Andor.cz - online Dračí doupě

Silné jako lev a nespoutané jako bájný drak - takové bylo vždy panství Sibralin, které zabíralo nejvíce místa na celém Kontinentu. Vládl zde mladý a přímý vladař a celá zem pod jeho rukama jen vzkvétala. Nepokoje byly brzo potlačeny a s okolními královstvími byl uzavřen mír. Sibralinský král po čase pojal za manželku krásnou dceru sousedního krále a ta mu dala dvě děti – syna a dceru. Proto se zdálo, že toto štěstí snad nemůže být nikdy ukončeno.
Ale i lvovi jednoho dne zešedne hříva a i mocnému draku ochabne jeho pancíř. Stejně tak i král zestárnul a jeho hrad se pomalu vyprazdňoval. Nakonec zde zůstal skoro sám, jen s hrstkou svých služebníků. Manželka mu po dlouhé a vleklé nemoci zemřela v náručí a jeho milovaná dcera se ztratila neznámo kam. Jen jeho syn mu dělal radost.
Na celou zem totiž padl stín. Nepřátelé Sibralinu se moc rychle dozvěděli, že král je sláb a začali podnikat útoky na jeho území.
V nejvyšší nouze byl nakonec z hradu vydán příkaz, aby byly zbudovány velké a mohutné Věže, které měly strážit hranice Sibralinu a měly tak ztížit postup nepřátelských vojsk. Tyto pevnosti strážili vojáci Sibralinu, najmutí žoldáci a různí dobrodruhové či hrdinové s horkou hlavou, kteří chtěli zažít nějaké dobrodružství.
A neútočili jen lidé. Z děr na severu se začali hemžit skřeti, kruté a krvežíznivé stvůry; z hor sestupovali obři a trollové; od řeky přitáhl národ podivných vodních zrůd, přezdívaných Arr-Gata a všechny tyto bytosti, zajímavě propleteny a promíchány, přibližovali se k hranicím Sibralinu. Všechny bojové síly Sibralinu byly přesunuty do Věží a jejich blízkosti, aby drželi hranice co nejpevněji.
Ale bylo nad slunce jasné, že tuto válku vyhrát nelze. Ne bez pomoci. Pomoc je však daleko za hranicemi Sibralinu…

Rozbřesk

Ze spánku mne probudil hlas lesa, který se chystal na nový den. Ptáci začali zpívat, květiny a stromy se natočili směrem k vycházejícímu slunci, aby zachytili co nejvíce blahodárného tepla a vše pokryla ranní chladivá rosa. V okamžicích, jako byl tento, jsem děkoval Stvořiteli, že mám tu čest vidět krásy jeho Stvoření.
Opatrně jsem vstal, abych nevzbudil svou společnici a oprášil jsem svůj plášť, na kterém jsem v noci spal. Poté jsem si k pasu připnul opasek s mečem a také jsem musel poskytnout patřičnou péči svému luku a šípům.
Nacházeli jsme se v listnatém lese, poblíž řeky a vše nasvědčovalo tomu, že již brzy vejdeme do hlavního města Sibralinské říše. Já a moje společnice jsme cestovali již mnoho měsíců po velkém území Kontinentu a plánovali jsme kratší zastávku v hlavním městě.
Když jsem upevňoval tětivu na mém luku, elfka vedle mne se pomalu probudila.
"Dobré ráno. Doufám, že sis přes noc odpočinula. Dnes nás čeká opět dlouhá cesta." řekl jsem a usmál se na elfku.

Ráno na Věži

Bylo to jako každé ráno. Zvuk trubky mne tvrdě vytrhl ze spánku a opět započal další den mé služby Sibraliskému království a králi na jedné z nejsevernějších obranných Věží, které celý Sibralin obepínali a měli tak ochranný a obranný účel. Sloužím tu už druhý rok a začínala mne tu jímat nejistota a částečná nechuť k práci zde. Celkem nic nového se tu totiž nedělo.
Vzala jsem si na sebe můj kožený pancíř s rudým drakem, znakem Sibralinu a své zbraně.
"Taky bych si je mohla čas od času vyčistit." pomyslela jsem si kysele když jsem shlédla na svůj meč s matným leskem a na ztupené ostří mého kopí.
Ale jen jsem potřásla hlavou a násadou kopí šťouchla do postavy ležící na druhé straně ubikace. Byl to můj věrný druh Garen, který tu sdílel radosti i strasti služby Království. Spíše tedy strasti.
Tím, že já jsem byla zaklínačka a Garen druid, jsme byli přednostně odveleni na tuto Věž, jelikož ze severu přicházeli nejčastější útoky a proto bylo nutno bránit se i jinak než zbraněmi z ocele. Proto jsme s Garenem pracovali na lepší obraně Věží, výzkumu nových účinných zbraní, ale přeci jen nejčastěji jsme byli používáni jako řadoví bojovníci. Oba nás to celkem bavilo a prakticky nic jiného jsme neznali.
"Vstávej, ospalče! Bojová rada má poradu hned ráno. Zvědové v noci hlásili nezvyklý pohyb na severu. Tak vstávej Garene!" křikla jsem na druida zachumlaného až po nos do přikrývky a pobaveně sledovala jak se rozespale vymotával z přikrývek...

Probuzení

Noc byla pro mne neklidnou. Stále mě pronásledují vzpomínky na minulost...
Nikdo ani můj společník neví o mé minulosti a myslím, že to bude i v těchto chvílých to nejlepší co jsi mohu přát.
Sice už hodnou dobu nespím, ale neškodilo mi jenom tak prostě ležet a naslouchat přírodě okolo. Nejsem elf z této země. Moje země je za horami, odkud jsem musela utéct. Když jsem přišla sem, chování zdejších elfů mě naprosto šokovalo - žádné opovrhování, žádná arogantnost, žádný pocit nadřazenosti nad ostatními rasami.
Nevím jestli to zrovna bylo mým společníkem, ale víc elfů jsme zatím zdá se nepotkali. Po cestě jsem se učila jazyku lidí, který se výrazně lišil od toho co jsem již znala. Zdálo se, že moje propojení s přírodou je o něco hlubší než bylo jeho.

Když na mě promluví, trochu sebou zašiji a posadím se.
"Aiya." řeknu a protáhnu se. Poté vstanu a vyklepu se svého cestovního pláště listí, trávu a jiné zbytky, které se na něj přes noc nalepili. Připnu jsi jej zpátky ke krku a nasadím kápi. Je to zvyk, nebo zlozvyk jestli chcete, byla jsem vycvičena pro údery ze stínu, ve kterých jsou moje bílé vlasy jako pohodeň ve tmě. Na první pohled by se zdálo, že jsem neobrojena, ale mám dlouhé elfské dýky schované v rukávech a stačí strávný pohyb zápěstím a skočí mi sami do rukou. Vedle mé kabely ležel toulec s rozloženým lukem.
Zalovím v kabele a vytáhnu něco k snědku - jablko, nějaké suchary a sušenou rybu.

Ráno na věži

Z klidné, bezesné noci mě někdo dost nešetrně probouzí. Dloubnutí způsobené jakousi tyčí my na chvíli vlije do žil trošku energie, když ale skrz škvírky pootevřených očí vidím Inialis, které očividně nehrozí žádné nebezpečí, dovolím si oči ještě na chvíli zavřít… Tma..tma.. temnotou ke mně odněkud z dálky letí něčí slova… poznávám ten hlas, ale smysl slov mi je zatím skryt… Otevírám oči, nějakou část jejich slov jsem nakonec zaregistroval a snažím se posadit. Rozmotávám se z přikrývek a lenivě se protahuju, prohrábnu si vlasy.

„Cože?“ Rozespale zamrkám, postavím se na nohy a znovu se protáhnu. Zkusím zatnout ruku v pěst, ale nějak mi to ještě po spaní nejde, mou ruku zaplaví dobře známý, šimravý pocit.
„Mooc dobře jsem se vyspal, jakpak ty?“ Zeptám se.
„A špehové počkají, nezvyklí pohyb na severu říkáš? To je u těch barbarů normální.. Však jsme si, Ini, říkali, že něco plánujou.“ Zívnu a rukou si zakryji pusu a moje bílé, blýskavé zuby.
„Ale momentálně mi je jedno, co hlásí špehové, protože můj žaludek hlásí, že je čas snídaně. Tak dlouho chráníme království, to se nedá dělat s prázdným žaludkem!“ Mrknu na ni a šoupavými kroky přejdu ke spíži.
„Tak copak by sis dneska dala? Je libo ovoce? Elfské pečivo nebo třeba maso, které jsme včera večer opekli? A pít budeš….?“
Jsem rád, že se konečně můžu najíst nějakého normálního, lidského jídla. Nepopírám, že včerejší myši mi chutnaly, ale pouze do té doby, než jsem se přeměnil zpátky... Člověku pak zůstává zvláštní pachuť v puse.

____________________________________________________________
Já
Samotná dřevěná hůl, má oblíbená zbraň – skvělá pro boj v početní nevýhodě – se ovšem neukázala jako nejvhodnější volba. Moc jsem nechtěl měnit staré dobré zvyky druidů, ale asi každý by si to rychle rozmyslel, kdyby se mu jeho dřevěná tyč při boji nápadně zkracovala. Před nedávnem jsem si tedy nechal zbraň zpevnit pomocí jakéhosi důmyslného kouzla.
Na samotu jsem si ovšem nikdy moc nepotrpěl. Jsem rád ve společnosti. Také pocit, že vám někdo kryje záda, je jednoduše nenahraditelný.

Lesy poblíž Elotainu

Slunce stoupalo výš a výš a my jsme pomalu balili naše věci a chystali se k další cestě. Všechny přípravy probíhali mlčky.
Národ elfů, ze kterého oba pocházíme, je tímto znám. Nejsme jako lidská rasa, která používá velmi mnoho slov, z nichž mnohá nemají žádný smysl ani užitek. My mluvíme tehdy, pokud je to opravdu nezbytné, jinak se spoléháme výhradně na sílu svých myšlenek.
Upřel jsem svou mysl na okolní krajinu a náhle jsem se stal součástí té mýtiny, na které jsme seděli. Cítil jsem tisíce kapek rosy, keré se vpíjeli do půdy, stromů i květin, slyšel jsem přtomnost mnoha živých organismů kolem mne. Byla to nádhera.
Když jsem svou mysl odpoutal od okolního světa a opět se soustředil, pomalu jsem vstal a přes rameno si hodil svou brašnu.
"Tak pomalu půjdeme, Ninquë. Za několik hodin bychom měli být v Elotainu, hlavním městě Sibralinské říše. Je všechno vpořádku? Cítím z tebe neklid." obrátil jsem se na elfku po mém boku.
Věděl jsem, že něco před světem tají, ale bylo pouze na ní, zda se o to chce se mnou podělit nebo zda si to nechá pro sebe.

Severní Věž

Když mi Garen nabízel výčet jídla, které nám zbylo z našich přídělů, malinko jsem se zakřenila. Nebyli jsme na tom se zásobami zrovna nejlépe. Poslední dvě karavany ze zásobovacího města vůbec nedorazily a tak se morálka bojovníků začala otřásat.
"Výběr naší bohaté tabule nechám na tobě Garene. Jen si poboha pospěš. Vypadá to, že se něco děje. A víš že velitel Derron velmi nerad čeká." řekla jsem a obratně pomocí kouzla chytla kus chleba a ovoce, které po mě Garen mrštil.
Velmi rádi jsme se takto provokovali. Svůj život už bych si ani bez něj neuměla představit. Ale teď byl čas už jít.
"No tak pohni Garene. Dnes máme zajít ještě do Svatyně ta Ricianem!" křikla jsem a otevřela dveře z naší ubikace.

Minulost.........


Mlčky dojídám suchary a přikusuji sušenou rybu.
Když mne můj společník osloví. Vysloví otázku ohledně toho, jestli mu něco nezatajuji. Přesta na chvíly žvýkat a svěsím hlavu. Díky kápi mi není vidět do obličeje.
"Díš pravdu, že před tebou něco skrývám.... leč věz, že jest to pouze pro tvé i mé dobro, nildonya"
Střím jsi do pusy zbytek sucharu, rozžvýkám ho a polknu.
"Mám minulost mne nikterak netěší, ba věru tíží mne jako balvan. Balvan, který nemůžeš zahodit, ni potom předstírati, že se z toho nic nestalo...., nildonya."
Zvednu ze země svou kabelu a odkryji tak svůj krátký meč. Moje zřejmě jediná vyditelná zbraň, pro většinu lidí a tvorů co potkáme. Toulec s šípy a lukem nosím ukryté pod cestovním pláštěm. Díky nenapodobitelné práci, našeho Lidu nejde téměř poznat, že něco na zádech nesu.
Nakloním hlavu jeho směrem. Může vidět z pod kápi mé téměř bílé duhovky.
"Věz, že jednou se vše dovíš, až přijde ten správný čas..."

Severní věž

Hodím Inialis také nějaké pečivo. Vždycky se mi líbilo, jak dokáže chytat věci za letu.
Vezmu si nějaké ovoce a pustím se do toho.. Sním asi tři banány – i se slupkou, mandarinky a celé to zakusuji křupavým pečivem. A když je tu možnost mléka, takového luxusu, kdo by ji nevyužil? Člověk není vděčný za to, co má. Já to umím!... A uměl by to asi každý kdo jí jindy červy, nebo i trávu, ovšem bez vedlejších blahodárných účinků.
„Do jaké svatyně?“ Zeptal jsem se, když jsem již za pochodu dožvýkal jídlo… „Mně se tam nechce!“
Následuji Inialis a bystře pozoruji, co pro nás rada má…
„Bojování už bylo příliš… ale když ochráníme domovy jiných…“

Severní Věž

"Víš dobře jako já, že dnes je čas bohoslužby Charneffelovi, Stvořiteli lidí. Tam nesmíme chybět. " řekla jsem Garenovi, který se netvářil moc nadšeně.
Ale nejprve jsme vyšli z ubikace a vystoupali po schodech o pár pater výše, kde se nacházeli pokoje pro výše postavené velitele a poradní sál.
Každá Věž měla velmi vysoké hradby a uvnitř za silnou branou bylo malé nádvoří, stáje, řemeslné dílny, svatyně a správní budovy. Věž se tomu říkalo proto, že tyto malé pevnosti měli kruhový tvar a podobu věže.
Když jsme vešli do poradního sálu, bylo zde již několik důstojníků a právě vyslýchali naše zvědy, kteří se nad ránem vrátili ze severu. A nebyli v plném počtu.

"Garene, Inialis. Sami jste slyšeli jak dopadla naše poslední akce. Celá Věž se neprodleně musí připravit na obranu, kdyby náhodou naši nepřátelé přišli až sem."
Podívala jsem se na druida a malinko si povzdechla. Když jsme vycházeli z místnosti, drobně jsem ho šťouchla do žeber.
"A je to zase tady..."

Špatné zprávy

„Další zabíjení… A proč vlastně? Proč si sakra nemůže každý být tam, kde chce… U rodiny, u přátel, u partnera? Dnešní svět je zkažený, jako by se sami bohové mezi sebou hádali.“
„Ano, je to tady… Zase… Další zbytečné zabíjení a mrhání našimi i jejich životy.“ Odpovím a zkřivím obličej. Šťouchnutí mě ale přivede hned na jiné myšlenky a na šibalskou náladu. Na oplátku ji plácnu po zadku a již o chvíli později se v rámci svého bezpečí proměním v sovu pálenou a vyletím na bezpečné místo, mimo dosah Inialis. Výsměšně s otevřeným zobákem zahoukám. Znovu slétnu na zem a proměním se v člověka. Narovnám se do plné výšky a prohrábnu si vlasy.
„Ini?“ oslovím ji, „Co kdybychom se tady sešli, až se připravíme na možný boj? Potom můžeme společně zajít do svatyně.“
Musím pár věcí ještě udělat…
“ Nevím proč, ale má intuice mi říká, že tady už dlouho nebudeme. Tím tady myslím na Severní věži.“ Nejdřív jsem zašel ke kováři nabrousit dýku. Potom jsem se vrátil do naší ubikace a do svého batohu nacpal co nejvíc jídla, nějaké pití, sbalil jsem si i deku a křesadlo a samozřejmě mou malou, kapesní kouzelnou knihu a začarovaný brk. Ze zásob, které nám zůstaly ve spíži, jsem ještě rychle hodil něco do sebe, a pak jsem se s klidnou myslí a plným břichem vydal na smluvené místo. Chvilku jsem čekal na Inialis a poté jsme společně odešli splnit poslední bod našeho programu. Ke dveřím svatyně vedlo jen pár schůdků, nechal jsem tedy Inialis ať vstoupí jako první… Svatyně byla prostorná a vzdušná kamenná místnost, tedy alespoň v porovnání s naší ubikací. Připouštím ale, že v porovnání s naší ubikací by se dalo prostornou místností nazvat skoro všechno.
Skrz malý otvor ve střeše, že kterého kapala voda do malého jezírka pod ní, zářilo dovnitř světlo a dopadalo až na oltář, na kterém se snad kdysi prováděly temné obřady. Rozhlédnu se po místnosti a krom nás zde vidím ještě jednu postavu. Zdvořile tedy čekám, až Inialis zahájí naši modlitbu.

Řeka Trinon

"Mrzí mne, že se sama v sobě potýkáš s nějakým problémem a věz, že nebudu pátrat po tom, o co jde. Až uznáš za vhodné mi to říct, budu tu pro tebe." řekl jsem klidným hlasem a útěšně položil Ninquë ruku na rameno.
Poté jsme se vydali na cestu. Husté stromy začali pomalu řídnout a my jsme začali cítit vláhu ve vzduchu a zanedlouho jsme se dostali k řece Trinon, která pramenila na severu v Adorských horách a protékala Sibralinským královstvím. A na dalekém jihu se střetávala s temnými a nenávistnými močály Arrgatu a končila svou pouť v moři.
Šli jsme tedy proti proudu, protože přímo na řece bylo vystavěno královské město Sibralinské říše, Elotain.
Náhle jsem však začal mít zvláštní pocit. Zdálo se mi, že poblíž je ještě někdo další, který nechce být viděn. I má společnice to zřejmě cítila stejně. Obezřetně jsem se rozhlédnul kolem a náhle jsem uslyšel slabé šustění větví na břehu řeky.
Rychle jsem strhnul luk ze zad a na tětivu zasadil šíp.
"Pokud jsou tvé úmysly čisté, vyjdi ven a ukaž se nám!" zavolal jsem a čekal s prsty napnutými na tětivě, připravenými okamžitě vystřelit.

Odchod z domova

Musela jsem odejít na delší cestu ze svého domova, jelikož si mne vyžádali v hlavním městě. Vyžádali si kůže ze srnců a několik kůží z černé zvěře. Rozloučila jsem se s rodinou a vyjela na dlouhou cestu. Koně zbytečně neženu, dávám si i denní odpočinek. Pes běží se mnou a neodbíhá z cesty. Skoro nikoho nepotkám, vyjma jednoho malého tábora rybářů.

Na poslední noc si udělám tábor nedaleko řeky v hustém lese, mezi dvěma stromy si udělám provizorní přístřešek, aby na mně nepadla ráno mlha. Rozdělám si oheň aby mi bylo teplo a povečeřím jablko a sušené maso. Kousek dám i svému psovi, kůň se pokojně pase a zvířata utichají před přicházející nocí, svůj luk a šípy mám od sebe tak daleko, jako je má natažená paže a dýka spočívá u mého pasu. S klidným srdcem po několika hodinách usnu.

Ráno mě vzbudí první chlad, který se táhne od řeky. Psa u sebe nemám, ten leží o několik metrů dál a je na první pohled vidět, že se už byl proběhnout na srsti má rosu a kuličky svízele. " Pse ty si zase proháněl veverky viď." Rozesměju se a dojdu k němu, abych ho pohladila a vybrala několik kuliček z jeho srsti.

Zvednu se od něj a vydám se k řece, napít se a omýt si obličej. Je mi jedno jestli zašustím křovím nebo zakopnu o větev. Na břehu se vysvléknu z kamaší a svrchního oblečení, plandá na mně jen bavlněná kytlice. Najednou se ozve zvolání. " Jistě že jsou mé úmysly čisté, stojím po pás ve vodě, polonahá a neozbrojená." Odpovím drze tomu, jež ani nevystoupí tak, abych ho viděla.

"Už mě štve, jak se Garen vždy mění ve zvíře, když ho chci praštit. Ale ať ze sebe příště klidně udělá roztomilého králíčka a dostane tyčí po hlavě." pomyslela jsem si a zálibně se při této představě usmála.
Kousek cesty jsme šli spolu a pak jsme si každý šli po svých povinnostech. Garen šel zpět na ubikace a já vyšla z budovy a po úzkých schodech vyšplhala až na hradby. Tam jsem se usadila na cimbuří a hleděla směrem k severu, odkud na nás neustále proudili útoky orků a skřetů. Hory Ador se zlověstně tyčily ve svitu vycházejícího slunce a kolem nich se rozprostírala věčná mlha. Pohled na jih byl jiný. Úrodné pláně, řeka Trinon a svit nádherného slunce skýtalo takový pohled, až bylo člověku u srdce tak nějak krásně. Dokonce bylo z našich vysokých hradeb vidět až do Úmonských lesů.
Když jsem se dost vynadívala a začínala mi být nahoře zima, slezla jsem opět na nádvoří a vydala se na jeho horní konec, kde před svatyní čekal Garen.
Svatyně byla postavena z tmavých kamenných kvádrů a zvenčí i zevnitř byla pokryta rytinami bájí o vzniku světa, o boji hrdinů a dalšími příběhy z historie lidské rasy. Vstoupili jsme dovnitř a u vchodu jsme museli zanechat všechny naše zbraně, jak velela tradice.
Svatyně neměla okna a jediné světlo sem dopadalo otvorem ve střeše, které osvětlovalo mramorový oltář. Dále byla celá severní stěna zakryta obrovskou sochou Stvořitele Charneffela, který byl prvním z naší rasy. V sousoší byl vyobrazen jak letí na bájném drakovi. Z celé této svatyně dýchala zvláštní energie.
Došla jsem před malé jezírko, které bylo před oltářem a kam dopadala voda z otvoru ve střeše a nabrala si trochu vody do obřadní zlaté misky. Počkala jsem, až Garen učiní to stejné a pak jsme oba poklekli před Charneffelovou sochou a vodu pomalu vylily k jeho nohám.
"Nejvyšší Vládče, Veliteli Věčných armád, Pane Draků a Otče lidstva, Stvořiteli Charneffele! Skláníme se dnes před tebou, abychom tě požádali o sílu a vytrvalost do nadcházejících dní, kdy budeme v lítém boji hájit čest tvého jména a tvé země. Nechť se naše kopí nikdy nezlomí a štíty neporuší, veď ruku s našimi meči a dej rychlost našim šípům. Nechť shlédneš na své služebníky za své Říše a vyslyšíš tuto prosbu!" řekla jsem pevným hlasem a se skloněnou hlavou.
Poté jsme vstali a přistoupili k postavě, která stála opodál.
"Zdravím tě, paladine Riciane, služebníku Charneffela. Přináším ti nové zprávy. Výzvědné oddíly utrpěli na severu vážné ztráty a nejspíše tu brzy budeme mít další jednotky nepřátel. Tvá pomoc bude brzy velmi vítaná v místním lazaretu. Mnoho mužů bude potřebovat ošetření. Velitel Derron ti vzkazuje ať požádáš o cokoli, co budeš potřebovat k léčení raněných. Zanedlouho se brány uzavřou a již nebude možné vyjít ven." řekla jsem paladinovi a trochu poodstoupila.

Když se od řeky ozve klidný a melodický dívčí hlas, svěsím luk a pomalu jdu ke břehu tak, aby mi výhled na dívku nezakrývala houština. Když jsem ji spatřil, bolestně mě píchlo u srdce nad tou krásou. Velmi mi připomínala mou družku Nesis, která již před několika lety odešla po dlouhé nemoci po posmrtné říše Stvořitelky elfů Loriamon.
Nešlo si ovšem nevšimnout, že jí v žilách nekolovala čistá krev. Měla napůl lidské rysy z čehož se dalo jasně usoudit, že to byla půlelfka.
Když jsem se podíval na Ninquë, její rysy ztvrdly a z očí ji začali šlehat blesky. Byla to klasická reakce, když příslušník čistého a neposkvrněného národa elfů potká znečištěnou elfí krev, tedy půlelfskou rasu. Také jsem s tímto hanobením naší rasy nesouhlasil. Jenže dívčina podobnost s mojí milovanou družkou mi bránila v určitých projevech nenávisti.
"Mé jméno je Ariath a vedle mne je má společnice Ninquë. Co zde pohledáváš?" řekl jsem a snažil se svou bolest a rozčarování skrýt za kamennou tvář...

Pousměju se, když mladík vyjde ze svého úkrytu. Elfí mládě, to mi tady ještě chybělo. Protočím oči v sloup a pohledem vyhledávám psa, který by mohl udělat nějakou tu hloupost a chtít mě chránit. Nezakrývám části svého těla jen se založenýma rukama a drzým pohledem toho čistokrevného floutka pozoruji. " To se nedělá pozorovat nahou slečnu." Stáhnu si nakonec košili přes boky.

Něco se mi na jeho pohledu nezdá, čekala bych od čistokrevného salvu šípů, které by přesně trefily mé srdce a ukončily můj špinavý život na tomto světě. Dívám se mu do očí, jako bych se mu chtěla propálit do myšlenek. " Vezu do města kožešiny. Pokud jsem vstoupila do tvého lesa, velectěný pane, tak mne za mou lehkovážnost zabij, ale měj na vědomí, že nejsem odsud a neznám vaše zvyky můj pane." Udělám dokonalé pukrle hodné dvorní dámy a pohledem střelím po ledově chladné elfce. " Nebo mne snad zabije vaše družka?" Rozpřáhnu ruce a nakloním hlavu na stranu, dlouhé vlasy mi padají přes prsa ke kolenům.

Při pohledu na tu půlelfku nehnu ani svalem v obličeji, slabě si povzdechnu a pověsím si luk opět na záda.
"Slyšela jsi snad někdy, že by Úmonské lesy uprostřed Sibralinské říše náleželi elfům? I naše nejmenší děti vědí, že to je nesmysl. Lesy Úmon sice podle hraničních kamenů patří k Sibralinu, ale již před několika sty lety se králové Sibralinu oficiálně vzdali nároků na tento mýtický a magický les. Dá se tedy říct, že nepatří nikomu. Ale dost historie. A pokud jde o tebe, nemohu za to, že jsme na tebe narazili zrovna když ses chtěla vykoupat. Ve tvé cestě tě zdržovat nebudeme." řekl jsem bezbarvým hlasem.
Odhrnul jsem z čela pramen vlasů a čekal na dívčinu odpověď.
"Proč? Čím jsem se proti tobě provinil, Stvořitelko Loriamon, že jsi na mne seslala tuto bolest?!" pomyslel jsem si trpce a stále hleděl na dívku.
Nemohl jsem z ní spustit oči. Ano, byla to Nesis. Měla její oči, vlasy i tvář.
Nevěděl jsem co dělat. Moje rasa už od nedávna půlelfy věznila a v některých případech i zabíjela. Byl jsem ve své mysli úplně rozpolcený...

Koutky mi cukne pobavení, když mi elf svým zpěvným hlasem začne vysvětlovat historii. " Můj pane, já hloupá nepocházím z vaší země, tak proto nemůžu vědět jak to u vás chodí." Vystoupím z vody a pomalu na sebe začnu natahovat svršky. Nakonec si vlasy začnu zaplétat do copu. " Tvá družka není moc ráda, že mne pouštíš." Konstatuji při pohledu na ženu, která by mohla ihned vyhrát cenu "miss ledovec". Nedivím se mláděti, že kouká po koupajících se holkách.

Projdu těsně okolo něj a pobaveně se usměju, když se naše oči setkají. " Promiňte pane nepředstavila jsem se. Mé jméno je Halion." Pohodím copem a odejdu směrem, kterým se nachází můj provizorní tábor.

Svatyně
Modlím se dlouho, vím co přijde a proto mě noční klid opustil.

"Stvořitely, nechť naši nepřátele padnou u našich nohou, ať jsou jejich údery slabé a naše vůle pevná."

Modlím se do rána protože očekávám Inialis s Garenem. Poslouchám jejich modlitbu a modlím se s nimi. Když mi Inialis předá zprávu, otočím se k ní.

"Také tě zdravím Inialis. Vyřiď ctěnému Derronovi že měl sehnat léčitele. Já jsem spíše bojovník než klerik, ale dobrá budu tam. Loka nenahradím ale budu dělat čest jeho památce a ať je na mě hrdý když už večeří se Stvořitelem. Dále mu řekni ať si všichni muži na nastoupí na nádvoří, požehnám jim. potřebuji v lazaretu spolehlivou stráž, ne jako před dvěma měsíci. Obvazů je dost al potřebujeme líh a dezinfekce, jo a houby na mytí ran. Jina to je vše k lazaretu ode mě. Děkuji ti, rád bych si dál povídat ale musím skočit pro pár svitků co zbyly po Lokovy. Není jich moc ale budou se hodit. Stvořitel vás provázej."

Po řeči s otočím a vyjdu směrem k mé ubikaci. Léčitelé je mají blízko svatyně takže jsem tam za okamžik. Místnost je prázdná jen jedna postel je neustlaná a to, ta má. Ustelu a zpod postele vytáhnu dvě truhly. Jednu velkou na oblečení a druhou maličkou truhličku se zámkem a magickými znaky. Nejdříve otevřu velkou. Spočívá zde můj zbalený batoh, meč, štít a zbroj kterou si obléknu. Pak se zaměřím na truhličku, z váčku u pasu vytáhnu klíč a odemknu ji. Vykokne několik svitků a uprostřed truhličky je zasazen modrý kámen. Sbalím svitky a dám si je do vnitřku zbroje. Vezmu meč a hruškou rozbiji kámen. Truhlička vzplane a shoří na popel.

"Nyní jsem vykonal vše co jsi chtěl Loko, odpočívej v pokoji."

Smetu popel a vysypu ho z okna. Vydám se směrem na nádvoří s batohem, mečem u pasu a štítem v ruce.

Vzhled a výbava
Na paladina jsem vcelku malý - 170 cm. Hubený, bledý s hnědými vlasy, modré oči. které mají pronikavý pohled ale zároveň takový skelný.
Zbroj - prošívanice (aj. gambeson) odkaz Meč - krátký odkaz Štít - odkaz

Hnus, odpornost........

Srovnávám jsi své věci v kabele, zatímco on mluví. možná se zdá, že jej neposlouchám, ale opak byl pravdou. Potřebovala jsem, aby na mě někdo mluvil, protože vzpomínky, které zřejmě nechtíc vyvolal byli až příliš bolestné.
Stýskalo se mi po mé domovině. Nikoliv po mém lidu, ale zemi, kde jsem vyrostla.Ze vzpomínek a stesku mne vytrhne jeho ruka, kterou mi položil na rameno.
Od chvíle co jsme se potkali se mne jen zřídka kdy dotýkal a bylo spíš jen, když mne budil nebo když jsme stopovali. Dokonce i když mne moje zlé noční můry vytrhli ze spánku uprostřed noci, kdy jsem jej křikem vzbudila, ani tehdy se mne nepokusil utěšit dotykem. Prosto mne to teď velmi překvapilo.
Několik okamžiků jsem setrvala strnule, než svou ruku zase sundal. Lehce jsem zatřepala hlavou a přehodila jsi kabelu přes rameno. Byla jsem připravená jít dál.
Cestování nalehko, to bylo elfům přisvojeno. Nás nevyjímaje. Možná jsme měli před cestou vykonat nějakou modlitbu, ale já nevěřím v nic. Kdyby bohové existovali, proč mi tenkrát nepomohli, sic jsem jim byla zasvědcená....

Les se pomalu začal vytrácet až je nahradila řeka a rozlehlé pláně, které ve velké dáli končili horami s bílými čepcemi. Neznala jsem toto místo, jakožto i ostatní, na která nás Ariath zavedl. Neznala jsem tuhle zem, ale věděla jsem, že tu dominují lidé. Náš Lid by se totiž o přírodu kolem staral lépe.Šli jsme podél toku řeky, ani rychle ale ani pomalu. Obyčejný člověk by měl co dělat, aby nám stačil, a přesto se nám nezdálo, že jinak chvátáme.

Zmocní se mne podivný pocit. Pocit toho, že někdo je v naší blízkosti. Musel to být někdo z našeho rodu, protože lidi, co jsme míjeli nepovšimnuti ve mne vyvolávali jiný pocit, který se opakoval, vždy když jsem člověka potkali. Tohle člověk nebyl, nebo ano? Bylo to vše zmatené. Věděla jsem, že i on jsi toho všiml, protože sahal po svém luku. Ten nikdy nevytahoval, pokud to nebylo úplně nezbytné.
Trhla jsem zápěstím a dlouhé, lehce zahnuté elfí dýky mi sami skočili do dlaní a mi stačilo, jen sevřít dlaň. Důmyslný, leč jednoduchý systém, který vymysleli v mé domovině.
Můj společník něco zakřičí. Na jednu stranu to je dobře, protože lidským jazykem nehovořím dostatečně dobře... ba skoro vůbec. I můj rodný jazyk se velmi liší o jeho jazyka.
Mé svaly se napnou, má tvář je bez emocí. Přesně jako při tréninku. Bezlítostný zabiják... v tichu a ve stínech, tak znělo moto naší kasty...Zpoza křoví se ozve dívčí hlas. On jej následuje a já jsem mu v patách, nepolevujíc v ostražitosti a připravenosti kdykoliv během několika sekund zareagovat přesnými zásahy na důležitá místa v těle.

Držím se v křoví, skrz které jsi mohu dívku prohlédnout. Stačil mi jediný pohled na její lehce protaženou tvář, která byla znakem elfů.
Míšenec! Pohrdavě plivnu na zem.
Proč zrovna já?! Proč se musí mě do cesty připlést tahle odpornost?! Hnusné zneuctění krve našeho Lidu! V mé zemi, když se přišlo na toto odporné zvěrstvo byli rodiče potrestáni buď smrtí, nebo jsme je nechali zarůst do útrob stromů, kde po několika letech zemřeli. Děti, které vznikli z tohoto odporného spojení jsme vyháněli do divočiny - buď do mrazivých hor nebo nejhlubších lesů, kde je roztrhali vlci či medvědi. Tak jako tak, obě strany čekala jistá smrt.

Narovnám se, protože tahle odpornost jsi ani nezaslouží, abych do ní zabořila tak ušlechtilé zbraně, jako byli ty moje. Nicméně jsem je ani neschovala zpátky do pouzder.
Nechci aby tahle zrůda viděla, kde ukrývám své zraně a nechci ani aby věděla, že kromě těch dýk vlastním i jiné další skryté zbraně.
Nicméně nepromluvím ani slovo. Můj výraz znechucení a opovržení, jemž se mi zrcadlilo v očích bylo dost výmluvné i pro lidi. Většina lidí, kdyby mne takto viděla bere nohy na ramena a taky dobře dělá.
Ještě je ke všemu drzá! Ach, jak bych ráda ukončila její trápení a také svoje! Jak ráda bych vytasila svůj meč a zabodla jí ho hluboko do hrudi, dokud by neprošel skrz a špička nevykoukla z jejích zad.
Když mne ve své rozhovoru s mým spojencem zmíní, pronesu ledově:
"Le feuya nin, tarambo narmiva."
Kdyby se ledovost mých slov dalo nějak převést do skutečnosti, byl mi z ní velký kus ledu, který mile ráda rozbiju na prášek.
Když se konečně dává k odchodu, nepřestanu křečovitě svírat své dýky. Kůže na kloubech prstů je téměř bílá jak křečovitě je svírám.

Léčitel

„Takže to má být klerik nebo léčitel? To je skvělé, líbí se mi to… Aspoň mohu víc riskovat a užívat si…“
Do obřadu jsem se moc nehrnul, nejsem ten, co věří v boha ale ten, co věří v moc přírody! Ale co jsem měl dělat? Inialis evidentně věří a pro klid její duše- a právě od toho dle mého názoru bůh je- jsem s ní onen rituál provedl bez nejmenších námitek.
„A není to válka bez konce?“ pomyslím si..
„Pokud by totiž byly takoví schopní léčitelé na obou stranách, nikdy by nebylo konce. Vždy by byl někdo, kdo by bojoval a vždy někdo, kdo by vyléčil jeho rány. Co je to za smysl? Čeho tím docílíme? Utrpení, bolest, nenávist… ale proč? Kvůli čemu? To nemůžou žít všichni v poklidu, v pokoji? To se vždy musí najít nějaký nebezpečný zločinec, co myslí jen na špatné věci? Nemůžou všichni žít v souladu s přírodou bez chtíče, který by je hnal vpřed do války, bez chtíče po moci… Nejspíš ne, neb tento svět se neumí z vlastních chyb poučit..“
Stál jsem tam zahloubaný do vlastních myšlenek a nevěděl, co se kolem děje…
„Co bychom měli dělat teď?“ Ptám se Inialis.
„Víš, víš, co si myslím? Že i ti, co stanou proti nám, si tento osud nevybrali. Že jim to bylo jen rozkázáno. Opravdové zlo nesídlí v nich samotných, nýbrž v jejich nadřízených. Neměli bychom bojovat s nimi, ale tajně se dostat až do srdce jejich země. Začít s jejich generály, pokračovat s vysokými úředníky a potom ke králi. Ten už by věděl, co ho čeká.... Co myslíš??“

Ireth, Harald

Potkali jste se již před několka dny u úpatí Adorských hor, kam vás každého zavedla vaše cesta. Cestou jste potkávali náznaky osídlení krajiny skřety a orky. Nalezli jste několik opuštěných táborů a proto vám bylo jasné, že se menší skupinky přesouvají na jih.
Cestovali jste jen v noci, aby vás nikdo neviděl a ve dne jste si hledali bezpečný úkryt. Věděli jste, že nejbližší bezpečný úkryt je Severní Věž na území Sibralinského království vzdálená několik dní cesty.
Proto jste se vydali tím směrem a cestou jste byli maximálně opatrní, aby po vás nezůstali žádné stopy. Ale i přes vaše největší umění v zametání stop, jste za několik dní zjistili, že vás někdo sleduje. Byla to skupina skřetů a orků a den ode dne se blížili víc a víc...

Ireth, Harald

Potkali jste se již před několka dny u úpatí Adorských hor, kam vás každého zavedla vaše cesta. Cestou jste potkávali náznaky osídlení krajiny skřety a orky. Nalezli jste několik opuštěných táborů a proto vám bylo jasné, že se menší skupinky přesouvají na jih.
Cestovali jste jen v noci, aby vás nikdo neviděl a ve dne jste si hledali bezpečný úkryt. Věděli jste, že nejbližší bezpečný úkryt je Severní Věž na území Sibralinského království vzdálená několik dní cesty.
Proto jste se vydali tím směrem a cestou jste byli maximálně opatrní, aby po vás nezůstali žádné stopy. Ale i přes vaše největší umění v zametání stop, jste za několik dní zjistili, že vás někdo sleduje. Byla to skupina skřetů a orků a den ode dne se blížili víc a víc...

Řeka

Po celou dobu mé diskuze s Halion, jak se nám tato půlelfka představila, ve mě bojovala velká zlost. Nebyl jsem zvyklý na toto povýšené a drzé chování, ještě k tomu od půlelfky. Přitom v porovnání věku, jsem mohl být stejně starý jako otec jejího otce.
Nenechal jsem však svou zlobu vytrysknout a snažil jsem se zklidnit svou mysl. A po chvíli jsem se již snažil nehledět jí do očí, jelikož mne z jejího pohledu bolelo u srdce.
Zřetelně jsem cítil, jak je Ninquë vedle mne napnutá a že by nejradši Halion viděla tváří v zemi v tratolišti krve. Proto jsem cítil, že tento rozhovor budeme muset ukončit. aby nedošlo k nejhoršímu.
"Halion, nechť je tvá cesta úspěšná. My musíme pokračovat v cestě. Doufám, že už se nikdy nesetkáme." řekl jsem chladně a dotekem jsem naznačil Ninquë, aby šla přede mnou dále po naší cestě.
Když jsem měl jistotu, že mě má společnice nemůže vidět, otočil jsem se a pohlédl jsem na půlelfku a z výrazu v mých očích bylo jasné, že svou poslední větu jsem nemyslel moc upřímně.
Po chvíli chůze jsem srovnal s Ninquë krok.
"Máme jako příslušníci čistého národa elfů právo potírat tuto nečistou rasu? Vím co se dělo běžně v historii elfů, ještě než jsme byli nuceni tento kontinent opustit a vyhledat jiný domov. Ale neumím si představit, že bychom v cizí zemi, která náleží lidské rase, měli vyhledávat a pobíjet všechny půlelfy, které najdeme." zeptal jsem se jí a čekal na odpověď.

Krvežíznivost....

Zatímco on se vybavoval s tou odporností, měla jsem co dělat, abych uvnitř sebe udržela vztek a opovržení, které se dralo do mých rukou a škubalo a tahalo z ně jako loutkář za loutku. Sic moje minulost nebyla nijak příjemná, s tímhle jsem se dělila se všem z mého Lidu. Nikdo by nedokázal jenom stát a přihlížet po takovou dobu jako jsem to dělala já.
Zvlášť když stačil jenom skok.... jeden skok by ukončil její trápení a já bych očistila svůj lid...

Chodím po této zemi už skoro třetí lidský život a ona se tu vybavuje s takovou drzostí, kterou mají jen lidské děti. Nezná co je úcta ke staršímu jejího Lidu, neví co se sluší a patří... Je to ohavnost, zvrácenost, kterou je potřeba ukončit....
Nikdy jsem nebažila tolik po krvi jiného... Tak poč jsem po ní už neskočila? Nikoliv z toho, že bych jí snad chtěla ušetřit, ale spíš z respektu k Ariathovi. Nechci, aby mě viděla jako bezduchou vraždící bytost, která nezná slitování.... slitování znám, ale nikoliv k míšencům jako byl ten přede mnou!

Ucítila jsem, jak mi po ruce teče nějaká teplá tekutina. Letmím pohledem jsem sklouzla ke své levé ruce. Z několika prstů mi na zem do listí pode mnou, kapala rudá tekutina. Nebylo to nijak vážné, krev netekla nijak proudem, ale jediné vysvětlení bylo to, že kůže na mé ruce zřejmě už nevydržela to, jak jsem křečovitě svírala dýky. Lehce a nenápadně jsem jí schovala po cestovní plášť. Zdá se, že ani jeden jsi toho nevšiml.
Rána na ruce byla sice nechtěná, leč evidentně tý míšence zachránila život. Stačilo ještě pár okamžiků a vážně bych po ní už skočila, společník, nespolečník.
Ariath mi naznačil, že raději jdeme. Už bylo i načase.

Přidala jsem do kroku, chtěla jsem být co nejrychleji a nejdál od té zrůdnosti.
Můj společník mne dohnal a položil zvláštní otázku. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem mu na ní odpověděla.
"Nevím, jak tady....ale u nás, jsme tyto ohavnosti zabíjeli... bez ohledu na zem, místo. Když oni překřížili naše cesty, my je zabili ALE nelovit. Nikdy nelovit..."
Nadechnu se a vydechnu ve snaze se trochu uklidnit. Jak jsem již zmiňovala lidský jazyk mi dělal problémy, zvláště a hlavně když jsem byla naštvaná.
"Já jí nechala kvůli tobě... nechtěla jsem aby, ty jsi mne viděl.... jako vraha..."

Stále na cestách

Nechápala jsem to. Nic z toho co se dělo v posledních pár dnech. Nic nedávalo smysl. I přes veškerou naši opatrnost nás stále doháněli. A nikdo.. nikdo neumí zamést stopy lépe než elf, lépe než já. Nutilo mě to pochybovat o svých schopnostech a to nikdy nepřinášelo nic pozitivního.
Cestování v noci mě unavovalo.. nás unavovalo. Stále jsem si nedokázala zvyknout na skutečnost, že již necestuji sama. Bylo to jiné, pro jednou jsem se musela ohlížet i na svého.. společníka? Nejdříve jsem se ho zdráhala takto nazývat, ale nakonec jsem to přijmula. Pro něj bylo cestování v noci náročnější, ale zvládal to. Vlastně jsem nikdy neviděla, že by měl někdo z lidské rasy takovou výdrž, odhodlanost.. Nevšímala jsem si toho?
Pomocí svého spojení se zemí a skromnou dávkou magie jsem byla schopná vyhledat nám vždy dostatečně bezpečný úkryt přes den. Spala jsem ale málo. Jen tolik, abych vydržela na nohou následující noc. Vždy jsem poslouchala tiché oddychování spícího Haralda a v pravý čas ho budila k dalšímu cestování a unikání před skřety a orky.

Dnešní noc byla stejná. Jakmile jsem se ujistila všemi smysly, že jsme zde nezanechali žádnou stopu, opustili jsme v tichosti náš denní úkryt. A věděla jsem, že jsou k nám zase blíž. Z chování zvířat i země samotné. Všechno reagovalo na přítomnost té odporné rasy.
Nasála jsem do plic vlažný noční vzduch a prolomila ticho.
"Takhle to dál nepůjde. Dříve nebo později nás doženou." Můj hlas byl tichý, ale jistý. Lidskou řeč jsem zvládala celkem obstojně. V době, kdy jsem se pohybovala mezi lidmi mi nezbývalo nic jiného, než se jí naučit. Byl to trochu těžkopádný jazyk, ani zdaleka nedosahoval jemnosti a krásy řeči našeho lidu, ale nestěžovala jsem si.
"To co ujdeme v noci, ujdou oni ve dne a ještě se přiblíží. Když nás chytnou ve dne, nevyspalý a nepřipravený, moc šancí mít nebudem. Musíme něco vymyslet dokud na to máme sílu. Navíc už mě nebaví se pořád schovávat jak krysy před kočkou."
Tázavě se k Haraldovi obrátím, v očích odhodlaný výraz. Měla jsem dost času celou situaci důkladně zvážit a zhodnotit všechny naše možnosti zatímco Harald spal. K severní věži se stejně nedostanem včas, tak proč se oslabovat pokračováním v tomhle zběsilém tempu? Chtělo to jen dobrý plán.

Cesta

Těžce vydechnu a zachumlám se víc do svého pláště. Dnešní den je obzvláště studený, zamrazí mě v kostech, stáhnu plášť co nejvíce na sebe a pomalu otočím oči směrem po našem úkrytu.
,,Co se to stalo...'' Proběhne my hlavou v polospánku, únavou protočím oči a smíchané barvy stromů se slunečním svitem mě pomalu donutí oči opět zavřít. Myšlenky mnou víří jako vodní vír a nedávají mi vytoužený odpočinek. Dlouho, předlouho se schováváme před pronásledovateli a já jsem čím dál tím víc ustavičným utíkáním unaven.
,,Udržím vůbec ještě meč?'' Bleskne mi hlavou a znovu otevřu oči a strachujíce se trochu zmatečně hrabu rukou kolem sebe, až konečně nahmatám jílec meče, pevně ho uchopím a s úlevou přitisknu k sobě.
,,Ještě to dokážu, ano, zvládnu to.'' Utiším své svědomí i svojí bojovnost, která předchozími událostmi velice utrpěla a očima znovu projedu náš tábor. Náš? Ani nevím jak se tu ta elfka vzala. Co se vlastně stalo? Kde to jsme? Únava mi však opět zavře oči a já se ponořím do říše snů... nebo nočních můr? Ne. Je to skutečné, hmm... nebo není? Arrr! Nedá mi to spát, už i ve snu se mi přehrává co se tam vlastně stalo.

Projížděli jsme lesem. Kdo? Já a několik desítek královských hraničářů. Všichni to byli lidé čestní a odhodlaní, do poslední chvíle věrní svému králi. Dostali jsme nějaký tajný úkol, o něm ale věděl jen Arkander, velitel naší skupiny. Ani nevím, proč nás král vyslal tak hluboko do skřetího území, snad jsem to ani nevěděl, nebo za to může ten pád z koně? Nemohu si vzpomenout. Každopádně jsme projeli hluboko do nepřátelského území doslova bez větších obtíží. Snad takto snadný průnik do této bohem zapomenuté země Arkanderovy zastřel smysli, nebo to byla jen hloupá náhoda? Kdo ví. Jednoho dne nás na cestě zastihli nepřipravené. Přes cestu spadl náhle strom a my byli hlupáci seřazení v řadě za sebou. Roztažení po cestě jak vepři na porážku. Z lesa začali létat střely. Viděl jsem jak to mému příteli prolétlo paží a hodilo ho to z koně. Všude byl zmatek. Arkander se snažil zformovat svoje muže, ale byli jsme moc roztažení. Pobíjeli nás tam tak snadno. Prostě z křoví vyletěla salva šípů a několik mužů popadalo z koní. Když to dostal i náš poručík Ioannes, uvědomil jsem si, že odtud musíme vypadnout a zachránit co nejvíc lidí. Na cestě nebylo kde se schovat. Ať hraničáři vběhli do kteréhokoliv křoví, aby se schovali, střetli se s nepřítelem a byli rozsekáni, doslova rozsekáni! Vyděl jsem jak Damrod vběhl do křoví. Nejspíše se chtěl schovat, nebo co já vím. Naposledy jsem ho zahlédl, jak mu tři orkové zasekávají sekery do těla a z ran mu prýští krev. Poté ho za živa začali porcovat a někteří dokonce pojídat. Damrod strašně křičel. Chtěl jsem mu pomoci, ale skřetí šíp mě škrábl do ruky a cizí kůň povalil toho mého, který mě zalehl. Naštěstí mi nic nebylo, ale pádem sem si poranil hlavu a v polo mdlobách jsem sledoval ten masakr. Muži padali pod ranami skřetích šípů, někteří, kteří měli štěstí v neštěstí se stačili schovat do křoví, kde byli následně dobiti a čekal je osud stejný, jako Damrodův. Snad bych tam také zemřel, kdyby mě Arkander nevytáhl zpod mrtvého koně a neodtáhl mě s posledními přeživšími do bezpečí. Ha ha ha! Jaképak bezpečí. Uprostřed nepřátelského území nenajdeš bezpečí!

Bylo to jako by se celá krajina proti nám spikla. Nebyla voda, nebylo jídlo a smrt čekala všude. Edgara zabil skřetí šíp, když nám nesl vodu. Anborn uklouzl a spadl ze srázu do údolí, kde si srazil vaz. Alcarin a Anárion padli když chránili nás ostatní. Díky nim jsme měli šanci utéci. Bylo mi zle. Cítil jsem se bídně. Měl jsem tam zemřít, ale osud si se mnou zahrával. Místo toho abych padl, nechal umírat mé přátele. Nakonec, Arkander moc dobře věděl, že nás skřeti pronásledují. Bylo to jediné vysvětlení. Vždy o nás věděli a vždy nás dohnali a někoho usmrtili. Zabíjeli mi přátele, zatím co se se mnou táhly jako s pytlem brambor. Byl jsem přítěž. Věděli to všichni, ale nikdo, ani Arkander o tom nechtěl slyšet. Chtěl jsem zůstat, chtěl jsem je zdržet a dát svým přátelům co nejvíce času na únik, ale oni nesvolili a dál mě vláčeli sebou.

Nevím, jak daleko jsme stihli utéci, ale jednoho večera se na nás sesypali z křoví. Arkander byl však ve střehu. Ze zbylých mužů udělal kolem zraněného hraničáře kruh a odrážel útočníky jak jen to šlo. Nemohl jsem přihlížet. S narychlo obvázanou hlavou jsem nahradil místo v kruhu po hraničáři, kterému šíp prošel krkem. Svíjel se na zemi a snažil se držet si ránu. Krev mu bublala ven a z očí mu tekly slzy. Nikdy nezapomenu na ten jeho prosebný, zoufalý pohled. Natáhnul ke mě ruku a já ho pevně stiskl. Snažil jsem se ho utišit, ale oba jsme věděli, že je na záchranu pozdě, o chvíli na to vykrvácel a zemřel. Když jsem tasil meč a zabodl ho do prvního skřeta, který byl po ruce, cítil jsem zadostiučinění. Odplata, hněv pohltil mé srdce a já jsem okolo sebe bezhlavě bil, ťal a sekal, jak jen to šlo. Vím, učili nás nikdy nepodlehnout hněvu, ale už se ve mě za ty dny utíkání nahromadilo až moc pocitů a smrt a pocity okolo ní už na mě byly moc a já to musel ze sebe vypustit. Pobyl jsem jich pět když jsem slyšel Gararda křičet na Arkandera. Ohlédl jsem se a vyděl jsem, jak Arkander, ač v sobě měl zabodnuty dva šípy pevně a odhodlaně stál na nohou a dál ťal svým mečem nepřátele okolo sebe. Všechny nás to naplnilo smutkem a odhodláním. Nečekaný příklad našeho umírajícího velitele nás nejspíše dostal z bryndy. Já, Lord Garard de Rimer - šlechtic ve službách krále, Connon de Montaigu - rytíř ve službách krále, Brand a Derigen - hraničáři. My jsme přežili tento večer. Okolo leželo dobrých třicet skřetů a osm tuhých orků. Zaplatili jsme za to ale vysokou daň. Posledních pět sakra dobrých mužů a náš milovaný velitel Arkander už nebyli mezi námi. Pocity vzteku a smutku se ve mě míchali a já, úplně zmaten a znaven nemohl udělat ani krok. Vzal jsem Arkanderův meč, dar od krále a zůstal jsem stát nad jeho mrtvolou. Přátelé mě však donutili se pohnout a tak jsme zase utekli do noci. Nikdy totiž nemůžeš vědět, jestli za závojem tmy nečekají další.

Něco však skřetům a orkům musím uznat. Jsou to sakra vytrvalí bastardi a i po této potyčce, kdy nás zbylo všeho všudy pět, nás nenechaly na pokoji. Kdo by taky strpěl vetřelce ve své zemi? Ani mi, ani oni, ani elfové a i ostatní národy by své domovy bránili, ale tihle orkové se skřety měli něco za lubem. Nepřestávali nás štvát a dohánět i přes těžké ztráty. Nakonec nám nezbylo, než se zastavit. Brand navrhl bojovat, ale to jsme zamítly. Někdo přece musí dát zprávu králi a tak jsme odsouhlasili, že se rozdělíme a budeme tak mít větší šanci na únik. Hranice už nemohly být daleko a tak jsme to riskly. Popřáli jsme si štěstí, potřásly rukama a každý šel jiným směrem. Tehdy jsem chtěl zemřít. Vše mi bylo jedno a když ostatní odešli a já zůstal stát, dostal jsem nápad. Bojoval jsem s pocitem povinnosti a pudem přežití, ale už tehdy jsem byl moc pyšný a služba pro mě byla vše, co jsem měl. Rozhodl jsem se v rychlosti zahladit co nejvíce stop ostatních a snažil jsem se nalákat skřety na sebe. Problesklo my hlavou, jestli své přátele ještě uvidím, ale potom, rozhodnut, že pro jejich záchranu udělám cokoliv, jelikož jsem si myslel, že jejich život je mi dražší než ten můj, jsem se snažil odvést skřety co nejdál od nich.

Noci byly čím dál temnější a dny studenější. Obvaz z hlavy jsem už vytratil někde za kopcem. Nepřestával jsem jít. Každý krok, každý metr byl dobrý, každý kousek představoval větší šanci pro mé přátele a tak i když jsem byl úplně vyčerpán, pořád jsem šel, poté se belhal, až nakonec jsem už nemohl a neměl jsem sílu se ani plazit. Upadl jsem, ano. Věděl jsem to a nic jsem si z toho již nedělal. Obrátil jsem se na záda a sledoval, jak hvězdy plují po obloze. Nevnímal jsem ani večerní chlad, ani bolest, ani strach. Byl jsem smířen, že zemřu. Čekal jsem jen, až přijdou a skončí to. Už jsem nebyl hrdý jako dříve. Už neplatilo, že je lepší se postavit nepříteli, nežli utéct. V zájmu cti. Heh. Čest. Mnohým chybí a jiní ani netuší co to znamená. Ti, co ve jménu cti padli, ti leží kdesi tam, v ztraceném údolí. To jsou hrdinové. Jednali, jak jim velela čest a povinnost svému pánu a vlasti. Nyní jsou mrtvi a já budu za chvíli také...

Šramot ve křoví. Tiše zvednu hlavu a s vysílením reflexem sáhnu po jílci meče a snažím se vstát. Bojovnost přeci jen předčila smrt a aniž bych si to uvědomil, byl jsem připraven bojovat ač jsem se smířil s tím, že zemřu. Však proč ne? Aspoň jich sebou vezmu co nejvíce, projelo mi hlavou a zbytky posledních sil se mi vlili do žil a já stál připraven k boji. Stmívalo se a tak použití luku bylo absolutně nemožné, nehledě na stromy okolo. Svíral jsem meč doslova křečovitě a přál jsem si, ať už je to za mnou. Nebyl jsem daleko od pravdy. Z lesa vyskočil skřet a než se stačil vzpamatovat jsem ho udeřil mečem šikmo na krk. Druhý skřet, který vyskočil neměl o mnoho štěstí více, když mi doslova skočil na meč. Skopnul jsem mrtvého skřeta z meče a sledoval, jak z chroští pomalu vylézá ork. Jó to je jiné kafe. Tyhle zrůdy mají dost síly a jsou sakra odolní. V ruce třímal velkou sekeru a když na mě vycenil zuby, věděl jsem, že to bude tvrdý boj. První zkřížení zbraní proběhlo dobře, stejně jako druhé, třetí a čtvrté. Ork však nebyl k udolání. Nakonec mě koncem sekery udeřil do čela a já se svalil na zem. Ani jsem nepostřehl, co se stalo, ale ork se zakymácel a s napřaženou sekerou, kterou mě chtěl dobít dopadl na zem vedle mne zcela mrtev. Rozhlížel jsem se tmou, která tou dobou již byla dostatečná, ale nikoho jsem neviděl, až nakonec jako přízrak, duch, vystoupila z křoví elfka a zahleděla se na mě. Nevěděl jsem v tu chvíli co se vlastně stalo, natož co se vlastně děje nyní. Když mi pomohla na nohy ani sem nestačil poděkovat a už jsme oba utíkali nocí. Další dvě noci jsem nepromluvil ani slůvko, zdrcen a zároveň překvapen, jak vše dopadlo. Všechno ale za námi nebylo. Stále nás pronásledovali a já věděl, že můj plán vyšel. Bohužel jsem se cítil provinile, protože jsem počítal, že umřu já a ne má zachránkyně, jen... já.

Když na mě jednu chladnou noc promluvila, nevěděl jsem, co mám říci. Utíkali jsme temnotou, netuším, jak dlouho. Čas utíkal tak pomalu. Držel jsem krok, ale šlo to těžko. Nevím, jestli si Ireth vůbec uvědomovala, že jsem hraničář, a tak se umím v přírodě schovat a zahlazovat za sebou stopy. Nevím jestli jí to došlo, ale ani nevím, proč jsem se o to nestaral, když už necestuji sám a umřít jsem už také nechtěl. Když se však zmínila o tom, že se jí už nechce utíkat, bylo mi zle. Když jsem viděl její odhodlaný výraz, vzpomněl jsem si na své přátele a na vše co se stalo. Ten výraz mi je připomněl.
,,Musíme pokračovat dál.'' Prohodil jsem potichu, spíše pro sebe, než pro ni. Měl jsem nutkání jí oplatit záchranu tím, že se obětuji, aby mohla utéct. Stejně jsem to chtěl udělat už dříve. Nebyl by v tom rozdíl, ale její výraz byl stejný, jako Arkanderův tu noc, co jsem to říkal jemu. Mlčel jsem. Nemohl jsem ze sebe vypravit ani slovo a cítil jsem, že už daleko nedojdu. Už je to na mne příliš.

Noční cestování

Jeho tichá, téměř nepostřehnutelná odpověď mě přinutila zastavit. Přimhouřenýma očima si ho prohlížím od hlavy k patě. Byl v horším stavu než jsem si myslela, únava i jeho zranění se na něm značně podepsala. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Musela jsem být slepá.. nebo příliš zabraná ve svých vlastních myšlenkách a pocitech. Příliš sebestředná, než abych vnímala i někoho dalšího.
"Daleko nedojdem." Prohlásím pomalu, zvažujíc všechny naše možnosti. Dva dny. Při zachování svého tempa nás za tuhle dobu už jistě vyčenichají. Rychleji jít nemůžem, střetnutí tedy bylo zcela nevyhnutelné, tak proč ho odkládat?
Vzhlédnu k němu se zábleskem v očích jakmile se rozhodnu. "Ty se schováš," můj hlas je pevný, nepřipouštějící žádné námitky, "stejně sotva stojíš na nohou. Počkám na ně na místě, které sama vyberu, donutím je, aby se rozdělili do skupin a jednu po druhé je zlikviduji."
V hlavě mi běží jediná otázka Proč to sakra dělám? Budu se snad cítit líp, když dokážu zachránit alespoň člověka, kterého vůbec neznám? Smažu tím výčitky, že bratra s otcem jsem zachránit nedokázala? Byla jsem vděčná tmě, že zakryla stín smutku, který se mi na okamžik objevil ve tváři, než jsem nad svou pečlivě udržovanou maskou opět získala kontrolu. Každopádně teď už jsem byla moc daleko. Žádný elf by nikdy nepodrazil někoho, koho jednou přijmul za svého společníka.

Stejně jako už mnohokrát předtím se zhluboka nadechnu a zavřu oči. Probudím své pouto se zemí, cítím, jak mě přijímá, jak mnou prostupuje její energie. Pátrám vnitřním zrakem po jejím povrchu, jejích dutinách, štěrbinách.. hledám cokoli dostatečně velkého, kam by se pohodlně vešel člověk a zůstal přitom skryt. Snažím se přemluvit zemi samotnou aby mě navedla, prozradila mi svá tajemství, ukázala směr k místu, které potřebuji najít..

Pronásledování

Přímo na jih. Tam vedla naše cesta. Narazili jsme na stopy jednoho lidského červa a jednoho elfa. Měli jsme přímý rozkaz všechny takové zlikvidovat. Můj Pán mi řekl, že jde o špiony, kteří se snaží sabotovat naše tažení a proto jsem dal dohromady jednotku nejrychlejších skřetů a orků a vydali jsme se je pronásledovat.
Po několika dnech byli jejich stopy čerstvější a čerstvější. Věděl jsem, že zanedlouho je dopadneme a potom budou litovat že se kdy narodily.
Rozhlédnul jsem se po mé jednotce, která zrovna odpočívala. Měl jsem k dspozici nekrvelačnější a nejlepší bojovníky.
"Vstávejte bojovníci! Zanedlouho je dopadneme! A jejich smrt bude pomalá!" řekl jsem svým válečníkům a zasmál jsem se.
Orkové a skřeti shromáždění kolem mě se pomalu zvedli a tryskem jsme vyrazili směrem na jih po stopách těch dvou uprchlíků.

Severní Věž

Pozorně jsem paladina poslouchala. Když domluvil, pokývala jsem hlavou a usmála se na něj.
"Všechny tvé požadavky budou splněny. Ještě dnes vyšleme jezdce do zásobovacího města. Charneffel tě provázej." rozloučila jsem se s Ricianem a on pomalu odešel směrem na ubikace.
Poté jsem se obrátila na Garena, který stál vedle mě a vypadal zamyšleně. Poté začal mluvit a z toho co říkal, jsem poznala, že není tak skálopevně přesvědčený o spravedlnosti našeho boje proti zrůdám jako já.
"Garene. Musíš na tuto věc získat jiný náhled. Válečníci, proti kterým bojujeme, nejsou žádní ubozí zotročení lidé, které jejich panovník nutí bojovat pro jeho osobní prospěch.  Jsou to zrůdy. Divocí, nespoutaní a krvelační skřeti, orkové a další nestvůry, které bojem a proléván krve ŽIJÍ! Vybrali si sami svou nenávist k nám a proto je musíme vyhladit do jednoho, aby na tomto Kontinentu byl opět mír." řekla jsem tichým, ale rozhodným hlasem.
Garen však nevypadal, jako by ho tato odpověď nějak uspokojila. Pořád vypadal zachmuřeně a sklesle. Přistoupila jsem tedy k němu a položila mu ruce na ramena. Podívala jsem se mu do očí a jemně ho políbila na rty.
"Věř mi, Garene. Děláme správnou věc." řekla jsem tiše a pohladila ho po tváři.

Cesta

Ireth se zastaví a já pomalu dojdu až vedle ní. Vydechnu a na chvíli zklidním svojí mysl a zavřu oči. Snažím se vybavit si hvězdy, zurčení potůčku, šustění stromů, poryv větru na tváři, ale marně. Má mysl je prázdná a já, vším tím utíkáním a chůzí až nadoraz svých sil sem se stal úplně prázdným... ne doslova. Něco tu bylo. Malý plamínek ve mě stále více a více kypěl. Byl to hněv. Hněv a pomsta. To byly věci, po kterých mé srdce nyní toužilo nejvíc. Aniž bych si to uvědomoval máchnu rukou do prázdna, jako bych rozháněl mlhu.
,,Musím... já musím...!'' Řeknu šeptem a zavrávorám. Slova nepatřila Ireth. To spíše má mysl zápasila s hněvem a jako bych odpovídal na své myšlenky, nevědíc, nahlas. Teprve až po chvíli opět uslyším její zvučný hlas, který mě probere z mrákot.
,,Ty se schováš...'' Pomyslím si.
,,To sotva.'' Promluví má hrdost, o které jsem si myslel, že nadobro zmizela.
,,Už nikdo kvůli mě nezemře!'' Řeknu rozhodně, zavrávorám a strčím do Ireth, které nechtěně přeruším nějaký rituál či co a plně rozhodnut si stoupnu čelem zpět.
,,Ty máš ještě šanci, tak odtud sakra vypadni!'' Řeknu hrubě, i když jsem to myslel dobře a znovu do ní strčím.
,,Běž.'' Zašeptám spíše pro sebe. Ohlédnu se zpět a uchopím jílec svého meče. Pomalu meč vytáhnu z pochvy ostřím k zemi a mrštím jím o zem, kde se zabodne a mírně se na místě rozhoupá. V ten moment se mi podlomí kolena a já si kleknu přesně před něj, takže přede mnou tvoří kříž. Zavřu oči a vydechnu. Mám jasno. Zde a nikde jinde. Zde se jim postavím! Sotva zvednu meč, co na tom záleží? Hlavní je odvaha, hlavní je zemřít se ctí... Otočím se a Ireth tam pořád stojí. Neodvažuji se jí pohlédnout do očí, neodvažuji se ani přemýšlet, jak se nyní tváří. Jediné, na čem záleží je, aby to přežila, ať už je to kdokoliv.
,,Na co ještě čekáš? Jdi už.'' Řeknu nyní mnohem laskavěji, otočím se a hledím na meč.
,,Ještě se pomodlím a může to začít.'' Pomyslím si, zavřu oči a začnu šeptat začátek modlitby s rukama spjatýma k meči.

Pronásledováni

Magie země mi už téměř odpovídala, reagovala na mé volání, když v tom do mě Harald vrazí. Zmateně otevřu oči a zůstanu na něj civět, úzké propojení se zemí se zvolna vytratilo. Jakmile mi dojde co má v plánu, skoro se začnu smát. To snad nemyslí vážně. Jeho druhému strčení do mě neuhýbám jen protože mi bylo jasné, že by se neudržel na nohou po takovém vychýlení z rovnováhy. Zlostně přimhouřím oči.
"Tak poslouchej, a poslouchej mě dobře." Jeho příprava na modlitbu mě nezajímá. Využiju toho, že klečí a je tedy pro jednou menší než já. "Jednou cestujem spolu. V tenhle moment jsem to já, kdo bude rozhodovat a ty budeš poslouchat, protože očividně nejsi schopen myslet samostatně." Zapíchnu mu prst do hrudi a tichým hlasem, z kterého létají blesky pokračuji. "Ty mi uděláš laskavost a schováš se kam ti řeknu. Nevíme kolik jich je, takže si nemůžem stoupnout na kopeček a čekat až nás zabijou. Musíme je přinutit, aby se rozdělili. Což znamená vytvořit větší množství stop. Takových, které ošálí všechny jejich smysly." Narovnám se. "Jestli mi chceš pomoct, tak prosím. Ale nebudeš tu čekat jak ovce na porážku, rozumíš? Vzpamatuj se!"
Byl to můj snad nejdelší proslov už ani nevím za jak dlouhou dobu. "Teď buď tak hodný a zůstaň chvíli v klidu. Musim se soustředit." Můj hlas už je o poznání klidnější, ale stále trochu pichlavý.

Opět zavřu oči a navážu pouto se zemí. Tentokrát však hledám něco jiného. Zkoumám její povrch a jejím prostřednictvím se snažím najít skupinu skřetů, která už jistě není daleko. Podle jemných vibrací se snažim určit alespoň přibližné množství těch stvůr.

Nová válka

Na jednu stranu mě Inialis přesvědčila o své pravdě, na druhou stranu ale stále této pravdě podvědomě nevěřím. Nějaká část mého já odmítá více krveprolití, vždyť život může být tak krásný. Každý večer usínat v náručí hebkého mechu, nechat se probouzet slunečními paprsky, šimrajícími na tváři. Žít tak, jak nás příroda stvořila. V míru a bezpečí…
Když mě Inialis políbí na rty, polibek opětuji, ale nijak se nehýbu a dál stojím s rukama svěšenýma. Ovšem alespoň na chvíli se soustředím na jiné věci. Alespoň na chvíli se odpoutávám od krutého, nelítostného, nespravedlivého světa. Pak jsem zamrkal, uvědomil si, co se stalo. Chvíli jsem byl ohromen těmito událostmi, ale nejspíš to na mně nešlo vidět, jelikož už dříve jsem stál jako zmrazený. Objal jsem Inialis a uštědřil jí ještě jeden polibek.
„Bude to brnkačka. Ani se nezadejcháme, vyvázneme bez škrábnutí."Zašeptám, jako bych jí dodával odvahu, ve skutečnosti ji ale dodávám spíš sobě.
Věřím jí, pořád v sobě ale uchovávám naději, že je tu možnost, jak se boji vyhnout. Vím totiž, že boj je nebezpečný a že bych mohl, jako už se mi tolikrát stalo, přijít o své blízké.
„Ano oni si vybrali sami svou nenávist, ale každá živá bytost je výsledkem prostředí a společnosti. Leč myslím si, že kdyby byl kdokoliv tady na jejich místě, kdyby byl vychováván k nenávisti k druhým, byl by jiný? Nemohli bychom se v nich pokusit alespoň probudit lidskost a city? Nemohli bychom jim dát druhou šanci? Šanci k nápravě?... Pokud by to ovšem nešlo, je lepší bojovat, než-li vidět trpět své blízké.“

Poslední rozloučení

Instinktivně natáhnu při loučení ruku a dotknu se jeho černých vlasů. " Děkuji, snad ani já tebe už nikdy neuvidím a tu chladnou také ne." Neslyšně, neviditelně zmizím v hlubokém lese. Snažím se, pohybovat se co nejvíc tišeji, aby mne ani on nepostřehl. Možná se mi povedlo, co já vím, chtěla jsem mít co nejrychleji zabaleno a být pryč, daleko od těch dvou.

V rychlosti jsem naložila na koně věci, sbalila stan a pískla na psa." Musíme jet drahé čoklisko, jinak budu mrtvá, díky meči Ledové." Povídám si se psem, jako bych čekala jeho odpověď, on jen nakloní hlavu a chvostem zamete jehličí. " Viděl si jak se na mě ta žena dívala?" Protočím oči v sloup, když zahrabávám ohniště zeminou." Ale on byl pohledný, z jeho hlasu bylo cítit něco čistého." Po očku sleduju psa. Po necelé půl hodině je vše tak jak má a já vedu koně na cestu.

O několik chvil na to mne kůň má na hřbetě a veze mne lehkým klusem do hlavního města.

Severní věž

I když jsem se snažila Garenovi dodat sebevědomí a uklidnit ho, přišlo mi, že je stále vnitřně znepokojen. Na jednu stranu se to dalo pochopit. Trávili jsme zde již řadu měsíců a viděla jsem zde mnoho případů, kdy se silní bojovníci se svaly z ocele nechali příliš unést myšlenkami o smyslu tohoto boje a poté to s nimi šlo z kopce. Většina byla okamžitě odvelena z Věže a skončili jako hlídači skladišť nebo sýpek v Elotainu. V horším případě byli z armády propuštěni. Nechtěla jsem aby takhle Garen skončil. 
"Vždycky s ním byla těžká práce." povzdychla jsem si.
"Garene, co mám ještě udělat aby jsi mi začal aspoň trochu věřit. Tolik bitev jsme spolu už prožili. Zklamala jsem tě někdy snad?" zeptala jsem se ho, možná trochu dotčeně.

Elotain

Trochu úkosem jsem se podíval na Ninquë.
"Nemyslím si, že by jí na mě tolik záleželo, že by kvůli mě nechala půlelfku odejít bez újmy na zdraví." pomyslel jsem si podezřívavě, ale nakonec jsem si řekl, že to nebudu dále rozvádět.
Zbytek cesty tedy proběhl v klidu a za úplného ticha a kolem poledne se na obzoru objevily mohutné hradby a rudé prapory, značící Sibralinskou říši.
Město Elotain nás uvítalo horečným spěchem. Na cestě vedoucí do města jsme potkávali mnoho povozů, které řídili pracovití farmáři, opálení dřevorubci nebo svalnatí kovkopové. Ti všichni mířili do města dodat životně důležité suroviny, nezbytné pro provoz města a celého království.
Místní lidé na nás hleděli trochu podezřívavě, jelikož do těchto končin elfové zavítají snad jen výjimečně. Asi proto nás u brány hned zastavili stráže.
"Co zde pohledáváte?" řekli dva vojáci a zastoupili nám cestu k bráně, rukama třímajíce kopí.
"Zavedla nás sem naše pouť. A také máme důležité slovo pro krále." řekl jsem klidně a nenápadně jsem rukou naznačil Ninquë, aby se držela zpátky.
Nedávno jsem se přesvědčil o její prudké povaze a kdyby nás stráže nevpustili do města, nebo bychom se s nimi dokonce dostali do sporu, který by skončil u tasených zbraní, byla by to katastrofa.
Ale nevypadalo to, že by nám strážní věřili...

Severní věž

Podívám se Inialis přímo do očí. Ty zářivě zelený oči, vždycky jsem přemýšlel, jak je někdo může mít tak krásný… „Ona mi nevěří, přitom já jí věřím, jen ….“

Chytím si její obličej do dlaní a dál se jí dívám do očí. „Já ti věřím, jediný problém je, že se o tebe bojím. Vím, jsi skvělá bojovnice… ale prostě se nemůžu ubránit strachu… Nechci tě ztratit.“
Políbím ji na rty a potom ji pustím a čekám, co bude dál.

Cesta

Trochu pootevřu oči, ale nic neříkám. Na tváři se mi objeví malý úsměv, který není téměř postřehnutelný, ale elfí smysli jsou lepší, než ty lidské.
,,To si dělá srandu?!'' Zasměji se v duchu, sklopím hlavu a již se usmívám více, snažíc se skrýt to právě sklopenou hlavou.
,,Na ně nestačíš. Pronásledují mě a pokud mě dostanou, ty přežiješ. Tak to chodí a tak to je. Pokud se s tím nedokážeš vyrovnat... bůh ti pomáhej.'' Řeknu a ani se nesnažím vstát. Když klečím, svaly aspoň trochu odpočívají a já budu potřebovat všechnu sílu co budu mít k dispozici.

Náhle si vzpomenu na velitele Arkandera a z pod pláště vyndám meč zabalený v látce a v mysli se mi vybaví rozloučení s přáteli kdesi v divočině. Náhle mě napadne...
,,Co když ta elfka viděla, nebo potkala mé přátele?'' Pohlédnu na ní, ale ona si všímá zase jen svého rituálu.
,,Tohle nám sakra nepomůže. Když je nemůžeme zastavit, musíme je zbrzdit.'' Pomyslím si a s námahou se postavím na nohy a začnu se rozhlížet po okolí.
,,Někde tu musí být příhodné místo na past.'' Hledám a snažím se vymyslet příhodnou past do prostředí přede mnou.
,,Jáma s kůly? Příliš dlouho to trvá a nezbývá moc sil... Kláda s bodci? Nemám nic na svázání... Možná, možná... Přemýšlím dál nad pastmi, které znám a které se v prostředí dají použít. Ve skrytu mysli se směji pomyšlení, že by se pár těch bastardů chytilo do pasti a vypustili tu duši.

Bylo jasné, že Ariath nezcela důvěřuje méhu slovu, že jsem ji nezabila kvůli němu, ostatně, bylo mi to jedno, byla to jeho volba, ať už se rozhodl mi prostě věřit nebo ne, já mu svůj názor vnucovat nebudu ani nebudu vyvracet ten jeho.
Není to ani můj styl chování, abych někomu vnucovalo, to čemu věřím já sama.

Nicméně, zbytek cesty proběhl víceméně v poklidu a jak je i naším zvykem, za ticha. Elfové nejsou zrovna rasa, která jsi na cestách povídá od slunce východu do slunce západu. Nemáme vlastně o čem.
Když slunce stálo nejvýš, což znamenalo poledne, jsme dorazili k nějakému lidskému sídlu. Mohutné kamenné hradby se tyčili do nebes a rudé prapory vlály z cimbuří a na bráně. Další lidská skládka nechutných pachů a ještě nechutnějších lidí.
Po cestě jsme míjeli mnoho lidí, kteří šli pěšky, nebo se vezmi na povozech, které táhli koně, nebo voly. Místní lidé se na nás dívali velmi podezíravě, typovala bych, že většina z nic v životě neviděla elfa, a možná někteří ani neuvidí.
Náš elfí původ prozrazoval jen můj společník, který šel trochu nezakrytý, jako já.
Kápě na hlavě a šátek přes obličej bylo pro mě typické, pokud jsme se dostali do blízkosti jakéhokoliv města, ať už bylo lidské nebo jiné. Nemohla jsem riskovat odhalení...
U brány nás zastavili stáže - dvě bandasky piva, špeku a zarostlí jako divočáci.
Naneštěstí, jako vždy se mluvení ujal můj společník, ostatně jako vždycky, za což jsem mu velmi vděčná, netřeba zdůrazňovat, že lidský jazyk mi stále dělá problémy....
I když nerozumím, tón hlasu toho vojáka se mi nelíbí. Sahám proto po svých dýkách, mistrně ukrytých v rukávech.
On mi ale pokyne, abych se stáhla. Nechávám proto ruce připravené, abych mohla v případě nutnosti ve vteřině reagovat.
Pokud by to záleželo na mě, sundala bych je všechny, aniž by se stačili nadechnout....
Nicméně, vyčkávám za jeho zády, napnutá, jako šelma, která čeká v úkrytu na svou kořist...

Na jednu stranu mě Garen mile uvedl do rozpaků, když bylo vidět, že se o mě bojí, ale na druhou stranu jsem si opravdu představila co by se stalo, kdybych byla opravdu zraněna nebo dokonce zemřela. Garen by to asi nepřežil. Ale já bych také nechtěla žít bez mého milého druida, i když mne občas dohání k šílenství svými proměnami ve zvířata.
"Garene. Nemusíš se bát. Vzpomeň, kolik bitev jsme spolu bok po boku vybojovali a vždy jsme vyvázli bez vážnějšího zranění. Pokud ovšem nepočítám to, jak ty ses bezstarostně proměnil v sokola a odletěl, zatímco na mne se zřítila zničená obléhací věž. Myslela jsem, že tě zabiju."
Když jsem svému příteli připomněla tuto historku, malinko jsem pousmál a přestal myslet tak chmurně, jako dosud. Pohladila jsem ho jemně po tváři a usmála se na něj.
"Pojď. Vyjedeme na sever na průzkum. Aspoň přijdeme na jiné myšlenky. Sejdeme se ve stáji." řekla jsem a vykročila jsem do stájí.

Průzkum

„Pořád lepší, než abych se pokusil proměnit v medvěda, poté se ji snažil krýt svým tělem a pod náporem oné věže tě pod sebou rozplácl.“ Taky se na Inialis usměju a když navrhne, že se sejdeme ve stáji, jen zamyšleně pokývnu hlavou a otočím se k odchodu. Na záda si hodím již sbalený batoh a vydám se před Věž. Když procházím po malém náměstíčku, všude vidím nějaké vojáky. Jedni se připravují na boj, jiní o něm otevřeně klábosí, další jen mlčí a zírají do prázdna. Ostatní jen běhají kolem a neví, kudy kam. Všechno se tolikrát trénovalo, ale když přijde den D, nikdo neví, co má dělat.
„Ach, co ta válka dokáže s lidmi udělat…“ Pomyslím si.
„A to jsme teprve na začátku…“
Zadívám se na oblohu, možná bude pršet.
„Zatím je to jen déšť kapek…“
Vyjdu před bránu a zapískám. Za pár chvil už ke mně přijíždí. Silný, zdravý, dospělý kůň. Temperamentní, rozumíme si… Vždy mě pozná a nikoho jiného neposlouchá. Bílá srst se mu leskne a já se mu jedním hbitým pohybem dostanu za jízdy na za krk. Navedu ho na nádvoří ke stájím.

Žrát ani pít nechce, to si obstará sám, dám mu tedy jen sedlo, ke kterému si připnu svůj batoh.
Držet ho nemusím, vím, že neuteče. Teď už jen čekám, kdy vyjde Inialis ze stáje i se svým koněm..

Prozatím se rozloučím s Garenem a vyběhnu nahoru do naší ubikace. Do koženého cestovního vaku, který se dá připnout zezadu na sedlo, jsem pobalila něco málo jídla, vody, obvazů a bylin a znovu překontrolovala své zbraně. Meč, kopí i dýky nebyli zrovna ve skvělém stavu, ale pár skřetích páteří ještě zvládnou přetnout.
Hodila jsem si vak na záda a vyrazila po schodech dolu na nádvoří. Cestou jsem letmo pozdravila několik známých vojáků a zamířila ke stájím. V třetím stání stál nádherný vraník a lehcce poržával, protože jž dobře znal mé kroky. Získala jsem ho jako hříbě a v jeho krvi kolovala krev slavných elfských hřebců. Stovky lidí se ho snažili ode mě koupit za pytle zlata, ale nikdy bych ho neprodala.
"Ráda tě vidím, Nürne." zašeptala jsem a pohladila ho po krku.
Vyvedla jsem ho ze stájí a připojila se ke Garenovi. Dojeli jsme až před velkou bránu a dali znamení vojákům, kteří ji střežili. Deset vojáků zdvihlo těžkou závoru a další otočili rumpály a uvolnily tak systém kovových západek, které otevřeli masivní dřevěnou bránu pobitou kovem.
Lehce jsem kývla na Garena a vyjeli jsme. Zamířili jsme na sever, směrem k Adorským horám, které pokrýval mlžný opar. Ve vzduchu bylo cítit takové divné dusno. K něčemu se schylovalo. Nevím proč, ale něco mi říkalo, abychom jeli rychleji. Něco tam na severu na nás čekalo...

Cesta

Otevřu oči a pomalu vydechnu. Trochu zakolísám, ale hned získám ztracenou rovnováhu zpět. Takto úzké spojení s jedním ze živlů bývá náročné.
"Máme čas do rána." vydechnu unaveným hlasem, "je jich kolem patnácti. Víc jsem nedokázala zjistit. Kdybychom šli dál našim obvyklým tempem, tak by nás kolem poledne vyčenichali."
Rozhlédnu se po ztichlé krajině, ozářené měsíčním světlem. V používání magie jsem nebyla zas tolik zběhlá, abych zde dokázala vytvořit dostatečně účinnou past. Nebylo kde, ani z čeho. Naše možnosti byly značně omezené. Po dokončení prohlídky okolí se otočím zpátky na Haralda, který už stojí na nohou.
"Můžeme se buď pokusit zmást naši pachovou stopu a trochu je zdržet, nebo je překvapit nočním útokem." Té první variantě jsem moc nevěřila, ale jak se říká, zkusit se má vše. Každopádně ta druhá byla stejně bláznivá.

Cesta

Otočím se na Ireth a vzdám všechny pokusy na postavení pasti, nejen proto, že nemám lano, ani nic, čím bych dřevo opracoval.
,,Jedna horší než druhá.'' Řeknu. Změřím si elfku pohledem a zamračím se.
,,Nemůžu pochopit, proč se prostě nesebereš a nevypadneš odsud. Tím, že tu umřeš ničemu nepomůžeš.'' Otočím se.
,,Musíme odtud vypadnout. Ty bestie jsou horší než lovečtí psy.'' Otřu si čelo a prohrábnu vous.
,,Nevím jak ty, ale já jdu dál.'' Řeknu schválně tónem, který elfku jistě vytočí.
,,Snad docílím toho, že se sebere a vypadne krucinál odtud.'' Pomyslím si, strčím meč do pochvy a díky pomoci nedalekého klacku, o který se začnu opírat vyrazím dál cestou necestou.

Na sever!

Pomalu a rozvážně na hřbetu svého koně vyjedu z brány. Tenhle zážitek si skoro nikdy nemůžu nechat ujít! Pomalu se přede mnou otevírá překrásná, sibralinská krajina. I když ten pohled tak dobře znám, nikdy se neubráním úžasu.
„A v tak nádherném světě žijeme….“ Spokojím se s tichým konstatováním. Inialis se na mne znepokojeně podívala a na hřbetu svého koně se tryskem rozjela směrem k Adorským horám. Sleduju ji, jak se rychle vzdaluje a něco pošeptám svému koni do ucha… Ten se rozjede za Inialis a já se bez nejmenších obtíží postavil na sedle, stál jsem s mírně pokrčenýma nohama. Odrazil jsem do výšky. Kůň pokračoval v běhu za Inialis a mě na chvíli zahalilo světlo. Když světlo opadlo, na místě, kde jsem byl já, letěl orel…
Orlím zrakem sleduji Inialis, zatímco se k ní pomalu z výšin blížím. Očima si ji přiblížím, krásné vlasy jí vlají ve větru. Můj kůň ji už dohání. Rád bych viděl její výraz, až se otočí a zjistí, že na mém oři nikdo nejede. Pozvolna se snáším na Inialis, za chvíli už jí sedím na rameně a jemně jí štípnu do ouška.

Zhluboka se nadechnu a snažím se ovládnout netrpělivost. To je horší než domluva s dítětem. Několika rychlými kroky ho předeženu a postavím se mu do cesty.
"O naší rase.. o mě nevíš vůbec nic! Tak se neptej proč a prostě se s tim smiř." Můj hlas je tichý, ale důrazný. "Nemáme čas se hádat. Stihli bychom je najít před východem slunce a překvapit je. V týhle oblasti se nikde schovat nedokážem, ani se tu nedá udělat nic na jejich delší zdržení." Znechuceným pohledem přejedu krajinu kolem. Pak se obrátím zpět na Haralda. "Bude se nám cestovat líp, když je nebudem mít pořád za zadkem."
Snažím se přijít na nějakou lepší možnost, ale v podstatě jsem se už rozhodla. Cestování s ustavičným ohlížením se přes rameno vás po nějaké době začne unavovat. Já se do takového stádia právě dostala. "Jestli se na to necítíš, můžeš tu zůstat nebo pokračovat dál."

Elotain

Oba strážci brány sevřeli v rukou kopí a přiblížili se k nám.
"Král Edoreth se necítí dobře a již mnoho týdnů nepřijal žádného vyslance. Navíc elfská výprava zde nebyla hlášena. Nejste tu vítáni!" řekl vyšší z nich nekompromisním tónem.
Ale já jsem věděl, že s králem promluvit musíme. Chvíli jsem si promýšlel, jak na strážcovu nenávistnou odpověď budu reagovat.
"Omlouváme se za troufalost, se kterou jsme se odvážili až sem. Naši návštěvu jste nemohli očekávat, jelikož náš národ již dávno nesídlí mezi vámi. Cestovali jsme sem mnoho měsíců. Ale musíme nutně mluvit s králem. Je to velmi důležité." řekl jsem klidným hlasem a důkladně se zaměřil na jeho mysl.
Dozvěděl jsem se, že v Elotainu řádí jistý lupič, který má údajně elfské rysy. Proto se strážce zdráhá nás pustit dovnitř. Opatrně jsem tedy z jeho mysli vystoupil a čekal co se bude dít dál.
Oba vojáci se chvíli radili, ale pak nám pokynuli kopími směrem k bráně a tak jsme se ocitli uprostřed každodenního zmatku toho velkého města.
Tiše jsme procházeli rušnými ulicemi a tu se v jedné temné postranní uličce zjevila postava, na které mne ihned upoutali jemné rysy obličeje, dlouhé vlasy a zašpičatělé uši. Kývnul jsem na Ninquë a rychle jsme vběhli za ní. Byla to půlelfka a vypadalo to, že se celkem polekala.
"Další půlelfka? To si opět vyslechnu nenávistný proslov od Ninquë." povzdechl jsem si v duchu a pravou ruku pomalu přesunul na jílec meče, kdyby náhodou došlo k souboji...

Vůně krve

Opět jsme se na chvíli zastavili, jelikož má jednotka byla již unavená. Moji věrní orkové i skřeti byli již vyčerpaní a proto jsem nařídil zastavit.
"Líní červi. Tímhle tempem je nedohoníme. Jste jen tlupa zbabělců." soptěl jsem vzteky a tu se ke mě přitočil jeden ze skřetích velitelů.
"Už nemůžeme, můj pane. Cesta byla příliš dlouhá. Doženeme je, žádný strach." řekl a uctivě se přede mnou krčil.
Ač nerad, musel jsem uznat, že s unavenou jednotkou bych tento hon nemohl úspěšně dokončit.
"Zapalte ohně, zůstaneme zde déle. Ale pokud ztratíme stopu, vyrvu vám střeva krkem." zavrčel jsem podrážděně a sedl si na nízký balvan opodál.
Za chvíli se přede mnou objevili dvě zahalené postavy. Temná elfka i lidská vražedkyně ke mě pomalu došli a při pohledu na ně jsem se i já v hloubi duše otřásl. Nechtěl bych být jejich protivníkem. Jejich tajemné pohledy a bleskurychlé zbraně byli důkazem, že můj Pán si vybral dobře své špehy. Obě cestovali se mnou již od začátku a neustále podávali zprávy přímo Temnému Pánovi. Měli za úkol sbírat informace, hledat stopy a odstraňovat všechny překážky, které stáli našim armádám v postupu na jih Kontinentu. Mnoho obětí již zanechalo svou krev na jejich čepelích.
Když ke mě přišli, nerudně jsem se na ně zahleděl a počal si brousit svou sekeru. Neměl jsem na ně vůbec náladu. Věděl jsem, že mi budou vyčítat příliš pomalý postup.
"Co chcete?" zeptal jsem se je, aniž bych k nim vzhlédl od péče o mou milovamou zbraň.

Vůně krve


Tentokrát jsem nepospíchala; hodlala jsem si každičký krok náležitě vychutnat a zároveň jsem pozorovala Sagriela, jak se začíná kroutit, sotva nás spatřil. "Jako červ." Rty se mi zúžily do úzké čárky. Měl k tomu rozhodně pádný důvod. Nebyla jsem zrovna moc dobře naladěná. Honili jsme se za tím odpadem už celou řádku dní a stále bez úspěchu. "Protože ta banda zkurvenejch hovad potřebuje zase odpočinek," moc dobře jsem věděla, proč pracuji raději sama. Jenže tohle byl příkaz od samotného pána, tomu nebylo lze odporovat. Navíc mě nechal přičichnout k jejich vůni, tak sladké a neodolatelné. Jen vzpomínka na tu chvíli mě zaplavila vzrušením. Na chvilku jsem se zamyslela i nad tím, jakou část jejich těl si nechám tentokrát; z mé sbírky bych již dokázala vytvořit celou řadu kompletních bytostí. Jakýkoliv nekromant by z ní měl opravdu sakra radost. Záhy jsem však podobně veselé úvahy zahnala. Byla jsem už jen pár kroků od té smrduté zrůdy, s níž jsem byla nucená spolupracovat. Jeho nervozita a obavy mě příjemně zalechtaly na chřípí a s pobavením sledovala, jak se vyhýbá mému pohledu a horečnatě se věnuje leštění zbraně. "Jak nezdvořilé," přivřela jsem oči a zkřížila ruce na prsou.

"Sagrieli, " štěkla jsem, abych upoutala jeho pozornost. Nebýt důležitým vůdcem naší skupiny, drtila bych mu patou ohryzek. "Ty jedna zatracená, líná svině."
"Proč opět zastavujeme?" Řečnická otázka, ovšem na slovo "opět" kladu opravdu silný důraz. "Jsme jim v patách," procedím skrze zuby, "a ještě k tomu v přesile!" Skutečně tomu nerozumím. Ten plebs můžeme postrádat. "Zbytečně jim dáváme čas na odpočinek," pokračuji podobným tónem, "čím déle budeme otálet, tím spíš ti tvá jednotka pochcípá." Jako by snad něco vydrželi. "Jen se na ně podívej," syknu a jedním rozmáchlým gestem ruky přejedu tu tlupu trosek. Pak si ji ostentativně opřu o jílec tesáku. Nehty zaklepají o chladný kov. Ano, začínám být napjatá.

Konečně jsem po dlouhé době dostala misi, jež mě dostala za hranice města. Měkká půda pod nohama, otevřená krajina, celá řada zajímavých míst přinášejících tolik vítanou změnu. A především výzvu. Milovala jsem lov, ten pocit absolutní nadvlády a moci nad svou kořistí. Náš Pán také věděl, že v tomhle jsem zatraceně dobrá. Jakmile se daly věci do pohybu, byla jsem ve svém živlu. Má mysl a tělo nebyly zvyklé odpočívat. Adrenalin mi dodával sílu a pomáhal posouvat hranice stále dál. K čertu s dalším čekáním!
"Půjdu napřed," prohlásila jsem nakonec. Beztak jsem to byla hlavně já, kdo jim čistil cestu od nástrah. Sama jsem měla ještě dostatek sil na to, abych se postavila nepříteli. A především dobrou výbavu. Jedy udělají své. Jeden zásah šipky a budou se svíjet v bolestech. Měla jsem jich k dispozici celou řadu. Ačkoliv pro mě tento způsob vraždy nepředstavoval takové uspokojení, účel plnil dokonale. Ostatně toho druhého jsem mohla nechat pro své již hladové čepele. Důležité bylo tohle všechno skončit.

Zase hnus....


Strážní nevypadají, že by nás zrovna dvakrát rádi viděli. Přesunula jsem nenápadně jednu ruku za záda, kde jsem měla schovaný nůž. Jeden z těch tupohlavců na nás promluví velmi naštvaným tónem, což mě přiměje chytit onen nůž za zády. Je to jen malý nožík, který používám na kuchaní ryb nebo krájení ovoce a zeleniny, ale sáhla jsem po něm, protože nechci lidem ukazovat svoje zbraně. Zvláště takovím, jako byli ty stráže před náma.Stále oceňuji Ariathovu nápomoc při komunikaci, protože kdybych tu byla sama, asi bych se na ty chlapy rovnou vrhla, protože jak jsem již několikrá řekla, lidský jazyk nepatří zrovna mezi jazyk, který alespoň základně ovládám. Přivřela jsem oči do pzkých stěrbim, a očekávala jsem, co nakonec pro Ariathově proslovu z toho chlapa vypadne.
Oba vojáci se chvíli radili, ale pak nám pokynuli kopími směrem k bráně a tak jsme se ocitli uprostřed každodenního zmatku toho velkého města. Lidský pach tu byl skoro nesnesitelný. Pot, zvířata, hnůj, hniloba a výkaly... to vše se tu mísilo a vytvářelo odporný koktejl pachů, ze kterýho se mi zvedal žaludek. Bohové, jak vůbec v tomhle můžou ti lidi žít?! Copak to necítí?! Povzdechnu jsi a následuji svého společníka. Tiše jsme procházeli rušnými ulicemi a tu se v jedné temné postranní uličce zjevila postava, na které mne upoutali její rysy. Zlostí jsem připvřela oči a podívala jsem se směrem k Ariathovi. Ten na mě kývl, protože jí zřejmě také zahlédl. Rychle jsme vyběhli za ní.
Sáhla jsem do kabeli a vytáhla jsem z ní malí vrhací nůž, kterých jsem měla asi pět. Namířila jsem a hodila. Nůž se zabodl kousek vedle ní, schválně jsem minula, abych jí tak zastavila...

Vůně krve

Stal se ze mě jen tichý pozorovatel rozhovoru mezi Scillarou a Sagrielem. Očividně zrovna neoplývali vzájemnými sympatiemi. Nejspíš jen společný úkol a touha po krvi našich budoucích obětí, které už tak dlouho sledujeme, je odradili od větší hádky.
Postupem času jsme se k naší kořisti přibližovali, společně s výpravou, blíž a blíž. Většina členů po dlouhém dni už ale nebyla schopna další cesty. Napravo ode mne se snažilo několik skřetů rozdělat oheň. Další už rozbalovali zásoby jídla. Bylo jasné, že dnes už nikdo nikam nepůjde. I mě už cestování začínalo zmáhat, ale díky svému výcviku jsem na sobě nedala nic znát. Nemohla jsem na sobě ukázat ostatním sebemenší slabost, už to, že jsem jediný lidský člen naší výpravy mi dost pokazilo obzory na získání respektu od ostatních.

 

Rozhlížela jsem se okolo sebe. Za celou dobu co jsme na cestách jsem si jen málokdy našla čas na to, rozhlédnout se po krajině okolo sebe. Nepřestávalo mě to fascinovat.
Na severu se rozprostíral široký výhled na Adorské hory. Velké mraky se pomalu vlekli po obloze a odhalovali ostré vršky hor, které čněli k nebesům. Všechno okolo ztichlo a náhle mnou projel pocit svobody a volnosti..

 

Z mého nepřítomného snění mě vyrušil jeden ze skřetů. Do ramene mě silně praštil kus větve, která měla původně přistát na provizorním ohništi. Istinktivně jsem se ohnala proti směru útoku a chytla to odporné stvoření pod krkem. Zadívala jsem se do jeho tmavých bezmocných očí a s opovržením jsem se stáhla.
Zdálo, že diskuze mých dvou společníků byla u konce. Scillara byla odhodlaná pokračovat v cestě za každou cenu. I přes únavu a nechuť ke svému poslání jsem byla připravena vyrazit s ní.

Jen jsem poslouchal, co temná elfka říkala a po chvíli jsem měl velkou chuť svojí nově nabroušenou sekeru opět ztupit o její lebku. Kdyby mi tohle řekl kdokoli z mých bojovníků, rozdrtil bych mu všechny kosti v těle. Ale tyto dvě válečnice měli příliš blízký kontakt s naším Pánem a proto jsem je musel respektovat, i když nerad.
Ale Scillara to už celkem přeháněla. Začínala se ve mě vařit má válečnická krev, ale ovládnul jsem se.
"Zklidni svůj hadí jazyk, Scillaro! Když budeme pokračovat v tomto tempu a nedáme mým bijcům chvíli oddech, pochcípají jako mouchy. Až budeš jednou velet své jednotce, poznáš sama, že to není tak snadné." zavrčel jsem temně a pomalu vstal.
Zasunul jsem sekeru zpět do pouzdra na zádech a při Scillariných slovech, že půjde napřed, jsem se jen tiše zaradoval, že tu přestane kazit vzduch. Poté jsem se obrátil na Heiri, která stála celou dobu opodál a neřekla zatím ani slovo.
"Jdi s ní. A dobře na ni dohlédni, jinak do ní vrazím kopí a nechám ji pomalu se péct nad ohněm!" řekl jsem a zamířil k ohňům, kde se opékalo maso.

Severní pláně

Opět jsem se velmi vylekala, když mi na rameni přistál orel a celkem necitlivě mi zaryl drápy do paže. Zasyčela jsem bolestí a škubnutím jsem ho setřásla dolů. Když jsem se po chvíli ohlédla, seděl Garen opět v sedle, držel si rameno a nehleděl na mne zrovna přátelsky. Nemohla jsem se udržet a rozesmála jsem se.
Pevnost jsme již nechali daleko za sebou a ujížděli jsme rozlehlými travnatými pláněmi. Skoro nám ani nepřipadalo, že této nádherné zemi hrozí nějaké nebezpečí. Nechtěli jsme věřit, že tato nádherná sametová tráva by se měla sklonit pod údery těžkých nohou, stromy by měli padnout, aby posloužili jako součásti obléhacích strojů, voda by měla napojit ty děisvé stvůry, které přešli Adorské hory. A byli jsme rozhodnuti jim v tom zabránit a zachránit tuto krásnou zemi.
V poledne jsme minuli hraniční kameny Sibralinu a ocitli jsme se v zemi nikoho. Krajina se začala také trochu měnit. Zelenou bujnou trávu vystřídala povadlá a pobledlá stébla, stromy zřídli a zakrsli a začalo se ti objevovat stále více skalisek.
K večeru jsme dojeli k jedné velké skále a tam jsme se utábořili. Zapálili jsme jen malý tlumený oheň, abychom zabránil odhalení a uvařili skromnou večeři.
"Garene, co myslíš že zítra objevíme?" zeptala jsem se svého společníka a z mého hlasu jasně čišel strach a obavy.

Zbloudilý "Havran"

K městu Elotain dorazil Theirn až po poledni - slunce bez milosti spalovalo jak utahaného koně, posledního z jeho společníků, tak samotného jezdce, který se na cestách nikdy neodvažval svléknout těžkou koženou zbroj vyztuženou železnými kroužky.
Mimo silné zdi Sibralinských měst sice patřil mezi největší neřády on sám, a neměl se tudíž příliš čeho obávat, ale staré zvyky nerezaví - a mladý rytíř strávil celý svůj dosavadní život v rozvráceném království Tyrhos, kde si nemohl být svým bezpečím jistý ani kdejaký ze šlechticů s vlastní posádkou... jak se ostatně přesvědčil jeho lord otec.

Branami projel s celou řadou dalších poutníků, ba dokonce obchodníků - pro Tyrhosana jev naprosto nevídaný - a tak mu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost.
Než nalezl místo, které by odpovídalo jeho představám, slunce už se sklánělo za obzor.
Sesedl z koně a bezmyšlenkovitě pohladil emblém na jeho postroji - kdysi nejspíš vyobrazal bílého havrana v černém poli, ale časy k němu nebyly milostivé, a vybledlé látky umazané týdny cesty ze vzdálenosti i jen několika kroků splývaly v jedinnou šedavou plochu.
Uvázal vyzáblé zvíře ve stájích, nedbaje, že po cestě šlápl do hromádky hnoje, a rozrazil dveře do hostince.

Nebyl to právě ten nejpůvabnější podnik v hlavním městě - vlastně nebyl ani trochu hezký.
Nemytými okenicemi sotva procházelo světlo, a několik málo svícnů místnost spíše začazovalo než projasňovalo.
Vzduch byl cítit špatným pivem, zvratky a mastnotou, a kromě několika levných dívek ve vzdálenějším rohu lokálu, obludné hostinské za výčepem a přibližně půl tuctu pochybných existencí místo zelo prázdnotou.
Ne, nebyl to ten nejvybranější podnik v Elotainu, to vskutknu nikoliv... ale bylo to místo, kde ztracená existence jeho formátu mohla čas od času přijít k práci, která by mu dovolila pro jednu noc opět pojíst teplého jídla, zpít se do němoty a ulehnout na měkkou matraci, namísto aby si podkládal hlavu rozedranou brašnou.

A tak rytíř Theirn, syn Narwyckův, poslední žijící dědic rodu Glechternů, usedl k jednomu z umaštěných stolů, objednal si klobásu pochybného původu s kouskem okoralého chleba, a se směsí zoufalství a naděje v očích pátral mezi přítomnými po někom, komu by mohl být ku prospěchu.

Ti ‚čistí‘

Když jsem vylezla ze svého úkrytu, ihned se ke mně někdo rozběhl. Sílou zvyku jsem začala sprintovat pryč od nich, když v tom mi proletěla kolem těla dýka. Dobře, tohle nebude dobré. Bleskne mi hlavou. Otočím se k nim čelem a s odevzdaným výrazem na tváři zvednu prázdné ruce a rozejdu se k nim. „Mně to nebaví, vás to nebaví, jsme si kvit.“ Dojdu k nim, otočím se zády a zkřížím ruce za zády. „Jak dlouho? Dva měsíce?“ zeptám se a s trhnutím hlavou se na ně podívám. „Tak moment…“ dám ruce dopředu a otočím se k nim čelem. „Co jste zač?“ zeptám se jich a prohlédnu si je. Celou dobu se usmívám, dokud si nedám dvě a dvě dohromady a neusoudím, že to nejsou půl elfové. Ucouvnu a schovám si vlasy za uši. „Dobře… o co vám jde?“ zeptám se a rozhodím rukama. „Přišli jste si zanadávat?“ zeptám se. Očividně je mi vážně jedno, co semnou bude.

Elotain

Když jsem spatřil půlelfí rysy té dívky, povzdechl jsem si.
"Další půlelfka. To snad ani nemůže být pravda. Co se to stalo s naší čistou rasou?" pomyslel jsem si.
Bylo mi jasné, že Ninquë bude velmi nepřátelská, což se také potvrdilo, když mi kolem hlavy prolétla vrhací dýka. Dívka zřejmě přišla na to, že jsme elfové, tedy její potencionální nepřátelé a snažila se zakrýt své tělesné znaky míšené krve. Ale předem musela vědět, že se jí to nemůže podařit.
"Pokud jsi ještě nikdy neviděla elfskou čistou rasu, tak si nás dobře prohlédni. Nejsme zvyklí, aby nám cestu křížili nečistí míšenci jako ty a za dnešek jsi už druhá půlelfka, kterou jsme potkali. A jistě dobře víš, jak končili půlelfové, ještě když čistí elfové obývali Úmonské lesy. Nyní jsme však na území cizího království cizí rasy, takže tě nemůžeme beztrestně zabít. Ale dej si pozor, aby ses nám už nikdy nepřipletla do cesty." zašeptal jsem temně a propálil dívku nenávistným pohledem.
A bylo mi zcela jasné, že i Ninquë toto setkání jistě nenechá jen tak.

Vůně krve

Bylo rozhodnuto. Nakonec dopadení těch dvou utečenců byl úkol nejvyšší priority a tahle banka línejch skřetů mě akorát zdržovala. Nehledě na to, že jsem pracovala raději sama. Skřeti, včetně jejich velitele, dělali strašný hluk. Ano, i toho lze využít, pokud jsme si jisti tím, že svou kořist dopadneme; lidská srdce jsou slabá a snadno podlehnou něčemu takovému, jako je strach. Díky mé práci jsem se naučila pracovat i s těmito aspekty; pokud jsem se zrovna nezdokonalovala v umění boje, byl ze mě tichý pozorovatel, mapující každičký detail, jež by posléze mohl proti svému nepříteli obrátit. A nakonec jsme naši kořist stíhali již nějaký ten den, budou očekávat přítomnost těch funících zrůd, hluk a smrad, jež se s nimi táhne bude jednou z indikací, že jsou blízko. Jenže mě ani jeden z nich nezahlédl. Myslím, že jim přichystám nejedno překvapení.

Nejdřív bylo ale nutné vyřídit Sagriela. Ten naivní blázen bez špetky inteligence se nejspíš domníval, že ani netuším, jaké je to ocitnout se na pozici velitele. Jednou ho jeho zcestné předpoklady budou stát život. "Raději se zdrž těch zbytečných útoků, " syknu, "velitel musí umět své jednotky i obětovat. Teď je také ženeš na smrt." Ztiším svůj hlas, aby se tato slova dostala jen k jeho prašivým uším. "A já možná životy několika z nich tímhle zachráním." Pokud se ovšem nevrátím a nakonec si nedojdu i pro jejich hlavy. Nechala jsem ho nasupeně odejít. Nakonec, ať si to přebere jak chce. Dělat nemohl nic, postavením jsme si byli rovni.

Problémem ale byla Heiri. Soudě dle jejího výrazu se náhle rozhodla, že chce jít se mnou. Nebyla jsem v pozici, že bych ji takovou akci mohla zakázat. Ačkoliv jsme na téhle cestě už strávili nějaký ten společný čas, stále jsem si nebyla jistí, čeho všeho je schopná a jak moc platná v boji bude. Testovat to na tak důležitém úkolu mi nepřišlo zvlášť moudré. "Nakonec aspoň nepáchne jak ti skřeti." I když i s námi udělala cesta své, nedalo se to srovnat s dráždivým odérem těch zrůd. Navíc vypadala vyčerpaně; určitě se bude snažit předvést a držet se mnou tempo, což se nám nakonec může stát i osudným ve chvíli, kdy budeme nuceny zasáhnout. Ale ani tady jsem neměla příliš na vybranou, vybrány jsme byly obě. Z dálky ke mně ještě dolehla Sagrielova planá výhrůžka značící jen to, že se mi jej skutečně podařilo dostat do úzkých. Jako velitel byl slabý, šlo v něm až příliš snadno číst. Počkala jsem, než ke mně dojde i ta žena.

"Chci vyrazit co nejdříve, " začnu a znovu si ji poměřím pohledem a odhaduji její stav, "pokud se k tomu chceš připojit, dojdi si pro své věci." Sleduji držení jejího těla, způsob, jakým její oči reagují na má slova. "Budeme cestovat mnohem rychleji, takže ber jen to nejnutnější." Možná zbytečná připomínka, ale kolikrát je lepší i na tato základní fakta upozornit. "Před odchodem se ještě najíme." Dodám nakonec a čekám, jak s tím naloží.

Vůně krve

"Dobře," řekla jsem a mráz mi projel po zádech. Zdálo se, jako by si mě Scillara měřila pohledem, jako by zkoumala každou mou část. Bylo jasné, že vě mě nevkládá moc velké naděje... "Zajdu si pro mé věci a jídlo, za moment jsem u Tebe." Rozpačitě jsem se pousmála a rozvážným krokem, který nebyl tak sebevědomý jak bych si přála, jsem ji opustila.

 Prohlédla jsem si věci v batohu. Pár věcí, které mi nepřišly tak potřebné jsem tu nechala na pospas skřetím táborníkům. Zabalila jsem si jídlo na pár dní a něco málo jsem snědla a doufala jsem, že mi to dodá tolik potřebnou energii. 

 

Naposledy jsem si prohlédla tábor, který se neustále zvětšovat a stále víc zabydloval. Sagriel seděl na kameni pár metrů od největšího z ohňů a se znechuceným výrazem přežvykoval kus masa. Bylo jasné, že nesouhlasí s tím, aby se naše dvoučlenná výprava vydala na lov bez něj a jeho skřetů. Nic s tím ale nemohl udělat. Už jsem se těšila až se zbavím těch všudypřítomných zabijáckých zrůd, které mě tu obklopovaly.
Přes rameno jsem si přehodila toulec se šípy a dlouhý luk z tmavého dřeva. Svou ostrou dýku jsem připevnila k opasku. "Krev kolika lidí se ještě bude muset objevit na čepeli mé dýky a kolik smrtelných šípů budu muset ještě vystřelit, než tohle všechno skončí?" Pomyslela jsem si. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, nesouhla jsem s tím, co musím dělat, ale bylo to moje poslání, můj osud.

 

Byla jsem připravena vyrazit.
Můj dlouhý luk a černý kabát, který jsem si oblékla, mi trochu dodal sebevědomí. Pomalu jsem dožvýkala poslední sousto a vydala se za Scillarou. Stála nedaleko ode mne.
"Vše potřebné už mám, myslím, že můžeme vyrazit," byla jsem si vědoma toho, že můj hlas nezněl moc jistě, nejspíš proto, že jsem se citíla podřadná kvůli svému lidskému původu. Nasadila jsem tedy alespoň jistý výraz ve tváři a pokynula jsem hlavou směrem k velkému ohništi. "Ale mysllím, že ten se s tím jen tak nevyrovná..."

(Obsah je cenzurován, kvůli vulgaritě)


Jakmile se ta divná míšenina zastaví, zastavíme se i my. Nejdřív nás považuje, za stejné odpornosti jako ona sama, za to mám chuť jí vyrvat jazyk a hodit jej prasatům... Přivřu nenávistně oči.
Když jí nakonec dojde, že nejsme ti, kteří jsi myslí, že jsme, snaží se zakrýt své ostré elfské rysy. Na to už bylo tak trochu pozdě, když jsme už dávno věděli, co je vlastně zač.
Ariath se jako vždycky pustí do mluvení, což vždy uvítám a také ho za to obdivuji, že má sílu a chuť se vůbec bavit s něčím takovým jako je ona...
Zatím co on mluví, já se dám do kroku a pomalu jsi dojdu pro svou dýku, která byla zabodlá v dřevěném domě, který byl ještě dobrý kus za ní.
Během ale své cesty pro svou dýku nespouštím z té odpornosti oči a můj pohled doslova přetéká nenávistí a mé bílé duhovky tomu dodávali lehce strašidelnější odér.
To mi bylo ale celkem jedno, jen ať se bojí, taky má čeho. Jak řekl můj společník, v cizí zemi takové odpornosti nezabíjíme, ale jednou, mi přeci jenom dojde trpělivost a nebudu dbát ani tohoto nepsaného pravidla...
Při návratu k Ariathovi se zastavím u ní. On přitom skončí svou tichou řeč. Je asi o čtvrt hlavy menší než já ale přesto jí zpříma hledím do očí. Stáhnu jsi šátek z obličeje a udeřím jí pěstí do obličeje, celkem velkou silou. Cítila jsem i slyšela jak se za mnou Ariath pohnul, ale já mu letmím pohledem naznačila, že jí prozatím nehodlám zabít.
"Žij dál.... prozatím...." řeknu směrem k půlelfce a poté se otočím a vracím se zpátky ke svému společníkovi.

Vůně krve

V odpověď jen tiše přikývnu a ještě chvilku pozoruji, jak se ode mne žena vzdaluje. I z chůze lze leccos odhadnout. Je mi jasné, že jsou jí mé pátravé pohledy nepříjemné, jenže já tu nejsem od toho, abych se tu s někým přátelila. Využila jsem těch několik pár chvil k tomu, abych se sama najedla a zkontrolovala stav své výbavy. Vše bylo podle předpokladu na svém místě a v dobré formě. Nic nesmělo být ponecháno náhodě. Heiri naštěstí nebyla pryč dlouho. Potěšilo mě, že s sebou nese i luk, pokud nebude mít dostatek sil na boj z blízka, může mi alespoň poskytovat cennou ochranu.

"Dobrá tedy," odvětím a očima se zahledím do dálky, směrem, jakým nás teď naše kroky povedou. "Sagriel může držkovat jak chce, ale to je vše, co s tím udělá." Ušklíbnu se, "jako vůdce beztak za nic nestojí." Co také čekat od orků? Jejich rasa až na několik málo výjimek rozhodně neoplývala nějakou dechberoucí inteligencí, proto je náš Pán využíval tímto způsobem. Tímto byla pro mě také jeho kapitola uzavřená.

"Musíme nasadit ostřejší tempo," vrátím se k tématu našeho předchozího hovoru, "dostihnout je nejlépe krátce před úsvitem, nebo při smrákání, kdy budou mít nejméně sil a i jejich ostražitost bude oslabená." Seznamuji Heiri podrobněji s mým plánem. "Bez té bandy skřetů za zadkem nebudeme způsobovat tolik hluku, takže počítám s momentem překvapení," pokračuji a doufám, že se i ona umí pohybovat dostatečně tiše. Měla by za sebou mít snad podobný výcvik, když získala podobnou pozici. "Pokud tu bude ta možnost, zaútočíme z dálky." Sama si beru svoji lehkou kuši, sice nemá takový dosah jako luk, ale za to nezabere tolik místa. O zbytek se už postará jed. "Nějaké námitky?" Uvidíme, zda k tomu bude mít ještě co dodat. Nakonec tu jde o velmi snadnou akci, kterou ani nelze za těchto podmínek lépe naplánovat. Nehledě na to, že plány obvykle nepřežijou první setkání se skutečným stavem věcí. Jediné, co bude pro tuto chvíli podstatné je to, abychom spolu byly nějakým způsobem sehrané a věděly, co jedna od druhé čekat.

Nečistá krev...


Při návratu k Ariathovi, mne někdo překvapí zezadu. Strhne mi kápi a zvrátí trochu hlavu dozadu, od toho, jak mne čapl za část mých vlasů. Reflexivně chytnu jednou rukou, ruku, která drží mé vlasy. Když promluví, poznám, že jde nejspíš o tu míšenku, co jsme potkali v lese.
Teď tě aspoň mohu zbavit toho odporného hříchu a očistit krev našeho Lidu... proběhne mi hlavou. Ariath může vidět, jak se mi koutky mých úst protáhnou do zlověstného úšklebku.
Dále potom reaguji tak, jak mi velí můj výcvik. Dýku, kterou jsem hodila po té druhé míšence jsem sice vrátila zpátky na své místo, ale není to jediná zbraň, kterou vlastním, naneštěstí pro ní...
Nechám jí jsi chvíli myslet, že mě má v hrsti a během toho lehce trhnu zápěstím, a do ruky mi sama skočí elfská dýka, kterou mám ukrytou v rukávu a díky důmyslnému elfskému mechanizmu mi při správném pochybu ruky, skočí sama do ruky.
Přehmátnu jsi jí a koncem rukojeti prudce trhnu zpátky, za sebe a tím jí udeřím poměrně silnou ranou do břicha a tím jí trochu vyrazím dech.
Využiji tedy chvíle a ruku, kterou jsem svírala její, která držela mé vlasy, chytnu pevně za zápěstí a trochu jí ho zkroutím dozadu, nezlomím jí ho, nýbrž tím osvobodím své vlasy a mohu a také se k ní otočím čelem, ve tváři stále ten zlověstný úšklebek.
Využiji toho, že stále svírám její zápěstí a zkroutím jí ruku za záda. Nevím jestli vykřikla bolestí nebo ne, v zápalu boje většinu věcí okolo mne nevnímám. Držím v druhé ruce dýku a v hlavě se mi honí myšlenky, jestli jí mám podříznout hrdlo, za to, že se na mne opovážila byť jen sáhnout..

Večer u skály

Žasnul jsem, když se mi krajina pomalu měnila před očima. Husté lesy vystřídaly skaliska, jen občas jsem uviděl nějaký strom, který by byl vyšší než já. Ani tráva už nebyla co dřív, ani koním tak nešmakovala.
Za soumraku jsme se zastavili u jedné zvlášť vysoké skály. Shledali jsme, že je to místo jako určené pro táboření. Mně se sice zdálo ještě víc ponuré, než všechny ostatní, taktická kapesní příručka ovšem hovořila jasně.
Rozdělali jsme slabý oheň a uvařili jsme si skrovnou večeři o třech chodech. První chod tvořil vývar zaječího masa s různými bylinami, které jsem kolem našel. Nechutnal zrovna nejlépe, taky že tráva ve zdejších končinách pomalu neměla z čeho růst. Druhý chod tvořil nedopečený zajíc… Na tak žalostném ohni by se zajda pekl až do rána… A já měl hlad.
Ale ani ze zajíce jsme se dost nenajedli, neb špatné základy se v potravní pyramidě projevují až na vrcholu, díky špatné kvalitě a nízké kvantitě trávy se zajíc neměl čím živit, což se dalo lehce poznat na jeho výrazu v obličeji. Nerad to říkám, ale chudák zajda trpěl podvýživou, takže zabít ho možná nebyl ani hřích, ušetřili jsme ho od všeho trápení.
Jako třetí chod tudíž posloužil kvalitní elfský chléb, který skvěle zasytí, ovšem jeho objem v batohu je zcela zanedbatelný.

Z otázky, kterou mi Inialis položila, mě zamrazilo na zádech. Když má Inialis obavy, to už je co říct.
„Co zítra objevíme?“ Opakoval jsem po ní a zamyšleně se zírám do plamenů a na prsty si natáčím konečky svých vlasů. Před očima se mi jeví různé scénáře…
„Možná, že to bude něco, co ani jeden z nás nečekal. Možná najdeme něco, co nám oběma vyrazí dech. Možná, že budeme v ohrožení života, ale…“
„Ale vše je v našich rukách, toho se právě bojím, neb jsme jen dva…“ Místo toho ale řeknu:
„vše je v rukou Božích.. A ten nás ochraňuje.“ Vím totiž, že tohle by Inialis mohlo uklidnit…
„Dneska budu držet stráž, jen spi.“ Povím jí a proměním se v malé lvíče, v několika chvílích už ulehám vedle Inialis, ale oči mám dokořán a neustále sleduji okolí.

Můj den
Čekám na shromáždění, tak dvě hodiny. Nikdo nikde... Byl předána zpráva? Musela být, Inialis je spolehlivá, to spíš mi to Derron dělá naschvál, jako vždy. Hlupák bezbožný, málo toho ví o moci Stvořitele. Rozhodnu se, zvednu se a zajdu dolů na cvičiště, je tu jen pár mužů. Bývalo jich víc ale skřetí nájezdy poslala mnoho bojovníků k Charneffelovi. Položím svůj batoh k jednomu stojanu a vytáhnu meč a štít. Přijdu k figuríně, té co má štít a řemdih. Párkrát do ní bouchnu ale je to nuda. Naštěstí si mě všimne jeden z vojáků, myslím že Greol. Vyzve mě na cvičný zápas. Přijmu, konečně se protáhnu. Započneme, úder střídá úder a berem to čím dál vážněji. Za okamžik využíváme i štít jako zbraň, nohy a ruce. Pak to přijde povede se mi ho zranit, ne vážně, jen sek do stehna. Ihned složíme zbraně a já ho vyléčím.
"Jsi dobrý bojovník. Charneffel je spokojen. A to s vámi, posádko Severní věže! Skřeti se blíží, jako vždy. Je nás málo ale naše srdce má sílu i deseti skřetů! Oni jsou jen krvežíznivá zvířata která plení a vraždí! Myslete na rodiny a své blízké které chráníte! Vaše meče se neztupí a vaše štíty odolají tisícům úderům, doku skřeti nepadnou! Za Sibralin! Za Stvořitele!"
Po projevu odejdu klidně na oběd, najím se a jdu spát, ale před tím se pomodlím. Je pozdní odpoledne, musím být odpočatý.

Pláně

Pomalu jsem pozorovala stíny, které na skálu vrhaly plameny ohně a přemýšlela o naší cestě, když tu náhle jsem začala cítit něco zvláštního. Jakýsi neodbytný hlas v mé hlavě mi říkal, že bychom měli jít dál. Že tam někde v dáli, na nás něco nebo někdo čeká. Také jsem zřetelně cítila blízkost nepřátel.
"Co když je tam někdo, kdo potřebuje naši pomoc?" řekla jsem si v duchu a tato myšlenka mne začala pronásledovat, když jsem chtěla znovu usnout.
Nakonec jsem to však nevydržela a vstala jsem z lůžka. Vmžiku se tu objevil můj společník Garen.
"Garene. Musíme dál. Mám takový zvláštní pocit, že se něco děje nedaleko nás. Pojď, sbalíme tábor a co nejrychleji vyrazíme." řekla jsem a oba jsme začali spěšně balit.
Za několik okamžiků jsme již byli oba v sedlech a jeli jsme co nejrychleji na sever. Dávala jsem dobrý pozor na cestu a pátrala po všem neobvyklém. Moje předtucha stále sílila a já věděla, že zanedlouho na někoho narazíme...

Vůně krve

 

Nasadila jsem lehce zaujatý výraz a přikyvovala jsem instinktivně hlavou, zatímco mi Scillara sdělovala své plány. Nijak mi nevadilo, že se ujala vůdčí role. Nikdy jsem nebyla velitel, ani jsem neměla chuť ujímat se vůdčího postavení. Můj úkol tady nebyl vést armádu, na to jsou tu jiní. Byla jsem tu abych se podřídila dané situaci, abych spolupracovala a mohla tak pomoct dovést tuhle výpravu ke zdárnému konci. A to co nejdřív.

Bohužel, nesdílela jsem pro boje a krveprolití stejné nadšení jako elfka naproti, i když jsem začínala pociťovat, že to začíná být čím dál víc mou součástí. Podstoupila jsem tvdý výcvik, který mi vštěpoval do hlavy, že zabíjet určené oběti není chybou, ale předností a poctou. Nikdy v životě jsem neměla právo říct svůj názor, ale v hloubi duše vím, že to, co dělám, není správné. Je mi však jasné, že právě teď a tady není ta pravá chvíle někomu se s tím svěřovat. Musíme pokračovat a plnit příkazy, které nám jsou dané.

"Ostřejší tempo.. Dostihneme je před úsvitem, nebo až se bude smrákat.. Moment překvapení je naše výhoda a pravděpodobně zvolíme útok z dálky.." V duchu jsem si bleskově prošla plán. Musím uznat, že naplánovat by to asi líp nešlo. "Žádné námitky nemám," letmo jsem se na ni usmála. "Měli bychom to bez problémů zvládnout." Na okamžik jsem se zadívala na oblohu. Pomalu se začínalo stmívat. "Myslím, že je nejvyšší čas abychom opustily tábor, už tu jen ztrácíme čas."

Na křídlech tmy

„Dobře...“ usměji se, „pamatuj, i kdybys mě neviděla, jsem s tebou, znáš to.“ Předpokládám, že Inialis si pamatuje, jak jsme se vždy domlouvali, že v takových situacích se nebudeme jakkoliv hlasitě hledat. Z praktických a taktických důvodů je to tak lepší, já se dokážu přeměnit a sledovat ji a jakýmkoliv zvukem bychom mohli upoutat pozornost…

„Co se asi děje?“ říkám si, zatímco v rychlosti balím tábor. Ve své tváři ale žádné obavy nedám znát, ovšem i kdybych dal, nejspíš by ve světle uhasínajícího ohně jen těžko šly rozeznat.
Skládám přikrývku.
„Co jí ten tichý hlas asi našeptává?“
Zasypávám ohniště a snažím se zamaskovat veškeré stopy naší přítomnosti na tomto místě.
„Co se zde schovává, někde ve tmě?“ Narovnám se a zírám před sebe do tmy, nic nevidím, studený vítr mi nahrnul vlasy do obličeje…
Ve vzduchu cítím nestálost, nejistotu....
"Bůh s námi."
Vyskočím na koně a následuji Inialis. Nejistota, strach, obavy. Před očima se mi chvílemi rýsovaly různé obludy a příšery, zamrkám, soustředím se na přítomnost a děsivé obrazy se z mé mysli vytratí.
Koncentruji se a slyším vše, co se kolem mě děje. Slyším dusot kopyt….
Přeměním se v sovu a letím několik desítek metrů nad Inialis.
Sova létá tiše a v noci skvěle vidí, díky těmto jejím přednostem jsem si ji pro tentokrát vybral. Sleduji okolí a pátrám po čemkoliv podezřelém, pokud něco takového bude v dosahu, měl bych to zjistit s dostatečným předstihem, eventuálně Inialis varovat.

Poslední píseň Halion a Ninquë...

Napětí v malé uličce dosahovalo vrcholu a tu náhle vykročil k oběma soupeřkám Ariath.
"Ninquë, nedělej to. Nemáš žádné právo to udělat. Tady nejsme v zemi našich otců a nemůžeme si dělat co chceme. Zanech tohoto bláznovství." řekl rozhodným hlasem a bylo zřejmé, že chce napadenou půlelfku bránit.
Elfka, která třímala v ruce dýku, se na černovlasého elfa podívala a z očí ji sršely jiskry hněvu.
"Nevěřím, že jsi tohle řekl Ariathe. Ty se zastáváš ubohé půlelfí nečistoty? Oni jsou paraziti a my je musíme vyhubit, aby dál nedošlo ke křížení naší krve. Nemáš právo mě zastavit." vykřikla elfka, vrazila dýku Halion do krku a kopla do ní, takže padla k zemi.
Půlelfka zachroptěla a instinktivně si stiskla krk, ale proudy krve, které se jí valily z rány zastavit nedokázala. V tu chvíli, jakoby Ariath zešílel. Hlasitě vykřiknul a bez rozmýšlení mávnul dlaní proti Ninquë a mocným kouzlem ji odhodil na stěnu doma. Elfka tvrdě narazila do zdi a padla bez dechu k zemi.
Ariath se vrhnul k ležící Halion, ale její vyhasínající pohled a chladnoucí tělo ho přesvědčilo o tom, že půlelfka je mrtvá.
A tak zůstal klečet a nic neříkal. Neplakal, ale jeho nitro sténalo...

Na stopě kořisti

Od Heiri nezazněly žádné protesty ani námitky proti mému zvolení se vůdcem této skupinky. Pokračovala jsem tedy dál ve své roli. Nakonec ani na tomhle nebylo nic těžkého; šlo jen o správnou volbu slov, tónu řeči a gest. Mohla jsem nosit desítky masek. Ale žádnou z nich jsem si nenasazovala na příliš dlouhou dobu; neměla jsem sebemenší důvod nějak bojovat proti své přirozenosti, kterou byl lov. A teď, osvobozená od všech řetězů jsem se konečně mohla vydat po stopě.

"Lov může začít," řekla jsem Heiri v odpověď a na rtech se mi usadil jízlivý úšklebek. Přehodila jsem si svůj kožený vak přes rameno, naposled zkontrolovala, zda mám všechny zbraně a bez dalších zbytečných slov vyrazila vpřed. Po stopách, které už začaly pomalu chladnout. Naštěstí mým očím a především instinktům stačilo velmi málo. Nasadila jsem mnohem rychlejší tempo, jak jsem prve předeslala. I tak to bylo dalece před hranicí toho, čeho jsem byla schopna. Přeci jen už byla tma a mohly jsme tak snadno s Heiri sejít z cesty, jakékoliv podobné zdržení by nás stálo zatraceně moc času i sil. Chyby nebyly přípustné.


"Buď na pozoru," upozorním ženu vedle sebe, "odteď nás povedou jen dva páry očí." Doufám, že se za tu dobu, co jsme pochodovali ve skupině i něčemu naučila. Jak postupujeme, naslouchám i jejím krokům a dechu. Naštěstí dovede být i vcelku tichá. "Hlavně, aby to i s postupující únavou vydrželo," na základě těchto pozorování budu pak možná nucena postupně měnit naše plány. Žádný detail neunikne. Každý další krok mě naplňuje další energií, jako každou šelmu na lovu.

Zoufalství

Vše se odehrálo tak rychle, že jsem nevděděl co dělám. Ale pohled na dvě bezvládná těla v postranní uličce mne přesvědčila o tom, že se tu odehrálo něco strašného. A stalo se tak mojí vinou.
Bezmocně jsem klečel u zakrváceného těla půlelfky, která mi tolik připomínala mou ztracenou lásku. Ani nevím proč mne tolik bolelo mé nitro, když jsem Halion téměř neznal. Ale spolu s ní zemřelo něco i ve mě. Nedokázal jsem si to vysvětlit.
Až po delší době jsem si vzpomněl na svou společnici Ninquë. Rychle jsem vstal a přiběhl ke zdi domu, pod kterou ležela elfka. Přejel jsem jí prstem po krku, ale krev jí v žilách přestala kolovat a srdce se zastavilo. Nepřežila ten mohutný náraz.
"Paní všech elfů, mocná Loriamon! Já jsem ji zabil! Proč?" zašeptal jsem zlomeně.
Nakonec jsem se jen opřel zády o zeď a zůstal nehnutě sedět. Ani jsem nepostřehl, že se ta druhá půlelka někam vytratila a že mě z přítmí malé uličky pozoruje neznámá osoba.

Smrt

Ráno bylo krásné, alespoň se tak tvářilo, na tržišti jsem si uloupila několik jablek a jeden preclík, abych se trochu najedla. Měla jsem už dlouho štěstí, nikdo mne nechytil při krádeži, to znamenalo, že mám ještě všechny prsty. Trhovci ani nevolali gardu, vždy jim někdo kudlu nebo sekáček půjčil a to celkem ochotně. Pár takových trestů jsem viděla, když jsme se toulali s bandou po městě. Prohlédnu si ruce, špinavé, okousané nehty, zakončují dlouhé, štíhlé prstíky, které už dokážou zbavit měšťana těžkého měšce, který se mu houpe u pasu. Se svým lupem se vydávám courat do postranních uliček a jen tak zevlovat po okolí. To je nejlepší na životě zloděje.

Z jedné postranní uličky uslyším divný hluk, hekání a sténání. Většinou jsou to ženské hlasy. Plížím se podél zdi a z poza roku vykouknu, abych zjistila co se děje. Jsou tam celkem tři postavy u zdi a jedna o kus dál je pozoruje. Chci se zakousnout do jablka, když v tom jedna z žen padne na zem a vyprchává z ní život. Ta, která ji zabila, prudce narazí na stěnu domu, střelím očima na čtvrtou postavu, která vykřikla slova, pro mne neznámá. I ta druhá, která letěla vzduchem, je podle všeho mrtvá. Jablko mi vypadne z ruky, když vykřikne postava, která si klekla. Poslední se vytratí někam do další uličky, jako duch, skoro si toho nevšimnu. Točí se mi hlava, nerozumím tomu, co se tu dělo a nejsem tak hloupá, abych se šla podívat, na tu tragédii. Ale zvědavost mi nedá. Tiše se přesunu za muže. " Pane, za chvilku zde bude garda, měl byste odejít." Oslovím ho. " Řeknu jim, že jsem je tu našla." Těknu očima k hlavní cestě.

Popis: Před sebou vidí rusovlasou dívku, nevysokého vzrůstu se zelenýma očima a pihami posetou kůží. Má na sobě staré špinavé šaty, které zažily už lepší šaty. Může jí být necelých osmnáct let.

Ulička

Když na mne promluvil neznámý ženský hlas, malinko jsem sebou trhnul, ale vlastně jsem ani nevnímal co mi říkala.
"Ať přijdou. Jaký má pro mne smysl svit slunce nebo jas měsíce, když jsou mé ruce poskvrněny nevinnou krví? Sám jsem si určil svůj konec." řekl jsem tiše a opět sklopil pohled do prachu cesty.
Hlavou se mi honily vzpomínky, které jsem prožil s Ninquë za dlouhé roky našeho cestování po různých zemích a krajích. Nebyla vždy zrovna přátelská, ale byla možná poslední elfka široko daleko a já jsem tu zůstal sám mezi lidmi, půlelfy a kdo ví ještě čím. Stále se mi do těchto vzpomínek ale vkrádal ten pohled těch krásných očí, které jsem spatřil u řeky a které teď  byli kalné a chladné.
Všimnul jsem si, že neznámá dívka klečí pořád u mne. Podíval jsem se na ni prázdným pohledem, ve kterém se mísila bolest a trápení. Rudovlasá dívka byla velmi spanilá, ale její oblečení o ní prozrazovalo, že žije nejspíše na ulici a živí se ne zrovna poctivou prací.
Ale moc jsem si jí už nevšímal a čekal jsem, kdy se na rohu objeví ozbrojenci s rudým znakem Sibralinu...

Havranův den pod psa

Theirn přistál tvrdě.
Hlava ho bolela, v ústech cítil pachuť páchnoucího bahna ulice, a v uších mu stále ještě zněl sborový pokřik místních opilců, které od rvačky mezi sebou samými odvedla jedině společná nenávist vůči Tyrhosanovi.
Opatrně se zvedl na kolena a několikrát si odplivl - nic naplat. Tahle pachuť mu zůstane týdny. Za své snažení si však vysloužil jeden poslední kopanec, než se za ním dveře pajzlu nadobro zavřely.
Glechtern vyskočil na nohy a vztekle kopl do těžkých dveří, za kterými zanechal nedojezenou večeři, zbytek svých peněz a neposledně svoji hrdost.
"Mizerové..." zabručel, tasil svou dýku a jal se vyřezávat sprosté nápisy do dveří - a teprve tehdy si povšiml dvojice těl, jež bezvládně ležela v ulici... a dvojice těl, která stále ještě smrděla životem.
Elfové, došlo rytíři poměrně brzy, zvážíme-li, jakou právě dostal nakládačku.
Jeho ruka instinktivně sjela k jílci meče.
"N-nestojím o žádné...další... problémy. Nechte mě dojít si pro koně, a nikdy jsme se neviděli. Všichni budou šťastní. Eh?"

Ulička

" Ty za to přece nemůžeš, celé jsem to viděla." Oponuji mu a stále u něj klečím. Studenýma a špinavýma rukama se ho dotknu." Musíš odejít." Zatahám ho za rukáv a upřu na něj prosebný pohled. " Vezmu tě pryč, musíš se schovat," naléhám na něj. A svírám jeho paži v pevném sevření. " Červené kabátce tu budou co nevidět, určitě si toho všimli i jiní. Hlavně, vzduch je nabitý magií, kterou si použil." Přehmátnu z jeho paže na prsty a propletu je mezi svými. Zatáhnu směrem, kterým utíkala ta žena, která přežila.
"Nenechám tě tady chcípnout."
Páčím ho do temné uličky, i když vím, že proti silnému elfovi nemám šanci, tak snad se podvolí a půjde se mnou. " Já tě tu prostě nenechám, jestli se rozhodneš zůstat, budu tady taky." Zatvářím se odhodlaně.

Ulička
(Ariath, Liška, Theirn Glechtern)

Malá dívka stále projevovala snahu mne dovést pryč z toho hrůzného místa, daleko z dosahu stráží a daleko od těch dvou rychle chladnoucích těl, ale já jsem ji téměř nevnímal. Promlouvala ke mě jakoby z veliké dálky a smyslu jejích slov jsem rozuměl jen napůl.
"Nemohu odejít. Nyní již ne." zašeptal jsem nepřítomně a má mysl se počala rychle zakalovat zoufalstvím.
Náhle se zde objevil nějaký rytíř, který ihned zpozorněl, když spatřil mé elfské rysy a koutkem oka jsem zahlédl, jak jeho ruka spočinula na jílci jeho zbraně. Neměl jsem ani tolik síly, abych se zvedl a též tasil zbraň. Nebylo ani proč. Zdál se mi neškodný a slabý. Jako všichni lidé.
Nekonečné okamžiky ticha prolomily až údery těžkých bot a do uličky vešli dva příslušníci elotainských stráží v rudých pláštích a se znakem Sibralinského království na hrudních pancířích.
"Okamžitě odhoďte zbraně a vzdejte se, vrahové!" nenávistně vykřikli, když spatřily dvě nehybná těla.
Podíval jsem se zkoumavým zrakem na rytíře a čekal na jeho reakci...

Pláně
(Garen, Inialis, Ireth, Harald)

Jeli jsme s Garenem nějakou dobu stále na sever a já jsem neustále pobízela svého koně k čím dál větší rychlosti, protože mé tušení začalo sílit. Někde tam vpředu cosi vyzařovalo velmi silnou energii, která naplňovala mou mysl a táhla mne k sobě stejně jako můra je lákána září plamenů.
Po chvíli jsem zvolnila tempo, aby mne Garen, který opět seděl v sedle svého koně, stihl dohnat a otočila jsem se na něj.
"Garene. Je to blízko. Velmi blízko. Cítím to velmi jasně." řekla jsem šeptem, jako by byl v okolí schován někdo, kdo by mne mohl slyšet.
Vím, že jsem tím Garenovi situaci příliš neosvětlila, ale neptal se a mlčky mne následoval.
Náhle jsme vjeli na mýtinu mezi několik balvanů a měsíc náhle osvětlil dvě postavy ve tmě. Můj elfský hřebec Nürn se jich polekal a s divokým ržáním se vzepjal na zadní, ale rychle jsem ho pohybem ruky zklidnila.
Zůstala jsem radši v bezpečné vzdálenosti od obou postav, protože jsem jim neviděla do tváře a také jsem neviděla, jestli netřímají v ruce zbraň. Garenovi jsem pohybem ruky naznačila aby se také držel stranou.
"Kdo jste? Jsme ve službách krále Sibralinu, příslušníci jeho armády a obránci nejsevernější Věže." zvolala jsem do tmy a napjatě čekala na reakci.

Problémy jsou tady

" Co tě budu přemlouvat." Zamumlám si pro sebe a dalšího člověka si skoro ani nevšimnu, sakra už jsou skoro tady. " Hej ty člověče, pojď sem." Syknu na něj a čekám, jestli se ke mě přidá. " Slyším, je už jsou tady." Jen to dořeknu, zakřičí na nás kapitán gardy. " Elfe, " zatáhnu ho za ruku a smýknu s ním, aby se dostal do temné postraní uličky. " Dělej, já to zvládnu, vezmi sebou toho člověka." Naléhám na něj tiše. " Sakra tak už běžte." Můj hlas je víc než prosebný. " Zachraň toho člověka, pro ní už si udělal co si mohl." Podívám se na tmavovlasou dívku, ze které pomalu vyprchal život. " Zachraň sebe a jeho o sebe se postarám." Zadívám se mu do očí a potom se otočím čelem ke gardě.
" Pánové, nejsme žádní vrazi, připletla jsem se k tomu a všechno jsem viděla." Podívám se na ně dětským pohledem a potom oči sklopím. " Ta blondýna napadla tamtu a vrazila jí do těla dýku, a ta elfka potom padla k zemi." Ukážu na ně. " Opravdu nikdo za to nemůže, jen ony dvě." Pokrčím rameny a přejedu je pohledem.

Na stopě kořisti

 

Na začátek cesty jsme zvolily poměrně svižné temto. Kráčela jsem jeden krok za elfkou po jejím pravém boku. Energie jsem měla prozatím dost, takže mi nedělalo problém vyrovnat svůj krok jejímu. Držela jsem si odstup vzadu, ne snad proto, že bych měla strach, spíše jsem nechala elfku užívat si své vůdčí postavení. Ostatní mě podceňovali odjakživa. Zvláště ve světě, kde jsou lidé jen podřadná rasa se není co divit, takže jsem její nedůvěřivost vůči mně ignorovala.

Po chvíli mě naše tichá cesta začla nudit. Přemýšlela jsem nad vhodným tématem k diskuzi, ale pravdou je, že za dobu co společně cestujeme jsme toho moc nenamluvily. "Dobře, to asi nebude nejlepší nápad... Proč musí být elfové takoví suchaři." Došlo mi po chvíli a začala jsem vymýšlet něco jiného, co by mě po dobu cesty mohlo trochu zaměstnat. Rozdráždit si jediného společníka, ještě k tomu elfské rasy, jsme teď opravdu neměla zapotřebí. Pozorovala jsem krajinu okolo, vůbec nic se neměnilo. Nebe vypadalo také stejně. Stále jsem měla všehny smysly v pohotovosti a snažila jsem se postřehnout i sebemenší vzuk nebo otřes. "Nic!" Naše kroky nebyly skoro slyšet půda se vždy jen trochu otřásla v pravidelném rytmu. Instinktivně jsem našlapovala velmi z lehka a snažila jsem se nezanechat za sebou žádné stopy. "Třeba by přece jen stálo za to si s ní o něčem popovídat." Zahleděla jsem se přes elfky rameno na její soustředěný výraz. "Na probírání nejnovějších elfských drbů teď asi není ta pravá chvíle..." Tak jsem nechala čas i naši cestu monotónně plynout dál.

Pláně


Všiml jsem si dvou postav ve tmě, nedokázal jsem je identifikovat, takže jsem si od nich držel bezpečný odstup. Inialis zastavila a já kroužil vysoko ve tmě. Dával jsem si pozor, abych se nedostal mezi měsíc a tyto podivné postavy. Díky tomu by si mě teď v noci jen těžko mohli všimnout. Zůstávám tedy v podobě sovy a tiše plachtím nad mýtinou a čekám na reakci oněch dvou bytostí.
Jsem připraven zasáhnout, ale doufám, že se vše obejde bez zbytečného boje.

Na špatném místě ve špatný čas

Ženština sklánějící se nad nešťastným elfem mrzutého rytíře vyzve, aby k ní přistoupil blíže.
"Ani mě nehne," odsekne Theirn v odpověď, pomalu ustupujíce podél zdi směrem ke stájím - ale to už do ulice vbíhají Elotainští strážní.
"Okamžitě odhoďte zbraně a vzdejte se, vrahové!" křiknou jakmile spočinou pohledem na chladnoucích tělech, a Glechtern z Tyrhosu se z jejich pohledů marně snaží vyčíst, zda hovoří pouze k elfím hrdličkám uprostřed ulice, anebo zda snad mají v úmyslu chopit se i jeho.
"To je nešťastné nedorozumnění, pánové," odpoví jim nejistým hlasem, zatímco se stále pohybuje směrem ke stájím - obě ruce zdvižené.
"Neměl jsem s tím nic společného. Jen se podívejte - jedna má ještě dýku v hrdle, a druhá nemá sečných zranění. Má účast je vyloučená!"

Setkání

Na chvilku jsem se nechala rozptýlit a už jsme měli hosta, jestli byl nezvaný, to jsem zatím netušila. Upozornilo mne na ni koňské zaržání, které se ozvalo nepříjemně blízko. Jakto, že jsem to zaregistrovala až takhle pozdě?? Prudce se napřímím, otočím se směrem ke zvuku a nacvičeným pohybem trhnu zápěstím. Do ruky mi vklouzla chladivá rukojeť mé nejlepší vrhací dýky. Neměla jsem v plánu použít jí předčasně, ale jsem ráda připravena.
Když si postavu v sedle prohlédnu důkladněji, trochu se uvolním. Další člověk.. a žena. Ve stínech za první jezdkyní však zpozoruji dalšího osedlaného koně, přimhouřím oči snažíc se prohlédnout i tu vzdálenější část plání a objevit komu patří druhé sedlo. Bez výsledku.
Žena prolomí ticho jako první. Na mé tváři se objeví mírný úsměv. Mluví minimálně o dvou osobách a přesto se přijela představit sama.. zapomněla, že svého spolujezdce někde nechala?

"A kde máš svého společníka?" Můj hlas dává znatelně najevo nedůvěru.
Nevěděla jsem, jak bude reagovat Harald, když má nyní před sebou příslušníky vlastní rasy, ještě ke všemu údajně ve službách krále. On zoufale potřeboval pomoci. Já se ale necítila dobře ve společnosti tolika lidí. Navíc s vědomím, že minimálně jeden další se tu někde schovává.
Jestli ale mají tito lidé podporu armády, určitě tu jsou proto, aby bojovali proti těm odporným zrůdám. Cíle máme tedy stejné.
Její první otázku ignoruji a čekám, zda se objeví její společník.

Kdesi v divočině
(Garen, Inialis, Ireth, Harald)

Pomalu se otočím a stojím si na svém i když vím, že daleko nedojdu. Bohužel k mé smůle je elfka tvrdohlavější než sem si myslel a neopustí mě ani za zlaté prase. Poodejdu jen o pár kroků dál a zastavím se. Cítím v zádech její pronikavý pohled. Potichu vzdychnu a sklopím oči, když náhle uslyším dusot koňských kopyt. V duši se zasměji a jsem již s bojem smířen. Lehce po vysunu svůj meč, avšak tasení zbraně nedokončím, protože mi projede myslí, že orkové a skřeti přece nejezdí na koních, snad všichni ví, že raději mašírují po svých.

Snažím se svýma unavenýma očima rozpoznat osobu, jež se náhle vynořila ze tmy. Bohužel se mi to nedaří i přes měsíční svit. Nedůvěřivě mžourám do tmy s rukou stále přiloženou na jílci meče a nechám cizince promluvit jako první. Počkat! Kde je ten druhý? Vidím dva koně, ale druhý jezdec chybí. Okamžitě se rozhlížím okolo, ale nikoho nevidím. Vůči magii a jiným vědám a schopnostem jsem velice nedůvěřivý a tak mě nenapadá nic jiného, než že druhý jezdec se někde schovává. Proto se zamračím a když Ireth vysloví svoji otázku na stejnou věc, která tíží i mne, zůstávám v pozoru a nijak neodpovídám. Každopádně se tato záležitost musí vyřešit rychle, protože čím více jsem v pozoru a na nohách, tím více se vyčerpávám a nerad bych zmožen klesl k zemi před touto návštěvou.

Pláně

Z výšky pozoruji, jak se ona neznámá dvojice chová. Všímám si, že vyjadřují známky neklidu. Jedna postava si ihned sahá k pasu – rozhodně ne proto, že by se chtěla napít. „A kde máš svého společníka?“ Z jejího hlasu cítím nedůvěru a možná trošku nejistoty. Já však zůstávám klidný a rozhlížím se, jestli se okolo neschovává někdo další...
„Tuhle situaci by měla Inialis zatím bez problému zvládnout. Ten kůň může například vézt zásoby potravin, nebo by se dal použít další milion různých důvodů.“

Přemýšlím, mám-li zahodit svou výhodu překvapení, nebo věřit, že nám nic nehrozí. Otočím hlavou a vidím, že během pár chvil se měsíc schová za mraky.

„Na druhou stranu je ta žena pěkně nervózní a podezíravá. Za vším vidí nějakou nekalost… Co když jsou to bandité?“

Měsíc se schoval za mraky. Na tuhle chvíli jsem čekal. Oči všech přítomných si nejdřív musely navyknout tmě, to byla moje chvíle, kdy jsem sletěl níž a přistál na sedle svého koně. Proměnil jsem se zpět v člověka a v tu chvíli měsíc opět ozářil pustou krajinu a s ní i mou postavu, poklidně sedící v sedle. Kůň spokojeně zaržál, když zjistil, že ho jeho pán opravdu neopustil. Já už si jen srovnal vlasy na hlavě.
Zvědavě pohlédnu na obě postavy. Odtud, ze země, působí situace úplně jinak. Dvě temné postavy před námi nejistě vyčkávají na odpověď, možná trošku strnule a nebezpečně. Hlavně jsem teď ztratil lepší přehled o všem dění okolo a trošku jsem zalitoval mé unáhlenosti.

„Věnujme se prosím tomu, co je v tuto chvíli důležité a slušné. My se představili, teď je řada na vás! Taktéž jsem ochote omluvit vaši nevšímavost a nebudu reagovat na to, že jste mne tak neuctivě přehlédli, budu si myslet, že jste unaveni z cesty…"

Kdesi v divočině
(Garen, Inialis, Ireth, Harald)

Bedlivě sleduji ženu v sedle a když se znenadání objeví vedle ní na prázdném koni další postava, podle hlasu muž, rychle vytáhnu meč v překvapení, že tam nyní sedí a předtím tam jisto jistě nebyl. Bohužel mé překvapení a rychlé tasení meče, na kterém někdy opravdu závisí lidský život mě vyvedlo z rovnováhy a únava dokonala své. Zakymácel jsem se a místo meče připraveného k boji jsem ho musel sklonit a zabodnout do země a při pádu na kolena se o něj opřít.
,,Arr sakra!'' Zakleji spíše potichu a již na kolenou, opírající se o meč vzhlédnu na obě postavy na koni s ne menším odhodláním než předtím.
,,Být tebou bych nebyl tak drzý hochu! Neprošel jsem peklem, abych poslouchal tvé naduté žvásty.'' Řeknu rozhodně a ignoruji odpověď takového nevychovance. Poté přejde můj pohled na ženu.
,,Paní! Pokud je pravda co říkáš, dokaž, žes příslušna královské armádě!'' Dokončím větu a čekám pozorně co odpoví.

Pláně

Měsíc se schová za mraky, mé oči se tmě rychle přizpůsobí. Žena ani nestačí odpovědět a odpověď přijde sama. Všimnu si třepotání křídel a následnou proměnu zvířete v člověka na koni za ní. To bych ještě dokázala pochopit, nevěděl co od nás čekat, ale následný povýšenecký proslov mě pobouří, očividně stejně jako Haralda. Napřímím se a sevřu pevněji dýku.
"Dávej si pozor na jazyk člověče, blázny si dělej z někoho jiného." Můj hlas je nyní zbaven veškeré nejistoty, naopak je z něj slyšet zlost. "Mohl bys vědět, že elfské oči jsou bystřejší než lidské. Vidím ve tmě dostatečně dobře..."
Chtěla jsem pokračovat v proslovu, ale Harald vedle mne se pod tíhou meče skácel na kolena. Polknu zbytek své odpovědi a blesknu k němu očima, ale zároveň se snažím být ve střehu na případný kouzelnický protiútok. Možná umějí magii ovládat oba a na to jsem musela být připravena. Chvilku se soustředím a navážu pouto se zemí, napojím se na její energii. O nic se zatím nesnažím, jen čekám v pozoru na jejich počínání. Zároveň se trochu snažím dávat pozor na Haralda.

Pláně

Reakce té osoby, která až doposud nemluvila, se mi zdála dosti nepřátelská. Tasení meče nikdy není dobrý nápad. Stále ovšem sedím v klidu na svém koni. Trošku se ušklíbnu, když padne na kolena, opírajíc se o meč. V následujících sekundách mi oba začnou vyhrožovat, já jen zdvihnu obočí.
„To nevypadá moc důvěryhodně, když při tom klečí na zemi, opřen o meč.“ Otočím se k Inialis s tichými slovy.
„Ti nebudou nebezpeční, oni z nás mají větší strach, než my z nich. Pro jistotu mě můžeš krýt, budeš-li chtít.“ Řeknu jí a s těmi slovy seskočím z koně a otočím se čelem k oběma postavám. Vykročím klidným krokem směrem k nim, v ruce nedržím žádné zbraně. Svou zbraň mám zavěšenou na zádech.
„Chceme vám pomoct.“ Řeknu za chůze, nezastavuji se. Mohl bych sice říct :
„Mimochodem, vím, že elfové dobře vidí. Možná, že kdybyste se představili - a všichni elfové jsou slušně vychovaní, pokud vím – jako už jsme se představili my, pak by nevznikl tento problém, nemyslíte?“ Ale neřeknu to, neb vím, že opravdový vítěz je ten, kdo boj ukončí, nikoliv ten, kdo porazí protivníka. To je moudrost. Proto místo toho řeknu:
„V posledních dnech a týdnech poblíž hranic Sibralinu vyskytuje větší množství skřetů. Myslím si, že máte štěstí, že se vám nic nestalo. Nerad bych vás podceňoval, ale proti tak velkému počtu nepřátel byste se ve dvou jen těžko ubránili.“
Pokusím se nezastavit, dokud nedojdu asi metr od nich. Potom se zastavím a nabídnu tomu muži pomocnou ruku.
„Teď už věříte, že jsme těmi, za které jsme se vydávali?“

Garen mne celkem vyvedl z míry, když přerušil mé slibné vyjednávání a utrousil směrem k mé osobě poznámku že ho "můžu krýt". Opravdu mne tak vykolejil, že jsem se v tu chvíli nevzmohla na slovo.
A zatím co jemu se téměř podařilo vyvolat další elfsko-lidskou válku svým neohrabaným jazykem, já jsem přemýšlela co jim říct. Nakonec jsem ze sedla svého koně odepnula malý štít s erbem Sibralinských armád a ukázala ho oběma cizincům.
"Omluvte mého přítele. Je neustálým přeměňováním se ve všelijaká zvířata nejspíš trochu unaven a tak možná mluví trochu z cesty. Věřte mi, že tento štít určitě nenajdete v každém zbrojířském krámku v zemi. Nosí ho pouze příslušníci královských armád, které střeží tuto zem před vpádem nepřátel. Naše pevnost, odkud přijíždíme, je vzdálena necelý den cesty rychlé jízdy na jih. Vidím, že jistě potřebujete načerpat nové síly a ošetřit rány. Dobrovodíme vás k naší Věži."řekla jsem a vyšla pomalu vstříc klečícímu hraničáři, abych se podívala na jeho zranění.
Garen mé popíchnutí nesl velmi těžce a nepřítomně hleděl kamsi do tmy. Ale znal mne dlouho, takže věděl, že to myslím v dobrém. Hleděla jsem na oba cizince a čekala, jestli od nich nepřijde nějaký náznak nepřátelství...

Kdesi v divočině
(Garen, Inialis, Ireth, Harald)

S nelibostí sleduji jak se ke mě přibližuje ten nerozvážný mladík s urážlivým slovníkem a ani mě moc nepřekvapí, když se začne vytahovat a zmiňovat katastrofický scénář se spoustou skřetů a s tím jak jsme slabí a neumíme se bránit. Nejspíš neví, čím jsem si prošel.
,,Tuhle urážku si budu pamatovat mladíku!'' Řeknu drsným tónem a zpražím toho přeměňovatele pohledem. Chvíli se rozmýšlím, ale nakonec, když mi žena na koni ukáže štít s královským znakem pookřeji a nabízenou pomocnou ruku přijmu a nechám se od mladíka zvednout.
,,No. Za tvou pomoc ti tvou neomalenost odpustím, avšak příště si raději rozmýšlej co povíš, než to povíš.'' Řeknu již příjemnějším tónem a otočím se zpět k ženě opírajíc se o mladíka.
,,Ten štít jsi mohla sebrat mrtvému, to musíš vědět nejlépe, avšak jiná možnost, než vám věřit mi prozatím nezbývá.'' Řeknu a požádám Garena, aby mě dovedl blíže k oné dívce.

Pláně

Skoro se mi nechtělo věřit jak snadno jim Harald uvěřil a dal se do jejich péče. Samozřejmě, byli to příslušníci jeho národa, ale možná právě to byl důvod k nedůvěřivosti. Zatímco se Harald potácí směrem k nim, já zůstávám stranou. Tahle situace se mi nelíbila. Do věže jsem se tak jako tak potřebovala dostat, ale raději bych to zvládla bez doprovodu. Ještě jsem si přehrávala v hlavě slova toho muže. Myslím si, že máte štěstí... nerad bych vás podceňoval... pitomec! Musela jsem potlačovat nutkání mu předvést co takový elf dokáže, ale ovládla jsem se. Ta žena ale vypadá docela rozumně. Proto svá další slova směřuji k ní.

"Ani ne půl dne od nás je tlupa skřetů s orky. Pohybují se rychle a určitě sebou mají někoho, kdo dokáže sledovat elfa. Což znamená někoho, kdo umí ovládat alespoň částečně magii. Jestliže je věž tak daleko jak říkáte, měli bychom už vyrazit."
Můj hlas je netečný. Není nepřátelský, ale ani přátelský. Je to hlas někoho, kdo nemá na vybranou.

Pláně

Mínění onoho cizince mne velmi rozladilo, a tak jsem horečně přemýšlela, jak mu odpovědět.
"Pokud si myslíš, že jsem opravdu tento štít získala takto podle, jeď se mnou na naši Věž a až uvidíš, že se již zdálky budou otvírat brány a obránci nás budou vítat zpět, poté budu očekávat tvou omluvu za toto nařčení." řekla jsem a poté chvíli mlčela a sledovala, jak Garen pomáhá raněnému muži vstát.
Cizinka stojící opodál již nebyla tak "přátelská" jako ten muž. Ale co bych také očekávala od elfa. Z jejích slov čišel chlad a myslím, že by jí v tuto chvíli bylo úplně jedno, kdyby ze tmy vylétl šíp a probodl mi hrdlo. Snažila jsem se toto přehlížet a podívala jsem se na ni.
"Pokud to bude v našich silách a možnostech, rádi vás doprovodíme do naší Věže, kde se vám dostane pomoci. A až se tvůj přítel uzdraví, nikdo vám nebude bránit v odchodu. Ta záležitost s vašimi pronásledovateli mne trochu znepokojuje a proto by bylo opravdu moudré vyrazit ihned na cestu. Nerada bych celý oddíl nepřátel přivedla přímo před naše brány." řekla jsem smířlivě a vyskočila na koně.
Opravdu mi nebyla příjemná představa hordy orků za mými zády z nichž někdo ovládá magii.
"Naše koně unesou i vaši váhu. Garene, postarej se o raněného a já mohu nabídnout místo v sedle elfce, bude-li si to přát." dodala jsem rychle.

Ulička a zbabělec

Nemohl jsem již dál poslouchat tu ubohou komedii, kterou zde onen rytíř hrál před dvěma příslušníky stráží, kteří jí, stejně jako já, nevěřili ani chvíli. Rychle jsem vstal, až jsem dívku trochu polekal a otočil jsem se na něj.
"Ty proklatý zbabělče! Tvůj otec se za tebe musel stydět, když v sobě nemáš ani kousek hrdosti, odvahy ani cti. Kdybys někdy byl na mém místě, také bys byl rád za každou pomocnou ruku, která by se ti nabídla. Tak se nyní někde ukryj a sleduj, co se ještě musíš učit." vzkypěl ve mě hněv a rozpáleným zrakem jsem rytíře probodl.
Rychle jsem ze zad strhnul luk a než se stráž stačila pohnout, můj šíp se bleskurychle zabořil levému vojákovi do hrdla. Jeho kolega se jen nevěřícně ohlédl na svého přítele, který smrtelně chroptěl na zemi a rukama si tisknul hrdlo, ze kterého mu vytékal proud krve a poté se na mne rozzuřeně vyřítil.
S chladným úsměvem jsem vytáhl meč a čekal jsem. Když ke mě strážce doběhl, celou svou silou na mne vedl útok seshora. Rychle jsem pokleknul a s čepelí nad hlavou jsem jeho ránu odklonil. Poté stačilo máchnout mečem u země a moje ostří vojáka zbavilo levé nohy pod kolenem. S bolestným výkřikem se zřítil k zemi, ale jeho nářek netrval dlouho. Rychlý švih na jeho nechráněné hrdlo ho brzy utišil navždy.
Napřímil jsem se a chvíli jen tak stál, dokud se neusadil zvířený prach v této hnijící zapadlé uličce.
"Dnes už čtyři..." pomyslel jsem si trpce a pomalu zasunul meč zpět za opasek...

Havranova čest

Theirn si znechuceně odplivl.
"Být můj otec alespoň trochu zbabělcem, netlel by v polích Tyrhosu - a nevidím ani ždibec cti v ochraňování mordýře, co vztáhne ruku na dívku. Nebo hned na dvě, počítám-li správně."
Události následujících okamžiků proběhly s rychlostí, kterou rytířovo oko sotva pochytilo - během mrknutí oka proklál Elf prvního ze strážných šípem.
K vlastnímu překvapení se Glechtern přistihl, jak se s obnaženou čepelí vrhá druhému strážnému na pomoc - ovšem než se vůbec zmohl k úderu, ochránce zákona už se zpěněnou krví vykašlával i poslední ze zbytků svého života.
Tyrhoský šlechtic na poslední chvíli unikl piruetou ze zabijákova bezprostředního dosahu, ale jen do takové vzdálenosti, aby mu nedal příležitost k dalšímu výstřelu, a zastavil se v postoji s vahou přenesenou na levou nohu - připraven kdykoliv uskočit, ať už ve výpadu, či v ústupu.
Ke své nelibosti zjistil, že se ve své nerozvážnosti přesunul na druhou stranu ulice - s Elfem stojícím mezi ním a stájemi.
Pevněji sevřel jílec meče.
"Někdo by si dovolil poznamenat, že pravá odvaha spočívá v přijmutí odpovědnosti za své činy," ucedil Theirn skrze zuby. Do očí ho zaštípal pot, ale netroufal si otřít čelo rukou.
Napjatě očekával Elfův další pohyb.

Hradby na obzoru
(Dorian, Anator, Rician Tarmikos)

Ranní paprsky již začaly pomalu vyhánět neprostupnu temnotu noci z rozlehlých plání a nad Sibralinským královstvím pomalu svítalo. V moři dlouhé trávy se náhle objevili dva muži na koních. Cestovali pomalým, klidným tempem. Jejich koně byli naloženi zásobami potravin, léčivých materiálů a jejich zbraní, které svědčili o tom, že oba velmi mistrně ovládají bojové dovednsti.
Oba muži mezi sebou přátelsky rozmlouvali a bylo jasné, že se znají již dlouhu dobu. Oba mířili k severní Věži. Jinam se tímto směrem ani vydat nemohli. Za hranicemi Sibralinu byla již jen holá pláň plná nepřátel a děsivých tajemných tvorů, kteří byli jako z těch nejhorších nočních můr. I sebesilnější bojovník by se nedostal ani k Adorským horám, natož pak za ně.
Když oba muži přijeli před bránu, bez rozpaků silně zabušili a po krátkém rozhovoru se strážemi se mohutná brána pomalu otevřela.
Uvítat je přišel sám paladin Rician Tarmikos, služebník nejvyššího Stvořitele Charneffela...

Jatka v uličce

Stojím mezi strážemi a mladým elfem, po očku pozoruji muže, který se snaží obhájit. Opravdu do on neudělal, takže má pravdu. Potom se otočím opět na elfa, ale on místo toho, aby utekl. Spustí na toho muže. Trhnu sebou. I jeho počínání chápu, je mu vidět na očích, že prožil nějakou ošklivou ztrátu, která zasáhla jeho srdce. Prosím nekřičte. Popotáhnu a zacpu si uši.

V tu chvíli se rozpoutalo peklo, zalapám po dechu a rychle couvám stranou, abych neschytala taky šíp do krku, u jedné vlhkým slizem pokryté, zdi se svezu k zemi, zacpu si uši a pevně stisknu víčka k sobě. Nechci, aby ke mně doléhalo sténání umírajících vojáků, kteří umírají zcela zbytečně. Proč si neutekl, proč si neutekl. Opakuji pořád dokola.

Když je po všem, oči mám zalité slzami, prudce vstanu a doběhnu k elfovi, kterého chytím za drahý kabátec. " Proč si to udělal, měl si utéct, zabil si nevinné lidi." Svírám jeho kabátec a jednou rukou buším do jeho hrudi. Je mi upřímně jedno jestli mě zabije. " Měl si utéct." Opakuju zoufale a neodvážím se podívat na ty mrtvé. " Proč si to udělal?" S mými rameny cukají vzlyky, zelené oči mám zalité slzami.

Muže skoro vůbec neregistruji.

Konec dne a zásoby

Po svém tréninku jsem šel spát a usnul jsem na delší dobu než jsem zamýšlel. Probudil jsem se v chldné místnosti léčitelů, dost dlouho před svítáním. Vstanu a ustrojím se, zbraně si vezmu sebou jako prevenci. Měsíc osvětluje jen málo a tak si zapálím svíčku a dojdu do svatyně. Zde odložím své zbraně a svíčku a pokleknu před oltářem. Začnu s normální modlitbou která přeroste v rozmlvu, jako vždy.
"Ó mocný, ty jenž dílo jsme, posvěť náš úkol a naše zbraně, jest tvé výtvory skřetí zešíleli, míru nechtějí ale války ano. Nedovol ať muži již nevidí své rodiny, oni se nerozhodli bojovat, to skřeti. Ach pane náš, buď milostiv a nenech je zmřít, vem si mě a zastav skřety..."
Jenže Charneffel nechce mě. Modlím se dlouho až si všimnu že svítá a muži venku něco pokřikují o jezdcíh. Připásám si meč a štít zanechám venku u brány, ke které jsem mezitím došel, trochu upravím své vlasy. Mé oči měli celou dobu svůj typický skelný pohled, jako by nepatřili na tento svět. Když se otevře brána, můj pohled rychle prozkoumá návštěvníky. Oni mohou vidět 170 cm, šlachovitého služebníka Stvořitele, s kaštanovými vlasy střední délky. Můj obličej působí příjemně ale oči jsou nejzvláštnější, pronikavý pohled a skelnost. Pozvednu své ruce.
"Vítejte, nechť vám Stvořitel požehná! Čekal jsem vás, zásoby už docházely a skřti se blíží... zůstáváte nebo jedete pryč?"
Nemám moc v úmyslu se vykecávat, skřeti tu mhou být kdykoliv.

Hej hou, zásoby jedou
"...a já ti zase říkám, že je to pitomost! Proč by se jinak, tak jmenovala?!" plácnu na Doriana. Poslední část cesty se neustále dohadujeme o jednom blbém hmyzu. Viděli jsme stonožku a opět začala nekonečná debata o tom kolik má nohou. Já tvrdím, že sto - jednoduše stonožka a on zase, že jich přesně sto nemá. "Že prý jich má hodně", a proto ten název stonožka! Zabít málo.
,,Že já vůl jsem ji nezašlápl. Dorian je někdy jako osina v zadku, ale na druhou stranu jsem rád, že právě on mi kreje záda." rovnám si myšlenky.
Náš úkol je jednoduchý, dovést tyto zásoby na místo určení a v případně nutnosti pomoct. Jak znám naší smůlu, nutnost jistě nastane.
,,Víš co? Dohodneme se, že o tomhle tématu už nikdy nebudeme mluvit." uzavřu nakonec tuhle debatu a během chvíle jsme na dohled u věže.
Upřímně řečeno, všude kolem je naprosté prd.
,,Z tady toho by se mohlo udělat vězení, stejně není kam utéct..." napadne mě.
Přijedeme blíž a stráže pořád dělají mrtvého brouka. Třeba koukají na jinou stranu...
,,Chceš mít tu čest? Ne?" nakonec tedy zabuším na ty vrata a počkám na reakci strážného.
Po klasickém "co je?!" jsem se mohl dostat ke slovu.
,,Celkem nic, ale vezeme vám zásoby." prohodím suše.
Chvilku se nic nedělo, potom se otevřela brána, projedeme a brzy nás přijde přivítat nějaký paladin. Jeho síla je cítit na dálku, tudíž s jeho určením jsem neměl problém.
Začne mávat rukama a plácat něco o stvořiteli a tyhle věci. Opřu si pohodlně ruce o sedlo a začnu mluvit:
,,No fajn, Stvořitele si nech od cesty. Mé jméno je Anator a vezeme vám ty zásoby." odpovím na první část a divím se, jak je ten člověk zapálený. ,,Cha! To k paladinovi sedí!" usměji se.
,,Skřeti? To záleží na vás. Potřebujete nás?" odpovím nakonec.
Paladin vidí muže mezi třiceti až čtyřiceti lety, přes 180 cm vysoký. Na zádech má jeden a půl ruční a jednoruční meč. Jasně na něm je poznat, že se jedná o zaklínače.

Zbytek viz odkaz

Temnota na pláních

Jen přimhouřím oči, když slyším rádoby chytré věty onoho muže, který asi sám moc intelektu nepobral. Svými slovy se ohání, jako by mu šlo o život, leč neuvědomuje si, že sám by měl volit slova ještě obezřetnější. Ono jak se říká „Nejdřív si vylešti meč vlastní, pak až poučuj souseda.“
Přesto onomu muži pomocnou ruku dále nabízím a on se jí nakonec chopí.
Jakmile muž stiskl mou ruku, poznal jsem, že je opravdu na pokraji svých sil. I přes to jsem byl připraven, v důsledku všech svých zjištění a jejich slov, pronesených v takové nenávisti, jakou jsem vůči mé osobě už dlouho neslyšel, na nějaký podraz.

Zvedl jsem Ho na nohy a pravou paží ho silně podpíral, když k mým uším dolehla slova, která Inialis pronesla. V úžasu jsem zůstal stát s pusou do O, ruce mi volně sjely k tělu, onoho muže jsem nevědomky přestal podpírat. Vše se stalo během sekundy, takže jeho váha, kterou jsem nesl já, ho nejspíš stáhla znovu k zemi a posadila na zadek.

Zůstal jsem stát na místě, vypadal jsem jak socha. Ač jsem chtěl, nenašel jsem vůli se jakkoliv pohnout, ať už by to bylo za účelem zvednout toho chlapa ze země- a mezi námi, když jsem ho podpíral, tak to nevypadalo, že by jeho jídelníček strádal- nebo abych řekl něco na svou obranu.

Nohy mě nechtěly poslouchat, v hlavě se mi honily myšlenky o zradě a podobných věcech.
„Měli bychom spolupracovat, ne se navzájem před sebou shazovat a podrývat si autoritu a důvěryhodnost…“ Na pomoc mi přišel vítr, závan chladného vzduchu mě udeřil do obličeje a pomohl mi alespoň trošku se vzpamatovat.

Po chvíli se konečně otočím a prázdným pohledem se podívám na Inialis, když se otočím zpět, v mých očích hoří plamínky. Jako finále mě dorazí slova elfky. Nemůžu si pomoci, ale připadá mi, že lže. Ví, kdo jde za nimi. Ví, že by tam měl být někdo, kdo používá magii. Chová se dost odtažitě na to, že tohle je naše země, ne její. Je jen na nás, jestli ji pustíme nebo ne, ona se ale chová povýšeně. Skoro bych se vsadil, že velitele té tlupy za ní zná osobně. A kdo ví, třeba s ním i něco má. Mimo to nám ještě stále neřekli, co v těchto končinách dělají.

Když Inialis navrhuje, že by mohli jít s námi, přemůžou mě zvířecí pudy a já tiše zavrčím a ukážu své bílé zuby měsíčnímu světlu.
Inialis mi přikáže, abych onoho neznámého muže ošetřil a posadil ho na svého koně. To druhé jsem udělal, to první ne, neb se nehodlám vysilovat kvůli takovému hrubiánovi, který se ani neumí představit.

Jakmile jsem mu pomohl do sedla, zašeptal jsem svému koni do ucha tajný příkaz.
„Neposlouchá nikoho jiného, než mě, sám tě doveze tam, kam má, ale nepokoušej se mu dávat pokyny.“ Řeknu onomu muži ledovým hlasem a zmizím ve tmě, ve stínu hory… Přeměním se a vydám se za svým cílem.

Kdesi v divočině
(Garen, Inialis, Ireth, Harald)

Pomalu se šourám podpírán tím mladíkem k jeho koni, když mě náhle pustí a já klesnu do kolen.
,,Ach sakra.'' Procedím potichu mezi zuby a zakřením se do země.
,,No jasně! Jen mě pusť!'' Pomyslím si, když mě sebere jako jablko, které spadlo ze stromu a pomůže mi na koně. Než nás poctí svým odchodem, ještě mě začne poučovat, jak zacházet s koněm a to mě už opravdu dorazí. Zhluboka se nadechnu, ale nic neříkám.
,,Budu raději mlčet. Ten hoch má tvrdou palici dubovou.'' Pomyslím si a ve skrytu duše se usměji. Usadím se v sedle a sleduji, jak se muž vytrácí do tmy. Poté se podívám na obě dámy a opřu se vysílen o koně a hlavu mu dám k šíji.
,,Má paní.'' Směřuji svá slova k ženě na koni.
,,Omluvte mé chování, prožil jsem toho za poslední dny opravdu hodně, nechtěl jsem vás urazit.'' Řeknu a sklopím hlavu jako náznak omluvy a porozumění.
,,Ireth?'' Řeknu šeptem a natáhnu ruku někam do prázdna.
,,Prosím, přijmi nabídku té ženy. Musíme odtud zmizet.'' Řeknu a ruka mi spadne volně k zemi. Omdlel jsem...

Pláně

Vývoj událostí se mi ani trochu nelíbil. Musím uznat, že vyrazit sama vstříc nepříteli by bylo bláznovství. Ale stejně tak se mi nelíbilo sednout si na koně k člověku. Mohla jsem běžet.. ale jestli to je tak daleko jak řikala, neudržela bych s nimi krok celou cestu. Navíc bych v případě napadení byla moc vyčerpaná.
S nesouhlasným pohledem sleduji Garetovo chování. Mám já tohle za potřebí? Kdybych cestovala sama, byla bych už dávno na místě. S tichým povzdechem potlačím své jízlivé myšlenky.

Výběr koně mi usnadnil Harald, když v sedle náhle zakolísal a svalil se na koňskou šíji v bezvědomí.
"Pojedu s ním. Neudržel by se v sedle." Prohodím smířeným tónem k jezdkyni.
Dojdu ke koni a zadívám se mu upřeně do očí, šeptajíc tichá uklidňující slůvka. Poté se s velkým sebezapřením vyhoupnu do sedla za Haralda, kterého posunu více dopředu, nohy vsunu do třmenů a uchopím otěže. Slyšela jsem varování druida, proto se nijak nesnažím koně ovládat. Haralda udržuji rovně, aby z koně nesklouzl. Až se probere, asi se bude cítit jak pytel brambor, ale bylo mi to jedno. Téměř neznatelným pohybem otěží, dám koni najevo že jsme připraveni a může vyrazit. Po dobu jízdy mu neurčuji směr, jen rychlost. Ženu nechávám jet vpředu.

Ulička

Hleděl jsem na rytíře a poslouchal jeho slova. Bylo jasně vidět, že je zaujatý proti mě a byl připraven kdyoli zaútočit. Nechtěl jsem s ním ale bojovat.
"Dnes bylo prolito příliš mnoho krve..." pomyslel jsem si a podíval se na něj.
"Proč mě přisuzuješ špatné činy, když jsi to neviděl na vlastní oči. Proto nemůžeš vědět, co se zde odehrálo." řekl jsem pevně a pomalými kroky se přibližoval k tomu muži.
"Nevíš kdo jsem. Nic o mě nevíš. Chceš mne donutit, abych se hlásil k odpovědnosti za to, co jsem nespáchal. Přinuť mě..." řekl jsem tichým hlasem a chvíli na něj upřeně hleděl.
Poté jsem se otočil a v tu chvíli se na mne vrhla ta dívka. Její nádherné oči byli zality slzami a její drobné pěsti bušili do mé hrudi.
Mezi vzlyky volala proč jsem to udělal. Chvíli jsem na ni jen překvapivě hleděl, ale čím déle jsem se díval do jejích krásných očí, něco ve mě se pohnulo. Tento pocit jsem naposledy měl u řeky, když jsme potkali Halion.
Chytil jsem její ruce a poté jí je přidržel u těla, aby mne přestala bít a náhle se naše obličeje ocitli velmi blízko u sebe. Srdce se mi rozbušilo...

Severní věž

Oči když si prohlížím muže na koních jsou stále stejné.
"No, víte co? Pojď te dál, pohovoříme, složíme zásoby a pak se rozhodneme. Těším se na novinky, dlouho jssem to zde neopustil."
Ukážu jim kde mohou ustájit své kně a poté jim budu pomáhat složit zásoby.
"Útok bude brzy, to je jisté, protože se nic dlouho nedělo. Navíc jaem jediný léčiel, ostatní zahynuli nebo utekli. Myslím že vás tu bude zapotřebí..."

Ulička

Dívám se na neznámého elfa a stále mám stažené hrdlo, v nose mne dráždí pach krve, která byla prolita a před očima se mi dělají mžitky, cítím jak můj žaludek dělá kotrmelce a jen tak tak jeho obsah držím, tam kde má být. Oči mně pálí a přes slzy skoro nevidím na to co se děje okolo. Elfův hlas mi proniká do uší. Já jen stojím naproti němu a tluču ho do hrudi. I když vím, že tím nic nezměním, ale hysterie z toho co jsem právě viděla je silnější než racionální jednání.

Když jeho ruce sevřou ty mé, vím, že nemám proti tak silnému elfovi šanci, snažím se mu vytrhnout. Ale nejde to, jen se dívám do jeho očí a slzy mě svědí na tvářích, chvilku mu odporuji. Když se dotkne jeho dech mé tváře, zadívám se do jeho očí. Nemůžu ze sebe nic vysoukat. Podlomí se mi kolena a já se odporoučím k jeho nohám. Mdloba na mne přišla z ničeho nic, přirozená reakce těla na stres, mne na několik minut vypnula.

Pláně

(Garen, Harald, Inalis, Ireth)

Vydali se na cestu a jen měsíc osvětloval planinu, kterou se ubírala jejich cesta. Neminula chvíle, kdy by se jeden z nich nepodíval za sebe a v husté tmě nehledal stopy po tajemných, mocných pronásledovatelích. Nikdo z nich nemluvil. V mysli každého sílila nejistota a strach a všichni usilovně upínali své zraky k obzoru, nad kterým vychází slunce. To však ještě dlouhých pár hodin zůstane skryto.
Garenův kůň náhle začal kulhat a to donutilo celou výpravu se zastavit. Bude to jejich osudná chyba?

(Heiri, Scillara)

Jejich stopy se zdály stále čerstvější a také závany magie počaly nabírat na intenzitě. Věděli že jsou blízko svých obětí. A to jim dodalo novou sílu a jako mrštní a rychlí lovci se vydali po stopách své kořisti.
Začali pomalu plánovat útočnou strategii, protože ze stop poznali, že dva koně nesou váhu nejen jednoho jezdce a proto bude jejich kořist v přesile. Mluvili jen tiše, aby snad noční chladný vítr nedonesl jejich slova k uším skupiny, kterou pronásledovali. Věděli že se blíží a to jen zvýšilo jejich odhodlání a rychlost.
A tak se temná elfka spolu s dívkou pomalu, ale jistě přibližovali...

Na lovu:

Přibližovali jsme se. S každým dalším úderem srdce se nám dařilo zmenšovat náskok, který si skupinka předtím držela. Stále měli dost na spěch, nejspíš už o nás tušili. I to by nám teď mohlo hrát do karet. Strach dokáže udělat opravdu divy. Stoupající nervozita a napětí podněcuje k dalším chybám. "Přesto je nemůžeme podcenit a musíme se tvářit, jako bychom stáli proti sobě rovným." Zvíře zahnané do kouta umí též pořádně kousnout. Slova jsem v tuto chvíli omezila na minimum a dorozumívala se s Heiri pomocí jednoduchých posunků. Podle stop, jaké za sebou jejich koně zanechávali se mohlo jednat o tří až pětičlennou výpravu, tedy nic, s čím bychom si s výhodou překvapivého útoku neměly s Heiri poradit.

Jak jsme se blížily, připravila jsem si lehkou kuši. Počítala jsem s tím, že se brzy dostaneme na dohled. Nijak jsem nás ale nešetřila, tempo jsem zachovávala stále stejné - je pak snazší si zvyknout na trvalou zátěž, než její intenzitu postupně měnit. Nemůžeme si dovolit dorazit k nim zcela vyčerpané, naopak budeme chtít tohoto handicapu zneužít v jejich případě. Své společnici jsem naznačila, ať se drží kousek ode mne, abychom se lépe mohly krýt a zároveň si rozšířily obzor. Cestou jsem se automaticky poohlížela po terénních nerovnostech, jež bychom také mohly využít v náš prospěch. V tomto byl boj mimo ulice města vždycky velmi zajímavý. Konečně se k němu schylovalo. Nasála jsem vzduch hluboko do plic, ten poslední neposkvrněný doušek, než vše nasládne krví.

Poslední píseň Heiri

Obě pronásledovately se pomalu blížili ke skupince, která musela náhle zastavit. Scillara díky svému ostrému zraku již jasně rozeznávala jejich obrysy proti noční obloze. Dvě jezdecká zvířata a čtyři lidé, dva muži a dvě ženy. Vypadalo to, že kvůli něčemu zastavili.
Elfka vycítila šanci a dala dívce po svém boku singál. Obě se nenápadně začali přibližovat a skrývali se za kusy skal, které byli všude rozesety po okolí.
Metry ubíhali jako divoká řeka a téměř již slyšeli tichý rozhovor skupiny před nimi.
Náhle však Scillara vycítila velmi silné působení magie. Takové, jaké by mohlo být příliš silné i na ni.
Podivným pohledem se náhle zadívala na dívku vedle sebe a křečovitě se usmála. Stejně ji nikdy neměla příliš ráda a pokud se vrátí k Pánovi bez ní - těžko se tím bude někdo zabývat. Poslouží jako skvělý štít.
"Heiri, nyní zaútočíme. Vyrazíš první a zneškodníš tu ženu nalevo s tím druidem, já si vezmu na starost elfku a toho posledního." řekla Scillara tiše a Heiri se připravila k běhu a hluboce se nadechla.
Potom rychle jako blesk vyběhla a připravila si zbraně. Scillara se zatím ještě pevněji stáhla mezi balvany a čekala co se bude dít.
Skupina si velmi rychle všimla narušitele a jako první zareagovala Inialis. Strhla ze zad jeden z oštěpů a prudce ho po Heiri vrhla. Ta se mrštně vyhnula, ale nemohla vědět, že Inialis hází levou rukou stejně jako pravou, takže druhý oštěp snad ani neviděla.
Zabořil se jí do hrudi a ona se zhroutila v běhu k zemi. Poklekla na všechny čtyři a natáhla ruku ke skupině, aby je alespoň zasáhla kouzlem, ale život a drahocenná krev z ní unikali příliš rychle a ona byla již velmi slabá. Třikrát se ještě chrčivě nadechla a poté se její oči zavřeli a srdce utichlo navždy...

Ulička

Opatrně jsem dívku zachytil v jejím pádu a položil ji na svůj plášť. Opatrně jsem ji přejel dlaní přes obličej a oddychl jsem si. Dýchala trochu zrychleně, ale očividně jí nebude nic vážného. 
Obrátil jsem se tedy na rytíře, který stál jako solný sloup.

"Je mi jedno co si o mě myslíš a klidně mě zezadu probodni mečem, ale tato dívka rychle potřebuje vodu a obklad. Tak běž co nejrychleji do hostince. Já tu s ní mezitím počkám." řekl jsem klidným smířlivým hlasem a obrátil se zpět k dívce.

Jeho jsem si už dále nevšímal....

Můj kůň začal kulhat. Kdybychom třeba ještě pár minut jeli dál, mohlo by se to obrovsky zhoršit. A kdyby se to zhoršilo, mohl by můj kůň o nohu přijít…. A to nesmím dopustit!
Zastavíme celou družinu, nevšímám si nejspíš naštvaných nebo znepokojených pohledů ostatních… zjišťuji, co se stalo.
„Přišel o podkovu.“ Oznámím ostatním…. „No zrovna na potvoru tady žádnou nemám.“ Ušklíbnu se. „Zátěž dvou lidí ne-.“ Rozhlížím se po okolí… Až teď zjišťuju, co se stalo…
„Určitě nebyla sama.“ Říkám si a rozhlížím se po okolí… „Snad jich tu není dvacet.“…

Přeměním se v orla, chci zkontrolovat naše okolí z ptačí perspektivy.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.