Andor.cz - online Dračí doupě

Pán Jeskyně - 24. června 2006 09:36

*** Potemělou krajinou zněl křik větru, volající touhou po krvi. Obloha byla plná černých mraků vrhajících k zemi zlověstné stíny. K zemi padaly drobné deš»ové kapky chladné jako čepel meče. Ze západu byly osvětlovány rudým světlem zapadajícícho slunce. Osamělé stromy, vyrůstající jen na několika málo místech planiny, se ohýbaly v kmenech pod nárazy větru a jejich lístky se snažily co nejpevněji držet větví. Velké kameny se stávaly smrtící zbraní pro dopadající kapky. Ty se na nich tříštily a smývaly prach, který se na kamenech za celý den usadil. Příroda věštila že se má stát něco špatného, obloha se rozplakala nad tím, kolik krve má být dnešní večer prolito. Stromy se skláněly před Smrtí, která již netrpělivě přecházela po planině. Vítr pištěl smutkem z toho, jako zkázu bude nusen za chvilku shlédnou z výšin. A slunce, jako zakrvácené oko, snažilo se co nejrychleji zmizet za kopci aby tma pohltila vše špatné, co se zde má odehrát. Déš» začal sílit, slzy nebes byly připraveny očistit chladnou zem od krve. Padající kapky šlehaly vojáky do tváře. Byli seřazeni hne za lesem na okraji planiny. Od úst se jim linul bílý obláček páry, byli znavení, uhnaní, natlačeni v těžkých zbrojích...ale stále silní a odhodlaní odolávat armádě smrti, armádě, která bere životy a ničí vše kudy projde. Kapky stákaly po jejich helmách a alespoň trochu chladily jejich rozpálené tváře. Jejich meče byly připravené a natěšené prolít krev nepřátel. Ve větru se tetelila vlajky Fearanského i Ghornského království. Byly zvlhlé a potrhané ale připravené reprezentovat čest své země v nastávajícícm boji. Řinčení zbrojí náhle přehlušil zvuk lesního rohu. Byl doprovázen údery několika bleský, které se v povzdálí zabodly do země jako šípy. Všechno utichlo, i vítr přestal foukat a všechny pohledy se upřeně zadívaly na druhý konec plány...k lesu v němž se tetelily plamínky pochodní. Mraky se na chvilku rozestoupily a měsíc osvítil celou planinu. Ozvalo se druhé zatroubení rohu a z lesa se vyhrnula nepřátelská armáda. Byla černá jako noc, obrovská, tisícová, nenasytná a připravená zabíjet. Valila se proti rytířům jako lavina...jako obrovská temná vlna odhodlaná pohltit vše co jí příjde do cesty. Ve slunečním svitu se leskly jen zakrvácené skřetí čepele. Rytíři Ghornu a Fearanu se připravily k boji, pevněji uchopily své zbraně a společně s troubením královských trubek s rykem vyběhli v ústrety armádě smrti. Když se střetly, v povzdálí udeřil ještě jeden blesk a nebe se rozplakalo ještě více... *** Jistě si pamatujete, že armáda temnot tehdy zvítězila. Naštěstí však byl zabit její vůdce, Lord Inghor...utrpení, které zžíralo naše země tak skončilo. Skřeti se rozptýlili po celém kraji, utvořily jen malé skupinky, skrývají se všude, ale již nejsou takovou hrozbou jako dříve. Naše království tehdy zažehnala to nebezepčí, ale za jako cenu...tolik životů bylo promarněno, tolik rytířů zemřelo. Je tomu již dvěstě let, snad už jsou lidé z těchto ran uzdraveni. A samotný meč Mortyrdom, kterým vládl Lord Smrti? Byl ukryt v magickém kameni a uložen v hrobce společně s těly dvanácti mrtvých strážců Fearanského království..." domluvil stařík a uchopil opět svůj korbel. Dal si několik doušků a opět si vás všechny prohlédl svýma znavenýma očima, poté se zadíval do plápolajících plamenů v krbu.

Gearmin dar' Ghull - 24. června 2006 09:57

Celou dobu starce trpělivě poslouchám. Nyní snad nadešel čas k mluvení...k dotazům, které se ve mě za tu chvilku nahromadily. Jistě pane, tohle všechno víme. Známe historii našich království, bylo nám ale řečeno, že vy víte, kde byl ukryt Martyrdom, meč života a smrti. Spousta dobrodruhů po něm pátrá, je to mocný meč a v dobrých rukou může vykonat mnoho prospěšného. promluvím konečně. Můj hlas je tichý, ale přitom zvučný. Je hluboký jako les v noci. Lehce se vykloním nad stůl a mé temné oči pohledí do těch starcových. Povíte nám tedy, kde najdeme místo, kam byl Martyrdom ukryt? na zarostlé tváři se oběví lehký přívětivý úsměv. Jsem klasický seveřan, válečník. Má tvář má ostré rysy a je neupravená. Mladá tvář je skrytá po krátkým strništěm. Oči jsou tamvě hnědé a uhrančivé. Ple» je tmavší. Pod dolním rtem vyčuhuje asi tři centimetry dlouhý kovový hrot. Při našich cestách jste se dozvěděli že je to jakýsi symbol našeho rodu. Hlava je porostlá světle hnědýma dlouhýma vlasama volně rozpuštěnýma přes ramena. Na sobě mám koženou zbroj černé barvy, na pravém rameni je kovový nárameník. Ze zbroje vyčuhují mohutné a svalnaté ruce, na pár místech zjizvené od soubojů nebo popálené od ohně. Nohy mi halí černý kilt zdobený kovovými sponami, u pasu se pohupuje několi váčků a měšců. Kilt je dlouhý pod kolena. Holeně jsou skryté pod náholenicemi a chodidla v pevných kožených botách. O stůl je opřený můj dlouhý meč a o židli na které sedím se opírá můj ocelový štít s erbem mého rodu - hlava vlka, za níž jsou skřížené dva meče. Štít je již omlácený, ale stále pevný a připravený odolávat silným ranám. Přes židli je přehozená modrá kápě, je ještě mokrá nebo» po cestě sem nás stihl déš».

Deandreinos - 25. června 2006 11:51

"Nejsem si jist, že co vzešlo z temnoty a bylo zasvěceno zlu, může dobrým věcem sloužit, a» už jsou ruce, které jej svírají, jakékoliv," ozve se můj klidný, rozvážný hlas z povzdálí, přičemž pohledm mých neobvyklých jantarově žlutých očí spočine na barbarovi. "Leč nechat jej padnout do nepravých rukou by byl hřích," přisvědčím s lehkým přikývnutím a krátce při tom pohlédnu i na starce, jakobych si jej měřil, nemaje jistoty, že zrovna on nás může k Martyrdomu alespoň navést. Ale... nevážil jsem takovou cestu až jsem, jen abych pochyboval. Jsem elf a to je neobvyklé, neb členové této rasy v zemích lidí nebývají často k vidění. Sám si z toho zjevně nic nedělám a ani občasné kradmé pohledy plné zvědavosti mne nevyvádějí z míry. Jistě nejsem žádným mladíkem, jež před nedávnem opustil rodný hvozd a v lénu rodu lidského se tedy potuluji již nemalý čas. Něco v mém pohledu říká, že myslet si opak by mohlo být značnou chybou. Jsem vysoký, ač ne tolik, co divocí synové severu a ani mé tělo není tak mohutné, ač vypadán na to, že meč jež se mi neznatelně rýsuje pod temně modrým pláštěm nejvyšších kvalit, jistě umím použít a jeho váha sedne mi dobře v dlani. Má tváž je bledá a jaksi nepřirozeně působící, snad ostrostí svých rysů, a i když v delších a značně tmavých vlasech se ukrývají me zašpičatělé uši, obvyklé to poznávací znamení mého rodu, jistě nikdo nepochybuje o tom, že nejsem člověkem. Výraz, jež se mi na tváři usadil a nezdá se, že by ji často a pro nic opouštěl, je jakýmsi ztělesněním klidu a míru, přesto může působit poněkud nepříjemně, snad pro uhrančivý pohled mách očí. Sálá ze mne jistá vznešenost a nezdám se býti neurvalcem hledajícím konflikt pro nic za nic, ač zřejmě jistou úctu očekávám. Na mých úzkých rtech lze občas spatřit úsměv, jež neskrývá nádech cynismu, ale není ani ironický, ani výsměšný, spíš jen prozrazuje jistou zahořklost z toho, co jsem za svůj život, možná delší lidského, dosud spatřil.

Fidg - 25. června 2006 12:08

Zajímavá historka, avšak můžeš nás k Martyrdomu zavést? zeptám se svým pištivím gnomským hlasem. Jaké nástrahy nás čekají?ptám se dál. Jsem Gnóm, ohnivý mág a expert přes výbušniny. Jsem obyčejný poutník z nedaleké země který uslyšel část téhle historky a nechtěl tenhle meč nechat na pospas temnoty. Mám modrozelené roucho,modré chrániče zápěstí,obyčejné sandále a moji věrnou hůl. Mám drobounký dětský obličej s většími ušmi a ve předu vyší černé lvasy. Moje hůl zrovna leží opřená o židli na které sedím, bohužel jsem tak malý že se musíte zvednout abyjste mě viděli, protože jsem fakt pr»avý.

Sten - 25. června 2006 16:18

na konci stolu u jednoho rohu sedí středně starý pirát. Nemůže to být nikdo jiný než pirát. Rudý šátek ovázaný kolem hlavy, na bradě strniště neupravovaných vousů, větrem ošleháný obličej, který má " námořník " napsáno přímo na čele. V jednom koutku se mu houpe malá dýmčička a stoupají z ní bílé obláčky nasládlého kouře. Napůl sedí, napůl leží na židly a před sebou má postavenou láhev něčeho co nemá viňětu, ale celým svým obsahem hlásá světu že to není nic lehkého. Poslouchá starce velmi zaujatě a nepřerušuje jej žádnými zbytečnými otázkami. V podstatě není vidět dokud se nepohne. Jako kdyby do přítmí nálevny zapadal jako obrázek na zdi. Jakoby byl jenom ozdobným dodatkem celého complexu. Na sobě má ošuntělou vestu, která rozhodně zažila lepší časy. Vedle vesty mu vrchní část těla nezakrývá nic jiného než náhrdelník s přívěskem ve tvaru delfína. Najednou se mu koutky úst zvednou v tichém úsměvu. Se zájmem poslouchá všechny reakce na tak pěkný příběh. Jeho šedé oči vykukující zpod vráščitého čela se smějí spolu s ústy a prohlíží si každého kdo vypravěče poslouchal.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 25. června 2006 16:30

Já jako většinou stojím hned za vašimi zády. Přesněji za zády Gearmina. Jsem mohutný a pořádně těžký chlapík a tak se pode mnou takovéhle židličky lámou jakoby byly ze slámy. Za celou cestu jsem toho zatím moc nenapovídal a asi to ani nehodlám měnit. Stojím nehybně jak socha ve své těžké zbroji, kterou jsem zatím nesundal ani jednou. Tvář stejně nehybná, téměř bez pocitů. K majestátnosti sochy mi opravdu moc nechybí. Do výšky mám určitě kolem dvou sáhů a v ramenou v této mohutné zbroji téměř jeden a půl sáhu, což už o něčem svědčí. Pokud by se někdo nechtěl stavět něčemu do cesty, tak je to rozzuřený a rozběhnutý býk a v obdobné situaci i má maličkost. Zbroj je z tmavé, kalené oceli, mohutná a na první pohled pořádně těžká. Mohutnost je vlastně slovo, které určitě musí každého napadnout při pohledu na mne. Vše je mohutné a těžké a hrůzuvzbuzující. Lemy mé zbroje jsou zdobeny zlatem, nebo kvalitní napodobeninou. Jsem vlastně chráněn kompletně - hrudní pláty, nákoleníky, podkoleníky, mohutné chrániče ramen, předloktí, jednoduše jsem celý zakut v oceli a tak si k mému tělu může nechtěná čepel hledat cestu jen velmi stěží. Ale jakoby mi to nestačilo, mám i velký rytířský štít s klasickým trojcípem nahoře a symbolem na něm - Rudý lev se třemi propletenými ocasy na žlutém poli. A samozřejmě zbraň - obrovitý jeden a půl ruční meč, který však používám čistě jen v ruce pravé. Zatím jste neměli tu možnost mne vidět v boji, ale málokterý válečník by byl tak hloupý, aby šel do boje se zbraní, které dostatečně nevládne, tudíž vám všem může být jasné, že s takovouhle hračkou, bych jedinou ranou rozpůlil klidně i člověka, nebo gnóma. Vlastně jediná část mého těla, která není krytá je má hlava. Ovšem nekrytá možná není úplně nejpřesnější označení. Ramenní chrániče mají zvedlý lem a tak mi chrání téměř celou hlavu proti útokům z boku. Mám bledší kůži a protáhlejší obličej. Tmavé oči a vlasy havranní černě, vlnící se mi až po záda. S pletí mi ladí leda můj sněhově bílý pláš» bez jediného znaku, nebo skvrny. Dokonalá socha. Jediným mým pohybem právě byl pohyb očí směrem k muži, od kterého očekávám bližší informace.

Plešatý - 25. června 2006 18:15

Tiše posedávám na lavici se skříženými nohami a nedotýkám se podlahy. V tuto chvíli toho moc nenamluvím, jeden z důvodů je také ten, kdy čekám na reakce ostatních. Do příběhu jsem se zřejmě zahloubal s oním vyprávěčem, zavíral jsem oči při jeho, v jistých chvílích nudném, vyprávění, ale dle mého výrazu můžete si můžete vyvodit, že jsem ani na vteřinu nezpustil z očí jeho obličej. Můj pohled stále směřuje k onomu muži, jenž nám právě dovyprávěl svůj vyčerpávající příběh, avšak po vypísknutí gnóma po něm vrhnu pohledem, jakobych jej chtěl jím probodnout. Pomalu otočím hlavu zpět na toho staříka a jde vidět, že se mi žíly na rukách křečovitě stáhly... "Hmm.... Kdy už to konečně s tímhle stvořením skončí?" "Alespoň chvíli... chvíli drž jazyk za zuby, ty ohromná duše, jenž ti Isai seslal právě toto tělo..." "Pokračujte dál, prosím. Nebo je to vše, starče, z tak příjemného příběhu? " Promluvím náhle, bez jakýchkoli okolků se otočím na muže, jenž stojí za Gearminem a tiše jej sleduji... Při mírně pootevřeném okénku zamnou mi lehce vlaje mé oblečení, jenž se skládá z dosti částí. Jakási vesty s nízkým, pevným límcem až ke krku, která je zvláštně šita vnitřnímy vlákny barvy oranžovo černé. Stejnými nitěmi má na zádech vyšito slunce v trochu podivně vypadající symetrii. Přes vestu mám oblečen kabátec se stejným vzorem. Z kabátce vedou až po stehna dva široké pruhy stejného vzoru jako vesta, které polovičatě kryjí široké plátěné kalhoty. Ty jsou střiženy nad kotníky a odkrývají tak holé nárty. Jakoby tento muž nikdy nepoužil žádnou obuv? ... Obyčejný, bytelný opasek s dvěmi přezkami stahuje kabátec s lehkou kazajkou, na nímž je vyryto pár znaků. Zpod velice krátkých rukávů se po těle plazí, jako hadi černá, jakoby vlákna, vypadající, jako vypálené, jenž se všelijak kroutí a vedou přes ramena k zátylku, tam se překřižují a vedou na lysou hlavu. Na temeni vytvářejí podivnou spletenici teňoučkých i silnějších vláken a vypadá to, že na zádech vytvářejí neznámý obrazec...

Monaya - 25. června 2006 20:50

Stojím opřena o zeď, jednu nohu pokrčenou a chodidlem se opírající o stěnu, druhou nohou stojím pevně na zemi. Pozorně poslouchám mužovo vyprávění, ač to tak na první pohled nevypadá. Spíše to vypadá, jako bych věnovala přehnanou pozornost svým nohám. Mírně se usmívám, nevíte co si myslím a u mě se to i špatně odhaduje, a přejíždím si prsty po odhaleném stehnu. Občas vzhlédnu ke stropu a tiše oddychnu. Když muž dokončí své povídání a někteří z naší skupiny se již projeví, připojím se. Tichým hlasem, s jemným podtónem tajemna lesa, odpovím Guarovi. “Možná jen potřebuje další lahev.“ Otočím se ke Stenovi, našemu panu pirátovi a milovníkovi alkoholu. Že by jsi třeba nabídl Věta, kterou si myslím a která patří v duchu Stenovi, mi jde vyčíst z toho, jak se na něj podívám. Mírně pokynu hlavou směrem od lahve ke starcovi a významně nadzdvihnu obočí. Stejně jako Dreandreinos, i mě proudí v žilách elfí krev. O mé minulosti víte jen to, že než jsem se přidala k vaší skupině, žila jsem sama. Přišla jsem sem ze západu, z tamějších hvozdů, kde příroda je ještě téměř nedotčená a lidé jsou tam jiní než tady. Proto taky s lidmi moc nevycházím. Nerada se s nimi vybavuji, to přenechávám lidem, kolem mne, ke kterým jsem si po čase získala důvěru a rozprávám se s nimi. Má počáteční averze vůči lidskému pokolení zjevně pramení z mého exotického vzhledu, který v těchto končinách budí až přes příliš velkou pozornost. Má kůže je jemně nachová, uši jsou delší než u obyčejných elfů žijící v tomto kraji a špičatější. Díky tomu ale zase lépe slyším, než kterýkoli v této místnosti. Mé oči jsou bílé, bez zorniček, lemovány černými řasami. Vlasy barvy havraní s prosvítajícími prameny fialové barvy končí nad lopatkami. Jsou ledabyle upravené. Spíše sekané, než stříhané. Uši jsou zdobené náušnicemi s řetízkem z bílého kovu. Jediné oblečení, které mám, je má zbroj, ve které i spím. Nahradila mi tak oblečení, které vy lidé potřebujete. Zbroj tvoří: kovová podprsenka s fialovou podšívkou, která se na ramenech rozšiřuje a utváří tak ramenní chrániče s vytepanými vzory a s několika vsazenými pery neznámého opeřence v barvě taktéž fialovo-nachové. Má předloktí jsou chráněna náloketníky. Sukně, okovaná kolem pasu, takže utváří jakýsi kovový pásek, taktéž s podšitou látkou, zakrývající vše podstatné. Na nohách mám vysoké pokované boty do výšky ke kolenům. Jedinou mou zbraní je štíhlá elfí šavle, kterou nosím připásanou k opasku a schovanou v pochvě, zdobenou písmem mého rodu. Postavy jsem štíhlé, spíše šlachovité, nepříliš vysoké, ale i tak se takměř dívám všem zpříma do očí.

Pán Jeskyně - 25. června 2006 20:50

Stařík si poposedne, na tváři vyloudí zamyšlený výraz. Jednoho po druhém si vás prohlédne, snad jako by přemýšlel, jestli jste ti praví, ti, kteří si zaslouží vědět, kam byl meč ukryt. "Budiž!" vyhrkne náhle a odevzdaně máchne rukou. "Povím vám kde je to místo. Hrobka, či krypta, jak jen chcete, kde je bájný meč schován přes světlem světa." Stařec si opět poposedne. Zřejmě stále nemůže najít tu správnou polohu, u které se dobře vypráví. "Vlastně...je to jedno, když se to dozvíte. Ještě nikdo se odtud nevrátil živý. A že už se pro něj vydala pěkná sbírka dobrodruhů," povídá stařec již trochu znaveně a rozhlíží se po hospodě, jako by někoho hledal. "Věřím, že nejste neschopní, když jste se dostali tak blízko meči a našli i mě - jednoho z mála, kdo ví o tom místě. Tedy...ta krypta je nedaleko, tři dny cesty odtud, dva dny pokud pojedete na koních. Je to v horách, cesta je náročná a nebezpečná. Na jejím konci najdete zasypaný chrám vytesaný do kamene. Bude těžké najít v troskách cestu dovnitř, do hlubin chrámu. Obvzláště těžké to bude, pokud narazíte na strážce. Nikdo ho nikdy neviděl, neví se jak vypadá, ale povídám vám, bude to asi nebezpečná potvora," rozmluví se znovu. Mluví téměř bez nadechnutí. Když už to vypadá, že nabere do jeho starých plic nový vzduch, přiloží k ústům jen korbel a zhluboka si lokne. Korbel položí na své místo a zadívá se na Gearmina. "Tedy abych pokračoval...Nedoporučuji vám tam chodit, pokud nebudete připraveni na boj, na kopání a na tmu. Až budete připraveni k cestě, přijďte za mnou sem. Seznámím vás s mou vnučkou, ta vás zavede na rozcestí." Chlapík úmyslně ignoroval dotazy ostatních, alespoň zatím. Jeho pohled na Deandreinose však naznačuje, že nyní na otázky přišel čas. "Mladý muži, máte mezery ve vzdělání. Meč života a smrti nebyl skut temnotou, nebyl skut proto, aby sloužil temným účelům. Meč má dvě strany, stejně jako svět má dvě strany...dobro a zlo. Samotný meč není nástrojem zla, tím se stává jeho majitel. Ve špatných rukou může meč přivézt zkázu celému světu, v dobrých rukou bude jen ku prospěchu. Je ale jen pár stvoření na celém světě, které mají dost síly aby jím dokázaly vládnout." Stařík opět zvlaží uschlé rty v korbelu s pivem, jeho zrak pak ulpí na Guarovi. "Myslím že tento příběh zná každý, nebo alespoň z větší části...potřebujete li pro dobrý spánek vědět více, stačí se zeptat."

Rowana - 25. června 2006 21:45

Do hospody vstoupí lehkými kroky mladá dívka,poměrně vysoká,oděná do bílých dlouhých šatů a lehkých kožených bot.Nos má posetý drobnými pihami a bledší kůži dodává zdravý vzhled červené tváře a plné rudé rty.Na rameni má luk a toulec šípů,za opaskem se blyští několik menších nožů a dýk.Pohodí rudou hřívou kudrnatých vlasů,sundá si červený,ručně vyšívaný pláš» nějakými ornamenty a rozhlédne se po hospodě.Když její bleděmodré oči spočinou na starci,radostně se rozzáří. Dědečku... Vydechnu úlevně,přejdu ke starci a na přivítanou ho políbím na tvář. Už zase blouzníš nevinná stvoření tou starou historkou? Pronesu v žertu,odložím svůj luk s toulcem šípů i plný vak a posadím se na volnou židli vedle něj. Tentokrát se mi opravdu dařilo,narazila jsem na skvělá místa,o kterých jsem dřív nevěděla.Můj lov byl úspěšný. Znovu se usměju a ukážu starci vak plný nejrůznějších a nejrozmanitějších bylin.Ikdyž mluvím potichu,můj hlas je ve ztichlé krčmě dobře slyšet. Therona jsem od včerejška neviděla,ale měl by se co nejdřív vrátit. Oznámím a krátce vyhlédnu ven z okna.Ostatních lidí,elfů atd. v hospodě si zatím moc nevšímám,je mi jasné,že dědeček vám právě vyprávěl o Martyrdomském meči.Teprve po chvíli si vás začnu letmo prohlížet. Další výprava,která jde po tom prokletém meči... Napadne mě okamžitě.

Baron Luther von Morgenstern - 26. června 2006 17:34

V hostinci u stolu Když jsem vešel do hostince, byl vypravěč zrovna na začátku svého poutavého příběhu a tudíž mému příchodu asi jen málokdo věnoval pozornost. Usadil jsem se ke k některému ze stolů, jako vždy podle svého zvyku sledoval osazenstvo hostince - zajímavé tváře a postavy krásných žen, při tom jsem poslouchal poutavý příběh. Několik lidí, kteří nevaypadají zrovna na obyčejné vesničany, ale spíše na dobrodruhy nebo potulné žoldáky, projevilo zájem vydat se hledat bájný meč a já již začínám přemýšlet, jak z toho vyrazit co nejvíce peněz. Někteří přítomní mi nejsou zcela neznámí, jiné vidím poprvé. Ti, kteří mě znají, si jistě nedovolí při žádné výpravě přijít o příležitost mít mě s sebou, mě a můj geniální talent pro obchod a vyjednávání. Když se napiji vína, při pokládání poháru na stůl jím trochu klepnu a v sedě si protáhnu záda záklonem přes opěradlo židle. Předpokládám, že tento akt dokonale splní svůj účel: přilákat pozornost, aby se co nejvíce očí obrátilo mým směrem. Jsem muž, vysoký přibližně metr osmdesát (což se ale nedá odhadnout zcela přesně, když sedím), ve věku asi mezi třiceti a pětatřiceti lety. Mám tmavě hnědé, na krátko střižené a pečlivě učesané vlasy, stejné barvy jsou i moje hluboké, takřka uhrančivé oči. Mé tváře jsou hladce oholeny a je tedy možné si povšimnout několika malých ranek a jizviček na obočí, na bradě, na čelisti... V levém ušním lalůčku mám prostý malý kroužek vyrobený ze zlata. Na sobě mám oblečené lehké a vzdušné kalhoty černé barvy, nejspíš bavlněné. Spodní konce nohavic jsou zastrčeny do vysokých kožených bot, které jsou obohaceny o stahovací řemínky a přezky. Dále jsem oděn do bílé hedvábné košile prostšího střihu s rozhalenkou (žádné nabírané rukávky a krajky), přes kterou mám oblečený krvavě šarlatový sametový kabátec bez rukávů, který má zlatou nití vyšívaný límec a klopy. Kabátec je zapnutý jen na spodní tři slonovinové knoflíky (z celkových pěti). Kabátec je obepnutý koženým opaskem, za nímž mám zastrčené rukavice z velejemné kůže. Na levém rameni mám pak dlouhý pláš» bez kapuce, který mám nyní shrnutý na levou stranu, abych si na něm neseděl a nepomačkal si ho. Pláš» je dvouvrstvý. Jeho vnější, lícová strana je podobně jako kabátec vyrobena ze sametu, ten je ale medově zlaté barvy a celé okraje jsou zdobeny černými výšivkami lilií. Vnitřní strana pláště je z lesklého saténu černého jako nejtemnější noc. Pod vším oblečením se neznatelně rýsuje dobře tvarovaná, ikdyž ne příliš mohutná postava. I přes své luxusní oblečení a noblesní vzhled paradoxně nepůsobím povýšeneckým dojmem. Ačkoli nejsem oškolivý, nejsem ani typický příklad dokonalého muže. Avšak i přesto dokážu svým vnitřním kouzlem, které země takřka sálá, trumfnout i ty největší krasavce. Leckterá dívka je mnou často na první pohled okouzlena a leckterý muž možná pocítí v srdci slabé bodnutí ostnu žárlivosti. Nemám u sebe žádnou zbraň ani žádnou tornu. Na své židli sedím ovolněně, ale přesto zpříma, s vypnutou hrudí a lehce zdviženou bradou. Když si protáhnu záda, předkloním se a opřu se lokty o stůl, přitom věnuji krýtký pohled těm, se kterými se znám. Má tvář je zcela bez výrazu, chladná jako kamenná maska. Přimhouřené oči však napovídají, jaké emoce v sobě asi skrývám: hněv, zlobu, vztek, nenávist... Po několika krátkých vteřinách však tuto "masku" odložím a po tváři se mi rozlije šibalský úsměv. Šibalský, ale přesto teplý a přátelský. "Zdravím vás. Dlouho jsme se neviděli. Poslouchal jsem, sledoval a následně došel k závěru, že se tady schyluje k velkému kšeftu," pronesu významně a na slovo "kšeft" dám důraz. Pak se opět zakloním a opřu se o opěradlo židle. Ke svému prohlášení se dále nevyjadřuji, jen významně nadzvednu obočí a čekám na reakci ostatních.

Monaya - 26. června 2006 22:04

Každý ten příběh nezná, starče… ne každý je totiž odtud… a ne ke každému se to dostane. “Tvůj příběh zní dosti.. zajímavě. Spíše ale odrazuje.. tím počtem těch, kteří se nevrátili. Zajímavé.. zajímavé.“ Pronesu zamyšleně. Začnu se pomalu procházet kolem stolu, u kterého stařec sedí, projdu mezi mými společníky, ani na jednoho však nepohlédnu, a přemýšlím. “Myslím, že bychom mohli tvou nabídku zvážit.“ Zastavím se za starce, jednu ruku položím na opěradlo židle, na které dotyčný sedí, když v tom se přihlásí o slovo někdo další z hostince. Nevrle po něm hodím pohledem. “Tohle není o penězích. Nic pro zkažené duše.“ Odpovím na Lutherovu poslední větu.

Deandreinos - 26. června 2006 22:19

"Jako vždy," odtuším poněkud suše směrem k Lutherovi, zatímco věnuji přehnaně pozornosti nehtům na své ruce, obtěžkané několika prsteny. Mé oči jen na kratičký okamžik spočinou na tomto muži a můj úsměv na stejný čas získá lehce ironický nádech. Pak však zvážním a otočím se na starce, jež jen před několika okamžiky dovyprávěl svůj příběh. "Ponechme nyní stranou co vím, a co si myslím, a» už legendy, staré letopisy nebo vyprávění magiků a mudrců tvrdí cokoliv," řeknu s obvyklou rozvážností, která může působit snad až trochu ospale, či možná znuděně, ač nejsem na pohled ani trochu unaven. Možná cosi v tónu mého hlasu působí na ostatní, jakobych čas vnímal i užíval jinak, než je běžné u lidí. Zato můj pohled, který krátce spočine na vnučce vypravěče, aby se záhy přesunul zpět na něj, ten vykazuje pozornost a soustředěnost až nepříjemně ostrou a nepolevující, ba přímo všepronikající a vtíravou. Ale možná je to jen dojem. "Co se stalo s těmi, kteří jej hledali před námi?"

Pán Jeskyně - 26. června 2006 22:30

Stařík se usměje po příchodu jeho vnučky. Natěšeně nastaví tvář, aby ho jeho milovaná mohla políbit. "O tom neřádovi mi raději nemluv, po tom co provedl ráno ho snad už ani nechci vidět!" vyhrkne stařík trochu rozhněvaně, když uslyší z těch mladých rtů Theronovo jméno. Náladu mu opět zlepší až pohled na bylinky, které po otevření vaku příjemně provoněly celou místnost. Muž se vám chvíli nevěnoval i když dobře slyšel a viděl vše co se děje kolem něj. "Drahá, zavedeš prosím zde přítomné cestovatele k rozcetí u starého chrámu až bude potřeba? A pak se hned vrátíš!" naváže úspěšně na předchozí téma a zadá své vnučce onen úkol. Uskrne si piva a připraví se na další várku dotazů. Monaye věnuje jen jeden ze svých úsměvů. Tváří se jako byjí viděl až do duše. Jako by říkal "tato nabídka se odmítnout přeci nedá". Pak se jeho staré hlava pootočí na Deandreinose. "Co se stalo s těmy, kteří jej hledali před vámi? No...zkrátka...se nevrátili," rozzáří se staříkovi na tváři pobavený úsměv. "Nikdy už pak o nich nikdo neslyšel..."

Fidg - 27. června 2006 08:13

A jakou můžeme mít jistotu že ho někdo nevyfoukl před nama? Co kdyby ho někdo vzal, ale neměl takovou moc aby mu vládl, nebo to byl mág co neměl sílu aby ho uzvedl. vyhrknu ze sebe můj názor mým obyčejným pištivím, až přímo dráždícím hlasem. A vůbec, můžeme vám věřit že nás zavedete tam, a né do žádné pasti? zeptám se a ze sedu si na židli vstoupnu, tak abych viděl obličeje všech, ale i aby všichni viděli můj obličej.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 27. června 2006 09:21

"Jsme připraveni moudrý muži." vyslovím pomalu a nahlas tuto jedinou krátkou větu, hlas hlubší jak dunění blesků před bouří. Tvrdým pohledem odrážím všechny nevyslovené i vyslovené narážky na tuto mou reakci, které jistě přijdou. "Jsme připraveni. Někteří z nás sem putovali velmi dlouho jen za jediným účelem. Někteří z nás se na tuto cestu velmi dlouho připravovali. Můžeme vyrazit ihned." promluvím během několika dalších sekund znovu a pomalu přecházím blíž k muži. Začínám se nad ním tyčit jako se hora tyčívá před poutníky, kteří ji musí zdolat. Má tvář je stále stejně kamenná. Jsem podivný člověk. Podivný a tajemný i pro ty, kteří se se mnou již setkali. Když dojdu až téměř ke starci otočím se na vás. Přesněji přímo na Deandreina. "A» se s nimi stalo, co chce, my uspějeme příteli. A» zmizeli kamkoliv, my zůstaneme a to, co se chystáme udělat bude zapsáno ve všech knihách do konce věků. Nikdo si nebude pamatovat, kdo právě teď sedí na trůně, ale všichni budou vědět, že Sword of Martyrdom přinesla skupina dobrodruhů v které jsem byl já, ty, on a možná další," pokračuji ve svém monologu a stále stejně pomalu, hlasitě a burácivě mluvím. Můžu si to dovolit. Jen málokterý hlupák by si dovolil mi skákat do řeči, i když i tací se našli. Budiž jim zem lehká. "A pokud se snad ptáte, zda tam meč stále je, zda ho někdo eh... nevyfoukl... před námi." pokačuji a pohledem klesnu až úplně dolů ke gnómovi. "Tak to... to bychom jistě poznali, stejně jako většina obyvatel tohoto světa." s touto poslední větou ukončím celý svůj proslov. Proslov plný hezkých slov a hrdinství. Proslov jaký se říká před prohranou bitvou, aby dodal vojákům jistoty. Ovšem v mém sebejistém a klidném podání, v tom mrazivém podání, kdy vás mrazí až konečky u nohou, jakoby to bylo jiné. Od gnóma se vrátím pohledem zpět ke starci a jeho vnučce. Hodně lehkým úsměvem dám najevo, že očekávám odpověď.

Plešatý - 27. června 2006 11:22

V tu ránu, kdy se chystám s Monayou prohodit pár vět o tom staříkovi, mne předěhnou hlasité ohlasy ostatních, a tak se tedy opět pohodlně usadím na lavici a bedlivě poslouchám ohlasy ostatních, přičemž stále otáčím hlavou ke všem jednotlivcům, jenž právě hovoří... "Trochu hlučno, na můj vkus. Jen se překřikujte, hádejte se!" Na mé tváři se objeví mírně škodolibý úsměv a můj pohled opět stane na staříkovi. Těkám očima z něj na jeho vnučku, ale ani na chvilku mi nepřijde, že by tyto dva lidi k sobě mohl pojit nějaký příbuzenský vztah. Ruce si složím na kolena a ve chvíli, kdy se dá do řeči ten velký muž, mimika v mé tváři opět naznačí mírný, avšak viditelný úsměv, a tudíž teď mohu působit dojmem, že se mi v hlavě honí nekalé plány, nebo si prostě jen hraju... "Působivé, ale ne účinné..." "Připravenost není o době putování za tímto cílem, připravenost je síla ducha a pevná vůle, a» se hovoří o méně chápavém krollovi, či inteligentním mágovi..." Po nějaké té chvíli na mne jde poznat, že mne tato trochu chatotická diskuze mezi všemi už trochu nudí, avšak snažím se překonat všechny mé pudy, které mne ženou ven na vzduch, provětrat si hlavu a popřemýšlet o okolnostech. "Omluvte mne, prosím..." Nepodařilo se. Tiše dopiji jedním douškem tekutinu v mé sklenici a vstanu od stolu. Ve chvíli, kdy se má chodidla dotknou podlahy, se u prstů na podlaze zvíří prach a ti pozornější, kteří si zrovna všimnou mých bosých noh, zří, že se vznáším asi jeden coul nad zemí, avšak našlapuji, jako bych se zcela obyčejně dotýkal země... Malá chvilka chůze ke vstupním dveřím, dvojité zavrzání a už jsem z místnosti venku...

Plešatý - 27. června 2006 11:23
	soukromá zpráva od Plešatý pro Jestli se venku nachází nějaká lavička, či něco, na co bych si mohl v klidu sednout a dumat nad vším možným, posadím se tedy a jestli ne, snažím se nějaký takový objekt najít...

Rowana - 27. června 2006 22:51

Theron už tu ráno byl? Pozvednu trošku překvapeně obočí a znovu vyhlédnu z okna.Dědečkovu nahněvanou poznámku radši přejdu mlčením. To znamená,že by se měl potulovat někde poblíž. Zamulmám si pro sebe a vak,z kterého se šíří příjemná omamná vůně,znovu zavážu a položím si ho k nohám.Když mě stařec požádá,abych skupinku zavedla k onomu rozcestí,zamyšleně přikývnu hlavou. Jistě. Odpovím tiše a zamyšleně,najednou si totiž všimnu,že pozornost všech dobrodruhů v místnosti už nevisí jen na mém dědečkovi,ale i na mě.Můj veselý výraz nahradí vážný a nic neprozrazující pohled,jakoby trošku ztichnu,když se konverzace netýká pouze mě a mého děda. Kolik jsem už takových výprav provázela... Pomyslím si a pomněnkovýma očima si vás začnu prohlížet ještě pečlivěji,jakobych odhadovala,kolik vydržíte,zda bude vaše výprava úspěšná.Pozorně poslouchám vaše dohady,názory a otázky a nemůže mi ujít obrovská dychtivost,s jakou po tom meči prahnete.Na vaše řeči nijak nereaguji,ikdyž mi je nepříjemné,jak i po mě začnete čím dál víc střílet tázavé a dychtivé pohledy.Nehnu však ani brvou,na to je tu dědeček,aby zodpověděl všechny dotazy,pouze jednou se mimoděk trošičku shrbím,to když si přímo za naše záda stoupne ten hřmotný obr.Když se diskuze trošku zklidní,znovu se zahlledím z okna a tentokrát zbystřím zrak.Na obloze se pohybuje jakási tečka,která krouží nad vesnicí apřitom se neustále zvětšuje. Už je tady! Pronesu potichu k starci sedícímu po mém boku a spěšně si začnu vyhrnovat rukáv pravé ruky.Na předloktí mám omotaný jakýsi kožený pás,který je ještě obtočen kusem látky.Rychlým krokem vyjdu ven a ostře hvízdnu na prsty.Z nebe se snese nějaký orlovitý dravec s mohutným rozpětím křídel,který mi ladně přistane na ruce a ostrými drápy sevře předloktí. Kde ses toulal celý den? Houknu na něj,ale na tváři se mi rozlije spokojený úsměv.Theron pouze párkrát cvakne zobákem,když s ním vkráčím zpět do hospody.Přejdu k pultu a hostinská mi beze slov podá misku s vodou a menší kus syrového masa.Misku i maso položím na zem a nechám Therona,a» se doytosti nažere,sama se zase posadím zpět na židli.

Pán Jeskyně - 28. června 2006 18:04

"Jistě, pokud jste připraveni a přejete si odjet teď hne, má vnučka vás jistě doprovodí. Její dnešní práce je již hotová a tudíž si myslím, že by to neměl být ani pro ní žádný problém. Jen...jste si opravdu jistí, že jste dobře vybaveni a připraveni na zdolání toho chrámu? Jeho větší část je zborcená a zavalená. Žádné provazy, skoby či kutací náčiní zde nevidím...dobře si rozmyslete čas svého odjezdu." mluví stařík a dívá se na Diadena. Jeho proslov je však adresován všem členům vaší družiny. Když Rowana vyběhne ven, stařík jen zavrtí hlavou a zhluboka vydechne. Napije se ze svého korbelu, přičemž ho musí pořádně nahnout. KDyž je zbytek dopit, mávne na hostinského, že by si dal ještě. Poté se opět věnuje vám. "Nebo, pokud chcete, může vás tam vnučka zavést a vy si načrtnete mapku, aby jste tam příště sami trefili a když bude potřeba, můžete se vrátit, aby jste případně dokoupili potřebné vybavení."

Fidg - 28. června 2006 18:07
	Na co kutací náčiní? zeptám se svým pištivím hlasem. Máme dynamity! řeknu a vytáhnu z kapsy dva dynamity a začnu si s nimi házet. Mno papír mám, máte někdo něco na kreslení? optám se spolu-dobrodruhů. Po chvilce šaškování s dynamity je zandám zpět do kapsy.

Pán Jeskyně - 28. června 2006 18:45
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Nevím jestli ti někdo říkal, že dinamit je velice nebezpečná látka a velice citlivá na dotek, tudíž i pohazování si s ní může způsobit výbuch. Hoď si prosím na procenta a to celkem čtyřikrát (2 dynamity, řekněme že sis s každým pohodil dvakrát - 2x2 jsou 4). Díky

Fidg - 28. června 2006 18:46
	soukromá zpráva od Fidg pro 3,2,5,6

Pán Jeskyně - 28. června 2006 18:49
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Říkal jsem PROCENTA

Fidg - 28. června 2006 18:50
	soukromá zpráva od Fidg pro 38 77 79 2

Pán Jeskyně - 28. června 2006 19:01

Ve chvíli, kdy si Fidg pohazoval s jeho podomácku vyrobenými dynamity, jeden z nich se mu nepodařilo chytit a ten mu vyklouzl z jeho ruky. Vysoce výbušný kulánek dopadl na zem a odkutálel se pod stůl. Fidg může nyní mluvit o velkém štěstí. Stačila trocha a do vzduchu mohlo vyletět přinejmenším jeho malé tělo, ne-li půlka hospody. Hospoda v okamžiku utichla a všechny pohledy se nevraživě upřely na malého gnoma. Za těch pár vteřin než se zraky přízedících začaly odvracet opět ke svému pivu Fidge provrtaly minimálně tisíce pomyslných šípů. Atmosféra v hospodě nyní není příliš vřelá. Vřelá je nyní půda pod vašema nohama. Lidé se na vás nedívají zrovna přátelsky a hospodský se začal bavit s jedním statným barbarem hledíc na malého gnoma.

Monaya - 28. června 2006 19:15

Ještě chvilku po očku sleduji Luthera, zda se nějak projeví i nadále, ale když se dlouho nic neděje, nepočítáme-li to, že si naši chlapci tak trošku hladí svá ega, přestanu se na něj dívat. Můj pohled nebyl příjemný. Jako by se na něj dívalo nějaké divoké zvíře, ze kterého jde strach jen kvůli těm očím. Díky těm nepřirozeně bílým očím… “Starče.. říká se, dvakrát měř, jednou řež. Půjdeme tam, obhlédneme to, jak to tam vypadá a co bychom popřípadě potřebovali. Dá se to sehnat ve městě za rozumnou cenu.. že ano?“ Dodatečnou otázku položím se zřetelným apelem na to, aby to vyznělo, že to sháníme kvalitně a levně. I když… kdo ví, co se v tomhle městě dá sehnat. Než se pustím dál do řeči, vymění se zde hosté. Guaro odejde a namísto něj k nám zavítá překrásný dravý pták. V tu chvíli se mi po těle rozlije příjemný melancholický pocit. Je to tak dávno, co jsem byla tak nablízko nějakému zvířeti. Pořád jen ve skupině s lidmi… chybí mi to..ach.. Párkrát zamrkám, abych z hlavy vypudila v tuto chvíli ne zrovna vhodné myšlenky. “Takže..? Ah dynamity?“ Zatvářím se trošku neš»astně, protože víte, že k věcem, které tak ničí přírodu, jako je ta ďáblova rulička, chovám velký despekt a nenávist. “Dynamit ne…“ Zakroutím hlavou a dám tak najevo, že nejsem pro tento návrh. Rozhlédnu se kolem. Skvělé.. další nevyžádaný zájem.. Fidgu..Fidgu..

Fidg - 28. června 2006 19:20
	Hele můžete mi kopnout tam ten dynamitek co zajel pod stůl? zeptám se a podívám se na Monayu. Proč ne dynamit? Udělá to krásný bum, a pokud to nemáš ráda tak zavřeš oči. řeknu. A když budeš mít štěstí tak tě to i ožehne.dodám a začnu se smát. Snad už ani nemusím dodávat že všechna mluva mnou pronesená zní pištivě, mám to hold už vrozený.

Milstrang the Wall - 28. června 2006 19:34

Hele, a mňa ste tu chceli necha», keď už idete do toho kšeftu nebo jak? ozve sa z neďalekého tieňa, zapadlého stolu, hlas. Dos» drsný hlas. Po chvíli si väčšina z vás uvedomí, že je to trpaslícky hlas. A niektorí si dokonca aj spomenú komu ten hlas patrí. Ale to už je poču» hlasitý cvengot mojej krúžkovej košele, keď zoskočím z nie moc pre trpaslíka robenej stoličky. A keď sa približujem, pri každom mojom kroku krúžková košeµa zase zacengá, a čím som bližšie tým hlasnejšie. Po pár krokoch už vyjdem z tieňa a stojím pri vás. Som trpaslík priemernej výšky aj šírky, mám drsný zvráskavený ksicht, biele fúzy a bradu. Na hlave mám helmicu s dvoma rohmi. Oblečený som do klasických trpaslíckych handier hnedej a zelenej farby. Na oblečení mám ale docela dlhú krúžkovú košeµu. Zdá sa však že už som si na ňu zvykol a neprekáža mi ani jej váha, ani jej dĺžka. Na nohách mám hnedé čižmy a na rukách kožené rukavice. Čo sa týka zbraní, na chrbte mám zavesený veµký okrúhly štít z dreva a kovu, za opaskom mám dve malé vrhacie sekery, a v rukách mám svoju pýchu, veµkú dvojčepeµovú, no jednoručnú sekeru. Na pleci mám ešte zavesený kožený vak a veµký lesný roh na trúbenie. Zastavím sa pri vás, opriem rukovä» svojej sekery o zem pri svojich nohách. Ruky položím na jej horný koniec a premeriam pohµadom každého z vás. Dobre viete, ako mám rád podobné akcie, tak prečo ste ma chceli zase vynecha»? spýtam sa prísnym hlasom, no vy viete že ma nemusíte vždy bra» úplne doslova vážne.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 28. června 2006 19:40

Po starcově slovech se na chvíli zamyslím, tvrdým pohledem sjíždím každého z lidí, kteří vypadají, že s námi půjdou. Pokývnutím hlavy ještě opožděně pozdravím Luthera, starého známého, kterého jsem si všiml až nyní. Jistě si pak spolu najdem nějakou chvilku na výměnu nějakých nových historek a podobných věcí a taky na nějaké delší a slušnější přivítání. "Myslím, že i..." začnu a jsem připraven zhostit se postu vůdce skupiny. Se svými zkušenostmi, schopnostmi a vzezřením jsem silně přesvědčen, že jsem více než kompetentní osoba pro tuto činnost. Bohužel můj proslov přerušil opět ten provokativní pištivý hlásek gnoma, který mi poslední dny leze na nervy víc, jak Ďábelská pálenka na mysl a to je panečku síla. Ozve se slabé zaskřípání zubů, jak jsem zlostí zavřel svá ústa a s padajícím dynamitem jsem se téměř modlil ke svému bohu, aby ten otrapa explodoval. Možná bych se měl dojít poradit ke kněžím, co s tímhle problémem. Nejen, že má neskutečně přihlouplé poznámky a nápady, ale navíc je tak neschopný, že mu i dynamit padá z rukou. Pomalu se rozejdu k dynamitu a postupně nabírám na rychlosti. Už, už se chystám odhodit stůl, ale nakonec se uklidním, pokleknu na jedno koleno a dynamit seberu. S ním v ruce pak přijdu ke gnómovi a před ním si opět kleknu na jedno koleno, abych si s ním mohl promluvit v soukromí a něco mu pošeptám. A po chvíli mu i strčím dynamit do rukou.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 28. června 2006 19:46

soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro "Přípravě na tuhle výpravu jsem věnoval spoustu času a nenechám si ji zkazit takovým budižkničemou, jako jsi ty. Koukej si dávat pozor na tu tvou nevymáchanou pusinku, jinak o ní přijdeš velice snadno. A nejen o ni." pošeptám ti hlasem plným zlosti a takových ošklivých a temných věcí, že by kdekomu přejel po zádech mráz. V tom ti podám tvůj dynamit. "A dávej si pozor na to, co děláš. Pokud způsobíš nějaké nesnáze, nějaký zával, nebo cokoliv, dám si velice záležet na tom, abych ti tvé poslední chvíle života znepříjemnil a věř mi. Jsem v tom velmi, velmi dobrý." dopovím a na tváři se mi objeví odporný úsměv, plný sadismu odhalujíc tak zažloutlý úsměv. Přitom, jak jsem mluvil jsi mohl i cítit můj dech. Bylo to horší než tlející mrtvola.

Fidg - 28. června 2006 19:58
	Mno jsem to ale nešika, kdo jiný než blbý gnóm se může houpat na židli když k němu příjde nejmíň tuna brnění které páchne z pusy? Pot éco na mě Diaden dýchne, spadnu ze židle. Ano Pane! řeknu poslušně a snažím se utlumit můj pištivý hlas, bohužel ho ještě víc "zpištím". Fůj, tomu táhne z pusty jak mrtvole. řeknu si v duchu a pozoruji Diadena, a dávám pozor, aby mi nějak neublížil.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 28. června 2006 21:15

Když se oddálím od gnóma, takže mi opět můžete dobře vidět do tváře, usmívám se. Postavím se a ještě mrňouse podrbu na hlavě, spíš rozdrbu už tak rozčepýřené vlasy. "Tak nezapomeň, co jsem ti říkal. S dynamitem opatrně." řeknu dobře naladěn a pobaven z našeho rozhovoru. Stále se usmívám. Po dlouhé době, kdy jsem se nikterak moc neprojevoval, jsem se ukázal jako "sympa»ák". Ovšem povinnosti mne opět volají, takže se má tvář opět stáhne do onoho kamenného výrazu. "Samozřejmě, že jsme tě nechtěli vynechat. Tvé schopnosti by se nám mohly velice hodit. Pokud jsou chodby zavalené, tak nenajdeme lepšího rádce, než trpaslíka, který má tyto schopnosti téměř vrozené." zareaguji na trpaslíkovu poznámku, kterou jsem si nechal až po vyřízení důležitějších záležitostí. I trpaslíkovi pokynu hlavou na pozdrav. Pak se otočím ke staříkovi, který nám nabídl svou vnučku jako doprovod. "Jsme připraveni starý pane a uvítali bychom onen doprovod. Bude nejlepší, když si nejdřív zjistíme, jak to tam opravdu vypadá, abychom mohli uspět. Přesně jak řekla tady slečna bojovnice." povím mu a opět se rozhlédnu po ostatních, kteří vypadají, že půjdou se mnou. Opravdu vypadám rozhodnut vyrazit okamžitě.

Monaya - 28. června 2006 21:19

Začíná tu být čím dál tím víc těsno. Když se přidal další. Trpaslík. Neskrývám na sobě, že tuto rasu zrovna nemusím. Zřejmě to je jejich averzí oproti fauně a flóře a zvláštní a mnou nepochopenou zálibou v kutání kamenů a různé práci pod zemí. Nespokojeně si odfrknu a přejdu k oknu. Pohlédnu ven. Je krásně. Otočím se. Všichni se teď věnují tomu starci a hlídají Fidga před dalším problémem. Usmyslím si, že mi bude lépe na čerstvém vzduchu. Vždy», čekat můžu téměř kdekoliv, že. “Budu venku, kdyby něco. Nevyhoďte to tu do povětří.“ Přimhouřím oči na Fidga a po chvíli se za mnou již zavírají dveře hospody.

Baron Luther von Morgenstern - 29. června 2006 12:46

V hostinci Z Monayna pohledu si zjevně nic moc nedělám. Nebo to dobře skrývám. Každopádně když odchází z hostince, neodpoustím si to, abych ji, respektive její nohy, pohledem vyprovodil z hostince. Pak opět obrátím svou pozornost ke skupince u staříka. Hej, plecháči! houknu na Diadena nevinně se na něj usměju od ucha k uchu. Ano, ty. Už zase šéfuješ? Že tě to pořád baví... Je mi jasné, že ho oslovení "plecháč" asi nepobaví a je mi jasné, že ví, že to vím. Už je to dlouho, co jsme se neviděli a stejně tak dlouho je to i od doby, co jsem se do něj strefoval. Nikdy tenhle humor neměl rád. Jsi si jistý, že to sami zvládnete? Možná by se ti mohl hodit pár schopných rukou a jedna milá tvář (při tom ukazuji s "milým" úsměvem na sebe, kdyby někdo nepochopil, o kom mluvím) až se ti stane něco vážného... třeba když ti vletí vosa pod krunýř... Raději ho ale nebudu příliš rozčilovat. Ještě bych náhodou mohl přijít o případný zisk... Po kratičké pauze se nadechnu a budu pokračovat, tentokrát už ale bez infantilního výrazu v obličeji, ale jako obvykle s kamennou tváří, chladným a strohým hlasem a zcela vážně. Co myslíš? Nemohl bych se ti hodit? Pokud by došlo na boj, nejsem úplně k ničemu a mimo boj nemám konkurenci. A smojí pomocí byste mohli kromě slávy získat i bohatství. Ne každému je to možná po chuti, ale jistě se najdou tací, co si rádi naplní mšce. Minimálně já...

Milstrang the Wall - 29. června 2006 16:03

V hostinci Jasný, ale určite ste počítali aj s tým, že čím menej vás je, tým väčší podiel každý z vás má že? To už známe.. zavrčím na Diadena. Ale verte tomu, že už sa ma nezbavíte, idem s vami. Či chcete alebo nie. Potrebujem nejaké peniaze. A rád by som nakopal zadok nejakému skřetovi nebo tak.. dodám a pousmejem sa. Pohladím jednou rukou čepeµ svojej sekery, o ktorú sa opieram. Takže kedy sa ide? Dúfam že sa nepôjde zas na koňoch..

Rowana - 29. června 2006 18:29

Neustále těkám očima po všech,kteří se chtějí účastnit výpravy.Zvláš» pozorně si prohlížím Diadena,v němž okamžitě poznám přirozeného vůdce,ikdyž svou autoritu si jistě nevydobyl pouze svou velikostí a svaly.Malý gnóm mi přijde spíše zábavný,tedy až do doby,než mu upadne dynamit a celé hospodě na vteřinu ztuhne krev v žilách.Naštěstí se nic nestane,ale mračím se,jakobych Fidge chtěla okřiknout,stále však mlčím a můj zamračený obličej se najednou nápadně podobá dědečkovu obličeji,který se před chvílí mračil na orla.Také Monayu si řádně prohlédnu,lefku podobnou jí jsem totiž ještě neviděla.Neujde mi,jak láskyplně pohlédla na Therona a už jen možná proto si získá mé malé sympatie.Ostaním členům skupiny zatím nevěnuji žádnou pozosrnost,nepřijdou mi nijak zvláštní nebo zajímavý,ale to je určitě tím,že vás skoro vůbec neznám. Další člen do party....kolik se jich naonec pro ten meč pohrne? Napadne mě pobaveně,když se před námi objeví statný trpaslík. Theron už zatím sežral celý flák masa a teď se spokojeně usadil na kulaté opěradlo mojí židle.Krátce pohlédnu na dědečka,který je stále v dobré náladě. Pokud jse o mě,můžu kdykoliv vyrazit. Promluvím opět potichu. Jen bych vám chtěla doporučit,co se týče mých zkušeností,abyste přípravy opravdu nepodcenili. Otočím se na vaši skupinu. K tomu chrámu jsem vedla už hodně skupin,dobrodruhů a nadšenců,jako jste vy,ale od té doby jsem zatím žádného z nich nespatřila živého.

Lycia - 29. června 2006 23:02

Sedím u pultu a v tichosti poslouchám starcům příběh i následné sbírání odvahy dojít pro meč, aby nepadnul do špatných rukou.Upijím svojí medovinu a očima si prohlížím každého z právě se tvořící skupinky.U gnóma mi cukne koutek do úsměvu,ale rychle zmizí,jako by to byl jen blud. Takový zájem o meč.Až mě to začíná taky lákat.Příběh v této zemi je dosti rozšířen,ale takto blízko jsme se ještě nedostala. Zkusíme to, zda příjmou někoho, jako jsem já. Však podle toho,co ta dívka říká, každá pomoc se hodí.Asi to nebude jen tak. Vstanu,dopiji poslední loky a hodím hostinskému pár mincí za medovinu.Pomalu se vydám směrem k Rowaně,ale na pět kroků od ní zastavím. Nikdo se z takovéto vyprávy nevrátil?A jaký to je, vést další a další skupinky tam, kde nejspíš číhá jistá smrt? řeknu klidným a vyrovnaným hlasem přímo k dívce. Na tváři se mi opět na několik krátkých okamžiku objeví náznak úsměvu,a trochu zvrátím hlavu dozadu a očima se zahledím do stropu.Po té se znovu vrátím zrakem k dívce a skupince. Pokud by to nikomu nevadilo, ráda bych se přidala a případně o trochu posílila vaše řady. Třeba i tím zvýšila šanci na přežití. Rychle přelétnu tváře ostatních a v poklidu stojím před dívkou, zda odpoví na otázky týkající se jí. Oblečení částečně halí dlouhý černý plášts kapí.Mé dlouhé hnědé vlasy souběžné s obličejem a tmavě modré oči tvoří velmi krásnou dívku s napohled jemnou a světlou pokožkou.Výška asi 180 a ještě k tomu dobře proporcovaná, láká jistě mnoho mužů.Odhadem mi může být tak 18 let. Pod pláštěm se nejasně ukazuje černá košile ,v pase pásek stejné barvy s podivnou přezkou, jakoby zkřížených dýk. Na pásku se houpe široký meč.Když zrakem sjedete dolejc, vidíte dlouhé volné tmavě hnědé kalhoty skrývají vysoké tmavé boty s pevnou podrážkou. Na zádech nesu jen batoh,jednoduše zdobenou kuši a toulec plný šipek nejspíše vlastní výroby.

Deandreinos - 30. června 2006 09:40

Sedím mlčky a jen naslouchám, částečně pohroužen do svých vlastních úvah. Když gnómovi vypadne z rukou váleček výbušniny, má tvář zůstane zcela klidná, výraz se nezmění, ale přesto je v mém pohledu, který na tom skrčkovi krátce ulpí, něco temného, zlobného, něco co by žádného soudného člověka nenechalo klidným. O tom, že je soudný sám gnóm však stejně pochybuji a tak mu již více času nevěnuji, je to stejně zbytečné. Krátce, ale pozorně, si také prohlédnu každého dalšího, kdo nabídne svou pomoc. Méně trpaslíka, více ženu, kterou však dosud neznám. "Pořád mluvíte o zisku," ozve se můj tichý, leč přesto nepřeslechnutelný hlas. "Komu však chcete prodat meč, jež může rozhodnout o osudu světa?" položím otázku, v níž je skryt jakýsi osten jízlivosti.

Deandreinos - 30. června 2006 09:42
	soukromá zpráva od Deandreinos pro Rád bych se dozvěděl něco o postavách, především o těch nových. S ohledem na mé upíří schopnosti, rozvinutou elfí intuici či takřka dokonalou telepatii, co z nich cítím a tak podobně. Abych pak najednou nezjistil, že je v družince další upír, či jiná zvláštní bytost, ač by to mému vnitřnímu zraku stěží mohlo zůstat skryto.

Lycia - 30. června 2006 13:58
	soukromá zpráva od Lycia pro MH: Já vím, sorry, omlouvám,ale jedu na výlet a vrátím se v pátek, pokud by to bylo akutní, prosím, hraj za mě...ale většinou se Lycie drží v tichosti a spíše pozoruje. A odpovídá jednoduše a stručně. Díky za pochopení..:) To víš, prázky začínají..:) Ale já už tu pak přes týden budu.:)

Rowana - 30. června 2006 19:52

Pomalu zvednu oči k mladé dívce,co mě oslovila a sjedu jí pohledem od hlavy až k patě. Občas je to jako vést nic netušící a nevinné ovečky napospasvlkům do lesa. Promluvím konečně a na tváři se mi objeví malý úšklebek. Ale vy vypadáte jako silná družina,nemůžu dopředu říct,že dopadnete jako všichni ostatní. Pokrčím rameny a jedním prstem pohladím orla po hřbetě. Tak mladá a tak nerozvážná......ale oni neviděli to co já... Vzdychnu v duchu a krátce mrknu na Deandreinose zaujatým pohledem,asi mě překvapilo,že tu je vůbec někdo,kdo se na to dívá taky z té druhé stránky.

Pán Jeskyně - 30. června 2006 21:30

"Dobře teda...pokud se na to cítíte, můžete vyrazit třeba hned. Má vnučka je výborný doprovod, jistě si nebudete stěžovat." promluví po chvilce trpělivého naslouchání opět stařík. "Drahá Rowano. Do té krypty šli i mnohem silnější a nevrátili se, nedávej jim zbytečně velké naděje. Já za ta léta už ani nedoufám, že by se někomu podařilo dostat skrze tu kryptu až k meči. A i kdyby...meč přeci střeží dvanáct mrtvých válečníků. Tedy alespoň se to říká..."

Pán Jeskyně - 30. června 2006 21:37

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Odhaduješ, že většina z nich není nijak vyjímečná. Guaro je zřejmě obdařen určitým typem spíše obrané magie. Luther by mohl být dobrý diplomat, z jeho řeči lze poznat že ukecá opravdu kohokoliv k čemukoliv. Milstrang je klasický trpaslík, který raději než mozek používá svou sílu. Fidg, malý gnom, je nejspíš ještě hloupější než díra v plotě (jak taková díéra může být hloupá?). Za každou cenu se snaží upozornit na sebe, získat si trochu pozornosti, ale nešikovností každého akorát naštve. Monaya je klasická elfská dívka. Zřejmě neoplívá žádnými suprovými schopnostmi, ale je všestranně nadaná. Gearmin je velice dobrý bojovník a dokonce mu to i pálí, je ale tichý a spíše naslouchá, než mluví. Rowana je vyjímečná na to že je to pouhopouhá vesničanka. Jistě se vyzná v přírodě a se zbraněmy také umí zacházet. Jediný do koho nevidíš je Diaden. Jediný co z něj přímo kape je pýcha a arogance.

Lycia - 01. července 2006 07:15

Vyslechnu dívku a na její úšklebek dělám, že nevidím. Už se chystám odpovědět a poděkovat za tak trefnou odpověd,ale hlas starce se ozve dřív. Tak to asi už vyrazíme. Půjdu s nimi, i když to vypádá z řečí starce, že máme opravdu malou naději. Na druhou stranu, v této době si nikdo není jistý životem ani na náměstí, tak co si ten život nezpestřit. Mé oči se odlepí od staříka a zadívají se na dívku, jak zareagovala na jeho slova. Jsem připravená kdykoliv vyrazit.

Sten - 01. července 2006 09:10

Bedlivě naslouchám tomu co se tady řeklo o čem se rozpráví a koukám na nové tváře jak se jedna po druhé přidávají k očividně sebevražedné výpravě do nějaké krypty. Takhle se nikam nedostaneme. Je tu příliž mnoho negativních vlivů mezi členy. Ne že by se nějak hádali nebo tak, ale není k tomu daleko. Po cestě se to určitě zhorší. Pokud se vůbec na cestu dostaneme. Pomyslím si když gnóm upustí váleček. Moje rysy však zůstavají naprosto klidné a nečitelné. Tiše sedím na konci stolu jako bych tam ani nebyl a hlavu u zahaluje obláček namodralého kouře z dýmky. Když se však Rowana zmíní o tom že jsme silná skupinka zaskočí mi obláček kouře a ja se tiše rozkašlu... trhanými pohyby vykuckávám dým který se dostal do špatné dutiny. Usmívám se přitom však pobaveně. Když mě to konečně přejde jenom s úsměvem nad tou poznámkou zakroutím hlavou a opět se vlomím do své tiché existence přihlížejícího posluchače, načež se ozve stařík s tím, že na konci nás čeká ještě nějakých dvanáct nemrtvých bojovníků. " Vypadá to, že o té kryptě víte opravdu hodně. Proč jste se tam tedy nevydal sám, když vás ten meč tak láká ? Nemyslím dnes... očividně dnes máte už jiné starosti než nějaký meč a přenecháte nebezpečnou práci mladším a obratnějším, ale v minulosti ? Teď nás navádíte abychom šli, jak říkáte na jistou smrt, ale má ten meč opravdu takovou cenu abychom za něj riskovali krk? A proč ho vůbec máme najít? Ví někdo opravdu jistě, že v rukou někoho dobrého bude konat dobro ? Nebo toho někoho ten meč ovládne a i když si ten někdo bude myslet, žre koná dobro, bue dělat ve skutečnosti jenom zlo ? Tychle otázky bychom si měli nejdříve vyjasnit předtím než někam půjdeme. " řeknu klidným melodickým hlasem a zaklepu na stůl aby mi hostinský přinesl něco dalšího k pití. Očividně je moje láhev již prázná a mě se to vůbec nezamlouvá.

Milstrang the Wall - 01. července 2006 09:20

Najprv sekaj, potom sa pýtaj, tak hovoril môj otec! okamžite s výkrikom zareagujem na Stena. Na čo stráca» čas na také otázky? Čas sú peniaze! Už dávno sme mohli vyrazi»! Na tie otázky sa pýtaj keď už ten meč bude v našich rukách! A najlepšie by bolo, keby si sa to pýtal, keď nebudem v tvojej blízkosti, neznášam podobné kecy ktoré neprinášajú žiadny zisk. kŕčovito zatnem ruku položenú na svojej sekere v päs» no len na chvilinku. Nakoniec prestanem na Stena pozera» a otočím sa na toho starca a Rowanu. Tak hor sa po meč! vykríknem, vyložím si sekeru na rameno a netrpezlivo prešµapujem na mieste.

Sten - 01. července 2006 09:34

" Uklidni se můj milý přízemní příteli. " Usměju se na trpaslíka. " Občas je lepší nejdřív prozkoumat vosí hnízdo aby si mohl zvolit nejlepší postup jak se jej zbavit než do něj začít píchat. " Ušklíbnu se a vyfouknu další obláček kouře. Toto gesto vypadá o hodně výsměšněji než by kdokoliv z vás mohl říct. Slova která jsem předním řekl jsou jakoby jeho předehrou. Ten obláček kouře, ledabyle vyfouknutý z koutku úst dává jasně najevo jak zabedněný podle mého trpaslík je. " Čas nejsou peníze. Činy jsou peníze. Na čase nezáleží. Pokud chceš něco udělat co možná nejkvalitněji nesmíš hledět na čas který do toho vložíš. To uznáš určitě i ty sám. Pokud vím, tak vy trpaslíci se vyznáte v kovářském řemesle nebo ne? Tak si představ že je tohle jenom další velkolepá zbroj pro nějakého toho krále kterého si vy lidičkové volíte. Nebo nevolíte, podle toho na co se cítíte. Takže tuhle zbroj nechceš znehodnotit ledabylou lajdáckou prací. Teda ty možná jo, ale mistr kovář určitě ne. Takže si dává záležet na tom aby ji udělal co možná nejlepší. Nejdřív musí zvolit materiál, udělat návrhy, kam kterou ozdobu přidat a kde a jak ocelové pláty zahnout aby to panu králi pasovalo a hlavěn slušelo. To je to co my bychom měli udělat teď. Návrhy. Jaké ozdoby té naší zbroji dát a jaký maeriál zvolit. A hlavně jestli náš král stojí za takovou krásnou zbroj. " Tak to jsem zvědav, jestli pochopil aspoň část toho co jsem mu řekl. Pomyslím si kysele a bedlivě sleduju trpaslíkovi reakce. Ostatně stejně tak koutekm očí sleduju i ostatní.

Deandreinos - 01. července 2006 09:36

Doposud jsem seděl docela uvolněně, tvářil se nezaujatě, ale nyní se v sedě napřímím a s vážnou tváří pohlédnu na trpaslíka. "Nebyl bych tak horlivý," zchladím jej klidně pronesenými slovy a ihned pokračuji,"naopak si myslím, že na tom, co uděláme s mečem, bychom se měli domluvit dříve, než vyrazíme. Uvědomte si konečně, že předmět, pro který jdeme, není žádná ozdoba, na které se dá dobře trhnout, ale mocná magická zbraň, která psala a bude psát dějiny. Žádné handrkování potom nepřichází v úvahu." Výraz mé tváře prozrazuje rozčarování, zřejmě nad tím, jak někteří zde přítomní nevidí do všech souvislostí, jak přízemní a krátkozraké jsou jejich myšlenky.

Milstrang the Wall - 01. července 2006 09:45

Keď zacítim ten dym, ktorý Sten vyfúkol, zvraští sa mi tvár a zase sa na enho otočím. Opä» opriem sekeru o zem, vidím totiž že ešte nejdeme. Fuj, čo to má za tabák? Hnus.. niet nad pravý trpaslícky tabák.. napadne ma a prisuniem si stoličku od neďalekého stolu. Z vaku čo mi visí na rameni vytiahnem krabičku tabáku a fajfku, a taktiež začnem bafka». Chvíµku to trvá, no keď už aj od mojich úst stúpa v pravidelných intervaloch dym, som spokojný. Vtedy si ale spomeniem že som chcel Stenovi nejak škaredo odpoveda». Zase sa na neho teda pozriem a svoj tabák schovám, aby ho náhodou nenapadlo pozrie» sa čo to je. Na to je moc vzácny. Neporovnávaj to s kováčskym umením nás trpaslíkov, to nejde. Pri kutí zbroje ide o niečo úplne iné. Okrem toho, správnemu trpaslíkovi žiadna z tých prací ktoré si vymenoval, ako nájdenie správnej rudy, projektovanie a tak, netrvá dlho. Správny trpaslík majster kováč, ten dokáže v minútke tieto veci vymyslie», a môže sa da» do práce, a výsledok jeho práce bude vždy lepší než čokoµvek iné. odpoviem. Ale vy sa tu zaoberáte otázkami ktoré nám aj tak nijak nepomôžu. Ako chceš zisti» správny postup boja, keď nevieš skoro nič o nepriateµovi? Vieš snáď čo rpesne nás v tej krypte čaká? Úplne tak presne aby si dokázal naplánova» presný postup našej výpravy? hladím čepeµ svojej sekery jednou rukou, druhou bafkám z fajfky. Nevieš.. a zrejme toho moc nevedia ani tuto ostatní. Tak tam poďme, a zistíme to priamo tam! A potom, ako správni majstri, vymyslíme plán v minútke priamo tam, na mieste! rázne vystrčím ruku do vzduchu.

Sten - 01. července 2006 09:55

Upřímně se bavím nad tím, jak se trpaslík nejdřív musí uklidnit fajfkou aby mi potom něco odpověděl. " pane trpaslíku... " toto oslovení ti projede hlavou jakoby to byla ta nejhorší urážka pod sluncem. " Já o tom co nás tam čeká opravdu moc nevím. Ale podle toho co jsem tady slyšel nám tady pan vypravěč neřekl všechno co ví. Až nakonec dodal, že na konci naší cesty nás prý čekají nemrtví. Ale příběhy se určitě táhnou dál a dál. S každým příběhem jde i kousek pravdy a je na nás abychom ten kousek pravdy v každém tom příběhu našli a potom z toho poskládali celý román o tom co by nás tam MOHLO potkat. A dovoluji si s tebou nesouhlasit. Pravý mistr kovářský si určitě nejdřív pořádně láe hlavu nad tím co, jak, kam a proč než začne něco dělat. Udělá jednu chybu a může začít znova. my když uděláme jednu chybu tak jsme mrtví. " Ušklíbnu se klidně a opět ledabyle zabafám z dýmky. " Ale máš pravdu v tom, že pokud něco nepůjde podle plánu tak bychom museli nějak vymyslet něco co by nám zachránilo kejhák... a možná že i v té tvoji minutě. I když pochybuju že by nám na to dal někdo tolik času když na to dojde, ale než na to dojde... bychom měli vědět PROČ tam vůbec jdeme. Ty tam jdeš kvůli penězům, ale ty můžeš získat i jinde. Možná pomaleji a bez nebezpečí toho že přijdeš o život, ale i tak. " Dodám a vrhnu rychlý pohled na hostinského abych zjistil kde tak dlouho vězí s mým pitím.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 01. července 2006 10:25

Čekal jsem na odpověď staříka, jako na smilování boží. Ano, konečně. Cesta k meči je otevřena a s tolika společníky, ho musíme získat. Tiše si vydechnu a začínající dohadování jde kolem mne. Otočím se ke svému starému známému Lutherovi, který mne tak ošklivě počastoval. Pomalu k němu vyrazím a na pozdrav mu podám ruku. "Rád tě tu vidím. Jsem rád, že ti byla zpráva doručena a že jsi se mohl dostavit Luthere." na tváři mám milý úsměv, až mi podá ruku, tak si ho dokonce přitáhnu blíž a poplácám ho druhou rukou po zádech. Zřejmě dobrý přítel.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 01. července 2006 10:30

soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro "Neurážej mne Luthere. Poslední, kdo to udělal, měl za sebou stovku mužů v plné zbroji a terorizoval jednu menší provincii. A myslím, že pro tebe nebude těžké uhádnout, jak všichni skončili." pošeptám ti tvrdým hlasem do ucha. Víš, že nemluvím do větru a vzhledem k mé až chorobné touze ubližovat živým tvorům jsou taková slova více než dostatečným varováním.

Milstrang the Wall - 01. července 2006 10:56

Ja sa o svoj život nebojím! buchnem sa voµnou rukou do hrude. A nejdem len kvôli zosku, chcem aj pobi» nejaké príšery, a tak podobne. Krom toho, aj keby som šiel len kvôli peniazom, z takéhoto kšeftu ide určite viac zlatých ako zo záchrany mlynárovej dcéry alebo niečoho takého. To nech zaobstarajú iní. Ja hµadám rpesne takéto kšefty. Veµké. rázne prikývnem, potiahnem z fajfky a vyfúknem dym. Ibaže ty tu priveµmi mudruješ. Sedie» v hospode je veµmi dobrá vec.. obzriem sa po lokále ..ale ani to sa nedokáže vyrovna» poriadnej bitke, a získaniu bohatstva, rpetože ak by som to bohatstvo nezískal, nemal by som peniaze na už spomínané sedenie v hospode. vtom sa buchnem do čela. To mi pripomína že si musím kúpi» nejaké zásoby jedla a piva. poviem už tichšie, skôr pre seba.

Sten - 01. července 2006 11:09

" Očividně se o svůj život nebojíš můj přízemní příteli, ale mohl by jsi brát ohledy i na to, že s námi půjdou i takový, kteří by si svůj život rádi zachovali. A mohl by jsi počítat s jejich životy. " Zamračím se trošku vyčítavě. Tohle na něj nebude mít žadný vliv. Tvrdohlavost trpaslíků je pohroma rozumu. " Hledáš slávu, nebo smrt ? Nebojíš se o svůj život, ale rozhodně se s ním loučit nechceš. Vzhledem k tomu, že tohle bude asi opravdu hodně velkej kšeft, mohl by ti hodně přerůst přes hlavu... i když to by nebyl zas takový problém. " Dodám opět s úsměvem. " Bitky ? No prosím... ale tohle zavání něčím jiným než jenom bitkou, tak si to uvědom. Pokud ten meč najdeme a on opět spatří světlo světa tak si buď vědom toho, že to přinese jenom nepříjemnosti. Lidé se ho budou chtít zmocnit, elfové jej budou chtít mít pro sebe a trpaslíci nebudou chtít aby jej měli elfové. Vzejde z toho jenom válka. Možná že to některým z nás bude vyhovovat, ale bude to vyhovovat ostatním? " Podívám se na tebe opět s ledovým klidem. Ladným pohybem si vytáhnu zpoza zad dvě saracénské šavle i s pochvami a opřu je o stůl. Zavrtím se na židli a udělám si větší pohodlí. " A očividně nejsi ani dostatečně připraven na to aby jsi někam vyrážel, když si musíš ještě jít někam koupit proviant. " Podotknu kysele a párkrát zabouchám pěstí na stůl abych konečně přivolal pozornost hostinského.

Fidg - 01. července 2006 11:12
	Já jsem dostal skvělej nápad. vykřiknu, a jak jinak než provokatině pištivě. Ten meč seberu já. Mno a tak nebudou války. Já ten meč totiž nevezmu do království Gnómů. Odtamtuď mě totiž vyhnali. vyprávím a dívám se na zlomyslné pohledy ostatních. Nebo ten meč zničíme. dodám a vytáhnu jednu rulu dynamitu a začnu si s ní znova házet. __________________________________ Pro PJ: hodil jsem 49 %

Sten - 01. července 2006 11:18
	soukromá zpráva od Sten pro nenápadně vytáhnu svoji dýku, jakmile si gnóm opět začne hrát s tou třaskavinou.

Deandreinos - 01. července 2006 11:30
	soukromá zpráva od Deandreinos pro Pokud by mu opět vypadl z rukou, zastavím jej před dopadem na zem ve vzduchu telekineticky. Pokud by ten dynamit chtěl někam hodit, učiním totéž!

Milstrang the Wall - 01. července 2006 11:40

Nabra» zásoby mi travá chvilinku, sleduj. odseknem Stenovi a tresnem do stola takou silou až sa všetko na ňom zatrasie a niečo aj spadne. Hostinský! Hostinský! zarevem na celú hospodu. A pokým čakám na jeho príchod, zase sa otočím an Stena. Ak sa niekto tak moc bojí o svoj život nech nejde s nami. Kto sa bojí nech nejde do lesa jak sa vraví. Aj keby ste tu spravili sebelepší plán, sta» sa tam môže čokoµvek, a potom.. nedokončím a poobzerám sa kde je ten hostinský. Potom pokračujem odpoveďou na tú čas» Stenovej reči, ktorá ma naštvala najviac. A prisahám, že keď tam prídem, ten meč nedostane žiadny špicatouší, hnusný, smradµavý špinavý elf! zas tresnem päs»ou do stola.

Sten - 01. července 2006 11:45

" No... až tam přijdem tak možná ne, ale jak vylezeme ven tak nás bude pronásledovat určitě zajimavé množství fanoušků. A rozhodně se nebudou ptát jestli jim ten meč chceš dát nebo ne. Přátelští zrovna nebudou. " Nahnu hlavu mírně na stranu. " A jak se na tebe tak koukám, tak by si jich možná mohl celou řadu odpravit, ale celý les za jeden den nevyrubeš. " ušklíbnu se začnu si cpát další dýmku mého tabáčku.

Pán Jeskyně - 01. července 2006 12:18

"Přátelé, tohle dohadování vám moc nepomůže, ale rád slyším že rozumně uvažujete nad postupem." promluvil opět stařec. "Zřejmě nejste jen obyčejná banda tupců jako ti, kteří tu byli před váma. Jistě, neřekl jsem vám všechno. Nevím, jestli stojím aby se ten meč dostal na světlo světa, protože nevím co se stane potom. To je i ten důvod proč jsem pro něj nešel sám." Stařík se nakloní nad stůl a dále mluví již tišeji. "Chrám je rozpadlý, ale západní věž se jakžtakž zachovala. V místnosti na jejím vrcholu je ukryta truhlice ve zdi krbu. Jsou v ní poznámky, které by vám měly pomoci. Určitě se z nich dozvíte jak porazit danáct strážců a možná jak projít celou kryptu bez úhony až k meči. Až ho budete ale mít, dobře si rozmyslete, komu ho dáte." Hostinský přicupital až při bouchání do stolu a každého ihned obsloužil.

Milstrang the Wall - 01. července 2006 12:23
	Hostinský, doneste mi nejaké jedlo, najlepšie zeleninu a ovocie, mäsa iba trochu, to si ulovím na ceste. A do thto mi naplňte pivo. podám mu veµký mech an vodu, ktorý som repd chvíµou vytiahol z vaku. Jasné? spýtam sa no už sa otáčam na starca. Nedáme ho z ruky, neháme si ho my, to je snad jasný ne? Prečo by som niečo také niekomu dával? spýtam sa ohµadom meča.

Fidg - 01. července 2006 12:25
	Já chci taky pivo! Sem a sem! řekne gnómik a ukáže na korbel a na bandasku kterou vytáhl zbatohu. A trochu masa taky pro mě. dodám a rovnou si batoh sundám ze zad a položím na stůl, vedle korbelu.

Pán Jeskyně - 01. července 2006 12:56
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hoď si kostkou tolikrát, kolikrát sis pohodil s tím dynamitem. Když ti padne pod 20%, tak ti upadl

Fidg - 01. července 2006 13:03
	soukromá zpráva od Fidg pro 4,6,3

Pán Jeskyně - 01. července 2006 13:05
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Házej si na procenta, ne šestistěnkou...

Fidg - 01. července 2006 13:20
	soukromá zpráva od Fidg pro 85,100,97,91

Baron Luther von Morgenstern - 01. července 2006 19:33

V hospodě Opětuju Diadenovi podání ruky. Ikdyž nejsem tak silný jako on, nechybí mému sevření určitá pevnost. Při podání ruky se mírně pokloním a levou ruku si přitom položím na hruď. Na to, co mi válečník pošeptal, se jen ušklíbnu. Víme svoje, ale já jsem já a mé žerty mě nepřejdou... Jinak celkem s humorem pozoruji tu skupinku, jak se dohaduje o tom, co s mečem udělat. Celkem humorné. Já osobně si myslím, že dokud ho nenajdeme, nemá smysl řešit, co s ním. Bedlivě poslouchám každého v hospodě, ikdyž to možná na mě není příliš poznat. Po krátkém přivítání s Diadenem jsem se totiž opět usadil do své židle a zírám do plamenů krbu. Přemýšlím však o slovech, která kdo pronáší, jako třeba dohady o tom, zda čas jsou či nejsou peníze. Jsem obchodník, takže vím, že jsou... Nějaký čas je jen tak nechám mluvit, než si v hlavě uspořádám myšlenky a rozhodnu se je říct nahlas. Zvednu se tiše od stolu, přistoupím z boku k Diadenovi, aby má následující slova získala potřebný nádech autority. Ikdyž já to zrovna nepotřebuji, protože jsem typ člověka, kterého mají ostatní lidé tendenci poslouchat a vnímat. Pak se zhluboka nadechnu a nahlas, ale na křikem zvolám: "Hej!" Nechám několik vteřin čas na to, aby mi ostatní začali věnovat pozornost. Pak pokračuji dál. Už sice o něco málo tišeji, ale stále stejně mohutným hlasem, který by si ke mě dokázal nejspíš přiřadit jen málokdo. Při řeči hodně gestikuluji a správně využívám tempování řeči, takže opravdu zaujmu. "Dohadujete se o malichernostech. Jaký má smysl nyní přemýšlet o tom, co udělat s mečem, když jsme ho ještě nenašli? A jaký má smysl řešit, kdo ho vezme a kdo ne, když ani nevíme, zda ten či onen přežije? A jaký má smysl dohadovat se o tom, jakým způsobem ho jít získat, když stále jen sedíte v hospodě a napájíte se? Odpověď zní: ŽÁDNÝ. Já říkám: Až se meč najde, můžou se ti přeživší hádat o tom, kdo ho vezme a co s ním udělat. A až budeme na cestě, dohodneme se, jakým způsobem se ho pokusíme získat. Tady v hostinci ho nenajdeme. A kdo si myslí, že ano, tak je to hlupák. Navrhuji vyrazit ihned. Dost bylo řečí. Ti, kdo se necítí, a» nechodí. A» zůstanou smrdět tady v té díře." Skrytá autorita v mé řeči a jakési hypnotické charisma v mém projevu graduje s každou větou. Je opravdu těžké mě neposlouchat a především nevěřit tomu, co říkám. "Takže pokud nejste zbabělci, vyrážíme! Vede nás nejlepší bojovník, kterého znám. On samotný je zárukou bezpečí. A odvahu musíte najít ve svých srdcích, ne ve svých slovech!" Nechám svá slova chvíli doznít do ticha a pracovat jejich smysl v uších všech posluchačů. Nedbám toho, kdo poslouchal a kdo ne, ikdyž sám dobře vím, že poslouchali všichni. Od hlupáků po vzdělance, od žebráků po boháče - všichni se během mého hovoru stali sobě rovnými. Všichni poslouchali a nikdo neměl odvahu mě přerušit, ikdyž nevypadám nebezpečně. Jakmile ve tvářích ostatních poznám, že začínají přemýšlet o mých slovech, otočím se na podpatku a odcházím z hostince.

Plešatý - 01. července 2006 22:01

soukromá zpráva od Plešatý pro Sedím blízko hostince na mírně odlehlejším místě, kde se nachází jen hlína. Jsem v tureckém sedu a s mírně zatnutými pěstmi a zavřenýma očima jsem směrem k zapadajícímu slunci. Zřejmě medituji, a tak pro své pročištění mysli jsem si vybral zcela klidné místo, kde se poblíž nenachází žádné okno dovnitř lokálu, přes které by šlo slyšet větší hluk, než klidnou diskuzi dvou lidí. Vypadám zcela nehybně, mimo častého mírné skřivení obou obočí, křečovitě sevřená víčka a objeví se i sek v krku, jakoby mnou procházela jakási bolest zdroje neznámého... "Už dlouho. Moc dlouho..." Dle mého vzezření lze soudit, že jen pouhý dotek by mi mohl způsobit různou újmu. Lehký vánek mi mírně obšlehává tvář, ze které lze vyčíst maximálně bolestný výraz s jistým skrytým strachem. Na lysém temeni jde vidět, že mé žíly jsou ve stálém chodu, proto se zřejmě stávají více viditelnými a i uhelnaté spletence černé barvy, které se mi táhnou po celém těle se vypadají na temeni, jakoby z nich sálalo jakési teplo...

Monaya - 01. července 2006 22:17

soukromá zpráva od Monaya pro Dveře vrznou ještě jednou, po tvém odchodu se i já objevím venku. Prozatím o mě nevíš. Ani já o tobě. Vystoupím před hostinec a porozhlédnu se kolem. Tvářím se nespokojeně a neskrývám to. Brzy to tu již opustíme.. Otočím se k hostinci. Blázni..honit se za snem.. za mrtvou věcí.. Zakroutím hlavou v myšlence, že nikdy zcela nepochopím lidské uvažování, ale také, že nikdy nepochopím pohnutky, které mne vedou, abych s touto skupinou zůstávala i nadále. V tu chvíli si tě všimnu, jak tam tak sedíš. Nehnutě jako socha, na zaprášené zemi a s výrazem bolesti v obličeji. Založím si ruce na prsou a jen se otočím tvým směrem. Neříkám však nic a nehýbu se. Jen tě pozoruji. Prohlížím si tě od kolen k hlavě. Veškerou pozornost teď upírám k tobě, jako k soše bohů a zkoumám každičký detail.

Milstrang the Wall - 03. července 2006 09:50
	V hospodě Konečne správna reč! tresnem rukou naposledy do stola, schovám fajfku aj tabák do vaku a zoskočím zo stoličky.Prehodím si na chrbát svoj štít a do ruky vezmem sekery, ale vtom si uvedomím že hostinský ešte stále nevybavil moju objednávku. Hostinský! Rýchlo, nemáme na to celý deň! zarevem a čakám pri stole, nervózne prešµapujúc na nohách.

Rowana - 03. července 2006 11:27

Byli tu už mnohem horší skupiny...a já jen říkám svůj názor.Nechci jim dávat falešné naděje. Odvětím starci a zakroutím hlavou.Neujde mi,jak se při mých slovech začne šklebit ten pirát.Chci mu něco říci,ale ve skupině to začne pojednou vřít,vypukne menší hádka a oni očividně nejsou s to se dohodnout. Jen tak dál,s tímhle jednáním nedojdete už vůbec nikam. Ušklíbnu se nad vámi v duchu a na chvíli si vás přestanu všímat,vaše dohady mě opravdu nezajímají.Zamyšleně se zahledím ven z okna,vypadám přitom,jakobych přestala vnímat svět okolo sebe.Teprve až po chvíli,když se to mezi vámi utiší,se ''proberu'' zpět do reality.Dědeček vám zrovna radí,jak se dostat do západní věže k tomu deníku.Zpytavě se na něho podívám. Tohle ještě nikomu neřekl...a pak,že jim dávám zbytečnou naději.Kdyby jim sám aspoň trošku nevěřil,tyhle detaily by jim zatajil. V koutcích úst mi nenápadně zaškube,když si to uvědomím.Zvědavě pozvednu obočí na Luthera,který si právě na chvíli zjednal pozornost celého osazenstva.Když začne mluvit oči od něho opět odvrátím a zadumaně pozoruji míhající se stíny na kamenné zdi,které vytváří plameny v krbu,ale jeho slova poslouchám. Odvahu budou skutečně potřebovat.....

Sten - 03. července 2006 16:06

" Krásná řeč, pane. Opravdu se vám povedla to musím uznat. Každému jste nádherně vymazal mozek z hlavy. " Pokývám uznale hlavou nad Lutherovou řečí. Dál klidně bafám z fajfky a pozoruji muže odcházet. Tak by mě zajímalo jestli ten stařík náhodou neví ještě něco víc co nám neřekl. Pomyslím si a poněkud podezřívavě koutkem oka pohlédnu na dědulu, který nás posílá za tmi nemtrvými. Pohledem zavadím i o Rowanu a jenom se usměju. Dívenka přemýšlí... aspoň někdo. Zůstávám sedět na místě kde jsem. No pokud je rozvážnost hloupostí tak prosím.

Gearmin dar' Ghull - 07. července 2006 16:56

Celou dobu spíše poslouchám okolní rozhovory a nezapojuji se do jednání o naší budoucnosti. Stále nevím, ke kterému z táborů se názorově přidám, jestli je lepší počkat a pořádně se připravit, či vyrazit ihned. "Měl bych nápad. Rozdělíme se na dvě skupiny. Jedna pojede napřed, připraví u zříceniny tábor a začne prozkoumávat okolí. Druhá skupinka může zatím zůstat ve městě. Sežene nějaké náčiní a zásoby, protože předpokládám že se na tom místě trochu zdržíme. Co vy na to?" promluvím konečně, když už se nikdo k hovoru nemá. Působím sebejistě, můj návrh nezní určitě až zas tak špatně a pravděpodobně tak každý dosáhne svého.

Milstrang the Wall - 08. července 2006 13:53

Chvíµu pozerám na Gearmina takým tým neprítomním zasneným výrazom, lebo premýšµam. Na čo by brali ďaµšie zásoby? My vydržíme! Minimálne ja áno, som Milstrang the Wall, syn Grohodrura Mlátiaceho Kladiva, ten sa nikdy nevzdáva! Ale čo ak mi dôjde jedlo alebo nebodaj pivo, či dokonca.. tabák! To nie je vôbec zlý nápad.. poďme von.. musíme to prebra» s ostatnými, a rozdeli» sa na tých ktorí tu zostanú, a tých čo pôjdu napred. poviem nakoniec. Hostinský, na to pivo a jedlo čakám vonku! zarevem ešte na hostinského a zas zoskočím zo stoličky a poberiem sa von. Pri ceste k dverám ešte premýšµam. A jedného z tých čo tu zostávajú pvoerím bojovou úlohou. Zoženie mi ešte tabák a prinesie mi aj s ďaµšími zásobami. pokývem si len tak hlavou a vyhodím sekeru na plece nech sa mi µahšie nesie.

Fidg - 08. července 2006 14:21

Já bych šel k těm co budou zásobovat. pronesu obvykle svým pištivím hláskem. Pak se nevinně porozhlídnu okolo, a na ty obry, co sedí tady všude okolo. Pak taky pomaličku seskočím ze židličky jako Milstrang. Já tam čekám taky hostincký! zaopičím se po Milstrangovi a běžím za nim, protože mi tady připadá hned po elfce nejsympatičnější. Jo a taky pro to, že je jen o trošičku větší než já, takže se nemusím bát že mě zašlápne.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 09. července 2006 09:10

Jen si s lehkým úsměvem na tváři poslechnu Lutherovu řeč. A už čekám, že se všichni seberou a půjdou za ním. Minimálně já už se připravuji, že každou chvíli vyrazím, když se opět ozve Sten. Jen setnu svou ocelovou pěst a hodím po něm zlým pohledem. Naštěstí pro něj se ozve Gearmin, takže se opět uklidním a řeknu těm, kteří zůstali v hostinci: "Dobrý nápad Gearmine. Povedu první skupinu. Pokud je zde v místnosti ještě někdo, pospěšte si ven, okamžitě vyrážíme." Pak vyrazím ven a ještě pokynu Rowaně rukou, aby mne následovala a slovem: Slečno. Vyjdu ven před hostinec, kde už je několik lidí. "Kdo chce k chrámu vyrazit hned, tak se připravte, vyrážíme. Kdo se chce dál plácat ve městě, tak a» si dělá, co chce." zaburácím svým hlasem na skupinku venku a čekám, kdo z nich se mnou půjde.

Lycia - 09. července 2006 11:30

Stále stojím kousek od Rowany a jen očima sleduji diskuzi. Dobrá myšlenka, aspoň nepůjdem naslepo. Vyjdu z hospody spolu s ostatními. Venku se podívám po zbytku,co tu čekal určitě dosti dlouho venku. Já můžu vyrazit také hned.Takže kdo tu chce zůstat a nakoupit zásoby?Aby zase skoro všichni nešli dopředu a nenakupoval tu jen jeden. Rowana bude snad tak hodná a nakupující pak dovede k ostatním již na místě. řeknu nahlas k ostatním a jemně přejedu přezku ukazováčkem pravé ruky.

Deandreinos - 09. července 2006 11:39

Když vidím, že většina se hodlá vydat pryč z hostince a pokus o jakoukoliv dohodu předem je marný, taktéž se zvednu od stolu, na němž se skví zlatá mince, přemrštěná suma za mou útratu zde, ale mne to zřejmě netrápí. Dojdu ke stěně, kde jo opřený můj dlouhý luk s dvojím prohnutím, dokonalá práce trpělivých elfích rukou, vezmu jej do těch svých, přehodím si přes rameno zdobený toulec plný šípů, jež doteď spočíval tamtéž a vydám se pozvolným krokem ven před hospodu. Není-li jiné cesty, budu se držet toho, co zvolila většina a zařídím se podle toho pak.

Monaya - 09. července 2006 17:34

Stojím několik kroků před hostincem a dívám se do dálky. Bezmyšlenkovitě a bez nějakého konkrétního cíle. Jen se snažím trochu uvolnit před namáhavou výpravou. Vzduch venku je mnohem lehčí.. uvnitř panovalo až nepřirozené dusno.. Jedno vrznutí dveřmi jsem ignorovala.. Druhé a třetí mne však chladnou již nenechalo. Otočila jsem se k hostinci čelem a pozoruji, jak vychází zbytek spolubojovníků. Záměrně volím spolubojovníků, protože přátelský vztah jsem si ještě nevytvořila k nikomu z nich. Založím si ruce na prsou a mírně se pokrčím na jedné noze. Dostanu se tak do uvolněné čekající polohy. “Dohodlo se?“ Zeptám se prvního, kdo se přede mnou z naší skupiny objeví.

Baron Luther von Morgenstern - 09. července 2006 17:39

Před hospodou Když jsem vyšel z hospody, už tam stálo pár lidí, kteří vyslechli staříkův příběh o ztraceném meči a zjevně se podobně jako ostatní rozhodli se vydat ho hledat do chrámu. Na jednu stranu je lepší, když nás bude víc. Nikdo nemáme tušení, co nás tam může čekat a kolik schopných bojovníků bude zapotřebí. Sám pro sebe se v duchu ušklíbnu. Tedy *skoro nikdo* neví, co nás tam může čekat. KAždopádně, na druhou stranu, určitě se najde způsob, jak z toho vyždímat nějaké peníze. A čím víc lidí, tím menší podíly. Ale ono se to nějak vystříbří. Nepředpokládám, že to všichni přežijí. Jen by mě zajímalo, co to bylo za tupce, který se domníval, že mám v plánu meč někomu prodávat. To ani náhodou. Jsou i jiné způsoby, jak na tom zbohatnout. Aneb, jak se říká, vlk se musí nažrat, ale koza by měla zůstat celá... S nikým před hostincem se do řeči nedávám. Ne, že bych nebyl společenský člověk, ale na vykládání bude času dost po cestě. Mlčky se člověk občas dozví daleko více věcí než při rozhovoru. A já bych si o nich rád předem udělal obrázek. Zcela jistě nejsou ve skupině všichni stejného názoru ohledně toho, co udělat či neudělat s mečem a nerad bych pak byl něčím nepříjemným překvapen... Takže tam tak stojím, přemýšlím o tom, jak na koho zapůsobil můj projev, co vypilovat a v duchu si počítám. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna... A přesně jak jsem předpokládal, dveře od hostince se otevírají a ven vychází několik osob z těch, které jsem viděl v hostinci a kteří se do výpravy chtěli nějak angažovat. V jejich čele je samozřejmě Diaden. Věnuji mu krátký pohled a tázavé pokývnutí. Nečekám ale ani jakoukoli odpověď, protože je jasné, že ti, co vyšli ven, jdou pro meč...

Deandreinos - 09. července 2006 19:18

soukromá zpráva od Deandreinos pro Měl bys víc hlídat své myšlenky ty lidský ubožáku, bleskne mi hlavou zlostná myšlenka, když zachytím tu, jež tak bezstarostně "vypustil" do ovzduší řečník Luther. Nevyplatí se urážet mne nepřímo ani ve svých slovech, ani přímo ve svých myšlenkách, tím spíš, když jsi obyčejná lidská krysa, prodejná kurva, několik okamžiků se zalykám pradávnou nenávistí vůči celé lidské rase, zas jednou přesvědčen o její méněcennosti. Pro takové, jako jsi ty, kteří vše přepočítávají na zla»áky, pro ty je na světě tolik zla, tolik utrpení. Než zemřeš, dám ti pocítit svůj hněv, zakončím několik svých krátkých úvah s jistým zadostiučiněním. Nic se však nezračí v mé tváři, nic ani trochu nenapovídá o tom, co si myslím. Jsem již příliš starý a mé sebeovládání je příliš dobré na to, abych cokoliv ze svého nitra jen nepatrně nechal vyplynout na povrch.

Milstrang the Wall - 09. července 2006 21:29
	Tak detičky.. začnem a opa» si položím sekeru rukovä»ou na zem a opriem sa o jej vrch. ..zdá sa že tí čo chcú zosta», musia nabra» zásob čo najviac, aj pre tých čo idú napred. pokývem hlavou. A ja by som bol rád keby mi niekto z tých čo tu zostane nakýpil ešte nejaký tabáček do fajfky.. dodám. Odmena ho neminie, z mojej strany.

Pán Jeskyně - 11. července 2006 22:27

Hostinský vás ještě zastihl a každému dal na cestu co si obědnal. Samozřejmě si za to hned nechal náležitě zaplatit. I stařík vás všechny tedy následoval ven. Nejdříve se rozhlédl po nebi a nadechl se čerstvého vzduchu. Pak přešel na místo, kde ho dozajista všichni uvidíte a hlavně uslyšíte. "Tedy, myslím že ten poslední nápad, co vyslovil tady tento pán..." povídá ukazujíc na Gearmina "Tak ten se mi zdál být jako nejlepší. Doufám že se teď ještě nebudete dohadovat kdo zůstane a kdo pojede. Jinak...pokud budete chtít, mohu vám za menší poplatek pronajmout mé čtyři koně. Jsou už sice postarší, ale silní a schopní tu trasu ujet, případně vám nést nějaké věci. Používali se na táhání dřeva z lesů. Takže, pokud by byl zájem..." pokračuje stařík a tře prsty o sebe v náznaku, že by měl zájem o nějaké ty peníze.

Plešatý - 12. července 2006 10:48

"A ta cena, tedy?" Vyhrknu náhle směrem ke staříkovi, načež se otočím a zvednu z tureckého sedu, v jíž pozici jsem opodál seděl až donedávna. Výraz v mé tváři je trochu skleslý a neurčitý, ale hned nato, co se zvednu, se proplížím kolem pár lidí a zastavím trochu blíže Monaye. V očích mi hrají tázavé plamínky, taktéž jde poznat, že oči jsou trochu zaslzeny. "No což... Rychleji to nešlo, že?" "Máš pravdu, nešlo..." Až po chvilce si snad všimnu, kolik se nás tady venku sešlo a v mé tváři se usadí trochu překvapený výraz, načež udělám, více či méně nenápadný krok vzad...

Milstrang the Wall - 15. července 2006 15:05

Ja žiadneho koňa nechcem. Ja nemám rád kone, a kone nemajú radi mňa. A tak to zostane. Ja to zvládnem pos vojich, tak ako chodil môj otec, a jeho otec a jeho otec a tak ďalej. Ako správny trpaslík. vybuchnem pri zmienke o koňoch a zapolatím barmanovi za svoje zásoby čo mi priniesol, ktoré ihneď aj schovám do svojho koženého vaku. Vytiahnem odtiaµ fajfku a zapálim si. Pokojne bafkách a dýcham dym všade naokolo. Kým vy sa vytrepete miniem polovicu svojich zásob tabáku.. dodám ticho, no namrzene.

Pán Jeskyně - 15. července 2006 22:28
	MH: Jeden příspěvek za třidny, to je opravdu bravurní výkon, přátelé. Jestli nechcete hrát, stačí říct...a jestli chcete, byl bych rád, kdyby jste už konečně začali...

Plešatý - 16. července 2006 01:24
	MH, Tech: Mno... Pokud k tomu mohu něco... To já jsem čekal na odpověď staříkovu a tím pádem zřejmě všíci ostatní utichli ;o) Guaro

Pán Jeskyně - 16. července 2006 10:39
	MH: OMG nemůže bejt každej druhej příspěvek ode mě, ne? Hrát máte vy, ne já. Teď by ste se měli dohodnout kdo zůstane a kdo půjde...

Milstrang the Wall - 16. července 2006 10:59
	MH: Já hrám kámo.. a chcem hra».. ale rovnako ako ty nechcem am» každý druhý príspevok :-)

Plešatý - 16. července 2006 14:16
	MH - Marius: Asi tak, ale povídej to jim ;o)

Deandreinos - 16. července 2006 15:42
	MH: já ani každý pátý a PJ holt musí počítat s tím, že občas to bude on (a nikdo jiný) kdo ten každý druhý napíše... ;)

Plešatý - 16. července 2006 18:44
	MH: Tak toto si neodpustím... Hraješ snad za postavu, ne? A co děláš v tvém případě hobit? Vtírá se do diskuzí, překřikuje ostatní, skáče do řeči, hyperaktivní atp atp! Toliko je možností, tak se do postavy trochu vžij a nevymlouvej se na to, že si před chvílí přispěvek psal. Máš reagovat tehdy, kdy by postava reagovala ! Brm....

Fidg - 16. července 2006 18:50

Já bych řekl, že Milstrang neumí jezdit na koni, proto se vymlouvá. řeknu pištivě, jak jinak že? Pak pomaličku zalezu za někoho za kým nebudu vidět a začnu se velice hodně smát. Po chvilce však přestanu. Já se alespoň přiznám, já neumím jezdit na koni, protože jsou moc velcí! přiznám se. Takže ještě jednou, co bude dělat skupinka, co bude čekat než umřou tam ti uvnitř? optám se a sleduji dění okolo. Pak si však všimnu že by mě bylo vidět, tak rychle uteču někam kde mě Milstrang nenajde. Pod koně. Hehe, teď mi nic neudělá! řeknu si v duchu a rozhlížím se okolo.

Monaya - 16. července 2006 22:51

Podívám se na Guara a mírně přimhouřím oči. To, co si teď myslím, můžete jen hádat. Ale netvářím se nějak nepřívětivě. “Cena nebude tak vysoká, pokud to není šejdíř. Jak muž říká, koně jsou starší.. budou se spíš hodit na tahání břemen, jídla, pití a potřebné výbavy. Jezdit na nich by bylo.. myslím si.. zbytečné.“ Dořeknu to. Co jsem v tomto městě, tak to byly mé nejdelší slova, která jsem zde pronesla. Netrpělivě si přešlápnu z nohy na nohu, abych tak přenesla váhu těla. Mírně se pokrčím a dám si ruku v bok. Zaposlouchám se kolem. Jen tak.. ze zvyku. “Pane.. rádi si vaše koně pronajmeme..“ Začínám ztrácet trpělivost z toho, že se tu nikdo k ničemu nemá. Proč jsme sem vlastně chodili, když nikdo neumí odpovědět na jednoduché otázky a konat prozatím jednoduché činy. Nesnáším, když se něčí absencí nutím k věcem, které nerada dělám. Jako například rozmlouvání s lidmi… Na starce se ovšem snažím mluvit co nejpříjemnějším hlasem, ale nemůžu zaručit, že to nevyzní až příliš uměle. “Za rozumnou cenu.“ Řeknu, jako bych to brala jako jistotu.

Plešatý - 17. července 2006 01:22

Mírně a docela pomalu pootočím hlavu směrem k Monaye a mimika v mé tváři naznačuje, že se můj obličej snaží o mírný úsměv, avšak postupem krátkého času, jenž se prodlužuje se stálým pohledem do Monayiných očí, se ona mimika, jakoby ztratila... "Město, či les..." "Hmm... Zda do mysli její vidět smím, já nemusím se ptát. Ale stačí zastřít své choutky a já začnu se bát..." Po chvilce odvrátím hlavu ke starci se zavřenýma očima, které hned nato, co se z mého pomyslného zorného pole při zavřených očích ztratí Monaya, otevřu a dělám, jakoby nic...

Rowana - 18. července 2006 17:53

Když Gearmin navrhne svou verzi postupu při výpravě,téměř neznatelně se pousměju,jakobych celou dobu čekala,až to konečně někoho napadne.Ještě chvíli poslouchám vaše názory a dohady,až se někteří z vás začnou zvedat od stolů a pomalu odcházet ven. Jistě. Přkývnu na Diadenovu pobídku,vezmu si své věci a následuji vašeho vůdce ven na prostranství před krčmou.Orel,který mi celou dobu spokojeně odpočíval na předloktí pravé ruky,venku rozepne svá mohutná křídla a začne kus nad námi poletovat.Zastavím se až kousek za vámi a chvíli hledím do dálky,rukou si stíním obličej proti slunci.Až po chvíli se otočím zpět ke skupině. Aspoň kousek s vámi budu muset jet.Po určitém úseku,kdy už budete schopni dorazit na místo sami,se můžu vrátit pro ty zbývající. Navrhnu družině a zároveň tím odpovím Lycii. Myslím,že naši koně uvezou každého z vás. Řeknu po chvíli váhání,kdy hledím na Diadenovu obrovitou postavu,Monaye. Když s nimi pojedete rozumným tempem a nebudete je moc štvát.A jejich cena není nijak přemrštěná. Dodám ještě směrem k té nedůvěřivé elfce.Neříkám to tónem obchodníka,který chce za své koně stůj co stůj vydělat nějaké peníze,ale jako člověk,který je má rád,váží si jich a snaží se obhájit jejich kvality.Zvednu oči k Theronovi,který kolem nás proletí a hlasitě přitom zašustí křídly.Očima sleduji jeho let,až se zastaví a usadí v koruně vysokého stromu.Z mého zamyšlení mě však vytrhne ten malý gnóm,který kolem mě proběhne a bůhví proč zaleze pod mého koně připoutaného k ohradě.Mladá klisna s lesklou černou hřívou a statným tělem mu však naštěstí nevěnuje pozornost a momentálně přežvakuje trs zeleně. Hej,co tam děláš? Houknu na něj podezřívavě.

Fidg - 18. července 2006 18:12

Pššt! řeknu Rowaně. Pak pomaličku příjdu k ní. Schovávám se tady před tím trpajzlíkem a tím plecháčem. řeknu ji potichu a zase zalezu pod koně. Zde si sednu a začnu si prstem cosi kreslit do země. Po chvilce to vypadá jako kdybych nakreslil koně na kopečku nad kterým svítí slunce a poletují dva mráčky. Hehe. zasměji se v duchu a cosi si zamumlám pod v..pod pusu, protože vousy nemám. Pochvilce se začnou mráčky pohybovat. Hezký že? zeptám se Rowany a poodsednu si kousek od obrázku.

Milstrang the Wall - 21. července 2006 09:13

Áno, neviem jazdi» na koni, a tak to aj zostane! Žiadny správny trpaslík nejazdí na koni! My trpaslíci sme z iného cesta ako elfíci a podobný mäkkýši. Vydrží ís» zarovno s vami po vlastných, a aj dlhšie ako vy, a ďalej! hrdo si pobúcham po hrudi. Nevyzerá to že by som chcel niečo Fidgovi spravi». Zabafkám si z fajfky. Ja pôjdem pešo. Nesadnem na žiadneho koňa, a to je posledné slovo! na zdôraznenie svojich slov zaseknem sekeru do zeme vedµa seba, no hneď ju zase vytiahnem.

Baron Luther von Morgenstern - 21. července 2006 17:31

Ačkoli vidím, že někteří zde přítomní jsou schopni se rozhodnout, ikdyž některým z nich je občas potřeba trochu v tom rozhodování pomoci, je mi zcela jasné, že tato skupinka, ikdyž možná tvořena schopnými dobrodruhy, potřebuje vůdce. Autoritu. Někoho, kdo zkrátka a jednoduše řekne... „Vyrážíme.“ Nevkládám do svého hlasu žádnou přehnanou sílu nebo rozkazovací tón. Můj hlas je velmi autoritativní sám o sobě, ikdyž by to do mě na první pohled řekl málokdo. Jsem sice výřečný a dokážu svým jazykem přesvědčit leckoho, ale nyní jako bych se stal někým jiným. Můj vzpřímený postoj již nepůsobí nabubřele a namyšleně, nýbrž pevně, hrdě a vojensky. A svou přirozenou autoritou bych mohl také konkurovat leckterému vojevůdci. „Kdo má zájem jet s první skupinou napřed prozkoumat terén a případné nástrahy, za mnou. Kdo chce prozatím zůstat tady a nakoupit zásoby, učiňte tak. Ale nezapomeňte koupit vše potřebné pro každého z nás. Nejen jídlo a vodu, ale i deky, nějaký troud, potřeby pro felčary a ranhojiče, pláště a tak dále. Když mluvím o surovinách, které je potřeba nakoupit, vyšvihnu se na koně a můj tón hlasu se trochu změní. Trochu z něj vyprchá autorita, ikdyž je stále dobře vnímatelná, ale přibude trochu té familiárnosti, obzvláště, když jmenuji věci, které je potřeba. Ti lidé tady určitě nejsou žabaři a nepotřebují, aby je někdo poučoval o tom, co je potřeba vzít na takovou cestu, proto seznam vykládám spíše jen jako jakési přimomenutí pro někoho, kdo ty věci bere jako samozřejmost, ale mohl by omylem zapomenout. „Nějaké peníze na nákup vám dá tady Diaden, pokud byste i přesto zjistili, že peníze nestačí, nechte nákup napsat na barona Luthera von Morgenstern. Pro každého obchodníka bude ctí dát vám potom zboží na dluh.“ Pak svého koně otočím o půl kruhu doprava. Jednak abych ukázal to, že nejsem úplně nejhorší jezdec a jednak proto, abych si opět pořádně prohlédl všechny přítomné a abych věděl, kdo jede s námi vepředu a kdo zůstává. Na chvíli se odmlčím, dokud nebudu mít jasno, kdo do které skupiny patří. Pak prohlásím směrem k těm, co jedou s námi vepředu: „Mimochodem, nějakým nedopatřením jsem se zapomněl představit vám, kteří mě ještě neznáte. Jmenuji se Luther. a s trochu větším důrazem dodám Luther von Morgenstern. Pohlédnu na Diadena, pokývnu na něj hlavou, zda ještě nechce něco dodat a pak pravou rukou uchopím pláš», který mám přehozený přes levé rameno, monstrózně jím trhnu, aby mi kryl celá záda a boky a svého koně kopnutím do slabin přiměju k tomu, aby se rozjel. Takže vyrážíme. Švihnu otěžemi a cvalem vyrážím směrem k našemu cíli.

Plešatý - 21. července 2006 18:10

Otočím se za tím zvuky, které ještě ke všemu doprovází ten hlas. Pozvednu jedno z mých obočí a tak trochu tázavě skřivím obličej, načež se otočím směrem na Monayu a něco uvnitř mne přiměje na ní mrknout, i když se mým směrem třeba nevídá... "Děkujeme za vše, barone. Doufám jen, že vám nebude vadit jistá společnost, to by nebylo moc dobré pro někoho, kdo se chce nazývat... "vůdce" této skupiny. Ještě jednou vám za všechno děkujeme, ale máte na rameni smítko..." "Snad počkáte na všechny ty, kteří ještě nejsou připraveni a ani se ještě nerozhodl, zda si pořídí toho koně, ne? Nechci nic říkat a hlavně ne nic, co by vaši zřejmě hmm... šlechtickou povahu dostalo do rozpaků, ale s vašimi řečmi se daleko nedostaneme, obzvláš» ne, když potkáme nebezpečí a jak vidím, nevlastníte ani žádnou zbraň...." Skřivím obličej a sraštím obočí, dívajíc do jeho obličeje, poté sjedu po jeho výbavě, zda opravdu někde nemá připevněnou zbraň... Na mém výrazu jde poznat něco jako malá záš» vůči určitým lidem, ale má schopnost krýt své emoce je zřejmě dosti vysoká a tudíž z mé osoby vyzařuje jen slabá, nezachytitelná aura. Po chvilce, jenž jsem domluvil směrem k Lutherovi, si zasadím ruce v bok, toto vytvoří tichý zvuk škrábání na kůži a zvuk čehosi, co vyznívá, jako škrcení opasu... "Tihle zbohatlíci... Nikdy se nenaučí jednat s lidmi, kteří nemají takovou úroveň." "A na vás pane... "Luthere", si budu dávat obzvláš» pozor..." "Ach lidi. Kam jsme se to dopracovali s tímhle... primitivem?" "A proto.... Máte určitě vysoké postavení a mezi lidmi budete velice znám, taktéž mezi obchodníky, pokud se nemýlím, takže VY byste mohl být tím, který tady počká s onou skupinkou lidí a s vaším charizmatem určitě dosáhnete menších cen všech těch surovin a potřeb, které na naši cestu potřebujeme, no nemám pravdu?" Rozhlédnu se kolem dokola a nasadím na všechny tázavý pohled, který doprovází mírná nervozita. Společnost mi jistě není moc dobrým přítelem, ale když jde o takového záležitosti, skupina potřebuje zarazit v pravé chvíli... "Bah... Pane, kéž byste tak nepromluvil..." "Mno... Zařídit se dá všechno, ale víš jak. Tito lidé na všechno mají lidi a vše jim je lhostejné a navíc, tohoto muže neprokouknu jen tak snadno..." "To ano, ale pokusit se o to můžeš, ne? Lepší kůň ve stáji, než mršina na veřejnosti..."

Baron Luther von Morgenstern - 21. července 2006 19:07

Jakmile ten podivín (Guaro) promluví, prudce zastavím svého koně a otočím se přímo čelem k němu. Ikdyž se v lidech vyznám víc než dost, tenhleten Guaro mi dělá trochu problémy. Je takový... Nasadím svůj obvyklý přátelský úsměv a nadzvednutým obočím dávám najevo to, že mu plně věnuji pozornost. Jakmile dohovoří, začnu okamžitě sám mluvit. Některé z těch, co tu stojí, to zcela jistě nepotěší, protože, jak předpokládám, chtěli k jeho názoru sami něco dodat. To mi ale zase tak nevadí. Spíše naopak. Ne že bych měl něco proti tomu, aby se lidé svobodně vyjadřovali, to zcela jistě ne, ale jsou chvíle, kdy je lepší, aby si někteří nechali své názory pro sebe. Například ve chvílích, jako je tato. Moji, jak vy říkáte, šlechtickou povahu, jen tak něco do rozpaků nedostane, mladý muži. Musím vám ale oponovat. Začal bych tím, že nemusíme být zdaleka jediní, kdo touží po onom meči a proto si myslím, že zbytečné zdržování není na místě. A ti, kteří koně ještě nemají, si je mohli koupit, místo toho, aby se tady dohadovali a čmárali do písku. Z tváře mi pomalu mizí přátelský úsměv a je nahrazován mou zcela obvyklou kamennou tváří. Podle okolností, jak kdo pochopí má slova, by na někoho mohla působit chladně, na jiného výhružně a na někoho třeba jen flegmaticky a neutrálně. Pokud nechcete nic říkat, tak to laskavě neříkejte. Ale když už se stalo, rád bych vás upozornil na to, že právě moje řeči přiměly většinu ze zde přítomných ukončit jejich zbytečné spory a vyjít alespoň z hospody ven, sem na ulici. Jestliže se mnou nesouhlasíte, nechám to příště na vás, a» mluvíte vy, ano? Co se nebezpečí týče, budeme se mu snažit vyhýbat a když se nám to nepodaří, máme mezi sebou dost lidí, kteří si s ním dokáží poradit. Kromě toho, nejsem jediný, kdo u sebe nemá žádnou zbraň. a rukama lehce rozevřu pláš», abych tomu člověku umožnil si mě důkladně prohlédnout a ověřit, že opravdu žádnou zbraň nemám. I můj hlas už ztrácí svoji měkkost a opět se do něj vkrádají tóny autority a nekompromisnosti. A ještě jedna věc: Nejsem žádný koňský handlíř, abych vyjednával o bezvýznamném rozdílu několika zlatých v ceně zboží. A že bych měl jít nakupovat já? Byl jsem to snad já, kdo navrhoval, abychom se rozdělili na dvě skupiny? Ne. A místo vděku, že jsem ochoten financovat nákup pro vás pro všechny, mi budeš říkat, co mám dělat? Už i naprostý idiot by poznal hněv a zlobu, ikdyž zatím jen mírnou, v mém hlase. Obličej však stále zůstává bez výrazu a neměnný. Pootočím hlavou na obě strany, jako když se unavený člověk snaží protáhnout krk. Dobrá. Mluvení nechám na tobě. Jsem zvědav, jak se osvědčíš. Kritizování ti jde dobře. Pak se viditelně zklidním, má tvář se opět začíná stáčet do jemného úsměvu a opět se začnu otáčet ke směru jízdy. V prostřed pohybu se však zastavím a jen tak jakoby mimochodem prohodím mezi ostatní: A abych nezapomněl... Když byla má nabídka opravdu tak nehodná vašich uší, zapla»te si zásoby i ty koně sami. Víte, komu jste za to vděční... Pak pohlédnu na Diadena, ve tváři jasný výraz zklamání a znechucení, a tichým hlasem (ne však šeptem) k němu promluvím. Vážně si jsi jistý? Mě zatím nepřesvědčili. A otočím se i s koněm, znuděně čekajíc, až si všichni uráčí konečně koupit koně, abychom mohli vyrazit na cestu. Radím ti, chlapečku, nesnaž se mít mě za každou cenu za nepřítele. Zemřel bys dřív, než bys stačil říct popel. Buďto jsi naprostý hlupák, který si ani neuvědomuješ, jak jsou slova mocná zbraň a že svým popichováním děláš všechno pro to, aby se tato skupina nesjednotila, což v boji bude znamenat rychlou smrt pro nás všechny, nebo jsi natolik chytrý, že si to uvědomuješ až moc dobře a děláš to úmyslně. Ani by mě to nepřekvapilo. Vzhledem k tomu, jakou má meč moc, bylo jasné, že tu bude jeden nebo více lidí, kteří nás klidně zradí a budou chtít meč pro své špinavé účely... Od této chvíle se víceméně zříkám všech snah o sjednocení a povzbuzení skupiny, nebudu se nijak aktivně zapojovat a přenechám to ostatním, přesněji řečeno Guarovi. Jsem na tebe opravdu zvědavý. Taky dokážu podrývat autoritu a dělat lidem ze života peklo. Mám v tom dlouholetou praxi.

Deandreinos - 21. července 2006 20:32

Ne zrovna krátká slovní přestřelka mne poněkud zarazí. Slova i pohledy šlehají tam a zpět a oba muži jakoby snad ani nehlídali své myšlenky. Krátce se pousměji, ale nezdá se, že by se v mé tváři zračilo nějaké veselí. "Všechno, co potřebuji, mám u sebe," poznamenám poněkud suše do ticha nastálého ihned po ostré výměně názorů. Strohost mého prohlášení je tak kontrastem k tomu rozvláčnému plýtvání některými velmi oceňovaným časem. "S'thall," ucedím si jen tak pro sebe, ale a» už to znamená cokoliv, zdá se, že jsem vším tím řečněním poněkud znechucen.

Deandreinos - 21. července 2006 20:50

soukromá zpráva od Deandreinos pro Ty poslednímu slovu pochopitelně rozumíš, i když je ti hned jasné, že jde o nějakou zvláštnost. Přízvuk napovídá, že půjde o nějaký východní dialekt, ale slovo samo nemá v tradiční řeči elfů žádný přeložitelný význam. Ve skutečnosti jde o hanlivé, nebo opovržlivé označení pro lidskou rasu a toto se vyskytuje jen ve slovníku Temných elfů z Nan Adarimu. Ti zasvětili mnohdy stovky let svého života boji proti lidské rase, jejíž rozpínavost s sebou přinesla zkázu velkému množství starých lesů, Nan Adarimskými elfy ctěnými jako posvátné. Byl to marný, ale staletí trvající boj, který skončil odchodem Temných na sever, kde se rozptýlili, čímž jejich dialekt zanikl, uchováván v paměti knih z východu pocházejících, nebo užívaných jen několika dosud žijícími Temnými z Nan Adarimu. Říká se, že někteří z nich měli na rukou krev tisíců mrtvých. To však bylo někdy před šesti staletími.

Monaya - 21. července 2006 21:19

Vyrážíme? Kdo to.. eh.. Ve tváři se mi zračí nechutenství, když spatřím muže, který si začal hrát na někoho, kdo nás snad povede? Možná je to jen jeho zbožné přání. Otočím se na Guara a výmluvně se na něj podívám. To myslí vážně? Že nás jako.. povede? Tázavě pozdvihnu levé obočí, zkřížím si ruce na prsou a pevně je k sobě přitisknu. Rty semknu tak pevně, že se z nich na chvíli vytratí ona nachová barva. Možná to mohlo vypadat trochu vtipně, až podezřele vtipně, když jsme na sebe s Guarem udělali téměř stejný výraz obličeje, ale je vidět, že si rozumíme, a že myslíme na to samé. Podívám se na jezdce a mám to chutí ho z toho koně srazit.. nebo mu alespoň srazit ten jeho řemínek. Kdo si myslí že je? Nelíbí se mi ta změna v mužově chování, ten až přespříliš líbivý a přátelský úsměv. A dost!! “Vaše slova? Naše spory?“ Nevydržím to a vložím se do diskuze. Hodnou chvíli tu již tiše trpím, abych se muži nevzpínala, abych ho neprávem neosočila, abych na něj nevyjela.. ale kalich přetekl. “Dovolte, abych se zasmála.. nemyslíte vážně svá slova, že? Nevím, kdo jste.. na koho si hrajete. To, že znáte někoho z naší družiny z vás ještě nedělá jejího vůdce, kterým jste se.. jak jsem si povšimla.. právě sám demokraticky zvolil, že?!“ Těžce polknu a připravuji se na další část mé řeči. “A koňský handlíř? I ten má lepší jednání s lidmi, než jaké projevujete vy… Neberte mne jako člověka, nejsme jím a nebudu k nim patřit. Já vaše chování beru v potaz a jsem ochotna jej přehlížet, ale ne pokud to bude narušovat soudržnost družiny. Rozhádáváte nás tu a to se mi přestává líbit. A jsou i jiné způsoby jak si obstarat jídlo, suroviny… my nějaké peníze máme, bude to dost na proviant, který se v lese nenajde, na vše ostatní tu jsem já.“ Kývnu mírně hlavou, jako bych se snažila dát důraz na to, že já jsem ten, který jim vždy obstará něco k snědku, pokud jsme na cestách, a pokud je to více či méně možné, vždy něco přinesu. Pomalým pohybem si přiložím dva prsty na rty a ukončím tak svou řeč. Loktem se opírám ruku, kterou mám položenou kolem pasu a natočím se na Guara a ostatní, abych se na ně jen tázavě podívala. Nic už neříkám, slova si odpustím, ale když Deandreinos vyřkne ona cizí slova – chvíli mi sice trvá přijít na správný překlad – ale poté vyhledám s ním oční kontakt a přikývnu v souhlasu. Ah ti lidé.. nepoučitelní.. nesou si svou zkázu vždy a všude sebou. Nesnažte se nás spoutat.. nenecháme se.. nejsme lidé, my jsme silnější, moudřejší.. trpělivější? My nejsme lidé..

Milstrang the Wall - 21. července 2006 21:26

Ticho tu bude! zrevem na všetkých keď sa zase začnú háda». Dos» bolo kecov! Kto chce, ostáva, kto ne, ide, a hotovo! dodám. Napriek mojej veµkosti je z mojich slov poču» že to myslím vážne a nemám strach. A žiadne tituly ti tu nepomôžu. Niesme tvoji poddaní ani nič podobného, sme seberovní. Ak sa ti to nepáči, môžem hneď zisti» kto je tu väčší pán. na dôvažok zdvihnem svoju sekeru a vysvetlím ti tak, že zis»ovanie kto je tu väčší pán je vlastne súboj. Je to jasné??!

Plešatý - 22. července 2006 10:12

Ihned, co onen muž (Luther) začne mluvit, nějakým způsobem si do hlavy vetknu, že toto bude na dlouho, a tak se k němu otočím čelem, se vzpřímenou postavou si lehce založím ruce na hruď a naslouchám každé jeho větě, každému jeho bodavému slovu... "Konečně odkryl tu svou nechutnou masku..." "Ne ne... Ještě ji neodkryl, takže se takhle brzo neukvapuj, stále se ještě máš co učit, mladíče..." "Ale ono..." "Žádné ale neexistuje! Vědění je uvnitř tebe, jen je musíš opět najít..." Jsem pevný v těle a zřejmě vím, co dělám. Můj určitý druh tvrdohlavosti je, dle mého vzezření, záměrný, avšak v mém obličeji je vidět neurčitý výraz, který naznačuje jen to, že plně naslouchám všemu, co tady "on" i ostatní pronesou... "Povídej to lidem, kteří tě již znají, nech být ty, jimž jsi cizí..." "Neobjevuj se na místech, kde nechceš, aby se objevovali jiní, tobě příčící se, avšak běduj nad tím, kdy tvé noční můry naplní se..." Snad jakobych chtěl, aby se na mne každý podíval a shledal ve mne špatnost, nemístnost mé přítomnosti a touhu mně zmizet z této cesty, ze svého zraku... Ve chvíli, kdy z jeho pohledu dojde na slova ohledně dalších různých výpravách, jenž také prahnou po meči, či jen po jeho moci, pohnu jistou částí těla, jakobych chtěl už už něco namítnouti, ale pro tuto chvíli nechám Luthera domluvit až dokonce. Pach ve vzduchu se naplňuje jakousi zapšklostí všech kolem a ze mne, jakoby vyzařovala jakási aura odhodlanosti a zároveň záště k jiným... "Věz, že jestli někoho požádáš o krásného býčka, je to lepší, než když mu o něj řekneš." "Mistře..." "Toto bylo myšleno vážně, synu..." Po chvilkách to vypadá, jakobych snad na tom místě přimrznul a s okolím už nepromluvil ani hlásku, avšak po změně tónu, jakým semnou mluví, mi už dojde trpělivost, můj pevný postoj se stane vláčnějším a já promluvím.. "Tak takhle semnou mluvit nebudeš, a» už si kdokoli!" Vyhrknu již pevným hlasem, který značí zlobu. "Žádal tě někdo o tykání ty... ?!" Nedořeknu větu, avšak ono slůvko, jenž mělo zaplnit prázdnou chvíli v tichém větru, si domyslím a tuto chvíli pevně uschovám v mysli. S rukou napřaženou před sebe, míříc jemu do obličeje všemi prsty dlaně, jsem připraven na všechny jeho akce, i když vezmu na pamě» jeho strategické postavení na koni, jakobych se do všech těchto akcí sám nutil... "Nenech to dojít až tak daleko." "Snažím se, ale..." "..." "Ano, ano... Vím o tom..." Nenechávám se unést svými emocemi tak, že bych zaútočil, spíše si rád ještě vyslechnu názory ostatních a mlčím. I tehdy, kdy mluví Monaya, ten elf i trpaslík, jakoby kolem mne byl jakýsi štít, který mne nechával chladnou jednotkou i v oné skupince lidí, před jezdcem na svém hřebci. Po chvilce spustím ruku k tělu a dívám se muži zpříma do očí, naslouchajíc ne moc nadšeným větám jistých blízkých... Otočím se na Monayu a opět udělám ono gesto ruky, jenž doprovází ten neurčitý pohled směrem k ní, jakoby útěcha, kdy snad každý pozná její touhu v této chvíli. To ticho, mezi mým a Monayným proslovem doprovází natahování kůže na zápěstí ruky, při každém stisku pěsti, je tak úmorně dlouhé, že i má postava mírně svěsí ramena, což ovšem ani tak nepřidává Lutherovi na výhodě. V mém obličeji jde vidět, že i tak krátká věta, která dokázala tak mnoho, jako je křečovité stisknutí čelistí na dlouhou dobu, avšak postupem času více, či méně povoluje... "Hle. Ruka tě stiskla na rameni, avšak tys dál pouštěl své emoce ven.." "Již dlouho... Neskutečně dlouho..." Pootočím opět hlavu směrem k Monayi, elfovy slova mne zřejmě nezajímají, a podpořím jí jedním vteřinovým úsměvem, načež se zadívám po trochu více rozhořčeném trpaslíkovi. Z jeho hlasu opravdu vyznívá něco, jako moc a zároveň jakoby ovlivňoval své okolí...

Baron Luther von Morgenstern - 22. července 2006 10:40

Sedíc na svém koni, vyslechnu nemalou kritiku několika "lidí". Plně si uvědomuji, že jsem jednal přehnaně, což není obvykle mým zvykem. Ve většině případech si dokážu udržet chladnou hlavu, umím krotit své emoce a vše skrývat za některou ze svých dokonalých a neproniknutelných masek. Bouhžel, únava dělá svoje. Prstem a ukazovákem pravé ruky si promnu koutky očí a kořen nosu. Tímto pohybem, jako by odpadla ona kamenná tvář, ze kterou se skrývám a nezbude nic, než unavená tář unaveného muže. Možná je chyba tímto způsobem odhalit tak velkou slabinu, ale jsem jen člověk a nemůžu to vydržet věčně. Skoro jako by se i proměnil oblyčej - předtím by mohl leckdo považovat trochu zarudlé oči a kruhy pod očima jen jako něco, co patří k mému věku a doplňuje se s drobnými vráskami kolem očí, úst a na čele, nyní však působí opravdu dojmem totálního vyčerpání muže, jenž vypadá mnohem starší, než jak ve skutečnosti je... Natažené Guarově ruce však nevěnuji příliš velkou pozornost. Stále si uvědumuju, že ikdyž jsem unavený, dokázal bych zabít opravdu rychle, rychleji, než by se nadechl k poslednímu slovu. Chvíli zvažuji, co říct. Nakonec promluvím relativně tichým hlasem. (ke Guarovi): Poslyšte, mrzí mě, že jsem na vás tak vyjel. Nic proti vám nemám. Ale když mi Diaden napsal dopis, abych se sem dostavil a že to velice spěchá, neváhal jsem a okamžitě jsem na svém koni vyrazil. Během cesty jsem několik koní uštval nebo je vyměnil za čerstvé, pět dní jsem bez přestávky cestoval a po celou dobu jsem nespal. Jsem velice unavený a to je důvod mé podrážděnosti. Přijměte prodím moji omluvu. (k Monaye): A vy, slečno, vy prosím také přijměte moji omluvu. Nesnažím se zvolit za vůdce skupiny, tím by měl být samozřejmě někdo jiný, ale nikdo z nás neví, jestli po meči nejde ještě někdo jiný a kolik máme času, než padne do nesprávných rukou. Chtěl jsem vyrazit co nejdříve. (k Milstrangovi a ostatním): Choval jsem se jako hulvát a tak se obvykle nechovám. Nepovažuji vás za žádné poddané. Mám sice titul, ale neváže se k němu žádné léno. Titul jsem zdědil po svém otci, který býval předmím obchodníkem říše a jméno naší rodiny je mezi mnoha obchodníky stále váženým pojmem. Proto jsem myslel, že by vám snad mohlo pomoci při nakupování. Jestliže by tedy někdo z vás neměl dostatek financí, klidně se na mě odkažte. Po návratu z výpravy vše uhradím. Opět se na chvíli odmlčím, hledám slova a svýma unavenýma očima zkoumám výrazy ve tvářích svých nových dočasných spolubojovníků. Ještě jednou se hluboce omlovám za své chování, doufám, že mi to prominete, ale opravdu nevím, kolik máme času a byl bych rád, kdybychom mohli vyrazit co nejdříve. Já pojedu s první skupinou na průzkum okolí. A myslím si, že my s námi mělo jet několik dobrých bojovníků. Ještě jednou si prohlédnu všechny tváře, otočím se i skoněm zády k ostatním a popojedu o pár metrů dál od skupiny. Tam zůstanu sedět na svém koni, chvílemi pozorujíc oblohu, chvíli domy a lidi na ulici, budu přemýšlet. Jakmile se vše přichystá, vyrazím s první skupinou kupředu. MH: Tento stav přemýšlení bude trvat tak dlouho, dokud se nevrátím z dovolené. Nebudu příliš komunikativní, mé odpovědi na jakékoli případné otázky budou spíše stručné. Zapojím se zase za týden.

Monaya - 22. července 2006 19:58

Guarův pohled a jeho pomalá gesta mne podivným způsobem uklidní. Nikdy se mi ještě nestalo, abych takto lehce ztratila hlavu. Únava není omluvou. Nemělo by se to stávat. Nejsem člověk, abych tak lehce podléhala emocím a teď mne to mrzí. Ale omlouvat se nebudu.. nikdy! Přejedu si jazykem po vyschlých rtech a uvědomím si, že jsem dlouho nepila. Dost dlouho. Jak ráda bych si teď několika kapkami svlažila rty a hrdlo schladila. Suše polknu a poslouchám dál mužova slova. Uštval několik koní… vrahu! Měli by uštvat tebe! Dívám se na muže a když upře mou pozornost ke mně, aby mi vysvětlil své chování a následně se omluvil. “Vaše omluva se přijímá, pane. Ale a» se to příště nestane.“ Nesnažím se muži nijak vyhrožovat, jen na něj apeluji a dalo by se říci, že má slova by mohla být považována za dobrou a v budoucnu prospěšnou radu jak přežít v poklidu setkání s námi. Se mnou.. Před několika chvílemi jsem ve tváři nasadila onen klasický chladný výraz bez emocí, avšak neznačící ani nepřátelství, ale ani přátelství. Občas mé společníky tento můj výraz ve tváři vytáčí. Mívají mě za chladnou, bezcitnou, ale ví že taková nejsem. Ne vždy. “Zajisté se to dá nějak vyřešit. Omluva… byla provedena. To je první krok a dobrý krok pro začátky. A Diaden na tomto nedorozumění, dalo by se to tak nazvat, nese taktéž svůj díl viny.“ Stále upřeně sleduji Luthera na koni. Poté se ohlédnu kolem a čekám, až se k nám Diaden připojí a dodá vysvětlení. Měl jsi nám o tom říct… hochu.. Ale nevěřím ti a věřit ti nebudu, vlku v rouše beránčím..

Rowana - 22. července 2006 20:06

S přivřenýma očima sleduji gnómovo počínání a jen nad ním kroutím hlavou.Jeho výtvor mě nicméně trošku pobaví. No to je teda opravdu dílo.. Usměju se a založím si ruce na prsa.Na jeho přání mluvím tiše,ikdyž mi jeho chování přijde možná trošku dětinské.Když Luther zavelí k odjezdu,chystám se naskočit na svého koně,ale pár lidí ze skupiny se s ním začne přít.Překvapeně pozvednu jedno obočí a chvíli těkám pohledem z jednoho na druhého,poslouchajíc vaše argumenty,po chvíli mě to ale přestane bavit.Potichu vzdychnu a začnu klisně upravovat popruhy na sedle. Očividně se dnes někteří viděli poprvé v životě..hmm,myslela jsem,že tahle skupinka je aspoň trošku stmelená.S tímhle budou ze začátku jen trable,než si trochu ujasní,co mají od těch ostatních čekat. Uteč! Pobídnu Fidge,který stále postává vedle mého koně.Rozvážu uzel,jež poutá klisnu k ohradě a poté na ni obratně a hbitě nasednu.Pomalým krokem s ní přejdu před vaši skupinku a počkám,až se to v ní uklidní.Jde vidět,že koně ovládám s velkou ladností a citem,není divu,vždy» na koních jezdím už odmalička,na jejich hřbetech mě dospělí vozívali,když jsem ještě neuměla pořádně chodit. Pokud jste se už dohodli... Promluvím poté,co se Luther omluví. Bylo by dobré,abychom vyrazili co nejdříve.Čím víc toho dnes do soumraku ujdeme,tím lépe pro vás.Pokud někdo nemá koně a bude si ho chtít vypůjčit.. Krátce mrknu na trpaslíka.. může si od nás půjčit,jak už tu bylo mnohokrát řečeno,za rozumné peníze opravdu slušné koně. Vše říkám věcným,neautoritativním tónem.Neporoučím vám,jen pokládám další návrh,protože už bych taky docela ráda vyrazila.Písknu na Therona,sedícího majestáně v koruně stromu,který se ke mě pomalu snese a usedne mi na předloktí.Zatímco sedím v sedle a čekám,pohladím ho prsty jemně po hlavě a něco mu pošeptám.Orel se znovu vznese do vzduchu a vydá se po směru naší cesty,za chvíli z něj jde vidět jen černá tečka na nebi.

Fidg - 22. července 2006 20:22

Když mi Rowana řekne abych utekl, rychle vstanu a rozběhnu se z podkoně. Kudy že máme jít? Já abych tam mohl jít. Chodím totiž pomaleji než lidi a elfové. řeknu učitelským tónem Rowaně. Nebo byjste mě prosímvás vzala na koně? Ještě jsem na žádným nejel. optám se ji. Tak to bude něco. V takové víšce za jízdy jsem ještě nebyl. řeknu si sám pro sebe v duchu a doufám že Rowana odpoví kladně. Prosím. řeknu si v duchu a udělám na Rowanu psí oči, čekajíc tu kladnou odpověď.

Plešatý - 22. července 2006 22:46

Dle chladného výrazu v obličeji lze snadno vyčíst z mých očí, co se mi teď honí hlavou. Ironické pochyby o "jeho" kvalitě. Snad k tomu přispívá i můj odstup od jeho osoby, snad pouhý pohled do té jeho slizské tváře... "Nenech se zmást? To vaše rada jest, pane? Já jsem připraven!" "Až budeš připraven, poznáš to. Teď ještě není ta pravá chvíle na popouštění uzdy tvé pravé moci, můj synu a tvá nerozhodnost mne trochu znepokojuje..." Jakobych snad ani nebyl tím, za co se vydávám. Cosi je ve mne zvláštního a nikdo z okolních nemůže přijít na to, co to je, nebo prostě jen neví. Zdá se, jakobych se v očích každého jen protivil, jak tam tak stojím, postava vzpřímená, ruce až nepřirozeně u těla, v obličeji chladný výraz... "Vaše omluva... se přijímá, avšak co teď vyřknu, bude zřejmě myšlenkou alespoň některých..." rozhlédnu se okolo a můj pohled stane na maličkém gnómovi, přičemž mírně skřivím levou tvář "... z nás..." Na chvíli, jakoby můj pohled zamrznul na tom gnómovi, ale po chvilce od něj odvrátím zrak, čekajíc, co se bude dít dál...

Deandreinos - 23. července 2006 14:11
	Vše již sleduji mlčky, zdá se, že mne další domlouvání nezajímá, beztak mám vlastní plán. Místo toho pečlivě pozoruji Rowanina dravce, dřív, než se vznese a ještě i po té, jak vzlétá, než téměř zmizí z dohledu kdesi ve výšce.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 24. července 2006 10:00

Po svých slovech jsem očekával od oněch horlivějších mužů pozitivnější reakce a tak mne pasivita všech přítomných velice překvapila. Takový veliký úkol stojí přímo před námi a oni si tu jen tak stojí a čumí a plácají nesmysly. Stačil však jediný pohled na Luthera a ten spustil svůj proslov. Samozřejmě, že nebude žádným vůdcem. Od toho jsem tu přece já ne? Ale mluvit umí, tak a» se snaží. Při jeho první zmínce o penězích pokývu hlavou, abych dal najevo, že chudobou opravdu netrpím. A po rozjezdu koně jsem rovněž očekával pozitivnější reakce. Jedinou však byla nedůtklivá odpověď toho podivína. Má tvář se lehce zkřiví a přejede přes ní stín antipatií. V příští chvíli tyto pocity však zmizí. Při dalším Lutherově proslovu se mi na tváři objeví malý úsměv a jeho otázku jaksi nechám bez odpovědi. Zatím není třeba. Reakce ostatních mne však ani za mák netěší. Jakmile jsem se o této výpravě dozvěděl, okamžitě jsem vyrazil a přerušil jsem tak jiné životně důležité záležitosti. Samozřejmě šlo o životy lidí jiných. Má tvář se malinko zakaboní a přemýšlím jak pro začátek družinu stmelit, abychom už mohli vyrazit. Mám strach, aby nám někdo meč nevyfoukl před nosem, to by bylo velice nepříjemné. Naštěstí Luther již adekvátně zareagoval na negativní ohlasy většiny lidí z družiny. Strategický tah. S podivem jsem se za ním ohlédl, jak se vzdálil. Jak mohl přenést přes svou hrdost tohle? Vždy» ti tři, kteří mu oponovali se chovali tak maximálně jak sedmnáctiletí smradi. A ještě pořádně nedůtkliví, vyhledávající spor. Potřebovali by dostat rákoskou přes prdel. Přesně tak jak to dělával náš otec. Budiž mu lehká zem. honí se mi hlavou a na chvilku by se něco z toho snad i dalo přečíst na mé tváři, v další chvíli je však již opět kamenná. Otočím se na skupinku a očekávám, co učiní. Zda se už konečně seberou a vyrazí. Vzpomínám si, že naposledy jsem byl takhle nedočkavý před dvaceti lety. To byly časy. Monaynu zmínku o nějaké mé vině přejdu bez jakékoliv reakce. Nenesu žádnou vinu. Nic jsem neudělal o ničem se s nimi nemusím bavit. Jednoduše jsem informoval přítele, aby přijel, to je všechno, vždy» to už řekl Luther. Má tvář je nyní opět kamenná. Přijde mi to trochu úsměvné, kolik se tu sešlo osob s kamennou tváří. S očekáváním pohlédnu na Guara, při nedokončení myšlenky jen malinko nadzvihnu obočí. Nicméně ucelenost myšlenek tohoto muže se blíží uceleností hnijící mrtvole. Takže to vypadá, že nakonec budu opravdu muset promluvit já. Luther už se nevrátí, aby mluvil za mne. Udělám dva kroky směrem k Vám a svým hromovým hlasem začnu. "Můj přítel chtěl hlavně zdůraznit, že je třeba se rozhodnout rychle. Je třeba vyrazit, co nejdřív, jak již řekla tady krásná slečna," rukou naznačím, že mluvím o Rowaně, "Dnes bychom se měli dostat, co nejdál. O některých vím, že jsou již rozhodnuti jít s námi, jako třeba tady mistr trpaslík, avšak ostatní se zatím nějak moc nevyjádřili a tak to chtěl můj přítel trochu popostrčit. Doufám tedy, že toto drobné nedorozumění nepovede k nějakým trvalejším konfliktům, protože jako skupina bychom měli držet pohromadě a po cestě si co nejdřív zvolit velitele, abychom byli schopni odolat jakýmkoliv nástrahám adekvátním způsobem." Udělám malou pauzu, abych Vás nechal nadechnout se a pak pokračuji. "Nyní Vás všechny tedy prosím. Zkuste se poněkud rychleji rozhodnout, abychom mohli vyrazit. Já i tady Luther jsme již připraveni a jsme jaksi netrpěliví. Dostal jsem za úkol dopravit meč do našeho chrámu, kde by ho mohli hlídat palidini řádu a kde by čekal na příchod vyvoleného, který opět přinese pomocí tohoto meče spravedlnost na tento svět. Samozřejmě jak vidíte i na mě, náš řád je dostatečně bohatý, takže se můžete těšit velice štědré odměně, pokud vám jde o odměnu. Můžete se těšit slávě, pokud vám jde o ni a pokud si děláte vrásky ohledně toho, zda se meč dostane do správných rukou, tak to vám rovněž mohu potvrdit. A ještě, abyste měli úplně jasno, proč se představení řádu usnesli, že bychom měli tento meč ochraňovat, tak to bylo zapříčiněno ověřenou informací, že se pro meč vydala jistá skupina, která by meč zřejmě nedoručila do těch úplně nejčistších rukou. Víc toho o té družině bohužel nevím, ale tím spíš dávám důležitost spěchu a stávám se nervozním, pokud se jen tak stojí a nic se nedělá, vzhledem k tomu, že jde o tak delikátní a důležitou věc." S posledními slovy pokynu Rowaně, že můžeme pomalu vyrazit. "Nuže přátelé, vyražme prosím ihned. Otázky mi můžete položit po cestě." ukončím svůj výstup a dvěma kroky vzad ještě zdůrazním náš spěch.

Milstrang the Wall - 24. července 2006 10:06

Zvraštím tvár a vypočujem si všetko čo padne, vrátane Lutherovej omluvy a Diadenovho monológu. Párkrát si prehrabnem vousy a opierajúc sa jednou rukou o sekeru a druhou držiac fajfku poviem: Fajn, pochopil som, omluvu prijímam. je moja jediná reakcia. A máte pravdu, obaja. otočím sa na Luthera a Diadena. Neustále tu sedíme, pričom sme už mohli by» na ceste. A každý vie, že čas sú peniaze. Takže poďme, pretože čím viac peňazí z toho kápne, tým lepšie. posledný krát si bafnem s fajfky, odložím ju do vaku, vyložím si sekeru na rameno a pomalým krokom sa vydám smerom, kam by mala ís» naša cesta.

Deandreinos - 24. července 2006 10:14
	soukromá zpráva od Deandreinos pro Dobře si zde, venku, prohlédnu stopy, které za sebou každý zanechává. Jak pěší, tak jejich koně.

Gearmin dar' Ghull - 24. července 2006 10:31

Mnohem š»astnější bych byl, kdyby někteří z nich raději drželi jazyk za zuby...mohlo by se jim to vymstít. Vzájemné nesympatie dávají až moc najevo, nelíbí se mi jejich jednání a ničí to i tak slabé vztahy v družině. Nerad si pohrávám s tou myšlenkou, že některé bude třeba...ehm...odstranit... Na tváři mám celou dobu znechucený výraz. Očima přejíždím z Luthera na Guara a Monayu. Chvilkami do toho nevěřícně zakroutím hlavou. Takhle se odtud dostaneme nejdřív za tejden! Konečně promluvil Diaden. Jako bych na to již netrpělivě čekal, kdy uslyším jeho hřímící velitelský hlas, kterému se jen tak někdo odporovat neodváží. Když domluví, vydám se pomalu po boku Milstranga po cestě. "Kdo jde, nech» jde! Kdo zůstává, nech» zůstane!" křiknu ještě za sebe a dál se již skupince nevěnuji.

Lycia - 24. července 2006 11:59

Stojím a asi jako jedna z mála se mi na tváři neobjeví ani pobavení ani zhnusení z dohadů, co se již ted vyskytly. Jen oči se hýbají jako dvě hbité světlušky, jejichž světlo pohaslo a ani bloudí a nevědí, kam mají letět. No, ještě jsme pořádně nevyrazili a už jsou dohady. Mame tu několik kandidátů na tzv. vůdce a několik pro sebe individualních jedinců, co vůdce nechtějí. Hm...mezi ně bych se asi mohla počítat i já. Vždyt taky jen stojím a tiše poslouchám, myslím si svoje. Skoro až k smíchu,ale mě do smíchu není. Jestli se tyto spory budou ale čím dál více hrotit, tak at ten meč získáme. Pokud jej získáme. Tak vidím velikou šanci, že se u toho ještě sami pobijem. Jo..tak to se pak asi smát budu. ... Určitě se budu smát....Ale ted ne,...ted jsou jak děti, ...co se hádají,..kdo bude vůdce, kdo chce jít si hrát a kdo myslí jen na sebe. Mé jakoby uhranutí okamžitě ustoupí, jak se někteří členové začnou hýbat k našemu cíli. Vydám se též v před, přesto si očima hlídám Rowan. Však pro tuto chvili je to ona, kdo nás má vést. I když to někteřím nedochází. Můj krok se přizpůsobuje jejímu a držím se od ní tak na deset kroků či spíše od jejího koně.

Monaya - 24. července 2006 20:19

Za ten čas, který jsem strávila s lidmi jsem si zvykla, že se na mě občas dívají skrze prsty. A» kvůli mému původu, tak kvůli mému jednání s nimi a argumenty, které házím do pytle. Nikdy jsem se nikomu nepodrobila a podrobovat se nebudu a jednání Luthera mne velmi vyvedlo z oné klidné míry, kterou jsem si snažila v sobě pěstoval. Musím ale tiše uznat, že bychom opravdu měli pohnout. A Diadenova slova o druhé skupině, která si jde pro meč proti nám mě zarazila. Kdyby to bylo řečeno dřív, jistě bychom si ušetřili spoustu hádání... ty si hraješ na vůdce? Nejsi vůdce.. nedokážeš nás seznámit s člověkem, který na nás začne arogantně útočit a ty nám poté oznámíš, že je to tvůj přítel... nařkl jsi nás, že nikam nespěcháme. Neřekl jsi ale o hrozbě, kterou skývá ona druhá skupina... nikdy nic neřekneš a nikdy to není tvá vina, že... Diadene z Roux.. ani tvé jméno vyjadřující vznešenost, kterou ty postrádáš, tě nezachrání.. mělo by tí být upřeno.. Dívám se na ostatní a přemýšlím. "Měli bychom jít. Čekáme ale na slečnu Rowanu, aby nám ukázala cestu." A koně.. "Vy budete potřebovat silné koně.. ostatní bychom se mohli vejít dva na jednoho." Ukážu prstem na Diadena, jehož těžkotonážní zbroj by jistě obyčejného koně zabila a nebo po pár metrech uštvala tak, že by se nikdy nezvedl a nebo by mu přerazila záda, když by nasedl. "Kolik máme u sebe peněz?" Nechci žádné almužny od nikoho..." Vytáhnu malý měšec, který mi visí u pasu a podívám se, jaké bohatství skýtá.

Rowana - 27. července 2006 20:12

Když vidím,že se všichni jakžtakž uklidnili a hlavně už jsou ochotní jet,vduchu si oddechnu.Pohlédnu na gnóma,který se z výšky koňského sedla zdá menší než obyčejně a nepatrně se usměju,pobaví mě jeho zbytečná poznámka o jeho rychlosti. Vážně?To jsem netušila. Odpovím s malým nádechem ironie,ale nemyslím to nijak zle. Tys ještě nejel na koni? Podivím se. Tak to tě ráda svezu. Natáhnu ruce dolů a pomůžu tě vytáhnout do sedla před sebe. Hlavně se drž a žádné hlouposti. Upozorním tě ještě,když si vzpomenu na dynamit v hospodě.Přejedu do čela skupiny a zatímco si Monaya pořizuje koně,nadechnu se,abych k vám znovu promluvila. Tady slečna elfka.. Kývnu směrem k ní. Má pravdu.Kdo nemá koně,tak se domluvte mezi sebou a pojedete po dvou.Cesta nám bude rychleji ubíhat z koňského sedla.Ale do ničeho vás nechci nutit.A ti,kdož jsou připraveni vyrazit hned teď,a» mě následují.Chvíli půjdeme rovně,takže až vám dědeček půjčí koně,pohodlně nás na něm za chvíli doženete. Znovu mrknu na Monayu a také na staříka pohledem,který ho pobízí k činosti.Poté se otočím o 180 stupňů a pomalým krokem se vydám na cestu.

Fidg - 27. července 2006 20:38

Děkuji.řeknu když mi Rowana pomůže vytáhnout se dopředu. Otočím se na ni a mile se usměji. Nevadí koňům kouzla? zeptám se ještě Rowany a sleduji dění okolo. Když však znovu Rowana promluví, tentokrát tady k paní elfce začnu se dívat střídavě na Rowanu a Elfku. Vy nezustanete s námi při hledáni meče? zeptám se jen tak Rowany. Já totiž asi budu mezi těmi co budou v táboře, takže pokud zůstanete tam s námi můžete mě i něco naučit, nebo i naopak já vás..

Plešatý - 31. července 2006 10:06

Jakoby tato osoba najednou začala ignorovat všechny okolo, a» už jsou slova jakéhokoliv rázu, a» už jsou směřovaná na jeho osobu... Tvářej jejího obličeje nabyly trochu pobledlé barvy a odvrátila svůj zrak od všech někam na stranu, načež pronesla jen krátkou větu, již trochu rázným tónem, kterou musel pochopit i ten krol... "Jedu s první skupinou..." Krátká věta proplula kolem všech, jako had, který se potichu plazí za svou kořistí... Muž se otočil k dědu a odněkud z vnitřních kapes svého oblečení vytáhnul malinkatý váček, povolil provázek, který ještě do této chvíle znemožňoval vypadnutí mincí z něj a z váčku se jen blýští zlatavá barva.. "Prosím, ukažte mi své koně, rád bych si jednoho vybral..." Dokončil a čeká na odpověď.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 02. srpna 2006 09:21

Usměji se na slečnu Monayu, abych dodal svému tvrdému a chladnému vzhledu trochu lidskosti. "Dovolím si Vás opravit milá slečno Monayo. Slečna Rowana totiž čeká na nás, až se konečně dohodneme." pravím s co možná největší dávkou milého tónu, ovšem výsledek není zrovna nejvyšší kvality, hlavně, když se nakonec zazubím, abych jí ukázal, že to nemyslím ve zlém a oběví se mé zažloutlé místy zčernalé zuby. Je zřejmé, že rád jím. Moc rád. Poté sáhnu do svého vaku pro naditý váček peněz. Vypadá to, že náš řád chudobou rozhodně netrpí. "A peněz máme dostatek. Mohu finančně pomoci všem. Samozřejmě jen pokud o to budou stát. Ovšem já preferuji chůzi pěšky. Bohužel by mne ani ten nejsilnější kůň neunesl." pokračuji pak a váček hodím elfce, aby si taky mohla koupit něco na sebe. Vypadá, jako by musela pořádně šetřit při nakupování své zbroje. "Ale nebojte se. Budu vám všem dobře stačit. Chodím velice rychle. Jistě jste zaslechla o chodcích, kteří ovládají tak rychlou chůzí, že dokáží držet tempo s koněm. Stejně tak i já v této těžké zbroji. Pohodlně stačím každému koni. Nyní vyrážím. Zbytek peněz můžete nechat těm, kteří se ujmou zásobování." ukončím svůj proslov a s kývnutím hlavou se prozatím rozloučím a vydám se za těmi, kteří již vyrazili a opravdu. Jdu tak rychle, že je všechny za chviličku dojdu.

Lycia - 02. srpna 2006 15:46
	soukromá zpráva od Lycia pro Pls, jen dotaz, kolik mám peněz či lépe řečeno, mám vůbec na to,abych si toho koně půjčila? :P

Lycia - 02. srpna 2006 15:51

Rowana chvilku stojí a čeká, zda si další vemou koně. Mrknu na její kobylu a pak na ostatní. Tak ted otázka, bude to dívčina hnát jak splašená a svým způsobem mě donutí běžet či jí v pohodě stačím i pěšky? Zdá se, že její kůň je ve velmi dobré kondici,ale naco se tam hnát? Stejně budem čekat na zásobovače. Jestli se jim tak dá říkat. Když si půjdu pro koně, vypadá to, že dívka pojede dál,nezdá se, že by měla nějaký důvod na nás čekat. Nedivím se. Jít pěšky, budu s ní a vím, že mi svým způsobem nic neuteče.Ale doběhnout na místo bez dechu, to je až skoro hazardování se životem. No co, mrknem se, co tam má za koně. I když ta kobyla je jistě rychlá, nebude jí ze začátku hnát a tak jí s usměvem, pokud jej vůbec zvládnu, doženu. Rowana se opět rozjede, a já se od ní odtrhnu. Normální rychlejším krokem dojdu ke starci a následuji ho ke koním. Zatím se jen podívám, uvidíme, co tu bude mít. A kolik. Mo na něm netrvám. Na druhou stranu, kůn by se více hodil těm zásobovačům, aby to nemuseli vláčet pěšky. Hm...Rowano nechvátej, za chvili jsem opět u tebe, i když ty mojí přítomnost moc nevyžaduješ. Mé oči stále sledují okolí a ostatní, kde se nachází.Je jasné, že se snažím co nejrychleji zhodnotit mojí dostavadní situaci a dojít k dobrým řešením.

Baron Luther von Morgenstern - 02. srpna 2006 22:53

Sedíc na svém koni, mlčky sledujíc skupinu, čekám, až se vydáme na cestu. Nebýt hřmotného hlasu Diadena, byl bych skro únavou usnul v sedle. Ten mě ale probral a když se otáčí a odchází, vybídnu svého koně k chůzi. Zařadím se vedle Diadena, po jeho levici a udržuji s ním stejnou rychlost. Nic neříkám, jen si s mohutným bojovníkem mlčky vyměním pohled, říkající vše... Co je tohle za tlupu, starý příteli. Tváří se jako kdyby jim patřil svět a přitom by si sami bez pomoci ani neobuli boty. V sedle se otočím za sebe, abych viděl, jak se postavy, jedna po druhé, přidávají k naší skupince a pěšky nebo na koních nás dohánějí. Pak svůj pohled stočím zpátky, před sebe. Zatím jsme ve městě a tak nám žádné velké nebezpečí nehrozí. Ale až se dostaneme dál od města, netuším, na co všechno můžeme narazit. Nebo spíše, co může narazit na nás. Všichni budeme muset mít oči dokořán, pro jistotu. Nevím, jak dlouho ale ještě udržím oči otevřené... Nechám svá víčka klesnout a ikdyž neusnu tvrdým spánkem, budu v sedle podřimovat, abych si alespoň trochu odpočinul.

Deandreinos - 04. srpna 2006 19:51

Udivuje mne, kolik řečí předchází tomu, než se alespoň většina dá do pohybu, ale nezdá se, že by mi to nějak zvláš» vadilo. Jsem zřejmě trpělivý, a proto jen čekám, než se rozejde i Diaden, ke kterému se mnozí upínají. Pak se jen bez nejmenší námahy přidám k cestujícím, mlčky, necítím žádné nutkání navazovat s kýmkoliv rozhovor. Sice si nemyslím, že by hrobové ticho celkově dost napjatou atmosféru mělo nějak zmírnit, ale já nejsem příliš hovorný společník a navíc je mi to stejně jedno.

Monaya - 13. srpna 2006 19:37

Probodnu Diadena ostrým pohledem. Nesnáším, když ze mě dělají dítě. To, že nejsem jako oni a nemyslím jako chlap ze mě ještě nedělá nesvéprávného člena této sebranky. Odolám pokušení přidat Diadenovi několik černých míst do úsměvu a pustím pěst, kterou jsem při jeho prvních slovech pevně sevřela, abych v sobě mírně udusila hněvivý plamen. Klouby teď pozvolna přecházejí z bělavé barvy zpět na fialovou a já se uklidním. Když po mě ale hodí měšec, ustoupím o krok do strany a nechám váček s cinknutím dopadnout na zem. To nemyslíš vážně? Nezdá se, že by mi rádoby přátelské gesto o výpujčce peněz, přidalo na úsměvu, který se z mé tváře vytratil již před hodnou chvílí. "Nejsem žebrák.. ty peníze nepatří mě, dej je jemu." Pokynu hlavou ke starci, ke kterému se právě přiblížila dívčina s hnědými vlasy. Rejdila kolem hospody a kolem nás rejdí už taky hodnou chvíli Změřím si dívku nic neříkajícím pohledem. Poté sklopím zrak a usednu do bobku. Rukou zašmátrám po měšci a přinesu jej stařešinovi. Pomalu mu jej podám. "Tady máte za." Otočím se ke zbytku a spočítám kolik koní budeme potřebovat. Poté se otočím nazpět a nejistě domluvím co jsem začala. "Dva nebo tři koně, kolik to bude?" Vysypu si necelý obas váčku do dlaně a nabídnu starci. Mé peníze to nejsou, buď štědrá, alespoň k někomu, kdo si to zaslouží.

Pán Jeskyně - 15. srpna 2006 22:55

"Stačí mi zla»ák a slib, že ty koně po cestě nesežerete..." promluví opět stařík snažíc se alespoň trochu odlehčit rozostřenou situaci. Z Monayiny dlaně sebere jeden zla»ák a vloží ho do svého váčku. "V případě, že uspějete, bude dozajista odměna za mé rady vyšší...v případě že neuspějete, bude tenhle jeden zla»ák stačit na to, abych vystrojil slušný pohřeb každému z vás." promluví dědula znovu, tentokrát již mnohem vážněji. "A teď již nadešel čas...měli by jste vyrazit. Následujte tedy mou vnučku Rowanu, ti jež zůstávají, pojďte za mnou. Pohostím vás ve svém skromném přístřešku, obš»astním vás několika dalšími radami a poradím vám, kde nakoupit nejlepší zboží za slušnou cenu. Jdeme...". Když stařík domluví, otočí se a pomalu se vydá kamsi po zaprášené cestě na opačnou stranu než vyrazila Rowana.

Lycia - 16. srpna 2006 11:07
	Vtisknu staříkovi zlaták. Tady máte na ten připadnej pohřeb. Na tokovýchto věcech by se nemělo šetřit. Na to se otočím a rychlým krokem doženu skupinku s Rowanou. Koně budou potřebovat oni, přece nepotáhnou nákup na zádech. Hloupý napad jít se tam podívat. Jen co skupinku doženu, srovnám krok a držím se v zadní linii.

Pán Jeskyně - 07. září 2006 21:47

Stařík dojde ke starší stodole. Dřevo je na některých místech už zahnívající a skrze děravou střechu dovnitř jistě zatéká. Stařík tedy otevře dřevěná vrata a vejde dovnitř. Po chvilce vychází ven a vede jednoho koně. Ten je černý jako uhel, je vidět že je starý a mnohé si již prožil, stále je však statný a silný. "Další tři koně a sedla jsou vevnitř, dojděte si pro ně a můžete vyrazit," pronese stařík a uzdu koně vrazí do rukou Guarovi. "Vy co zůstáváte, pojďte teda se mnou..." dodá a mává rukou, aby jste jej následovali. Poté pomalu odchází ulicí kamsi ke středu vesnice.

Plešatý - 07. září 2006 22:01

Zadívám se na koně, jenž stojí předemnou a trochu si odfrknu. "Cožeto?? No... Nikdy nepodceňuj staré dřevo, vždy se ti může hodit i malá, ztrouchnivělá tříska." Věnuji koni ještě jeden pohled a po chvilce jej přejdu kolem dokola, jakobych byl nějaký znalec. Chvilku zírám na koně z jeho boku a poté přejedu roztaženou dlaní po jeho srsti, načež se s menším úsměvem vyhoupnu do sedla... "Ale notak..." Pronesu tiššeji, když s sebou kůň ucukne. Zatáhnu za otěže směrem ven k ostatním a kůň se dá do pohybu. Opět si přitáhnu otěže velice blízko Monaye a se zavřením očí se na ni usměji... "Můžeme, slečno?" Optám se dívky a sleduji její oči...

Sten - 08. září 2006 11:34

Za vámi se ozvou kroky a vy opět spatříte starého známého piráta co měl tak pitomé připomínky v hospodě. Jenom se na vás usměje, zvedne ruku na pozdrav a zamává vám. " Zdravím zdravím. " Usměju se poněkud hlasitěji. Očividně mám ještě pořád celkem dost namleto v kouli. Pozvednu měch který nesu v ruce k ústům a napiju se. očividně mi to pomohlo protože se mi o troškju víc rozšíří zornice. " Pardon... " Prohlásím už normálně, zamrkám a podívám se na měch v mé ruce. " Měl jsem nějak pod míru. " Znovu zvednu měch a zhluboka se napiju.

Monaya - 09. září 2006 20:45

Podívám se na Guara. Sedí na koni a vypadá nespokojeně. Očividně není koněm nadšený. Poznám to na tom, jak se na něj dívá. Musím se tomu mírně pousmát. Připadá mi to jaksi směšné. Dívám se na něj, oči se mi zúží do dvou tenkých čárek, to jak se na něho usmívám. Chopím vztaženou ruku a nasednu dozadu za něj. Poté se kdosi vypotácí z hospody. Ohlédnu se za hlasem. Je to ten opilec.. rádoby pirát, nebo za koho se vydával. “Raději už pojedeme, nemyslíš?“ Špitnu Guarovi tiše do ucha a poté hodím pohledem po oné dívce, která nás má vést. “Za ní.. nebudeme tu přeci do večera.“ Snažím se o trochu žertu, ale vyzní to spíše jako rejpavý dodatek.

Plešatý - 09. září 2006 23:17
	Trochu se uchechtnu, když zahlédnu potácejícího se pilce a se svým názorem v mysli přivřu oči. Poté, jakobych podvědomě zareagoval na Monayina slova, bezeslov kopnu koně do slabin, aby se rozjel dostačujícím tempem za dívkou, která nás má vést...

Rowana - 20. září 2006 20:32

Prvních pár metrů vedu koně doslova plouživým krokem,abych dala čas ostatním.Sedím v sedle a vychutnávám si lehký vánek,který mi příjemně cuchá vlasy.Občas se ohlédnu dozadu a očima přelétnu zvětšující se zástup,který se za mnou řadí. Že jim to ale trvalo... Stočím pohled zpět na Fidge,který se mě zrovna na něco ptá. Jak kterým.... Prohodím. Ale radši nic nezkoušej.. Hodím po něm pátravý pohled,jestli zase nemá něco za lubem.Gnóm se zatím naštěstí zdá víc ukecaný než hloupý. Ne,já vás tam jen zavedu a možná tam s vámi pár dní zůstanu a ukážu vám okolí...o meč nemám zájem. Vysvětlím a trošku povolím uzdu v rukách. No to si ještě rozmyslím. Pousměju se nad tvojí nabídkou.Znovu se pootočím,protože zaslechnu nějaký hlas.Zahlédnu onoho piráta,který se trošičku opile potácí na konci skupinky a neubráním se pobavenému úšklebku. Co se děje?Ten jede taky s námi? Zeptám se nejbližších lidí okolo a nejistě přibrzdím koně,váhajíc,jestli mám na něj počkat. Hej! Křiknu na něj. Brzdíte tu provoz,pane.Pokud jdete s námi,snažte se prosím držet krok.Pár mil od vesnice už není za soumraku bezpečno,zvláště pro jedince,kteří se potulují sami a nevypadají moc obranyschopně.Pokud budeme mít štěstí,narazíme jen na menší tlupy skřetů,kteří si na nás netroufnou. Tohle už neoznamuji jen Stenovi,ale celé družině.

Sten - 21. září 2006 22:23

" Nemusíte tak křičet mladá pani. " Prohlásím naprosto normálním tónem. " jenom jsem se potřeboval trochu napít abych udržel rovnováhu. " Dodám a znovu si zhluboka loknu z měchu který nesu v ruce. Můj krok se jakoby zázrakem vyrovná a teď jdu naprosto rovně. " Víte mladá pani, když jste na moři tak i v bezvětří se loď pohupuje. Já jsem si na to tak zvykl, že se mi po souši chodí líp za něčí pomoci než bez ni. " Ušklíbnu se vesele a zvednu na vysvětlenou měch dovzduchu. Mrknu na tebe a přidám do kroku abych vás dohonil. Nakonec doběhnu až k Rowanině koni. " Mám takovou otázku. " Podívám se na tebe nahoru. Dokonce tak vypadám docela mile. Koukám na tebe prosebným psím pohledem a nenápadně schovávám měch za zády. " Vzhledem k tomu, že nemám koně tak bych vás opravdu jenom zdržoval. Mohl bych se kousek cesty svést s vámi na koni do njebližší vesnice kde bych si teoreticky mohl obstarat svého vlastního? " Zeptám se nevinně a pohladím koně po šíji.

Pán Jeskyně - 30. září 2006 21:52
	MH: Mládeži, tak se mi zdá že takhle se to moc nepohne. Zkusím tedy poslední záchranou akci a to posunout děj (vím ,že je to špatné, dělám to poprvé, ale nechce se mi rušit další brůžo).

Pán Jeskyně - 30. září 2006 21:54
	MH: Rá bych vás požádal o jedno....všichni mi napište MH příspěvek, jestli zůstáváte, nebo jedete dál. Myslím si, že napsat "Jedu" nebo "Zůstávám" není až zas takovej problém, takže pokud do konce příštího týdne někdo z vás nenapíše, bude bez milosti vyhozen a pokračovat se bude bez něj.

Plešatý - 30. září 2006 22:02
	Zůstávám a rád...

Rowana - 30. září 2006 22:09
	MH:já jedu.... Guaro T.:tys to špatně pochopil,PJ chce vědět,kdo zůstává ve vesnici a kdo jede hned dál..myslím,že ty už sedíš s Monayou na jednom koni a sseš na cestě,ne?

Pán Jeskyně - 30. září 2006 22:10
	MH: Rowana....prosím PAN PJ :D :D :D

Plešatý - 30. září 2006 22:28
	Jedu ;o))

Rowana - 30. září 2006 23:13
	MH:jen tak pro utřídění..pročetla sem si minulé příspěvky a na cestu se vydali všichni. Diaden,Deandreios,Gearmin,Milstrang a Lycia jdou pěšky. Na koni jedou:Luther,Guaro+Monaya,Rowana+Fidg+Sten (sice ještě na koni není,ale nenechám ho žebrat na zemi a přiberu ho k sobě). Jak už Diaden řekl v diskuzi,ty 3 zbývající koně jste tam nechali zbytečně...

Milstrang the Wall - 01. října 2006 09:02
	MH: Jedu :-)

Deandreinos - 01. října 2006 09:31
	Milstrang the Wall - 01.Října 2006 09:02 MH: Jdu :P

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 01. října 2006 09:59
	MH: Jdu. A s těma koněma by to chtělo dořešit... protože jich máme vlastně víc, tak si ten pirát může na jednoho vlezt a tak...

Sten - 01. října 2006 15:22
	MH: Jedu... nevím na kom a na čem, ale rozhodně se pohybuju pryč do té vesnice. Jinak si taky myslím, že jsme těch koňů měli víc... myslím že tam kdesi v dávnu padlo něco o tom, že si můžeme vybrat každej jednoho koně něbo co....

Monaya - 01. října 2006 15:31
	MH: já taky jedu.. Guaro mi chtěl utéct.. nepustím ho =D jedu dál... jen.. budu moct dát tak dva přízpěvky za týden, pro info

Plešatý - 01. října 2006 15:36
	MH: Guaro je v tuto chvíli dosti otupělý. Nepochopil, jak to Monaya myslí, musíte na něj trochu pomalu... ;o)

Rowana - 01. října 2006 18:08

MH:o těch koních....už sem PJovi navrhla,že si ty 3 zbývající k sobě zavolám a někteří si ještě posedají,jenže MARIUS má v tom jaksi zmatek a furt asi nemůže uvěřit tomu,že se nakonec na cestu vydali všichni a na nákupy se všichni vyprdli (fakt sem si to pečlivě pročítala a zaznamenávala :))..navrhla sem řešení,že nákupy se pořídí po cestě,ty koně si zavolám a pojedem dál...nechci nijak rýpat,jen mi tohle přijde jako zbytečný zdržení,páč já mám v ději jasno.PJ asi zmátlo,že ste nikdo nic nepsal,páč 90% postav tohodle brůža je tak strašně moudrá,zahloubaná,zamyšlená,samotářská atd. že prostě nikdo nemá žádnou potřebu nic říkat a jde mlčky dál....nijak vás tím nekritizuju,mě to nevadí,vadí mi jen tohle zbytečný zdržení,jak už sem napsala...

Rowana - 01. října 2006 18:11
	MH:Sten:zatím deš pěšky a žebráš u mě a» tě svezu :)) jinak koně na půjčení jsou dohromady 4 a zatím si jednoho půjčil Guaro s Monayou,ostatní tři si nidko nevzal,aby si je mohli vzít lidi,kteří měli jít na ty nákupy,na které ale nakonec nikdo nešel...chápeš pane PJi? :)

Lycia - 01. října 2006 18:20
	MH: Jak správně poznamenala Rowana, já jdu.

Sten - 02. října 2006 12:28
	MH: Rowana: No bodej»... Já už ale myslel že jedu s tebou na koni... to si totiž před chvilkou tady taky kdesi psala... ;-) Rowana + Fidg + Sten... ;-) No ale to je jedno... tak škemrám... a» v tom nedělám ještě větší bordel než v tom je... :-) Hehe... a ne 90% je moudrá a já nevím co... já bych spíš řekl, že 90% postav nevědělo přesně co a jak. :-D

Baron Luther von Morgenstern - 02. října 2006 19:49
	MH: Jedu

Rowana - 08. října 2006 21:14

Aha.. Zvednu pobaveně levé obočí na pirátovo vysvětlení a přimhouřenýma očima sleduji měch,z kterého upíjí. Ale nic se nemá přehánět. Poznamenám ještě s úsměvem a pak se otočím dopředu a věnuji se cestě přede mnou.Sten však očividně získá rovnováhu,přidá do kroku a když se objeví po mém boku,docela mě to překvapí,nějak jsem na chvíli přestala sledovat okolí. Cože? Zamrkám polekaně,jakobych byla vytržená z tranzu,ale hned se vzpamatuju. No.. Sleduji jak hladíš klisnu po hlavě a nakonec kývnu. Ale proč ne..ještě tu snad mám jedno místo. Usměju se nakonec.Nechám tě nasednout a ve chvíli,kdy dosedneš do sedla,ti nečekaně vytrhnu z ruky měch s alkoholem,který jsi schovával za zády. Ale tohle se na chvíli zabavuje.Nechci riskovat,že mi někdo spadne z koně,kdyby se náhodou trošku splašil. Znovu přimhouřím oči,jakobych ti četla myšlenky a měch si strčím do vaku. Nebojte,nic se s ním nestane.. Ujistím tě a trochu popoženu klisnu,která se dá znovu do pomalé chůze. A mimochodem,říkejte mi Rowano,zní to líp než mladá paní. Prohodím k tobě,tentokrát už znovu s úsměvem.

Sten - 09. října 2006 11:03

Vyhoupnu se na kone za Rowanu a pohodlne se usadlim na konskem hrbete. Zady se pritisknu k Rowane ... kdyz tu nahle mi zabavi muj cestovni mech s potrebnym mokem. " No co... tohle... " Prekvapene na tebe pohlednu a zprvu se mirne zamracim. Pak se vsak nahle usmeju a jenom zakroutim hlavou. " Chces opravdu riskovat to ze pojedu za tebou na koni strizliv? " Poseptam ti tise do ucha a chytim se tvych boku abych snadneji udrzel rovnovahu. Clovek by rekl ze musim strasne smrdet podle toho jak vypadam, ale opak je pravdou. V podstate jdou ze me citit piliny a smula. " Je mi potesenim te poznat Rowano. Ja jsem Sten. " Usklibnu se a jednu ruku ti nabidnu ke stisknuti. Vzhledem k tomu, ze sedim za tebou tak to vypada tak, ze se k tobe jeste o trochu vic pritisknu a vnitrni stranou ruky sjedu po tvem boku pred tebe. Celou dobu mam na tvari potmesili usmev sibalskeho saska ktery se neuveritelne bavi.

Pán Jeskyně - 09. října 2006 19:45

Den se pomalu nachýlil ke konci a únava dopadající na vaše ramena se začala již projevovat. Vaše víčka se vám již z tak dlouhé a únavné cesty, která převážně stoupá do kopců, chvilkami zavírají a vaše oschlé rty se z nedostatku vody lepí k sobě. Krajinou profukuje lehký větřík, který je pro vaše spocená těla jediným příjemným ochlazením. Hvězdy na nebi místy zakrývají malé skupinky mraků, které by snad mohly být předzvěstí lehkého deštíku. Jakou pro vás bylo úlevou, když jste po vyjetí posledního kopečku spatřili již tak dlouho očekávaná světla z vesnice, která je zhruba na půli cesty, mezi městem, ze kterého jste vyrazily a vaším cílem. Něco tu ale nehraje. Ta světla ... je jich příliš mnoho na tak malou vesnici a jsou až moc velká na to, aby je vydávaly pouhé pochodně. To ticho nevěští nic dobrého. Okolím se nese jen šum stromů a z dálky k vám doletují malá zrnka popele...vesnice je v plamenech.

Monaya - 10. října 2006 15:39

Houpu se v příjemném pohybu koňské chůze, s rukama volně svěšenýma a opřenýma o přední část sedla si občas pomůžu nadzvednout se v sedle, abych ulehčila koni i mému pozadí. Mimoděk se nechtěně přitisknu ke Guarovi, tak, že ho nepříjemně donutím, aby se posunul na koni směrem ještě víc dozadu. Jen se ohlédnu a omluvně pokynu rameny. Pak se dál věnuji cestě. Když se začne šeřit, pustím uzdu z dlaní a promnu si oči. Nenávidím svítání a šeření. V těhle chvíli vidím velmi špatně. Těžko rozeznám i obrysy stromů, koní a lidí. Obrazy mi začnou splývat, ale naštěstí to netrvá dlouho a slunce zapadne za obzor. Už zase vedu koně, v rukou třímám otěže a dívám se dopředu. “Ta světla jsou zvláštní.“ Řeknu, když se dostaneme natolik blízko, abychom si povšimli, že jich je ve vesnici víc, než je obvyklé. Vzduchem se nese zápach spáleného dřeva. Podívám se po ostatních. “Vesnice hoří.“ Kopnu koně do slabin a donutím ho běžet tak rychle, jak to jen dovolí jeho dvojí náklad na hřbetě.

Monaya - 10. října 2006 15:40
	soukromá zpráva od Monaya pro Přitom se očima zadívám do dálky. Ostřím na detaily, které lidé nemohou v noci vidět. Hledám lidi, ty kteří utíkají, nebo ti, kteří vesnici zapalují.

Milstrang the Wall - 10. října 2006 15:45

Ráznym krokom si vykračujem popri koňoch a poµahky udržujem tempo, je vidie» že už som veµa cestoval a som zvyknutý, aj viečka mi klesajú málokedy, aj keď občas si niekto z vás všimne že mám neprítomný pohµad a nohy ma nesú len zo zotrvačnosti. Pochvíµke však vždy potrasiem hlavou a s hlbokým nádychom idem ďalej, len tak moje brnenie cinká. Keď si konečne všimneme vesnici, narozdiel od ostatných sa zamračím. Priveµa svetiel na môj vkus.. čo by som dal za trošku tmavšieho prostredia dole pod zemou. zamrmlem si potichu. Keď však Monaya zakričí že to sú plamene, čo som si sám nevšimol, myslel som si že sú to len svetlá, spozorniem a sihnem po svojej obojručnej sekere. To nie je dobre.. pokrútim hlavou a rozbehnem sa k vesnici, sekeru už pevne zvieram v oboch rukách.

Pán Jeskyně - 10. října 2006 15:55

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z vesnice vidíš odjíždět několik postav (přibližně kolem deseti) na koních. Jsou velcí a statní, jejich mohutné pláty zbroje se ve světle plamenů lesknou. Jejich pláště jsou dlouhé tak, že halí i téměř celé pozadí koně. I přesto, že je v okolí pořádná tma, vidíš, že je jejich oblečení laděné do světlé...možná bílé. Na hlavách mají helmy, na jejichž stranách jsou jakési ozdůbky připomínající snad andělská křídla. Až teď si všimneš, že nejedou na obyčejných koních. Ty koně mají na čele dlouhý roh jako jednorožci a uhánějí neuvěřitelnou rychlostí. Za pár chvil mizí mezi stromy.

Pán Jeskyně - 10. října 2006 15:55

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z vesnice vidíš odjíždět několik postav (přibližně kolem deseti) na koních. Jsou velcí a statní, jejich mohutné pláty zbroje se ve světle plamenů lesknou. Jejich pláště jsou dlouhé tak, že halí i téměř celé pozadí koně. I přesto, že je v okolí pořádná tma, vidíš, že je jejich oblečení laděné do světlé...možná bílé. Na hlavách mají helmy, na jejichž stranách jsou jakési ozdůbky připomínající snad andělská křídla. Až teď si všimneš, že nejedou na obyčejných koních. Ty koně mají na čele dlouhý roh jako jednorožci a uhánějí neuvěřitelnou rychlostí. Za pár chvil mizí mezi stromy.

Pán Jeskyně - 10. října 2006 15:55

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z vesnice vidíš odjíždět několik postav (přibližně kolem deseti) na koních. Jsou velcí a statní, jejich mohutné pláty zbroje se ve světle plamenů lesknou. Jejich pláště jsou dlouhé tak, že halí i téměř celé pozadí koně. I přesto, že je v okolí pořádná tma, vidíš, že je jejich oblečení laděné do světlé...možná bílé. Na hlavách mají helmy, na jejichž stranách jsou jakési ozdůbky připomínající snad andělská křídla. Až teď si všimneš, že nejedou na obyčejných koních. Ty koně mají na čele dlouhý roh jako jednorožci a uhánějí neuvěřitelnou rychlostí. Za pár chvil mizí mezi stromy.

Pán Jeskyně - 10. října 2006 15:55

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Z vesnice vidíš odjíždět několik postav (přibližně kolem deseti) na koních. Jsou velcí a statní, jejich mohutné pláty zbroje se ve světle plamenů lesknou. Jejich pláště jsou dlouhé tak, že halí i téměř celé pozadí koně. I přesto, že je v okolí pořádná tma, vidíš, že je jejich oblečení laděné do světlé...možná bílé. Na hlavách mají helmy, na jejichž stranách jsou jakési ozdůbky připomínající snad andělská křídla. Až teď si všimneš, že nejedou na obyčejných koních. Ty koně mají na čele dlouhý roh jako jednorožci a uhánějí neuvěřitelnou rychlostí. Za pár chvil mizí mezi stromy.

Pán Jeskyně - 10. října 2006 16:03

Když konečně spozorníte, všimnete si několika postav odjíždějících na koních od vesnice. Většina z vás v šeru nerozezná jejich přesný počet, může jich být možná i dvacet. V té tmě vám vše splívá dohromady, navíc vás oslepují plameny. Téměř s jistotou se dá ale říci, že postavy jsou statné, nejedná se určitě o prchající sedláky. Vypadá to spíše na nějaké rytíře, možná orky. Jejich velikost je neobvyklá. Vesnice se během chvilky ponořila ještě více do plamenů. Nad střechami domů stoupá hustý dým než i poslední části domů zmizí v plamenech. Vzduchem se znenadání roznesl hrůzostrašný křik. Není lidský, není přirozený. Je to odporný řev, který jakoby vycházel z hrdla nějaké pekelné potvory. Nedá se rozeznat odkud přichází. Máte pocit, že vám rozerve uši.

Monaya - 10. října 2006 16:07

Kopnu koně ještě jednou do slabin. No tak.. přidej.. Bohužel si ale uvědomuji, že my dva v sedle jsme přítěží. Dívám se do dálky na odjíždějící skupinu jezdců. Proboha... co ti tady... to je.. trest? Vlasy mi divoce vlají ve větru a z očí mi šlehá dychtivost. Nyní třímám otěže pevně v jedné ruce, v pravé, a druhou rukou začnu bezvděčně šmátrat po levém boku, dokud se nezarazím o jílec mého meče. Povytáhnu zbraň z pochvy, aby šla v případě potřeby rychleji tasit. Už jen kousek..kousek.. Myslím na jezdce, kteří opustili vesnici, ale nedává mi to smysl. Možná bychom tam neměli jezdit.. pokud to byl trest.. viděla jsem je přeci.. byli krásní.. andělští.. Trpce polknu. "Guaro, jak jsi na tom?" Zeptám se spolujezdce, aniž bych se k němu otočila. Doufám, že se na koni neutluče.

Gearmin dar' Ghull - 10. října 2006 16:17

Vyrazím ihned tryskem za Monayou a Guarem. I když se vším co mám na sobě vážím hodně, jistě né tolik jako ti dva a tak by mi nemělo dělat problémy je brzo dostihnout. "Neblázni! Zastav!" Křiknu co nejhlasitěji na dvojici přede mnou, tak aby mě nepřeslechli, i když je téměř nemožné překřičet ten hrozivý zvuk, který se nese vzduchem. "Monayo! Sama nic nezmůžeš! Nevíš co tě čeká! Ženeš se do náruče smrti!!!" Křičím dál bez přestání lehce přikrčený v sedle. Koně kopu do slabin a rukou ho ještě mlátím po hřbetě, abych Monayu a Guara co nejdříve dojel.

Monaya - 10. října 2006 16:33

Jedu dál v před a upírám svůj pohled jen na vesnici před námi. Zostřila jsem zrak natolik, že ostatní smysli jsou teď zastřené v mlžném oparu. A než se podaří Gearminovu volání proniknout srze závoj do mé hlavy, uplyne ještě několik okamžiků. Když však zakřičí cosi podruhé, má hlava si uvědomí a dostane se ze snů. Nyní už vidím normálně a poslouchám ho. Zvolním tempo koně, aby nás Gearmin mohl dojet. Stále však jedu jako první. Náruč smrti… Andělé Smrti.. “Musíme tam.. možná tam ještě jsou lidé.“ Zastavím se v hovoru. Co se to.. Ještě nikdy jsem se o lidské životy nezajímala. Povětšinu mi byly ukradené. Je to ale tím, co jsem viděla. Tímhle místem? Uvědomím si krutou možnost. “Tedy.. pokud ještě někdo zůstal naživu.. tys je neviděl.. nevíš.. nic.. nevíš..“ Poslední slova tiše zašeptám, že to slyší jen Gearmin a Guaro, a přemůžu chu» opět prásknou otěži a kopnou koně do slabin, vyrazit jako vítr k vesnici.

Gearmin dar' Ghull - 10. října 2006 16:41

"Nikdo nepřežil! Neměli šanci! A jejich těla teď spalují plameny v prach!" Vykřiknu rozhněvaně. Popoženu koně a když se dostanu lehce před Monayu a Guara, strhnu koně jejich směrem tak, abych jim překřížil cestu a zastavil je, pokud to bude možné. Holka bláznivá, tohle nemohl nikdo přežít. Koho chce zachraňovat? Své představy? Iluze toho, že se najde někdo, kdo přežil řádění krvelačných bestií? Holka prober se! Tohle se může stát jen v pohádkách! Tvář se mi zkřiví a svaly se napnou, když silou přitáhnu otěže k sobě.

Rowana - 10. října 2006 16:42

Netušila jsem,že pirát bude tak zarputile klást odpor.Jakmile se na mě doslova přilepí,na zlomek vteřiny ztuhnu a obličej mi ztvrdne,ale nakonec se rozhodnu jeho chování ignorovat. Tuhle bitvu stejně prohraješ.. Ušklíbnu se vduchu nad Stenovým počínáním. Fajn,těší mě Stene. Prkenně mu stisknu napřaženou ruku,zhluboka se nadechnu a vydechnu a začnu se soustředit na cestu kolem sebe.Tón mého hlasu naznačuje,že už nestojím o žádnou další konverzaci.Po pár hodinách mě cesta začíná dost unavovat,ale i přesto jsem ve střehu a jakmile se začne stmívat,neklidně už vyhlížím na obzor před sebou,jakobych na něco čekala. Možná ho jen zdržel lov.. Snažím se vduchu uklidnit,ale vím,že je to chabá útěcha.Světla v dáli,která se před námi objeví už za tmy,mě zneklidní ještě víc.Náhle uslyším šustění křídel. No konečně!Therone,kde ses toulal... Zamumlám netrpělive,nechám ho sednout mi na předloktí a vyndám mu ze zobáku nějaký zmuchlaný kousek látky-která je spálená. To ne! Nemusím ani pohlédnout na hořící vesnici a je mi jasné,co se stalo.Než však stačím něco říct,požáru si samozřejmě všimnou i ostatní a Moanyin a Guarův kůň se řítí k vesnici. Stůjte! Křiknu,ale naštěstí se za nimi vydá Gearmin a zastaví je. K sobě,všichni okamžitě k sobě!!!Žene se proti nám tlupa skřetů.Jestli se někdo oddělí od skupinky,je po něm! Zvolám varovně ke zbylé družině.Rychle začnu objíždět naši skupinu a kontrolovat,jestli se náhodou někdo netoulá opodál,mým úkolem je zavést všechny k meči živé.

Monaya - 10. října 2006 16:45

"Nejsou to skřeti ty náno pitomá a neženou se proti nám.. odjíždějí z vesnice.. Andělé Smrti.." Zakřičím na Rowanu plná zlosti. Zlosti z toho, že má Gearmin pravdu, zlosti z toho jak bezmocně se cítím a zlosti z toho, jací lidé jsou. Rowana je holt první, kdo to odnesl. Hněv mi pulsuje ve spáncích. Křečovitě svírám kožené otěže. "Co teda navrhuješ? Jet dál? Dělat že se tohle nestalo? Že nikde nehořelo, že lidé nezemřeli.. mám zavřít oči?" Hněvivě se na tebe podívám, ale mluvím klidně. Mnohem klidněji než jsem před chvíli okřikla Rowanu.

Pán Jeskyně - 10. října 2006 16:46

Gearminův kůň jako blesk vlétl pod rozjetého koně Monayi. Tomu, ve snaze zastavit, podjely zadní nohy a kůň se převalil na bok. Monaya i Guaro dopadli taktéž na pravý bok a kůň se přes ně stihl ještě převalit. Hned na to vylítl zase na kopyta a pomalu odbíhá kamsi pryč. Poté co Gearmin trhl otěžemi k sobě, jeho kůň se vzpřímil a postavil se na zadní. Párkrát zavrávoral, ale zůstal na nohách. Po zadních stačil udělat ještě pár krůčků dozadu tak, aby při dopadu předních kopyt neporanil ležící. Minaye a Guarovi se pravděpodobně nic nestalo, Gearmin zůstává na koni hned vedle nich.

Pán Jeskyně - 10. října 2006 16:49
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Když se přes tebe převalil kůň, ošklivě ti zapraskalo ve stehně, tvoje kosti to ale naštěstí vydržely, prvotní tupá bolest odezněla a ty zjiš»uješ že jsi v pořádku.

Rowana - 10. října 2006 17:40

Monayiny ''nadávky'' si nevšímám,jen překvapeně zastavím koně. To nejsou skřeti..... Zopakuju po ní nechápavě,ale vzápětí si uvědomím,že má pravdu.Než skupina jezdců zmizí v lese,všimnu si,že obrysy jejich postav jsou nějak moc velké a navíc nikdy dřív jsem neviděla skřety v tak velké tlupě pospolu.Víc už můj lidský zrak zaznamenat nestihne.Ohromeně zírám do tmy,přeci jen mě jejich představení nenechalo chladnou.Jejich řev mi stále zní v uších a já se mimoděk oklepu.Natočím trošku hlavu,jakobych se chtěla Stena na něco zeptat,ale najednou mi začne mrazit v zádech a chytne mě zase ten podivný,známý pocit.Stojím teď s koněm na okraji cesty a strnule zírám před sebe,vypadá to,jakobych vůbec nevnímala okolí.

Rowana - 10. října 2006 17:43
	soukromá zpráva od Rowana pro Vidím dvě ruce, které se přetahují o ten meč...na jedné je bílá a na druhé je černá rukavice....na každé z nich je prsten v jehož středu je malý andělíček..

Sten - 10. října 2006 22:54

Rowanino mlčení mi dokonale stačí k tomu abych zmlkl i já. Představit jsme se představili a to je mi prozatím vyhovuje jako dostačující converzace. Když tu se náhle snese na její předloktí nějaký pták. Překvapeně se na něj podívám a už už otevírám pusu když se najednou semele několik věcí. Nejdřív si všímnu ohňů v dálce. Ostatně... na ty mě vzápětí upozorní zbytek družinky a někteří se okamžitě vydají tím směrem. Blázni blázniví... Pomyslím si a nechápavě zavrtím hlavou. když se k nim rozjede i Rowana jenom se ušklíbnu ale stále mlčím. Když však začne rozkazovat a shánět všechny do jednoho chumlu znovu se přikloním k jejímu uchu. " Omluv mě na chvilku zlato. Musím si odskočit. " prohlásím klidně až hravě a přehodím nohu přes koňský zadek. Obratně sklouznu na zem a okamžitě se přikrčím. Pokud to jsou Andělé smrti tak na nás buď čekají a zaútočí, nebo pojedou pryč a budou čekat někde jinde až k nim dojdeme. Najednou se mi v rukou matně zablesknou dvě šavle. vytáhl jsem je z pochev na zádech se skoro neslyšitelným syknutím. " Opatrnosti není nikdy dost. " Najednou se Gearminův kůň rozhodne uklouznout a podrazit koňe Monayinina, který se přes ně překulí. Sleduju jak se kůň opět staví na všechny čtyři. Mírně si povzdechnu a jednu šavli opět zasunu do její pochvy. Přiskočím k na zemi ležícím a rychle je prohlédnu pohledem jestli jsou v pořádku a jestli někdo náhodou nepotřebuje něco ošetřit.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 11. října 2006 10:18

Většinu cesty jsem kráčel po boku Lutherova koně a o lecčem jsem se s mým starým známým, sedícím nahoře, bavil. Hlavně vzpomínání na staré časy, ale také různé plány do budoucna. Po nějaké době ale došly náměty k rozhovoru a tak už nějakou dobu kráčím tiše, když mne do očí praští hořící vesnice. Ne že bych se bál, ale něco v dálce pozoruji a tvář mi zbrázdí pár vrásek. Pak nevšímaje si šílené ženské, která se hodlá spáchat sebevraždu, otočím se na Luthera, chytnu ho za ruku, přitáhnu si ho k sobě blízko a něco mu řeknu. Pak ho pustím a podívám se směrem, kde se právě srazili ti dva koně.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 11. října 2006 10:31
	soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro Tech: To, že jsem se stal Archandělem bylo vlastně vůlí bohyně nemesis, bohyně pomsty, mé bohyně. A tím, že ze mne udělala Archanděla, tak se v mém srdci a mysli vytvořila taková "bublina lásky" k ní. Prostě k ní nemůžu cítit nic jiného než lásku, obdiv a podobně. Jako k jedinému čemukoliv na zemi.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 11. října 2006 10:33

soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro Andělé Smrti? Cože? Co tu dělají? Leda... Ne. Gabriel. Musel se to nějak dozvědět. Ten parchant. Ale je jasné, že se mne bojí. Bojí se moci, kterou bych získal. Bojí se toho, že bych vtrhnul se svou armádou do jeho království a vyplenil ho. Heh. To by bylo krásné pokračování tohoto meče. Nejprve nosil zkázu na zemi a nyní by nosil zkázu na nebi. V nebeském království. Mohl bych se pomstít všem těm Archandělům, kteří mne zavrhli, kteří mne nesnáší. Mohl bych se pomstít všem těm Andělům. Ty kurvy stejně nevědí, co chtějí. Mohl bych cokoliv ve jménu pomsty a má bohyně by na mne byla hrdá. Pomsta za všechno, jakkoli krutá. Stal bych se nejmocnějším Archandělem a má bohyně by na mne byla hrdá. Možná bych se pak také mohl stát bo... ne... co mne to napadá. Nemůžu se nikdy rovnat své bohyni. Nemesis. Má paní, dej mi sílu čelit všem nástrahám, které mne čekají, abych mohl vykonat svou pomstu. Má paní veď mne k mému cíli. rozproudí se mé myšlenky, při pohledu na odjíždějící osoby a skončí u motlitby k mé bohyni. Počkat. Jak ale Gabriel mohl zjistit, že.... zvěd. Ne, ta podlá krysa. Kdo to může být? Je tu se mnou? Deandreinos? Guaro? Luther? Kdo?

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 11. října 2006 10:36
	soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro "Dávej si pozor Luthere. Gabriel ví o mém plánu, někdo z nás je určitě zvěd. Najdi ho. A pokud zjistím, že to jsi ty, tak... víš, co tě čeká." pošeptám ti tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

Lycia - 11. října 2006 15:45

Cestou se snažím udržet krok s konmi, jde mi to celkem fajn. Několikrát za cestu se několikrát odhodlávám někoho oslovit,ale vždy si to nakonec rozmyslím a spíše se stáhnu dozadu. Hořící vesnici zahlédnu mezi posledníma a než si můžu cokoliv jiného pomyslet, vidím Monayu,jak se řídí přímo k vesnici a ke stínům, jenž míří z ní. Popoběhnu za ní a jejim koněm, když se srazí s druhým a svalí se k zemi. Dojdu pomalu k nim asi ve stejnou chvili jako Sten. Jste v pořádku? Sama otázka, jenž položím, mě samotnou překvapí. Já se jich ptám, jak se cítí? No, nebudu si dělat zbytečný nepřátele a radši si se zeptat než mít pak problémy. Přejdu k jejich koni a rukou se jej snažím uklidnit pohlazením po pleci.

Baron Luther von Morgenstern - 11. října 2006 22:01

Celou cestu jen tak sedím na svém dobře vycvičeném koni a chvilkami podřimuji, důvěřujíc svému čtyřnohému průvodci. Každý hlasitější zvuk mě však opět probere k plnému vědomí, což je poznat podle toho, že občas nadzvednu hlavu, ikdyž jen mírně. Ačkoli mnozí hovoří o tom, že cesta je nebezpečná, je mi to buď jedno a nebo to zkrátka nevnímám. Pravděpodobnější je však první varianta, nebo» naprosto normálně odpovídám na otázky Diadena a občas i sám něco prohodím. Avšak i přesto vapadám jako pytel brambor, který je pouze nesen na svém koni, který jen následuje kroky ostatních. Po několika hodinách cesty se v sedle napřímím, je poznat, že jsem se konečně probral. I přesto však nepůsobím zmateným dojmem ospalce, nýbrž se automaticky vracím ke svému nicneíkajícímu neutrálnímu výrazu. Pak spatřím vesnici. Chvíli na ně hledím, asi stejně jako ostatní, jen s tím rozdílem, že má tvář neprozrazuje žádné zamyšlení či podezření. Když pak zjistím, že vesnice hoří, ani mě nepřekvapí ukvapená reakce některých členů skupiny. Spousta lidí, kteří tohle nikdy nezažili, se chová podobně - snaží se zachránit ty, co přežili. Zbytečně. Dál sedím v sedle svého koně, nehnu ani brvou a sleduji, jak se spolu dva koně málem shodí jezdce. Nikterak se k celé situaci nevyjadřuji. Jen sedím a hledím směrem k vesnici. Můj neutrální výraz by kdekomu v dané situaci mohl připadat až nevhodný, nebo» absence znepokojení či rozhořčení by mohla připomínat spíše spokojenost. Když mi Diaden cosi pošeptá, otočím se k němu a nyní, po dlouhé cestě by bylo možné číst v mé tváři znepokojení, možná náznak zloby. Tento výraz ale po velmi krátké chvíli přejde v pohled tázavý, vyjádřený nadzvednutým obočím a potom v úšklebek, vzdáleně připomínající úsměv. Za co mě máš, příteli? To je jediné, co po velmi dlouhé a únavné cestě řeknu, pak dál sleduji situaci. Jen ze své tváře nechám vymizet onen úšklebek. V tento okamžik na svém koni nejspíš vypadám jako vojevůdce, který z bezpečné vzdálenosti, z nějakého kopce sleduje, jak se vyvýjí bitva, aniž by ho zajímalo, kolik jeho vlastních vojáků již zemřelo. Chvíli se zapřemýšlím, pak se opět skloním k Diadenovi a dodám: Spolehni se. Od toho tu snad jsem, nebo ne? Je to moje práce a byla i kdysi, než jsem se stal tím, čím jsem teď. Pamatuješ?

Baron Luther von Morgenstern - 12. října 2006 09:52

soukromá zpráva od Baron Luther von Morgenstern pro Vzhledem k tomu, o jaký meč se tady jedná, bylo jasné, že dříve nebo později se ukáže, že každý ve skupině by mohl chtít meč pro sebe za jiným účelem. Už když jsem pracoval u městské stráže, bylo mojí prací pátrat po lidech. S tím tedy také začnu. Pokud to bude možné, budu například po cestě občas podřimovat, abych byl dobře odpočatý a nemusel spát tak dlouho a tvrdě například v noci. Jinak řečeno, pokusím se dostat do odpočinkového režimu koček, pokud se mi to podaří - skoro pořád spát, ale pořád ve střehu. Když pak budu vzhůru, budu po očku sledovat ostatní postavy. Nelíbí se mi informace, kterou mi Diaden dal a je potřeba se toho práskače zbavit dřív, než dojdem k meči. Začnu tedy sledovat, nenápadně naslouchat rozhovorům, dávat si pozor především na ty, co si něco šeptají a zkoušet zjistit, co. K tomu by mě vedla myšlenka, že ten práskač má i komplice, protože jako úkol pro jednoho člověka se mi to moc nezdá. Podobnou pozornost věnuji i osobám, které jsou naopak samotářského typu, s nikým se moc nebaví, případně i lidi, kteří by občas upadali do nějakých divných tranzů a podobně.

Monaya - 20. října 2006 20:18

Nesnáším pocity, před něčím, čemuž nelze předejít. Jako té srážce. Nevyhnutelná, hloupá chyba. Koně se dokáží splašit vždy v tu nejméně vhodnou chvíli. Snažím se pádu z koně zabránit, ale jak se kůň převrací stále více na pravý bok, zjistím, že má snaha je marná. Pustím otěže a pokusím se z koně jakoby nadskočit na zem. Ale nepovede se. Tedy, ne zcela tak jak jsem chtěla. Naštěstí nezůstanu uvězněna pod koněm tak, abych se nemohla hnout. I když na malý okamžik to vypadalo zle. Zaslechla jsem nemilé zapraskání. Moje kosti? První co jsem si stačila uvědomit je, že bolest nepřišla. Jen malá. Nepříjemně bodavý pocit, ale bolest ze zlomeniny ne. Oddechnu si. Teď už můžu zavřít ústa, která jsem otevřela snad abych do nich nachytala vzduch a nebo abych vykřikla. Vysoukám se zpod koně. Už se k nám blíží Sten. Ten opilý rádoby pirát z hospody a nabízí mi pomoc. Odmítnu jej a pomalu vstanu sama. “To je dobrý. Nemusíš se tak starat.“ Odbydu jej i dívku, která se ptá, zda-li jsem, jsme, v pořádku. Otočím se, abych se podívala, jak to odnesl Guaro a pak vrhnu pohled na Gearmina, kteří říká Copak si neumíš koně ukočírovat.. ty..

Gearmin dar' Ghull - 20. října 2006 20:45

Na svém koni pomalu dojedu k Monaye, u ní seskočím. "Omlouvám se ti, ale byla jsi úplně nepříčetná. Pokud se chceš podívat, zda-li někdo přežil, učiň tak, ale prosím s rozvahou. Nerad bych ráno pohřbíval tvé tělo." Promluvím přátelským tónem a s jakýmsi omluvným výrazem ve tváři. "To co jsem udělal, bylo nejspíše přehnané, ale nevěděl jsem, jak jinak tě zastavit. Odpus», prosím. Omlouvám se dále. Pak ale můj pohled sklouzne směrem k hořící vesnici, snažím se zaostřit a tak trochu mhouřím oči. Jako bych si něčeho v dáli všimnul.

Milstrang the Wall - 20. října 2006 20:47
	Bežím ďalej, u zrazených koní za nezastavím, len zakričím Pohnite! Možno ešte nájdeme nejakých útočníkov! a s hlasitým revom a sekerou divo máchajúc nad hlavou za behu bežím ďalej.

Pán Jeskyně - 20. října 2006 20:47
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro MH: Tohle vypadá jako vhodná příležitost pro zapojení se ;)

Pán Jeskyně - 20. října 2006 20:47
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro MH: Tohle vypadá jako vhodná příležitost pro zapojení se ;)

Monaya - 20. října 2006 21:38

"Nepotřebuji tvou omluvu." Stále se chladně dívám na Gearmina, dívám se mu do očí. Ten pohled, mých očí bez duhovky, je nepříjemný. Přidává ještě víc ledu do pohledu. Dlaněmi si opráším hlínu, listí, cokoliv, co mne zašpinilo, z těla. Pak se otočím a dívám se na hořící vesnici. Pak na trpaslíka. Možná mají pravdu, možná už opravdu nikdo nepřežil. Určitě nikdo nepřežil. Jen zakroutím nesouhlasně hlavou. Ujmu se sebrání koně ze země. Chytím jeho otěž a donutím ho vstát. Nejprve však zjistím, zda-li si nic nezlomil, nebo si jinak neublížil. Přitom ho stále hladím po krku a po hřívě. To bude dobré.. dobré, uvidíš.. Veškerou svou pozornost nyní upírám jen a jen ke koni.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 22. října 2006 12:03

Po Lutherových slovech se na něj ještě jednou podívám a na tváři se mi objeví podivný úsměv. "Opatrnosti není nikdy dost Luthere a i staří přátelé ti mohou bodnout dýku do zad." povím mu tiše, ale nešeptám už. "Ale budu ti věřit. Jsem si jistý, že bys to neudělal po tom, co jsme spolu zažili." doplním ještě a při těch slovech už vykročím k místu, kde se elfka srazila s hraničářem. Utíkajícího trpaslíka si moc nevšímám. Když je tak hloupý, že je schopný letět tam i teď, tak by později při výpravě dělal jen problémy. A já musím meč zachránit.

Lycia - 22. října 2006 19:18

Odstoupím od jejich koní a jen pohodím hlavou. Jak je vidno, tak pomoc nechceš. No, tak něco jako povinnost jsem splnila,ale jak koukám, tato družinka bude spíše každý individualista či spíše ti, co se znají a ostatní, ke mě ani na krok. jak chcete, já se nemusím nikam míchat. Pak ovšem po mě nechtějte, až budete ve větším srabu,abych vám pomohla. Podívám se směrem k hořícímu městu a pak zpět na Rowanu.

Deandreinos - 22. října 2006 19:26

soukromá zpráva od Deandreinos pro Ostatní předvádějí dokonale svou neschopnost se dohodnout či alespoň nějak spolupracovat. Kdybychom čelili útoku, kdo ví, jak by to dopadlo? Možná jsme takto zranitelnější spíše ve skupině. Než si všimnou, že jsem se vydal zjistit co a jak na vlastní pěst, budu už pryč. Rychlým, ale velmi tichým během jsem se vydal k lesu, do nejž zmizeli i jezdci. Sotva se ocitnu mezi stromy, rozhlédnu se, a nechám chviličku svým smyslům, aby dokonale přivykly starému známému prostředí. Brzy se již les stává jejich prodloužením, nebo» vnímám i jeho zvuky, jeho rytmus, ba dokonce i ospalý šepot hlasu stromů, jež zůstává běžným lidem neslyšný. Nyní se zaměřím na pohyb početné skupiny jezdců, les sám mi prozradí jejich polohu...

Pán Jeskyně - 22. října 2006 19:29
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Po pár chvílích zjiš»uješ, že někdo chybí...někdo kdo i přes jeho nenápadnost by tu měl být. Deandreinos se vypařil jako pára nad kotlíkem.

Pán Jeskyně - 22. října 2006 19:29
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Po pár chvílích zjiš»uješ, že někdo chybí...někdo kdo i přes jeho nenápadnost by tu měl být. Deandreinos se vypařil jako pára nad kotlíkem.

Pán Jeskyně - 22. října 2006 19:29
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Po pár chvílích zjiš»uješ, že někdo chybí...někdo kdo i přes jeho nenápadnost by tu měl být. Deandreinos se vypařil jako pára nad kotlíkem.

Pán Jeskyně - 22. října 2006 19:36

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Les se zdá býti naprosto mrtvým. Neozývá se žádný šum, je naprosté ticho. Ač by měl zvuk kopyt dopadajících do měkké zeminy v takovém tichu vyniknout, zpočátku neslyšíš nic. Až po chvíli zaslechneš, to co si slyšet chtěl. Ten zvuk, nesoucí se z dáli ti napoví jen jedno. Ti jezdi jedou rychleji než vítr, procházejí stromy jako duchové, pro které není nic překážou. Po chvíli zvuk cválajících koní ale přehluší ten hrozivý jekot, který tě vyvede ze soustředěnosti...snad jako by si to tak přáli. Zlý pocit tě nutí pohlédnout na nebe, či snad nějaká okřídlená bestie nekrouží nad tvou hlavou. Není tomu ale tak...po chvíli se uklidníš, zaměřit jezdce se ti už ale nepodaří.

Deandreinos - 22. října 2006 19:43

soukromá zpráva od Deandreinos pro Na pochvě svého meče povolím pojistné poutko tak, abych jej kdykoliv mohl tasit. Do levé ruky vezmu svůj luk a touž rukou chytnu i šíp již založený do tětivy, tak, abych jej kdykoliv mohl druhou rukou natáhnout. Je lepší být připraven, ač, jak se zdá, nebezpečí již pominulo. Věřit však tomuhle, dávno bych zde nebyl a tak se rychle, ale obezřetně, vydám k místu, kde jezdci vjeli do lesa a poohlédnu se po jejich stopách. Dost mne zajímá, zda tvorové, ne nichž jeli, byli skutečně jednorožci.

Pán Jeskyně - 22. října 2006 19:47

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ač jsi si docela jistý, že právě místo na které si nyní přišel je tím místem, kudy do lesa vjeli ti jezdci, nikde po nich nevydíš ani stopy. Vzhledem k obrovské váze, kterou rytíři jistě měli kvůli svým zbrojím, by v zemi měly být stopy nejméně tři couly hluboké. Takhle to ale vypadá, jako by nejeli po zemi, ale letěli vzduchem. Větve, by měly být polámané, ale nejsou. Vše zůstává zachováno, tak jak to bylo předtím, jako by tudy nikdy nikdo neprojel.

Pán Jeskyně - 22. října 2006 19:57

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Shodou okolností ses vyskytovala ve vesničce, která byla napadena. Ti co ji napadli nebyli obyčejní smrtelníci. Šípy obráncu skrz ně létaly jako skrz tělo ducha. Na sobě měli zářivé zbroje laděné do bílé a jiných světlých barev. Na zádech měli cosi jako pláště. Byly ale z peří...vypadaly jako andělská křídla. Zdálo se ti že to byli samotní andělé, ale proč by takové svaté, dobré nebeské bytosti páchaly taková zvěrstva? Poslední co si pamatuješ je padající trám střechy hostince, ve kterém ses zrovna nacházela, pak už jen tma. (Ihrmen tě našel omráčenou, takže jakmile on napíše, můžeš se nějak zapojit)

Deandreinos - 22. října 2006 20:12

soukromá zpráva od Deandreinos pro Víc než jen záhadné. Pomyslím si a cítím víc než jen znepokojení, když se setkávám s něčím takto neobvyklým a mi navíc zcela neznámým. To že se taková skupine pohybuje v okolí místa, kde se má nalézat meč, to mi na klidu nepřidá. A zjevně to nebyla jen iluze, ohlédnu se směrem k hořící vesnici, i když s nemyslím, že bych iluzí mohl být jen tak ošálen. Přejdu k jednomu ze stromů, který musel jezdům stát v cestě a dotknu se jej rukou. Pakliže jím jezdec prošel, aniž by se se stromem střetl v materiálním světě, jeho duše, či podstata, musela zanechat nějaký otisk, který vycítím.

Pán Jeskyně - 22. října 2006 20:20
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Něco jsi skutečně ucítil. Ta aura je velice silná...nezvykle silná. Ještě jsi se s ničím takovým pravděpodobně nesetkal. I přes všechny ohavnosti, co se zde staly cítíš, že ta aura je dobrá. Duše jezdce je velice blízce spjata s duší jednorožce. V té síle cítíš jakousi lásku, přitažlivost, dobrotu...nedá se tam najít ani kousku špatnosti.

Deandreinos - 22. října 2006 21:11

soukromá zpráva od Deandreinos pro Vzdálím dlaň od kůry stromu a spustím ruku dolů. Jsem poněkud překvapen, ne přímo vyveden z míry, ale rozhodně jsem nečekal, že naleznu toto. Ještě naposled pohlédnu směrem, kterým jezdci spíše zmizeli, než odjeli a pak se obrátím zpět a svižnou chůzí se vydám k vesnici. Hlavu mám plnou myšlenek, ale víc se již asi nedozvím, snad ve vesnici, možná však vůbec. Teď je jen otázkou, zda-li to bude mít něco společného s naším úkolem. Asi se to dozvím časem, ale rád bych to věděl předem, je lepší být připraven.

Ihrmen D´Erth - 23. října 2006 16:28

Oheň…mocný to živel přinášející zkázu, smrt, ale i život. V chladných nocích oheň milujeme, při požáru jej nesnášíme a proklínáme. Stejně jako umí život spasit umí jej i zadusit. Co pak udělá oheň s malou vesničkou kde je většina věcí dřevěná? Odpověď je zde… Zmítající plameny ovíjí každou budovu dokud ji zcela nepohltí. Vesnice je pohlcena smrtícím živlem, i obyčejné dítě by cítilo pach smrti, kterým je nasáklé celé okolí, nemluvě o samotné vesnici. Mohl takovéhle řádění někdo přežít? A co za odporné bytosti způsobilo takovouhle zkázu? Mnoho otázek a odpovědi na ně leží přímo zde… Jedna…možná i více otázek kráčí směrem k příchozím. K nic netušící družince sem pomalým táhlým krokem blíží, zatím nespatřená, bytost. Přeživší nebo nepřítel. Boj nebo odpověď. Kdo ví… Do háje…to se musí stát zrovna mně, bylo to tak poklidné…ráno. Kdo by řekl, že poklidná vesnička se za krátkou chvíli změní v tekovejhle masakr… A ty stvoření co to udělali…to nebyli skřeti, ani lidé, nic normálního nemá takovouhle moc a sílu… Jo skřeti by na to mentalitu měli, ale ani ten oheň není normální, byla to vesnice, ale ani ta nevzplane tak kupa sena…ne tohle bylo něco mnohlem…mnohem horšího… Musím se odsud dostat co nejdřív…plameny jsou všude…kouř sílý a pomalu se dusím…musím odsud pryč…musím… První, kdo spatří možná jediného přeživšího z vesnice je pelášející trpaslík,ostatním to však nepotrvá příliš dlouho. Ve změti výrů kouře se pomalu začne rýsovat vysoká postava, která klopýtavými kroky míří k vám… Zakrvavený meč, svírající v pravé ruce by mohl přispět k dojmu nepřítele, avšak vzhled a hlavně stav postavy…muže, aspoň to málo víte s jistotou…vypovídá spíše o opaku. Z těžka dopadnu ka kolena několik metrů od vás. Sýpavý dech a hluboký šrám na levé ruce svědčí o tom, že na tom nebudu zrovna nejlíp, už jen z důvodu odkud sem to vyšel. I na kolenách bych se však mohl některým dívat do očí, neb rozhodně nepatřím k nejmenším. Šaty byli ještě ráno v dobrém stavu teď sou ale na mnoha místech roztrhány a ožehnuty, nemluvě o dosti silném pachu kouře. V několika místech se v dírách šatů odráží odlesk třepotajících se plamínků na kroužkované košili, která mimo jiné už taky pamatovala lepší časy, stejně jako já… Jediné co ještě nějak stojí za zmínku a má nějakou hodnotu je jeden a půl ruční meč,který spíš jen symbolicky držím v ruce. Popřípadně nad pravým ramenem vyčnívající konec dlouhého luku společně s konci několika šípů. Víc nemám, buď vůbec nebo je vzal oheň a né, že by mi na tom teď nějak moc záleželo. Nemám daleko do zhroucení a ke smrti už to o moc dál taky není. Tak takhle skončím…vysílen…dehydratován na pokraji sil v nějaké vesničce. Jaké to asi bude…až umřu? Stane se něco? Nebo to bude jako bych usnul a už se nikdy neprobudil? Ne ja nechcu umřít, přece ještě nejsem tak starej, chtěl sem si jen odpočinout…tak ksakru bojuj, nevzdávej to, pošli svini smrt do hajzlu…bojuj!!! Opodál stojící skupiny lidí jako bych si nevšim poslední myšlenka utichla a mé bezvládné tělo se sesunulo k zemi…jediné co svědčí o tom že žiju je pomalu se zvedající hrudník…ale jak dlouho? Jak dlouho…

Rowana - 23. října 2006 16:54

O Stenově odchodu už nevím.Sedím na koni,široce rozevřené oči zírající do neznáma se překvapeně vytřeští a můj nepřítomný pohled trochu zneklidní.Moje ruka se pojednou začne pomalu zvedat,jakobych chtěla něčemu zabránit,až se nakonec rychle vymrští dopředu a moje pěst se naprázdno křečovitě sevře,tělem se přitom vykloním dopředu.V tom okamžiku se proberu a zlomek vteřiny nechápavě zírám na svou ruku svírající temné prázdno,než se však stačím úplně vzpamatovat,už nesrovnám balanc a spadnu z koně na naštěsí pro mě ne moc tvrdou zem.Lycia,která se po mě zrovna ohlédne vidí jen mou siluetu padající k zemi. Pád mi trošku vyrazí dech a když jsem po chvilce schopná znovu se nadechnout,zhluboka nasaji vzduch plný prachu a malých částeček popílku,které sem přináši lehký vítr vanoucí z vesnice.Hlasitě se rozkašlu a pomalu se začnu sbírat na nohy,letmo si oprašuju oblečení a snažím se utřídit si myšlenky v hlavě.Tvrdý pád mě naštěstí vrátil rychle do reality,když mě po chvíli přejde i záchvat kašle,začnu se rozhlížet po okolí a zjiš»ovat,kde kdo je. Tohle se mi ještě nikdy nestalo...to nevěstí nic dobrého... Protřepu si hlavu a pohlédnu směrem k vesnici,když v tom spatřím nějakou přibližující se postavu.Promnu si oči,jestli náhodou nemám vidiny,ale ten člověk tam pořád je.Jetš jednou mě přepadne dráždivý záchvat kašle,až se mi rozslzí oči.Muž,který se k nám pomalu plouží není očividně v pořádku,začínám se obávat,že jeho život visí téměř na vlásku.S rozmlženým pohledem začnu ve tmě šmátrat po mé brašně.Když ji konečně nahmatám,strhnu ji ze sedla a rozběhnu se k tomu muži,který se zrovna svalil k zemi. Rychle,pojďte někdo pomoct! Pobídnu asi úplně zbytečně ostatní,zadusím další příval kašle a už s čistou hlavou pokleknu k Ihrmenovi,letmo prohlédnu jeho tvář a z brašny začnu vyndávat různé lahvičky plné podivných tekutin,vývarů a kdoví čeho ještě dalšího.Nakonec vytáhnu menší měch s vodou,který rychle odzátkuji a chrstnu ledovou vodu muži do obličeje,poté mu násilím otevřu ústa a pomalu mu začnu průzračnou vodu nalévat do hrdla.

Monaya - 24. října 2006 15:44

Kde je? Dívám se kolem a jako bych pohledem někoho hledala. “Kam šel Deandreinos?“ I když pochybuji, že by sis jej někdo všiml. Pohledem prozkoumávám okolí a les, když v tom zaslechnu kroky. Stisknu uzdu mého koně a otočím se. Dívám se na cestu, na mrzáka, jenž se k nám blíží. Nebo… zpočátku jako mrzák vypadá, mrzák z vesnice… Netvářím se překvapeně, ani se neukvapím a netasím zbraň. Vidím ho, jeho zubožený obličej, suché rty a prosebný výraz v očích. Rowana spadla s koně a dokud se nežene k muži s prosíkem, aby mu někdo pomohl, do té doby jsem si jí ani nevšimla. “Kdo jsi?“ Zeptám se muže, když mu dívka začne lít vodu do úst.

Monaya - 24. října 2006 15:45

soukromá zpráva od Monaya pro Když mineš trpaslíka, stojím před tebou já. V ruce třímám uzdu koně a vedle mne stojí ještě jeden muž z naší družiny. Nevypadám jako člověk. Má kůže je tmavší, než lidská (ve světle bys poznal, že je jemně nachová), uši jsou delší než u obyčejných elfů žijící v tomto kraji a špičatější. Díky tomu ale zase lépe slyším, než kterýkoli v této místnosti. Mé oči jsou bílé, bez zorniček, lemovány černými řasami. Vlasy barvy havraní s prosvítajícími prameny fialové barvy končí nad lopatkami. Jsou ledabyle upravené. Spíše sekané, než stříhané. Uši jsou zdobené náušnicemi s řetízkem z bílého kovu. Jsem velmi pohledná, ale na první pohled také velmi chladná a držím si od lidí jistý odstup. Jediné oblečení, které mám, je má zbroj, ve které i spím. Nahradila mi tak oblečení, které vy lidé potřebujete. Zbroj tvoří: kovová podprsenka s fialovou podšívkou, která se na ramenech rozšiřuje a utváří tak ramenní chrániče s vytepanými vzory a s několika vsazenými pery neznámého opeřence v barvě taktéž fialovo-nachové. Má předloktí jsou chráněna náloketníky. Sukně, okovaná kolem pasu, takže utváří jakýsi kovový pásek, taktéž s podšitou látkou, zakrývající vše podstatné. Na nohách mám vysoké pokované boty do výšky ke kolenům. Jedinou mou zbraní je štíhlá elfí šavle, kterou nosím připásanou k opasku a schovanou v pochvě, zdobenou písmem mého rodu. Postavy jsem štíhlé, spíše šlachovité, nepříliš vysoké.

Rowana - 24. října 2006 17:29

Odzátkuji jednu lahvičku s jakousi průzračnou tekutinou a celý její obsak naliji do měchu s vodou.Poté neznámému opět začnu jeho obsah pomalu lít do úst,levou rukou mu přitom jemně podpírám hlavu.Ti co stojí blízko ucítí ledový,možná trochu nepříjemně dráždivý závan,který jakoby probouzel a napínal všechny smysly,svaly a údy těla.Není pochyb o tom,že lahvička obsahovala nějaký silný životabudič. Je v bezvědomí... Utrousím k Monaye,když se ho optá na jméno.Stále si velmi pozorně prohlížím jeho tvář,snažím se zachytit by» i jen sebemenší zaškubnutí nějakého svalu. Tenhle dryák je dost silný,měl by mu dodat dost sil,aby se do dostal z toho nejhoršího.K vědomí ho ale asi hned tak nedostane. Vysvětlím,druhou větu přitom říkám dost pochybovačným tónem.Po nějaké chvíli měch narovnám a zrak mi spočine na ošklivé ráně na levé ruce.Znovu hrábnu do brašny a vytáhnu nějaký stoh usušených bylin,které vypadají skoro jako obyčejná tráva.Začnu je v dlaních drolit na kus čistého kapesníku.Všechny mé pohyby jsou rychlé a docela dost zručné i přesto ale nervózně pokukuji po raněném a hlídám jeho stav. Tak pomůže mi někdo nebo tu jen všichni budete sledovat,jak umírá? Vyštěknu podrážděně.Sice jsem si už téměř jistá,že mu nic vážného nehrozí,ale lhostejnost a nic nedělání ostatních mě dost naštve. Vodu!Kdo tu má čistou vodu?! Ohlédnu se po ostatních,měch co mám u sebe už jsem smíchala s dryákem a teď nemám čím mu omýt rány a popáleniny.Zatím mu do hlubokého šrámu na paži nasypu nadrolenou bylinu a sáhnu po další lahvičce,tentokrát s tmavě modrou tekutinou.Pár kapek mu naliju do rány,která po chvíli přestane krvácet. Tak a je to vyčištěno... Netrpělivě se rozhlédnu po ostatních,čekám,jestli se tu někdo objeví na výpomoc.

Lycia - 25. října 2006 22:18

Nervozně pošlapuji na místě a viditelně mě již nebaví čekat,až to město shoří. Tak co bude? nikdo pomoct nechce, to už jsem se přesvědčila. A určitě ted nepojedem do města na kus dlabance. Myslím, že mají ted všechno připálený. Hm..ako by tu něco trošku, trošku víc zapáchalo. To bude asi z města. Možná vítr sem na chvilku zavál. Pohledem opět najdu Rowanu, která se začala o něco zajímat, či o někoho. Vydám se nevzrušeným krokem mrknout se, co to tam má.Vidím i Monayu, jak se snaží někomu pomoci. Hm, tak to jdu zase zbytečně. Jak je tu tahle, tak to se můžu otočit na botě a odejít. Ta nepotřebuje vůbec nic. Jen by mě vážně zajímalo,copak tam mají. I přes nechut se rozhodnu to blíže prozkoumat. Spatřím muže a zběžně prohlížím jeho stav. Rozhodně nevypadá nejlíp,ale ani nejhůř. To bylo asi to,co jsem cítila. A nebo že by přeci jen to město. Při této myšlence se zadívám na město a zároveň stranou zaregistruji žádost o vodu. Co? Vodu? Chcete vodu? Nějakou tu mám. Pohledem se ujistím, že se mi to nezdálo a z mých zavazadel vyndám tornu vody. Tady něco je.Pokud vám to bude stačit. Ledabyle podám Rowaně vodu a pozorněji si prohlídnu muže. Docela by mě zajímalo, až se probere,co z něj vypadne. Bude povídat pohádky o požáru či poví pravdu. A jaké byl asi straně. Těch co byli napadený či ty, jenž napadli,ale toto je jen smolař a takto dopadl sám? Pomalu se začnu otáčet a odcházet. Má zvědavost, co tam je, byla uspokojena.

Sten - 26. října 2006 12:35

Kdyz zjistim, ze Rowana ke ktere jsem mezitim dosel abych si od ni vyzvedl svuj vak s mym zivotabudicem neni myslenkami pritomna jenom pokrcim rameny. Kdyz pak vsak spadne z kone jenom zvedave pozvednu oboci a pod konem se na ni podivam. Nacez divka zacne hrabat po svych vacich a hrne se smerem k vesnicce. Podivam se tim smerem a zjistim, ze tam opravdu nekdo je. Nejaky chlapik ktery vysel z vesnicky kterou pomalu pohlcuji neuprosne plameny. " Ach jo. Zase nekdo. " Povzdechnu si a zamirim znovu za Rowanou. Dojdu k ni pokleknu tesne vedle a jednim rychlym pohledem sjedu chlapika leziciho na zemi. Potom se zacnu prehrabovat v Rowaninych sedlovych brasnach az konecne najdu to co jsem chtel. Svuj mech. Zhluboka se napiju. Na zlomek vteriny mohou ti co stoji okolo pocitit zavan alkoholu ktery se line z hrdla od mechu. To vsak okamzite znovu zazatkuji a spokojene se usmeju. Zrakem opet zabloudim k Rowane. Tak zjistim, ze se netvari zrovna stastne a kdyz si zacne stezovat na nedostatek pomoci jenom zakroutim hlavou. Shodim svoji tornu z ramene a jednim plynulym pohybem z ni vytahnu cistou bilou kosili. Docela prekvapeni vzhledem k tomu, ze sam na sobe zadnou bilou nemam. " Svatecni... to vis... kdyby se nasel nekdo kdo by me pozval na svatbu. " Usklibnu se na Rowanu a urvu z kosile jeden rukav a podam ji ho. Tornu nasunu pod pacientovu hlavu. " Mela by si mu to sesit. " Podotknu jemne a zacnu kosili dal trhat na dalsi mensi casti aby bylo cim ranu obvazat. " Jo jeste bych tady mel jednu vec. " Prohlasim a zalovim opet v torne pod cizincovou hlavou. Vytahnu z ni maly flakonek ve kterem se trpyti hnedozlata tekutina. " Poskladej jeden ten rukav, nalej na nej trochu tady toho a udelej z toho polstarek. Potom to obvaz napric temachle carama... " Ukazu na roztrhanou kosili. " Bude to mit jako permanentni dezinfekci. " Usklibnu se a opet se zvednu ze zeme. Jednu svoji savli na zadech v pochve, druhou opet v ruce. Lidi taky nemuzou chvilku pockat. Pomyslim si jeste a zamirim k vesnicce.

Ihrmen D´Erth - 26. října 2006 14:19
	MH:necim zda sem to pochopil ale košile je roztrhana ale pod ní je "ve směs neporušené" kroužkárna takže jediné zranění je rána na ruce plíce plné kouře a spousta pohmoždin...

Ihrmen D´Erth - 26. října 2006 20:26
	MH:to jo myslím že sem tě špatně pochopil sry moje chyba

Hecilë Indio Ilmë - 27. října 2006 13:01

Pokud se někdo dívá směrem k vesnici, tak může spatřit nejdříte nohutného vlka, který se vyřítí z pravé strany vesnice. okamžitě se však otočí zmizí v prostoru odkud přišel... Po chvíli se ve stejném místě objeví postava cca 170 cm vysoká... a vedle ní jde pes velice podobný vlkovi, který se tam před chvílí zjevil, nebo je to přece jen tentýž vlk? Postava na sobě má dlouhý pláš» s kápí... Pláš» hrající všemi odstíny šedé a černé za ní vlaje a tím odhaluje pravou ruku v níž dřímá jeden a půl ruční meč skloněný čepelí dolů. Postava jde pevnám odhodlaným krokem... Kápi staženou částečně do obličeje, ale né moc, aby úplně nebránila výhledu, ale aby zamezovala snadnému pohledu do očí... Postava jde a narovnaná ramena (která nejsou příliš široká) spolu s mírně skloněnou hlavou nevěstí nic moc dobrého. Noha míjí nohu... Boty pod kolena v tmavě šedé barvě neslyšně dopadají na zem odhalená kolena a část stehen přechází v kratší koženou sukni, která kdysi možná bývala černá. Pod upnutou vestou s neobvykle hluboce tvarovaným výstřihem, která vypadá stejně obnošeně jako sukně, je hrubší režná košile, jejíž rukávy jsou zasunuty v černých kožených nátepnících. Kolem pasu je vidět pásek se zašpiněnou sponou, na němž se houle pochva meče a několik převážně kožených váčků. Některé jsou relativně nové. Nad pravým ramenem jí vyčuhují letky šípů. V levé ruce drží dlouhý luk a menší tornu, ke které je přivázána slabčí deka. Postava má krásné ladné a souměrné ženské tvary. Když je od vás na dvanáct metrů pustí luk a ostatní věci na zem. Vlk si o nich lehne. Postava popojde ještě další dva metry a sleduje vás přez hranu své kápě a bělmo svých očí. Nesnaží se nijak krýt. Čeká, jestli si jí někdo všimne... P ravé ruce neustále svírá dlouhý meč.

Rowana - 28. října 2006 23:04

Jako první se ozve Lycia,která mi podá celou svoji tornu. Díky. Odměním ji malým vděčným úsměvem.Ikdyž to byl jen nepatrný náznak úsměvu,můj výraz se stal na zlomek vteřiny nejvlídnějším a nejotevřenějším,co jste u mě zatím mohli vidět.Tornu opět na chvíli nahnu nad mužovými ústy a nechám ho polykat svěží doušky vody. Musí být strašně dehydratovaný...a toho kouře,co se nejspíš nadýchal.. Hledím na něj s upřímnými obavami.Vtom se u mě objeví pirát a vytasí se s bílou košilí.S neskrývaným zájmem si ji prohlédnu a pohledem ji srovnám s tou otrhanou,co má na sobě. Na svatbu?Leda tak párek bílých myšek. Oplatím mu jeho úšklebek,ale vduchu jsem přeci jen vděčná,že se taky snaží něčím přičinit.Začnu muži jemně omývat obličej vodou a jedním okem pozoruju Stenovo počínání. Já vím.Někde v torně mám jehlu. Odpovím a začnu se hrabat ve svojí brašně.Za malou chvilku vítězoslavně vytáhnu malý kožený váček.Vezmu si od Stena lahvičku s dezinfekcí,cáry jeho košile a vyslechnu si jeho rady. Díky. Usměju se a znovu se mi obličejem mihne vřelost a vděčnost. A tu svoji lihovinu si vem klidně zpátky,střízlivost ti vážně moc neprospívá. Houknu na něj s malou dávkou ironie v hlase,ještě než se úplně vzdálí.Závan alkoholu se line pomalu za ním,je mi jasné,že bych ho před ním stejně neuhlídala. Pro mě za mě,je to tvoje věc,jestli kvůli své závisloti padneš při cestě jako první. Obrátím oči v sloup a dál se věnuji ošetřování.Z malého koženého váčku vytáhnu jehlu a nějaké nitě.Obojí namočím do hnědožluté dezinfekce a poté začnu ránu zručně sešívat,prsty se mi přitom vůbec nechvějí a nedostatek světla pro mě zřejmě taky není překážkou.Za posledním stehem nit jemně zauzluju a poté ukousnu.Zhodonotím své dílo letmým pohledem:rána už díky rozdrcenné rostlině přestala krvácet a byla bezpečně vyčištěna mou silnou dezinfekcí.Opatrně přičichnu k darované lahvičce a hned mě do nosu praští líh. Hmm,tenhle je trochu slabší..ale jako permanentní ochrana to bude stačit. Usoudím.Jeden kus látky smotám do polštářku a namočím ho do dezinfekce,poté jím opatrně přikryju zašitou ránu.Ostatními cáry ji pečlivě zavážu.Stenovu lahvičku vrátím zpátky do vaku pod Ihrmenovou hlavou a taky svoje vytahané věci hodím zpátky do svojí brašny.Poté si začnu prohlížet jeho tělo,jestli nenarazím ještě na jiná zranění.Po chvíli mhouření očí si všimnu častých pohmožděnin.Teď se pro změnu vytasím s jakousi malou dózou připomínající konzervu.Po otevření se z ní začne linout příjemná svěží vůně,kdo stojí blízko,vidí,že je téměř plná jakési světle hnědé masti.Kdo ví,kam na tyhle své zásoby chodím..Prsty jí začnu pečlivě potírat pohmožděná místa a občas dám muži napít vody.Jak se zdá,jsem pečlivě zabraná do celého ošetřování,nějaké postavy v dálce si teď sotva můžu všimnout.

Baron Luther von Morgenstern - 30. října 2006 09:28

Sedíc na svém koni, oblížím okolí a situaci. Jeden raněný v bezvědomý a jedna nově příchozí mě na první pohled vůbec nezajímají. Lhostejně si je na krátkou chvíli prohlédnu, ale větší pozornost jim nevěnuji. Snad se jen ohlédnu i za sebe, abych měl větší přehled o tom, co je či není kolem nás. Pro jistotu. Zmizelý Deandreinos mi zjevně taky žádné trápení nedělá. Tak Rowana je léčitelka. A zjevně celkem dobrá. Je dobré to vědět. Mírným š»ouchnutím do slabin přiměju svého koně k pomalému kroku. Vydám se tak kupředu, směrem k vesnici. Při chůzi se jen líně vyhýbám osobám a koním, které mi stojí v cestě. Zastavím se, jakmile so dostanu před všechny ostatní, kromě trpaslíka. Teď stojím mezi vesnicí a naší skupinou, včetně dvou nově příchozích. Otočím se bokem tak, abych viděl obojí. Opět se porozhlédnu po svém okolí a dál zůstanu nehbutě sedět na koni.

Baron Luther von Morgenstern - 30. října 2006 09:32

soukromá zpráva od Baron Luther von Morgenstern pro Byl bych si všiml, kam zmizel Deandreinos? Když projíždím kolem ostatních, snažím se zaslechnout, zda si něco nešeptají nebo si kromě košil a měchů i něco nepředávají. Za záda nově příchozích jsem nejel náhodou. Zkontroluji, to, co není obvykle zcela vidět zepředu - zbraně, výstroj, chvi hlavně vidět na ruce. Ta nová ženská a její čokl mě zajímají především. Při oblížení okolí mě zajímá jakýkoli pohyb, podezřelý stín, ptáci na obloze, Deandreinos a podobně.

Monaya - 25. prosince 2006 19:21

Nejprve jedna tajemná postava, která se k nám vyřítí ze spáleného města, upadne do mdlob a ostatní se mu snaží pomoci, a vzápětí druhá. Není těžké si spojit, že vlk a ona dotyčná další postava budou mít cosi společného. Uvidíme. Magie je tu cítit ve vzduchu, tedy… kromě spáleného dřeva. Zatímco se k nám postava blíží, někteří z ostatních se věnují shánění vody a snahy dostat toho chudáka z bezvědomí do našeho světa, a jiní se tváří, jako by se jich nic netýkalo. Jen jestli mu tu bude dobře… nebylo by mu líp na druhém břehu? Netýká se to ani mne. Mou pozornost ale zaujme dívka, která přišla blíž. S vlkem po boku a s mečem. Vypadá, jako by byla připravena vést válku s kdekým. Meč, luk a šípy, bojový pes… hraničářka? Otočím se za ženou, která nás míjí, ale nijak ji neoslovuji. Jí věnuji jen kratičký pohled, nevýznamný, ale jejímu vlkovi věnuji pohled o něco delší. Překrásné stvoření… divoké, ale přec má spoutanou duši… S trochou lítosti se na vlka usměji. Překrásné…

Baron Luther von Morgenstern - 10. ledna 2007 03:00

Nedaleko vesnice Stále stejně nezaujatě sleduji hořící vesnici, ale někdo všímavější by si snad mohl všimnout toho, že můj nezájem nneí tak zcela opravdový, dokonce by se dalo říct, že tomu všemu nevěnuji pozornost je proto, abych mohl lépe sledovat celé okolí. Hlavou mi vrtá to, co naznačil Diaden a pár dalších věcí, ne více, ale ani méně důležitých. Možná, jsme se jen ve špatnou chvíli ocitli na špatném místě, možná, že to zase taková náhoda není. Ať je to jak je, nemuselo by to pro nás být dobré. Protože ať se v té vesnici stalo cokoli, ten, kdo to má na svědomí, určitě nebude chtít, aby zbyl někdo, kdo o tom bude vyprávět. Kdekoli. Což by pro nás mohlo být nebezpečné. A to já nechci. Jde mi sice hlavně o vlastní krk, ale když už se to tak semlelo a je kolem mě ta banda, co nám dělá křoví, měl bych se jich držet, pokud se chci dožít co nejvyššího věku. A nejen se jich držet. Naklonit si je a aso se i sám starat o to, aby co nejdéle přežili i oni. Alespoň někteří... Takže situace může mít různá odovůdnění, různé závěry, ale já věřím svým instinktů a ty mi říkají, že není nejlepší nápad, postávat tady na kopci, všem možným pozorovatelům na očích. Takže se ze svého koně naposledy rozhlédnu, již s urovnanými myšlenkami a promluvím k těm, kteří jsou kolem mě. Víceméně se jim svěřím se vším, co se mi honilo hlavou, o možnostech, variantách a důsledcích, nezapomenu samozřejmě zdůraznit to, že naším cílem je něco úplně jiného a že pokud si tu vyprovokujeme nějaký problém, cíle nikdy nedosáhneme. ...Taky je možné, že někdo ví, po čem jdeme a snaží se nám v tom zabránit. Ten meč, který hledáme není jen tak obyčejné párátko a věřím, že mnoho mocných by se nám mohlo pokusit naše plány překazit. Na chvíli se odmlčím a nechám svá slova dostatečně vyznít. Nyní už jsem poměrně odpočinutý, takže z mého hlasu vymizela únava, ale rozhodně ne ona podivná síla, která způsobuje, že má slova se všem zdají logická a moudrá a má rozhodnutí správná. Obchodnickou krev jeden nezapře... Takže si myslím, že by někdo měl chytit - a to rychle - toho pošahaného trpaslíka, než nás všechny dostane do problémů. Nechci být pesimista, ale počítat bychom měi se vším. Pokud do vesnice, tak všichni, hezky spolu, bez žádné zbrklosti a zbytečných hrdinských činů. Ale osobně si myslím, že ať se tu stalo cokoli, není to naše věc a měli bysme hodně rychle vypadnout... Teď už pauzu neudělám tak dlouhou, jako před tím a (kupodivu) mi ani nezáleží na tom, jestli se všichni rozhodnou podle toho, co říkám já. Jen chci, aby se všichni dohodli. Rychle. A chyťte už někdo toho zatracenýho trpaslíka, slyšíte? Do poslední věty však však nehcám silně působit i svoji autoritu, takže to rozhodně nezní jako zoufalá pobídka, ale jako stručný a jasný rozkaz zkušeného vojenského velitele, ikdyž já sám do něj mám daleko. Snad těm hlupákům dojde, co po nich chci a přestanou si hrát na samostatné figurky "omylem" přičleněné k něčemu většímu. Tuším, že mám pravdu a oni by to měli hodně rychle vzít na vědomí. Pokud ne, začnu se nepohodlných "překážek", co by nás mohly brzdit, zbavovat co nejdřív. Zároveň ale chápu, že ne každý je tak ovlivnitelný silou slova, kterou dokonale vládnu. Na některé holt působí jen hrubá síla. S tím se tedy otočím k Diadenovi a neméně velitelským hlasem k němu promluvím. Snad pochopí moje důvody a sehraje se mnou stejnou hru a nesehreje mě místo toho mečem ze sedla... Diadene Janeriku, le Roux, zmiňoval jsi se o zrádci v našich řadách. Myslím, že mé domněnky by mohly být víc než logické a dokonce i pravděpodobné. domnívám se tedy, že ti, co se budou zdráhat, by mohli být zrádci. Věřím, že budeš vědět, jak s nimi naložit. Pak svoje slova obrátí zpět k ostatním, snad již trochu uvědomělým toho, co jsem právě řekl bojovníkovi po mém boku. Jak říkám, nejdříve bychom odtud měli vypadnout a hlavně zastavit toho trpaslíka. Jsme tu moc na očích. Pak se můžeme dohodnout, co dál. Jasné?

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 11. ledna 2007 15:43

U padelého muže Od začáčátku této napjaté příhody jsem si akorát promluvil s Lutherem a pak klidně došel k místu nehody s koněm a následně k muži z vesnice, který kousek od nás zkolaboval. Rozhlížím se kolem. Oni jezdci mi nejsou až tak neznámí a nechtěl bych, aby nám vpadli do zad. Sám bych je asi všechny nesetnul, když by šli jen proti mě. Bylo jich přeci jen víc a já bych si pak musel hledat novou družinu. Jen ještě věnuji jeden pohled trpaslíkovi. Doufal jsem, že bude rozumnější. Ti malí bastardi jdou hlavně po zlatě a na ostatních jim moc nesejde. Asi se praštil do hlavy, když byl ještě menší. A to pořádně. Pak se podívám na Luthera, který se konečně projevil jako velitel. Přesně tak jsem to chtěl. Mě nebaví velet. Hlavně takovýmhle dobrodruhům. Člověk jim něco rozkáže a těch keců okolo to je hodno téměř pěsti. Poslouchám, co říká se zamyšleným výrazem, jen se nikdy nezapomenu rozhlédnout, zda se někdo nepřiblížil. Víceméně s ním i souhlasím, až na tu pasáž se zastavením trpaslíka. Nehodlám riskovat, že bezhlavě vlítne do první pasti. Při prudkém oslovení mé osoby mi ruka instinktivně vystřelila k jílci meče, ale tam i zůstala a při poslední Lutherově větě jsem jen přikývnul. "Víceméně s tebou souhlasím můj příteli, ale informaci o zrádci jsi si měl spíš nechat pro sebe. A pana trpaslíka můžeš nechat běžet. Pokud ve vesnici zůstal ještě někdo z jezdců, tak mu v tuto chvíli už nikdo nepomůže. A pokud ne, tak to počká, až pro něj za chvíli dojdu sám." povím Lutherovi, pak se otočím k ostatním. "A vás ostatní bych chtěl poprosit v zájmu nás všech. Zvolme Luthera jako velitele skupiny a nedělejme unáhlené skutky na vlastní pěst. Musíme se chovat profesionálně a to jak sami usoudíte bez řádného a uznaného velitele nejde." udělám malou pauzu, abyste mi mohli věnovat svou pozornost. "Protože pokud se tak nestane, riskujete tím celou tuto výpravu. Jak vidíte, zřejmě o nás ví druhá skupina, o které jsem mluvil a dokonce i ví, kde se nacházíme. Jsem si naprosto jistý, že za to, co se zde můžou oni a neradím nikomu plést se do jejich cesty. Měli bychom se co nejdřív sebrat a pokračovat dál. Musíme chvátat víc, než jsem si ještě ráno myslel. Jistě i oni jsou někde poblíž. Raněný bude v pořádku, vezmeme ho s sebou a pokud mne nyní omluvíte. Jdu domluvit panu trpaslíkovi. A doporučuji všem, co nepomáhají při ošetření, aby byli v pozoru a pokud se tu objeví jezdci, okamžitě se dejde na ústup k městu. Ústup tak rychlý, že vás nedoženou, jinak vás všechny zmasakrují. Obávám se totiž, že jen já jsem schopen jim účinně odolávat nějakou dobu." dokončím a bez dalších řečí se začnu rychle vzdalovat. Neběžím, stále jen jdu, avšak je vidět, že spěchám. Možná proto se taky pohybuji asi tak rychle jako běžící kůň.

Plešatý - 11. ledna 2007 16:49

Blízko vesnice Od chvíle, kdy jsme se jako celek přiblížili docela blízko k hořící vesnici, jste mne mohli dost často zahlédnout v blízké přítomnosti Monayi, však jen do jisté chvíle, kdy jsem se z nejistých důvodů, jakoby vypařil. Pád z koně, kdy do té staré herky, kterou jsme si koupili od toho starce, jsem přežil docela bez újmy, neboť má obratnost v oné chvíli již vyšla na jevo. Při pádu jsem sice nestihnul v rychlosti přehodit nohu ze strany koně, na kterou padl, a tak to mohlo vypadat jako docela ošklivý následek, leč ihned poté jsem se obratně překulil přes bok a následně vyskočil do dostatečné výšky, aby mne kůň "podplul" a zároveň nezranil kopyty, kdy se převalil. "Učedníku můj, je jen na tobě, jak se v každé chvíli zachováš. Každý svého štěstí strůjce." Chvíli mi trvalo, než jsem uvedl svou nohu opět do pořádku, ale i na to, jak rychle jsem se zřejmě "zregeneroval", čehož si možná všimnul jen málokdo, jsem se opět ladněji pohyboval. Tak nějak jsem ani moc nemluvil, neboť nebylo mluvit do čeho, leč zřejmě jsem měl ke svému počínání vlastní důvody, nebo jsem prostě neměl chuť reagovat i na tak závažné věci, které se možná týkaly i mne samotného, nebo Monayi. "Čím dál víc se překonáváš. Mlčenlivost není jen odpuzující, ale i nenávistná." "A proč dělám to, co vlastně dělám? Protože žiju, ne, jako ty..." "Ano, nikdy jsi mi nebyl podobný, a to ani zrnkem tvé kůže. Ani jedním smyslem. A stále se snažíš o něco, jenž je vlastně nevyhnutnelně nemožné. Stále nechápeš? ..." Ta mlčenlivost, která mnou oplývala, jakobych to ani nebyl já, způsobila i možná to, že jsem se tak nějak začal distancovat skupiny. "Nemůžu uvěřit vlastním očím! Ty jsi to opravdu udělal? Proč sakra?!" Zamýšlet se teď nad tím, jestli někdo opět pronese nějaké moudro, které by pojilo celou skupinu, je v tuto chvíli mírně nezbytné, ale mne zřejmě ještě více odrazuje, a tudíž jsem se zřejmě sám po nějaké chvíli uchýlil k jistým úkonům, které takřka nezbytně potřebují samotu a alespoň vědomý klid. Je jisté, že mé chování se ohromně změnilo od doby, kdy jsme vyrazili z vesnice a došlo k oné slovní potyčce v celé skupině. "Zní to divně, ale cítím se tak nějak... prázdný a zároveň klidný z toho všeho co se děje, leč nevím proč tomu tak je. Potřebuji vědět, co jste mi celou tu dobu tajil. Je tady určitě něco, co jsem se měl dozvědět už dávno, jenže můj otec... tedy pomyslný otec, zkonal ještě dříve, než jsem byl schopen se jej na to optat..." "Proč? Jest vše?" Od chvíle, co jsme spatřili onoho muže, jenž upadl do bezvědomí, kdy jsem se ještě stále držel co nejblíže Monayi a vzápětí zahlédli ženu, jenž měla svého zvířecího společníka, jsem se odtáhnul od skupiny do ústraní. Vlastně ne tak velké ústraní, jakožto že jsem si vyhlédnul nějaké volné prostranství, nejlépe na nějakém malé vyvýšenine a posadil se na tamější rozrostlý pařez. Při větším pozorování si jde povšimnouti, že jsem pod sebe skřížil nohy a začal meditovat. Více prozatím nelze detailněji zjistit, neboť je onen kopeček přecijen ve větší dálce...

Plešatý - 11. ledna 2007 16:50

soukromá zpráva od Plešatý pro Meditace. Tréning mysli, přičemž obnovuji a trénuji své nově nalezené schopnosti. Telepatie, kdy vstupuji do myslí bytostí a alespoň se pokouším uplně od samotných základů zlepšit své schopnosti. Telekineze, kdy se myslí podobám svými magickými umy, však toto nemá s magií společného téměř nic. Maximálně efekt a následek, neboť tato schopnost je u mne stvořena v podvědomí, na níž magie nemá žádný vliv. Jsem prost svých myšlenek, snažím se trénovat v jakékoliv volné a klidné chvíli. U ohně, který mne naplňuje energií, v klidném a temném pokoji hostince apod. Stejně tak se snažím prolomit bariéru u zvířat. To jest také jeden z nevědomých cílů mé schizofrenie.

Deandreinos - 11. ledna 2007 16:53

Objevím se tak náhle a nečekaně, jak jsem zmizel. Můj upřený pohled chvíli vyprovází Diadena, ale pak se obrátím ke skupině, přičemž jeden pohled navíc věnuji elfce. "Jsou to skutečně andělé, více než zajímavé," prohlásím klidně, přesto je patrno, že to považuji za překvapivé zjištění. "Odjeli a nemyslím, že by nás přehlédli. Vzdálenost či úkryt nás před nimi ochrání jen stěží, tím spíš, když jsme s ním," pokývnu hlavou směrem odkud odchvátal Diaden. Nezdá se, že by mne to znepokojovalo, zní to jen jako konstatování. Pak se obrátím na Luthera a chvíli si pohledem měřím i jej, zdá se, že alespoň část rozhovoru zde jsem stačil vyslechnout. "Pokud jde o mne, pokus se mi jednou něco rozkázat a já ti vyříznu jazyk," prohlásím takřka konverzačním tónem, přesto jakýsi osten skrytý v mém hlase dává znát, že by bylo chybou brát to na lehkou váhu. Druhé varování již nebude...

Monaya - 11. ledna 2007 17:52

Trpaslík, zdá se, je v dobrých rukách a Rowana jej pomalu přivádí k vědomí. Ohledně dívky, která se potuluje kolem, tak té si už dál nevšímám, ale neušlo mi, že se Guaro vzdálil. Nejprve se za ním nedívám, ale po chvíli mne zvědavost přemůže a podívám se kam šel. Oddychnu si, když ho uvidíme meditovat na kopci a dokonce se i lehce pousměji. Jak typické... důležitá rozhodnutí jsou doprovázena nezájmem některých.. a dál se pro sebe tiše usmívám. Můj úsměv ale ztuhne, když Diaden navrhne, aby byl Luther velitelem skupiny. Souhlasím s organizací, ale nebudu se nikomu podřizovat. "Cože?.. Nejprve se zarazím, jako bych špatně slyšela. Křečovitě stisknu ruce v pěst, až na kratinkou chvíli zjemní kůže odstín na světle fialovou. Pevně stisknu zuby, jako by mi další slova šla jen těžce z úst. Hm... souhlasím s tím, že bychom měli být organizovanější, ale nebudu se nikomu podřizovat a ať nečeká, že budu jeho otrok." Mluvím k Diadenovi, ale slova poslední věty stočím přímo na Luthera. Věnuji mu výraz bez emocí, tvrdý a rozhodný. "Nebudu ale dělat problémy." A abych svá slova potvrdila, mírně skloním hlavu. A s těmi anděli jsem měla pravdu... nemusíte mi nikdo věřit.. vím, kdy mám pravdu a kdy ne.. lidé.. Pak se podívám na Deandreinose. Já to taky říkala.. ale mne neposlouchali. Myslím si tiše pro sebe.

Plešatý - 11. ledna 2007 18:25

soukromá zpráva od Plešatý pro Protože jsem ještě zaslechnul tu jejich velice zajímavou diskuzi o tom, že by se měl stát vůdcem skupiny ten... obchodníček, což mělo u mne následek tichého zaklení a zakroucení hlavou, v tuto chvíli, kdy sedím na pařezu na to stále myslím... Snažím se, aby se mé myšlenky, byť jen ty miniaturní, které jsou v mé mysli zabodnuté tak hluboko, jak jen to jde, vymýtily samy od sebe, abych se mohl neustále soustředit na to, na co se právě koncentruji. "Prosím, nezraď mne teď... Potřebuji, aby se to stalo, aby pochopili. Vždyť si vždy říkával, že i přes malou zkušenost v každém oboru lze dokázat zázraky a tato schopnost mi propůjčuje jistou moc nad všemi, alespoň ať vidí... Prosím, potřebuji to." Stále sedíc na onom pařezu konentruji svou vnitřní energii tak, jak mi byla dána rada, abych se stal alespoň ústy jednoho z nich, nejlépe někoho, kdo měl alespoň trochu respektu.... "Diaden..." Stále se soustředím na něj a na jednu větu, kterou si pro sebe celou tu dobu tiše šeptám. "Nehodlám se podřídít někomu tak sebejistému, když může udělat několik chyb i v tom nejmenším momentu..." "Nehodlám svěřit jak životy ostatních lidí, tak můj někomu, jehož obrana je pouze a jen jeho jazyk, ostrý a nepředvídatelný jako kočka. Mám svou hlavu a jestli se mne někdo bude snažit donutit, stane se to, co stát se má." Otočím své dlaně nad pařez a nechám z nich proudit neviditelný tok energie, který má mít za následek mírnou levitaci, která napomáhá koncentraci a samotné telepatii. Poté opět přesunu dlaně nad svá kolena a otočím je vzhůru, načež je plně, byť co nejvolněji otevřu... Výsledek mého snažení by měl být ten, že vžití se do jedné z těch postav dole ve vesnici by mělo vybudit v onom vysokém muži promlouvat mými slovy...

Gearmin dar' Ghull - 11. ledna 2007 21:36

Stále se držím blízko skupiny, nemám však potřebu se k čemukoliv vyjadřovat. Tělem jsem přítomen, ale myslí jako bych byl někde jinde. Jen tupě zírám do prázdna a nejspíš ani neposlouchám o čem se debatuje. Po proslovu Luthera a následně Diadena jako bych se probral ze snu a zpozorním. Nejdříve hltám pohledem každý záchvěv Lutherových úst když mluví, v tváři mám při tom kamenný výraz. Pak se podívám za odcházejícím Diadenem. Možná jsem původně neměl v plánu nic říkat, nicméně nastalá situace mě k tomu donutí. "Souhlasím s Lutherem. Ač je většině z vás nesympatický, má pravdu. A souhlasím také s návrhem Diadena, aby byl Luther našim prozatimním....řekněme třeba vůdcem. Jestli máme v budoucnu získat to, pro co jdeme a nenechat se zabít od těch, kteří nám budou zcela jistě stát v cestě, je nutné rospektovat určitá pravidla. Konflikty naší skupince neprospějí. Od teď se budem řídit Lutherem...komu se to nelíbí, cestu zpět zná...a nebo může jít po meči na vlastní pěst." Mluvím tvrdě a nekompromisně. Dost hlasitě aby mě slyšeli všichni kdo jsou poblíž. Při posledních slovech se zamračím na Deandreinose.

Pán Jeskyně - 11. ledna 2007 21:39
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Mno nejsem si jist jestli jsem zcela správně pochopil o co se pokoušíš. Předpokládám že chceš proniknout do Diadenovy mysly a promluvit jeho ústy. Výsledek však není takový jaký bys čekal...narazil jsi na tvrdou a neprostupnou bariéru, takovou jakou jsi zatím nikde neviděl. Diaden zcela jistě není obyčejný paladin.

Baron Luther von Morgenstern - 12. ledna 2007 02:09

Nedaleko vesnice, na kopci, u Deandreinose Po tom, co dopovím svá slova, sleduji nezaujatě své okolí, jako by se nic nedělo. Jako bych nikdy nic neřekl... Přesněji řečeno řekl, ale bylo to už uzavřeno... Jen na slova Diadena reaguji (a přitom na něj mrknu, což asi ostatní neuvidí): Příteli, omlouvám se, jestli jsem prozradil tajemství, ale pokud mezi námi opravdu zrádce je, měli by o něm vědět všichni. Jen kvůli bezpečnosti ostatních, samozřejmě. Ale máš pravdu, ten trpaslík je už předem mrtev, takže ho nechme být. Podle hlasu to vypadá, jako kdybych odepisoval zkažené máslo ze seznamu zboží. Zcela chladně, bez emocí, s jasným nadhledem... ale přesto jsou v mém hlase slyšet emoce. Ne však příliš pozitvní. Naopak - ty nejtvrdší, které mému hlasu dávají přízvuk padajícího ledového kvádru, mrazivého a nebezpečného. Zkrátka je trpaslík odepsaný. A někteří z vás by snad i mohli mít pocit, že pokud někoho odepíše Diaden a následně i já, je ten člověk skutečně mrtev, ikdyž ho možná ještě vidíte běžet k vesnici, jak jedna nožka střídá druhou. Obě však krátké. Krátké na smrt... Co se toho zrádce týče, skoro bych řekl, kdo by jím mohl být. Vsadím jeho krk na to, že jsem na to přišel... Celou tu dobu njevěnuji pozornost ničemu jinému než Diadenovi. Zjevně jsem zcela pohlcen konspirační teorií, že ani nedokážu myslet na jiné věci. I onen fanatický žár v mých očích to,u napovídá... Avšak přestane napovídat, když se do mých očí vrátí led a do tváře tichá, nicneříkáající neutralita... Shodou okolností přesně načasovaná s tím, co říkal Deandreinos... Přesně v okamžiku, kdy dokončí větu mě určenou, se totiž otočím k němu. Obě ruce smířlivě zvednu vzhůru, směrem k hlavě. Potom však, bez jakéhokoli varování, švihnu rukou - snad až nadlidsky rychle) Deandreinovým směrem. A dřív, než by mohl kdokoli cokoli pochopit, míří má ruka směrem k jeho krku. Jen s tím rozdílem, že nyní v ní držím dýku, která nikdy před tím nebyla vidět. Sekám z leva doprava, přes obličej, tak říkajíc od ucha k uchu. Avšak na nic nečekám a vyrážím i druhou rukou.I v ní se z ničehonic objevuje dýka, ta však přímým bodem míří na pravé oko. Když něco řeknu, tak budeš poslouchat, parchante. A v naší cestě pro meč mi nebude překážet nikdo, kdo nás brzdí, čili je na straně těch druhých...

Plešatý - 12. ledna 2007 09:42

soukromá zpráva od Plešatý pro Otevřu doširoka oči a ústa, na tváři se mi objeví dosti zmatený a vyjevený výraz a jde na mně vidět, že se mi to opravdu nepodařilo. Neztrácím nad sebou kontrolu, stále levituji, však onen nepříjemný pocit z Diadena se mnou rozšiřuje velice rychle. "Co to?" Po nějaké chvíli, co se vzpamatuju a obnovím svou vnitřní energii, opět přivřu oči a začnu přemýšlet nad tím, co se právě udělo. Doufám, že nikdo a ani sám Diaden nic nepoznal, neboť by to nebylo moc dobré a ještě k tomu když se mi ani to, oč jsem se snažil, nepovedlo... "Přemýšlej... Nejlepší bude, když vstaneš, nebudeš dělat problémy a přidáš se opět ke skupině. Sblížíš se s tou elfkou a budeš rádcem všech, kteří potřebjí .... pomoc..." "Myslíte smrt? Proč bych měl něco takového udělat? Vím, co je ten hajzl zač a teď jsem ještě poznal, že ten téměř mechanický tvor je také podivnější, než se zprvu zdá." Dobře. Z hluboka do svých plic vtáhnu kyslík, ve kterém se stále ještě mísí různé výpary z kouře z vypálené vesnice, mne to v tuto chvíli nevadí. Vydechnu a postavím se, však neustále levituji. Při prvním kroku vpřed se pod mou nohou vytvoří malá jamka, jakoby přesně do té části země, nad kterou se nachází mé bosé chodidlo, tlačilo mohutné kladivo a vytvoří se menší jamka. Je na mne poznat, že jsem více než rozhořčem a minimálně i zmaten z okolností, které se právě objevily... Pomalu se pohybuji směrem ke skupině a už z dálky pozoruji tři konkrétní osoby. Namyšleného obchodníčka, velkého paladina s tajemným nitrem a elfí krásku, která mi přijde jednoznačně velice blízká, i když jsou si naše rasy i osobnosti tak vzdálené...

Plešatý - 12. ledna 2007 09:49
	Po nějaké chvíli, co jsem vysedával na pařezu na vyvýšenine opodál, jsem se v klidu zvednul ze sedu a opět se v tuto chvíli pomalým krokem pohybuji směrem k družině. Z dálky na mne je vidět, že jen velice omezeně pohybuji ostatními částmi těla, než nohama... "I když čas ještě nenadešel, stále máme možnost, synu."

Lycia - 12. ledna 2007 14:53

Usadím se kousek od léčící Rowany, na mnou vyhlédnuté a podle mě dobré místečko, odkud vidím jak na vesnici tak i na skupinku. Vidím aj dívku, co je kousek od nás, ale nepřibližuje se a tak jí jen pozoruji zasněným pohledem. No, tak se nám to tu schází, že by i toto děcko šlo pro meč. Hm..myslím, že i když má vlka, nezvládne situace, které nás čekají. Vlastně, ani jsme pořádně nevyšli a už jsou tu rozbroje. Menší,ale myslím, že to je jen krůček od toho,aby byli i větší. Zaslechnu věty o zrádci a otočím se na ty, z jejichž úst vyšlo něco o vůdci Lutherovi a ty, jenž již vyslovili svůj názor. Tak to nám to pěkně začíná...malé začínají být velké...ale co,vždyt svým způsobem je jedno, kdo tuto jakoby skupinku povede, většina si do svých rozhodnutí nedá šáhnout. Nevypadáme a nejsme vojáci. Takže Luther si to může myslet,ale v krizi zůstane jen s nejvěršími, které získal do ted.. V mysli si srovnám vznikající situaci a začnu si znuděně kroutit pramen vlasů. Luthera ani dalších si již nevšímám a mé oči směřují zpět k dívce s vlkem střídavě s Rowanou.

Deandreinos - 12. ledna 2007 15:37

Přes rychlost a nečekanost Lutherova útoku prostě jen uhnu pohybem těla. V témže okamžiku zachytím jeho bodající pravici za zápěstí a zkroutím mu ji za záda. Jen ladný a ledabylý pohyb, který mi evidentně nečiní žádnou námahu. Kosti zapraští, nesnažím se to dělat šetrně a je vidět, že mám mnohem větší sílu, než by k mé konstituci přináleželo. Když Lutherovu na několika místech zlomenou ruku svou levačkou pustím, stále ještě svírá jílec své dýky, která ovšem až po záštitu vězí v jeho zádech, přímo v srdci.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 12. ledna 2007 16:22
	soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro BTW. pokud Luther zemře, tak to ucítím. Jsem mu celkem blízko a navíc z každého svého věřícího mám výhody.

Rowana - 12. ledna 2007 23:59

Klečím vedle Ihrmena a prsty mu stále jemně vtírám mast do pohmožděnin a všech možných drobných ranek,které sice vůbec nemusí vypadat nebezpečně,ale kdyby se do nich náhodou dostala infekce,jeho tělo už by nemuselo mít sílu na další boj.Nakonec plechovku uzavřu a schovám ji zpět do vaku.Ihrmenovi už teď jen podpírám hlavu a po velmi malých krátkých doušcích mu dávám napít vody a pozorně sleduji jeho tvář,neobjeví-li se na ní nějaké známky zlepšení či zhoršení.Přitom ale také pozorně poslouchám debatující skupinu,občas jim věnuji i kratší pohled. Lutherova řeč na mě docela zapůsobí,tedy spíš jedna věc. Někdo jiný jde také po meči a snaží se nás odtranit za každou cenu... Před očima mi znovu zableskne vzpomínka na černou ruku,vybavím si řev Andělů a najednou dostanu nepopsatelný strach.Vytřeštěné oči prudce zavřu a zatřepu hlavou. Neměla bych to tak prožívat! Napomenu se v duchu a honem se zas začnu věnovat Ihrmenovi,doufám,že si mého ''výpadku'' nikdo nevšiml.Znovu se zaposlouchám do rozhovoru,nad řečmi o zrádci jen vduchu nevěřícně zakroutím hlavou.Musím ovšem uznat,že bychom se opravdu měli co nejdříve někam skrýt,nemám z toho moc dobrý pocit,být takhle na ráně komukoliv.. Bez toho muže se nikam nehnu. Prohlásím neoblomně,zatímco se Diaden s Lutherem na chvíli odmlčí,abych se ujistila,že ho tu ostatní opravdu nechtějí nechat na pospas.Nápad jmenovat Luthera naším organizátorem se mi docela zamlouvá.Jak už si konečně někteří stačili všimnout,nijak daleko jsme se zatím nedostali a to jen díky neustálým rozporům v družině. Já také souhlasím. Promluvím hned po Gearminovi a trošku víc se v kleku narovnám. Vaše neustálé potyčky a dohady nás jen zdržují,pokud to tu Luther jen trošku zorganizuje,nikomu to neuškodí. Neříkám to nijak horlivě,ani se vás nesnažím přesvědčit,spíše poukazuji na svoje dosavadní zkušenosti s ostatními výpravami a to,že jsme dost pozadu by vás aspoň trošku mělo varovat. A nemyslím,že Luther očekává,že mu budeme otročit. Dodám ještě k Monaye,docela mě ale překvapí,že ona s tím i přes patrné vnitřní sebezapření a svou elfskou hrdost víceméně souhlasí. Naposledy dám Ihrmenovi napít a měch s vodou prozatím uschovám do svého vaku.Sleduji teď reakce ostatních a začínají se mě zmocňovat menší pochybnosti o síle téhle skupiny,které se jen potvrdí,když Luther zcela nečekaně napadne Deandreinose.Šokovaně sleduji jejich kratičký zápas a když uslyším praskot kostí,jen přivřu oči. A to jsem se těmhle chudákům snažila pomoct jak jsem jen mohla.... Pomyslím si zhnuseně,když vidím,kam až je jejich ješitnost a nabubřelost dovedla. Ale co se divím,až příliš okatě prahnou po meči a perou se o něj dřív,než je nutné,jako skoro všichni... Začínám přemýšlet,jestli bylo kdy vůbec rozumné,že dědeček začal vyprávět tu dávnou historii,zatím to přineslo vždy jen smrt a zkázu.

Pán Jeskyně - 14. ledna 2007 10:01

Praskání Lutherových kostí, jako by zastavilo čas. Nikdo se neodvážil vydat ani jedinou hlásku, dokonce i vítr ustal. Snad aby bylo slyšet jeho poslední vydechnutí. Lutherův obličej se bolestně zkřivil a jeho hrdlo namahavě vypustilo poslední jeho výdech. Jeho bezvládné tělo s dýkou v zádech dopadlo těžce na zem a jeho krev začala smáčet měkou půdu pod ním. V tu samou chvíli, kdy jeho tělo dopadlo, začal foukat silný vítr. Snad jako by šlo o nějaké znamení. Ze země se zvedl prach, listí a kusy trávy...vše vás šlehá do obličeje. Je to dost nepříjemné a těžko se dá proti tomu bránit...snad jen lze si zakrýt tvář. Máte pocit, že jste kdesi v dáli zaslechli zlomyslný smích, pak vítr ustal. A místo Lutherova těla leží na zemi jen otrhaný pytel, z jehož děr se ven rozlézají různí brouci, švábi, stonožky a jiná havěť.

Hecilë Indio Ilmë - 15. ledna 2007 12:34

Sleduji dění v nedaleké skupině... Skoro nikdo nezaregistroval můj příchod a Ti jež jej zaznamenali nereagují... Místo toho se každý věnuje svému... Neslyším vše, ale z toho co vidím se mi ježí srst... Nicméně bych určitě mohla pomoci u muže, který z vesnice vyšel přede mnou. Všimla jsem si ho už tam a chtěla jsem mu pomoci, ale nemohla jsem se k němu dostat... Nic mě neudiví tak jako šarvátka mezi členy skupiny, která skončí smrtí jednoho z nich. Vítr jež se na krátkou chvíli zvedne mě nijak moc nepřekvapí... Smrt je přeci vždy doprovázena podobnými jevy. Hlavně jde-li o vraždu, či zabití. "Prosím? Mno to je opravdu zajímavé... Pokud se zabíjí navzájem, tak se určitě moc dlouho neznají. Ale proč? Co je donutilo bojovat? Dá-li se to bojem nazvat." Prsty volné ruky tiše lusknu... Vlk se zvedne a přinese mi tornu s lukem. Aniž bych ze skupiny spustila oči pozvednu ze země tornu, kterou si dám napříč přez rameno. Pak seberu luk, který už si nechám v ruce. Při případném boji ho budu moci kdykoliv pustit na zem... Na zádech by mi akorát překážel. Smečem a lukem v rukou s vlkem po boku se vydám směrem k Rowaně... Rozhodnutá nabídnout jí svojí pomoc. Ovšem nečekám vřelé přijetí a obávám se útoku. Snažím se být co nejvíce ostražitá...

Hecilë Indio Ilmë - 15. ledna 2007 12:37
	soukromá zpráva od Hecilë Indio Ilmë pro Větřím... Snažím se zařadit si každého jednotlivce... rasy, nemoci, hodně mě zajímá ten, jenž se pohybuje zázračnou rychlostí a Ti dva, kteří neovládli svá nitra... Cítím ve vzduchu čerstvou krev? A pokud ano, tak čí?

Monaya - 15. ledna 2007 18:52

Na slova Rowany už nezareaguji. To, co jsem řekla jsem pronesla a dále se k tomu nebudu vyjadřovat. Jen.. snad ji ještě obštědřím tvrdým pohledem a pak si dál hledím svého. Jenže co je má starost? Prozatím se tu nic neděje. Na cestu se nikdo nepřipravuje a spíše to vypadá naopak. Pak, ale mou pozornost upoutá Luther a jeho chování. Pořád mluví o zrádci... Většinou se potrefená husa ozve první.. A většinou i ono staré pořekadlo platí. Dívám se tedy, co má v úmyslu a jak uvidím, že se vydává na za Deandreineasem, vydám se pomalu za nimi. Plouživým pohybem, jako by se mne nic netýkalo, se šourám po cestě blíž k nim a stále se dívám, co má Luther za lubem. Díky mému zraku uvidím i ten nepatrný detail, že v ruce, kterou útočí na elfa, svírá nůž. V tu chvíli mi zatrne. Na okamžik zaváhám s dalším krokem a v ten moment se čas zastaví. Ne úplně a jistě se to zdá jen iluzí, ale pocítím to... nepříjemný pocit na kůži, kdy chloupky šimrají a nepřestávají.. a pak všechno utichne. A jako lavina se zvedne vítr. Instink mne začne nutit, abych si přidřepla k zemi a nenechala tak vítr, aby si se mnou pohrával jako s mladým stromkem, ale nepřidřepnu si. Jen lehce naznačím, ale po chvíli si to rozmyslím. Vítr ustane stejně prapodivně, jako začal, a přinesl sebou smrt. Zeširoka otevřu oči, abych se přesvědčila, že se mi to nezdálo. Luther zmizel a místo něj na zemi leží pytel prolezlý brouky. Deandreinos vypadá tak... klidně. Vydám se tedy zjistit co se stalo. Ani se neotáčím a nezjišťuji kde kdo je. "Co jsi s ním provedl?" Zeptám se. Klidně a chladně, jako bych se ptala, jestli po noci zase vyjde slunce. V mém obličeji je jen nepatrný náznak škodolibosti v očích, které vždy prozradí vše...

Plešatý - 19. ledna 2007 15:15

Pomalým krokem se dostávám zpět mezi lidi, dole ve vesnici. V tuto chvíli vypadám, jakoby mi někdo zalil kovem kosti horní části těla, neboť jedinné končetiny, jenž jsou v pohybu, jsou pouze nohy. Vypadám však dosti odpočatě a jemnost rysů v mé tváři, linky pod očima i na tvářích značí, že zřejmá únava ze mne opadla jako podzimní listí... "Ruiny zachované z dávných dob tě pozorují." "Ruiny dokází pozorovat? Co je zase toto za hloupost, otče?"

Baron Luther von Morgenstern - 19. ledna 2007 22:40

soukromá zpráva od Baron Luther von Morgenstern pro Mohl bych si přát draka? Možná. K čemu by mi ale k čertu byl drak? K ničemu. Ale vím, k čemu mi budou peníze - k dobrému, pohodlnému a dlouhému životu. A aby byl můj život dlouhý, musím udělat, co po mě chceš. A je i v tvém zájmu, abych byl úspěšný. Ano, můžeš si najít i někoho jiného, ale našel sis mě. Musel jsi mít své důvody, proč si mě vybrat, ale ať byly jakékoli, byly dobré a nemá smysl se o tom dohadovat. Ale k výsledku - ty mi daruješ život, proto, abych pro tebe zabil Diadena. Ty sám ho nezabiješ a pokud budu mrtvý, atk ani já ne. Takže můj život není odměna, to je základ dohody. Jako odměnu budu chtít peníze. Abych ale uspěl, potřebuji moc. A ty mi ji můžeš poskytnut. Ptáš se proč bys měl? Už jen to, že sis mě vybral znamená, že mi věříš a tudíž je to i důvod, proč mi pomoci. A když mi pomůžeš, dostaneš za to navíc ten meč. Dobře si uvědomuju, s kým jednám a vím, že drzosti nejsou na místě, ale zase na druhou stranu, jsem obchodník a v téhle situaci nemám co ztratit. Mohu jen získat, takže proč se nepokusit z toho vytřískat co nejvíc...

Lycia - 20. ledna 2007 19:40

Zaslechnu známý zvuk a otočím se, vidím jen proměnu Luthera na otrhaný pytel.Náhlý vítr mi rozcuchává vlasy a já se jen zašklebím. Nesnáším magii a mám pocit, že tento vítr, vlastně celý ten Luther je magii obklopen. Že by to byl jen ten špech?No, tak už víme, že on se nám objeví v zádech, dříve či později o něm určitě ještě uslyšíme. Otočím se od toho pytle s opovržením a uvidím dívku, jak dává příkaz vlkovi. To snad nemyslí vážně...no kam ten svět spěje? Vždyt ona ho zbavila jeho elegance a důstojnosti a udělala si z něj prašivého čokla. Keby ted o něj přišla, tak si vycvičí třeba psa. To snad vážně bude zajímavější ten nemocný či ten pytel brouků. Rukou uhladím vlasy a srovnám je zpět za uši. Zůstávám na místě a těším se tak krásné podívané ve skupině.

Rowana - 22. ledna 2007 18:47

Ledovým pohledem sleduji Lutherův poslední výdech.Jakmile začne kolem burácet vichr,nevědomky stisknu Ihrmenovi velkou silou paži,jakobych se jí chtěla přidržet a ustát silný nápor větru.Před poletujícím listím a prachem z cesty pevně zavřu oči a otevřu je teprve až když v dálce dozní ten podivný smích.Mírně šokovaně sleduji,co z Luthera zbylo.Jedním pohybem ruky si upravím pocuchanou rudou hřívu a rozhlédnu se kolem po ostatních.Nakonec mě ani nepřekvapí,že některým je to zcela jedno. Jen buďte dál tak hloupě zaslepení,s takovou na vás nakonec taky přijde řada,jako zatím na všechny.. Odfrknu si v duchu,můj první dojem v hospodě ve vesnici byl zřejmě klamný.Jak tak brouzdám pohledem po okolí,teprve teď zaregistruji příchod neznámé.Zvědavě si přicházející Hecilë prohlížím,část pozornosti věnuji i jejímu vlkovi.Z jejího postoje jasně vidím,že není vetřelec a když si všimnu,že se soustředí na Ihrmena,dojde mi,že je patrně další,která přežila útok Andělů.Znovu se rozhlédnu po ostatních a docela mě překvapí,jak nově příchozí bytost každý s takovou lehkostí ignoruje. Tak fajn. Promluvím ostrým hlasem do nastalého ticha. Já a tady raněný se přesouváme do bezpečí pryč z cesty.Jestli se tu ještě vůbec někomu chce pro Meč,můžete mě následovat.Mám v plánu odsud co nejdřív vyrazit dál.Ale.. Probodnu přítomné vážným a ne mco příjemným pohledem. Pokud tu dál hodláte řešit vaše malicherné a směšné spory,nebo jen civět do prázdna,já se klidně otočím a jedu zpátky domů.Mám tam důležitější věci na práci.Klidně si najděte cestu k meči sami,ale já tu nehodlám ztrácet čas a riskovat život. Skončím stručně a dál už vám nevěnuji pozornost.Místo toho se obrátím na Hecilë a mírným úklonem hlavy jí naznačím,že přede mnou může svoje zbraně sklonit. Zdravím,já jsem Rowana. Lehce se usměju a váhavě natáhnu ruku. Všimla jsem si,že přicházíš od města.Máme tu už jednoho raněného ve vážném stavu. Stočím pohled na Ihrmena. Co nejdřív bychom se měli odklidit z cesty,ať tu nejsme všem na očích a tihle.. Poukážu na většinu družiny. ..se k ničemu nemají.Nemohla bys mi prosím pomoci odnést ho z cesty? Požádám Hecilë o výpomoc s raněným.

Plešatý - 22. ledna 2007 19:22

Stojíc stále při Monaye, křečovitě trhnu hlavou k ženě, která se ve skupině pohybuje už od začátku této... výpravy. Na malou chvilku probodnu Rowanu zrakem a výraz v mé tváři značí ostražitost... "Co to děláš?!" Zatřepu hlavou rychlým pohybem, jakobych se chtěl zbavit jakéhosi neznámého stavu a ihned nato, co se opět zadívám na ženu a poté hlavně na vlka, výraz v mé tváři se změní do mírné nevědomosti a nakonec v mírný úsměv. Doufám, že mé předchozí reakce si nikdo nevšimnul, ale neohlížím se okolo, abych na sebe neupoutal pozornost ještě větší, kdyby si někdo náhodou mého počínání všimnul. Mírně se natáhnu blíže k Monayi, stále stojím za jejími zády, a po menší chvilce se opět odvrátím a nakonec se dám do chůze směrem k Rowaně. Zastavím se u ní a věnuji jí jeden ze svých upřímných úsměvů. "Mám stejný cíl, když už jsme tedy zde, na tomto místě." Začnu pomaleji a opět se na ni usměji. Poté se otočím na onoho člověka, na kterého je otočená sama Rowana, odstoupím krok za Rowanu a mírně se vznáším nad zemí...

Plešatý - 22. ledna 2007 19:29

soukromá zpráva od Plešatý pro Při mém pohybu směrem k vašim uším se mírně zachvěji v stud, že jsem nucen šeptat a velice tichým hlasem začnu mluviti, předpokládajíc, že vaše uši zaslechnou i tak slabý hlas, který právě vychází z mých úst... "Děje se zde něco... zvláštního. Plně vám důvěřuji, dívko a doufám, že i z vaší strany je nějaké pouto ke mne..." Mluvím rychle, neboť to chci mít zřejmě rychle za sebou a zároveň nechci, aby si někdo něčeho všimnul. "Tím "zvláštním" nemyslím jen smrt toho obchodníka, však ten paladin, nebo co je to vůbec zač... hmm... vycítil jsem z něj víc než je obyčejná lidská energie. Není to jen někdo, jako jsem si do jisté doby myslel, však podle mne to je spíše "něco"... A teď bych se rád připojil k Rowaně, jestli dovolíte. Smím vás požádat, abyste se měla na pozoru? Jste rozumná a charismatická." Ač se to může zdát, již těchto pár vět jsem zvládl v rekordním čase a v neposlední řadě pokračuji. "Já se teď přemístím k Rowaně, doufám, že naše spolupráce bude stálá. Tato skupina se mi moc nelíbí..." Po této poslední větě se opět napřímím a odpluji směrem k Rowaně.

Plešatý - 22. ledna 2007 19:31
	soukromá zpráva od Plešatý pro Když mluvím k Monayi, beru v potaz, že se mezi námi nachází i další tvor, který má zbystřené smysly - Dean, a tak mluvím tím nejtišším hlasem, jako nikdy. Na telepatii jsem raději zapoměl, nevím, jestli by něco z toho nemělo náhodou nějaké účinky i na toho vysokého chlápka ve zbroji...

Monaya - 22. ledna 2007 20:22

Stojím a sleduji Rowanu. Poslouchám její kratičký monolog. Kratičký, leč energický, a musím se sama pro sebe pousmát. Ta holka neví, do čeho se žene… do pekla je cesta přímá Pak zahlédnu, jak se ke mně Guaro nakloní, spíše přistoupí blíže. Na kratičký okamžik zaváhám. Mírně nahnu hlavu směrem k muži a pohled upřu do země, snad jako bych něčemu bedlivě naslouchala. A pak se znovu usměji. Nyní již o něco víc a pokynu hlavou. Vyrazím za Guarem a Romanou, přičemž se přiblížím k dívce s vlkem. Hecilë může přijít nepříjemný můj zvídavý pohled zcela bílých očí bez zorniček. Prohlídnu si dívku od hlavy až k patě a pak se podívám na jejího vlka. Při každém pohledu na zvíře se má tvář zjemní, není těžké odhadnout, že zvířata mám více v lásce než lidi. “Pokud nás chceš zavést k Meči, neměli bychom se zastavovat s poutníky.“ Řeknu tvrdě. Půjdu pro koně, na kterém jsme jeli s Guarem. Pohlazením po chřípí jej uklidním a zašeptám mu do ucha několik slov o tom, že budeme potřebovat jeho pomoc, ať je při nás. Zkontroluji, že se sedlo pádem neuvolnilo a pokud ano, tak popruh utáhnu. Pak na koně nasednu. Chytím pevně uzdu, abych se přesvědčila, že nehrozí další pád. “Pojedeme?“ Pomalu s koněm přistoupím ke Guarovi, Rowaně a Hecilë, a vztáhnu k muži svou dlaň. Vyzvu ho, aby si nasedl.

Plešatý - 22. ledna 2007 20:50

Pokynu Hecilë mírným úklonem a Rowaně taktéž. Poté se ohlédnu za sebe na Monayu, která již stihla připravit jak sebe, tak koně, ze kterého jsme bohužel před pár dlouhými chvílemi padli na zem... Věnuji Monayi kraťounký úsměv a vložím do její dlaně pevně ruku, však vyhoupnu se do sedla za ni, jako bych ani nepotřeboval pomoci. Jednu ruku si položím za sebe na koňský zadek a mírně se opřu, druhou jemně obtočím kolem Monainého pasu.

Plešatý - 22. ledna 2007 20:51
	soukromá zpráva od Plešatý pro Obtočím svou paži kolem vašeho pasu, doufajíc, že mi nepřiletí facka ihned nato, po tomto činu. Poté se nakloním k vaší krásné hlavě a tichým hlasem se s úsměvem na tváři otáži. "Přemýšlela jste?..."

Monaya - 22. ledna 2007 21:12

soukromá zpráva od Monaya pro Nezastírám, že mne nesvrbí ruka a nechce ti udeřit políček, ale také to beru tak, že jsi mne objal, abys nespadl z koně. Pomalu stočím hlavu směrem, kterým ke mě promlouváš a vlastně mi šeptáš do vlasů. "Přemýšlela. Dám na tvou radu a budu si na Diadena dávat pozor... ale, nevěřím mu. Ani Lutherovi jsem nevěřila a jak dopadl. Myslím, že jediní komu mohu věřit je Deandreinos a Rowana." Na chvilku se odmlčím. "Z tebe je cítit cosi zvláštního, jako bys nebyl jeden..." Pak se ale pousměji. "Nejsi obyčejný člověk, že." Zeptám se tě jemně. Ještě nikdy jsi neslyšel, že bych svůj hlas tak zjemnila. Zní ti jako lahodná hudba.

Hecilë Indio Ilmë - 23. ledna 2007 10:23

Když vidím, že si mě zde opravdu nikdo nevšímá... Projdu až úplně k Rowaně... Na její pozdrav doplněný o jméno jen přikývnu... Výraz v tváři se mi však nezmění... "Hecilë..." Pronesu směrem k Rowaně, tak aby to opravdu jen tak někdo neslyšel... Řekla bych, že kdo stojí dál než 1, 5 sáhu, tak mu příjde, že jsem vlastně nic neřekla... Na Rowaninu prosbu o přemístění raněného zareaguji tím, že zasunu meč do pochvy, přeměřím si muže, ležícího na zemi a váží - li dle mého odhadu sto kilogramů, tak se jen sehnu a bez větších problémů jej ze země zvednu. Zvedám ho tak, abych mu co nejméně ublížila, tzn. do náruče, jako princové nosí princezny. "Kam s ním půjdem? A mohla bys mi prosím vzít tornu... " Řeknu směrem k Rowaně...

Plešatý - 23. ledna 2007 17:26
	soukromá zpráva od Plešatý pro Mlčky se nadechnu a vyhýbám se tvému pohledu. Neodpovídám, jen jemně uvolním svou paži kolem tvého těla a čekám...

Lycia - 24. ledna 2007 10:44

Pomalu beze spěchu vstanu ze svého místečka, které je ted po mě vyhřáté. Doupravím vlasy po tom vichru a zamířím k Rowaně a Hecilë. Vypadá to, že půjdem. Vůbec nechápu, jak mohli chtít za vůdce Luthera, když je to Rowana, kdo udává tempo. Však ted to byl jasný důkaz. A ona si podle mě už nedělá nároky, že ten meč získáme. Nejsme ti, kteří čekala. Však jak by, když se jen hádáme a nic neděláme. Asi bych se měla stydět.Ne, proč? Než k nim dojdu, už Hecilë zvedne muže. "Myslela jsem, že budete chtít s tím chlápkem pomoc a jak vidím, dívka drobná,ale sílu má za tři chlapy. Jinak tě zdravím a vítej v této povedené skupince lidí." Vzhlédnu ke koni a k Monaye s Guarem a po pár okamžiku očima sjedu k muži v Hecilë náručí. "Jak moc je jeho zranění vážně, Rowano? Kam až to vydrží bez nejprostčího ošetření?"

Hecilë Indio Ilmë - 24. ledna 2007 11:15

Když slyším poznámku o tom, že mi někdo chtěl s mužem pomoci, tak trochu znejistím... "Sakra... už zas... Za chvíli si budou domýšlet jak je to možné... Kurnik! Děláš chyby holka!" Pak se na dívku podívám... "Děkuji za přivítání..." A pokusím se o úsměv... Pravděpodobně se mi nepovedl... Povětšinou nosím těžce vážnou tvář a jen těžko se její rysy mění... Když pak dívka začne mluvit k Rowaně ohledně ošetření muže, tak zpozorním... "Měla jsem v úmyslu se na něj ještě podívat. V torně mám pár pruhů látek na obvazování a určitě najdu i nějakou tu bylinku na zmírnění bolestí..." Pak pohlédnu zpět na Rowanu a čekám, zda mi řekne, kam chce muže odnést... Vlk kamsi zmizel... Jen stěží se dá určit kam.

Pán Jeskyně - 24. ledna 2007 14:21

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Doběhl jsi tedy až k trpaslíkovi. Není na vás od skupinky vidět, takže jsi se ho zbavil a smazal ho z povrchu zemského...o hlupáka méně. Pak si ale pocítil že se stalo něco špatného...Deandreinos zabil Luthera. Jeho tělo tu však nezůstalo...můžeš si akorát domýšlet kam zmizel. Možná v tom má prsty Gabriel. Zvláštní je, že Lutherova smrt přímo uprostřed družinky nikoho moc nezajímá...asi nebyl oblíbený.

Pán Jeskyně - 24. ledna 2007 14:23
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Když kontroluješ jak na tom muž je, zjišťuješ že nedýchá a jeho tělo začíná chladnout...je mrtvý. Zřejmě zemřel na nějaká vnitřní zranění.

Gearmin dar' Ghull - 24. ledna 2007 14:29

Všechno se semlelo tak rychle. Luther zaútočil an Deandreinose a ten ho bez váhání poslal na onen svět. Co je to ale za podivnou magii, když se mrtvola muže změní v pytel plný nějaké havěti? Nelíbí se mi to tu, musíme co nejrychleji zmizet. "Tak a problém s vůdcovstvím je vyřešen..." Promluvím jen tak do větru a nasednu na svého koně. "Vypadnout odtud zní jako ten nejlepší nápad, který jsem dnes slyšel." Přikývnu souhlasně. "Pokud chcete, mohu někoho vzít na svém koni. Rozmýšlejte se ale rychle...nelíbí se mi tu, něco tu nehraje." Mluvím směrem k největšímu davu. Lutherovo zmizení neřeším. Něco mi říká že se s ním ještě setkáme. Z koho ale začínám mít obavy je Deandreinos...není to obyčejný člověk.

Pán Jeskyně - 24. ledna 2007 14:31
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Dobrá...přistoupím na tvou hru. Jakou moc by sis přál?" Položí ti Gabrielův hlas prostou otázku, na kterou očekává přesnou odpověď.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 24. ledna 2007 15:30

Opět se objevím, ženu se zpět stejně rychle jako jsem se hnal k vesnici. Skoro běžím. Jak přicházím ty, co jsou nejblíž si prohlížím velice chladným pohledem. Už se ani nesnaším skrývat nějaké hrané přátelství. "Je mrtev. Stejně jako můj přítel Luther. A nikoho to nezajímá. NIKOHO!" zařvu na vás. Oči mi planou zlostí. "Vy jste tedy povedená skupina. Pokud tu někdo mohl zabít mého přítele. Někdo kdo má s největší pravděpodobností spojitost s tím masakrem. Tak v tom případě doufám, že vám nebude vadit, když ho taky zabiji." cedím dál skrt zuby. "Braň se ty podlá kryso Gabrielova. Nebo snad mocný Gabriel sám?" křiknu na Deandreinose a tasím svou zbraň. Se mnou to nebude mít tak snadné jako s Lutherem. Během jednoho mrknutí oka překonám vzdálenost dobrých pěti sáhů a už útočím. Útok tak rychlý, že čepel mého masivního meče není vidět. Ani šmouha. Po svém prvním útoku nehodlám marnit čas a hodlám se okamžitě krýt štítem, který jsem si zřejmě stihnul připravit v době, kdy jsem se přesouval ze vzdálenosti pěti sáhů až k němu.

Rowana - 24. ledna 2007 15:51

Hledím střídavě z Monayi na Guara. Bez toho raněného nikam nepojedu. Ujistím vás pevným,klidným hlasem.Bůhví,proč mi na tom cizím muži tak záleží.Otočím se zpátky k Hecilë,ale ta už si s Ihrmenem poradila sama.Mírně udivená její silou zvednu její tornu ze země. Díky za pomoc. Usměju se opravdu vděčně na ni i na říchozí Lyciu.Když mi však slétne pohled zpět k Ihrmenově tváři,abych zkontrolovala jeho stav,úsměv mi zmizne na rtech.Pomalu upustím tornu na zem a okolí přestanu vnímat.Jen zoufale hledím do jeho mrtvolně bledé tváře,neschopná slova.Nakonec se sesunu do kleku,opřu si tvář do dlaní a se smutným,nepřítomným výrazem hledím někam do dálky. Z nostalgie mě vytrhne Diadenův příchod.Doslova mu visím na rtech,když za mě vykřikne odpověď ''Je mrtvý...A nikoho to nezajímá''.Zhrozeně sleduji,jak ten obr v návalu tasí meč a vrhá se za Deandreinosem...

Plešatý - 24. ledna 2007 16:26

"Dob..."Snažím se odpovědět Rowaně na její připomínku o raněném, však něco mne přeruší... Když zaslechnu ten křik, jenž se právě vydral z úst některých ne zrovna hlasivkami slabých přítomných, otočím se a hned poté, co zahlédnu řítícího se Diadena, probodnu jej pohledem tak mocným, že se v mých očích začnou mísit jiskřičky podráždění a vzteku. Ve chvilce má paže pomalu sjede z Monainého těla k mému a já pokloním hlavu se zavřenýma očima... "Pošetilí blázni... Všichni!" Mrštně se vyhoupnu nad koňský zadek a ve chvíli kdy se mé chodidla dotknou onoho drsného povrchu zvířecí kůže, což se nestává tak často, jakoby se kůň prohnul zadními běhy pod jakousi neviditelnou tíhou, jenž vytvořila má chodidla. Je jisté, že jen váha samotného mého těla by toto nedokázala... "Přestaňte!!" Zakřičím na dvojici, mezi kterou se určitě schyluje k boji. Snažím se připoutat co největší pozornost, abych snad zabránil tomu, co se může stát osudným jednomu z nich, ne-li pak oběma. Jakobych se odrazil od pevného, koňského zadku, pomalu se začnu vznášet výš a výš, přičemž mám dlaně plně otevřeny směrem k nebi a konečky prstů - poslední články - mám mírně křečovitě pokřivené, což tvoří miniaturní, neviděnou pavučinu. Hlavu mám skloněnou v úhlu tak, abych měl oba dva v zorném poli a v tuto chvíli není možné, aby si mne nevšimnuli i ti, kteří se teď možná zabývají něčím jiným... Pevným držením těla vypadám odhodlaně a v mých očích začíná pohrávat rudá zář. Z dálky to vypadá, jakoby v duhovkách probíhala jakási podivná erupce. "Cožpak jste se pomátli?!" Z hrdla se mi dostane nejmocnějšího hlasu, který dokážu hlasivkami vytvořit. Však co v něm pohledává onen tajemný podtón? Ač to může postřehnout jen někdo z vás, velice pomaličku se přibližuji k oběma bojujícím a vypadá to, jakobych se v mysli o něco mermomocně snažil... "Okamžitě přestaňte! Nevšimli jste si, že právě musel zemřít už jeden z nás a jestli jste nepocítili to, co nás doprovázelo jeho smrtí, pak jste slepí více, než k sobě!" Má slova z úst vycházejí docela rychle a já si snad ani nedávám pozor na slovosled a na to, jaké věty křičím.

Plešatý - 24. ledna 2007 16:28
	soukromá zpráva od Plešatý pro Stále jsem při plném vědomí, však soustředím svou vnitřní sílu na zbraň Diadenovu a na jejich osoby samotné, čímž se snažím docílit ohromného zvýšení hmotnosti jeho zbraně a znehybnění obou postav v mém zorném poli.... Jsem si však jist, že jsem si moc nedal pozor na to, co jsem řekl a když si věty přemítám opět v hlavě, samy mi nedávají smysl...

Baron Luther von Morgenstern - 24. ledna 2007 17:24

soukromá zpráva od Baron Luther von Morgenstern pro Kdesi Je jasné, že Gabriel souhlasí se spoluprácí, nevidím tedy další důvody se přetahovat o slovíčka a je pravá chvíle začít mluvit přímo. Čeká mě tak trochu nadlidský úkol a boj proti někomu, kdo je obdařen nadlidskou mocí. Já jsem však omezen možnostmi lidského těla a nedokážu tedy být dost rychlý a mohu se unavit. A tak zní mé přání: chci, aby mé reflexy a pohyby byly rychlejší a mé tělo nepodléhalo únavě a bylo odolnější. Jsi schopen mi tuto moc poskytnout? Ikdyž zrovna něco říkám, moje mysl už pracuje o krok napřed, jak to u mě bývá obvyklé. Pro někoho, kdo by uměl číst v mé mysli, by všechny mé činy byly snadno předvídatelné... Už se vidím v nějakém velkém městě, kde si seženu kvalitní zbraně (dýky či nože, jak jinak), nějaké dobré vybavení a jak začnu shánět lidi, kteří by mi pomohli. Stejně jako jsem to dělal ve vězení, když jsem plánoval útěk. Jen nyní už počítám s úplně jinými možnostmi.

Pán Jeskyně - 24. ledna 2007 18:21

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Jistě že jsem schopen ti tuto moc poskytnout příteli. Jistě ale víš, že taková moc...pokud není postupně vypěstovaná...tak si s sebou může nést i negativní vlastnosti. Mohu ti dát schopnost transformace v bytost démonickou, v bytost nehezkou a to kdykoliv, kdy na to jen pomyslíš. Háček je v tom, že pokud té síly budeš využívat až přespříliš a budeš její pomocí páchat špatné skutky, může tě ta síla pohltit dočista a z tebe samého už nezůstane nic. Přeješ si to opravdu?"

Pán Jeskyně - 24. ledna 2007 18:25

soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Seskupuješ všechnu svoji sílu, abys znehybněl Deandreinose i Diadena. Že by to mělo zabrat na Diadena ani neočekáváš. Co tě však zarazilo je to, že tvá moc nijak nepůsobí ani na Deandreinose. Je sice mocný, ale jsi si jist, že tvé schopnosti by k němu měly proniknout. Vypadá to, jako by tvé schopnosti clonil někdo jiný...někdo ještě mocnější než sám Diaden. A v tu chvíli ho uslyšíš.... "Jen je nech blázínku...." promluví k tobě skrz tvé nitro mrazivý hlas.

Lycia - 24. ledna 2007 20:45

Na pokus o úsměv Hecilë nereaguji, má tvář je stále stejná i na vděčný úsměv Rowany. Moje odpověd přišla mimoslovně,ale i tak jí bylo dost rozumět. Jen sleduji, jak se Rowana blíží k zemi. Jemně do sebe nohou strčím a kleknu k Rowaně. "Dělala jsi vše,co bylo v tvých silách. Myslím, že by bylo dobrý ho přenést do lesa a zakopat,at má aspon trošku důstojný konec." Opět se postavím na nohy,seberu Hecilë tornu a podám Rowaně pomocnou ruku, o kterou by se mohla opřít a vstát. Očima se zadívám na další,co se chtějí bít.Zkroutím hlavou a stále čekám,až se Rowana trošku vzpamatuje. "Nebo má někdo jiný nápad? Víš o něm něco, dívko?" Otočím se hlavou na Hecilë.

Monaya - 24. ledna 2007 21:18

Blázen… všichni chlapi se tu pomátli Nechápavě se zahledím na Diadena. Jistě, svým způsobem má pravdu. Nikdo nad smrtí Luthera nehnul ani brkem, ale nepochybuji o tom, že to byla zasloužená smrt. Zlí lidé na svět nepatří… ať jsi kdo jsi Obořím se na něj. “Přestaň tu vynášet soudy. Nevíš nic… ty jsi nepocítil tu temnou magii, která obklopila Lutherovo tělo? Přiběhneš a rozhazuješ slovy jako boží mlýny… ale ty nejsi… nemáš právo zabíjet ze msty. Luther zaútočil první, Deandreainos se pokud mne zrak neošidil, bránil. Nejsi o nic lepší než ten tvůj Gabriel, temné dítko… nenáviděný syn a prachsprostý muž.“ Má slova jako by podloží Guarův levitační nástup. Pohlédnu na něj, mírně s překvapením, ale je spíše vidět, že jsem něco takového očekávala. Dříve či později. “PŘESTAŇ, pokud na tom trváš, bude řádný soud… jen lidé jsou tak primitivní, že zabíjí bez podložených důvodů.“ Natočím koně a jsem s to jednat rychle, vyrazit mezi Deandreanose a Diadena, jen abych zabránila potyčce.

Deandreinos - 24. ledna 2007 22:11

Od okamžiku, kdy jsem zabil Luthera, stojím nehnutě a veškeré to hemžení stojí mimo mne. Čím dál tím více si uvědomuji, že jsem se zřejmě stal součástí věcí až příliš velikých. Možná i pro mne, natožpak pro všechny ty okolo. A z toho plynou značené problémy. Krom toho, je tu Diaden. Ať už je to kdokoliv, nejspíš však nějaký padlý anděl, pak to je problém značný, ale zbytečný. Chce mne zabít, a dost možná se mu to povede, ale to bude chyba. Má příliš mnoho nepřátel na to, aby si mohl dovolit vysilovat se bojem se mnou, pro pomstu kvůli jedné kryse, u níž ani její rodokmen není tak starý, jako já, nebo Diaden. Jestli mne Diaden porazí, pak pro prchlivý okamžik potěšení z pomsty, který tím získá, ztratí vše, za čím jsi jde. Dám si záležet na tom, aby to byl těžký boj... Když se Diaden přižene, nevěnuji pozornost jeho slovům. Ani se k němu neotočím, jen se ve správný okamžik odrazím od země tak, abych proletěl kus nad ním, z dosahu jeho meče, který přeze všechnu rychlost protne jen vzduch. Dopadnu na zem o dobrých dvacet kroků dál, čelem ke svému protivníkovi. Teprve tehdy se dotknu jílce svého meče a v tu chvíli... jakoby se kdesi v hlubinách probudil po staletích spánku drak. Ten dojem, že procitlo nějaké prastaré vědomí zasáhne s plnou silou všechny. O kratičký a v čase přesto podivně natažený okamžik později spatří světlo světa čepel, která nemůže být dílem lidí, natolik je dokonalá. Archanděli Diadene! mé oslovení je důrazné jako výstřel z děla, přestože jsem se neobtěžoval jej vyslovit. Nemám nic společného s nepřítelem, kterým jsi mne nazval, a nevěřím, že jsi tak naivní, aby sis to myslel. Chceš-li vést tento zbytečný boj, dostane se ti ho, ale dobře zvaž následky, možná stojíme na stejné straně. pokračuje můj "proslov" rychlostí myšlenky, protože nevěřím, že bych dostal příležitost k tomu, odvykládat jej tradiční cestou. Jsem v pokleku, na jednom koleni, pravou ruku s mečem pozdviženu do výše, nad hlavu, tak, aby čepel mířila částečně do strany. Jednou rukou se opírám na zem, v též pozici, jako když jsem dopadl. Pohled mých očí, náhle temných jako nejčernější noc, se upírá přímo na mého protivníka. Je jasné, že se nesnažím o nějaké vytáčky, jsem příliš starý na to, abych se bál smrti.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 24. ledna 2007 22:33
	Úskok mého nepřítele mne zdá se ani tolik nepřekvapil. Možná proto jsem se rovnou po útoku zakryl štítem a po přesunu svého nepřítele jsem zaujal obraný nižší postoj. Štít před sebou, meč nad hlavou, mířící špíčkou na mého nepřítele. Ačkoliv nikdo z nás nic neřekl, věnoval jsem mu tázavý pohled a zatím vyčkávám.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 24. ledna 2007 22:42

soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro Mmmmmm možná s ním nejsi spojený, ale jaká je tedy tvá úloha zde? Znáš mne. Víš, co jsem zač, tak musíš vědět, že sloužím nejmocnější bohyni ze všech. Nemesis. Bohyni pomsty. Jak se tedy odvažuješ zabít jednoho z mých věřících? ozve se ti má odpověď v hlavě. Ale máš pravdu. Byla to moc obyčejná krysa na to, abych ho zval přítelem, či někým důležitým. Aby mi stál za to plýtvat energií s někým, kdo by mi z těchto všech mohl být nějakým užitečným pomocníkem. pokračuji. Všechny tato slova se ti objevují v mysli jakoby najednou. A pokud jsi se dokázal vyhnout mému útoku, pak si s tebou mohu promluvit jako se sobě rovným. Nuže. Ty víš o mne, představ se tedy i ty. Pro koho pracuješ? Proč chceš získat tento meč. Protože i když ho budeš chtít pro sebe, mohli bychom se domluvit.

Deandreinos - 24. ledna 2007 22:56

soukromá zpráva od Deandreinos pro Jako odpověď uzříš jakýsi pohyb pod mým krkem, jakoby se mi náhodou sám zpoza šatu vyhoupnul nějaký přívěšek. Nebyla to náhoda a ty znáš ten tvar. Sythix, jen málokdo je zná a jen pár je vlastní. Dokáží skrýt auru svých majitelů tak, že ani velekněz na půdě chrámu nepozná, že ten kdo klečí před ním, je démon, či nemrtvý. Je výsadou těch nejmocnějších vyšších upírů je vlastnit. Na přátelství se smrtelníky nevěřím. Jejich život je jeden krátký odstavec v tlusté knize historie času. A my listujem příliš rychle, aby byli nenahraditelní. Nepracuji pro nikoho, jsem sám svým pánem. Po meči se pídím spíš z rozmaru, z touhy být při tom, nemám jasnou vidinu cíle. Na dohodu rozhodně věřím. Bej mozi námi není cestou k získání té zbraně.

Deandreinos - 24. ledna 2007 22:57
	I já vyčkávám, nezdá se, že bych věřil, že toto půjde vyřešit násilím, ale na druhé straně, když nebude jiné cesty, vydám se po této s veškerou silou.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 24. ledna 2007 23:17

soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro Hmmmmm. Upír. Jak příhodné. Kdysi jsem váš druh hojně lovil. Nějakou dobu jsme s bratrem dokonce pracovali pro Svatou Inkvizici. Ale to už je dávno pryč. Od té doby jsem už pomohl mnohým dětem noci získat svou pomstu. zkusím zlehčit situaci, aby nebyla tak napjatá. Pokud víš, kdo jsem, možná i víš, proč chci ten meč. Jde o jedinou osobu. Archanděl Gabriel. Jsem si jistý, že on je osinou v zadku mnohých našich přátel, či snad spíše známých. Stvoření jako my si nemohou dovolit takový komfort jako přátelství. V našem případě tedy můžeme udělat výjimku. Jistě víš, že zranit Archanděla je prakticky nemožné, bojoval jsem s Orkskými válčníky a jediné, čeho se nejmocnější z nich dopustili, byl malý škrábanec na mé tváři, který se v příštím okamžiku zahojil. Stejně tak i magie je velice neefektivní. Jsme prostě zrozeni neumírat a jen další Archanděl nám může být opravdovým nepřítelem. I když nepochybuji, že tak mocné stvoření jako ty by nebyla procházka růžovým sadem a že bych se musel opravdu stačit, abych stačil tvé rychlosti. pokračuji dál a vypadá to, že se chci k něčemu dostat. Na tom vlastně může být založena naše důvěra. Ty mne nemůžeš zranit, pro mne je obtížné tě zasáhnout. Ty chceš získat meč z vlastního rozmaru, já s ním chci zabít Gabriela, abych tak vykonal svou pomstu. Na tvé odměně se samozřejmě můžeme dohodnout. Jak jistě víš, Archandělé pomsty netouží po všeobecné destrukci, nebo bezdůvodném zabíjením. Jen pomsta je pro mne hnacím motorem. Proto, rozmysli si, co chceš. Až budu držet meč ve svých rukou, zeptám se tě jaké je tvé přání. Souhlasíš Deandreinosi?

Plešatý - 26. ledna 2007 09:46

soukromá zpráva od Plešatý pro "C... Co to?" Výraz v mé tváři se nezmění, však to, co mi teď promluvilo do hlavy, mne zjevně minimálně udivilo. Hlas nepoznávám, moná už jsem si onen hlas i zapoměl... "Kdo jsi, že mi takto radíš? Snad to všechno řídíš ty, že jsem v tuto chvíli bezmocný? Necháš ty dva bezdůvodně se zmrzačit?" První akce. Skok Deana přes Diadena a já ještě zvýším intenzivitu toku energie v mých dlaních. Určitě nechci, aby se opět zabíjelo, i když ten obchodníček si to ručitě zasloužil... "Kdo jsi?!" Vydere se hlasitý křik z mých úst.

Plešatý - 26. ledna 2007 09:49
	Neustále se vznáším pár metrů nad zemí a konám to, co je v mých silách. V jistém momentu velice mírně pokřivím obličej a rozevřu své rudě žhnoucí oči ještě více. "Kdo jsi?!" Hlas, jakoby ještě více přibral na síle, než při předchozím monologu. Upírám své oči na ty dva a mírně mi cuká ve spáncích...

Pán Jeskyně - 26. ledna 2007 14:40
	soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Kdo jsem?..." Zopakuje hlas tvou otázku a pak se začne smát. "Nejsem nikdo z přítomných...jsem v tvé duši, jsem v tém těle, jsem tvůj život i tvá smrt...jsem tvá síla...nazývej mě třeba bohem, chceš-li..."

Deandreinos - 26. ledna 2007 18:57

soukromá zpráva od Deandreinos pro Tento meč, sjedu pohledem po čepeli, kterou v tu chvíli již opět zasunuji do pochvy , není dílo smrtelníků a byl vykován tak, že i bůh bude cítit palčivost jeho kousnutí ještě tisíc let. Leč, v jakémsi náznaku jen spirituálního pokrčení ramen se "odmlčím" a přitom povstanu ze své pozice máš pravdu, možná tě nezabije. Tváří se mi krátce mihne úsměv. Mám své plány, meč, pro který jdeme, nepatří do ničích rukou, chci jej odnést tam, kde k němu nebude přístup. Nic však nebrání tomu, aby se tak stalo až po aktu tvé pomsty.

Deandreinos - 26. ledna 2007 19:02
	Nevěnuji pozornost dění okolo, jen svůj pohled stále upírám na Diadena. Pak však náhle zasunu meč zpět do pochvy a povstanu. Zdá se, že já jsem od dalšího boje upustil.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 27. ledna 2007 10:57

soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro Ano. Na to ti můžu dát slovo Archanděla. Potom, co zabiju Gabriela už ho potřebovat nebudu. ukončím tuto seanci a rovněž začnu zandavat meč a štít si připoutám zpět výš k rameni. Nyní bychom měli ale pospíšit. Stanu se velitelem, očekávám tvou podporu. Skupina se nám neodváží vzdorovat a všechno půjde výrazně rychleji. Zároveň si dávej na ostatní pozor. Někdo tu je Gabrielovým špionem. Určitě. informuji tě ještě.

Deandreinos - 27. ledna 2007 12:44
	soukromá zpráva od Deandreinos pro MH: ten první přísp by měl být veřejný, ne? ;)

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 27. ledna 2007 13:20
	soukromá zpráva od Archanděl Diaden Janerik le Roux pro Kurník :DDD

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 27. ledna 2007 13:21

Po nějaké chvíli, co jsme na sebe koukali, vše najednou jakoby skončilo. Deandreinos zasune svůj meč a stejně tak i já. Jako by se nic nestalo. Jakobychom se koukáním na sebe nějak udobřili. Začnu si také urovnávat štít tam, kde jsem ho měl připevněn předtím. Vypadám úplně klidný. Žádných vašich řečí jsem si nevšímal, jen se podívám na poletujícího Guara, který se snaží pozvednout si sebevědomí. "Nuže vážení, my jsme si situaci vyjasnili. Musím uznat, že je Deandreinos skvělým řečníkem a tak mi po první větě začla jeho myšlenka hlodat a musel jsem uznat, že má pravdu. Žádné další dohady o velitelství. Stanovím se jím já. Mám dostatek zkušeností na to, abych vedl, nebo zničil celou armádu. Má li s tím někdo problém, nechte si ho pro sebe. Odteď nechci vidět nikoho, kdo opustí družinu. Jen někam zmizí bez toho, abych to věděl. Je tu špion. To kvůli němu padla tahle vesnce před námi. Slyšeli jste mne mluvit o Gabrielovi. On je tím podlým zabijákem, který vede druhou skupinu. Proto musíme fungovat sehraně. Všichni se uklidněte, seberte si své věci a pokračujeme dál." řeknu hezky rychle a pohledem si vás všechny prohlédnu.

Plešatý - 27. ledna 2007 14:03

Už "dávno" se nevznáším nad zemí. V tuto chvíli postávám u hlavy koně, na nímž stále ještě sedí Monaya. Pomalu položím dlaň na jeho čelist a začnu jej hladit, přičemž s plně otevřenýma očima sleduji počínání Diadena. Nakonec se opět pomalu vyhoupnu za Monayu a jemně se ji chytím opět kolem pasu. "Jsem připraven. Jedeme?" Otáži se jí klidným hlasem, ve kterém není ani známka něčeho, co by nasvědčovalo tomu, že by mne nějak předchozí dění ovlivnilo. "Mnoho otázek opět vyvředlo na povrch, však odpovědí je stále méně a zdá se, že se vzdalují víc a víc..."

Plešatý - 27. ledna 2007 14:20
	soukromá zpráva od Plešatý pro "Archanděli Diadene... Važ své činy, neboť tvé počínání je zbrklé a když se stane něco zlého... ti "ostatní" chudáci za to nemohou. Jsou to jen obyčejné loutky..." Zazní ti v hlavě tichým tónem mého hlasu. Má v sobě něco, co jsi ještě snad nikdy nepostřehl. "I já jsem loutka, však vím a znám, sic nejsem On - vševědomý..."

Plešatý - 27. ledna 2007 14:24

soukromá zpráva od Plešatý pro Je jisté, že jsem si o Diadenovi udělal vlastní obrázek. Poznávám v něm něco, co mi není ani cizí, však téměř ani vlastní. Dean je sám sebou, tajemnější, než kdokoli jiný, koho jsem kdy poznal. Dám si na něj pozor, neboť by to mohl být můj konec, že. "Otec a syn se nezapřou, pánové..." "Otec a ..." "Syn? " "Jsi podivně roztržitý. Uklidni svou mysl, najdi toho, který ti nabízí svou dlaň již pěkných pár staletí. Chyť se jí a drž se pevně..." "Zloba je to nejhorší, můj pane. Nemohu to udělat..." V tuto chvíli se hodlám zaměřit převážně na Diadena a toho tichého Gearmina. Nějak mi nesedí jeho role v tomto poslání. A bát se smrti? Nač to?

Hecilë Indio Ilmë - 27. ledna 2007 20:25

Pohlédnu na další část skupiny, která se chce bít... Pak pohledem sjedu k Rowaně, neustále držíc v náručí mrtvého muže... "Je tu něco, čím bychom mohli vykopat hrob?" V očích se mi zračí lítost nad promarněným životem. V podstatě na archanděovu výzvu nereaguji... Nejde přeci jen tak odejít od mrtvého těla, aby ho pozřeli mrchožrouti a vyhládlí zesláblí dravci... To si nikdo nezaslouží. Nehledě na to, že nejsem pletným členem této výpravy. VLastně o ní ani nic nevím... Třeba se něco dozvím během kopání hrobu...

Sten - 31. ledna 2007 11:31

Mezi vsim tim dohadovanim, bojovanim a ruznymi potyckami v nasi druzine si nikdo nevsiml ze jsem zmizel ze sceny. Potom co jsem pomohl Rowane osetrit zraneneho muze jeste predtim nez zacala ta bitka jsem se jakoby vyparil z dohledu. Ted se vsak opet vracim smerem od vesnicky. Klidne kracim po ceste, v ruce drzim svuj mech s palenkou a obcas si loknu. pobrukuju si nejakou odrhovacku kterou jsem urcite pochytil nekde v hospode. Vybral jsem si na navrat opravdu velmi dobry moment. Deandreinos se prave branil Diadenovu utoku. Jenom se se zajmem zastavim a sleduju jejich pocinani. Kdyz se vzapeti oba dva zastavi a sousttredi se na nejakou mentalni zalezitost jenom pochybovacne zavrtim hlavou a znovu se napiju ze sveho mechu. No to je bezva. Clovek na chvilku odejde a propasne vsechnu zabavu. To opravdu potesi. Pomyslim si smutne a posadim se na zem abych vyckal veci pristich. Kdyz se konecne ozve Diaden s vysledkem jejich debaty jenom se usmeju ale nic nerikam. No tak to bude teda vyprava. Konec bude opravdu uzasny pokud se dostane mec do rukou nekoho tak dusevne nestabilniho jako je Diaden. Jednu chvili chce Deandreina zabit a v dalsi chvili se prohlasi za vudce druziny. mno... zatim to necham tak jak to je. Nema cenu se hadat. Stejne by to k nicemu nevedlo. premyslim dal a hledim na Diadena co bude delat dal. Veci uz mam sbalene, vzhledem k tomu, ze jsem predtim odesel se vsim co jsem mel. Mrknu na Rowanu a opet si loknu sveho leku.

Plešatý - 31. ledna 2007 15:14

Z prvu se možná mohlo zdát, že se do zakopání těla mrtvého, jenž zrovna visí v náručí té dívky, budu i zřejmě angažovat, a to dost aktivně. Leč něco mne přimělo k tomu, abych se od Monayi nehnul ani o píď. Čekám, že už se konečně rozjedeme, ale nakonec seskočím z koně a otočím se směrem na dvě ženy, které se snaží pohřbít tělo. Po nějaké chvilce stání na místě a mírného nicnedělání, kdy se čeká na jisté lidi, aby se už konečně pohli z místa, jestli se ještě vůbec chtějí hnout, se otočím, protože mne k tomu přiměje instinkt. Když si povšimnu, že se opět oběvil ten podivín, co vypadá, jako nějaký lupičský pobuda, mírně pokřivím ústa a jde na mne vidět jakési neurčité udivění. "Staří... známí se přišli podívat." Řeknu typickým hlasem za sebe, Monayi.

Rowana - 31. ledna 2007 16:30

Napjatě sleduji ''souboj'' obou mužů,narozdíl od Guara a Monayi do něj nějak nemám odvahu ani chuť zasahovat.Když konečně muži zasunou meče zpět do pochvy a ze vzduchu opadne napětí,zhluboka úlevou vydechnu.Teprve teď znovu věnuji pozornost Lycii a Hecilë.Mlčky kývnu hlavou,taky tu nechci Ihrmena nechat na pospas divoké zvěři,nebo ještě něčemu horšímu.Vytáhnu ze svojí brašny malou ruční lopatku,zřejmě ji používám při sběru a přenášení některých vzácných bylin. Nic lepšího bohužel nemám..ale na mělkou prohlubeň to bude muset stačit.Bohužel nemáme čas na něco důstojnějšího. S pomocí Hecilë ho odneseme na pokraj lesa a já začnu rychle kopat do mělké lesní půdy.Naštěstí to jde poměrně rychle,při práci se nezdržuji jakýmkoli dalším hovorem. Pomůžete mi s tělem? Požádám na konec,kdy už je prohlubeň dostatečně hluboká.S pomocí Lycii a Hecilë ho uložíme do narychlo vykopaného hrobu a pak začneme tělo přikrývat lesem provoněnou hlínou.Na cestě už netrpělivě postávají ostatní,tak se naposledy letmým pohledem rozloučím s neznámým a spěchám zpátky k nim.V ruce třímám Ihrmenův meč a luk s toulcem šípů. Nenechám je tu napospa bandám skřetů,kteří se tu rádi potulují.Mrtvému to už k ničemu nebude,naopak vám se bude při cestě za mečem každá zbraň navíc hodit. Vysvětlím a tázavým pohledem prolétnu ostatní,zda o ně nemá někdo zájem.Přitom si všimnu Stena,vracejícího se z pochůzky městem a mimoděk se ušklíbnu. Vida,kdo se nám vrátil.. Při těch dvou potyčkách jsem na něj úplně zapomněla.Jeho pohled mu oplatím,ale nic neřeknu.Čekám,jestli někdo projeví zájem o zbraně.Jestli ne,jen nasednu na koně a pak vyrazím s ostatními za Diadenem.

Sten - 31. ledna 2007 17:05

" Ne tak staří jako ty šedá hlavo. A hluší taky ne. " Zamumlám si pod nos když zaslechnu Guarovu poznámku. jenom doufám že to neslyšel. I když... ono je to jedno. Já si s tím nezačal. Klidně se zvednu ze země teatrálně si opráším pozadí od hlíny a malých kousků kamínků z cesty a zašpuntuju měch. " Je pěkné, že jste na mně čekali. Jsem vám vděčen. " Z mého hlasu čiší ironie. Načež zamířím směrem ke koni na kterém jsem jel předtím než jsme se dostali na dohled vesničce. Tudíž Rowanině koni. " Bude ti vadit když se zase svezu s tebou, nebo se mám chytit ocasu některého koně od ostatních abych vás nezdržoval? " Usměju se a připevňujíce si měch s pálenkou na svoji tornu.

Plešatý - 31. ledna 2007 19:22
	Věnuji Stenovi ironický úsměv, který značí, že jsem jeho narážku určitě slyšel. Otočím se a opět si to namířím ke koni. Zřejmě nemám náladu vítat nové, opět příchozí. Zastavím se u koňské hlavy a natočím hlavu na Monayu, sedící v sedle.

Hecilë Indio Ilmë - 01. února 2007 13:32

V době kdy Rowana kope hrob tak se pokusím poshánět co nejvetší množství kamenů a snést je na místo, kde kope, abychom nad mrtvým tělam mohli postavit mohylu, aby se k ní mrchožrouti a hlodoví vlci nedostali, nebo aby to alespoň neměli tak jednoduché... Když je tělo zahrabáno a mohyla nevršena, tak seberu a svážu dva klacky do tvaru kříže... Nehlasně si odříkám krátkou motlitbu k Brigitě a odeberu se za Rowanou, která momentálně nabízí jeho zbraně v plen skupině... "Měli mu zůstat... Jsou jeho. Co když se vzbudí... Co když z něj bude zombie? Určitě by ocenil, kdybychom mu jeho zbraně nechali! A pokud se jako zombie naprobudí, tak své zbraně mohl využít na druhé straně..." Sleduji skupinku lidí, kteří se ani nepozastavili nad tím, že jin zde zemřeli dva společníci z toho jeden rukou jednoho z nich... Byť možná i zaslouženě... "Zajímavá skupinka... S nimi bude určitě legrace. Zaplať Brighit za vlka... ALespoň mi tu má kdo krýt záda..." Pohled vám neříká vůbec nic... Výraz mé tváře se od té doby co jsem přišla nezměnil... Navíc mi teď část obličeje zakrývá kápě stažená hluboko do obličeje... Někteří z vás mohou pochybovat i o tom, zda-li opravdu vidím před sebe...

Monaya - 01. února 2007 21:28

Poplácám netrpělivého koně po šíji a pohladím po hřívě. Vydrž ještě chvíli… oni ho prostě potřebují pohřbít, protože si asi zřejmě myslí, že když ho nepohřbí, jeho duše nedosáhne klidu… jsou to prostě lidi… už pojedeme, uvidíš Promlouvám v duchu ke zvířeti, které jako by vycítilo mé myšlenky a uklidnilo se. Spíše než věnování se, kdo koho nese a kdo komu sebere zbraně, aby byly použitelné pro ostatní, se dívám směrem k vyhořelému městu a pak do míst, kam odjeli Andělé. Zajímalo by mě kam jeli… je to směr k Meči? A co když ne… tak proč vypálili celé město? Trestali? Zakroutím mírně hlavou, protože si na své dotazy nedokáži odpovědět. Ale nejsem strom s nekonečnou trpělivostí a proto se zeptám znovu a snad doufám, už naposled. “Budete tu čekat do soudného dne? Nebo se vydáme na cestu za Mečem. Myslím, že máme důležitější poslání než je pohřeb člověka, který si nezasloužil žít.“ Pak se otočím na Rowanu a vyhledám s ní oční kontakt. “Jestli tu chcete zůstat a pohřbít ho, tak budiž, ale řekni mi nějaké místo, kde bychom se mohli sejít. Brzy se setmí a nebudeme přeci nocovat na cestě u lesa nedaleko vypálené vesnice. Znáš to tady… víš, kam bychom se mohli ukrýt… tak mi to pověz a sejdeme se tam, až vy tu tohohle… pohřbíte. Nebudu a ani se nechci toho účastnit.“ Mluvím klidně, avšak je v mém hlase znát nechuť tu dál zůstávat a zabývat se oním pohřbem. Ale vypadá to, že se přeci jen teď ujmou toho, zahrabat Lutherovu mrtvolu, a tak musím dál čekat. Začíná mi to už vadit. Malichernosti nás zdržuji A pak dorazí ke skupině Sten. Lehkovážný, svéhlavý a rádoby okouzlující špinavá podoba piráta. Při zmínce Guara o starém známém jen tiše zavrčím, ale nic neříkám. Prozatím. Otočím se na Guara: “Nasedni, snad už pojedeme.“ Narovnám se, abych mu poskytla možnost se pohodlně usadit na koně za mě. Dnes už toho sesedání a nasedání bylo trochu moc. Významně se podívám na Rowanu a nespouštím z ní pohled dokud nepohne s družinou a my se nevydáme tam, kam jsme měli původně zamířeno.

Rowana - 02. února 2007 17:15

O zbraně zřejmě nikdo zájem nemá.Luk si tedy připevnímk sedlu ke svémua meč se rozhodnu zahodit po cestě do nějaké bažiny,kde nepadne do rukou těm proklatým skřetům,kteří občas ohrožují naši vesnici. Zvednu oči a změřím Stena kritickým pohledem. Ale ne,jen si posluž... Pokrčím tameny,na jeho přítomnost a občasné otravné řeči už jsem si zvykla. Ta pálenka ti zřejmě prospívá. Sleduji,jak si ji připevňuje k torně. Ale jestli se ke mě v sedle přiblížíš na menší vzdálenost,než 5 centimetrů,poletíte z koně oba dva. Pronesu smrtelně vážným tónem,je jasné,že narážím na naši společnou předchozí jízdu.Pokývnutím hlavy naznačím,že si může nasednout a poté se na klisnu vyhoupnu i já. Omlouvám se za to zdržení,ale zvyk je zvyk. Pohlédnu na netrpělivou Monayu.Poté lehce pobídnu koně Diadenovým směrem.Zastavím se vedle něj na znamení,že už jsem připravená k odjezdu. Tak můžeme? Podívám se na něj tázavě.Jsem ráda,že nad tou bandou někdo převzal velení,úloha průvodce mi bohatě stačí.

Sten - 02. února 2007 18:15

Jenom se usklibnu nad Rowaninou odpovedi a vyhoupnu se do sedla. Avsak vzhledem k tomu, ze kdyz jsou na koni dva lide tak je docela dost nemozne se od sebe drzet na urcitou vzdalenost tak jako by nahodou moje ruce zabloudi na Rowaniny boky. "Omlouvam se velice. " Ucuknu jako bych se spalil a zacnu Rowanu teatralne oprasovat. "Malem jsi me skopla ze sedla a abych se na nem udrzel musel jsem se neceho chytit. Vzhledem k tomu, ze tady vzadu neni za co se chytit leda za vocas a to by mi moc nepomohlo tak jediny pevny bod jsi byla ty. " Usmeju se naprosto srdecne a omlouvave a poposednu si o trosku vic dozadu. Sice je to o to nepohodlnejsi ale co. Bud rad ze na tom koni sedis blbe. " Peknej hrobecek. Ale proc ti to tak dlouho trvalo? " Podivam se na predmet dolicny kvuli kteremu se Rowana omlouvala. " Ony si to ty potvory stejne zase vyhrabou. " Dodam jeste s pokrcenim ramen.

Lycia - 04. února 2007 19:16

Po pohřbení těla se zvednu a protáhnu tělo. Po té posbírám věci, jenž jsem si před kopáním uložila vedle a jsem připravena pokračovat. Na další náznak vůdcovství nereaguji,stejně jako k prvnímu náznaku. To jsem zvědavá, jak dlouho si tu skupinu udrží, pod tlakem a strachem. Stejně si myslím, že i když mu někteří řeknou jo,myslí na to, jak ho brzo sesadí, jen co se najde ten meč. Stejně po něm jdou všichni až na pár vyjímek. Tak mi asi lehce dochází, že to bude čím dál lepší zajímavá,ale hlídat si záda budu jako vždy já sama. Vyrazí se dál, Rowana již je na koni a je připravena vyrazit. Jak bylo řečeno, nejspíš hledat místo na nocleh. Držím se tak ve středu skupinky, držejíce krok s konmi.

Plešatý - 05. února 2007 13:01
	Bez sebemenších problémů se vyhoupnu na koně za elfku a čekám, co se bude dít dále. Je zřejmé, že z nějakého důvodu má nálada opět mírně klesla, sic nedávám nic najevo. Jemně se chytím Monainých boků a začnu si pro sebe něco potichu šeptat.

Hecilë Indio Ilmë - 05. února 2007 22:08

Slyším cosi o vyhrabání mrtvého těla, ale moc na to nereaguji... Vlastně mi to ani nepřísluší. Když vidím, že se všichni chystají do sedel, nebo si v nich již lebedí, tak si sáhnu z boku ke krku a nahmatám kožený řemínek a vytáhnu jej, čímž se mi z pod oděvu vynoří drobná píšťalka s kovovým leskem. Přiložím jí k ústům a dvakrát do ní fouknu. Ozvou se dva nepříjemně pištivé zvuky. Při prvním zvedne vlk uči a podívá se směrem ke mě. Při druhém se chvíli nic neděje a p chvíli se ozve dusot kopyt, s největší pravděpodobností jednoho koně. Za dalčí okamžik se z po za hořících trosek objěví robustní né příliš vysoký kůň s černěstrakatou srstí, huskou hřívou i ohonem a mohutnými rousy na nohou... Na hlavě má pouze provazovou ohlávku... Dokluše až ke mě. Já si mezitím vytáhla z torny provaz, kterým si udělám provizorní otěže a jedním plynulým pohybem se vyhoupnu na holý koňský hřbet. Holení pobídnu hřebečka do kroku jímž přejdu až k Rowaně. "Pokud bys nic nenamítala, jela bych chvíli s vámi. Zajímalo by mě, co se tady vlastně stalo. Pokud mi o tom tedy něco řekneš..." Odmlčím se, hledě na Rowanu a čekaje na její reakci.

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 06. února 2007 10:55

Jen jsem kriticky sledoval jak se stejně část trhla a šla si pohřbít cizince. Věděl jsem však, že kdybych trval na okamžitém odchodu, jistě by se začli bouřit a moc by mi ze skupinky nezbylo. "Nuže pojďme už. Slečno Rowano veďte nás. Zdrželi jsme se až moc dlouho." pronesu směrem k ní. Ostatní nemá cenu komentovat a tak jen s mírně zamračeným výrazem čekám na Rowanu až vyrazí a budeme ji moct následovat.

Monaya - 07. února 2007 15:13

“Aagrrr...“ Střelhbitě pustím otěže koně a oběmi dlaněmi se snažím zakrýt si zvukovody před tím strašným zvukem. (Mé elfí uši jsou o dost delší, takže bych je dlaněmi nezakryla). Pohledem vyhledám toho, kdo mi způsobil nepříjemnou bolest v hlavě a zastavím se na Hecilë. Kdyby můj pohled vraždil, ležela by na zemi v ukrutných bolestech a už by nikdy nevstala. S jakou úlevou sundám z uší dlaně, když přestane a přiběhnou její zvířecí přátelé. Oklepu se a ujmu se zpět spadlých otěží. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechuji. Když se uklidním, překousnu tu myšlenku Hecilë spáchat něco opravdu nepěkného, popoženu koně za Diadenem, abychom tu již neztráceli více času.

Plešatý - 07. února 2007 15:23
	Ohlédnu se přes rameno za tím pichlavým zvukem a když cítím, že sebou Monaya trhne, opět se otočím na ni. "Jsi v pořádku?" otáži se rychle. Pustím se jí a pohledy se jí snažím vycítit, co se přihodilo. Je jasné, že jí ten zvuk na její citlivé uši zřejmě nedělal dobře...

Monaya - 07. února 2007 16:11
	"V pořádku." Přitakám. "Teď už jsem v pořádku." Pohledem ještě jednou přejedu po Hecilë a pak už jen čekám, kdy se náš další samozvaný vůdce, Diaden, vydá spolu s Rowanou, která jediiná zná cestu za mečem, kupředu, abych je mohla následovat.

Rowana - 07. února 2007 16:37

Na Stenovu první narážku jen zakroutím hlavou. Jen si provokuj,pokud chceš jít pěšky.. Ušklíbnu se pro sebe. No víš,někteří lidé.. Slovo někteří schválně zdůrazním. ..mají úctu k mrtvým a já jsem toho chudáka nechtěla nechat jen tak se válet na cestě. Prohlásím ledově. Ať si ty zvířata aspoň dají nějakou práci,pokud se jim podaří k němu dostat. Dodám ještě a prozatím si ho přestanu všímat a pootočím se po Diadenovi. Jistě.Ale budeme muset natáhnout krok,abychom to zpoždění dohnali. Kývnu hlavou.Popojedu s koněm do popředí a vydám se dál.Už se ani neohlížím dozadu,doufám,že to všem ostatním došlo a následují mě. Klidně se přidej. Mrknu na Hëcile. Jak už si jistě zaslechla,vedu tuhle výpravu k Meči... Začnu ti vyprávět historii kolem Martyrdomského Meče.Ostatní jdoucí okolo si můžou všimnout,že ho vyprávím ještě poutavěji,než můj dědeček v hospodě.Mluvím s takovým zvláštním nábojem,jakobych to všechno zažila.Jak je vidno,vypravěčský talent se v naší rodině nezapře. ...Touhle cestou jsem vedla už mnoho lidí a žádný z nich se už nikdy nevrátil.Ovšem pokud máš zájem připojit se k družině,já ti bránit nemůžu. Na chvíli se odmlčím a zvědavě ti pohlédnu do toho kousku tváře,co jde zpod kápě vidět. A jak tu řekl Diaden,po Meči jde zřejmě i jiná skupina,která chce zneužít jeho moci.Ti na nás zřejmě poštvali ty stvůry. Kývnu hlavou k doutnajícím troskám města-památce po návštěvě Andělů.

Sten - 07. února 2007 18:17

" Já mám taky úctu k mrtvým. " Odpovím Rowaně vesele a ukážu na hroby. " Jenom jsem říkal, že nás to jenom zdrželo. " Kývnu tím směrem i hlavou abych zdůraznil o čem mluvím. Potom ale ztichnu abych nebyl shozen ze sedla a zaposlouchám se do Rowanina vyprávění o meči. Sice jsem jej už jednou slyšel ale i tak je pěkné poslechnout si to ještě jednou. V tom musí bejt nějakej háček... Bleskne mi hlavou potulná myšlenka, která mě vrátí do reality. "....Diaden,po Meči jde zřejmě i jiná skupina,která chce zneužít jeho moci.Ti na nás zřejmě poštvali ty stvůry." Říká právě Rowana. " A kdo jeho moci zneužít nechce? Z těch kdo se za ním vydali jej chce zneužít každý. " Zabručím si nevrle pod nos ale nijak jinak se k celému příběhu nevyjadřuju.

Deandreinos - 08. února 2007 19:48
	Diadenovu samozvolení velitelem nijak neodporuji, na cestu jsem připraven a tak jen nezúčastněně sleduji přípravy celé družiny na další cestu včetně pohřbívání mrtvého. Nemám k to zřejmě, co říci a tak mlčím. Když dojde na to vyrazit, vyhoupnu se na koně, který zůstal po Lutherovi a připojím se k ostatním.

DTL (správce jeskyní) - 20. března 2007 07:50

Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick DTL - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili - nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni - ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, DTL

Hecilë Indio Ilmë - 21. března 2007 18:27
	Například já nesouhlasím s tím aby byla jeskyně zrušena, nicméně je pravda, že PJ nás poslední dobou moc neřeší... :o(

Plešatý - 22. března 2007 14:46
	Marius se už zřejmě na Andoru aktivně objevovat nebude, a tudíž se dobrodružství bude bohužel rušit.

Lycia - 22. března 2007 15:11
	HM, tak to chci postavu vyřadit

Archanděl Diaden Janerik le Roux - 22. března 2007 15:34
	Já též. Pro Diadena se jistě najde i jiné místo, kde by mohl škodit :)

Monaya - 22. března 2007 20:30
	chjo,... no tak jenom vyřadit :(

Sten - 22. března 2007 21:29
	No to mě teda podrž... další jeskyně která zkápla... kolik že jich Sten už prošel? Ehum... no nic no... Pokud se jeskyně bude rušit tak vyřadit. škoda no...

Deandreinos - 22. března 2007 23:36
	vyřadit

Baron Luther von Morgenstern - 23. března 2007 17:34
	Vyřadit.

Rowana - 24. března 2007 20:57
	vyřadit..ale PJ nám to sem aspoň mohl písnout,že končí..

Baron Luther von Morgenstern - 24. března 2007 21:40
	On ani tak nekončí. On je prostě nezvěstnej. U mě v brůžu taky nereaguje a na ICQ taky ne. Prostě zmizel.

Plešatý - 25. března 2007 01:04
	Luther: Nemá cenu vynášet žádné názory.

Baron Luther von Morgenstern - 25. března 2007 04:40

Guaro: Mě se taky nelíbí, že by se tohle brůžo mělo zrušit, prostě konstatuju fakta. Pokud to všichni pojmem stylem "nemá cenu vynášet názory", tak se nikam nedostaneme. Fakt je ale ten, že touhle metodou žila většina jeskyně, proto byla neaktivní, ikdyž tu Marius byl. Prostě říkám, že Marius se jeví nezvěstným. Když se jeskyně ukončí a on se vrátí, může ji klidně založit znovu. Ovšem pokud každý hráč řekne, že nemá smysl vyjadřovat svůj názor, můžeme tady na PJe taky čekat dva roky v neukončené jeskyni.

Deandreinos - 25. března 2007 10:05
	No, tak, je pravda, že sem tu Maria tež dlouho neviděl...

Rowana - 25. března 2007 11:32
	Mě na ICQ taky nereaguje.Jestli je to kvůli kapele,tak sem klidně mohl napsat,že se jí bude víc věnovat a na andor už není čas..bo jestli ho to tu už nebaví,tak to sem taky mohl napsat,je to prostě slušnost.

Baron Luther von Morgenstern - 26. března 2007 15:29
	Já už jsem se ho kolikrát ptal ohledně svýho brůža, protože tam má poměrně důležitou roli a jeho neaktivita mi tam dělá paseku. Taky se vůbec neozval, tak nevím. Asi by bylo lepší tuhle jeskyni zrušit a pokud by se Marius zase zjevil, může ji vytvořit znovu, kontaktovat nás a pak bychom pokračovali tam, kde jsme skončili. Zatím bych s Lutherem mohl škodit jinde :-)