude ani pocit. Opravdu to byla jen chvíle, jelikož se nebe začalo měnit a mě nezůstalo nic, než jen udivený výraz a cígáro v hubě. Nevěděl jsem, jestli je to jen normální změna počasí, nebo se s tím něco děje. Ze začátku to vypadalo tak normálně, náhlá bouřka, všechno bude v pohodě. Jenže jak začali blesky své dílo, věděl jsem, že je zle. A to ještě nepřišli ty zatracené kroupy. Jak padla první, bylo jasné, že jestli tohle chce někdo přežít, bude potřebovat hodně dobrý úkryt. A ten náš byl vzdálený tři sta metrů. Okamžitě jsem hrábl po helmě na mém báglu, jelikož nebylo nic dražšího, než moje hlava. Sice už jsem helmu neměl nějaký ten pátek, ale nebylo lepší chvíle na její oprášení. Ani jsem nemusel křičet, aby všichni běželi do chrámu, všichni věděli, kde je jediná záchrana. Lépe pro mě, jelikož jsem se nemusel starat o organizaci. Hůře pro mě, jelikož jsem musel dohlídnout na to, aby se všichni spakovali a vypadli. Nějaké pokusy o sebrání bedny jsem okamžitě zatrhl. S takovou zátěží by nikdo daleko nedostal a jestli je to jen bouře, tak se sem zase vrátíme. Začalo mě nehorázně srát, jak by kroupy neustále mlátili do hlavy a omlacovali ramena. Vyřešil jsem to jediným možných způsobem. Báglem nad hlavou. Konečně se všichni dali do pohybu a já jako poslední. Musel jsem si být k čertu jistý, že budou všichni v pořádku. Počasí holt člověk nemůže ovlivnit. Zhruba po deseti metrech dostal zásah ten vysoký blonďák. Ani nevím, jak se k němu ta mrška dostala. Rychle jsem k němu klekl a zjistil, jestli žije. Vypadalo to dobře, ovšem než jsem stihl ochránit svoji i jeho hlavu, další kroupa se mu zaryla rovnou mezi oči. Dost nepříjemně to křuplo. Jak už u mediků, co ztratí na poli vojáka bývá, praštím mu pěstmi do hrudi a zase se dám do běhu k chrámu. Po tomhle už jsem byl poněkud rozladěný. Ale další nehoda se stala dřív, než jsem mohl vyhodit z hlavy tu první. Když jsem dobíhal jednu z doktorek, další kroupa si našla svůj cíl. Doktorka zpomalila, zamotala se a padla na záda. Před tím pádem jsem ji zachránil, to jsem ještě doufal, že bude živá, ovšem zaražená kroupa v hlavě mě vyvedla z omylu. Opatrně jsem ji položím na zem, jakožto úcta k mrtvému a pokračoval jsem dál. Hlasitě jsem vydechl, když jsem doběhl do chrámu. Dalo to docela zabrat, běžet v takovém počasí debilních tři sta metrů, včetně několika smutných zastávek. Na Jonesovo tázavý výraz, kde je zbytek jsem jen zavrtěl hlavou. Je to jasné a pochopil by to i slimák. Potřeboval jsem vydechnout, všechno si urovnat v hlavě. A sundat to nepříjemnou helmu, která svůj účel splnila. O lidi dohadující se u počítače jsem se nestaral, jsou dostatečně inteligentní na to, aby s tím něco udělali. Navíc je to všechno mimo můj obor. Jsou to už jen tři hlavy, co s tím můžou něco udělat, tak ať se snaží. Chrám Nevím, co tam mačkali, ale ta bouře ustala. Je tedy naprosto jasné, že to zapříčinil někdo tady. Jedna jediná osoba, která hrabala na něco, na co neměla. Takhle to dopadá, když někomu dovolíte moc volnosti. To mám za to. Že já se nikdy nepoučím. Dva mrzí za tuhle hloupost a hromada modřin na tělech ostatních. Krásný, naprosto povedený, výsledek. Je na mě vidět, že momentálně opravdu chybí ta veselá nálada. Ale nasraný taky nejsem, spíš se mi jedna kroupa usadila v hlavě a teď všude ukazuje svůj chlad. Je třeba dostat ze sebe ten blbý pocit, přejít přes tuhle událost a vrátit se zase k tomu, o co tady vlastně kráčí. A s tím mi teď pomohla Ruska. „Samozřejmě, že chci. Jste tady na makání, né od toho, abyste tady seděli na prdeli a vzpamatovávali se. Na to budete mít čas, až se nebude nic dít. Teď práce. Ty Volkova, Stoilová a Cusicku. Jste ti poslední, co si s tím můžou hrát. Nechci slyšel žádné zasrané ale, prostě se na ten počítač podíváte a vyluštíte mi každou debilní klávesu a její pravděpodobnou funkci. Ať jsou to třeba jen teorie, o tom vaše práce je ne?“ Vyřešeno bez mrkání a změny výrazu. Škoda jen té cigarety. Podívám se po těch, co mi zůstali. Jen tři. Dva vojáci a jedna doktorka. No, aspoň že přežili ti důležitější. Medička by byla nenahraditelná a vojáci jsou rozhodně velká pomoc. „Vy tři, vrátíte se to tábora a podíváte se na škody. Po cestě najdete dva mrtvé, myslím si, že by si zasloužili něco slušného. Pak počkáte, až doděláme práci tady.“ Dojdu k Jonesovi, který s tou svojí prackou vypadá fakt směšně. Kolik asi krup mu muselo fláknout do té ruky. Těžko říct. „Dobrý Jonesi? Tak seber lidi a dejte se do práce...“ Poplácám ho po rameni a vrátím se hlouběji do chrámu, abych viděl, jestli ti tři už začali pracovat. Cestou mi neunikne omlácená doktorka. Jen na ní kývnu se slovy v „v pořádku?“ a dál pokračuji. Chci vidět nějaké výsledky, tak doufám, že je dostanu do dalšího hlášení. Nechci se vracet s tím, že jsem našel mašinu, co dělá hromy a blesky. Od čeho bych tady pak měl tři vědátory? Aby mi nic neřekli, takže bych tady klidně mohl být sám a vyšlo by to nastejno? Kdepak. Potřebuji vědění. Ta věc má určitě velkou moc a je na nich, aby mu to moc ukázali. V ruce mám zase svojí oblíbenou pušku a procházím se sem a tam jako sup, která čeká na svojí kořist. V hlavě hromada myšlenek, hlavně se snažíš nemyslet na všechny ty modřiny, co ještě stihly způsobit padající kroupy, než jsem se pokusil lépe chránit.

Deanna Daria Stoilov - 25. května 2009 01:15

P3X-793, chrám Na má slova o časové deformaci Jaimie zareaguje jen podrážděným zavrtěním hlavou - očividně mě volal quli něčemu jinému. Kývne směrem ke klávesnici... pokud se tak dá říkat tomu kamennému... čemusi: "Potřebuju po tobě, aby jsi se podívala pořádně na tu klávesnici a pokusila se přeložit co nejvíce symbolů, konkrétně tohle písmeno a potom ty další!" "Oops. No, tady nemá smysl hrát si na všeználka, ničemu bych tím nepomohla a možná bych ještě něco zhoršila... Radši to vybalím rovnou," prolétne mi hlavou, načež o krok poodstoupím a řeknu: "Na to zavolej tu ruskou krá... slečnu Volkovu, s tímhle Ti nepomůžu. Teda, samozřejmě to umim přeložit, ale všechno, co jsem Ti k tomu schopná říct, jsou jen mytologicko-kulturní souvislosti. Na tohle radši archeologa..." pokrčím omluvně rameny. No, my o vlku a vlk za dveřmi, jak se říká - sotva si ozvěna pod kopulí dohraje s mým altem, dovnitř se vřítí ta blonďatá personifikovaná agrese... A pro změnu chudáka negra hned seřve. Jasně, jen do něj, nejspíš jako jedinej to tady umí s tehnikou, tak proč mu to nedělat ještě těžší dle hesla "nejlepší výsledky dosahujeme při práci pod stressem"... Jelikož je tu někdo povolanější než já, věrna svému předsevzetí se přestanu do věci plést, přestože Rusčin monolog skoro vypadá, jako by mluvila zčásti ke mně... No, ať si mluví, to je její problém, mě se tohle netýká... Hmm, netýká... Její rozbor mě zaujme... a nesouhlasím s ním, překvapivě. Ostatně není divu, ona se na věc dívá z pohledu archeologa, já za jednotlivými runami vidím celé kulturní spektrum dané společnosti... Ha, víc hlav víc ví. Až na to, že teď už nebudu tak blbá, abych se snažila svejma poznatkama přispět. Místo toho se posadím ke zdi kousek za Cusicka a shodím z ramen krosnu. Protřepu tatínkovu košili... a nasucho polknu. V polovině zádové části je díra po kroupě, která byla nejspíš velká jako moje pěst. Tři centimetry dopředu, dostala bych to do hlavy a... "No tak, Darjo, neblbni a dej se do pořádku... tohle už tu jednou bylo, nesmíš se tomu poddat... Hej, přece nezačneš fňukat před tou blonďatou nánou... Je jedno, kolikrát jsi MOHLA umřít, podstatný je, že se to nestalo, tak se vzpamatuj... Máš tady práci, vzpomínáš?!" Po troše mind-up buildingovejch myšlenek otevřu krosnu, vyházím asi tucet knížek a vytáhnu svetr. Obrovský, lahvově zelený svetr z irské vlny, který zcela jistě není můj - má pánský véčkový výstřih, sahá mi až ke kolenům a rukávy si musím ohrnout natřikrát, abych měla volné ruce. Na zádech má jantarově žlutou vlnou vpletené iniciály V.T., vepředu se přes prsa táhne švabachem nápis "Vomitted Tombs" - "Poblitý hrobky". Název bráškovy školní kapely. Jen co do něj vklouznu, po troše akrobacie pod vlnou ze sebe shodím do poslední nitky promoklé tílko. Vyždímu ho a hodím společně s košilí ke krosně... V tom okamžiku do chrámu vpadne doktorka, těsně následována majorem Greyem a tím druhým černým, jak on se jen... Jones, jasně. Po zádech mi přejede mráz, když konečně vejde i Anglán - je mi jasné, že jako velitel, zodpovídající za svý ovečky šel poslední - takže ten motýly milující Švéd a brunetka se sklony polévat okolí kafem... Jen se zhluboka nadechnu a začnu rovnat poházené knihy zpátky do krosny, když mou pozornost zaujme "klávesnice" - runa pomalu tmavne... tmavne... až docela zhasne, a pak... Ticho. Po šíleném krupobití a tisích kapkách, dopadajících na kupoli chrámu a odrážejících se venku od vyprahlé země je skoro ohlušující. Ohlušující ticho... zní to jako oymoron, ale je to tak. Jen zavrtím hlavou, knihy znovu naskládám do krosny, kterou zapnu a na ni rozložím mokré věci, a s dvěma bloky a tužkou si kecnu do písku, jímž je pokrytá podlaha. Anglánův příkaz nepřibližovat se k přístroji nekomentuji, na něco sahat je to poslední, co bych chtěla... Místo toho se po jeho posledních slovech dám do práce. Usadím se v pohodlné tureckém sedu, načež začnu -naslouchaje přitom jedním uchem Rusce, která poté, co to venku utichlo, začala komentovat jev na "klávesnici"- pokrývat kostičkovaný papír kresbami klávesnice i stěny nad ní, zatímco do druhého sešitu si dělám azbukou poznámky. "Jo, Jaimie, ta runa, kterou jsi zmáčkl, se opravdu dá vykládat jako obr nebo troll, jak mile poznamenala tady Světlanka, ovšem nechápu, proč se nedržela jejího nejobecnějšího smyslu, ve kterém Thurisaz, neboli Trn, znamená prostě a jednoduše ´nepřízeň přírody´ - nechoďme pro příklady daleko. Další význem, který bych podtrhla spíš než vazbu na obry a trolly je fakt, že je tato runa mocným nástrojem pro ´změnu tvarů´, což se samozřejmě dá vykládat... heh, no dobře, vpodstatě jakkoli, ale u emzáckého PC mi význam ´zmeny tvaru´ přijde podstatnější než ´troll´. V sekvenci tří znaků za sebou dokáže měnit význam následujícího textu. Co tu máme dál... Hmm, zajímavé, jakým způsobem je na té klaviatuře rozmístěna runa Othila. Dvě uprostřed, a potom po jedné vždy v rohu... zajímavé. No, tady se nedá než souhlasit, jak na té nahrávce, kterou nám plukovník pouštěl, Světlana říká - Othila se dá nejpřesněji vyjádřit jako dědictví, včetně duševního... V kulturně mytologických spojitostech je často necházena ve významu "toho, co má být zachováno" - i když v anglosasském pojetí znamenala spíš majetek ve významu věci (a zde i ona "věc" může mít význam duševního dědictví), která je danému člověku či společenství velmi drahá a díky které si může ve svém domově užívat věcí příjemných a spravedlivých... Tento význam by byl podle mého shodný s architekturou komplexu, jak jsem ji měla příležitost pozorovat - zdá se, že prostor mezi chrámy nesloužil k náboženskému shromažďování, spíše bych řekla, že celý komplex byl vystavěn jako místo setkávání za účelem relaxace a vzdělávání, případně přijímání duchovních hodnot - a byl obýván výhradně členy oné neznámé rasy, kterou ti indiáni považují za své "bohy". Ovšem zpátky k runě Othila - ano, znovu musím souhlasit se Svetlanou, pravděpodobně její několikanásobné umístění se vztahuje k šesti chrámům nebo jejich zbytkům tak, jak jsou vidět na leteckém snímku... začnu prohrabovat své věci, až vylovím i fascikl s hlášeními a záznamem z briefingu; letecký snímek vytáhnu a svorkovačkou přicvaknu ke svým poznámkám, načež píšu dál: "...ovšem osobně bych šla ve výkladu dál, a sice k numerologickému významu. Nemyslím, že je náhodné, že mytologický význam čísla šest lze shrnout jako "Nic dobrého nezískáme od falešných přátel". Brala bych to jako v samotném komplexu zakomponované varování před... hmm, zde se musím odkázat na hlášení doktora Jacksona z první mise na tuto planetu a opakovat jeho slova - varování před vstupem s nečistými úmysly. Mannaz... Vysloveně ochranná runa. V jistém výkladu může znamenat také člověka - jakožto individualitu, nebo jako lidstvo, společnost. Pro přesnost dodávám, že dle Tacita je zde jisté, i když z historického i kulturologického hlediska spíše spekulativní, spojení mezi runou a bohy... Komunikační kanál, řekněme - znovu však upozorňuji, že jde o pouhou doměnku. Teiwaz. Runa zasvěcená bohu války Týrovi... Zde bych však místo toho zdůraznila jeho význam jakožto ochránce před nebezpečím. Dle anglosasské runové poesie není Teiwaz spojována s válkou, nýbrž s hvězdou (!!), pravděpodobně s Polárkou (mytologický význam by pak byl "runa, ukazující cestu"). Často se objevovala v glosách společně s výrazy, jaké s bohem války souvisí: "S vladaři si dobře rozumí a věrně drží stráž proti družině noci". Mohlo by jít o jistou paralelu vyspělé rasy - bohů, a společenství, které tato rasa ze své vyšší posice ochraňuje. Obě runy, jak Mannaz, tak Teiwaz, jsou zde zastoupeny několikrát. Na rozdíl od sl. Volkovy bych tento počet neinterpretovala jako čtveřici, nýbrž jako dvě dvojice. V mytologii nejsnazší způsob, jak zesílit moc nějakého symbolu, je prostě jeho zopakování. Ostatně zdvojenost nějakého jevu implikuje v kulturně-mytologickém významu run jeho služebné postavení. Zde je přímá vazba na Týra, boha, zastoupeného runou Teiwaz, viz výše - Týr mě být dvakrát jmenován, když jeho runu vyrýváte do meče - to povolá jeho moc a staví ji do služeb autora run. Věnovala bych pozornost povolávání moci - povolat něčí moc implikuje přímý zásah, je zde možná interpretace komunikačního kanálu. Napadlo mně ještě jedno vysvětlení - tato planeta není původně domovem ani oněch indiánů, ani lebkounů - pak by duplicita taktéž párové runy Slunce, ke které se hned dostanu, mohla znamenat, že od jednoho Slunce přišli (či byli přivedeni) indiáni, od druhého lebkouni, a společný domov našli pod dalšími dvěma slunci. Ale teď k významu samotné runy - Sowulo nemá mnoho výkladů, oslavuje hvězdu, která dává život. Další duplicitní runa je Dagaz. Obecný význam je, jak zmínila soudružka Volkova, "den", ovšem v širších spojitostech může znament, a osobně bych se přikláněla spíše k tomuto výkladu, světlo a teplo, které den nosí - tedy, volně přeloženo, bezpečí. Bohužel, opět mohu nabídnout pouze anglosasské komentáře - v nich se s Dagaz setkáváme jakožto se Stvořitelem, jenž byl seslán Nejvyšším, milovaném lidmi a všem pomáhajícím, jenž je zdrojem naděje a štěstí pro bohaté i pro chudé. Chystám se udělat závěrečné shrnutí, když si s hrůzou uvědomím, že celý, zhruba třístránkový elaborát je psán úhlednou azbukou. Zakleju, přičemž použiju epiteta, které v ruském jazyce patří mezi ta nejtvrdší, a celou práci přepíšu do angličtiny, než přidám závěrečné shrnutí: "Můj osobní názor je, že celý komplex má výrazně defensivní charakter, přičemž lze předpokládat, že je zde instalováno transportní zařízení, a obvodová zeď měla pouze zabraňovat přístupu zvenku. Tak, jak mám zatím možnost posoudit vše, co jsme viděli, odhaduji, že rasa lebkounů z jakéhosi zatím neznámého důvodu na sebe vzala odpovědnost za indiány. Kromě používání run zde nejsou žádné jiné koincidence na rasu Asgardů, nepovažuji tedy za pravděpodobné, že se jednalo o ně. Předpokládám, že rasa, která obývala tento komplex, byla duchovně nanejvýš vyspělá - usuzuji tak z jejich ability propojit exaktní techniku s čistě intuitivním chápáním významů run. Zároveň podotýkám, že jak soudružka Volkova, tak i já jsme vycházely pouze z pozemských pramenů, přičemž je možné, že pro rasu duševně vyspělejší, než jsou lidé, mají runy poněkud odlišný význam, přičemž tyto odchylky by mohly, ovšem také nemusely být důležité... Howgh. Ha, konečně hotovo. Setřu si pot z čela, ze svých poznámek odtrhnu letecký snímek chrámu, který přicvaknu k novému spisu, psanému latinkou, v rychlosti okopíruji kresby i s poznámkami a všechny papíry sešiju dohromady, načež vstanu (a po dlouhém sezení si teprve s tímhle pohybem uvědomím všechny ty modřiny a škrábance od krupobití venku) a listy podám plukovníkovi, ať si s tím poradí... Tak, práci mám hotovou, teď se můžu začít hroutit. Posadím se zpátky ke krosně, o kterou se opřu zády, kolena přitáhnu k sobě, opřu si o ně bradu a zavřu oči... Na nic, nechci myslet na nic... A ze všeho nejméně na to, že máme další dva mrtvé. Mrtvé...

Světlana Volkova - 25. května 2009 01:57

Chrám Jen stisknu zuby a otočím se na patě zpět k počítači. Je vidět, že plukovník je asi to jediné, co na mě platí. To bylo možno vidět jak v táboře, tak tady. Sundám batoh, helmu k němu připnu jako svůj úlovek. Třeba si negr ani nevšimne, že je jeho. Ale to je teď detail. Tady nám kroupy na hlavu snad padat nebudou. Docela mě překvapí, že foťák ledabyle hozený dovnitř to přežil. Batoh schytal dost krup, takže nevím, jestli to štěstí měl i noťas, každopádně teď můžu pustit, co jsem tu u toho namluvila. Jak to tak poslouchám a rozléhá se to chrámem, zatímco poslední přeživší vědátoři, tedy ti dva, tomu naslouchají... můj hlas mi zní divně a to, co jsem řekla, v jistých okamžicích taky. Od toho nahrávání taky je. Člověk pak vidí... tedy slyší, co mele, když moc myslí. Znovu se zadívám na klávesnici. A zas je nějak podezřelé ticho. Nahrávka dávno skončila, za sebou slyším chodit plukovníka. "Sedni si nebo se aspoň zastav, znervózňuje mě, jak mi brousíš za zadkem," zavrčím přes rameno navzdory tomu, jak nečekaně poslušně sklapnu, když zavelí. Návrat Štěkny pokračuje. Protože krom případné odpovědi pořád nic neslyším. Žába si sedla a cosi si čmárá. "Tys neslyšela, co říkal?" Můj hlas nepěkně ostře odskočí od stěn. Ale neřvu, je to spíš o intonaci. "Máme se pustit do práce, takže pokud si hodláš malovat, tak u toho do prdele mluv. Nebudeš tu sedět na zadku a flákat se. Můžeš Jacksonovi zachránit držku tím, že prokážeš, že tu seš aspoň k něčemu... krom problémů." Jó, my dvě rády se mít nebudeme. Ale já nebudu hrát uraženou krávu, protože jsem kurva dostala rozkaz. No, to není zrovna pádný argument, nějakého neautoritativního vola bych asi poslala tam, kde nesvítí slunce ani jedno, natožpak dvě. Každopádně já jí do hlavy nevidím a některým těm znakům nerozumím. No a automaticky když jsem nejstarší a tím pádem nejzkušenější, přebírám si nad ubohými zbytky vědeckého osazenstva velení, které může zhatit jen plukovník tím svým vojenským. Takže dokud na nás nevlítne nějaká obluda, mají smůlu a komandovat je budu já, protože Baret se do vědátorských keců míchat nebude. To vím zcela jistě.

Shawn Taylor - 25. května 2009 10:27

Chrám – sběr mrtvých Po cestě jsem se málem jednou nebo dvakrát rozbila o kmeny stromů, ale nakonec jsem elegantně zabruslila do chrámu i se svou bednou. Když jsem se zastavila, byla jsem na kolenou a opřená lokty o bednu, pohlédla jsem na svůj malíček na levé ruce a viděla jasně zlomeninu, rentgenu netřeba. Další jasná věc je, že tohle bude potřebovat narovnat, tahle zlomenina není dobrá. dva články prstu se vychýlili z kloubu a nepěkně se stočili ke straně. Místo rovného krásného malíčku jsem viděla jen křivého zmetka fialového a nateklého, dalo se to čekat, dokonce jsem očekávala koukající kost nebo podobně, ale tohle stačilo. Když dobíhal zbytek rychle jsem se zvedla a sedla si na svojí bednu, ruku skryla za záda. Doběhli v pořadí očekávatelném, ale do hajzlu, kde je zbytek? Přibehne i plukovník a to v helmě, trochu mě překvapí, že nemá u tlamy cigáro, zklamal, ale to už mluví o ztrátách a rozdává rozkazy, kývnu hlavou a sundám si opatrně krosnu vyndám z ní dlahu na prst je to taková super vychytávka, silikonové výložky na prsty který se stahuje pásky. Vzpomínám, že když jsem je poprvé viděla, opravdu jsem litovala, že nemám nic zlomeného, měli super barvu, tělovou, no tedy pro bělocha u černocha by to bylo jak pěst na oko, ale jinak nespozorovatelné, tedy téměř, a to se mi teď moc hodí. Ruku opatrně vložím do zasunu pod vestu a s krosnou stále na zádech se vydám ven. Ještě zachytím pohled plukovníka, který jako by se ptal zda je vše ok. Nepříjemně nuceně se na něj usměju, protože nic lepšího mě v tu chvíli nenapadne a snad jsem dokonce myslela, že to vypadá upřímně a důvěryhodně. Rychleji jsem vyšla z chrámu do pralesa a prošla až na místo našeho kempingu. Neotáčela jsem se posadila jsem se na jednu z našich beden a vyndala silikonovou dlahu na prst. Ruku jsem natáhla jako šťastná snoubenka co si slibně prohlíží diamant na svém prsteníčku. Jediné co jsem ovšem viděla byla fialová a téměř dvojnásobný prst. Po cestě jsem viděla toho švéda i doktorku, oba mrtví, plukovník měl pravdu, trochu jsem doufala, že se spletl. Nebylo jim jak pomoci, jediný kdo potřeboval mou pomoc jsem byla já sama. “Do hajzlu, ale jak to narovnat….“ Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nic co by mi pomohlo jsem nezahlédla. Bylo jasné, že si musím dát do pusy něco jako roubík, protože tohle v tichosti nebude. Krosnu jsem odložila a rozepla, z ní následně vyndala složené tričko. Jako roubík dobré… Ještě jednou jsem ho přeložila a opět se podívala na malíček, triko si dala do pusy a pevně skousla, malíček jsem si chytla do dlaně, zatím moc pevně ne, a připravovala se na trhnutí.

Capt. Matthew Jones - 25. května 2009 11:32

Matt junior one - Někdo utáhnul kohoutky? Byl to opravdový sprint, neboť loudavý přesun by mohl mít nepěkné následky na mém vzhledu. Bylo jasné, že kdo nemákne, nebo se nebude něčím nějak krýt, nedopadne vůbec dobře. A bohužel, k naší smůle, se to i potvrdilo. I když běžím kousek před plukovníkem, stále se držím tak nějak po boku s ostatními civilisty, kteří se ještě pokoušejí přesunout. Opravdu pokoušejí. Švéd a ještě jedna dívka to nepěkně koupili do hlavy. Kroupy si našli cestu na nechráněná místa a ukončili tak jejich životy opravdu nepěknou smrtí. To je jeden z mnoha důvodů, proč by helma měla být povinnou výbavou každého, nehledně na jeho fuknci v týmu. Ale když už přeci nemám tu posranou helmu, která vám při jakémkoli útoku zachrání na devět a devadesát procent život, chráním se čímkoli, čím to jenom jde. Kupříkladu báglem, nějakou bednou, prostě čímkoli. Je vidět, že civlisté, vědátoři, toho o vojenské improvizaci v nejhorším moc nevědí. Nechci je nějak podceňovat, ale při pohledu na jejich těla s děravými hlavami to nelze jinak popsat. Asi si náš tým moc nepřilepší, až se generál Hammond dozví o našem dalším debaklu, mrtvých. První mise a my už ztratili snad polovinu týmu. To je setsakra velké skóre. I když si myslím, že to nejvíce odnese plukovník a popravdě řečeno bych v žádném případě nechtěl být na jeho místě, neboť ani v jedné ze situací, kdy jsme přišli o nějaké členy, za to nemohl, stejně to nejspíš pěkně schytá. Ale v tomhle je armáda nemilosrdná, protože to prostě nevidí. Možná k tomu lehce přihlíží, ale za smrt člena týmu prostě zodpovídá velící důstojník. Avšak byť to odnese nejvíce plukovník, nejenom na něj se bude shlížet shora, jako na toho "špatného". Na nás všechny, vojáky. To naším úkolem bylo je chránit. A to za každou cenu. A my bohužel neuspěli. Nikoli jako jednotlivci, plukovník, ale jako tým. Plukovník se u mrtvých narychlo zastavuje, aby zkontroloval stav. Když poté přiběhne jako poslední do chrámu a já netrpělivě čekám zpráv, i když vidím, že nikdo před ním, ani za ním neběží, tak nějak doufám, že někde jsou živý a zdraví, i když to už není možné, plukovník pouze zakroutí hlavou a každému musí být ihned jasné, že to mají za sebou. Ale tak nemají nás posílat hned na misi plnou rozzuřených indiánů a všeho tohohle, když jeden o druhém víme maximálně tak velký kulový, nevíme co od sebe můžeme čekat a jak se kdo v jaké situaci zachová. Pravda, v tomto stádiu mise už to většina o většině ví, ví co kdo od koho může čekat, ale bohužel už je docela pozdě. Životy to už nikomu nevrátí. Helmu si raději nechávám na hlavě, i když to vypadá, že je po všem. Tedy po všem ještě asi ne, ale alespoň skončila ona "bouře". Mraky se rozutekli jako splašené stádo ovcí a obě sluníčka se opět usmála do našich tváří. Těžko říct, zda-li přešlo samo, někdo to vypnul, nebo kdo ví co ještě, ale rozhodně to ustalo a pro nás to značí jediné - můžeme ven. Plukovník zadá rozkaz, abychom se postarali o mrtvé, což je samozřejmost. Ještě se mě optá, jak je na tom moje zlomená ruka. Trochu mi to připomněl, během všeho toho dění jsem na ní opravdu nějak nemyslel a nebral zřetele, což asi nebylo nejlepší. Sice nekoupila ani jeden zásah, naštěstí, neboť jsem si ji strčil pod bundu, ale ani to házení jí nejspíš nijak nepřilepšilo. "Budu fajn, pane." Krátce odpovím, nejsem žádnej uplakánek. Doktorka ihned vyrazí kupředu, samozřejmě ji následuji. Přistoupím nyní už k sedící doktorce, jelikož má evidentně zlomený malíček. Dnešní den je opravdu perný na zranění, ale především na úmrtí. Vidím, jak si do úst vkládá složené tričko jakožto roubík, takže bude následovat rovnání. Když však vidím to počínání, nedá mi to a musím jí nabídnout svoji pomoc. "Nechcete s tím raději pomoc, doktorko?" Nabídnu se, i když nečekám, že by ode mne chtěla, či čekala pomoci. Avšak tak trochu jako gentleman, asi opravdu jenom trochu, jsem to nabídnout musel. Takže nejdříve ona, potom ti mrtví. Ti už si stejně stěžovat nemůžou. Tedy na to, že se jim nevěnuji jako prvním.

Dr. Jaimie Cusick - 25. května 2009 13:45

Chrám Volková na mě vyjede s tím, že se na něco ptala, ale její otázka je totálně zcestná. Samozřejmě, že jsem to zmáčkl ty pí*o, kdybych to asi nezmáčkl tak nechci, aby jsi mi to tady přeložila V duchu se vztekám, ale na hlas nic neříkám. Pokaždé když přijde někdo nový, otočím se k východu a koukám kdo to je. V duchu si je taky odpočítávám, protože každý kdo tam zůstane jde na moje triko. Potom se otočím ke klávesnici a čekám jestli se ta Ruska uráčí začít s překladem tý klávesnice nebo ne. Po nějaký chvíli je v chrámu kromě kroků ostatních ticho. Otočím se k východu odkud ještě před chvílí byly slyšet rány od dopadajících kropů. Plukovník dorazí jako poslední. Hm takže se to pravděpodobně po nějaké době vypíná samo, ale radši bych na to už nevsázel Zamyslím se nad přístrojem a přepočítám všechny členy. Nemůžu se dopočítat dvou, kteří tady chybí. Zabil jsi je! Trochu se mi zamotala hlava a celkově se cítím zesláblý. V posledních hodinách tu umřelo už dost lidí, ale tyhle dva zemřeli mojí vynou. Potřeboval bych se napít, ale vodu mám v batohu, který zůstal tam venku. Uf a co dál. Prijdeme bránou a moje kariera je totálně v prdeli, soud a ..., nikdy jsem sem neměl chodit, zapadlá laboratoř by byla jistější než tohle. Pomalu se dobelkám ke stěně, kde se sesunu. Je mi celkem jedno, že mám počítač na zádech. Přecejenom tam je nějaký obal, který musí něco vydržet a jestli ne tak je to pěkná šunka. "Souhlasím tady se slečnou!" To se slečnou řeknu trochu ironicky a ještě předtím než jí plukovník odpoví. V podstatě s ní sohlasím, protože na ten přístroj se mi už moc sahat nechce. Když to umí vyvolat bouři, bude to moc vyvolat určitě i horší věci. Jenom pořád nechápu, kde to má zdroj napájení, které musí být opravdu obrovské. Tím se mi vrátí myšlenky k našemu bývalému táboru a bednám, které tam byly. Naquadahové reaktory jsou určitě taky v prdeli stejně jako všechno co tam bylo. Plukovník začne mluvit o tom, že máme vyluštit ty klávesy. Je mi jasné, že pro mě tahle práce neni, protože já těm klávesám nerozumim a Stoilová zjevně taky ne když mi před chvílí tvrdila, že na to budu muset zavolat tu poslední co bych na to zavolat chtěl. Do ticha se ozve opět nepříjemný ječák Volkový, která řve na Stoilovou něco o tom, že když si čmárá tak ať u toho aspoň mluví. Tahle poznámka mi přišla celkem komická i když to co se tu děje komické vůbec není. Dál sedím na zemi a koukám na Volkovou jak zápasí s klávesnicí, se kterou jí prozatím nemůžu pomoc...

Deanna Daria Stoilov - 25. května 2009 18:20

P3X-793, chrám Aniž bych čemukoli kromě své práce věnovala pozornost, dokončila jsme zápis a sedla si zpátky ke své krosně. Zrovna jsem se chystala propadnout melancholii, když se vedle mě svalil Cusick, pod svým permanentním černým opálním pobledlý. Nechám ho chvilku vydechnout, než do něj lehce strčím loktem; nakloním k němu hlavu a ztišeným hlasem podotknu: "Podívej, NENÍ to Tvoje vina. Za celou tuhle podělanou akci může velení, který sem poslalo bandu lidí, aniž jim dali šanci stát se nejdřív týmem... Jednou už jsme tady, tak se musíme postarat, abychom se dostali zas pryč... Což nezvládnem, když se tomu začnem poddávat. Hej, notak, hlavu vzhůru... Demoralizace nás odsud nedostane... Věř mi, že vim, jak se cejtíš, dyť i kvůli mě umřeli lidi, nemysli, že si to neuvědomuju... Ale na výčitky bude čas potom, hmm?? Teď Tě tady potřebujem..." vylovím z kapsy lízátko v pestrém obalu a zastrčím ho do náprsní kapsy černochovy uniformy. No, jednu nevýhodu to má - po těchhle silnejch kecech se sama zhroutit nemůžu... No, když už mi není povolena milosrdná letargie, alespoň si to vyřídím se soudružkou Sirénou. Nejdřív se na to posilním, vytáhnu citronové lízátko, rozbalím ho a strčím si ho mezi rty, než vstanu. S rukama v kapsách pomalu přejdu na dva kroky k Rusce a spustím: "Tak helejte se, madam... Já držim klapačku a dělám svou práci, a pokud jsem si mohla všimnout, Vy jtu zatím jen řvete po ostatních a neudělala jste nic. Nelíbí se mi to o nic víc než Vám, ale jednou musíme spolupracovat, tak mi nepřijde moc konstruktivní tu po sobě štěkat. Koneckonců, nejsme děti... děti... Božemoj, dítě...!! dokončím naprosto nesouvisle; kdo by sledoval dráhu mého pohledu, viděl by, že už se nedívám na Svetlanu, jíž jsem předtím hleděla zpříma do tváře, ale na osvětlenou stěnu nad "klávesnicí". Jako náměsíčná udělám pár kroků vpřed, a skoro mimovolně, téměř automaticky se otočím zpátky na Rusku: "Nahrávej..." Ještě dva kroky, jeden, a stanu u zařízení. Zdvihnu ruku, v níž držím své lízátko, a ukážu na hieroglyf uprostřed po levé straně, popíšu jej a věnuji se dalšímu: "Dítě... to je dítě !! A tady dole... Zástupce nebo pomocník... Božemoj, jaktože jsem to neviděla hned?! A tady vedle "Správce královských pořádkových držav"... je to symbol pro konkrétní symbol... pořádkové državy - državy, jimiž je jištěn pořádek... znamená to něco jako velitel policie... Tady uprostřed - ankh, voda a město... to je velitel městské stráže... Tady vpravo nahoře, to je království... Vleco nahoře, nad znakem hor je symbol pro "kněze předčitatele"... Úplně ve středu s tím jakobypraporkem znak pro království bohů, a vlevo na středu, nad dítětem... Přinášet, zlato a voda... nebo řeka... tekoucí voda... přejdu do sotva slyšitelného šepotu; má tvář dostane prázdný výraz, jen na na očích a skoro neznatelně se pohybujících rtech je vidět, že jsem duchem stáloe ještě tady... Najednou se otočím na patě a jako šipka vystřelím z chrámu. Ne zrovna nejrychlejším, ale vytrvalým poklusem přeběhnu těch 300 metrů k obvodové zdi, a ukryta za kameny, opatrně vyhlédnu. Chyba. "Už nikdy se nebudu dívat na Blair Witch..." Raději se rozběhnu zpátky, doufám, že pohyb poskytne už opět se vzpouzejícímu žaludku čas, aby se uklidnil... Přesto vím, že pohled na dvě dívčí těla s vyrvanými srdci, plující po hladině vodního příkopu, budu ve snech vídat ještě hodně dlouho. Vběhnu do chrámu a smykem se po písčité podlaze sklouznu až ke klávesnici. Otočím se na plukovníka a vychrlím: "Ne, jestli mě chcete zas bít, tak počkejte než řeknu, co jsem našla... Nadávat mi můžete potom..." vydýchám se a začnu opět ukazovat: "Řeka která nese zlato. Zlato, které přichází skrze řeku... dítě... jak bych vám to... Zděs mnógo kontextu... Kák ja... Ah, da!! Svatyj graal!," vysypu ze sebe v mateřštině, hned se však opravím: "Svatý grál, mluvím o svatým grálu... San greal. Dřív se to slovo ale řezalo na jiném místě - Sang real, krev královská... krev dětí potomků bohů.....voda okolo posvátného chrámu....oběť......krev zalije kanál a bouře přestane... chápete? Ovládání té konzole přímo souvisí s chemickým složením vody v tom vodním příkopě... Tu bouřku zastavila oběť, kterou vykonali, musí tu být nějaká přímá vazba... Angláne, až mi donadáváš, musíš mě s Cusickem pustit zpátky do tábora, ty jeho fidlátka si s tím určitě poradí, bude třeba prozkoumat dno, a... No, a uvidíme,“ dokončím svůj hyperaktivní výstup. Pak pohlédnu přímo na plukovníka, v obranném gestu stáhnu hlavu trochu mezi ramena, ruce vstrčím do kapes a v puse si přehodím lízátko, z koutku do koutku: “Tak spusť...“ S vodou, jež mi z mokrách vlasů ještě pořád sem tam stéká po obličeji a v obrovském vlněném svetru vypadám jako zmoklý štěně – i s tím výrazem „Zase jsem dělala, co jsem neměla, já vim, ale když--“.

Sgt. John Drake - 25. května 2009 21:05

Po krásné spršce (nejdeme si zahrát baseball? :-D) Když se "přeháňka" přehnala vylezl jsem z úkrytu a ohledal jsem škody. Naštěstí to schytala jen helma - byla poškrábaná. Bohužel, moje celta zas tak "poškrábaná" nebyla. Nechal jsem jí tam kde byla a pohlédl jsem na planinu, kde stáli domorodci. Přehlédl jsem jejich početní stav a pokusil jsem se je spočítat. Napočítal jsem jich něco kolem tří stovky. Zbytek se válel na zemi a asi prděli do hlíny. "Veliteli, tady průzkumník. Vylezl jsem z díry a pokusil jsem se zjistit stav domorodců. Je jich zhruba tři sta, pane. Zůstávám na místě a čekám na rozkazy" zašeptal jsem do vysílačky a schoval se do nejbližšího a nejhustšího křoví. Zkontroloval jsem svou zbraň a také svůj rozhled. Byl perfektní. Tak počkáme co starej přikáže pomyslel jsem si.

Světlana Volkova - 25. května 2009 22:50

Chrám a křížovkářská soutěž No, že děti nejsme? Možná tak jedna z nás, ale ta druhá, co má příšernej svetr a je drzá, že být to moje děcko, asi ji řežu od rána do večera, ta děcko ještě je. Ať si kdo chce říká, co chce. A pak začne mlít tak zmatečně, že se v první chvíli vůbec nechytám. Není v tom systém, nic. A mám to nahrávat. No, to bude radost, až to z té nahrávky budu tahat. Nemá cenu nic říkat. Když začne prchat, jen protočím oči v sloup, nahlas si povzdechnu a vypnu nahrávání. Jestli ji tam venku něco sežere... to není můj problém, to ať si ošéfuje Baret. Jak mile poznamenal, nejsme tu od toho, abychom seděli na zadku, ale makali. A nařknout mě, že já nic nedělám... to je poněkud troufalé. To, že tu nekřepčím a nelítám sem a tam jako střelená husa, to do prdele neznamená, že nic nedělám. Zatím v tom hledám systém. K čemu mi je, že poznám znaky, když to na první pohled vypadá jako příšerná změť někoho, kdo si potřeboval dokázat, že umí několik písem. Stáhnu si promočenou bundu, a i když je tady ve stínu docela chladno, kor když jsem mokrá, je mi konečně fajn. Mozek se mi nevaří ve vlastním nálevu, můžu zase normálně myslet. Založím si ruce na prsou, v jedné svírám ne foťák, ale diktafon. Ten je na to lepší. A chvíli prostě čučím a mlčím. Krom nádechů, výdechů a těkání očí po klávesnici se ani nehnu. Teď by to chtělo pořádně osolit nějakej hard rock nebo metal, aby to mělo grády. Aby to dunění tak promíchalo myšlenky, až se samy sesypou na hromadu a dobrovolně se začnou formovat. Škoda, že jsme nějaký pořádný repráky nevyfasovali. Konečně se pohnu a pro vnějšího pozorovatele začnu i makat. Zapnu diktafon. "Vypadá to, že je to něco na styl kroniky. Několik paprsků, osm, se sbíhá ke středu, ale na nic slunečního to nevypadá. Zjevně se to bude číst po těch jednotlivých paprscích, ale zatím těžko říct, kde to má úplný začátek. Každopádně runy mají mnoho významů, což asi znamená, že se bude jednat o abstraktní věci." Odmlčím se, přičemž sem vpadne zrzka a mele cosi o chemii. Poslouchám ji jen na půl ucha, tohle jde momentálně mimo mě. Akorát když vybídne zjevně Bareta, protože na mě to asi nebylo, tak se zase ozvu jako Štěkna: "Mlčet, oba." A zase zapnu jejím vpádem vypnutý diktafon. "Mezery v přímkách asi značí nějakou odmlku, nezdá se, že by tu něco chybělo neúmyslně. Teď k jednotlivým paprskům. Horní vertikála: Teiwaz patří Tyrovi, rozhodnému a spravedlivému bohu. To může značit buď nějaký počáteční zákon, něco jako přikázání, anebo akci, jednání. A protože následující Sig, slunce, je naděje po každé noci, vítězství a to, co život pohání dál... Zdvojení může znamenat umocnění runy, tedy vytrvalost v započaté věci. Dále Gyfu, dar - obdarováním podepisujeme něco jako smlouvu mezi dvěma lidmi, očekáváme něco od toho druhého, tedy je to jakýsi závazek. Ten klikyhák je prý království bohů, takže lidi nakonec uzavřeli smlouvu s bohy, asi s Lebkouny, ale Laguz je runa zákeřná a nevypočitatelná - stejně jako všichni bohové, takže výsledek toho všeho nemohl být jistý." Zase na chvíli vypnu, abych neplýtvala materiálem, a napiju se. Zdá se, že s takovou budu mlet ještě hodně dlouho. A taky že jo. "Levá horní diagonála: Dagaz je den, počátek nebo naděje, ale stejně jako Teiwaz to může být i čin. To je nejpravděpodobnější, protože pokud se na začátku přímky neobjevuje Teiwaz, je tam právě Dagaz. Je vždycky ve dvojici s Othilou, což je dědictví. Asi dědictví jejich kultury, tedy duchovní hodnosty této společnosti - to má asi spojitost s těmi chrámy, kde se to dědictví nachází. Další runa, Nauthiz, znamená nedostatek nebo potřebu. V jejich cestě se zjevně objevila nějaká překážka, možná se nějaké vědomosti nenávratně ztratily, zničily se... ale Ódinova runa Ansuz, značící moudré rozhodnutí, je tu jako překonání té svízele, někdo z nich měl dobrý nápad, jak to vyřešit... a dostali se z toho jakožto společnost, tedy společnými silami - a to je Mannaz. Další znak ale neznám, o tom později, protože od něj se bude odvíjet, jaký význam bude mít Laguz." Další napití se. Jestli mi někdo skočí do myšlenek, zakousnu ho. Takže pokud bude chtít Žába něco říct, jasně ji zarazím gestem nebo slovem. Ona to doplní pak, zatím může přemýšlet. "Pravá horní diagonála: Zase kombinace Dagazu a Othily, počátek duchovní tradice. Rado je cesta nebo zisk či sex. Zisk nějakých vědomostí, cesta za poznáním. Následuje odmlka, zřejmě ona cesta za vědomostmi. Opět znak, co neznám ovlivňující konečnou Laguz. Diagonála vlevo dole: Dagaz, Othila; Uruz, zubr nebo síla, a Inguz, nápad nebo trpělivost jsou vedle sebe. Uruz vybízí i k rychlým činům, takže v kombinaci s Inguz to bude rychlé zrealizování nápadu... a pak přichází odmlka, zřejmě ona realizace. Další Dagaz bude asi prozatimní úspěch nebo spění ke zdárnému konci, který bude podobný jako u diagonály vlevo nahoře. Diagonála vpravo dole: Dagaz, Othila; Fehu - bohatství, blahobyt, velkorysost. Inguz bude odměnou za velkorysost Mannaz, společenství... a bude v podobě Othily, dědictví - tedy vědomostí předků. Na konci opět symbol a Laguz." Cvak. Konec. Vydechnu. "Mluv souvisle, nejdřív doplň do toho, co jsem říkala. Tak postupně, jak to šlo." Aniž bych se na ni podívala, podávám jí diktafon. "Chci vědět jen jednotlivý znaky, ne plno keců okolo s výkladem historie. Jen význam."

Col. Jeremy Crosswell - 26. května 2009 00:39

Chrám Bože můj, já prostě vědátory nesnáším. Člověk jim zadá práci a každý co nejdéle blbě čumí a škrábe se na zadku. A když se něco konečně děje, výsledek je stejně takový, že z nich polovina dřepí na zadku, povídají si mezi sebou a čmárají si do deníčku. Nejhorší pak na tom je, že se můžou vymluvit na to, že to potřebuji k práci, takže jim na to nemůžu říct ani papír. To bych musel počkat nějakou dobu, kdy by nebyly žádné výsledky, ale kdo má na to sakra čas? První výsledky práce se začnou rodit. Od malé dostanu nějaké spisy, ale stačilo mi jen nakouknout, abych věděl, jak moc je mi to k hovnu. Co tím ta holka sleduje? Takové věci mě budou naprosto k ničemu, to si může uschovat sama a předat to velení. Co s tím budu dělat já? A navíc, tohle je debilní skupinová práce, tak... „Takže byste se o své vědomosti mohla podělit s ostatními...“ Přejdou myšlenky do hlasité podoby a papíry se vrací zpět k její majitelce. Vážně nevím, jestli ze mě chce dělat vola, nebo jestli ji to přijde ohromně zábavné, aby mě provokovala. Střelit ji nemůžu, ale fláknout, to už je lepší. Je mi jedno, jak s tím náloží. Tohle si může nechat pro sebe, pro jiné vědce na SGC, ale k čertu, co s tím budu dělat já. Pro mě jsou to pořád jen samé debilní žvásty. Proč nemůžou být někdy věci jednoduché, jako on a off. Bože. Takže opět začnu kroužit po chrámu a rozhlížet se všude možně. Každý šutrák a prasklinu jsem tady už viděl milionkrát, ale je to lepší zábava, než se dívat na jejich zadky. Naštěstí sedí, takže bych se klidně dívat mohl, ale jak bych pak vypadal. „Posledně ti to nevadilo...“ Byla odpověď a dál šmejdím po chrámu. Nehodlám si někde dřepnout, teď rozhodně ne. Prostře potřebuje některé věci vychodit, navíc se při tom mnohem lépe myslí. Připomíná mi to jednu postavu z nějakého filmu od Čechů, co jsem měl možnost vidět. Byla to docela sranda. A zase se to dalo do práce. A zase to muselo vypadat jinak, než bych si představoval. Nejdříve se do sebe museli zase pustit ty dvě, z čehož malá dostala kopanec do zadku a hned začala makat na tom přístroji. Jakoby ji někdo napumpoval speedem, najednou mi tady začne poletovat, říkat na co přišla, mluvit na mne, neustále mektat, abych na ni nekřičel a dokončí to tím, že z chrámu vypadne. Zůstal mi jen poněkud zaražený výraz, značící to, jestli jsem právě tuhle situaci dobře pochopil. Asi už jsem na hyperaktivní vědátory moc starý. Přeci jen oni všechno rádi natahují. V každém případě, rychle nebo pomalu, nic nechápu. Malá se zase vrátí a už si žádá zkoumání čehosi, kdesi. No jistě a do té vody ji budeme třeba spouštět. Možná by nám mohli pomoct kamarádi indiáni, aby nám k tomu třeba něco povyprávěli, nebo třeba usekli hlavu. „Tvoje práce je tady malá. A jak vidíš, né všichni řekli poslední slovo. Takže teď se sebereš a půjdeš pomáhat Volkové. A žádné ale, ani nic jiného.“ Zase ten nesmlouvavý výraz v tváři. Ale já vážně nebudu trhat lidi jen proto, že si někdo něco myslí. Takhle to nefunguje. Hezky všechno postupně. Takže promluvím nejen k malé. „Až si budete jistí, že už s tím nic nezmůžete, přesuneme se k dalšímu kroku. Takže cesta zpět zamítá, konec.“ Čímž jsem se zase vrátil do pozice supa. Který ani moc neposlouchá jejich dohadování, myšlenky řečené nahlas, teorie a tak dále. Reaguji jen na to, co chci slyšet, tedy, když se mne někdo na něco zeptá, nebo když se objeví něco, co mi bude chtít sežrat nohy.

Aviva Kay Chomsky Ph.D. - 26. května 2009 10:17

je po dešti a Indoš zpívá svojí notu, už je po dešti…. Přesně vím co si tady všichni myslí, něco v tom smyslu, že civilista je přítěž. Nesnažím se o komplikace a raději poslouchám všech příkazů. Seskupení mužů kolem mne by asi kdejaké městské holce přišlo děsně super, ale já více než záda chtěla vidět indiány, tolik mi může pomoci pohled na jejich tanec a zvuky bubnů k rozpoznání onoho účelu, pro který se u ohně sešli a jak vidno i mimo svůj tábor. Velitel rozdává příkazy a já se snažím nikomu nepřekážet, přitom mám nastražený uši a alespoň poslouchám, cokoli co by mi napovědělo. Stojím jako přibytá a dění kolem vůbec nevnímám, ani jsem nepostřehla, že by se někdo pohl a přesto mluvili o tom, že je obejít nemůžeme, rozkazy, slova a všechny nápady jakoby se ke mně nedostávali. Jakoby nestačilo v jaké jsme svízelné situaci, před námi milióny indiánů, najednou se obloha zbarví dočerna a obě slunce byli v mžiku ta tam. Z nebe začali padat obří kroupy, obří v poměru jaké padají na zemi, tyto opravdu obří byli. “Doktorko! Pojďte sem!“ zaslechnu téměř z dálky a nebít jedné z menších krup jen mě zasáhla do hlavy jistě bych tam stála a koukala na indiány ještě dnes. Prudce jsem stočila hlavu k hlasu. posléze jsem zjistila, že patřil kapitánovi Mezenskému. Již nečekám a nandávám si vrcholně neslušivou helmu na svou hlavu a vzpomenu na dědu který jezdil na staré motorce s podobným rendlíkem na hlavě. Tehdy jsem se mu smála vypadal opravdu Vtipně, dnes by se on asi mě nesmál. Helma zbrzdila další náraz, ale vítr sílel a blesky byli jeden za druhým hlučnější a jejich frekvence se značně zvýšila. Nahrbila jsem se jako kočka a běžela k prvnímu nejbližšímu, stromu, který měl kmen dost široký a tak vypadal velmi statně. I když vím, že to není ten nejlepší nápad. Rozhlížím se a snažím se nezmatkovat. Vždyť co by mi to pomohla lítat tady jak praštěná z jedné strany na druhou. Ke kroupám se přidali i padající větve. Blesky šlehali oblohu jako boží biče a celou jí naráz osvítili. Pokud je toto počasí pro tuhle planetu specifické i když možná je to jen anomálie, pak tu musí být nějaké úkryty a pokud tady ty indiáni žijí a to bez pochyby, pak určitě ví, co mají dělat, jedině, že by na to nepomysleli. Pak jsou stejně snadné terče jako my. Kapitán Mezemský pronese cosi o celtě a jako ve zrychleném filmu kope díru do země. Jak může vědět kde mám celtu? To mi balil on nebo co? Začnu přemýšlet jestli jsem si do báglu nezapomněla přibalit to malé obdelníkové, co se nazývá celtou. Chápu co má v plánu a souhlasně na něj přikývnu, aby věděl, že jsem to pochopila, pak podle rady tahám z báglu celtu dle návodu kde asi je. Země se začíná měnit v rozblácenou sračku, a kroupy se válejí všude a další je rozrážejí jak koule na kulečníkovém stole. Vlastně ani nestihnu skočit do okopu a už od velitele Lequeuxe slyším, že máme běžet vpřed….. Nechci začít zmatkovat, ale po pravdě teď nevím zda se skrýt nebo běžet. Podívám se do tváře našeho velitele a zmatení je téměř uchopitelné, otazníky mi prolétají kolem hlavy jako v kreslených filmech pro děti. “je po dešti???“ Ještě nepochopitelnější, co se mohlo stát je, že vše najednou ustalo, téměř to vypadalo jako by to bylo na ovládání. Přes bágl jsem se podívala nedůvěřivě k nebi a čekala další ránu, tentokrát poslední a tu z milosti. Bylo ticho a klid, apokalypsa odezněla. Na naší straně žádný mrtví, na druhé, pár indiánů opravdu dnes navštíví věčná loviště. Když vidím jak spínají ruce a modlí se na okamžik mě napadne, že si to možná opravdu vymodlili a jejich oběti. Smutně pohlédnu na krev v kanále a jen odtáhnu zrak, podívám se na ostatní a tiše se zvednu, mrknu ke kapitánu Mezenskému. “Díky!“ Řeknu tiše, ale mile. Rozhlédnu se po ostatních a zpět na indiány. “Neměli bychom využít téhle chvilkové nepřítomnosti těch domorodců a vydat se pryč? Nevím jak vy, ale já nechci být další obětina!“ Pronesu možná trochu sarkasticky, ale přesvědčivě, tedy dost na to, aby všichni pochopili, že se mi tady ani malinko nelíbí.

Deanna Daria Stoilov - 27. května 2009 00:09

P3X-793, chrám Oproti očekávání se do mě plukovník za nepovolený odchod neobuje, dokonce i fackování si ušetří. Vrátí mi mé papíry a pošle mě pomáhat Siréně, o návratu do tábora však nechce ani slyšet. "Ach jo. Víš co, Angláne?! Já se fakt snažim, ale Ty se rozhodni, co chceš. Předtím u sondy, když jsem se snažila pomoct, jsem podle Tebe mluvila moc, a když dodám hlášení na papíru a snažím se držet klapačku, tak zas mluvím málo... Udělej si v tom sakra pořádek...," odseknu zamračeně, ovšem na to aby to znělo drze v tom chybí má obvyklá průbojnost... To jen stres, strach a frustrace se nejspíš vyventilovaly tímhle nervózním projevem... Ostatně skutečnost, že jsme ztratili dva další členy týmu, očividně dolehla na každého, nejen na mě. Nestihnu si ani strčit lízátko zpátky do pusy, když mi Siréna strčí do ruky diktafon. Pokrčím rameny - když pomáhat, tak pomáhat, alespoň se něčím zaměstnám, nicméně se utrhnu i na ni: "Jsem, zatraceně, multikulturní antropoložka, tak nebudu vynechávat potenciálně důležitý historický, mytologický a sociální koincidence jen proto, že Vás to třeba nudí, madam. Vy jste archeoložka a děláte svou práci po svým, tak mě sakra nechte zase po mým dělat tu mou. Já Vám taky neříkám, co je důležitý a co ne - například že jste se tak horlivě věnovala významu těch run, že jste nejspíš jaksi pozapomněla, že jdou i číst, a pravá horní diagonála by se dala přečíst jako ´Thor´, což jistě není náhoda," zavrčím.

Světlana Volkova - 27. května 2009 00:11

Chrám Nedá se přeslechnout, co odpovídá Baretovi. Ruší mě to a rozčiluje. Zvlášť když pak dojde ke mně a spustí tím stejným tónem - neovládnu se. Už ne. Je toho moc. Nejdřív utíká do lesa a poštve na nás indoše, svým způsobem, potom debil mačká tlačítka a ona tady lítá jak hadr na holi a je neustále drzá. Vyšiju jí takovou, že se to jistě rovná pecce od plukovníka, možná je to ještě horší, protože se rozhodně nehodlám krotit. A škrábanec na tváři mě ani v nejmenším nezajímá. Bolest. To je někdy nejlepší učitel, jak z vlastní zkušenosti sama vím. Nedivila bych se, kdyby po tom upadla. Já se nezdám (anebo možná jo) - ruku mám pádnou. "Teď mě dobře poslouchej," zavrčím na ni a drapnu ji za oblečení pod krkem. Ať stojí, nebo ne. Vypadá to, že je tu opět za Fúrie, ale v mnohem horší podobě. "Přestaneš se chovat jako drzá kráva, přestaneš drze štěkat na mě i na Crosswella, nebo ti zmaluju prdel tak, že ještě ráda poběžíš za indiánama pro azyl," odsekávám jako z ledu. Pohár mojí trpělivosti přetekl. "Na ty tvoje hipísácký výlevy tu není nikdo zvědavej. Kvůli tvé blbosti zemřeli tři lidi. Kvůli tomu, že ses sebrala a odešla do neznámýho pralesa. To spustilo tu lavinu událostí. Tři lidi, zrzko. Tři lidi, co měli doma rodinu, přátele... a oni se nikdy nedozví, že je sejmul indián, že za to můžeš ty. Řeknou jim jen něco neutrálního, protože tohle je tajnej projekt. Jo, byly to zelený mozky, který tak nenávidíš, ale furt to byli lidi. Při tvé inteligenci, kterou všichni tak avizujou, bych čekala, že to pochopíš a že se podle toho budeš chovat. Tohle kurva není žádnej školní zájezd! Tady si nemůžeš jen tak vyběhnout podívat se z hradeb, beze slova utéct do lesíka, protože tam najdeš maximálne srnečky. Tohle je jiná planeta, Stoilová. Planeta plná nepřátel, jedovatých kytek a nástrah. Vzpamatuj se konečně! Na tvoje tyjátry tu fakt nemám náladu. Na uražený mlčení nebo naopak prostořeký kecy. Já sice nejsem geniální osmnáctka, ale aspoň mám zdravej selskej rozum, kterej bys ty žalostně potřebovala. Sereš mě, ale vím, že s tebou spolupracovat musím. A to asi nepůjde bez toho, abysme na sebe mluvily. Ale až k tomu dojde, budeš se chovat slušně. Crosswella nebudeš oslovovat 'Angláne', ale 'pane' nebo 'plukovníku', na mě taky nebudeš pokřikovat jako na krávu na poli - nikde to napsaný nemám, ale mohlo by ti dojít, že jsem doktorka. Jakékoli puberťácké šklebení, výlevy nebo neúcta - a přiletí ti další rána. Rozumněly jsme si?" Můj hlas byl nebezpečně tichý a tvrdý pohled ocelových očí dával jasně tušit, že si srandu nedělám a nejsou to planá slova. Pustím ji - jestli předtím upadla, upadne znovu, protože jsem ji celou dobu držela kousek nad zemí, že se sotva dotýkala zadkem země. Narovnám se, z tvář jako tesanou do kamene. Pouze v očích se odráží zbytky chladného hněvu. "A přemýšlej nad těma třema lidma, až se příště někam bezhlavě rozběhneš, nebo budeš v duchu nadávat na zelený mozky, co ti tu chrání prdel." S tím ji obejdu a zamířím pryč. Jestli bude brečet nebo ječet, to je mi jedno. Až se uklidní, do diktafonu to prostě namluví. A já si to pak třeba poslechnu, ale teď je to to poslední, na co mám náladu. Musím se uklidnit. Očima se krátce setkám s těma plukovníkovýma, dovolím chladné masce trochu roztát. "Nevytáhneme něco z těch hnusných armádních zásob? Já už z toho momentálně víc nevykoumám..." Lehce kývnu hlavou ke klávesnici. Zdá se, že moje štěklounství na chvíli zmizelo - on nemůže za to, že nám přidělili puberťačku.

Deanna Daria Stoilov - 27. května 2009 00:56

P3X-793, chrám Poté co domluvím, Ruska, dosud zády ke mně, mi nečekaně a z otočky jednu střelí. Než se naděju, sedím na zadku, odkud mě ovšem okamžitě zdvíhá, držíc mě za svetr pod krkem. Cloumá se mnou jak s hadrovou panenkou - ta ženská se tedy nezdá, ale takhle rozetřást třiašedesát kilo živý váhy, to chce nějakou sílu. Dost drsně si mě podá ohledně našich ztrát, načež se do mě pustí se snahou naučit mě řádnejm mravům v mejch projevech vůči ní a Crosswellovi. Jelikož mě celou dobu držela, přistání bez padáku na podlaze chrámu si zopakuju, byť tentokrát z menší výšky. "A přemýšlej nad těma třema lidma, až se příště někam bezhlavě rozběhneš, nebo budeš v duchu nadávat na zelený mozky, co ti tu chrání prdel." zavrčí ještě přes rameno, odcházejíc stranou. Snad dokonce ještě i mluví - nevím, tohle byla poslední kapka. Moje racionalita, nebo alespoň to, co z ní zbylo se rozplynule v adrenalinu a červené mlze před očima. Ležím na zádech, tak, jak jsem dopadla a bez hnutí, zatímco mluvím... tedy, zatímco drtím slova mezi zuby, hrdelním hlasem plným té nehlubší zloby: "Zdá se, že předtím než budem moct spolupracovat nám zbývá si něco vyříkat... ovšem slovy ne," zavrčím. Chvíle zvonivého ticha a pak... Ruce ohnu v loktech a položím za ramena, nohy pokrčím v kolenou. Zhoupnutí jako v kolébce, odraz rukama, a stojím na nohou. Z dopadu přejdu do přemetu a jakmile se mý nohy dotknou země, po tý akrobacii notně blíž tý ruský domině, co právě stoupla za hranici, stačí dva metry běhu - kolik je to kroků - pět, šest...? -načež se vší silou své zuřivosti pokusím strčit do Svetlany - a nejen z mého výrazu, ale i z rychlosti a praxe, se kterou jsem provedla předchozí cviky je vidět, že Ruska je možná mnohem silnější než já, ale na mé straně je pohotovost a agilita... A kdyby mě tehdy ráno v tělocvičně někdo náhodou viděl, tak by věděl že i znalost capoiery.

Světlana Volkova - 27. května 2009 00:58

Chrám a zápas nikoli v bahně Ovšem slovy ne. To v tom tichu slyším naprosto jasně a zbystřím jako vlčice, kterou ze všeho nejvíc od začátku připomínám. To je základní chyba, holčičko, říkat něco podobnýho, když chceš zaútočit zezadu. Protože pak člověk útok očekává. Už se nesoustředím na svůj cíl, tedy na Bareta, ale na okolí. To může vidět i on - uhnu očima, jako bych každou chvíli čekala mihnutí v koutku zorného pole. Smysly zbystří, slyším velmi rychlé skřípání písku v jiném rytmu, než je můj důstojný krok. Velmi rychlé, ale ne dost. Ne dost na někoho, kdo byl v armádě a opravdu bojoval. Prostě uhnu. Její ruce pročísnou vzduch těsně kolem mě a zrzka zákonitě musí proletět hubou přímo na tvrdou zem. A nebude to příjemný pád, i když má před sebou ruce. Ale to mě momentálně zvrhle těší. Nevnímám nic okolo než tenhle boj. To je něco pro mou duši, pro šelmu uvnitř, kterou sdílíme s plukovníkem. Duší bojovníci... Než se sesbírá, už jsem u ní. Respektive na ní. Kolenem jí surově kleknu skoro za krk, zafixuju ji tak na zemi, aby mě nemohla shodit ani se mi vysmeknout. Tohle jsem dělala stokrát. Co stokrát, víckrát. Stejně tak to, že ji drapnu za ruku a vykroutím ji tak, že kdybych chtěla, to její párátko se svou silou zlomím. "Myslím, že situace je vyřešena." Je z toho slyšet kruté pobavení a je vidět, že se usmívám. Tedy, ostatní to vidí. Adrenalin mi burácí v žilách a je to nádhera. Kam se hrabe střílení. A ruská šelma řve blahem nad svou obětí.

Deanna Daria Stoilov - 27. května 2009 01:34

P3X-793, chrám "No, přinejmenším v jednom má pravdu," proletí mi hlavou, když Ruska na poslední chvíli uhne "...příště drž, Darjo, sakra hubu, až budeš chtít po někom vyrazit..." Už podruhé v krátké chvíli si užiju bezmotorového létání s tvrdým dopadem. Brada mi tvrdě křísne o zem, vyrazím si dech, v uších mi zahučí a před očima začne tančit rej hvězdiček. Ještě ani nezačnu pořádně vnímat, lehce omráčená, když mi krk přitlačí k zemi koleno a pravá ruka se začne v dost nepřirozeném úhlu vznášet nad mými zády. Mou touhu bojovat to, navzdory momentální indisposici, jen podnítí - čím bezmocněji se cítím, tím větší zlost mě spaluje. Ruska, klečící mi na zádech se ovšem dobře baví: "Myslím, že situace je vyřešena..." Ironie z toho jen odkapává. Nos i pusu mám plné písku, a stále ještě obtížně hledám dech: "Jo, myslíš?! A na jak dlouho - dokud Tě bude bavit na mě sedět? Neumíš hieroglyfy, doktorko, beze mě tu zatracenou desku nerozluštíš. Já tu zhebnu tak jako tak, jak to vidim, takže Tě s radostí vemu s sebou... napůl zavrčím, napůl zasípu.

Světlana Volkova - 27. května 2009 01:53

Chrám Ušklíbnu se. Vůbec to nevypadá hezky, zvířecí maska mi nesluší. Všechny ksichty, co jsem dělala předtím, jsou mnohem lepší než tohle. "Mě to bude bavit docela dlouho," říkám už mnohem klidněji, pořád s úsměvem v hlase. Všechna potlačovaná agrese se teď vylila ven a omámila mi smysly, načež ustoupila poněkud rozvážnější krutosti. Daň za to, že umím bojovat. "A ty ty hieroglyfy rozluštíš. Protože jednou jsi souhlasila, že do toho jdeš, tak budeš poslouchat rozkazy. A rozkaz zněl, že to máme dešifrovat. A pokud to neuděláš ty, udělá to někdo jiný - ale až po tom, co ti vystřelím mozek z hlavy, i kdybych za to měla jít před soud. Což se možná nestane, protože zařvat tu můžeme všichni." Věcně a chladně jí přednáším scénář toho, co se může stát. "A pokud se nedáš do luštění, tak ty lidi, co ti chránili zadek, umřeli zbytečně." Ještě trochu pohnu její rukou, ale na zlomení to není. Zatím ne. Ovšem vypadám, že bych toho byla bez mrknutí oka schopna. Žádná malá kráva, co mi leží pod nohama, si tu nebude dovolovat a stanovovat podmínky nebo dokonce vyhrožovat. Já mám času dost. Dokud nezkrotne, nebo mě z ní Baret neserve, tak na ní klidně můžu sedět jako sup na mršině. Koutkem oka však kontroluju negra, kdyby měl chuť hrát si na kavalíra. Tohle si ale musíme vyřešit my dvě. Jinak to nikdy nepůjde. Respektive to půjde ještě hůř.

Deanna Daria Stoilov - 27. května 2009 02:57

P3X-793, chrám Dýchá se mi čím dál tím hůř a měřit mi někdo tlak, nejspíš bych strhala stupnici. Kdybych uvažovala reálně, asi bych se sama sobě hnusila za to co říkám, ale už v okamžiku kdy mi od Rusky přisvištěla čenichovka jsem přepnula na sebezáchovnej mód, ve kterým se na morálku nehraje. Zuby mi drkotají o sebe a celá třesu, nebýt neskutečného množství adrenalinu, který do mě můj vztek pumpuje, už bych se složila. Cítím, jak mi mezi zuby skřípe písek, když s vypětím vůle odpovídám. Hlavu mám přitlačenou k zemi a tak s každým slovem žeru prach... "Zastřel mě, a všem sebereš šanci se vrátit. Aspoň si taky užiješ ten pocit, že kvůli Tobě někdo zařval... Já nejsem sobec, podělím se," odseknu suše. Tohle není jen kdo s koho, jako moje obvyklé drzé řeči, tohle je souboj vůlí, souboj o duševní přežití... tedy alespoň pro mě. A dokud dejchám, byť horkotěžko, neprohraju ho.

Shawn Taylor - 27. května 2009 11:38

>Tábor Sedím na bedně a opravdu se nemám k tomu, abych si narovnala malíček, protože, ne že bych byla srab, ale bolest není nic v čem bych si libovala. Držím svůj miliček, který jsem kdysi stejně jako zbylých devatenáct prstů milovala a jen doufám, že bude stejně krásný jako před tím. Tohle zranění se ani nemůže pyšnit názvem „válečné ranění“ takže mi nezbývá, než o tom pomlčet a trhnout, skrýt do bandáže a dělat velkou statečnou holku. Oči mám rudé, zatím jen od soustředění bolest se zatím nedostavila, ale je to jen otázka času. Náhle dorazí společnost, kapitán Matthew Jones, zeptá se jestli mi nemůže pomoct. Podívám se na svou ruku a pak zase na něj. Jasné je, že já tohle nikdy neudělám i když bych asi měla tedy ne asi ale určitě však na to nemám cítím, že bych to nedokázala, třeba ještě zašít se, zalepit, vydesinfikovat se, nebo cokoli jiného, ale tohle, uvědomuji si jak kurevsky to bude bolet. Kývnu k němu hlavou a natáhnu k němu ruku. Za normálních okolností bych mu podrobně popsala jak to udělat nebo bych mu zlomila prst a ukázala mu to jak to udělat, ale dnes a hlavně teď ne. Nezabývám se sebemenšími detaily, odvrátím oči pryč a dívám se do džungle, v pust složené tričko. Druhou rukou svírám svůj loket abych rukou nemohla trhnout a čekám až mě chytí a trhne. Zavřu oči a vzpomínám na svůj domov na matku i otce a především na rána, která jsem tam tak milovala.

Světlana Volkova - 27. května 2009 14:10

Chrám To jsou kecy. Kdyby stála, asi jí vrazím ještě jednu a znovu ji tak pošlu zametat písečnou podlahu. Myslí si, jak není drsná. A na to, jak má bejt údajně chytrá, je teda pěkně pitomá, jak několikrát prokázala. Dobrá, budeme muset přejít k jiným opatřením, tedy další lekce bolesti. Vím, že ji doopravdy zabít nemůžu, nemůžu jí vrazit nůž mezi žebra nebo jí ty žebra rozdrtit. Teda, můžu, ale asi by z toho byl pěknej tanec. Každopádně tohle je mezi náma a já se stejně jako ona nevzdám. Udělám to, co napáchá nejméně škody, ale takto cíleně provedeno to pro někoho jako ona asi nebude přehlédnutelná maličkost. Pro obyčejného puberťáka, byť už má rozbitou držku. Zlomím jí levý malíček. "Přeložíš to a budeš se chovat slušně, nebo budu pokračovat," oznámím jí klidně. Malíček má ještě jeden, na levačce by nemusela ještě potřebovat prsteníček... a na pravačce vlastně taky ne. Prostě to vypadá, že tu bude hodně veselo, jestli nepochopí, že si nehraju, a já jí budu louskat prsty... nebo až se do toho vloží někdo jinej.

Capt. Matthew Jones - 27. května 2009 14:22

Matt junior one - tábor Její reakce přišla celkem brzy. Kývne na mě hlavou a natáhne ke mě ruku. Už z její tváře bylo jasné, že by potřebovala hodně odvahy k tomu, aby si to narovnala sama. A popravdě řečeno, když rovnala ruku ona mě, taky to nebylo nic příjemného. Takže se jí ani nedivím, že moji pomoc přijala. Samotné škubnutí by problém nebyl, ale mít dost odvahy k tomu to vůbec udělat, to je problém. A potom už je úplně jedno, že to bude bolet stejně od někoho jiného, nebo když si to udělá člověk sám. A byť je jasné, že to nejspíš opravdu zabolí, kost se prostě narovnat musí. To je bez debaty. Lepší přežít tu bolest teď, než-li s tím mít problémy po zbytek života, kvůli špatně srostlé kosti. Sundám si ze zad batoh a položím svůj vak s puškou. Jelikož doktorka sedí na bedně, což je samozřejmě lepší, kleknu před ní, abych se u toho nemusel hrbit. Skoro to vypadá jako bych ji prosil o ruku, když vezmeme v potaz, že ji ke mě napřahuje a já u ní klečím. Opatrně a dalo by se říct, že i něžně uchopím její ruku do své levé a pravou uchopím malíček. Už jsem nějakou tu zlomeninu viděl, takže rovnání jejich kostí jsem už zažil a dalo by se říct, že vím co je třeba a jak na to. Vlastně dokonce i dnes, přímo tady v táboře, takže to snad nebude problém. Jakmile otočí hlavu, co nejrychleji trhnu a tím kost narovnám do správné polohy. Asi to opravdu zabolí, ale dělal jsem co jsem mohl. Opravdu to lépe neumím a snaha tu rozhodně byla vidět na maximu. Hlavní je, že je kost v té poloze, v jaké má být. "Hotovo..." Odpovím krátce k doktorce a setřu si mírný pot z čela. Její ruku stále držím ve své, když už jsem to začal, tak to také dokončím. "Ukažte... pomohu vám s tím." Natáhnu k ní ruku, aby mi dala dlahu na její prst. Když ji dostanu do ruky, opatrně jí ji nasadím a stáhnu pásky podle potřeby. Vypadá to celkem i fajnově. Tedy alespoň už není vidět ta nepěkná fialová barva. "Tak a je to..."

Shawn Taylor - 27. května 2009 14:53

Bývalý tábor Když přede mě poklekne ani to nevnímám a neřeším otočná směrem do pralesa, cítím jeho dotek a pak i ruku na mém zlomeném malíčku. Bože, do hajzlu, už to vidím stočí mi ho na druhou stranu, překřupne, přetáhne a já to budu rovnat né zleva, ale zprava. Určitě to podělá, určitě mi zkurví kloub, sakra měla jsem si to narovnat sama. Měla jsem….. “ááááááááá……..“ tričko mi vyklouzne z úst a můj výkřik se roznese do pralesa. Čekala jsem skousnutí, místo toho se ozve jen výkřik z mého hrdla. Pevněji sevřu oči a z pod víček mi vyklouznou slzy, je jich několik. Ta bolest je opravdu nesnesitelná, chtěla bych znovu křičet, ale zadržím pláč i tu bolest. Podívám se na kapitána a pak na svou ruku, podám mu dlahu a nechám ho mi upevnit prst v ní a pásky také, když to udělá už není po slzách ani vidu. Vidím, že vše je v pohodě a trochu mě zamrzí že jsem mu nevěřila, že to zvládne. Zvednu se z bedny a natáhnu k němu zdravou ruku. Snad jako díky, možná pro to abych mu pomohla vstát. “Díky, myslím, že lepší pomoc jsem nemohla chtít…“ Mrknu k jeho ruce a jen se rozhlédnu. “Hodíme ty bedny do chrámu a postaráme se o mrtvé a když bude čas hodíme to do sádry…..“ Usměji se, ale zarudlé oči moc štěstí nepřipomínají. Malíček stále dost bolí, ale myslím, že to relativně zvládnu, otočím se k bedně a vezmu jí, abych ji odnesla do chrámu. Malíček mám jako dvorní dáma při pití čajíčku vztyčený stále nahoru.

Deanna Daria Stoilov - 27. května 2009 17:01

P3X-793, chrám "Aaaaaaaa...!!" Navzdory vyschlému hrdlu zařvu tak, že i mě samotné to trhá uši... No, jak to tak vidím, ve sboru už si stejně nezazpívám. Zlomený malíček na levé ruce a další gigantická dávka adrenalinu jde do žil. Připadám si jako opilá - přemáhám chuť se šíleně rozesmát a s každým bodem navíc pro Rusku stoupá i můj vztek a bojechtivost. "Jdeš sama proti sobě, doktorko... Kdybys věnovala pozornost něčemu jinýmu než tomu, že se Ti nelíbí jak s Tebou mluvim, třeba bys věděla, že sem levačka, sakrakurvafix!!" Vlastně se nedá ani říct, že je to křik... je to šílený, napůl hysterický sípání. Mám pocit, že ze vší té ironie, z toho, jak až příliš dokonale klidně zní její hlas, přímo cítím opojení vítězstvím... “No, něco jsi mě rozhodně naučila... Že kdo najde Tvou chybu, využije ji proti Tobě... a já právě našla tu Tvou.“ Pokud jsem si myslela, že jsem došla až na samou hranici svých možností, zjistím, že jsem se mýlila. Zvuk, který vydám, už není ani sípot, ani křik - je to temné hrdelní zavrčení, vycházející až z nejzažších hlubin mě samé. Zdvihnu lýtka tak, že nemít těžké vojenské boty, chodidly bych se dotkla svého pozadí. Svetlana samozřejmě okamžitě na změnu mého těžiště zareaguje – tak, jak jí velí instinkt, tak, jak jí velí výcvik – a přesně tak jak čekám a jak potřebuji. Přitlačí na koleno, kterým mi klečí na místě, kde se krk spojuje s rameny, a přitáhne páku. To je nepříjemný detail, protože riskuji zlomenou ruku, ale... jak se to říká? Kdo nic neriskuje, ten nic nezíská... A my dvě jsme si, jakkoli je to absurdní, i v mnoha věcech podobné – tvrdohlavostí počínaje a tím, že nám oběma klokotá v žilách nepokojná, nezkrotná ruská krev, která nám velí nejít pro přátelství ani nepřátelství daleko, konče... Ovšem ani ono abstraktní „nepřátelství“ mi nebrání necítit úctu k nanejvýš schopnému soupeři – ať už na poli znalostí, či na tomhle poli válečným... Ale co je moc, to je moc. “Nepodceňuj tanečnice, doktorko...“ Prudce švihnu lýtky dolů – tak prudce, až se špičky mých bot odrazí od země. Využiju dynamiku toho pohybu, abych ho dotáhla do konce – s neuvěřitelnou pohyblivostí se prohnu jako obrácený luk, až podrážky mých bot narazí do Svetlaniných beder... Což se jí, vzhledem k tomu, že její váha spočívá na koleni, kterým mě tlačí k zemi (a díky jí za to – bez fixace by se mi tenhle trik nejspíš nepovedl) vymstí – ztratí rovnováhnu a padá. Na nic nečekám, škubnutím uvolním ruku, jejíž zápětí svírá, a odvalím se o kus dál. Je mi jasné, že na zemi zůstat nemůžu; vyškrábu se na nohy a okamžitě znovu zaujmu defensivní postoj. Panenky mám rozšířené, jako bych si dala jointa přímo z Jamajky, plavou a jsou rozšířené skoro přes celou duhovku, takže mé oči zdánlivě změnily barvu ze zelené na černou. Nespouštím z Rusky pohled, tělo mám napjaté a připravené zareagovat na jakýkoli její pohyb. Zlomený malíček zatím nebolí, cítím jen tupé bodání, adrenalin pracuje... Nejspíš vůbec nevím, co dělám, a mé reakce už jsou čistě instinktivní. Viditelně se chvěju a z pravé nosní dírky mi vytrvale stéká tenký pramínek krve... Každý, kdo prošel touhle zkušeností okamžitě pozná, co to je: excitovaný stav nanejvýš vybuzené pozornosti a rychlosti reflexů, který značí tu skutečnou, opravdovou hranici psychických i fyzických schopností... Hranici, za kterou čeká hypertenze, adrenalinový šok a tachykardie následovaná srdeční arytmií... v tom lepším případě.

Col. Jeremy Crosswell - 27. května 2009 18:19

Chrám Můžu někdy očekávat, že mi bude všechno klapat? Asi ne, mám tady prostě bandu lidí, která se navzájem nesnáší a na mě není nic jiného, než je krotit a hlídat, aby se mi tady nepozabíjeli. Malá je neuvěřitelně drzý záprtek, Ruska zas čeká, až ji bude moct rozmlátit držku. Malá se jako spratek chová skoro pořád, takže se tohle někdy stát muselo. Takže to tady máme, ženskou rvačku dvou žen, které by si nejraději zlámali všechny kosti v těle. Normálně lidi nechávám si své problémy řešit, dokud to neovlivňuje práci a provádí to ve svém osobním volnu. Sice mají pracovat, ale jsem zvědavý, co mi kdo předvede. Možná to nebude tak marný. Těžko odhadovat, co z toho bude, ale zatím to vypadá jen jako takové oťukávání. Tedy, že to neznamená nic, takže si v klidu dojdu k jednomu ze sloupů, o který se můžu opřít u kterého je nádherný výhled na tu ženskou rvačku. Se zlomyslným úšklebkem ty dvě chvíli pozoruji a nakonec si k tomu i zapálím. Když pohodička a klídek, tak se vším všudy. Vlastně mě ani nezajímá, co ty dvě mezi sebou mají. Bylo jen jasné, že se nesnáší a tímhle to pojistili. Už se nemůžou vymluvit na to, že tu druhou ještě pokusí nějak překousnout. Teď by tedy tu druhou rády překousli doslova. Jejich slova jdou jedním uchem dovnitř, druhým ven. Sleduji jen jejich pohyby a výrazy na tváři. Dá se z toho poznat naprosto všechno. Obě jsou napumpované adrenalinem a vztekem. Ty silácké řečičky všude kolem, to je jen takový vedlejší efekt. Čím déle to trvá, tím více se to přiostřuje a tím víc chce jedna druhou zabít. Já ale nepotřebuji dalšího mrtvého, že ne. Kdo by se s tím tělem tahal. Ani vážně zraněný člen mi nebude dvakrát k užitku. Bylo sice fajn sledovat, co ty dvě umí, jenže normálně bych je při práci na sebe nenechal asi šáhnout. Holt jiná planeta, jiné chutě. Zahodím vajgla, nad myšlenkami pokrčím rameny a pomalu se odlepím od té opěrky v podobně sloupu. Dělám hodně pomalé pohyby, takové líné, otrávené. Je to náznak toho, že to jejich divadlo je naprosto k ničemu. Z pouzdra jen tak mimochodem vytáhnu pistoli, podívám se na její zásobník a čistě náhodně v tichu, zásobník zasunu, až to hlasitě cvakne. Člověk musí využívat vhodné doby a teď je okamžik se do toho vložit. Když jsou od sebe. Do toho pole klidu, který se mezi nimi vytvořil, několikrát vystřelím. Můžu se pochlubit tím, že moje, silně kopající, bouchačka dělá takový randál, že by to probudilo mrtvého. Nehledě na jiskry od odrážené kulky. Myslím, že trochu zbraní se do toho souboje na ručičky a nožičky musí zapojit. Jistě jim to tvoří otázky, kdopak tu pistoli vytáhl. No kdo? Postavím se doprostřed toho mírového pole, tedy mezi ně, na tváři mám stále poněkud šibalský výraz. Ten se však vytratí, jakmile začnu mluvit. „Omluvte mě, že vám do toho vstupuju, ale...“ Na krátko se odmlčím, podívám se na ty dvě. Zbraň slušně míří na zem. „Nemáte kurva makat?!“ Jistě že jsem náhle zvýšit hlas. Nedělal bych to, kdybych nebyl opravdu rozčílený. Vlastně nejsem opravdu rozčílený, ale může to tak vypadat. Jen chci, aby se vrátili do práce. Na nějaké jejich rvačky taky krom nich nikdo nemá čas. „Nebo tedy ze mě chcete dělat kreténa, že nerozumíte slovu práce? Nejste náhodou z komunistické země? Tady nikdo kurva není zvědavý na vaše rvačky. To si řešte ve vašem osobním volnu, ale né do píči, když máte pracovat. Takže zpátky do práce a jestli máte hodně energie, viděl jsem cestou pár šutrů, které byste mohli někam odnést. Do prdele!“ Konec řevu, konec prskání, konec zlého výrazu. Jako bych emoce střídal tak, jak se mi zrovna hodí. Přišel jsem jako pohodlné pobavený muž, v průběhu jsem byl ten pán, co to tu všechno vede a končím jako někdo, kdo vlastně nikdy nekřičel a neměl se důvod zlobit. „Takže se zase vraťte k práci, pokud tady nějaká je, jinak se přesuneme k dalšímu kroku. A jestli máte se ještě hodláte prát, tak vás zpacifikuju já. A bude klid.“ Na tváři je zase lehce usměvavý výraz, pistole najde svoje místo v pouzdru a zase se vrátím k tomu pěknému sloupu, o který se tak skvěle opírá. Asi každému dojde, že jsem s tou rvačkou byl neoficiálně spokojený. Oficiálně jsem však musel prskat. No, mě vlastně bavilo oboje.

Deanna Daria Stoilov - 27. května 2009 18:38

P3X-793, chrám Dívám se na Rusku a nevnímám nic kromě vlastního těžkého dechu a tlukotu srdce, když ticho přeruší výstřely. Nečekám to a nervy mám napjaté skoro k prasknutí, takže jakmile se ozvou první rány, nadskočím skoro půl metru. Ne, žádná další indiánská show se nekoná, to jen plukovník přišel, jako tělocvikář na školní hřiště, srovnat dvě hašteřící-se holky. Poté co ukončí exhibici s pistolí, postaví se mezi nás a začne dávat zabrat hlasivkám. Během jeho proslovu spustím paže a celkově opustím onen ostražitý, okamžitě reagovat připravený postoj. Společně s jeho posledními slovy se rozesměju - hlasitě, sípavě a dokonale nepříčetně. Kuckám, kašlu, doslova se zalykám smíchy, ovšem ten chraplavý zvuk není vůbec legrační - naopak, v tom podivném prostředí prastarého chrámového komplexu, kde se odráží ode zdí a putuje mezi sloupy, působí tísnivě a děsivě. "A když ne, tak co, Angláne?! Zlomíš mi další prst?! A potom další?? A další?? Cheché-éé... " Aniž bych se přestala smát,klesnu na kolena; nejen z nosu, ale i z levého ucha už mi tenkým pramínkem stéká krev. Ten šílený, smutný smích ztichne teprve když udělám ladnou spirálu a skácím se jak hadrová panenka. Díkybohu se propadnu do milosrdného bezvědomí dřív, než se hlavou dotknu země, takže náraz už mě nebolí.

Col. Jeremy Crosswell - 27. května 2009 18:57

Chrám Je to prostě drzej fracek, co neví, kdy se má chovat a kdy má stáhnout ocas. A je mi jedno, že žádnej nemá. Škoda jen, že si její tělo vybralo tak hloupý únik. Její mysl je posraná mysl rozmazlené puberťačky a její tělo to jen odnáší. Když je to blbá kráva. Dojdu k jejímu tělo a prohlédnu si ho. Rána do palice to asi nebyla příjemná, ale tak nebyla to rána do mojí hlavy, takže mě to momentálně ani moc nezajímá. Sundám si batoh a vyndám tu pověstnou šedostříbrnou pásku, s kterou se dají dělat všelijaké věci. Kleknu ke Stoilové a jelikož nemůže nic dělat, pomalu a hezky v klidu dám její ruce k sobě a spoustám ji. „Deanno Dario Stoilova, jste neoficiálně vyloučena z programu Hvězdné brány. Šťastnou cestu domů a pokud možno úspěšný soud.“ Jistě, že mě neslyší, říkám si to spíše pro sebe, protože mě to baví. Jakmile má pouta pouta po vojensku, že by vyšlo nastejno, kdyby ruce vůbec neměla, na chvíli se zadívám na její tvář a udělám hlasité hmm. Odtrhnu kus pásky a přelepím ji to její užvaněnou hubu. Vlepím ji facku, jestli se náhodou nechce probrat a pak se s úsměvem zase zvednu. „Tak. To by bylo...“ Očistím si ruce, jako od nějaké špinavé práce a podívám se po těch dvou. „Tak dozvím se, jestli tady máte ještě něco na práci, nebo můžeme pokračovat dál?“ A opět je tu ten spokojený výraz a tón v hlase, jako by se vůbec nic nestalo a nikdo tady neleží spoutaný, jako nějaký zajatec.

Sgt. John Drake - 27. května 2009 19:08
	Pořád křoví a 14ctka nikde Jak si tak klečím a hlídám domorodce, najednou mě něco napadne. Kurva to by mohlo vyjít řekl jsem si. Sundal jsem si vysílačku ze záchytu a pomalu jsem začal projíždět všechny frekvence a pokaždé jsem se hlásil: "SG-13, tady průzkumník SG-14. Slyší mě někdo?" Pokaždé jsem chvíli počkal, jestli se mi někdo ozve.

Světlana Volkova - 27. května 2009 19:12

Chrám Její ječení mě neskutečně nakopne. Navenek jsem klidná, ale nebýt výcviku, nedokázala bych to, protože tep se mi ještě o něco zvýší a vůbec celé tělo je na pochybách, jestli tomu nechat volný průběh, nebo poslechnout mozek, který drží poslední otěže příčetnosti. Jenže ty otěže se mi pomalu smekají z rukou, když tentokrát málem já hubou rozreju zbytky písku - naštěstí nastavím ruku a akorát dopadnu na bok, když se zpod mě vysmekne. Ale to už jsme obě zase na nohou - já mám nepříliš výhodnou pozici pro vstávání, ona je zas domlácená. Střelba. Uskočím, jako by tam na mě čekala krokodýlí tlama, a instinktivně sáhnu po pistoli. Pořád jsem v bojovým módu, a kdyby to nebyl plukovník, fakt možná vystřelím. Takhle se ruka se zbraní zarazí v půli cesty a o poznání pomaleji se vrací. Kdyby nezasáhl, mohla moje kulka zasáhnout tu mrňavou čubku. Neměla jsem k tomu daleko, fakt že ne. Sranda je sice pěkná, ale vzteklej pes se někdy musí utratit. Jeho štěkání narazí na mou hradbu - tohle se nestalo poprvé. Ječení velitele není žádná strašná rána, vlastně jsem čekala, kdy se do toho vloží. Udělal to později, až po zlomení malíčku, takže nás chtěl původně nechat... Jasně, kdyby nechtěl, už se obě válíme v bezvědomí. Protože ani ta pověstná ledová voda by nepomohla. Tohle je právě ten okamžik, kdy zas moc neposlouchám já. Hlasitěji oddechuju, oči mi ve tváři svítí bojovým vzrušením a navzdory tomu všemu se trochu vítězoslavně šklebím. Ve svých očích jsem jednoznačný vítěz tohoto střetu. I když byl souboj předčasně ukončen. Fakt, kdyby tu nebyl Baret, nadělám z ní krvavou sračku a tu její palici umlátím o zem. Už jen její hlas na mě má takový účinek, že mi málem škubnou všechny svaly, a přísahám při všech bozích, že kdyby mezi náma nestál, tak se do ní pustím znovu. Takhle jen nahlas vydechnu - a vzápětí se nepokrytě zazubím, když se poroučí k zemi. Srdce už netluče jako válečné bubny, ale jako bubny oslavující vítěztví. Není nic krásnějšího, než vidět nepřítele, jak padl. Sice ne přímo mojí rukou, ale na následky boje se mnou. "Da! Eto bylo sraženije!" vypustím trochu páry ruským výkřikem, zatímco plukovník se stará o zrzku... ach, jak krásně! Jistě, že i mě napadlo ji pak svázat, ale on byl rychlejší. A je velitel, já mu to ráda přenechám. A ta slova o vyloučení mě hřejou u srdce. Zášť je momentálně silnější, takže nemyslím na to, že tu není nikdo, kdo umí zbývající znaky. To je mi celkem prdel. Taky se na Bareta zazubím, je evidentní, že jsem spokojená jak s ním, tak samozřejmě i se sebou. A protože mi v žilách ještě pořád tepe adrenalin, neovládám se a jednám instiktivně. Stejně tak teď. Nečekanou silou si ho k sobě přitáhnu a uvolním další část napětí a vzrušení divokým polibkem. Ve spojení s blízkostí plukovníka mě ten boj neskutečně nabudil, a kdybych to neudělala, asi se zblázním. Holt, adrenalin je pro mě afrodiziakum stejně jako vítězství. Že je tu negr, na to jsem úplně zapomněla. Vůbec se neprojevil, i když jsme se tu mlátily a ječely, takže to vlastně zas takový porušení pravidel není.

Dr. Jaimie Cusick - 27. května 2009 19:34

Chrám Když jsem si sedal ani jsem si neuvědomil, že tam je Stoilová. Všimla si toho, že semnou není něco v pořádku což neni ani zas tak přehlédnutelný. Každopádně jakmile na mě promluví se narovnám a krátce se na ní podívám. Moc do smíchu mi neni, ale i tak se usměju se a chvíli jí pozoruju. "Jo díky!" Zamumlám směrem ke Stoilový, která mi dala lízátko do kapsy na vestě. Pořádně jsem nekoukal kam to bylo, ale je to jedno. Stejně to nejim. Naposledy jsem měl takovou věc když jsem byl malej a nikdy jsem to nevyhledával. To radši už bonbony, který jsem si samozřejmě zapoměl vzít. Koukám je odchází a tvářim se stále stejně jako předtim. Nepotřebuju tu od ní moc utěšovat i když to bylo docela milý. Je tu asi tak jediná kdo je schopnej něco takovýho říct. Hm proč taky ne když něco podobnýho zažila o pár hodin dřív. Taky kolem ní zařvali lidi a dokonce tři. Hm kdybychom si čárkovali tak vede. Pousměju se nad svým vtipem i když to vůbec vtipný neni. To už Stoilová i Volková stojej u počítače a zkoumaj nápisy na něm. Když je vidim tak zezadu tak to skoro vypadá jako mamina s dcerou, ale opravdu je to jenom náhoda a ani nevim jak mě to napadlo. Konečně si sundám počítač ze zad, který mě tam tak tlačil a kvůli, kterýmu se mi sedělo dost nepohodlně. Vytáhnu kameru, ze který vyndám paměťovou kartu, kterou vložim do počítače a přehraju tam záznam, který jsem natočil ještě předtím než jsem pustil to zařízení. Přecejenom se tak nestane, že bychom to ztratili kdyby se posrala kamera nebo počítač. Po přetáhnutí vrátim kartu do kamery a zandám jí zpátky do vesty. Záběry, který jsem nasnímal si nakonec pustim na počítač, abych si znovu prohlídl klávesnici, ale i počítač a nemusel se k němu přibližovat a překážet jim tam. Z pozorování záběrů mě vyrušej ty dvě když se zase kvůli něčemu začnou hádat. Všechno to je docela rychlý a zasahovat se mi do toho taky moc nechce. Jen si to holky vyřikejte Nevim kvůli čemu to přesně začlo, ale grády to teda má. Možná kdyby byly stejně starý tak je to vyrovnanej boj, ale takhle mi to moc nepřijde. To už Stoilová leží na zemi a chystám se stoupnout. Cuknu sebou tak, že mi málem vyletí počítač z ruky. Nečekal jsem, že by tady plukovník jenom tak střílel. Doprdele posral jsi se! Docela mě to naštvalo, hlavně to, že jsem se lekl, nesnášim to. Otevřu pusu, že bych už něco řekl, ale rychle mě to přejde když začne řvát. Nemyslim si, že by ty dvě spolu zrovna měli spolupracovat, ale třeba to už jednou vyjde. Nevyšlo, Stoilová se kácí k zemi a plukovník jí vyloučí z mise tím, že jí sváže ruce a pusu. "Tak to už bylo trochu zbytečné!" Řeknu trochu nevrle a postavim se, abych se protáhl. Podívám se krátce na počítač a na ty dva líbající se. Bylo to jasný už když jsem tu s nima byl předtim a tady to jenom potvrzujou. "Bez překladu s tím nijak nehnu!" Krátce se podívám na Volkovou, od který čekám nějaké výsledky i když stejně nepředpokládám, že by to dávalo nějaký větší smysl.

Col. Jeremy Crosswell - 27. května 2009 21:54

Chrám Vážně se nemůže dít něco v naprostém klidu a tak, aby to všichni očekávali? Najednou toužím po běžné rutině, ohavné robotické práci, kdy něco člověk dělal milionkrát a přesně ví, co se bude dít. Jenže vstup na tuhle planetu znamenal, že se bude dít jedno překvapení za druhým. Nyní za to může opět Ruska, ale né, že by to bylo nějaké děsivé překvapení. Naopak. Bylo velice příjemné, ovšem není na to zrovna nejlepší doba. Nějaký efekt to má, to rozhodně, ale raději nad tím nepřemýšlet. Ta bouřka do mě zase napumpovala plnohodnotnou chuť pracovat a nechci, aby mě něco zdržovalo, nebo lákalo. Moc dobrý polibek to byl, ale tak znovu zpět do práce. Abych od sebe Volkovu nějak příjemně dostal, vezmu to cestou přes zadek. Moc dobře vím, v jakém ho má stavu, takže citelnější štípanec mi zajistí volný odchod. Jak ji „opouštím“, mizí i ten příjemný, škádlivý výraz na mé tváři, který se vrací zpět do normálu. Však se mi to líbilo, ale není na to nejlepší doba. „Říkal jste něco Cusicku?“ Byla to ještě reakce na jeho „ostrá“ slova. Při mém definitivním rozhodování upřímně nesnáším, když mi do toho někdo frfňá, nebo potom fňuká. Kdyby byl chlap, řekne mi to do očí. Pak bych mu vrazil. Ale vypadá to, že práce v chrámu je u konce. Cusick bez překladu nezmáčkne ani písmenka, jedna překladatelka je momentálně out a ta Ruska. „Hmm, takže dá se z toho ještě něco vytřískat, nebo jsme skončili?“ Otočím se na Světluš s tázavým výrazem. Byl bych docela rád, kdyby by konečně někdo na tuhle otázku, jejíž variantu jsem tady řekl milionkrát, někdo odpověděl. Ale místo toho se neustále dějí jiné věci a oddalují tak to, co potřebuji vědět. A další věc, která mi to všechno zase popostrčí trochu dál. Už bych byl schopen vraždit. Kdyby to nebyla vysílačka a neozval se mi tam někdo, kdo řekl slovo SG14, asi bych popadl nějakou odstřelovačku a šel ze vzteky střílet indiány. Když věci neklapou, je to na zabití. „Tady je plukovník Crosswell, SG čtrnáctko. No to je dost, že jste dorazili na dýchánek...“ Snad to nebude někdo ukecanej. Né, že by mi vadil nějaký rozhovor, ale k čertu, snad jsme zaměstnaný člověk ne?

Sgt. John Drake - 27. května 2009 22:11

V "lesíku" a na drátě plukovník Několikrát jsem zkoušel různé frekvence ale nic. Když se mi po pár minutách ozval někdo z třináctky, byl jsem celkem překvapenej, že to byl přímo plukovník. "Tady seržant Drake, pane. Děkuji za uvítání. Jsme v celkem svízelné situaci. Před námi asi tři sta domorodců a za nima chrám. Major Lequeux zvolil pro jistotu jinačí cestu, než po které jste šli vy. Nevíme kudy obejít domorodce. Major vyslal průzkum na levou i pravou stranu. Dál jak dvě stě metrů jsem však neušel, začalo lejt Nyní se pokoušíme nějak se k vám dostat." snažil jsem se co nejstručněji zdělit plukovníkovi Crosswellovi naší situaci. "Průzkum, veliteli. Mám rádiový kontakt s SG-13" přeladil jsem frekvenci na naší a oznámil jsem nové (veselé) zprávy majorovi Lequeuxovi. "Přecházím opět na jejich frekvenci, budu pravidelně hlásit co jsem se dozvěděl od třináctky. Průzkum konec." řekl jsem do éteru dřív než mi někdo stihl odpovědět. Pak jsem jen čekal na odpověď od plukovníka.

Světlana Volkova - 27. května 2009 23:35

Chrám To, jak se zprvu překvapeně zarazí, mě potěší. Sice to nedává najevo, ale aspoň na chvíli jsem ho zaskočila. Což beru jako další vítězství, protože už teď vím, že to není jednoduchá věc. Škoda, že to tak záhy končí. Ale jako štípat do prdele mě nemusel. Jsem ještě napumpovaná adrenalinem, takže reakce je docela jasná, byť se na poslední chvíli ovládnu a nemířím mu do obličeje. Prásknu mu do hrudi s nějakou ruskou nadávkou. Tohle nesnáším. Odstoupím od něj, ale to se do toho začne montovat negr. Já mám prořízlou hubu, né že ne... ale kurva, on to posral, zabil dva lidi a ještě bude držkovat? Ještě pořád jsem rozjetá, takže stačí málo a pokusím se odrovnat i tohodle vědátora, jakkoli nelogicky to zní. Ale poroučejte probuzené, vzteklé šelmě. Vida, takže další tým konečně dorazil. To asi fakt končí legrace. Anebo začíná? V tomhle opojení těžko říct. Bohové, jak já bych si teď dala panáka... Počkám, dokud se ten voják nevykecá, a ve vhodné chvíli se do toho vložím, abych mu konečně odpověděla. "Ty zbývající znaky neumím, a abych pravdu řekla, i tam, kde je nepotřebuju, mi to moc smyslu nedává. Kdyby to byla jen nástěnná malba, tak jo - prostě kronika. Ale co to má společnýho s nějakou technikou, to prostě netuším. Bude tam ještě něco pod povrchem, ale já koneckonců nejsem geniální..." ušklíbnu se nehezky a očima zavadím o bezvědomou zrzku. O něco poodejdu, zvednu ze země diktafon. Naštěstí ten její pád přežil. Zastrčím si ho do kapsy, po očku pořád sleduju drzýho negra i Bareta. Na klávesnici kouknu jen tak... nepočítám, že bych tam něco našla. Tohle je zjevně mimo moje schopnosti. Já vždycky četla jen legendy nebo moudra tesaná do kamene, navíc to byla mně známá řeč a bývaly k tomu často i obrázky. Ale tohle je šifra. Nedokážu proniknout hlouběji, k opravdovému významu. Protože to, co jsem namlela do diktafonu, je jen povrchní. Jen to, co má být na první pohled vidět. Hlavně když je to zařízení, kde "text" můžeme měnit... Ale stejně by mě zajímalo, jak jedno tlačítko na té kraksně může ovládat počasí. To mě prostě fascinuje. Nejsem fyzik, ale pokud to nemá kabely, o čemž pochybuju, asi to musí fungovat jako nějaký vlnění... a to dá "povel" nějakýmu zařízení, co je někde tu na planetě. Hmm, něco v atmosféře? Něco jako družice? Anebo je ten "vysílač" schovanej v jiných chrámech, co tu jsou. Každopádně by mě zajímala ta místnost s lebkounskými obrazy. Ale to podsvětlení... stačil dotek, nemusela jsem nic přesouvat ani mačkat a rozsvítilo se to. Takže to na sobě musí mít nějaký čidla. Tepla nebo pohybu. Nebo tlaku. Fakt přemýšlím nad tímhle? No, co mi zbývá, když už nevím, co s tím dál. Že jsem lingvista a dilatační pole mi nic neříká, ačkoli si s odstupem matně začínám vybavovat něco ze střední školy, to ještě neznamená, že jsem na tom v jiných věcech bledě. Rozhodně nemám profesionální znalosti, ale tak když člověk rád čte a kouká na různý dokumenty, když je čas... Myšlenky proudí dál. Že by krystaly? Nemám tušení, jak to funguje, ale vím, že to bylo v několika hlášeních. Že, myslím, goa'uldi používají jako pohon právě je. A kdo říkal, že by nemohli i jiní? Vesmír je velkej, třeba je to rozšířenej zdroj energie jako pro nás benzín nebo uhlí. Vím, že to negr už prohlížel, ale beztak mi to nedá. Přestanu se zaobírat symboly a jejich duchovním významem a pustím se do věci mnohem přízemnější. Předtím mě to v mém zápalu vůbec nenapadlo. Zkusit sáhnout na obrazovku - ale radši do míst, kde nejsou symboly. Jestli je to jen stěna, nebo je to fakt nějaká deska, z níž se to promítá. Taky si posvítím pořádně na ty stěny i sloupy, jestli tam není něco skrytýho. Nějaký zařízení. Pasti jsem už zkoumala, než jsme vešli, ale... Ale asi nic nenajdu. Jenže sakra někde to musí mít vnitřek! Jako počítač. Prostě najít tu bednu, když máme obrazovku i klávesnici. Asi u toho vypadám trochu komicky, jak kolem toho kroužím a zkoumám to jako pes ježka - zvědavě, ale opatrně.

Lt. Roland Aubert - 28. května 2009 18:21

Iron Maiden: "Run to the hills, run for your lives..." "Kurva...kurva piča, kurva!!" Jedine nadávky v rodnom jazyku dokážu vystihnúť situáciu aká nastáva - hrôzostrašné oblaky v rekordne krátkom čase zakryjú usmievajúce sa slniečka. Potom sa rozpúta pravý blizzard. Búrok som zažil nespočet, od tých v rodnom Francúzsku po strašlivé oceánske, avšak ani besnenie živlov ktoré vídať len v televízii akožto správy z celého sveta sa nevyrovná situácii tu - na nebezpečenstvo ma upozorní krúpa priam gigantickej veľkosti ktorá sa rozbije o strom len kúsoček odo mňa, to už vidím ako si Čech kope brloh a pomáha doktorke, ako sa všetci vrhajú do skrýš, ako nastáva režim sebaprežitia a egoizmu u všetkých ostatných. Ani ja sa nehrám na hrdinu, ak to môžem zvládnuť ja zvládnu to i ostatný. Ako jediné logické miesto na skrytie mi prídu ohromné stromy odolávajúce epickej búrke, nečakám na ostatných a behom sa vrhnem do priehlbiny v najbližšom strome. Dnu som skoro dokonale chránený pred búrkou, nie však pred hmyzom ktorý sa rýchlo snaží dostať ešte hlbšie do stromu - takmer sa povraciam keď sa húfy stonožiek a podobnej hávede hmýria len kúsoček odo mňa. Už začínam normálne rozmýšľať o zmene skrýše keď všetko akoby šibnutím čarovného prútika akoby to vyjadril nejaký básnik ustane. Údery krúpov ktoré narážajúc do môjho stromu spôsobovali zvuky za ktoré by sa nemuseli hanbiť ani kozácky bubeníci ustanú, všetko priam neuveriteľne stíchne a háveď okolo mňa sa začne hmýriť ešte viac. Nečakám ani sekundu a vybehnem z úkrytu okamžite poskakujúc aby som striasol háveď, nezdržujem sa však dlho a vo formácii už bežíme džungľou smer SG-13. Za boha a za vlasť! Reagujem ešte na majorovu výzvu, opäť však musím zastať a niečo preveriť - niečo kúsok od stromu sa totiž nápadne podobá na ležiaceho chlapíka v uniforme SG tímov. Bližšia kontrola ma o tom len utvrdí, ťažko ale predsa spoznávam Američana čo predtím predo mnou skladal odstreľovačku, ten Jelkins. Pre istotu ešte skontrolujem tep, i keď niekto s tak slušne pomliaždenou tvárou krúpom ktorý v nej dokonca ešte ostal môže prežiť len v hororových filmoch. Do vysielačky teda zahlásim smutnú správu: "Le roi est mort, teda hlásim stratu člena tímu, ten Američan Jelkins leží mŕtvy pri strome. Koniec." a pokračujem džungľou ďalej. Správa je i tak najmä pre prieskumníkov, ostatný si ho asik všimnú sami, chúďa doktorka ak si ho obzrie zrejme nezaspí. Dlhé úvahy preruší ruský medveď Nerezov čo sa pripojí k formácii stále napredujúcej vľavo, všimnúť si všimnem skupiny modliacich sa indiánov ale nevenujem tomu moc myšlienok. Zvierajúc pušku s batohom na chrbte hrdinsky pokračujeme džungľou, okľukou k chrámu.

Dr. Jaimie Cusick - 28. května 2009 18:49

Chrám Podívám se na počítač, který pouští přehrávku ve smyčce což jsem předtím nevěděl. Vypnu přehrávání a uklidím si počítač na místo kam patří. Obal může být docela solidně sedřený, ale od toho tam je. Podívám se na plukovníka, který mě vyzval k tomu, abych mu to zopakoval. Pokud je hluchý tak mu to mile rád řeknu, protože tohle jednání už je přehnané a jestli takhle zachází se svýma lidma v anglii tak tady je to novinka. Jo to jsem teda řikal! Zamračim se na plukovníka a poslechnu si hlášení z vysílačky. No super, máme tu záchranný tým, který nás pěkně odvede domu. Podívám se na Světlanu, která ve chvíli kdy plukovník domluvil, začne mluvit o tom, že ten zbytek neumí přeložit a tak něco. Otočím se k obrazovce, ale znaky tam jsou pro změnu stále stejné. Kupodivu mám docela klidnou náladu. Doma se mi občas stane, že do nějakýho počítače kopnu když mě opravdu hodně nasere. Sleduju plukovníka docela vážným pohledem a čekám než domluví do vysílačky. "Ano říkal jsem, že to bylo už trochu přehnané pane! Stačilo zavolat doktorku, která by jí dala injekci na uklidnění a tim bychom se mohli vyvarovat tomu co přijde potom až se probudí! Doktorka tu musí mít určitě nějaké léky na takové situace, protože tahle mise měla být ještě před jejím zrušením průzkumná a měli jsme tu trávit několik měsíců. Pochybuju, že by to všichni zvládli psychicky i když teď je marný nad tím přemýšlet. Celou dobu co mluvím, koukám plukovníkovi do očí. No pravděpodobně se mu nebude líbit co jsem mu řekl, protože asi čekal, že budu držet hubu, ale to nejde. Takový chování už fakt hraničí s ... Zase se podívám na počítač, který teď Volková obhlíží. Sahat na monitor mě nenapadlo a pokud je dotykový a zase tu něco zažijeme, bude to paráda. Už, aby tady byla SG-14 a šli jsme domu Zavrtim hlavou a potom se znovu podívám na plukovníka. "Mohl bych se pokusit propojit náš počítač s tím jejich, ale nejsem si jistý co to udělá!" Radši už o svých plánech řeknu ostatním, aby to o tom taky věděli a nedopadlo to jako minule. Propojit to by nebyl takový problém. Nejsem si jistý jestli mi to neodpálí počítač nebo to nebude mít nějakou bezpečnostní pojistku i když o tom už pomalu pochybuju vzhledem k tomu, že se jedním tlačítkem dá "zničit" celá planeta...

Col. Jeremy Crosswell - 28. května 2009 20:59

Chrám „Řekněte majorovi, že se zřejmě bez upoutání indošů do chrámu nedostane. Jimi je prolezlý celý prales, takže bych v klidu mohl říct, že nemusíte ani spoléhat na své oči. Každopádně... Kolem chrámu je příkop a zřejmě nezničitelná zeď. Budete muset vymyslet, jak se přes ní dostat. Crosswell konec.“ Ukončím rozhovor a pustím vysílačku. Jsem opravdu zvědav, co vymyslí. Palebnou podporu jim už pořádně poskytnou nemůžu, takže si budou muset vystačit sami. Navíc je otázka, jak se dostat ven, stále přítomná. Má oblíbená mi sdělí, že s tím vlastně na rovinu vůbec nehne. Ale zřejmě ji to nedá, takže si to začne prohlížet a bůh ví co, prostě ji nechám pěkně pracovat, třeba na něco přijde. V uších mi zazní Cusickův hlas a je to vážně jak kopanec do zadku. To ten debil chce řešit nějaké morální věci, nebo mě chce jen tak pro radost srát. To mu nestačilo to poslední divadlo, vadilo mu, že jsme ho vynechali, nebo co? Pomalu se za ním otočím, na tváři ledový výraz. Nejsem z něj nadšený a nedělá mi problém to dávat naplno najevo. Když mě chce někdo dopalovat, tak si zaslouží nějakou odměnu. Protože Cusickovi se to opravdu povedlo. „Tohle není uklidňování Cusicku, ale zatýkání. Stoilová bude vyřazena a je mi fuk, co si o tom myslíte vy.“ To už stojím předním a ten jeho pohled mu vracím. Cusick se může připravit a pravděpodobně i očekává, že na něj budu řvát, dokud mu neprasknou bubínky. Skoro pravda. „Vy tu nejste od toho, abyste mě poučoval, nebo ze mě dělal hajzla. Vy se máte starat jen o ty vaše blbé počítače, je vám to jasná?!“ Poslední slova jsou řečena pěkně nahlas a už se mám k odchodu. Přeci se však něco vrátí. Opravdu jsem pomalu odcházel, ale náhle zase stojím před Cusickem a pažba té nádherné zbraně mu daruje pěknou ránou přes půlku držky. I když je zrovna tahle zbraň víceméně z plastu, stejně je to šlupka taková, že druhou ránu chytne o zem. Holt úder a překvapení, má smůlu chlapec. „A nesnáším, když se někdo chová drze... Pokud nevíte, kde je vaše místo, tak tohle vám to snad bude připomínat. A moc se na mě nedělej slečinko, nebo z toho odejdeš hůř, než Stoilová.“ Promluvím nad ním a nakonec ho nechám být. Není v tom nic osobního, prostě je to jen udržování kázně. A jestli si myslí, že mi může někdo srát na hlavu, tak to se šeredně plete. Krátce se podívám na Volkovu, co s tím emzák strojem dělá a pak se otočím na Cusicka a počkám, až se z toho sebere. Jako by se vůbec nic nestalo, opět mám na tváři ten neutrální výraz a můžu se bavit s Cusickem, jako bych mu vlastně nikdy nic neřekl a neudělal. „Takže teď můžeš zkusit propojit ty počítače, jestli tě něco napadá. Ale sám snad usoudíš, kdy to povede do sraček, takže doufám všechny ušetříš další bouře a mrtvých. Tam venku jsou přeci jen lidi.“ No, neznělo to zrovna tak, že by mi na těch venku dvakrát záleželo, ale každý ví, že záleží. Sice jen jako na podřízených, ale i to je dostatečný „záleží“

Sgt. John Drake - 28. května 2009 21:10

V křoví, zbytek jednotky se konečně dotlačil Čekal jsem na odpověď od plukovníka, které se mi dostalo. "Průzkumník rozumí" odpověděl jsem plukovníkovi. Chystal jsem se přeladit na naší frekvenci ale to byl zbytek skupiny už u mě. Vylezl jsem z křoví a došel jsem k majorovi. "Pane, plukovník Crosswell vzkazuje, že bez upoutání domorodců se k nim nedostaneme. Celý prales je jimi prolezlí, takže je vysoce možné, že nás sledují už od vylezení z brány. Dál je podle plukovníka kolem chrámu příkop a zřejmě nezničitelná zeď. Je na nás jak se přes ní dostaneme." objasnil jsem situaci majorovi. "Frekvenci na třináctku mám stále naladěnou, kdyby jste si s ním chtěl pokecat sám, pane." dodám a nabídnu mu moji vysílačku.

Dr. Jaimie Cusick - 28. května 2009 21:41

Chrám Plukovníkova reakce mi byla víc než jasná. Když se přibližuje čekám, že mě praští nebo do mě strčí, ale kupodivu to neudělá. Zastaví se předemnou a začne na mě hulákat o tom jak bude vyřazená i když to už jednou řekl. Je mi celkem jedno co si myslí. Tak to bylo celkem rychlé Ušklíbnu se a jsem připravený zase vytáhnout počítač, abych se dal do připojování mezi cizím a našim počítačem. "Ano je mi to jasné pane!" Prohodím směrem k plukovníkovi, který asi chtěl slyšet odpověď. Hned potom co to dořeknu se plukovník rychle otočí a přiskočí ke mě. Zvednu hlavu a podívám se co dělá. Na chvíli se mi před očima objeví mžitky i když mě praštil jenom do tváře. Huba to teda pěkně odneska a bolí to. Ani si nepamatuju kdy mi dal někdo pořádnou pěst. Tohle bylo teda ještě snad horší. Sáhnu si na tvář a na chvíli otevřu puřu dokořán, abych jí trochu prokřupal. Je dost možný, že přesně takhle se cítila Stoilová když jí dala Volková facku. V podstatě je to úplně ta stejná situace, ale do takovýho extrému to hnát nechci, zatím. Cítím jak mám slabý tik pod pravým okem, stejný jako jsem měl na hodnách matiky s tou krávou. "Vy jste ten poslední, kdo může odvolávat lidi z SG programu, Pane!" Se slovem pane může být v mém hlase slyšet jistá ironie, protože ten u mě ztratil jakýkoliv respekt tímto okamžikem. Je mi jasné, že ze mě mluví spíše vztek, ale i tak to přehnal. Odplyvnu si na zem, ale není to proto, abych ho nějak potupil. Cítím v puse krev a je to docela nepříjemné. Zvednu se ze země masírujíc si tvář. Přejdu ke klávesnici dál od plukovníka a vytáhnu kapely, který docela vztekle zarvu do svého počítače. Druhý konec napojím na adaptér a zapnu pojistky, které by měly bránit přetížení. Ještě než zapojim další kapel na jejich počítač zapnu firewall. Hned potom co jsem si jistý, že se zapojil, propojím kabel s klávesnicí. Krátce po zapojení se ještě podívám na plukovníka a hned potom na monitor, protože víc než on mě zajímá co mi to ukáže. Nepředpokládám, že když jsem u toho tak by mě mlátil...

Světlana Volkova - 28. května 2009 23:44

Chrám Ochomejtám se kolem počítače, ale jak jsem čekala, nic nenajdu. Ovšem zčásti jsem se uklidnila. Prostě jsem to potřebovala zkontrolovat sama. A taky mě furt něco ruší. Zdá se, že dneska se se vzpourama roztrhl pytel. Já se postarala o zrzku, plukovník zas o držkujícího negra. To byla pěkná rána. Já si musela vystačit s pěstí, ale o to lepší to bylo. I když pažba má taky něco do sebe. Tohle zapříčinilo, že se počítaču přestanu věnovat úplně a sleduju představení jako předtím Baret. Až na to, že si nezapálím. "Já si fakt připadám jak učitelka ve školce," zakroutím hlavou. "To je ta americká svoboda. U nás by se nikdo nedivil a nedržkoval, že vzpurnej voják dostal do držky." Když jsem dostala na prdel já, nikdo se neopovážil na nástupu ani ceknout. Mou povahu to změit nemohlo, ale pochopila jsem, že je lepší někdy mlčet. Negr se šourá k počítači, takže od něj ustoupím, což znamená, že se na něj zase podívám. A to jsem neměla. Zamračím se na obrazovku, protože mi opět připomněla, že nade mnou neustále vítězí. Tvářím se podobně, jako by byla můj nepřítel. Chvíli jsem se zabývala přízemními věcmi, ale potupená hrdost a zvědavost se hlásí o slovo. Přece mě nepřechčije nějakej zasranej lebkoun! A už vůbec ne nahoprdeláči tam za zdí, co nám brání odsud vypadnout! Několikrát projdu sem a tam jako šelma v kleci, pak se zase zastavím, a pokud negrovi nezavazím, opřu se rukama o klávesnici, abych na nic nemačkala. Nervózně bubnuju prsty. "Něco mě napadlo. Je to šílený, ale je to plán," řeknu najednou. Zprvu jsem se toho krámu nechtěla ani dotknout, ale pokud se zavedou jistý opatření... ztráty nebudou. "Plán, jak čtrnáctce pročistit cestu." Očima těkám po runách. Ne, nevidím v tom nic celkově, teď hledám řešení konkrétního problému. Když se to něčím spustí, musí se to dát i něčím zastavit. Jinak by to tu nebylo. Thurisaz. Trn, nepřízeň přírody, Thór. Thór Mjöllnirem vytváří bouřku. Ano, to odpovídá. Však jsme to viděli. A co je opak bouřky? Sowulo. Tudíž tam určitě bude Sowulo. "A jak pročistit cestu i nám k bráně..." dodám ještě. A spustím: "U Thurisaz jsme si jistí, co dělá. Bouřku. A taky jsme viděli, že ta bouřka je pořádně vražedná. Ale chrám nás ochránil. Ovšem indoše v lese asi ne. Zvlášť - čekali by, že to přijde dvakrát po sobě? Musí si myslet, že se na ně bohové zlobí. Jednou to zažehnali nebo se to prostě samo vyplo, ale s tím nepočítám, protože to by bylo moc jednoduchý. Takže když bouře přijde podruhé, neježe je asi pořádně pokosí... ty, co měli štěstí... ale taky si naserou do kalhot, co nemaj, protože zlí bohové se vrátili. A tentokrát je neuposlechnou, dokud nezdechnou skoro všichni." Říkám to chladně a vypočítavě, jako když generál nad mapou s lehkým srdcem obětuje nějaké ty pěšáky pro vyšší cíl. "K tomu ale potřebuju, aby se ti, co odešli do tábora, vrátili sem. Ať sem vezmou ty věci, to si ošéfuj, jak chceš. Každopádně je jasný, že tady budou v bezpečí. S těma v pralese je to horší, ale myslím, že když je to tam samej voják a dáme jim čas se připravit, najdou úkryt anebo si ho vytvoří. A já se budu modlit, že zmáčknu správný runy, co to zastaví..." řeknu nakonec šeptem, takže mě možná neslyšeli.

Col. Jeremy Crosswell - 29. května 2009 01:14

Chrám „Jsem ten první, kdo tě může nakopat do prdele a vyhodit z jednotku, Cusicku!“ Napodobím tón jeho věty, kterou na mě celý rozlobený vypálil. Jen nad tím pak zakroutím hlavou, je jasně vidět, co si o tom všem asi tak myslím. No, o takové blbosti by si vlastně ani nikdo nic jiného myslet neměl. „To mi povídej...“ Odpovím Světlaně s úšklebkem na tváři. Tohle není armáda, ale poctivý bordel, kde si pomalu všichni myslí, že si můžou dělat co chtějí, nebo já nevim. No, pár ran ,výstřelů a hrozeb a bude to fajn. A jestli ne, přenášení šutrů je věčná práce. A zase se včeličky daly do práce. Je radost sledovat, jak se zase věci hýbou a možná to bude mít i nějaký výsledek. Jen je zvláštní, jak každý z nich dělá to svoje. Cusick se snaží někam zastrčit kabely, či co a Světluš si dává duel s počítačem. Soudě podle toho, co dělá. Když dojde na slova, zpozorním. Slova jako šílený, nebo pročistit zbožňuji a tak nemůžu jinak, než si vyslechnout nějaké vědátorské plky, ač jsou od Světluš. No dobře, vědátorské plky jsem čekal, ale vyklubala se z toho nádherná řeč, které se dá rozumět. Hlavně je o zabíjení, bouřce, zabíjení, rozkazování a zabíjení, což se mi nehorázně líbí. Ten problém s indiány by se tak vyřešil jen zmáčknutím několika tlačítek. Pokud tedy bude vědět, co má zmáčknout. Konečně dobrá zpráva za celé tohle snažení a co víc, zatraceně dobrý plán. Jestli jsem si myslel, že je Světluš dobrá společnost, tak rozhodně i dobrá pracovnice. Někdy se musí vybrat násilné řešení a tohle je přesně ono, co potřebujeme. Pokud to tedy bude fungovat. Připlížím se zezadu a obejmu kolem pasu, pohladím kočku, ženu, která tohle vymyslela. „Výborný plán.“ Řeknu ji tiše do ucha, políbím tvář a odtáhnu se. Tomuhle dávám zelenou, což znamená, že bude potřeba něco málo zařídit. „Fajn, takže vy se postarejte o to, abyste přesně věděli, co zmáčknout. Máte čas do té doby, než všechny bedny budou tady a SG-14 zakopaná.“ Popojdu od nich, aby se mohli v klidu soustředit, vezmu vysílačku a zadívám se na východ z chrámu. „Delto? Sbalte tábor a všechno přeneste do chrámu. Jak vyřídím komunikaci s SG14, půjdu vám pomoct, Crosswell konec.“ To by byla jedna část. Tam venku mám málo lidí a trvalo by věčnost, než bychom to dostali dovnitř. Takže je jasné, že jim půjdu pomoct. Ale až za chvíli, nejdříve se musí zajistit, aby nepochcípalo pár lidí z SG14. Naladím tedy jejich poslední frekvenci. „Tady je plukovník Crosswell, SG13. Čtrnáctko, pokud mě slyšíš, tak dobře poslouchej. Vymysli jsme plán, jak se zbavit těch otravných indošů a trochu pročistit cestu tam a zpět. Spustíte mu bouřku, kterou jste mohli před chvíli zažít. Nevíme, jaký bude mít rozsah a sílu, každopádně od vás chci, abyste se šli někam dobře zakopat. Nejlépe pod nějaký padlý kmen, nebo něco. Dejte mi vědět, až budete připraveni, nebo budete mít otázku, Crosswell konec.“

Světlana Volkova - 29. května 2009 01:52

Chrám Většinu duševních sil upírám k tomu, abych ten plán uměla i zrealizovat. A protože jedno potenciální nebezpečí, slabé, ale zákeřné, leží u sloupu svázané, druhé ani nebezpečí není a hrabe se v kabelech, okolí vnímám minimálně. Překvapeně pootočím hlavu, výraz, který se blíží skoro ke vzteklému, vystřídá samolibý úsměv. "Já vím, však jsem ho vymyslela já," zazubím se naoko přehnaně hrdě. Když je člověk konečně k něčemu dobrej a nesedí tu na prdeli jako troska, je to hned lepší pocit. A taky když plukovník není hajzl-plukovník, co střílí do vzduchu, ale jediná spřízněná duše na téhle šílené planetě a možná i v celým SGC. Trochu mě z mého souboje s počítačem rozptýlil, takže jen tupě civím na znaky a poslouchám, co říká do vysílačky. Přešlápnu a opět mlčky vyzvu obrazovku na souboj. Nejsem sice lebkoun a ani netuším, jaký to má hlubší význam, ale přinejmenším se tu kraksnu naučím ovládat. I kdybych měla dělat jenom kroupy! Adrenalin se z krve ještě zcela nedostal a jeho hladina se novým vzrušením akorát ustálila někde na polovině cesty. Trochu se mi klepou ruce, ale protože se opírám a bubnuju prsty, není to poznat. Na jednu stranu se cítím jako děcko, co dostalo lupu a jde k mraveništi... a na tu druhou se obávám, že zmáčknu něco blbě a všechno půjde do sraček. Jenže to je holt riziko. A on ho přijal. Thurisaz, Sowulo. Něco mi říká, že samotné Sowulo nebude stačit. Není to jako ON (Thurisaz) a OFF (Sowulo). To vidím na první pohled, když si nad tím lámu hlavu a stejně nemůžu na nic přijít. Neustále mi to připadá jako divná matlanice, protože mě matou ty znaky, kterým nerozumím. Nevím totiž, jestli se taky dají číst jako písmena jako runy v diagonálách a jestli to vůbec má nějaký význam. Krom toho, že začínám uvažovat nad tím, že lebkouni museli být ve spojení s Asgardy. Však oni si na taková udělátka taky potrpí... aby vyzkoušeli svoje ovečky. Protože Seveřani nebyli žádní tupci, tedy... no, bohové určitě ne. Bystrost úsudku se u nich cenila stejně jako válečnické umění. Kdo nebyl zároveň vychytralý obchodík nebo velitel, měl smůlu a skončil jen jako vojenská síla na drakkaru. "Tak jak ten krám funguje... krom toho, že spouští boží dopuštění, svítí..."

Osud - 29. května 2009 09:23

Cusickův PC Po spojení PC s mimozemským zařízením se na tvé počítačové obrazovce nic speciálního neobjevilo, chvíli trvalo, než adaptér propustil data skrz. Pojistky to jistili a kupodivu o všechno fungovalo. Sice se vše zahřívalo nezvykle rychle, zvláště pak adaptér. Neměl jsi tedy moc času a adaptér i s pojistkami mohl každou chvíli vyhořet, nebo vybouchnout. Nakonec se na obrazovce konečně objevily první grafy a data se začala zpracovávat. Jako první tě upoutal graf napětí. Výchylka a periodizace napětí, které fungovalo v zařízení bylo extrémní. Normální výchylka napětí naquadahového generátoru se na grafu zobrazuje 1-2 cm nad a pod osou. Výchylka toho zařízení je ale minimálně stokrát vyšší. Maxima a minima výchylek nejsou ani na grafu vidět a kdo ví, jestli by vůbec vidět byly. Perioda je děsivě je veliká. Celý graf, který se normálně zobrazuje červenou čárkou na bílém pozadí, je nyní vlastně jeden velký červený obdélník. Toto zařízení musí mít opravdu vysokou spotřebu. Z toho vyplývá, že zdroj energie musí být na nepředstavitelné technologické úrovni. Celé toto zařízení je opravdu mocná věc, která nejspíš skutečně může ovládat počasí a kdo ví, co všechno dalšího. Dalším překvapením, i když se to dalo předpokládat, bylo množství dat, které zařízení obsahuje. Nebýt firewallu měl by si už počítač zahlcený. A ani teď není jisté, kdy firewall padne a do počítače se ti začnou nahrávat data, která tam nejspíš nechceš. Počítač ti vyhodil odhadovanou velikost dat zařízení v terabitech a nutno dodat, že tolik nul si za jedničkou ještě neviděl. Bylo to přibližně 10 na patnáctou. Ale ani to nebyla ta nejpodivnější věc, která se ti na obrazovce zjevila. To, co přišlo teď, mohlo klidně některé z vás úplně poděsit. Z ničeho nic se firewall přehřál a data začaly proudit do PC. Dřív než si stihl počítač odpojit, zapnul se ti samovolně textový editor a začaly na něm nabíhat písmenka,...slova..dokonce celá věta. Kdo...jste ?

Capt. Matthew Jones - 29. května 2009 10:21

Matt junior one - tábor, úklid jak mrtvých, tak beden Její křik při rovnání byl opravdu hlasitý, takže ho mohl zaslechnout kde kdo. Ten křik byl samozřejmě oprávněný, neboť když uvážíme v jakém stavu byl ten malíček před rovnáním, bylo hned jasné, že jeho rovnání nebude žádná příjemná masáž. Avšak teď už to máme za sebou, oba dva, neboť jsem jí nechtěl nijak ublížit a opravdu jsem se snažil, pokud to vůbec šlo, aby to bylo co nejméně bolestivé, ale především, aby byla kost v té správné poloze. Což se nakonec a naštěstí povedlo. Všichni jsou spokojení a šťastní. No, možná. Její ruku přijmu tou svoji s úsměvem na tváři. Vstanu, popadnu znovu svůj batoh a přehodím si jej přes záda společně s vakem s mojí puškou. Stále to všechno nosím při sobě. Letitá zkušenost v armádě člověka naučí, aby si věci hlídal a byl vždy připraven k přesunu. Zvláště pak v jednotce odstřelovačů, kdež nikdy nevíte co bude následovat v dalších minutách. Ale to nevíte v armádě nikdy. Je to takový jeden velký balíček s překvapeními, ta armáda. A improvizace je z velké části hlavní náplní veškerých vojenských akcí. Můžete leda předpokládat, ale nikdy není nic jisté. Stejně jako váš, či nepřítele další krok. A ten, kdož ho umí dobře odhadnout, bývá zpravidla vítězem. "Souhlasím..." Odpovím stručně doktorce a pustím se společně s ní do přenosu beden do chrámu, a i když to se zlomenou rukou zrovna moc dobře nejde, dělám vše proto, aby to bylo co nejdříve hotové. Chrám sice není nejblíže, dvě sta metrů je solidní vzdálenost, když se podíváte na počet beden, které jsou potřeba přesunout, ale potřeba to rozhodně je. "Rozumím, pane. Stěhování už probíhá, ale pomoc by se hodila. Ani ty mrtvé bychom neměli nechat venku. A to i přes to, že už si na to nemohou stěžovat, pane. Odpovím na rozkaz plukovníka a mírně se ušklíbnu. Ani se nikterak nezajímám o to, jak pokročili se zkoumáním mimozemského počítače. Jednak to není moje práce, takže mi to může být úplně jedno, což vlastně také je, a jednak bych jejich poznatkům a výzkumům stejně nerozuměl, takže nakonec bude lepší, když si s tím nebudu lámat hlavu. Od toho tu jsou jiní. Na nějaké vědecké keci jsem nikdy nebyl a nejspíš ani nikdy nebudu. Asi jsem opravdu zelený mozek, který jediné co zná, tedy co by měl znát, je jeho zbraň a nepřítel. Víc vlastně ani nepotřebuje. Určitě to jsou více než zajímavé věci, ty mimozemské mašinky, ale někoho to prostě bere méně, jiné více. Patřím holt do té skupiny, kterou to zrovinka moc nezajímá. "A co si vůbec myslíte,... o tohle projektu SGC, doktorko. Kdyby mi ještě nedávno někdo řekl, že něco takového existuje, jako je cestování na jiné planety pomocí Hvězdné brány, asi bych se tomu dost zasmál a bral to jako povedený vtípek." Snažím se, aby nestála řeč, když už přenášíme ty bedny. Nevím, zda-li si to vůbec ostatní uvědomují, všichni dělají, jako by v tomto projektu dělali už léta a nikdo na sobě v tuto chvíli už nedává znát to, že teprve dneska jsme si na vlastní oči mohli prověřit to, že vůbec nějaký mimozemský život existuje. Je to opravdu zvláštní. Od vojenských příslušníků je samozřejmě profesionalita očekávána a je to spíše o tom, že když branou procházejí, řeknou si třeba "fíha", ale tím to končí a na druhé straně už se zase plně věnují své vojenské povinnosti. Ale větší údiv a zájem bych čekal u civilistů, kteří bývají spíše takoví zaujatí vším cizáckým a mimozemským. I když pravda je taková, byť krutá, že nám vlastně už moc civilistů nezbylo. Hned z několika jich tu máme pouhé tři. Když do chrámu donesu první bednu, nemohu si nevšimnout svázané zrzky, což mě trochu překvapí. Možná více než trochu. Od ní bych očekával hlavní zaujetí do práce a to, že se bude mimozemské mašince věnovat ze všech nejvíc. Ona je tu přitom hozená do kouta a svázaná jako nějaký zajatec. "Proč jste jí svázali, pane?" To jak jsem tu otázku položil a jak se na ni dívám může působit trochu podivně. Také jsem tu otázku položil jako debil, ale opravdu mě to zajímá. Asi se tu muselo něco semlít, když jsme s doktorkou rovnali prstík a věřím, že jí to bude zajímat také. Přeci jenom jsme měli být jeden tým, SG-13, vybraný z těch nejlepších z celého světa. Toho našeho samozřejmě. Ale zatím to vypadá, jako by to spíše byl tým navzájem se nenávidících lidí, kteří byli dáni do hromady za jediným účelem – aby se navzájem povraždili, protože jejich vláda to udělat nemohla. Tak to udělali takhle šikovně, a ještě to nebude ani na Zemi, takže budou zameteny i stopy. No, když se podívám na pěkně zmalovanou tvář Jaimieho, která u oka i pěkně modrá, opravdu se nestačím divit, co se to tu všechno stalo. Člověk si na chvíli odskočí z chrámu a oni se tu mezi sebou pomlátí, ba dokonce i svážou. Opravdu jsem více než zvědavý, co mi plukovník odpoví, protože si ani nedokážu představit, co se to tu vlastně stalo stalo.

Poručík Kevin Elliot - 29. května 2009 18:41

Prales Potom co začal hurikán tak zamířím k majorovi a pak se skryjeme a poté co přestane pršet tak vyjdu z úkrytu a pak slyším ve vysílačce že je Jenkins mrtvý.A sakra! A pak jdeme všichni za Seržantem Drakeem.Ten na nás vyjde z křoví a kouknu na něj s připravenou zbraní a dokonce na něj zamířím ale pak sou zbraň sklopím a kouknu na majora.Jsem kdykoliv připraven střílet.Ostražitě se rozhlížím a následně kouknu na všechny členy týmu a čekám co Major udělá a řekne do vysílačky týmu SG-13.Prohlédnu svou M60E3 a následně se ostražitě rozhlédnu.

Kpt. Tomáš Mezenský - 29. května 2009 21:03

Prales Jak bouře rychle přišla tak také odešla, ani jsem pořádně nezalezl do okopu a bylo po všem, rozhlédl sem se kolem sebe a jen pokynul doktorce na její poděkování a pousmál se.... Není třeba děkovat slečno, je to má práce... řeknu s klidem a opět vytáhnu termovizi a skontroluji dění v ležení divochů, to co sem viděl před chvíli kdy do vody dopadly oběti a to že dost divochů zařvalo mě něják nepřekvapuje, spíš sem s tím počítal, ale něco mi říká že to ještě bude zajímavé se dostat až ke 13ce, pomalu zase dojdu na místo které mám ve skupině určené a poslouchám majora.... Pane, chtělo by to chvíli počkat, než se rudoši zmátoří, a také jak sem si všiml máme již spojení s SG13, tudíž očekávám skorigování našich postupů, ale pokud chcete vyrazit, jsem připraven.. pomalu si zbalím svou celtu a také celtu od doktorky, vůbec se mi zdá že to počasí někdo řídí, a mám i tušení že za vším stojí SG13, zase se zařadím na své místo a čekám na další rozkazy...

Shawn Taylor - 29. května 2009 21:36

tábor, a chrám Začne stěhování beden. Donesu do chrámu jednu a hned se vracím pro další, komunikace kapitána Jonese, mne moc netěší, malíček bolí jako čert. Snažím se to vydýchávat, jak nejlépe to jde. Když se vracím do tábora pro další bednu na chvíli se na ní posadím a tuším, že více jich neodnesu, na záda si hodím krosnu a pak chytím bednu a nesu ji do chrámu již značně pomaleji než před tím. Když dojdu do chrámu sednu si na bednu a zaslechnu jen střípky z rozhovoru plukovníka a hlas Rusky, pak ovšem i kapitána Jonese. Co říká o Stoilové se mi příliš nelíbí a tak se rozhlédnu a rychlejším krokem zamířím na místo kde ji vidím ležet. Když k ní dojdu rychle přelétnu její tělo. Nadzvednu ji víčka a vidím její zorničky. “Jak dlouho je mimo sebe?“ Zeptá se trochu podrážděně a vytáhnu nůž, který mám za pasem a podívám se na její ruce, které jsou spoutané. Vidím zlomený malíček, těžko usoudit čím se to stalo, ale vzhledem k tomu, že v době bouře byla zde od ní to jistě nebude. Uvolním jí ruce z pout a přetočím ji na záda. Zlomený malíček na levé ruce, krvácení z nosu, také z ucha, zorničky nereagují, tělo ve stavu šoku, hypertenzní tlak….. Zkouším si opakovat a zjišťovat veškerá zranění. Když jí překulím na záda odlepím ji pásku z úst, aby se jí lépe dýchalo a přemýšlím co mám sebou za trankvilizéry, které by její tlak snížili a zklidnili její tělo. Chytím ji za zápěstí a dívám se na hodinky, začnu jí měřit tlak. “stopadesát…!!!!“ Otevřu krosnu a rychle najdu injekci a nastrčím ji na ampuli s Celiprololem a natáhnu 15mg. Vpíchnu jí to do žíly, ktrou není problém najít a vím, že během několika minut by to mělo klesnout, ale nevím jak je na tom s ostatními zraněními. Přesunu se k její hlavě. Krvácení z nosu, bez známek třištění, či zlomeniny nebo jakéhokoli úrazu přepážky. Krvácení z ucha, bez bílé tekutiny, nejde tedy o porušení mozku….. Velice jemně ji chytím za ramena a přetočím jí na stranu, kde je krvácející ucho a nechám krev vklidu vytékat. Zřejmě jde o poškození bubínku nebo narušení sluchovodu…… Přitisknu jí ruku opět na paži a změřím jí opět tep. “stočtyřicet, klesá…..! Kapitáne, pojďte sem….. a držte ji hlavu musí být v klidu, jen ji nedržte křečovitě, nesmí být vyvinutý tlak na poranění….“ Nečekám jestli hned přijde, vezmu si lokální anestetikum a vpíchnu ji k malíčku pak ho vezmu a rychle narovnám a nasadím na něj silikonový kryt jenž působí jako dlaha. Za normálních okolností, by bylo vtipné mít zlomený stejný prst, ale nyní se moc nesměju. Když vykonám vše co jde, opět ji změřím tlak. “Blíží se k normálu…. Za chvíli ji proberu, abych zjistila rozsah zranění….!“ Řeknu spíše pro sebe a vstanu od jejího ležícího těla, otočím se k Rusce a plukovníkovi. S pohledem naprosto rozzuřeným. Nadechnu se, že bych mu něco řekla od plic chtěla jsem po něm skočit a říct mu své, ale to málo o školce co jsem zaslechla stačilo, abych mlčela a tohle řešila naprosto jinou formou. Odtrhla jsem od něj svůj pohled a jen skousla pevněji než jindy, tak že čelist pitbulla by nyní měla menší stisk. Pohlédla jsem na Rusku a z její tváře a jednání je jasné, že více méně je tohle její práce. Mohla bych po ní skočit a vysvětlit jí to jednou pro vždy, ale tohle není můj styl. Beze slov si opět kleknu k Deanně a ač bych tohohle spratka nejraději sama zabila, jsem lékař a nejsem bůh. Nemám právo být soudce a kat v jedné osobě. Opět ji nadzvednu víčka a vidím, že se její tělo vrací do „normálu“. “Stoilová, Stoilová nehýbej se, ale promluv, že jsi při vědomí…..!“ Jsem připravená s dávkou dalšího zklidňovače, který by jí v případě, že by vyváděla uspal.

Dr. Jaimie Cusick - 29. května 2009 22:21

Chrám Chvíli koukám na právě propojený počítač s tím mým. Naštěstí se nekonalo nic jako nějakého varovného pískání nebo tak podobně. Za to jsem docela vděčný, protože zapnout ještě nějakou autodestrukci to by byl asi už můj totální konec dneska. Na obrazovce toho cizího počítače se taky nic neděje, takže pohoda. Ještě nějakou tu dobu si masíruju bolavou tvář. Byla to docela šlupa. Otočím se na plukovníka, který začne vykládat něco o tom, že bych mohl být klidně vyloučen z týmu a blá blá. "No tak jestli mě máte v plánu vyloučit tak do toho, na SGC mě zase vrátěj a budete mít po... Nepřestávám se mrašit do doby než ke mě přijde ta Ruska a začne si prohlížet klávesnici. Ustoupím kousek stranou, aby měla prostor, který potřebuje. Počítač mi už konečně začíná vyhodnocovat nějaká data, která jsou opravdu zajímavá. Tušil jsem, že ten počítač bude brát spoustu energie, ale tolik jsem nečekal. To by mě zajímalo z čeho si to bere energii Zavrtim hlavou a podívám se na Rusku, která začne mluvit o svém plánu. "No tak to je teda novinka" Nedá mi to. Už dávno mě napadlo použití bouřky proti těm indiánům, ale jaksi jsme neznali nic na vypnutí a riskovat to když si nejsme jistí jak to pořádně vypnout mi nepřijde jako nejlepší nápad. Čekal jsem, že to plukovník zamítne, ale praví opak. Opět se tu potvrdilo jak jí pěkně zobe z ruky. Docela dost si oddechnu, protože mi to přijde jako blbost. A už zase se tu začínaj oblejzat. Firewall pomalu přestává fungovat a začíná propouštět čim dál tim víc dat. Každou chvíli čekám, že mi počítač bouchne v ruce, ale neděje se tak. Ze všeho toho problikávání nakonec vyleze textový editor, ve kterém se napíše kdo jsme. Zvednu hlavu a podívám se na monitor toho cizího počítače a potom zpět do svého, abych si potvrdil, že se mi to nezdá. "S tím výborným plánem bych na chvíli počkal!" Zadržím ty dva a je mi jedno co zrovna teď prováděj. Paměť, která je v tom počítači je opravdu obrovská a nečekal jsem, že by tam mohla být snad inteligence. Je taky docela možné, že to je jenom nějaké bezpečnostní opatření, které čeká jenom na jednu odpověď, ale nezdá se mi to moc pravděpodobné. "Ten počítač se nás ptá kdo jsme? Co mu mám odpovědět plukovníku?" Svojí otázku jsem směřoval na plukovníka, ale je mi jasné, že ta Ruska s prořízlou hubou odpoví ještě dřív než on. Já osobně bych napsal, že průzkumníci, ale zase nechci něco pokazit, protože nevím co chce plukovník všechno vyzradit. Nadruhou stranu si řikám, že to muselo můj počítač celý prolízt a zjistit si informace o nás....

Světlana Volkova - 29. května 2009 23:03

Chrám Cože?! Prudce otočím hlavu na negra, když promluví. Ještě pracuje adrenalin, takže nevědomky vypadám, jak kdybych po něm chtěla skočit... ovšem asi ne tak, jak by si chlapi přáli. Zároveň sem lezou další. Dobře, plní rozkaz, ale rozvazovat zrzku?! Musím se pořádně nadechnout, protože tohle se mi nelíbí a mám chuť nakopat i doktorku. Jo, ať se o ni postará, ale k tomu ji nepotřebuje rozvazovat. Bez toho, aby se ptala Bareta. Ale to je jeho problém, musím se soustředit na ostatní věci. Na to, že počítač mluví. Přejdu tak, abych viděla na obrazovku. "Angličtina? Asi si přečetl jazyk OS..." řeknu si víceméně pro sebe, protože to by došlo každýmu průměrně inteligentnímu člověku. "Jsme průzkumníci. Na začátek, než zjistíme, co od nás chce, co to je a co tím sleduje, co nejmíň informací." Naprosto samozřejmě se ujmu slova, protože pochybuju, že plukovníka by napadlo něco jinýho a lepšího. Je snad jasný, že mu nebudem hned všechno říkat. Až se zeptá na něco složitějšího, pak nechám jednat jeho, ale dle mě asi bude chtít něco milého odseknout příliš zvědavému vojákovi a příliš akční doktorce.

Deanna Daria Stoilov - 29. května 2009 23:24

P3X-793, chrám „S nejhlubší lítostí Vám oznamujeme, že plk. Sergej Iljič Stoilov byl dne 03.05.1993 při plnění služebních povinností zabit.“ Jen takhle - jako by těch dvacet slov neznamenalo, že jsem přišla o tatínka. Ani nám neřekli, co se mu stalo - prej je to tajný, kdesi cosi... Ten večer mi Patrick, tak jako když jsem byla malá, dovolil abych spala s ním. Zavrtala jsem se mu pod rameno a brečela a brečela, zatímco on kouřil jednu za druhou, co chvíli si přihnul z lahve tullamorky a polohlasem si četl v Modlitbě za Owena Meanyho. Dnes už vím, že četl i pro mě, když šeptal: "When someone you love dies, and you're not expecting it, you don't lose him all at once; you lose him in pieces over a long time - the way the mail stops coming, and his scent fades from the pillows and even from the clothes in her closet and drawers. Gradually, you accumulate the parts of him that are gone. Just when the day comes - when there's a particular missing part that overwhelms you with the feeling that he's gone, forever - there comes another day, and another specifically missing part." A přesně tak se teď cítím já. jako bych sama sebe po částech ztrácela... Ale proč, proč?! Co jsem dělala špatně?! Já jsem se snažila, opravdu snažila, ale všechno je tak... tak naprosto jiný, podivný a složitý... Aah, jo, hezky se po částech ztratit, až budu úplně, úplně, úplně ztracená... ...cená... á... á... vá... ová... Stoilová... "Stoilová...!" Co... Cože? "Stoilová! Stoilová nehýbej se, ale promluv, že jsi při vědomí…..!" Jméno... Moje jméno. Někdo na mě mluví... Mlha v mysli se začne postupně rozplývat; přemýšlím, co se stalo... Hádka. Boj. Zlomený malíček, střelba a pak... smích. Smích. Mám chuť se rozesmát i teď. "Jo, jsem vzhůru... Tak kterej prst mi zlomíte teď...? Jestli můžu poprosit, nějakej na pravačce..." ušklíbnu se, aniž bych se namáhala otevřít oči. Přestože sípu a díky vyschlému hrdlu mluvím takřka slyšitelně, doufám, že mě slyšeli. Jsem možná rozmazlenej fracek, ale odmalička, kdokoli to na mě chtěl zkoušet po zlým, narazil na mou tvrdohlavost - a časem všichni zjistili, že výhrůžky, nadávky a křik na mě neplatí. V hlavě mi neskutečně hučí a s každým nádechem mám pocit, že se mi plíce musí roztrhnout... Kdyby alespoň někdo vypnul to bušení ve spáncích... Celé tělo mě bolí jako nikdy v životě, tak, že mám chuť bolestí řvát, ale... Ne, kdepak. Po zlým tu jejich hru hrát nebudu... To tu vážně radši chcípnu. A pančto tu nejspíš chcípnu tak jako tak, je úplně jedno, kolik kostí při tom budu mít zlomenejch.

Com. Maurice Lequeux - 30. května 2009 02:36

Prales a blízké spojení třetího druhu Bouře se brzy utišila a já dám povel k rychlému přesunu džunglí, aby jsme prošli kolem, indošů než se stačí probrat z rozrušení po bouři. Vyrazíme a poslední Rolland už hlásí první problém. Jenkins náš průzkumník je tuhej. „Putain! Merde!!! Rollande vem jeho tělo a zbraň víš co se sluší a patří i když je to amík nenecháme ho tu.“ Pak se prodíráme dál džunglí až k průzkumníku Drakemu. Ten mi oznámí, že navázal radiokontakt s SG13. Pak mi vysype co mu říkal plukovník 13tky. „Super džíajdžou nevěděl sem, že ty vysílačky mají takovej dosah. Přihlašte se mi pak v SGC dostanete veřejnou pochvalu v hlášení když si to ještě nezmrvíte.“ Pak ukážu na ostatní, aby se rychle ukryli. I když plán byl rychle projít kolem indošů než se vzpamatují, velitel 13tky nám muže dát informace, jenž mohou vyústit v méně rizikovou akci, než je plánované rychlé oběhnutí domorodců. Poté se ještě dozvím o příkopu a vysoké zdi, která je podle velitele SG 13 nezničitelná. Tady se bud hodit to lano s kotvou a kšíry co nese Mazenský. Poplácám po zádech Drakeho za dobře odvedenou práci a ukryt v podrostu džungle si také naladím vysílačku na frekvenci SG 13. Jen to udělám tak plukovník Crosswell hlásí do éteru plán jak se zbavit indiánů. „Zdravím SG 13 zde commandant Moris Legé velitel záchranného týmu. Plukovníku tu bouři jste udělali vy? To je nepotěšující zpráva zabila nám jednoho člena. Jak jste na tom vy? Jaké máte ztráty a tak vůbec? Jinak plánu rozumím zařídíme se podle toho. Až budeme připraveni dáme vědět.“ Počkám až mi plukovník ještě řekne něco o jejich stavu a ukončím rozhovor. Po té ukážu na ostatní a povídám: „Tak lidi bude další bouřka možná ještě divočejší. Den bien, Nerezov, Polák a Čech začnou okamžitě připravovat bytelný ukryt z klacku a plachet a ostatní je budou krát a všichni potichu a oči na stopkách. Jedem jedem ať to je co nejdřív! Nemusí to být hrad, ale ať to vydrží padající šutrák a ochrání nás to.“ Vyčkám až vojáci splní rozkaz a ohlásím Crosswellovy, že jsme připraveni. A sám se také schovám do připraveného ukrytu...

Osud - 30. května 2009 10:38

soukromá zpráva od Osud pro Planeta Konečně jsi prošel skrz bránu z té zpropadené planety na jinou. Na té minulé po tobě chtěli víc, než jsi jim byl ochoten dát. Tedy tvůj život. Průzkumníci a hledači nových technologií se zřídkakdy setkávají s uvítáním, když chtějí prolézat nějaké památky a starodávné TABU chrámy na planetě, kde je civilizace. Obyvatelé většinou nesnesou pomyšlení, že by někdo narušil jejich posvátná místa a tradice a neradi slyší, že je to pro dobro vesmíru. Musel jsi tedy velmi rychle zmizet. Naštěstí na té planetě nebylo nic důležitého a tak jsi nemusel brát nic víc sebou. Stačil ti tvůj ruksak s tvými věcmi. Na bráně jsi vytočil další adresu ze seznamu, který jste našli v jednom starodávném chrámu, který vypadal velmi důležitě. Následně , jen co se brána otevřela, jsi proskočil a tak, tak tě minula šipka z kuše, která bránou za tebou prolétla. Měl jsi opravdu štěstí. Objevil si se na planetě zarostlé hustou džunglí. Momentálně svítilo slunce...tedy dvě zdejší slunce svítila na planetu. Podle tvých senzorů se někde před tebou nacházely ohromné stavby...To jsi musel samozřejmě prozkoumat. Cesta pralesem ti trvala několik hodin, ale na takové obtíže jsi byl zvyklý. Někdo, kdo prolézal hrobky, bojoval s potvorami o kterých nikdo nikdy neslyšel a musel utíkat labyrintem před androidem v podobě minotaura, se přece nezalekne nějakého pralesa. Brzy jsi došel skrz prales až k prvnímu velkému objektu. Podle všeho a podle tvho odhadu se jedná o chrám neznámé civilizace, se kterou ses ještě nikdy nesetkal. Od chrámu tě dělil vodní příkop a 4 metry vysoká zeď za ním. Šel jsi několik stovek metrů po obvodě, aby jsi obhlédl situaci a cestou jsi narazil na padlý kmen. Přes něj nebyl problém dostat se do chrámu. Objevil si se na nádvoří chrámu. Mělo velikost tisíc krát tři sta metrů. Dříve zde byly nejspíš zahrady a uprostřed pak kašna. Zbytky sloupoví, které chránilo zahrady před množstvím sluncečních paprsků, se nyní tyčí do výše. Ale většina sloupů už je spadlá a roztříštěná. Podle tvého soukromého odhadu může mít chrám stáří něco přes několik set tisíc let. Dal jsi se tedy do průzkumu zahrady, ale moc daleko jsi nedošel. Za chvíli jsi slyšel střelbu zpoza hradby a následně hrozivý řev lidských bytostí. Pak začaly exploze a jeden ze stromů se skácel na zídku...tu ale neporušil. Přes tento strom pak do chrámu vniklo několik lidí ozbrojených neznámými zbraněmi. Strom po pjejich přechodu explodoval a oddělil je tak od toho, co je pronásledovalo. Schovali jsi se za spadlý sloup a pozoroval neznámé. Chovali se vcelku normálně a nakonec se jeden přemístil do do samotného chrámu, která stál 300 metrů daleko od zdi, kterou si přelezl. Byl od zahrady oddělen deset metrů vysokou zdí a jeho jediný vchod široký dva metry na dva metry hlídaly dvě starodávné nyní polorozpadlé sochy. To, co následovalo, bylo opravdu děsivé. Nebe se během patnácti sekund zatáhlo a začala ohromná bouře. Z nebe se spustil déšť a vichr začal dout. Začaly padat kroupy o velikosti tenisáku. Musel jsi se skrýt pod padlý sloup, aby tě nezasáhly. Všechno ale po dvou minutách skončilo, tak jak začalo. Náhle a děsivě rychle. Mraky zmizely a objevila se zase obě dvě slunce. Viděl jsi jak někteří z lidí, kteří jsem přišli byli zasaženi kroupami a zemřeli. Zbytek se stačil skrýt v chrámu. Z chrámu pak vyšli dva lidé, muž a žena, a začali do chrámu stěhovat bedny, které nechali venku. Nyní jsou všichni cizinci v chrámu a je jen na tobě jak se zachováš.

Dr. Jaimie Cusick - 30. května 2009 12:02

Chrám Z toho co mi napsal počítač jsem byl tak mimo, že jsem si ani nevšiml, že přišla doktorka a Jones. Podívám se tím směrem a když vidim, že se doktorka skloní u Stoilový usměju se. Konečně někdo normální Matt se zeptá na to proč je svázaná, ale zatim mu nikdo neodpovídá. No asi nedostane do huby tak jako já. I když moje předchozí konstatování situace bylo trochu jiné. Nakonec se podívám zase do monitoru jestli se tam neukázalo něco nového. Ruska se ke mě přiblížila nebezpečně blízko což nevěstí nic dobrého, ale nakonec se chce podívat jenom do počítače. V tom jí nebránim a trochu naklonim počítač, aby do něj taky mohla vidět. "No lepší než, aby to bylo ruština!" Neodpustim si poznámku, kterou řeknu opravdu potichu. Souhlasně kývnu na ty průzkumníky, protože jsem je chtěl taky napsat. Rychlýma kliknutíma napíšu do enditoru průzkumníci a koukám do počítače jestli nám odpoví...

Lungorthin(Khazad-dûm) - 30. května 2009 12:03

Chram, byvale zahrady Este chvilku zostavam prikrceny v mojom ukryte a rozmyslam kto su tyto cudzinci. ...Tychto soim este nestretol... ...musim byt opatrny... ...ale mozno budu celkom uzitocny... Potom vytiahnem z puzdra moju pistol len tak pre istotu a nastavim ju na palbujednotlivimy ranami. Nasled sa pricupeny vyberiem smerom k budove kde sa zhromazdili cudzinci. Hlaven pistole mieri smerom dole a ja sa presuvam tak, aby som mal za chrbtom vzdy stenu pritom vyuzivam aj stlpy ako krytie. Dosledne pritom pozorujem okolie ci nezbadam neake podozrive objekty alebo pohyb. Taktiez sa snazim zapocuvat dozvukov okolia Naslapujem jemne aby moje kroky neprehlucili zuky okolia. Takto smerujem az k dveram chramu aby som sa mohol pozriet do vnutra co tam ty cudzinci robia.

Sgt. John Drake - 30. května 2009 12:14
	Jednotka u prdele a hraní na krtečky... Když mě major poplácá na rameni, na chvilku mne překvapí. Nijak se nenatřásám, nemám zapotřebí být nějak výraznější než ostatní. Když nám řekne plán, zpevním svůj dosavadní úkryt a zalezu si pod něj. "Mám tu místo ještě pro jednoho" ozvu se z pod úkrytu. Vysílačku nechávám pořád na frekvenci třináctky. Za chvíli začne teprv to pravý ródeo pousměju se.

1Lt. Marek Nerezov - 30. května 2009 17:52

Prales Překvapivě poslechnu rozkaz a dám se do shromažďování větších kusů klacků, i když se mi to vůbec nezamlouvá. Nachvíli se kouknu po ostatních co dělají, jelikož se od nich nevzdaluji na dohled, což je v lese poměrně krátká vzdálenost. Vybírám větší kusy na základy a dlouhé kusy na střechu která bude pokrytá plachtou. Po bouři metající blesky je tu nejspíš větví víc než dost a nedělám si tedy starosti že zde nic nebude, ale kdyby přeci jen, mám svůj nůž a při použití hrubé síly by se dalo něco ukořistit. Jakmile s shromažďováním větších kusů skončím, pustít se do stavění základů. Až bude hotové i toto, nashromáždím zbytek a zcivilizuji tu chýši. Samozdřejmě je zbraň odjištěná a plně nabitá, takže...

Osud - 31. května 2009 09:05

Chrám Po vaší odpovědi, že jste průzkumnicí, nastalo ticho. Počítač mlčel a nic se nedělo. Za normálních okolností byste to ticho určitě ignorovali, ale teď bylo až příliš nepříjemné a nevyzpytatelné. Na editoru stále blikala ona čárka, která ukazovala, kde budou vyskakovat další písmenka. zůstávala na jednom místě a nehýbala se. Nic. Firewall byl už totálně dovařený a neposkytoval už žádnou ochranu, stejně tak jako pojistky. Ale "někdo" jako by automaticky usměrňoval velikost napětí pro cusickův PC a bránil tak v jeho výbuchu. Obrazovka zařízení se dala do pohybu....Runy a symboly se rozsvítili a začaly se prohazovat, obracet, rotovat...dělaly snad všechny známé pohyby. Na klávesnici se začaly rozsvěcet klávesy a pak zase z ničeho nic zhasínaly. To trvalo několik vteřin, snad deset, nebo patnáct. Pak se vše vrátilo k normálu. Ve vypadalo tak jako dřív. A na PC začínaly nabíhat další slova: "Proč jste sem přišli....proč jste narušili posvátný chrám....bohové vás ztrestají....bez moudrosti bohů nemůže nikdo vyjít živ z chrámu." Pak se editor vypnul a s ním i celé PC. Adaptér zasyčel a vyhořely a některé kabely dokonce vzplály. PC bylo úplně zničené a rozhodně by nebylo moudré ho znovu používat. Vchod do chrámu, který vypadal jako díra ve zdi, se nyní změnil ve smrtící past. Z boků stěn vyjely jakési panely připomínající zmenšené autobaterie a mezi nimi a nad nimi se objevil průsvitný narůžovělý energetický štít. To vše se událo během tří vteřin aniž by někdo z vás mohl nějak pořádně zareagovat. Nyní jste zde byli uvězněni. Odkudsi pak zazněl hlas připomínající zvuky PC: "Bez moudrosti bohů neopustí nikdo chrám živ."

Col. Jeremy Crosswell - 31. května 2009 16:11

Chrám - Flashback Dva se rochňají v počítači a opět to vypadá, že by snad mohlo všechno na chvíli fungovat. Znovu jsem se musel přesvědčit o tom, že tohle není vojenská jednotka, ale banda ignorantů myslících pokud možno jen na sebe. Chtěl jsem jít tedy přesouvat bedny, jak už se začalo, ovšem po otázce Jonese jsem se zarazil. Měl jsem chuť mu odseknout, ať se o to nestará, ale než jsem mu stačil odpovědět, vmontovala se do toho doktorka a začala hned chuděrku Stoilovou ošetřovat. Kdyby bylo po mém, nechal bych ji tam mimo ležet, možná ji ten spánek pomůže uvědomit si, že je to jen malá vymaštěná kráva, jejíž superinteligence mi dvakrát nemůže, když se chová jako fakan. Ale fakan asi těžko přijde na to, že se chová jako fakan. Nechám doktorku dělat svoji práci, asi bych už neměl nervy na to tady někoho zjebávat. Banda namyšlených hovad, co si zřejmě myslí, že bez nich to prostě nejde. Třeba soudě podle Cusickova xichtu. Zřejmě si myslí, že je počítačová superstar, které nesmí nikdo udělat bebí, jinak se urazí. Začínám silně pochybovat, jestli tady někteří v armádě sloužili. Ovšem po doktorčině odsuzujícím pohledu je toho akorát dost. „Fajn slečinky, všeho nechte, stejně to nemá smysl...“ Začínám vypadat jak rozčílený učitel mezi bandou žáků, kteří přeci školu udělat nemusí. O životě ví prd, ale hlavně, že je po jejich. Jestli si myslí, že si tady zvlčí a každý bude dělat držky, dělat si co chce, nebo jednat za mojí osobu, tak se šeredně plete. „Nejste tady od toho, abyste dělali debilní xichty, zpochybňovali moje rozhodnutí a mysleli si, kdovíjaký nejsem tyran a hajzl. Pokud vám tak nehorázně vadím, že na mě musíte vrhat odsuzující držky, tak tady vůbec nemusíte být, můžete nasednout na první taxík Země a jet do prdele, protože tady na vás nikdo není zvědavý. Jestli ve vašich minulých jednotkách... nebo školách procházeli vaše drzé poznámky, úšklebky a jakékoliv znehodnocení velícího postavení, tak si můžete být jisti, že tady za to budete platit tvrdou měnu. Myslíte si, že vás mlátím, nebo vám nadávám jen z legrace, protože mě to baví? Ne, jen nejsem spokojený s vašimi výsledky a každý moc dobře ví, co tady posral, tak se mi nesnažte namlouvat, že sekáte dobrotu.“ Na krátko se odmlčím. Zase jsem se přistihl, jak pochoduji z jedné strany na druhou jak sup, sledující ty bídné mršiny, které mám nazývat svojí jednotkou. „Chcete mít pohodu, chcete mít klid a chcete být respektování. Tak mě přestaňte srát a neházejte mi klacky pod nohy, nechovejte se jak banda puberťáku na výletě. Sami se pak zamyslete, jestli byste někoho takového respektovali. Co Cusicku? Co kdybych na tebe začal dělat neustále nasrané a otrávené xichty? Asi by ti hráblo co? Odteď to tady pojede jinak. Dokud mi nedokážete, že vás můžu respektovat, sedřu z vás ze všech kůže, bez výjimky. Budete přenášet bedny, budete makat až se z vás bude kouřit a na práci ohledně vašeho oboru si ani nešáhnete. Nepotřebuju lidi, které budu muset pomalu přemlouvat, aby něco dělali... Když ale bude všechno klapat jak má, mám důvod se na vás zlobit? Ne. Každej si to přeberte jak chcete, teď zpět do práce a bez řečí.... A sundejte ji někdo tu pásku z huby.“ Mávnu rukou směrem ke Stoilové a jen zavrtím hlavou. Tolik zbytečných slin. Prostě to nejsou vojáci, jen banda lidí a jestli se mají takhle vychovávat, tak budiž. Ještě, že byla Stoilová vzhůru, zvlášť ji nemám náladu něco opakovat. Chrám Mohlo by být všechno v pořádku. Začalo se pracovat a vypadá to, že by se mohlo dosáhnout nějakých výsledků. Jak se Cusick ozve, že se ptá počítač, jen se na něj otočím s hubou otevřenou, ptajíc se co? Někdo se snaží komunikovat, konečně nějaký výsledek naší práce. Na jejich nápad jen kývnu hlavou. Sice bych k těm průzkumníkům něco doplnil, ale nemám náladu se s nimi dohadovat. Jen to bude vypadat poněkud nepřátelsky, když tomu něčemu takhle odsekneme, ale snad to nepohlíží na věci tak, jako my lidi. Cusick to slovo naťuká a ticho. Najednou se nic nedělo, všichni hypnotizovali tu poblikávající čárku na obrazovce. Těžko říct, jak dlouho jsem na ten počítač civěl, stále se nic nedělo. Kdo ví, kdo se s námi baví, jaké má záměry a jak daleko ten přenos dosahuje. Třeba je na jiné planetě, může to trvat hodinu, nebo i víc. To čekání nebylo tak dlouhé. Brzy se počítače zbláznili a hned na to tady byla odpověď. Něco takového jsem nechtěl, aby se stalo. V hlavě se mi neustále ozývalo, proč zrovna tohle. Ale asi nás nic dobrého potkat nemůže. Nasraní křováci, nasraný prales, nasraní emzáci. Člověk si, zdá se, nevybere. Past jako svině. Nějaké silové pole nám zablokovalo východ a bylo odsouzeno zůstat tady do vyčerpání zásob. Pokud někdo nezíská tu moudrost bohů. S tím si zase můžou hrát naše dvě Rusky. Jak já je nerad pouštím k sobě, ale zřejmě nic jiného nejde. „Takže se uklidníme. Ty Cusicku se půjdeš podívat na tu věc, co blokuje dveře. Opatrně!“ Podívám se na Světluš, Malou a přeskočím zrakem na doktorku. „Dejte Stoilovou do nějakého stavu, aby mohla makat, budeme ji potřebovat.“ A otočím se zpět na Světluš. „Volkova, začneš makat na tom emzáckém stroji. Přidá se k tobě Stoilová, až bude ready. Vás dvě nechci vidět hádat, jestli nebudete spolupracovat, obě vás nakopu do prdele. Teď tady máme poněkud ostrou situaci a opravdu nikdo nepotřebuje, abyste se tady hádali. Chci tu božskou moudrost. Do toho...“ Světluš nechám pracovat. Podle toho, jak Stoilová vypadá, brzy bude fit. Možná doktorka ještě něco udělá, ale nikdo se nebude moct vymlouvat, že nemůže dělat. Koneckonců je to její blbost. Všechno je to její debilní chyba, může si za to sama. Ještě to chce na závěr vyřešit jednu věc. Modlím se za to, aby se nenahodilo nějaké rušící pole a nemohl bych využít vysílačku. Každopádně to musím zkusit. Frekvence je stále té SG-14, tak snad to poběží. „Majore, plukovník Crosswell.. Měli jsme mimozemský kontakt a jak to tak vypadá, někdo nás tu nechce, takže jsme zavřeni v jedné části chrámu a nemůžeme ven. východ nám blokuje nějaké energetické pole. Každopádně plán s bouří se ruší, opakuji, plán s bouří se ruší. My nemůžeme ven a musíme vymyslet, jak se z toho dostat, takže jsou další kroky jen na vás. Zřejmě nám nyní nijak nepomůžete, cestu do chrámu, nebo zpět k bráně si budete muset rozhodnout sami. Hodně štěstí, Crosswell konec.“

Světlana Volkova - 31. května 2009 16:44

Chrám Zdá se, že plukovníka to už taky začíná pořádně srát. Na jedno ucho poslouchám, co říká, druhou částí mysli se snažím soustředit na znaky, ale opět to moc nejde. Zůstanu sice zády, ale poslouchám. Vypadá to, že bude veselo a za blbost ostatních si to odserem všichni. Jako ostatně vždycky v armádě. Začínám je nenávidět ještě víc. I když... klidně bych raději tahala bedny, než abych si musela přiznat, že na tu šifru prostě nestačím. Pak tedy následuje incident s počítačem, který se zanedlouho změní na opravdové peklo. Trhnu sebou a kvapně od toho odstoupím, neodpustím si několik ruských nadávek, když vidím, jak obrazovka šílí. Raději ani nechci vědět, co se po tomhle harakiri děje venku. Podvědomě ještě o několik kroků couvnu, protože čekám nějakej podraz. Když vše ustane, vypadám trochu mimo. Zaražená, nedůvěřivý pohled upřený na obrazovku, jako bych čekala, že odtam něco vyskočí a sežere mě to. Tohle už přestává bejt prdel, jestli v tom je nějaká inteligence. Anebo je to konečně nějakej ochrannej systém. Protože ty kecy, co to vypustilo do éteru... kdyby to opravdu vědělo, co jsme zač, tak by to nemlelo nic o posvátnosti chrámu. Protože USAF není nic svatý. Když zaslechni svoje jméno, neochotně odtrhnu oči od obrazovky. Na plukovníkovi se jen krátce zastavím, podívám se na to silové pole, pak zase na něj. To všechno obsáhnou jen oči a trochu natočená hlava, jinak stojím jako přimrazená. Chvilkový nepříjemný úžas však rázem přejde do zamračení. Drž hubu a mysli si o prdeli. To je základ. Je jasný, že bych ho s chutí poslala do prdele, když mě nutí pracovat s tou krávou, která mi prostě bude jen z principu hrát na nervy, protože nepozná, kde je ta hranice. Jenže pořád mám dle mě víc rozumu než ostatní, a tak si svoje vzteklé myšlenky nechávám pro sebe. "Jak jsem řekla, momentálně s tím nehnu," odvětím akorát chladně, čímž skrývám rozladění a bublající vztek, že zas nemá na hubě pásku a já budu muset poslouchat její hlas i kecy. Založím si ruce na prsou, což je mé obvyklé nepřístupné gesto. Momentálně můžu jen čekat jako všichni ostatní. Chtěla svou chvilku slávy, tak ji má. A jestli bude zas dělat hovadiny, tentokrát jí zlomím vaz.

Dr. Jaimie Cusick - 31. května 2009 17:41

Chrám Ještě předtím než se počitače propojí, řekne plukovník ať všeho necháme a posloucháme ho. otočim k němu hlavu a poslouchám jeho slova. Asi se to dalo čekat, že tohle dřív nebo později přijde. Když je mi jasné co plukovník říká otočím se zpět k počítači, ale není to proto, že bych ho ignoroval jenom mě zajímají najíždějící data. Dokonce padne moje jméno což mě ani tak nepřekvapí. Zareaguju na to jenom oddychnutím, které však není takové jako předtím. Trochu mě sere, že mě, respektive skoro všechny, bere jako jenom namyšlence. No když to říká tak na něj asi tak působíme Po jeho slovech zvednu ještě jednou hlavu a podívám se na něj. Není to tak nepříjemný pohled jako předtím. Spíš bych ho asi srovnal s tím když jsem ho viděl poprvé vstoupit do zasedačky v SGC.... ...očima hypnotizuju textový editor a především čárku, za kterou se vždycky objeví nová písmena. Už mě z toho docela bolí oči, protože se mi ani nechce mrkat. To co se napíše mě docela zklame. Proč si to aspoň nemohli nechat vysvětlit Podívám se trochu sklesle na počítač, který začal problikávat, ale víc než ten mě zaujme ta obrazovka cizího počítače, která začne taky šílet. Nakonec se uklidní a u vstupu se vytvoří silové pole. Můj počítač nezklamal a vyhořel. No nejradši bych s nim třískl na zem, ale na SGC, pokud se tam dostanem, by se z něj třeba ještě něco dalo získat. "No a je to pěkně..." Nedořeknu, kde to je, ale asi to je všem jasné. Přejdu k místu, kde jsem si předtím nechal těch pár svejch věcí. Položím tam počítač, který nechám vychladnout a podívám se na plukovníka, který zadává nové rozkazy. "Teoreticky by mohlo stačit, kdybychom našli zdroj napájení a vyřadit ho. Nejsem si však jistý jestli ho mají v téhle budově, protože podle výsledků, které mi počítač ještě předtím vyhodnil byla čísla opravdu vysoká. No neutáhla by to ani atomová elektrárna a ani naquadahový reaktor" Zavrtim hlavou a přejdu k věcem, které sem ještě předtím nanosili ostatní. Podívám se co přežilo tu smršť venku. Hm fain tohle přežilo Podívám se na přístroj, který má sice trochu nakřáplý display, ale jinak mu není vůbec nic. Zvednu se a ještě předtím než se vydám ke vstupu se otočím na plukovníka. "Nejsem si jistý pane jestli o nás teď nevědí všechno co bylo v počítači. Těsně předtím než napsali druhou zprávu, prorazili náš firewall, pokud je to teda "živé" Slovo živé řeknu trochu jinak než ten zbytek. Nejsem si pořád jistý jestli se nejednalo jenom o kontrolní otázku a dále nahranou zprávu, protože zněla docela univerzálně. Nadruhou stranu mi moc nesedí to, že napětí v počítači bylo nějak regulováno. Za jiných okolností by počítač už dávno vyhořel. Další věc co mě docela zajímá je, odkud vycházel ten zvuk. Nemohlo to být z té bedny. Někde tu musí být nějaké přehravače. No potom se na to kouknu Pomalu se vydám k silovému poli se zapnutým detektorem. Přistupuju k němu opravdu pomalu, protože si nejsem jistý co to může udělat a byl bych nerad, aby mě to seškvařilo na místě.

Com. Maurice Lequeux - 31. května 2009 22:17

Heuréka všechno špatně zpátky na stromy! Chlapy makají jako fretky, aby byl ukryt hovovej co nejdřív a SG13 mohla spustit tu divočinu. Poručík Nerezov se činí a po chvíli je provizorní přístřešek hotov. Ukážu všem, aby zalezly do něj nebo se nějak dobře ukryly a hlásím SG 13ctce, že jsme připravení. Místo však očekávané apokalypsy, která se má snést na naše hlavy se ozve Crosswell. Jeho informace, že se plán ruší mě moc nepotěší, protože přípravou úkrytů jsem ztratily drahocenný čas a daly možnost indošům, aby se vzpamatovaly. Takže ani můj původní plán, který počítal s překvapením se nebude dát uskutečnit v původní podobě. Nedá se však nic dělat a změna plánů v armádě je prostě život. Navíc jsem naštěstí ten přístřešek nestavěl takže mě to ani tak nevadí, ale ti co ho kopaly asi úplně nedšení nebudou, avšak ani oni nejsou v armádě nováčci tak si jistě na zbytečné úkony již musely zvyknout. Zahlásím jedy plukovníkovy jen strohou odpověd: „ Ok commandant Lequeux rozumí. Stejně si pro vás přijdeme a uvidíme třeba společně něco vymyslíme. Plukovníku bylo by asi ještě vhodné o situaci informovat SGC pokud můžete. Zatím končím.“ Pak se otočím na ostatní a povídám: „Tak panstvo změna plánu deštík nebude, sprchu si dáte až doma. Mrzí mě to, ale kopali jste to zbytečně. Tak vztyk a pokračujeme podle původního plánu. Vzhledem k tomu, že se indoši už asi vzpamatovali tak ho malinko poupravíme. Vezmeme to větší oklikou než bylo původně plánováno. Půjdeme tedy z leva a ve předu půjde jako průzkum místo nindži - džíajdžou zlatá laň s Puškinem a Den Binen. SG13 jsou v nějakým průseru tak se tam musíme dostat co nejdřív. Buďte všichni opatrní je to tu samej indoš. Pokud nás, ale nenapadnou tak je nechte bejt pokusíme se jim vyhnout. Až se dostanem k té zdi tak máme lana a kotvou je chytem a vyšplháme. Zvládnete to doktorko? Tak snad je vše jasný a jdem!“ Zavelím a celá naše grupa se opět vydá džunglí, aby už konečně dosáhla chrámu a pokusila se vysekat SG13tku z šlamastiky a nebo se do ní taky přimýchat....

Deanna Daria Stoilov - 31. května 2009 22:20

P3X-793, chrám Teprve po své odpovědi si uvědomím, že hlas, který mě volal zpátky k vědomí, patřil doktorce, nemám ale moc času nad tím uvažovat. I přes celkovou nevolnost a přímo ukázkovou bolest hlavy vnímám dění v chrámu... A je více než překvapivé. Tak překvapivé, že otevřu oči, a když zjistím, že doktorka má mou hlavu položenou v klíně, s chabým pokusem o úsměv zašeptám "Spasibo...", než se dovleču ke své krosně, u níž se spíš skácím, než že bych se posadila. Sáhnu po čutoře a lačně se napiju... Zatraceně, takhle mizerně mi ještě nebylo - psychicky, ale hlavně fyzicky. Máloco se mi hnusí tak, jako agrese, když dojdou argumenty... A zbytky stříbrné pásky na zápěstích a pálení na rtech rozhodně nenapomáhají tomu, abych se uklidnila... Ovšem chtě nechtě si musím přiznat, že ve svém současném stavu by se mnou Ruska měla až nedůstojně lehkou práci. Ještě jednou se napiju, zazátkuju čutoru a rozhlédnu se... "Proč jste sem přišli....proč jste narušili posvátný chrám....bohové vás ztrestají....bez moudrosti bohů nemůže nikdo vyjít živ z chrámu." CO?! "Bože, ti idioti propojili Cusickovo PC s tou... věcí...!! Zatracení, hloupí, nezodpovědní kreténi... To zařízení je očividně na mnohem vyšší technologický úrovni... To si mysleli, že si s tím poradí s těma našima hračičkama?? Už podle toho dilatačního pole mohli usoudit, že je tu něco, s čím se nebudeme moct měřit... Ne, oni prostě neuvažují..." Chvíli poté co celá sestava vybouchne a ve vchodu do chrámu se objeví něco...něco, plukovník se pustí do svého kázání. Jo, moc hezký, obzvlášť to, jak koukne po doktorce a prohlásí „Dejte Stoilovou do nějakého stavu, aby mohla makat, budeme ji potřebovat.“. Jo, to bych se vsadila, že budete... Zmobilizuju poslední reservy vnitřní síly, které mi zbývají, abych alespoň působila klidně, když už klidná nejsem, a promluvím: "Potřebovat? A k čemu? Jako fackovacího panáka? Podívej, Ang...plukovníku, vrátim Toi teď Tvý vlastní slova: chovej se tak, abych Tě MOHLA respektovat, a já Tě respektovat budu. Jestli máš pocit, že si můj respekt získáte násilím a urážkama, pleteš se. Takže mi ukaž ty kameny, který mám přenášet, a božskou moudrost hledejte beze mně...Jsem zvědavá, jak vám to půjde. Hodně štěstí..."

Col. Jeremy Crosswell - 31. května 2009 23:13

Chrám „Fajn, skvělé...“ Škoda, takže je to všechno na Stoilové, nebo na Cusickovi, kdyby to nějak vymakal s tím polem. Ale nevypadá to na to, že by s tím hnul. Takže je to všechno na tom drzém frackovi. Ano, drzém frackovi, který se nám probral. Mám takový dojem, že ta holka myslí nejdřív na sebe a pak na to, co se děje kolem ní. No dobrá, jak myslí. Nemám zájem se s ní dohadovat, s dětmi jsem to nikdy neuměl. A zase ji znovu mlátit, ač by zřejmě hodně lidí chtělo, to nemá smysl. „Dobře Stoilová, nechceš makat, tak tedy děkuji, že jsi nám přenechala svoje zásoby jídla a pití.“ Přejdu ke všem těm bednám a pohodlně se usadím, protože jak to tak vypadá, tohle bude ještě na dlouho. Zbraně mám stále u sebe, kdyby náhodou, i když pochybuji, že se bude dít něco extra. A pokud ano, stejně tomu asi nezabráníme, tak proč si ten odchod nějak nevylepšit. „Cusicku, jestli s tím nepohneš, tak se na to vyser, ostatní pohov. A ty Stoilová.... Můžeš začít přenášet tady ty popadané kusy, asi bejvalá střecha, z jednoho rohu místnosti do druhého a takhle pořád dokola, dokud neusoudím, že nepřestaneš. Jestli máš u sebe vodu, tak je to jediná voda, kterou momentálně máš.“ Zavrtím nad ní hlavou a vytáhnu svojí čutoru, abych ochladil krk. Radši to však nepřeháním, kdo ví, jak dlouho tady budeme tvrdnout. „No tak makej!“ Přece ji něco nebudu zakazovat jako její otec. Sice je puberťačka, ale to nošení kamenů si přála.

Světlana Volkova - 31. května 2009 23:44

Chrám Ostře se nadechnu, jakmile vzduch zase prorazí její hlas, raději si kecnu na jednu z beden, protože kdybych stála, měla bych o to větší nutkání po ní zas skočit a pokračovat v tom, co jsem započala - tedy v lámání prstů. Však ona by zkrotla, děvenka. Každej pak zkrotne. Bohužel se moje kratochvíle nekoná. Přijde něco nudnějšího, i když poznámka o tom, že nedostane nažrat ani napít, je docela dobrá. I o tom pohovu - já stejně nemám co dělat. Takže opět flákání, i když předtím hulákal, jak máme makat. Jenže jak má člověk makat, když to prostě nejde. Můžu před tím sedět a vykoukat díru do zdi, ale to je asi tak jediný. Postavila to rasa mnohem vyspělejší než my, takže to pomalu přestávám brát jako prohru. Co se dá dělat, holt tu příště budu jako palebná síla nebo nosič beden. Nějak to přežiju. Jediná nevýhoda v tomhle je, že nemám žádný frčky, protože jako civila mě můžou všichni poslat do prdele. Ale to ať pak nechcou vidět, kam pošlu já je. Natáhnu se pro bágl, který je u sloupu blízko beden, a začnu se v něm přehrabovat. Vytáhnu noťas a zkoumám, jestli nedostal šlupku od kroupy. Měl by být funkční. Je to momentálně asi to jediný, co můžeme použít. Až na to, že ten, kdo je blízko, vidí na klávesách pouze azbuku. Holt jsem si místo nálepek počítila fonetickej ovladač na latinku. Fajn, takže ten žije. Jelikož je zbytečný plýtvat baterkama, nezapnu ho a zase ho schovám. Do pusy strčím jabko, v ruce mám nějaký kožený váček, ve kterém to chřestí. Sklouznu z bedny na zem, opřu se o ni zády. Ve váčku jsou kamínky se stejnými znaky jako na klávesnici - tedy s runami. Je to dokonce i stejný typ, germánský futhark, ta úplně první runová abeceda, z nž pak vychází anglosaský futhork i ten vikinský. Čtyřiadvacet run - tedy i ty, co na obrazovce nejsou. Na pískem pokryté zemi udělám prstem kruh, od oka velký dle mé účely tak akorát. Opravdu mi zbývá jen tato možnost, protože třeba mě u toho něco napadne - ať bude odpověď jakákoli. Ne že bych byla nějaký blázen, který na to směrodatně věří, ale vím, že runy mají opravdu moc. A ne jen takovou, že za každou z nich se na tom počítači skrývá neštěstí. Mnohdy se takové nezávazné rozhození run, jaké provedu teď, až nepříjemně splnilo. A tak devět run, co jsem poslepu vylovila z váčku a podržela v dlaních, dopadne na zem. Asi musím vypadat jako cvok, ale to mě fakt nežere.

Deanna Daria Stoilov - 31. května 2009 23:45

P3X-793, chrám Povzdechnu si a zavřu na chvíli oči... Trpělivost, trpělivost... Ale to se snadno říká, když vás všechno bolí a únavou se nedokážete skoro ani pohnout. Aniž bych otevřela oči, s námahou promluvím: "Dobře, tak ještě jednou a pomalu. Tohle není o nějaký osobní antipatii, pokud si to neuvědomuješ. Máš na krku životy, Crosswelle... A jestli´si na to zapomněl, tu statistiku ztrát odstartoval můj útěk od jednotky... Což byla reakce na Tvou facku. Reakce na Tvou akci. A nepoučilo Tě to, asi se teda musím vyjádřit jinak: strašně špatně snáším agresivitu a nátlak, jedno jestli fyzický nebo psychický povahy... Takže je úplně jedno, jestli Ty, případně někdo jinej mlátí, nebo jestli mi vyhrožuješ tím, že mě necháš bez vody a jídla. Znova opakuju: Respektuj mě, a já budu respektovat Tebe. A možná tentokrát, než mi odpovíš, by sis měl uvědomit, že jsou tu lidi, za který zodpovídáš, a který se odsud beze mně se vší pravděpodobností nedostanou..." S těmi slovy se zvednu a jdu přenášet kameny... Samozřejmě ne proto, že mi to nakázal, ale ze vzdoru. "Je mi úplně jasný, jak to musí vypadat... Jako vydírání sobeckýho, rozmazlenýho fakana... Ale, zatraceně, jsem možná o polovinu mladší než oni, ale od začátku jsem k nim nebyla tak skeptická jako oni ke mně... A nikdo mi nemůže upřít snahu. Samozřejmě, že se nás všechny pokusím odsud dostat, prostě proto, že bych nesnesla, kdyby měl kvůli mně zemřít ještě někdo další, ale to on vědět nemusí. Copak si neuvědomujou, že každej jsme tu z nějakýho důvodu?? Proto, že něco umíme?? Nemůžu za to, že jsem v něčem dobrá, ale je mi jen osmnáct... Nechci přece, aby šlo všechno podle mě - jediný, co chci, je, aby se mnou jednal slušně. Slušně, to je celý. Je to přece sakra velitel, zkušenej voják... Nepřidělili by ho sem, kdyby nebyl sakra dobrej... A tak by moh kurvafix vědět, že pod stresem toho člověk moc nevymyslí... Zatraceně, nemůžu se s ním přece pořád hádat, všichni tu chceme ven, a já můžu přijít na to jak, vím to ale... DOPRDELE !! A do hajzlu s těma zkurvenejma šutrákama!!" Vlastně jsem za práci s kameny docela vděčná... Ač každé shýbnutí, každý krok bolí, můžu ze sebe alespoň nějakou činností dostat vztek, strach a frustraci.

Shawn Taylor - 01. června 2009 08:46

chrám Hlas a tónina, která se mi vůbec nelíbí, najednou zazní do těhle několika stěn. Otočím se k tomu, jemuž hlas náleží. Plukovník začne mluvit, sleduji ho a vidím, jak pochoduje z jedné strany na druhou. Připomíná mi diktátora z dokumentů, i ta slova jenž pronáší. Jsi jen debil kterému dali do ruky vidle a považuješ se za Neptuna s trojzubcem. Vaše velení bylo dobré, ale selhal jste když jste nechal ublížit civilistovi, nejsme americký vojáci v Iránu, abychom šikanovali. Ona je dítě, neříkám, že bych ji nejraději nezabila sama, ale zlomený malíček, hypertenze a šok už je trochu moc… Plukovníku neměla jsem pochyb o vašich schopnostech a dokonce jsem předpokládala nějakou vstřícnost, ale jak vidím, jste jen další vojenské hovádko. Tohle co se stalo Stoilové vám opravdu neodpustím, a respekt? Ten opravdu neočekávejte, jen tupé poslouchání rozkazů. Když domluví a otočí se zpět ke stroji a Cusikovi pohlédnu ke Stoilové, která se konečně probrala. Změřím jí tep a jsem v celku spokojená. Nemohu dělat více, nevím rozsáhlost jejích vnitřních zranění, ale jak vidno cítí se lépe, vstane a začne odporovat plukovníkovi, její hloupé chování se opět potvrdí, a ve mně opět stoupne hladinka nasranosti vůči Denielu Jacksnovi. Slova stroje zde mi napoví, že tu budeme déle než bych chtěla s touhle skupinou být. Jiné rozhodnutí než poslouchat není, jsem naučená neodporovat a uposlechnou jakéhokoli rozkazu i v případě debility nadřízeného. Nemám hodnost na to, abych přejala velení. Otočím se zpět na plukovníka a zase na Stoilovou, která nám popřeje štěstí s tím strojem, přístrojem. Když začne přenášet kameny, musím říct, že se mi to vůbec nelíbí. Ač bych měla držet hubu přejdu k ní a chytím ji za ruku. “Deano, ty si tohle vše asi neuvědomuješ, ale tohle není hra, bolest kterou necítíš se ozve a nebude to příjemné, Ať už mluvil kdokoli, myslel to jistě vážně, že se odsud nedostaneme a jeho slovům příliš nikdo dobře nerozumí, tohle je jen na tobě, pravdou je, že každý tu kvůli něčemu je, a ty by jsi bez ohledu na ty co jsou na tebe zlý měla dělat, co máš, projev kouska dospělosti a pomož nám se odsud dostat dříve než tu zemře další člověk. Prosím!“ Můj nejdelší projev a možná i nejvíce slov co jsem kdy promluvila najednou. Řeknu jí a dívám se jí do očí můj hlas je tichý a klidný, slovo prosím řeknu poměrně naléhavě, navíc poslední co bych chtěla je, aby v tomhle stavu tahala kameny a opět jí stoupl tlak. To nechci, a navíc pokud může zajistit, abychom se dostali odsud budu více než ráda.

1Lt. Marek Nerezov - 01. června 2009 09:02

Chvilka sráčů v pralese Když je konečně dostavëno, jako naschvál se ozvou a stane se přesně to, co si v té chvíli myslím-úkryt je k hovnu. Nojono... řeknu si a nedávám na jevo opět žádné emoce, i když jsem svým způsobem zklamán. Uslyším rozkaz a chvíli mi dá práci dešifrovat přezdívky co nám dává, ale ne moc dlouho protože jsou jaksi trefné :). Zařadím se podle rozkazu a šlapu svým přirozeným tempem, takže často musím spomalovat, abych ostatním nezdrh a nezničil tak řád ustanovený plukovníčem. Rozhlížím se při tom ale až moc, přeci jen je tu pořád nebezpečí, teď ještě větší protože jestli ty opice maj city, šli hledat nějaké možné přeživši a tím pádem je dost možné že narazí na nás. To je taky důvod proč se po chvíli zařadím tam kam mám a už potřetí za hodinu, možná víc dám zbraň do pohotovostní pozice, i když to asi těžko může pomoct, pokud uvážíme že opice sou na stromech jako doma.

Deanna Daria Stoilov - 01. června 2009 09:59

P3X-793, chrám Zrovna ve chvíli, kdy už se mi ruce docela solidně třesou námahou, protože silou jsem nikdy neoplývala, a šutry nejsou nejmenší, doktorka vstane a chytne mě za ruku. Poslouchám ji aniž bych se na ni dívala, vztek ve mně je příliš silný, ale její slova jsou trefná a úderná. "Projevit dospělost? Jestli dospělost znamená TOHLE," pohodí hlavou k plukovníkovi "...tak to radši zůstanu napořád dítětem..." zavrčím... Doktorka má ale pravdu. Na její pohled odpovím krátkým kývnutím, na místě, kde stojím, pustím šutrák, aniž bych se namáhala donést ho do jednoho z rohů, a přejdu ke svý krosně. "Zatraceně, a co JÁ dělám jinýho, než Anglán, když se chovám takhle drze?! Moje tvrdohlavost mi sice velí odporovat, ale, zatraceně, umřelo tu kvůli mně už dost lidí.... A nenechám zemřít i tyhle jen proto, abych si mohla říct, že jsem měla pravdu. Nadávám na to, že nejsme tým, ale sama se zrovna nechovám tak, abychom byli... Fajn, vyříkat si to s Anglánem můžu kdykoli později, teď mám práci." "Takže co tu máme? Ten hlas. Počítač byl sice propojenej s Jaimieho PCčkem, ale ten ´hlas´mluvil jakoby odevšad...Reagoval na naše činy, věděl, co děláme, musí tady mít vnější sensory, ať už mechanický, nebo... duševní, jakkoli to zní podivně. A evidentně ta klávesnice je jen vstup/výstup. Ten stroj má AI, a tak je i nutný k němu přistupovat... Zdá se, že ho tu lebkouni zanechali, stejně jako obrazovku, jako preuve du merite... zkoušku způsobilosti. Je to kryptologickej princip, kterej zjednodušeně říká - pokud zvládneš danopu hádanku rozluštit, jseš hoden vědět, co je v ní psáno... No, to je jedno," zmlknu a přejdu ke své krosně, kterou začnu prohrabovat. Poté, co vytáhnu přes tucet knížek, sešitů a učebnic, které ovšem hned zase spořádaně uklidím dovnitř -zkušenost s kroupami a urychleným přesunem mě poučila navždycky- vezmu do rukou plechovou krabičku jakoby od čaje, kterou jsem předtím vyndala. Sejmu víčko - zdá se, jako by to byla svérázná verse KáPéZetky... jo, velmi, velmi svérázná. Vysypu ji před sebe na zem; většinu věcí nacpu zase zpátky, venku nechám jen malou skládací rybičku, dvě tenké, ručně balené cigarety, a přitáhnu si čutoru. "Ať se vám to, co budu dělat, bude zdát jakkoli podivný, chci vás poprosit, abyste mě nepřerušovali, dokud to silový pole ve vchodu buď nezmizí, nebo já neomdlím," rozhlédnu se po ostatních. "Já věřím vám, že nás udržíte naživu tam venku, tak zkuste věřit vy mně, že vás tam dokážu dostat... hmm?" pokusím se o úsměv, a pak už začnu s přípravami na něco podobně abstraktního, co provozuje Ruska. Zapálím jednu z cigaret - tabák to rozhodně není. Z kouře je cítit tymián, vřes, mateřídouška... A retko je nacpaný šalvějí, ale ta cítit není. Ne v kouři. Usadím se u krosny, v pokleku, uvolněně, se zavřenýma očima, a v duchu si pomalu přehrávám posledních třicet hodin. Šalvěj začíná účinkovat a já, zatímco se v duchu omlouvám, horoucně a upřímně, za narušení chrámu, za mrtvé, jejich i naše, vysvětluji, a čekám... Tady je to. Před očima se mi začne objevovat a zase mizet soustava tří piktogramů, které jsem viděla v levé části obrazovky - přinášet, zlato, voda. Dítě. "Co je zlato uvnitř lidské bytosti, a dá se to vztáhnout na dědictví?" Když mě rozžhavený konec cigarety bez filtru začne pálit mezi prsty, pomalu ho uhasím v písku a otevřu oči... No jistě. "A středová runa značí mediátor... Jen aby to stačilo i tady..." Otevřu starou rybičku - ostří je neustálým používáním a následým broušením už sotva poloviční - dědeček ji dostal jako kluk, a v pěti letech ji dal mně. Zhluboka se nadechnu a otevřu čutoru s vodou... "Doufám, že to vyjde..." Zavřu oči, zatnu zuby, a rychle se říznu do dlaně pravé ruky. Prudce vydechnu, když po noži začne stékat krev a kapat do písku. Rozevřu pěst a nechám malinovku volně stékat. V druhé ruce zdvihnu čutoru a dlaň poliju vodou, aby se smísila s krví a tak dopadala na písčitou zem. "Oběť... prosím, ať to funguje." Zavřu čutoru, krev ovšem stále nechám stékat - rána je jen dlouhá, nikoli hluboká, za pár minut to přestane. Zavřu oči a znovu se ponořím do meditace... "Vy odešlí, nebo Ty, strážce jejich odkazu... Slyšíte mně??"

Kpt. Tomáš Mezenský - 01. června 2009 15:00

Prales Když vykopeme úkryt, a po to cej ještě spevním propletáním lián a klacků na střeše se ozve velitelův hlas, tak něják sem tušil že se naco vysere, to by nebyla armáda aby nebylo nějáké překvapení, tudíž se s pousmáním vyšplhám ze zastřešeného okopu a schovám lopatku na své místo, stejně tak svůj nůž, překontroluji si své věci, a pomalu se vydám do seskupení jež je opět dáno... No jo zase zvrat, jak zajímavé je tohle povolání...usměji se sám pro sebe a počkám na seřezaní celé skupiny, pak znovu ještě překontroluji svůj samopal a chystám se vyrazit, něco mi však vrtá hlavou a tak se raději vydám za majorem.... Pane, né že bych chtěl být urýpaný, váš rozkaz je jasný, zeď není problém, indiáni když nás nezmerčí a nebudou chtít také obětovat také ne, ale starosti mi dělá ta voda co je kolem zdí, je to sice jako normální příkop, jaký býval součástí opevnění našich hradů, ale vemte si to, že i v té vodě může něco být, nějáké cizí masožravé svině, nebo jed, pokud je toto místo ten chrám posvátný, bude jistě dobře chráněn, proto bych doporučoval opatrnost co se vody týče... prohodím jen tak mimoděk a pokynu hlavou, zasalutuji a zařadím se zpět na svou pozici, s termovizí na očích, rozhlížejíc se kolem sebe, a s odjištěným samopalem...

Capt. Matthew Jones - 01. června 2009 17:18

Matt junior one - chrám V chrámu čekám odpovědi, ale jakmile se doktorka začne věnovat ležící a svázané Stoilové, natočím trochu nevěřícně a udiveně hlavu na stranu. Ne, že by mě to překvapilo, přeci jenom je to doktorka a tohle je její práce, ale asi jsem nečekal takhle rychlé reakce. Nedovedu si představit, že by ji svazovali zbytečně, jen tak ze zábavy, či z nudy. Ale nevím, nebyl jsem tu, když se to všechno semlelo, tudíž nemohu říct, co to vlastně znamená. Ale přeci jen jsem spíše čekal, že i doktorka si počká, co nám poví plukovník na můj dotaz, než aby se ihned pustila do jejího osvobozování a probírání. Je to také voják s hodností, nikoli pouze civil, takže jsem nějakou tu vojenskou profesionalitu očekával, ale každý má jinou svoji vlastní povahu, která razantně ovlivňuje naše chování a jednání, aniž bychom si uvědomovali, že bychom třeba neměli, takže tady asi hodně zasáhlo právě toto. Doktorka Stoilovou opravdu osvobodí ze zajetí a začne ji probouzet. Za nedlouho si mě zavolá, abych ji pomohl, což je samozřejmost a já ihned přiklusnu a jak doktorka řekla, podržím Stoilové hlavu. Stále ji nepouštím, ale vnímám okolí, tudíž i docela dost zpozorním, když Jaimie řekne, že na nás ten počítat mluví. Nic však neříkám, jak už jsem několikrát psal, tohle není moje záležitost, takže proč se do toho vůbec montovat. Navíc je mi také jedno, co tomu počítači odpoví, nějak těmhle krámům ani nevěřím a já osobně bych mu nenapsal nic. Nebylo by to nejlepší řešení, takže je snad i nakonec dobře, možná, že to nezáleží na mne. I když to co se stane v následujících minutách dokazuje opak. Ale o tom až později. Konečně se Stoilová probere, a když ji pomohu se alespoň prozatím opřít o stěnu, dále už se jí nevěnuji. Vstanu z podřepu a postavím se trochu mimo, někam ke stěně, kdež se o ní také opřu. Asi bych měl jít nosit bedny, ale stále mě zajímá co řekne plukovník. A plukovník začne svůj dlouhý proslov, který je mířen, tedy alespoň doufám, na všechny a to bez výjimky. Protože velící důstojník by neměl být nikým ovlivňován, měl by být zásaditě nestranný. Tedy když už se náš tým rozdělil na několik táborů. Stoilová, Rusanda a neutrálové. A veškeré sympatie s ostatními členy týmu by do jeho rozhodování a rozkazů nemělo zasahovat, neměl by být jimi ovlivňován. Což doufám také není. Nebyl jsem tu, když se tu všechno semlelo, nemohu posoudit. Jsem voják, poslechnu rozkazu a vše co si myslím, nikoho nezajímá. Povětšinou. Mezi tím Jaimie naťuká do svého počítače odpověď mimozemskému počítači, která zní celkem prostě a bezpečně. Opak je však pravdou, počítač se evidentně "nasere" a začnou lítat jiskry. Jaimieho PC vyhoří, a aby toho všeho nebylo málo, ten marťanskej nás tady uvězní jakýmsi silovým polem. No super. Dneska asi nikdo z nás neměl vylejzat z postele, neboť děláme jednu volovinu za druhou. Stále opřen o stěnu, mlčky sleduji vše okolo. A že se toho neděje málo. Stoilová se probere a nutno říct, že její odpor k plukovníkovi nebudí zrovna dobrý dojem. Střídají si tu názory, ona začne přenášet kamení z jednoho rohu místnosti do druhého a pokud by ji doktorka včas nezastavila, kdo ví co by se dělo dál. Opravdu hotový kocourkov, tahle SG-13. Ještě jsem neviděl jednotku, která by byla takhle rozhádaná a nespolupracující. Ale co je tady normálního, že? Cestování na jiné planety, za které by mnoho lidí v našem světě lehko poslali do blázince, kdyby začal tvrdit, že to svedou, a pak proč se vlastně divím, že i naše jednotka vskutku normální není. Nejsem sice žádnej válečnej veterán, ale řekl bych, že už jsem něco zažít mohl. A opravdu jsem ještě neviděl žádný tým, který by byl takhle nesnášenlivý vůči sobě. Ale je tu hned několik vysvětlení. Jednotka je složená z různých národností. Jiná národnost, jiné zvyklosti, jiné povahové typy. Ale pokud by to všechno byli vojenští příslušníci, dala by se očekávat jistá profesionalita, když už jsme v tomhle projektu SGC, kdež by se čekala profesionalita úplně od každého a úplně na maximu, což však v žádném případě není. Takže dalším důvodem bude asi to, že tu máme civilisty, kteří se spolu prostě nedokážou dohodnout. A to jak Rusku, tak Stoilovou. I když už na začátku bylo jasně řečeno, že tohle bude vyloženě průzkumná a vědecká mise a my, vojáci, jsme měli jít spíše něco jako doprovod pro jistotu, nečekal jsem, že se to vyvine v něco takového. Na jednu stranu jsem rád, že si můžu na chvíli sednout a dáchnout si, neboť i ta zlomená ruka je vděčná za každou chvíli klidu, kterou ji dopřeji, ale pro mne osobně je tohle opravdu nuda. Začalo to dlouhým poflakováním a ležením v táboře, které se nyní vyvinulo v další flákání v podobně dřepění, či se opírání o stěnu, a čekání na to, až se někomu podaří odstranit to silové pole. Nejraději bych vyhodil C4kou kus stěny, nebo to zařízení prostě a jednoduše rozstřílel, ale nemyslím si, že by to k něčemu bylo dobré. Když si vzpomenu na obrovský strom, který padl opravdu nemalou silou na stěnu chrámu a ani ji "nepoškrábal", je opravdu nepravděpodobné, že tady bychom dosáhli jiných výsledků. Takže nezbývá nic jiného, že si z hlavy sundat helmu, nasadit slamák, posadit se na bednu, kterou jsem si přinesl a stále s batohem na zádech se opřít o stěnu chrámu. A čekat. Čekat, až nás konečně někdo dostane ven. Nikdy bych si nemyslel, že mě budou "zachraňovat" vědátoři, ale především civilisté. Bohužel je to však tak a nedá se s tím nic dělat.

Sgt. John Drake - 01. června 2009 17:21

Kopání na dvě věci Kurva drát... postěžuju si v duchu, když uslyším z vysílačky hlas plukovníka. Pracně vylezu z úkrytu, lehce zakreju vchod - Proč to zakrejvam? Že by síla zvyku? prolítne mi hlavou - a vydám se za zbytkem jednotky. Pažbu zbraně si vmáčknu do ramene a už se na svět koukám zase přes hledáček. Prst lehce pomačkává jazýček spouště, a druhý prst se netrpělivě klepe na pojistce. Stoupnu si vedle vojáka co mluvil s majorem - podle výložek na rameni kapitán - a hlídám levou stranu, zatímco se spoléhám, že on kryje tu pravou. Poté se dáme do pohybu.

Osud - 01. června 2009 19:41

Planeta, chrám, SG-13 je v pr*** Poté, co se Deanna řízne do ruky a začne svou "magii". Poté, co první kapky vody smíchané s NEČISTOU krví, která rozhodně nepatří potomku bohů dopadnou na zem a navíc se vše spojí s myšlenkami, které Deanna má, začnou se dít opravdivé divy. Nejdříve se ozve znovu onen hlas. "Ty, jež jsi nečistá. Ty, jež nejsi potomkem bohů. Vy, prokletí, kteří jste přišli z prokleté Země. Narušili jste svatostánek, jež je naším odkazem. Znesvětili jste svou přítomností tento chrám a přitom jste nikdo z vás nepoznal boží moudrost. Nyní ji musíte prokázat nejen myšlenkami, ale i činy." Po těchto slovech se rozsvítí podlaha chrámu a následně i strop. Vaše těla se rozpadnou na atomy a znovu pak budou složena, tentokráte ale úplně někde jinde. Zařízení vás teleportovalo a pěkně po skupinkách rozmístili. Jones, Grey, doktorka a Cusick jsou spolu, pak jsou spolu také Světlana a Zrzka, ale zase někde jinde. Jediný plukovník byl hozen osamoceně. Každý skupinka byla teleportována do jedné čtvercové místnosti o velikosti 4 na 4 metry a výšce 3 metry. Byla úplná tma a nikdo neviděl ani na krok. Nejhorší však bylo, že jste byli teleportováni bez vašich zbraní. Zůstalo vám pouze oblečení a boty. Nic víc. Ale ani to nebylo to nejhorší. Na zemi byla voda, studená jako led, a další stékala po stěnách. Ale kupodivu se hladina nezvyšovala. Takže utopit vás nejspíš nechtějí. Zatím. Nejhorší byl ale řev, či mohutný hřmot, který se ozval odněkud z dálky. Bylo to jako řev lva, ale asi desetkrát mocnější.

Col. Jeremy Crosswell - 01. června 2009 20:14

Chrám Dalo se to čekat. Ta holka je na zabití a rozhodně nemíním dělat stejné taktiky jako naše milá doktorka. Každopádně, děvčata si to mezi sebou hezky vyřešila a můžu s klidem říct, že se zase všechno dalo hezky do pohybu. Rusky něco vyvádějí a mě nezbývá nic jiného než čekat a prohlédnout si výsledek. Jestli jsem si někdy řekl, že to jde všechno do sraček, tak to beru zpět, protože proti tomuhle to fakt nemá. Stačil jsem si vyslechnout jen ten milý hlas, nechat se na chvíli oslepnout a když jsem otevřel oči, viděl jsem jen tmu. Nebyl jsem však slepý. Soukromý box Tma a zvuk stékající vody. Jak příjemné. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na tmu, i tak mi to však bylo houby platné. Těžko říct, kde jsem se to ocitl. Chtěl jsem hrábnout po zbrani, abych si rozsvítil, k mému zděšení žádná zbraň nikde nebyla. Jen oblečení a boty. Co je tohle doprdele...“ Namáčkl jsem se na stěnu, jelikož to bylo momentálně to jediné, co jsem mohl udělat. Nemůžu si být jistý, jestli to není uzavřená kobka, chodba, nebo cokoliv jiného, takže začnu svůj nový prostor pomalu mapovat, přitisknutí ke zdi, doufajíc, že brzy najdu nějaké tlačítko, nebo rovnou otvor pro opuštění. Ztuhl jsem, když jsem slyšel ten ohavný řev. Můžou mě postavit proti lidem, můžou mě postavit proti tanku, ale co je do hajzlu tohle? Chvíli jsem stál naprosto nehnutě, pomalu dýchajíc. Vypadá to, že na tu hromadu sraček, v které jsme, se hromadí další a další sračky. A teprve teď jsem si uvědomil, že jsem tady sám. „Je tu někdo?“ Nekřičím. Nechci přilákat to něco. I když nemám jistotu, že to neslyšelo i tahle slova, raději nehodlám riskovat. Stačí mi, že se nikdo neozval a že jsem v tom naprosto sám. Pokusím se uklidnit, nemyslet na tu děvku, co tak nepěkně vyřvávala a dám znovu do prohlížení/ohmatávání mé místnosti. Ta zasraná voda, v které musím chodit, mě pomalu začíná srát. Člověk nemůže tiše našlapovat, nemůže se pohybovat, aniž by to někdo nezaregistroval. A jestli je to něco hodně citlivé, tak si to pro mě klidně může přejít. Kde jsou doprdele zbraně? Při osahávaní svého prostoru hledám na zemi povalující se předměty, třeba jsou ty zbraně jen naházené vedle mě.

Světlana Volkova - 01. června 2009 20:37

Chrám Mlčky se věnuju tomu svému, tedy runám. Začínám mít dojem, že jim rozumím čím dál míň. Anebo až právě moc, což mě trochu děsí. Věštění z nich mi jde přeci jen líp než luštění emzáckýho stroje, s tímhle mám aspoň zkušenosti - a není to poprvé, co hlavní runu vidím v kombinaci s některými jinými. Většinou to znamenalo jen jedno... a mozek vědce chtě nechtě musel přiznat, že to byla pravda. Shrábnu je zpět do váčku. Třeba mi z toho jen hrabe. A nemusí to být pravda vždycky, hlavně když od přečtení těch hlášení od SG1 nemám důvod považovat Ódina za nějaký vyšší princip - protože to bude určitě další ze šedivých skrčků. Do nosu mě uhodí na tomto místě nezvyklý pach. Můj mozek raději vypl a nechtěl slyšet zrzčina slova, takže jsem ani nepostřehla, že už nenosí šutráky a cosi vyvádí. Tss, a kdybych ji do ruky řízla já, tak bude vyvádět. Ale nač to? Nějaká krev po naší rvačce na zemi je. To znamená, že kdybych to omylem spláchla vodou... Najednou se zase ozve hlas. To, že ví, že jsme ze Země, je jistě negrovým počítačem, každopádně to vypadá, že to nebude jen předem nahraný vzkaz. Možná nás tu sledují jako pokusné králíky od té doby, co jsme to propojili... Nechápu. Jak šutry můžou svítit?! A pak všechno zhasne, prudce se ochladí. Automaticky sahám aspoň po pistoli, ale nic. Prázdno. Druhá ruka zašmátrá po noži, ale ani ten tu není. Jen tma. A tekoucí voda, voda pod nohama. Jenže to za chvíli přeruší příšerný řev. I ruská mrcha může mít strach. A tohle je ta chvíle, kdy na něj došlo. Nechci radši ani vědět, co vydává takový zvuky. Protože jestli se tomu budu muset postavi beze zbraně... Tak to mi vážně pomáhej Ódin i Thór. Srdce mi pořád bije jako poplašný zvon, ale něco mi říká, že to řvoucí nebezpečí je zatím z dosahu. Jenže to neznamená, že v té tmě nemůže být něco jinýho. Něco, co na rozdíl od nás vidí. Ale jak? I ti s nejlepším nočním zrakem potřebují aspoň špetku světla. Tady žádná není, nemá odkud proudit. Ovšem něco, co by tu mohlo být, nás může... cítit. Třeba jako hadi. Termovize. Po zádech mi z té představy přeběhne mráz a není to tím, že je tu chladno. Moje tělo, zvyklé na horší zimy, se na ně hodně rychle rozpomíná, i když je to po tom příšerném vedru šok a neubráním se kýchnutí a posmrknutí. Však ono to přejde. Jenže vize, co všechno se tu může skrývat, jsou horší. Kdyby tu bylo víc vody, asi začnu panikařit a hned pod ní "uvidím" nějaké vodní mrchy, co mě chtějí sežrat. Moje racionální, chladně uvažující část, ta, která zrzce lámala prsty, je v tuhle chvíli ochromena. Řvou ve mně akorát pradávné instinkty, kde tma znamená smrt a to, že člověk v té tmě nemá zbraň, taky. Několikrát se musím zhluboka nadechnout, abych to všechno alespoň zčásti dostala pod kontrolu. Na takovou situaci nepatří ani bolestivě zapamatovaný armádní výcvik. Jen trochu. Nikdy jsem nezažila absolutní tmu. Moje oči si vždycky přivykly, vždycky jsem nad hlavou měla hvězdy, auroru borealis nebo rudou zimní tmu. Nikdy ne tu černočernou, co se nepříjemně lepí jako smola. Ale když oči nevidí, ostatní smysly bystří. I kdyby zrzka nepromluvila, nepohnula se, věděla bych, že tam někdo je. To jsou základní věci, které patří k instinktům. Lovec ví, že tam kořist je. A kořist dřív nebo později zjistí, že tam číhá lovec. A bohužel, k mé nelibosti, jsem já ta kořist. "Hlavně neječet," zasyčím opravdu tiše, pud sebezáchovy mi pročistil mysl. Nevím, jestli tam není ještě někdo, a tak je to neosobní věta. Čvachtání pod nohama se mi nelíbí, ale co můžu dělat. Prsty se zlehka dotknou zdi a já začnu s průzkumem, nevědomky stejným, jaký asi provádí všichni chycení. Jen se modlím, aby tam nebylo nic, co ruce chytí nebo ukousne. Zanedlouho při své pouti narazím na nějaké tělo. Místnost není zas tak veliká a stěna skýtá úkryt alespoň z jedné strany. Jelikož mě slyší se přibližovat, snad nevykřikne, když po ní hrábnu. K mé nelibosti hned zjistím, kdo to je. Za jiných okolností bych se jí dotkla opět jenom pěstí, ale jak jsem ji slepecky osahávala, narazila jsem na dlahu. A najednou bylo vše jasné, pach toho kouře. Jenže ten mohl nasáknout do všech, takže v první chvíli jsem to nebrala v potaz. Nahmátnu i její druhou ruku, tu zraněnou pustím. Nestojím o to, aby mi tu fňukala. Já mám ty svoje ledové jako smrt a mokré, jak jsem sahala po stěně. "Jako bys dneska krve nevycedila dost," neodpustím si tiché zavrčení, jenže všechna nenávist a vztek (krom toho, že do prdele nemám zbraň ani světlo!) musela do pozadí, na lepší časy, kdy na to bude čas. Tam tomu indošovi bych ji klidně nechala. Nebo někde, kde vím, že by mě jen zdržovala, a kde bych měla šanci na záchranu jen díky svým schopnostem. Tedy venku, ovšem prales by mi dal asi zabrat. Hodně. No, to teď není podstatný. Podstatný je, že by mě v mnoha ohledech netížilo, kdybych musela přinést lidskou oběť. Kdyby to nebyl jeden určitý člověk tady odsud. Jenže teď je jiná situace. V obětní cele jsme obě, kdo ví, kde skončili ostatní. Netěší mě, že na ní možná závisí můj život, ale to svým způsobem závisí už od chvíle, kdy se objevilo silové pole. No, zatím si moc dobře nevede. "Za žádnou cenu se mě nepustíš, informace chci krátké a účelné. Možná tu něco je," Jsem až nepříjemně blízko, ale jinak to nejde. Chtě nechtě se s lavinou všeho, co je pohřbeno pod lidskou slupkou, (ovšem já ji někdy i vědomě umím odhrnout), je tu i další instinkt. Ochranářský. Protože jsme na to samy a já jsem silnější, těch několik základních povelů mi tepe v hlavě a já vím, že i když bych to "za střízliva" neudělala, teď budu ve střehu jak hlídací pes - a nevrhnu se po krku jí ale čemukoli, co nám bude chtít ublížit.

1Lt. John Accurate - 01. června 2009 22:33

Prší, prší Kurva kdy to už skončí, doufám že to není jako ty tropický deště u nás jen co mi tahle myšlenka proběhne hlavou začne bouře utichat až na konec to jediný co mi po ní zbyde sou promočený hadry. Několik sekund kontroluju jestli nemám nějak poškozený vybavení ještě že sem celej, kvér taky vypadá že nedostal žádnej zásah, a co teď, odpověď na sebe nedala dlouho čekat, a už se zas přesouváme. Další liják, ale kdeže Po přesunu k hlídce začnu zase sledovat okolí, možná víc než předtim, a čekám co dal. Následuje dost šílenej plán, takže by to mohlo vyjít. Na povel budování přístřešku a připravení se na další pohromu se vybodnu, sundál bágl ze zad a dám si ho na břicho, tak aby mi kryl nohy a trup před možnou újmou. A je to tady další liják …, uběhne nějaká doba co se kurva děje, nebo spíš proč se nic neděje dokonce i na tuto otázku se najde záhy odpověď. Když frantík rozkáže k přesunu sem docela rád že sem nedělal „zákop“. Hodim si bágl zpátky na záda a přes hlavu přetáhnu popruh od kvéru, zařadim se do formace, při postupu dávám pozor na dění okolo.

Shawn Taylor - 02. června 2009 11:48

kopka Jakmile začne Stoilová dělat co má mám podvědomě radost, už se vidím na základně, nebo dokonce doma. Ale opak byl pravdou, to cosi začalo znovu mluvit o tom, že je nečistá a další bla bla. Ticho tma a mokro. Sakra, kde to jsem? Kam nás to ta Stoilová dostala? Do háje….!“ Snažím se zaostřit, ale nikde nic nevidím, ani jediná malá nejmenší známka nějakého byť jen světýlka. “Je tu někdo?“ Slyším dech a ne jen jeden, takže tahle otázka je na místě. Sáhnu rukou do strany a nahmatám stěnu po které teče voda. Lehce projedu rukou po stěně a snažím se najít její konec našlapuji pomalu a obezřetně konečně dojdu ke konci a stěny a nahmatám další stěnu tak si na ni sáhnu a postupuji stejně. Asi čtyři metry na čtyři… stékající voda po stěnách…. Přejdu do podřepu a sáhnu si na podlahu. Voda asi jen čtyři centimetry, nestoupá…. Je chladná, ale vypadá to na normální vodu… zvednu ruku a přičichnu si k tekutině. Voda Zjistím a ač si uvědomuji, že na dehydrataci nechcípneme, najednou mi hlavou proletí asi deset tisíc dalších smrtí, které by nás zde mohli potkat počínaje utopením konče někde u piraní. Čekám kdo se ozve, že tu je, zvedla jsem se z podřepu a natáhla ruku zachytila jsem něčí dlaň, byla teplá, tedy ještě zřejmě nezkoušel vodu, a dle stavby mužská.

Osud - 02. června 2009 17:38

Chrám, SG-14 Pomalu a opatrně jste se plížili směrem k chrámu. Hluk přírody a pralesa dokonale skrýval jakýkoliv hluk, který jste dělali, nebo to tak alespoň vypadalo. Každý z vás měl ale dozajista onen zvláštní pocit, který cítí lidé, když je někdo sleduje, nebo když se cítí sledovány. Jako by se na vás lepili stovky očí a měřili si vás pohledem. Je možné, že tu jsou indiáni a z nějakého důvodu na vás neútočí, stejně pravděpodobná je taky možnost, že vás indiáni nezpozorovali, jelikož jsou stále velmi zaneprázdněni. Cesta trvala několik hodin a pomalu se už začalo smrákat. Tedy alespoň na zdejší poměry to tak vypadalo. Jedno ze sluncí začalo zapadat za obzor a druhé slunce už nevydávalo tolik světla a tepla jako dřív. Vy jste samozřejmě zprvu poznali pouze první efekt. A to, že prostě lehce potemnělo. Nyní to tu vypadalo, jako na Zemi někdy kolem šestnácté až sedmnácté hodiny. Teplota klesla až za další hodinu a to o celkových pět stupňů. Nyní už tedy nebylo oněch padesát, ale čtyřicet pět stupňů. Nakonec jste obešli indiány a dostali se až na místo, kde před vámi ležel několik metrů široký příkop s tmavě modrou vodou a lehkými stopami po krvi, která se kupodivu dostala až sem. Hned za příkopem stála více jak čtyř metrová zeď. Indiáni už se neozývají a i prales utichl. Děj se opakuje. Všude klid a napětí. Pokud tu jsou, pravděpodobně čekají, co hodláte udělat. Jeden špatný krok a může být po vás. A nebo taky ne. Nikdo tu není a všechno je to jenom pouhopouhé zdání a klam.

Sgt. John Drake - 02. června 2009 18:30

Konečně u chrámu To, že je klid se mi nezamlouvá. Byl jsem radši, když byl v lese nějakej ten hluk. Cítil jsem se tak nějak v bezpečí. Pár minut (nebo hodin?) po zapadnutí jednoho ze sluncí se zastavíme před chrámem. Stále vedle kapitána, zakleknu, pažbu pořádně zapřu do ramene, tvář přitisknu na bok zbraně a na svět nahlížím přes hledáček (opět). Hlídám svůj perimetr. Mlčím, hlídám a čekám. Zbraň odjištěná a připravená vystřelit. A já také. "Nelíbí se mi to" řeknu po chvilce spíše pro sebe než kapitánovi za mnou.

Com. Maurice Lequeux - 02. června 2009 22:32

Dům neřesti, případně dům bolesti Vyrazili jsme a proplétáme se džunglí směrem k chrámu. Kapitán z Čech mi ještě připomněl, ten příkop co má být před zdí. Jen na Mazenského kývnu a odpovím: „ V klidu kapitáne nebojte se nenechám vás koupat se v těch sračkách. Uděláme primitivní provazový mostek. Tak mě napadá vemte sebou nějakých 6 asi metrových, silnějších klacků.“ Pak se konečně proletem až na menší mýtinu a už vidíme i chrám a zeď která jen obklopuje. Navíc se začíná smrákat. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale snad přeci jen naše noční vidění a infravize nám dá nějakou výhodu nad indiány. Ostatně byl bych docela rád kdyby se to obešlo bez jakékoliv zbytečné smrti jak na naší tak na jejich straně. Možná, že je někteří z těhle pitomců považují za něco míň, ale já rozhodně takové předsudky nemám a velmi nerad bych byl zabil byť jediného z domorodců, jenž brání svůj domov který jim my narušujeme. Ochrana vlastních lidí je však v první ředě a tak zavelím: „ Kulomety zaujmou pozice proti pralesu, připravte se na možný útok, kdyby se jim nelíbilo, že jim lezeme do domečku. Den Bien a Drake jim bude dělat podporu a případně je krýt. Připravte i kumulačky. Zbytek udělá provizorní mostek lanový mostek. Zatlučte do země ty kolíky, aby se o ne daly zajistit lana a udržely člověka. Pak hodíte lana s hákem a zaháknete je o vršek zdi a napnete tak, že o první kolík je omotáte a o druhý zajistíte a připevníte. Třetí bude jen pojistka. Napnou se tak dvě lana a po nich pak vyšplháme nahoru. Z druhí strany spustíme další dvě lana a po nich sešplháme. Prvně půjde Rolland, kterej to očíhne a hned po něm slečna Chomsky a pak je to jedno. Poslední tu zůstanu já a kulomety. Doufám, že je vše jasné, tak do práce!“ Pak zakleknu mezi kulometčíky a dalekohledem sledují okraje pralesa...

Deanna Daria Stoilov - 02. června 2009 22:50

P3X-793, chrám Krev, voda. Tak uvidíme... "Vy odešlí, nebo Ty, strážce jejich odkazu... Slyšíte mně??" Slyší. Bohužel. Chrámem se opět rozlehne ten hlas, přicházející odevšuď a odnikud zároveň... a co říká se mi vůbec, vůbec nelíbí. "A sakra..." stihne mi prolétnout hlavou, než se kolem zableskne a... Najednou je kolem mne najednou tma, vlhko a hluk. V jiné situaci bych se asi pousmála nad tím, že první, co mě po transportu -neboť nic jiného než transport to nemohlo být- napadlo, bylo ""Tak jestli tohle byl transportér, nedivím se Kostrovi McCoyovi, že ho nesnáší...". Ale tohle není StarTrek, tohle není jiná situace, tohle je situace TMA-VLHKO-HLUK. V prvních okamžicích po zhmotnění na neznámém místě jsem lehce zmatená, dezorientovaná. Zavrávorám a vtom už odkudsi zprava uslyším výkřik. Instinktivní výkřik prvotního strachu, dřímající v každém z nás... a hlas, který vydal, nejde nepoznat. "Svetlana?" "Hlavně neječet," zasykne v odpověď. Zaječím. Jako by ta tři slova, která jsme si vyměnily přepnula mou mysl zpátky do reálného módu - a najednou jsem si opravdu naplno uvědomila okolí - studenou, slizce vlhkou zeď, absolutní tmu, a... vodu. Okamžitě se mě zmocní panika. Na několik k smrti děsivých vteřin je mi zase pět... Svoboda. Vítr, stromy a irský kopce, na jaře a v létě zelenohnědý tymiánem, na podzim pak rudý vřesem. Dokonalá volnost, tak vypadalo mý dětství. Celý dny jsme se s Patrickem proháněli kolem Fairyhillu - lezli po skalách, schovávali se v korunách stromů, běhali po pláních... Ten den jsme se vypravili k Hasty Brooklet, takovému většímu potoku –nebo menší říčce, jak s hrdostí říkali místní- který jako modrá stužka obkružoval celý Fairyhill. Seděla jsem na lávce, nohy spuštěné dolů tak, že mi co chvíli nějaká neposedná vlnka omyla chodidla, a jeden po druhém házela do proudu břečťanové listy. Patrick mi nikdy nebyl schopnej vysvětlit, co ho to tehdy napadlo, že se za mě připlížil a... Stihla jsem jen vykřiknout – a pak už jen voda, vod, voda... Netušila jsem, co se děje; nemohla jsem se nadechnout, voda byla všude kolem, pojmy jako ´nahoře´a ´dole´ naprosto ztratily svůj smysl, a jediné co jsem měla před očima bylo matné šedozeleno a tisíce drobných bublinek... a pak už jen tma. Nikdy jsem se nebála bouřek, tmy, nočního lesa... protože to byly fenomény, se kterými jsem byla v denním styku odmalička... Ale od té chvíle tehdy tam na lávce jsem se začala bát vody – šíleným, panickým, neovladatelným strachem, který mi duši sevřel i teď. Tlak mi opět vyskočí do stratosféry a teprve po chvíli si uvědomím, že ten zvláštní kastanětovitý zvuk jsou mé vlastní zuby, drkotající o sebe, ne jako důsledek ledové vody, ale jako reakce na neskutečný děs, který prostupuje celou mou bytost. Než však té všeobjímající panice stačím podlehnout, kdosi se ke mně dostane; ucítím dotek ruky nejdříve na zraněné ruce, potom mě někdo pevně chytne za pravačku. "Jako bys dneska krve nevycedila dost," zavrčí tiše, když její palec přejede přes čerstvou řeznou ránu v dlani... Úleva. Neskutečná úleva... Nejsem tady sama!! Jsem tak neskutečně šťastná, že myšlenka na to, že tu tedy nezemřu jen já, ale my obě, mě nejdřív vůbec nenapadne. Aniž bych přemýšlela, uvažovala, zvažovala následky nebo riziko další pořádný rány, prudce ji obejmu kolem pasu a přitisknu se k ní, stejně rychle, jak tenhle impuls přišel, mi však i dojde, že pokud je tu nějaké nebezpečí, právě jí velice úspěšně bráním se mu nějak postavit. "Za žádnou cenu se mě nepustíš, informace chci krátké a účelné. Možná tu něco je..." potvrdí moje mylšnky. O kousek poodstoupím, ovšem její dlaň držím pevně ve své a rozhodně nemám v úmyslu ji pustit – v tuhle chvíli je to moje jediné pojítko s realitou a zbraň proti ochromující panice. Přikývnu, teprve po několika okamžicích mi dojde, že to nemohla vidět: “Panimaju. Što chačeš... Rozumím,“ přejdu zpátky z instinktivně použité ruštiny do angličtiny “...co potřebuješ vědět?“

Světlana Volkova - 02. června 2009 23:16

Chrám Neječet! Snad nás to přes vlastní řev neslyšelo. Chvíli lituju toho, že jsem ji v té tmě našla a nařídila jí, ať se mě nepouští. Nutnost toho zůstat v kontaktu, protože na sebe nevidíme, je jedna věc. Ale zas tak blízký kontakt to být nemusí. Ten dovolím jen jistému oficírovi... kterému je konec bohové vědí kde. Ruština trochu popíchne tu vzteklou Světlanu z chrámu, protože když je kříženec, rozčiluje mě to. Ruštinu si sobecky uzurpuju jen pro sebe, protože pro mě s mým silným národním cítěním hodně znamená. A nikdo, kdo nemá čistou krev - což compl trefně poznamenal - jí nemá mluvit jako rodným jazykem! Jo, ale to je Světlana, která je v bezpečí, která může likvidovat lidi z vlastních řad, aby byl klid. Ne Světlana v kobce, na cizí planetě... totálně v prdeli. "Jak se odsud dostat," odvětím a moje kousavost se projeví i teď. Ale tentokrát je v tom mnohem víc hořkosti než útočnosti. Samozřejmě si uvědomuju, že se odsud nemusím dostat. Ale nebyla bych Ruska, kdybych se nervala do poslední chvíle. "Musíme to tu prohledat." Štve mě, že musím komentovat, co hodlám dělat, ale jinak to nejde. Když mě nevidí, nemůžu začít konat mlčky. A tak pomalu postupuju od nejbližšího rohu po obvodu celé místnosti - od země až tam, kam dosáhnu se dotýkám zdi, i když mi ruka chladem skoro mrtví a ledová voda mi nepříjemně připomíná, že ani v časech flákání jsem si neodskočila. Pokud nic nenajdu na stěně, musím se pokusit i o zem. A jestli ani tam nic, nezbývá mi, než zrzku vysadit, aby prohmatala strop. Tam by mohl být třeba poklop... A když jsem unesla ten odporně těžkej bágl, ji snad chvíli taky zmáknu. Když se jedná o přežití...

Deanna Daria Stoilov - 03. června 2009 00:06

P3X-793, chrám, neznámo kde "Jak se odsud dostat? To bych taky ráda věděla..." pomyslím si, zatímco klopýtavě následuji Rusku, která obchází obvod místnosti. "Já... No, nemyslím, že prohledávání tohohle místa nám nějak pomůže. Samozřejmě, ani neuškodí, ale... Strážce odkazu po nás chtěl činem dokázanou boží moudrost. Nemyslím, že boží moudrost spočívá v hraní-si na Indiana Jonese. Tohle je očividně jen další preuve de merite... Nepochybuju, že je to zkonstruovaný tak, aby jedinou cestou odsud byl buď transport, po nabytí Boží moudrosti, nebo... smrt. Ale zároveň je to naděje - kdyby nás to zabít MĚLO, už bychom byly mrtvé..." šeptám přerývaně, a snad poprvé v mém tónu nezní drzost. "Proč myslíš, že nás to transportovalo stranou od ostatních?" Ani si nedělám hlavu, že jsem volně přešla na tykání - na formality a vykání bude čas, až se odsud dostanem. I na to, aby mi plukovník nejspíš už opravdu ustřelil hlavu... No nic. "Podle mě to není náhoda. Vzpomeň si na to Jacksieho hlášení i na to, co říkal Strážce o znesvěcení... Problém není ve fyzickým narušení klidu toho komplexu... přišli jsme tam s nečistou MYSLÍ. A myslim, že důvod, proč jsme tady zavřený právě my dvě je fakt, že se..." zaváhám, ale pak to dořeknu... koneckonců, obě to víme, není důvod to neříct: "...nesnášíme," dokončím.

Světlana Volkova - 03. června 2009 00:40

Chrám Snažím se něco dělat, jednám podle toho, co jsem se naučila - tedy momentálně jako onen lovec, co se plíží ve tmě a snaží se nestát se kořistí. Dokud to tu neprohledám, prostě nemůžu dělat nic jinýho, nejde mi myslet tak, jak by ti zkurvysyni, co nás sem zavřeli, chtěli. Vydám neurčitý zvuk, který rozhodně není žádným slovem. Vůbec se mi nelíbí, kam tím směřuje. "To jméno přede mnou neříkej," varuju ji, protože tenhle člověk se pro mě stal nepřítelem ve chvíli, kdy se zasadil o to, aby ji k nám připojili. Jestli se vrátíme... ale to jsem už říkala. Určitě na rozbití jeho tlamy bude fronta. Vzhledem k tomu, že bezprostřední bezpečí zjevně nehrozí - to by se po nás něco vrhlo hned - zase mě to začíná srát. Nečistá mysl. Jo, mám hlavu plnou hříšných myšlenek! Ať už se jedná o sex nebo o to, jak někomu rozbít hubu. Já nikdy nebudu tibetskej mnich, aby se mnou nic nehnulo. "A když seš tak chytrá, co po nás teda chtěj?" vyjedu podrážděně, věrna své povaze. Zase jsem rozrušená, ruština v tom skřípe. Už neprohledávám, prostě stojím - zády ke zdi. Je to podvědomá reakce. "Abysme si padly do náruče? Už se stalo. Každopádně kdybysme nebyly v takových sračkách, dostaneš další ránu - protože jsi nás do těch sraček dostala." A jestli se plukovníkovi něco stane, budu běsnit. Jakkoli je to po těch několika hodinách absurdní. Ale však to znáte, vrána k vráně, šílenec k šílenci. Takoví lidi se prostě poznaj po čuchu.

Deanna Daria Stoilov - 03. června 2009 01:00

P3X-793, neznámo kde "Oboustranně trapné momenty netřeba připomínat," ošiju se, když se zmíní o padání do náruče - vysvětlovat jí, že od doby kdy jsem se málem utopila mám panickou hrůzu z vody se mi zrovna teď nezdá jako nejlepší nápad. "Podívej, výhrůžky ani sarkasmus nás odsud nedostanou," povzdechnu si. "Musíme přijít na tu zatracenou boží moudrost. Mně... Mně se opravdu zdá logický, že nás sem teleportovali na základě něčeho, co máme poslenýho... A co máme společnýho kromě toho, že Ty nemáš ráda mě a já Tebe?? Musí to bejt něco v našich myšlenkách, boží moudrost těžko bude něco hmotnýho," uvažuji nahlas. "Obávám se, že můj profesionální odhad je, že cesta ven je... hmm, že bychom byly kamarádky, to nehrozí, ale bojím se, že se budeme muset přestat nesnášet. A to nejen na rozumový, ale i emotivní úrovni," povzdechnu si. "Samozřejmě, pokud Tě napadá něco lepšího a míň... tristního, poslouchám," dodám s nadějí.

Světlana Volkova - 03. června 2009 01:13

Chrám Navzdory tomu všemu se ve tmě ušklíbnu. Kdyby náhodou měla pravdu, jsme ještě ve větší prdeli, než jsem si původně myslela. "Tak to tu zkejsnem hodně dlouho," konstatuju ten nepěkný fakt. To, že bych ji chránila před nebezpečím, aby nás odsud dostala, je jedna věc. Ale to neznamená, že bych ji v koutku duše furt ne-nesnášela za to, jak se chová. "Nevidím důvod, proč bych tě neměla nesnášet. Naopak vidím spoustu důvodů pro." I když momentálně vidím leda velký hovno. Což je možná dobře, neprovokuje mě ten její ksicht. "A jak se říká - srdci neporučíš. Takže pokud tu někde není schovanej východ..." Věta vyzní do ztracena. Je to jasný. A hlavně je blbost, aby někdo někoho přestal nesnášet jen tak, na povel. Zvlášť když je zavře do jedný místnosti, odkud není úniku. To by se začali nesnášet i přátelé.

Deanna Daria Stoilov - 03. června 2009 01:28

P3X-793, neznámo kde "Nevidim jedinej důvod, proč bych Tě neměla nesnášet..." zopakuju tiše, vděčna tmě za to, že můj napůl ironickej, napůl pobavenej úšklebek nemůže bejt vidět: "...no, a máme začátek - přinejmenším na tomhle se shodnem. Nejsem z toho nadšená," dodám už bez sarkasmu v hlase "...ale je to jedinej nápad, co mám, kup nebo nech bejt... Hele, můžeme se podívat, jestli tu někde opravdu není východ, jak říkáš... A pak tu umřít, protože tím, že po sobě budem štěkat, boží moudrost nezískáme." Jo, to se mi to mluví, dokud jde jen o mluvení... Pokud by došlo na činy, bylo by to samozřejmě horší - už jenom to její zavrčení, ať nezmiňuju Jacksieho jméno ve mně vyvolalo touhu jí jednu vrazit... nehledě na to, jak bych asi dopadla. A když vaše antipatie skoro překonávaj i pud sebezáchovy, pak už je to opravdu trochu silný kafe. "Takže, co teď?"

Světlana Volkova - 03. června 2009 01:46

Chrám Znovu se dám do prohlížení stěn, čímž bych asi zanedlouho měla dokončit kolečko. A když nic nenajdu... tak to asi zažijem krušný chvíle. Žízní neumřeme, to ne, spíš mě děsí to, že by nás našlo to, co řvalo. Protože v nouzi bych neumřela ani hladem, jakkoli nechutný se to jeví. "Pokud jsou tak úžasně inteligentní, tak nás sem nemohli hodit jen tak - a mějte se rádi. Tomu nevěřím." Odmítám tomu věřit. A proto tvrdohlavě šátrám po zdi. I ta zkurvená šifra by mi momentálně byla milejší. "Říkali, že to musíme dokázat činy. A čin je pro mě něco fyzickýho." Jo, asi jsem přízemní, ale co už mám dělat.

Deanna Daria Stoilov - 03. června 2009 02:05

P3X-793, neznámo kde No, úplně nelogicky to nezní," připustím zdráhavě "...ale podívej se na to i takhle - JAK chceš ČINEM dokázat MOUDROST?? Když jsem tak přemejšlela nad tou obrazovkou, nad celým tím PC... Víš, myslím, že oni byli tak na výši, že celej svět vnímali... no, jinak než my, komplexnějc, možná... řekla bych, že pro někoho duševně tak vyvinutýho může duševní činnost představovat čin v reálným smyslu toho slova. Netrvám na tom, abych měla za každou cenu pravdu - ale MUSÍ tady přece bejt nějakej důvod, proč sem přenesli právě nás a ostatní jinam... Jo, tohle bude ještě krušný... Pak si ale vzpomenu, co jsem viděla Svetlanu dělat, když jsem nosila kameny: "Poslyš, co Ti vyšlo v runách?"

Světlana Volkova - 03. června 2009 06:02

Chrám Co to je za blbou otázku? Je vidět, že se na to každá díváme ze zcela odlišnýho konce. "No jak... jak... Bude to čin, kterej je moudrej. Tudíž žádný pitomosti - jako třeba mačkání symbolů, kterým nerozumíme. Kdyby tu nějaký byly." Tím jistojistě narážím na negra. Fakt mám dojem, že jsem se dostala někam, kam nepatřím. A není to tím, že trčím v kobce a lezu tu po stěnách jako slepec, protože vidím kulový. Moje vnímání informací je jiný, protože jsem na ně zvyklá jen v určité podobě a souvislostech. "To je sice hezký," dle mého tónu mi to tak však vůbec nepřijde, "ale vzhledem k tomu, že já jsem člověk a ne lebkoun... Já se nikdy nenimrala v Egyptě nebo Aztécích," začnu najednou jakoby mimo mísu, svým způsobem přiznávám, že tohle jde mimo mě, ale rozhodně je to spíš nevědomky. "Neříkám, že seveřani byli hloupí, ale viděli to jinak. Protože neměli čas se někde válet a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta, museli makat, aby nezdechli hlady nebo zimou." Jestli je fakt tak chytrá, určitě pochopí, kam tím mířím. Však i to, co z mé povahy jsem zatím ukázala, se hodí na drsný sever. Mentalita těch civilizací je úplně někde jinde. A to, že tu mají runy... no, pro mě to může znamenat malou naději, že byli v kontaktu s Asgardy a tím pádem chápou, jak smýšlí. I když ti jsou taky už zcela jinde. Nespokojeně vydechnu. Jo, tímhle kecáním jsem dokonce na chvíli zapomněla, že se tu každou chvíli může něco objevit, jenže k čemu mi to je. V mých očích, jakkoli šíleně to zní, je lepší postavit se reálnému nepříteli, něčemu, co můžu sejmout (i když bych asi neměla šanci). Poslední otázka mě zarazí. Ale nezbývá mi, než odpovědět pravdivě, protože lež by v ničem nepomohla. Jakkoli nepříjmný mi to je. Možná to souvislost má, ale... neřekla bych. Ne v té hlavní věci. "Plodnost, dítě. Jako hlavní a nejaktuálnější sice padlo Pertho, ale je jasný, že tady to žádná hra nebude. Kvůli okolním runám. Zkráceně tam dál byla ještě ochrana - to se vztahovalo k dítěti. A nebezpečí, ale naděje. Ale hlavně," opět přeskočím někam jinam, jak mě něco napadlo, "když jsou tak na vyspělí... Je dost možný, že tohle všechno slyší. A možná i vidí." Podvědomě se chci rozhlédnout po místnosti, ale k čemu mi to je. Čin jako moudrost... To by mohlo znamenat správnou volbu, ačkoli je to taky jen pohnutí mysli - pokud člověk nemá nějaký fyzický věci před sebou. A taky chránění slabšího před nebezpečím, to je základ v každé kultuře - pokud to není nepřítel. A taky je to fyzický čin. Pořád se nemůžu oprostit od toho, co je mi nejbližší. Ono to jde dost těžko, když s těmi lidmi člověk strávil nějakej ten čas... Vždyt seveřani v sobě pořád mají tu houževnatost, vytrvalost a čest. Celkově ano. A to se cení všude, tak proč by to nemohli ocenit lebkouni. Protože i když Vikingové večer nad medovinou rádi kecali, spíš to byli lidi činu. I když... jo, jakmile se řekne čin, prostě vidím fyzickou práci (s mým fotrem se není čemu divit), každopádně on ten čin musí být proveden nejdřív v mysli - ať je to jakákoli pohnutka. Ne že by mě to těšilo. Jako, dokonce mě nežere, že by mohla mít pravdu, protože teď je jedno, kdo má pravdu, hlavně že ji známe. Horší je to, co z té pravdy plyne. "A jednodušší plán než ten, že se máme přestat nesnášet, by nebyl? Mohli by aspoň ocenit, že konečně spolupracujem. I to je dle mě výkon a lebkounští bohové by mohli být shovívaví." Opět do toho prosákne jistá dávka kousavosti - jako bych však mluvila k někomu jinýmu. Možná zkouším, jestli nás slyší a přijmou to... ale pochybuju.

Osud - 03. června 2009 08:33

Kobky Vaše oddělené kóje vám neumožňují příliš mnoho pohybu, ale i ten stačí k tomu, abyste poznali, že zde není žádný východ. Avšak situace jsou u každé skupinky jiné. Box - Deanna a Světluš Jen studené vlhké zdi, po nichž stéká chladivá, ne-li přímo zmrzlá voda. Jak hluboko pod zemí asi musíte být. Naprostá tma je úplně nenarušená a neumožňuje spatři si ani špičku nosu. Je zvláštní, že ačkoliv voda do místnosti teče, nikudy neodtéká, nebo to tak alespoň vypadá. Nikde není žádná skulina, ale u jedné ze stěna jako by se voda hromadila a postupně kamsi mizela. Místnůstky jsou jinak úplně prázdné a jakákoliv naděje v to, že zde zbraně budou pohozeny, je ztracená. Jste tu jen vy, holé stěny a voda, hodně vody! Ano, hladina se začíná zvedat a nedá se říci, že by se zvedala pomalu. Je to více jak pět centimetrů za minutu. Máte tedy asi hodinu, než voda dosáhne stropu, ale to vy tu už nejspíš nebudete, když uvážíme teplotu vody, která nemá více jak sedm stupňů Celsia. Naštěstí se nad vámi onen hlas slitoval a vyřkl dalších pár mouder, která by vás mohla inspirovat k činům. "První boží moudrost je Sehranost a druhá pak Všímavost. Nechť vás boží moudrost vede k záchraně, nechť vám zachrání vaše životy a očistí vaše duše." To bylo vše, co hlas vyřkl. Nic víc, jste neslyšeli, tedy nic víc až na znovu se opakující řev. Naštěstí nyní je slyšet méně, jako kdyby se vzdaloval. Box - Plukovník I u plukovníka byl chlad a zima, zmrzlá voda a holé chladné stěny bez jakéhokoliv vchodu, díry, či jen malé škvírky. Stejně tak u plukovníka se voda hromadila na jednom místě odkud pak záhadně mizela. Ale něco tu bylo přece jenom jiné. Plukovník našel na zemi mačetu, ...tak to na první ohmatání vypadalo. Brzy jsi ale zjistil, že se jedná o vysoce kvalitní repliku středověkého meče. Byl docela těžký a hodně ostrý. Na délku mohl mít něco přes metr třicet a rozhodně byla znát jeho vyváženost a kvalita. Při dotyku se stěnou se vyrojily jiskry a meč zůstal nepoškozen. Opravdová kvalita. Brzy ho budeš nejspíš potřebovat. Na jedné straně boxu jsi totiž uslyšel vrzání kamene o kamen a brzy k tobě do boxu prosvitlo trochu světla...jen matný záblesk z onoho místa, kde předtím byl "odtok" vody. Byl tam vchod. Tedy spíše díra z místnosti ven. Za dírou byla pak chodba lehce osvětlená několika pochodněmi. Neviděl jsi na její konec, jelikož se stáčela a rozdvojovala. Podle toho co jsi mohl po pár krocích odhadnout, je to hotový labyrint. Spousta křižovatek, slepých ramen a hlavně chodeb. Znovu se ozval ten neznámý řev a tentokrát mohutněji než kdy dřív. Ať to bylo, co to bylo, rozhodně tě to cítilo, nebo slyšelo a nyní si to míří přímo k tobě. A jelikož je to labyrint, těžko odhadnout odkud to přijde. Jen pro přesnost. Výška chodeb v labyrintu je něco k pěti metrům a šířka pak něco k čtyřem metrům, ale mění se v závislosti na umístění. Nejužší místo je pak něco přes dva metry široké a tři metry vysoké. A znovu se ozval onen hlas z chrámu: "Jedny z božích moudrostí jsou Statečnost a Víra. Nyní ukaž, že tyto boží moudrosti ti jsou vlastní." Box - Cusick, Jones, Grey a doktorka Vás box je naprosto stejný jako boxy ostatních. Ale neplní se vodou a nikde neleží žádný zázračný Excalibur. To ale noc neznamená, ani vám se boží moudrosti nevyhnuly. Podlaha pod majorem Greyem se probořila a vytvořila tak čtverec metr na metr, který mířil hluboko dolů, kde tekl proud žhavého magmatu. Majorovi se podařilo tak tak, zachytit se jednoho výstupku ve skále a nyní visel asi čtyři a půl metru hluboko pod vámi v díře. Jediné štěstí bylo, že láva vydávala dosti světla a vy jste ho viděli v celé jeho kráse jak tam visí a pohupuje nohama ani ne sto metrů nad proudem magmatu. A znovu onen hlas: "Obětavost, Přátelství a Důvěra patří mezi božské moudrosti. Nyní máte možnost je dokázat. Nemáte moc času, takže musíte projevit i jednu z nejdůležitějších moudrostí vůbec Rychlost."

Deanna Daria Stoilov - 03. června 2009 10:58

P3X-793, neznámo kde "Možný?! Já to považovala za samozřejmý... Musej přece nějak vědět, jestli jsme testem prošly, nebo ne..." zareaguju poněkud zmateně na její poznámku o tom, že nás Strážce může vidět nebo slyšet, vnímat, nebo co já vím - s tím jsem totiž počítala jako se samozřejmostí už od okamžiku, kdy promluvil poprvé - věděl přece, co děláme, celý komplex musel být vybaven sensory. "Plodnost... Hmm, to byla jedna z věcí, o kterejch jsem uvažovala, když jsem přemejšlela nad tou obrazovkou - víš jak tam byly ty čtyři nápisy v latince, jména pozemskejch mayskejch sídlišť?? U každýho z nich zleva doprava a zeshora dolů byl zmenšující se -nebo, v opačným směru narůstající- počet panáčků, který ho obklopovali... Moje první teorie, společně s významem run, byla, že šlo o nějakej problém s plodností... Potom jsem ale došla k názoru, že to znázorňuje spíš čtyři náboženský proudy..." poznamenám zamyšleně. Snažím se najít nějakou spojitost, když... Zachvěju se a ve své ruce křečovitě sevřu Svetlaninu dlaň: "Nezdá se Ti... Ta voda...Nestoupá?!" Panika. Cítím, jak se mě zase zmocňuje, jak mě ochromuje, jak-- Než jí stihnu podlehnout docela, místností se znovu rozezní Strážcův hlas. Vděčna, že můžu věnovat myšlenky něčemu jinému než hrozbě, že se tu utopím, poznamenám: "Sehranost a všímavost... Asi jsme měly každá trochu pravdy. Zdá se pravděpodobný, že cesta ven bude... možná někde nahoře na stěnách, kam... no, možná mě budeš muset vysadit... Jak jinak dokázat sehranost a zároveň všímavost? Nenapadá mě nic jinýho..."

Světlana Volkova - 03. června 2009 13:45

Chrám Moc se nechytám, tohle prostě není můj obor a ani vzdáleně netuším, o jaký náboženský proudy by mohlo jít. A momentálně je to stejně jedno, protože tu máme mnohem větší problém než hasteření křováků. Stoupá voda. Nejdřív jsem si myslela, že tu je jen proto, aby nám tu nebylo zrovna příjemně - a nemohly jsme si lehnout do suchýho ani se opřít - ale zas abychom nezdechly žízní. Když odtýkala, tak nějak jsem doufala, že u toho zůstane. Ale člověk má vždycky dát na první pocit. Někdy není dobrý moc přemýšlet, ale jednat podvědomě. Zasyčím, moje odpověď je krutá, ale upřímná, protože jsem se sehnula a zkontrolovala to. "Jo, stoupá. Takže musíme pohnout prdelí," dodám, když vyposlechnu hlas. Aspoň že nám to řekl, jinak bychom tu opravdu byly tak dlouho, dokud bychom neumrzly. I když je to nezvyklé a ten, kdo by to po té rvačce slyšel, by asi neuvěřil, opět přitakávám. "To mě napadlo už předtím. Ale nevím, jak dlouho tě udržím." Koneckonců nejsem jako plukovník, ale vzhledem k tomu, že vysmeknu svou ruku z její, obě teď zakrvácené, nad tím nehodlám fňukat. Spojení "slabá žena" pro mě neexistuje. Ne v mém případě. "Začneme od stěny a půjdeme ke středu." Jelikož během mých keců přiteklo zase o něco víc vody. A pokud jí bude ještě víc, bude mnohem namáhavější chodit, zvlášť když na hřbetě ponesu ji a budou mi trnout nohy z té zimy. Drahocennou chvilku přemýšlím, jak ji nejlépe popadnout, abych se nadřela co nejmíň. Tu půlminutu klidně obětuju, když výsledek bude efektivnější. Kdybych byla chlap, asi si ji posadím na rameno, to by pro někoho, kdo není chcípák, dle mě zas takovej problém nebyl. A mohla bych ramena střídat. Budu to teda muset udělat jinak a modlit se, ať i s ní vstanu. Oproti batohu to bude hlavní rozdíl v tom, že budu mít jinde těžiště, na což nejsem zvyklá. U stěny zase navážu fyzický kontakt, aby tušila, kde asi jsem. Stojím zády ke stěně, a i když po ní teče voda, pořád je to kdyžtak opora. Ji si taky otočím zády, aby na mě nelezla opačně. "Teď se opravdu hodí říct - vlez mi na záda!" Sklonila jsem se do kleku, levou nohou předkročená a pravou kolenem položenou v ledové vodě a zapřená o stěnu. Nejhorší bude dostat se zpět na nohy. "Až se budu zvedat, snaž se trochu zaklonit, poposednout mi kdyžtak kousek víc na záda. Za náma je hned zeď, tak maximálně se trochu práskneš o ni, ale budu mít šanci to nějak vyrovnat." Jestli se jim ani tohle nebude zdát jako přinejmenším pokus o sehranost, tak přísahám, že je klidně v příštím životě najdu a nakopu do prdele.

Deanna Daria Stoilov - 03. června 2009 15:39

P3X-793, neznámo kde "Rozumím," kývnu - ze zvyku, nějak mi nedochází že mimika ani gesta tu vidět nejsou. "Možná... Když jsme to tu obcházely, na jedný straně jako by bylo vody mnohem víc. Nebylo by lepší začít tam? Asi má důvod, že se tam hromadí... A i kdyby ne, podle Archimedova zákona pro Tebe bude snazší mě zvednout, aspoň ze začátku..." poznamenám a prozatím si šplh na Rusčina záda odpustím; čekám, co mi odpoví. "Copak je to opravdu tak složitý??" přemýšlím mezitím. "Je opravdu tak těžký začít spolupracovat?? To musí hrozit smrt takhlůe bezprostředně, aby lidi překonali svý antipatie?? Jako pro hippíka z duše, hippíka z přesvědčení, se mi ta myšlenka hnusí... A krom toho mě mrzí. Jo, je pravda, že možná nemám žádný životní zkušenosti, který by mi tuhle naivní víru zviklaly, ale odmalička jsem vyrůstala ne možná v ideálním rodinným modelu, ale obklopená láskou a vřelostí... a ať už to byl tenhle enviromentální vliv, nebo prostě má vzásadě bezelstná povaha, která mi velí mít lidi vzásadě ráda, je pro mně na emotivní úrovni nesnadný se srovnat s napjatými intersociálními vazbami v našem "týmu". "Už budu hodná holka... Opravdu. Nebo... se o to aspoň pokusim," slíbím si.

Světlana Volkova - 03. června 2009 15:51

Chrám Vzhledem k tomu, že jsem hlavně přemýšlela, jak se vypořádat se živou váhou na hřbetě, protože nejsem žádnej soumar, neuvědomila jsem si to. Jasně, asi bych na to přišla o chvíli později, ale já se starám o techniku a fyzickou práci, ona ať teda namáhá mozek. Jedině takhle to může fungovat, ne když nás někdo postaví před hádanku, kde naše (určitě v sobě tu ješitnost taky má, tu má každej vědec) ega chtějí soupeřit. Vstanu teda a popojdeme. Je tma, takže jsem to neodhadla a beztak jsme od toho místa nebyly až tak daleko. Jak jsem říkala, teď je jedno, kdo má pravdu. A je jedno, odkud začneme. Když to nebude tu, bude to jinde. Pak teda zopakuju "postoj", i když nestojím. Jen mě sere, že jsem mokřejší čím dál víc a pekelně to studí, navíc čím víc mokrá budu, tím větší tíha, byť o nepatrný kousek, to bude, jak oblečení nasákne.

Deanna Daria Stoilov - 03. června 2009 16:09
	P3X-793, neznámo kde Soudružka asi taky usoudila že začít od místa, kde bylo vody víc může mít smysl, přebrodily jsme se tedy tam. Bezeslova znovu sklouzla do kleku a nastavila mi ramena. Na druhý pokus jsem už vylezla - po skoro půlhodinovým pobytu v ledový vodě moje obratnost vzala za svý. "Můžem," křiknu, když jakž-takž získám rovnováhu.

Col. Jeremy Crosswell - 03. června 2009 17:31

Boxík Jak se ukázalo, jsem dokonale uzavřený v sympatické kobce, kde se ani neobtěžovali udělat dveře. Slova jako zdechnu, chcípnu, zhebnu se tak začala v hlavě ozývat poněkud častěji. Jestli tady mám dokázat tu jeho božskou moudrost, tak zřejmě budu muset vymyslet novou teorii, nebo vymalovat tyhle hnusné zdi, jelikož jak to tak vypadá, i hovno v hajzlu by se mělo lépe. Nohou jsem o něco zavadil. Předmět a docela těžký, což znamená, že mi sem někdo z milosti hodil zbraň, abych si mohl vystřelit mozek. K mému překvapení to má však do palné zbraně daleko. Leda bych na to připevnil gumu a střílel kamínky. Chvíli překvapeně čučím na meč a prohlížím si každý detail. Nejspíš jsem doufal, že tam najdu někde skryté tlačítko a udělám z něho světelný meč. K mému zklamání to je jen meč. No, ale pořád lepší něco, než nic, mimo to, zas tak špatný kousek to není, připomíná mi to jednu akci v muzeu, i když tam jsem zrovna meč nepoužil. V tom debilním prostoru s ním několikrát máchnu, abych zjistil, jak dobře se tahle věc dá ovládat. Přiznávám, měl jsem jen na univerzitě šerm a kord má do meče hodně daleko, ale myslím, že to nebude nic hrozného. Pár okoukaných pohybů, přidáme k tomu můj talent naučit se vším, co zabíjí a bude to v klidu. To by se moji instruktoři divili, kdyby věděli, že když mě učili pouliční boj, že ke všem těm trubkám, tyčím a nožům přidá i poctivý meč. Chvíli jsem si s tím mečem hrál, aby mi připadal jako nová končetina a mezitím se mi otevřou dveře i bez Sezame, otevři se. Celý je to divný a nemůžu se zbavit dojmu, že mě někdo sleduje, jako v nějaké debilní reality show. A že já na ně nikdy nebyl. Ale všechno je lepší, než tvrdnout někde v díře, takže si radši teda tuhle hru zahraju. Opatrně vylezu ze své komůrky, abych mohl zjistit, že jsem v ještě větší řiti, než jsem kdy mohl být. Malé chodbičky, milion možností a jen jedná správná cesta. A jak to v labyrintech bývá, musí zde být i minotaur, který se podle toho řevu už z pravidel vymazat nedá. Ozval se hlasatel a zanechal mi nádhernou zprávu, která mi opravdu na náladě jenom přidala. Nejen, že nevím kam jdu, nejen že se musím plně soustředit, abych věděl, odkud ten sráč vyskočí, ale ještě mě tady ruší někdo s tím svým nadřazeným kecem. „Co je tohle za shit? Jsem snad nějaký křižák? Jaká kurva víra?“ Klidně si můžu mluvit nahlas, protože ta věc mě zřejmě sleduje a je to moje hlavní cena, tak proč se nějak omezovat. Každopádně nad tím vzkazem nehodlám nijak přemýšlet, ani dělat nějaké vědecké rozbory. Tak nějak je mi naprosto ukradený, protože se musím soustředit na fakt, že mě jde něco zmasakrovat. Ač opatrně našlapuji, nedá se říct, že bych postupoval nějak pomalu, tělo je zpevněné, připravené na jakýkoliv výpad, meč už se těší, až bude moct sekat hlavy. Nakonec se mi ta zbraň docela zalíbila, i když bych byl asi radši, kdybych mého minotaura mohl vyřešit jednou ranou do čela. Sice nevím kam jdu a jak dlouho ještě budu chodit, ale až se mi ten hajzl postaví do cesty, tak ho překvapím já a udělám z něj pořádný steak. Jak v nějaké počítačové hře.... fakt že jo

Sgt. John Drake - 03. června 2009 17:42

Chrám Major zavelí a já zakleknu vedle kulometčíka vpravo, abych ohlídal jeho hůře střeženou část perimetru. Na nikoho jinýho se neohlížím, hlídám si svůj prostor. Kulometčíka vidím pouze koutkem oka ale to mi nebrání, abych ho nedokázal ochránit. Ostatní se mezitím pustili do výroby provizorního mostu. Pak mne něco napadne. "Pane, co nastražit nějaké nálože? V půlkruhu kolem nás?" řeknu, aniž bych se otočil od sledované oblasti.

Shawn Taylor - 03. června 2009 18:30

kobky Nikdo mi na mou otázku neodpověděl, ale přítomnost někoho cítím a i slyším dokonce jsem chytila něčí ruku, ale zřejmě tu špatnou, čtverec pod postavou začne klesat a propadne se, Světlo, které osvětluje kobku kde jsme je z lávy pod námi. “Do prdele….!!“ Vykřiknu a vidím, že ten kdo se propadl je major Grey. Lehnu si na podlahu a hlas, který začne mluvit vůbec neslyším ohlédnu se přes rameno a vidím tváře, černé tváře. “Do prdeli kapitáne Jonesy, nečumte jak debil a pomozte mi, chyťte mne za nohy a Cusik vác, uděláme žebřík, vytáhneme ho nahoru, nic jinýho tu nemáme a tkaničky by nám nepomohli, přestaňte civět jak bedna a pohyb!!!“ Křičím na něj a natáhnu se více dolu, čekám až mi kdosi uchytí nohy aby mě spustil více dolu. “Do hajzlu chyťte mi někdo ty nohy, jdu pro něj, chcete ho nechat chcípnout?“ Vím, že mluvím nahlas, nemůžu si pomoci, strašně mě vytáčí to jejich stání a tupé zírání někam. Jsou jako blbá bezmozkovitá zvířátka, co žereme k obědu v Mcdonaldu. jediné co jim chybí je houska. Dementi, plukovník měl pravdu, je to horší tlupa než děti ve školce i ty by byli pohotovější než tihle tupci.

Poručík Kevin Elliot - 03. června 2009 18:40

U chrámu Potom co přestane pršet tak vyjdeme ze skrýše a míříme ke chrámu.Celou cestu se ostražitě rozhlížím a mám připravenou zbraň. A když tam dojdeme a Major dá povely tak si kleknu na určené místo proti pralesu. Potom co si major klekne vedle mě tak se na něj podívám,ale pak jsem dál připravenej kdykoliv střílet a svou M60E3 mám plně nabitou.Ostražitě se rozhlížím k pralesu.Majore..Zatím žádný indián na obzoru.Já také navrhuji rozmístit nálože.Stále se rozhlížím.

1Lt. John Accurate - 03. června 2009 19:59

U chrámu Když dojdem k místu, které by mohlo být využito jako vstup do chrámu, dám z krku zbraň, vyndám nožičky a zalehnu na místo kde se mi to zdá nejlepší, samozřejmě v rámci určené formace. Zatímco ostatní staví most snažim se důkladně pozorovat okolí. Netrvá dlouho a uslyšim vedle sebe hlas nápad s těma náložema není marnej, při nejhoršim může posloužit při odchodu z chrámu Pak natočim hlavu k místu odkud šel hlas Pane to není špatnej nápad pak se znovu zaměřim na svůj perimetr

Capt. Matthew Jones - 03. června 2009 20:08

Matt junior one (už vás to sere? :D) - chrám / tma jako v pytli / Greyi! Šplhej! Na chvíli jsem zavřel i oči, zasnil se a promítal si jisté části, útržky z minulosti. Ono se v tuto nudnou chvíli, kdy se Stoilová snažila "vyvolat duchy", nebo co to bylo, všichni ostatní si dávali veget jako já, nedalo nic jiného dělat. Hlavou, s batohem stále na zádech, jsem se opřel o písčitou stěnu chrámu, stále sedíc na bedně, ruce přehozené přes stehna a nehýbaje jsem vzpomínal. Za tuto misi už několikátá chvíle klidu. Jako odstřelovač jsem sice zvyklí na dlouhé ležení v úkrytu a nic nedělání, ale ani nevím proč, ale tohle mě přijde jiné. Dlouho to netrvalo a otevřel jsem oči. Nebo jsem si alespoň myslel, že jsem otevřel oči, neboť se zavřenýma očima to najednou vypadalo úplně stejně, jako s očima otevřenýma. Co je zase tohle za šaškárny? Párkrát jsem zamrkal, zda-li je to opravdu pravda. Musel jsem se i ujistit, jestli jsem náhodou neusnul, protože jsem nechtěl věřit vlastním očím. Cosi tekutého, nejspíš voda, nám sahala po kotníky a byla rozlita všude kolem. Mírně také bylo slyšet, jak stéká po stěnách. Ale kde to jsem? Když zvážím teplotu místní vody a její dosavadní hloubku, nemůžu se mírně pro sebe v duchu navztekat, že jsem si s sebou nevzal pivo. Neboť lepší chladící box pro pořádné lahvové pivo jsem doposud neviděl. Ideální teplota vody, ideální hloubka. Ale dost už o tomhle. Myšlenka o pivu ihned uskočila stranou, neboť jediné co po ní a v tuto chvíli zaměstnávalo moji mysl bylo to, co se nedalo přeslechnout. Vycházelo to odněkud jinud, nevím odkud, ale byl to strašný řev, vzdáleně připomínající lva. Všechny mé smysli, snad krom zraku, zpozorněli a uši pracovali na maximum. A tohle je jako co? Jurský park? V tom už ale někdo promluvil. Ihned, jak jsem se zde objevil, jsem věděl, že tu nejsem sám. Neprošel jsem speciálním výcvikem tichého boje jenom proto, abych uměl chodit i plazit se bez povšimnutí. Bylo slyšet jak dýchají, ale nijak jsem se nezajímal ani o to, kdo to je. Jednoduchá věc. Kdyby to byl nepřítel, už je po mě. Když to bude přítel, ozve se sám. Ale v tuto chvíli bych ozývání se zásadně nedoporučoval, neboť by to mohlo přilákat toho řvoucího tvora. Pozdě. Někdo přeci jenom promluvil a mě hned bylo jasné kdo. Doktorka. "Psst!" Tohle jsem řekl opravdu velmi, velmi, velmi tiše, snad dokonce i tak, že je možné, že to nikdo neslyšel. Museli jsem být v naprostém tichu. Jako voják, odstřelovač, jsem byl na podobné akce, kdy jste musel být hodně dlouho v klidu cvičen, a i když tohle bylo docela jiné, tím tichem se to nelišilo. Už také proto jsem neodpověděl, ale pouze řekl ono velmi potiché "psst". Po nějaké chvíli, kterou jsem strávil u stěny a v podřepu, se nejspíš zvíře vzdálilo. Jeho hlas to alespoň naznačoval. Už jsem chtěl něco říct, ale to co se právě stalo mě předběhlo. A stalo se to opravdu rychle. Najednou procitlo světlo a všichni kdož zde byli se mohli vidět, tedy doktorka, já a Jaimie, ale to jediné a hlavní co zaměstnalo naše pohledy nyní byl asi major Grey, který do té díry spadl. Visí nějaký ten kus pod námi a do toho začne mluvit jakýsi hlas. Zkouška? S tím jdi do hajzlu ty kreténe, kurva... Až se odsud dostanu, nakopu ti prdel... Myšlenka předbíhá reakce a doktorka předbíhá nápady. Avšak její slova mne zarazí a hlavou mírně cuknu vzad. Ta ale vylítla. "Jo, jo, jo... To není špatnej nápad s tím žebříkem, ale je tu menší problém... moje zlomená ruka. S ní vás neudržím. Ale mám nápad... jenom .. moment.. Ty tkaničky nakonec stejně budou potřeba" Rychle si sundám z bot tkaničky a pobídnu doktorku, ať i ona mi dá ty svoje. "Tuhle zlomenou ruku si musím přivázat k vaší noze,... jinak vás neudržím, doktorko..! Pomozte mi s tím. Ještě že jsme tam nedali tu sádru... Teď se to hodí.." Svoji levou rukou si začnu tkaničkami přivazovat k doktorčině noze. Pevně jsem ji nohu uchopil, a také pevně přivázal. Sss.. Kurva... už tak to bolí jako čert, do prdele s tím... Až se mi na tu ruku pověsí celou vahou doktorka, posléze major, ... bože... "Pořádně to utáhněte, ať se to nevysmekne..." Pobídnu ještě doktorku a snažím se nemyslet na to co přijde, i když si to moc dobře uvědomuji. Když je ruka k noze pevně přivázaná, už tak to docela dost bolí. Ale moc dobře si uvědomuji, že ta pravá bolest teprve přijde. Bohužel, jiná možnost tu není, nebo alespoň není čas na to ji vymyslet. Takže se nedá nic dělat a já to holt budu muset nějak přežít. Snažím se na to nemyslet. "Tak jdeme na to, rychle..." Pevně chytnu doktorku za obě nohy a nechám ji se spustit dolů z díry pro majora Greye. "Jaimie, pevně mě chytni a nesmíš mě za žádnou cenu pustit." Prohodím ještě k Jaimiemu a celá záchranná akce může začít.

Dr. Jaimie Cusick - 03. června 2009 22:01

--- Pomalu se přibližuju k silovému poli, které chci pomocí přístroje zkontrolovat a zjistit jaké je v něm napětí. Může to být jako goa´uldské silové pole, o kterém se někde někdo zmiňoval v záznamech nebo to může být něco mnohem silnějšího. Pomalu se přibližuju rukou. Až teď jsem si uvědomil jak se mi ruka klepe. Skoro jsem se dotkl silového pole když se odněkud ozval zase ten hlas a o nějaký nečistý. Nevim co to bylo a co se stalo. Nějak jsem vypustil, že tu jsou semnou ještě další. Otočím se směrem k nim a uvidim jak Stoilový teče krev z ruky. Chvíli jí pozoruju než se kolem setmí a... Doprdele co se stalo? Podívám se kolem sebe a udělám krok dozadu. Dojde mi, že podemnou je voda. Sáhnu si na hrudník, kde jsem měl na vestě připnutou P90 i s baterkou. Zbraň tam není takže si světlo jenom těžko obstarám. Chvíli tam tiše stojim s zaposlouchám se do toho ticha. Dech ostatních se nedá přeslechnout, pokud to jsou teda oni. Skloním se, abych mohl sáhnout na tekutinu pod sebou. Jsem docela rád, že to je voda i když je ledová jak... Celkově je v místnosti chlad, na který nejsem zvyklý a vůbec se mi to nelíbí. Doktorka na sebe upozorní svojí otázkou jestli tu někdo je. Hned potom se ozve upozornění ať jsme potichu. Nejsem si jistý jestli to bylo na to, abychom byli potichu, ale jelikož nikdo moc nemluví, asi ano. Dohajzlu a co je zase tohle za řev Koukám se zmateně kolem sebe i když nic nevidím. Začíná mi docházet, že i když SG-14 dorazí do chrámu, najde tam leda krabice s naší výbavou a potom co... Prudce se otočím za hlukem. Chvíli na to se propadl někdo od nás a spadl do díry, ze které vychází světlo. Hm výborně, cesta Přejdu trochu blíž k díře k zemi. Dojde mi, že tudy cesta nevede. V místnosti se mírně oteplí což je pro mě dobrá zpráva, ale to že se propadl major moc radostná novina není. Abych byl upřímný tak jsem si ho za celou tu dobu co tu je s námi ani nevšiml. Ten člověk bude asi dost velký samotář a už v zasedačce vypadal dost divně. Z mého přemýšlení mě probere doktorka, která tady začne řvát jak kdyby nevim co. Kurva ženská hráblo vám? Zamračim se na ní a podívám se na Jonese, který si okamžitě začne rozvazovat tkaničky. Nechápu co s tim chce dělat, ale asi to nějaký účel mít bude. Jones si přiváže zlomenou ruku k doktorčině noze a pomalu jí začne spouštět do díry. No výborně a ty si jako myslíš, že vás dva... tři udržim? Začínám dost pochybovat nad jejich plánem. No kazit jim to nebudu. Přiskočim k Jonesovi a chytnu ho za nohy stejně jako on chytl předtím doktorku. Pomalu je spouštím dolu dokud nechytnou Greye. "Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" Koukám na Jonese jak mizí v díře. No tu mojí hlášku musel slyšet, ale na změnu už stejně asi není čas. Mohli jsme svázat oblečení a nějak by to šlo... Až potkáme ty co za tohle všechno můžou Pomalu začínám v duchu zuřit ze všeho co nás v poslední době potkalo. Během přemýšlení mě myšlenky zavedly taky k těm, které jsem zabil. V tu chvíli mi jedna ruka povolila a málem jsem pustil Jonesovu levou nohu, ale podařilo se mi jí naštěstí zachytit...

Osud - 04. června 2009 10:02

Kobka - Jones, Cusick, Grey a Shawn Pomalu jste váš provaz těl spouštěli dolů. Snažili jste se být co nejopatrnější, jelikož každá chyba by vás mohla stát život, nebo ještě hůř život někoho jiného. Cusick jako poslední měl na sobě opravdu velkou zátěž a hlavně zodpovědnost. Musel udržet tři lidská těla. Tedy více jak 2 metráky. Což je na jednoho člověka, který rozhodně není žádný svalovec a k Schwarzenegrovi má opravdu hodně daleko, opravdu velká zátěž. A i přesto se Jaimie snažil a přemáhal se. Měl taky důvod. Jeho psychika musela být už tak dosti pocuchaná po smrti několika lidí v zahradách chrámu a teď před ním byla možnost, že pokud nyní selže, zemřou další tři lidé. Rozhodně se proto odmítal vzdát a hodlal bojovat až do konce. A kupodivu to zatím vypadalo dobře, snad je dokonce i udrží, snad se mu je podaří vytáhnout nahoru a zachránit tak Greye a nyní i další dva členy týmu. Vypadalo to opravdu nadějně. Kousek po kousku jste se sunuli nahoru, centimetr po centimetru. Napnutí jste byli jako struny a Jonesova ruka trpěla děsivě. Snad všechny šlachy co v ruce měl, se mu nyní napnuly na maximum. Vše ale zatím probíhali docela dobře. Jones byl už skoro půlkou těla nahoře a brzy by už mohl pomoci Cusickovi s vytáhnutím zbývajících svou členů. Pak ale Cusickovi podklouzla noha a ruce už nedokázaly udržet váhu tří těl. Nebyla to jeho chyba. Za vše mohla extrémní vlhkost a voda na podlaze místnosti. Celý had těl se sunul zpět dolů do propasti a i když se Jaimie snažil zadržet pád, nebylo to v jeho silách. Pak Jaimie ležel polovinou těla v propasti a co následovalo, bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Jaimie zahučel do propasti také a pak všechna čtyři těla padala do hlubin,... do žhavého magmatu proudícího dole v propasti. Pád byl zdlouhavý a vy jste mohli na své kůži pocítit žár a teplo, které láva vydávala. Přímo z ní sálala a plynové opary vás úplně zfetovali a uváděli do mikrospánku a mdlob. To teplo bylo děsivé a každému z vás jistojistě chytl kus oblečení, nebo alespoň začoudili vlasy. Kůži jste měli do ruda rozpálenou a láva se blížila a blížila a s tím i stoupala teplota. Mohli jste vidět další členy týmu padat vedle vás a všichni jste měli ve tváři pohled, který vypovídal za vše. Pohled před smrtí, před koncem. Pohled plný děsu a strachu. Strach jste museli mít všichni. Do lávy jste ale nedopadli. Kolem vás se bíle zablesklo a transportní paprsek vás včas přenesl a zachránil tak vaše životy. Prozatím. Nyní jste byli přeneseni do nové místnosti, či sálu, nazvěte to, jak chcete. Tato byla ale mnohem větší než ta předchozí. Délka strany tohoto sálu byla více jak dvacet metrů dlouhá a i strop byl vyšší jak deset metrů. Určitě jste si všimli toho, že tato kobka je osvětlená. Po stranách místnosti byly zavěšeny louče, které hořely jasným žlutým plamenem a osvětlovaly celou kobku. Co mohlo také upoutat vaši pozornost byla podlaha kobky. Byla totiž vystlána slámou, dřevem a kostmi...kostmi zvířat, ale i kostmi lidí. Další důležitou informací byly vchody do sálu. Bylo jich totiž celkem osm. Jeden uprostřed každé strany a v každém rohu místnosti. Všechny chodby ven byly osvětleny loučemi tak jako místnost. A v jedné z chodeb se pak objevila postava rytíře, tedy spíše chlapíka s mečem. Když se postava dostala do záře pochodní, poznali jste v rytíři plukovníka. Ale tím to zdaleka nekončilo. Kobka - Světluš a Deanna Voda stoupala docela rychle a brzy ji měla Světluš skoro ve 3/4 těla. Teplota vody nejspíš klesala s výškou vodního sloupce, jelikož nyní už neměla voda sedm stupňů, ale teplota se blížila bodu mrazu. Což se taky projevilo na stěně, která začala namrzat a klouzat. Nakonec se vám podařilo přebrodit se ke stěně, kde se voda hromadila a snažili jste se najít nějaký vchod, či nějakou další indicii, která by vám pomohla se odtud dostat. Bohužel vaše snahy vyšly naprázdno. A voda stoupala dál. Nyní byla hladina těsně pod úrovní Světlaniných úst. Díky namrzlým stěnám se Deanně sklouzla ruka a ona ztratila rovnováhu. Obě dvě vaše těla si to nyní mířila proti té stěně, kde se voda hromadila. Úder na stěnu ve Světlanině případě nebyl nijak tragický, jelikož ho utlumila voda. Deanna se ale notně praštila do hlavy o namrzlou stěnu. Účinek to ale mělo. Voda sice stoupala dál a nyní už musela Světluš zadržet dech, jinak by se utopila, ale záchrana byla nablízku. Stěna začala praskat a pod tlakem vody se zhroutila úplně. A že byl tlak opravdu silný, vzal následný proud, který se hrnul do chodeb za stěnou, vaše těla spolu. Voda se brzy zastavila o jednu ze stěn chodby a vaše těla znovu zažila tupý náraz na stěnu. Byly jste pěkně promrzlé a polámané, ale tím vaše trable rozhodně nekončily. Znovu se totiž ozval onen strašný řev a nyní byl blíž, než kdy dřív. Místo, kde jste se ocitli, byla jedna z mnoha chodeb ohromného labyrintu. Chodby byly osvětleny pomocí pochodní a jejich velikost byla většinou čtyři krát čtyři metry. Místnost - čtyřka a pak i plukovník Cesta chodbami tě zavedla až do jedné z velkých místností osvětlených pochodněmi. Uprostřed místnosti na zemi leželi rozlámaní čtyři členové tvého týmu. Major Grey, doktorka, Jones a Cusick. Pravděpodobně jsi s mečem musel vypadat opravdu hrdinsky, ale tvá statečnost a odvaha se ukáže až nyní. Na druhé straně místnosti se ve vchodu objevila tvá kořist, či tvůj lovec. Brzy se uvidí, kdo je v tomto zápase loven a kdo loví. Potvora je to opravdu ohromná. Na první pohled se podobá dinosaurovi, či drakovi. Mohutné tělo a když se postavil, měl na výšku určitě více jak šest metrů. Celé tělo pokryté tuhou kůži a šupinami na hřbetě, nohou a rukou. Nakonec pak dlouhý smrtící ocas s několika trny. Na první pohled smrtící obluda, které nejspíš chutná lidské maso. Mohutné zařval a pak shlédl na ty čtyři uprostřed. Nejspíš v nich viděl zajímavý oběd.

Kpt. Tomáš Mezenský - 04. června 2009 15:25

Chrám Cesta skrz džungli byla doprovázena divným ale asi i oprávněným pocitem, že nás někdo selduje, jak by ne, všude kolem se to hemžilo nejrůznější havětí, která nás zvědavě okukovala, obezřetně a halvně co nejtišeji jsme se dostali až ke zdi chrámu kde jsme se konečně zastavili.... Můj bože tady bude problém, amíci asi nepochytaj majorovu anglinu moc snadno když papouškují jeho rozkazy a myslí že vymisleli něco světoborného... rozhlédnu se kolem sebe a když vidím že jsme krytí společně s polákem upevníme lana a ještě zajistíme kůly, konečně sem to lana mohl vytáhnout z báglu a použít.... Poručíku, musíte tu nechat zbytečnou zátěž, první cesta může být nebezpčná, tak si vemte jen svou zbraň, a nic víc, musíte pak kotvu i lano zajistít, a to dobře.. řeknu Rolladovi a podám mu skoby a karabiny, pak roztočím lano s kotvou která je naštěstí pogumována, takže neudělá tolik hluku, chvíli se soustředím a počkám na chvíli kdy roztočené kotviště vyšlu do vzduchu, jakmile se lano začno odvíjet a obloučkem se dostane za zídku pomalu jej přitáhnu a napnu, to samé s druhým, dávám pozor aby lano bylo zajištěno dobře, i když nejsem si jist jak na tom bude stav zídky, po upevnění lan vznikne primitvní lanový můstek, dvě lana souběžně vedle sebe, napnutá tak aby se po nich dalo přeručkovat až k vrcholku zdi.... Pane cesta hotová, jdu hlídat! otočím se na velitele, nasadím si rychle termovizi a zakleknu ze jeden větší kámen, z kterého se rozhlížím po okolí, s odjištěným samopalem a jedním granátem v granátometu...

Světlana Volkova - 04. června 2009 17:05

Chrám Kdybych byla venku v tom pekle a mohla se ošplouchnout studenou vodou, určitě bych to brala. Tady to ale žádná sranda není. Opravdu mi zatrne - doslova. Těžší, ledové oblečení, husí kůže, třesavka. Tohle je moc i na mě. Po tom vedru určitě. Ačkoli by mi srdce mělo bušit jako šílené, protože voda stoupá čím dál rychleji, a jestli zrzka nic nenajde, tak to sbohem, krutý světe, ovšem chlad můj tep notně zpomaluje. Pomalu si zvykám, ale ne že bych po té koupeli až tak toužila. Stane se to, co by přišlo tak jako tak - zrzka slítne a já se řádně nalokám ledové vody. V té tmě a zmatku netuším, co se děje, jen slyším nějaké praskání, načež se mnou proud vyvalivší se vody smýkne o stěnu a já konečně můžu dýchat. Prskám a kašlu, promočená jako myš, ale živá. Živá! Ale jak dlouho? Zase ten řev. Trhnu sebou a hned se drápu na nohy, obsypaná husí kůží. Rychle z oblečení dostanu co nevíc ledové vody, aspoň z trika a to nejhorší z kalhot, aby mě to tak netížilo, vydždímám i vlasy. I přes tu všechnu rádoby zbytečnou činnost stojím čelem do chodby, jsem ve střehu a tak nějak doufám, že když je to nějaká zkouška, objeví se tu někde zbraň. Jakákoli. I třeba oštěp s pazourkem... Zrzka pravděpodobně leží a následně se sbírá někde za mými zády. Ovšem musí to udělat rychle, doufám, že ten hnusák není příliš blízko... "Hej! Co je to za zkoušku, když tu řve nějaká obluda a já nemám zbraň!" promluvím ke stropu a pokusím se vyrvat aspoň jednu pochodeň. Zvířata, ale nevím, jak ta emzácká, se ohně většinou bojí. Ale pokud jsou všechny chodby osvětleny... tak si na to muselo zvyknout. Nu což, nic lepšího nemám, pokud mi sem milosrdně něco nehodí jak gladiátorovi do arény. Pěkně mě to začíná srát. Cítím se jak nějaká figurka pro jejich pobavení. "Dělej, musíme odsud najít cestu... než to něco najde nás," zavrčím netrpělivě, a jakmile se zvedne, obezřetně vykročím dál chodbou. Moc nepřemýšlím nad tím, kam jdu, rozhoduju se instinktivně - a doufám, že intuice mě povede dobře. Hlavně co nejdál od řevu...

Col. Jeremy Crosswell - 04. června 2009 22:10

Aréna! Nenávidím tohle místo. Nemůžu se zbavit dojmu, že chodím neustále dokola. Všechno je to tak stejné, že ani nemohu říct, jestli jsem tudy šel, nebo nešel. Podepisuje se to na mé náladě, výrazně mi klesla nálada, jestli to bylo ještě možné, a vytvářím v sobě pořádnou dávku vzteku. Za několik chvil už ostří meče brousím o okolní zeď. Jiskry mě trochu uklidňují. Nevím, jak dlouho jsem se tam motal, o čase jsem neměl ani ponětí, ale konečně jsem byl venku. Měl jsem obrovskou radost, když jsem se dostal z těch hnusných chodeb do většího prostoru. Radost zmizela hned, jak jsem se po tom rozcestí rozhlédl. Několik možných cest a ve středu hromada kostí a... Do hajzlu... Nevím, jestli jsou živí, nebo mrtví, ale snad to první. Chtěl jsem zjistit, jak na tom jsou, musel jsem jim pomoct, avšak všechno šlo pryč, jakmile se naproti objevil minotaur. Tedy lépe řečeno pěkně velká, zubatá potvora. Nezmohl jsem ani na krok, takovou obrovskou mrchu jsem tady nečekal a to horší bude, že tohle má být můj protivník. Nyní mi ten meč připadá jen jako parátko, které má ta potvora v ceně gáblíku. Doprdele, doprdele... Po pravdě řečeno, nevím co mám dělat. Jsem na jednom konci, ten plaz na druhém a mezi námi jsou ležící členové mého týmu. Nemůžu je opustit, abych si zachránil kůži, to dělají jen sráči. Mě učili všechno dotáhnout do konce a jestli to má být můj konec, tak ať. Ti lidé mají šanci zdrhnout a já jim to umožní. Není moc času na přemýšlení, plaz se rozhodl hodně rychle, papáníčko má jen kousek od sebe. Ani to nebude utíkat, jelikož jsou moji lidé něčím vyčerpání. Jsou jak jednohubky na podnose z kostí. Nechci ani vědět, co by se stalo, kdybych tohle místo nenašel dřív. Zřejmě bych viděl jen jen tohle šupinaté svinstvo a pár svých lidí, poněkud hubenějších. Nemůžu odejít, složil jsem slib, moji povinností je chránit lidi. Mojí povinností je položit život, aby mohli žít tisíce. Dobře, jsou možná jen čtyři, ale i tak bych si to nikdy neodpustil. Ta čest vojáka se prostě hlásí a já nemůžu jinak. Rozmáchnu se mečem do prázdna a rozběhnu se do středu, kde leží moji lidé. Jistě, že tu potvoru upoutá pohyb a to je jedině dobře. Jakmile doběhnu k nim, trochu se mi uleví, když zjistím, že jsou při vědomí. Zase se to zhorší, když se dá do pohybu. Nastalo krmení, které mu nehodlám dopřát. „Jste v pořádku? Seberte se a vypadněte!“ Nestíhám je sledovat, nevím jak vážně na tom jsou, musím dávat pozor na tu zubatou tlamu, co má zájem něco sežrat. Jen se modlím, aby byli schopni pohybu. Musí, jinak to bude všechno zbytečné a a zůstane z nás všech jen dobrý pocit, jak drakovi chutnalo. „Žádný zdržování a kecy. Najděte východ!“ Ani nevím, kdo to byl. Prostě jsem ho popadl za paži a pomohl mu rychle dostat na nohy. Pak už mi nezbývá nic jiného, než pevně chytit meč a vykročit proti potvoře. Zdržím ji, nebo zabiju, ať to bude stát cokoliv. Jsem s tím smířený a proto si můžu věřit, že té svini udělám takové škody, že už na další žrádlo dlouho myslet nebude. Kéž bych mohl všechny vzít a zdrhnout, kéž by to pomohlo. Ale tahle bestie by nás sledovala všude. Tohle je její království, ona se tu vyzná. Pak by to všechno bylo ještě horší. Ale pokud ji zvládnu zastavit na dostatečně dlouho, možná ostatní budou mít více šance. „Nachystejte uzenáče, na snídani jsem zpátky...“ Nic se sem nehodí lépe, ještě to ulehčí mému tělu. Postavím se jako skála, čekajíc na zahájení prvního bojového kola. Neustále myslím na ještěří slabé místo a tím je prostě hlava, která mi zřejmě bude nejblíže. Bacha na ocas... Bacha na ocas Úskoky, běhání kolem dokola, mlácení pěstí, kopání, kousání.... Proti téhle zrůdě použiju všechno, co mě kdo kdy naučil. Protože zřejmě to bude i naposled.

Dr. Jaimie Cusick - 06. června 2009 21:12

--- Stále držím Jonese za nohy a čekám dokud mi někdo z nich nedá signál k tomu dát zpátečku. Konečně se někdo ozve a já pomalu začnu tahat. Je to těžší než jsem původně čekal. Kdyby tu aspoň nebyla ta vlkhá podlaha, která dost podkluzuje. Můžu děkovat vojenskému vybavení, které se zatím osvědčuje... Uh sakra vy jste prasata Zatáhnu trochu víc a následně zalituju. V rukou cítím nepříjemné napětí. Občas postřehnu jak se mi ruce klepou. Za jiných okolností bych takové napětí už nevydržel a vzdal bych to. Tohle je jiné. Už jsem selhal a zabil lidi a tady to vzdát nechci. Teď už to pujde V duchu se povzbudim. Jones už je skoro venku a i když má zlomenou ruku pujde mu to určitě líp jak mě. Už se chystám říct něco povzbudivýho Jonesovi. Noha mi podjede a had se pomalu začíná sunout do díry. Né sakra to né, za co! Ani jsem nepostřehl jak to bylo rychlé. Spadli jsme tam všichni. Ani si neuvědomuju jak dlouho jsme letěli. Čím blíže to bylo tím jsem byl víc mimo což je možná dobře... Ten dopad byl zvláštní. Rozhodně jsem nečekal, že lává bude píchat jako seno. Tak a je tu konec Zavřu oči a oddechnu si. Za můj stav můžou asi částečně plyny, kterých jsem si dost nadýchal. Pořád se nic neděje. Nic mě "nežere" a celkově je tu chladněji než když jsme letěli. Zase otevřu oči a na chvíli zvednu hlavu. Kousek odemě je nějaká lebka a další rozházené kosti. "Sakra co to je?" Zamumlám dost potichu a zase položim hlavu. Ani nevim proč, ale chce se mi smát. Nevim proč, ale asi je to tím, že jsem přežil. Možná taky tím, že to moje psychika přestává dávat. Už mě nebaví jak si tady s náma někdo hraje. Je toho na mě moc. Smrt před očima, vyhrožování smrtí. Rozhodně by mě zajímalo co bude následovat dál. Někdo v místnosti zařval až nepřirozeně. Ani nevim proč, ale napadla mě, že je tu zase Světlana a řve tu na Stoilovou. Zase zvednu hlavu a podívám se jestli je to opravdu ona. Místo ní tam vidím rozmazaného plukovníka s mečem, který něco řve, ale ke mě se to dostane jenom jako nějaký huhlání nebo zpomalený film. "Tak jo!" Kývnu, aby viděl, že souhlasím a zase položim hlavu...

Deanna Daria Stoilov - 07. června 2009 13:01

P3X-793, neznámo kde Taaak, už to bude... jo, to je ono. Poněkud roztřeseně se postavím Svetlane na ramenou - roztřeseně je vskutku přiléhavé slovo, Ruska se třese jako ratlík... Ostatně není sama. Taky už začínám mít dost. Rukama začnu nejistě osahávat stěnu - je ledově chladná, dokonce snad namrzlá. Klouže to a studí a... "Aaaaa !!" Dlaň, kterou jsem se opírala o stěnu mi sklouzne a já padám. Narazím rovnou na zeď, do sbírky mi přibude další tržná rána, pro změnu na čele. Mám pocit, jako by se mi už tak třeštící hlava měla rozskočit - a navíc ta voda, voda, voda... Tentokrát už nemám sílu proti panice bojovat; voda je všude kolem. Naprosto paralyzovaná strachem, skoro ani nevnímám, že stěna praská a povoluje. Nemám nejmenší sílu ani chuť bojovat proti proudu, který námi smýká někam pryč... A pak najednou konec - voda se převalí, a já ležím na kamenné podlaze. Nemám nejmenší představu o tom, kde jsem nebo co se děje, ale nemám ani chuť to zjišťovat. Nejsem si ani jistá, jestli jsem se doopravdy utopila a tohle je jen nějaký druh očistce, nebo jestli je to stále ještě poměrně neutěšená realita života - tedy cizí planeta, chrám, prapodivná zkouška... Chlad už překročil hranici, kdy jsem ještě schopná ho vnímat. Vodou nasáklý svetr je neskutečně těžký, a stejná tíha padá i na mě... Tíha, tíha. Jsem tak neskutečně unavená... Spát. Spát...

Lt. Roland Aubert - 11. června 2009 23:15

Mŕtvola a horolezec Kurva že ja som nedržal hubu Napadne ma hneď po rozkaze postarať sa o telo "ako sa patrí". Z jeho batohu teda vytiahnem celtu, položím jeho tela na ňu, ďalej vezmem z jeho mŕtvoly zbraň, pištol a všetku techniku čo sa mi zmestí do batohu. Nieže by som mal nejaké morálne pochybnosti ale nechať indiánom plne vyzbrojenú mŕtvolu nieje moc originálne. Trepať ho so sebou ale ovšem nebudem, zdržal by ma ďaleko za ostatnými a nebudem riskovať pochod metre a metre za skupinou v lese plnom indiánov. Nuž ale nechať ho ležať pri strome? Vyhrá kompromis. Rýchlo ho zabalím do celty, tú prelepím páskou a celé telo odvlečiem k bunkru ktorý si niektorý z ostatných tak krásne vykopal. Telo uložím a zhrniem naň vykopanú hlinu, nie veľa ak sa budeme vracať vyzdvihneme ho nech sa rodina poteší, ale dostatok abo sa k nemu nedostalo nejaké zvieratko bez schopnosti ryť sa v zemi. Po prácičke rýchlo dobehnem skupinu, nedá mi to moc práce lebo postup je značne spomalený utajovaním a schovávaním pred domorodcami čo nás už zrejme dávno sledujú. Postupujeme džungľou nepodobnou akejkoľvek na zemi, stromy, kríky sa miesia ako v tých hororových filmoch ktoré tak nerád v kinách pozerávam. Nuž nevadí. Čochvíľa sa ukáže cieľ našej cesty – múr obkolesujúci chrám ktorý až nápadne pripomína nedobytné pevnosti stredovekého Francúzska. Plán je priamy a jednoduchý – preliezť. Nemám ani čas prispieť k dielu a už slovanská elita natiahne provizórny rebrík a je na mne vyšplhať ho. Veľmi inteligentne mi poradí nechať si veci dole, pretože samozrejme horím nedočkavosťou liezť s batohom plným výzbroje mŕtveho člena tímu. Ovšem neprotirečím, opatrne zložím batoh, víno je predsa vzácne, odvážne schytím pušku, ponúkané skoby a leziem hore. Nikdy som nebol vášnivý horolezec, aj teraz mi trvá sekundu dlhšie kým na vrcholku múra získam stabilitu a upevním skoby s lanami a pridaním tyčiek si z nich pripravím „rebrík“. Ešte počkám kým vylezie aj doktorka Chomsky aby som jej ako gentleman pomohol hore samozrejme čo najjemnejšie a čo najviac sa dotýkajúc jej ladných kriviek. Následne sa konečne spustím po lane na druhú stranu kde na zemi upevním konce lán skobami ktoré zabijem do zeme, i keď podľa mňa by ostatný mohli zliezť aj normálen po visiacom lane. Rebrík hotový, zbežne preskúmam okolie ale keďže nevidím nič živé zahlásim bezpečno a čakám na príval členov týmu.

Aviva Kay Chomsky Ph.D. - 12. června 2009 14:47

Směr chrám aneb jak neskončit v příkopu Tak dilema zda zalehnout nebo běžet je pryč. Věci nabrali velmi rychlí spád, jako bouře, začala z čista jasna a po chvilce po ní ani vidu ani slechu, a my musely podle rozkazu běžet. Směr, kterým jsme se ubíraly, byl jasný. Snažíme si vyhnout indiánům, až dojdeme na malou mýtinu odkud již je za příkopem a velkou zdí vidět chrám. Ale né provazový žebřík….. to né. zakleji pro sebe, když slyším, na čem se domlouvají. Nejde o to, že bych to nesvedla, ale při jedné adrenalinové akci mi kamarád špatně zajistil lana, která byla natažená mezi dvě skály. Lana povolily a já se zřítila do rozbouřené říčky. Spadla jsem dobře, byla jsem mokrá, nasraná a zadek mě od nárazu bolel ještě měsíc. Nebyla to výška, sotva pár metrů, ale stačilo to na to, abych se jakýmkoli provazům vyhnula. Jiná cesta není, takže si rukou přejedu po zadku a budu velmi důvěřivá vůči dobře připevněným lanům. Podle instrukcí odkládám bágl, z kterého si však beru pro mne potřebné věci, ještě, že mám na kalhotách tolik kapes, do jedné strkám PDAčko. To tady teda nenechám…. Berettu mám připevněnou na stehně, pak poručík Aubert zahlásí, že je vše připraveno, snažím se bez jakéhokoli náznaku možné paniky vstoupit na lana. Což se mi povede a já bez jakéhokoli problému vstoupám po provizorním žebříku, po chvilce tak akorát, aby se mi zvedl žaludek, jsem na konci a s radostí přijímám pomoc od poručíka a slézám k němu. Ručkování po laně a jsem za tou zatracenou zdí…. Mé oči upoutal chrám, velice starý a neskutečně zajímavý. Popojdu o kousek dál a otočím se k lanu stále nedůvěřivá k tomuto mechanismu sleduji jak ostatní scházejí.

Capt. Matthew Jones - 12. června 2009 15:30

Matt junior one - zkouška pokračuje! Pomalu se celý náš had začne spouštět dolů. Dolů, na pomoc majoru Greyovi, který se propadl do ohnivého magmatu. Naštěstí se však zachytil několik metrů pod námi a uvízl tam, alespoň prozatím, živ a zdráv. Nejprve doktorka, k jejíž noze mám přivázanou svoji ruku, poté tedy já a nakonec toho celého hadu Jaimie. Chtěl jsem jít jako voják, předpokládám nejsilnější zde, jako poslední, jelikož poslední bude mít nejtěžší náklad, ale bylo mi ihned jasné, že v tomto stavu, v jakém jsem, jsem daleko slabší a bezmocnější, než-li právě Jaimie. Zlomená ruka už tak pekelně bolí, až se bolest dostává do maximálních obrátek a téměř se to nedá vydržet. Vím však, že nic jiného, než se v tuto chvíli přemoci silou vůle, mi nezbývá. Potom bych tedy nechtěl vidět svůj stav tehdy, kdybych byl jako poslední a v takovýchto pekelných bolestech bych měl vytáhnout ještě všechny tři nahoru. To snad ani nelze. Přeci jenom tady „pouze“ tvořím něco jako článek řetězu, kdež akorát držím doktorku a všechnu svoji sílu směřuji tímto směrem. Nohy mi drží Jaimie, takže tahání nás ven nezávisí na mne, nýbrž na něm. A jak říkám, už tak mám co dělat a popravdě řečeno bych si ani nedokázal představit, jak bychom dopadli, kdybych byl poslední. Asi bychom se všichni společně, ihned potom, co by se zachytil i Grey, sesunuli dolů, přímo do žhavé lávy, jejíž žár je už i tak cítit tady nahoře. Její žár i teplota z ní jenom čiší a pot ze mne teče v proudech. Můj výraz je rozhodně bolestivý. Šklebím se pod náporem bolesti, jak to jenom umím a smršťuji na obličeji všechno k sobě, včetně zubů, abych bolest vydržel. Nikomu bych to opravdu nepřál zažít, aby mu na zlomené ruce vyselo nějakých sedmdesát, ne-li ještě více, kilo. Chvíli jsem si dokonce myslel, že se mi ta ruka v předloktí utrhne. Že svalstvo a kůže bez kosti nevydrží nápor této váhy a přetrhneme se ve dví. Naštěstí vše vypadalo celkem slibně a nutno říci, že Jaimie je opravdu pašák a místo zde si zaslouží, neboť nás na holičkách rozhodně nenechal a vší silou, kterou měl, ale nejspíš i tou, kterou neměl, tahal nahoru. Asi mu pomohli všichni svatí a kdo ví, kdo ještě, ale rozhodně jsme stoupali a já už byl téměř vytažen. Opravdu se to zdálo jako povedený a úspěšný nápad, který se zdaří a Grey, nyní už tedy i já a doktorka, budeme zachráněni a vytaženi z propasti smrti. Vše se však v jednom okamžiku změnilo. Jedno nešťastné podklouznutí nohy a vše bylo ztraceno. To vše nádherné, jež se tak zdálo, se přeměnilo ve strašnou noční můru a několik posledních předsmrtných myšlenek začalo pracovat. Jaimieho noha podklouzla na mokrém podkladu a celý náš řetěz se začal spouštět zpět dolů. Tentokrát však neúmyslně a bohužel nenávratně. Zklamal jsem. Nedokázal jsem je zachránit... zachránit jejich životy, které byli v mých rukou.. zklamal jsem nadřízeného, ale i ostatní. Je konec.. je po všem... Bože...! …ááá... Krátký, avšak rychlý pád dolů, který se samozřejmě neobešel bez automatických gest padajících, jakož je například kopání nohama a mávání rukama kolem sebe. Teplo z magmatu se mi rozlévalo po celém těle a stihnout se podívat na své ruce, mohl bych spatřit, jak se rozpalují do ruda. Jako rozžhavené kousky železa, které jenom čekají, až do nich uhodí kovářské kladivo. Rozžhavený pot, který už ho jenom těžce a vzdáleně připomínal, byl jako vařící se voda, kterou vás někdo polévá. A pak ... ? Pak už jenom tma, zrovinka taková, jako ta ve chvíli, než nás to hodilo sem, a... a objevení se úplně jinde. Úplně jinde, mimo rozžhavenou a oslňující lávu a pád. Ležel jsem na zemi a slyšel kroky. Celý pád jsem měl zavřené oči a před nimi promítající svůj život. Až doteď. Celé promítání zmizelo, jako když se díváte na televizi a vypnou proud. „Cvak“. A nic. Prázdno. Tma. Opět tma před očima a kroky. Nevím jak, ale podařilo se mi otevřít oči. Vypadlo to, jako by se mi přitavili k sobě a stále jsem pociťoval tu pichlavou bolest ve zlomené ruce. Bolela jako čert. Také se mi nepozdávalo, na čem že to vlastně ležím. Kouskem jsem ležel na měkkém, nejspíš sláma, ale pod nohama jsem měl cosi zvláštního. Když jsem se podíval, zarazil jsem se. Lebky a různé lidské kosti. Dál jsem tomu však nevěnoval pozornost a okem přejel ostatní. Bylo zde světlo z loučen, které vyseli na stěnách. Pohledem jsem přejel ostatní, všichni co se mnou padali do lávy jsou tu celý a snad i zdraví. Docela jsem si i oddych. Mé, snad všechny, smysli však upoutala postava v jedné z chodeb. Vypadala jako rytíř, jelikož v ruce třímala meč a vypadala, že ho také umí ovládat. Nehýbal jsem se, pouze jsem šáhl po pistoli, automaticky, ta tam však samozřejmě nebyla, takže nezbývalo nedělat nic jiného, než zůstat na svém místě a pokud možno, neudělat žádnou hloupost. Naštěstí se však ukázalo, že postava s mečem v ruce je plukovník. Docela mě to překvapilo, i když po tom, čím jsem si doposud prošel, to nebylo téměř ani znatelné. Dnešní den je opravdu dnem životním a nezapomenutelným. To, co si jiní neprožijí ani za celý svůj život, já zvládnul za jeden jediný den a to nejsme zdaleka u konce. Plukovník se nejprve otáže, jak na tom jsme a posléze vydá jasné rozkazy, abychom zmizeli. Nějaká příšera připomínající draka se zastavila v protější chodbě od plukovníka a my leželi přímo mezi nimi. Opravdu nepěkné místo pro dýchánek, takže nezbývá, než s plukovníkem souhlasit. Plukovník rychle přejde k nám, podá jednomu ruku. Zručně se postavím na nohy a případně také někomu pomohu vstát. Jaimie ještě něco utrousí, ale v tuto chvíli na nic není čas. „Slyšeli jste plukovníka. Tak padáme. Tady už nic nezmůžeme, takže musíme najít východ. Cestu, kterou se odsud dostaneme. Rychle..“ Obyčejně bych tu s plukovníkem zůstal a pomohl mu, ale v této situaci tu není nikdo z nás nijak užitečný. Působili bychom zde pouze jako přítěž a nic dobrého by z toho nebylo. Od plukovníka je to samozřejmě hrdinské, ale jakožto nejvyšší důstojník by to měl mít v popisu práce. A jak jsem řekl, mít tu alespoň zbraně, jsme tu k něčemu platní. Ale v tomto stavu, v jakém nyní jsme, jsme dobří akorát tak k hledání únikové cesty. Tak nač čekat.

Sgt. John Drake - 16. června 2009 10:21

Chrámová zeď Klečím a hlídám perimetr kousek vpravo od kulometčíka. Kouknu za sebe a vidím, jak se dva členové již přesunuli za zeď. Pohlédnu na ostatní a pak na majora. "Na co kurva čekaj? Vždyť už mohli bejt na druhý straně. To tu chtěj skejsnout celej život?" zanadávám si. Už mě celkem nebaví tu klečet a čumět do blba. Zavrtím hlavou a vrátím se pohledem na svůj perimetr, který hlídám přes hledáček zbraně.

Kpt. Tomáš Mezenský - 17. června 2009 14:15

Zeď v hlubině pralesa Bez přestání dávám pozor na okolí, termovizi mám zesílenou a jen čekám na to ce bude či nebude dít, také přemítám co by se mohlo či nemohlo stát, vidím jak doktorka vyšplhá na zeď a začne se rozhlížet... Tak jo jdu na to... projede mi hlavou myšlenka a dle rozkazů majora se dívám na vše kolem, pak naposledy skontroluji zda všechno vybavení drží, aby mi nic nevypadlo a omotám si kolem pravého ramena popruh od svého samopalu, naposled se rozhlédnu skrz termovizi a pak ji jen posunu po přilbě nahoru, ta nespadne jen tak, drží pevně protože je připásaná k přilbě..... S chutí do toho půl je hotovo, sakra doufám že ti zmrdi nezaútočí až budu viset na tom laně... pro jistotu zvolím lezení stylem zaháklé nohy a záda dolů, v případě nouze se pojistím karabinou po které se posunuji a zaháknu ji za opasek, samopal v pozici tak abych stihl když tak jednou rukou vyslat dávku, ale to snad nebude třeba, prostě lezu co to dá a když se dostanu na chrámovou zeď, ani se moc nedívám co je to za chrám, můj úkol je teď krýt je, proto zase nasadím termovizi a zalehnu na zeď, krející teď větší střelecký a vizuální úhle čekám na ostatní...

Osud - 19. června 2009 11:52

SG-14 ....aneb: "Přijď smrti, přijď" Lano drželo pevně a všechno nasvědčovalo tomu, že nedojde k ničemu neočekávanému. Indiáni se nikde neukázali a prales byl klidný a relativně tichý. Něco se ale změnilo. Příkop byl nyní temně modrý s rudými fleky a tekutina uvnitř jen vzdáleně připomínala vodu. Na první pohled by se mohlo zdát, že je bezedný a nekonečný. Vlnky, které tvořil vítr, čechraly hladinu a vytvářely obličeje....opravdové lidské tváře. Různě zkroucené, trpící, zmučené a naplněné smrtelným děsem a strachem. Pohled to byl vskutku děsivý, ale vůbec jste k tomu necítili odpor. Právě naopak. Všichni, kdo lezli, cítili chuť skočit, pustit se, jít blíž, dotknout se hladiny a připojit se k těm dole, v nekonečných hlubinách příkopu u chrámu bohů. Iluze způsobená horkem a lehkým oparem nad hladinou příkopu vytvořila podobizny rukou, které se po vás natahovaly a chtěly, abyste jim pomohli. Jediné, co většinu z vás zachránilo, byl adrenalin v krvi, který vám bystřil smysly a rozhodně zakazoval jakkoliv se k vodě přiblížit, byť i jen o kousek. Chladná logika a přirozené instinkty dokáží mnohokrát zachránit kůži. Bohužel, ne každý z vás bezpečně přelezl. Poručík Jerry Swift neuspěl v odhodlání a iluze a chuť přemohli logiku. Natáhl ruku a dotkl se vodní hladiny. To způsobilo rychlou reakci jeho těla. Jako kdyby zmrzl, či ztuhl a jeho ruce se už neudrželi na provaze. Spadl. Udeřil do hladin a ta ho spolkla jako kdyby vůbec nikdy neexistoval. To vás pravděpodobně překvapilo, ale nezastavilo přechod přes příkop. Brzy jste se ocitli na druhé straně všichni a mohli jste se konečně pustit do úkolu, který na vás čekal. Zachránit SG-13. Ocitli jste se na jedné straně velké chrámové plochy, která kdysi nejspíš tvořila zahrady. Bylo zde spousta sloupů, i když většina jich byla už popadaná a rozlámaná. Dlážděné cestičky mezi záhony a sloupy byly zarostlé vegetací, ale i když je nejspíš nikdo dlouhou dobu neudržoval, zůstávala zdejší vegetace nízká. Nejvyšší trsy trávy zde dosahovaly výšky patnácti centimetrů. Uprostřed zahrady byla kašna, tedy alespoň to, co kdysi kašna být mohla. Teď to byla ruina, vyschlá a zničená. Každopádně u ní byli stopy lidí a ne ledajakých. Mohli jste poznat vojenské kanady USAF. Všechny stopy mířili ke zdi, která byla několik set metrů od vás a tvořila bariéru, která oddělovala zbytek chrámu od zahrad. V té zdi byl jediný vchod, který na dálku připomínal jen šmouhu. Kolem vchodu do vnitřního chrámu stály dvě sochy, němý starodávní strážci, ze kterých zbyly jen rozlámané kusy kamene. Příroda si vybrala daň i na nich.

Osud - 19. června 2009 12:44

SG-13, Jurský park Drak, či co to vlastně je za tvora, zvedl hlavu a mohutně zařval, až se stěny otřásaly. Jeho smrtonosný ocas se pohyboval ze strany na stranu, jak se s ním potvora oháněla a rozhazovala kosti mrtvých, které byly na zemi, na všechny strany. Ačkoliv jeho přední nohy nebyli nijak dlouhé, stále měřili více jak metr a půl a byly ozbrojeny několika dlouhými a nejspíš i ostrými drápky. Plukovník proti němu stál s mečem, o kterém by se dalo říci jediné. Příliš malý na takovou obludu. Ostatní členové týmu rychle odcházeli, tedy většina z nich. Dinosaurus už déle nečekal a začal se přibližovat k plukovníkovi, který beze strachu stál jako kus skály v moři. Odolával strachu stejně jako skála bouřím a mořským vlnám. A pak drak zaútočil. Vrhla se přímo a bezmyšlenkovitě na stojícího plukovníka, hubu dokořán a drápy připravené k úderu. Ocas draka se kýval ve větším oblouku a stačilo, aby se drak před plukovníkem stočil a ocas by plukovníka rozkrájel. Očividně se ale drak nehodlá zdržovat s myšlením a je rozhodnut použít svou velikost s sílu, jak jen to bude možné. Nyní je další tah na plukovníkovi. Dinosaurus očividně hodlám schlamstnout colonela celého a to bez kousání. SG-13 - Ruské duo Deanna usnula vyčerpáním a chladem na podlaze. Země je studená a mokrá, stejně tak jako zbytek chodeb. Jediné teplo vydávají pochodně a ani ty nejsou, kdo ví jak výhřevné. Vaše těla jsou obalená mokrým oblečením a obě dvě mrznete. Podchlazení a únava si vyžádali velkou zásobu energie a vaší síly. Pokud se brzy něco nestane, pravděpodobně tady zamrznete jako dva kusy ledu. V jedné z chodeb kus od vás jste z ničeho nic uslyšeli zvuky. Nebyl to řev a ani dupot obludy, ale spíše zvuk vojenských bot a oddychování lidí.

Světlana Volkova - 19. června 2009 13:08

Chrám Nic. Zbraň nebude. Kokoti. Posmrknu a odplivnu si. Rychlý střídání extrémních teplot se podepisuje i na mě. Nejdřív hic k padnutí, teď zas kosa jak v Rusku. Kdybych měla svůj suchej kožíšek, bylo by to fajn. Anebo možná i bez něj, jen kdybych nebyla nacucaná jak houba. Vyrvu jednu pochodeň a chci se vydat dál, ale neslyším za sebou kroky, žádný kecy, nic. A tak se otočím. "No to si ze mě děláš prdel!" vyprsknu a v návalu toho všeho strachu, vzteku, nepříjemných fyzických pocitů a... a všeho! do ní prostě kopnu. Ale do boku, aby se nemohla vymlouvat, do břicha by to asi nebylo fajn. "Makej, vstávej, nebo tě tu kurva do prdele nechám!" Nadávám jak dlaždič, a kdybych neměla výcvik a neskutečnou, naprosto zvířeckou touhu žít, tak se tu složím taky. Což se stane, až se odsud dostaneme. Ale dřív ne. Dřív nesmím. Kurvadrát, přežila jsem sibiřský mrazy, přežiju i tohle! Možná nemocná, vyčerpaná a polomrtvá, ale... Zvuky nohou. Ty moje boty čvachtají, což je hnus. Mokrá, děsivě bledá s fialovějícími rty a kvůli zrádnému světlu pochodní taky s temnými stíny pod očima a lícními kostmi vypadám jako duch, co je přišel strašit. Můj duch by asi děsivej byl, protože toho by se zbavit nedokázali. Každopádně v této malebné scéně opravdu vypadám jako umrlec. Utopenej. Vzteklej! "Hej!" štěknu na ně ochraptěle, když jim vpadnu do cesty. Beztak ta obluda ví, že tu jsme. Našla by nás po pachu, seru na to šeptat tu jak na pohřbu. Rychle je přelítnu očima. Je jich nějak málo! Kde... "Kde je plukovník?" Do hajzlu, to má ve skříni schovanou mou voodoo panenku, že je to první, co mě zajímá? Ale jemu jedinýmu bych věřila, že nás odsud dostane. Jim ne. S nima se obávám smrti, protože se zatím nepředvedli. Nijak. Zakašlu. Zbytky vody z plic, škrábe mě v krku. To bude parádní nachlazení, už se těším. Chvíli po tom záchvatu lapám po dechu, mezitím mi snad někdo odpověděl. Doufám, že zrzavá Růženka se rozhodla vstát, jinak se budu muset vrátit a kopnout do ní ještě jednou. "Zrzka sebou znova sekla, doktorko. A myslím, že polejvání studenou vodou nepomůže. Jestli nevstane, musíme ji tu nechat," chraptím na ně dál, když očima vyhledám blondýnu. "Nemůžem se s ní zdržovat." Nemám sice šarži, ale vypadá to, že jsem prostě rozhodla. Jestli se s ní někdo bude tahat, pokud budem muset zdrhnout, je prostě mrtvej. A obluda dostane dvojitou porci masa v armádní omáčce. Ohlídnu se, jestli teda jde, nebo ne.

Sgt. John Drake - 19. června 2009 15:14

Chrám Konečně na druhé straně pomyslím si, když slezu před kulometčíkem a majorem. Ihned zakleknu a začnu hlídat prostor a krýt ty co jsou ještě na zdi. Jakmile jsme dole na zemi na nic nečekám a přesunu se o pár metrů před skupinu, kde zakleknu za jeden ze sloupů a pozoruji místo před otvorem ve zdi a okolní prostory. Zbraň mám připravenou ke střelbě. Občas kouknu za sebe abych zjistil jak na tom jsou. Dál hlídám a čekám na rozkazy. Jsem průzkumník a průzkumníkem chci zůstat. Musím si to vydupat pomyslím si. "Pane, žádám o povolení průzkumu oblasti" řeknu ze své pozice majorovi.

1Lt. Marek Nerezov - 19. června 2009 16:44

Chrám Konečně přecházíme přes most. Myslím si, že mě nic nepřekvapí, ale to co jsem viděl mě opravdu překvapilo. Nakonec jsem ale udržel sám sebe, narozdíl od jednoho, který tam spadl a vypadalo to, jako by vůbec neexistoval. Když přijdeme dovnitř, Porozhlédnu se kolem. Mé oči přitahuje něco, co většinu lidí ani zdaleka nezajímá-dvě sochy vedle vchodu někamsi. Jsou sice zničené, ale to neznamená že neumí podobné zhovadilosti jako ta debilní voda. V duchu doufám, že tam nebudeme muset jít, i když je to nepravděpodobné. Začnu ten vchod krýt zbraní, jelikož čekám spíš útok zevnitř.

Col. Jeremy Crosswell - 19. června 2009 19:05

Plukovník vs mimozemský ještěr Ještěr, nebo snad drak, je rozhodnut to vše vyřešit svoji silou. Bylo jasné, že pokud nic neudělám, bude ze mě jednohubka, jelikož proti takhle pohyblivá síla se už nedala zastavit. Možná to byla šílenost, možná nával adrenalinu a vidina hrdinského jednání... Třeba to bylo všechno najednou, nebo něco jiného, tak jako tak, byl jsem rozhodnut té ještěrce udělal vážně škody, i když to bude poslední věc, co bych udělal. Rozhodl jsem si poslední věc ve svém životě pořádně užít a vydat ze sebe všechno. Aspoň budou mít ostatní větší šance. Rozběhl jsem se proti němu. Nedal jsem mu žádnou šanci na vidinu jednoduché svačiny. Meč jsem snad ani nedržel, byla to má nová končetina s hrotem, který se táhl jako poslední. Těsně před naším nárazem se meč dal do pohybu a obloukovým sekem nad hlavou se zasekl rovnou do ještěří tlamy. Meč šel ven dost špatně, byla to hluboká rána, ale né dost. Ještěrka se měla k životu, ač krve zní lilo více, než ze dvou volů naráz. Muselo jí to hodně navztekat, jednou ze svých předních končetin mě nabrala a odhodila na jednu ze stěn. Náraz mi málem vyrazil dech, na hrudi se objevil nemalý počet stop po ještěřích drápech a... Kurva... myslím, že jsem si zlomil žebro... Trvalo to dlouho, než jsem pořádně nabral dech, prach kolem už usedl, ale ještěr se stále vzpamatovával ze svého zranění. Nejspíš to chlapec nečekal. Pomalu jsem se dostal na nohy, vydechl, přenesl se přes tu zasranou bolest, uchopil znovu meč a rozběhl jsem se proti té bestii. Teď bylo moje kolo. Ještěrka se přestala starat o svojí bolest a hodlala nějakou opět způsobit mě. Ohnala se proti mně ocasem, zhruba tak v metrové výšce. Bylo to tak akorát, aby ze mě zůstala jen krvavá kaše. Automaticky jsem padl na záda, kašlajíc na tvrdou zem i na má vlastní zranění. Ještě pořád chci žít. Ocas přese mne pomalu přecházel, uchopil jsem meč obouruč a máchl jim nad sebou. Začal déšť horké krve, ještěr svým zbytek divoce máchal, useknutá část se silnou ránou padla kousek vedle mne. Moc jsem toho nezmohl. Ani jsem se nestihl posadit, ještěr mne ve svém běsu opět nabral s jednou končetinou a s moc pěkným akrobatickým kousek ve vzduchu jsem se naplácl na zeď. Bylo to mnohem slabší, ale ještě jednou takhle a jistě přijdu o dech. Už teď bych si mohl vyndal plíce krkem a bylo by to to nejlepší, co jsem mohl udělat. Znovu se se pokusil postavit, avšak bolest, která mi projela pravou nohou mě zase posadila na zadek. Div jsme z toho neomdlel, pravou nohu jsem si musel zlomit na několika místech. Bylo by jasné, že už se jen tak nepostavím. Né, dokud tady bude ta pochodující ještěrka. Využil jsem tedy ještě chvíli času, abych vydechl a nabral síly, jestli to bylo vůbec možné. Ještěrka byla plná překvapení, uměla spousty neočekávaných triků, které mě více a více strkaly do náruče Smrtky. Ještěr ke mně bleskově přiskočil, že jsem ani nevěděl, jak to udělal. Už jsem jen cítil, jak mi desítka nožů projela do pravé nohy. Hlasitě jsem vykřikl, i když to zaniklo do ztracena. Byl jsem chycen, z ruky jsem měl jistě jen nějaký cár a nezbývalo mi nic jiného, než chcípnout. Svině! Zasraná svině...! Musel jsem vyhrát, za každou cenu jsem musel vyhrát. Musel jsem vědět, že ten parchant chcípne se mnou. Chňapl jsem meč do levé ruky a začal jsem zběsile sekat ještěra do jeho hlavy. Prolévala se jeho i moje krev, nikdo však nechtěl to své ukončit. Nakonec ustoupil on. Přeci jen jeho sevření se neměnilo, má ruka už nebyla, ale on dostával další a další rány. Oddálil ode mne svojí hlavu i s mojí rukou. Nepříjemně to křuplo, ozval se ohavný zvuk. Nechtěl jsem se dívat na ten pahýl, co mi zůstal. Stačilo mi, jak ta svině polkla. Moc dobře jsme věděl „co“ Byl jsem naprosto mimo, balancoval jsem mezi padnutím do mdlob a neuvěřitelných vztekem, adrenalin chtěl krev, tělo pomalu umíralo. Však zvládl jsem ještě poslední válečný čin. Hrdinský, rytířský, hodný bojovníka a takový, kterým umírá nejvíc draků a obřích ještěrů vůbec. Využil jsem ještěrovo mlsání a zarazil jsem mu meč skrze spodní čelist rovnou nahoru. Ještěr zaskřehotal a několikrát sebou zaškubal. Vyhrál jsem. Sakra já jsem vyhrál! Mohl jsem spokojeně hebnout, ještěr byl vyřízený. Tedy skoro. Šil sebou, vřískal a mlátil do všeho kolem sebe. I po boji jsem musel dostat. Ještěr mě nabral tím zbytkem ocasu tak silně, že mi vyrazil rovnou dech, už to nemusela udělat zeď´. Odletěl jsem snad pět metrů, ve vzduchu se přetočil a nohama napřed rovnou na zeď. V neuvěřitelné rychlosti. To praskání si zřejmě budu pamatovat navždycky. Bylo to, jako když auto narazí čelně do zdi v 200km/h. To, co by se stalo s předkem, to se stalo s mýma nohama. Nemohl jsem se dívat, zvonilo mi v uších, dělalo se mi černo před očima. Ztratil jsem vědomí.

Kpt. Tomáš Mezenský - 22. června 2009 19:03

Chrám Dostaneme se až na vyjímky na druhou stanu zdi, do něčeho co připomíná zahrady, ještě se otočím na zeď kde tuším příkop a přehraji si v hlavě podivnou smrt několika našich lidí.... Já věděl že tahle voda nebude jen voda... Není čas na slzy, musíme jednat rychle, Auberte, jistěte ostatní, doktorko držte se u nás... na zemi se citím o něco lépe a stále pozoruji vše kolem, staré sloupy, zbytky cestiček a něco co připomíná kašnu, raději vezmu termovizi a pořádně prohlédnu okolí zda tu někdo není na blízku, pak se podívám na kompas a na místo kde se scházejí ostatní... Drake, Nerezov připravte se k rozbytí tábora, pane, navrhuji se spojit s SG13 a nepodnikat větší akce, mohlo by to dopadnout špatně... vím že se teď seru majorovi do práce, ale myslím že ten jako každej velitel teď bude muset vymýšlet něco čím ostatní uklidní když máme ztráty, další ztráty a to sme se nestřetli s nepřítelem.... SG 13, zde kapitán Mezenský ze 14ky, dostaly jsme se do chrámu, hlaste vaši situaci a připravte se na náš příchod, přepínám... zahlásím do vysílačky a přepnu, musí o nás vědět, a musí se ozvat, protože pokud se neozvou bude něco v nepořádku....

Sgt. John Drake - 23. června 2009 10:36
	Chrám Klečím za sloupem a hlídám. Jakmile se za mnou objeví kapitán Mezenský, začne rozkazovat. Hm, šéf nemá čas, nevadí, od toho tu máme kapitány pomyslím si. Stále klečím a přemýšlím nad tím co udělat. Nakonec se zvednu ze svého stanoviště a dojdu ke kapitánovi. "Se vší úctou pane, hlídat to bude kdo?" zeptám se.

Poručík Kevin Elliot - 23. června 2009 16:33

Chrám Dojdu k žebříku a potom po něm lezu nahoru.Lezu před Swiftem.Když přelezu zeď.Tak mi to dá docela dost zabrat,jelikož mám 11kg navíc.Potom uslyšíš jak Swift spadl do toho příkopu.Sakra..Nějak ubýváme.Hned potom pokleknu a mířím před sebe a hlídám.Kouknu na Majora Lequexe a pak na Kapitána Mezenského.Stále hlídám prostor.Jsem připraven kdykoliv střílet.Dám si na oči termovizi.Nikoho tam nevidím tak jí dám z očí.Čekám až mi někdo dá rozkaz.Občas kouknu na Kapitána,který se snaží navázat kontakt s SG-13.

1Lt. John Accurate - 28. června 2009 11:15

Chrám Neustále se rozhlížím po okolí a hledám nějakou zvláštnost prostoru, naštěstí tu nic není nebo bohužel sem si ničeho nevšiml. Netrvá to dlouho a už je první z našich za zdí. Počkám než bude většina také za zdí a pak se dám do lezení i já. Kulomet si pomocí popruhu přitáhnu k tělu co jen popruh dovolí, aby se moc nehoupal. Když už sem konečně za zdí popruh zase povolim a připravim kulomet ke střelbě.

Dr. Jaimie Cusick - 29. června 2009 12:16

Chrám Není zrovna nejpohodlnější ležet na tom bordelu, který tu kolem sebe mám. Sláma by ještě docela šla, ale ty kosti docela tlačí. Ani to mi nezabránilo k tomu, abych položil hlavu a zavřel oči. Poslouchám zvuky, které přicházejí ze všech stran a některé dokonce znějí tak podivně, že to nemůže být ani realita. Umlčte to někdo Po mé prosbě přestanu vnímat zvuky, které ke mě doléhaly stejně jenom jako zpomalený film. Myslíš, že někdy dokážeš udělat něco pořádně? Vrací se mi myšlenky na mimozemský počítač, mrtvá těla, bránu, o které jsem nevěděl, že něco takového může vůbec existovat. Oddechnu si a pomalu otevřu oči. Docela hodně se mi zamotala hlava takže jsem je zase rychle zavřel. Neviděl jsem co se tam děje. Možná kousek u mě někdo stál, ale nejsem si jistý jestli se mi to jenom nezdálo. "Už je tu zase!" Zamumlám když uslyšim hlas rusky, která někoho hledá. Já to asi stejně nebudu takže nemá cenu jí odpovídat. Nakonec plukovník něco zařve do davu a já se usměju. Jo to nám pujde dobře Zase otevřu oči a pomalu se zvednu ze země. Je mi jedno, že jsou na mě stébla trávy. Podívám se překvapeně na ještěra. To co jsem si myslel, že byl jenom nějaký sen, byla pravda. Je docela dobře, že jsem to viděl, protože mě to částečně probralo. Vrávoravým krokem se vydám za ostatníma šlenama týmu...

Osud - 30. června 2009 09:20

Kobka - Všichni mimo colonela Tak jste se zase našli. Dvě z vás jsou promrzlé na kost a jejich oblečení je celé promáčené. Zbylí čtyři jsou naopak popálení a kůže se jim zabarvila do ruda. Očividně si máte o čem povídat. Ale na to není čas. Když jste se konečně sešli všichni, znovu se objevil onen bílý paprsek a teleportoval vás zpět do kruhové místnosti chrámu s obrazovkou a ovládacím panelem. Štít ve vchodu však zůstal. Doposud jste nejspíš nezískali potřebnou boží moudrost k tomu, aby jste mohli postoupit dál, nebo odejít. Každopádně to vypadá, že vám ten někdo, kdo to tu řídí, dal druhou šanci, kterou jste si v kobkách vybojovali. Avšak, ztratili jste plukovníka. Nebo alespoň nevíte, kde je a co s ním je. Nakonec toho všeho se znovu ozval neznámý hlas: "Jeden zaplatil. Jeden pochopil. Jeden se nevrátil. Znovu se musíte snažit. Najděte boží moudrost, nebo zhyňte." SG-14 před vnitřním chrámem Chvíli postáváte venku a zajišťujete okolí. Nevypadá to, že by se zde mělo dít něco zvláštního, nebo že by snad mělo dojít k útoku indiánů. Po SG-13 tu je sice spousta stop, které vedou do vnitřního chrámu, ale nikde nejsou vidět. Vstup do chrámu je hlídán silovým polem, skrz které se nelze dostat, aniž by vás to zabilo, popřípadě proměnilo v prach. Když tu náhle, se ve chrámu rozjasní a objeví se bílý záblesk. No a ve vnitřním chrámu, za štítem, se objevila SG-13, tedy alespoň ta část z ní, které se podařilo přežít. Všichni jsou vyřízení a je na nich vidět únava a někteří mají i zranění. Musejí vám připadat jako oživlé mrtvoly, které pravděpodobně vylezly z nejhlubších hlubin pekla. Každopádně je to šťastné setkání.

Světlana Volkova - 30. června 2009 12:18

Nic. Ti sráči prostě mlčí, vyjeveně na mě civí. Tohle mají bejt vojáci?! Jenže když uslyším ten příšernej řev, kterej rozhodně nepatří jen obludě, i mně se vytratí barva z tváře - a to už jsem bledá tak, že to snad ani víc nejde. Je mi jasný, kdo ječí, jako by ho na nože brali. První instinkt velí rozběhnout se - jenže kam? Tam, nebo pryč? Nestihnu ani jedno z toho, dokonce ani zavrčet na tu bandu neschopných kreténů. Najednou se zase blýskne a my jsme u počítače, v místnosti, kterou z duše nenávidím. Zbytky příčetné mysli zavelí odpotácet se ke zdi a umřít. Teď už nebezpečí snad nehrozí, teď už sebou můžu seknout, což taky udělám poblíž svýho batohu. Jako oporu jsem chtěla použít zeď, ale prostě se nějak sesunu k zemi, nohy mě neposlouchají a chvěním dávají (stejně jako zbytek těla) najevo, jak moc mě nenávidí za to, že jsem podepsala ten zasranej papír. Zase kýchnu. Je mi zima, v chrámu je sice oproti zbytku planety o něco chládek, ale i tak je tu o mnoho víc stupňů než ve zmrzlé vodě. Ani jsem si nevšimla, že venku někdo okouní. Všechno dělám mechanicky, rozpomínajíc se na výcvik. Tam byla taky zima, taky jsme byli mokří. Za každou cenu se dostat do sucha a tepla. Proto ze sebe trochu prkeně soukám mokré hadry, které se mi lepí na tělo. Nejdřív triko, to ihned vyměním za jiné, černé tílko, pak armádní kalhoty. Bot s botama je úmorný, ale co se dá dělat. S kalhotama je to taky horší, když se pomalu nezvednu, ale nakonec jsem přece jen vítěz. Sáhnu po bundě s odznakem SGC a zachumlám se do ní. Poprvé za tu dobu vypadám jako hromádka neštěstí, dokonce už i to štěkání mě přešlo. Pořád mám modré rty a drkotám zubama, jako by ze mě už nikdy nic nemohlo vyhnat odporný chlad. To je horší jak Volha za zimy. Konečně zvednu oči a přepočítám je. Plukovník tu není. Jak by mohl, když ten řev patřil jemu. Nějaká ta příšera ho rozervala na kusy, protože zrzka zase dělala chujoviny. Jenže se zmůžu jen na nenávistný pohled. Zbytky Štěkny ve mně vrčí, jenže tělo odmítá cokoli dělat, jen se choulí v rohu, který vytvořila bedna položená u zdi. Nejdřív se musím zmátořit. Zabít ji můžu vždycky. Třeba až to vyluští, ale to dřív obě usnem jak Šípkový Růženky.

Světlana Volkova - 30. června 2009 12:24

soukromá zpráva od Světlana Volkova pro Nedá se říct, že by mě ztráta plukovníka nechala lhostejnou jako ztráta ostatních. On byl jedinej, kdo dokázal smečku udržet pohromadě, srovnat nás do latě. A jedinej, s kým se dalo mluvit. Nemám absolutně chuť nic dělat, i kdybych mohla. Všechno šlo do prdele a i mě opustily síly. Nejvíc mě žere, že jsem nemohla pomoct, že jsem tam nebyla... možná by bylo lepší zdechnout po boku milence, hezky v boji, než pak zařvat v horečkách na zápal plic s Amíkama. Anebo kdo ví, co s náma emzáci udělaj. No, aspoň si naposledy užil... a já taky. Nebyl to až tak pošetilej nápad, ačkoli to bylo šílený. Naprosto šílený. Bylo mi jedno, že se skoro neznáme, prostě jsme si tak nějak rozuměli. Jenže tohle je vojenská mise, se ztrátami se počítá... a on byl "jen" voják. Dokonce i ten bezmocnej vztek jen doutná, nemám na něj sil. Ovšem tak nějak tuším, že ztrátu plukovníka jim neodpustím. I za tu chvíli jsem toho parchanta začala mít ráda. Takovýho chlapa je škoda.... zvlášť pro americkou armádu, které se upsal.

Sgt. John Drake - 30. června 2009 13:38

Šťastné setkání... šťastné setkání?? Šťastné setkání??!!! Stojím zády k chrámu a tvořím provizorní tábor. Po chvilce si dám pauzu a jdu se jen tak projít směrem k dveřím chrámu s karabinou na zádech. Sotva dojdu k oněm dveřím, padne mi huba až na vestu. Vždyť to je 13ctka projede mi hlavou myšlenka jako parní vlak. "Pane, něco tu mám" zařvu za sebe. Okolo vchodu se něco vlní (teda tak jsem pochopil, že vidím to silový pole) a mě se zrovna riskovat nechce. Zvednu ze země kámen a hodím ho do dveří. Kámen se odrazí/spálí/zmizí (vyber si co chceš xD). "Co to kurva je?" řeknu si pro sebe. Nejsem tak blbej abych zkoušel se toho dotknout, tak zkusím hodit ještě jeden kámen. Stejný efekt jako předešle. Babo raď pomyslím si.

1Lt. Marek Nerezov - 02. července 2009 15:37

Chrám-návrat SG-13 Chvíli jen tak kontroluji okolí, ale pak můj pohled průzkumníček kterej de okoštovat silový pole. Můj znuděný výraz se zrázu změní na užaslý a nevěřící, když se cosi blýskne a SG-13 se objeví za polem. Rychle se však přizpůsobim a rozpochoduju se směrem tam. Když uslyším onoho průzkumníka, vduchu si jen řeknu: No blik tyvole.... Pak když jsem tam, a chystám se přiblížit ke vchodu, vidím prolétnout kámen a po malé chvilce ještě jeden. Ten jeden by mě nepřekvapil, ale když prolítne i druhej, trochu se pousměju nad duševní nepřítomností podřízeného. Přijdu k němu blíž a položím mu ruku na rameno. Nemáš po kapsách tank? řeknu a podívám se na něho. Pokud pole nezhasne, zbývá najít spínač/vypínač nebo něco podobného. I když se mi před chvílí docela zdálo, že uvnitř někdo mluví o smrti jednoho, pokud jsem to pochopil správně. Mé ironické představy vyjevují, jak jim budeme pomáhat dostat se ven mimo vchod. Osobně bych navrhoval díru, ale v tomto stavu budovy je to nepřípustné. Je mi jasné, že jestliže se z toho nedostanou, je možné že se odtud nedostanem ani my.

Deanna Daria Stoilov - 03. července 2009 09:55

P3X-793, chrám Ještě několik vteřin vnímám pravidelný dusot Rusčiných bagančat na vlhké podlaze, jak se ode mne její kroky vzdalují, a pak už únava, stres, šalvěj i ta nemalá rána do hlavy, jak jsem před chvílí vzala o zeď, udělají své a já upadnu do milosrdného stavu někde na hranici mezi spánkem a bezvědomím. Zima i únava už přesáhla mez, kdy jsem byla schopna je vnímat, ovšem nárazové zvýšení teploty mi neuniklo, třebaže mi chvilku trvalo, než jsem ho zaznamenala. Donutím se otevřít oči... Jsme zpátky v chrámu - a všichni, jak se na první pohled zdá. Hmm, tak opravdu jen na pohled. Ozve se -jako obvykle odnikud a zároveň odevšad- hlas, který už bych nejraději neslyšela, a jeho slova mě rozhodně nepotěší. Pomalu, neskutečně pomaličku se zvednu na kolena a porozhlédnu se po ostatních: plukovník chybí a ostatní vypadají, že jejich příběh by byl na dlouhé, dlouhé vyprávění... "Jeden se nevrátil... Anglán. Ale co s tím pochopením a placením?!" Na nějaké hlubší uvažování teď ale vážně nemám. Když se pozorně porozhlédnu po zbytku skupiny a přesvědčím se, že ostatní jsou v pořádku, nebo alespoň natolik v pořádku, aby pro doktorku, až se sama dá do kupy, nebyl velký problém je ošetřit. Jakmile se ujistím, že všechno je v pořádku, tedy v rámci možností, po čtyřech se dosunu ke své krosně, přes kterou napůl upadnu, napůl si lehnu. Moje vyčerpání překročilo hranici, kdy jsem ještě schopna vnímat podružnosti jako zima, horko, nebo třeba dokonale mokré oblečení... Vlastně vím jistě jen jednu věc: Pro změnu je tohle celé zase moje vina, takže není pochyb, že až se Svetlana vzpamatuje, už mě vážně zabije... Zavřu oči a ještě než únavou znovu usnu, npadne mě, ať se mě proboha zbaví nadobro, místo aby mi zase lámala prsty.

Kpt. Tomáš Mezenský - 11. července 2009 14:02

Před chrámem Chvíli ještě se chystám prozkoumávat okolí dokud si nevšimnu vstupu do chrámu, někdo tam skusí hodit kameny a ty se spálí.... Sakra to je drsné, to by se hodilo na cikány a zloděje u nás, to by bylo bezrukých.. lehce se pousměji vlastní myšlence, kupodivu ještě stále neztrácím smysl pro humor... Kdo je tady odborník na ty emzácké věcičky hmm? zeptám se velmi hlasitě a jdu kousek před chrám, začnu si prohlížet něco jako ovládání nebo přístupový panel kterým by se to dalo zrušit, zkouším nějáké uvolněné kameny nebo vystupující znaky, ale ne mačkat jen jestli něco neobjevím.... Sice je to emzácké ale pokud je to napájeno energii, stačilo by najít ovládání nebo něco a zkratovat to ne? otočím se na Nerezova, ten by měl těmto věcem rozumět..... Chrám vypadá dost chabě, ale pokud vydržel to krupobytí musí vydržet hodně, jedna menší nálož by také byla řešením,ale to raději necháme jako záložní plán... chvíli ještě se dívám na stěny a pak se pokusím alespoň vyzuálně komunikovat s druhým SG týmem..... Pane objevili jsme vchod, je zcela chráněn smrtícím energetickým štítem, měl by jste se na to přijít podívat, také hlásím na druhé straně štítu vizuální kontakt s SG13, přepínám... zahlásím do vysílačky a druhému SG týmu pokud si mě všimne naznačím že musejí čekat nebo se pokusit tu bariéru vypnout...

Dr. Jaimie Cusick - 20. července 2009 12:11

chrám Tiše se plahočim pomalým krokem za ostatníma a co se děje za zádama je mi opravdu jedno. Za normálních okolností by mi to jedno nebylo a možná bych pomohl i plukovníkovi, ale teď to nejde. Jsem rád, že jdu a že dokážu zvednout nohy dostatečně vysoko, abych nezakopl o nějakou věc nebo hrbolek, který by mohl být na zemi. Na malou chvíli zvednu hlavu, ostatní na tom také nejsou nejlíp, ta mladá ruska se vleče stejně jako já... Beztak jsou jako matka s dcerou, řekl bych, že ta větší ruska byla v mládí stejná jako ta mladší, určitě to tak muselo být... Ani nevím proč mě to napadlo, ale dodalo mi to trochu síly. To mě hodně rychle opustí potom co nás paprsek přenese zpět k počítači. Díky! Zaraduju se a podívám se krátce na počítač jestli se tam něco změnilo. Sice se raduju, ale kůže mě pekelně pálí a celkově je mi zase horko. Dojdu ke stěně, kde jsem už předtím seděl a sesunu se dolů. Až po chvíli si všimnu, že je kousek odemě Stoilová, která má taky co dělat, aby vůbec zůstala při vědomí... A ten debilní hlas. Zase ty jeho posraný moudra. Nejradši bych ho poslal někam doprdele, ale nevim kdo to všechno řídí a vrátit bych se do těch kobek opravdu nechtěl...

1Lt. Marek Nerezov - 31. července 2009 09:13

Chrám Vyslechnu další ehm... ,,CHYTRÉ´´ názory a vdduchu si říkám: Panebože! To je logika. Zkrat je moje oblíbená věc co se týče mé práce, ale s ET vybavenim to zaprvý neumim a zadruhý mě to může zabít. Trochu přemýšlím. Ten úchylnej hlas co sem slyšel zevnitř mě pořád sere a nedá pokoj, naštěstí jen v mé hlavě. Po chvilce jen řeknu směrem k čečencovi: Hele čečenče, jestli máš chuť hrabat se v miliardách drátech vod Santy Clause v týhle prdeli, tak prosim. Jestli chceš tak ti budu napovídat ale já nato ani nešmátnu dokud vo tom nebudu vědět víc kapišto? Mrknu dovnitř, výsledek-bledý. Vypadaj jako zombie. No, zkusit jestli je přesto slyšet se musí. Hele v smradi! křiknu dovnitř, Ste v pohodě nebo tam chcete nechat ještě chvíli pařit? zeptám se, ale ve skutečnosti mě nejde, Tak co ste to s tim provedly? Jenom proboha neřikejte, že ste šmátrali na nějaký sračky tam. A jestli ste něco ušmikly, tak vás ani ten debilní štít nevochrání! Poodstoupím. Nejvyžší čas něco udělat. Tak čečenče, jestli chceme pomoct, najdeme napájení. Samozdřejmě že na náměstí nebude. Bude buď rovnou vevnitř, ve zdi, schovaný a jestli nebudeš pomáhat tak dost možná ve tvý prdeli! Házim pohledy na jiné vchody, zasraný žebříky nebo podobný hovadiny, doufám že tu sou. Nechápu jak inteligentní rasa, která měla silový pole mohla žít v krabici s dírou.

Kpt. Tomáš Mezenský - 03. srpna 2009 09:17

U chrámu Postávám tam a snažím se hledat pohledem něco na zdi, prostě zdroj, když v tom se ozve za mnou hlas, podle mizerného přízvuku poznám jednoho z těch novejch co s námi šly, otočím se na něj a poslouchám ho... Čečenec? lehce si prokřupu krk a jen se usmívám, popojdu k němu a ukážu na zeď..... Ty mi přestaneš tykat, na to nemáš ani hodnost ani intelekt a začneš hledat ten zdroj, a ještě jedna věc, ještě jednou uslyším podobné řeči na mou adresu, tak tě zastřelím přimo tady za podrývaní autority důstojníka, navíc, pokud tvůj mozek nechápe moje slova, je mi předem líto těch ve vnitř, protože na tobě teď záleží jejich životy, tak si přestaň hrát na hrdinu a začni něco dělat, protože jinak ucítíš jen malé štípnutí zezadu na krku a bude povšem! dál si ho nevšímám, ani nechci, dovolit si to někdo u nás v jednotce, pošlu ho na hodně dlouhou dobu do chládku, ale tyhle rádoby přechytralé blbce už znám, je to jako bavit se s debilem, pořád si melou své, jenže já mám vyšší hodnost, tudíš ho za jeho chování můžu hodně nepěkně poškodit..... Ostatní! Rozbíjte tábor, zajistěte okolí, dva z vás pomůžou tady, do práce lidičky, tam uvnitř jim asi není nejlíp, potřebujou se dostat sem!

Osud - 11. září 2009 21:19

soukromá zpráva od Osud pro Kdesi v útrobách chrámu Tvé tělo, které zůstalo omráčené po drtivém souboji s potvorou v sále katakomb a jehož mysl se nyní toulá kdesi v mdlobách, se objevilo na bílm lůžku v prázdné bílé místnosti. Tvé rány už nekrvácely a byly úplně zahojené. Otevřel jsi oči. Jedno oko a viděl jsi tak jako dřív. Mohl jsi být spokojený. Alespoň jedno oko fungovalo tak, jak by mělo. Pak druhé oko. A tto, co jsi viděl, tě překvapilo a zároveň vyděsilo. Druhým okem jsi viděl prapodivně ostře a z ničeho nic se měnilo spektrum z obyčejného, na infračervené, rentgenové a nebo ultrafialové. Pak se z ničeho nic přiblížilo a fungovalo jako mikroskop a hned na to se před okem, nejspíš na čočce, objevila čísla a písmena, která byla kupodivu ve tvém jazyce. Zjistil jsi, že znázorňují věehno možné. Od teploty v okolí, po teplotu těla a tělesný stav (tlak, tep,..). Všechny tyto schopnosti tvého oka se chaoticky střídali a měnili až si byl nucen oko zavřít a vypnout je tak. Musel jsi to pořádně rozdýchat a během toho jsi okem prozkoumával místnost. Opravdu v ní nebylo nic jiného, než ty a lůžko. Vše bylo bílé. Pak si zrak stočil směrem na své tělo a prozkoumal jsi jeho stav alespoň tím jedním okem, které ti fungovalo jako lidské. Tvá hruď byla už dříve svalnatá, ale to, co jsi z ní měl ty teď, se dalo přirovnat opravdu jen ke stroji. Skrz tvou kůži prosvítali žebra, která byla nyní nejspíš z nějakého kovu. Jak si dýchal přizpůsobovala se ti a hýbala se jako normální. Otočil si se a kouknul se na svou pravou ruku, kterou ti potvora ukousla. Měl jsi ruku novou. Avšak teď byla bez kůže a bez svalů. Jen kusy kovu a drátů přikryté plechem ve tvaru kůže . Jako přesná kopie lidské ruky, akorát že z kovu. Mohl jsi s ní hýbat pomocí mysli a fungovala přesně jako lidská. Akorát, že když si zatnul v rozzuření pěst, vyjela ze zápěstí čepel dlouhá asi půl metru. A hned poté čepel vystřídala menší hlavěn jakési zbraně, které vyletěl paprsek a bílá stěna ho pohltila. Hned bylo jasné, že nebýt to ta stěna a být to někdo živý, už by živý nebyl. Ihned jsi se uklidnil a hlaveň zmizela. Pokusil jsi se posadit a ono to kupodivu šlo. Tvé nohy, o které si přišel v boji s obludou, byly nyní ze stejného materiálu jako ruka. Přesné kopie těch původních, i když z onoho neznámého kovu. Skutečně to vypadalo, že jsi zdravý a spravený. V jistém slova smyslu. Pak se objevil bílý paprsek a ty jsi na sobě měl zpět svou uniformu, i když tentokrát byla čistá a vyžehlená, prostě jako nová. "Pacient vyléčen. Přesunutí zpět připraveno." Ozval se hlas odnikud a pak tě bílý paprsek transportoval zpět do chrámu. Tam, kde nyní leží zbytek SG-13.

Osud - 11. září 2009 21:34

SG-13 Zbytí, zmučené a otřesení . Tak by se dal shrnout stav členů týmu SG-13. Všichni polomrtví ležící na podlaze, či sedící opřeni o zeď. Rozhodně partička, která nemá obdoby. Neznalý situace by si mohl myslet, že zde došlo k menší výměně názorů. Ačkoliv drsnější výměna názorů by byla dozajista lepší než to, čím musela SG-113 projít. A počítač, ono vyšší vědomí, či co to vlastně je, to nejspíš uznalo také. A proto vás bílý paprsek všechny uspal a přenesl na neznámé místo a zpátky. Když jste se znovu po přenosu probudili, byli jste ošetřeni a únava z vás zmizela, jako kdyby někdo mávl kouzelným proutkem. Nyní jste byli jako vyměnění. Zdraví a plní energie a snad i chuti do života. Vypadalo by to úplně dokonale, kdybyste stále nebyli uzavřeni uvnitř chrámu za silovým polem. To bohužel nezmizelo a dál trucovitě zůstávalo na svém místě a bránilo vám tak v odchodu. Venku mezitím SG-14 stavěla tábor a snažila se s vámi navázat nějaký kontakt. Největším překvapením pro vás ale asi byla postava, která se objevila za pomoci bílého paprsku, jak už se stává zvykem, v rohu místnosti. Plukovník se vrátil ze záhrobí.

Poručík Kevin Elliot - 11. září 2009 22:34

Chrám Poté ,co někdo navrhne aby jsme udělaly do zdi díru nějakou výbušninou.Kapitán je proti a pak řekne něco o tom že máme postavit tábor.Tak jdu pomáhám stavět tábor. M60E3 mám pověšenou přes rameno a občas koukám směrem k Silovému poli. A taky někdy kouknu jak pracují na tom jak SG-13 dostat sem k nám a stále nic nevykoumaly.Pak se znou podívám do silového pole a tam se zrovna objevil jeden záblesk a pak další. Při tom prvním SG-13 zmizela a pak se zase objevila, jdu za Kapitánem Mezenským a když k němu dojdu tak řeknu "Kapitáne za silovým polem se objevily dva záblesky bílého světla.SG-13 při prvním zmizela a při druhém se zase objevila." Oznámím mu a pak kouknu znovu do silového pole,vidím tam osobu,která tam před chvílí nebyla. "Kapitáne objevil se tam zřejmě další člen SG-13" Rozhlédnu se a jdu dál stavět tábor.

Com. Maurice Lequeux - 12. září 2009 14:06

SG14 vpřed jen vpřed nebo vřed jen vřed? Zakleknut mezi kulometčíky sleduji časti pralesa a vše vypadá klidně. No jediný na koho se mohu plně spolehnout je syn Francie Roland. Bez větších problémů překová zeď a pak už pokračují další. Den bienovy asi mrdne v kuly a hopsne do sajrajtu. „Piča, do prdele, kurva fix! Debil jeden žlutej“ Ne, že by mi ho tak bylo líto, ale další tuháč v jednotce to není moc příjemný. Kurva to byl nějakej labilní magor nebo co? Pak se odsunou všichni ostatní a já jdu poslední. Teprve při přechodu pochopím, proč rákosník měl touhu se koupat. Objevím se za zdí a kapitán Mazenský už organizuje základnu. „Ok Mazenský pokračujte.“ Pak vidím akci se silovým polem a jen se ušklíbnu no co taky jiného dělat v takové situaci. Ráno moudřejší večera se říká a tak pošlu Poláka, aby si vylezl na zeď a hlídal zpáteční cestu. Když uslyším drzosti, jakých se dopustil Nerezov vůči osobě kapitána pěkně me to nasere. Přijdu až k němu a ledove klidným hlasem mu povídám: „Tak poslyš ty ruská pičo, jestli se tak u vás chováte k nadřízeným tak sem mi to tahat nebudeš je to to jasný? Myslím, že ani ruská armáda netoleruje porušení subordinace. Takže to je moje první a poslední varování platící pro všechny co něco takovýho ještě jednou zkusí. Jinak prostě končíš. Budu tu vod tebe slyšet už jen Ano pane! ne pane! Tak a teď táhni hlídat mostek s Polákem. Odchod.“ Pak se otočím na Mazenského: „Kapitáne takové vyhrožování tu taky nechci slyšet to si zkoušejte u vás někde u piva, ale ne v mé jednotce. Nechcete mě snad přesvědčit, že jste taková kunda jak ten Bakundin. Taky odchod a pokuste se vyhledat zdroj toho silového pole.“ Tak no by jsme měly. Teď je třeba rozmyslet co dál. napiju se s feldy vody a vědouc, že má Roland v báglu vínko zaslintám. Teď je na to dobrá příležitost, ale je blbé chlastat tu víno a dívat se na sqvadru zničeých z SG13. Přesto se ale posadím a nabiji si dýmku z které začnu bafat. Buť ti moji kluci něco najdou, spojí se s 13ctkou a nebo se bude něco muset vymyslet. Zatím tomu nechávám volný průběh...

Col. Jeremy Crosswell - 12. září 2009 20:49

Chrám Pokud si dobře vzpomínám, naposledy jsem se válel mrtvý s mrtvou přerostlou ještěrkou a najednou stojím na známém místě, oči se vzpamatovávají z ostrého světla, které bylo před zlomkem vteřiny naprosto všude. Na to, jak je mi fit, není něco v pořádku. Jako bych měl nějakou amnézii. Vracejí se mi věci, které jsem myslím nikdy nezažil. Bolest, světlo, bolest, světlo... Jestli to byl posmrtný život, tak teda stál za pěkný hovno. Možná jsem nezemřel, možná se nestal ani ten podělaný ještěr, možná se nedělo vůbec nic a ten pitomý počítač dělal jen nějaký pokus. A nebo snad...? O co tady kurva jde?! Byla to ta místnost s tím polem, které bohužel ještě stále drželo. Zbytek mé jednotky byl zde, všichni v pořádku, povalujíc se různě po prostoru. Jako by poslední hodinu srali na práci a jen tak se poflakovali. Nejspíše se museli objevit dřív než já, jestli jsme se nějak objevovali, probouzeli, či dělali cokoliv jiného. Na to, jak se cítím skvěle, by mi z těhle myšlenek brzo explodovala hlava. „Doufám, že mi může někdo vysvětlit, co se to teď doprdele stalo!“ Rozkřiknu se na celý chrám, aby všichni zaregistrovali, že už jsem tady. I když pochybuji, že by si toho ostrého světla nedalo nevšimnout. Zhluboka nasaju ten podivně čerstvý vzduch a zakousnu se do mimořádně šťavnatého jablka, které jsem musel celou dobu držet v ruce. Nečekajíc na odpověď, začnu zase pochodovat. Né, že bych to potřeboval, ale při chůzi se prý lépe přemýšlí. Navíc se cítím, že jsem nechodil léta a zároveň jako bych doběhl maraton. Spokojeně žvejkám jablko a sem tam zašilhám k silovému poli, jestli se venku neděje něco nového. Možná jsem tam někoho viděl, ale nejsem si jistý. A i kdyby tam někdo byl, stejně by nám asi moc nepomohl. Kde se vůbec vzalo to jabko? Jablka jsem nikdy moc nemusel a ovoce se na výpravy taky nevozilo, takže proč ho mám? A proč je tak nehorázně dobré. Možná bylo lepší, kdybych se nedíval. Jablko vypadalo normálně, ale o ruce, která ho držela, se to říct nedalo. Vůbec neměla zdravou barvu, vlastně neměla ani lidskou barvu, byla celá jemně šedivá, jako bych snad vrazil celou ruku až po rameno do nějaké super hluboké plechovky s barvou. Zvláštní bylo, že byla naprosto normální. Jen jinak barevná? „A taky mi někdo vysvětlí, proč mám ruku, jako by mi ji vymaloval štětečkem teplej malíř a proč mám tohle ZKURVENÉ JABLKO!“ Mě to vždycky tak rozčílí, když nic nevím a všude se děje spousta divných věcí. Je to důkaz toho, že celá tahle mise šla do pěkných sraček. Teprv teď, předtím to šlo dobře, jen pár lidí umřelo.

Světlana Volkova - 12. září 2009 21:14

Chrám Ještě před chvílí jsem měla pocit, že během pár hodin vypustím duši nebo se prostě změním na rampouch, ale teď... Trhnu sebou, prudce zvednu hlavu a zatěkám očima kolem sebe. Jsem schoulená jako v prenatálním vývoji, ale okamžitě s ostražitostí šelmy vyskočím na nohy. V tu chvíli se ozve známý hlas. Nasraný známý hlas. Nedívala jsem se, kdo všechno tu je (stejně by mi to zkazilo náladu ještě víc), hned jsem se otočila na patě. Plukovník! Ačkoli zuří, jako by se vůbec nic nestalo, radostně se zašklebím. Ani si to neuvědomuju, tělo reaguje samo. Jako při mnoha dalších příležitostech. A vzhledem k situaci seru na nějaký předpisy nebo i na to, že by mě v návalu zlosti mohl sejmout. Sotva vykročí a začne zase nadávat, vrhnu se na něj jako nějaká pubertačka, ale ledva se mu pověsím kolem krku, zarazím se, odtáhnu se a podívám se na zmíněnou část těla, kterou právě okomentoval. "Na to, žes tam v podzemí ječel, jako by tě vraždili, jsi docela fit," věnuju mu křivý úsměv a drapnu ho za šedivou ruku. Nic zvláštního na ní není. Až na tu barvu. Není to nějaká infekce? No, pozdě bycha honiti, beztak bych už byla nakažená. "Nevím, kde ses hrabal, ale víc ti sluší bronzová." A opět se zarazím. Někde za jeho zády, tam u silovýho pole, jsem viděla nějakej pohyb. Anebo mi z toho už hrabe? Ale ta studená voda... to nebyl šílenej trip. Nebo jo? "Hele, nevím ani to, co se tu kurva děje. Ale venku někdo chodí a furt tu jsme uvěznění a já nevím, jak dál. Takže šetři síly," poplácám ho po paži, jako bych se k němu nikdy netiskla a popojdu k silovýmu poli podívat se, co to bylo. Kdo to byl. Čtrnáctka? Anebo si pro nás už jdou indoši? Každopádně jestli je tu ta malá čúza, může se těšit, že jí protáhnu krovky. Bude makat a dostane nás odsud.

Kpt. Tomáš Mezenský - 12. září 2009 21:42

Před chrámem Dívám se skrz barieru a všimnu si nějáké záblesku, posléze i členů SG týmu, než stihnu cokoliv udělat uslyším jak mi o tom jeden z vojínů podává hlášení, pousměji se a podívám na něj.... Ano viděl sem mám oči ale díky, běžte podél zdi a hledejte něco kde by mohl být zdroj, já to vezmu na druhou stranu... než odejdu vezmu ještě vysiláčku a zahlásím.. Hovoří kapitán Mezenský z SG14, volám kohokoliv ze 13 hlaste se přišli sme si pro vás, jaká je situace? vysílačku přepnu a čekám na odpověď ale to již příjde velitel a seřve jak Nerezova tak i mě, i když já vím že sem ho strašil až moc... Rozumím pane, a omlouvám se ale nemám tyhle frajírky moc rád, samozřejmě to byla jen legrace s kapkou vážné tváře, přeci bych ho nezabil, víte jak to je zabijete debila a jdete sedět jak za normálního, když dovolíte jdu hledat ten zdroj! srazím paty a zasalutuji, pak se ještě na chvíli postavím k bariéře... SG 13 hlaste ste přepínám! po chvíli nechám vysiláčku na klopě a jdu kolem zdi, poklepávám na ni polní lopatkou abych zjistil duté místo nebo něco kde by mohl být zdroj, i když přesně si neumím představit jak takové zařízení bude vypadat.

Col. Jeremy Crosswell - 17. září 2009 12:05

Chrám Takže se to všechno muselo stát nebo jsem musel být pryč fakt dlouho, protože takovouhle reakci jsem popravdě nečekal. Jako bych se vrátil po několika dnech, vylezl z pekla, no to skoro, nebo něco takového. Krucinál, proč všechno mimo Zem musí být naprosto nenormální a podělaný. Z hlášení SG-1 jen prostě jasný, že se všude všechno podělá. Zřejmě to postihuje všechny týmy. Poznámka o podzemí byl jen další důkaz, že se to všechno muselo stát. Nebo jsme všichni trpěli stejnou halucinací, byli ve stejné simulaci... Vážně bych nad tím neměl teď přemýšlet. Na všechno bude dost času, až se dostane tady odtuď. Ale co ta ruka dohajzlu? Navenek není nic znát, ale uvnitř mě to docela děsí. Jestli s ní něco je, známená to, že buď nebudu moct projít bránou kvůli nebezpečí nějakého viru, nebo se dostanu na stůl nějakému doktorovi, aby mě provrtal skrz na skrz. S myšlenkou, že je to jen barva, jsem se tu šeď snažil seškrábat nehtem. Cítil jsem jen dotek prstu, škrábanec vůbec a ruka na sobě neměla ani stopu. Co to... I Ruska někoho venku spozorovala a brzy se ukázalo, kdo je naším novým hostem. Čtrnáctka už se doplazila před chrám a nejspíše se nás snaží nějakou dobu kontaktovat. „Tady plukovník Crosswell. Koukám, že už jste dorazili na náš čajový dýchánek.“ Pustím vysílačku a rozhlédnu se, jak bych mohl nejlépe zhodnotit situaci. Zbytek týmu, všichni okay, zásoby, voda, zbraně. Dost na přežití, kdybych tady náhodou museli pár dní počkat zavření. „Máme tady hotel první kategorie, ale nějak se nám zasekly dveře. Máme tedy jistý ovládací zařízení, ale jelikož je to velice komplikovaný stroj, je nemožné ho použít. Budete se muset podívat venku, jestli nenajdete něco tam. My se podíváme tady uvnitř...“ Jen samé zdí, kameny, zdi, kameny, popadané kusy kamení, rozpadlé kamení, pěkné kamení, staré kamení a všechno možné, jen né nějaká cesta ven. Jakžto nevědec mě napadla jen jedna rozumná cesta ven. Nebezpečná, ale mohla by být funkční. Vytáhnu svůj nůž a vyzkouším měkkost té hnusné zdi. Pokud by byla dostatečně měkká, mohlo by se to tady všechno odpálit a nazdar. Bohužel je to poněkud menší prostor, chrám asi taky nebude jen tak držet.

Dr. Jaimie Cusick - 19. září 2009 12:14

Chrám Tiše sedím na zemi opřený o zeď a koukám se do země, která se bohužel nezměnila. Občas v ní zahlédnu odražené světlo od počítače, které mě ještě víc naštve. Vedle mě je myslím ta mladá ruska, na kterou jsem se však nepodíval, protože ani nemám důvod. Výborně, nemáme kapitána a jsme na tom samém místě co předtím! Zamračim se a podívám se na počítač. Nejradši bych všechny ty klávesy rozmlátil a do monitoru vystřílel zásobník, jaký mám vztek. Možná to už je zoufalství, k tomu bych to přirovnal. Dřív než se stačím uklidnim, objeví se v místnosti opět bílý paprsek a někam nás přenese. Nevím co se stalo, ale vypadá jako by nás přenesl zase zpátky. Přecejenom se něco změnilo. Necítím se tak unavený a i myšlení mám čistější. Nechce se mi ničit počítač a nálada se celkově zvedla. Sice trochu opadla, potom co jsem zjistil, že jsme stále v silovém poli, ale to teď není tak podstatné. Nejvíc mě asi překvapí Crosswell, který tu je s námi a už prská něco o tom co se stalo. Volková ho obejme jakoby nic a něco mu řiká. V podstatě jsem taky rád, že tu je nebudeme muset vysvětlovat kam se poděl i on...

Deanna Daria Stoilov - 06. listopadu 2009 23:20

Chrám Jediné, co vnímám, je nekonečná únava, zima a vyčerpání. když nás bílý paprsek přenese zpátky do chrámu, napůl upadnu, napůl se sesunu přes svou krosnu, zavřu oči a vší silou své imaginace se pokusím si představit, že je tohle všechno jen nějaký hodně zběsilý sen. Sen... Jeden sen už jsem tu měla, uvědomím si v polospánku zaskočeně. Když mě major nesl zfetovanou z toho šílenýho pralesa. Co se mi to... Ah, samozřejmě. O mém prvním setkání s Danielem. Vídeňské muzeum, rozlitá káva, to, jak jsem ho nazvala šovinistickým teploušem... A navíc jsem měla pravdu, když jsem se pustila do té jeho teorie. Zemi nenavštěvovala jen jedna rasa... jedna... rasa... Zemi..." Otevřu oči, prudce, doširoka, jako mrkací panenka která zná pro víčka jen polohu nahoru-dolů a nic mezi tím, ale než stačím otevřít pusu, opět to bílé světlo... a pak už nic. Probudím se v chrámu, ale mé oblečení je suché, cítím se... vlastně takhle dobře jsem se necítila už zatraceně dlouho, a... Plukovník. Dívám se, jak ho Svetlana objímá a pomalu si rovnám v hlavě myšlenky... Takže jsem nějakým svým hloupým nápadem NEzabila ještě dalšího člověka?? -dochází mi konečně, když si uvědomím, co plukovníkův návrat znamená. Ovládne mne radost, divoká, čirá radost; vyskočím na nohy a jako neřízená střela se, podobně jako Svetlana, rozběhnu ke colonelovi, kterému se pověsím na krk, abych mu na tvář vlepila tu nejmlaskavější pusu jakou svedu (narozdíl od té Rusčiny je ta má evidentně pouze čistě přátelská): "na to, kolikrát jsem na Tvou adresu v duchu vrčela ať zhebneš, mám až nezdravý potěšení z toho, že Tě vidim v cajku, Angláne," vychrlím - v prvním impulsu samozřejmě rusky, nicméně okamžitě přejdu do kulometné angličtiny: "já... myslim, že už vim, co to je... teda, nevim, co to je, ale něco mě napadlo... Copak to nikdo nevidíte...?!" rozběhnu se k emzáckému PC a začnu poněkud chaoticky ukazovat po hieroglyfech, nápisech a obrázcích: "Sakra, je to přece tak JASNÝ... nechápu, že mě to nenapadlo hned!! Hieroglyfy, to jsou hadi, goa´uldi... a runy?? Asghardi, samozřejmě... pak Noxové, Antikové... Ale co ty odkazy na středoamerické osídlení, co ti ubývající panáčci?? Věděla jsem, že mi tu pořád něco chybí, něco... A pak jsem si vzpomněla, jak jsem poprvý potkala Jacksieho... to bylo ještě než zprovoznil Bránu... a... no, to je vedlejší, důležitý je, že VIM, kdo postavil tenhle zatraceněj chrám... Božemoj, samozřejmě, že ty kresby nebyly podobný ničemu, co známe... protože my JE neznáme... Čtvrtá rasa, sakra... Ještě vám to nedochází?! Tantalova planeta, přece jste ten spis četli... Furlingové!! Tohle místo vytvořili Furlingové...!! Aniž bych se starala o to, zda má slova někdo zaznamenal, či dokonce pochopil, rozběhnu se zpátky ke své krosně, kde se dosud povaluje můj blok s poznámkami a tužka. Čelem k obrazovce si v tureckém sedu kecnu do písku a na pár minut jen kreslím, počítám a pokrývám papír změtí značek, symbolů a slov v latince i azbuce, abych nakonec položila blokvedle sebe a na několik okamžiků se natáhla do písku na záda, oči zavřené, ve tváři výraz absolutního soustředění-- --otevřu oči a vyskočím na nohy, několikrát se otočím kolem své osy a nakonec udělám kotoul, zakončený stojkou. přes most se dostanu do normální vertikální polohy a rozjařeně se rozběhnu k Cusickovi: "Jaimie... seš Jaimie, že jo?? Heleď, někde tady v těch bednách musí bejt nějakej záložní notebook, nebo něco takovýho. Vytáhni to, zapni to, prostě to nějak přiměj ať to dělá co to dělat má, já těmhle věcem nerozumim.. A potom... musej tam bejt VIRTUÁLNÍ nákresy, schematický plány tohodle zatracenýho místa, víš co, myslím... něco trojrozměrnýho, co se nedá vyjádřit jen na papír... takže, poslouchej mě pozorně: potřebuju, abys našel tyhle záznamy, budou ve zprávě o misi od SG-1čky. Chci vidět jak tenhle chrám, jak celej tenhle komplex vypadá zeshora, z ptačí perspektivy, a tenhle pohled potom potřebuju zkosit o nějakejch třiadvacet stupňů." Znovu se rozběhnu ke svým poznámkám, nahlédnu do nich, pak se podívám na obrazovku, pro sebe si přikývnu a pak se mi, pomalu, pomaloučku, rozhostí ve tváři nevěřícný výraz, když se otočím ke zbytku naší skupiny a říkám "Doprdele, lidičky, to MUSÍ bejt ono... A jestli je to ono, asi... asi nás FAKT dostanu ven... A... zatraceně... mám strašnej hlad. Angláne, trváš na tom zákazu jídla a pití, dokud neodnosím všechny ty zasraný, zkurvený kameny...??"

Světlana Volkova - 07. listopadu 2009 00:14

Takže je tu další maso do mlejnku. Čtrnáctka. Uvidíme, kolik z nich přežije na téhle hnusné planetě. Pokud jich už ovšem není mín než na začátku. Plukovník to teda prozatím vyřešil hlášením, ale já takový štěstí nemám. Prostě tomu nerozumím a už jsem rezignovala na to, že bych tomu přece jen porozuměla. Řekla jsem, co vím. Kdo mohl čekat, že hned na první misi bude nějaká taková šílenost. Jestli budou následovat další, horší, jsem pěkně v prdeli a opravdu se připojím k čistě militantnímu doprovodu. Moje neradostné úvahy přeruší zrzka. To, co začne vyvádět a blekotat, jak se mu najednou věší kolem krku... Zatvářím se znechuceně. To se pořád musí předvádět? Jedna věc je, kdyby to vyluštila a řekla to normálně. Ale ne. Bez divadla se to nikdy neobjede. Jak jinak. Vždy´t geniální dětátko je dycky středem pozornosti, proč by nebylo i teď. "A teď řekni, co s tím chceš dělat," vybídnu ji velitelsky, podezřívavě. "Srozumitelně, bez zbytečnejch keců a komediantskejch představení. Jestli se totiř zase něco posere, přísadám při všech Asgardech, že z tebe udělám dvě mrňavý."

Deanna Daria Stoilov - 07. listopadu 2009 00:35

Chrám Místo Anglána se ozve Svetlana - a samozřejmě, to by nebyla ona, kdyby nepřipojila alespoń miniaturní hrozbičku. "Ale ne... tohle už tu jednou bylo, ne?? podívej, řeknu Ti přesně, jak to bude vypadat: Ty mi začneš vyhrožovat, tak, jak to děláš teď. mě to nakrkne, zabejčim se, to zas nasere Tebe, pro změnu mi zlomíš jeden nebo dva prsty, serveme se, a pokud mě neodrovnáš Ty, stejně tu všichni zhebneme, protože já sice mám jistou teorii, jak nás dostat z tohohle chrámu, ale zatím nemám ani šajn, jak nás bez úhony dostat z komplexu. Navíc... rozhlédnu se, tentokrát skoro zoufale, po ostatních "...copak jste se opravdu NIKDO nepoučil z toho, co nás teď potkalo... ať už to bylo kurvafix cokoli?! Tenhle chrám obsahuje nějakýho AI správce a je plnej sensorů - kdykoli jsme něco udělali, ta... jak to nazvat... "vyšší síla" to věděla. Teď po nás chce boží moudrost... A Ty místo toho, abys mi zatraceně pomohla, jen vrčíš a vyhrožuješ. Neni to trochu nelogický?! Podívej, já se vážně snažim, a fakt věřim že nás vocaď dostanu... takže pokud mi nemůžeš pomoct, a to nejspíš nemůžeš, protože seš archeoložka a tady půjde o vyšší matematiku ve stylu Willa Huntinga, zkus mě alespoň nestresovat... Prosím," dodám. Kupodivu to nezní drze, nebo spíš... NEMÁ to drze znít; je vidět, že se upřímně a ze všech sil snažím nevyvolávat jakýkoli nový konflikt, případně oživovat starý. "A vlastně... Nebejt Tebe, asi bychom se z tý kobky nedostaly; já mám totiž z vody panickou hrůzu, už odmala, takže... nejspíš je na místě... Spasiba," dokonce se, s pohledem upřeným do Rusčiny tváře, pokusím o cosi jako křivý úsměv, nicméně nepokouším štěstí, aby můj výraz nesklouznul do úšklebku; raději dojdu ke své krosně a začnu vytahovat věci, které budu potřebovat: logaritmické pravítko, počítačku, úhloměr... Ne, že bych cusickově mašince nevěřila, ale dědeček mě vždycky učil, že co si jeden nespočítá sám, to nemá.

Laakii - admin - 20. prosince 2009 20:39

Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Laakii - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Laakii - admin

Světlana Volkova - 22. prosince 2009 12:32

Zajímalo by mě, čemu nerozuměla na tom, aby mi řekla, co chce dělat. Místo toho si tu zase hraje na odvar Jacksona - ten magor je pořád na mý černý listině hodně vysoko - a ještě se opovažuje moralizovat. Když za to vlastně může ona, protože jen jedná, nic neříká. Odfrknu si. A nakonec mi poděkuje. Někdo by ji měl ztřískat víc než já. Pokud možno tak, aby už nevstala. Achjo. Zase zvendu oči k pomyslnýmu nebi, tedy ke kamennýmu stropu. Není mi příjemný, že mě ti hajzli sledujou a zjevně se baví tím, že jsme tu v pasti. "Jako křečci v krabici. A vy jste jak děcka, co je hodlají zavřít a hodit do řeky nebo dát sežrat kočce," vrčím tiše. Možná už začínám chápat americký vojáky - všechno, co je divný, preventivně zastřel. No, to maj asi společný všichni vojáci, ale stejně. Já nikdy nebudu vyloženě zelůenej mozek, podle toho jsem taky dopadla, a proto mě ta idea dostihla až teď. Nač se ptát, když tady jde především o bezpečí. Pokud to zabiješ, a nemá to kamarády, už ti to neublíží. To se o těch nahoře, nebo kde, říct nedá. Zatím. Naquadahová bomba by jim ukázala božskou moudrost, sráčům. Zatímco si zrzka čmárá (možná ani nechci vědět co, hlavně když nám to tu nespadne na hlavu), zase sedím na místě svýho báglu, tedy dost daleko, aby mě nechytl rapl. Ponorková nemoc je děsná věc. A nejhorší to je, když jste v místnosti s někým, kdo vás sral už předtím. V pytlíku tiše chřestí kameny s runama. Netušila jsem, že ty znaky začnu tak nenávidět. Thurisaz. Ta způsobila už dost neštěstí. Sowulo. Kdo ví, jestli by nás nespálila na popel. Uruz... Uruz? Ur? Tur... Převracím kámen v prstech. Kdo dokáže prolomit ohradu? Vězení..?! Zubr. Síla. Silný se dostane z okovů, protože v tuhle chvíli nejde o prohnanost, jen o hrubou sílu, když klíč není v dohlednu. Ale naše síla, naše zbraně ani ruce, proti tomu nic nezmůžou. Jedině božská síla. Tou runy jsou. A zubr, tur, nebo kýho běsa... to je přece zvíře rituálně obětované bohům. Božské zvíře s božskými atributy. V Indii jsou krávy posvátné. Na Krétě byli býci taky. Zeus se změnil v býka, aby unesl Európu. Mínoova žena byla odsouzena k tomu, aby obcovala s býkem... Auðumbla krmila svým mlékem Ymira, lízala led a vysvobodila tak Búriho. Atakdále. Ale krávy jsou už ženský princip, spojovaný s mateřstvím, plodností. Býci mají tu sílu dostat se na svobodu. Uruz totiž znamená i volnost. Proč jsem si na to, kurvadrát, nevzpomněla dřív? Před tím vším? Možná, že předtím bych neriskovala. Protože kdo ví, jestli bude jediný tlačítko stačit. Předtím jsem taky přece chtěla stisknout dvě. Akce a reakce. Akce byla ta, že padaly kroupy, boží dopuštění. Reakce měla být to, co chci, aby se stalo. Bylo hezky. I počítači nemůžu zadat jen příkaz bez toho, abych určila, co chci změnit. Takže co tu máme? Štít, dveře, co nejdou otevřít. To je překážka. Nauthiz znamená nouzi. A nouze je překážka pro další cestu člověka, ať už je jakákoli. Když je nouze, člověk stagnuje, nejde vpřed. Ale pokud má sílu se přes tu překážku překlenout... Ano, to je Uruz. Kdo uloví zubra, nemůže mít nouzi, protože je silný, chytrý a má uznání společnosti. A taky trofeje toho zvířete. No, víc posrat to už snad nemůžeme. Ona se pokouší o matiku, ale té jsem nikdy nevěřila. Ne společně s písmeny a významy, který jsou na duchovní úrovni - ale ta přece zasahuje i do hmotnýho světa. Jako bohové v mytologii. V sevřené pěsti pořád žmoulám Uruz, zapomněla jsem ho vrátit do váčku. Zastavím se před klávesnicí. Kdybych byla věřící, asi se teď pokřižuju. "Tady máte tu svou božskou moudrost. Ale pokud nás chcete zabít, nehrajte si s náma. Považujete se za bohy a chováte se hůř než Asgardi v naší pozemský mytologii..." mluvím si pro sebe tiše jako blázen. Vždyť mě slyší, ne? Rozumí. S bušícím srdcem, bez upozornění, což mě bude asi stát nějakej trest od Bareta, protože v tuhle chvíli kopíruju - jen bez keců a frenetickýho lítání - zrzku, zmáčknu Nauthiz. A vzápětí Uruz. Vzhledem k tomu, co jsme zažili, se mi klepou ruce, jak se hromadí adrenalin. Jenže teď ne ten bojovnej, spíš bych nejraději utekla. Protože když není proti čemu bojovat...

Laakii - admin - 01. února 2010 11:05

Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin