Stories
hrálo se Domluvený termín
od: 21. prosince 2010 19:47 do: 09. srpna 2011 14:00
Dobrodružství vedl(a) bianka dela richi
| |
 | 23.srpna 2010 Egypt Měl jsem v plánu tohoto dne omrknout neznámí sarkofág, který stal život mnoho lidem, kteří si s ním hráli. Začalo to panem Montgomerym, velmi známím archeologem, který tu zanechal napospas osudu svou dceru, tuším její jméno jest Agnes. S ní mám tuto chvíli čest jí vidět na vlastní oči. Poznámka číslo 158, nikdy nechoď tam, kde je ženská. Jsou z toho jen potíže. Napadne mne, když vidím dva chlápky, jak před námi stojí a jeden míří na ní pistolí a druhý na mne. A mne nezbývá nic jiného, než si opět začít hrát na hrdinu, přesněji na Laru Croft v mužském podání. Oba dva totiž povětšinou sdílíme svůj přístup k práci. Jeden týpek po ráně do xichtu, odhodil zbraň a té jsem se ujal já, proté vyřídit toho druhého nebylo vůbec obtížné vyřídit. "Tak to bychom měli." Řeknu svoji obvyklou větu a pousměji se na ty dva, ozbrojené a v bezvědomí válící se muže. Možná by je tato dáma zvládla sama, ale od čeho bych tu byl já, kdybych jen tak hleděl, jak se s nimi snaží něco udělat. Raděj jsem to zvládl sám. "Ženská, co tu děláte. Tenhle hrob jsem chtěl vykrást já. Vy máte smůlu." Řekl jsem odhodlaně a přemýšlel, jaký nástroj použiji k otevření sarkofágu. "Krom toho, něco mi říká, že byste do toho neměla strkat nos. Někdo po vás kvůli tomu jde, a příště se nemusím stát vaším andělem strážným." Dodávám a vyhledávám ten správný nástroj, který se mi někam zatoulal. Tedy ne, dáma na něm spíše stojí. "Dovolíte, stojíte na něm." Stojí na pěkném palčidle, kterým by se to dle archeologické správnosti otevírat nemělo. Je tak neprofesiální. "Co na mně tak koukáte?" Nechápavě se na ní podívám, při čemž uvařuji z kama to půjde nejlíp. |
| |
 | 23.srpna 2010 Ankmenrahova hrobka 18. dubna 2010 Slunce pálí. Netěším se na léto, bude to ještě stokrát horší. Otec říká, že v neprozkoumané a nepříspné části Údolí Králů je další hrobka. Neví to jistě, ale měla by tam být. Papyry k tomu jasně vedou. Obávám se však, že již bude vykradena. 5. května 2010 Otec ji našel! Tedy, našel první dveře, ale v momentě, kdy to chtěli otevřít, se spuily pasti. Deset dělníků přišlo o život. První rozpustila natlakovaná sůl, druzí dva uhořeli, další umřeli na výpary z bakterií a plísní a zbytek to zasypalo. Nechápu, jak mohl být otec tak neopatrný, při otevírání téhle hrobky. Je na tom něco divného. 28. června 2010 Otci se podařilo se konečně dostat do chodby, ale Hawas výzkum zastavil. Je zkorumpovaný. Zas se opakuje to, co s velkou pyramidou. Dědek jeden. 15. července 2010 Nemám slov...už nemohu. Otec je mrtev... Znějí poslední slova v mém deníku. čtu si je na cestě do Údolí, když se mám sejít s Hawasem, aby mne nechal pátrat. Obstarala jsem si povole od vlády, nemůže mne odmítnout. Rozevřu opět stránky, abych mohla psát další poznámky. 1. srpna 2010 Je tu nesnesitelné horko. Sešla jsem se s Hawasem. Řekl, že můžu pátrat, ale nemohla jsem mu říct skutečný důvod mého pátrání. Akmenrahova hrobka je nesmírným objevem a já se těším na to, že tam budu moct pracovat, ale chci zjistit, co se stalo s mým otcem 2. srpna 2010 Ten bastard! Nechal mi v tým jen pět lidí! Tři dělnící, Fred, biolog a Marcus hostorik a archeolog. A že prý mne bude chodit každý den kontrolovat, abych náhodou něco nezmršila. Bastard! Bastard! Bastard! Jedná se mnou, jako kdybych byla lůza a tojen proto, že jsem žena! Kdyby mi to kopání nemohl zakázat, tak bych mu kázala, jak se s takovým nevychováním vypořádáváme v rodině Montgomeryů!!! 3. srpna 2010 Roestavěli jsme tábor. Fred zhodnotil, že vzduch v kobce už je v pohodě, vyvetralo se to, ale stejně tam dáme filtrační přístroje a budeme nosit masky. I dělníci. Tati, nechápu, proč jste to tak neudělali i vy. Dnes přišel Hawas s nějakým mužem. Suvereně vešli do chodby a o něčem se dohadovali. Všimla jsem si, že ten chlap je i na fotce ze dne smrti méh otce. Něco mi na tom nesedí. Něco mi nesedí ani na jednom z nich. Odkryli jsme dneska malby a dveře. snažíme se zachat co nejdříve z toho prostředí, nakázala jsem dát na vstup závěs, aby tam nešlo přímé světlo. Malby byly nádherně zachovalé, ale tratí se před očima Všechno jsme nafotili, překreslili. Bylo toho na nás moc a i kdž jsme nadšení, nechali jsme si otevření dveří na zítra. Hawas na nás tlačí, abychom dokumentaci nechali na později. ¨Chce, abychom to odhalili pod jeho jménem. Bastard! 4. srpna 2010 Bože...otevřeli jsme první dveře. Nemám slov. Je vykradená. Takové zklamání jsem ještě nezažila. Ale zároveň jsme našli další dveře a ty jsou plně zapečetěné. Možná to vyjde. A Hawas je bastard! 20. srpna 2010 Odvolali mně a hrobku mi zavřeli. Všechny věci mi vzali a po pěti dnech mne zavřeli do Káhirského vězení. Hawas je basard. Někdo někomu nakecal, že krademe a nedokumentujeme, ale po shlédnutí záznamů nás pustili. Nemohla jsem se do teď dostat k hrobce.Zavřeli nám i dělníky, ale už jsou z basy venku. Zítra opět postavíme tábor, podíváme se na škody a snad už konečně oteřeme hrobku. 23. srpna 2010 Je ráno a slunce už pěkně pálí, ale v hrobce bude dobře, možná i zima. Otevřeli jsme dveře a bylo to úžasné. Neměla jsem slov...všechno je zachovalé. Museli jsme čekat, než přijde Hawas, ale nakonec nepřijde, mám olení pracovat, ale Marcus chytil nějakou nemoc a Fred musel za rodinou. Propustila jsem dělníky, ale jeden stejně zůstal. Říkal, že si volno vzít nechce, že mně bude hlídat. je to od něj milé. Aspoň tu nebudu sama. Tak...jdu se na ten skvst podívat. Rasheed šel udělat něco jídlu. Byli jsme na opuštěné části, kam se těžko dostává a po celodenní práci v hrobce jsme byli hladoví,le já si nemohla pomoct. Stále jsem fotila, všechno. Pomalu jsme to začali vynášet do chodeb, kvůli jednodušší dokumentaci, alzhodli jsme pořídit mříže. Teď už je tu práce nebezpečná. Hlavně se nikdo nesmí o objevu dozvědět, dok nás tu zase nebude více. s Rasheedem jsme pojedli a on zajel pro mřž, kterou pak zasadíme před vchod a klíč budu mít jen já. Ani Hawasovi ho nemám v plánu dát. Bastardovi. Byla jsem zrovna u sarkofágu a zapisovala jsem všechno do karet, ale flákala jsem to a spíš jsem očišťovala sarkofág. Mrzelo mne, že musím počkat až do zítra kvůli jeho otevření, ale enměla jsem potřebné vybavení. Najednou jsem za sebou uslyša šramot. Neměla jsem po ruce nic, absolutně nic, tak jsem po rozmášlení vzala starý meč do rukou a šla se podít co se děje, ale jediné, co jsem uviděla, byly dvě hlavně. Kdo sakra...?! ani jsem nedokončila větu. Muži nemluvili, musela jsem pustit meč a tojak spadl na zem mne až zabolelo, to nepříjemné praskání. Tak jsi to odhalila. Věřili, že to bude Montgomery, jen to nebyl James, ale jeho malá holčička...Kdyby tvůj otec nedělal problémy... Podotknul jeden. Nevěřícně jse otevřela ústa, ale v tu chvíli se vkradl do hrobky ještě někdo. Byl neopatrný, hlasitý...myslel, že tu nikdo není. Hlaveň se hned obrátila proti němu Chtěla jsem vzít oštěp, jež byl opřený o stěnu a praštit s ním toho jednoho, ale ten chlápek byl rychlejší. Bright?! VY!!! ruozzuřeně na něj hledím. Měla jsem to všechno naprosto pod kontroloou!! vyjedu na něj a stouu si mu do cesty. Co si to sakra dovolujete?! Já tady pracuji už pěkně dlouho a jestli si myslíte že vás to tu nechám vykrást, tak to vás rači zastřelím! A bude mi jedno, že mně zas zavřou do Kahirskýho vězení. Vypadám ýhružně a i když jsem malá, tak ze mně čiší nebezpečí už jen z mého projevu. Co je ám sakra do toho?! Můj otec kvůli tomu zemřel a já odtud nemíním jen tak vypadnout, protože mi to nějaký vykradač řekne! zuřím a to nesmírně a on mi v té chvíli ještě z pod nohy vytáhne páčidlo. Nahodím zděšený výraz a mám v úmyslu po něm skočit, jestli se jen přiblíží s tou věcí k sarkofágu. "Co na mně tak koukáte?" COŽE?! Okamžitě vypadněte! Jdu volat gardu, aby si odvezla jak je, tak vás! Vyrvu mu páčidlo z těch hnusný vykradačských tlap a pohrozím mu s ním. K tomu sarkofágu se ani nepřiblížíte! A už VŮBEC NE S TÍMTO!!! Křičím po něm a je mi jedno, že hlasité zvuky můžou narušit křehkou strukturu. Dýchám zrychleně a míním ho odtud vykázat. |
| |
| Hrobka - zabít tu ženskou je málo Co si ta ženská o sobě sakra myslí, jí asi nedochází, že jí jdou po krku. A místo toho, aby zdrhla si tu zahrává s nebezpečím. Kde já jsem to jen viděl? Nechápavě na ní hledím a naslouchám jejím výhružkám, kterým se musím zasmát a podotknout, že má vskutku smysl pro humor. Při oslovení mého jména, mi najednou dochází s kým mám zde skutečně čest. "Raděj bych oslovení Rock a nebo Nath...slečno Montgomery." Pronesu zcela bez úsměvu a pohrabáč odložím na zem, protože zde jsem prohrál. "Váš otec je mrtev. A vy máte v úmyslu pro toto, taky zemřít. Nebo se snad mílím?" Prohlížím si dámu a musím uznat, že se podobá svému otci, už hlavně tím svým chováním. "Ohledně toho zastřelení, prosím... ale ve vězení by se někomu, jako jste vy nelíbilo. A ohledně té gardy, prosím... já už v tom vězení byl." Nějak to se mnou nic nedělá, ty její výhružky jsou slabé, kdyby to vážně měla v úmyslu, tak by na mně mířila pistolí a nehrála si s páčidlem. Nakonec si vzpomenu na dopis, který jsem dostal od jejího otce v případě jeho smrti a vůbec se mi to nelíbí. Proč bych také měl někoho, jako je ona chránit...když si na to postačí se svými silnými řečičkami. "Tak dobře, prohrál jsem ta hrobka je vaše. Ale mne se jen tak nezbavíte.. Něco jsem slíbil a pro moji čest to musím dodržet." Řeknu až hrdě. Nakonec čest vyhrála a to jsem se na ní chtěl vykašlat. "Co tak to udělat jinak? Pozvání na skleničku přijmete? Promluvíme si o vašem otci." Nakonec ze sebe dostanu a nakrčím lehce obočí, při čemž vyčkávám na její reakci. |
| |
| Hrobka Pane Brighte, je mi fakt jedno, jak vám kdo kde říká, pro mně jste ten, co nechal mého otce napospas! vyštěknu a vrátím se zpt ke svému notebooku s tím, že jsem vyhrála a on a jeho páčidlo nic dělat nebude. Samozřejmě, že se mýlíte. Mám oficiální povolení tu kopat a co dělámimo to, nemusí nikoho zajímat. Tak mne trochu napadá, že bychom mohli svázat ty muže a zjistit co jsou zač. Odločím laptop a přdu k jednomu z nich. Prohledám mu jeho kapsy, abych našla peněženku a zjistila, co je zač. Přičemž mu vezmu pistoli a zastrčím si ji za pas. Nemám tu žádnou zbraň, tahle se bude hodit, otec mne učil střílet z podobné. Nevěřícně se na něj podívám, když mluví o cti. Zloději mají snad nějakou čest? Nechtějte mne rozesmát, pane Brighte. Na nic nešahejte. upozorním ho výhružně a vyjdu před hrobku, abych si zavolala a v tom mi přijde SMS od Rasheeda. Nefunguje auto, oprava bude trvat cely den, nemohu se k vam dostat. Tak jsem mu napsala, ať už dnes tedy nejezdí. Těžce si povzdychnu. Volám gardě, aby si pro ty dva přijeli, ale o Brightovi s enezmiňuji. Že prý tam někoho pošlou. Vůbec se mi to nelíbí. Nelíbí se mi, že bych tu měla zůstat sama. Vrátím se do hrobky. Na žádnou skleničku s Váma nejdu. Jak by to asi tak vypadalo? Renomovaná archeoložka s vykradačem hrobů? Ne, děkuji. Odseknu, když m nabídne skleničku. Ale chcete-li být alespoň trochu nápomocen, tak ty dva svažte a hoďte je do slepé komory, nechci je tu ani vidět. Počkají si tam sami na policii, ale bohužel hned nepřijede. Zatím mi můžete říct,co byste mi o mém otci chtěl říct a co všechno o tom víte. A doporučuji, aby jste mluvil pravdu. Mluvím výhružně. Posadím se opět ke svému laptopu, ale ješt se na něj otočím A pokud máte nutkání si odtud něco odnést, tak je všechno vyfocené a navíc je tu kamera, tak vám to opravdu ndoporučuji. povím ještě. Kamera tu sice není, ale to ty, nemusíš vědět. |
| |
| Hrobka Prohlížím si jí a pozorně poslouchám, copak krásného mi říká. Sem tam se na mé tváři objeví úšklebek. Ohledně toho, co poví o tom, že jsem jeho otce nechal se na ní vražedně podívám a vře to ve mně. "Já ho nenechal... to on byl šíleně zabrán do té hrobky a neviděl rizika, které mu hrozí. Byl jsem s ním pořád, jenže jednou to prostě nevyšlo.." Na chvíli se zarazím a vracím se v myšlenkách, copak se to toho dne stalo. Tehdy jsem byl v baru na jedné skleničce, protože pan Montgomery měl něco v plánu. Nevěděl jsem však, že se rozhodl i poté, jak mu vyhrožovali, tu hrobku přeci jen otevřít. Tehdy jsem si nejspíše myslel, že tím něčím na práci byla žena. A on by si jí zasloužil. Začnu své vzpomínání, avšak abych pokračoval tak se musím napít vody, kterou mám v petce. "Nerad o tom mluvím. Ale co bych pro jeho dceru neudělal. Dostala mně tam ženská, která mně nejdříve svedla, poté mne s dalším týpkem mírně napilého zmlátila, tedy spíše on. A okradla." Svěřím se jí s pravdou, při čemž svazuji ty dva provazem. "Jo jo... úžasná výmluva, ale v mém případě to je holý fakt. Prostě jsem takto nechal úžasně nachytat." Podotknu a dále pokračuji v svazování. Nejspíše jsem je luxusně uspal, protože ani to je neprobralo. Opět mne rozezlí to, jak o mně mluví. Hlavně to, jak se vysmívá tomu, zda nějakou čest mám. "Divila byste se, ale mají." Obhájuji sebe samotného, což mi připadá velice vtipné. Na další slova nějak nereaguji, protože odnáším ty dva do té slepé uličky, jak Agnes říkala a přitom si pískám jednu písničku. Ti chlápci jsou pořád v bezvědomí a to se mi líbí. Stále pískajíc si onu písničku se vracím za Agnes. "Vím o tom jen to, že všemu otci vyhrožovali, velmi známí chlápci... Známí myslím z podsvětí." Začnu a rozhlédnu se kolem. Takže vykrádat se pro dnešek nebude. "Jsou to tzv. Hlídači hrobek. Nelíbí se jim, že někdo jako my se vkrádá do hrobek a nenechá spát mrtvé. I přesto, že vy jste vlastně ta hodná." Dodávám. "Moc o nich však nevím, možná, že se něco dozvíte na netu. Hodně se o nich píše." Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. "Ohledně toho vykrádání, to vzdávám." Promluvím rezignovaně, při čemž si jí prohlížím a na rtech se mi objeví, ten nejsladší úsměv. "A nevypadalo by to špatně, také jsem byl archeolog." Vrátím se k tomu, co se týkalo pozvání na skleničku. |
| |
| Hrobka, lezeš jí na nervy V tom to je. BYL. Teď vykrádáte hrobky pro vaše potěšení a zisk. Neříkám, nelí se mi, že vlastně otvíráme hrob, ale co všechno to může světu přinést... Zahledím se zasněně trochu do dáli. Zuřím nad tím, co mi říká. Takže vy jste mého otce opustil kvůli ženské, jak typické, hrajete si na Indiana Jonese??? Protože to sedí. Žena vás svede a pak vás zmlátí. odsekávám urážlivé poznámky. Nemám toho muže ráda, proto jen dál srším jedem. A ta jeho písnička je nesmírně otravná, proto na něj nenávistně hledím, dokud toho pískání nenechá. Nasadím si rukavice a rozhodnu se očistit sarkofág. Vezmu si do rukou velký, ale jemný štětec a nažím se zbavit kámen nánosů prachu. Zde leží Akmenrah, běda tomu, kdo naruší jeho věčný spánek, stihne jej trest na křídlech smrti. Zašeptám překlad, ale jen zavrtím hlavou... Stejné, jako kletba Tutanchamonova. Najednou mluví o stážcích a mně rázem dojde spoustu věcí. Medjai...Posvátní strážci... Otočím se na něj. Ti ale přece...To je hloupost. Vím, že tomu ještě někteří místní dávají důležitost, ale je to jen kult potomků a nikdy nešli po obyčejných vykopávkách, nešli ani po Carterovi, když kopal Tutanchamona. Zkousnu špičku štětce a přemýšlím. Je pravda, že jim jde jen o zisk, ale tohle už je nahlášené, z toho hle už nic neytřískají...myslím tím skoro legálně. Tak teď mne to zajímá ještě víc...musí v tom být ještě něco jiného. Tahle hrobka není obyčejná a něco se skrývá v těch sarkofázích...teď už jsem si skoro jistá...Už nemůžem čekat, musíme to otevřít. Neraguji na něj a vyběhnu pro popruhy, které se uchytí. Je třeba rozestavit celu konstrukci. Bude lepší, když to budeme vědět jen my a ne Hawas. Pojďte mi pomoct, když už tu musíte být. A vemte si rukavice, nebo vám ty pracky urazím, ejstli na něco sáhnete. prohodím výhružně a hodím po něm pár bílých bavlněných rukavic. Povězte víc. Co ještě víte? Chodil tu někdo za otcem? Co odhalil? A proč si zvolil zrovna vás, pane Brigte, vykradače, k tomu, aby mu pomáhal s výzkumem?? |
| |
| Hrobka, ty ležeš mně na nervy "Tak bacha slečinko... Takto se mnou nemluvte. Nebít mně, tak byste přišla k ujmě na zdraví. Stačí říct děkuji a já odejdu." Bude se mnou ještě takovým stylem mluvit a já se vážně na ní vykašlu. Jen ať mně pokouší dál. Na to ohledně Indiana, nějak nereaguji, už mne dostala pěkně. "Vidíte... Já bych to raději neotevíral. Podle toho, co se tam píše." Řeknu vzápětí na to, co mi přeloží. Nějak na tento překlad nejsem a nechce se mi přemýšlet. Navíc si od ní dávám odstup, takže bych na to neviděl. Jen ať slečna Montgomery ukáže, co v ní je. "Možná tato hrobka má v sobě víc, než měla ta Tutanchamova, jinak by potom nešli." Řeknu nervozně. Zmáhá mně nervozita a to se mi nelíbí, znamená to, že s tím sakrofágem nesvětí nic dobrého. A že by se měl raději nechat. Pomůžu jí, když řekne, ale nejsem s ní proto otevření. Něco mi říká, že bychom to měli nechat. Ale na jednu stranu ona je tvrdohlavá jako její otec. Vezmu si rukavice a nasadím si je. Netuším vůbec k čemu jsou v této chvíli. Mluví tak zaujatě, že mi je prostě líto jí v tom nechat. "Chodila tu za ním jedna krásná žena, která se zajímala o tento sarkofág a jeho otevření. Poté zde byli ti, který mu vyhrožovali. Naštěstí jsem tu byl, takže se tvému otci nic nestalo. A poté nikdo další, krom stále chodící ženy." Odpovím jí na první otázku a na tu druhou se těžce zamyslím. "Dle jeho spisů, které jsem viděl, když jsem mu nakukoval přes rameno. Se v této hrobce má nacházet něco, co změní lidstvo. Avšak váš otec nenapsal co." Pomáhám jí nadále s otevíráním sarkofágu, který se po chvíli otevře. Lehce od sakrofágu uskočím a dalo by se říci schovám se za Agnes, narozdíl od ní, já mám svůj život rád. K mému štěstí se vážně nic neděje, avšak opět tu je ten špatný pocit, takže to vypadá, že se něco teprve stane. "A proč si vybral mne. Protože jeho otec a můj byli dlouholetí přátelé. Můj otec však ze syna vychoval bastarda a tvůj otec z dcery vychoval úžasnou ženu." Odpovím jí na poslední otázku a lehce se pousměji, to co jsem o ní řekl jsem myslel naprosto vážně. "Takže co teď? Nechceš se napít?" Položím jí tyto dvě otázky a podám jí vodu, poté hrábnu do kapsy pro dvě tyčinky a jednu jí podám. "I jíst se musí." |
| |
| Hrobka. stejně tě zmlátila ženská a otho chlapa sis vymyslel Na jeho první slova nijak nereaguji, jsem ponořena do své práce a když si chlapec zuří, tak ať si zuří třeba venku. Ale prosím vás, nebuďte směšný. Nejsou žádné kletby, nikdy nikomu neublížilo to, že otevřeli hrobku. Myslím tím nadpřirozně. Všichni umřeli buď na spóry a výpary plísní a hub, zkažený vzduch, výpary ze zkažených potravin a nemoci,a tak dále. Žádné kletby neexistují. Nebuďte jak malý. promluvím k němu posměšně a je na mně vidět, že mám chuť se mu vyát do obličeje, ale opět se raděvi vracím k upevňování popruhů na vrchní poklop sarkofágu. To jistě ano. Je to z pola nevykradená hrobka. Něco v sobě jistě má. Podám mu brýle, těsné okolo očí a respirátor na ústa. Já sama si vše nasadím, pod bavlněné ksadím ještě gumové chirurgické, avšak o dost silnější, podám je i jemu. Takovéhoto vybavení se tu válí dost. stavili jsme nad sarkofág trojnožku. Opatrn vyskočím na sarkofág, abych upevnila kladku. Takto může zvednout jednoduše i tunu. Jaká ženská? zarazím se náhle. Můj otec neměl ve zvyku se tahat se vším možným od matny smrti a kdyby tu někdo byl, tak by mi to řekl. V dopisech se o ničem takovém nezmínil. Moc jej nevnímám, jsem naprosto zabárna do práce a skoro neslyším, nevidím a věci mi docázejí trošku později, ale docházejí. Vadí vám, když o vás mluvím já hnusně, ale stále v rámci slušnosti, ale sám se nazvete bastarde, poněkud sporné pane Brighte. A vůbec mne neznáte. Jestli si myslíte, že mně svými lichotkami dostanete a rozdáme si to tady spolu na kamenitak to se hluboce mýlíte. Podotknu nezaujatě, vezmi si vodu a vypiji tak polovinu. Poděkuji za tyčinku a zakousnu se do ní. A odkdy si tykáme?? podívím se trochu. Hodím mu lano, aby vytáhl desku sarkoágu a sama ji šteluji, abychom se dovnitř mohli podívat. Zastavilo s emi srdce. Nic se nestalo, mumie nevyskočila. Byl tam ještě jeden sarkofág. Přepevnili jsme kladku a udělali to samé. Konečně jsme se dostali k mumii. Je úplně zachovalá... žasnu. Má v rukou znamení moci, chci se otho dotknout, ale dtanu ránu a spadnu na zadek. Co to sakra?! Bylo to jako statická elektřina ale to je zaprvé skoro nemožné a nebylo by to tak silné. Podívám se na stranu sarkofágu a jsou tam nápisy. Tyhle už jsem někdy viděla...v té knize, ktero mi otec poslal. Okamžitě přejdu ke svému laptopu a najdu si obrázky té knihy. Začnu číst starou egyptštinou, ale zarazím se v polovině, protože ze sarkofágu vychází zvláštní záře. Co se to... |
| |
| Hrobka a oživlá mumie "Že neexistují a jak si tím můžeš být tak jistá? Tos vyčetla z nějaké knížky?" Pronesu stále nervozním hlasem a lehce se mi přitom třese ruka. To značí, že co se stane po otevření nebude zrovna dobré. "A tím jsi chtěla říct co?" Nechápavě se na ní podívám. Docela mně zajímá, co myslela ohledně toho z pola nevykradená. "Já se jí chtěl totiž dotknout až nyní." Podotknu při čemž naslouchám jejich instrukcí ohledně otevření sarkofágu. "Pěkná, černovláska skoro havraní vlasy, vysoká jako ty. Pěkné postavy jako ty. Prostě kus.." Popíšu jí černovlásku, já na popis nikdy moc nebyl. Její další slova mne ještě víc dostanou, mně totiž nejde jí dostat do postele, ale spíše tento vztah zlepšit. Už mne hádky s ní nebaví. "Mně nejde o to tě dostat do postele. Já jen.... abychom k sobě nejednali tak.. dětinsky." No a teď očekávám další nával pouček, výčitek a tak dále. "Dobrá, dobrá omlouvám se.... jen mi to připadalo, jako dobrý nápad, když tady spolu odkrýváme hrobku, která nás možná bude stát život." Omluvím se jí svým způsobem a táhnu za lano, abych vytáhl tu desku. Stačilo by páčidlo a bylo by to. Lehce se přitom ušklíbnu. To co se stane pak mne překvapí. Právě, že nic se nestalo, tedy do té doby než na tu mumií sáhla a já pochopil, že jsem si oddechl předčasně. "Jsi v pohodě.. tedy ehm.. jste v pohodě?" Zeptám se jí a pomáhám jí na nohy, tedy pokud dovolí. "Já nevím... já říkal, že jsme to neměli otevírat. Ale vy jste mne neposlechla. Teď budeme čelit následkům." Pronesu a nespouštím oči z té mumie. Rukou šmátrám po pistoli, kterou mám u pasu a jsem připraven, kdykoliv jí použít. Ignoruji přitom, co mi říká a co dělá. Zajímá mne jen ta mumie. Po přečtení pár slov se objeví zvláštní záře, poté se ze sarkofágu vynoří jedna ručka, druhá ručka a nakonec se vynoří celá postava. Vytáhnu pistoli na onu mumií a vystřelím. Ksarku... nic jí to nedělá S touto myšlenkou vystřelím opět na onu obludu. Ona se ke mně příblíží takovou rychlostí, že opět nestihnu vystřelit a mrští se mnou o zeď naproti a já chvíli upadám do nevědomí. Poté dojde neohrabaným krokem k Agnes a celou dobu si jí prohlíží. Ohavná mumie, ze jejíž tlamy lezou brouci, tedy ty vlastně lezou po celém jejím těle. ~Ty jsi mne osvobodila?~ Zeptá se tě starou egyptštinou a prohlíží si tě. Jednou rukou se dotkne tvojí tváře a chvíli jí jen tak hladí, než do toho zasáhnu já se svým krásně mířeným výstřelem do srdce a ono nic. "Hej hej... ty chceš mně." Pronesu k němu, sesbírám se na nohy a vyběhnu ven, abych zajistil Agnes pár chvil určených k úniku. "Utíkej.." Znějí má poslední slova než se ztratím kdesi v pyramidě s doufáním, že nebudu toho trouby na jídelníčku. |
| |
| hrobka Ale prosím tě, přeci jsi byl taky archeolog, snad na bláboly nevěříš... Kroutím skepticky hlavou. No, to jsi mi ji tedy moc nepopsal. A teď už mi můžeš tykat, když už jsi s tím začal... Jsem lehce nabručená, ale ten objev mi vždy vyrojí úsměv na tváři, když se na něj podívám. Ta záře je podivná, nedá mi to a nápisy dočtu, prostě si nemůžu pomoct. Ozve se podivný šramot a mně přejede mráz po zádech. Pomalými kroky přejdu zpět sarkofágu a lehce se chytím Brighta za rukáv. To, co vidíme, nás nutí ustupovat. On okamžitě střílí, nenechá mumii vstát, ani promluvit, rovnou střílí a dostane se mu za to odhození proti stěně. Já uhýbám, fascinují mne symboly moci, nezapřu v sobě archeologa, ani historika. Mumie ke mně mluví. Pane Bože...Ježiši Kriste...Mluví ke mně mumie... Něco ve mně panikaří, ale na venek jsem podivně klidná. ~Ano, přijměte mou omluvu. Napravím to a odejdeme.~ Promluvím v egyptštině a jazyk se mi značně drkotá. Mumie je divná, jiná, ne vyschlá, ale poměrně slizká…Je to podivné a ti brouci…Skarabeové… zašeptám. Snaží se mne dotknout. Strachem nedýchám a lehce znechuceně uhýbám, ale to, co se stane…Bright znovu vystřelí a prostřelí mumii hlavu. Vykřiknu, a když uhýbám, tak o něco zakopnu a spadnu. Vždy jsem byla nemotorná. Bright utíká dál do kobky, ale nenajde nic jiného, než slepou chodbu. Utíkám za ním, abych ho vyvedla. Tudy! křiknu a popadnu jej za ruku. Vedu jej ven na denní světlo. Co to sakra je?! Křičím zoufale. Musíme se tam vrátit, musíme mu domluvit, uložit ho zpět! Zamířím opět ke vchodu do hrobky |
| |
| Hrobka Ona je snad blázen, poté co nás málem zabil, tedy mne se pokusil zabít, tam chce ještě vlézt. A mou poviností je následovat. Ksakru. Pronesu v myšlence, ale nahlas to nevyslovím. No co aspoň udělám hrdinský čin a zachráním této ženské život se vším všudy. "A myslíš, že to sakra dokážeme?" Zeptám se jí, když vcházíme zpátky do hrobky, kde je kupodivu klid. Dle mého názoru je to klid před bouří. "Kde sakra je?" Zeptám se jí a mířím pistolí na sarkofág, kde ovšem mumie není. Koukám se kolem a tam taky není. Ksakru. Napadne mně a pohled stočím nad sebou, kde mumie leze krásně po stropě. Když si jí všimnu zařve a skočí na mně. Bráním se, párkrát vystřelím. Avšak je to marné. Párkrát se mnou praští o zem, poté mi něčím uštědří krvavý šrám na boku a po posledním úderu hlavou o stěnu přestávám naprosto vnímat. ~Už jsme sami. Tak jsem rád, že tě opět vidím. Dodržela si svůj slib a oživilas mne.~ Pronese k tobě svým jazykem a zřejmě si tě s někým plete, pokusí se tě dotknout v doufání, že neucukneš. Já ležím nehybně na zemi, na pravém boku otočem k tobě zády. Když si mně budeš prohlížet, uvidíš zmlácenou tvář a levý bok celý od krve. ~Ten muž je dobrý, poslouží k obnově mého těla. A budu zase tak jak se ti líbím.~ Pronese po chvíli a hledí na mne mlsně. Nemohu se bránit, nemohu nic. Můj život dalo by se říci je vlastně v tvých rukou. |
| |
| Hrobka Vletím dovnitř a snažím se čím jak nejrychleji dostat k laptopu, kde mám knihu přepsánu. Je tam spousta kouzel a jedno z nich zní...na uvěznění mumie. V tuc hvíli však skočí na Brighta a strhne se boj. Bright je raněn a než já stihnu cokoli udělat, mumie přejde ke mně. ~Mýlíš se, mocný. Nejsem ta, za kterou mne považuješ.~ Promluvím v dialektu. ~Vrátím tě zpět, do světa mrtvých a uzavřu místo tvého odpočinku, to sliibuji...~ Mluvím roztřeseným hlasem a trochu se mi i derou slzy do očí. Otáčí se na Brighta jako na svou prní oběť, proto k němu přikleknu. ~Je to tvůj služebník a ochránce, chránil celý čas mne, nech jej být. Zavedu tě tam, kde můžeš načerpat sílu...~ Potřebuji získat čas. Navedu mumii za těmi muži a když se na ně s úsměvem dívá a rhá se proti nim, vyběhnu k laptopu a přečtu zaklínadlo, které jej v slepé místnosti uvězní. NE na dlouho, ale dá nám to možnost zmizet. Probudím Brighta, pomohu mu vstát popadnu svůj laptop a vedu jej ven z chodby a z hrobky. Dostaneme se k jeho autu a já sednu za vlant. Zajedu kousek dál do pouště, ale směrem k Údolí Králů. OTevřu laptop a hledám zaklínadlo, které nechá mumii navždy spát. Pane Bože...co se to děje... znervozním a slyším brighta skučet. Přiběh k lékárničce a snažím s emu alespoň trochu ošetřit a obvázat jeho zranění. |
| |
| Z hrobky ~Nechci být uvězněn, když jsem tě po dlouhá léta našel. Chci žít po tvém boku.~ Promluví k tobě naštvaně a při posledních slovech mu z pusy vyleze až ohavně brouk, který mu poté leze dál po jeho těle. ~Vážně? Tak tedy dobrá. Nechám jej žít.~ S těmito slovy se přesune na tebou určené místo a pohltí ty dva nevěřící. Když odcházíš spatříš jej ve své pravé podobě. Jak na tebe hledí, na to cos mu provedla. Co se to sakra.. Řeknu těžce a poté si uvědomuji kde vlastně jsem, co se předtím stalo. Těžce se postavím na nohy a s díky přijím to, že nás odsud dostane. Nasedneme do auta, tedy já přesně na zadní sedadlo. A jedeme dál od toho monstra. Já se snažím udržet při vědomí, občas při její jízdě zaskučím bolestí. Zaklínadlo se ti v té knize nepodařilo najít, nikde tam o tom nic není. Nic prostě nic. Někde to musí být, ale nevíš kde. Ta mumie se z hrobky teď nedostane, to je jisté. Ale co kdyby.... Na to raději nemyslet. Hlavní je v této chvíli Bright. "Já ti to říkal, abychom to neotevírali." Pronáším tato slova trhaně a snažím se pořádně dýchat. Ten hajzl mi nejspíše zlomil ještě žebra. Nechávám se ošetřit, obvázat bok, zastavit krvácení. "Myslím, že potřebuji do nemocnice a to auto tam dojede." Podotknu a pokusím se o úsměv, místo toho se na mé tváři objeví spíše bolestný úšklebek. "Možná pro tohle tvůj otec chtěl, abychom spolupracovali." Dodávám a začíná mi to být jasné. A hlavně jasné, že jí budu chránit před tím monstrem. A vlastně celej svět, kdo ví čeho je ten týpek schopen. "Říkají knihy nebo záznamy, prostě cokoliv. Co by mohl být? Tedy kdo by mohl být? A pro boha, co je to ta kniha, kterou jsi četla?" Pokládám jí tyto otázky a pokusím se usadit. Když už umřít, tak ne jako nějaký skučící, ale jako někdo odvážný a nebojácný. "Už to mám... proč si sakra četla knihu mrtvých?" Nakonec mi to dojde a nechápavě se na ní podívám a čekám na pravdivou odpověď. |
| |
| Z hrobky pryč Když chce zavést do nemocnice, zkousnu si ret a rozpačitě sna něj podívám. A jak vysvětlíš, co se ti stalo? Ta zranění nejsou nijak zlá, jen ti nakopa prdel, kdybys měl něco zlomenýho, byl bys na tom hůř. Teď ho musíme zastavit, když už jsme ho pustili... podotknu a obvazui mu hruď. Já....nevím... nevím! NEVÍM! Nevím co je zač... Začínám lehce panikařit. Před deseti minutami jsem ještě na kouzla nevěřila a teď jsem zkalela mumii, aby zůstala ve své hrobce. Posadím se do auta za volant, ale nikam nejedu. Potřebuji svůj výzkum, potřebuji otcův výzkum a potřebuji knihovnu... promluvím najednou a rozjedu se směr Luxor, tam je nejbližší knihovna, srovnatelná s Káhirskou, ale je tam někdo, kdo a tyhle bláboly věří, ten mi pomůže. Navíc jsou tam kopie otcova výzkumu, ale ty mám sebou v laptopu. To je teď ta nejdůležitější věc...nesmím o ni přijít. Jako archeolog, bys to měl vědět. Byla to kopie Knihy mrtvých, kterou jste vykopali. Byla celá z kovu, nejlépe zachovaná co jsem kdy viděla. Zakonzervovala jsem ji, nafotila, přeložila. a proč jsem ji četla? Já nevím...ještě nikdy nikou neublížilo číst knihu... Jemi lehce do pláče z toho panikaření a proto zrychluji auto až poněkud nebezpečně. Po chvíli se dostaneme na hlavní estu. |
| |
| Z hrobky "Nakopal... A co zase se do mne navážíš?" Nakrčím tázavě obočí, protože mne zajímá jak to myslela. "A prr... já ho nechtěl pustit, to je jiná. Tys byla ta tvrdohlavá a zabrána do práce. Ale pomohu ti." Ujasním jí v jaké situaci se nacházíme. Vím, že je šokovaná, že je toho během chvíle na ní moc. Jenže i na mně je toho moc. "Opravdu se cítíš na to řídit?" Položím jí tuto otázku a rozpačitě na ní pohlédnu. Neodpoví mi, jen opět něco dalšího poví. Sakra sakra.... hlavně dávej bacha na cestu holka. Neřeknu to raději nahlas a když se rozjede tou vyšší rychlostí, upřímně se začnu modlit v duchu, ať to nikam nenapálíme. "Jenže tato kniha je bohužel jiná. Ksakru." Řeknu na její poslední slova a zluboka se nadechnu a vydechnu. Do knihovny jsme dojeli překvapivě v celku, musím uznat že je velmi šikovná a nepodařilo se jí nás zabít místo té mumie. "Zpátky řídím já." Oznámím jí s lehkým úsměvem na rtech a vylezu ze svého auta ven, abych se s ní vydal do knihovny. Rukou kontroluji, zda mám v botě oba nože a na rukou, kde mám v pouzdře, zda jsou ještě tam. Takto vybaven vstupuji s Agnes do knihovny, při čemž se až paranoicky rozhlížím kolem. Opět mám špatné tušení. "To je ta ženská" Řeknu Agnes, když kolem nás prochází. Hned jak mne spatří, tak se dá do běhu a já se musím omluvit, ale toho běhu se nezúčastním. "Běž za ní" Promluvím na Anges, která vůbec neváhá a snaží se dohnat tu ženskou. Já se mezitím usadím na zem a vyčkávám na ní. "Osvobodila si jej. Šikovná." Pronese, když se jí podaří ti vykopnout zbraň a začíná část souboje bez zbraní. Po nějaké chvíli začínáš uznávat svého protivníka, protože je dost dobrá. Možná lepší než ty, ale to si v této chvíli nechceš připustit. Nesmí tě přeprat, i když to se jí po nějaký době podaří a unikne ti se slovy. "Těžte se pocítíte pravou bolest." Možná vážně nemáš podceňovat svého soupeře. A s určitou pravděpodobností víš, že ona je ta jeho milá a že musíš o to víc najít to, co hledala ona. Ač tě v této chvíli bolí celý člověk. |
| |
| v knihovně Nenavážím, přestaň být tak vztahovačný! Prostě ti nakopal to je celé, áš za co stydět, prostě ti nakopala mumie. Viděl jsi ty jeho svaly, když byl zase vcelku? podotknu než dojedeme do knihovny. Jak jiná? Co jiná? To kniha, která mi byla doručena? zarazím se v knihovně, ale to už kolem nás probíhá ta žena, která navštěvovala mého otce... Co jsi zač, ty mrcho! Křiknu po ní, ale ona se jen směje. V boji mne převyšuje, to je jasné a proto také uteče. Vše mne bolí ale před Brightem to nedám ani trochu najevo. Jen si utřu krev z roztrženého rtu a zvednu ho nohy. Zdrhla... Odhodím ho někam na stůl a hned zapínám svůj laptop. Otočím ho na něj ařu mu studii mého otce. Hledej něco podstatného...já se jdu podívat na knihy.Přeletím mezi regály do patřičného století, ale mnoho tu zde není. Je tu studie o jeho vládě a něco o nějakém trestu. Seskočím z žebříku a přinesu toke stolu k Brightovi. Začtu se do patřičných částí a zkousnu si krvavý ret, až syknu bolestí. Tady! Vykřiknu a hodím mu to pod nos. Zabili ho, obětoali ho bohům, protože se v té době objevilo něco jako rány egyptské! On před smrtí taky vyřkl kletbu, že až ho jednou někdo probudí a on ho jednou někdo probudí, tak se pomstí na lidu egyptském a vezme si co mu právem náleží. Ale je něco divného na těch atributeh moci...dostala jsem od nich ránu a on je hned odhodil...možná to bylo něco, co ho drželo zpátky...co ostatní drželo zpátky... Musíme najít, jak ho poslat do země mrtvých...musíme vzbudit Osirise. Těžce dosednu a zděšeně hleím do dáli. |
| |
| V knihovně Ajaj... to nevypadá dobře Podívám se na ní, když příjde a nechám si pomoct na nohy, sám bych to asi nesvedl. Poslechnu to, co mi řekne, abych udělal a snažím se něco najít. Ale nic tu není, jako kdyby si pořádně rozmýšlel, co napíše do svých studií. Nic nového jsem, co už nevíme, jsem tam nenašel. Hm...skvělé a jsme tam, kde jsme začali. Napadne mne, tedy než po mně hodí knížku, kterou málem nechytnu a dostanu po hlavě. Pozorně naslouchám jejímu hlasu, který se mi zdá nervozní.. vlastně se jí nedivím, se zaujetím střídám pohled z knížky na ní. "Hm... skvělé máme tu oživlého chlápka, který se chce mstít na lidu egyptském. Který vlastně díky nám žije... No to je skvělý." Řeknu naštvaně, ale hlavně na sebe, že jsem si prostě nedupnul a neřekl ne, když jsme to otevírali. "Takže je vlastně na nás, abychom ho dostali zpět. Jinak tvůj otec o tom nic jiného, co bychom už nevěděli, nepíše." Pronesu už klidněji a pohled stočím na ní. Vypadá unaveně, teda vlastně je unavená. I já jsem unavený... Chci si sakra odpočinout, než budeme dále s někým bojovat. Po této myšlence chvíli mlčím a přemýšlím, co bych jí řekl. Opatrně sesednu dolů, pomalými kroky dojdu k ní a lehce se dotknu její ruky. "Ze všeho nejdřív by sis měla, ale odpočinout. V takovém to stavu se mu nemůžeme postavit. Jen tak tak stojíme na nohou." Začnu a zhluboka se nadechnu, abych zvážil svou nabídku, která v zápětí příjde. "Vezmeme ty potřebné knihy, pojedeme ke mně. Tam si odpočineš a já budu ležet na zemi daleko od tebe. Mám tam všechno a hlavně své zbraně, kterými bych tě mohl ochránit, před nebezpečím." Nabídnu jí a pousměji se. Doufám, že toto příjme. S napjetím vyčkávám na její reakci. A v myšlenkách přemítám, zda jsem si poklidil. |
| |
| V knihovně Ty to nechápeš? Ono ho to neudrží věčně! Nemůžeme si jít jen tak někam odpočívat! Trochu po něm už i křičím. Čelili jsme mu pět minut, ani ne a to je ani nebojovali. Fajn, pojedeme k tobě, najíme se, vezmem nějaké zásoby, já tě ošetřím, vezmem zbraně a jedeme. Tady enní času na zbyt! Zaklapnu svůj laptop a seberu ty knížky. Jen mávnu na knihovnici, která nechápavě hledí. Ještě z regálu popadnublikaci o knize mrtvých a mířím ke dveřím. Tak pojď! otočím se na Brighta, který na mne jistě nechápavě hledí. Znáš tu pověst o Usirevovi? Usirev=Osiris Jsi archeolog, měl bys. Každopádně Usirev vládl světu, ale jeho bratr muzáviděl, roztrhal jej na několik kusů a rozházel po kraji. Na každém tom místě stojí chrám s kusem posvtného textu, který přivede Usireva k životu. Udělala to už jeho manželka Isis. Dělala jsem na to studii, když jsem ještě byla na škole, ale nedostala jsem se do většiny chrámů, kam jsem potřebovala. Protože ta slova jsou v těch nejtajnějších místnostech a tam mně nepustili. Jestli poskládáme celé to zaklínadlo, probudíme Osirise a ten už si bude vědět rady s Akmenrahem. Jestli byli na něco Egypťani peanti, tak an zemřelé duše a tahle prostě někde chybět musí... Dokončím svůj dlouhý proslov, zatímco nasedám za volant a nechám se vést k jeho bytu, v žádm případě ho v jeho stavu nenechávám řídit. Jsem tak roztěkaná, že si těch náznaků a doteků nevšimnu. Celá se třesu, panikařím, ale na řízení to bohudík vliv nemá... |
| |
| U mně "To tvoje kouzlo ho udrží ještě do zítřka, to vím jistě. Něco jsem o tom četl. Takže přestaň si hrát na hrdinku a přiznej si, že jsi unavená. Vysprchuješ se, získáš novou sílu a pořádně se vyspíš." Zdůrazním každé slovo, když vystoupíme z auta a jsme před mým domem. "Nechci, aby se ti něco stalo. Kvůli tomu, že jsem díky svému zranění nebyl příliš rychlej. I já si potřebuji odpočinout, abych za tebe mohl kdykoliv skočit do rány." Promluvím a otočím si jí, tak aby mi hleděla do očích. Myslím to vážně, teď si hodlám dupnout a stát si za svým, i kdybych jí měl svázat a odnést jí do postele. "Prosím" Pronesu tato slova a prosebně se na ní podívám. Oba dva potřebujeme odpočinek, možná si jej nemůžeme dovolit... tedy musíme si jej dovolit pro ochranu lidstva. Už je taky vážně čas spát, je skoro půlnoc, protože jsme se nakonec stavili si něco koupit k jídlu. Ani já a možná ani ona, by jsme nyní vařit nezvládli. "Dopadne to dobře. Uvidíš." Šeptnu a pokud dovolí, obejmu jí. A to jsem měl v úmyslu jí za dnešek zabít. Neseme tento rozhovor stále před mím domem a já si to tak nějak moc neuvědomuji. Pro mně je v této chvíli důležité, aby si ta ženština konečně přiznala skutečnost. "Pokud si neodpočineš, tak se značně budeš chovat, jako Indiana Jones. Jenže on jeho nic nezraní, protože je to film." Tak zní moje poslední slova. |
| |
| U něj Já sakra nejsem břídil Indiana Jones! Zakřičím a tím ze mně vyprchá veškerá panika. To, že na mně jednou spadla hrobka neznamená, že jsem stejnej břídil! Odseknu nyní už tišeji a vyrovnaněji. Každý zná incident slečn Montgomeryové a to, jak se na ni zřítila Aztécká hrobka, když ji prozkoumávala a někdo tam zavadil o spouštěč pastí. Incident starý ani ne půl roku. Nemůžeš vědět, jak dlouho ho to udrží. Já odpočívat nepotřebuji, naodpočívala jsem se dost v káhirský base. Ve který jsem strávila pět předchozích dní a potom jsem si rázně odpočala u sebe v bytě. Fajn, zůstanu do rána, dám si vanu, najíme se, ošetříme tě, ale musím pracovat...musím přeložit knihu a zjistit co nejvíc o těch chrámech. řeknu tedy nakonec...překvapí mne, že mne objímá avšak nebráním se a ani mu nepomáhám. Přijdeme do jeho bytu a já mu ránu ošetřím po tom, co se vysprchuje. Připravím jídlo a hned mířím do koupelny. jsem celá špinavá po celém dni v poušti. špinavá a zpocená. Naložím se tedy do vany se svými poznámkami, teré jsem si stihla udělat a překládám seč mi síly stačí... |
| |
| U mně Nechápavě na ní hledím, když něco pronese o té zřícené hrobce. Já teda o tom nic nevím, pan Montgomery se o tom nezmiňoval. "Co jsi vyváděla?" Nakonec se jí rozpačitě zeptám, ale to když už jsme doma, tedy u mne. "Když myslíš..." Pokrčím lehce rameny, protože už nějak nemám slov. "Dobře, dobře. Jak chceš." Řeknu nakonec, protože svolila a odemykám dveře od svého domu. Kolem nohy mi projde černý kocour, kterého jsem zachránil a tak trošku si jej přivlastnil. Začne se lísat k Agnes, dožaduje se její pozornosti. Čistý a oblečen do něčeho čistého, se usadím do kuchyně, abych se mohl najíst. Po celou dobu mlčím, protože nějak netuším co říct. A Agnes je stejně ve vaně, tak kdyby něco potřebovala, tak zavolá. Když dojím, uklidím nádobí a poté rozestelu gauč v obýváku a zalehnu. Mně vzbudit je snadné. "Dobrou Agnes." Šeptnu a lehce se usměji, poté se nechám unášet proudem snů. Málem si ve vaně usnula, tedy usnula si, probudila tě až studená voda. Naštěstí ti nic do vody nespadlo. Čistá a zabalená do sušáku si šla do jeho pokoje, se záměrem překládat a překládat. Spatřila si však na gauči spícího Brighta, celého zachumlaného do dek. Překládala si, překádala si... až se ti očka klížila a asi tak kolem třetí hodiny ranní si je nakonec zavřela. Probudil jsem se v osm hodin, hned se vydal do kuchyně, kde jsem nachystal snídani. Pořádně černý kafe nebo silný čaj. K tomu buďto toasty či na rychlo jsem osmahl vajíčka. A ještě vymačkal pomeranče a udělal z toho džus. To už vůně kafe přivedla Agnes, která nevypadala zrovna nejlépe, usměv z tváře mi náhle zmizel. "Do kolika jsi byla vzhůru? Promiň, vypadáš hrozně. Dej si toto kafe a postaví tě to a nohy. Piješ s mlíkem a máš raději toast nebo osmahlá vajíčka?" Vychrlil jsem na ní spousta informací a moc nečekal na odověď. Nalil jí kafe, dal jí na stůl jídlo. Taktéž sám sobě a pustil jsem se s chutí o toho. "Dobrou chuť." Řekl jsem s úsměvem na rtech a vyčkával, co řekne na mé kuchařské umění. Musím uznat, že se mi to povedlo... Čím to asi je? |
| |
| U něj Hledím na něj nechápavě a on hledí nechápavě na mně. Ty to nevíš? Vždyť to ví všichni a všichni se mi za to smějou...aspoň někdo... oddechnu si a už následuje večerní dění. Přes postel mu ležela košile přišla mi čistá, tak jsem si ji oblékla, abych s emu neválela v posteli v tom špinavém oblečení z pouště. Překládání mne zmohlo, až příliš....Ráno mne probudila vůně jídla a kávy. Sotva jsem vstala, sháněla jsem se po ovinách, nebo ovladači, abych se dozvěděla zprávy, ale zdá se, že svět ještě stojí. Ještě je zavřený... Zmoženě položím hlavu na stůl. Do tří, nebo do čtyř, nevím, ale stále jsem se budila...měla jsem hrozné sny... Prosím si čaj a tousy, když už to máš hotové. Děkuji. Půjčila jsem si košili, která tam ležela, abych měla v čem spát, snad to moc nevadí... Podotknu s čelem valejícím se na stole. Přinesla jsem si sebou Všechny papíry, na kterých jsem v ložnici usla. Přeložila jsem zbytek zaklínadel, některá se mohou hodit. Ukážu na jeden papír a napiji se čaje. Našla jsem i zaklínadla z mé studie, která jsou přístupná, ale zbýtá nám asi ještě pět míst, která musíme objet a napsat si to...A pochybuji, že nám budou věřit, že utekla nebezpečná mumie...nebudou nás nikam chtít pustit, musíme se tam vloupat a nemáme čas... Alespoň, že svět ještě stojí... podotknu unaveně a naprosto apaticky se zakousnu do toustu. |
| |
| U mně "A neříkal jsem to snad, že bude zavřený." S těmito slovy jí nalévám čaj do hrníčku, který už mám hotový, jako všechnu snídani. "O něm? Ani se ti nedivím. To já spal, jak nemluvně." Pousměji se a podám i toasty, které si objednala. "Myslím, že v této chvíli, bude pro mne hračka skočit do rány a ochránit tě." Dodávám a mrknu na ní. Dneska mám vážně dobrou náladu, což mne tak trošku překvapuje, potom co jsem včera zažil. Naslouchám pozorně každému jejímu slovu, je tak do toho zabrána až to bolí. Pomalými kroky dojdu za ní. Položím ruce na její ramena a začnu s jemnou masáží, která by měla uvolnit ztuhlé svaly. "Trošku se uvolni. Koukám, že tu masáž potřebuješ jako sůl." Při těchto slovech dál pokračuji v masáži. Možná nejdříve protestuje, ale poté jí mé skvělé ruce umlčí. Měl jsem totiž masérský kurz. "Dobře, vloupání pro mne není problém. Takže hned, jak se najíš, nasedneme do auta. Pojedu k jednomu známému pro vybavení. Má skvělé věcičky." To, že mu dlužím, jí však nepovím. Bude sranda vidět starého známého. "A jaká jsou například ta zaklínadla?" Zajímám se o to, protože nám to může v budoucnu zachránit život, jak to už zachránilo mne. "Jo a ještě jsem ti neřekl díky. Mám dojem, že nebýt tebe, tak jsem byl sežrán tou mumií." S těmito slovy ukončím masáž zad, po které by měla pocítit znatelnou úlevu a já se ještě usadím, abych dopil kafe a dojedl. Sem tam se koukám na ní, pohled který jsem dlouho nevěnoval ženě, tedy naposled té, která mi zemřela před očima a změnilo mi to celý život. |
| |
| u něj Mám takové tušení, že to bylo pouhé štěstí. A myslím, že ochranu budeš potřebovat hlavně ty. podotknu a čím jak nejrychleji vypiji svůj čaj a sním tousty...Ošívám se, když mi chce dát masáž, ale nakonec mne to opravdu uvolní, ale také vytočí. Poslouchám pozorně, co mi říká, ale je na mně vidět, že mne něco štve. Zaklínadla jsou tady na papíře ve fonetickém překladu. Ano, řekla jsem, že jsi služebník a že jsi mne ochraňoval a proto tě nezabil,a le zabil ty dva muže a mám nepříjemné tušení, že jestli dorazila garda, tak pozabíjel i je. A jen pro tvou informaci. Každou vteřinou se může svět zbortit, není čas na masáže. Neměla jsem toto vůbec dovolit. jdu se obléct a vyrážíme...Už není čas. mohli jsme mít náskok, ale nemáme nic, krom obživlé mocné mumie za zády. Nakvašeně vstanu a jdu se obléct. Košili mu hodím na postel a ani se neobtěžuji se skládáním. Posbírám své věci a čím jak nejdříve se musíme dostat do auta a do prvního z pěti chrámů. |
| |
| Opět na cestách Raději nemluvím, vře ve mně vztek a nejraději bych jí řekl něco ze srdce. Je to blázen, že chce riskovat svůj život pro záchranu světa. Při této myšlence mne zabolí u srdce a vzpomenu si na Karen, ženu se kterou jsem chtěl strávit svůj život, probouzet se vedle ní, vařit jí kávu. Byla jako Agnes, tak odhodlaná, že se pro nás i pro svět obětovala. Zatracení Posvátní strážci a zatracená oživlá mumie. Zase se bude opakovat, že kvůli nim ztratím někoho mému srdci blízkého. Rozčileně praštím rukou do stolu, protože to už dál nejde. Podívám se vztekle na Agnes, v očích mám nahromaděné slzy. "A kvůli zatracenému světu, chtete všichni riskovat život. Sakra.. A co plány do budoucna.. Co my? Na to nikdo nemyslel. Sakra.. Jste stejné a stejně dopadnete. A mně už nebaví na to jen koukat." S těmito slovy si na sebe hodím zbraně, nějaké ještě posbírám a zastavím se u zdi, abych si do ní bouchl a pokusil se uklidnit. "Jestli chceš umřít, jako ona... Tak si posluž. Neodpočívej, nejez a nepij. Kvůli tomu. Ale já se na to dívat nebudu." S těmito slovy vyjdu ven k autu, nasednu do něho a mám v úmyslu někam daleko jet, ale nejde to. Něco mně k ní drží, něco nechce, abych odjel. Naštvaně vyjdu z auta ven, stoupnu si před něj a zapálím si cigaretu. Vyčkávám přitom než přijde Anges. Poté jí otevřu dveře a chvíli mlčím. "Promiň, bylo toho na mně moc. Asi jsem to potřeboval někomu říct. Já vím, ne vhodným způsobem." Omluvím se jí a nastartuji auto, poté vyjedeme odsud směr kam si Agnes řekne. "Tak kterou z nich vybereme jako první?" Otáži se a s napjetím, které je už mírnější, vyčkávám na reakci. |
| |
| cesta z města Poslouchám jej a poplašeně uskakuji, když tříská, do všeho kolem. Nemám to ráda...mám tendenci buď se otmu muži, který je vzteklý postavit a pak také podle toho dopadnout, nebo utéct. Jak protikladné... Mluví o někom jiném, nevím o kom... Dojdu do auta, ale mlčím, ukážu mu na chrám, který máme nejblíže a promluvím až po půlhodině cesty. Kvůli nám...tedy kvůli mně mohou zemřít miliony lidí...nehodlám to dopustit. promluvím, ale hledím dál do papírů, jenže už jsem dopřekládala, jen tak do nich hledím s hraným zaujetím, abych nemusela mluvit s ním, nebo se s ním dokonce hádat. Jenže mi to nedá a nakonec se zeptátm, prudce založíc papíry. Nepřeju si, abys mně s někým srovnával...nic o mně nevíš. Já tě nenutím do toho jít se mnou...můžeš mne tu vyhodit a jet zpět... A kdo je ta, o ktere jsi mluvil? |
| |
| Cesta z města Jsem poměrně rád, že je tu chvíle ticha, díky které jsem už klidný a dávám pozor na cestu. Nejsme daleko od toho chrámu. Když promluví, koutkem oka se na ní podívám a naslouchám jí. "Dobře. Je to tvůj život" Pronesu rezignovaně a dál pozoruji cestu. Její další slova, mně opět trošku naštvou a raději zastavím auto, abychom se nevybourali. Ještě by mi chybělo se obviňovat za to, že jsem zabil ženskou, která mne přitahuje. "Tak mi dovol tě poznat." Začnu a upřeně se na ní zahledím. "A půjdu s tebou do toho, i kdyby mne to mělo stát život. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Nechci přijít o někoho.." Na chvíli se zaseknu, málem bych se přiznal, vždyť nechci aby věděla co cítím. Co sakra vlastně cítím? "Ale to máš fuk." Nakonec dodávám. Když se zeptá na Karen, tak chvíli přemýšlím a raději odvrátím pohled. "Žena, se kterou jsem chtěl strávit zbytek svého života. A ona za záchranu světa riskovala život." Pronesu s bolestivým úšklebkem a nastartuji. "Taky se jí něco nepovedlo, poštvala proti sobě Posvátné strážce a ty jí před míma očima zavraždili. Byl jsem domlácený, jak pes. Hleděl jsem na to, jak umírá a nic neudělal." Na sucho polknu a dávám pozor raději na cestu. "A víš co je sranda, Agnes, máte stejné názory na věc. A taky, že se mi v tom hodně líbíte. Ta vaše síla." Pokračuji s těmito slovy a občas se na ní podívám. "A já jsem, jako vždycky zbabělec. Který se kvůli tomu rozčílil na svět a nejraději by ho viděl zaniknout. Ale to mi Karen nevratí." Skončím tato slova, jen zakroutím hlavou a jedu dál. |
| |
| cesta pryč Proč se o mně zajímáš? Vůbec mne neznáš a nevíš kdo jsem a jestli mně chceš poznat, řvaním toho nedosáhneš... podotknu tiše. Nevyčítám. To mne mrzí. Lehce se dotknu jeho paže, ale ruku v zápětí dám pryč. Ale chápala to, je mi líto, že tak skončila, to jsem nevěděla. Ale není lepší pomstít se té organizaci než světu? Dlouhou chvíli mlčím, dokonce do té doby, než dojedeme do prvního chrámu. Doporučuju proplížit se s turisty a pak se tam někde zašantročit a hrát si na personál. Hlavně nesmíme napadnou na Hawase, nebo na Rahmandana.Ti mne znají. Přinejhorším zahrajeme, že jsme zabloudili. Musíme projít svatyní do bočních prostor. V komnatě pro kněží by měl být ten nápis. Podotknu, když parkujeme. Nervózně se rozhlížím, jestli za námi nejde mumie...mám takový divný pocit. Hlavně mi také vadí všichni ti turisté, vypadá to, že v Japonsku nikdo nezůstal doma. |
| |
| Chrám "Omlouvám se, za to, jak jsem na tebe křičel. Nemyslel jsem to tak." Omluvím se jí a pokusím o pousmátí, které se mi moc nedaří. "Máš pravdu. Pomůžeš mi?" Otáži se a nemusí odpovědět, je mi to vlastně jedno. Pokračuji dál v jízdě, která probíhá v klidu a dlouhém mlčení. Když řekne plán jen jí se zaujetím poslouchám a přemýšlím, jak to provedeme. Už jsem toto jednou dělal, takže to je v pořádku. Jenže ta její nervozita není na správném místě. "Klid Agnes. Nádech a výdech." Řeknu než se proplížíme mezi turisty a poté ze sebe uděláme personál. Je to celkem vtipné si na něco hrát. Na mé tváři se objeví úsměv a držím se, abych se řádně nerozesmál. Smích přejde se zjištěním, že tam kam chceme jít někdo už je. Zahraju si na Indiana Jonese, přitáhnu si Agnes k sobě a políbím jí vášnivě na rty. Prostě to vypadá, že jsme zmizeli, abychom byli chvíli osamotě. Mezitím kolem nás projdou a mávnou nad námi rukou. I přesto v polibku pokračuji než jej ukončí ona sama a pustíme se do práce. "Ehm, tak.. na jak dlouho to vidíš?" Otáži se jí a napjatě vyhlížím, zda tu nikdo není či nejde sem. Opět jsem ochotem sehrát ono divadélko, tedy vlastně pro mně to divadlo nebylo a ještě bych si to rád zopakoval. Mám takové nutknání jít opět za ní a ještě jí políbit, ale nechám to na vhodnější chvíli. |
| |
| chrám Jen kývám na jeho předchozí slova. Propašovat se mezi turisty je poměrně jednoduché, ale ty jeho poučku, abych se uklidnila mne akorát víc vytáčejí. Mám ho lehce po krk, ale teď to nedávám znát. Propašujeme se dokonce mezi personál. Seberu nám respirátory a bílé pláště a sadu nářadí, kteoru vidím a když jde kolem někdo bezvýznamný dělám, že mu vysvětluju něco k hrobce a novému výzkumu, ale přichází Zahi hawas. Už ho vidím z dálky a stihnu se jen nadechnout hrůzou, že mne pozná, ale hned jsem zatažena mezi sloupy a políbena. Ze začátku se trošku vztekám, ale zrovna prochází Hawas, tak toho nechám. Musíme vypadat možná i nápadněji než kdybychom se skryli, ale když už jsme něco započali, vypadalo by to více nápadně, kdybychom se najednou dali k něčemu jinému. Když projdou, stále je očkem pozoruji. Zalezou za roh a já se od Nathaniela odtrhnu. Praštím ho pěstičkou do hrudi, sice to s ním nehne, ale můj účel to vyjádří. Sukničkář v každé příležitosti! odseknu tiše a zatáhnu ho do komnaty, kam jsme měli namířeno. Prohledávám stěny, strop i podlahy a najednou spatřím malý hieroglyfický nápis v podhledu... To musí být ono...nevidím tam...vysaď mne, ať to můžu překreslit... řeknu mu a čekám, až si mne vezme buď na ramena, nebo mne prostě nějak podrží, protžoe žádná židle tam bohužel není. ¨Natáhnu se k nápisu, vezmu si papír a měkkou tužku a tahem vše přemalovávám. EJ to rychlé, účinné a hlavně ten nápis budeme mít celý a můžeme ho kdykoli přeložit. Pro jistotu si jej ještě vyfotím na mobil, ale to není příliš kvalitní fotka. nechám se snést dolů Mizíme... |
| |
| Chrám "Ne. Jen mně zajímalo, co na tom Indiana Jones vidí." Opravím jí s úsměvem na rtech se nechám zatáhnout do komnaty. Jsem rád, že jsem to zase opět já. Vztek a bolest je pryč, na tváři je jen úsměv. Vezmu jí na ramena a opět mám touhu říct nějakou poznámku ohledně této situace. "Ty nahoře a já dole. Hm... proč ne.. I když nebylo by to lepší naopak?" Zvědavě se na ní podívám. Nejspíš jí to vytočí, ale je pěkné jí vytáčet. Je pěkné s ní být celkově. Poté jí snesu dolů a stále mi na tváři hraje úsměv, prostě si to nemůžu odpustit. To zachraňování světa bude nakonec docela sranda. Napadne mne, ale nahlas to raději neřeknu. Co nejrychleji se vydáváme ven z tohoto chrámu, tedy až se prudce nezastavím. Někoho jsem totiž uviděl. Považoval jsem jej za přítele a on mi poručil, ať se na smrt Karen dívám. Archeolog, který pracuje pro Posvátné strážce a dává jim o všem echo. Zhnusil mi moji práci a teď se tady prochází. Stojím skoro přikován na místě, ruce zatínám v pěst a nenávistný pohled mu dopřávám. Škoda, že jsem schován tak, že mně nevidí. Ale stačí pár kroků, vytáhnout pistoli. Nevnímám zda něco Agnes říká. Bojuji s touho mu ustřelit palici. "Dělá pro Posvátné strážce. Karen kvůli němu zemřela a to jsme mu věřili." Vymáčknu ze sebe a po slepu šmátrám po pistoli u pasu. "Nezaslouží si potom všem žít." Dodávám a pistole se mi podařila uchopit. Vytáhnu jej a namířím na něj. V klidu postávajícího a čekajícího kdo ví na co přesně. Stačí jen vystřelit, stačí mi ho zranit a v nemocnici jej dodělat. Určitě má prsty zapleteny i do tohoto. |
| |
| Chrám Nereaguji na jeho vtípky, mou prioritou je nyní se dostat rychle pryč k dalšímu chrámu. Zaslechla jsem ěnco o tom, že blízko údolí králů se děje něco divného, dost mne to znepokojilo. Nad něčím okolo toho přemýšlím, když tu si všimnu, že Bright se mnou není. Popojdu zpátky a vidím ho civět na jednoho archeologa. Downing? Zeptám se...znám toho muže, ale vždy jsem si o něm myslela, že je poměrně neschopný. Bright najednou vytáhne zbraň a já si říkám, že ještě že nás nikdo nevidí. Neblázni! zašeptám a postavím se před zbraň. Donutím ho se zbraní na mých prsou dostoupit. Nemůžeš to udělat veřejně....Je tu milion turistů a nemáme čas na sebe upoutávat pozornost. NAvíc se to tu jen hemží hlídkami, jestli sis toho nevšiml! Jestli chceš, bay zapaltil, mám jiný nápad a bude to efektivnější než ten tvůj. Potopíme celé to společenství. Myslíš si, že by KAren chtěla, aby se z tebe stal vrah? Pochybuji. Teď schovej tu pistoli, protože já ti z rány neustoupím. Musíme jít. Myslím, že Akmenrah už je venku z hrobky... |
| |
| Chrám Stále nenávistně hledím na toho muže, jehož jméno mi nejde do úst. Agnes mne zaujme až v té chvíli, kdy mne donutí ustoupit a já místo na něj mířím na ní. Pohled přesunu na ní, jak se mně snaží přemluvit. Nakonec rozčileně schovám zbraň. A mlčím po celou tu dobu než dojdeme k autu. Nasednu naštvaně do auta, nastartuji motor a hurá k dalšímu chrámu. "Proč se staráš o to, zda se ze mně stane vrah nebo ne?" Promluvím poté co jsem asi tak čtvthodiny mlčel. "Měla bys ode mne klid a já bych měl klid, protože jsem se pomstil. Jediná msta je vidět je mrtvé." Praštím naštvaně do volantu, ale pokračuji v jízdě. Vůbec nechápu, že jsem jí prostě neodstrčil a nevystřelil. Měl bych klid. "To že tam byl. Něco značí. Určitě to má spojitost s Akmenrahem. A ta ženská. Nedivil bych se, kdyby v tom jela s nimi. To mají v úmyslu zničit svět? Pěkné kam jsou Posvátní strážci ochotni zajít." Přemýšlím nahlas a musím se tomu ušklíbnout. "Za chvíli tam budeme. Takže stejný postup?" Otáži se jí, než někde u chrámu zaparkuji. Avšak něco se mi tu nezdá, protože tu není ani noha. Žádni turisti, nic. Nejspíš je tento chrám pro veřejnost zavřený. "Něco mi tu nehraje." Promluvím a zahledím se na ní. Opět z toho nemám zrovna dobrý pocit. Tady půjde o něco víc a nedivil bych se, kdyby v tom neměli prsty ti Posvátní strážci. Posvátní strážci Taky jsem měl pravdu, že mi v tom něco nehrálo. V tom chrámu je spousta Posvátných strážců a navíc, tam je naše oživlá mrtvola, která se nějak moc lísá k té ženské. "Opravdu tam chceš jít?" Zeptám se jí, když jsme oba schování a oni nás ještě nevidí a neví nic o naší přítomnosti. |
| |
| Chrám a chrám Nemluv tak, utiším jej jednoduše a dál se k tomu nevyjadřuji. Snažím se sepsat to, co potřebujeme než dojedeme k dalšímu chrámu, ale nemohu si nevšimnout, že jím vztek přímo cloumá. Zkus se uklidnit. Nech věci popořadě. Pomsta je lépe chladná a promyšlená. povím, aniž bych vzhlédla od svých papírů. Začíná mne to zmáhat. Nenaspala jsem toho mnoho v noci a začíná se to projevovat. Zapředeme konverzaci. Nevím, nerozumím tomu. Proč by měl někdo chtít zničit svět, když s tím zničí i sebe? Něco se mi na tom nezdá. Dumám nad tím, proč se děje co se děje. nikdo nemohl vědět, že Akmenraha probudím, tak proč se o to najednou zajímá tolik lidí, když to neměl nikdo vědět? A taky nikdo nemohl vědět, co v hrobce najdu... Z přemýšlení mne vytrhne příjezd k chrámu. Dobře si vzpomínám na to, že se někde psalo něco o opravách, ale jistá si tím nejsem. Jsou to plánované opravy, proto se asi uchýlili sem, ale vůbecc tomu nerozumím... jít tam musíme, bez toho jsme nahraní. Prostě budeme muset proklouznout, aniž by si nás kdokoli všiml. Hlavně žádné zběsilé akce a žádné pomsty. Podívám se mu hluboko do očí a snad s rozkazem či prosbou, kdo ví, každopádně své stanovisko dávám jasně najevo. |
| |
| Chrám "Jasně. A jak to chceš udělat? Víš vůbec proti čemu bojujeme?" Hledím jí do očí, jako kdybych z nich chtěl něco vyčíst. "Kdo ví kolik jich tam je. A proklouznout bez povšimnutí. No hodně štěstí by nám muselo přát. Ale, když musíme, tak to zvládneme." Nakonec pronesu a povzdechnu si. Proklouznout dovnitř není zas takový problém, horší je se orientovat v chrámu, ale to přenechám Agnes, která to jistě dokáže. Jo musím uznat, že jsem kolikrát po dobu tady, pomyslel na to, že bych ty ničemy postřílel. Jenže toto jsem kvůli Agnes udělat nemohl. Kde mělo být to co jsme potřebovali, nebyl naštěstí nikdo a my mohli v klidu obstarat potřebné. "Zpátky to však nebude tak jednoduché. Když je to moc jednoduché, nikdy nic není jednoduché." Pošeptám jí tato slova a vyčkávám, co bude dělat. Zda se jí podařilo to najít, když to bude vysoko, pomůžu jí zase jako minule. Nyní spíše mlčím a sleduji okolí, zda tu někdo je s námi. |
| |
| chrám Dostat se dovnitř opravdu jednoduché bylo, ale on stále mluvil a mluvil. Zmlkni už...nemůžu to najít. Hledala jsem všude až jsem si najednou všimla hieroglyfů na podlaze. Odkopala jsem jeho a pak nábytek, ale tyhle byly rozsáhlé. Nakonec jsem si všechno přepsala a pro jistotu vyfotila. Co teď? zeptám se a trochu zděšeně na něj hledím, ale adrenalin se mi pumpuje do těla nezadržitelně. Rozhodneme se potichoučku vyjít na chodbu. Schovám se za jedním ze sloupů a chvíli poslouchám, co říkají. Ovládnutí světa? k čemu to komu je? já bych raději peníze a klid. Poslouchám a najednou na mne spočinou jeho oči. Jsem jako přimražená. Nevím, jestli se opravdu dívá na mne, stojím ve stínech dost daleko, ale cítím se, jako kdyby mne svým pohledem probodával. |
| |
| Chrám Mezitím, co ona se rozhodla je odposlouchávat (tedy tak mi to připadalo), já se rozhodl vydat co nejrychleji do svého auta a tam v bezpečí na ní čekat. Přesněji jsem myslel, když jsem odcházel, že jí mám v patách. Nenapadlo mně ani ve snu, že se tam rozhodla zůstat nějakou delší chvíli. Vaše pohledy se střetli. Na chvíli se otočil na dva co vedle něj stáli a něco jim řekl, poté zmizel, během toho cos nejspíše odvrátila pohled na Brighta, který už byl dávno pryč. Jak tomu se to jen podařilo, a proč tě nechal samotnou si v této situaci neřešila. Nejvíce si nejspíše řešila, kam zmizel Akmenrah. ~Opět se setkáváme.~ Uslyšíš za sebou jeho hlas, nejspíše se lekneš není se čemu divit. Dívá se s úsměvem na rtech na tebe a se zaujetím v očích si tě prohlíží. ~Tušil jsem, že to budete vy a ne můj sen.~ Pokračuje dále a popojde k tobě pár kroků, což tě nutí nejspíše ustupovat. Na druhou stranu je z něho fešák, na sobě má normální oblečení, což znamená černé kalhoty a černé tričko. Jediné co je u něj pořád stejné, je jeho řeč. ~Chcete mi zabránit v zničení Egypta a zároveň se vám podařilo mne přivést zpátky. Víte, že si protiřečíte.~ S těmito slovy přistoupí o pár dalších kroků, z čehož mezera mezi vámi je cca půl metru. Z čehož si namačkaná už na zdi a dál couvat nemůžeš. Natáhne k tobě svou paži a dotkne se tvojí tváře. ~Nyní vám neublížím. Mám lepší řešení, než abych se vás dotkl. Zabiju vašeho přítele. Ale až nastane pravá chvíle.~ Pousměje se svým slovům a v jeho očích se zaleskne. ~Nyní, odejděte odsud, než si to rozmyslím.~ S těmito slovy zmizí a objeví se zase zpátky u těch se kterými se před chvíli loučil. Nejspíše neváháš a vydáváš se za Nathem. Kruci... kde ta ženská je? Ne..ne... sakra... tam se už nevrátím. Sedím v autě a v hlavě se mi ženou myšlenky, pohledem hypnotizuji chrám a doufám, že se brzy objeví Agnes, která z něj bude vycházet. Něco mi říká, abych dovnitř nelezl. Ksakru. Kvůli ženské... S těmito slovy naštvaně třísknu do volantu a vydám se zpátky za Agnes, se kterou se trošku srazím u vstupu do chrámu. "Co tě tak dlouho zdrželo?" Zeptám se jí nechápavě a pokud je na zemi, tak jí pomůžu zpátky na nohy. Je na mně znát, že mi spadl kámen ze srdce. "Takže další chrám?" Zeptám se jí a nasednu zpátky za volant, opět vzhůru k dalšímu chrámu. "Děje se něco?" Nedá mi to a musím se jí zeptat, připadá mi nějaká divná. Na chvíli na ní kouknu a poté svůj pohled vrátím zpátky na cestu. "Kolik chrámů ještě máme před sebou?" Přejdu rychle na jiné téma, které mne nejvíce zajímá a vyčkávám na odpověď. Tak trošku i přemýšlím na téma oběd, u kterého je na čase si ho dát. Jenže na to my nemáme čas. Takže smůla. |
| |
| Pekelná jízda Viděl mne. Na to, že je to několik tisíc let stará mumie, vypadá normálně a víc než dobře. Hledím na něj trochu vyděšeně, ale postupně si uvědomuji, že kdyby měl v úmyslu mi ublížit, už to asi dávno udělá. Nemám kam ustupovat, zády narazím o sloup. dotkne se mé tváře, ale odtrhnu jeho ruku. ~Věř mi, že to nebylo v mém úmyslu, tě probudit a udělám všechno proto, abys skončil tam, kde patříš...~ odseknu dost drze a tím, že jsem odhodila i slušné formality jsem si možná upletla oprátku, ale ne, nechává mne jít. Vyběhnu z chrámu. Udýchaně narazím do Brighta s lehce opět vyděšeným výrazem. Musíme zmizet! šeptnu a rychle nasedáme do auta, než nás zmerčí ti další. Zamyšleně sedím. 2Nco říká, ale moc ho neposlouchám. Cože? Jo...jeden. Je to kus cesty. Musíme se tam dostat před soumrakem a pak vykonáme obřad. odpovím, ale dál se tvářím trochu nepřítomně. Dorazili jsme asi hodinu před soumrakem. měla jsem tam přítele archeologa, nechal mne projít a mohli jsme se zavřít v místnosti, kde bylo třeba najít jednak poslední kousek zaklínadla a tajný vchod do podzemní svatyně, ale to jsem samozřejmě neřekla. Hledali jsme všude, nápis jsme našli snadno, ale ta tajná chodba byla záhadou, nakonec jsem si všimla staré hádanky. Tak typické pro éru Akmenraha...Společně jsme ji rozluštili a po schodech se dostali do podzemní svatyně...cesta to byla dlouhá a zrádná a ta spousta věcí, co byla nutná vzít sebou byla objemná. spousta bylin a magických nástrojů kvůli jednomu zaříkání... Našli jsme oltář před jakýmsi vodním kanálem, který ústil ze zdi, kde byla namalována brána. rozestavěla jsem věci podle obrázku a pokynů...sestavili jsme zaklínadlo. Náhle s emi udělalo lehce nevolno a zatočila se mi hlava. Celý den jsem nic nejedla a nepila a horko bylo víc než vyčerpávající... |
| |
| Úkol: Přivést zpátky mumii "Jsi v pořádku? Jsi moc bledá." Pronesu během toho, co sestavujeme ono zaklínadlo. Vážně se v této chvíli zajímám o Agnes. Mám strach, že by se jí mohlo něco stát. Znamená pro mně víc, než jsem si myslel. Mám pocit, že se obřad podařil. Nevím z jakého důvodu, ale opět se nám někoho podařilo probudit. Nyní to byl pro změnu Osiris, přesněji Usir či Usirev. (viz. Wikipedie) Nejspíše nebude zrovna nadšený, že jsme jej probudili, ale mi nemohli jinak jednat, než takto. ~Musíte mít pádný důvod, že jste mne probudili.~ Pronese tato slova, ale nikde jej nevidíme. Tedy mně vlastně po chvíli dojde, že to mluvila Agnes, která je nejspíše v této chvíli posednutá mocným Osirisem. A vše co dělá, vlastně dělá Osiris. Ona je pro něj schránkou, takže vážně doufám, že nebude toužit zase po životě a nechá Agnest být na pokoji. Všechno se to prostě semele strašně rychle, ani netuším co vlastně Agnes udělala, teda Osiris, ale po chvíli k nám doslova dojde Akmerah, se kterým si zase Agnes dělá co chce. Já je pouze pozoruji z povzdálí a jen mlčky na ně hledím. Když je všechno u konce, Agnes se sesune k zemi a já ji jen tak tak chytím. Položím její hlavu do klína a vytáhnu z brašny vodu, díky které jí namočím rty a začnu jí trošku plácat po tváři. "No tak Agnes. Probuď se. Dokázalas to." Pronesu tato slova a opět jí poplácám lehce po tváři. Kurnik, vážně doufám, že se probere. S napětí v očích sleduji svoji drahou polovičku, teď si to přiznávám. Neubráním se tomu nápadu se k ní naklonit a políbit jí na rty, jak to dělal princ v pohádkách. No a i teď se to podařilo, protože se na mně podívá při polibku. A naštěstí to je vážně ona. |
| |
| úkol splněn Nevím co se stalo. Omdlela jsem. Nepamatuji si absolutně nic, krom malých záblesků obličejů. Ale přece si vlastně něco pamatuji. Ohromné teplo...ohromnou moc a spoustu informací...Do mojí hlavy, do mé mysli se dostal egyptský bůh podsvětí a zanechal za sebou značný otisk...nechal všechno vědění v mé hlavě a já netuším, jak se s tím vypořádat...probudí mne vlhkost na rtech a ohromná bolest hlavy. aach... vykřiknu táhle a smrštím se do klubíčka tisknouc si hlavu...Z očí mi kanou slzy,ale nějak s epostavím na nohy hledím na Nathaniela.. Co se to...co se to stalo? prohodím vyčerpaně. ~vůbec nic si nepamatuju...~ má slova najednou zní ve staroegyptštině, ale jako kdybych si to ani neuvědomovala... |
| |
| Úkol splněn Nechápavě na ní hledím. Něco s ní není v pořádku, jindy by mi za to dala pořádnou facku, teď se chytá za hlavu. Pomohu jí vstát, když vstát chce. A dál na ní rozpačitě hledím. Jednu ruku mám ve střehu, kdyby náhodou chtěla omdlévat. "Seběhlo se to strašně rychle. Sejmulas nějakým způsobem Akmeraha. Já myslel, že to bys měla pořádně vědět... ty." Odpovím jí na otázku a to, že na mně mluví staroegypštinou mne ještě víc překvapí. Rozumím jí, takže naštěstí to není žádný problém v mém případě, kdyby náhodou takto mluvila delší dobu. Což doufám, že nebude. "Proč mluvíš staroegypštinou?" Zeptám se jí nechápavě. A dojdu pomalu k ní. "Zajdeme ke mně a tam si odpočineš. Až budeš mít síly, tak pak něco podnikneme." S těmito slovy jí podávám vodu, poté mám v úmyslu jí odnést v náručí do auta. Netuším, zda v tomto stavu dokáže dojít do auta. "Dalo by se říci, že si byla posednutá bohem podsvětí. Možná to v tobě něco zachovalo. Doufám, však, že nic špatného." Pronáším tato slova po cestě zpátky, stále jí držíc v náručí. "Na jednu chvíli jsem si skutečně myslel, že tě ztratím. A věř tomu, že bych byl nerad, kdyby se to stalo. Protože... protože... " No raději se u vysvětlení proč zastavím a chvíli hledím do jejich očích. "Asi mi to nebudeš věřit... já sám bych si nevěřil.. ale zamiloval jsem se." Řeknu těžce tuto odpověď a raději pokračuji dál v cestě k autu. "A teď se klidně můžeš smát." Tak znějí má slova u auta, kde jí pomalu posadím na zadní sedadlo, aby si mohla lehnout. Podám jí láhev vody a zaujmu místo řidiče. "Zachránili jsme svět. Teda tys ho zachránila a hrdinka dne by si měla dneska dát voraz." Přejdu raději na jiné téma a hurá směr zpátky domů. |
| |
| aaaand...now? Vstanu za jeho notné pomoci a uvědomuji si, že jsem dostala polibek. Lehce jej praštím do hrudi, ale možná je to jen tak mimo mísu a nezaznamenatelné. Cože? já si ani pořádně napematuju, že bychom vyvolali Osirise... ~Co se to ksakru...~ větu nedokončím a chytám se opět za bolavou hlavu, naštěstí to trochu polevuje. Vezmu si lahev s vodou a dlouze se napiju. EJho otázka mne překvapí...Čím mluvím? Nemluvím... neuvědomuji si, že bych mluvila jinak než svým rodným jazykem, angličtinou. Nenechám se nést...snažím se jít i když mne možná více táhne, do náručí se prostě vzít nenechám. ~usirev není zlý bůh.~ podotknu jako by se nechumelilo jakýmsi podivným nářečím, ale staroegyptština z něj vycházela, nebude mít problém v překladu, pokud si ze školy ještě něco pamatuje... Zastavíme se. Necápu, proč by se měl bát. Vždyť mne v podstatě ani nezná, neví kdo jsem. Poté mi však zasadí slova, která mi otevřou ústa dokořán. ~Cože?~ Rychle to zamlouvá a proti mé vůli mne donutí lehnout si na zadní sedadlo. Dovez mne ke mně, prosím... znějí má poslední slova, ale raději zavřu oči, kvůli bolesti hlavy. Pověz mi do detailu co se stalo... |
| |
| Slet událostí "Tak dobře... Podařilo se nám vyvolat Osirise. Ten jaksi potřeboval lidskou schránku, tak využil tebe a díky tobě přitáhl na scénu Akmeraha. Kterého si já netuším jak, zbavila moci a udělala z něj nejspíše smrtelníka. Poté tě Osiris opustil, sesunula ses k zemi a já se zajímal o to tě chytit, než se střetneš se zemí." Shrnu jí situaci, která se udála a doufám, že s tím bude spokojená. Protože lépe to prostě popsat nedokážu. "Nejspíše bys měla zajít za nějakým specialistou. Já ti rozumím, i když mluvíš tou staroegyptštinou, i když mám pocit, že to ještě jazyk dávno předtím. Neuvědomuješ si to, ale občas vážně zacházíš do tohoto jazyka. A vypadá to, že já ještě nic ze staré školy nezapomněl." S těmito slovy mířím k ní domů, dávám přitom pozor na cestu a občas se podívám do zrcátka na Agnes. "Chvíli ses o své tělo dělila s bohem podsvětí, to může mít nějaký následek. Doufám jen, že tě nadobro opustil. Přestalo jej bavit se s někým dělit o tělo." Z tohoto pohledu mám docela obavy o Agnes. Možná se Osiris vrátí, aby mohl opět být na zemi a to jen díky ní. "Nepozveš mně k sobě dál? Uvařil bych ti." Pronesu jen tak a podívám se na ní do zrcátka, vážně mne zajímá její reakce. Doufám, že bude kladná. "Mohli bychom to všechno rozebrat do podrobna." Dodávám tato slova a s napětím v hlase vyčkávám na její reakci. |
| |
| U mně ~Tomu nerozumím...~ Věřím, že si potřebuji jen odpočinout... promluvím se zavřenýma očima, později je však otevřu a naviguji jej ke svému bytu. Jasně, pojď dál, tvůj byt je dost daleko a v lednici nic není. prohodím s trošku hraným úsměvem, ale ten úsměv tam je. Otevřu klíčem dveře do čtyřpatrové budouvy a poměrně zastaralým výtahem se vyvezeme nahoru. Odemknu a v zádveří se zuju. Naskytně se mu pohled na velkou, možná trochu přeplněnou místnost, plnou artefaktů z různých dob, ale převážně starověkého egypta. Jedna stěna je plná knih, které z polic snad přetékají. Kousek od ní je pracovní místo, těžko se to dá nazvat stolem, ale ten pod haldou papírů také někde je. Jestli někde vidíš nějaké rozházené papíry, tak na ně nesahej, jsou to překlady a jsou pečlivě roztříděné i když to vypadá jako chaos. podotknu a po schůdcích vejdu do menší kuchyně. Trochu si neuvědomuju, co tam dělám, ale když mi zrak padne na lékarní skříňku, otevřu ji a nasypu si do dlaně hrst prášků na bolest. Támhle je pokoj pro hosty, tam moje ložnice a tam koupelna. odkazodkaz Na koupelnu jsem obzvláště pyšná. byt jsem zdědila po otci a piplala jsem si jej kachličku po kachličce. Stálo to dost peněz a úsilí, ale je to můj druhý domov. Dám si vanu, ty se zatím slož. V pokoji pro hosty určitě najdeš nějaké oblečení ještě po otci. JE čisté, klidně si jej vem. Pod třemi schůdky do kuchyně je jídelní stůl pro čtyři. Byt nepůsobí neuklizeně ani chaoticky, jen je v něm hodně věcí. Hodně zajímavých artefaktů. Vše má svůj prazvláštní řád. ~Jako doma...~ promluvím s lehkou úklonou a v očích se mi podivně zaleskne. Zmizím do svého pokoje a následně se naložím do vany. Plán bytu je: Vejdeš do úzké krátké chodbičky, kde se zouvá, ta ústí do oteřveného obývacího pokoje. Po levé straně knihy a pracovní místo, za rohem vpravo menší kuchyň, do které se jde po třed schodech, je jakoby ve věži. Má vysoký prosklený strop. Dále vzadu za obývacým pokojem je ložnice propojená s koupelnou, která je z druhé strany propojená s pokojem pro hosty. Byt má velká stará okna. Je tam příjemná klimatizace. |
| |
| A tak šel čas Uběhly dva týdny od toho, co jsme vrátili zpátky mezi neživé Akmeraha a tím zabránili světu zkázu. Jenže mám takové zlé tušení, že něco špatného se ještě může stát. Ale teď to nemám v úmyslu řešit. Teď mne zajímá jediné a to si vyjít se slečnou Agnes, která mi nyní konečně řekla ano na pozvání. Tedy pozval jsem jí k sobě domů, že něco uvařím a ona souhlasila. Jdeme krom radne, která to má hlavně být, probírat věci kolem otevření hrobky. Upřímně doufám, že s tou hrobkou nebude nic špatného. Nechtěl bych zase zachraňovat svět před oživlou mumií. A mít co dočinění opět s bohem podsvětí, po jehož setkání je Agnes nějaká divná. Vždycky mi však řekne, že je v pořádku, i když je na ní vidět, že jí je na nic. Stále totiž trpí bolestmi hlavy a prý moc nespí. Ale tím se teď nebudu zabývat. Musím se podívat na maso, zda je v pořádku. Peču totiž vepřové kotlety se sýrem a šlehačkou. Tak doufám, že se mi zase podaří, jako když si je dělám sám. Nakoupil jsem dokonce i víno, brambory už mám udělané. Svíčky na stole jsou, prostřený stůl je. Teď jen čekat až se udělají kotlety, což znamená tak deset minut. Kdepak je Agnes? S touto myšlenkou se podívám na hodinky, které ukazují, že zhruba za deset minut tady bude. Takže mám čas. V klidu pustím nějakou romantickou hudbu, v celém bytě jsem dal svíčky a lístky rudých růží jsou skoro všude. Jsem strašně z tohoto rande nervozní a zároveň strašně natěšený. No doufám upřímně, že to nedopadne katastrofou. "Ahoj, Agnes. Jídlo už je hotové." Pronesu tato slova, když vejde do dveří a vážně je tu cítit vůně hotových kotlet. Dovedu jí do kuchyně, kde jí naleji víno. Hraje romantická hudba, svíčky jsou zapáleny. Prostě to vypadá skvěle, teda mně to připadá. "Bolí tě hlava? Víš, děláš mi starosti." Pronesu tato slova když servíruji jídlo a podívám se na ní. "Takže dobrou chuť." Pronesu tato slova a pustím se do jídla. Musím uznat, že se mi to opět podařilo. Ale hlavní slovo má Agnes, které to třeba nemusí chutnat. "Tak o čem budeme mluvit?" Nakonec ze sebe vymáčknu po chvíli ticha, které propuklo a rozpačitě se na ní podívám. Já bych nemluvil, raději bych jednal, ale když jsem se o to vždycky pokusil, tak mně mlatila pěstičkou do hrudi. Takže teď nejspíše bude čekat jen na náznaky, kterých se možná dnešního dne nedožiju. |
| |
| And the times go on... První noc byla zvláštní, potřebovala jsem někoho blízkost, usli jsme na gauči, když jsme mluvili o tom, co se stalo s Akmenrahem. Stále mi to moc nešlo do hlavy. Zbavili ho duše, ale co tělo? Druhá noc byla podobná. Stále mne trápily bolesti hlavy a stova jsem usla, prřipadalo mi, jako kdybych se po chvíli probudila, ale bylo ráno, jenže byla jsem vyčerpaná, jako kdybych chodila po ulicích. Obyčejně jsem měla špinavé boty, toho jsem si všimla až později. Vídali jsme se s Nathem sem tam na kafe, navštěvoval mne často, ale já se zabrala do práce. Spousta věcí mi nešla do hlavy. Starověké překlady jsem zvládala jako kdyby byly v mém rodném jazyce. Dokumentaci Akmenrahovy hrobky jsem sledovala z povzdálí. Bylo mi nepříjemné tam být a všichni se ptali, kde je mumie. Nakonec ji našli v jiném chrámu a z urostlého muže byla opět seschlá mumie. Jenže nikdo si nedovedl vysvětlit, jak se tam dostala. My jsme zarytě mlčeli. dostala jsem pozvání na rande, několikeré a nakonec jsem tedy souhlasila. Potřebovala jsem někoho k sobě. Někoho, komu můžu věřit, protože jsem nikomu nic nemohla říct. Ahoj, Nate. Promiň, jdu pozdě. Hezky to tu voní. opravdu to voní dobře a už se mi sbíhají sliny. Jdeme do kuchyně a já se posadím na kuchyňksou linku. Připijeme si. Na sobě mám vínovou sukni a pohodlné střevíčky, černou košili a na krku na stříbrném řetízku stříbrný Anch od mého otce. O moji hlavu si nedělej starost, už jsem si zvykla. Nedělej si starosti. Dobrou chuť. popřeji mu, když zasedneme. ~Je to lahodné...~ usměji se. A o čem bys chtěl mluvit? Můžu mluvit o práci. Dělám na nové hrobce. Bude se otevírat poslední pečeť, ale vede to Hawas, takže jsme dost svázaní...Ale vypadá to zajímavě. Jen se bojím otevírání sarkofágu a už nikdy nebudu nic číst... podotknu s úsměvem. Ale mám z toho takový divný pocit. Zítra tam budu zase sama odpoledne. Všichni jdou na seminář. Povím trošku posmutněle...možná se trochu začínám vrtat v jídle, ale chutná mi to. A co ty? Co tvá práce? nebo co tvé vykradačství? děláš na něčem? |
| |
| Že by rande? "To je v pohodě. Dle mého názoru, jdeš právě včas." Pronesu tato slova s lehkým úsměvem na rtech a poslouchám její další slova. Jsem vážně rád, že toto mé pozvání přijala a je tady. To jestli přišla pozdě či včas dle mého názoru nehraje žádnou roli. "Už tehdy jsem ti něco řekl a myslím to vážně i nyní. Dělat si o tebe starosti budu, jinak to u mne nejde." Pronesu vážně tato slova a zahledím se jí do očích, jako kdybych jí chtěl dokázat z mého pohledu, že to myslím smrtelně vážně. Stále k ní něco cítím a je to den ode dne silnější. Jenže ona si to nechce přiznat, nebo já nevím co. Prostě se zas tak v ženách nevyznám. Začne mluvit o práci a já se na ní zahledím, při čemž chvíli nejím. Se zaujetím v očích jí naslouchám. "Já na ničem zatím nedělám. Nějak jsem se poučil z toho předešlého vykrádání." Odpovím jí po pravdě, ale raději jí neřeknu, kam jsem se přidal s úmyslem se pomstít. To, že tam jsme je pro mně ostudné, ale jinak bych nemohl vykonat svůj plán. Dokonce jsem zneuctil jméno Karen, abych mohl s nima být. "Pokud nechceš být sama. Zítra nemám nic v plánu. Mohl bych ti s tím pomoct." Navrhnu jí a zasteskne se mi po té společné chvíli, kdy to bylo jen ona a já. Až na tu záchranu lidstva. "A co setkala ses poté s Posvátnými strážci?" Netuším ani proč jsem se na to zeptal, ale prostě to vyklouzlo z mých úst a nyní doufám, že nebude chtít po mně abych jí o tom řekl. |
| |
| Asi rande Usměji se a možná se i trochu začervenám, no, tak si o mně tedy bude dělat starosti. Víno mi příjemně leze do hlavy. Když dojíme, seberu talíře a odnesu je do dřezu, ale umývat se mi je nechce, naštěstí má myčku. Potom se vrátím ke stolu. Zajímalo by mne, kde jsi tu sehnal zrovna vepřové, není to tu zrovna obvyklé zboží, ale bylo to opravdu výborné, hádám tedy, že příště vařím já, (MH: arabi to považují za nečisté zvíře tuším a nejí ho, ale jistá si nejsem :D) Je v tom skryté pozvání a možná i trochu klička k ukončení večera, ale ještě se mi domů nechce. Budu ráda, když mi budeš dělat psolečnost, ale chci tě vidět s bavlněnými rukavicemi a respirátorem, to je má podmínka. pousměji se. Nahodíme řeč o posvátných strážcích a to se mi příliš nelíbí. Nenarazila jsem na ně přímo, ale myslím, že Hawas s nimi má nějakou spojitost. A sledují mne. Někdo se sem tam hrabe v mé práci. Však víš, minulý týden, jak mi prohledali byt. Dnes u mně zase někdo byl. Vše bylo na svých místech, ale poznám, když se mi někdo hrabe ve věcech. Nevím, co stále hledají... Poslyš, Nathe, vím, že je to pro tebe těžké, to rozebírat, ale když jsme tam byli, chtěl si se pomstít, prosím řekni mi, že neuděláš žádnou hloupost... Položím mu svou dlaň na jeho ruku v opravdu starostlivém gestu... A ty ses s nimi nepotkal? Co vůbec děláš celé ty dny? Nechce se mi věřit, že nic...Tajíš mi něco? Já vím, že jsem pro tebe asi cizí člověk, kterému do toho nic není, ale... Dám svou ruku zpět, sklopím zrak a napiji se vína. Pokud bys cokoli potřeboval...řekni mi... |
| |
| Wow... rande "Mám své tajné zdroje." Přispěji také k tématu vepřové maso zde a trošku se tomu zasměji. Je dobré mít nějaké známé, které seženou vše na co jen pomyslím, za poměrně slušnou sumičku. Ohledně toho, že budu muset na rukou mít bavlněné rukavice a respirátor, se lehce ušklíbnu. Jen pokynu hlavou na náznak souhlasu. Poté se zaposlouchám do jejich slov ohledně Posvátných strážcích, se zaujetím v očích jí naslouchám. Proč bych také neměl, když jsem sám nadhodil toto téma. To, že Hawas s nimi má nějakou spojitost, už vím delší dobu. Dokonce jsem se s ním v jejich tajném sídle setkal. Ale to, že chodí navštěvovat Agnes, se mi nelíbí. Nic mi o tom neříkali, což mně v této chvíli velice vytáčí. Je to na mně trošku znát. Její starost o mně se mi na jednu stranu líbí a na druhou stranu mám neskutečnou touhu se jí se svým plánem přiznat. "Neboj. Nemám v úmyslu udělat hloupost." Pronesu chlácholivě tato slova a věnuji jí ten nejupřimnější úsměv. Její další slova mne lehce překvapí, a trošku donutí zmatkovat. Rád bych jí řekl pravdu, ale určitě by se mnou nesouhlasila. Chvíli se musím zamyslet, nad tím, co bych jí řekl. "Pomáhám vést jednu restauraci. Měl jsem v plánu tě tam pozvat, ale poté mně napadlo, že bych mohl uvařit v pohodlí domova." Pronesu jí polopravdu. Je vážně fakt, že pomahám vést jednu hospodu, když známí nemůže a díky němu jsem získal ono vepřové maso. Lehce se dotknu její tváře a zahledím se jí do očích. S menším zamyšlením, co následně udělat. "Teď bych byl rád, kdybys do mně nebušila pěstičkama." Šeptnu tato slova a přitisknu své rty k jejím, už po několikáté. :D |
| |
| no moc se neraduj Hmm, restaurace, to je zajímavé, někdy mne tam opravdu musíš vzít. Dobrou a ne předraženou restauraci aby člověk pohledal. Ale nějak se mi nezdají tvá slova. Nathanieli, víš, že mi to můžeš říct. Vidím, že něco tajíš, nebo mi spíše neříkáš všechno. Chtěl si se pomstít, i já se chtěla pomstít za otce...dozvědět se, co se mu vlastně doopravdy stalo...nějak jsme se k tomu nedostali a nechce se mi věřit, že bys to nechal jen tak být... Podívám se na něj tím svým nejpronikavějším pohledem a snažím se, aby se cítil hlavně provinile za to, co mi neříká a raději to čím rychle vyklopil. Nesnáším tajnosti a překvapení... Další slova poněkud nechápu, ale můj výraz, který ukazuje, že jsem naprosto mimo pochopení mu zjevně nevadí. Vtisnke mi na rty něžný polibek a já pochopím, proč ho nemám bít pěstičkami. Polibek lehce opětuji. Naráz zvednu ruku a zvažuji ho praštit jen tak možná trochu zlegrace,a le položím mu ji jen na tvář. Nepřikláním se k němu, nedávám mu najevo, že bych stála o pokračování, i když pravdou je, že stojím. Když se od sebe odkloníme, tvářím se jako školačka, co dostala první polibek a raději se skloním ke své skleničce vína. Je to už dlouhou dobu, co jsem dovolila muži, aby mi byl takto blízký. Bezvýznamný sex na jednu noc mi nevadil, ale skutečná blízkost člověka...je to už dokonce víc jak tři roky, co jsem byla na rande...ale každý máme pro věci své důvody... Nathanieli... šeptnu, ale větu nedokončím, protože nevím jak bych ji měla dokončit... |
| |
| Tak nic no "Dobře, beru tě za slovo. Ale budeš mi muset pak říct, kdy bys měla čas." Řeknu k tématu restaurace a pousměji se. Jsem velice rád, že se jí má práce v restauraci zamlouvá. Avšak není vhodné to zakřiknout, jelikož jí nejspíše došlo, že něco tajím. Ale v této chvíli si nechci pokazit něco tak krásného, jako je polibek od krásky o kterou velice stojím. Mé jméno z jejich úst zní, jako rajská hudba. Je tak překrásné slyšet své jméno a ne přijmení, které nějakou dobu pronášela. "Agnes" Šeptnu tato slova a nejspíše jsem přesvědčen jí v této chvíli říct pravdu a s ničím se netajit. Teď nebo nikdy. "Stále se hodlám pomstít. Mám svůj plán na pomstu, který by mohl být pro tebe nebezpečným, proto ti jej neřeknu." Pronesu tato slova velmi vážně a zahledím se jí upřeně do očí, s prosbou, aby mne pochopila. "Věř, že až nastane vhodná chvíle, tak ti jej řeknu. Všechno se dozvíš, ale dej mi prosím čas. Neboj se. Není to nic nebezpečné." Lehce jí zalžu a dotknu se její tváře, pohladím jí po ní. Má ji tak hebkou, tak roztomilou. Nakloním se k ní opět a pokusím se jí umlčet polibkem. "Znamenáš pro mně hodně. Jsi můj smysl života, který nechci ztratit, jelikož jsem zase objevil." Pošeptám tato slova, která myslím smrtelně vážně a obejmu jí, potřebuji cítit její blízkost. Stále se mi nechce věřit, že je skutečná. Stále mi něco, říká že je to sen, který se mi může pod rukama rozpadnout. Je na mně patrná starost o jí, lze to poznat z mých doteků a z proseb, které jsem vypustil z úst. Udělám všechno proto, aby byla v pořádku. Aby se jí nic nestalo. |
| |
| Možná něco Co takhle rovnou zítra? Po práci budeme hladoví a bude pozdě večer na vaření. sice je řada na mně, ale tak můžu tě pozvat já, navrhnu s úsměvem. Svěřuje se mi s tím, že má plán, ale já mu nevěřím, poznala jsem, že něco tají. Objímá mne, má o mne starost. Já se cítím v jeho náručí klidně, odpočatě, bezpečně. Je to teď to, co potřebuji. A nehodlám si to nechat jen tak vzít jeho hloupostí a unáhleností. Já ti nevěřím Nathanieli. Známe se krátce, ale za ten čas jsem pochopila, že většina, co uděláš, je nebezpečná a tohle není jen tak něco. Demonstrativně vstanu. Teď je ten pravý čas. Pověz mi o svém plánu, nebo odejdu...Myslím to vážně Nathanieli. mluvím tiše, smířlivě, ale jasně. Víš, Nathanieli, také mi na tobě záleží...to, co jsme prožili není jet tak. Přikloním se k němu a pohladím jej po tváři. Slíbila jsem ti, že ti dám pomstu, že ti s ní pomohu. Jestli mi budeš lhát a zatajovat věci, pak ti na mně skutečně nezáleží... Opět se odkloním a jsem připravena k odchodu. Je to hloupé a dramatické gesto, ale obyčejně zabírá. |
| |
| Co něco? Věděl jsem, že se to všechno může pokazit a že bude chtít znát pravdu. Tušil jsem to a taková chvíle právě nastala. Zhluboka jsem se nadechl, zahleděl se jí do očí a chvíli přemýšlel, jak jí to říct. Nezbývá mi nic jiného, jinak by nejspíše odešla. Je to čisté vydírání, které skutečně zabralo. "Před nějakou dobou jsem se infiltroval k Posvátným strážcům, s tím že pro ně budu pracovat. Mám díky tomu potřebné informace a spřádám plán k pomstě. Věřím, že jednou pravá chvíle nastane a já je budu moct zničit." Pronesu tiše tato slova a odvrátím pohled, pravda se neříká snadno. Pravda je krutá a díky ní mne možná může opustit. "Zatím mne spíše prověřují, zda jsem vhodným kandidátem. Ale mám pocit, že už to mám jisté." Opět tato slova pronáším s pohledem jinam. "Chtěla si slyšet pravdu, tak jí máš. Věř mi, že toto mi pomůže tě před nimi chránit. Budu vědět o každém jejich kroku a budu tě moct varovat. Rizika jsou mi jasná. A podstoupím je. Všechno kvůli pomstě..." Na chvíli se odmlčím, protože to co jsem řekl nebylo zrovna vhodné. Podívám se konečně Agnes do očí. "I když na jednu stranu. Mám strach, že bych tě mohl ztratit." Dodávám zničeně tato slova, která jsou čistě pravdivá a lehce se dotknu její tváře. "Odstoupit od svého plánu však nemohu. Naskočil jsem do jedoucího vlaku, který nikde nestaví." Řeknu jistě tato slova a s napětím v hlase i v očích, vyčkávám na její reakci. Či zůstane nebo odejde. |
| |
| Kdo ví Zabralo to, samozřejmě, že to zabralo, zabere to vždycky. Celkem mne překvapí, co mi poví a zhrozím se nad tím. Zděšeně dosednu a popadnu ho za ruku.. Cože? Copak ses úplně zbláznil? To nikdo neví, co se ti stalo před lety? To tě tam nechají jen tak být? co když tě také jen využívají? Svou dlaní otočím jeho tvář tak, aby hleděl zase na mně. Nemusíš se o mně bát a nemusíš tohle podstupovat kvůli otmu, abys mně chránil. Hledím mu pevně do očí a hladím ho po tváři. Zbožňuju na mužích strniště, které ještě nepíchá a ač se očividně holil, tak mně to příjemně šimrá v dlani. Chvíli přemýšlím a hledím do země. Fajn...zasvěť mně. Zasvěť mne do celého plánu a zařiď to tak, aby mně vzali k Medjai...můžu podlézat Hawasovi a zajistit si tak to, že budu pro ně vhodná. Mají prsty ve smrti mého otce a já chci stůj co stůj zjistit, co se stalo. chci je ponořit stejně jako ty...A dvou to půjde lépe než jednomu. Nikdo z nich neví, co se stalo s Akmenrahem, víme to jen my dva a nikdo neví, že jsme do toho byli zapletení...Aspoň ne spolu... hledím na něj povzbudivě s dychtivostí v očích. Jsem rozhodnutá a mé rozhodnutí už nic nezmění... |
| |
| Ty snad budeš vědět. Už od začátku mi byla známá její reakce na můj plán, takže mne nic nepřekvapilo. Jen mne lehce rozčílila její odvaha a to, že má v úmyslu jít do toho se mnou. Což je pro ní nebezpečné, dost že mám v úmyslu být v nebezpečí já, nyní chce i ona. "Ví.. nejsem zrovna nadšený tím, co jsem udělal, abych se k nim dostal, ale nebyla jiná šance. Musel jsem pošpinit jméno Karen, abych se dostal k nim. Oni mne chtěli už od samotného začátku." Opět odvracím pohlede, nejsem zrovna hrdý na to co jsem udělal, nenávidím se za to, ale jinak jsem nemohl. "Ale musím. Protože tě miluji." Pronesu toto s patrnou jistotou v hlase a v očích. Jsem si velmi jistý těmito slovy. Miloval jsem upřímně dvakrát, předtím to byla Karen a nyní to je Agnes. Je mi jasné, že oni už delší dobu touží po jejím zasvěcení, takže s tím problém nebude. Je si tím tak jistá, že mne nejspíše nebude poslouchat. "Promluv si s Hawasem. O tom, že ses rozhodla jít na správnou cestu. Buď přesvědčivá. Chtějí někoho s tvými schopnostmi." Pronesu po chvíli, kdy jsem mlčel a hleděl jí nechápavě do očí. "Asi se utrápím strachem o tebe." Tato slova znějí po delší době, klidnějším a vyrovnaným tónem hlasu. Musím se pousmát. Jsem velice šťastný z její přítomnosti, kterou si mohu užívat v této chvíli. "Zůstaneš tu přes noc?" Nevím proč, ale zeptal jsem se na tuto ne příliž vhodnou věc. "Klidně budu spát na gauči, pokud jde o toto." Dodávám po chvíli s úsměvem na rtech, držíc jí za ruku. |
| |
| No kdo ví... Zoufalá doba si žádá zoufalé prostředky. Jiná žena by mu to asi zakázala. jiná žena, se smyslem pro spravedlnost by udělala to, co je správné, možná ho vydala policii za vykradačství, ale já nejsem jako každá jiná žena... Jeho další slova mne překvapují. Vytane mi rozpačitý úsměv. Nevím, jestli mohu říct to stejné, zatím ne. Já...Nathanieli... nedořeknu, spíš se jen dál rozpačitě usmívám. Chvíli mlčím a pak se raději vrátím k MEdjai... Ale musíš mi říct jednu věc...co dělají? po čem jdou? Hawas mně moc nemusí, bude třeba mu něco předhodit, aby si mně oblíbil...zatím mne ale nic nenapadá. Dopiji svou skleničku vína a opravdu se musím smát. Proč se o mně tolik trápíš, zvládla jsem Akmenraha s Osirisem v těle...A přece si mi slíbil, že se sem tam budeme rvát, abych byla připravená na všechno... Nechám si znovu nalít a opravdu mi víno začalo chutnat. Zůstaneš přes noc? Dost mne to zarazí. No, nevím...nevím jestli bych měla... uvidíme po pár skleničkách... potutelně se usměju,a le pak ho prstíčkem upozorním. I kdybych tu zůstala, tak neočekávej, že se něco stane... Ale sama v cizí posteli...to není příjemné... |
| |
| Kdo jinej teda? "Nemusíš nic říkat. Důležtější jsou činy." Pronesu naprosto vážně tato slova a pohlédnu jí upřeně do očí. Nemusí si býti hned jistá svými city ke mně. Avšak já tím co cítím jistý jsem. "Mám takový špatný pocit, že jdou opět po tvé práci." Odpovím jí na otázku a vůbec se mi to nelíbí. Mám pocit, že ona na ty věci, které je táhnou, má prostě pech. Nejdříve to byla oživlá mumie, co to asi bude nyní? Lehce se zamračím, nad svými myšlenkami. Celá ta situace se mi prostě nelíbí a je více méně znepokojivá. "No právě ten Osiris.. Hlava tě začala bolet jen co jsi se s ním dělila o své tělo. Mluvíš sem tam předchůcem staroegypštiny. Potom co mi vyprávíš, se děsím... o to, že bych o tebe mohl přijít. Veškeré tvé práce sledují Posvátní strážci, protože ty máš prostě nos na světu nebezpečné věci..Ano, zatím to byl Akmerah... Ale co to může být příště." Vychrlím na ní to, co mně děsí nejvíce. "A jestli se chceš rvát, tak to můžeme zkusit zítra. Dám ti pár lekcí." Pronesu už klidnějším tónem hlasu. Její reakce mne lehce překvapí, vypadá to, že u mne zůstane přes noc, což mne velice těší. Vůbec nemám v úmyslu, aby se mezi námi stálo něco víc. K tomu je potřeba čas. "Nepočítám s tím. Pokud chceš lehnu si na postel, budu tě objímat, aby ses cítila v bezpečí. A nebude nic víc, než jen to, že se k sobě budeme tulit." Pronesu s úsměvem tato slova a dotknu se její krásné tváři, pohladím jí po ní a naliji si. Hudba stále hraje, což mně napadá... Co tak si zatančit? Položím jí tuto otázku a tázavě na ní pohlédnu. Prostor k tanci tady pochopitelně je, takže dle mého názoru žádný úraz nehrozí a já tančit umím, protože to bylo mou povinností, když jsem chodil s Karen. |
| |
| jak já to mám vědět? jeho slova mi jen vykouzlí rozpačitý úsměv na tváři, tak tedy skloním hlavu a napiji se vína. Přestanu se jej dotýkat. Proč by se měli zaměřovat jen na mou práci? Dělám to samé jako kterýkoliv jiný archeolog. Zlobí mne to. Kvůli jeho dalším slovům jen roztržitě přejdu ke kuchyňské lince a naleji si trochu studené vody. Ne proto, že bych ji potřebovala, ale potřebuji mu sejít ze zraku. Je to jen...shoda náhod. Nemyslím si, že to má něco společného. Možná jsem prostě stále jen trochu vyčerpaná. A staroegyptsky jsem nemluvila už nevím jak dlouho, tak si ze mně neutahuj. namítnu a opřu se o kuchyňskou linku hledíc na něj z přiměřené vzdálenosti. Zrovna si všímám všech těch lístků růží. Musím se tomu smát,a le snažím se to nedat na sobě znát. Udělal by lépe, kdyby mi ty kytky dal vcelku. Toto už je trošku kýč. Jop, zítra to bude fajn. Ale předpokládám, že v hrobce budeme dlouho. Ale když tak dopoledne. Pak můžem skočit na oběd, ale spíš bych to viděla asi na hrobku, poté večeři a cvičení, nebo opačně...nevím, už se mi to trochu míchá. Přejde ke mně a pronáší poklidná slova... Dnes už jsem dost pila a mám tu auto...a nočním taxíkem se mi příliš nechce...navíc už je dost hodin...skoro půl jedenácté... hladí mne po tváří a já mám nutkání mu vtisknout polibek, ale snažím se udržet...a také se udržím Víš, já...nejsem moc na tančení... přiznám. Všechno své taneční "umění" jsem už zapomněla a s tím množství vína, po kterém se mi motá hlava to myslím není vhodné. Upravím mu lem košile a chvíli setrvám rukou na jeho hrudi. Asi bych se měla začít ovládat. Nechci, aby se to mezi námi pokazilo tím, že věci uspěcháme. Zůstanu tedy přes noc. Všechno racionální mluví proti tomu, abych teď v noci jela domů. Řídit nemohu a do taxíku sama nenasednu. Požádám tě zase o nějakou košili, protože v tomhle spát nechci a můžem si povídat, dokud neusneme...ale to až později. Smířlivě na něj pohlédnu a mé oči se trochu utápějí v těch jeho... Ne...to nemůže být pravda... |
| |
| Jo víš to... nepopírej už //Mimochem růže jsou nejen v podobě lístků, ale také ve váze a ještě se určitě někde najdou, abych ti je dal. "Vůbec netuším a to mně děsí." Všímám si toho, že ode mne utekla, ale nějak na to nereaguji. Možná jen pouhým povzdechem. "Shoda náhod... skvělé.. Vážně.. to si já však nemyslím. A staroegyptsky si mluvila naposled, když si říkala, že to jídlo je lahodné. Já nežertuji v této situaci." Řeknu zcela naprosto vážně a to lze vyčíst i z mého pohledu, kterým se na ní dívám. Její zítřejší plán se mi zamlouvá až na jednu skutečnost týkající se toho, že budeme v hrobce a možná se tam objeví jak minule Posvátní strážci, ale tím se trápit pro tento večer budu raději já. Možná se to také nemusí stát skutečností a je to v tom jen můj strach o ní. "Takže to vypadá tak, že si oběd tam vezmeme. Nejdříve skočíme do té restaurace, kde nám koupím oběd, který si poté vezmeme s sebou." Navrhnu jí a s úsměvem, klidnější na ní pohlédnu. "Věřím, že by ti to se mnou šlo." Pronesu tato slova s úsměvem na rtech a také musím odlávat tomu pokušení dotknout se svými rty těm jejím, s touhou je proměnit v dlouhý vášnivý polibek. "Ale když myslíš... Nebudu tě do ničeho nutit." Nakonec znějí tato má slova a svou ruku jí omotám kolem pasu. Zaposlouchám se do jejich slov a očima si prohlížím její tvář, která mně přitahuje... vlastně mne přitahuje celá i její chování, a to jsme se nemohli vystát ze začátku. "Můj dům je i tvým domem. A dělej si zde, co uznáš za vhodné." Řeknu jí a lehce se k ní nakloním, tak že se dotýkáme čely a já se jí chvíli zahledím do očí, než se mé rty přitisknou k těm jejím, s úmyslem to proměnit v jeden dlouhý a vášnivý polibek. |
| |
| Už ani nevím co "To není..." chci namítnout, ale větu nedokončím, protože to pravda je, ale od té doby, ani slovíčko. "Já za to nemůžu, ovlivňuje mne práce..." pohledem trochu uhnu. Cítím se provinile, protože když jsem doma sama, tak je to mnohem horší. Dobře si vzpomínám na scénu dnes ráno, kdy za mnou přišel pošťák a trošku jsme se nemohli domluvit. Hledím bokem, ale on se ke mně přikloní čelem. "Slíbila jsem, že tě pozvu já a já netančím, takže...no...není to prostě dobrý nápad." Trošku omluvně se usměju. Vzpomenu si na dobu před dvěma týdny. Nemohla jsem mu přijít na jméno a chtěla mu vrazit pár facek a teď? Nejraději bych ho zatáhla do ložnice a prováděla s ním věci, o kterých se nemluví. Políbí mne. Něco se ve mně láme a něco pookřeje. Prsty ho hladím po tváři a nakonec složím ruce, kolem jeho krku. musím stát na špičkách, abychom k sobě dosáhli. Dožaduji se polibku čím dál víc dychtivěji, ale postupně si uvědomuji, kam by to vedlo...kam to vlastně už vede...Jemně se od něj odtrhnu. a zabořím čelo do jeho hrudi. Políbím jej nežně v rozhalence a povzdechnu si. "Nathanieli...bojím se, kam by tohle teď mohlo vést. A také se bojím, že by to mohlo všechno pokazit. Už nějak nemám chuť na záležitosti jedné noci...Tím nechci říct, že se k sobě musíme nějak přivázat...jen...motám páté přes deváté...Jestli tohle nemá být vtip, nebo zážitek z dovolené, tak to prostě nechci uspěchat... mávám rukama, jsem lehce nervózní a lehce se třesu. Nejraději bych mu padla do náručí a líbala jej, ale mám strach...strach ze ztráty...vždyť jsem na tom světě vlastně skoro sama... ~"Omlouvám se, možná bych opravdu měla jít,"~ pronesu nervózně a torchu se obracím k odchodu, ale uvědomím si, že zase mluvím tak, jak nemám... ~"Proklatě!"~ syknu šeptem naštvaně... |
| |
| Konec zábavy. Naslouchám jejím slovům a chvíli hledím kamsi do dáli. Chápu, co tím myslí. Rozumím každému jejímu slovu. Nechci to taky uspěchat, když to myslím naprosto vážně a nechci být pro ní jen památka z dovolené. Chci, tedy přeju- si být víc. Lehce jí chytnu za ruce jednou rukou a druhou si rukou se lehce dotknu její tváře, otočím si jí tak aby se mi dívala do očí. "Myslím to vážně, i kdyby se stalo něco víc, tak bych s tebou zůstal bok po boku. Rozumím tvému strachu. Ale já tě miluji. Byl bych ochoten pro tebe udělat cokoliv. Klidně si i pořídit společný byt. Klidně se vydat, tam kam ty půjdeš. Hodlám s tebou být, pokud to myslíš vážně, napořád." Řeknu jistě tato slova, ještě předtím než se má ke svému odchodu a opět mluví tím jazykem. "Pokud mi nevěříš, tak si odejdi. Pokud mi hodláš věřit, tak tady zůstaň... Ať se má stát, co se má stát." Pronesu tato slova a popojdu pár kroků k ní, obejmu jí ze zadu a přivoním si k jejím vlasům. "Nehodlám však o tebe přijít. Konečně jsem opět našel smysl života. Tebe.. Nejsem, jako ostatní, co si toho neváží. Já už ztratil a nehodlám ztratit opět." Dořeknu svoji načnutou myšlenku a lehce se pousměji. Vážně nechci, aby odešla. Byl bych moc rád, kdyby zůstala a já nemusel usínat sám. |
| |
| aaallleee Zaskočí mne, překvapí mne. Asi to opravdu myslí vážně. Opravdu mám chuť padnout mu do náručí a zneužít ho postaru. Ale stále se chystám k odchodu, i když všechno ostatní křičí, abych zůstala. Bijí se ve mně dva názory, dva city. ještě nikdy jsem se necítila tak rozpolcená. Zastaví mne. Obejme mne zezadu a já se lehce opřu o jeho hruď. Zavírám oči a v mém nitru se rozlévá příjemné teplo. Mé ruce spočinou na těch jeho. "~Jak můžeš někoho milovat po dvou týdnech?~" zeptám se rozpačitě a opřu se i hlavou. Stále mluví o Karen, stále. Začíná mi to vadit. Vypadá to, že se přes to ejště nepřenesl. I tu pomstu chce jen kvůli ní a já se tomu nedivím, také chci pomstu, ale co bude po tom, až pomsta skončí? "Nechci být jen náhražkou za Karen, Nathanieli." Promluvím a snad se mi i trochu zlomí hlas. Po chvilce, kdy takto setrváme, se k němu otočím čelem. Políbím jej, smyslně, vášnivě, dlouze. Dlaň položím na jeho tvář a stojím na špičkách. "Prosím neubliž mi." zašeptám a pohlédnu mu pevně do očí. "~Ublížíš-li mi, ublížím já tobě...~" zašeptám opět, ale jako bych to tentokrát ani nebyla já, kdo ta slova říká. jsou jiným jazykem a jsou z jiné mysli, ale protentokrát tomu nevěnuji pozornost. Nechám opět z mé iniciativy splynout naše rty ve vášnivém polibku. |
| |
| Co ale? "Jsem asi už takový v těchto citech. Věřím však, že to není jen takové prosté vzplanutí. Udělám pro tebe všechno." Pronesu rozhodně tato slova. Každá slova v této chvíli myslím naprosto vážně, je to jako kdybych své myšlenky pronášel nahlas. Na její další slova chvíli mlčím, to ticho je tak strašné a mně naprosto ničí. V zápětí pokračuje prosba, abych jí neublížil. Mám chuť něco říct, ale jsem umlčel dalším pronesením slov, která jako kdyby nebyla vyřčena z jejich úst. Lehce na ní něchápavě podívám a poté se musím vzchopit, abych něco pronesl. "Žádná náhražka za Karen nejsi. Nikdy jsem tě za to nepovažoval. Omlouvám se, že o ní mluvím často. Ale opravdou lásku, kterou cítím teď k tobě, jsem naposledy cítil k ní. Pokusím se už o ní nemluvit a žít přítomností." Omluvím se jí a pohlédnu jí do očí, ve kterých se hodlám utápět. "A ublížit ti? Ublížil bych nejvíce k sobě." Šeptnu mezi polibky velice jistým hlasem tato slova. Polibky sjedu k jejímu krku, tam chvíli bloudím než se vydám zpátky po stejné cestičce k jejím rtům. "Agnes...opravdu tě miluji." Pronesu mezi polibky a přitisknu jí k sobě, aby cítila teplo a bezpečí. Nechci jí za žádnou cenu kvůli své hlouposti ztratit. |
| |
| Zábavy ještě bude "Já už tohle všechno jednou slyšela a nedopadlo to dobře, tak se prosím nediv mým obavám..." zašeptám trochu zlomeně. "Chápu, že o ní často mluvíš, jen abys nás nezačal srovnávat, či přirovnávat jednu k druhé. To bychom šli poté vlastními cestami..." pronesu smutně. Má slova zanikají v polibcích a v tu chvíli to najde...Najde místo, které se před každým mužem snažím alespoň trochu schovat. Jeho rty mne dráždí na krku a já z toho mám husí kůži. Vydám tichý sten a raději mu zvednu hlavu a vrátíme se opět ke svým rtům. Objímá mne a šeptá ta slovíčka, která mne tolik hřejí na srdci. "~Musí to zůstat mezi námi. Medjai se to nesmí dovědět...~" Myslím to smrtelně vážně. Ručky mám položené na jeho hrudi a slastně se usmívám, avšak mou tváří naráz projede záchvěv bolesti. Rty se skřiví, čelo svraští. Naráz cítím v hlavě ostrou bolest a před očima se mi zatmívá. Ztrácím vládu nad svým tělem a padám...nevnímám... |
| |
| A kdypak? - aneb netuším, jak vymyslet originální nadpis "Neboj, nedozví." Šeptnu tato slova a usměji se na ní, zase promluvila tím svým jazykem, nejspíše si budu na to už muset zvyknout. Mám v úmyslu jí ještě věnovat polibek, jenže náhle se sebou div nešvihne o zem. Zachytil jsem jí pochopitelně, vzal jí do náručí a odnesl na gauč, kde jí položil. Doběhl jsem do kuchyně, kde jsem namočil ručník v studené vodě a poté zase s vymačkaným ručníkem šel zpátky za Agnes, abych jí ho položil na hlavu. Ještě jí vzal aspirin a vodu. "No tak...Agnes, drahoušku" S těmito slovy jsem jí lehce pohladil po tváři a maličko zatřepal. "Probuď se." Pronáším tato slova a mám o ní strach. Až se probudí, mám v úmyslu jít s ní do nemocnice, kde se na ní podívají odborníci. Takhle to nejde. Naposledy omdlela od bolesti, když měla v hlavě toho cvoka Osirise a to co se jí stalo nyní, určitě nezračí nic dobrého. Jakmile se probudí, podám jí dva aspiriny a vodu. Chvíli na ní mlčky hledím a pozoruji jí. Je na mně vidět, že jsem si lehce oddechl. "Jak dlouho se ti stává, že omdlíš od bolesti?" Položím jí tuto otázku a naštvaně se na ní podívám. "Měla bys zajít k nějakému specialistovi. Tím myslím doktora.. s tou bolestí hlavy." Pronesu strastlivě tato slova a přisednu s k ní. Pohladím jí lehce po tváři a se starostí v očích na ní hledím. "Miluji ti... To si dobře pamatuj. Nedopustím, Agnes, abych o tebe přišel." Řeknu s jistotou v hlase tato slova a obejmu jí, pokud sedí. |
| |
| Jinak ani já Zdá se mi něco jako podivný sen, když jsem mimo, ale asi to nebude sen. Někdo mne volá...ten hlas znám a miluji jej...je to část mne...je to však někdo jiný, než Nathaniel. Pomaličku otevírám oči. Vidím Nathaniela před sebou. Shodím ze sebe mokrý ručník a pokusím se posadit. "Co se..." ani moc nemusím, nebo spíš nestihnu dokončit větu, nýbrž na mně vychrlí naštvaně, jak moc mu tohle vadí, a že mám někam zajít. "To nic není, jsem jen vyčerpaná, dehydratovaná...nic jiného...pracovala jsem od brzkého rána a přes poledne byla v poušti...neměla jsem si čas odpočinout...a tohle je poprvé co se mi to stalo, tak nevyšiluj...." zalžu mu. Rozhodně mu nebudu říkat, že tohle se stalo i včera, když jsem pracovala dlouho do noci a stalo se to...to je divné...přesně ve stejnou hodinu... Zamračím se na nástěnné hodiny. "Pojďme si už odpočinout...jsem opravdu vyčerpaná...nemusíš mít o mne takové obavy... Pohladím jej po tváři a mrknu na něj konejšivě. |
| |
 | Telefonát V té nejlepší chvíli se ozval její mobil, který vyzváněl, jak divej a přinutil jí k tomu, že jej musela zvednout. "Dobrý večer, Agnes." Ozval se v něm mužský hlas, který pocházel jejímu velice známemu příteli, studentovi jejího otce Adrienovi Mortnovi. Neviděla jej dalo by se říci dva roky. Naposledy, když jej viděla, pracovali spolu na něčem. "Omlouvám se, že volám tak pozdě. Ale tam kde se nacházím jsou teprve tři hodiny. Chtěl bych tě požádat, zda bys mně zítra mohla čekat na letišti. Neříkej, že máš práci s vykopáváním hrobu. Musíš s tím na mne počkat. Jsem pověřen ti vypomáhat. Kvůli tomu, letím z Skotska až sem." Na chvíli se odmlčí a poté vyčkává na její reakci. "Takže ti ještě zavolám, než budu přistávat. A poté se na to vrhneme. Děkuji. Jinak je mi velice líto, co se stalo s tvým otcem. Kdyby sis chtěla promluvit, jsem k dispozici." S těmito slovy se hovor náhle ukončí. A můžete přejít k další debatě. // Omlouvám se Brighte |
| |
| S ní, ona má telefonát s nějakým Mortnem "A nelže mi?" Zeptám se jí a chvíli na ní rozpačitě hledím, jako kdybych chtěl vyčíst pravdu. "Dobře. Budu ti věřit. Omlouvám se, jen mám o tebe starost." Na mé tváři se konečně objeví opět úsměv, veškeré obavy jsou náhle pryč. Na její slova o odpočinku se podívám na hodinky, které ukazuji cca jednu hodinu ráno. Má pravdu. Měla by si odpočinout. Zítra je práce až nad hlavu. "Ty odpočinek potřebuješ. Já tě budu hlídat." Lehce se ukloním, jako kdybych se na malou chvíli stal jejím sluhou. Vezmu jí opatrně do náruče, tedy pokud to dovolí a nebude si hrát na hrdinku, jako kdysi. Tehdy jsem jí celou cestu vlastně táhl. Všechno je však vyrušeno zvonícím mobilem, který i přes mé protesty zvedne a začne s někým hovořit. Rezignovaně se posadím zpátky na gauč a vyčkávám, kdy skončí hovor. Uvnitř mne to vře, při zjištění, že se jedná o nějakého muže, který má přijet. Je mi jasné, že se hovory nesmí odposlouchávat, ale já to jinak nedokážu. Jakmile rozhovor skončí, usměji se na ní. Jako kdyby se veškerý vztek, který jsem měl doposud, vypařil. "Kde jsme to skončili?" Otáži se. Pokud opět dovolí, vezmu jí do náruče a konečně jí odnesu do svého pokoje na kterém si dávám patřičně záležet. Opatrně jí položím na postel, vytáhnu ze skříně košili, kterou jí podám. Nemusí nic říkat a na chvíli zmiznu do koupelny, aby se mohla obléct a já se mohl převléci do pyžama. Až poté se vydám zpátky do pokoje, už oblečen v černém pyžamu. "Kdopak ti to volal?" Na chvíli přeruším tuto krásnou chvíli, tedy pro mně je každá chvíle s ní, krásnou chvíli. Poslouchám její odpověď a nechám jí, aby si mi lehla na hruď, tedy opět pokud bude chtít. Hladím jí přitom ve vlasech. |
| |
| What the hell? "Lhala jsem ti někdy?" Otočím se na něj trochu uraženě. Nést se rozhodně nenechám. trošku s emi motá hlava, ale v pohodě dojdu, jenže zvoní mi telefon. nechápu, kdo mne může otravovat v jednu ráno...Trochu naštvaně jej hledám v kabelce, ale je to neznámé číslo. "Prosím?" zeptám se, ale ten, kdo čeká na druhé straně aparátu mne překvapuje. "Adriene? Jsi to ty?" Hledím užasle a přejdu do kuchyně, tedy kousek dál od Nathaniela a opřu se o kuchyňskou linku. Neuvědomím si to, ale začínám mluvit tišeji. Je to prostě jen naučený reflex. "Počkej cože? Proč bys měl přijet? Vůbec tomu nerozumím..." tvářím se rozpačitě. Dva roky jsme se neviděli a on se zčistajasna ukáže? Obzvlášť po tom, co jsem ho nechala? přijde mi to divné, ale odpovědí se mi moc nedostane. Vracím se k Nathanielovi a spolu odcházíme do ložnice, která je vskutnu úchvatná. Ovšem nosit se nenechám. Svléknu se do spodního prádla a obleču si na sebe košili. gentlemansky odejde do koupelny a přijde JEN V PYŽAMOVÝCH KALHOTECH BEZ TRIKA (protože to triko je hnusné :D). Musím trošku odvrátit pohled, ale zapluju mezi deky. Lehne si vedle mne a já se lehce uvelebím na jeho hrudi. Políbím jej a pak složím hlavu, ale jeho otázka se mi zrovna dvakrát nezamlouvá... "Starý...ehm...kolega a přítel. Pracoval s otcem. Z nějakého důvodu přijede..." odpovím, jako by se nechumelilo. |
| |
| Ráno - vstávat a cvičit Nic jiného mi nejspíše nezbývalo, než věřit jejím slovům. Je pravdou, že jsem měl menší pochybnosti, o tom kdo je ten chlápek. Ale pro dnešek toho necháme. Dneska si musí odpočinout. Tento den ještě bude náročný. "Dobrou noc či spíše ráno." Popřál jsem jí, líbnul do vlasů a vyčkával než usne. Mně v hlavě kolovalo spoustu myšlenek točících se kolem dneška a otevření té hrobky. Upřímně doufám, že to nedopadne jak minule. Je pravdou, že jsem se snažil zlepšovat v boji. Možná by se mi podařilo tomu hnusákovi tedy mumií nyní nandat. Usnul jsem tak kolem druhé hodiny ranní. A musím uznat, že mne probudit je velice těžké. // Pokud chceš něco jako Osiris vyvádět, tak máš volnou ruku. |
| |
| Ale já mám ještě noc "Dobrou noc..." zašeptám ospale a v tom momentě usnu, jako by mne po hlavě praštil. Netrvá chvíli a konečně tvrdě spí i Nathaniel a v té vteřině se mé oči otevírají, avšak nejsem to já, kdo se jimi dívá. "~Už bylo na čase~" zašeptá můj hlas, ale jakoby stejně patřil někomu jinému. Tak, jak jsem ustorjená, či spíše neustrojená, neobutá, vycházím přes balkon ložnice ven. Dveře jakoby se samy otevíraly. Procházím městem a hledám...hledám starověkou duši, která uvízla v tomhle světě. Nedaleko odtud je proslulá jízdárna...má cesta bude daleká a koňská kopyta jsou rychlejší. Dveře stájí se samy otevírají a já vcházím dovnitř. Dojdu až nakonec, kde stojí překrásný vranný odkaz. Pokloní se mi a já se mu vyhoupnu na hřbet. Vyletí rychlostí blesku ze stájí a míří do údolí králů. Pohání jej strach ze smrti a síla smrti. Netrvá to dlouho a dorazíme na počátek údolí. Sesednu z koně a pokračuji pěšky, boso. Štěrk a písek s emi zařezávají do nohou a za chvíli je až do krve rozederou. Procházím k jedné z hrobek, ale ta, kterou hledám stále není objevena. Vztáhnu ruce a písek se rozestoupí, aby ukázal zapečetěné dveře. Ty se otevřou, ale pečeť se neporuší. Ovšem jsou to dveře špatné a já v momentě padám do přichystané díry. Jsem celá podřená a špinavá, ale nic mi není. Má ústa vztekem zakřičí a přaští do nahrubo otesané zdi. Jen se podívám nahoru a v druhém momentě nahoře stojím. Projdu celou nyní bezpečnou cestou až k mumiím. Zde se krčí duch zemřelé. "~Řekni mi své jméno a já tě pustím dál.~" promluví hlas, ale duch ukazuje na mumii, ta má rozbitá ústa, nemůže mluvit. "~Víš, co to znamená...~" Otáčím se k odchodu, ale duch mne chytí za nohu a zanechává sebou vypálený otisk ruky v mé kůži. Otočím se a zpražím ji pohledem, ona však prosí a ukazuje na zdi. "~Nefertari, to je tve jmeno...~" Promluvím nahlas a ona se v momentě rozplývá se šťastným obličejem. Po tisících letech může nalézt pokoje... Vracím se, vracím vše na původní místo...nikdo si nevšimne, že jsem tu byla. Jen krvavé stopy to dokazují. Hřebec utekl do pouště, ale stejně jej přivolám. Sesdám před Nathanielovou ložnicí, hřebec si jde po svém. Krvavé stopy a celé tělo od písku. Ukládám se vedle něj špinavá a zakrvavená s otiskem ruky na noze, vonící po koňské srsti. Mé oči, jež doposud svítily rudou barvou se zavírají a neotevřou se až do svítání, které nastane do dvou hodin... |
| |
| Tak dobře... Ráááááááááno .. Budíček Měl jsem takový divný sen, jako kdyby odsud Agnes na nějakou chvíli zmizela, ale poté se sem opět vrátila. Nedávám tomu však nějakou pozornost, určitě to byl jen sen. Ráno mne probudí můj budík, který rychle vypnu, abych nevzbudil spící krásku... Spící krásku? Chvíli na ní rozpačitě hledím, protože se mi zdá něco špatně. Je celá špinavá od písku a taky zraněná. Kde si sakra byla? Nebudím jí. Nechám jí raději spát a sám se přesouvám do kuchyně, kde nám připravím snídani. Udělal jsem několik toastů a poté uvařil kafe a čaj. A usadil se na židly, kde si snědl své dva toasty a popíjel kafe. Taktéž si i četl noviny a vyčkával až se spící kráska probudí. "Dobré ránko" Pronesl jsem tato slova, když se objevila v kuchyni a objal jí poté jí políbil na rty. Nějak mne v této chvíli už nic nepřekvapuje. "Tys někde byla?" Rozpačitě se na ní podívám a prohlížím si jí. Krom toho, že si jí prohlížím jí podávám přichystané toasty a na má na vybranou mezi kafem a čajem. |
| |
| Hrozivé probuzení Cítím, jak ode mne odchází, ale hned usínám...cítím se vyčerpanější, než když jsem šla spát. Avšak otevřu oči a úděsem přidušeně vykřiknu. Jsem od krve a písku a nathaniel tu není. "Proboha, co se stalo?" Běžím do kuchyně, kde mu padnu do náruče, když ho uvidím. "Bože, já se tak lekla. Nebyla jsem nikde...alespoň o tom nic nevím. Co se sakra stalo?" vypadám trochu zoufale a hlavně ustrašeně. Každý krok mne bolí kvůli odřeným nohám a ten otisk ruky...děsí mne to. Je mi do pláče. toto není poprvé, co jsem v noci odešla z bytu a nevím o tom, ale tohle bylo zdaleka to nejhorší.... |
| |
| Agnes, děsíš mně "Nic se nestalo. Co by se mělo stát? Tedy vlastně ano. A to mi nejspíše musíš vysvětlit ty." S rozpaky v očích si jí prohlížím a nechápu to, co dělá. Možná je tu fakt, že je pěkně náměsíčná. Ale to že si kdo ví kam vyšla, se na náměsičnost nehodí. V tom určitě bude něco víc. Ale páčit to z ní nebudu. "Klid zlato. Sedni si. Dej si kávu, najez se a potom si o tom promluvíme." Nikdy jsem nebyl dobrý, co se týče oblasti uklidnit někoho. "A teď s pravdou ven. Jak často se ti toto stává?" Položím jí tuto otázku a nestojím o žádnou lež. "Budu hádat... poté co ses dělila o tělo s bohem podsvětí." Pokusím se střelit a myslím, že to je trefa do černého. Za všechno může ten zatracenej bůh. Jsem si tím stoprocentě jist. Ale teď jak s ním bojovat. Co s tím dělat? Pomooooc. "Osprchuj se. Poté se pokusíme něco vyřešit." Ukážu jí na sprchu, kterou už nejspíše moc dobře zná. "Víš o tom, že mně děsíš.. Ale společně to určitě zvládneme." Šeptnu tato slova a dojím si své toasty. Hlavu přitom plnou myšlenek. |
| |
| Děsím sama sebe Stále se na něj rozpačitě dívám se slzami v očích, ale nepláču ještě...ještě ne. Posadím se a napiji se čaje, ale tousty odmítnu. Necítím se moc dobře. "Já ale nevím co se stalo! Já tomu nerozumím. Pamatuji si jen jak jsem usla a pak se vzbudila ráno..." Jen zoufale hledím do stolu a jeho otázky přecházím mlčením, tudíž je mu jasné, že má pravdu. Odeberu se do koupelny, svléknu a osprchuji se. Voda štípe v ranách. Posadím se na zem sprchy a začnu si vydlubávat zrníčka písku a štěrk z kůže. Teče z toho hodně krve a dost to bolí. již pláču na plno a sprcha mi dlouhou chvíli trvá... |
| |
| Myslím, že mne více děsíš Chodím z místa na místo, po dobu co je ve sprše. Vůbec netuším, jak jí pomoct a tak moc bych chtěl. Zoufalství mně začíná rozčilovat, takže se mi podaří několikrát praštit pěstí do zdi, abych se sklidnil. Po tak patnácti minutách, co je ve sprše mne postihne strach, takže bez zaklepání vtrhnu do sprchy a tam jí vidím. Krev kolem a ona plačící. Opatrně k ní dojdu, abych jí objal. Je mi jedno, že bych jí neměl vidět. Na to mi nezáleží. Prostě chci být s ní, když mne potřebuje. "Bude to v pořádku." Šeptnu jí tato slova držíc jí v objetí, po sobě taktéž nechávám stékat vodu a to jsem neměl předtím zrovna v úmyslu. "Zvládneme to spolu." Má slova znějí velice jistým dojmem. Nehodlám o ní přijít. Budu za ní bojovat. Udělám pro ní všechno. "Nepříjdu o tebe.. Agnes." Pošeptám jí u ucha a líbnu jí do vlasů. V této chvíli cítím nehorázný strach o tom, co se s ní bude dít. Vůbec netuším, co mám dělat. Jsem ztracený. |
| |
| Myslím, že se více děsím sama Vejde do koupelny. Stydím se být před ním nahá, proto strhnu ručník z háčku a obmotám si ho kolem sebe, co naplat, že se celý promočí. Chci ho odehnat, ale nenechá se. Objímá mne...uklidňuje. Já vím...zvládneme to, jen...bolí mne to...ty kameny jsou příliš hluboko. Prosím, dones mi nějaký obvaz a dezinfekci. požádám jej. Opravdu jsou to jen slzy bolesti. Prosím...ještě bych chtěla zajet ke mně, vzít si věci... Přinutím ho odejít. Osuším se a obleču se do svých věcí. opět si omyji krvácející chodidla a obvážu obinadlem, které mu snad přinesl. Znepokojuje mne ta stopa po ruce. Chci jet čím jak nejdříve ke mně a převléci se, vzít si vše potřebné do hrobky a odejít...Jen mne tak napadá, že musím pro Adriena na letiště... Celý čas enmluvím, jen zmateně pobíhám... |
| |
| Asi jsem to blbě pochopil...jen mám o tebe starost Mělo by mne uklidnit, že se vážně jedná jen o slzy způsobené bolestí, ale mne to prostě neuklidňuje. Mám o ní strach, nechci aby se jí něco stalo. A ono se stává. Já tomu nějak zatím nedokážu zabránit. Právě toto zjištění mne nejvíce děsí. To zjištění, že nejsem ničeho schopen. "Dobře, donesu." S těmito slovy na sebe ještě hodím ručník, který tu mám a přesunu se do obýváku, kde mám schovanou lékarničku. Chvíli se v ní prohrabuji, než se mi podaří najít potřebné věci. Až poté jí ty věci odnesu a raděj ji nechám o samotě. Netuším, jak bych to zvládal. Ten pohled a tu bezbranost. Ani nejsem schopen s tím bohem podsvětí bojovat. Mezitím, co se připravuje v koupelně, vyhledávám své potřebné věci, jelikož si stále myslím, že budu u té hrobky potřeba. Poté se až obleču do něčeho pro mne pohodlného, ještě sesbírám schované zbraně, které doufám nebudou potřeba a poté jsem připraven vyrazit. Mlčíme po celou cestu k ní i jsme mlčeli během mých příprav doma. Na jednu stranu jsem rád a na druhou stranu mne to velice děsí. Opět se vracím k tématu bezbranost a já. To snad nejde ani dohromady. "Tak jsme tady." Promluvím po dost dlouhé době a to, až když jsme vážně u ní doma. Mlčky poté sedím a pozoruji, její reakce. "Počítáš dneska se mnou? Či si mám najít raději jinou práci?" Nakonec na ní vychrlím jednu část, která mne znepokojovala a chvíli váhám ohledně té druhé části, kterou jí nakonec asi neřeknu. Na to nejspíše musí být vhodná chvíle. |
| |
| ale kuš Každý krok mne bolí, jako kdybys stoupila na tisíc jehel, ale i přes to si obuji pevné boty, bez nich bych to nepřežila...ovšem vemu si i zavazovací sandále sebou do tašky, kdyby náhodou. Vyjedeme. "Samozřejmě, pokud chceš, ovšem." pousměji se na něj, ale jsem trochu nesvá. Co teď vlastně jsme? máme vztah? Co jsme...pomohlo by mi, kdyby mi to řekl, protože já to nevím. V tu chvíli mi přijde sms. Vzal jsem si dřívější letadlo, do hodiny jsem na místě. Adrien "Pokud ovšem nemáš jinou práci, Nate..." podotknu a otočím se v autě tak, abych helděla na něj. "Ale je tu ještě něco...ten, dko mi včera volal...právě sem letí,musím ho vyzvednout na letišti a očividně nebudeme v hrobce jen my dva, tak záleží na tobě, jestli tam budeš s námi, nebo půjdeš...Ale jestli chceš jít, tak mně prosím vem k mému autu." trošku se pousměji, protože už jsme vlastně vyjeli. Pokud řekne, že nechce jít se mnou, zaveze mne k autu a já pojedu pro adriena sama. Pokud pojede se mnou, odpravíme se na letiště a čekáme ve vstupní hale...bedlivě očekáváme příchod toho staryho zmetka... |
| |
| Já konečně na scéně Vzal jsem si dřívější letadlo, do hodiny jsem na místě. Adrien Takto zněla moje smska, kterou jsem odeslal Agnes a poté si užíval, co mi letadlo nabídlo. Jakmile jsme přistáli, vzal jsem si veškeré svoje věci, které jsem měl zde a poté se přesunul do haly, kde si vyzvedl zbytek svých zavazadel v podobě dvou kufrů a jedné sportovní tašky. Vzal jsem si své veškeré vybavení. Až poté se vydal vyhledávat Agnes, která tu určitě někde bude. "Agnes?" Přistoupil jsem k ní s úsměvem na rtech a lehce se uklonil, jak jsem to měl ve zvyku a doposud to mám. Se stálým úsměvem na rtech, jsem si jí lehce prohlídl. "Vůbec ses nezměnila." Na chvíli jsem se zarazil, zda jsem volil správná slova. "Stále ti to sluší." Dodal jsem a poté se nechal vést k autu, ve kterém seděl nějaký chlápek, co se na mně tak zvláštně koukal. Že by si našla nějakého chlapa. To se mi nechce věřit. "Představíš nás?" Po jejím krátkém představení, které mi připadalo lehce trapné. Avšak jsem to na sobě nedal znát, proč bych také měl. Jsem nasedl do auta na zadní sedadlo. Bylo mi hned jasné, kam se jede. Do hotelu se mi moc nechtělo, takže směr byla hrobka. "Tvůj otec mi psal, že dělal na něčem velkém. Netušil jsem, že ho to bude stát život. Byl velice skvělý ve svém oboru a takovou smrt si nezažil." Pronesu po chvíli mlčení a užívám si pohled na cestu, která je na můj vkus dlouhá a ten chlápek asi o rychlé jízdě nic neslyšel. "Musí ti asi velice chybět. Doufám, že nehodláš provést nic zlého. Nic co by ti mělo ublížit." Při těchto slovech jsem se lehce ušklíbl. Cesta už netrvalo dlouho. S Agnes jsme si povídali o jejím otci, mezitím co náš řidič zarytě mlčel a dával pozor na cestu. Promluvil jen když jsme dorazili a slova znělo něco ve stylu - Jsme na místě. Nejspíše mu nevyhovovala moje přítomnost a to mne v duchu velice těšilo. Než jsme došli k hrobce, jsem jí pověděl o tom, že mne sem přitáhl Hawas se kterým se tak trošku znám, ale že je to největší podvodník a budížkničemu, jakého jsem kdy poznal a tím jsem se s ní také shodl. "Tady to máme. Takže se do toho můžeme pustit." S těmito slovy jsem se pustil do práce a tak docela jsme ani nepotřebovali toho týpka, který stál raději bokem a pozoroval nás. Musím uznat, že mne to velice těšilo. Mně se nakonec podaří ty dva rozdělit. Když to máme skoro hotové, odněkud se objeví kočka, která se ne zrovna příjemně chová k Agnes. A poté se Nathovi podaří najít nějaký prsten, kdo ví kde ten byl a věnuje ho Agnes. "Budeme pokračovat?" Otáži se a tím vyruším ty dva. Musím uznat, že bych s tou prací byl rád hotov ještě dnes. |
| |
| No to potěš koště "Ahoj Adriene...ani ty ses nezměnil..." pousměji se a přijde mi to divné, tak jej prostě obejmu na přivítanou. Přejdeme k Nathanielovu autu a zrovna, když se chci nadechnout, abych je představila, Adrien mi skočí do řeči. Vždycky jsem to nesnášela. "Zrovna jsem to chtěla udělat. Nate, tohle je můj dlouholetý...přítel a otcův nejvěrnější student, Adrien Morton. A tohle je.." trošku se zaseknu. Můj přítel? Budoucí milenec? "Nathaniel Bright, také pracoval s otcem Adriene." Usadíme se a opravdu je to trapné. Můj bývalý milenec a můj pravděpodobně budoucí milenec v jednom autě... "Co tě sem přivádí Adriene?" zeptám se a otočím se na něj. "Samozřejmě, otec mi velice chybí. O čem to mluvíš? Co myslíš tím, co by mi mělo ublížit?" nechápu jeho otázku a poněkud se na něj zaškaredím. Nathanielovi může být jen k dobré náladě to, že se k Adrienovi chovám poměrně odtažitě. dorazíme na místo k hrobce. Je už otevřená, jak jsem předpokládala. Udělali to ráno a teď všichni odešli, hlídal to tu jen strážný. Odpečetili chodbu a první místnost. Na nás bylo odpečetit druhou a dokumentovat. Pustili jsme se do práce. Adrien odmetával pavučiny ze zdí a fotil. "Nerozumím tomu...proč tě sem Hawas povolal. Máme dost lidí..." Já se snažím bez toho, aniž bych úplně porušila veškeré pečeti, ej odstranit ze dveří. Vedle nás je komora. Zdá se, že jsou tam druhé dveře, ale před nimi je obrovská díra. Starověká past. Dokud nám nepřinesou náčiní, nepodíváme se tam. Všímám si podivných stop na zemi, ale příliš mnoho pozornosti jim nevěnuji. Naráz se k nám přidá malé kotě, těch se tady opoflakuje plno, egypťani je nezabíjí a turisti je krmí... Přijde mi miloučké, chci si ho pohladit, ale začne na mně syčet a být vůči mně agresivní...dokonce mne poškrábe na ruce tak jej Nathaniel vyhodí. Sem tam nám pomáhá, hlavně mně, když je potřeba síly. Naráz odstraním pečetě a pánové otevřou dveře. Jako omámená vcházím do komnaty. Ani si nedávám pozor, mám na sobě jen respirátor a rukavice, ale naštěstí máme zaplé ventilátory a přístroje neukazují žádné nebezpečné hodnoty. "Já tomu nerozumím...už jsem tu jednou byla..." pohlédnu na zem a jsou tu krvavé stopy nohou...sotva zaschlé. začínám se trochu děsit. "Podívejte se na zdi...to není možné...my našli..." Nefertiti... Přichomýtne se ke mně Nathaniel. "Jsi v pořádku? Gratuluji..." "Děkuju, jo jsem a jsem v úžasu. Přijde mi to tak živé...Promiň, dozvěděla jsem se to včera, že tu má být." "Nic se neděje, jen škoda, že jsem tu absolutně zbytečný." "Nejsi, můžeš pomoct mně." "Dobře, včera jsem ti chtěl něco dát, ale nějak na to nebyla vhodná chvíle." Vytáhne z kapsy malou krabičku a v ní je prstýnek. Je hned poznat, že je starověký. Je tvořený z hadů, jež mají těla různě propletená a popsaná hieroglyfy...Dám si jej na prst a v tu chvíli se něco stane...jakoby se mé tělo trhalo na kousky a já jsem naráz pryč. Ještě chytím Nathaniela za paži, ale zbyde po mně jen vypálený flek. Zmizela jsem...není po mně ani stopy, ale já je vidím a taky vidím duši, kterou jsem všera odvedla. Dává mi pomocnou ruku, za to, že já jsem podala včera tu svou. Napíše do prachu a písku na podlaze jméno... ...Osiris... |
| |
| Záchraná akce Jen co jí dám ten prsten, vypaří se dalo by se říci beze stopy, až na jednu stopu, kterou zanechala na mé paži. Ale nad tím raděj mávnu rukou. "Kde sakra je?" Promluví na mne Morton a já mám chuť mu jednu vrazit. Rozhlížím se všude kolem, až pohledem zabloudím na nějaký nápis v písku. Osiris. To jsem si mohl myslet. S touto myšlenkou se mlčky vydám do auta, zda tam mám potřebné věci, ještě nevím na co jsou potřebné, ale to domyslím určitě za chodu. "Zmizela. Určitě za to může ten zmetek Osiris. Ty tu seď já se o to postarám." S těmito slovy prohrabuju věci v autě a až poté mi dojde, co bude potřeba a co budu dělat. Naštěstí věci na onen obřad, který budu muset udělat tu mám. Jako kdybych s tím, tak trošku počítal. No po té zkušenosti s Agnes a mumií, jsem připraven na všechno. Adrien mi nevěří a místo toho prohlíží každičký kout hrobky a docela mne při vykonávání obřadu překáží. "Za to můžeš určitě ty. Zmizela před tebou. Nechápu, že s tebou může chodit." S těmito slovy se on vydá do auta, aby si zapálil cigáro a prý se sklidnil. Jakmile mám všechno připravené, doufám že správně. Důkazem toho, že je to správně se na scéně objeví Osiris v těle Agnes. A teď mi nezbývá nic jiného než přemýšlet pořádně. "Nech, Agnes být. Vem si mně. Jsem narozdíl od ní silnější a hodně toho vydržím." Jako jediná možnost, mně napadlo se pro ní obětovat. Tehdy jsem to měl udělat pro Karen. Nevím proč, ale zabralo to. Agnes sesunula k zemi mezitím, co se ke mně dostal Osiris a já pocítil takovou neskutečnou sílu. "Konec srandy." Pronesl Adrien, který stál za mnou a poté jsem uslyšel výstřel a ucítil palčivou bolest na prsou. Chvíli jsem stál na nohou a držel se za místo, kde se začala řinout krev. Nechápavě jsem hleděl na Mortona než jsem se susunul k zemi a dopadl skoro vedle Agnes. "No tak krasavice vstávej." Pronesl Adrien a poplácal Agnes po tváři. Poté si lehce kopl do Nathova ležícího těla. Je patrně známo, že je tento muž dávno po smrti. "Hlupák se kvůli tobě obětoval. Teď je s ním ámen a s Osirisem taky. Jakej jsem?" Řekl jí zkráceně co se stalo a pomohl jí vstát na nohy. "Teď by bylo nejlepší odsud zmizet." S těmito slovy nasedl do auta a vyčkával napjatě zda se k němu Agnes přidá. Mezitím já pořád nehnutě hleděl na zemi. Oblečení přitom celé od krve. |
| |
| Zase ti zachraňuju prdel? Netuším co se děje, jak se děje...všechno kolem je mlhavé. Naráz mne něco opuští a já se cítím zlomená, slabá, vyčerpaná. Otevírám oči, když se mnou někdo poměrně nevybíravě třese. ejho slova...jsou hrozná, otřesná...nerozumím tomu. Pohlédnu a vedle sebe spatřím Nathaniela celého od krve. "Cože? Co jsi to sakra provedl?!" z očí se mi začnou lít slzy a já nevím, co mám dělat. Snažím se nahmatat puls, ale žádný není. Otičím jej na záda. Kulka proletěla skrz, ale je mrtvý. Nevím jak dlouho tam sedím a nevěřícně na něj hledím, ale v tu chvíli mi to dojde. "Kniha mrtvých..." zašeptám a utíkám pro svůj laptop, v němž mám ještě překlady. Rychle ho otevřu a zapnu a najdu ten správný soubor. Položím ruku na ránu a přečtu ta magická slova, jež ho oživí. Chvíli to trvá, ale obživne. v moemntě mu padnu do náruče a je mi jedno, že budu celá od krve. Jeho rána se nyní zacelila a on je zase v pořádku. Což ovšem nebude Adrien, protože první, co udělám, až mi přijde pod ruku bude to, že ho praštím pěstí. "Myslela jsem si, že tě ztratím...co tě to napadlo?!" |
| |
| Dobře, už se nikdy za tebe nebudu obětovat Mám pocit, že někoho vidím. Je to Karen, která stojí kousek ode mne a mluví se mnou. Uklidňuje mne, že jsem za to nemohl, že to bylo v pořádku a to co dělám je správné. Chtěl bych jí naposled obejmout, ale v tom mi něco zabrání. Další známí hlas, který patří Agnes. Něco říká, ale nerozumím jejím slovům. Poté se odněkud objeví pěkná záře, při které musím zavřít oči, až po chvíli ty oči otevřu a pohlédnu na Agnes. "I já si myslel to stejné. Říkal jsem, že pro tebe udělám všechno." Pronesl jsem tato slova a poté jí lehce políbil na rty. "Konečně jsi volná. Už se nemusíš bát usnout." Postavil jsem se na nohy a rozhodl se jít si promluvit s Mortonem, ten tu však nebyl a auto bylo také fuč. "Ten hajzl jeden." Zařval jsem si a pěstí si zabušil do kamene, díky kterému jsem si vybil zlost. "Zavolám známému, který nás odsud dostane. Myslím, že pro dnešek stačilo. Nebu tu chceš ještě být?" Tázavě se na ní podívám, než však odpoví zavolám kámošovi, který nám aspoň půjčí auto. Počítám, že tak do hodinky tady bude i s autem. Během toho, nejspíše doděláme pár drobností. Když to všechno bylo u konce, došel jsem ke své drahé Agnes o kterou jsem málem přišel, objal jsem jí a poté jí věnoval velice dlouhý polibek. "Mám u tebe večeři?" Připomněl jsem jí a tím jí chtěl naznačit, že pro dnešek stačilo, jelikož tu byli už můj známí, který nás hodil do auta a odvezl nejdříve ke mně domů, kde jsem se převlékl a poté k Agnes domů. |
| |
| :D dobře Obejmu ho a pohladím po vlasech. "Už to nedělej..." nebudu mít vždycky u sebe knihu mrtvých, abych tě zachránila, i když něco mi říká, že si to zaklínadlo nechám asi někam vytetovat." Usměji se. Je už dost pozdě. Vyjdeme před hrobku, ale Nathanielovo auto spolus Adrienem nidke není. Okamžitě mu volám, ale nezvedá to, tak zanechám zprávu. "Ty bastarde...okamžitě se vrať, ať jsi kde jsi...tohle si ještě vyřídíme. můj byt je na adrese..." Nadiktuji adresu a zavěsím. Už jen pobalíme věci a čekáme na Nathanielova přítele. Přichomýtnu se k němu a obejmu jej, hlavu zaboříc na jeho hruď. "Měla jsem vážně strach...Už to prosím nedělej...Vypořádáme se s věcmi jinak...Hlavně už nikdy nebudu číst žádný starověký text nahlas..." pousměji se a políbím jej. "Dobře, tak večeře. Půjdeme ke mně, dáme si sprchu..." Třeba spolu...ach Prohrala jsem...:D "A pak mi můžeš pomoct s vařením. Vidím to na obrovský steak." Usměji se znovu a tento další polibek je ten, který přetrvává věčnost. Ten, který říká, už neumírej... |
| |
| A to jsem ti chtěl pomoct. A žádná vděčnost "Vytetovat? Můžu vybrat kam?" Mrknu na ní a začnu se smát. Prostě mně to slušně dostalo. Chvíli si prohlížím, kde by to tak mohlo být vytetované. Hm.. co na krčku? Tam by jí to slušelo. Pousměji se své myšlence a naprosto si užívám přitomnost své druhé polovičky, při čemž jí pomáhám všechno sbalit. "Beru tě za slovo. Neboj taky neplánuju po druhé zemřít." Ta slova zní vážně podivně, ale pravda je, že jsem skutečně zemřel a byl znova oživen. Možná jsme si tak ujasnili více, co k sobě cítíme. A musím uznat, že se mi to velmi zamlouvá. Umlčen polibky, to je docela dost nádhera, která snad hned neskončí a bude ještě dlouho pokračovat. "Platí" Šeptnu tato slova a nechávám se unášet ve velice dlouhém polibku, který si tak krásně vychutnávám. Začínám uvažovat o tom, že se nechám znova postřelit. Známí nám pomohl s věcma, poté nás beze slov odvezl k ní domů, kde jsme věci dali na své místo a na řadě byla ta lepší stránka dne. "Opravdu chceš vařit? Nechceš si odpočinout, sednout si a sledovat chlapa v kuchyni?" Nakrčím tázavě obočí a opět se začnu smát. Mnoho ženám by se tato skutečnost, že chlap dobrovolně vaří líbilo. Koukám, že tu má taky zástěru, tu na sebe hodím a vypadám docela vtipně. Hlavně ta košile od krve, asi jsem to vzal z špatného úhlu pohledu. "Nikdy si neviděla chlapa se zástěrou?" Pousměji se a lehce na ní mrknu. Přesunu se k Hifi věži, kterou tady má a pustím hudbu. Poté se až tanečními kroky přiblížím k ní, abych dostal opět dlouhý polibek a poté se možná pustím do vaření. |
| |
| U mně Uvědomuji si, že bolest hlavy mne postupně opouští, už zbývá jen ta normální z obvyklého vyčerpání. I já nyní přemýšlím, kam si nechám vytetovat to zaklínání a říkám si, že si z něj nechám udělat věčný náramek, okolo zápěstí se ot bude dobře číst. Do té doby, si jej budu psát pro jistotu nesmazatelnou fixou. Člověk nikdy neví, kdy se mu něco takového hodí. Dorazili jsme. Zmoženě jsem dosedla na židli a před tím věci hodila na jejich obvyklé místo. "Oba jsme byli prakticky na druhé straně. Je jedno kdo bude vařit, ale ty uděláš nejdříve jednu věc. Půjdeš si dát sprchu, tu krev cítím až sem. Já začnu vařit a pak si dám také sprchu a ty dovaříš. donesu ti nějakou košili po otci." Odpovím a zvedám se, abych zašla do pokoje pro hosty, kde má otec ještě nějaké věci, co jsem nějak nestihla dát pryč. Zajdu si alespoň umýt obličej. Vrátím se k němu a obejmu jej. Dere se k zástěře a zapíná hudbu. Musím zavrtět hlavou a vyhnat jej do koupelny. Pach krve mi začíná opravdu vadit. Pach krve? krev přeci není tolik cítit...zvláštní... Posadím se poté opět za stůl a snažím se dovolat adrienovi. Oloupu brambory a nechám je vařit, potom na pánev dám dva kusy kuřecích prsou a postupně přidávám sýr, aby vznikla sýrová omáčka, či zálivka...k bramborám mám připraveno bylinkové máslo a hned otevírám lehké růžové víno, úplně studené. Neodolám a začnu pít bez něj. |
| |
| Telefonát "Ahoj Agnes. To auto jsem si vypůjčil, nechtěl jsem vás dvě hrdličky otravovat. A asi velice hloupě jsem se zachoval." Pronesu jako omluvu, když jí po delší době zvednu telefon. "Dneska se k tobě nedostavím. Počítám plně s tím, že tam někde poblíž máš Natha. Nerad bych ho viděl. Až budeš volná, tak mně prozvoň a máš mne tam." Upřímně doufám, že toto zabralo. Nerad bych v této chvíli opustil Posvátné strážce, když řešíme to co řešíme. "Zítra mne tam máš, jako na koni. Zatím se měj a užij si to s ním." S těmito slovy jsem se rozloučil a vypnul si mobil, aby mne nerušila v důležitých věcech. |
| |
| U ní Donutí mne si dát sprchu, nějak nenamítám a beru si košili po jejím otci, přesouvajíc se do koupelny. V hlavě i koluje spousta myšlenek o tom, co bylo a může být. Zažili jsme toho společně dost, co nás upevňuje a počítám ještě, že zažijeme. Nakonec veškeré myšlenky ukončí tekoucí voda na mém těle, která smývá pomocí mýdla krev. Byl jsem vlastně schopen pro ní zemřít. To není dobré. Této myšlence jsem se lehce pousmál a přitom se osušil ručníkem, který tu měl. Navlékl jsem se do košile a kalhot, to špinavé tričko budu muset vyhodit, opět se vrátil do kuchyně. Mezitím, co si povídala po telefonu s kdo ví kým. Mrknul jsem se na jídlo, hodil na sebe zástěru a zakončil to co ona začala. Docela dost se mi sbíhaly sliny. Měl jsem hlad, jako vlk. Hotové jídlo jsem rozdělil na dvě porce a poté jej přinesl na stůl. Nalil si také vína a pustil se do jídla s popřáním dobré chutě. "Kdy mne vyženeš?" Zahledím se jí do očí a vyčkávám na její odpověď. "Protože se mi po naší dnešní zkušenosti, nikam moc jít nechce." Dodám a lehce se usměji. Rád bych tu přes noc zůstal. V její blízkosti, potom všem. "Miluji tě." Zašeptal jsem tato slova a pokračoval ještě v jídle, které jsem měl na talíři. |
| |
| u mně " Jak vypůjčil???" rozkřičím se do telefonu a příliš si nevšímám, že se Nath vrátil z koupelny. "Nechal si tam mně polomrtvou a jeho mrtvého!!! Jak vůbec víš, že je naživu!!! Jestli se tady zítra ráno neukážeš s jeho autem a všemi věcmi co v něm byly...tak si tě najdu a osobně zaživa mumifikuju!" Naštvaně položím telefon a hodím s ním o stůl, naštěstí přežije. Nemám chuť mluvit...jsem vytočená. Posadíme se k jídlu. "Můžeš zůstat jak dlouho chceš, určitě tě nevyženu. Dnes toho máme za sebou dost, navrhuji klidný večer, nebo třeba procházku k chrámům." pousměji se. Na jeho slova o lásce trochu nereaguji...nejsem připravená mu to jen tak vyklopit. "omlouvám se za Adriena...myslela jsem, že se změnil, ale tohle je typický on...tohle může za..." to, že jsem ho opustila? Ne, to mu říkat nebudu... " za všechno. Nezlob se, zítra tu budeš mít auto zpět, postarám se o to." je na mně vidět, že mně něco tíží...je to otcova smrt a pocit, že Adrien je do toho zapletený... |
| |
| U ní.. jak originální nadpis "Bral bych zůstat v bezpečí tvého domu." Nechce se mi jít naproti dalšímu nebezpečí, v této chvíli začínám být na to lehce paranoidní. Všude kam jsme šli, co se týkalo chrámu to dopadlo, jak to dopadlo. "Nerad bych se do něčeho zapletl. Myslím, že dnešek mi stačil." Napiji se vína, které chutná vážně skvěle a na chvíli se zamyslím, zda to vyznělo tak jak mělo. "Nemyslím to, že bych se za tebe znova nepokusil ztratit. Bylo to pro dobrou věc, a kdyby byla potřeba, udělal bych to znova. Kurnik..neřeš to" Trošku jsem se do toho všeho zamotal a teď nevím, jak dál. To o tom, že se chytla s Adrienem po telefonu nějak neřeším. Mám takové tušení, že si to s ním vyřídím osobně a ručně stručně. "Za něj se omlouvat nemusíš. Ty na to nemáš žádnou vinu." Lehce se usměji a opět se napiji vína. "Já si to s ním už vyřeším později." Dodávám po chvíli a jí musí být jasné, co tím myslím. Vždyť mně málem zabil, tedy přesněji zabil a ona mne oživila. Já ho nezabiju, jen mu trošku zmaluju k obrazu svému tvář. "Copak tě trápí?" Dojde mi po chvíli, že jí vážně něco tíží. Odložím skleničku a talíř jí odnesu do dřezu, pokud tady má mičku tak jej neumiji, ale dám i s špinavým nádobím do mičky. Poté se přesunu k ní. Obejmu jí ze zadu a políbím do vlasů. Užívám si toho, že s ní můžu být. "Seznam mne se svím trápením." Šeptnu jí do ouška a poté se otočím k ní, tak abych jí mohl políbit. |
| |
| u mně Ale no tak, ještě nikdy nikomu neublížilo navštívit chrám. Navíc tam bude banda turistů a já slibuji, že nebudu nic číst. pousměji se, ale jasně nejsem ve své kůži. Pojďme, opravdu ráda bych se prošla. Trochu mne to štve, celá ta situace s Adrienem. ale musím se za něj omlouvat. Takový byl vždycky, měla jsem to tušit. Každopádně tvé auto tu bude zítra ráno a ne, já si to s ním vyřídím. Opravdu jsem naštvaná. Trápí mne on, nic jiného. Pojďme se prostě projít, tak na hodinku, pak se vrátíme. Jistě už budeme unavená a můžeme jít spát. mrknu na něj, ale opravdu ve své kůži nejsem. |
| |
| U ní "No dobře, přemluvila si mně." Usměji se na ní. Pochybuji, že bych jí dokázal říct ne a dívat se do těch jejich krásných očí. Ale na druhou stranu není zrovna vhodné ji na všechno vyjít vstříc. Později bude potřebné udělat kompromis. "Takže hned teď?" Byla to řečnická otázka, protože mi odpověď byla jasná. Raději popojdu pár kroků, přespuvám se ke dveřím a až poté se na ní otočím. Trápí jí on, což mne lehce štve. Jsem s ní a ona myslí na jiného, je mi jedno, že je na něj naštvaná. Prostě se mi to nelíbí a snažím se to nedat na sobě znát. Nemám rad hádky, proto bych si měl raděj zakousnout do jazyka, ještě bych jí něco špatného řekl. "Jsem teď s tebou, neměl by tě trápit on." Nakonec mi to nedá a musím s tím ven, ale snažím se šetrně. "Málem jsem umřel. Myslím, že si zasloužím tvoji pozornost." Nemyslel jsem to vůbec ve zlém, ale může to tak znít. Proto se pozastavím a omluvně se na ní podívám. "Nemyslel jsem to zle. Já jen netuším, jak na sebe upoutat více tvé pozornosti." Přejdu pomalými kroky k ní a dotknu se její překrásné tváře, kterou jsem si na první pohled zamiloval. V myšlenkách na chvíli zabloudím na chvíli, kdy jsme se poprvé setkali. "Pokus se zahodit starosti za hlavu." Pošeptám jí tato slova a lehce jí líbnu na rty. Jenže něco je špatně a místo jít navštívit chrám se mi dva pohádáme a to jen a jen kvůli Adrienovi. Dobře možná jsem trošku zažárlil, ale to ona začala mluvit o Adrienovi a nechtěla si se mnou užít pěkný večer. Já chtěl zústat v teple. "Víš co? Tak si za ním běž." Tak zněla má poslední slova, když jsem za sebou bouchl dveřmi a poté si musel zavolat taxi, jelikož mi nic jiného nezbylo. Doma jsem hned zalezl do postele, protože to byl náročný den a nepřestal myslet na Agnes. Možná jsem to přehnal. |
| |
| U ní, jak jinak Dojel jsem v sedm hodin, jak jsem slíbil. V autě je úplně všechno, co v něm bylo včera. Plně počítám s tím, jak se bude dneska chovat. Ale ještě se nesmím prozradit. Au to bude bolet. S touto myšlenkou zaparkuji a přijdu ke dveřím, abych mohl zazvonit a poté vyčkávám až přijde. "Dobré ránko." Řekl jsem s úsměvem na rtech a tak trošku jsem počítal s fackou nebo něčím horším. Ale prostě se nesmím prozradit. Vlastně mám pro ní stále slabost, nerad bych se dotknul její krásné tvářičky. "Než něco začneš... koupil jsem ti kafe a snídani." lehce se pousměji a ukážu jí na auto, ve kterém mám kafe a croissanty. A teď si má kočika může hrát na Laru Croft, já to ustojím. Au.. au au.. |
| |
| odchod a dál Má nálada se přesunula i na něj, ale jeho slova mi vyloženě vyrazí dech. "Víš, já taky málem umřela a nechci za to žádné ohledy. Jsem ti vděčná, že si se kvůli mně byl ochotný obětovat, ale na Adriena jsem naštvaná a mám na to právo..." odseknu mu a zuřivě si kolem ramen hodím bundu. Příjde mi, jako by si mně chtěl k sobě něčím přivázat a já nesnesu být svázaná, to byl také další dcůvod, proč jsem Adriena opustila. "Přestaň, prostě jen přestaň, nebo to zajde tam, kam nechce aby to zašlo ani jeden z nás..." upozorním jej, ale v mých očích je cosi bojovného. Nechci na sebe nechat sahat, nechci se nechat líbat. Seberu klíče a míním vyjít z domu. "Někdo se starat musí..." odseknu tiše, alepochybuji, že by to slyšel. Pak ale následuje naprosto nesmyslná hádka kvůli Adrienovi. "A mám toho dost," syknu jakmile se za ním zabouchnou dveře. Hodím proti nim klíče, které jsem měla v rukách a posadím se na schod. Proč mně musí vždy chtít ovládat...proč musí vždy chtít, aby měli všechno pod kontrolou oni a ne já...Nezavolám, neozvu se mu...nic...za tohle mi dluží omluvu on... Nakonec se po chvíli seberu a jdu stejně k chrámu. Míhám se s turisty a začínají mi vadit...je jich tu příliš. Po chvíli mi zvoní telefon...je to Hawas. "- Prosím? - Slečno Montgomery, dnes jsem vás nepotkal v hrobce, čekal jsem, že se tam uvidíme k večeru. - kvůli jistým okolnostem, jsem musela odejít dříve. - Ano, vím o tom, pan Morton mi pověděl, co se stalo, ač to tedy bylo neuv+ěřitelné. - pan Morton si vymýšlí... - vím jistě, že tomu tak není. Rád bych vám něco nabídl, zvu vás zítra na večeři, tam projednáme mou nabídku. vyzvednu vás. - dobrá." a hovor se ukončí. Vše je tam, kde jsem to chtěla mít. A k čertu s Nathanielem... Ráno mne probudil budík. 6:50. Slunce již bylo na obloze a město se probouzelo. Od pouště vál ještě studený noční vítr. otevřela jsem okna a dala si rychlou sprchu, jakmile jsem z ní vylezla, oblékla jsem si spodní prádlo a župan a v tom momentě zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a ve dveřích stál Adrien s tím jeho dlouhým orlím nosem, okamžitě jsem dostala nutkání mu ho přerazit. Zatla jsem ruku v pěst a jednu mu vrazila. "Co je na tom ráně dobrého?!" křikla jsem an něj. Ale bylo toho spoustu, o čem jsme si museli promluvit. "Snídani vem dovnitř, převléknu se a ty mi už bez lží všechno vyklopíš a taky mi vyklopíš, proč jsi rovnou běžel za Hawasem..." Odejdu do bytu a převléknu se, pak se usadíme u stolu. "A taky začni mluvit o tom, co víš o smrti mého otce!" Jsem na něj ostrá a tvrcá...nemám v úmyslu mu cokoli darovat... |
| |
| Co má proti mému nosu? Au ta zatracená mrcha. Ještě si to vypije. Chytám se za bolavej nos, ze kterého naštěstí neteče krev, ale budu od ní vyžadovat led... Hodně ledu. Nesnáším udržení své role až do konce Naštvaně se na ní podívám a poslouchám její slova, nejraději bych tu snídani nechal na svém místě. Místo toho jsem poslušně šel do auta a položil jí na stůl. Potvora, mrcha to je. Ulevil jsem si v duchu, ale nahlas to za žádnou cenu říct nemohu. Stále si držím zraněnej nos a hraju si tu na strašnou citlivku, která se nedokáže ani pořádně prát. Tato role mně začíná šíleně štvát, když vezmu jako skutečnost, že já vlastně zastřelil jejího otce, který o mně chtěl všechno říct. A teď chce, abych jí všechno vyklopil. To si moc věří drahoušek. "Co ti mám vyklopit?" Zahraji na ni, že o ničem nevím, ale to je mi prt platné, takže na řadu přichází plán B. Ještě než začnu provádět plán B, tak se rozhlédnu kolem, zda tu není Bright. Není, což mne těší. "Jakto, že tu nemáš Brighta?" Nakonec pokrčím rameny a vytáhnu si svoje kafe. "Je dobré, že tu není. Rád bych si o něm s tebou promluvil." Napiju se kávy a je mi jasné, že jsem jí stále neodpověděl na ty její otázky, které mně tak nebaví. "Než začnu mluvit. Mohla bys mi dát ten led?" Ozve se bolest a lehce se na ní bolestně ušklíbnu. "Musím uznat, že máš stále dobrou ránu." Pousměji se a vyčkávám na ten led, jestli nedostanu led nebudu mluvit. "Za Hawasem jsem běžel, protože ho jako jediného znám. A taky že patři k Posvátným strážcům, které chce má organizace zpacifikovat, jelikož chce škodit světu. Jsem u nich protože mám tento svět rád a taky protože dobře platí." Začnu se svou menší pravdou, ta organizace vážně funguje, jenže já pro ní už dávno nedělám a oni to neví, jen její otec to věděl. "Zkráceně po mně chtějí, abych se dostal k Posvátným strážcům, s mým chováním to jde skvěle. Jsem přeci ten zlej, co tě nechal a toho ubožáka nechal samotné bez auta... Přejdu raději k věci. Já jsem v této hře ten dobrý. Jestli chceš, tak ti o té organizace řeknu víc. I tvůj otec pro ní dělal, proto jsem právě tady. Dělali jsme spolu v utajení pro ní." Na chvíli se pozastavím, stále to je skutečnost. "Jenže v jeho případě se o něm dozvěděli. Netuším kdo jim to řekl, ale mám velké podezření, že to byl Nathaniel. Pohádal se s tvým otcem, jsou svědci. Poté šel do baru tam se opil jak doga a začal mluvit o plánech tvého otce. Je to krutý fakt, ale mám nahrávku. Veškeré důkazy o tom, mám zde." Vytáhnu z kapsy diktafon a podám jí ho, když si jej pustí vyslechne si Nathaniela, jak s někým mluví a říká mu, kde bude její otec v té a té chvíli. "Tvého otce zastřelili, posvátní strážci. A já přišel pomstít tvého otce smrt. Místo toho mně tu mlátíš a považuješ za toho zlého." Pronesu naštvaně a na oko uraženě, držíc si přitom led na nose. |
| |
| Pěst? Posadím se a napiji se kávy, ovšem pouze výjimečně, protože káva není zrovna můj oblíbený nápoj a v Egyptě se více vyplatí pít čaj. Něco mi říká, že mu moc nemám věřit. "Prostě tu není." odseknu mu a pozorně se mu zahledím do očí při jeho povídání. Podám mu led v modrém sáčku a utěrku na vodu, která bude jistě po chvilce kapat. Jeho slova se mi zdají celkem směšná. "Lžeš, můj otec nikdy u Medjai nebyl...aspoň ne u těch, co se snaží zničit tenhle svět. Jsi sprostý lhář." odseknu, ale uvědomuji si, že pokud je nyní u strážců a Hawas mne tam dnes večer bude chtít také zapojit, měla bych se chovat trochu jinak. Poslechnu si však nahrávku a je na ní jasný opilý Nathaniel, ale nic to nedokazuje, je to vytržené z kontextu a já to dobře vím. diktafon si chci pro jistotu nechat...tohle mi ještě bude muset vysvětlit. "Ten bastard!" řeknu hraně, ale on to nepozná, nikdy nepoznal, když jsem mu lhala. "Cože? jak to myslíš, že mého otce zastřelili, to přece enní možné, přece zemřel na infarkt...to mi řekli doktoři..." povím poněkud užasle...věděla jsem, že otcova smrt nebude jen tak,a le aby ho někdo zastřelil? Bože můj...tohle už je moc... |
| |
| Au au... schovej jí "Nejsem lhář. Byl u nich, jen z jediného prostého důvodu. Aby je zničil. Zhatil jim jeji plány, ale oni to zjistili od toho tvého Nathaniela. Proto jej zabili." Ač si tomu zlatíčko nechce věřit, tak její otec skutečně jednu chvíli pracoval pod těmi strážci, aby je mohl zničit a zároveň mne odhalit. "Dejme tomu, že byl něco jako dvojitý agent. Samozřejmě hlavně pracoval pro tu lepší skupinu, nikdy by nepodlehl stražcům." Stále si držím na nose ten led a jistě jí hledím do očí. Je jasné, že jí v této chvíli nelžu, to bych dělal něco úplně jiného. To, že je na Nathaniela naštvaná, dokazuje že aspoň této věci věří, což se mi strašně líbí. Takže aspoň něčemu z těch věcí věří. "Tak to ti lhali. Pravá smrt tvého otce je kulka mířená přímo do srdce." Nechápu, že je překvapená. Nerozumím tomu, že jí doktoři řekli, že zemřel na infarkt. Určitě za to mohou Strážci, kteří podplatili doktory. To jsou moc hodní. "Pokud stojíš o pomstu. Rád ti pomohu, už jsem s nimi dobrý kamarád a dostanu tě k vrahovi tvého otce... Vím, kdo ho zabil." Zašeptám jí a trošku se k ní nakloním, nejdu si pro další ránu, jen chci být ještě více záhadnější a chci, aby toužila slyšet moji lež. "Večer už jsi pozvána Hawasem. Radím ti, udělej dojem. A já tě poté dostanu do jejich, tedy nyní naší skrýše." A díky tobě možná opět vyvoláme drahého mocného Akmeraha a zničíme tento zkažený svět. Pousměji se na ní a povzdechnu si. "Hawas tě neměl zrovna v lásce." Ani se mu nedivím. Chce zpasit svět a hatí nám plány. Je stejná, jako její otec. Tak bojovná. Aby nedopadla jako on. Trošku zalituji toho, že jsem zbraň nechal v autě, možná bych jí přiměl se ke mně chovat jinak. Na druhou stranu bych upozornil na sebe, že já jsem ten zlej. "Milovala si mně vůbec?" Na chvíli se zamyslím a vyslovím tato slova. Docela dost by mně to zajímalo. |
| |
| ZapomeŇ "To jedině...otec by se nikdy k ničemu špatnému nepřiklonil, ale to teď nechme stranou..." nemohu se stavět za otcovu čest před někým z nich, komu nevěřím. Promiň tati. "Neřekli, byla jsem tehdy v Anglii, když jsem se to dověděla. Jen mi volali a pak poslali tělo," bolí mne o tom mluvit, nepříjemně se ošiji. nebylo to příjemné období a myšlenka toho, že by s tím měl Nathaniel mít něco společného mne děsí. Že by mi lhal? "A jak ty to sakra víš?" obořím se na něj. možná mám nervy trochu v kýbli, ale hned si je zase urovnám. "Ano, chci pomstu a chci teď hned slyšet, kdo může za smrt mého otce!" mám v očích bojovné plamínky. Zdá se, že mne dostává přesně tam, kde mne chtěl mít. "Neměl mne rád, ale zdá se, že dojem jsem už udělala...Co s tímhle světem, když je tak zkažený...Víš, to s Osirisem nebyla první věc, co se přihodila..." povím trošku omámeně, ale dál to rozvádět nemíním i kdyby se zeptal. Ovšem jeho další otázka mne více než zarazí. "co prosím? jistě, že ano, po nějakém čase...ale to, jak si se choval...už jsem to nechtěla dál snášet...proč se mně ptáš na takové věci?" |
| |
| Schovej ji, prosím... prosím na kolenou "Hádej od koho to asi vím. Od těch strážců jsem se všechno dozvěděl. Až moc se vychloubaji s tím, že se zbavili špiona, či tak nějak to říkají." Jsem velice rád, že můj plán začíná vycházet. Ještě se musím zbavit Brighta, který by za ní dal ruku do ohně. Tehdy jsem mu něco dal do pití a on mluvil a pořád mluvil, no prostě krása a pak si nic moc nepamatoval. Chce znát vraha svého otce, to se mi líbí. Ta její bojovnost a odhodlanost, chce svoji pomstu a možná jí bude mít. "Než ti to řeknu, chci vědět co máš v úmyslu mu provést." Docela mne to zajímá, takže si vyčkám na odpověď a poté vytáhnu jednu složku na které mám fotku jednoho človíčka, kterého se hodláme zbavit a kterého Agnes zná. Shodou okolností to on měl co dočinění s vraždou Karen. Jak ten svět je malej. V duchu si tleskám, svému úžasnému plánu a tomu jak má strašnou touhu se pomstít. Nemyslím vůbec na to, že by to mohlo prasknout a ona se dozvědět něco o tom, že bych byl vrahem já. "Ten kdo stisknul spoušť je Downing, ale spolupracoval s ním Nathaniel. Kdyby nebylo něj, Downing by neměl ani tušení." Ukážu jí fotku, která zřejmě nebude ani potřeba. "Vážně? No musím uznat, že je o tvou práci hodně zájem. Proto tě asi chtějí. Ty máš prostě čich na tyto věci kolem těch záhad. To ty si vlastně otevírala Akmnerahovu hrobku..On byl tuším živej. Jak se ti to jen podařilo?" Zabloudím na toto téma, při čemž si vyslechnu něco o tom, jak mne milovala a pousměji se nad tím. "Nevím, proč se tě ptám. Zajímalo mne a tak jsem se zeptal. Nic špatného na tom není. Taky jsem tě miloval, ale svým způsobem." A těším se, až se tě konečně jednou pro vždy zbavím. |
| |
| ale kuš "Nechápu, proč tam jen tak vzali zrovna tebe..." odseknu, snažím se nějak vzpamatovat z toho, že mého otce zavraždili. "Ještě nevím, co s ním udělám, musím si to pořádně rozmyslet. Tak kdo to je? Už mně přestaň popotahovat." a v tom momentě přede mne hodí fotku. "Downing..." zašeptám užasle. Nechce se mi věřit, že by to Nathaniel udělal, ne můj Nathaniel. "Nebylo to těžké, horší bylo se ho zbavit, ale měl dobrý nápad, ovšem bez toho obětování mé maličkosti..." Stále pozoruji Downingovu fotografii...přece to byl on, kdo zabil Karen...Má to větzší souvislosti...musím si promluvit s Nathanielem. Nechám si diktafon a začnu si pročítat složku, kterou podal. "Proč ti to dali? jak ti můžou jen tak věřit? A proč mi to říkáš?" nezdá se mi...vždycky byl křivák... Oba jsme se milovali svým způsobem...nebyla to láska jako taková...možná jsme milovali jen ten pocit, který to v nás budilo... |
| |
| Nebudu s tebou hovořit. "Protože jsem strašně zlej a celej svět mi je ukradenej." Pronesu s úsměvem na rtech a položím zpátky led na zem. "Tak se do ničeho nezapleť. Když budeš chtít pomoct, jsem zde." Myslím to vážně, i když by se mi líbilo, kdyby toho prašiváka Downinga zastřelila. Aspoň bych se ho zbavil. "To ty ses ho zbavila? Nechce se mi věřit... počkat" Na chvíli se pozastavím, protože mi dojdou souvislosti s Osirisem. "Tys vyvolala boha podsvětí?" Řeknu velmi úžasle a nechápavě na ní hledím. V tom mi však zazvoní telefon. Je to právě Hawas, který mi chce nejspíše oznámit, že jí večer pozval na schůzku. "To je Hawas.. Omluv mně." S těmito slovy se přesunu do kuchyně a tam vykonávám svůj hovor. "Protože tvůj otec byl dobrý chlap. Skvělej učitel. A dali mi to, protože jsem prostě zlej" Už jsem se vrátil a mířím ke dveřím. "Nech si tu složku. Budu muset odejít. Volal mně Hawas, že se mnou potřebuje mluvit." S těmito slovy jsem za sebou zabouchl dveře a nečekal na její další reakci. Tuším, že půjde hned za Nathanielem. |
| |
| ani já s tebou Jen zvednu oči od složky, když se zeptá na Usireva, ale nemluvím. Někdo mu volá. "Nemusíš mu o mně nic říkat...bylo by to vhodné..." povím, ještě než odejde, ale nic jiné už neříkám, ani pozdrav, nic. Prohlížím si složku a ještě jednou si pustím nahrávku s nathanielem, nejlépe celou, jestli tam objevím ten druhý hlas, ale asi se mi to nepodaří ho objevit. Mám ještě nějaké pochůzky, tudíž se uvolím k němu zajet až po poledni, také jsem si to všechno potřebovala utřídit v hlavě. Tak jsem se tedy sebrala a vzala Nathanielovo auto a jela k němu. Zvonila jsem, pokud nebyl doma, vzala jsem klíč, schovaný nade dveřmi a otevřela si a posadila se do křesla, čekajíc až přijde. jakmile jsme se uviděli, pustila jsem na diktafonu tu pasáž, kde Nath říká kde a kdy bude můj otec... "Proč mi bylo řečeno, že mého otce zabil Downing, že ty jsi ten, kde k tomu napomohl a jsi nyní i proti mně? Začni mluvit, nebo přísahám, že se neznám..." odseknu a hledím přímo do jeho očí. Něco mi říká, že Adrien lže a Nathovi bych měla věřit, ale tolik se proměnil...z toho muže se mi před očima stala žárlivá žena...musím vědět, co je za tím vším...a musím to vědět dřív, než se sejdu s Hawasem. |
| |
| Já za smrt tvého otce nemohu Pochopitelně jsem byl doma a přemýšlel nad tím, zda jí mám zavolat. Udělal jsem žárlivou scénu, aníž by byla nějaká potřeba a poté odešel. Seděl jsem na svém gauči a popíjel skleničku whisky. Přitom přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Že z krásné pohody se stala hádka, kterou jsem nejspíše zapříčinil já. Do háje. Do háje Zvonek mne vrátil do reality, tak jsem se k němu přesunul, otevřel dveře a spatřil jsem Agnes. A vyslechnu si něco o čem nic nevím. Nechápavě na ní hledím, pustím jí dovnitř a chvíli uvažuji o tom, co pěkného jí řeknu. "Downing?" Netuším, co se to děje. Já nikomu nic neříkal o tom, kde je její otec. Aspoň si to nepamatuji z toho dne. "Nejsem proti tobě. Miluji tě, neublížil bych ti. A tvého otce jsem si vážil." Nakonec něco řeknu. Začíná mne štvát, že mi nevěří. "Dobře.. dobře. Vím o tom, že jsi předtím něco s Adrienem měla. Včera jsem se neovládl. Hloupě jsem se zachoval. Adrien je přeci jiná liga." Její otec mi toho hodně vykládal a taky si neodpustil říct o tom, jak je moc rád, že jeho skvělý žák a jeho dcera. "Netuším nic o tom, že bych něco říkal o tvém otci. Nezradil bych ho. Z toho dne si nic moc nepamatuji. Jen to, že jsem byl zmlácen. Pil jsem.. a pak nic" Záměrně bych o jejím otci nic neřekl. Neublížil bych mu. Co se to sakra děje? "Kdo tě proti mne poštval? Myslel jsem, že si budeme věřit." Jsem trošku zklamaný, že mi nevěří. To všechno, co jsem jí řekl byla pravda a zpříma jsem jí hleděl do očí. Vypadá to, že naše krásná idylka je pomalu u konce a toho nejhoršího, nebo snad ne? |
| |
| kdo ví "Mám toho dost, už nevím komu mám věřit. A byl jsi i proti mému otci, to si dobře pamatuji, nebo si snad nepamatuješ, jak jsme se setkali?" Hlava se mi motá, posadím se. "Já bych ti chtěla věřit, ale tohle už je moc...Jsi to ty, ano, jsi opilý, ale tohle...Jak můžu vědět, že ti můžu věřit?" obořím se na něj. "Je jedno, kdo mi to řekl, důležité je, že se to ke mně dostalo." Hodim na stůl složku, ve které jsou věci, které ho se vším spojují. Ale jeho další slova jsou už moc. "Co prosím?! Co je ti sakra do toho, s kým jsem kdy co měla? Jestli se takhle budeš chovat dál, tak...Já myslela, že ti na mně záleží, doufala jsem, že nebudeš takovýhle..." Začínám být trochu zoufalá, ale snažím se na sobě nedat nic znát a také se mi to daří. "Řekni mi všechno, co víš a co máš v plánu, mám už dost lží a mlžení a chci být připravená...večer mám důležitou večeři." oznámím mu, pak mu hodím klíčky. "Tvé auto je dole" |
| |
| Tak víš co, mysli si co chceš Obviňuje mne tady z toho, že bych byl zapleten do vraždy jejího otce. Na jednu stranu jí rozumím a chápu jí, na druhou stranu mne to štve. "Ale nikdy bych ho nezradil." Trošku si protiřečím, jelikož vlastně má důkaz, že jsem mluvil a vyzradil to, kde se její otec nachází. "Opil jsem se, to ano. Ale komu bych to vyzrazoval. A proč si mně vůbec nahráli?" Nechápu to. Určitě to udělali právě kvůli tomu. "Možná právě proto, aby tě proti mne poštvali. A daří se jim to. Hned si jim na to skočila a mně ze všeho obviňuješ." Nechci jí ztratit, nechci o ní přijít.. ale začínám mít pocit, že to prostě jinak nejde. Hodí na stůl složku a já na ní nechápavě hledím. Je tu plno důkazů proti mně, o kterých já samozřejmě netuším. Nic z toho jsem neudělal. "Záleží mi na tobě. Sakra v této oblasti jsem to pohnojil. Ale ty mi nevěříš. Věříš těmto "důkazům", které ti někdo dal." Už toho všeho mám dost. Ať to prostě všechno ukončí, ale ať mně sakra přestane obviňovat ze smrti, kterou jsem ani nespáchal. "Dobře, ale stejně mi nebudeš věřit." Sednu si na křeslo, protože tohle bude nejspíše na delší dobu. "S Karen jsme pracovali pro Bratrstvo, je to opak Medjai. Snaží se zachránit svět a zkáze v podobě Medjai zabránit. Karen dostala šílenej nápad se stát členkou právě Medjai. Tak jsme se jimi stali. Všechno vycházelo až do té chvíle, kdy byla Karen někým prozrazena. Někým koho si ty nazvala Downingem. O mně nevěděli nic a stále neví. Zastřelili jí, jako tvého otce. " Začnu s menší příběhem, který je však pravdivý. "S tvým otcem jsem se seznámil, protože i on na tom byl stejně jako já. Dostal mne z toho nejhoršího a pomohl mi. Proto jsem já mu pomohl se dostat do Medjai. A byla to chyba, protože ho to stálo život... Zatraceně, nevím o tom, že bych o něm vykládal a někdo mně nahrával. Ušili na mně boudu." Připadám si strašně, když se tady musím obhajovat. Ale co bych pro ní neudělal. "Lhal jsem ti jen s tím, že jsem pro Medjai pracoval už dříve, za stejným záměrem, jako tvůj otec. S tvým otcem jsme se párkrát nepohodli, ale nikdy ne tak abych jej zradil. Co mám jediné v plánu? Zničit Medjai, pomalu se nám to daří. Najít vůdce Medjai, který prý přicestoval z dáleka, protože měl nějakou práci. Zabránit jim, aby přivolali Akmeraha." To je k těm mým plánům asi vše. To, že jsem měl v plánu s ní něco mít, je asi fuč. "Je mi líto, že jsem se v našem vztahu zachoval špatně. Omlouvám se ti. Netuším, co to do mně vjelo. Pochybuji však, že bych mohl dostat druhou šanci, když si o mně mysliš, že jsem vrah. Prosím, mohla bys tedy odejít. Máš přeci tu večeři." S těmito slovy dojdu ke dveřím, které otevřu a vyčkávám na chvíli, kdy ona odejde. Je mi to líto, že to musím udělat. Ale nechci být ve společnosti někoho, kdo o mně pochybuje. |
| |
| jak myslíš "Tohle bylo nahráno ještě když můj otec žil a to jsme se osobně ještě neznali...mluvíš nesmysly." povím užasle. enchce se mi věřit tomu, co mi teď říká, jako kdyby mne ani neposlouchal. "Já jsem enřekla, že ti nevěřím a ani jsem neřekla, že jsi vrah...kdybych si to o tobě myslela, tak se ani neobtěžuji za tebou přijít, nedám ti tu možnost mi cokoli vysvětlit." odseknu mu, pak ale nastane chvíle, kdy jsem vykázána z bytu. Hodím mu klíčky od jeho auta. "Když mne tedy vyhazuješ, tak půjdu. Až si uvědomíš, že jsi arogantní pitomec a pokrytec, co neposlouchá, tak se mi můžeš ozvat s omluvou..." seberu své věci a prásknu za sebou dveřma. Mám ho dost...mám ho po krk. Bylo už dost hodin, musela jsem si dát sprchu, hned jak jsem dorazila. Usušila jsem se a oblékla si na sebe červené šaty a už mne vyzvedl Zahi Hawass, hlavní egyptolog, nejvyšší archeolog. Byl elegantní a konečně bez toho svého hloupého klobouku. Šli jsme do restaurace a mimo obvyklých zdvořilostí mi řekl, že má pro mne nabídku, že sledoval mou poslední práci a ví o těch incidentech. chtěl, abych s epřipojila. Po večeři mne vzal do hlavního sídla Medjai, kde jsem se tedy připojila jakousi přísahou. Věřili mi, nevěděla jsem proč. Asi si mysleli, že nevím nic o otci a asi můj výstup na adriena dnes zapůsobil. měla jsem toho všeho už dost, když jsem dorazila domů, proto jsem jen ulehla a spala, sice enklidně, ale spala...Mrzelo mne to, co se stalo mezi mnou a Nathanielem, ale když neposlouchá a chce být takový, tak ať je... |
| |
| Omlouvám se Zase jsem to pohnojil a pohádal se velkolepě s ní. Jako největší hlupák jí k tomu všemu vyhodil ven, protože jsem neposlouchal. Doma jsem seděl a přemýšlel, o tom, že za ní dalšího dne přijdu a promluvím si s ní. Omluvím se jí. Netuším, jak to pak dopadně, ale nechci jí ztratit. Proto jsem se ráno sebral, oblékl jsem se do něčeho pohodlného. Nasednul do auta a zamířil to k ní, ještě předtím však koupil snídani a čaj pro ní, pro sebe kafe. K tomu koupil ještě pár růží, jako část omluvy. Když jsem byl u ní, tak jsem zazvonil a s určitým napětím vyčkával na to až mi otevře. "Vím. Choval jsem se jako arogantní pitomec. Chovám se jako pokrytec. Odpusť mi, prosím." Omluvil jsem se, ale je mi jasné, že bude potřeba se více snažit. "Neposlouchal jsem tě a to nebylo dobré. Chci tě poslouchat. Chci ti být na blízku. Neměl jsem tě vyhazovat z bytu. Měl jsem to s tebou vyřešit." Netuším co bude dál, ale dám jí aspoň snídani a růže. "Dáš mi druhou šanci. Spolu najdeme vraha tvého otce." Řeknu rozhodně a vyčkávám na její reakce. Upřímně doufám, že mi dá tu drohou šanci. |
| |
| Ráno Chystala jsem se čím jak nejdříve vypadnout z bytu, protože na mne čekala hrobka. Nikdo jiný to za mně očividně totiž neudělá. Měla jsem stále na prstě prstýnek, od Nathaniela, už jsem se jej nebála nosit, veškerá moc byla pryč, hlavně jsem na něm nesměla nic číst. S rukama plnýma věcí jsem chtěla otevřít dveře, dkyž zazvonil zvonek. Tedy jsem je otevřela a kdo tam enstál... "Co tu děláš Nathanieli? mám hodně práce, musím jít..." pověděla jsem mu na uvítanou a míním odejít. Nasadila jsem naštvaný výraz a sbírala poslední věci, co mi i padaly z rukou. Ale jeho omluva mne o něčem přesvědčuje. "Tak proč ses tak choval, když je ti to teď najednou líto?" odseknu a vezmu si nabízený čaj, přičemž mu přehodím do rukou část svých věcí a naráz se přede mnou objeví kytice. To mne vždy obměkčí. "Jo, choval si se jako pitomec..." povím, ale koutky už mi cukají v úsměvu. Dám kytici ještě do bytu a rychle do vody, ale pak už potřebuji odejít. "Podívej se, musím jít do hrobky, nikdo tam není a ta práce se sama neudělá..." |
| |
| Ránko "Přišel jsem se omluvit." Zrovinka skvěle jsem nebyl přívítán, ale na druhou stranu jsem nebyl odmítnut, což něco značí. Její otázka mne dostává, proč jsem se tak choval. Na chvíli se zamyslím, zda jí řeknu pravdu. "Mám takové špatné tušení, že když budeš se mnou tak ti bude hrozit nebezpečí. Myslel jsem si, že ukončit to s tebou budu pro tvoji ochranu. Ale nedokážu to. Nemůžu na tebe přestat myslet. A taky jsem pochopil, že pokud chceme odhalit vraha tvého otce, bylo by vhodné na tom spolupracovat. Ve dvou se to přeci lépe táhne." To je to hlavní co mne trápilo a mělo důvod naší hádky, tu další část si nejspíše ponechám pro sebe.... Dobře, tak neponechám. "Dobře, dobře. Někdo mi vyhrožoval po telefonu, nějaký anonym. Nějak jsem nepochopil o co mu šlo, ale týkalo se to smrti tvého otce a toho, že budu stále ve tvé přítomnosti... tak bych o tebe mohl přijít." Tak a to je konečná pravda. Jenže mám pocit, že jsem v slepé uličce, ze které není úniku. "Víš co je nejhorší, že Downing tvého otce nezabil. Asi bych se měl přiznat, že jsem nebyl zmlácený nějakou ženskou, ale porval jsem se s Downingem, když jsem se pokoušel uniknout. Downing a ještě někdo mne v ten den zajal, chtěli ze mne dostat informace a dostali díky séru pravdy. Včera jsem si na to vzpoměl, když jsem myslel na tebe." Nechápu jen to, proč jsem stále u nich. "Hrají se mnou hnusnou hru. Ví o mně všechno. O každém mém kroku. Nebude jim dlouho trvat a dají si dvě a dvě dohromady. Nechci, aby se ti něco stalo." Už netuším jak dál. Jsem z toho všeho zmaten a mám strach, o svůj život však nikoliv. Tato slova jí vykládám v průběhu cesty do hrobky, protože jsem se rozhodl jít s ní. Jestli zná nějaké řešení, to netuším. Na mně je znatelné, že netuším jak dál v tomto pokračovat. "A to není všechno. Nevím kdy, ale mají v úmyslu vyvolat opět Akmeraha. Musíme jim v tom zabránit." Dokončím to, co jsem chtěl říct a vyčkávám už pouze na reakce. |
| |
| No ránko "Ale prosím tě, nemůžou mi nic udělat. Nejsem pro ně hrozbou, nehodlám je odhalit...nic. Nikdo z nich nemá důvod mi něco dělat." odpovím hned skepticky. "Takže v tomhle to je? Prosím tě na anonymy nevěř. Ale vůbec nemáš tušení kdo to byl? nepoznal bys ho po hlase?" zeptám se a nastupuju do svého auta, tentokrát chci jet tím svým, mám v něm své vybavení. "Jestli chceš tak nasedni, nebo jeď svým autem." Podotknu, když se dovím, že jde se mnou. Mé naštvání už zdá se pominulo, ale stále si o něm myslím, že je to pitomec. "Mluvíš páté přes deváté. jak víš, že ho nezabil?" zeptám se a začnu vybalovat věci, jakmile do hrobky dorazíme. "Nemusíš se bát, mně se nic nestane," mrknu na něj poměrně ironicky a začnu fotit celou místnost. "O Akmenrahovi už vím, ale možná je tu něco, co bys měl vědět ty. Včera jsem večeřela s Hawassem a on mne pak vzal do hlavního sídla, přísahala jsem..." zastavím se a hledím do země... |
| |
| Hrobka "Dobře, když myslíš.." Pronesu rezignovaně, protože tato debata by asi nikam jinam nevedla. A taky nikam nevede. "Nepoznal bych ho po hlase, jelikož ho neznám. Což mne tak trošku děsí, že někdo koho neznám o nás dvou ví." Nastoupím do jejího auta, kde naslouchám jejím dalším slovům. "Já vlastně ani nevím, co mluvím. Všechno je to takový jeden velký chaos. Už ani netuším čemu mám sakra věřit." Pomáhám ji s vybalování věci, chci být aspoň trošku užitečný, když už tu jsem a ona mne s sebou vzala. Je jí úplně jedno, že mi někdo vyhrožoval, což mne poměrně začíná štvát, ale nechci se z ní znova pohádat, když jsme se usmířili? S jejími dalšími slovy jsem počítal, jen jsem nechtěl věřit tomu, že se to něco skutečně stane. "Tak to je dobré ne?" Nic víc jí na to asi neřeknu, protože nevím co bych jí řekl. Teď je v nebezepčí. "Nathanieli. Koukám, že sis už našel jinou a mne rychle oplakal."Pronese najednou známí hlas a poté také známá tvář, proto na ní také chvíli hledím a mlčím. Je to opravdu Karen a s ní ještě nějaký další chlápek, kterého vůbec neznám a míří na nás bouchačkou, teda vlastně oba na nás míří. "Karen?" Vůbec tomu nerozumím, vždyť jsem viděl, jak umírala. To není skutečnost a určitě blázním, přeci ji Agnes nevidí. "Co se to sakra děje?" Vůbec ničem nerozumím, stojím na místě a hledím na Karen a toho chlápka. "Jsi šikovnej, všecho jde podle plánu drahoušku. Cožpak si nevzpomínáš? Jasně, že si nevzpomínáš, ty jeden úbožáku. Nechápu, jak jen jsem s tebou mohla bydlet. Žít po tvém boku a hrát to každodenní divadélko. Ale svůj účel to mělo. Našel si jí, jak bylo psáno. A ona dokázala oživit jeho... Úkol jsi tedy splnil." Je to jako bodnutí nožem do srdce, když se dozvíte pravdu, krutou pravdu a to, že jste celou tu dobu žili ve lži. "Už tě není potřeba. Gerry, zbav se ho." Po těchto slovech se ozval výstřel a já se jak jinak sesunul k zemi. Naštěstí ten Gerry neumí střílet. "No a ty drahá Agnes, teď pomůžeš otevřít opět hrobku mocného Akmenraha, nebo skončíš jako drahoušek Nath." Pronesla s úsměvem na rtech a namířila na tebe zbraň. |
| |
| Hrobka chci mu něcco namítnou na ty jeho hloupé odpovědi, ale v tu chvíli vejde k nám někdo jiný. jen jej slyším. "Sakra tohle není holubník...sem nemáte...přístup... Poslední slovo se trochu ztrácí ve větru, protože jakmile se otočím, vidím, jak na mne opět někdo míří zbraní. nu, má zbraň je v té brašně co mám u nohy, ale nemyslím si, že by bylo dobré ji vytáhnout. Podle toho, co říkají, je to Karen. Copak to sakra nemlže být jen o archeologii? Sakra, ať jdou všichni k čertu...pojedu do Peru...nebo Chille, tam mi bude líp! Naráz vyjde rána a Nath se řítí k zemi, zhrozím se, ale všímám si, že má poraněou jen paži, naštěstí to není z jejich úhlu vidět. Fajn, tak teď budeme chviličku hrát tu vaši hru, když jemu nic není. Nasadím samolibý úsměv, dám ruce v bok a lehce znuděně se na ni podívám. "Hele, holubičko, dej laskavě to svoji bouchačku někam k čertu a ty, vometáku, tos ho nemoh zastřelit venku, ty idiote? Teď tu bude krvácet na podlahu...víš jak ej ta podlaha vůbec stará? A víš jak blbě se nové skrvny dostávají z tak starého kamene? ještě, že je tu ten písek. Jak vidím, vybíráš si k boku samé pitomce. Jestli to ale náhodou nevíš, ty holubičko hloupá...jsme již na stejné straně, takže stačilo jen zavolat, a tohle drama jsme si mohli odpustit. Ale obávám se, že s tím oživováním to půjde horko těžko, protože mi byl doručen dopis, že kniha byla ukradena z Londýna a můj laptop, kde byly kopie, jaksi postrádá nějaká data. Takže dokud nenajdeš živou vodu, tak si můžeš tak akorát dupat nožičkou a u toho já být nemusím." Sjedu ji jako malého smrada a je jasně vidět, která z nás má navrch i přes to, že ona má bouchačku a já ne. Zvednu opět svůj foťák a prohlížím si v něm nezaujatě nějaké fotografie, abych dala ještě víc najevo, že ona je mi ukradená, ale v hlavě se mi víří tak tisíc myšlenek. Ona nemusí vědět, že data jsem smazala já, ona nemusí vědět, že knihu jsem nechala schovat a nechala si poslat ten dopis už pár dní zpátky a taky nemusí vědět, že pod těmi obvazy na mých zápěstích je kouzlo na oživení mrtvého, na zabití či vyvolání jiných a na prstenu že je zaklínadlo pro vyvolání Osirida. To neví nikdo, krom mne... |
| |
| Hrobka "Jak se to sakra ke mně chováte?" Nechápavě na tebe hledí a nenachází slov. Je zřejmě naprosto šokována z tvého chování a Gerry teď chvíli netuší zda má mířit na ležícího Nathaniela, který v této chvíli není hrozbou nebo na Agnes, která dělá jako kdyby to byly jenom dětské pistolky. "A mně bylo do této chvíle řečeno něco jiného." Chvíli uvažuje nad tím, zda má schovat zbraň či ne. Nakonec se rozhodne ti věřit a schová zbraň na své místo. "Tak s tím asi nebude spokojený Adrien." Pronese s úsměvem na rtech, jako kdyby trefila do černého a chvíli si Agnes se zaujetím prohlíží. Gerry mezitím schoval taky zbraň, čehož by bylo vhodné využít. "Adrien, kdo by to do něj řekl, že je hlavou toho všeho. Naše zlatíčko Adrien." Přistoupí k tobě pár kroků a opatrně si od tebe převezme foťák, aby se také podívala na fotky. "On se ti ještě nesvěřil s tím, že zbavil špíny v podobě tvého otce. Ale když jsi na naší straně, tak ti to nejspíše nevadí. Přeci jen on nás chtěl pošpinit. Zrušit naši skvělou organizaci." Dívá se na fotky a přitom říká tato slova. Gerry se mezitím rozhlíží kolem. "Mám se zbavit toho jeho těla. Ať nám tu nekrvácí?" Zeptá se hloupě Karen, která jen mávne rukou a on se přesouvá k Nathovi. Asi mu vůbec nedochází kam ho postřelil. Prostě ho odnese ven a tam už se děje něco jiného. "No řekneš mu to sama, nebo mu mám volat já?" |
| |
| Hrobka Na fotkách jsou jen věci z této hrobky, pro ni nic zajímavého, pokud nezbožňuje to stejné tak, jako já. "Nepovídej, tak Adrien je ten, který posílá špatné informace?" zeptám se překvapeně se smíchem. a fotky, které pozoruji jsou jen kulisou. má duše se lehce třese a dává jiné signály, než jak se chová tělo, protože to je sebevědomé. Ovšem poté, rána z čistého nebe. Adrien zabil mého otce... A ta děvka se o něm takto vyjadřuje. Postavím se proti ní, napřáhnu se a dám jí jednu pořádnou pěstí, aby spadla na zem, když ten hlupák odtáhne Nathaniela ven. Vezmu její zbraň, přikleknu jí hrudník a namířím jí zbraň k hlavě. "Ještě jednou se takhle vyjádříš o mém otci, tak ti proženu kulku hlavou. Názory mého otce, jsou vedlejší, ale stále to byl můj otec, takže tě upozorŇuji naposled..." hrůza v mých očích je jasná, ale bojovnost ještě jasnější a musím si zachovat tvář, aby za mnou stále nelezli ti s bouchačkama, pokud chci něco dokázat. Předpokládám, ž ei ona je bojovná, tedy jakmile se začne vzpírat, praštím jí pažbou zbraně do hlavy, aby omdlela. Teď je třeba se vypořádat s Gerrym. Vyletím ven a chci vidět co se děje... |
| |
| Před hrobkou Tupec jeden tupej Zakleju v duchu a stále si hraju na mrtvolu, kdyby byl aspoň trošku inteligentní, tak by si všiml kam mně postřelil. To oblečení budu muset vyprat. Sakra. Na jednu stranu musím uznat, že ten má ale sílu, když mne vytáhl až ven před hrobku. Ještě mne prohledal a vytáhl krabičku s cigaretama, které si šetřím na vhodné chvíle a jednu si ten idiot zapálí. To už přehnal S touto myšlenkou využiji jeho nepozornosti a podkopnu mu nohy, pak mu uštědřím pár ran pěstí až i mne to bolí. "Nikdo nebude mířit na někoho koho mám rád." S těmito slovy mu uštědřím ještě jednu a ignoruji bolest na mé paži. "Nikdo na mne nebude střílet." Tak a mám pocit, že jsem se uklidnil a jsem spokojený. Ten Gerry leží nehybně na zemi a je nejspíše v bezvědomí. "A nikdo mi nebude brát cigarety, které si šetřím." Ještě mne trošku naštve ten fakt, že mi sebral cigaretu a sám si potom jednu vezmu. Potom se otočím na Agnes, která přišla na scénu. A promnu si zápěstí, které mne začíná bolet. "Omlouvám se, že jsem se choval, jako naprostej pitomec." Mám takový pocit, že ta omluva je na svém místě. Ignoruji poranění na paži.. Až se ožením, tak se to zahojí. :D "Půjdeme nebo tady ještě chceš něco?" Zeptám se jí a chvíli jí pozoruji, snažím se ignorovat to co se stalo. To že jsem byl krásně oklamán a žil ve lži. A to jsem si tu ..... chtěl vzít. Holt ne všechno nám musí vyjít. |
| |
| u hrobky "V pořádku, začínám si zvykat, že se tak chováš." pousměji se a zkontorluji mu ránu. Jen škrábanec. "Potřebuju, abys mně uhodil a pak zmizíš. Mám plán...ale bude to zahrnovat tvé skrytí se. Uhoď mně do obličeje tak, aby to nechalo stopu, ale ne tak, abys mi něco zlomil. Míním na tenhle obličej vyloudit ještě dost peněz na svůj archeologický fond z těch unoverzitních dědouchů..." zažertuji torchu a postavím se tak, abych mohla čelit ráně. Přivřu oči. "Běž do mého bytu, Tvůj není bezpečný a já zavolám Hawassovi a neberu ne jako odpověď..." Víceméně mu to přikážu a nemíním smlouvat. Jakmile odejde, uskutečním svůj hovor. "Zajímalo by mně, co tu sakra dělá ta ženská a proč na mně mířila zbraní. Myslela jsem, že jsme se jasně dohodli na podmínkách naší spolupráce. uvědomte si, že mne potřebujete, takže ještě jeden podraz a nemile se vám za to odvděčím...a chci Mortona...na stříbrným podnose..." Křičím do telefonu na Hawasse. Samozřejmě, že si to nemohu dovolit, ale předá to zprávu, že není radno si se mnou zahrávat. Zastrčím si obě zbraně za opasek a mírným kopnutím do stehna Karen vzbudím "Vstávej a zmiz...Vem si toho svýho pitomce a jdi...ani Brighta nedokázal zastřelit, takže pláchnul...a předej Adrienovi vzkaz, že jestli mi bude chtít zdrhnout...budu ho pronásledovat až na konec světa...a teď vypadni...mám ještě práci." víceméně seřvu i ji a počkám, až oba zmizí. Ještě tak hodinu zůstávám v hrobce, aby to nebylo podezřelé a dokumentuji s myšlenkami ovšem někde úplně jinde. Poté odjedu zpět do svého bytu, kde se zhroutím na kolena a propuknu v pláč. Už vím, kdo zabil mého otce... |
| |
| U hrobky, u ní Na její první slova nějak extra nereaguji, možná jen že sklopím pohled. Mrzí mne, že jsem se takto choval a pokusím se takto už nechovat, což nebude snad ani problém. "Cože? Uhodit tě?" Nechápavě na ní chvíli hledím, ale přijde mi to, že to myslí vážně. Ještě než jí uhodím, tak jí políbím a omluvně se na ní podívám. "Ač nerad." Šeptnu tato slova a udeřím jí, tak že to schytal jen ret, nic víc. Poté neváhám a mizím pryč. Teda popojdu pár kroků a poté zavolám svému známému, aby mne hodil k ní. "Nechal jsem si auto jinde. Neptej se." To byla má jediná slova, která jsem pronesl, když jsme jeli k Agnes. A uvnitř jsem doufal, že to všechno nějak dopadne. Bez problému jsem si odemkl dveře, poté u ní začal hledat lékárničku, abych si ten škrábanec obvázal a nějak více tu nešpinil. Když se mi to podařilo, rozhodl jsem se něco uvařit na oběd. Netuším, jak ale podařila se mi vykouzlit Čínu a to přesněji Kuře Kung-Pao, upřímně začínám doufat, že to bude Agnes chutnat. Po celou tu dobu, co vařím mi v hlavě koluje spousta myšlenek kolem Karen, Agnes a tak dále. Prostě učiněný chaos. Nejhorší na tom je, že jsem Karen skutečně miloval a ona se ke mně takto zachovala. Nemám však vztek, jsem naprosto klidný. Ale koho by to nechalo chladného? Jídlo je hotové a právě v té chvíli, dorazí i Agnes. Pomalými kroky se k ní přesunu, možná s hraným nebo upřímným úsměvem, to si vyberte. Jsem prostě rád, že je v pořádku. "Udělal jsem čínu, snad jí sneseš." Pronesl jsem tato slova a poté si všiml, že je něco v nepořádku. Rychle jsem k ní došel a pokusil se jí obejmout, tedy snad mi to dovolí. Když ano, tak jsem jí hladil po vlasech a sem tam jí do nich políbil. "Co se stalo zlato?" Zeptal jsem se jí a vyčkával na její odpověď. Je strašné jí takto vidět, nikdy jsem ji takto neviděl a trápí mne to, protože jí i potom co jsem se tak choval, miluji. |
| |
| Hawas telefonuje "Slečno, Montgomery, ještě jsem se vám nestihl omluvit, za to co se stalo. Věřte mi, že s tí nemám nic společného." Ozve se Hawas a je na něm poznat, že to myslí vážně. "Mortona se nám bohužel nepodařilo najít, máme obavy, že utekl. Nejspíše byste si na sebe měla dávat pozor." Tak trošku zalže, protože jsem se ho jaksi ujal já a v této chvíli na něj mířím pistolí. "Rádi bychom se s vámi opět setkali. Je nám velice líto, že vám byla odcizena kniha. Ale jistě víme to, že máme experty, kteří by se na váš počítač dostali a určitě by se jim to podařilo. Jak to víme? Máme kontakty všude. Proto bych byl rád, kdybychom se zítřejšího dne viděli a promluvili si o naší další spolupráci." Na chvíli se zastaví, co by ještě řekl. "Takže, opět je nám líto, to co se stalo. O tu ženskou, která se jmenuje Karen jsme se již postarali i o toho jejího přisluhovače, ta vás nyní nemusí zajímat a nemusíte se obávat. Už vás neohrozí. Takže rád bych vás viděl zítřejšího dne a vemte si pro jistotu svůj počítač, jistě se nám podaří něco s tím provést." S těmito slovy se rozloučí a zavěsí. |
| |
| u mně Nechala jsem se obejmout, potřebovala jsem silná ramena. Adrien zabil mého otce. zašeptala jsem a dál jsem prostě nevěděla co říct. Věděla jsem, že on má nyní problémy s tím, překousnout karen, ale já také měla ty své problémy. Poté se však ozval hovor. Nic jsem neříkala, jen poslouchala. nakonec jsem však přeci odpověděla. "Data byla na externím disku a ten byl odcizen, kniha z londýna byla také odcizena, ale počítač přinesu. objevím se v sídle zítra ráno a chci veškerou podporu, abych mortona našla a vůbec mne nezajímá, že třeba schvalujete co udělal." odseknu a vypnu telefon. Přejdu k jedné starověké sošce, která ovšm není až tak starověká a když ji otočím a odklopím malé víčko, objeví se v ní flash disk, kde se nachází kopie knihy. v počítači jsem data uložena nikdy neměla. vše mívám na externích discích. Bylo mi jasné, že je to past a adrien tam někde bude čekat, rpotože tu knihu chce. Posadili jsme se s nathanielem k jidlů a oba se trochu uklidnili. jak to snášíš? celé to s Karen? |
| |
| U ní Co sakra říct? To je mi líto. Ne to není vhodné Napadá mně, když se dozvím to o Adrienovi. Něco mi říkalo, že je hajzl. Ale nikdo by nečekal, že udělá toto. "Pomstíš se mu a já ti pomohu." Pronesu rozhodným hlasem a v očích se mi objeví plamínky zda je v tom naděje, pochybuji. Odtrhl jsem se od ní, když se ozval její mobil a přesunul jsem se do kuchyně, kde jsem nám nabral jídlo. Zamyslel jsem se, co budu teď dělat, když Karen žije. Vlastně už pomstu kvůli její smrti škrtám, za to tam připisuji pomstu, že ze mně udělali hlupáka. Není vhodné odposlouchávat cizí rozhovor, takže jsem se o to ani nesnažil. Přeci jen jsem měl hlavu zabranou někde jinde. Posadili jsme se k jídlu a položila mi trefnou otázku. Odložil jsem na chvíli příbor a pohlédl jsem na ní. Na mé tváři byla znát bolest a zároveň vztek. "Zrovna v této chvíli?" Zeptám se jí a zamyslím se. "Musím se přes to přenést. Protože se to už stalo, stal jsem se naprostým idiotem. Protrpěl si své. Takže i přesto, že Karen žije. Je pro mne mrtvá a nic se tím nemění." Nakonec jí odpovím. V mém hlase je slyšet zklamání. "Máš nějaký plán, co uděláš s Adrienem? Doufám, že ti přitom nebude nic hrozit. I když od toho člověka... " Raději zmlknu a podívám se na chvíli do svého talíře. Ale nějak jsem ztratil chuť k jídlu, takže toho jídla raději nechám a místo toho dojdu ke kuchyňské linci, natočím si vodu a odložím talíř. "Nechci, aby se ti něco stalo. Zastřelil mně. Vím o čem mluvím." Podotknu po chvíli a opět se napiji vody. "Jenže já měl štěstí. Protože si tam byla ty." Dodám a můj pohled zabloudí na její ruce, přesněji zápěstí a obvazy. Něco mi říká, že to skutečně udělala. "Takže si to myslela vážně s tím tetováním? Určitě ti sluší. Ale ty obrazy to hyzdí." Pronesu už klidnějším a vyrovnanějším hlasem. "Počkej chvíli." S těmito slovy skočím ještě do svého auta, kde vytáhnu dva kožené náramky, které jsem koupil, ani nevím proč a poté se přesunu za Agnes. "Myslím, že by ti to mělo víc slušet." Podám jí je a lehce jí chytnu za ruku, pohlédnu jí přitom do očí a váhám nad tím jí políbit. Přeci jen jsme možná ještě ve válečném procesu. |
| |
| u mně "Nevím, nemám žádný plán, ale myslím si, že na mně bude čekat. Víš, chtěla bych ho poslat do podsvětí, ať trpí. Jen ho zabít je nic oproti tomu co dělá. To s Karen mne mrzí, ale může tě těšit, že jsem ji několikrát vrazila a dokonce dala pěstí a pažbou pistole." pokusím se mu zvednout náladu,a le v jídle se spíš šťourám. Nikdy jsem zrovna nebyla na zeleninu. "Já vím, Adrien je všeho schopný, ale já už mám dost toho být obětí..." smutně hledím od talíře, ale nakonec jej také odsunu. Zaobíráme se nyní těmi tetováními. "Ano, udělala, hodí se to. Ale nikdo o tom nesmí vědět, rpostě to bude jen ozdoba, pro mnohé nesmyslný text. Je to schválně psáno pozpátku, aby to nikomu normálnímu nedávalo smysl, ale já to mohu s klidem přečíst. Ty obvazy tam zatím být musí, aby se to nezanítilo." Odpovím mu a podívám se na svá zápěstí. Někam odběhne než cokoli stačím říct. "Vzpamatuj se, nesmíš odcházet z tohohle bytu. Nikdo nesmí vědět, že tu jsi, jinak budemem mít vážný rpoblém" vyčiním mu hned jak přijde. Podává mi kožené náramky a budou rozhodně lepším krytím než obvazy, ale i obvazy zatím zůstanou. Tak podivně se na mně dívá. Ani nevím, jeslti ej mi to příjemné nebo nepříjemné, proto to rychle ukončím tím, že jej obejmu. "Jsem unavená, asi si dám vanu a pak si můžeme jít v klidu lehnout, možná si pustit nějaký uvolŇující film...nechci dnes už na nic myslet." |
| |
| U ní Nemá žádný plán, což mne nepřekvapuje. Ale jistě to ve dvou zvládneme. Jistě že, ve dvou se to lépe táhne. Chce ho poslat do podsvětí. Určitě by se to dalo udělat. Máme přeci ty texty. Na to jak řekne něco o Karen se pousměji. Nepřeji nikomu nic zlého. Nechci být jako ona. "Nemůže těšit. Ani mne to netěší. Nejsem jako ona." Pronesu smutně a sklopím pohled někam do země. Nechci, aby viděla mojí slabost. "Tak jí nebuď. Nedej se. Já vím, slíbil jsem ti, že budeme bojovat. Omlouvám se, že jsem ten slib nedodržel." Povzdechnu si tiše. Myslel jsem, že to zvládám. Myslel jsem, že to přejdu a zapomenu na ní. Ale to co udělala... dá se na to zapomenout? Naštěstí přejdeme k tématu ohledně tetování a doufám, že u toho zůstaneme. Musím jen souhlasit s ní. Naplánovala si to vážně skvěle, jak jsem slyšel v hrobce, když jsem hrál mrtvého. Vím, že nemám nikam chodit. Hloupě jsem na to zapomněl, ale nemyslel jsem to vůbec zle. Přiště si budu dávat větší pozor. "Omlouvám se. Já jen, že jsem je měl v autě a jako jediný z nás dvou věděl, kde přesně. Přístě se to nestane. Při nejhorším ti dám klíčky a ty tam budeš hledat." Vyslovím svoji omluvu a smutně se pousměji. Tak moc bych se chtěl dotknout její tváře, přitáhnout si jí k sobě a opět cítit blízkost jejich rtů na těch svých. Obejme mne, což mne z části uklidní. Ale pořád mám svou touhu, kterou se snažím potlačit, jelikož by to nebylo vhodné. Pohladím jí po vlasech a líbnu jí do nich. Aspoň toto prozatím smím. "Dobrá. Dej si vanu a já zatím něco vyberu." Řeknu s úsměvem na rtech a přejdu k ložnici, kde má ruzná DVD. Chvíli se v nich prohrabuji a potom vytáhnu nějaký komediální film. Ještě se přesunu do pokoje pro hosty, abych si na sebe vzal něco na spaní, jelikož všechny svoje věci mám jaksi u sebe doma. Oblečen ve věcech po jejím otci se usadím na postel a vyčkávám až se má drahá vrátí z koupelny. "Vybral jsem nějakou komedií." Pronesu po chvíli a přistoupím k ní. Pohladím jí po tváři a zahledí se jí do očí. "Miluji tě, i přesto, že jsem to zvoral." Šeptnu tiše tato slova a přitisknu své rty na ty její v doufání polibku. |
| |
| U mně, poté jinde Nějak nemám chuť mluvit. Nějak nemám chuť dýchat, ani se usmívat. Nějak nemám chuť na nic. Jen na něj hledím a v polibku zůstávám mírně apatická. Něco ve mně mi říká, že je něco, nebo možná všechno špatně a on chce víc, než já mu můžu dát. Raději jej zavedu podívat se na film a jemně se položím na jeho hruď. Po chvíli však usnu a odkulím se. Z filmu jsem nic neměla. Ráno se probudím brzy a nechám NAthaniela ještě spát. Obléknu se, vezmu svůj počítač a zamířím ke dveřím, avšak se ještě zastavím a napíši lístek. Šla jsem za hawassem...nevím, kdy se vrátím Agnes Mé spolehlivé autíčko mne zavezlo za nimi, avšak hawase jsem nikde neviděla. Naráz jsem ucítila tupou ránu do hlavy a ztratila vědomí. Probudila jsem se svázaná, s roubíkem v puse a přede mnou stál Adrien. Ač jsem se snažila, jak jsem se snažila, z pout jsem se nevymanila. Po chvíli, kdy Adrien mluvil s nějakým mužem, ke mně přišel a pomohl mi na nohy. Jen se na mně usmál a pověděl mi, že se setkám se svým starým známým. Ten druhý muž najednou otevřel kanopu s ostatky, ale nevím, čí byly. Z Kanopy s sypal písek a ten muž něco hovořil staroegyptštinou. Dobře jsem poznala co to bylo. Vyvolal Horuse. Bůh s orlí hlavou se před námi zhmotnil a jakmile si sundal přilbici, ve tvaru oné orlí hlavy, byl z něj vlastně opravdu pohledný muž. Opět jsem se snažila dostat z pout, ale byla jsem předhozena k Horovým nohám. „To je ta, která hostila Osirida.“ Pověděla Adrien a uklonil se mu. Horus mi pomohl na nohy značně jemněji a hleděl mi do očí. Říkal mi princezno podsvětí. Nemohla jsem mluvit, měla jsem v ústech roubík, ale ničemu jsem stále nerozuměla. Nechápala jsem, proč jsem tu a co ot má se mnou co do činění. Najendou se na scéně opět objevila Karen. Hodila do místnosti výbušninu., která svou silou odhodila mne i Horuse. Ten zuřivě vstal a udělal něco zvláštního. Uprostřem místnosti se zjevil ohnivý portál. Snažila jsem se utéct, ale svázané mi to šlo těžko. Cítila jsem, jak si mne něčí ruce přehazují přes rameno a když jsem se ohlédla, Horus mne odnesl do portálu. Víc si nepamatuji. Probudila jsem se obléknutá do zlatých šatů. Mé obvazy ze zápěstí byly pryč, tetování však zůstalo a dokonce i kožené náramky, které je zakrývaly. Byl to prazvláštní pokoj, vše bylo starověké a něco mi říkalo, že i doba, ve které se nacházím, ej doba starověku. Naproti mně seděl Horus a já ze sebe vypravila pár otázek. „Co se to stalo? Kde to jsem?“ k mému překvapení jsem mluvila již dávno mrtvým a nepoznaným jazykem. Prvním staroegyptským jazykem, o kterém jsou dochovány pouze zmínky. |
| |
| U ní, potom… ani nechtějte vědět kde Nějak jsem cítil, že s ní není něco v pořádku. Teda vůbec jsem se jí nedivil, a tak se raději přesunul k sledování filmu, který však nepobavil. Určitě za jiných okolností bych se skutečně smál, ale v této situaci na mé tváři vykouzlil nepatrný úsměv. Agnes usnula, takže jakmile skončil, vypnul jsem jej a taktéž se zmizel v říši snů. Vůbec jsem si nevšiml toho, že Agnes někam odešla. Teda došlo mi to, když jsem se snažil obejmout vzduch, protože na jejím místě bylo prázdno. A to mne skutečně probudilo, prudce jsem vstal a snažil se jí v tomto bytě najít, a to jsem hledal všude. Teda až potom jsem spatřil ten vzkaz, kvůli kterému jsem začal mít strašlivé obavy. Ona se snad zbláznila, že šla za Hawasem.Vždyť to je jasná past. Jak to mohla udělat? Nějak dlouho jsem se nezdržoval otázkami a přemýšlením. Tak jak jsem byl oblečen jsem se vydal do svého auta, abych si vzal potřebné věci u sebe doma a potom jsem zamířil za Hawasem, abych z něj vypáčil potřebné informace. Hawas pochopitelně mluvil, protože měl strach, že bych mu něco udělal a skutečně bych toho byl schopen. Dozvěděl jsem se, že do toho byl zapleten Adrien a taky jsem se dozvěděl něco o tom, kde ho najít. Takže moje další výprava byla za Adrienem, ze kterého vypáčím, kde je Agnes. Pochopitelně mi to ze začátku nechtěl říct, teda předtím než jsem mu vpíchl sérum pravdy, kdy mi řekl i věci, které jsem nechtěl slyšet a nakonec jsme se dostali k tomu hlavnímu. “Je tam kde bys to nejméně čekal a mám takové pochybnosti, že by se odtamtud mohla dostat. Abych to řekl přesněji vyvolal jsem Horuse a předhodil Agnes jemu. Ovšem měl jsem za to, že se stane něco jiného.“ Zavrčí Adrien, kterého jsem svázal na jednu z židlí co zde jsou a pozorně jej poslouchal. “Ale místo apokalypsy.. se stalo něco jiného. Nějaký ohnivý portál a ona v něm zmizela. No smůla co… Pěkná mrcha, zhatila mi plány.“ Tak toho bylo už dost, co řekl. “Nikdo nebude nadávat na někoho koho miluji.“ Tak trošku jsem zvýšil hlas a jednu mu vrazil, tím se jej zbavil a začal uvažovat, jak se ke své drahé dostanu. ******* “Opravdu to chceš udělat? Nikdo to ještě nezkoušel. Vlastně jsme si stále hráli jen s věcmi, které jsme tím strojem posílali z jedné místnosti do té druhé, a naopak.“ V této chvíli se bavím s někým, přesněji s Timotejem, který vynalezl v Bratrstvu stroj času a pokračoval ve šlépějích Alberta Einsteina. Upřímně jsem se zahleděl do jeho očí. Potom se ještě podíval na onen stroj. Vypadal trošku jako skleněné bludiště, no prostě se nebudu zaobírat popisem, ale spíše funkčností. “Jsi nejchytřejší. Nebudu se zmiňovat o tvém IQ, protože netuším kolik jej máš. Ale určitě hodně. Proto ti věřím a tomuto věřím taky. A jestli mně donese za Agnes a zpátky. Tak seš skutečně skvělý chlap.“ S úsměvem na rtech ho poplácám po rameni a ještě chvíli vyčkávám, než se nechá přesvědčit a pustí to. Protože v těch tlačítek, co tady má se já skutečně, ale skutečně vůbec nevyznám. “O tom, že jsem skvělý chlap už vím dávno. A mimochodem mám IQ 169. A udělám to z jediného důvodu, že jsi blázen. A asi tu holku miluješ. Takže mně pak s ní seznam.“ Vypadá to, že jsem se konečně na něčem dohodli. “Takže unesl jí Horus. Což značí, že to bude vláda bohů. Mýtické období. Kruci..“ Udám mu přesněji, kam chci cestovat a vážně se na to musím duševně připravit. Přeci jen jsem první, kdo se v tom pojede do hodně dávné minulosti. Teda taky se může stát, že se moje tělo nezhmotní a stane se z něj pára. Agnes… toto máš u mě. Příště si vyměníme role… A já zachraňovat mne budeš ty. Při této myšlence se lehce ušklíbnu. “Nathe. Neměl bys mít nějaké dobové oblečení. Asi by se tě takto lekli.“ Pronesl, no skutečně mne to vůbec nenapadlo a vážně netuším, co mám v této chvíli sehnat. Ještě patnáct minut a bude spuštěn tento stroj a já se ocitnu kdo ví přesně kde. Raději si vytáhnu krabičku cigaret, přiložím si jednu k ústům a zapálím si jí. Hodlám si to naposled vychutnat, když vezmu v potaz co se může stát a taky, že to je možná moje poslední cigareta. “Kde jsem to měl sehnat? Já vážně netuším, co po mně chceš. Máme jen patnáct minut. Chtělo by to nějaký zázrak.“ Vážně si nevím rady a nechci na sebe hned upozornit, i když pochybuji, že na sebe neupozorním. Tim se na mně usmál a přesunul se k jedné ze skříní, které tady v laboratoři má. Potom z toho vytáhne něco z toho vyber a já se v rychlosti do toho převleču. “Hodně štěstí, Nathe. Uvidíme se za jeden den. Máš 24 hodin na to jí najít a vrátit se zpátky. Hlavně dávej pozor, aby tě nezabili.“ S těmito slovy mně poplácá přátelsky po zádech a já se přesunu do ono stroje času. Vlastně nějakou chvíli se nic neděje, všechno je v pořádku. A asi jsem to zakřiknul, protože najednou cítím bolest vyzařující po celém těle. Tuším, že křičím. I když se ani neslyším, protože mám nejspíše něco s ušními bubínky z toho tlaku, který tady je. A pak jako kdyby se mé tělo najednou vypařilo a já se někam propadal. ***** Ehm.. Skutečně to není sen a já se opravdu někam propadám, teda není mi zrovna příjemný dopad na tvrdou podlahu. “Au to bolelo.“ Vyslovím tato slova v něčem v čem mluvila tuším Agnes. Celé tělo mne skutečně bolí a vážně se pokouším stát. Až v té chvíli mi dojde, že tady v místnosti nejsem sám. “Omlouvám se za to, že jsem sem spadl. Měl jsem v plánu něco jiného.“ Pokusím se omluvit a více si prohlédnu ženu v zlatých šatech. Málem mi vypadne pusa z pantu, když mi dojde, že ta žena ve zlatých šatech je moje Agnes. “Sluší ti to. A bavíš se?“ Zeptám se jí. Chlápek, který je tady s námi na mně hledí a nejspíše je v šoku, jinak by zavolal někoho, aby mne odsud vyvedl. “Nechceš odsud zmizet?“ Zeptám se jí nechápavě a vlastně nevím na co čekám. Aha..až se uráčí jít se mnou. Přeci jen budeme tu muset přežít 24 hodin. Tak snad se nic špatného nestane do té doby. |
| |
| V dávnověku "Jsi tam, kde ti bylo předurčeno být." odpověděl Horus (odkaz) jednoduše. Jeho přilba ležela na stolku vedle něj a díval se na mně tak zvláštně. Ještě jednou jsem si porhlédla šaty (odkaz) které jsem měla na sobě. Byly vážně protkávané zlatými nitěmi. Měla jsem na sobě i spoustu ozdob a tíživou černou paruku. Sundala jsem si ji a vlnité rusé vlasy mi spadly na ramena. i ty byly protkávány zlatem a přes to je schovali pod černou paruku. "a to je kde? Jak jsem se sem dostala?" dívala jsem se na něj podezřívavě, ale něco mi říkalo, že mu můžu pokojně věřit. Natáhl ke mně ruku, když vstal a pomohl mi vstát z postele. Dovedl mne na balkon a mně se naskytl nádherný pohled na pyramidy, oázy v dálce, chrámy a celé překrásné město. "Já jsem tě přivedl. Jsi vyvolená. Ještě nikdy se nikomu nepodařilo to, co tobě a narušovalo to všechno. Ten muž, který mi tě předhodil mi uděla prazvláštní nabídku. Že prý mohu ovládnout svět ovšem s jeho pomocí. Ale to mi bylo k ničemu, naopak ty jsi byla to, proč jsem za ním šel v první řadě. Odvedl jsem tě, protože tvá přítomnost v jeho době je nevyzpytatelná. Jsi ta, co má kouzelný hlas, ta, jež oživí mrtvé a přivolá bohy. Volala jsi a já tě vyslyšel. Jsi nyní v jiné sféře, ve sféře bohů, tam, kde patříš. My jsme vzorem pro lid Nilu. Vše, co kdy bylo postaveno, nebo vše, co kdy mají v plánu postavit v dobách, kdy jsou nám zasvěcení, v dobách, kdy panuje starověk, jak ty říkáš, je postaveno podle vzoru, který už staletí stojí zde. Nejsou tu nemoci, chudoba, zlo...Každých tisíc let se jeden z bohů střídá ve vládnutí, nyní nastala má vláda neboť Sutech svrhl mého otce, budu bojovat a zvolil jsem si tebe,a bys mi stála po mém boku." "Ale tvou ženou má být přeci Hathor" zeptala jsem se nechápavě, ale jeho pohled mne v něčem utvrdil. "Bohyně se dvěma tvářemi...bohyně kouzelného hlasu," nyní jsem pochopila. Vybral si mne jako svou Hathor. Přešli jsme zpět k posteli, zamotala se mi hlava, musela jsem se posadit. "Myslíš to vážně?" zeptala jsem se nevěřícně a on jen přikývl hlavou. "Jsi mou bohyní, vžddy si jí byla. Copak ti podobizny nepřišly známé, copak ti tvé věci nepřišly povědomé ve tvé době?" musela jsem uznat, že měl pravdu. Chrám Hathor mi byl vždy nejpříjemnějším místem. Pohlédla jsem na něj s bázní v očích. Toto na mne byl příliš mnoho. Položil jsem se na postel a on se položil vedle mne. Pohladil mne po tváři a vtiskl mi na ústa něžný polibek, po kterém se podlamovaly kolena, avšak v tu chvíli se v pokoji začalo dít něco zvláštního. Jako kdyby ten polibek zapříčinil rozpad světa.... Horus poplašeně vstal a vytáhl dýku zpoza pasu. Uprostřed pokoje se najednou zjeví Nathaniel. "Cože? to není možné!" sykne Horus viditelně zuřivě. "Nathanieli!" nechápavě na něj hledím, nerozumím tomu, ajk se zde mohl objevit, ale hned mi klade otázky. "Ne...já nechci odejít...mé místo je tady..." Postavím se hrdě přesně jako Bohyně Hathor... |
| |
| V dávnověku, aneb ona se snad zlbáznila Nechápavě na ní hledím, hlavně na ten postoj, který zvolila. Ona to myslí vážně, copak se zbláznila? Chvíli přemýšlím, copak pěkného bych jí řekl. Trmácím se tady kvůli ní a ona mně tak krásně odbyje. Vůbec si neuvědomuje to, jaké to může mít následky pro přítomný svět, jakmile se tady doví, co nemají. Jak sobecké. Ten týpek, co tady s námi je si mně divně prohlíží. Vlastně se mu ani nedivím. Dělal bych to stejné, když by se mi v domě objevil vetřelec. "Sutech? Co zde děláš?" Promluví ke mně Hathor nevěřícným hlasem, já na něj nechápavě čučím. Je mi jasné, kdo byl Sutech a co se asi může stát. "Počkej, počkej. Potom si to můžeme vyřídit. I když nevím, vlastně co. Protože já jsem sakra Nathaniel. Ne žádnej tvůj Sutech a i kdyby, tak to bylo s určitou pravděpodobností v minulém životě." Pronesu k tomu týpkovi, který si říká Bůh. Svůj pohled zaměřím na Agnes, kvůli které tady vlastně jsem a zřejmě tady ztrácím čas. "Tak fajn.. chceš zůstat, tak si zůstaň. Zapomněla si však, že je tě potřeba v přítomnosti a ne v dávnověku, kterej si už dávno prožila. Máme přeci žít přítomností a ne minulostí." S těmito slovy k ní o pár kroků přistoupím, abych se jí mohl lépe dívat do očí, protože to co jí řeknu myslím upřímně. "Nechtěla si pomstu svého otce? Nechtěla si náhodou zničit Posvátné strážce? Uvědom si, že ty jsi jediná, která to může dokázat sice s malou moji pomocí, ale dokážeš to. Myslíš si, že odsud něco takového uděláš?" Pokusím se jí chytit za ruku. "Jestli tu zůstaneš, tak Adrienovi se s určitou praděpodobností podaří zničit svět, když už tu není nikdo, kdo by mu v tom zabránil." Trošku se mi třese hlas, děsí mně to pomyšlení, že se vrátím bez ní. "Copak ti na té přítomnosti nezáleží? Copak nemá být tvůj otec pomstěn? Kde je Agnes bojovnice?" Přestává mne to pomalu bavit. No co, při nejhorším to všechno udělám za ní. Dostanu aspoň dvojitý plat? |
| |
| Dávno v dávnověku Horus se na něj dívá a poněkud nevrle si jej prohlíží. Poté vydechne jeho jméno a mně dochází, že každý z nás má v tomhle svou roli. Nathaniel neví, co říká. O ničem nevěděl, tak jako já a musí dostát k poznání. "Nathanieli...já tohle neprožila. Takto to mělo být. Oba máme své role a není to tak, že to byly životy minulé." Přejdu k němu a chytím jej za paži. "Agnes bojovnice stojí před tebou a ne, nezapomněla jsem na nic z toho, co jsem chtěla udělat, ale tohle je něco jiného, něco většího, než jsme my. Sám si vzpomeň...copak ti nic v Sutechových chrámech nepřipadalo povědomé? nebo snad tvé? Takto je to předurčeno. Z lidí povstanou bohové. Nejsou to bohové, kteří se vtělí do lidí, ale právě z těch zvláštních lidí se stanou. Vždy jsi byl bojovník, tak jako Seth (Sutech)" Když sundám svou ruku z jeho paže, objeví se pod ní vypálená značka. Vždycky tam byla, jen jsme ji nikdy neviděli, až teď je ji vidět. Je to kartuše se Sutechovým jménem. "Původní Sutech zmizel...snad byl zabit, ale není tu...jsi to ty," Pronesl Horus. "Nebraň se svému osudu...svému poslání..." zašeptám. "Zbavit se strážců je pro mne důležité a také k tomu dojde...a co se týče Adriena...byl smrtelně zraněn při výbuchu." Mluvím tiše a v očích mám odhodlání. Horus mi dodal ty informace, jsou tedy dozajista pravdivé. "Vaše doba vám není zapovězena, ale je tu určitý limit, který nesmíte porušit. Jste bohové...musíte přijmout svůj osud. Hathor...musíme jít." opáčil Horus a nabídl mi rámě, ale já nevěděla kam máme jít. Snad na jeden obřad...snad na obřad zasvěcení...mého zasvěcení jemu. |
| |
| Dávno v dávnověku "Máme své role? Nerozumím ti." Netuším, co po mně Agnes chce. Všechno se tak náhle změnilo. Celý můj život je snad nějaká hloupá lež? Nechápu, co mám dál dělat. Zůstat či odejít? Zůstat s ní a hledět, jak se oddává jinému. Odejít a vzpomínat na ní? Chvíli na ní hledím, hlavu sklopenou k zemi. Naslouchám jejím slovům a na něj se nehodlám podívat. "Možná máš pravdu, že mi to něco říkalo. Ale já jsem Nathaniel Rock Bright a tím to hasne. Je mi jedno, kdo je nějaký Sutech." Pronesu velice vážně a také jí pohlédnu do očí. Nenechám se přemluvit, jak to s ní udělal on. Já mu nepadnu k nohám. "Proč mi toto říkáš? Proč Agnes?" Chytnu se za uši, nechci jí dále poslouchat. Nechci.. .. Poté udělá to, co udělá. Značka. Můj zrak na ní spočine. A vše se promítne. Jako kdybych seděl v kině a sledoval svůj vlastní životopis. Dál jí poslouchám. Dál se cítím, jako někdo jiný. Už nejsem Nathaniel, který ztratil všechno. Který žil ve lži. Jsem někdo jiný. Jsem silnější. Na mé tváři se objeví úsměv od ucha k uchu. "Tak tedy dobrá." Pronesu s menším tajemným úšklebkem. Na minulost svou pomalu začínám kašlat i na návrat. Však já si tu udělám své kralovství..... "A tak se i stalo. Sutecha postihl krutý osud. Chtěl vše jen pro sebe. Z Nathaniela se stalo monstrum, které bylo zabito. Netuším, proč se tak změnil. Možná kvůli ztrátě své drahé Agnes. Možná kvůli něčemu jinému." Pronesla babička, která pomalu končila pohádku na dobrou noc. "Možná to měl uvnitř. Ukryté a to zlo čekalo na osvobození." Šeptla holčička, které mohlo být tak něco kolem deseti let. "Možná to. Agnes děti, ale žila krásný život, jako bohyně Hathor. Po boku pohledného Horuse. A měli spoustu dětí." Dokončila babička pohádku. "A byl to skutečný příběh, babí?" Optalo se dítko. "Samozřejmě, že byl. Já sama u něj byla." |
| |
| Začátek mého konce Dny plynou a já mám pocit, že se z toho svého života či mám spíše říct neživota zblázím. Jsou to dva týdny, co vidím věci, které ostatní nespatří. Co slyším hlasy, které nikdo neslyší. Děsí mně to. Byl jsem kvůli tomu u psychiatra a ten mi dal prášky. Prý je to příznak nějaké schizofrenie či něco takového. Ale stále to nepomáhá. Do práce, která pro mne znamenala celý můj život, chodím unavený a nevyspalý. Můj šéf mne podezřívá z toho, že beru drogy. Raději ho v tom nechám. Stejně by mi to nevěřil. Kdybych se svěřil někomu ze svých přátel, jen by se mi vysmáli. Nikdo mi neporadí, nic mi nepomůže. A tak jsem se rozhodl k radikálnímu řešení. Dnes je deštivá noc, ulice mého města jsou temné. Nikdo za takového počasí nevyjde ven, krom mne a toho pekla, které vidím pouze já. Ani dneska nebudu mít klid. Ani, když je můj konec. Pomyslím si a více se ponořím do svého pláště, který mne chrání před úplným zmoknutím. Vybral jsem si nedaleký most, ze kterého jsem se díval vždy dolů, když jsem se rozhodl jít pěšky z práce. Nikdy jsem však v tu chvíli nepomyslel na to, jaký by z něj byl krásný skok dolů. Skok konce trápení. Kolem mne projde žena s podivnou tváří, jako kdyby to byla samotná smrt. Usměje se na mně a mne náhle zamrazí. Je pravda, když se říká, že kolem mne prošla smrt. Už nejspíše počítá s tím, že má dneska práci. A tou budu já. Na tváři se mi objeví nepatrný úšklebek nad tím, jak se to všechno může tak krásně pohnojit. Jednou si nahoře, ale poté tě čeká strašlivý pád, ze kterého se nezvedneš. Blázen, zůstane vždycky bláznem. Napadne mne, avšak netuším, kde jsem to slyšel. Možná jsem to kdysi pronesl sám k jiným, které jsem za své práce potkal. Možná jen ochutnávám vlastní medicínu. To už je jedno... Jsem na místě, chvíli uvažuji, jak tam správně vlést, i když možná to je jedno. Zabiju se tak či tak. Pomalu se mi před očima objevuje celý můj život, který takto promarňuji. Možná ne.. Raději ke svým ústům přiložím naposled svůj oblíbený kubánský doutník a vychutnávám si jej, protože to je můj poslední. "Rád bych se omluvil své rodině, ale já žádnou rodinu nemám. Takže chci říct, že se jen setkáme tam nahoře či v pekle. Ale to je mi fuk." Pronesu spíše sám pro sebe. Pomalu se snažím vylést nahoru s doutníkem v puse, takže vypadám lehce i komicky. "Toto děti nezkoušejte." Procedím skrze zuby a hurá stojím, ještě se jednou rukou držím opěradla a hledím na prázdnou ulici, kde nejsou žádná auta. Ovšem všechno má svůj háček. Tak i toto mělo. Myslel jsem si, tedy doufal, že budu sám. Ale on se tu přeci někdo objevil. Snad anděl sám, aby mi to vymluvil. "Proč?" Zeptal jsem se té dámy, která přišla a poté se podíval dolů. Kde na mne už čekala moje smrt a hleděla na hodinky. Odkdy smrt má hodiny? |
| |
 | Konec jeho konce Něco mne od Midnighta táhlo ven dříve. Dnes nebyla žádná práce. První den klidu. Snad jsem si chtěla odpočinout. Půjdu... Midnight na mne jen kývl. Dnes byl jeho lokál skoro prázdný. To bylo dobře. Nemusela jsem se dívat na ty odporný xichty. Vyšla jsem na horu a jen pozdravila Gavina. Zachumlala jsem se do kabátu a rozhodla se odmítnou svůj každodenní odvoz taxíkem od našeho prcka na střídačce a projít se. Šla jsem kolem jednoho vysokého mostu a potkala ji. Pro jiné možná krásná díka, pro mne jen kostra...ta zubatá. Nebylo těžké vidět její pravou tvář po tolika letech. Co tu chce? napadlo mne a otočila jsem se za ní. Udělala jen pár kroků směrem pod most a tam se zastavila hledíc nahoru. Postavila jsem se vedle ní a podívala se tím stejným směrem, spatříc muže, jak přelézá zábradlí. "Pracovní noc?" zeptala jsem se přátelsky. Ona nebyla zlá, jen činila to, co měla. Co jí bylo uloženo. "Možná. Ještě se nerozhodl," odpověděla a se zaujetím se na muže dívala. Podívala se i na mně a já v jejím pohledu cítila výzvu. Možná dnes zachráním jeden život. Vyběhla jsem po schodech, které vedly na most a pomalu přišla k tomu muži. Mluvil si sám pro sebe a nakonec si mne všiml. Proč? Došla jsem až k němu a také přelezla zábradlí, ale posadila jsem se na něj. On se lehce viklal, já byla ve svých pohybech pevná a jistá. Já totiž vím, že nespadnu. Vím, že můj čas ještě není. Pohlédnu dolů a vidím ji, jak hledí na hodinky. Přijde mi to jako ironie osudu a musím se pousmát. "Proč? Protože někdo musí... Nemůže zůstat celý svět v nevědomosti," Ano, tušila jsem, co ho trápí. Mezi námi...v naší branži se to vždycky pozná. Vidí věci, které vidět nechce, ale neví, co s nimi má dělat. není však řešením vrhnout se jim do chřtánu... |
| |
| Že by to nebyl konec? Myslel jsem si, že jen skočím a bude to. Jenže to by dole nemusela stát ta ženská, ke které se poté přidala ta, která se mně snaží v této chvíli.. zachránit? Proč to nemůže být jako u normálních, kteří jen skočí, aníž by viděli smrt prohlížející stále hodinky. "Mohla byste popojít pár kroků? Znervozňujete mne... Já chci skočit." Zařvu na smrt, než mi na mojí předchozí otázku odpoví ta žena. "To možná ano. Ale ten nahoře si skutečně vybírá špatné osoby, kterým předá toto prokletí." Netuším proč se s tou ženou bavím. Možná je v představě pěkný konec. Ale podle Bibly bych neskončil v krásných Nebesách, ale v Pekle. Na chvíli se zarazím, až teď si uvědomím, že nejen já vidím tam dole smrtku. Vždyť ta žena si s ní povídala a vůbec se jí nebála. Znamená to, že na tomto světě nejsem sám s tímto prokletím. "Co se stane, když neskočím dolů? Chápejte. Ztratil jsem práci, přátele. Všechno. Myslí si, že jsem za prvé blázen a za druhé feťák. S tímto už to nebude takové jako dřív." Pokračuji ve své řeči, jako kdybych byl u nějaké zpovědi. Je však pravdou, že jsem dlouho nebyl v kostele. Zanevřel jsem na církev, která na to stejně kašle. "Jinak jmenuji se Adrien." Nechci abychom si říkali pan X a paní Y, proto se jí představím. Stále si pohrávám s myšlenkou nad životem a smrtí. "Co vy vlastně jste?" Otázal jsem se a vyčkával na její odpověď. Pomalu jsem se připravoval přelézt zpátky plot a tím se vzdát konce života. |
| |
| Nebyl Křičí na ni a já vidím v jejím obličeji, jak ji to uráží. Má být přece někde jinde a ona ještě neví, jestli se rozhodne. To je snad poprvé. Musí být něčím vyjímečný. Přestává kapat. To je dobře. Ale most je stejně kluzký. "Ten nahoře si nic nevybírá. vše si vybíráme my. Možná mi budete oponovat, že jste nic takového nechtěl, ale opak je pravdou. Jednou jste si jistě posteskl, že nevidíte za oponu. Teď za ni vidíte a později už to nebude tak hrozné," usměji se na něj. Laxně, ovšem povzbudivě. je na mně vidět, že nevidím a nedělám nic nového. "Prokletí...dar...je mezi tím tenká linie," podotknu ještě a znovu se podívám na ni dolů. On se moc ptá. Váhá a to je dobře. Nyní už i ona ví, že neskočí. víme to všichni tři. "Pokud vás opustili, když jste je nejvíc potřeboval, pak to nejsou přátelé. Ztratil jste práci. Možná ji dostanete zpět, nebo se naskytne jiná. Co budete dělat? Budete dál žít. nevidíte přecijen jen to špatné. Když se zavřou jedny dveře, otevřou se hned jiné," nepoznávám se. utěšuji někoho, kdo chce skočit. Vžďyť je mi lhostejný. Pokud skočí, připíšou se mi body za snahu, pokud neskočí, připíšou se mi body za jeho život. Proč tu tedy sedím? Ale ano...je jistě něčím zajímavý, když ani ona neví, co se s ním stane, napadne mne. "co jsem? Jsem Aurora," podám mu ruku a věnuji mu milý úsměv. Snad ani nevím jak odpověďet na otázku co jsem. Nikdo z nás to vlastně neví. Snad ruka boží, snad jeho armáda, možná taky banda lidí, pro které jinde není místo. |
| |
| Skutečnost nebo sen "Počkat, takže já je skutečně vidím?" Zarazím se, jelikož jsem si myslel, že to co se celé odehrálo je pouhý výplod mé fantazie. Můj psychiatr mi vlastně určil diagnózu a to schizofrenií. Dal prášky a s nimi mne poslal domů, to bylo všechno. "Chcete mi říct, že boj mezi tím nahoře a tím dole, se koná tady? Takže pohádky jsou vlastně pravdivé." Uchechtnu se této představě a zvědavě koukám na smrt. Takže ona je taky skutečná. Po pravdě bych bral místo této paní, spíše Smrtě ze zeměplochy a možná i raději Zuzku. Chmmm.. ta vypadala hezky. Nadále poslouchám. Vypadá to, že bych jí měl poděkovat za záchranu života, který jsem chtěl promarnit a za vysvětlení mé situace. "Ale jak mám žít? Vím o nich. Co s tím mám dělat?" Opět se ptám, ale nikdo mi nic neřekl. Žil jsem, jako všichni v nevědomosti. Ani ve snu by mne nenapadlo, že by se něco takového mohlo dít. "No co děláte? Jak žijete?" Už se do toho začínám zamotávat. Skutečně se až moc vyptávám, ale já opravdu vůbec nevím, co mám dělat. "Já jen abych věděl, co dál.." Sklopím pohled. Ovšem podám jí ruku, jak se sluší a patří. Stisk není drtící, ale také není styl leklá ryba. Zarazím se, protože skutečně netuším, jak se jí mám odvděčit. Napadá mne jediná a to jí někam pozvat. "Mohu vás, jako dík někam pozvat?" Otáži se a vyčkávám na její reakci. Tak nějak mi je vcelku jedno, že se mi bílé tričko lepí na tělo a tak rýsuje moji vypracovanou postavu. Ani to, že jsem vlastně celý promočený. Mám takový pocit, že jsem se znova narodil. |
| |
| Realita "Samozřejmě. Co jste si myslel? že jsou to přeludy? Noční můry sněné za dne?" pousměji se. Snad ej to k němu kruté, ale mně to přijde prostě k smíchu. Je zmatený jako malé štěně. "Boj, mezi jedním dědulou a tím druhým je poněkud přehnané označení. Každý z nás si vede svůj boj a jejich vyslanci, které tedy vidíte, nás ponoukají k dobrým či špatným činům," pousměji se. Dlouho jsem něco takového nevysvětlovala. "Věřte mi, nejsou to pohádky. Po světě pobíhají démoni, jenže ti tu nemají moc co dělat a takoví, jako já, je posíláme zpět, kam patří. Pak jsou tu ale něco jako hybridi. Ti, kteří taky dohlížej na tu rovnováhu, která je zatraceně křehká. Ona," kývnu směrem ke slečně dolů, která se otočila, odešla a po pár krocích se prostě rozplynula. "Je taky něco jako hybrid, jenže ona je vyšší level. V podstatě je to milá holka," pousměji se na jeden večer, kdy mne za trest vzala sebou na její výlet pro ty, pro které už nadešel ten čas. "Jak máte žít? To jsou nesmírně hloupé otázky. Žijte tak, jako doposud. Vy víte o nich, oni o vás, Adriene. Žijte svůj život a berte to jako něco normálního. Něco, co tady vždycky bylo, jen jste si toho nevšímal." Rozhoduji se, ejstli ej to hloupé, nebo ne. Přehoupnu se zpátky za zábradlí a čekám an jeho reakci. "Žiju jak se dá a dělám co musím, aby vše zůstalo tak, jak je," je to něco jako dědictví...Rozesměju se na jeho nabídku. Asi bych každého odmítla v tuto chvíli, ale pravda je, že jsem mu zachránila život, když ho jako neplavce hodili do vody. Někdo mu musí přece říct, že máchat rukama a nohama ho nad tou vodou udrží. "Jo, drink by ušel," možná bych se chtěla vyhnout těm všetečným otázkám, ale něco mi říká, že mu mám pomoct. Snad je to našeptávání těch opeřených, snad pažroutů, kdo ví... |
| |
| Úplně nový život Byl jsem slaboch. Nepostavil jsem se tomu čelem a nebojoval, jako mnozí, kteří o této skutečnosti vědí. Nyní to chci změnit. Nechci se dál schovávat před nimi a žít ve strachu. Jsou to našeptávači a lidé se nechají, tak snadno ovládat. Poté se stává to, že chlap umlátí ženu a dítě. Je denně ožralý. Proto tu jsou masový vrazi, kanibalové a různé svinstva v podobě člověka. Musím to zastavit. Lidé mají přeci lepší stránku. Stisknu ruku v pěst a druhou rukou si vytáhnu krabičku s prášky, které nosím stále při sobě. Opět uvažuji nad tím, zda si jednu mám vzít. A mávnout nad tím rukou, myslet si, že je to druh nemoci. Něco ve mně však kříčí a stále křičí. Krabičku schovám zpátky do kapsy a pro jednou poslechnu toho našeptávače. Na mé tváři se objeví tajemný úsměv a očích zajiskří. Pohlédnu na Auroru. Musím podotknout, že její jméno je skutečně příhodné. Jednou jí člověk vidí a dokáže mu změnit život. Jsem skutečně rád, že moji nabídku přijala. Jestli se mám stát silným, tak potřebuji vidět jak. Žádný učený z nebe přeči nespadl. Ani já nepobral moudrost celého světa. Ale je mi teď jasné, že budu od základu měnit také svou knihovnu. A tu Bibly budu muset přečíst až do konce, neusnout u ní hned na začátku. "Skutečně? A je nějaká možnost, že bych mohl taktéž pomáhat?" V mých očích lze spatřit odhodlanost a bojovnost, která tam dlouhou dobu nebyla. Která se schovala a strach potom využil situace. Počítám s tím, že se jde na drink a tak jí vedu k blízkému baru, kde je to celkem v pohodě. Zatím jsem tam neviděl nic "zlého". "Víte.. jako policajt jsem se setkával s muži, kteří místo práce chodili do hospody. Manželka jejich měla vydřené peníze a oni si je vzali, chlastali pivo. Když manželka chtěla říct něco proti, tak jí surově zmlátili...." Připomíná mi to poslední případ, kdy jsem jednu ženu snažil zachránit, ale přišel jsem pozdě a i její dítě bylo mrtvé. Stisknu ještě více ruku v pěst až mi klouby zbělají a něco zapraská. "Pokud to dokážu, tak tomu chci zabránit. Tehdy jsem nemohl. Mám takový pocit, že toto je můj účel cesty, po které se mám vydat." Pokračuji dále ve své řeči naplněn odhodlaností, naplněn smyslem svého života, který jsem opět objevil. Můj pohled se na chvíli přesunul na ní, zpomalil jsem krok a na jazyku jsem měl důležitou otázku. "Pomůžete mi s tím?" |
| |
| Realita Vydáme se směrem do nějakého baru. Chodila jsem kolem něj, ale nikdy jsem nešla dovnitř. Tedy vede on. Jeho slova mne nutí se tiše zasmát. Zase jeden, co si chce hrát na hrdinu. "Ne každý na to má. To, co jste viděl doposud byla jen procházka růžovým sadem. Rozhodnete-li se pro...tuhle branži, bude vše jen a jen horší. Je třeba spousta studia. Nemůžete naběhnout jako lovce duchů a ohánět se bouchačkou a naučeným In nomine patris, aniž byste veděl co to znamená. Je to těžká práce, náročná na duši, zotavení může trvat hrozně dlouhou dobu. nebo nemusí přijít vůbec. Mnozí se zblázní, mnozí zemřou. Mnozí na to prostě nemají. Mohu vám pomoct, ale jen nadšení pro to nestačí." pousměji se a nechám ho jako prvního vejít do putyky a objednám si whisku. Zašmátrám v kapse a vytáhnu talisman. Já ho nepotřebuji. svůj sem si nedávno nechala vytetovat na místo, kde je srdce, ten mne ochrání. "Tady...nikdy ho nesundávejte. Víte, je to dost náročné na psychiku a je třeba oužívat i další nepoužívané části mozku. Všechno je o myšlení." zaujatě si položím prst na čelo jako zbraň. "A je třeba se zásobit svěcenou vodou," je má poslední věta a úsměv. Když se zeptá, ej tak jednoduché odpovědět...možná mu pomáhám proto, že mne v něm něco zaujalo, možná, že je třeba nové krve mezi už tak prořídlé řady. |
| |
| V baru Je mi jasné, že nic nepujde lechce. Jsem ochoten se učit. Jsem ochten bojovat a zemřít pro vyšší věc. Ale to se nestane. Ještě neumřu a těm šmejdům nakopu prdel. "Za zkoušku však nic nedáme. A nebojte. Nemám v úmyslu si hrát na hrdinu, který je idolem malých dětí." Usměji se. Sám jsem měl svého idola, byl jím Batman, ale doposud právě netuším proč zrovna on. "Nemyslím si a to vůbec, že to bude něco snadného. Já jen..." Opět hledání toho správného.."...udělám vše, chci pomáhat světu být lepší. Věřím, že život je krásný. I přestože jsem vlastně udělal, to co udělal." Pousměji se a objednám si totéž co Aurora. Chvíli si se skleničkou pohrávám a pozorně poslouchám. Přijmu od ní talisman a hned si ho nasadím na krk. Připadá mi vtipné, že se za takové situace stala učitelem mého života. Nebo jí mám spíše nazvat průvodcem? Vůbec netuším. Ale osud nás svedl dohromady. Z jakého však důvodu, opět netuším? "Budu tedy myslet, Auroro." Vyslovil jsem její jméno a na tváři se mi rozlil široký úsměv. Kopl jsem do sebe skleničku a objednal nám ještě další. "Svěcená voda? Takže to skutečně funguje. Já myslel, že je to výmysl knížek." Příznám se jí a na chvíli sklopím pohled. Připadá mi to hloupé, takto hovořit. Zároveň jsem rád, že vůbec jsem. Otázka, kterou jsem vyslovil, mám takové tušení, že ještě nebyla zodpovězena a mne vážně zajímá...zda na to nebudu sám. "Neřekla jste ano a ani ne.." Dodávám, opět si pohrávám se skleničkou a polemizuji nad tím, zda je poloprázdná či poloplná. Vyčkávajíc na odpověď. |
| |
| v baru, ach ti nováčci Zavdám si ze skleničky. Whiska příjemně pálí, ale v momentě mám chuť ji vyprsknout. "Že za zkoušku nic nedáme? To už jsem jednou slyšela a ta akce nedopadla dobře. Když se něco nepovede, můžeš zemřít. Za zkoušku dáš svůj život," možná jsem na něj trochu tvrdá,a le musí si uvědomit, že tohle není hra a nikdy nebude. "Život je krásný, ale těžký. Víš, kde bys skončil, kdybys skočil? Víš, můžu ti to ukázat, ale to tě také může stát život, nebo přinejmenším zdravý rozum." začala jsem mu samovolně tykat a hned potom, co jsem nabídku na ukázku pekla pronesla, chtěla jsem ji stáhnout. To neudělám. "Považujte to za zbraň. Pro démony v lidský kůži je to jako kyselina. Zlatý posvěcený kulky, kříže a tak dál. Je třeba se do toho dostat. Bible je základ a kněz je něco jako atomovka," rozhlédnu se kolem. Cítím na sobě něčí oči. Do baru vchází muž. Poměrně pohledný. blíží se k nám, ale já zachovávám klidnou hlavu. Pro zasvěcené jeho obličej sem tam probleskne jeho pravou tváří. Jen kolem nás prošel a posadil se o kus dál. Uvnitř sama sebe zuřím a bublám jako sopka, která se chystá vybuchnout, ale zabrání mi příchod dalších pěti mužů se stejnou pravou tváří. "Musíme odejít, okamžitě," neobtěžuji se s vytahováním peněženky a ještě před tím, než kolem nás projdou se zvedám, nehledě na Adriena a mířím opačným směrem k toaletám. Když jsme za rohem a oni nás nevidí, chvíli se zaposlouchám do jejich hovoru. "Je nutné ho probudit," "Ano, i okřídlený pomůže..." "Jiskru máme?" "Budeme mít..." víc jsem slyšet nepotřebovala. "Ptal jste se, ejstli vám pomůžu, právě jsem vám pomáhat začala." Vpadnu na pánské toalety, odrazím se od umyvadla a protáhnu se malým oknem směrem ven. "Mám takový dojem, že nás neviděli." Opravdu nás neviděli? Ani Baltazar? Co když chtěli, abych to viděla? A co znamená jiskra? Počkám na druhé straně, stojíc na zadním dvorku baru. "Půjdeme do knihovny, pokud máte o tuhle brandži stále zájem," pronesu jakmile spadne ke mně. |
| |
| V baru, nepodceňujte mne Vlastně netuším, co jiného jsem měl od ní čekat. Proto jsem jen klidně pouslouchal a provinile, jako žáček sklopil pohled a poslouchal káravou řeč paní učitelky. Trošku mne překvapí, když z vykání přejde do tykání. Ovšem není to špatné překvapení spíše příjemné. Už se pomalu ta hranice mezi námi ztenšuje. Avšak já mám stalé problém v tom, zda jí mám vykat či tykat. Nejraději bych si vzal notes a začal si to všechno, co mi říká zapisovat. Ale za prvé žádný nemám, za druhé zřejmě se to budu učit v praxi. Ve stejnou chvíli se rozhlédnu taky, ovšem v tu chvíli mne šíleně rozbolí hlava a mám pocit, že mi vybuchne. Proto se za ní chytnu a snažím se udržet při vědomí, všechno kolem se stmívá a já mám vážně těžký problém sledovat Auroru. Slyším všude kolem hlasy, všechno tak hučí. Cítím bolest mnoha lidí, které ten démon musel zničit. A ještě k tomu se mi zvedá žaludek. Vypadám skutečně bídně a tak trošku mi přijde vhod, že jdeme na pánské toalety. Na její slova pouze kývnu a vrhnu se na záchod, abych to ze sebe dostal. "On je démon. Zabil tolik lidí. Porušil rovnováhu a má v úmyslu něco hrozného. Chce zničit svět." Vyhrknu ze sebe, když si umyju pusu a taktéž se snažím dostat ven, stejným způsobem, jako ona. Ovšem s tím rozdílem, že se mi stále stmívá před očima. Spadnu k ní, ale chvíli lapám po dechu. Mám takový pocit, že by mne držel někdo za krk a stále a stále víc zesiloval tisk. "Cokoliv jen ne být tady." Řeknu přidušeně a snažím se postavit na nohy. Tu chvíli jsem se válel na zemi. Skutečně netuším, co tento stav vyvolalo. Možná pohled na něj. Vůbec to nechápu. "V knihovně najdeme určitě něco důležitého. Něco co bude klíčem k záchraně před ním." Mám takový pocit, že vlastně vím i co hledat, kde přesně to hledat. Už je mi i pomalu hej, takže přidám rychleji do kroku a mám namířeno přimo k cíly, tím je knihovna.. |
| |
| V baru "Ano, zabil spoustu lidí a hodlá udělat něco hrozného, ale zničení světa to není. Přišli by o duše, přišli by o hru," upozorním ho, když mu pomůžu vstát. "Pojďme," Přijde mi divné, že mu něco je a snažím se ho podepřít na té cestě pryč. "Co je? co se ti děje? Máš tyhle stavy často? Co při nich vidíš, nebo slyšíš?" optám se směrem po cestě. Mávnu na taxi a jakmile vidím řidiče, nutí mne to k úsměvu. "Ahoj Chazi, Tohle je Adrien, Adriene, Chaz. Chazi, zavez nás do knihovny." nařídím urychleně a nasáčkuju Adriena do taxíku. Sotva dovřeme dveře, už se vydáváme na zběsilou jízdu. "Proboha co tě to popadlo? Co tak rychle?" vyhrknu, když začínám mít obavy o své zdraví. "Máme společnost," řekne jednoduše a věnuje se řízení. Po nějaké chvíli se mu podaří je setřást, ale nedá si pozor a srazí člověka, jenže to není človek jako takový, ale jen spousta hmyzu. "Bože, jak já nesnáším brouky. Jak je to sakra možné?" uvažuji nahlas. Nakonec dojedeme do zadní místnosti kulečníkové dráhy a Joe je překvapený, že nás vidí. Ani nic neříkám, krom pozdravu a toho, co jsme slyšeli a snad představím i Adriena, nebo to spíš nechávám na něm, a jdu hledat něco o tom, co jsem slyšela, ale informací je příliš málo... |
| |
| Knihovna "Tak zotročení. Co já vím? Byla to jenom chvíle, jen záblesk." Pronesu zničeně a zhluboka dýchám. Skutečně mi toto setkání s ním vyčerpalo. Budu si muset dávat pozor. Budu si muset vytvořit ochranou bariéru. "Naposledy jsem měl tento stav před týdnem. Potkal jsem u doktora zvláštní osobu, nyní vím, že to byl démon..." Rukou si zoufale promnu čelo a nasednu do taxíka. Jen podám ruku řidiči a snažím se vzpomenout na to, co jsem viděl. "Slyším hlasy, spíše křičí. Ty duše z pekla, prosící o spasení. Navíc jsem něco viděl. Ale musím se soustředit na to co. Nejspíše to najdu v knihovně. Tedy jsem si jistý, že to najdu v knihovně." Skutečně uvažuji nad tím, že si zapálím doutník nebo cigaretu. Obojí mám totiž u sebe. Dým vypuštěný z úst mne strašně uklidňuje. Navíc se v něm dá i číst. Ježíš... na kříží. Přijde mi na mysl spojitost s tím, co jsem viděl. Trošku mne vykolejí srážka s panem Broukem, který byl a už není, protože jsme jej srazili. A potvrdí mi to fakt, že jsme blízko. Co se poté uděje je na mne až moc hektické. Představování a poté se jde do knihovny. Nechám Auroru ať se prohrabuje a sám se nechám vést k tomu, co já potřebuji. Po pravdě mi ta kniha, kterou jsem hledal spadne na hlavu. "Au, sakra." Procedím skrze zuby a zvednu jí ze země. Jedná se o Bibly. Chm..to mám za to, že jsem jí nechtěl přečíst. Pomalu v ní začnu listovat, až se dostanu k potřebnému. Začtu se do toho... a ... "Mám to." Křiknu vítězoslavně a podám knihu Auroře. Rukou si ublíženě chytám hlavu. Ta kniha mne chtěla zabít. "Chtějí kopí osudu, přesněji Longinovo kopí." Mám takový pocit, že zbytek si přečte sama. Ovšem, co mne zaujme je něco na zemi. Sehnu se proto a vytáhnu zapadlý papír, ze kterého se stane mapa. "Náhoda..nebo osud?" Musím se uznat, že ta mapa je skutečně hodně let stará. A vypadá, jako mapa k tomu kopí osudu. Někdo tu je. Cítím ho. Předchozí stav se pomalu vrací. Je to snad ta stejná osoba, která tam byla? "Bravo. Bravo. Našli jste to." Zaslechnu potlesk a v temném koutě se rýsuje chlapská postava. "Já věděl, že jste dobří." Uchechtne se ten týpek a popojde pár kroků. "Jo možná. Ale my jsme to našli dřív, takže máš smůlu." Z kapsy vytáhnu lahvičku s čímsi a hodím jí na něj. Aspoň si ověřím, jak reaguje na svěcenou vodu. A musím uznat, že připravenost opravdu vychází. Když se se mnou něco začalo dít, rozhodl jsem si vzít, jako talisman do lahvičky svěcenou vodu. "Mizíme." Nyní jsem to já, kdo vezme mapku a tu zatracenou Bibly. V rychlosti se přesune zpátky odkud jsme přišli. Ať tam ten taxík je. Ať tam sakra je. |
| |
| V naší soukromé knihovně Něco se mi na Adrienovi přestává zamlouvat. Na člověka, který chtěl ukončit svůj život skokem a bál se dokonce Smrti, té milé dívky, si je teď až příliš jistý sám sebou. Chaz a Joe na mne nelibě hledí proto, že jsem ho přivedla. "Víš, john tohle neschvaluje. Prý sem nemáme tahat mrtvoly," zašeptá mi Chaz, když s eke mně přitočí. "Já tohle taky neschvaluju, ale on je něčím zvláštní, může se hodit. navíc John taky nějak začínal. Každý z nás," šeptnu mu v odpověď a dál se věnuji zkoumání knihy. Joe vytáhne spis, který nevidím ráda. Je jím Ďáblova bible. "Ty slyšíš peklo? To je přeci nemožné...Asi jsou to spíš jeho oběti, ale..." uvažuji nahlas nad tím co říká,ale raději se opět věnuji svým knihám, než Adrien zařve "Mám to!". Vzápětí se na něj od nás všech snese káravé "Pšššt!" Nikdo nemá rád, když se tu křičí. Přejdu k němu a hledím do knihy. Bible...proč mne nenapadla hned. Nemusí víc nic říkat a při jeho poučení, že kopí se nazývá "Longinovo", se mu od nás dostane káravého pohledu. "Známe své poklady," Všimnu si, jak z bible vypadl lístek, Adrien se pro něj sehne. "Náhoda. jenže ta mapa ani nemusí být pravá, protože pokud je, tak by ho už někdo našel. Popravdě jsou na světě tři kopí osudu. Každé v soukromém majetku." Má slova jsou přerušena příchodem muže z restaurace. Adrien se s ním pustí do hovoru a pak míní utéct, ale já ho chytnu za límec. "Na domácí půdě neutíkáme..." šeptnu k němu. "Co tu chceš, víš, že tu nemáš co dělat. nechtěj, abych tě poslala tam, kam patříš. Tvoje zmizení by rovnováhu opravdu neohrozilo," Adrien po něm hází svěcenou vodu. Chyba... |
| |
| V knihovně Mám takový pocit, že mezi ně asi nikdy nezapadnu. Je to znatelný fakt z toho, jak si mezi sebou šuškají. Dokonce jsem dostal přezdívku. Nejvíce mne skutečně štve, že mi vůbec nevěří. Mám takový pocit, že jsem se nikam dál nedostal. A ani žádná pochvala. Ušklíbnu se a zase se jim nějak nezdá ta mapka. Prostě to nechávám být a tu mapku si nechávám u sebe. Překvapeně hledím na Auroru, která mne zastaví před útěkem. Ona se ho prostě nebojí, ale asi má pravdu, jsem pro všechny jen mrtvola. "V soukromém majetku. Jsi si opravdu jistá? Tak proč je tady ten týpek." Už toho mám celkem dost, jak mne považují za čerstvé maso. Sakra. A já mám takový pocit, že mám na víc. Možná má pravdu s vyjmečností. Takže ta svěcená vodička ho skutečně pálí, což mne těší. Z pasu vytáhnu svoji pistoli, kterou jsem ještě nehodlal vrátit a párkrát si do něj zastřílím. Není to zrovna silnej démon, takže se pomalu kácí k zemi. Ovšem stále bude žít to mi je jasné. "Takže mám takový pocit, že chceš tu mapku. Znamená to, že je to pravá mapa k pokladu?" Začnu se vyptávat a dupnu mu na zraněnou nohu. "Ano je pravá. Sakra, proč se mne na to ptáš? Vždyť si jí tam schválně dal. Ty si skutečně nic nepamatuješ?" Začne se strašně smát. Docela mně tím co řek překvapil. Ale neodpustím si ještě jednou vystřelit. Aspoň bude vypadat, jako cedník. "Co bych si měl pamatovat? Co to sakra meleš? Já jsem byl policajt, žádný vymítač." Jsem skutečně naštvaný tím co se sakra dneska semlelo. "Tak přeci to je pravda. Zapomněl si na všechno..." Pousměje se a rázem zmizí, jako pára nad hrncem. Můj pohled spočine na všech zúčastněných, kteří mne nemají v lásce a já je zrovna taky nemusím, až na Auroru. Jen zakroutím hlavu a vydám se zpátky. "Musím jít na vzduch." Směřuje to spíše k Auroře, ještě než za sebou zavřu dveře. Konečně venku, konečně si mohu zapálit. Slastně se usměji a vytáhnu si krabičku cigaret, vložím si jednu do úst a zapálím si. Poté se opřu o zeď a sjedu dolů až si sednu na bobek. Sakra. Tak co je teda pravda? Kdo do prdele jsem? Co jsem? Na co jsem zapomněl? Ptám se sám sebe a rukou praštím do země. Jsem skutečně naštvaný a vlastně netuším na co. Druhou rukou vytáhnu z kapsy onu mapu, která je vlastně pravá a začnu si jí pročítat. Nahoře na rohu je nějaký znak, něco mi připomíná. Něco co mám a to tetování na ruce, které jsem se snažil odstranit, ale nešlo to. "Před třemi lety jsem měl autonehodu. Ztratil při ní paměť. Doteď jsem si myslel, že jsem si na všechno vzpomněl. Ale ono ne." Promluvím, když se venku objeví Aurora. "Zemřela při ní moje dívka. A mně trvalo dlouho si vzpomenout, jak se jmenovala a jak vypadala... Nikdo mi nepomohl si vzpomenout, protože jsem o rodiče a veškeré příbuzné nikdy neměl." Vážně netuším, proč se s ní o tom teď bavím. Asi aby mne lépe poznala. "Chodil jsem od jednoho pěstouna k druhému pěstounovi. Nikdy se mnou nebyli spokojení. Aspoň si to myslím." Chytnu se za hlavu a dále pokuřuji cigaretu. "Přiznám se vám. Ani já sám netuším, kdo jsem." |
| |
| soukromá knihovna "Jo, historií sem se zabývala, takže to vím dost dobře, navíc jsem neřekla, že jsou pravá," odseknu ještě a pak už jen stojím s otevřenými ústy a pozoruji ono dění. Nakonec on jen tak vypadne ven na vzduch. On si snad myslí, že je něco lepšícho než všichni ostatní! Naprosto nepříčetná za ním vypálím. Chvíli stojím jako opařená, když ho vidím jen tak pokuřovat a on toho využije a začne mi vyprávět svůj životní příběh. Jakmiel skončí shodím ho na zem a přikleknu. Jakožto malá dívka, mám překvapivě dost síly. Nu, za ta léta jsem si ji musela vybudovat. "Co si o sobě kurva myslíš?! Všechny si nás ohrozil svým idiotským konáním! Myslíš si, že jsi něco lepšího, než my? Že snad si zahraješ na drsňáka a všichni ti padnou k nohám?! Tak hádej co, takhle to nefunguje! Nejsi nic, než nováček, který může všechny ohrozit na životě a je ti to úplně jedno! Démon kvůli tobě utekl a teď ví, že máme mapu a po čem jdeme a že víme, co mají za lubem oni! Jestli se někomu z kluků něco stane, máš je osobně na svědomí! A jinak hádej co, zabil jsi člověka! Démoni se vymítají, střelba je až poslední možnost. Jsi absolutní hlupák, co nejdříve koná a pak myslí! Pustím jeho límec, za který jsem ho držela a možná trochu nevědomky dusila, zatím co jsem po něm řvala. "Víš, teď bych taky kurva ráda věděla, kdo vlastně jsi, takže půjdeme po tvých stopách, protože tohle není náhoda!" slezu z něj, ale nepomohu mu vstát, jen křiknu na Chaze a Joa, ať vezmou to nejcennější a zmizí, protože za chvíli tu bude pěkně dusno. Vezmu si klíčky od auta, které je nám k dispozici. Dárek od Midnighta. "Nastup si, jedeme k tobě domů. A určíme si pár základních pravidel. Nech konat mně a na všechno se raději zeptej!" Je na měn vidět, že jsem enskutečně vytočená. Mám v plánu se ještě zastavit u mně a nabrat zásoby, ale napadne men podívat se do kufru auta. Super, je tu všechno,c o ptořebujeme Nastoupím tedy za volant a začnu tůrovat plyn, dokud nenastoupí, pak neváhám a jako střela vystřelím směrem, který určí. |
| |
| Hledání mého já No čekal jsem jiné zacházení se mnou, ale co už. Ať si dělá co chce. To, že pomalu ztrácím vzduch je vedlejší. Je mi jedno, co jsem udělal. Sakra on ví víc o mně než vím já. Musím ho najít a ne tady čekat. Nechávat se mlátit a ničit. "Já si sakra nic nemyslím." Pronesu, když mne pustí a postavím se na nohy. Opráším si své oblečení. Jsem naštvanej, rozzuřenej a sakra nemám v plánu se jí nadále komandovat. Věnuji jí velmi "milej pohled" a stojím na místě. "Po mých stopách. Myslíš si, že něco najdeš, když jsem to já sám nenašel." Pronesu skutečně nasraně a nastoupím do auta. Jo fajn choval jsem se jako blbec, ale mohla mi to říct jinak a nechtít mne skoro zavraždit. "Omlouvám se. Udělal jsem chybu." I když omlouvat by ses měla ty. Chytnu si krk a trošku si ho promasíruju. "Rozkaz šéfe." Pronesu s velkou kapkou ironie a naviguji jí k sobě domů. Vyhrnu si rukávy, protože mi je tak trošku horko a pokud se nějak podívá, tak uvidí mé tetování, teda jedno z více tetování. Dál raději mlčím a naviguju jí. "Tady. Stop." Ukážu na jeden z baráku a potom vystoupím z auta. Dojdu k baráku ani nečekám, zda jde za mnou. Odemču dveře a hurá do svého bytu. V obýváku si sundám tričko a může spatřit další tetování a na hrudi něco dalšího, nápis nějakým starým písmem, ale latina to není to jsem zjistil. Přesunu se do svého pokoje, kde ve skříně vyhrabu nějakou černou mikinu a obleču si jí na sobě. V mém obývacím pokoji může spatřit na zdi vystavěný meč, který pro mně byl na koukání a obdivování. Jenže ona v něm vidí něco jiného. Meč, který prý patřil Jemu. "Hmm.. tak našla si něco o mně?" Otáži se s menším úšklebkem. Skutečně mně naštavala svým chováním ke mně. Nějak nečekám na odpověď a jdu si do kuchyně pro něco k pití a jednu si zapálit. "In nomine Patris et fillii et Spiritus Sancti. Je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Podotknu a dál si pokořuju cigaretu. Jsem připraven na její veškerou reakci, takže když bude chtít zaútočit, budu se bránit. |
| |
| hledání trouby za oponou "Nemáš takové zdroje, jako mám já a nevěděl si co hledat," odseknu jen. "Jo, to si teda udělal. Mohli jsme být všichni mrtví." odseknu znovu a jeho naštvanost mne absolutně nezajímá, protože se zrovna utápím v té své. Všimnu si tetování na jeho ruce. Vím co znamená, nebo jsem to alespoň kdysi věděla, protože je mi teď hrozně povědomé, ale naptám se na něj. Zastavíme. Vystoupím z auta a nervózně se rozhlédnu. Zamknu ho a následuju ho. Je vidět, že je ještě stále rozčilený, ale na saň Auroru rozhodně nemá. Avšak na venek si zachovávám klid a obezřetnost. Hned si sundává triko a já spatřím tetování na zádech. Tak věřící muž a potetovaný jako motorkář, i když já nemám moc co mluvit, má tetování však nejsou nyní tak nápadná. otočí se ke mně hrudí a já vidím nápis v jidiš. "Syn znovuzrozeného," zašeptám. Chvíli nad tím uvažuji a spojuji si věci dohromady, když mi do oka padne artefakt. Přiřítím se k němu a vezmu jej do ruky. Lehce mne pálí, protože probíjí energií. ne...musím si toho ještě spoustu ověřit. "Odkud máš ten meč a ta tetování?" zeptám se na rovinu. "Máš tu nějaké věci z před tý nehody? cokoli," ptám se. Vezmu si do ruky malou lahvičku se svěcenou vodou a trochu si ji naliju do dlaně. Přijdu k němu a hodím ji na jeho kůži. je jestli je z království světla, měla by se jevit jako diamantová. |
| |
| Opona se zvedá a trouba vylézá Skutečně netuším, proč jsem si ta tetováni nechal udělat. Bohužel se jich nejde zbavit, tak je musím nosit a docela mně to štve. Hlavně ten nápis v jazyce, který ani neznám. Všimnu si toho, jak se dotýká mého vystavěného meče a mám sto chutí jí říct, že na takové věci se prostě nesahá. Ale tu mně překvapí plno otázkami. "Meč jsem měl ještě před nehodou. A ta tetování. No rád bych je neměl. Ale skutečně nevím." Chce po mně něco já prostě nevím. Nic si nepamatuji a snažil jsem se tolikrát vzpomenout, jenže ono to sakra nešlo. "Myslím, že jo. V pokoji by měla být nějaká krabice, kterou jsem nějak neotevíral, protože jsem to považoval za blbosti. Ale teď, když to říkáš. Možná mají nějaký smysl." Měl jsem v úmyslu jít do toho pokeje a vytáhnout tu krabici, ale ona na mně provádí jakýsi experiment. Chrstla mi tu svěcenou vodu přimo do xichtu. "Proč? Stačilo říct a umyl bych se." Dodávám a pohlédnu na ní překvapeně. Můj xicht se leskne a kdyby tady byla tma, tak to vypadá docela krásně. Mrknu se do zrcadla a šokovaně na sebe hledím. "Co to do háje je? Nějaká nemoc?" Potom se raději vydám do pokoje vytáhnout tu proradnou krabici s těmi věcmi. Krabici vezmu na postel, sundám víko a hle uvidíme snad kdo jsem. Najdeme tam kříž, lahvičky se svěcenou vodou, pistoli s kulkami, které vypadají na stříbrno-svěcené. Nějaký amulet. Starou knihu, kterou prodat, tak určitě vydělám hodně peněz. (Přesněji se jedná o první Bibli se vším všudy. Psána jazykem jidiš.) Ještě spoustu věcí, které budou zajímat spíše jí. A nakonec stará malba mé matky. "Maria Magdalena?" Vyslovím šokovaně. Nerozumím ničemu. Přeci jsem chtěl zemřít. Zbavit se toho prokletí, ale co když jsem s ním už žil delší dobu. Proč jsem na něj tedy zapoměl? "Sakra... kdo jsem?" |
| |
| Hele ho troubu Chová se zvláštně a mně se to dost nelíbí. Jemu se zase nelíbí, že sahám na jeho meč. To je dobře, chci ho vyvést zr ovnováhy. Meč držím pevně v rukou a nemíním ho jen tak pustit, odteď tam, kam jdu já, jde i meč a to, že není můj na tom nic nemění. Znám svou historii a tohle je významný artefakt, Přestávám mu věřit, nu, ne že bych mu někdy věřila. "Tetování se nedají odstranit. A z jakého důvodu se nedají odstranit? Víš vůbec, co znamenají? A svou aroganci si nech." leze mi na nervy. "Tohle není nemoc, to jen znamená, že jsi taky něco jako hybrid, ovšem z království světla," vysvětlím mu nakonec a posadím se vedle krabice, meč si položím do klína. Když otevře krabici, jen se mi zaleskne v očích, protože tohle jsou poklady, které jsem celý ten čas hledala a o kterých jsem se učila. Bible v Jidiš, sice poněkud salátové vydání a se spoustou kapitol a evangelií, která v naší bibli nejsou. V knihovně máme kousek velmi podobný tomuto, ale stále mají své odlišnosti. Vytáhne kresbu a já podle atributů poznávám světici, ale je naprosto normální, že lidé mívají malby světic, proto tomu nepřikládám žádnou důležitost, ale zbraně a všechno, co mám v podstatě domá já, už je pro mně vrchol. "To by mne také zajímalo," Vezmu amulet z krabice a postavím se před adriena. "Zjistíme to, Budu počítat od desíti a ty se budeš soustředit ejn na ten amulet," neptám se, nedávám na výběr. "10 9 8 7 6 5 4 3 2 1... A teď mi řekni kdo jsi, synu znovuzrozeného," |
| |
| Blik cvak... příjem "Chmm.. Mám tam kříž. Nějaký nápis ve velmi starém jazyce. A podobiznu Ježíše Krista." Je to spíše pro mou informaci, ale pořád mi to nedává nějaký význam. Docela mne překvapí, že mne nazve hybridem z království světla. Stále pozoruji můj meč, který má položený na klíně a poté ji nechávám se dívat na mé věci, které jsem dlouho neviděl. Další šok nastane, když postaví přede mne ten amulet a prý se mám na něj soustředit. No dobře uvidíme, co se z toho vyklube. Taky by mne zajímalo, zda to funguje. 1..amulet...2..amulet...3..amulet...4..amulet...5..amulet...6..amulet...7..amulet...8..amulet ...9..amulet...10..amulet........blik cvak příjem Jako kdyby se mi najednou rozsvítilo a všechno se vrátilo. Musel jsem skutečně kroutit hlavou nad tím, jaký idiot jsem byl ty dva roky, co jsem ztratil paměť. "Sama to už víte, Auroro Zilman, bojovnice patřící pod Armádu nebes. Ta která má na sobě vytetované ochranné tetování. A když jej mám já, tak se diví. Ovšem moje tetování je na podobném principu jako to vaše." Ušklíbnu se a poté se můj pohled přesune na Můj meč, který má položen na svém klíně. A to se mi skutečně nelíbí. "Už jste uviděla můj klenot, tedy klenot Království světla. Je skutečně skvostný a pálí." Poukážu na svůj meč a protáhnu se. "Opravdu jsem byl takový idiot? Sakra nejraději bych si nafackoval." Kroutím nechápavě hlavou a jsem skutečně na sobě nasraný. Potom si vzpomenu na to, co jsem udělal v té knihovně. "V té knihovně. Skutečně jsem udělal takovou pitomost, měla jste mi dát víc za vyučenou." Postavím se na nohy, mrknu se na svou pistolku zda jsou v ní náboje a potom zašmátrám v kapse, kde mám tu mapu. "Pěkný padělek. Mám pocit, že se mi skutečně povedl. A já si myslel, že je pravá?" Stále se divím nad svou hlouposti a pitomostí. Krucinál... "K tomu kdo jsem. Syn znovuzrozeného, jak víte Ježíše Krista a matka moje je Maria Magdalena. Byl jsem seslán dolů, abych pomohl, když nadejde ta osudná chvíle. A asi nastala. Jenže skutečně jsem nepočítal s tím, že se mi stane nehoda... že slítnu z motorky.. a bum prásk mám dva roky velké okno." Podrbu se ve vlasech a mám takový pocit, že bych měl udělat jednu věc. "Asi bych měl poděkovat. Díky.. kvůli vám jsem zpátky." |
| |
| Trooooouuuubbaaa Fungovalo to. Až neskutečně. Jen zaostřím a vůbec mne to nepřekvapuje. Stále se mu nelíbí, že mám jeho meč, ale už od mala jsem ho vídala ve svých viděních. Byl pro mne něčím důležitý a teď, když ho mám v rukách... "Probíjí energií je ny, do čích rukou patří." podotknu a posadím se zpět. Už mi to vše dochází a ten meč opravdu nechci dát z rukou. Byla ot jediná věc, co mi na konci noční můry dala pocit, že všechno bude zase fajn. "Jo, já ti mínila nafackovat pořádně a tvůj arogantní postoj mne v tom jen podporoval," podotknu znovu. Jeho osobnost se úplně mění a už pro mne není jen patetický ubožák, ale stále se mi nechce věřit tomu, že by opravdu byl z tak slavné rodové linie. Zabývá se nyní mapou. Bylo mi jasné, že enní pravá, byla to hloupost, aby jen tak jsme měli celou mapu. "Jo, přesvědčil si se, že je pravá a já teď chci souvislosti." dožaduji se. "Nechce se mi tomu věřit, dodej mi nějaký důkaz, jsem nedůvěřivá a to mi zachránilo život mnohokrát. "Kvůli mně žiješ a kvůli mně i víš kdo jsi," už nejsem tak nabroušená, každopádně se mi to celé nezdá...nelíbí... |
| |
| Menší představení mé rodiny "Ten meč se vám skutečně líbí. Vidím to na vás. A já mám velký důvod vám věřit, takže odteď je tvůj. Ovšem asi se kvůli tomu budu muset pohádat s těmi nahoře." Poukážu rukou nahoře a na tváři se mi objeví menší úšklebek. Skutečně rád se hádám se svým otcem a dokonce i s dědečkem. "Arogantní postoj. Sakra.. sakra.." Neodpustím si a sám si jednu dám za vyučenou. Opět se vracíme k mapě. Nedívím se jí, že chce vědět souvislosti. "Mapu jsem vytvořil pro zmatení toho, kdo jí hledá. Už nechci udělat další chybu, kterou jsem udělal. A našel jí Hitler. Napáchal to, co napáchal. A já se pak musel dekovat tam nahoru. Ale to měl pouze jednu část z těch tří." Myslím, že ví o tom, co se stalo. Ale nejspíše nevěděla, že to byla má chyba. Chce důkazy s nimi jsem počítal, že je bude chtít. Proto se zvednu, naznačím ji rukou, ať se taky zvedne. "Něco ti ukážu. Ale počítej s tím, že se jim to nebude líbit." Pošeptám jí do ucha a obejmu jí. Rázem se všechno mění a my se objevuje na místě, které si ona představuje, jako nebe. "Filius. Co tady děláš?" Otáže se otec v celé své kráse a musím podotknout, že jeho vyobrazení je celkem přesné. No je na něm vidět překvapení a taky naštvání z toho, že jsem jí přinesl. "Chtěl jsem jí ukázat odkud pocházím, aby mi věřila. Je důležitá v boji. Cožpak si to nevěděl? Zachránila mne." Ohradím se a otec má skutečně chut mi něco pěkného říct, ale do toho přijde matka. Na mé tváři se objeví úsměv a kašlu na všechno, prostě jí obejmu. "Nech ho být. Já musím uznat, že jsem ráda, že jej vidím. Dva roky nevěděl kdo je. A tys ho v tom nechal." Pronese velmi naštvaně mamka a mně je jasné, že s ním nějakou dobu nebavila a konečně na něj promluvila. "Tak to je moje rodina." Otočím se k Auroře a mám takový pocit, že se propadnu zpátky do země. "Aaa počkat. Ty jsi jí chtěl ponechat náš meč? Co si o sobě myslíš?" Nezapomněl na to. Kruci počítal jsem s tím a tak jen pokrčím rameny. "Ty jsi nahoře a já jsem dole. Tak si sakra nech těch keců. Já tam bojuju." Už jsem skutečně rozčílenej, jak on nahoře rozkazuje místo dědečka a ani si to dolů nepůjde zkusit. "Bojuješ? A co ty dva roky?" To už mne skutečně naštvalo a tak jsem chytl Auroru za ruku a vrátil se zpátky. Vřelo to ve mně a skutečně jsem chtěl něco rozbít, spíše někomu něco udělat. Vytáhl jsem si z kapsy cigára a zapálil si jednu. "Stačil ti to jako důkaz?" |
| |
| fuj...rodinka Jen zvednu obočí...Něco, co mi bylo oproou skoro celý můj život mi teď patří. "Děkuji," zašeptám. Jeho další slova mne nepřekvapují. Jestli to byla jeho chyba, veškerá ta smrt, ty tragédie...možná by si zasloužil prožít každý z těch zmařených životů. Když mi pokyne tak vstanua jdu za ním poněkud nechápajíc o co jde. Objímá mne a mně je to poněkud nepohodlné a to hlavně proto, že nechápu co dělá. Najednou se ocitáme na místě, kam jsem nevěřila, že bych se někdy mohla podívat. Mé zaražení je patrné a zvětší se, když uvidím Jeho. Vytřeštím oči a chvíli uvažuji, ale nakonec pokleknu a skloním hlavu. "Domine," zašeptám. Odvážím se pohlédnout jen tehdy, když přijde rusovlasá žena. Marie z Magdaly. Meč držím pevně v rukou, ale ne výhružně. Pak se ale hádají a v momentě jsme zase zpátky. z jeho krabičky také vytáhnu cigaretu, bez optání. Na to, že jsem právě zjistila, že je to vnuk Boží, tak se mi k němu nějak nechce chovat nějak uctivě, nebo jinak, protože jsem kvůli němu mohla zemřít a protože je zodpovědný za miliony životů a protože se choval jako arogantní imbecil. "Představovala jsem si je jinak," namítnu a vezmu mu i zapalovač, abych si zapálila. Ano, jsem drzá, vím to a je to mou předností. |
| |
| Tuším, že jsem tě varoval No tak rodinná sešlost dopadla úplně, jak jsem předpokládal, takže jsem se ničemu nedivil a se zaujetím si jí prohlížel. Skutečně byla nadšená z toho meče a to mne těšilo. Její chování ke mně se mi skutečně líbilo, tak jsem se jen pousmál, když si vzala cigaretu z mojí krabičky a ještě jsem jí připálil. "Já bohužel ne. Akorát jsem nepočítal s tím, že se matka s otcem nebude bavit dva roky... a to kvůli mně." Uchechtnu se a podrbu se ve vlasech. Potom mi dojde, že by bylo vhodné něco podniknout a to se podívat za jedním démonem, kterého jsem nechal uprchnout a zranil ho navíc. "Musím najít toho démona. Osvobodit majitele těla a démona dát tam kam patří." Oznámím jí a zase zalovím do krabice pro svoji bouchačku, do které dám mnou vyrobené kulky. Další kulky si hodím do kabele, do níž hodím další svěcené zbraně. Mrknu ještě na Auroru. "Jen ten meč trošku zlehčím a udělám jej neviditelný. Nerad jsem, když o něm pekelníci vědí." Jak jsem řekl, tak jsem udělal. A potom jsem se vydal ke vchodu. "Máte snad něco jiného v plánu, boží bojovnice?" Otáži se jí a chvíli vyčkávám, zda půjde se mnou či nepůjde. Mé kroky poté následovali do garáže, kde jsem zanechal svého opět opraveného miláčka, který jen pouze pro vyvolené zraky vypadá takto. Nasednu na něj, ale přilbu si už nasadím, druhou předám Auroře. Poté jí jen řeknu, ať se mně pevně drží a huá konečně po dlouhé době pořádně rychlá jízda. Nyní si dávám pekelný pozor. Dorazíme na místo, kde se setkávají démoni, ale o bar velkého Midnighta se nejedná, spíše o Baltíkovu kancelář. Kde však Baltík není, ale je tam ten jeho kámoš. "Tvá chvíle nastala." Pronesu v mých očích se pověstně zaleskne a já pomalými kroky, jako ve zpomaleném filmu přicházím k němu. Dotknu se jej a nehodlám se jej hned pustit. Má přítomnost démona vytahuje na světlo. "Až ho spatříte. Neváhejte se zabíjením." Vykřiknu a démon mi dá jednu po hubě s čímž mne odhodí na stěnu. Ale já se nevzdám a ještě jednou se ho dotknu, to mu je taky osudné. "Další bod pro nebe." Prohlásím a utřu si krvavou ránu na rozbitém obočí. Potom si sednu na zem a sleduji se zaujetím toho chlápka, jeho zranění způsobené jsem mu pochopitelně vyléčil. "Takže teď se vydáme za tím kopím? Mám takové tušení, že jsme přišli včas než to někomu stihl říct." Chvíli si to tady prohlížím než ucítím přítomnost toho Baltíka. Vezmu do náruče toho chlápka a dotknu se Aurory. Přenesu nás k nám a o motorku se nebojím, ta se za mnou vydá. |
| |
| možná "Hádám, že pro ně je to jen pár minut," nasaji dým z cigarety a po chvilce jej vypustím ze rtů. "Je třeba ho najít, ale bude to nebezpečné. Navíc majitel toho těla je mrtev. Zabil jsi ho." podotknu a posadím se zpátky na pohovku. Chce mi vzít meč. Vlastně se ani neptá a medč mi najednou mizí v rukách, ale stále cítím jeho váhu. Vezmu jeho pochvu, kteoru jsem musela nahmatat. Přehodila jsem si popruhe přes hruď a meč dala na záda. "Je třeba najít kopí dřív než oni," líbí se mi, že mne nazývá boží bojovnicí, ale po chviličce mi to připadá zvrácené. Nakonec se ale vydávám za ním. Dojdeme k motorce, která se mi lehce nelíbí...je příliš...hmm...nevím jak ji nazvat. Možná příliš vyumělkovaní...já sama jsem na jednoduché modely a sama jeden vlastním. na přilbu se podívám poměrně dost kriticky. Jen si nasadím brýle a posadím se za něj a z donucení se jej přichytím. následující sled událostí je příliš rychlý a popravdě se jen vezu až do té doby, než ucítím Baltazara. Míním vytasit už svůj meče a vydat se proti němu, ale najednou jsem zpátky v jeho bytě. "Sakra...jak víš, že to nikomu neřekl? Krucinál... Máš velkou moc," až příliš velkou. Hraje si na supermana a ot s emi nelíbí. Takto se s ním jen povezu a já jsem zrozena pro boj. "Musíme naít kopí a nejlépe posbírat všechy tři artefakty. Všechny jsou v Evropě..." |
| |
| Nevím co sem napsat "Ano je. A tady to je tuším hodina?" Nějak ty posuny nevnímám a dál si užívám příchuť a kouř cigarety. "Zabil jsem ho, ale mohu ho vrátit zpátky." Sklopím pohled a dál to nechci komentovat. Ano je mi jasné, že musíme najít kopí, proto je poté půjdeme najít. No není zrovna nadšena návratem domů, ale nemohu si dovolit, aby se jí něco stalo. Krom toho to vím jistě, protože jsem ho vytahoval z těla. "Když jsem ho vytahoval, tak jsem do své hlavy dostal jeho všechny myšlenky...Čekal na Balthazara, ale ten pořád nešel." Dopovím a vicítím z ní vztek a to, že si o mne myslí kdo ví co. "Auroro. Velice se omlouvám, že jsem vás nepustil na Balthazara. Ale nyní ještě vyčkejte. Přijde vaše chvíle, kdy budete moci bojovat s mečem. Ale nebylo to dnes." Sklopím přitom oči a přemítám si místo, kde je ukryt první část z kopí. "V Evropě jsou dvě části. Ta další je až v Africe. Ale s mojí schopností nám to potrvá chvíli. Tedy pokud mi dovolíte jí použít. Mne se skutečně cestovat letadlem nechce a ani lodí. Z létáí mám strach a mám ještě mořskou nemoc...Lidské slabosti." Ušklíbnu se a ještě mne napadne, že by bylo možná vhodnější si odpočinout. Aspoň nějakou chvíli. "Věřte mi, že jsem je tentokrát dobře ukryl. Nechcete si odpočinout? Tak na hodinu či dvě? Já si skočím pro lepší zbraně, tyhle mi připadají zastaralé." Promnu si rukou strniště na bradě a tak trošku uvažuji nad tím, že bych si jej oholil. "Jo a jak se má Midnight? Stále má tu naší zašívárnu?" Otáži se jí a skutečně by mne zajímala odpověď. Dlouho jsem tam nebyl, tuším pět let? |
| |
| Tak co třeba byt Neodpovídám mu, jen ho pozoruji a meč schovám opět tam, kam patří. Opravdu je ze mně cítit nabroušenost. Nakonec mne ale ke slovům vyprovokuje. "Nejde o boj s mečem, jde o Baltazara," přijde mi nepřiměřené, že mi stále vyká, když mi před tou sovu proměnou tykal, ale říkat mu nic nebudu. Všímá si mé nabroušenosti, ale budiž, jen ať to vidí. "Používej si své schopnosti, jak je ti libo," nagelovanej supermane, tsche, strach z létání a mořská nemoc...vnuk boží... ve vnitř se válím smíchy, ale napovrch nepronikne jediná emoce. "Nepotřebuji si odpočinout, na odpočinek není čas. Takový luxus si nemůžeme dovolit." odseknu a přejdu k tomu tělu. "Co s ním?" zeptám se a změří mu tep, jestli vůbec ještě žije. Ptá se na Midnighta a to mne překvapí. Midnight sám se o něm nikdy nezmínil. "Má se dobře, vydělává a už to není jen zašívárna. Pořád je to místo neutrality, ale už to není to, co to bylo před šesti lety," Kdy jsem nastoupila jako servírka a do půl roku jsem se připojila k armádě... Začínám uvažovat, proč jsem ho tam nikdy neviděla. Je to místo, kam čas do času přijde každý a já jsem tam prakticky pořád. Nikdy jsem o něm neslyšela, ani z doby před dvěma lety. Nikdo nevěděl nic o vnuku božím na naší straně. Naopak bylo vše ještě horší, než se nám to podařilo dát dopořádku...před dvěma lety. Souvisloti mi unikají a vím, že on ke mně není tak úplně upřímný. zapípá mi telefon, sms od Chaze...jsou v ebzpečí u Midnighta. To mi dá vteřinu oddychu. |
| |
| Byt, ale to je nudné "Ano je mi jasné, že se jednal o boj s Balthazarem. Asi jsem to řekl špatně.... Ale prostě v této chvíli ne. Nejde jen tak proseknout tímto mečem jeho. Ještě není úplně narušena rovnováha. Tím bychom by jsme daly podnět k válce..." Ukáži na meč, který jsem nechal opět vidět. "A otec by nás poté zbavil meče." Vůbec to nechápe, jaké jsou pravidla tam nahoře. Sám bych je stále neplnil, ale nechci na sebe snést další jeho vztek. Jeden už bohatě stačil. "Jak je mi libo? Mám určitý limit, tak jej nesmím vyčerpat. Uvidíš po nějaké době, že žádnej nagelovanej superman nejsem." Na tváři se mi objeví menší úšklebek a uvažuji nad tím, že si ještě před nákupem zbraní dám pořádně silné kafe. "Luxus? Já myslel, že spát se musí. Každý člověk to přeci dělá, aby nedošlo k zhoršení všech funkcí organismu." Raději to dále nekomentuji a přesouvám se do kuchyně, kde postavím vodu na kafe a dám si do hrníčku. Potom se podívám na Auroru. "Chceš taky kafe? A on tu chvíli zůstane, vyspí se a když se vrátíme, tak už bude vzhůru." Je slušné se zeptat, zda si taky něco dá. Je vlastně moje návštěva. Se zaujetím poslouchám, co mi říká o Midnightovi a je mi jasné, že on mne zapomněl zmínit. Nerozloučili jsme se naposledy zrovna dobře. Mám takové tušení, že mi prostřelil klobouk. "Možná se o mně nezmínil. Což je u něj možné. Naposledy co jsme se viděli, tak jsme se pohádali. Musel jsem mu předat vzkaz od otce a ten se mu moc nelíbil. Tak mi prostřelil klobouk." Pousměji se tomu a kafe mám už hotové. Donesu ho do obývacího pokoje a položím je na stůl. "Vnuk boží. Nerad se tím chvástám, když vím, jaké to tady je. A otec ani děda se sem nejde podívat. Vím s jistotou, že by mohli hodně věcí změnit... Nejsem jako oni. Tolik silný, neohrožený druh." Mám takový pocit, že jsem pro tuto chvíli řekl tak trošku moc a raději se napiji kávy. Doufám, že na kafe si čas najdeme. |
| |
| no a? Začíná mi vadit. Ale budiž. Zakazuje mi věci jako malé holce a přitom nebýt mně, není ani on. Nic neříkám...posadím se zpět na pohovku a začínám být lehce apatická vůči světu. Nořím se zase do sebe, když přemýšlím. Zarazí mne jeho slova...čte mi myšlenky. Vstanu, rozpřáhnu se a jednu pořádnou mu vrazím pěstí. "Ještě jednou mi budeš číst myšlenky a démoni budou tvůj nejmenší problém," Je jen protekční děcko. Nic víc. Mám chuť mu urvat hlavu. Já kafe nechci ani mu neodpovídám na nic. Nemluvím s ním. Urazil mne. Mám chuť odtud odejít. Jak si jen dovolil mi vlézt do hlavy... "Nahoře nikoho nezajímá, co se tady děje. Kdyby ano, tak by nedopustili taková zvěrstva..." odseknu nakonec a klepajíc prsty o své koleno čekám, až se uráčí mne vzít na cestu. |
| |
| Potřebuji lekce slušného a lidského chování A jéje. Přehnal jsem to a tady je asi zvykem trestat, takže se od ní dočkám rány pěstí do rtu. Takže k rozbitému obočí si musím přičíst rozbitej ret. Krev, která mi z něj kvrácí si utřu rukou a fakt nechápavě kroutím hlavou. "Fajn.. Udělal jsem chybu. Lezl jsem ti do hlavy. Ale cos udělala ty?" Spolupracovat s ní? To si ze mně děláte srandu? Možná mi pomohla s vrácením paměti a záchranou života, ale toto přehnala. "Takže takto bude fungovat naše spolupráce?" Další položená otázka a jen kývání hlavou. Na kafe mne chuť vážně přešla, tak jsem jej zase vylil. Vzal všechny svoje věci, přesněji zbraně. Kabát, který byl doposud na věšáku jsem si na sebe hodil. A mlčky jsem jí podal ruku a čekal až si ona vezme svoje věci. Nehodlám to všechno ještě víc zkazit, jak to už je. Prostě budu mlčet a on se snad stane zázrak. Začínám si říkat, zda byl dobrý nápad s tím mečem. Raději nad tím mávnu rukou. Jen si povzdechnu a přenesu nás oba dva do Francie, přesněji Paříže. Velice romatického města a já tu jsem s paní, která mne nesnáší. Nic neříkám a vydám se vstříc místu, kde je ukryt onen jejich vzácný artefakt. A skutečně opět prší, což mne velice baví. Asi si budu muset promluvit s matkou přírodou. |
| |
| IDIOTO! "Prosím??? Jak co jsem udělala já??? Já ti snad lezu do hlavy??? Království světla má být upřímné a nedělat tyhle podrazy. Jak se jen opovažuješ mi něco takového říct!" rozkřiknu se na něj a nyní si schválně svou hlavu nehlídám. Není o nic lepší než ti bastardi z temné strany... Jen rozmazlený fracek co vždy dostal co chtěl. Protečkní děcko! Mám chuť po něm mrštit mečem, ale ten má pro mne zvláštní význam a bylo by těžké ho ztratit, když už jsem ho dostala. Zachránila jsem mu život a přivedla ho zpět...svůj dluh splatil tedy mečem...Nic si nedlužíme...mohu klidně odejít... A také že na to mám sto chutí, ale něco ve mně mne přesvědčuje, abych mu pomola. Je to jako hlas, který jsem už slyšela. "Musíš mu pomoci, bez tebe to nedokáže, nebo to zpacká. Je třeba ho vést a usměrňovat. Je to hrubá boží síla a kde by byla ta hrubá boží síla, kdyby neměla své usměrnění. Bůch má ducha svatého neboli matku přírodu, Adam měl Evu, Ježíš měl Marii z Magdaly..." Nevím kdo to mluví, ale vím, že ten hals znám. Rozhodla jsem se s ním nemluvit a svou mysl uzavřít jak jen to jde. Jeho slova ve mně vaří krev, ale nechám to tak. Neřeknu ani slovo. Nemusíme spolupracovat vůbec...nejsi o nic lepší než strana temna... zní má poslední avšak už hlídaná myšlenka. Není dobré nemít se na pozoru. Poučila jsem se. Nepotřebuji si posbírat žádné věci, vše mám u sebe či na sobě. Pár lahví svěcené vody v kapsách kabátu, pár dýk za pasem a tři zbraně a nyní už i meč. Podám mu ruku, ale ne jako princezna, jako bojovník. Ocitáme se na neznámém místě a opět prší. Nasadím si kapuci mikiny a víc se zachumlám do kabátu. Musím rychle odhalit kde jsem a výhled na Eiffelovku mi v tom pomůže. hmm...Evropa...tady jsem ještě enbyla...V Rusku, Asii, dokonce v Africe, ale v Evropě ne... Následuji jej a mám se na pozoru. |
| |
| Paříž: Hledání části kopí osudu Ulice Paříže jsou úžasné, toto město jsem nejraději pozoroval z Eiffelovy věže a kochal se výhledem. Nyní však máme naspěch. Mé kroky směřují na jediné místo, možná se zdá že i trošku pospíchám, ale nyní skutečně musíme. Dojdeme k jednomu opuštěnému domu, který je poblíž Louvru. Nějak se nezabývám svoji společnici, které nemám skutečně co říci. Je pouze na ní zda mne bude následovat. Moc si ten dům neprohlížím, důležitou jeho částí je v této chvíli sklep vedoucí k tajemným chodbám v podzemí. O nich ví pouze vyvolené osoby a ti, kteří střeží poklady tohoto města. Určitě vypadá stejně, Krysák jeden. Na mé tváři lze na chvíli spatřit nepatrný úsměv, který se však po chvíli promění v menší obavy, zda jsme přišli včas. Stále se vcházíme hlouběji do podzemních chodeb, které snad nikdy neskončí. Občas kolem se zapískáním projde myš, které si já nevšímám, protože zabít jí by pro mne znamenalo něco hrozného. "Těch myší si nevšímejte. Neubližte jim." Upozorním na to Auroru a doufám, že mne uposlechne. Nerad bych si znepřátelil podzemní obyvatelstvo. Veškeré obavy, které jsem doteď měl, zmizí až v té chvíli, kdy dojdeme k hlídané mohutné železné bráně. Je hlídaná mužem v kápi, kterému prokukují pouze jeho rudé oči. "Snažte se být na ně milá a nezírejte moc, nemajíto v lásce." Dojdeme blíž k němu a jí by mohlo dojít, proč jsem jí na to upozorňoval. Muži z kápi vyčuhuje jeho krysí ocas a velké chlupaté zvířecí nohy. Chvíli si nás prohlíží než mu dojde kdo vlastně jsem a také důvod mé návštěvy. "Čekali jsme na tuto chvíli. Dlouho jsme ho střežili a nyní přišel čas, což značí se blíží onen den. Všichni na něj čekáme." Pronesl krysák, přesněji se jedná o mnicha. Povídá se, že krysí společenství hodně věcí vycítí. Přesněji hodně špatných věcí. "Ale k onomu dni nedojde, věřte mi." Můj hlas zní sebejistě. Stejnou chybu už neudělám, proto jsem to hlídání svěřil do jejich rukou. Sem se démoni neopováží, jelikož si k sobě nechtějí poštvat tuto stranu. Žijí v slepém domění, že tito jsou na jejich straně. "Uvidíme, děti osudu." Pousměje se a rukou naznačí strážnému, který právě přišel, ať otevře bránu k městu v podzemí, jehož tajemství je velmi dobře střežené. "Princ Vás už očekává, následujte mne tedy." Pronese ještě k nám a poté mlčky jde do královského sídla. Dnes však nikdo z krysí společnosti neprobýhá ulicemi, jelikož to přísně zakázal princ. "Nacházíme se pod Louvrem." Šeptnu k Auroře a nechám jí se rozhlížet kolem. Město vypadá skutečně skvostně a já jen koukám čeho jsou schopni krysáci. |
| |
| Krysy nejsou pěkné...potkaníčci jsou hezčí Oba dva jsme an sebe nabroušení, ač on pro to nemá sebemenší důvod. Mohla jsem mu aspoň zlomit nos...zasloužil si to. A ještě se chová, jako ten největší pitomec. Muži... skoro to slovo ve své mysli odplivnu, když si vzpomenu, že ta andělská cházka je ještě horší než muži a k ní v podstatě patří. Přes to vše, přes všechen ten odpor, který ze mně vůči němu sálá, ho následuji. Sklepení, podzemní chodby. Hlodavci... Hlodavci mi nevadí, i když mi krysi přijdou škaredé a zákeřné, myši ustrašené a potkani agresivní, ale sama jsem měla malou potkaní samičku, když jsem byla mladší. Byla zlatá jak barvou, tak povahou. Milovala mne a já milovala ji. Našla jsem ji, když jí ostatní ze smečky ubližovali, protože měla jinou barvu, tak jsem se jí ujala a ona mi za to byla do smrti vděčná. chlupáč malinký...trochu mne umírní vzpomínka na mazlíčka, kterého jsem měla před lety, ale to bylo pěkné a mailčké zvíře. tihle jsou škaredeí, špinaví, vypasení a mají na sobě spoustu nemocí. navíc jsou drzí. táhla jsem za sebou tkaničku a jedna krysa se do ní pustila. Jen jsem udělala rychlejší pohyb nohou a ona se trošku proletěla. Ale samozřejmě, že se jí nic nestalo...všichni hlodavci jsou nezničitelní. Adrienova upozornění mi tak akorát lezou krkem, ale co vidím, mne přeci jen trochu překvapí. Viděla jsem spoustu věcí, které člověku nahánějí hrůzu až mu zešednou vlasy. tisíckrát jsem nepopsatelnou hrůzu zažila, ale toto je čiré překvapení a následně už pak jen zvědavost, jak se něco takového mohlo vyvinout. Z části mi to přijde nechutné, ale na druhou stranu mit o vůbec nevadí. Přecijen není tak pšinavý, jako jeho krysí společníci kolem kterých jsme prošli. Onen den? Jaký den, snad konec světa? Těch už bylo odvráceno tolik... opět žádná novinka a já se rozhlédnu okolo. Děti osudu? Princ? Tady se začíná něco zamotávat. To, co k nám přijde je mi o něco sympatičtější, ač je to škaredější. Je to však jeden druh a ne kříženec, ale obávám se, že takových věcí uvidím ještě víc. Branou vstupujeme do jakéhosi podzemního města a mně to přijde nemožné. Je mi řečeno, že jsme pod Louvrem, jenže Louvr sám má rozsáhlé podzemí a my jsme tak hluboko nešli, aby zde mohly být tak vysoké stavby a dokonce letouny??? Ne, on si musí hrát s mou myslí. Tohle je nemožné. na tohle by se přišlo. neříkám nic a čekám, kam mne dál zavedou, ale jsem dost ostražitá. Jedna ruka připravená vytáhnout meč a druhá jednu ze zbraní. |
| |
| V Krysákově, part II. Procházíme se uličkami a následujeme onoho mnicha, který nás čekal u brány. Nikdo se sem nedostal a oni jsou za to rádi, proto všechny krysí společenstvo je nyní schováno v domech a možná sem jen koukájí oknem, ale mi je nevidíme. "Zajímavé město o kterém se neví. Zvláštní že?" Pronesu a promnu si čelist do které jsem byl před nějakou dobou udeřen její pěstí. "Jsou zde mágové, kteří se starají o bezpečnost tohoto města a magicky jí chrání před zraky jiných. Jen my vyvolení, jej můžeme vidět." Ovšem mám takový pocit, že mi bude věřit nějakou část a nějakou část bude považovat za nějaký blábol. Pro ní a pro všechny jsem jen syn Znovuzrozeného, mám protekci a tím to hasne. Jenže oni mi do hlavy nevidí, neví co cítím. A to mně docela dost štve. Dojdeme do největší budovy, která zde je a je velkolepá, prostě skvostná. Připomíná jakýsi druh paláce či čehosi. "Zde je sídlo, otce všech krys." Ušklíbnu se tomu a vstoupím dovnitř. Tam nás začnou prohledávat z hradní stráže. "Máte zbraně? Odložit zbraně. Ke králi nemůžete se zbraní, jinak půjdete do vězení." Pronese jeden krysák a já s naštváním na stůl, který je nejspíše připraven na odkládaní zbraní, tu svou položím. "Jestli se jí něco stane, nebudete si přát, že jste mne kdy viděli." Odseknu tomu krysákovi a jdu zase o nějakou chodbu dál, která nás dostane ke schodišti, tam nahoře asi bude jejich otec. A tam někde bude i onen artefakt. "Krysáci jedni... vzít zbraně." Mluvím spíše pro sebe a to pěkně naštvaně, ruku svírám v pěst. Ovšem až teď mi dojde, že vlastně Aurora má u sebe meč, takže kdyby něco hrozilo...jsme v bezpečí. "Syn znovuzrozeného. Představoval jsem si tě jinak. A jí taky" Ukáže prstem na Auroru. Krysák tedy člověk obklopen krysama, sedí na trůnu a hledí na nás. "Na našich obrazech vypadáte krásně." Povzdechne si. A já si vzpomenu, že by bylo vhodné pokleknout. Ač po pravdě já mám větší moc než on. Ale co bych pro něj neudělal. "Přišel jsem si pro část kopí, co je zde ukryté. Nadešel čas.." Pronesu tiše, ale tak aby mne slyšel. "Jenže kopí dostane ten s čistým srdcem a statečností. Klidně si jej zkuste vzít, ale bylo tu mnoho lidí. A nikdo se nevrátil." Hmmm velmi zajímavé, ale já jej potřebuji. Toto ovšem neřeknu a raději mlčím. "Tak co aspoň to zkusíme." Pousměji se a vstanu. Jsem připraven se účastnit této akce. Potřebujeme kopí. Ovšem netuším, jak se cítí Aurora. |
| |
| In da rat palace "Vyvolení? A kdo nás tedy vyvolil?" optám se se značnou ironií v hlase. Musel mne něčím nadopovat...nebo jsou to nějaké jeho pánbíčkářské triky. Ten opeřenec mi začíná lézt na nervy čím dál víc. vrčím pro sebe ve své myslí a dávám všechnu zbylou pozornost na to, aby byla má mysl neproniknutelná. Knight nás to učil dobře, ale nevaroval nás proti těm opeřenejm kuřatům. Ač by mne to asi mělo ohromit, to vše, co vidím okolo sebe, prostě tomu nevěřím a mám chuť se mu vysmát do obličeje. Začíná mne z toho bolet hlava. Otce všech krys...jasně...příště na mně vyrukuje s otcem prasátek. Avšak co se nestane, začnou mne prohledávat ty krysí stráže a já se rozhodně nechci nechat. nemám daleko k tomu, abych vytáhla zbraň a namířila ji na prvního koho potkám. Jenže to okřídlené kuře odevzdává všechno co má a po naléhání těch krys musím i já. Odevzdám dvě zbraně z pod kabátu,a le dívají se podezřívavě na můj živůtek, dobře, odložím i jej, holt je pln dýk, to je pravda. na zádech stále cítím tíhu meče. Dívají se na mé kotníky...no dobrá, odevzdám další pistoli a velký nůž. Člověk by řekl, že jsem vybavena lépe než kde jaká zbrojovna. Když se chci ohlédnout po poslední zbrani, není tam hruška meče, ale pouze další krysa. Je neviditelný, dobře. pomyslím si, alespoň jedna zbraŇ mi zlstane. Jak ji taky! O kom to ta krysa mlůví a proč si na mně ukazuje? Co to má sakra znamenat?! Tahle pohádka už mne enbaví... Obrazy?? What the hell?? On pokleká, já to nemám v úmyslu. Tohle se mi přestává líbit a začínám být čím dál tím víc vytočená... "Takže oni něco, co mají bedlivě střežit ukazují každému a každému dají tu možnost si to odnést? Ts..." odfrknu si pohoršeně, ale v mém hlase je stále náznak toho, že mi to vše přijde jako enskutečná fraška. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR