Stmívání
hrálo se Denně
od: 24. ledna 2009 10:51 do: 01. května 2009 21:47
Dobrodružství vedl(a) ju-sauki
| |
 | Do jednoho malého amerického městečka Forks přilétá za svým otcem sedmnástiletá Bella Swanová. Její matka se svým přítelem odletěli do Jacksonvillu a ona nechtěla. Zpočátku Forks nenávidí. Do doby, než potká Cullenovi. Cullenovi jsou tak dokonalí, krásní, ladní..jako by asi nepatřili na tento svět. Zvlášť Edward. Zamilovává si Forks i celou rodinu Cullenových a ač je to pro ni smrtelně nebezpečné, je to nejlepší věc, co se jí stala. |
| |
| Cullenovic "rodinka" Je neděle, venku je jako obvykle krásně. Tedy, krásně podle vašich měřítek, zataženo, mlha a občasný déšť. Výborné počasí. Jelikož se jde zítra do školy, rozhodli jste se vyrazit na lov, aby se náhodou nestala nějaká "nehoda". Zvlášť důležitý je lov pro Jaspera, který si na vegetariánství ještě tak úplně nezvykl. Emmet si jako obvykle vybral medvěda, Edward pumu, Jasper vlka, Alice s Rosailií srny. Carlisle se tu může zdržet jen krátce, poté se opět vydává do nemocnice. Esme a Carlisle se velice rádi o svou kořist dělí a velmi roztomile si vybírají spolu. Bella Tak a je to tady. Letadlo přistálo a ty se prodíráš davem, hledat Charlieho. Teda tátu. Letiště neni příliš velký, prostě maloměsto. A to navíc ještě není ani Forks. Forks je zhruba o polovinu menší, než tohle. Vyjdeš ven z haly a tam na tebe už čeká auto. Jak jinak než policejní. Policejní ředitel Swan se ležérně opírá o kapotu a nedočkavě tě vyhlíží. Venku je zamraženo, mlhavo a zima. Jak je to jiné oproti Phoenixu, kdes vyrůstala. Už teď je ti to jasné. Budeš Forks nenávidět. Ahoj Bels, jaká byla cesta?. Charlie je viditelně nervozní. Naloží tvou tašku do auta a vyjede. Mlčí, sem tam rpohodí pár vět, jinak nic moc. Oboum je vám nepříjemně. Alice Uprostřed lovu se zastavíš a zahledíš se jakoby do dálky. Vidíš bledou dívku s dlouhými tmavě hnědými vlasy. Vystupuje z ojetého červeného náklaďáčku a rozhlíží se před školou. Potom pomalu vyjde a zmizí ve škole. Nevíš, proč jsi to viděla. Do Forks přichází ne řpíliš často někdo nový, ale rozhodně jsi to nikdy neviděla. Asi bude něčím důležitá. |
| |
 | Čas lovu a her... Vím, že pít krev je pro mě už jistou nutností, ale zvířecí krev nikdy nezažene žízeň úplně. Avšak mě nasytí a naplní novou energií. Rozhodnu se ulovit si srnku, přece jen to je rychlá kořist, ale aspoň mi neublíží. Už jsem si vyhlédla vhodnou kořist. Vybírám si srnky bez mladých a jednu právě vidím. Přiblížím se napatrně k ní. Černé oči se mi zalesknou. Jsem připravena na lov. Sice na to nevypadám. Perfektně upravené oblečení jako bych šla do společnosti a né na lov. Jenže najednou se mi obraz přede mnou trochu zamlží. Znám ten pocit a už se mu ani nebráním. Uvidím bledou dívku s tmavými vlasy a také červený otlučený náklaďáček. Vyjde z něj a zamíří rovnou do školy na kterou teď chodíme. Obraz se mi však za chvíli rozplyne a já mě jen zamrzí, že nemám tužku a papír. Vždycky si věci raději kreslím. Kdo byla asi ta dívka? Zeptám se sama sebe. A proč jsem ji viděla? Je důležitá nebo jen už mě matou smysli? Zavrtím hlavou a zjistím, že srna mi mezitím už utekla. |
| |
 | Lov Konečně přišel ten den..mooc jsem se těšil. Posledních doubou mám stále hlad..mučivý neutuchající hlad..myslel jsem si že bude snadnější si odvyknout na lidskou krev.. "musím vydržet dělám to pro ni a tím se stavám i lepším..nejsem už taková zrůda" Uvědomuji si že bez mého miláčka Alice bych to nezvládl..tolik mi pomáhá stát se lepším.. Vybral jsem si vlka..jeho lov vyžduje velkou dávku trpělivosti a vytrvalosti..tu se ted musím naučit..ovládnout svůj hlad a vytrvat..výsledek však přináší ale o to větší uskokojení a vzrušení..skoro takové jako lov lidí.... Po té co naleznu jeho stopy vydávám se za ním..uštvu ho.. |
| |
 | Na lovu Tak kde pak tě mám? Nozdry se mi rozšíří a já začnu větřit svoji kořist. Jeden takový mě málem připravil o život. Zvířecí krev je lepší než pojít hlady. Nejsme zvířata, jen zvířata lovíme. Rychle běžím za stopou medvěda, po chvilce ho doženu. Vyskočím a přistanu mu na zádech. Pár krát ho silně udeřím do jeho mohutné hlavy a on mě jednou packou sundá. Spadnu, ale rychle se dostanu na nohy. Rozeběhnu se na něj a dám mu pěstí do tlamy, chytnu ho za dolní čelist a jedním škubnutím mu ji zlomím. Medvěd kdyby mohl, tak pořádně zařve, ale takhle vydá sice hlasitý, ale neurčitý zvuk. Ještě ho několikrát uděřím do hlavy, uslyším křupnutí, asi jsem méďu uděřil trochu víc a tak to jeho lebka už nevydržela a někde se její kousek odlomil. Medvěd padne k zemi a já u něj pokleknu, teď se mohu najíst, ukojit touhu po krvi a taky můj hlad. |
| |
 | Lov Už je tu zase ten den. Oči nás všech jsou uhlově černé a my máme žízeň. V okamžiku, kdy se rozdělíme, ucitím lákavou vůni pumy. Ani na vteřinu nezaváhám a vyrazím dopředu. Nemusím ani běžet dlouho a už jsem blízko své budoucí kořisti. Puma byla také na lovu. Rychlostí blesku jsem se k ní rozběhl a srazil ji k zemi. Mé zuby neomylně našly správné místo a já jsem konečně začal pít. Potřeboval jsem uspokojit svou žízeň. Není to tak skvělé jako lidská krev, ale musí to tak být. Musím pít tuto krev, protože nechci být zabijející monstrum. Když už v pumě nezbyla krev, odtáhnu se a chvíli sedím na místě. Vzpomínám na svou minulost, na dobu kdy jsem se živil lidskou krví. |
| |
| Lov Uvědomím si, že jsem se ještě nenajedla. Nechci být nebezpečná a navíc nechci jít lovit přes týden sama. Je to dost nebezpečné. Podle stop a pachu začnu zase hledat nějakou srnku. Přece jen teď je čas se chovat podle smyslů. Vydám se po stopách srny a za chvíli už ji mám. Přece jen není rychlejší než já, i když Edward ano. Pohladím srnku na krku a zastavím se na žíle. Začnu pít její krev a mé oči změní barvu z černé na topazovou. Srnka už v sobě nemá ani kapku tak jí tam nechám. Vím, že medvědi si pro ni přijdou. Vždycky příjdou nějaké šelmy, které po nás uklidí. Protáhnu se a trochu otřu rty. Měla bych najít Jaspera. Snad ho najdu. Určitě zase loví vlka. Začnu ho hledat. |
| |
| Lov Pomalu položím hlavu vlka na zem...vypil jsem ho do nejmenší kapičky.. Byl jsi mi dobrým soupeřem.. Stále se chvěju vzrušením z lovu a taky přívalen nové síly do těla. Chvíli stojím nad vlkem...ovane mě vítr..přináší mi velmi známou vůni.. Jsi to ty miláčku? Chtěla mě obejít ze zadu a překvapit mě.. Ano jsem.. zasmála se (možná maličko zklamaně že jsem jí pokazil překvapení) Jdu k ní obejmu jí a vášnivě políbím.. |
| |
| Lov Snažila jsem se Jaspera překvapit, ale on mě zná už dost dobře. Přitisknu se k němu a poddám se polibku. Právě po jídle viď? Usměji se na něj a koukám se mu do teď už zlatých očí. Jsem ráda, když mě drží v náručí. Připadám si tak v bezpečí a daleko lépe se mi tráví bezesné noci a věčný život. Měla jsem další vizi. Oznámím mu. Už je na to zvyklí, že vidím co se stane. Byla tam dívka. Měla bledou tvář, tmavé vlasy a otlučené červené auto. Vysvětlím a podívám se do dálky. Šla k nám do školy. Byla docela pěkná, ale nevím proč jsem ji viděla. Podívám se na Jaspera prosebným pohledem i když je mi jasné, že tužku ani papír mít nebude. |
| |
| S Alicí v lese Chápavě jí pohled opětuji.. Zase sis nevzala tužku a papír že?? To se stane..budeš si to pamatovat Znovu ji políbím.. Uvidíme jestli to bude důležité. Uvidíme zítra ve škole. Vzpomněl jsem si na školu amírně se otřásl.. To zase budou muka..tolik lidí..ještě že nemám aspon hlad Alice si změny mého výrazu.. Copak? Myslíš na školu? To zvládneš jsi každým dnem odolnější Usměje se na mě pohladí mě a políbí. |
| |
| V lese... Povídám si s Jasperem. Máme teď spoustu času pro sebe, když ostatní ještě loví. Snad zase nebude Emmet od krve jak minule, i když jsem najezená tak mě to provokuje. Nevzala jsem si sebou nic. Na lov je to nepraktické, když šustíš po lese. Zasměju se a chytnu nějaký klacík a začnu do písku kreslit obličej té dívky. Nemusí to být zítra. Vždyť to víš. Usměju se na Jaspera. Znám ho déle než Cullenovi a už bych bez něho nemohla být. Mám pocit, že tahle dívenka nějak naruší náš zatím poklidný život. Pomyslím si a zavřu oči. Podívám se na Jaspera a je mi jasné na co myslí. Copak? Myslíš na školu? To zvládneš jsi každým dnem odolnější. Poznamenám. Budeme spolu a jsme po jídle tak se neboj. Znovu ho pohladím po tváři. Asi už půjdeme k autu ne? Nebo máš ještě hlad? Zeptám se a trochu upravím neposlušný vlásek, který mi padá do obličeje. |
| |
 | Na lovu Co si dnes ulovíme lásko? zeptám se Esme a vzrušeně čekám odpověď. Lov pro mě není vždy zábavou, ale jsme tu spolu, a tak si rádi pohrajeme. Když jíme, vždy jí dávám náskok, aby si vzala více než-li já. Tolik to nepotřebuji. Už jsem si zvykl na dlouhé dny bez velké dávky zvířecí krve. Usměju se a dodám: Měl bych chuť na nějakého menšího medvěda. Co ty na to? Budu dnes muset ještě do nemocnice. Kéž bych tu mohl být s ní déle. Pomyslím si smutně a na jejích očích je vidět, že chápe, co mě trápí. Rychle se usměju a letmě ji políbím na tvář. Rukou jí přidržím hlavu a podívám se jí do očí. Znovu zvědavě čekám, co odpoví. |
| |
| V lese Ne už ne..klidně můžeme jít..ikdyž ted mám chut spíš na tebe Je tak krásná...dnes jí to tak sluší.. Neodolám a začnu ji vášnivě líbat..hladit její jemnou kůži.. Její vůně mě přivádí k šílenství.. Jemně ji položím na zem a začnu se sní jemně mazlit.. |
| |
| V lese Nejdřív se blaženě poddávám Jasprovým dotykům, ale nevím jestli je to správné. Asi se ještě musíme naučit ovládat. Ruku chytnu trochu listí ze země a hodím je na Jaspera a trochu mu uteču. Budeš si mě muset chytit. Usměju se na něj a koukám kudy budu moct utéct. Nejsem tvoje svačina. Jsem ráda, že můžu takhle blbnout. Když nejsme mezi lidmi jsem daleko uvolněnější a Jasper taky. Můžeme být sami sebou a nebát se, kdo nás bude chtít zabít, protože my jsme ti zlý. |
| |
| V lese Teda počkej ty potvůrko až tě chytím. To si z tebe tu svyčinu udělám Směju se..miluju když má tuhle náladu..když je jako malá holčička.. Naheru si hrst listí a bežím se smíchem za ní.. Bože jak já ji miluju |
| |
 | Lov Láskyplně se na Carlisle usměji. "Myslím, že nějaký menší medvěd bude stačit" souhlasím s ním. Pravda, mě je vcelku jedno co si ulovíme. I kdyby Carlisle navrhnul jakékoliv zvíře, souhlasila bych. Někdy je mi těch zvířat líto...ale lepší, než lidé... Smutně se pousměji. "Je škoda, že musíš zase do práce. Poslední dobou si tam téměř pořád..." Nevyčítám mu to. Jsem na něj pyšná. Opravdu pyšná. Ale někdy, když je v práci a já sama, se cítím osaměle. Často se mi stýská. Jediné co mě uklidňuje je to, že je na tom obdobně jako já. |
| |
 | Odessa Ach jo, další. Už po několikáté v tomhle měsíci tady byli další pěstouni. Vedení se jim pokoušelo udat mě, ale chtěli roztomilé malé díťátko. Viděla jsem, jak se po mě ta žena vyděšeně podívala. Vždyť jsem byla ani ne o deset let mladší než ona. Určitě jí to v hlavě ihned šrotovalo, mladá dívka a její manžel doma. No jo, stává se a není to prvně. Pohodím rusými vlasy, otočím se na podpatku a za nesouhlasu ředitelky zmizím za dveřmi. Hned jak zavřu dveře od pokoje, opřu se o ně a skloním hlavu. K čemu mi to je? K čemu mi je, že říkají, že jsem krásná, když mě nikdo nechce? Ani máma mě nechtěla. Olíznu si vyprahlé rty, z postele prudce seberu tašku a bundu a vydám se do školy. Jdu brzy. Potřebuju být sama, prmyslet si to a uklidnit se. Mám spoustu času a beru to přes les. Je ještě šero, v tuhle dobu je po ránu poměrně tma. Znám ten les dobře, není to prvně, co tudy jdu. Sama, Opuštěná. Jen se svými myšlenkami. Ponořená do pocitu zklamání, ublížení a odmítání ani neslyším zvuky přítomnosti někoho dalšího. Někoho nebezpečného. Je už pozdě, když zaregistruji prasknutí větve stromu někde za mnou a ohlédnu se. Ten..muž? Po mě zrovna skočil a srazil mě k zemi. Křičím a vzpouzím se. Nemám nejmenší šanci proti jeho drtivé síle, za vlasy mne dotáhne kus dál. Kopu nohama a stále křičím, nevzdávám se tak snadno. Jde to vidět i v mých zelených očích, když mě drží pod krkem, bolestivě přilepenou na kúře stromu a tak nějak hladově se šklebí. Drží mne jen jednou rukou, druhou mi bolestivě stiskne paži pod ramenem, tamtéž ale na druhé ruce přesune i druhou. Výraz jeho tváře a šílenství v očích mi nahání strach. Mrazí mě z toho, když se mne dotkl, bylo to jako dotek ledu. Je neuvěřitelně rychlý. Nemám ani šanci se pohnout, natož se bránit, když pohne rukou. Oběma naráz a já přesto visela ve vzduchu. Těď mě u kmene drží jen předloktím, které tlačí na můj hrudník. Druhou rukou mě vzal za vlasy a bolestivě trhl hlavou dozadu. Z hrdla se mi vydral jen bolestný výkřik, strachy se už nemůžu ani pohnout. Přesto z mých očí nevymizela bojovnot. Nakloní se ke mě a, sama tomu nemůžu uvěřit, kousnul mě do krku. Škubu sebou a bolestí křičím, tentokrát mi již tečou slzy. Hlasitě řvu na celý les, bolí to. Tak moc to bolí. Mám dojem, že mě opouští síly. Laurente dost. Něco na ní je. Necháme si jí. Rozmazaně vidím nějakého dalšího muže a zrzku po jeho boku.Ta se sice netváří nadšeně, ale nic nenamítá. Muž, Laurent, však nepřestává. Druhý ho musí odtrhnout. Svezu se zády po kůře stromů, sípavě dýchám, křičím a škubu sebou. Něco se děje. |
| |
| Alice Běžíš, ladně jako elfka či víla lesem. Jasper běží za tebou. Najendou se prudce zastavíš. Tahle vidina jesilnější. Naléhavější. Vidíš mladou zrzku. Je v lese, když na ní zaútočí upír černé pleti. Kousnul ji, ale nevysál ji. Nechal ji tam a pak spolu s dalšími dvěma odešli. Leží tam sama, opuštěná a jen v bolestivých křečích křičí a křičí. To už se stalo, tvá vidina však pokračuje. Mění se stále víc, oči jí rudnou. Už se nehýbe, ztratila vědomí a upíři se pro ní vrací. To se ještě nestalo. Je možnost to změnit. Místo, kde dívka leží jsi poznala. |
| |
| Les Utíkám před Jasperem, směju se a pomalu nekoukám na cestu, ale moje smysli mě vedou neomylně tak, abych nenarazila. Jenže najednou se mi zrak zase zamlží. Musím se zastavit. Je to tak naléhavé. Vidím dívku a nějakého upíra, kterého neznám. Pokouše ji a pak jí tak nechá. Klidně si odejde se dvěma dalšími upíry. Vidím jak se proměňuje a vzpomenu si jak to bylo i pro mne bolestivé. Jaspre, pojď musíme jít! Tvářím se naléhavě a chytnu ho za ruku a táhnu ho k místu, kde leží ta mladá dívka. Snad ještě není příliš pozdě. |
| |
| Les Doháním svou lásku.. Tak nakonec si to rozmyslela a nebude dělat drahoty pousměju se Když však vidím výraz v její tváři úsměv mi ze rtů zmizí..tenhle pohled znám měla vizi..asi něco ošklivého a naléhavého podle toho jak se tváří.. Co se stalo? Bez jakého koliv vysvětlování mě někam táhne..nebráním se protoží vím že to bude důležité..dojdeme až k místu kde kde leží dívaka má prokousnuté hrdlo a teče z něj krev.. Jak mám tohle vydržet...tomu neodolám... Už se nakláním nad dívkou v tom si ale uvědomím co dělám a rychle se ovládnu.. Můj pohled ale nasvědčuje tomu že nevím jak to dlouho vydržím.. |
| |
| Les Odtáhnu Jaspera až k dívce. Ale když vidím jeho výraz malinko se zděsím. Nechci aby porušil svůj slib ohledně pití krve. Chytnu Jaspera za ruku a stisknu mu ji. Jsi silnější než si myslíš. Kleknu si k dívce a podívám se na ni. Zkus najít tátu. Řeknu mu to pro jistotu takhle, kdyby dívka ještě byla při vědomí. Jenže mám pocit, že na tohle už jsme krátcí. Proměna už možná proběhla a já s tím nemohu nic dělat. Nemohu jí vysát infikovanou krev. Nezastavila bych se. Nemohla bych do školy ani nic jiného. |
| |
| Les Vzal bych ji sebou..třeba ještě není pozdě a když ho najdeme brzy..třeba stím bude moct něco udělat podívám se na ní s pohledem plným důvěry svýma zaltýma očima.. Pojď Vzal jsem dívku do náruče .. Najdeme tátu já to vydržím musím to vydržet..pro ni to udělám |
| |
| Les Dá se říct, že se cpu medvědí krví a v zápalu hladu ucítím něco lepšího, něco co zafunguje jako magnet, i když jsem vegetarián, já nejsem tak silný jako Carlisle. Je to prostě instinkt. Už mám dost, část obličeje mám špinavou od krve, jsem odděn jen v kalhotech, do půl těla, abych si nezašpinil nebo nezničil oblečení, ono s mědvědama někdy není sranda. Hbitě probíhám mezi stromy a letím za tou silnou vůní. Je to člověk? Prolítne mi hlavou. Přeskočím spadlý strom a od dalšího stromu se odrazím. Doskočím zhruba dva metry od Alice a Jaspera. Co se stalo? Jaspere drží dívku. Nemám ji vzít? Snad jste... Ani větu nedokončím, ale oba určitě vědí co mám na mysli. |
| |
| Les Jdu s Jasperem najít tátu. Naštěstí potkáme Emmetta. Napadl jí nějaký upír, viděla jsem to. Vysvětlí Emmettovi a pak kouknu na Jaspera. Jaspre, dej mu raději tu dívku. Emmett se už umí ovládat. Řeknu mu a pohladím ho po medových vlasech. Musíme najít tátu. Myslím, že tady máme lovce v našem revíru. Vysvětlím. Jsem hrozně nervozní. Oči mi těkají z jednoho na druhého. Hlavně, aby do toho Jasper znova nespadl. Mrzelo by mě to. Tak dobře to doteď šlo. |
| |
| Les místo napadeni dívky Podám opatrně dívku Emmetovi.. Jde ne mě ale vidět že sám se sebou vnitřně bojuji jako bych ji ani dát nechtěl.. Musím mu ji dát není to jídlo je to člověk.. Máš pravdu lásko...Raději ji nes ty Emmete..bude to tak lepší Trošku rozpačitě se usměju na Alici.. Ted ale musíme najít rychle tátu |
| |
| Les Já se o ni postarám neboj... Mrknu na Jaspera a opatrně vezmu dívku do náruče. Měli by tu taky někde být...tak rychle...dokud téhle ještě může táta pomoct. Snažím se zachytit tátovu stopu. Notak...někde tu musí být... Pomyslím si a věřím tomu, že ho brzy najdeme. |
| |
| S Esme jsme ulovili dospělejší mládě medvěda. Já jsem se najedl do sytosti a už jsem jen láskyplně sledoval Esme, jak dopíjí poslední zbytky jeho krve. Vypadala tak nějak zranitelně, ikdyž to byla asi hloupost. Myslel jsem na to, co by se možná stalo, kdyby se na lov nedostala včas. Nějaký nevinný člověk by ztratil život a jeho rodina truchlila? Vím, jak těžké by bylo pro nás ztratit někoho z rodiny. Naší malou Alici? Nebo snad půvabnou Rosalii? Natožpak kdybych měl přijít o svou Esme... Tolik bolesti bych snad ani neunesl. Zaplašil jsem teskné myšlenky, když jsem ucítil vůni lidské krve. Po chvíli se Esme napřímila. Už jí také cítí... Zmateně se vydám po stopě. Esme cítím za svými zády. Vypadá nedočkavě, ale vím že to není kvůli tomu, že by měla chuť na člověka. Je jen zvědavá. Už se blížíme. Tady je to nejsilnější. Zastavíme, když uvidíme Emmetta. Co se stalo? |
| |
| Les Podívám se otci do očí. Je již po jídle. To je moc dobře. Takhle aspoň nebude jednat instinktivně. Měla jsem vidinu. Vysvětlím trochu. Podívej se na ni. Pak ti to povím ano? Kouknu na něj prosebně. Nechci mu radit co dělat, ale teď není čas na hloupé a zbytečné otázky. Vím, že Jasper se musí hodně ovládat a raději ho držím za ruku. Musí vědět, že není sám. |
| |
| Les Já jsem teď přiběhl...bude v pořádku? Zeptám se otce. Mám ji položit? Připraven ji položit sleduji Carlisla, taky jsem si všiml, že Jasper není ve své kůži, já vím, jak je to pro něj těžký, taky jsem si tím prošel a kdybych jí měl jed vysát, tak bych to neovládl, tak jako otec. Asi bych se neovládl vůbec. |
| |
| Les Krev toho medvěda mě dost posilnila, konečně se zase cítím...no, cítím normálně. Tedy, pokud to jde takhle říci. Vše se zdá v pořádku až do doby, kdy ucítím čerstvou, lidskou krev. Stejně jako Carlisle se vydám směrem odkud to je cítit. Jsem zvědavá, ale zároveň mám i trochu obavu co se asi stalo. Jestli se Jasper neovládl... Ani nechci přemýšlet o co jde. "Ježiši...co se jí stalo?" zeptám se jakmile spatřím mladou dívku v Emmettově náručí. Rychle zatřepu hlavou, pak pohlédnu na Alici s Jasperem. "Jaspere měl by si raději odejít domů...Alice, pujdeš s ním nebo chceš zůstat tu?" zeptám se. Jsem napjatá a zároveň i zvědavá. A mám strach aby se něco nezvrtlo. |
| |
| Les Podívám se mámě do očí. Měla jsem vidinu. Zopakuji znovu již už známou věc. Jsou tu upíři. Pijí krev. Nějaký černoch, blonďák a zrzka. Našli tu dívku a rozhodli se, že bude větší zábava jí nechat žít. Vysvětlím a kouknu na Jaspera. Pojď. Půjdeme domů. Usměju se trochu smutně. Vemu si moje auto. Řeknu ostatním a odvedu Jaspera pryč. |
| |
| Les Nemůžu odtrhnout oči od té dívky a jejího hrdla..doslova mě hipnotizuje.. když se mi konečně podaří odtrhnout pohled podívám se sbledlou tváří na alici . moje bledá tvář jí jasně naznačí že ji potřebuju..ona mě chytne za ruku a odvádí mě pryč.. bylo to o tak tak.. |
| |
| Les Sejdeme se doma. Zavolám ještě na ostatní a už táhnu Jaspera k autu. Jsi skvělí. Jsem ráda, že jsi to vydržel i já měla co dělat, abych jí neochutnala. Přiznám se. Chci, aby Jasper věděl, že v tom není vůbec sám, že i já se musím hodně ovládat a to jsem lidskou krev moc neochutnala. Za chvíli dojdeme k mému autu. Není to moc nenápadné autíčko, ale přece jen v naší rodině je to rozmar. Máme rádi rychlá auta. Počkám až si Jasper sedne do auta a pak teprve nasednu já. Chci mít jistotu. |
| |
| Nevím Emmette. Dívám se na dívku: Ano, polož ji sem. Ukážu na mech vedle stromu. Už je na zemi a já ji prohlížím. Sleduji ji vážným pohledem. Je krásná. Ona křičí, jed s ní škube a v očích má děs. Vypadá, že upadne do bezvědomí z té ukrutné bolesti. Vím, co prožívá. Pamatuju si to úplně živě. Držím ji za ruku. Už se nedá nic dělat. Ani vysát jed ani ukončit trápení zabitím. Je skoro proměněná. Rozhlížím se kolem sebe na svou rodinu. Očekávají odpovědi na nevyslovené otázky. Sklopím oči. Už se nedá nic dělat. Je pozdě. Vezmeme ji k nám. Esme postaráš se o ni? Zamračím se. Kde je vlastně Rosalie? Asi nebude moc nadšená. |
| |
| Chudák holčina... napadne mne když slyším její bolestný křik. Bude to pro ni těžké. Opravdu moc těžké, ale má štěstí, že potkala nás. Můžeme jí to v něčem usnadnit. "Samozřejmě, že se o ni postarám" přikývnu. Nebude první. Znovu na dívku pohlédnu. Bude z ní nádherná upírka. Snad se naučí ovládat. To bude to nejtěžší. Pokleknu k ní, pohladím jí po čele. Ted' trpí, opravdu moc trpí. "Měli bychom jet domů, tam to pro ni bude lepší," zašeptám. Je mi jí líto, ale už ted' asi vím, že do naší rodiny bude patřit. "Emmette, jdi najít Rose..." |
| |
| V lese Tati... Sleduji dívku ležící na zemi. Už jí není pomocí, tedy bude jako my, postaráme se o ni. ...vezmeme ji do rodiny? Teda...když bude chtít....Zeptám se otce a pak se otočím k Esme. Dobře mami, najdu ji...opatrujte se... Kouknu na Carlisle a pak na Esme než se dám do běhu. Běžím rychle a divoce. Chudák holka, buď si projde tím čím my...nebo bude jako oni. Sice nevím kde Rosalie je, ale běžím dál. Rosalie! Volám na celý les. Rosalie! Zavolám ještě jednou. Zachytím její stopu, je slabší, ale mám ji. Bude pár mil odsud a tak nepřestávám a běžím dál. Jsem rád, že ji cítím čím dál tím víc, naštěstí, to co mi hraje do karet je vítr. Teď vím, že jsem nemusel volat, protože na takovou dálku by mě těžko slyšela. |
| |
| Les Křičím a škubu sebou, jak se jed rozlévá do těla a postupně zabíjí jednotlivé části. Křeče, které mám způsobuje obraný mechanismus, mozek se snaží odumírající části probudit. Beznadějně. Prosím, skončete to! Prosím! Spaluje mě to!! Křičím na celý les, je to štěstí, nebo smůla, že jsem byla už tak daleko od domova. Nejprve mě nese jeden, pak druhý, slyším tam i nějakou dívku. Jsem jako v mrákotách, jako v halucinacích. Vydám klidně, už ani nekřičím. Upadám do bezvědomí a spánku. Odnesou mě k dalšímu muží a ženě. Občas pročísne relativní lesní ticho můj výkřik, když se proberu, dostanu další "záchvat" a dívám se a přitom nedívám rudýma očima na ty kolem mě. Už to nejde, jed je moc daleko.. Slyším něco takového. Křičím te´d daleko hlasitěji, po tvářích mi tečou slzy, ale i ty brzy mizí. Už nejde plakat. Po chvíli upadnu do úplného bezvědomí. |
| |
| V lese u auta Přišli jsme ke sportáčku mé lásky alice. Nemyslím si že jsem se kdo ví jak ovládl..skoro jsem to nezvládl a vypil ji dřív než kdokoli přišel.. Vzdychnu..pořád jsem jako v mdlobách.. Jedeme domů.. špitnu Už se blížím k sedadlu spolujezdce když si uvědomím že bych měl raději řídit já.. Alice je skvělá řidička...problém je v jejích vidinách..nikdy neví kdy příjdou a poslední dobou chodí až moc často..mohli by jsme bourat. Sedám za volant a poté co nasedne i alice odjíždím prudce pryč.. směrem domů... |
| |
 | Lov Opět ten úžasný den, čas na lov. Ostatní se rozeběhli za svou kořistí, ale já nikam nespěchám. Zavřu oči a nasávám vůně. Po chvíli ucitím nedaleko mladou srnku. Rozběhnu se směrem k ní a po chvíli se zastavím u nedalekého stromu. Srnka byla sice hodně mladá, ale mě to stačilo. Nikdy jsem neměla chuť lovit něco velkého jako Emmett a Edward. Ladně se rozeběhnu a skočím na zděšenou a překvapenou srnku. Okamžitě ucítím ten opojný pocit krve. Ani jsem nevěděla jaké to je, pít lidskou krev, takže tohle bylo pro mě dostačující. Srnka byla během chvíle vyschlá a já se napřímila. Prsty jsou si otřela rty, abych na nich neměla krev. Najedou se ke mně donesla jiná úžasná vůně. Byla to ta kterou často vídám ve škole, vůně lidské krve. Spolu s ní se ke mě ale donesla i jiná vůně. Pomalu jsem se vydala tím směrem a za chvíli jsem poznala, že je to Emmett. Běžela jsem k němu a už zdálky jsem na něj volala. Emmette, co se stalo? Kde jsou ostatní? Cítím krev. Zastavím se a čekám až ke mě Emmett doběhne. |
| |
| Les Konečně jsem blízko Rosalie, cítím ji, ačkoli pořád cítím krev té dívky, kterou Carlisle s Esme chtějí vzít k nám a postarat se o ni než se přemění. Zastavím se kousek od Rosalie. Jasper s Alice našli dívku...byla poraněná...táta říkal, že už je pozdě na to, jí vysát jed...vezmou ji k nám, postarají se o ni.... Ze široka se na Rosalie usměju a dám ji tím najevo, že všechno je, či bude v pořádku, dívka se brzy promění, ale bude v pořádku. Je zvláštní, na jakou vzdálenost je cítit ta její krev, krev, která brzy nebude lidskou. Jaký byl lov? |
| |
| Les Čekám než se Emmett zastaví a pak se na něj zděšeně podívám. Kruci, chudák holka. Kdo to mohl udělat? Nikdo z nás to nebyl. Podívám se směrem, kterým právě přiběhl a pak se uklidním. Ostatní se o ni určitě postarají. Bude to mít těžké. Musí se naučit ovládat se. Nechám své myšlenky na pokoji a podívám se na svého manžela. Oplatím mu jeho usměv a doběhnu až k němu. Lov byl skvělý, ale nebyl to moc velký úlovek. A co ty, zlato? Našel si nějakého medvídka? |
| |
| Les Nevím...možná jsou tu další...ale nikdo z nás to nebyl... Uklidním Rose, je pravda, že mě také nejprve napadlo, že to mohl být Jasper, ale on se snaží. Lehké to mít nebude... Ale co když se nebude chtít naučit ovládat svoji žízeň? Přejdeme k jinému tématu, chytnu Rose za ruku a pomalu se procházíme po lese. Já už svého medvídka našel... Otočím se k ní a usměju se. ...našel jsem jednoho velkýho...trochu jsme se porvali a já se pak najedl...dneska jsem to neprotahoval...těšil jsem se na tebe... |
| |
| Les Někdo další.....no to nám tady ještě scházelo... Znepokojeně se na něj podívám a přemýšlím nad cizinci. Začnu se procházet se s Emmettem po lese a snažím se zahnat ty myšlenky pryč. Poslouchám jeho vyprávění a musím se tomu usmát. Ty se vždycky musíš prát....aspoň, že sis to užil...pro mě to dnes byla celkem nuda, no vlastně jako vždy...vážně ses na mě těšil? Zastavím se a šibalsky se na něj usměju. Potom na něj skočím a políbím ho. |
| |
| Les Nevinně pokrčím rameny. Znáš mě... Nejsem rváč to ne, ale s medvědama je sranda. Ono trochu si protáhnout svaly není na škodu. Je vidět, já to na Rose poznám, že přemýšlí nad tím, co se stalo. Těšil...moc. Chytnu ji do náruče a poté opětuju její polibek. Někdy si zas můžeme zalovit spolu, co ty na to miláčku? Mnohem pravidelněji lovíme každý zvlášť, je to škoda, rád bych se před ní předvedl a ukázal jí, co ve mně je. A kdybychom šli lovit spolu, tak bych si stejně jako dnes nebral tričko, kdybych se s tím medvědem předváděl, tak by z něj moc nezbylo. |
| |
| Cesta domů Protáhnu se na sedadle a raději si zapnu pás. Sice nemusím, ale je to už zvyk. Pořád přemýšlím nad tou poslední vidinou. Ten muž, né ten co pokousal tu dívku, ale ten druhý. Ten s blond vlasy. Mám zvláštní pocit, lásko. Řeknu a otočím hlavou na Jaspera. On už je na moje zvláštní pocity zvyklí. Víš jak jsem mluvila o těch upírech? Lezou nám do revíru a ten s blond vlasy mi přišel tak tak povědomí. Řeknu už trochu šeptem a zavrtím hlavou jako bych si myslela, že jsem snad nějaký blázen. Musím o tom promluvit s tátou. Kouknu se z okna a vidím rychle ubíhající krajinu a také svůj odraz ve skle. Koukám se na mrtvolně bledou tvář a jako vždy přemýšlím o sobě, vidinách a také své minulosti. Je mi líto, že si z toho již moc nepamatuju. Myslím, že ten muž měl něco společného s mou minulostí. Ale co? A kdo vlastně je? Hlavně musím varovat tátu, protože když příjdou upíři co pijí lidskou krev je vždy lepší se vypařit. |
| |
| Lov Najednou se rychle napřímím, protože ucitím lidskou krev. Dám se do běhu a následuju tu vůni. Jsem nejrychlejší z rodiny, takže ani nemusím běžet dlouho. Dorazím na místo kde stojí jen Carlisle a Esme. Vidím jen jak Emmett někam utíká a Alice s Jasperem také odcházejí. Podívám se na své ,,rodiče" a potom na dívku, která leží na zemi. Co se tady stalo? Kdo je to? Nenapadl ji nikdo z nás, že ne? Okamžitě mě napadne Jasper, protože ještě nemá tak dobré sebeovládání, ale okamžitě tu myšlenyk zapudím. Je mi jasné, že na záchranu už je pozdě a že z ní bude upír. |
| |
| les Ano, znám tě moc dobře.. Ještě jednou se na něj usměju a pak ho znovu políbím. Ano, někdy možná. Bude zajímavé zase lovit s tebou. I když nevím, jestli najdeš tak velkého medvěda, aby stačil nám oběma... Vím, že Emmett se bude chtít určitě předvádět, ale mě to nevadí. Pro mě je totiž Emmett naprosto jedinečný. Vzpomenu si na nše poslední společné lovení a musím se usmát. Pamatuju si, jak se Emmett předváděl. Usměju se na něj a znovu ho políbím. Budeme spěchat domů nebo ne? Esme se o tu dívku určitě postará a navíc tam bude i Edward s Alicí. Byli bychom tam úplně zybteční. Mrknu na něj a pak ho silně obejmu. |
| |
| Cesta domů Pevně svírám volant..jsem pořád ještě rozrušený.. Jedu hodně rychle..krajina kolem nás rychle ubíhá.. Rychlá jízda mě uklidnuje dokážu se při ní odreagovat.. Bude to v pořádku lásko..Poradíme se s tátou a uvidíme..Nás je víc snad je nějak zvládnem jestli budou problémy..A ta holčina taky bude v pohodě..když se bude držet nás a bude pít jen zvířecí krev může být ještě štastná...třeba si taky najde životní lásku jako my dva.. Směji se..snažím se ji uchlácholit..uvnitř mě ale svírají temné myšlenky.. Pokud se zapleteme s ostatníma bude to o krk.. Moc dobře si uvědomuju co dokáží upíři co loví lidi.. Musíme to všechno dobře probrat a promyslet.. |
| |
| Les Rozzářím se, nejen díky polibkům, ale i díky jejím slovům. Ano, ona mě zná, Rose je prostě úžasná. Tisknu ji k sobě, dřžím ji ve vzduchu. Pro tebe cokoliv lásko... Zašeptám jí do ucha. ...neboj se...najdu toho největšího...a třeba jenom pro tebe... Už vidím, jak zápasím s obrovským medvědem, nádhera, jeho krev mi stéká po hrudi a pak se já s Rosalie krmíme jeho horkou krví. Nemusíme domů... Šibalsky se usměju. ...doma se o ní postarají...nezapomeň, že máme v rodině doktora... Pohladím ji po tváři. Nebudeme tam překážet...někam si vyrazíme... Tahle událost nám senzačně hraje do karet. Je to nepopsatelně krásné, být se ženou, kterou miluji, bezstarostně se potulovat lesem, jen my dva, ničím a nikým nerušeni. Jsem nadmíru spokojený. |
| |
| Cesta domů -> domov Třeba Edwarda. Nadhodím a trochu se zasměju. Trochu mě mrzí, že je bráška pořád sám. Ono se to ve dvou přece jen lépe táhne. Nebo ne snad? Akorát mám strach. Víš jak je pro tebe těžké udržet se nepít krev a ona bude mít pořádnou žízeň. Škoda, že já si na svou proměnu nepamatuji. Ale jistě bude mít hned po proměně žízeň. Snad nezaútočí na někoho z rodiny. A navíc nevím co řekneme lidem, přece jen další dítě do rodiny. Už tak vypadáme zvláštně. Je nás už šest. Poznamenám a povzdechnu si. Nerada na nás upozorňuji. Je to nebezpečné. |
| |
| Les Nechám se držet Emmettem ve vzduchu a stejně jako on zářím štěstím. Poslocuhám jeho tichá slova a potom ho radostně políbím. Kdybych mohla, určitě bych se trochu červenala. Vím, že Emmett by pro mě udělal cokoliv, ale stejně tak já pro něj. Myslím, že máš pravdu. Můžeme klidně zůstat a někam si vyrazit. I když kam vlastně? Přemýšlím kam bych chtěla se svým milovaným jít a přitom si užívám osamocené chvíle s ním. Jsem šťastná, že můžu být zase chvíli s ním, i když mi to dnešní události trochu kazí. Neustále myslím na tu chudinku holku, ze které bude za pár dní upír. Nechci tím zatěžovat Emmetta a přitáhnu se k němu blíž. Konečně jsme zase sami.. |
| |
| Cesta domů Máš pravdu Edvardovi by to určitě prospělo mít někoho koho muže milovat a kdo při něm bude pořád..v dobrým i ve zlým. Usměju se na ni. O tu holčinu se neboj..je v dobrých rukách..u nás bude v pořádku.. Už vidím náž dům..pomalu přijíždím ke garáži..otevřu vrata a vjedu dovnitř.. Pojd..počkáma na ně nahoře..budou tu každou chvíli.. Políbím ji Neměli by jsme obstarat nějakou krev at má co pít až se promění?? |
| |
| Doma Vystoupím z auta a trochu si protáhnu záda. Nerada sedím moc dlouho v autě jsem raději, když se můžu sama pohybovat. Neboj oni pro ni krev obstarají. Táta už o tom něco ví. Usměju se. Ale pořád mám hrozně divný pocit. Jako by to touhle dívkou nemělo končit. Obejmu se kolem ramen a snažím se zahnat náhlý chlad. Vyjdu po schodech nahoru a posadím se v obývacím pokoji. Ale jsem moc ráda, že ses udržel. Měla jsem strach víš. Řeknu a v hlase mám ještě náznak obav. Přemýšlím jaké to bude mít v domě další děvče. Jaké to asi bude? Další sestra, co když mě bude mít za blázna díky mým schopnostem? Je lepší zatím asi nad tím nepřemýšlet. |
| |
| Les Kam? Kamkoliv, kam si bude má lepší polovička přát... Pomalu ji spustím na zem. Možná je to trochu sobecké, nechat tu dívku stranou, ale mi ji nepomůžeme, jediný, kdo jí mohl pomoct byl Carlisle, ale bylo pozdě, teď se o ní rodiče starají a my bychom tam byli zbyteční, bude tam Jasper, Alice, Esme s Carlislem a Edward, to bohatě stačí. My se můžeme někam vypařit. K jezeru? Do hor? Jen si vyber miláčku...vezmu tě i na konec světa, budeš-li chtít. Pramínek jejích zlatavých vlasů jí dám z tváře a pak ji pohladím po tváři. Třeba bychom si mohli dát později nějakou svačinku... Pomyslím si vesele. Konečně sami... Cukne mi koutek a já se na ni tajemně podívám. |
| |
| Les Páni, kamkoliv. Třeba někam kde jsme ještě nebyli? Ne, nechceme se mi být daleko od ostatních, zvlášť teď, když... Zarazím se, protože si uvědomím, jak kazím tu krásnou chvíli. Vím, že Emmett ví, co jsem tím myslela a že semnou souhlasí. Omluvně se na něj podívám a snažím se odvést pozornost jinam. Je hezké když o mě mluvíš jako o své lepší polovičce. Zasměju se a podívám se mu do zlatých očí. Vážně až na konec světa? Tam by to mohlo být zajímavé. Je mi jedno kde budeme, hlavně když budeme spolu. Políbím ho a sleduju jeho tajemný výraz. |
| |
| Les Vyrazíme třeba kousek za město... Odmlčím se, když začne mluvit o dívce a rodině. Nakonec mi dojde, co tím měla na mysli. Chápavě pokývu hlavou a mrknu na ni. Měla na mysli zřejmě totéž nač jsem předtím myslel já. Její pochvalu ocením lehkým polibkem na tvář. Až na konec světe... Ujistím ji hrdě. Budeme spolu navždy. Prohlásím odhodlaně. Tak pojď...půjdeme za město...myslím, že je tam velký ranč... Obejmu Rosalie a během okamžiku ji držím v náruči. Můžeme vyrazit... Rozeběhnu se i s Rose v náruči nejprve k Forks. |
| |
| Les Za městem už jsme byli hodněkrát. Zasměju se a přitom na něj mrknu. Jsem ráda, že mě Emmett chápe, i když mě to zase tak moc nepřekvapilo. On semnou souhlasil a chápal skoro vždycky. Byl moje spřízněná duše. No to doufám, že spolu budeme NAVŽDY. I tomu se musím usmát, protože pro nás dva je věčnost zcela normální. Zkouším si vzpomenout na nějaký ranč, ale na žádný blízký si nemůžu vzpomenout. Nechám se Emmettem vzít do náručí, protože vím, že pro něj nejsem těžká. Když se rozběhne, trochu mě naštve, že mě nenechá běžet samotnou, ale nakonec si ale přece jen užívám jeho blízkost. Zajímalo by mě, co budeme dělat na ranči. Tam žádnýho medvěda mít nebude. Usměju se a políbím ho na krk. |
| |
| Doma Posadím se k Alici..podívám se jí dlouze do očí.. Zvládám to hlavně díky tobě.. Obejmu ji.. Bude dobře..všechno dobře dopadne.. Pohladím ji po jejích krásných hebkých vlasech.. Jsem tady..nikdo a nic ti nemůže ublížit když jsem tu já.. Něžně ji políbím Nikdo ..nic na světě |
| |
| Za městem, na ranči Navždy... Pomyslím si a běžím dál, tisknu k sobě Rose, ne proto, že bych ji mohl upustit, ale protože ji chci mít blízko sebe, cítit ji, dotýkat se jí, být s ní, navěky věků. Je to moje princezna, ne, moje královna, moje všechno. Moje Rosalie. Dlouho jsem na tom místě nebyl, jednou když jsem si šel zaběhat, tak jsem běžel kolem, je to pěkné a klidné místo, sice je to daleko, ale ne pro nás. Za takových deset minut běhu jsme na místě. Přeskočím s Rose ohradu a přistanu v husté zelené trávě. Tak jsme tady.... Ranč je velký, naproti nám jsou stáje, asi tak pro patnáct koní a pozemek je obrovský, velký kus zelené přírody a k tomu ta pěkná zvířata. Líbí se ti tu? |
| |
| Doma Přitisknu se k Jasperovi. Položím mu hlavu na hruď jako bych chtěla slyšet jeho srdce i když vím, že ho nikdy neusliším. Nechám se od něj hladit jako malinká holčička, které se zdál zlý sen a teď se nechává utěšovat od toho komu bezmezně věří. A já Jasperovi bezmezně věřím. Už od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila ve své vidině jsem se do něj bezvadějně zamilovala. Je mi vším a snažím se s ním být jako normální dívka, ale moc mi to nejde. To ty vidiny. Pořád se mění a proměňují. Miluji tě. Hrozně moc tě miluji. Šeptám mu svá doznání jako bych byla vězeň u výslechu. |
| |
| Ranč Tisknu se k Emmettovi, abych k němu byla co nejblíž. Opřu svou hlavu o jeho rameno a sleduju ho obličej. Je naprosto úžasný. Nejhezčí obličej, který jsem kdy viděla. Nemohla jsem zapomenout na den, kdy jsem ho našla v lese, zraněného a skoro mrtvého. Už tehdy byl nádherný. Od té doby, co byl stejně jako já upír, jsem ho milovala. Asi po deseti minutách dorazíme na místo. Stále jsem v jeho náruči a okouzeleně se podívám na to nádherné místo. Je to tu nádherné. Nikdy jsem tady nebyla. Jak jsi to tu našel? Podívám se na něj a pak zase na ranč. Podívám se na zvířata opodál a rozesměju se. Nepřestávám se dívat tím směrem a čekám na jeho rekaci. |
| |
| Ranč Stačí si vzpomenou na první setkání s Rose, viděl jsem v ní anděla, byl jsem na pokraji smrti, ale když jsem ji viděl, tak jsem byl připravený zemřít šťastný a teď? Teď žiju a žiju s mým andělem. Já víš... Trochu znejistím. ...jednou jsem šel běhat...chtěl jsem si trochu zatrénovat...a strašně se mi tu líbilo, někdy jsem místo toho abych šel běhat, šel sem a tady...eh...sledoval koně...jsou nádherní... Normálně bych asi nepřiznal, že sem chodím kvůli té přírodě a kvůli koním, mám prostě takový pocit, že se to ke mně nehodí. Jsem zabiják a zprvu mi to přišlo divné. V mé tváři se dá vyčíst moje nejistota a jakási stydlivost kvůli tomuhle místu. |
| |
| Ranč Když mi všechno vysvětlí, přestanu se rychle smát a trochu zahanbeně se na něj podívám. Promiň, zlato. Je hezké, že máš i takovou zálibu. Sleduju jeho nejistotu a citím se hrozně špatně. Jak jsem se takhle mohla smát. Nejdřív mě napadlo, že se bude chtít předvádět. Nikdy mi o tomhle neřekl. Nikdy mě to ani nenapadlo. Políbím ho na tvář a pak se podívám na koně. Cítím jejich vůni, ale díky Emmetovi a dnešnímu lovu, mě vůbec nelákají. Přemýšlím, jestli neméme jít blíž, ale nakonec se rozhodnu zůstat na místě. Jsou opravdu krásní. Když jsem ještě byla člověk, párkrát jsem jezdila na koni. Usměju se na něj a přitom se snažím číst v jeho tváři. Doufám, že se na mě nezlobí. Nikdy bych se nesmála, kdybych věděla pravdu. Vyklouznu mu z náruče a sednu si do trávy. |
| |
| Ranč Trochu mě zarazil její smích a tak jsem nějakou dobu mlčel. Třeba jsem to neměl říkat, ale Rose taková není... To je v pořádku... Pronesu pořád ještě trochu rozhozený. Nakonec si uvědomím, že to myslela asi jinak, doufám. A chtěla by ses projet? Nebude to taková rychlost jako když osedláš mě...pojď...bude se ti to líbit... Chytnu ji za ruku a zvednu ji, "odtáhnu" ji až k ohradě. Vyber si... Před námi, nejblíže k nám stojí bílý hřebec. Určitě tu budou mít i sedlo... Na chvilku odběhnu směrem ke stáji a sedlo tam najdu, vrátím se s ním k Rosalie. Takže? Pohlédnu na ni tázavě a čekám na její volbu. Při nejhorším tě svezu já... Usměju se a kouknu na koně. |
| |
| Les Poslouchat dívčin nářek je něco příšerného. Dokáži si představit čím ted' prochází, jakou bolest musí vydržet. Znovu jí pohladím po vlasech. "Neboj, zlatíčko, přejde to... Pak pohlédnu na Carlisle. "Odvezeme ji k nám," řeknu. Carlisle jí vezme do náruče, společně jdeme k našemu autu. Celou cestu dávám na neznámou dívku pozor. Vypadá to, že upadla do bezvědomí. Přesto jí uklidňuji a držím za ruku. Tohle potřebuje, tohle je možná její nejbolestivější část jejího života. Domů se dostaneme jak nejrychleji to jde. Carlisle odnese dívku na pohovku. "Alice, Jaspere, jste v pořádku?" zeptám se svých dalších dvou dětí. "Kde je Rose a Emmett?" Snad se jim nic nestalo. |
| |
| Doma My jsme v pořádku.. tvářím se trošku nejistě a nervozně.. Ale kde je Rose a Emmett to netuším.. snámi nešli..snad se brzi ukážou.. Pohledem sjedu na dívku..znatelně z ní vymizela lidskost..nevyhnutelně se stává upírem.. Co ona?? Jak to sní vypadá?? podívám se starostlivě na mámu.. Bude v pořádku?? Chudák ted si prožívá uplnou agonii..její tělo umírá a ona to nechce..někdy je lepší se podvolit |
| |
| Ranč Vídím, že Emmett je trochu nejistý, takže se rozhodnu mu zvednout náladu. No, chtěla, ale no....tak trochu se bojím. Vím, že se mi nic nestane, ale už jsem na koni pár desítek let neseděla. Nechám se odnést k ohradě a prohlížím si koně. Podívám se směrem, kterým se dívá a zpozoruju krásného bělouše. Okamžitě se mi zalíbí. Přemýšlím, jestli Emmett věděl, že zrovna tenhle se mi bude líbít. Počkám než se vrátí se sedlem a pak se na něj usměju. Ten bělouš se mi moc líbí. Pomůžeš mi? kterého si vybereš ty? Podívám se na něj a pak na nádherného koně. |
| |
| Ranč Notak...bude to hračka...a navíc...já se postarám abys nespadla...vím, že míček chytím skoro vždycky... Provokativně ji přirovnám k baseballovému míčku. Tak já ti ho osedlám... Neodpovím na její otázku, to spíš já se bojím sednout na koně. Osedlám toho bílého hřebce a pak Rose pomohu do sedla. Můžete jet madam... Lehce se jí ukloním a držím se v blízkosti jejího koně. Nyní jejího koně. |
| |
| Les Sleduju dívku, které se na zemi kroutí bolestí. Musím se podívat jinam. I když to není poprvé co vidím přeměnu, stejně je to hrozné. Musí to být pro ni hrozné. Ta bolest je opravdu nesnesitelná. Esme se o ni postará, ael i pro ni je to těžké. Vždycky špatně snášela něčí bolest. Souhlasím s Esme. Musíme ji odtud odnést. U nás bude v bezpečí. Mlčky se za nimi rozběhnu k autu. Carlisle běži vpředu a v náručí nese dívku, která mezi tím upadla do bezvědomí. Sednu si za volant, aby se o ni Esme a Carlisle mohli postarat. K domu dojedeme během chvíli. Jasper a Alice už na nás čekají u garaže. Rychle zabrzdím a nechám je vystoupit. Zaparkuju auto do garaže a spěchám za ostatními |
| |
| Doma Rychle donesu z kuchyně mokrou hadru, alespoň trochu jí otřu seschlou krev z krku. Jak to vysvětlíme? Zeptám se mámi. A dnes to nebyla jediná vidina, kterou jsem měla. Zavrtím hlavou. Mami, já viděla jsem ještě jednu dívky a taky ten co pokousal tohle děvče měl kumpána, kterého znám. Snažím se nevyvádět. Jenže nevím odkud, ale jsem přesvědčena, že budeme mít potíže s upíry co pijí krev. |
| |
| Ranč Vím, že mě nenecháš spadnou. Můžeš mi říct, proč MĚ přirovnáváš k míčku? Přimhouřím oči a uraženě se na něj podívám. Počkám než mi osedlá koně a pak k němu pomalu příjdu. Trochu se bojím, ale nechci ze sebe dělat před Emmettem chudinku. Vyhoupnu se do sedla a chvíli jen tak nervozně sedím. Snažím se ze sebe dostat strach. A co ty? Ty si taky musíš vybrat koně. Přece za mnou nepoběžíš? Zastavím koně a čekám na něj. Vidím v jeho obličeji, že i on má trochu strach. Nakloním se k němu dolů a políbím ho. Jestli necheš tak nevadí. Hlavně tu buď semnou. Pohladím svého koně po krku a pak mrknu na Emmetta. |
| |
| Doma Lehce se zamračím. "Ta dívka..no, myslím, že nám do rodiny přibude nový člen. Budeme na ní muset dávat pozor, měla by se naučit ovládat," odpovím Jasperovi. Pak pohlédnu na Alici, poznám, že je vyděšená. Ty její vidiny... Přejdu k ní, obejmu jí. "Všechno se vyřeší, drahoušku..." popravdě, nejsem si tím tolik jistá, ale doufám v to. Navíc, její slova, že jednoho z těch...z těch jiných zná, ale neví odkud ve mne vyvolají obavu. Nevím co bych dělala, kdybych o některého z nich přišla. A právě to vypadá, že nastanou zlé časy. Pokud jsou tady jiní, nebezpeční upíři, bude problém. |
| |
| Doma Vejdu do domu a okamžitě najdu ostatní. Všichni stojí okol té dívky, které je stále v bezvědomí. Můžeme říct, že je naše vzdálená příbunzá nebo tak něco. Nemusí být veřejně další adoptivní dítě. Potom se otočím na Alici a chvíli ji sleduju. Je mi jí líto. I ona tohle všechno prožívala velmi špatně, protože všechno viděla předem. Přijdu k ní a Esme a obejmu ji okolo ramen. Alice byla vždycky moje nejoblíbenější, protože mi hodně rozumněla. Bude to hodně těžké, když jen tak napadají lidi. Třeba by s nimi někdo z nás mohl promluvit. Budeme si muset dávat pozor. Nikdo nesmí zjistit kdo jsme. Otočím se směrem k dívce a chvíli přemýšlím nad svou vlastní přeměnou. |
| |
| Ranč Ale ty jsi mnohem hezčí míček než nějaký baseballový... Trochu na ni vypláznu jazyk a škádlivě se ušklíbnu. V sedle vypadá přirozeně, nádherně. Já...eh...radši poběžím...stejně jsem rychlejší než ten kůň... Doufám, že to nevypadá, tak, že se nějak extra vychloubám, jen se často předvádím. Nespadni.... Špitnu když se skloní a políbí mě. Neboj budu. Prohlásím odhodlaně a sebejistě. Tak jeďte, dám vám trochu náskok. Počkám až se Rose rozjede a pak klušu za ní, běžím vedle koně a tvářím se tak, jako že ten kůň běží strašně pomalu a že bych u toho mohl usnout. |
| |
| Doma Já raději zmizím..pokud teda něco nepotřebujete.. Podívám se na svojí lásku.. Půjdeš se mnou? a jemně ji chytím za ruku..jako jako bych jí chtěl nazmnnačit že ted ji potřebuju.. Kdyby se cokoliv dělo dejte mi vědět..já případně pomůžu..ted ale raději pujdu pryč.. Už je to skoro upír ale pořád jsem v pokušení dokud nebude proměna dokončena je pořád z mé strany v nebezpečí.. |
| |
| Doma Usměju se na ostatní. Děkuji vám, vím, že si nepamatuji svou rodinu, ale jistě byla taková jako ta naše. Stisknu Jasperovu ruku. Ano, lásko. Už jdu s tebou. Usměju se na něj a podívám se na Edwarda. Je to pokušení, ale prosím buď u té dívky. Brzy bude jednou z nás a já nechci, aby viděla Jasperův hladový pohled. Usměju se a je vidět, že to myslím jen v žertu. Odejdu s Jasperem do mého pokoje, je to nejodlehlejší místo v domě, plné obrazů, protože ráda kreslím a mám na to opravdu spoustu času. Je ti už líp? Zeptám se Jaspera, když odejdeme do mého pokoje. Pohladím ho po čele a rukou mu projedu blonďaté vlasy. |
| |
| Ranč No to doufám, že jsem hezčí, protože jinak si mě nepřej... I když to vyzní hodně sebejistě, vím, že Emmett to pochopí správně. Pochopím jeho slova a raději už nic nenamítám. Vypláznu na něj jazyk a pak se usměju. Myslím, že tě dokážeme předběhnout. Občas nejsi tak rychlý, jak si myslíš. Nevinně se na něj podívám a pak se soustředím na cestu. Najednou se mi všechno začne vybavovat a já si připadám jako zkušený jezdec. Pobídnu koně do klusu a po očku sleduju stojícího Emmetta. Když nás doběhne, trochu zrychlím, ale ne moc. Chci si užívat cesty a ne závodit. Podívám se na mou lásku vedle mě a musím se usmát. Jeho výraz je hrozně zábavný. Žádný závod nebude. Dneska už ses naběhal dost. |
| |
| Doma Ano, Alice, my jsme tvoje rodina a vždycky budeme. Víš, že tě podržíme. Ještě jednou obejmu svou malou sestřičku a pak se podívám na Jaspera. Klidně běžte. Kdyby bylo potřeba, tak vás zavoláme. Jestli chcete trochu zábavy, tak můžete najít Emmetta a Rose. Vím, proč chce Jasper odejít a plně ho chápu. Pro něj to bylo nejhorší, protože ho pořád lákala její vůně. Běž Alice. My se o ni postaráme. Neboj, zůstanu u ní. Myslím, že je jedno, koho uvidí jako první. Stejně bude hrozně vystrašená. Počkám než odejsou a pak se vrátím ke Esme a Carlisleovi. Jak dlouho myslíš, že to bude trvat? |
| |
| Ranč To by mi strach nedovolil... Zasměju se a běžím vedle ní a jejího hřebce. Očividně závod nebude, což mne trochu, trochu zklame, jsem soutěživý typ. Sice trochu zrychlila, když se dostala do sedla, teď je vidět, že kdysi vážně jezdila. Je to pastva pro oči. Notak... Pronesu prosebně. ...já mám energie na rozdávání...možná by ses o to mohla postarat... Mrknu na ni, je jasné, že to nebylo o závodění. Tak jaký je to tam nahoře? Odrazím se a nad Rose udělám salto a dopadnu na druhé straně. Já si prostě nedám pokoj. |
| |
| Ranč Jsem ráda, že se bojíš. Máš k tomu totiž důvod. Ty víš jak se dokáže rozzuřit. Sleduju jeho výraz a je mi jasné, že je zklamaný. Je zvyklý soutěžit s bratry. Narovnám se v sedle a ještě trochu zrychlím. Sice to není jako můj rychlý běh nebo jízda kabrioletem, ale i tak je to nádhera. Tak ty máš ještě hodně energie? S tím by se mělo něco udělat...Možná bych se o to mohla postarat.. Usměju se na něj, ale nějak se mi nechce ze sedla. Je to tu nádhera. Jednou si to taky vyzkoušíš. Když skočí přezemě, trochu se skloním, ale hned se zase narovnám. On toho vážně nenechá. Pomalu zastavuju koně a nasměruju ho zpátky.. |
| |
| Ranč Oči se mi úplně rozzáří, když zrychlí, není to žádná výzva, ale je to lepší, já si rád hraju. S Edwardem nebo Jasperem, nebo baseball. Občas určitě vypadám jako vysoké svalnaté dítě, ale já si nestěžuju. Já mám energie...To bys mohla ty můj míčku... Rosalie zpomalí a otočí se nazpátek. Usměju se a vyskočím, dopadnu na všechny čtyři a po čtyrech běžím kupředu, otočím se a vracím se nazpátek, běžím co nejblíže ke koni a těsně před srážkou uhnu doleva. Nedám si pokoj, nedám. Dál běžím zase vedle koně a usmívám se na Rosalie, sice běžím pomalu, ale trochu, vážně jen trochu jsem se vyblbnul. |
| |
| Ranč Sleduju jak se rozzáří, když zrychlím. No to vidím....Ty mě chceš vážně rozzuřit, že? Jestli ne, tak se uvědom, že nejsem míček... Uraženě se od něj otočím a pobídnu koně do běhu. Během chvíle stojím zpátky na louce. Přitom nepřestávám sledovat Emmetta. Pobíhá kolem a dělá blbiny. Ani mu neopětuju úsměv a zastavím. Uraženě sesednu z koně a pohladím ho po hřívě. Jen ať si chlapeček užije. Teď si mě bude muset usmířit. Ten míček mu jen tak neprojde. Ještě jednou poplacám koně, sundám sedlo a rozeběhnu se pryč. Doběhnu do stodoly a vrátím sedlo na původní místo. Komu to tady vlastně patří? Předtím mě to vůbec nenapadlo.. |
| |
| Ranč Ale notak ty můj míčku...teda moje zlato. Pronesu provokativně a běžím dál. Ona zrychlí, urazila se, možná. Celou dobu se tváří tak vážně. Zastaví a zmizí ve stodole. Kde jsi hvězdo? Zavolám, ač vím, kde je. Do stodoly vběhnu z druhé strany a ze zadu jí zakryju oči. Snad by ses neurazila... Políbím jí na krk. Tady to vypadá docela útulně, na tý slámě by se dalo spát, ale to bych musel umět spát, to bych to musel potřebovat že. Notak... |
| |
| Doma Smutně ale chápavě sleduji, jak se celá moje rodina cítí. Se všemi to otřáslo. Trpíme za tu dívku, ale i za to, co čeká nás ostatní. Jako by ve vzduchu visely otázky jako: Kdo jsou ti, co ji napadli? nebo Kdo je ona? a Co řekneme lidem? a co teprve: Zkrotí svou žízeň, až se po proměně probere? Jedna horší než druhá. Přemýšlím... Jako v mlze vidím, jak Alice odchází s Jasperem, ale hned se vracím zpět do reality, když slyším Edwardův hlas, jak se ptá: Jak dlouho myslíš, že to bude trvat? Zvednu pohled: Nevím jistě. Je to různé. Podle toho jestli se brání nebo ne. Ale už vypadá klidněji. Možná nemá už ani takové bolesti. Přiblížím se k jejím očím a otevřu víčka. Duhovky jsou už proměněny. Asi to nebude dlouho. Starostlivě se podívám na Esme a obejmu ji se slovy. Jsi úžasná matka. Lepší než-li jsi ty, si ta dívka opravdu nemohla přát. Usměju se a upřímně tomu hluboce věřím. Dívka odpočívající na pohovce sebou lehce škubne a oční víčka jí lehce zacukají. Kůže už je stejně bledá jako ta naše. Tím zvláštním kamenným způsobem. Lehce jí stisknu ruku. Už je i tvrdší. Ne tak křehká jako předtím. Smutně se na ni dívám a zároveň se snažím průběžně sledovat nepatrné změny jejího těla. Chytnu Esme za ruce a spojím je jako bych je chtěl zahřát. Usměju se nad tou směšnou představou. Jak jsi na tom ty lásko? |
| |
| Alicin pokoj Sedíme na pohovce.. Ano miláčku..to víš že mi je líp..když jsem s tebou nemuže mi být špatně.. Obejmu ji ašeptám ji do ouška.. Jsi moje láska..jediný světlo v temnotě věčnosti..to lik tě miluju.. Dlouze a jemně ji políbím.. Pak se zadívám do jejích nádherných očí.. J tak překrásná a úžasná co bych si bez ní jen počal.. |
| |
| Můj pokoj Podívám se Jasperovy do nádherných topazových očích. Je skvělí. Ví jak mě utěšit. Obejme mě a začne mi šeptat do ouška. Já tebe taky lásko. Usměji se na něj. Vím, že kdyby chtěl může ve mě vyvolat jakýkoliv pocit, ale mojí lásku k němu si nemusel ani vynucovat. Já musím nakreslit tu dívku a taky ty co napadli naši novou sestřičku. Řeknu jako by to najednou bylo hrozně důležité. Vezmu papír a tužku, které mám u pohovky a nejdřív nakreslím obrázek Belly. Jak vystupuje z otlučeného náklaďáčku. Barvy doplním později. Vyhrávám si hlavně s jejím výrazem a vlasy. Pak otočím rychle papír v bloku na čistý a začnu kreslit na papír trojci upírů. Černocha s drdoli na vlasech, zrzavou slečnu v kožíšku a také blonďatého lovce. Soustředím se na kreslení a vím, že Jasper to pochopí. Pak mu ukážu svou kresbu. Neznáš některého z těch upírů? Zeptám se své lásky a v očích mám zvláštní výraz. Ten blonďák mi někoho připomíná. Někoho, koho jsem dříve znala. Je to zvláštní mít pocit již dříve viděného, ale já už si zvykla. Někdy bych si přála být zase člověkem a moct s Jasprem zestárnout a nevidět, co se stane. Zavřu oči a na okamžik si představím jaké by to bylo a pousměju se. Kdy půjdeme zase lovit? Zeptám se Jaspera, protože on musí chodit častěji a já jdu vždy s ním. |
| |
| Doma Možná máš pravdu. Už se vůbec nehýbe. Má štěstí, že jsme ji vůbec našli. Pozorně se na ni podívám a sleduju její přeměnu. Carlisle má pravdu. Její oči už jsou rudé, kůže mramorově bílá a nejspíš i tvrdá. Ale pořád ještě cítím její krev. Přece jen to bude ještě chvíli trvat. Posadím se do blízkého křesla a snažím se uvolnit. Chudák Esme, je na ní vidět, jak se cítí. Má ale Carlislea a ten už ji uklidní. Když se ta dívka naučí žít naším způsobem, všechno bude v pořádku. Ale kdo mohli být ti upíři? Najednou si vzpomenu, že tu vlastně nejsme všichni. Rosalie a Emmett se tu od lovu ještě neukázali. Zase si někam vyrazili. Jsou vážně nepolepšitelní. I když tady by nejspíš překáželi. Však oni se určitě brzo ukážou. Vypudím všechny myšlenky z hlavy a podívám se z okna. Už se začínalo stmívat, ale moje upíří oči viděli pořád skvěle. |
| |
| Ranč Stále přemýšlím nad rančem a jeho majitely. Citím, že Emmett je někde hodně blízko, ale nehodlám se jen tak vzdát. I když nejsem tak soutěživá jako on, tohle dokážu vydržet. Neodpovím ani na jeho volání, ale přece jen se musím trochu usmát. Zajímá mě, čím si mě bude chtít usmířit. Když mi ze zadu zakryje oči a políbí na krk, trochu se uvolním, ale ne úplně. Pořád hraju uarženou, ale je pro mě hrozně těžké mu odolat. Ne, nesmím se vzdát. To bych mu to moc ulehčila. Ale když mě se tak mco chce otočit.. Povzdechnu si a přece jen se otočím. Nasadím uražený výraz a podívám se na něj se zdviženým obočím. Co je, zlato? Snad už tě to hraní neomrzelo... |
| |
| Doma "Kéž by už neměla takové bolesti," povzdechnu si. Opravdu nemam ráda, když někdo kolem mě trpí. A už vůbec nemam ráda, když trpí skoro děti. S láskou v očích pohlédnu na Carlisle. Jsem tak ráda že ho mám. "Je to zvláštní pocit sledovat někoho při přeměně. Téměř cítím její bolest...asi si na to nikdy nezvyknu," zašeptám, nechám se svým manželem ochranitelsky obejmout. Jedině u něj se cítím v bezpečí. "Stále nechápu ty...ty zrůdy jak mohli jen tak..jen tak ji kousnout. Určitě měla rodiče, kamarády...a to vše je pro ní ted' ztracené. Pochybuji, že jí zvládneme nahradit její minulou rodinu. Bude to pro ni těžké..." Právě proto jsem rozhodnuta být u ní až se probudí co nejvíce. Nesmí se cítit osaměle. |
| |
| Ranč Vím, že Rosalie je trochu urážlivější, ale každý jsme nějaký že? Já zas rychlejc jednám než myslím a jsem "občas" jako dítě. Chvilku váhám jestli se vůbec otočí. Jako bych pro ni v tu chvíli byl vzduch, ale to se změní. Dívá se na mě uraženě a svým způsobem přísně. Ale... snad by ses nenaštvala...taková pohledná upírka...tobě nesluší, když se mračíš... Teda ona se tak úplně nemračí, ale smysl je snad jasný. Přeci bys nebyla uražená zlato...nebo chceš, abych byl smutnej? Zkusím to z téhle strany, uvidíme, jak to na ni zabere. V koutku mi cukne a já se usměju. Ona se Rosalie občas naštve, ale většinou rychle vychladne. |
| |
| Ranč Dívám se na svého manžela a přitom přemýšlím, jak dlouho to hraní vydržím. Je prostě neodolatelný. Já už jsem se naštvala.. Jeho lichotky mě odměkčí ještě víc. Vím, že se brzo neudržím a políbím ho, ale snažím se to vydržet co nejdéle. Podívám se ven ze dveří a pozoruju zapadající slunce. Mou kůži ozáří poslední paprsky. Otočím se zpátky k Emmettovi. Pořád tam nehybně stojí a usmívá se. Prostě nádherný pohled. Máš pravdu, to bych nechtěla.... ale i tak jsem pořád naštvaná.. Uvoním se a pak se na něj usměju. Zase dosáhl svého, jako vždy. Stále ještě ozářená paprsky, ho chytnu za ruku a přitáhnu se k němu blíž. |
| |
| Ranč Nakloním hlavu na stranu. Víš, že to jsem to tak nemyslel... Aniž bych dál pokračoval Rose mě políbí. Vzdorovala, snažila se vydržet co nejdéle. Rose osvítí sluneční paprsky, je to to nejhezčí, co jsem kdy viděl. Chytnu ji za ruku a výjdeme na slunce oba, štěstí, že nemám tričko, že jsem šel dnes lovit a také to, že jsme našli, že Jasper s Alice našli tu dívku, jinak bychom tu teď asi nebyli. Notak, takový krásný šperk...takové mistrovské dílo, snad bys nezárlila na basebalový míček nebo kvůli němu byla naštvaná. Ano, v té sluneční žáři vypadá úchvatně. Rozevřu náruč a obejmu ji. Jsi nádherná... Zašeptám jí do ucha. Ano jsou to slabá slova, ale těžko jde vyjádřit taková krása, na to by mi nestačil ani celý den, ale někdy je lepší méně slov a význam je stejný. |
| |
| Ranč Oba stojíme na dosah slunce a kůže nás obou se nádherně třpytí. Prohlížím se Emmetta a nemůžu od něj odtrhnout oči. Chvíli se na něj ještě dívám a pak se usměju. Nebýt toho všeho, tak tu teď spolu nejsme. Je nádherné být zase chvíli s ním a o samotě. Nikdy mě jeho přítomnost a blízkost neomrzí. Jeho lichotky jsou krásné a já si připadám krásně hýčkaná. Vždycky věděl jak mě potěšit a jak mi zalichotit. Ohotně se nechám obejmout a pak si povzdechnu. Zase jsem to dlouho nevydržela. Máš na mě asi špatný vliv.... Přitisknu se k němu co nejblíž a dlouze ho políbím. Potom se mu opět zadívám do tváře a šťastně se usmívám. Zadívám se směrem ke kupě slámy za ním a pak šibalsky se usměju. |
| |
| Ranč Já ji umím uklidnit a ona se na mě nedokáže dlouho zlobit, patříme prostě k sobě. Ona je můj důvod bytí. Mám rád svoji rodinu, ale oni by ji nikdy nenahradili. Když je po mém boku snažím se jí dát najevo svoji lásku a také chci, aby věděla, že se o ni postarám, jak nejlépe budu moct. Jak špatný vliv? Mám teď být uražený já? Zavtipkuju a pak se k ní nakloním, za odměnu dostanu dlouhý a krásný polibek. Všimnu si, že Rosalie se dívá kamsi za mě a tak se otočím. Hmm... Rozeběhnu se a skočím do slámy. Nechceš se přidat? Pronesu provokativně a tvářím se jako absolutní neviňátko. Tak pojď zlato... Pomyslím si šibalsky. |
| |
| Ranč Ano, máš na mě malý ale špatný vliv. Vždyť se podívej, jak se chováme. Jestli chceš tak můžeš být uražený, ale ty jsi v tom ještě horší než já. Zasměju se a znovu ho políbím. Vím, že mi nemůže odporovat. Já jsem se uměla urazit, ale on to nikdy moc dobře neuměl. A navíc vím, jak si ho zase usmířit. Za těch několik desítek let, co jsme manželé, jsem ho znala líp než nikdo jiný. Vím, že pochopil můj pohled na slámu. Usměju se, když skočí do slámy a chvíli se na něj jenom dívám. Potom se pomalým lidským krokem vydám směrem k němu. Myslíš, že by se tu ještě našlo místo pro mě? Ráda bych se totiž přidala.... Ani nečekám na odpověď, protože vím jaká bude a skočím do slámy přímo vedle něj. |
| |
| Ranč To máš pravdu...já bych to vydržel maximálně minutu...a to bych se musel hoodně snažit... Má pravdu, já nejsem ten typ, co se jen tak urazí. A kdybych se náhodou urazil, tak Rosalie ví, jak na mě, vždyť už se "pár" let známe. A já vím moc dobře, jaká je moje družka. Celou dobu se na ni usmívám, když jde svým pomalým ladným krokem ke mně. Zajisté slečno... Odpovím takřka komicky. Rose dopadne vedle mě a já ji chytnu za ruku. Je tu nádherně a s tebou ještě nádherněji... Měl jsem Rosalie sem vzít už dřív, je vidět, že jí se tu taky líbí. |
| |
| Ranč Já vím, že mám pravdu...no, možná bys to vydržel i díl, ale asi ne o moc... Znám Emmetta opravdu moc dobře, stejně tak on znal mě. myslím, že nikdo z rodiny mi nerozumněl tak jako on, má životní láska. Ano, je tu opravdu nádherně. Myslím, že si asi tohle místo přidám do seznamu svých oblíbených. I když už jich tam je hodně.... S tebou je tu taky nádherně.. Políbím ho na tvář a pak si lehnu do sena. Mrzí mě, že nemůžu spát, ale aspoň nikdy nezameškám jedinou vteřinu se svou láskou. Dívám se do stropu a přemýšlím o té napadené dívce. Po chvíli ale nechám myšlenku myšlenkou a věnuju veškerou svou pozornost Emmettovi. Jsem ráda, že si mě sem vzal. Máš ještě nějaké takové místečko, o kterém zatím nevím? |
| |
 | Port Angeles, Doma Malé ledadlo ze Seattlu do Port Angeles hladce přistane na dráze a chvíli čekáme, než budeme moc vystoupit a vzít si zavazadla a tak dále. Moc nepospíchám. Spíš se zdráhám. Rozhlížím se tu, Port Angeles není moc velké. I takhle, z vrchního schůdku ho mohu přehlédnout skoro celé. Prší, tak si raději pospíším do haly a ven. Pomalu vyjdu, najdu si tašku a vyjdu z haly, Charlie, tedy táta, už čeká opřený o policejní vůz jak jinak než v uniformě. Ahoj tati.. Pozdravím ho nesměle, zatím co nakládá mou tašku na zadní sedadla. Prohodíme pár vět, zdvořilostní konverzace, řekla bych. Nevadí mi ticho a Charliemu také ne, v mnoha ohledech jsem po něm. Mlčíme dost dlouho, když z něj vypadne, že mi sehnal auto. Dokonce koupil. Chvíli se dohadujeme, připomíná mi Billyho Blacka od kterého dodávka Chevy je a jeho syna Jacoba Blacka. Nevzpomínám si ani na jednoho. Ale koupil mi auto, podle toho co říkal nebude tak hrozné a navíc mi znatelně fonančně odlehčil. Rozhodně jsem neměla v plánu jezdit všude policejním vozem. Zastavíme před domem. Domem, který je už celých 17 let stejný. Co si pamatuji i podle fotek. Vystoupím z auta a před domem parkuje červený nákla´dák, vypadá dos bytelně a poměrně dobře, na to, že je starý. Stačí mi, když pojede. Vedle náklaďáčku na vozíku stedí starý, černovlasý muž, vydedukuji, že Billy Black a opřen o rukojeti je nejspíš jeho syn, Jacob. Ahoj.. Pozdravím je oba a mávnu. Táta se okamžitě chopí vozíku a tlačí Billyho dovnitř. Nezřetelně jsem zaslechla něco o zápase. Aha, takže televize.. |
| |
| Ranč Nevydržel...nevydržel... A nevadí mi to, ba hraje to v můj prospěch, k čemu by bylo, kdybych se urážel? Seznam oblíbených? Ten bude asi dlouhej co? A Aljaška k nim taky patři? Aljaška je krásná, divoká a jsou tam bezva medvědi, lepší než tady, divočejší. Je s nima větší zábava. Ležíme v seně, držím Rosalie za ruku a dívám se vzhůru. Vzpomínky na Aljašku, tak jako na jiná místa jsou převážně pozitivního rázu, bohudík. Možná mám... Pronesu tajemně, natočím se k Rose a přitáhnu ji blíž. A co všechno bys udělala pro to, abych ti vyzradil svá tajemství? Pokračuji tajuplně a ďábelsky se usmívám. Já si musím pořád hrát, nemůžu si pomoct. |
| |
| Pokoj Alice Chvíli ještě Alici objímám, ale ona se mi vytrhne, protože potřebuje ztvárnit svoje vidiny. Jsem již zvyklí na tohle chování. Koukám se na ní. Je tak nádherná, když vidím jak jí tužka jezdí po papíře a ve tvářích má ten známý zamyšlený soustředěný výraz. Vždy mě dokáže překvapit. Je výjmečně talentovaná. Vydím obličej dívky a vím, že kdybych jí uviděl jistě jí hned poznám mezi všemi ostatními děvčaty. Alice má totiž čas i na detaily jako je oblečení, kruhy pod očima či znaménka. Pak začne kreslit druhý obraz. Dva muže a ženu, když se mě zeptá jestli je znám jen zavrtím hlavou. Nepřipadají mi vůbec povědomí. Podívám se Alici do tváří. Je mi jasné nad čím teď asi přemýšlí, ale její otázka je z jiného soudku. Řekl bych tak ve středu, někdy po škole. Teda pokud mi nedáš kopačky, abych musel jít sám. Usměju se a trochu se protáhnu na pohovce. Dnešní noc bude dobrá. Mám plno energie a přemýšlím jak jí využít. |
| |
| Můj pokoj Když mi Jasper říká, že mu nejsou vůbec povědomí zatvářím se malinko smutně. Ale to je tak pokaždé. Nemůže mi objasnit každou záhadu světa to přece nejde. Stejně miluji ty jeho blonďaté vlnité vlasy, topazové oči a to co ve mě vyvolá, když jsme spolu. Je to jako když vám někdo dá přesně to co chcete. Jako by mi někdo dal tu nejlepší krev na světě. Ano, takový je to pocit. Jako bych se nakrmila tou nejlepší krví. Když mluví o kopačkách trochu se zahihňám. Jako bych ti je už někdy dala. Políbím ho lehce na jeho rty. Díky tomu, že jsme po jídle jsou jeho rty teplé. Ne, tak ledové jako vždy, ale mě to nevadí. Jsem stejně chladná. Jdu za ostatními. Oznámím mu a protáhnu se. Políbím ho ještě jednou na rty a pak odejdu ze svého pokoje za tátou, mámou, Edwardem a té dívce. Netrvá mi to ani minutu. Jsem přece jen rychlík. Tati? Zeptám se nesměle. Máš ještě chvíli? |
| |
| Dům Cullenových Mé pomalu se měnící tělo leží v poklidu na pohovce. Mrtvé, nehybné. Vytrácí se z něj barva, ale není tak rapidní. Nikdy jsem nebyla moc "barevná". Zdají se mi divné věci. Jsem bestie, která prahne po krvi, lidské krvi. Miluji její vůni, chuť, barvu..všechno. Zavřu oči a nadechnu se nosem. Samolibě se usměju. Vdechuji ji, tu vůni a všechno. Nevdržím to. Jako nemilosrdný predátor po někom skočím. V tu chvíli sebou prudce zaškubu, několikrát, z hrdla se mi dere smrtící výkřik. Svíjím se jakoby v křečích, rukama mlátím kolem sebe. Najednou všechno ustrne. Opět vypadám jako anděl, poklidně bez jakéhokoliv sebemenšího pohybu ležím na pohovce. Zdá se, že je po všem, ovšem zdaleka ne. Najendou se opět prudce napnu. Z mého těla se stala jedna pevná přímka, s hrdelním křikem zakloním hlavu a odhalím krk. Šíjí se opírám o opěrky na ruce a hlavu mám ve vzduchoprázdnu. Doširoka otevřu oči, které však mají tak jinou barvu, než oni všichni. Jsou celé červené. Úplně celé, bez zorniček. |
| |
| Carlisle Ve všem tom dnešním zmatku jsi si ani neuvědomil, co je za den. Neděle, 27. listopadu. Pro vás je jeden den tam a sem, když není práce a škola, dny se snadno ztrácí. Až když objímáš Esme, vzpomeneš si na Aleca. Mladého upíra, ktřerého znáš už několik desetiletí. Poprvé jsi se s ním setkal v roce 1928 prostřednictvím Tanyi. Je to zvláštní, sympatický mladík. Jeho proměnou se to vše ještě zvýraznilo. Víš moc dobře, jakou pro něj měla Tanya slabost. Jeden rok u vás dokonce bydlel, aniž by věděl, kdo jste. V tu dobu s tebou byla pouze Esme a Edward. Neviděli jste se už několik desetiletí, naposledy právě v době, kdy u vás žil. To, že se stal upírem samozdřejmě víte, zůstáváte v kontaktu formou dopisů a v nové době i e-mailů. Po tolika letech se opět rozhodl, že přijede na návštěvu. Jak dlouhou nikdo netuší. Všichni se na něj však těšíte. Až mu představíte nové členy "rodiny". A právě na dnešní den byl ohlášen jeho příjezd. Brzy tu bude. |
| |
| Rozzlobeně se odtáhnu od Esme, oči sklopím k zemi a v duchu se pokárám: Úplně jsem zapomněl na Aleca. Všimne si mého rozčilení: Co se stalo? zeptá se starostlivě. Podívám se jí do očí: Dnes přijede Alec. Jak jsem jen mohl zapomenout vám to povědět?? Najednou se neznámá dívka opět pohne. Oči doširoka otevřené. Znepokojeně se odvrátím od Esme přímo k dívce. Pohledy ostatních se zaměřily stejným směrem. Slyším Alici přijít: Tati?... Máš ještě chvíli? Neotáčím se na ni: Teď zjevně ne Alice. Bude to muset počkat. Napjatě čekám, co neznámá udělá a pro jistotu jdu k ní blíže, kkdybych ji musel v případě nouze přidržet na místě, aby nám neutekla. |
| |
| Doma Alec? Už dneska? Je to pro mne trochu překvapení, věděla jsem, že má přijet, ale netušila jsem, že už dnes. Vybral si tedy vhodnou dobu. Aniž bych stihla cokoliv říci, neznámá dívka se pohne. Trochu se leknu, nečekala jsem to. Lehce zkousnu ret. Chudák dívka, musí jí to tak bolet. Rychle se otočím na Alici. "Za chvilinku, ano zlato?" pošeptám směrem mé dceři. Nechci aby si Alice připadala odstrčená, ale ta neznámá právě otevřela oči. Musíme...musíme na ní dát pozor. Opatrně se přiblížím k pohovce, nechci dívku vylekat. |
| |
| Obyvák Položím - nebo spíše hodím - svůj blok na stůl a volné listy se rozprostřou po stole. Nahoře se vyjímá obraz tří upírů. Dívky a dvěma muži. Jeden je bílí a druhý černý. Vím, že asi není důležité vědět, kdo jí to udělal. Řeknu naoko naštvaně, ale vím, že teď ta dívka tátu potřebuje. Zavřu oči a semknu rty a raději polknu, abych neřekla něco velmi nepříjemného. Nevím, proč mi připadá budoucnost důležitější než součastnost i když právě ta může vše změnit. Kdybych měla srdce jistě mi teď zní hodně poplašeně, ale už dlouho jsem neslyšela jeho zvuk. Vlastně si nepamatuji zda jsem někdy vůbec svoje srdce slyšela tlouct. Otevřu zlaté oči a rozhlédnu se po pokoji. Nebyla to jediná vidina za tenhle den... Poznamenám tiše, ale je mi jasné, že nikomu v místnosti to neunikne. Sednu si do křesla, ale pořád jsem jako na trní. Nevydržím v klidu. |
| |
| Pohovka Jsem jako smyslů zbavená. O nočem nevím, nevidím, vnímám jen nervy drásající bolest, který prochází každičkým místečkem mladého těla. Jakákoliv naléhavost, pudkost pohybů, křik. Všechno je teď několikrát znásobené. Prudkým kopnutím urazím opěrku u pohovky, rozmáchnutím ruky udělám díru do zdi o velikosti pěsti. Nevím o tom. Nevím o ničem. Vnímám jenom tu bolest, jako by mě něco zevnitř trhalo na kusy. Všemožně se snažím bolesti bránit, bez úspěšně. V křeči se posadím na pohovce, škubu sebou tak moc, že spadnu. Klečím na všech čtyřech a se stálým křikem a strachy a zuřivostí otevřenýma rudýma očima se prohýbám v zádech. |
| |
| Obývací pokoj Rychle se otočím na Alici. Zamračeným, ale ne rozzlobeným pohledem. Spíše smutným. Omluvně zašeptám: Omlouvám se. Nemyslel jsem to... Uslyším zvuk, jako když se trhá nějaká látka, prudce se ohlédnu. Musí mít větší bolesti než jsem si myslel. Vykřikne a prudce se posadí. Ve zlé předtuše se vrhám k ní, ale rychlostí blesku padá k zemi a viditelně k smrti trpí. Snažím se ji uklidnit. Chci ji vrátit zpět na pohovku. Emmette! Zvolám zoufale s nadějí, že bude dost blízko, aby mě uslyšel. Otočím se k Alici: Běž. Potřebuju ho tu. On je dost silný, aby ji zvládl sám. Dívka sebou stále škube. |
| |
| Obývací pokoj -> cestou necestou polem nepolem Kývnu hlavou a vystřelím z domu rychlostí, kterou by sotva zaznamenalo lidské oko. Jen je slyšet lehké prásknutí dveří. Vlasy se mi při běhu rozcuchají, ale to mi vůbec nevadí. Hlavní je teď pomoct našemu novému členu rodiny. Čili najít Emmetta. Vrátím se na místo, kde jsme dnes lovily, snažím se zachytit Emmettův pach a dokonce se mi to podaří. Sice je už slabý, ale jeho vůni bych si nikdy nespletla. Rozběhnu se. Občas se zastavím, abych se ujistila, že jdu správným směrem. Dostanu se k nějakému statku. Cítím i vůni Rosalie. Takže jsou tu spolu. Emmette! Zavolám. Emmette, prosím vylez! Zavolám znovu a naléhavě. |
| |
| Na ranči Stejně je tu nádherně...s tebou... Držím Rosalie za ruku. Příjde mi, že se známe krátce, jako by to bylo naše první rande, je to pěkný pocit, takový návrat ke vzdálené minulosti, ačkoli jsme se setkali, když jsem umíral. Miluju tě... Natahuju se k ní, abych ji políbil, někoho zaslechnu, nechal bych to být, kdyby ten někdo na nás nevolal. Je to Alice, přestanu se přibližovat, zaseknu se, škoda, že nemůžeme pokračovat, ale Alice tu určitě není jen tak. Vyskočím na nohy, na těle i na kalhotách mám seno, dokonce i v mých krátkých vlasech, ale to je to poslední, co by mě trápilo. Výjdu ze stodoly a tvářím se jakoby nic, vlastně jako bych byl puberťák a snažil se utajit svoje rande. Stalo se něco? Něco s tou dívkou? Doufám, že se nic nestalo kvůli naší nepřítomnosti, přeci bychom tam byli přebyteční, rodiče, vlastně i ostatní by se o ni postarali. Rádoby nenápadně se otočím ke stodole, jestli nejde Rosalie. Já...my...asi bychom měli....co se vůbec stalo Alice? |
| |
| Na ranči Přiběhnu k Emmettovi a Rosalii, kteří právě vychází z nějaké stodoly. Hlas se mi chvěje a ve tváři mám naléhavý výraz. Ano, stalo se. Popadnu trochu dech, protože odsud domů to je celkem kus cesty. Podívám se na Emmetta a znovu spustím. Ta její přeměna je horší než si táta myslel. Vysvětlím. Má teď obrovskou sílu a my ji nemůžeme nijak uklidnit. Potřebujeme tě, protože ty máš z nás největší sílu. Řeknu teď už o něco klidněji a ve zlatých očích se mi zaleskne. Musíme rychle domů... Řeknu teď již oběma. Vím, že asi měli jiné plány. Asi jako já a Jasper, ale někdy je rodina přednější než touha po blízkosti milované osoby a milování. |
| |
| Doma Kde ta alice vězí říkala že se hned vrátí.. V tom uslyším divné zvuky..zapraskýní pohovky a rána do stěny..pak temné tupé bouchnutí.. A sakra něco se děje.. Spěchám do obývacího pokoje tam na zemi leží dívka šílené agonii..kope okolo sebe..táta se ji snaží uklidnit a vrátzit na phovku..nedaří se mu to.. Už je to v podstatě upírka vůně její krve přestává být lákavá... Myslím že to už zvládnu musím mu pomoct ta dívka to zjevně nezvládá..měla by se uvolnit.. a poddat se tomu..nebojovat..asi má strach ze smrti..bojuje o život.. Přiskočím k tatkovi a snažím se mu pomoci.. Snažím se dívku uklidnit.. Neboj se ..nic se ti nestane..jen se uvolni..nebojuj stím bude to dobrý zase..uvolni se..brzy to bude dobrý.. Utěšuju ji..snažím se zahnet její strach a ulehčit jí to.. |
| |
| Ranč Ano, ten seznam je hodně dlouhej. No, Aljaška tam taky patří, ale není zrovna na nejvyšších příčkách. Oba zíráme do stropu a přemýšlíme. Copak ty máš ještě nějaká tajemství? Nevím co bych udělala, ale asi bych nevydržela dlouho čekat. Nějak bych tě určitě přesvědčila. Přitisknu se k němu a poslouchám jeho lichotky. Jsem hrozně ráda, že jsem tu s ním. Je mi s ním přímo báječně. Zrovna když se mě chystal políbit, jsme oba uslyšeli známý hlas, který nás volal. Nestihnu vyskočit tak rychle jako Emmett, takže příjdu ke dveřím o trochu později. Vím, že je to Alice. Slyším její vysvětlení a tak trochu si připadám trapně. Chudák holka. Je sice špatné, že jsme tady a ne doma, ale my přece nic nevěděli... Otočím se k Emmetovi se smutným výrazem. Musíme domů. Alice má pravdu. Jen ty ji dokážeš udržet. Zase se sem vrátíme... Poslední větu dodám šeptem, i když vím, že Alice to slyšela. Kývnu na ni a trochu se upravím. Nechci aby mě i tak všichni viděli od slámy. Měli bychom jít ne?.... |
| |
| Doma Carlisle a Esme se stále starají o napadenou dívku. Leží celkem klidně a moc se nyhýbe. Sedím v křesle a pozoruju ostatní. Dneska přijede Alec? No to není zrovna nejlepší doba. Někdo se o něj bude muset postarat.. Na Aleca si vzpomínám jen hodně málo, protože jsem ho naposledy viděl, ještě před přeměnou Rosalie. Kažodpádně, dnešek není zrovna nejlepší den na příjezd. Jenže ani Alice nemohla vědět, co všechno se dnes stane. Během té chvíle, kdy přemýšlím, do pokoje potichu vzklouzne Alice. Vypadá hodně zranitelně, když vypráví o svých vidinách. Pozorně ji poslouchám a přemýšlím nad těmi upíry. Chci se jí zeptat na ostatní vidiny, ale nemůžu. Dívka, která už je skoro přeměněná, se najednou rozkřičí a spadne na zem. Alice rychle vyběhne ven najít Emmetta a já se vrhnu k tátovi ve stejnou chvíli jako Japser. Ve třech už nám to jde lépe, ale i tak je těžké ji udržet. Kruci, kde je ten Emmett. Zrovna když ho potřebujeme... Chytnu jí za ruce a stejně jako ostatní se ji snažím co nejvíc uklidnit. |
| |
| Ranč - cesta domů Kdybych něco takového tušil, tak bych s ní zůstal... Pronesu omluvně a střílím pohledem z Alice na Rosalie. Tak rychle, není času nazbyt... Nic dalšího neřeknu a co nejrychleji dovedu běžím nejprve do lesa a pak domů. Všechno kolem splývá v jednu jakousi zvláštní šmouhu, na nic jiného než na běh se nesoustředím. Vím, že mě potřebují a tak se tam musím dostat co nejrychleji, za necelých deset minut jsem před domem. Dovnitř vběhnu "lidskou" rychlostí a podle čichu a sluchu najdu ostatní, hlavně tu dívku. Vstoupím do prostorné místnosti, Carlisle, Edward a Japer drží tu dívku. Už jsem tu... Přiskočím k dívce a svýma mohutnýma rukama ji chytnu. Kdybych to věděl....tak bych tu zůstal... Držím ji pevně, ale tak abych jí neublížil, co se skoro vylučuje, tedy v jejím případě. Tohle je docela bouřlivá proměna... |
| |
| Cesta domů Jakmile se Emmett rozběhne, okamžitě ho následuju. Běží mnohem rychleji než já, je přece jen silnější. Snažím se běžet co nejrychleji. Třeba budu taky moct něčím pomoct, i když o tom docela pochybuju. Můžu aspoň nějak zabavit Esme, aby se tolik netrápila. Do domu vběhnu pár vteřin po svém manželovi a zamířím stejným směrem jako on. Ta scéna, kterou uvidím, je příšerná. Dívka sebou škube a hází na podlaze, Carlisle, Edward, Jasper a teď už i Emmett se ji snaží udržet co nejvíce v klidu. Esme stojí vystrašená opodál, přesně jak jsem přepokládala. Stále s šokem pozoruju všechno dění okolo. Stoupnu si k Esme a chytnu ji za rameno. Co se vlastně stalo? Proč jste pro nás nepřišli dřív, když potřebujete pomoc. Sice jsem ráda, že jsem mohla být tak dlouho sama s Emmettem, ale i tak bychom byli užitečnější doma. |
| |
| Dům Cullenových Zmítám sebou, rudýma nevidomýma očima se "dívám" před sebe. Z hrudi mi vychází temné vrčení. Tři páry rukou mě tlačí do pohovky. Bohužel až moc silných rukou, přesto mě nedokážou udržet v klidu. Škubu sebou, křičím a vzpínám se proti nim. Hlasité křupnutí naznačí zlomení klíční kosti, jak mě tlačí. Stále jsem částí ještě člověk, proti jejich ocelové síle moje kosti nevydrží. Bolest však ani nevnímám. Spaluje mě ohnivá bolest celého těla, zlomenina je v této chvíli jen odvar, čajíček. Až další prá rukou, který mě ocelovýma pažema obejmě a dotlačí do pohovky splnil ten správný účinek. Je nejsilnější a jen jeden, nemůže dojít k nesouměrnosti sil. Když ležím na posteli, prudce vydechnu. Stále ještě dýchám, slabě a sípavě, ale dýchám. Ne na dlouho. Má tvář se opět uklidní, v očích se opět objeví zorničky a já zavřu oči. Nachází další chvíle "klidu". |
| |
| Cesta domů Jsem hned za vámi. Řeknu těm dvěma a za chvíli za nimi vyrazím. Ne však v tam ostrém tempu v jakém jsem běžela sem. Po lese se pohybuji ladně jako srnka ani mi nepříjde, že bych se pohybovala kdovíjak rychle. Lehký větřík mi cuchá vlasy a konečně mám čas se soustředit i na své kroky. Už nejsou tak chaotické jako když jsem běžela k ranči. Nakonec dorazím domů o chvíli později než ostatní. Dívka teď leží klidně a vidím, že i Jasper přišel dolů. Podle jeho soustředěnosti jeho výrazu poznám, co prováděl. I na mě dolehne atmosféra, kterou kolem sebe vytváří. Usměji se na něj a přijdu k němu. Teď bude snad chvíli klid. Bylo to takové i pro vás? Zeptám se mimoděk ostatních. Já si svou proměnu nepamatuji a nikdy mi nepřišlo jak hrozné to asi musí být. |
| |
| Doma Všichni tři se snažíme svírat dívku co nejpevněji, ale tak abychom jí moc neublížili. Trochu mě vyleká slabé křupnutí, ale nemám čas tomu věnovat pozornost. Konečně se ve dveřích ukáže Emmett a sevře dívku svými pažemi. S malou pomocí se mu podaří dícku dostat zpátky na pohovku. Uvolním své ruce a postavím se. vypadá to, že dívka bude zase dlouho klidně ležet. Že vám to ale trvalo, Emmette. Kde jste kruci byli? Trchu se uklidním a pak se podívám na Rose, Esme a Alici. Myslím, že tak hrozné to pro mě nebylo. Měl jsem samozřejmě hodně velké bolesti a křeče, ale myslím, že tak divoké to nebylo. Asi nejlíp to ví Carlisle. |
| |
| Doma Jakmile je u dívky dost našich aby jí udrželi na místě, stáhnu se. Kluci to zvládnout sami. Navíc, je mi z toho čím dál tím hůř. Ta její bolest, to trápení...chudinka. "Takovýhle to začalo být až předchvílí, předtím pouze v klidu ležela," odpovím směrem k Rose. Můj hlas nezní moc silně, ale snažím se aby nezněl až moc vyděšeně. Pak se náhle dívka uklidní. Konečně. Kéž by tomu už bylo konec, kéž by byla proměna dokončena. Tu bolest co ted' zažívá nikdy nezapomene. Alice se do ticha zeptá jaká byla proměna u nás ostatních. Jsem strašně ráda, že ona si tu svoji nepamatuje. Ušla mnohé bolesti. Dříve než stihnu odpovědět, ozve se Edward. A stejně jsem neměla moc chut' odpovědět. |
| |
| Doma To není všechno že? Je to jen...dočasný co? Mám na mysli, ten klidobvý stav u té dívky. Nicméně jsem připravený ji zas chytnou, měl bych dávat větší pozor, být opatrnější, ještě není přeměněná, což znamená, že bych jí mohl svojí silou ublížit, což nechci, ale držet ji musíme, je nepředvídatelné, co by se mohlo stát, teda jak pro koho nepředvídatelné, Alice by nám to mohla říct, i když to nejsou stoprocentně spolehlivé předtuchy. Ale tohle neprobíhá tak jak by mělo...nebo snad jo? Tohle je dost bouřlivé, až moc. Na Edwardovu již před nějakou chvílí vyřčenou otázku jsem neodpověděl, stejně by to nic nezměnilo. Jak dlouho to bude trvat? To je správná otázka, jak dlouho než bude přeměna dokonána? |
| |
| Doma Vidím, že Esme to nese hodně těžce. Je mi jí hrozně líto, i když to špatně prožíváme všichni. Je zajímavé, že leží v klidu. Nikdy jsem takovou přeměnu neviděla. Nechci se už o tom moc bavit, takže se podívám po ostatních. Nepřestávám u toho držet Esme za rameno, aby věděla, že je tu někdo s ní. Vidím, že Emmettovi se podařilo dívku dostatečně uklidnit a dostat ji na pohovku. Jsem ráda vůči ní i ostatním. Když se ozve Edward se svou připomínkou, hodně se naštvu. Edwarde, tohle není nutné. My jsme nevěděli co se děje. A navíc jste nás doteď ani nepotřebovali. Takže na nás nemusíš křičet. Zamračím se na něj a pak se podívám na Alici. Nechce se mi moc vzpomínat na mou bolestivou přeměnu. Raději to nechám na ostatních a přejdu k Emmettovi. Stále stojí blízko dívky. Obejmu ho a přitisknu se k němu. Jsem ráda, že mám tak silného a skvělého manžela. |
| |
| Dům - obývací pokoj Přelétnu pohledem po ostatních. Trochu se narovnám a pohled mám stále upřený na dívku. Otevřu rudé rty a začnu pomalu něco vysvětlovat. Ne, to není klasická proměna. Jako bych to tušila už dávno a jen sem vyslovila to, co už jsem již věděla. Očima ještě jakoby zamlženýma koukám na dívku. Zítra... už zítra... Zamumlám, což u mě je docela nezvyklé. Zítra bude jednou z nás, ale ještě není konec. Obejmu se kolem těla jako by mi najednou byla hrozná zima. Dokonce se i trochu zachvěju. Ještě ji čeká hodně bolesti než bude jednou z nás. Ona totiž chce umřít. Řeknu na vysvětlenou a mé oči zase získají normální zlatou barvu. |
| |
| Doma Stoupnu si ke stěně a přemýšlím nad Emmettovým dotazem. Když na mě místo něj začne křičet Rose, uvědomím si svou chybu a potom odpovím. Promiň Rose. Tak jsem to nemyslel. Je pravda, že jsme vás doteď nepotřebovali. Omlouvám se. Tobě taky Emmette. Věnuju Rose omluvný pohled a pak se podívám na dívku. Je jen otázka času, kdy sebou zase začne házet. Ani nevím, v jaké časti přeměny je. Nevím ale, čím bychom jí vůbec pohli pomoci. Jedině tím, čím teď. Prostě ji jen držet, kdyby to zase začalo. Poslouchám Alici a trochu se zděsím při její poslední větě. Nevzpomínám si, že by to pro mě bylo tak hrozné. Viděl jsem přeměnu Esme, Rose a Emmetta a ani jeden z nich nebyl tak bouřlivý. Sice sebou taky škubali a křičeli, ale tohle se nikdy nestalo. Vzpomenu se na Aleca a otočím se ke Carlisleovi. Kdy má vlastně přijet Alec? Neměl by nás tu najít takhle okolo ní. |
| |
| Doma u dívky Dál pokračuji v uklidnování dívky..šeptám jí příímo do ucha.. Tak je to správné klid..uleví se ti..dlouho to už nebude trvat všechno bude zase dobrý.. Hladím ji po vlasech.. Jsi už v bezpečí..už to bude jen lepší alepší..jen vydrž ještě malinkou chviličku.. Plně se soustředím na má slova aby dolehly až do její duše..naprosto nevnímám nic okolo sebe.. Snad se mi to už daří..hlavně klid, hlavně klid Jsi moc statečná..už to bude jenom lepší..hlavně se uvilni..nebojuj stím.. |
| |
| Jasper s Edwardem se mi snaží pomoci ji uklidnit a vrátit zpět na pohovku, ale není to nic platné ne-li horší. Uslyším prasknutí a na první pohled poznám, že si právě zlomila klíční kost. V jediném krátkém okamžiku se zjeví Emmett, který ji drží celou svou silou. Stačí na to sám a je to bezpečnější. Slyším, jak si vyčítá, že tu měl zůstat, ale nemohl nic tušit. Tohle je docela bouřlivá proměna... Kývnu. Snažím se soustředit hlavně na své vzpomínky: na proměnu mě samotného i proměny ostatních, co jsem viděl a prožíval s nimi, ale moje zkušenosti nejsou dostačující na takto divoké chování. Emmett polevuje ve vynaložené síle. Trochu mě to znepokojí, ale vidím, že se dívka prozatím stává klidnější. I já se začínám uvolňovat, ale na Jasperovi je vidět jeho soustředění a chápu, oč se snaží. V duchu mu upřímě poděkuju. Dnes asi budu muset zavolat do nemocnice, že se nedostavím. Ani na ranní směnu. Zaprvé kvůli té dívce a zadruhé také kvůli Alecovi. Bylo to takové i pro vás? Slyším Alici. Cítím povinnost jí odpovědět a tak se na ni dlouze zadívám. Edward mě předběhne: Myslím, že tak hrozné to pro mě nebylo. Měl jsem samozřejmě hodně velké bolesti a křeče, ale myslím, že tak divoké to nebylo. Asi nejlíp to ví Carlisle. Lehce kývnu na souhlas a dodám svou verzi. Já jsem trpěl opravdu hodně, ale vzhledem k tomu, jak je ona křehká a vše vnímá mnohem bolestivěji, se nesnažím její utrpení ani přestavovat. Ostatním se nejspíše zdá lepší mlčet. Nechtějí na to moc vzpomínat a já je chápu. Emmetta zajímá, jak to bude dál probíhat: To není všechno že? Je to jen...dočasný co? Je stále v pohotovosti blízko naší neznámé. Ale tohle neprobíhá tak jak by mělo...nebo snad jo? Pohlédnu na něj: Myslím, že průběh proměny je stejný. Jen ona je neobyčejně citlivá. Trochu se děsím představy její bolesti. Odpovím upřímně. Někde v pozaddí mojí mysli vidím starostlivou a smutnou Esme. Doufám, že i na ní se Jasper zaměřuje. Tak moc jí miluju. Nechci, aby trpěla. Už si toho prožila dost. Alice vypadá jakoby právě viděla další předtuchu. Zítra... už zítra... říká tiše. Zítra bude jednou z nás, ale ještě není konec. Ještě ji čeká hodně bolesti než bude jednou z nás. Ona totiž chce umřít. To není dobrá zpráva. Edwardovi myšlenky se ale ubírají jiným směrem: Kdy má vlastně přijet Alec? Neměl by nás tu najít takhle okolo ní. Máš pravdu. Ale musíme ji hlídat, odpověď na první otázku vynechám. Neznám ji. Edward se to jistě dozví z mé mysli. Vděčně se zadívám na Jaspera. Jsi skvělí... Určitě jí to moc ulehčuješ. Pokračuj, prosím. A nezapomínej na Esme. Poprvé po dlouhé chvíli strach, že ji uvidím zničenou, se otočím. Pomalu k ní přejdu. Sleduje mě bedlivě pohledem. Vroucně ji obejmu se slovy: Jednou to musí skončit... |
| |
| Dům Přejdu pomalými kroky k Jasprovy, abych ho nevylekala. Vím jak moc se teď musí soustředit. Obejmu ho lehce kolem krku jako bych chtěla u něj vyvolat ten pocit, který se snaží vyvolat u mladičké dívenky. Myslím, že pokud sám bude cítit klid bude pro něj snadnější ho předat děvčátku a také všem ostatním, protože i já se cítím zvláštně klidná i když vím, že to není můj pocit. Jsi skvělí. Miluji tě. Zašeptám mu tichounce u ucha a vím, že i ostatní mě museli slyšet. Hladím Jaspera po vlasech jako se hladívají malé děti, když se probudí z noční můry a zároveň jako milenka svého milence, který za chvíli odejde za svou manželkou. Jak moc jsou si tyhle chvíle podobné. Utěšující... |
| |
| Doma Až zítra. Až do zítra bude trpět tou příšernou bolestí. Přála bych si pro ni, aby to už skončilo. Přitulím se ke Carlisleovi. Jasperova schopnost sice působí na všechny, ale přesto, pouze v manželově obětí se cítím v klidu, v bezpečí. "Jen aby to skončilo co nejdříve..." povzdechnu si. Pak si ale vzpomenu na ten obrázek co nakreslila Alice. Musíme ty upíry co dívku kousli najít dřív, než budou další oběti. Vcelku nerada se vymaním z Carlisleovi náruče a dojdu ke stolu, kde leží ten obrázek. Nikoho z těch tří neznám, ale i tak působí dost...no, dost děsivě. |
| |
| Doma Poslouchám Carlisleho vyprávění o jeho přeměně. Slyšeli jsme to všichni už hodněkrát, ale ne při této příležitosti. Všichni, až na Alici, si vzpomínáme na ty bolest, když jsme chtěli raději zemřít. Možná ze to může opravdu její křehkost. Žádné jiné vysvětlení asi není. Carlisle tomu rozumí nejlépe z nás. Stejně jako Esme jdu ke stolku, na kterém leží Alicina kresba. Ani jednoho z nich nepoznávám, ale už na první pohled je poznat, že nejspíš nejsou moc milí. Trojice nebezpečných upírů...Dva muži a dokonce i žena....Ta nevypadá zrovna jemně....Ne jako Alice, Esme a Rosalie...Je taková..divoká... Odkloním se od stolku a podívám se na Carlislea. Myslím, že Jasper, Emmett a Rosalie to tady zvládnou, kdyby se tu Alec objevil moc brzo. Ty a Esme by jste ho měli přivítat. Podívám se na dívku, která stále klidně leží na pohovce a pak na Alici s Jasperem. Alice, pokud to půjde, mohla bys nám dát předem vědět, že se Alec blíží? Ty to přece jen budeš vědět jako první. |
| |
| Doma Dívám se očkem po ostatních co dělají, ale v jejich tváři nevidím nic co by mě potěšilo. Nevypadá to, že by někdo ty upíry poznal, ale představují pro nás riziko. To si uvědomují všichni. Protože muže podezření padnout i na nás. Podívám se na Edwarda, když vysloví mé jméno. Jakmile bude blízko řeknu vám to. Kývnu na ostatní a napřímým se. Oči se mi zase zamlží. Edwarde, Emmette chyťte tu dívku. Poručím jim a kousek odtáhnu Jaspera, aby ho dívka nebouchla do obličeje. Má teď hroznou sílu. Asi jako rozzuřené zraněné zvíře. |
| |
| Dům Cullenových Skoro ve stejnou chvíli, kdy Alice varovala Emmeta a Edwarda, aby mě chytili, dostaví se další záchvat. Prudce se posadím, opět. Tentokrát sebou neškubu. Teda, ne tak moc, abych padala. Oheň už napadl i plíce a ty vypovídají službu. myslím, že se udusím. Neuvědomuji si, že nepotřebuji dýcaht. Bojuji o něj tak urputně, až mi naběhnou žíli na spánku a krku. Lapám po dechu, bolestivě se svíjím v křečích, rukama si obejmu hrudník a břicho a z plných plic křičím. Lapání po dechu vypadá, jako bych uběhla maraton. Po chvíli už nedáchám, ani se nepokouším. Umírám, cítím to, vím to. Několikrát se rozmáchnu a udělám do zdi další díru. |
| |
| Doma Přemýšlím, jestli ti upíři vůbec ví, že jsme tady. Možná to ani neví. My bychom to taky nevěděli, kdyby Alice nenašla tu dívku a neměla to své vydění....Ale vždyť se tady všude pohybujeme...mohli klidně ucítit někoho z nás....byli jsme různě po lese a lovili.... Kývnu Alici jako, že rozumím a pak se podívám z okna. Začíná být tma a Alec pořád nikde. Možná čeká na tmu, ale to mi nepříjde moc pravděpodobné.. Moje myšlenky přeruší až Alice, když nás varuje před dalším dívčiným záchvatem. Ani se k ní nestihnu sklonit, když začne opět křičet. Rychle ji zase popadnu, aby sebou tolik neházela, ale abych jí neublížil. |
| |
| Obývací pokoj Šeptám dívce do ouška a tím ji uklidnuji.. Podařilo se..už je docela klidná.. Plně se soustředím a nevní mám okolní rozhovor.. Jemně zaznamenám až svou lásku která se ke mě přitulí..a řekne: Jsi skvělí. Miluji tě. Velmi mě to potěší.. Ani si neuvědomuje jak mi tímhle drobným gestem pomáhá.. Jsem rád že jsem konečně k něčemu prospěšný.. Dál se snažím šířit klid.. V jednom okamžiku zachytím část rozhovoru o tom že má přijet Alec.. Přijede dnes?? Ted když je u nás ta dívka?? Tyto myšlenky na chvíli odvedou moji pozornost..a já povolím v intenzitě uklidnování.. Cítím jak mě Alice strhne stranou a kolem obličeje mi proletí ruka dívky a zarazí se hluboko do pohovky.. Kdyby mi srdce mohlou tlouct tak bije jako o život..strašně mě to vyděsilo.. |
| |
| Doma - obývací pokoj Nic neříkám, věnuji pozornost té dívce. Chudák holka, takovéhle bolesti, já si vzpomínám na tu bolest, ale určitě to nebylo takové. Nechtěl bych být v tvé kůži děvče... Stačí si představit, jak na takovou křehkou dívku tlačí takový "kolos" jako já. Je mi jasné, že jí to není příjemné, ale je to pro její dobro, aby si neublížila víc. V mé blízkosti je i Rosalie, její přítomnost mě uklidňuje, ale ani tak se nepřestávám trápit nad dívčiným osudem. Když se u dívky dostaví další záchvat, rychle se otočím k Rosalie. Radši ustupu hvězdičko. To už znovu svýma rukama chytám dívku a snažím se ji udržet v klidu, aby neublížila ani sobě ani nikomu dalšímu. Je to pro mě docela výzva, silová výzva, ale vím, že tohle není žádná hra. Alec... Mít trochu volnější ruce dal bych průchod vzpomínkám, ale teď nemohu, musím držet tu dívku. To přejde maličká... Musí to být pro ni strašně obtížné, vlastně to nejtěžší v jejím životě. To nemůžeme dělat nic víc? Zeptám se zoufale, rád bych jí pomohl, ale jak? |
| |
| Doma Stále objímám Emmetta a pozoruju ostatní. Na Edwardovu omluvu jen pokývnu hlavou směrem k němu a pak se podívám na stolek. Ani k němu nemusím chodit, abych vědělě,a že nokoho z nich neznám. Za svůj život jsem nesetkala s moc upíry, které by neznali i ostatní. Poslouchám diskuzi o Alecovi, ale ne úplně. Vím jen, že je Carlisleův starý známí a že se s ním zná už dlouho. Setkala se s ním jen on, Esme a Edward. Nikdo jiný z nás se s ním nesetkal. jsem na něj celkem zvědavá, i když ne moc. Prostě jen další upír.... Když má Alice další vizi o dívce, rychle uskočím stranou, aby měl Emmett volné ruce. Stále ale stojím kousek od něj, abych mu byla co nejblíž. Carlisle, vážně jí nemůžeme nějak pomoct? |
| |
| Doma - obývací pokoj Klid, lásko, to bude v pořádku. Začnu uklidňovat Jaspera. Taky se potřebuje trochu uklidnit, aby pomohl i nám ostatním. Naštěstí jsem byla dost rychlá na to, abych ho odstrčila, asi by mu teď při své síle zlomila nos i když je to velmi těžké. Já já nevím.. Přiznám se zahanbeně, když odpovídám Emmettovi, většinou je málo věcí, které nevím nebo aspoň netuším. Koukám na dívku. Umírají jí plíce. Řeknu a můj výraz vypadá unaveně a zkroušeně. Je mi jako bych týden nejedla a to jsem dnes už jedla. Jen do zítřka, nebude to trvat tři dny, zítra bude po všem... snažím se uklidnit sama sebe v duchu a hladím Jaspera po vlasech. Jediné, co vím, že musím uklidnit jeho, aby se uklidnili i ostatní. |
| |
| Doma v obývacím pokoji Smutně sleduji Esme, jak jde ke stolu, kde leží Alicin blok s vizemi. Zkoumá ho pohledem. Jdu a postavím se za ni. Lehce ji obejmu v pase a spojím dlaně na jejím břiše. Dívám se jí přes rameno a přemýšlím, kdo by mohl znát naše tři neznámé bezcitné upíry. Můžu se pak zeptat i Aleca, až přijede. Třeba něco ví. A určitě mu neutajíme novou členku naší rodiny. Povíme mu, co se stalo. Rozhodnu se a vnímám, jak jde Edward také ke stolu, aby si je prohlédl. Náhle na sobě ucítím jeho pohled a tak obrátím hlavu směrem k němu. Myslím, že Jasper, Emmett a Rosalie to tady zvládnou, kdyby se tu Alec objevil moc brzo. Ty a Esme by jste ho měli přivítat. Kývnu na souhlas. Trochu se odtáhnu a nakloním hlavu tak, aby se na mě Esme mohla pootočit a potvrdit mi, že souhlasí. Cítím, jak Alice strnula. Edwarde, Emmette chyťte tu dívku. Zvolá zoufale a vyděšeně začne bránit Jaspera. Zaměřím se na dívku. Dusí se... Bojí se přestat dýchat... Neví, že když přestane uleví se jí... Prudce znovu praští do zdi. Edward s Emmettem se ji snaží zkrotit. Emmett vysloví své starostlivé myšlenky nahlas: To nemůžeme dělat nic víc? Rosalie není s obavami pozadu: Carlisle, vážně jí nemůžeme nějak pomoct? Co je na tom, že to nebude trvat stejně dlouho jako ostatní proměny, když je to pro ni tisíckrát bolestivějští? Říkám si v duchu tónem, jako bych si to vyčítal. Tvářím se bezradně a taky se tak cítím. Jsem tak bezmocný... Chci jí pomoci... Musím jí pomoci... Ale jak? Vždyť není možné, abych se jí pokoušel dávat léky na utlumení bolesti pro člověka. To je naprostý nesmysl! Kárám se, že mě to vůbec napadlo. Musíme to prostě přečkat... řeknu krutě, protože situace je krutá a nic se nedá udělat. Sklopím zahanbeně zrak. |
| |
| Obývací pokoj Podívám se na Jaspera a pak na Carlisle. Já mám nápad. Vyhrknu rychle a přitisknu se k Jasperovi. Zkus jí uspat, když to prospí bude to pro ni snesitelnější. Vysvětlím svému miláčkovi a povzbudivě ho políbím na tvář ledovými rty. Oči mi zatím jasně září takže se Alec ještě neblíží, což nám zatím hraje do karet. Tati, myslíš že to pomůže? Zeptám se ho. Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale většinou se říkává, že některé věci je lepší zaspat. Přece když člověk trpí hroznými bolestmi vyvoláte u něj léky komat nebo ne? Zeptám se a oči mi jasně září. Ale začínají ztrácet svou zlatou barvu. Asi vážně bude lepší když pojedu s Jasprem na lov o něco dříve než s ostatními. |
| |
| Obývací pokoj Alice nám všem poskytla novou naději. Nenapadlo mě, že by tohle Jasper mohl dokázat se svými schopnostmi, ale přece jen měla pravdu. Může to zkusit. Podívám se na něj a nejistě se zeptám: Myslíš, že bys to dokázal? Dávám mu čas na rozmyšlenou. Cítíš se na to? Hluboce nad tím přemýšlím: Je vůbec možné, že by dokázal zajít až tak daleko? Nikdy mě nenapadlo se ho zeptat a nebyla příležitost to zjistit na vlastní oči. Opravdu to zvládne? ... Můžeme to asi jen zkusit a doufat. Sleduji, jak zareaguje. |
| |
 | Aljaška - Denile Všechny přípravy už jsou hotovy a já můžu konečně vyrazit. Poslední rozloučení se všemi mě tolik blízkými a naložení na poslední chvíli koupených darů pro rodinu Cullenových. Není toho příliš, ale jako gesto dobré vůle naprosto postačující. Když nasedám do svého lesklého Subaru, začínám se pousmívat. Na cestu se těším, rychlá jízda je určitě to, co bude rozhodně delikatesní činností. Nastartování, burácející zvuk dokonalého motoru je skoro jako hudba pro mé uši. Poslední zamávání a vyrážím napříč přes celou Kanadu až do USA, do toho malého, bohem zapomenutého města Forks. Cesta je dlouhá, ale při té rychlosti, jakou jedu si ji naprosto užívám. Tímhle tempem bych měl být ve Forks dokonce dřív, avšak jistě si ještě najdu nějakou zábavu, abych mohl nechat se Cullenovi připravit na můj příjezd. Když dostanu hlad, zastavím si v blízkých lesech abych ulovil nějakou tu zvěř, občas se zastavím i v nějakém městě, abych se mohl podívat na nějaké technologické výmysli, které kdejaká města mohou mít. Cesta se začíná protahovat a já mám pomalu pocit, že nejspíš přijedu pozdě. Naštěstí si všimnu některých ukazatelů na nové cesty, které by mi měli cestu ke Cullenovic rodině pomoci v dojetí včas. Forks - Cullenovic rodina 27. Listopadu. Přesně ten den, kdy jsem měl přijet nastal. Už se pomalu táhne k podvečerním hodinám a já zajíždím po lesní, těžko rozpoznatelné cestě k rozhlehlému domu Cullenovic. Když zajíždím střídmě nahoru, nechám svůj motor mírně zaburácet. Zastavím před domem a vystoupím z auta a jemně se o něj opřu. Ahoj Edwarde, jsem tu Pomyslím si, doufajíc, že mé myšlenky Edward uslyší. Chvíli počkám, jestli někdo vyjde, když ne, tak pomalu zamířím k domu, abych mohl zazvonit na mé staré i snad nové přátelé. |
| |
| Obývací pokoj Poslouchám pozorně Alice a celkem chápu, co chce, abych udělal. Už jsem to párkrát zkoušel, dokonce jsem i Alici uspal, ale vyžaduje to mnoho soustředění. Podívám se na Carlisle. Už jsem to zkoušel a myslím, že bych to mohl zvládnout. Odpovím na tátovu první otázku. Pak se mě zeptá jestli se na to cítím. Podívám se na Alici a zašeptám jí. Myslím, že půjdeme lovit dřív. Usměju se na ni a pak se podívám na dívku. Ano, myslím, že ano. Řeknu a chytím dívku za ruku. Pokusím se v ní vyvolat hlubokou těžkou mlhu letargie. Cítím jak se dívka podvoluje a jak se jí zavírají oči. Vím, že jí ta mlha teď pohlcuje. Kdyby mi Alice nestála za zády a nehladila mě asi bych to nezvládnul, ale teď mám pocit, že děvče usnulo. Nevím, jak dlouho... Zašeptám a cítím se vysílený a slabý. |
| |
| Dům Když cítím jak se Jasperovo tělo trochu povolí trochu ho od dívky odtáhnu a přivinu ho do náručí, aby měl podporu. Alec, je tady. Oznámím ostatním a usměju se. Přitisknu se blíž k Jasperovi. Je vážně úžasný a já to moc dobře vím. Věděla jsem, že to zvládneš. Věřila jsem ti. Řeknu mu těsně u ucha a usměju se. Jemně ho políbím do vlasů a pohladím po tváři. Stojím pořád těsně za ním. Nebudeš si chtít odpočinout? Zeptám se a zlaté oči se mi trochu zajiskří. Teď bude snad chvíli dobře. |
| |
| Doma Spolu s Emmettem se snažím udržet dívku v klidu. Není to moc snadné, ale není to ani tak hrozné jako předtím. Ani se nemusím ptát Carlisla na nějakou pomoc, protože Emmett a Rose mě předběhnou. Je mi té dívky hodně líto, ale už to nebude dlouho trvat. Podle Alice už z ní bude zítra upír. Všichni jsme už celkem unavení. Alice příjde se zajímavým nápadem. Možná by to mohlo jít, ale dokáže to Jasper v téhle situaci? Vlastně ani nevím, že něco takového dokže. Jenom kývnu na souhlas, jako že souhlasím s jejím návrhem. Kousek se posunu, aby měl Jasper co nejvíce místa a sleduju dívku. Po chvíli se jí opravdu začnou uavírat oči a já trochu povolím se vsém stisku. Najednou v hlavě uslyším Alecův hlas. Ve stejnou chvíli mě o tom informuje i Alice a přijíždějící auto. Rychle se podívám na skleněnou stěnu a potom na Carlislea. Co budeme dělat? Ještě jsme nic nestihli udělat. Carlisle, ty bys ho měl jít přivítat. |
| |
| Doma - obývací pokoj Ta dívka je jak uragán, má sílu, ale s Edwardem, ji držíme, možná bych ji udržel i já sám, nevím, zkoušet to nemusíme. Alec? Pátrám v hlavě, projel jsem v rychlosti své vzpomínky a na nikoho s takovým jménem si nepamatuju, nevím, kdo by to mohl, teda kdo to je. Když se Jasper pokouší dívku uklidnit po svém pořád stojím blízko ní a kdyby se mu to vymklo z rukou, tak bych ji znovu chytl. Ano, někdo přijel, slyšel jsem to a podle mých odhadů to bude ten Alec. Kdo to je? Brzy se to nepochybně dozvím, ale teď budu dávat pozor na dívku a tím pádem hlídat bezpečí ostatních i její. Nakonec mi to nedá a otočím hlavu k Edwardovi. Kdo je ten Alec? |
| |
| Doma Teď už všichni víme, že je tu Alec. Vím, že se stále blíží k domu, ale teď musíme vyřešit tohle. Potom se otočím na Emmetta, který stojí stejně jako já, vedle dívky. Je to Carlisleův starý přítel. Stejně jako on bydlel předtím na Aljašce. Byl párkrát i u nás, ale to jsem tu byl jen já, Carlisle a Esme. Vás ostatní ještě nezná. Vlastně taky i kvůli tomu přijel, aby vás poznal. A samozřejmě chce zase vidět i nás. Opět střelím hlavou ke dveřím a pak se podívám na Rosalie. Myslíš, že bys to tu zvládla za mě? Kdyby se něco dělo, tak pomůžeš Emmettovi. |
| |
| Doma "Výborně Jaspere, výborně synku..." pousměji se na Jaspera, který možná té dívence pomohl od bolesti. Sice ho to stálo mnoho sil, ale Alice mu pomůže. Náhle se ozve Edward, že je tu Alec. Už tak brzo? Přijel zrova vtu nejlepší chvíli, náhoda je prostě náhoda. "Zůstaň Edwarde, kdyby tě bylo potřeba. Aleca pujdu přivítat já," začnu hned. Usměji se na Carlislea, stisknu jeho dlaň. Pak zamířím směrem ke dveřím, nahodím usměvavou tvář. Otevřu dveře, spatřím Aleca. Už dlouho jsme se neviděli... "Vítám tě Alecu, jaká byla cesta?" zeptám se venku. |
| |
| Doma Cítím se hrozně, když musím jen tak čekat. Trochu se mi uleví, když ji Jasper svou mocí uspí. Aspoň na chvíli tu nemusíme všchni stát a trpět s ní. Z venku slyším nějaké zvuky, které se k nám blíží. V tu chvíli Alice oznámí, že přijel Alec. Rychle přelétnu očima dveře a potom všechny v místnosti.. Tohle není zrovna nejlepší doba. Někdo mu musí vysvětlit, proč máme v obývacím pokoji na pohovce dívku, která křičí bolestí kvůli přeměně.... Chytnu Emmetta za ruku a poslouchám Edwardovo vyprávění o Alecovi. Ani já ho neznám. Jestli to bude potřeba, tak to zvládnu, Edwarde. Můžu mu pomoct.... Postavím se na místo, které mi uvolnil, ale najednou se ozve Esme. Je mi jasné, že tu Edward nejspíš zůstane, ale nehnu se z místa. Nehodlám odsud odejít, abych někoho přivítala. |
| |
| Obývací pokoj Neustále sleduji dívku ležící na pohovce. Cítím jak se ke mně Rosalie přiblíží a chytne za ruku. Takže je to rodinný přítel. Jen ho jděte přivítat, my to tu zvládneme a kdyby se něco dělo, budete jen dole ne? Jen jděte... Otočím se k Rosalie a pousměju se. Třeba bude taky naší sestrou Rose... Ani nevíme, jak se ta dívka jmenuje, až bude jako my, tak se jí zeptáme. A pokud neochutná lidskou krev, tak pro ni nebude tak těžké, aby se z ní stal vegetarián. Jen jděte za tím Alecem... Pobídnu je znovu a dál sleduji s Rosalie tu dívenku. Možná moje nová malá sestřička... Pomyslím si s úsměvem ve tváři. |
| |
| Soustředěně Jasperovi kývnu. Jsem stejného názoru. Věřím mu. Myslím si, že to zvládne. Soustředí se na ni a dívka po chvíli zavírá oči. Nevím, jak dlouho... řekne vysílený Jasper. Myslím, že jí bude stačit jen několik hodin. Pak by měla být bolest mnohem menší... Sleduji Alici s Jasperem. Jsou skvělí pár. Alice je pro Jaspera neuvěřitelná opora. Jako pro mě Esme a pro Emmetta Rosalie. Chudák Edward... Snad se nebude zlobit, že ho lituji. Podívám se na něj. Ve stejnou chvíli i on na mě. Alice nám s úsměvem oznamuje: Alec, je tady. Edward ho také jistě uslyšel. Co budeme dělat? Ještě jsme nic nestihli udělat. Carlisle, ty bys ho měl jít přivítat. Mlčky jdeme s Esme ruku v ruce lidským krokem ke dveřím. Slyšíme zvonek a vteřinu nato už jsou dveře otevřeny. Když uvidím Aleca usměji se. Upřímně a radostně. Jsem rád, že ho zase vidím. Je to přece jen už dlouho. Mám mu podat ruku? Nebo ho obejmout na přivítanou? Ahoj Alecu. Rád tě vidím. Esme se rovnou zvědavě zeptá jaká byla cesta. I mě zajímá, jak se měl. Alespoň na chvíli můžeme pustit z hlavy starost o tu dívku. Ale Alecovi to společně vysvětlíme. |
| |
| Doma Díky, Rose. Nejspíš to bude potřeba... Než se stihnu vydat ke dveřím, tak mě předběhne Esme. Odejde přivítat Aleca a já přemýšlím, jestli jít taky. Potom se otočím k Emmettovi. Jí vím, že to zvládnete. Myslím, že bude lepší když ho přivíta víc členů rodiny, které on zná. Kdyby se něco dělo, tak zavolejte, budeme dole... Ještě jednou se podívám na dívku a pak na ostatní. Musím jít dolů. Jaspere, ty bys tu měl raději zůstat, kdyby se moc brzo probrala..Alice, ty jak chceš. Pokud tu chceš raději zůstat, tak tu zůstaň. Kývnu na Rose s Emmettem a vydám se po schodech dolů...Carlisle a Esme už tady jsou.. Ahoj, Alecu. Dlouho jsme se neviděli.... |
| |
| Doma Kdyby bylo potřeba, tak tě zavoláme Edwarde.. Zezdola slyším Esme a Carlisla jak vítají našeho hosta a hned po nich se ozve i Edward. Podívám se na Emmett a s úsměvem mu odpovím. Myslím, že určitě bude naší sestrou. A jsem si i jistá, že pokud se všemu naučí a bude respektovat naše nařízení, tak k nám dokonale zapadne. I když to bude mít ze začátku hodně těžké. Budeme ji muset všichni pomoct. Přemýšlím, jak se asi jmenuje a odkud vlastně je. Nevzpomínám si, že bych ji někdy ve škole viděla. Vůbec mi nebyla povědomá a to si obličeje pamatuju velmi dobře. Stisknu Emmettovi ruku a na chvíli o kousek poodejdu. Přitáhnu jedno z křesel, aby bylo hned vedle pohovky a přitlačím do něj Emmetta. Na chvíli si sedni. Trochu se uvolni a odpočiň. |
| |
| Doma obývací pokoj.. Podařilo se uspal jsem ji.. najdédnou mnou ale projede vlna vyčerpání jako bych zarár ztratil spoustu síly.. kdyby to bylo možné uspal bych tím i sebe nad tou myšlenkou se pousměji.. jsem rád že jsem k užitku... Zvlášě pochlava od alice mě těší.. Tolik mi pomáhá..bez ní bych to nezvládl.. Alek je tady slyším svoji lásku..avšak jakoby z dálky..jsem hrozně vysílený.. Na Edvardovu připomínku že bych měl zůstat u dívky a ni neraaguju.. Ani by mě ted nenapadlo někam chodit.. Nevím ale co budu dělat jestli se probudí..znovu ji už asi neuspím..rozhodně ne bez Alice jestli odejde.. Podívám se na Alici.. Zustan tu semnou lásko..potřebuju tě.. řeknu slabě.. |
| |
| Doma - obývací pokoj Doufám, že se naše rodina rozroste... Zamyslím se a Rose se vzdálí. Snaží se mě dostat do křesla, ale to já odmítnu. Jasper by si měl odpočinout... Přikročím k Jasperovi. Ty by sis měl odpočinout...Alice a ty na něj dohlídni... Zvednu Jaspera a položím jej do křesla, sám si potom kleknu zas k pohovce a kouknu na Rosalie. To víš, já si pokoj nedám... Pokrčím rameny a sleduji dívenku. Trpěla by, kdyby jí Jasper nepomohl... Kouknu na něj. Jseš frajer brácho... Pokynu Rosalie, aby si přisedla vedle mě. |
| |
| Doma - obývací pokoj Vděčně se usměju na Emmetta, když posadí Jaspra do křesla. Zrovna jsem ti to chtěla říct. Usměju se na něj a sednu si na opěradlo k Jasprovi. Vím, jak to pro něj bylo těžké, ale aspoň ta dívka teď netrpí. Pohladím ho po vlasech. Ta dívka se probudí až vejde Alec do pokoje. Oznámím ostatním a zamrkám očima. Raději si takhle sedám jen doma, aby mi nedala smlouvu nějaká z modelingových agentur. To by mi ještě tak chybělo. Zítra zajdeme na menší lov. Slíbím Jasprovi. Budeme muset doprovodit naši novou sestřičku a taky by ses měl najíst ty. Usměju se na něj. I když vím, že já si potřebuju taky cucnout. |
| |
| Obývací pokoj Emmett mě přenese na křeslo. Unaveně se na něj usměju. Dík. Zazubím se a pak se kouknu na Alici. Je tak krásná a je jenom moje. Vidím to v těch jejích očích. Stojí při mě a to mi dodává sílu a ohvahu. Je mi líto, že se dívka vzbudí tak brzy, ale třeba Alec nepříjde do pokoje moc brzy. Alice je tak užasná. Hrozně moc jí miluji. Položím si hlavu na její nohy a nechám se hladit po vlasech. Však ty taky... Popíchnu trochu Alici, když začne mluvit o lovu. Nechám se hladit a koukám se před sebe. Nepotřebuji teď nic jiného dělat. Jsem zvyklí čekat. |
| |
| Doma Už teď se naše rodina rozrůstá. Přibude jeden další člen...Když se tak nad tím zamyslím, tak konečně nebudete vy kluci v převaze...Bude to pěkně vyrovnaný... Přestanu se snažit posadit Emmetta do křesla a nechám místo Jasperovi. Přece jen on si taky potřebuje hodně odpočinout. Taky měl hodně práce, aby ji uklidnil a uspal. Mírně se usměju když se zase ozve Emmett a pak se podívám na Alici. Až příjde do pokoje Alec? Takže on nakonec příjde sem? Povzdechnu si a sednu si vedle Emmetta. Opřu se o něj a položím si hlavu na jeho rameno. Chvíli sleduju dívku a pak se podívám na Emmetta. Byl jsi skvělý, zlato.... |
| |
| Obývací pokoj No, to už tak super nebude...ale třeba si Edward konečně najde družku... Pronesu s úsměvem a pohladím Rose ruku. Alice nemá zrovna pozitivní zprávu, předpokládám, že ten Alec příjde brzy. Až se tak stane, tak radši ustup lásko... Špitnu jí do ucha a dávám ještě větší pozor na dívku. Rosali položí hlavu na mé rameno a já ji druhou rukou, kterou stočím za sebe přitisknu Rosalie blíž. Škoda, že přesně nevíme, kdy ten Alec vstoupí, alespoň víme přibližně, kdy to příjde. Chudák děvče, ale Jasper jí i tak pomohl. Jasper je pašák že zlato? |
| |
| Obývací pokoj Hladím Jaspra po vlasech. Mám pocit, že občas zavrní jako kotě. Příjde až ráno. Řeknu ostatním, nechci aby čekali každou chvíli, že Alec vstoupí. Občas přitisknu své chladné rty na Jasprovu tvář, ale spíše ho jen hladím. Potřebuje si odpočinout. Podívám se na Emmetta. Otevřu pusu. Víš, že Edward slyší naše myšlenky. Připomenu mu jemně. Tahle dívka není pro něj nejspíš ta pravá. Řeknu spíše vyhýbavě, protože Edward a tato dívka mohou svůj osud ještě změnit. Trošičku se ještě protáhnu, ale tak, abych nevyrušila Jaspra. Zaslouží si odpočinek. |
| |
| Doma Ale bude to super...hlavně pro nás...Alice a já si to užijeme , když budeme nakupovat zase noví oblečení.... Chtěla jsem ještě něco dodat o Edwardovi, ale Alice mě předběhne. Souhlasím s tebou, Alice. Nejspíš pro něj nebude ta pravá...ale tak uvidíme, no...třeba nás překvapí.. Její zpráva, že Alec sem příjde až ráno, je pro nás všechno hodně pozitivní, ale ani tak nemůžeme od té dívky odejít. Máme alespoň hodně času se na to všechno připravit. Potom se otočím k Emmettovi. Neboj se o mě. Nic se nestane a navíc jsem tady abych ti ve všem pomohla. Můžu ti pomoct, když se zase vzbudí.. Přitisknu se k němu a chvíli jen tak sedím. V jeho blízkosti je mi nejlépe. Ano, Jasper je pašák...Ale ty taky... Mrknu na něj a pak se usměju na Jaspera. |
| |
| Edward se k nám přidal: Ahoj, Alecu. Dlouho jsme se neviděli.... Rozhodnu se Aleca obejmout, aby věděl, že mu důvěřuju, a že je to můj opravdový přítel. Odtáhnu se, rozhodím ruce, nadzdvihnu ramena a vesele řeknu: Přece tu nebudeme stát ve dveřích. Sprásknu ruce a zasměju se, jakoby se nic nedělo. Nedám na sobě nic znát... Rozhodnu se prozatím a budu doufat, že Esme s Edwardem budou následovat mého příkladu. Mám ti něco vzít dovnitř?? Zajímám se o jeho zavazadla. Možná se nezdrží dlouho. Uhnu mu z cesty, aby mol jít přede mnou. Budeš "spát" v pokoji pro hosty. Doufám, že proti tomu nic nemáš... Hluboce se zachechtám vlastnímu vtipu a lidsky ho poplácám po zádech. Ví, kde je jeho pokoj, nemusím ho tam vodit. Zarazím se. Snad neucítí tu lidskou krev. Sice je jí už málo, ale přece... Ne... Nezná ani vůně ostatních členů naší rodiny. Nenapadne ho zaměřit se na jednu zvláštnější... Uklidňuju se. |
| |
| Obývací pokoj No, já to přeci nemyslel nějak špatně...jen, že Edward...přeci jenom už by za ty léta mohl mít družku...já to vážně nemyslel špatně... Příjde mi to hloupé, že jsem vůbec něco takového řekl, ale já bych sám asi být nemohl, teď už určitě ne, když vím, jaké je to mít někoho po svém boku. Nerad bych, aby se ti něco stalo hvězdičko... Špitnu k Rosalie. Asi už půjdou dál, cítím někoho nového... A to znamená, že se blíží doba, kdy se dívka znovu probere a začne zápasit se sebou a nepřímo i se mnou. Ale to Jasper ji uklidnil...já ne... Už aby to ta dívka měla za sebou, tohle je jako procházet peklem a ona tu procházku opakuje. |
| |
| Obývací pokoj Cítím jak Jasper trochu strnul. Je to stav podobný spánku, ale vím, že vnímá vše co se kolem něj děje. Vím, že jsi to nemyslel špatně. Usměju se na Emmetta. Ty máš Rosalie a Jasper mě. Edward najde dívku do které se zamiluje, ale né dnes. Usměju se a pohladím Jaspera po vláscích. Neměli by jít sem, asi se posadí v kuchyni. Oči mi těkají po místnosti. Jako bych na něco čekala. Každý máme na klidu téhle slečny svůj podíl. Řeknu ostatním a působím už uvolněným dojmem. Jsem v pohodě, ale vše se může rázem změnit. Jediné rozhodnutí to změní. |
| |
| Doma My víme jak si to myslel zlato...mě taky mrzí, že jediný Edward ještě nikoho nemá....ale musíme to holt nechat na něm.. Usměju se na něj a pak se zaposlouchám do hlasů dole. Neboj se. Nic se mi nestane..... Vím, že Alec už je určitě v domě, ale podle Alice se dívka probudí až ráno. Určitě nám řekne, až se ta doba bude blížit... Carlisle, Esme a Edward ho nejspíš budou chtít zdržet co nejdéle od ní. Nejlépe by bylo, kdyby až se zítr probere, tak už z ní byl upír... Přemýšlím nad slovy Alice o uklidnění dívky a citím se tak trochu zahanbená. Vím, že já jsem nijak nepomohla. Jen jsem trochu utěšila Esme, jinak nic víc. Nechci se ale nijak hádat, takže radši mlčím a dívám se na dívku. Je na ní už vidět, že přeměna nebude trvat dlouho. Její krev už jsem vůbec necítila. Nemáme teď vlastně ani moc co na práci, takže se pohodlněji opřu o Emmetta a vzpomínám na dnešní den na ranči.. |
| |
| Obývací pokoj Budu u té dívky sedět do doby než se probudí za jakoukoliv cenu. Prostě u ní zůstanu a pohlídám ji, postarám se o ni, jako by už teď patřila do rodiny. Ale i tak dávej pozor... Pronesu starostlivě. Ta dívka už má polovinu cesty za sebou, možná i víc, ale ta zbývající část bude lepší nebo horší? Já se osobně přikláním k té druhé možnosti ačkoli bych byl radši za tu první, to my všichni. Rosalie se pohodlně opře a myšlenkama se přesune někam jinam. Já pořád sleduji tu dívku, občas se podívám po ostatních, ale moje pozornost je především upřena k té dívce, ta to má teď nejtěžší. Doufám, že ta dívka už nebude procházet peklem, že to nejhorší má za sebou a až se probere, tak bude jednou z nás. |
| |
| Doma Vím, že Emmett chce zůstat u té dívky. Stejně jako my ostatní. Už teď se všichni z nás rozhodli ji příjmout do naší velké rodiny. Neboj, budu dávat pozor.. Podívám se znovu na dívku a snažím se do sebe uzavřít své špatné vlastnosti, v tomto případě žárlivost. Vím, že se o ni Emmett stará, protože ta dívka trpí a brzy bude členem naší rodiny, ale i tak si připadám trochu odstrčená. Připadám si, jak bych v sobě měla dvě odlišné osoby, tu která to chápe a souhlasí a tu která si přeje mít Emmettovu pozornost jen pro sebe. Soustředím se na tu lepší část a odejdu do koupelny. Všimnu si totiž, že se dívka začíná potit. Během vteřiny se vrátím s mokrým hadrem a začnu dívce otírat čelo..... Přece jen to bude i má sestra...musím aspoň něčím malým přispět.....jakmile z ní bude upír, tak se všechno vrátí do starých kolejí.... |
| |
| Doma Ležím v křesle a koukám do nikam.. Užívám si jemné doteky mé milované.. Projíždí mi svýmy nádheznými jemnými prsty vlasy..kdybych byl kočkla tak předu..ted mi nezbívá nic jiného než se blaženě usmívat.. Pak Alice řekne že se dívka probudí jak příjde alec..trošku mě zamrazí při té představě.. Už ji znovu neuspím..rozhodně ne ted v blízké době..jsem tak ubnavený.. Chmurné myšlenky mi ale zažene její ujištěnéí že to bude až ráno.. Ještě že tak.. Opět se ponořím do odpočinku a užívání si pozornost mé milé.. Moc si nevšímám jejich rozhovoru..jen občas něco zaslechnu..nemám sílu se zapojit.. Pak mě ale upoutá výraz mé setry Rosalie.. Trápí se..cítím to z ní.. Cítím z ní trošku žárlivosti v kombinaci s pocitem malé užitečnosti.. Má zkrátka ráda když se Emmet věnuje jí a ne někomu jinému.. Navíc se nemůže moc zapojit při péči o tu dívku.. Je to pochopitelné všichni jsem ted trošku zmatení a budem si muset zvyknout.. Budeme mít ted novou sestřičku.. Podívám se na ni.. Děláš co mužeš sestřičko..víš že jsi moje nejoblíbenější sestřička..všichni tě máme moc rádi a rádi mít budeme..a to nezmění nikdy nic.. Usměju se na ni.. |
| |
| Doma Nad Jasprovými slovy jen pokývu lehce hlavou. Udělala jsi hrozně moc věcí, Rosalie. Usměju se. A neboj ještě téhle slečně moc pomůžeš. Dodáváš nám všem sílu. Jsi podpora pro rodinu. Řeknu jí a oči se mi trochu zalesknou. Jsem hrozně ráda, že patřím do této rodiny, a teď nebudeme poslední v rodině. Trochu si projedu tmavé vlasy rukou a rozcuchám je. Nechceš si jít lehnout? Zeptám se Jaspra. Je unavený a sezení v křesle musí být nejspíš nepohodlné. Také jsem unavená. Bolí mě oči, ale to souvisí i smou mocí. |
| |
| Doma Až když se ozve Jasper, tak si uvědomím, že on ví co cítím. Úplně jsem zapoměla na jeho schopnost. Tak trochu se cítím zahanbeně, ale jeho slova mě uklidní. Otočím se a vděčně se na něj usměju. Děkuju, Jaspere.... Jsi ten nejlepší bráška jaký může být... Já vás mám tak všechny moc ráda.... Hned potom se ozve i Alice a já se usměju i na ní. Ani nevím co na to odpověděť. Nakonec se ale přece jen zmůžu na pár slov. Děkuju, Alice. Jsem ráda, že aspoň něčím jsem pro vás i pro ni užitečná... Všimnu si, že se jí zalesknou oči a mírně se usměju. Stejně tak jako ona mám tuhle rodinu hrozně ráda. Měl bys poslechnou Alici, Jaspere. Měl by sis odpočinout a ty taky, Alice... Věřím té vizi, kterou Alice měla před tím, že se dívka probudí až ráno. Vytratím se do koupelny, abych znovu namočila ručník. Vrátím se do pokoje a dám ho dívce na čelo... |
| |
| Doma - obývací pokoj Asi jsem teď trochu přehlížel Rosalie a věnoval se té dívce, nebo si to myslí, ale ta dívka nás teď potřebuje. Lásko, já tě nemít, tak nemám důvod žít... Sice bych měl rodinu, což je výborné, ale mít i životního partnera, to je lepší a obojí, to je to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Já bych se bez tebe neobešel...kdo by pak krotil to dítě ve mně? Usměju se na Rose, předtím než odejde do koupelny. Vy dva si jděte odpočinout, udělali jste pro ni dost...jen jděte, do rána snad bude klid a kdyby se něco dělo, tak jsme přeci pod jednou střechou... Přiložím svoji ledovou ruku na dívčino čelo. Je v jednom ohni. Neboj, to přejde, zítra už ti bude dobře... Rozhodně jí bude líp. Rosalie se vrátí s mokrým ručníkem. Nechceš si taky odpočinout zlato? Ona je mojí oporou a v její přítomnosti si příjdu silnějším, ale nechci, aby byla přetažená. |
| |
| Doma Unaveně se usměju na Emmeta a Rosalii.. Asi máte pravdu..Pojd lásko lehneme si třeba k tobě.. Dávno už jsem zapomněl co jeto spánek.. Jak sladké je usnutí..když je člověk tak unavený jako jsem ted já..mysl upíra nepotřebuje spánek..Jeho tělo si však odpočinek občas vyžádá.. Bude to tak lepší..rozhodně budeme užitečnější odpočatí.. Do mysli se mi vloudila neřestná myšlenka.. Je tak nádherná..aspon budeme mít chvilku pro sebe.. Při té představě jsem se maličko pousmál a v očích se mi zableskli dva dáblíci.. |
| |
| Doma Vyskočím z křesla ladným pohybem, který by zlomil srdce nejedné mladé nadějné baltce. Chytnu Jaspra za ruku a vytáhnu ho z křesla. Kdyby něco stačí jen zaklepat. Budu mít uši nastražené. Řeknu Emmettovi a Rosalie. A už si vedu Jaspra k sobě do pokoje. Potřebuju si odpočinout a on taky. Pohladím Jaspra po tváři a za chvíli jsme spolu u mě v pokoji. Protože nás rychlost neomezuje. Roztáhnu pohovku u mě v pokoji. Lehnu si a pokynu Jasprovi, aby si lehl si ke mě. |
| |
| Doma Konečně se ozve i Emmett a já se na něj zamilovaně podívám. Doufám, že on moje chování chápe a nebude se za to na mě zlobit. Já bych bez tebe taky nemohla žít.... To nevím kdo by tě krotil...to totiž zvládnu jenom já....vždyť už v tom mám praxi... Oplatím mu úsměv a pak se podívám na dívku....Jasper a Alice odejdou do jiného pokoje aby si odpočinuli... Kdyby bylo třeba, tak vás zavoláme.. Otírám dívce čelo a přemýšlím nad slovy Emmetta. Jeho vyznání lásky na mě vždycky působilo pozitivně, ale teď je to jiné. V této chvíli jsem to potřebovala hrozně moc slyšet. Ne, nejsem unavená. Ale ty bys to možná potřeboval. Jestli chceš tak si odpočiň. Já to tady přece zvádnu.... |
| |
| Obývací pokoj Víš, že já mám energie na rozdávání...a když budeš u mě, tak nepotřebuju ani odpočívat... Sedím na zemi, pro větší pohodlí se opřu o gauč a k sobě přitáhnu Rosalie, ať se opře o mě. Jen si udělej pohodlí... Můžeme tu být spolu a přitom hlídat tu dívku. Naši sestru, budoucí sestru, ještě to chce čas než bude jednou z nás, ale ne moc času. Bez tvojí podpory bychom to zvládali mnohem hůř lásko... Špitnu jí do ouška a pohladím ji po tváři. |
| |
| Doma Jo, to vím. Ty máš vždycky energie na rozdávání....Neboj, budu tady s tebou.... Usměju se na něj a když si mě přitáhne k sobě, tak se k němu přitulím. Jsem ráda, že i teď můžeme být spolu. Ani přítomnost dívky mi nevadí. Když u něj takto sedím, úplně zapomínám na svou žárlivost.. Jsem prostě se svou láskou... Jenže já vlastně skoro nic neudělala....To spíš bez tebe bychom to zvládali hůř... Pořádně se k němu přitisknu a chytnu ho za ruku, tak abychom měli propletené prsty. Miluju tě.... Potichu zašeptám a políbím ho na krk. |
| |
| Obývací pokoj Takovej jsem já...děcko plný energie... Předtím si Rose připadala trochu odstrčená, ale zbytečně, je sice trochu vztahovačná, ale teď přeci o nic nešlo, jen jsem se staral o tu dívku. Snad nežárlila. Neudělala? Pomohla jsi Esme, Alice, Jasperovi a mně...ty nás držíš nad vodou... Jednou rukou se držíme, druhou ji tisknu k sobě. Já tebe víc... Vzpomenu si, jak se na ranči urazila. ...můj míčku...ehm...miláčku... "Trocha" provokace neuškodí. Doufám, že se zas nenaštve, vždyť je to jen taková nevinná provokace. |
| |
| Doma Vím, že se občas chová jako neposedné dítě, ale mě to nevadí. Je to jeden z důvodu proč ho tak miluju. Baví mě, když je na mě abych ho zkrotila. Je to taková moje ,,práce na plný úvazek ". Usměju se nad mými myšlenkami a pak se po očku podívám na Emmetta. Je takový moje přerostlý dítě. No dobře. Možná jsem trochu pomohla ostatním...Tobě já pomáhám ráda... Mrknu na něj a svůdně se na něj usměju. Když mě znovu nazve míčkem, naoko se urazím. Emmette.... Bouchnu ho do ramene, i když vím, že mu to vůbec nic neudělá. Potom se, ale neudržím a rozesměju se. |
| |
| Obývací pokoj Nepříjde mi, že by věřila tomu, jak nám pomáhá, ale důležité je, že je to pravda, bez ní by nám to šlo mnohem hůř. Trochu? Ale notak, nech té své skromnosti... Dám jí pusu na čelo. Ty víš, že tě potřebujeme... Osloví mě, jako by byla mojí matkou, někdy mě tak Esme osloví, když se třeba chovám jako dítě, což je častěji. Ano mami? Zeptám se a podívám se na ni výrazem typu "já nic, ono to samo". Pak se smějeme oba. Pšš...asi bychom neměli tak hlasitě... Ukážu na dívku ležící za námi. |
| |
| Doma No tak dobře.... Já ale nejsem skromná... Moc dobře vím, že já skromná být neumím. Vím, že mám ráda pozornost a ráda se něčím chlubím. A Emmett vždycky udělal cokoliv jsem si přála. Další jeho vlastnost, kvůli které ho zbožňuju... Ty mě potřebuješ hlavně proto, abych tě zkrotila, zlato... Když mi řekne mami, hrozně mě to rozesměje, i když vím, že má pravdu. Kromě Esme jsem tak trochu jeho druhá matka. Jeho výraz v obličeji je taky směšný, ale mě připadá spíš roztomilý. To máš asi pravdu... Starostlivě se podívám na dívku, jestli jsme ji náhodou nevzbudili. Dívka ale stále leží klidně bez hnutí... Oddychnu si a znovu se opřu o Emmetta.... |
| |
| Obývací pokoj Jak zkrotila? Zeptám se naoko, jako že nevím o čem je řeč. Krotitelka divoké zvěře že? Nebo divokých dětí? Spíš těch dětí. No dobře, přiznávám, že někdy potřebuješ zkrotit... Řeknu schválně naopak a vypláznu jazyk. To nevadí...nemusíme se smát, ale můžeme dělat jiné věci... Zašeptám šibalsky. ...hmm...třeba hrát karty... Já bych se provokací mohl vyloženě živit. ...nebo se můžeme učit... Dlouho mi ten vážný výraz nevydržím a tak se začnu usmívat. |
| |
| Doma Ano, zkrotila....Ty to totiž hodně často potřebuješ, zlato......Občas si jako krotilka divoké zvěře připadám, ale tím zvířetem jseš tady jenom ty.... Když řekne, že JÁ potřebuju občas zkrotit a vyplázne na mě jazyk, zase ho bouchnu do ramene...Tentokrát do toho dám ale trochu víc síly, aby věděl, že se umím bránit..On je takový neposlušný medvídek, který si pořád jenom hraje a směje se a na mě je abych se o něj postarala.. Jeho škádlení je většinou něco jako výzva, kterou já hodně ráda přijímám... Klidně můžeme dělat jiné věci...ty karty by byli super..... Začnu dělat jako, že jsem to pochopila tak, že chce hrát karty, ale přitom se musím přemáhat, abych se nerozesmála. Nebo se můžeme učit...a co budeme dnes probírat, pane učiteli?..... Napřímím se, abych vypadala jako vzorná žačka a zvědavě se na něj podívám.... |
| |
| Obývací pokoj Já a zvíře? Já jsem hodný zvíře...a tebou se rád nechám krotit... Vyzývavě se na ni podívám, ale dál pokračuji ve hře na nevinnost. Au, nemlať do mě...ještě by mě musel táta ošetřovat... Pronesu "ublíženě" s úsměvem. Je vidět, že nejen já si rád hraju, inu pokračujme. Karty nemám...ale to učení... Chvilku přemýšlím co říct. Tak mohli bychom se učit biologii... Dívám se na ni strašně vážně, až se divím, že to dovedu. ...co třeba...biologie člověka? Přejedu dlaní po její ruce. Ale nevím jestli mohu probírat látku s tak slušnou studentkou... Nadhodím a tvářím se stále děsně vážně, zkontroluji dívku a dál se věnuji své žačce. |
| |
| Doma No, občas jsi hodný zvíře, ale občas ne.....A já zase ráda krotím tebe... Svůdně se na něj podívám a pak se usměju.. Ale no tak...nedělej, že tě to bolí...myslím, že taťka s tebou nebude mít žádnou práci.......Řeknu lhostejně a dělám jako, že mě to nezajímá... Vím, že Emmett nebude jen tak chtít přestat a já vlastně taky ani nechci...Připadá mi to, jako bychom pokračovali v tom, kde jsme skončili na ranči, i když tam jsme si už tak moc nehráli... Biologii mám ráda... Vy mysltíte anatomii člověka?....Tu už jsme ale jednou probírali.....no ale znáte to přísloví pane učiteli....,,opakování je matka moudrosti".... Sladce se usměju a také zkontroluju dívku...Potom se Emmettovi podívám do zlatých očí a čekám na jeho reakci.. |
| |
| Obývací pokoj Jak občas ne? Já jsem hodnej pořád...jak si jen můžeš myslet, že ne? Vypadám tak udiveně. Já měl zvážit kariéru herce, jenže to, bych mohl jen jednou, protože pak by bylo horší po takových šedesáti letech vypadat stejně, teda lidem by to připadalo zvláštní. Víš jakou máš sílu? Asi to mám naražené... Pronesu posmutněle. Nechtěla by ses mi na to podívat, protože Carlisle má něco jiného na práci. Zkusím posunout naši hru jinam. Ano, ano, opakování matka moudrosti...třeba by ses mohla podívat na moji "poraněnou" ruku... Chytnu se za rameno a předstírám, že to strašně bolí. Tady je jednoznačně vidět, že jsem maximálně hodný tvor a hlavně hravý. |
| |
| Doma Pořád?.. Mám ti připomenout kdy si nebyl hodnej?....Když mi dáš čas, tak si určitě na něco vzpomenu.. Tázavě se na něj podívám a přitom se snažím v hlavě vypátrat něco co bych mohla použít jako protiobranu.. Že bych měla vážně takovou sílu?..Tak to jsem rádaaaa.....Ach, ty moje chudinko...Asi se ti na to vážně budu muset podívat, když carlisle nemá čas... Vím, že to jenom hraje. Starostlivě ho pohladím po rameni a pak se na něj zkoumavě podívám. Zlehka ho hladím a pak se nakloním, abych mu to rameno pofoukala.... tak co?....Už je to lepší?..Nebo to bude potřeba ošetřit více?.... |
| |
| Obývací pokoj No klidně...vsadím se o pusu, že na mě nic nenajdeš...a jestli jo, tak pusu dostaneš ode mě... To je slušný obchod. Mně se teda líbí. Asi jo...to víš, já jsem křehkej...vypadám na to ne? Ptám se překvapeně. To bys měla, přeci nebudeme Carlisla otravovat... Nějak ta její léčba nezabírá. Možná bys měla začít léčit intenzivněji...přeci nechceš, abych tím tvým zraněním byl poznamenán na věky věků... Pronesu s nádechem tragična. Jak bude pokračovat léčba? Uvidíme, ale jestli bude pokračovat, tak jak doufám, tak se mi to bude líbit. |
| |
| Doma Snažím se v hlavě něco najít, ale nemůžu si na nic vzpomenout. On sice nebyl vždycky hodnej, ale mě to taky nikdy nevadilo. Když mi dáš trochu času, tak to určitě vyhraju....Dobře, vsadíme se o pusu.... Sice je to hodně slabá sázka, ale aspoň je sranda. V minulosti jsme se s Emmettem vsázeli už hodněkrát a ne vždy to vyhrál on. Samozřejmě, že jsi hrozně křehký... Přelétnu pohledem přes jeho velké a svalnaté tělo a musím se přitom usmát. Moje ,, slabá" léčba nějak nezabíra, takže budu muset začít s něčím jiným.. No to bych určitě nechtěla, ty moje chudinko....... V duchu sice ještě přidám ,,Ještě bych se o tebe musela starat navždy" , ale raději mlčím a usmívám se. Párkrát ho políbím na rameno, potom na tvář a nakonec i na rty. Tak co?...Ještě pořád je to tak hrozně málo intenzivní ?.... |
| |
| Alicin pokoj Moje láska mě jediným ladným pohybem vytáhne z křesla...nechám se.. Jsem s ní sám velmi rád..dokážu si představit, že bych trávil věčnost jen s ní.. Není to takový ten lidský vztah.. kde se lidi navzájem sobě omrzí a jejich vztah je založen spíše na streotypu..byl jsem s ní do ted tak sní už i zůstanu.. Já jsem do alice neskutečně zamilovaný a čas můj cit k ní jen prohlubuje.. Neustále mě fascinuje jak úžasná je..je to osudová láska.. láska přesahující omezené lidské možnosti a dokonce i čas.. Nechám se vést k ní do pokoje..když mi nabídne at si k ní lehnu...bez jediného zaváhání to udělám.. Pevně se k ní přitulím..ucítím podmynivou vůni jejích vlasů.. Za tyhle chvíle bych klidně opakoval tu příšernou přemněnu každý den.. |
| |
| Můj pokoj Přitisknu se k Jasprovi a začnu ho hladit po vlasech a taky zádech. Jsem ráda s ním a ještě raději s ním tady. Jsem ráda, že jsem ho našla a také Cullenovi. Je to moje rodina. Ale je mi líto, že nevím kdo ve skutečnosti jsem. Nebo spíše kdo jsem byla. Ale aspoň jsem si dokázala vytvořit svědomí a nejsem odkázaná na lidskou krev. Připadá mi to hrozné, ale lidé přece jedí zvířata a to já také. Ale když slyším ty jejich upírské historky je mi z toho do breku. Takové bláboli a nesmysli. Za co nás mají. Přemýšlím si tak v náručí své lásky. Ani nevím jak to, že mě napadají takové myšlenky. Většinou přemýšlím nad svými vidinami, ale teď už nechci myslet. Teď se moje touhy obracejí k Jasprovi. Tak moc tě miluji... Zašeptám mu u ucha a přitisknu své rty k jeho ledové tváři. Jsme tak chladní. |
| |
| Obývací pokoj Rosalie usilovně přemýšlí nad tím, co by na mě mohla vytáhnout, buď si to nepamatuje nebo jsem fakt tak hodnej, ale proč by ne, proč bych nemohl být hodný upír? Jak dlouho? Deset let? Nebo dvacet? Myslím, že na nic jen tak nepříjdeš...a víš proč? Protože jsem co? Hodnej hoch. Já osobně bych si na sebe v téhle "sázce" vsadil, ale to jsem udělal i u jiných a tam výsledek nebyl takový, jaký jsem očekával. Hlavně mám křehké kosti... Dodám. Rose zahájí další etapu mé léčby, tentokrát je to lepší, ale mohlo by to být ještě lepší. Nooo...nebylo to nejhorší...dneska neumřu... Ohodnotím s úsměvem její léčbu a znovu ji přivinu k sobě, obejmu ji mýma mohutnýma rukama a nehodlám ji ze svého láskyplného objetí pustit. Proč bych to taky dělal že? |
| |
| Doma Já nevím jak dlouho..Pár let by určitě postačilo...Neboj se, já určitě na něco příjdu a pak budeš muset splnit svou část sázky..... Prostě budu muset na něco přijít...přinejhorším se zeptám Alice nebo Esme....ty si určitě na něco vzpomenou...Ale já se jen tak nevzdám...Nesmím...Už dlouho jsem nad ním nevyhrála a teď mám skvělou příležitost.. Vypadá to, že ani tahle etapa léčení moc nezabírá. Budeš mě v tom asi muset pořádně proškolit....Jinak nejspíš příště umřeš....Řeknu tragicky, ale usmívám se u toho.. Přitisknu se k němu a ani se nehnu. Musím si jeho blízkost pořádně užít... Zase si vzpomenu na ranč a na to, jak mě Emmett málem políbil, kdyby nepřišla Alice.... |
| |
| Cullenovic dům Přivítání se stalo lepším než jsem vůbec čekal. Pojal mě nepopsatelný pocit úzkosti, radosti i obdivu. Ačkoliv dokonalá tvář Esme, kterou jsem vždy obdivoval ( v dobách, kdy jsem ještě nevěděl, že je upírem ) mohla skrýt téměř cokoliv, ne to, co skrývala teď... Něco se dělo... Nechal jsem však svůj pocit ustoupit stranou, protože jsem věděl, že se to zajisté každou chvíli dozvím. Jsem rád, že vás konečně zase vidím. Už jsou to léta... Těším se až poznám celou vaší rodinu. Usměji se na všechny. Když mě Carlisle obejme, obětí mu opětuji. V pokoji pro hosty? Spát? Když na to přijde, spát nemusím vůbec, ale nevidím jediný důvod proč by mi mělo jakékoliv vaše pohoštění vadit. Usměji se na něj. S ničím pomoci nepotřebuji, vlastně toho ani příliš nemám, jen něco málo oblečení a pár osobních drobností, bez kterých se prostě neobejdu. Pomalu už vcházím dovnitř abych nikoho nezdržoval zbytečným stáním venku. |
| |
| Pokoj Oči se mi trochu zamlží a vyskočím z postele. Promiň. Ta dívka. Vysvětlím Jasprovi a rychle ho pohladím po tváři a seběhnu dolů. Snažím se hrozně rychle dostat se dolů. Emmette, chyť ji! Řeknu když doběhnu dolů. Kdyby to šlo srdce mi buší jak splašené. Chce se mi brečet. Jasper se tak snažil a stejně to nebylo k ničemu. |
| |
| Proměna Chvíli předtím, než Alice vběhla do pokoje s varováním pro Emmeta (Jasper přiběhl s ní), zaslechl Edward vítající Aleca prosebné myšlenky. "Bolí to, bolí, pomocte mi, zachraňte mě, zblázním se, pokud se neprobudím zblázním se" Edward pozná, že dívka, jejíž myšlenky slyší, je ta na pohovce. Nevědomky mu sděluje, že bolest kterou jí proměna působí je moc velká, než aby ji mohla přečkat v klidu, aniž by to mělo následky. Rychle se vrací zpět do obýváku, aby to Jasperovi řekl. Podle jeho výrazu i Esme a Carlisle poznají, že se něco děje a spěchají do obýváku také. Alec, který samozdřejmě cítí, že něco není v pořádku a cítí zbytky krve se vydá za nimi. Edward rychle upozrňuje Jaspera, aby dívku probudil a ta se probouzí přesně ve chvíli, kdy vejde Alec. Přesně tak, jak Alice předpověděla. Ještě chvíli křičí a vzpouzí se. Večer se pomalu přesouvá v noc a brzy bude přeměna hotova. Většinu bolesti už dívka cítí jen mlhavě, proto je připravena zjistit, co se jí stalo. |
| |
| Obyvák Kleknu si k dívce. Vím, co od nás potřebuje slyšet. Nejhorší má již za sebou. Ahoj malička. Pozdravím děvče a pohladím ji po vlasech ledovými prsty. Možná měl mluvit táta, ale já jsem ji z nějakého důvodu našla a cítím, že zodpovědnost je na mě. Chtěla bych ti vysvětlit, co se s tebou teď stalo. Začnu pomalu, nevím jak jsou její uši schopny zaznamenat rychlá slova. Nevím, jestli to budeš chápat, ale tvoje tělo zemřelo. Stal se z tebe upír. Pokračuji pomalu a jemně zvonivým hlasem. Pořád hladím dívku po vlasech. Ten muž, co tě napadl se rozhodl tě nechat žít. Pokud budeš chtít můžeš zůstat s námi a jistě v nás najdeš rodinu, přátele i společníky. Usměju se povzbudivě a pak kouknu na ostatní zdali se mnou souhlasí. Všechno se ještě dozvíš, maličká. Teď odpočívej. Vše ti ještě vysvětlíme. Pohladím ji naposledy po vlasech a stoupnu si vedle Jaspra. Je zvláštní, že někdo kdo má sotva 150 cm říká někomu, že je maličký. |
| |
| Obývák Měla by ses snažit, co kdyby jsi mě musela třeba resuscitovat? Pomalu se přibližuji k Rose a v tom do pokoje vletí Alice, vrátím se prudce do své původní pozice a rychle se otočím k dívce, chytnu ji, tak jako jsem ji držel předtím, vlastně o něco silněji, protože její kosti toho již víc vydrží. Ještě, že nás Alice varovala, držím dívku, do pokoje někdo vešel, moc to nevnímám, ale trochu přeci jen. To bude asi ten Alec. Za další chvíli dívka pomalu přichází k sobě. Určitě hodně trpí, to je vidět, ale já ji stále držím a nemyslím na nic jiného než na ni a muka, kterými si prochází. Navečer, to už je na mně trochu znát únava se situace zlepšuje, dál už to nechám na Alice. Ta k ní mluví, já sedím vedle gauče, jen tak pro jistotu, kdyby ještě nebyl konec. |
| |
| Doma Já se snažím....No myslím, že resuscitaci bych zvládla.... Když se mě Emmett zase chystá políbit, jako na potvoru do pokoje zase vletí Alice. Už se ji chystám vynadat, ale když rychle varuje před dívkou, rychle na všechno zapomenu a otočím se k dívce. Emmett ji zase chytne a Alice si k ní stoupne. Já zůstanu raději sedět na zemi vedle pohovky, abych byla v případě potřeby při ruce. Do pokoje vběhne Esme, Carlisle, Edward a ještě někdo, Alec. Rychle se na něj podívám a pak se zase obrátím k dívce, která se už probudila. Alice ji uklidňuje a to podle mě stačí. Chytnu Emmetta za ruku, ale nepřestávám se u toho dívat na dívku. Všimnu si, že už má upíří krásu a musím se usmát. Myslím, že k nám zapadne skvěle..... |
| |
| Doma Konečně jsi dorazill. Už je to vážně dlouho co jsme se neviděli... Brzo se setkáš i se zbytkem rodiny...Ale teď mají bohužel něco jiného na práci... Stále stojím u dveří a čekám, než Alec vejde dovnitř. Poslouchám všechny zvuky z vedlejšího pokoje, ale slyším jen rozhovor Emmetta a Rosalie. Nechce se mi je poslouchat, ale dávám pozor, aby Alec hned nepoznal, že je tu ta dívka. Najednou v hlavě uslyším něčí myšlenky a ihned pochopím čí jsou. Vím, že musím okamžitě něco udělat, takže se rozběhnu do obývacího pokoje. Musím Jasperovi říct, aby ji vzbudil. Cítím za sebou něčí kroky a je mi celkem jasné, že ostatní se vydali za mnou. Vběhnu do místnosti a hned zamířím k Jasperovi. Koutkem oka rychle pohlédnu na dívku, které ještě spí. Jaspere, musíš tu dívku hned vzbudit...Neptej se mě proč...Hlavně to udělej... Ve chvíli kdy do pokoje přišel i Alec, se dívka probudí. Emmett už je samozřejmě v pohotovosti a Alice stojí vedle a utěšuje ji. Oddychnu si, ale pak si vzpomenu, že je tu Alec a vůbec nic neví. Podívám se na Carlislea a pohledem mu naznačím, že by to měl Alecovi vysvětlit. |
| |
| Doma Užívám si slastnou chviličku samoty a mojí láskou.. Hladím ji a přitom si všimnu jejího výrazu..na okamžik mě přestala v nímat..zase má vidiny.. už to bezpečně poznám.. Promin ta dívka šipitne pak se prudce zvedne a utíká do obýváku tam kde leží ona dívka.. Je mi hned jasné, že se něco děje a běžím hned za ní.. Co se děje? Vždyt pořád ještě spí pomyslím si když uvidím dívku na pohovce.. Ve skoro stejný okamžik přiběhne i Edvard.. Jaspere, musíš tu dívku hned vzbudit...Neptej se mě proč...Hlavně to udělej... moc nerozumím.. Než však stačím cokoliv udělat dívka se probudí sama.. Pak si všimnu že přišel Alec... Tak proto...přesně jak předpověděla Alice.. Proměna je dokončena za malinkou chviličku.. Alice se hned ujme vysvětlování..nakloní se k dívce a začne k ní tiše mluvit.. Když skončí já ještě dodám.. Hlavně si pamatuj že jsi ted u nás v naprostém bezpečí..Oni už ti neublíží..Už ti neublíží nikdo.. Snažím se ji tak alespon trochu uklidnit ikdyž chápu že to musímbýt hrozný šok.. |
| |
| Doma Edward znepokojeně zamíří do obýváku. Jsme mu v patách a vmžiku už stojíme spolu u pohovky a všichni se nechápavě dívají jeden na druhého. Zachytím Edwardův všeříkající pohled a dramaticky kývnu hlavou na souhlas. Natočím se k Alecovi a spustím: Není to tak, jak by to mohlo vypadat... Hrdě se podívám na Jaspera. Obrátím se zpět a přimhouřím oči, jak se snažím vše stručně a jasně vysvětlit. Našli jsme ji... Nikdo z nás to nebyl. Nějací tři neznámí upíři se objevili v okolí a zaútočili na ni. Nechali ji tam, aby tam byla úplně sama a trpěla v neuvěřitelných bolestech. Soucitně pohlédnu na svou novou dceru. Přijmeme ji do rodiny. Zakončím to láskyplně. Pohled nasměřuji na Aleca a sleduji jeho reakci. |
| |
| Cullenovic dům Raději už dál mlčím, nevím do čeho jsem se to zapletl a nic nevypadá tak správně jak by mělo. Carlisle však zakročí dostatečně brzo a vše mi vysvětlí. Aha, takže tři neznámí ve vašem teritoriu ... Neměli by jsme je najít ? Alespoň je obeznámit s tím, že by měli zamést své stopy někam pryč a odejít .... Podívám se po všech přítomných, nechávájíc otázku ve vzduchu. Mlčky sjedu pohledem po dívce jež právě prožívá nejspíš jednu z nehezkých proměn a nejspíš i nepříliš chtěných. Nebude příliš nadšená ... Co s tím, co s tím .... Přemýšlím si spíše sám pro sebe, vědíč, že mé myšlenky zněné takto hlasitě v mé hlavě bude Edward slyšet, ale není co skrývat. Prohlížím si tváře všech přítomných ... Někteří vypadají sympaticky, jiní naopak .... Nepoznáváme se zrovna v nejlepší době, ale snad o to blíž k sobě budeme mít ... Jsou přeci jedna rodina ... Mí přátelé .... |
| |
| Cullenovic dům Po nějaké době hrozných muk už jsem skoro úplně při sobě. Vnímám a bolest vnímám jen jako vzdálenou kulisu. Vyděšeně pohlížím kdysi zelenýma, nyní rudýma očima na všechny kolem. Kdyby to šlo, slzy by již dávno změnily výraz mé tváře. Jedna z těch co stojí kolem, těch krásných a dokonalých bytostí, si ke mě přidřepne a mluví na mě. Vyděšeně a nechápavě na ní koukám. Nic neříkám, jen poslouchám. Upír? Ruka mi bezděčně vyskočí ke krku, kde jak si pamatuji mě ten muž kousl. Nahmatám nejspíš jizvu ve tvaru půl měsíce a s vydechnutím sjedu pomalu rukou dolů. Nezdálo se mi to. Jazykem si nenápadně přejedu po zubech, žádné špičáky necítím. A co zuby? A česnek? A kříže? Napadá mě miliony věcí, ohledně upírů. Přemýšlím, jestli je to pravda nebo jen hloupé pověry. Prohlížím si jednoho po druhém. Očima se zastavím na blonďaté krasavici po boku statného tmavovlasého mladíka. Dalším párem který si prohlédnu je ta malá dívka a velmi vysoký blonďák. Je tam ještě jeden chlapec, moc hezký, dále pak muž který je nejspíš starší a těsně u něj nejspíš jeho žena. Nakonec přijde poslední. Nepřítomně ležím schoulená na gauči a přemýšlím. Srdce ani tep skutečně necítím. Jakoby vzdáleně poslouchám, jak to ten nejstarší vysvětluje tomu novému. Přijmeme ji do rodiny? Možná bych se měla bát, ale naplnilo mě to neuvěřitelným štěstím. Rodina.. Já sama o tom nevím, ale oči mám karmínově červené až černé. Mám hlad. Velký hlad. |
| |
| Doma Tak se nám to před Alecem nepodařilo dlouho utajit. Možná tomu je tak i dobře, přeci jenom, čím více našich o tom bude vědět, tím větší šanci máme na najití těch tří co to té dívce udělali. Když už jsme u dívky, vypadá to, že je už vzhůru. A pěkně zmatená. Přejdu k místu kde leží, usměji se na Jaspera. Pak pohlédnu na dívku. Je krásná, stejně jako mi ostatní. Jediným čím se liší jsou rudé oči. "Ahoj,zlatíčko, nemusíš mít strach, neublížíme ti," promluvím směrem k dívce. "Jakpak se jmenuješ?" zeptám se. Musíme jí přeci nějak říkat. "Já jsem Esme a tohle je moje rodina," ukážu na všechny kolem. Asi bychom se jí měli představit. A zároveň tak i Alecovi. |
| |
| Doma Sleduju Alecovu reakci a přitom prohledávám jeho mysl. Nejsem si jistý, zda nám Alec v této situaci řekne pravdu do očí. Počkám než mu Carlisle všechno vysvětlí a potom se podívám na dívku. Je v obležení mé rodiny, takže není potřeba abych se do toho pletl ještě já. Potom se opět otočím k Alecovi. Ano, jsou to nějací cizí upíři...Možná bude lepší když je časem najdeme a promluvíme si s nimi..... Pokud to ale bude vážně nezbytné.... Vím, že by možná bylo lepší najít je a přesvědčit je, že tady je naše území a tím jejich lovem nás tak akorát prozradí.. Poslouchám Alecovi myšlenky a přemýšlím nad tím samím....Vím, že opravdu asi nebude nadšená, ale my s tím nic udělat nemůžeme. Jen jí všechno vysvětlit a održet ji z dosahu lidí, tedy prozatím. Dívka poslouchá všechna ta vysvětlení a podle jejích myšlenek vím, že je z toho všeho hodně vyděšená a zmatená. Jelikož jsem jediný kdo slyší její myšlenky, tak jsem zatím taky jediný kdo na ně může odpovědět. Postavím se vedle Esme a mírně se na tu dívku usměju. Ahoj, já jsem Edward. Nemusíš mít z ničeho strach...Je pravda, že se ti to jen nezdálo...My ti neublížíme. Chceme ti jen pomoct..Ohledně těch křížů a česneku, tím si hlavu nedělej......opět se mírně usměju nad těmi mýty, které se o nás vypráví...Ano, chceme tě příjmout do rodiny....Jak vidíš, tak je nás celkem hodně.... Vím, že bude nejspíš hodně zmatená, když jsem jí odpověděl na její myšlenky, ale teď jde hlavně o její žízeň. Otočím se na ostatní a šeptem se jich zeptám. Někdo ji musí vzít na lov....Je hodně žíznivá... Potom se otočím k Alecovi a přejdu k němu. Omlouvám se, že si dostal zrovna takovéto uvítání...No, myslím, že by ses rád seznámil i s ostatními.....Ti dva co sedí vedle pohovky jsou Emmett a Rosalie...a ti další dva jsou Alice a Jasper.... Postupně ukážu na zbylé 4 členy rodiny a potom se podívám na dívku. Představil bych ji jako člena rodiny, ale neznám její jméno a navíc to je i zbytečné. Vím, že ostatní se Alecovi určitě ještě představí, ale připadá mi nezdvořilé, aby Alec aspoň nevěděl o koho jde. |
| |
| Doma Zamávám na Aleca, když Alec vysloví moje jméno. Pak se podívám na dívenku. Musí mít asi žízeň. Jaktože já si to nepamatuji? Nechápu jak sem mohla takovou bolest sama vydržet. Já s Jasprem ji vezmeme na lov. Řeknu ostatním. Už vím kam tu dívenku vezmu. Do místa, kde nejsou lidé a nebude jí to lákat. Jasper stejně taky potřebuje trochu se napít a nepopírám, že já taky. Usměju se a přejdu k pohovce. Podívám se na dívku milýma očima. Půjdeš se mnou nebo raději chceš, aby šel někdo jiný? Zeptám se jí, protože jí nechci do ničeho nutit. Ale v podstatě už vím, že bude souhlasit. |
| |
| Doma Sednu si tak, abych viděla dívku na pohovce a poslouchám ukliďňování Alice. O chvilinku později se připojí i Esme. Vím, že nejlepší bude, když jí to vysvětli právě Alice a Esme, takže jen klidně sedím a sleduju je. Dívka vypadá hodně vyděšeně a všechny si nás prohlíží. Dokážu si představit, jaké to pro ni musí být probuzení. Být napadena v lese, prožít si peklo a probudit se v místnosti, plné lidí a poslouchat, že je upír. Já jsmem to tak těžké neměla, protože Carlisla už jsem trošinku znala a Edwarda s Esme jsem slyšela už během přeměny. Ani si moc nevšímám Aleca, Carlisla a Edwarda, dokud Edward nepřejde k nám. Z jeho odpovědí se dá celkem dobře odhadnout, na co dívka myslí. Při jeho slovech jen slabě pokývnu hlavu a usměju se. Ta dívka teď potřebuje všechny z nás. Když se většina představí, nakloním se blíž a mile se na dívku usměju. Ahoj, já jsem Rosalie. Přemýšlím, jestli si hned napoprvé zapamatuje naše jména, když má hlavu už tak plnou informací. Všimnu si, že když se probudila, tak jí spadl ručník z čela, takže ho zvednu a chvíli ho držím v ruce. Zaslechnu Edwardův hlas a svoje jméno a otočím se. Domyslím si, že nás nejspíš představoval Alecovi, takže se zvednu a zamířím k nim. Ahoj. Jsem Rosalie, přesně jak ti tady můj drahý bratr řekl. Moc mě těší, že tě konečně poznávám. Usměju se na něj a podám mu ruku. Potom zamířím do koupelny a nechám tam mokrý ručník. Potom se vrátím lidksou rychlostí, abych tu dívku ještě víc nevylekala a posadím se zpátky na zem. |
| |
| Cullenovic dům Situace vypadá hodně napjatě a můj příjezd asi ničím příliš nepřispěl... Nadruhou stranu další pomocná ruka se může hodit. Co když nebude mít tu vůli nezabíjet lidi !? Můžeme ji soudit !? Pomyslím si pohledu na křehké tělo dívky. Stojím opodál ode všech, tak abych dobře viděl, prohlížím si tvář každého z nich, snažíc se odhadnout kdo je kdo, podle všeho, co jsem zatím slyšel. Edward mi to však nakonec usnadní tím, že mi všech jména prozradí. Rád vás poznávám, já jsem Alec ... Nějakou chvilku se tu asi zdržím, pokud vám to však nebude vadit... Nebojte nebudu na obtíž a když koukám na tu dívku, myslím, že bych vám možná mohl i pomoci, když bude třeba... Mluvím ke všem, nejen k nově poznaným, ale i ke starým přátelům. Alice, to je ta, jež věští budoucnost, ano o té jsem slyšel. ... A jasper, to je ten s těmi emocemi, ano ten se Tanye hodně zalíbil .. Sice ne tak jako Edward, ale přesto ... Přemýšlím si sám pro sebe vědíc, že jediný s kým budu sdílet své myšlenky je Edward... Zlehka se posadím na skřínku a sleduji celkové dění v domě, nechci se zbytečně zapojovat, ale jsem připraven cokoliv podniknout bude-li to nezbytně nutné. |
| |
| Cullenovic dům Všechny nervózně pozoruji, přejížím očima k jednomu, k druhému a pořád dokola. Nejlépe se cítím, když na mě mluví Esme. Jmenuji se Rochelle.. Posadím se a nohy přitáhnu blíž k tělu, sedím tam spíš schoulená, jako bych se bála. Ono to je vlastně trefné, nemohu popřít, že mám strach. Hodně překvapená a vyděšená jsem, když mi Edward odpovídá na myšlenky. Ty..ty.. Nechápavě nakloním hlavu na stranu. Jak jsi věděl co jsem myslela? Zeptám se nakonec, trošku rozpačitě a stydlivě. Stydím se za svoje hloupé nápady a myšlenky. Ale..co na to řeknou v domově? Nechápavě se na ně podívám. Budu se tam muset brzy vrátit, aby mě něhledali. Na..lov? Vyděšeně se přitisknu do pohovky. Já..mám..lovit lidi? To ne! Přikryju si ústa rukou a obrovskýma očima plnýma strachu na ně koukám. Já vůbec nechci jít na lov.. Odpovím, spíš zakňučím, Alici. Svarštím dokonalé mramorové čelo, vrásky se neudělají. |
| |
| Obývací pokoj Dívka je již při vědomí, teď příjde čas, kdy se o sobě dozví spoustu nových věcí. Nějak na mě její ne příjmený úděl dolehl. Vstanu ze země a ustoupím stranou. Je mi jí líto, musela si toho tolik vytrpět, jen kvůli nějakým krvelačným upírům, kteří nedokáží ovládat svůj hlad. Ustoupím až ke zdi. Prohlédnu si všechny přítomné a pak se pomalu vzdaluji ke dveřím, normálně bych se zrovna nenápadně nevypařil, ale teď se ostatní věnují té dívce, což je dobře, ona to potřebuje, jen já si potřebuju trochu odpočinout. Nechal jsem se tím moc unést. Možná bych měl jít na lov a pročistit si hlavu, ale na lov je lepší jít s čistou hlavou, abych se lépe soustředil a něco z toho lovu měl. Zajdu na terasu a tam se opřu o zábradlí. Musíme ty upíry najít, tohle je naše teritorium... |
| |
| Náš dům Každý z nás má dar. Edward čte myšlenky. Taky budeš mít nějaký dar. Neboj. Vysvětlím Rochel a podívám se jí do očí. Oni tě už hledat nebudou. Nebo si tě naši adoptují. V domově tě nenecháme. Mluvím klidným pomalým hlasem a koukám se jí do očí, aby věděla, že jsem k ní upřímná. Poslouchej my nelovíme lidi! Upozorním jí měkce, ale důrazně. Pít krev je nezbytnost a jsem ráda, že to bereš jako my, že nechceš lidskou. Uplně totiž stačí zvířecí. Usměju se na ní a dám před ní ruku. Pojď se mnou. Věř mi pohlídám tě. Nic se ti nestane a trochu se najíme jo? Usměju se na ní a snad mi bude věřit. |
| |
| Jistě Alecu. Ale nevíme, kam utekli a běhat po lesích bez jediné stopy je jako hledat jehlu v kupce sena... Ne, že bychom na to neměli času dost, ale je tu i naše nová součást rodiny a nevíme zda se nám ti tři nepozorovaně neproplíží za zády, až je budeme hledat, aby ji unesli... Myslím, že nejlepší bude, kdyř s ní zatím půjdete na lov Alice. Přejedu pohledem k Jasperovi. A kdyby jste něco našli nebo vám ona sama řekla víc, dejte nám vědět, co nejrychleji. Dívka se probudí a v krvavých očích má zděšení a spoustu otázek. Edward jí na ně odpovídá ve snaze zmírnit její zděšení, ale možná ji to spíše víc rozruší. Pak už moc nevnímám, jak zbytek rodiny představuje Alecovi. Esme se se zájmem zeptá na něco, co nás zajímá všechny už od první chvíle. ...Rochelle. Hezké jméno. Z úst jí vycházejí otázky jako: Ale..co na to řeknou v domově? Nechápavě se na ni zadívám. V domově?... Odkud vlastně jsi? A co si všechno pamatuješ?? Musíme na ni pomalu. Oči se jí rozšíří údivem a děsem. Já..mám..lovit lidi? To ne! Střelím pohledem po Alici. Dívce pomyšlení na lov není příjemné, ale bude to nezbytné. Možná nebude tak běsnit po krvi... Nevypadá, že by každou chvíli chtěla utéct a vydat se zabít svou první oběť. Neboj se lidi ne. Musíš ukojit svou žízeň, aby jsi nemusela mít lidi, můžeš prostě najít raději nějaké zvíře. Vysvětluji ji to jako by byla pětileté dítě, co si chce hrát s prakem. Lehce ji pohladím po vlasech a snažím se ji působit, co nejklidněji, jako by to byla samozřejmost i pro člověka, kterým ještě před chvílí byla. Alice už chce raději vyrazit. Jen kývnu, že souhlasím. Emmette. Rosalii. Můžete se jít proběhnout a vyčistit si hlavu. Když na něco narazíte, zavolejte mi. Umědomm si, že Emmett tu už není a tak pronesu Rosalie těsně u ucha: Buďte kdyžtak v záloze... Někde poblíž Rochelle. Nechci jí říkat, že vás tam bude víc, ale buďte tam taky. Vyřiď to prosím Emmettovi. Odkloním se zpět a lehce s úsměvem kývnu, jako bych jí právě sdělil něco vtipného. |
| |
| Doma Sedím a svou pozornost věnuju jenom dívce. Je hodně zděšená z našeho vyprávění, ale zdá se, že od Alice a Esme to vysvětlení není tak hrozné. Má hezké jméno.... Pro upíra se hodí....Páni...ještě jsem neviděla novorozeného, který by se bál lovit lidi...Všichni se starají jen o to, aby uhasili tu hroznou žízeň...... Po chvíli si všimnu, že vedle mě už nesedí Emmett a rozhlédnu se po místnosti. Zahlédnu ho mizet ve dveřích. Sice vstanu, ale ještě chvíli vyčkávám. Když takhle nenápadně odešel, tak se potřebuje uklinit. Potom se otočím ke Carlisleovi. Dobře, Carlisle. Postaráme se o to. Možná bys to ale měl říct i Alici, aby o nás věděla. Také se usměju a potom výjdu z místnosti. Najít Emmetta není zas tak těžké, takže ho během chvilinky najdu na verandě. Přejdu k němu a obejmu ho. Stalo se něco, zlato? Carlisle by po nás něco potřeboval, ale pokud si chceš odpočinout, tak se o to postarám sama. Vím, že by bylo lepší kdybychom šli oba a hlídali, ale chci to nechat na něm. Nemůžu ho do ničeho nutit. |
| |
| Terasa Normálně bych tu stál a slyšel a viděl tolik věcí, ale teď, jako by to blokovala lehká únavá a hlavně ne pozitivní myšlenky. Co ti upíři dělají na našem území? Proč ta dívka tak trpěla kvůli jejich hladu? Věděli, co jí bude čekat? Jakým peklem projde? Se sklopenou hlavou koukám dolů na příjezdovou cestu. Svým lehkým krokem příjde Rosalie a obejme mě, já ji zaregistruji a pootočím se. Ne, nic se nestalo... Na jednu stranu zalžu. ...její první lov? Napadne mě v souvislosti s dívkou, navíc před okamžikem jsem myslel na lovení, ale to kořistí byla ona. Ne, já půjdu...proč bych neměl jít? Vždyť je všechno v pořádku. Ale v mém hlase to zrovna není slyšet, není to přesvědčivé, ale v tu chvíli je mi to docela jedno. Kdy se vyráží? Zeptám se Rosalie a otočím se zpátky směrem k lesu, tak jako jsem byl otočen předtím. |
| |
| Doma Podle jeho tónu poznám, že nemluví pravdu. Emmette, nelži mi. Poznám když nemluvíš pravdu....Co se děje?..Mě to přece můžeš říct... Nehce se mi to z něj tahat, ale doufám, že mi to řekne. Není dobré, když někdo něco tají. Je lepší to říct někomu důvěryhodnému a já doufám, že v jeho případě jsem to já. Zadívám se mu do očí a zkouším z nich vyčíst jeho náladu. Moc nechápu jeho chování, protože to nemůže souviset se starostí o dívku. Ano, Alice a nejspíš i Jasper ji vezmou sebou... Tak dobře...Půjdeme oba......Musíme počkat než vyrazí Alice.... Když se zase otočí směrem k lesu, podívám se směrem k lesu, stejně jako on a chvíli jen tak stojíme. Nechci od něj odejít a také ho nechci nechat samotného. |
| |
| Terasa Co ten Alec? Mluvila jsi s ním? Změním téma. Opřu se o zábradlí. Je to docela sympatickej upír...nevíš, odkud ho Carlisle zná? Už se znají dost dlouho, když ho ani já neznám. Takže Rochel čeká její první lov, jsem rád, že jí budu moct být nablízku, jako její starší bratr se o ní postarám a hlavně jí chci pomoct, teď z počátku to nebude mít vůbec lehké. Dobře, až Alice s Jasperem vyrazí, tak jim budeme v patách... Doprovodíme ji na jejím prvním lovu, ale budeme se držet stranou, ale pro případ, že by se něco stalo, tak tam budeme schopni pomoct, zasáhnout. Ale já předpokládám, že probíhat to bude v klidu. Ačkoli první lov, je první lov, upírkou je jen velmi krátce. |
| |
| Doma Sice mi trochu vadí, že mi nevysvětlil svoje chování, ale nechám to být. Nechci ho naštvat a chci mu dát čas. Ví, že když bude chtít, tak mi to může kdikoliv říct. Ani jsem s ním nemluvila..Teda jen jsem se mu představila, nic víc.....Možná si slyšel, že říkal něco o delším pobytu...Možná je sympatický...To nejspíš poznáme později...Nevím odkud se znají..Nikdy jsem se s nimi o tom moc nebavila...Nejsem o tolik starší než ty, zlato, abych věděla všechno.......Usměju se na něj a pohladím ho po tváři. Na jeho poznámku o Alici jen přikývnu, protože mi připadá, že moje vyjádření už není potřeba. Doufám, že náš zásah nebude vůbec nezbytný, ale musíme být připraveni. Už kvůli ostatním i té dívce by bylo lepší, kdyby všechno proběhlo hladce. Už mě moc nebaví stát u zábradlí a čekat, takže se posadím na zem a zavřu oči. Takhle se mi totiž přemýšlí nejlíp... Co se to s Emmettem děje?...Proč mi nic nechce říct....Copak mi nevěří?....Já mu vždycky říkala všechno...Snad to není tak závažné, že bych to ani já nemohla vědět... |
| |
| Doma Stojím po boku Aleca a sleduju všechny ostatní. Na Alicino vysvětlování jen pokyvuju hlavou a když se zmíní o mém nadání, tak se na dívku usměju. Slyším myšlenky Aleca, který je ze všeho také hodně zmatený, ale snažím se je nevnímat. Stejně jako my ostatní se tak trochu bojí a navíc posuzuje ostatní členy rodiny. Alice a Jasper se rozhodli vzít dívku na lov. V jejím očích je vidět strach a zděšení a stejně tak to slyším z jejích myšlenek. Alice jí to ale hned vysvětlí a je vidět, že dívka se trošinku uklidnila. Klidně bych s ní šel sám...nebo aspoň hlídal jako Rose a Emmett...Ale místo toho tu musím sedět a čekat, jestli se nic nestane... Jsem trochu nervozní z toho, že se kdykoliv může něco stát a my nebudeme na blízku...Cokoliv se může přihodit Alici, Jasperovi a Rochele při lovu, nebo Rose a Emmettovi při hlídce..Klidně se může objevit to trio upírů, co napadlo Rochele...Rychle se vrátím do přítomnosti a snažím se rychle zorientovat..Rose a Emmett už dávno zmizeli, jinak se nic nezměnilo. Podívám se ven a všimnu si, že už začíná svítat. Přejdu pomalu k Alici a mírně se k ní nakloním. Možná byste měli vyrazit co nejdříve Alice..... |
| |
| Cullenovic dům Dobře, promiň. Pípnu a omluvně se na Alici zadívám. Tak jo Souhlasím nakonec, sice ještě s bolestmi, ale nic co by se nedalo zvládnout se zvednu z postele. Venku je už tma. Už je skoro ráno. Proměna bude každou chvíli dokonána. Jsem vysoká skoro stejně jako Alice, tedy hodně malinká. Jak se tak rozhlížím, nejspíš jsem i nejmladší. Fyzicky. Podívám se na Carlisla a přemýšlím. Jsem Rochelle, už 15 let žiju v domově pro sirotky. Nemám rodiče. Vysvětlím mu. I on mi ještě osvětlí pití krve a pak už jen nesměle kývnu na Alici a odejdeme. |
| |
| Cesta na lov Vezmu si Rosaliino bmw. Pomůže Rochel nastoupit a pak podám Jasprovi klíče. Jeď na místo, kde jsme byli spolu naposled sami. Řeknu Jasprovi a pohodlně se usadím dozadu vedle Rochel. Jak se cítíš, Rochel? Zeptám se a prohlédnu si její oči a obličej. Ze dveří vytáhnu zrcátko, které tu má Rosalie. Podívej se na sebe, ale možná to bude trochu šok. Podám Rochel zrcátko a sleduji jí. Těším se na další "jídlo". Ztratila jsem spoustu energie. |
| |
| Terasa - lov Vypadá to, že se chystají vyrazit...tak jdeme lásko... Už je mi trochu lépe. Chytnu Rosalie a zvednu ji, seskočím s ní dolů na příjezdovou cestu a opatrně ji položím. Můžeme? Zeptám se Rosie a trochu se protáhnu, čeká mě delší běh, pojedou s ní autem, bude lepší, když za ní poběžíme. Zlato nechceš jet s nima? Nerad bych, aby se Rose nějak unavila, já klidně poběžím sám. Až vyrazí na cestu, tak poběžím mezi stromy kousek za nimi, tak aby mě jen tak neviděli, držím se jich, ale nenápadně, ačkoli oni o mně vědí. |
| |
| Cesta na lov Posadím se dozadu a čekám, kam vlastně pojedeme. Cetsou se dívám ven z okénka. Ani mi nepřipadá, že jedeme tak rychle. Uvědomíám si to až když poznám, že ty šmouhy jsou vlastně stromy. Překvapeně vydechnu. Už daleko lépe. Děkuji. Odpovím Alici a pak od ní převezmu zrcátko. Chvíli ho jen přendavám z ruky do ruky, nerozhodná, zda se mám na sebe podívat. Podívám se vydechnu překvapením daleko větším, než jaké vyvolaly stromy. Jsem..krásná.. Zašeptám a přejedu si prsty po tváři. Rysy se trošku změnily, tvář zbledla a oči změnily barvu. Žádná výrazná změna, ale má to určité kouzlo. Co všechno bych teď měla umět? Já jen abych se nevyděsila a něco neprovedla. Jako s tou pohovkou a zdí. |
| |
| Cesta na lov Chvíli přemýšlím, co vlastné té maličké můžu říct. Je tak mladá... Pomyslím si a lehce poklepu na okénko. Jsi jedna z nás. Budeš teď přitahovat pozornost a nějak podvědomě se tě budou lidé trochu bát. Upozorním jí jemně. Jako bych mluvila o někom jiném. Teď budeš týden doma s Esme, všechno ti vysvětlí neboj. Usměju se povzbudivě. Ale pro začátek máš lepší smysli, jsi silnější, rychlejší a chladnější. Pro lidi teď budeš studená. Vysvětlím trochu. Zjistíš, že jídlo už ti vůbec nechutná. Potřebuješ jen pít krev, ale zvířecí postačí. Usměju se. Pohladím lehce Jaspra po vlasech. I když lidé, tě budou lákat, ale dá se to zvládnout. Podívám se z okna. Za chvíli jsme tam. Chceš se ještě na něco zeptat? Zeptám se a podívám se naší nové sestřičce do očí. |
| |
| Cesta na lov Ale co uděláme s domovem? Budou o mě mít strach.. Zamyslím se. Budu se mě bát? Proč? Tebe se bojí? Nedovedu si to představit. Je tak krásná, maličká, působí křehce a je milá. Jak se jí někdo může bát? Lepší smysly? Rychlejší? Silnější? Výborně.. Oči mi zasvítí v podvědomé šanci. Vždycky jsem byla nevýrazná i pro sebe, teď konečně si připadám zajímavá. Krev, zvířecí, dobře. Ne ne..mě lidská rzhodně nikdy přitahovat nebude. Rozhodně zavrtím hlavou. Myslím že ne. Už se nemůžu dočkat lovu. Oči mám karmínově rudé až černé. Jsem hladová. |
| |
| Loviště Neboj, Carslie je doktor. Vše zařídí. Nedivila bych se kdyby už to vyřešil. Řeknu a kouknu se kolem sebe. Jsme již skoro na místě. Nebojí se přímo víš. Spíš takový ten pocit, že by se měli bát. Nic víc. Usměju se a jsem ráda, když vidím, že Rochel vypadá spokojeně. Asi jí nebude tolik mrzet, že už není člověk. Přece jen to nebude tak zlé. Už jsme tady. Řeknu a vystoupím z auta ladným pohybem a koukám se na Rochel, když vystupuje ona. Chytím ti srnku. Mužeš se napít. Pojď se mnou. Chytím ji za ruku. Jasper už umí lovit sám. Nemusím ho hlídat a sem lidé nechodí. Když je už pryč otočím se na Rochel. Jasper se snaží nepít krev, ale je to pro něj těžké. Pro všechny je to těžké. Trhnu s Rochel a rozběhnu se s ní. Vím, že mě bude stíhat. Neběžím zatím moc rychle. Za chvíli vidím stádo srn a tak se zastavím. Stačí, když na ní skočíš. Pak ti ukážu jak pít krev. Usměju se na ní a čekám jak bude Rochel šikovná. |
| |
| Loviště Doktor? A jak to zvládá? No, zeptám se ho na to sama. Zvědavě nakloním hlavu na stranu, ale pak to nechám plavat. Alice mi vysvětlí strach lidí z upírů a já přikývnu. Vystoupím z auta a rozhlédnu se. Moc se mi nechce lovit ani zvířata, ale musí to být. Chytím se Alice za ruku a společně s ní se rozeběhnu. Užívám si ten opojný pocit z rychlosti. Aha.. Pro mě to těžké snad nebude.. Celou dobu ještě nejsem o lovu přesvědčená, změní se to ale když doběhneme ke stádu srn a já cítím tu omamnou vůni krve. Oči mi ještě víc ztmavnou. Skočit, dobře. Pustím se Alice a ohromnou rychlostí, že jsem sotva postřehnuttelná skočím rovnou na jelena, jediným pohybem mu zlomím vas a už je to jako instinkt, když se zakousnu do hlavní tepny. Já..nemohla jsem si pomoc. Přiznám trochu zahanbeně, když dopiju a utřu si hřbetem ruky rty. Ještě však nejsem úplně nasycena. Mám chuť zjistit, co všechno život upíra přináší. |
| |
| Loviště Sleduju Rochel jak si bude počínat. Je velice rychlá, ale to mě ani tak neudivuje. První rok jsou smysli, síla i rychlost ve větší míře, aby se člověk naučil je ovládat a zvyknout si na ně. Když dojí dojdu k ní pár ladnými skoky přes pár kořenů a podobně. To je v pořádku. Taky si občas nemůžu pomoct, když se nechám vyhladovět. Usměju se. Vidíš jak je těžké odolat krvy? A kdyby tu stál člověk taky by tě asi žízeň nutila mu ublížit. Proto Jasper musí chodit se mnou častěji na lov. Jinak by mohl být pro lidi nebezpečný. Vysvětlím Rochel a rozhlédnu se. Trochu zavětřím, jestli kolem není nějaký lovec zvěře. Naštěstí necítím žádného člověka. Kouknu se Rochel do očí. Chtěla bys ještě? Zeptám se. Zkus zavětřit a říct mi, kde je naše další oběť. Musíš se to naučit. Usměju se na ní a povzbudivě ji poplácám po ruce. |
| |
| Loviště Nemohla bych ublížit lidem..zavrtím hlavou, nedokážu si něco takového ani představit. To přece není možné. Ano, mám hlad. Přiznám, oči sice už nabírají barvu, ale ještě tam je hodně černé. Zavětřit? Vždyť to stádo je kousek od nás. Nechápu, proč bych měla větřit, když víme kde jsou. Ale možná bych mohla najít něco jiného. Nedovedu si ale představit, jak to mám udělat. Jak zavětřit? Zkusím se nadechnout nosem. Až teď mi došlo, že jsem skoro celou dobu opět nedýchala. Jediné nadechnutí stačí a do nosu mě uhodí tolik lákavých vůní. Táhne mě to na všechny strany, jen na jednu víc. Poohlédnu se na Alici a rozeběhnu se tím směrem. Zastavím se kus od místa, kde je moje kořist. Vybrala jsem si pumu! S očima otevřenýma dokořán to zvíře sleduju. To přece nemůžu ulovit? |
| |
| Loviště Pozoruju Rochel jak se rozmýšlí kam jít. Vidím její oči jak jí to táhne pryč. Když se rozběhne běžím raději za ní. Přece jen je to pro ni ještě trochu nebezpečné. Když spatřím pumu trochu se leknu, ale Edward je loví běžně. Nemělo by se nic stát. Pumy rád loví Edward. Řeknu Rochel téměř polohlasně. Rukou projedu krátké rozježené vlasy. Budu se koukat a kdyžtak ti přijdu na pomoc, kdyby bylo potřeba. Pak se půjdu najíst. Usměju se a zamrkám očima. Vím, že jsou teď černé. Ale musím to ještě chvíli vydržet. Zavětřím, abych zjistila jestli někde blízko není nějaká kořist. Nechci Rochel zatím spouštět z dohledu. Co kdyby se sem připletl člověk? Musela bych pak najít rychle Jaspra, když lovíme nehlídáme se a Jasper je pořád v pokušení. |
| |
| Lov Konečně vyrážíme..Bezeslova vezmu od Alice klíčky.. nasednu počkám až ostatní udělají totéž a pak prudce vyrazím..miluju rychlou jízdu..navíc už mám opravdu hlad.. Poslouchám jak Alice Rochele všechno trpělivě vysvětluje.. Je tak mladá a neviná..ještě oplná iluzí..ještě že jsem ji dostali do rukou my..kdyby se dostala mezi ty co loví lidi udělaliby z ní opravdové monstrum..čím mladší tím horší.. Naše malinká sestřička, ale vypadá že se s tím smíří dobře.. Alice je skvělá učitelka.. vše jí vysvětlí mnohem lépe než bych to dokázal já.. Jsme na místě..vystoupíme z auta.. Pro ted se na chvíli rozdělíme..pujdu lovit sám..dám si ale pozor abych se od moc nevzdálil.. Mám štěstí.. po chviličce ksem narazil na stopy vlka..čerství stopy.. Vydám se po nich.. vše mi hraje do karet i vítr..vana mi přímo do tváře..nemůže mě cítit.. Běžím..každou chvíli ho musím dostihnout.. Mám ho.. nenechám ho utéct jako obvykle..není čas na hraní..skočím na něj a zlomím mu vaz..pak mu prokousnu hrdlo a vypiju do nposlední kapičky.. Skvěle..bylo na čase..Ted najdu Alici a Rochele |
| |
| Doma Stále sedím na verandě a přemýšlím. Vážně mě moc mrzí, že mi Emmett nechce nic říct. Najednou uslyším někoho vycházet ven z domu. Poznám, že se ostatní už nejspíš chystají vyrazit. Ano, už asi odcházejí...Jdeme... Mírně se usměju, když mě chytne a seskočí na příjezdovou cestu. Vypadá už líp. Jako by ho to už celkem přešlo. Jsem připravená..Můžeme vyrazit....Ne, poběžím s tebou...Rochele ani nemá vědět, že jsme nablízku.... Jakmile uslyším zvuk auta, mírně se usměju na Emmetta a potom zamířím k lesu. Vím, že mě následuje. Když jsem na okraji lesa, tak se rozběhnu stejným směrem jakým jede auto. Oba se držíme v dostatečném odstupu, aby o nás Rochele nevěděla. Po chvíli běhu uslyším, že se auto zastavilo. Rychle se zastavím, tak aby mě Rochele nemohla snadno vycítit. Teď mám chvíli čas, než uhasí svou žízeň, takže bleskově vyskočím na nízkou větev a posadím se. Mám odsud celkem dobrý výhled a můžu dávat pozor. |
| |
| Doma Zamyšleně přejdu k oknu. Svítá... Alecu?? Čekám až se na mě podívá a pak řeknu: Musím něco zařidit, tak tu zatím zůstaň s Esme, láskyplně na ní pohlédnu, a Edwardem. Stále sleduji Esme a jen pokývnu Edwardovým směrem. Rád si však poslechnu, co všechno jsi zažil. Přejdu zpět k mé spřízněné duši a vezmu její obličej do svých dlaní tak, aby sme se pohledem propojili. Má krásné, zlaté, hluboké oči. Neměj o mě strach... Budu hned zpátky... Zajdu do toho domova a zařídím Rochelinu adopci. Věnuji jí letmý polibek na rty a neviditelně přeběhnu k Edwardovi. Kdyby se něco stalo, zavolej mi synu. Dám mu ruce na ramena a stisknu je pod náporem otcovské lásky. Vmžiku už sedím v autě a startuji. To lehce zapřede, jakoby mi chtělo říct, "vždy připraven". Na cestě do domova Jedu rychle a v duchu se probírám myšlenkami. Nepotřebuji se soustředit na jízdu a jen občas cítím závany vůní z lesa, jak se tam lovec setkává s lovcem. Budou souhlasit s adopcí, když Rochele ani neuvidí? Budu jim ji muset přivést? Co by si mysleli? Zvládla by to ona sama? V sirotčinci Naposledy zabočím a přede mnou se objeví dům, vypadající jako zmenšenina nějakého staršího hotelu. Zastavím za jakýmsi malým autobusem. Zřejmě s nimi jezdí na akce typu "Chcete mě?". Myslím si jízlivě, ikdyž tuším, že to tak asi nebude a jen spolu tráví čas i mimo tuto "klec". Vyjdu z auta lidskou rychlostí. Schovám klíče do kapsy a pomalu váhavě mířím k dřevěným, očividně hlavním dveřím. Ještě než stinu vzít za kliku, dveře se otevřou dokořán a stojí tam malá holčička. Nepochybně slyšelo zvuk mého auta. Doblý den, stlejdo. Žvatlá oddaně. Chceš si hlát? Nestihnu ani odpovědět a už se za ní z modře natřených oprýskaných dveří žene nějaká tmavovlasá žena. Shýbá se, že ji uzamkne v ochranitelském objetí. Je jí tak kolem čtyřiceti. To bude asi jedna z vychovatelek... Kam mi to utíkáš, Lucy? Hravě položí otázku směrem k té malé a následně se zaměří na mě. Narovná se s malou v náručí. Co si přejete? Mrkne na mě. Váhavě začnu. Hledám... Zachrání mě, když si uvědomí, co bych tak asi mohl chtít v dětském domově. Ale jistě. Pojďte dál... Jen odnesu tohle neposedné zlobidlo poškádlí holčičku a hned jsem u vás. Zaběhne do místnosti za modrými dveřmi. Že bych měl štěstí na paní ředitelku? Malá mi ještě stihne věnovat potutelný úsměv a rozpustile zamávat. Prstík druhé ručky jí zapluje do úst. Jakmile žena zmizí, mé uši zaregistrují dupání pobíhajících dětí a smích tří teenagerů. Neunikne jim ani jeden zrychlený dech patřící další vychovatelce, která v sehnutí prchá za neposedným a vysoce energickým batoletem. Znovu vyjde černovláska a pokyne mi, abych šel za ní. Pomalu ji následuji do malé místnosti s nápisem na dveřích "Ředitelna". Usedne do prázdného černého křesla za palisandrovým stolem a ukáže na prázdná bílá křesílka na opačné straně. Děkuji. Posadím se se vší svou elegancí, co dokážu, abych utvořil seriórní dojem. Zaměřím se na jmenovku na stole. Dr. Julie Sandersová... Aaa... Paní kolegyně. Vítězně se usměju. Bez zdráhání přejde rovnou k věcia nasadí vlídný úsměv. Chcete abych vás provedla a ukázala vám všechny naše ratolesti a nebo máte speciální požadavky? Slyším mírné zrychlení tepu. Reakce na můj zevnějšek. Víte...Paní doktorko, abych pravdu řekl, tak mám jen jeden konkrétní "požadavek". Poslední slovo pronesu poraženecky, když zjistí, že nedokážu najít lepší výraz. Napjatě se prohne v zádech a vezme si do ruky pero. Rochele. Mladičká dívka s hnědými vlasy... Razně utne mou řeč, když zvedne ruku a smutně zavře oči. Rochele Robertsová... je momentálně mimo domov. Tak tohle ji ohledně Rochele trápí. Kývnu. Jistě. Ona... Zvědavě na mě pohlédne. Jak jí to jen říct a nevyděsit ji? Vy víte, kde teď je? Zeptá se zmateně. Znovu kývnu. Ano je v bezpečí mého domu. Mírně zalžu, vím, že je na lovu. Ona sama si mě našla. Mě a mou velkou rodinu. S manželkou máme ještě dvě dcery a tři syny. Chce začít protestovat, ale vypadá to, že ji uklidnila má slova ohledně toho, že je v našem domě a ne pět stop pod zemí. Finančně jsme na tom dobře, pokud vás zajímá i toto. Jen kývne a uvolní se. Chce, aby se Rochele měla dobře. Usoudím. Začne prohledávat kartotéku. Tady to je... Její složka. Vysvětlí. Je to ta dívka? Ukáže mi fotku a já kývnu, ikdyž vím, že zase lžu. Teď už nevypadá jako na fotce. V tom případě mi to tady doplňte. Ukáže na pár nevyplněných řádků v nějakém dokumentu, který vzala z jedné hromádky spisů na svém stole. A pak se mi dole podepište. A vyřiďte Rochele, že pokud se za mnou do čtrnácti dnů nezastaví, budu nucena zavolat policii. Dodá neústupně a já vím, že by neváhala. |
| |
| Doma Vrátím se zpátky na své místo u stěny a počkám než se ostatní vydají na cestu. Rochele se celkem bojí, ale kdo by se taky nebál. Ještě pořád je v šoku, ale potřebuje se napít. A navíc sebou má čtyřčlenou ochranku, která na ni dohlédne. Během chvíle uslyším zvuk motoru a potom zvuky odjíždějícího auta. V tu samou chvíli uslyším i rozohovor Emmetta a Rose, takže vím, že už také vyrazili na cestu. Doufám, že je napadne se držet dost daleko od auta. Když promluví Carlisle, otočím se jeho směrem a když řekne mé jméno, jenom pokývnu hlavou. Musí vyřídit záležitosti ohledně naší nové příbuzné a já s Esme se musíme postarat o našeho hosta. Když promluví ke mě, jenom přikývnu na souhlas a sleduju jak zmizí ve dveřích. Usměju se na Esme a potom se podívám na Aleca. Myslím, že se můžeme v klidu posadit...Nemusíme tady přece stát na místě..... Usměju se a sám se posadím do křesla, které někdo přitáhl k pohovce. Doufám, že Esme mě napodobí a že Alec se také klidně posadí. |
| |
| Loviště Edward je loví? A to mu nijak neublíží? Zeptám se, očividně ne tak i já naberu kuráž. Dobře, počítám s tebou. Usměju se na alici a pak se vydám pronásledovat pumu. Proběhnu kolem ní v kruhu rychle jako šíp, než na ní skočím, chvíli zápasím a pak ji zabiju a do sytosti se napiju. Oči už nemám černé, ale šarlatově červené. Ještě nějakou dobu takvé budou. Jsem novorozená. Narovnám se, otřu si rty a zhluboka se nadechnu. Jsem najezená a už je mi líp. Ani ta bolest z proměny není tak hrozná. Už jen doznívá. Najednou se zastavím a oči se mi rozšíří, vidím samu sebe jak stojím a dívám se pryč. Dívám se na sebe z výšky trošku z boku. Někdo mě sleduje? Kdo? Najednou v té vidině vidím na stromě za sebou sedět krásnou dívku. Vidina se rozplyne a já se usměju. Ahoj Rosalie. Otočím se a podívám se na ni. Taky lovíš? |
| |
| Les Sedím na stromě a sleduju okolí. Podle zvuků, které se ke mě donesly, vím, že Rochele a Alice jsou někde poblíž. Slyším jak se někdo rozběhl směrem ke mě a já doufám, že je to Alice. Rochele by o mě neměla vědět. Najednou se kroky zastaví a vzduch se naplní vůní zvířecí krve. Podle vůně, ktrerá se ke mě dostala spolu s tou zvířecí, zjístím, že je to bohužel Rochele. Nejspíš se vydala za další kořistí. Zůstávám sedět a sleduju ji. Doufám, že je Alice někde poblíž....A kde je vlastně Emmett?... Rozhlížím se kolem, jestli ho někde neuvidím, ale vyruší mě něčí hlas. Otočím se a zjistím, že se na mě Rochele dívá. Rychle nasadím úsměv, ale oči mi bloudí všude kolem. Ahoj, Rochele....Ne já teď nelovím...Byla jsem si zalovit včera, když tě Alice a Jasper našli.....Mám chvíli volno než budu muset do školy, takže jsem se rozhodla, že se tak trochu proběhnu na čerstvým vzduchu....Tak jak se ti líbil lov? Stále se usmívám a pak pohledem zabloudím k vysáté pumě na zemi. Překvapuju mě, že se odhodlala ulovit tak velké zvíře. Ani já taková nelovím....Dávám přednost něčemu menšímu... |
| |
| Doma Jak to tak vypadá, vše nakonec dobře dopadne. Rochele, krásné jméno, odjela s dětma na lov, což určitě potřebuje. Snad se nic nestane. Snad nepotkají žádného člověka, nevím, zda by to ta dívka, vlastně, ted' moje další dcera, vydržela. Události dnešního dne jsou na mě trochu moc, nejraději bych se chtěla přivinout ke Carlislemu a být jen s ním, nemyslet na vše co se stalo. Jenže, moc dobře vím, že on musí zařídit jisté věci ohledně adopce Rochele. Poté co odejde, vzpomenu si na Aleca. Chudák, v tuhle chvíli mu nikdo nevěnoval pozornost. Musíme to napravit Napodobím tedy Edwarda a posadím se do jednoho z volných křesel. "Je mi líto, že si přijel zrovna v tak nevhodnou dobu, ale události se naplánovat, bohužel, nedají," usměji se na Aleca. Kdybychom nebyli upíři nabídla bych mu něco k snědku či pití, jenže při našem stavu by to bylo...komické. |
| |
| Les Lehce jsem se od osalie vzdálil, ale nikoli úmyslně, původně jsme jen zaujali vhodné pozice, tak abychom mohli jen pozorovat. Lidský život je tak křehký Pohybuji se jako lovec, jako bych kroužil kolem kořisti, ale to já jen sledoval Rochel. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že už není třeba jí sledovat, že všechno probíhá při nejmenším klidně a tak běžím dál, přibližně dvanáct mil od místa, kde naposledy Rochel lovila se zastavím, vyšplhám, vyskáču na vysoký mohutný strom a na jeho vrcholu se řekněme usadím. Brzy bude vycházet slunce, chci se podívat, možná jsem si měl ještě obstarat něco k jídlu, ale chci vidět vycházet slunce. To je teď jediné co chci. Tady jsem přišel na jiné myšlenky. Vlastně jsem se všech myšlenek zbavil, což se dá také považovat za úspěch. Už to nebude trvat dlouho a výjde slunce. V duchu se snažím odpočítávat a odhadovat za jak dlouho nastane úsvit, ale na svůj odhad bych nesázel. |
| |
| Loviště Věděla jsem, že Rosalie bude blízko, ale netušila jsem, že ji Rochel zmerčí. To bylo pro mě docela překvapením, ale příjemným. Rosalie, buď tu chvíli s ní, když už jsi tady. Houknu na Rosalie a pak kouknu na Rochel. Za chvíli jsem zpátky jen se najím a najdu Jaspra a mužeme domů. Oznámím jí a rozběhnu se do lesa. Tam najdu stádo jelenů. Rozběhnu se a jednoho z nich si chytím, ale roztrhne mi košili o parohy. Když se nasytím rozěběhnu se hledat Jaspra. Jaspre. Zavolám nahlas. |
| |
| Loviště Ještě ani pořádně nezačnu holky hledat když uslyším medový hlas mé milované Alice. Rychle se za ní rozběhnu a pak, když jsem těsně u ní jen řeknu. Tady jsem. Usměju se na Alici a chytím ji za volně nataženou ruku, kterou lehce pohladím konečky prstů. Dívám se jí do očí a je mi jasné, že už mají s Rochel jistě po lovu, ale trochu mě překvapí, že tady Rochel není. Podívám se nechápavě na Alici a ta se jen usměje. Ani nic říkat nemusí. Našla Rosalie? Nebo Emmetta? Zeptám se a Alice jen přikývne. Vrátíme se spolu na místo, kde Alice Rochel opustila. Ahoj. Pozdravím nesměle své dvě sestry. Tak můžeme jet? Zeptám se vesela a v ruce už houpu klíčky. Jaký byl vůbec lov? Zeptám se spíše Rochel, než Alice či Rosalie. Vím, že ty jsou šikovné a v lovení zkušené. |
| |
| Lov Dál se dívám na Rosalii sedící na stromě. Popravdě? Líbilo se mi to náramně, už se mi ani lov nepříčí. Ta rychlost, ta síla, mají to tak všichni? Hrozně se mi to líbí. Maličko se zastydím, mám radost z toho, že nejsem člověk, ale třeba je to jen prvotní euforie. Jsem přec jen ještě dítě. Mám teď vlastně to, co jsem neměla nikdy předtím. Jsem rychlá, silná a mám..rodinu. To poslední vlastně spíš zašeptám, ale pochybuji, že ji to uniklo. Všimnu si, jak se podívala na mrtvolu pumy a zatvářím se jako neviňátko. Já jsem si nemohla pomoc... Zašklebím se maličko. Vlastně mám furt chuť na krev, lovila bych pořád a pořád, ale musím se ovládat. Nějak podvědomě cítím, že nechci být stvůra. Za chvíli přijde Alice a porposí Rosalii, aby na mě dávala pozor. Chci se proti tomu ohradit, ale nic neřeknu. Když se pak vrátí i s Japerem, jsem najednou hrozně nesmělá. (Netuším, že je to to jeho ovlivňování) Ahoj.. Pozdravím také nesměle. Úžasný.. Shrnu to jediným slovem. Můžeme jet...ale není lepší běžet? Chtěla bych to zkusit. Můžu? Prosím? |
| |
| Les Popravdě....Věřím, že se ti to líbilo....A navíc...Lov je prostě naše přirozenost...Ano mají to tak všichni....Třeba Edward je z nás nejrychlejší a Emmett je nejsilnější...Ale ty jako novorozená budeš lepší než my..Tedy na chvíli.... Mrknu na ni a škodolibě se usměju...Mohlo by být zajímavé vudět Edwarda nebo Emmetta v sobouji s ní... Teď pro tebe bude všechno nové...Myslím, že ještě poznáš nové věci.....A s tou rodinou máš taky pravdu....Jsme hodně velká rodina....Sice to není pokrevní, ale my se jako rodina považujeme....A navíc máme i partnerské vztahy, jak už sis mohla všimnout... Během chvíle se k nám přižene Alice. Jasný..Zůstanu tady....Ty si běž zalovit.. Usměju se na ni a potom i na Rochele. Když Alice zmizí, rozhlédnu se kolem, jestli nenajdu Emmetta. Kde jen může být?....Ani jsem ho necitíla....Takže nejspíš ani není někde poblíž...Potom ho budu muset najít....Nejdřív ale musím pohlídat naši novou sestřičku... Vzpomenu si, že mě ještě čeká škola a rychle se podívám na nebe. Už svítá a my jsme ještě pořád v lese. No, kdybychom byli lidé, tak by to nejspíš byl problém. Jenže s naší upíří rychlostí jsme doma během chvilky a autem to nebude trvat o moc díl. Po chvíli k nám přiběhne zpátky Alice i s Jasperem..Usměju se na ně a potom se podívám na klíčky..Předběhne mě ale Rochele se svou otázkou... Alice..Jestli se chce Rochele proběhnout, tak může jít semnou....Jenom najdu Emmetta a dovedeme ji domů... Postarám se o ni... |
| |
| Les S Jasprem se vrátíme na místo, kde jsem nechala sestry. Poslouchám jejich rozhovor, ale vše už mi je jasné. Dobře. Já pojedu s Jasprem a sejdeme se ve škole, ano?. Zeptám se ostatních, ale je to spíše jen řečnická otázka. Vím, přesně kdy a kde se sejdeme. Tedy pokud se něco nezmění. Rochel, ty by jsi, ale dnes neměla mezi lidi. Aspoň dnes musíš být s Esme doma. Poradím ji a podívám se na Jaspra a pak spolu ruku vruce k autu a do školy. |
| |
| Cullenovic dům události u Cullenů se dějí tak znáhla, ale tak rychle, jakoby to byl snad sám osud, kdo dívku k nim přinesl. Nějeká aura z ní mi říká, že snad byla narozena pro to, stát se upírem, nevím, avšak když se podívám s tím, jak s e vypořádává s proměnou, nutí mě to si vzpomenout na sebe. Už vlastně ani nevím, jak jsem to vzal tenkrát já, asi snad jako nový nádech do života, avšak do nikdy nekončícího. Tanya sice zachránila mou duši, avšak spolu s tím jí navždy uvěznila. Nemám jí to za zlé, nechtěla abych zemřel tak mlád a dala mi spoustu nových možností.... Mírně zatřepu hlavou abych se vrátil do současných problémů. Chvilku spíše tak stojím, všichni odcházejí a přicházejí, každý se někam chystá. Když na mě a spol promluví Carlisle, jen mu pokývám hlavou na souhlas a dál se věnuji dění kolem. Snad i proto pořádně nevnímám Edwarda, když na mě promluví, avšak domyslím, že myslel něco s tím, aby jsme nestáli furt na jednom místě. Zatímco on s e posadí, já jen stojím dál a sleduji okolí tak, jak to dělám celou dobu. Až Esme mě vysvobodí z mého myšlenkového bezradenství. Nemyslím, že je to nevhodná doba, chci říct, při výchově mláděte se vždy ruka navíc hodí... Přeci jen, každý tu má jiné zkušenosti, které může předat dál.. Ne !? Usměji se na ní a konečně se posadím na gauč kousek od Edwarda. Krušná doba že !? Snažím se začít alespoň malou konverzaci, která neprobíhala už mnoho dekád. |
| |
| Les Děkuji.. Usměju se na Rosalii. V krku cítím divnou spalující touhu, kdybych se teď nenasytila, bůhví kam by mě to vedlo. Cítím se však naštěstí plná, ne úplně nasycená ale plná. Můžeme? Zeptám se Rosalie a pak se rozeběhnu. Líbí se mi ten pocit rychlosti a síly, který mi rozvibroval svaly. Líbí se mi, jak jasně a ostře všechno vidím, jednotlivé detaili, kterých bych si jinak nevšimla, ani kdybych se velice snažila. Nezaváhám, když se dostanu k řece, odrazím se od placatého kamenu a jako by nic přeletím 50 yardů dlouhou řeku a přistanu na nohou. Otočím se, abych počkala na Rosalii, ve své nynější novorozenecké síle jsem rychlejší i silnější než ona. Vítr který mi celou dobu foukal do zad se změní. Fouká teď mým směrem a nese s sebou vůni. Tak neodolatelnou a dokonalou, že cítím, jak spalující žízeň z krku prostoupí celé tělo. Najednou nic nevnímám, před očima mám rudé mžitky a běžím jako smyslu zbavená. Z hrudi mi vychází tiché vrčení a řídím se jen instinktem, abych dostihla potravu s tak sladkou krví, že mohla být jedině lidská. |
| |
| Les Usměju se na Rochele a potom se chvíli dívám než odejde Alice s Jasperem. Po cestě ještě musím najít někde Emmetta, ale to by neměl být velký problém.. Rochele se najednou rozběhne a já se rychle vydám za ní. Je teď rychlejší než já a dokonce i silnější. A já se o ni musím postarat..V pořádku ji dovést domů.. Neustále nasávám okolní vzduch, abych se ujistila, že nás nikdo nesleduje a že není nikde blízko Emmett... Stejně jako Rochele přeskočím řeku a rychle k ní běžím, když se zastaví.... Už nejsme moc daleko.....Za chvíli tam budeme....Kde je kruci ten Emmett....Zrovna když by mi měl pomoct s hlídáním.. Najednou ke mě přivane vůně lidské krve. Pro mě to už není tak lákavé, ale teď je tady semnou Rochele..Rychle se na ni podívám a zjistím, že i ona to cítila a že běží tím směrem.... Rychle se za ní vydám, ale je na mě příliš rychlá. Přitom vytáhnu z kapsy mobil a čekám než to Emmett zvedne..Teď nemám čas ho někde hledat....Naštěstí to vezme hned po prvním zazvonění.... Emmette..Rochele zachytila lidí...Potřebuju pomoc....Nejsme moc daleko od místa lovu..Musíš nás najít...Rychle.... Ani nečekám na odpověď a rychle zavěsím..Po celou dobu nepřestávám sledovat Rochele, které se daří mi utéct... Už vím kde jsme a kterým směrem přobližně běžíme...Vyskočím na strom a přeskočím na další..Pomalu se tím přibližuju k Rochele..A potom uvidím cestu, kterou jsem hledala..Rychle se po ní vydám a po chvíli vyběhnu na cestě před Rochele...Je sice hodně nebezpečné, abych se jí postavila, ale prostě jí v tom musím zabránit..Vůně lidské krve už je hrozně moc blízko.. Rochele zastav.....Zadrž dech...To pomůže...Hlavně musíš zastavit... |
| |
| V lese Jaká nádhera sledovat východ slunce, škoda, že tu není Rosalie. První sluneční paprsky, jeden by řekl, že to není nic extra, ale já bych nesouhlasil, i v upírovi to vyvolá hřejivý pocit. Stojím na větvi ve špičce velkého jehličnanu a zároveň v záplavě slunečních paprsků. Zapomněl jsem na všechno, co by moji mysl mohlo tížit, všechno jsem vypustil, nebylo nic jiného než slunce, příroda a já a, a také mobil. Než zjistím, že je to Rosalie, tak dotyčného vduchu proklínám za to, že ruší. Zvednu telefon. Hned tam budu... Nic dalšího neříkám, seskáču ze stromu dolů a dopadnu na nohy, co nejrychleji běžím nazpět, abych chytl Rosaliinu stopu, najdu ji a tak se po ní vydám. Krev...další člověk? Těch zraněných lidí je tu za poslední den nějak moc. Už se blížím k Rosalie, cítím to. Po tomhle mi slušně vyhládne. |
| |
| Les Vracíme se z loviště k autu.. Hážu si s klíčky od auta..pokaždé je vyhodím vysoko nad sebe a aniž bych se díval vždycky je bezpečně chytím přesně ve stejné výšce.... Bude z ní dobrá sestřička.. Myslím, že první lov se podařil, nemyslíš miláčku?? Rochele má ale chut k jídlu co?! směju se.. Došli jsme k autu.. v tom si uvědomím, že Alice mi neodpovídá..podívám se na ní.. Zase ten nepřítomný pohled oči tak zvláštně zamlžené.. Co se stalo ?? Co vidíš ?? |
| |
| Les Koukám se na Jaspra jak si hází klíčky, ale najednou vidím něco jiného. Něco se změnilo. Nějaké rozhodnutí padlo. Zachvěju se. Ucítím Jasprův dotyk a uslyším jeho líbezný hlas. Vidím člověka. Je v lese v nějaké opuštěné části. Asi je to pytlák. Odřezává kousky masa a pořezal se. Začnu pomalu vysvětlovat co vidím. Přichází k němu Rochel. Ten muž je v nebezpečí. Řeknu a oči se mi slabě zachvějí než získají zase zlatavou barvu. Chytnu po mobilu. Carslie, máme problém. Rochel napadne nějakého člověka. Oznámím mu a pak chvíli poslouchám a zaklapnu mobil s tichým rozloučením. Musíme za nimi. Oznámím Jasprovi a v mžiku sedím v autě na sedadle spolujezdce. Autem tam budeme rychleji než kdyby jsme běželi. |
| |
| Doma Jsem rád, že mě Esme hned napodobila, ale trochu mě zneklidňuje, že Alec stále stojí..Nechám to být a po slovech Esme jen pokývnu hlavou na souhlas... Ano, ruka navíc se vždy hodí, ale ty jsi tu teď náš host...Samozřejmě myslím, že i tvé zkušenosti se nám budou hodit.... Také se mírně usměju, ale přitom přemýšlím... Carlisle už určitě vššechno zařizuje...Alice ani ostatní nevolali, takže je snad všechno v pořádku...Za chvíli bude ráno a máme dnes školu..Mám na ně počkat nebo mám jet do školy sám?...Počkám..Kdybychom přijeli zase více auty, tak bychom byli zbytečně moc nápadni..Víc než jindy... Trochu krušná doba to teď opravdu je...Bohužel jsme nevěděli, že se to všechno takto spojí... Vím, že není dobré, abychom tu jen tak mlčky seděli, ale nechci se Aleca moc vyptávat, když tu není alespoň Carlisle..On určitě také chce slyšet novinky ze světa.... Pořád přemýšlím nad ostatními a nakonec mi to nedá, pootočím se směrem od Aleca a Esme a vytáhnu svůj mobil...Doufám, že to Alice zvedne hned napoprvé...Mám štěstí... Ahoj, Alice.....Už jste na cestě zpět?....Měli bychom jet do školy.... |
| |
| Auto Uslyším zvonění telefonu. Ihned ho zvednu. Jak jsem čekala je to Edward. Chvíli poslouchám co mi říká a pak mu rychle odpovím. Ahoj Edwarde, dneska do školu asi nestihneme. Řeknu trochu smutně, ale nijak mi nevadí, že tam dnes nebudu. Rochel někam utekla a s Jasprem jedeme za ní. Vysvětluju. Na hlídání ji měla Ros, ale asi narazili na problém. Uvidíme jak to dopadne. Snad se tomu člověku nic nestane. Mluvím dál. |
| |
| Doma Doufal jsem, že je všechno v pořádku, ale Alicina zpráva mě vyděsí. Pohledem narazím na Esme, která všechno tayk slyšela.. Tohle se nemělo stát...A jaktože je s ní Rosalie a ne Alice...A kde je Emmett...O něm Alice nic neříkala... Určitě se se nic nestane...Hlavně je brzo najděte...A zavolejte Carlislea....Já vás ve škole omluvím..Hlavně mi potom zavolejte, jak to dopadlo... Vypnu telefon a podívám se na Esme a Aleca... Menší komlikace... Nejraději bych je šel okamžitě najít, ale je zbytečné abych se tam motal ještě já..Jsou na ni čtyři.. Trvalo by dlouho než by je našel...Teď už budou nejspíš daleko od místa lovu.... Sednu si zpátky do křesla, protože mám ještě čas, ale přitom netrpělivě poklepávám prsty do opěradla... Hlavně ať se ozvou co nejdřív...Ať to dobře dopadne... |
| |
| Les Prudce se zastavím, když se přede mnou objeví Rosalie. Automaticky se nahrbím a jako smyslů zbavená vrčím až se mi otřásá celé tělo. Cením na ní zuby a v opatrném útočném postoji na ni hledím. Za chvíli cítím další pach, Emmetův, Alicin a Jasperův. Najednou padnu na kolena a s vytřeštěnýma očima se chytím za hlavu. V roskouskovaných útržcích vidím Alici a její výraz, Emmeta jak sem běží, Esminu starost i Carlislovo zděšení. Do toho vidím sama sebe jako vrčící zrůdu. Chuť po lovu a útoku je najednou pryč. Zadržím dech, ajk mi Rosalie poradila a jen sedím na zemi a celá se klepu. |
| |
| Les Trochu se bojím toho co bude dál, ale stále stojím na místě a sleduju Rochele..Také se bojovně nahrbím, ale je spíš obranný postoj..Nehodlám na ni zaútočit, pokud to nebude nutné.. Vyděšeně se na Rochele podívám, když padne na kolena a chytí se za hlavu..Mezitím ucítím, že Emmett, Alice a Jasper jsou někde blízko... Když Rochele zadrží dech, tak si k ní opatrné kluknu a chytím ji za rameno... Už je to v pořádku Rochele...Nic se nestalo...Nic si nevyčítej...Zvedni se....Musíme se vrátit domů... Zvednu ji ze země a mírně se usměju....Jsem hodně překvapená, že se na mě nevhla a nepokračovala v lovu.. Zvládla jsi to nádodou skvěle....Málokdo by se dokázal zastavit.. |
| |
| Auto Už jsme skroro na místě, když se moje vidina najednou změní. Ihned zavolám Edwardovi. Edwarde, ona ona se zastavila. Řeknu trochu šokovaně do telefonu jako bych tomu nedokázala sama uvěřit. Prostě najednou přestala lovit. Podívám se na Jaspra a jsem trochu nervozní. Zaklapnu mobil. Vím, jaké to musí pro něj být. On nechce být nejslabším článkem a já to vím. Je mi to trochu líto. Ukážu Jasprovi na místo kam má zajet. Uvidím Ros a Rochel. Holky, tady! Zamávám na ně. Pojďte rychle domů. Esme o nás musí mít strach.. |
| |
| Les Ta clona, co jsem měla na očích když jsem ucítila lidskou krev zmizela. Jen se vyděšeně dívám na Rosalii. Ale já bych tě napadla...chtěla jsem ta zabít abys mi nestála v cestě. Obrovsky rozšířenýma karmínovýma očima na ni hledím, instinktivně jsem se chtěla nadechnout, ale uvědomila jsem si to včas. Ale pak jsem najednou nemohla. Nemohla jsem to udělat, když jsem je viděla. Když jsem viděla sebe jak vypadám. Řeknu jí ještě chvíli otřeseně, zavrtím hlavou a vyškrábu se na nohy. Musíme se rychle vrátit. Je to jako záchrana, když uvidím Alici, která na nás mává z auta. Rychle tam doběhnu a nastoupím. |
| |
| Les Rochele...Tím se netrap...Je to prostě instinkt...Brzy se naučíš sebeovládání.... Přesvědčuju tím Rochele ale i samu sebe.. Teď se hlavně musí uklidnit ona...Vím, že by bylo hodně nebezpečné, kdyby mě napadla a ani nechci pomyslet nato, jak by to mohlo dopadnout.. Je úžasné, že jsi se dokázala zastavit... Rozhlédnu se kolem a uvidím přijíždět moje auto a v něm Alici a Jaspera...Sice trochu pozdě, ale hlavně, že jsou tady... Dojdu k autu, počkám než Rochele nastoupí a potom se obrátím na Alici.. Odvezte ji domů...Máš pravdu, Esme bude nejspíš strachy bez sebe....Já tu počkám na Emmetta a potom se vrátíme domů...Uvidíme se tam nebo až ve škole...Tak zatím... Usměju se na ni a potom chvíli sleduju odjíždějící auto.. Posadím se na zem a chytím se za hlavu..Teď když tu nikdo není, tak konečně vypluje na povrch všechen ten strach, který jsem před Rochele skrývala..Jsem celá rozklepaná z toho co by se mohlo stát... |
| |
| V lese Běžím co mi nohy stačí, což znamená dost rychle, ale pořád mají náskok, delší dobu má větší náskok ta nová upírka, Rochele. Nicméně po několika minutách doběhnu na místo, kde skončili. Na místě je jen Rosalie. Cítím to ještě předtím, než se na místo dostanu. Obavy částečně zmizeli a mně se docela ulevilo, ale pořád tu jsou. Vyskočím na strom a skáču po stromech, dopadnu vedle Rosalie. Ahoj... V mém hlase už není znát taková nejistota a zvláštní napětí, tak jako tomu bylo doma. Jak je na tom? A co ty? Je všechno v pořádku? Bál jsem se...promiň, měl jsem zůstat s váma....neměl jsem nikam chodit...moc se omlouvám...nezlob se na mě...promiň lásko... Spustím kaskádu upřímných omluv. Narovnám hlavu a podívám se Rose do očí, zajímalo by mě, co mi řekne, co se stalo. Doufám, že se nezlobí, doufám, že se kvůli mně nic vážného nestalo. |
| |
| Les Stále sedím na zemi a klepu se..Citím, že Emmett už je někdo hodně blízko, ale nemůžu v sobě najít sílu se postavit..Nějak hodně mě to vyčerpalo... Během chvíle Emmett doskočí vedle mě a já se na něj podívám..Stále ale sedím na zemi... Ahoj....Rochele je v pořádku...Alice s Jasperem ji vezou domů...Zastavila se, když jsem se před ni postavila a potom se najednou zhroutila a zadržela dech, jak jsem jí poradila...Já jsem v pořádku... Mírně se usměju, ale moje slova nezní moc přesvědčivě..Sice jsem to řekla, ale vůbec se tak necítím.. To vůbec nevadí...Nikdy nemohl vědět co se stane...Já jsem neměla dovolit, aby semnou Rochele běžela...Vlastně je to možná moje chyba...Spíš by jste se měli zlobit na mě....Ty za nic nemůžeš...Nezlobím se na tebe... Cítím se ještě hůř, když si uvědomím, že jsem Alici přemluvila, aby semnou Rochele pustila...Byla jsem na ni sama a nedokázala jsem ji pohlídat... Podívám se do Emmettových zlatých očí, ale potom zase uhnu pohledem.... |
| |
| Les Já...měl jsem s tebou...s vámi být...měl jsem ji ohlídat...postarat se o vás.... Namísto toho, abych Rochele hlídal, tak jsem si lezl po stromech a koukal na východ slunce, docela nezodpovědné, je to moje selhání, nic vážného se nestalo, teď, ale co příště? Co když se příště nebudu věnovat tomu, čemu bych měl a někomu se něco stane? Jak bych s tím žil? Měl bych asi dospět, nechci, ale budu muset. Ne zlato, ty za to nemůžeš, to já jsem měl být s vámi, dohlížet na vás...co kdyby se něco kvůli mně stalo? Promiň, už se to nebude opakovat...musím být zodpovědnější... Podám Rose ruku a zvednu ji. Měli bychom jít do školy... Pronesu s u mě neobvyklou vážností. Už žádné dítě Emmett, už ne. Pomalu se rozejdu směr domov, otočím se a počkám na Rosalie. Moc nemluvím, neusmívám se, žádné vtípky, provokace, předvádění, nic. |
| |
| Les V jeho slovech poznám, že má hrozně výčitky svědomí, takže se vzchopím a znovu se mu podívám do očí.. Emmette, netrap se tím...Tohle se se mohlo stát komukoliv z nás...Na starost jsem ji měla já...Teď je hlavní, že se vlastně nic nestalo......řeknu a pohladím ho po tváři.. Hlavně už se za nic neomlouvej....Ty jsi zodpovědný...A navíc my dozor nepotřebujeme......Doufám, že malým žertíkem alespoň trochu odlehčím situaci, ale nepovede se to..Chytím se Emmettovi ruky a zvednu se ze země... Máš pravdu....Musíme domů a potom do školy... I když už se Emmett rozešel, tak já stále stojím na místě a sleduju ho.. Žádný úsměv...žádný vtípek....co se to s ním děje?... Zamířím k němu, ale místo toho abych pokračovala v cestě, tak ho obejmu...I když jsme od sebe byli jen chvíli, tak už se mi po něm hrozně stýskalo...A teď ho potřebuju ještě víc... Emmette co se s tebou děje?....Nějak si se změnil...Chováš se jinak než obvykle..Jinak než včera...Doufám, že se nechceš změnit kvůli tomu co se dnes stalo... Vzpomenu si na jeho slova o zodpovědnosti a rychle se na něj podívám... Nesmíš se změnit...Já tě miluju takového jaký jsi....Nechci aby ses změnil... Přitisknu se k němu co nejblíž a nehodlám ho pustit...Sice bychom měli rychle běžet domů, ale tohle si potřebuju vyjasnit... |
| |
| Les Nic, teď nic, ale co kdyby se něco stalo? Ucuknu pohledem, když mě pohladí. Nepotřebujete dozor...ale...o tebe se budu starat dokud budu moct... Prý zodpovědný, to je hloupost, já nejsem zodpovědný, ale budu. Domů a do školy... Zopakuji monotónně po Rosalie. Po kratičké chvilce chůze mě Rosalie zastaví a obejme mě. Já...eh...nic miláčku...nic...jen je čas trochu se zamyslet nad sebou... Proč bych měl být dítětem? Proto abych byl příteží? Ne, to nechci, ne. Jen je třeba trochu dospět...pojď...musíme do školy. Dám tím Rose najevo, že o tom nechci moc mluvit, pohladím ji po tváři a potom pokračuji v cestě. Mrzí mě, že jsem ji takhle odpálkoval, zachoval se tak hnusně, ale já se prostě musím změnit, musel jsem se i z jejího objetí vymanit, abych pokračoval dál. Tohle jsem neměl, takhle jí ublížit, ale je to pro dobro nás všech. Pokračuji cestou domů, dám si do běhu, trochu se od Rose vzdálím. Tohle jsem nechtěl miláčku... Pomyslím si. |
| |
| Auto Ihned nasednu do auta a vyjedu s Alicí směrem k ostatním. Alice mě potichounku a rychle navádí, kudy mám jet. Slyším jak mluví s Edwardem. Raději přidám plyn a snažím se vyhýbat všemožný překážkám. Pak uslyším svou lásku znovu, volá Edwardovi. Mluví o tom, že se Rochel zastavila při lovu jako by se rozhodla jinak. Trochu to mnou otřese. Nejsem přece z kamene i když to tak může vypadat. Alice se na mě kouká lítostnýma očima. To nemám moc rád a tak vyrazím rychleji k lesíku. Zastavím na místě, které mi ukáže a počkám na to až Rochel nastoupí. Ros se nehýbe. Cítím to co cítí ona. Nebo to alespoň poznám. Raději zamířím ihned domů. Dnes nebudu moct jít do školy ani když jsem najezený. Na to jsem až moc rozhozený. |
| |
| Auto Podívám se na Jaspra. Je nějak nervozní tak mu prohrábnu vlasy rukou a jemně ho pohladím po tváři. Přála bych si abych ho mohla přivést na jiné myšlenky. Dneska nikam už nepojedeme jen domů nevadí? Zeptám se Rochel a sleduji jí starostlivýma očima. Jak jsi se mohla zastavit? Zeptám se nechápavě. I já se musím hodně ovládat, když ucítím lidskou krev, ale ona se zastavila ihned při lovu... Tak zvláštní. |
| |
| Cullenovic dům Když edwardovi zazvoní telefon, je mi hned jasné, že něco není v pořádku ... Nevím proč, snad intuice .. nejspíš ano. Edwardova slova mě o tom o chvilku později jen přesvědčí. Snažím se vypadat klidně, však komplikace mohl každý očekávat. Nic není snadné, žádný začátek ... Chtěl jsem se zeptat, vy jste vlastně v jakém ročníku na té škole? Já jen jestli je možné, že bych kdyžtak začal chodit s vámi ... tedy pokud mě nebude potřeba někde jinde ... Respektive pokud nemá pro Esme či Carlisle něco jiného .... Zeptám se eddwarda snažíc přivést jej na jiné myšlenky a celkově začít po těch dlouhých letech odloučení nový rozhovor... |
| |
| Les Určitě by se nic nestalo.... Jen ho sleduju a nic neříkám..Hrozně si přeju, aby se usmál a byl zase jako dřív...Jenže když náš rozhovor rychle ukončí a vymaní se z mého objetí, smutně sklopím oči a pomalu ho následuju...Kdybych mohla, tak se nejspíš rozbrečím...Většina věcí by mě sice nerozbrečela, ale tohle ano.. Ani se na něj nepodívám a sleduju zem..Moc se mi nechce běžet, takže se mi Emmett během chvíle hodně vzdálí... Proč to dělá?...Proč nemůže zůstat stejný alespoň kvůli mě?...Copak už mě nemiluje tak jako dřív?.... Rychle se rozběhnu směrem k domu, ale jinou cestou než běží Emmett..Sice pořád běžím dost blízko, aby mě cítil, ale nemůžeme mě vidět... Během pár minut už cítím ostatní v domě a poznám, že Alice, Jasper, Rochele ani Carlisle se ještě nevrátili..Emmetta jsem během cesty předběhla.. Vběhnu dovnitř, ani se neohlédnu a podívám se na Edwarda... Alice veze Rochele zpátky...Všechno je v pořádku...Měli bychom jet do školy...Na Alici nemá cenu čekat, ale budeme muset jet tvým autem... Už bych chtěla sedět v autě a být na cestě do školy, ale přece jen musím počkat na Edwarda a Emmetta... |
| |
| Doma Ani nemusím čekat dlouho a znovu mi zazvoní mobil..Alice...Hned jak zavěsí, tak mírně stáhnu obočí a zadívám se na zem.. Ona se zastavila?...Jak je to možné?....Ještě jsem nezažil, aby se nějaký novorozený zastavil, když ucítí lidskou krev... Podívám se na Esme, na které je vidět, že se jí trochu ulevilo...Poté se podívám na Aleca, který na mě promluvil... Jsme ve třetím ročníku...Myslím, že klidně můžeš chodit s námi...Akorát si budeš muset zvyknout na neustále pohledy od ostatních studentů....To ale nejspíš i tak znáš....Myslím, že to nikomu vadit nebude... Usměju se na něj a poté se podívám ven..Cítím, že se někdo blíží k domu a během chvíle jsem si jist, že je to Rose a Emmett... Když Rosalie vběhne dovnitř bez Emmetta, tak mě to hodně překvapí..Ti dva se od sebe obvykle ani nehnou..Kousek za ní vidím přibíhat Emmetta, který je nějak vážný... Co se to s nima stalo?.... Tak to je dobře....Alice volala, že se Rochele zastavila, akorát vůbec nechápu jak to zvládla.....Máš pravdu..Měli byhom jet...Pojedeme mím autem.... Podívám se na Emmetta a potom se obrátím k Alecovi... Myslím, že dnes bys měl ještě zůstat tady...Domluvíme se až později.... Zvednu se z křesla a počkám na Rose a Emmetta... |
| |
| Les Snažím si na nic nemyslet, ale je to zhola nemožné, hlavou mi víří toliko myšlenek. Jedno vím jistě, musím dospět, chovat se zodpovědně i když mi to zpočátku bude proti srsti. Jednu chvílku jsem si přál zůstat takový jaký jsem, druhou zase být nahoře na tom stromě a sledovat východ slunce, potom jsem si představoval, že jsem na ranči. Realitou je ale cesta, úsek, který mě dělí od domova. Musím se tam dostat a jet do školy, lituji toho, že jsem se nenajedl, přišlo by mi to vhod, ale já to určitě vydržím. Vím, že Rosalie není za mnou, je někde blízko, ale ne tak blízko, abych ji viděl, ne tak blízko, jako bych si přál aby byla. Já vím, že si taky přeje, abych dospěl, ačkoliv se jí třeba bude stýskat po mém dětském, nezbedném já. Já však to nezanedbatelné já potřebuji řekněme utlumit, v zájmu rodiny a jejího bezpečí, bezpečí všech. Po několika minutách rychlého běhu zastavím před domem, volným krokem zaběhnu do pokoje, kde se převléknu. Vezmu si černé jeany a sedé triko s krátkým rukávem. Mojí další zastávkou je garaž, vezmu klíčky od mého jeepu, odemknu a nastoupím do auta. Rozhodnu se počkat na Edwarda, podle všeho Rose pojede s ním. Zlobí se...neměl jsem být tak zbrklý a dát na ně pozor. |
| |
| Doma-Auto Podovím se když Edward mluví s Alecem, ale teď mám jiné starosti...Slyším, že Emmett vyběhl do našeho pokoje a potom seběhl do garaže bez toho, aby se tu ukázal...Připomene mi tím, že bych se měla převléct, takže také rychle vyběhnu nahoru a převleču se do světlých riflí a krémové halenky... Seběhnu dolů do garaže, kde najdu Emmetta i Edwarda v jeepu..Povzdechnu si a nastoupím dozadu...Rychle se přitom podívám na Emmetta a potom na Edwarda... Hned jak vyjedeme, tak se zadívám z okna a vzpomínám na ranč a na dnešek.... V hlavě se mi vybaje jízda na koni, Emmettovy blbosti, my dva na seně...hlídání spící Rochele a hra na doktora....a potom Emmettovo chování před chvílí.... Proč....Proč....myslím, že dnes po škole pojedu na ranč, jestli mě nebude potřeba....Rochele bude chtít být s Alici nebo Esme a teď když se Emmett chová divně, tak budu sama... Znovu se podívám na svého manžela a potom zpátky z okna... |
| |
| Doma Slyším, že Emmett je v garáži, takže obejmu Esme, usměju se na Aleca a zamířím za ním..Rose mezitím tayk zmizela nahoru... Zaslechnu Emmettovi myšlenky, ale pořád ještě nevím co se mezi nimi stalo..Ani jeden z nich na to nemyslel.. Když vidím Emmetta v jeepu, tak si sednu k němu a zapnu si pás... Původně se mělo jet mým autem, ale když už jsi nastartoval, tak nemá cenu jezdit více auty...Dofám, že nás svezeš... Podívám se na Rose, která je nezvykle zamlká a zkleslá a potom se tázavě podívám na Emmetta... Hned jak vyjedeme z domu, tak konečně zjistím příčinu jejich chování, protože na to Rose myslí... Zaměřím se především na konec jejích myšlenek a podívám se na ni..Je vidět, že jí to hodně trápí... Tak tohle vážně nechápu...Proč se chce Emmett měnit?... V Rosaliiných myšlenkých zachytím její plány na odpoledne a její pocit samoty...Sice se to moc často nestává, ale teď mi je Rose opravdu líto..Jenže s tím nemůžu nic dělat...Je to Emmettovo rozhodnutí... |
| |
| Cesta do školy Do auta nastoupí Edward i Rosalie. Kouknu na Edwarda. Jo, proč by ne... Odpovím nezvykle bez elánu. Pomalu vyjedeme z garáže a po cestě jedeme do Forks. Řídím jako bych byl robot, plně automaticky. Hlavou se mi honí pořád tytéž myšlenky. Tohle bude den jako každý jiný, ale poněkud nudnější, škola a pak nic doma, budu pracovat na své změně, přeci to nemůžu nechat takhle. Zastavím před školou, ve městě jsem se musel začít víc soustředit na řízení, nerad bych někoho srazil, stačí, co jsem dneska provedl. Zaparkuji a vypnu motor. Beze slov vystoupím z auta a až vystoupí i ti dva, tak zkontroluji, jestli jsou dveře pořádně zavřené a pak je dálkovým ovládáním zamknu. |
| |
| Auto-Škola Celou cestu poslouchám Rosaliiny myšlenky a přitom se dívám dopředu.. Možná bych si měl s Emmettem promluvit...Nebo s ostatními doma...Možná bychom ho společně dokázali přesvědčit...On jediný z nás dokže udělat v každé situaci srandu...Ikdybych o tom nikomu neřekl, tak si toho všichni hned všimnou...To prostě nebude Emmett... Podívám se na něj a potom se podívám na Rose.. Když dojedeme ke škole, tak vystoupím a podívám se na ty dva..Teď mám hodinu jinde než oni, takže na ně čekat nebudu... Tak se mějte...Emmette uvidíme se na španělštině....Rose, ahoj na obědě... Nějak cítím, že bych se měl k Rose teď chovat ohledoplněji než dřív, takže se na ni usměju a zamířím do školy...První hodinu mám matematiku, takže se vydám do budovy A... |
| |
| Auto- Před školou Dívám se z okna na ubíhající krajinu a přitom vzpomínám na včerejší nádherný den na ranči... Zaregistruju Edwardův pohled a také se na něj podívám..Teprve v tu chvíli uvědomím, že v mých myšlenkách musel vidět, všechno co se během posledních dvou dní stalo...Celou dobu jsem se natolik trápila, že jsem na to úplně zapoměla... Rychle se na něj podívám a začnu myslet na jiné věci.. Když Emmett zastaví před školou taky rychle vystoupím a zavřu za sebou dveře...Hned první hodinu mám s Emmettem angličtinu, takže se na něj nepatrně podívám a zůstanu stát u auta... Ahoj, Edwarde... Také se na něj usměju a potom se zase podívám na Emmetta...Normálně bych ho vzala za ruku a zamířila ke škole, ale nevím jak by reagoval, takže jen tak postávám na místě a čekám než zamkne auto... Asi bychom měli jít..Za chvíli začíná hodina... |
| |
| Škola Já vím... Odpovím Rosalie a myšlenkama jsem někde jinde. S poloprázdným batohem přes rameno zamířím ke škole. První hodinu máme angličtinu, literatura mě docela baví. Snažím se jít tak, aby Rose držela tempo, ale nějak se mi to nedaří. Otevřu dveře a podržím je než Rose projde, zastavím se u své skřiňky a do batohu dám učebnice na agličtinu a sešit na poznámky. Sice už to všechno uslyším po několikáté, ale opakování, matka moudrosti. Tiše zapadnu do třídy a zasednu do lavice, batoh položím na lavici a trochu se šoupnu, aby se mi sedělo pohodlněji. Mlčky, bez zjevných známek duchapřítomnosti vyčkávám na začátek hodiny, možná ani ne, ale jen tak sedím. Jako bych tam ani nebyl, vlastně nejsem, ne duchem, myšlenkami. |
| |
| Škola Vydám se za Emmettem ke škole, ale jde rychleji než já..Projdu dveřmi, které mi podrží a zamířím ke své skříňce..Vezmu si učebnici, sešit a ještě chvíli se přehrabuju ve skříňce..Všimnu si, že Emmett během té chvilky odešel do třídy...Smutně si povzdechnu, popadnu věci a zavřu skříňku..Jakmile se otočím, tak zjistím, že mě sleduje skupinka holek a něco si povídají..Zaslechnu svoje a Emmettovo jméno a něco o hádce a rychle zamířím do učebny... Už i ve škole si toho všimli...To my ještě tak scházelo...Alespoň, že jsme se s Emmettem nepohádali.... Vejdu do třídy kde už skoro všichni sedí v lavicích a sednu si na své místo vedle Emmetta.... Alespoň malý náznak, že mě ještě miluješ zlato...Prosím.... Vysílám zoufalé myšlenky, ikdyž vím, že o nich Emmett neví..Jak moc bych si přála, aby se alespoň usmál, nebo mě vzal za ruku... Položím své věci na lavici a letmo se na Emmetta podívám....Vypadá jako by nad něčím přemýšlel a nevnímal okolí...Hodně hlasitě si povzdechnu a otevřu učebnici...Celou látku už znám na zpaměť, ale potřebuju se něčím zabavit... |
| |
| Škola - ve třídě Propisovačkou kreslím na poslední stránku v sešitě jakési náhodné obrazce. Celý ten shluk působí trochu depresivně a tak sešit zavřu. Rozhlédnu se po třídě, pohledem zůstanu u Rosalie, ale jakmile se na mě otočí, tak udělám totéž. Promiň mi to lásko, promiň... Bude to drastická přeměna, ale bude to pro dobro všech, i když na úkor mě. Nakonec se s tím taky smířím, srovnám a bude všechno tak, jak má být. Mám na tu přeměnu celou věčnost, ono od chvíle co jsem byl na stromě při východu slunce až doteď mi to taky příjde jako celá věčnost. Když vím, že se Rosalie na mě nedivá, tak se na ni napůl otočím. Už by ta hodina mohla začít... |
| |
| Škola Prohlížím si učebnici, ale nakonec ji zavřu..Když nemůžu listovat rychle, tak to není moc zábava...Nedívám se na Emmetta, takže nevím co právě dělá... Když konečně vejde naše profesorka angličtiny Johnsonová a zahájí hodinu, tak se na něj rychle podívám...Látka, kterou máme porbírat, je pro mě samozřejmě stará a tuhle dokonce umím i nazpaměť...Přesto otevřu svůj sešit na poznámky a začnu si v něm listovat...Přitom ale poslouchám profesorčin výklad, kdyby se mě náhodou na něco ptala... William Shakespeare.....The Tragedy of Hamlet.....Hamletova láska k Ofélii...Ofélie se utopila z žalu....Hamlet umírá na otravu jedem...Tragický konec... Tohle už jsme probírali tolikrát, že je nemožné si to nepamatovat... Listuju svým sešitem, ve kterém mám hodně pomalovaných stránek...Na jedné stránce se zastavím a zadívám se na velké srde přes půlku stránky s velkým E uprostřed...Mírně se usměju se otočím na další stranu.... Bezmyšlenkově čmárám různé čáry a přitom opět vzpomínám an ranč...Když se po chvíli podívám do sešitu, tak zjistím, že mé čmáranice hodně připomínají koně...Zasměju se tak,aby to profesorka neslyšela a podívám se po očku na Emmetta... |
| |
| Škola- Třída Hned jak vejdu do budovy, tak zamířím přímo k mé skříňce a vezmu si své věci, tedy poznámkový blok.... Kolem mě se míhá spousta studnetů a já z jejich myšlenek poznám, že už si všimli Emmettovy změny...Ve všech je skoro to samé....Většina z nich si myslí, že se Rose a Emmett pohádali, ale některé dívky jako by doufali, že se rozešli a Emmett si jich teď všimne.... Mírně zatřepu hlavou a zamířím do učebny...Sednu si do své prázdné lavice a zorvna když pokládám blok na stůl, tak zaslechnu myšlenky mých sourozenců.. Takže Rose musela někoho slyšet, jak o tom mluví....Ale Emmett ji určitě pořád miluje, jen se snaží se změnit.......potom se zaměřím na Emmetta...Tak proč se ji brácho neomluvíš přímo...V myšlenkách tě neuslyší jako já... Konečně začne hodina, ale já stejně neposlouchám...Stále se soustředím na Emmetta s Rose, ale nakonec toho nechám...Nemůžu očekávat, že se najednou něco změní.... Po hodině zamířím do kanceláře, abych omluvil Alici a Jaspera...Po cestě jsem sice míjel učebnu angličtiny, ale rozhodl jsem se to vyřídit sám...Stejně mám teď další hodinu zase sám, když tu není Alice.... Pozdravím sekretářku Copovou a usměju se na ni..Moc dobře vím co s ní můj úsměv dělá a občas se toho dá dobře využít.. Dobrý den, paní Copová...Přišel jsem omluvit své sourozence Alici a Jaspera...Až dnes se vrátili z víkendového výletu...Doufám , že to nevadí... Znovu se na ni usměju a podívám se jí do očí...Slyším její myšlenky, ale raději se nesměju... Když řekne, že je to v pořádku, tak se rozloučím a výjdu ven...Zbývá jen chvíle do další hodiny, takže zamířím do učebny.. |
| |
| Auto Dobře, nevadí. Sedím v klidu a ve stejném klidu se dívám ven z okna. Bojím se jít ven, aby mne zas vůně lidské krve neomámila a nevábila jako bludička do bažiny. Ani vy nikam nepůjdete? Zeptám se zvědavě a možná i trošku lítostivě, je mi líto, že jsem jim třeba zkazila plány. V krku nadále cítím tu odpornou žízeň, ale pokouším se ji ignorovat. No..já viděla jsem tebe jak jsi se tvářila a Jaspera a Esme a Edwarda..všechny..navíc když jsem se viděla, jak vrčím na Rosalii...to a ta bolest ve vašich tvářích když jste věděli, že ho zabiju.. to mě porazilo..Má to tak každý? Nechápu, jak někdo může lovit lidi, když ví jak u toho vypadá, když vidí výrazy těch kdo věří.. |
| |
| Auto -> doma Dneska zůstaneme doma, neboj se škola nám vážně neuteče. Usměji se na Rochel, abych jí uklidnila. Když mi Rochel popisuje svůj zážitek pečlivě jí poslouchám. Ne to nemá, je to tvůj dar. Usměji se na ní po chvilce. Jasper i já máme svoje dary. Vlastně každý upír dostane dar podle toho čím vynikal v době kdy žil. Vysvětlím Rochel. Stejně by ses to dřív nebo později dozvěděla. Jasper ovládá pocity ve svém okolí, já vidím budoucnost, ale je to dost relativní. No a Edward ten dokáže číst myšlenky. Však ještě poznáš, kdo čím vyniká. Usměji se na ní a pak se otočím raději k přednímu oknu. Za chvilinku jsme doma. Pojď. Esme na nás už netrpělivě čeká. Usměji se a vylezu z auta a všichni vyrazíme do obývacího pokoje. Už se těším až ti nakoupíme nové šaty a zařídíme pokoj. Dostaneš ten Jasprův už jsme dlouho přemýšleli, že se přestěhujeme jen do toho mého. Je dost prostorný pro dva. Usměji se a sednu si do křesílka. Ostatní už stihli uklidit nepořádek, který tu zbyl po Rochelině přeměně. |
| |
| "Doma" Můj dar? Zopakuju dosti pochybovačně, ovšem není tak těžlké tomu věřit. Stávalo se mi to už za lidského životaa nikomu jinému ne. Úplně každý? I Carlisle, Rosalie, Esme Emmet a úplně všichni? Ty jména jsem zopakovala vlastně spíš proto, abych zkoumala, jestli si je všechna pamatuji. Ty vidíš do budoucnosti? Oči se mi rozšíří i dary dalších dvou členů její "rodiny" mě vyvedou z míry. Dorazíme do domu, Alice se posadí do křesílka, je tu už jen Esme a Alec. Posadím se také někam, dpoměrně napjatá, jen se občasně rozhlížím po všech ostatních. Nakoupíme šaty? Zařídíme pokoj? Úsměv mi trošku zmrzl na rtech, nemůžu sio pomoc, ale přijdu si jako zvířátko. Jako nějaký křeček. No, díky Alice, ale já mám šatů dost doma a stejně se tam budu muset vrátit...teta už asi šílí.. |
| |
| Doma Do relativní budoucnosti. Ona je totiž dost nestálá. Vysvětlím Rochele a pokračuju. Carslie už za tvou tetou byl a řekl jí, že jsi u nás. Řekla, že můžeš zůstat u nás, ale do čtrnácti dní máš přijít a tak dokázat, že jsme tě nezabili. Řeknu a usměju se. To, že si Rochele chce nechat svoje oblečení mi není moc po chuti, ale třeba ji časem přesvědčím. Nás nikdy nikdo nevidí ve stejném oblečení. Je to jeden z mých rozmarů. Protože peníze pro nás nejsou problém, když ušetříme za jídlo. Ušklíbnu se a pohladím Jaspra po tváři. Tak moc ho miluji a on to moc dobře ví. Jsem ráda, že jsem ho našla. |
| |
 | Někde v lesích Potulovala jsem se někde mezi Vancouverem a Seattlem. Nebylo to, že bych hledala potravu. Z krve zvířat je mi vyloženě špatně. Není nad lidskou. Ale tady stejně nebylo ani živáčka. Prostě jsme se s Jamesem a Laurentem na chvíli rozdělili, abychom se proběhli a pročistili si hlavy... Samozřejmě se mi po Jamesovi začalo ihned stýskat. Šla jsem se proto "projít" po jeho stopě. Našla jsem ji velice snadno. Mířila na jihozápad. Rychle jsem se rozběhla za ním, a když jsem ho cítila už dost blízko, zpomalila jsem do kroku. Věděla jsem, kde přesně je a tak jsem se schovala za nejbližší strom, ale ne po větru, to by poznal, a čekala jsem na ten správný okamžik. Sledovala jsem ho, jak leží na trávě poblíž rozlehlé mýtiny. Měl zavřené oči jakoby spal, ale já věděla, že jen přemýšlí. Trochu se pohnul a nadzvedl bradu jakoby chtěl něco zvětřit, ale já věděla, že stojím správně a nevšimne si mě. Přiblížila jsem se tak o deset metrů a opřela se zády o strom. Poslouchala jsem jestli stále ještě leží a pak jsem vyběhla a skočila přímo na něj... Uhnul ale chytil mě do náručí a políbil na čelo se slovy: Já věděl, že jsi to ty... Nikdy to dlouho nevydržíš. Podívala jsem se vyčítavě jako správné tvrdohlavé lvíče. Sebejistě se na mě usmál a já se mu vysmekla, abych se mohla zase schovat za nedaleký strom. Ale jen, co jsem tam doběhla, objevil se přesně přede mnou a rychle mě vroucně políbil. Odtáhla jsem se, ale hned mě k sobě zase přitiskl a nechtěl pustit. Poddala jsem se. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Údržbář)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR