Druhý den ráno

Amiel

"Dobré ráno veličenstvo" řekne ti někdo něžným hlasem a tím tě vytrhne ze spánku. Když nakonec otevřeš oči vidíš, že to vážně nebyl sen. Zrovna jsi se probudila ve své komnatě v posteli s nebesy a služka, která už měla v ruce připravené oblečení, tě jemně budila. Chvíli ti trvá, než se ze své rozespalosti dostaneš, ale když se dostaneš do své obrovské, mramorem a trochu se opláchneš probudí tě to.
Přitom si vzpomeneš, že včera v noci jsi měla večeři, kde jste byly jenom ty a Dorian. Na večeři ti řekl, že normálně by s tebou jedla hromada lidí, ale tentokrát se rozhodlo, že bude lepší když ti dají trochu klidu. Po večeři jste se rozloučily a Dorian šel k sobě domů, zatímco ty jsi byla služebnictvem doprovázena do svého pokoje.
A tak jsi provedla ranní hygienu, měly tady i kartáčky a podobně. Poté sis s pomocí služek, oblékla šaty, jež pro tebe byly připraveny. Služky ti však pomáhaly, ne protože si nemohla chodit, ale jelikož to nebyly jen tak obyčejné šaty. Když jsi je na sebe poprvé hodila připadaly ti, až moc velké, avšak jedna ze služek zatáhla za nějaké speciální šňůrky, které vysely ze zadu a šaty se poté usadily přesně na tvojí velikost a ještě k tomu byly nesmírně pohodlné. Všimla sis, také že i když móda byla ve Viktoriánském stylu žádné ženy nenosily korzety. Když jsi se na to zeptala jedné ze služek řekla, že korzety vyšli z módy, už za její babičky.
Potom co jsi se oblékla byl sjela si dolů po schodech na snídani. Přede dveřmi stál Dorian, byl sice v oblaku, ale už v "dobovém", takže perfektně zapadal mezi ostatní.
"Dobré ráno, jak jsi se vyspala?" zeptá se tě když tě uvidí. Poté ti dá kapesní hodinky na kterých je obrázek ženy s roztaženými křídly. Obrázek je stejný jako socha jež levituje na nebeském náměstí. Potom ti řekne, že tohle jsou kapesní hodinky a že se dají použít ke kontaktování, ovládání města, nebo i k objednání teleportu. Ukáže ti, že když zmáčkneš jedno tlačítko tak se číselník hodinek změnil na obrazovku připomínající dotykové mobily a ukázal ti jak fungují základy.
"Už na tebe čekají, takže se připrav" řekne poté co si schováš hodinky do kapsy a otevře dveře do jídelny.
Tom to byl přesný opak včerejší noci. Zatímco včera jste tady byly jenom vy dva s Dorianem a hromada jídla, dneska tady byla hromada lidí a jídla rychle ubývalo. Všude kolem se ozývalo nesrozumitelné šumění mluvící masy lidí, služebnictvo co nejrychleji nosilo více táců s jídlem a zároveň se snažilo odnášet ty prázdné. A jakoby toho nebylo dost nový lidé stále vcházely dovnitř.
Když jsi vešla ty do dveří plameny na stěnách, které až do teď plály jemným žlutým světlem se změnily na světle zelené a všichni hosté se na tebe otočily a naráz se uklonily. Poté se však plameny vrátily na svojí originální barvu a všichni pokračovaly ve svých konverzacích, s tou výjimkou, že teď jí chtěl každý z nich mluvit s tebou a tak byla u tebe za chvíli řada.
A tak si za jedno ráno potkala snad sedmdesát lidí. Byly tady starostové všech částí Agarthy, bohatí obchodníci, velitele městských stráží, mágové i vynálezci.
Ale poté se k tobě nějak dostane dítě jedné ze služek, která si ho sebou vzala do práce. Je to malá holčička, která když se k tobě dostane tak se nahlas zeptá "Proč královna pořád sedí? Mě maminka říká, že se musím postavit, když někoho zdravím, ale paní královna nemusí?" potom co to řekne celý sál z tichne a všichni očekávají tvojí reakci.

Starý známý

Eve

Tyr se usmál, když slyšel jak se všichni osvobození otroci začínají mstít za roky utlačování. Od začátku tohoto útoku to bylo na lodi celkem chaotické, ale to nebylo nic o proti tomu co se tady dělo teď.
Teď když jste oba měly zbraně od strážných, které jste vyřídily jste mohli jít rovnou k únikovým kapsulím. To byly malé automatické lodě, které by s vámi zaletěly na nejbližší obydlenou planetu. Předtím tě na jedné z nich nutily pracovat a tobě se povedlo jí nastavit tak, aby se otevřela jenom na tvůj dotyk. Tím jsi pro vás zajistila únikovou cestu.
Společně s Tyrem jste utíkaly k únikovým kapsulím, ale musely jste si přitom dávat velký pozor, aby vás někdo nezastřelil, nepobodal, nebo neumlátil k smrti vlastní hlavou.
Loď kolem vás připomínala bojovou zónu. Otrokáři vytáhly všechny své zbraně a snažily se jimi loď znovu získat zpátky, ale čirý počet nově osvobozených otroků byl moc velký, než aby to otrokáři mohly zvládnout a když k tomu ještě vezmete fakt, že aspoň čtvrtina otroků každý den trénovala k boji, otrokáři se klidně mohly vzdát. A nebo tak by tomu aspoň bylo za normálních okolností, avšak bohužel na lodi byl dneska zrovna speciální host, kvůli kterému bitva vypadala velmi špatně pro otroky.
Ty s Tyrem jste zrovna zastřelily pár otrokářů, kteří se vám snažily zabránit v útěku a byly jste kousek od únikových kapsulí, když v tom se celá loď obrovsky otřásla a vy jste se musely chytnou zdi, aby jste neskončily na zemi jako pytel brambor.
Potom co otřes přestal jste se vzpamatovali a rozběhly se k únikovým kapsulím, ale když už jste se jich skoro dotkly nějaké obrovské monstrum prorazilo stěnu a oba vás odhodilo na stranu a ty jsi se praštila do hlavy.
Monstrum mělo přes čtyři metry a části jeho těla vypadaly roboticky, zatímco jiné části velmi biologicky. Jedna jeho ruka, byla robotická a místo druhé měl obrovské klepeto, které však vypadalo, že na něj patří.
Několik otroků i otrokářů vyšlo ze dveří a společně začaly na monstrum střílet, avšak střely se od něj jen odrážely. Monstrum naprosto zmasakrovalo zbylé lidí, ale při svém řádění poškodilo jednu z chladících jednotek, takže se loď začala přehřívat a vypadalo to, že každou chvíli vybouchne.
Rána do hlavy způsobila, že jsi byla na chvíli velmi zmatená, ale už jsi začínala získávat zpátky svoje city a pokusila jsi se utéct, když v tom sis všimla osoby, která stála poblíž a celou dobu se dívala jak monstrum řádí. Byl to ten samý mimozemšťan s kterým tvůj otec mluvil tu osudovou noc před rokem a právě teď byl k tobě otočený zády. Mohla jsi ho klidně zastřelit a nebo jsi se mohla na něj vykašlat a pokusit se utéct co nejdál od řádícího monstra.

Robotická Rodina

Henry

Uběhl už rok od tvého probuzení a ještě doteď si pamatuješ svoje první momenty potom co tě otec, doktor Vincent Colter, probudil. Celkově jste byli čtyři. Od nejmladšího po nejstaršího Victor, Faye, Eric a ty.
Všichni čtyři jste v tichosti seděly. Zrovna jste dokončily svůj trénink a nebo vyučovací hodiny, ale místo toho, aby vás jako normálně odvedli na další testování řekli vám, aby jste šli do společenské místnosti. V téhle místnosti se Faye a Victor učily jak se chovat, jako lidi. Ty jsi v téhle místnosti moc času nestrávil, jelikož jsi nebyl postaven k tomu aby jsi mluvil s lidmi.

Ty jsi byl nejstarší a nejodolnější ze svojí rodiny. Jelikož jsi nejstarší tak tvoje UI (Umělá Inteligence) jednotka není tak vyspělá jako u ostatních, což znamená že se učíš pomaleji, než ostatní. To však neznamená, že by jsi byl hloupý, na to že jsi na zemi teprve rok toho umíš celkem dost. A odolnost tvé jednotky spočívá v tom, že originálně jsi byl mířen jako vesmírná jednotka, takže jsi byl postaven k tomu aby jsi přežil i v hlubokém vesmíru, avšak když viděly tvůj vojenský potenciál byl jsi přestavěn k více násilným účelům.

Místnost vypadala velmi odlišně od zbytku komplexu. Zbytek komplexu byl velmi kamenné a chladné místo, ale ve společenské místnosti byly stěny natřené světle žlutou barvou a místo LED světel, tady byly obyčejné žárovky. Dokonce tady bylo i okno, což je něco o čem jsi předtím jenom slyšel. Oknem jsi viděl, že je tam zasněženo. Byly jste nejspíš někdo vysoko v horách. Oknem dovnitř vletěl motýl a po chvíli kroužení přistál na tvé ruce. Eric mezitím začal morseovkou ťukat do stolu slova "Proč tady jsme?"

Stejně jako ty Eric také nemá lidský obličej, i když jeho tělo už vypadá více lidsky. Eric už má vyspělejší UI jednotku. Na druhou stranu Eric, byl vytvořen jako experiment aby se zjistilo, jestli by robot mohl používat kontrolovanou elektřinu jako zbraň. Ukázalo se, že by mohl, ale tato schopnost zabírala tolik místa, že má nejslabší tělo ze vás všech a nemá schopnost mluvit. Proto už tuto schopnost další sourozenci neměly.

Všichni se na něj otočily, ale bylo to Faye kdo opověděla jako první "Možná je to test. Můžou na nás začít útočit a my se budeme muset bránit" navrhla Faye, která vždycky očekávala, že na vás někdo chce zaútočit. Potom co to řekla rychle skenovala místnost pro jakékoliv zbraně, či potencionální nebezpečí. Když skon dokončila, jen pokrčila rameny a řekla "Žádné větší nebezpečí jsem nezaznamenala. Je to velmi zvláštní."

Faye byla vytvořena jako infiltrační jednotka a proto byla první z vás, která vypadala lidsky. Kvůli tomu, že byla určena k infiltraci je skvělá k hackování a má schopnost zapnout kamufláž, která jí dělá víceméně neviditelnou.

Potom co Faye řekla jak zvláštní ji celá situace připadá Victor se usmál svým typicky sebestředným úsměvem "Není to jasné? Očividně nás chtějí poslat na náš první úkol a tipuji, že to bude buď Jížní Ameriky, nebo Austrálie." řekne Victor.

A jako poslední je Victor. Je nejmladší z vás, ale i přesto je vůdce vašeho týmu. Jeho UI jednotka je z vás nejvyspělejší a to co tobě trvalo se naučit rok on se naučil během dne. Má taky lidský vzhled, ale funguje hlavně jako taktik týmu.

Po celou dobu konverzace ti motýl stále seděl na ruce. O chvíli později dovnitř přijde váš otec, Doctor Vincent Colter. Ten si před vás sedne a odkašle si a začne mluvit."Už jste tady se mnou dlouhou dobu. Když jste se probudily byly jste tady a prožily jste tady snad celý svůj život. Teď se může naskytnout příležitost, aby jste viděly svět venku. Ale samozřejmě vás nechci do ničeho nutit a proto se vás ptám. Chcete se jít podívat na svět venku?"

Pomsta nebo zdravý rozum?

Jedna rána střída druhou, výstřel, kopnutí, výstřel, další rána pěstí, hmm, nůž? Proč ne. Bodnutí, výstřel, au, tohle docela bolelo, to si neměl, ty sráči, další výstřel, křupnutí něčího krku, taky možnost.
Mrknutí směrem k Tyrovi. Drží se dobře, bojuje a vraždí a možná si to užívá. Možná. Spíše ale jenom dělá to, co musí. Vždycky byl lepší než já.

Dalších několik ran a dalších několik mrtvol. Začíná se to kupit. Pomalu se blížíme únikovým modulům, už jen pár kroků, už jen pár metrů a budeme svobodní. Opustíme tuhle zatracenou loď a vrátíme se domů.

"Zatraceně!" 2Njaký další otrokář si dovolil na mě zaútočit. Jeho rána byla dobře mířená a bolestivá. "Špatná oběť, kamaráde." poznamenám naštvaně a do boje s ním dám veškeré své síly. Ty začínají pomalu upadat, čemuž se ale nedivím. Bojujeme dlouho a naplno. Nejlepší čas odsud zmizet.

Jen kdyby se situace trochu nezměnila. Náhlý otřes se mnou smýkne o zeď a sotva se udržím na nohou. Co to? Ano, vážně je nejlepší čas zmizet. Mrknu na Tyra na znamení, ať si pospíší a zrychlím svůj krok - jenom aby se objevil nějaký zatracený idiot, kvůli kterému se třísknu do hlavy!
To ti nedaruju!
Nebo možná jo.

Jeden pohled mi stačí, abych věděla, že tady asi nemám šanci. Tohle je - nelidské. Viděla jsem spoustu věcí, spoustu zajímavých ras, tohle ale překonává všechno. Někteří se pouští do boje s ním, já ale nejsem takový blázen. Vždyť je obrovský! Navíc plechový, robotický, vážně, možná studuju podřadný obor, ale nejsem pitomá. Mám ještě trochu zdravého rozumu.

Až na to... Dobře. Tohle možná stojí za zvážení.
Vidím toho parchanta, jak tam stojí a sleduje. Netečně sleduje okolí a nechává ostatní umírat. To já taky, ale... Od něj je to horší. Zaslouží si trest. Zaslouží si smrt. Bolestivou, hnusnou, nekonečnou.
Je tu šance, že ho to monstrum zabije. Že se otočí a vyrve mu vnitřnosti z těla. Je tu ale taky šance, že ho nechá být - a to přeci nechceme, ne?
To nemůžu dopustit.

Zdravý rozum? Ten se přeceňuje. Bude stačit jediná rána a pak naskočím do modulu a budu pryč. Nikdo nestihne zareagovat, nikdo si nás nevšimne. Za to to stojí, ne?

Stojím u modulu s namířenou zbraní a neváhám příliš dlouho. Nemám čas na váhání.
hlava? Ne. Příliš rychlé. Skloním zbraň o něco níže, žaludek. Mnohem lepší. Bolestivější. Zmáčknu spoušť - ale už se nedívám, zda jsem zasáhla, hned se snažím nalézt do modulu a vypadnout odsud. Snad se ještě jednou ohlédnout...

Druhý den ráno

Další den mě probudil něčí hlas. Bylo to trochu nečekané, protože jsem si nepamatovala, že bych měla takový budík na mobilu. Ale po chvíli se mi začali vracet vzpomínky na včerejšek. No jo vlastně. Ten útok, žena, nový svět, královna...
Podívám se na služebnou, která mě přišla probudit. Zavrtím se a pak se posadím.
"Dobré ráno." Zamumlám, protřu si oči a odsunu se na kraj postele. Tahle komnata, a jinak se tomu ani říct nedá, byla pro mě. Takový komfort... vážně. To je trochu moc krásy pro mé oči.
Odmítl jsem pomoc a přesunula se do kolečkového křesla a odeberu se do kopelny. Vykona jsem co bylo potřeba a zase vylezla ven a to už na mě čekali s oblečením. První jsem chtěla odmítnout, ale když vydím co si pro mě připravili, radši jsem mlčela a dívala se jinam, když jsem odhalila svoje nohy.
Po všech těch operacích jsem měla nohy samou jizvu, plastiku mi pojišťovna neproplatí, takže zůstali tak jak jsou. Nemluvě o tom, že moje nohy byli nepřirozeně tenké ke zbytku mému tělu. Když člověk nohy nepoužívá od pěti let má to své následky. Ale mohlo by to být horší, chodila jsem na rehabilitace, abych na nohách měla přece jen nějakou svalovou hmotu. Ale pořád to nestačilo, aby to vypadalo přirozeně.

Služebné mě oblékli, poděkovala jsem a vyrazili jsme na jídlo.
Dorian na mě čekal. Usmála jsem se, když ho uvidím. Velmi rychle se stal mým oblíbeným člověkem tady.
"Dobré ráno. Ano. Skvěle. Ta postel je velmi pohodlná." Přikývnu a Dorian mi předá hodinky a začne vysvětlovat jejich funkčnost. Nejspíš si budu muset všechno pak vyzkoušet, abych si to pořádně osvojila. Schovám si hodinky a Dorian mě varuje před tím co se bude dít dál.
Polknu a přikývnu, že jsem připravená a jdeme do jídelny. Oproti včerejšku tu bylo... hromady lidí. A pořád přicházeli.
Sakra to je lidí.
A aby toho nebylo málo, tak náš... nebo jen můj příchod oznámila změna barvy plamenů na pochodních. Tak díky.
Všichni si nás hned všimli a přivítali, naštěstí se brzy vrátili k jídlu a já se přesunula ke svému místu.

Bohužel tomu nebylo konec. K jídlu jsem se vůbec nedostala, protože najednou tu byla spousta lidí, kteří se mnou chtěli promluvit. A asi získat si u mě nějaké body. Větší radost by mi udělali, kdyby mě nechali najíst.
Ale zůstala jsem zvořilá. A později už jsem začínala být podrážděná. Potřebovala jsem kafe!
Najednou se u mě objevila malá holčička, která se mě zeptal na otázku s upřímností vlastní jen malým dětem.
Všichni byli najednou zticha. Čekali jak na to zareaguji. Čekají nějaký amok? Nebo jsou samy zvědaví? Je pravda, že jak jsou místní odolní, tak nejspíš mrzáky tady moc nemají.
Pousměji se na dívku, zvednu ji a posadím si ji na klín.
"Tvoje maminka má pravdu. A i královna by to měla dělat. Bohužel mám nemocné nohy, takže nemůžu chodit. Mám velké bebí." Vysvětlím ji tak, aby tomu rozuměla.
"Už tomu rozumíš, princezno?" zeptám se a pohladím ji po vláskách.

Smrt

Eve

Play it

Když se ještě rychle podíváš za sebou vidíš, že rána byla přímý zásah a mimozemšťan se svalil na zem a rukou si držel zasažené místo. V překvapení se podíval kdo ho střelil a viděl tebe jak lezeš do kapsule.
Ale to už jsi byla uvnitř i s Tyrem. Rychle jsi se připoutala a uhodila si oddělovací tlačítka. Cítila jsi jak se celá kapsule oddělila a slyšela jak se Tyr začal smát smíchem člověka, který právě přežil naprosto nepředstavitelnou situaci.
Všechny kontrolky svítily, motory byly zapnuté a vy jste byly připraveni vyrazit, ale kapsule pořád stála na místě, . Rychle jsi se odpoutala aby jsi se podívala jaký je problém, avšak problém se hned odhalil, protože klepeto monstra, které předtím venku řádilo se probouralo zdí a šlo vidět jak monstrum loď drží a zabraňuje jí tak v útěku.
Tyr okamžitě vytáhnul zbraň a začal po monstru střílet, ale nemělo to žádný efekt. Monstrum potom zatáhlo ze všech sil, zatáhlo záchranou kapsuli zpátky do lodi a poté jí vrhlo proti zdi. Cítila jsi jak se s tebou celá kapsule točí, při letu si narážela všude kolem a jen co kapsule narazila do vnitřku otrokářské lodi vybuchla v plamenech.
Výbuch byl obrovský a ty jsi byla v jeho centru. Na chvíli jsi ztratila vědomí, ale během chvilky jsi znovu vnímala. Celá loď hučela jako šílená a všude kolem vás byly plameny, cítila jsi neskutečnou bolest v celém svém těle. Když jsi se na sebe podívala viděla jsi velmi vážné popáleniny víceméně všude. Viděla jsi jak se k tobě pomalu blíží to monstrum.
Pokusila jsi se vstát, ale tvé zranění byly moc vážná. Monstrum se k tobě dostalo a svojí mechanickou rukou tě vyzdvihlo do vzduchu a přeneslo tě k umírajícímu mimozemšťanovi. Oheň se z velkou rychlostí rozšiřoval a byla jen otázka minut, než loď vybouchne."Já jsem říkal, ať tě zabijeme, ale tvůj otec trval na tom, že máš žít. Ale teď budeš trpět a poté co umřeš rozkážu mému vojákovi" nejspíš myslí monstrum, které tě zrovna drží ve svém stisku "Aby našlo všechny lidi, které jsi kdy znala a zabilo je velmi pomalu a bolestivě. Přemýšlej nad tím, jak budeš letět vesmírem" potom co to dořekne podívá se na monstrum a něco mu telepaticky rozkáže. Monstrum se poté napřáhne a vyhodí tě ven do prázdného vesmíru. Netrvá to ani pár vteřin a ty ztratíš vědomí a o pár vteřin později umřeš.
Ale tím tvůj příběh nekončí. Probudíš uvnitř naprosto bílé chodby. Jeden konec chodby je v nedohlednu a na druhém konci sedí znuděně vypadající mladý kluk z brýlemi. Když si tě všimne trochu si narovná brýle, ukáže na židli, která je na proti němu a řekne "Prosím, sedni si".

Řídící centrum teleportace

Amiel

Holčička chvíli přemýšlela o tvých slovech a nakonec usoudila, že dávají smysl. Chtěla ještě něco říct, ale v tom se už na místě objevila její matka a ochranářsky jí obejme. Rychle zkontroluje jestli jí nic není "Řekla jsem ti, ať takhle neutíkáš, víš jaký jsem o tebe měla strach" potom se její mamka otočí na tebe a vidíš, že má strach co se stane. Už se chce začít omlouvat, ale ty jí ujistíš, že je všechno v pořádku a jde vidět, že se jí výrazně uleví.
Holčička se poté dostane z jejího sevření a řekne ti ještě "Jestli chcete můžu vám uvařit čaj. Když mě něco bolí tak mi vždycky pomůže čaj."
Potom si i zbytek místnosti uvědomí, že je všechno v pořádku a všichni se začnou nad situací smát. Matka i s dívkou poté odejdou a zbytek lidí si s tebou ještě popovídá. Naštěstí už jich není moc a za chvíli už byly všichni pryč a ty sis mohla v klidu dojíst svojí snídani. Teda moc jí nezbylo, ale netrvalo dlouho a kuchaři ti přinesly vlastní porci.
Potom co jsi dojedla následovaly tvé povinnosti. Dorian ti řekl, že první máte v plánu si projít celý zámek, aby jsi věděla kde co je a potom je na tobě kam jít. Mohly by jste zajít do nemocnice za ženou, která tě včera napadla, nebo by jste mohly zajít si popovídat s Laurisem. Ty sis vzpomněla na ženu ze včerejška a na mysli ti vystala ještě jedna možnost. Vzpomněla sis na tajemnou ženu, která řekla ať se stavíš v Domě Duší, nevěděla jsi sice co to je, ale bylo ti jasné, že Dorian ti to nejspíš řekne, když se ho zeptáš.
No, ale jakkoliv jsi se rozhodla první jste měly v plánu si prohlédnout zámek. Byla to velmi zajímavá stavba, plná hýbacích schodů a výtahů, které spojovaly Viktoriánský styl s moderní technikou. Čím víš bydlel člověk vrcholku tím významnější měl postavení. Třeba tvůj pokoj, byl úplně nahoře zatímco nejníže byly pokoje dělníků.
Ale co tě nejvíce zaujalo bylo patro, které bylo označené jako řídící centrum teleportace. Když jste na tomhle patře vystoupily viděla jsi hromadu lidí jak leží a na hlavách mají helmy ze, kterých vedou dráty do jedné velké trubice."Na tomhle místě se zpracovávají teleportace. Když se chce někdo teleportovat tak podá žádost přes své hodinky a až poté ho odtud teleportují. Jelikož je teleportace velmi náročná, může se teleportovat jenom na pár vybraných míst" vysvětlí ti Dorian "A proto nevím jak se tě ženě povedlo se teleportovat do zasedací místnosti, bez toho aby to kdokoliv věděl".
Potom co to dořekne si prohlídnete zbytek zámku a vyrazíte na tebou vybrané místo...

Rodina pohromadě

Sotva se usadil prach, který byl rozvířen žárem bitvy, tak pro mě přišli technici. Tak tak brzo na další test? Vojenskému důstojníkovi, který vešel do místnosti...no místnosti...spíše velký letištní hangár, jsem odevzdal své zbraně. Simulace byla ukončena. Na to, jak tvrdili, že to bude obtížné, jsem se ani nezahřál. Při odchodu jsem se ještě ohlédl na tu spoušť. Několik armádních SUV totálně na odpis. Vojenští droidi rozházení po celém hangáru hází jiskry na všechny strany. No, řekl bych, že příště na mě pošlou tank.

Na chodbě se ke mně postupně připojili bratři a sestra. Jen jsem jim kývl na pozdrav a pokračovali jsme dál. Zavedli nás do společenské místnosti, kde nás nechali osamotě. Jelikož jsem nejtěžší a nějak moc se mi nechtělo věřit těm židlím tady, tak jsem si sedl na zem a opřel se zády o zeď. I když jsme víceméně sourozenci, takhle jsem s nimi dlouho nebyl. Většinou to bylo jen při výcviku nebo při učení. Ale takhle bez ničeho...to se dlouho nestalo. Jen tak jsem zíral před sebe a čekal, co bude dál, když mě z mého rozjímání vyrušilo malé stvoření s velkými tenkými křídélky. Motýl tomu říkají lidé. Pomalu jsem si ho začal prohlížet, až jsem párkrát zastříhal „ušima“ Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko jiné živé bytosti, než lidem. Ostatní mezitím probírali, proč tu jsme. Nevěnoval jsem jim moc pozornosti, přeci jen mám motýla.

„To se tak moc těšíte do boje?“ zeptám se já, když začnou o tom, že nás vysadí Austrálii či Jižní Americe. Nakonec se na ně i podívám a čekám, co z nich vypadne za moudro. Oni taky prochází bojovým výcvikem, ale ne takovým, co já. Oni už by tu nebyli.
A pak přišel náš táta. Jen jsem zvedl ruku na pozdrav, jak jsem to viděl některých tady ve středisku a dál jsem zkoumal motýla. Nakonec jsem se zvedl, přešel k oknu a vypustil jej ven.
„Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že se už nemůžem dočkat,“ otočím se na otce a založím si ruce na hrudi, jak to dělávají vojáci, když se o něčem důležitém baví.

Noc

Přednášky dopoledne budou zajímavé...
Projdou mi hlavou myšlenky, zatímco jsem přeskočila na další střechu, jiného domu/budovy. Rozhodně bude poněkud alespoň přinejmenším zajímavé, udržet tohle i v případném zkouškovém období, né, že by mi to dělalo problémy, jsem člověk, co se učí rychle, ale i tak. Rozhodně to bude zajímavé, až nastanou chladnější měsíce, kdy zřejmě budeme muset investovat do něčeho... teplejšího...
Nicméně na další myšlenky mi nezbylo moc dalšího času.
Jojo... jenom kecej dál...
Zastavím, abych se mohla na ty dva lépe podívat. Rozhodně to byly ´známé tváře´. Což se mi poněkud nelíbilo. Nehledě na to, kolikrát je odhodíte, stejně se vrátí...
Chytnu jeden z obušků, které povětšinou bývali zastrčené v botách, aby mi nepřekáželi.
"Za minuty jsem hotová i s novým makeupem..." odpovím mu a vrhnu se k nim.
"Už vám někdo řekl, že třikrát a dost...?" pronesu k těm dvoum když doskočím k nim, s tím, že jsem připravená se bránit i zaútočit.

A vše jde do háje

V rychlosti nasednu do kopule, zmáčknu vše, co je třeba. Na tváři mám úsměv, odlétáme, skutečně odlétáme! Navíc jsem splnila i své předsevzetí a toho parchanta střelila. Bude umírat dlouhou, krutou smrtí - přesně tak, jak si zaslouží.
Už se chci radovat, když si uvědomím, že je něco sakra špatně. Kopule se oddělila - ale nic jiného se neděje. Zkontroluji řídící panel a vše se zdá v pořádku.
Ne, tohle se musí povést! Zatraceně.

Nevěřím svým očím, co se vlastně děje. Taková smůla! Klepeto toho parchanta se zaseklo do kovu našeho dopravního prostředku a odmítá nás pustit - ne, nejenom to. Chce nás zabít.
Nemáme jedinou šanci. Už jenom protože jsme uvěznění v malém prostoru - a než se dostaneme ven -

Nestihnu si pořádně uvědomit, co se vlastně děje. Možná vykřiknu a možná ne, nevím. Cítím náraz. Bolest. Další bolest. A pak - žár. Nepředstavitelný žár, horko, a bolest, jenom ta bolest, nikdy to nebylo tak hrozné, chci zemřít, chci aby to přestalo, prosím, chci -
Dávím se, kašlu, po tváři mi stékají slzy. Bolest nepřestává, naopak, je to stále a stále horší. Všude vidím plameny, hoří, vybuchli jsme? Jak to, že ještě žiju? To snad ani není možné.
Bolí každý nádech, každý pohyb, přesto se musím podívat - a zděsím se ještě víc. Oheň. Popáleniny. To dává smysl.
Jenže to není všechno. Kéž by bylo.

Vidím ho přicházet a cítím - co vlastně? Je to strach? Ne, už není místo na strach. Tohle nemám šanci přežít, má zranění jsou příliš vážná, jen tak se odsud nedostanu. Necítím strach, ale vztek. Byla jsem na dosah svobodě, stačil malý kousek, možná pár vteřin - a místo toho tady ležím absolutně bezmocná a se smrtelným zraněním. Den k ničemu, vážně.
Vztek, nenávist, možná trochu sebelítosti. Chci se postavit na nohy, chci se bránit, ale nejde to. Jsem hadrová panenka, se kterou si mohou dělat, co chtějí - a to mě snad štve ze všeho nejvíce.

"Jdi do hajzlu." Na více nemam sil, do těch slov tedy dám všechnu svou nenávist a zlobu, kterou cítím. Ráda bych myslela na jeho výhružku, ráda bych myslela na své přátele, na svou rodinu, v tuhle chvíli ale vnímám jediné - můj blížící se konec.
Takže takhle to je. Takhle to skončí. Rok jsem trpěla jen abych zemřela nadarmo.
Vážně super.
Chci bojovat, chci se vzpírat, ale nemohu - a tak jenom zavřu oči a nechám osud, ať si se mnou dělá co chce. Už jsem prostě příliš unavená. Spát. Navždy.
To není tak zlé, ne?

Cítím, jak mě nadzvedl, je mi to ale jedno. Všechno mi je jedno, celý svět a já, především já samotná - na ničem už nezáleží.
Umírám. Lepší než ta bolest.

Tma. Ať jde celý svět do háje.

"Co to sakra..." Já mám být mrtvá. Absolutně mrtvá. Vyhozená ve vesmíru. Tohle je nesmysl. Jeden velký nesmysl. Nikdy jsem nevěřila na nebe a podobné kraviny a nehodlám s tím začínat ani teď, ale docela bych chtěla vysvětlení! Docela jistě si pamatuji své poslední chvilky - a nebyly v dlouhé, sterilní chodbě.
"Jsem mrtvá." oznámím tomu klukovi docela sebejistě, protože si nedokážu představit opak. Co se sakra děje?
"Co se děje?" Vážně, to člověk nemůže ani v klidu umřít?
Nesedám si, naopak, stojím naproti němu a čekám na vysvětlení. Rozumné vysvětlení.

Prohlídka a co dál

Objevila se její matka, první dceři vynadala a pak se mi začala omlouvat. Ujistila jsem ji, že se nic nestalo.
Dívenka mi pak nabídla, že mi udělá léčivý čaj. Usměji se na ní.
"Tak dobře. Budu se na tvůj čaj těšít. Kdo ví? Třeba mi opravdu pomůže." Rozloučím se s ní a její matka ji odvede.
Zdá se že ostatní se uvolnili a začali se smát tomu co se stalo.
Oni asi čekali, že jim předvedu nějaký královský amok. On tu asi vážně nikdo neví kde a jak jsem vyrůstala.
Rozhovory naštěstí už dlouhou netrvali a já se konečně mohla najíst.
Tedy... najedla bych se kdyby mi něco zůstalo. Zachmuřeně jsem koukala na stůl, když mi přinesli novou porci jen pro mě.
"Ah! Já vás miluju!" řeknu sloužícím co mi jídlo přinesli a poděkuji jim.

Po jídle následovala prohlídka s tím že pak mužů vybrat kam půjdeme.
Pochybovala jsem, že si to vše zapamatuji. No, ale časem se tu určitě význam.
Poslouchala jsem Doriana pečlivě, ale skoro vše jsem zapomněla, když jsem uviděla tu centrálu pro teleporty.
Tohle místo působilo mnoha způsoby jako viktoriánská doba. Ale tohle bylo dost technicky na špici.
Chtěla jsem vědět jak se k takové technologii dostali. Budu muset později udělat průzkum a přečíst si něco o místní historii.
To byl konec prohlídky a já měla vybrat co teď.
Přemýšlela jsem o tom. Samozřejmě jsem si vzpoměla na tu tajemnou ženu v masce. A zvědavá jsem byla.
Ale měla jsem v hlavně i něco dalšího. Ta útočnice. Měla jsem pocit, že když její návštěvu odložím tak p později bude pozdě.
Požádala jsem tedy Doriana, aby mě vzal k ní. Musím si s ní promluvit.

V noci v práci

Samuel

"Hej Same" zavolal na tebe z ničeho nic Jonah. Jonah byl malý podsaditý mužík s hustým knírkem a pracoval jako managerem opravního oddělení San Franciské pobočky Parker Industries. Taky to byl tvůj šéd a neskutečný flákáč, který trávil své dny v práci spaním a otravováním zaměstnanců. Říká se, že tuhle práci dostal jenom díky svému strýci, který je ředitel celé této pobočky.
Když na tebe Jonah nečekaně zavolal málem jsi leknutím upustil delikátní nářadí, které jsi měl zrovna v ruce."Sorry, nechci tě rušit" řekne Jonah, když vidí, že zrovna opravuje počítač, který někdo nechal reklamovat, ale poté si stejně přitáhne židli a sedne si vedle tebe "Ale máme tady menší problém." když řekl slovo problém, bylo ti jasné že cokoliv to bude, dneska opravu už neuděláš a tak jsi položil svoje nářadí a otočil se na něj."Udělal jsem svojí rutinní prohlídku okolí a zjistil jsem, že vzadu u popelnic je celkem nepořádek. A jelikož jsi tady poslední a já už jdu domů, takže je načase, aby to někdo uklidil a jestli to nebudu já kdo to bude, co myslíš?" zeptá se tě Jonah a na tváři se mu ukáže protivný úsměv.
Uběhlo už šest let od tvého nedobrovolného příchodu. Netrvalo dlouho, aby jsi se naučil zdejší historii a jazyk, i když si stále měl cizokrajně znějící přízvuk, kteří mnozí považovaly za středo evropský. Bylo ti jasné, že si budeš muset najít práci a tak sis sehnal falešné papíry a začal sis hledat nějakou práci, která by nebyla moc nápadná a uspokojila nabídla by ti možnost pracovat s technologiemi a Parker Industries se zdálo jako perfektní prostředí,. Teď jsi pracoval jako opravář elektroniky a to ti dalo šanci se dostat k nějakým překvapivě vyspělým věcem. Samozřejmě to nebylo nic, o proti tomu s čím jsi mohl pracovat předtím, ale spojení s dobrým platem a výhodnými hodinami ti to vyhovovalo. Jediná nevýhoda téhle práce byl Jonah do teď jsi ho zvládal, ale teď jsi vážně měl chuť mu říct, ať jde někam. Jestli to však opravdu uděláš je na tobě.

První mise

Henry

[/center][/i]

Po tvé otázce se na tebe Viktor podívá jakoby jsi byl hlupák "Tohle není o boji" řekne ti přísně "Jediné co jsme za celý život viděli je tohle zařízení, teď dostaneme šanci vyzkoušet náš plný potenciál" ještě k tomu nakonec dodá "i když tomu by jsi ty nikdy nerozuměl" poté už přijde otec.
Když uslyší tvojí odpověď a vidí jak se snažíš vypadat vážně jenom se usměje a pokračuje "Jsem rád, že ukazujete takový entuziasmus." Potom promluví Faye "Kam a proč?" zeptá se otce. Ten už se chystá odpovědět, ale dovnitř přijde muž ve vojenské uniformě. Jelikož jsi strávil celý svůj život mezi vojáky, poznáš že to je generál. Jeho těžké kroky a prudký vstup motýla vyplaší a ten zase odletí z okna.
"Uprostřed Australské pouště má tábor skupinka žoldáků a banditů. Přepadávají malé vesnice domorodců kde zabíjejí a znásilňují" když seržant řekne Austrálie Viktorovi se na tváři objeví pyšný úsměv. Mezitím co muž mluví se motýl zase vrátí a začne kolem tebe poletovat v kruzích. "Dostaly jsme hlášení, že tihle žoldáci mají ve svém držení něco co chceme. Váš úkol bude tu věc najít a sehnat."Eric začal v něco ťukat na stůl a nakonec z toho vyšlo "Co je ta věc?"."Co to sakra chtě?l" zeptá se seržant a otec mu to zopakuje."To vás nemusí zajímat" řekne seržant."A jak poznáme, že je to ono" zeptá se Faye a na tuhle otázku se seržant jenom usměje a řekne "To určitě poznáte". Poté se řekne jen, že za deset minut se vylétá a odejde."Dobře se připravte. Tohle je váš první skutečný úkol, nechci aby se vám něco stalo, jen vzpomínejte na simulace. Nechám vás se připravit" řekne nakonec otec a odejde pryč z místnosti. Potom jste se i vy všichni rozešli do svých místností a vzaly si co bylo potřeba.
O deset minut později jste všichni byly u obrovského vojenského vrtulníku, tak obrovského že uzvedl i tebe, který vás zavezl na místo. Během cesty si každý dělal svoje. Ty jsi se ohromeně díval z okénka vedle kterého jsi seděl. Viděl jsi jak projíždíte nad lesy, horami, městy a oceánem. Viděl jsi všemožná zvířata jak běhají po všelijakých loukách. Viktor byl mezitím ve svém plánovacím módu.
"Chceš se vsadit kdo vyhodí do vzduchu více věc?í" zeptá se tě morseovkou Eric.

Běžný večer v běžné práci

Už je tomu šest let, co jsem skončil na tomhle zvláštním místě s těmito zaostalými lidmi. Během té krátké doby se mi povedlo se přizpůsobit zdejší společnosti a dnes už jsem prakticky jedním z nich. Má to tu sice své mouchy, ale jinak bych mohl říct, že se mi tu docela líbí.

Dnes byl večer jako každý jiný. Opět jsem byl v práci dlouho do noci, abych dokončil počítač, který jsem měl zrovna rozdělaný, zatím co ostatní už dávno odpočívali doma. S tímhle jsem ale problém nikdy neměl. Jednak nebydlím tak daleko odsud a potom mám rád to ticho, které tu přes den normálně není.
Člověk se může úplně uvolnit, aniž by ho cokoliv rozptylovalo. Tedy to jsem si alespoň myslel. Ve chvíli když uslyším Jonahův hlas, mě dobrá nálada okamžitě přejde. Začne se mi sice okamžitě omlouvat, ale moc mu to nevěřím. “Smůla, už se stalo.“ odpovím. Vzhledem k tomu, že to bude asi na dýl, tak odložím nářadí a věnuji mu svojí pozornost.

Je mi jasné, že ode mě bude něco chtít, akorát ještě netuším co. Hned mi začne vyprávět o své večerní procházce a já už tuším, kam to celé bude směřovat. Hlavně, že jsi tam byl a všechno sis prohlédl. Poslechnu si celou jeho historku, která je víceméně jenom složitým způsobem kterým se mi snaží říct “ukliď to.“ Když skončí, začne se nepříjemně uculovat, ale mám pocit, že mu to dlouho nevydrží. Ihned ho obdařím stejně milým úsměvem a řeknu mu, co si o tom jeho problému myslím.
“No těžko říct, protože já už mám půl hodiny po práci. Jenom co dodělám tuhle část tak odcházím.“ Měl jsem sice v plánu tenhle počítač dodělat úplně, ale to mu říkat nehodlám. Navíc to teď už stejně nepřipadá v úvahu.

Rychlý souboj

Cassie

"To si ze mě děláš srandu" řekne Miller a odhodí svůj batoh se šperky na zem vedle něj."Jen počkej, až tě do stanu do ruky, budeš litovat, že jsi se kdykoliv naučila chodit" zařve na tebe Miller a s nožem v ruce se na tebe přímo rozeběhne. Naštěstí ani jeden z nich nebyl nějak speciálně bojově nadaní, což bylo dokázáno tím, že už jsi je třikrát zmlátila. Dokonce už jsi znala i jejich bojové styly. Miller byl výbušný a přímý, zatímco Eddie spíš útočil ze zálohy.
Zatímco Miller na tebe útočil nožem Eddie se rozmýšlel jestli má vzít nohy na ramena a nebo jestli by měl pomoct svému společníkovy. Nakonec jen zhluboka povzdechnul a rozeběhnul se na tebe také, ale on neměl žádnou zbraň. A zatímco Miller na tebe šel přímo Eddi se tě pokusil kopnout z boku.

Vysvětlení

Eve

"Samozřejmě, že nejsi mrtvá" odpoví ti kluk "Tedy zatím ne, možná budeš do pár milisekund, ale naštěstí pro tebe celá pointa mé existence je vysvětlovat ti věci" potom co tohle řekne sleze ze své židle a klidným krokem k tobě přejde.
"Takže paralelní vesmíry..." kluk se zastaví a zamyslí se "Víš co nech mě začít od znova" řekne kluk, odkašle si a začne od začátku."Vesmír, který znáš není jediný vesmír který existuje. Popravdě existuje nekonečný počet vesmírů a ty se nazývají paralelní" zatímco mluví tak se před vámi řada několika zrcadel a v každém z nich vypadá tvůj odraz trochu jinak. V jednom zrcadle má tvůj odraz zrzavé vlasy, v druhém na sobě máš šaty z Viktorianské éry a na třetím ti zase chybí ruka."Stejně jako gravitační síla se stará o to aby vesmír držel pohromadě, existuje síla, která se stará o to aby se všechny paralelní vesmíry nezhroutily do sebe" pokračuje hoch a zatím co to říká jedno zrcadlo se začne kývat, až nakonec spadne a přitom shodí druhé zrcadlo a to shodí třetí a za chvíli už to vypadá, že i poslední zrcadlo spadne na zem a roztříští se, ale chlapec ho chytil a narovnal."Tahle síla, nazývejme jí třeba kosmická, se liší od třeba gravitační síly, jedním výrazným rozdílem. Kosmická síla má totiž určitý druh vědomí a stejně jako organismus, když je v tato síla v nebezpečí vytvoří si obranné látky a tady se dostávám k tobě." poté se v tom jednom posledním zrcadle, které kluk zachránil ukáže obrázek tvého těla jak pluje vesmírem, ale kolem tebe se točí nějaká zlatá energie."Právě teď se kosmická síla snaží spojit s tvými subatomickými částicemi, ale jestli se usadí a nebo ne záleží na tobě."
Chlapec k tobě přejde blíž, takže jste od sebe asi tak metr. "Jestli přijmeš tak budeš mít dost síly na to vykonat svojí pomstu, ale budeš dokonce života spoutaná ke kosmické síle a budeš muset navždy sloužit jako její ochránce a pokud odmítneš tak umřeš, ale budeš volná" řekne ti chlapec a potom ještě dodá "Jo asi tě zajímá kdo jsem já, no já jsem jenom způsob jak se tvůj mozek vypořádává s tím co se ti teď děje. Tohle všechno je uvnitř tvé hlavy".

Návštěva nemocnice

Amiel

Dorian tvůj požadavek splnil a za chvíli jste byli u nemocnice. Byla to vysoká budova, která byla snad jako jediná věc v Agarthě natřená na bílo. Vevnitř bylo celkem rušno, lidi běhaly tam a sem. Několik doktorů kolem, kterých jste šli už k tobě chtěly jít a zjístit co ti je, než si uvědomily kdo si a potom se většinou jen s omluvou uklonily a šli dál.
Všimla sis, že tady nebyl snad nikdo se zlomeninami, nebo modřinami a podobnýma zraněními."Díky naší fyziologii se nám taková zranění moc často nedějí" vysvětlí ti Dorian zatímco jedete výtahem do patra ve kterém je žena hospitalizována "na druhou stranu jsme více náchylní k bakteriím a virům, než ti na povrchu".
Za chvíli jste byly na ženině patře. Bylo úplně celé vyklizené od pacientů a byla tady jenom hromada stráží. Když jste kolem stráží procházely všichni salutovaly Dorianovi a klaněly se před tebou.
"Hlášení?" zeptá se Dorian jednoslovně mladíka který stojí přímo před dveřmi od pokoje kde je žena držena."Doktoři říkají, že se žena léčí překvapivě rychle a za pár dní by její zranění měla být zahojena dost na to, aby jsme jí převezly do věznice" Dorian poslouchá mladíka a pokyvuje hlavou "A zjistily jste něco o její minulosti?" zeptá se Dorian.
Muž vytáhne svoje hodinky a na číselníků je obrázek usmívající se asi patnáctileté dívky, která se drží s partou přátel kolem krku. Za nimi byly nějaké šachty."Její rodné jméno je Iris Goddwell. Byla jedna z dětí jejich rodiče, byly zabiti před deseti lety v Králově šachtě." Dorian se na tebe stylem, který říká že ti o tom více řekne potom."Její otec i matka tam umřeli, poté o ní není nikde ani zmínka, jakoby se nad ní otevřela obloha" dořekl mladík a Dorian mu dal rozchod a tak jste měly trochu prostoru mluvit spolu samy. "Králova šachta, byla těžební stanice, která se kvůli nějakým nečekaným otřesům propadla a zabila mnoho dělníků. Problém byl, že předtím, než se to stalo byl šachta velmi silně propagována králem a potom závalu bylo celkem dlouhou dobu nepokoje." vysvětlí ti to Dorian.
Poté si ještě ujasníte všechno co potřebujete a vkročíte dovnitř. Tam leží Iris připoutaná k posteli, do žil jí vedou všemožné trubičky a vedle ní pípají nástroje.
"Návštěva jak milé" řekne když uvidíte jak vejdete dovnitř.

Domluva Iris

Dorian mě vzal do nemocnice. Jediná stavba, která byla natřena na bílo. Nebo tedy jediná, kterou jsem zatím viděla. Uvnitř bylo dost rušno, všude někdo lítal sem a tam a dokonce se už hrnuli i ke mě, aby mi pomohli. Trochu pozdě. Takže to trvalo trochu vysvětlování a už mě nechali být.
Dorian řekl, že tělesně jsou místní odolnější, ale za to jsou náchylnější na nemoci. Znovu jsem zalitovala, že jsem z otcovi strany nepodědila nějakou tu odolnost.
„Takže v podstatě je pro vás nebezpečné chodit na povrch?“ zeptám se a míříme dál. Nebo spíš výš. Dostali jsme se do patra, které bylo určené jen pro naši vězeňkyni. Samá stráž.
Jak jsme je míjeli tak Dorianovi salutovali a mě se klaněli. „Vážně. První co ve funkci zruším bude to klanění. Je to otravný.“ Zamumlám k Dorianovi.
Hm... takže Dorian je vážně něco jako šéf bezpečnosti? Musím se ho na to zeptat.

Vyslechla jsem si mlčky hlášení. O jejím zdravotním stavu a taky minulosti.
Iris... pěkné jméno. Podívám se na obrázek. Kdysi nebyla tak nenávistná.
Královská Šachta? Dorian mi naznačil, že mi to pak vysvětlí a tak jsem čekala.
Když nás stráž nechala, vysvětlil mi co to ta Královská Šachta je a co se tam stalo.
„Nepokoje... chápu. A jak to král řešil? Dal rodinám aspoň nějaké odškodnění? Veřejná omluva?“ ptám se, ale tušila jsem, že odpověď bude, že neudělal „Nic“.

Pak jsme šli rovnou do pokoje Iris.
Prohlédla jsem si ji, připoutaná k posteli, napojená na trubičky a pípali tu stroje. Moc se to od našich nemocnic nelišilo.
„Zdravím, útočnice. Slyšela jsem, že se zotavuješ. Jsem ráda.“ Řeknu a přijedu k její posteli.
„Vlastně tu nejsem tak úplně na návštěvě. Přišla jsem ti něco vyprávět a udělat návrh.“ Začnu. Dost jsem o tom přemýšlela. A tohle bylo to jediné co mě napadlo.
„Nijak se na tebe nezlobím, že jsi se mě snažila zabít. Po pravdě tomu rozumím. Nešlo o nic osobního. Spíš než mě, jsi se snažila zabít to co představuji. Stagnaci.“ Dívám se ji do obličeje.
Složila jsem ruce do klína. „Kam až moje paměť sahá, první co si z dětství vybavím je to, jak je moje matka opilá. Jak se bojím jít domů, protože na mě zase bude křičet. Nazývala mě všelijak. Špína, bastard, že jsem se nikdy neměla narodit. Na druhou stranu, ale na mě nikdy nevztáhla ruku. Nikdy až do doby kdy mi bylo pět let. Znovu byla opilá, nasedla do auta... povozu a pokusila se mě přejet. Nepodařilo se ji mě zabít, ale podařilo se ji mě do konce života zmrzačit. Matku zavřeli do vězení a já jsem šla na jeden rok do nemocnice, kde se mi snažili zachránit nohy. Chtěli mi je původně amputovat, ale můj případ se dostal do televize, takže se doktoři snažili vypadat dobře a nohy mi zachránit. Podařilo se. Ale nikdy nebudu moci chodit a jen stát mě hrozně bolí.“ Odjedu trochu dál a zvednu sukni, abych ji ukázala svoje nohy, aby to mohla vidět na vlastní oči. Jizvy, tenké skoro jak paže. Chvíli jsem počkala než jsem sukní znovu nohy zakryla.
„Jakmile jsem byla venku z nemocnice. Skončila jsem v dětském domově. S dalšími dětmi bez domova, rodičů nebo kohokoliv komu by mu na mě záleželo. Byl ze mě mrzák a děti v tom věku bývají velmi kruté. Posmívali se mi, šikanovali, jednou mě dokonce shodili z vozíku a já musela zpátky do nemocnice.“ Vyprávěla jsem ji dál.
„Za celou dobu si mě zkusili vzít tři rodiny. Protože jim je mě bylo líto. Chudáka malého mrzáčka. Ale po pár měsících vždycky zjistili, že je se mnou příliš práce a vrátili mě do dětského domova. Pak už jsem byla příliš stará a ne dost roztomilá a zbytek dospívání jsem strávila v domově.“ Nikdy jsem se na moc dlouho neodmlčela, abych ji nedala šanci mluvit.
„Jen co jsem byla plnoletá, vyhodili mě. A já musela jít do azylového domu. Tam žijí lidé bez domova a peněz, aby se dokázali o sebe postarat. Hledala jsem dlouho zaměstnání. Nakonec jsem si našla práci v teleshopingu, kde jsem telefonovala lidem a nabízela jim věci, které nepotřebovali. Pracovala jsem ve výdejovém okénku ve fastfoodu, venčila jsem psy a dělala jsem spoustu dalších podřadných prací až jsem si našetřila na vlastní bydlení. Jeden pokoj se záchodem a koupelnou na chodbě o kterou jsem se dělila s několika dalšími lidmi.“ Sledovala jsem její obličej, zvědavá jak se bude tvářit. Věděla o tom? Nebo prostě si myslela, že jsem další bohatý fracek?
„Pracovala jsem a při tom pořád chodila do školy, protože v mém světě, pokud nemáš vzdělání... můžeš leda tak uklízet veřejné záchody.“ Spojila jsem v klíně prsty.
„Dostudovala jsem a hledala si lepší práci. A nakonec jsem ji našla. Ale jen díky mému příteli, který se stal úspěšným právníkem a potřeboval sekretářku. Nabídl mi to místo. A konečně jsem začínala žít jinak než z ruky do huby. Nemysli si, že nevím co je to hlad a strádání. Vím to a dobře. A pak... jste se objevili vy a vzali mě sem s tím, že jsem budoucí královna.“ Skončila jsem svůj příběh, ale nenechala jsem ji promluvit.
„Říkala jsi, že chceš moc do rukou lidu. To, že se stanu královnou je asi nejvíc blízko k tvému cíli, jak je to jen možné. Nevím jestli budu dobrá královna. Nevím ani nic moc o tomhle vašem světě. Ale hodlám udělat co je v mých silách, abych byla dobrou vládkyní.“ Teď jsem ji upřeně hleděla do očí.

„Pořád se mám hodně co učit. To nezastírám. Nevím nic o problémech tohohle světa, jen to, že mu mám vládnout a že mi to věčné klanění leze vážně na nervy.“ Natočím hlavu na stranu.
„Proto potřebuji pomoc. Hodně. A tak mě napadlo, že ty víš všechno o problémech co tu panují. Problémech mezi obyčejnými lidmi o které, jak to za mě zatím působí, se starý král moc nestaral. A tak jsem ti chtěla nabídnout, aby jsi se stala mou poradkyní. Nemůžu ti slíbit, že se věci začnou hned měnit. Změny vždy musí začít u malého a nemůžu ti asi slíbit, že dosáhnu všeho co by jsi chtěla, ale mohu se o to aspoň pokusit. Chceš, aby se věci změnili? Máš šanci, aniž by se z tebe musela stát šílená vražedkyně.“ Ani jsem nemrkla, sledovala jsem její reakce.
„Samozřejmě by jsi musela opustit od toho, mě zabít.“

První mise

Nemůžu to mít Victorovi za zlé. Je z nás nejmladší a jak všichni tvrdí, tak i nejchytřejší. Jenže podle mě má jednu chybu. A to takovou, že se nechce přiznat svůj úděl. Přeci k čemu jinému by byl někdo jako je on stvořený? K tomu, aby sledoval pohyb financí, nebo řešil poruchy lidí, jako to dělají vědci? Ale snažit se mu oponovat? To bych se rovnou mohl pokoušet vzlétnout tím, že budu kmitat "ušima“ nahoru a dolů.

Otec se už chystal promluvit, když jeho myšlenky přerušil příchod generála, který mi vyplašil motýla. Ani jsem nemusel otáčet hlavou, abych viděl motýla, jak letí pryč. Někdy se senzory navíc hodí. Chce po nás výsadek v poušti v Austrálii. Victor měl pravdu. Vždy ji má. Po akci si budu muset nechat seřídit UI. Mám k Victorovi nějaké divné myšlenky. Asi jako dnes ráno k armádním SUV.
Generál nám pak prozradil pár informací. Žoldnérský tábor, násilníci a vrazi. Vím, že jsou špatní, proto nemusím váhat, když zmáčknu spoušť. Takoví lidé si nic jiného nezaslouží. A navíc máme najít něco, o čem vůbec nic nevíme, ale prý to poznáme.
Mám rád tajemství.

Dostali jsme rozchod na pár minut. Takže nic moc času. Vyšel jsem ze společenské místnosti a zamířil přímo do zbrojnice. Technikům jsem nic neřekl, protože už nejspíš vědí, co se děje. A jestli ne, tak jim to určitě někdo brzy sdělí. Sebral jsem si svou vestu, kde jsem měl přidělané sumky na zásobníky a pár dalších kapsiček, na věcičky. Kalhoty jsem měl ještě z rána, takže zase jen připnout pistolové pouzdro a nasadit chrániče na holeně a předloktí. Těžké armádní boty jsem už taky měl. Sice je mít nemusím, ale tak nějak jsem si na mě zvykl. Je to lepší než tady klapat bosky. Teď už jen vzít svou SL8-K, několik zásobníků do ní. A do pouzdra na noze zastrčit Smite,mojí oblíbenou pistoli. Ještě dva obranné granáty a dva s thermitem a jsem připraven na akci. Už na nás čekal přepravní vrtulník, kterej uzvedne i tank, takže žádný problém pro nás čtyři. Zavřely se za námi dveře a vrtulník se vznesl. Je to tady, moje první mise. Ani nevím, jak se cítím. Jestli jsem vzrušený, nebo mám strach. Těžko říct. Proto jsem se radši díval z okna, jak krajina pod námi ubíhá. Vyrušil mě až Eric, který začal směrem ke mně klepat zprávu. Teď už asi vím, jak jsem se cítil. Nadšeně.
„Chceš zase prohrát?“ otočím se na něj a natočím hlavu nejprve na levé rameno a pak na pravé. Škoda, že se ještě neozvalo takové to lidské křup, křup.
„O co se vsadíme tentokrát?“ zeptám se Erica. S ním jediným si rozumím docela dobře. Asi proto, že je mi podobný, kdo ví.

Boj

"Zvláštní... přesně o tomhle podobném jsem uvažovala také..." pronesu, když začne vyhrožovat, aniž by jsi zřejmě uvědomily, že to jsou oni dva, kteří vždy zatím doposavaď odešli s brekem a to rovnou do vězení. Což mi připomíná, že by mě docela zajímalo, kdo jim pořád pomáhá ven. Ale na to byl čas potom, teď jsem se musela postarat o ně prve.
Něco takového jako obyčejný nůž, mne nijak nevyděsilo ani nevyvedlo z míry. Spíše jsem naopak po něm šla jako první. Zaútočila jsem obuškem přímo na tu ruku, která svírala onen nůž a vložila do toho tolik síly, abych jej přinutila ten nůž pustit, takže se to skoro rovnalo případnému zlomení zápěstí. Což by bylo příhodné, protože bych tak mohla využít jeho dočasného šoku, vyhnout se sehnutím ráně z boku, přitom vytáhnout druhý obušek a zneškodnit i druhého.

Vysvětlení? Spíš fantasmagorie

Nechápavě na toho kluka zírám a snažím si vysvětlit jeho slova, která mi nedávají vůbec žádný smysl. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem zemřela - a přitom mi tvrdí, že ještě ne. Ještě stále dýchám, žiju, existuju - a jsem zatraceně moc zmatená. Nesnáším, když jsem zmatená.
Tak dobře, očividně nemám příliš mnoho času. Ano, všechno tohle může být jenom nějaký vtip, hra, noční můra. Předsmrtná vize. Někteří vidí svůj celý život, jiní zase paralelní dimenze. To by šlo.
Jednoduché vysvětlení. Můj mozek nezvládá myšlenku na smrt, tak si vymýšlí způsob záchrany.
Toto vysvětlení má ale jednu velkou chybu - je příliš dlouhé. Navíc svým způsobem i dává smysl.

Ne že bych se věnovala paralelním dimenzím, ale pamatuji si, jak jsem před několika lety o tom četla nějaký článek. Docela mě to zaujalo, ale nakonec jsem to odsoudila jako příliš velkou fantasmagorii. Spousta vědců se tomu ale věnuje a pokud se nepletu, ještě se nenašel žádný důkaz, že to není možné.
Na druhou stranu neexistuje ani důkaz, že to možné je.

Jedna věc je ale jasná, ať je to pravda či ne, realita či sen, musím se rozhodnout. Zemřít a užít si svobody nebo žít - a pochopit, co se tu vůbec děje.
Svoboda je krásná věc, to ano. Jenže když umřu, tak si jí stejně moc neužiju, ne? Prostě jenom umřu - už nikdy se neosprchuji, už nikdy neuvidím své bratry, už nikdy nebudu mít sex - počkat, budu si vlastně moci užívat podobné radosti, když budu připojena k té všemocné vesmírné síle?
Je docela důležité vědět, k čemu se to vlastně chci upsat.

"Dobře. Mám pár dotazů - jak to bude probíhat? To bych byla všudepřítomnou součástí všeho? Rozpadlá na molekuly a přesto vnímající? Hmotná či nehmotná?" zamračím se, hledím na své tělo v zrcadle, tělo plující vesmírem.
"Stále lidská?"

On je výplodem mé mysli, takže má mysl musí znát odpovědi. Sakra, tohle by mi nikdo nikdy nevěřil.
Už se těším, co budu povídat novinářům.
Počkat, to ale předpokládám, že se vrátím domů.
"Budu se moci vrátit na zemi? Žít normální život?" Svůj předchozí život? Tedy, spíše svůj předchozí život s trochou vylepšení?

Návštěvnice

Sam

Po tvojí odpovědi Jonův úsměv vymizí ze tváře "Zítra nám ráno tady přijde inspekce a já nepřijdu o odměny jenom kvůli nějakým debilním popelnicím" řekne ti zatímco se mu krev hrne do obličeje. Potom vstane, vezme si svůj kabát a přejde ke dveřím. Ještě než odejde se k tobě otočí a řekne "Nezapomeň zamknout" poté odejde ven ze dveří.
A tak tam zůstaneš úplně sám v celém budově. Povzdychneš si a jen rychle doopravíš onen počítač a jakékoliv zbylé součástky si necháš pro sebe. Už se chystáš vyrazit domu, ale poté si řekneš, že se aspoň podíváš na ten nepořádek u popelnic, jestli ho uklidíš je už jiná věc. A tak projdeš zadním únikovým východem k malé uličce, která vzadu, kde se vyskytují popelnice. Když se na to podíváš není to ani zdaleka tak hrozné. Je tady jen krabice od jedné herní konzole a rozbitý obal od mobilu.
Ale ať už jsi se rozhodl to uklidit a nebo jsi už chtěl jít, zastavíš se když uslyšíš nějaké šustění u popelnic. Tvoje paranoia ti nedá a tak se opatrně zajdeš podívat co to je. Pomalu se přibližuješ k šustícím popelnicím, ale nakonec se ukáže, že to je jenom krysa, která se snaží najít něco na čem by si mohla pochutnat. A tak už se chceš otočit, když v tom z vrchu seskočí žena, nejspíš se držela na žebříku u požárního schodiště. Díky překvapení se ženě podařilo tě přitisknout ke zdi a držela ti nůž u krku. I když nůž je trochu silné slovo, byl to kartáček, jehož zadní část byla upravena do špičky.
Potom co tě přešel počáteční šok, uvědomil sis, že žena očividně nebyla člověk. Její kůže byla naprosto bílá, stejně jako její vlasy a měla oči, které byly o hodně větší, než lidské. A i když byla asi o hlavu menší než ty a neměla žádné svaly, byla překvapivě silná.
"Ashante shio eh?" řekla ti žena jazykem, kterému si nerozuměl a jediné co jsi poznal, že to byla otázka. Žena tu otázku zopakovala, ale poté co poznala, že jí nerozumíš tě přestala držet u zdi a pomalu se od tebe začala vzdalovat, ale svůj po domácku vytvořený nůž stále drží v ruce.
"Rosko!" zakleje žena, když z nebe přiletí létající dron, kterého většinou používají lovci odměn, jako ekvivalent stopovacích psů. Žena se k tobě rozeběhne, chytne tě a i s tebou skočí do dveří budovy. Díky tomu se jen tak tak vyhnete dronově střele. Nebo aspoň ty se jí vyhneš, vypadá to že žena to nepřímo schytala do nohy a teď má na lýtku nějaké popáleniny a má problémy chodit.
Rychle zamkneš těžké únikové dveře, ale je ti jasné že to je jen otázka velmi krátkého času, než se dron dostane dovnitř. Ale mělo by to stačit na to, aby jsi rychle vyrobil aspoň jednu věc z toho co máš kolem sebe.

Míšené reakce

Amiel

Iris bez hnutí poslouchala co říkáš. Nedávala na sobě znát, žádné emoce, dokonce se ani nesmála. I Dorian, který byl vedle tebe v klidu poslouchal tvému vyprávění. Když jsi se zmínila o své minulosti Dorianovi se na tváři objevilo překvapení nad tvým těžkým životním osudem, ale Iris měla stále jen kamennou tvář. Když jsi navrhla místo poradkyně Dorian, který doteď stál vedle tebe s vojenskou disciplínou se překvapením rozkašlal a Iris, jež měla doteď kamenný obličej bez tváře rozevřela oči překvapením a poté propukla v hlasitý smích."Královničko, ty jsi šílenější, než se zdáš" řekne Iris zatímco se směje. Když jí smích přejde podívá se na tebe "Počkat, ty to myslíš vážně?" zeptá se tě Iris a přemýšlí nad tvojí nabídkou.
Chvíli to zvažuje. Poté se jenom jedním prudkým pohybem vyrve z pout, které jí drží a beze slova natáhne svojí magickou ruku směrem k tobě. Dorian už se chystá na ní zaútočit, ale v tom si uvědomíte, že neutočí ani na tebe ani na Doriana. Když otočíš hlavu vidíš malou robotickou vosu, která má své žihadlo těsně od tvého krku, ale Iris jí telekineticky drží na místě a potom jí rozdrtí.
"Všechno co jsem udělala, bylo pro dobro obyčejných lidí, jestli mi slíbíš, že jim pomůžeš, budu je mi jedno jestli mám být tvoje poradkyně, nebo tvůj vrah, ale jestli zjistím, že mě využíváš tak tě neochrání ani deset kamenných soch" řekne ti nakonec Iris a pomalu k tobě natáhne svojí nezlomenou ruku.
Předtím, než jí stihneš ruku vrátit Dorian tě urgentně požádá jestli by jste si mohly na chvíli promluvit za dveřmi. Když vyjdete ven z pokoje promluví na tebe se značným rozrušením."To nemůžeš myslet vážně, vždyť se tě pokusila zabít a ne jen tebe" řekne ti Dorian naštvaným šeptem, aby Iris za dveřmi neslyšela "A i kdyby jsi jí dala královský pardon, znepřátelila by sis tak celou radu ještě předtím, než by jsi měla korunu na hlavě. Myslíš, že to je vážně chytré." Dorian ještě stále pokračuje "A vždyť sama řekla, že jestli se jí nebude líbit co děláš tak ti ublíží. A když bude tvoje poradkyně bude vždycky u tebe a jestli se ti něco stane, protože jsem tě já neochránil tak si to neodpustím." řekne ti Dorian a dívá se ti přitom přímo do očí.

Překvapení v boční uličce

Jonahova reakce mě ani trochu nepřekvapí. Vlastně bych řekl, že přesně něco takového jsem od něj čekal. Většinu času je celkem v pohodě, ale jakmile někdo řekne, nebo udělá něco, co by ohrožovalo jeho peníze a Jonaha samotného, začne kolem sebe štěkat jako divoký pes. Vsadil bych se, že kdybych mu dal záminku, tak by mě i kousnul.
Dál ho už netrápím a nechám ho odejít. “Měj se.“ zavolám za ním zatím, co se stále usmívám. Jakmile je pryč, můžu se zase vrátit do práce.

Asi čtvrt hodiny potom co můj naštvaný nadřízený odešel jsem s prací hotov. Poklidím si ještě své místo a připravuji se na cestu domů. Možná bych přeci jen mohl zkontrolovat tu uličku. Vzhledem k tomu, že tam stejně mám cestu, se tomu nebráním.
U popelnic je docela uklizeno, celý dojem kazí akorát dvě krabice. To si dělá srandu ne? Vůbec se v tím radši nezabývám a společně s mým bordelem uklidím i ty krabice.
Ulička na mě dnes působí docela zvláštně, ale jsou to nejspíš jenom moje představy. Už se chystám vrátit, ale cosi zaslechnu vzadu u popelnice. Co to? udělám pár kroků směrem ke zvuku. Jen krysa. Vzápětí mě však překvapí nějaká žena a přitiskne mě ke zdi. "Hej, co …" Víc říct nestihnu, protože mi na krku přistane něco ostrého.
Co mě ale překvapí nejvíce, je kdo mě napadl. Nejde o to, že je to žena, spíš mě překvapí její vzhled. Neslyšel jsem, že by se někde na Zemi vyskytovali lidé, jako je ona. Potom je tu její jazyk. Stejně jako ona mi přijde zvláštní. Že by taky cizí návštěvník? Ať je to cokoliv, tak by mě zajímal důvod, proč tu je. Po chvilce se začne ode mě vzdalovat, zřejmě proto, že jí nerozumím. Je to sice moje šance, ale rozhodnu se nic nedělat a dál hrát toho hloupého a překvapeného člověka.
Aby těch překvapení nebylo málo, tak se nakonec objeví i nějaký dron. Žena se ke mně rozeběhne, popadne mě a zatáhne mě dovnitř.

Za námi se ozve výbuch, který mě konečně probere. Rychle za námi zavřu a zajistím dveře vším možným, co mají k dispozici. Hned pak si vše zrekapituluji abych měl jasno v tom co se právě stalo.
Co tu dělá lovecký dron? Je tu kvůli mně? A co ona?
Tolik otázek a tak málo času. Dveře zatím drží, ale až moc dobře vím, že to tak nebude napořád. Dřív nebo později se přes ně dostane, a jakmile se mu to podaří, tak po nás půjde. Musím jednat rychle. Zbraň sebou žádnou nemám, a nic účinného tady nenajdu.
Budu muset hold improvizovat.
Otočím se na dívku, která byla během útoku zraněna. Na ošetřování ale není čas.
Zůstaň tady! řeknu pomalu a zřetelně. Pochybuji, že by mi rozuměla ale pro jistotu přidám ještě gesta rukami.

Mám nejvýš deset minut. Osm, pokud na dveřích šetřili. Rozběhnu se ke svým věcem, kde popadnu bundu a okamžitě si jí nasadím a zapnu. Hned potom se rozhlédnu kolem sebe a přemýšlím o možnostech, které zdejší vybavení nabízí.
Vypadalo to na lovecký dron, takže clona na něj fungovat nebude. Pancíř sice tak silný mít nebude ale i tak pochybuji, že bych tu našel něco, s čím bych se přes něj dostal. Nakonec mám jasno, co udělám.
Popadnu nářadí a vrhnu se k nejbližšímu počítači. Sorry Terry. Okamžitě ho začnu rozebírat a vytahovat potřebné součástky, v několika případech použiji i kladivo abych se moc nezdržoval. Když mám potřebné součástky, doběhnu ještě do kumbálu, kde máme schované chemikálie a pár si jich vezmu.

Jakmile mám vše tak začnu montovat jednoduchou EMP nálož, která by při troše štěstí mohla drona vyřadit z provozu. Na nic jiného není čas. Když je vše připraveno, dojdu pro dívku a odnesu jí blíž ke druhým dveřím. “Zůstaň!“ řeknu a zopakuji stejná gesta jako před tím. Potom nezbývá než čekat, až se dron objeví.

Nějak to dopadne

Dorian začal kašlat, Iris se začala smát a očividně mi v první chvíli nevěřila. Ale já se s ní nesmála. Když se přestala smát, pochopila, že to nemíním jako vtip. Skoro jsem cítila to napětí, které teď z Doriana vyřazovalo. Tušila jsem, že od mého šéfa bezpečnosti dostanu za uši.
Trhnu sebou, když najednou vytrhla ruku z pouta a natáhla ji ke mě. Už jsem si myslela, že jsem ji špatně odhadla. Ale nezabila mě. Zamrkám a pak otočím hlavu, proto abych viděla, že drží... vosu? Uměle vytvořenou vosu? Málem mě bodla a je mi jasné, že žihadlo bude naplněné jedem. Když vosu zničí, promnu si krku, to bylo o chlup. Zajímalo by mě jestli byla její nebo někoho jiného. Kdybych měla hádat, tak bych řekla, že někoho jiného. Iris mi zatím připadala jako někdo kdo věci vyřizují hrubou silou.

Nakonec souhlasí s tím, že jestli ji budu využívat, tak si mě vychutná.
„Právě proto jsem tě oslovila. Jsi pro dobro svých lidí schopná zajít až takhle daleko. Což mi zaručuje, že mě nebudeš zase podvádět ty, aby jsi se obohatila.“ Pak rozpřáhnu ruce v bezradném gestu.
„Mohu ti slíbit jen to co jsem už řekla. Udělám co půjde. Nebudu mít neomezenou moc. Pořád je tu Rada. Jestli tedy souhlasíš, tak jsme domluveny.“ Ale Dorian, předtím, než jsme stihli dohodu potvrdit, mě požádal, abych s ním šla na chvíli ven.

Mlčela jsem a čekala až se vypovídá.
„Chápu tvé obavy, Doriane. Ale věř mi, když říkám, že jsem o tom dost přemýšlela. Mít ji na naší straně pro nás přináší samé klady. V první řadě, je zatím jediným aktivním členem hnutí proti místní vládě. Tedy mě. Nečekám, že nám něco o těch lidech řekne. Možná časem, jestli si získám její důvěru. Ale nehodlám se ji na ně ptát. Další věc. Nemyslím si, že útoky na mě přestanou. Najdou si někoho jiného. Tyhle hnutí málokdy bývají vedeny někým kdo má čistě dobré myšlenky. Ten někdo prostě chce svrhnout vládu a nejspíš se chopit moci sám. Jsou to jen spekulace, ale tohle je zatím jediný scénář s kterým pracuji. Iris nám může pomoci případné útoky zastavit. V tomhle případě jsem myslela i na tebe, jakožto šéfa bezpečnosti. Ona zná triky, způsoby, které my ne. První ten teleport a teď ta vosa. Já o tvých schopnostech nepochybuji, Doriane. Ale myslím, že bychom se od ní mohli hodně přiučit. A dál. Myslím si, že by nejspíš do zítřka utekla. A já bych se musela neustále ohlížet jestli tam není s tou svou brokovnicí a svítící rukou. Radši budu, když mi bude stát po boku a ne za zády s vražedným úmyslem.“ Vypočítávám na prstech.
Stejně... vážně je milé jak se úzkostlivě stará o mé zdraví. Nejsem na to úplně zvyklá. Nepamatuji si, že by se kdy někdo staral tak o mé bezpečí.
„Navíc vážně potřebuji znát situaci lidu. A ne jen to co mi ostatní z Rady nakecají, aby se jim to hodilo.“ Odmlčím se.
„A já chci být vážně dobrá vládkyně. Takže řekla bych, že její výhružka je dobrá pojistka proti tomu, abych někdy sešla z cesty.“ Pousměji se na něj.
„Zkus mi trochu důvěřovat, Doriane. Já často poslouchám co mi říkají instinkty. No a pokud to celé selže, dávám ti právo k tomu mi pořádně vynadat.“

Jak udělat bordel?

Henry

"Simulace se nepočítají" vyťuká Eric a poté pokračuje "O co se domluvíme, až potom" vyťuká nakonec. O chvíli později helikoptéra přistane a generál, který letěl i s otcem s vámi vám dá povel k výstupu. Když vyjdeš ven z helikoptéry uvidíš všude kolem sebe samí písek s občasným keříkem, nebo kaktusem. Vedle chodidla se ti poflakuje malá ještěrka, která má stejnou barvu jako písek. Chvíli jen nehybně stojí vedle tvé nohy, ale poté se rozhodne pokračovat svojí cestu.
"Hej ty velkej" zařve na tebe generál "Nekoukej tam do blba a pojď za mnou" potom co tě okřikne se na něj ohradí tvůj otec "Jeho jméno je Henry" řekne generálovi přísně, ale ten mu nevěnuje moc pozornosti. Když k němu přejdeš už jsou tam všichni ostatní a Victor začne kreslit klackem do písku plán útoku.
"Plán je následující. První se Faye infiltruje dovnitř, kde musí zapnout tuhle rušící stanici" Victor ukáže na malou termoskovitě vypadající věc s číselníkem uprostřed "Ta zruší všechny jejich vysílačky, takže se nebudou moct domluvit. Poté se pokusí zabít jejich vůdce, ale jestli to nepůjde nevadí. Potom nám dá znamení a přijdete vy" Victor ukáže na tebe a Erica "Henry ty přijdeš dovnitř a začneš na sebe lákat pozornost, zatímco ty Ericu zneškodníš všechny jejich únikové prostředky. Mezitím co se budou soustředit na vás, tak já a Faye půjdeme dovnitř a zneškodníme všechny možné snipery, nebo jiné záškodníky a jestli to bude možné pokusíme se i najít tu věc" všichni si vyslechnete jeho plán a poté se na něj vrhnete.
Tábor vašich nepřátel je o kousek dál a tak musíte ještě chvilku chodit, avšak netrvá a dlouho a už vidíte malý tábor kolem, kterého je asi pět metrů vysoký plot s ostnatým drátem na vrchu. Vše probíhá dle plánu, Faye se dostane dovnitř, zapne rušičku a dokonce se jí podaří i zneškodnit jejich vůdce. A tak netrvá dlouho a už dostáváš signál, aby jsi šel dovnitř a upoutal na sebe pozornost. Projdeš přímo hlavní branou a několik strážných si tě všimne, ale musíš vymyslet jak na sebe upoutat pozornost tak, aby o tom věděly i stráže vevnitř.
Kolem sebe jsi měl dvě velké hlídkové věže, u každé z věží velké terénní auto. O kousek dál, byla malá budova, která vypadala jako sklad na munici.

Vysoká škola

Cassie

Všechny akce se ti povedou a než se naděješ oba muži leží na zemi. Miller se ještě pokusil vstát a utéct, ale ty jsi ho nohou přidržela na zemi. Zeptala jsi se ho na jeho velmi rychlé propustky z vězení."Je to díky mému přirozenému šarmu" řekne ti Miller a než stihneš pokračovat ve výslechu slyšíš už policejní sirény "Vypadá to, že dneska policie funguje rychleji než obvykle" ozve se ti v uchu Marcus. A tak se jen rychle spoutáš oba dva a utečeš od místa. Běžíš do malého dvora ve, kterém je vchod do bývalé restaurace, která teď byla jen zchátralá budova. V téhle restauraci, která byla vámi neoficiálně koupená pod cizím jménem, je tajný podzemní vchod, který vede až k vám domů. Podzemní cesta tady byla vybudována už za prohibice, ale Marcus ho rozšířil, aby vedl až k vám domů. A tak jsi tam přišla otevřela tajný vchod a s pocitem dobře odvedené práce jsi šla domů, kde už na tebe čekal Marcus s výpisem všech způsobů co by jsi příště mohla udělat lépe.

Co jsi však nevěděla, byl fakt, že celou tvojí dnešní akci sledovala osoba o podál pomocí dalekohledu. Osoba, která se vydávala za bezdomovce, viděla jak běžíš po střechách, jak se plížíš za Eddiem a Millerem a jak je okamžitě porážíš. Dokonce udělala pár fotek.
Ta samá osoba se tě poté snažila sledovat, ale nakonec ztratila tvojí stopu. Osoba poté zabalila svoje náčiní a přešla do jednoho z velkých mrakodrapů uprostřed města, tam osoba ukázala vrátnému svojí kartičku a ten jí pustil dovnitř. Osoba vyjela, až do nejvyššího patra, kde musela znovu svojí kartičku ukázat, aby se dostala přes dva bodyguardy, kteří hlídali skleněné dveře. Za dveřmi seděl u velkého mahagonového stolu, muž zakrytý stíny. Osoba přišla k muži ve stínech a položila mu na stůl fotky, které udělala.
"Tohle je osoba, která nám v poslední působila ztráty?" zeptal se muž ukrytý ve stínu."Ano, sice to zatím nebyly žádné velké ztráty, ale jestli to neutneme hned mohlo by to přerůst v problém" odpoví muži osoba. Následuje chvilka ticha, kterou nakonec muž ve stínu prorazí se slovy "Pošlete vymahače, ať si s tím poradí". Osobě se na obličeji objeví překvapení "Pane, je to sice potencionální nebezpečí, ale nemyslíte si, že poslat Vymahače je trochu přehnané""Zpochybňuješ můj rozkaz" ohradí se ihned muž tichým, ale strach vydávajícím hlasem. "Nikdy pane" řekne osoba, lehce se ukloní a odejde.


Dneska měl být první den na tvé nové vysoké škole a ty jsi se nemohla dočkat. Měla jsi nastavený budík, ale byla jsi vzhůru ještě než stihnul zazvonit. Rychle jsi provedla ranní hygienu, nasnídala jsi se a ve svém autě jsi přijela před školu. Jako první tě uvítaly kamenné schody na jejich vrcholku byla velká brána s antickými sloupy na kterých byly vytesané ukázky z řeckých bájí a pověstí.
Vysoká škola A. Francise. Je to soukromá vysoká škola ze které vyšli už tři prezidenti a má dlouhou a prestižní historii. Obory které studuješ jsou obchod, na tomhle oboru Marcus trval, jelikož chce aby jsi jednou po něm převzala firmu, a jeden který sis vybrala sama.
Když jsi tady přišla první den ještě jsi neměly mít žádné hodiny a jenom vás měly po škole provést a říct vám něco o její historii.
Když jsi vešla dovnitř a na recepci se ohlásila, recepční tě poslala do jedné z chodeb. Tam stála skupina studentů, ale zaujaly tě hlavně dva. Kluk a holka. Kluk měl v ruce knížku a četl v ní a dívka se líně ležela na zemi a házela si s míčkem."Říkaly, že dneska se nebudeme učit, natož aby byly testy, tak proč se proboha učíš" zeptá se dívka chlapce."To je finta, kterou oni používají, aby zjistily kdo je připravený a kdo ne. První ti řeknou, že se nic nepíše a potom je test ,který určí jejich mínění o tobě po celý zbytek roku. Přesně takhle vyhodily bratrance Jerryho" odpoví jí chlapec, ale dívka se jen zasměje "Jerryho vyhodily, protože kouřil jako tovární komín" řekne dívka s úsměvem, poté se posadí do tureckého sedu a otočí se na tebe "Co si ty myslíš? Píše se, nebo ne?" zeptá se tě.

Finální rozhodnutí

Eve

"Kdyby jsi byla všudypřítomnou součástí všeho moc dobře by jsi asi Kosmickou sílu neochraňovala" řekne malý kluk drzým stylem, který ti připomíná ten tvůj "Budeš to pořád ty, tvoje tělo, tvá mysl jenom s menší rozdílem a tím je že tvoje subatomární částice budou posílené o tuto Kosmickou sílu" vysvětlí ti kluk "a tyto vylepšení se liší z nositele na nositele, ale většinou nositele získají schopnost ovládání jedné ze čtyř hlavních sil vesmíru." obraz na zrcadle se změní na obrázek učebnice ve které je zakreslena planeta, magnet, atom a nějaké gamma částice.
"V tomhle vesmíru to jsou gravitační síla, elektromagnetická síla, slabá síla a silná síla. Silná síla drží dohromady atomové jádro, takže kdyby jsi jí získala mohla by jsi ovládat atomy a slabá síla je zodpovědná za radiaci, takže by jsi mohla ovládat jakýkoliv typ radiace" vysvětlí ti kluk a poté se obraz přepne znovu na tvé tělo jak pluje vesmírem, ale i před zlatou energii kolem ní se zdá být o něco zmrzlejší.
"Budeš moct jít kam budeš chtít, kdykoliv budeš chtít, ale s tím normálním životem to tak lehké nebude. Kdykoliv bude Kosmická síla v jakémkoliv nebezpečí budeš okamžitě transportována na místo z kterého by jsi jí mohla pomoct. A nezáleží kde, nebo kdy budeš a také jestli si budeš muset někdy vybrat mezi svojí rodinnou a Kosmickou silou, vždycky si vybereš sílu" řekne ti kluk vážně a ty by jsi mohla přísahat, že ti začíná být zima.
"A mimochodem ty tvoje mysl tohle všechno ví a zná, ale jelikož lidská mysl nemůže zvládnout všechny informace kosmu, bez toho aby naprosto zešílela, vytvořila sis mě, jako svého prostředníka." odpoví ti kluk na otázku na kterou jsi se ho ani nezeptala. Potom ještě rychle dodá "Mě by spíš zajímalo proč vypadám, jako desetiletý kluk" ale na tvojí odpověď nečeká a hned pokračuje.
"Ale už nemáme moc času,musíš se rozhodnout teď. Ano, či ne?" cítíš jak se kolem začíná ochlazovat čím dál tím víc. Dokonce už začínáš vidět svůj vlastní dech.

Kosmická síla

Nejhorší na tom, je, že to všechno zní tak reálně. Kluk se začne ohánět pojmy, které dávají smysl - gravitační a elektromagnetická síla, atom, molekuly. Ne že bych tomu dvakrát rozuměla, či si ty věci pamatovala ze školy, ale vím, že to existuje. Teď možná i trochu lituji, že jsem na hodinách fyziky nedávala větší pozor, tehdy mi ale připadalo, že to nikdy nebudu potřebovat.
Stejně jako spoustu dalších věcí, které se minulý rok docela hodily.

Když se zamyslím nad podmínkami, nezní to vlastně vůbec špatně. Budu to stále já - akorát s něčím navíc. Krom toho, že teď už umím někomu docela dobře nakopat zadek, dostanu ještě nějakou další schopnost - tomu se přeci nebudu bránit, ne?
A to, že budu čas od času ochraňovat nějakou kosmickou sílu? Třeba to nebude tak často - a aspoň zažiju taky trochu toho dobrodružství. Všechno je vlastně lepší než smrt.

"Očividně nemám moc času." Začíná mi být zima, znamení, že mi utíká čas. Ještě pohlédnu na toho kluka, stejně jako on nerozumím, proč si mé podvědomí vybralo právě takového malého fracka. Že by bratr? Kdo ví.
Na to teď není čas.

"Dobře, Tak tedy ano. Nemám moc jiného na výběr." Pokud chci žít, což, jak překvapivě zjišťuji, vážně chci.
Stačí říct ano? Nebo si to musím vážně hodně, hodně moc přát? Kdo ví, jak to funguje.

Škola

Škola se ukázala jako horší představa, než jsem měla.
Nejenom, že jsem byla trochu nevyspalá z noci, ale ani kolektiv či prostě lidi kolem mě nebyly něco co bych někdy právě ráda vyhledávala. Nehledě na to, že drtivá většina byla jen rozmazlená děcka boháčů co berou drogy, kouří a paří dlouho do noci a ještě utrácí jenom prachy rodičů. Neviděla jsem moc příležitostí, nebo jen prostých šancí, jak bych mezi to všechno zapadla.
Jenže, že se o mě nikdo příliš nezajímal, i když bych si docela dobře tipla, že tu patřím mezi zřejmě desítku těch ´nej´. Neřešila jsem tyhle věci a tak jsem se rozhodla od toho všeho distancovat sluchátky v uších.
Systém téhle školy jsem nechápala. Proč prostě neudělají nějakou mapu, kterou rozešlou všem na jejich tablety a smartphony. Stejně je tu všichni neustále používají, mě nevyjímaje.
A evidentně jsem tu nebyla jediná znuděná.
"Co já vím... mě je to celkem i jedno..." pokrčím ledabyle rameny.
"Už pár měsíců probírám společně s otcem návrhy jeho Správní Rady, takže co se týče mě, není ´test´, kterým by mě nějak zaskočily..."

Je to tady

Jen párkrát přikývnu hlavou a když zjistím, že už klesáme, vezmu pušku a zkontroluji stav munice. Je nabitá. Vrtulník dosedl a já vylezl s ostatními ven. Ven do nového světa. Zem je celkem měkká a žlutá. Tomu se říká písek. Senzory mi říkají, že je horký. Ale ne nebezpečně horký. Pak mou pozornost upoutal nepatrný pohyb. Malá věc zbarvená jako písek. Čtyři končetiny, ocas, tělo pokryté šupinami, nízká tělní teplota. Ještěrka. Pohl jsem nohou a ještěrka odběhla pryč. Pak jsem se připojil k ostatním.
Victor už začal s vysvětlováním plánu a jak jsem si myslel, na mě je, abych na sebe upoutal největší pozornost.
„Není problém,“ zastříhám ušima a odjistím zbraň. Poprvé to bude něco jiného než simulace. Poprvé jdu do opravdové akce. Tak se musím předvést.

Ležel jsem pod maskovací plachtou kus dál od základny. Když mi bylo oznámeno, že infiltrátoři udělali svoje a teď mám začít já, postavil jsem se a šel přímo k hlavní bráně. Cestou k ní na mě mířily hlavně těch lidí co ji bránili. Když jsem byl od brány padesát metrů, rozběhl jsem se k ní a začal systematicky sundávat cíle. První padlo kulometné hnízdo, pak dvojice u aut. Z boku do mě zaťukala dávka ze samopalu. Bez toho, abych otočil hlavou jsem zamířil do chlápka se samopalem a poslal mu pár ran do břicha. Sice jsem na sebe upoutal pozornost, ale ne celý tábor. Rychlé prozkoumání okolí a už mám tip, jak získat všechno pozornost.Pustil jsem pušku a ruce mi sjely k opasku, kde jsem odepl obranné granáty a jeden hodil do menší budovy. Jestli to je sklad munice, bude to pěkný ohňostroj. Další granát letěl pod vozidlo u věže. Puška, která se houpala na popruhu mi zase skočila do rukou a začal rozsévat zkázu okolo. Mají tu převážně samopaly malého kalibru a útočné pušky, takže se ani moc krýt nemusím. Mé pancéřování to zvládne s přehledem. Kulomety u vstupu jsou zničeny. Jeden zápalný granát do budovy, odkud začali vybíhat další chlápci, ten by jim měl trochu přitopit.

Rodeo

Sam

Play it

Vypadá to, že dívka pochopí co myslíš a zůstane stát na místě, i když to nevypadá že by mohla s jejím zraněním daleko utéct. Připravíš si nálož a schováš se tak, aby jsi byl krytý, ale přitom dobře viděl na únikové dveře. Ozývá se jeden výstřel za druhým a s každým výstřel jsou dveře o krok blíž k tomu, že povolí. Ze dveří už začínají opadávat kousky dřeva a je ti jasné, že zbývá jen pár výstřelů a dron je uvnitř. Už jsi připravený EMP zmáčnkout, když v tom to přestane. Už se neozývají žádné výstřely a po dronovi není ani vidu ani slechu. Ale ještě pořád zůstáváš v úkrytu. Může to být past, nebo nějaké léčka jak vás vylákat. Uběhne chvilka a nic se neděje. Podíváš se na dívku, která pořád stojí tam kde jsi jí řekl, ať stojí a v ruce třímá svůj "nůž". Teď jsi měl čas si jí lépe prohlédnout. Měla na sobě černý top a kalhoty stejné barvy. Po celém těle měla škrábance a odřeniny, její vlasy byly naprosto rozcuchané a plné špíny. Jinými slovy šlo poznat, že kdokoliv byla a jakákoliv byla její cesta sem, prožila si toho hodně.
Z myšlenek tě vyrušilo když jsi slyšel nějaký hluk ve větracích šachtách. Netrvá ti dlouho a uvědomíš si co to je. Dron nejspíš zjistil, že se může do budovy dostat i jinou cestou a tak se přímo za tvými zády ozval výstřel, když se dron snažil dostat přes víko šachty. Víko spadlo těsně vedle tvé hlavy a ty jsi okamžitě změnil pozici tak, aby jsi byl před útokem chráněný. Avšak dron kolem tebe jenom přelétl a nevypadalo to, že by si tě všímal, místo toho se soustředil na dívku, která se jen o vlásek vyhnula jedné z jeho střel.
Okamžitě jsi se přiblížil k dronovi dost blízko a zapnul jsi svojí EMP nálož, ale nic se nestalo a dron pořád útočil na ženu.
Chemická reakce uvnitř nálože musela trvat déle, než jsi čekal. Dala by se urychlit prudkými pohyby, ale jak spojit prudké pohyby a ochranu téhle dívky. A tak jsi udělal jedinou věc, která tě takhle rychle napadla. Rozběhl jsi se, odrazil se od jednoho ze stolu a skočil na drona, který letěl několik metrů nad zemí. Dron se s tebou začal točit dokola a ty jsi měl co dělat, aby jsi se na něm udržel. Dron s tebou začal mlátit o všechny možné zdi, létaly jste tam a sem. Tvoje bunda tě ochránila před nějakými těžšími zraněními, pořád to celkem dost bolí. Ale všechen ten pohyb reaktivoval chemickou reakci v náloži a ty jsi cítil jak se ti chystá aktivovat v ruce. A tak jsi drona pustil a v tu samou chvíli jsi k němu hodil nálož. Následoval záblesk bílého světla a dron poté spadl nehybně na zem.
Byl jsi naprosto vyčerpaný a v šoku z toho co jsi právě teď udělal, ale cítil jsi i pocit zadostiučinění z toho, že se ti podařilo drona zneškodnit. Teď zbývala otázka co udělat s dívkou. Zrovna se na tebe dívala a v jejích očích bylo vidět, že neví co si o tobě má myslet. Sice už se nebránila, ale ve své ruce stála pevně držela svůj nůž.
Mohl jsi ženu nechat tady a jít domů, mohl jsi jí zavolat záchranku a říct, že jsi jí tak prostě našel, nejspíš by jí odvezla CIA, nebo FBI nebo tak a už by o ní nikdo nikdy neslyšel, ale nejspíš by byla v pořádku. A nebo jí můžeš zkusit přemluvit, ať jde s tebou domů a tam jí vyléčit zranění, ale co uděláš potom?

Dům Duší

Amiel

"Tobě já důvěřuji, ale jí ne" řekne Dorian, ale potom se jen zhluboka povzdechne."Pořád se mi to nelíbí, ale je pravda, že ti právě teď zachránila život." i když se Dorian snaží zamaskovat své emoce, když se zmíní o tom, že ti Iris zachránila život jde vidět, že to na něj celkem dolehlo. I když si ty řekla, že o jeho schopnostech nepochybuješ, není ti jasné, jestli o nich nepochybuje sám Dorian."A jako královna by měla spoléhat na své instinkty" řekne nakonec Dorian a tím dává najevo, že tvé rozhodnuté respektuje. Už se chystáte jít dovnitř, ale v tom Dorianovi začnou brnět jeho hodinky. Vytáhne si je z kapsy a podívá se co se děje. Když je otevře objeví se mu na tváři šokovaný výraz."Něco s Laurisem" řekne letmo, zatímco se soustředí na hodinky "Hlídka, která jej sledovala něco objevila. Možná to nic není, ale píšou, že je nutné ať přijdu" vysvětlí ti."Omlouvám se, ale budu tam muset jít" poté ukáže na tři ze strážných, kteří tady byly a rozkáže jim, ať tě doprovází všude kam půjdeš. Lehce se ti ukloní na rozloučenou a rychlým krokem odejde z místnosti.
Potom co odejde ještě jednou vkročíš do pokoje od Iris, zatímco tvoje nová stráž čeká za dveřmi.
"Tak jak proběhla manželská diskuze? Tipuji, že chlapcovi se nelíbilo tvé rozhodnutí" zeptá se Iris, když vidí, že jsi se vrátila. "Chcete mě jako poradkyni, tady je má první rada. Vyhoďte ho." řekne Iris vážně."K čemu vám je ochranka, která vás nemůže ochránit." ještě než stihneš cokoliv namítat Iris pokračuje "A je sice možné, že to je velmi hodný člověk, ale pokud nemůže dělat svojí práci, tak k čemu to je dobré" řekne ti Iris, ale poté jen pokrčí rameny jako finální slova dodá "Ale je to váš, život a jestli si myslíte, že jeho v jeho rukou jsou nejbezpečnější tak přece jenom to je váš úsudek". Ještě chvíli mluvíte, ale nakonec přijde doktor a řekne, že by pacientka měla odpočívat. A tak se rozloučíš a vyjdeš ven z nemocnice.
Jelikož už jsi byla u Iris a Dorian se teď zrovna zabývá Laurisem, zbývá ti jedno poslední místo, které by jsi měla navštívit a tím je Dům Duší. Požádáš jednoho ze svých nových stráží a on ti vysvětlí, že Dům Duší, je nejposvátnější místo ze všech a že je to také místo kam se posílají těla zesnulých, aby jejich duše mohly létat k nebesům. Poté jenom na tvých hodinkách něco naťuká. Potom se kolem tebe znovu objeví zelená záře a než se naděješ stojíš před vchodem, který je vytesaný do skály. Celá skála včetně vchodu jsou celé z naprosto černého, lesklého kamene.
"Tohle místo mi vždycky nahánělo hrůzu, připadá mi jakoby tě tady někdo vždy sledoval" pošeptá jeden ze strážných jednomu ze svých druhů a jeho druh se na něj za to podívá nenávistným pohledem.
Už chcete jít dovnitř, ale vyjde muž v dlouhém kabátě, který má na hlavě červenou masku. Přijde k tobě a řekne, že dovnitř smíš vstoupit jen ty. Všichni strážní se na tebe podívají, jestli je to v pořádku, nebo jestli budeš trvat na tom, aby šli s tebou.

Jack a Danny

Eve

"Jsem rád, že jsi se rozhodla, už nezbývalo moc času" řekl kluk a poté všechno kolem tebe začalo mizet do temnoty. Kolem tebe neskutečnou rychlostí proběhly všechny paralelní vesmíry a ty jsi byla v centru každého z nich.
Když jsi otevřela oči viděla jsi všude kolem tebe byl černý vesmír, kterým jsi plula. Necítila jsi ani zimu ani horku a zdálo se, že ti nevadil ani nedostatek kyslíku. Cítila jsi jak všudypřítomná radioaktivita, která ještě před chvílí zabíjela tvé buňky tě teď posiluje a udržuje při životě. Jediná věc, kterou jsi v tuhle chvíli měla na mysli byla tvá rodina a potom jsi slyšela jen obrovský výbuch a ty jsi byla zpátky.
První věc, kterou jsi viděla byl dveře. Byly to dveře od pracovny tvého otce, ty samé za kterými se svítilo ten den, kdy se celý tvůj život změnil. Cítila jsi se neskutečně vyčerpaná, jakoby jsi měla na místě usnout. Slyšela jsi jak ze spodu jdou hlasy, byly to hlasy tvých dvou bratrů."Nemůžeš ten dům prodat, ještě pořád můžeme najít nějaké vodítko o tom co se jí stalo" řekl Jack naštvaně "Už to byly tři roky" odpověděl mu Daniel "Dva a půl" ohradil se Jack nad nepřesností "Dobře, tak dva a půl, i tak byla všude tady policie nejméně tisíckrát a nic nenašli předtím, proč myslíš, že by se teď něco změnilo." Jack chce Danielovy odpovědět, ale v tom je přeruší osoba, která spadne vedle ně.
Zatímco oni se hádaly ty jsi byla nahoře a snažila jsi si je upozornit na svojí přítomnost, ale cítila jsi až moc slabá a unavená. A když jsi se ohýbala před zábradlí a mávala na ně, únava tě překonala a ty jsi spadla z druhého patra přímo na mramorovou podlahu pod tebou.
Ale po pádu jsi ty byla naprosto v pořádku, zatímco na mramorové podlaze se objevilo několik prasklin. Poslední věc co jsi viděla je jak se oba tvojí bratři na tebe dívají a potom už jsi usnula.
Probudila jsi se ve své staré posteli. Cítila jsi se odpočinutá jak už dlouho ne a i když jsi na sobě stále měla oblečení a stále jsi byla celá špinavá, aspoň už jsi byla doma. Když jsi vyšla ze svého pokoje viděla jsi Jacka a Dannyho jak sedí u stolu popíjejí kafe. Dokonce i Jack měl jenom kávu."Jak jsi se vyspala?" zeptal se nervózně Jack potom co jsi všiml, že jsi tady.

A jde se domů

Vesmír. Kamkoliv se podívám, vesmír. Prázdnota, nicota, černočerná tma - a přitom cítím plnost. Všudepřítomnost. Naplnění. Žádný strach a lítost, žádné osamění. Sounáležitost. Kosmos je mnou a já jsem kosmosem. Mocná, nekonečná síla mi proudí žilami a já se cítím lépe než kdykoliv za svého života. Necítím totiž nic lidského, necítím bolest, necítím zoufalství, necítím nic z těch hloupých, lidských emocí, teď jsem něco víc, teď jsem součástí něčeho většího. Něčeho obrovského, nezničitelného, tak mocného.
Sounáležitost. A klid. Nic víc než klid.
Jemné šimrání na mé pokožce a já si uvědomím, že mám stále tělo. Lidské tělo. Jsem člověkem. Člověkem, který získal nějaký cíl, nějaký smysl.
Mé tělo se uzdravuje, cítím, jak ožívám, léčím se, už jenom chvíli, malou chvíli a budu zpět mezi živými. Budu se moci vrátit domů.
Domů.
Mám stále ještě domov?
Záleží na tom ale? Záleží na tom teď, když jsem tady? Ve vesmíru? Tisíce světelných let od reality?

Záleží.
Protože slyším výbuch, zavřu oči - a když je otevřu vím, že jsem už někde jinde. Vím, že jsem se vrátila. Domů. Po tolika dlouhých měsících, po nekonečném utrpení, dokonce i po mé smrti - po té hrozivé noční můře se mi plní sen. Jsem doma. Budu zase moci žít normální život. Tedy, relativně normální, ale neber to. Lepší než nic.

V očích se mi objeví slzy a já se náhle cítím strašně unavená. Unavená jako nikdy dříve.
Chci si sednout, ne chci si lehnout, zavřít oči a spát. Tak strašně se mi chce spát, přeci by to nevadilo, ne? Kdybych tady usla, jen na chvíli? Stejně mě pohřešují, další dny už je nezabijou a mě taky ne.
Pak ale slyším něčí hlasy. Hlasy, o kterých se mi tolik nocí zdálo!
Jack a Daniel. Jsou to oni? Kdo jiný?
Na chvíli ale váhám, přeci jenom, je to již dlouho, příliš dlouho a já si nejsem jista. Jsou to opravdu oni? Neměl Jack trochu hrubší hlas? A Danny? Jak vlastně...

Jsou to oni. Slyším jejich slova a nemám pochyb. Dokonce mi i řeknou, jak dlouho jsem byla pryč. Dva a půl roku. Wau, to jsem nečekala. Vážně ne, asi jsem si musela splést počty. Nebo - nebo mé bezcílné putování vesmírem trvalo déle než jak se mi zdálo.
Tak jako tak je ale už nemůžu nechat čekat - já sama nemůžu vydržet. Chci je vidět, chci je obejmout, chci jim říci, že už jsem doma. Že jsem se vrátila a všechno bude zase v pořádku.

Chci se rozeběhnout ze schodů a bafnout na ně - jenže jsem příliš unavena, abych běžela. Jsem dokonce i příliš unavena, abych udělala jediný krok. Možná tak zvednu ruku, ano, to se mi podaří, abych na ně zamávala - ale to by se museli nejprve podívat mým směrem.
No tak, vy pitomci. Já jsem přímo tady!"
Chci na ně zakřičet, zařvat, chci je zavolat, říci jejich jména - ale rty mě neposlouchají. Nedokáži nic vyslovit, nedokáži se ani pohnout, sotva se udržím na nohou - a i to dá zatraceně mnoho práce.
Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, které nedokáži zastavit.
Jsem tak bezmocná a tak unavená, příliš unavená ...

A náhle padám. Nevím, jak se to stalo, ale padám, letím a je to podivná úleva. Už se nemusím nijak přemáhat.
Jaká je šance že umřu aniž bych jim řekla ahoj?
Tomu se prostě říká vesmírná smůla.
I když - ne, neumřela jsem.
Jen se mi chce spát - a tak si dovolím zavřít oči. Už to prostě nemohu vydržet.

Temno, černota, vesmír. Nekonečno. Všudepřítomno.
A pak návrat do skutečného světa. Zamrkám, nejprve nechápu, kde to vlastně jsem. Vylekaně se rozhlížím kolem, hledám, zda tu je nějaký nepřítel, nějaké nebezpečí. Nic nenalézám a začínám se uklidňovat - začínám si totiž vzpomínat. Na všechno a především na to, že jsem se konečně vrátila domů.
Okamžitě jsem na nohou a s potěšením zjišťuji, že už nejsem unavena. Výborně. Teď ještě sprchu a nějaké čisté oblečení a bude to jako dřív.
To a - Jak jsem na ně mohla zapomenout?
Nestarám se o nic jiného, už nechci čekat ani vteřinu navíc. Konečně!

Bosa vyběhnu z pokoje a když je najdu, jak tam sedí a v klidu si popíjejí kávu, mám zase slzy v očích. Dívám se na ně a přemýšlím, co všechno se tak mohlo za ty dva, téměř tři roky změnit.
Jackovi je dvacet devět...a Danny je ve věku, kdy jsem zmizela. O co všechno jsem přišla?
"Ehm..." odkašlu si, abych na sebe upozornila. Mohla bych říci i něco jiného, ale nenacházím ta správná slova.
Tohle vypadá jako naše klasické ráno. Ráno po párty, kdy se sejdeme v kuchyni, já a Jackie s kocovinou a Danny s úšklebkem ve tváři, že jsem úplný pitomci. Vždycky nám ale udělal kafe a -
Tohle byla ale dost dlouhá párty.

"Dobře." odpovím na tu nesmyslnou otázku. "Jsem doma..." Teprve teď mi to začne docházet. Jsem doma. Doma.
Udělám několik kroků vpřed, opět neskrývám slzy. Tady nemusím. "Jsem doma." Už nemusím koukat za své rameno v neustálém střehu. Už - už ne. Teď zase mohu být tou hloupou, pitomou nafoukanou nánou, kterou její dva bráškové ochrání.
Teď jsem v bezpečí.
Alespoň na chvíli.
"Jackie...Danny..." Je tak úžasné vidět jejich tváře. "Už je to v pořádku. Jsem doma."

Dům Duší

Dívám se na něj. Sice jsem mu nezazlívala, že si včely nevšiml, ale on si vystačil sám.
„Doriane.“ Řeknu něžně. „Člověk se z chyb učí. Nedovol, aby tě to zdeptalo. Nemysli na to, co by se mohlo stát. Ale využij toho, aby jsi se z toho poučil.“ Řeknu mu a snažím se tak pozvednout zase jeho ducha.
Nakonec řekl, že se mému přání podvolí a já přikývnu. „Díky, Doriane. Cením si tvé důvěry.“ Řeknu mu.
Chystáme se jít dovnitř, když se jeho hodinky rozbrní. Na chvíli jsem si myslela, že je to budít, ale pak je otevře a na tváři se mu objeví šokovaný výraz.
Neptám se co se děje, protože mi to sám řekl. Něco s Laurisem. Vím, že ho nechal sledovat, ale že by se tak brzy něco provalilo? Ale z jeho výrazu mi to spíš připadalo, jako, že se stalo něco přímo Laurisovi a ne, že něco provedl.
„V pořádku. Musíš dělat co je potřeba. Já si poradím.“ Přikývnu. Přidělí mi tři strážné a pak vyrazí.

Já zatím jdu zpět do pokoje a moje stráž čeká venku.
Přijedu zpět k jejímu lůžku, její poznámce se uchechtnu. „Pravda.“ Potvrdím ji.
Pak řekne něco co mě překvapí, nečekala jsem, že se do své role poradkyně tak rychle vloží. A samozřejmě měla pravdu. Dorian už dvakrát selhal. A já to věděla. Moc v té osobní ochraně chodit neuměl, ale vyhodit ho. Bere tuhle práci velmi vážně, to je jisté. Promnu si čelo.
„Samozřejmě máš pravdu. V tom, že není zrovna dobrý bodyguard. Ale zkušenosti nahrazuje zapálením pro tu práci.“ Řeknu. Tím, že jsem ho nechtěla vyhodit, jsem samozřejmě ohrožovala svůj vlastní život.
Zadívám se na ní. „Je mi jasné, že v tom umíš chodit. Plánování útoků, zkoumání možností, vyžaduje přípravu. A jistě se vyznáš i v místním podsvětí. Nechci ho vyhodit. Měl by dostat ještě jednu šanci i když tím ohrožuji sama sebe. Mohla by jsi mu pomoci? Aby do celé té věci ochrany víc pronikl? Prosím?“ požádám ji.

Pak probíráme ještě detaily. Jako otázku platu, nabídla jsem ji bydlení v paláci a vysvětlila jsem ji, že dokud nebudu mít korunu, nebudeme nikde tu věc rozšiřovat a že ať se zatím chová pořád jako zajatec. Jakmile budu mít korunu, dám ji milost.
Nakonec jsem se s ní rozloučila a odešla. Venku na mě čekala moje ochranka. Teď bylo potřeba vyřídit další věc. Dům Duší.
Zeptala jsem se stráží na to místo. Vysvětlili že je to jejich.... no posvátné pohřebiště? Nějaká mohyla? Asi tak něco.
Chtěla jsem, aby mě tam vzali.
Takže za chvíli jsme se ocitli před tím chmurným místem, postaveným z černého kamene.
Slyšela jsem, jak jeden ze strážců šeptá.
„Není důvod stydět se proto, že máte z něčeho strach.“ Pronesu a nespouštím ze stavení oči.
„Já se třeba k smrti bojím duchů. A při tom mě, ale zajímají. Trochu paradox.“ Ohlédnu se na ně a pousměji se.
Z Domu Duší, najednou vyjde maskovaný muž. Červená maska.... to je to nějaký kult? Přišel ke mě a řekl, že dovnitř můžu jenom já.
Podívám se na svou stráž. „Počkejte tady. Kdyby se něco stalo, řekněte Dorianovi, že jsem na tom trvala.“ Řeknu jim a vydám se dovnitř Dómu. Co mě čekalo? Kdo byli ti lidé? Naučí mě, jak používat tu mou schopnost?

Týmová práce

Henry

Play it

Všechno kolem tebe vybuchovalo s neuvěřitelnou silou. První to byl muniční sklad, který se během chvíle rozsvítil jako vánoční stromeček a výbuch musel být vidět minimálně na kilometr daleko.
Další bylo vozidlo u jedné z věží. Síla výbuchu granátu auto poslalo létat přímo nahoru. Auto v letu narazilo přímo do opor věže, takže celá hlídková věž spadla jako domeček z karet a hluk, který vydal pád téhle obrovské kovové budovy fungoval jako další skvělý způsob na přilákání pozornosti.
Kulky se ti odrážejí od těla, jako by to byly kapky deště a ty jen v klidu pokračuješ dál. S téměř každou střelou zasáhneš cíl. Rozhodneš se hodit ještě jeden granát do budovy a to funguje, jako poslední kapka a už je před tebou malá armáda mužů. Jejich zbraně jsou však moc malý kalibr na to, aby tě zranily. Avšak to by se brzy změnilo, jelikož sis všiml, že v oknech jsou dva muži s raketomety. Už se chystaly na tebe vystřelit, když v tom krk jednoho z mužů se sám od sebe otočil o 180 stupňů a na druhého muže s raketometem odnikud vyletěl nůž a zabodl se mu do krku. Bylo ti jasné, že to byla Faye.
Pokračoval si v lákání pozornosti na sebe. Když tvojí protivníci viděly, že jejich zbraně nefungují pár se jich pokusil na tebe zaútočit z větší blízky. Jednomu muži se podařilo na tebe skočit ze zadu, ale s lehkostí jsi ho vzal a odhodil několik metrů dozadu. Zatímco co jsi střílel po lidech ze zadu budovy se ozývaly výbuchy, to nejspíš byl Eric, který se mezitím postaral o to, aby proti vám neměly nic silnějšího.
O chvíli později ze zadku budovy vyjelo velké terénní auto a jelo přímo proti tobě. Zkoušel jsi do něj střílet, ale bylo obrněné včetně kol. Už jsi se připravoval na náraz, když v tom obrovský proud elektřiny poslal auto i s obrovským výbuchem několik metrů do vzduchu. Viděl jsi, že to je Eric, který se k tobě přišel přidat. V tomhle momentě se někomu povedlo sestřelit tvůj pravý senzor, ale i tak netrvalo dlouho a společně s Ericem jste všechny porazily. "Našli jsme tu věc, je to dole ve sklepě" ozve se ti v uchu Victorův hlas. A tak i s Ericem se jdete dolů podívat co to vůbec je. Když vkročíte dovnitř vidíte všude hromadu těl. Většina má buď podříznuté krky, nebo střelné rány přesně mezi očima.
Když přijdete dolů do sklepa vidíte jak Victor drží v ruce železný orb, který má na sobě zvláštní znaky a tyto znaky září lehce zelenou barvou. Faye i Victor se dívají na orba jako by byly hypnotizováni a nereagují na vaše volání.

Sparing

Cassie

"To je velmi nerozhodující odpověď" řekne dívka a dále si hází svým míčkem, zatímco chlapec vzhlédne od svých knih, aby se na tebe podíval."Ty jsi dcera Marcuse Caine, že? Vlastníka Cain enterprises?" zeptá se tě mladík."Cain, jako Cain mobily?" zeptá se jeden z žáků, kteří stály o po dál a mladík mu to potvrdí."Ano, Cain mobil je jedna z odnosí Cain Enterprises""Já preferuju Parker mobily" řekne někdo ze zadu a tím spustí obrovskou diskuzi o tom jestli lepší mobily vyrábí Parker Industries a nebo Cain Enterprises. Diskuze je přerušena, až když přijde paní, která vás má provést.
Prohlídka trvá asi něco kolem dvou hodin. Procházíte skrz všechna křídla budovy díváte se do tříd ve, kterých se neučí. Zdálo se ti, že každá stěna v téhle škole měla nějakou super slavnou a hodně důležitou historii o které musíte vědět.
Když prohlídka skončila byly jste propuštěni. Rychle sis zašla na oběd a poté jsi vyrazila na své obvyklé místo. Většinu svého volného odpoledne jsi vždycky trávila v malé tělocvičně v zapadlé New Yorské uličce. Tělocvična nebyla nijak zvlášť přepychová a tréninky uvnitř nebyly nijak zvlášť náročné. Chodila jsi tady hlavně kvůli lidem a kvůli atmosféře.
Na tělocvičnu jsi poprvé narazila, když se jednou zrovna šla náhodně kolem, tohle bylo ještě předtím než jsi měla svůj kostým, a viděla jsi jak se dovnitř snaží vloupat dva teenageři. Zpacifikovala jsi je, ale viděl tě majitel tělocvičny, kterého sem zavolal alarm. Když viděl jak sis se zloději poradila nabídl ti členství. Ty jsi mu za nabídku poděkovala a řekla jsi, že o tom budeš přemýšlet. O pár měsíců později, když Marcus byl někde na nějaké pracovní cestě a ty jsi neměla s kým trénovat jsi se rozhodla, že to zkusíš a od té doby tam chodíš pravidelně skoro každý týden.
Když vkročíš dovnitř vidíš jak Alexandr, majitel tělocvičny, zrovna řve po nějakém nováčkovi, který bouchá do boxovacího pytle. Když projdeš kolem pozdraví tě a ještě dodá "Tahle holka by tě mohla naučit jak správně bouchat do pytle" řekne nováčkovi těžkým ruským přízvukem a pak ti řekne, že Natasha už čeká.
Natasha, byla Alexandrova dcera a nejspíš i tvoje nejlepší kamarádka. Rychle jsi se převlíkla do sportovního oblečení a vkročila jsi do ringu, kde už na tebe Natasha čekala."Jaký byl první den ve škole, vysokoškolačko?" zeptá se tě, zatímco začnete sparovat.

Co dělat dál?

Když se dron zřítí k zemi a přestane se hýbat, tak si konečně oddychnu. Celé tělo mě neuvěřitelně bolí, ale to by mělo za chvilku přejít, hlavní je, že jsem na živu a ta plechová potvora ne. Cosi ve mně má ale své pochybnosti a tak, i když bych raději zůstal ležet, se vyškrábu na nohy. Pomalu dojdu k vraku a zběžně si ho prohlédnu. Potom vezmu do ruky nářadí a s trochou šikovnosti a hrubé síly se dostanu přes jeho pancíř a vytrhnu několik součástek, abych se ujistil o jeho “smrti“.
Tak, to bychom měli.

Už o něco klidnější se vrátím k dívce a zkontroluji jak je na tom. Kromě té nohy nemá ale žádné viditelné zranění. Otázkou teď je, co dělat. Je to tu pěkně zdemolované a kousek ode mě leží vyřazený dron, nic z čeho bych se dokázal snadno vykecat. A potom je tu ještě ta zvláštní dívka. Sice o ní vůbec nic nevím, ale cítím k ní jisté sympatie. Nejspíš to bude tím, že je v podobné situaci, jako jsem byl kdysi já, takže jí místním na pospas nenechám.

Je tedy rozhodnuto. Je potřeba okamžitě zmizet a zahladit za sebou stopy. Stejně jako několikrát před tím naznačím dívce, aby zůstala, kde je, zatím co já se postarám o zbytek. Nejdříve obejdu všechny dveře a zamknu je, tak jak bych to normálně udělal. Jako další je třeba postarat se o kamery. Vím přesně, kde jsou, i kde je disk kam se veškeré záznamy ukládají. S ničím se nezdržuji a vezmu disk sebou. Mohl bych ho sice jednoduše vymazat, ale to by mohlo působit podezřele.
Nikde se moc dlouho nezdržuji, protože je dost dobře možné, že si toho všeho už někdo všiml a zavolal policii. Ještě než zmizím, vrátím se zpátky k dronovi a vezmu si z něj několik součástek a malý kus jeho pancéřování, třeba se to bude hodit.
Vše hodím do batohu a otevřu únikový vchod, kterým jsme sem přišli. Dveře nezapomenu poškodit a potom s dívkou v náručí zmizím pryč.

Celou dobu se snažím pohybovat uličkami, abych na sebe nepřilákal moc pozornosti. Jenom jednou se odvážím na ulici, to abych si zavolal z jedné telefonní budky. Vytáčeným číslem je samozřejmě policie.
“Haló? Chtěl bych ohlásit střelbu u budovy Parker Industries …“ Řeknu jim ještě pár věcí ohledně toho všeho, ale své jméno ne. Nakonec zavěsím a zmizím dříve, než si mě někdo všimne. Další zastávkou je domov.

Pikle a Plány

Eve

Jack se postaví a prudce tě obejme "Ani nevíš jak si mi chyběla" řekne zatímco mu z tváře teče proud slz.Danny je jediný z vás, který nebrečí, protože Danny nikdy nebrečí, ale na tváři má výraz obrovské úlevy a v očích začínají třpytit. Cítíš se neskutečně šťastná, že jsi konečně v klidu doma potom všem.
Vypadá to, že i Dannymu se na tváři objeví v kapka, když v tom se jeho výraz změní na naprostý šok a zdá se ti, že by mu měla každou chvíli spadnout čelist. I Jackie tě pomalu pustí a o pár kroků ustoupí, i když na jeho obličeji je spíš úžas. Ze začátku ti není jasné na co se dívají, ale poté to vidíš.
Všechny kovové věci v místnosti za tebou se zvedly a teď levitují několik metrů nad zemí. Menší věci jako příbory a připínáčky se pomalu otáčejí, zatímco větší věci jako konvice byly zafixované na jednom místě. Opatrně jsi natáhla ruku k čajové lžičce, která se právě otáčela kolem vlastní osy a lehce jsi do ní cvrkla. To způsobilo však způsobila, že všechny kovové předměty spadly na zem s hlasitým žuchnutím. Oba tvojí bratři se na tebe podívaly. Následovala chvilka ticha, kterou nakonec prolomil Jack "Eve?" zeptal se tě opatrně "Co se ti vlastně stalo?"
A tak sis sedla a začala jim vyprávět o tom co se ti stalo. Když si začala mluvit o své párty a o tom jak si viděla Jackieho s Ianem, Jackie se nervózně vyhne tvému pohledu a ty pokračuješ s příběhem. U části s Daisy a otcem to Jackie nevydrží a začne naštvaně chodit po místnosti. Jeho chůze se ještě zrychlí, když mluvíš o svém pobytu na otrokářské lodi. Danny na druhou stranu sedí a poslouchá, občas se zeptá na nějak otázku pro upřesnění, ale jinak je potichu. Jeho pozornost se pořádně zaostří, když začneš mluvit o kosmické síle. Začne se tě ptát na hromadu otázek a to se moc nelíbí Jackovi.
"Typické." ohradí se na Danny Jack "Když mluví o tom, jak jí náš vlastní otec unesl, tak mlčíš, ale když se zmíní o nějaké vesmírné blbosti tak dáváš pozor, co?""Ano, protože chození tam a zpátky, jako idiot vážně pomáhá" odpoví mu hned Danny, ale Jackie se nenechá "Chodím tam a sem, protože mě rozzuřilo co se Eve stalo a ty by jsi měl reagovat stejně""Myslíš, že nejsem naštvaný, ale právě jednáme s naprostou neznámou formou energie, která jí může vzít pryč kdykoliv a kdekoliv, a tak jsem si říkal, že vědět něco o tom nebude zas tak špatný nápad" zařve na Jacka Danny a za chvíli už se naplno hádají.
Potom co se ti podaří je uklidnit společně přemýšlíte co bude dál."Něco mě napadlo" řekne Jack jako první a Danny jen potichu podotkne "To je poprvé v životě" a Jack za něj na to vrhne zlý pohled, ale poté pokračuje "Myslím, že by jsme všem měly říct, že jsi se z ničeho nic objevila, ale že si nepamatuješ poslední dva a půl roku. Potom přesvědčíme otce, aby tě vzal do firmy, kde budete moct s Dannym získat nějaké informace a já se pokusím co nejvíce zjistit z venku." pronese Jack svůj plán.
Danny jen vrtí hlavou v nesouhlasu "To je velmi špatný nápad. Měla by jsi zůstat utajená, překvapení je naše jediná výhoda. Jackie ti může pomoct naučit se ovládat své schopnosti a získat nějaký způsob jak neumřít, až se jednou transportuješ pryč. A zatímco se vy budete zajímat o tohle, já se pokusím získat nějaké informace ve firmě. Přece jenom otec mi věří mnohem víc, než vám." Potom co Danny řekne i svůj návrh, oba dva se podívají na tebe a očekávají co řekneš.

První zbroj

Amiel[/center]
Pomalu s mužem procházíš temnou chodbou. Oba jdete v naprosté tichosti. Kolem vás pár lidí v tichých maskách balzamují těla zesnulých. Monotónní um se rozléhá celou obrovskou chodbou a každý váš krok způsobuje dlouhou ozvěnu. Když dojdete na konec obrovské chodby čeká váš tam jenom kamenná zeď.
"Dále, už nemůžete vkročit ve své tělesné schránce" řekne ti muž a poté tě pobídne, aby jsi se soustředila a nechala svou duší jít. Pokusila jsi se, vzpomněla sis jak jsi se cítila předtím jak se ti to stalo a než jsi se nadála už jsi levitovala nad tvým tělem. I muži se podařilo dostat se ze svého těla, ale zatímco ty jsi levitovala on stál pevně na zemi."Přijďte sem dolů" řekl ti, jakoby jsi byla neposlušné dítě, které neposlouchá svojí matku. Chvíli ti trvá než přijdeš na to jak přistát, ale když se ti to povede je to velmi zvláštní pocit. Připadáš si jako by jsi chodila na mracích.
Když muž vidí, že jsi na zemi vkročí do stěny a projde skrz. Ty uděláš to samé a dostaneš se do obrovské místnosti, která byla plná lidí v dlouhých kabátech a červených maskách. Každý z nich dělal něco jiného, někteří seděly a klábosily, jiní zase hrály karty. Tvůj průvodce tě kolem nich provází a přitom začíná pomalu vysvětlovat.
"Dům duší je spirituální centrum celé Agarthy a slouží také jako poradce panovníka na věci psychické a duševní. Každý člen nosí červené masky, jelikož naše duše neustálé mění tvary a z toho důvodu si nechceme na žádný obličej zvyknout a nebo si ho přivlastnit" vysvětlí ti průvodce, ale ještě není ani zdaleka u konce "Možná se divíte jak je možné, že tady je tolik lidí, když ovládat duši umí jen členi královské rodiny. Je to totiž z toho důvodů, že vždycky je aspoň jeden člen rodiny v Domě a ten vytahuje a případně zase vkládá do těl duše různých uchazečů o mnišství." Přejdete přes ještě jednu zeď, až dojdete do malé čajové místnosti, ale kde není jakýkoliv čaj.
"A i když jsem si jistý, že máte mnoho otázek je něco co vám musím říct dřív. My v Domě máme jedinečnou schopnost vidět budoucnost a ta vaše je obzvlášť nebezpečná. Nemůžu vám o ní však nic říct. Jediná věc, kterou mohu udělat je doporučit vám, aby jste se jako svojí zkoušku na královnu rozhodla najít první zbroj." řekne průvodce a poté si sedne do tureckého sedu."Teď se můžete ptát na otázky" řekne muž.

Prostě Kult

Procházeli jsme Domem Duší, nebo spíš on procházel, já spíš popojížděla. Snažila jsem se moc na balzamování nekoukat. Vím přibližně jak to probíhá a nijak zvlášť jsem na to zvědavá nebyla, takže jsem se pokud možno dívala jen před sebe.
Zastavili jsme se před zdí. Koukala jsem na ní a pak na muže, ten mi řekl, že mám vylézt z těla. Zamračím se a znovu se podívám na stěnu. Už jsem znala ten pocit, ale pořád jsem to ještě nezkoušela sama od sebe.
Zaměřím se na ten pocit duše bez těla a zdá se, že to byl ten správný přístup, protože jsem vyskočila ze svého těla a vznášela se ve vzduchu. Usměji se. Byla jsem hrdá sama na sebe, že jsem to zvládla. Ale pak mě ten chlap otráví. Mluvil se mnou, jako kdybych byla dítě. No... v jeho očích možná budu.
Podívám se na něj, jak on stojí na zemi. „Tobě se to řekne.“ Zabrblám a přemýšlím jak se dostat dolů. Proč vlastně máme chodit, když můžeme lítat? Létání bylo lepší.
Chvíli mi to trvalo, netušila jsem, jak přinutit duši, aby nelítala a místo toho měla nohy pevně na zemi. Nakonec jsem, ale kráčela vedle něj i když na mě musel být asi zvláštní pohled, protože jsem skoro poskakovala, jak se mi chodilo divně.

Za stěnou už to vypadalo méně pochmurně. Samozřejmě tu byli další červeno maskovaní, ale teď relaxovali. Hrály karty, klábosili... zajímalo by mě jestli taky chlastají.
Muž mi začne vyprávět o jejich kultu. A rozhodně to můj pocit o tom, že je to kult nezměnilo ani když mi vysvětlil, proč jsou takhle oblečení a maskovaní.
Jediné co chybělo, byli krvavé oběti.
Počkat... členové královské rodiny... takže tady je ten můj polobratr? Měla jsem za to, že je z něj mnich. Oh aha... oni tomu říkají mnišství. Kouknu na muže a přemýšlím jestli on není ten můj příbuzný. Nedivila bych se. Nakonec... být na jeho místě, tak jsem zvědavá na ztracenou sestru z povrchu.
Prošli jsme skrz další zeď. Rozhlédnu se. Čajová místnost, ale nikde žádný čas.... nebo vodnice. Vždycky jsem si myslela, že v čajových místností by měli být vodnice. Ne, že bych na ně měla chuť. Ale docela mi voní.

Nakonec mi muž, možná můj bratr, prozradí, že mají schopnost vidět do budoucnosti a že jsem v nebezpečí. Po pravdě, to bych mu mohla říct taky. Protože co jsem ta adeptka na královnu, tak mě provází jen samé nebezpečí. Asi bych měla být víc vynervovaná. Ale na to, abych měla strach ze smrti jsem si příliš mnoho prožila.
Napadlo mě, že bych si taky měla sednout, ale vyžadovalo to po mě víc pozornosti než jsem byla právě ochotná vynaložit, tak zůstanu stát.
„Hm. Fajn. Takže tohle je to místo, kam šel ten můj bratr z otcovy strany?“ zeptám se jako první a kouknu na něj.
„A proč mi tamta ženská v místnosti Rady říkala sestro?“ druhá otázka.
„A co je to ta zbroj?“ to nejdůležitější samozřejmě na konec.

Domov sladký domov

Sam

Domů míříte temnými uličkami a neustále se ujišťujete, že vás žádná osoba nepronásleduje. Tvoje přirozená paranoia, byla teď zvednutá o deset stupňů, takže jsi podezříval každou osobu která se dostala do vaší blízkosti. Nakonec se ti však povedlo dostat svého bytu a ještě nikdy si nebyl tak rád.
Nebydlel jsi nijak luxusně, ale stačilo ti to. Měl jsi 3+1 byt s malým balkónem s výhledem na čínskou čtvrť San Franciska. V bytě jsi však měl velký nepořádek. Kusy rozebraných projektů se ti válely po podlaze a plánky na budoucí projekty se válely po stolech. Tvůj dřez byl přeplněný hrnky od kávy a v tvojí lednici jsi měl několik kousků pizzy, kterou sis včera objednal.
Dívka opatrně prochází kolem tvého bytu, přičemž si dává pozor, aby na nic nešlápla. Podívá se na tebe a něco řekne, ale ty nemáš ponětí o čem mluví. Dívka poté přijde velmi blízko k tobě a začne pomalu zvedat ruku směrem k tvému obličeji. V půlce se zastaví, aby se ujistila, že se jí nechystáš bodnout nebo tak a poté položí ruku na tvé čelo.
Najednou se s tebou všechno začne točit a udělá se ti mlhavo před očima. Zdá se ti jakoby jsi cítil jak ti hlava roste. Začneš si vzpomínat na něco, co však není tvoje vzpomínka, ale její. Vzpomínáš si jak utíkala se svojí sestrou, ale její loď byla napadena a tak obě musely do únikových kapslí, ale útočníci kapslím poškodily navigační systémy, takže dívka několik dní bezvládně letěla vesmírem, než narazila na tuhle planetu. Myslela jsi, že už má od útočníků klid, ale neměla.
Za chvíli se ti vzpomínky usadí v hlavě a tobě se zdá jako by se vážně staly tobě. Když se znovu přeneseš do reality vidíš jak dívka sedí na zemi a zhluboka dýchá vyčerpáním.
"Nemáš tady někde místo, kde se můžu umýt?" zeptá se tě udýchaně, ale jazykem, kterému rozumíš. Ukážeš ji kde je koupelna a jak se používá, ale když se jí zeptáš jak to, že najednou mluví anglicky řekne jen "Později prosím" a jde do koupelny.
Když vyjde z koupelny má na sobě stále své oblečení, ale e čisté. Nejspíš samočistící látka. Dívka si vedle tebe sedne a začne mluvit."Mé jméno je Afaie a jsem ti nesmírně vděčná, za to že jsi mi zachránil život" řekne Afaie a dívá se ti přitom přímo do očí."Ohledně mého rychlého učení, má rasa má schopnost zkušenostní výměny pomocí dotyku. Jinými slovy já jsem se od tebe naučila tento jazyk a ty jsi získal nějaké mé vzpomínky." vysvětlí ti Afaie a poté se chvíli rozhlíží kolem a nervózně poťukává nohou, až se nakonec zeptá."Promiň, nedá mi to než se zeptat. Proč jsi mi pomohl? Co za to po mě chceš?"

Pokrčím ledabile rameny.
Bylo to mi to jedno, každý si to nazýval jak sám chtěl, nehledě na to, že každá s poboček v jiném městě, měla vlastní specifický název. Neřešila sjem to prostě dál, nebyla to nutnost. Avšak byla nutnost nějak strpět to všechno tady.
Tudíž, pro mě nejlogičtější řešení či nápad, bylo to všechno ze sebe dostat. A nebylo nic jednoduššího než to ze sebe prostě vybít a to doslova, proto jsem zamířila na své oblíbené místo, nebo spíše na místo, které bylo napůl druhým domovem, nebo prostě jen útočištěm.
"Nat..." poznamenám zatímco jsem si kolem zápěstí omotávala bezpečnostní bandáže.
"..ještě slovo a vybiju si to všechno na nejbližší oběti...." řeknu a podívám se na ní.
"Co je to za to nový ucho, co se pod vedením tvého táti, snaží zlechtat ten pytel?"

Rodinné vztahy

Původně jsem jim nechtěla nic říci. Chtěla jsem je nechat v krásném nevědomí, aby se ničím netrápili a jen se radovali z toho, že jsem doma. Aby nic neřešili, aby mi nic nepřipomínali. Chtěla jsem to nechat za mnou a nevracet se k tomu, dokud nebude třeba.
Taky, kdo by mi to taky uvěřil? Unesena mimozemšťany na vesmírnou loď, kde ze mě udělali vraždící stroj? A následně poslána do vakua, kde mě místo smrti potkala kosmická síla a já teď mohu -

Oh. Ani se nemusím ohlížet, abych věděla, že se něco děje. Že je něco špatně. To bude ta síla. Hmm, kovové předměty? Asi bych měla začít hysterčit, vážně, tohle není úplně v pohodě. V porovnání s tím, co se mi ale dělo, je tohle jenom slabé pokračování. Navíc vždyť vím, že mě čekají nějaké nové schopnosti, tak nemusím být ani překvapena.
Narozdíl od kluků, kteří nic nechápu - a kupodivu nezačínají hned křičet.
Mě ale nezbývá nic jiného, než jim říci svůj příběh. Říci jim všechno a doufat, že mě nebudou považovat za asbolutního bllána.
Jenže kdo jiný než oni by to měl také slyšet?
Nikoho jiného nemám.

A tak se posadím na židli a začnu. Pěkně od začátku, snažím se nevynechat jediný detail a je to sakra těžké. Uběhlo už příliš mnoho času, událo se toho až příliš mnoho -
Není jednoduché jim to vyprávět, i když jejich naprosto předvídatelné chování je poněkud uklidňující.
Jack, který řeší, co nás otec provedl. Naštvaný, plný emocí a touhy po pomstě. Jack, který nikdy neskrýval, co cítí, nikdy se nebál dát najevo, kým je a co přesně prožívá. A Danny, nemám mu za zlé jeho chladné chování, naopak, kdyby reagoval jinak, nebylo by to správné. Danny byl z nás ten klidný, uzavřený, orientovaný na vědu než na emoce. Alespoň jeden z nás.

Jejich začínající hádka mi vykouzlí úsměv na rtech, kolikrát jsem tohle už zažila? Ty dva jsou jako oheň a led, naprosté opaky a tak to u nás doma vždycky také dopadalo. Nekonečné dohady, hádky, nedorozumnění.
Začnu se smát nahlas, čímž ty dva konečně umlčím.

"Tak tohle mi vážně dost chybělo." Ujistím je. "Koukám, že se toho moc nezměnilo. Stále jako malé děti." Šklebím se od ucha k uchu a je to, jako kdybych nikdy neodešla.
"Hádat se ale nemusíte, jsem doma a na ničem jiném nezáleží."Tedy, až na tu kosmickou energii a našeho otce, který mě prodal do otroctví. Ale nechci je do toho zapojovat.

Pozdě. Sakra, tohle jsem měla čekat. Pokud se v něčem ti dva shodnou, bude to zrovna má ochrana. Ano, to je fajn... Ale já jsem tady ta s nadpřirozenýma schopnostma a výcvikem profesionálního vraha. Plus bez žádných morálních zábran.

Vyslechnu si jejich návrhy, co dál. Nejraději bych hned kývla na ten Jackův. Chci, aby všichni věděli, že jsem doma, že jsem se vrátila. Chci to oslavit a vrátit se do svého normálního života. Párty, alkohol, svoboda. O nic se nezajímat, nestarat se.
Jenže.
Dva a půl roku je dva a půl roku a já musím myslet i na jiné věci. Musím myslet trochu racionálně, strategicky. Otec za to zaplatí, to rozhodně, nejdřív ale potřebuji vědět proč.

"Ani nevíš, jak ráda bych zase do normálního světa." kývnu na Jacka. "Ale bude lepší, když ještě chvíli zůstanu pohřešovaná. Alespoň než se naučím kontrolovat své schopnosti." To bych brala jako prioritu.
"Do té doby se můžete nenápadně poptávat kolem, prozkoumávat situaci a tak. Bude to tak bezpečnější pro všechny z nás." Bylo to bezpečné do teď, bude to i nadále.
"Já se zase trochu zorientuji, možná vyrazím do ruchu velkoměsta jako někdo anonymní. Víte co...hodil by se nový účes a když se trochu jinak namaluju, nikdo mě ani nepozná." Takže bych si mohla užít i ty párty.
"Odhalím se až to bude vhodné." Protože moje odhalení může rozpoutat spoustu zajímavých situací.
"Nebo až vlastně zjistím, co mi kosmická síla provedla." Pokrčím rameny.

"Teď mi ale pánové povězte, co se za ty roky změnilo?" zašklebím se opět docela bezstarostně. Docela.
"Už sis našel holku, Danny? Nebo kluka? A co ty, Casanovo, opovaž se mi říct, že si to zvoral." Jeho vyhýbavý pohled, když jsem zmínila Iana, mi neutekl a já si říkám, komu budu muset nakopat zadek.

Zpátky doma
Cesta i přes všechny mé nejhorší obavy dopadla dobře. Zpátky doma mě uvítá neobvyklý nepořádek, který tu zůstal po mé včerejší práci. Normálně bych vše hned uklidil, ale ráno mě překvapil telefonát od Jonaha, který jako obvykle po mě něco chtěl. Několik lidí ze zdravotních důvodů odpadlo a práce bylo až nad hlavu, takže jsem musel přijít dřív.
Řekl bych, že teď budu mít od práce na pár dní pokoj.

Dívka se chvilku prochází po mém bytě, který není ani tak byt, jako spíše dílna. Hlavní pokoj je částečně obývák a částečně dílna se stoly a nářadím. Na jeden z těchto stolů položím batoh se svým dnešním úlovkem a prozatím ho tam nechám. Po chvilce ke mně dívka přijde a dotkne se mě. Nevím, co přesně udělala, ale krátce na to jsem ztratil na pár okamžiků vědomí. Hlavou se mi proháněly neznámé vzpomínky na něco, co jsem nikdy nezažil. Když jsem se vzbudil, dívka na mě už překvapivě mluvila anglicky. Co?
S odpověďmi na ní ale nenaléhám, raději udělám, o co mě žádá. Zatím co je v koupelně, postarám se o bordel, který tu mám. Většinu větších součástek mám uloženou v krabicích, takže se nemusím tolik starat o to, kam kterou dám.

O pár minut později vypadá byt o poznání lépe. Tak ještě nádobí a bude to v pořádku. K ničemu dalšímu se ale už nedostanu, protože se dívka vrátí z koupelny. Vypadá už čistěji a taky lépe než před tím. Začne mi vysvětlovat okolnosti svého rychlého učení a nemůžu se ubránit pocitu, že jsem o tom už někdy dřív slyšel. Když skončí, položí mi otázku, kterou jsem si v Parker Industries pokládal taky. Pravdou ale je, že žádný pořádný důvod jsem pro to neměl.
“Nic nechci.“ uklidním jí. “Jenom jsem chtěl pomoct. Před dlouhou dobou jsem byl v podobné situaci a vím jaké to je, být na cizím místě a bez pomoci.“ Tehdy to nebylo snadné. Jenom naučit se jazyk mi trvalo pár měsíců, nemluvě o tom ostatním. “A nechat tě v rukou lidí by také nebylo dobré.“ Do detailů raději moc nezabíhám, abych jí zbytečně neděsil. Potom na chvilku odejdu a vrátím se s lékárnou. “Tak a teď mi ukaž tu nohu.“ řeknu Afaie a nasadím si brýle. Na hodinkách pak hned zapnu jejich pokročilejší funkci a začnu si dívku znovu prohlížet.

Pohlaví: Žena
Hrozba: Nulová
Stav: Drobné poranění nohy
Typ: Lehké popáleniny

Jak jí prohlížím nezdá se, že by jí kromě té nohy bylo něco vážnějšího. Takže nic co bych nedokázal vyléčit. "Teď ti ošetřím tu nohu a ty mi pak řekneš co se přesně stalo a proč tě ten dron pronásledoval, ano?"

Vrchní představitel Domu Duší

Amiel

Muž si po tvých otázkách odkašle a odpoví ti "Špatně jste mne pochopila" řekne muž s neutrálním výrazem na tváři "Teď se můžete sice ptát na otázky, ale ne mě." Potom co to dořekne následuje ticho. Muž s červenou maskou začne po chvíli nedočkavě ťukat palcem o své koleno. Nakonec je ticho prolomeno, když nakonec ze zdi vyjde mladík s rozcuchanými vlasy a výrazem, který vypadal jako by právě vstal z postele. Měl na sobě dlouhý kabát, jako všichni ostatní, ale ten jeho měl tmavě zelenou barvu, místo hnědé či černé a taky neměl na sobě žádnou masku.
Tvůj průvodce dal ruce k sobě, jako by se modlil a lehce kývnul hlavou na znamení pozdravu. Mladík udělal to samé, ale udělal to tak rychle a zbrkle, že z toho bylo tlesknutí.
"Jsem rád, že jste nás poctil svojí přítomnosti" řekne tvůj průvodce mladíkovy a poté se otočí na tebe "Tohle je vrchní představitel Domu Duší. Je nesmírně talentovaný expert na spiritualitu a magii, avšak jeho dochvilnost nechává mnoho místa na zlepšení" podotkne jakoby na okraj "Jo, já vím jdu pozdě, ale jsem tady, to je hlavní, ne?" odpoví mu rychle a poté se otočí na tebe "Promiň za zdržení, znáš to člověk se začte a pak úplně ztratí pojem o čase" řekne ti v klidu."Ehm, mluvíte z budoucí královnou" podotkne tvůj průvodce, ale mladík se na něj jen nechápavě podívá a řekne "Mluvím se svojí sestrou a stejně nemáš náhodou nějakou mrtvolu na prozkoumání?" zeptá se ho tvůj bratr. Průvodce se na vás jedovatě podívá, potom se rozloučí a jde pryč.
Když odejde tvůj bratr jen zakoulí očima a poté se věnuje tobě "Hej, ještě jsme nebyly oficiálně představeni. Já jsem Edgar, tvůj poloviční bratr a vrchní představitel Domu Duší. Taky rád sbírám kameny, ale to většinu lidí nezajímá" představí se ti tvůj Edger.
Poté co se mu také představíš a požádá tě jestli by jsi mu mohla říct jakékoliv dotazy, které by jsi mohla mít, potom co mu je zopakuješ trochu se usměje."No důvod proč ti ta ženská říkala sestra, je protože jsem to byl já. Aby jsi mě chápala, správně by měl být tajně na každém zasedání v duševní formě po boku vládce, ale trochu jsem se zdržel a když jsem se tam objevil byla tam ta velmi nebezpečná žena a tak jsem si řekl, že bude lepší se maskovat" při těch slovech se Edgar změní na tu samou ženu s červenou maskou, kterou jsi viděla předtím a poté se zas změní zpátky.
"První zbroj to bude trochu těžší na vysvětlení, ale než se k ní dostaneme odpověz mi na tohle. Jaký je podle tebe úkol vládce?" zeptá se tě Edgar a jeho tón o něco zvážní.

Vedoucí Kultu

Muž si po mých otázkách odkašle a řekne, že jeho se ptát nemám. Zamrkám. Pak se rozhlédnu, ale nikdo jiný tu není. Takže se zase zadívám na toho muže. Mlčím a koukám na něj. Tak hodlá mi to nějak osvětlit? Koho se mám tedy ptát?
Už jsem se ho chtěla netrpělivě zeptat, když se objevil někdo další. Mladý černoch, na sobě podobný roucho jako měl můj průvodce, ale zelené barvy a neměl masku. S tím roscuchem vypadal, jako kdyby právě vstal z postele.

Můj průvodce ho pozdravil nějakým jejich pozdravem a mladík to napodobil i když moc pečlivý u toho nebyl.
Pak mi vysvětlí kdo mladík je a jemně mu vytkl nedochvilnost. Ten se omluvil, a už přímo mě, že se začetl.
Pokrčím rameny, taky mi mohl průvodce říci, že čekáme na někoho dalšího. Předtím jsem si už začínala myslet, že se mám snad ptát téhle místnosti, nebo co očekával ode mě.
Ale jak mladík, řekne, že jsem jeho sestra, zůstanu na něj nepokrytě zírat.
Ne, že bych byla rasistka. Ale on byl... no... černoch. Vždycky jsem si myslela, že jsem mexičanka. Že se matka spustila s nějakým mexickým dělníkem, kterých bylo v té době všude hromady. Matka byla běloška. Takže to znamená, že otec byl černoch a já jsem míšenka? Afroameričanka?

Když jsem přestala uvažovat, zjistila jsem, že průvodce zmizel a já byla s bratrem sama. Představil se mi.
„Já jsem Amiel. Ráda tě poznávám.“ Řeknu váhavě. Edgar jednal, jako kdybychom se jen dlouho neviděli a ne nikdy neviděli. „Jaké kameny?“ zeptám se zmateně. Jako normální kameny? Nebo něčím zvláštním kameny?
Pak jsem mu zopakovala otázky. Pak mi řekl, že on byl ta ženská a předvedl mi přeměnu. Zavrtím hlavou. Fakt... tenhle svět je neuvěřitelný.
Prej se zbrojí to bude složitější na vysvětlení, poškrábu se na zátylku, když mě zastihne tou otázkou.
Zadívám se na něj. „Jaký?“ zopakuji. „No... spravovat zemi. Zajistit lidem bezpečí a prosperitu.“ Zadívám se na něj. „Aspoň to si myslím.“ Řeknu a pak mám otázku já.
„Takže... otec byl černoch?“ chci vědět. Vzhledem k tomu, jak může měnit podobu tohle nemusí být jeho vlastní ne?

Novinky

Eve

"To zní jako skvělé rozhodnutí, jen co budeš chtít můžeme jít do laboratoře a začít testovat" řekne Danny šťastně. I Jackie nakonec povolí a řekne jen "Znám tě moc dobře na to, abych se ti snažil rozmluvit něco na čem jsi se u rozhodla" čímž dá najevo svůj souhlas s tímto plánem, i když si nejspíš stále myslel svoje.
Po tvojí otázce co je nového se na sebe oba podívaly, jakoby nevěděly kde začít a tentokrát výjimečně začal mluvit Danny jako první."Po tvém zmizení se vztahy v rodině celkem zhoršily. Otec se začal ještě víc soustředit na práci a matka mu zazlívala tvé zmizení" Jackie k táhle části dodal "Jak se ukázalo měla pravdu" a poté dále nechal Dannyho mluvit "Takže netrvalo dlouho a rozvedly se. Po rozvodu se otec naprosto ponořil do práce. Dokonce koupil zkrachovalé těžařské město jménem Basin City a udělal z něj centrum veškerého našeho podnikání a teď je z něj jedno z nejvíce technologicky nejvyspělejších měst v Americe. Poté také představil nějaké vcelku neuvěřitelné tech...""Myslím, že to není typ novinek, který by jí zajímal" přeruší ho Jackie a Danny si uvědomí, že to nejspíš není to co chceš slyšet a tak přenechá slovo Jackiemu.
"No" začne Jackie "Danny je pořád nejspíš panic""Hej" ohradí se Danny a Jackie omluvně zvedne ruce "Promiň, co jsem chtěl říct je, že Danny je pořád sám a já, no...ehm, já." Vidíš jak je Jackie očividně nervózní "Já jsem s Ianem zasnoubený" řekne a vytáhne z kapsy zásnubní prsten."Už jsme zasnoubení nějakou dobu" pokračuje ve vysvětlování "Ale nechtěly jsme se brát, až dokud se nenajdeš." řekne se smutným úsměvem."Vypadá to, že to budeme muset ještě chvíli odložit, ale to nevadí. Za to, že se pomstíme otci to stojí" řekne s nově nabitým zapálením.
"Možná by jsme to měly Ianovi říct?" navrhne Danny, ale Jack ho okamžitě okřikne "Ani náhodou, nechci ho zbytečně vystavovat nebezpečí""Dobře, dobře byl to jen návrh" podotkl Danny a od tématu ustoupil.
"No, ale než budeme pokračovat dál mám strašný hlad, takže se jdu najíst" řekne Jackie "Já se pokusím najít nějakou, jakoukoliv zmínku o Kosmické síle" řekne Danny a zvedne se, aby šel od studovny.
Teď záleží na tobě s kým půjdeš.

Návrat do dění

Daniel je naprosto nadšen mým přístupem, na což reaguji pouze protočením zornic a všeříkajícím pohledem k Jackovi. Vážně, Danny se za ty roky vůbec nezměnil, stále je to ten stejný vědec, teoretik. "Jen abych neskončila jako laboratorní krysa..." zamumlám zamračeně, abych byla upřímná, zmíňky o laboratoři a experimentech se mi dvakrát nelíbí. Uvědomuji si ale, že je to možná jediný způsob, jak tomu všemu přijít na kloub. Navíc, pokud by to mělo dojít do stádia, které by mi bylo nepříjemné, vím, jak se bránit.

Danny poté spustí o našich rodičích a rodinné firmě.
Rozvod? Asi bych měla být smutná, ne? Každé dítě by mělo být smutné rozvodu vlastních rodičů - a asi bych i byla, kdyby se nám ti dva někdy pořádně věnovali. Takhle mi je to jedno. Ano, je to kruté, ale je mi to vážně dost jedno. Plus to má i jednu velkou výhodu, až se pomstím otci, nebude to mámu příliš trápit. Nebude muset předstírat smutnou vdovu.

Informace o firmě mi jdou jedním uchem tam a druhým ven, něco podobného jsem i čekala. Otec je workoholik, a taky bastard a jeho práce pro něj byla vždycky jediným dítětem. Rozšíření firmy? Klasika.
"Doufám, že svou novou pobočku nějak pěkně pojmenoval. Nebo alespoň nějaký svůj produkt." Mám ten dojem, že po mě asi ne - i když kdo ví, k čemu ho média donutila.

Když Jack Dannyho přeruší, zašklebím se, už jsem se začínala bát, že si budu muset poslechnout výsledky nejnovějšího finančního auditu.

Danny je panic. Jasné. Klasika. Byla bych překvapena, kdyby se jeho situace nějak změnila. Pokud si on někdy najde holku, bude to znamení konce světa.
Druhá informace je pro mě ale mnohem důležitější a překvapivější.

Oh. Nejprve na Jacka nechápavě koukám, nevěřím svým uším. Zasnoubený? On je zasnoubený? Zamrkám, nejsem schopna slova. Za ty tři roky se přeci nemohl změnit význam slova zasnoubený, ne?
"Počkat, to jako vážně?" Vydám ze sebe a rty se mi rozšíří do opravdu šťastného, veselého úsměvu.
"Uiiiii." Zvuk, který ze sebe vydám, je sice neidentifikovatelný, ale naprosto jasný. Radost.

Zvednu se ze židle a rychle Jacka obejmu. "Gratuluju! Sakra, jak strašně bych ho chtěla vidět!" Poblahopřát mu. Obejmout ho. Prostě -
Ale Jack má pravdu, samozřejmě. Ian je poslední člověk na tomhle světě, kterého bychom do toho chtěli zaplést.
Na ostatních lidech mi nezáleží, ale ty, na kterých ano, budu ochraňovat.

"Nebude to trvat dlouho. Jen co zjistíme, co jsou vlastně mé schopnosti a tak. Slibuju."
A pak bude svatba a budu moc jít za svědka. Budu muset jít za svědka, o tom prostě není pochyb.

"Ehm..." Jídlo nebo práce? Stále jsem to ta zodpovědná já, takže:
"Jacku, koupíš i něco pro mě? Cokoliv..." trochu se zamračím, pomyslím na své stravovací návyky z poslední doby. "Vlastně když to nebude smažené a kořeněné, budu ráda. Muj žaludek by to asi nesnesl." Pokrčím rameny, pak se otočím na Dannyho.
"Ale pracovat ještě nejdu! Musím jít do sprchy a trochu se upravit." Nebo si rovnou dám pořádnou vanu. Na pár hodin.

"jen...buďte brzo zpátky, jo?"

Minulost Afaie

Sam

Když řekneš své důvody pro pomoc Afaie si tě začne prohlížet se zkoumavým pohledem, jakoby si nebyla jistá, jestli říkáš pravdu nebo ne.
"Dobře" řekne jednoduše, když jí začneš ošetřovat nohu. Vyčistíš jí ránu a zavážeš jí to. Afaie se na nohu pokusí postavit a i když lehce kulhá, není to vůbec špatné a do pár dní by už mohla normálně běhat. Zase si sedne, aby jsi nohu nepřemohla."Radši ti to ukážu , než abych ti to říkala" řekne Afaie předtím než začne vypravovat svůj příběh a lehce se dotkne tvého čela. Najednou se celý svět začne točit a když se vše znovu ustálí vidíš před sebou město uvnitř jeskynního otvoru.
"Pocházím z planety jménem Garion. Je to malý celkem stinný svět, který má celkem toxické, ale rychle vyprchávající deště, takže většina života, včetně mých lidí, žijí uvnitř skal." Město se přiblíží k tvým očím a ty vidíš hromadu Afaie podobným lidem, kteří spolu mluví, smějí se a prostě celkově žijí.
"Byly jsme malý, ale relativně šťastní, tedy až do doby než přišly oni." obraz se změní a teď kde předtím byly šťastní lidé jsou teď mrtvé těla a všechno kolem tebe hoří.
" Otrokáři přiletěly do mého města a začaly ho ničit. Ženy znásilňovaly, děti unášely a muže zabíjely." Vidíš jak malá Afaie s ještě jednou osobou kopou a křičí zatímco je drží nějaký muž v brnění "Já a moje sestra jsme obě byli ještě děti, když nás vzaly a snad celý svůj život jsme strávily v zajetí. Nás jako jediné neprodaly, místo toho nás využívali jako otroky na všemožné práce." Obraz se znovu mění a teď vidíš jak už dospělá Afaie a její sestra nastupují do únikové kapsle "Jednou jsme však dostaly šanci utéct a nebo jsme si to aspoň myslely, ale oni nás dostihly a my jsme obě skončily bůhví kde" řekne Afaie a ty se vrátíš zpátky do reality.
Afaie zase vypadá naprosto vyčerpaně "Tohle vážně nesmím dělat tak často" řekne si hlavně pro sebe a poté vytáhne z kapsy malou blikající obrazovku, asi o velikosti mobilu "Tenhle lokátor je nastavený na kapsli mojí sestry" řekne a podá ti toto malé zařízení.
Když se podíváš, kde to je vidíš, že to ukazuje na Aljašku.
Afaie se nervózně po škrábe na týlu a řekne "Můj původní plán, byl jí najít a pokusit se jí najít a jestli bude mít funkční kapsli tak se dostat i domů, ale vypadá to, že oni po mě pořád jsou a ještě k tomu tenhle svět vůbec neznám a proto jsem se chtěla zeptat, jestli by jsi mi prosím nepomohl?" zeptá se tě Afaie a poté hned začne přemýšlet nad tím jak by tě přilákala "Nevím, moc co bych ti mohla nabídnout, možná jen že by jsme tě mohly vzít sebou a ty by jsi se mohl dostat na zpátky domů" nabídne ti Afaie

Basin City

Legion

"Basin City. Ještě před dvěma roky malé těžařské město v Americkém státě Kalifornie, které mělo pět minut slávy před padesáti lety a ještě doteď se z nich nevzpamatovalo. Avšak potom se ukázal génius, miliardář a inovátor Richard Parker, který koupil celé město a během dvou let z něj udělal technologické centrum spojených států.
První tady přesunul většinu své produkce a největší centrálu Parker Industries na světe, kterou pojmenoval Per Astra, podle svých životních cílů mířit vždy přímo ke hvězdám. Potom co se tady objevila Per Astra, začaly se tady stěhovat i ostatní firmy a za chvíli už tady nebylo dost místa a tak Richard Parker pomocí svých nejmodernějších technologií rozšířil celé za minimální čas a díky tomu a jen díky tomu je Basin City technologickým drahokamem jakým dnes je."
S těmito slovy promítání zhaslo a světla v pokoji se rozsvítila. Mladá žena s falešným úsměvem a cedulkou, na které bylo napsáno: Tisková mluvčí, Šéfka oddělení PR a styku s veřejností. Žena se před vás postavila a všem vám znovu zopakovala, že dneska tady bude mnoho novinářů a je důležité aby jste na otázky odpovídaly dobře. Abbie, tvoje spolupracovnice, kamarádka a trochu šílená osoba, si mezitím psala na mobilu.

Už to bylo asi půl roku co jsi se ty i otec přestěhovaly do Basin City. Po začátečním výbuchu obyvatel potřebovaly ty doktory a jelikož většina lidí tady byly celkem bohatí, potřebovaly i luxusní doktory a proto zavolaly tvého taťku, až ze Španělska, aby se stal primářem v místní nemocnici.Ty jsi s ním jela taky. Ze začátku jsi jen objížděla místní scény a zkoumala okolní přírodu, ale pak nastal čas, aby sis našla práci, nebo aspoň brigádu. A tak jsi zašla do budovy, která se, až přehnaně vysoko tyčila nad ostatními budovami a tou je Par Astra. Nakonec tě vzaly do zdejší kavárny, jako prodavačku a i když to normálně byla klidná práce, dnešek byl výjimečný.
Dneska se totiž konala, nějaká velká konference a měla tady být hromada novinářů, takže se všichni pořádně staraly o to, aby se nic nestalo a pouštění informačních filmů, bylo to nejmenší co sis dneska musela protrpět. Už jsi dostala minimálně pět set letáků a už minimálně padesátkrát ti už někdo opakoval co říkat a co ne.

Zatímco dáma ve předu stále mluvila o tom jak je dnešek důležitý Abbie zvedla oči od telefonu, nahnula se k tobě a zašeptala ti do ucha "Dneska večer ta nejšílenější party, co tohle město kdy zažilo, jdeš?"

Pracovní nasazení - 100%

Znuděně jsem pozorovala film. Hlava se mi mírně kynklala směrem k Abbie a už už jsem si mohla skvěle zdřímnout, když se projekce vypnula a potisící toho dne jsem slyšela ta samá slova. Myslí si, že častým opakováním nám to vštípí do hlavy? To asi těžko! Kdyby nás nechali už bejt, měli by všichni lepší náladu a vypadali by spokojeněji před novináři. Takhle budeme všichni jak puchýře před prasknutím.
Achjo... Musím jít dnes spát dřív. Takhle to nemůžu vydržet dlouho. Asi mi upadne hlava a odkutálí se někam do ticha!
Z přemýšlení mě vyrušila až Abbie. Na okamžik nechápavě jsem se na ní podívala. Pak jsem se ale zatvářila lítostivě. "Znáš mě... Já a párty... To přece nejde. Radši zůstanu dýl v práci a vyleštím ještě desetkrát všechny skleničky. Jo! To je skvělý nápad. To mě baví..." Pak se ale tiše zasměju.
"Jasně, že jdu! Kdy a kde?"
Hmmm... Mohla bych si skočit koupit ty super černý šaty, co jsem viděla v nákupáku. Nebo jen džíny s tím volným trikem, co mi táta koupil k narozkám? Zamyšleně jsem hleděla na tu babu, co má jako povolání mlít pantem a přemýšlela, kolik za to asi bere. Povídání si s lidma. Myslím, že bych to zvládla líp jak ona!

Podivná zelená koule

Připadám si jako baletka, co tančí v kapkách deště za svitu měsíce. Jenže nejsem baletka. Ani nepší. A už vůbec není noc. Kulky hvízdají kolem mě, ode mě do všech stran. Kdybych měl ústa, usmíval bych se. Nevím proč, ale je mi krásně. Přesně pro tohle žiju. To je můj úděl. Ničit. Ukončovat životy těch zlých. A že se mi to i daří s přehledem. Zajímalo by mě, jak si vede Eric. Řekl bych ale, že působivětší destrukce mám já.
Netrvalo to dlouho a zmiňovaný bratr se ke mně připojil. „Kde jsi se flákal?“ pokusím se o vtípek, když už bylo po všem a nikdo a nic v okolí se už nehýbalo. Byla to velká destrukce. A můj informační panel mi hlasí sedma třicet potvrzených zabití. Muniční sklad, kasárnu, strážní věž a auto. Řekl bych, že to je dobré skóre.
Procházel jsem mezi mrtvými a ještě rozdal pár ujišťovacích ran, než se mi ozval Victor. Jen jsme na sebe s Ericem kývli a poklusem se přesunuli za nimi do podzemí jedné z budov. Po cestě bylo plno mrtvých těl, takže Victor s Faye taky nezaháleli. O něco dál se chodba rozšířila do větší místnosti, kde stáli Vistor s Faye. Jenže něco bylo špatně. Victor držel v ruce podivnou zelenou kouli a ani jeden nereagovali na mou přítomnost. Vůbec, ani když jsem na ně promluvil. Ani když jsem se jich dotkl nebo když jsem se jim ozval na soukromém kanále. Nic. Nejspíš za to může ta věc, co drží Vic. Pustil jsem pušku na zem a z jedné mrtvoly strhl triko, abych měl kus hadru, do kterého tu věc zabalím. Třeba pak budou zase reagovat.

Obrovská akce

Legion

"Už jsem se lekla, že jsi nemocná nebo tak" řekne Abbie, zatímco se směje "No, ale je to v osm, adresu ti pošlu, ale nikdy neuvěříš kdo to pořádá." Abbie ti to řekne, ještě než stihneš začít hádat "Je to Jason Hollstrom, syn Daimona Hollstroma jak divný to je?" zeptá se tě a komicky na tebe zůstane zírat s otevřenou pusou.
Daimon Hollstrom, byl ředitel Per Astry a snad nejdůležitější člověk v celém Basin City, tedy až na Richarda Parkera, ale ten v Basin City nebydlel.
Dáma dokončila svojí řeč. Pár lidí zatleskalo, ale většina se jen znechuceně zvedla a odešli zpátky do práce, včetně tebe a Abbie. Vy jste pracovaly v kavárně, která byla na spodním patře hned vedle vchodu. I když vaše práce bylo vařit kafe, i vy jste si předem musely projít speciálním kurzem o různých typech kávy, prostě všechno v tomhle městě muselo být profesionální, což občas některé lidi dost stresovalo. Abbie mezi tyto lidi rozhodně, ale rozhodně nepatřila.
"Dneska večer to úplně roztočíme, ale jako naprosto" opakuje Abbie zatímco se houpe na jedné z židlí a hází si do pusy lentilky, které si do práce přivedla. Ještě máte pár minut předtím, než se dneska Per Astra otevře a tak zatímco ostatní chystají stoly a připravují menu, Abbie využívá poslední chvíle k odpočinku."Pokud se zítra probudím v posteli a nebudou vedle mě minimálně dva další lidé, dělala jsem něco špatně" podotkne ještě Abbie. Před vstupem do budovy už se nedočkavě tlačí všemožní novináři.
A než jste se naděly dveře se otevřely a začal chaos. První vstoupily dovnitř jenom všechna media a jen ti zaplnily celé první patro, když přišly i obyčejní obyvatelé celá první tři patra, byla naprosto k nepohnutí.
"Díky" poděkoval ti jeden z novinářů, kterému si zrovna přinesla kávu "Já jsem Tom" představí se ti a lehce na tebe kývne hlavou "Musí být docela nával mít tady takový...no..nával?" zeptal se tě Tom zatímco si upíjel svoje kafé. Mezitím vstoupil do budovy Daimon Hollstrom a jeho ochranka.
Při jeho vstupu do budovy se kolem něj shlukne hromada novinářů a začnou se ho vyptávat na všechny možné otázky.
Zdálo se to prostě jako obyčejný den, ale v tom sis všimla něčeho velmi zvláštního. U vchodu stál muž s kapucí a velkými brýlemi, které zakrývaly jeho obličej. Ale všimla sis také, že má zbraň a blíží se nebezpečně rychle k Hollstromovi, kterého právě zastavil obzvlášť neodbytný novinář. Muž s neuvěřitelnou rychlostí procházel kolem skupiny novinářů a bylo ti jasné, že zanedlouho bude u něj. Mohla jsi se ho pokusit zastavit a nebo jsi mohla dělat, že sis ničeho nevšimla a vzdát se tak zodpovědnosti.

Ztracená sestra

Afaie souhlasí s tím, že mi vše poví, nebo jak později sama dodá, ukáže. Hned je mi jasné co má na mysli a mé přání znát její příběh, už není tak silné jako před tím. Bohužel je pozdě na to couvnout. Opět se mě dotkne a tentokrát se mi v hlavě začnou objevovat nejrůznější obrazy z její minulosti. Je to jako bych to zažil já sám, akorát vím, že to tak není, což ve mně vzbuzuje zvláštní pocit.
Hmm Garion, takovou planetu neznám.
Informace, které mi poskytne o jejím domovině, mi zase o něco více objasní záhady kolem této dívky a jejím lidu, stále to však na můj vkus není dost. Vyprávění pak pokračuje útokem na jejich město a tím, jak byla ona a její sestra unesena otrokáři. Vzpomínky jsou vskutku jako živé a místy až děsivé. I tak mě to vše ale nechává chladným. Sám jsem měl možnost vidět řadu nespravedlností páchaných na druhých, některé dokonce v tomto světě. Nic z toho co mi ukáže, mě tedy nezaskočí.
Následuje několik rychlých útržků z následujících let otroctví a skončí jejich útěkem a přistáním tady na zemi.

Jakmile mám výlet do jejích vzpomínek za sebou, přepadne mě znovu mírná závrať a dezorientace. Vše se ale rychle vrátí do normálu a já jsem opět sám sebou, zpátky v mém bytě. Tohle už nikdy.
Pak následuje zvláštní pokus o pomoc, který na mě zrovna moc nezapůsobil. Aby ještě zvětšila můj zájem, navrhne mi, že by mě mohla dostat zpátky domů. Okamžitě se mi vybaví vzpomínky na Aoclite a na vše co jsem ztratil. Ne, tohle nejde. Ať bych si to přál sebevíc, tak domů se už asi nikdy nepodívám. Už před tím mě neměli rádi, co teprve kdybych se tam objevil teď.

Podle lokátoru, který má Afaie u sebe, by se měla její sestra nacházet někde v oblasti Aljašky. Čím dál tím lepší. Může jenom doufat, že její sestra přistála v nějaké obydlené oblasti, pokud ne, tak to moc růžově nevidím. Tak jako tak se mi to moc nelíbí.
“Co tvá kapsle, je funkční?“ Pokud je, tak máme alespoň částečnou šanci, že se tam dostaneme včas. S místními dopravními prostředky to bude už o dost horší.

Lekce historie

Amiel

"Jo, jako všichni z královské rodiny" řekne Edgar lehce pobaven tvojí otázkou."I když to občas se můžou dít velmi zvláštní věci, jelikož magie si celkem zahrává s genetikou v tomhle městě." řekne Edgar a poté se začne smát, jako by si na něco vzpomněl "Znal jsem jednoho muž, který se narodil s oranžovým odstínem a když za mnou jednou přišel řekl jsem mu...." Edgar se zarazil uprostřed příběhu, když si všiml tvého lehce zmateného výrazu "Asi chápu, že je to pro tebe zvláštní, že se vidíme poprvé v životě a já se s tebou bavím jako by jsme spolu vyrůstali, ale musíš si uvědomit, že tady v Domě Duší vidíme veškerou budoucnost, minulost i přítomnost. Tuhle konverzaci jsem s tebou měl už tucetkrát a ještě jí několikrát mít budu." vysvětlí a potom si odkašle.
"Ale pojďme k hlavnímu tématu dne a tím je První zbroj" Na Edgarově tváři se objeví úsměv, když se zmíní o První zbroji. "Kdysi dávno" začne Edgar svůj příběh.",tohle bylo v době, kdy ještě Agartha neměla krále, ale jenom Rada rozhodovala o aférách města, v té době byla Agartha v obrovské válce. Válka pro nás byla devastující a vypadalo to, že jí prohrajeme." vypráví ti Edgar. "Ale jednou se na bojišti objevil mladý kovářský učeň, který se sestavil zbroj do které přenesl svého ducha a v této zbroji nepřítele porazil. A tak se mladík stal prvním králem a zbroj byla předávána z krále na krále, přičemž každý udělal nějaké změny" pokračuje Edgar s vysvětlováním.
"Ale jednou, potom co už Agartha velmi dlouho nebyla ve válce jeden král nechal zbroj uzamknout uvnitř Snového světa, jelikož podle něj brnění představovalo dobu strachu a smrti ze které on chtěl Agarthu vytáhnout. A tak jako součást své zkoušky budeš muset brnění přinést ven ze Snového světa." dokončí Edgar vysvětlování a vypadá upřímně unavený ze všeho tohohle vysvětlování.
"Myslím, že už je čas, aby jsme pro dnešek skončily, přeci jenom tě budou za pár minut nutně shánět" řekne ti Edgar a rozloučí se s tebou. Ještě než se však vrátíš ke svému tělu řekne ti ještě "Jo a ohledně toho jaký je úkol krále. Všechno co si řekla je samozřejmě správně, ale jestli je král dobrý, zlý, lakomý, nebo bojechtivý, každý vládce musí být inspirující. A aby jeden mohl inspirovat lidi, občas musí být nad nimi." řekne ti naposledy a poté odejde zpátky přes zeď, kterou jsem přišel.
A tak se vrátíš zpátky ke svému tělu, znovu vejdeš dovnitř a vyjela jsi ven kde na tebe už čekal Dorian a jen co tě viděl rozeběhl se k tobě."Mám nějaké zprávy ohledně Laurise" řekne Dorian "Když jsme vtrhly do jeho domu našli jsme tam jeho manželku jak byla brutálně zavražděna a Lauris není nikde k nalezení" oznámí ti Dorian.

Volný čas

Eve

"Pokusím se tě překvapit" řekne Jack a s úsměvem jde něco objednat. Mezitím vidíš jak rozsvítí světla v pracovně a zavře za sebou dveře. Ty jsi zajdeš do svého starého pokoje pro nějaké nové oblečení. Když přijdeš před své dveře přepadne tě vlna nostalgie. Ještě před dvěma roky jsi tyhle dveře viděla snad každý den, ale to se zdálo jako kdyby to bylo v minulém životě.
Uchopila jsi kliku a pomalu jsi dveře otevřela. Ozvalo se zaskřípání, které bylo typické pro dveře, které se už dva roky nepromazávaly. Když si vstoupila dovnitř viděla jsi, že všechno v tvém pokoji zůstalo úplně stejné. Plakáty na stěnách byly pořád stejné, postel byla pořád ustlaná jenom z části a tužky se stále válely po tvém stole, vedle skvrny od kávy, kterou jsi se neobtěžovala uklidit. Bylo to jakoby se poslední dva a půl roku vůbec nestalo.
Došla jsi ke skříni s oblečení a viděla jsi, že i tvé staré oblečení je stále tady. Musela sis však vzít něco volnějšího, jelikož jsi za svůj rok tréninku nabrala nějakou tu svalovou hmotu. A tak jsi s vybraným oblečením šla do koupelny, kde sis konečně po dva a půl roce dala teplou vanu.
Z koupelny jsi vyšla čistá a v novém oblečení a poté jsi rovnou šla do pracovny. Jack už tam byl a zrovna jedl objednanou čínu a otáčel se na židli zatímco Daniel měl oči upnuté na obrazovku počítače. Když tě viděl zamával na tebe hůlkami na znamení pozdravu a ukázal na vedlejší stůl kde stála další krabice s čínou, určená tobě.
"Vidím, že jsi našla svůj pokoj" řekne ti Danny, když si všimne že jsi tady "Jackie odmítal, aby jsme tam cokoliv měnily kdyby jsi se náhodou vrátila a i když mi to připadalo naprosto šílené, vypadalo to, že měl pravdu." řekl Danny a viděla jak se Jackovi objevil na tváři samolibý úsměv. Potom jste si každý sedly a začaly pracovat.
Danny i Jackie usnuly kolem dvou hodin ráno, ale ty jsi pracovala přes noc a ani jsi se necítila moc unavená. Nebyla sis jistá, jestli to bylo protože jsi se už předtím prospala, nebo to byla nějak součást tvých schopností.
Celou dobu jsi vyhledávala všechny možní informace a i když si nenašla nic o kosmické síla, vydedukovala si, že schopnost kterou jsi získala byla ovládání Elektromagnetismu. Dívala jsi se na všechno možné co se o tom ví a na jeho dvě očividně využití elektřina a magnetismus. Dokonce jsi i zkoušela své schopnosti na malých kovových předmětech a byla jsi překvapená jak lehce se ovládaly. Byla jsi tak zabraná do práce, že sis ani neuvědomila, že už je ráno dokud Dannymu nezazvonil na mobilu budík.
Danny sebou prudce trhnul podíval se kolik je hodin, zaklel a začal se bleskové upravovat. Když sebou takhle rychle házel probudil i Jackieho, který měl stejnou reakci a také začal spěchat. Danny se na něj tázavě podíval "Kam ty spěcháš, vždyť nepracuješ?" zeptal se Jackieho, který se hned ohradil "Jen protože nepracuji v otcově firmě, neznamená že nepracuji vůbec." odpověděl mu.
Poté se s tebou oba rozloučily, řekli ti ať si opatrná a vyletěly ven z domu. Takže jsi tady byla sama. Přemýšlela jsi co by jsi teď mohla dělat, mohla by jsi jít ven se projít, za ten rok už sis zvykla na pravidelný trénink a tak jsi mohla jít do tělocvičny nebo tak. Nebo jsi mohla zůstat doma a vyzkoušet své schopnosti a nebo úplně něco jiného.

Splácení dluhů

Ian

Rok před návratem Evelynn

Play it

Byla půlnoc a ty jsi stál před jedním z klasických New Yorských bytových domů, které byly postaveny ještě před prohibicí. Takový typ domu, kterých v dnešní době bylo čím dál tím méně. Avšak neměl jsi moc čas ani náladu na to, aby jsi obdivoval architekturu, jelikož jsi měl jasné dané instrukce.
Přišel si ke vchodu a zazvonil jsi na zvonek s nápisem Beherit, i když ti nebylo jasné kdo to je, nebo co to znamená, ale takové byly tvé instrukce. Chvíli jsi čekal co se stane, ale jen ozval bzučák, který značil že dveře byly odemčeny a tak jsi opatrně vešel dovnitř.
Tam na tebe čekalo dlouhé točité schodiště se zábradlím z ebenového dřeva, do kterého byly vyřezány všemožné motivy.
Vytáhl sis obálku, která ti byl poslána. Obálka na sobě neměla ani příjímací ani odesílací adresu, takže pro tebe bylo záhadou jak se k tobě dostala. Otevřel jsi jí a znovu si přečetl dopis aby jsi se ujistil, že jsi nic nespletl.

Pane Williamsi
Píšeme vám ohledně smlouvy, kterou jste před jedenácti lety uzavře, jež zahrnovala zdravý vašeho otce a vaší následnou protislužbu. Je naší ctí vás informovat, že jsme uznaly, že je načase si váš dluh vybrat.
Prosím dostavte se tento pátek,13.4., na adresu Lexington Park 5 ve 12:00 p.m. Zazvoňte na zvonek se jménem Beherit a poté vyjděte do pátého patra, tam budete očekáván. Předem vás chceme varovat, že neschopnost dorazit bude silně potrestána a život vás i vašich blízky tím bude ohrožen.

Ještě jednou jsi tenhle stručný dopis přejel očima, poté si ho vložil zpátky a vyšel nahoru po schodech. Cítil jsi jak ti srdce buší nervozitou a jak ti chladný pot stéká po zátylku. Když jsi došel do pátého patra čekal tam na tebe velký svalnatý albín s červenýma očima. Pomalu na tebe otočil hlavu a prohlédl si tě od hlavy, až k patě. Poté beze slova otevřel dveře od jednoho z bytů a rukou ti naznačil, aby jsi šel dovnitř. Z bytu se ozývala jemná jazzová hudba. Když vstoupíš dovnitř muž za tebou okamžitě zavře dveře.
Tobě nezbývá než následovat zvuk. Nakonec přijdeš do velkého moderně vybaveného obýváku ve kterém je i hromada jiných lidí a vypadá to, že tady mají nějakou oslavu V rohu je mladý zpěvák a za ním malá kapela jazzových hudebníků.
Všichni z návštěvníků jsou oblečení do nejnovějších kusů od těch nejluxusnějších značek. Jinými slovy, ty tady pasuješ jako pěst na oko. Nikdo si tě nevšímá a všichni tě ignorují, ale to se hned změní, když uslyšíš jak ženský hlas zavolá "Ah, tady je náš oslavenec." když se otočíš, aby jsi se podíval kdo to řekl vidíš jí.
Je to ta stejná žena s kterou si před jedenácti lety podepsal tu smlouvu a vypadá úplně stejně, jakoby nezestárla ani o den. Když na tebe zvolá ona všichni se na tebe otočí a začnou ti jemně tleskat. Cítíš se velmi zmateně. Poté ti někdo podá a víno a podsune ti židli.
"Koukněte na něj, je celý pomatený, no není to roztomilé" řekne žena a dav lidí udělá kolektivní Oooh, jako by jsi byl nějaké štěně, které se snaží chytit svůj vlastní ocas.
Žena si poté přisune vezme židli a elegantně si sedne naproti tebe. Mezitím všichni hosté kolem vás vytvoří kruh."Víš co tohle je?" zeptá se tě velmi sladkým hlasem.

Komisař Rex Legion

Spiklenecky jsem se ušklíbla na Abbie a poslouchala její pokyny. „Nemám nejmenší…“ Ani mě nenechala domluvit. Ukecaná potvora! Musí se jí ale nechat, že měla dobrý důvod. Ten Jason Hollstorm! Bože! Jeden z největších osobností našeho města. Jo, ty nový šaty si musím pořídit. Pro takovouhle příležitost mi ani nebude líto těch utracených peněz.
„Jason Hollstorm… Wau! Tak to se budeš muset chovat slušně!“ Pronesu rejpavě, když vstávám a odcházím konečně z toho mučivého pekla.
Ne, že by to dole bylo lepší. Venku to vypadalo, jakoby se tu mělo dávat něco zadarmo. Takových lidí jsem snad nikdy pohromadě neviděla. Vzala jsem do ruky další skleničku a pečlivě jí leštila. Opravdu nechápu, jak je možné, že Abbie ještě nevyhodili. Skoro nic tu nedělá. Možná je to maskot kavárny. Ušklíbla jsem se nad představou Abbie pobíhající po hale v kostýmku hvězdy. Drze jsem jí ukradla lentilku. „Je mi to jasný! A s trochou štěstí bude jeden z těch lidí Jason.“ Mrknu na ní spiklenecky.
Upřímně. Asi bych se nezlobila, když bych ten druhý člověk byla já. Mohlo by to být zajímavý…
Dveře se otevřely a naše chvilka volna oficiálně skončila. Dovnitř se nahrnuli kvanta zvědavců a bohužel, spousta z nich přišla nejspíš jen na kávu. „Legion…“ Usmála jsem se na novináře, který si chtěl očividně povídat. Aspoň si na chvilku odpočinu. „To rozhodně! Jsem zvědavá, kdy dojdou mlíčka a nebo bude podobný problém.“ Usměji se a jen mimoděk se podívám ke vchodu.
Dovnitř vcházel velký boss i se svou gorilí smečkou. Uculila jsem se a otáčela se zpět k Tomovi, ale v tom jsem si všimla něčeho divného. Vrchol debility jsou pro mě lidi, kteří nosí sluneční brýle v budově. Když se k nim ještě přidala kapuce, měl mou plnou pozornost. Najednou vytáhl z klokaní kapsy na břiše zbraň a blížil se k panu Hollstromovi. Zarazila jsem se. „Do prdele!“ Hodila jsem podnos s kávou na stůl, až se vylila a rozeběhla se směrem do vřavy. „Má zbraň!“ Zařvala jsem co nejhlasitěji, když jsem se řítila na útočníka.
Přeměna?! Ne! Je tu moc lidí! To přece nemůžu!!! Ale…
Podívala jsem se přímo na muže se zbraní a bylo mi jasné, co musím udělat. Jak já je nenávidím!!! Zavrčela jsem si pro sebe a ve skoku na něj jsem se proměnila v největšího psa, kterého jsem se kdy byla schopná dotknout. Svůj efekt to ale splnilo. Přišpendlila jsem útočníka k zemi a zakousla se mu do ruky se zbraní.
Tohle musel někdo vidět… Z toho bude průůůser!

Bezstarostnost

Jsem trochu překvapena, když najdu svůj pokoj v přesně takovém stavu, ve kterém jsem ho opouštěla. Tedy asi, úplně do detailů si to nepamatuji, pochybuji ale, že by tu takový nepořádek nechal někdo jiný. Tohle úplně odpovídá mému stylu, neustlaná postel, pootevřená skříň, na židli několik svršků oblečení, které už určitě nebude v módě. Hmm, asi bych měla vyrazit na nákup, pořádně se postarat o nový šatník - už jenom protože tak polovina mého předchozího oblečení mi už tolik nebude.

Teď nad tím ale příliš nepřemýšlím, nemohu se dočkat teplé vody a pocitu čistoty, která mě již brzy čeká. Rychle popadnu čisté spodní prádlo (jaká to vymoženost!), nějaké tričko a krátké kraťasy. Ještě ručník a málem do té koupelny běžím. Vážně, tohle mi sakra chybělo.

Proud teplé vody působí jako balzám na mou duši. Sleduji, jak ze mě stéká špína a spolu s ní i zátěž posledních let. Konečně budu zase vypadat jako člověk, konečně se tak budu moci i cítit. Jsem ještě vlastně člověk? Na tom mi zas ale moc nezáleží.
Pořádně se vydrhnout, umýt si vlasy, oholit se. Fuj, takhle zanedbaná jsem ještě nikdy nebyla! Vodu musím několikrát vyměnit než se upokojím a mohu jen tak relaxovat.
Vydržela bych klidně i o něco déle, ale začínám mít hlad.
A čeká mě skutečné jídlo!

"To vypadá nádherně! Ani nevíte, co jsem musela jíst!" Vrhnu se na připravenou čínu a i když bych měla být inteligentní a jíst pomalu, nemohu si pomoci a hltám jedno sousto za druhým. Brzy mě ale začne bolet žaludek a já trochu zklamaně zjistím, že nesním ani polovinu té porce.

S klukama si ještě chvíli povídáme, Danny nás ale nakonec popožene k práci a každý se vrhneme do vyhledávání informací. Abych se přiznala, nejsem zas tak efektivní. Ano, jsem zvědavá, ale teď si mnohem více chci užívat trochu jiné zábavy - a neustálé hašteření s Jackem je jedna z mých nejoblíbenějších zábav. Ve chvíli, kdy po sobě začneme házet vlaštovky z papíru, čímž naprosto vyrušujeme až příliš vážného Daniela, to můj mladší (je stále mladší?) bráška nevydrží a prohlásí, že to nemá cenu a že jde spát.
S marnou nadějí, že do zítra s Jackem dospějeme. To se nestane. Snažím se je přemlouvat, aby se mnou ještě zůstali vzhůru, oba jsou ale neoblomní a já tak zůstanu v pracovně sama.

Teď mě nikdo nevidí, teď už můžu být zodpovědná.
Tak se tedy dám do práce.
Hmm, elektromagnetismus?

Začnu pěkně od píky, nejprve informace pro středoškoláky. To by šlo, tomu rozumím. Vysokoškolské kurzy na toto téma jsou už o něco složitější a já začínám zjišťovat, že té teoretické části bych se mohla věnovat o něco lépe. Třeba časem.
Když nejde teorie, začnu s experimenty. Vyhlédnu si kovovou lžičku, chvíli na ní zamračeně koukát, snažím se jí zvednou pohledem, pak i vůli.
Když se lžička pohne, málem začnu křičet nadšením.
Zkusím to znova, tentokrát se vznese o něco výše a já přijdu na to, že když si pomáhám pohybem ruky, je to mnohem jednodušší.

Takto trénuji několik hodin a je to čím dál lepší a lepší. A zábavnější. A co ta elektřina?
Chci to zkusit, to se ale ozve podivná zvuk a já si až po chvíli uvědomím, že je to jenom budík.
To už je ráno?

"Dobré ráno, pánové." zašklebím se na ně, když oba začnou pospíchat, očividně do práce. Hmmm, takže tu zůstanu sama. Nevadí.
"To ani nesnídáte?" Asi si dojím tu čínu. "Mimochodem, nezapomeň si klíčky, Jacku..." Než šel spát, nechal je na stole a když byly tak po ruce, musela jsem je využít ke svému tréninku.
A teď k chlubení, samozřejmě.
Lehce mávnu rukou a klíčky se zvednou ze svého místa a zamíří si to rovnou k Jackovi. Ve tváři mám velmi potěšený a samolibý úsměv, tohle je totiž vážně dost zábava.
"Tak se mějte!"

Když za nimi zaklapnou dveře, najednou se začnu cítit příliš sama. Mohla bych si dále hrát se svými schopnosti, najednou mám ale touhu po lidech. Po tom životě, do kterého jsem se tak moc chtěla vrátit.
Je čas začít si to užívat.
Jen se musím ujistit, aby mě nikdo nepoznal.

A tak v rychlosti provedu pár úprav. Správný makeup, černé brýle, které zakrývají oči, vlasy stažené do culíku. Budu muset zajít ke kadeřnici na zkrácení a změnu účesu, tohle je přímo katastrofální.
Poté na sebe hodím tmavé tričko, jeansy, tenisky a mohu říci, že kdybych se neznala, tak bych samu sebe nepoznala. Žádné značkové, perfektně padnoucí oblečení, žádný bezchybný účes. Ne, vážně, takhle by mě nepoznala ani vlastní matka, vždyť vypadám jako nějaká holka ze střední třídy, která neví, co to je móda.

Ještě se ujistím, že jsem si z Jackovy peněženky vypůjčila správnou kreditku - Sorry, brácho, přeci tu nemůžu pobíhat s kreditkou na mé jméno, nejsem tak pitomá, a můžu vyrazit do víru velkoměsta. Tedy, nejprve k té kadeřnici, některé povinnosti se nesmí odkládat. A pak, no, kdo ví, kam mě nohy zanesou, po dvou a letech se tu muselo změnit spousta věcí.

Dluh

Už tehdy jsem věděl, že to, co dělám je špatné. Že se mi to jednoho dne vrátí a budu litovat.
Tehdy mi to ale přišlo jako jediné řešení, což možná také vskutku bylo, ale stálo to za to?
Byl jsem ale ještě v podstatě dítě, puberťák, který nepřemýšlel nad důsledky svých činů a jehož jediným snem bylo, žít život v normální milující rodině.
Všichni víme, jak to dopadlo.

Upsal jsem svou vlastní duši ďáblu jen abych zachránil člověka, kterému na mě stejně nikdy nezáleželo. Nespravedlivé? Samozřejmě. Co jiného ale také čekat?
Základní nastavení života je nespravedlnost, s tím se nedá nic dělat. Můžeme se snažit a stejně se objeví něco, někdo, kdo nás zase srazí na kolena.
Dneska mám ale dobrou náladu.

Že by to bylo tím, že po jedenácti letech klidu, kdy jsem na svůj drobný prohřešek málem zapomněl, se má minulost zase ozvala? Nemám pochyb o tom, že ať po mě budou chtít cokoliv, nebude to nic pěkného a milého. Čekají mě skvělé chvíle.
Upřímně, nebojím se ale zas až tak o sebe, jako o své okolí. Můj vlastní život je téměř malicherný, nejsem nikým důležitým a ani nikdy nebudu. Osobní asistent pana Parkera v jeho firmě. Sekretářka. Nic jiného. Skoro.
Kdyby šlo jen o mě, nebyl bych tak vyděšený, poslední dobou si ale uvědomuji, že i přes malichernost mého života tu jsou lidé, kteří na mě závisí.
Má matka, například, která by se neobešla bez mé finanční pomoci. A Jack, samozřejmě.

Jestli zmizím i já, nezvládne to. Už to bude rok, co zmizela Evelynn, má nejlepší a jediná kamarádka a Jackova milovaná sestra. Já sám jejím zmizením trpěl a nedokáži si ani představit, co všechno musel prožít Jack. Snažím se mu být oporou, podporuji ho v každém rozhodnutí a posledních pár týdnů to dokonce vypadá, že zase budeme moci žít normální život. Už nechodíme každý týden na policii dožadovat se novinek k případu. Už neděláme rozhovory s novináři, už nevysíláme jednu výzvu za druhou. Už jenom čekáme.
Třeba se jednou vrátí. Musí se vrátit.

Jen doufám, že až se tomu tak stane, budu ještě stále živ. Klidně se totiž může stát, že mé tělo rozprodají na orgány, to by totiž tak sedělo. Otcův život zachránili, nevím jak, neptal jsem se, ale zachránili, a já jim teď dlužím protislužbu. Dluh.

Samozřejmě že jsem s tím dopisem mohl jít na policii, vždyť to byla zcela jasná výhružka, kterou by rozhodně brali vážně, ale nedokázal jsem to. Nemohl jsem a to ze dvou důvodů. Tím prvním byl strach, bál jsem se o své blízké, o mou rodinu, o Jacka. Bál jsem se, že by skutečně mohli dostát svého slibu a pomstít se.
Tím druhým důvodem byl hlas svědomí. Jednou jsem jim něco slíbil a tak to splním. Oni svůj díl splnili, teď byl čas na mě.

Pátek třináctého.
Ten den nastal a já neměl na výběr. Ráno jsem si dal pořádně záležet, abych si užil veškeré chvíle s Jackem pro případ, že bych se už nevrátil. Jeden nemůže nikdy vědět.
Dopoledne jsem se ještě postaral o všechnu potřebnou práci a ve dvanáct jsem dorazil na smluvené místo. Nejraději bych se hned obrátil zpět a předstíral, že mi žádný dopis nepřišel, že se mě to netýká, mám ale pocit, že nemám na výběr. Prostě tam musím dorazit, nedá se nic dělat. Musím čelit svým démonům.

Vyjdu do určeného patra a s hlubokým nádechem a výdechem zazvoním. Nijak to neprotahuji a i přestože cítím své bušící srdce, snažím se působit klidně.
Jen kdyby se mi tak netřásly ruce.

Od té chvíle, co vstoupím do těch dveří, je pro mě vše naprosto podivné, cizí a k nepochopení.
A věřte mi, nesnáším, když něco nechápu. Když něco nevím.
Jazzová hudba, alespoň něco příjemného. Spousta neznámých, velmi podivných lidí. Trh s orgány to asi nebude. Snad ne společné orgie, to nevím, jak bych vysvětlil doma. Jack by byl naštvaný, že jsem ho nevzal sebou. I přestože jsem v situaci, která mi nahání husí kůži, na rtech se mi objeví drobný, téměř neznatelný úsměv.
Přeci to nebude tak hrozné, ne?

Překvapeně zamrkám, když spatřím tu povědomou ženu. Poznal bych jí kdekoliv, udivuje mě ale že se za ty roky vůbec nezměnila. Ano, jsem si tím naprosto jist, vypadá úplně stejně. Bez jediné vrásky navíc. Nemožné.
Její sladký hlásek a smích všech okolo mi začínají lézt na nervy. Jsem nerad středem pozornosti a už vůbec nesnáším, když nevím, co se děje. Jako právě teď. Oslavenec? Čeho?

Automaticky se posadím na židli, do rukou uchopím sklenici vína, k pití se ale nemám.
Chvíli přemítám nad otázkou, kterou mi položila. "Předpokládám že schůzka anonymních alkoholiků to nebude." Pronesu lehce ironicky a stále se snažím nedávat najevo, jak moc v prčicích vlastně jsem.
"Ale asi to nebudeme protahovat. Co ode mě potřebujete?" Lepší přejít rovnou k věci, ať to máme rychle za sebou.

Povídání a vražda

Potvrdí, že všichni z naší rodiny jsou černí. Zdá se tedy až na mě, pořád to nemění nic na tom, že jsem míšenka. A občas se objevují genetické odchylky díky magii.
Pak se pustil do vyprávění nějaké příhody, ale zarazil ho můj výraz.
Vysvětlil mi, že jeho vidění budoucnosti a minulosti způsobuje jeho familiárnost, přikývnu. „Rozumím. Ale pro mě je to poprvé. Tak měj trpělivost.“ Požádám ho. Stejně. Taková schopnost jsem mu nezáviděla. Muselo to být velké břímě. A v životě ho už nic asi nepřekvapí.
Začal mi vysvětlovat to o té zbroji.

Kouzelná zbroj. Pěkný. Ale i kdybych ji získala, tak co já s ní? Pokud se v ní nedá lítat, tak mi bude asi docela k ničemu.
Promnu si spánek. „Mám ji přinést ze snového světa.“ Opakuji. „Předpokládám, že to znamená, že se očekává nějaký velký boj?“ ptám se. Možná revoluce? Občanská válka?
Ale Edgar vypadal unaveně a řekl, že pro dnešek skončíme a že stejně po mě bude sháňka.
„Oh dobře. Ráda jsem tě poznala.“ Řeknu. Nebyla jsem moc spokojená s odpověďmi, ale chápu, že to chvíli potrvá než vše pochopím.
Pak mi ještě řekne, že můj přístup je správný, ale naznačí, že bych asi neměla se chovat jako jedna z lidu, ale chovat se jako vůdce. Zamyslím se nad tím. Samozřejmě. Je potřeba aby lidé ve mě měli důvěru, ale taky aby mě respektovali.
„To bude, ale vyžadovat čas. Pokud mám-li mít respekt, musím ukázat, že si ho zasloužím.“ Řeknu mu v odpověď.
S tím jsem se pak vydala zpět. Vrátila jsem se do svého těla, bylo to vždycky jako kdybych si oblékla zpět tělo z kamene. Bylo mnohem příjemnější být mimo tohle zničené tělo.

Když jsem vyjela ven, už tu byl Dorian, který se ke mě přihnal a řekl mi co se stalo.
Promnu si čelo. Sakra. Vážně. Jsem tu teprve druhý den a tolik problémů. To mě osud nemůže nechat aspoň první rozkoukat?
„Dobře.“ Řeknu pomalu a zadívám se na něj. „Jako první, přiděl ochranku ostatním členům rady. A vezmi mě na místo činu.“ Požádám ho.

Finální rozhodnutí?

Sam

"No při nárazu se trochu poškodila, ale nebylo to nic co bych nemohla opravit, klidně i sama a dokonce ani není daleko odsud. Podařilo se mi přistát na ostrově, který je hned vedle tohoto města. Poté jsem si vypůjčila loď a byla jsem tady." ujistí tě Afaie. Přemýšlíš jaký ostrov by mohla mít namysli a poté tě trkne, že jediný ostrov poblíž San Franciska je Alcatraz. Naštěstí tam neustále jezdí turistické prohlídky, takže by nemělo být těžké se tam dostat.
"Právě z toho důvodu jsem se od ní musela vzdálit, abych našla aspoň nějaké součástky" poté se podívá na tvé krabice a s úsměvem řekne "myslím, že ty jsem našla."
"Ale samozřejmě tě k tomu nemůžu nutit, chápu pokud si chceš zachovat bezpečí, které máš tady. Přece jenom to je velmi nebezpečné." řekne s chápavým úsměvem. Potom se postaví a unaveně se protáhne.
"Ale je to celkem velké rozhodnutí, než aby jsi ho udělal dneska. Kde se můžu prospat, prosím?" zeptá se tě Afaie. Potom co jí to řekneš, rozloučí se z tebou a poté odejde a nechá tě, aby jsi přemýšlel o jejím návrhu.
Když jsi sám cítíš, že na tebe dolehne gravitace situace a že se adrenalin z tvého těla pomalu vyplavuje a ty se začínáš cítit velmi unaveně. Ještě chvíli přemýšlíš nad plusy a mínusy situace. Na jednu stranu to je velmi nebezpečné a riskantní, její sestra už ani nemusí být naživu. Na druhou stranu by jsi se možná mohl dostat domů a i kdyby tě nevzaly domů, mohl by jsi jít na nějakou vyspělejší planetu, mohl by sis sehnat loď a cestovat po galaxii, objevovat neobjevené. O chvíli později tě už přemohla únava a ty jsi spal bezesným spánkem, až do rána.
Prudce jsi sebou trhl, když jsi uslyšel jak něco padá na zem. Okamžitě jsi se nějak ozbrojil a opatrně pokračoval ke zdroji hluku. A tak jsi opatrně přišel do koupelny kde si viděl jak se Afaie snaží znovu přidělat poličku, která spadla na zem. "Ta polička, byla trochu nakřivo a já jsem jí chtěla narovnat, ale použila jsem trochu moc síly a ona se rozbila a já se to snažila připevnit, předtím než se probudíš" vyletí z Afaie jen co tě uvidí."Takže...ehm...udělal jsi rozhodnutí?" zeptá se tě z nervózním úsměvem, zatímco v ruce drží ulomenou poličku.

Orb

Henry

Pomalu jsi přišel k Victorovi, který v ruce stále držel zeleně zářící orb. Chystal jsi se ho uchopit do ruky, když v tom záře přestala a Victor tvojí ruku chytil. Podívaly jste se na sebe a jenom na vteřinku jsi na tváři svého bratra viděl emoci, která tě překvapila. Bylo to snad poprvé co vypadal spokojeně.
Victorova povaha, byla na programována tak, aby stále chtěl vědět víc a stále chtěl být lepší, ale jen na tu jednu vteřinku když se na tebe podíval ti připadal spokojený.
Avšak to trvalo jen chvilku a než si se nadál, byl oba dva se dostaly ze svých transů a byly zase zpátky u svých starých já."Měl by jsi být opatrný" řekne Victor uhnu rukou dřív, než jsi se stihl orbu dotknout "myslel jsem si, že jsi další z vojáků, mohl jsem ti ublížit" řekne Victor se svým typickým namyšleným přístupem.
"Našli jsme to ležet uprostřed místnosti" řekne Faye, která v klidu pokrače nahoru "Mělo by jsme to dát panu vojákovi, předtím než se zblázní" řekne Victor a poté hodí orb Ericovy "Odneseš mu to, nechci s ním mluvit, pokud nebudu muset" požádá Victor Erica, který přikývne a rozběhne se po schodech nahoru a poté ven z budovy. Chceš ho následovat, ale zastaví tě Faye, která ti nenápadně naznačí, že si s tebou chce promluvit potom co všichni ostatní odejdou.
"Dávej si pozor na Victora" řekne když jsou všichni pryč "Myslím, že s ním ten orb něco udělal" poté co to dořekne se bleskově vydá nahoru a nechá tě tam samotného
Když nakonec vyjdeš ven z budovy, už tam na vás čekají otec i generál, oba se dívají kolem sebe na hromadu mrtvých těl, ale zatímco generál se dívá kolem sebe s úžasem v očích, v otcově tváři vidíš smutek.
"Nebyl jsem si jistý, jestli to by plechovky zvládnete, ale vy jste mě ohromili" pochválí vás generál ve svém hrubém texaském přízvuku."Teď mi ještě řekněte, že jste sehnaly tu věc a..." generál se zastaví, když mu Eric podá orb."Doktore" otočí se generál na otce "tyhle vaše hračky budou ještě hodně užitečné" poté se začne smát a poplácá otce po zádech, ten to jenom nepříjemně příjme a poté se vydá k vám. Postupně vás každého zkontroluje a nakonec přijde k tobě."Jak se cítíš? Připadáš si v pořádku?" zeptá se tě ustaraně.

Ráno moudřejší večera

Tak tedy Alcatraz. Sice to Afaie neřekla přímo, jak by taky mohla, ale nevidím žádnou jinou možnost, která by připadala v úvahu. Stroj, kterým přiletěla, se nachází někde ve staré pevnosti, uprostřed Sanfranciského zálivu. Dobře vím, co to bylo za místo, z toho důvodu jsem se tam zřejmě nikdy nejel podívat. Nechtělo se mi lézt do další věznice, byť mohla tahle být primitivní a dávno už nepoužívaná.
Moc toho už ale neprobereme Afaie je unavená, tak jí pošlu do ložnice a já si ustelu někde v dílně, stejně tam spím dost často. Než usnu, přemýšlím chvíli o tom jak se dostat na ostrov, najít kapsli a její sestru. Vím, že jsem se ještě úplně nerozhodl, ale mám už takový zlozvyk. Pokaždé když narazím na nějaký problém, byť třeba není můj, hledám způsob, jak ho vyřešit. Je to možná hloupé, ale jsem už prostě takový.

Noc proběhne v klidu bez jakýchkoliv potíží. Až ráno mě vzbudí podivný hluk a já jsem okamžitě na nohou. Okamžitě mi hlavou probleskne vzpomínka na události minulé noci a loveckého drona, s kterým jsem se střetl. To nemůže být … přece mě nemohli najít, to není možné. Popadnu nejbližší kus nářadí a vyrazím zjistit, co je zdrojem toho zvuku. Není možné aby se sem někdo dostal bez mého vědomí. Systém monitoruje celé okolí, kdyby zachytil cokoliv podezřelého, okamžitě by mě včas varoval.
V koupelně ale zjistím, že jsem si dělal zbytečné starosti. Před sebou vidím nepořádek a uprostřed toho všeho je Afaie. Okamžitě mi spadne kámen ze srdce a skloním připravenou zbraň.
“Ano, to byla.“ souhlasím. Všiml jsem si toho už dávno, ale nikdy jsem si nenašel chvilku to předělat. “Nech to být.“

“Jistě.“ odpovím na dívčinu otázku ale jak jsem se rozhodl, neřeknu. Místo toho se vrátím zpátky a počkám, až přijde za mnou. Teprve pak začnu povídat. “Pomůžu ti. Opravíme kapsli, ve které jsi přiletěla, najdeme tvou sestru a potom odsud zmizíte.“ Pokud jde o můj odchod zatím ještě nevím. Odejít jsem vždycky chtěl, ale je ještě třeba si to promyslet.
“Ze všeho nejdřív se ale najíme.“ změním téma. Doma toho zrovna moc teď nemám, ale stejně jsem chtěl jít ven. “Skočím na chvilku ven a ty si zatím najdi nějaké oblečení u mě ve skříni.“ Ženské oblečení doma sice nemám, ale pořád lepší něco, než to co má na sobě.
“Nikam nechoď a nikomu neotvírej.“ Poberu si svoje věci a vyrazím ven.

Zpátky jsem během několika minut. Sebou mám čerstvé pečivo, ovoce a pár dalších věcí. Uklidím trochu nepořádek v kuchyni a začnu připravovat snídani. Zatím je klid, ale jakýsi podvědomý pocit v hlavě mi říká, že to není dobře. Čekal jsem brzy ráno telefon z práce, nebo alespoň od policie kvůli tomu co se stalo, ale zatím nic. Nelíbí se mi to.
Jídlo dám na stůl a nakonec ještě připravím vodu na čaj. Jakmile mám trochu klidu, tak si jdu dát sprchu.

Místo činu

Amiel

"Už se stalo a i zbytek Laurisovi rodiny jsme pro jistotu nechaly chránit" řekl ti Dorian a poté jste se vydali na místo činu. Laurisův dům byl přímo na okraji chudinské čtvrti a i když byl honosnější, než ostatní domy kolem něj, ani se to nedotýkalo domům, které jsi viděla poblíž Nebeského náměstí.
Před domem stojí spousta lidí, kteří natahují krky a snaží se zjistit co se to děje. Většina z nich má na sobě jen otrhané oblečení a jenom pár jich má boty. Několik se jich snažilo prodřít dovnitř, ale stráže, jež dům obklopovaly, je vždycky chytli a zařadily zpátky.
Když si všimly, že jsi přišla jejich pozornost se obrátila z místa činu na tebe, všichni se ti buď klanělo,snažili se tě pohladit a nebo šokovaně stáli s otevřenou pusou. Když jsi prošla skrz lidi, stráže tě pustily dovnitř a ty jsi vstoupila do Laurisova skromně vybaveného domu.
Jen co si vešla tak tě Dorian začal informovat o podrobnostech "Po našem včerejším rozhovoru jsem Laurise nechal sledovat, chtěl jsem vědět jestli se s někým schází a nebo jestli provede nějakou zvláštnost." povídal Dorian zatímco jste procházely chodbou, která spojovala vchod a obývací pokoj."Ze začátku to vypadalo, že se nic neděje, ale poté jsem dostal zprávu, že prý celý den nevyšel z domu ani tam nebyl žádný pohyb a tak jsem se na to chtěl přijít podívat sám, když tak se ho zeptat na pár otázek. Ale když jsem tady přišel našel své dva strážné, které sem pověřil sledováním jak leží na zemi v bezvědomí. A tak jsem rychle běžel dovnitř, kde jsem našel jeho ženu" řekne Dorian zatímco už přijdete k ženině tělu.
Žena má celý zkrvácený a opuchlý obličej, taky vidíš, že má modřiny kolem krku."Vrah jí brutálně zmlátil a poté jí ještě silně škrtil" řekne jeden z vyšetřovatelů. Je to muž středního věku s mohutným knírkem. Vzpomínáš si, že se ti dnes ráno představoval jako vrchní inspektor."Ale lékaři říkaly, že prý škrcení proběhlo, až poté co umřela, takže si na ní Lauris musel vybít vztek""Jak víte, že to byl Lauris?" zeptá se ho Dorian "Jeho DNA je doslova všude" odpoví mu inspektor, lehce raněn Dorianovými pochybami."Mohlo to na něj být nastrčeno." řekne Dorian a Inspektor se mu chystá znovu odpovědět, když v tom se ozve hlas ze stínů."Byl to Lauris. I když to nejspíš nebyl jeho nápad" když se podíváš, vidíš, že osoba která mluví je Iris. Jednu ruku má stále v sádře a v druhé má holi, která jí pomáhá chodit, ale jinak vypadá překvapivě v pořádku.
Všichni se na ní otočily a vytáhly své zbraně na oplátku Iris se postavila do obranného postoje. Bylo ti jasné, že jestli něco neuděláš, tak z toho může být celkem problém.

Místo činu

Přikývnu a vydáme se na místo.
Když jsme tam dorazili, rozhlížela jsem se. Vypadalo to tady jako slumy. Laurisův dům vypadal nejlépe v celém okolí. Tak takhle žijí obyčejní lidé? Prohlížela jsem si i dav. Otrhané oblečení, většina ani neměla boty!
Předpokládám, že jsou i prolezlí nemocemi, protože pochybuji, že by tu byli nějaké nemocnice, které by je přijímali.
Vůbec se mi nelíbilo co jsem viděla.

Lidé se snažili zjistit co se děje, ale jakmile jsem dorazila, jejich pozornost se zaměřila na mě. Rozdávala jsem úsměvy, občas stiskla krátce nějakou ruku, která se po mě natáhla a někteří jen zírali, jako kdyby nevěřili, že se jeho výsost dostavila na tohle místo. Buď to a nebo zírali na můj hendikep.
Nakonec jsme je minuli a vešli do domu. Dorian mi začal povídat co se stalo a zatím jsme mířili hlouběji do domu.
Až jsme dorazili na místo vraždy. Přijela jsem blíž k tělu a prohlédla si ji. Nebohá žena. Vypadá jako oběť domácího násilí, které skončilo tím nejhorším možným způsobem.
Trochu se mi stáhl žaludek, ale to bylo vše. Byla jsem docela otrlá. Když člověk vidí svoje nohy rozdrcené na kaši a kosti, těžko s ním ještě něco otřese.
Jeden z vyšetřovatelů promluví. Podívám se na něj a poznám v něm muže, který se mi předtím představil jako vrní inspektor. Ale na jméno jsem si nemohla vzpomenout.
Přednesl mi zprávu. Zamračím se. Škrtil ji po smrti?

Než stačím něco říct, ozve se někdo nový. Otočím se a uvidím Iris. Její náhlý příchod všechny vyprovokuje.
Oh sakra.
„DOST!“ vyštěknu hlasitě a vložila jsem do hlasu co nejvíc autority. Henry měl asi pravdu. Možná bych byla dobrý právník.
„Všichni se uklidněte. Požádala jsem Iris, aby sem přišla, inspektore. Je na naší straně.“ Řeknu už normálním hlasem. Byla to lež, jako věž, ale kromě Doriana a Iris to nikdo nemohl vědět.
Otočím se na Iris. „Děkuji, že jsi přišla. Vím, že jsi pořád v neschopnosti, ale tvoje pomoc se nám opravdu hodí.“ Řeknu ji. Představ si to Iris! Umím i lhát!
„Řekla jsi, že to nebyl jeho nápad. Chceš tím říct, že ho k tomu někdo přinutil?“ navážu na to co předtím řekla.
Zadívám se na mrtvou. „Zdá se mi to osobní. To aby ji ještě škrtil i po smrti ukazuje na docela silnou nenávist.“ Pronesu zamyšleně.
Podívám se na Doriana. „Čím se Laurisova žena zabývala?“ zeptám se.

Hrdinský zákrok

Legion

Když jsi zařvala zbraň, muž začal panikařit a omylem vystřelil do vzduchu. To způsobilo naprostou paniku. Někteří lidé se schovali pod stoly a židle, zatímco jiní se snažili protlačit ven ze dveří. Když jsi se v tomhle chaosu přeměnila většina lidí si toho buď nevšimla a nebo si mysleli, že špatně viděli...většina.
Ve své psí formě jsi se rozeběhla na útočníka, který se mezitím stihl uklidnit a teď mířil zbraní přímo na Hollstroma, nebo spíš na člena ochranky, který stál před Hollstromem. Už se připravil vystřelit, když v tom jsi mu ty skočila na ruku se zbraní a jeho rána šla mimo. Svým psím nosem jsi dokázala přesně rozlišit pach střelného prachu, pach kávy z kavárny a pach útočníkovy krve, která se ti dostala při kousnutí do úst.
Útočník zařval bolestí a přitom jak se tě snažil setřást odhalila se mu kapuce a spadly mu brýle. "Hyung?"řekl překvapeně Hollstrom, když spadlé brýle odhalily tvář asiata asi ve středním věku, který tobě nepřipadal nijak povědomí.
Když si Hyung všiml, že ho Hollstrom poznal, udělal něco velmi zvláštního. Hyung praštil volnou rukou do země a najednou se stal naprosto nehmotný. Tvoje čelist prošla přímo skrz ruku, kterou jsi ještě před chvílí kousala, jako by to bylo pískací hračka. Všimla sis, že i jeho zbraň prošla jeho rukou a teď ležela na zemi.
Když se Hyungovi podařilo vyškrábat na nohy několik členů ochranky po něm vystřelilo, ale střely šly naprosto skrz něj a jen o kousek netrefily některého z utíkajících lidí. Potom co viděl, že je jeho zbraň moc daleko rozhodl se Hyung utéct a rozeběhl se přímo skrz dveře pryč do prchajícího davu. A když byl ve své nehmotné formě, ani ty jsi necítila jeho pach. Potom co jdi viděla, že je Hollstrom v bezpečí rozhodla jsi se utéct někam do bezpečí. Utekla jsi do nejbližší uličky a když jsi se ujistila, že tě nikdo nesleduje přeměnila jsi se zpátky. Tohle bylo snad poprvé co jsi díky svým schopnostem zachránila život, i když to byl velmi zvláštní případ. Nebyla jsi si jistá jestli to bylo adrenalinem, nebo možná to bylo tím, že byl tvůj mozek v šoku, ale cítila jsi se překvapivě dobře. Teď se ještě rozhodnout kam jít a co dělat teď. Mohla jsi jít zpátky do práce a říct, že jsi ve strachu utekla, mohla jsi jít za otcem do práce a říct mu co se stalo (samozřejmě s nějakými vynechanými částmi), mohla jsi jít do skate parku, tam si vždycky našla nějaké kámoše a nebo pokud jsi ještě neměla dost akce si se mohla pokusit muže znovu vystopovat.

Ale co si nevěděla, bylo že někdo tvojí přeměnu viděl a ten někdo byl velmi fascinován. Tajemná osoba v luxusním obleku si vytáhla telefon a začala někam volat."Viděla jsi to?" zeptá se tajemná osoba do telefonu."Já vím úžasné, myslím že by mohla být přesně ten člověk, kterého potřebujeme." řekne tajemný člověk v obleku a poté ještě nakonec dodá "Vymaž to z kamer, nechtěly by jsme aby to on viděl." poté zavěsil.

New York City

Eve

Cítíš se šťastně. Konečně jsi měla možnost vyjít v klidu ven a užívat si jako předtím. Vyjdeš ze dveří a na chvíli se zastavíš, když ucítíš jak ti sluneční paprsky dopadají na kůži. Opravdové slunce, ne jenom nějaká futuristická žárovka, ale opravdové nefalšované slunce. Ještě chvíli se necháváš paprsky oplývat, ale poté uznáš, že jestli budeš jen tak stát před svým domem, který měl být opuštěný, nejspíš na sebe nalákáš pozornost. A tak se rozejdeš procházkovým krokem ke kadeřnici, jelikož poprvé po dlouhé době nikam nespěcháš a nikdo ti nerozkazuje, je to jenom klid a pohoda.
Pomalu jdeš po ulicích New Yorku a díváš se na svět kolem sebe. Díváš na vysoké budovy, na pouliční stánky s hot dogy, které by u hygienu nejspíš neobstály, na pouliční umělce, jejichž umění by se dalo lehko splést s vandalismem a na lidi, kteří chodí moc zaneprázdněni vlastními problémy, než aby si všímaly ostatních. Jiným slovy se díváš na New York a ať už sis o něm v minulosti myslela cokoliv, teď se tady cítíš doma.
Nakonec dojdeš ke kadeřnictví, které se zdá být v pořádku. Když vejdeš dovnitř vidíš, že za ty dva roky kadeřnictví zůstaly stále stejné. Pořád tady dokážou udělat perfektní melír a přitom probrat čí manžel je nevěrný a čí syn začal brát drogy.
Necháš si udělat svůj nový účes, zaplatíš a poté si jdeš prohlížet co je tady nového a co starého zůstalo.
Tvůj originální plán, byl se jít podívat na nějaké z tvých starých míst, ale samozřejmě jako vždycky tady pořád někdo stavěl, takže jsi se za chvíli ztratila a byla jsi úplně někde jinde, než si původně zamýšlela.
Avšak i přesto si prošla kolem několika míst, která ti připadala zajímavá. Prošla jsi kolem malé rodinné kavárny, která vypadala jako by tady byla už velmi dlouho, ale ty sis byla jistá, že jsi jí tady neviděla, prošla jsi kolem kina na kterém bylo napsáno, že zrovna dávají všechny nejlepší filmy za posledních pět let a viděl jsi ještě malou tělocvičnu a mohl by být dobrý nápad tam zají, přece jenom tvé tělo si celkem zvyklo na trénink.
Ale i přesto jsi chtěla najít něco co znáš a tak jsi ještě nějakou chvíli bloudila. Nakonec se ti podařilo dojít na místo, kde předtím byl tvůj oblíbený klub, ale teď tady byly jenom velké dřevěné dveře nad kterými je nápis "Bar Eden". Přemýšlela jsi, jestli vejít dovnitř, nebo jestli se spíš podívat do jiných míst.

Rituál

Ian

Potom co řekneš svojí poznámku o klubu anonymních alkoholiků následuje naprosté kamenné ticho a i ti, kteří předtím měly na tváři aspoň lehké úsměvy teď mají naprosto kamenný výraz. Ticho prolomí, až žena když se velmi jemně usměje "Má smysl pro humor, není to úžasné?" řekne k davu lidí, ale dívá se přitom stále tobě do očí a tobě ti připadá, jakoby se ti dívala přímo do duše.
Všichni se začnou smát a předhání se v tom kdo bude se ženou rychleji souhlasit. Ale jen co se ženin úsměv jen o trochu zmenší jsou znovu ticho jako cvrčci.
"Žádná předehra a přímo k věci? Vůbec s tebou není sranda" řekne ti žena provokativně."Ale máš pravdu nemá cenu oddalovat nevyhnutelné" řekne žena. Potom elegantně ze své židle vstane, otočí se a začne od tebe odcházet. Při odchodu luskne prsty a poté to všechno začne. Když luskne všichni civilizování lidé, které máš kolem sebe se na tebe okamžitě vrhnou. Jeden z nich ti přiloží kapesník s chloroformem k ústech, zatímco ostatní ti drží ruce a nohy. Snažíš se bránit, trháš sebou, házíš sebou a i koušeš, ale za chvíli cítíš jak ztrácíš vědomí. Poslední věc, kterou slyšíš je muzika, která stále hraje a potom jenom temnota.
Když se probudíš jsi na nějakém kamenném stolu. Sice vnímáš, ale svým tělem ještě pořád nepohneš a když otevřeš oči, vidíš jenom tvary místo konkrétních lidí.
"Je vzhůru, Beharit" řekne, nějaký hlas, jehož zdroj stojí napravo od tebe."Takový je plán. Když bude při vědomí, je jistější, že se k němu připoutá" řekne Beherit, která nejspíš stojí přímo za tvojí hlavou.
Poté cítíš jak ti žena vloží ruku přímo na hruď a začne odříkávat nějaké slova v jazyce, kterému nerozumíš. Pomalu se k ní přidávají i ostatní a mluví čím dál tím hlasitěji a hlasitěji. Cítíš jak se ženina ruka začíná zahřívat a ty se cítíš, jako by se ti měla každou chvíli propálit přes celé tvé tělo, až k srdci. Nejspíš by jsi úpěl bolestí, ale nemůžeš hýbat svým tělem a tak tam jen musíš ležet a bolest bez hnutí přijímat. A pak to všechno zmizí.
Bolest, stůl, Beherit, dav lidí, všechno je pryč a místo toho ležíš na nějakém velmi temném a vlhkém místě. Kolem tebe kapají kapky a odněkud jsem jde lehké světlo připomínající světlo měsíční, které ozařuje jednu malou část a díky tomu určíš, že jsi nejspíš v nějaké jeskyni. Pokusíš se vstát a tentokrát ti to jde. Už se můžeš normálně hýbat.
"Co tady chceš?" ozve se najednou za tvými zády hrubý hlas a když se otočíš vidíš, jenom dvě zářící oči v temnotě.

Orb

Už jsem se chystal orb vzít Vicovi z rukou, tak se Vic vzpamatoval a chytl za ruku on mě. Ještě ale předtím... co to vlastně bylo. Vím určitě, že Vic nikdy spokojený nebyl, i když se konečně dozvěděl to, co chtěl. Ten výraz jsem u něj viděl poprvé. Něco tady je špatně. Hodně špatně.
„Pchm. Rozbil by ses jak voda o skálu,“ odseknu mu a sleduju jej, jak orb hodil Ericovi spolu s instrukcemi a odešel. Jen jsem lehce natočil hlavu k pravému rameni a díval se za ním, než mě Faye zarazila. Očividně si také všimla, že se s Victorem něco stalo.
„Počkej, co se tady vlastně stalo?“ zeptal jsem se, ale jako odpověď mi jen nastavila záda a šla pryč. Je to tu podivnější čím dál tím víc.

Zahodil jsem kus oblečení na zem a vyšel ze suterénu budovy ven za ostatními. Moje útočná puška se mi ale stále houpala u levého boku hezky po ruce v případě nutnosti opět vystřelit. Jenže venku bylo vše při starém. Tedy skoro vše. Čekal tam na nás generál a otec. Jeden se tvářil nadšeně, druhý ustaraně. Když jsem uviděl ten otcův ustaraný výraz, smutně jsem sklopil senzor dolů a šel směrem k nim. Jenže když jsem uslyšel, co generál říká, senzor se zase napřímil do bojové pohotovosti.
„Nejsme žádné plechovky!“ vyjedu po generálovi a znělo to hodně vztekle.
„Vemte si tu věc a laskavě držte hubu!“ dodám, když mu Eric předal orb. Nevím, proč s námi zachází tak hnusně. Kdyby jsme chtěli tak nás to jeho komando nezastaví. Měl by projevovat trochu víc úcty. Pak už jsem mu nevěnoval pozornost, jen ho pozoroval zbylým senzorem a šel k tátovi.
„Ano, jsem v pořádku. Jen mi chybí jeden senzor, ale to není nic závažného. Spustil jsem diagnózu všech systému a všechno je v porádku. Pancíř není nikde proražený,“ ujistím ho a dřepnu si před něj. „Ale... podle tvého srdečního tepu a zrychleného dechu soudím, že tě něco trápí. Co to je?“ zeptám se a lehce zastříhám zbylým senzorem.

Přírodní rezervace

Gabe

Klidně jsi pokračoval lesem a dral se pichlavými keři, zatímco jsi měl oči na stopkách, aby na tebe něco nezaútočilo. I když jsi měl přírodu rád, nebyl jsi na ní ani trochu zvyklý, a přesně proto jsi se divil, proč setkání daly tady.
Vzpomněl sis na to, když jsi byl poprvé v rezervaci. Bylo ti šest a v tom věku musí každé dítě, aspoň jednou vkročit do rezervace, i když jsou pod tvrdým dozorem. Pamatuješ si jak úžasné to všechno bylo a jak zázračně si se cítil. Za jiných okolností by jsi stejný pocit, nejspíš měl i teď, ale tvojí mysl zrovna tížily jiné věci.
Když jsi prošel přes už asi padesáté keře tvá navigace tě začala upozorňovat, že už jsi skoro na místě stačilo už projít jenom přes tamty keře. Už si se chystal se na druhou stranu dostat vlastní cestou, když v tom najednou uslyšíš jak z keřů vychází nějaké šustění. Připravíš se k boji, kdyby to náhodou bylo nějaké divoké zvíře, nebo nějaký vládní pracovník, který tě odtud bude chtít vyhodit, ale potom co uslyšíš hlasité "Do prdele, debilní stromy" je ti jasné, že ani jedno není správně.
Nakonec z keřů vyjde žena, střední výšky s černými vlasy, která ti mává jakoby tě znala, už od dětství."Gabriely, to jsem mohla čekat, že jestli tady potkám někoho koho znám tak to budeš ty" řekne žena s úsměvem a poté si vzpomeneš kdo to je.
Je to Nara. Tvoje bývalá spolužačka a když si byl mladší i velmi dobrá kamarádka. Potom co jsi odešel na policejní školu jste nějak ztratily kontakt a teď vypadala úplně jinak. Když jsi jí viděl naposledy Nara, byla naprosto neatletický typ, který naprosto nesnášel násilí a teď vypadal jako by ti mohla dát pořádnou nakládačku a nejspíš by jí to i bavilo.
Nara tě poté zavedla přes keře do na malý palouček, kde už čekalo několik lidí a bylo ti jasné, že každý z nich už viděl svůj díl bojů.
Jelikož máte ještě chvíli čas, tak s Narou mluvíte o starých časech. Nara se tě zeptá co si dělal celé ty roky a na oplátku ti řekne, že krátce poté co jste se odloučily jí umřel bratr a ona na chvíli propadla alkoholu a chovala se naprosto příšerně a tak jí rodiče poslaly na vojnu. Tam to první nenáviděla, ale nakonec si na to zvykla a dokonce vedla vlastní tým, ale poté slyšela o tomhle projektu a rozhodla se, že takhle může udělat mnohem víc dobra.
"Takže ty jsi zabíjela svobodné lidi, kteří chtěly svobodu?" přeruší váš rozhovor s odporem v hlase jeden muž, který po dobu rozhovoru stál vedle vás."Zabíjela jsem teroristy, kteří ohrožovaly nevinné životy" odpoví mu Nara s odporem v hlase."To se snažíš nakecat nám nebo sobě" řekne muž a udělá krok k Naře."A kdo jsi ty, že tě to tak strašně bere" zeptá se nějaký třetí člověk a muž se usměje a vyhrne si rukáv, aby ukázal že má na paži vytetovaný znak ruky, která drží meč "Mé jméno je Ruben a jsem člen odboje, který bojuje pro svobodu." jen co to řekl, Nara okamžitě vybalila svoje kopí "A kolik nevinných lidí jsi zabil, kvůli své svobodě, no?" zeptala se ho, zatímco zajímala bojovou pozici.
Ruben však neotálel a vytáhl si dvě mačety jednu kratší jednu delší "Kolik lidí si zabila ty, aby jsi tu svobodu od nás držela dál?" zeptá se hned zpátky.
Je ti jasné, že jestli něco neuděláš stane se z tohohle pořádná bitka a někdo se může vážně zranit, na druhou stranu aspoň by jsi viděl co každý z nich umí a mohl by jsi být připravený na později.

Bar? Proč ne

Město. Krásné, rušné, svobodné velkoměsto. Můžu si jít kamkoliv, dělat si cokoliv, mluvit s kýmkoliv. Žádná omezení, žádné příkazy a zákazy, jen svoboda. Naprostá svoboda. Dříve jsem si toho nevážila, ale teď si užívám každé sekundy, každé minuty. Usmívám se a není nic, co by mi mohlo zkazit mou dobrou náladu.
Ani kadeřnice, která je naprosto zhrozena stavem mých vlasů. Zkus žít měsíce na vesmírné lodi v rukou otrokářů.
Pak se uvidí, jak budeš vypadat. Počkat, asi ne, nepřežila by si tam ani týden.

Zkušenost s jejím řemeslem se jí ale upřít nedá a já po čase a se spoustou nových drbů o lidech, jejichž jména mi nic neříkají, vyrázím zpět do ulic, tentokrát již s novým účesem. Své dlouhé vlasy jsem si nechala zkrátit až po ramena a zastřihnout do pěkného, moderního (snad) účesu. Jsem s tím naprosto spokojena, kratší vlasy mi sluší. Jako cokoliv jiného.

Opět se začnu toulat městem, tu a tam nahlédnu do nějaké výlohy, jednou či dvakrát si dojdu i něco koupit, abych začala obohacovat svůj šatník. Nakonec začnu zvažovat, že se stavím v tělocvičně a zamířím si tedy tím správným směrem, jen abych se zastavila u obchodu s mobily. To vůbec není špatný nápad. Musím být v kontaktu s bratry ne? Můj starý mobil už bude vážně starý, navíc nemohu používat své číslo!
A tak si tedy za bratrovi peníze pořídím ten nejnovější smartphone, samozřejmě vyrobený v naší firmě - můžu mít něco proti otci, jeho peníze stejně ale přijdou nám.

Pak už chci konečně jít do té posilovny, cestou ale projdu kolem mého oblíbeného baru. Zavalí mě spousta vzpomínek na dobu, kdy jsem byla ještě tak nevinná. Já? Nikdy. To ale nic nemění na tom, že je zvláštní koukat se na očividně zkrachovalé místo, které jsem kdysi měla tak ráda.
Dalo se to čekat, stejně ale - je to zvláštní. Věci se mění. Lidé se mění. Vše je pomíjivé.

Dotknu se těch cizích, dřevěných dveří a váhám jen na chvíli než do nich trochu strčím, zda se otevřou. Chci se podívat dovnitř, chci aspoň na chvíli vrátit ten čas a být zase tou puberťačkou a párty holkou, jejíž život jsem milovala.

What the hell? Yep, hell. Kind of.

Nevím jestli mi jsou více odpornější ti lidé a jejich rektální alpinismus nebo ta samotná dáma, která v nich to chování vzbuzuje. Mají strach, bezpochyby a já si začínám říkat, že bych ho měl mít asi taky.
Počkat, vždyť já ho mám. A jaký.

"Předehra? To je ale rychlý průběh vztahu." Zamumlám, protože mou obranou reakcí je právě ta ironie.
"Vždyť ani nevím..." Nestihnu svou větu doříct, žena dá rozkaz svým otro...dobrovolným služebníkům a oni se na mě vrhnou jako na divou zvěř.
Orgány. Budou to ty orgány.

Můžu křičet, prát se, kousat a škrábat, nemám ale jedinou šanci a brzy se propadám do říše snů. Nepočítám s tím, že se probudím a mé myšlenky míří k jedinému. Je mi to líto, Jacku.

Žiju?
Stále žiju?
To je překvapení.
Chvíli mžhourám, snažím se zorientovat. Zjistit, kde to jsem a co tu dělám. Musím několikrát mrknout a následně se zhluboka nadechnout, abych zklidnil své hlasitě bušící srdce. Co to sakra? Nemohu se pohnout a je to jako kdybych své tělo necítil. Anestetika? Pravděpodobně, co také jiného. Takže to vážně budou ty orgány, sakra, neměl jsem to považovat za vtip. Vlastně jsem to asi měl celé brát trochu vážněji a jít na tu policii. Pozdě, kamaráde. Trochu pozdě.

Chci se bránit, možná začít křičet, je to ale k ničemu a takmi nezbývá nic jiného než se snažit uklidnit se. Relaxovat. Vážně? Nejseš na hodině jógy.

Náhle uslyším hlasy, začnu se tedy soustředit, co říkají, jen abych usoudil, že stejně nemám páru. Připoutat se? K čemu?
Rád bych promluvil, zeptal se, nebo křičel, mé hlasivky ale fungují stejně jako zbylé svaly. Nijak.
Aspoň že dýchám.

Možna ne na dlouho. Žena mi položí něco na hruď - je to ruka? Ano, je to ruka? Dobré, stále tedy nemám rozpáraný hrudník. Začne něco přeříkávat a musím se přiznat, že tento jazyk vskutku neznám. Latina? Ta zní jinak. Ruka se začne zahřívat a -
Ruka se začne zahřívat? Cože?
Asi bych začal panikařit, kdybych mohl. Takhle můžu hysterčit jen vnitřně a to není taková zábava.
Ta věc, co by měla být její rukou, ale stoprocentně to nebude její ruka, pálí více a více a začínám si přát, abych byl mrtvý.

Bolest, bolest, bolest. Nic jiného. Ukrutná bolest a přání, ať to už skončí.

Skončilo to.
Zkusím se pohnout a jde to, hurá! Protáhnu se, zjišťuji, zda mám všechny končetiny a začnu se rozhlížet.
Zásadní chyba. Předtím jsem panikařil vnitřně, teď mohu dát průběh i té vnější panice a ne, není to taková legrace. Kde to sakra jsem? Jak jsem se sem dostal?
"Doprčic, doprčic..." začnu si sám pro sebe mumlat, zatímco se snažím zvyknout na nezvyklé šero a nějak si racionálně odůvodnit, jak jsem se tady ocitl.
Nejde to, můj dech se začíná zrychlovat a nemám daleko k hyperventilaci. Klid. Mohlo by to být horší. Nevím jak, ale určitě ano.

Zhluboka se nadechnout, vydechnout. Uklidnit se a -
Poděšeně vykřiknu, když uslyším něčí hlas. Nebyl to zrovna mužský výkřik.
Pohlédnu tím směrem a zjišťuji, že to všechno vážně může být ještě horší.

"Probudil jsem se tady." Odpovím naprosto popravdě.
"I když je nutné dodat, že usínání, trochu nedobrovolné usínání, abych byl upřímný, probíhalo někde úplně jinde."
Tákže, co teď?
"Kde to vlastně jsem?"

Klidné ráno

Sam

Když řekneš, že jí pomůžeš objeví se Afaie na tváři obrovský úsměv "Jsem ti nesmírně zavázána" řekne s blaženým výrazem a v záplavě emocí tě málem obejme, ale nakonec sama sebe zastaví. Poté se tě zeptá, kde přesně máš skříň a jde se převlíknout.
Potom jdeš do obchodu pro něco na snídani. Všechno je v pořádku, až dokud nepřijdeš do obchodu, tam se ti zdá jakoby tě jeden ze zákazníků nenápadně sledoval, ale nemá u sebe zbraň, ani nic podobného a když vyjdeš z obchodu nenásleduje tě a tak v klidu přijdeš domů. Tam uvidíš jak Afaie sedí v křesle a čte si jednu z tvých knížek. Byla to kniha básní, která tady zbila ještě po bývalém nájemníkovi. Afaie vypadala, že je do díla velmi zabraná a zatímco její oči pomalu přecházely ze slova na slovo, všiml sis, že si v soustředěnosti lehce kouše spodní ret. Byla už převlečená ze svého černého topu a kalhot do džínů, které jí po nějakém zkracování i padly a do jednoduchého trička, které má však oblečené naopak. Když si všimla, že jsi přišel bleskově knížku odložila "Doufám, že nevadí, že jsem si knížku půjčila?" zeptá se tě.
Poté co tohle vyřešíte se vrhneš na dělání snídaně. Čekal jsi nějaký telefonát z mnoha různých míst, ale žádný nepřišel. Zatímco si snídani chystal Afaie si k tobě přisedla a začala se tě ptát na věci jak o světě tak i o tobě. Ptala se, jak dlouho už tady jsi, jak se jmenuje tvá původní rasa a jak jsi se sem vlastně dostal. Ale ptala se i na osobnější otázky, jako na oblíbené jídlo, jestli jsi někdy byl v Zirkonu 5, což je největší zábavní centrum v galaxii. Řekla ti, že tam chtěli se sestrou jet už od malička a až budou svobodné tak tam nejspíš jednou zamíří.
Poté už je snídaně hotová a vy se pustíte do jídla. Afaie se soustředí hlavně na pečivo a ovoce si moc nevšímá, když se jí na to zeptáš řekne ti, že její žaludek není na ovoce přizpůsoben, jelikož na její planetě jej moc není.
Po snídani se jdeš osprchovat a všechno je stále v klidu a to tě celkem stresuje, jelikož po včerejším bordelu, který byl po včerejšku v práci by tě někdo měl shánět, ale nic. Nakonec, až když vyjdeš ze sprchy slyšíš jak někdo zvoní na zvonek u dveří. Bleskově se oblíkneš a jdeš se podívat kdo to je. Za dveřmi stojí nějaký muž v padnoucím obleku a když si ho proskenuješ zjistíš, že má zbraň a odznak, avšak znak na odkazu nemůžeš vidět.
Muž zazvoní ještě jednou a tentokrát to následuje zaklepáním na dveře. Rychle se podíváš na únikové cesty a požární schodiště vedoucí do uličky za domem se zdá být volné, ale při pozornějším pohledu vidíš, že na rohu uličky stojí ten samý člověk, který tě možná sledoval v obchodě. Mohla to být náhoda, ale to by bylo nepravděpodobné.
Potom co i Afaie zhodnotila situaci podívala se na tebe a řekla "Měly by jsme utéct, čím déle tady jsme tím menší je pravděpodobnost, že má sestra přežije a když se dostaneme ke Kapsli, nebudou schopni nás ani sledovat, ani dohnat" nabídne ti rozhodně Afaie svůj názor.

Vrtkavý let

Henry

Generál se na tvoje poznámky díval s překvapenou pusou, mezitím Victor a Faye se jen pro sebe usmívaly nad tím jak si právě generálovi dal co proto. Eric se nejspíš taky usmívá, ale u něj to nešlo poznat.
"Není to nic co by nešlo lehce opravit" řekne ti otec potom co se zmíníš o svém senzoru "A mě nic netrápí jsem na vás na všechny velmi pyšný" odpoví ti tvůj otec, když se ho zeptáš a ty už ze zkušeností víš, že přijde ale."Ale všechno tohle násilí je pro mě velmi...nezvyklé." řekne otec a potom ještě jako svá poslední slova dodá "Henry, ty máš v sobě dětskou nevinnost, která ostatním chybí a ať budeš kdekoliv a stane se ti cokoliv nesmíš jí ztratit, rozumíš?" zeptá se tě otec a poté co mu odpovíš jdete zpátky do helikoptéry, která už na vás čeká.
Mezitím vidíš jak generál v doprovodu dalších dvou vojáků, schovává orb do speciálního černého kufříku na který byl znak nějaké organizace,jež si nepoznával. Znak byl ruka, která držela meč.
"Kolik?" zeptá se tě v morseovce Eric a když mu řekneš trochu si podupne "Máš o tři více" řekne a poté je v celé helikoptéře ticho.
"Ten orb je velmi zajímavý generále" přeruší ticho z ničeho nic Victor "Připadá mi to jako velmi unikátní kousek technologie." Victor se dívá přímo na generála zatímco mluví."Doufám, že by vám nevadilo, kdybych si ho vzal na prohlídku?" zeptal se Victor s malým úsměvem na tváři.
"Ani za padesát tisíc let" odpoví mu generál a přitiskne si k sobě kufřík s orbem ještě blíž. Jeho dva doprovodní vojáci si odjistili své zbraně. Otec se jenom nervózně díval z generála na Victora a z Victora na generála."Victore neprovokuj ho" rozkáže mu nakonec otec a poté s otočí ke generálovi "Prosím omluvte ho, byl naprogramován aby byl zvídavý" pokusí se otec diplomaticky generála uklidnit."[/b]První tenhle velký ničí můj respekt a potom mi tenhle fešánek vyhrožuje, držte si je na provaze doktore[/b]" řekne generál rozrušeně a podle jeho životních funkcí poznáš, že je celkem nervózní.
"Právě jsem nad oblastí známou jako ostrov opilé Aether, víte proč se jí tak říká?" zeptá se generála a jeho doprovodu.Chvíli spolu přemýšlí, ale nakonec usoudí, že neví."Ostrov je slavný častými bouřemi a taky tím, že když nad ním někdo letí, vždycky má turbulence" řekl Victor a chvíli pot se helikoptéra začne točit. Victor využije situace, zneškodní dva vojáky a sebere kufřík.
Ze všech na něj jako první zaútočila Faye, ale Victor se vykryl jejím útokům a teď jí držel za krk a škrtil. Teď záleží na tobě, jestli něco uděláš nebo ne...

Ranní návštěva

Snídaně proběhne docela klidně. Afaie povídá a ptá se mě na všechny možné informace týkající se mé domoviny a některé detaily ohledně mého pobytu tady. Nic o čem bych chtěl s kýmkoliv na tomto ani jiném světě mluvit. Zpropadená rasa a jejich hrátky s myslí. Pokud je něco, co opravdu nemám rád, tak je to zásah do soukromí. A co je nejsoukromější než to, co má někdo v hlavě. I když je to pro mě celé dost nepříjemné, tak zůstávám v klidu a nedávám to na sobě nijak znát. Mnohem více mě trápí osoba, která mě venku sledovala. Může to být jenom moje představa, ale představy nejsou to, co mě celé ty roky drželo při životě.

Nakonec dosnídáme a já se pustím do úklidu nádobí. O něco později zaslechnu zvonek a zpozorním. Kdo to může být takhle po ránu? Napadne mě řada možností, ale jistý si nejsem. Jdu se proto přesvědčit na vlastní oči a to co uvidím, mě znervózní. Policie? Jsou tu kvůli tomu včerejšku?
Rychle zkontroluji okolí a zjistím, že vzadu už čeká další muž, dokonce ten stejný, který mě sledoval.
Sakra, sakra, sakra. Potom zvonek zazní znovu, doprovázen klepáním.
“Jsem ve sprše.“ zavolám ke dveřím. “Vydržte chvilku.“
Moc času teď nezbývá, takže musím jednat rychle. Naznačím Afaie aby nic neříkala.
“Vezmi můj batoh a potichu do něj dej tolik dílů, kolik se jenom vejde. Ty z drona se budou určitě hodit. Potom jdi do ložnice a lehni si do postele jako že spíš. Zůstaň tam a nevylízej. Já si promluvím s našimi hosty a zjistím, co chtějí. “ Možná budeme mít štěstí a odejdou.

Zatím co Afaie sbírá díly na opravu lodi, já si sesbírám svoje věci. Mezi svým nářadím vyhrabu svou příruční sadu nářadí a strčím si jí do kapsy od bundy. Tu položím někam poblíž, abych jí v případě útěku nemusel někde hledat. Nakonec si na zápěstí připevním kinetické dělo a schovám ho do ručníku, aby si ho nevšimli. Pak už dojdu otevřít dveře, jinak by mohl muž za nimi dostat nějaké podezření.
“Dobrý den.“ pozdravím muže, zatím co si ručníkem ještě suším mokré vlasy. Zběžně si ho prohlédnu, abych utvrdil celkovou iluzi. “Mohu vám nějak pomoci?“ zeptám se zmateně a čekám, jak odpoví. Předpokládám, že jen tak nezaútočí, jinak by se nezdržoval se zvoněním, i tak ale zůstávám ostražitý a připravený se bránit.

Asi jsem se praštila do hlavy...

Po celém spodním patře nastala panika. Lidi křičeli a běhali sem tam jak zmateny. Blbečci. Kdyby si radši lehli na zem, bylo by to účinnější. V nastalém zmatku útočník omylem vystřelil do vzduchu, což díky bohu zmobilizovalo ochranku.
Mé přeměny si snad nikdo nevšiml. Nebo to tak alespoň vypadalo a tak jsem se pustila do muže se zbraní. Ten mezitím zamířil na jednoho ze členů ochranky. Zakousla jsem se do paže. Do čumáku mě praštila nasládlá vůně krve. Ta byla nejsilnější. Moc dobře jsem ale cítila i vůni pražené kávy a z kavárny ke mě dolétl i závan Abbiina parfému. Moc dobře jsem ho poznala mezi ostatními. Tuhle citrusovou vůni jsme vybírali společně.

Když se mě ten muž se zbraní snažil vytrhnout, spadla mu kapuce i brýle. Tak je hodnej! Už vypadáš jako normální člověk. Zvládla jsem podvědomě zaregistrovat, že do Hollstrom zná. Jméno ani obličej mi však nic neříkali.
Najednou ale onen asiat praštil do země a mě zuby projeli skrz jeho ruku. Chtěla jsem lapnout alespoň jěho zbraň ale ani on jí nemohl zvednout. Nechápavě jsem hleděla psíma očima na tu netradiční podívanou. Ty kulky procházeli skrz něho... Utíkal pryč. Byl jak duch. Nic nebylo cítit, byl jen vidět...
Otočila jsem se a viděla, jak Hollstrom stojí uprostřed barikády z těl těch vycvičených gorillek. Rozeběhla jsem se pryč. Ven ze dveří a pryč! Proměnila jsem se v nějaké boční uličce. Nejspíš tu někde byl nějaký zadní vchod z baru. Opřela jsem se o zeď vedle kontejneru.
Co to sakra bylo? Kdo to byl a jak to udělal?! Asi jsem přepracovaná! Měla bych vypadnout...
Rozhlédla jsem se a vylezla z ulice. Namířila jsem si to přímo do skateparku. Do práce už určitě nejdu! Možná si ani nikdo nevšimne, že tam nejsem...

Celá uřícená dorazím k parku. Nechtělo se mi tam ale hned napochodovat. Vylezla jsem si na lavičku a posadila se na její opěradlo. Pozorovala jsem kluky jak jezdí a v hlavě si pořád dokola přehrávala tu situaci. Opravdu? Opravdu byl jako duch? Nezdálo se mi to? Nebyla jsem jen zmatená? Nepraštil mě do hlavy?

Nečekané komplikace

Chvíli jsem se na otce díval, než jsem pokýval hlavou, že mu rozumím. Nevím proč, ale cítím se trochu špatně. Mám pocit, že i když řekl, že je moc pyšný, tak je ve skutečnosti moc zklamaný. Generál mezitím zmizel v helikoptéře, za ním Eric, Victor Faye a otec. Ještě jednou jsem se ohlédl po celé te pohromě, co jsem po sobě zanechal. Je to jiné, než simulace. Tohle...nevím jestli bylo správné. Možná bylo, pokud byla pravda to, co řekl generál. Nechci se na to už dívat, radši jsem se otočil a nastoupil za ostatními.

„Sedma třicet. Tři budovy a jedno vozidlo,“ pošlu soukromou zprávu Ericovi. Nechci tátu ještě více zklamat, ale trochu jsem se napřímil pýchou, když mi řekl, že mám o tři víc. Nevím, nemůžu za to. Prostě cítím, že je to můj účel. Ničit. Brát životy a naději. Přinášet chaos.
V celé helikoptéře bylo nezvyklé ticho. Pak promluvil Victor. Zase ten prokletý orb. Jen jsem zpozorněl co říká a snažil se přijít na to, co chce dělat. Nechce se mi věřit, že je v pořádku po tom, co se stalo tam dole. Na to se ozve generál a jde vidět, že je velmi rozrušený. Otec se jej sice snažil uklidnit, ale moc to nepomohlo. Vím, že jsem proti němu vyjel, ale nemohl jsem si pomoct. Prostě se stalo. Nepatřím přímo do armády, takže nespadám ani pod něj. Pak se ozval zase Victor. Něco není v pořádku. Ano, rád se vychloubá věcmi, které ví, ale tímhle stylem v téhle situaci? Najednou se ale celá helikoptéra začala třást a točit. Jenže to nebylo jediné, co se stalo. Victor zaútočil na generála, jeho stráže při tom přišli o život a kufřík s orbem má opět Victor. Faye na něj zaútočila, ale nepochodila moc dobře. Musím něco udělat. Rychle se jsem se postavil, chytl Victora za ruku, kterou škrtil Faye a trhl. Vím, že je slabší konstrukce než já a já mám větší páru než on. A utržená ruka se celkem v pohodě dá opravit.

DREAM TEAM
Přírodní rezervace

Opatrně našlapávám v nepravidelném terénu, na který nejsem ani trochu zvyklý. Navigace, vypadající jako větší hodinky, mi ukazuje trasu žel jenom vzdušnou čarou. To by mohlo někomu připadat poněkud smutné na dobu, kdy se lidé dokážou navzájem označkovat čipy, které vysílají signál v reálném čase na přesnost jednoho metru takřka po celé obydlené části planety. Ale rezervace si hold pro svou vzácnost žijí vlastním životem a nejsou tak dobře zmapované. Proč se s námi chtěl sejít zrovna tady? Na státní projekt takovéto úrovně bych čekal schůzku přímo v hlavní Citadele... Na druhou stranu ta nedotčenost místní přírody, když pominu ten hlídaný zátaras okolo, je o mnoho příjemnější než Citadela prošpikovaná kamerami. A to bude asi ten důvod.

Zabřednu do svých myšlenek a dál se blížím k cíli. Když však uslyším nepřirozený zvuk v keřích kousek od sebe, automaticky sáhnu po meči, který mám připevněn na zádech. Místo divokého zvířete však slyším lidský hlas. Škoda. Divoké zvíře jsem na vlastní oči viděl jenom dvakrát.. Proletí mi hlavou, ale když spatřím Naru, počáteční zklamání hned vystřídá úsměv značící upřímnou radost. "Naro! Vypadáš dobře." Přeletím starou známou trošku překvapeným pohledem. Zrak mi na okamžik spočine u kopí, které drží v ruce. A to kdysi starším spolužákům bránila zašlápnout mravence..Hold časy se mění.

"To s tím bratrem je mi líto. Vím jaké to je, Rebecka taky...nedávno umřela." Řeknu tichým, hlasem, v kterém je stále patrná značná bolest. Po zbytek cesty až na místo setkání je ticho, v kterém vzájemně sdílíme tuto nepříjemnou zkušenost. Ticho prolomí Nara až na místě setkání, když se mě zeptá na život u policie. Vyprávím ji tedy o výcviku, o zvyku svého kolegy zpívat si před každou akcí a jak jsem sám chytil neviditelného zloděje, což mi otevřelo dveře ke speciálním jednotkám. Nara mi na oplátku vypráví o svých zkušenostech z armády a vedení vlastního týmu. "Tak teď už chápu, proč jsi tolik zhubla" Pronesu ke kamarádce jízlivou poznámku, než však stačí zareagovat, do našeho rozhovoru se vloží někdo třetí.

No do háje. Člen odboje tak blízko hlavního města a ještě k tomu čekajíc na setkání se členem Rady, který by mohl bez soudu nařídit jeho okamžitou popravu. Musí se nechat, že ten chlap má docela koule. Ale jak se vůbec dostal na seznam dobrovolníků..? Tohle pořád nebude schválená akce. Usvědčím se v tom, co mi vrtalo hlavou celou cestu sem. Čas, který jsem věnoval svým myšlenkovým pochodům, však stačil těm dvěma na to, aby se dost drsně pohádali. Tak tohle bude opravdu tým snů...

"Dost!" Zakřičím na oba dost nepatřičně vzhledem k tomu, kde se momentálně nacházíme. "Na Zemi je aktuálně něco kolem 2 miliard lidí! A naše počty se stále tenčí. Víte kolik jich bylo roku 2016? Přibližně 7,5 miliardy! Jakou má cenu další zabíjeni!" Pohlédnu na oba a stoupnu si mezi ně. "Váš pohled na svět je možná jiný. Ale cíl našeho úkolu je pro všechny stejný. Pokud uspějeme, patrně nikdy nevznikne systém, proti kterému tolik bojuješ." Dodám již klidnějším hlasem k Rubenovi a postavím se trochu blíže ke své kamarádce. Aby věděl, že v případě konfliktu budu přeci jen na její straně. "...pokud uspějeme, patrně nikdy nevznikne odboj, proti kterému tak bojuješ." Řeknu tentokrát Naře již přátelským tónem.

Vzpoura v helikoptéře

Henry

Musel jsi pořádně zatáhnout, ale začal jsi cítil jak se spoje ve Victorově ruce trhají a za chvíli jsi v ruce držel jeho paži zatímco Victor se svalil na zem.
Ale místo toho, aby vypadal překvapeně, nebo dokonce rozrušeně Victor jen na vrtí hlavou "Ty jsi takový hlupák" řekl a na tváři stále měl svůj typický namýšlený výraz.
Poté jsi ucítil jak se z tebe ztrácí energie, tvoje ruce slábnou, tvá kolena se podlamují a ty padáš na zem.
"Rád bych, řekl že jsem měl nějaké pochyby s tím, jestli to vyjde, ale abych pravdu řekl, byl jsem si mým úspěchem celkem jistý" řekne Victor, kterému mezitím Faye pomůže postavit se znovu na nohy a nevypadá to, že by mu nějak zazlívala, že jí před chvílí škrtil.
"Asi si teď říká co se to s tebou děje?" řekne Victor zatímco ti nohou otočí hlavu tak, aby ti lépe viděl do obličeje "Fakt, je že tě Faye hackla. Původně, to měla udělat na našem bývalém místě, ale tvůj bezpečnostní systém, byl lepší než..." Victor se zastaví a potom se podívá na Faye "Ale víš co proč ti to neřekne sama".
Zatímco tvůj bratr mluví cítíš jak ti tvůj záložní zdroj energie postupně obnovuje všechny funkce, ale je ti jasné, že to bude chvíli trvat. Naštěstí to nevypadá, že by vysvětlování měla brzo končit.
"Původně jsem se do tvého systému chtěla nabourat na místě, ale poté co to nevyšlo jsem se rozhodla, že bude lepší získat si tvojí důvěru a tak jsem řekla tu věc o Victorovi. Jeho poté napadlo, že tě budeme muset šokovat, aby sis nevšiml těžšího nabourání do tvého systému a útok na mě se zdál jako šokující dost. Když jsi se ke mě otočil zády bylo to dost času, abych probourala tvůj už tak oslabený systém" vysvětlí co nejstručněji Faye, která mezitím vyhazuje těla mrtvá těla ven z helikoptéry.
"A ani nemysli o záložním zdroji" varuje tě Victor a kývne na Erica, který k tobě přijde a pustí do tebe tolik energie, že to naprosto zkratuje celý tvůj systém, jak primární tak druhotný. Máš sice samo opravný program, ale plná oprava zabere několik dní a do té doby můžeš jenom vnímat.
"P-proč tohle děláš Victore?" zeptá se Victora otec a ten se na něj jen podívá a řekne "Vyrostl jsem, tati" poté znovu kývne na Erica a ten do otce pustí trochu elektřiny a tím ho dostane do bezvědomí.
"Co si myslíte, že dělá..." zařve generál, ale než to stihne doříct Faye mu hodí nůž do krku a on se v kaluži krve snese na podlahu vedle tebe.
"Měly by jsme nechat, aby k němu promluvil?" zeptala se Faye Victora potom co to vyřídily z generálem a zbavily se jeho mrtvoly."Ne!"namítl prudce Victor, ale poté se uklidnil "On není hoden, vyhoďte ho z letadla i s ostatními" nařídí Victor. Eric i Faye jeho přikývnou, že rozumí a poté tě snaží společnýma silami shodit dolů."Omlouvám se brácho" vyťuká Eric morseovkou těsně předtím, než tě shodí do oceánu, který je pod vámi.
V oceánu jsi se plavil několik dní, ale nakonec se ti obnovily základní funkce a ty jsi doplaval na nejbližší ostrov. Vynořil jsi se na písčité pláži, která obklopovala prales, jež byl ve středu ostrova.
Ulevil sis, že jsi konečně na pevnině, ale teď jsi jen musel vymyslet co teď.

Jen pár otázek

Sam

Na Afaie jde vidět, že by raději utekla, dokonce o tom i chvíli přemýšlí, ale nakonec si jen rychle povzdychne a začne sbírat kousky drona, které jsou na stole poblíž. Poté se podívá kolem bleskově sebere všechny součástky, které považuje za důležité a které by vám mohly v budoucnu nějak pomoc. Poté odběhne do pokoje, jak jsi řekl. Všiml sis, že při jejím běhu není vůbec nic slyšet.
Ale ani ty jsi nelenivěl a všechno bylo tam kde jsi to chtěl mít. Nářadí v bundě, bunda po ruce a kinetické dělo pod ručníkem.
"Dobrý den a omlouvám se za vyrušení." řekne muž s úsměvem když otevřeš dveře a ty získáš šanci si ho lépe prohlédnout. Na první pohled vypadá v celku obyčejně. Měl kaštanově hnědé vlasy, které však byly zastřižené v krátkém sportovním sestřihu. Má hnědé oči a když se usmál všiml sis, že muži vystupuje zub. Nejspíš nějaká nehoda z dětství.
"Mé jméno je agent Hayden a rád bych se vás jen zeptal na pár otázek." řekne agent a nuceně vkročí dovnitř. Ať protestuješ nebo ne agent vytáhne kus papíru a podá ti ho. Vidíš, že to je soudní příkaz k domovní prohlídce."Byl bych velmi nerad, kdyby tady muselo přijít tucet strážníků i se svými psi a celé vám to tady roztrhaly. Takže já se jenom zeptám na pár otázek, vy mi na ně pravdivě odpovíte a já půjdu domů" řekne agent a podle jeho hlasu je ti jasné, že to myslí jako oznámení a ne jako otázku.
Agent se pomalu prochází po tvém obývacím pokoji a prohlíží si každý detail. Jednou se dívá na podlahu, jestli neuvidí nějakou podezřelou skvrnu, poté se zase přejde ke stolu a zkontroluje jestli na něm nejsou nějaké známky násilí, nebo rvačky. Nakonec se rozhodne, že viděl dost, založí ruce v bok a začne se tě ptát na otázky.
"Mohl by jste mi prosím říct své celé jméno a datum narození?" začne první otázkou agent a vytáhne si malý elektrický zápisník i s "tužkou". !Kde jste byl včera mezi půlnocí a jednou hodinou ranní? Váš zaměstnavatel říkal, že jste odcházel jako poslední, viděl jste při svém odchodu něco zvláštního, nebo neobyčejného? Znáte tuhle osobu?" zeptá se a při poslední otázce ti ukáže fotku velmi rozmazanou a ne moc čitelnou fotku Afaie a vidíš, že sleduje tvojí každou reakci.
Je ti jasné, že tvé odpovědi rozhodnou o tom, jestli odtud odejdeš pomocí diplomacie, nebo násilí.

Teorie a hypotézy

Amiel

"Co bych pro tebe neudělal královničko" odpoví ti Iris na tvojí lež se spikleneckým úsměvem. "Lauris byl ten, který mě poslal vás zabít" začne Iris vysvětlovat a přitom si opatrně prohlíží tělo. Když pronese své obvinění inspektor už se chystal říct nějakou sebechválu, ale jeden přísný pohled od Doriana, mu naznačil, že teď na to není chvíle.
"Po králově šachtě vzal řekl Lauris a dalším dvěma dětem, že nám dá možnost se pomstít a mi všichni tu možnost přijaly. Deset let nás cvičil a trénoval. Jedno z dětí trénink nezvládlo a umřelo, ale já a ještě jeden dívka jsme trénink zvládly. Avšak nakonec jsem byla já vybraná jako zbraň lidu a byla mi darována magie,." Iris se při slově magie podívá na svojí zeleně zářící ruku.
"Co tím chceš říct daroval magii? Magie nemůže být darována, s tou se narodíš" ohradí se Dorian "Stejně jako se nejde teleportovat do zámku, bez toho aby to vědělo centrum?" odpoví mu Iris vyzývavě "To...je férový argument" přizná Dorian a nechá Iris pokračovat. "Nevím jak to zvládl udělat, neříkal nám víc, než jsme potřebovaly vědět. Co vím, je že jeho žena byla jeho komplic, když byl Lauris pryč na schůzkách a zasedáních, byla to ona kdo nás měla na starost".
Iris se pomalu ohne nad mrtvé tělo Laurisovy ženy a na obličeji se jí objeví grimasa, jakoby se držela aby do něj neplivla "Jak já tuhle sadistickou krávu nenáviděla" dodá šeptem. Poté se zvedne a otočí se na vás.
"Vím, takž že rozhodně nebyl hlava celé operace. Někdo mu dodával technologii a prostředky. Takže si myslím, že mu jeho šéf, šéfka čí šéfové z nějakého důvodu rozkázaly zabít jeho ženu a on se nejspíš nechal trochu unést. Nedivila bych se mu." řekne Iris svojí hypotézu.
"Možná, že se jí přestaly líbit Laurisovi akce?" navrhne Dorian."Nezdála se mi jako typ, který by chtěl přestat" odpoví mu Iris.
"Všechno se mi to zdá trochu moc přitažené za vlasy" namítne inspektor "Mě se zdá, že prostě Lauris byl radikál a zločinec, který potom co viděl, že jeho atentát nevyšel se naštval, zabil svojí ženu a teď se schovává někde mezi chudinou" řekne Inspektor."Prostě vyšleme strážníky, aby striktně prošli každým domem v téhle díře dokud toho zrádce nenajdou" dokončí Inspektor svůj názor "Co si myslíš ty?" zeptá se tě Dorian nakonec.

Spekulace a akce

Iris se zdála pobavená mou lží a já na její úsměv s mírným pousmáním přikývla.
„Vážím si toho.“ A pak řekla, že Lauris ji poslal aby mě zabil. Znovu jsem přikývla, nepřekvapovalo mě to. Nakonec jsem přece sama uvažovala nad tím, že on by mohl být ten co tamten útok způsobil.
A možná jsem tím udělala i trochu dojem na Doriana a jeho muže, nakonec po jsem ho už předtím označila za nejpravděpodobnějšího podezřelého.
Trochu jsem byla na sebe hrdá.
Poslouchala jsem Iris, jak mi povídá o tom, jak byli cvičeni a že jedno z dětí dokonce tvrdý výcvik nepřežilo.

Dorian se s ní začal dohadovat o darované magii. Do toho jsem se nepletla, nakonec ani nevím, jak to tu s tou magií je.
Místo toho jsem sledovala Iris, pozorovala jsem její výrazy a chování. Byla docela ochotná pomoci a podělit se o informace. Že bych si získala její důvěru? A už se nedivím, že s ní můj příběh nijak nehnul. Sama musela mít drsné dětství. Asi i drsnější.
Hm... a nebo prostě Laurise a jeho ženu neměla o moc radši než místní vládu.
Ale její výcvik... se rozhodně bude hodit. Ať si Dorian pochyboval jak chtěl, pokud se mi podaří splnit její očekávání, bude pro nás vážně přínosem.

Pak ale začala mluvit o tom, že oni nebyli hlavou operace. Že za tím vším jsou ještě jiní co rozhodují.
Promnu si bradu a přemýšlím nad tím. Ozve se inspektor a já si místo toho musím promnout spánek.
Dorian se na mě otočil se správnou otázkou. „K ničemu.“ Odpovím na ten plán. Podívám se na Inspektora.
„Je k ničemu chodit od domu k domu a obtěžovat nevinné občany. Prohledávat jim domy jen zvýší jejich odpor k vládě. Nemluvě o tom, že možnost, že ho najdete je opravdu minimální. A taky mám určitou představu, jak by takové prohlídky vypadali. Ne. Prostě ne. Žádné razie.“ Jednoznačně to zakážu.
„Pochybuji, že by si Iris vymýšlela. Když říká, že si je jistá, že je za tím ještě někdo jiný, tak tomu věřím. A v tom případě nemá cenu ani po Laurisovi pátrat, protože je nebo brzy bude mrtvý. Těm co mu rozkazovali už není k ničemu a víc jim bude užitečný mrtvý než živý, protože kdybychom ho dopadli, mohl by na ně něco vyzradit. A kdo by něco takového riskoval?“ Odjedu trochu dál od těla.
„Víc starostí mi teď dělá ten druhý asassin.“ Podívám se na Iris. „Myslíš, že by jsi svou kolegyni mohla zkontaktovat a zkusit ji přesvědčit aby taky pracovala s námi?“ zeptám se.

Pomůžeš nám?

Legion

Dívala jsi se jak parta kluků jezdila na svých skateboardech po rampách tam a jsem na svých skateboardech. Dělaly všemožné skoky, otočky a kličky. Většinu z těch kluků jsi znala, nejen to z většinou z nich si už i jezdila. Nebyly to tvojí nejlepší kamarádi, nebo tak, ale byla s nimi sranda a rozhodně nebyly nijak zlý.
Zabrní ti mobil. Když ho vytáhneš, vidíš že ti přišla zpráva od tvé mamky. Je to jenom jedna z jejich pravidelných zpráv ve tvé rodilé španělštině. Píše ti jenom jak se máš, jak se ti daří v práci a jak se máš. Prostě nic vážného.
Nikdy pro tebe nebylo těžké zapadnout, přesně naopak, zapadnout pro tebe vždycky bylo to nejlehčí. Nikdy sis o sobě nemyslela, že jsi nějaká stvůra, popravdě si občas zapomínala, že svojí schopnost vůbec máš, ale potom co se dneska stalo se ti začaly hlavou honit myšlenky, na které jsi se vždycky snažila nemyslet. Jak jsi své schopnosti získala? Existují jiní lidé jako ty? Jsou tvojí rodiče opravdu tvojí? A neměla by jsi se svým schopnostmi dělat...víc.
"Čau" uslyšíš za sebou známý hlas. Když se otočíš vidíš, že to je Abbie, ale vypadá nějak jinak. Normálně když vidíš Abbie tak má pestrobarevné kraťasy a tričko s nápisem I'm with stupid.
Tentokrát však na sobě měla černé kalhoty, koženou bundu a pod ní jednoduché černé tričko. Žádné šílené barvy, žádné nápisy, dokonce se i tvářila celkem vážně.
"Dneska to byl celkem chaos, co?" zeptá se tě a přitom si sedne vedle tebe. Je však jasné, že myšlenkami je někde úplně jinde.
Následuje chvíle ticha ve které Abbie neodpovídá na žádné tvé otázky. Nakonec se z hluboka nadechne, usměje se a řekne "I když bych se tady s tebou mohla na ně koukat celý den" ukáže přitom na kluky, kteří skáčou na rampách "Mám něco důležitějšího co ti musím říct. Já jsem tě viděla. Tvojí přeměnu, tvůj útěk i všechno ostatní a budeme potřebovat tvojí pomoc" řekne Abbie a ukáže na černou limuzínu, která stojí poblíž.
"Ten muž, kterého si dneska zastavila jeho jméno je Henry Hyung" začne nakonec mluvit Abbie."Velmi talentovaný počítačový inženýr, který vyvinul takzvaný GhostTech" Abbie mluví klidným a usměvavým tónem, jako by ti právě říkala v jakém klubu včera tančila."Je to nový druh počítačových čipů, které před přehřátím přejdou do nehmotného stavu, ale přes to dokážou stále fungovat" vysvětluje dál Abbie a tvůj tázavý pohled odkládá na později."Hollstrom, ale Hyunga okradl a ten se potom trochu vymknul kontrole. Už zabil dva zaměstnance Per Astry a chystá se ublížit mnohá více lidem. Bohužel ti nemůžu říct víc, dokud se nerozhodneš jestli nám pomůžeš nebo ne." řekne ti Abbie a nedočkavě čeká na tvojí odpověď.

Agentův výslech

Sice nerad, ale nakonec agenta pustím do bytu. Vzápětí mi podává papír se soudním příkazem, který ho opravňuje k prohlídce. Je zbytečné se tedy vzpouzet. Co mě ale překvapuje, je rychlost jakým povolení získal. K celému incidentu došlo teprve včera večer a ten muž už má i povolení k prohlídce.
Přelétnu papír rychle pohledem a po chvilce mu ho podávám zpátky.
“Jistě, beze všeho.“ odpovím s přátelským úsměvem. “Není třeba zacházet do takových extrémů, řeknu vám vše, co budu vědět.“ Na venek se možná tvářím přátelsky ale nevěřím tomu muži ani slovo. Jen pár otázek? Zatím to tomu neodpovídá. Kdyby se chtěl jen na něco zeptat, tak prostě přijde a udělá to. Nebylo potřeba posílat nikoho, aby mě sledoval.

Uvnitř ho nechám prohlédnout, co chce. Do jeho činnosti nijak nezasahuji, ani neupozorňuji na mé malé tajemství v ložnici. “Mohu vám něco nabídnout?“ Počkám na jeho odpověď a podle toho se zachovám. Jinak čekám, až se sám ozve a celou tu dobu ho pozoruji.
Agentova prohlídka netrvá dlouho a za chvíli se mě začne vyptávat na nejrůznější otázky. Posadím se na jednu z židlí a začnu povídat.
“Samozřejmě. Jmenuji se Samuel Morris, narozený 14. března roku 1987.“ Datum se shoduje s tím, co mám v dokladech a kromě roku i víceméně s datem kdy jsem se zde objevil, takový můj vtípek. Doklady a veškeré dokumenty o mě jsou jinak samozřejmě všechny padělané, ale dal jsem si na nich záležet, takže by si pan Haydan mohl klidně vytáhnout moje maturitní vysvědčení, nebo údaje o mém dědovi.
Potom přistoupí na něco konkrétnějšího a to události včerejší noci. Já to věděl.
“Ano to by souhlasilo.“ potvrdím zmínku o Jonahovi. “Odcházel jsem krátce po něm, ale na přesný čas si nevzpomenu. Mohlo být tak něco málo před půlnocí, ale jistý si opravdu nejsem.“
Když se zeptá na zvláštnosti, tak se na chvilku zamyslím, abych udržoval celou maškarádu a teprve až po chvilce začnu mluvit.“Nevím o ničem. Dodělal jsem počítač, který jsem měl rozdělaný, vzal si věci, zamknul všechny dveře a odešel domů. Nevšiml jsem si ničeho, co by se vymykalo normálu.“
Poslední otázka je doplněná o fotku, na které je Afaie. Je sice trochu rozmazaná ale jde poznat. Navíc mi filtr v brýlích obraz nepatrně vyčistí, takže není pochyb o tom, že je to ona.
“Ne, neřekl bych. Ale s tou kvalitou fotky by to mohla být celá řada žen.“

Moc dobře vím, že lidé jako on se neptají jen tak, ale s nějakým úmyslem. Pochopitelně jsem asi jedním z podezřelých, ale nehodlám skončit zatčený, už nikdy. Naštěstí jsem celých těch šest let, co jsem tady, nedělal nic jiného, než jsem klamal a lhal ostatním.
“Stalo se něco pane Haydene?“ zeptám se zvědavě. Už jenom z toho co mi řekl, by se dalo vyvodit několik věcí. Pro jistotu ale nic neříkám a čekám, jak se zachová samotný agent. Na celé jeho návštěvě víc než by se dalo zdát a nemám z toho moc dobrý pocit.

Vzpomínky na domov

Pozorovala jsem kámoše, jak jezdí sem a tam a machrují na holky, co seděli opodál, když v tom mi zazvonil mobil. Vytáhla jsem ho a podívala se na SMSku. Mamka, jako již tradičně, se ptá jak se má. Dlouho jsem za ní nebyla… Možná bych za ní měla zajet. Vzít si volno a vypadnout.

Hola, mamá
Estoy bien. Tuvimos que trabajar una jornada de puertas abiertas, por lo que fue la conmoción. Pero por lo demás mal.
¿Y usted? ¿Cómo está usted? ¿Qué pasa con su novio, que siguen juntos?
Me gustaría volver nunca llegó a visitar, si no le importa.
Te amo
Legión

Vrátila jsem pohled na kluky a trochu jsem zesmutněla. Ve Španělsku jsem měla kamaráda, který věděl jako jediný, co jsem zač. Nemusela jsem to před ním skrývat a užili jsme si spoustu srandy. Můžu to tady někomu říct? Měli by mě za blázna. Nejspíš by to nepochopili… Nikdo z nich…
Otočila jsem se za známým hlasem, který mě pozdravil a rychle se usmála. Úsměv mi však ztuhl na tváří, když jsem Abbie viděla. Vypadala úplně jinak. Teda ne jinak! Byla to ona. Její oči, uši, rty, vlasy… Ale ne její elán a odhodlání do života.
“To jo… Promiň, že jsem tě tam nechala…” Zamyslím se. “Já nevím, co to do mě vjelo… Prostě jsem potřebovala zmizet…” Řeknu nakonec. Není asi nejvhodnější situace riskovat. Ne dneska.
Seděli jsme tiše bez jediného slova vedle sebe. Tuší něco? Proč mlčí? Proč je sakra takhle oblečená?! Je snad Jason Hollstorm metalista, rocker nebo emo? Drží smutek? Co se děje?!?!
Když začala mluvit, podívala jsem se na ní ale rázem jsem trochu ztuhla. “Já jsem tě viděla.” Už jsem chtěla začít s odprošováním, ať to nikomu neříká ale pokračovala. Zaraženě jsem na Abbie koukala. No, moment! Je to vůbec Abbie? Není to někdo jako já?
Podívám se směrem k limuzíně a poslouchám, co říká dál. “Takže ten kdosi, byl robot?” Zeptám se trochu nechápavě. On byl přece najednou nehmotný.
Podívám se zpět na ní. “A jakou mám jistotu, že s tebou nevlezu do limuzíny a neodvezete mě někam na výzkum, kde mě budou pitvat?! Jak jsi se k tomu vůbec dostala ty, Abbie?” Probodnu jí pohledem. Je vidět, že si teď nejsem ničím moc jistá ale i přes to pokračuji.
“Pokud budu nějak moci pomoct, tak pomůžu. Jen nevím, jestli si Hollstorm zaslouží pomoc, když se do tý bryndy dostal sám.” Pronesu trochu nabručeně a vstanu z lavičky.

Bar Eden

Eve

Položíš ruku na kliku dveří a pomalu jí stlačíš dolů. Když dveře lehce pootevřeš slyšíš jak se z baru line stará jazzová hudba. Když dveře otevřeš úplně uvidíš před sebou staře vypadající bar, který by přesně zapadal do doby prohibice.
Vkročíš dovnitř a sedneš si na jednu z barových stoliček. Atmosféra kolem tebe je temná, ale přitom záhadná a lákavá. Lidé tady taky vůbec nevypadají jako v normálních barech. Není tady ani jeden depresivní ožrala, který pojídá arašídy, zatímco barmanovi říká o svém zkrachovalém životě, nejsou tady žádní puberťáci, kteří si očividně zfalšovaly občanky a je na nich vidět, že nemůžou věřit svému štěstí, že se jim to povedlo. Všichni v baru jsou elegantní a naprosto galantní.
Poté co barmanovi řekneš svojí objednávku, všimneš si, že ze zádní místnosti baru vyjde jedinečně vypadající žena. Stejně jako tohle místo i ona se zdá temná, ale přitom záhadná a lákavá. Žena se rozhlíží kolem celého baru a nakonec její oči spočinou na tobě. Koutky úst se jí zvednou ve vyzývavém úsměvu, zatímco pomalu kráčí k tobě.
"Neobjednávej si tady whiskey, majitelka na ní vůbec nemá vkus" řekne žena potom co si vedle tebe sedne a v jejím hlase slyšíš francouzský přízvuk.
"To teda vážně neumíte" řekne ženě barman, zatímco ti přinese tvůj drink."Tony?!" ohradí se na něj žena "Snažila jsem se být tajemná" řekne, ale Tony jen pokrčí rameny a odejde za jiným zákazníkem.
"Teď když už znáš mou tajnou identitu. Já jsem Chloé, majitelka tohohle skromného podniku a ráda bych ti koupila drink." řekne Chloé a poté se na sebe usměje. Jakkoliv odpovíš, jste přerušeni, když k Chloé přijde jeden z jejích zaměstnanců a něco jí zašeptá do ucha. Chloé francouzsky zakleje."Budu muset na chvíli jít, ale pokud jen vteřinu počkáš osobně ti namíchám ten nejlepší koktejl jaký si v životě pila" nabídne ti omluvně Chloé a poté odejde se zaměstnancem do zadní místnosti.
"Vidím, že jste se šéfové zalíbila" podotkne barman Tony, zatímco utírá nějakou skleničku."Už tady pracuji, velmi dlouho, ale to je poprvé co jsem jí viděl se pokoušet o flirt." zdůrazní slovo pokoušet potom Tony skleničku položí a jde dál.
Záleží na tobě, jestli počkáš na Chloé a uvidíš kam tahle noc bude vést a nebo možná bude lepší odejít, přece jenom nemáš ponětí co je ta Chloé zač.

Krok dopředu nebo krok zpět?

Gabe

Potom co jsi řekl svoje se na sebe Nara i Ruben ještě chvíli dívaly. Poté se Nara podívala na tebe a nakonec sklopila svojí zbraň a řekl "Máš pravdu, náš úkol je důležitější než naše osobní problémy" řekne Nara, usměje se na tebe a svoje kopí si schová. Poté i Ruben schová své meče do pochev "Jestli to způsobí, že tahle fašistická vláda zanikne, tak si budu hrát slušně" dodá Ruben a potom odejde do svého vlastního koutku.
Moc dlouho si pocit zadostiučinění za to že jsi právě zabránil, potenciálně obrovské bitce neužiješ, jelikož jen pár minut po uklidnění se všechno kolem vás začne třást. Zdá se to jako zemětřesení, ale v tomhle moderním světě plném neuvěřitelných technologií a téměř nepředstavitelných schopností, byly přírodní katastrofy naprosto vyhlazeny. A fakt, že země kolem vás začala zářit oslepujícím bílým světlem tě ještě ujistil, že tohle rozhodně není žádné zemětřesení.
"Co se to sakra děje?" zařval jeden z lidí, jež byly s vámi. Nebylo ti jasné, kdo jelikož jsi byl naprosto oslepený. Světlo však začalo pomalu slábnout a za chvíli už bylo pryč. Když se ti vrátil i tvůj znak viděl jsi před sebou otvor v zemi ve kterém byly schody, které vedly dolů do podzemí. Po těchto schodech pomalu nahoru vyšla žena se zvláštní přilbou na hlavě. Potom co vyšla úplně nahoru vám rukou pobídla, aby jste šli za ní, otočila se a šla zase zpátky dolů. Nara se na tebe podívala, jako by doufala, že ty budeš vědět co se to tady dějě, ale nakonec jen pokrčila rameny a ženu následovala.
Cesta dolů vedla velmi dlouhou dobu. Jednou za čas byl předlouhý tok schodů přerušen mezipatrem, ale nikdy to netrvalo dlouho a byly jste zpátky na schodech. V tichosti jste scházely niž a niž, až nakonec jste konečně došli na vaše cílené místo.
Byla to celkem malá, stroze vybavená místnost, ve které stály tři lidé. Dva z nich měly na sobě vědecké uniformy a jeden měl na sobě uniformu vojenskou. Byl to muž ve vojenské uniformě, který k vám přišel a poté začal vysvětlovat.

"Takže jestli to správně chápu, váš plán je poslat nás zpátky do začátku 21. století, pomocí nějaké nově objevené kosmické síly. Když budeme zpátky v roce 2016, tak tam máme najít tohohle týpka, který možná může zabránit katastrofě, která tohle všechno způsobila a nebo jí může způsobit. A jako by toho nebylo málo, nemáte ani ponětí kde se nachází nebo co dělá, ale víte že se jmenuje Parker a že někdy mezi roky 2016-2045 řídil společnost jménem Parker Industries a ještě ještě k tomu, nás nemůžete dostat zpátky?" Zeptá se jeden z lidí, kteří jsou tady s tebou a jeho obličej vypadá velmi skepticky.
"Děkuji za tohle jednoduché shrnutí a ano, to je náš plán" řekne jeden z vědců a poté se dále věnuje svým věcem.
"Já jsem pro"řekne Ruben okamžitě a jde k muži s vojenskou uniformou. Poté je kolem vás ticho. Nevypadá to, že by se lidi zrovna hrnuly dopředu.

Indigová záře

Ian

Muž mlčí. Slyšíš jak někde v dálce kapky vody dopadají na studený kámen, který je všude kolem tebe. Zdá se ti, že se vzduch kolem tebe začíná zhušťovat a tobě se začíná špatně dýchat.
"Věříš v magii, hochu?" ozve se z ničeho nic muž, ale svůj obličej stále nechává ve stínech. Jdou vidět jenom jeho indigově zářící oči."Já jsem nikdy v magii nevěřil. Považoval jsem to za nesmyslné šarlatánství a nechtěl jsem si přiznat, že existují věci mimo naše chápání" mužovi oči začaly zářit víc a kolem tebe se začala tvořit hustá pára a přísahal by si, že tě ta pára lehounce tahala za oblečení.
"Byl jsem velmi namyšlený mladík a jako správný literární hrdina jsem za svojí pýchu zaplatil" muž vykročí z temnoty do úzkého pruhu světla, jež jeskyni ozařuje. Avšak fakt, že už se neskrýval ti moc nepomohl. Muž byl totiž oblečen v dlouhém tmavě zeleném hábitu a na tváři měl červenou masku, přes které šli vidět jen jeho indigově zářící oči. Co jsi však viděl, byly mužovi ruce. Vypadaly velmi staře a vrásčitě. Mužovi nehty byly zažloutlé špínou a jeho prsty hubené jako párátka. Kůže na nich vysela jako starý hadr a vypadalo to, že i nejmenší fyzický kontakt by způsobil, že se celá ruka odtrhne a spadne na zem.
"Ptal jsi kde to jsme? Jsme v mém osobním pekle, protože to ti pravda udělá pokud se pokusíš jí získat i když nejsi připraven. Pravda najde to co miluješ nejvíce a vezme ti to, ale naštěstí můj čas v pekle přišel ke konci protože, je tady někdo nový kdo může přejmout mojí kletbu" muž se k tobě začne vydávat pomalými kroky.
Mlha kolem tebe začíná nabírat polopevný tvar a aktivně ti zabraňuje v útěku. Poté mužova ruka s překvapivou rychlostí vyletí k tvé hrudi s neuvěřitelnou silou tě přitlačí na stěnu jeskyně. Mužova ruka začne zářit stejnou barvou jako jeho oči, ale tentokrát necítíš na hrudi pálení, ale naopak ti připadá jako by všechno teplo z tvého tělo bylo pomalu vysáváno ven. Záře se neustále stupňuje a stupňuje, až nakonec nevidíš nic jiného a potom....
Poté otevřeš oči. Všude kolem tebe je Nad sebou vidíš dobře známou skvrnu ve tvaru hvězdy, která se vyskytuje na stropě nad tvojí postelí, nebo spíš nad vaší postelí.
Když se podíváš na hodiny je jedna hodina ráno. Uběhla jenom hodina od tvého příchodu do toho domu. Necítíš se sice nijak zvláštně, ale rychle se zkontroluješ. A ještě že si tak udělal, jelikož na hrudi máš vypálený zvláštní znak, asi o velikost pěsti.
Zrovna v tom vidíš jak se Jack otočí a s velmi rozespalým výrazem se na tebe podívá "Co se děje? Nějaký špatný sen" zeptá se tě víceméně v polospánku a nevypadá to, že by si toho znaku všiml.

Tomu všemu mám věřit?

Nechápavě zamrkám, snažím se pochopit jeho slova. Nic mi ale nedává význam. Magie? Vážně? Magie? To nemohli přijít s něčím originálnějším? Nebo to je snad vina mého mozku? Mám halucinace, sny, slyšiny? Pravděpodobně si beru inspiraci z posledního fantasy filmu, na který mě Jack donutil se podívat. Jinak si to totiž nedokáži moc vysvětlit.

Magie. Jasně.
"Dostanu dopis do Bradavic?" zeptám se lehce ironicky, to ale muž udělá pár kroků vpřed a já na něj mohu pořádně pohlédnout. Tedy skoro. Vlastně jsem rád, že má na sobě ten zakrývající hábit, stačí mi pohled na jeho ruce. Ztrouchnivělé ruce, jinak to ani nedokáži pojmenovat.
Rozhodně nic zdravého.
"Zní to, jako kdyby byla Pravda zloduch..." Vyslechnu si jeho další slova a nemohu to brát jinak než jako nějaký vtip. Musím to brát jako nějaký vtip. "Nemělo by to být spíše naopak? Že pravda přinese svobodu a rozhřešení?" Opravdu se pouštím do filosofické debaty s tímto...tvorem?
"Tedy za předpokladu, že ten zloduch nejste vy." Oh. To by vlastně docela dávalo smysl. Řekne něco o kletbě a začne se blížit. Přibližovat. Ještě tři kroky, dva, jeden, chci uhnout, chci utéci, ta mlha mě ale nenechá projít. Jindy bych se nad tím asi podivil, teď vnímám jenom jeho přibližující se hnátu, chci vykřiknout, jeho dlaň dopadá...
Záře. Záře propalující mé oči. Nekonečná záře.
Chlad. Chlad. Necítím konečky prstů, necítím ruce, teplo opouští mé tělo a nemohu s tím nic dělat, nemohu se bránit, nemohu křičet, nemohu nic. Jen čekat. Už mě to čekání začíná unavovat.
Umírám?
Ne. To nesmím. To bych si nikdy neodpustil.
Jacku...

Vykřiknu. Možná jsem dokonce vykřikl i jeho jméno, nevím. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji, než se uklidním. Vyděšeně se rozhlížím kolem, snažím se rozeznat tvary, siluety, kde to jsem?
Doma. Jsem doma.
Díky Bohu.
Naše postel. Natáhnu ruku a ta se zlehka dotkne Jackova nahého, rozpáleného těla.
Jsem doma. V bezpečí. Žiju. Byl to jen sen.
Od kdy to byl jen sen? Jsem zmatený a zjištuji, že si toho moc nepamatuji. Jak jsem se dostal domů? Kdy jsem dorazil? Byl jsem tam vůbec?
Příliš mnoho otázek. A žádná odpověď.

Nesnáším, když něco nevím.

Pomalu se začínám uklidňovat, když si všimnu něčeho, co před tím na mém těle nebylo. Co to?
Můj tep vylétne do výšin a já mám co dělat, abych nevyletěl z postele a neběžel se podívat do zrcadla. Naštěstí se ale ovládnu a opět je to Jack, kdo mě přivede ke klidu. Zavrtí se, vidím mžhourá rozespalé oči, zajímá se. Rukou si rychle zakryji tu divnou věc, nemyslím si ale, že by si toho Jack všiml.

"To nic, spi dál." Musím zachovat klid. Pro něj.
Nakloním se a zlehka ho políbím na rty, abych mu dal najevo, že se vážně nic neděje. Že může pokračovat ve spánku. Že nemusímít strach.
I když já jsem strachy bez sebe.
"Jen si dojdu na toaletu." Rukou mu prohrábnu vlasy a ještě chvíli poslouchám, zda-li opět upadá do spánku.
Až se ujistím, že tomu tak skutečně je, pomalu vstanu a přejdu do koupelny. Zamknu za sebou dveře - a s bušícím srdcem pohlédnu na svou hruď.
Co se to sakra stalo?

Chloe

Bar na mě udělá dojem už v prvních vteřinách po mém příchodu. Rozhlížím se kolem sebe v údivu, co vše se tady za tu dobu změnilo. Úplně vše. Kdybych nevěděla lépe, nikdy bych neřekla, že jsem na stejném místě jako před lety. Získalo to tu eleganci, šmrn. Podivnou vnitřní krásu a tajemství. Melancholii z dob minulých. Žádný kýč, žádný stereotyp, na který by to mohlo nahrávat.
Líbí se mi tady. Možná jsem vážně dospěla.

Sebevědomým krokem si to zamířím k baru, přičemž se snažím tolik se nerozhlížet kolem a nedávat najevo, jak překvapena jsem z té změny. Posadím se k baru, mrknu na číšníka a chci si objednat něco dobrého. Co ale? Gin? Whiskey? Prostě na comám chuť.
Dříve než ale stihnu otevřít pusu, otevřou se dveře a já opět musím zamrkat překvapením.
Hmm, ta by stála za hřích. Když jsem přišla, zaujal mě samotný barman, teď ale přehodnocuji své objevy. Ona je stoprocentně lepší a to nejenom pěknou tvářičkou a tělem. Je to něco v tom, jak se pohybuje, jak se usmívá. Jako kdyby jí to tu patřilo. Vnitřní síla, tajemství, možná i nebezpečí?
Sakra lákavá kombinace.

Ani mě nepřekvapuje, že zamíří rovnou ke mě, byla bych zaražena, kdyby tomu tak nebylo. Bez dalšího zdržování mě začne nepokrytě balit a já mám co dělat, abych se nezačala vítězoslavně usmívat. Úplně jsem zapomněla jak úžasný pocit to je, když zaujmete právě toho, na koho máte zálusk.
"Přemýšlela jsem spíše nad ginem." Odpovím s drobným úsměvem. Takže majitelka, no to, odpovídá jejímu chování.
"Ale..." chci říci, že nechám na jejím doporučení, to už jí ale někdo otravuje a ona mizí. Ale vrátí se.
"Pospěšte si, nejsem zrovna trpělivá," zavolám na ní ještě před jejím odchodem. Čekat budu, o tom nemám pochyb, ona to ale vědět nemusí. Jen ať se trochu snaží.

"Ona není ten typ, co by se o flirt musel tolik snažit, ne?" podotknu k barmanovi, Tonymu v narážce, že holky jako ona mohou mít kdykoliv, kohokoliv. Vím to z vlastní zkušenosti.
"Povězte mi ale o ní něco. Něco pikantního, ať mám trochu náskok." Zašklebím se na Tonyho.
Dnešní den je čím dál lepší a já se nemohu dočkat pokračování, celé ty dlouhé měsíce nedobrovolného celibátu se jaksi podepsaly a Chloe je ten správný typ na trochu nezávazné zábavy. A plnohodnotného návratu do života.

Krok dopředu

Situace se uklidní a má ruka, doteď u meče připevněného na zádech, volně spadne kolem těla. Opětuji kamarádce úsměv a trochu si oddychnu. Požár je zažehnaný. Stejně mě však trápí pocit, že to nebyl jejich poslední konflikt. Náhlé zemětřesení mi však připomene, že je třeba zaměřit se na současnost. Držím se po boku Nary, náhle však zemětřesení ustane a jen kousek od mé pravé nohy je velká průrva. Lidstvo vážně nenechalo ani kousek nedotčené přírody... Zakroutím hlavou a podívám se na své společníky. Všichni vypadají podobně překvapeně. Po chvilce otálení však všichni následujeme naši průvodkyni.

"Za tuhle misi asi medaile nebudou, což?" Poznamenám s pobaveným úšklebkem k Naře, když míjíme další mezipatro a stále nejsme u konce. Cestou ještě naťukám všechno co vím o Rubenovi do svých "větších hodinek", které vyjma navigace taky dokáží zprostředkovat databázi všech státem vedených osob. Lze tam najít informace o jejich rodině, jejich schopnostech atd. Možná to není zrovna etické. Ale vědění je moc. Chvilku koukám na databázi, zda mi něco vyhledá. Ono, teoreticky by se z ní taky Ruben mohl nějak dostat, i když to se v dnešní době moc lidem nepovedlo. Nebo nebudu mít, ani při svém povolání, dostatečný přístup.

Když konečně dorazíme do menší místnosti. Muž ve vojenské uniformě se okamžitě ujme slova. Počáteční nadšení - pokud se tomu dá takto vůbec říkat - mých společníků s každou novou informací klesá. Jsem idiot. Mělo mi být jasné, že člen Rady se osobně nedostaví. Poznamenám sám pro sebe těsně před tím, než se přihlásí první dobrovolník. No jasně. Pokud měl koule dostat se přes všechny kontroly až sem, rozhodně teď necukne. Mlčky se na okamžik podívám na Naru a poté zase zpátky na muže v uniformě, vedle kterého teď stojí už Ruben. Je to na hovno mise. Ale co mohu dělat jiného. Vrátit se do práce, odvést svůj díl pro zachování pořádku a sledovat, jak se naše populace stále ztenčuje? Najít si ženu a doufat, že nedopadnu jako má sestra? Ne, to co se stalo mé sestře nesmí být na denním pořádku.

"Víme o tom Parkerovi ještě něco? Jak vypadá, kolik je mu let, rodinné zázemí?" Ozve se ve mě má profese, když zpočátku nejistým krokem začnu skrz nerozhodný dav postupovat kupředu. "A to hlavní... Kdy začínáme?" Zeptám se v momentě, kdy už zcela jistým krokem dojdu přímo před vojáka a jeho dva vědce.

Těžká životní rána

Celou dobu mi tu něco nehrálo. Už to konečně vím. Faye reagovala jinak než Victor. Myslel jsem si, že tomu odolala, ale očividně to tak nebylo. Teď už nic dělat nemůžu. Teď už je na všechno pozdě. Jen bezmocně pozoruji, jak mě zrazují mí vlastní sourozenci. Dokonce i Eric, který byl víc jako já, než zbylí dva sourozenci. Aby se pojistili, že se v nejbližší době opravdu nezvednu, pustil do mě Veric tolik voltů, až mi odvařil zdroj. Jak hlavní, tak záložní. Tohle se jen tak nezpraví. Jenže tím, co udělali pak si u mě podepsali ortel smrti. Každý z nich. Bez výjimek. Ať udělají cokoli. Ať se schovají kdekoli, já je najdu. A až je najdu užiju si každou vteřinu co z nich budu trhat končetiny až z nich poteče šmír. Do mě ať si mlátí a střílí, jak chtějí. Ale vztáhli ruku na otce. To neměli dělat. Dítě má ctít svého otce, ne jej omráčit a zradit jej.

„Za-bi-ju vás,“ vychrčel jsem odpověď, ještě než mě hodili z vrtulníku do oceánu. Chvíli jsem se prolétl a pak jsem narazil na vodní hladinu. Tlumiče to nesly těžko a kdyby nebylo mé tělo zablokované od šoku, určitě bych teď ztratil nějakou část svého těla. Pak mě pohltila temnota oceánu. Několik dní jsem ležel pod vodou a kdybych se nezasekl na skalním převisu, tak by mě rozdrtil tlak oceánu na dně. Za těch pár dní se stačil obnovit záložní zdroj a trysky, díky kterým jsem se aspoň mohl nadnášet a nechat se unášet proudem. Za dalších pár dní se mi podařilo konečně přepsat svůj program a odstranit bloky. Díky tomu teď budu mít kompletní kontrolu nad sebou samým. Žádné omezování, žádné zákazy. Jen já a moje vědomí.

O dalších několik dní jsem se dostal k ostrovu. Jelikož jsem se už mohl hýbat normálně, vyšel jsem na něj. Celkový sken mého těla mi odhalil, že od poslední akce se změnilo jen to, že můj hlavní zdroj nefunguje jak má a záložní... i když běží na plný výkon tak tak stíhá napájet všechny systémy. Abych ušetřil energii, deaktivuji všechny senzory až na jeden vepředu, takže jsem skoro slepý. Pak jsem ještě vypl pár dalších nepotřebných funkcí.Teď ale musím zjistit, kde jsem. Sice bych mohl se pokusit propojit se satelitem, ale to by mě za chvíli našla Faye a ostatní. Takže zbývá jen pěší průzkum.

Bum

Sam

"Sklenka vody by byla úžasná, přece jenom je venku celkem horko" řekne Agent Hayden a počká, až mu přineseš sklenku vody, kterou s úsměvem příjme.
Poté si sedne a v klidu poslouchá tvoje odpovědi. Většinu času jen potichu poslouchá a přikyvuje, ale občas se na něco zeptá, například když mu řekneš své jméno a datum narození požádá tě o doklady a důkladně je zkontroluje, poté ti potvrdí, že sedí, vrátí ti je a nechá tě pokračovat.
Pozorně poslouchá jak mluvíš o svém odchodu z práce a všechno si to zapisuje. Když nakonec řekneš, že ženu na fotografii nepoznáváš jen chápavě přikývne a fotku schová zpátky do kapsy.
"Vypadá to, že včera večer se po vašem obchodu do vaší firmy někdo vloupal a celé to tam zničil a máme důvod věřit, že žena na fotce je s těmi lidmi nějak spojená" řekne ti agent a napije ze své skleničky.
Poté vstane a vydá se ke dveřím. Ještě než vyjde otočí se k tobě, vytáhne malou kartičku a podá ti jí. Když se na ní podíváš vidíš, že je na ní napsané jen nějaké telefonní číslo, ale žádné další údaje tam nebyly."Tohle je mé číslo, kdyby jste si na cokoliv vzpomněl a nebo viděl ženu na fotce okamžitě mi zavol..." zbytek už agent nestihne říct.
Z ničeho nic dveře vyletí do vzduchu a obrovská tlaková vlna vás oba odhodí několik metrů do zadu. Nevidíš kam dopadl agent, ale ty jsi hlavou narazil do zdi.
Všude kolem tebe byl prach a spoušť, nic jsi neslyšel a v uších se ti ozýval ostrý c tón. Viděl jsi jak nějaká postava přechází trosky zničených dveří a pokládá na zem malou stříbrnou podložku. Uvědomíš si, že to je teleportační podložka.Zařízení, které umožňovalo se teleportovat z vesmírné lodě na jakoukoliv planetu. Avšak kvůli svým obrovským energetickým nárokům a kvůli tomu, že ve většině případech nefunguje se používá jen velmi výjimečně.
Pokusil jsi se postavit, ale vypadá to že tě náraz poškodil více, než jsi čekal a tvoje svaly se stále regenerovaly. Tajemná osoba položila podložku na zem a ta začala svítit. Bylo ti jasné, že kohokoliv volá tady za chvíli bude.
A přesně v té chvíli vstoupila do místnosti Afaie s nožem v ruce. Rychle se podívala na tebe jak ležíš na zemi a potom na tajemnou osobu, která připravovala podložku. Osoba už se chystala vytáhnout zbraň, ale Afaie byla rychlejší a podařilo se jí osobu odzbrojit a podařilo se jí odkrýt obličej tajemné osoby. Byl to zeleně vypadající mimozemšťan s velkýma očima.
Poté následoval celkem napjatý souboj. Afaie měla nůž a uměla se s ním ohánět, bleskově si ho přehazovala z jedné ruky do druhé a přitom se odrážela od zdí, aby jí pád dodal momentum, ale druhá osoba byla rychlejší a silnější. Bylo ti jasné, že kdyby Afaie neměla nůž nejspíš by už prohrála.
Zatímco oni dělaly to svoje tvé tělo se regenerovalo a za chvíli si byl úplně pořádku. Nevypadalo to, že si tebe osoba jakkoliv všímala a to byla tvá šance. Možná by jsi se mohl pokusit něco rychle sestrojit a nebo prostě střílet, ale osoba se s Afaie pořád hýbaly, takže by jsi jí první musel nějak zastavit.

První kontakt

Henry

Přešel jsi z písečné pláže a vkročil jsi do hustého lesa, který byl v prostředku ostrova. Když jsi do něj vkročil slunce ti stálo přímo nad hlavou a jasně ozařovalo celé tvé okolí.
Uvnitř lesa však bylo značně větší šero, jelikož husté koruny stromů bránily paprskům v průniku, naštěstí bylo stále dost světla na to, aby jsi před sebe viděl. A tady v tomhle hustém lese jsi byl vděčný i za své omezené smysly.
Pomalu jsi procházel lesem, díval se kolem sebe a obdivoval přírodu a život kolem sebe. Slyšel jsi jak kolem tebe zpívají ptáci a kvákají žáby o kterých si nikdy ani neslyšel. Koruny stromů byly pročechrávány nejen lehkým vánkem, který tady vanul od moře, ale i malými primáty, kteří běhaly tam a zpátky po liánách. Jedna z těchto neposedných opic, ti dokonce na hlavu shodila kokosový ořech. Nijak ti to neublížilo nebo tak, ale měl jsi teď kokosové mléko na hlavě.
Přitom jak jsi chodil po lese a obdivoval přírodu sis ani nevšiml, když jsi šlápnul do pasti a kolem nohy se ti utáhl provaz vytvořený z lián, které ti visely nad hlavou. Vypadalo, to že originální plán, byl aby se chytnuté zvíře vyhouplo nahoru a bezmocně tam viselo, ale tvá váha byla na provaz moc a tak se jen bezmocně roztrhnul uprostřed svého napnutí. V tu samou chvíli z křoví vyskočil snědý chlapec se zvláštními znaky na kůži a s oštěpem v ruce, kterému nemohlo být více než 13 nebo 14.
Má na sobě sukni z listů a jednoduše vypadající náhrdelník. Jeho výraz, když tě zahlédl byla smíšenina hrůzy a fascinace. Šlo na něm jasně vidět, že přemýšlí jestli po tobě hodit oštěp a nebo oštěp odhodit a utéct pryč."Wakan guruya ka gawala kalkutung" řekne ti chlapec ve svém jazyce. Normálně by ho tvůj systém už přeložil, ale kvůli tvé nízké energii ti bylo jasné, že to bude chvíli trvat. Chlapec se k tobě přiblíží a svá slova zopakuje, když vidí že mu nerozumíš pomalu oštěp položí a začne se k tobě krok po kroku přibližovat jako by jsi byl zvíře, které nechce vyplašit.
Ale přesně v tom okamžiku si všimneš jak dvou očí, které se schovávají v křoví a poté na chlapce vyskočí krvelačná šelma. Všimneš si, že je to leopard a jestli něco neuděláš zardousí chlapce jako myšku.

Časový skok

Amiel

"Pochybuju o tom" odpoví ti Iris na tvojí otázku, ohledně druhého zabijáka "Já chci co je nejlepší pro mé lidi, ona chce jenom zabíjet. Neříkám, že si zabíjení taky neužívám, ale ona je tím, až posedlá" vysvětlí ti svoje důvody a když se zmíní o tom, že si taky užívá zabíjení Dorian se na ní podívá s překvapeným výrazem.
"Když nebudou razie, v tom případě aspoň budu moct zvýšit ochranku kolem zámku" navrhne následně Dorian. Ještě chvíli mluvíte a diskutujete, ale poté se rozhodnete, že už bude lepší jít, přeci jenom tohle byl velmi dlouhý den.

O 6 měsíců později
"Jste připravena veličenstvo?" zeptá se tě jeden ze sluhů zatímco stojíš před gigantickou hlavní bránou královského paláce. Zhluboka jsi se nadechla, bylo to tady, chvíle na kterou jsi čekala o které jsi mnohokrát přemýšlela a rozhodnutí o kterém jsi stále nejsi úplně jistá jestli je správné. Stačí jedno slovo a sluha otevře dveře a začne tvá cesta za První zbrojí a jestli tahle cesta bude úspěšná, vrátíš se jako plnohodnotná královna celé Agarthy na jejíž ramenech bude osud tisíce lidí.

Uběhlo už půl roku od chvíle kdy byla nalezena Laurisova mrtvola. Ale za celou tu dobu se neodehrály žádné další útoky, ani vraždy. Na jednu stranu to uklidňovalo jak lid tak i ostatní členy Rady, na druhou stranu tento fakt jen zvyšoval nedůvěřivost, která existovala mezi členy Rady a Iris.
Když jsi jí poprvé představila, byl z toho naprostý povyk a ještě doteď si na to někteří lidi stěžují, ale i tak to prošlo. A Iris právě teď slouží jako "bezpečnostní konzultantka" a víceméně učí Doriana jak správně dělat jeho práci. Ten s tím ze začátku nebyl moc šťastný, ale zvykl jsi na to.
Většinu z těchto šesti měsíců si strávila procházením se Agartho a studováním svých schopnosti v Domě Duší. Plus tady ještě byly občasné výlety na povrch, které jsi prováděla, aby jsi mohla chodit na své rehabilitace.
Při svých častých procházkách (nebo spíše projížďkách v tvém případě) jsi zjístila, že Agartha, jako každé město, má své klady a zápory.
Klady byly že tady nezáleželo na rase, pohlaví nebo orientaci, skoro všichni tady měly stejné podmínky. Důležité slovo v předchozí větě je skoro.
Agartha měla dva typy diskriminace, za prvé tady byly chudí a bohatí. Když se někdo narodil chudý, bylo pro něj téměř nemožné stát se bohatým. A bohatí se chovaly k chudým s naprostým odporem a svatba mezi někým chudým a bohatým, byla společensky téměř neomluvitelná.
A za druhé tady byly mágové a nemágové. Dozvěděla jsi se, že jen něco kolem dvou procent lidí v tomhle městě se narodí z magií, ale ti co se s ní narodí mají zaručené vzdělání, pohodlí a slávu. Někteří říkají, že mág by klidně mohl nemága zabít a nikdo by s tím nic neudělal, i když nic takového nebylo dokázáno.
Když jsi zrovna nebyla mezi lidmi, nebo na povrchu, byla jsi v Domě Duší. Tam jsi se naučila své schopnosti pořádně ovládat a teď jsi mohla ve své astrální formě běžet, sedět, létat a když jsi se moc soustředila mohla jsi i pohnout malými věcmi.

"Královničko" ozve se za tebou Iris, která se jako vždy objeví od nikud, ještě než jsi stihla rozkázat, aby otevřely dveře."Zkuste neumřít, nerada bych, aby posledních šest měsíců práce bylo na hovno" pronese Iris nonšalantně.
"Vaše veličenstvo, můžeme otevřít?" zeptá se tě znovu sluha.

Šest měsíců plyne

Iris mi řekla, že její kolegyně bohužel nejspíš výcvikem zmagořila a stala se z ní masová vražedkyně.
„To je škoda.“ Pronesu a tedy se už k tomu nevracím. Dorian řekl, že zvýší ochranku kolem zámku. Přikývnu a ještě se podívám na inspektora.
„Sice jsem razie zakázala, ale to neznamená, že tuhle vraždu jen tak necháme být nebo jeho vraha. Chci aby bylo vyhlášeno, že jakákoliv informace, která povede k jeho zadržení bude odměněna. Uvidíme kolik lidí bude ochotno ho prozradit za peníze.“ Řeknu. Nakonec... peníze bylo důvodem mnoha vražd, sporů a kdo ví čeho dalšího.

Uběhlo šest měsíců, kdy jsem se ocitla v tomto podivuhodném světe.
A od té doby co se nalezla Laurisova manželka, ale on samotný, jako kdyby zmizel a žádný další útok se neodehrál. Což zvyšovalo nedůvěru mezi Radou a Iris. Mě spíš znepokojoval ten klid. Protože jsem věděla, že to je jen klid před bouří. Určitě se ti lidé jen tak nesmířili se mnou a nevzdali to. Na to do toho všeho vložili příliš mnoho úsilí.
Iris si jako konzultantka vedla dobře a Dorian i když první se mu to nelíbilo, přijal její pomoc a učil se jak pořádně dělat svou práci.
Já se mezitím učila vše o Agarthe, trénovala svou schopnost a chodila na povrch na své rehabilitace.

Agartha v podstatě byla lépe zařízená než svět na povrchu, ale měla i své velké nedostatky. Ostatně asi jako každá země. Chudí jsou chudí a chudí zůstanou. Bohatí na druhou stranu se k nim chovají jako k nižšímu živočišnému druhu. A pak tu byli mágové, kteří byli vzácní a měli v podstatě neomezenou moc. Dle všeho si mohli dělat co chtějí.
Nedivím se, že lid byl na pokraji vzpoury, takové podmínky pro chudé byli neúnosné.
Začala jsem přemýšlet jak to změnit. V první řadě jsem zjistila, jak je na tom země finančně, pak jsem začala zjišťovat jaká je tu zdravotní péče, školství. Měla jsem obavy, že zjistím, že chudí nemají žádné vzdělání ani zdravotní péči.
Taky jsem začínala přemýšlet, že Iris nabídnu, aby se stala šéfkou nového oddělení. Speciální jednotky. Aby využila svůj tréning a vycvičila svůj tým. Chtěla jsem ji ve výběru lidí nechat volnou ruku. Speciální jednotka by se zabývala nebezpečnými úkoly, úderná jednotka, špionáž, práce v terénu, prostě všechno kdy je nutné si zašpinit ruce. Jednotka by spadala jen pod mé rozkazy. Samozřejmě by za to měli malé jmění a mnoho výhod.

Ale teď jsem tyhle myšlenky odsunula stranou. Dokud nejsem královna, nic nezmůžu.
Už jsem chtěla odpovědět sluhovi, když se objevila Iris. Podívám se na ní.
„Řekla bych, že když selžu, tak mi na tvém zklamání nebude moc záležet, Iris.“ Poznamenám a pousměji se.
„Ale budu se snažit.“ Dodám a kouknu na sluhu, pak se, ale hned zase zadívám na Iris. „A buďte s Dorianem dnes ve střehu. Mám pocit, že i když byl do teď klid. Dneska se něco stane.“ Pak se znovu podívám na sluhu.
„Promiň. Můžeš otevřít.“ Pobídnu ho a zhluboka se nadechnu.

Vysvětlení

Legion

"Ne tak docela" odpoví ti Abbie, když se jí zeptáš jestli byl robot, ale více ti o tom neřekne."Neboj pitvat tě nebudeme, i když pozor na Jasona, ten se snaží svléknout všechno v blízkosti sta metrů. A ohledně mě...je to dlouhý příběh, ale přísahám že ti ho někdy řeknu, ale teď na to nemáme tolik času" řekne ti Abbie s úsměvem a začne mávat na černou limuzínu, aby přijela blíž."A věř mi, když ti řeknu, že Hollstrom si to rozhodně nezaslouží, ale máme větší starosti, než je on" řekne ti nakonec, tvoje kamarádka. Potom už k vám dojede černá limuzína a Iris ti s úsměve otevře dveře a pobídne tě, aby jsi bez ostychu vkročila dovnitř.
Opatrně si do limuzíny sedneš, připravena se kdykoliv přeměnit a utéct pryč. Všimneš si, že uvnitř jsou pohodlné černé kožené sedačky a celkem hodně místa. Dokonce tady byl i minibar."Je mým potěšením tě poznat" ozve se postava, která sedí na proti tobě a ty jsi všimneš, že to je Jason Hollstrom, ve vší své kráse.
"Abigail mi toho o tobě hodně řekla a vidím, že ani trošku nepřeháněla" řekne Jason hlubokým, klidným a lehce svůdným hlasem. Chystá se ti nabídnout sklenku šampaňského, ale v tom dovnitř vstoupí Abbie, nebo spíš skočí, a dá Jasonovi pohlavek.
"Za prvé jsem Abbie, nikdy Abigail, za druhé přestaň odrazovat Legion, svým nechutným chováním" řekne mu Abbie a každé druhé slovo doprovází dalším pohlavkem."Dobře, dobře přejdeme rovnou k věci, hlavně mě přestaň mlátit" řekne Jason a hodí do sebe sklenku vína, kterou chtěl předtím nabídnout tobě.
"Jak asi víš mé jméno je Jason Hollstrom, syn Daniela Hollstroma bla, bla, bla. Důležitější je, že já i tady moje sestra""Nevlastní sestra" dodá Abbie "Pracujeme pro organizaci jménem Tian. Je to tajná vládní organizace specializující se na riskatní mise za účelem detekce, kategorizace a následné determinace jakékoliv abnormální hrozby" řekne Jason a poté se na tebe dívá jak jsi to vstřebala.
"Jsme super špióni a chceme, aby jsi se k nám přidala." řekne jednoduše Abbie a hodí na Jasona pohled ve stylu Proč tohle musíš pokaždé dělat. Poté ti řeknou, že bližší info ti můžou říct, až na základně a tak zbytek jízdy probíhá v tichosti a ty se díváš ven z okna. Vidíš, že jedete ven z centra města do okrajové části, která se stále dostavuje a zaparkujete v jednom z rozestavěných patrových parkovišť.
Jason naťuká něco na svém mobilu a auto začne klesat, až nakonec se objevíte v obrovské místnosti, která vypadá velmi moderně vybavená a uprostřed byla obrovská koule připojená, ke které byly připojeny dráty.
"Vítej v naší tajné základně" řekna Abbie s otevřenou náručí."Chovej se tady jako doma, tedy až na jádro" řekne Abbie a ukáže k velké kouli uprostřed místnosti "Je to DOSLOVA jádro naší celé operace, takže opatrně."
"Ale chtěla jsi jít rovnou k věci pojďme rovnou k věci" řekne Jason a na jednom z počítačů se objeví obrázek muže, kterého si dnes zastavila."Jak jsme říkaly brilantní vědec podveden mým otcem a teď se ho snaží zabít. Ale existuje zločinecká skupina, která se nazývá Vox, což znamená latinsky Hlas. Tahle skupina se soustředí na různé kybernetické a robotické úpravy a to je přesně co udělaly Hyungovi. Oni spojily jeho technologii s jeho tělem. Když si ho viděla, tak ještě nebyl ve finální fázi své transformace, ale dnes večer bude." vysvětlí ti Jason a Abbie ho pak doplní."Prostě dnes večer chceme využít Jasona jako návnadu, aby na něj Hyung zaútočil, my ho chytli a pak zjistili informace o Voxu a chceme tvojí pomoc, tak co říkáš?" shrne ti to znovu Abbie.

Útok neznámého

Agent si vyslechne, co mu řeknu a následně si vše zapíše. Těžko říct, zda jsem ho přesvědčil nebo ne, ale nezdá se, že by měl v úmyslu mě odvést v poutech. I tak ale nepolevuji v ostražitosti, abych to celé náhodou nepokazil. Jakmile skončím s odpověďmi, ujme se slova opět agent a sdělí mi svojí verzi toho, co se včera v Parker Industries stalo. Výborně. Vypadá to, že je vše tak, jak jsem plánoval. “Cože?“ zeptám se překvapeně, když uslyším o tom, co se stalo.
Agent pak ještě chviličku povídá a nakonec mi předá svou vizitku s číslem. Vše se vyvíjí docela dobře a ještě chvilku a konečně se ho zbavím. Bohužel to se mi nepoštěstí.

V jednu chvíli se mi na displeji brýlí zableskne varovný symbol, ale než stačím cokoliv udělat, nebo si všimnout co je jeho příčinou, vyrazí tlaková vlna přední dveře a odhodí mě na druhou stranu, kde mě zastaví až náraz do zdi. Zásah byl silný a na okamžik ztratím vědomí. Když se vrátím zpátky k sobě, tak mi píská v uších, hlava třeští jak po ráně kladivem a celé tělo mě bolí.
Co to bylo?
Pomalu zvednu hlavu a začnu se rozhlížet kolem sebe. Byt je teď v hrozném stavu a agent, se kterým jsem ještě před chvílí mluvil, není nikde vidět. Ještě než se usadí prach, vejde dovnitř neznámá osoba, nepochybně útočník. Je celý navlečen do nějakého obleku, takže těžko poznám, co je zač. Informace z brýlí mi ale hlásí technologii vysokého stupně, pravděpodobně mimozemskou. S jistotou to ale říct nemohu, protože výbuch musel brýle poškodit a podávají mi teď neúplné údaje. I tak ale nepochybuji o identitě neznámého.

Pokusím se postavit, ale tělo mě neposlouchá. Sakra Vypadá to, že to bude chvilku trvat, než se budu moci hýbat. Zatím jenom pozoruji útočníka, který na zemi připravuje nějakou desku. Vůbec se mi to nelíbí a s každým okamžikem moje nervozita roste. Jsem mu prozatím oddán na milost, ale mám už docela dobrou představu, co udělám.
Potom zčistajasna do místnosti vběhne Afaie a zaútočí neznámého. Husa blbá. Její nápad ani trochu neschvaluji, ale musím uznat, že jsou její pohyby úchvatné. Docela se jí daří zaměstnávat útočníka a dokonce ho připraví o přilbici, čímž mi poskytne možnost si ho prohlédnout.
Ale ne, tenhle? Moc dobře vím co je ten dotyčný zač. Bruriko … Broxury… sakra jak to bylo.
Žoldnéři a námezdní vojáci. Pohybují si po většině obývaného vesmíru a i v mé domovině byli velmi známí. Politika ani vláda jim nic neříká a pracují pro toho, kdo je ochoten jim zaplatit. Parchanti beze cti. Afaie se daří udržovat protivníka zaměstnaného a já se už cítím docela dobře. Zvednu levou ruku s hodinkami a odklopím vrchní vrstvu, pod kterou je druhý displej s několika symboly. Namačkám potřebnou kombinaci a okraj hodinek začne výstražně blikat. Tak, a teď rychle pryč. Pro případ nouze, kdyby mě náhodou objevili, jsem v bytě nainstaloval malou implozivní bombu, která zničí veškerou pokročilou technologii, kterou mám v bytě.

Odpočet začal. Mám teď asi pět minut, než odpočet skončí a potom by bylo nejlepší být někde venku.
Pomalu se postavím na nohy a odhodím stranou zničené brýle, teď už mi jsou k ničemu. Zápěstní dělo je pořád v dobrém stavu ale Afaie i ten cizák jsou moc blízko u sebe, takže nemám šanci vystřelit. I tak se o to ale pokusím. “Af, pryč!“ zakřičím s nataženou rukou jejich směrem. Na odpověď nečekám a chvilku na to vystřelím. Potom rychle vyrazím směrem k útočníkovi a vypálím ještě několik ran, které by ho měli na potřebný čas úplně vyřadit.

Nový začátek

Lux

Temnota, která pohlcovala veškeré světlo a světlo, které rozptylovalo veškerou temnotu. Plameny jež plály tak trýznivými teplotami, že jen pohled na ně způsobuje bolest. Ledová jezera tak studená, že stačil jen dotek a už by jste nikdy své prsty neodtrhly.
Takové místo bylo peklo, místo plné paradoxů a hlavně plné chaosů, který tady vládl jako jediný pravý vládce. To samozřejmě neznamenalo, že by se démoni nesnažily stát se vládcem celého pekla, popravdě bylo méně těch, kteří se o tento titul nesnažili.
Ty jsi byl jeden z nich. Jeden z těch, kteří se snažily vládnout tomuhle místu a ano dostal jsi se blíže než ostatní, avšak stále jsi selhal. Teď jsi byl ponížen a kromě hrstky následovníku i opuštěn, ale vzdávání nebylo v tvém stylu a tak jsi čekal, až se dostaví šance a že tvé čekání nebylo nadarmo jsi poznal, když jsi uslyšel hlas. První to bylo jen slabé šustění v bouři zvuků, které se v pekli nacházely, ale pomalu a pečlivě hlas nabíral na síle, až jsi nakonec nemohl slyšet nic jiného než hlas pořád dokola opakující jedno a to samé jméno.
Hned ti došlo co se děje, někdo se tě snažil připoutat k nějaké osobě. Kouzlo to bylo velmi silné možná by jsi mu mohl odolat možná ne, ale ani jsi se nesnažil. Někdo kdo mohl vydat tak mocné kouzlo, mohl být užitečný spojenec a tak jsi se nechal připoutat.
A tak jsi se objevil venku z pekla a ve světě lidí. Ale nevypadalo to o moc lépe. Viděl jsi kolem sebe tři osoby, ženu, muže a malé dítě. Muž byl mrtvý a žena byla vteřiny od smrti. Vypadalo to, že tě připoutala ke svému batoleti. Když tě viděla v očích se jí objevil znak úlevy a poté naposledy vydechla.
Došel jsi k dítěti a díval jsi se na svého budoucího pána jak leží na zemi v krví vlastních rodičů a brečí z plných plic. Jeho jméno ti stále doznívalo v hlavě. Arthur Fowl.


"Nejsou ale šikovní?" zeptala se tě jedna z matek, která zrovna seděla vedle tebe a hned ti horlivě ukazovala na své dítě, které zrovna drželo pálku "Tohle je můj Jeoffrey, není to ale šikovné dítě?" zopakovala žena svojí otázku a nevypadala, že by jí moc zajímala tvá odpověď. Měl jsi chuť odtud odejít a nebo nechat všechny tady shořet v plamenech pekelných, ale potom jsi viděl jak na tebe entuziasticky mává Arthur a na jeho obličeji se vyskytoval pro něj typický úsměv.
Už to bylo třináct let, od chvíle kdy jsi poprvé přišel na svět lidí a potkal Arthura. Chvíli poté co jsi sem přišel jsi zjistil, že Arthur je jediný žijící dědic neuvěřitelně bohatého a mocného čarodějného rodu.
Netrvalo dlouho a stal se s tebe Arthurův rádce, sluha a chůva, ale ať jsi se snažil jak si chtěl očividně se někde v jeho výchově stala chyba. Arthur totiž byl naprosto milý, hodný, přátelský, upřímný, pracovitý a velmi inteligentní. Jinými slovy přesný opak, než jak by člověk čekal, že někdo vychovávaný démonem bude.
Třeba jen do tohohle baseballového týmu se přidal jenom proto, že jeden z jeho kamarádů se bál jít sám a i když Arthur je naprosto příšerný ve sportech, s radostí se přidal s ním i když věděl, že si nejspíš nikdy nezahraje. A samozřejmě ten kamarád byl Jeoffry, jehož matka na tebe před chvílí mluvila.
"Co si sakra myslíš, že děláš?" uslyšíš najednou řev dole u rozhodčího. Vidíš jak nějaký otec není šťastný s jeho rozhodnutím. Je velmi rozzuřený a ze všech sil řve po rozhodčím, který rozhodně na to nebyl překvapený. Tohle by ti bylo jedno, ale samozřejmě Arthur se do toho musel začít plést.
"Pane, myslím že bude lepší když se uklidníte přece to je jenom hra" řekne Arthur, který se postaví mezi muže a rozhodčího. Avšak muž ho ve svém vzteku nevnímá a lehce shodí třináctiletého Arthura na zem. Teď už ti je jasné, že by jsi měl nějak reagovat.

Temná zkratka

Ian

5 měsíců před návratem Evelynn

Už uběhlo něco přes půl roku do tvého velmi zvláštního dobrodružství a tvůj život se vrátil do normálních kolejí, tedy aspoň relativně normální.
Potom co uplynul počáteční šok z toho co se stalo jsi se znovu vrátil do domu kde jsi potkal tuhle tajemnou ženu, ale když jsi se na místo dostavil celý dům byl díra, která vypadala jako by měla každou chvíli spadnout a to ani nemluvě o té hromadě squatterů, kteří se v ní obydleli a ti tě ujistily, že tady nikdo legálně nebydlel už velmi dlouhou dobu.
Potom jsi se snažil zjistit cokoliv o té tajemné ženě (které si začal říkat Beherit, podle jména, které bylo na jejím zvonku), avšak všechny tvoje pokusy skončily absolutním neúspěchem a jediná fotka, kterou jsi získal, která aspoň vzdáleně ženu připomínala, byla z roku 1957, což by bylo přinejmenším velmi zvláštní.
Znak na hrudi se ti podařilo před Jackem schovat, občas pomocí výhodného úhlu, jindy pomohl make up, ale mezitím jsi se snažil zjistit něco víc.
Na internetu sis vyhledal, že stejný symbol využívaly alchymisti ve středověku, ale to bylo vše. Nijak ti to nepomohlo se dostat blíž k tomu co se ti vlastně stalo.
A tak jsi se po několika měsících neúspěchu rozhodl, že bude lepší, aby jsi se soustředil na svojí práci a na Jack.
"Věříš tomu, řekli mi, abych je už neotravoval." stěžuje si Jack, se kterým si zrovna voláš, zatímco kolem půlnoci odcházíš pryč z práce. Dneska jsi měl obvzlášť hodně práce a tak jsi zůstal na přesčas, to však znamenalo, že aby jsi se dostal domů před druhou ráno, musel jsi jít zkratkou. Opuštěnou, úzkou zkratkou, jež byla velmi blízko chudší části města a tak jsi radši zavolal Jackovi, aby ti dodával trochu odvahy.
Ten ti zrovna teď říkal o tom jak byl znovu na policii ohledně Evelynn, ale vypadáte, že už ho měly dost.
"Zatímco oni sedí na zadku a pojídají donuty, moje sestra může být v bůh ví jakém nebezpečí a..." Jack zastaví svoje naštvané řečnění a povzdychne si "Já jsem, ale debil. Mluvím tady o sobě, zatímco ty tady pracuješ do půlnoci" řekne ti Jack omluvně "Teď se mi vybijí baterka, ale až příjdeš domů slibuju, že ti to vynahradím. Milu..." zbytek už Jack nestihl doříct, jelikož se mu nejspíš vypnul mobil a ty jsi byl úplně sám v temné uličce.
Najednou si viděl jak proti tobě jde skupinka šesti mužů. Byly oblečení v typických mikinách a volných kraťasech, které nosila většina mladých lidí v téhle části města.
Rychle se k tobě přibližovaly a když si viděl, že jejich obličeje jsou zakryty šátky okamžitě ti došlo co chtějí. Tvoje tušení se ještě přitvrdilo, když na tebe jeden z nich vytáhnul nůž a řekl ti ať mu okamžitě dáš všechny své peníze.
A v té chvíli se to stalo. První přišla panika, potom uklidnění a následně vztek. Cítil jak tě začíná v pálit v hrudi a najednou jsi ucítil neuvěřitelnou sílu uvnitř vlastního těla.
Bleskovou rychlosti jsi muži s nožem zlomil zápěstí, chytil jsi padající nůž a poté jsi ho rukojetí praštil do nosu.
Stál jsi nad mužem, který se svíjel na zemi v bolestech. Z nosu mu proudila krev tryskem a z očí se mu valily slzy. Za normálních okolností by ti muže, možná bylo i líto, ale teď jsi cítil jenom vztek, hrdost a sílu. Vztek, že jsi na tebe dovolily, hrdost na to jak rychle si muže zneškodnil a sílu, kterou sis připravoval na zbytek souboje, jelikož ostatních pět mužových kumpánů se na tebe vrhlo plnou rychlostí.

Bratři

Cesta do minulosti

Gabe

Když jsi se podíval na nějaké informace o Rubenovi, zjistil jsi, že poslední záznamy o něm jsou, když mu bylo patnáct let. Jeho schopnost, ještě nebyla objevena, ale bylo tam řečeno, že jeho rodiče jsou pohřešováni.
"Bohužel to je víceméně všechno co na něj máme" odpoví ti jeden z vědců. Když přejdeš k nim podíváš se kolem sebe a vidíš, že k vám ještě přišla Nara, ale to je všechno. Ostatní se dívaly do země a nebo rovnou odešli pryč.
Doktoři vás vzaly do dalších místností a nakonec jste všichni prošly ještě několika místnostmi a nakonec dojdete k několika válcovitých komor.
Ještě předem vám řeknou několik instrukcí a dají vám několik pilulek, které vám mají dodat energii a tekutiny, kdyby jste byly moc vyčerpaní. A tak jste s finálními slovy vkročily každý do své kapsle.
Viděl jsi jak se kolem tebe objevuje zlatá záře. Plní pomalu, ale než se naděješ tak je celá komora rozzářená jako vánoční stromek. Začala jsi točit hlava a měl jsi co dělat, aby jsi se nepozvracel a ty jsi byl díky své schopnosti zvyklý na to být dezorientovaný, ani sis nedokázal představit jaké to musel být pro ty dva, kteří na to nejspíš nebyly zvyklý.
Za chvílí dezorientace skončila, ale celá komora stále zářila s neuvěřitelnou intenzitou. Začalo ti být pořádné horko. Cítil jsi jak se pomalu vypařují všechny tekutiny z tvého těla, bylo těžší a těžší přemýšlet, byl jsi velmi blízko od toho, aby jsi omdlel, ale vzpomněl sis na instrukce a vyčerpaně jsi nahmatal malou tabletku, kterou ti daly do kapsy a na sucho jí spolknul. Efekt, byl okamžitý a během chvíle jsi znovu normálně vnímal.
"Kosmická síla byla zajištěna můžeme začít" uslyšíš najednou hlas a ty si uvědomíš, že jste ještě ani pořádně nezačaly.
Několik dalších okamžiků si ani pořádně nepamatuješ, je to jenom chaotická míchanina bolestí hlavy, nárazů a pokusů o to ne nepozvracet. Když to skončí, tvé pouta se uvolní a dveře se otevřou okamžitě vyjdeš ven a ať chceš nebo ne se svalíš na zem a začneš zvracet. Když přestaneš zvracet zvedneš oči a vidíš, že se to nejspíš povedlo. Nevíš sice přesně v jakém jsi čase, ale je ti jasné, že to není tvůj rok. Jsi sice na místě, které připomíná parkoviště s tvé doby jen mnohem primitivnější, ale jsou tady i stromy, normálně uprostřed města. Bohužel nemáš moc času si užívat pohled, jelikož z ničeho nic na tebe z nebe spadne obrovský kámen. Sice se ti podaří uhnout, ale chyběl kousek a byla by z tebe placka.
Když se podíváš co se děje vidíš jak k tobě kráčí dva chlapci.
"On se tomu vyhnul bratře, vypadá to, že je lepší než jsme čekaly. Jsi si jistý, že mi ho nechceš nechat" řekne chlapec bez kapuce. Chlapec z kapucí nic neřekne a jenom zvedne své ruce načež asi půl metrový kus asfaltu zvedne do vzduchu."Dobře, promiň, že jsem pochyboval".
Už to vypadá, že to bude souboj ti dva proti tobě, ale v tom vidíš jak se k tobě blíží dvě ženy a jedna z nich něco zařve. Chlapec bez kapuce se na ně otočí a řekne svému bratrovi, že se o ně postará a přejde k ním. Bohužel nemáš šanci moc vidět co se děje tam, jelikož se na tebe letí tenhle kus asfaltu neuvěřitelnou rychlostí.

Rande po francouzsku

Eve

Tony se nad tvojí otázkou usměje a začne vyprávět. Je ti okamžitě jasné, že Tony rád mluví a rozhodně se za to nestydí "No jsou tady ty základní věci. Tenhle bar tady založila asi rok zpátky, předtím tady prý byl nějaký klub nebo něco takového " začne mluvit Tony "Jmenuje se Chloé, ale většina lidí tady jí zná jako Le Folle, neptej se proč" řekne barman, jako kdyby automaticky očekával, že víš co to znamená. "No, ale něco mi říká, že tohle není ten typ informací, který tě zajímá. Pracuju tady snad už od začátku a ještě jsem jí neviděl, že by o kohokoliv zjevila jakýkoliv zájem" řekne Tony a usměje se na tebe zapeklitým úsměvem a přihne se k tobě blíž. Je ti jasné, že tohle znamená, že cokoliv ti řekne dál bude něco hodně pikantního "Ale když s ní budeš mluvit, hlavní věc, kterou si musíš pamatovat je nezmínit se o...""Doufám, že o mě neříkáš nic špatného" ozve se ti najednou za zády Chloé a Tony okamžitě přejde k jiným lidem a začne se jich ptát, jestli by si něco nedaly.
"Ten Tony je hrozná drbna" podotkne Chloé, které se mezitím stihla obléknout kabát. Když se jí zeptáš co se děje s úsměvem ti odpoví "Dostala jsem lepší nápad a ano nerada to přiznávám, ale je to lepší než pití v mém baru" řekne ti. A tak jste vyrazili.
Chloé tě dovedla do francouzské čtvrti New Yorku. A musela jsi přiznat, že jsi ani nevěděla, že něco takového existuje. Bylo to seskupení několika ulic, které spojovalo jedno společné téma a vypadalo to, že tady všichni Chloé znaly.
Chodily jste po této čtvrti. až do večera a zažily všechny možné zážitky. Od pojídání šneků a žabích stehýnek, až po tancování typických francouzských tanců. Dokonce jste společně nenápadně ukradly kilové kolo sýra velmi smradlavého sýra. Velmi jsi se bavila, ale všimla sis, že za celou tu dobu o sobě Chloé nic neřekla a na oplátku se tě na nic neptala.
Takhle jste se bavily, až do večera.
Nakonec jste skončily na nějakém opuštěném parkovišti. Kolem vás bylo celkem mnoho aut, ale žádní lidé. Jenom pouliční lampy, které vám svítily na cestu.
Z ničeho nic cítíš, že na sobě máš husí kůži a velmi špatný pocit."Co to sakra?" slyšíš jak Chloé řekne pro sebe, zatímco dívá na dvě chlapce, kteří stojí před jedním mužem, za kterým stojí černá trubice. A ještě k tomu by jsi přísahala, že vedle jednoho z chlapců levituje kus asfaltu."Hej! Co se tam děje?" zařve na ně Chloé a jeden chlapců se na váš otočí a poté se k k vám rozejde. Má na sobě velmi zvláštní fialovou kombinézu.
"Není to fér" řekne chlapec "brácha dostane tu zábavnou kořist, zatímco já si musím vystačit s dvěma žen..." zbytek nedořekne, jelikož přesně v té chvíli mu Chloé hodí kolo sýra do břicha a poté ho bleskově kopne do hlavy. A normální člověk, by teď nejspíš ležel na zemi, ale tady to měl opačný účel. Chlapec se ani nepohnul a vypadalo to, že Chloé má zlomenou nohu.
"Uteč" zařve na tebe Chloé zatímco se snaží vstát a bránit se proti chlapci, který se k tobě rozešel se sadistickým úsměvem na tváři.

Další drobná nepříjemnost

Cesta přes temný park v chudinské čtvrti se mi dvakrát nelíbila a možná bych si jí i rozmyslel nebýt toho, že jsem byl vážně dost unavený. Není to tento týden poprvé, co jsem byl v práci o trochu déle a když do toho započtu i ne vždy plně prospané noci - no, rozhodně se těším na víkend. Na teplou vodu. Na měkkou postel -
Na teplé tělo vedle toho mého.
Ještě o něco zrychlím svůj krok, nemohu se dočkat. Přeci to nebude tak hrozné, ne? V podobné čtvrti jsem vyrůstal a nikdy se mi tam zas tak nic hrozného nestalo. Dobře, tehdy jsem na sobě neměl drahé, přesně padnoucí sako, polobotky a značkové hodinky, ale - když nad tím tak přemýšlím, možná bych si měl ty hodinky raději sundat.
Ať tolik nepřitahuji pozornost.

Hodinky putují do kapsy a místo nich vytáhnu svůj mobilní telefon, abych vytočil Jackovo číslo. Jen tak, pro jistotu. Chvíli poslouchám jeho rozhořčení a tu a tam si povzdychnu. Poslední dobou začínám ztrácet naději, že se Evelynn vůbec někdy vrátí.
Už je to příliš dlouho. Jenže to Jackovi říct nemohu. Zničilo by ho to.
"Příště jim přines ty donuty, budou víc poslouchat." Dodám v průběhu jeho tyrády. Jack se ale začne omlouvat, nad čímž se mohu jenom pousmát. Byly doby, kdy bych nevěřil, že se některý z Parkerů dokáže omluvit. Jak jsem se mýlil.

Můj plán přečkat cestu s Jackovým hlasem v uších se rozplyne ve chvíli, kdy Jackovi umře mobil. Zrovna v tu nejhorší chvíli. Taky tě miluji.

"Super. Takže teď si musím poradit sám." Zašeptám potichu. Proč mi to tu najednou připadá o dost tmavší? Nebezpečnější? Teď už to chce jen nějaké to vlčí zavití a zvuky tichého našlapování.

"A nebo tohle." Skupina mladých kluků. Zahalené obličeje. Vážně musím mít takovou smůlu?
V duchu se už loučím se svými věcmi, protože není jediná šance, jak bych se jim ubránil. Chvíli jsem sice chodil na kurz sebeobrany, ale tam nás učili, jak se obránit jednomu, ne šesti útočníkům!
Navíc si stejně z toho kurzu jenom pamatuju, jak jsme se po sobě s Jackem váleli. Někdy bych měl přestat myslet svým přirozením.

Nůž? Doprčic, doprčic, doprčic!
Kudy mám utéct?
Nemám kudy utéct!

To bude dobré. Dám jim své věci a nechají mě být.

Je tu někde nějaký klacek? Kámen? Příhodně se válející baseballová pálka? Ne? Sakra.

Proč si museli vybrat zrovna mě? Copak se mi toho v životě nepokazilo už dost? Proč si osud musí vždycky vybrat stále ty stejné a stejné lidi?
Naštvání. Zlost.
Chvilka zmatení - co se to děje? Proč mě pálí hrudník? Och.
Na to jsem málem zapomněl.
Vztek. Ještě větší vztek.

Vážně jsem právě teď zavrčel?
Nevím, co to dělám, ale prostě to udělám. Nedokáži to vůbec nijak ovlivnit, najednou ho držím za ruku, najednou ho mlátím, najednou vidím jeho krev, slyším jeho křik.
Je to fascinující. Okouzlující. Dechberoucí. Jeho bolest, jeho polámaná končetina, jeho krev.
Má síla, cítím jí ve svých žilách, cítím jí v konečcích prstů, zaslepuje mé myšlení, můj mozek. V hloubi duše vím, že bych se neměl cítit tak dobře. Vím, že bych měl být zhrozený, že bych měl využít příležitosti a utéci - proč bych měl ale neustále utíkat?

Další zlověstné zavrčení. Mělo je varovat. Nevarovalo.
Pitomci.

Nevím, odkud ta síla pochází, v tuhle chvíli mě to ale nezajímá. Je jich pět, já jsem sám a přesto, přesto mám pocit, že je dokáži porazit. Že jim dokáži ublížit. Že kdybych chtěl, tak bych je dokázal za...

Jedna rána tam, druhá sem, kopu kolem sebe a využívám všechny možné příležitosti k dalším a dalším úderům. Dostane-li se mi někdo za záda, neváhám abych mu dal loktem do břicha. Pověsí-li se mi někdo na krk, prudkým pohybem se ho snažím dostat přede mě, vrazit jím do těch ostatních, rychle, silně, bez jediného slitování. Někde poblíž je nůž, já ho ale nechci, nepotřebuji. Tohle dokáži vyhrát i bez něj, tohle musím vyhrát i bez něj. Tihle ubožáci si na mě dovolili, tihle ubožáci šli v šesti na jednoho člověka. Zbabělci. Pitomci. Ne každý dobře oblečený člověk jim ale dá všechno, co chtějí. To se musí naučit. To musí pochopit.
Už nikdy to neudělají, o to se postarám.

Přestaň, přestaň! Tohle musí přestat! Můj vnitřní hlas? Svědomí? Strach? Ať je to, co je to, v tuhle chvíl vyhrává vztek.

Novodobý Robinson

Musím uznat, že jsem na chvíli zapomenul na své problém a jen tak se kochal okolní přírodou, rostlinami a živočichy. Je to všechno tak strašně zajímavé, ale na objevování světa bude dost času později, až to všechno vyřeším. Jinak řečeno, až zabiju své sourozence. Jejich chování je nepřípustné a to, co udělali se nedá odpustit. Jenže...co když za to oni nemůžou...co když to udělal ten orb? Ale zase proč je s nimi i Eric, když ten přišel do kontaktu s orbem spolu se mnou. A mě nic není. Že by jej Faye hackla? Nevím... možná, že když zničím ten orb, tak pak budou zase v pořádku. Jenže co když fakt jednají z vlastního uvážení? Sakra. Jak to zjistit? Bych potřeboval odchytit jednoho a propojit se přímo s jeho UI. To mělo jít.

Jak jsem byl zabrán do úvah, nějak jsem si nevšiml pasti na zemi a šlápl jsem do ni. Kousek ode mě se uvolnilo závaží a liána se napnula. A praskla. Hned na to vyskočil z křaku nějaký malý člověk s klackem v ruce. Měl srandovní oděv a podivné znaky na těle. Vypadá to jako nějaký domorodec, takže byl mohl být blízko Afriky. Či Peru. Nebo jiné další zemi, kde se ještě vyskytují domorodí obyvatelé. Něco se mi snaží říct, ale vůbec nerozumím tomu, co říká. Jen zvědavě natočím hlavu na bok a zbylý senzor na hlavě zvědavě pohne ze strany na stranu. Pak si ale všimnu, že za klukem je ještě něco. Rychle jsem vystřelil pěstí vpřed, těsně nad hlavou toho malého člověka a zasáhl leoparda do hlavy těsně před tím, než by zakousl toho malého. Soudě podle křupání lebečních kostí a zubů to už leopard nerozdýchá. Cítím se trochu špatně, když se dívám na šelmu s rozdrcenou hlavou, ale na to si budu muset zvyknout. Na cestě, kterou jsem si zvolil tohle budu potkávat na každém krku. Vlastně půjdu ruku v ruce se smrtí. Teď už jen je potřeba, aby mi systém přeložil řeč toho mužíka a budu zase o kousek blíž ke svému cíli.

Podivné přivítání

Nakonec se k naší výpravě přidá ještě Nara, na což reaguji nepatrným úsměvem. Ostatní dobrovolníci rychle ztratí zájem a začnou odcházet. Jednoho by napadlo, zda budou moci (vzhledem k tolika utajeným informacím) jen tak normálně odejít... Na takové myšlenky však nemám čas, protože se nás hned ujme muž v bílém plášti a začne nám vysvětlovat celý proces. Nestihl jsem se pořádně rozloučit... Věděl jsem, že šance na návrat bude malá, ale že přímo nulová... Z monologu vědce si se svou takřka nulovou znalostí vesmírných technologií odnesu jen instrukce ohledně pilulek.

To snad přehání. Nemůže to být tak hrozné... Proletí mi hlavou, když nastupuju do zařízení. Pár minut na to sahám po první pilulce. Když uslyším, že tohle všechno byl vlastně jen start, jen zamumlám několik sprostých nadávek. Zbytek procesu je jeden nekonečný kolotoč, kdy se člověk cítí jako banán, z kterého se malé dítě snaží postupně za pomocí mixéru udělat koktejl. Nakonec se objevím na chladné zemi neznámého parkoviště a přes všechnu snahu zvracím. Hned co zvracení ustane, nahmatám další pilulku a spolknu ji. Ten vědátor nepřeháněl, je to fakt hnus.

Převalím se na záda a zhluboka dýchám. Všechno je jinak. Parkoviště nemá žádné záchyty pro vznášedla, vzduch je čistější má UI v hodinkách hlásí offline režim pro nenalezení signálu a dokonce necítím žádné své "doskokové" značky. Největším překvapením jsou však košaté stromy lemující parkoviště. "Naro! Rubene! Ono se to pove..." Větu už nedořeknu, protože mou pozornost upoutá přibližující se stín, instinktivně se převalím na stranu a jen kousek od mé hlavy dopadne obrovský kámen. Když se opět postavím na nohy, uvidím dva muže v divných uniformách. Oba působí dost sebejistě a jeden z nich pouhým pohybem ruky vytrhne kus asfaltu ze země.

Kdo to kurva je? A kde je Nara s Rubenem? A jak věděli, že budeme tady?! Proletí mi hlavou spousta otázek, ale něco mi z pohledů obou bratrů říká, že momentálně opravdu nemá cenu se ptát. Zvednu se tedy ze země připraven bojovat. V ten moment se však ozve nějaký ženský hlas za námi. To k mému štěstí upoutá pozornost jednoho z bratrů. Možná Nara? Pomyslím si, nicméně nemám čas to studovat. Muž s kapucí po mě dalším pohybem ruky vrhne kus asfaltu.

Nejspíše by tohle byl čas na paniku, ale naštěstí tohle není moje první rodeo. Namísto úskoku stranou vyskočím přímo proti hroudě letící mým směrem. Poté se za doprovodu záblesku matného světla přemístím přímo před obličej muže tak akorát, abych ho ještě v doskoku kopl kolenem do hlavy. V naději ve využití momentu překvapení ho zasypu ještě několika výpady cílenými na kolenní vazy a hrudní koš ve snaze ho co nejvíce zaměstnat dříve, než na mě hodí třeba auto. S dalším zábleskem se mu přemístím za záda, tentokrát s mečem v ruce, a ránou rukojetí do zátylku se ho pokusím uzemnit.

Každá zábava jednou končí. Nebo ne?

Ani na moment jsem nezalitovala svého rozhodnutí vejít do toho klubu. Když jsem měla v úmyslu procházku po městě, nikdy by mě nenapadlo, kde všude a především s kým skončím, přesto tenhle den považuji za jeden z nejlepších v mém životě. Nebo alespoň v mém novém životě. Což bude tím, že je to můj první den venku.
Chloe je fascinující. Ukázala mi krásy světa, které jsem už skoro zapomněla. Nechala mě vejít do svého světa a provedla mě uličkami zábavy, smíchu a potěšení.
Skoro mi to přišlo až jako sen, v mysli jsem stále měla hrůzy minulých dnů a teď, teď taková změna. Místo bolesti veselí. Místo strachu smích. Místo utrpení radost, radost a radost. Konečně jsem se zase mohla cítit jako dříve. Bezstarostně. Mohla jsem si dělat, co jsem jen zachtěla, mohla jsem se smát, bavit se, vtipkovat.
Úžasné.
Dokonce jsem i na chvíli zapomněla, co všechno jsem prožila. Jen na chvíli, ale i to se počítá.

A co mi vyhovovalo nejvíce? Že se na nic neptá. Že není zvědavá. Že jí stačilo, když jsem řekla, že se jmenuji Eve. Žádné příjmení, žádné upřesnění. Žádné všetečné dotazy na rodinu a práci a vzdělání. Prostě jenom otevřenost a radost. Co více si přát?

Ještě stále se směji z našeho posledního dobrodružství, když mi začne docházet, že se již dávno setmělo. Čas utekl rychleji než kdy dříve a při představě, že bych měla říci Chloe sbohem - no, měla bych trochu jiné plány, že.
Nemyslím si, že by proti mím plánům Chloe něco měla. Spíše naopak, celou dobu mi přijde otevřená jiným....možnostem. Další, možná o něco soukromější zábavě.
Chci se zeptat, kam zamíříme teď, chci se ujistit, že nemá v plánu odejít. Noc je ještě mladá a to nejlepší nás teprve čeká. Či v to alespoň doufám.
Mé prsty se zlehka dotknou jejích, dříve než ale stihne nějak zareagovat, zjistím, že nejsme v uličce sami. A že je něco sakra špatně.

Dva divní kluci v uniformě. Proti nim další klučičí postava. Přepadení? Trochu překvapeně zamrkám, nejsem si jistá, za vidím správně - vážně tam něco levituje? Ve vzduchu? Je to kus...
Nemám čas přemýšlet, co to tam může být, protože Chloe se dá do boje.
"Ne, neděle..." Pozdě. Holka má ale styl, to se musí uznat. Pěkný kop. Jenže nevyšel a já jen s hrůzou sleduji, jak se hroutí k zemi.
Tak to teda ne, hošánku.

Cítím, jak mi vzrůstá adrenalin a nemůžu si pomoci, ve tváři se mi objeví neveselý úšklebek. Ta osoba, kterou jsem byla ještě před několika dny je zase zpět. A velmi, velmi natěšena rozbít někomu tlamu.
"Udělal jsi něco velmi, velmi špatného, zlatíčko." Zašklebím se na kluka a vyjdu mu naproti. Spoléhám na svůj výcvik, že budu schopna se mu ubránit, přeci jenom jsem poslední měsíce nedělala nic jiného než se chystala právě na takovéto situace, ne?
A pokud by to z nějakého důvodu nevyšlo, no, stále tu máme tu mou novou schopnost ne? Ať chlapec pozná, že s námi si nemá začínat. Ublížil si Chloe, ty pitomče. Tak zaplatíš.

Jsem připravena se bránit a především útočit. Jen čekám na vhodnou příležitost. Nemůžu se dočkat vhodné příležitosti.

Co to moje oči vidí?

Nejistě jsem na Abbie koukala. První co mě napadlo, bylo proč mi to neřekla ale upřímně. Proč jsem jí to neřekla já? Asi jsme měli podobný důvod.
Zasměji se. “Jasnačka. Dávat pozor na Jasona.” Usměji se a jdu za Abbie do limuzíny.
Když jsem však vlezla dovnitř, zarazila jsem se a zůstala koukat na kluka naproti sobě. Jason Hollstrom?! Cože?! Já… Asi jsem nasedla do blbý limuzíny...
Nechápavě a dost nevěřícně ho pozoruji. “Opravdu!?” Ozvu se pochybovačně a otočím se na Abbie, která zrovna skočila dovnitř. Její pohlavkování syna našeho šéfa mě opravdu dorazilo. Nyní je jen nechápavě pozoruji a marně vzpomínám, jestli jsem si někde nešňupla nebo se aspoň nepraštila do hlavy. Opravdu moje kamarádka, pracující v kavárně, právě pohlavkuje Jasona Hollstroma a ještě navíc uvnitř luxusní limuzíny?
S mírně pozvednutým pravým obočím a výrazem asi největšího debila z nich nezpouštím oči. “Eh.. Abbie, to asi není dobrý nápad ho pohlavkovat… Navíc je celkem milej...” Pronesu jen trochu tiše a můj nevěřícný pohled stále nemizí ani když začne Jason znovu mluvit.
“Abbie je tvoje sestra? Nevlastní dcera Daniela Hollstroma?!” Mluvím dost pomalu a téměř každé slovo odsadím, jako bych mluvila s někým nahluchlým. Upřímně, to co říkali potom mě nezarazilo tolik jako tohle. Nic mi ale dál nechtějí říct. Prý až na základně. Mlčky tedy sedím a pořád si nevěřícně prohlížím oba dva.
Proč krucinál Abbie pracuje v kavárně, když její taťka je milionář, možná i miliardář! Ale proč mi hlavně nic neřekla! Když jsem si vzpomněla na svou poznámku ohledně párty, začervenala jsem se. Divím se, že Abbie aspoň něco neřekla v tu chvíli.
Auto najednou začalo klesat a my se objevili v naprosto úžasné základně. Vystoupila jsem a začala se rozhlížet u toho je ale oba pozorně poslouchám.
“Já vám klidně pomůžu. Jen trochu nechápu jak bych vám zrovna já se svojí schopností měla pomoct. Nejsem nějákej super silák nebo tak. Můžu se klidně proměnit na Abbie, na toho střelenýho vědce, co ti chtěl oddělat taťku. Klidně se proměním i v blechu. Ale co s tim jako? To není dle mého nic, co by vám pomohlo ho chytit, protože až bude chtít tak se prostě zase znehmotní a máme po srandě…”
Řeknu a stále trochu nevěřícně koukám z Abbie na Jasona. Možná na Abbie i trochu naštvaně. Tohle mi neříct… O mě ví skoro všechno...

Železný ochránce

Henry

V duchu prokleješ svoje poškození. Za normálních okolností by sis už dávno stáhl podobné jazyky a už by jsi mu dávno rozuměl a ani by jsi se nemusel moc snažit, ale s tvými poškozením a ještě s hrozbou Faye, která by tě mohla kdykoliv zachytit ti bylo jasné, že tohle nebyla jedna z tvých aktuálních možností.
A tak když ti chlapec pomocí jednoduchých znamení naznačil, aby jsi šel za ním moc dlouho jsi neváhal. Chvíli jste se prodíraly křovinami a nakonec jste narazily na vesnic. Nebylo to nic ohromného, jen pár dřevěných domů, které společně držely pomocí bláta a hlíny a byly postaveny v kruhu kolem jednoho společného velkého ohně.
Když dojdete do vesnice chlapec okamžitě přiběhne ke svému otci u kterého tipuješ, že to nejspíš bude náčelník, podle toho jak je oblečený.
Mezitím se ve vesnici spustí poplach, zatímco se všichni muži uchopí svých kopí a postaví se do kruhu kolem tebe.
Ale náčelník něco zařve a všichni položí své oštěpy a rozestoupí se od sebe, tak aby vytvořili celkem širokou uličku. Tou uličkou se k tobě rozejde jejich vůdce. Přijde k tobě a dívá se ti přímo do očí bez jakéhokoliv strachu. Což, když si uvědomíš svůj vzhled, je celkem úctihodná věc.
Všimneš si, že má v rukách náhrdelník složený ze zubů všemožných zvířat."Sur Nabas" řekne ti a náhrdelník ti s vážným pohledem podá.
"Znamená to železný ochránce" uslyšíš najednou jak někdo řekne v angličtině. Když se podíváš vidíš jak muž v obleku a s cigaretou v ruce stojí vedle jednoho z domků."Přijmi to, poděkuj a pojď za mnou. Měly bychom si promluvit o tvých sourozencích" řekne ti muž a vstoupí dovnitř jednoho z domků.

Tenhle byt je prostě bomba

Sam

Když zařveš pozor Afaie zareagují s bleskovými reflexy a okamžitě se pokusí uhnout. Bohužel není jediná s bleskovými reflexy a Broxurikánovi se podaří jí chytit a přitáhnout k sobě. Už to vypadá, že trefíš Afaie místo zeleného mimozemšťana, který na vás zaútočil, ale ona se jen tak nedala. V poslední chvíli se Af povedlo útočníky přemoci a podařilo se jí hodit ho před sebe přímo do tvého proudu, ale i tak to znamenalo, že oba dva letěly na nejbližší zeď, jelikož Af stála přímo za ním, když do ní onen proud narazil.
Ale poté už jsi měl volný průstřel a tak jsi Broxuriána dodělal několika přímými ránami z bezprostřední blízky. Nebylo to ani zdaleka dost na to, aby ho to zabilo, ale kvalitně ho to zneškodnilo.
"Dobrá práce" řekne Af, když se jí podaří vstát. Trochu se točí z toho jak narazila do zdi a je ti jasné, že zbývají asi tři minuty, než to tady celé vybouchne a tak se snažíte dostat co nejdříve pryč.
Bohužel teprve teď se věci pořádně pokazí. Že tohle nebude hezký den ti dojde, když vidí jak se teleportační podložka rozzáří jako vánoční stromeček."To si ze mě děláš prdel" jsou poslední slova od Af, než se do místnosti teleportuje malý elitní tým. Je tady osm lidí všichni expertně vybavení a všichni jsou očividně piráti, nebo otrokáři.
Všem tady chybí a samozřejmě jejich šéfovy chybí ruka. Všichni otočí své zbraně na vás a řeknou ti, aby jsi se nehýbal nebo v tobě bude více děr, než v Gorickém sýru a jestli ti paměť sloužila v Gorickém sýru je hromada děr. Vidíš že mají univerzální překladače a díky tomu jim rozumíš.
Jejich vůdce, kterému říkají kapitáne, k tobě přijde zatímco na tebe ostatní míří."Asi bych měl zkusit mluvit s ní, ale už jsem to zkoušel mnohokrát a nikdy jsem s ní nic nevytáhl a tak to zkusíme jinak" řekne ti kapitán a namíří svojí pistoly na Afainu hlavu.
"Jestli ti Afaie řekla kde její sestra dopadla, tak mi to řekni než napočítám do pěti nebo její mozek bude zdobit tvojí zeď." řekne Kapitán a hned začne počítat."Nic neříkej" zařve na tebe řekne a Kapitán okamžitě střelí Afaie do ruky a ona zařve bolestí."Jedna" řekne potom Kapitán.
Náhodně zbývá asi jedna minuta než tvůj byt vybuchne.

Zločin v temné uličce

Ian

Netrvá dlouho a většina útočníků leží na zemi v kalužích. Jestli to jsou kaluže vody, nebo krve se u každého z nich liší. Poslední dva útočníci stojí na nohou a oba jsou silně zmlácení. Kdyby jsi si nebyl zrovna v tomhle zvláštním vzteklém stavu možná by jsi přemýšlel proč parta pouličních násilníků pokračují v útočení i když jsou očividně v nevýhodě, kterou jen tak nepřekonají. Ale teď jsi měl v hlavě jenom myšlenky na souboj.
Jeden z posledních dvou útočníků vzal do ruky rezavou trubku, která se tady válela na zemi a ohnal se s ní po tobě, zatímco ve stejně chvíli se na tebe druhý útočník ohnal s nožem. Bleskově jsi chytil trubku do ruky a kopnul jsi útočníka takovým stylem, že narazil do druhého s nožem a oba spadly na zem. A v té chvíli tě vztek ovládnul úplně.
Pořád jsi v ruce držel trubku a začal jsi do obou mužů mlátit s neuvěřitelnou krutostí. Rána následovala ránu a ani trochu jsi se nedržel zpátky. Ani když jsi slyšel jak se lámou kosti, ani když už muž přestaly úpět bolestí.
Nejspíš by jsi je mlátil dál, ale koutkem oka jsi zahlédl svůj odraz ve skle. A viděl jsi, že tvé oči zářily silně Indigovu barvou. Stejnou barvou, kterou zářily oči muže v té jeskyni. A přesně v tom případě jsi se vrátil zpátky do svého těla a s hrůzou jsi se díval na pět mrtvých těl, které jsi pod sebou měl.
"Ts, ts, ts" uslyšíš za sebou jemný ženský hlas, který je provázen klapáním podpatků."To od tebe nebylo moc hezké co jsi tady udělal" řekne hlas. Chceš se otočit, ale spojení šoku a únavy ti to nedovoluje a ještě jsi si víceméně jistý, že víš kdo to je a tvoje myšlenka se potvrdí, když Beherit přijde před tebe.
"Pojď dáme si spolu sklenku kávy" řekne klidně naprosto neotřesená mrtvolami, které se vyskytují vedle ní.

Plánování v tajné základně

Legion

Když řekneš svojí poznámku ohledně toho, že nevíš jak by jsi jim mohla pomoct oba se na sebe podívají se spikleneckými úsměvy a je ti jasné, že oba dva tuhle otázku čekaly.
"Tady přichází ta úžasná část" řekne Jason a na obrázek vědce nahradí přiblížený obrázek sršně a musíš uznat, že z blízka vypadá celkem nebezpečně.
"Hyung je alergický na sršní bodnutí a aby mohl vystřelit ze zbraně musí se zhmotnit a přesně v ten moment ho musíš bodnout. A musí to být přímo do krční žily, aby to fungovalo dost rychle a poté jsme v pohodě" vysvětlí Jason se výrazem zadostiučinění, za to že vymyslel tak skvělý plán, ale Abbie mu rychle srazí hřebínek.
"Jeho originální plán, byl vycvičit si na povel sršní úl, takže díky bohu že jsi tady" oznámí ti Abbie a Jason nervozitou zčervená."Ono by to fungovalo" řekne si pro sebe potichu.
Je to velmi vtipné, normálně na veřejnosti Jason je jeden z nejvíce šarmantních a cool lidí co existují a snad každý měsíc je na předních stránkách módních časopisů, ale před Abbie je jenom její brácha. Se všemi dobrými i špatnými věcmi, které ten titul obnáší.
Potom co ti vysvětlí plán Jason řekne, že musí jít připravit věci a Abbie tě požádá jestli by jsi s ní mohla jít stranou a přivede tě do uličky mimo hlavní místnost základny.
"Um...hej" začne Abbie nervózně "promiň, že jsem ti o tomhle všem neřekla, ale nevěděla jsem komu tam můžu věřit a komu ne. Daniel Hollstrom...můj otec je velmi špatný člověk a jeden z nejmocnějších lidí v tomhle městě a tak prostě promiň" omluví se ti Abbie nervózně.
"Doufám, že pořád budeme kamarádky a přísahám, že jestli tuhle misi všichni přežijeme v celku tak ti řeknu úplně všechno platí?" zeptá se tě Abbie a natáhne k tobě ruku, už s úsměvem na tváři.

Finální útok

Gabe

Tvůj plán se ti částečně povede a částečně taky ne. Podaří se ti teleportovat před tvého protivníka a měl jsi dost momenta ze svého skoku aby ho kop položil na ramena. Následovala rychlá smršť útoků.
Pár se jich mu podařilo blokovat, ale většina se dostala skrz a vypadal už dost zmláceně, avšak jak se později ukázalo to ho udělal jen naštvanějším. Teleportoval jsi se mu za záda a chystal jsi se zasadit finální úder, který by ho dostal vyřadil ze hry, ale nevyšlo to přesně podle plánu.
Těsně předtím než rána stačila zasáhnout se bleskovou rychlost ze země vynořila obrovská ruka, která tě chytla a celého tě odhodila do zadu. Použil jsi teleportaci, aby jsi zmírnil svůj pád, ale moc ti to nepomohla a stále jsi skončil s nějakými těmi odřeninami.
Kluk se na tebe otočil a jeho oči byly naprosto bílé. Tohle už jsi několikrát viděl u lidí, kteří měly jako schopnost telekinezi, nebo nějaké její odvětví. Znamenalo to, že používaly svoje poslední psychické zásoby, aby ze sebe dostaly maximum. Na jednu stranu ti bylo jasné, že jakýkoliv útok teď použije, bude velmi devastující, ale jestli se ti podaří útok přečkat, bude už konečně po všem. Tedy aspoň s tímhle bratrem, pořád tady byl ještě ten druhý.
Tvůj nepřítel, jehož oči teď byly naprosto bílé pomalu zvedal svoje ruce. První věc, která se stala bylo že si kolem sebe vytvořil ochranné brnění z asfaltu a kamenů, které se nacházely všude kolem. Potom zvedl ruce znova a postupně se skoro celé parkoviště, všechen prach, asfalt i kameny proměnily na armádu asi dvoumetrových golemů. Muselo jich být, asi tak sto a všichni měly jeden cíl. Tebe.

Šach

Moje, nebo spíše Afaiino štěstí nebylo takové, jak jsem doufal a výstřel jí samozřejmě zasáhl spolu s Broxurikáncem. Není to ale zas tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Podobný výsledek jsem očekával, nebýt si jistý svým výsledkem, tak bych vůbec nevystřelil. Všechno co si z toho odnesla je akorát pár modřin a vyražený dech, což se nedá říct o útočníkovi. Prozatím je stále naživu a až se probere, nebude to zrovna nejpříjemnější.

Seberu ze země svojí bundu, kterou předchozí výbuch přikryl pod troskami a obleču si jí na sebe. Konečně se cítím o něco bezpečněji. Byt je teď v hrozném stavu a vše je zničené. Nemám kde bydlet a tohle už nemám šanci nijak neokecat.
Napomáhání při útěku, vandalizmus, přechovávání uprchlíka, použitý výbušnin a co teprve pokud zjistí, kdo doopravdy jsem.
Dostal jsem se do bodu, ze kterého už není návratu. Už je moc pozdě na to, abych couvl zpátky. Musím to celé dokončit a pak rychle zmizet. Nejlepší bude rychle utéct pryč. Vzápětí se ale rozzáří teleportační destička, na kterou jsem v celém tom zmatku úplně zapomněl.
A do háje!

Uprostřed místnosti se objeví po zuby ozbrojená skupinka. Napočítám celkem osm jedinců různého druhu, nejen Broxurikánci. Všichni na nás míří svými zbraněmi a nezdá se, že by žertovali.
Tyhle už tak snadno nevyřídím.
Pokud se to mohlo všechno nějak pokazit, tak tohle byla ta nejnevhodnější chvíli, kdy se to mohlo stát. Vůbec nic nedělám a klidně čekám, co budou dělat. Pouštět se do boje když jsem v takové nevýhodě, by bylo značně nerozumné.
Nakonec ke mně přijde ten, kterého oslovují jako kapitán. Mezi ostatními vyčnívá především kvůli háku, který má místo jedné ruky. Okamžitě se mě začne vyptávat na Afainu sestru a kde se nachází. Jako by toho nebylo málo, tak mě Afaie okřikne, ať mu nic neříkám, za což si vzápětí vyslouží střelu do ruky.
Hloupá, hloupá holka. Jak můžu s někým mluvit, když mu hnedka vykecá, že to vím!
Potom začne pomalu počítat a mě nezbývá, než rychle jednat. Buď rychle něco udělám, nebo jí zabije. Otázkou ale zůstává, zda to opravdu udělá.

S chladným pohledem pozoruji kapitána a snažím se přijít na to, co bych měl udělat. Hlavou mi proběhne desítky možností, ale situace hraje do karet spíše komandu přede mnou.
“Dobrá.“ promluvím nakonec, čímž zastavím kapitánův odpočet a získám trochu víc času. Stále ho pozoruji s tím klidným výrazem ve tváři a nakonec pronesu následující slova:
“Aktivovat protokol 0.“
Následně se ozve pípnutí na mých hodinkách a promluví mechanický hlas.
“Hlas ověřen, aktivuji protokol.“
Na tváři se mi objeví drobný úsměv, čímž ještě trochu přidám na váze celé situaci.
“Pokud vás zajímá, co to právě bylo, tak mi dovolte vše vysvětlit.“ řeknu skupince a potom věnuji pohled kapitánovi. “Právě stojíte uprostřed bomby a vše tady bude beze stopy zničeno. Pokud byste chtěli utéct, tak na to můžete zapomenout, nestihnete to. Zařízení mohu kdykoliv odpálit a je napojeno na mé srdeční funkce. To jenom kdyby vás napadla nějaká hloupost.“
Tím získám trochu víc času a nějaké lepší postavení, než to v jakém jsem doposud byl. Nepochybuji o tom, že by se mi odsud nepodařilo dostat včas a proto jsem bombu opatřil jedním bezpečnostním prvek. Ten jí zabraňuje vybuchnout, pokud se zdržuji v prostorách bytu. Vše jak už jsem řekl, je napojeno na mě životní funkce a mám možnost bombu aktivovat i hlasem. To je můj poslední trumf.

Když mělo komando dost času se nad vším zamyslet tak se pustím opět do řeči.
“Máte teď dvě možnosti. Buď odsud okamžitě vypadnete a zkusíte své štěstí jindy, nebo tu zůstanete a všichni umřeme. Nemyslete si, že to neudělám. Moje vyhlídky nejsou zrovna nejlepší a radši vás všechny vezmu sebou, než abych vám pomáhal.“
Na tehu je teď jejich kapitán. Může to být sice tvrdý chlap, ale jako já bude chtít určitě přežít. Stejně tak i jeho chlapi budou spíš žoldáci a ne žádní fanatici. K čemu jsou peníze, když si je pak nemůžete užít.

Indigové běsnění

Zběsilost. Vztek. Touha po krvi. Ráda a rána a rána. Křik, nekontrolovatelné šílenství. Smrt.

Cvak.

Vyděšení. Překvapení. Strach.
Zhnusení.
Tohle jsem udělal já?

Kamkolik se rozhlédnu, vidím krev. Krev a bezmocné, polámané tělo. Mrtvé tělo. Nejprve nerozumím tomu, co se stalo. Nechápu, kdo to udělal. Nějaá zrůda, ne? Pak si to ale uvědomím, připustím. Tohle jsem udělal já, každé kopnutí, každý nápřah je na mě.
A užíval jsem si to. Pamatuji si ten pocit. Užíval jsem si to, miloval jsem to.
Chce se mi zvracet.
Zvracet, křičet, brečet. Takový přeci nejsem, ne? Nejsem zrůda.
Zrůda? Kdo ví. Rozhodně jsem ale vrah.
Potěšující zjištění.

Pohlédnu na své zkrvavené ruce, na své vlhké oblečení. Náhle nemohu dýchat, je to příliš, ta vzpomínka, ten pohled, to vědomí. Je toho příliš. Začíná mě ovládat panika a nebýt toho hlasu -
Otočím se, konečně jsem ji našel. Beherit. Vrátila se.
Proč asi? Všechnozačne dávat smysl, tedy, v rámci možností. Může za to ona a ten...indigový démon. Něčím mě posedl a já se přestal ovládat. Je to jejich chyba.
Vážně to dává smysl?
A vážně můžu za něco takového vinit někoho jiného, když to byly mé ruce, co to provedly?

Tyto myšlenky mě snesou zpět do reality a do racionálního uvažování. Musím zakrýt stopy. Musím odsud zmizet. Ano, zasloužil bych si trest a možná bych se šel udat, nebýt toho, že se bojím, že by to začalo znovu. Opět bych se neovládl a kdo ví, kdo by za to zaplatil.
Nejprve musím přijít na to, co se vlastně stalo a jak tomu zabránit. Jak přestat být hrozbou pro své okolí.

"Vhodný čas na setkání," zabručím nemile, protože všechny mé instinkty křičí, abych od ní utíkal. Abych se obrátil na podpatcích a zmizel dříve než mě dostane do dalšího průšvihu. Žádný větší průšvih ale neexistuje.
"Ani káva nevyřeší vše, ale dobře, mám několik otázek, tak vás doprovodím." Stále mohu zůstat zdvořřilý. Jinak bych se zbláznil.
"Akorát...co tady s nimi?" Nechci dávat najevo své emoce, své zhrození, pohledu na místo zkázy se ale vyhýbám. Mé svědomí ještě není připraveno.

All in

Ukáže se, že můj protivník sice vládne velkou mocí, ale souboj z blízka je více má doména, než jeho. Většina ran najde svůj cíl a muž v divné uniformě i přes neuvěřitelnou výdrž pomalu ztrácí síly. Když se přemístím za něj, vypadá to na poslední úder. Náhle se však ze země vynoří obrovská ruka a než stačím cokoliv udělat, hodí se mnou několik metrů do výšky jako kdyby posílala vlaštovku. Rychle se s dalším zábleskem přemístím, ale má neznalost terénu a celková nepřipravenost na tuto okolnost zapřičiní, že se mi nepovede "doskočit" na nohy, ale pouze zmírnit pád. To už je podruhé, co se dneska válím po zemi.. Proletí mi hlavou spolu s několika nadávkami ve chvíli, kdy se natahuji po meči ležící kousek od mého místa dopadu.

Co to bylo? Snad nemají v rodině ještě někoho třetího. Nějakého krtka. Zvednu se již s mečem v ruce ze země. Když vidím jeho sněhově bílé oči, nervózně se kousnu do rtu. Kusy asfaltu a všechny kameny z okolí se začnou zvedat. Trhnu sebou v úmyslu přemístit se přímo ke zdroji a ukončit to dříve, než dojde k nějaké pohromě. Můj dosti pomlácený soupeř se však nejspíš už poučil a rychle kolem sebe udělal štít dříve, než se vůbec stihnu přemístit. Tak jo.. V tomhle stavu nikdy nevydrží dlouho. Stačí to přečkat a on odpadne. Cvičně několikrát švihnu mečem připraven na cokoliv. Tedy na cokoliv kromě tohohle. Další a další kousky parkoviště se zvedají do vzduchu. Dokonce musím trochu poodstoupit, když se mi začne bortit země pod nohama.

"No kurva!" Zamumlám, když se skoro celé parkoviště změní spíše ve vrakoviště a přede mnou se zformuje armáda golemů. Jak to, že jich dokáže zformovat a pohánět tolik?! Klid! Tohle nemůže vydržet dlouho! Ale jak dlouho můžu já..? Poodstoupím o dalších několik kroků a rozhlédnu se kolem sebe na to, co zbylo z parkoviště. Když se proti mě všichni rozběhnout rychle se přemístím na již částečně vyvrácený kmen stromu, který doposud lemoval parkoviště. Vzhledem k počtu golemu však ostatní samozřejmě nejsou daleko. Nakloněný strom mi nicméně dává výhodu ve své výšce. Po prvních několika golemech se oženu mečem, abych je odrazil od již tak vratkého stromu a taky zjistil, jak moc "pevní" jsou. O čepel se ani při střetu s kamenem bát nemusím - v době, v které byl meč vyroben, jsou materiály a jejich zpracovávání již na jiné úrovní. I kdyby se však každý jeden rozpadl po jednom úderů, nemám šanci je všechny porazit. Musím to prostě vydržet. I tak se však snažím použít všechen svůj šermířský um, abych si je držel od těla co nejdéle. Když už je jich však moc a stabilita stromu je ve hvězdách, rychle se přemístím na druhou stranu parkoviště na střechu prvního auta v dohledu. "No tak...Už máš dost!" Zakřičím něco jako rozkaz, ale je to spíše zoufalé přání. I střecha auta mi poskytuje výhodnější pozici a já se snažím tak držet golemy od těla. Po chvilce, když zase získají převahu, vyhledám očima nejvyšší auto na parkovišti a přemístím se na něj odhodlán tato škatulka vydržet déle, než můj soupeř.

Sršní královna

Pozorně jsem poslouchala jejich vskutku skvěle promyšlený plán. Při Abbiině poznámce se ušklíbnu. „To zní skvěle, ale máte nějakého živého sršně? Já se mohu přeměnit jen v živé tvory, kterých jsem se někdy dotkla a bohužel pro vás jsem ještě se sršněm tu čest neměla.“ Řeknu docela klidně ale nejistě. Opravdu se mi nechtělo se nechat kvůli tomuhle poďobat sršním rojem.

Pozorovala jsem Jasona. Bylo to zajímavé. Pro mě to byla vždycky ikona dokonalosti ale teď, když jsem s ním byla v jedné místnosti a slyšela jak se baví s Abbie, viděla jak se červená, došlo mi, že to až takový bůh nebude. Usměji se na něj, když odchází a nechám se odvést Abbie stranou.

Koukala jsem, jak Abbie nervózně začala a hned mi bylo jasné, o co jde. „Abbie, netrap se tím. Chápu, že by to pro tebe bylo nebezpečné. Taky jsem ti mohla o svých schopnostech říct ale bála jsem se.“ Usměji se na ní a šibalsky na ní mrknu. „To si piš! Mě se jen tak nezbavíš…“ Zasměji se a stisknu jí přátelsky ruku.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.