Star Wars: Darkness Returns
hrálo se Jednou týdně
od: 03. prosince 2013 23:28 do: 02. července 2014 00:23
Dobrodružství vedl(a) Elea
| |
 |
|
| |
|
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta za osudem Nar Shadaa  Nar Shadaa. Pro někoho středobod galaxie. Temnější a divočejší verze Coruscantu, kde bylo zbytečně dovolávat se republikových zákonů. Zde platila naprosto jiná pravidla, diktovaná obchodními a zločineckými organizacemi, které často nebylo ani dle čeho odlišit. Každý se zde živil jak uměl. Lovci odměn čekali v přelidněných barech na své kontakty nesoucí jim zakázku na další hlavu. Prostitutky všech různých ras, barev i pohlaví nabízely svá těla v duhově osvícených ulicích i luxusních nočních klubech, kde jeden mohl nechat za krátké číslo skoro celou výplatu. Neonové poutače vítaly návštěvníky mnohých kasín, které nabízely snové výhry, zatímco v temných částech budovy byly z dlužitelů tyto sny tvrdě vymáhány... Ano, toto místo bylo už po nějaký čas tvým domovem. Zdi klubu 68 jsi znal až moc dobře. Stejně jako některé jeho zákazníky, kteří si sem přicházeli za povyražením a možností zapomenout na své všední životní starosti. Ovšem i ty... Ač jsi měl být bavič a někdo, kdo starosti jiných naopak rozptyluje, sám jsi ve svém životě stále něco hledal. A možná si jednou nalezl odpověď... Už jsi ani nevěděl, jak se plakát té zvláštní ženy dostal do tvým rukou. Jedna věc ale byla jistá... Ten zvláštní pocit, který jsi při pohledu na něj cítil, jsi nebyl schopen nijak zařadit. Lásce ani jiným podobným kratochvílím se to ani v nejmenším nepodobalo. Tohle bylo hlubší... Silnější. Jako by tě k ní něco táhlo. Něco zvláštního... Dny ubíhaly a ten pocit se nevytrácel. Spíše naopak. O sithech si věděl své, koneckonců Nar Shadaa bylo místem, kde se dalo narazit v podstatě na kohokoliv. Republikového vojáka, sitha i mandaloriana... Klidně i v jednom baru. Každý si zde dával moc dobrý pozor, aby neporušil pravidla stanovená místními vládnoucími kartely. Ovšem najít někoho takového, to už byl větší problém. Nakonec jsi to vymyslel. Vcelku riskantní plán, kdy jsi dával všanc svou svobodu s vcelku mizivou vyhlídkou na úspěch, ale tam někde uvnitř si cítil, že je to jediná možnost. Měl jsi v plánu vyrazit do ulic a udělat nějaké menší problémy, které by ti snad zařídily možnost cesty na Korriban, ale osud tomu chtěl jinak... A ten má vždy zvláštní smysl pro ironii. Ten večer, den před plánovanou akcí, váš podnik navštívil někdo, koho jsi už dlouhé roky neviděl. Ta tvář toho nechutného muže se ti vryla nesmazatelně do paměti a teď si ji viděl znova. Vrásky se prohloubily, koutky úst pod tíhou věku poklesly, ale stále to byl on. Vedoucí technik, díky kterému jsi málem několikrát přišel o život při svých pracích ve slévárně. Ten, který se ještě smál, když si vylezl ze šachty celý popálený od náhlého výtrysku horké páry. Tehdy by ses vsadil, že ji tam snad pustil sám, jen pro to své zvrhlé potěšení. Sám ti moc dobře a rád připomínal, že pro nikoho nic neznamenáš. Jsi jako ten nirialanský šváb... Možná ještě hůř. On sám si tě nevšiml a místo toho se začal až nepříjemně věnovat tvé společnici. LaBette byla zvyklá na hodně drsné zacházení. Stejně jako tebe ji život naučil, kde je její místo, ale tentokrát se v tobě něco hnulo, když si viděl, jak na ni oplzle šahá a do toho se k tobě donesl ten jeho chraplavý protivný smích stejně jako tenkrát. Když jí silně chytl za zápěstí a ruku jí neomaleně zkroutil za záda, uslyšel si jen její slabý vzdech. Nebylo to ani nějaké zaúpění. Spíše jen povzdech nad situací, kterou jste ona ani ty nemohli změnit. Naprostá rezignace... Ani pořádně nevíš, co a jak se stalo. Něco se v tobě probudilo. Odpor, hněv, nenávist. Nezastavitelný vír emocí, který proudil tvým tělem a společně s ním ještě něco... Ano, vnímal jsi to, při svých drobných tricích, kterými jsi bavil hosty, ale teď... Teď to bylo jako uragán v porovnání k lehkému větříku, který příjemně chladil tváře. Ozval se výkřik a tělo muže se zvedlo do vzduchu. Jakoby ho snad něco neviditelného drtilo. Oči měl vytřeštěné a plné naprostého zděšení. Líbilo se ti to. Tvá ruka se zvedla a namířila na něj... Nevěděl si jak. Jako by si byl jen divákem v této šílené scéně... Muž zařval bolestí a ruce se mu s hlasitým křupnutím zkroutily do nepřirozeného úhlu, až se v modrém světle baru zableskla bělost odkryté kosti a krůpěje tmavé krve.... Tvá ruka se zaťala v pěst... Ozvalo se další křupnutí. Muž zachroptěl a hlava se mu zvrátila na stranu, kde se až nezvykle volně kývala. Tělo ještě chvíli levitovalo ve vzduchu a ty jsi si postupně začal uvědomovat to své.. Vlna energie pomalu ustupovala a ty si tam jen tak stál a ... Tělem ti náhle projela ostrá bolest a zatmělo se ti před očima. Na tváři si cítil chladný kov. Ve vzduchu se vznášel těžký odér spousty lidských těl. Otevřel si oči a rozhlédl po nepříliš dobře osvětleném prostoru. Byl jsi v nějaké malé místnosti. Spoutaný. Stejně jako těch několik různých existencí, které tu byly s tebou. Vypadalo to jako nějaké malé skladiště, ale zvuk motorů rezonující trupem, ti dal jasnou odpověď. Jste na lodi! Když jsi byl schopen pořádně zaostřit všiml sis podlouhlého okna, které bylo za tebou. V tmavé černi vesmíru se rýsovala rudá planeta.... Podivně známá planeta....  „Tak vstávejte sebranko líná... Za několik málo minut budeme přistávat na Korribanu.“ Zazněl hlas z otevřených dveří a do místnosti vstoupil muž v poškrábané mandalorianské zbroji s blasterem u pasu. Přes jeho již docela zestárlou tvář se táhla dlouhá jizva a jedno jeho oko už asi svět nikdy nespatří. „Ahh tak spáč se nám konečně probral.“ Uchechtl se, došel k tobě a rázně vzal tvou bradu do ruky, aby si tě lépe prohlédl. Sám jsi byl ještě vcelku omámený. Bylo ti jasné, že ti v krvi kolovaly nějaké drogy, ale jejich efekt se už pomalu vytrácel. „No skvěle, takže tu budou mít i jednoho fešného mirialana. Heeh, Sežerou tě za živa.“ Pronesl hlubokým hlasem a široce se usmál. Pak tvou bradu jakoby nic pustil, otočil se a udělal zpátky pár kroků k dveřím z této místnosti. „Takže se nachystejte. Za chvíli poznáte své nové pány a věřte mi, že mnozí z vás budou ještě rádi vzpomínat na zavšivený díry odkud vylezli. “ Dveře se za ním zavřely. V jednom měl váš průvodce pravdu. Loď s vámi skutečně přistála do pár minut. Kousek od tebe se otevřely široké nákladní dveře a ovanul tě horký vzduch, který s sebou nesl částečky rudého písku... Skutečně si byl tam. Na Korribanu. Náhoda...? Osud...? Štestí...? To nakonec ukáže jen čas. |
| |
 | soukromá zpráva od Antar Cole pro "Co se to..." Jen taková prázdná fráze, kterou si tiše zašeptal jakmile otevřel oči, přizdvihl se na lokti a prsty vjel do vlasů. Konečně pak rozlepil oči a rozhlédnouc se kolem, rozpoznal familiérní prostředí přepravy otroků a jiného zboží. Vše se pomalu vracelo a ač oči pátraly po místnosti, soustředil se spíše na vnitřní zrak. "Kam to letíme?" Posadil se a zeptal se hlasitě zašedlých tváří kolem. "Korriban? Letíme na Korriban, že ano?!" Začal se stavět na nohy, které se mu ale kvůli drogám stále podlamovaly v kolenou. Došoural se tedy ke stěně, o níž se opřel zády i hlavou, zaklánějíc ji dozadu s pohledem upřeným ke stropu. Chvilku to trvalo, rychlé mrkání, lesknoucí se oči, ale po tváři mu skutečně stekla slza a on se z plných plic dal do smíchu. Nedalo se to nazvat jinak, než znepokojivým. Oči pak doputovaly k oknu, kde se rýsovala rudá planeta, jíž znal jen ze snímků a obrázků v databázi. Zdvihl k oknu ještě stále se lehce třesoucí ukazovák, než mu ruka otupělostí spadla zpět podél těla. Pak už se jen zasněně díval z okna omámen drogami a pocitem naplnění. Jako by stačilo už jen natáhnout ruku a všechno si to vzít. Ani si nevšiml otevření dveří, hlas byl ale dostatečně silný na to, aby zbystřel a přestal se se slzami pochechtávat. Výborný první dojem, ale stejně se culit nepřestal, ani si neotřel tvář. A všiml si pak právě jeho, jenže bylo to dobře? Museli dobře vědět co provedl. Nejspíše lépe než on sám. Vězni kolem si o tom jistě šuškali celou cestu. Museli být rádi, že spí. Přistihl se při dalším úsměvu, od ucha k uchu, zatímco se uslzenýma očima podíval po ostatních. To už ho ale chytl muž v mandalorianské zbroji. Zátylkem se praštil o stěnu, o níž se opíral. Konečně si tak jeden druhého pořádně prohlédli. To oko, slepé oko. Přímo ho jím hypnotizoval. "Né, když je já sežeru dřív." Kde se to v něm jenom vzalo? Asi někde po cestě ztratil ten filtr co měl mezi mozkem a ústy. Při puštění brady ale beztak sklouzl po stěně na zadek, hlava mu klesla a vlasy spadly do tváře. Musel jistě vypadat hrůzostrašně, i tak se ale smál a smál. Pozornost pak znovu dostala škytavku až do chvíle, kdy se posbíral na všechny čtyři a následně postavil. Donutilo ho k tomu cuknutí a zhoupnutí se podlahy při přistání. Po jeho pravici zasyčela hydraulika a okno u stropu najednou nebylo jediným zdrojem toho ostrého světla. Co bylo jen škvíra se pomalu pootevřelo a Antarovi přes tvář přeběhl závan horkého vzduchu a rudého prachu, který se usadil na usmolených a uslzených tvářích. I když v očích štípal a nutil ho je mhouřit, podíval se tím směrem. Ostré oslňující světlo, štiplavá chuť na jazyku. Tohle znal, jeho plíce podobné svinstvo dýchaly většinu jeho mládí. Vykročil tak tím směrem, přecijen tam venku ho čekal jeho osud. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pokání Doma  „Utíkej Alistare... Bež!“ Ozýval se rozlehlým sálem naléhavý hlas tvého mistra. Tuto místnost si velmi dobře znal. Otec tě sem několikrát vzal jako malého chlapce, aby ti ukázal místo, kde vznikaly zákony pro lepší život obyvatel tohoto světa. Po stranách stály vysoké sochy postav významných dávných reformátorů, kteří dali světu podobu, jakou jsi znal dnes. Jejich kamenné tváře nehnutě shlížely na divadlo pod nimi... Kruté divadlo. Vzuum. Ozval se velmi dobře známý zvuk a v dálce naproti tobě se ve stínu sloupu objevil rudý zářící pruh. „Alistare! Řekl jsem běž!“ Otočil se tvým směrem mistr. V jeho tváři bylo vidět silné soustředění, ale když ti pohlédl do očí, jeho výraz se na moment změnil. Na ten krátký a přitom nekonečný okamžik působil jeho obličej strhaně, věk a těžká rozhodnutí, které za ty desetiletí musel učinit. To vše v něm bylo poznat, ale přesto to byl hřejivý pohled. Pohled plný hrdosti a naděje. Věnoval ti jeden z těch svých typických křivých úsměvů, které jsi někdy na oko tak nesnášel, ale vždy tě dokázaly povzbudit. V tu chvíli vypadal jako mladý chlapec, kterého netíží starosti tohoto světa. Vypadal spokojeně.... i přes hlubokou ránu na boku, kterou si zakrýval rukou. Někdy nebylo dalších slov potřeba... i když by člověk dal cokoliv, aby tu situaci protáhl, jak by jen mohl. „Jsem na tebe hrdý...“ Zašeptal. Ozvěna kroků se rozlehla síní. Do pruhu světla, procházejícího sem jedním z vysokých oken vstoupila postava zahalená v černém. Paprsky se odrazily od mrtvolně bledé tváře, ve které se nedaly rozeznat žádné emoce. Nic... Mistr se stále díval na tebe, ty jsi ale za jeho zády viděl, jak ten muž pohnul rukou. Chtěl si na mistra zavolat. Upozornit ho, v jakém je nebezpečí, ale když jsi otevřel ústa, nevydal si ani hlásku. Mistr se na tebe dál jen tak spokojeně usmíval. Jedno letmé gesto té mrtvolně bledé ruky, skoro neznatelné... a vzápětí se s hlasitým rachotem zlomil jeden z majestátních kamenných sloupů, který se začal kácet k zemi přímo na tvého mistra, jenž tam stále nehybně stál. Lehce se usmíval a díval se na tebe... Zatímco jeho postavu zahaloval stín padajícího sloupu. Křičel jsi. Chtěl jsi ho varovat... Cokoliv... Tython S výkřikem jsi se probudil zbrocený studeným potem. Srdce ti bušilo jako o závod a tvůj dech byl zrychlený a mělký. V místnosti byla tma rušená jen prvními paprsky slunce, které se sem draly skrz okno. Postupně se v nich začaly vykreslovat obrysy vybavení tvého pokoje. Postel, stůl, skříň... odložený lightsaber a nějaké datapady... Vše bylo tak, jak jsi to předchozí noci zanechal. Ticho tohoto místa bylo rušeno jen zvuky probouzejícího se lesa, který byl nedaleko akademie.  Tython byl místem, které jsi velmi dobře znal. Strávil si tu řadu učednických let a bylo až ironické, že jsi zde po takové době opět skončil. Skoro jakoby nevěděli co s tebou. Ta událost s tvou rodinou, planetou... mistrem. To vše byl závažný přečin, po kterém jsi čekal nějaké výrazné potrestání. Možná vyřazení z řádu, nebo snad i něco horšího. Ovšem nic z toho se nestalo... zatím. Místo toho jsi byl už druhý týden na Tythonu, kde ti byla přidělena jednoduchá ubikace a bylo ti nařízeno se prozatím zdržovat uvnitř. Bylo to skoro jako domácí vězení. Byl jsi tu sám. Sám se svými myšlenkami. Sám se svými stále se opakujícími sny. Od dveří se náhle zvonek. „Dobré ráno Alistare.“ Stála za nimi postarší zabračka, jejíž jinak tmavě hnědé vlasy sem tam prosvětlil stříbrný pramen. Znal si ji moc dobře. Liora Kasra, postarší mistryně, která měla na starost dohled na výcvik noviců zde na Tythonu. Její výraz byl jako vždy nečitelný. Byla vždy náročnou učitelkou, která nikomu nedávala nic zadarmo. Možná jeden z projevů jejího zabrackého původu. Udělala pár kroků a rozhlédla se po pokoji, až nakonec její zrak spočinul na tobě. „Prosím, uprav se a pojď se mnou. Je tu něco, co vyžaduje tvou přítomnost.“ Řekla klidným tónem, ale tobě zatrnulo. Tak a je to tady. Nastal den trestu... Stál si tam stále ještě pobledlý a zpocený po další noční můře a teď ještě tohle. Liora si tě zkoumavě prohlédla a překvapivě její výraz zjihl. „Špatné sny...“ Spíše konstatování, než otázka. „Je mi to moc líto. To všechno...“ Vydechla a posadila se na tvou postel. V jejích očích bylo vidět pochopení a smutek. Vcelku nečekaný pohled pro někoho, kdo byl zvyklý tam vídat pouze odhodlanost a tvrdost. „Jerot, byl i mým přítelem... Tedy mistr Kelen. Nesnášel, když se mu tak říkalo.“ Pousmála se a pokynula ti k židli u stolu. „Víš, nechtěl by, aby ses celou tou událostí nechal zlomit... Každý... I my mistři děláme chyby. Vím, není to žádná útěcha a tu ti ani nenabízím. Nemůžu ti dát něco, co prvně musíš najít sám v sobě. Sám sobě odpustit.“ Podívala se ti vážně do očí. „Jerot by jistě nechtěl, aby ses jeho smrtí tak trápil. Koneckonců byla to jeho volba. Bohužel každý z nás bude nucen někdy zvolit mezi životem svým a těch druhých... A nikdy to není snadná volba... Věřím, že ale tohle bylo pro Jerota jedno z nejsnazších rozhodnutí, která za svůj život udělal. Jednou... jednou to pochopíš.“ Pousmála se smířlivě a poprvé její hlas zněl úměrně jejímu věku. „Nejsem tu ale, abych zbytečně otvírala staré rány...“ Rázně se postavila. „Až budeš připraven, půjdeš se mnou do poradního sálu. Je tu jedna věc, kterou budeme muset vyřešit.“ Kývla na tebe a nechala tě opět samotného, abys se mohl připravit. Samotného v pokoji, který jsi tak dobře znal... Samotného před vynesením rozsudku. Ať už tě v poradním sále čeká cokoliv... Budeš se tomu muset postavit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ozvěny minulosti Loď „Já... Já se omlouvám.“ Jeho ústa s velkými obtížemi složila těch pár slov. Těch pár slov z kterých doslova kapala definitivnost. Stejně jako z hluboké tržné rány na jeho boku odkapávaly tmavě rudé kapky krve, které se rozlévaly na kovové podlaze lodi. Držel si slábnoucí tělo svého nejlepšího přítele, z kterého se každým okamžikem nezadržitelně vytrácel život. Jeho mělký dech se postupně zpomaloval a zadrhával. Pleť ztrácela svou zdravou barvu a ruka, kterou si mu svíral v té své, chladla. Jediné co zůstávalo živé a plné energie byly jeho výrazně modré oči, které se na tebe teď prosebně upíraly. Skoro jakoby se vinil za celou tuto věc. Za vaše selhání. Za smrt mistra a celou tuto situaci. „Nikdy... jsem tě neměl nutit... jít s námi. Kdybych jen...“ Jeho slova přerušil silný kašel a několik stékajících krůpějí krve se objevilo i v koutku jeho úst. Cítil jsi Sílu. Jako vždy byla všude kolem. V tobě, v něm, v lodi... Ale nebyl jsi schopen ji přinutit, aby tvému nejlepšímu příteli zacelila ránu. Nebyl jsi schopen... ničeho. Mohl si ho pouze držet a sledovat jak... odchází. „Víš... ty chvíle na Tythonu. Bude mi to chybět.“ rozechvělá ústa se trochu pousmála. „Ta tvoje Jara... A..“ Kašel a kapky krve, které mu odlétly od úst až tě zastudily na hřbetu ruky. „A... ty tvoje nápady.“ Vydechl s obtížemi. Jeho oči už začínaly ztrácet lesk a víčka se zavírala na stále delší chvíle. Pokaždé ses bál, že to možná už bylo naposled, co se otevřely. „Kade... Slib mi. Že to nevzdáš.... Já vím, že z tebe bude rytíř a jednoho dne i mistr!“ Jeho hlas nabral až nečekanou sílu a tvou ruku pevně sevřel. „Já vždycky věděl, že.... z tebe bude dobrý rytíř, ….. lepší, než já kdy mohl být. Máš to v sobě.“ Jeho hlava zase klesla a dech se zrychlil. I těch několik slov pro něj v tuto chvíli asi představovalo obrovskou námahu a bolest, ale stále se nevzdával. „Já selhal... Ale ty...“ Oči se rozostřily a tělo ochablo. Jeho ruka ve tvé dlani povolila a vyklouzla ti. Poslední sípavý nádech těla bojujícího alespoň o další vteřinu života. „Mistře...“ Výdech stěží zformovaný do posledního slova. Tělo zhadrovatělo a ty výrazné modré oči zůstaly upřené na holou stěnu lodi. V místnosti byl už slyšet jen tvůj dech. Jen jedno bytí srdce... ............. Coruscant Probudil jsi se. Už jsi byl pátý den v chrámu na Coruscantu. Stále čekající na slyšení u nejvyšší rady. Stále s tou bláhovou nadějí, že dostaneš předvolání a budeš se moci domáhat svého práva. Ty, ještě ani ne uznaný padawan, kterého si stále žádný mistr nezvolil. Ty, který jsi se tenkrát nezmohl ani... Na tvém datapadu zablikala zpráva.
Překvapeně jsi koukal na něco, co snad bylo jen dalším snem. Skutečně tě vyslyší! Měl jsi ještě několik hodin a tak jsi je mohl strávit, jak si chtěl. S postupujícím časem si ale byl nucen vyrazit do centrální části chrámu. .............  Cestu lemovaly obrovské kovové sochy hrdinů starých válek, o kterých si se dříve tak nerad učil. Samotná budova se tyčila proti vycházejícímu slunci a působila impozantně. Síla zde byla v rovnováze... Harmonii...I ty jsi to byl schopen cítit. Prošel si několika chodbami, kterými se trousili další členové řádu za svými povinnostmi. Byli zde rytíři, padawané, učedníci a dokonce jsi zahlédl i dva mistry, dle tmavě hnědých plášťů. Nakonec si dorazil ke dveřím vedoucím do hlavního zasedacího sálu rady. Místa, kde jsi ještě nikdy nebyl. Vlastně si ještě nikdy pořádně nemluvil s nikým z nejvyšších mistrů, kteří tam měli zasedat. Ano, slyšel si toho o nich spoustu. Některé jsi párkrát i zahlédl, ale ještě nikdy nepromluvil... To se ale brzy změní. U dveří stála stráž, která tě po krátkém představení pustila dál. Vstoupil si do kruhové místnosti, kterou osvětlovalo ranní sluneční světlo procházející skrz vysoká okna. Na křeslech, rozestavěných v pravidelném kruhu, sedělo několik postav.
Hned naproti tobě si nemohl přehlédnout nápadnou postavu mistra Ralla, vedle kterého byla opřená jeho typická hůl, v níž měl zasazené silové krystaly. Dále byla také přítomná mistryně Ta´em, která se na tebe přívětivě podívala, ale prozatím nic neříkala. Naya Aak´ri byla skutečně se svým přísným výrazem, tak... znepokojivá, jak se říkalo. Seděla pohodlně opřená ve svém křesle a pozorně tě sledovala. Sedadlo vedle ní bylo prázdné a tobě mohlo dojít, že bude jistě patřit mistrovi Wranovi. Bohužel pro tebe, jednomu z těch přívětivějších. Na protější straně pak nejblíž tobě svítil modrý hologram mistra Durona, který, jak se zdá, nemohl být v tuto chvíli osobně přítomen. Vedle mistra Ralla pak seděla poslední členka rady, Teriss Marn, která se trochu povzbudivě pousmála, když viděla tvůj zaražený výraz, ale nijak dál to nekomentovala. „ Adept Kader Kwai... Copak tě za námi přivádí, učedníku?“ Rozezněl se místností hluboký hlas, který jakoby vycházel odevšad a přitom odnikud. Mistr Rall si trochu poposednul a podíval se ti do očí. Teď bylo jen na tobě, co před radou předneseš. |
| |
 | soukromá zpráva od Alistar Carn pro Klidný spánek je darem, kterého se mi již nespočet dní nedostává. Právem. Promnu si ospalé oči a hřbetem ruky otřu svou zpocenou tvář. Již nespím, ale ten děsivý sen mou mysl stále neopouští. Vstanu a začnu dělat kliky vedle postele. První.. Druhý.. Dvacátý.. Za nedlouho se ozve slabá tlumená bolest v pažích a pokračovat je stále těžší. Nepřestávám. Čím ostřejší je bolest, tím více samotné cvičení zaměstnává mou mysl. Udělat další klik je po několika minutách stále těžší a těžší, ale v ten moment již nejsem schopen soustředit se na cokoli jiného.. Nejsem schopen na cokoli vzpomínat. Konečně. Podobným cvičením bych nejspíš zaplnil celý svůj den stejně jako ty předchozí, ale nečekaná návštěva mě donutila tento plán přehodnotit. Uvítám mistryni ve svém domácím vězení/pokoji. Tak je to nakonec tady.. Co asi nakonec vymysleli? Vyřadí mě z řádu? Nebo snad dokonce zatknou? Stejně už na tom nezáleží! Porušil jsem pravidla a utekl na svou rodnou planetu. Ve své aroganci a domýšlivosti jsem nahnal do zbraně nevycvičené občany a spoustu z nich tak odsoudil k smrti. Mou vinou zemřel Jerot. A já selhal jak ve snaze osvobodit planetu, tak i ve snaze zachránit svou rodinu. I kdyby dorazila samotná Naya a před celou radou mi usekla hlavu, aby konečně všichni pochopili, že nemůžou přeskakovat ty její předepsané tabulky a postupy.. Nemůže mi udělat nic horšího, než jsem si už udělal sám. S kamennou tváří si vyslechnu její pokyny. Vytáhnu ze skříně ručník a utřu si špatnými sny a cvičením zpocené tělo. Kalhoty již mám na sobě a tak na sebe ještě hodím zbytek svého oblečení. Tradičního pro padawany. Mezitím se Liora posadí na mou postel. Když zmíní mého bývalého mistra, na okamžik ztuhnu. Poté se však nepatrně pousměji. "Ano.. Nepotrpěl si moc na formality." Dodám tichým hlasem a sednu si na onu židli u stolu. Jerot nebyl jeden z těch mistrů, co si myslí, že má respekt svých učedníků už jen pro svůj titul. Nikdy se s ním neoháněl. Svůj zrak však okamžitě sklopím k zemi. Mistryně mluví neurčitě. Ovšem v jejím hlase je znát určitý soucit a hlavně.. pochopení. Nejsnazší rozhodnutí? Pochybuji, že zemřít za neposlušného padawna, bylo zrovna snadným či logickým rozhodnutím. Zvláště, když jsem ani nebyl dost silný, abych toho Lorda porazil. S otazníkem ve tváři se podívám na mistryni. Ta však raději pokračuje. Chce mi dát ještě nějaký čas na psychickou přípravu. Já se však okamžitě zvednu ze židle. "Jsem připraven." Řeknu rázným hlasem, ještě si vezmu svůj meč a už mistryni následuji do poradního sálu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Důvěra Crescent Nebula Bylo to už dva dny, co jsi se vrátil z poslední mise. Měl si prozkoumat zvěsti o přítomnosti sithského vlivu na jedné z opuštěných planet, které ale naležely republikovému prostoru. Netušil si, co by sithové pohledávali na takovém bohem zapomenutém místě, o kterém nebyly ani žádné významné záznamy v hlavním archívu. Přesto si ale vyrazil.  Planeta byla holá, bez života i dýchatelné atmosféry. Po zemi se táhly mlhy z jedovatých plynů a na kamenitém povrchu se sem tam našly vrstvy sněhu. Teplota zde byla stále pod bodem mrazu a vše bylo osvětlené namodralým světlem vzdálené hvězdy. Průzkum ti trval několik týdnů. Snažil si se vycítit jakékoliv stopy temné strany, nebo manipulace se Silou, ale nic si nenašel. Stejně tak lodní senzory, nezaznamenaly žádné energetické stopy po vesmírných lodích. Sepsání zprávy po také misi nebylo vůbec těžké. Na druhou stranu trávit tolik času takto nesmyslně, když je válka... Ale vše přece má svůj smysl, i když se to na první pohled zdá malé a bezvýznamné. Ano, tyto slova svého mistra, stejně jako mnohá jiná, sis často vybavil, když jsi prohledával pusté mrazivé pláně této planety. ............ Coruscant  Návrat na Coruscant byl nakonec vítanou změnou. I veškerý ten ruch a hektickou dopravu si uvítal po tom dlouhém klidu kdesi na konci galaxie. Chrám řádu se majestátně tyčil nad ostatními budovami a už jen pohled na něj s sebou přinášel vzpomínky. Předal si zprávu a ubytoval si se ve svém starém pokoji. Ani jsi si pořádně nevybalil a od dveří se ozval zvonek. „Inare!“ Za dveřmi stál mistr Varad, který tě krátce ale přátelsky obejmul. Bylo to opravdu dlouho, co jste se naposled viděli a přitom jste se byli zvyklí dříve vídat tak často. Alespoň si se ujistil, že je tvůj mistr stále v pořádku. A nejen to... Vypadal dnes opravdu dobře naladěn. Jeho vlasy sice získaly několik stříbrných pramenů a do tváře se vrylo pár vrásek, stále to byl ale ten starý dobrý mistr, kterého sis pamatoval. „Jsem rád, že tě opět vidím.“ Odtáhl se od tebe a usmál se. „Máš teď chvíli čas?...Pojď půjdeme se projít. Mám pro tebe... zajímavou zprávu.“ Tajemně se pousmál a pokynul ti, abyste spolu vyšli. Procházeli jste dlouhými chodbami chrámu, jejichž stropy se ztrácely kdesi vysoko. Zvuky kroků se odrážely od stěn a vracely se v několikanásobných ozvěnách. Ostatní členové řádu zde procházející mluvili tichými hlasy a skláněli hlavu na pozdrav. Zvláště před tvým mistrem. „Jak ses celou tu dobu měl... Doufám, že je vše v pořádku.“ Podíval se na tebe mistr koutkem oka a pokračoval dál vycházkovým tempem. Tmavě hnědý plášť mu vířil kolem nohou a sem tam poodhalil pohled na jílec jeho světelného meče houpající se u pasu. „Víš... Myslím, že už jsi připravený.“ Položil ti ruku na rameno, zastavil se vážně se na tebe podíval. „Měl by si své znalosti předat dál. To co jsem tě naučil... a nepochybuji, že i mnoho dalšího.“ Pousmál se. „ Já vím... Není teď na to asi nejvhodnější doba. Válka... a tak. Ale věř mi, že ta nebude nikdy. Nemůžeme na vždy odkládat věci, protože bychom se pak mohli otočit a zjistit, že už je na vše pozdě. A já věřím že to dokážeš.“ Trochu ti přátelsky stisknul rameno, jakoby chtěl dodat důrazu svým slovům. „ Tvůj nový padawan tě bude čekat na Tythonu... Prosím, neodmítni tuto příležitost. Je to velká pocta a hlavně to, že ti rada zrovna tohoto mladíka svěřila... Důvěřují ti Inare... A já také.“ Pousmál se tím svým mírným ale hřejivým úsměvem. „Tady jsou nějaké základní informace.... Je teď v dosti složité situaci... Ale věřím, že ty to zvládneš. Koneckonců jsem tě vycvičil já a to už něco znamená, no ne?“ Jeho tlumený smích se odrazil od blízkých stěn a předal ti datapad. „Pokud to přijmeš. Měl by si tam vyrazit nejpozději zítra. A prosímtě... alespoň se na toho chlapce zajeď podívat. Nesuď lidi jen z písmen a číslic. Ovšem teď... Uděláš si ještě chvilku na svého stařičkého mistra?“ Usmál se. Mistrovi mohlo být tak padesát, a to ještě pro uživatele síly nebyl zrovna příliš vysoký věk, takže ironie v jeho hlase byla o to víc patrná. Strávili jste společně zbytek dne. Zašli jste do zahrady Tisíce fontán, která byla v přízemí chrámu a připomněla ti staré chvíle tréninku a meditací. Nakonec jste společně ještě zašli na večeři a vyměnili si několik historek. Vypadalo to, že mistr má docela hodně věcí na práci... ale zjevně se vyhýbal tomu, aby rozhovor sklouzl do řešení impéria a takto vážných záležitostí. Spíše sem tam vytáhl nějakou zábavnou historku... a že jich měl. Nakonec jste se rozloučili a ty jsi se vydal si odpočinout. Čekala tě cesta na Tython. Alespoň v tom si mohl mistrovi vyhovět. Podívat se na něj a třebas nakonec na tom klukovi něco bude. Tedy klukovi... Podíval ses pořádně na informace o tom mladíkovi. Jméno: Alistar Carn Rasa: Člověk Věk: 23 Mistr: Jerot Kelen... jméno bylo zapsáno červeně. To znamenalo jen jedinou věc. Mrtvý. Pak následovalo několik informací o jeho činnosti v řádu, schopnostech a misích, kterých se s mistrem už účastnil. Vypadal jako vcelku schopný padawan. Dokonce v šermu vykazoval vynikající výsledky. Dobré výsledky také v telekinezi... a skvělý pilot. Už si začal chápat, proč zrovna tobě byl nabídnut tento padawan. Přímá a sebejistá povaha. Příliš impulzivní. A pak tam byla poznámka... Přestupek: Neuposlechnutí přímého příkazu a zapojení se do politického dění na domovské planetě. Planeta nakonec ovládnuta impériem pod velením Lorda Noxe. Mistr Kelen se stal obětí incidentu. Podrobnější informace... Kliknul jsi.... Tajné. Vypadalo to, že se takto nedovíš vše, co bylo za touto událostí. Jediná šance byla je zjistit od toho učedníka... A že by bylo dobré vědět vše o někom, koho by si měl učit. Na druhou stranu, pokud ti rada svěřila někoho tak nadaného a přitom i tak... nezvladatelného. Měla v tebe jistě velkou důvěru... A odmítnout rozhodnutí rady... Byl by si schopen se tak znevážit v jejich očích?... Možná. ................. Tython  Ráno si vyrazil a zanedlouho tvá loď vystupovala z hyperprostoru u Tythonu. Přistál si na vyhrazné plošině u praxea, kde tě už uvítal mladý rytíř. „Dobrý den pane Blacksky. Už jste očekáván v hlavním sále.“ Trochu se uklonil a pokynul ti, abys šel za ním. Šlo to rychleji, než jsi čekal.... |
| |
 | soukromá zpráva od Jon Sníh pro Nová cesta Crescent Nebula - V pokušení pustiny Poslední mise byla....no buďme upřímní přímo hrozná. Nechápal jsem proč mne rada vybrala zrovna na tento úkol a i samotné podezření aktivity Sithů v tomto sektoru na tak pusté a mrtvé planetě mi přišelo v celku absurdní. Nicméně jaksi jsem neměl na výběr, přece jen rada dělá věci ze svého správného uvážení a tak jsem ztrávil několik týdnů "příjemné" atmosféře této planety. Jediným společníkem mi byl astrodroid, který měl na starosti mou stíhačku takže rozhovory s ním nebyly nijak vábné ani dlouhé. Propátrávání planety skenerem i Sílou bylo zdlouhavé a únavené. Nehledě na to, že kdykoli jsem chtěl na chvíli přistat a opustit bezpečí kokpitu musel jsem mít dýchací masku a teplé oblečení jinak bych se udusil nebo zmrznul. Nejspíše jsem měl tentokrát prostě opravdu štěstí. Sepisování zprávy mi šlo docela rychle už jen díky faktu, jak brutálně jsem se na misi nudil. Často mi vyplynuly myšlenky na mistra, se kterým jsem pár takových misí v mládí taky absolvoval a vždy jsem se jej vyptával proč musíme dělat něco tak nudného a nezáživného. "Jedi se musí naučit trpělivosti při zvládání věcí malých, aby se mohl dostat k těm velkým." Při tomto jeho výroku sem se vždy pousmál. Nicméně byl jsem velice rád, když jsem konečně mohl zamířit zpět na Corusant. Dokonce jsem se do toho hlučného obřího města těšil. Corusant - Není dne odpočinku Po předání zprávy radě, která ač neměla smysl být sepsaná tak dlouze obsahovala textu řekl bych až příliš o mé činnosti těch týdnů tam, když jsem se nudil, takže možná s krapítkem škodolibosti jsem byl rád, že to rada bude muset číst tak obšírně dlouhé. To, že mne uvítal můj starý pokoj ve mě vyvolalo úlevu, klid a mír. Měl jsem chuť tu zůstat a prospat tak týden. Bohužel nebylo mi dopřáno skoro ani nic vybalit a už mi někdo bouchal na dveře. Tedy spíše zvonil ač zvuk zvonku jsme nikdy rád neměl ten můj zněl...divně. Nicméně šel jsem otevřít a tam stál můj starý mistr. Na tváři mi přelétl úsměv a já mistra taky s radostí po tak dlouhé době objal. "Rád Vás zase vidím mistře." Usměju se a když se odtáhne o krok ustoupím. "No řekl bych, že mám....je mi jasné, že Vaše návštěva není jen tak." Po tváři mi přelétne úšklebek. Nutno podotknout, že jsem se neměl možnost těch několik týdnů tam oholit a ještě jsem to nestihl, takže musím být zarostlý jako Wookie. S pokývnutím ale vyjdu ven za mistrem, a když zavřu svůj pokoj spojím ruce v rukávech hábitu a následuji vzpřímeně mistra. Jdu stejně klidným krokem a zdravím ty, které potkáváme. Jsem zvědavý, co mi mistr chce. "Myslím si, že je vše v pořádku. A měl jsem se....nu jak kdy poslední mise byla docela mrtvá." Použiju nejvýstižnější spojení s onou planetou. Mistr však mluví dál a to mě nutí poslouchat. Jeho ruka na mém rameni značí, že se jedná o něco dost důležitého. "Ale mistře vždyť víte, že docela často své poznatky předávám Archivářce, aby mohla aktualizovat svá data a doplňovat je." Nějak mi nedochází, nač právě mistr naráží. Při jeho dalších slovech mi však začne svítat a zorničky se udiveně rozšíří. "Padawana?....Já...vím, že jste ho pro mne žádal už dávno, ale sám víte jaký jsem byl padawan já." Podotknu mírně přimýšleje jestli je to opravdu, tak dobrý nápad jak mistr říká. "Dobrá poletím se za ním podívat mistře." Kývnu souhlasně hlavou, protože bych jej nechtěl rozhněvat nebo zklamat. Na následné trávení času jen znovu kývnu. Procházka zahradou Tisíců fontán vyvolala mnoho vzpomínek, když jsem procházel okolo některých fotán viděl jsem se, jak jsem musel při mistrových cvičeních stát na vrcholku nějaké z nich soustředit se a meditovat v opravdu nepříjemných polohách a držet rovnováhu. To byly tedy dávné časy. Nakonec jsme skončili na večeři, což mi přišlo náramně vhod. Přece jen něco dobrého do žaludku v restauraci, kde jsme chodili s mistrem už, když mne učil on je příjemné. Při tom mi vykládal různé své vtipné zážitky a já se na oplátku podělil o pár svých. Třeba ten, když mi astrodroid při opravách málem odpálil stíhačku v hangáru, nebo historku, když jsem na Tatooin spadl z Bhanty do písku a musel jít asi dvacet kiláků pěšourem do Mos Eiseley. Až večer na pokoji jsem se dostal k proštudování informací o tom padawanovi. "23 let? Dost starý padawan." Čtu dále a povytáhnu obočí. "Přišel o předchozího mistra? To není dobré....hmmm a jak se zdá nechává se strhávat svými emocemi. Nejspíše neumí dodržovat striktně kodex." Musím se pro sebe mírně pousmát. "Do všeho hrrr s nadšením a nedostatek moudrosti ze sebejistoty...hmm to mi někoho připomíná." Vzpomínám na to, jaký jsem býval kdysi já ač né úplně takový, ale lehké to se mnou též nebylo. Tython - Čas do toho praštit Brzká ranní cesta na Tython probíhala tak, že jsem nechal řídit svého astromecha a ještě dospával pozdní odchod do postele minulého dne naštěstí jsem se ráno stihl alespoň oholit a něco za cesty do hangáru pojíst.. Bohužel cesta hyperprostorem nebyla tak dlouhá, jak bych si přál a brzo jsme už přistávali. "No tak uvidíme, co je zač." Nadechnu se v duchu. "Spusť přistávací sekvenci." Oznámím droidovi a chopím se řízení. Zanedlouho už přistaneme a kokpit se otevře. "Ohlídej loď než se vrátím." Pousměju se a pak vysednu a pohlédnu na mladého rytíře. "Zdravím, děkuji." Kývnu a následuji mladého jediho v očekávání, co bude dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nabídka, která se neodmítá Dromund Kaas Dromund Kaas. Zlesněná planeta s temnou oblohou. Místo, odkud se sithské impérium vydalo znovu na svou cestu za právoplatnou mocí a sílou. Místo, kde jsi se nalézal teď také ty... Tvůj mistr, Darth Algus, tě tu už před notnou dobou zanechal. Čekajícího, netrpělivého... Bez řádného cíle, nebo využití. Skoro jakoby tě chtěl odstavit od všech těch změn, které zmítaly galaxií a kde bylo tolik šancí urvat si také sám něco pro sebe. Však ty jsi až moc dobře věděl proč tu jsi. Tvé schopnosti už dosáhly bodu, kdy sis byl jistý, že by si bez problémů obstál proti některým nově jmenovaným sithům, ale ty stále nic. Však proč by tě také Darth Algus pouštěl. Byl na tebe spoleh, vždy jsi splnil o co tě požádal a stále si doufal... Ano, doufal, že jednou tvá snaha. Tvé zapálení pro věc, dojde příslušné odměny. Čas chabých nadějí už ale přešel... Ze stínu vystoupila vysoká vytáhlá postava ženy oděné v černém. I na tak neformálním místě, jako byl palác sithů na Dromund Kaasu, nesundávala svou lehkou zbroj. Její pohyby byly rázné, ale pružné jako u šelmy na lovu. V bledém obličeji vystupovaly zářící žluté oči, které se na tebe upřely. „Kran Dral... Pojď.“ Pokynula ti ke dveřím, u kterých jsi dle domluvy čekal. Prošli jste jimi a ty si mohl zaslechnout jen krátké zasyčení hydrauliky a zapraskání nahozeného štítu. Vypadalo to, že toto jednání bude opravdu soukromé. Došli jste na široký balkón, který jak se po bližším prozkoumání zdálo halilo také silové pole.  Temné nebe nad Dromund Kaasem protnula série silných blesků, ale k vám se nedonesl žádný zvuk hromu. Bylo zde ticho... Celá ta dech beroucí scenérie postrádala jakýkoliv zvukový podkres. Lord Taral se bledýma rukama opřela o zábradlí a chvíli to vše jen sledovala. Snad testovala tvou netrpělivost. Snad jen o něčem přemýšlela. Nakonec se však její tvář s párem žhnoucích očí otočila na tebe. „Doslechla jsem se o tvých problémech s nedostatkem... hm uznání?“ Povytáhla jedno obočí. „Já, na rozdíl od Dartha Alguse, jsem ochotná náležitě ocenit snahu mých podřízených....A nabídnout jim dle jejich výkonu adekvátní odměnu.“ Bokem se opřela o ledabyle o zábradlí a založila ruce na prsou. Stále si tě lehce přeměřovala a nakonec se otočila k výhledu na město. „Třeba titul Darth...“ Pohyb jejích rtů si neviděl a i hlas zněl na moment spíše tišeji, ale i přes to jsi velmi dobře rozuměl. Konečně! „Samozřejmě, že se nemohu postavit proti tradicím a jen tak ti titul přenechat... I když bych jako jedna z nejvyšších lordů mohla.“ Ano, další nepříjemné připomenutí tvé titěrnosti vůči této ženě. „V tomto případě ale bude nejlepší nebudit příliš pozornosti... Vím, že Darth Algus je vcelku zkušeným sithem a ty... Ač talentovaný... Proti němu nemáš zatím moc šancí obstát v duelu, kterým by jsi získal právo nosit jeho titul. Na druhou stranu.... Jsem ochotna ti pomoci a zajistit ti prostředek, kterým budeš moci okolnosti tohoto souboje naklonit na svou stranu.“ Opět se na tebe podívala a zkoumavě se ti zahleděla do očí. Cítil si z ní Sílu. Obrovskou moc... a to všechno jednou mohlo být třeba také tvoje. „Samozřejmě je tu prvně jedna záležistost...“ Vždycky je v něčem háček. „Tady...“ Zanořila ruku to černého roucha a vytáhla z něj černý krystal. „Chci, abys s ním letěl na Korriban. V jižní části údolí je hrobka Kamir Voshe. Dávného sithského lorda... Je zapečetěna tak, že by ji měl být schopen otevřít pouze jeho dědic, ale s tímto...“ Podívala se na temný krystal. „By to mělo jít.“ Podala ti jej. „Nos ho stále při sobě... A z té hrobky... Chci jeho světelný meč. Pokud tam najdete nějaký holocron...“ Mávla ledabyle rukou a zamyslela se. „Hmmh, tak ho můžete vzít taky. Je nepravděpodobné, že něco takového se už bez jeho odkazu dalo aktivovat, ale stále... se to někomu může hodit. Asha by třebas...“ Na chvíli přemýšlela, ale pak se na tebe odhodlaně podívala. „Jsme tedy domluveni. Vyraž okamžitě na Korriban. S tvým mistrem to zařídím, kdyby se po tobě ptal... A pospěš. Má nabídka má omezenou platnost.... Stejně jako má trpělivost.“ Nebezpečně se jí zablesklo v očích a oblohu opět proťal blesk. S neznámým temným krystalem v ruce si opustil lorda Taral, která zůstala stát na balkóně. Její vysoká silueta se rýsovala proti tmavému nebi...
Korriban Palubní počítač tvé malé lodě tě informoval několik vteřin před opuštěním hyperprostoru. Bílé čáry se nakonec zase stáhly do světelných bodů a před tebou se vynořila rudá planeta. Korriban. I takto daleko od planety jsi cítil tu sílu, která se tu za ty věky nahromadila a vyzařovala do samotného vesmíru. Byl jsi doma. Loď bez problémů proletěla atmosférou a přistála na jedné z přistávacích platform vedle hlavního chrámu. Sám si dobře věděl, že pokud tu bude Lord Asha bude nutností svou přítomnost nahlásit. Potrpěla si na formalitách a když nebylo po jejím... Bohužel s velkou pravděpodobností tu bude. Stále posílajíc další a další otroky, vojáky a jiný personál do hrobek, které nechtěly vydat svá tajemství. Koutkem oka jsi však zaznamenal záblesk... Podivně narudlý záblesk. V kapse na hrudi, kde jsi měl uložený temný krystal, se cosi lehce rozzářilo. Šáhl jsi pro krystal, který měl kolem sebe slabě narudlé halo. Zvláštní. Na Dromund Kaasu se s ním nic podobného nedělo a přitom tam temná strana síly byla silná skoro jako zde. Až teď poprvé jsi z něj ucítil jakési vibrace s Síle. Sevřel jsi ho v dlani a vydal se do chrámu. Rampa lodi se spustila až tvrdě dosedla na rudým pískem pokrytou zem. Horký vzduch s sebou přinášel sem tam proud rudého prachu, který ti byl tak povědomý. Chrám se zde tyčil v celé své majestátnosti a bylo zde vcelku živo. Jak si přistupoval jeho směrem, tak si v ruce cítil pomalu ale jistě sílící vibrace. Ta věc zjevně reagovala na něco v něm... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Setkání Tython - Praxeum Alistar Carn Procházíte známými chodbami. Od stěn se odráží zvuk vašich pravidelných kroků.... Mistryně Kasra šla tím svým pravidelným a rázným krokem vstříc... No pořádně si ani nevěděl, co tě tam čeká. Míjel si skupinky ani ne náctiletých dětí, které se mistryni s úctou klaněly a zvědavě po vás pokukovaly. Ano, taky jsi byl kdysi tak mladý... Ale to už bylo dávno. Svět se za tu dobu změnil. Došli jste k širokým dveřím vedoucím do poradního sálu. Ty se před vámi se zasyčením otevřely a ty jsi vstoupil dovnitř.  Sál byl kruhový, stejně tak jako stůl stojící uprostřed. Kolem stolu byly v pravidelných rozestupech rozmístěna křesla. Světlo procházející skrz otvor ve stropu osvětlovalo střed místnosti a příjemně ji prohřívalo. Po stranách stálo několik soch dávných hrdinů řádu, o kterých jsi se dříve učil, ale po kterých zůstaly už jen tyto připomínky. Liora ti pokynula k jednomu z křesel a sama zůstala stát se založenýma rukama. Beze slova. Nehybně. Vypadalo to, že na něco, nebo někoho čekáte... Ale mistryně Kasra na sobě nedávala znát cokoliv, co by ti alespoň lehce napovědělo, jestli je na místě se obávat... A čas plynul. .................... Inar Blacksky „Tudy prosím.“ Ukázal ti mladý muž cestu a společně jste vyrazili do útrob chrámu. Sám jsi byl po dlouhé době mimo překvapen, jak toto místo působilo poklidně a harmonicky. V dlouhých chodbách proudily mladí učedníci a sem tam mezi nimi si zahlédl i nějaké řádové rytíře. I přes to tu byli v docela velké menšině. Až sis připadal najednou starý... Už jsi chápal mistra a jeho narážky na podobné pocity vždy, když si přišel s nějakou novinkou, kterou on sám nezažil. Nová generace budoucích rytířů tě sem tam po očku sledovala a ti blíže tebe tě i uctivě zdravili... Ano, starý. „Mistryně Kasra vás očekává v poradním sále... Zde.“ Ukázal mladík na velké dveře, před kterými jste zastavili. Sám tě nechal, ať je otevřeš až uznáš za vhodné a postavil se stranou. Nakonec se dveře s typickým zasyčením otevřely a ty jsi vstoupil do kruhového sálu. Pohled ti ihned padl na postarší vysokou ženu zabrackého původu, která si tě krátce změřila přísným pohledem. Možná, že ne až tak starý... Na chvíli si se cítil jako mladý učedník, na kterého se právě zaměřila nechtěná učitelova pozornost. U stolu pak seděl mladý muž, jehož tvář si už znal. Ano, byl to Alistar Carn. „Zdravím vás, Inare Blacsky.“ Kývnula žena na pozdrav a přistoupila pár kroky k tobě. „Předpokládám, že jste byl instruován radou. Zde...“ Pokynula ti rukou ke kruhovému stolu, kde seděl ten mladík. „Nechám vás tady, abyste si mohli promluvit.“ Dořekla a opustila místnost. Dveře se za ní zavřely a ti si osaměl zde s mladíkem, jehož složku si nedávno četl.... |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Setkání Tython - Praxeum -> Alistar Carn Po přistání mě provedl mladý rytíř Jedi chodbami, které působí tak krásně a harmonicky, úplně jsem zapomněl jaké to tu bylo, když jsem byl ještě mladičký učedník. Pohledy padawanů a mladých žáků vypovídají, že jsem docela za tu dobu zestárl. Už chápu mistra, ale nepříjdu si tak starý. Snad ani nejsem, ale kdo ví přece jen....nemládnu, že. Jedi zastaví až před dveřmi do sálu, kde má být cíl mé cesty, jen mu kývnu jako poděkování a otevřu dveře. Ty se rozestoupí a já mohu vejít. Postarší Zabračka mě uvítá ne moc pěkným pohledem. "Mistrině." Skloním uctivě hlavu na pozdrav. "Ano byl jsme instruován." Přikývnu a než se naděju, už mistrině odejde. Občas mne napadá, že z téhle rasy jsou všichni stejní. Nicméně dojdu ke stolu a poklidně se usadím naproti Alistara. Přelétnu jej zkoumavým pohledem. "Takže ty jsi Alistar Carn. Víš, proč jsi zde Alistare?" Položím mu docela důležitou otázku pak se ale pousměju. "Jsem Inar Blacksky. Jsem zde na přání rady. Rád bych se o tobě dozvěděl něco víc. Četl jsem tvou složku. Tvého mistra je mi líto, bohužel i takové věci se stávají." Chápavě a soucitně přikývnu. "Nicméně v zápisu jsou některé části zahaleny temnotou mohl bys mi lépe říci, co se tehdy vlastně stalo?" Optám se ho se zájmem a spojím ruce nad stolem. |
| |
 | soukromá zpráva od Kader Kwai pro Time to shine Prach a špína, pot a slzy, hněv a zloba, krev a umírání .... „Kašli na omluvy. Tohle mi budeš muset prostě ještě vynahradit.“ Pokusil jsem se ho povzbudit, nebo spíše sebe? Sám už ani nevím. Slzy v očích a to poslední, co mě drželo opravdu naživu mě právě opouští. Jediný přítel za celičký život. Přes veškerý žal a vztek, který mě zžíral zevnitř jsem se na něm pokusil usmát. „Nemluv se mnou, jakoby ses chystal jít někam pryč.“ Pokusil jsem se ho jakoby okřiknout. Nebyl to příkaz, ale výčitky. Ne jemu, ale mi. Za celou dobu, co jsem byl v Akademii Jedi .... vše, co jsem se za celý svůj život naučil tam považovali na špatné, nebo nesmyslné. Mistři, rytíři, kadeti, všichni do jednoho mě odsuzovali, až na ..... „Cokoli ...“ přerušil jsem jej a opět se pousmál. To, co ale následovalo, mě .... jen jsem souhlasně zakroutil hlavou. Tak rád, tak rád bych mu pomohl, ale .... je to moje vina! Zemřel kvůli mne! Žádný Sith, ale já byl tím, kdo ho sprovodil ze světa! Svou neschopností! Svou sobeckostí! Svou tvrdohlavostí! Je pryč a je to moje vina! Nebyl jsem připraven! Nebyl jsem dost silný! Jeho slova slábla, srtácela se. Mizela do nekonečné tmy. „Né! Přece mě tu nenecháš samotného!“ třesu s bezvládným tělem, ale marně. „Sakra vrať se!“ naštvaně jsem praštil pěstí do trupu lodi .. a pak znovu a znovu. Byl pryč a to navždy. Jediné, co po něm zbylo byl jeho světelný meč. Se slzami v očích a srdcem plným žalu a vzteku, odpřísáhl jsem ... „Nikdy více! Já uctím tvou památku!“ Najednou jsem se ocitl v naprosté temnotě. Všude jen tma, nekonečná, absolutní. A naproti mne několik jasných světel. Mocných a oslnivých. Někdo z nich povstal a chopil se slova. Kdo to je? Co jsou zač? „Je to tvá vina!“ ozval se mocný hlas. „Nechal jsi ho zemřít!“ vykřikl další. „Ne Sithové, ty jsi na vině! To ty jsi zabil svého přítele! Obětoval se za tebe! Obětoval se pro nic!“ každé slovo bodá a řeže jako tisíce střepů. Z temnot vystoupil Sith. „To jsi ty! Ty jsi ho zabil! A teď za to zaplatíš!“ Sith se jen pousmál a sundal si kápi. A pod ní byla má tvář. Stál jsem tam, držel v ruce světelný meč a popravil svého jediného přítele. ............................................. Vyletěl jsem z postele. „Promiň, promiň, promiň, odpusť, promiň ...“ Zpocený, udýchaný, srdce mi buší. „To byl jen sen, byl to jen sen, jen další noční můra.“ Snaži jsem přesvědčit sám sebe. Hlava ponořená do dlaní. „Jenom sen, jen sen!“ opakoval jsem stále dokola, znovu a znovu. Po chvíli jsme se zvedl a zašel si do koupelny. Naklonil jsem se a opláchl si obličej vodou. Do zrcadla jsem se raději ani nedíval. Mohlo by odrazit sín minulosti a já se sotva vzbudil. Dojdu si pro něco k jídlu a pak zase směr posel. Sednu si na ni a koukám před sebe na noční stolek. Tam stále leží jedna věc, vzpomínka ... světelný meč. „Co to? Zpráva?“ udivím kratičkému vyrušení. „Vaše záležitost bude projednána radou dnes v 10 hodin. Dostavte se prosím k sálu rady včas.“ Asi bych se měl pořádně zaradovat, snad to i oslavit, ale .... pouhé pousmátí, nic víc. Moc dobře si sem vědom, proč chci předstoupit před radu. Přesto se ale budu muset připravit. Jde o příliš hodně. Příští hodiny jsem tedy strávil snahou o přípravu alespoň páru vět. Problém je v tom, že i když všichni říkali .... nepatřím mezi nejlepší řečníky a vyjednavače. A co se rady týče, už vůbec ne. .......................................... Konečně nastal ten čas, má možnost a příležitost. Snad první krok na cestě za splněním slibu danému příteli. „Já ... jsem pozvaný.“ Pronesu nejistě a zaraženě vyčkávám na to, co bude následovat. Naštěstí mi otevřeli a já mohl vejít. Uvnitř na mě už čekali jednotliví mistři řádu Jedi, téměř celá rada pohromadě. Já pomalu kráčel k nim a hlavou mi lítaly všechny ty možné věty, které mě napadly. „Chci .. chtěl bych radu zažádat o možnost zapojit se do bojů ... Já ... já vím, že nejsem tak úplně vzorný student a vůbec ..... Ale buďme upřímní, dostáváme na prdel a ...Další takový jako já není. Vy víte, že jsem nejlepší pilot ... snad i lepší než většina rytířů jedi. Já .. já jen chci ... teda nechci jen nečině čekat a přihlížet tomu, jak mí přá-známí umírají.“ Vtip je v tom, že ať jste připraveni sebelépe, nebo přesněji, nikdy nic nejde podle plánu. A nakonec to dopadne úplně jinak. „Zdravím váženou radu a její členy. Já ...“ Ukloním se uctivě. Něco jsem se přece jen za tu dobu tady naučil. Hlavou mi v rychlosti prolétly snad všechny ty věta, jakási osnova, co vlastně říci, ale .... „... já bych chtěl splnit slib daný příteli.“ Řeknu nakonec rázně a rozhodnutě. Koutkem oka sjedu na světelný meč, to jediné, co mi po něm zbylo. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Svižným krokem následuji mistryni krásnými chodbami, které všechny dobře znám. Je hořkou ironií osudu, že moje působení v řádu patrně skončí na tom stejném místě, kde před tolika lety začalo. Dojdeme k širokým dveřím a já opět bedlivě pohlédnu mistryni do tváře, aby mi její výraz alespoň trochu napověděl, co mě dnes čeká. Mistryně je stále stejně nečitelná. Muž, ať už má jakkoli velkou moc, musí nést zodpovědnost za své volby. Tato zásada z nás dělá může. Připomenu si slova svého otce a vstoupím do poradního sálu. Ten je k mému překvapení prázdný. Rozhlédnu se kolem sebe, jako bych opravdu čekal samotnou Nayu, která po mě hodí všechna ta lejstra plná mnou porušených pravidel a pak zastane roli mého kata.. Tato zcestná myšlenka mě donutí nepatrně se ušklíbnout. Ne nadarmo se říká, že cynismus je posledním útočištěm poražených. Několik ukrutně dlouhých minut sedím v křesle a čekám co přijde. Nenávidím to čekání. Čekal jsem několik týdnů a nevěděl jsem, co se mnou bude. Ani teď to netuším. I kdyby měl dorazit opravdu můj kat, ať už se mi konečně podívá do očí. Mé přání bylo zřejmě vyslyšeno. Do poradního sálu vejde pro mě neznámý muž. Vstanu a skloním hlavu na pozdrav. Možná však příliš horlivě. Ač nejsem zdaleka tak nesvůj, jak by se mohlo očekávat, nervozita je na mně znát. "Aby rada mohla posoudit závažnost mých přečinů.. mé viny?" Odpovím nejistým hlasem k muži, který si sedl naproti mně. Že četl mou složku není žádným překvapením. Možná už má i připravený rozsudek a tohle je pouze formalita. Když však mluví o mém mistrovi, souhlasně kývnu hlavou. "Byl to skvělý muž, vzor a učitel." Dodám tentokrát bez jediného zaváhání či pochybnosti v hlase. Muž mluví o nějakých nejasnostech ohledně posledních událostí. Toho bych sic teoreticky mohl využít a trochu si historii přibarvit.. Ale musím nést následky. Šel jsem do toho s tím, že je potom ponesu. Tak proč musel zaplatit zrovna on? "Moje domovská planeta byla záhy po stažení všech Republikových vojsk dobita. Republika tu malou planetku nepovažuje za strategicky důležitou.. S tím jsem nesouhlasil a tak.. A tak jsem se vydal na onu planetu.. Navzdory pravidlům řádu." Zřejmě nemusím muži vysvětlovat, že na té strategicky bezvýznamné planetce ještě před měsícem žil můj otec a bratr. To již v té své složce určitě našel. Na okamžik se odmlčím, ale poté pokračuji. "Všichni zástupci původních obyvatel byli po pár dnech popraveni.. Včetně mého otce. Založil jsem odboj." Ach ano.. Ta naivní představa. S Derekem po boku jsem dával lidem do rukou zbraně v naději, že jim můžu pomoci vybojovat zpět jejich svobodu. Většina z nich je teď mrtvá.. Ale nemohl jsem je tam takhle nechat! Shrbené pod bičem nepřítel. Nemůžeme přece vážit lidské životy dle strategického umístění.. "Za velkých ztrát se nám povedlo probojovat obranou až do hlavní budovy.. A tam byl on.. Četl jsem o něm, ale do té doby jsem ho ještě nikdy osobně neviděl.. Lord Nox. " Otevřu ústa ve snaze pokračovat, ale jako bych náhle ztratil hlas. Na okamžik přeruším své vyprávění. Ve tváři se mi mísí hned několik špatně skrývaných pocitů. Lítost, hněv.. Trvá to několik dlouhých vteřin, než jsem schopen opět pokračovat. "Mistr Kelen si musel všimnout mé dlouhodobé nepřítomnosti. Našel mě uprostřed toho všeho. Nebýt jeho zásahu, byl bych zabit rukou toho Lordal." Vydám ze sebe dosti stručnou verzi celého toho příběhu, který mi rapidně změnil život. Dále už nic neříkám, jen bedlivě sleduji Inara a jeho reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Alistar je nervozní je to na něm poznat i cítit. Myslí si, že jsem ho přišel soudit a odsoudit. "Zajímavá úvaha." Nejraději bych se pousmál, ale zachovám nakonec klidnou tvář a poslouchám ho. "Ano věřím, že to byl skvělý muž, pokračuj prosím." Pokynu mu hlavou, protože mne zajímá celý onen příběh. Věřím v jeho upřímnost a pravdivost. Přece jen, jako Jedi by jí měl mít. Když vypráví představuji si hrůzy, které musel zažít a jak se musel cítit. "Kdyby někdo tohle začal páchat na Naboo..." Raději nedomyslím myšlenku o své domovské planetě a zadívám se na Alistara. "Podlehl jsi tedy emocím a porušil kodex." Zhodnotím neutrálním hlasem a nechám ho dovyprávět příběh. Když domluví na chvíli se zamyslím. "Tvůj mistr se zachovalj, jako každý vůči svému žákovi, ochránil tě vlastním životem a to jej ctí. A ty ctíš jeho památku tím, že se nebojíš říci co se stalo a proč. To je ocenitelné." Pokynu hlavou a složím ruce na stůl. "Bude to dřina." "Alistare Carne na základě tvé výpovědi jsem vyvodil, žes podlehl v této věci citům a porušil tak kodex. Bez povolení rady jsi se vydal chránit svou domovskou planetu a omylem rozpoutal masakr v naději záchrany tvého národa. Při pokusu o vítězství jsi se setkal se Sithem, který zabil tvého mistra, jež tě ochránil před jistou smrtí." Zhodnotím vše co jsem slyšel a nadechnu se. "Tvé emoce ovlivňují tvůj úsudek, tvá energičnost a unáhlenost stíní rozum ač úmysly jsou správné." "Kopec odvahy, ale jen ždibec rozvahy." Vyplyne mi věta, kterou jsem ve svém učení slýchal od mistra dost často. "A proto na základě toho, co jsem právě vyslechl...." Na tváři se mi objeví mírné pousmátí. "Tu nejsem abych tě soudil a odsoudil, ale abych dokončil tvůj výcvik a naučil tě jak své nedostatky proměnit v přednosti. Ač jsi nadaný a máš za sebou léta výcviku stále jsou věci, které se potřebuješ naučit můj mladý padawane." S mírným úsměvem k němu promlouvám poklidným hlasem. Je docela vtipné brát ho jako mladého padawana, když není zase o tolik let mladší než já. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tallav Vystoupil jdi po nakloněné rampě z lodi. Společně s tebou se po ní také vydali další s podobným osudem jako ty i když na většině tváří bylo vidět, že jej nevítají tak jako ty. Většina dobrovolně sešla a těch pár, kteří se snažili o pošetilí odpor byli nakonec skopnuti dolů... Do rudého prachu. „Vy svině!“ Zasyčel jeden nautolan sbírající se ze země. Většina ostatních ale pouze přihlížela. Nikdo mu nepomohl. Platforma, kde vás vyložili byla na straně chrámu, ale když ses správně vyklonil, naskytl se ti pohled na kus údolí, kde odpočívali dávní sithští lordové.  Obrovské sochy tyčící se k oranžovému nebi a malé drobné postavičky pohybující se v hloubce pod nimi. Ze všeho tu dýchaly dávné časy... A něco tak zvláštním způsobem povědomého a přitom neuchopitelného. „Vítejte na Korribanu.“ Ozval se silný mužský hlas. Ze stínu jednoho z pilířů se vyhoupla vysoká postava. Zabrak s výrazným sithským tetováním po celém obličeji, ve kterém žhnuly oranžové nápadné oči. Na rtech mu hrál pohrdavý úsměv. Zobrazit SPOILER  „Takže tohle jsou nový rekruti?“ Udělal pár kroků, ruce složené za zády, a podíval se na muže s jedním slepým okem. Ten ihned sklonil hlavu a poníženě odpověděl. „Ano, pane. Přímo z Nar Shadaa. Někteří by i mohli...“ Rázné mávnutí ruky sitha utnulo jeho další slova. Tvář neznámého zabraka, se otočila na vás. Přelétl vás nezaujatým pohledem, skoro jako byste byli pouze nějaké laciné zboží, které už dávno ztratilo i tu svou malou původní hodnotu. „Nar Shadaa...“ Nespokojeně mlaskl a udělal několik kroků. „Místo plné hazardu, prostitutek a jiných životních trosek... A s tímhle já mám pracovat?“ Zadíval se velmi z blízka do tváře jedné nižší nejspíše lidské ženy, která ihned sklopila zrak. „Copak se to dá?!“ Hřbetem ruky ji udeřil do tváře. Rána to byla silná a žena spadla s výkřikem na zem. „Odpad.“ Procedil mezi zuby a pohrdavě se na ni z výšky zadíval. Žena zjevně nebyla zvyklá na takové zacházení a z očí se jí vykutálelo několik slz, které v zaprášeném obličeji vytvořily úzké cestičky a začala vzlykat. Sith, který se už pomalu otáčel opět na vás, se ve svém pohybu zastavil. Při pohledu, který jí věnoval se snad v jeho očích i zablesklo. Jeho ruka vystřelila, chytila tu ženu pod krkem a bez větších obtíží ji zvedla do vzduchu, že se jen špičkami bod dotýkala země. „Jak se jmenuješ?“ Zeptal se chladným hlasem. „Já... Eh... Khaylia... Khaylia Tolen.“ Vykoktala přiškrceně ta žena mezi vzlyky. V očích se jí zračila hrůza. Těkla na stranu pohledem a podívala se prosebně na vás. Ty sám sis všimnul, jak ten nautolan už už chtěl vyrazit, ale jedna ruka ho zastavila. Sám jsi cítil emoce vznášející se ve vzduchu. Strach. Nenávist. Zlost …. Skoro jakoby je toto místo ještě zesilovalo. „Takže Khaylia Tolen.“ Řekl sith až skoro mírumilovným tónem a pousmál se. Pár kroky se ocitl u kraje přistávací rampy táhnouc za sebou vzlykající ženu. Ruku sevřenou kolem jejího krku zvedl tak, až se její nohy přestaly dotýkat země a jen se panicky kývaly ve volném vzduchu. Prsty uvolnily sevření a rozevřely se. Tělo však na zem nedopadlo a místo toho bylo vidět, že tu ženu škrtí neviditelná síla, která její svíjející se postavu vyzdvihla do výšky, až se octla mimo platformu. „Hezké jméno... Které zůstane stejně jako mnohá jiné jména slabochů zapomenuto mezi Korribanskými písky. Sbohem.“ S posledním slovem se sevření kolem jejího krku povolilo a tělo se s výkřikem zřítilo do hloubky... Tupý dopad něčeho na skály byl slyšet i zde. Křik ustal. „Takže první je z kola ven...“ Oprášil si sith ruce. „A to byl teprve jen začátek. Věřte mi, že je malá šance, že se zde dožijete i jenom týdne. Ne někdo jako vy.“ Došel zase k vám a provokativně se usmál na nautolana, který jen těžko v sobě dusil vztek. „Však nebojte, velmi brzo budete moci popustit uzdu svým emocím.“ Široce se usmál, až z toho běhal mráz po zádech. „Možná tu někteří budou mít potenciál... ale to se teprve ukáže. Zatím jste pro mě jen chodící mrtvoly s kterejma tu musím ztrácet čas. A já, dohližitel Tallav, nerad ztrácím čas.“ Dodal důrazně. „Nějaké... otázky?“ Pousmál se a provokativně si vás změřil pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otázka Tak dlouho sis to připravoval. Tak dlouho sis představoval všechny možné scénáře, ale přesto, když si stanul před nimi, před nejvyšší radou, tak bylo nakonec těžké správně zformulovat alespoň ten pozdrav. To jsi nakonec ale přes silnou nervozitu zvládnul a teď.... Měl jsi jejich pozornost. Možná až příliš. Několik párů očí tě tiše sledovalo a čekalo na tvůj další krok. Ten na sebe nenechal naštěstí dlouho čekat. Ano, slib. Lorry ležící ti mrtvý v náručí. Tvá slova. Tvé emoce. Vše se ti to vybavilo, i když to bylo částečně zastíněné tíhou této situace, stále to bylo silné. Nadechl si se a spustil. „Jaký slib?“ Ozval se středně položený ženský hlas, za kterým jsi se otočil a pohleděl do očí mistryně Aak ´ri. Togruta byla pohodlně usazená ve svém křesle a od zlatavého šperku na čele se odrážely sluneční paprsky. Její pohled byl intenzivní. Nedalo by se říci, že působil zle, nebo nějak přísně, ale čišela z něj síla. Odhodlanost. „Že uctí jeho památku... Nemám pravdu učedníku?“ Ozval se zase ten hluboký hlas bez těla. „Ano, Kadere, je to ušlechtilý cíl...“ Pokýval starý wookiee hlavou, ale pak v jeho očích blesklo, a na chvíli jeho výraz zvážněl. „Kdyby ovšem nebyl poháněn touhou po pomstě.“ Jeho obočí se tázavě pozvedlo a na moment tě beze slova sledoval. „Mladíku. Pomsta nikdy nic nevyřešila. Nikdy v ní nenajdeš útěchu, ač se to teď může tak zdát. Jakmile se vydáš po této cestě, není už cesty zpět...“ Tentokrát se ozval mužský hlas patřící mistru Duronovi. „Co tedy přesně po nás žádáš Kadere Kwaii?“ Promluvila tichým smířlivým hlasem mistryně Ta´em, která si tě spíše lehce starostlivě prohlédla. Jediný, kdo zatím nepromluvil, byla Teriss Marn sedící vedle mistra Ralla. Pomalu si už čekal další otázku od ní, ale setkal si se jen se zkoumavým pohledem, který ti věnovala. Nic víc, nic míň. Ostatní mistři zřejmě považovali poslední položenou otázku za hodnou tvé odpovědi, takže se rozprostřelo ticho a všechny pohledy se opět zaměřily na tvou osobu. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Zabrak, rudý obličej, na Antara by se klidně mohl dívat zpatra a očividně proč by ne. Koukal zde tak na každého, jako na něco, o co by si neušpinil ani podrážku boty. S urážkami k Nar Shadaa u Antara pak příliš nepořídil. Nebyl to jeho domov. Jen tam strávil mnoho času, během něhož mu k srdci nijak nepřirostl. Bylo to další místo, kde pracoval, kam ho zavlekli a nebýt přičinění osudu, kde by mohl dost možná i umřít, né nutně před tím ani zestárnout. Zaměřil se na drobnou lidskou ženu. Zpozorněl, což asi každý, ale ne příliš na to, aby si snad sith mohl všimnout i jeho. Khaylia Tolen. Opravdu to bylo hezké jméno, hezké představení, demonstrace síly. Asi doufal, že se ji někdo zastane. Někdo dost hloupý. Horká hlava. Antarovi se jako jiným rozbušilo srdce, oproti nim však kvůli oživujícím se vzpomínkám na dění v baru. Rozdrtil ho silou vůle. Ten pocit, kdy natahoval ruku k tělu vznášejícímu se ve vzduchu, drcenému neviditelnou silou, jíž cítil mezi prsty tak jasně, jako tep toho špinavého psa. V podání sitha to vypadalo tak jednoduše. Pro teď nevyšla řada na něho, tak snad večer. Už večer by mohl... Jen proto, že se snad postaví do cesty komukoli, kdo měl špatný den. V zádech ho zamrazilo, dokonce i v tom horku. Pohled očí sklopil k zemi a suše polkl. Hlavně žádné hlouposti. Hlavně žádné hlouposti. Opakoval si to v hlavně jako nějakou mantru. Jenže sith nepřestal. Mluvil, dokonce se i zeptal a mezi ním a vězni nastala chvíle napjatého ticha. Bylo to čím dál tím horší. Jako by se v něm najednou probudila trpělivost a ochota věnovat jim chvilku času. "Vězni jsou moc vystrašení na nějaké otázky, dokonce i na ty hloupé." Vážně to řekl? Podíval se při tom sithovi sotva na špičky bot, natož do očí. Pevně sepjal rty, zkřivíc je ve snaze umlčet marně sám sebe. "Co máme dělat, pane?" Alespoň že zvyk byl železná košile. Né, že by to trocha otrocké etikety mohla zachránit. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Když Inar mluví o mém mistrovi a jeho oběti, jen souhlasně přikývnu. Byť si nejsem jist, jestli je to pro každého mistra tak samozřejmé. Nasadil život za svého žáka, který porušil kodex. Ale takový on prostě byl. Ctít jeho památku.. Ano, to by si určitě zasloužil. Ale dostanu k tomu vůbec ještě někdy možnost? Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, co budu dělat dál. Co budu dělat, pokud mě nezatknou ale vyhodí z řádu? Budu stopovat toho Sitha! Ale bude to skutečně to, co dá mému životu smysl? Přál by si to mistr? Muž mě osloví celým jménem a shrne nedávné události. Verdikt je zřejmě blízko, a tak jen s kamennou tváří poslouchám. Nakonec se pousměje a jeho poslední slova mi skoro vyrazí dech. Řád nad mou maličkostí zřejmě ještě nezlomil hůl. Pokud z mých nedostatků udělá přednosti, budu nejmocnější Jedi této generace. Neubráním se úšklebku. Ovšem v mé tváři je vyjma překvapení znát i radost. Budu mít možnost uctít mistrovu památku jinak než pravděpodobně marným pokusem o pomstu. "Pak se tedy budu učit s pílí a pokorou, jak mě tomu učil můj předchozí mistr." Prohlásím nakonec rozhodným hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "To doufám můj učedníku to doufám." Kývnu poklidně a pousměju se. "Mistr asi měl jasný záměr s tím podstrčit mi zrovna tohohle padawana." Vstanu ze židle a přejdu ke dveřím. "Pojď Alistare, půjdeme se projít." Natočím k němu trošku hlavu a v očích se mi energicky zablýskne. "Kdyby tak tušil co jej čeká." Jakmile mne dojde otevřu dveře a vyjdu do dlouhých chodeb. Tentokrát si už neužívám toliko architektury, ale spíše přemýšlím o výcvikovém programu svého nového žáka. "Máš hodně energie to je dobře, ale s tou tvou horlivostí musíme něco udělat a přesně vím co." Záhadně se usměju. Netrvá to dlouho a opustíme chodby chrámu a vyjdeme ven, kde jsou cvičiště a příroda. Rozhlédnu se a očima se zaměřím do dálky. Pak jen stočím kroky a vedu Alistara dál do přírody. Asi po půl hodině cesty lesem vyjdeme na malé mýtině, kde je stařičká fontána, ze které těče voda už jen slabě. Je asi dva metry vysoká a znázorňuje nějaké zdejší zvíře postavené na zadních. "Tak jsme zde." Dám si ruce v bok a podívám se na svého padawana. "Tady začne tvůj trénink. Vyskoč si na přední tlapu té sochy, která je ve vzduchu před tělem a zůstaň na ní stát na jedné noze. Druhou nohu ohni a zapři o stehno nohy stojné. Ruce sepni před sebou a začni s meditací." Vysvětlím mu, co po něm žádám.Nepředpokládám, že by byl z toho nějak nadšený. "Pomůže ti to se lépe koncentrovat a získat trpělivost a výdrž. Při cvičení zavři oči a řiď se jen instinkty a Silou." Začnu pomalu obcházet fontánu. "Až usoudím, že je vhodná chvíle začnou po tobě lítat kamínky, ty budeš muset po slepu pomocí síly a instinktů, kterým musíš věřit odrážet. Neuvolňuj jí zbytečně moc, nebo ti při úbytku energie zeslábne noha a spadneš. Nuže začneme." Kývnu, že se může jít postavit na své místo a mezitím v klidu odejdu někam mezi stromy a zmizím mu z dohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Otázky a odpovědi „... slib daný příteli.“ Sám ani pořádně nevím, proč jsem řekl zrovna tohle. „Byla to vůbec má slova?“ Ani tímhle jsem si nedokázal být jistý. Od té události je vše tak zastřené, i sluneční svit je najednou zakryt mlhou. „Proč to tak moc chci? Pro klid vlastní duše? Z pomsty? Pro padlé přátelství?“ Prostá věta jdoucí naprosto mimo smysl toho, co jsem chtěl říci. Nakonec ale snad byla tou správnou, musela být, protože v radě něco zanechala a něco vyvolala. „Jaký ...?“ zopakoval jsem si v duchu a už se nadechoval k odpovědi. Někdo mne ale předběhl. Hlas znící někde hluboko ve mne, ale ke mně rozhodně náležet nemohl. „Co to?“ trhnu sebou překvapeně a koutky očí zamžourám kolem sebe. Tou dobou už se ale připojují ostatní mistři. „Mistr Wooki, no jasně!“ blýzkne mi hlavou. „On přece umí číst .... myšlenky.“ Dodám v duchu vzápětí. To mi ale zase dochází, že mě nejspíše zse slyší. A ke všemu slyšel i jiné věci. Také, které jsem snad i chtěl před radou skrýt. Díky němu neúspěšně. A ostatní mistři se toho ihned chytli. „Tak tohle je konec.“ Dodám poraženecky a klesnu jak na těle tak na duchu. „Slib mi, že to nevzdáš ...“ jako blesk z čistého nebe. Vize, obraz, vzpomínka, noční můra a osobní bič ženoucí tě kupředu. „Nevzdám.“ Přislíbím pouhé vzpomínce a opět se usměji. Řečnit jsem nikdy moc neuměl, tedy alespoň na jedijské způsoby. Pak-li že jsem ale chtěl uspět, musel jsem se překonat. „Pomsta je cesta a né cíl.“ Pronesu e vší vážností a snad i moudrostí, která k tomu má náležet. Někteří z mistrů možná ani nepochopí, co tím má být míněno. To mi ale prozatím nevadí. Vše totiž bude brzy odhaleno. „Pomsta vzrůstá z žalu a ten z čerstvé zloby.“ Pokračuji ve výkladu. Svým slovům ale opravdu věřím. Snad ani nevím proč takto mluvím. Proč volím zrovna tato slova. Pasují snad nejlépe k této chvíli? Jsou mou součástí? A kde se celý můj život schovávala? To teď ale není podstatné. „Ano já jsem plný vzteku.“ Přiznám se vší pokorou a vášní dané chvíli náležící. „Srdce mám sužováno žalem a celým tělem mi pulzuje jedno nutkání ...“ už nestojím na místě jako nějaká socha. Postupně přecházím, gestykuliji. Když mluvím o srdci, ukážu na něj. A když o celém těle, zlostně zatnu pěst. Tato slova jsou z mého nitra a já jim nehodlám bránit. „... nutkání a potřebu. Chci se pomstít.“ Přiznám se. Je zde ale jedno ale a to je vidět již na první pohled. „Sithy jsem nikdy neměl v lásce a jsem si jist, že z celé ctěné rady se nenajde jediný z vás kdo by se jich jakkoli zastával.“ Naprosté odbočení od tématu. Něco, co s tím nesouvisí. Nebo ano? Celým sálem zavládlo ticho. Všechny členy rady zajímalo, co teď má vlastně následovat. „Než táta navždy odešel, něco mne naučil.“ Poznamenám zkroušeně a klesnu v hlase. Dokonce i tvář mi padne k zemi. „Když se něco podělá, ovládne vás vztek.“ Přikývnu souhlasně a pohledem si přeměřím každého z členů rady. „Pravdou ale je, že skutečnosti není na vině někdo ... nebo něco. Vždy jste na vině vy. A proto tak zuříte.“ A teď už jim to snad i začne dávat smysl. „Ano, chci se mstít, ale nikoli Sithům.“ Zakroutím hlavou svraštím čelo. Pak se na chvíli zase odmlčím. „Ptali jste se mne, co vlastně chci.“ Protrhnu ticho vládnoucí této místnosti, byť trvalo tak krátce. „Chci dostat šanci ...“ odseknu krátce další kratičkou větou, která snad opět vyvolává více otázek, než odpovědí. Nebo ne? „Dostat šanci splnit slib. Dostat šanci stát se rytířem jedi. Dostat šanci pomstít se svému slabému já ...“ „... jen dostat šanci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Když se můj nový učitel zvedne, okamžitě ho následuji. Tuším co bude následovat. Tedy ne přesně, ale jistě půjde o trénink. Tato myšlenka se mi velice zamlouvá. Tvrdý trénink mi pomáhá zapomenout.. Nevzpomínat. Musím tvrdě cvičit. Ten Sith byl lepší ve mnoha ohledech. Byl silnější, vytrvalejší, ale hlavně až děsivě koncentrovaný. Jakoby se ho všechen ten boj kolem netýkal. Metodicky vedl úder za úderem. Nemohl jsem najít slabý bod v jeho obraně. Jak hrubě jsem přecenil své síly.. Byla to jen otázka času.. Trhnu hlavou, abych tyto úvahy zahnal. Inar je ohledně bližší specifikace následující procházky stejně neurčitý, jako byla mistryně Liora, když mě vedla sem. Po pár krocích jsme už venku, kde je cvičiště. Stále dobře si ho pamatuji a automaticky zamířím k němu. "Jdeme na to.." Poznamenám si spíš sám pro sebe a až po několika krocích k cvičišti zjistím, že mistr má patrně dneska jiné plány. Jen zakroutím hlavou s otazníkem ve tváři a opět ho následuji. Dlouhá cesta přírodou je osvěžující. Ale tak nějak procházky moc nepreferuji. Po dlouhé půlhodině mistr konečně zastaví u fontány. Vyslechnu si jeho pokyny. "Stát nahoře a vyhýbat se kamínkům.. Jak si přejete.." Svou rychlost a obratnost cvičím již dlouho a právě na ni se při boji spoléhám. Tedy mi nedělá žádný problém dostat se, za pomocí jednoho přemetu, na přední tlapu sochy. Problémy začnou až poté, co na jedné noze zavřu oči. Ne! Mistře.. Zjeví se mi obraz padajícího balvanu na mého mistra. Okamžitě otevřu oči, stojná noha se trochu zatřese, nicméně rovnováhu udržím. Druhý pokus zavřít oči skončí dosti podobně. Hlavní je pročistit si hlavu. Bojovník zatěžkán minulostí nepřežije v přítomnosti.. Bojovník zatěžkán minulostí nepřežije v přítomnosti.. Bojovník zatěžkán... Opakuji a poté opět zavřu oči. Několikrát se nadechnu čerstvého vzduchu a zvolna vydechnu. Nejprve si představuji ten jeho pokřivený úsměv, kterým mi vyčítal špatné pohyby a chválil ty dobré. Poté už si nepředstavuji nic. Jen se snažím plně koncentrovat na okolí. Vnímat všemi smysly. Poslouchám kroky vzdalujícího se Inara. Pravou lehce pokrčenou rukou a zakrouceným zápěstím udělám oblouček od levé paže k pravé. Jsem připraven. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Poodešel jsem jen pár desíte metrů sesbírat nějaké menší oblázky a při tom jsem se musel usmívat. "Zdá se, že svůj trénink bere vážně, to je dobře. Otázkou je jak dlouho to vydrží." Oblázky strčím do kapsy a pomalu se vracím. Zastavím se tiše až mezi stromy nedaleko fontány a na chvíli se opřu a sleduji Alistara, jak stojí na jedné noze a snaží se najít vnitřní klid. "No mám ještě dost času než si zvykne." Usoudím s mírným postřesením hlavy a zase se tiše vzdálím svou pozici ustálím pak na jednou vzdálenějším velkém stromě, kde si lehnu a opřu se zády o kmen a začnu chroupat jabklo. Neruším ho, jsem dostatečně daleko, ale také na něj vidím, což je pro mne plus. "Mmm v celku trpělivý to se musí uznat, zatím." Počkám asi půl hodiny, aby mohl Alistar meditovat a cvičit trpělivost, než se rozhodnu tichými kroky vrátit na mýtinu s fontánou. Stojím poblíž stromů a vytáhnu potichu jeden kamínek a pomocí Síly ho nechám vzlétnout. "Uvidíme, jak si poradíš, když nevidíš a musíš se spoléhat jen na to ostatní." Pak lehkým Silovým pulzem pošlu kamínek rychle kupředu na jeho pravé rameno. Se zájmem sleduji, jak si s tím poradí. O chvíli později na to vytáhnu další kamínky a nechám vzlétnout dva ty umístím pomocí Síly do úhlů po stranách Alistara a pak je nechám vyřítit se vpřed jeden na jeho hlavu a druhý na bok stehna. "Bude to jen těžší, udržuj koncentraci. Mohl bys to zvládnout." Vzpomenu si, jak jsem dopadl při prvních cvičeních s mistrem já. Těch držkopádů do fontány ale bylo. Nenechám však Alistarovi vydechnout a vyšlu další stři kamínky z čeho dva mu letí na hrudník a ten poslední letí zezadu do oblasti beder. Pak se rozhodnu chvíli počkat, abych vyhodnotil výsledky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Soud „Pomsta je cesta a né cíl.“ Zazněla tvá slova a mistr Duron se jen pousmál. Nevypadal nějak podrážděně tvým upřesněním celé věci. „Pokud to takto chceš brát... Ano, je to možná cesta, ale taková, na které je lehké se ztratit a nakonec dojít k cíli, který jsi ani původně nechtěl . Věř mi, znal jsem mnoho těch, jenž si ji zvolili... A nikdy... Nikdy jim vykonání pomsty nepřineslo duševní klid a vyrovnanost, kterou hledali.“ Jeho slova zněla vážně a i pohled, který ti věnoval nenasvědčoval tomu, že by tyto poučky pouze přeříkával bez toho, aniž by jim sám věřil. „Prvně musíš ty sám najít klid a harmonii. Sám v sobě... Teprve až sám sobě odpustíš a podíváš se na celou tu událost hněvem nezakaleným pohledem. Teprve pak se budeš moci svobodně rozhodnout, jestli je toto opravdu ta cesta, kterou by sis přál. Teď jsou tvým pánem emoce... Nenech se jimi ovládat.“ Mistryně Ta´em pronesla těchto několik vět pomalu a s velkou trpělivostí, až ti to připomnělo výcvik malých učňů. „Nejsou žádné emoce, je jen mír.“ Ozval se přísný hlas mistryně Aak´ri. „Hned první věta kodexu... Řiď se jím učedníku a pak najdeš svou cestu. Zatím...?“ Vydechla a vyměnila si pohled s mistrem Rallem. „Chápu tvou zlost, kterou sám k sobě cítíš. Je to silná emoce... Které se dá velmi snadno podlehnout. “ Ozval se opět dunivý hlas mistra Ralla. „Chceš se stát užitečným. Zapojit se do bojů, které teď zmítají galaxií... Hmm... a možná se nakonec postavit jemu ve jméně svého padlého přítele.“ Mistr Rall se na okamžik zamyslel. „Všechny tyto pohnutky jsou ale poháněny zlobou a smutkem. Emocemi, ze kterých nikdy nevyklíčí nic dobrého.“ Beze slova si vyměnil pohledy s členy rady, kteří tiše kývnuli... Až na Teriss Marn, která byla prozatím celé toto sezení tiše. Její pohled se setkal s mistrovým a trval několik vteřin. Mistr Rall se na okamžik zachmuřil a otočil se na tebe. „Jsi ještě nezkušený učedník bez mistra. Ač je tvůj zápal pro věc velký, nemůžeme ti dovolit se do bojů zapojit.“ Dořekl... A nic dalšího. Jen tě sledoval. „Samozřejmě pokud by jsi chtěl, můžeš se připojit k řádovým služebním jednotkám, věřím, že i tam by jsi mohl být velmi užitečný.“ Přispěchala s pár slovy útěchy mistryně Ta´em. Ano, řádové služební jednotky. Zde končili ti, jež nedosáhli na post řádného padawana a nebo byli shledáni nevhodnými pro pozici rytíře jedi. „Rada rozhodla. Kadere Kwaii.“ Pronesla skoro až obřadně mistryně Aak´ri. „Ať tě síla provází.“ |
| |
| Nová cesta Ani zápal, ani moudra, ani snaha, vše šlo vniveč. I když má slova pramenila od srdce, nestačilo to. Ať jsem se snažil sebevíc, nestačilo to. A čím více jsem se snažil, tím více jsem byl radě .... ne celému řádu jedi proti vůli. Ani proti proudu, ani s proudem, ani po svém. Rada se rozhodla, verdikt byl vynesen. „Řádové služební jednotky?“ zopakuji po představitelích rady skleslým hlasem. Teprve, když ta slova uslyším i z vlastních úst, dojde mi, že jsem selhal, zase. „Ale já aeh ....“ nic víc však nemělo smysl. „... děkuji ctihodné radě za její čas, shovívavost a moudré rady.“ Odpovím radě tak zdvořile, jak jen v danou chvíli dokážu. Ke všemu se i ukloním. „Pak tedy sbohem ... navždy.“ Nešlo o úmyslnou zprávu komukoli z rady. Jsou věci, které prostě nezastavíte, například vlastní mysl. Otočil jsme se na místě a dal se na odchod. Po chvíli jsem se ještě na chvíli zastavil, něco mě napadlo. Nadechl jsem se, abych řekl snad už své poslední slovo. Žádné přesvědčování, jen poslední výstřel do tmy, poslední slova. Namísto toho jen proběhla bezduchá myšlenka. „Nikdo z vás se nezrodil mistrem. Také jste byli mladí a také jste sami od sebe nedokázali najít smír. Někdo vám musel pomoci, někdo vás musel vést ... někdo.“ Něco, co jsem chtěl moc a moc říci, snad i vyřvat, ale ... stejně by to nemělo cenu a asi by se to ani nehodilo. Vyčítat něco radě je krajně nezdvořilé a i když jsem si myslím, ne já jsme si jist, že rada dělá velikou chybu, nemohu ... nebudu se jim stavět na odpor. Pokoušel jsem se o to víc než pět let. Pět let neustálým selháváním a spory a rozbroji s pravidly řádu jedi. „A když už i oni nade mnou zlomili hůl, když už nikoho není, pak prostě nevidím jiné cesty.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Test Chvíli si vás přezíravě prohlíží. Nikdo nic neříká. Slyšel jsi několik krátkých šeptnutí, ale to nejspíše byly upomínky toho, aby nikdo z nich nic neříkal. Přeci jen riskovat podobný osud, jaký potkal tu mladou ženu... Tvá slova proťala ticho jako čepel nabroušeného nože. Dohližitel Tallav pomalu natočil hlavu tvým směrem a začal si tě prohlížet stejně jako se šelma dívá na svou kořist. I když ses mu nedíval do očí cítil si intenzitu toho pohledu. Skoro jakoby se nedíval jen očima, ale zkoumal něco hlouběji... něco , co ti stále unikalo. „Hmmh strach. Strach se může změnit v nenávist“ Pousmál se a pohled mu z tebe sklouzl na zuby drtícího nautolana. „A nebo v hněv.“ „I tyto emoce probouzí sílu... Tedy... jen v případě některých z vás.“ Odfrkl si pohrdlivě, otočil se k vám zády a udělal několik kroků ke zdi chrámu. Pár vteřin tiše stál s rukami založenými za zády, až se nakonec k vám opět otočil. „Budete mít šanci dokázat svou cenu... A to velmi brzy. Dodávka byla štědřejší, než na jakou jsme byli připraveni, takže... si dáme první malý test.“ Odhalil v širokém žraločím úsměvu bělostné zuby. „Pojďte.“ Rázně se otočil na podpatku zamířil do kamenné stavby. Od obloukového průchodu se vynořili dva strážní v klasických zbrojích imperiálních vojáků, bez nějakých specifičtějších insignií a postavili se za vaši malou skupinku, aby kdyžtak pomohli těm, kterým se příliš nechtělo. Stále s pouty na rukou jste neměli moc jiných možností, než se vydat za dozorčím Tallavem. Jeho krok byl vcelku svižný a tak někteří zmožení po dlouhé cestě měli co dělat, aby nasazenému tempu stačili. Nevypadalo to totiž, že by se zde na někoho čekalo. Procházeli jste úzkou potemnělou chodbou, která se napojila na dlouhý koridor s vysokými stropy. Míjeli jste po obou stranách kovové dveře, které byly rozmístěné v pravidelných rozestupech a sem tam mezi nimi byl i obrovský sloup podpírající ostře řezanou klenbu. Tellav nakonec došel k vcelku širokým dveřím, které se před ním se zasyčením otevřely. Vešli jste do rozlehlé místnosti obdélníkového půdorysu. Po stranách bylo několik zjevně zabudovaných ukládacích prostor a na zemi byl rudými čárami vyhrazen... kruhový ring. Ano, tady se bojovalo... A ne jen cvičně. Došlo ti, když si viděl na zemi ještě nějaké zbytky krvavých šmouh a i ve vzduchu byl po podrobnějším zkoumání cítit ten železitý pach krve. Sith došel k jedné ze stěn, dotrnul se jí a odhalila se série zbraní. Tedy zbraní. Nic takového jsi pořádně neviděl. Vypadaly jako kovové tyče se základním jílcem. Asi nějaké cvičné zbraně... Tellav jednu z nich zkušeným a rychlým pohybem uchopil a náhle se po její celé délce od jílce rozlila nažloutlá záře a ozvalo se statické praskání nejspíše elektřiny. Už to nevypadalo až tak cvičně. „Koordinace, síla, rychlost... Jen jedny ze základních požadavků na ty jenž chtějí vstoupit do našeho řádu.“ Druhou rukou vytáhl drobné elektronické zařízení, které se aktivaci zeleně rozsvítilo. Vaše pouta se deaktivovala a s cinkotem dopadla na zem. „Tady...“ Hodil svou aktivovanou zbraň vaším směrem. Ruka nautolana vystřelila, zatímco ostatní uhýbali této potenciálně nebezpečné věci, a překvapivě se sevřela kolem jílce, aniž by se mu něco stalo. Tellav se jen spokojeně usmíval. „Tebe si necháme na konec, ať si ještě užiješ zábavnou podívanou... Takže kdo první?“ Rozhlédl se po vaší skupince. Vytáhl další dvě zbraně, které cvičně protočil v rukou. „Ty... ty s tím horlivým přístupem. Uvidíme, jestli se zmůžeš na víc, než jen prázdná slova.“ Ukázal na tebe žlutě zářící čepelí jedné zbraně a hodil ti ji. „A tady k mladíkovi... Hmm... Třeba ty.“ Ukázal na balosarského mladíka. Už vzhledem k jeho krátce žijící rase a mladému vzhledu ti bylo jasné, že mu bude stěží 15 let. Ten se zarazil a až na poslední chvíli se pokusil chytnout letící zbraň. Ta ho popálila a s bouchnutím dopadla na zem. Mohl sis ale všimnout, že jeho reakce byla opravdu rychlá. O Balosarech se říkalo, že to byli skvělí zloději a střelci. Někdo tvrdil, že prý měli dokonce šestý smysl... skoro jako jediové. No, tenhle na to příliš nevypadal. Zatím. „Takže prosím, začněte. Z toho ringu nikdo nevystoupí, dokud ten druhý bude ještě dýchat.“ Nezvrušeně pronesl Tallav, skoro jakoby předčítal nějakou knihu. „Udělejte to jakkoliv, pokud chcete přežít. Tyto zbraně jsou kalibrované tak, aby jimi zásah vyvolal dostatečně poškození, takže si nemyslete, že jde o nějaké cvičné modely. A pokud si myslíte, že bojovat nemusíte... Nebudu vás nutit. Rovnou vás zabiju.“ Prohlédl si zkoumavěvsvé nehty a pak už beze slova vám dvěma hlavou naznačil, že máte vstoupit do ringu. Mladému Balosarovi se příliš nechtělo, ale poslušně šel. Zbraň držel nejistě a střídavě těkal pohledem mezi tebou, Tellavem a ostatními, kteří vás tiše sledovali... „Začněte!“ Ozval se chladný Tallavův hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhodnutí Frustrace. Bezmoc. Zoufalství... Pocity, které by si asi nikdo nespojoval s návštěvou nejvyšší rady řádu, kde měli přeci zasedat ti nejmoudřejší. Ti nejschopnější z řádu, od nichž si čekal, že ti nabídnou pomocnou ruku. Místo toho přišlo jen nepochopení... Zavržení. Ano, všechny ty poučky jsi velmi dobře znal, ale copak se dle nich dalo jen tak jednoduše řídit? Všechny tyto pocity vykrystalizovaly až v nečekaně definitivní rozhodnutí. Odejít. Odejít od řádu. Od všech a všeho, co jsi kdy poznal... a dál? A dál se vydat za svým cílem. Cestou jakou si ty sám zvolíš. A ať je to klidně cesta pomsty. Hlavně splnit svůj slib. Sebral si všechny své síly, aby na tobě nebylo vidět zklamaní a myšlenky, které se ti začaly honit hlavou. Uklonil si se a rozloučil se s nejvyšší radou. Odpovědí ti bylo také jejich lehké kývnutí. Snad s výjimkou mistra Ralla a mistryně Marn. Možná protože mistr zaslechl tvé kacířské myšlenky a u mistryně Marn. Ta se stejně za celou dobu nijak výrazně neprojevila. Prošel jsi širokými dveřmi a zamířil si pryč z hlavní budovy. Tvůj dlouhý se táhl po stěnách dlouhé prosvětlené chodby a věrně tě následoval. Kam?... Kam vlastně teď jít? Co dělat? Opustit všechny, kteří ti nabízeli zastání. Útěchu. Výcvik? Cloumala s tebou zloba, ale i tak jsi se byl schopen na věc dívat i z jiných směrů, než jen z vlastního. Koneckonců to ses také celé ty roky učil. Ano, když je opustíš, získáš možnost nezradit důvěru mrtvého přítele... Ale nestane se z tebe zrádce zase v jejich očích? Všude na chodbách bylo živo. Mladí učedníci. Skupinky debatujících a smějících se padawanů. Dokonce i jedna dvojice mistrů s rukama složenýma v dlouhých širokých rukávech, kteří o něčem tlumeně hovořili. Všichni zde pokračovali ve svých životech jako vždy. Až na jednoho mladého učedníka. Kader Kwai se totiž chystal udělat vážné rozhodnutí, které změní celý jeho život... a také osud. |
| |
| Nová cesta Prošel jsem skrze dveře a šel dál. Hlavou mi proudila nekonečná směsice pocitů, vztek, úzkost, zklamání, zrada, smutek. Ty a mnohé další mnou proudily jako snad ještě nikdy před tím. Namísto pomoci mi rada vrazila kudlu do zad. Namísto duševního smíru krutě a nelítostně rozervala ten poslední kousíček víry, který mne držel stále pohromadě. Když mne odváděli od strýce, slibovali mi nekonečná dobrodružství, moudrost, porozumění, klid a harmonii mysli i duše. Měl jsem poznat kus galaxie a konat dobré věci, správné věci a né se stát nějakým přiblblým posluhovačem. Vztek, zloba, ano snad tyto emoce byly nejsilnější. Před sebou jsem viděl ty jejich výrazy. Povýšení, vševědoucí, vždy nad věcí, ale bez ochoty a dobrého úmyslu. Znova mi v uších zněla ta nekonečná slova „Slib mi že se nevzdáš ...“ jak toho ale docílit, když ani nejvyšší a nejmoudřejší jedijská rada nevyslechla mé prosby? „A měl jsem kdy vůbec právo stát se tím, kým předurčen měl býti Lorry? Měl jsem kdy já vůbec práve se o to pokoušet? Nebylo by snad lepší, kdybych tenkrát zůstal se strýcem? Chtěl jsem se vůbec někdy já sám stát rytířem jedi?“ a to právě byla otázka. Otazká, kterou mi položila rada. Ano, za ty roky v akademii jsem jim dokazoval jen pravý opak. A u zkoušek zrovna tak, ale přesto ... někde hluboko uvnitř jsem cítil, že tohle je ta správná cesta, ten správný směr. Už snad ani nevím kdy, ale já v ně uvěřil, v tohle všechno. Byla snad tohle ta osudová chyba? Určitě jsem věděl jediné, já nebudu do konce života dělat v nějakých přisluhovacích oddílech, nebo co to vlastně mělo být. Život na Corosantu si dál pokračoval svým obvyklým tempem. Někomu ubíhal, jiným se táhl, někdo si ho užíval a jiní ... jiní se utápěli v žalu a úzkosti. Zašel jsem si do svého pokoje a sedl s na postel. Světelný meč Lorryho jsem mě opět položený na nočním stolku. „A co teď? A co dál?“ nekonečný kolotoč nezodpovězených otázek a budoucích rozhodnutí. Hlava utopená v dlaních a mysl plná zmatku, disharmonie a hříšných činů. Znovu a znovu jsem se vracel na tu loď. Znovu a znovu slýchával ta slova. Znovu a znovu se omlouval. Já totiž zklamal. Zklamal sebe, zklamal jeho, zklamal mistra, který mě zde přivedl, zklamal otce ... všechny. „Tady ale nemůžu zůstat.“ Zakroutil jsem nakonec hlavou. „Nedokážu to, tady žít ... po tom všem.“ Huhňal jsem si pro sebe. „Chcou po mně, abych žil s normálními lidmi.“ Vyskočil jsem na nohy, neb mi hlavou blýskl brilantní nápad. „Tak si půjdu zažádát o práci. V dnešních dobách bude jistě sháňka po nějakém tom schopném pilotovi, kopilotovi .... nebo alespoň mechanikovi.“ Na nářadí už jsem sice dlouho ani nešáhl, ale jsou věci, který se nezapomínají. A co nevíš, to se doučíš, stačí chtít. „Jen se odtud dostat.“ Popadl jsem tedy své věci, zabalil si a vydal se na Corrosantské letiště. „Teď jen mít trochu toho štěstí. Taky by se na mne mohlo jednou alespoň pousmát.“ |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Prošla Antarovi myšlenka hlavou a než se tam dostatečně usadila, sám nad ní zapochyboval. Vždyť stále pozoroval špičky bot dohlížitele Tallava, ale tak to bylo vždy, nebo ne? Sledoval jeho špičky bot, jako mnoho jiných před tím, patřící jeho různým majitelům. Alespoň tak věděl, jestli u něho nejsou na dosah natažené paže, či biče. Né že by snad bylo přípustné uhnout. Snášel tak jeho slova, smiřujíc se s faktem, že většina z přítomných nebude mít ani čas přirůst mu nějak k srdci a ten zbytek k tomu nedostane příležitost. Navíc tu byl ještě ten nautolan. Budou s ním problémy. Už vlastně jsou, ale musí skončit, rychle, při první příležitosti. Společně se skupinou pak i Antar vyrazil v hloučku vpřed za sithem. Pěkná mirialanská tvářička při tom sledovala spíše podlahu a ostatní vězně. Na prohlídku bude čas jindy. Třeba až zde bude méně lidí přemýšlejíc nad tím, kdo ještě umře před večeří. Dorazil tak se všemi do místnosti s ringem, aby se některé jeho obavy naplnili. Elektřinou praskající čepele těch zbraní, nautolan horlivý z někoho vymlátit duši a sith těšící se alespoň na trochu zajímavou podívanou. A on? Stejně by na něho došla řada. Bylo přeci jedno, jestli si před tím otevřel ústa, či ne a jeho oponent? Alespoň neskončil s tím vzteklým chapadlatým rváčem. Myslet, hlavně rychle myslet. Hozenou zbraň chytil za konec jílce, aby až v rukou přehmátl a vzal hůl do pravé ruky. ...Koordinace, síla, rychlost?... Začít? Ještě ani nedošli do ringu. Mladý balosar poslušně vykročil, zatímco mirialan cítil srdce až v krku. ...Udělejte to jakkoli?... V tu chvíli vzal cvičnou zbraň do ruky a vyšel za balosaranem k ringu. Sith ještě ani nestihl zopakovat, ať začneme, balosaranova noha nepřešla přes rudou linku arény. Hbitý, rychlý, mohl být kdo ví co, ale oči vzadu na hlavě neměl! Jeden, dva a třetí krok byl už rázný, aby Antar dal dostatek síly do rychlého tnutí mečem po zádech balosarana, kterému na cestě k ringu dal náskok jen proto, aby se přes jeho okraj svalilo leda tak jeho mrtvé tělo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Test Alistar Tvůj výcvik začal. Před tebou se tyčila stará mechem obrostlá socha, na které pramínky stékající vody už pomalu ale jistě vyhladily mělké cestičky a překryly tak její kdysi dávno vytesané rysy. Stála tu nehybně už po staletí... Tisíciletí? A zjevně jsi nebyl prvním ani posledním, kdo v jejím okolí trénoval. Síla zde byla v harmonii stejně jako v okolí akademie, i když zde z ní dýchalo cosi staršího... Klidnějšího. Dlouhým mrštným skokem jsi vyskočil na její asi kdysi vcelku mistrně zpracovanou širokou tlapu, z které už zub času ohlodal většinu detailů. Oči kamenného zvířete se ti zabodly do zad. Kámen byl pevný a socha se s tebou nijak nekymácela. Bylo to skoro jako stát na zemi... Skoro. Soustředil jsi se. Pomalu ale jistě jsi se začal napojovat na tok Síly, která proudila v celém tomto místě. Tebou, tvým novým mistrem, stromy... dokonce i kamennou sochou, na které jsi stál. Náhle se ale z toho všeho vynořila vzpomínka. Bylo to jako v tvém snu. I když možná o něco méně živější, stále to byl zážitek, po kterém se ti divoce rozbušilo srdce a cítil si nával adrenalinu. Rychle jsi otevřel oči a pokusil ses pročistit si hlavu. Pár nádechů a výdechů. Přenést pozornost mysli na něco jiného a nakonec ji vyprázdnit. Opět jsi se ponořil do toku Síly, který zde měl tu jakousi... zvláštní příchuť. Stál si ve tmě. Vnímal si každičký svůj nádech a výdech. Ano začínal jsi být v harmonii s tímto místem. Vnímal jsi, blížící se první letící kamínek i Sílu, která ho na tebe naváděla. Stačí se jen trochu více soustředit... „Utíkej Alistare... Bež!“ Ozval se ti v mysli naléhavý hlas tvého mistra. Naštěstí jsi už byl alespoň částečně připraven a tak jsi narychlo použil puls Síly, který kámen na poslední chvíli odklonil. Jen tak na okraji vnímání jsi zaregistroval zvuk nárazu něčeho velmi rychlého do stromu. Blížily se další dva. Nebo jeden? „Alistare! Řekl jsem běž!“ Žádný obraz. Jen hlas. Jen těch několik posledních vět, které jsi od něj slyšel. Zhluboka jsi se nadechl. Udržet koncentraci a soustředit se na vnímání neviděného... když se ti vynořovaly ty staré vzpomínky bylo čím dál těžší. Namířil si ruku ve výšce svého obličeje a rychlým gestem se ti podařilo odrazit jeden z nich. Ve stejnou chvíli si ale ucítil tupý náraz do stehna. Nechtěl si se ale vzdát. Nemohl jsi přeci selhat v tak základním úkolu! Zhluboka jsi se nadechl. Nechal si Sílu tohoto místa procházet tvým tělem. Stal si se jednou v věcí, které tu nehybně stály už tisíce let. Stal si se sochou. „Dobře, Alistare. Nech Sílu ať tě sama vede. Ať tě samotného prostoupí. Nesnaž se ji ohnout.... Splyň s ní.“ Klidný hlas tvého mistra ti zněl v mysli. Nepřinášel s sebou ale žádné vzpomínky, či negativní emoce. Naopak... Konečně si po dlouhé době na chvíli ucítil... mír. Jedním letmým pohybem ruky jsi odklonil všechny tři letící kameny, které se zpomalily a obloukovitě tě oblétly. Ano, Síla tohoto místa tě vedla. Stačilo jí jen naslouchat. ............ Inar Viděl jsi Alistarovo první zaváhání a ucítil i strach, který ho na moment obklopil. I přes to ale bojoval dál. Ovšem pocity, které jím zmítaly mu nedovolily se plně soustředit. První kámen se mu podařilo na poslední chvíli odklonit, ale vynaložil na to velké množství energie, které kámen prudce poslalo na zpětnou dráhu. Sám si musel velmi rychle ukročit do strany a kámen se zaryl vcelku hluboko do kmene stromu, který stál za tebou. Strach a nejistota ještě zesílily, když jsi vyslal další dva kameny. Alistar naštěstí stihl odklonit kámen mířící mu na obličej, ale druhý ho zasáhl do nohy. Nevypadalo to zrovna příliš slibně. Pak se ale něco zlomilo. Vítr v korunách poklidně zašuměl a mladý padawan balancující na tlapě kamenného zvířete se až podivně lehce ponořil do proudu Síly. Najednou jakoby tam stál někdo jiný. Někdo nezmítaný emocemi. Někdo v harmonii. Mohl jsi pozorovat, jak najednou až překvapivě lehce, oproti předchozím nepříliš zdařilým pokusům, odklonil všechny tři letící kameny. V toku Síly to vyvolalo jen několik vlnek, které se po chvíli uklidnily. Ano, jen ti nejlepší nenechávají v Síle po sobě žádné ozvy, protože s ní splývají a nestaví se jí do cesty. Kameny tiše dopadly do zelené trávy a Alistar stál bez hnutí dál pevně na soše. Ponořen v meditaci... |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Ponořen do proudící Síly jsem jen čekal na první kámen. Ten na sebe však nechával ještě dlouhé minuty čekat a na mně to čekání bylo znát. Ač jsem se snažil plně koncentrovat, stále tam někde v pozadí vřely všechny ty pocity, které jsem si sebou té noci odnesl. Letí první kámen. Cítím Sílu, která ho poslala mým směrem. Jen trocha koncentrace... Ne! Dost.. V ten moment se mi promítne jedna z těch nepříjemných vzpomínek a s ní i pocit bezradnosti, slabosti a hněvu. Prudce trhnu rukou a doslova odmrštím - přehnaně velkým impulzem Síly -kámen pryč jako bych "nebojoval" s kamenem, ale se samotným sithem. S Noxem! Další proud Síly. Jeden kámen.. Dva! Uvědomím si až moc pozdě a spíše díky intuici a reflexům tak tak odkloním kámen letící na stranu. Ten druhý už nezastavím a praští mě do nohy nemalou silou. Takhle to nemůže skončit! Mistr těsně před svou smrtí byl jistě Síle blíž než jsem já teď. Nemohu neustále před svou vinou utíkat.. Musím bojovat.. Bez hněvu Silou, tak jak by si to mistr přál. Zhluboka se nadechnu a vybavím si první slova svého bývalého mistra o Síle. Tohle cvičení je pro mě těžší než jiná. Hlavně teď. Všechny ty týdny po onom incidentu jsem cvičil a zatěžoval své tělo až do úplného vyčerpání, abych zaměstnal svou mysl. Fungovalo to vždycky jen chvilku. Nebylo to řešení. Své tíživé mysli se musím postavit. V momentě, kdy si tohle uvědomím, z mé tváře zmizí ten strhaný výraz. Síla proplouvá celým mým tělem. Ladným pohybem pravé ruky zpomalím letící kameny, které mě obletí a spadnou do trávy. Už žádný vnitřní souboj. Nechávám se plně vést Silou. A i když neletí žádný další kámen, stále stojím bez hnutí pevně na tlapě toho zvířete. Neotvírám oči, užívám si toho pocitu, který jsem dlouho necítil.. Vnitřního klidu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odchod Nakonec jsi se rozhodl. Zanechal jsi všechno z těch několika posledních let za sebou. Žádný vděk, nebo poděkování. Nakonec si se v nich všech spletl... Teď už ti v ústech zbyla jen trpká chuť zklamání. Bez dalších myšlenek, nebo zaváhání si zpřetrhal všechna pouta a prostě vykročil dál. Postupně jsi si zabalil osobní věci a opustil prázdný pokoj, který ti byl domovem po několik dlouhých let. Ty jsi se ale ani neotočil, protože tě hnala jediná myšlenka. Splnit slib! Hromadná doprava na Corruscantu fungovala jako vždy. Rychle a vcelku i na čas, takže netrvalo dlouho a velké několikaoddílové vznášedlo brzy zajelo do příslušného hangáru u velké budovy letiště. Vystoupil se spoustou cestujících různých ras a vzezření na vyvýšeném nástupišti, ze kterého byl skrz velkou prosklenou stěnu pohled na rušné ulice města. Svět se nezměnil. Svět nevěděl o tobě ani o Loryho oběti. Život běžel dál... Společně s davem jsi prošel do velké odletové haly. Vysoko na stěnách bylo množství holografických tabulí, které ukazovaly časy odletů, příletů a další důležité informace. Celá tato budova byla obrovská. Však ještě aby ne, když se tu pohybovaly tisíce lidí. Procházel si celou oblast dobrou hodinu, než sis udělal obrázek, kde jsou relaxační zóny, kde odbavování a kde prodej letenek. A to jsi ještě nebyl v odletové části, kam tě ale bez palubního lístku nepustili. Nakonec jsi došel k informacím u kterých seděl.... překvapivě ithorian. „Dobrý den. S čím vám mohu pomoci?“ Zeptal se hlubokým hlasem v cizím jazyce, který byl ihned jedním elektronickým zařízením přeložen. Odpověděl jsi popravdě, že hledáš práci. „V tomto vás odkážu na pana Anora. Najdete ho zde...“ Ukázal ti na objeveném hologramu plánek budovy, kde vyznačil červeným kolečkem jedno místo. „Ještě něco?.... V tom případě vám přeji hezký den.“ Rozloučil se s tebou a ty jsi vyrazil dle intrukcí, které ti dal. Naštěstí sis vcelku pamatoval cestu, takže nebyl problém najít kancelář pana Anora. Zazvonil jsi na zvonek a dveře se otevřely. Za stolem tam seděl muž, člověk, ve středních letech, který měl před sebou otevřený holografický interface, kde nejspíše něco sepisoval a od kterého vzlédl, aby se si tě jeho oči zkoumavě prohlédly. „Dobrý den... Sath Anor. Posaďte se. Co pro vás můžu udělat?“ Ukázal na židli stojící před jeho stolem a vyčkával. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Nová cesta "Dobrej. Hledám práci." přejdu rovnou k věci. Je to sice už nějaký ten rok, ale jsou věci na který se nezapomíná. A co se rodný řeči týče, tak ta dvojnásob. "Vít, má se to tak ..." chytnu se zase rychle slova a dám se do vysvětlování. "... tak nějak jsem slyšel, že tu je spousta příležitostí k práci. Však víte, velký a vyspělý město ... planeta ..." snažím se i držet nějaký ten klasický slang. Samozřejmě nejspíše přijde ta pasáž kolem toho, že je zájem veliký a že maj lidí dost a tak dále a jakou že to mám vlastně kvalifikaci ... než se konečně dohrabe k tomu, že co bych to vlastně rád. "Víte, já se už do pěti let motal kolem motorů. Takže k těmhle hračičkám mám docela blízko ..." nebojím se vyzdvihnout své přednosti. Sice je to nějaký ten roček, ale jak jsem říkal .... na něco se nezapomíná. "Taky jsem dost dobrej pilot." dodávám jen tak mimoděk. "Ale na vaše měřítka budu asi moc mladej na něco takovýho." usměju se vzápětí a pokusím se tak odlehčit situaci. "Tak co? Myslíte, že by se aj něco našlo?" držím stále iniciativu a tah na branku. Teď jen počkat, jak se to teda vyvrbí. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Bedlivě sleduji celé Alistarovo počínání. První kámen odrazí docela neúměrnou Silou a nebýt toho, že jsem ukročil stranou asi bych měl kamínek hluboko v žaludku. Mírně si v duchu oddychnu. "Neumí se ovládat." Mírně posmutněle sleduji, jak se vyvíjí trénink dál. Další dva kameny a Alistar odrazí ten co letí na hlavu, ale druhý jej zasáhne do nohy. Muselo to bolet, protože se s ním nemazlím, asi tam bude mít pěknou modřinu. "Nezvládne to, nedokáže se sžít se Silou." Vzdychnu si v duchu a opřu se jedním ramenem o strom a s mírně skloněnou hlavou sleduji poslední pokus. Nedávám tomu moc naději, ale pak ucítím ten záchvěv Síly a zvednu oči k padawanovi. Ladným pohybem ovládne proudění Síly a zpomalí kameny a pak je skoro neslyšeně pošle k zemi. Zorničky se mi zájmem a údivem rozšíří, jak to celé sleduji. "Přece jen....takové souznění?! Jak to dokázal vždyť ani můj mistr tohohle nedokázal docílit v takové míře a tak rychle." Chvíli ještě toho chlapce sleduji a mírně se uklidním. I on vypadá nyní mnohem klidnější a vyrovnanější. "Nalezl harmonii se Silou." Potřesu hlavou a narovnám se a udělám pár kroků kupředu. "Nakonec to bylo lepší než jsem čekal Alistare. Už můžeš otevřít oči." "Opravdu nadaný žák." Složím si ruce na prsou. "Dobře si toto cvičení zapamatuj, je třeba abys byl takto jednotný se Sílou vždy, bude to potřeba v budoucnu." Potřesu mírně hlavou a trošku spokojeně se usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pohovor „Hmm práci říkáte...“ Zopakuje ten muž tvá slova trochu zvědavě si tě změří hodnotícím pohledem. „Jste ještě docela mladý.... Nějaké zkušenosti máte?... Aha, od pěti let. Kolik vám přesně je?... Dobře. Pracoval jste pro nějakou větší společnost, nebo nějaká soukromá fírma?“ Jeho prsty se rozběhly po klávesnici a začal vyplňovat nějaké udáje. „Vaše jméno? Dobře... Kader Kwai.“ Objevilo se tvé jméno na holografickém displayi. „A teď se prosím podívejte sem.“ Ukázal na modré světýlko, které se vyklopilo z pod desky stolu a přejelo tvůj obličej. Vedle jména se objevil částečně trojrozměrný obraz tvé tváře. „V zásadě pane Kwai. Dám vás do databáze žadatelů. Nějaká volná místa tu jsou, ale ozveme se vám nejdříve zítra. Vaše identifikační číslo pro kontaktování, nebo nějaká adresa?“ Zeptal se. Raději jsi mu dal své číslo, protože nadiktovat adresu chrámu řádu by asi vzbudilo nějaké otázky. „Takže tady se mi prosím podepište, pokud souhlasíte s podmínkami a já vaši složku zařadím do databáze.“ Pohybem ruky jakoby otočil hologram a ty jsi konečně viděl tabulku se svým jménem a nadiktovanými informacemi. Podal ti kovově lesklou tužku a ukázal na spodní část hologramu. „Skvěle. Idálně zítra by vám měly dojít informace o možnostech práce pro naši společnost. Bylo mi potěšením pane Kwai.“ Vstal a krátce ti potřásl rukou. Byl čas odejít... |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Nová cesta Vše proběhlo tak nějak ... hladce a snad i docela dle toho, jak jsem čekal a v co jsem doufal. Teda až na to, že jsem žádnou práci nedostal, zatím. Nějak mám přežít do zítra a teprve pak uvidím. "No jo, ale co mám celou dělat?" prolítlo mi hlavou. Ale ono se už něco najde. Vždycky se něco najde. No a kde jinde začít nový život, než právě v nějakém lokále. Problém je v tom, že nejsem zrovna nejbohatší a nějakou tu dobu ani nebudu. Takže pravděpodobně budu muset zvolit lokál bez zbytečně přemrštěných cen. Tam si sednu a budu pomalu slavit příchod nové šance, být řadovým dělňasem. Nickou ses narodil a jako nicka skončíš. Jak epické. A tak si sedím na báru, popíjím, vzpomínám .... a zase piju. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Souboj Hra na pravidla. Věc, která tu dle tebe neplatila a nebo záleželo na jejich výkladu. Koneckonců umět ohnout nařízení svých pánů dle své potřeby ses za ty roky naučil, stejně tak jako v nich hledat skulinky. Červená čára? Nic, než jen bariéra pro ty, kteří neviděli širší obraz. Napřáhl si se proto k silné ráně. Zbraň jako tuto, si v ruce ještě nikdy nedržel, ale s těžkým nářadím ses jako technik potýkal vcelku často a sám si moc dobře věděl, jak i zásah něčím podobným může být smrtelný. Mladý Balosar se naivně vydal do kruhu, zatímco ty ses za jeho zády napřáhl. Vše se to událo až neuvěřitelně rychle, i když pro tebe se čas naopak natáhl a svět kolem tebe zmedovatěl. Balosaři skutečně asi měli smysly ostřejší než obyčejní lidé, nebo mirialané. Najednou se v půli svého kroku zastavil a jeho hlava se začala otáčet tvým směrem, skoro jakoby něco tušil. Bylo ale už pozdě. V jeho očích si viděl překvapení, šok... a nakonec hrůzu, když uviděl, co se na něj řítí. Tvá zbraň projela těsně kolem jeho hlavy a zasáhla ho do ramene. Mladík zařval, klesl na koleno a málem upustil svou zbraň. Jeho tělem zjevně projel docela silný elektrický výboj. Na nic si nečekal a zaútočil znovu. On se pokusil nastavit ti svou zbraň v chabém pokusu o obranu. Ano, jeho reakce byly možná rychlé, ale v situaci v jaké byl mu to pomohlo jen k tomu, že se tvá druhá rána zastavila o čepel jeho zbraně. Ozvalo se hlasité zapraskání statické elektřiny u čepelí se žlutě zablesklo. Co ovšem mladík doháněl rychlostí, nebyl schopen kontrovat také v síle. Ty jsi nepovolil a začal tlačit svou obouruč drženou zbraň dál po své trajektorii. Balosar se stále v pokleku snažil udržet jiskřící ostří od svého těla. Vzhlédl k tobě. V očích měl strach a paniku. Věděl si, že teď máš navrch. Doslova. Zapřel si se ještě víc a mladíkovy ruce povolily. Tvá zbraň se svezla a dotkla se jeho těla, to se ihned pod dalším proudem elektrické energie prohnulo v křeči. Ano, za chvíli by to přestalo, ale to ty jsi nechtěl. Některá pravidla se obejít nedala. Nechal si svou zbraň dotýkat se krčícího svíjejícího se mladíka, jehož křík až po nekonečně dlouhé době nakonec opravdu ustal. Ve vzduchu se vznášel zápach spáleniny. „Hmm to by šlo... Byl v ringu“ Došel k vám Tellav, který se zamyšleně podíval na mrtvolu, jejíž jedna bezvládná ruka skutečně nakonec skončila na rudé čáře. „Předej zbraň dalšímu... mirialane.“ Podíval se sith na tebe a kývnutím hlavy ti naznačil, aby si udělal co říká. Mezitím doběhli dva vojáci, kteří odtáhli spálené bezvládné tělo. Všechny pohledy se stočily na tebe.Teď bylo na tobě vybrat dalšího... |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Ještě několik okamžiků čekám připraven na další kámen. Ten už nepřiletí a já po vyzvání mistra konečně opět otevřu oči. Dlouze se zhluboka nadechnu a dokonce se i nepatrně pousměji. Ty tíživé vzpomínky jen tak nezmizí a jizva na mé duši nejspíš bude pořád. Ale je to první krok. Možná se mi dnes konečně povede normálně usnout. Možná mě dnes nebudou doprovázet noční můry. "Děkuji za tuto lekci, mistře." Z mého výrazu je jasně patrná určitá úleva. Ladně a energicky seskočím ze sochy. Jen při dopadu se mírně ozve bolest v noze a tedy je trochu nejistý, ale nijak to na sobě nedávám znát. Není to tak hrozné a hlavně nejsem zvyklý ukazovat bolest. Ještě jednou se rozhlédnu kolem. Rázem mi to místo nepřipadá tak nudné a normálnímu cvičišti vzdálené. Zvednu ze země jeden z kamenů a začnu si s ním pohrávat mezi prsty. "Co nás čeká teď?" Zeptám se dychtivě Inara a čekám na jeho odpověď . |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro První krev Srdce se najednou rozbušilo, adrenalin zaplavil tělo a Antar měl před očima snad doopravdy rudo. Chtěl to celé skončit co nejrychleji. Mohl ho vzít zezadu po hlavě a nemusel se nikdy dozvědět co jej vlastně zabilo, jenže on se musel otočit a podívat se na něho. Zaváhat? Teď? To prostě nešlo. Udeřil jednou, čímž mladíka srazil na kolena a pak... Nejtěžší je prý použít holé ruce, ale v tenhle okamžik se mu díval do očí stejně tak zblízka, jako by skutečně ovíjel prsty kolem jeho krku. A ty se stahovaly a stahovaly. Teprve až když se holí dotkl jeho těla, donutil mladíka odtrhnout oči od těch jeho. Antar sám dostal v životě několik ran proudem, z vlastní či cizí neopatrnosti. Věděl, jak to může bolet, ale tohle? Agónie. Zbraní ale stále tlačil proti jeho hrudníku. Kdyby to neudělal on dnes, někdo jiný by to udělal zítra. Zbraň nakonec zdvihl, až když se tělo přestalo škubat a z rány, kterou na něm zanechal, vystoupala trocha kouře nemluvě o zápachu spáleniny. Nemohl z něho odtrhnout oči. Sith přišel blíž a on stále pozoroval tělo na zemi. To, že jeho ruka přepadla přes rudou čáru, bylo přitom to poslední na co dával pozor. Cítil, jak se mu ten pohled zarývá navždy do paměti. Ale příkazy bylo potřeba poslouchat. "Ano, pane." Přikývl sithovi stále se sklopeným pohledem a teprve až když se podíval na ostatní vězně, odhodlal se tvář zdvihnout od země. Kolik soubojů ještě proběhne? Asi si teď udělá dalšího z dlouhé řady nepřátel. Neměl čas dlouho se rozmýšlet a nechat je mezitím přemýšlet o tom proč by si neměl vybrat právě je. Vykročil tak raději rovnou ke hloučku a zbraň v natažené ruce podal prvnímu, kdo mu přišel pod ruku. Zbabělci snad budou až v zadních řadách. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Sleduji Alistara jak seskočí dolů ze sochy. Zdá se, že mu tohle cvičení pomohlo a jsem za to rád. Třeba přece jen dokáže dokončit výcvik úspěšně a stane se někým lepším. "Mistr věděl proč mi hodit na krk právě jeho." Musím se pro sebe pousmát a pohledem sklouznu na svého padawana, který si pohrává s jedním z kamenů. "Další lekce bude pro tebe velmi ale velmi důležitá." Zdůrazním a na tváři se mi objeví pobavený úsměv. "Zabili jsme tu hodně času takže další, co nás čeká na programu je zajít na oběd. Kdo tvrdě trénuje musí i doplňovat energii." Zasměju se a pak spojím ruce do rukávů a vydám se klidným krokem směrem zpátky k chrámu. "Doufám, že ještě nezrušili tu malou šikovnou restauraci, kterou vedli domorodí Twilekové, byla moc dobrá a ty jejich speciality." Mírně zasněně povídám možná spíše pro sebe a mířím si to právě ta. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Inar začne mluvit o další velmi důležité lekci. Trochu zpozorním, kámen hodím opět do trávy a konečky prstů pravé ruky se lehce dotknu svého světelného meče. Jsem připraven na cokoli. No, skoro na cokoli, protože jeho další věta mě celkem překvapí. Mile překvapí. Poslední týdny jsem strávil na samotce a to sic jistě výživné jídlo mělo stále stejnou chuť. "To zní dobře." Odpovím také s pobaveným úsměvem ve tváří a následuji mistra zpátky k chrámu. V místních restauracích se však moc nevyznám a tak jen neurčitě pokrčím nad jeho poznámkou rameny. Cesta je relativně dlouhá. Zvlášť s vycházkovým tempem, které jsme nasadili. Nejprve sic následuji mistra tiše, ale poté mi to zkrátka nedá. "Chtěl bych se vás zeptat.. Proč jsem byl přiřazen zrovna k vám? Tedy.. Nejsem zrovna padawan měsíce ani výhra v loterii. " Prohodím s pobaveným úšklebkem ve tváři. Ten však záhy zmizí a já si Inara bedlivě prohlédnu. On toho o mně ví celkem dost. Zná můj příběh ze záznamů a po dnešním rozhovoru zná dokonce i mé motivy. Ale kdo je vlastně on? Byl jsem k němu přiřazen rozkazem? Udělal chybu a já jsem jeho trestem? |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Konečně jsme u této výše jmenované restaurace, nikdy jsem sic nepochopil název, ale vařili tu vždy znamenitě své tajné speciality. S mírným úsměvem se podívám na Alistara, který se začíná zajímat o mne a důvody, proč jsem jeho žákem právě já. "Můj mistr se snažil umluvit radu, aby mi přiřadili padawana už několik let, ale asi nebyl doteď nějak velmi úspěšný. Já si o něj nikdy nezažádal, nepřišlo mi, že bych na to byl ten správný člověk." S úšklebkem vejdu do restaurace a v tradiční Twilekštině pozdravím majitelé, kteří mě tu v minulosti vídali za mého studia v chrámu snad každý den. Jen se na ně usměju a jdu se usadit k jednomu menšímu volnému stolu. "Včera za mnou byl po dlouhé době mistr s tím, že bych si tě měl dle rady přijet omrknout. No a tak jsem tady. Nemusel jsem tě přijmout ale stalo se." Pokrčím rameny s mírným úsměvem a další věnuji mladé Twilečce, která se nás příjde optat, co bychom si dali dobrého. "Zdravím tě, za ty roky jsi vyrostla Tey'ru pamatuju si tě od dost menší.....Dáme si vaší tajnou multi přírodní specialitu." Na oplátku mi přichází nějaká odpověď ve smyslu, že i já jsem zestárnul čemuž jsem se musel od srdce zasmát. Tey'ru je stará známá. Když jsem byl v učení a chodil právě sem jíst, byla o něco mladší než já a vždy jí děsně zajímal můj výcvik ač nebyla nadaná na sílu. Ale čas ukázal, že je zatraceně dobrá kuchařka. "Věřím, že ti to bude chutnat." Zaměřím opět pozornost na Alistara. |
| |
 | soukromá zpráva od Kran Dral pro Darth Algus. V posledních týdnech mi toto jméno lezlo, tak akorát krkem. Když mě před léty vysvobodil z hnijící pevnosti na Ziostu byl jsem mu vděčen. Výcvik pod jeho vedením nebyl sic žádná procházka růžovým sadem, ale věděl jsem, že všechno musím přežít, neb jinak mě tento muž nechá umřít. Za to jsem mu byl vděčný, zocelil mě a teď jsem se již opravdu mohl spolehnout sám na sebe. Darth Algus! Klidný chiss. Tak klidný, že se celá má bytost chtěla vždy vzpírat, vždyť snad ani neklel. Povahou mi odporoval, zabíjel lidi dříve, než se zmohli na odpor či prosebné škemrání. Ne, ne, slabí si rychlou smrt nezaslouží, musí trpět celou svou bytostí a pamatovat kde je jejich místo. Jsou pouhými dlaždicemi pod nohami mocných. Daarth Algus! Ačkoliv věděl, jak silný je už jeho učedník, stále mě nechával čekat na místě, které začíná pomalu hnít… já začínám hnít! Vždyť je zde, v tomto čase toliko příležitostí. Jistě, že chci tu moc! Ale prozatím, všechno to čeho bych tolik chtěl, zůstávalo vzdáleno. Jsi jen pouhý učedník, nic. Říkalo mi klidným hlasem vědomí, což mě ještě více ubíjelo a plálo. Plál ve mně ten pravý plamen hněvu, neuznání… Jako když člověk stojí pár centimetrů od cíle, ale nemůže jej přes své řetězy dosáhnout. Avšak já zničím ty řetězy…brzy. Stál a čekal jsem na předem domluveném místě, příjemné vyrušení ze zaběhnutého stereotypu nicnedělání. Konečně se objevil stín, který mi pokynul dál, a já šel za ním. Lord Taral byla bojovnice, alespoň celým tělem to napovídala- oči, které si vás neustále měří, div neprobodají pohledem a celé tělo připraveno mrštně zasadit protivníkovy úder. To, že neponechá nic náhodě, potvrzovalo i chránění celé budovy za pomoci deflektorních šítů. Následoval jsem ji na balkón, kde jsme ostatně byli i chráněni a kde prostor čas od času osvětlil zbloudilý blesk, bez hromu. Opět, jako kdyby si mě měřila tím svým pronikavým pohledem žlutých očí. Snad zdali se neuzavřela do pasti s rancorem, avšak z této ženy číšila moc a ono to moc dobře věděla- o nic bych se nemohl pokusit. Na její první otázku jsem odpověděl mlčením, moc dobře věděla, čeho se tím dotýká. Odměnu, ta žena se mi začala čím dál více zamlouvat, snad ne proto, jak dokázala člověka přinutit k tomu, co chtěla, ale snad proto s jakou patřičností dávala najevo svou moc. Nechal jsem ji pokračovat, než dospěla k jádru věci. Věděl jsem, že tohle může být jedinečná příležitost, jak zajistit dvě věci naráz- mé povýšení a Algusovu smrt. „Získala jste si mou pozornost… v čem tedy spočívá tento náš rovnocenný obchod?“ S vysvětlením jsem přijal krystal a naposled pohlédl té ženě do očí. Nechtěl jsem nikomu sloužit, ale teď jsem neměl na vybranou. Ovšem pokud někdo chce věc, po které touží je za ní schopen mnoho obětovat. Viďte Lord Taral? Obrátil jsem se na patě a s potutelným úsměvem začal opouštět balkón. I na tebe jednou přijde řada a budeš se plazit… Korriban Konečně se přede mnou rozprostřel domovský svět Sithů, Korriban. Nehostinná, písečná planeta, která ovšem teď za doby války zažívala rozkvět a fungovala jako výcviková akademie. Černý krystal, jehož vibrace sílily, jsem si ještě naposled prohlédl a bylo nepochybné, že to není jen tak obyčejný kámen. Skryl jsem jej prozatím do kapsy před nevítanými pohledy těch, jež by jej neměly spatřit, přitáhl si plášť více ke tváři k ochraně před pískem a vydal se přísným krokem k chrámu, kde snad naleznu nějaké bližší informace a pak se vydám do hrobky... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V baru Rozloučil jsi se, jak si v této situaci uznal za vhodné. Žádné: Ať tě Síla provází. Prosté nashledanou stačilo. Byl to trochu nezvyk, ale zároveň něco čerstvého. Nového. Opustil si zalidněnou budovu letiště a jeden z prostorných tichých výtahů tě svezl do jednoho z nižších pater tohoto města, kde se dalo pohybovat po běžných ulicích, které stále žily vlastním životem. Slunce svítilo a ty jsi kráčel odpoledním městem, kde se už pomalu lidé začínali vracet ze svých pracovních pozic. Možná jednou budeš stejně tak uspěchaný, jako ten muž, který do tebe vcelku neomaleně vrazil a beze slova pokračoval dál. Co vlastně běžní lidé řeší za životní problémy? Ty sám bez řádného vyrůstání v rodině jsi o tom mohl leda tak něco vzdáleně tušit a skládat si obraz z toho, co jsi zaslechl, nebo přečetl. Život v chrámu byl naprosto jiný od... běžného rodinného života. Hledání cenově dostupného podniku se nakonec vydařilo a ty jsi zapadl do potemnělého lokálu, kde vyhrávala vcelku hlasitě hudba. Vzhledem k denní době zde bylo jen několik málo existencí. Někteří vypadali, že snad jsou už několik dnů. Jiní si možná jen dávali skleničku po práci. Ve vzduchu se vznášel pach alkoholu a slaných oříšků, které stály v misce před tebou na barovém pultu. Vypadaly docela přehrabaně. „Dobrej... Co to bude?“ Naklonil se k tobě balosarský barman a když viděl tvůj nejistý pohled, tak ti podal úzký datapad s nabídkou nápojů. Noo nějaké názvy ti něco říkaly, jiné vůbec. Rozhodl ses tedy pro něco ostřejšího a za chvíli před tebou přistála sklenka se silně vonícím rudým obsahem. Když jsi ji vypil, ucítil si příjemné teplo rozlévající se ti do těla. Objednal si si další.... A další. Bylo ti příjemné teplo, lehko... Svět se malinko houpal a především. Alespoň ta chvíli jsi už nemyslel na svého přítele. Na minulost. Konečně si měl v hlavě klid. „Hej mladej... Tohle je moje místo!“ Ozval se hlas za tvými zády a na baru se vedle tebe objevil vcelku nepříjemně vypadající dráp. Ihned ti bylo jasné, kdo na tebe mluví. S trandoshany byly vždycky jen problémy... „Joo tady sedáváme my... Chlapec, se nám tu asi zatoulal.“ Ozval se další hlas a skřípavý smích. Otočil si se a uviděl si skupinku šesti?... Ne tří trandoshanů, kteří nevypadali zrovna jako běžní obchodníci, nebo mírumilovný letištní personál. „Aa neblbněte hoši. To je přece náš starej známej! Jak rád tě zase vidím!“ Chytnul tě ten třetí za rameno a v širokém úsměvu odhalil své ostré zuby. „A tady náš známej nás teď všechny pěkně zve, že?“ Stisk na rameni zesílil až jsi na moment ucítil i přes opilost lehkou bolest. „Barmane... Tři corellianský whisky … A dvojitý. Tady na mladýho.“ Ozval se jeden z nich. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Název je to hrozný a já jen tiše při vstupu doufám, že nesymbolizuje úroveň celé restaurace. Inar tu dle přátelských pohledů majitelů očividně strávil hodně času. Mlčky kývnu na pozdrav a jdu si sednout naproti mistra. "Váš mistr si nejspíš myslí, že budete dobrým učitelem." Konstatuji asi stejným hlasem, jako kdybych právě dopočítal nějakou rovnici. Žádná snaha polichotit či snad vyzdvihnout jeho kvality. Neznám ho. Spíše jen oznámení logického závěru. Takže jeho mistr žádal o nějakého žáka již několik let.. Rada to z nějakého důvodu pořád odmítala a náhle dostal mě.. Padawana, kterého náhle neměli kam zařadit. Možná si rada řekla, že můžu být takovým jeho zkušebním žákem. A pokud se něco podělá, škoda mě nebude. Stejně jsem při svém pokusu zachránit domovskou planetu porušil minimálně tucet bodů kodexu. Tato myšlenka mě však nerozezlila, ba naopak spíš přinutila k pobavenému úšklebku. Nejprve otevřu ústa, snad abych tuto svou úvahu mistrovi sdělil, ale díky mladé Twilečce mi to není umožněno. Možná je to dobře. Vždy jsem byl ke všem upřímný a hlavně přímý. Ovšem spoustu lidí to dovádělo k šílenství. "Bude to určitě výtečné." Souhlasím s jeho volbou jídla. Stejně se tu v jídelníčku nevyznám a jen těžko bych za podivnými názvy hledal pravé složení jídla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Chrám Jak kráčíš do chrámu, sem tam ti ruka sjede ke kapse, kam jsi uložil temný krystal. Skutečně se v něm proudění Síly zvyšuje. Slabě, ale znatelně. Naštěstí je to cítit, jen když se ho sám přes látku dotýkáš rukou, takže by si ho neměl snad nikdo všimnout. Zatím. Chrám tě vítá svým typicky potemnělým interiérem z chladného skoro až černého kamene. Monumentálnost stavby je jasně patrná i zevnitř. Obrovský vstupní sál s vysokým stropem a několika postranními širokými schodišti znáš moc dobře. Ovšem to, co tu hlavně působí nezapomenutelně, je Síla. Její tok, který je rychlý, nezastavitelný a který je s sebou schopen strhávat slabší. Možná i probouzet některé emoce... Naštěstí pro tebe jsi ty sám sobě vlastním pánem... Tedy skoro.... Takže se nenecháváš strhnout atmosférou tohoto místa, i když bylo by to tak snadné... Potkáváš několik imperiálních vojáků, kteří debatují nad holografickým plánkem nějakých klikatících se chodeb. Jakmile si tě všimli, tak se ti uklonili. Sice jen sklonění hlavy.... ale však brzy se budou klanět ještě hlouběji. Brzy... Chrám je vcelku rušným místem. Sám vidíš několik mladších učedníků procházejících hlavním sálem a věnujících se svým denním povinnostem. Nakonec si všimneš známé postavy, která k tobě pomalu kráčí. „Zdravím tě Kran Drale.“ Došla k tobě vcelku drobná žena zahalená v černém. Lania Barris.  Jedna z učitelů a správců tohoto místa. Velmi schopná v užívání síly, ale slabá v samotném boji na blízko. Její umírněný postoj byl vcelku známý a proto se také nikdy nedostala mezi sithské lordy. Nebyla schopná udělat to, co bylo třeba. „Co vás zavedlo mezi zdi našeho chrámu? Hledáte pro svého mistra nového učedníka?“ Její výraz byl neměnný, i přes to malé... protivné rýpnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "Třeba se plete." Zašklebím se sleduji jak se nám nesou talíře s dobrým jídlem, které je směsicí všeho možného rostlinstva planety. "Děkuji pěkně." Příjmu talíř a usměju se na jídlo a pak na Alistara. "Je tam mnoho různých rostlin, které dají vitamíny a energii, ale kdyby se upravily špatně dokázaly by tě i zabít." S chutí se do toho pustím a pochutnávám si. "Po obědě začneme s další částí tréninku." Podotknu při jídle a zadívám se jak to mému studentovi chutná. |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Při vykreslování chladných vrat chrámu skrz písečnou závěj, mě popadne slabý zachvěv nostalgie… „Takže Kran Dral...“ prohlížel si chlapce Chiss přísným pohledem, přičemž ho držel za bradu a shlížel na něj z vrchu. Chlapec odrazil ruku ze své brady odvážným máchnutím a poodstoupil o jeden krok. Následovala chvilka ticha, přihlížející ani nehlesli jen udiveně zírali. Najednou ticho přehlušilo hlasité plesknutí, které se v prostorách chrámu ještě déle rozléhalo. Chiss se otočil na patě, plášť za nim zavlál a pomalu odcházel. Chlapec se nikoliv nechytil za tvář, jen naštvaně klečel na koleni div se mu ze vzteku nedrali do očí slzy. „Sbalte chlapce, za chvíli odlétáme.“ Řekl bezemočním hlasem Chiss. Z víru vzpomínek mě probudí až další zavibrování černého neurčitého předmětu, který jsem nezahodil zatím jen z toho důvodu, že jej budu potřebovat. Bylo jasné, že tento krystal přímo baží po Temné síle, čím blíže jsem se blížil jednomu z takovýchto zdrojů- chrámu. Nebo v tom bylo něco jiného? Téměř nic se zde nezměnilo. Ani pach, ani příjemný chlad vnitřku chrámu, téměř jako kdybych to zde opustil včera. A ta Síla, z plných plic se nadechnu a nasaji do sebe tu životní Sílu, která tu odjakživa proudila, dokázala rozproudit krev a vzbudit vášeň. Nicméně, zde není času na nějaké nesmyslné sentimentální vzpomínání pro slabé… Pokračuji chodbami dál. Potkávám pár imperiálních vojáků, kteří mě svou přítomností na takovém místě jako je chrám Sithů vskutku urážejí a tak bez ohlédnutí, jen s nenávistným pohledem pokračuji dále. V hlavním sálu konečně poznávám postavu, která mi zde bude alespoň nějak nápomocna. Snad i ona byla kdysi toho dne také svědkem.. „Taktéž Lanio Barris. No zdá se, že tady bych ho nejspíše těžko hledal..“ Opětoval jsem její uštěpačnou poznámku, abych jí dal na uvědomělou kde je její místo. „K věci. Nejspíše se zde na pár dní zdržím, potřeboval bych pokoj a nějaké pouštní vozidlo. A mimochodem, kde je momentálně Lord Asha?“ Ačkoliv jsem nezamýšlel se s ní setkat, bylo dobré se alespoň ujistit, že o mně zatím neví a já se jí mohl vyhnout. Nebo jejím otázkám, kdo ví jestli by nakonec nechtěla věc kterou potřebuji, jenom pro sebe.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Třídění Většina se na tvou nataženou ruku se zbraní dívala skoro jakoby si byl nakažen morem. Několik rukou se od tebe odtáhlo, až se nakonec kolem ní sevřely tmavě rudé štíhlé prsty. Do popředí vystoupila vcelku drobná žena, jejíž výraz ale působil více než odhodlaně.  Podle charakteristických výstupků ve tváři a barvě pleti si byl schopen ji zařadit... Tedy nejspíše. Čistokrevné sithy si nikdy nepotkal a rozhodně by si nečekal, že budou zrovna s tebou v dodávce podřadných pracovních sil. Beze slova udělala několik kroků vpřed, prošla kolem tebe a zastavila se asi dva metry od ringu, odkud si přeměřila vaše malé seskupení. Nikdo si totiž ještě nevzal zbraň po padlém mladíkovi. Tellav si jen pohoršeně odfrkl a pak ukázal na prvního, který mu přišel pod ruku. Překvapivě to byl vcelku chlap jako hora a už i jeho držení těla naznačovalo, že nějaký boj už jistě zažil. Chlapík si vcelku nápadně oddechl, když viděl drobnou postavu ženy, které měl v ringu čelit. Už z tvého pohledu to nevypadalo na moc vyrovnaný souboj a vítěz byl nejspíše dopředu jasný. Žena udělala několik kroků vzad do arény nespouštějíc rudé žhnoucí oči z muže, který několikrát zkusmo máchl elektromečem. Na jeho tváři se objevil vcelku sebejistý úsměv a vykročil. „Sorry, kotě.“ Ušklíbl se, když překračoval hranici arény, ve které se zastavil. Žena se mu upřeně dívala do očí a nic k tomu nedodala. Muž k vám stál zády a tak jste mohli sledovat pouze výraz té ženy. Stále neměnný... Trochu přimhouřila oči, skoro jakoby se soustřeďovala na útok. Postava muže sebou trhla. „Co... Co to je?“ Vydechl šokovaně muž a díval se na své ruce, na kterých ale nic nebylo. „Ne! Sundejte to ze mě.... Ne! Pane bože! Nee! Dostaňte je ze mě! Neee!“ Jeho hysterický křik naplnil místnost a on se začal zmítat na zemi, jakoby se snažil zbavit něčeho neviděného. Žena jen zhluboka vydechla, sevřela pevněji jílec zbraně a udělala jeden krok.... Druhý... Třetí.... Zbraň se dotknula svíjejícího se těla na zemi, jehož křik se vyšplhal ještě o oktávu výš. Doslova se zabodával až do morku kostí. Trvalo to... kratší dobu, než ty sis pamatoval. Ale to bylo nejspíše jen zdání. Nakonec se tělo přestalo hýbat a žena jen lehce pozvedla kouřící čepel. „Hmmh zajímavé.“ Zamručel Tellav, ale nějaké překvapení, nebo jakýkoliv náznak potěšení na jeho tváři nebyl znát. Ty sám si nikdy nic takového neviděl a i ostatní na to koukali dosti překvapeně. „Další!“ Ozval se opět Tellav a došlo na další dvojici.... A další... A další. Většina soubojů zde byla podobně neohrabaná jako ten tvůj. Bylo vidět, že většina ostatních otroků takovou zbraň nedržela příliš často v ruce. Podobná scéna jako u sitské ženy se už neopakovala. Všude to byly ukázky hrubé síly a brutality. Tedy až na problémového nautolana, který se až s překvapivou obratností vyhnul několika ránám svého protivníka, ale sám se stále zdráhal zasadit mu ránu. Vypadalo to až komicky... Nebo spíše tragicky... Jak se jeho protivník stále s vypětím všech sil snažil svého soka zasáhnout a postupně mu docházely síly. Postupem času, jeho seky ztratily na razanci a stalo se z toho obyčejné nepřesné máchání tyčí. „Ukonči to... Nebo to nepřežije ani jeden z vás.“ Zvedl hlas Tallav, který rázně mávl rukou. Nautolan se na něj nasupeně podíval a pak mu pohled padl na svého vyčerpaného protivníka. Jeho rty něco zašeptaly a čepel prosvištěla vzduchem. Přesně mířená rána do spánku udělala své. Tělo se zřítilo k zemi a párkrát sebou cuklo v posmrtné křeči. Nautolan pustil meč, který se několikrát odrazil s cinkáním od země, a s kamenným výrazem se zařadil mezi ostatní. Přišli na řadu další... a další. Ve vzduchu byl už silně cítit štiplavý nasládlý zápach spáleného masa a skoro by si řekl že snad i smrt. Mohl si sledovat, jak se vaše počty redukují. Jak vyhasínají oči umírajících.... Až si nakonec zůstal stát ty a sedm dalších. Mezi nimi právě i nautolan a tichá sithská žena. „Takže to bychom měli. Osm rekrutů už snad nějak ubytujeme... Pojďte.“ Zavelel Tellav a vyrazil. Tentokrát vám nikdo nenasadil pouta, nebo se vás snažil nějak hlídat. Bylo jen na vás, jestli se budete držet svého dohližitele. Všichni za ním ale poslušně vyrazili. Prošli jste několika chodbami, až jste se dostali do menšího nevýrazného úseku, kde bylo několik kovových dveří a sám byl od hlavní chodby oddělen větší jištěnou branou. „Tady se můžete prospat... Nedoporučoval bych chodit nikam jinam... Hlavně protože tyhle dveře.“ Ukázal na široký vstup do hlavní chodby. „Budou zamčené, dokud já neřeknu jinak.“ „Přeji příjemný pobyt.“ Uchechtl se, otočil se na patě a odešel. Dveře se za ním se syčením zavřely. Nebylo to tu zrovna velké. Některé dveře ani nešly otevřít a tak jediné, kam jste se mohli dostat byly čtyři pokoje s dvěma lůžky v každém a jakési společné sociální zařízení se sprchou. Na rozdělení ženy a muži se tu zjevně příliš nehrálo. „Zasranej sith!“ Odplivl si nautolan a naštvaně bouchl pěstí do stěny. Ostatní se začaly rozcházet a tak nějak zabírat pokoje. Sithská žena si vybrala pokoj hned u vchodu a zmizela beze slova ve dveřích. Nikdo ji tam z pochopitelných důvodů nechtěl příliš následovat a pokoje se plnily spíše z druhé strany. Nautolan se zatím posadil v chodbě a opřen o stěnu se zjevně nikam nehnal. Co jsi pak dělal ty... bylo jen na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Starý (ne)přítel „Hmm, když myslíš.... učedníku.“ Pokrčila rameny lehce se pousmála. Síla tohoto místa se bouřila. Nebo to byly tvé emoce?.... Možná to vše dohromady. Být už konečně uznaný samostatný sith... Získat titul Darth, tak ji srazíš na kolena a necháš ji pocítit svou moc, až by škemrala o odpuštění. Ovšem teď.... Krev v tobě vřela, ale uklidňovalo tě jediné... Ten čas odplaty se blížil. Už si mu byl skoro na dosah. „Nebyl jste ohlášen... Ale něco... provizorního tu snad pro vás seženu.“ Opět bez výraznějších emocí. Jak moc ti připomínala mistra... Ani jsi se nedivil, že s ním měla vždy dobré vztahy. Ty studené čumáky, které vše musely tisíckrát promýšlet, než se k něčemu odhodlali. Pokud tedy vůbec. Ovšem na to jak dobré vztahy měla s tvým mistrem, o to víc bylo mezi vámi cítit napětí. „Lord Asha?“ Trochu tázavě se na tebe podívala. „Ano, pobývá zrovna na planetě. Objevil se vchod do nové hrobky a … Dám jí vědět, že jste zde. Je tradicí oficiálně pozdravit někoho tak váženého jako je člen nejvyšší rady.“ Tón jejího hlasu byl až protivně poučující. Ovšem to co tě v tuhle chvíli více trápilo, bylo něco zcela jiného. Pokud tu skutečně odkryli nějakou novou hrobku a Asha se toho chytila... S jejím postem měla právo ti zadat úkol, který jsi nesměl odmítnout a pokud tu neměla dost schopných lidí... Né to se nemůže stát, když už jsi tak blízko a Lord Taral čeká. To poslední, co jsi teď potřeboval bylo dělat práci někoho jiného. Práci, která mohla být také pořádně nebezpečná i pro schopného sitha, jako si ty. Duše starých sithských lordů nebylo bezpečné rušit z tisíciletého spánku. To jistě věděla dobře také Lord Asha a proto by tam poslala někoho jiného... Jako vždy. Bylo ti jasné, že jsi nebyl jediný, komu závažnost téhle situace docházela.... Pohled ti padl na Lanio Barris, která se na tebe stále tak... mírumilovně dívala. Měl jsi co dělat, aby si jí neroztrhal na místě na kusy. I když možná, že by to šlo... Nějak zařídit... „Zůstaňte tedy zatím zde... A já půjdu zařídit všechno potřebné.“ Rozloučila se s tebou Lania a otočila se k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Zbraň ale nakonec pustil a ženě ustoupil. Další problém, jako by ten vzteklý nautolan nestačil. Třeba bude mít štěstí a nečeká se, že z celé várky přežije jen jeden, ale tři. Není špatné být třetí. Její soupeř pak nebyl zas tak velkou tutovkou. Jistě, mnozí čekali dost jednostranný souboj, ale né v její prospěch. Antarovi z toho celého však běhal mráz po zádech, jako poslední dobou dost často. Jeden proti desetinásobné přesile, tam si je výsledkem jistý každý, ale stonásobné? V těchto případech někteří z nějakého důvodu mnozí váhají a tak Antar stál a jen v koutku duše doufal, že ji muž doopravdy zabije. Stál přitom bokem od ostatních co jen to šlo, dávaje najevo, že on už to má za sebou. Nenasadil laťku příliš vysoko, ale i tak, byl živý, což byl luxus, který si ostatní mohli dopřávat už jen chvilku. Při souboji sithky zápasil s tím, aby udržel ústa zavřená a oči nevykulené. Těkal pohledem mezi sithkou a pažemi muže. Mezi mečem a tělem na zemi. Ať už to bylo cokoli, nesmí s ní věřit svým očím. Asi tak už nikdy. Nasucho polkl. Další souboje byly už jen slabý odvar a ideály nautolana? Antara bylo možné nachytat jak se celý souboj pošklebuje a nakonec se i otočil zády, aby mohl protočit oči v sloup a táhle si povzdechnout a jakmile ho opravdu zabil, nasadil tomu pomyslnou korunu. ...Alibista... Takže osm rekrutů, zbývá sedm. Rozhlédl se po svých zbývajících soupeřích, kteří jeden po druhém vyšli za dohlížitelem na cestě k ubikacím. Železná vrata a příjemný pobyt. Nelíbila se mu vůbec představa, že je tu zamčený s ostatními. Pokoj si pak nejprve prohlédl, sám čekajíc na chodbě, kde skončil sám s nautolanem, s nímž se oproti všem radám pudu sebezáchovy dal do řeči. Antar si nervozně propletl ruce na hrudi a udělal krok blíž k němu. "Víš, v tamté místnosti... toho cos zabil... nikomu ho tam nebylo líto, ani tobě." Pozoroval nautolanovi ruce, jestli náhodou nedostane jednu jako zeď vedle něho. "Zrovna teď ti dělaj starosti jen výmluvy pro tvoje svědomí." To už Antar o krok ustoupil směrem k pokoji v němž zmizela sithka. "Dohlížitel má z takového materiálu určitě radost." K pokoji došel skoro pozpátku, otočený stále směrem k nautolanovi, připravený za sebou před ním prásknout nejbližšími dveřmi a schovat se za nimi. Ty, které si ale vybral, byly kupodivu skutečně od pokoje sithky, na které zaklepal a pak vstoupil. "Asi by bylo fajn začít tím, že tě neudusím ve spánku." Pozdrav za milion. Koukl pak po sithce jako by snad čekal obdobnou odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Také poděkuji za jídlo, které je mi za několik málo okamžiků položeno na stůl. Zkoumavě si ho prohlédnu. Když mistr začne mluvit o vitamínech a energii, přestanu si jídlo tolik prohlížet. Ovšem když mluví o nutnosti správného zpracování, zkoumavě kouknu na obsluhu snad ve snaze posoudit, zda si při tom zpracovávání mého jídla dali záležet. "Pak tedy doufám, že to nedělala nějaká nová kuchařka." Poznamenám s pobaveným pousmáním a pustím se do jídla. To je nutno přiznat velice dobré. Dávám si však pozor, abych se nepřejedl. Přeci jen netuším, co bude další částí tréninku a rozhodně bych nerad skákal po nějaké soše s přeplněným žaludkem. "Bylo to skutečně výtečné." Přiznám po posledním soustu. Ano, vaření rozhodně neodpovídá tomu zvláštnímu názvu. "Co nás čeká teď, mistře?" |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "Neměj obavy Alistare, kdysi jsem tu jídával dost často a zdejší kuchařské rodině věřím. Vždy vařili znamenitě. Navíc ti, kteří se zde narodili a žijí tu celý život ví, jak upravit rostliny tak, aby nebyly nebezpečné, když mají i jiné využití." Kývnu a dojídám svou porci a odložím příbor. Pak vytáhnu z kapsy hábitu nějaké kredity. Místní ceny se moc nemění a jsou docela nízké, takže jako vždy nechávám i pěkné dížko. "Děkujeme bylo to velice dobré.....Příště mě zveš zase ty." Poslední větu směřuju na svého padawana s mírný pousmátím. Pak už vstávám od stolu a jdu ven z restaurace, kde se nadechnu a protáhnu. "Doufám, žes nabyl sil Alistare, na odpoledne je budeš potřebovat." Další pousmátí a tajemný pohled v očích. Pak na něj kývnu a vyrazíme. Tentokrát jdeme jen kousek za vesnici k menším skalám. Často se tu některé kameny větší nebo menší oddrolí a spadnou dolů. S úsměvem se u tohoto místa zastavím. Je tu dostatek popadaného kamení. Vyhlédnu si jeden, který odpovídá velikostně a váhově tak nějak asi jednomístné stíhačce. Jediným odrazem vyskočím nahoru, kde se usadím do tureckého sedu. "Tak a zde je tvůj další úkol můj mladý padawane. Vidíš ten kámen na kterém sedím? Výborně tak právě ten budeš pomocí Síly zvedat a držet alespoň metr nad zemi se mnou na něm. Toto cvičení vyžaduje notnou dávku soustředění, výdrže a odhodlání. Až si budeš myslet, že kámen dál neudržíš pozvolna ho zase spusť na zem. Ne že mě v průběhu cvičení vyklopíš dolů nebo pak pustíš zprudka na zem. Zacházej s tím kamenem, jako by to bylo to nejcennější malé dítě na světe. Já budu mezitím meditovat a dávat pozor, aby nám nespadlo něco na hlavu." Oznámím a zavřu oči a začnu provádět výše zmíněné činnosti a nechám svého žáka trénovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek Podíval ses na nautolana a promluvil na něj. Už po první větě se nautolan prudce otočil a střelil po tobě mrazivým pohledem. „Co si to...?!“ Přimhouřil oči, které tě probodávaly. Jeho postoj se trochu změnil. Podle trochu zakročené nohy a tím sníženého těžiště ti začínalo být jasné, že se připravuje odrazit případný útok... A nebo se k nějakému právě chystá. Pokračoval si dál. Ano, výmluvy... Bylo ti jasné, že těch by mohl z rukávu vysypat kopu. Tihle morálně “čistí“ jedinci byli vždy právě ti nejvíc slepí. Špína se dala najít všude a na každém. Ty sám si se za svůj život o tomto mohl přesvědčit už nesčetněkrát. Nikdo není čistý... ani ten nautolan. „Výmluvy?“ Odfrkl si pohrdavě a stále se ti upřeně díval do očí. „Ty vůbec nic nevíš chlapče... Nic!“ Zasyčel a už to vypadalo, že se chystá udělat těch pár kroků k tobě a pak by jistě došlo i na jiný typ výměny názorů. Ještě jednou si tě jeho oči změřily od hlavy až k patě.... Ale pak se v něm asi něco zlomilo. Vztek v jeho pohledu zeslábl, až skoro vymizel. „Ale však ty to brzo poznáš... Hrát podle jejich... heh, pravidel, ti nedělalo zjevně vůbec problém... Netuším, jestli jseš nějakej svinskej zlodějíček, nebo nějaká další tahle příživnická zavšivená sorta. Ovšem tady s tímto přístupem budeš jeden z mnoha.... A jednou možná bude někdo se zbraní stát pro změnu v zádech tobě.“ Zkřivil ústa v ironickém úšklebku. Chvíli se na tebe díval a nakonec se otočil a naprosto tě ignorujíc odešel do jedněch z dveří, které byly poblíž. Vešel si do vcelku prázdného pokoje, kde na jedné z postelí seděla ta žena se zavřenýma očima opírajíc se o zeď. Oči se při tvém příchodu otevřely a hlava se skoro neznatelně pootočila tvým směrem. „Hmmh… Na tom se můžeme pro začátek shodnout. Dokud to nebude rozkaz, tak nemám zájem se tu zbytečně vysilovat. Koneckonců jsou tu zatím jiní adepti na... To je jedno.“ Mávla rukou a zase se zahleděla na protější stěnu. „Máš alespoň nějaký trénink v používání Síly?“ Pohnuly se její rty, ale oči dál hypnotizovaly protější stěnu. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Dostal se tak za sithkou do pokoje, kde se nachytal jak ztuhle stojí hned u dveří, které za sebou zavřel. Promluvil na ní, ona odpověděla a on pevně semknul rty, aby se neuculil. Jako otrok změníte po letech názor na to, co 'hezkého' Vám může kdo říct, když zrovna drží elektrický obušek, nebo tlačítko na ovládání Vašeho obojku. Ani mu nevadila její nedokončená věta. Nebyl ani největší, ani nejnadanější a ona se o něho zajímá. Ano, zřejmě to bylo o tom poznat svého nepřítele, ale nebylo to žádné tajemství? Co věděl o Síle? Udělal tak první váhavý krok, než došel k její posteli, na jejíž okraj se k ní posadil a ruce složil do klína, na okamžik, než se dlaněmi opřel o matraci, hravě propletl nohy do tureckého sedu a posunul se po matraci, aby si na ni sedl čelem k ní. "Ne, žádný..." Přiznal sklesle, však vzápětí vyhrkl na svou obhajobu. "Ale už jsem ji použil! Né na malé triky s žetony, kartami, součástkami a nářadím. To co udělal dohlížitel oproti tomu bylo jako nic!" Měl sklony střídavě si mnout a plést prsty rukou, bráníc se pak naopak trochu zmatené gestikulaci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozmluva Dosedl si na ne zrovna měkkou postel, ale svému účelu asi sloužila dostatečně. Žena stále zamyšleně sledovala šedou stěnu. Její dech byl klidný a nezdálo se, že by tělo bylo nějak napjaté. Zjevně ji tvá přítomnost výrazněji nerozrušovala... A nebo to na sobě nedávala tolik znát. Poposedl sis na posteli a natočil se k ní čelem. Matrace se trochu zhoupla a sithka otočila hlavu tvým směrem. Netvářila se, že by tě chtěla z postele shodit, ale její pohled také nebyl vyloženě nadšený a přátelský. Spíše působila lehce unaveně. „Hmm ale Sílu používat umíš... ne?“ Trochu si tě přeměřila a také si poposedla, aby k tobě byla natočená čelem. „Triky s žetony? Ty jsi pracoval v nějakém kasínu, že?... Vlastně Nar Shaddaa. Tam je možné vše... i krupiéři s talentem pro používání Síly.“ Koutek úst se povytáhl do náznaku ironického úsměvu. Ovšem k někdy až přehnaným projevům emocí, na jaké si byl od svých kolegyň zvyklý, to mělo velmi daleko. Nestudovat ji teď tak zblízka, tak si toho snad ani nevšimneš. „Dohlížitel má za sebou jen léta tréninku... A zjevně v něm nebyl až tak dobrý, když ho nechali shnít tady.“ Nakrčila trochu čelo, na kterém se vytvořila dlouhá úzká vráska. „Pokud to někdo z nás přežije... Můžeme to dotáhnout výš... A já to hodlám přežít!“ Podívala se krátce na svou ruku položenou na posteli, kterou sevřela pokrývku, jenž se nepravidelně zvlnila mezi jejími prsty. „Vím že... že mám na víc.“ Vzhlédla opět k tvému obličeji. „A co ty, krupiére?... Víš o sithech vůbec něco?“ Prostá otázka, která opět nenesla mnoho emocí, dle kterých by sis mohl vyložit, jestli jde o rýpnutí, nebo snad je to vše myšleno jako vcelku banální věc. V ženě, kterou jsi měl před sebou bylo tak těžké se vyznat... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Další job Dromund Kaas Dromund Kaas. Zlesněná planeta s temnou oblohou. Místo, odkud se sithské impérium vydalo znovu na svou cestu za právoplatnou mocí a sílou. Místo, kde jsi se nalézal teď také ty...  Procházel jsi dlouhými chodbami sithského chrámu z jejichž stěn na tebe dýchala Síla. Procházel jsi tady za těch pár let už tolikrát a přitom tě stále překvapovala moc tohoto místa. Stačilo se jen natáhnout a vzít si ji. Dnes si zde ale nebyl, aby si nasával atmosféru místa. Ne, dnes jsi měl domluvenou schůzku se starým známým, ač to nebyl zrovna nejhodnější termín. A ten starý známý nebyl jen tak někdo, ale jeden z lordů zasedajících v nejvyšší sithské radě. Post na který se většina tvých.. kolegů snaží dostat a vzájemně si podrážejí nohy na té strastiplné cestě na vrchol, kam se stejně nikdy nedostanou. Zábava? Pro někoho možná. Ty jsi zatím mohl být rád, že se o tebe Lord Iratus zajímal v dobrém a práce pro něj měla své jisté výhody. Tedy doposud... protože jsi ji plnil bez chyb. Zastavil ses u vysokých dveří, kde jsi se dle domluvy ohlásil přes intercom. Dveře se po zasyčení hydrauliky otevřely a před tebou se objevila krátká chodba. Prošel si jí až na konec. Další tentokrát vcelku obyčejně vypadající dveře ti uvolnily cestu a před tebou se otevřel výhled na město Kaas, centrum sithského impéria. Široký balkón se tyčil vysoko nad ulicemi města a temné nebe proťala série silných blesků. Zvláštní bylo, že se k vám nedonesl žádný zvuk blesku. Až když ses pozorně zadíval, mohl sis všimnout slabého vlnění vzduchu, které obklopovalo celý balkón. Opřena o zábradlí tam stála vysoká mužská postava. Lord Iratus na tebe již čekal a jeho pohled klouzal po ulicích hluboko pod ním. „Ahh Barrom Inquiso. Pojď.“ Ozval se jeho hluboký hlas. Mávl rukou v letmém gestu, kterým ti naznačil, abys se k němu připojil, aniž by se sám na tebe otočil. S jeho pohledem jsi se setkal, až když jsi došel na místo vedle něj. Bionické oči, svítící ze stínu kápě, si tě přeměřily a bylo ti jasné, že jimi Lord Iratus nestuduje jen rýhy na tvé zbroji. „Jsem rád, že poslední úkol dopadl dobře. Republika se ze ztráty té továrny bude ještě chvíli vzpamatovávat. Navíc se nám podařilo zajistit pár plánů k vcelku zajímavým prototypům. Sice to bude chtít je ještě trochu vylepšit, ale to nebude takový problém. Republika bude jistě ráda, až uvidí výsledky naší společné práce v boji.“ Pousmál se sebevědomě. „Ale teď k našemu malému... Hmm problému. Jestli tomu tak chceš říkat.“ Otočil se opět na město a ruce se opřely o zábradlí. „Zaznamenal jsem trošku nečekanou aktivitu jedné mé milé známé.“ Ironie z každého slova doslova kapala. „Lord Taral nám začala něco podnikat. Něco, o čem bych chtěl vědět víc. Vypadá to, že jí až nějak podezřele začal zajímat Korriban a co vím, tak nikdy nebyla ten typ, který by se vyžíval ve sbírání... starožitností.“ Lehce pobaveně mlaskl a otočil se opět na tebe s mírným úsměvem. „A teď do té její malé hry vstoupíš ty. Je ideální, že tvůj výcvik nikdy oficiálně neprobíhal mezi zdmi tamější akademie. Nikdo tě tam nezná a tak mi budeš moci nenápadně předávat zprávy. Vsadím se, že brzy tam vyšle nějakého svého nohsleda a já chci vědět, co tam ta zatracená ženská hledá!“ Jeho prsty bubnovaly v rychlém tempu na zábradlí. „Půjdeš tam jako jeden z nových rekrutů. Samozřejmě s dostatečným krytím. Nabírají je mezi otroky, zločinci, na dobytých územích... Však to znáš. Z velké části je to odpad, který se nedožije týdne, ale co. Ty se budeš snažit tvářit jako jeden z nich a pokusíš se pro mne získat co možná nejvíce informací.“ Jeho obočí se tázavě pozvedlo a podíval se beze slova na tebe. Snad aby ti dal nějaký prostor na průběžné otázky, nebo zamítavou odpověď. Ovšem odmítnout Lorda Iratuse... Ještě jsi to nikdy nezkusil.... |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Né tak docela sithský materiál Když už si sedla proti němu, raději se napřímil v zádech a na první otázku pokýval hlavou. Ukázal tak jizvičky na krku, ať už po elektrodách obojků, či ostřejší řezance ostnatého drátu a řetězů. Posedával tam tak na její posteli za zavřenými dveřmi v ubikacích s dalšími odvedenci, kteří se snažili zabít jeden druhého pro šanci dožít se dalšího dne. A ač se ubránil úsměvu, jistá pozitivní energie z něho rozhodně vyzařovala, v očích, barvy obličeje, uvolněného držení těla a opadající nervozity. "Jistě, že umím." Odmlčel se. "Většinou." Dodal se souhlasným kývnutím. "Pracoval jsem v zábavním průmyslu, dalo by se říct. Kasíno, kabaret, bar, bordel, taková všehochuť. Zkusil jsem si i krupiéra." Jejímu letmému úsměvu pak věnoval tolik pozornosti, co v něm bylo. Odmlčel se, zaostřil a udělal další pomlku v rozhovoru. "A s tím dohlížitelem máš asi pravdu, jenže cvičení dělá mistry. Jednou si na něho ani nevzpomeneme." Další potlačované emoce, které si protentokrát vybíjela na pokrývce postele, zatímco Antar hltal každé její slovo. A byl čas ji přece podpořit. "To, co jsi udělala tomu hromotlukovi. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl a ohromila si tím určitě všechny v místnosti." Rozhodil v košatém gestu rukama ve vzduchu, než je položil zpět dlaněmi na kolena. "A jistě, že vím něco o sithech. Znám Lord Ashu." Počítal na prstech. "Pak Lorda Noxe, Lorda Iratuse s Mithou, Darth Proditora, Darth Ravage a Darth Tene..." Zamyslel se, oči zdvihnouc na chvilku ke stropu. "Tenebrieu?" Domyslel si důvtipně. Ukazovák pak zdvihl významně do vzduchu, aby jej nepřerušovala, s čímž si odkašlal. "Mír je lež, je jen vášeň. Skrze vášeň získám sílu. Skrze sílu získám moc. Skrze moc získám vítězství. Skrze vítězství jsou má pouta zlomena. A Síla mě osvobodí." Musel ještě v duchu napočítat do tří, aby slova v tichosti správně vyzněla, než si dlouze a úlevně oddychl. |
| |
 | soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Filtrační jednotka mé masky nabírá do mých plic další důležité částí vzduchu. Můj černý plášť postupně vlaje ve vzduchu a stejně jako padající kladivo, dupou mé nohy ukryté pod zbrojí skrze jednotlivé chodby této planety. Je to až neuvěřitelné nakolik mne setkání s Lordem Iratusem naplňuje radostí. Lord Iratus, muž jenž dopomohl mému vzestupu v řadách Sithů. Nikdy si nezapomenu opakovat důležité pravidlo Sithské politiky. "Chraň své místo, hledej a získávej moc, ovšem pouze ten jenž hledá ve stínech, z nich vystoupí silnější a živý." Když projdu hydraulickými dveřmi, usměji se pod svou maskou nad známým zvukem, který dveře vydávají. Znovu a znovu. Jednotlivé součástky obrovských dveří v neustálém pohybu. Skoro jako Sithský řád. Jedna část nahrazuje druhou, jen proto, aby se po chvíli stáhla zpět na místo a prováděla stejnou činnost znovu a znovu. Nejsem nevděčný za příležitost kterou jsem dostal. Moc a výzva, to byla má odměna. Krutost a bezohlednost byly mou součástí již z dob, kdy jsem zabíjel pro kredity. Vždycky mne to naplňovalo vzrušením. A v řadách Sithů, kde se osudy a nenávist proplétají jako nekonečná vlna zla, pociťuji tento pocit neustále. Ve chvíli kdy spatřím Lorda Iratuse a jsem dostatečně blízko, aby mne slyšel, pokleknu na jedno koleno a svou opancéřovanou paží udeřím do své hrudi. Dost silně, aby mne mohl slyšet jen Lord Iratus. Jedná se o válečnické gesto patřící spíše k národům jako jsou mandaloriáni, nebo trandoshani. "Lorde Iratusi.", pozdravím vysoce postaveného Lorda temné strany a povstanu. Můj plášť jemně zavlaje. Hluboká kápě halí mou oholenou hlavu a jizvami pokrytý obličej. Jednotlivé zprávy o korupci a možné hrozně pro Lorda Iratuse ze strany Lorda Taraly, mne nechají chladného. Korupce, zrada a neustálá hra politiky mezi Sithy mne nikdy příliš nezajímala. Původní plán a vražda mého mistra, nebylo nic jiného než prostředek, který mi měl umožnit svobodu. Která přišla v trochu jiném světle, než jsem čekal. Každopádně, přestože necítím k Lordu Iratusovi žádné city, jeho zpráva mne zaujme. Cítím jak se mé tělo jemně zatřáslo. To se adrenalin uvolňuje do mého těla. Když poslouchám jaké druhy "adeptů" do Korribanu nabírají, pousměji se. Až příliš mi to připomíná mou vlastní zkoušku a čas strávený pod dohledem mého mistra. Když mi dá Lord Iratus možnost promluvit, pohladím si svými prsty jemně svou plynovou masku. "Můj lorde Iratusi, jak bych si jen mohl dovolit nesplnit Vaše přání. Bue mi ctí sloužit, jako vždy. Jen...je tu malý problém. Jak jistě víte, mistři a jistě i Lord Taral dokáže vycítit obsah midichlorianů v mém těle. Nemohl by mne takový test odhalit ?" , ať už dostanu odpověď nebo né, má druhá otázka je jasná a přitom naprosto prostá. "Mám Vám podávat každodenní hlášení můj lorde ?" , opět se tvářím jako maska z kamene, když dostanu odpověď. Moje poslední otázka možná mého Lorda nezaskočí, ovšem pro mne je tato informace klíčová. Co můj světelný meč, můj Lorde ? Mám jej někde...ponechat ?", je to drzý dotaz, světelný meč je jako součást Sithova těla, ovšem jsem si jist, že Lord Iratus by obětoval nejen tuto část mého těla, aby získal to co chce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dohoda „Takže otrok...“ Řekla tiše a ty sis mohl všimnout jak její oči zavadily o připomínky minulosti, které se ti doslova vryly do kůže. „Hmm to už se pak nedivím, že ses toho meče chopil první. Někteří už skutečně nemají co ztratit... A možná mohou jen získat.“ Tentokrát se v jejích očích nakrátko zableskl zájem. Zvláštní, jeden by řekl, že tě postavení bývalého otroka naopak přikove na spodní příčku společenského žebříčku. „Škoda, že jsi nedělal třebas i vyhazovače. Podobné zkušenosti by se hodily. Vypadá to, že s bojem se tu někteří nikdy moc nesetkali... Ale ten nautolan byl dobrý. Možná až moc dobrý.“ Opět to chladné hodnocení. Oči se stočily na moment někam za tebe a žena se zamyslela. „To?“ Mrkla a opět ti věnovala svou pozornost, když jsi se zmínil o její schopnosti. „Ano, je to jedno z... nadání.“ Vydechla. „Tady by asi řekli používání Síly.“ Lehké pokrčení rameny. Docela mírná reakce na kompliment, který si jí položil, ale už ses ani nedivil. Jakýsi obrázek o této ženě sis začal vytvářet a bylo ti jasné, že to nebude ten příliš otevřený entuziastický typ. Pozorně tě sledovala, když si začal vyjmenovávat jména sithských lordů. Trochu naklonila hlavu na stranu, ale nijak ti do tvých slov neskákala. Když jsi se dostal k odříkání kodexu, jen se zhluboka nadechla. „Vidím, že víš víc, než bych do tebe prvně řekla, krupiére.“ Řekla po chvíli ticha, která se rozhostila po doznění posledních slov kodexů. „Sice nevím, kde jsi přišel k těm jménům...“ Zarazila se. „Aha práce v baru na Nar Shaddaa. To dává smysl.“ Kývla souhlasně hlavou, jakoby si chtěla potvrdit správnost své úvahy. „Takže si nechával předměty pomocí svého talentu mizet, nebo se snad vznášet? Něco takového?“ Rozhlédla se po pokoji, kde ale nebylo krom postelí a prázdné skříňky nic. Sáhla tedy do vlasů, ze kterých vytáhla tenkou černou sponu. Teď již značně rozcuchaný drdol, který měla na straně se rozpadl a delší tmavě rudé vlasy se jí rozprostřely po rameni. Nevšímala si jich a místo toho natáhla k tobě ruku se sponkou v dlani. Ta se po chvíli vznesla a zůstala viset na pár vteřin ve vzduchu přetáčejíc se různými směry, než jí spadla opět do dlaně. Sithka ji položila na postel mezi vás. „Zvládneš to i s tímto?“ Stáhla ruce ke svému tělu a sledovala tě. Ano, zvládnul si nechat levitovat jak karty, tak žetony a sponka? To by neměl být takový problém. Stačilo už vcelku lehké natrénované soustředění a sponka levitovala ve vzduchu. Sithka ti tiše sledovala, až po chvíli se ozvala její další slova. „Možná...“ Odmlčela se a bylo vidět, že váhá. „Kdyby nastala podobná situace jako dnes. Můžeme uzavřít jednoduchou dohodu. Já si nevyberu do souboje tebe... A ty si nevybereš mne. Raději se postarám o tam to jedno prase, které bohužel prošlo prvním testem.“ Rty se jí zkřivily do zhnuseného úšklebku. „Jednoduchá dohoda... Výhodná prozatím pro oba. Koneckonců... někdo schopný z dnešní várky jim přece musí zbýt a dva z dvaceti. To je vcelku malé procento. Možná... se jen postarat o toho nautolana, který vypadá schopně. Zbytek je odpad, přesně jak říkal dohlížitel.“ Upřeně tě sledovala po celou dobu, kdy ti přednášela tento návrh. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro "No, vyhazovače dělali hlavně droidi a já pak letoval díry po nožích a spálené obvody. Ale držet meč v rukou umím! Cvičil jsem celé noci, když byl čas, chuť a počasí. Každý sith přeci..." Jako by mu došel dech. Akorát němě otevřel ústa, zatímco se mu hrdlo úzce stáhlo a místo aby dlaněmi odpočíval na svých kolenou, pevně se jimi objal a po zádech mu přejel mráz. Sám chvilku nevěděl co se sebou, jak se stěny kolem stáhly a celá ta situace na něho s chvilkou zpoždění dolehla. Až dlouhý oddech mu dovolil se dát znovu do řeči. "Jsou slavní, svým způsobem, všichni z nich. Sem tam se zmínili ať už mandaloriané, tak vojáci i žoldáci. Na Nar Shaddaa pijí spolu, všichni stejně, jako duhy." Pokrčil nad tímhle faktem pro změnu on rameny, spíše to decentní gesto okoukajíc, než že by jej používal příliš často. "Nechával jsem tam věci mizet, objevovat se a často jich přibývalo i ubývalo. Konduktor, žeton, relé, matice i karta." Mluvil dále, zatímco ona bez jediného dotyku manipulovala se sponkou, což se on dal se zájmem pozorovat. "Ostatní mohli i nemuseli dávat pozor. Divila by ses jak málo toho oči vidí, i takový upřený pohled. Tvůj, můj, všech." Sponku před sebou na posteli pak nejprve přejel prsty, ohmatajíc si ji, než ruce položil do klína. Přimhouřil oči, dech byl sotva slyšet a zorničky ostřily právě na sponku, jež se vznesla do vzduchu. Pár centimetrů, než se roztočila podél jedné osy, jak pokračovala výše, přidala se i druhá osa. Ve výšce jejich očí ji zastavil, nechal snad setrvačností se dotočit a konečně se hlasitěji nadechl, když se sponka ve vzduchu prohnula. Prohnula jako lámaná záda tehdy v baru. Antar se tak jako zhypnotizovaný pousmál a sponku ohl ještě o něco více, div ji nezlomil před tím, než rukou vystřelil do vzduchu a chňapl po ní, vytrhnout si ji sám ze svého sevření, celé to přejdouc krátkým nervozním úsměvem, dostanouc se konečně k jejímu návrhu. Zas a znovu přikývl. "Ani bych s tebou nechtěl bojovat Nepotřebuju tak nutně pokoj jen sám pro sebe." Promnul dlaň a sponku v ní, než si ji připl na límec haleny. "Ale nemusíš o mě říkat, že jsem schopný, jeden z mála a tak podobně." Oproti původnímu nadšení se mu hlas hluboce propadl, i ramena svěsil. "Otrokům lžou celý život a říkají tomu milosrdná lež. Udržují je v naději, protože pak vydrží o něco déle. O něco déle dřít a potit krev pro své pány." Už se ji ani nedíval do očí. Hlavu držel svěšenou a prsty vzal přikrývku, na níž seděli, aby ji žmoulal mezi prsty. "Ale je to od tebe..." Těžká volba slov na takovémto místě s takovouto společností. Ani si pak neuvědomil jak, naklonil se k ní, aby rty v rychlosti obtiskl na její tvář a zbaběle vstal z postele. "...zvláštní." Doplnil akorát na své cestě skrýt se co nejrychleji pod svou přikrývku a tvářit se čelem ke zdi, jako že spí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro M sérum Tvůj dotaz vykouzlil na tváři Lorda Iratuse pobavený úsměv. „Ano, zcela logická otázka. Samozřejmě, že pro jiné by ses mohl jevit spíše jako velmi nadaný jedinec, ale je dobré se trochu lépe pojistit. Nebude nutné se složitě učit techniky maskující naše ozvy v síle... Koneckonců Darth Caedis je teď na jedné misi a její rada v tomto... Nebude potřeba.“ Úsměv se ještě více roztáhl. Vypadalo to, že Lord Iratus má dnes vcelku dobrou náladu. „Některé tyto záležitosti můžeme díky technice vyřešit lusknutím prstu. Žádný dlouholetý výcvik... Jen výzkum. Pojď, začneme. Podrobnější informace ti dodám až na místě.“ Pokynul rukou a sám vykročil. Prošli jste jedněmi z dveří v úzké chodbě vedoucí na balkón, ze kterých se nakonec vyklubal vstup do výtahu. Chladné světlo osvětlovalo kabinu výtahu, která s vámi vcelku velkou rychlostí sjížděla někam dolů. Lord Iratus založil ruce na prsou a čekal. Netrvalo to příliš dlouho a dveře se opět otevřely. Po několika metrech jste dorazili na jednu z malých přistávacích plošin, kde již stálo nachystané vznášedlo. Kromě postavy na pozici řidiče sedící ve vznášedle bylo okolí zcela prázdné. Zaznamenal si však, že i Lord Iratus se přeci jen krátce rozhlédl a sáhl do Síly, nejspíše hledajíc nějaké nepříjemné svědky. Trvalo to jen pár vteřin, ale nakonec beze slova nastoupil do vznášedla. Následoval jsi ho a posadil ses na jednu z pohodlných sedaček v zadní části vozu. Motory tiše nastartovaly. V kabině byla slyšet jen velmi tichá rezonance jejich chodu. Odlepili jste se od země a vyrazili... „Takže zde už můžeme mluvit naprosto otevřeně.“ Opřel se Lord pohodlně do sedačky. „Co se týče tvého světelného meče... Doporučoval bych ti jej zanechat zde. Můj člověk ti tam propašuje nějaký jiný... postradatelný... v případě potřeby. Stejně jako komunikátor a další hodící se věci. I když mezi rekruty by si neměl mít problém obstát i bez meče, chápu, že si situace může vynutit i trochu větší... ehm zásah. Rozhodně by jsi neměl ale rozbít své krytí... Nebo alespoň nezanechat žádné svědky. To ovšem ale jistě víš.“ Krátký souhlasný pohled tvým směrem. „Teď k té drobné věci. Pro potlačení tvé... hmm někteří říkají aury. Já tomu říkám zbytkové vyzařování. Koneckonců proč dávat tak obvyklým věcem, tak vznosné názvy. Ale to je jedno... Nově vyvinuté M sérum by mělo tento sekundární projev potlačit a konečně už ani příliš neovlivňovat schopnost používání Síly.“ Byl jsi v tuhle chvíli rád, že jsi nebyl jedna z pokusných krys, na kterých něco takového zkoušeli. „Tady...“ Dotknul se Lord Iratus jednoho tlačítka na opěrce pro ruku, kterou měl vedle sebe a ze stropu se vysunulo malé namodralé světélko, jenž mezi vás začalo projektovat nějaké pohyblivé schéma.
„V zásadě se jedná o uměle vytvořený mikroorganismus. Vstřebává zbytkové vyzařování tvého těla a...“ Podíval se na tebe přes hologram a zamyslel se. „Asi nebude nutné to příliš natahovat. Co potřebuješ vědět je, že ač jsou schopné tyto věcičky pojmou určitě množství této energie, jejich zvýšená hladina je zabíjí a ony samy nejsou schopné se množit. Proto má toto sérum i určitou dobu trvanlivosti, než jeho účinky vyprchají. Ta se samozřejmě liší člověk od člověka. Někteří s extrémně vysokou hladinou midichlorianů jsou vůči jeho účinkům skoro imunní a i u těch, kteří se Silou příliš často manipulují má sérum sníženou trvanlivost. Ve zkratce... Být tebou, vyhýbal bych se zbytečnému používání většího množství Síly, když to nebude vyloženě nutné. Ty...“ Vytáhl a podíval se na datapad, který se kovově zaleskl. „Ty by si měl mít s touto dávkou M séra přibližně dva týdny.“ Vyčetl nějaký údaj. Sám si pořádně ani netušil, co vše tam o tobě ještě může mít zaznamenáno. „Je tu možnost opakované aplikace v případě, že bych ti jej poslal po svém kontaktu. Ale...“ Vztyčil ukazováček. „Nespoléhej na to. Dostat tyto věci na Korriban zabere nějaký čas a nemůžu si dovolit, aby se někdo o něčem takovém dozvěděl.“ Upozornil tě. Pak odklopil opěrku pod svou rukou, ze které vytáhl stříbřité pouzdro. Otevřel jej a v něm byla jednoduchá tlaková injekce a ampulka s modrou tekutinou. Lortd Iratus uchopil oba tyto předměty a velmi rychle a obratně založil ampulku do injekce, na které se rozsvítila kontrolní ikonka značící její připravenost k použití. „Takže?... Nějaké další otázky?“ Natáhla se jeho ruka s injekcí k tobě a lehce zářící bionické oči tě upřeně pozorovaly. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Další den Sponka levitovala a přetáčela se v tvém zorném poli, zatímco ji žena pozorně sledovala. Oči se jí trochu rozšířily, když se sponka před vámi začala ohýbat. „Zajímavé.“ Řekla nakonec a bezděčně si prohrábla rozpuštěné vlasy. Nijak více nekomentovala to, že sis sponku ponechal. Koneckonců teď už by jí asi stejně příliš neposloužila. Pokračoval si tedy dál ve svém povídání a zároveň vzpomínal. Ano, tolik jsi se toho dozvěděl od alkoholem posilněných zákazníků, kteří se někdy rozpovídali i o věcech, o kterých by nejspíše ani mluvit neměli. Bylo potřeba umět odlišit lháře a chvástaly od těch, kteří skutečně věděli, co říkají, ale léta praxe tě naučila. Nakonec jsi párkrát i schválně dolil skleničku na účet podniku někomu, kdo skutečně vypadal, že ví o čem mluví.... A vyplatilo se... Snad. „ Lhát... Ano, to samozřejmě můžu.“ Řekla jakoby ti právě oznamovala, že bude pršet. Žádné zaváhání, nebo stud za něco tak společensky nepřijatelného. „Ovšem podceňovat se je stejně tak nebezpečné, jako naslouchat lžím. Ty i já máme dar manipulovat se Silou. Jako jedni z mála. Už jen díky tomu bychom měli být na sebe hrdí! Jsme víc než nějací obyčejní otrokáři a ochlastové v barech.“ Možná poprvé byl v jejím hlase i řeči těla patrný zápal pro slova, která říkala. „ A tví minulí pánové? Možná jednou budeš mít šanci se s nimi opět setkat... Stejně jako já tohle hodlám přežít a využít naplno nabízené příležitosti. Některé dluhy z minulosti je potřeba splatit.“ Poslední větu dořekla už dosti potemnělým tónem. Když jsi se k ní naklonil, zaznamenal si, jak se její tělo napjalo, čekajíc asi nějaký útok. Cítil si, jak se kolem ní a vlastně pak i kolem tebe začíná roztáčet vír Síly. Když si se odtáhl, bylo v jejích očích na moment patrné čiré překvapení. Párkrát rychle zamrkala a nadechla se. Po tak dlouhé době suverénního a chladného vystupování to bylo takové malé vítězství a vlastně i důkaz toho, že ač to byla čistokrevná sithka, nebyla zas tak odlišná od jiných bytostí, které si za ty roky potkal. Vír Síly kolem ní začal slábnout, ale to ty jsi se už rychle přesouval na svou postel. „Hmmh..“ To byla jediná její odpověď. V pokoji zavládlo ticho a ty si měl pocit, že se ti její pohled propaluje do zad. I když možná sis to jen vsugerovával... Otáčet se však z pochopitelných důvodů moc nechtělo, takže sis jen přitáhl přikrývku těsněji k tělu. Až po pár minutách se od ní ozvaly zvuky šustící látky, jak se nejspíše také ukládala ke spánku. Leželi jste oba nehnutě, až zjevně zabudované pohybové senzory sepnuly a v pokoji se rozprostřela tma... ............ Ostré světlo a nepříjemný elektronický zvuk vás vítal do nového dne. Na moment jsi byl zmatený, když si otevřel oči a uviděl naprosto neznámý strop. Až po chvíli ti došlo, že již nejsi v Klubu 68 na Nar Shaddaa, ale na rudé písečné planetě, Korribanu. Vedle tebe se na druhé posteli rozespale posadila sithka. Prohrábla si teď už plně rozpuštěné a trochu zacuchané delší vlasy a protřela si oči. Ostrý zvuk ustal, ale v pokojích zůstalo rozsvíceno. Vzhledem k tomu, že pokoje žádné okna neměly bylo to vlastně i dobře, jinak byste přišli o jediný zdroj světla. Díky tomu, že váš pokoj byl hned u vstupních dveří k vašim ubikacím, jsi byl schopen zaslechnout, jak se jejich hydraulika aktivovala. Vypadalo to, že vás někdo přišel navštívit. Sithka také zpozorněla a kývla na tebe. Vstala rychle z postele a vyrazila ke dveřím, které otevřela. Oba jste mohli vidět dohlížitele Tellava, který právě dorazil. Byli jste jediní, kteří zatím vyšli z pokojů a tak se na vás otočil. Když vás uviděl ve dveřích, jen se uchechtl. Sithka udělala krok na chodbu, aby neblokovala dveře, vedle kterých se pak postavila a sklonila hlavu. "Hmm vypadá to, že ostatním váženým hostům se příliš nechce vstávat.“ Pronesl ironicky a zmáčknul jedno tlačítko na zařízení, které si s sebou nesl. Ozval se opět ten nepříjemný zvuk, který vás dnes probudil. „Kdo tu nebude než napočítám do desíti... Bude mít dnes problém.“ Zamumlal spíše pro sebe a zadíval se na dveře dalších pokojů. „ Jedna... Dvě … Tři...“ Začal pomalu odpočítávat, ruce složené za zády. Otevřely se první dveře, ze kterých vyhlédl jeden z mužů stále si ještě protírajíc rozespalé oči. Když však uviděl Tellava zbledl. Rychlým gestem mávl na svého spolubydlícího a sám se postavil na chodbě. „Hmm … Čtyři … .Pět... Šest.“ Z dalšího pokoje vyšel nautolan se svým kolegou. „Sedm... Osm … Devět.“ Tellavovo obočí se lehce povytáhlo. Dveře posledního pokoje se odsunuly do strany a vyšla z nich poslední zbývající žena, která prošla prvním tříděním. Tvářila se otráveně, ale její zorničky se šokovaně rozšířily, když uviděla celou tuto scénu. „Deset.“ Zazněl Tellavův hlas a ona rychle uskočila od dveří, vedle kterých zůstala stát. Dohlížitel vykročil k ní a ona jen rychle uhnula pohledem, jakmile se k ní přiblížil. „Co se sakra děje?!“ Ozval se nespokojený hlas muže z pokoje. Odpovědí mu bylo jen ticho, přerušované zvukem dohlížitelových kroků. Došel ke dveřím ve kterých zůstal stát a díval se do pokoje. „Jsem rád, že se našel dobrovolník, který bude ochoten asistovat výcviku při Síly mladých učedníků. V tom případě se k našemu programu připojíte zítra... Možná.“ Pronesl kysele Tellav a otočil se. „Cože?...Počkejte!... Pane?!“ Ozvalo se z pokoje. Tellav jen zmáčknul další tlačítko a dveře se se zasyčením zavřely, až se na ně ozvalo jen několik bouchnutí. „Takže sedm... To nám to jde vcelku rychle. Máte pět minut... Budu vás čekat na chodbě.“ Otočil se na vás Tellav a vyrazil k hlavním dveřím. Většina využila toho času k jakési základní rychlé ranní hygieně a pak jste se všichni sešli na chodbě, kde stál dihlížitel, který se beze slova rozešel, zjevně čekajíc, že ho budete následovat. Nikomu už to nebylo potřeba vysvětlovat a tak jste se za ním vydali jako poslušné ovečky. Prošli jste delší chodbou, kde ústilo svažující se schodiště. Sestoupili jste po něm níže, až jste se dostali do místnosti, kde bylo v jedné části na zemi rozmístěno několik různých zátarasů, nebo snad překážek, sahajících zhruba do výšky pasu. Místnost byla vcelku vysoká a po její straně vedl kovový ochoz. „Další zkouška... Prozatím jste ukázali, že jste lepší, než ty druhé krysy. Ovšem, co se týče instinktů, to už je věc jiná. Uvidíme, jak jim budete umět naslouchat. Hmm takže o co půjde?“ Došel k druhé straně místnosti, kde se ze stěny vysunuly dva automatické blastery, které se na vás s tichým zabzučením namířily. „Bude to jednoduché. Dostat se z jedné strany na druhou.“ Usmál se Tellav. Představa běhu pod palbou se ti příliš nezamlouvala, na druhou stranu zde bylo alespoň za co se skrýt. „Ah pravda... Zapomněl jsem ještě na jednu věc.“ Tellav tleskl a svět se ponořil do tmy. „Takhle vás nebude rušit zbytečně zrak. Koneckonců pro nás nadané Silou není až tak potřebný. Tedy pro ty schopnější.“ Tleskl a světla v místnosti se opět rozsvítila. „Zbraně nejsou nastavené na příliš velký výkon, takže pár zásahů by vás nemělo zabít. Pár... Pro případ, že by se někomu z vás nechtělo na druhou stranu, zde bude stanovený časový limit. Budu dnes mírnější a nechám vám pět minut. Je to více než velkorysé... Pokud to i tak někomu nebude stačit... Bude mít šanci se potkat se svým kolegou z rána. Takže... Je tu nějaký horlivý dobrovolník?“ Přelétl vaši skupinku zkoumavým pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Taky poděkuji za výtečný oběd a na poznámku ohledně příštího placení reaguji jen lehkým přikývnutím s úsměvem na rtech. Všechno působilo tak krásně povědomě. Dlouhá cvičení, užitečné lekce. Skoro jako život normálního padawana.. Ono čekal jsem, že pokud by mě rada náhodou nechala ve svých řadách, omlátí mi můj neúspěch při každé příležitosti o hlavu. Rada možná ano, ale tento muž ne. "Jsem připraven." Přikývnu jako odpověď na otázku, zda jsem již nabyl sil a vydám se za mistrem. Naše cesta opět nevede ke klasickému cvičišti. No, již mě to tak nepřekvapuje. Po chvilce dorazíme k menším skalám. Skákání po skalách.. Ještě že jsem to s tím obědem nepřeháněl. Ušklíbnu se a rovnou se začnu protahovat. Ovšem opět můj odhad ohledně náplně dalšího cvičení selže. Požadavky Inara zní jinak. "Dobře.. Ale jste si jistý, že na tom kamenu chcete opravdu sedět?" Poznamenám rozpačitě, přeci jen si pamatuji na ten kámen z posledního cvičení zarytý hluboko do kmene stromu. Ovšem to už mistr zavírá oči. Vyhrnu si dlouhé rukávy. Tohle bude určitě daleko složitější, než ten kámen prostě zvednout a v návalu Síly mrštit někam pryč. Koncentrace, vytrvalost a vyrovnanost.. Ach ano, hlavně ta vyrovnanost! Nesmím se poddávat svým afektům, nebo se mu něco stane. Nádech, výdech. Znova a znova. Několik minut se snažím opět si vyčistit hlavu a splynout se Sílou. Vzpomínám na ty pěkné chvíle s mistrem. Ale poté mé myšlenky směřují také k Derekovi. Vybavuji si tendence a vrozené instinkty bratra chránit toho druhého. Otevřu před chvilkou zavřené oči. Soustředím se pouze na onen kámen, všechno ostatní jako by nebylo. Zvolna natáhnu svou pravou ruku k onomu kamenu. Protočím ji v loketním kloubu dlaní nahoru a pozvolna ji začnu zvedat.. I s kamenem. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Ranní ptáče pod palbou skáče Jakmile byl v posteli, pod přikrývkou, přitáhl si její okraj ke krku a ruce zkřížil na hrudi. S pocitem ostrého pohledu na svých zádech pak stěží odolal nutkání v leže na boku se schoulit. Zůstal tak strnule ležet, soustředíc se na tichost svého dechu. Bylo to zatraceně přesvědčivé a to mu vyčítala, že v sebe nevěří? Tady? Že jsou jedni z mála. Něco víc. Začínal se dostatovat ten nepříjemný pocit hučení myšlenek jako odpověď na přání klidného spaní. Dnes ho rozhodně nic takového nečeká. Mohl být unavený jak chtěl. Teprve až když zašustila přikrývka na vedlejší posteli se Antar trochu uklidnil a únava získala navrch. Zmatené myšlenky přelila vlna úlevy na prsou s dlouhým oddechem a víčka ztěžkla. ...Malér... Asi tak v duchu mohl vyhodnotit celou situaci, do níž se namočil, některé její části však naplňovaly význam toho slova dost zvláštním způsobem. S únavou přišel klid, s klidem tma a s tmou kýžený spánek, bezesný, vyrušený až ranním budíčkem. Jako na směnu, jen s jiným stropem. Jako vždycky tak Antar raději nepřemýšlel nad únavou a hned se zvedl, ač to šlo ztuha. ...Bylo by špatně popřát ji dobré ráno?... K tomu ale nedošlo. Zasyčení hydrauliky, výměna pohledů a strohých přikývnutí. Dveřmi prošla první, uhnouc mu, aby se znovu střetli s dohlížitelem. Tentokrát se mu ale podíval do obličejě, očí, aby si prohlédl ten úšklebek a zaslechl chechot. Jenže Antar by se mohl stejně tak ušklíbnout. Takových přeci potkal dost, mohl by jako jiní vysedávat u dna flašky na baru a tvrdit mu jak velký a úžasný je pro tenhle malý a natvrdlý vesmír. Skoro se zbavil strachu, skoro, než si uvědomil, že má na límci haleny sponku sithky. Hned jak dohlížitel odvrátil pohled od nich, posunul ji po límci a zakryl volným kusem látky, kde nebyla tak na očích. Zase stačilo tak málo. Nebýt zvyklý na ranní vstávání. Žena to měla jen tak tak, oproti jejímu spolubydlícímu, po němž později nejspíše najdou jen rozestlanou postel. Jestli to tak půjde dále, bude to vskutku intenzivní rychlokurz. Nechali tak bušení a škrábání na dveře za sebou a vyrazili chodbou jako na vodítku za Tellavem. Místnost, do níž se dostali, v něm vyvolala pocit překážkové dráhy uprostřed kostela. Ze stěn dýchalo stáří, zatímco zde snad měli přeskakovat barikády? Instinktivně. Pod palbou? Čím dál tím lepší. Pak zhasla světla. Antar nemohl a jistě nebyl být jediný v kom to hrklo. Kdo to včera mluvil o tom, že se očím nedá věřit? Světla se ale znovu rozsvítila. Dnes rozhodně nebude horlivý dobrovolník, jazyk za zuby, očima pátrajíc po místnosti. Koukl i po sithce, oči ho tam tak nějak dovedly, zatímco se snažil vtisknout si místnost a rozmístění bariér do paměti. Najednou mu byl zrak ceněným a brzy postrádaným společníkem. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro "Pak-li že byl bys býval byl mým přítelem, nebylo by třeba hrubého zásahu k připomenutí našeho přátelství. Neb ale tvá sova v disharmonii byla a paže násilně mou tiskla, souditi z toho lze, že přáteli jsme se doposud nestali a v případě kráčení cestou tou samou, ani se přáteli státi nemůžem." vychrlil jsem se sebe tak srozumielně jak jen jsem dovedl v danou chvíli. Vlastně je až neuvěřitelné, že jsem sesmolil něco takovýho, ale na druhou stranu ... "Po pár panácích, každý Jedim!" Tak to alespoň říkával můj táta. A něco na tom snad i bylo. Pravdou samozřejmě bylo, že jsme si z toho šaška chtěl především udělat legraci. Smír našich duší a harmonie našich společných koexistencích mi v současný době totiž byla dost u prdele. Přes to vše jsem svá slova říkal s maximálním možným důrazem a vůbec jsem se snažil vypadat tak nějak ..... zváženě, vžadně, nebo jak to vlastně je. Zatímco ti šanšci na mě vejrali, já se pokusil o přátelský úsměv .... výsměch do ksichtu jka vyšitý. Ne že bych nech ... nebo chtěl ... nebo .... každopádně jsem se na ně zaculil a nakonec sám protrhl to ticho. Nejspíše jsem tím i někomu z nich skočil do řeči, to mě ale v žádným případě netrápilo. "Pak-li že ale milí gentlemani skutečně toužíte po smíru našich duší a nastolení rovnováhy našich vň-třních si ..." skoro jsem upadl, ale nakonec se mi podařilo najít rovnováhu a jakož takož se narovnat. "...l, nebudu mít nic proti, když mě pozvete na sklenku tý lahodný wiskey a klidně i za mě můžete zaplatit ten můj účet." mrknu na ně spiklenecky a tvářím se u toho tak vážně, jak jen v daný chvíli svědu. Teda až na to, že se u toho hihňám, jak dvanáctiletá holka. "Zatím si teda dejte válečnou poradu, já jdu nasávat." dodám nakonec, otočím se k báru a ... Teď ale asi bude potřeba s pravdou ven. Samozřejmě mám dost v pale, svět se se mnou motá a dost těžko se kontroluje, co vlastně dělám. Některý věci ale ještě tak nějak ovlivnit zvládnu. A něco z mýho úsudku taky zatím přežilo. Asi proto jsem se snažil i něco navíc přihrát a pokusil jsem se je odpálkovat tmto způsobem. Jestli budou úplně bbí, nepomohlo by mi stejně nic. Jestli jsem jen blbí, budou si myslet, že jsem Jedi a nechají mě být. Jesstli jsou chytří, budou uvažovat nad tím jestli jsem jedi a jestli jsou chytří, tak budou vědět, že po pár panácích, každej jedim. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Trénink Místo bylo přesně takové, jaké si ho Inar pamatoval. Dokonce byl schopen poznat i některé kusy skály, které byl nucen za pomoci Síly zvedat. Bylo to už před tolika lety... Alistar naproti tomu toto místo neznal, což bylo vcelku zvláštní, když na Tythonu strávil pár let, ale zjevně tu bylo stále co objevovat. Najít kámen odpovídající velikosti nebylo až tak težké. Sám Inar ho poznal, jakmile ho uviděl. Jak dlouho se zrovna u něj zapotil, než se mu jej podařilo odlepit od země. Vzhledem k velikosti a váze masy kamene to byl opravdu těžký úkol, který zadal svému novému padawanovi, ale proč trochu nepřitvrdit, když posledně to tak vyšlo. Sám Alistar tušil, že tohle nebude jen tak. Něco tak velkého a těžkého nikdy pomocí Síly nezvedal. Snad mu to ale půjde... Snad. Inar vyskočil na kámen, kde se pohodlně uvelebil. Alistara naproti tomu čekala ta těžší role. Soustředil se a z podvědomí vypluly opět vzpomínky. Bratr, který nejspíše také zaplatil životem za... Za co vlastně? Stále tam ale ještě zůstávala malá jiskřička naděje, že by snad mohl přežít. Ovšem v rukou sithského impéria. Je otázkou, jestli je v tomto případě lepší být raději mrtvý nebo živý. Alistarovi trvalo trochu déle než konečně uklidnil své myšlenky a nechal je volně plynout. Stejně jako plynula Síla kolem něj. Proudila i velkým balvanem, na kterém mistr seděl, ale ovlivnit takové množství? Snažil si se, ale kámen se stále ne a ne pohnout. Ponořil ses tedy hlouběji do meditace a působíc myslí na kámen se stále snažil a snažil... Inar si mohl pěkně z výšky prohlédnout svého nového padawana, který se usilovně snažil pohnout kamenem pod ním. Mohl vidět soustředění v jeho tváři a upřený pohled, kterým hypnotizoval stále se neuhýbající kámen. Úkol to byl opravdu těžký a nebylo se ani moc čemu divit, že ač se Síla kolem kamene vlnila, stále to nestačilo k jeho pozvednutí. Alistar to však nechtěl vzdát a stále se urputně snažil..... Uplynula hodina... Inar už vcelku netrpělivě seděl na kameni, zatímco se jeho padawan stále pokoušel koncentrovat co možná nejvíce svých sil k tomu, aby splnil úkol. Už to vypadalo beznadějně, když se náhle kámen pod Inarem přeci jen lehce pohnul. Párkrát se zaviklal ze strany na stranu a pomalu začal stoupat. Vznesl se zhruba půl metru nad zem, kde se trochu nestabilně kýval. Alistar celý zpocený se musel každým kousíčkem vědomí snažit o to, aby ho ve vzduchu udržel. Ale podařilo se! Trvalo to zhruba pět minut, než kámen s hlubokých zaduněním dopadl zase na zem a ozvy v Síle se postupně uklidnily. Jako kola na vodě.... |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Bez jakkýcjkoliv poznámek následuji Lorda Iratuse do letounu. Jeho bystrost, mazanost a především umění tvořit a vázat jednotlivá vlákna plánů jsou nanejvýš zábavné a působivé. Iratusova moc není ve zbrani, nebo síle. je to jeho mysl, která je ostřejší a mocnější než cokoliv v temnotě vesmíru. Nejhorší nepřítel. Všechny informace, které mi předá během pobytu na palubě letounu, se mnou nelehce otřesou. Je to všechno velmi dostačující. Proč mi odhalovat víc. Dle všeho Iratus zařídil již vše, co je třeba. Odhrnu plášť a uvolním tak malý injekční otvor na mém předloktí, jenž slouží k vkládání bojových drog do mého těla. Ještě předtím, než Iratus vloží svou injekční stříkačku, položím svou poslední otázku. "Myslíte si, Lorde Iratusi, že je Lord Taral nebezpečím pro řád Sithů ?", v mém hlase se nenachází pochyby, nebo výsměch. Je to netrpělivost a očekávání. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Za několik desítek minut jsem natáhl ke kamenu i druhou ruku. Ten se však stále nehýbal. První kapky studeného potu zchladily mou tvář. Bylo rozhodně znát, že tohle není má parketa. Zvlášť po oné události. Uplynuly další dlouhé minuty. Hodina. Kámen leží na zemi, jako kdyby byl z olova. Ten kámen se zvedne! Z mého výrazu je patrné, že i kdybych tu měl stát do dalšího rána, rozhodně to nevzdám. Věty o nedostatku sil či o pravděpodobném selhání nejsou zkrátka pro mě. Celé mé tělo je zpocené, ale odhodlání ve tváří zůstává. Nebyl to o moc větší kámen, který Lord Nox shodil na mého mistra. Ten ladný pohyb ruky.. Jakoby se na to ani nesoustředil. Ach! Tohle nikdy nebyla má parketa.. A teď.. Ne! V momentě, kdy člověk prohraje ve své mysli, prohraje skutečně. Vybavím si slova svého otce. Kámen tlačím vzhůru snad už i pohledem. Přeci i kdyby šlo o toho bratra, nikdy bych to nevzdal. Nevím, zda má mistr tolik trpělivosti, ale upřímně je mi to momentálně jedno. I kdyby to celé odpískal, já ještě neskončil. S touto myšlenkou se do kamene za pomocí Síly opět opřu. Zvedne se! Několik minut držím kámen ve vzduchu, než mi začnou značně docházet síly. Snad bych ještě chvilku vydržel, ale nemůžu dát všanc, že odpadnu a kámen i s mistrem nepěkně sletí k zemi. Nechám kámen klesnout a ztěžka oddechuji. "Jen.. Jen pár minut a můžeme to zkusit znovu. Zvládnu to lépe." Hřbetem ruky si otřu čelo a zvednu pohled k mistrovi. Očividně sám se sebou nejsem zcela spokojen. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Běh o život Ano, tohle vypadalo nebezpečně a nemuset to dělat, nikdy by si takovou šílenost nezkoušel. A ani ujištění o nízkém výkonu blasterů z úst sitha neznělo moc uklidňujícím dojmem. Tvůj pohled těkal po místnosti, dalších rekrutech, prostě čemkoliv kromě dohlížitele, jehož pohledu ses chtěl vyhnout za každou cenu. Sithka se také rozhlížela a ač na první pohled působila její výraz jako vždy neměnný jako skála, ty sám si ji už měl čas trochu více poznat a krátký záblesk nejistoty v očích, když se na tebe podívala si postřehl. Na pár vteřin zavřela oči a když je otevřela byl její pohled opět přímý a... odhodlaný? Udělala krok vpřed. „Tak to vypadá, že máme prvního dobrovolníka.“ Pronesl spokojeně Tellav a ty sám si mohl slyšet několik úlevných výdechů, které se kolem tebe ozvaly. „Není sice moudré hnát se do akce, aniž bychom věděli proti čemu jdeme.... Ale chybami se člověk učí, že?“ Ušklíbl se na sithku, které lehce škublo v obličeji, ale jinak na sobě nenechala nic znát. „Dobře. Ty běž k té stěně do vyznačeného kruhu. My se přesuneme nahoru kvůli lepšímu výhledu. Až dostaneš signál... Tak se snaž.“ Pronesl lhostejně a stejně tak i mávl letmo rukou, abyste ho následovali a vystoupal po kovových schůdcích na ochoz. Osamělá sithka pomalu došla do rudě vyznačeného kruhu na zemi a i z dálky sis mohl všimnout jejího zrychleného dechu a nervozity, která se jí pomalu ale jistě začala pohlcovat. Nedívala se na vás. Její výraz hypnotizoval cestu, který byla před ní. Stejně jako hlavně blasterů se zaměřily na její pozici. Tellav opět tleskl a místnost se ponořila do tmy. „Tři.... Dva.... Jedna.“ Slyšel si ve tmě dohlížitelův hlas, který zněl celou místností. Tmu pročíslo několik rudých záblesků z blasterů, které na zlomek vteřiny osvětlily celou scénu. Se zábleskem dopadly na stěnu, před kterou stála před momentem sithka. Tmu střídaly záblesky rudé, které osvětlovaly místnost. Byl jsi schopen v těch krátkých momentech zaznamenat spíše jen nehybné obrazy, které na sebe chronologicky navazovaly. Postava krčící se za první zábranou, kterou osvětlil laserový paprsek. Utíkající postava, kterou jedna střela těsně minula. Postava přeskakující přes bariéru, kterou ale jedna ze střel zasáhla do ramene. Ještě si v rudém záblesku viděl její překvapený výraz a pak nastala tma. Nevěděl si, co se stalo dál. Blastery střílely, jen když zaznamenaly pohyblivý cíl, který teď asi nemohly najít. Uběhlo několik vteřin. Minuta. Dohlížitel ale nic zatím nerušil. Pak tmu opět pročísla série výstřelů. Viděl si jak se opět přehoupla přes jeden ze zátarasů a na rameni měla černou opálenou stopu po zásahu. Snížený výkon... Moc tedy ne. Co tě však zarazilo bylo, že její oči byly zavřené. Nechápal jsi to. A přes to s každým zábleskem byla její postava blíže k cíli. Netrvalo to ani minutu a Tellav tlesknul. Světla se opět rozsvítila. „Dobře.... Další.“ Ukázal na jednoho z mužů, kteří stáli vedle tebe a pokynul sithce, aby vyšla opět na ochoz. Poslušně se vydala nahoru. Byla zadýchaná a zblízka sis při pohledu na její rameno mohl opravdu všimnout, že být tu zasažen, nebude příliš příjemné. „Je vidět, že někdo pochopil.“ Špitl Tellav skoro neslyšitelně, když kolem něj procházela, ale tvé vycvičené smysly to zaregistrovaly. Opět tlesknutí a opět tma. „Tři... Dva... Jedna...“ Další, co utíkal doslova o život. Několik zaškobrtnutí a dva zásahy, se kterými nakonec doběhl do cíle. Na řadu poté byla vybrána ta druhé žena, která velkou část času strávila panicky schovaná za barikádou, ale Tellavův hlas oznamující, že uběhla polovina časového limitu ji nakonec přeci jen vyburcoval k aktivitě. S křikem se rozběhla nejkratší možnou cestou. Ano, doběhla k druhé stěně, ale dva zásahy na těle, jeden na noze a jeden na předloktí, kterým si zakryla na poslední chvíli obličej, jí skoro nedovolovaly stát. Z posledních sil se odploužila na ochoz, kde se svezla podél stěny. Žádné ošetření. Nic. Pokračovalo se dál. Prst dohlížitele ukázal opět na někoho jiného. Muž, který sdílel pokoj s nautolanem nejistě sešel dolů. Světla pohasla.... Říkal sis, že nakonec to možná nebude až tak těžká zkouška. Zatím všichni uspěli... Tedy až doteď. Muž si zjevně zvolil nesprávnou chvíli, vyběhl a byl zasažen dvěma střelami, po kterých se svalil na zem. Bohužel pro něj, ne za zátaras. Následoval další a další záblesk, když se jeho tělo zjevně snažilo z posledních sil dostat do zákrytu. Pak střelba ustala... Stejně jako jeho pohyb. Tellav rozsvítil a natáhl ruku. Mrtvola ležící na zemi se vznesla a odlétla jakoby nic ke straně místnosti. „Další...“ Zavelel. Jeho prst chvíli létal mezi tebou a nautolanem, až se zastavil na jeho hrudi. Nautolan něco zaklel ve své rodné řeči, ale přeci jen se vydal dolů na určené místo. Světla opět zhasla. Ovšem teď se vše seběhlo až nějak nečekaně rychle. Ostatním to trvalo několik minut, ale nautolan?... Nevěděl si kolik přesně času uplynulo, ale sám by ses vsadil, že to nemohla být ani minuta. Natulan zdolal celou dráhu rychle, bez zranění... Zvolil nejpřímější cestu a vlastně... Neviděl si ho za celou dobu se skrýt za bariérou. On těm střelám snad uhýbal... „Hmm... nečekané.“ Uznale kývnul i Tellav, když po chvíli bylo po všem. „Takže kdysi první... Dnes poslední.“ Otočil se na tebe a ukázal ti na schody... Oči ostatních tě upřeně sledovaly.... |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "Jsem si jist Alistare neměj obavy." Kývnu shora a nechám jej pracovat. Sám mezitím mírně medituji a mám na to docela dost klidu, protože kámen se ani nehne. Po půl hodině se raději na svého padawana podívám. Stále s tím zápolí a s kamenem to nic nedělá. Nedivím se mu mě samotnému to trvalo tehdy docela dlouho, ale zvládnout se to dá. Síla je všude, to mne učil můj mistr. Na chvíli opět zavřu oči. "Cítím, jak ho opouštějí síly a to s tím kamenem ještě nepohnul. Neuvědomuje si, že je jedno co zvedá jestli je to obří kámen nebo zrnko písku. Síla je ve všem ta je neměnná a stále stejná." Promlouvám k sobě v duchu a už začínám v duchu mírně zklamaně uvažovat i tom, že nemá šanci s tím kamenem vůbec pohnout. Možná bych ho měl nechat zkusit něco jednoduhší, přece jen ještě nemá takovou koncentraci, ale nakonec mu ještě nechám trochu času. Po půl hodině která znovu uplyne ucítím pod sebou mírné zakymácení a pak se pomalu kámen vznese a drží ve vzduchu. Otevřu oči a celé to sleduji. Alistar je na pokraji svých sil, ale zvládá to dokázal udržet ten kámen několik minut, to byl alespoň nějaký úspěch. Pak ale vidím chvíli, kdy už mu síly prostě dojdou a pouští pozvolna kámen k zemi. Těsně před tím než kámen se zaduněním dosedne na zem jsem se vzpřímil do stoje a vyskočil. Za letu jsem udělal půlotočku a přistál vedle svého znaveného žáka. Stále je odhodlaný to zvládnout lépe, musím se tomu pousmát. "Taky se těžko vzdáváš chlapče jak vidím." Podívám se na Alistara a mírně pokývnu hlavou. "Odpočiň si musíš uklidnit své tělo a nabrat dech." Složím si ruce na prsa. "Musíš si uvědomit, že Síla je přítomná ve všem a je jedno s čím manipuluješ základ je pořád stejný. Když dokážeš zvednout malý kámen zvedneš i velký kámen není v tom přílišný rozdíl. Pořád se jedná jen o Sílu." Mluvím klidně a napřímím ruce před sebe a zadívám se na dva body. Malý kámen po mé pravici a onen velký se kterým dělal Alistar po mé pravici. Pak se soustředím a vypustím rovnoměrné toky Síly a oka kameny zvednu najednou kousek nad zem. "Vidíš? Když jde o Sílu vše je stejné, živé, neživé na tom nezáleží." Po chvilce zase nechám oba objekty klesnout k zemi do tichého doapadu. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Neprůstřelnost víry Sám si už v hlavě vytyčoval cestu mezi překážkami tak, aby je nemusel zbytečně přeskakovat, běžet přímo proti blasterům, špatně se před jedním z nich skrýt. Pět minut? Patrně využije většinu z toho času. Proč spěchat? Na druhou stranu blastery měly určitou kadenci a kdyby byl dost rychlý, mrštný. To by snad zvládl, no ne? I po tmě. Už aby Tellav konečně někoho vybral, sám Antar nedočkavě čekal na to, až celou zkoušku uvidí v chodu, nečekal však, že prvním bude právě sithka. ...Blázní?... Jen tak se do toho vrhnout. Musel projednou souhlasit s dohlížitelem až nad tím nechápavě zavrtěl hlavou a společně s ostatními následoval skupinu nahoru na ochoz, kde se jal celou situaci sledovat. Sledovat to celé po tmě nebylo nic snadného, až mhouřil a ostřil očima jak chtěl. Šustění, nárazy o podlahu a barikády, co mu to mělo říct? A do toho všeho záblesky a palba z blasterů. ...Zásah!... Neudržel se a na ochozu se lehce přikrčil a naklonil přes něj, aby lépe viděl. Jako by snad mohl tmu prohlédnout. Napjatí ale byli jistě všichni, proč by ne on? Bylo proč. Jako další čekal, dokud z blasterů opět nevyšla palba a sithka popadnuvší druhý dech dokončila zkoušku. Dlouze si oddychl, když stoupala nahoru k ochozu, a pečlivě si prohlédl zranění na rameni. Dost možná si pár takových za okamžik také pořídí. Přišel na řadu další, podstatně přímočařejší postup. Přeskákal barikády, spomalilo ho několik zásahů, ale nakonec se do cíle dostal. Těžko ale říci, jestli je to dobře. Tohle celé je závod na podstatně delší trať. On na to ale měl fyzičku, narozdíl od ženy, jejíž křik vyplnil hravě místnost při každém zásahu, který utrpěla. Jí ale nečekal osud, dalšího. Svíjet se na zemi bolestí, jen aby si řekl o další a další zásahy. Zase ten pach spáleného masa. Další byl nautolan. Jak moc by chtěl pochybovat o tom, že z toho vyjde, alespoň vážně zraněn. Bylo to krátké, rychlé a těžko pozorované. Antar se beztak stihl kysele a zklamaně ušklébnout, bráníc se myšlence, že je další na řadě. Teď nebyl čas na to, aby mu ztuhly nohy, natož aby se začaly třást. Musel se soustředit. Při scházení ochozu posunul sponku na límci haleny, snad pro štěstí. Naposledy se ohlédl za ostatními nahoře a dlaně přitiskl ke zdi za sebou. Stál v kruhu. Žaludek se mu sevřel. Očima zaostřil na barikádu před sebou a nepouštějíc se zdi, naklonil se dopředu. To byla první věc, kterou plánoval, co nejrychleji se dostat k ní a neskončit jako spálený kus masa obtisklý na stěně. Byl to přeci trénink užívání síly. Cítění síly. Přesně to, co cítil včera tak silně snad poprvé, její proud ovíjející se kolem sithky, míchající se s jeho jen co se k ní přiblížil. Tellav dopočítal, světla zhasla, on se odrazil od stěny a celé to začalo a oči? K čemu by mu beztak byly ve tmě otevřené oči. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Pomalu se můj dech začne zase zklidňovat a já se opět narovnám. Mistr mezitím mluví o tendencích Síly. Poslouchám ho a protáhnu se. Není v tom přílišný rozdíl.. Zakroutím hlavou. Ono, výsledek mého snažení je celkem znamenitým důkazem toho, jak velký to může být rozdíl. Ale nejspíš je kámen úrazu právě v tom, že jsem k tomu takto přistupoval. Když mistr zvedne dva kameny - včetně toho "mého" - nevěřícně vytřeštím oči a sám se o jeden z blízko ležících kamenů opřu. Mistr skutečně nevypadá, že by ho zvedání většího kamene zatížilo o něco víc, než toho daleko menšího. "Budu si to pamatovat." Řeknu rozhodným hlasem a odlepím se od kamene, o který jsme se doposud opíral. Mezitím mistr oba dva kameny zase volně položí k zemi. Chvilku ještě na oba kameny koukám, ale poté přesunu svůj zrak opět k mistrovi. "Jsem připraven." |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Alistarův udivený obličej nad tím, jak manipuji s kameny je stejný, jako kdysi můj, když mě to mistr učil. Jen se pousměju a kývnu na jeho zkonstantování. "To bys měl chlapče." Doplním si v duchu a slétnu ho pohledem. Stále je unavený, ale chce dál trvdě trénovat, aby se zdokonalil. Má hodně odhodlání a to se cení. "Dobrá tedy." Kývnu, že má svolení to zkusit znovu. Stoupnu si vedle něj a sleduji, jak to tentokrát dopadne s rukama složenýma na prsou. "Díky jeho únavě to bude o to těžší zkoncentrovat rovnoměrný tok Síly." "Pamatuj, že opravdová hmotnost toho kamene je nepodstatná, Síla je v něm jako i v tobě. Největší váha je jen ve tvé mysli." Pak již jej nechám dělat, co umí. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro "Největší váha je jen v mé mysli" Opakuji si sám pro sebe. Poté kývnu směrem k mistrovi s odhodlaným výrazem ve tváři. Jeho svolení k dalšímu pokusu si zjevně vážím. Mírně se rozkročím a opět natáhnu ruku k tomu obludně velkému kamenu. Opravdová hmotnost toho kamene je nepodstatná.. Proletí mou myslí další mistrova slova. Přesto zaváhám. Ono, po hodinové zkušenosti s tou "tíhou" je docela těžké se o tomto faktu přesvědčit. Ne to jenom chápat, ale opravdu si tím být jist ve svém nitru. Svou nataženou paži stočím trochu doprava a přitáhnu k sobě malý kámen ne větší než má dlaň. Nechám ho levitovat několik centimetrů nad mou rukou. U tohoto objektu mě nezastrašila jeho váha.. Mohu s ním manipulovat dle potřeby. A dle Inara by to s tím velkým kamenem mělo být stejné. Lord Nox s podobně velkým kamenem pohnul stejně snadno, jako já hýbu s tímto. Ta váha je jen v mé mysli! Jen v mé mysli. Nechám malý kámen zvolna spadnout k mým nohám. Zvednu hlavu k nebi a nepatrně se pousměji. Vyhrnu si rukávy a opět natáhnu lehce pokrčenou pravou ruku tentokrát k onomu velkému kamenu. Už dost pochybování. Díky Síle mohu bojovat se zavřenýma očima na tlapě sochy. Díky Síle může němý člen Rady promlouvat do mysli druhých. Dokonce i zástupci malých a fyzicky křehkých ras se mohou stát s tímto darovaným potenciálem uznávanými bojovníky. Zhluboka se nadechnu ve snaze cítit Sílu ze všeho kolem. Jak říkal Inar, ani ten balvan není výjimkou. Poté protočím nataženou ruku v loketním kloubu dlaní nahoru a začnu ji zvedat.. I s kamenem? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V baru "Cože to?" Podíval se na tebe jeden z tradoshanů nechápavě a otočil se na své přátele. "Vůbec netuším, co to mele.... Smír duší?" Poškrábal se ten druhý drápem na šupinaté hlavě, až to trochu zaskřípalo. "Pozveme?... Počkat říkal něco o tom, že ho máme pozvat." Zvedl významně jeden ze svých drápů ten třetí a jako jediný se tvářil, že ví alespoň trochu, o čem je řeč. "Počkat, jaaak pozvat? To to nějak blbě pochopil. Říkal jsem, že on zve nás... Nebo ne?" Ten který ti svíral rameno začínal vypadat opravdu zmateně a na těch malých očkách byla vidět velká snaha si vzpomenout. "Já nevím Trocku... Myslím, že si to říkal.... Asi." Pokrčil rameny druhý. "Do háje!... To je jedno. Mladej, hele... jestli si to nepochopil..." Docela nevybíravě tě na té židli otočil a sklonil se, aby se ti zblízka podíval do očí. Ty sám si v tuto chvíli byl rád, že tě na té židli tak trochu i přidržel, jinak to mohla být poslední otočka strávená vysoko u baru. "... Tak tady já." Ukázal významně na sebe snažíc se ti to snad vysvětlit jako nějakému zaostalému dítěti. "Já...Trock... Jsem tvůj známej. Jo chápeš?" Pokýval trochu hlavou a počkal, až se v tvých očích bleskne alespoň trocha pochopení. "A ty." Jeho dráp ti ukázal na hruď. "A ty nás zveš... Kapišto?" Snažil se z tebe dostat alespoň nějaké kývnutí. Docela trpělivej tradoshan řekl bys. "Ehh Trocku... Trocku, možná bychom měli." Ozval se docela nejistý hlas jednoho z jeho kumpánů, který koukal někam za Trockova záda. Trockova široká silueta ti bohužel zacláněla ve výhledu, takže si netušil, na co můžou ukazovat, ale i kdyby se tam ze země vynořil samotný Sarlac, tak ti to už bylo jedno. "Co je, kurva?" Obořil se na něj Trock a narovnal se, aby si mohl lépe prohlédnout důvod, nejistoty jeho kolegů. "Ahhh... No já.... Myslím, že to byl omyl." Vyhrkl překotně. "Asi jsme si spletli podnik... Joo určitě." "Ty stěny maj úplně jinou barvu... A toho barmana vlastně taky neznám." Přispěchali napomoc jeho dva společníci a velmi rychle se klidili. Ani se s tebou nerozloučili nezdvořáci. Z mlženého oparu alkoholu ti konečně do zorného pole vstoupila nějaká postava. "Slyšela jsem, že se tu dá najmout pilot." Ozval se neznámý ženský hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Běh o život Postavil si se do středu rudého kruhu. Před tebou se tyčilo množství bariér, mezi kterými si tvé oči hledaly nějakou cestu dokud mohly. Ano, běžně by si podobnou dráhu překonal vcelku rychle, ale to by tam nesměla být tma a palba z blasterů. Jejich temné hlavně na tebe tiše mířily a ty sám si se musel silně přemáhat, aby se ti od nich podařilo odtrhnout oči. Ano, soustředit se na Sílu. Jako tenkrát.... Jako teď. Až pro tebe nezvykle snadno a rychle ses naladil na atmosféru toho místa. Cítil si Sílu, která zde procházela tvým okolím jako silný a nezastavitelný proud, který bez milosti semele ty slabé, kteří by ho snad chtěli nějak ovládnout... Ale na druhou stranu to byl doslova nevyčerpatelný zdroj moci, pokud ho člověk uměl zkrotit. Světla zhasla a ty jsi zavřel své oči, protože na co je mít otevřené. Jen odváděly pozornost od skutečného. A ano, skutečně ses takto byl schopen lépe soustředit na své okolí. Dokonce jsi byl schopen zaznamenat i několik zdrojů síly, které byly vysoko po tvé straně. Síla proudila každým z tvých kolegů i dohlížitelem. U každého byla nějak zvláštní... Někdy silnější a bouřlivá. Jindy... harmonická a stálá. U někoho... skoro nerozeznatelná a slabá. Ovšem teď jsi bohužel neměl možnost příliš studovat svět kolem tebe, i když si jej takto ještě nikdy nevnímal, protože nejen špatný pocit, ale i zvuk elektromotorků u zaměřování blasterů ti napověděli, že je čas se pohnout. Vyrazil si tedy, volíc co možná nejrychlejší, ale přitom i bezpečnou cestu. Vnímal si své okolí jakoby šestým smyslem. Síla, která jím proudila, ti dávala jasně znát kontury i předměty, které byly ve tvém okolí, ale těžko by se to dalo přirovnat ke zraku. Spíše instinkt. Nechal ses jím tedy řídit. Pročistil si hlavu a soustředil se na úkol.... Už si byl skoro u cíle. Nic tě nezasáhlo! Mohl si konečně dokázat, že jsi zde jeden z těch nejlepších!... Tvé soustředění povolilo. Najednou si bezcílně běžel tmou. Někde tam před tebou měla být ta stěna. Vždyť už jsi přeci byl skoro u ní, tak snad jen....! Dva záblesky rudé tě z tak těsné blízkosti doslova oslnily. Z pravého boku a levého stehna se ti do těla rozběhly vlny bolesti. Levá noha v tu chvíli ztratila svou sílu a setrvačnost udělala své... Místo kroku dál se ti svět přetočil a tobě bylo jasné, že padáš. Padneš na zem a skončíš jako ten druhý.... Za chvíli přijde další rána a další.... Snad to bude rychle za tebou. Instinktivně si natáhl ruce, aby ses zachytil země při dopadu.... ale dotknul ses něčeho svislého. Oslnilo tě bílé světlo, ve kterém si chvíli jen zmateně stál. Možná že tohle byla smrt... Postupně se ale začaly vykreslovat kontury. Před sebou si viděl stěnu, o kterou ses ztěžka opíral. Po stranách byly blastery, které naštěstí nebyly schopné namířit do tak ostrého úhlu. Vnímal si bolest z boku a nohy, ale nebylo to naštěstí nic takového, aby tvé tělo začalo upadat do šoku. Ale... stál si v cíli! "Hmm slibný začátek.... o to větší zklamání nakonec." Ozval se Tellavův hlas z podesty. "Dobře, takže se vraťte do svých ubikací. Ošetřete si případná zranění a ti, kteří budou moci, se odpoledne zúčastní další fáze výcviku. Ti kteří nebudou..." Pohled mu sklouzl na ženu, která nevypadala, že bude vůbec schopná se postavit na nohy. "Ti mají pro dnešek volno... Cestu do ubikací najdete sami a neopovažujte se jít kamkoliv jinam. Jinak..." Větu nedokončil a jen se mu na tváři opět roztáhl ten žraločí úsměv. S tím se otočil, svižně seběhl po schůdkách a zmizel dveřmi, které vám asi nejspíše nechal odemčené. Nautolan společně s jedním mužem se skláněli nad tou zraněnou ženou, kterou nakonec nautolan vzal do náručí a opustil s ní místnost. Ani se na tebe nepodíval. Muž zjevně ucítil příležitost se připojit k někomu silnému a velmi rychle se vydal za nimi. Všichni tak nějak odcházeli, až na mrtvolu ležící na straně místnosti.... Na železných schodech se ozvaly další kroky. "Jak jsi na tom?" Sestoupila z nich sithka, která se opět tvářila, jakoby se jí nic netýkalo, ale bylo ti jasné, že viditelná rána na jejím rameni bude bolet stejně jako ty tvoje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozloučení Injekční stříkačka se už blížila tvému předloktí, když si ale položil svou otázku. Její pohyb se zastavil. Lord Iratus vzhlédl ke tvé tváři, v které jeho oči chvíli zamyšleně pátraly. "Hmm složitá otázka.... Ale ano... je nebezpečná." Narušil po chvíli všudypřítomné ticho hluboký hlas Lorda Iratuse. "Zatím byly sice její činy ještě tolerovatelné, ale její přehnané ambice ji svedly z cesty a mám důvodné podezření, že její plány zahrnující Korriban budou dosti... kontroverzní." Dořekl a zasunul stříkačku do tvého portu. Lehké bodnutí, pomalu si jej ani nezaregistroval. Z místa vpichu se ti ale tělem začalo šířit podivné brnění. "To bude v pořádku. Za pár hodin to přejde. Jen se tvé tělo vyrovnává se sníženým Silovým vyzařováním." Dodal jakoby nic a podal ti nějaký datapad. "Zde jsou informace o kontaktu, který tě doveze na Korriban jako jednoho z nových rekrutů. Najdeš ho na Nar Shaddaa. Jméno si můžeš změnit, jak chceš i další potřebné informace. Stačí ho napsat do vybrané ikonky v příslušném programu na datapadu a po připojení do sítě na Nar Shaddaa bude zapsáno do tamější databáze. Nemají to příliš chráněné." Mávl rukou. Na jednu stranu si se ani nedivil. Nar Shadda bylo velmi rozmanité a chaotické místo... Lidé se zde běžně ztráceli, nebo se naopak odněkud z temnoty vynořovali úplně noví. "Zařiď si tedy teď své věci, jak potřebuješ. Bylo by dobré příliš neotálet, kvůli omezeným účinkům tohoto séra a vyrazit ideálně ještě dnes. Zařídil jsem povolení na jméno jednoho z našich majorů, Cora Harny, díky kterému si budeš moci nárokovat nějakou loď v hangáru nedaleko města a zároveň to neupozorní na naši malou dohodu. Tvá oficiální mise teď bude na jedné zapadlé planetce v Outer Rimu, kde tě jistě nikdo hledat nebude. Jakmile tedy opustíš Dromund Kaas, musíš zapomenout, kým skutečně jsi." Lord Iratus se opět pohodlně opřel a zahleděl se z okénka na město utápějící se v dalším z mnoha silných lijáků. "Můj kontakt na Korribanu pak vyhledá sám tebe. Z bezpečnostních důvodů, jak tvých tak jeho, nebudu tuto informaci zatím vynášet. Není to koneckonců teď podstatné." "Dobře, tady zastav." Zmáčkl opět nějaké tlačítko na opěrce ruky a promluvil k asi zabudovanému mikrofonu. Vznášedlo se s vámi pomalu sneslo na jednu z mnoha přistávacích plošin na kraji města. "Hodně štěstí... A nezklam mě." Podíval se na tebe Lord Iratus. Dveře vznášedla se otevřely a tebe ovanul chladný a vlhký vzduch. Těžké kapky bubnovaly na kovovou střechu vozu a ty si v brnících rukou svíral datapad s instrukcemi... Instrukcemi, které mohly jít proti samotnému členu rady, ale takový už je život... Nikdy není lehký. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Jizvami se člověk učí A najednou to tu bylo. Jako by to v sobě měl celou dobu a tyhle věci se zkrátka nezapomínaly. Jen ze zvyku pootočil hlavou, ač už nepoužíval oči a zdvihl bradu nahoru, k ochozu. "Hm..." Asi nejklidnější jeho projev za celou dobu tady, i když jen chápavě zamručel a oddechl si. Tíha z prsou mu opadla. Ještě krátce se pak zadíval na otevřené dlaně, jako by v nich opravdu něco držel, než se jimi opřel o stěnu za sebou a krátce před tím, než vyrazil, se naklonil dopředu. Prvních pár kroků zaklapalo po podlaze, zatímco kolem něj proletěly rudé záblesky blasterů. Natáhl ruku před sebe, zachytil se o okraj barikády a odrazíc se v běhu nohama, hravě ji přeskočil schoulíc se na druhé straně do parakotoulu z něhož vyrazil dále. Ucítil horko na tváři, jak blízko proletěl výstřel blasteru a ve vzduchu zavanul pach připálených vlasů. Až tak blízko? A tak snadno? Po tváři se Antarovi rozlil samolibý úsměv a to byl začátek konce. Světla zhasla. Najednou nikde nic. Hlavně se však nezastavit a zrak? Ve tmě? Mirialan svraštil obočí a těžce sykl dříve, než následoval bolestivé heknutí. Hned dva zásahy a každým okamžikem přijde další.Další krok už nepřišel, natažená noha se podlomila v bolestné křeči a on se vydal k zemi. Hlasité plesknutí dlaní o něco před ním. Vyděšeně pootevřel zvlhlé oči a několikrát rychle zamrkal. Světlo, pálení v ranách, očích, ale žádné další rány. Dlaněmi přejel po stěně, aby zkontroloval, zda tam doopravdy je. Zrak si zvykal na světlo kolem. Bylo po všem. Nohy se třásly v kolenou, ruka se zraněným ramenem se svezla volně podél těla a váhu musel přenést na zdravý bok. Né, že by Tellavova slova byla útěchou, zatímco Antarova ramena poklesla a on sklonil tvář k zemi, ale byl živý, ještě chvíli. Poslechl si pár dramatických pauz a nedokončených myšlenek, zatímco sbíral síly vyzkoušet první krok. Kulhal, volně svěšenou ruku si v lokti přidržoval u těla tou druhou. Do ubikace však mohl dojít po svých. Na druhou stranu, nemusel spěchat. zhluboka se nadechl, otočil se a opřel o stěnu, cílovou čáru, kterou si za běhu a pádu vymodlil. Oslovení sithkou bylo příjemné překvapení. "No, zažil jsem horší. Únik z tlakového pístu." Kývl na rameno, které zraněné neměl. "Nějaké ty rány bičem." Prohl se v zádech, opříc se pak zas o stěnu. "Jedna obluda mi dokonce před lety žvýkla nohu." Musel se hořce pousmát. "Asi bysme měli jít na ubikace." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Test  Alistar Ano, Lord Nox byl schopen mnoha věcí a proto musíš...! Nadechl jsi se a snažil se soustředit. Byla pravda, co tvrdil tvůj nový mistr. Síla protékala jak malým kamínkem, tak velkým balvanem... Ale to množství! Malý kamínek ti nedělal problém. Vzlétl, jakmile se ho dotknuly tvé myšlenky, ale s velkým balvanem to bylo těžší. Ruka stoupala, ale kámen se ani nehnul. Soustředil si na něj celou svou vůli, ale narůstající únava ti tvé úsilí kazila. Nechtěl si to však vzdát a snažil se dál. Muselo to přeci jít! Inar Sám si moc dobře věděl, že věc, kterou jsi požadoval po svém novém padawanovi, je velmi obtížný úkol a i tobě něco podobného dalo pořádně zabrat. Ale koneckonců to přeci jen byla nakonec spíše zkouška výdrže, než čehokoliv jiného... a tu ten mladík skutečně měl. Mohl si sledovat, jak se s úkolem se vší vervou pere a snaží se nevzdat. Mohl si pozorovat, jak se jeho tělem se vzrůstající únavou začal šířit nekontrolovatelný třes... Bylo jen na tobě, jak hluboko, či až na dno jeho sil necháš mladíka šáhnout. Jedno je ale jisté. Pokud s tím sám časem nepřestane, nebo ty ho nezastavíš, může se ti tu zhroutit vyčerpáním... |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Sleduji, jak se Alistar snaží, ale bohužel na tento úkol už nebude v tuto chvíli stačit. Jeho energie se pomalu vytrácí a únava se navyšuje. Je vidět, že už s tím kamenem nebude moci dnes pohnout. I tak udělal docela dobrý pokrok a vše přece nejde hned. Zadívám se na kámen a pak na Alistara. "Alistare pro dnešek to už stačí. Zítra je také den." Potřesu hlavou a otočím se zády ke kameni. "Bylo to dobré máš výdrž a příště ho už určitě zvedneš. Nyní si potřebuješ odpočinout k tomu nám dopomohou meditační síně chrámu. I to je dobré cvičení." Počkám na svého žáka a kam se klidným krokem vydám zpět k chrámu. Dnes bylo fyzických cvičení dostatek. Prozatím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta zpět "Obluda?" Povytáhla trochu tázavě obočí a pohled jí mimoděk sklouzl k tvé noze, snad aby se přesvědčila, jestli ji skutečně stále máš. "To bychom asi skutečně měli. Asi tam bude zase o něco... klidněji." Natočila tvář k mrtvole ležící u stěny a chvíli si ji beze slova prohlížela. "Je škoda, že to muselo teď potkat toho... nicku." Na moment váhala, snad jakoby hledala to správné slovo, ale pak se její výraz zatvrdil a větu dokončila. "Kdyby tu místo něj ležel ten idealista. Měli bychom o starost míň. Jen tak bez škrábnutí... zrovna on!" Procedila mezi zuby a pohledem dál provrtávala nebohého nebožtíka. "Aaale to nevadí." Nadechla se a otočila se zpátky na tebe opět už s klidným výrazem. "Příště." Rty se jí zvlnily do lehkého úsměvu, ale k hřejivému strojenému smíchu barových společnic to mělo daleko. I takto stále působila odměřeně, chladně, děsivě. "Půjdeme Krupiére." Kývla nakonec na tebe a dál tě mlčky pozorovala. Pomoc ti nenabídla a ty sám si o ni nechtěl příliš žádat. Chůzi si snad mohl ještě zvládnout... snad. Jeden krok... Druhý krok. Přenesl si váhu na zraněnou nohu a z rány vystřelila ostrá bolest. Trochu si zavrávoral zatnul zuby a co nejrychleji přenesl váhu na druhou nohu. Postřelený bok na druhé straně to sice příliš neusnadňoval, ale ten jen bolel. Nemusel si na něm naštěstí stát. Sithka tě tiše sledovala, než ses pomalu dokulhal k ní a pak se vydala asi krok před tebou z místnosti, udržujíc stejné tempo jako ty. Zastavili jste se a tobě tak trochu přeběhl mráz po zádech, když ti pohled padl na..... Schody. Žádné zábradlí jen holá kamenná stěna. Nepříjemná překážka, kterou si ale musel zdolat, jestli si se chtěl dostat do ubikací. Sithka vyšla dva schody, pak se zastavila, otočíc se na tebe. Sledovala tě.... Nezbývalo ti nic jiného, než to zkusit. Stoupl si tedy na první schod a pokusil se na nohu přenést zátěž a narovnat ji. Bolest se opět dostavila. Ano, s tím si tak trochu počítal. Ale zraněná noha s takovou zátěží nechtěla příliš spolupracovat. Doslova zuby nehty ses pomocí přidržování holé stěny vyškrábal na první chod, ale při představě zdolání celého schodiště ti bylo mdlo.... Nějaká ruka ti dopadla na rameno. Sithka stála vedle tebe opět s tím svým nečitelným výrazem. Beze slova tě chytila za levou ruku, přehodila si ji přes rameno a s tichým kývnutím vykročila. Tentokrát už to šlo... pomalu, bolestivě, ale šlo. Samotná sithka se snažila na sobě nedat znát ať už námahu, nebo bolest v jejím postřeleném rameni, ale tvá zranění v tomto byla vážnější. Nakonec jste stanuli nahoře, ona se ti vysmekla a nechala tě opět jít pomocí vlastních sil. Opět krok před tebou. Když jste došli do ubikací, byla u dveří přepravka, ve které bylo několik obvazů, medikamentů a nástrojů. Taková všehochuť. Působilo to chaoticky, skoro jakoby to někde bylo náhodně posbíráno. O kolto nádržích jste si mohli zjevně nechat jen zdát. Vedle pak byl na antigravitačním vozíku postavený nějaký hrnec s pár miskami, příbory a nějakým asi typem pečiva. Tedy... moc tam toho už nezůstalo. Na jednu stranu vás to nemuselo až tak mrzet, protože to dle vůně moc lákavé nebylo, ovšem na stranu druhou jste měli zatracený hlad. Stejně asi jako všichni, kteří přišli před vámi a na vás moc nehleděli. Sithka si jen pohoršeně odfrkla po zběžném prohlédnutí vašeho velmi lehkého oběda a sklonila se k bedně s medikamenty. Prohrabávala její obsah a sem tam něco vytáhla. Mohl sis všimnout, že věci dost zkoumavě a zdlouhavě prohlíží a netváří se na ně jako někdo, kdo tomu rozumí. "Zatraceně." Zašeptala, když si pečlivě prohlížela jedno balení ampulek, které zjevně sloužily jako náplň do tlakových injekcí. Nutno podotknout, že obal už byl docela pomačkaný... a některá data výroby. Raději nemluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Ó ano jsem stále jen pouhým učedníkem, ale ty, jednou i ty poklekneš a budeš prosit o milost… Ta proradná děvka si zřejmě ani zdaleka neuvědomovala nic. Nic z našeho obchodu, nic z budoucnosti, která mě čeká a nic z jejího osudu. Lord Asha. Litoval jsem, že vůbec tohle jméno vypadlo z mých úst. Měl jsem se v okamžiku rozhodnout, jak budu v této věci pokračovat dál. Vlastně má situace nebyla nijak příznivá, buď riskovat to všechno a získat více, nebo zhynout jako slabý bídák. Honily se mi hlavou spousty myšlenek, výsledkem vždy byla pouze Lord Asha… až moc pachtila po svých artefaktech, než o širších zájmech. Za žádnou cenu se nesmí dozvědět o mé přítomnosti! Zabít Laniu a svést to na nehodu? Vzbudit širší paniku? Pravděpodobně by mi poté už vše prošlo, potom co bych dosáhl svého cíle. Ale teď jsem musel uhrát tuhle hru na výbornou a Laniu nejlépe zahnat do šachu. „Dobrá spokojím se s něčím provizorním, přeci jen tato „záležitost“ musí být, co nejrychleji vyřízena, takže zde nepředpokládám delší pobyt. V této době války nemáme času nazbyt. Jsem zde na přímý rozkaz Darth Alguse, jestliže chápete závažnost této situace. Lord Ashu sám kontaktuji, ale nyní opravdu ztrácíme drahocenný čas..“ Snažil jsem se to uhrát na dobré vztahy s Algusem, doufal jsem, že alespoň na něj přistoupí.. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Opět jsem to jen já a ten kámen.. V jeden okamžik mám pocit, že už s ním konečně pohnu a v ten druhý mě málem zmůže vyčerpání. Nehodlám se tomu však poddat. Náhle však uslyším hlas mistra. Je třeba uznat, že tohle je dnes nad mé síly.. Snad jednou.. Určitě! Nataženou ruku opět stáhnu k tělu, ztěžka dýchám. Mistr mluví o určitém pokroku. No, nejsem se sebou zcela spokojen, ale má pravdu. Odpočinek je po tomhle cvičení rozhodně potřeba. "Dobře" Přikývnu a vydám se za mistrem do chrámu. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "Jako rytíř Jedi musíš nejen ovládat světelný meč, Sílu, diplomacii a spoustu dalších věcí, ale taky vědět, kdy je třeba jít vpřed a kdy naopak se stáhnout a odpočinout si. Pokud bys tyto věci nerozeznal brzo bys zahynul." Mluvím klidně a zahnu v jedné chodbě chrámu a vejdu do menší meditační místnosti, kde je v celku prázdno. "Stále stejně hojně užívaná jako kdysi. Co mají ti mládí na mávání měčem, když neumí odpočívat." Vzdychnu v duchu a usednu na jeden z polštářů do tureckého sedu. "Nyní si odpočineš u meditace, která zhojí a zotaví tvé tělo. Rychlá regenerace, je jedna z věcí, kterou můžeš jako Jedi ovládat. Taky když medituješ a oddáváš se jen Síle můžeš stále vnímat své okolí ale né smysly ale tady." Ukážu si na srdce. "Svým duchem spojeným se Sílou můžeš vnímat vše a být tedy ve střehu ač odpočíváš." Zavřu oči a oddám se tiché meditaci. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Když v báru houstne dým Zatímco se ta pochybná individua dohadovala a rozpomínala nad tím, co řekla a co zase ne, já zkroušeně seděl nad sklenkou nějakýho pití a přemýšlel a vzpomínal a začínal se utápět v žalu. "Když to tak vezmu kolem dokola, bylo to vlastně příjemný zpestření, ten jejich příchod. A třeba s něma bude aj fajn, prozatím." prolítlo mi hlavou a zkoumavým pohledem jsem hleděl do tekutiny uvnitř mý skleničky. Najednou mě ale něco prudce otočilo a přitáhlo k sobě. Byl to jeden z těch hejsků. Nebýt jeho přidržení, skončil jsem na zemi. On byl naštěstí ohleduplný a poskytl mi pomocnou ruku, asi. No a pak ... pak mi něco začal s obrovským zápalem a vervou vysvětlovat. Kdybych tak jen byl schopen pořádně rozumět tomu, co říká. "Ehmmm nemohl by jsi to říkat trošku pomalejc?" Lepší ale bylo se na něj prostě jen tlemit a souhlasně pokyvovat hlavou. Mezi vším tím šumem, ruchem, vzruchem a řečmi se mi ale nakonec s obrovskou dávkou štěstí podařilo rozeznat něco málo slov. "A vodkaď-že s...e to vlast...ně z...nám..e?" odpověděl jsem svému novému příteli a okatě na něj mrknul. Namísto odpovědi jsem se ale dočkal jen dalších jejich dohadů. A než jsme se stačil nadát, nebo se alespoň rozloučit, byli pryč. "No ja...sně. Si jděte zrádci." mávnu naštvaně rukou. Svět kolem ale až příliš v pohybu, abych se teď byl schopen sám otočit zase k báru. Navíc to vypadá, že někdo právě vešel. A nutno přiznat, že ani ty nejsložitější a nejnáročnější Jedijské výcviky nevyžadovalo toliko soustředění, jako jsme musel obětovat ke alespoň částečnému zaostření a rozpoznávání věcí nadcházejících. "Asi záleží, koho hledáte." podaří se mi složit dohromady dokonce pospojitou větu bez výraznějšího trhání. Přesto se na ni těch několik dnešních skleniček dosti výrazně podepsalo. Pak mi ale došlo, že ona řekla, koho hledá. Musel jsem tedy stvořit větu novou. "Ted...y j...sem ch...těch .... Kam máte namí..řeno." ta už ale tak pospojitá nebyla. A těch několik skleniček se na ní podepsalo mnohem víc. "Vím ale o někom, kdo by letěl jedno kam." dostanu ze sebe v rychlosti. Pak už ale vím, že vlastně nic nevím. |
| |
 | soukromá zpráva od Teriss Marn pro U cíle Tak tady je. Stanula jsem před fialově neonově zářícím nápisem "Díra". Cože? Trochu překvapeně jsem na ten nápis zamrkala a až po chvíli na moment problikl zbytek nápisu, který se ale po své vteřině slávy opět ponořil do věčné tmy. Aha, tak "Černá díra", to už dává trochu větší smysl. I když... Raději jsem vstoupila dovnitř a ponořila se do atmosféry podniku, které byla se dala popsat jedině jedním slovem: Hustá. Těžká oblaka dýmu se kolem mě ovíjela a vytvářela rozmanité spirály lámající barevné tlumené osvětlení. Nevěnovala jsem tomu však příliš pozornosti a soustředila se. Ano, jeho otisk v Síle tu byl jasně patrný. Byla jsem na dobrém místě... A vzhledem k událostem dnešního dne, jsem se ani nedivila, že si ten mladík vybral zrovna tuhle... Díru. Svižně jsem vyrazila, až se kolem mne hustý cigaretový dým rozvířil. Pohled upřený na bar, kde jsem ho už viděla, ale nebyl sám. Co tam dělá ta skupinka tradoshanů? Aaaha... Došla jsem k nim, když zrovna z mladíka páčili nějaká slova. Spíše než zlobu jsem cítila zmatení z obou stran. Skoro jsem měla až chuť sledovat, jak se s tím chlapec popere a celou situaci vyřeší, ale na druhou stranu po dnešní zkušenosti z rána a také díky jeho pokročilé opilosti... Nebylo by moc fér brát tohle jako zkoušku. Alespoň tedy ne takto na začátku. "Eh-Ehmm." Odkašlala jsem si a podívala se na tu skupinku. Došlo ke krátké výměně pohledů a alespoň jednu věc jsem těm potížistům mohla přiznat: Uměli odhadnout protivníka a ze mě vycítili jistou hrozbu. Počkala jsem, až se mi klidí z cesty a pak udělala pár kroků k mladíkovi. "Slyšela jsem, že se tu dá najmout pilot." Zeptala jsem se klidně a zkoumavě jej sledovala. Zatraceně, ten chlapec ještě neví, kdy má dost. Ach, ten sterilní chrámový život... Zavrtěla jsem krátce hlavou a udělala raději pár kroků k němu, kdyby se mi tu chtěl začít kácet. Hmm má tohle cenu, když je v tomto stavu?... Ale jistěže má. Koneckonců měl by si začít zvykat. Byla jsem ráda, že tuhle metodu nebudu muset s řešit s ostatními mistry z rady. Bylo mi jasné, že minimálně polovina by s ní měla značné problémy, ale těžko na cvičišti... Ožrat se jako doga v rámci tréninku? Také zkušenost. "Hmm hledám pilota. Schopného pilota, ale pouze jen pro nákladní loď. Žádný vojenský nábor." Pousmála jsem se a posadila se na židli vedle něj. Mohla bych?... Ale proč ne. Kývla jsem na barmana s jedním prstem vztyčeným. Za chvíli přede mnou přistála malá sklenička s čirou tekutinou. Uchopila jsem ji mezi dva prsty a trochu se natočila, abych viděla na mladíka. "Namířeno? Tak různě. Kam bude potřeba." Pronesla jsem lhostejně. Hmm dobré, aspoň by se neupsal jen tak komukoliv a ptá se. Asi ještě docela vnímá. "Skutečně kamkoliv?" Povytáhla jsem významně obočí a naklonila se k němu. "Třeba i za hranice Republikového vesmírného prostoru?... Už si chlapče něco... ehm převážel?" Zašeptala jsem mu do ucha a odtáhla se. Uvidíme, jak moc si chlapec bude hrát na pašeráka. A proč vlastně nepokračovat dál v téhle šarádě. Naklonila jsem sklenku ke svým rtům a její obsah velmi rychle zmizel. Vydechla jsem horký alkoholem prosicený vzduch a usmála se na něj. "Další... tady pro mladíka." Přivřela jsem na moment šibalsky oči. Tak co, dáš si? |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Vystoupím ze společného, malého letounu. Trošku se mi motá hlava. Ať už vytvořil toto sérum kdokoliv, věděl co dělá. Cítím, že má síla byla potlačena. Je to jako být opilý a s páskou přez oči chodící v zamlžených ulicích. Pohlédnu rozhodně do očí Lorda Iratuse. Netěší mne že mi byl odebrán můj světelný meč, ale je to nezbytné pro splnění mého úkolu a pokud si vzpomínám, vždycky jsem si dokázal poradit s mečem nebo blasterem. Čím větší, tím lepší, to bývalo moje moto...v jiném životě, plném kreditů a krve. Datatablet si založím do kapsy svých kalhot pro budoucí nahlédnutí. Rozhodně na Lorda Iratuse kývnu. "Vaše přání, je mým rozkazem, Lorde." Padajících kapek deště si sotva všímám. Zhluboka dýchám přez svůj dýchací přístroj. Se zuřivostí a zápalem ve tváři vyrazím po Iratusových slovech do temných hangárů a přistávacích zón. Dostal jsem úkol, který jsem rozhodnutý splnit. A to okamžitě. V první řadě si musím obstarat novou výstroj, nebo se spíše zbavit své staré. Nechce se mi. Má zbroj, jenž se prakticky stala součástí mého těla, se stala spojená i s mou osobností. Stejně tak můj světelný meč...který má nyní Lord Iratus. Můj inhalátor zasyčí, popravdě to je zvuk když zabručím. Přehodím si svůj plášť přez rameno a vyrazím. První místo, které začnu hledat bude zřejmě loď. Pokud budu mít zařízenou loď mohu buďto sehnat výstroj na Nar Shadda, což by bylo opravdu lehčí než zde...nebo seženu výstroj tady, aby mne nikdo nemohl podezírat a já tím zahladil veškeré stopy. Ale první nařadě je loď. Musím najít něco rychlého, průměrně vypadajícího a odolného. S těmito myšlenkami vyrazím na nákup lodě. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro A piece of luck "Že by? Že by snad mé prosby byly vyslyšeny? Že by snad se na mne konečně usmálo štěstí? A je to snad možné?" radoval jsem se v duchu, když ta osoba zaregistrovala má slova a dle všeho o mou osobu z nějakého důvodu jevila zájem. Přece jen buďme upřímní, ale kdo by chtěl za pilota takový mladý jelito. To jsou ale věci, který vám v takovým stavu jaksi unikají. "Tře..b..a i tam." pokývu souhlasně a tak vážně, jak jen daná situace a stav mýho celýho těla dovolí. Přestože mám namísto očí už snad jen maličký škvírečky, pokusím se tý osobě podívat do očí na znamení toho, že to myslím vážně. Pro jistotu se jen pokusím pořádně otevřít, takže to spíše vypadá, že na ni vejrám, jako kdyby byla nahá ... no to bych snad i slintal ... nebo ne? "No ehm ..." podrbu se nervózně za týlem a pokusím se vůbec něco v tý svý lihem naložený makovici něco sesmolit, bohužel marně. A tak teda melu, co mi zrovna přijde na hubu. "... takový mladý tele přece nemůže jezdit po vodě si slýcháte co?" řeknu znalecky, téměř až mistrovským hlasem a pohledem a vůbec se všemi těmi grimasami, který k tomu náleží. Tak to aspoň vnímám já. Skutečnost je bohužel poněkud ... reálnější. "Víš ... já sem u záv ..." najednou ale přeruším sám svoji mluvu a zadívám se té osobě do očí. "Můž ... můžu vám vlastně tyk..at?" zeptám se tak nějak ze zdvořilosti a nadále si tu osobu prohlížím dosti podrobně a zblízka. Mám totiž takový pocit, že mi snad aj někoho připomíná. "Doufám, že to není nějaká šlapka. By teda byl pech ..." prolítne mi hlavou taková myšlenka. Než se ale stačí uchytit, zmizí neznámo kam. "Já víš ... te. Já se narodil s volejem v ruce, teda krvi!" snažím se obhájit svou mladost, i když to vlastně ani nedává smysl. A ke všemu jsem doteď vlastně ani nebyl schopen pořádně dopovědět na jedinou její otázku. Nějak se k tomu ale propracuju, snad. "Áaale něco-koho jsem už aj převážel." odpovím konečně na jednu z jejich otázek, byť teda dosti nesystematicky. I když vzhledem k mému stavu ... "Já totiž víš-te ..." chopím se opět slova a praštím se pravou pěstí do hrudi. Měl to být pokus o hrdé poplácání, ale v současný podobě to vypadá spíše jako pokus o jakousi formu sebetrýzně. "... já mám lítání v so-rvi. Teda soběví krvi." pokračuji v líčení a obhajování vlastní osoby. "A i když to tam nem...usí vypadat, leckterej Jedi by mi mohl závidět." popěl jsem an sebe trochu více samochvály, i když pravdivý. "Já ehm ..." "Neřekl jsme tý osobě doufám, že jsem z Jedijský akademie, nebo jo? A kurňa, to sem to asi posral. Teda jestli jsem to řekl, tak sem to posral, nebo ne? A řekl jsem to, nebo co sem to vlastně ..." zamotám se sám ve vlastních slovech a myšlenkách. Celýho mě zalije stres a nejistota. Snad i proto přišla další sklenice vhod. "Dík." utrousím směrem k tý osobě a obsah skleničky do sebe okamžitě obrátím. "Vo jakej ..... tahle byla fakt ale pos...lední." poznamenám se zdviženým prstem. "Vo jakou trasu by teda mělo jít." podařilo se mi poskládat větu tak spojeně a srozumitelně, že to snad ani nemůže být pravda. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Dohoda "Třeba i tam" Zopakovala jsem zdánlivě potěšeně jeho větu a odložila skleničku s cinknutím na barový pult. Hmm odvážné tvrzení, i když poněkud... neartikulované. Trochu jsem zvědavě naklonila hlavu na stranu a čekala jaké další poklady z něj vypadnou... A dočkala jsem se. "Hmm no v trochu jiném... znění." Neubráním se krátkému uchechtnutí, když vidím jeho silně alkoholem inspirovanou parodii našich řádových členů. Na druhou stranu je ale pravda, že se někteří v takovýchto poučkách vyžívají až příliš. Poučky zní sice krásně, ale pravý život... Zamyšleně jsem si prohlédla opilého padawana, který byl potvrzením mého názoru, že zůstávat dlouho v chrámu bez kontaktu s venkovním světem může být naopak spíše na škodu, než že by to ty mladé mělo chránit. "Tykat? No, proč ne mladíku... A tvé jméno?" Zeptala jsem se ho. Samozřejmě, že jsem ho znala. Jeho složku jsem si dnes detailně prostudovala. Mladý, s problémy ve využívání Síly a především... Stále bez mistra i přes tolik let strávených v řádu. Pomocné jednotky by ho tak jako tak čekaly příští rok, i kdyby nepředvedl to své menší vystoupení před radou. Ovšem teď... Pohled mi padl na opilého mladíka, který mžoural přimhouřenýma očima na své okolí a snažil se držet baru. Ovšem teď možná dostane šanci.... Skutečně to dělám?...Hmmh asi ano. "Olej v krvi, zkušenosti, lepší než Jedi... To se jen tak nevidí! Přesně tohle potřebuji." Pokračovala jsem v naší malé hře a pobavenost mi doslova blýskla v očích. "Ale nic jedna taková zapadlá soustava... V Outer Rimu." Ztišila jsem hlas. "Poslední? Ale no tak, dáme ještě jednu na stvrzení naší malé dohody. Nebudeš litovat." Pronesla jsem trochu tajemně a mávla na barmana rukou s dvěma prsty vztyčenými. Netrvalo dlouho a po černém barovém pultu k nám přilétly dvě sklenky. Tak chlapče, ať si to pořádně pamatuješ. Tedy možná až jen to ráno... "Tak teda na zdraví a naši malou dohodu." Pozvedla jsem sklenku do vzduchu a počkala, až se ke mně připojí. Moc jiných možností neměl, pokud chtěl tuhle dohodu stvrdit. Sklenky o sebe ťukly a v krku mě zahřál další horoucí vodopád tvrdého alkoholu. "Tak a teď půjdeme ke mně." Odložila jsem prázdnou sklenku na bar, sklouzla z vysoké židličky a mávla na barmana, že platím. Krátkým gestem, kterého si v tomto stavu asi nemohl příliš všimnout jsem mu naznačila, že platím útratu za nás oba a až bylo vše vyřízeno otočila jsem se zpět na mladíka. "Můžeme?" S lehkým úsměvem na tváři a očekáváním jsem sledovala, jak si poradí jeho nohy s jeho "novým pohledem" na svět. Koneckonců i fyzická zdatnost... se projeví při konzumaci alkoholu. Začínám chápat, proč mi nikdy nebyla nabídnuta pozice lektora mladých učedníků. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vize
Meditační místnost byla umístěna v jižní části chrámu, takže do ní většinu dne dopadaly sluneční paprsky, které ale byly účinně filtrovány podélnými žaluziemi, aby příliš nedráždily oči a nerušily. Žaluzie teď byly z velké části sklopené, takže v místnosti bylo příjemné přítmí pouze s několika světelnými pruhy na zemi. Na podlaze bylo několik soustředných kruhů, na nichž bylo pravidelně rozestaveno několik meditačních podložek. Teplota místnosti byla příjemná a vzduch až nezvykle svěží. Dveře se za vámi zavřely a nastalo ticho. Mistr se posadil na jednu z podložek a po krátkém připomenutí pár faktů se ponořil do meditace. Netrvalo dlouho a následoval jej i jeho nový učedník.... ........... Inar Vstoupil jsi pomalu do meditace. Každý tvůj dech byl hlubší než ten předchozí a tep srdce se zpomalovat. Tvá mysl se uklidnila a pročistila se od všem myšlenek. Nastal... Klid. "Ne, tohle nezískáte! Nikdy!" Slyšel si mistrův důrazný hlas. Scéna před tebou byla zamlžená. Byl jsi v nějaké kamenné místnosti. Velké, ale vcelku strohé, bez nějakých výraznějších orientačních bodů. Z mlhy jakby vystupovaly dvě rozmazané postavy. Jedna šedobílá a druhá... Ne, to nebyla postava! To byl vír čiré temnoty, stěží připomínající lidské kontury. Při pohledu na ní ti přejel mráz po zádech a velmi silně jsi to cítil... Temnotu. Temnou stranu Síly. Šedobílá postava pozvedla ruce a rozzářil se v nich světle modrý paprsek světelného meče. Ano, přesně takový má tvůj mistr. Moc dobře sis jej pamatoval. Temný vír se lehce pohnul a u jeho boku se k zemi se zabzučením protáhlo ostří druhého světelného meče. Fialová záře se vpíjela do temnoty, která ji ihned bezezbytku pohlcovala. "Nikdy!" Zašeptal tvůj mistr a temný vír jen natáhl...ruku. Vyšlehla série silných blesků a tobě se vize rozplynula v jejich záři. ............. Alistar Možnost si odpočinout byla vskutku vítaná. Sice by možnost sprchy byla možná ještě lepší, ale na to bude nejspíše čas poté. Vybral sis proto jednu z meditačních podložek, na kterou ses pohodlně usadil. Nabral si příjemně chladivý vzduch do plic a zavřel oči. Chvíli bylo nutné bojovat tendencí vyčerpaného těla přejít, spíše než do meditace, do tvrdého spánku, ale tvá vůle zvítězila. S každým výdechem jsi se nořil hlouběji a cítil uvolnění šířící se tvým tělem. Nechal si to vše jít. Myšlenky na mistra. Na rodinu. Na dnešní trénink. Byla jen Síla. "Vedl sis dnes dobře." Jakoby z dálky si slyšel mistrův konejšivý hlas. Skoro jako dnes na té soše. "Ale pozor Alistare.... Blíží se temné časy pro nás všechny. Dávej pozor." Chladný závan vzduchu na tváři a... ticho. Vnímal jsi svůj pravidelný dech ale nic dalšího. V místnosti si byl stále pouze se svým novým mistrem. A přesto ten hlas. Ta slova... |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Meditace je klidná a probíhá vesměs, jako vždy. Vnímám přítomnost svého žáka i jeho ponoření do vlastní meditace. Brzo jsem dost hluboko a cítím onen klid a vše ostatní. Pak se ale vše změní. Začnu vidět zamlžené obrazy, které mne znervózňují. Obzvláště, protože jde o mého mistra a něco opravdu hodně temného. Určitě je to Sith. Když obraz zmizí prudce otevřu oči. Po spánku mi steče krůpěj potu. Spěšně se zvednu z tureckého sedu a rychlým krokem zamířím ke dveřím. "Pokračuj musím za Radou." Za meditační místností už se rozběhnu směrem, kterým cítím někoho z členu rady. Běžím rychle, protože už může být pozdě, kdo ví jestli to byla přítomnost, minulost nebo budoucnost. Jakmile někoho dostihnu moc ani nevydýchávám. "Kde je můj mistr?!" Vyhrknu spěšně. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Ano, vize odpočinku byla určitě lákavá a tedy jsem za Inarem zamířil přímo do chrámu.. Jeho poslední slova o správném času k postupu a naopak k ústupu mě donutila k zamyšlení. V jakém momentu se z odhodlání a odvahy stává pouze pošetilý postup vpřed a v jakém naopak ze zbabělého útěku taktický ústup? Byla má snaha vytvořit odboj a sesadit Noxe pouze pošetilým vzdorem? Měl jsem snad vycítit, že je třeba taktického ústupu? Ne! Nebylo už kam ustupovat. V momentě, kdy se změní svoboda v otroctví, nic jako taktický ústup neexistuje. Uzavřu tuto myšlenku a vstoupím s mistrem do meditační místnosti. Ta je jako vždy takřka prázdná. No, abych byl upřímný, moc času jsem tu taky zrovna netrávil. Ovšem možnost pohodlně se usadit do tureckého sedu a trochu si odpočinout je moc lákavá na to, abych snad odporoval. Vyslechnu si všechny výhody tohoto odpočinku a zavřu oči. První slova od mého původního mistra mě nijak nepřekvapí, jen donutí k pousmání, jako nějaké stará příjemná vzpomínka. Další slova sebou nesou upozornění. Trochu zneklidním. Nejen kvůli obsahu, ale hlavně kvůli reálnosti těch slov.. Jakoby mistr seděl vedle mne. Snad právě kvůli toho ani moc nereaguji na Inarův odchod. Jen kývnu hlavou. Stejně už byl ve dveřích. "Temné časy?" Zopakuji autmaticky,aniž bych si uvědomil, že by mě kdokoli mohl dost možná právem nařknout ze samomluvy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Loď Vyrazil si deštivými ulicemi města Kaas, až si konečně dorazil na jedno z míst, kde byla možnost si vypůjčit speeder. Letiště nebylo přímo u města, takže tě čekalo pár desítek minut cesty. Obsluha tě upozornila, že na zastřešené vznášedlo by sis musel chvíli počkat. Bylo však zbytečné se zdržovat kvůli nějakému chvilkovému pocitu pohodlí a tak sis zvolil obyčejný speeder, který byl momentálně k dispozici. Nasedl jsi a vyrazil. Kolem tebe se míhala divoká a živoucí džungle, která pokrývala většinu povrchu Dromund Kaasu a skrývaly se v ní občas i skutečně nebezpečné věci. Tobě však stačilo se držet vyznačené cesty, po jejíž stranách v pravidelných rozestupech byla vidět i bíle svítící orientační světla pro případy snížené viditelnosti. Liják naštěstí nebyl tím nejhorším, co místní počasí dovedlo předvést, a tak ti nedělalo problém dorazit zhruba za 30 minut k velkému imperiálnímu hangáru do jehož útrob z hlasitým burácením motoru právě vlétal jeden Imperial Interceptor. Podle zvuku to vypadalo, že ten motor rozhodně nebude v pořádku, ale naštěstí nedošlo k jeho explozi. Vyrazil si tedy do hangáru. Stráž u vchodu srazila v pozoru paty zasalutovala ti. Nebyla potřeba se jimi zabývat, potřeboval si najít vyšší šarži a to se ti také po krátkém rozhlížení vevnitř podařilo. Všiml sis jednoho mladého poručíka, který právě procházel nějaký seznam na svém datapadu. "Co zase chce..." Zamručel, když si k němu přišel, aniž by vzhlédl od displaye, ale po chvíli jeho oči skutečně vzhlédly a panenky se v návalu paniky rozšířily. "Ehh pane! Omlouvám se, pane!" Vystřelila mu ruka k čelu, na kterém se objevilo několik krůpějek potu. "Mohu vám nějak pomoci?" Zeptal se po chvíli váhání. Nebylo moc na co čekat a tak jsi mu ukázal své povolení, které si zběžně přečetl a jen nasucho polknul. "V pořádku. Takže loď." Trochu si oddechl, že se téma hovoru dostává do jemu známých vod. "Můžeme prozatím postrádat několik stíhaček, nákladní lodě střední střídy a pár průzkumných letounů...." Začal ti podávat zběžný přehled o místní nadbytečné vybavenosti hangáru. Problém však ale byl, že se jednalo o lodě v imperiálních barvách. Věc, která stále budila velkou pozornost. Poručík se po chvíli zarazil, když viděl, že stíhačky asi nebudou věcí, která tě zajímá. "Ještě je tu tato." Udělal pár kroků a ukázal ti opodál stojící nenápadně vyhlížející loď, která na sobě nenesla žádné insignie.  "Je to jedna z průzkumných lodí využívaných v Outer Rimu. Je staršího data, ale funguje stále dobře. Má zabudovaný pár iontových kanónů a rušičku. Slabší ale dostačující." Usmíval se skoro jako prodejce na nějakém zapadlém šrotišti na Tatooinu a s nadějí v očích sledoval, jestli se ti jeho nabídka zalíbila a bude tě mít brzy z krku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Spěch Vyběhl si z meditační místnosti. Tentokrát si necítil klid, který se vždy dostavoval po klidné meditaci. Ne, teď ti srdce bušilo a ruce se nervózně svíraly v pěst. Byl to jen sen? Byla to vize minulosti? Budoucnosti?.... Nebo snad nedej bože přítomnosti?! Utíkal si dlouhou halou a dusavý zvuk tvých kroků se odrážel od stěn. Studenti věnující se svým denním povinnostem se s překvapenými výrazy otáčely z tvou spěchající postavou, ale ty jsi tomu nevěnoval pozornost. Musel si to zjistit. Musel si zjistit, kde je teď tvůj mistr! Znal si to zde moc dobře a ke komu jinému jít než k ženě, kterou jsi potkal dnes dopoledne. Komnaty mistryně Kasry byly v západním křídle chrámu, kam jsi také zamířil. Doběhl si k jejím dveřím a netrpělivě zazvonil. Snad tam bude. Chvíle úmorného čekání... Až konečně! "Dobrý podvečer Inare." Otevřela dveře s datapadem v ruce. Nejspíše na něčem právě pracovala. Její výraz se po chvíli změnil, když si tě pořádně prohlédla. "Co se stalo?" Zeptala se tě vážným tónem. "To nevím." Zakroutila zamítavě hlavou. "Proč to potřebuješ vědět?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hlas Netušil jsi proč tě tvůj nový mistr tak rychle opustil. Tvá hlava byla plná něčeho jiného. Byla tu skutečně pravda? Slyšel jsi jeho hlas. Ano, o tom jsi nepochyboval, ale nebyla to jen tvá představa? Přelud? Nemohl sis být jistý a vlastně jsi se ani nemohl zeptat Inara, jestli nevnímal něco zvláštního. Ta slova se ti tak hluboce vryla do paměti, že přehlušila další nepodstatné vjemy té chvíle. Ale přesto si to zkusil... Tvá slova se rozezněla prázdnou místností, která ti je však nevrátila v podobě ozvěny. Nastalo ticho. Jakoby z dálky sem pronikalo tlumené šumění lesa nedaleko akademie, ale jinak nic. Seděl si dál a čekal. Na co?... Že se najednou ze vzduchu ozve odpověď na tvou otázku? Bláznivá představa, ale přesto v tuhle chvíli působila tak reálně. Vteřiny se pomalu měnily v minuty, které dále tiše ubíhaly. Už si to chtěl vzdát, když v tom ti zabrnělo celé tělo a na tváři tě ovanula vlna lehce chladivého vzduchu. Nevnímal si ji i v Síle? Ne, to byl jistě omyl... I když. "Ano, temnota se blíží. Musíte vytrvat a volit dobře. Alistare, ještě nenastal tvůj čas. Nesmíte letět na Utapau. Ještě nejste připravení... Ještě nenastal čas..." Poslední slovo se rozplynulo do ticha. Ano, byl sis jistý. Tohle byl mistrův hlas! |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro "Nemůžeš se divit, že ho nezastavila pár barikád a blasterů. Navíc, ty oči..." Mávl si prsty před obličejem. "Nemyslím si, že mu bude tma dělat potíže." Pokrčil nakonec rameny. "Bylo to jako poměřovat opici v soutěži o lezení na stromy." Usmál se, o něco zářivěji než ona. "Příště." Nemusí pršet, hlavně když kape. První krok ušel, ale druhý? Antar ostře sykl, jen co zlehka došlápl a s celou váhou na noze, přimhouřil oči a zaskřípal zuby. Ale přišel další krok, za ním další a tak to šlo dál a dál. Chvilku pozoroval špičky bot, chvilku sithku, která na něho čekala. Táhlý povzdech, jak mu hlava stoupala společně s očima po schodech. Cestou na cvičení ty schody vypadaly tak jednoduše. Skoro zapomněl, že tu vůbec jsou. Skoro. Už tak za sebou zraněnou nohu spíše táhl, než že by vykračoval a teď se ji za sebou pokusil vytáhnout na schod. Krůpěje potu na čele naznačovaly, že tohle cvičení bylo možná horší, než to po tmě s blastery. Jenže trocha píle se vyplácí, což trochu zvráceným řízením osudu platí snad až tady na Korribanu. Antar si schoval udivený výraz na jindy. Jen semkl rty a snažil se tvářit jako že to nebolí tak jak to skutečně bolelo. A byli nahoře, na cestě dál k ubikacím. U ubikace se opřel ramenem o stěnu, chvilku pozorujíc nespokojenou sithku, než se načapal jak mu víčka klesla s unaveným povzdechem a otřepal hlavou. "To nic." Došel k ní a ztěžka se sklonil, opříc se jednou rukou o okraj bedny. Jen co do ní hrábl, vyhodil na zem přes okraj několik obvazů a obinadel. "Něco na teď, něco pro příště." Pár ostřejších nástrojů, injektor... U chemikálií, prášků a medigelů se zarazil. Drobné písmo, neznámé značky a vyražená čísla. Podíval se po sithce a zpátky do bedny. "Stejně je důležité se najíst a tohle... to akorát otupuje smysly a to nikdo před odpoledním výcvikem nepotřebuje." Vzal tedy, co pobral do jedné ruky a i spráskaný jak mezek nechal bednu s léky za sebou, jdouc si pro svůj příděl a na ubikaci. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Minuta následovala další.. a další a já stále čekal na nějakou odpověď. Nic se však nedělo, ale můžu se vůbec divit? Jsem sám v meditační místnosti, kdo by mi mohl dát onu odpověď? Slova mistra jsem určitě slyšel, ale nebyla to jen má fantazie? Zoufalá snaha mé mysli vrátit ho zpět? Promnu si oči a zakroutím hlavou, nejspíš tu čekám na něco, co nepřijde. Dříve však než stačím vstanou a vyrazit hledat Inara, odpověď se dostaví. "Mistře?" S otevřenými ústy se rozhlédnu kolem sebe. Byl to však "jen" hlas. Ovšem dost důrazný a jasný, abych si byl jistý, že to není výplod mé fantazie. Jedno však bylo jasné. Pokud někdo může zařídit náš výlet na Utapau, tak je to Inar. Jemu se musela zrodit v hlavě tato myšlenka. Naštěstí vím kde ho hledat a tak se svižným krokem vydám za ním.. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Chodbami jsem se prohnal jako vítr. Některé studenty jsem při běhu musel obskakovat, jinak bych je zajisté porazil k zemi. Neměl jsem čas a ten nutkavý pocit byl o to horší. Tohle jsem ještě nezažil a to na tom bylo nejhorší. Nyní muselo vše stranou. Konečně klepu na dveře mistrině Kasry, ona jediná mi zde snad může pomoci. Když otevře už jsem trošku vydýchaný. "Dobrý, ač bych jej asi dobrý nyní nenazval....Měl jsem vizi, kde je můj mistr?" Shrnu rychle, odpověď jakou jsem čekal. Zatnu zuby. "Mistr může být v ohrožení ta vize byla tak....skutečná. Musím se ihned spojit s radou a poradit co dál." Pokud mi už nebude chtít nic říci tak změnim svůj cíl na projekční místnost, kde bych se mohl spojit s Radou pomocí holopřenosu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Problémy Alistar Tvá otázka vyzněla do ztracena. Odpovědí ti bylo jen všudypřítomné ticho, které tentokrát nepřerušila další slova znějící jakoby odnikud a přitom odevšad. Nebylo na co čekat. Nevěděl jsi, co se tvému mistrovi honilo hlavou, ale jistě se muselo jednat o tu planetu. Před čím vás ale mistr varoval? Proč by jste tam měli letět, když tvůj trénink teprve dnes začal? Na tyto otázky jsi neznal odpovědi, ale možná je znal Inar. Vyrazil si tedy ze dveří a nechal ticho a klid místnosti za sebou. Procházel jsi chodbou, kde bylo stále živo a neomylně si mířil do západního křídla chrámu. Pokud chtěl Inar mluvit s někým vysoce postaveným byla mistryně Kasra nejlepší volbou a právě tam byly její ubikace. Chodba se po chvíli napojovala na hlavní atrium, když v tom.... ............ Inar "Vizi?" Prohlédla si tě Liora pozorně. "S tvým mistrem, že." Pokývala hlavou spíše sama pro sebe a pak se její oči na tebe opět zaměřily. "Dle naléhavosti tvého jednání předpokládám, že to nebyla vize minulosti... ale něčeho, co se má stát." Dodala. Samozřejmě další možností bylo, že to byla vize současnosti, ale to mistryně Kasra ze zřejmých důvodů nechtěla zmiňovat a i ty sám sis to raději nepřipouštěl. "Hmmh dobře..." Zasmušila se a založila ruce na prsou. "Spojím se s někým z rady. Jdi do projekční místnosti a vyčkej." Dokončila krátce vaši konverzaci a zamířila ke svému pracovnímu stolu. Nebylo na co čekat. Vyrazil jsi do přízemí, do projekční místnosti. Snad se mistryni podaří s radou rychle navázat spojení. Snad to byla jen nepřesná vize. Snad... Rychlým krokem jsi seběhl schodiště v atriu a už jsi mířil k chodbě vedoucí právě k projekční místnosti, když sis všiml svého padawana, jak míří k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Mistrini jen přikývnu není na co čekat a proto se vydám rychle směrem k projekční místnosti. Nicméně když sbíhám schodiště a pak mířím atriem ke spojovací chodbě spatřím Alistara, který jde směrem za mnou. Zpozorním a na chvíli zpomalím. Je zvláštní, že mě šel tak najednou hledat. "Dobře, pojď taky možná se na Tythonu zdržíme kratší dobu než jsem plánoval." Podotknu a s pokývnutím pokračuji dál do projekční místnosti. "Měl jsi také vizi?" Optám se, jelikož jeho obličej mi příjde mírně zmatený. V projekční místnosti netrpělivě čekám, až nás mistirně spojí s někým s rady. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Svižným krokem mířím za nejvýše postavenou mistryní v chrámu, kde se určitě již nachází Inar. Jeho rychlý odchod byl poněkud zvláštní. Celý den působí až přehnaně rozvážně a náhle běhá po chodbách. Muselo to být něco důležitého. Nejspíš musel mít taky nějakou vizi, či alespoň předtuchu. "Tady jste!" Zaregistruji mistra jdoucího mým směrem nejspíš právě od Liory. Stále má zjevně dost naspěch. Jen mě vyzve, ať ho následuji a rovnou pokračuje do projekční místnosti. Změním tedy směr a svižným krokem se vydám za ním. Měl pravdu! Inar hodlá vyrazit někam pryč.. A docela bych se vsadil, že vím kam to bude. Společně s mistrem vejdu do projekční místnosti. Vlastně ani přesně nevím, co nás tam čeká. Ač se to dá poměrně snadno odhadnout. Na nějakou konfrontaci s radou dost možná nejsem ještě připraven, ale soudě dle mistrovy nedočkavosti hádám, že pohoršující proslovy o mé nezodpovědnosti nejspíš nebudou na programu dne. "Něco takového..Co jste viděl vy, že chcete na Utapau?" |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Docela tázavě se podívám na Alistara. "Utapau?" Povytáhnu jedno obočí. "O tom nic nevím, jen vím, že musím zjistit, kde je můj mistr. Může být ve velkém nebezpečí." Podotknu docela vážně a stále netrpělivě čekám na zahájení přenosu. "Co jsi viděl ty?" Pohlédnu na Alistara. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Ať už Inar ve své vizi viděl cokoli, tento kousek skládačky mu zřejmě chyběl. A možná právě tento kousek mu budu moci doplnit já.. Díky svého mrtvého mistra. "Slyšel jsem hlas, který mě varoval před cestou na Utapau.. Musíme vytrvat a volit dobře. " Poslední věta skoro jako kdyby nešla z mých úst. Nikdy jsem nebyl ten typ, co se vyhýbal riziku či snad obezřetně vyčkával na co nejlepší příležitost. Tyto přednosti jsem zkrátka neměl. Můj mistr však ano. A když jsem ho v tomto neuposlechl naposledy, stálo to mnoho životů. "Zkrátka mě varoval, že na tu cestu ještě nejsme připraveni. " Fakt, že to byl hlas mého mrtvého mistra raději vynechám už jen pro tu absurditu. Těm slovům věřím a byl bych nerad, kdyby kvůli tomuto faktu pozbyly důvěryhodnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Projekční místnost  Projekční místnost byla kruhového půdorysu se sníženou podlahou. K vysokému stropu se táhly dlouhá bílá světla, která byla jediným zdrojem osvětlení v této místnosti. Tedy ne až tak doslova. Na jedné straně stál velký holoprojektor, který byl v této chvíli vypnutý, ale od kterého bylo slyšet tiché hučení. Vaši krátkou výměnu názorů pak nakonec přerušilo náhlé rozsvícení holoprojektoru. Světla v místnosti se postupně začala ztlumovat, až jste velmi dobře vnímali modrý sloup světla stoupající z elektronického zařízení. Ten se párkrát zavlnil, až se zformoval do modře vykreslené postavy. Hleděli jste na vysokou postavu mistryně Aak´ri, která pře vámi stála, ruce složené za zády. "Dobrý den, Inare Blacksky." Ozval se její nízko položený hlas, který rezonoval místností. "Jsem zde jako pověřený zástupce Rady. Prý jsi měl nějakou vizi ohledně mistra Varada. Je to tak?" Zaměřily se její oči tvým směrem a i přes to, že jsi vlastně mluvil s hologramem, si jasně cítil sílu toho pohledu. "Prosím..." Pokynula ti rukou a odmlčela se. Teď byla řada na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Na Alistara jen kývnu. Když se projektor zapne jen se zhluboka nadechnu a složím ruce za záda. Mírně se rozkročím, abych upevnil svůj postoj a sleduji, kdo se objeví. Když je tam mistrině uctviě skloním na chvíli hlavu a pak se na ní podívám. "Buďte zdráva mistrině Aak´ri, ano je tomu vskutku tak." Přikývnu a opět se nadechnu. "Ve vizi se mi zjevil můj mistr na neznámém místě společně ještě s další osobou. Byl to nepochybně Siht, ze kterého šlo cítit temnou stránku Síly. Mistr s ním začal bojovat. Jeho světelný meč bych poznal kdykoli. Mám o svého mistra starosti. Kde je?" Optám se a pak po chvíli pokračuji. "Můj nový padawan Alistar Carn měl skoro ve stejnou chvíli též vizi. Proto se domnívám, že by se to celé mohlo odhrát na Utapau, je mistra Varad právě tam?" Se starostí v hlase se na tuto skutečnost zeptám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Projekční místnost Na tvůj pozdrav jen tiše kývnula a nechala tě dál mluvit. Její oči tě pozorně sledovaly, ale výraz tváře se neměnil. "Sith říkáš... Viděl si ho v té vizi? Můžeš ho nějak popsat?" Zazněl její vážný tón. Když padla tvá otázka ohledně mistra, chvíli se na tebe jen tiše dívala, skoro jakoby přemýšlela, jestli ti na podobnou otázku má vůbec odpovídat. Nakonec její výraz trochu povolil a nadechla se k dalším slovům. "Mistr Varad už včera vyrazil na novou misi. Nemůžu vám ale z pochopitelných důvodů říci kam. Tato mise podléhá vyššímu stupni utajení. Už tak jsem řekla více, než bych měla." Dodala. Když jsi se zmínil o svém padawanovi a jeho vizi, její pohled se zaměřil na Alistara. Těch pár vteřin si jej skoro až se zájmem prohlížela, ale když zazněl název planety, objevil se na její tváři lehký údiv a otočila se opět na Inara. "Stejnou vizi?" Přimhouřila oči. "Na vaši otázku vám Inare nemůžu odpovědět. Jak jsem již říkala, tato mise je tajná." Pronesla skoro až obřadně. "Co přesně vás na tu planetu navedlo? Popište mi prosím oba své vize." Pohlédla na vás a odmlčela se. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Po vzoru mistra taky zdvořile kývnu hlavou, složím ruce za záda a postavím se asi půl kroku za něj - přeci jen to on si vyžádal přítomnost rady. Obraz se pomalu rýsuje a za několik okamžiků před námi stojí hologram mistryně Aak´ri. Jistě, že to musí být Aak´ri. Pokud mi někdo z rady není opravdu sympatický, pak je to ona. Naštěstí svými méně příjemnými a nepříjemnými pohledy zahrnuje Inara, který ji začne popisovat svou vizi. Konečně mi začíná být jasné, proč tak spěchal. Kdybych měl možnost zachránit svého mistra, taky na nic nečekám. Když však mluví o nějakém neurčitém zdroji temné síly, rozšíří se mi zornice. Že by to byl Nox.. Určitě to bude on! K tomuto přesvědčení mě nevede ani tak nějaké předtucha či logický závěr, ale již několik týdnů zažitá myšlenka, že Nox může za všechno zlo v galaxii. Mistryně se nemá moc k odpovědi a po několika dlouhých okamžicích napjatého ticha konstatuje, že mu nemůže nic říct. S lítostí se podívám na Inara, tahle odpověď by mě osobně dost naštvala. Bude tam! Pomyslím si soudě dle výrazu mistryně, který po zmínění oné planety nevypadá zrovna dvakrát nadšeně. Ovšem vlastně jsem ji osobně s nadšeným výrazem ve tváři ještě neviděl. Ale pár padawanů mi kdysi tvrdilo, že i to se občas stane. Nevěřím jim. "Nikoliv stejnou vizi. Já jen slyšel hlas..hlas svého zesnulého mistra, který mě upozorňoval právě na tuto planetu. Ovšem pochybuji, že by to byla náhoda." Mluvím pevným a rozhodným hlasem, ovšem poslední větu si vyčítám hned poté, co ji vyslovím. Naštěstí její hologram nekouše...Snad.. No, vždy jsem byl přímý. Někteří v tom vidí drzost, já jen projev vlastního názoru. A taky říkal, že ještě nenadešel můj čas.. Čas k čemu? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odpočinek "Hmmh." Kývla nakonec souhlasně a odložila balení podezřelých náplní zpět do bedny, ze které začala vytahovat vcelku podobné věci, jaké sis vybral ty. Tomu jsi už ale příliš pozornosti nevěnoval, protože tě teď zajímal především prázdný žaludek, který se nepříjemně svíral hladem. Nabral sis tedy nepříliš vábně vypadajícího jídla, kterého tam teď už stěží zbylo na jakous takous porci, ale kdo nejí... Mohl by také velmi rychle umřít. Zapadl si do pokoje a svalil se na postel. Jídlo bylo spíše už vlažné, vcelku nevýrazné chuti, ale hlad je nejlepší kuchař, jak se říká, a tak jsi neměl problém vše spořádat v rámci několika málo minut. Byl jsi zrovna v polovině své misky, když do pokoje vešla i sithka s pár balíčky lékařských potřeb, které odložila na postel a v druhé ruce si nesla také misku s jídlem. Teď ho tam měla stejně jako ty. Nijak to nekomentovala a opřela se na posteli v rohu o stěnu, jen lehce syknout, když se snažila nějak pohodlně posadit a příliš se ramenem neopírat. Ticho v místnosti přerušovalo jen cinkání lžiček v miskách, které se velmi rychle vyprázdnily. Mohl sis všimnout, že sithka drží až překvapivě vzorně ten omlácený a ohnutý kus příboru, pěkně s lokty u těla. Věc, které se tu příliš často nevídala. Zvlášť ne ve várce otroků mířících na Korriban, ale kdo ví, kde je všechny berou. Když, dojedla odložila misku stranou a začala se prohrabovat v donesených věcech. Nakonec si zjevně vybrala nějakou dezinfekci, větší obdélníkovou gelovou náplast a jednoduchý obvaz a vše rozložila na posteli. Chvíli své zranění zkoumala přes díru v košili, ale pak se postavila krátce tě zkoumavě pozorovala, aby se nakonec otočila zády a přetáhla si potrhaný kus oděvu přes hlavu. Narozdíl od tebe, její tělo na sobě neneslo žádné jizvy jako připomínky dávných zranění a dost možná tohle bude její první. Ozval se zvuk trhání obalů, když postupně všechny věci rozbalila a systematicky je začala aplikovat. I tobě se zranění ozývala stále stejnou úmornou tupou bolestí a i když jsi zahnal hlad, bylo zde stále ještě dost věcí na práci. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "Ne bohužel jsem neviděl jak vypadá, toto bylo rozmlžené, ale vím, že to byl Sith cítil jsem to." Odvětím a vyslechnu co dál říká mistrině. Skoro jako bych čekal, že mi mistirně neodpoví právě na to, co jsem chtěl vědět. "Vyhýbá se odpovědi a skrývá to za utajení. Bude to něco hodně důležitého a nebezpečného." Vyslechnu svého padawana a mistrini a sám se tvářím klidně, jakoby bez emocí. "Jak říká můj padawan. Vize nebyly stejné pouze jejich společné vyložení se zdá dává smysl. Já ve své vizi viděl svého mistra, který se chystal postavit Sithovi na mě neznámém místě." Pronesu klidně a s rozvahou. Jen koutkem oka pohlédnu na Alistara. "K té planetě mne vede Síla a víra v mého padawana a v to, že tyhle vize pospolu nebyly jen náhoda." Doplním a pak mírně uctivě skloním hlavu. "Chápu, že nám nemůžete říci více. Takže pokud nám nemůžete povědět již nic dalšího, omluvte nás, ale budeme pokračovat s tréninkem. Provázej Vás Síla." Rozloučím se s mistriní, pokud už mi nebdue chtít říci nic dalšího a jakmile se přenos vypne mám se k pomalému odchodu. Když bude po přenosu koutkem oka pohlédnu na svého padawana, určitě bude zmatený z mého klidného chování. "Nemůžeme se protivit vůli Rady. Mistrině to řekla jasně, že můj mistr má tajnou misi." Na chvíli se odmlčím a můj výraz zůstává stále klidný. "Také jsem řekl, že budeme pokračovat v tréninku a to také budeme, ale to neznamená, že to bude tady na Tythonu. Náš trénink nás povede na Utapau. Mistrině při zmínce názvu planety zaváhala a oba cítíme, že naše vize směřují právě tam. Mistr Vadar bude nejspíše také právě tam." Mluvím za chůze chodbou k Alistarovi. "Každopádně může to být nebezpečné a proto pokud chceš můžeš zůstat a trénovat dál na Tythonu než se vrátím." Vyložím mu a pohlédnu na něj. Ač něco mi napovídá, že jeho odpověd už dávno znám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zmije "Chápu, že spěcháte. Pokusím se to zařídit co možná nejrychleji." Ani jsi nemusel příliš studovat její výraz, aby ti bylo jasné, že zde ti byla naservírována lež na stříbrném podnose. "Zvláštní, že mi... váš mistr nedal vědět." Zamyslela se na okamžik. Možná to na tebe jen hrála, ale nikdy jsi netušil jak moc těsný vztah mezi sebou ti dva mají. "Pokud si chcete odpočinout, v západním křídle je několik volných pokojů, poznáte je snadno." Pousmála se, otočila se na patě a tichou plynulou chůzí se vydala k širokému schodišti, když v tom náhle se zastavila a její tvář se k tobě lehce natočila. "A nebojte, nemusíte se o nic starat. Lord Ashu kontaktuji o vašem příjezdu. Koneckonců její rada možná jen pomůže v tak důležitém úkolu, který pro svého mistra vykonáváte." Její tvář se opět odvrátila a vykročila. Slyšel si to krátké tiché uchechtnutí, nebo sis to jen namlouval? A to jakým tónem řekla slovo *mistra*. Krev ti vřela v žilách zatímco se ta slizká hadice vzdalovala po schodech. Zůstal jsi stát nedaleko paty schodiště, kde stoupala její postava a pohlcovala tě nenávist... |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Pohlédnu důstojníkovi této stanice zpříma do očí. Malý mužík může vyčíst, že jsem značně pobouřen jeho nedostatkem respektu a především zájmu o jeho práci. Toto není imperiální důstojník konající svou povinnost, ovšem pouze slabý vyvrhel, jenž se pachtí na ramenou silnějších. Ovšem, jeho osud není v mých rukou. Prozatím ne. Pokud je zde, je možné, že je majetkem Lorda Iratuse. Což přináší nad jeho mysl něco jako ochranný plášť. Když na mne pohlédne a zakoktá se, probodnu ho pohledem. Můj recyklátor zkreslí můj hlas, který zní děsivěji. "Pro tentokrát Váš nedostatek disciplíny a morálky přehlédnu, pokud se to ale bude opakovat, neočekávejte pouze důstojné propuštění ze služby..."poručíku". Jeho koktání useknu mávnutím ruky, která je stále chráněná zbrojí. "Okamžitě mne odvěďte k nějakému provozu schopnému letounu. Letoun musí být provozu schopný, rychlý a nesmí vypadat jako standartní letoun využívaný Impériem, rozumíte mi dobře, poručíku ?", zeptám se ho silným, výhružným tónem. Nechci aby se ten mužík na místě pomočil strachy, ovšem tlačí mě čas a pokud mě bude jeho neschopnost zdržovat, přitvrdím. Když mi ukáže řadu letounů se znaky mocného impéria, přeruším ho zavrtěním hlavy. "Tyto letouny jsou nedostačující poručíku. Potřebuju kamuflážní letoun." Když mi ovšem náhle ukáže nový letoun, musím uznat, že vypadá působivě. Přestože se jedná o starší model, jsem přesvědčen, že by svou misi splnit dokonale. Spokojena je má mysl, ovšem tvář a především oči jsou stále jako by z žuly. "Maximální výkon ? Možnost meziprostorových skoků ? Rozsah komunikačního skeneru ? Rozsah úložného prostoru ? Vyžaduje tento letoun droida ? A v poslední řadě, je tento letoun schopný odolat výstřel ze základního děla ?" Jakmile dostanu odpovědi, pokývnu na poručíka a propustím ho se slovy, "Jsem spokojen poručíku. Dobrá práce. Již Vás...nebudu potřebovat.", po chvíli ticha se tlumeně zasměju do svého respirátoru a řeknu, "Můžete jít, poručíku." Pokud je nyní letoun vybrán, měl bych se ještě poohlédnout po někom, kdo by prodával zbraně. Ještě než poručík odejde příliš daleko, přivolám ho a položím mu jedinou otázku. "Poručíku, jste v tomto sektoru jistě již nějakou dobu. Budete mít dozajista kontakty k nějakým...stinnejším zdrojům. Víte o místě, kde by se na této planetě daly obstarat zbraně ? A žádné hloupé otázky.", řeknu nadřazeně. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro A piece of luck J..sem ňákej Ka..d..er." odpověděl jsem s těžkým dechem a typickým opilecky kymácivým pohybem. Snad bych se i vyptal na jméno její, kdybych se tak moc nesoustředil, abych se dokázal soustředit na udržení pozornosti a alespoň částečně vnímat, co se kolem vlastně děje. Abych pravdu řekl, ani si nejsem tak docela jist, co říkala na mé vychloubání a samochválu, ale snad že byl jsem posilněn kvasným mokem, věřil jsem ve výsledek ten lepší. Protože jsem ale neměl ani za mák zdání, co vlastně říká ... tedy, já jí občas nějaký to slovo , nebo alespoň jeho část rozuměl, ale nebyl jsme schopen si zapamatovat návaznost těch slov, jejich význam, posloupnost ... prostě jsem jen souhlasně pokyvoval, hihňal se a ztěžka vydechoval. Je skutečně zajímavé, jak některým prostým slovům nerozumíte ani za mák a jindy se vám podaří zachytit celé věty. Vlastně ani nevíte proč, ale tak nějak na ně reagujete automaticky. "Jasněé! Šup tam s ní, aby jsme nekulhali!" zařvu na celou hospodu a obrátím do sebe obsah další skleničky. Její chuť, vůni, hmotnost, prostě nic už fakt nevnímám ... teda až na svůj těžký dech. "Na z..draví!" zařvu asi chvíli minutu poté, co jsme společně vypili tu sklenku. Já ji do sebe i tak obrátím. Jaké zklamání, když na jejím dně i okraji není nic než vzduch. Zklamaně třísknu skleničkou o bar, div se nerozbije a ještě jednou si ji přejedu zkoumavým pohledem. "K to..bě?" zopakuji udiveně. "Jako teď?" pokračuji v tázání se a očkem sjedu na barmana v naději, že snad nepoví. "Ale vy ... ty nej...seš ňáká kur..va že?" ujistil jsem se ještě pro zicher. Přece jen, kdo by byl tak moc zoufalý, aby nabral i vožralýho pilota, kterýmu stále dindá mlíko po bradě? Tohle prostě nedává smysl a to ani za mák. Samozřejmě, že na něco takovýho bych se střízlivý nezeptal a je mi za to stydno, ale co se dá dělat. Co na srdci, to na jazyku. Prvně mi ta myšlenka uletěla dříve, než se vlastně stačila chytit, ale teď ... když tak naléhala a ten oděv tak přiléhal a svět mě tak obléhal ... to prostě muselo ven ... ten dotaz. Na stranu druhou byla moje artikulace tak příšerná, že mi snad ani nemusela rozumět. "Brdmande laportím!" zařvu na celej lokál a začnu se hrabat po kapsách. Odpovědí mi je ale pouze zakroucení hlavy. "Hel...e. Já vím, že se...m ti syptamickej, ale ty sre me te. Ehm ... Mě ty ne." snažil jsem se vykroutit z dosti nepříjemný situace. Barman ale ukázal někam směrev ke dveřím. "Áaa, tak voni fakt zpkotlintili ten účet!" hulákám zase na celej lokál a otočím se kolem dokola, až se pozhedem zastavím u tý osoby. "Vloni pastrčili oklál." řeknu nadšeně a div ji neobejmu. Ne z radosti, ael jak se mi najednou zatočil svět. A to jsem stále seděl. "Jasněé!" kývnu souhlasně a doprovodem mi je další z mých opileckých výkřiků. Vyskočil jsem na nohy a pak se zase rychle posadil ... na zem. "Á nebo já budu haji...nathinkatu!" změním názor. Jednak jsem ospalej a taky je mi tu fajn. Jako při obranným manévru v bojovým letounu v obrovský rychlosti otáčíc se porád dokola a dokola a dokola a to fest rychle. M...stře?! Mi je zle!" vypadne ze mě, když tak ležím na zemi ... nějak jsme prostě vytuhl a už se ani nehnul. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Inar je překvapivě klidný a vyrovnaný. Skoro jakoby takovou odpověď čekal, ovšem co je pro mě daleko větší záhadou, vypadá jako by ji bez námitek akceptoval. Být na jeho místě, už nejspíš říkám mistryni, co si o takovém utajení přesně myslím. Inarova důvěra v systém se zkrátka zdá být velice.. neoblomná. "Mistryně.." Rozloučím se s hologramem a ještě jednou uctivě kývnu hlavou. Oči však nespouštím z vypínajícího se obrazu, snad abych měl jistotu, že nás Aak´ri jenom nezkouší. Poté překvapeně pohlédnu na mistra. Ten mi začne vysvětlovat něco o poslušnosti Radě a já jen nespokojeně zakroutím hlavou. "Ano.. Hlas mého mistra mě určitě nevaroval jen tak, budeme muset být opatrní a Rada má jistě nějaké důvody.. Ale... Snad nechcete prostě dál poklidně trénovat a čekat jak to s vaším mistrem do... " Svůj monolog cestou z projekční místnosti však nedokončím, protože to už Inar mluví o destinaci, kde hodlá trénovat. Usměji se a následuji ho dál chodbou. "Víte, vždycky jsem se chtěl na Utapau podívat. Je tam prý krásně." Poznamenám s pobaveným úšklebkem ve tváři. Rozhodně tu nehodlám sedět na zadku. Mistr pokračuje chodbou a já ho už jen mlčky následuji, nejspíš k nějakému letounu. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Jen se pousměju nad tím, jak byl můj padawan ponejprv zmaten. Když tomu uvěřil on, tak snad i ona mistrině. Nu stejně jsem nikdy nebyl z těch, který by se držel striktně pravidel. Alespoň něco jsem se od mistra naučil. Nad poznámkou, kterou Alistar prohodí se musím pousmát. "Ano a taky větrno je to tam samá skála a kaňon." S přikývnutím vyrazím do svého pokoje se narychlo sbalit a opět vypravit na cestu. Vlastně ani nebyl čas vybalovat takže... "Na cestu si opatříme něco v čem budeme méně nápadní. Nepředpokládám, že by by Jedijský hábit byl to pravé." Podotknu ale pohledem jasně naznačím, že to už vše na cestu zařídím. "Za hodinu se sejdeme v hangáru." S tím se vydám chodbou jinudy, abych přes pár přátel a starých známých vše zařídil. Úsměvné je, že nejsou z řad Jedi. Díky tomu nám zajistím převleky dvou žoldáků a taky loď, ve které by republiku a její stoupence určitě Sithové nečekali. Pak o hodinu později už čekám před ní v hangáru a na sobě mám oděn onen nový převlek a druhý pro Alisatra držím v podpaží. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přípravy "Ehh, samozřejmě, pane! Hned to bude!" Dostane ze sebe značně nervózním hlasem a ihned začne usilovně hledat příslušná data na svém datapadu. "Jeho hypermotor je třídy 8. Sice je staršího data, ale je kalibrovaný tak, že je skoro na úrovni většiny dnešních běžně užívaných civilních modelů. Jeho maximální rychlost podsvětelných motorů v běžné atmosféře je pak zhruba 800km/h. V nákladovém prostoru je možnost naložení až 40 tun." Trochu nervózně vzhlédl od datapadu, jestli se již tváříš alespoň malinko spokojeně. Tvůj kamenný výraz ho donutil velmi rychle zase zabořit pohled do obrazovky a pokračovat. "Dokonce má i základní emitor štítů!" Přispěchal s další informací, kterou vydoloval z technické dokumentace a doufal, že je to přesně to, co chceš slyšet. "Takže v kombinaci s jeho plátováním by vydržel rozhodně i více než jednu ránu." Trochu nervózně se pousmál a podíval se na loď s jistou hrdostí v očích, i když to byl samozřejmě na poměry elitní armády stále spíše vrak. "Komunikační skener běžně funguje v rámci jedné soustavy, samozřejmě pokud tam nejsou nějaké anomálie, které by mohly signál rušit. Samozřejmostí je možnost napojení palubního počítače na holonet, ale... není zde hypervysílač, který by umožňoval komunikaci v rámci několika soustav." Teď už ani nevzhlédl a raději se dál tvářil, že usilovně vyhledává další informace. "Astromech k této lodi není přiřazen. Samozřejmě, pokud si pane budete přát, bude vám nějaký poskytnut pro rychlejší výpočet hyperprostorových skoků. Máme zde volných pár modelů X2-C3." Dodal a tiše vzhlédl očekávajích další požadavky. Ve tváři za těch pár minut rozhovoru rozhodně znatelně pobledl. Když jsi jej odvolal, měl co dělat, aby si zhluboka neoddechl a zachoval dekorum vašeho jednání. "Pane!" Srazil paty v pozoru a vcelku svižným krokem se začal vzdalovat. Jeho postava s sebou trhla, když opět zazněl tvůj hlas. Na chvíli ztuhl a až po pár vteřinách se otočil opět se servilním výrazem na tváři, i když se mu jistě příliš nechtělo. Stále si zjevně zachovával pud sebezáchovy. "Zbraně, pane? Samozřejmě, že nějaké jsou zde uloženy a vám plně k dispozici. Tedy..." Krátce se zamyslel přehrávajíc si znova tvou otázku v hlavě. "Máme zde dokonce několik zbraní, které jsme zabavili jedné mandalorianské jednotce, při nedávném incidentu v blízkém sektoru." Dovolil si trochu sebevědomější tón, protože si věřil, že kápnul přesně na to, po čem ses sháněl. "Pokud by Vás to zajímalo. Jedná se o běžnou sbírku zbraní. Nějaké ty blastery, těžké blastery, vibromeče a pár granátometů." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odlet Netrvalo dlouho a oba jste se sešli v hangáru, kde byl vcelku klid. Bylo zde několik stojících lodí, ale většinou to byly jen civilní čluny sloužící pro přepravu většího množství osob. Možná o to více mezi nimi vinikala Inarova loď, která se netvářila jako výletní plavidlo, ale naopak jako stroj stavěný také do boje.  Byla to vcelku velká loď, na které si ale zkušené oko mohlo všimnout i množství klapek, které zakrývaly ukryté bojové manévrovací trysky. Na spodní části trupu pod kokpitem pak byl dvojitý turboblaster a pod křídly s motory byly vidět dva odpalovače protonových torpéd. A bůh ví, co ještě bylo ukryto vevnitř. Vydali jste se tedy na palubu, která kromě nákladního prostoru nabízela také několik pokojů, sociální zařízení a technické zázemí. V kokpitu byly dvě pilotní křesla zřejmě pro rychlejší kalibraci zbraní a hypermotorů a celkově lepší ovládání. Přeci jen tohle nebyla stíhačka, kde některé podobné věci odpadávaly. Nahlásili jste se na letové kontrole a získali povolení. Loď se s vámi vznesla a začali jste stoupat atmosférou nechávajíc pod sebou klid akademie a zelenající se džungli. Náhle se ale ozvalo zapraskání vysílačky, ze které na vás promluvil velmi známý hlas. "Inare... Alistare..." Byl to hlas mistryně Kasry, nečitelný jako vždy. Že by odhalila vaše plány? Mohla vás zastavit?.... Ano, mohla. Mučivé ticho, které nastalo bylo nesnsitelné. Až se ozvalo její rezignované povzdechnutí. "Hmmh.... Síla vás provázej." Pronesla pevným a vážným hlasem. Spojení pak bylo ukončeno... Netrvalo dlouho a ozvalo se několik systémových pípnutí, když jste překonali gravitaci a dostali se do chladného kosmu. Bylo na čase nastavit koordináty pro hyperprostorový skok. Cesta z Jádra až na Utapau, které se nacházelo v jedné části Outer Rimu, vám měla trvat zhruba pět dní. Dost času na to, se věnovat tréninku. A také dost času na to, obávat se, že jdete již pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Mistr docela prozíravě poznamená, že letět tam s nálepkou Republiky by asi nebylo nejchytřejší a že všechno do hodiny sežene. Jen tedy přikývnu a odbočím opačným směrem než Inar, abych se dostal do své ubikace. Hodina je poměrně dlouhá doba, tedy vzhledem k tomu, že já nic zařizovat nemusím. Tedy ze sebe sundám oblečení a konečně se osprchuji. Další rozhodnutí proti vůli Rady. Je to mou krátkozrakostí, nebo jejich nelidskostí..? Srovnávání pro a proti. Práce s pouhými čísly.. Jelikož nemám ve skříni žádný oblek maskující mou totožnost, obleču si jenom kalhoty s bílou košilí doufaje, že i na tohle Inar myslel. Tak či onak nepůjdu do hangáru přece nahý. Zkontroluji si snad jen několik základních věcí, včetně světelného meče. Přesně za hodinu od našeho posledního střetnutí se už rozhlížím v hangáru po svém mistrovi. I přes jeho neobvyklý převlek nemusím hledat dlouho, ta loď je zjevně daleko jiné třídy, než zbytek. Se zájmem si ji důkladně prohlédnu. Tak tahle loď neviděla značky Republiky ani na obrázku.. Pomyslím si s úšklebkem a volným krokem dojdu až k Inarovi, který stojí před ní. S díky si od něj převezmu žoldácký převlek. "Teda.. Tuhle loď asi nedostane každý mistr Jedi po jmenování, že.. " Pronesu pobaveným hlasem, ale nějaké vysvětlování nečekám. Možná raději ani nechci vědět, kde tu loď Inar tak rychle sehnal. Poté vstoupíme oba na palubu a já se jdu okamžitě převléct. Když se vrátím už ve svém převleku žoldáka, Inar už se s lodí odlepil od země. Vypadá to, že naši cestu už nikdo nebudeme moci přerušit, když se náhle ozve hlas mistryně Kasry. Ani jeden z nás se neobtěžoval s historkou o tréninku na Utapau, bylo by nedůstojné takhle urážet její inteligenci. Ticho.. Mlčky se z druhého pilotního křesla podívám na Inara. Kasra by nás to klidně mohla nechat otočit. Naštěstí se tak nestalo a my pokračujeme v letu. "Předpokládám, že váš mistr tam taky bude v utajení a ne za delegaci Republiky.. Přemýšlel jste, jak ho asi na té planetě najdeme? " |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Alistar přišel na čas. A ona plechová kráska se už celý třese až si zase jednou provětrá motory. "Už je to dost dlouho co jsem s tebou letěl naposledy." Pousměju se a při vstupu na palubu poplácám loď po plechu a zavřu výstupní rampu. "No mám dost přátel, na které se mohu obrátit." Pousměju se a zamířím do kokpitu. Své zavazadlo odložím vedle pilotního křesla a nastartuju motory. "Jako za starých časů." Pousměju se, když loď s rachotem vzlétá. To už příjde i Alistar a my máme poklidný vzlet až na drobnost hlasu mistrině. Poslouchám ji, když rezignuje jen se pousměje. Zná mě ví, že i kdyby chtěla už to neotočím. Nu a tak začíná naše daleká cesta. Brzo jsme na orbitu vstoupili do hyperprostoru a zapnul se autopilot. Pohlédnu na Alistara. "To by nemuselo být tak těžké musel tam nějak přiletět, takže je třeba zjistit poslední přílety lodí. A taky ho můžeme hledat pomocí Síly. My víme, že tam bude, nepřítel to ale neví proto nás ani jeho hledat pravděpodobně takhle nebude." Odvětím a protáhnu se a vstávám z křesla. "No máme teď docela čas, nevím jak ty ale já jdu něco zakousnout." Vydám se pro něco na zub. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Vyslechnu si Inarův plán ohledně hledání jeho mistra. Zní to celkem rozumně, ačkoli to určitě nebude tak snadné, přeci jen máme od příletu jeho mistra několik dní zpoždění. Ovšem to nezmiňuji, předčasný negativismus nikdy nikomu nepomohl a já rozhodně nejsem jeho zastáncem. "To zní skvěle." Loď letí úspěšně na autopilota a tedy se nebojím společně s Inarem zvednout z pilotního křesla. Je pravda, že celý oběd se mi úspěšně "podařilo" vypotit při posledním cvičení s tím obludně velkým kamenem. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro V kuchyni si vezmu nějaké výživné krekry, které začnu chroupat, přece jen tohle je trvanlivá strava, která je určená na delší cesty a ne na vaření z čerstvého. No raději se nedívám, jak staré ty krekry jsou, ale chutnají dobře. Hodím si s klidem nohy na stůl a sleduji Alistara. "Při letu hyperprosorem budeme mít taky dostatek času na to, abys ještě trénoval a zlepšil se." Podotknu mezi jednotlivými chroupy, protože občas se ukusují krekry dost blbě a spíše je to na žužlání a zkouška výdrže. "To by bylo zajímavé cvičení." Zašklebím se pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Nikdy není tak zle, aby... Jen co Antar dosedl na postel, přimhouřil oči a hlava mu lehce klesla, zatímco se snažil přemoci pocit závratě a nutkání padnout na postel a usnout. Na těle už cítil studený pot, tepání horké krve ve spáncích, pulzující tupou bolest popálených ran... Táhle si oddechl, než lékařské zásoby shrnul z klína na postel a rozlomil v ruce bochánek z chlebového těsta, jehož složení si nepřál znát, stejně jako u obsahu misky. Misku zvedl levou rukou, kousky pečiva používal místo příboru a chvilkami se zdálo, že při hltání ani nedýchá. Jídlo tak skutečně mizelo dřív, než si stačil uvědomit jako co přesně to chutná. Jediná pauza byl pohled na sithku, jež si donesla tak malou porci, nad čímž vyjádřil nesouhlas zavrtěním hlavou. "Musíš víc jíst." Byla to vlastně taková otrocká solidarita. Stejně tak kárali ostatní jeho, kdyby totiž pošel, museli by totiž odvézt i jeho kus práce. To už dojedl, odložil misku a do rukávu si otřel ústa od několika drobků. Ona zatím vstala a krátce si ho prohlédla. Patrně to měl pochopit, jenže Antar dál seděl s rukama složenýma v klíně a pozoroval ji o něco déle, než ona jeho. Aspoň bolest při tom nebyla tak akutní. Možná by si měl vzít nějaké ty léky, i když prošlé. To, že je unavený ještě neznamená, že vůbec usna a ta bolest... Omámeně zamžoural očima po jemné pokožce sithky sklánějící se nad postelí kam vyskládala léčivo. Muselznovu zamrkat a přimhouřit oči, aby pořádně viděl. Na hučení v uších a spáncích se nedalo příliš spolehnout. Už zase o sobě sotva věděl, ale jak se ukázalo, tyto stavy zde byly oblíbenou formou tréninku. Zavřel oči a položil dlaň na ránu na boku, vlastně obě. Hluboký nádech a výdech. Chtělo to trochu více klidu, zase ucítit ten pocit průvanu na obličeji, vír síly kolem všeho živého i neživého tady, i kolem něho a rány, která byla na dotek jako v jednom ohni a ten oheň musel uhasit v přesvědčení o tom, že mysl a Síla nad tělem zvítězí. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Probuzení "Kurva?" Zopakuju tentokrát upřímně překvapeně jeho slova. Tak tohle opravdu často neslýchávám. Trochu jsem si významně odkašlala a položila mu ruku na rameno. "Ehmm, asi bychom měli skutečně jít pane Kwaii." Už mu chci pomoci vstát, ale sama se napomenu. Musí si to zkusit sám. Stáhnu ruku a svěsím ji podél těla. Sleduji jeho zápas se správnou výslovností a mísí se ve mně pocity pobavení s jistými výčitkami. Na druhou stranu si tímhle musí každý projít a ten mladík má výhodu, že tu má dozor, kdyby se něco pokazilo. A také že ano... "Pozor...!" Natáhnu k němu ruku, když se přede mnou svalí se žuchnutím na zem, kde se za chvíli opilecky rozvalí. "No, to vidím učedníku. To vidím." Zamručím, stojíc nad ním s rukama v bok a shlížím na jeho pár opileckých chvil při vědomí. Nakonec mi ten mladý ožrala usne na podlaze baru, jako by se nechumelilo. Jen si povzdechnu a natáhnu se k němu. Přehodím si jeho ruku přes rameno a těžce se i s jeho vahou postavím. Tohle bude delší cesta, než jsem čekala. Zatraceně, myslela jsem že vydrží víc. No, co si nadrobíš.... Kývla jsem na barmana a začala odcházet z bezvládným tělem mladého mirialana. Naštěstí jsem zde měla nedaleko vznášedlo... .............. Probudil ses a cítil si, jak se ti protočil žaludek. Hlava ti třeštila a bílé světlo, aktivované nejspíše tvým pohybem, se ti bolestně zakouslo do očí. Bylo ti blbě... Bylo ti zle. Vůbec jsi netušil, kde jsi. Jediná věc ti ale byla zvláštním způsobem povědomá. Lehké tlumené hučení motorů rezonujících stěnami... lodi. Vesmírné lodi! Rychle jsi se posadil, až si měl co dělat, aby ses na místě nepozvracel. Tvé jenčenější obavy se potvrdily. Za okny byla jen čerň nekonečného vesmíru.  *Píííp.... pííííp* Začal se ozývat nějaký zvuk bůh ví odkud. Po několika pípnutích ustal a v tichu se rozezněl lehce elektronicky zkreslený, ale stále povědomý ženský hlas.
Seděla jsem v kokpitu a procházela si pár informací o tom místě. V poslední době byl v Síle značný neklid. Netušila jsem, co přesně se chystá, ale bylo to něco velkého. To že v tom ona měla prsty pak bylo jen bonusem... bonusem, kvůli kterému to celé nepůsobilo věrohodně. Ale já věděla... Věděla jsem, že.. Na jednom z monitorů přede mnou zablikalo upozornění. Hmm, takže už vstal. Dobře. Zmáčkla jsem příslušně tlačítko a aktivovala jsem komunikační rozhraní v jeho pokoji. "Dobrý den, pane Kwaii. Doufám, že si pamatujete na naši včerejší dohodu. Dostavte se prosím do kokpitu, abychom probrali váš nástup do služby." Pronesu schválně škrobeně a opětovným zmáčknutím tlačítka hovor ukončím. Tak teď to bude na něm.
Až ses cítil dostatečně připraven, vydal ses ze svého pokoje. Dveře naštěstí nebyly zavřené, takže ti umožnily projít krátkou chodbou až do větší místnosti.  Bylo zde několik technických stanic, velký holoprojektor, na kterém se protáčel model lodi, kolem kterého běželo několik údajů. Mimo jiné podle blikající ikonky o činnosti motorů jsi mohl usoudit, že nejspíše půjde o loď, na které se právě nacházíš. A že to nebyl jen tak nějaký starý model.  Cesta do kokpitu ti byla ihned jasná. Většina lodí byla stavěna podobně, takže sis dal dvě a dvě dohromady a vyrazil delší chodbou, která se táhla před tebou. Masivní hermeticky uzavíratelné kovové dveře ti daly jasně tušit, že jdeš správně a také, že můstek tu má jednu zajímavou vychytávku. Oni tady použili systém oddělitelného únikového modulu ve formě pilotní kabiny! V civilních strojích málokdy používaná věc. Dveře se před tebou se silným zasyčením hydrauliky otevřely a za nimi se ti naskytl výhled na pilotní kabinu osvětlenou množstvím světel, kde na jedné z křesel seděla jakási postava.  Vzpomínky ze včerejška se ti postupně vybavovaly. Ano, skutečně si někomu bůh ví na co kývnul, ale ani za nic sis nemohl vzpomenout, kdo přesně to byl. Co to může být za ženskou v takové lodi? Chvíli se nic nedělo, až se pilotní křeslo neslyšně otočilo a v něm seděla... Mistryně Marn. ........... "Takže, už je ti lépe?" Usmála jsem se lehce na zmateného Kadera. |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Přejdu k poručíkovi a pokývnu na něj. Můj černý plášť se lehce zavlní, jako by byl nadnášen silou. Pozorně se na něj podívám a potom mu rukou pokynu aby mne vedl. "Ano, budou se hodit k mému úkolu." Pod filtrační maskou, se vytvoří divoký úšklebek potěšení. Je to již tak dlouho, kdy jsem svíral ušlechtilou střeleckou zbraň. Ke všemu mandaloriánské kvality. V mysli zvážím, zda by mě taková zbraň nemohla přivést do problémů. Nakonec to odsunu jako nedůležité, jelikož bez těchto zbraní bych byl naprosto neozbrojen. A přestože nejsem nejhorší v ručních soubojích, musím myslet na případné potíže. Následuji poručíka skrze případné chodby a koridory, než se dostaneme ke zbraním. Po celou dobu pečlivě sleduji jeho pohyby a pozoruji okolí. Nechávám poručíka mluvit a následuji jej. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zřídlo Tvou poznámku o jídle příliš nekomentovala. Nejspíše v tomhle asi neměla příliš možností, když sis vzpomněl, kolik jídla tam na dně ještě zbývalo. Zatímco si sithka ošetřovala zranění, tvým tělem se šířila únava v kombinaci s posledními dozvuky adrenalinu, který ti dříve divoce proudil v žilách a s jeho snižující se koncentrací začala být bolest zranění ještě palčivější. Rozhodl si se nevzít si žádné prášky a především uklidnit svou mysl. Ano, slyšel si o rytířích, kteří byli schopni přiložením rukou nechat zhojit hluboké rány, proč by něco takového nedokázali i sithové, tedy pokud ses vůbec mohl považovat za něco jako oni. "Možná... by sis to měl vyčistit a obvázat." Jakoby z dálky jsi slyšel ženský hlas, zatímco ses s každým nádechem nořil hlouběji do Síly. Ano, tvou mysl se ti podařilo uklidnit natolik, že i vlny bolesti z těla již nepřicházely s takovou silou a ty sám sis užíval chvíle odpočinku. Žádná další slova, nebo hlasité zvuky tě nevyrušily a nebo si je nezaregistroval. Cítil jsi se zničený, unavený... ale živý. Netušil si, jak dlouho to celé trvalo, když se opět ozval protivný hlasitý zvonek. Trhnul jsi sebou, až ti nepříjemně poskočilo srdce. Otevřel si oči a chvíli se rozkoukával. Sithka se už rozespale zvedala z postele, majíc na sobě halenu, ve které byl skrz ohořelou díru vidět bílý obvaz. Rychle vstala a když viděla, že ještě nejsi plně připraven počkala několik vteřin a až poté otevřela dveře. Nebylo to tolik, aby riskovala, že budete poslední, ale dalo ti to alespoň těch pár momentů na to popadnout dech. "Musíme vypadat silní." Zašeptala a otevřela dveře. To se jí možná lehko řeklo, ale tobě hůř udělalo. Nejraději by si zde zůstal a dále odpočíval, ovšem dobře sis uvědomoval, že zde se každá drobnost počítá a může kdykoliv převážit misku vah na stanu smrti. Za dveřmi byl opět Tellav, který s trpělivým výrazem a jistým očekáváním v očích čekal, z kterých pokojů kdo vystoupí. Nebyli jste tu všichni... Muž z rána se zjevně nevrátil z alternativního denního programu a postřelená žena, kterou museli odnášet, také zjevně nebyla ve stavu, aby tu s vámi stála. Ty sám si měl co dělat, aby si zde zůstal a nevrátil se, aby sis alespoň trochu odpočinul. Bylo ti jasné, že i když tohle bude nepovinná část výcviku, bude jistě nesmírně důležitá. "Tak, doufám, že jste se dobře najedli a odpočinuli si. Tohle je samozřejmě plně dobrovolná část a kdo nechce, nemusí." Pronesl Tellav tak chlácholivým tónem, že neznat ho, jistě mu to uvěříte. Ovšem po tom všem vám z toho jen přeběhl mráz po zádech. "Takže, ten kdo chce, ať se ke mně připojí." Pokynul vám rukou a vyrazil. Sithka nechala kolem sebe projít nautolana, kterého probodla nenávistným pohledem a zařadila se nakonec skupiny. Ty, ať už jsi vyrazil mezi prvními, nebo posledními, jsi nakonec byl na úplném konci a měl co dělat, aby si vůbec někam došel. Tentokrát to nebyly jen jedny schody dolů... Ale celá série. Jak hluboko jste šli? Ani jsi to už nepočítal. Jestli tě tvá zranění přestala trochu po tom odpočinku bolet, tak teď se vše vrátilo snad ještě horší. Několikrát si málem spadl, ale většinou jsi se zvládl sám přidržet stěny a jednou tě zachytila sithka jdoucí před tebou. Konečně se vám podařilo dostat se do místa, kde už nebylo žádné další pokračování schodiště. Pro někoho to byla snadná cesta, pro jiné procházka peklem. Ve vzduchu bylo cítit ale něco zvláštního. Sám si to nebyl schopen určit, než jste za Tellavem prošli spíše širokou branou, než dveřmi, do kruhové místnosti. Po stranách se tyčily obrovské vysoké sochy znázorňující neznámé postavy. Uprostřed místnosti byl na stupňovitém podiu ve tvaru osmiúhelníku vysoký tmavý podstavec. Když jsi se rozhlédl po místnosti, všiml sis několika menších podobných podstavců, nebo snad žezel, ve kterých se ale na špičkách sem tam zaleskl nějaký zasazený temný krystal. Vzduch v místnosti byl skutečně čímsi nabitý. Kůže ti mravenčila, jen co jsi vstoupil do prostoru kruhu. Bylo to místo s nejsilnějším působením Síly, jaké si kdy v životě navštívil. Tohle snad muselo být zřídlo Temné strany Síly! " Tohle bude vcelku jednoduché... Posaďte se a soustřeďte se na tok Síly. Nechte se jí obklopit, ale nenechte se jí pohltit. Strávilo by vás to. Vy jste páni, kteří se nesmí nechat ovládnout." Řekl suše. "Nebojte, za chvíli zde bude Síly tolik, že i amatéři jako vy, budou schopni ji cítit." Dodal a vydal se k podstavci uprostřed místnosti. Vy jste se mezitím tak nějak usadili. Někteří se již zjevně začali uklidňovat, jiní na něj koukali z hrůzou v očích, čekajíc, co za hrůzy vás tentokrát čeká. Tellav došel k podstavci a z nepříliš velkého pouzdra, které měl u pasu, vytáhl vcelku velký trs temných krystalů. Jeho ruka jej přidržela ve značné výšce nad vrcholkem podstavce, když v tom náhle jej prostě pustil. Už jste čekali, že se rozbije, nebo minimálně začne zvonivě skákat po podlaze, ale místo toho se nad špičkou žezla s krátkým zhoupnutím zastavil ve vzduchu. Chvíli se nic nedělo, až v tom náhle po jeho povrchu přejel nafialovělý blesk, který náhle přeskočil do podstavce. I za vámi se náhle rozzářily všechny menší krystaly a s praskáním elektřiny se začaly propojovat mocnými proudy blesků. Energetický profil tohohle místa vystřelil ještě výš.
Cítil jsi doslova na vlastní kůži proudy Síly obtékající tvé tělo a zároveň i hledající cestu skrz něj. Energie stoupala a stejně jak i odpor Síly kolem tebe. Bylo na čase s tím něco rychle udělat, jinak to nedopadne dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Můj milý deníčku Co on mohl vědět o meditaci, skutečném hlubokém zaostření mysli ve chvíli, kdy v té své bloudil jako v mlze, jež by se dala krájet. Už se ani neobtěžoval držet oči otevřené, naslouchat světu kolem. Cítil jen tělo, pulzující bolest, srdce tepající hluboko v hrudi. Obojí se to vzdalovalo, zpomalovalo a tišilo, až se prudkým nádechem probudil a pootevřel oči. Bolest byla... né tak nesnesitelná. Zkontroloval sithku na protější posteli, tiše podřimující, než se posunul k okraji postele a natáhl ruku pro gázu s mastmi, které z postele v nevědomí vlastní neopatrností shodil. Musel ze sebe stáhnout jak halenu, tak kalhoty, odkrýc jizvami pokrytou kůži. Každá z nich vydala za deset stran deníku. Promnul si zápěstí s otlaky pout, prsty přejel po zátylku a krku pořezaném od ostnatého drátu a jen co se pokusil narovnat v zádech, vykreslily se záda, na nichž bylo zářezů jako v cele odsouzence na doživotí. Zůstal tak s trochou studu jen ve spodním prádle, ošijíc se chladem, aby pak znovu pohledem zkontroloval, zdali sithka opravdu spí. Celé to přestávalo být růžové. Zatnul zuby, když se mu úzkostí sevřelo hrdlo a na okamžik mu docházel dech. Měl ale nějaký čas. Všude bylo ticho, i v okolních pokojích, tak tu jen tiše seděl v šeru, s tváří v dlaních, zmátožíc se posléze k tomu, aby si zranění natřel a ovázal, než znovu usnul. Zvonek. Jako by k němu do postelí pouštěli proud. Jestli tenhle zvuk bude vídat ještě chvíli, dost možná z něj dostane tik. Oči byly tak těžké. Zcela jistě pod nimi měl už tmavé kruhy. Dost dobře si dokázal představit propadlé tváře, popraskané rty a potemnělé oči. Nebylo by to ani poprvé, ani naposledy, kdy pohled na něho stál za to jít si pohladit štěňátko a nekazit si jím den. Po vzoru sithky se aspoň posadil a na podruhé vstal z postele. "Jsme silní." Pošeptal k sithce, div ho mohla slyšet. Dokonce se pokusil se lehce pousmát, ale šlo mu to asi tak dobře, jako lhaní. Ta jeho škodolibá radost v očích, když vyšel z pokoje a jediné, čím mu to mohl opětovat byl polopřítomný výraz a hrbící se postoj v němž se Antar jednou rukou držel za bok a druhou opíral o zeď. Kdo nechce nemusí. Jestli to skutečně bude další podobná zkouška, může se před tu zeď a blastery postavit s páskou přes oči jako před popravčí četu. Jenže oni moc dobře vědí, co chtějí. K čemu by jim bylo vynechat slabé a raněné neschopné pohybu? Tohle bude jiné, dobré, zasloužené. ...Bohové, ať se nepletu. Ať se nepletu... Vyrazili, po schodech, dalších schodech. Copak byli v obrovském věžáku? Plížil se za nimi jako stín, hypnotizoval svoje nohy těžce dopadající na schody. Hlavně neuklouznout. Rameno, jímž se opíral společně s rukou o zeď, měl už celé zaprášené od zdí, stejně jako stranu obličeje. Hlavně se nebát, nedát na sobě strach. Držet ho uvnitř. Co nautolan? Vycítil by jeho strach? Zvířata prý strach cítí. Jak nenávistně se za ním Antar díval, když si lehce vykračoval za Tellavem. Jako jeho pejsek. Klopýtnutí, ve kterém ho zastavila sithka, tomu všemu vůbec nepřidalo. Poprvé za celou dobu polekaně vydechl a široce otevřel oči, pohlédnouc do jejího obličeje z takové blízkosti. "Ne, ne... to nesmíš." Zavrtěl rychle hlavou, tiše ji šeptajíc. Hledal přitom sílu postavit se znovu na vlastní, aby se její ruky pustil. Až na samotném dně, úplně dole, nepřišla úleva. Tohle byla ta jednodušší část. Kdo ví co čekalo za tou branou a když né tam, za zády měl schody nahoru. Vlasy Antarovi spadly do obličeje, jak svěsil hlavu a pokračoval šouravým krokem dále. A pak přišlo to místo. Dost možná halucinace. Proto si v prvním okamžiku promnul oči, aby se znovu a pořádně rozhlédl kolem. Bylo to čím dál tím opravdovější. Asi druhý dech, nebo třetí? Adrenalin, strach, šok. Aspoň mohl udělat další krok bez toho, aby se mu podvrkl kotník a švihl sebou. Sám nevěděl, jak si to celé vysvětlit a tak koukl po sithce. Klidná, jako vždycky, co od ní mohl čekat. Třeba to byla smířlivost, co mu chybělo. Celé to přijmout. Povadlá ramena trochu zvedl a došel jako ostatní do kruhu, zatímco pud sebezáchovy tloukl na železná vrata nastálé apatie, marně se dovolávajíc slova. Jeho majitel zatím složil nohy pod sebe a posadil se na zem. Na pokožce mu naběhla husí kůže, ale v obličeji to příliš znát nebylo, neměl dost síly a vůle na to se bát. Ještě jednou mu hlavou jako ozvěna proběhla Tellavova rada o strávení temnou stranou síly, než se zadíval do šršící a jiskřící energie. Jako cívky zadržovacího pole v továrně. Chyběla ohromná pec a pach síry? Tam mu radily nesahat na ně, nenatahovat ruce, aby nepřeskočila jiskra, stačila by totiž jediná a... A přesto se nachytal, jak jeho ruce už visí v těžknoucím vzduchu kolem, jako by se blížila bouřka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zbrojnice "Dobře... Pane!" Srazil paty a vyrazil. Procházeli jste několika koridory, než jste stanuli před jedněmi z mnoha nepříliš odlišných dveří, až na to, že tyhle patřily rozhodně mezi ty masivnější. Vaše cesta byla vcelku tichá a poručík po tobě akorát sem tam koutkem oka nejistě pokukoval. Snad aby si odpověděl na otázku: Je tam ještě? Tvůj průvodce přiložil bezpečností kartu ke skenovacímu zařízení umístěnému na straně dveří. Na monitoru problikl zelený nápis a dveře se otevřely, odhalíc tak vcelku prostornou místnost.  Sklad zbraní byl prostorný a pečlivě uspořádaný. Světlo zajišťovaly podlouhlé stropní zářivky, které se s vaším příchodem začaly postupně rozsvěcovat a pak několik velkých bočních světel, které asi měly simulovat okna. Vzhledem k tomu, že jste již určitě byli pod úrovní země, bylo ti jasné, že tady žádná opravdová okna nebudou. V úložných prostorech bylo vyskládáno velké množství zbraní, od blasterových pistolí, přes útočné pušky, až po těžké blastery, které rozhodně nepatřily mezi zbraně pro slečinky. Vše bylo rozděleno dle modelu i typu. Ovšem také vše bylo jasně na první pohled imperiální výroby. "Takže jsme tady." Pronesl s lehkým oddechnutím poručík, který vykročil do zadní části místnosti k několika dalším skříním. Tyhle už byly plně kryté a s dalším bezpečnostním zámkem. Karta poručíka zase udělala svou práci a zámek spokojeně pípnul. "Prosím. Můžete si vzít co potřebujete. Samozřejmě, zde jsou k nim příslušné energetické zdroje." Ukázal na jednu z přihrádek. Samozřejmě stačil běžně jeden založený zdroj, ale z bezpečnostních důvodů je tu během skladování vytahovali. Za tebou byl stůl, kam jsi mohl zbraně vyskládat a lépe si je prohlédnout. V několika skříních, které byly pro tebe odemčeny si mohl najít několik modelů klasické mandalorianské armádní výzbroje. Několik šrámů na zbraních jasně naznačovalo, že si prošly už několika ostrými přestřelkami. Mezi zbraněmi byly jak klasické blasterové pistole, tak útočné pušky, vibromeče a v další skříni byly dva těžké blastery se speciálními přídatnými zdroji. Ukázka zbraní Poručík ustoupil o několik kroků, aby tě nerušil a tiše čekal, jestli padne nějaký dotaz, nebo ho pošleš pryč, aby sis vše mohl v klidu prohlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kola osudu Ano, bouře se blížila, ale taková, jakou si nejspíše ještě nikdy nezažil. To, co se kolem vás dělo, bylo děsivé a fascinující zároveň. Možná jen koutkem oka jsi postřehl, jak dvě postavy po tvých stranách obklopily blesky, ale neozval se žádný výkřik, který by tě vytrhl od toho jediného... Temný krystal teď již nebyl vidět, jak byl obklopen stále se měnící divokou září blesků, ale i tak to byl zdroj. Zdroj toho všeho. V tuto chvíli tvé smysly jako zrak, čich, či snad chuť začaly být odsouvány do pozadí. Už nebyly důležité. V tuto chvíli jsi vnímal jen Sílu, která zde proudila. Tvých několik zkušeností s podobným vnímáním bylo jen slabým odvarem toho, čemu si zde byl vystaven. Proudy Síly zde byly mocné a surové. Snažící se proudit po svých drahách a když to nešlo, tak si svou cestu probít... A vy jste byli v cestě. Tellavova slova byla jasná. Soustředit se, nechat se jí obklopit, ale ne pohltit. Musel si jednat opatrně, ale přitom rychle, protože stupňující se napětí ve vzduchu skutečně hrozilo tím, že by jsi byl bez milosti sežehnut na popel. Ano soustředit se jako dříve. Vnímat vír síly... Snažil ses uklidnit vlastní mysl, která ale byla poplašená z celé této situace a tak zatraceně pomalá. Tvé vysílení se na tobě podepsalo. Možná už fatálně... Cítil jsi, jak mravenčení na tvé kůži začalo přecházet do ostré bolesti, jako kdyby se do tebe zabodlo množství tenounkých jehliček. V návalu paniky jsi otevřel oči... a viděl jej. Temný krystal jakoby vystupoval skrz závoj blesků. Stálý, neměnný... hluboký. Nemohl si odtrhnout oči. Čerň kamene tě začala pohlcovat, jak jsi postupně ztrácel pocit vlastního těla. Přišlo... nic. .............. Nic... se však náhle změnilo v něco. Ano, uvědomil sis sám sebe. Že existuješ... Že možná ještě žiješ. Jako mysl bez těla ses vznášel v temnotě, když se náhle dostavil další vjem. Tvé nohy, stojící na něčem rovném. Tvé ruce spuštěné podél tvého těla. Postupně se ve tmě vynořil světelný bod, který stále sílil, až tě nakonec oslnilo silné zlatavé světlo. Instinktivně sis zakryl oči rukama. Záře za tvými pevně zavřenými víčky začala po chvíli slábnout. Spustils ruce a nemohl uvěřit vlastním očím. Místnost, ve které jsi stál, byla obrovská. Do nažloutlého kamene zde byly vytesány zdobené sloupy s vysokými oblouky, které jakoby podpíraly vytesané lidské postavy. Ano, něco podobného jsi mohl vidět před chvílí v té podivné místnosti, ale tohle bylo i tak jiné. Majestátnější. Detailně propracované a nepoznamenané zubem času. Před tebou bylo krátké schodiště vedoucí do půlkruhového sálu, kde uprostřed bylo jakési protáhlé vysoké zařízení, kolem kterého pulsovala zlatě zářící energie.  Nic tě nebolelo. Oblečení bylo stále stejné, poničené, ale tvá zranění byla ta tam. Ve vzduchu bylo slyšet tlumené hučení vycházející nejspíše z té podivné zářící věci. Náhle se kolem jejího středu rozlétlo několik zářících linek, podobných plamenům svíce. Centrum se ještě více rozzářilo, až získalo barvu silně rozžhaveného bíle zářícího kovu. V oslepující záři se však ale začalo vykreslovat něco tmavého. Tmavý bod postupně nabral kontury zhruba lidské postavy... Na kamenné podlaze se ozvalo několik kroků, jak ze záře vystoupila zjevně hmotná věc... bytost. Byla oděna v nějaké podivné staré zbroji a z její tváře žlutě žhnuly zářící oči. Zobrazit SPOILER "Vítej... Jen'rhak" Ozval se hluboký hlas, který rezonoval celým tímto prostorem a také tvým tělem. "Čekal jsem na tebe dlouho.... Kola osudu se již konečně pohnula." Pronesla ta postava, propalujíc tě upřeným pohledem. "Přistup." Natáhla ta věc k tobě svou ruku... |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Lepší shořet, než vyhasnout V uších zalehlo ševelením větru kolem, jako by oblečení na jeho těle plápolalo ve víru, uprostřed něhož byl. Zavřel oči, zatajil dech a semkl rty, skrze něž by se mu mohl vyloudit vzdech i výkřik. Co mohl čekat, co jen mohl tušit. Ve vzduchu to zapraskalo, znovu, když ruce natáhl příliš daleko a mravenčení z konečků prstů projelo tělem, následované ostrými jehličkami. Vjem za vjemem Antara překvapoval, fanscinoval a zaskočil. Nebylo to dobře, byl spíše divákem celé té scény, než aby ji měl pevně v rukou jako ostatní. Ruce stáhl k sobě, chráníc si s nimi hlavu, snad aby rozrazily proud Síly, jež se na něj valil jako přílivová vlna. Zuby o sebe zaskřípaly. Ani nevěděl, jestli jimi tlumený výkřik někdo kolem mohl slyšet. Ostrá bodavá bolest, né ale dost ostrá, aby jeho tělo znecitlivěla. Jakoby nějaký harfeník brnkal na jeho nervy jako struny, naladěné tak akorát k tomu, aby trpěl, ani moc, ani málo. Otevření očí k tomu všemu přidalo jen pocit topení se, topení v té černotě a pevnému bodu před ním, do něhož se myslí propadal. Najednou se chtěl odtrhnout, zaklonit hlavu, odvrátit se od krystalu v němž se topil jako v bažině. Čím více se zmítal, tím rychleji se propadal. I kdyby se zachytil pevného okraje, i kdyby si utrhal údy, zlomil by si dříve vaz, nebo by se mu povedlo hlavou pohnout? Hlasitý výkřik deroucí se z hrdla vyprchal do ztracena stejně jako vědomí. Na chvíli nebyl nic. Bez váhy vlastního těla a tíhy myšlenek. Jako on nebyl ničím pro vše kolem, vše kolem bylo ničím pro něj. Tíha z ramen zmizela, odnesouc bolest a hlad. Musel se dokonce zamyslet nad svým jménem, jako po bezesném spánku. Nohy, ruce, oblečení, na to všechno se podíval jako by to ani nepatřilo jemu. Stál, vzpřímeně, nic nebolelo, krev se mu vlévala do žil a on byl znovu silný. Zkusmo zatl otevřené dlaně v pěst.
Na světlo si oči zvykly. Tohle nebylo žádné potemnělé sklepení. Při pohledu ke stropu dostal až závrať z pocitu vlastní maličkosti. Antar se pomalu otáčel dokola, žasnouc nad tím vším. Pletl se? Měl se tady setkat se svými bohy? Přinesli samotné slunce? Oči mu zvlhly a trochu pálily, jak se zadíval na vysoké zařízení a odmítal byť jen mrknout. Jak se světlo rozžhnulo plamínky kolem, vykročil po schodišti, jako můra přitahována ke světlu. Ani si neuvědomil, jak snadné a příjemné bylo zdolávat schody jen tak lusknutím prstu a pokrčením zdravé nohy. Něco vykročilo proti němu, něco tmavého, oproti zlatavé záři naplňující místnost byl ale i Antar sám pouhá saze na velkoleposti té věci. Humanoid, dle stavby těla, zbroje, skrývající vše krom těch očí. Mirialan zvídavě naklonil hlavu ke straně, zastavíc na místě, oněměle tu bytost pozorujíc. Až na pobídku cizince znovu vykročil k němu. Měl spoustu otázek, o něm, o tomhle místě, o tom zařízení, nezeptal se však přímo. Bez vyptávání stanul před bytostí ve zbroji a zeptal se na to jediné, co mohlo dát věci do pohybu. "Kdo jsem?" To mu totiž přišlo jako nejlepší otázka tváří v tvář svému osudu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sith'ari Osoba, před níž jsi stál, byla zhruba o hlavu vyšší než ty. Takto zblízka jsi mohl studovat každičký detail ornamentálně zdobené zbroje i podivné čelenky kolem níž padalo na ramena několik dlouhých pramenů černých vlasů. Tváři, stále skryté ve stínu, dominovaly zářící oči, ale také na ní byly rozeznatelné už jisté rysy... Lidské rysy. "Jen'rhak, ty to snad nevíš? Jsi krev mé krve. Dědic mého odkazu." Dva zářící body se zúžily do tenkých štěrbinek, jak si tě ta bytost zkoumavě měřila. "Jsem Risshik Qorit, Sith'ari z doby..." Zarazil se a na chvíli se odmlčel. Ruka v temné rukavici se pomalu zvedla a podepříc ti bradu, ti znemožnila uhnout pohledem. Zahleděl se ti upřeně do očí, až jsi měl pocit, že tě samy začínají pálit. Nepříjemný pocit přerostl v bolest, ale nemohl jsi uhnout, ruka tě držela pevně. Trvalo to naštěstí jen krátce, když v tom tě náhle pustil a byl jsi opět volný. Bolest byla ta tam. "Ah, takže staré tituly jsou již zapomenuty. Dobře, tedy." Kývnul hlavou a ukročil lehce stranou, snad jakoby se chtěl po tomto místě projít. "Jsi nezkušený... i když v tvé krvi jasně cítím moc odkazu našeho rodu... Nejsi teď nic více, než obyčejný grotthu... Otrok." Procházel k jedné stěně pomalým krokem, aniž by se otočil k tobě. "Řekni, jak to, že dědic mého rodu, nebyl již od narození vychováván dle Qotsisajak?" Otočil k tobě svou tvář přes rameno, očekávajíc nějakou odpověď. Sám si pořádně nevěděl, o čem to vůbec hovoří, zvlášť, když se mu do vět pletly slova z jazyka, který jsi ani neznal. Tvé zmatení bylo i přes usilovnou snahu to skrýt, jasně znatelné. "Qotsisajak... Cesta Sithu. Cesta Temné strany síly, ta jediná správná." Dovysvětlil s jistou dávkou opovržení v hlase. "Je vidět, že se toho hodně změnilo..." Vydechl stojíc před obrovskou sochou postavy v nadživotní velikosti, ve které jsi mohl ihned dle atypické zbroje poznat tvého společníka. "Pověz popravdě, upadlo jméno našeho váženého rodu Qorit v zapomnění?" |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro "Nevím." Přiznal nakonec bolestně a otřepal hlavou, jakmile jej vysoká postava pustila. Pomalu se pak pootáčel za ním a uhýbal mu z cesty, jak si to vykračoval kolem a k soše sebe samého. "Nevím co je zapomenuto. Nevím, jestli mé jméno je moje." Zatínal ruce v pěst, když tu byl tváří v tvář jemu, který mu na záda nakládal plnými hrstmi tíhu nějakého odkazu. Nevíte, jak moc něco nechcete, dokud to nezískáte. "Neznám už tvář otce, ani matky." Bylo to jako třepat pytlem s dobrými zprávami a metat si na hlavu jen popel. "Tak jak jsem měl nastoupit na cestu Sithu?" Rozhodil zlostně rukama, než si prsty vjel do vlasů a vztekle zavrčel. "Vzali mi to, vzali to všechno!" Zase ruce v pěst, zarýval nehty do svých dlaní, když už zde nebyla rána na boku, či noze, zase laškoval s trochou bolesti. "Jenže já je nenechal! Jsem přeci tady! Pomstil jsem se, ale tím to nekončí! První jako poslední!" Vzpomínka na událost v baru byla zase jako živá a on se nad tím obrazem libě pousmál s jiskrou šílenství v očích. To byla však jen silná slova na místě, kde potkal svého mrtvého předka, což byl dost možná stav, který s ním sdílel. To vedlo Antara jen k dalšímu vysílenému povzdechu. "Neznám jméno rodu Qorit, ale jestli to tolik toužíš vědět, neznám nikoho z lordů, pánů a generálů s takovým jménem." Zavrtěl sám nad sebou hlavou. "Jen jednoho otroka." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhovor "Hmmh, takže vůbec nevíš, kdo jsi." Zamručel zamyšleně, stále studujíc se zachmuřeným pohledem sochu před ním. "Ale i přes to všechno co ti vzali, jsi našel cestu ke mně. Po všech těch letech..." Zazněla v jeho hlase pochvala, nebo sis to jen namlouval? "Neboj, čas, kdy bude jméno našeho rodu známo po celé galaxii, se právě přiblížil." Skoro sis dokázal představit, jak se v temnotě jeho tváře pozvedly koutky úst do spokojeného úsměvu. "S tvou pomocí, můj dědici, obnovíme jeho zašlou slávu. Všichni opět pokleknou!" Rozpřáhl ruce a poslední slova se hlasitě rozezněla v místnosti, odrážejíc se od stěn a vracejíc se jako mnohačetná ozvěna. "Tak teď pověz..." Udělal krok k tobě a vstřícným gestem ti krátce pokynul. "Kdo přesně jsi? Co již ovládáš?... A kde přesně teď jsi?" Se zájmem tě studoval. Sice ti před chvíli nejspíše vytáhl nějaké vědomosti z hlavy, ale teď celou věc nechával na tobě. Byla to opět nějaká zkouška? Slušnost?... Netušil jsi. "Ať mohou přípravy začít." Dodal a založil ruce na prsou, čekajíc, co dodáš. Mohl jsi ho odmínout? Chtěl jsi ho odmítnout? Vše se dělo tak rychle, že ani nebyl čas přemýšlet, nad dopadem našich rozhodnutí. Jedna věc ale byla jasná, tímto se mnoho věcí pro tebe změní... |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Rádoby chvála a sliby do budoucna se poslouchala dost hezky, ať už byl mrtvý, halucinace, nebo v té místnosti s krystalem zešílel. Šílenství nejspíše nebylo vůbec špatné. Když přišel čas na další zpovídání Antara, pootočil se na patě proti němu a ruce svěsil podél těla, snažíc se stát vzpřímeně, ale přitom i skromně sklápěl pohledl. "Jsem na Korribanu. Zabil jsem svého starého pána a prodali mne sithům, na výcvik, můj, nebo těch talentovanějších." Musel se sám neskromně pousmát, jelikož to nechal vyznít velice hezky. "Asi se zalekly toho, co tehdy viděli. Kroutil se v bolestech, jako by ho lámali v kole." Odkašlal si, aby neuhýbal příliš od tématu. "Jsem v akademii, hluboko pod ní. Dohlížitel nás vzal k zřídlu Temné strany Síly." Zaskřípal zuby a dal si dvě a dvě dohromady. Pokud se ho ptal kde skutečně je, pořád tam někde sedí a kdo ví co se s ním děje. Pořád je zraněný, nejspíše více než před tím. Měl by se o tom zmínit? Raději pro sebe jen zavrtěl hlavou a zvedl pohled, aby se podíval na svého prapředka, čekaje, co mu na to řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Lektor Postava jen souhlasně pokývala hlavou, když jsi se zmínil o vraždě tvého pána. "Dobře... Víš, jak jsi to udělal, nebo to proběhlo instinktivně?" Zeptal se a po chvíli pokračoval. "Takže zřídlo... To je na jednu stranu dobré. Ovšem na drudou to tak trochu vysvětluje netypický způsob tvé existence zde. Nenechal jsi se tím pohltit?... Pocit, jakože se odpoutáváš od svého těla?" Počkal na alespoň nějaký náznak souhlasu a pokýval hlavou. "Přesně jak jsem předpokládal... Jsi nezkušený. Vytrhlo tě to z tvého těla. Ještěže jsem tvou stopu v Síle zachytil, jinak by tě to strávilo. Má to ale i svá pozitiva...Hmm." Promnul si zamyšleně bradu a na pár vteřin se odmlčel. "Tvá mysl je kompletně zde, takže mi to může dovolit udělat pár věcí, než tě navrátím zpět." Došel k tobě ani ne na metr. "Mohu ti poskytnout možnost nahlédnout do jistých zákoutí Síly. Naučit tě alespoň něco, aby jsi obstál co možná nejdříve při dalších zkouškách a mohl ses vrátit sem, tentokrát už v opravdovém světě. Teď ale..." Mávl trochu rukou a na zemi se v široké vlně rozlétl prach. "... mi řekni, jaké informace by se ti teď nejvíce hodily. Základní pochopení toku síly, či snad už její složitější manipulace v podobě ovlivňování okolí, myslí... Nebo.." Pohled mu padl na tvé poškozené oblečení. "Životní energie?" Zazářily jeho oči ještě více. Či snad staré dobré umění boje? |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Skvělé, duše vytržená z těla. Pokýval hlavou. Pozitiva? Jeden ztratí peněženku, klíče, ale tělo? A má to i své kladné stránky? Ušetří za pokuty? Pardon, ale to je tělo osoby blízké, s tím nemám co dočinění? A manipulace s Antarovou myslí. Není divu, že naznačil úkrok směrem dozadu, jak se k němu blížil, ale raději se zastavil když si uvědomil, že ani neví kam by utekl. Bedlivě poslouchal dál. Vrátit? Nestačilo by znovu vytrhnout svou duši z... Zahnal tu myšlenku a raději se vážně zamyslel. "K čemu mi je základ umění boje, když tam venku je moje bezvládné tělo, zraněné a zesláblé. Nepřítel je navíc jako zvíře. Silný, rychlý... a tupý!" Dodal rázně se záští v obličeji při vzpomínce na nautolana. Jednou rukou se objal kolem hrudi, zatímco druhou se zamyšleně poškrábal na tetované bradě. "Životní energie... né že by mne to nenapadlo, ale je to tak těžké." Povzdech. "Potřebuji se co nejrychleji uzdravit! Už teď mě málem strávil ten proklatý krystal! Chvilka nepozornosti, duševní, nemluvě o fyzickém stavu." Prstem na bradě přejel po hraně brady, aby si pocuchané vlasy zastrčil za uši, než se napřímil a zdvihl k vyšší postavě než byl sám pohled. "A je jedno jak!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návrat "Hmm ano, je to těžké, ale ty jsi přeci krev mé krve. Nemůžeš si sám stavět bariéry. Nemůžeš se podceňovat!" Blýskl po tobě pohledem. Kde už si to jen slyšel? Když došla řeč na tvá zranění, jeho oči krátce studovaly ohořelé díry ve tvém oblečení, aby ti pak jen pokynul. "Přistup... Ano, vidím, že tvá fyzická schránka bude poničená. V tom případě malá ukázka." Zanotoval tentokrát vcelku pobaveným melodickým hlasem. Bylo zvláštní, jak dokázal během okamžiků měnit kompletně své působení. Jeho pravá ruka se zvedla a rozzářila se výraznou, skoro až nachovou, září. "Tato technika jako jedna z mnoha přímo dokazuje propojení Síly a života. Síla je život... A život je Síla." Z tónu a těžce čitelných rysů jeho obličeje si poznal, že se přeci jen usmál. "Tato jednoduchá poučka je základem širokého spektra možností, které se ti jako jednomu z vyvolených otevírají. Třeba takto..." Elegantním gestem otočil ruku dlaní vzhůru a z koncentrovaného bodu nad ní vystřelil paprsek, který tě zasáhl doprostřed hrudi a začal se rozšiřovat. Ucítil jsi tupou bolest a chlad. Chlad, který se ti začal rozšiřovat do celého těla. Netrvalo to dlouho a padl jsi na kolena stěží lapajíc po vzduchu. Tvůj předek tam jen nehnutě stál, sledujíc tohle divadlo. Před očima ti začaly opět vykvétat černé květy blížícího se bezvědomí. "A nebo takto..." Zazněl hlas už spíše jakoby z dálky, když v tom tě náhle zasáhla vlna energie. Příjemné živoucí energie, která se jako oheň rozlévala tvými žilami a navracela ti původní síly. A nejen to! Cítil jsi se svěží, plný energie a snad silnější než kdy dřív. Byl to krásný pocit. Postava ruku stáhla a pobaveně si tě změřila. "Takto je to vždy lepší, že?... Nemáš se už čeho bát. Tvá zranění budou pryč. Nezapomeň, i v dostatečně hluboké meditaci naše těla mnohem lépe regenerují." Dodal skoro učitelským tónem a napřímil se. "Pamatuj, Síla je život... A život je Síla." Zašeptal a jeho ruka se dotkla tvého čela. Bylo to jako dostat něčím těžkým po hlavě. Náhle se ti do mysli nahrnula spousta podivným informací, obrazů a vjemů. Různé typy proudění Síly, kolem lidských tel. Jejich fluktuace v místech zranění a body, na které se zaměřit, chtěl-li ses někomu napojit na jeho životní energii. Byla toho spousta, sám sis stěží vybavil zlomek vědomostí, které ti prolétly hlavou, ale snad tam někde byly. Někde hluboko schované... "Brzy se ti ozvu, Jen'rhak." Zašumělo těch několik málo slov, než je přehlušilo hlasité bití tvého srdce a tep krve ve spáncích. Otevřel si oči a naskytl se ti pohled na známou místnost. Podstavec byl již prázdný a blesky temné energie zde již také nebyly. Ležel jsi na chladné zemi. Cítil ses chvíli otřeseně a zmateně, ale nic tě nebolelo. Bylo to jakoby ses zrovna probudil z dlouhého a revitalizujícího spánku. Posadit se ti nedělalo problém, ale když ses rozhlédl po místnosti, přišel další šok. Nikdo tu nebyl. Sál byl prázdný... Chvíli ses zmateně rozhlížel, když jsi náhle v naprostém tichu zaznamenal nějaký šramot zpoza dveří. Vyšel jsi do přístupové chodby, která se kousek od dveří zvedala v tolik nenáviděné schodiště, u jehož paty sis všimnul drobné postavy. Ano, byla to tvá spolubydlící, která teď rozhodně nevypadala, tak živě jako před tím. Těžce oddechovala a její pleť měla sinalou barvu. Když tě konečně zaregistrovala, její oči se doširoka rozevřely v překvapení. "Ty...Ty žiješ?" Zašeptala. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Já se na datum spotřeby kreksů podíval, ovšem nebyly naštěstí prošlé.. tak dlouho.. Nabral jsem si tedy hromádku do prázdné misky a usadil se naproti mistra. "Nevěděl jsem, co budete chtít dělat. Ale koukl jsem se na nákladní prostory a jsou celkem rozsáhlé. Mohli bychom se tam procvičit v šermu, pokud by vám to nevadilo. Mistr mi vždycky říkal, že každý souboj s cizím šermířem přinese nové zkušenosti." Pousměji se k mistrovi s tímto návrhem a dochroustám ony výživné kreksy čekaje na jeho odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Žvýkajic krekr pohlédnu na Alistara. "Jop...proč ne." Kývnu a jen co dojím tak se zvednu. Po chvíli vcházíme do nákladového prostoru. Silou přitáhnu dvě železné tyče. Jednu si nechám a druhou hodím Alistarovi. "Tohle budou naše výcvikové hole v příštích dnech." A tím začne tvrdý trénink, kdy jej v s výcvikovou holí nešetřím. Nebojuji tak, abych mu ublížil ale případné modřiny určitě budou. Takto probíhá 4 dny trénink ve stejném duchu a až pátý den se více odpočívá, abychom se zotavili do příletu na planetu. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Společně dojdeme do nákladového prostoru. Je docela rozsáhlý a tedy by se nemělo stát, že při tréninku něco poškodíme. Několika cviky se protáhnu a po chvilce již sahám po svém meči. Místo toho na mě však letí železná hůl. Bez problémů ji chytnu do volné levé ruky a překvapeně se podívám na mistra. Tak tohle bude bolet.. Ale na druhou stranu je dobře, že mě nehodlá šetřit. Šerm je má parketa a každá modřina muže být cennou zkušeností. Bez jediného slova protestu se jen ušklíbnu a světelný meč opět schovám za opasek. Železná hůl je znatelně těžší, ale zase relativně vyvážená. Několikrát s ní cvičně švihnu, abych dostal její váhu do ruky. No.. nemá to sice nevážící dvě ostří jak jsem zvyklý, ale zase to trochu prověří práci s těžištěm. Ještě jednou si svou novou "zbraň" prohlédnu a poté zaujmu bojový střeh. Při boji se rozhodně nedržím zpátky, s Inarovým přístupem by mě to mohlo stát zuby. Útočím stejně tvrdě, jako kdybych stál proti nepříteli a tedy by mě ani Inar ve svém zájmu neměl moc šetřit. Při výpadech se dívám hlavně do jeho očí, ty prozradí plánovaný výpad daleko dříve, než ruka svírající zbraň. Sám se snažím využít své hbitosti, ovšem jenom s mírou. Přeci jen skákat s železnou tyčí nelze moc dlouho.. |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Pomalu a jistě kývnu na poručíka. Pomalu přejdu k jedné ze zbraní a vezmu rovnou blaster typu "Mandalorian Arms D40", který si pozorně prohlédnu. "Zajímavé kousky výstroje poručíku. Kde jste k nim přišli ?", pronesu jen tak mimochodem, zatímco odložím puškový blaster stranou a porozhlédnu se po něčem menším, co by nejlépe vyhovovalo mému stylu boje pistole a meče. Nejlepší by byl menší blaster, schopný silného výboje a bez speciálního zaměřovače. Stejně jako vibromeč. Pokud nenajdu žádný s dostatečně širokou čepelí a dost dlouhým jílcem, jenž bych mohl uchopit do obou rukou. Pro případ útoku a zničení blasteru, by to byla úžasná možnost, jak využít těžkost a sílu zbraně k maximu. Jednotlivě a řádně probírám zbraně a skládám je ven. Každý kousek je mistrovský nástroj zabíjení. Obdivuji Mandaloriány. Oproti Wookiům a jejich primitivním kuším, jsou jejich zbraně určeny k destrukci a válce. Dokonalé nástroje války. Jejich příběhy naplňují chorály i knihy v Sithské akademii. "Máte rodinu, poručíku ?", zeptám se najednou mužíka, jenž mi ze všech sil pomáhá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Výzbroj Puška působí v tvých rukách příjemně těžce a je ti jasné, že každý gram z té váhy je velmi účelně využit. Mandaloriané se za ty staletí bojů naučili hodně věcí, aby zdokonalili své umění války. Výroba zbraní byla jednou z oblastí, ve které byli nedostižní mistři. Možná ještě v chladných zbraních jim mohli zdatně konkurovat echani, ale blasterová technologie. Ne, v galaxii snad nebyl nikdo lepší. "Ehm... Moment." Vytasil poručík svůj datapad, kde začal horečně vyhledávat. "Byly získány v systému Daluba. Došlo tam zjevně k nějakému střetu našich imperiálních sil a mandalorianské jednotky. Nic bližšího tu k tomu bez řádného prověření nepíšou." Přečetl pár informací z displaye, zatímco ty jsi se kochal krásou mistrného zpracování. Netrvalo dlouho a narazil jsi na vcelku zajímavý kousek. Byla to lehká jednoruční pistole s poetickým názvem, který ihned vytanul na mysli. Mandalorianský rozparovač. Na hřbetu měla vyražené výrobní číslo a kromě pár škrábanců vypadala jako nová.  Tvá snaha o nalezení meče byla úspěšná, když jsi v jedné z přihrádek objevil dokonce deset kusů vyskládaných vibromečů. Stačilo se jen natáhnout a jeden si vzít. Když jsi položil svou otázku, oči toho mladého muže se rozšířily na moment v panice. Ani ses mu nedivil, koneckonců rodinní příslušníci byli vždy dobrou pákou na někoho, ať už si ho chtěl přímět mluvit, něco pro tebe udělat a nebo si ho chtěl jen vidět trpět. "A-ano pane. Mám rodiče a sestru." Řekl po chvíli váhání nejistým hlasem a nasucho polknul. |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Uchopím pistoli, vibromeč i s případnou pochvou a zastrčím jej do pochvy. Pistoli, předpokládá, že jsem k ní našel i pouzdro, dám do pouzdra. Ke všemu vezmu ještě jeden kousek, kterému prostě neodolám. Je to těžký mandaloriánský těžký Blaster 50, společně s baterií munice. Vše složím na zem a poplácám. Jsem si jist, že mi tyto zbraně dobře poslouží v mém úkolu. "Vaše rodina, na Vás může být hrdá poručíku. Plníte své rozkazy více než vzorně. Tyto zbraně pomohou našemu mocnému impériu smést další nepřátele. Mám na Vás poslední otázku, možná je to "prosba"., tón, kterým slovo "prosba" použiji, za sebou zanechává podtón lhostejnosti. Poručík si může sám v myšlenkách přebrat, zda jde o skrytou hrozbu, nebo jeho přicházející konec. "Byl bych rád, kdyby nebyla zaznamenáno vyjmutí těchto předmětů z Vaší databáze. Udělejte to tak, aby se tyto zbraně nedali vystopovat pomocí vašich seznamů. Rozumíte mi, poručíku ?" Ať už poslechl nebo né, se na něj posledně podívám, tím divným pohledem temnoty, který nosí ve své tváři pouze sithové. Napadá mě, zda nemám požádat poručíka i o nějaký proviant, ovšem my sithové, jsme zvyklí bojovat tam, kde jiní žíti nemohou o Nar Shadda, je plna hospod, restaurací a jídelen. Problém bude jen s pozměněním mého vzhledu. Ale to by neměl být až takový problém. Když následuji poručíka s potěšeným výrazem ve tváři zpět k jeho místu, zaujme mne jedna další věc. "Jak si na této planetě poradíte s piráty poručíku ? Není Vaše planeta ve stavu ohrožení ?" |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Ta děvka, udělám z ní žrádlo pro banthy. Jednou pochopí důsledky svých činů. Nechávala mě stát pod schody, což už samo o sobě bylo v tuto chvíli pobuřující gesto. Povyšovala se, vznášela se nad mou osobou a opouštěla mě v tom dusivém oblaku nenávisti a zadostiučinění. Věděla, kde teď patřím a moc dobře si uvědomovala svou imunitu, teď. Pouze teď! To slovo mi bránilo v činech, jelikož to slovo ještě nenastalo… prozatím. Prsty, oči, končetiny, dlouhé táhnoucí se jizvy a dostatek stimulantů. Dopodrobna jsem si rozmýšlel způsob, kterým tu děvku přivedu k bolesti a nechám trpět. Bylo tu toliko krásných a nádherných možností, jak jí umučit, co nejpomaleji a přitom udržet při vědomí. V uších mi zněl rajský zvuk nářků a proseb a hlavně křiku. Každý v té poslední vteřině zkoušel i poslední možnost prosby. Prosby ušetření, rychlé smrti, konce… v tomto nebylo rozdílu. A jak by asi prosila Lania? Mysl se mi stále mlžila, než jsem přestal přemýšlet nad tím, co bude a začal s plánem na teď. To, že se o mě Asha dozví, bylo jasné, hrálo se jen o čas. Zabít Laniu a pak už ji jen někde pohřbít by bylo snadné, vzhledem k tomu že na délku světelného meče by neměla šanci, jenže jak ji potom přepravit tajně z chrámu až na loď? Jsem podezřelým číslo jedna. Greed Vyšel jsem rázným krokem s jasným plánem v hlavě před chrám hledat onu oběť… „Ty! Jak se jmenuješ?“ Nechal jsem chlapce chvíli vydechnout. Narazil jsi na mladého lidského chlapce oděného v tmavém šatu patřícího učedníkům. Zrovna asi někoho, nebo něco vyhlížel, když stál na široké podestě u hlavního vchodu chrámu, z které se ti otevíral výhled na majestátně působící údolí temných lordů. "A.. Ano, pane?!" Vytřeštil na tebe hnědé oči, když si všimnul, komu patří ten přísný hlas. "Ptal jsem se tě na jméno…“ řekl hlas s tichým slábnoucím zavrčením na konci. "Promiňte, pane." Uklonil se ti asi patnáctiletý chlapec. "Sol Danner" Vyhrkl. Aura strachu kolem něj byla příjemným pohlazením na duši po tom malém problému s nejmenovanou dámou. "Dobře Sole. Dokázal bys řídit tamhletu loď?" Pokynul jsem směrem ke své lodi. Pak jsem se krátce zadíval do údolí k dálkám sithských Lordů. "Nechtěl bys být taky jednou tak mocný?" Zeptal jsem se jej se zápalem v očích. "Já… ehh." Podíval se nervózně na tvou loď a chvíli přemýšlel. "Asi ano." Kývnul, po několika vteřinách a vrátil se pohledem k tobě, když pak zazněla tvá nabídka. V očích si zahlédl stín nedůvěry. "Moc přichází s věděním… Ale… Ano." Řekl po chvíli váhání. Tu poučku jsi nesnášel. Moc dobře sis pamatoval, kdo je tu těmi řečmi krmil. "Jak koukám, Lania Bannis se vcelku činí ve tvém výcviku, ale něčeho nelze dosáhnout jen výcvikem." Koukl po chlapci zvědavě, aby viděl jeho příští chování. Vypadalo to, že chce něco dodat, ale rychle se zarazil a jen kývnul "Ano, pane…. Zatím mi ale nebylo dovoleno opustit zdi akademie." V hlase jsi zaznamenal stopu zklamání a vzteku. Ó, jak krásná byla tahle óda pro duši. Když mladí touží po moci a není jim dovoleno ukázat, co v nich skutečně sídlí. "Hm, nedostal si ještě příležitost… Co bys řekl větší moci a slávě, kterou ti mohu dát." Na tváři se mi objevil zlomyslný škleb. "Samozřejmě pane, pokud budete chtít s něčím pomoci a bude to v mých sílách… Nemusíte mi zde nic slibovat, je mi ctí sloužit." Promluvilo asi jeho pragmatické já, koneckonců sliby o velké slávě a moci, slýchávala v galaxii spousta bytosti, ale jen zlomek se k tomu skutečně přiblížil. Na druhou stranu, ne každý si to byl takto ochoten připustit. "Domníváš se, že své sliby neplním?!" Možná to znělo trochu jako výhružka, tak jak mělo. "Máš vznášedlo?" "Ne, pane, to bych si nedovolil." Sklonil pohled, prohlížejíc si zrnka prachu unášena větrem. "Ne, bohužel nemám. Jsou zde jen ty ve vlastnictví akademie." Ukázal na jednu část chrámu, kde byl otevřený hangár. "Hm a dokážeš jeden z nich získat?" Podíval jsem se upřeně na hocha. "Nepozorovaně…“ Nebyla to už ani otázka, ale jen proste konstatování. Přesto však čekal, až svou zadost potvrdíš. Na tváři se utvořilo něco, co by asi usoudil jako úsměv. "Spoléhám na tebe, učedníku. Ale ještě pamatuj na jedno, tohle není obyčejná věc a pokud se s tím někomu svěříš nemusím doufám říkat jaké by byli následky…“ "Dobře, možná by ale bylo dobré, abychom se domluvili na jiném místě, kde se setkáme. Pokud vám to tedy pane, nebude vadit." rozhlédl se chlapec zkoumaje vcelku přehledně okolí. "Dobře, budu Tě tedy čekat nedaleko za chrámem směrem do pouště u hrobky, pokud tě někdo uvidí, raději nejezdi!" Tím jsem považoval věc za vyřízenou a vydal se směrem k lodi, kde jsem vyzvedl ještě dva komunikátory. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta Po vydatné sucharové přesnídávce, jste se tedy vydali do nákladového prostoru, který skutečně skýtal netušené možnosti pro trénink. A to doslova. Železné tyče, které Inar pomocí Síly odkudsi vydoloval, byly rozhodně netradičním tréninkovým materiálem, ale tak proč ne. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Snad toto rčení bude platit i teď. Tyče v rukou působily těžce a vcelku pádně. Oběma vám docházelo, že v boji s nimi, bez jakéhokoliv ochranného vybavení, si budete muset dávat velký pozor, aby nedošlo k vážnějšímu zranění a přesto jste to ani jeden nechtěli brát jen tak zlehka. K čemu by však takový trénink byl? Oba jste zaujali bojový postoj a souboj začal. Nákladovým prostorem se rozezněl třeskot kovu o kov. Inar velmi záhy zjistil, že jeho učedník do toho jde na plno a rozhodně to není jen tak ledajaký šermíř. Dokonce byl patrný i jakýsi jeho vlastní styl, který sice ještě potřeboval trochu vybrousit, ale i tak mohl být Inar jen příjemně překvapen jeho výkonem. Alistar naproti tomu mohl zjistit, že jeho mistr skutečně rozumí boji i s takovouto improvizovanou zbraní. Možná, když tohle byla jeho loď, tak zde s tou tyčí trénoval častěji, ale ať už to bylo jakkoliv, musel sis v souboji s ním hlídat každý pohyb, každý úhel svého úderu, protože protivník jich uměl velmi dobře využít. Po prvním dni, jste se vydali zničení do svých pokojů. Inar ukázal Inarovi jeden ze 4 pokojů, které na této lodi byly zařízeny tak, aby fungovaly jako běžné ložnice. Nebyl to žádný velký luxus, ale postel byla pohodlná a po straně bylo dokonce i okno, za kterým byla právě záře nadsvětelnou rychlostí rozmazaných hvězd.  Chvíle, kdy jste se potkávali, byly nejčastěji v kuchyni, která byla zařízena opět vcelku účelně a úsporně, avšak Alistar zjistil, že jsou zde i jiná jídla než suchary, takže měla vaše těla z čeho čerpat energii na další dny.  Nebylo to sice jako na akademii, ale na druhou stranu nadšení z vaší mise odsouvalo tyto nepodstatná porovnání z vaší mysli. Další den si váš trénink vyžádal několik menších zranění. Naražené prsty a pár podlitin na rukou. Nebylo to nic, s čím by si Inar, nebo delší meditace neporadili. Chvíle tréninku, střídaly momenty rozcvičování namožených svalů, nebo příjemné okamžiky relaxu v kuchyni, či v ložnici. Dny uběhly až překvapivě rychle. Ne nadarmo se říká, že čas vyplněný fyzickou aktivitou, utíká jak splašený. Poslední den se naproti tomu až otravně vlekl. Každý jste měli možnost uvažovat o událostech posledních dní. O vašich vizích a budoucnosti, která byla nejasná. Té noci se vám nespalo zrovna nejlépe... Ale žádné další vize tentokrát nepřišly. „Očekávaný výstup z hyperprostoru za 30 minut.“ Ozval se elektronický hlas z intercomů na lodi, nastavený tak, aby vás upozornil s dostatečným předstihem. Chodba vedoucí k můstku byla delší, lemovaná několika elektronickými zařízeními, umožnujícími přístup k rozvodům vedoucím z kokpitu.  Na palubní desce blikaly ikonky, které mají blikat a nebyla nikde žádná výstražná oznámení. Snad kromě jednoho upozorňujícího na nízké množství paliva, což ale bylo po tak dlouhé cestě pochopitelné. Netrvalo dlouho a loď s sebou lehce trhla jak vypnuly nadsvětelné motory a před vámi se objevila nazelenalá planeta, kolem které na mnohačetných orbitách obíhal velký počet měsíců.  „Sektor Tarraba, systém Utapau.“ Ozvalo se opět systémové hlášení a vám vyskočily základní informace o planetě. Orbitální pozice: 4 Měsíce: 9 Rotační perioda: 27 standardních hodin Orbitální perioda: 351 místních dnů Typ: Terestrická planeta Atmosféra: Typ I (Dýchatelná) Podnebí: Mírné, větrné a suché Povrch: Savany, kaňony, pouště, propadové jámy, jeskyně, podzemní oceán Pokrytí vodou: 0,9% Vaše loď se blížila ke stále se zvětšující planetě, když v tom náhle zablikala ikonka příchozí komunikace. „Neznámá lodi třídy CR-50, tady hlavní letová kontrola vesmírných sil Utapau, prosím zašlete své identifikační údaje a uveďte důvod a cíl návštěvy. Obratem vám budou zaslány vaše přistávací vektory.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zbrojnice Schoval si zbraně do příslušných pouzder a nakonec si vzal i jeden z těžkých blasterů, který svému jménu opravdu dostál, jakmile jsi ho vzal do rukou. Bylo příjemné držet zase takový těžký kalibr. Světelný meč sice byl pořád elegantní a účinnou zbraní, ale tohle přinášelo dávné vzpomínky. Samozřejmě, že tento typ zbraně byl hojně zakazován mimo použití v armádě. Především hloupá Republika na to úzkostlivě dbala, ale na Nar Shadaa žádné takové zákony neplatily. Bylo to šedé území, kde si ani jedna ze stran nedovolila dělat nějaké větší problémy. „Děkuji, pane!“ Podíval se na tebe vážně a mohl si cítit vlnu úlevy, když jeho panika povolila. Neopovážil se ti vstoupit do hovoru, takže tiše čekal, až předneseš svou... prosbu. „Pane...?“ Podíval se trochu překvapeně, ale pak jen kývnul. „Chápu pane." Na moment se zamyslel, když v tom mu bleskl v očích nápad. "Nařídím jim další technickou kontrolu... prozatím bez přiřazeného data.“ Dovolil si lehký úsměv, se kterým naťukal pár věcí na datapadu. „Tak... Oficiálně jsou tyto zbraně prozatím nepoužitelné, než bude vše zařízeno... A to nějaký čas potrvá.“ Vzhlédl a vypnul datapad. „Tady na Dromund Kaas, pane?... Nejsou zde nějaké větší problémy. Jsme naštěstí hlavní planeta Impéria, takže je zde ochranná složka velmi posílená. Samozřejmě, najdou se místa, zvláště na okrajích imperiálního prostoru, kde se s tímto potýkáme, ale s piráty je to vždy težké.“ Rozpovídal se až docela překvapivě poručík. „Budete ještě něco potřebovat, pane?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrobka Čekal jsi ve stínu jedné ze zapomenutých hrobek dávných sithských lordů, když v tom jsi uslyšel zvuk motorů. Vyhlédl si a uviděl Sola na jednoduchém speederu, který se vznášel lehce nad zemí. Jakmile tě také zpozoroval, zamířil k tobě. „Pane, omlouvám se, ale vznášedla byla příliš hlídána. Ovšem speederů je zde více než dost, takže by si snad nikdo neměl všimnout, že jeden chybí.“ Řekl a seskočil se vznášedla, které se ve vzduchu lehce zhouplo. Předal si mu instrukce ohledně své lodi a stejně tak i autorizační čip. Jen souhlasně kývl a schoval do svého volného oblečení jeden z komunikátorů. Vyhoupl ses na speeder a vyrazil, až se za tebou rozlétla oblaka narudlého prachu. Korribanské slunce intenzivně svítilo a ohřívalo tak povrch planety do nepříjemných teplot. Raději si zvolil trochu delší trasu, aby ses vyhnul většině archeologických skupin a hlídek, kterými se hlavní údolí přímo hemžilo. Jak jsi byl rád, že tvůj cíl není právě v něm. To by se tvůj pobyt zde asi příliš dlouho neutajil. Komunikátor, který jsi měl s sebou, stále mlčel a ty jsi mohl jen doufat, že je to tím, že jde vše podle plánů a ne naopak. Ukazatel na tvém navigačním systému tě neomylně vedl k hledané hrobce a počet zbývajících kilometrů pomalu ale jistě klesal. Zbývala ti asi hodina cesty, když zapípal komunikátor. „Pane?... Podařilo se mi s lodí odletět. Zatím snad žádné problémy nejsou.“ Uslyšel jsi chlapcův lehce zkreslený hlas. Vypadalo to, že se na tebe snad štěstěna konečně usmála. Pokud to vše nebyla léčka, ale snad to byly jen zbytečné obavy. Za další hodinu se před tebou vyrýsovala vysoká skalní stěna z nažloutlého kamene, ve které jsi po dostatečném přiblížení rozpoznal zbytky staré stavby.  Po zemi bylo rozházeno několik velkých kamenných kvádrů do kterých byly vytesané znaky staré sithské abecedy. U chrámu stály dvě vysoké sochy, které snad strážily vchod umístěný trochu pod úrovní země. Samotný vchod byl zapečetěný a jediná šance, jak se dostat dovnitř, by v tuhle chvíli asi byla velká dávka výbušnin spojená se štěstím, potřebným pro to, aby se vchod nezbortil. Došel jsi ke vstupu, snažíc se najít jakýkoliv mechanismus, který by ti pomohl tuhle zatracenou věc otevřít. Napadlo tě samozřejmě také vytáhnout krystal, který ti Lord Taral poskytla. Když si ho uchopil do ruky byly jeho rezonance značně slabší, než v chrámu. Skoro až nebyly patrné. Nejistě jsi s ním procházel kolem, ale nic se nedělo. Zhruba až po pěti minutách netrpělivého hledání jsi uslyšel nějaký tlumený zvuk zpoza kamene. Kámen se zachvěl a z jeho vršku spadala sprška písku. S hlubokým drhnutím kamene o kámen se před tebou začal pomalu otevírat potemnělý vchod, ze kterého se vyvalil chladný závan zatuchlého vzduchu, který ti až podivně zašuměl v uších. Skoro jakoby jsi slyšel nějaké šeptající hlasy... Ale to se ti jistě jen zdálo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro V prachu Vyrazili jste. Zatímco ty ses tvářil vcelku netečně a spíše se soustřeďoval na to, aby si na sobě nenechal únavu tak znát. Nautolan s tím mužem skutečně uzavřeli skupinu a tiše vás sledovali. Tebe v tuto chvíli tížily jiné věci. Po několika metrech sis všiml krátkého tázavého pohledu sithky, která si už nejspíše pár věci všimla. Stačilo pár vteřin, než se její oči rozšířily v šokovaném pochopení. Nazlobeně trhla hlavou na stranu a beze slova ti uhnula pohledem. Celá tato výměna trvala jen několik málo vteřin, ale jen díky tomu, že tu byla tato milá společnost kráčející za vámi. Po zbytek cesty sithka stejně jako ty probodávala pohledem ubíhající podlahu. Ovšem asi ne ze stejného důvodu jako ty. Vaše cesta opět vedla jiným směrem. Jak velké tohle místo asi může být? Asi obrovské, když jsi vzal v potaz, že na vašich ranních procházkách jste vlastně nikdy nepotkali jiné učedníky, natož sithy, kteří se asi nejspíše pohybovali v jiných částech akademie. Tentokrát vás ale nečekaly žádné schody. Ne, procházeli jste úzkou chodbou, na jejímž konci byly kovové dveře. S jejich otevřením vás ovanul horký Korribanský vzduch. Ostré sluneční světlo vás donutilo přimhouřit oči. Bylo to už několik dní, kdy jste naposledy viděli denní světlo. Někteří z vás se této šance ani nedožili. Na obloze táhla těžká tmavá mračna, která zastiňovala žlutý kotouč slunce, které je přebarvovalo do ohnivých barev. V dálce se k nebesům tyčily ostré štíty korribanských hor, které byly jistě stejně nehostinné jako zbytek planety.  Zem, po které jste šli, byla tvrdá a vysušená. Od chodidel se zvedaly obláčky prachu a vy jste byli jen rádi, že dnes není nějak větrno. Na vaši pouť ze své ohromné výšky shlížely staré skloněné postavy, jež vítr a prach za ty staletí ohladily jen do pokroucených siluet. „Dnes to bude snadné.“ Zastavil se Tellav na jednom z míst, kde ze země koukalo několik zbytků starých kamenných sloupů. „Chci vidět, jak dokážete pracovat se Silou.“ Založil ruce na prsou a přeměřil si vás. „Dnes už nebudou žádné hry o život... I když to jistě dokáže skvěle motivovat.“ Opět ten jeho milý úsměv. „Ty sem... Ty sem...“ Začal vás postupně rozestavovat k nepravidelným skupinkám sloupů a kamenných kvádrů, z nichž některé se válely volně v písku, ale pár jich vězelo pevně v zemi. „Chci, abyste vše přemístili sem.“ Došel k jednomu volnějšímu místu, kde poklepal nohou na jediný malý kousek kamene, který se tam povaloval. „Budete mít čas do západu slunce.“ Otočil se a začal odcházet, po pár krocích se však zastavil a jeho tvář se k vám lehce natočila. „A abyste se nemohli vymlouvat na nedostatek motivace, ten, kdo to nezvládne, půjde zítra se mnou na jeden speciální trénink... Jistě vám o něm váš kolega povídal... Ah, pravda. Asi ne.“ Jeho zuby se zableskly v širokém úsměvu. Vysoká černá postava vám brzy zmizela v prachu a vy jste osaměli. Žádné vysvětlení, jak ty zatracený těžký bloky šutrů přemístit. Žádný dozor, ani kontrola, jestli nepodvádíte... i když, jak podvádět někde, kde nejsou žádná pravidla, že? |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Nikdy jsem nepochopil, jak někdo může žít na tak zaprášené a horké planetě naprosto nevhodné pro život. Pomyslel jsem si, když jsem si z čela stíral pot, který mi stékal do očí. Možná takto se cítí vyhnanec. Jímž jsem taky ostatně v tuhle chvíli byl, nebo jsem se zatím snažil o to, abych nedovršil žádneho kontaktu, neboť to by mi nepochybně způsobilo menší potíže. A proto jsem se také rozhodl vydat delší cestou s menším rizikem kontaktu a místama v zákrytu chladného stínu skály. "Pane?.." Vyrušil hlas z komunikátoru monotónní cestu. Ozval jsem se téměř okamžitě, přeci jen doufat a věřit v schopnost mladého učedníka je nad míru pošetilé, ale v tuhle chvíli mi nic jiného nezbývalo - pouze v něj věřit. "Dobře, Sole. Možná se tě budou snažit kontaktovat, pro tvé bezpečí doporučuji zachovat rádiový klid než zde budu hotov a ozvu se." Vypnul jsem opět tlačítkem komunikátor a pokračoval těch několik málo zbývajících mil, které mě dělily od mého cíle... Oddech byl značný, když se před mým zrakem vynořila hledaná hrobka - bez cizích návštěvníku nebo narušitelů. A já doufal, že Lord Asha je na míle daleko. Zaparkoval jsem speeder do stínu, velkého kamenného kvádru, abych při cestě na zpátke neměl rozžhavené sedátko, ikdyž jsem nějak nepočítal se speederem cestou nazpátek. Kámen zřejmě pocházel ze zdejší bývalé stavby, z dob kdy byli Sithové mocní a ukazovali celou svou sílu a podmanili si galaxii. Dvě sochy před chrámem stály jako věční strážci hrobky svého pána, hlídající hlavní vchod. Snažil jsem se s kamennou branou jakkoliv pohnout, najít alespoň poslední známky po manipulaci nebo skrytá tlačítka, ovšem vše marné. Pak jsem si vzpomněl na podivný černý krystal, svěřen mi Lord Taral. Ten v mé nepotěšení také nefungoval, popravdě teď ani nejevil žádné aktivity svého dřívějšího stavu před chrámem. Sedl jsem si na schod a přemýšlel, jak tuhle zasranou bránu, která mě dělí od cíle, otevřít. V moje štěstí se ozval očekávaný zvuk skřípání kamene o kámen a hrobka na mě vydechla svým starým, zatuchlým dechem. Vstal jsem, rozlomil chemickou tyč s chladným světlem a vydal se vstříc temnotám, hlasy - nehlasy. Teď, už tak blízko, se nenechám zastrašit pouhými starými duchy! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hněv Už když ses k ní blížil, vyčetl si v jejích očích další nesouhlas a rychle se rozhlédla, jestli vás ti dva sledují. Mávla nenápadně dlaní u pasu v jasně zamítavém gestu. „Ne!“ Vyslovily bezhlasně její rty, když se ti snažila naznačit, abys k ní nechodil, ale to už jsi od ní byl jen pár metrů a natahoval po ní ruku. Naprosto jsi ji zaskočil, takže tam stála na tu chvíli nehybně jako solný sloup. To ti bohatě stačilo k tomu, aby jsi pevně sevřel v ruce hrubou látku jejího oděvu. Donutil jsi ji udělat pár kroků na špičkách, na kterých pak i zůstala stát, zatímco ty jsi ji pevně držel a probodával pohledem. Ani nehlesla, jen tobě se v jejích očích promítl celý kaleidoskop emocí. Od překvapení, přes zlobu, až po strach, který ale nahradil pohled plný vzdoru. Když v tom náhle jako kdyby jí něco došlo. „Co to je za divadlo?“ Sykla tak, abys ji slyšel jen ty. Tvá další slova, ale velmi rychle vyvrátila její teorii o nějakém promyšleném hereckém výkonu. Jedna její ruka se pevně chytla té, kterou si jí držel a sithka se trochu ještě nadzvedla na špičkách, zachovávajíc si svůj hrdý výraz. Jakmile padla slova o pomoci té ženě, jen zavřela oči a rezignovaně vydechla. Když konečně otevřela oči, hleděl si do její tváře, která opět připomínala chladnou neměnnou masku. „Tvé rozhodnutí... Tvá zodpovědnost.“ Řekla naprosto klidným hlasem, ale do očí se ti nedokázala podívat. Prudce se ti vytrhla a rychle se otočila. Byl jsi jen kousek od ní a tak jsi velmi dobře vycítil, i přes její klidný výraz a vcelku nenapjatý postoj, poryvy silného vzteku, které divoce vířily Sílu kolem ní. „Hele ta děvka neposlouchá? Možná by si mi ji mohl půjčit...Já už bych ji naučil slušnýmu chování.“ Ozval se se smíchem chraplavý hlas toho muže, který si vás pobaveně měřil. „Ať aspoň k něčemu je. Stejně, taková jako ona se hodí jen š....“ Vzduch protl zlostný hrdelní ženský výkřik.... A pak se vše dělo až příliš rychle. Pohled ti automaticky sklouzl ke zdroji toho hlasitého zvuku a padl na sithku, která stála lehce rozkročená a výraz na její tváři se dal popsat jakkoliv, jen ne klidný. Oči jí žlutě žhnuly a to za ní... Ne, ten několikatunový masivní sloup, ke kterému byla natažená jedna její ruka, nebyl opravdu o nic na konci zapřený. On se skutečně vznášel ve vzduchu!... A pak už si pamatuješ, jen že se rozletěl obrovskou rychlostí směrem k tomu muži... Okolím zazněla obrovská rána a zvuk sypajícího se kamení. ........ Bylo ticho. Prach a drolící kousky kamene se snášely z ulomeného kusu starého sloupu, do kterého před chvílí narazil jiný takovou silou, že se jedna jeho horní část zbortila do písku a nebýt dalšího kusu kamene ležícího za ním, nejspíš byl silou nárazu také vyvalený. Sem tam se ještě ozývalo kutálení kamínků a přesypávajícího se písku. Tem někde v té hromadě kamenné suti leželo tělo jednoho z vás. Rozmačkané. Sithka těžce oddechovala opřená o jeden ze sloupů po své straně, upřeně sledujíc čerstvý hrob. Vztek z jejích očí už vyprchal a místo toho se tam objevila nejistota a strach. Konsternovaně to místo sledovala a bůh ví, co se jí honilo hlavou. Na rozdíl od ní, ty sis ještě zachoval alespoň trochu chladnou hlavu, takže tvůj další pohled byl směřován na jediný cíl. Na nautolana. A udělal jsi dobře, protože se už velmi rychle blížil. Oči zakalené zlobou a touhou po pomstě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rvačka Byl rychlý. Zatraceně rychlý. Jeho pohyby ale nepůsobily oproti očekávání těžkopádně, ale naopak jistě a obratně. Ten měl určitě za sebou profesionální vojenský výcvik... Na rozdíl od vás. Snížil jsi své těžiště v očekávání střetu... A ten také na sebe nenechal dlouho čekat. V jeho očích se blýsklo těsně před tím, než k tobě vykopl pravou nohou, míříc na tvůj levý bok. Možná právě také díky tomu se ti včas podařilo alespoň z části vykrýt jeho útok a ztlumit tak sílu vcelku nepříjemného úderu. Tělem ti projela vlna bolesti a zavrávoral si. Přesto se ti ale podařilo zasadit nautolanovi ránu pěstí a to hned do obličeje. Zuby cvakly a z rozraženého rtu začal stékat pramínek krve. Na jeho tváři se objevil divoký úsměv, když od tebe rychle odskočil a pobaveně si tě změřil, otříc si hřbetem ruky krev stékající mu po bradě. Zatímco kolem vás ve vzduchu vířil prach. „Tak sem s tím tvým malým trikem.“ Pokynul ti oběma rukama. „Uvidíme, jestli tě tentokrát zachrání.“ Ušklíbl se a vyrazil proti tobě snažíc se ti zjevně oplatit ránu do obličeje. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Probuzení - Někde ve vesmíru "Aeiauch ...." zazněl jakýsi pazvuk prostorem. Ihned za ním následovalo několik hlubokých a dosti ztěžklých výdechů. Svět se zatočil a všude byla jen temnota .... "Pfúúú ... co to .... kde to ... jak to ... proč ...." prolítlo mi hlavou několik útržků vzdáleně podobajících se myšlenkám. Pokusím se otevřít oči, marně. Hlavou mi prolítne několik záblesků částečně přecházející j nasně černošedou duhu těch nejrůznějších odstínů. Stojím, sedím, padám, letím, jdu .... a hlavou mi prolítává několik snímků .... S řádnými potížemi jsem se převalil na bok a pak s vynaložením ještě většího úsilí se posadil na "...postel?" "To byl teda šílenej ..." zamulal jsem a rozlepil oči "... sen?" zarazím se nad okolním prostředím. Na chvíli zase zavřu oči a pokusím se dát dohromady. Ne, že by to bylo jakkoli možné, ale alespoň se pokusit si sesumírovat, co že se to vlastně všechno dělo. Pak taky, co se doopravdy stalo a co zase ne. A ta hlava se mi porád motá .... V hubě jak na haizlech jednoho nejmenovanýho báru, hlava mi třeští, skřípá a všechno se tak divně točí .... a ke všemu nával všech těch pochybností a nejistoty. Víte, když si projdete tím, čím jsem si prošel já a je to tak moc intenzivní (první alkoholový dýchánek a navíc tak ve vekým), stává se, že si prostě některý věci nepamatujete. Jestli se staly moc rychle, nebo se nestaly, nebo jste si je jen představovali, nebo jste chtěli, aby se staly, nebo ... prostě nevíte nic jistě. Jen si myslíte, nevíte. A každá myšlenka a úvaha se zdá býti možná, protože si myslíte, že si pamatujete, jak děláte něco divnýho, co byste jindy nedělali. Třeba jako když jsem se chtěl přidat včera k tomu gangu jen protože mě pozvali na panáka ... nebo jak to vlastně bylo. A pak se do toho vložil ten hlas. "Dohoda?" zopakuju v duchu. Žádné odpovědi se mi ale nedostalo. Jak by taky mohlo? "Jaká dohoda?!" dožaduji se opět odpovědi, tentokráte o poznání správnějším způsobem. "Jaká služba ...? dodám už značně zkleslým a především beznadějným hláskem. "Ať už jsem vymamlasil cokoli, musím se tomu postavit čelem. Udělal jsem rozhodnutí a teď musím nést následky. Tak jak mě to táta učil!" dodal jsem si odvahu a hrdě ... se zase posadil na postel. "Nejprve si ale musím sestavit řádný plán." nakáži sám sobě striktně. "Tak zaprvé .... dělat, že o všem vím, nebo se hned přiznat, že nevím, která bije?" položil jsem si dosti zásadní otázku a velice vážně nad ní začal hloubat ... bez výsledku. "Pro nedostatečnou prozatímní funkčnost myslivosti tento úkol raději odložíme a přejdeme k dalšímu." rozhodl jsem se raději a pokračoval v plánování. "Táákže ... hygiena, opláchnout si obličej ...." přičichnu sám k sobě ".. raději celý do sprchy." naštěstí jsem byl v nějaké kajutě, takže ... "To je moje vlastní? Jen pro mě? Páni." udivím se nad docela příjemnou novinkou a okamžitě ... se pomalu vydám do sprchy. Ranní hygiena, základní údržba, dokonce jsem našel i příhodné oblečení a .... "Téda, ať jsem se dohodl na čemkoli, vypadá to parádně ..." pak mi ale hlavou prolítlo jedno slůvko, které včera zaznělo několikrát. "Kurva." "Já ehm ..." čelo se mi orosilo a všechen komford se stal děsivou pastí. "Snad se ze mě nestala ..." raději ani nedokončím slovo, které se mi zaseklo ve hlavě a stále se mi připomínalo v celé své plné .... znělosti. Nic se ale nedalo dělat. Musím se prostě jít postavit čemukoli, co jsem napáchal. Navíc dle hlasu to znělo spíše žensky, takže se snad případně ubráním .... snad. Seberu tey veškerou svou odvahu, také světelné meče a snad i poslední drobečky a pozůstatky vlastní důstojnosti, jestli tedy nějaké zbyly. Ani nevím, jestli jsem šel přímo, toulal se, nebo něco mezi tím. Hlavou mi znělo stále to samé, co se včera dělo. Vina, stud, obavy, naděje, zkreslené vzpomínky, rozdíl mezi sny a skutečností, co je pravda, co fantazie, co minulost a co jsou její následky. Dít se mohlo cokoli a cokoli se může udát a já ... aspoň teď nemyslím na to, že se na mě vysral celý jedijský řád, nechal mě napospas vlastní bolesti, zradil veškerou mou důvěru, poplival památku nejnadějnějšího jedijského učně, skvělého člověka a přítele jakého jsem měl tu možnost poznat. Otevřely se dveře do kokpitu a já vstoupil. Mě jsem pravdu, do té věci mluvila nějaká žena .... "Teriss Marn? Členka rady jedi?" zareagoval jsem na její slova s naprostým překvapením. Veškerá paměť byla naráz zpět, nebo alespoň většina z ní. A snad ani moc nebyla zkreslená, ne moc. "Já no ehm .... " zakoktal jsem a a na chvíli zavřel oči. Snažil jsem se si vybavit cokoli k tématu, aby alespoň maličký paprsek prosvitl tou obrovskou ostudou, kterou jsem si utrhl. "... kam teda máme namířeno?" pokusím se i o úsměv. Ten ale zmizí, protože jsem si málem ublinkl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrobka Vstoupil jsi do potemnělé chodby, kde stěny osvětlovalo jen nažloutlé světlo aktivované chemické tyče. Vzduch zde byl chladný, zatuchlý a nejspíše si byl první po několika tisíci letech, který ho opět vdechoval do plic. Chodba, kterou jsi kráčel, se postupně svažovala kamsi dolů do temnoty. Netrvalo dlouho a z vchodu do hrobky se stal jen vzdálený zářivý bod, až zmizel nakonec úplně. Ocitl ses sám v temnotě místa, kam byl uložen k věčnému odpočinku jeden z velkých sithských lordů minulosti. Snad těm starým ztrouchnivělým kostem nebude vadit, že rušíš jejich klid. Chodba jako taková nebyla nijak zajímavá. Holé stěny, hladká podlaha vytesaná do skály. Nikde žádné znaky, nebo snad varování před kletbou, která by mohla stihnout zvědavé opovážlivce. Zvuk tvých kroků se odrážel od stěn, až v tom si náhle uviděl před sebou konečně něco. Byly tam další těžké dveře. Kámen pulsoval stále slabě, ale opět po několika minutách čekání se spustil nějaký skrytý otvírací mechanismus už skrz stále se rozšiřující škvíru, jsi byl schopen poznat, že za nimi je světlo. Dveře se plně otevřely a před tebou se objevila docela prostorná kamenná místnost, jež byla osvětlena několika světelnými zdroji a jejíž stěny již lemovaly nápisy v dávné sithské abecedě.  Z místnosti vedly poté troje dveře. Všechny tři byly otevřené. Uprostřed byla nakonec na podstavci kamenná tabulka na které byl krátký nápis. Zde odpočívá mocný sithský lord Kamir Vosh. Zatímco jsi četl nápis, zavál k tobě náhlý poryv chladné větru tiché zvuky z jedné z chodeb. Přirovnat je k podivnému hlubokému vrčení by asi bylo nejpříhodnější. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Strach Jak se bránit něčemu takovému? V jeho výrazu si viděl, že si tento souboj vychutnává. Už to nebyl zkroušený výraz, jako když tehdy nechtěl zabít jednoho z nováčků. Ne, teď se na zabíjení těšil. Možná nakonec byl ideálním materiálem na sitha, i když na to původně tak nevypadal. Možná ho sem také něco přitáhlo... Tentokrát byl ještě rychlejší. Pokusil ses chytit jeho ruce, ale nestihl si to včas, takže ještě než si mohl prsty sevřít kolem jeho ruky, ucítil jsi dopad něčeho těžkého. Ze spánku ti vystřelila bolest a na chvíli ti vypadlo vnímání celého světa.... Otevřel jsi oči, ležíc v rudém prachu, který se zvedal při každém tvém přerývavém výdechu. V uších ti hučelo a tvé tělo ti připadalo tak těžké. Ve tvém zorném poli se objevily dvě zaprášené boty. Jedna z nich se zvedla a kopnutím do ramene tě otočila na záda. Oslnilo tě žhnoucí slunce v jehož záři se nad tebou tyčila vysoká tmavá postava. „Takže co teď uděláš?“ Zazněl jeho hlas plný očekávání, ale jeho pohled nepatřil tobě, ale byl směřován kamsi na stranu. „To nemůžeš... Uvědom si, co by na to řekl dohlížitel! Taky by ses tím odsoudil k smrti.“ Zazněl odkudsi známý hlas. „Já myslím, že ne. Řekl bych, že dohlížitel bude jen rád, že mu tu ušetřím práci. Nejdřív začnu tady s tímhle odpadem.“ Dopadla ti na hruď silně jeho noha, až ti vyrazila část vzduchu z plic. „A s tebou to bude už rychlý proces.“ Pronesl skoro znuděně. Temná silueta natáhla ruku a ve tvém zorném poli se objevil, ve vzduchu se vznášející, vcelku velký nepravidelný objekt, který se zastavil vcelku vysoko nad tvou hlavou. „Nějaká poslední slova?“ Uchechtl se, zatímco se jeho tvář pomalu otočila na tebe. „Tsis wai!“ Ozval se zoufalý výkřik v tobě neznámém jazyce, kterému byl odpovědí pouze nautolanův smích. Vypadalo to, že poslední, co v životě uvidíš bude ten jeho vítězoslavný škleb.... Náhle ale jeho výraz ale ztuhl. Tvář se pomalu otočila zpět na sithku, oči rozšířené hrůzou. Chvíli stál v šoku bez jediného dechu, když v tom se náhle hlasitě nadechl a udělal krok vzad nespouštějíc vytřeštěný pohled z bůh ví čeho. Kámen, který se vznášel ve vzduchu nad tvou hlavou, náhle ztratil oporu a ty jsi v poslední chvíli uhnul, aby tě skutečně nezasáhl. Nautolan s výrazem naprostého zděšení ve tváři mezitím pozpátku ustupoval, krok za krokem, až se nakonec otočil a rychlým během vyrazil pryč... Ze strany jsi uslyšel rychlé blížící se kroky. „Jsi v pořádku?“ Klesla vedle tebe sithka na kolena. Její kamenný výraz byl už dávno ten tam. Ustaraně si tě prohlížela a snažila se ti pomoci, se alespoň posadit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Probuzení Spojenými silami se ti podařilo dostat se alespoň do částečného sedu, i když tě stále musely přidržovat její ruce, aby ses opět nezhroutil do rudého prachu. Svět se s tebou točil a v hlavě ti tepala krev. Její dlaň se dotkla tvé tváře a natočila jemně tvou hlavu tak, aby se ti mohla lépe podívat do očí, které chvíli zkoumavě studovala. „Asi.“ Hlesla po chvíli a bezradně se rozhlédla po okolí. Snad poprvé jsi viděl, že netuší, co má dělat. Na čele se jí protáhla široká vráska, jak jej zamyšleně svraštila. „Budeš si muset odpočinout a...“ Začala nahlas sestavovat alespoň nějaký plán, do kterého jsi jí vstoupil ty. „Ne, to bude dobré.“ Zakroutila lehce hlavou a přidržela tvou ruku na své tváři. Viděl jsi, jak její rty vyslovují nějaká slova, ale jediné, co jsi slyšel, bylo táhlé hučení. Svět se s tebou houpal stále více, její tvář začala pozbývat ostrých rysů a postupně ti mizela ve změti barev a světla, které nakonec nahradila tma. .......... Pobral ses ležíc na tvrdé zemi v chladném stínu jednoho ze sloupů. Odněkud se ozvalo těžké zadunění a země pod tvým tělem se lehce zachvěla. Když ses trochu pohnul, aby ses rozhlédnul, uviděl jsi postavu sithky, jak k tobě rychlým tempem míří, zatímco už je na cílovém místě pár kamenů. Což bylo na jednu stranu trochu zvláštní, když sis uvědomil, že ležíš po těmi, které byly přiděleny jí. „Jak je ti?“ Vyhrkla udýchaně, když si vedle tebe klekla a její ruka se dotkla tvého čela. No, nebylo ti zrovna nejlépe. V uších stále nepříjemně hučelo a hlava ti třeštila. „Nauč mě ten tvůj trik, krupiére.“ Sklonila se nad tebou a vážně se na tebe zadívala. Spíše než žádost to znělo jako zoufalý rozkaz. Jí samotné muselo docházet, že něco takového se jen tak z hodiny na hodinu nenaučí. Ale tonoucí se stébla chytá, jak se často říká. „Nějak to musí jít!“ |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Na palubě S lehkým úsměvem na tváři jsem na jeho domněnku jen tiše kývla a dál ho sledovala. Vypadalo to, že se jeho paměť asi začala pomalu vracet, jak se pohled v jeho pobledlém obličeji nejprve z totálního zmatení přelil přes záblesk pochopení k úplnému zděšení. No, nedivila jsem se mu. Být na mém místě někdo jiný z rady, byla by to trochu odlišná situace. Ovšem teď jsem tu byla já a pohled rady na celou tuto záležitost... jsem sice nebrala na lehkou váhu, ale na druhou stranu mě teď zajímaly jiné věci. S mistrem Rallem to vyřeším potom... I když, stejně to všechno věděl snad ještě dříve, než jsem se rozhodla. Ušklíbla jsem se nad svou úvahou stále sledujíc zmateného mladíka. „Prosím, posaď se raději.“ Ukázala jsem na jedno z dvojice pilotních křesel a sama se do jednoho z nich usadila. „Takže žádné... Já to tak nemyslel. Chci se vrátit na akademii?“ Opřela jsem se do sedačky, prsty ťukajíc v pravidelném rytmu do opěradla. Chvíli jsem si jej takto tiše prohlížela, jestli skutečně necouvne, ale ne. Přesně jak jsem předpokládala... „Dobře tedy.“ Usmála jsem se. „Opravdu míříme do jedné oblasti v Outer Rimu.“ Naklonila jsem se a spustila holoprojekci. Ze stropu vyjel malý kruhový projektor, z kterého vyšlehl sloup namodralého světla, které vyplnilo prostor kolem vás. Nejprve se objevilo několik světelných bodů a pak se celý obraz začal přesouvat, až se uprostřed místnosti vykreslila ve vzduchu se vznášející projekce nějaké namodralé mlhoviny.  Postavila jsem se a postavila se nedaleko centra obrazu. „To je Rillská mlhovina v Tarabba sectoru.“ Řekla jsem zatímco mi kolem hlavy prolétaly zářivé tečky. „A zde...“ Zadívala jsem se na moment na obraz, pak do něj sáhla a jednoduchým tažením ruky přiblížila pohled na několika planet soustavu obíhajících kolem jedné hvězdy. „Tohle je systém Utapau a přesně sem.“ Dotkla jsem planety na čtvrté orbitě od hvězdy a ta se ihned přiblížila tak, že její pomalu otáčející se model zaplnil střed místnosti a kolem nás létalo několik jejích měsíců. Pokud jsi je chtěl spočítat, zjistil si, že jich bylo 9. „To je Utapau. Vcelku suchá a nehostinná planeta, ale nás zajímá něco jiného. Náš cíl je zde.“ Ukázala jsem na největší z měsíců, který pomalu obíhal kolem planety. „Bude se jednat o průzkumnou misi.“ Zazněl můj oficiální tón. Uvidíme, jestli to u toho průzkumu nakonec skončí.... „ Před hodinou jsme vyrazili, což znamená, že cesta bude trvat ještě necelé čtyři dny, takže...“ Podívala jsem se na něj tázavě a pak pár kroky došla k ovládacímu panelu a vypnula hologram. Projektor se opět s tichým hučením elektromotorků zasunul do stropu. „Takže, co by sis teď tak představoval?“ Zeptala jsem se ho klidně a sledovala jej. Uvidíme, jestli projeví o něco zájem a nebo se raději schová ve svém pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhodnutí Trochu se odsunula, když ses pokoušel postavit se opět na nohy, aby ti dala dostatek prostoru, ale stále tě pozorně sledovala, připravena tě zachytit, kdyby ses začal kácet. Byla to asi bláhová představa, že by tě ta drobná žena v tom momentě jen tak udržela, ale dnes se tu už stalo mnohem divnějších věcí. „Možná by jsi neměl...“ Natáhla k tobě ruku sithka, ale nedovolila si tě zadržet. Trochu si zavrávoral, když jsi se konečně postavil, ale kámen ti byl jistou oporou. Sithka krátce bleskla pohledem kamsi dozadu a udělala dva kroky na jednu stranu, než k tobě přistoupila. Zjevně se snažila nenápadně se postavit tak, aby sis příliš nevšímal těch pár změn, které na jednom místě nastaly, ale ty jsi už věděl. Proto taky tvá další slova patřila tomuto tématu. „Ani nevím.“ Sklopila zrak, když jsi se na ni obořil a nervózně se objala rukama. Tvou další otázku už ignorovala, neznajíc nejspíše na ni odpověď a nebo ti ji jen nechtěla říct. Pár nejistých kroků stačilo, abys k ní došel a mohl se jí opět dotknout. Vydechla a její ruce se ti zapřely lehce o hruď, zatímco jsi cítil teplo její kůže na svém čele. Neviděl si jí pořádně do tváře, když jsi říkal ta slova a možná proto její reakce působila tak náhle. Ještě pár vteřin poté, co jsi domluvil zůstávala nehybná, ale pak její ruce přejely k tvým ramenům a zvedla tvář s výrazem plným vzoru. „Ne!“ Řekla rázně a odstoupila od tebe. Udělala to pomalu tak, aby jsi náhodou neupadl, když by si přišel o její oporu, ale pokud si ji chtěl chytit, razantně se ti vysmekla. Ustoupila nakonec od tebe asi na dva metry a z této, pro ni nejspíše dostatečné bezpečné vzdálenosti, se na tebe upřeně zadívala. „Není to tvá vina!“ Její ruka vystřelila a ukázala na hromadu kamení pod, kterými s podobným gestem před chvílí nechala pohřbít toho muže. „Podívej se na to logicky...“ Její tón byl stále ostrý, ale v očích byla spíše prosba. „Ano, můžeme to zkusit společně, ale budeme pokračovat tam, kde jsem už začala. Pokud to nestihneme, tak... Podívej se na sebe. Sotva stojíš na nohou a na tom tréninku by jsi neměl nejmenší šanci. Já jsem ale zdravá... Díky tobě! A mám víc šancí se s nějakou skupinou zatracených učedníků nějak vypořádat!“ Zhluboka se nadechla a zarazila se, jakoby snad hledala další slova. „Mohl jsi mě tam dole nechat... Ale nenechal.“ Řekla tiše. „A já se teď rozhodla takto!“ Zvedla hrdě bradu a na místě se otočila směrem k již částečně odnošené části kamenné suti. „Do večera je ještě spousta času...“ Natočila trochu tvář přes své rameno, než se rázným krokem vydala ke kamenům, kde se postavila k jednomu z kusů ulomeného sloupu a vztáhnouc k němu ruku jej pomalu ale jistě začala zvedat do vzduchu. |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Pomalu jsem kráčel nánosy písku a prachu, který se zde za ta léta nahromadil a v kterém jsem zanechával já své stopy- známky života po několika staletích v této pusté hrobce. Stavitel, nejspíše pomýšlel na to, že chce zde něco vzácného chránit, když se rozhodl postavit hrobku tak hluboko pod zem. Opatrně jsem našlapoval, protože bylo docela možné, že zde můžou být připravené kdejaké pasti proti vykradačům hrobek. Pohyboval jsem se jako jediný světelný bod uprostřed temnoty a kráčel vstříc svému cíli… Dočkáš se. Pak všichni ti pochlebovači padnou na kolena a budou prosit o odpuštění! V této temnotě měl člověk spousty času na přemýšlení a hlavně na upadání do vlastních myšlenek. Například o tom, jak pokračuje učedník, jemuž jsem svěřil svůj letoun, ale teď už nebyla asi v ničem komplikace. Kdyby se přeci jen něco stalo, můj úkol byl splněn a mě už pak jen zbývalo nějak se odsud dostat. Konečně se přede mnou objevilo, co si co by naznačovalo konec chodby a začátek skutečné hrobky. Chvíli jsem před masitými branami stál, než přišel opět k užitku černý krystal, jež mi byl věnován Lord Taral. Zajímalo mě, jak ho mohla jen získat, neb jsem pochyboval o tom, že by se někdo bez něj dostal dál než já. Ozvalo se to příjemné skřípání kamenu o kámen a ven se začalo drásat světlo. Rozcestí. Alespoň zde bylo dost místa pro boj a vše bylo dostatečně osvětleno. Když jsem si přečetl odstrašující kletbu, začal se mi na tváři kroutit pošklebek, Varování pro zbabělce. Už pro mne nebylo, co ztratit, bylo to buď zvítězit anebo padnout do propadliště dějin jako obyčejný slaboch. Náhlý vítr a vrčení z nedaleké chodby jsem považoval za další varování či pokus o zastrašení, pomyslel jsem si, že právě nejvíce se bude pokusit odstrašit člověka něco, kde by mohl toho nejvíce získat a k čemuž se nemá dostat. Chodba byla zvolena a já se vydal vstříce svému osudu s rukou na rukojeti meče a plamenem v očích.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Perný den Nebylo ti jasné, jak dlouho jsi byl mimo, ale přišlo ti, že vzduch za tu dobu strašně ztěžknul. Dýchat bylo obtížné a tak jsi došel k haldě kamení již značně zadýchaný. Sithka ti věnovala vděčný úsměv, když jsi souhlasil a bylo vidět, že z ní opadlo značné napětí. Jen pak tiše kývla a otočila se k jednomu kameni, který se po pár vteřinách vznesl do vzduchu. Ty sám ses cítil slabý, ať už to bylo tou zatracenou ránou do hlavy a nebo tou událostí dnešního rána. Tvé vnímání Síly bylo oslabené, stejně jako tvé tělo. V prvních chvílích jsi vůbec měl co dělat, abys popadl dech. V hrudi ti zrychleně bilo srdce, skoro jakoby z ní chtělo vyskočit a hučení v uších přešlo do táhlého pískání. Těžko říci, jestli to byla změna k lepšímu. Nad podobnými malichernostmi ale nemělo smysl se pozastavovat. Čekala vás ještě spousta práce. Postavil ses k jednomu z menších ulomených kusů sloupu a natáhl k němu ruku, snažíc se soustředit na Sílu kolem. Trvalo ti vcelku dlouho, než se ti její tok podařilo usměrnit a bylo to zatraceně náročný. Až sis po položení kamene na jeho nové místo začal říkat, jestli by nebylo snazší je tahat ručně. Pohled ale, na možná i pár tunové kusy kamene, ti tu myšlenku ihned vyhnal z hlavy. Nezbývalo než pokračovat. Slunce pomalu postupovalo po své nebeské dráze a vám se krátil stín... A s postupující prací a zvyšující se teplotou, se krátil i dech. Bez vody a pořádného stínu, jste byli vydáni na milost a nemilost korribanskému slunci. Pokračovali jste. Dál beze slova... Protože na takové zbytečnosti již nezbývala síla. Vaše věrné stíny se už začaly opět protahovat, když poslední kámen ze tvé hromady dopadl na vyznačené místo. „To by bylo...“ Vydechla sithka a svezla se podél sloupu do jeho stínu. „Pojď si odpočinout, ať to můžeme dodělat.“ Pousmála se unaveně a poplácala na zem vedle sebe. Ať už sis sedl nebo ne, čas se krátil a tak, i když se vám příliš nechtělo, se sithka zhruba po dvaceti minutách ztěžka zvedla a vydala se ke své hromadě suti. Nepobízela tě. Něchávala tě odpočívat, jak dlouho si chtěl. Prostě jen začala pomalu přesouvat další kusy kamene. Ovšem i její tempo s nastupující únavou zpomalovalo. Marně se snažila vytrhnout ze země jeden z těch velkých kusů, který v ní držel jako přibitý. Bojovala s tím několik minut, než to s rezignovaným vzdechem vzdala. „To nepůjde, krupiére.“ Zavrtěla hlavou a opřela se zadýchaně o kolena. Ty jsi to ale vzdát nechtěl. „Společně?“ Trochu nevěřícně se na tebe podívala. „Dobře... Tak tedy na tři.“ Narovnala se a trochu se protáhla v kříži. Pak se zadívala na kámen a se vztaženou rukou na tebe kývla, že můžeš odpočítávat. Dvě vlny Síly se střetly a postupně obalily obrovský několikatunový kolos. Chvíli se nic nedělo, jen se vaše soustředění se zesilovalo. Náhle však trochu zavibrovala země, jak se kámen začal postupně sunout nahoru. A že v té zemi vězel opravdu velký kus. Opadával z něj písek odkrývajíc staré nápisy a rytiny, zatímco pomalu neslyšně rotoval, jak jste jej přesouvali na vytyčenou pozici. Byl jsi plně soustředěný. Každá buňka v tvém těle věděla, že tohle nesmíte pokazit. „Jen'rhak, krvi mé krve, musíme toho ještě mnoho vykonat. Nebuď pošetilý...“ Jakoby ta slova sem zavál korribanský vítr, jež se s klesající teplotou zvedal a prolétal písečnými údolími a nesl s sebou hlas, který vycházel odkudsi... Z té podivné místnosti plné zlaté záře. „Zvládli jsme to!“ Vytrhl tě z myšlenek až nečekaně veselý hlas sithky. I přes to vše, co jste měli za sebou, jí tenhle nečekaný úspěch a naděje vlili energii do žil. Došla k tobě radostí tě objala. „Děkuji!....Už jen pár a je to.“ Zašeptala a trochu se odtáhla. „Je to už lepší?“ Prohlédla si tě zblízka. Ve tvářích obou z vás byly patrné stopy silné únavy, ale alespoň jste dosud stáli na nohou. Po tvém ujištění kývla a trochu poodstoupila. „Tak se do toho dáme.“ Pohled jí padl na slunce, které se již sklánělo k obzoru a následně k hromadě kamenů, která vám zbývala. Čas byl proti vám. Oba jste to věděli... Slunce se pomalu přesouvalo k hřebenům kopců a obloha se barvila do tmavých odstínů oranžové. Zářivě bílý sluneční disk, pak nakonec začal pomalu nenávratně mizet za černými siluetami korribanských hor.  Pokračovali jste. Úporné vedro začal nahrazovat nepříjemný chlad, jak vaši malou oblast překryl stín. Postupně, kamen za kamenem, jste přesouvali další a další zbytky starých sithských ruin, ale sil už nebylo příliš nazbyt. Vaše těla i mysl zpomalovali... A pak jste najednou uslyšeli nedaleké rychlé kroky. „Co se to tady zatraceně stalo? Kde jsou ti dva?!“ Ozval se už z dálky přísný Tellavův hlas. Tvůj pohled padl na své prázdné místo a pak ihned na místo patřící sithce, kde ještě zbývalo asi pět kamenů. Rozhodl ses rychle, nebo si možná už byl rozhodnutý celou dobu? Tvá ruka rychle vystřelila k nejmenšímu s nich a soustředila se kolem něj Síla. „Co..“ Uhnula sithka nervózním pohledem od blížícího se Tellava a podívala se na tebe. „Ne... neblázni!“ Vyděšeně se podívala na kámen, který se pomalu blížil k tvému místu. Náhle jsi ucítil jak tomu kameni něco vzdoruje. Opět se střetly dvě vlny Síly, ale tentokrát šly proti sobě. Kámen se ve vzduchu rychle roztočil a chvíli jakoby nevěděl, jakým směrem letět. Oči sithky se přivřely soustředěním, ale kámen se i přes to začal pomalu blížit k tvému místu. „Na něco jsem se ptal?!“ Zazněl Tellavův hlas již skoro vedle vás. Jeden z vás musel pustit kámen, ale ani jeden jste to nechtěli vzdát. Náhle vám jej jakási surová síla vytrhla a odmrštila kamsi do dálky. „Takže...Ještě jednou... Co se tady stalo?“ Procedil Tellav pomalu mezi zuby. „Já... Oni...“ Otočila se na něj sithka, zjevně velmi zmatená danou situací. „Ano?!“ Udělal k ní krok a propaloval ji pohledem. „Jsou pryč, pane.“ Nasucho polkla a sklonila hlavu. „Pryč? Jak pryč?! Utekli, sežraly je tuk´aty a nebo snad něco jiného..?“ Prohlédl si vás oba zkoumavým pohledem, který se nakonec zastavil na místě, kde byla pohřbená již vychladlá mrtvola. „On...“ Podívala se na to místo také sithka. „Zabila jsem ho.“ Řekla hlasem bez emocí. „A druhý utekl.“ Tellav jen povytáhl obočí a nadále ji beze slova propaloval pohledem. „Utekl, protože jsem na něj použila jednu techniku.“ Dodala nakonec sithka. Hřbet jeho ruky ji náhle zasáhl silně do obličeje, až se celá naklonila. „Nedovolil jsem vám, abyste se mi tu pozabíjeli!“ Křikl na ni a udělal pár kroků k tobě. „A jakou roli v tom hraješ ty? Nesnaž se mi tu namluvit, že jsi jen nevinný pozorovatel. Ne, po tom, co se tu náhle dějí podivné věci, o kterých jistě něco víš... Že?“ Zasyčel a zadíval se ti upřeně do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Na palubě A já tam jen tak stál. Bezbranný, zmatený, naporcovaný, naservírovaný a připravený ke konzumaci. Byl to skutečně nepříjemný okamžik a to hned z několika příčin. A aby toho nebylo málo, přestože se mi některé věci díky tomuto dosti nečekanému, jak to jen nazvat ... rozuzlení opět vybavilo, stále jsme měl až příliš mnoho mlhou zahalených míst. Pak zde je samozřejmě fakt, že jsem zde s opředstavitelkou jedijské rady a mám takové nepříjemné tušení, že jsme ji nazval kurvou. Už vlastně ani nevím proč. Jo, při vzpomínce na právě tuhle příhodu se zatvářím obzvláště .... bledě. "Ehm ... děkuji." opáčím na její vstřícné gesto a ještě kývnu vděčně hlavou. Nabízené místo samozřejmě okamžitě přijímám. Jakmile jsem se usadil, Mistryně Marn mě se chopila slova a konečně jsem se dozvěděl něco víc. Když tedy domluví a z úst vyjdou poslední z jejich slov, jsem tak nějak, upřímně řečeno, zmaten. A to je dosti nepříjemné. Havně protože mám zmatek už jen díky včerejšku. Dalších otazníků doopravdy potřeba nebylo. "Vzít své rozhodnutí zpět? To tedy ani náhodou, nebo snad ...." V myšlenkách se opět pokusím vrátit do toho baru ve snaze si vybavit několik věcí. "Snad jsem neškemral o možnost se vrátit? Ne, to je vyloučené TO bych nikdy ... Proč se pak ale ..." "Ne, o návratu jsem opravdu nepřemýšlel a své rozhodnutí zpět rozhodně brát nehodlám." odpověděl jsem rozhodnutě mistryni Marn. "Nehledala jste v tom baru snad pilota?" snažím se okamžitě uvést věci na pravou míru. Pravdou je totiž, že možnost, že by mě chtěla za svého studenta je to poslední, co by mi mohlo přijít na mysl. Kdyby o mne jako o padawana totiž měla zájem, měla tu možnost už když jsem stanul před radou, i kdy ... "Chápu to tedy správně, že jste mne s sebou skutečně vzala kvůli nějakýmu pilotování ..." jasnější a přímočařejší otázku snad ani položit nešlo. "O jaký typ průzumné mise se má jednat?" položím další otázku a to ještě nejsem u konce. "A co bude mou úlohou v téhle misi?" vyštěkl jsem další otázku. Pak mi ale na mysl přijde jedna skutečně jedinečná a především ... díky postupu času se mi daří jakož takož nějaká fakta dát dohromady a občas z nich i něco vytvořit. Snad i díy tomu mi na mysl přišla právě tahle otázka. "Jedná se vůbec o radou schválenou misi?" možná jí to zaskočilo a možná také ne. Mám ten pocit, že odpověď jsem znal, ještě než jsem ji vyslovil, ale přesto ... "Ví o tomhle vašem výletu rada? A jak dalece?" a aby toho nebylo málo, znovu se musím doptat na další věc, pro mne snad nejpodstatnější. "A jak do toho zapadám já?" |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Ony poslední čtyři až pět dní byla dosti mkačka ty tyče byl dost brutální nápad. No ale pořád to bylo nic oproti tomu, když s námi a mistrem jednou spolupracoval jeden Wookie, myslel jsem, že mi tehdy tou tyčí přerazil jednou ranou všechny kosti v těle, takže tohle bylo sice zabíračka, ale ne zase o život. Trvalo to snad věky, ač po chvílích strávených našimi tréninky čas ubíhal notně rychleji, než jsme se dostali na Utapau. Poslední den jsme věnovali meditacím a odpočinku. A konečně přišla ona chvíle, kdy jsme měli brzo vystoupit z hyperprostoru. S mírným úsměvem přejdu klidně do pilotní kabiny a sednu si na místo jednoho z pilotů. "Tak přátelé a jsme tady, krásná a nebezpečná planeta jako vždy Utapau." Podotknu a začnu se připravovat na sestup, když jsme venku z hyperprostorového okna. "Žádáme všechny cestující, aby si dali sedadla do vzpřímené polohy půjdeme na přistání. Děkujeme, že jste použili naši dopravu." Zašklebím se po hlášení ze systému. Když nás kontaktuje letová kontrolo pousměju se na Alistara a zapnu komunikátor. "Tady Brokenwing zasíláme naše indetifikační údaje. Letíme doplnit zásoby a za obchodem." Odpovím a počkám až nám pošlou údaje, kam sestoupit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Smečka Vyrazil jsi pravými dveřmi za podivným zvukem. Postavit se svému strachu a ideálně tím ještě něco získat. Chodba byla vcelku široká. Odhadoval jsi to zhruba na tři metry. Po stěnách byly v rovných horizontálních linkách vyryty další nápisy, které tě postupně doprovázely na tvé cestě temnotou. Tedy temnotou. Ani ne po pěti krocích, se postupně začaly rozsvěcovat nažloutlá bodová světla, která byla umístěna zhruba ve výšce očí a v pravidelných, několika metrových rozestupech. Mohl jsi zjistit, že k jejich aktivaci docházelo zhruba s pětimetrovým předstihem a se stejnou vzdáleností zase tiše zhasínala. Měl jsi kolem sebe tedy svých deset metrů známého prostoru, zatímco před ním i za ním už byla jen neproniknutelná tma. Postupoval jsi pomalu chodbou a stejně tak se s tebou pohyboval tvůj malý ostrůvek světla. Zvuk kroků na kamenné podlaze se odrážel od holých stěn. Najednou se chodba rozestoupila do vcelku prostorné čtvercové místnosti, ze které po stranách vedly dva východy. Tentokrát pouze vyznačené kamennými oblouky, nic víc, nic míň. Jakmile však tvé nohy překročily práh, ozvalo se temné vrčení, které již neznělo tak vzdáleně, spíše naopak.... Bylo zatraceně blízko. Zdroj byl zjevně v levé chodbě, když v tom se náhle ozvalo snad i v odpovědi další, ale tentokrát z pravé. Ve tmě oblouků se najednou objevilo několik párů rudě žhnoucích bodů. S tentokrát již hlasitým táhlým vrčením vystoupilo na světlo několik velkých siluet. Nedělalo ti velký problém ta zvířata poznat. Tuk´aty, sithští psi.
Zvířata, kdysi pozměněná sithskou alchymií, která jim dala do vínku mnoho nepříjemných vlastností. Bylo jich několik druhů, ale nejnebezpečnější byly právě jejich smečky. Ty bestie uměly velmi dobře spolupracovat a někteří tvrdili, že jejich schopnost vycítit Sílu jim dává i jisté možnosti telepatie. Postupně se před tebou vynořily čtyři tyto velké bestie. Hlavy skloněné k zemi, těla rozechvělá hlubokým zlověstným vrčením a rudě planoucí oči.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tenký led „Cože?“ Blýskl po tobě nepříjemným pohledem, ve kterém se ale značilo jisté překvapení. „Jen'rhak? Kde jsi k tomu... Aha. Takže ona tě navedla.“ Oči mu padly na sithku, která vás sledovala také neméně překvapeně. Ty jsi ale pokračoval a tvá další slova upoutala plně Tellavovu pozornost. Překvapení, zlost i pochyby... To vše jsi viděl v jeho výrazu, zatímco ses pouštěl do své malé hry. Bylo ti jasné, že je to chůze po tenkém ledě, ale přesto jsi to riskl. „Tvá paní?“ Přivřel oči do úzkých štěrbinek. Ty jsi ale opět pokračoval. Bylo toho tolik, co jsi mu chtěl říct. Zvláště u části s praktikami místních dohlížitelů, kdy jsi mu začal tykat, sevřel pevně pěsti a nasupeně nasál vzduch. Nic však nedělal. Nechával tě pokračovat... Zatím. „Jsi přece jen zatracený otrok z Nar Shadaa! Odpad! Co mi to tady povídáš?!“ Rezolutně mávnul rukou, ale pak se jeho pohled změnil. Skoro jakoby ho něco napadlo. Už trochu opatrnějším a zkoumavějším pohledem si vás oba přeměřil. „A nebo tě sem skutečně někdo poslal...“ Zašeptal zamyšleně. „Dobře tedy. Chcete na ubikace?... Půjdete.“ Tentokrát byl jeho výraz zvláštní. Nebyly v něm čitelné ty jeho typicky silné emoce, ať už šlo o pobavení, či vztek. Působil spíše zamyšleně. Pokynul vám rukou a, aniž by něco dalšího dodával, vyrazil. Měli jste co dělat, abyste stačili ve vašich stavech jeho tempu, ale naštěstí tohle nebyla dlouhá cesta. Sithka během toho mlčela a raději se vyhýbala jakémukoliv očnímu kontaktu, aby snad něco neprozradila. Když jste došli ke dveří, byly už otevřené. Tellav počkal, až jimi projdete a sám v nich zůstal stát. Nad tvou poznámkou o nautolanovi se jen ušklíbl. „O to se už postaráme... Vy ale teď budete mít jiné starosti.“ Oba si vás přeměřil vážným pohledem. „Lord Asha by se měla vrátit zítra k večeru. Uvidíme, co na tu tvou... nezvyklou historku řekne.“ V očích byla jen malá stopa hrozby, stále zjevně nad něčím dumal, ale než jste mohli položit další otázky, se dveře před vámi rychle zavřely a rozsvítila se červená ikonka. „Co?...Kde?...Odkud znáš to slovo?“ Položila ti sithka ruku na rameno a opět si tě nevěřícně prohlížela. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zase sami „Počkej, kam jdeš?“ Vyhrkla překvapeně sithka, když si ji místo odpovědi začal kamsi vést. Záhy však pochopila směr vaší cesty a její prsty se kolem tvé ruky sevřely o něco více. Procházeli jste kolem prázdných pokojů a docházelo vám, jak jste tu sami. Nebyl to však nijak nepříjemný pocit, právě naopak. Měli jste konečně svůj klid. Alespoň pro dnešek. Sprchy byly prázdné a ve vzduchu byla stále ještě slabě cítit vůně nějakých čistících prostředků. Jak dlouho jste tu vlastně byli? Jen pár dnů a přitom se toho stalo tolik... Vše se zdálo mnohem intenzivnější, než celý váš dosavadní život. Postupně jste odhazovali a strhávali ze sebe špinavé, zaprášené oblečení, z kterého se stala taková nepravidelná cestička až do jedné ze sprch. Voda začala stékat po vašich tělech a smývat slaný pot. Sithka obkroužila pevně své paže kolem tvého krku, zavřela oči a dlouze tě políbila. Její rudá pleť až skoro svítila oproti bílým kachličkám, ke kterým si ji tak tiskl. I po tak náročném dni se zdála tak lehká. Voda vám stékala po tvářích a působila jako balzám na rozbolavělá těla. Vše zlé odplavila. Netrvalo dlouho a zvuk tekoucí vody v koupelně doplnily i tiché slastné vzdechy... Její mokré vlasy tě příjemně chladily na ramenou a na hrudi. Její dech byl již opět klidný a nazlobený výraz, jakým tě dnes častovala, jsi už také neviděl. Spokojeně si sem tam brala kousky jídla z misky, kde se občas vaše ruce setkaly. Tvá otázka ji přiměla trochu natočit hlavu a vzhlédnout, aby ti viděla do obličeje, sevříc lehce tvou ruku na svém stehně. „Ano... Ale teď opravdu vážně. Jak jsi na tohle všechno přišel, krupiére?“ Stejně jako to řekla, tak vážně se i tvářila. Lehkost a bezstarostnost nedávných chvil, jakoby teď byla odsunuta a nahradily ji vážnější témata. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hra pokračuje? Měla co dělat, aby udržela vážný výraz, zatímco tvá ruka přejížděla po jejím stehně, ale uspěla. Jen trochu přimhouřila oči, když ses zjevně nechystal k odpovědi, kterou čekala, ale k něčemu úplně jinému. „Ano, rychle povídej.“ Dívaly se na tebe její rudé oči, ve kterých ale i přes tu usilovnou vážnost sem tam zajiskřilo. „Praotec?“ Trochu se nadzvedla a zapřela se rukou o tvou hruď, aby ti lépe viděla do tváře. „Promiň, pokračuj. Nebudu rušit.“ Rychle jí došlo, že ti skočila do řeči a pak jen beze slova poslouchala. Zatímco ty jsi dával ostentativně najevo, jak ti celá věc přijde banální, její výraz naopak pozbýval své vážnosti a neměnnosti a nahrazovalo jej čiré překvapení, což jsi mohl brát jako další své malé osobní vítězství. Trochu naklonila hlavu na stranu, když se tvá tvář přiblížila k jejímu krku. Stále bezhlasně poslouchala, snažíc se dostát svým slovům, i když si jí dával stále více a více důvodů, proč tento svůj slib mlčení porušit. Zvonivý zvuk kutálející se kovové misky po podlaze se náhle rozezněl místností. Její pohled uhnul tím směrem, ale než se nadála, převrátil jsi ji na postel, která se v odpovědi jen lehce zhoupla, odhalíc tak rudou plochu jejích hladkých zad. „Počkat, hrobku?... Risshik Qorit?...Sith' ari?“ Nadzvedla se na rukou, shrnouc tak trochu pohozenou pokrývku a snažila se na tebe otočit, pokud jsi ji tedy nechal. „Krupiére, nehraj už na mě tu svou hru. Tohle... To není sranda. Řekni mi pravdu.“ Její hlas zněl až prosebně, zatímco se pomalu snažila opět na posteli přetočit do pro ni trochu výhodnější pozice. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Volba „Ano, hledala, jestli se to tak dá říct.“ Posadila jsem se opět do pilotního křesla a přehodila nohu přes nohu, sepnouc prsty vzájemně opřené ruce. „Pilotování, ale tak to také. Bude záležet jen na tobě, jak se do této věci budeš chtít silně zapojit. Nemohu tě k ničemu nutit. Nejsem přeci tvůj mistr.“ Zachovávala jsem si v tváři vážný výraz a sledovala jej s prsty zapřenými špičkami o bradu. „Samozřejmě ještě nedošlo k tvému oficiálnímu vystoupení z řádu, takže...“ Podívala jsem se na něj ale viděla jsem jeho netrpělivý a možná i poněkud nazlobený výraz. Ne, teď jsem se asi nemohla dočkat nějaké rozumné debaty nezakalené emocemi. „Ne, nejsem tady, abych tě prosila, abys to nedělal.“ Dodala jsem vzápětí, když jsem viděla pochyby v jeho tváři. Tohle bude těžší, než jsem si myslela. Tenhle se ničeho zjevně nebojí... Na jednu stranu je to ale dobře. „Letíme prozkoumat jedno z míst, kde byl zachycen... nepřirozený vliv. A tvá úloha? Jak už jsem říkala, nemohu tě tu oficiálně do ničeho nutit. Můžeš zůstat klidně v lodi a čekat na můj návrat, pokud by jsi ale chtěl jít se mnou... Musela bych si otestovat tvé schopnosti.“ Povytáhla jsem lehce jedno obočí a mladíka si přeměřila. Prý jeho manipulace se Silou je na velmi slabé úrovni. Hmm, možná to tak je a nebo mu jen nevyhovovaly tréninkové metody akademie. Případně nějaký blok... To by bylo také možné. Jeho další otázka mě donutila rezolutně složit ruce a narovnat se v zádech. „Ano, rada o tom samozřejmě ví. To je vše, co o tom potřebuješ vědět.“ Řekla jsem na první pohled klidným hlasem, ale přimhouřila trochu nebezpečně oči. Ten mladík si troufal už trochu více než je zdrávo. „A jak do toho zapadáš ty?“ Opět jsem se klidně opřela s výrazem jako dříve. „To bude na tvé volbě. Budeš chtít využít nějak této šance? Budeš chtít utéct při nejbližší možné příležitosti a nebo tu vyslýchat člena nejvyšší rady, jako kdyby to bylo malé dítě?“ Rozhodila jsem rukama a trochu se zasmála. „Já ti tu s mou pomocí nabízím jen jednu cestu. Těch cest bez mého zásahu je ale také dost a věřím tomu, že jsi již dostatečně zodpovědný, aby sis dokázal zvolit dobře.“ Chvíli jsem ho sledovala a pak se přetočila k pilotnímu pultu, kde jsem naťukala pár údajů. „Pokud budeš chtít jít, prosím. V případě, že vystoupíme teď z hyperprostoru.... Budeme stále ještě na republikovém území a nejbližší obyvatelná planeta pak bude v systému Nar Shimor. Tam už pro tebe nebude problém pokračovat, jak si ty sám budeš přát.“ Otočila jsem se na křesle jakoby nic zpět k mladíkovi a čekala jeho reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Výslech „Počkej... Ne...“ Trochu se pod tebou vzpouzela zatímco ty jsi její ramena a šíji zasypával polibky. „To.. To jsou výrazy ještě ze staré sithštiny.“ Nevzdávala se a snažila se stále působit profesionálním dojmem. Její zrychlený tep, který jsi ale cítil, když se tvé rty přiblížily opět jejímu krku, ji však v jejím snažení zrazoval. „A to jméno.. Qorit. Někde jsem to četla, nebo snad slyšela.“ Zavřela na pár vteřin spokojeně oči. „Antar“ Zašeptala pomalu, jakoby si vychutnávala zvuk toho jména, stejně jako tvé doteky. „Antare...Ale pořád nechápu, kde jsi k těm informacím přišel.“ Sem tam se do jejích slov vloudil hlasitější výdech, ale stále se snažila... Stejně jako ty. „Jen'rhak, to je také už starý... nepoužívaný výraz. Četla jsem to kdysi...“ Větu nedokončila protože se v tu chvíli stiskly tvé zuby na jejím uchu. „Nemůžeš... Aspoň pár vteřin...“ Vydechla poté. Ale ty jsi nic takového v plánu zjevně neměl. Tvá ruka začala putovat níže a ač se sithka tvářila, že by se raději věnovala jiným věcem, vyšlo ti její tělo vstříc, když se lehce prohnula v zádech a usnadnila jí tak cestu. „Mistře..?“ Možná to měla být delší otázka, možná ne. Tak jako tak, zůstala nedokončena. Místo toho se ozvalo její spokojené zapředení, když tvá ruka zjevně nechtěla dovolit žádné přestávky. S tichým vzdechnutím přivřela oči a hlavu opět položila na polštář. Vypadalo to, že ji otázky přešly...Alespoň na chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Trénink byl tvrdý a v mnohých ohledech docela brutální, ale snažili jsme se být opatrní.. víceméně. Zvuk narážejícího kovu o kov mi každý den zněl v uších. Ale každý výpad mě učil něco nového, něco co bych mohl použít příště.. Něco, co by mi mohlo při boji s Noxem poskytnou výhodu. Bojoval jsem pokaždé tvrdě nehledě na modřiny. Pátého dne jsem však více odpočívali. I přesto jsem však nevynechal ranní rozcvičku a nějaké to opakování technik již sám se svým světelným mečem. Letíme si vyzvednout jednoho Jedie pracujícího v utajení, který je nejspíš ve vážném ohrožení navzdory vůli Rady. Proletí mi hlavou upřímná odpověď, kterou však Inar použít nemůže. A tedy se jen ušklíbnu nad tou verzí ohledně zásobování a obchodu. Dostat se k záznamům letové kontroly by mohla být cesta k nalezení Inarova mistra.. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Čas vystřízlivět Smršť otázek, kterou jsem na Mistryni Marn spustil neustávala. Otázku za otázkou jsem se snažil dopídit tomu hlavnímu, pravdě. Přestože nejedna z mých otázek byla, řekněme ne zrovna korektní, dokázala si Mistryně Marn udržet tu samou grácii, se kterou mě do toho všeho navezla, i když ... no raději to vezmu všechno popořadě. Již první z odpovědí vyšlých z úst jedné z nejváženějších osob řádu jedi mi vehnala nejistotu nejen do tváře. "Jak tady?" prolítlo mi hlavou a s o to větším zaujetím a napětím jsem si vyslechl více. Slůvko za slůvkem, věta za větou, odpověď za odpovědí ... každou chvílí mé zmatení rostlo. Žádné jasné odpovědi, ale spíše náznak vykrucování se a podání spoustě prostoru neznámému, ale proč? A pak zaznělo to slůvko, Mistrině. "A co by to s tím mělo co mít společného?" vytřeštil jsem nechápavě oči. Snad právě to slůvko, zažehlo jiskřičku již dávno vyhaslé naděje. Tato možnost, tato skutečnost lae byla až příliš pohádková, než aby to mohlo býti pravdou. "Vystoupit z řádu?" zopakuji nahlas dosti udiveně. Ano je pravdou, že jsem se prostě sebral a odešel, ale ... kdo by se mi divil? Po tom všem. Vlastně to bylo svým způsobem i znovuotevření jedné nepříjemné a stále ještě hojící se rány. Ano, mysl mi padla i na ty, kteří již nejsou mezi námi, i když by si zasloužili být. "Já chtěl hlavně vypadnout z tý planety, od tý rady, někam pryč, abych si všechno mohl pořádně ... já přece nechtěl, nebo ano?" a právě to byl ten problém. Já totiž ani nevím, co jsem chtěl. Neměl jsem ani zdání co dělat, jak naložit se svým životem. Táta ze mě odmalička dělal mechanika, závodníka, chlapa. Pak umřel a strýc se pokoušel o to samé. Když si mě řád jedi odvedl, vzal mi všechny mé sny a postavil nový, stát se rytířem jedi. A když jsem ten sen konečně přijal za svůj a uvěřil v něj, zase mi ho bez milosti vzali. Sebrali, zahodili a pošlapali a já "... já si potřeboval pročistit hlavu." Dokonce i Mistryně Marn musela na chvíli zastavit náš rozhovor, protože na mne bylo vidět to hluboké zamyšlení a především nepřítomnost v téhle diskuzi, byť jen po tento okamžik zamyšlení. Když jsem ale zase přišel k sobě a oklepal se z pocitů a emocí vlastních představ a vzpomínek, mohli jsme zase pokračovat. "Co má porád s tím, že mě do ničeho nemůže nutit? Vždyť si mě najala, tak snad když pak něco chce, očekává se, že to udělám." nakřivím obočí a opět se na ni nechápavě zadívám. "A proč by si moje schopnosti musela testovat až v případě, když kývnu na něco, na co jsem už jednou kývl? Je mi teda jasný, že se těžo věří tomu, že zvládám pilotování a dokonce se těžko věří tomu že i docela obstojně, ale porád nechápu souslednost jejich slov ..." komentuji v hlavně její slova a souběžně s tím i počínání a gestikulaci. No a pak přišla ta osudová otázka, snad i podpásovka. Přeci jen, jestli jsem to původně správně pochopil a za předpokladu, že si mne opravdu najala jako pilota a hledala tam pilota, nemusela by to být akce zcela dle regulí řádu jedi. Mistryně Marn mě lae brzy vyvádí z omylu svou odpovědí. Snad bych jí to i uvěřil, kdyby se jí v očích neleskl hněv spojený s nutností odpovědět na tuto otázku. A především kdyby to z mých úst nevyznělo tak, že to s tou odpovědí tak docela pravda není. No a na otázečku jak do toho zapadám já jsem se dostal v podstatě stejné odpovědi, jako po celý tento rozhovor. "Je to na tobě, já tě do ničeho nebudu nutit, blablabla ... Co to má být za odpověď?" kroutím nevěřícně hlavou nad ... vlastně nulovým obsahem jejich odpovědí, nebo ne? "Snad tím nechce naznačit ..." snažím se rychle znovu přehodnotit, co vše právě zaznělo a pokusit se lépe poskládat vše, co dosud zaznělo do srozumitelných rovin. "... nebo že by ..." stále další a další úvahy a snahy se prohlédnout skrze závoj vážnosti a mlhavých odpovědí Mistryně Marn. A nakonec konečně, byť stále ne zpříma ale přeci jen, se odhodlala říci, o co tu celou tu dobu šlo, jde a nejspíše i pude. "Má tohle tedy být jakási forma zkoušky?" snažím se sesumírovat vlastní myšlenky. "Ale proč teď? Proč tady? Proč ne tam?" s každou případnou odpovědí je vázána další spousta otázek a já stále nevím ani za mák nic. Snad by i bylo lepší, kdybych byl prostě najmutým pilotem. Nebyl bych sice o nic blíže ke svému již skoro zaveženému snu, ale alespoň by bylo vše zase snazší a jasnější. A také, že ona nabídka i brzy přišla. "Vysadit mne? Být volný a možnost jít si za svým? Možnost začít znovu a ...." ať už se mnou měla jakékoli plány, byla ochotna se jich i vzdát a nechat mě jít. Mistryně Marn, členka nejvyšší rady, Mistryně řádu Jedi ... přesto ale rozhodně není jednou z nich. Minimálně co se smýšlení týče je jiná. Na její nabídku striktně zakroutím hlavou na znamení nesouhlasu. Nevím a netuším, co se mnou zamýšlí. Je možné, že mi jen dá naději a pak si mě stáhne s sebou domů, abych mohl být předveden před jedijskou radu a následně potrestán. Je tu tolik to ztratit a tak málo co získat, nebo ne? "I kdybych ..." začnu se svou slovní odpovědí, na chvíli se ale zadrhnu. Co chci vlastně říci a odpovědět? A je tu znova ta otázka, co vlastně chci? Ať bych se již snažil sebevíce, je tu sen, který mi byl předkládán až příliš dlouho. Sen, který se mi stal vlastním a i přes veškerý vztek a zármutek ho nedokáži zavrhnout. "... moc rád bych ..." a slzy se mi začaly vkrádat do očí. Žádný obrovský pláč, jen pár kapek, přesto jasně viditelných. Ne pro její štědrost, nebo slet událostí. To právě ta vzpomínka na starého přítele a jeho poslední slova. A také pro představu toho, co by asi právě v tuhle chvíli pronesl. "... něco takového si snad ...." v životě by mě asi ani nenapadlo, že něco říci může bát tak náročné. Zhluboka se nadechnu a pokusím se dát alespoň krapet do kupy."... děkuji." pronesu skutečně vděčně a usměji se. "Za tu příležitost. Vynasnažím se nezklamat." a mám ten pocit, že více snad není potřeba nic dodávat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vítejte na Utapau „Dobře, Brokenwingu.“ Zapraskalo po chvíli spojení a ozval se opět hlas letového dispečera. „Zasíláme vám sestupové vektory. Vítejte na Utapau.“ Hovor se ukončil a vám na monitoru zablikalo množství čísel a údajů nutných pro sestup. Stejně tak i seznam nepovoleného zboží, jehož pašování je na této planetě přísně trestáno. V zásadě se jednalo klasicky o různé typy drog a těžkou vojenskou techniku, nic nečekaného. Na druhou stranu jste byli rádi, že vše proběhlo tak hladce. Na některých místech v galaxii byly s byrokracií mnohem větší problémy. Ale zjevně Outer Rim je Outer Rim. Vaše loď vstoupila do atmosféry a povrch planety se začal přibližovat. Byla to skutečně pustá nehostinná planina s nazelenalým travním porostem.  Na samotném povrchu nebyly žádné stavby, ale moc dobře jste viděli hluboké propadové jámy, které zde sloužily jako místa k životu místním obyvatelům. Na obzoru byl stále ještě vidět největší z měsíců, Utapau 7, a několik menších které měly lehce odlišné barevné odstíny. Postupně jste se snesli nad jednu z jam, kde ze stěn vystupovaly množství přistávacích plošin.  Vaše údaje vás navedly na jednu z nich, kde s vámi loď měkce dosedla. Zvuk motorů se uklidnil a na monitoru vyskočily zeleně blikající ikonky. Byli jste tam. Byli jste na Utapau. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "Rozumím a díky." Ukončím hovor a ušklíbnu se na Alistara. "Tak to šlo dobře, jen aby to vydrželo." Začnu sestupovat a přistávat na daných koordinátech. Upřímě na Utapau bych žít nechtěl města v dírách a jinak v celku pustá planeta. No, ale hold některým to vyhovuje a já sem rád, že mě se to netýká. Nyní bude třeba hlavní věc a to najít mého mistra. "Tak abychom se oblékli a zamkli naše zlatíčko." Přejdu do svého pokoje kde se obleču do žoldáckého. Světelný meč schovám do oděvu, aby nebyl vidět a pak vyrazím k průchodu z lodi. Počkám na Alistara a vyjdu ven. Jakmile jsme venku zavřu a zamknu loď. Za chůze se soustředím na přítomnost cizí Síly, abych našel mistra. "Poptáme se místních na poslední přílety." Podotknu k Alistarovi za své činnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přijat? Hmm, vypadá opravdu zmatený. Dělat taková rozhodnutí ve stavu v jakém je teď, není zrovna ideální, ale život nikdy není ideální. Vír silných emocí už je cítit tak, že se na něj nemusím ani příliš soustřeďovat. Ano, je to pro něj těžká chvíle. Těžké rozhodnutí. Snad zvolí dobře. Snad své volby nebude později litovat. S klidným výrazem jej sleduji, jeho boj se sebou samým a čekám na odpověď. Dávám mu všechen čas, který potřebuje. Toto by se nemělo uspěchat..... Nakonec si ale zvolí. Nemá sice odvahu formulovat pravé znění věci, ke které se teď právě uvolil, ale to nevadí. Povzbudivě se na něj usměji. „A já se pokusím nezklamat tebe Kadere.“ Skloním lehce hlavu do krátké úklony. „A teď... Když už nemusím mačkat toho pohotovostní tlačítko...“ Má ruka se vzdálí od ovládacího panelu. „Teď zkusíme udělat něco s tvou bolestí hlavy. Myslím si, že jistou lekci si již dostal.“ Povytáhla jsem koutek do lehkého úsměvu a vyhoupla se na nohy. „Teď bude na řadě další lekce, ale snad o něco příjemnější. Za prvé bych se ráda přesvědčila, jaké jsou doopravdy tvé schopnosti a nedělala závěry z výsledků tvých testů.... A za druhé bychom měli něco udělat s tou opicí.“ Mrkla jsem na něj a vydala se kolem něj z můstku. „Poprvé?“ Zeptala jsem se ještě krátce, když jsem procházela kolem něj a pak už jsem jen zamířila známou cestou. Z hlavní místnosti jsem zabočila do stáčející se chodby, kde u stropu a podlahy svítila množství malých světel.  Nevysvětlovala jsem, kam jdeme. Mohl si to domyslet a také nemusel. Nakonec jsem se však zastavila u jedněch dveří, které nepůsobily nějak odlišně v porovnání s ostatními. Rukou jsem se dotkla dotykového zámku a obě části dveří se odsunuly do stěny. „Tak jsme zde.“ Vydechla jsem a vstoupila do místnosti. Byla osvětlená příjemným jasným světlem a laděná do uklidňujících barev modré a hnědé.  V kovových zástěnách byly vsazené skleněné tabule a sloupky byly ze dřeva. Uprostřed pak stál kruhový stůl, kolem nějž bylo rozestavěno několik širokých měkkých sedaček. Ihned ti to připomnělo klasické meditační místnosti z akademie, ale že by byly i na lodích.... Nejspíše ano. „Posaď se, prosím.“ Pokynula jsem mu k jedné sedačce a sama se na jednu vedle posadila, nohy překřížíc do tureckého sedu. „Myslím, že ti nemusím vysvětlovat výhody meditace. Jedno si teď ale budeš moci ověřit na vlastní pěst. Funguje i na opici.“ Pousmála jsem se a natočila se tak, abych na něj přímo viděla. „Musíš omluvit ten stůl. Na této lodi občas cestuji i s váženými hosty, takže si nemohu dovolit mít tu jen čistě meditační místnost. Ostatním by to přišlo dosti... nepraktické.“ „Teď však po tobě chci, aby ses plně soustředil. Nech se pohltit Silou. Nech se jí vést. Splyň s ní... Jak nejlépe to dokážeš. Nemusíš se ničeho bát. Budu tu s tebou, kdyby se něco stalo. Chci, aby ses ponořil do Síly jak nejhlouběji dokážeš.“ Zadívala jsem se na něj vážně a čekala, jestli bude mít nějaké dotazy, nebo se do toho rovnou pustí. |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Po tom, co jsem zahlédl ty čtyři krvelačné bestie, bylo mi jasné, že útěk nemá smysl. Jestliže byli silnější než já, stejně by mě dohonili, ale pokud jsem silnější já… Stáhl jsem se do tunelu chodby, abych si zajistil tzv. "průsmykovou výhodu“ a nemohl být například obklíčen či zahnán ke zdi a navíc to znevýhodňovalo jejich početní převahu. Pro tuto smečku, to byla značná nevýhoda. Do šera chodby přibylo další světlo, ovšem teď vyzařované z krystalu mého prodlouženého meče. Výhodu délky meče jsem musel využít a udržet tyhle potvory co nejdále od sebe. Podle svalstva na zadních končetinách jsem odhadoval (leč jsem neměl ještě s nimi zkušenost), že se budou pokusit vyskočit po mě a zabořit drápy a tesáky do mého těla. Chytil jsem meč na konci rukojeti a čekal, až první z nich zaútočí, abych ho mohl odhodit Silou, doufaje v to že dopadne na druha a pak se budu moci rozmáchnout obloukem po jejich krku. Po následném výpadu uskočit stranou a dodělat nepřítele než se zmátoři... Proti jejich skokům se dalo bránit i nastavením meče, tak aby se nabodnul. Sic to nebyla bezpečná metoda, ale za to účinná. První bestie se se zavrčením odrazila, přesně jak jsem čekal, ale její rychlost byla mnohem větší, než se dalo předpokládat. Vyslal jsem tedy ještě plně nezformovanou vlnu Síly, která tu věc ale jen částečně zbrzdila ve skoku. Doufaje, že v tom není zapojená i nějaká odolnost na Sílu. Jen to ne. Zvíře částečně vychýlené ze své dráhy dopadlo na stranu vedle mě a seklo mi po noze prackou s ostrými drápy. Ostrá bolest na straně stehna oznámila zásah, jak mi roztrhly kůži, a vyvalila se krev. Další věc se chystala také ke skoku, ale tentokrát jsem se mohl přesvědčit, že světelný meč je stále účinný. Zářící ostří projelo bestii do hrudi a ta jen vydala zoufalé zavytí. Druzí dva psi vzadu neklidně zavrčeli. Bestie sklouzla na zem a začala kulhavě odstupovat, jakoby na zavolanou ji však přeskočil třetí z nich a zaujal její místo. Asi na té telepati něco bude. Podcenil jsem ty bestie, rozhodně to nebude jen souboj síly, ale bude to chtít ještě něco… V první řadě jsem musel zneškodnit bestii vedle sebe, která mi způsobila první zranění, za které jsem jí byl zčásti vděčný. Bylo to jako si opět uvědomit, že jsem naživu a nahnalo mi to adrenalin do žil. V hlavě mi kolovala myšlenka, že tady nemohu umřít. Abych se vyvaroval dalšímu jejímu výpadu, vedl jsem sek ze spodu, aby meč narazil na případnou tlapu a pak odťal příšeře hlavu od těla. Můj úder byl nasměrován dobře, alespoň jsem si to v tu chvíli myslel. Kdyby ovšem bestie nezačala vychytrale vyčkávat. Když jsem na ni nakonec zaútočil, jakoby to čekala a odskočila stranou snažíc se dostat do mých zad. Rychle jsem se snažil, postavil alespoň tak, abych nebyl ani k jedné z těch věcí otočený zády, takže jsem koutkem oka zaregistroval pohyb, když po mě náhle místo té první vystartovala ta nová. Odrazila se a předníma tlapama se zapřela do těla, málem mě povalíc na zem. Naštěstí tělo zakročilo dostatečně, tak abych náraz vydržel. Ovšem zuby zakousnuté hluboko v rameni o sobě daly brzo vědět další nepříjemnou bolestí. Musel jsem tento souboj co nejrychleji ukončit, dříve než nebudu vůbec schopen boje. Naštěstí pro mě bolest ještě byla snesitelná, ale pár dalších takových výpadů a mohli se mi začít dělat mžitky před očima ze ztráty krve. Ač by se teď možná takhle tvářil jenom blázen, usmál jsem se a mečem udělal oblouk, který zahrnoval obě potvory. Tohle byla výhoda meče s dlouhou rukojetí a tak jsem si ji celou mohl obtočit kolem těla. Po výpadu jsem udělal ještě přemet vzad, abych si opět získal odstup. Přehmátl jsem na dlouhé rukojeti meče a širokým sekem tak pokryl většinu prostoru chodby kolem sebe. První bestie stihla uskočit tak, že jí meč zanechal jen spálenou stopu na masivní hrudi. Ta druhá, částečně za mými zády, se rozhodla zaútočit a to zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Spíše než mířený útok, který jsem takto zamýšlel, mi naskočila na prolétající ostří meče, který odťal kus její lebky. Tělo se zhroutilo bezvládně na zem. Velké nohy stále se ještě cukající v posmrtných křečích. Ladným přemetem jsem se dostal dále do chodby. Vstříc mně, postupovaly dvě tuk´aty. Jedna se šrámem na boku a druhá plně zdravá, oči planoucí ještě jasnější září. Opět jsem si získal ztracený odstup, který jsem mohl zúročit ve svůj prospěch, ale ne na moc dlouho. Přeci jen, jsem byl vždy zvyklý na boj, který vyplýval z mého momentu překvapení, kdy se celá horní polovina vyšvihla s nejvzdálenějším koncem jílce, čímž dosáhla největšího dosahu a tak nečekaně zasáhla důležitý orgán či část těla. Rozhodl jsem se nenechat zraněnou bestii vydechnout a poslat jejím směrem zhuštěnou "push vlnu", kterou hned za tím následoval můj vyvinutý (výše popsaný) výpad na druhou bestii. Zraněná bestie byla odstrčena silnou vlnou síly, která ji převrátila a po pár převaleních se zastavila v někde v místnosti, jejímž směrem byla vyslána. Mezitím, co se však sbírala ze země, druhá věc zaútočila. Rozběhla se, ale na kluzké podlaze jí se zaskřípáním drápů podjely nohy a nepodařilo se jí ubrzdit svůj útok. Díky tomu se odkryla ze strany a nebyl už žádný problém zanořit čepel meče do jejího boku. Konečně mi byly bestie vydány napospas, teď už jen rychle to ukončit- ale zase je nepodceňovat. I zvíře zahnané do kouta kouše… Zabodl jsem meč do břicha psa ležícího přede mnou až po rukojeť a vedl řez až dolů. Nechal jsem pleskat vnitřnosti na podlahu a měl zároveň i jistotu, že kdyby se přeci jen nestvůra postavila na nohy, vyvalil by se ven i zbytek. Přeskočil jsem ji odrazem jedné ruky a pokračoval chodbou, než se dostanu na její konec. Čekal jsem v ní, abych si zajistil krytí zboku, kdyby mě náhodou chtěli takto napadnout. Další bestie dodýchala, ale stále ještě zbývaly dvě. Nehodlal jsem nic podcenit a tak postupoval opatrně. Když jsem vstoupil do místnosti, bestie čekaly podle očekávání. Každá připravená těsně u stěny na obou stranách. Zaútočily obě naráz, jako odrazy v zrcadle, a vrhly se mi vstříc náruči. Zareagoval jsem rychle. Ruka vystřelila a jedno ze zvířat se zastavilo ve vzduchu zběsile mávajíc tlapami. Ta druhá zraněná se nakonec ukázala jako nepříliš velká hrozba, když její koordinace pohybů již nebyla taková jako dřív a tak stačil lehký úkrok vzad, abych se vyhnul jejímu nepříliš přesně vedenému útoku. Jejich taktika ve smečce byla přesně taková, jak jsem předpokládal, což mi bylo ku prospěchu...když pochopíte, jak nepřítel přemýšlí, zbytek už je jen o síle. Zvíře, drženo v sevření pak hodil jsem vší silou vstříc osvětlující lampě, doufajíc, že to zvíře omráčí nebo se už aspoň nezvedne. Dalšímu zvířeti už stačilo jen zasadit konečnou ránu do místa krční páteře ze skoku. Lampa zajiskřila a bestie zavyla bolestí, když bylo její tělo pod proudem, ale gravitace udělala své a strhla zmítající se tělo na zem. I tak však tomu zvířeti dělalo velké problémy se postavit pevně na nohy. Mezitím jsem velmi úsporným a rychlým pohybem přerušil míchu zraněného zvířete a tím i jeho život. Stačilo pak jen rychle dojít k poloomráčené bestii a zasadit ji poslední ránu. K mému překvapení, ale tahle měla vskutku tuhý kořínek, takže i když se můj meč zabořil do jejího těla, chňapla po noze zanechajíc mi tak další otevřenou ránu těsně nad kotníkem jako nepříjemnou a bolestivou památku. Nakonec však i jí vyhaslo podivné světlo v očích a chodbou se už nesl jen zvuk mého dechu a vibrace meče…. „Sakra.“ Narušil jsem ticho svým povzdechem, který nebyl až tak žalostný jako spíše radostný. Opět zde byla ta hranice mezi životem a smrtí, která mi tak dlouho chyběla. Můj bojovný odlesk v očích mluvil za vše… Když to tady bylo tak dobře chráněné, nejspíše jdu správně. Pomyslel jsem si, ale adrenalin pomalu ustupoval a ozývala se ostrá bolest. Věděl jsem, že musím zastavit krvácení a tak jsem si akorát strhl rukávy a ovázal potřebná místa. Bylo to provizorní, ale lepší než nic. Jedna noha utrpěla dosti velká zranění, což mě upřímně naštvalo, jelikož nebyla zdaleka tak pohyblivá, jako ve zdravém stavu. Bohužel, ale tady bylo další rozcestí dvou chodeb, takže bylo potřeba vybrat nějakou správnou. Rozhodl jsem se vydat se tou, která byla blíže rozbité lampě, kde ještě jiskřily zbytky kapalin bestie. Snad tahle… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rudá záře Vystoupil jsi do chodby, která se nijak nelišila od předchozí. Co se však lišilo, byla bolest tvých zranění, která však byla stále zvládnutelná. Látka se nasakovala krví, zatímco ty jsi postupoval chodbou. Tentokrát to netrvalo tak dlouho, než se ti podařilo postřehnout jasnější světlo na konci chodby. Znamenalo to... něco. Nemohl jsi tušit, co tam bude, ale možná si již byl na konci. Naděje na konec úkolu, který se nakonec ukázal nepříjemnější, než jsi původně myslel, ti vlila další energii do žil. Ovšem opatrnost také nebyla od věci. Přiblížil ses k oblouku skrz, který procházelo světlo. Lehce narudlá barva zalévala kruhovou místnost v jejímž středu stál na podstavci velký tmavý krystal. Vyzařovala z něj silná energie a kolem celého sloupu byla série komplikovaných obrazců a neznámých znaků, které se ti jakoby pomalu přelévaly před očima, když ses na ně upřeně delší dobu zahleděl. Záblesk, který jsi postřehl koutkem oka, ti odhalil, že i ve stěnách ve složitých diagramech jsou vloženy rudé kameny, tentokrát vybroušené do hladkých oválů, které lehce zářily a byly tak vlastně zdroji světla v této místnosti. Jen co jsi překročil několik z mnoha vzájemně se proplétajících kruhů, ucítil jsi v chodidlech zvláštní brnění, které se postupně začalo znásobovat, pokud jsi neustoupil opět do chodby. Z místnosti žádná další cesta nevedla a bohužel ani nevypadala ani jako hledaná pohřební komora. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Probuzení Její výraz se postupně uklidňoval, když viděla, že skutečně žiješ a nic ti není. Ruce na tvých ramenou povolily stisk, trochu se odsunula a lehla si na bok upřeně tě sledujíc. I po tom všem byla ale i na jejích očích stále patrná únava. „Hmmh, tak jinde... Příště mně radši upozorni.“ Zamručela s úsměvem a zase se zavrtala do postele, ležíc těsně vedle tebe. „Doufám, že déle než do rána.“ Zívla, zavřela oči a položila ruku na tvou, spočívající na jejím boku. „Dobrou noc.“ Řekla tiše a trochu se zavrtěla, aby se jí pohodlně leželo. Netrvalo dlouho a váš dech se zklidnil, jak jste upadli opět do spánku. Tentokrát se ti už nic neobvyklého nestalo. Žádná pocity ztráty těla. Žádné hlasy mrtvých příbuzných. Jen klid, který náhle, po neurčité době, přerušily tlumené zvuky. Otevřel jsi oči a viděl vedle tebe stále podřimující sithku, jíž většinu obličeje zakrývaly prameny rozhozených černých vlasů. Tentokrát jsi neměl pocit, jako kdyby tě někdo vzbudil ani ne po dvou hodinách, ale cítil ses vcelku odpočatý. Jak dlouho jste spali? Těžko říci. Zvuky přicházely z chodby. Byl to nějaký velmi tlumený hovor. Nemohl sis být jistý, jestli tě nakonec probudilo toto, nebo jsi se vzbudil sám od sebe. Pokud ses vydal na chodbu. Mohl jsi tam uvidět dva muže v uniformách bez vojenské hodnosti, kteří vám sem zjevně dovezli nějaké jídlo. Tentokrát ale ta vůně linoucí se vzduchem nepřipomínala žrádlo pro psy, ale konečně něco skutečně lákavého. Jakmile se otevřely dveře, zmlkli a trochu nejistě si tě prohlíželi. „Ehm...“ Odkašlal si jeden z nich. „Dle rozkazu jsme vám donesli oběd a nějaké šaty. Snad bude vše v pořádku.“ Neuklonil se, ale také v jeho pohledu nebyla nějaká ironie, či náznak, že by si s tebou hrál. Ten druhý raději příliš nemluvil a nechával to statečně na svém kolegovi. „A teď jestli nás omluvíte.“ Ustoupil ten první muž od stojanu s teplým jídlem a jen kývnul na svého kolegu. Oba vcelku rychle opustili místnost a dveře se opět zavřely. Stejně tak se ale rozsvítilo červené světlo. Oblečení, které tam leželo vypadalo již dosti slušně. Černé kalhoty s tmavě šedou tunikou s lemováním a dokonce i vyšší boty. Dokonce se tentokrát i vcelku trefili s velikostmi Trochu jsi chápal, že předstoupit před Lord Ashu ve vašich upocených a špinavých hadrech by asi nebylo příliš vhodné. Jídlo, které sis mohl konečně prohlédnout rozhodně nevypadalo jako blafy posledních dnů. Nějaké pečivo a dokonce maso. V termosce pak byl i nějaký teplý a sladký nápoj zlatavé barvy. Sám jsi jej podle vůně nebyl schopen rozeznat, ale voněl docela kořeněně. Asi nějaká místní receptura. Že by se karta nakonec obracela? A nebo to bylo poslední jídlo odsouzenců na smrt? |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Lekce první - Meditace "První lekce již za námi?" přimouřím krapet obočí doufaje, že se dozvím snad i něco víc. "A rovnou k další lekci? Otestovat si mě?" Teda není to prvně, co se o tom zmínila, lae abych pravdu řekl, nemám tak úplně jasno, jakým způsubem budu testován. Rozhodně se tedy nedá říci, že by ztrácela čas a chodila kolem horký kaše. Žádný takový, ta jde rovnou k věci. Teď jen jen otázkou, jestli to je pro mě dobře, nebo nikoli. "Výborně, tak mne veďte." samozřejmě fakt, že by mi to mělo pomoci se zbavit toho příšernýho bolehlavu byl pro mě až někde na posledním místě a tuto informaci jsem spíše nechal prolítnout někam dále jakoby ani nezazněla. Hlavní bylo se usmívat, tvářit nadšeně a pokud možno i disciplinovaně ... a pokorně! "Poprvé?" zopakoval jsem si v duchu další z jejích otázek. V sousledu událostí mi popravdě nedávala moc smysl, tedy alespoň z počátku ne. Nechápavý pohled byl tedy to jediné, čeho se ode mne mohla dočkat. Žádná kloudná odpověď na tohle téma ze mě totiž mohla vyjít jen velice těžko. Nakonec jsem tedy jen pokrčil rameny a následoval Mistryni Marn. "Snad mi neuniklo nic důležitého." "Konferenční místnost?" pokusil jsem se tak nějak odhadnout, kde to jsme, i když jsem absolutně neměl tušení, co se po mně může chtít. No vlastně měl. Těch nápadů byla celá řada. I když ... určitě nebudu mít to štěstí, aby si zjišťovala, jak jsem na tom se zacházením se světelným mečem, nebo pilotáží. To spíše po mně bude chtít ukázat, jak moc za dobře jsem se silou, nebo něco podobnýho. No a právě tady začínaly a vlastně i končily veškeré mé problémy. "Děkuji." přikývnu hlavou a pohodlně se usadím. Pak mi pohled sklouzne na Mistryni Marn a "... a ou ..." prolítne mi hlavou, když si všimnu, že si Mistryně Marn zvolila typickou meditační polohu. "To nevěstí nic dobrého." a taky že ne. "Meditace?" zopakuji s kyselým výrazem na tváři. Pokusil jsem to sice zakrýt jakýmsi úsměvem, ale nejspíše neúspěšně. "Mrazák, nebo kybel ledu by nebyl?" pomyslím si a z kyselého úsměvu přejdu na výraz ala "snědl jsem celý citrón a z neznámého důvodu hodlám v tom hodlám pokračovat." Problém je ale v tom, že taková odpověď by nebyla příliš moudrá. "To zní parádně." vytlačím ze sebe spíše násilím. Co mi ale zbývá. Usednu tedy do tureckého sedu, zavřu oči, uvolním celé tělo a poté se o to samé začnu pokoušet i u své mysli.(28%, 14%) Meditace, něco čemu jsem nějak nikdy nedokázal přijít na chuť. A vlastně ani dodnes pořádně nechápu, co na ni všichni ti Mistři, Rytíři a občas i Padawanové viděli. Někdo mluvil o dokonalé harmoni, někdo o poznání, někdo o relaxaci, někdo o regeneraci, někdo o všem najednou a někdo zase o něčem naprosto jiném. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ještě nikdy nebyl ve fázi alespoň povrchnější meditace. Také bych ale lhal, kdybych tvrdil, že mě to kdy nějak zaujalo, nebo mi to něco víc dalo. A ke všemu mi to nikdá nešlo, nikdy. Vždy mi to činilo značné potíže. A to jsem neměl opici jako dnes. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nepříjemnosti „Možná dala... Když tu někdo upadá skoro každou chvíli do transu, tak proč bych nemohla číst z rukou. Chceš vědět, co tě čeká?“ Ušklíbla se a přitáhla si tvou ruku blíže, položíc si ji na hrudník, že jsi byl schopen cítit každý její výdech a nádech. „Ty si dnes nějak věříš, Antare.“ Usmála se na tebe, když jsi jí zdvihl bradu, ale to už jsi jí nedal možnost dalších námitek. Její ruce se kolem tebe obtočily, jako úponky popínavého vína a přikrývka, kterou již nic nedrželo, jí sklouzla do klína. Vůně dobrého jídla se ale nakonec ukázala jako vcelku rušivý element, takže jste se brzy přesunuli k řešení trochu jiných věcí. Mezitím, co jsi podával misky, omotala si sithka kolem sebe přikrývku a založila ji u ramene, vytvoříc tak opravdu velmi jednoduchý oděv. „Prvně snídaně... některé věci mohou vystydnout, jiné ne.“ Pousmála se a s poděkováním si od tebe vzala misku. Ochutnala kousek a spokojeně pokývala hlavou. „Skutečně jsi ho těmi svými řečmi zmátl. Koneckonců takový krupiér...“ Přeměřila si tě veselým pohledem. „...musí umět hrát, že?“ Mrkla a pak si vzala další kousek. Posadila se spokojeně vedle tebe a pomalu jedla. Náhle sis ale všiml, že se na chvíli odmlčela a dokonce přestala jíst. Vypadala zamyšleně. „Nepřijde ti, že je to všechno najednou až moc pěkné?“ Řekla nevýrazným hlasem sledujíc zamyšleně protější stěnu. „Je to zvláštní... Možná je to jen klid před bouří.“ Sevřela pevně rty a chvíli zůstala tiše ve svých myšlenkách. „Ale asi jen přeháním.“ Otočila se na tebe a zkusila trochu povzbudivější tón. Když si uvědomila, jak nepřesvědčivě to znělo, začala se raději věnovat svému jídlu. Nakonec jste byli oba sytí a po velmi vydatné snídani, ale nastalé ticho trvalo trochu déle, než by sis přál. Nakonec jej prolomily opět její slova. Otočila hlavu na tebe a její ruka na tvé tváři si plně zajistila tvou pozornost. „Víš tohle všechno....“ Sklonila hlavu a nadechla se. „Co řekneme, až si nás Lord Asha předvolá. Ta nám tu malou šarádu jen tak neuvěří. Není to obyčejný bezvýznamný dohlížitel, ale sithský lord... A já nevím, co budeme dělat.“ Její tón nebyl překvapivě jako vždy poučný, ale spíše omluvný. Jedna její ruka našla na posteli tu tvou, kterou pevně sevřela. Bylo na ní vidět, že o tomto tématu pro ni momentálně není lehké mluvit, ale pohled měla odhodlaný. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Meditace „Tak trochu.“ Řekla jsem, aniž bych se při vstupu na něj otáčela. Ano, jako konferenční místnost to také sloužilo. To bylo ještě to z lepších využití. Už sedíc, jej chvíli mlčky sleduji, ale jeho výraz mluví za vše. Myslela jsem si, že tato klidná cvičení vyžadující soustředění nebudou jeho oblíbená. Je zbrklý... Příliš zbrklý, ale to je riziko mládí. A přitom si stále neuvědomuje to, že od plného soustředění v boji je jen krůček k soustředění i mimo něj. Dál jsem jej sledovala, ruce složené v klíně a prsty vzájemně propletené. Nad jeho nepříliš upřímnou poznámkou se jen lehce pousměji a dál jej sleduji. Nakonec se také i já narovnám v zádech a zavřu oči. Soustředím se na tok Síly, která nás obklopuje a proudí námi. Vnímám Kaderovu stopu v Síle. Jeho snahy ale spíše než kýžené splynutí vytvářejí v jejím toku kruhy, jako kdyby někdo házel kamínky na klidnou vodní hladinu. Tak roztržitý... Nadechla jsem se vyslala jednoduchou myšlenku. Splynula a protekla proudy Síly, ve kterých nevznikla žádná vlnka. Trénink mistra Ralla v těchto věcech se mi dnes hodil. „Uvolni se. Nelekej se mého hlasu. Budu ti na tvé cestě průvodcem.“ Ozval se ti tiše můj hlav v hlavě. „Prvně hluboký nádech.... výdech... nádech....“ Dávala jsem ti základní instrukce. Vedle toho jsem se ještě soustřeďovala na Sílu kolem něj. Uklidňovala jsem její disharmonii a nechávala ji plynout v přirozeném rytmu. Tento postup jsem jej nechal dělat, až do té doby, než jsem zaznamenala jisté zlepšení a základní ponoření do meditačního stavu. „Dobře... Nesnaž se zatím pročistit si mysl od všech myšlenek. Snaž se vybavit si základní trénink se světelným mečem. Představ si, že jej držíš v ruce. Cítíš jeho váhu, linie na jílci, jeho chlad. Každičký detail....“ Dala jsem mu chvíli na vybavení všech těchto podrobností. „A teď si představ, že jsi jej aktivoval. Slyšíš zabzučení emitoru a praskot zářící energie. To vše již tak dobře znáš. Stačí si jen vzpomenout..... A teď ruku jako vždy natáhneš a vedeš základní úder shora... Příčný sek... Kryt zprava...“ Pokračovala jsem v instrukcích a sledovala, jak se od něj šíří lehké vlny Síly odpovídající jeho pohybům. Akorát teď již byly alespoň pravidelné a ne chaotické jako před tím. Věděla jsem, že tohle bude správná cesta. „Tak a teď se soustřeď na vnímání Síly kolem tvých rukou. Nepřestávej provádět tyto základní cviky, ale všímej si jejího toku. Ucítíš ji, když se tomu otevřeš.... A pak nejenom kolem rukou. Vnímej ji kolem těla. Je přirozenou součástí světa kolem tebe. Slaď své pohyby s ní. Splyň s ní.“ Zněla ti má slova v uších, zatímco jsi se nořil hlouběji do meditace. Hlouběji, než jsi zatím kdy mohl okusit.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Audience „I s klimatizací? Už si ani nemůžu vzpomenout, co to je.“ Zavřela oči, snad jako kdyby se snažila vybavit si vzpomínku na věci dávno minulé. Společně jste seděli a bylo vidět, že tíže blížící se situace tu dopadala především na tvoji společnici, která začínala být stále více a více zachmuřenější. „Jsi si jistý... že to bude stačit?“ Pohlédla ti pátravě do očí a ty jsi v jejích jasně poznal vzrůstající nejistotu. Už se nadechovala k odpovědi, ale svá slova raději spolkla. Chvíli jen tiše přemýšlela a pak hlesla. „Dobře... Budu ti věřit.“ Podívala se na tebe s jistou nadějí v očích a pousmála se. Úsměv to však byl spíše smutný. Zatímco ty ses pohodlně natáhl na postel, zůstala ona sedět na kraji postele, tiše přemýšlejíc. Trvalo to několik minut, takže ty jsi mezitím spokojeně zavřel oči a snažil se dle plánu využít co možná nejvíce času k odpočinku. Trochu tě vyrušilo zhoupnutí postele a letmý dotyk jejích jemných rtů na čele. „Půjdu se osprchovat. Vyspi se.“ Zašeptala a zvuk jejích tichých kroků za chvíli utnulo zavření dveří. Měl jsi konečně klid a tak jsi mohl zkusit usnout. Spánek, ale příliš nepřicházel, protože to nebyla ani hodina, co jsi se naposledy vzbudil a tak jsi spíše lehce podřimoval a převaloval se. Sithka stále nepřicházela. Měření času zde bylo vcelku zapeklitou záležitostí a tak vám nezbývalo nic jiného, než se spoléhat na vaše vlastní vnímání času. To tvé právě díky chvilkové dřímotě bylo ještě o to více nepřesné, takže těžko říci, za jak dlouhou dobu se nakonec konečně otevřely dveře a vstoupila jimi sithka, tentokrát už jako ty oblečená v šedé tunice a úzkých kalhotách. Boty držela zatím v ruce a tiše je postavila u postele, aby tě náhodou nevzbudila. Došla pomalu k tobě a shledajíc, že nejspíše ještě spíš, se posadila na roh postele. Narovnala záda a s hlubokým nádechem zavřela oči. Mohl jsi předpokládat, že se právě ponořila do meditace. Odpoledne nakonec nebylo až tak dlouhé, a nebo se ti skutečně podařilo na delší dobu usnout, protože vás náhle probudilo klepání na dveře. Sithka se probrala z meditace a ty jsi rozlepil rozespalé oči. „Je to tady.“ Zašeptala spíše sama pro sebe a rychle si obula boty, zatímco ty ses zvedal z postele. Ještě ale než jsi mohl úplně vstát se k tobě natáhla, políbila tě a pevně objala. „Hodně štěstí, krupiére.“ Zašeptala, majíc hlavu položenou na tvém rameni. „To už jsme tu jednou měli, že?“ Řekla trochu veselejším tónem a odtáhla se. Došli jste ke dveřím, kde na vás již čekali dva muži v tmavých lehkých zbrojích se zlatým neznámým symbolem na pažích. U pasu měli jak pistole tak houpající se jílce světelných mečů. „Jsme tu na přímý rozkaz Lord Ashy. Půjdete s námi.“ Řekl jeden z nich a strohým gestem vám pokynul. Jeho společník vyrazil před vámi, zatímco se tento zařadil za vás. Tentokrát vás dovedli k výtahu, který s vámi začal stoupat. Ticho uvnitř naplňovalo jen velmi tlumené hučení jeho motoru a vy jste si se sithkou mohli jen vyměňovat tiché pohledy. Ta chvíle se zdála až nepříjemně dlouhá, ale nakonec jste ucítili brzdění a dveře před vámi se otevřely. Vešli jste do již nově zařízené chodby, která byla v pravidelných rozestupech osvětlována bílými světly. Na stěnách sem tam vysel rudá prapor se stříbrným znakem impéria. Po pár metrech jste zahnuli k jedné chodbě, která byla oddělena aktivním silovým polem a u níž stáli také dva stejně odění vojáci. Jakmile jste k nim došli, tak beze slova pole deaktivovali a vy jste mohli projít. Došli jste do obdélníkové místnosti, kde v protější stěně byly široká dveře u nichž byl na černém podkladu zlatý znak, který jste měli možnost vidět u vašeho doprovodu. Jeden s vámi zůstal stát u chodby a druhý došel k intercomu, do kterého něco krátce řekl. Váš dozorce vám pokynul, abyste vyrazili, zatímco se dveře na druhém konci místnosti začaly po chvíli otvírat. Byla tu krátká chodba s několika různými místnostmi po stranách, ale vy jste byli zavedeni hned do té první nalevo. Sestoupili jste po osvětlených schůdkách a uviděli nejspíše konferenční místnost.  Stůl, několik židlí, holoprojektor... Ano, to muselo být ono. Chvíli jste čekali, až se z dveří naproti vám skutečně vynořila postava v tmavé vlající róbě s několika zlatě vyšitými znaky a tmavě rudým lemováním. Na róbě byl ještě stále patrný jemný načervenalý korribanský prach, takže to jistě nebylo příliš dlouho, co se vrátila. Na krku měla masivní zlatý náhrdelník a stejně tak cinkalo několik zlatých špěrků i na jejích rukou. Tmavě rudé vlasy byly vyčesané do vysokého volného drdolu. Její rudou pleť na levé straně tváře hýzdila dlouhá jizva jakoby snad od nějaké spáleniny. Kráčela jistě a s výrazem ve tváři, jako kdyby jí zde vše snad patřilo.... A nejspíše také nebyla daleko od pravdy. Ano, byla to Lord Asha. Jakmile vstoupila do místnosti, padli vaši dva dozorci na koleno jako jeden muž a sklopili hlavy. „Lorde...“ Začal ten mluvnější z nich. „Jsou zde.“ Asha k vám pomalu došla a krátkým gestem pokynula mužům, kteří ihned vstali a o pár kroků ustoupili. Její pohled padl na vás dva. Cítil jsi tu sílu. Sílu, která vás mohla každou chvíli zamáčknout jako otravný hmyz. Vnímat její auru bylo něco neuvěřitelného. Síla se kolem ní proplétala v podivných tvarech i rychlostech. Možná mít možnost pokusit se ji vnímat v meditaci, mohl jsi snad vidět i nějaký obraz. Takto ti akorát naskočila husí kůže po celém těle. „Takže ty jsi ten jeden, který tu tvrdil, že je Jen´rhak.“ Padl jí pohled na tebe a pak se stočil k sithce. „A ty...?“ Trochu přimhouřila oči a došla k ní blíž. Zlatý řetízek, který se táhl od jejích prstů k zápěstí zacinkal, když natáhla ruku a podepřela jí bradu. Její rudozlatavé oči si ji pár vteřin prohlížely, zatímco sithka se snažila dívat kamkoliv, jen ne na ni. Po několika vteřinách Asha stáhla svou ruku zpět a malinko se pousmála. „Vyslechnu je postupně. Prozatím s ním počkejte venku.“Otočila se na své muže a ukázala na tebe. Ti k tobě došli a začali tě vést ven. Klidně i silou, bylo-li to třeba. Sithka se za tebou rychle ohlédla a tentokrát v jejích očích byla skutečná panika. Dveře před tebou se zavřely. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Čas na plán Čekání bylo... nepříjemné. Dveře z místnosti byly zjevně velmi dobře zvukově odizolované, takže ven nepronikl ani útržek hovoru. Jestli se tam tedy vůbec nějaké hovor vedl. Netrpělivě jsi přecházel z místa na místo, až ses nakonec zastavil u dveří a prostě čekal. Kolik to mohlo být? Deset minut? Dvacet?... Z tvého pohledu to působilo jako celá věčnost. Když v tom... Dveře se před tebou otevřely a ty jsi mohl konečně pohlédnout do místnosti. Lord Asha seděla u stolu, ruce zapřené lokty o jeho lesklou desku a prsty sepnuté. Prohlížela si tě prozatím beze slova. Pokud jsi nevstoupil, byl jsi vcelku rázně strčen do místnosti a dveře se za tebou zavřely. Jakmile jsi překročil práh, udeřilo tě vnímání podivných silných vln v Síle, které tu před tím rozhodně nebyly. V místnosti kromě Lord Ashy nikdo nebyl. „Takže... Mluv.“ Zazněla jen dvě slova a každé bylo jako úder kladivem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pochyby V její tváři bylo patrné jasné znudění, když jsi začal mluvit o svém předchozím životě. Naštěstí jsi to příliš neprotahoval, protože těžké říci jakou trpělivost může mít zrovna sith lord. Historky, kterými se děsily v galaxii malé děti přece musely být založené na pravdě. Lord Asha tě však prozatím neusměrnila tím, že by tě nechala vychutnat si další sežehnutí elektřinou a to možná hlavně díky tomu, že konečně z tvých úst vyšla slova, která ji donutila trochu, opravdu jen malinko, ale stále znatelně pozdvihnout obočí. „Hmmh, skvělé, takže tu mám otroka, který se naučil tři slova ve staré sithštině a kvůli tomu jsem byla vyrušována.“ Řekla kysele, rozpletla prsty a ruce položila rázně na stůl. Ty jsi ale ještě neskočil, což možná bylo dobře, jinak by jsi tu mohl skončit nadobro. Její pohled se opět zvedl k tobě, když přišla další část tvého vyprávění. „Jen'rhak, ano je to ojedinělé nadání...“ Měřila se tě chvíli a jako kdyby si měl pocit, že ty podivné vlny a spirály Síly kolem ní se k tobě natahují a obklopují tě. „Takže se ti zdálo o nějaké hrobce, i když tvá vize zjevně nebyla příliš reálná. Tančící plamen...“ Podívala se dosti pochybovačně. „Neexistuje sál, kde by bylo více soch sith'ari. Za celou dobu jich bylo jen pár. Víš ty vůbec, co jsou zač?... Samozřejmě, že nevíš.“ Mávla rukou. Když jsi ale vyslovil posledních pár vět zpozorněla. Beze slova se postavila a došla k tobě. „Takže teď se mi tu snažíš namluvit, že víš, kde se tohle místo nachází? A kde jsi přišel k těm výrazům? To tě naučila ona?“ Jestli být přítomen obrazu tvého prapředka bylo zneklidňující, tak tenhle zážitek nebyl o moc méně intenzivní, zvláště když zde byla mnohem patrnější jasná hrozba. „Krev její krve... Tak jsi to Tellavovi řekl. Na to, že tu máš být, abys ji prý chránil, jsi moc úspěšný nebyl.... Víš, Tellav má hodně chyb, ale špatná paměť mezi ně nepatří. Pamatuje si spoustu takových jako ty. Kteří přišli...A zase odešli. Jakkoliv.“ Nechala poslední slovo vyznít do ticha a sledovala tě. „Mladíku, o co přesně jde? Myslíš si, že tě nechám odletět k vymyšlené hrobce, abys ses mohl pokusit o útěk? Nebo se snad jen snažíš získat pár ubohých hodin života, když hned tak překotně nabízíš něco takového?“... Pokud tu přestaneš mlžit a ušetříš mi pár minut mého drahocenného času, tak budu možná milostivá a nařídím Tellavovi, aby tě za tento...hmm pokus netrestal. Mohl by ses vrátit. Koneckoců s tvým nadáním by to byla škoda, nedát ti šanci u nás něco dokázat. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro A piece of peace Meditace, vnitřní klid, smír, harmonie, to a mnoho dalšího je nedílnou součástí života většiny členů řádu jedi, má však nikoli. Nikdy jsem nedokázal pochopit, co na tom vidí, k čemu je to dobré a i přes zjevné výhody, o kterých mi tolikráte vyprávěli jsem nikdy k čemukoli takovému ani vzdáleně nepřiblížil. Buď nejsem ten typ, kterému by to cokoli dalo, nebo jsem prostě příliš neschopný, abych se byl schopen ponořit hlouběji do svého nevědomí a mít tak možnost poznat blahodárný dotek síly. "Vyprázdni si mysl! Nemysli na nic! Jak ale vypadá nic? Jak se projevuje? Jak si to představit? Jak dosáhnout ničeho? Mám se všeho zbavit, nebo vše přijmout?" seděl jsem uvolněn a snažil se proniknout na pomezí bdění a něčeho jiného vyššího, marně. Zhluboka jsem se nadechoval a pak zase ten vzduch pomalu vypouštěl ven. Snažil jsem se uklidnit vlastní tep srdce, zahnat všechny myšlenky, ale marně. Čím více jsem usiloval o to, co se po mně chtělo, tím více jsem selhával. A když už jsem se náhodou dokázal svému vysněnému cíli alespoň přiblížit, zase se vzdálil. Seděl jsem a mračil se. Sám jsem o tom nevěděl, jen jsem vnímal rozhořčení z neustálého neúspěchu. "Já prostě ...." zakroutil jsem hlavou a rozhořčeně .... Mistryně Marn mi ale skočila do řeči. Žádný důraz, akcent. Ani stopa po sebemenší vlnce v jejím řeči. A přestože jsem neměl tu možnost v danou chvíli, jsem si naprosto jist, že stejně vyrovnaně a uvolněně vypadal v daném okamžiku její zevnějšek. Nějakým záhadným způsobem poznala, že se mi nedaří najít potřebný klid a smír. Rozhodla se tedy mi pomoci. "Jakoby to k čemu kdy bylo." podotknu smutně již předem. Přesto se ale alespoň pokusím. Za to totiž nikdo nikdy nic nedal. (61%) "Nádech .... výdech. Nádech ..... v..ý..d..e..c..h. N..á..d ...." Ani nevím proč. Bylo to tím vedením? Bylo to jejím hlasem? Její vírou, jistotou, klidem, zápalem, nadhledem, blízkostí? Kdo ví, snad jen ona a snad nikdo. Něco ale bylo jinak. Svět se zastavil, ne tok času, ale plynutí vědomí. Každičký okamžik měl o poznání delšího trvání. A vjem? Tak plynulý, jedinečný, intenzivní. Stále jsem ale neměl vyhráno. Teď totiž přichází ta těžší část. (18%) "To přece nemůže fungovat." zamítl jsem striktně tento nemožný postup. Mistři nás vždy nabádali v podstatě k pravému opaku. Být v klidu, uvolněni a schopni tak vnímat sílu. A ne při něčem tak ... odlišném a s klidem vylučujícím se. "To přece nemůže fungovat." zopakoval jsem si v duchu ještě jednou. Ona však ve svém popisu pokračovala dále. A ten její hlas? Stále plný klidu, smíru, pohody ... tak uklidňující, jako melodie překrásné písně, jako píseň motoru při úhybných manévrech, jako ten hluboký hlas, když světelný meč radostně tančí. (78%) A já tam stál. Já stál v Coruscantských síních a v ruce jsem svíral svůj světelný meč. Aktivoval jsem jej. Jeho čepel rozzářila okolí a ten příjemný nízký tón se nesl až neznámo kam. Dle instrukcí Mistryně Manr se postavím do základního postoje a provedu prostý výpad. A pak kryt a pak sérii výpadů a následně krytů, přesně tak, jak po mně Mistryně Marn chtěla. Prosté cviky přešly v představení tance a zpěvu světelného meče. Její hlas se vytratil. Mistryně Marn zmizela a její hlas také, ale ten klid a pohoda se mnou setrvávali i nadále. Ne mysl, ne síla, ruka, ani rozum, ale právě síla vždy vedla mou ruku. Již není potřeba zápolit ve snaze ji dohnat, polapit, pokořit, spatřit a nalézt. Ona zde byla, je a vždy bude. Je mou součástí .... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A olej vzplál „Udiveně...?“ Procedila mezi zuby a šlehla po tobě pohledem. Její ruka ti tvrdě dopadla na tvář, až jsi byl nucen pootočit hlavu a šperky, které si zjevně tak oblíbila tě nepříjemně škrábly. Ale to ještě vše nekončilo. Přišla tvá další slova, která byla ještě více troufalá. Jak jsi cítil stoupající energii vyzařovanou z jejího těla, začínalo ti docházet, že jedna věc je asi zkoušet podobný přístup na Tellava a druhá na sithského lorda a to rovnou jednoho z členů nejvyšší rady. „Kdo si myslíš, že jsi?!“ Zasyčela a zvedla ruku s roztaženými prsty. Náhle jsi ucítil kolem krku podivnou neviditelnou sílu, která jej sevřela a začala tě zvedat. Brzy se tvé nohy houpaly volně ve vzduchu a ty jsi lapal po dechu. „Myslíš si, že umíš číst mé myšlenky? Myslíš si, že tu na mně budeš něco zkoušet?! ...Ty?!“ Její rozlobený hlas ti zněl silně v uších a krev ti tepala ve spáncích. „Dala jsem ti možnost, mi vše říci a ještě se vrátit na akademii... A ani to ti nebylo dost!“ Obrovská síla s tebou mrštila na protější stěnu, kde ses těžce svezl na zem, dech nejspíše vyražený. Ona se k tobě pomalým krokem blížila, až nakonec stanula nad tvým zhrouceným tělem. Tyčila se tam jako predátor nad svou kořistí. „Ty informace z tebe mohu dostat různými způsoby... A ani jeden se ti nebude líbit.“ Zvedla ti rukou tvou tvář, abys jí mohl hledět do očí, ve kterých jsi skutečně marně hledal jakýkoliv náznak smilování. „Takže mi odpověz ještě jednou a tak jak se na někoho tvého postavení hodí. Jinak čas na humánní rozhovory skončí.“ Zasyčela a pustila tvou tvář, otočíc se k tobě částečně zády a pomalu odcházejíc. „Řekni mi vše, co víš. Vše!“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Informátor Lapal jsi po dechu, ležíc na zemi a snažil se nabrat dostatek vzduchu do plic, abys mohl alespoň odpovědět na její otázku. Konečně jsi ze sebe s obtížemi dostal těch několik vět a doufal, že ji tvá odpověď uspokojí. „Hask?... Ano ta skutečně existuje.“ Přimhouřila oči a prohlédla si tě. Vztek trochu vyprchal, ale hrozba vznášející se ve vzduchu byla stále jasně patrná. „Takže tě to každou noc táhne z těla.“ Zamyslela se. „Možná nějaká vzdálená příbuznost... Ano, to by dávalo smysl. Jeho krev by mohla být klíč... Ušetřilo by mi to dost zbytečných ztrát...“ Poodešla směrem ke stolu, ponořená do vlastních úvah. Něco naťukala na ovládacím panelu, holoprojektor se rozzářil namodralým světlem a vykreslila se trojrozměrná mapa, nebo spíše model, místní krajiny. Poznával jsi údolí ve kterém stála akademie a po rychlém přesunutí se doprostřed dostalo opravdu to malé nepravidelně kruhové pohoří. Tvůj prapředek měl pravdu, horské vrcholy se i na tomto modelu zdály opravdu vysoké. „Takže, je to ono?“ Zeptala se tě. „K tomuto místu se sice nevážou žádné historické prameny... Ale....“ Podívala se na tebe. „Pokud máš pravdu, tak tě odměna nemine. Já umím ocenit snahu... Ovšem pokud ne... Nebude to rychlé, to ti slibuji.“ Probodla tě pohledem, který se však ihned stočil zpět k hologramu. „Dobře, zítra odlétáme. Půjdeme se podívat na to tvé... tajemné místo, mladíku.“ Zmáčkla tlačítko a dveřmi dovnitř vstoupili dva z její osobní gardy. „Pokud již nemáš nic dalšího, co by mně mohlo zajímat...?“ Povytáhla lehce obočí a dala ti pár vteřin na případnou odpověď. „Odveďte ho do jeho cely a zajistěte, aby byl na zítra připraven.“ Pronesla lhostejným hlasem a nechala tě vyvést ven. Vydal jsi se tedy s nimi, ať už jsi chtěl, nebo ne. Vedli tě stejnou cestou zpět do ubikací, které teď ale zely tichou prázdnotou. Netrvalo dlouho a byla ti též donesena večeře. Opět teplé a vydatné jídlo. Alespoň něco zůstalo při starém.... A co teď? Teď už asi jen čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Bariéry Konečně se ti to podařilo. Stav jaký jsi nikdy nezažil. Klid, harmonie a přitom se nedalo mluvit o tom, že by tvá aktivní já v něčem takovém nalézalo nudu, spíše naopak. Vnímal jsi tok Síly kolem tebe a i to jak protékala tvým tělem. Stáčela se, vlnila se... A aniž by se tvá mysl stavěla do cesty jejímu toku, tak konečně také proudila harmonicky tvým tělem. Vše bylo tak nové, tak fascinující ale dokázal jsi zůstat klidný a jen to vše tiše vnímat a pozorovat. Čas pozbyl smyslu. Byl jsi tu jen ty a Síla. „Kadere...“ Jakoby z dálky k tobě opět dolehl hlas mistryně Marn. „Už je čas.“ Těchto pár slov tě donutilo zase začít pomalu nabírat vědomí. Několik hlubokých nádechů, než se ti konečně vrátil pocit vlastního těla a ty jsi otevřel oči. Žádná bolest hlavy ani rozhoupaný žaludek. Cítil jsi se svěží, nabitý energií jako po vydatném odpočinku avšak bez té příznačné rozespalosti. ..... „Takže jaké to bylo?“ Zeptala jsem se ho sedíc naproti němu s lehkým úsměvem. Jiskry v jeho očích napovídaly, že to jistě nebyl nepříjemný zážitek. „Hmmh a pak že to nejde. Vše jde... jen se musí zvolit správný postup. Vidím v tobě Kadere, že mnoho bariér si stavíš ty sám. Chce to jen otevřenou mysl...Ale to se poddá.“ Rozpletla jsem nohy a postavila se. „Teď se ti předpokládám příliš spát nechce a trénink Síly bych nechala na později. Takže už nezbývá moc možností.“ Spiklenecky jsem mrkla a počkala, až bude připraven vstát a vydala se opět chodbou. Tentokrát jsme nešli příliš daleko, ale pouze na její konec, kde za dveřmi byla vcelku prostorná místnost, jenž však byla prázdná až na několik kovových skříní. Už mu jistě docházelo k jaké fázi tréninku jsme se dostali teď a nadšení na něm bylo znát. Koneckonců tohle byla jeho přednost podle informací, které se mi dostaly do rukou. Došla jsem k jedné ze skříněk, ze které jsem vytáhla tři tréninkové světelné meče a jeden hodila Kaderovi. S tázavým výrazem jsem počkala, jestli mu tento typ bude vyhovovat, nebo si řekne o jiný, či další kus a podle toho mu je případně podala. Postavila jsem se doprostřed místnosti a uchopila jílce mečů v typickém způsobu pro sedmou formu, Juyo. Modrá ostří zabzučela a já se trochu přikrčila, nespouštějíc z něj pohled. Nač začínat zlehka, že. Nemusela jsem už nic víc vysvětlovat. Žádné tréninky úderů, ani testování obrany. Chtěla jsem vědět, jak si povede v ostrém boji. Dala jsem mu jen několik vteřin než, jsem vyrazila. Z místa jsem přeskočila těch několik metrů a zaútočila rychlým sekem oběma meči shora. Poté dobře mířený kop na hrudník mi měl zajistit dostatečný prostor k útoku na protivníka vyvedeného z rovnováhy. Uvidíme jak si povede... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Poslední Jídlo bylo jen slabou náplastí za to v jaké nepříjemné situaci jsi teď byl. Na druhou stranu pravděpodobně sis z vás dvou vytáhl tu lepší kartu. Tentokrát se minuty vlekly. Nebylo pořádně co dělat, s kým promluvit, cokoliv, co by tě vytrhlo v téhle letargie a nepříliš radostných úvah. A ač jsi se pak nakonec snažil ležet v posteli a usnou, spánek pořád a pořád nepřicházel. Bylo to skoro jako prokletí a nebo bylo zatím stále tak brzo a tvé tělo nebylo unavené? Možná od obojího něco. Nezbývalo ti než se jen převalovat v prázdné posteli, kolem které se stále ještě povalovala trocha svršků, které s sebou přinášely vzpomínky.... Miska na podlaze a nakonec i její na druhé posteli odložená neponičená sponka, kterou si již asi nikdy nevezme. Z polštáře jsi ještě mohl lehce cítit její vůni...I přes tvé snahy některým pomoci jsi nakonec skutečně zůstal jen ty. Poslední z dodávky rekrutů z Nar Shadaa. Výhra?... Možná. Tentokrát se nedostavil klidný spánek, spíše to bylo vymodlené nevědomí, ale přesto.... se ozval. Stanul jsi opět ve známé místnosti před postavou tvého prapředka, který lehce roztáhl ruce ve vstřícném gestu. „Jen´rhak. Rád tě opět vidím.“ Dnes zněl až překvapivě potěšeně. „Jak pokračuje náš plán?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přípravy Postava ruce stáhla, jakmile se tvůj ostrý hlas rozezněl sálem odrážejíc se od stěn. Chvíli trvalo, než ozvěna konečně utichla a ty jsi raději klesl na kolena. Dnes toho bylo již příliš a nechtěl si raději už riskovat. Ne, po tom všem. Tvůj prapředek tě tiše pozoroval, zatímco jsi mu sděloval informace, doufaje, že pro něj budou příznivé. Jakmile jsi domluvil, zazněly místností kroky. Náhle se na zemi, kterou jsi doslova provrtával pohledem objevily špičky bot. „Dobře si to zařídil, Jen´rhak... Ale přesto mám pocit, že tě něco sžírá? Jsou na tobě ještě zbytkové stopy temné strany síly. Jde o tu... Lord Ashu?.... Neboj, dočkáš se své pomsty, jen musíš dohlédnout na to, aby došla až sem a ty s ní. Uvidíš, že pak bude ona na kolenou před tebou.“ Řekl sebevědomě a rukou ti pokynul, že můžeš vstát. „Až tohle dokončíme, budeš za svou práci náležitě odměněn. Krev mé krve se dočká úcty, kterou si zaslouží.“ Jeho ruka ti na moment sevřela rameno, než ji opět stáhl a o krok ustoupil. „Je zde ještě něco, co by sis přál a s čim bych ti mohl pomoci?“ Upřely se na tebe jeho zářící oči a čekal. „Pokud ne, tak tě budu očekávat zítra. Zítra se začne psát nový éra.“ Jeho silný hlas se rozezněl místností a tobě pomalu ale jistě docházelo, že nebude daleko od pravdy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Symbol „Dobře... Ochrany mé hrobky by se v tvé přítomnosti neměly spustit, takže by cesta sem měla být volná. Pamatuj, na velkém rozcestí se vydej vpravo. Ušetříš tak čas a nejspíše i pár lidí.“ Dořekl a odmlčel se dávajíc ti prostor na poslední dotazy a vyslovení tvých požadavků. „Ano, to dokáží...“ Prohlédl si tě zkoumavým pohledem. „Ale pohybují se ve snovém světě. Ten je někdy shodný s realitou... jindy úplně jiný. Potřebuješ někoho najít? Hmm, jako Jen'rhak máš možnost vstupovat lidem do snů... A nebo je zatahovat do svých. Samozřejmě, musíš počítat s odporem jejich vůle. Lidská mysl se vždy instinktivně brání neznámé manipulaci. Pokud by jsi tu osobu kontaktoval řekla, by ti odpověď na tvou otázku?... Pokud chceš najít někoho proti jeho vůli, doporučoval bych spíše hledání skrz Sílu, než přes tvůj talent.“ Prohlédl si tě, jestli vše chápeš. „Ale slíbil jsem ti pomoc... Dobře tedy.“ Došel k tobě a pozvedl ruku. Ukazováčkem ti na čele přejel v několika linkách, které vytvořily nejspíše nějaký obrazec. Při každém jeho dotyku jsi cítil silné teplo až skoro pálení a energii, která do toho byla vkládána. „Mělo by ti to dodat dostatek energie na to, abys přemohl většinu mentálních bariér i u silnějších jedinců. Na sith lordy bych to ale nezkoušel... I když tento titul dnes již není co dřív, stále by ti to mohlo způsobit více problémů než užitku.“ Podíval se na tebe vážně a počkal až kývneš. „Dobře tedy... Zítra Jen'rhak … Zítra...“ Ozývala se jeho slova zatímco ty jsi se pomalu vracel do svého těla, z nějž si za chvíli začal opět vnímat všechny vjemy. Na čele jsi stále cítil horký energií tepající symbol a mohl jen doufat, že to není nic viditelného..... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta Spánek se pomalu blížil a ty jsi se nemohl svým způsobem dočkat. Jestli to, co ti tvůj přapředek sliboval, zabere, tak snad... V mysli se ti míhaly různé tváře. Vzpomínky na postavy posledních dní. Lord Asha, Tellav, nautolan i známá tvář sithky s neznámým jménem. Dělalo ti velké problémy se soustředit. Ke každé si vnímal cosi jako linku, ale tvá mysl nebyla schopná ji zachytit dost rychle na to, než se obraz zase změnil. Nedávná doba byla plná tak silných zážitků, které ti ve všem nadělaly chaos... A nebo jsi jen ty sám stále přesně nevěděl, co přesně chceš? Pokaždé, když se linka objevila, jakoby zlatě zazářila, nejspíše napájena symbolem, který ti byl darován. Avšak nikdy jsi nebyl dostatečně rychlý, abys ji uchopil... Konečně! Konečně se ti podařilo zaměřit na tu, kterou jsi hledal. Dotknul ses zlatavého vlákna a náhle ucítil tah. Jako v mlze jsi viděl její schoulené tělo ležící na zemi v nějaké malé temné místnosti. Teď už jen přijít na to jak.... Nechtěl jsi již čekat, konečně jsi ji přeci našel. Položil si ruku na její tělo, kterým částečně prošla a zaměřil se na zbytek energie v symbolu. Prapředek říkal, že je potřeba na prolomení mentálních bariér a mohl ses jen domnívat, že zrovna ona nebude mít zrovna ty nejslabší. Energie začala proudit, ale přišlo ti to skoro stejné jako přes tím. Nebyl sis jistý, jestli to vůbec funguje a tak jsi její tok trochu zesílil. Tedy pokusil ses o to. Bylo to jako pootevřít dveře, které náhle i přes tvou snahu rozrazila obrovská energie, jenž se rozzářila všude kolem tebe. Ve zlatavé záři jsi mohl jen zaslechnout její hlasitý bolestný výkřik, když tě zpětná vazba vymrštila obrovskou rychlostí zpět do těla. Těžce jsi oddechoval, hlava nepříjemně bolela a v uších ti dozníval ještě její hlas.. Došlo ti, že nejspíše nebylo moudré, snažit se ovlivnit něco tak komplexního, ale už bylo pozdě. Na čele jsi již nic nevnímal a tvá šance byla pryč... Alespoň prozatím. ........... Ráno si tě vyzvedli opět dva muži od Ashy, kteří tě vyvedli k jednomu z hangárů na akademii. Bylo zde několik mechaniků, kteří se proplétali mezi různými speedery, vznášedly i několika vesmírnými loděmi a sem tam po vás zvědavě pokukovali. Vaše kroky vedly k jedné vcelku nenápadné lodi, kolem které se už hemžilo přeci jen trochu více lidí.  Bylo zde několik techniků kontrolujících poslední detaily před odletem, vojáci impéria, kteří ale tentokrát již měli pořádné zbraně a lehké zbroje. Byli zde ale také tři, kteří měli jen obyčejné uniformy a u pasu lehké blastery. Dle toho, že se všichni tři bavili nad datapadem, kde jsi při průchodu kolem nich viděl mapu vámi hledaného pohoří, jenž ale byla vybavena nějakými neznámými znaky a vůbec působila trochu jiným dojmem, sis mohl jen domyslet, že to asi budou spíše archeologové, než těžká pěchota. Nakonec dorazila i Lord Asha, tentokrát v již čistém oděvu, který byl vcelku účelně zvolen a u pasu se jí houpal rytinami zrobený jílec jejího světelného meče. Její gardisté se poklonili a vojáci zasalutovali, jakmile ji uviděli. Ignorovala je stočíc pohled k tobě. Chvíli tě provokativně beze slova pozorovala snad čekajíc, jestli se o něco opět nepokusíš, až pak nakonec mávla rukou. „Dobře, odlétáme.“ Bez dalších slov vešla po nástupní rampě na palubu. Vojáci ti pokynuli a případně do tebe trochu strčili, aby tě dostali do lodi, která už rezonovala zvukem nastartovaných motorů. Místo toho abys šel tam kam ostatní, jsi byl strčen do jedné zapadlé místnosti s pár prázdnými bednami, na které ses mohl alespoň posadit. Dostal jsi nějaké neznámé výživové tyčinky a čutoru s vodou. Alespoň nějaká snídaně. Přes úzké podlouhlé okénko tu byl ale dostatečný výhled, takže cesta tu snad nebude tak nudná. Netrvalo to dlouho a rezonance trupu lodi zesílily. Loď se trochu zhoupla, jak se odlepila od země a brzy skrz okénko prosvítalo narudlé světlo korribanského slunce. Cesta byla vcelku dlouhá a jistě to zabralo pár hodin. Pár hodin klidu, kdy za sklem ubíhala nehostinná krajina.  Míjeli jste velké množství skal podivných tvarů a u mnohých si měl silné podezření, že za jejich vzhledem bude spíše lidská ruka, než vítr a písek. Jemné roztrhané mraky na nebi jen lehce stínily slunce a tebe čas od času oslnilo, když vaše loď zatáčela, míříc snad neomylně k místu, kde tohle všechno dnes skončí. Nakonec jsi skutečně zpozoroval, že prolétáte kolem vysokých horských štítů, které se kolem vás tyčily jako pradávní obři, pod kterými tam někde spočívalo tělo tvého prapředka. Loď nakonec dosedla na zem a ty jsi slyšel množství kroků, zpoza tvých dveří. Vypadalo to, že se většina jde podívat ven. Že by jste to skutečně našli? To čekání bylo poněkud ubíjející. Jakoby snad na tebe zapomněli. Nakonec se ale přeci jen otevřely dveře a tentokrát jen jeden z Ashyny gardy tě vyvedl ven. Vystoupil jsi do chladného stínu hor. Byli jste ve vcelku úzkém údolí, kde se proplétalo jen několik neodbytných slunečních paprsků. Kolem již bylo vyneseno několik beden a velkých lamp, které snad měly pomáhat při detailnějším průzkumu takových míst. Tebe ale však více než nějaká technika, zaujalo něco jiného. Před tebou byl v hoře vsazen vchod do hrobky.  „Chvíli nám trvalo, než jsme jej našli. Je přeci jen na první pohled z výšky dobře skrytý, ale tvá informace byla správná.“ Řekla Lord Asha natahujíc si tmavou rukavici. „Teď ukaž, že se nám vyplatilo brát tě s námi a otevři ty zapečetěné dveře. Ušetří nám to práci.“ Mávla benevolentně rukou. „Ty. Běž s ním.“ Podívala se na tvého dozorce, který jen kývnul a postavil se vedle tebe. „Pokud se ti ji podaří otevřít, tak budeš mít tu poctu být členem prvního průzkumného týmu, který se do hrobky vydá a bude mi podávat informace. Dostatečná odměna, ne?“ Pousmála se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hrobka Křídla brány se před vámi s temným duněním začaly rozestupovat a vy jste hleděli do neproniknutelné temnoty. Ovanul tě zatuchlý podivně povědomý chladný vzduch, který tam nejspíše dlel již tisíciletí. Tvůj doprovod na tváři nedal znát jakékoliv emoce, ale viděl jsi, jak poodstoupil a ruka mu sjela ke zbrani u pasu. „Ty tam, jdeš s námi.“ Řekl naprosto klidným hlasem na tvou poznámku a ukázal ti zpět k vaší lodi. „Teď se ještě vrátíme a oznámíme to Lord Ashe.“ Kývnul hlavou a počkal až vyrazíš. Zanedlouho jste opravdu došli k lodi, před kterou již byla většina věcí připravena a Lord Asha se... spokojeně usmívala. Snad by takto ani nepůsobila příliš děsivě, ale vzpomínky na minulý den ti ihned připomněly její temnější chvilky. „Takže průzkumný tým bude sedmičlenný.... Tedy osmi.“ Pohled jí padl na tebe. „Dva archeologové.“ Ukázala na muže a ženu v z šedých uniformách s armádními čepicemi. „A pro bezpečnost vy tři.“ Ukázala na tři muže ve zbrojích a helmách, které jim zakrývaly většinu tváře. „A vy dva... Je to přeci jen vcelku neobyčejná hrobka, takže pro jistotu.“ Podívala se na své dva gardisty, kteří beze slova odporu kývli. „Lahek bude velitelem týmu.“ Podívala se na gardistu, který zrovna nebyl ten, který těm měl na starost. „Ano, paní.“ Uklonil se a čekal. „V tom případě, zde je základní vybavení. Vysílačky, skenery, kamery a tak dále. Postup je stejný jako vždy. Každý objev hlaste.“ Ukázala už na vyskládané vybavení a poté se otočila a zamířila s několika lidmi zpět do lodi. Většina posádky však zůstala s tebou venku a zjevně měla vyrazit do hrobky. Všichni už tak nějak nacvičeně si brali vše potřebné a tys tam trochu zmateně stál, protože sis nebyl jistý, jestli ten pokyn platil i na tebe. „Tohle se vám bude hodit.“ Došel k tobě jeden z vašich archeologů s v šedé uniformě a podal ti vysílačku a malý ale intenzivní přenosný zdroj světla. „Tu vysílačku si raději ihned připněte a přelaďte si na správný kanál... Tady.“ Začal ti to vcelku ochotně ukazovat a sám si pak svou vysílačku upevnil za ucho. Byl to muž jistě po třicítce a který působil vcelku klidným dojmem, na to v jaké situaci jste byli. „Hmm ještě tohle.“ Podal ti zezadu opasek, na který sis mohl upnout většinu věcí a také pár krátkých tyčí s chemickým světlem. „Občas na podobných místech blbne elektřina.“ Pousmál se na vysvětlenou. „Dobře, takže vydáme se dovnitř. Utvořte klasickou formaci.“ Zavelel rázně Lahek, který se sám postavil do čela a tebe nechali jít za prvním z vojáků v pomyslném středu formace, kde s tebou ještě kráčeli ti dva archeologové. Došli jste ke vstupu do hrobky, kde na vás chladně dýchnul stále ten podivný zatuchlý vzduch. Postupně většina rozsvítila své zdroje světla, ať už je nesli, nebo je měli připevněné na zbraních. Na znamení velitele jste začali sestupovat do chladné temnoty. Chodba byla dlouhá, poměrně široká a vcelku strohá. Žádné rytiny, sochy, cokoliv, co by naznačovalo, že se jedná o něco tak výjimečného. „Paní, vstoupili jste do hrobky. Chodba je zatím bez jakýchkoliv znaků, či výrazných objektů. Postupujeme dál.“ Promluvil Lahek do vysílačky a zjevně se mu dostalo nějaké odpovědi, když jeho hlava lehce kývla. Pokračovali jste dál. Chodba se začala trochu stáčet a vám tak brzy zmizelo světlo východu a zůstali jste pouze ve tmě. Ve tmě se zvukem vašich kroků... Konečně po už docela těžkých minutách světelné kužele vašich baterek narazily na něco před vámi. Byly to staré kamenné dveře vysoké zhruba jako chodba a to těch nejspíše pět metrů. Zavřené. „Hmmh..“ Prohlédl si je obezřetně Lahek, aniž by se jich dotýkal a posvítil na množství symbolů, které je pokrývaly. „Mohla bych?“ Ozval se vcelku nadšený hlas ženy za tebou, které se rozzářily oči, když tohle viděla. „Dobře... A ještě ty... Pojď sem.“ Podíval se velitel na tebe a vojáci se rozestoupili, aby vám udělali cestu. Ta žena se vcelku neomaleně prodrala před tebe, snad jako kdyby to byl závod a stanula před těmi dveřmi hltajíc nejspíš informace, které vám unikaly. „Skutečně!... Nepíšou tu přímo jeho jméno, ale z těch několika náznaků... A hlavně tohoto symbolu.“ Posvítila na hodní část dveří, kde bylo několik hlubokých spirálovitých znaků. „Určitě je to hrobka někoho nesoucího titul Sith´ari!“ Zněla, jako kdyby právě vyhrála v kasínu milión kreditů. „Dokážete to otevřít, nebo přijde čas na výbušniny?“ Došlo ihned na praktickou otázku, která jí donutila zatvářit se poněkud dotčeně. „Ale tohle musí být prvně zdokumentováno. Vše! Je to Historická památka obrovské hodnoty. Víte vy vůbec, co vše se jen z těchto dveří můžeme dozvědět?!“ Skoro si až dupla, ale zjevně její armádní výcvik stále pod tím vším nadšením někde přetrvával. „To není mým problémem. Pokud to tady ten nedokáže otevřít. Máme nařízeno pokračovat dál, co možná nejrychleji a tyhle dveře nám stojí v cestě. Vraťte se do formace, desátníku!“ Zavelel a žena se neochotně ale přece zařadila zpět na své místo. Pohled, který ti věnovala byl takový zvláštní. Možná závist, možná prosebný, těžko říct. Byla to žena. Lahek ti uvolnil místo vedle sebe a ty jsi stanul před vysokými dveřmi. Náhle se jakoby odnikud zvedl lehký vítr, který tě zastudil na tvářích. „Vítej.... Jen´rhak....“ Zazněl ti šepot v uších a ty jsi mohl jen doufat, že to ostatní neslyšeli. Dveře se před vámi však náhle začaly otevírat a ostatní s němým úžasem koukali. Místnost, která se před vámi otevřela byla... Obrovská!  Podél stěn byly mohutné kulaté sloupy a členěné stěny byly zdobené mnohými vyrytými znaky, obrazci i scénami. Někde byl dokonce i vložen kov, který se po tak dlouhé době stále ve vašem chladném světle sem tam zalesknul. Z místnosti vedly dvě chodby s vysokým obloukovitým vstupem. Jedna vpravo... Druhá vlevo. „Paní, jsme vevnitř. Přesně jako před tím. Dveře se otevřely v jeho přítomnosti... Ano... Ne... Není zde kromě výzdoby zatím nic podstatného. Jsou tu dva východy.... Ne, nejsou nijak označené.... Ano, zeptám se ho.“ Domluvil váš velitel a otočil se na tebe. „Prý o tomto místě něco víte. Znáte tuto místnost a víte kam vedou ty východy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Cizí rozhodnutí "Já vím." Odpověděl vojákovi a když nebyla Lord Asha na dohled, pousmál se, jakou radost z toho měl. Tam ve tmě, to nebyla akademie. Tisíce let opuštěná hrobka na jejímž samém dně dříme tělo někoho tak mocného, že tam jeho odkaz zůstal dodnes a oni tam jdou s ním, čmuchat, vykradači hrobů. Před ní musel zase jen tiše postávat a pozorovat tak maximálně špičky jejích bot. Trpělivost, chtělo to trpělivost. Ve vykrádání hrobek měla zřejmě letité zkušenosti. Dokonce měla po ruce celou tlupu vycvičených slídilů. Chtěla si ušetřit ztráty? On ji ukáže co jsou to ztráty, když mu je tak přála! Musel dlouze a tiše vydechnout nosem, jak se rozčílil. Vybavení. No jistě, rozhlédl se kolem a natáhl ruku po jednom, po druhém, ale než skutečně něco vzal do ruky, došel k němu jeden z archeologů. "Jistě, díky." Vzal si vše od něho. Musel by být zatraceně pošetilý myslet si, že uvnitř by mu stačila pouze Risshikova pomoc. Přeladit vysílačku, vzít si opasek, vše na něj připevnit, pár těch chemických světel. Ani si neuvědomil jak a stál s nimi v té jejích formaci s rozsvícenou svítilnou a postupoval do hrobky. Lord Asha bude o všem vědět, ale žádný živý přenos se zřejmě nekonal, dle toho jak se Lahek po cestě vypovídal do vysílačky. Pokračovali pak dále k první z překážek, dalším dveřím jež zubem času rozhodně neutrpěly. Lahek je prohlédl a Antar sám už nakročil vpřed, jako by snad šlo o další trivialitu. Žena za ním ale projevila mnohem větší míru nadšení a tak do něho ramenem lehce drcla, když se provlekla kolem. Antarův pohled na její záda pak byl dost všeříkající a kdyby bylo po jeho, dveře by vypadly z pantů a rozmačkali ji. Takhle si u nich ale pouze vylámala zuby a mohla se vyvztekat, než uvolnila místo jemu. Letmo se koutkem pousmál, když její léta studia historie a archeologie prošly kolem ušmudlaného otroka z Nar Shaddaa. Jen co si před dveře stoupl a zdvihl oči k symbolu vysoko na nich, po tváři se mu prohnal studený vítr, nutíc ho přimhouřit oči, zatímco neposlušné vlasy se rozlétly kolem. Nestihl pak ani zastrčit jejich prameny za uši, než se dveře začaly otevírat. Na jednoho Mirialana uprostřed sithské hrobky na Korribanu se cítil až moc sebejistě. Počkal, až Lahek domluví, otočíc se na něho tak, že se jejich pohledy střetly jen co vyslechl příkazy od Lord Ashy. "Všechny cesty vedou k hrobce." V podstatě nelhal, mluvil klidně a pomalu. Kývl pak směrem do místnosti, než vykročil vpřed a rozešel se do ohromné místnosti. Krok za krokem, rozléhala se zde ozvěna lámající se o vysoký strop. Odmlčel se, přemýšlel a šel pomalu. Místnost na krátkou pauzu byla dost obrovská a komu z nich by se chtělo ho dohánět nějakou rychlou, neopatrnou chůzí. Co s nimi? Co jen s nimi? Nevystraší to Ashu příliš? Třeba sem jen bude posílat skupinu za skupinou, dokud přes haldu těl ven nevynesou vše, co není vytesané do kamene. I on, v tuhle chvíli, musel uznale pokývat hlavou. Neměla to špatně vymyšlené. Proč by ale on měl šetřit pár lidí? Špatná otázka na to položit si nyní sám sobě. Špatná snad pro ty, kteří se táhli za ním. Otočil se na patě zhruba v polovině místnosti a rozpažil ruce. Pokynul vpravo. "Archiv." Pokynul vlevo. "Relikviář." Ruce pak svěsil zpět podél boků. "Ale vše pokračuje tam dolů, k té věci." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Past Skupina se držela za tebou, nechávajíc ti prostor. Vzhledem k tvému zamyšlenému výrazu to skutečně působilo tak, jakoby si lovil potřebné informace z paměti. Vojáci však nepouštěli zbraně z rukou a sem tam skutečně mířili i na tebe. „Jsou zde prý dvě možnosti.... Archiv a relikviář.... Ano... Dobře.“ Promluvil Lahek krátce do vysílačky a podíval se na vás. „Jdeme vlevo.“ Zavelel krátce a vaše skupina se pohnula. Mířili jste do té velké brány... Do míst, kde nejspíše nebude příliš bezpečno, ale v tuto chvíli jsi neměl možnost, jak se z této věci vykroutit. Chodba byla původně vysoká, ale pak se zlomově zúžila a snížila, takže měla ani ne čtyři metry na šířku a tři na výšku. Ve stěnách se táhly pravidelné hluboké horizontální linie, které byly vyloženy kovovými pásky. Jinak zde žádné znaky nebyly. Na archeoložce bylo vidět jasné rozhořčení z posledního vývoje událostí, když jí ani nebylo povoleno zkoumat velký sál, kterým jste nedávno prošli. Náhle jsi to opět ucítil... Ten studený vánek v chodbě, který s sebou přinášel slova. „Odstup... od... nich.“ Rychle jsi se chopil iniciativy a vyslovil krátké upozornění. Skupina se zastavila a všechny páry očí tě sledovaly. Pokynul jsi jim rukou a snažil se tvářit, že víš, co děláš, i když to nebylo až tak blízké pravdě. „Co se děje?... Poznáváš to tady?.. Je tu nějaká překážka?“ Zeptal se tě Lahek, ke kterému jsi vlastně pár kroky došel, ale nikdo tě nezastavil. Dokonce ses vzdálil až na dva metry, když se konečně ozval opět jeho hlas. „Tak co je?... Už ani krok! Nemáš povolení vzdalovat se od skupiny.“ Rychlý posunek ruky přiměl jednoho z vojáků, aby na tebe zacílil, ale to už se vzduchem prohnalo něco jiného... „Co to sakra...?“ Vzhlédl Lahek, který stejně jako ty vnímal podivnou vlnu Síly, jenž se šířila podél linií vysekaných ve stěně a pak... Ze stěn vylétly podivné zlatavé pruhy energie, které jako blýskající se pole pokryla část chodby dlouhou zhruba deset metrů... končící ani ne metr před tvou tváří. Chodbou se rozezněl křik lidí umírajících v agónii, kteří se zatínali prsty křečovitě do tváří, jejichž pokožka nabírala nezdravou žlutou barvu a voskovitý vzhled, až pomalu vysychala a odhalovala tak linie lebky, zuby, vytřeštěné oči. To trvalo pro tebe nepopsatelně dlouhý čas... možná doopravdy uběhlo jen několik vteřin, ale pro tebe to vše běželo až příliš dlouho. Nakonec však ale křik utichl, světlo pohaslo a na zemi před tebou leželo sedm vysušených těl.... Byl jsi opět poslední přeživší. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Last man standing Pár kroků k vedoucímu skupiny. Poznává? Ne. Ten soustředěný pohled před sebe do chodby způsobovala směs zvědavosti a strachu. Věděl, že musí uhnout, že stačí pár kroků a nic se mu nestane, jenže co oni? V zádech ho mrazil rázný Lahekův hlas. Postoupil ještě více dopředu a už už mhouřil oči připravujíc se na ránu blasterem mezi lopatky. Zatnul zuby, aby se nekousl do jazyka, došlápl ten poslední krok a pak přišla ta vlna. Chodba za ním se rozzářila tak, že jeho stín se protáhl celou chodbou kam až dohlédl. Znal tu záři, tušil odkud přichází a kdo je za ni zodpovědný. Tolik energie. Otočil se a pohlédl na ně, jen aby si oči hned zakryl rukou a pohled odvrátil. I tak je ale stále slyšel. Křik mu rval uši, ač v nich nezaléhalo, pach spáleného masa naplnil místnost a než se ozvala první tupá rána, Mirialan udělal jeden dva kroky vzad. Zkřivil obličej, jen co vše vyvrcholilo ve vyhasínající hlasy a tmu do níž se chodba ponořila. Zatřepal v ruce s baterkou, než ji znovu rozsvítil a podíval se na skupinu vykradačů hrobek. To by bylo. Polkl, tváříc se klidně, až na ten zesinalý obličej, mělký dech a zběsilý tlukot srdce. Co dál? Došel k nim, baterkou prohlédl ostatky a sehl se k Lahekovým. Jako první vzal jeho vysílačku a vyměnil ji za svou. Světelný meč dále držel v ruce poprvé, ale vše je jednou poprvé. I ten si připnul na opasek. Rozpačitě si je ještě jednou všechny prohlédl. Od archeologů vzal skener a měřící zařízení, ještě i kameru. Asha, Lord Asha, nenasytná Asha, jak ji sem má dostat? No, dokud se sama do vysílačky neozve. Pro kuráž si ještě odkašlal, než vykročil chodbou zpět. Levá zkrátka nebyla nic pro něho a tak si to namířil přes velkou síň tou druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ta pravá cesta Držet poprvé v životě v ruce světelný meč bylo zvláštní. Slyšel jsi o těch zbraních už tolik a přitom to vlastně takto zblízka nepůsobilo až tak impozantně. Byl to kus kovu, který ale v sobě skrýval něco víc. Tento typ nebyl nijak výjimečně zdobený, či snad upravovaný. Strohý a účelný design, který se asi příliš nelišil od toho druhého, který se povaloval u mrtvoly dalšího gardisty. Skener jsi příliš nevěděl, jak používat, ale nejspíše v tom byl zabudován jakýsi ultrazvuk, detektor radiace a tak dále. Kamera byla vcelku drobná a schopná snímání okolí ve 3D, takže v lodi lord Asha mohla nejspíše poté sledovat trojrozměrný model na holoprojektoru. Překročil jsi čerstvě mrtvá těla, která vypadala jakoby tu byla spíše pohřbena před staletími a vrátil se do velké místnosti. Tentokrát se už rozléhal okolím zvuk jen tvých kroků a ty jsi s napětím čekal, jestli se náhodou neozve Asha. Zatím jste sice podávali vždy prvně zprávy vy jí, ale možná je netrpělivá. Nedivil by ses. Pravá chodba ze začátku působila naprosto stejně jako ta pravá, ale poté se místo strohého skosení před tebou objevily další vysoké dveře. I tentokrát se otevřely, když jsi k nim došel, ale odhalily prostornou chodbu osvětlenou nazlátlým světlem, které se v každém úseku rozžehlo, jakmile jsi se k němu přiblížil.  Vše bylo umně zdobeno a upraveno do ostrých geometrických tvarů. Po stranách byly kamenné sloupky zhruba tvé výšky, ze kterých jsi cítil Sílu, ale nic se při tvém průchodu neaktivovalo. Nakonec ses ocitl před masivními kovovými dveřmi, na kterých byla vyobrazena postava v nadživotní velikosti, kolem které klečelo množství jiných a vše bylo ohraničeno starým písmem. Chvíli jsi čekal, až se její křídla začaly otevírat. Tentokrát žádné zasouvání do stěn, ale vyšly ti vstříc, takže jsi instinktivně ustoupil, když se tvým směrem pohnuly. Za nimi byla místnost... Ta místnost. Teď už nepůsobila přesně jako ve snu. Většina věcí byla zašlá a pokrytá prachem, ale poznával jsi ji moc dobře. Tam přece byly tu schody za kterými byl portál se zlatavým světlem... Místnost ale byla potemnělá a když jsi došel blíž, uviděl jsi jen kostru té věci z kamene, ale nepůsobila aktivním dojmem. „Jen´rhak... Kde je?“ Ozval se opět šeptavý hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Zašlá hrobka Jakmile si meč v ruce osahal, pohodil s ním v dlani a možná trochu zklamaně se ušklíbl, ale třeba to není jen o té zbrani. O druhý spíše zakopl. Suchá mrtvola se převalila na zemi a z pouzdra u opasku vypadl druhý, podobný. Né, že by je chtěl začít sbírat, ale když vycházel z chodby, měl u pasu už dva. Baterkou si svítil na cestu vykračujíc, jako by zde snad vyrůstal. Jako by se ho napětí ve vzduchu vůbec netýkalo. Prošel ohromnou místností, zatímco vyzkoušel několik funkcí skeneru, které mu beztak nic neříkaly. Data, hodnoty a jednotky, které možná byly důležité, ale beztak skener nechal být a raději si připravil kameru. Potřeboval něco impozantního, něco, z čeho Síla vyzařuje i na pohled prostým okem a neupaluje to zrovna zbytek jeho výpravy. Né že by si chtěl natáčet něco takového. Ještě že měl kameru v rukou při vstupu do další místnosti. Ohromná, reprezentativní, pomalu se rozžehávající světla, jak postupoval dále. Žádný obraz na loď nevysílal, jen sbíral materiál. To nejlepší mělo přeci ještě přijít. Nezdržoval se zde tedy příliš dlouho a jen co se dostal k dalším dveřím, netrpělivě přešlápl na místě než se otevřely. Konečně byl tady! Rozpoznal tu místnost, ač se halila v šeru. Žádné světlo, které by ho pálilo do očí. Nezastíral údiv a překvapení, dokonce ho to znepokojilo. Vstoupil dovnitř, namířil si to ke schodům a jen co světlo baterky dopadlo na kostru té věci z kamene, zarazil ho v chůzi ten nepříjemný pocit problémů na obzoru. Kameru v rukou svěsil. Risshik bude dost možná zuřit. Nasucho polkl, než se dal do řeči, do níž mu ale vůbec nebylo. "Čeká venku. Hledá tu cennosti a relikvie." Bezradně kývl na kostru té kamenné věci. Zdvihl pak kameru v ruce. "Nepůjde dovnitř pro nic za nic. Chce to nejprve vidět." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sarkofág „Tak relikvie.... Budiž.“ Zazněla prapředkova slova zpoza kamenné konstrukce se začal ozývat zvuk posouvaného kamene. Nahlédl jsi tam a uviděl, jak se vedle sochy tvého prapředka, kde jste ještě nedávno společně stáli, začaly otevírat skryté dveře. Byl to úzký a nízký vchod určený pro pohodlný průchod maximálně pro jednu osobu. Nebylo to tedy nic tak majestátního, jako jsi měl možnost doposud vidět. Za dveřmi sis musel svítit, ale jakmile jsi dovnitř posvítil zableskl se jakýsi velký předmět uprostřed. Posvítil sis na něj a zůstal užasle stát. Před tebou byl obrovský sarkofág ze zlatavého kovu, pokrytý množstvím rytin, které byly vyvedené do nejjemnějšího detailu. Zvláštní bylo, že jsi z něj necítil žádnou energii, ale jakmile se tvé prsty dotkly jeho povrchu bylo to skoro jako dostat kladivem po hlavě. Ta věc... Ať už v ní bylo cokoliv... Byla rozhodně plná Síly, která ani za ty tisíciletí nevyprchala... a nebo možná ano, avšak raději sis nechtěl domýšlet, jak musela tato věc působit před tím. Jestli něco mělo upoutat její pozornost, tak už sis nemohl představit něco více... mocného. „Pospěš Jen´rhak... Už jsme blízko...“ Zazněla opět ta slova a skoro jakoby ta věc s nimi lehce rezonovala. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Není každá rakev vlastně klec? Oddechl si, mohl ho dost dobře spálit za neschopnost jako ty před ním. Tentokrát ale hlas už zněl z nějakého směru a nenesl se pouze s větrem. Zvídavě se naklonil na stranu a podíval se za kamennou konstrukci, kde se mu před očima posouval kámen. Ještě si pro jistotu natočil onu ohromnou sochu, než vykročil vpřed už zase opatrně nakračujíc. To, že hlas vycházel z jakéhosi bodu, v něm konečně vzbuzovalo vhodnou dávku znepokojení. V úzké chodbě si poprvé vyzkoušel co je to klaustrofobie. Prolézal kilometry ventilací, tunelů a komínů, ale tohle, s tím, co bylo na konci. Raději si svítil, upřeně hleděl před sebe a tu a tam i mrkl, když ho oči začaly pálit. Záblesk, obrys a... Do téhle doby se lehce krčil, aby si nedal hlavou o strop úzké malé chodby. V úžasu se ale narovnal a pořádně si na to posvítil. Ne, ještě nezačal natáčet. Jako straka ho ta lesklá věc lákala a pud sebezáchovy ho táhl z toho místa pryč. Byl ale moc blízko na to couvnout. On byl uvnitř té věci? Tisíce let? Při vědomí? No, kdo ví jak se stav jeho bytí dal nazývat. Nedalo mu to, natáhl zvídavě prsty a ač po sarkofágu chtěl jimi přejet, s kopancem ale ucukl a přitáhl ruce k tělu, pár kroků ustoupíc. Risshikův hlas a vibrace té věci nezněly vůbec konejšivě ani povzbudivě. Dlouze si povzdechl a tím trochu zazoufal, než kamerou začal konečně tu věc natáčet. Projel a proskenoval místnůstku, než sáhl po vysílačce a dal se do vysílání. Moc jí toho ale neřekl. Otřel mikrofon o oděv, nechal zapraskat statiku a nakonec odeslal data z kamery a skeneru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhovor Chvíli se nic nedělo a ty jsi mohl s napětím očekávat Ashynu reakci. Ovšem nejistota v tobě stále hlodala. Bude jí to stačit? Půjde sem osobně? A co ti mrtví členové týmu?... Posvátné ticho této pohřební komory skoro až nepatřičně narušilo zapípání tvé vysílačky. „Kde přesně jsi?... A co se stalo s ostatními?“ Ano, byl to její hlas, který působil značně netrpělivě, což mohlo být způsobeno ale řadou událostí. Stačilo si jen vybrat. ........ Možná měl ještě chvilku čekat. Ticho ve vysílačce ji zcela jsitě nepotěší. Už tak jim to nějakou chvíli trvalo, ale co mohla čekat? Pohledem naprázdno zapátral po místnosti, jako by tu snad někde měla být skrytá nápověda. "Jsem v hrobce sith'ari. Ta archeoložka měla pravdu." To bylo nepopiratelně správné konstatování faktů. "Jenže..." Rozmyslel si tu větu v samotném počátku. Aby získal čas, poslal ji další záznam z místnosti před samotnou hrobkou. "Relikviář byla past na vykradače hrobek." Zavrtěl hlavou. To ji tak jistě přiláká. "Ta věc..." Hlas se mu už lehce roztřásl. Nebylo příjemné stát uprostřed jí a Risshika. ....... „A tobě se nic nestalo...“ Její tvář při těch slovech sis dovedl živě představit. „Věc... jaká věc?... A cesta tam kde jsi, byla už čistá?“ ..... Ta její poznámka, až nad ní musel zavrtět hlavou. "Jak jste řekla, má krev je klíč k téhle hrobce." Další otázka a vyptávání se bylo ale už příhodnější. "Chodba před hrobkou je nasycena Silou. Nejspíš je tam další past, která nespustila. To je ale vše. Od vchodu do hrobky až do velké síně a tam doprava." Podíval se ještě jednou na sarkofág, než se otočil. "Mám tam počkat?"
„Dobře... Ale sejdeme až u vchodu do hrobky.“ Zazněl po krátké odmlce její hlas a vysílačka utichla. Ze sarkofágu se ozval tlumený pobavený smích, až ti přeběhl mráz po zádech z celé této situace. Tato místnost se ti vůbec nelíbila. Hlavně už to mít za sebou. ......... Cesta zpět netrvala až tak dlouho. Naopak jsi šel vcelku rychlým krokem a docela z tebe opadávalo napětí, jak ses vzdaloval od toho zvláštního místa. Prošel jsi osvětlenou chodbou až do velkého sálu, kde pak stačilo zahnout do dlouhé nevýrazné chodby, než jsi konečně uviděl opět denní světlo. Bylo to osvěžující. Ve světle už stála temná silueta. "Takže?" Otázala se tě hned zpatra Asha, jakmile ses vynořil na světlo a přeměřila si tě zkoumavým pohledem. Společně s ní tam stál poslední archeolog a dva vojáci s blasterovými puškami. Pohled jí sklouzl k mečům, které se ti houpaly u pasu. "A to je co?" Pronesla chladně a probodla tě nenávistným pohledem a bylo ti jasné, že kdyby tě v tuto chvíli nepotřebovala, tak jsi na místě mrtvý. "Jdeme!" Zavrčela po nakonec nepříjemně dlouhé době ticha a ukázala ti rázně prstem, že máš jít před ní. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Zlom Z toho smíchu ho až záblo, jako by se mu nedokrvovaly prsty a naskočila mu husí kůže. Rodina je prý rodina, ale tohle? Asi se na to opravdu dlouho těšil. Ještě krátce se za sarkofágem ohlédl, než vyrazil přes hrobku k východu. Skener i kameru tu ledabyle pohodil na schodech, jen ho tížily. Ostatní lehčí suvenýry ho ale ani nenapadlo odložit. Soustředil se zkrátka na to, aby to měl co nejrychleji za sebou a nejlépe i zdárně s hlavou na krku. Spěchal, rychlé kroky se nesly ozvěnou kolem chodbami, než na konci jedné z nich zahlédl denní světlo a zhasl baterku. Jenže světlo na konci tunelu kazil ten drobný tmavý defekt, vyjasňující se v netrpělivou Lord Ashu. První otázka byla ještě slabým odvarem, než se podívala na meče u jeho pasu. Zastavil se mu na okamžik dech, snad i srdce a nohy jako by byly přikované k zemi. Nic ji na to nemohl říct. Jen se v představách rozpouštěl pod jejím pohledem, z čehož ho vytrhl další příkaz. Vykročil, chvatně, jako by mu snad měla přišlápnout paty. Po sluchu poslouchal jak její nohy dopadají na podlahu hrobky a neodvažoval se zastavit a ohlédnout se za ní. Jedna chodba, dveře, obrovská místnost, další chodba... Zbývaly už jen metry k tomu, aby se z téhle situace snad vyvlékl. Snad, snad... Hrobku tak vyhlížel jako smilování boží a kdyby jej nezastavila povelem, dovedl by ji klidně až k samotnému sarkofágu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Důvěra Kráčel jsi před nimi a raději se příliš neohlížel. I přes všechnu tu výzdobu a jistě zajímavé kousky historie jsi měl stále pocit, že je její pohled pevně upřený na tvá záda. Vojáci kráčeli pravidelným krokem a mohl jsi zahlédnout světelné kužely z jejich zbraní, jak pročesávají perimetr. Archeolog už byl zjevně poněkud nervózní, když vlastně byl posledním svého druhu zde a tak ani příliš nejásal nad drahocennými objevy a snažil se držet co možná nejblíže Ashy. Světla se stejně jako před tím s tvou přítomností rozsvicela, ale vy jste stále nezastavovali. Asha se sice prvně zastavila u jednoho z kamenů, které vyzařovali podivné stopy Síly, který nějaký čas soustředěně zkoumala, ale nakonec se otočila a prostým gestem uvedla celou skupiny do pohybu. Na její tváři byl stále ten povýšený výraz i když jste stanuli před kovovými dveřmi, které vedly do té místnosti... Vešli jste dál a ty jsi zaslechl známý hlas. „Dobře... Dobře... Doveď ji ke zdroji... A poté... Nech věci na mně. V tomto mi budeš muset věřit...a pomsta bude tvá.“ Přicházela k tobě postupně tato tichá slova a opět se vytrácela do ticha. Zdroj? Nemohl sis být jistý, co přesně tím myslel, ale zde byla jen jedna věc, která by tomuto popisu snad mohla odpovídat. Ta podivná věc vytesaná do kamene, na kterou jen sedal prach. „Takže?“ Založila netrpělivě Asha ruce na prsou a podívala se úkosem na tebe. Vlastně jsi nemusel ani nijak výrazně mlžit. Pokud chtěla do hrobky, cesta vedla kolem toho... zdroje. Vystoupal jsi po krátkých a dobře známých schodech a stanul u té věci. Asha, kráčejíc pár kroků za tebou se na ni také se zájmem zadívala, ale to jsi už příliš nevnímal. Náhle jsi cítil nával horka, které se ti rozlévalo žilami. Podivný tlak na mysl, která se tomu všemu přirozeně bránila. „Jen´rhak... Nebraň se. Věř mi. Jen tak dokončíme náš plán.“ Hlas zněl silně, skoro jakoby teď tvůj prapředek stál za tebou, avšak... Chtěl jsi ho poslechnout? |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Sith'ari Neotáčel se za Ashou, nyní ani nesměl, oči mu zvlhly a jak tak vycházel ty schody, nejprve sklopil pohled k zemi, než si dovolil zahledět se s ní na kostru té kamenné věci. Kdyby to šlo a on by spomalil v chůzi, vlastně by už nehnutě stál. Tak pozvolna překládal jednu nohu před druhou a jen co vyšel nahoru, zatl ruce v pěst. Jako by to byl popravčí špalek. Vlastně přesně tak ho v ten okamžik viděl. Skousl si dolní ret. Zahleděl se na okamžik do sebe, přemítajíc o událostech posledních dní, týdnů, snad měsíců. Nebylo dobré, že viděl jak mu život ubíhá před očima. V rukou se mu už rozlilo ono horko. Projelo jeho tělem jako by ho opařily a za zády se mu ozval Risshikův hlas. Tohle přeci nebyl jejich plán! Co s tím on měl společného? Zadržoval dech, jako by to bylo poslední stavidlo bránící se síle deroucí se do jeho těla a mysli. Před očima viděl puklý sarkofág a tu věc, těžko představitelnou, jak se z něho sápe ven. To ale byla pouze mlha a zdivočelá představivost z níž vysvitla Lord Asha, na kterou s děsem v očích hleděl. Neměl ale strach z ní. Oči se mu ještě zaleskly slzou, než se konečně nadechl a všechno napětí v něm povolilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Probuzení Tvé bariéry povolily a ty jsi jen ucítil tu nepopsatelnou sílu a energii, které se ti nahrnuly do těla. Tvá krev začala vstřebávat to... cosi. Tvá krev, která musela pro to být ideálním nositelem. Tělo tě přestalo poslouchat a zatmělo se ti před očima. Dech... Tep srdce... Postupně se ti vracely všechny tyto vjemy a ty sis uvědomil že klečíš na zemi, o kterou se zapíráš rukama a těžce oddechuješ. Pohled se ti na moment chvíli houpal, ale nakonec se ustálil. Co však bylo ale zvláštní, byly tvé prsty, které se pomalu pokrčily, aniž bys jim k tomu dal jakýkoliv příkaz. Mohl jsi jen sledovat jak se nejdříve pomalu pokrčily na jedné ruce a pak i na druhé. Cítil jsi jak se tvé rty roztáhly do širokého úsměvu. Hluboký smích, který se ti začal drát z hrdla jsi vůbec nepoznával. Tedy... Nebyl tvůj, ale někoho jiného. Odrážel se od stěn vraceje se k tobě v mnohačetné ozvěně. „Hmmh, je to dokonce lepší, než jsem čekal.“ Uslyšel jsi opět svůj hlas, který ale díky rozdílné dikci a trochu cizímu přízvuku působil jinak, až tě zarazilo, jak moc odlišně. Pomalu ses zapřel o koleno a postavil ses, rozhlédnouc se stále s úsměvem po okolních tvářích, na nichž byl ve všech případech nechápavý výraz a zvláště Lord Asha při tvém pohledu udělala krok vzad. „Ale... Jak....“ V jejích očích problesklo překvapení, až po jiskru pochopení, po které následovalo čiré zděšení, když jí nejspíše došlo, co zde bylo rozehráno. „Velmi jednoduše.“ Usmál ses na ni a jen tak nonšalantním gestem nechal odletět tělo jednoho z těch vojáků, který se ukázal jako vcelku rychle uvažující a začal šahat po zbrani. Tvrdý náraz, spojený se zakřupáním asi nejenom poničené zbroje byl nejspíše dosti výmluvný. „Jsem rád, že jste mě poctila svou návštěvou.“ Uklonil ses a dál pobaveně pokračoval v této hře na kočku a na myš. „Je příjemné mít po takové době společnost, ale... Mám rád soukromí.“ S tím se otočil na zbylou část doprovodu a vztáhl k nim otevřenou dlaň. Rudý paprsek světla, který vyšlehl z jejich těl ti velmi rychle připomněl tvé pokusy o manipulaci s životní energií. Až na to, že zde během pár vteřin vysál život z několika cílů najednou. Tvé oči se trochu nespokojeně zavřely, když jsi ucítil za svými zády výboj Síly. Natáhl jsi rychle druhou dlaň do které se vpily namodralé blesky, které na tebe Asha vyslala. „Ale no tak... Takové zbytečnosti. Za koho mě máte, že se na mě vytasíte s tak podřadnými triky. To je sithský řád už v takovém úpadku?“ Nespokojeně jsi mlaskl a pomalu k ní začal přistupovat jako šelma ke své kořisti. Náhle se do tvé mysli opřela obrovská vlna Síly, kterou jsi ale nechal stéct jako vodu kolem oblázku. „To už bylo o něco lepší... Ale stále.“ Ušklíbl ses a podíval se na ni. Sithský lord se před tebou zhroutil v bolestech na zem. Nekřičela, ale agónii v jejích očích jsi viděl až moc dobře. „Hmm ač je tohle divadlo vcelku zbytečné... Slíbil jsem ho někomu, takže vás poprosím o strpení.“ Zanotoval jsi medovým hlasem, zatímco ses bez zaváhání či odvrácení pohledu díval na svíjející se bezmocné tělo Ashy. „Tak to by možná mělo stačit a teprve teď k těm... méně příjemným věcem.“ Řekl jsi trochu omluvně a dotknul se kamenné konstrukce, na které se postupně začaly opaleskujícím zlatým světlem rozzařovat symboly, až ji celou pokryly a uprostřed se vygenerovalo zlatavé světlo. Zvednul jsi Silou její tělo a nechal jej na moment viset ve vzduchu. Od pasu se odpoutal její světelný meč a vznášel se chvíli před tebou „Hmm pěkná práce. Byla by škoda o ni přijít. S dovolením si ji vypůjčím.“ Snesl se meč k tvým nohám a opět ses zadíval na ni. „Bylo mi potěšením vás poznat a děkuji vám za vaši... ochotu.“ Usmál ses zatímco její tělo bylo vhozeno do zářícího bodu, kde se jakoby zaseklo a postupně bylo rozpouštěno zatímco se záře zintenzivňovala. Sledoval jsi upřeně ten bod, který žhnul až světlo vyplnilo celou místnost a tebe pohltilo. Náhle jsi ucítil tvrdý náraz skoro jako od nějaké tlakové vlny, byl jsi odhozen stranou a na moment asi ztratil vědomí. Když ses probral, ležel jsi na chladné kamenné podlaze, ale tvé tělo tě již opět poslouchalo. Cítil ses velmi unavený a snad jako po silné horečce, ale podařilo se ti vyškrábat se na nohy. Všude byla tma, ve které se ale rozezněl mužský smích... Ano, byl to on, ale tentokrát již nepůsobil tak... vzdáleně.
|
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Není nad pocit vítězství Celé to sledoval jako divák stojící uprostřed kulis a herců na jevišti. Cítil i své tělo. Jako by byl nezničitelný a oni pouhý hmyz. Tomu pocitu by se dalo tak snadno propadnout. Pocitu, že ta Síla vycházela z něho. Jenže on byl jen loutka za jejíž nitky tahal Risshik a čím více si toto uvědomoval, tím děsivější to bylo. Hrál si s ní jako s myší. Trýznil ji jen proto, že mu o to řekl. Vždyť se jednou jedinkrát zmínil. To k tomu stačilo? Ať už byla jaká chtěla, Lord Sith a člen rady, před nímž se vesmír třásl v kolenou, nebyla teď nic jiného než bezbraná myš. Jak se její tělo rozplývalo v tom zářivém světle, myslí mu blesklo, že je to dobře. Žádné další utrpení. Věčný spánek, který probouzel pocit konečného dosažení vnitřního klidu a míru. Jenže Risshik? Ležel tu v hrobce tisíce let a nečekal na nic jiného, než na tenhle okamžik. Až dostane příležitost pohltit všechny nepřátele, kteří mu budou stát v cestě, díky moci tohoto zdroje. To by si měl Antar sakra zapamatovat. Ten zdroj, ten za to všechno mohl. Bez něho by Risshik nemusel být vůbec nic. Světlo se ale zintenzovňovalo, pálilo do očí a než se nadál, zcela ho oslnilo. Přišel náraz. Nebyl zas tak nezničitelný. Pevná půda pod nohama se mu ztratila a gravitace se ozvala až ve chvíli, kdy sebou praštil znovu a před očima se mu zatmělo. Kdo ví kolik času mezitím uběhlo. Horkost z těla zmizela a podlaha zábla tak, že se zachvěl a dal se do zvedání na nohy. Bolest a únava byla jeho denním chlebem tady na Korribanu. Ty zkušenosti pak přinesly své ovoce, když se v obdobném stavu pokoušel zase pro jednou postavit. Pomohl si rukama, vyškrábal se na jednu a pak i na druhou nohy a nakonec se napřímil a stál. Jen co ruce odlepil od země, chytil se za bolavou hlavu, v níž konečně docenil ten prostor, který měl sám pro sebe. Jeho největší kvalitou se stávala nevděčná úloha toho, kdo po každé tvrdé ráně zase vstal. Vstal, aby ve tmě kolem zaslechl ten smích a hlas. Jeho slova se tak pro jednou neshodla s myšlenkami. ...Ale ne... "Ano, uspěli." Pokýval souhlasně hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tváří v tvář Tma v místnosti byla neproniknutelná a i když ses pokusil zapnout baterku, skener, či kameru, nic z toho nefungovalo. Ten poryv energie je nejspíše musel vyřadit. Buďto na dobro, nebo jen vybil jejich zdroje. Až trochu bolestně sis vzpomněl na slova klidného archeologa, který, stejně jako mnozí jiní, zaplatil životem v chodbách této hrobky. Ano, většina z vaší výpravy zde nalezla svůj osud. Byl to i tvůj případ? Smích přestal a uslyšel jsi několik kroků, které prošly několik metrů od tebe, až se zastavily kdesi za tebou. „Doufám Jen´rhak, že jste s sebou nebrali jen ty elektrické zdroje světla.“ Ozval se již vcelku klidný hlas a zvuky nějakého šustění věcí. „Tak tady to je.“ Cosi ve tmě zapraskalo a rozsvítila se chladná záře aktivované chemické tyče. Konečně jsi jej mohl vidět. Vcelku atletická postava, měřící něco přes metr devadesát, oděná v jednoduchém šatu poněkud netradičního střihu v černé a tmavě modré barvě. Delší černé vlasy rámovaly obličej s ostrými rysy ve kterém skutečně byly výrazné zlatavé oči, které ale tentokrát nezářily. Podle nazelenalé barvy pleti, která však byla docela světlá, bys jej mohl možná i označit za mirialana, ale vaše typická tetování chyběla. Hodil ti jednu z tyčí a pousmál se. „Tvá volba v té ženě byla více než postačující.“ Trochu si protáhl krk, jak si nejspíše zvykal na nové tělo. „Sice bude ještě chvíli trvat, než nabudu opět svou plnou moc, ale to je jen otázka času a já umím být trpělivý.“ Trochu mu zablesklo v očích a vydal se opět k tobě, minouc tě po cestě se na chvíli zastavil a otočil se na tebe. „Jestli je zde něco, co by jsi potřeboval, tak prosím...“ Ukázal ti širokým gestem na místnost s několika mrtvolami. „Já si musím ještě něco vyzvednout...“ Pronesl pak tiše a vydal se ke vchodu k sarkofágu. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Nová éra Antar stál pořád na svém místě, ve tmě, s rukama svěšenýma u pasu. Kamera bouchla o zem, stejně jako skener a svítilna. Bylo to k ničemu. Orientace tak nebyla zrovna snadná a pokusit se vnímat místnost vnitřním zrakem? Nenacházel v sobě pro to ani chuť, ani sílu. To byl raději slepý, ohlédnouc se po krocích na podlaze jen tak po sluchu. "Chemické světlo, stačí to zlomit." Prohodil k němu, zatímco sám sáhl k opasku, aby sám chemické světlo v dlaních zlomil a posvítil si. V hrobce se tak rozsvítily ty dva světlé body chladného namodralého světla dodávající všemu kapku mrtvolně nadpřirozený vzhled. Prohlédl si Risshika. To, že byl nejspíše mirialan bylo alespoň trochu uklidňující. "Jsem rád, že jsi s ní spokojený. Bylo dost troufalé dostat se až k ní a ještě obtížnější ji sem dostat." Otáčel se za ním, jak procházel sem a tam. "Její letoun čeká venku před hrobkou." Ukázal směrem k východu. Jenže Risshik měl namířeno uplně jinam, nechávaje Antara za sebou s těmi mrtvolami. Jeho poznámku o vlastní trpělivosti raději tiše přešel, vybavíc si řeči o nové éře, vyptávání se ho noc co noc a nedočkavé očekávání sithky, jen aby si konečně přišel na své. Všechno na nich bylo pravděpodobně zničené. Povytáhl lehce obočí v pochybách. To si z něho zrovna utahoval? No, on si možná na nové tělo teprve zvykal, ale Antar dobře věděl co a jak. Sebral po cestě za ním jednu z čutor na vodu a následoval svého prapředka. Setkání tváří v tvář s vlastní mumií. Byl na něho moc zvědavý a hlavně na to, co si to chce odnést. Že by trocha nostalgie? Našlapoval opatrně a tiše. Nechtěl ho přeci vyrušit. I tyč s chemickým světlem sklonil v ruce podél těla a držel ji spíše za sebou, orientujíc se hlavně podle světla, které držel on. V úzké chodbičce se pak ještě lehce ze zvyku přikrčil, troufajíc si za ním až tam. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na světlo Procházel jsi úzkou chodbou vedoucí do pohřební komory v patách člověka, který vlastně byl ještě před pár minutami mrtvý. Osud měl asi trochu smysl pro dramatično. Po dnešním dni jsi si tím mohl být jistý. Risshik kráčel jistým krokem, skoro jako by zde byl doma a nejspíše to ani nebylo daleko od pravdy. Konečně jste došli do místnosti s velkým zlatým sarkofágem. Risshik ti věnoval jen krátký pohled, ale nijak tě nevyháněl, místo toho se zahleděl na masu lesklého kovu a vztáhl k ní obě ruce. Sarkofág se zachvěl a ozvaly se z něj zvuky nějakého spuštěného mechanismu. Najednou kolem jeho postranní linie, které sis před tím vlastně ani nevšiml, po celém jeho obvodu vylétly obláčky prachu a celá jeho horní polovina se začala zvedat do vzduchu. Risshik, který s ní jasně manipuloval Silou, ji odložil na zem, až to silně zadunělo. Uprostřed byl poté již menší sarkofág z leštěného černého kamene, který se leskl jako zrcadlo. Risshik k němu vykročil a se zamyšleným výrazem jej přejel lehce prsty. Po chvíli ale nad ním jen mávl rukou a víko se částečně posunulo do strany, odhalíc tak jeho obsah. Ve zbroji, kterou jsi poznával tam ležela vysušená mrtvola, kterou by jsi spíše přirovnal k těm zanechaným na chodbě, než k muži stojícímu před tebou. Risshik se trochu ušklíbl a zahleděl se do sarkofágu. Náhle před jen vyletěl světelný meč, od kterého ale vedla jakáci napájecí hadička. Nic takového jsi ještě neviděl. Meč se vznášel před jeho tváří, když v tom náhle se ve zlomku sekundy rozložil do množství součástek, které levitovaly ve vzduchu. Risshik natáhl ruku a mezi prsty uchopil černou kuličku, která se perlově zaleskla a ty jsi jasně cítil jak kolem ní pulsuje temná strana síly. Schoval ji do svého oděvu a zahleděl se opět na levitující součástky, které se opět složily do sebe a klesly již v podobě starého meče opět do sarkofágu, který se po Risshikově dalším gestu uzavřel. Otočil se na tebe a došel také k východu z této místnosti. „Užitečná věc...“ Řekl, ale příliš ti toho tedy neosvětlil. Zlaté víko sarkofágu se opět zvedlo do vzduchu a nakonec těžce dopadlo zpět. „Půjdeme... Je ten letoun schopný mezihvězdného cestování, nebo alespoň víš, kde bychom takové mohli sehnat?“ Zeptal se tě zatímco jste procházeli chodbou zpět do sálu se Zdrojem. „Nebylo by dobré teď zůstávat na Korribanu. Myslím si, že tu ženu dříve či později někdo postrádat začne.“ Pokračoval v chůzi a po cestě se sehnul pro světelný meč, který tu jako jediný po Ashe zůstal a spokojeně si jím pohodil v ruce. „Vidím, že alespoň nějaké věci se za poslední dobu změnily k lepšímu.“ Pousmál se aktivoval jej. Rudé světlo zazářilo a objevila se čepel, která ale působila oproti jiným mečům poněkud širším dojmem. „Hmm tak tenhle krystal... No, proč ne.“ Zamumlal si cosi Risshik a již deaktivovaný meč si upevnil na opasek. Vyrazili jste. Risshik kráčel vcelku beze slova a bylo jen na tobě, jestli na něj budeš mít nějaké otázky. Dveře se za vámi sami zavíraly, světla zhasínala a tobě bylo jasné, že se hrobka s jeho odchodem ukládá opět ke spánku. Nakonec vás oslnilo slunce, které se již silně sklánělo k obzoru a vzduch již začal chladnout. „Aaah, není nad čerstvý korribanský vzduch... plný prachu.“ Nadechl se Risshik spokojeně a odplivl si. Loď byla stále na stejném místě. „Umíš ji pilotovat, nebo budeme muset řešit problémy s pilotem?“ Otočil se Risshik na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Létat? Jak těžké to může být... Jen kvůli tomuhle? Antar nakrčil obočí a přimhouřil oči, jak se na tu malou věc snažil zaostřit. Čím to bylo ale menší, tím patrně horší a fakt, že to měl ve svém starém meči ničemu nepřidával. Jakmile se otočil na odchod, uhnul mu Antar z cesty a nechal ho jít krok před ním, srovnajíc s ním tempo těsně po jeho pravici. "Ne, něčeho takového není schopný. Je to jen menší průzkumná a nákladní loď." Pokyvoval na srozuměnou, jak Risshik dál mluvil. "Takové lodě jsou v hangáru akademie, odkud jsme vyletěli. Jenže tam je poměrně živo." Jak si tak Risshik hrál s mečem, raději poodstoupil. "Vojáci, úředníci, technici, piloti, ale myslím že tak kmitali hlavně kvůli přítomnosti Lord Ashy. Když tam tedy přiletí letoun, ve kterém ona odletěla, vybalí rudý koberec a nastoupí ve svátečních uniformách." Rozhodil rukama a se zamyšleným výrazem dopřál pradědovi chvilku ticha, dokud nedošli do velké místnosti s rozcestím. "No, já skočím alespoň pro uniformy." Ukázal směrem k levé chodbě. "Těch se nikdo na nic moc nevyptává." Dodal ještě a vyrazil tím směrem. Pár kroků udělal pozpátku, sledujíc Risshika, jestli snad nebude mít nějaké extra výtky, jakmile ale ušel pár metrů, otočil se a vyběhl do té úzké chodby s vysušenými těly. Pod chladným chemickým světlem působily ještě děsivěji. Na druhou stranu bylo milé, že jejich vybavení nijak zvlášť neutrpělo. Spíš je z toho vylámal a vyklepal, než vysvlékl, ale nakonec dvě uniformy přeložil v rukou a vyrazil zpátky za ním. Snad není příliš upejpavý. Dohnal ho až v chodbě se světlem na konci. Nadšení pro prach a žhnoucí slunce bohužel nesdílel a už vůbec nadšený nebyl z otázky ohledně lodi. "No, určitě to není o moc těžší než jeřáb, vysokozdvižná ještěrka, nebo pozemní transportér rudy." Ta odpověď a jeho nejistý výraz měly být Risshikovi snad všeříkající. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kde vzít pilota a nekrást Risshik se podíval na uniformy, které jsi měl v náručí a kývnul hlavou. „To se bude jistě hodit pro pohyb v akademii. Řekl bych, že budeme mít k dobru minimálně pár hodin, než se začnou po ní shánět... A pokud byla nerada rušena, tak klidně i několik dní, což bohatě stačí.“ Pokýval hlavou a poslouchal tvou další odpověď. „Hmmh, jeřáb?... V tom případě si toho pilota ještě chvíli necháme. Neznáš na akademii někoho spolehlivého, kdo by uměl pilotovat ty vaše moderní lodě?“ Zeptal se tě a mezitím pomalým krokem vykročil k lodi. „Převlékneme si ty uniformy až na palubě. Myslím, že budu s pilotem vyjednávat jen velmi krátce.“ Řekl jakoby nic, zatímco se loď blížila. Zatím jsi neviděl, že by startovala motory, nebo snad aktivovala zbraňové systémy. Došli jste až ke vstupu, kde se stačilo dotknout kontrolky na dveřích a ty se otevřely. Bylo zvláštní, že na vás nikdo moc nereagoval, ale brzy jsi pochopil proč. Vaše kroky vás zavedly tentokrát přes vcelku velký prostor s několika sedadly a holoprojektorem až k pilotní kabině, kde jste viděli nehybnou postavu sedící na křesle. Vypadalo to, že váš pilot využívá chvíle klidu, jak se patří a tvrdě spí. Risshik se pousmál a neslyšně k němu přistoupil. Dvěma prsty se dotknul jeho čela a zavřel na pár vteřin oči. Když je otevřel trochu poodstoupil, zatímco pilot rozespale rozlepil oči a vytřeštil je, jakmile uviděl Risshika. „Pane, Laheku!“ Vyskočil ze křesla, jako kdyby ho bodla včela a zasalutoval. „Omlouvám se... Já...“ Nějak nemohl najít slova pro vysvětlení nedovolené pauzy. „Hmmh, spát ve službě. To se Lord Ashe nebude líbit.“ Založil Risshik ruce na hrudi a s hranou vážností se na něj podíval. „Prosím pane, něříkejte...“ Zajíkl se, když mu došlo oč ho žádal. „Už se to nebude opakovat!“ Vychrlil ze sebe se strachem v očích. „No, Lord Asha nás poslala zpátky, abychom dovezli další vybavení. Ukázalo se, že ta hrobka skrývá mnohá tajemství, které ani ona nečekala. Když budeme na základně rychle a bez problémů, tak o tvé žádosti... pouvažuji.“ Povytáhl trochu jedno obočí a ušklíbl se. „Ano, pane! Děkuji!“ Zasalutoval a posadil se k řízení. Motory velmi rychle nastartovaly a Risshik ti mezitím pokynul, abyste přešli do místnosti pro štáb, zavříc za vámi dveře k pilotovi. Posadil se do luxusně polstrovaného křesla, které bezpochyby patřilo Ashe a spokojeně se v něm zhoupl. „Takže, zpět k tomu pilotovi. Tenhle trik nevydrží věčně a plýtvat energií na přepis jeho mysli je zbytečné. Hodil by se nám někdo, komu by se dalo věřit i bez toho.“ Zahleděl se na tebe, zatímco se loď odlepila od země a brzy dovnitř širokým okénkem dopadalo světlo zapadajícího slunce, které vše zabarvilo do ruda. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro O někom bych věděl... Jistě, pohyb v akademii, vlastně právě na to myslel. Antar se tak spokojeně pousmál, za pochvalu, za to, že by mohlo být po jeho, za vtípky a drzé řeči, které ho neposlali obličejem rýt v zemi. "Obrázek té sithky se dával na dveře místo cedulky 'nerušit', navíc se teprve včera vrátila." Šel s nadšením za ním, držíc oblečení v obou rukou. "Někoho spolehlivého?" Povytáhl pravé obočí a zatvářil se, jako že se krátce zamyslel, ale opravdu dlouho v paměti nehloubal. "Znám, jedna taková..." Jak to vyjádřit a neprořeknout se. "Studovaná sithka, né sithka jako Sith, ale čistokrevná. Žádné jizvy, jemná pleť." Tiše nad vybavujícími se vzpomínkami spokojeně zamručel, než pokračoval. "Ta má určitě širší obzory, než otrok ze sléváren, dolů a továren." Zmínka o vyjednávání vyvolala jisté pochyby o tom, jak dlouho si pilota chtějí nechat. Než aby se však hloupě ptal, raději držel krok v závěsu za Risshikem štrádujícím si to sebevědomě k lodi, jež měla skutečně zbraně, čehož si Antar před tím nevšiml a co nyní zjevně znepokojovalo pouze jeho. Nic se ale nedělo. Došli k rampě, vešli do lodě, prošli jí až do kokpitu a tam Risshik použil své triky. Jen co se pilot probral, oslovil ho jako Laheka. Risshik ale opravdu nevypadal na vyschlou mrtvolu. Antara samotného si naštěstí žádný z nich zrovna nevšímal a tak mohl udiveným pohledem kmitat z jednoho na druhého. Nakonec nad tím musel s podivem zavrtět hlavou a dohnat Risshika v kabině pro štáb, kde se uvelebil v křesle Lord Ashy. Ta už ho beztak nebude potřebovat. Antar se posadil naproti němu a uniformy položil na stůl. "Jak jsem říkal, na akademii jedna taková je, jenže ji tam drží Tellav, dohlížitel nad mladými rekruty o kterém jsem se už myslím zmínil. Ten a dva jeho pohůnci znají můj obličej. Ti dva nejsou víc než zametači a poskokové, jenže on je problém. Nevím o nikom jiném, kdo by mohl vědět kde ta sithka na akademii je." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přílet „Hmm...“ Podíval se na tebe zamyšleně, zatímco ses snažil vyzvednout její kvality a doufal, že to vzbudí dostatečný zájem, aby uznal, že má cenu ji odtamtud dostávat. „V tuhle chvíli asi nemáme příliš možností a jestli se za ni můžeš zaručit, tak proč ne... Bude to pro tebe takový malý dárek za tvou snahu a třebas nakonec bude ještě nějak užitečná.“ Rozhodil rukama a vstal, aby si prohlédl jednu ze skříněk, která byla nedaleko jeho křesla. „Přesně jak jsem čekal.“ Pousmál se a ty jsi uslyšel zacinkání skla. Když se opět narovnal, měl v rukou dvě broušené sklenky a lesklou karafu s nějakým zlatavým obsahem. Sám si do jedné nalil a pak na stůl postavil tu druhou společně s karafou a ukázal ti na ně. „A tohle je menší dárek od Ashy.“ Posadil se opět do křesla a spokojeně upil. Se zavřenýma očima si dlouze vychutnával tu silnou a přitom jemnou chuť, kterou tenhle nápoj měl. Spokojeně poklepával nohou, zatímco ty jsi mu vysvětloval, jak se celá situace vlastně má. „Hmm takže ji má ten...Tellav? To je trochu horší. Pokud by snad byla v rukou naší drahé zesnulé Ashy, budeme mít asi více šancí se v tomto přestrojení dostat dostatečně daleko a ideálně ji i v jejím jménu vyžadovat. Takhle... Zkusíme najít toho tvého Tellava a zeptáme se ho.“ Spokojeně upil další doušek a zahleděl se z okna na ubíhající krajinu. „Zná tvůj obličej... Pracovat s iluzemi na takovém místě a v tomto stavu. Hmmm...Poněkud nejisté.“ Zamyslel se. „Škoda, že jsi nevzal spíše zbroj jednoho z těch vojáků. Ta přilba by se hodila. Možná bychom mohli jednoho... Ne, na to by rychle přišli.“ Mumlal si tiše pro sebe. „Na druhou stranu... Je tohle loď plná různého vybavení a hlavně byla ve vlastnictví marnivé Sithky. Něco tu jistě bude.“ Vcelku bezstarostně vstal a začal procházet prvně těch několik přihrádek v této místnosti a pak i v přilehlých odděleních. Nic zajímavého se však nepodařilo najít, až nakonec došel k dveřím, kde byl bezpečnostní zámek. Usmál se, když se rozsvítila červená zamítavá ikonka a aktivoval svůj světelný meč. „Předpokládám, že ani elektronické zabezpečení nebude zrovna tvá silná stránka, Jen´rhak?“ Podíval se na tebe a pak nechal čepel meče zanořit do kovových dveří, které se začaly tavit. Nebyl to nijak silný kus kovu, takže netrvalo až tak dlouho a velký vykrojený kus dopadl se zaduněním na zem. Risshik prošel pod ještě stále žhnoucími okraji do pokoje, který nebyl až tak velký, neb to lodní prostory nedovolovaly, ale už podle pohodlné široké postele ti bylo jasné, že patřil Ashe. Zjevně měla ráda své pohodlí i v terénu. Risshik došel ke stěně s ovládacím panelem, kde se po jeho aktivaci odsunula jedna ze stěn, odhalíc tak zabudovanou skříň. Bylo tam několik různých oděvů, většinou určených do terénu, ale byly zde i volné splývavé pláště s kapucí, nejspíše pro případy horšího počasí, i když déšť na Korribanu byl pro tebe asi stejně představitelný, jako podobná věc na Tatooinu. „Nejsou to sice zbroje, ale tvou tvář by to mělo na tu nutnou chvíli skrýt.“ Hodil ti jeden z nich. „Jestli to není tvá barva, tak prosím.“ Mávnul rukou ke skříni a s úsměvem opustil místnost, zamíříc opět zpět do již svého křesla. Cesta tentokrát netrvala tak dlouho jako před tím, ale stejně byla již tma, když vaše loď přistávala v hangáru, ve kterém teď ale nebyla skoro ani noha. Risshik za tu dobu vypil nakonec ale jen dvě skleničky a většinu času pak trávil sledováním krajiny z okna, případně sem tam tebe. „Vypadá to, že jsme už zde. Raději rychle vyrazíme, ať už se s tím pilotem nevidíme. Jeho mysl mohla už za tu dobu část vlivu odblokovat.“ Rázně vstal a vykročil. Hydraulika u rampy zasyčela a vy jste mohli vystoupit. Už k vaší lodi přibíhal jeden z techniků, který měl nejspíše za úkol se ihned podívat, jestli nejsou nějaké problémy. Risshik jen mávnul rukou a s nevšímavým pohledem pokračoval dále. Až jste byli z jeho očí, tak zvolnil krok a otočil se na tebe. „Tak kudy, Jen´rhak?“ |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Poručíkova ochota mi pomáhat, mne lehce překvapí. Ale jen lehce. Je jasné, že se snaží mi vyjít co nejvíce vstříc. Je si jistý svého postavení vůdči mě. Stačilo by jen máchnutí mé ruky a jeho tělesná schránka by se změnila v hromádku praskající kaše. Otočím se na něj, spokojený se svým novým, těžkým blasterem. Prsty lehce přejedu po jeho dlouhé hlavni. "Je to tak dlouho..." Jeho pojednání o situaci mne nechá chladného. Řada informací, které jsem obdržel mne aspoň ujišťují o faktu, že orbit planety je veřejnému prostoru otevřen. Tudíž nemusejí být kontroly lodí natolik brutální nebo řádné. "Poslední věc, kterou byste mi snad mohl pomoci poručíku je...oděv. Hrubý oděv, hnědé barvy. Pokud možno, se znaky nějakého starého řádu. Není třeba hledat nějaký specifický. Mělo by se jednat o obyčejný oděv, nějaké žoldácké skupiny." Mluvím zatímco jednotlivě přepínám druhy palby na svém těžkém blasteru. Pokud mi poručík výjde vstříc i tentokrát, tak se hned po obdržení nějaké bojové kombinézy a hrubého hnědého pláště, respirátoru a několika částí nějaké primitivní, žoldácké zbroje, vydám s výstrojí do svého letounu. Po celou dobu si ponechávám svůj sithský oděv. Převléknu se teprve až na lodi. Ještě před vchodem na loď věnuji poručíkovi naposledy svou plnou pozornost. "Děkuji moc poručíku. Nezapomeňte na to, že naše setkání musí zůstat v naprosté tajnosti. Jeden z mých stinných agentů dohlédne nato, abyste nebyl jakkoliv obtěžován. Nechť síla impéria nikdy neupadne."" Vím, že se jedná o naprostou lež, ovšem to ten nedutklivý mužíček nemusí vědět. S trochou štěstí jsem jej vyděsil natolik, že se na celou tuhle věc pokusí zapomenout. S rozhodným krokem vcházím na své plavidlo. S jediným cílem v hlavě. Narr Shadda. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Zkoušky "Ani nevím, jak bych to popsal .." pousím se odpovědět na Marninu otázku. "Je to, byla to ... jako směsice více ... nebo jen jednoho?" sám opravdu nevím, jak to popsat. Jedním slovem to totiž rozhodně nejde a pár na to také nestačí. "Směsice více pocitů ..." dostanu ze sebe nakonec něco snad i kloudného. "... ale příjemných." doplnil jsem se ihned, aby nevznikla případně nějaká mýlka. Vzápětí si Mistryně Marn neodpustila několik poznámek k mé neschopnosti, i když to zas tak kritické nebylo, zatím. "Vynasnažím se." odpovím poslušně a pokorně kývnu hlavou. "Kdyby to bylo tak snadný." myslím si stejně svoje. "Trénink síly nebude?" zopakuji překvapeně. "Tak to je super!" zaraduji se a že je to na mě znát. Co dalšího ale tam může mít na mysli, to netuším. teda vlastně tuším, ale těch možností je tu více a já si tak nějak netroufám odhadovat. Brzy ale jistě dostanu možnost to zjistit. Nečekám ani chvíli a ihned se vydávám za Mistryní Marn. Tentokrát nejeme nijak daleko. No a jakmile vejdeme dovnitř je mi hned jasné, která bije. "Páni." vypadne ze mě, když vejdeme do té tréninkové místnosti. To už po mně ale Mistryně háže tréninkový meč. "Tak tomu říkám zkoušení dle mýho gusta." zaraduji se. To už ale Mistryně Marn zaujala bojový postoj. Já tedy kývnu hlavou a automaticky se postavím do Ataru, který mi je snad i nejvlastnější. Jak jsem byl bláhový. Postavit se proti Mistryni a .... boj skončil dříve, než-li mohl začít. Sotva jsem se postavil do Ataru, Mistryně vyrazila. Ten mohutný sek oběma meči jsem ještě ustál, co jsem ale ani nečekal byla její noha mířící na moji hruď. (47%) Po dopadu jsem jen hlasitě hlesl a pak se poroučel k zemi. "Co to jako má být? To ses teda moc nepředvedl!" okřiknu se. Rozhodně se ale nehodlám vzdávat. Okamžitě vyskočím na nohy. "S takovou to ale nepude! Tohle není žádný padawan, nebo žák z akademie a moje převaha zde nehrozí ani zdaleka. Pak tedy musím ...." postoj Soresu. "Rozhodně si tu nehodlám utrhnout ostudu. Nesmím zahodit tuhle příležitost! Nesmím!" Nyní jen čekám na další jednání Mistryně. Je mnohem zkušenější, schopnější a silnější než já. Dokud se tedy neseznámím alespoň částečně s jejím stylem boje, bude lepší se držet zpátky, i když to není tak úplně můj styl. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Velká spousta černé Lokty se opíral o stůl, nakloněný k němu ze židle naproti Risshikovi. Jak si ho tak zamýšleně prohlížel, bylo čím dál tím obtížnější vyhýbat se jejím kvalitám, které doopravdy poodhalil. Naštěstí se ale jeho praděd vyjádřil dříve, než ho vychvalování dovedlo až tak daleko. Malý dárek za jeho snahu? No, s tím klidně dokázal žít. Snad mu na ni nedá stuhu s mašlí. Antar ho pak pozoroval, když se vydal ke skříňkám a jednu z nich otevřel. Cinkot skla. To už zvídavě natáhl krk. Ehm, Antar mluvil dále, těkajíc pohledem po karafě a sklence, po kterých nakonec natáhl obě ruce a přitáhl si je blíže. Se soustředěným pohledem nalil do sklenky tak akorát do její třetiny a v pauze, kdy mluvil Risshik, sklenku přitáhl ke rtům a přivoněl k jejímu obsahu. "Naposledy co jsem ji viděl byla v rukou Lord Ashy, vyslýchala ji, ale o trest se nejspíše přímo nestarala. Navíc je stále rekrut z Nar Shaddaa, takže by dohlížitel měl vědět kde je jí konec." Doplnil, než se ze sklenky napil a překvapeně zamrkal, ještě jednou přičichnouc k alkoholu v ní, nevěříc mu, že alkohol takhle vůbec může chutnat. Napil se znovu. Jak Risshik uvažoval nahlas, cinklo hrdlo karafy znovu o sklenku v Antarových rukou, který o tekutinu projevil zapálený zájem. Prohlédl si ji proti světlu, zavlnil sklenkou tak, že v ní alkohol rozhoupal a nakonec zase upil. Vzpomněl si na všechna ta košatá gesta ještě na Nar Shaddaa, kde se někteří alkoholici tvářili jako světaznalí degustátoři. Nevěnoval tak až tolik pozornosti Risshikovi. Zachytil okrajově pouze ta slova. "Zámek? No, vlastně..." Ohlédl se až když se čepel meče zanořila do kovových dveří. Zase doušek upil, pozorujíc do běla rozžhavený tavící se kov. Jen co dveře vypadly, zmizel jeho děd uvnitř pokoje. Bylo to krátké, ale intenzivní dilema. Antar koukl na sklenku, karafu, dveře, pak ještě jednou dokola a sklenku dopil, karafu raději odstrčil a obojí nechal na stole, vydaje se za Risshikem, stoupnouc si do oné díry, kterou vytvořil a kde mu do náruče spadl černý plášť. Risshikovi uhl z cesty, aby ho v pokoji vystřídal. Došel až k zrcadlu, kde se nejprve sám na sebe pousmál, než přehodil onu hromadu černé látky v rukou a držíc plášť za kápi, spadl zbytek až k nohám. Objev, že ta věc má rukávy, na zelené tváři vykouzlil nezastřené překvapení, oblékání ale vše pozitivní zametlo a antar se chvilku vztekal, než si na ramenou plášť urovnal a kápi přehodil přes hlavu. Ta mu ovšem spadla příliš nízko do čela. V zrcadle byla pod kápí vidět sotva jeho brada. Celé jeho tělo přitom zakrývala splývavá látka, než rozhodil rukama a kápi si z hlavy shodil. "Sakra, kdo by si s takovou hromadou černé co naháněl?" Chvilku to trvalo, z pokoje ale vyšel ve zdraví i v plášti, sednouc si zpět ke stolu, tak ze zvyku doplníc prázdnou sklenku před sebou. Po přistání, kdy Risshik rázně vstal a vykročil, vyskočil na nohy Antar za ním, ač on nevypadal tak odhodlaně, jako zaskočeně vahou svých nohou. Pro kuráž si odkašlal a vykročil za ním. Sešli rampu, prošli kolem mechanika a on si na hlavu, tentokrát mnohem opatrněji, natáhl kápi, jen lehce staženou do čela. "Tudy, k ubikacím a odtamtud k výtahu." To přeci nebyl špatný nápad. Někde po cestě snad potká ty dva nekňuby, popřípadě Tellava. V nejhorším se pak podívají trochu výše až do pater, kde se pohybovala Lord Asha. Ta přecijen s největší pravděpodobností nebude zrovna doma. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Risshik jen kývnul a nechal tě vést. S nově vzkříšeným sith lordem z dávných časů za zády to byl opět trochu zvláštní pocit procházet tímto místem, které zdá se nespalo ani večer. Tedy z pohledu Síly, která zde proudila a dávala tomu vše podivný nádech. Stíny působily delší...temnější a ve vzduchu bylo zvláštní napětí. Risshik si zjevně celou procházku užíval a se zájmem se rozhlížel po místě, které se muselo za ty tisíciletí změnit, pokud jej vůbec pamatoval. Pokud ses na něj otočil, jen ti rukou naznačil, abyste pokračovali a příliš se nezdržovali. Po cestě jste sem tam potkali dvojice imperiálních vojáků, kteří zde nejspíše hlídkovali. Dokonce jste narazili i na dvojici učedníků, kteří se vám ale ihned uklonili, jakmile jste kolem nich prošli a velmi rychle raději zmizeli z chodby, kde jste je potkali. Nakonec jsi dorazil známou chodbou k vašim ubikacím. Dveře byly zamčené a nebyl zpoza nich slyšet žádný zvuk. Risshik ti pokynul ať ustoupíš a došel k nim, zavříc na moment oči, které lehce zasvítily, když je opět otevřel. Krátce pozoroval dveře a stěny a pak je opět dlouze zavřel. „Nikdo živý tam není.“ Otočil se na tebe. „Tady ji nejspíše nenajdeme, Jen´rhak.“ Dodal jakoby nic a čekal, na tvé další instrukce. Rozhodl jsi se zkusit tedy ještě výtah, který jste po pár minutách našli a přivolali. „Tak co teď, Jen´rhak? Nebylo by bezpečné pátrat v Síle na území celého chrámu, mohli by to zde někteří vycítit. Potřeboval bych se dostat blíže, abychom toho tolik neriskovali.“ Podíval se na tebe Risshik, zatímco jste čekali na výtah. Ten po chvíli s cinknutím zastavil a vy jste nastoupili. Plán s čekáním na nějaké nebohé oběti nakonec nezabral až tolik času. Stáli jste tam jen pár minut, když se výtah s vámi zase rozjel, tentokrát jen o dvě patra nahoru. Dveře se otevřely a tam byla dvojice imperiálních vojáků. Muž a žena, kteří se spolu zrovna o něčem vcelku vesele bavili. Úsměv jim zamrzl na tvářích, když uviděli za dveřmi vás. „Pane!“ Srazili paty a zasalutovali, aniž by dodali, koho z vás vlastně tím oslovením mysleli. Moc se k nastupování zrovna k vám neměli a nejspíše čekali, až se dveře opět zavřou.... |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Elegantnější než zabít a shodit do šachty... Ano, Risshikův doprovod rovné držení těla a ramen dost usnadňoval, když Antar znovu procházel těmi temnými chodbami dumajíc co ho čeká třeba hned za dalším rohem. Takto pozdě zde skutečně skoro nikdo nebyl, né že by přes den před tím potkával o moc víc lidí, ale v tuhle hodinu to alespoň dávalo smysl. Čím blíže byli ubikacím, tím více vše bylo povědomé, už neváhal blížíc se každé křižovatce a zrychlil krok až k velice dobře známím dveřím. Risshik zkontroloval vnitřek, zatímco se Antar s trochou obav rozhlédl chodbou, zdali je nikdo nepozoruje. "Ne, tady stěží, ale jistota je jistota." Co si to jen myslel. Bylo by asi příliš naivní myslet si, že si tu za dveřmi tiše podřimuje. Ne, to místo, kde ji spatřil, bylo mnohem temnější než cokoli za těmito dveřmi. Antar pokynul do chodby směrem k výtahu. Cestu si ještě mlhavě pamatoval. Právě u výtahu se pak s Risshikem zase rozpovídal, ač jemu samotnému zrovna moc do řeči nebylo. Zatím to totiž vypadalo jako že si mohou sem a tam chodit celé hodiny a bude jim to beztak k ničemu. "Zkusíme vězení a pak vyšší patra." Dveře výtahu se otevřeli a byli konečně uvnitř. Jestli se cesta vlekla, tak co teprve ve výtahu. Čas od času mrkl po Risshikovi, vyplňujíc nervózním cukáním koutků napjaté chvilky ticha. Ale zabralo to jen pár dní, co by na prstech jedné ruky napočítal, než se dostal na Korriban a oživil tisíce let mrtvého sitha. Kdy si během toho měl najít chvilku na prohlídku akademie. Výtah se díky bohům nakonec rozjel, Antar si poupravil plášť, stáhl si ho mírně do čela a čekal, než se dveře zase otevřou. Rozjetí se dveří, utnutí veselého rozhovoru a klapnutí pat o sebe. Nechal je tak chvilku stát, než pokynul hlavou na pozdrav a udělal půlkrok vzad, uvolníc jim ve výtahu místo. Na panelu nebylo označené zatím žádné cílové patro, což mohlo být trochu zvláštní vzhledem k fatku, že v něm už stáli, ale nechat je nad tím dumat v plánu neměl. "Volali jste snad výtah!" Ustoupil hlavně i od ovládání výtahu, aby v okamžiku, kdy zadali své cílové patro, doplnil: "K celám." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Do vězení Příliš se jim nechtělo k vám nastupovat, ale když jsi jim tak nápadně uvolnil místo ve výtahu, nic moc jiného jim nezbývalo. Pohledy uhýbali kamkoliv jen mohli, hlavně aby se vyhnuli očnímu kontaktu s vámi a div se jim uniformy nezapříčily ve dveřích, jak se drželi na kraji výtahu. "Ano, pane..." Vyhrkl jeden z nich, když jsi na ně trochu nevybíravě houkl a poslušně zmáčkl jak tlačítko jejich patra, mířili do třetího, tak se také rozsvítilo červeně svítí číslo pět. Ani si zjevně díky strachu nevšiml, že před tím žádné zadané patro nebylo, ale co by vám i tak mohl říci.... Výtah se poslušně rozjel a ty jsi mohl pozorovat, jak ten muž s obavami v očích doslovy hypnotizuje ukazatel patra. Pokud ses otočil, mohl jsi vidět, jak se Risshikův úsměv roztahuje, společně s napětím, které tu začínalo vznikat, protože nebylo jisté, jakým směrem se výtah neuznávající autoritu sithů rozjede. Muž si trochu nervózně zajel ukazováčkem za límeček, který si povolil, ale moc spokojeněji nevypadal. Náhle sebou výtah cuknul... A k jeho velké úlevě s vámi prvně začal sestupovat do podzemních pater. Risshika to dle jeho výrazu asi poněkud zklamalo, ale ty sám jsi měl v hlavě spoustu jiných věcí, než aby tě bavilo sledování takovýchto divadel. Koneckonců vy sami jste tu ještě měli něco odehrát. Nakonec se rozsvítila rudá číslice pět a dveře se otevřely. Ti dva ihned vystoupili, aby vám ani trochu nezavazeli a až po vás opět nastoupili. Bylo na nich vidět, že se nemohli dočkat, až se opět zavřou dveře a zmizí vám tak z očí. Patro, do kterého jste vystoupili, bylo oproti zbytku chrámu vcelku moderně zařízené a bylo vidět, že je zde i dost velká část technického zázemí chrámu.  Kovové stěny, osvětlené podlouhlými zářivkami a mohutné rozvody vedené vysoko u stropu. Chodba, nebo spíše velmi dlouhá místnost, byla široká a po stranách byly umístěné cely. Některé s aktivovanými silovými poli, jiné prázdné a temné. Na chodbě i v tuto dobu bylo vidět několik postav vojáků, kteří zde měli už vcelku nebezpečně vyhlížející útočné pušky a trochu jiné značení uniforem. Jakmile si vás jeden všimnul, tak za vámi došel a s krátkým zasalutováním vás pozdravil. "Pánové... Mohu vám nějak pomoci?" |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Kdo lže, ten krade, do vězení se hrabe. To, jakým způsobem se před ním třásli, tedy, před ním a Risshikem, bylo přinejmenším malé zadostiučinění. Taková malá duševní vzpruha pro ego a dokonce mu zmáčkli patro, které potřeboval. Odolat myšlence, že by ještě něco prohodil jejich směrem, pár slůvek, bylo opravdu těžké. Se zastavením výtahu ale legrácky skončily a on si tiše odkašlal, což ty dva dost možná z výtahu vyhnalo, jen aby mohli pohodlně s Risshikem vyjít a nechat je zmize. Kovové stěny, osvětlení, rozvody, tichý šum elektroniky. Ubytování se v akademii zjevně vyvíjelo podstatně pomaleji, než vězeňství a mučení. Dokonce zde byla po zuby ozbrojená noční směna schopná se s nimi dát do řeči, tedy hned jak ten voják prošel celou cestu až k nim. Antar mu totiž vstříc neudělal jediný krůček. Jen se trochu potměšile pousmál zpod černé kápě a hlavu mírně sklonil, jak se voják blížil. Teprve až když byl u něho přizdvihl hlavu jeho směrem. Po tom vstřícném oslovení a dotazu nastala napjatá chvilka ticha. Doufal, že si tu vstřícnost a uvolněnou atmosféru voják rozmyslí. "Má paní Lord Asha poslala pro nějaký vhodný... materiál." Přišlo mu za vhod zamyslet se na okamžik nad výrazem, kterým by neoznačoval vězně za živé, natož svobodné a uvažující, bytosti. "Vykopávky v nově objevené hrobce narazily na zával několik desítek metrů od pohřební komnaty prastarého..." Podíval se krátce na Risshika a pak znovu na vojáka. "Co chci je vidět vězně schopné vykopat více kamenní, než jim spadne na hlavu. Jistě zde máte něco dost čerstvého na to, aby to uneslo krumpáč." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Povolení Beze slova tě pozorně vyslechl a pak trochu nejistě přešlápl, když jsi vyslovil váš požadavek. "Pane, nepřišla zatím žádná žádost na výdej vězňů.... Možná došlo jen k nějakému zdržení. Počkejte, podívám se do databáze, jestli ji tam nenajdu." Otočil se na patě a vyrazil do dveří nedaleké kanceláře, které se za ním zavřely. "Hmmh, to povolení nám tak trochu zapomněla dát." Podíval se na tebe Risshik, když si ještě rychlým rozhlédnutím ověřil, že vás tu nikdo nemůže slyšet. "Opravdu potřebujeme hrubou pracovní sílu? Netušil jsem, že se do podobné třídy bude řadit i ona. Samozřejmě, pokud nemáš v hlavě Jen´rhak nějaký sofistikovaný plán... Pak ti do něj nebudu zasahovat." Rozhodil rukama. "No pokud by byla na tomhle patře... Nemáš u sebe nějakou její věc, na které by byl její otisk, podle kterého bych ji mohl najít?" Zeptal se tě a počkal na tvou odpověď. "Ten pilot by se tu ale hodil..." Rozhlédl se po množství cel, které nejspíše musely někoho takového skutečně skrývat. Otázka ovšem byla, jestli by se dalo věřit někomu, koho i sithové dali pod zámek. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Trénink Nedala jsem mu moc šancí vydechnout. Chtěla jsem vědět, kam až bude schopen zajít. Meditace mu dodala dostatek energie a já teď potřebovala zjistit, kolik toho vydrží. Jeho bojový postoj nebyl vůbec špatný. Už podle rychlosti jeho reakcí jsem jasně viděla velký potenciál, který v něm dřímal. Se správným vedením.... Zaútočila jsem tentokrát svými meči výpadem z obou stran. Postoj soresu, který zvolil byl silně defenzivní, což se hodilo. Vzhledem k mému cíli to pro něj byla nejvhodnější volba. Měl takto šanci vydržet nejdéle, ale i tak jsem mu to nechtěla dát zadarmo. Musel neustále uskakovat, krýt se svou zbraní a vyhýbat se množství úderů, kterými jsem ho zasypávala. Jak boj pokračoval, začínal se mi na tváři objevovat spokojený úsměv. Byl skutečně dobrý. Možná bych mohla zkusit... Zaútočila jsem napřímo úderem vedeným na střed těla. Jednoduchá věc na odražení, ale těsně před tím, než se čepele našich zbraní setkaly, jsem deaktivovala meč a nahodila ho až po setině sekundy, kdy mu již v cestě nestála žádná zábrana. Úder ho zasáhl plnou silou a já se opět stáhla, dávajíc mu tak možnost krátkého výdechu. "Trakata... Podceňovaný styl, který využívají spíše naši diplomaté, pro jeho nepříliš velkou silovou efektivitu." Prohlížela jsem si jílec deaktivovaného meče v mé ruce a udělala k němu pár kroků. "V rukou zkušeného šermíře se z něj ale stává o to více nebezpečná zbraň" Naklonila jsem se trochu a pousmála se, pak jsem se otočila a poodešla o pár kroků. "Teď zaútoč ty. Chci vidět tvůj ofenzivní potenciál. Já se budu pouze bránit." Řekla jsem stojíc k němu stále zády a zavřela oči, soustředíc se na své instinkty. Jakmile byl již dost blízko, otočila jsem se a čepele našich zbraní se střetly. Odrazila jsem první útok, ale nepřešla do ofenzívy. Dle domluvy jsem čekala a bránila se. ............... "To vůbec nebylo špatné." Řekla jsem poněkud zadýchaně, když už i on sám padal únavou a měli jsme za sebou několik hodin tvrdého boje. "Spíše bych měla říci, že to bylo velmi dobré." Poplácala jsem ho po rameni. "Teď ale běž do sprchy a hlavně si odpočiň. Pro dnešek toho už bylo dost." Natáhla jsem ruku, abych mu pomohla vstát a když odcházel, ještě jsem za ním zavolala. "Jídlo najdeš klasicky v lodní kuchyni a zítra... Zítra budeme pokračovat, pokud sis to tedy se zastavením na nějaké planetě nerozmyslel?" Zeptala jsem se s rukama zkříženýma na prsou a zvídavě si ho změřila. Už dle pohledu mi bylo jasné jedno.... Nerozmyslel. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Všechna moudrost vesmíru Zase na něho chvilku nehnutě hleděl zpod kápě, než jen mělce přikývl a sledoval jak rychle odchází do nedaleké kanceláře. Nedej bože, aby úřednímu procesu a oficiálnímu postupu nebylo učiněno za dost. Protočil oči v sloup. "Asi jsme se tak tak trochu zapomněli zeptat." Mrkl po Risshikovi vedle něho. "Před tím než udělala...pfwooosh." Udělal by k tomu i gesto v němž by si sfoukl prach z dlaně, ale ostatní stráže je stále pozorovali, ač sotva slyšeli o čem mluví. Další požadavek Antara donutil se kysele ušklíbnout. "Řekněme, že by zde mohlo být více starých známých a když se přeneseme přes fakt, že mi chtěl utrhnout hlavu, mohl by kromě té hroudy svalů a testosteronu mít v hlavě i něco málo co by se nám mohlo hodit." Rozhlédl se po celách kolem. Neochotně pak sáhl ke své kápi, zajel prstem za límec pláště až k límci tuniky. Ten prstem obrátil na rub a až odtamtud odepl malou sponku. "Neztrať to." Sykl, než mu sponku podal. "A pilot se najde, i kdyby to měl být nějaký renegád co se tváří jako by spolkl veškerou moudrost tohoto vesmíru, ze zadku mu šlehaly blesky a pohledem sestřeloval stíhače a my ho měli hned po zadání kurzu vyhodit přetlakovou komorou do vesmíru." Pohledem krátce uhl, rozčilený až do chvíle, kdy se škodolibě pousmál a podíval na Risshika. "Pokud si tedy nepadnete do oka, mistře." Jako by to to poslední slůvko mělo zachránit. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Letová kontrola nás nechá přistát a já jen zakroutím hlavou nad tou formálností, s kterou páni onu kontrolu provádějí. Povolení k přistání by si tu mohl zařídit klidně sith s celou flotilou.. To nám opravdu věří, že za obchodem letíme tímto dělem a zrovna sem? Je tu vůbec jediná surovina, kterou by stálo za to vyvážet? Pobaveně se ušklíbnu a na pokyn mistra se vyrazím obléknout. Svůj světelný meč si připevním k ruce a schovám pod volnější rukáv, aby nebyl vidět. "Aby vám tu to zlatíčko mezitím nerozebrali.." Prohodím pobaveně k mistrovi a vystoupím z lodě. Tato planeta není jedna z těch obzvláště pohostinných, ale viděl jsem i horší. Vyslechnu si mistrův plán. K záznamům nás asi jen tak nepustí.. Možná to půjde přes místní spoluobčany. Pomyslím si a očima vyhledám nějaký obchůdek/podnik (bez ohledu na zaměření ), který vypadá, že už tu nějakou dobu stojí. "Zkusím to u místních.." Informuji mistra a nechám ho, ať se zkusí poptat jinde, nebo pokračuje v hledání stop Síly. Sám se vypravím do onoho obchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Odlet „Hmm, oděv.“ Zamyslí se poručík na moment. „Nějaké bychom tu ve skladišti D měli mít. Nechám vám je doručit do hodiny na loď, abyste se nemusel obtěžovat.“ Prohlédl nějaké záznamy a něco dalšího opět naťukal na datapadu. „A stejně tak k nim připíšu nějaké zásoby. Na kolik dní je budete potřebovat?“ Vzhlédl od displaye a počkal na tvou odpověď, po které zapsal další údaj. Spočítal sis, že cesta na Nar Shadaa bude odhadem s tímto typem hypermotoru trvat zhruba tři dny. Nebyla to sice naštěstí cesta až do Coru, ale i tak pohyb po Outer Rimu zabral docela dost času. Zvláště s pomalejším hypermotorem. „Ano, pane. Jistě, pane! Naše jednání zůstane v utajení.“ Srazil paty a podíval se na tebe. Pokud jsi již neměl další požadavky, tak jste se rozešli a ty jsi vyrazil ke své nové lodi. Rampa se se zasyčením spustila a ty jsi mohl konečně vstoupit na palubu. Loď byla vcelku prostorná, ale prázdná. Bylo zde několik kajut, technických místností i opravdu velký nákladový prostor. Pilotní kabina byla zařízena dvěma poněkud poškrábanými křesly, ale vcelku funkčně vypadajícími panely, které prozatím svítily jak by měly a červená barva zde nikde neblikala. Netrvalo to ani třicet minut, když sis při výhledu z kokpitu všimnul, jak k tvé lodi míří jeden technik s antigravitačním vozíkem, na kterém měl několik beden a za ním jede astromech. „Pane!“ Tento muž nezasalutoval, ale spíše trochu nejistě přešlápl, když tě uviděl. Nejspíše čekal někoho jiného. Někoho méně nebezpečného. „Tohle je pro vás...“ Podal ti jednu z beden, která byla vcelku těžká, ale dala se udržet v rukou a poté ti ještě jednu vyložil v nákladovém prostoru lodi. „A tady je ten astromech. Je to klasický armádní model X2-C3. Nově vyčištěný a plně připravený.“ Ukázal na astromecha, který trochu popojel a zapískal. „Pokud je to vše pane?“ Poodstoupil a chytil se raději svého vozíku, že by už rád odjel. Jakmile jsi mu dal svolení, tak kývnul a začal se vzdalovat. Astromech trochu zapískal a vydal se pak za tebou po rampě do lodi. Jakmile jsi ho uvedl do kokpitu, tak se napojil na lodní počítač a začal si zjevně stahovat lodní data, což pár minut trvalo, takže sis mohl prohlédnout obsah krabice, která ti byla poslána. Bylo tam množství různého ve většině případů civilního oblečení, které bylo z velké části zvoleno i v odpovídající velikosti s lehkým přimhouřením očí. V druhé pak bylo docela dost zásob armádní kvality. Což znamenalo, že byly velmi trvanlivé, ale nepříliš chuťově výrazné. Někdy to tak ale bylo lepší. Jak sis tak vše prohlížel, zapraskal lodní intercom a ozval se počítačem generovaný hlas. „Loď je připravena ke startu. Navazuji kontakt s letovým dispečinkem pro získání povolení k odletu.“ Vypadalo to, že astromech byl opravdu dobrá volba. X2C3 samozřejmě počkal, až jsi mu dal povolení až pak se souhlasným zapípáním opět začal vysílat a zpracovávat odletové vektory. Loď se s vámi trochu trhavě zvedla, což byl poněkud nezvyk oproti moderním armádním kouskům, ale astromech vše dokázal sladit tak, aby se udržela ve vzduchu a pomalu nakonec vyklouzla z hangáru. Počasí venku se alespoň na moment uklidnilo, takže jsi měl výhled na pošmournou krajinu Dromund Kaasu, který jsi právě opouštěl.  Na panelech blikalo množství údajů a nákresů vaší vzestupné dráhy, zatímco loď zamířila k orbitě. Trup se sice chvěl o něco více, než bylo zdrávo, ale nakonec jste vylétli do volného prostoru na oběžné dráze planety a poškrábaná ikonka o zapnutí bezpečnostních pásů zase zhasla. Astromech zapípal a na monitoru se objevil nápis. Zadejte prosím cílovou destinaci |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nábor pilota Nad tvou poznámkou se jen pobaveně ušklíbl a přešlápl na místě. To čekání bylo poněkud ubíjející. „Hmm, uvidíme. Nějaký pilot tu jistě bude, ale prvně se budeme muset pěkně zeptat.“ Pousmál se, ale ten úsměv se ti až tak nelíbil, až moc dobře jsi věděl, co vše to může znamenat. Sponku jsi nakonec nahmátl a, ač neochotně, ji podal Risshikovi. Ten přešel tvou poznámku a uchopil ji mezi dva prsty. Krátce si ji prohlédl a nakonec ji sevřel v dlani. Jen na zlomek vteřiny jsi ucítil krátký impuls v Síle a možná až teď zpětně sis uvědomil, že doteď jsi jej vůbec nebyl schopný zaznamenat, ač někdo jako on, by jistě musel vyzařovat značnou moc. „Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Vypadá to, že tvůj dárek tu není. Tady seženeme leda tak toho pilota.“ Podíval se na tebe, držíc sponku prozatím v ruce. „Ale teď ta dobrá. Někde tu je... Někde v horních patrech, ale nejsem prozatím přesně schopen určit kde. Nenapadá tě nějaké místo?“ Podíval se na tebe tázavě a pak si všiml tvého pohledu, který byl z velké části věnován sponce. Trochu se pousmál, ale nepouštěl ji. „Prozatím si ji nechám. Bude ještě potřeba.“ Řekl a schoval ji ve svém oděvu. To už se k vám ale vracel voják. „Omlouvám se pánové, ale nemáme zde žádný protokol o vyzvednutí vězňů.“ Řekl napřímo, aniž by projevoval takové znaky servilnosti jako technici v hangáru. Risshik udělal krok k němu a zahleděl se mu zpříma do očí. „Ale jistěže tam žádný nebyl. My tu přeci jsme pro někoho jiného. Jistě víte koho... Schopný pilot... je tu už nějakou dobu..“ Začal Risshik klidným tónem neuhýbajíc pohledem. Voják poněkud nepřirozeně ztuhnul a jeho oči přestaly mrkat. „Pilot?... Ano, už vím koho myslíte. Zerrid Dane, ten pašerák, co se odtud snažil propašovat ten holocron. Chápu, že ho Lord Asha chce ještě vidět.“ Zablesklo se mu v očích konečně pochopení a Risshik se jen spokojeně usmál. „ A to potvrzení jste již viděl... Bylo sem zasláno den zpět. Takže nebude potřeba to kontrolovat, že ne?“ Pokračoval Risshik tím klidným skoro až hypnotickým hlasem. „Ale...“ Zarazil se na moment, skoro jako kdyby s něčím na moment skutečně bojoval. „Ale jistě.“ Povolila nakonec jeho mysl. „Skvěle... Ať je co možná nejrychleji eskortován do hangáru, kde má Lord Asha svou loď. Vyzvedneme si jej tam později.... A žádné průtahy poručíku.“ Přivřel trochu oči a až pak odtrhl pohled. „Jistě... pane.“ Řekl trochu zmateně ten muž a ještě chvíli vás sledoval. Risshik se na tebe jen otočil a ukázal ti, že byste měli vyrazit zpět do výtahu. Až když se dveře za vámi zavřely, ozval se opět Risshikův hlas. „Tak to bychom měli. Ale raději bychom si měli pospíšit. Pilot je hlavní a pokud sis to s ní nerozmyslel, tak bych to neprotahoval. Nerad bych zůstával na Korribanu déle než je nutné. V poslední době jsem tu trávil až příliš mnoho času.“ Opřel se ledabyle o stěnu a volbu patra nechal na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Nejhorší na konec Zajímalo by ho, jestli se ušklíbl aby si zachoval tvář a byl nad věcí, nebo ho to skutečně jen nevině pobavilo. Následující zachvění pak akorát dokázalo, že ve skrývání vnitřní Síly je velice dobrý, vnější kapka arogance a samolibosti mu to však kazí. Ta špatná zpráva ho ani tak nepřekvapila. To by bylo příliš snadné a to nejhorší nakonec, budou muset tam nahoru, kde si ji nejspíše držela jako páku na něho a později pro vlastní rozmary. "A ta dobrá?" Ale že se vůbec ptal. Tak alespoň pilot. A sponka. Skoro by se zdálo, že ho s ní zhypnotizoval, tu a tam však přimhouřenýma očima těkl do Risshikovi tváře, který zjevně dostal hravou. "Pravděpodobně bude někde kolem Ashiných ubikací. Má tam nahoře hnízdečko se vším všudy." Stihl utrousit než Risshik schoval sponku a úředníček se vrátil. Jeho omluva donutila Antara už v rozčilení znovu pootevřít ústa, Risshik se ale na své malé vystoupení těšil příliš nedočkavě. Voják ztuhl a začal hltat každé jeho slovo. Antar sám přitom musel popojít o trochu blíže a pozorovat ty dva ze strany, jak si tak civěli do očí. Ale? Pokusil se zavzdorovat, krátce. Bylo hotovo. Voják odtrhl pohled a začal zpracovávat příkazy i celou situaci, rozhodnutí jež jako jeho pouze vypadala a oni mohli v klidu odejít zpět do výtahu. Dveře se za nimi zavřely a patro opět nebylo vybráno. "Nerozmyslel." Odpověděl mu, dokonce mu skočil do řeči, čekajíc pak až svou myšlenku dodatečně dokončí. "Jistě, ale budou tam nejspíš stráže." Udělal půlkrok k ovládání a zadal patro, kde jej Asha vyslýchala. Ještě jednou se pak podíval po Risshikovi a ušklíbl se na jeho opasek. "U příštího lorda by sis tam mohl rovnou pověsit jeho hlavu." Kývl na světelný meč. "Tenhle patří stráži." Odepl pak jede z mečů, které měl na opasku a podal mu ho. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pro dárek „Stráže?... Hmm snad to tam bude docela prázdné.“ Zamyslel se Risshik. „Cože?“ Povytáhl trochu obočí, když jsi poukázal na meč u jeho pasu. „Ah, tohle... Je pravda, že by si toho někdo všimnout mohl.“ Odepnul jej od opasku a vzal do ruky. „Dobře, asi by to pro ně byla příliš velká pocta, kdyby padli zbraní jejích mistryně.“ Schoval Ashyn meč do oděvu a vzal si od tebe jeden z mečů určených pro gardisty. Výtah s vámi pomalu stoupal do patra, kde jsi před nedávnem poprvé v životě potkal sithského lorda... A teď jsi tam mířil s někým ještě mocnějším. Snad... Výtah zastavil a dveře se otevřely. Chodbu jsi poznával velmi dobře. Zde tě před nedávnem vedli muži, jejichž uniformy jste teď měli vlastně na sobě. Ach, ta ironie života. Risshik vyrazil první vcelku rázným krokem a pak se na tebe jen přes rameno otočil. „Drž se raději zpátky, Jen´rhak. Vyřeším to s nimi rychle.“ Řekl tiše a vytvořil mezi vámi vcelku široký rozestup. Zabočili jste a uviděli vchod do komnat Lorda Ashy. Opět zde stáli dva gardisté, kteří se ihned po vás otočili, jakmile vás zahlédli. Nesahali však ještě po zbraních, což se ukázalo jako osudová chyba. Risshik malinko zrychlil krok a roztáhl ruce v přátelském gestu. Dokázal sis docela živě představit ten široký úsměv na jeho tváři. Jeho ruka ale náhle vystřelila a tělo jednoho z gardistů se vzneslo do vzduchu a zamířilo kamsi k vysokému stropu. Ten druhý reagoval překvapivě rychle. Tasil svůj meč a chodbou se rozeznělo typické zabzučení. Risshik ale na nic nečekal a též uvolnil od opasku svůj meč. Místo toho ale aby jej aktivoval, ho jen vyslal vzduchem směrem k němu. Nechápal jsi co to dělá. Ten meč ani nebyl aktivovaný. Jílec se kovově zaleskl a proletěl kolem těla gardisty, kterého vcelku neobratně minul. Vypadalo to, že tvůj prapředek právě jen tak zahodil meč... Ale neozval se žádný cinkot kovu na kameni. Gardista se trochu pousmál, nad pošetilostí svého protivníka a vyrazil. Náhle jsi ale viděl, jak se za jeho zády aktivovala rudá čepel, která doopsala oblouk a zmizela v zákrytu jeho těla, skrz které se pak najednou vynořila. Muž zasípal a padl na kolena. Risshik k němu došel a jedním rychlým pohybem mu jej z rány vytáhl. Na zem nakonec dopadly ty dvě těla skoro zároveň. Risshik ještě zanořil čepel meče do páteře jednoho z nich, snad pro jistotu, a pak jej deaktivoval. Prohledal je, až nakonec našel nejspíše to, co hledal. Kartu s kódem k silovému poli, které bylo stále ještě aktivní. Pokynul ti, abys k němu došel a přiložením karty deaktivoval bzučící bariéru. Dveře se otevřely a ty jsi uviděl známou chodbu. Risshik uchopil sponku a na moment zavřel opět oči. „Jen ´rhak. Dnes je tvůj šťastný den.“ Usmál se. „Je zde... Ale její stopa je nějaká... nepravidelná.“ Dodal a podíval se na těla. „Hmmh, pro jistotu.“ Natáhl ruce a těla se vznesla do vzduchu, proletěla kolem vás a položila se na straně chodby. „Tudy...“ Vyrazil Risshik místo do konferenční místnosti chodbou dál. Ta byla překvapivě docela dlouhé a míjeli jste množství dveří, ale ani u jedněch se Risshik nezastavil. Skoro jakoby věděl, kam jde, nebo jsi v to mohl alespoň doufat. Nakonec dorazil k sérii podobných dveří, které byly poněkud užší a působily vcelku masivním dojmem. Pomalu kolem všech prošel a pak se k jedněm vrátil. „Tyhle.“ Ukázal ti na ně a podal ti bezpečnostní kartu. Sám ustoupil o pár metrů a trochu znuděně se opřel o stěnu studujíc strohý strop. Jakmile jsi přiložil kartu ke skeneru, nastala chvíle napětí. Možná to nebude fungovat... Možná ano. Červeně blikající světélko na postranním panelu ještě párkrát zablikalo, až se nakonec změnilo na zelené. Dveře se otevřely a ty jsi vstoupil do potemnělé malé místnosti, kde prozatím jediným zdrojem světla bylo světlo dopadající z chodby. Ve tmě jsi ale rozeznal obrysy ležící postavy, která se trochu pohnula a stáhla nohy z kužele dopadajícího světla zpět do tmy. Slyšel jsi tichý dech, který byl ale poněkud přerývavý. Při tvém vstupu se rozsvítilo světlo, které osvětlilo tu nepříliš prostornou místnost, jenž jsi dobře poznával, stejně jako ženu v ní. Seděla opřená o stěnu, nohy přitažené k tělu a pod očima měla temné kruhy snad z únavy. Vypadala celá pobledle a když ses podíval lépe, mohl sis všimnout, že z očích má několik krvavých skvrnek, skoro jako kdyby jí v nich popraskalo několik žilek. „Co chcete?“ Hlesla tiše a přitáhla si kolena ještě blíže k tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro První test u konce - Uspěl jsem? Tlak, neustále na mě dotírala, útočila, nedala mi vydechnout. Hledala sebemenší skulinu v mé obraně. Převaha, každičký z jejich výpadů měl razanci, dynamiku a především smysl. Předvídavost, byla předem odhadnout, kam se pohnu, jakým způsobem stočím zápěstí, kam přenesu rovnováhu. Tohle nebyl souboj, ba ani trénink. To byla hra na kočku a na myš. Tedy ve chvíli, kdy si kočka už jen pohrává s tou myší. Nebo alespoň tak mi naše střetnutí připadalo. A zatímco já podával jeden ze svých životních výkonů, ona se jen bavila. A když se bavit přestala? Vše ukončila se stejnou elegancí a lehkostí, s níž to vše začala. Snad by to někomu mohlo připadat i ponižující. Já v tom všem ale viděl jen nekonečný a překrásný tanec. Dokonalost okamžiku zachycena pohybem a provázena překrásnou hudbou. "To si budu pamatovat." vydechl jsem hlasitě a uznale na Mistryni Marn kývl. Ta ode mne poodešla o něco dále a nyní vyzvala mne, abych se chopil ofenzívy. Je sice pravda, že vědomí, že si se mnou bude nejspíše zase jen pohrávat by mi snad i mohlo to vše zprotivit ... na druhou stranu jsem měl možnost se učit od jedné z nejlepších šermířek řádu Jedi. "Zajisté." kývl jsem opět a změnil postoj, Ataru. "Změna pravidel." usmál jsem se spokojeně. Tohle je postoj mně skutečně vlastní. Navíc díky předešlému boji jsem měl alespoň částečně poznat několik málo pohybů Mistryně Marn. Jako první přišel spodní sek na levý bok. Ihned vzápětí následoval mohutný úder z otočky na střed těla. Nyní bylo potřeba, aby k obraně Mistryně použila oba světelné meče a navíc jsem měl převahu v síle. Nebo jsem v to alespoň doufal. Tento pokus mi žádné kýžené ovoce nepřinesl a já tedy musel v rychlosti pokračovat dále. Následovala kombinace seků z obou stran na ramena a boky. Vše odraženo bez větších problémů a mé pohyby se mohly začít zdát poněkud předvídatelné ... "Levé rameno, pravý bok, levý bok, pravý bok, pravé rameno ...." Najednou jsem šel ale k zemi, svůj meč deaktivoval a otočkou na zemi jsem se pokusil Mistryni podrazit na zem a připravit ji tak o rovnováhu. I s tímto pokusem se ale zvládla vypořádat. Včas zareagovala a uskočila dozadu. "Ne tak snadno!" snažil jsem se sám sebe namotivovat. Než stihla dopadnout opět na zem, já již měl meč opět aktivovaný a řítil jsem se na ni. Tři údery kombinovaného výskoku a rotace ve snaze ji přebít na sílu. Když už nic jiného, alespoň jsem ji přinutil k ústupu. A přestože mě to stálo více sil než ji, alespoň jsem věděl, že teď konečně, byť jen na kratičkou chvíli, dělá to, co chci já. Díky setrvačnosti pohybu a následného tlaku jsem pokračoval stále dále a opět kombinoval údery na ramena a bok. Jediné, co jsem potřeboval byla její plná pozornost na mé údery a postupný ústup. "Už jen kousek! Už je u stěny! Už ujen pár krůčků ..." v oku se mi odrazila jiskra radosti a snad i to bylo jedno z varování pro Mistryni Marn. Příští úder odrazila poněkud razantnějším contrem, pak se jedním skokem odrazila ke stěně a od ní se za mě dostala několika salty. "Tak to bychom teda měli ..." Bylo mi jasný, že víc už nevymyslím nic. A hlavně asi ani nevydržím. "Děkuji." zareaguji na její poklonu a spokojeně se usměji. "Asi bych složil poklonu i k vašim schopnostem, ale obávám se, že by to nemělo příliš valných významů." pokusím se o jakýsi diplomatický a tak napůl oficiální dodatek. "Každopádně děkuji za pořádnou lekci." vydechnu hlasitě a opět se mírně ukloním. "Jasně. A vás pak najdu?" vyptám se ještě ve dveřích. No a pak si to zamířím do svého pokoje, jestli je tedy opravdu můj. Což by bylo super mimochodem. Následný slet událostí byl docela prostý. Shodit ze sebe ty věci, hodit je do špinavýho prádla a jít se osprchovat. Pak se převléci a zajít na něco pořádnýho k jídlu. Abych se vám přiznal, ani pořádně nevím, co všechno jsem jedl, ale přišlo to po tom náročným dnu ... náročných dnech vhod. No a když jsem dojedl, dopil a dokonce po sobě i uklidil, zamířím si to na hlavní můstek za Mistryní Marn. "Mohu?" počkám na její odpověď, případně na pokynutí souhlasu. Vím, že po tom všem asi ani nemá smysl se v tom nimrat, já to ale prostě chtěl vědět ... "Proč jste nějakým .... jakýmkoli způsobem nezareagovala už tenrát, když jsem předstoupil před radu?" vychrlím na Mistryni zničehonic. A další otázka na sebe nenechá dlouho čekat. "Kdy jste se vlastně rozhodla to ... ono .... že ... teda jestli to dobře chápu, tak ..." zamotal jsem se nakonec sám ve vlastních myšlenkách a zvídavosti. Nakonec se mi ale podařilo se nějak uklidnit a položit souvislou otázku. "Chápu to tedy správně tak, že mám tu čest býti vším žákem?" |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro ...and They never get the girl! On se na ně těšil, stejně jako si to užil tam v hrobce. To nebylo žádné žertování. Ten největší vtip měl být okamžik, kdy je tam rozmaže po stěnách a nezašpiní si s tím svou novou hračku. Na jeho poznámky o meči tak Antar raději jen přikyvoval. Ty tam už příliš pocty nečeká. Jakmile se výtah zastavil a dveře se otevřely, nechal Risshika klidně jít prvního. Při doporučení se držet zpátky pak akorát pokrčil rameny a přesnadno se s tím smíříc zůstával na onu bezpečnou vzdálenost před ním. Hned za rohem to pak přišlo. Jeden ve vzduchu, mávajíc bezmocně nohama, zatímco druhý podcenil vržený meč stejně jako Antar. Tušil přibližně jak by to mělo vypadat, ale zapomenout při tom světelný meč zapnout? Trvalo ale pár vteřin, aby se dozvěděl poentu celého útoku mnohem příjemnějším způsobem než gardista připojící se na zemi ke svému kolegovi. Zase ten pach spáleného masa. Začínal si pomalu zvykat. V nose to už jen lehce zašimralo. Když bylo po všem, dohnal ho a prošli rámem silového pole. "Nepravidelná?!" Div to vyslovil, jak se mu stáhlo hrdlo. Tolik paniky v očích měl mít před okamžikem, když se strhl boj, ale i tak si ji schoval až na nyní. Podrážky vysokých bot zrychlily tempo chodbou, kterou následoval Risshika. Nemusel se příliš rozhlížet, jediná věc v místnosti, kterou upřeně sledoval, byl Risshik. Kartu mu z rukou vzal poměrně neurvale a bez zaváhání ji projel čtečkou. Poprvé, kontrolka znovu červeně blikla, ještě jednou. Dveře se konečně otevřely. Tlukot srdce cítil už cestou sem, nyní, jak se zastavil, jako by ho měl až v krku. Dech se mu zatajil a až když ji shlédl opřenou u stěny ucítil veškerou tu váhu padající z ramen. Ani si to neuvědomil a zapohyboval rty němě vyslovíc těch pár vděčných slov, která mu přišla na mysl. Jenže ona se ho bála. Musel si sáhnout do svědomí kvůli plášti, který měl stále na sobě. To nejjednodušší, co by ji mohl na uklidněnou říci, nebylo v jeho silách a tak tam jen tiše stál a jeho temný stín ji stále na zemi zastiňoval díky světlu, které se muselo z chodby prodrat přes něho. Nakonec to nebylo tak složité. Podíval se po Risshikovi a rukama chytil jeho zápěstí. Jednou si ho přitáhl a druhou z dlaně vzal sponku. Až s tou si troufl do místnosti. Krátkými kroky došel až k ní. Pomalu si klekl na jedno koleno a ruce natáhl k ní, zaváhajíc v půli cesty k její tváři jen co sebou vyplašeně cukla. Prsty přejel po rudé tváři, výrůstcích, odhrnul z obličeje vlasy a zastrčil jí je za ucho, aby je tam sponkou upnul. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sen nebo skutečnost Risshik ani příliš nevzdoroval a tak jsi mu sponku vcelku bez obtíží sebral z ruky. Jen se pousmál a stočil pohled opět ke stropu, který ho teď podle výrazu velmi bavil. Vrátil jsi se tedy do cely, kde byla stále na tom stejném místě... Skoro nehybná. Její oči tě upřeně pozorovaly, ale přitom tě stále neviděla. Ne toho, kým jsi doopravdy byl. Tvé kroky se k ní blížily, ale ona již neměla moc kam ustupovat. Nic jsi na její otázku neodpověděl a v její tváři se na moment promítl pohled plný smíření a rezignace. Druhý krok. Sklonila hlavu a nadechla se. Třetí... Zvedla k tobě opět tvář s kamenným výrazem a odhodláním v očích, které jí bylo tak vlastní, i když přes tu únavu se musela zjevně hodně snažit. Čtvrtý...Už jsi byl skoro u ní. Narovnala se v zádech a hrdě zvedla hlavu. Jakmile se tvá ruka přiblížila k její tváři, uhnula hlavou na stranu, ale moc platné jí to nebylo. Přejel jsi jí prsty po tváři, na které se ale objevil pohled plný zhnusení a opovržení. Zaznamenal jsi, jak se kolem jejího těla na moment zvedla vlna Síly, která ale jakoby náhle byla zase uťata a ona jen bolestivě zavřela oči. Odhrnul jsi jí pramen tmavých vlasů z tváře a vrátil jej na jeho pravé místo, kde jsi ho upevnil sponkou. Sithka se stále zavřenýma očima náhle zaváhala. Její ruka začala pomalu stoupat k jejímu uchu, nad kterým prsty nahmatala tenkou sponku. Otevřela překvapeně oči a podívala se na tvou postavu stále zahalenou v kápi. Chvíli váhala, ale nakonec beze slova pomalu natáhla ruce a shrnula ti kápi z hlavy. Její rty vyslovily bezhlasně nějaké slovo, zatímco tě nevěřícně pozorovala. Prsty ti přejela velmi lehce po tváři, snad jako kdyby se bála, že se zase rozplyneš, jen co se tě dotkne. Nerozplynul ses. Ještě chvíli tě takto pozorovala, až se náhle naklonila se a pevně tě objala. Tedy ne tak pevně jako dříve, ale bylo ti jasné, že není zrovna v nejlepším stavu. Zabořila ti hlavu do ramene a pár vteřin tak jen tiše zůstávala. „Ty jsi skutečně tady... Tentokrát opravdu...?“ Zašeptala poněkud nezvyklou otázku, nepouštějíc tě z objetí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Vystoupili jste z lodi, ale ještě než jste mohli vyrazit zjišťovat informace mezi místními. Vynořila se vcelku vysoká postava, která mířila k vám. Pau´an měřil něco přes dva metry a byl oděný v tmavě rudém typickém obleku jeho lidu.
Pleť měl šedou, na první pohled suchou a vrásčitou. V rukou s dlouhými pavoučími prsty držel datapad, který aktivoval, jakmile k vám přišel blíže, sklonil na moment oči k rozzářené obrazovce a pak si vám trochu zkoumavě prohlédl. „Brokenwing...“ Řekl docela chraplavým hlasem a podíval se na loď za vámi, přičemž mu alespoň při tomhle pohledu oči trochu zasvítily. „Zajímavý model... Ale zde.“ Natočil k Inarovi datapad a druhou rukou ti podal stylus. „Jak mi bylo řečeno, jste zde za obchodem. Musím vás upozornit, že zboží, které opustí palubu vaší lodi, bude vystaveno nutné celní prohlídce a případnému zdanění dle zákona o celní správě. Prosím podepište se mi zde.“ Ukázal na jedno z mnoha kolonek. „A zde napište odhadovaný čas pobytu. Vaše loď zde bude plně hlídána, ale je zde samozřejmě drobný poplatek za podobné služby, který vám bude naúčtován až před odletem. Kdyžtak prosím zde..“ Dlouhý prst ukázal další z několika kolonek, kam měl Inar zapsat čas vašeho pobytu. „To by mělo být vše... Přeji hezký den.“ Na jeho tváři nebylo vidět zrovna velké nadšení, ale přesto vám ustoupil a nechal vás projít. Jeho pohled jste cítili ještě několik vteřin v zádech, ale nakonec jste opustili prostor hangáru a dostali se k jednomu z mnoha výtahů, který zde dopravoval obyvatele jak vertikálně, tak i horizontálně po obvodu této propadové jámy. Z vaší platformy jste cestovali sami, takže jste měli chvíli klidu. Alistar si mohl všimnout, že na poněkud komplikovanějším ovládání výtahu zde bylo množství popisek a některé z nich skutečně mohly označovat místa s vcelku živým obchodním ruchem. Výrazně byla podsvícena Ossic Plaza a vypadalo to, že po cestě k ní svítí několik zastávek, kde již jistě chtěli nastoupit další lidé. Snad to bude ono. Inar se mezitím mohl v klidu soustředit. Zavřel oči a začal naslouchat Síle. I na tomto místě byla lehce zaznamenatelná, ale tam kdesi na pozadí v ní byla cítit jistá disharmonie. Inar pátral ale dál, snažíc se najít tu dobře známou stopu svého mistra a skutečně nakonec se dostavil na zlomek vteřiny ten známý pocit. Alistar mohl mezitím sledovat svého mistra v plném soustředění, který si ani nevšiml přistupujících lidí. Ne vždy to tentokrát byli Pau´ané, ale i jiné rasy, převážně lidé, kterých tu bylo vcelku dost. Moc pozornosti vám zatím nebylo věnováno, protože tu zjevně každý mířil za vlastním cílem. Nakonec se ale rozsvítil nápis Ossic Plaza a Inar v tu chvíli otevřel oči. Ano, tady někde tvůj mistr musel být. Ani sis neuvědomil, že jste již na místě, ale to bylo teď vedlejší. Tady by se snad daly najít nějaké stopy. Vyhrnuli jste se s davem ven z výtahu a ocitli se na rozlehlém náměstí, plném obchodů, živého ruchu a roztodivných pachů. Musel jsi svou myšlenku přehodnotit. Tady bude poněkud těžší najít nějaké stopy. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Padawan Seděla jsem v pilotním křesle a v rukou měla datapad. Ty nově získané informace se mi vůbec nechtěly líbit. Fronta na pár místech postoupila v neprospěch naší strany a republika přišla dokonce o jednu soustavu. Mohla tam ale někde být?.... Svraštila jsem čelo a snažila se v té změti textu najít jakékoliv vodítko. Náznak. Cokoliv. Bylo to ale spíše jen zbožné přání... Ze soustředěného pročítání vojenských zpráv mně vyrušily otevřené dveře a kroky. Odložila jsem jakoby nic datapad na pilotní panel a otočila se čelem ke dveřím s již klidným výrazem. „Hmmh, návštěva...“ Podívala jsem se na Kadera pokynula mu, že může přistoupit. Copak asi po mně bude chtít? Otázka, kterou tentokrát na mně vychrlil mně malinko zaskočila. Opravdu to byl ten typ, který chtěl vše řešit na rovinu. „Myslíš, že tenkrát by bylo moudré zasahovat?“ Prohlédla jsem si jej trochu zkoumavě. „Tehdy jsi žádal o pomstu... A ano, i šanci na výcvik, ale způsob, jaký jsi zvolil, nebyl nejvhodnější. Kdybych tenkrát přijala tvou žádost, nemyslíš, že bych tak nepřímo schvalovala tvé nesprávné jednání?“ Povytáhla jsem trochu jedno obočí a čekala krátce na případnou odpověď. „Dala jsem ti prostor, aby sis sám zvolil, jakou cestou by ses chtěl nakonec dát, ale stejně tak jsem ti i já nabídla východisko. Nemyslím si, že je nutné platit tak vysokou cenu za chyby mládí, které je někdy tak nerozvážné a zbrklé... Ale každý děláme chyby.“ Zavřela jsem na moment oči. Ano, děláme... „Čest?... Pokud to tak skutečně cítíš.“ Pousmála jsem se. „Jako tvůj mistr se tě pokusím nezklamat, ale na oplátku od tebe vyžaduji důvěru. Stejně jako ji mohu nabídnout tobě.“ Pokynula jsem mu vstřícně rukou. „Ještě nějaké otázky... padawane?“ Naklonila jsem lehce hlavu na stranu, stále se usmívajíc. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Kamkoli, hlavně pryč. Jen co mu stáhla kápi, párkrát rychle zamrkal a oči nakonec zavřel, vnímajíc její jemný dotek na své tváři. Dokonce hlavu lehce naklonil, než její prsty sklouzly po jeho bradě. Své ruce mezitím držel natažené ve vzduchu u jejích ramen, nepřekážejíc ji, když ho objala. Až tehdy pevně chytil i on ji a kde ji scházela síla, tam ji na sebe strhl a pevně objal sám. Jednou rukou pak vystoupal mezi jejími lopatkami, přes zátylek, až ji prsty vjel do vlasů, v nichž už sám skrýval část obličeje, tiše šeptajíc. "Tak skutečný, jak to jen jde." Pohladil ji po vlasech. "Už ti neublíží." Zkusmo se zvedl z kolene, podepírajíc ji. "Můžeš vstát?" Beztak většinu její muší váhy nechal na sobě, obejmouc ji kolem hrudníku tak, aby protáhl ruce jejím podpaždím a na zádech je zas spojil. Raději ji opřel o zeď, aby se ji nepodlomily nohy když si rozepl plášť a shodil ho z ramen. "Tohle si vezmi." Postavil se k ní bokem a následně zády, aby ji do černého pláště pomohl. "Půjdeme do hangáru. Vezmeme jednu z lodí tam a zmizíme z téhle planety." Přitáhl ji plášť ke krku a stojíc znovu před ní, natáhl ji na hlavu kápi. "A až budeme v bezpečí, všechno ti řeknu." Prstem ji přizdvihl bradu a lehce se pousmál nad kápí tajemně ji halící tvář. Sotva ji viděl do očí, ale ty nepotřeboval. "Dlužím ti to a mnohem víc." Provinile krčil obočí. "Opravdu už musíme jít." Dodal nakonec, vezmouc ji za ruku, aby ji vytáhl z té černé kobky. Prvních pár kroků ji podepíral, ujišťujíc se, zdali je schopna jít sama. Poté se už držel jen velice blízko čekajíc na první náznak, aby ji mohl zachytit a znovu podepřít. Venku na chodbě ještě kývl na Risshika, neoslovíc ho, pro jistotu, aby alespoň po cestě do hangáru nebyla příliš hlučná a nervózní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nová loď Trochu nejistě kývla na tvou otázku a pokusila se vstát. Nohy měla zjevně poněkud ztuhlé a tak si jí musel raději pomoci. Na tváři měla pořád ten zmatený a překvapený výraz, jako kdyby tomu stále nechtěla uvěřit, ale na nohách se už udržela. „Děkuju.“ Hlesla, když si jí opřel o zeď a promnula si čelo, trochu zavrávorajíc. „Jen... minutku.“ Zvedla ruku a chvíli jen zhluboka dýchala s pohledem upřeným na podlahu, než opět zvedla tvář a působila již poněkud jistěji. Přehodil jsi jí poté černý plášť kolem ramen a když si jí jej zapínal u krku, sevřela tvou ruku ve své. „Do hangáru... Ale jak...?“ Stále byla silně zmatená, ale teď nebyl čas na vysvětlování. Nakonec to došlo i jí a jen tiše kývla. Kápě jí zakryla tvář a ty sis mohl jen představit na jejím místě Ashu. Jistě by to nebyl až takový rozdíl. Na tvou poznámku o dluhu jen zakroutila zamítavě hlavou, ale nijak více k tomu nedodávala. Museli jste si pospíšit. Oba jste to věděli. Ruce měla stále studené, ale po pár krocích, kdy jsi ji musel raději podepřít, přestala tolik vrávorat a její chůze se jakž takž ustálila, že byla schopná jít vcelku bez opory, ale ne zrovna závratným tempem. Jakmile jste opustili celu, stočil se Risshikův pohled na vás. Sithka se trochu zarazila a raději zůstala stát na místě. „Takže dáreček byl nalezen... Dobře, už bylo na čase.“ Zanotoval pobaveně Risshik a poté vyrazil zpět k východu. Sithka se překvapeně nejdříve dívala na něj a poté její pohled sklouznul na tebe. Nemohl jsi jí na to ale příliš moc odpovídat, protože Risshikovo tempo nebylo zrovna pomalé a měli jste co dělat, abyste mu stačili. Sithka za tebou občas klopýtla, ale nebylo to nic moc vážného, takže jste velmi brzy opustili komnaty nedávno zesnulé Lord Ashy. Těch dvou mrtvých těl jste si už ani pořádně nevšímali. Hlavně se dostat pryč. Sithka nakonec zvolila nejrozumnější taktiku, šetření dechu na chůzi a tak nepadaly žádné další otázky, ani když jste společně nastoupili do výtahu. „Takže ten hangár...“ Promnul si Risshik bradu a nakonec zmáčknul jedno tlačítko a trochu zvědavě si sithku prohlédl. Ať už to bylo kvůli únavě, nebo jen Risshikovu zájmu, opřela se sithka raději o stěnu na druhé straně kabiny a zarytě mlčela. „Hmmh, nejspíš si promluvíme až na lodi.“ Zamručel Risshik a otočil se ke dveřím, které se zanedlouho otevřely. Cestu do hangáru jste si pamatovali dobře a naštěstí pro vás tu ještě žádný poplach spuštěn nebyl. Prozatím... V hangáru se Risshik otočil na jednoho z dvojice techniků, kteří vypadali vaším příchodem poněkud zaskočeni a zjevně jste je náhle probudili. „Dorazila už eskorta s vězněm?“ Zeptal se příkře a probodl ho chladným pohledem. Muž jen nasucho polkl a napřímil se. „Ano, pane. Procházeli zde směrem k soukromému hangáru Lord Ashy.“ Vychrlil. „Skvěle... Pojďte se mnou. Budu potřebovat vaši pomoc.“ Rozkázal Risshik a nechal technika jít před vámi a tak vás i vlastně vést. Procházeli jste kolem množství speederů, vznášedel a několika menších vesmírných lodí, ale to byla jen jedna z částí místního hangáru, což jste poznali velmi záhy, když se před vámi otevřely široké dveře a vstoupili jste do prostorného hangáru, kde uprostřed stála elegantní loď.  Kousek od dveří stála eskorta čtyř vojáků, kteří mezi sebou měli spoutaného vcelku vysokého devaroniana, který se tvářil opravdu otráveně, zvláště když mu pohled padl na vás. „Ano, to je on.“ Podíval se na něj Risshik a pousmál se. „Prosím...“ Natáhl ruku a jeden z vojáků mu podal malý čip, který nejspíše odemykal energetická pouta kolem jeho rukou. „To bude vše pánové.... A tím myslím i vás.“ Podíval se Risshik nejdříve na skupinu vojáků a poté na zmateného technika. Vojáci trochu zaváhali, ale Risshikův přísný pohled jim nakonec sebral všechen vítr z plachet, takže jen zasalutovali a jako jeden muž vykročili. Nemohl sis ale nevšimnout jejich podezřívavých pohledů, které byly směřované především na tebe a sithku. Mechanik se klidil vcelku ochotně a raději dělal, že nic nevidí. Velká hangárová vrata se nakonec zase zavřela a Risshik se podíval na vašeho nového pilota. „Takže... Zerrid Dane.... Dnes máš nevýslovné štěstí.“ Pousmál se a přistoupil k němu. Muži jen trochu cuklo obočí, ale jinak si zachovával svůj povýšený výraz. „Ah, starý příteli....Dostaneš nás z téhle planety... A to tak, že okamžitě!“ Podíval se mu Risshik upřeně do očí a promluvil opět tím monotónním hlasem. Překvapivě se tvář toho muže až tak nezměnila, spíše úsměv se poněkud roztáhl. „Nemusíš mi říkat dvakrát.“ Pronesl poněkud nakřáplým hlasem, na kterém se podepsalo to množství tvrdého alkoholu, který za svůj život vypil a poplácal Risshika přátelsky po rameni. Ten v rámci zachování role to vše trpělivě snášel a pak mu jen ukázal na loď a odepnul pouta. Zerrid se vydal k rampě, která sloužila jako vchod do lodi, který byl ale zamčený. „Hmm, tohle bude chvíli trvat...“ Začal se rozhlížet, hledajíc nějaké nářadí. Risshik ale přišel a přiložil jednu z ukradených bezpečnostních karet. Ukázalo se, že garda měla u Ashy skutečně nejvyšší prověření, protože se rampa se zasyčením spustila a vy jste mohli nastoupit. „Jen´rhak, projdi loď... My jdeme zařídit odlet.“ Podíval se na tebe krátce Risshik a vyrazil společně se svým novým starým přítelem. „Kdo to je?“ Odvážila se zeptat sithka, až když oba zmizeli z dohledu a opřela se unaveně o jednu stěnu. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Raději se posaď Opravdu šel celou cestu sotva krok od ní, hledíc na ni jako by se každým okamžikem měla složit jako domeček z karet. Až ve výtahu si od toho dal na okamžik pokoj, stojíc mezi Risshikem a jí. "Omlouvám se, je zraněná, určitě bude později čas i příležitost promluvit si se vším co k tomu náleží. Sám té chvíle budu muset využít." Při cestě do hangáru se stále držel jí, zápasící s Risshikovým tempem chůze. To ticho celé atmosféře vůbec nepomáhalo a fakt, že nebyl spuštěný poplach znamenal především to, že se toho mohlo ještě tak strašně moc zkazit. Oproti všemu se však do hangáru dostali. Odchytili technika a pokračovali dále. Míjeli tak drobné lodě, nákladní, či pro osobní přepravu a bojové účely. Většina z těch lodí by splnila svůj účel. To po čem ale šel Risshik příjemně zaskočilo svou dechberoucí troufalostí. Antar se akorát ze zvědavosti stihl podívat na Risshikův výraz, než se obrátili k eskortě. Tu i s technikem obratem poslal pryč. Né, že by devaronian představoval nějakou extra hrozbu. Vlastně to bylo zavhodno, vzhledem k nevraživým a podezřívavým pohledům, které si s nimi Antar začal vyměňovat jen co si tak nestydatě prohlíželi jeho se sithkou. Jak sakra znal jeho jméno? Na čele ho rozhodně napsané neměl. S tím jeho přátelským vystupováním přišel Antarovi na mysl zas tak akorát ten nepříjemný pocit toho, že tyhle své kličky by Risshik klidně mohl používat na něho. Tahle paranoia byla ale už přeci přehnaná. Dalo trochu práce přesvědčit o tom sám sebe. Rampa po přiložení karty klesla a Risshik poručil. "Jistě." Pokýval souhlasně. Nalodění se se už nemohl dočkat, především na takovou loď. Žádný transport otroků, tenhle strop protne oblohu jako šíp a vyrazí odsud jako střela s pěti hvězdičkami. A pak se konečně zeptala, jakmile se tedy Risshik vzdálil. "Na to si budeš muset sednout." Nebylo to příliš uklidňující, zcela jistě však na místě. Vzal ji za ruku a vyšel po rampě do lodi. Ani se nemusel dvakrát zastavovat. Hlavní uličkou táhnoucí se naskrz lodí, skrze kabinu s taktickou mapou a jistě spoustou důležitých věcí, on ale hledal kokpit. Až tam ji posadil do jednoho z křesel a klekl si k ní, položíc ruce do jejího klína, kde prsty propletl s jejími a s vážným výrazem ji pohlédl do těch zmatených a nervozních očí. "Ten druhý mirialan, to je Risshik, Risshik Qorit. Sith'ari a můj praotec." Snažil se mluvit klidně a pomalu. "Vracíme se z jeho hrobky, kde přišel zpět k životu za nepříliš dobrovolné pomoci Lord Ashy a celé její výpravy." |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Před naším odchodem nás zastaví ještě místní správce doků. Skoro bych zapomněl, že je něco takového třeba pořešit. Jen mu kývnu na pozdrav. "Nemějte obavy počítáme s tím, a co se týče pobytu bude to nanejvýš několik dní." Podepíšu obě kolonky po tom, co si zkontroluji zdali opravdu znamenají, co mají, abych náhodou svou loď neprodal, nebo podobně a popřípadě zaplatím nějaký ten poplatek. Pak už zamíříme k výtahu, kde máme klid. Konečně se mohu soustředit na svého mistra. Ani jsem nepostřehl kolik lidí mezitím přistoupilo, když ale otevřu oči a vystoupíme z výtahu pohlédnu na svého padawana s mírným úsměvem. "Je tady vím to, cítím to jen ho musíme najít." Kývnu a rozejdu se ulicemi. Bude to chtít najít nějakou hospodu, nebo něco podobného. Jestli mistr sháněl informace, tak právě tam. A právě tam se většinou vše nejlépe rozkřikne o nově přilétajících. "Jako hledat jehlu v kupce sena." Vzdychnu si v duchu,. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Před odletem Nebylo až tak těžké najít nějakou klidnou místnost, kde jste si mohli nerušeně promluvit. Vlastně v rámci jednoho koridoru bylo hned několik dveří vedoucích do prostorných kajut pro hosty. Chodba byla laděná do světlých barev a osvětlená bílým světlem, které tomu všemu dávalo jistý nádech čistoty.  Jaká to změna oproti zaprášeným ubikacím na Korribanu. Dveře šly jednoduše otevřít, aniž by bylo vyžadováno nějaké heslo, či kód, takže jste mohli ihned využít jedné z prázdných místností. Sám bys možná i před tím typoval, že dle jejich prostornosti a honosného zařízení interiéru, do kterého jste vstoupili, půjde o hlavní Ashynu kajutu, ale to by jich tu nesmělo být hned několik stejných. Bylo zde několik úložných prostorů, pracovní stůl i pohodlně vypadající postel.  Pomohl jsi sithce z krátkých schodů, které tak prostor nenápadně členily a raději ji nechal posadit se, protože to, co si se chystal vyslovit, nebylo zrovna věcí, kterou běžně slýchala. Sevřel jsi její studené ruce, nadechl se a začal vysvětlovat. Její unavený výraz se ani příliš neměnil, jen oči se doširoka rozevřely a pokud to bylo ještě možné, tak pobledla ve tváři. „To... Nemůže...“ Zakroutila odmítavě hlavou. „To přece nemůže být pravda.“ Hlesla, ale sám si viděl, že o tom skutečně vážně přemýšlí. „Takže Lord Asha... A ten muž tam?“ Zhluboka se nadechla a stočila pohled ke dveřím. „Jak by to všechno ale....?!“ Přimhouřila oči a sklonila hlavu do dlaní. „Promiň... Já... Je toho nějak moc.... a není mi zrovna dobře.“ Řekla tiše a poněkud zadýchaně s tváří schovanou stále v dlaních. Náhle se lodí rozšířilo tlumené hučení nahozených motorů, které lehce rezonovalo stěnami. Loď se po chvíli zhoupla a dala se do pohybu. Sithka se jen zapřela rukou, aby se nesvezla a zůstala sedět. „Nepotřebují tě?“ Zvedla svou tvář těžce z dlaní a podívala se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Alistar Carn pro Inar musí podepsat ještě nějaké formality, ale za pár okamžiků již nastupujeme do výtahu. Mistr se rozhodl soustředit na toky Síly a tak ho nijak nevyrušuji, místo toho si prohlížím ovládání výtahu. Ossic Plaza.. To vypadá na centrum místního dění. Asi bych tam začal. Cestou výtahem k nám nastupují další lidé i zástupci jiných ras. Všichni se naštěstí soustředí na své vlastní cíle. Já si je oproti tomu bedlivě prohlížím. Nerad bych nějaké překvapení. Za nedlouho už zastavujeme právě v Ossic Plaza. A v ten moment mistr otevře oči. Ano, jeho mistr nejspíš bude právě tam. Tak tohle nebude snadné. Ale nejspíš bych se držel té předchozí myšlenky. Obchodníci toho vědí většinou dost. "Navrhuji se na chvilku rozdělit. Zvlášť stihneme obejít více míst a zjistit co nejvíce." |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Můj dech a tlukot srdce se s přibývajícími kroky zrychloval. Z nějakého důvodu mi nikdy pohled na mou vlastní krev nezpůsoboval problémy (ani na cizí), ba naopak. A ačkoliv tělo pomalu těžklo pod tíhou ztráty této životodárné tekutiny, cítím se živ. Opravdu živ. Nicméně naděje na nalezení hrobky v podobě světla na konci tunelu, naplní člověka novou skrytou silou. „Pche…“ Uchechtnu se při myšlence na to, že by se mi to snad nemělo povést a já bych zde měl shnít zaživa. Na konci prohry čeká pouze smrt. Vstupuji do místnosti ironicky osvětlenou právě barvou krve. Celá scenérie v místnosti se odlišuje od monotónní vybavenosti celého komplexu a já se snažím nalézt nějaký skrytý význam všech těch mě neznámých znaků. Ovšem marně. Ale jedno bylo jisté, něco zde skryto bude- nějaký účel. Proč by si jinak někdo dal tolik práce pro nic? Přemýšlím, zdali je dobrý nápad prozkoumat krystal vprostřed místnosti dotekem, přeci jen může to být i past. Když v tom překračuji dva kruhy a zmocňuje se mě pocit. Ovšemže! Vytahuji zpod pláště krystal a zkouším, jak reaguje na sílu celého kruhu a energii druhého krystalu. Může tu být spojitost? … |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Rozpravy s Mistrem S nadšením v očích a společensky bujarým úsměvem jsem se zadíval na svou Mistryni a s napětím čekal na příval dalších zajímavých věcí, jak jsem bláhový. "... pomsta, špatná cesta, nesprávné jednání ..." v hlavě mi stále dokola rezonovala ta slova. Okamžitě jsem přerušil oční kontakt. Pohled mi spadl na zem a bujarý úsměv se nadobro vytratil stejně tak jako jiskra a nadšení v očích. "Skutečně to tak všichni pochopili? Nebo jsem to tak doopravdy myslel? O co mi v dané chvíli šlo? A po jaké cestě chci kráčet teď?" proplétat jsme se uličkou již několik dní nezodpovězených otázek a stále zadumaně hleděl na zem. Zatímco jsem hleděl vstříc zemi, Mistryně pokračovala ve zodpovídání mých otázek, další slova a další rány. A já ... já neměl slov. Celou ta tíha silných slov ale náhle byla shozena. Byl to spíše vtípek než odpověď, ale v danou chvíli to byl právě ten čerstvý poryv, který pročistil houstnoucí atmosféru. Tak to alespoň působilo na mě. A že to bylo zatraceně potřeba. Následně přišla zpráva dosti průlomová a pravdivá. "Důvěra ... důvěra." A nakonec ještě další vtipný dodatek. "Zatím ne ..." pronesl jsem ztěžka hledíc k zemi. "... Mistře." zvedl jsem konečně hlavu a konečně jí opětoval její úsměv. "Měl bych hodně co říci. Bohužel cokoli jsem zatím řekl, zpackal jsem a pokazil. Lepší teda asi mlčet, alespoň prozatím." upozorním sám sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Zadívám se na svého padawana a zauvažuju nad jeho návrhem. "Rozdělíme se, ale budeme od sebe na dohled. Tohle je nebezpečná planeta a věřím, že nás Síla povede." S tím se vydám na opačnou stranu ulice a stále vnímám Sílu Alistara, abych věděl, kdyby se s ním něco stalo. Sám se pak zkouším ptát místních, nebo najít blízkou hospůdku, kde by nám mohli poradit lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Sbohem pískům Korribanským Zatímco ona byla čím dál tím zmatenější, Antarovi se po těle rozléval pocit příjemné únavy a klidu. I když byl design lodi chladný, čistý a uhlazený a ještě před několika hodiny náležela celá tahle věc sithskému lordovi, postel byla najednou lákavou představou, každá sedačka vyzývala k tomu se pohodlně usadit a někde tady přece muselo být něco k snědku. Po všem tom napětí a balancování na hraně života a smrti byly vyhlídky zase alespoň trochu jasné a navíc, pro něho, né pro zbytek vesmíru vzhledem k tomu, co to vlastně provedl. Dlaněmi ji přejel po stehnech a mlčky pozoroval, jak se to málo co ji řekl snaží nějak vstřebat. "To pochopíš časem." Mávl nad tím nakonec rukou, jako by to byla maličkost. Hrátky se životem a smrtí, oživování tisíce let mrtvých sithů... Pokrčil rameny a pobaveně se na ni pousmál přes všechno vyčerpání v její tváři, jíž vzal do dlaní. "Tak se vyspi, pořádně a v pohodlí." Zvedaje se z kolen, nahl se nejprve k ní, aby ji ještě na dobrou noc políbil, než ji chtě nechtě uložil do postele a se škodolibou radostí to největší zlo v galaxii, hrozbu bezpočtu světů, čistokrevnou sithku, zachumlal do přikrývky. Ponechaje sithku v pokoji, svlékl si po cestě do kokpitu alespoň svrchní kabátec uniformy, ponechaje si kalhoty s halenou. Bylo to přecijen v interiéru příjemnější a on se jako čestná stráž Lord Ashy skutečně necítil. Svršek tak skončil na nočním stolku pokoje. Pak nezbývalo než připojit se k ostatním v kokpitu. Pilot patrně měl všechno v rukou, Risshik na všechno dohlížel a co zbývalo jemu? Určitě se něco najde. Nemůže tu zaostávat tak moc jako ta živá fosílie, oživlá historie, vykopávka... Musel se zarazit dříve, než si jeho uculování se Risshik všiml. Raději se tedy tvářil důležitě, posadíc se za ně, nahlédnouc aspoň do hvězdných map. "Kam vlastně máme namířeno?" Otázka směřovaná na Risshika s jistou kapkou naděje v tom, že se chystá někde schovat a ne lovit další lordy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hledání Zastavili jste se stranou všemi směry proudících lidí, abyste si mohli alespoň trochu v klidu promluvit. Alistarův plán s rozdělením byl odsouhlasen a tak se mistr a jeho nový žák rozešli. Alistar Ještě chvíli jsi na sobě cítil mistrův pohled, než ses konečně ztratil v rozmanitém davu. Cesta ke straně plazy nebyla nakonec tak hrozná, jak se zdálo, protože zde i přes prvotní šok z chaosu, přeci jen existovala a platila jistá pravidla pohybu, takže ses nakonec zařadil do jedné menší skupinky, která mířila stejným směrem. Z nikoho jsi necítil nic zvláštního. Byli to prostě jen obyčejní obyvatelé, nebo turisté. Po obvodu náměstí se táhla hradba částečně do skály zabudovaných vysokých budov, které díky svému poměrně modernímu vzhledu podivně kontrastovaly s obyčejným kamenem z nějž vystupovaly. Obchodů zde bylo hned několik. Různé oděvy, jídlo, elektronika a poněkud zapadlé vetešnictví, které ale přeci jen upoutalo tvou pozornost. Jakmile ses totiž nedechl a zaměřil na tok Síly, ucítil jsi na moment velmi lehké zvlnění z jejího směru. Možná náhodná fluktuace, nebo ne? Zeleně svítící nápis hlásal Kradlova zastavárna a několik dalších slibovalo peníze přímo na ruku. Otázka, jaké další věci se tam mohly najít. Když jsi vešel ozvalo se podivné zacinkání, ale pokud ses otočil, tak zde žádný zvonek nebyl a šlo tedy spíše jen o nějakou automatickou reprodukci. Obchod byl poměrně rozlehlý, plný dlouhých polic a ragálů s roztodivným zbožím, které někdy spíše působilo, že by bylo nejlepší jej vhodit do šrotu a jindy jsi ani netušil o co přesně jde. Nejspíše nějaké místní umělecké předměty. Za prodejním pultem vykoukla modrá hlava ortolana, kterého by jsi zde vskutku nečekal.  „Dobrej.“ Poškrábal se na zamyšleně chobotu, zatímco tě jeho černé oči pozorovaly, jak sis prohlížel místní zboží. Alistar Tvůj nový padawan se nakonec vcelku rychle ztratil v neustále se míchajícím davu, až tě to trochu znejistilo, jak snadno a během okamžiku jsi o něm nevěděl. Sáhl jsi proto do Síly, kde byl jeho otisk stále patrný a vzdaloval se ke kraji. Tvá cesta tě nakonec vedla poněkud jinam. Část se zábavními podniky nebylo těžké najít. Přehršel zářících nápisů a pohybujících se hologramů zobrazujících tančící twilečky, či popíjející tradoshany, byl vcelku jasným znamením, že tam bude tvůj cíl. I tobě se nakonec podařilo sžít se s davem, který v tuhle denní hodinu tímto směrem ani příliš neproudil. Podniků zde bylo hned několik ale většinou šlo hlavně o kasína, či noční podniky. Typickou hospodu, kde by se scházeli místní nad sklenkou jsi nakonec nalezl v podobě podniku nazvaného Modrá runway Nápis příhodně svítil modrým neonem a pod ním postupně blikalo jakési symbolické vypodobnění runwaye. Když ses pokusil zaměřit na stopu svého mistra, už jsi nebyl schopen nic zaznamenat. Snad na tomto místě najdeš nějaké stopy. Jakmile jsi vstoupil dovnitř udeřila tě do uší vcelku hlasitá energická hudba. Ovšem jak jinak na takovém místě.  Podnik byl vcelku prostorný s množstvím kruhových stolků a po okraji soukromých částečně oddělených kójí. Místnost osvětlovalo množství světel a několik hologramů s tanečnicemi tentokrát už v životní velikosti a vcelku věrné reprodukci. U stolů sedělo několik postav. Viděl si zde několik lidí, tradoshanů a v jedné z kójí sis všimnul vcelku nebezpečně vyhlížejícího rodiana. Za barem pak vystupovala vysoká postava jednoho z pau´anů, který čistil sklenku. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Cesta Úsměv se mi trochu roztáhl při tom slovu. Mistře... Hmm, tak mi vlastně ještě nikdo neříkal. Ne, v tomto smyslu. Celé ty roky jsem tomu vzdorovala a teď... Kdo by to byl řekl. Sklonila jsem na moment hlavu a pousmála se nad lehkou absurdností, která nás celý život doprovází. „Tak... To bychom měli mezi sebou alespoň pár věcí vyjasněných. Teď by sis ale měl jít odpočinout. Na Utapau bude trochu jiný denní režim, tak máme možnost se alespoň lehce připravit. Já tu ještě pár věcí dořeším a také půjdu... Pravda, kdyby bylo cokoliv potřeba, můžeš k mému kontaktování využít zabudovaný intercom, případně je můj pokoj ve stejné chodbě jako tvůj, ale až na konci. Stačí zavolat.... Zítra se zkusíme podívat na tvou práci se Silou jako takovou. Hlavně žádné obavy. Meditaci jsi nakonec také zvládl. Nesmíme si stavět vlastní bariéry.“ Pousmála jsem se shovívavě a otočila se trochu na křesle zpět k pilotnímu pultu s datapadem, který jsem uchopila do dlaně. „Za deset hodin buď prosím přípraven Kadere.“ Otočila jsem se už jen tváří na svého nového padawana a poté souhlasně kývla, když jsem viděla, že rozumí. Zaměřila jsem pak svou pozornost na datapad a ještě jednu věc.... Ano, také půjdu spát, ale musím tu ještě něco vyřídit. Ponořila jsem se do Síly... .............. Tvá prostorná kajuta byla příjemně vyhřátá a za oknem ubíhaly bílé čáry tvořené hyperrychlostí. Vše bylo tak poklidné a tiché, až jsi se sám přistihl, že se ti zavírají po náročném tréninku a vydatném jídle oči únavou. Bylo tedy jen nasnadě, vyhledat pohodlí měkké postele a nastavit správně budík. Čekal tě totiž další trénink. ........... Seděla jsem ve žlutě osvícené kuchyni, kde jsem popíjela hrnek kouřící kávy z Ord Mantelu. Před sebou jsem měla už skoro dojedenou snídani, když se otevřely dveře. „Dobré ráno.“ Podívala jsem se na Kadera a upila trochu kávy. „Hmmh, nabídni si.“ Dodala jsem, jakmile jsem ten hořký doušek polkla a ukázala na konvičku, kde jí bylo navařeno ještě poměrně dost. Však jsem také počítala s tím, že nebude jen pro mne. Zvláštní, jak snadno si člověk na některé věci zvyká. Vedle konvičky s kávou bylo pak ještě několik opečených kousků toustového chleba, který zde byl také volně k mání. Sama jsem zvedla ten svůj namazaný sladko kyselým ovocným džemem a s chutí se do něj zakousla. Rukou jsem Kaderovi naznačila, že si také samozřejmě může vzít, zatímco jsem se snažila spolknout další sousto. „Spalo se dobře?... Chápu, že první noc ve vesmíru a na cizí lodi nebývá nikdy nejlehčí.“ Řekla jsem, když se usadil se svou snídaní. Technicky vzato, tohle nebyla jeho první noc na lodi, ale byla to první, kterou si pamatoval. „Prosím, nabídni si.“ Ukázala jsem na skleničku s marmeládou, kterou jsem si kupovala v oblíbeném krámku na Coruscantu. „Takže...“ Počkala jsem, až dojí a pak se na něj odhodlaně podívala. „Připraven?“ Šla jsem rovnou k věci. Nač taky otálet. Trochu povzbudivě jsem se pousmála a zvedla se. Nádobí jsem uklidila do myčky a vyrazila ke dveřím, kde jsem počkala na Kadera. Procházeli jsme chodbou, kterou již dobře znal. Vešli jsme opět do konferenční místnosti, kde si mohl o den dříve zkoušet meditaci a já zamířila ihned doprostřed. „Tady to bude asi nejsnazší... Zas tolik prostoru tu na lodi nemáme.“ Ušklíbla jsem se a ukázala na jednu ze sedaček. „Jak jsi na tom s prací se Silou. Teď nemyslím, co máš zapsáno jako výsledky svých testů.“ Mávla jsem rukou. „Ale jak to cítíš ty sám. Co ti dělá problémy a co ti naopak jde? Případně, kde myslíš, že by ten problém mohl být?“ S vážným výrazem jsem se posadila naproti Kaderovi a zahleděla se mu do tváře. „Zvládl by jsi pohnout sedačkou na které sedím?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Epicentrum Kámen, který jsi vytáhl tě okamžitě začal lehce hřát v dlani. Nebylo ti nic extrémního a zjevně nedocházelo k akumulaci tepla, takže tě nezačal nijak výrazně pálit. Naopak bylo vcelku příjemné, jak ti prohříval dlaň a částečně i.. krev? Až po chvíli ti došlo, že pocit tepla necítíš jen v místě dotyku kamene na pokožce, ale částečně se rozlévá dál, takže vlastně celá tvá ruka až po zápěstí byla příjemně rozehřátá. Co ovšem už tak příjemné nebylo, bylo to sílící brnění nohou, pokud ses začal přibližovat ke kameni uprostřed místnosti. Stejně jako se tvými nohami šířil ten nepříjemný pocit, který začal přecházet až do bolesti, tak se stejně tak zintenzivňovalo teplo vydávané krystalem. Nejenom, že se šířilo dále do tvého těla skoro až k rameni, ale také samotná teplota kamene se zvyšovala tak, že již začínal lehce pálit. Byl jsi zhruba v polovině cesty ke krystalu uprostřed místnosti, když se tyto efekty takto znásobily. Bylo jen na tobě, jestli budeš chtít pokračovat.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sbohem Její oči na tebe unaveně hleděly, ale stále se snažila držet. „Hmmh... Dobře.“ Kývla nakonec lehce svou hlavou ve tvých dlaních,políbila tě a pomalu se svezla do postele, aniž by si jí k tomu musel nějak vyloženě nutit. Spokojeně si oddychla, když konečně ležela a vytáhla nakonec na postel i nohy, ze kterých alespoň skopala boty. Přetáhl jsi přes ni přikrývky, které působily lehoučkým nadýchaným dojmem a ona je vděčně přijala. „Děkuji... Nebuď s nimi dlouho.“ Zašeptala a trochu nervózně se prvně podívala na tebe a pak se krátce rozhlédla, sevříc tvou ruku ve své. Stále studila. Po chvíli její slabý stiskl povolil a ona si oběma rukama přitáhla přikrývku ještě výše, stále tě ale sledujíc, i když se jí oči zavíraly na stále delší a delší chvíle. Opustil si pokoj a vydal se do kokpitu. Cestu nebylo až tak těžké najít. Tyto lodě byly stavěny dle určitého řádu a topologie, takže ses tam dostal vcelku bez delšího zaváhání. Celá loď po té krátké procházce, kterou jsi absolvoval stále působila luxusním a přepychovým dojmem. Přesně tak, jak by jsi čekal od sithského lorda. Dokonce jsi po cestě objevil jednu z velkých soukromých místností s holoprojektorem, barem a dalšími věcmi, které by Lord Asha mohla potřebovat pro příjemné trávení svého volného času. Dveře naproti tobě pak jistě patřily její ložnici.  Tvůj cíl byl ale jinde. Můstek jsi našel záhy, protože k němu vedla vcelku výrazná, dobře chráněná chodba. Naštěstí teď byly všechny bezpečnostní systémy deaktivované, takže procházení kolem jednoho z automatických blasterů s sebou přineslo jen pár ošklivých vzpomínek. Můstek naproti tomu byl vskutku impozantní. Z velké části byl prosklený a přehledný.  Byla zde dvojice pilotních křesel a vedle nich další pro kontrolu zbraňových systémů a skenerů. Uprostřed toho všeho bylo vyhlídkové místo, kde sis mohl představit jak stávala Lord Asha se svým nesmlouvavým výrazem. Teď tam také stála temná silueta, která se rýsovala proti rudému povrchu Korribanu, ruce složené za zády. Tvůj prapředek tiše stál a sledoval planetu, kterou po tisíciletích konečně opouštěl. Těžko říci, co se mu mohlo v takovou chvíli honit hlavou. Těžko to pochopiti. „Máme tu nějaké hlášení z planety... Nečekaně.“ Ozval se ironický hlas pašeráka, který seděl v jednom z křesel. „Ignorujte je. Aktivujte štíty na plno a začněte propočítávat hyperprostorový skok.“ Rozezněl se hluboký hlas od temné postavy, která se ani nepohnula. Byl jsi rád, že s tebou Risshik tímto tónem nemluví. Nenabízel totiž mnoho možností k odporu. „Dobře... Štíty na maximum... Hele, ono to má i rušičku. Rušička aktivována. Zahajuji rychlý skok do blízké soustavy. Ou, máme tu na cestě dárečky.“ Zasmál se chraplavě. „Zaznamenáno 5 balistických střel. Cíl: tato loď.“ Zazněl monotónní umělý hlas generovaný lodními systémy a ty jsi mohl jen sledovat, jak se na monitoru rychle blíží několik červených teček k jedné zelené. Nebylo moc těžké uvědomit si, která jste vy. „Předpokládaný čas dopadu... 10... 9...8...“ Pomalu vám z výhledu mizel povrch Korribanu a nahrazovala jej inkoustová čerň vesmíru. „7...6....5...“ „Jak jsme na tom?“ Risshikův hlas nebyl nijak netrpělivý, či naléhavý. „Už to bude...“ „4...3...2...“ „Motory nabity. Držte si klobouky!“ Bílé tečky vzdálených hvězd se protáhly do dlouhých čar a loď s vámi přešla do nadsvětelné rychlosti. Ani to s vámi nehodilo, jak jsi byl zvyklý. Holt loď sithského lorda, je loď sithského lorda. „Dobře... Ah, Jen´rhak. Co loď? Něco zajímavého?“ Otočil se konečně na tebe, dělajíc snad jako kdyby tvůj příchod ani nezaregistroval. „Budeme potřebovat nějakou planetu, kde neplatí příliš zákonů. Spousta lidí, chaos, vláda silnějších. Místo, kde bychom se mohli na chvíli ztratit.“ Dodal, podívajíc se jak na tebe tak na vašeho pilota. „Ehh, jestli chcete něco takovýho, tak doporučuju buďto něco u Huttů, Nar Shadaa, nebo Ord Mantell. Takové klasika...“ Opřel se pilot do křesla a otočil se i s ním na vás. „Říká ti to něco?“ Povytáhl Risshik lehce obočí a zahleděl se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Můj padawan se mi brzo ztratil, jen si nad tím musím povzdychnout. Nyní s tím už nic neudělám. Naštěstí Síla mi napoví, kde ho později hledat. Sám se ztratím v jednom z barů. Nad názvem se jen ušklíbnu. V duchu doufám, že se tu mistr zastavil pro informace tady. Vejdu dovnitř oslněn hudbou a brzo si přivyknu. S úsměvem a klidným výrazem zamířím k barmanskému pultu. "Kam se ty hloupé hologramy hrabou na moji známou z Tythonu." Vzpomenu si jak vyrostal do krásy a koutek mi zacuká. Pak už se opřu rukama o půl a zadívám se na barmana. "Brej den přeju. Jak vidím, šlape to tu pěkně. Poslyšte mohl bych se vás poptat na pár věcí nad skleničkou něčeho dobrého?" Usmívám se a mluvím jakoby nic. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bar Barman se k tobě natočí a skloní se k tobě, což působí poněkud znepokojivě, když vezmeš v potaz jeho výšku, která značně převyšuje tvou. „Zdravím.“ Odloží naleštěnou sklenku na pultík, ale hlasitá hudba ti znemožní slyšet typické cinknutí, které se ti ale i tak vynoří v mysli. „No, je tu poněkud mrtvo, ale to počkejte na večer. To budu moct vypnout i tyhle laciný hologramy a bude se na co dívat.“ Pronesl suše a trochu se ušklíbl. „Tak otázky... No, záleží, co si dáte. Za panáka místního keshak... ehh jak je to slovo... rumu, k tomu by se to dalo přirovnat, zaplatíte vcelku málo a stejně tak bude i málo odpovědí, protože tu mám ještě spoustu zákazníků, kterým se musím věnovat.“ Kývl bradou k baru, u kterého jsi seděl pouze ty a jeden nametený trandoshan, jenž se klátil takovým způsobem, že bylo nejspíše jen otázkou času, než spadne z barové židličky na tvrdou zem. „Pak tu mám samozřejmě lahvinku skvělé corellianské whisky, prvotřídní kvalita, nad kterou se i mně lépe povídá... Tak co to bude, váženej pane?“ Podíval se na tebe a otočil se trochu, aby mohl podat drink, který si vybereš. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro "Ooo to věřím příteli, přece jen hologramy jsou hologramy." Kývnu s mírným úsměvem. A poslouchám jeho nabídku. Říká to nenuceně a zaobaleně ale mě je jasné, že tuhle hru umí hrát dobře. Po tváři mi přelétne mírný úsměv. "Lišák." "Tak Corellianská whiskey zní dobře." Kývnu uznale a tím ztvrdím svůj výběr, jakmile bude flaška na stole zaplatím požadovanou sumu, ač vím, že to zrovná levná záležitost nebude. "Doufám, že si dáš také příteli. A též k těm otázkám." Usmívám se a očima sleduji barmana i flašku. |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Usadím své těžké tělo do sedadla letounu. Ruce mi pomalu přejedou po křesle svého nového letounu. Je to spolehlivě se zdající letoun. Měl by splnit svůj úkol uspokojivě. Potom co jsem si zamluvil zásoby na jeden týden, jsem položil bednu, kterou jsem obdržel do úložného prostoru jsem se oblékl. S neskrývanou lítostí jsem ze sebe sundal jednotlivé kousky zbroje. Je to velká škoda, tato zbroj mi sloužila dobře. Jsem si jist, že z důvodu utajení, bude třeba zbavit se i jí. Každopádně, když skončím se svlékání, začnu se oblékat do svého nového oděvu. Široké černé kalhoty, společně s hrubou vestou, obdařenou kapsami, určenými pro zásobníky. Několik opasků si ovážu okolo pasu a hrudi a na ně dodám další kapsy pro zásobníky mých blasterů. Malé očko pro můj vibromeč v pochvě nechám u pasu. Pod vestou mám hnědou mikinu, pod níž se nachází něco jako tenká tunika. Jediná část výstroje, které se nezbavím, je plynová maska, bez které se bohužel neobejdu. Pořádně si ji utáhnu na obličeji a vše dokončím hnědým šátkem, který si ovážu okolo hlavy, takže mám poněkud pirátský vzhled. Vše dokončím prsťákovými rukavicemi a obyčejnými botami. Trochu si potom procvičím paži, jelikož má muška se zbraní poněkud...zrezivěla. A celkový cit propojení se sílou...znervózňuje mne to. Je to jako chybějící končetina. Když usednu do svého sedadla pro pilota, nastavím koordináty pro Nar Shadda. Přitom si dám lok dobré vody a kousek nějakého kusu pečiva. "Cílová destinace...Nar Shadda. Pokus se zaměřit nějaké opuštěnější letiště, které nepatří jakkémukoliv z klanů, nebo gangů. Pokud ano, ať se jedná o nějaký malý. Zaměř se na drogové dealery." Ze svých zkušeností vím, že drogoví dealeři nemají tolik zkušených vojáků, nebo ochránců, jako pašeráci zbraní. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Den druhý - Kontrola síly Na mistryni Marn bylo jasně vidět, jak jí to prosté slovo potěšilo. "Mistře ... vážně to nezní špatně." přikývl jsem si v duchu a opět se pousmál. Když Mistryni Marn opustí prvotní vlna nadšení z toho prostého slůvka, obrátí svou plnou pozornost opět na mě a několika stručnými větami mi naznačí náš následující rozvrh a plány. "Jasně ... " přikývnu souhlasně, zvednu se ze židle a zamířím si to přímo k sobě do kajuty. Nějaký ten spánek by mi určitě přišel vhod. Mistryně mě ještě zastaví ve dveřích s jediným drobným dovětkem. "Zajisté Mistře." ukloním se uctivě a spiklenecky na Mistryni Marn mrknu. Pravdou je, že jsem toho měl za ten den až přespříliš. Teda ne, že by se mi děly nějaké špatné věci, to rozhodně ne. Bylo toho prostě dneska nějak moc změn a překvapení najednou. Snad i proto jsem ihned po příchodu do své kajuty zamířil do koupelny, tam provedl patřičnou hygienu a padl na postel. "Dneska to bylo fakt šílený. Pořád tomu nemůžu nějak uvěřit. Já se stal Padawanem ... Padawanem Mistryně Marn." bloumal jsem vlastními myšlenkami. Byl jsem unavený, rozčarovaný, stále ještě mírně zmatený, příjemně naladěný, nadšený, spokojený, nervózní ... především sem ale v tom návalu všech těch smíšených pocitů a myšlenek nebyl schopen usnout. A proč že to? No stejně jako tahle loď plula nekonečným vesmírem, já se jsem byl unášen nekonečným proudem směsice myšlenek, pocitů, dojmů, vzpomínek a očekávání. "Co mě asi čeká? Kam nás síla zavede? Budu schopen vystát nárokům Mistryně? Dokázal jsem se konečně plně ponořit do hlubin meditace a nechat se unášet silou. Byla to jen náhoda? Dokázal bych to znova? Co mě asi čeká zítra? A co by na to asi řekl ...." víc jak půlku noci jsem probudil a rozjímal. Nakonec se, ale nemožné stalo skutečným a já konečně usnul. Ráno mě vzbudil až otravné pípání elektronického budíku. "No jo .. jasně, jasně dyť už du ..." odseknu ospale a automaticky ukončím ten příšerný zvuk v naději, že mě přestane otravovat. Rád bych se totiž dospal. Bohužel, nebo spíše bohudík ... no každopádně po deseti minutách se to nepříjemné pípání začalo ozývat znova. A mi bylo jasné, že je na čase dát pro dnešek sladké říši snů sbohem. Po nekonečné kaskádě vnitřních soubojů, dohadů a zápolení jsem se nakonec vysoukal z postele. Následovala rychlá ranní hygiena, čisté oblečení a hurá ... "asi něco zakousnout by bylo vhodné." poznamenám, když se o pozornost přihlásí prázdný žaludek. "Dobré i vám Mistře." odvětím a mírně pokývnu hlavou. Samozřejmě následuje úsměv. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl po místnosti. "Co bych si tak ..." ze zamyšlení mě ale vytrhne pobídnutí Mistryně Marn. "Děkuji" odvětím na její nabídku a přisednu si. Chvíli jsem se váhavě zadíval na Mistryni, jestli si také mohu vzít, její milý úsměv a pokývnutí hlavou mi bylo jasnou odpovědí. "Tak tedy dobrou chuť." popřeji opožděně a s chutí si dám první sousto. "No ..." zamyslím se nahlas a pohledem zaostřeným na stop zalovím v paměti. "Řešit probděnou noc by stejně nemělo příliš valných významů." ujistím se a svou pozornost po chvíli svou pozornost opět obrátím k Mistryni Marn. "Samozřejmě, spal jsem jako zabitý." pokusím se zavtipkovat a uzmu si další sousto, které následně zapiji douškem teplé kávy. Mitryně si vzápětí všimla, že jsem si al jen samotný opečený toust s máslem. Snad se i lekla, že jsem si nevzal abych ji neurazil a okamžitě mi nabídla i marmeládu. "To je v pořádku." odpovím s plnou pusou a zasměji se nastalé situaci. Vzápětí si ale uvědomím, že je to poněkud .... nespolečenské, sta si zakryji, v rychlosti dožvýkám a zapiji sousto. "Pardón." omluvím své předešlé chování. Zbytek snídaně se naštěstí obešel bez větších trapasů a neslušností, aspoň že tak. "No ... snad." odpovím na váhavě a hlasitě si povzdechnu. Mistryně Marn se mě pokusila povzbudit úsměvem, ale ... já moc dobře věděl, že tady se bude lámat chleba. Jestli mi meditace dělaly problém, tak ovládání síly bylo daleko horší. Mistryně Marn v rychlosti posbírala věci a uklidila zbytky po snídani. Vzápětí si to zamířila přímo ke dveřím. "Konferenční místnost? Zase?" dívám se rozpačitě kolem sebe. Přece jen vím, co se blíží. A že je mi to nemilé, je na mně znát na první pohled. "Já ... já prostě ...." pokusím se nějakým způsobem odpovědět na otázku. Problém je v tom, že snad ani sám nevím a to je právě ten problém. Na chvíli zavládlo v místnosti ticho. "Já ani sám nevím." přiznám se poraženecky a skloním pohled k zemi. "Když pilotuji letoun, nebo držím v ruce světelný meč, všechno je přirozené ... všechno je snadné a jde tak lehce ..." pokusím se alespoň o výčet vlastních emocí, i když to sem snad ani nepatří. Alespoň učitele to nikdy moc nezajímalo, a proč by také mělo? "... ale když jde o věci jako je zvedání předmětů, jsem naprosto mimo." přiznám se. "Pochybuji, ale můžu se o to pokusit." odpovím na její návrh a pokusím se nějakým záhadným způsobem o zázrak. (4%) A nestalo se absolutně nic. Tedy krom toho, že jsem se u toho tvářil, jako bych měl na ramenou tíhu celé lodi. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Instinkt Když mi sdělil své obtíže s ovládáním síly, jen jsem pokývala hlavou. Mohlo být to být tímto?... Ne, možná v tom bude toto.. I když... Nejlepší bude ho pozorovat přímo při jeho pokusu. Tiše jsem seděla na sedačce, která se snad s trochou štěstí brzy vznese do vzduchu. Kader se začal soustředit, ale já jsem stále pod sebou necítila žádný pohyb silou nadnášeného kusu nábytku. Dala jsem mu čas. Kolik jen sám potřeboval, než to sám vzdal a já jen zvedla tiše ruku, abych zastavila příval nějakých případných vysvětlení a obhajování sebe sama. „V pořádku.“ Řekla jsem, když jsem si získala jeho pozornost. „Je to... Je to vlastně dost podobné jako dříve s meditací. Ty Sílu vnímáš a částečně s ní i pracuješ. O tom není pochyb. Ovšem, zjevně je tvé vnímání na silně instinktivní, až podvědomé úrovni. Proto ti také činí problémy začít s ní pracovat, když o tom tvá mysl začne až příliš přemýšlet. Je to pro ni... nepřirozené a vlastně neví, co s tím. Chápeš?“ Prohlédla jsem si Kadera, jestli alespoň chytá, co zde říká a jeho mysl se netoulá někde jinde, třebas v úvahách o tom, proč se mu to teď nepodařilo a jaké následky by to mohlo mít. „Je to jako kdybys celý život hrál na Nalargon jen po paměti a sluchu a najednou po tobě někdo chtěl, abys začal používat noty. Dokážeš si jistě představit, jak by to celé dopadlo. A ty, můj milý učedníku, jsi z pohledu Síly takovým hudebníkem. Žádné noty, žádná teorie... jen instinkty, které se ještě více vybudí právě v těch okamžicích, kdy ti krví koluje pořádná dávka adrenalinu a vlastně i mysl pracuje trochu jinak. Úsporně. Neřeší, co by kdyby. Soustředí se na jeden úkol... V tom případě...“ Nabrala jsem vzduch do plic a rázně se postavila. „Nás teď příliš těchto klidných posezení čekat nebude.“ Pousmála jsem se šibalsky. „Místo toho, to vyzkoušíme jinde.“ Kývla jsem hlavou na Kadera a vyrazila ze dveří. „Bež do tréninkové místnosti na konec chodby jako včera. Já si ještě něco donesu.“ Řekla jsem mu na chodbě a vyrazila opačným směrem. Ano, ještě něco bude potřeba. Příliš dlouho si v tréninkovém sále nečekal. Měl jsi jen několik minut, aby ses tu mohl opět rozhlédnout, ale nic moc zvláštního tu nebylo, jen za jedním z podlouhlých oken stále utíkal temný vesmír se září hyperprostoru.
Náhle se dveře otevřely a prošla jsem jimi já. Náruč plnou kovového nádobí z kuchyně a to převážně hrnců a rozměrnějších kousků. „Tak...“ Vydechla jsem a s tlumeným řinkotem tu hromadu odložila na zem. „Na co čekáš, Kadere?“ Vzhlédla jsem na svého padawana. „Vezmi si cvičný meč... První fáze improvizovaného tréninku začíná.“ Povytáhla jsem koutek v náznaku úsměvu a natáhla ruku, aby mi do ní ze skříňky vletěl druhý. Pro zahřátí bude tohle nejlepší. „Připrav se.“ Podívala jsem se koutkem oka na Kadera a aktivovala zářící čepel cvičného meče. Dala jsem mu jen pár vteřin, než jsem vyrazila do útoku vedeného ze strany. Chvíli jsem jen takto útočila a zároveň zpětně sama sebe bránila před jeho útoky, než jsem přikročila k další věci. Když se mi při jednom útoku odkryl tělem tak, aby zastavil úder mého meče. Má druhá ruka k němu vyrazila v náznaku úderu, který ale neprovedla. Místo toho jeho tělo vlna Síly odmrštila o pár metrů vzad. „Tak... Síla se dá v boji využít i plně vědomě. Je to vlastně jen prodloužení tvého těla. Kadere, tu Sílu ve svém těle máš, je jen na tobě, abys ji dokázal sám nasměrovat.“ Podívala jsem se mu do oči a ustoupila pár kroků vzad, až jsem se ocitla nedaleko své hromady nádobí. „Snad si se dobře rozehřál a začal ji alespoň podvědomě vnímat, protože přecházíme na fázi dvě....“ Složila ruce jednu do druhé, jako bych tu jen tak stála a chvíli jej tiše pozorovala dávajíc mu tak možnost se připravit, pak ale náhle vylétl jeden z hrnců vzduchem přímo na něj a on neměl moc možností, co s ním udělat. Ano, mohl uhnout, nebo se jej pokusit odrazit mečem, ale to nebylo, oč mi šlo. Tenhle jediný hrnec mu nedělal žádné velké problémy, však stále prošel výcvikem Jedi, ale to byl jen začátek. Prolétlo postupně ještě nekolik hrnců, kterým bez problémů uhnul, případně je odrazil. „To by ti šlo... Zkus teď o tom přestat přemýšlet. Nech opět své instinkty, aby převzaly kontrolu. Podvědomě budeš vědět, co dělat...“ Pronesla jsem klidně. Ano, měl by. Má to v krvi. Začala jsem přidávat další a další kusy, takže postupně na něj létaly naráz dva, tři... čtyři. Počty, které už se nedaly jen tak snadno odrazit, nebo se jim vyhnout. Musel zapojit něco jiného a já doufala, že pochopí, nebo se alespoň pokusí.... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Corelliánská whisky Souhlasně pokýval na tvou poznámku o hologramech a s křivým úsměvem na tváři, jenž odhaloval podivně načernalé zuby, čekal na tvou objednávku. „Ale jistě, jak si pán přeje.“ Úsměv se ještě roztáhl, když se ozvala ta kouzelná slova a barman se otočil k několika osvětleným policím za ním, z nichž vytáhl jednu flašku z hnědého skla, jenž po chvíli cinkla o pult před tebou. Na etiketě si jasně viděl známý nápis a mohl jsi jen doufat, že to nebude nějaký laciný padělek. „Tak jak to uděláme? Skleničku vám naleju za třicet kreditů, ale to máte tak na krátký rozhovor. Respektive jednu otázku... Celá flaška tohohle úžasnýho pití vás vyjde na krásných 700 kreditů, ale pak vám tu nad ní prozradím třebas i v čem spí moje žena.“ Chraplavě se zasmál a postavil na barový pult ještě klasickou whisky sklenku, ve které za chvíli zacinkaly dvě kostky ledu. „Takže, co to bude váženej pane?“ Odšrouboval uzávěr flašky, připraven ti nalít do skleničky zlatavý mok, jehož kořeněná vůně se ihned rozprostřela po vašem okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Musím se pousmát, když slyším jak dále barman hraje onu pěknou hru. Vím své rozhodnutí už předem ty informace prostě potřebuju a to v co nejpřesnější formě. Navíc jakožto Jedi mám docela dostatek financí už kvůli právě takovým misím, což mě upřímě hlavně v těchto situacích těší. "Tak se připrav na dlouhé povídání." Zašklebím se a podám mu na stůl kredity za celou flašku. Pak se chopím své skleničky a přičichnu a následně napiju na ochutnávku. "Mmm dlouho co jsem měl něco takového.....takže a nyní k tomu ostatnímu." Mírně propluju skleničkou v ruce vzduchem v poklidném gestu. "V čem spí tvá žena mě nezajímá neměj obavy...." Zasměju se v úvodu a zadívám na něj. "Potřebuju vědět, jestli se tu nezastavil nedávno někdo nový, nějaký cizinec, který by sháněl nějaké informace a tak podobně." Započnu debatu. |
| |
| soukromá zpráva od Kran Dral pro Přesně, jak jsem si myslel. Krystal uprostřed místnosti měl spojitost s tím mým, ačkoliv o něco menším. Možná tyhle věci na sebe vzájemně působily vzhledem k temné síle, ale to mohly být pouze mé domněnky. Teplota kamena nabyla z příjemnosti až do mírné popáleniny... Brnění v nohou... Tohle vše byli skoro varovné signály, že něco tu nemusí být tak úplně v pořádku, ten všetečný pocit toho, že mě někdo sleduje - moc na klidu nepřidával. Když kámen zvyšoval svou intenzitu, téměř až na bod snesitelnosti, jak by tomu mohlo býti třeba až u samotného ohniska? Ubýtek krve, mírná únava už byla znát a tak bylo nutno jednat rychle a neztrácet v tomto mauzoleu čas. Nebo se přidat k sbírce seschlých těl. To jsem rozhodně v plánu neměl, Ne! Algus ještě žije! A já?! Má úloha zde se ještě ani zdaleka nenaplnila... Opět se mi na tváři objevil škleb šílence, nebezpečnější ještě tím, že ten člověk, který se usmíval vlastně ani šílenec nebyl. Možná. Očekával jsem možná padací jámu do skrytějších dolních chodeb nebo pád stropu, elektrický výboj...cokoliv bylo možné a tak jsem se rozhodl pro bezpečnější variantu vzhledem k mé snížené pohyblivosti. Plán to nebyl nanejvýš chytrý, ale jednodušší věci mnohdy vyžaduji silnější mysli. Ze zbývajícího oděvu jsem odtrhl delší pruh látky, na jeden konec přivázal krystal, druhý pak držel v ruce. Doufajíc, že látka se nepropálí dříve, než plán výjde. Vyšel jsem rychlým krokem až na dosah hodu a vhodil krystal do středu ohniska, očekávajíc, co bude dál... |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Trénink - Deep inside Stál jsem před Mistryní Marn a snažil se ze všech sil, ale marně. Oči zavřené, pnutí ve tváři jako při smrtelné křeči a to pnutí v rukou .... pro nic. Já, já se doopravdy snažil, ale některé síly mi prostě nejsou dány. Tři minuty naprostého nic byly víc než dost. "Já ..." nadechl jsem se zkroušeně a skleslým hlasem se pokusil obhájit omluvit za hambu opět padlou na mou hlavu. Mistryně Marn mne ale přerušila, ani mi nedala prostor se řádně omlit. A vlastně proč by také měla? Těch výmluv určitě slyšela za svůj život víc než dost, tak proč k nim přidávat další. "Jsem k ničemu." dodám tedy v duchu sám k sobě a zlostně si skousnu ret společně s hořkou příchutí porážky, studu a hanby. Po chvíli jsem ale zvedl svou hlavu připraven čelit snad čemukoli, co na mne Mistryně se šle. Snad i včetně vyloučení z řad Padawanů, ostatně, kdo by měl zájem o Padawana, který ani není schopen používat řádně sílu. Zhluboka jsem se tedy nadechl a pokorně si vyslechl vše, co měla na srdci. "Ať je to prosím rychlé, nebo alespoň přímé ..." zoufal jsem si neslyšně. Žádné výtky, žádné stížnosti, ponižování, ba ani žádné mateřské utěšování. Vlastně přišla s jakousi omluvou pro to všechno. "Já používám sílu aniž bych o tom věděl?" Nakrčím obočí. "A právě proto nejsem schopen ji řádně používat?" pootočil jsem hlavu. Vlastně je to docela hodně matoucí. "Sakra, kouká na mě, asi očekává nějakou reakci ..." všimnu si jejího zkoumavého pohledu. V rychlosti se teda raději narovnám, pousměji se a přikývnu na znamení, že rozumím. I když je pravdou, že to co říkala, je vlastně docela protichůdné a vlastně zmatečné a jsem z toho docela hodně zmatenej. Snad i proto jsem se začal drbat na týlu hlavy. Mistryně ale neztrácela elán a pokračovala ve vysvětlování. "Hudebník? ... Po sluchu a paměti? ... Bez not?" znějí mi střípky jejich slov jako ozvěny v hlavě. Já se skutečně snažím porozumět tomu o čem tady mluví, ale není to zrovna snadné. Hlavně když vím, že mi jde o místo. A to jsem zatím žádné nezískal. "K čemu jí bude nějaký skoropadawan, který umí snad možná slušně máchat světelným mečem, když nepohne ani hloupou židlí?" přijde mi na mysl zase jedna z ne zrovna příjemných myšlenek. Pak ale přijde slovo na akci a já se konečně začnu řádněji chytat, nebo spíše mi tento způsob vysvětlování sedí mnohem víc. "Jediné disciplíny, ve kterých jsem kdy na Akademii vinikal byly spojeny s používáním síly v kombinaci s něčím dalším. Většině studentů to dělalo značné problémy a já ... já prostě tak nějak vždycky věděl ..." začíná se mi konečně dařit dávat dohromady ty střípky zanechané po Mistryni Marn. Zatímco já se ale snažil dávat dohromady věci, které dnes zazněly, Mistryně se mnou měla poněkud jiné plány. Ostatně na přemýšlení bude času dost někdy potom, asi. "An-Jas-jo." odpovím tak nějak kouskovaně Mistryni a vydám se tedy do tréninkové místnosti. "To jsem zvědavý, s čím přijde ..." nesl jsem se chodbou až do tréninkové místnosti a snažil se konečně dát dohromady všechny ty dílky skládačky, holt mi to někdy trvá krapet dýl. Neuplynulo víc jak pár minut a za doprovodu hlasitého řinčení a třískání se Mistryně dostavila také. Teda ona a pak ještě kopa nádobí. "To mám jako pomývat?" nakrčím levé obočí a pokrčím rameny. Po tom všem, co dneska zaznělo už fakt nevím, co čekat. Naštěstí nás čekalo něco mnohem více zajímavého a zábavného. "Zpět ke cvičným mečům? Další souboj? No vlastně proč ne?" objeví se mi úsměv na tváři a dvěma rychlými skoky se dostanu k meči. "Jasně!" přikývnu na Mistryni a připravím se na další souboj. Je mi sice jasný, že zase dostanu nakládačku, ale .... určitě to bude mít nějaký přínos. "Už jde." hlesl jsem jen tak sám pro sebe, když se ke mně vydala. Jakmile je Mistryně těsně přede mnou překročím si na druhou nohu, přetočím celé své držení těla i rovnováhy na druhou stranu. "Přejít z leváka na praváka také není nic snadného, ale naštěstí to zvládám. A uvidíme, jak si s tím poradí Mistryně Marn." prolítne mi hlavou pokračování mé ďábelského plánu. Díky změně postavení jsem jí odkryl pravý bok, ale protože jsem přešel na držení levé, byl jsem schopen její případný výpad nejen vykrýt, ale dokonce ihned přejít do výhodného protiútoku. "Chytla se!" zaraduji se, když její paže letí na odkryté místo ... "Shuiist." ... žádný zásah, žádný protiútok, žádný další souboj. Jen obrovský tlak na celé hrudi a pak jen vím, že do mě narazil snad metrák vzduchu, který mě odmrštil dobré tři metry pryč od Mistryně. Ne, nebylo to nic nového. S tímhle jsem se již setkal, dokonce i při souboji. Nikdy ale ne v takovémto sletu, ne v tomto pořadí a ne v takovémto měřítku. Ano, jsem jen Padawan, který strávil podstatnou část svého života v klášteře Jedi, ale přesto ... Zatímco já se snažím pořádně přijít a vyrovnat s tím, co se zase událo, Mistryně mým směrem utrousila několik dalších poznámek, rad. Mi nezbývá, než jen přikývnout, i když pořádně netuším, co se jako má dít dál. "Co to sak.." leknu se, když se mi jen tak tak na poslední chvíli podaří cvičným mečem odrazit kus plechového nádobí. "Co to mělo být?!" vrhnu na Mistryni nepříjemný pohled. Ta se ale jen pousmála a tentokráte mým směrem poslala plecháče tři. Tentokráte jsem věděl, že po mně hodí další, takže odražení tří bylo o něco málo snazší. Hlavně také díky předešlým výcvikům v klášteře. Číslo tři ale nebylo jen takovou připomínkou Akademických začátků. Příště jich bylo osm. "Zatra..." syknu naštvaně ve snaze odrazit všechny, nebo se zbytku alespoň vyhnout. (84%) Počet kusů plechu neustále narůstal a má schopnost vyjít z jejich jednotlivých útoků s čistým štítem a bez jakéhokoli škrábance, nebo zásahu padala dolů neskutečně rychle. "Nemám na výběr ..." zavřel jsem na chvíli oči "... cesta Soresu mi na tohle stačit nebude. V tom případě ..." není to sice asi správná volba, ale prostě není zbytí. Opět se pokusím odrazit co nejvíce kusů plechu a pak v té malé chvíli změním postoj. "... Shien je sice o poznání náročnější, ale ..." na myšlení ale není čas, je třeba jednat a především se bránit. (27%) Útok ale ani zdaleka neustávaly a mi začínala docházet síla. "nesmím se vzdát! Nesmím se vzdát! Nesmím se vzdát! Když už nedokážeš pohnout ani posranou židlí, tak to přebiješ na něčem jiném! Ty to nesmíš vzdáát!" nutil jsem sám sebe a kupodivu ještě zrychlil frekvenci svých pohybů. Teď už jsem to ale ani pořádně nebyl já. Nebyl čas, ani prostor přemýšlet nad tím, kam se pohnout, čemu se vyhnout a co zasáhnout. Jedinou možností bylo nechat vše plynout ... nechat tělo, aby se hýbalo samo. Mistryně Marn se pousmála, nejsem si tím úplně jistý, byl to jen zlomek chvíle, ale mám ten pocit, že se pousmála. Nic to ale nemění na tom, že i nadále jsem pod palbou těch plecháčů a i když dělám první poslední, stále mě jich zasahuje čím dál víc a čím dál častěji. "Dokaž, že na to máš! Dokaž, že smíš být jejím Padawanem, dokaž, že nejsi jen vyvrhel, který marnil čas všech těch osob! Dokaž, že v tebe nevěřil slepě, dokaž, že na to máš, dokaž, že si schopen vyplnit svůj sen, že nenecháš zemřít ten jeho .. dokaž dokaž dokaž dokaž ... " "Tak už dooost!" zařval jsem na celou místnost a rozpažil ruce. (87%) ... víření hrnců ustalo a společně s tím i nekonečná změť útoků, nárazů a bolesti. Všechno je tak pomalé, všechno je tak intenzivní, všechno je tak zamlžené ... prve jsem klesl do kolen, pak padl k zemi tváří napřed. Ne, nepřišel jsem o vědomí, to bylo jen vyčerpáním. Ztěžka oddechuji a vnímám stále ještě zběsilé bušení svého srdce. Pot na mém těle zanechal na podlaze morkou skvrnu, to je teď ale opravdu to poslední, co by mě mělo trápit. "Co se na mně tlemíš ..." hlesnu skoro neslyšně. "... však já ti ještě ukážu ..." zaznělo dalších pár slůvek mezi těmi těžkými výdechy. "Příště tě rozhodně porazím ..." Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Antar Cole pro Nikdy není pozdě začít cestovat Smrt mu stále dýchala za krk a on si jen mohl představovat jak si zubatá tiše s jiskřením rezavého železa brousí kosu. Tentokrát ale neztrácel, tentokrát konečně získával náskok v téhle přepychové lodi vyrvané z rukou sithského lorda s léty snahy, tréninku a odříkání. Někdo pro tuhle loď proléval vlastní pot i krev, aby se dostal až sem, jenže jeho pot a krev tam venku taky někde byli. On zkrátka jen uzavřel výhodný výměnný obchod. Jako nosit přívěšek žraločích zubů, které si na Vás ta bestie vylámala. K oslavě takových hrdinských počinů pak měl nejednu příležitost, jak tak prohlídka lodi přímo vybízela. Dětinské nutkání strčit nos do Ashiného pokoje dříve než Risshik, načnout nejlepší lahev na baru, spustit nějakou impozantní holoprojekci, či si jen rýpnout do automatizovaného obranného systému. Ke všem svým ctnostem ale Antar všem těmto nutkáním odolal a co se mu za to dostalo? Impozantního můstku, kde už jako ropucha na prameni stál Risshik. On si ho možná nevšiml, však Antar sám věnoval dlouhý a upřený pohled tomu jak rychle se ta kukačka stihla zabydlet v cizím hnízdě. Pašerák se mezitím věnoval řízení. Tiché, jemné, skoro až nepříjemné stát na podlaze, která nevrní, nedrnčí, motory nehučí a celá ta věc sviští vesmírem za mrtvolného ticha. Hlášení pašeráka, odpověď Risshika, do toho Antar pomalu došel k pravici svého dávno ztraceného a znovuobjeveného praotce, aby pochytil trochu toho lordského bontonu. Ruce ale nechal volně svěšené, nemusel přeci vypadat jako jeho stín. Drama s balistickými raketami ho ani nestihlo pořádně zasáhnout. Varování, odpočet, senzorická data na monitoru a stažené hrdlo. Jenže proč se bát něčeho, s čím nic neudělá? Tiše si počítal společně s lodním počítačem. Co jiného? Měl vylézt ven a trochu loď postrčit? Asi by se lépe umíralo tam vzadu v posteli. Jak se blížil střet, už už mhouřil oči, do nichž mu vniklo jasné světlo protahujících se hvězd. Štěstí? Raději ani nechtěl pomyslet. Zkrátka tu ještě pořád byli. "Loď je umělecký kousek. Mohl bych pracovat celý život v dolech a vydělal bych si možná tak na kliky u dveří. Na druhou stranu k zabydlení se bude třeba přenastavit velkou spoustu systémů, protože pokud nás jen napadne zapnout automatizovanou obranu, roztrhalo by to člověka než by špitl 'Asha'. Bar, holoprojektor, přepychové ložnice, řekni si a dost možná to tu někde je. Začíná mi dělat starosti, aby na mne někde nespadla vířivka a..." To už se sám zamyslel. Musel najít ošetřovnu. Ale konec chvástání se za loď, ona to zvládne sama. "Spousta lidí nemusí být výhra, jestli chceš tuhle loď schovat. Nar Shadaa sice spadá pod spoustu lidí a chaos, jenže spousta lidí se tam nebojí vhodně zmínit. U Huttů bysme se mohli klidně po pár hodinách vrátit k železné kostře na špalcích, než k lodi. Ord Mantell příliš neznám. Je tam prý nač koukat, ale to je asi všechno co vím." Ať se snažil jak chtěl, musel se ušklíbnout a pokrčit rameny. "Nerad to říkám, ale Nar Shadaa asi nebude nejhorší možnost. Alespoň se tam sithů bojí." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přílet Nové oblečení s kterým jsi se usadil do pilotního křesla, působilo tak cize. Ač bylo rozhodně na první pohled nenápadnější a obyčejnější než tvá běžná výstroj, cítil jsi se v něm nepatřičně. Zároveň ale s sebou také přinášelo staré vzpomínky na časy tam kdysi... Před tím vším. Cílová destinace zvolena: Nar Shaddaa |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Krystal Místností se rozlehl zvuk trhané látky a tobě brzy zůstal v dlani viset dlouhý pruh roztřepené tmavé látky, která byla kdysi součástí tvého oděvu. Teď již značně potrhaného a špinavého oděvu, ale to bylo asi tak to nejmenší, co tě v tuto chvíli tížilo. Kámen jsi přivázal na jeden konec a přiblížil se, abys jím i tak dosáhl do středu místnosti. Teplo se zvyšovalo stejně jako před tím a stejně tak i napětí ve vzduchu. Naštěstí pruh látky byl dostatečně dlouhý tak, abys nemusel překročit hranici, kdy to vše bylo ještě snesitelné. Vzal jsi tedy kámen do ruky a hodil jím směrem ke středu místnosti. Jeho černé leštěné plošky se zaleskly v narudlém světle, než neslyšně dolétl do středu místnosti. Už jsi čekal, že začne padat k zemi, když v tom se stalo mnoho věcí najednou. Náhle zhasla světla a ty ses ocitl v temnotě, kterou lehce narušovalo pouze vzdálené světlo tvé chemické tyče, která ležela u vchodu. Teplo i to podivné napětí, jenž si zde cítil, náhle vymizeli. Bylo ticho. Až poněkud nepřirozené ticho, protože ti došlo, že jsi neslyšel cinknutí kamene o zem. Látka v tvých rukou však byla stále napnutá. Zahleděl ses do temnoty před tebou, snažíc se zahlédnout alespoň nějaký odlesk kamene, který tam snad někde byl, když v tom se v černotě před tebou rudě rozzářil malý bod. Drobná rudá tečka nejdříve chvíli pulsovala, než se zvětšila na odhadovanou velikost kamene. Zároveň s tím začaly žhnout krystaly po straně místnosti, z kterých vyšlehly rudé blesky vedené nejdříve kamennými kruhy v zemi až do středu. Musel si uskočit, aby tě jeden z nich nezasáhl a zároveň se začal soustředit na odklonění případné energie, které z linií v zemi začala tryskat. Ano, byla to surová energie Síly, která tu teď byla v kvantech vedena z krystalů po stranách, které tu zjevně sloužily jako generátory, do středu místnosti. Blesky v linií na zemi začaly po chvíli šlehat kolem nich, jak vodící linky zjevně nestačily množství proudící energie. Zdrojové krystaly na stranách místnosti začaly rudnout a tobě začínalo docházet, že se schyluje k problému. Z do ruda rozžhavených krystalů nakonec vylítly proudy blesků, které se vpily do rudého bodu uprostřed místnosti a oslnil tě silný záblesk jasného světla. Tvé oči se rozkoukávaly, zatímco ve vzduchu bylo slyšet pouze slabé praskání elektřiny. V místnosti byla opět tma. Jen v prostoru před tebou se uprostřed místnosti vznášel orb rudého vlnícího se světla, z nějž vystupovalo množství kroutících se tenkých energetických výšlehů.
Krystaly po stranách místnosti byly z větší částí popraskané a nebo přímo rozpadlé na prach. Stejně tak i v zemi bylo několik hlubokých rýh, jak praskla masivní kamenná podlaha. Avšak to teď nebylo důležité. Ta věc... Ta věc uprostřed místnosti tě přitahovala. Vyzařovala moc a sílu. Nevíš proč, ale najednou ti nepřipadala nijak nebezpečná. Naopak... Toužil ses jí dotknout.... Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhovor „Jistě.“ Usmál se barman na tvé upozornění, že tohle skutečně nebude jeden z těch krátkých rozhovorů. Zatímco ty sis nalil skvěle vonící kořalky, barman si přitáhl židličku, na kterou se posadil a opřel se lokty o barový pult. „Nový?... Tak pár jich tu bylo. Tohle je docela vyhledávanej podnik a tak sem přijde docela dost těch... turistů.“ Ušklíbl se ironicky. „Mně je to jedno... Dokud platěj, tak ať to jsou třeba ortholani... Naleju každýmu. Aleee je mi jasný, že zrovna Vy se chcete ptát po někom určitým.“ Ztišil trochu hlas a naklonil se. „Jestli sháníte nějaký žoldáky, tak tamhle v rohu...“ Ukázal k jedné z rohových sedaček, kde si viděl obrys sedící postavy. „Nevím, jestli jste ho poznal, ale to je Krassk. Jo, ten Krassk, na kterýho jsem slyšel, že je vypsaná docela velká odměna... Ale taky se dají jeho služby slušně koupit. Chlápek jako vy... Tu jistě hledá někoho takovýho. Ten pohled jsem už viděl tolikrát...“ Mávl rukou, jako kdyby si myslel, že tě má komplet přečteného. „Nebooo... Hledáte snad někoho jiného?“ Zarazil se po chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Boření zdí Výraz jistoty z jeho tváře zmizel stejně rychle, jako jsme přešli z bojového tréninku na obyčejné házení hrnců. Ano, možná primitivní, ale účinná metoda. Přišla řada na trénink Síly a v jeho očích jsem viděla pochyby. Pochyby o sobě samém. Nedivila jsem se mu. Je snadné získat určitý pohled na svět a sebe sama. Těžší je jej pak ale přehodnotit. Jsme to my sami, kteří si stavíme zbytečné bariéry. Vzpomněla jsem si na mistrova slova a vyslala k němu další kus nádobí, jenž se jen na krátký okamžik protočil ve vzduchu, kde se zalesknul a vylétl směrem na Kadera. Dobře... Kývla jsem neznatelně hlavou, když zvládl odrážet většinu projektilů, aniž by sáhl k použití Síly. Velmi dobře... Ale nebude to stačit věčně. Do vzduchu se vznesla zbytek hrnců, pánviček a kovových misek, které byly rozhozené kolem mne. „Soustřeď se.“ Šeptla jsem směrem k němu, i když jsem si nebyla jistá, jestli mne mohl slyšet, když byl tak vysílený. Bylo to jen mé zbožné přání, kdy jsem mu přála uspět? Konečně se postavit sám sobě a překonat ty do hlavy vtloukané špatné návyky? Možná... Bylo to jako tenkrát... Ona byla... Zavřela jsem na moment pevně oči a vytěsnila vzpomínku, kterou jsem už kdysi dávno odsunula tam, kam patřila. Do nevědomí. Otevřela jsem oči a krátkým gestem, jsem mávla rukou směrem ke Kaderovi. Armáda vznášejícího se kovového nádobí vyletěla jeho směrem. Jako ona... Silou se prohnala vlna, jenž ji rozhoupala jako kámen hozený na klidnou hladinu jezera. A v centru toho všeho byl Kader. Oči se mi rozšířily, když jsem viděla, jak se vše v místnosti zastavilo. Ovlivněny byly nejen letící hrnce, ale při pozornějším pohledu, byl zaznamenatelný vliv i na všech ležících věcech. Sama jsem na sobě cítila zbytky energie, která tu byla divoce v zformována v tak velké mase a za jediným účelem. Zastavit to vše. Společně s tím ve vzduchu visela ozvěna ještě nějaké silné emoce, která to vše částečně poháněla, ale to jsem již neměla šanci studovat, protože se Kader začal kácet. Doběhla jsem k němu, klečícímu a těžce oddechujícímu, a položila mu ruku na rameno. Těch několik slov, které mi nedávaly smysl, byly také to poslední, co řekl, než se mi tam skutečně začal kácet. Opatrně jsem jej zachytila a položila na zem. Tep i dech měl pravidelný, i když zrychlený a jeho životní energie byla stále zaznamenatelná. Hmmh, to bylo nečekané. Pozorovala jsem jej klečíc vedle něj, když v tom mi náhle probleskl pohled na jiné tělo. Barva pleti i vlasů byla stejná, jen tělesná stavba mnohem křehčí... „Zatraceně...“ Zamumlala jsem a promnula si oči. Byla to skutečně dobrá volba...? ........... „Hej, Kade, tak co? Budeš tam jen tak stát, nebo konečně zaútočíš?“ Zavolal na tebe známý hlas. Zlatavé světlo ozařovalo skalní výběžky a ve vzduchu byla cítit vůně čerstvé trávy. Zvuk opodál zurčícího vodopádu čas od času doplnila sprška jemných kapek studené vody, která vám padla na tvář. Ano, znal jsi to tady. Bylo to vaše oblíbené tréninkové místo v Sále tisíci fontán. Tvoje... a jeho.  Lorry tam stál před tebou se svým sebejistým postojem a trochu křivým úsměvem na tváři, který k němu ale tak neodmyslitelně patřil. „Nemáme na to celej rok. Za půl hodiny budou otvírat jídelnu a já nechci, aby na nás zbyl jen batarianský salát jak minule. Tak když ne ty....“ Pohodil si netrpělivě mečem v ruce, aktivoval jej a už se na tebe řítila zářící čepel tréninkového meče. Vykryl jsi ránu, bez větších problémů a ať už si ji oplatil, či ne, tak jsi brzo čelil další a další... a další. „Heh, myslíš, že tohle.... Aghh.“ Vzpomněl sis na jeden z výpadů, které jsi měl tu možnost okoukat od své nové mistryně a vcelku dobře jej zreprodukoval. Lorry, tak dostal nečekanou ránu do žeber. „Kde ses tohle naučil? Že ty chodíš někam tajně trénovat?“ Zvedl ruce s deaktivovaným mečem a ustoupil. „Že by ten tajný trenér byla... Ari?“ Mrknul na tebe spiklenecky a pak se posadil na trávu a prostě se položil do trávy, zamyšleně hledíc kamsi nahoru. „Hmm, občas si říkám, co bude dál?“ Prolomil po nezvykle dlouhé době ticho opět jeho hlas. „Ne, jako za týden... Ale prostě dál... Chápeš?“ Pootočil hlavu a podíval se na tebe s nezvykle vážným výrazem ve tváři, který se ale po chvíli zase přelil do jeho typického úsměvu. „Ale co... Teď mně trápí hlavně ta hrozba batarianských salátů. Sakra, to je hodin! Měli bysme vyrazit.“ Vyskočil mrštně na nohy a prošel kolem tebe k východu z vašeho skrytého koutku, který byl mezi dvěma skalisky a jenž teď ale vyplňovalo pouze zlatavé světlo. Lorry se na tebe otočil, zatímco se jeho silueta ve světle začala pomalu vytrácet. „Tak co, jdeš Kadere?“ ............. Seděla jsem dál vedle jeho postele. Byl to šok. Organismus přetížený vyčerpáním, který se prostě na chvíli pohotovostně vypnul. Nemělo tu nic hrozit. Avšak přesto jsem si chtěla být raději jistá. Tiché pípání, jenž se sem tam ozvalo z mého datapadu, na kterém jsem prohlížela pár nových informací, bylo jedinou rušivou věcí v jinak poklidném tichu pokoje. Vzhlédla jsem od datapadu, když se za mnou ozvalo šustění lůžkovin. Vypadalo to, že Kader se konečně probral. Trochu mi spadl kámen ze srdce. Sice jsem tu měla zařízenou ošetřovnu, ale některé problémy vzniklé při neodborné manipulaci se Silou, mohou být někdy až příliš nečekaným a těžce zvládnutelným problémem. „Kadere?... V pořádku?“ Zvedla jsem se ze židle a pár kroky došla k jeho posteli, zastavíc se kousek od ní. „Vypadá to, že jsme to krapet přehnali a špatně to odhadli.“ Ušklíbla jsem se spíše sama pro sebe. Ano, oba. „Jak se cítíš? Vše v pořádku? Nějaká bolest hlavy, nebo cokoliv jiného?... Dobře. Dobře...“ Pokývala jsem hlavou, když mi pověděl, že nic takového mu není. „Tedy... Raději by sis měl pro dnešek odpočinout. Bylo toho více než dost. Pokud by si chtěl, je v lodních archívech spousta zajímavých věcí ke čtení a tím nemyslím, jen naše staré spisy.“ Mrkla jsem na něj. „Já tě tu nechám tedy raději odpočinout a kdyby něco... Víš kde mne najít.“ Začala jsem odcházet, ale ve dveřích jsem se otočila. „A abych nezapomněla... Dobrá práce Kadere. Myslím, že tentokrát jsi zbořil více než jednu zeď.“ Pousmála jsem se a opustila jeho pokoj, aniž bych se zaměřovala na vysvětlení svých slov. Snad si to přebere... A teď musím ještě připravit pár věcí. Mé kroky se rozléhaly prázdnou chodbou a já mířila do míst, které jsem Kaderovi ještě neukázala... |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Ušklíbnu se a upiju kořalky, aby se neřeklo. Je dobrá až příliš to se musí nechat. Na nějakou oslavu by byla úplně ideální. Trošku kouknu dozadu na žoldáky a pak se vrátím pohledem na barmana a usměju se. "Určitě takovou možnost zvážím. Nicméně máte pravdu hledám někoho konkrétního a zrovna on to není.....Neobjevil se tu nedávno mezi těmi turisty i jeden Zabrak? Pravděpodobně cestoval sám, možná tak max s nějakým astromechem." Podotknu a promnu si své vousy. "Taky je starší než já ale stále v kondici. Nejspíše by se taky zajímal o novinky, a nějaké informace z týhle planetky. Vyskytl se tu někdo takový?" Povytáhnu zvědavě obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Bar „Hmm, starší zabrak? Heleď mladej, pro mě vypadáte všichni tak trochu stejně. Nic ve zlým.“ Ušklíbl se barman. „Ale pár zabraků tu bylo... A jo máš recht, že jeden takovej tu byl i s astromechem. Docela drahý vecičky tyhle astromechové. Výhradně armádní produkce, ale dají se sehnat i jinak... Pokud by si měl zájem?“ Přimhouřil spiklenecky oči. „Ale jasně, ten tvůj zabrak... Jo byl tady. Sešel se tu s jedním místním.“ Zastavil se, jakoby uvažoval, zda pokračovat dál, ale pak mu pohled padl na flašku whisky vedle tebe a tak se jen nadechl a začal dále mluvit. „Má tu zastavárnu na Ossic Plaza... Kradlova zastavárna. Taková vetešárna. To místo se dá přehlédnout, ale ten majitel ne. Řekni, kolik ortholanů si v mým baru viděl?“ Povytáhl obočí, ale zjevně šlo jen o rečnickou otázku. „Jasně, žádnýho... Je to jedinej ortholan o kterým v tomhle městě vím a já tu vím o kde kom.“ Rázně kývnul, aby dodal váhu svým slovům. „Vo něčem se tu bavili a myslím, že si i něco vyměnili, ale víc ti mladej neřeknu. Stejně šlo určitě zas o nějaký ty jeho krámy. Heleď, nebyl ten tvůj... hledanej, nějakej vykradač hrobek? To by tak ke starýmu Kradlovi sedlo.“ Zasmál se chraplavě. „Eště něco, mladej?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Poplach Risshik tě s lehkým zaujetím ve tváři tiše poslouchal. „Jop, je to docela pěknej kus. Ne, že bych neřídil lepší, ale...“ Vložil se vám vcelku familiérně do hovoru váš pilot, který byl ihned umlčen jedním Risshikovým pohledem, jenž stačil na to, aby se devorian zase rychle otočil k řídícímu panelu a začal se věnovat jiným věcem. Méně nebezpečným věcem. „Takže, kde jsme to skončili?“ Otočil se na tebe naprosto klidný Risshik. „Automatizovaná obrana... Hmm, postarej se o to.“ Podíval se Risshik úkosem na vašeho pilota, který už už chtěl něco namítat, ale zase ho to rychle přešlo. „Buďto ji přenastav a nebo natrvalo deaktivuj. Je mi jedno, jestli přehřeješ obvody, nebo tu budeš běhat s laserovým řezákem a odstraňovat vše ručně. Nechci, aby tu něco takového bylo aktivní. Rozumíš?“ V hlase nebyla ani tak slyšet hrozba jako sebejistota. Kdo by také mohl něco takového odmítnout, že? „Schovat?... Ne, Jen´rhak. Já ji chci prodat. Létat v něčem takovém...“ Rozhlédl se po rozlehlém můstku. „By byla i v mé době v naší situaci jistá sebevražda.“ Padl jeho pohled opět na tebe. Možná byste si mohl něco projít zde. Otočil se opět devorian a vytáhl z přihrádky jeden z datapadů, který podal Risshikovi. Ten se do něj zahleděl a chvíli zkoumavě pročítal nějaké informace. „Huttové by v tom případě mohli být dobrou volbou. Jejich touha po osobní prestiži a moci.... Tohle je přesně něco takového, co by si mohli dát za výlohu. Ovšem...“ Nadechl se k dalším slovům a na moment se zamyslel, zadívajíc se opět do datapadu. „Kdybychom přistáli na jejich území, tak by to byl vlastně takový dobrovolný dar...Hmm, Nar Shaddaa bude asi nejlepší volbou. Je tam jistě chaos a neustálý mocenský boj, což znamená, že karty jsou rozdány mezi příliš mnoho frakcí... Oslabených frakcí.“ Pokračoval ve své tiché úvaze a společně s tím se na jeho tváři roztahoval spokojený úsměv. „Nar Shaddaa... Dobře, tedy. Proveď ještě dva kratší skoky po okolí a pak pryč z imperiálního prostoru. Nechci mít za sebou smečku těch prašivých psů.“ Otočil se Risshik opět směrem k pilotovi a pak bez jediného slova vyrazil směrem z můstku. „Takže... Ložnice sithského lorda. Půjdeme se podívat, čeho si cenní dnešní marniví sithští lordové. Snad tam najdeme alespoň něco užitečného.“ Pronesl, když byl pár metrů před tebou a tím množným číslem nejspíše myslel vás dva. Raději ses tedy vydal za ním a alespoň ho nasměroval k příslušným dveřím. „Hmmh, zamčené... Jak nečekané.“ Povzdechl si Risshik a aktivoval lodní intercom na stěně. „Potřebuji otevřít tyto dveře... Pokud možno hned.“ Ironie v jinak sametovém hlasu byla jasně patrná a tobě bylo jasné, že ji pochopí i vás nový pilot. „Jasn...Ano, zkusím spustit pohotovostní sekvenci...Vydržte...“ Ozval se hlas z intercomu a brzy začal zámek na dveřích pípat a červeně blikat. Náhle světla v místnosti pohasla a rozsvítila se pouze pohotovostní rudá a všude kolem se rozezněl hlasitý táhlý zvuk poplachu. Společně s tím se otevřely i dveře před vámi a asi ještě i množství dalších. „Hups... Zatraceně... Kde se to jen...?“ Zaslechl si těch několik slov z intercomu, který stále ještě nahrával zvuky z kokpitu. „Tady!“ Poplach utichl a místnost ozářilo běžné osvětlení. „Pardón... Teď by měly být otevřené.“ A byly. Před vámi byla prostorná ložnice vybavená luxusním nábytkem, jistě ručně vyrobeným. Na stolech a poličkách bylo množství roztodivných věcí. Různé kousky kamenných desek, kovové sošky a i roztodivné krystaly. Na tebe odsud dýchla změť pocitů. Byly zde různé věci, které rozechvívaly Sílu a snad i něco generovaly, ale bylo toho zde povícero, takže ti dělalo velké problémy samostatné vlivy nějak odlišit. „Hmmh, tak se na to podívejme...“ Vykročil Risshik do místnosti. „Jen´rhak, jdeš také, nebo se chceš ještě porozhlédnout po lodi? Tak jako tak, bych s tebou chtěl zítra určitě mluvit. Viděl jsem, že nejsi moc znalý cesty temné strany a mělo by se to napravit. Někdo mé krve by neměl opomíjet svůj talent.“ Podíval se na tebe vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Barrom Inquiso pro Plán Nakonec se rozhodnu pro třetí možnost a zkusím své štěstí u nového gangu, který zázračně narůstá na síle. Jejich případná likvidace by mohla být užitečná pro dobro impéria a pokud budu mít dostatečné štěstí, možná zjistím i důvod jejich náhlého nárůstu bohatství a slávy. Několika rychlými pohyby prstů nastavím cílovou destinaci a nechám svého droida, aby mne bezpečně dovedl na místo. Mezitím co sedím ve svém sedadle, poohlédnu se po své výstroji. těžký blaster, vibromeč a blaster. Celkově s mým pláštěm a výstrojí mohu působit jako opravdu velice nebezpečný nájemný lovec, nebo dokonce zabiják. Pohlédnu na svou paži, kterou stále prochází jemné vibrace, zbytky séra, které jsem přidal od Lorda Iratuse. Stále cítím jemné svrbení prstů. Nechám to být a plně se soustředím na svůj úkol. V hlavě mi vyvstanou myšlenky, týkající se mého úkolu. "Abych uspěl a byl přijat jako nový učedník do řad sithů, musím se nejdříve prokázat jako dostatečně silný a odvážný. Můžu rovněž zkusit sithy vyhledat a přimět je k tomu, aby mě přijali do svých řad. Nebo, se pokusit jiný způsob. Jsem si jist, že se na Nar Shadda nachází dostatek informátorů a sabotérů, kteří mají přístup k tajemným cestičkám skrze komunikaci vně impéria. A mimo to...jejich likvidace bude nanejvýše zábavná." Protáhnu své svalnaté tělo a připravím se na přistání. Jakmile přistanu, zaúkoluji svého droida k registraci lodě na této dosavadní pozici a pokud mám tu možnost, nechám spustit veškeré obranné, bezpečnostní systémy lodě. Potom poberu svou výstroj, především těžký blaster připojím k jeho energo-batohu a nechám jej viset na svých zádech. K opasku si připojím meč a pistoli a zahalím se pláštěm. Doufám, že působím dost zlomyslně a nebezpečně nato, aby si mě nikdo nedovolil jen tak obtěžovat. Když nato pomyslím, tato loď pro mě tímto pádem přestala mít význam. Možná bych ji měl nechat v autodestrukčním stavu pro případ, že by se někdo pokoušel do mé lodi vloupat nebo dostat. Nakonec to přecijen udělám. Přikážu svému droidovi aby přenastavil loď tak, aby při nepovoleném vstupu, který nebude souhlasit s při ověřování s mým hlasem a postavou, spustila autodestrukční proceduru. Stejně tak nechám nastavit přetížení motorů lodi, které by se mělo spustit za jednu hodinu, standartního času. Pokud to vyžaduje přítomnost droida, zanechám ho zde se stejným posledním příkazem autodestrukce. Pokud již nebude droidova přítomnost potřebná, přikážu mu, aby mne následoval ven na planetu...Nar Shadda. Jen pro jistotu si odjistím blaster. Jsem krátce předtím, abych se vrátil domů a mé staré instinkty lovce se probouzejí. |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Vesmírná loď - Sen „Aaauch“ promnul jsem si obličej. „Bolí mě hlava ...“ zavřel jsem křečovitě oči a zakroutil hlavou, abych se pokusil rozhýbat zatuhlý krk. „Ehhh.“ Zaujal mne pomědomý hlas kousek ode mne. „Lorry ...“ zorničky se mi zúžily. „...Jsi .. seš to ty?“ zakoktal jsem se a opatrně se na něj natočil. Pravou ruku jsem pomalu natáhl jeho směrem, snad v marné snaze zahnat podivný blud pouhým poukázáním, snad dotekem. „Je to sen? Nebo jsem snad ...“ tuhle úvahu jsem snad chtěl raději nechat odejít doneznáma. Na takové verdikty je snad ještě příliš brzy. Lorry se ale stále usmíval, moje rozpaky ho vůbec netrápily. Lorry mě oslovil se cvičným mečem v ruce. „Co se to ksakru děje?!“ mysl se mi začínala tříštit na tisíce kousíčků. „Kde to jsem? Co se to děje?!“ Potřeboval jsem znát odpověď. Ta nevědomost, to zmatení, ty možnosti mě doháněly k šílenství. „No tak, mysli!“ snažil jsem sám sebe uklidnit a uspořádat si v hlavě o co tu snad vlastně běží. Lorry ale čekat nehodlal. Vyrazil proti mě se sebejistotou a nutnoum dávkou arogance sobě vlastní. „První úder vede vždy na můj levý bok, je pro něj tak snazší při následujícím kroku provést výpad z otočky a vyzískat si tak silovou i rychlostní ofenzivu.“ Zazněl mi v hlavně vnitřní hlas, tělo už samo vědělo co dělat. Bylo tak snadné jej nachytat na švestkách, obzvláště poté co ... já už vlastně ani nevím proč. Snad protože jsem to u někoho odkoukal. Odrazit jej tak nebylo nic náročného. „... kombinace na horní a spodní kryty, pak přejde na tlak středního pásma a nakonec ztratím rovnováhu ...“ prolítla mi hlavou další skrytá rada. „... not today!“ zakroutil jsem posměšně hlavou. Při Lorryho příštím výpadu jsem uskočil dozadu a ve vzduchu odrazil jeho snažení. Lorryho to víc než překvapilo, vychýlilo jej to z rovnováhy. Sotva tedy dopadnu na nohy, jdu po něm. „Máš to sečtený ...“ ušklíbnu se a .... zásah do žeber. „Co se na mě tak tlemíš .... “ odpověděl jsem již s úsměvem na rtech na jeho poznámky. Lorry ale vyrukoval s nějakou nesmyslnou poznámkou o trénování s někým jiným v ústranní. „Jak tě proboha něco takovýho ...“ pokusil jsem se zamést pod koberec jeho nesmys .... „Ari ...“ pousmál jsem se. Snad ani nevím, jak to přesně popsat. Mohla to být nostalgie, radost, nebo něco víc ... „... po tom ti nic není!“ odsekl jsem a pokusil se tvářit naštvaně, vzápětí ale ihned přišel úšklebek. „Odvetu?“ přikývl jsem na něj a aktivoval svůj cvičný meč. Lorry se ale poroučel k zemi, nikoli únavou ... on prostě miloval to pohlazení kapek vodopádu zachycených na listech trávy. Jako malí jsme spolu vymýšleli příběhy ve kterých ty kapky cestovaly napříč nejrůznějšími místy. Chvíli pluly, chvíli se vznášely, chvíli padaly .... deaktivoval jsem meč a sedl si vedle Lorryho. „Hmm?“ kývl jsem na něj. Ve chvílích jako jsou tyto měl vždy něco na srdci. Většinou to teda byly tak hluboké úvahy, že jsem je prostě nikdy nebyl schopen dostatečně docenit. „Dál? No asi nás čeká spousta cvičení a meditací a výuky a ...“ Lorry ale jen zakroutil hlavou a pousmál se. „Aaha, jasně.“ Přikývnu a poškrábu se na týlu hlavy. Na chvíli zavřu oči a zamyslím se. Je to skutečně dobrá otázka. Odpověď na ni je bohužel až příliš bolestivá. Ještě jednou, naposledy naberu do plic trochu toho čerstvého vzduchu se zavřenýma očima. „Zklamání ...“ vydechnu zkroušeně, Lorry se na mě otočí a nechápavě si mě prohlíží. „Až přijde náš velký den, ty se staneš Padawanem jako první zatímco já sotva prolezu zkouškami, nikdo se mě nechopí. Nějakou tu dobu budeš se svým mistrem a jednoho dne tě napadne taková ta šílenost, budeš mi chtít udělat radost a vezmeš mě s sebou na obyčejnou a pohodovou misi. Ta se ale zvrtne a kvůli mojí neschopnosti přijdeš o život. Kvůli mě a mé neschopnosti ...“ otevřu se svému dávnému příteli. Ten ode mne jen odvrátí svůj zrak a zase se usměje. „Jako když hrách na stěnu házíš.“ Skloním hlavou a s úsměvem zakroutím hlavou. „Jistěže tohle nemohl slyšet, nikdy to neuslyší ..“ namísto řádné odpovědi jen oznámil, že už je čas jít. Lorry vyskočil na nohy. „Jasně jasně, už jdu ....“ odsekl jsem a pomalu se začal zvedat. Než jsme ale vyrazili, ještě jednou naposledy jsem se musel pořádně rozhlédnout kolem dokola. „No jo! Dyť už běžím!“ mávl jsem na Lorryho a rozběhl se za ním, směr západ slunce. ............................... „Lorry ..“ vydechl jsem ztěžka a snažil se rozpoznat rozmazaný obraz. „... jsi to ty?“ natáhl jsem se směrem za svým přítelem. Namísto mého starého přítele se zprvu nejasná a rozmazaná osoba ukázala býti skutečně někým jiným. „Mistryně Marn?“ udivím se, když jsem konečně schopen ji rozpoznat. „Kde, kde to jsem?“ položil jsem otázku a začal se nervózně rozhlížet kolem sebe. Tou dobou se mi ale naštěstí v hlavě začaly postupně urovnávat vzpomínky. „P..přehlani? Pročpak?“ pousmál jsem se. To mě ale vzápětí donutilo odkašlat si. „Na vtípky teď asi nen nejlepší doba.“ Plácnu si dlaní na obličej a promnu si oči. Cítím se dost vyčerpaně. „Ne, v pořádku ...“ odpovím na starostlivé dotazy od Mistryně Marn. „... nic mi není ...“ ubezpečím opět Mistryni. „...snad.“ dokončím větu raději v myšlenkách. Konečně jsem si začal řádně vybavovat, co se to vlastně dělo a snad i dít bude. Tou dobou mi Mistryně ještě několikráte zopakovala, že bych měl odpočívat a jestli nic nepotřebuji. „Ne, děkuji. To je v pořádku.“ odpovím zdvořile a pousměji se. Mistryně Marn se tedy dala na odchod. Ve dveřích se ještě otočila a pogratulovala mi k ... já ani nevím k čemu. „Ehh, děkuji ... asi.“ Odpovím dosti zmateně. Snad bych se o to měl i zajímat. Jsem ale až příliš unavený. Nejlepší tedy bude si odpočinout. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro Pousměju se, když konečně začnou vycházet informace, které se mi hodí. Upiju opět své skleničky a kývnu. "Jestli budu někdy schánět astromecha určitě dám vědět." Zašklebím se a dál poslouchám. Začíná to být zajímavé, takže můj mistr se tu sešel s nějakým svým kontaktem no, další část vyjednávání bude muset projít mýma rukama. Jen pokývnu spokojeně hlavou. "Vidím to tak, že si zajdu s tím pánem zastavářem taky na slovíčko. Díky moc jen poslední otázka. Jak je to dlouho co tu byli?" Jakmile odpoví na tuto otázku kopnu do sebe zbytek skleničky a vezmu svou flašku. Přece jí tu nenechám, když jsem si jí tak poctivě zaplatil. Ještě se může hodit. Pak se s rozloučením zvedám s úmyslem zamířit za oním zastavářem. "Díky moc možná se stavím na noční program." Zazubím se, i když vím že to tak nebude hold hraju svou roli. |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Přílet Mezitím, co jsem procházela výbavu na zítřejší den, nemohla jsem vypustit z hlavy nedávné události. Skutečně je to vše tak podobné... Je to jako před lety. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a mé prsty se sevřely kolem bílé těžké látky, zatímco oči hleděly do prázdna. Zavřela jsem je na pár vteřin a nadechla se. Bude to nebezpečné... Mohu si dovolit riskovat jeho život? Na druhou stranu, nemůžu ho nechat zde. Musí se tomu všemu sám postavit. Už nežijeme v době míru. Nevinná dětská léta na akademii už jsou za námi. A kolem... Válka. Postavila jsem se a došla ke speciálně zajištěnému sejfu. Zadala jsem kód a těžká dvířka se s zasyčením otevřela. Ano, válka. V temnotě sejfu se něco kovově zalesklo... .... Ty sám si měl možnost si konečně odpočinou a že to bylo potřeba. Ať už to bylo tréninkem, nebo tvým posledním použitím Síly, tvé tělo bylo silně vyčerpané a lákavé teplo pohodlné měkké postele se ti příliš nechtělo opouštět, když k tomu ani nebyl pořádný důvod. Světla ve tvém pokoji pomalu potemněla a ty jsi tam zůstal sám... Se svými myšlenkami. .... Když tě tvé kroky konečně zavedly k večeru do kuchyně, kde jsi hledal něco k snědku a možná i doufal, že se potkáš se svou mistryní, našel jsi pouze prázdnou místnost. Loď byla překvapivě tichá a pokud ses rozhodl podívat do kokpitu, nalezl jsi pouze množství blikajících obrazovek a světelný tunel, kterým si vaše loď prorážela cestu k cíli. Ticho před bouří... ... "Dobré ráno." Ozvalo se z intercomu ve tvém pokoji. "Prosím Kadere, až budeš moct, sejdeme se na můstku. Probereme plán mise." Hlas zněl vážně. Skoro až nezvykle vážně na běžný projev mistryně Marn. Mohl si jen doufat, že tě nečekají žádné špatné zprávy. .... Zmáčkla jsem tlačítko a ukončila tak vysílání. Zamyšleně jsem se zahleděla na ubíhající bílé čary a složila ruce v klíně. Tak tedy dnes... Odpočet k příletu ukazoval už jen necelé dvě hodiny a já zde měla již vše připraveno. Teď už jen počkat na Kadera. "Vítej." Řekla jsem, aniž bych se otočila, když jsem jej ucítila přicházet. "Doufám, že se již cítíš dobře... Dnes na tom může záviset hodně." Pilotní křeslo se se mnou otočilo a já si Kadera vážně změřila. Určitě si již všimnul výbavy, která zde byla. Dvě hromádky složené ze speciálních bílých obleků určených pro pohyb v extrémních mrazech, pásky s několika pouzdry, ve kterých zjevně něco bylo, dýchací masky a ochranné brýle, vysílačky a minipočítače vsazené do předloketních chráničů. "Takže... k věci, která nás dnes čeká. Jak už jsem říkala, máme namířeno na jeden z měsíců obíhajících kolem planety Utapau. Určitě se ptáš proč? Jak už jsem říkala, jedná se o průzkumnou misi, ovšem ne jen tak bezdůvodnou. Dostaly se k nám informace o podivném pohybu impéria v Tarabba sektoru. Bylo zde zaznamenáno a překvapivě velké množství nákladních lodí. Vzhledem k tomu, že toto není území Republiky, nemohli jsme s jistotou říci, kam přesně míří... Až donedávna." Povytáhla jsem trochu významně obočí. "Dostala se mi do rukou jedna zpráva, hovořící o lodi, která mířila na jeden z měsíců u Utapau. Je to běžně neobydlený měsíc, kde jsou jen na jeho osvětlené části sem tam sporadicky rozmístěné drobné kolonie, avšak není to nijak zajímavé místo. Nejsou tam žádné suroviny a ani nic jinak strategicky významného. Naopak, je to nehostinná planeta, jejíž povrch je především na temné straně pokryt celoročně silnou vrstvou ledu. Atmosféra je řidší, ale dýchatelná na kratší dobu. Je zde poněkud vyšší obsah dusíku, ale nic smrtelně nebezpečného. Teploty... No, pokud budeme nuceni vyjít ven, tak můžeme očekávat pořádné mrazy. Proto tohle..." Podívala jsem se na obleky. "Samozřejmě, že je možné, že se daná informace nezakládá na pravdě a na místě nic nezaznamenáme, ale bude nutné provést sken povrchu." Dokončila jsem větu a podívala se na Kadera, jestli má nějaké otázky. "Za necelou hodinku budeme vystupovat z hyperprostoru. Jestli se chceš ještě na něco zeptat, nebo se připravit... případně si to rozmyslet. Teď je vhodná doba." Řekla jsem jakoby nic a začala se věnovat monitorům. ..... "Výstup z hyperprotoru za 5... 4... 3... 2... 1..." Loď se jakoby na okamžik skoro zastavila a rozmazané čáry hvězd zmizely. Nahradil je pohled na soustavu, kterou jsi již před pár dny viděl na holoprojekci. "Aktivovat krycí sytémy... Vypnout motory a přejít na vypočítanou trajektorii." Zadávala jsem hlasové pokyny, zatímco se mé prsty rozběhly po klávesnici. Ty sám si měl možnost sedět v druhém pilotním křesle a vše sledovat. Zajímavým zjištěním rozhodně bylo, že vaše loď měla nějaký typ drahého maskovacího zařízení, o kterém si věděl, že bylo v republikovém prostoru zakázané a asi nejen v něm. Propočítaná dráha, která před tebou naběhla vás vedla po několika orbitách, které měli vaši cestu urychlit a zároveň tak snížit vaše energetické vyzařování a nápadnost. Cíle jste měli dosáhnout za další hodinu. "Hmm, Kadere?" Vzhlédla jsem od ovládacího panelu. "Mohl by jsi mi prosím skočit pro něco k jídlu? Raději to zde budu kontrolovat, ale bylo by dobré před tím něco sníst." Pousmála jsem se a otočila se opět k pilotnímu panelu. .... Nakonec jste se skutečně přiblížili k namodralému měsíci, jenž už z vesmíru působil chladným dojmem.  "Aktivovat širokospektrální sken." Pronesla jsem a začala sledovat množství údajů, které se rozběhly hned na několika monitorech. Chvíli se nic nedělo, když se objevil výkyv v jedné z křivek. "Zbytková energetická stopa?" Nakrčila jsem obočí a prohlédla si podrobněji ten údaj. "Hmmh, klesneme... V této oblasti nic nežije. Nic takového by tu nemělo být... běžně." "Kadere? Prosím klesni tak do 1 kilometru ideálně nad tyto souřadnice. Já zkusím ještě překalibrovat skener." Podívala jsem se na něj a nechala jej jako by nic pilotovat. Prý v tom měl být dobrý, tak snad se nic nestane. Loď byla sice moderní, ale běžné ovládací prvky zde byly klasicky rozmístěné, takže jsi neměl moc problémů se v těch základních rychle zorientovat. Tak teď jen zjistit, co ta kráska dokáže. Začali jste klesat a pod vámi se vykreslovala zamrzlá krajina. Obrovské ledové štíty se pnuly ke slunci, které z nich společně se silným větrem nemilostrdně odtrhávalo kusy, jako smečka hladových psů rvoucích se o kost. "Počkat..." Zaznamenala jsem další výkyv. "Je to blízko. Leť směrem k tam tomu údolí." Ukázala jsem na blízké údolí, ze kterého vycházel ten podivný signál. "Zkus zde přistát." Postavila jsem se a s rukou na opěrce Kaderova pilotního křesla jsem sledovala přes jeho rameno scenérii, která se tu před námi vykreslovala.  "To bude ono." Řekla jsem tiše, když jsem si všimla jednoho z vysokých ledových krápníků, který byl v třetině ulomený a na zemi se válela jeho z části roztříštěná špička. "Přistaň co nejblíž. Půjdeme se podívat ven." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nar Shadaa Tvá loď začala sestupovat atmosférou a přibližovat se tak k pestrobarevně nasvíceným ulicím Nar Shaddaa a společně s tím, se ti začaly z paměti vynořovat staré vzpomínky.  Byl jsi zde. Byl jsi na Nar Shadaa. Pro někoho středobod galaxie. Temnější a divočejší verze Coruscantu, kde bylo zbytečně dovolávat se republikových zákonů. Zde platila naprosto jiná pravidla, diktovaná obchodními a zločineckými organizacemi, které často nebylo ani dle čeho odlišit. Každý se zde živil jak uměl. Lovci odměn čekali v přelidněných barech na své kontakty nesoucí jim zakázku na další hlavu. Prostitutky všech různých ras, barev i pohlaví nabízely svá těla v duhově osvícených ulicích i luxusních nočních klubech, kde jeden mohl nechat za krátké číslo skoro celou výplatu. Neonové poutače vítaly návštěvníky mnohých kasín, které nabízely snové výhry, zatímco v temných částech budovy byly z dlužitelů tyto sny tvrdě vymáhány... Ano, staré dobré vzpomínky. Tvá trasa tě ale vedla mimo duhově osvětlené části města a tak jsi brzy prolétal mezi vysokými šedými budovami průmyslové čtvrti. Někde tady to mělo být... Nakonec jsi to uviděl. Jedna z mnoha nepříliš reprezentativně vypadajících budov měla kolem svého obvodu několik přistávacích plošin a podle souřadnic to zjevně byla ona.  Ano, bylo to na první pohled veřejné letiště, nebo se to alespoň tak snažilo tvářit. Moc dobře jsi věděl, jak to na podobných místech funguje. Astromech provedl všechny potřebné úkony a loď s vámi trochu tvrdě, ale bezpečně dosedla na jedné z přistávacích platform. Kolem lodě se ihned rozsvítilo několik bílých světel, které ji osvětlily a prozářily tak temnou noc. Astromech vše připravil dle tvých instrukcí, až nakonec na monitoru naběhla zpráva, že byla autodestrukce úspěšně nastavena. X2-C3 se poté za tebou s krátkým zapípáním rozjel a ty jsi vykročil k východu z lodě. Rampa se zasyčením hydrauliky dopadla na zem a ty ses opět nadechl studeného nočního vzduchu prosyceného množstvím pachů a smogu. Od budovy už k tobě mířily dvě postavy. Byli to dva vcelku mladí muži s nápadně zavěšenými blastery u pasu. "Dobrej večír pane. Vítejte na.. ehh na našem letišti." Poškrábal se na hlavě jeden z nich, mluvící s lehkým ale těžce zařaditelným přízvukem. Už sis začal říkat, že vše jde až překvapivě dobře, na to, že jsi přistál na údajném území nějakého gangu, když v tom se ve světle dveří objevila další, tentokrát vysoká postava. Rázným krokem k tobě dokráčel vysoký Nasaurian, který si tě na rozdíl od těch mladých zelenáčů měřil podezřívavým pohledem. Jeho oči přejely z tvé lodi na astromecha a nakonec se zastavil na tvé výzbroji. Blaster, který měl u pasu se s překvapivou rychlostí zamířil na tebe. "Takže co to tu máme?... Mám pocit, že tu někdo zabloudil do špatný čtvrti. Co seš zač? Nikdy jsem tě tu neviděl... Nějakej nájemnej žoldák...s imperiálním droidem?" Kývnul směrem k X2-C3. "Pěkná věcička, ale dostat ji do ruky je kumšt. Buďto si voddělal někoho z impéria, nebo pro ně makáš... Tak co?" Povytáhl tázavě jedno obočí, nepřestávajíc na tebe mířit.  |
| |
| soukromá zpráva od Kader Kwai pro Přílet "Lorry ..." přetočím se ke stěně a na chvíli zavřu oči. Už jej před sebou vidím. Zase se mi směje. "... znovu tě nezklamu." zašeptám a také se usměji. "Snad bych se měl jít zajímat za Mistryní, co se vlastně stalo, ale jakých by to mělo významů? A navíc ta postel je tak měkoučká a příjemně hřeje ..." zavrhnu myšlenky na jakékoli unáhlené jednání. Ostatně donedávna jsem všude a za vším spěchal až přespříliš a jak to dopadlo. "Trocha toho odpočinku určitě nebude na škodu." zavrtám se do ještě většího pohodlíčka a opět pomalu usínám. Však jsem donedávna nespal skoro vůbec. ................. Spor, všude jen spor a souboj a soupeření, nepřítel. "Co to?" hlesl jsem nezjištně a odskočil stranou. Těsně kolem mě prolétl kus plechu. "Mystrině?" křikrčil jsem vyčítavě obočí, snad i doufaje, že toho již bylo dosti, ach jak jsem se mýlil. "Prosím, prosím, už dost!" další vlna jezjištných slov mi vyplula z úst společně se spoustou uřícených výdechů. Údery plechového nádobí lae neustávaly, ba naopak. "Nesmím zklamat, ne znova, musím to ustát! Nesmím to vzdát!" snažil jsem si dodat odvahy a snad i nějakých těch sil. Nyní jsem se pouze nebránil, nyní jsem se snažil ty hrnce odrážet přímo na Mistryni. To byla chyba. Jejich počet rostl a rostl a rostl a byly všude. A mi pomalu docházelo, že na tohle mé síly nestačí. Úder za úderem, náraz po náraze, s každičkou další srážkou a nevykrytou ranou ze mě unikal ten poslední kousíček sil. Zásah na hlavu, všechny ostatní rány jsou nyní pomíjivé. Já jdu k zemi ... ... najednou je ale vše jinak. Mistryně stojí opodál a soustředí se na nějaké kusy nádobí a já ... já se jim snažím bránit. Tohle ale nejsem já, já to jen pozoruji. "Pozor!" chtěl jsem křiknout, ale nebyl slyšet žádný hlas. Já zde byl jen jako pozorovatel. Znovu zas a opět jsem byl odsouzen sledovat své selhání a bolest. Nebo ne? Vše se zastavilo, dokonce i nádobí, snad i Mistryně Marn se přestala hýbat a já ..... "Mohl jsem bo být skutečně já? Jsem to skutečně já? Kdo to byl? Kdo to udělal? Jak se to ..." .................... "Mistryně Marn?" vyletěl jsem celý upocený z postele. "Já ... Mistryně?" snažil jsem se zorinetovat. Byl jsem ve tmavé místnosti. Pokusil jsem se vstát, ale po chvíli se mi podlominy kolena. Stále ještě nemám dostatek sil. Senzory ale zareagovaly na můj prudký pohyb a rozsvítily světla. Ostrá záře mne přiměla přimouřit oči. To ostré světlo doopravdy pálí. Ještě nějakou tu chvilku jsem si poseděl na posteli. Když jsem si ale myslel, že přišel ten čas, pomalu jsem se postavil a zamířil do kuchyně. "Třeba ji tam najdu. Nebo aspoň něco k jídlu a pití." napadne mě a pro jistotu se opřu o stěnu chodby. .................. "Mistryně Marn?" zachraptím a rozhlédnu se napříč kuchyní, nikde nikdo. Nejprve zamířím ke dřezu, kde si naliji čisté vody a napiji se. Teprve poté se podívám po něčem dalším k snědku a pití. "Mistryně Marn?" snažím se opět o nalezení své mistryně, tentokráte v kokpitu, opět marně. "Asi už šla spát." usoudil jsem, když jsem si všiml nastaveného autopilota a několika dalších přednastavených funkcí. ............... "Ehh?" převalím se na druhý bok a pohledem zamžourám po zdroji toho hluku. "Plán mise?" zopakuji ospale a zase zavřu oči. "Plán mise!" vystřelím zničehonic z postele. "Plán mise." zopakuji znovu a okamžitě nabíhám do koupelny. Rychlá ranní hygiena, obléknout se a hurá zjistit, o co kráčí. "Tak jsem tu." upozorním na sebe ještě než sestačí pořádně otevřít vstupní dveře na můstek. Mistryně mě samozřejmě přivítala se vší grácií a noblesou jí vlastní. "Zajisté. Děkuji." dopovím slušně na její dotaz. Další z jejich předností se navíc projevila vzápětí. "Nikdy nechodí kolem Orbských bažin, rovnou k věci." pokusím se ukrýt úsměv, když mi začne vysvětlovat co že se to vlastně děje a dít bude. "Nákladní lodě? Neobyvatelné měsíce?" zopakuji potichu asi nejdůležitější informace, které zazněly. "Nemohlo by se jednat o aktivitu pašeráků?" pokrčím rameny a zadívám se na Mistryni. "Já se v těchle věcech kolem Impéria teda moc nevyznám, ale nákladní loď v neobyvatelné oblasti a ke všemu takto nebezpečné, rovná se aktivita pašeráků." pokusil jsme se vzápětí obhájit a vysvětlit své domněnky. "A ne jen tak ledajakých pašeráků. Vzít takový kšeft by si dvakrát rozmyslel i táta." nechám zbytek svých slov raději doznít pouze v myšlenkách. Stále jsem až příliš malým pánem, abych měl co mluvit Mistryni do její práce. Nakonec se mi ale mé myšlenky a názory uzamknout nepodaří a něco málo z úst přeci jen na dané téma přihodím. "Vlastně když se skloubí tohle vše dohromady, tak mě napadá jen jediný druh artiklu k převozu ..." řeknu jakoby nic. Na chvíli se ale odmlčím. Počkám si raději, jestli mě rovnou Mistryně neumlčí, nedá jasně najevo, abych s těmito nesmysly už konečně přestal. "... droidi, zbraně, stíhače, nebo přímo celé zbrojovky." dodám vzápětí, ať už mi řekla, abych mlčel nebo ne. "Ta mě za tohle rozhodně mít ráda nebude." vyčtu si vzápětí. Nic to ale nemění na tom, že je to dosti možné. "V tom lepším případě by mohlo jít jen o nějakou pašeráckou základnu." neopomenu další ze svých dodatků. "To se stává." přikývnu souhlasně na tvrzení, že se může jednat o pouhou mýlku. "Ale i přes to nic tam pašeráci často bývají." ušklíbnu se a na chvíli zavřu oči. "Jako tenkrát." nechám se na pár okamžiků unést do dnes již vzdálené minulosti, svého dětství. "Připraven jsem a vycouvat?" zadívám se vyčítavě na Mystrině. Téměř jako bych měl na ni vztek, že si o mně něco takového vůbec pomyslela. "Ani náhodou." zakroutím hlavou, usadím se na židli vedle ní a spiklenecky na mi mrknu. Mezitím kontroloji a pozoruji její počínání především co se ovládání a nastavování lodi týče. ................. "Slušná výbavička." usměji se a koutkem oka sjedu na Mistryni. "Kde se dá něco takovýho pořídit?" osobně si pamatuji, že něco takovýho si mohl dovolit skutečně málokdo. A co hůř, je to zakázáno, z dosti dobrých důvodů. "Ano?" odpovím na hlas Mistryně. "Jasně, hned to bude." kývnu na ni, zvednu se ze židle a vyrazím do kuchyně pro něco k jídlu. "Nějaké extra přání?" zastavím se ještě ve dveřích. "Dobře, tak já teda jdu." usměji se krátce a vyrazím pro něco k jídlu. "I když nevím, jestli samým vzrušením budu schopen něco sníst." pomyslím si sám pros sebe cestou do kuchyně. "Hmm, tak co bych teda měl ..." zamyslím se zkoumajíc zdlouhavým pohledem obsah našich zásob. "Tak třeba tohle, tamto, ono, tohleto, tady toto a k tomu ještě tohle." poberu hned několik věcí. "A pro jistotu ještě tohle, tohlencto a tamto. A nezapomenout na tebe." doberu ještě pár maličkostí. Samozřejmě si je všecky poberu do přepravky. Sám bych to rozhodně nepobral. "Jo, to by mohlo stačit." usměji se na přepravku přeplněnou vším možným i nemožným. "Tak tomu říkám snídaně až do p... na můstek." stihnu se nakonec včas upravit a s výdechem pným úlevy položím tu přeplněnou přepravku na zem. "Tak prosím, račte si vybrat." natáhnu ruku nabízejíc vše, co jsem zvládl pobrat. "Dobrou chuť přeji." usměji se, když vidím, jak Mistryně nevěřícně kroutí hlavou. .............. "J..já?" vyhrknu udiveně s plnou pusou, když jsem vybídnut, abych převzal pilotáž letounu. "Tak teda jo." pokrčím rameny a usednu na k hlavnímu ovládacímu panelu. "Tak se teda ukaž krásko." usmál jsem se spokojeně a prohlížel si jaké vychytávky tahle věcička má. "Výkon motorů na dvacet procent, vyrovnávací na padesát, posílit pláť lodi." začnu ihned se zadáváním instrukcí počítači a následné doprovodné akce provádím manuálně. "Slyšela jste někdy o manévru zvaném meteorický pád?" ušklíbnu se na Mistryni. "Je to manévr často využívaný pašeráky. Ti tak společně se svými loděmi kopírují chování padajících meteoritů a vyhbají se tak úspěšně odhalení, chycení. Jen to má jeden menší háček." jakmile ukončím svůj monolog, zmáčknu jedno tlačítko, které by Mistryně v téhle situaci nezmáčkla asi nikdy. "Všechny motory, trysky i brzdy vypnout .... užijeme si volný pád." poslední zbytečky setrvačnosti vyprchaly a loď začala padat. Sám ani nevím, co Mistryně říkala, křičela, nebo si dokonce myslela. Vlastně snad ani nevím, co mě to napadlo. I když musím přiznat, že to bylo fakt super, teda až na to, že jsme se u toho mohli dosti snadno zabít. Přece jen jsem tohle dělal jen dvakrát a to ještě když byl táta na živu. Od tý doby jen na simulátorech. A navíc na jiných mašinách. "1000 Km ... 900 ...700 ... 400 ... 100 ... zapnout motory, brzdné trisky, padesát procent a postupně zvyšovat." přišel první příkaz a prsty na řídícím panelu jen poletovaly. My ale padali i nadále a to zatraceně rychle. "90 ... 60 ... 30 ... 10 ... brzdné motory a trysky 120%" přišel další příkaz, na obrazovce začala blikat spousta varujících světel. "No jo, dyť jo!" sykl jsem naštvaně směrem na hlavní počítač a většinu funkcí už řídil manuálně. Teda vím, že se tomu snad i těžko věří, ale pro mě je to mnohem příjemnější a snadnější cesta, jak pilotovat. "Hrozí náraz, hrozí náraz, katapultujte se!" ozývalo se z počítače. "Klídek, všecko je v pořádku." usmál jsem se na Mistryni, nebo se o to alepsoň pokusil. Pod tou tíhnou a třesem to ale zrovna moc nešlo. "Výška 100 metrů." ozvala se další zpráva z počítače, jedna z mnoha. "No, tak to je o něco blíže než se po mně chtělo, ale mohlo by to také jít." podrbal jsem se na týlu hlavu a začal nastavovat zase vše na normal. "Ano." přikývl jsem a udržoval požadovaný kurz. Konečně jsem měl možnost začít se kochat vší tou nádherou. "Žít se tu asi moc nedá, ale scenérie je to překrásná." kochal jsem se tím nádherným výhledem. "Támhle?" vyptám se pro jistotu a poté tam také zamířím. Co je ale horší, je mi jasné, že jakmile přistanu, dostanu pořádně vynadáno za to, co jsem vyváděl. Přistát s něčím takovým je skutečně procházka Akademickými zahradami, vlastně je to ještě mnohem nudnější, skoro jako výuka správné etiky a politické korektnosti Jedijů. "Tak a to bude vše." okomentoval jsem, když loď už sama od sebe přistála. Vše jsem předem připravil a nastavil, takže posledních pět minut přd přistáním jsme měli možnost si promluvit. Především tedy asi dostat vynadáno. Zvedl jsem se tedy od židle a zamířil si to přímo k Mistryni Marn. Než se ale ona stačila chopit slova, promluvil jsem já. "Je mi jasné, že tohle není žádná hračka, nebo vrak a ne, nejsem žádný dítě, který si potřebuje hrát, nebo něco dokazovat. Jestli tu ale jsou pašeráci a já si myslím že ano, pak jsem nám právě zajistil, že jestli o nás vědí, považují nás za jednoho z nich. Tenhle manévr krom pašeráků totiž nikdo jiný neprovádí, ne úmyslně." je to sice chabá výmluva (pro většinu řádu jedi), ale Mistryně Marn není jen tak někdo. Snad právě ona by pro mé ... snad by to mohla pochopit. "Co tedy dál?" |
| |
| soukromá zpráva od Teriss Marn pro Trosky „To bylo... nečekané.“ Vydechla jsem poněkud těžce, když s námi loď konečně dosedla na pevnou zem. Na tu stejnou zem, která se před pár momenty vcelku nepříjemnou rychlostí přibližovala za frenetického blikání a pípání množství všemožných alarmů a upozornění, o kterých jsem ani netušila, že je tahle loď má. „Jen příště...“ Odepla jsem si konečně pás, který byl v takových případech stejně zbytečný. „Nech svého mistra, aby ti schválil další podobné sebevražedné kousky. Zvlášť, když je s tebou na palubě.“ Otočila jsem se na Kadera, ale v očích jsem měla spíše úlevu, než nějakou zlobu. Teď jsem byla ráda, že žijeme. „Ale dobrá práce... Pokud takhle lítá většina pašeráků, tak by se vcelku hodili v republikových letkách... Jen ta kázeň by asi trochu chyběla že?“ Podívala jsem se trošku významněji na Kadera a pousmála se. „No dobře, přežili jsme přistání, tak můžeme přeskočit k další fázi. Průzkum.“ Podala jsem Kaderovi postupně jeho vybavení. „Sejdeme se za 5 minut u výstupu.“ Vyslala jsem jej, aby se připravil a sama jsem po nastavení několika bezpečnostních systémů odešla se také převléci do zimního obleku. ............ „Všechno v pořádku?“ Zeptala jsem se přicházejícího Kadera a ještě kontrolovala poslední funkce na příručním počítači. Nemyslela jsem ani tak jeho psychický stav, jako možné připomínky a dotazy k výbavě, ale už jsem to neupřesňovala. Snad si to vyloží správně. „Tak tedy můžeme.“ Nasadila jsem si ochranné brýle a zmáčkla aktivační tlačítko u dveří. Jakmile se otevřely opřel se do nás studený silný vítr, který zde nemilosrdně bičoval krajinu. „Bude lepší to příliš neprotahovat.“ Křikla jsem raději, abych přehlušila ryk větru a připevnila si dýchací masku. Sestoupila jsem po vysunutých schůdcích a zkusmo párkrát přejela nohou po ledu, abych si vyzkoušela, jak moc dobře budou naše podrážky držet. Naštěstí pro nás, armádní výzbroj je armádní výzbroj, takže jsme se příliš klouzavého pohybu bát nemuseli. Vzhlédla jsem k vysokým ledovým štítům, které se nad námi tyčily a silný vítr z nich sem tam urval nějaký další kousek. Otočila jsem se na Kadera, který snad vypadal, že je mu zima. Ahh, to jsou ti, kteří jsou zvyklí jen na teplé počasí. Já jim říkala, že Tython je až příliš nenáročný, co se těchto věcí týče, aby tam probíhala většina jejich výcviku. No, nebudeme to protahovat. Vykročila jsem k místu, kde byl na zemi obrovský kus ulomeného ledu. Jeho tenké hrany se leskly na slunci jako sklo a já měla pocit, že snad budou i tak ostré. Jakmile jsme došli o něco blíže, uviděla jsem zdroj toho signálu. Pod kusem ledu vězely trosky nějakého vozidla, či menší lodě. Těžko přesně říci, neb většina byla pohřbena pod ledem. Nebylo z něj tedy mnoho vidět, ale i přesto jsem je zkusila prohlédnout. „Říká ti to něco?“ Podívala jsem se na Kadera, jestli náhodou nebude schopen přijít s alespoň nějakou informací, ale nevypadalo to. Já sama jsem až takový znalec vozidel a lodí nebyla, takže jsem také tápala. „Nevadí... Ovšem tohle budeme muset vyřešit.“ Zadívala jsem se zamyšleně na kus ledu, který nám blokoval další průzkum. Co třeba..? Zkusila jsem zapátrat v Síle, ale nebyly zde žádné dozvuky jejího použití. Že by skutečně pašeráci? „Raději trochu ustup.“ Mávla jsem lehce na Kadera a pak se zhluboka nadechla. Natáhla jsem paže směrem k ledu a soustředila se. Mé dlaně se otočily vzhůru a z ledu se ozvala série zapraskání. Se soustředěným výrazem jsem své ruce pomalu zvedala a společně s nimi stoupal i obrovský kus ledu. Když vystoupal do výše asi našich očí, přesunula jsem jej plynulým gestem lehce stranou tak, aby byly trosky konečně odhalené. Ledový krápník se opět těžce dotknul země, ozvalo se další silné zapraskání a po jeho obvodu se rozběhla hluboká prasklina. To už jsem však nesledovala, protože mou pozornost upoutalo něco jiného. „Žádní pašeráci...“ Pronesla jsem tiše, když jsem viděla trosky pozemního vozidla, které na sobě stále ještě neslo patrné znaky Impéria. „Takže tu opravdu máme problém... Zkusíme, jestli tu ještě něco neobjevíme a pak se vrátíme na loď.“ Řekla jsem Kaderovi a sama jsem začala prohlížet trosky. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pryč z baru „Hmmh, nech mně chvíli přemejšlet mladej.“ Zamyslel se barman nad tvou otázkou a dlouhými kostnatými prsty si promnul bradu. „Bude to den dva... Tady ten čas běží trochu jinak.“ Odhalil v nepříjemném úsměvu své špičaté zuby. „Jasně, jen se stav. Večer to tu žije a i někdo jako ty by si tu mohl na něco pěknýho šáhnout.“ Zasmál se chraplavě a pobaveným ale obezřetným pohledem tě vyprovázel z baru. Ani jsi nemusel příliš sahat do Síly, abys vycítil, že i když tohle byla na první pohled nezávazná vcelku přátelská konverzace, tak on obezřetně vážil každé své slovo. Zvuk hudby postupně utichl, jak jsi opustil ten trochu pochybný podnik a vyšel zase na denní světlo, které tě trochu oslnilo. Přeci jen tam dole bylo docela šero. Vyrazil jsi tedy na místo, o kterém se ti barman zmínil a za malou chvíli jsi už stál před zářícím nápisem. Kradlova zastavárna Bylo to místo, kam před tím odešel Alistar. Možná to bylo jen začátečnické štěstí a nebo něco vycítil. Mohl jsi jen doufat, že ho tam zase najdeš. Vešel si do krámku a tvůj příchod oznámil zvuk, který se automaticky ozval ode dveří. Před sebou jsi měl vcelku rozhlehlou místnost, která však byla doslova přeplněná všemožným haraburdím a veteší, rozloženou na dlouhých ragálech. Ve vzduchu se vznášel zápach starého oleje, prachu a snad i lakovaného dřeva. Alistara si však na první pohled nikde neviděl. Zpoza pultu vykoukla modrá hlava Ortolana, který si tě přeměřil černýma očkama, ale nijak více tě nezdravil. Přesto se nevrátil ke čtení ze svého datapadu, jenž ho zjevně zaměstnávalo až doteď a místo toho tě nenuceně ale neustále sledoval. |
| |
| soukromá zpráva od Jon Sníh pro S pokývnutím odejdu z baru. Venku je docela jasněji, takže chvíli trvá než si přivyknu světlu. Bylo jasné, že barman váží svá slova a je rád, že na všem vydělal co nejvíce. "Doufám, že mi nelhal....ne to bych poznal." Ujistím se a zamířím ke krámku, který mi byl doporučen. Klidným krokem vejdu dovnitř a rozhlédnu se. No že bych tu chtěl pracovat se zrovna říci nedá, ale zatím končí stopa mého mistra zde a taky tu cítím, že se sem stavil můj nový padawan. O to obezřetnější musím být. Přejdu blíže k majiteli a upnu na něj pevný pohled. Přece jen jsem oblečený jako žoldák tak co. "Zdravím, jak vidím kšefty moc nejdou. Nechtěl by sis přivydělat? Sháním nějaké informace." Začnu v celku v pohodě ale už dopředu vím, že nejspíše budu muset přitlačit na pilo trošku více a jiným stylem, tohle je spíše formalita. |
| |
| Rozloučení Ještě jednou všem děkuji za hru a doufám, že jste se tu aspoň tu chvíli bavili. Třeba se ještě v nějakých jeskyních potkáme a vydrží nám to déle. Tak tedy někdy někde zase na viděnou. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR