Andor.cz - online Dračí doupě

Osud - 21. října 2010 14:45

Tales of Elernia Co si představíte pod slovem Fantasy svět? Draci sedící na svých pokladech? Hordy skřetů, kteří vás přepadnou na lesní cestě? Elfové, tajemní a krásní co se skrývají ve svých hvozdech? Namakaní válečníci a drsné válečnice co vysedávají po hospodách a čekají na nějaké dobrodružství? Jistě… prostě klasika. Co když, ale v tomhle světě nemusí být skřeti nutně zlí a elfové nutně hodní? Co když máte skřety za sousedy a ochotně vám půjčí sůl? Nebo vlastní pekárnu a nikomu nevadí u nich nakupovat? Co když elfové nehrají na loutny a neobjímají stromy, ale namísto toho se dají najmout jako vrahové nebo se s radostí účastní pěstních soubojů? Kdo by to do nich řek s těmi těly jak párátko! Co když se dají draci najmout jako dopravní prostředky nebo jsou členové rady? Přece z něčeho žít musí, únosy princezen už není výdělečné. I když v tomhle světě není všechno takové jak by mělo být, pro dobrodruha se vždy práce najde. Buď už jako bodyguard nebo na zabití nějaké příšery. Příšery a démoni? Ti jsou přece všude! Ať už od opravdu velkých nestvůr až po ty co jsou maličké a dělají bordel v kanálech a sklepech. Jak by se vám líbilo žít ve světě, kde nic nemusí být takové jaké se zdá být? Můžete být cokoliv. Elf co si vydělává vraždami? Děvečka od krav? Víla co si vydělává uklízením stájí? Mág co pracuje v cirkuse a baví obecenstvo? Temná elfa co pracuje jako operní pěvkyně? Páni… tolik možností! Pro každého se něco najde. A pro každého se najde i nějaký příbeh.

Osud - 22. října 2010 14:02
	HOMEPAGE STÁLE DOPLŇUJI TAK HO PROSÍM NEZAPOMEŇTE SLEDOVAT :P

At`zar Dar Zar`as - 27. října 2010 20:54

V dešti Prší, a to jako že dost. Ne, že by mi to vadilo. Kůstka se taky tváří, jako by nic, ale k smrti nesnáší promočené šaty na svém těle. Doslova. Přišlápnu lopatu, zapřu se a odhodím měkkou zeminu na pomalu se vršící hromádku. Je to monotónní práce, dalo by se říci, že nevděčná. Ale nikdo vám do toho nekecá... Už jsem říkal, že nejsem zahradník? Mihotavé světlo lucerny odložené na náhrobku se zaleskne na kování rakve. Už to skoro mám. Odházím ještě něco málo, zapíchnu lopatu a pomůžu si rukama. Miluju mělké hroby. Je to o tolik snazší. Rakev nebyla nejlevnější, je skoro škoda ji zničit. Zapáčím prsty a udělám něco, co by člověk nedokázal. Jedním přesným pohybem rozlomím několik prken a vypáčím víko rakve. Holýma rukama. Když vylezu, vypadám hůř, než obvykle. Vysoký a mohutný chlap, akorát celý od bláta a hlíny, která naředěná deštěm stéká z vlasů v čůrcích po obličeji. Olíznu si červa z prstů a natáhnu se, abych Kůstce upravil tou samou rukou vlasy padající z pod kapuce do obličeje. Uhne a já se uchechtnu. Požvýkám výživnou jednohubku a naznačím polibek. „Hotovo,“ dodám a posadím se na náhrobek vedle lucerny. Natáhnu se a nechtěně trochu světlo zastíním. Nebo chtěně, jsem sobec – to bude tím, že v naprosté tmě půlnočního hřbitova vidím poměrně dobře.

Ra´wa - 27. října 2010 22:29

Aréna Seděla jsem na zadku v pokoji. Někdo, kdo je zhýčkaný tam shora a při smyslech, by si nejspíš zaťukal na čelo. Tři zdi a mříže namísto dveří, kavalec, na kterej se sotva někdo delší vešel, polštář kus pytle vycpanýho slámou. Paradoxně k tomu tenhle "hotel" není nic, co by spadalo do kategorie "levný" nebo snad, u Nereida, "zadarmo". Důvod toho všeho plnil účel čistě praktický: tady se nepočítalo s tím, že by se tu někdo zdržel víc jak sedm dní. Ono v podzemí, pod městem, skoro pořád ve tmě, všude skaliska a krápníky - vítejte, můžete si vyzkoušet - a to zcela dobrovolně - jak dlouho tady vydržíte, než vám někdo našroubuje do hlavy pár koleček navíc, nebo se postará o to, aby měl zubař či felčar další dlouhodobý jistý příjem. Po chodbě občas někdo prošel - žádná novinka, pořád tady někdo chodí, ale do večera je tu většinou větší klid a menší řev jak navečer, kdy se ti zdánlivě slušní obyvatelé ze všech koutů sejdou sem, dolů, do podzemí, aby utratili svoje pracně vydělaný peníze na hazardu a sázkách, co tady jenom kvetly. A že to kvítí nebylo zrovna nejhezčí nemusím zdůrazňovat. Někdo se zastavil přede dveřmi. Když tam pořád zůstával, líně jsem se přetočila ze zad na břicho a nakonec vstala, krvavě rudé vlasy zakryly pevné, bojovně vytrčené poprsí, černá kůže s modravým nádechem i přesto jemně prosvítala. Jako by po ní tekly pramínky krve. Zamžourám na toho, co tam stojí. Nejspíš někdo, kdo se šel podívat, na co bude dneska vsázet, těžko říct. Ušklíbnu se a zas otočím, když uši zachytí důvěrně známé, dost hlasité kroky. Samozřejmě je to Kel-Rwa´h a ne sám. Napůl za sebou táhnul Isthama. ten nevypadal, že by se svedl v nejbližší hodině postavit na nohy - jinak by se s ním šéf neobtěžoval a spíš by ho ještě za chůze nakopával do zadku. Odfrknu si. Ten elfí úlisnej zmetek mi lezl nejenom na nervy. Jako spousta jinejch, i on měl problémy pochopit, co znamená slovo: "NE". I když z toho, že měl pomalý vedení a já jenom málo trpělivosti, byl pak pořádnej průšvih pro oba - klidně bych si to s chutí znova zopakovala... Teď jsem se jenom škodolibě vnitřně smála, navenek jsem si netroufla, dneska rozhodně nehodlám Kela pokoušet a podle toho, jakou ubalil nějaký místní děvce fakt nebyl v náladě. I když... Jasně žluté oči se přimhouřily. Možná bych se mohla oblíct... Třebas bude zábava. Jen co si to pomyslím, už statná silueta drowa míří zpátky a to rovnou k mojí maličkosti.

Kůstka. - 27. října 2010 22:51

Werek - hřbitovní dostaveníčko Krásná noc. Až na ten déšť. Proč vždycky, když jdeme na hřbitov, musí pršet? Je to prostě romantika - ticho a klid, všude náhrobky, vůně mokré hlíny a Zar kope místo mě. Jindy bych pracně musela vdechnout život nějaké mrtvole, abych si nezničila prsty, které nejsou dělané na hrubou práci, ale na jemné šití a podobně. A ne, nemyslím vyšívání. Nehledě na to, že babrat se v bahně není můj styl. Leda v barvě. "Já ti říkala, že se máš do půl těla svlíct," uhnu před pazourou, co se mě snaží zašpinit. "Jsi jako prase. Nahou kůži by déšť omyl." Zazubím se a provokativně přimhouřím oči, když ho sjedu nemravným pohledem. Je to u nás na denním pořádku. Kdybych ho takhle neškádlila, asi by se mnou něco bylo. Pohlédnu do hrobu na rozlousknutou rakev. Hrob byl čerstvě zasypaný, pohřbili ho dnes ráno. Docela na rychlo, zajímalo by mě proč. Ale to je jen moje přirozená zvědavost, ne že by mě to moc a doopravdy zajímalo. Spíš mě to tak napadlo. Lajdácký hrob, ale rakev dobrá... "To ho mám z hrobu tahat sama?" zaláteřím, ale já málokdy láteřím opravdu z duše, ze vzteku. Většinou jen rýpu a brblám. Nikdo by mě nechtěl vidět naštvanou. Upřu na Zara kukadla jako ta nejroztomilejší holčička v... ééh... koženém kabátě a vysokých botách, která má pod tím vším hříšnou postavu a ještě hříšnější duši. Jistě, dokázala bych tu mrtvolu dostat ven, ale když tu mám chlapa, proč bych to dělala? Stejně vím, že se rád předvádí. A já se ráda koukám, heh.

At`zar Dar Zar`as - 27. října 2010 23:58

Krchov „Já bych se svlékl. Jenže to bychom neudělali žádnou práci,“ usměji se tak, že neznalému by vyrašily na čele krůpěje potu. Kůstka ale ví, že je to druh vyzývavého úsměvu, nikoli znamení smrti. „Děláš, jako by ti špína někdy vadila,“ zabrblám si spíše pro sebe ve chvíli, kdy se zvednu a projdu těsně kolem ní. Dostanu chuť ji plácnout po zadku, ale to by se rozesmála tak, že bychom na sebe mohli upozornit příliš. A navíc, jak jsem řekl. Máme tu práci. Na ten její dívčí nevinný pohled nemám žádnou obranu. Ne, že bych chtěl. Pro ni by to byla námaha, pro mne je to hračka. Vlezu zpátky k nebožtíkovi. „Já myslel, že se s ním chceš nejdříve pomazlit,“ otočím se za ní a chlípně pohladím mrtvého muže po tváři konečkem prstu. Místo dalšího mrtvolně temného humoru se však zarazím. Muž zakašle a v šoku otevře jedno oko. Vypoulená bulva má v zorném poli pouze mě, ale jako by mě neviděl. Zírá. Podívám se mu přímo do očí. Neříká nic. Zatím. Založím si ruce na prsou a obrátím se zpátky na Kůstku. „Kotě? Tady frajer je ještě pořád živej.“

Kůstka. - 28. října 2010 00:57

Werecký krchov "Práááci?" protáhnu jakoby nechápavě, možná trochu zhnuseně. "Jakou práci? Tohle je přece zábava!" Na to, že jsme na hřbitově a vkrádáme se do hrobu, jsem možná moc nahlas. Rozhodím rukama, abych obsáhla celou dekadentní scenerii. Jsem dospělá, kdyby vykrádání hrobů a práce s mrtvolami nebyla zábava, proč bych to krucinál dělala? Nevinný pohled kolouška se změní ve spokojený úsměv lvice. Tahle spolupráce se mi líbí. Nikdo nikoho do ničeho nenutí, on tu námahu bere jako rozptýlení a mně to udělá radost. Trochu se nakloním, abych viděla a hlavně dohlédla, jak bude s mrtvolou manipulovat. Nestojím o to, aby mi ho moc pochroumal. Musela bych to magicky látat a to je vždycky práce navíc. Člověk nikdy neví, kdy se to kouzlo opotřebuje a vypoví funkci. "Dneska máš to výhradní právo ty. Jen mi ho moc nepomuchlej." I já se zarazím. Zaražení Zar? Co se sakra děje? Obejdu vykopanou díru, aby mi nestínila jeho záda. Nebudu se hloupě ptát, jestli si je jistej. Protože slovo "živý" se dá vykládat různými způsoby. Alespoň v naší branži. "Stejně ho vyndej, podívám se na něj. Jestli je doopravdy živej, postaráme se, aby nebyl. To tělo potřebuju a jeho nikdo hledat nebude. A jestli je... živej, já si s tím už nějak poradím. Doufám." Nezním, jako by mě to nějak vykolejilo. I tyhle věci se stávají.

Osud - 28. října 2010 17:12

Ra`wa Kel se zastavil a postavil se do dveří, díval se na tebe přísně přes mříže, zamračeně si tě měřil. Přimhouřil oči, pak se otočil a zase odešel. Ale netrvalo to dlouho a vrátil se s talířem a pitím, vešel do tvého prostého pokoje a podal ti talíř s jídlem. „Dneska tě čeká tvrdý boj. Raději se najez. Kdyby jsi jedla později, ráda do břicha by tě donutila to vyzvracet.“ Poučil tě, jako kdyby jsi snad byla nějaký zelenáč. „Naši dnešní protivníci jsou amatéři, nemají žádného majitele a bojují jen za sebe. Ale dva z nich jsou opravdu profíci. Cherard a Pohan. Cherard je velký a má tvrdé rány, ale není nejchytřejší a je pomalý. Ale pár jeho ran by tě mohli pěkně pochroumat. Pohan to je oříšek. To je opravdu pořádný soupeř. Je rychlý a jeho rány jsou tvrdé.“ Promnul si bradu a zadíval se na vytažené mříže. Opřel se ramenem o kámen a i když vypadal ledabyle, věděla jsi že uvnitř je podrážděný a stačilo by jen pár neuvážených slov a vybuchl by. „Ten se ti bude zamlouvat. Je nezávislí a přijde jen když potřebuje peníze. Zatím vím, že ho porazili jen jednou, možná dvakrát, ale tou druhou prohrou si nejsem jistý.“ Připravoval tě na tvé možné soupeře. „Ani na něj nezkoušej svou ženskost. Tím ho neohromíš.“ Zamračil se ještě víc. „Nebo možná ano, ale nijak ho tím neznejistíš.“ Nepřátelsky pohlédl na muže, který procházel kolem. Kůstka a Zar To, že „mrtvý“ je ve skutečnosti živý, vás oba poněkud vyvedlo z míry. Začali jste se o něm bavit a muž se mezitím posadil v otevřené rakvi a viditelně byl ze všeho celý tumpachový. „Co...“ pípl ochraptěle a ani nehekl, když ho Zar popadl za oblečení na zátylku a vytáhl ho hrubě ven z hrobu a odhodil ho prostě na zem. Zůstal ležet a zíral do nebe, rychle mrkal, jak ho déšť dráždil v očích. Kůsta se nad ním naklonila, nebylo pochyb, že je naživu i když poněkud zmatený. Muž nebyl nijak zvlášť pohledný, bylo mu jistě přes třicet, ustupující vlasy značili, že ještě pár let a začne plešatět, měl úzkou tvář, špičatou bradu a nos byl na obličej příliš velký, a oči měli barvu zakalené vody, navíc byl kostnatě hubený, jistě měl ostré lokty a jediné co na něm bylo výrazné byla jeho výška, mohl měřit tak něco přes sto devadesát. Zamžoural a podíval se na Kůstku, pak se pomalu zvedl do sedu a potřásl hlavou, jako kdyby chtěl něco z ní vytřepat. „Co se stalo? Kde jsem? Kdo jste?“ zeptal ochraptělým hlasem. odkašlal si.

At`zar Dar Zar`as - 28. října 2010 18:40

Hřbitov Způsob, jakým jsem chlápka vyndal z hrobu, nebyl zrovna nejjemnější. Popravdě, opravdu mě to trochu vyvedlo z míry. Za to může tahle podoba, leze mi to pod šupiny a občas z toho trochu blbnu. „Promiň,“ omluvím se Kůstce za případné poškození těla, i když neznámý by si to mohl vyložit, jako že jsem se chtěl omluvit jemu za drsné zacházení. To by se ale ošklivě zmýlil, což rozhodně rychle zjistí, když navážu na můj rozhovor s elfkou. Mrtvého-živého prostě ignoruji, jeho dotazy zůstanou minimálně z mé strany nezodpovězené. „Mám ho zabít?“ zeptám se před ním naprosto bez sebemenšího záchvěvu emocí. Ah, možná by se tam emoce našla. Snaha zalíbit se ženě, ke které muž z hrobu vzhlíží s nadějí. S nadějí na vysvětlení a ... život. Naštěstí nevidí, jak jsem se za ním vztyčil, protože by si určitě nadělal do toho, co matně připomíná kalhoty. „Zdržuje,“ zasyčím.

Kůstka. - 28. října 2010 18:48

Hřbitov Takže on doopravdy žije. Nakrčím nad tím nos. "Co je to za svět, kde ani v hrobě nenajdu mrtvolu?!" postřežuju si, ale není to zdaleka takový problém, jako kdyby nás tu někdo načapal, nebo to byl nemrtvý. Akorát se nesouhlasně zamračím, když se Zar dále předvádí a tahá ho z hrobu jako kočka koťata. Nepřemýšlím dlouho. Sice byl chlápek dle všeho pohřben zaživa (tse, to by se s mými schopnostmi nestalo), ale to neznamená, že si ho nemůžu důkladně prohlídnout na stole. Třeba je to další článek v řetězci! "Omrač ho. Ale ať je použitelný! A půjdeme domů. Musím si něco ověřit a začíná mi být zima." O muže se nijak nezajímám. Šla jsem pro neukecanou mrtvolu, jediný, s kým se chci momentálně bavit, je Zar. Tenhle je odepsanej. Jinak by na sobě neměl kila hlíny a náhrobek. Navíc já jsem diskrétní - nestrkám nos do cizích věcí. Jestli se ho někdo opravdu chtěl zbavit, měl důvod a já nehodlám vyvolávat rozruch. Až s ním skončím, málokdo ho pozná. To bude asi tím, že mi málokdo klepe na dveře.

At`zar Dar Zar`as - 28. října 2010 22:53

Hřbitov a tak dále... Jasný. Omráčit, není nic jednoduššího. Stojím za ním a přesná rána do zátylku je pro mě hračka. Chlapík se zhroutí na zem jako hadrová panenka a při pádu se zase ještě praští do hlavy. Konkrétně do obličeje, musel si zlomit nos. Zakleji, to nemohl při pádu dávat pozor? Přetáhnu přes něj pytel, přehodím si ho přes rameno. Vykročím k bráně hřbitova, ještě pokynu Kůstce: „Až po vás, slečno.“ Projít městem, žena a její „sluha“ s něčím těžkým na bedrech, nijak zvláštní pohled. Pravda, ještě nesu lopatu a vypadám, jako bych z hrobu vylezl já, ale nekonečné proudy vody padající z nebes mě postupně proměňují ze zapraseného a mokrého na pouze mokrého. Když dojdeme na místo, jsme oba promočení, jako bychom se šli koupat. Nenápadně se prosmýkneme všemi místy, kde by si nás někdo mohl všimnout. Jen tak pro jistotu, na místní poměry neobvyklý nečas stejně drží všechny doma. Naše pouť končí v laboratoři. Experimentální materiál položím na stůl i s pytlem, Kůstka už si poradí. Shodím ze sebe mokré hadry a ignorujíc jakékoli chlípné poznámky se uklidím do temného kouta. Jakmile jsem skryt alespoň zčásti pláštěm stínů, proměním se do skutečné podoby. Za prvé se tak cítím lépe, zadruhé to má mnoho výhod. Například se na mě nedrží voda. Trochu se otřesu a většiny se zbavím. Příjemně se uvelebím v nehybné pozici a pootočím hlavu, abych na Kůstčino počínání lépe viděl. Můžu takhle pohodlně stát hodiny.

Kůstka. - 28. října 2010 23:40

Laboratorium Domů jdeme mlčky. Přes všechen elán nejsem pitomá - nesmíme na sebe upozorňovat. Kdybychom nenesli omráčeného chlapa, klidně hulákám jak na lesy. Stejně mě třetina města zná a ví, že jsem poněkud... podobna povodni. Tiché chřestění doma mi dodá pocit bezpečí. Ne že bych se se Zarem cítila nějak ohrožená, ale Kosťa (celým jménem tedy Konstantin, ale na tom nezáleží) věrně střeží můj dům. Prochází od vchodových dveří k těm zadním, kterými jsme přišli my. Žádné vítání se nekoná, není to pes. Když mě uvidí, zarazí se, doslova strne na místě a hned uhne, když udělám netrpělivé gesto. Sotva ho máme za zády, slyším, že se dal do své práce. Nic jiného prakticky neumí. Ono stačí, jak vypadá a že ten meč, co má, není pro parádu. Ale já na to přijdu. Přijdu na to, jak ho vylepšit. Už se na tom pracuje. Bohužel... léta. Laboratorium je z praktických důvodů umístěno ve sklepě. Být po mém, je někde, kde je plno oken a světla, ale vím, že to nedělá dobrotu. Jednak se dřívě šíří smrad, někdo by to mohl vidět, protože ne vždy jde práci uklidit a zase si ji roztahat... Proto byly moje požadavky na dům dosti specifické a i proto jsem odmítla Andrejovi velkorysou nabídku, že můžu mít komnaty u něj v sídle. Nevěřím, že by mi v pracovně nikdo nečmuchal. A Kosťu bych musela zavřít někam do skříně. Zar to tu už zná a navíc dobře vidí ve tmě. Já s tím mám trochu problém. Proto vidím jeho nahá záda, jak mizí ve stínech, když rožnu pochodně. Sundám si kožený kabát. Ten nepromoká. Mám sice mokrou hlavu, boty a nohavice, ale zbytek zůstal suchý. Pro jistotu si vezmu zástěru (taktéž koženou) a rukavice, vyhrnu si rukávy. Operační stůl je v zájmu mé bezpečnosti opatřen tlustými řemeny, které ihned připnu muži. Vím, co ty bestie dokážou a ne vždy je tu Zar, aby mi pomohl. Jinak je moje Laboratorium podobné těm ostatním, pokud je vlastní někdo morbidní. Na polici mám několik hlav v nálevu, podle toho, jak jsou ošoupané a rozpadlé, jsou asi často... používány? Není nad to, když ji chci vytáhnout a vytáhnu jen vlasy. Ta břečka nezachrání vše. Navíc se tu vznáší charakteristický pach bylin, lihu, magie a mrtvol. "Tak se ukaž, hnusáku..." Není nic neobvyklého, že se svými subjekty mluvím. Zkontroluju tep, zlomený nos mě nezajímá. Prohlédnu mu však dásně a zuby, jestli na nich jsou vidět nějaké příznaky prodělané kletby. Kdyby byl dokonalým prototypem toho, co hledáme, měl by charakteristicky táhle slinit a dásně by měly ustupovat a odhalovat víc zuby. Nožem mu rozřežu oblečení, abych mohla ohledat i zbytek. Hlavně dle čeho byla konstatovaná smrt. "Co myslíš, Zare - mám si udělat nového mazlíčka, nebo obnovit svoji experimentální sbírku?" kývnu hlavou k hlavám. Některé opravdu potřebují vyhodit. "Mimochodem, jestli chceš, nabídni si, s tímhle svinstvem pracovat nebudu." Nevím, jestli by si dal, ale i kdyby ne, podle mě ho tím nelze urazit. Ba naopak, je to ode mě akt pohostinosti. "V obou případech ti ale můžu dát jeho játra. Když se vše podaří, ještě teplá," mrknu na něj do stínů. Jednou rukou v přestávkách, kdy nepotřebuju k práci obě, držím amulet na krku. Pomáhá mi soustředit se a zbystřit.

At`zar Dar Zar`as - 29. října 2010 10:05

Laboratoř Zhluboka se nadechnu a vychutnám si podivnou směsici vůní, které nyní mohu náležitě vychutnat. Přivřu oči blahem, jak mé zbystřené smysly rozeberou vůni na všechny možné příměsi. Nejen byliny, alkohol, jemné chvění magie a smrti. Ale i jemný pach potu ženy, cítím vše možné od probdělé noci, námahy, chvění nerozhodnosti i vzrušení. Olíznu se, je to velmi nechutné, ale to, co navrhne, je snad ještě nechutnější. „Já myslel, že budeš chtít zkusit rituál Tae`sar. Taková příležitost se jen tak nenaskytne,“ zmíním trochu vrzavým hlasem, jaký mám v této podobě. Snažím se, aby můj hlas byl co nejsamozřejmější, bez jakéhokoli náznaku vzrušení nebo snad toho, že jsem se do této chvíle o něčem takovém, jako je rituál Tae`sar, nezmínil. Spíše zní jako přece víš. Dále o tom nemluvím, přejdu nenuceně k dalšímu tématu. Jsem ale napjatý, jestli ji to zaujme. Vynořím se trochu ze stínu, je možné zahlédnout lesk v oku a část kusadel. Hlasitě začichám. „Ani ne, měla bys to rovnou vyhodit,“ poznamenám a zase se stáhnu do stínu. „Je to odporné,“ dodám s úšklebkem, parodií na úsměv, při kterém i nejdrsnější válečníci udělají krok zpět. Zase se skryji ve stínu.

Kůstka. - 29. října 2010 11:43

Laboratorium Aniž bych se nechala vyrušit od examinace těla, poslouchám svého nechutného společníka. Obcházím operační stůl uprostřed místnosti. Krom klapání mých bot a lehounkého chřestění nahoře nad námi je tu podivně hrobové ticho. Dokonce ani ten déšť není slyšet a pochodně jako by se bály praskat. "Rituály nedělám, jsem vědec," odbudu ho. "Ne pošahaný mág z univerzity. Nikdy jsem nepochopila, k čemu rituály jsou. Buď to prostě dokážeš i bez hraček okolo, nebo ne. Stejně je to jen soubor přesně po sobě jdoucích kroků, jako když děláš operaci. Mrtvole je jedno, jestli u toho na sobě máš plášť s hvězdičkami, nebo ne." Zajímavé, jak mě slovíčko rituál dokázalo popíchnout. Asi to bude odlišnou výchovou. Já jsem na svoje umění (jakéhokoli druhu) pyšná. Někdy možná až moc. Vždycky mám svoji hlavu, proto jsem se taky dala v tomto oboru na experimentování, protože vláda nad světem mě nějak nezajímá. Kvůli takovým pitomcům máme špatnou pověst. Strýc zpočátku patřil mezi ně. Ne že by chtěl ovládnout svět, ale podle toho, co měl doma, si asi dělal armádu na horší časy. A mezitím experimentoval. Škoda, že jsem si nestihla vzít nějaké jeho poznámky... dle všeho na to přišel. Částečně. Zarazím se ve svých myšlenkách. To je poprvé za dlouhé roky, co jsem si na to vzpomněla. "Zare? Uměl by sis poradit s nekromantem?" Je to asi hloupá otázka. Ale můj strýc byl velmi nadaný a velmi šílený. "Neživým." Nestává se málokdy, že bych byla tak... vážná. Dokonce moje otázka není žádná provokace, nic.

Osud - 29. října 2010 12:28

Kůstka – Zar Kůstka si prohlížela muže, nebožtíka, který nebyl nebožtík, ale asi brzy bude. Krev ze zlomeného nosu mu už přestala téct, ale měl ho hezky nakřivo. Mělce dýchal ústy, nos měl asi ucpaný krví. Po zběžné prohlídce Kůstky mohli zaujmout černé skvrny na dásních, prohlédla jsi si je pečlivěji a po krátkém zkoumání jsi zjistila, že je to povlak, který způsobuje Dermonaz, hodně častý jed. Trochu ji to zklamalo, protože to vypadalo tak, že ho chtěl někdo otrávit, a namísto toho aby ho to zabilo, tak ho to buď omráčilo a nikdo nezkontroloval, jestli je mrtvý opravdu a nebo mu to přivodilo jen zdánlivou smrt. Mizerný vrah. Zahřměl hrom, to jste slyšeli i tady dole, být nahoře nejspíš by jste slyšeli jak se rozklepali okna. Tady na pobřeží byli bouřky někdy opravdu pořádné, z jedné strany vás sice chránili stromy, ale z další bylo moře a tak bouře někdy dokázala udělat docela dost škod. A nebylo neobvyklé, že při ní někdo umřel. Něco na něj spadlo, nebo když byl tak blbej aby byl příliš blízko moře, které ho smetlo a pak jako utopence vyplaví o kus dál. Nikdo ho nelituje, kromě příbuzných, ale i ti si musí říkat, že to byl idiot, když šel v bouři k moři. Ale na druhou stranu vždycky druhý den bylo krásně a někdo vždycky uspořádal na pláži nějakou pořádnou oslavu. Werek bylo skvělé místo k životu a také... jezdí sem spousta lidí si odpočinout, lidé, kteří zdě nebydlí. Takže jejich případné zmizení se moc neřeší.

At`zar Dar Zar`as - 29. října 2010 15:36

Laboratoř S jemným napětím sleduji, co Kůstka dělá. Něčeho si všimla, ale zatím nic neříká. Nejspíše nic důležitého. Déšť přešel v bouřku, v tomto městě téměř nevídané počasí. Trochu znervózním a znovu se oklepu. Stará vzpomínka. Nepříjemná. „Rituály jsou odkazy vědy minulosti,“ odpovím vážně, když Kůstka ohrne nos nad tím, co říkám. „Myslel jsem, že tě budou zajímat způsoby, jak oživit podstatně zajímavější nemrtvé. Způsoby, které jsou ztracené v propadlišti nekromantských dějin. Ale chápu, je to nebezpečné, komplikované, je třeba improvizovat, výsledek nejistý...“ Pohnu se z ničeho nic ve stínu a vyjdu na světlo. Plynule se proměním zpět do nahé mužské podoby dřív, než mě může vidět. Zastavím se na druhé straně stolu a také se zadívám na zkoumané tělo. Pak se podívám Kůstce do očí a sebejistě odpovím: „Uměl.“ Větší komentář není třeba. Nerad odhaluji své hranice, schopnosti a slabiny.

Kůstka. - 29. října 2010 16:09

Laboratorium Amatéři. Aspoň ale mám mrtvolu. Werek je pro mě prostě ráj - bývá tu hezky, lidé se tu umí bavit a nikdo nepostrádá některé lidi. I Kosťa byl jedním takovým poutníkem. Pro jistotu jsem si vybrala bojovníka. Ono je to vcelku jedno, protože stejně nemá paměť ani osobnost, ale kdybych ve svých experimentech postoupila dál... "Zajímavější nemrtvé? Co je to za označení? Žádná mrtvola není zajímavá... Dokud si s ní nezačnu hrát," vycením zoubky v ďábelském úsměvu začnu trochu poklízet. Vyleju z hlav nálev do rohu, kde je maličká mříž dolů do stoky. Asi proto ty byliny. Hlavy skončí v jiném roztoku. V tom se týdny louhoval Kosťa. Až je za pár dní vytáhnu, tak budou dokonale očištěné. "V tom případě si můžeme udělat výlet. Vyprávěla jsem ti o svém strýci - myslím, že i když jsem u něj byla v učení tolik let, mám jen dobrou polovinu jeho opravdových znalostí. On dokázal, co ještě žádný nekromant. Tedy... žádný, o kterém by se vědělo. Sama bych se do jeho sídla nevrátila. Ale s tebou..." Vzhlédnu k Zarovi, zase dělám jeden ze svých kočičích pohledů, kdy je naprosto nemožné odmítnout. Aspoň pro smrtelníky. "Byl to magor. Nebyla jsem schopna jeho výtvory, kterých měl plný dům, zničit. Natožpak jeho. A přitom vím, co za poklady se tam skrývá. Jeho deníky. Knihy, ke kterým mají přístup jen velmistři. Prý nějakou z nich napsal jeho mistr. Už vím, proč mě to do té knihovny nechtělo pustit. Nevím, co tam bylo, ale velmi rychle jsem to snažení vzdala. Vedle strýce vypadám jako loutkář." A to je co říct. Kosťa byl hotov v rekordním čase a nemá na sobě žádnou formální chybu, ačkoli není lehké magicky pospojovat kosti, aby vydržely staletí. Navíc o tomhle jsem nikdy takto detailně nemluvila. Zar mohl prozatím vědět, že jsem byla v učení svého strýce a odešla po jeho smrti. A že to byl dobrý nekromant. Poté do muže naliju nějaký lektvar. Konzervuje to tělo zevnitř. O nabalzamování se postarám později, až bude vše hotovo. Zar má čas nad tím popřemýšlet, protože už nehodlám čekat. Za chvíli by se mohl probudit a dneska v noci nemám náladu na vřískání a bojování. Přiložím mu ruce na hrudí kost, jednu na druhé, a zavřu oči. Dech se mi zrychlí, když sbírám síly na jeden mohutný impulz. Jako bych chtěla rozpumpovat dávno mrtvé srdce - potřebuje to pořádné nakopnutí, aby hned zase nepřestalo bít. Rozdíl je momentálně v tom, že chlápek dostane takovou ránu, že ho to zabije a znovu probudí v jednom okamžiku.

At`zar Dar Zar`as - 29. října 2010 20:19

Laboratoř Přejdu její neochotu se cokoli dozvědět o Tae`sar. Nevadí, vytáhnu to později. I tohle je součástí mého plánu, ale já mám čas. Moře času. Stejně nakonec dosáhnu svého. Jako ostatně vždy. Zacuká mi v koutcích, ale úsměv potlačím. Trochu znervózním, když začne vysvětlovat. Napnu se, všechny svaly na pro mě neobvyklém těle se napruží, pro ni téměř neznatelně, pro mě je to mučivý pocit. Co když o tom ví? Co když na něco přišla? Ne, hloupost! To není možné! Druhou část svého plánu úzkostlivě tajím tak, že i kdyby uměla číst myšlenky, měla by problém! Dělám, že poslouchám, ale hlavou se mi honí spousty myšlenek. Není to past? Zkouška? Je to opravdu náhoda, že o tom začala teď? „Můžeme, samozřejmě, pro tebe cokoli,“ řeknu trošičku nepřesvědčivě a pokusím se jejímu pohledu na vteřinu vyhnout. Kdybys věděla, co za poklady se tam skrývá pro mě! „Jsi velice nadaná, strýc by měl z tebe radost,“ zavrním lichotku a natáhnu se přes stůl, abych ji políbil. Uhne, plně soustředěná na své lektvary, postupy a preparace. „A až se vrátíme z jeho sídla, staneš se ještě mocnější. Kde vlastně to jeho sídlo leží, je to daleko?“ zeptám se, abych zakryl fakt, že o věci vím více, než dávám tušit. Podívám se na ni přivřenýma očima, jak se snažím odhadnout, jestli něco tuší.

Ra´wa - 31. října 2010 15:38

Aréna Buď mu to vážně hnulo žlučí, nebo... má vážně obavy. Ani oboje není dobrý. Ale u Kela se spíš bát toho druhýho. Talíř s jídlem zatím skončil na skrovným stolku vedle lavice na spaní. Podepřela jsem si bradu a poslouchala, co vykládá. Jména nebyla až tak podstatná, snad jen na to, abych věděla, kdy ti dva přijdou na řadu. Měl pravdu. Měl zatracenou pravdu - podle toho, jestli si nevymýšlel a ten Pohan je vážně takový. Však se budu moct přesvědčit. Chce to soupeře nepodceňovat, ale zdřívějška vím, že ani nadhodnocení není zrovna nejlepší a dostala jsem tak ran víc, jak v prvým případě. Že je tohle už minulost neznamená, že mi jich i tak pár nenatáhne - a s tím počítám. "Jistě, není nic romantičtějšího jak líbačka pěstí od někoho, kdo jí umí použít." mírně se ušklíbnu, na klín usadím talíř a vezmu do ruky lžíci, když... Ozve se břinknutí kovu o kov. "Nejsem děvka." zčásti zavrčím a pohled očí potemní. "Ty maj zapotřebí chlapy oblbovat podobnýma, neváží si samy sebe a vystavujou se jak kusy hadru nebo dobytka." pevně stisknu rty a zatnu zuby, vzápětí se o to s větší vervou pustím do jídla, pohledem stihnu zachytit nějakýho chlapa, co prošel kolem a kterému Kel nevěnoval moc přátelský pohled. Co tohle mělo sakra znamenat?! Zase se tu naráží na to, že jsem kdo jsem, nebo spíš že mi mezi nohama něco nepřebejvá. Snad provokace, nebo si myslí, že jsem jediná, kdo si díky jeho rozmarům musí dávat pozor, aby nekvák něco špatně a nedostal jednu pěstí a druhou o zeď?! Tak to se zatraceně plete... Mrsknu lžičkou do talíře a tím pak stranou. Koneckonců moje věc, jestli to pak budu mít i s pískem a hlínou. Vstanu, stáhnu vlasy z hrudníku, zvednu ruce, poberu je do jednoho culíku, několikrát přeložím a začnu převazovat pruhem kůže, přičemž se snažím aspoň trochu uklidnit.

Osud - 03. listopadu 2010 14:19

Kůstka – Zar Jak Kůstka vyslala impulz muži do těla, to se instinktivně vzepjalo a hned zase kleslo. Zkontrolovala jeho tep a s uspokojením zjistila, že vše vyšlo tak jak mělo. Srdce tepalo, ale tak pomalu, že musela značnou chvíli počkat než ho ucítila. Zar cítil, jak místností zavanula smrt, ale hned zase zmizela i on poznal, že vyšlo, díky tomu že byl démon měl blíž k nadpřirozeným bytostem a tak zaslechl si nikým jiným slyšitelné zašustění křídel, jak se nad nově stvořeným Ghůlem prohnal Keod. Keod je mocný bůh, kterého se obávají všichni... i démoni. Smrt platí i pro ně, pokud démon zemře, rozhodně to neznamená návrat do jeho domoviny, smrt je prostě smrt a ani démoni netuší co je po ní. Peklo jistě existovalo, je to vlastně jen jiný název pro jejich domov, ale duše hříšníků tam rozhodně nikde nejsou. Kůstku to, ale trochu vyčerpalo, sice to nebylo jako při tvoření svého kostlivého strážce, ale každá taková věc si vyžádá svou daň. Muž se po pár chvílích probudil, otevřel oči které byli stále stejně vodnaté, jen v prvním okamžiku se v nich mihl úlek, ale ten rychle zmizel a zůstala spíš netečnost. Posadil se a jeho nohy se naprázdno pohybovali, slezl ze stolu, ale spadl na zadek, opřel se o stůl a zase se snažil zvednout, jak ho tělo neposlouchalo tak jak byl zvyklý. Nakonec na to asi přišel, protože se postavil na vratkých nohou. „Paní.“ oslovil tě ochraptěle a chtěl se ti uklonit, ale místo toho vykročil a znovu div nespadl. Ra`wa Kel se na tebe ohlédl a sjel tě pohledem. „Ne to nejsi.“ Odpověděl. „Říkal jsem snad něco takového?“ pozvedl obočí. Odlepil se od zdi a založil si ruce na prsou, postavil se před dveře, takže je tak úplně zablokoval. „Nech si tu svou bojovnost na později Ra`wo. Teď nemám náladu s tebou bojovat, nemluvě o tom, že bych byl raději aby jsi byla v Aréně fit.“ Otočil sek odchodu. „Odpočívej dokud můžeš.“ Řekl ti nakonec než odešel. A tobě nezbývalo než tak udělat, stejně jsi neměla do čeho jiného píchnout. Čas se děsně vlekl, ale poznala jsi, že se blíží čas, když začalo kolem chodit stále víc lidí. Vzdálené hulákání ti prozradilo, že to začalo a ne dlouho po tom vedli kolem toho co prohrál... vedli... spíš nesli. Kel se znovu objevil a pokynul ti, aby jsi vyšla ven. Následovala jsi ho až do jedné z mnoha místností, která ústila rovnou do Arény. Tady jste vždy čekali a připravovali se na zápas. Spolu s tebou tam byl ještě Hegger a Warksha. Nebavili se mezi sebou, pokud jde o tvé kolegy tak nejsou ten typ... tvorů, kteří by se před zápasem bavili, vtipkovali nebo dělali ramena. Hegger byl svlečený do půli těla, na sobě jen kožené kalhoty, vysoké boty a kožené zápěstní chrániče, procvičoval se aby si rozproudil krev, nejspíš byl na řadě jako první. Warksha se neprocvičovala, napůl ležela a napůl seděla na dřevěné lavici a brousila si dýky, vypadala nevzrušeně, jako kdyby ji nic jiného nezajímalo.

Kůstka. - 05. listopadu 2010 12:31

Laboratorium Odstoupím od mrtvoly, kdyby se o něco chtěla pokusit, a zády se opřu o chladivou zeď. No, jindy bývá příjemně chladivá, dnes ohavně lezavě studí. Igor - nevím, kde se to jméno vzalo, ale podobná stvoření ho od nekromantů dostávají stovky let; asi nějaký temný vtípek ztracený v minulosti - je zatím přivázaný na stole. Dokud si nebudu jistá, že se to povedlo, nepustím ho. Začne sebou šít, něco zahuhlá, tak Zarovi naznačím, že ho může odvázat. Raději se ale připravím na nejhorší. Jistě, Zar by ho mohl zlikvidovat během chvilky, ale to by veškerá námaha přišla vniveč. Překvapeně se na Igora podívám, když promluví. Jako bych se probrala, o trochu víc ožila. Natáhnu se pro ohmataný zápisník v koženém obalu, který má na sobě tmavé kapky a otisky mých rukou. Od čeho asi? Dokonce i pár stran vevnitř je potřísněných. Něco do něj naškrábu. "Pamatuješ si něco?" Ignoruju, jak se válí po zemi a padá, to je normální. Ale pokud umí mluvit od začátku, bez výcviku...! Oči se mi lesknou. Vždycky jsem takhle... rozrušená, nadšená, plná očekávání. A přece pak nebývám smutně zklamaná. Přijmu ten fakt, že se to nepovedlo, s klidem. Však já s experimentováním nehodlám skončit. "Mluví, Zare, jsem na dobré cestě..." zamumlám, aniž bych z Igora spustila oči. "Musíme vyrazit do strýcova sídla co nejdřív. Asi lodí. Nevím, jak je to daleko, je to dlouho, co jsem tam naposledy byla. Ale cestu bych si měla pamatovat."

At`zar Dar Zar`as - 05. listopadu 2010 22:06

Laboratoř Když oživlý mrtvý Kůstku osloví, zašklebím se na něj, teď už ho nevystraším ani náhodou. Už zase stojím částečně ve stínu. Cítím se tam lépe. „Vítej v partě, frajere,“ utrousím posměšně. Přemýšlím, jestli náhodou na nemrtvé v jejím okolí nežárlím. Bylo by to hloupé, oni jsou jen loutky, neživé oživené věci. Oproti tomu já jsem At`zar Dar Zar`as. Velkolepý! Chvíli něco škrábe do knihy, ten zvuk mě dráždí. Pohyb ostrého hrotu po pergamenu mi připomíná dávnou vzpomínku. Pohyb drápů po jemné kůži, zděšení, křik, zoufalství, vůně krve. Olíznu se, jemně zamlaskám. Mám chuť zabíjet... „Ovšem,“ přitakám a vzpomínky i instinkty lovce zmizí. Na chvíli. „Ráno?“ optám se a s trochou nenávisti se zahledím na ghůla, přimhouřím oči. Doufám, že zrůda zůstane tady. Sice by mi to mělo být jedno, ale z nějakého důvodu není. Něco na něm nesedí.

Mileanos řečený `Milenko` - 06. listopadu 2010 19:27

U Šíleného klauna Jako obvykle, jako každý jiný den. Jedni přišli, pak přišli další, jiní odcházeli a další přicházeli, a tak dál. Tak už to v hospodě chodí. Samozřejmě, někteří nešťastníci dopadnou tak, že někdo přijde, za chvíli odejde a to je celý příběh dne, ale... Co je mi po nich? Starat se o ně budu tak maximálně v tom případě, že přijdou ke mně na pivo. Což se může docela lehce stát. Nikde tu neseženete líp natočeného Podměsíčníka, než právě tady. Měl jsem docela šťastnou ruku, když jsem si jako zásobitele vybral drobnější pivovar Zyggova Luna, vyrábějící ležák Podměsíčník a černý Nov. Samozřejmě spotřeba černého piva je ve srovnání se světlým ležákem malá, ale proč neuspokojit i hosty, kteří mají chuť na černé nebo řezané. Mnoho lidí jsou jen náhodní návštěvníci, kteří se doslechli o mém podniku či jen šli okolo, ale spoustu návštěv už velmi dobře znám. Někteří dokonce povýšili z obyčejných zákazníků až na přátele. A najdou se i tací, které zde vídám téměř úplně každý večer. A jako obvykle, jako každý jiný den, jsem od poledne do půlnoci oblažoval lidi jídlem, pitím a dobrou náladou. Hospodský nemůže být morous, protože by dělal špatný dojem na lidi. A tržbu odjakživa dělá spokojený zákazník. A večer se tu zase sešli Zail, Boab, Jeanitt a Lugar, zase jsme si po zavíračce popovídali u piva, zase jsme hráli karty a tak dál. Možná by si někdo mohl myslet, že žiji ve stereotypu, ale to je nesmysl. Na práci hostinského je jedna věc opravdu krásná a odlišuje ji od některých jiných - nepočítaje pravidelné zákazníky, každý den jiní lidé. Každý den přijdou další a další den zase další. Mnoho pocestných, mnoho obchodníků na cestách, mnoho rozličných lidí, které neznáte a nejspíš do smrti znovu neuvidíte. Miluji svou práci. A dnes jsem schody dolů, do milovaného lokálu, šlapal už po tisící pětisté sedmdesáté šesté. Snad to bude další příjemný a úspěšný den.

Falmarin "Falca" - 10. listopadu 2010 22:01

Kdesi na cestě ke královskému městu... Měla bych najít aspoň díru v zemi... probleskne mi hlavou, když si nakvašeně přitahuji kabát těsněji k tělu, zase slušně zmoklá kdesi v lesích. Ani kobyle se to nelíbí. Museli mi ji naposledy ve stájích pěkně rozmachat, že dělá ofrky kvůli každé drobnosti...no dobrá, jsme mokří a hladoví, zvířata jsou zalezlá líp než my a cesta k nejbližší vesnici směrem k hlavnímu městu je minimálně půl dne. A kdo ví, s jakou tam potulnou elfku přijmou. Já i moje kobyla smrdíme dlouhým cestováním a přestože v kapse i v bance přibyla zase slušná částka od posledního zákazníka, v takovéhle díře jsou mi úplně k ničemu. Leda v lidech vzbuzují hloupé nápady... Déšť vypadá vytrvale. Obloha se potáhla souvislou šedí a nikde ani nbáznak, že by se mohla situace v brzké době změnit. Provazy vody, crčící z nebe už i skrze koruny stromů jsou souvislé a nekompromisní... No nic, jde se...tady se mi nocovat nechce, tak nevzpouzej jak starý osel a pohni se. Přinutím kobylu k neochotnému kroku a vydám se dál. Chtěla jsem být zítra v královském městě, ovšem s tímhle nečasem a touhle jankovitou kobylou tam pocestuju věčnost... Začíná mi být zima, což není dobré. začínám netrpělivě vyhlížet chalupy vesnice nebo spíš osady, kterou bych měla každou chvíli minout. Déšť už mi přestal vadit, začal mě otravovat a jakmile mi, ke vzteku, na mysl přišla myšlenka na horkou koupel a svařené víno, bylo to jenom horší. K tomu se začalo připoznívat, odpoledne se chýlilo k večeru. Neustávající déšť a vědomí blížícího se šera mi na náladě nepřidalo... kde jsou, kruci, ty baráky?!

Osud - 11. listopadu 2010 14:57

Kůstka – Zar Nový Igor Kůstky se zamyslel... tedy... nejspíš, protože to nešlo poznat, ale nějakou chvíli mu trvalo než odpověděl. „Něco.“ Odpověděl nezúčastněně. Uměl mluvit a něco si pamatoval, ale zdálo se, že byl snad zcela zbaven pocitů, ale tak právě vstal z mrtvých, třeba se to časem změní. Igor se po chvíli podíval na Zara, nějak mu trvalo než zareagoval, možná, že mu to pomaleji myslelo a proto mu to tak trvalo. Neodpověděl, ale zareagoval na Zarova slova, opožděně, ale přece. Oplácel mu pohled i po tom co se na něj s nenávistí zadíval, nijak na to taky nezareagoval, mrtvé je už těžké vyděsit nebo aspoň znepokojit. Lidé jsou poháněni strachem ze smrti, ale ti co už jsou po smrti... těm je to putna. Mileanos – Milenko Otevřel jsi lokál a prohlížel si prázdnou místnost, na první zákazníky jsi nemusel čekat dlouho. Jako první tu byl samozřejmě Lumier, byl to už stařík, ale byl to stálý zákazník, co si pořád jen stěžoval nebo vzpomínal na staré časy. Ale proseděl tu vždy skoro celou otevírací dobu. Lumier měl v sobě něco ze skřeta, snad jeho děda byl poloviční skřet, on podědil špičatější oči a nezdravou barvu pleti. Vypadal trochu nazelenale, ale to byla jeho obvyklá barva. „Nalejvej Milenko!“ halekal už ze schodů, opíral se o zábradlí a o svou hůl a celý se při tom klepal, že vypadal, že snad každou chvíli opadne. Ale vždycky je zvládl, říkal, že v den kdy nezvládne sejít schody do hospody, bude ten den kdy umře. Celý ohnutý se doplahočil až k největšímu stolu v lokále a s hekáním se posadil. Vždy si tam sedával, protože věděl, že časem si tam k němu někdo bude muset posadit a on měl rád společnost. „Před dveřma ti stepuje nějaká buchta. Asi se stydí jít dovnitř.“ Oznámil ti a poplácal dřevěný stůl před sebou. Falmarin Cesta byla bahnitá, kdyby jsi jela po hlavní cestě, jela by jsi po hezky kamenné a tvoje kobyla by nemusela mít nohy až ke kolenům zasviněné. Jenže na hlavní cestě by jsi pak měla problém najít vesnici, nemluvě o tom, že pro osamělého jezdce tam číhá nebezpečí v podobě lapků. Ti jsou prý stále víc drzejší. Vzhlédla si k černému nebi, nevypadalo to tak, že by hodlalo přestat pršet. Můžeš doufat, že aspoň zítra bude lépe. A konečně jsi zahlédla kouř, sotva jsi ho kvůli temnému nebi viděla, ale byl tam. Snad i tvoje kobyla vycítila, že se blíží sucho a seno, možná trochu ovsa a tak přidala do kroku. Konečně jste vesnici viděli, byla větší a domy byli z kamene, což značilo, že vesnice je bohatá, jak by ne, když je tak blízko hlavního města. Měli jste vesnici před sebou jak na dlani, byla postavena v dolině a táhlo se od ní hned několik cest. Ve většině domech se svítilo, z komínů se kouřilo, ale venku jsi nezahlédla ani živáčka. Všichni si užívali teplo a sucho svých domovů. Jen v dáli jsi uviděla v ohradě osamělé stádo krav choulící se k sobě. Na malém prostranství uprostřed vesnice stála i fontána, kterou zdobila socha Šidy. Vydala jsi se do vesnice a prohlížela si vývěsné štíty, minula jsi pekařství, švadlenu, řeznictví a kovárnu než jsi narazila na hospodu. Byla to dvoupatrová budova se štítem, který hlásal, že mají otevřeno pořád a že se to tu jmenuje U Kovotepce. Odvedla jsi koně do stáje, kde na kupce sena dřímal malí kluk, ale jak jsi vešla se zívnutím rozlepil oči a převzal od tebe koně. Ty jsi vešla do lokálu, kde bylo tak průměrně plno. Ti co byli nejblíže ke dveřím se po tobě podívali, ale pak se zase věnovali svému pití a řečem. Bylo tu příjemně teplo a vonělo tu pečené maso, někdo vzadu brnkal na loutnu. „Vítám tě, dámo. Co to bude?“ Přivítala tě hostinská stojící za výčepem. Byla vysoká a hubená, trochu kostnatá a ne příliš hezká, ale měla přívětivý hlas.

Kůstka. - 11. listopadu 2010 15:39

Laboratorium Rozzářím se jako světluška a zase něco zaškrábu do deníku. Nestálé pochodně mi pod oči vykreslují umrlčí stíny, takže všichni tři dozajista vypadáme jako dobrá společnost. Mrtvola, démon a nekromantka, která po tom všem taky vypadá, že právě vylezla z řeky. Ještě si pro sebe něco zamumlám a prohlédnu si flakon, který jsem do muže před jeho smrtí vlila. A zase to škrábání. Trvá to docela dlouho, a to píšu rychle. "Co? Kdo? Jo... Ne!" zamračím se na konci svého zmateného monologu. Že by ta mrtvolná blbost byla nakažlivá? To asi ne, já reagovala jako vždy živelně. Asi rychleji, než se moje myšlenky dokázaly vrátit k Zarovi. "Ráno? S Kosťou a Igorem? Neblázni. Musíme spíš k odpoledni. Chci se taky trochu vyspat. Vyspat, jasné?" zdůrazním, kdyby ho napadaly chlípné myšlenky. Jsem vážně unavená. "Takže jestli si nechce tady s Igorem pokecat, pojď. Igore, zůstaň." A vydám se nahoru, v ruce pořád třímám deník. Musím zítra ještě říct Andrejovi, že odjíždím, aby neobrátil město vzhůru nohama, musím si rychle zabalit potřebné věci a vystrojit Kosťu. Už teď jsem z toho unavená...

Falmarin "Falca" - 12. listopadu 2010 13:05

Vesnice-hostinec Hostinec mě přivítá příjemným domáckým teplem a suchem, téměř neobvyklým, hostinská zase vlídností a ochotou. Ulíznu si vlasy z čela dozadu, čímž vyždímu pár čůrků vody na svá ramena a na zem. Udělám několik kroků do nitra hostince a za sebou zanechám několik úctyhodných blátivých louží. Dobrý večer...svařené víno, nocleh a horkou koupel...no a něco teplého k jídlu...maso a zeleninu. Objednám si a omluvně se ohlédnu ke spoušti, již jsem nechala za sebou. A necky...ať vám to tu nezasviním víc než teď. Zacouvám zpět ke dveřím a začnu pomalu ztuhlými pohyby stahovat a odkládat meč, pouzdro s kuší, uzavřený toulec se šipkami, kabát, ztěžklý vodou. Opatrně si to složím k nohám, kromě kabátu, který nefchám v ruce. Na zemi pod ním se rozšířila kaluž vody…aspoň jsem si ho trochu oprala… Stáhnutím kabátu, který jsem si s plesknutím přehodila přes předloktí, jsem odhalila i své ostatní zbraně. Hlavně dýky v bandalíru na hrudi a na stehnech a sax u opasku na bedrech. Jsem jako malá zbrojnice, na druhou bstranu nemám nijak těžkou zbroj, jen koženou vestu, zpevněnou na kritických místech další vrstvou kůže nebo kovovými destičkami. Pokud to někoho zaujalo, nijak zvlášť to neřeším. Prostě nasadím výraz nevinné, mírumilovné dívky, která je tady ve zbroji a s hromadou zbraní docela omylem…ostatně to taky tak trochu vypadá. Výmluvně vrhnu pohled k hostinské, zda by tedy byla nějaká nádoba na mé promočené součástky…hlavně oděv…tedy především ten svrchní. Zbytek si hodlám zatím nechat.

At`zar Dar Zar`as - 16. listopadu 2010 14:14

Noc je dlouhá... Zatnu si nehty (drápy?) do dlaně ve chvíli, kdy zase něco napíše. Trvá to a já zakouším narůstající vlnu vzrušení i sebeovládání. Vzpomínky se vrátí a já zatoužím se na chvíli proměnit z civilizovaného tvora na bestii. Kůstka se chce vyspat a hned zažene i mé představy, které jakákoli zmínka týkající se společného lože může vyvolat. Pokrčím rameny. Sice si věřím, že pár správně mířených doteků, trocha vzrušujících slov a nějaké to zašimrání, vše správně načasováno a dávkováno po kapkách, by její názor mohly změnit, ale nechám to být. Navíc mi hlavou vrtá něco jiného... Když ulehneme, jemně přehodím přes Kůstku paži a nechám ji usnout ukolébánu pocitem relativního bezpečí a klidu. Jenže mně se spát nechce. Tedy, to je poměrně normální, já nespím nikdy. Ale rád se ponořím do stavu podobného snění, kdy přemítám, medituji a osnovám své záludné plány. Jenže teď prostě není ta chvíle. Vstanu a elfku jemně přikryji. Jen se otočí na bok, možná se probudila, možná ne, to mě teď nezajímá. Ví, že se občas potuluji po městě a že to, co můžu v takovou chvíli provést, není zrovna něco, co stojí za vyptávání nebo sledování. A stejně je mi to jedno. Již neprší. Procházím ztichlými ulicemi, zdánlivě bez cíle, ale veden neomylnou vůní oběti, vůní čerstvé krve a vidinou ukojení své chuti. Nechci lovit, na to jsem se nepřipravil a následné komplikace by mohly vyústit v problémy. Chci oběť. A ta na sebe nedá dlouho čekat. I když město působí jako ráj, vše má svá stinná místa. A já zrovna jedno takové procházím. Netoužím po zábavě pro bohaté. Dívka, kterou jsem si vyhlédl, je stejná jako desítky dalších. Přišla do města za prací, s vidinou výdělku a nového místa pro život. Skončila ve dne jako žebračka, v noci jako prostitutka. Nebude nikomu chybět. Přitočím se blíž, rychlý krok, pohyb rychlý jako blesk. Nechci vidět její tvář, nechci vlastně nic, jen ji chytím prudce za ústa a hlavu, abych jí mohl zlomit vaz. „S jídlem se nehraje“, ponoukají lidské ženy své děti... Zarazím se. Dívka mi stihla pohlédnout do očí. Pohled plný hrůzy, odevzdání, bolesti i smutku. A já zjistím, že ji znám. Neměla by tu být, bleskne mi hlavou. Pustím ji, jako opařený. Co je to se mnou? To už jsem mezi lidmi tak dlouho, že se u mě probudil soucit? Ne, to není možné! Nebo mě tak vykolejily dávné vzpomínky? Ne! Zatřesu hlavou, abych se zbavil všech myšlenek a chystám se dokončit, co jsem začal. Tak kdo to je? Vzpomeň si!

Mileanos řečený `Milenko` - 18. listopadu 2010 19:53

U Šíleného Klauna "Buď pozdraven, Lumiere!" Jaký by to byl den bez Lumiera. Asi první a pak každý. Tenhle stařík tu trávil snad víc času, než doma. Ani si to už nedokážu představit jinak, abych pravdu řekl. A přestože byl vcelku rozverný, družný a léta mi neřekl jinak, než Milenko, nedokážu si představit, že bych já jemu řekl třeba Lumčo. Ano, jsme vlastně přátelé, ale vždy jsem se k němu choval s jakousi lehkou úctou. A tak tomu asi prostě i zůstane. "Však ani neříkej, už se točí." A zase k velkému stolu, filuta jeden. On ví, jak se dostat ke společnosti. Vytáhl jsem tedy z poličky čistý půllitr a začal nalévat Podměsíčníka, jak se už stalo každodenní rutinou. Vtom se však ozval Lumier zase s jakousi poznámkou o nějaké ženštině před hospodou. Vskutku tam nějaké děvče postává. "A co sem snad její máma? Otevřít si dveře by snad zvládat mohla. Jo, mimochodem, Dal'knan mi dovezl novou medovinku, i když jen jednu malou bednu. Ale co, pak jednu rozděláme, ne? Jedenáct nebo dvanáct, to už je celkem jedno. Usměju se, během chvilky dotočím pivo a donesu ho starouškovi. Ten stůl je nejen, že největší, ale podle mě i nejhezčí. Nádherné dřevo, řez kmenem stromu, žádné opracované koniny, ale klasické nebarvené leštěné stoly, jak to mám rád. Tohle je větší umění, než stůl, který dnes běžně potkáváte v hospodách a domácnostech. I když pravda, domů bych si tenhle stůl taky nejspíš nepořídil. "Tady se to nese, Lumiere." Nemizící úsměv ve tváři však na chvíli přece jen na chvilku nahradí zvláštní nejistota. Žena před hospůdkou stále postává. Co tam k čertu může chtít? Není normální stát přes pět minut před hospodou. Že by na někoho čekala? Ach jo, kdo ví... Asi tam zaskočím. Neochotně se tedy seberu a kráčím lokálem a krátkou chodbičkou ke schodům. Mám jakýsi zvláštní pocit... Mohutné dubové dveře s kovanou klikou jemně zaskřípou (no co, každý má rád nějaké drobnosti, které člověku dodají efekt ještě o ždibíček většího sebeuspokojení) a já vyhlédnu na děvče. "Dobrý den, slečno. Pokud byste náhodou čekala, až otevřu, tak přestože mám otvíračku až v poledne, už tu jsem asi deset minut. A kdybyste se náhodou chtěla ukrýt někam před tímhle... no dobrá, vlastně vcelku dobrým počasím, tak jste u nás vítána" S pocitem toho, že jsem ze sebe udělal prvokategorijního idiota jsem se na ni usmál a vyčkával reakce.

Osud - 20. listopadu 2010 09:53

Kůstka „Ano.“ Odpověděl Igor a zůstal tam kde stál, ani se nehnul. Mrtvoly jsou poslušná cháska... když to tedy nejsou zmetci co po probuzení mají tendenci sežrat všechno co jim přijde pod ruku. Což je většinou v prvním případě jejich stvořitel. Nakonec jste odešli spát, nebo spíš ty, když se Zar převaloval přes postel, zaregistrovala jsi to, ale pak hned zase usnula. Ten den jsi hodně myslela na strýce... tedy víc než obvykle a tak nebylo ani divu, že se ti to promítlo do snu. Sen byl trochu jako vzpomínka. Vzpomínka na to, jak byl strýc ještě živí a učil tě. Byli jste v jeho ledárně, tedy tam, kde si v chladu skladoval těla. Zrovna tě nechal krájet tvoji první mrtvolu a chtěl po tobě podrobné popisy orgánů a svalů, které jsi otevřela. Anatomie bylo jedno z prvních co jsi musela umět. Neustále se tvářil netrpělivě a tím tě znervózňoval a tak jsi při popisování váhala a to se mu nelíbilo. On po tobě chtěl aby jsi mu to řekla bez zaváhání a s jistotou. Někdy tvou jistotu zkoušel, že se ptal jestli jsi si jistá. A pak se sen změnil v noční můru, kdy jsi před strýcem utíkala, když se jako oživený mrtvý začal chovat nebezpečně, nebezpečně vůči tobě. Naštěstí jsi se už po mnoha podobných nočních můrách tak nějak donutila probudit. Zar ještě nebyl zpátky... nebo přinejmenším nebyl v tvé ložnici. Takže buďto byl někde venku nebo se poflakoval po domě. Zvuk pochodujícího Kosťy tě uklidnil. Někdo by si asi mohl myslet, že je poněkud divné, že tě dokáže uklidnit zrovna zvuk pochodujícího kostlivce. Pro tebe to znamenalo, že nikdo se nepokusil vniknout do domu. Venku už svítalo, ale pořád byla víc tma než den. Ale i tak jsi poznala, že dnes bude slunečno. Šla jsi se podívat na Igora, jestli třeba v noci nezkolaboval. Ale on pořád stál na místě, ani se nehnul, ale na tvůj příchod zareagoval. Pozvedl trochu hlavu a otevřel ústa jako kdyby se chystal něco říci, ale pak je zase zmateně zavřel. Možná nějaký naučený reflex nebo něco takového. Ještě chvíli potrvá než tohle přestane. Falmarin Tvoje výzbroj vyvolala víc zájmu než tvůj příchod, nějaký muž pronesl na to poznámku a jeho přátelé se tomu zasmáli. Neslyšela jsi co řekl, ale poznala jsi, že to bylo o tobě. Hostinská zatím začala připravovat tvou objednávku, mladou dívku poslala připravit koupel a tvůj pokoj, do kuchyně zahlásala objednávku na jídlo pokud šlo o necky mávla nad tím rukou, že to nevadí. Stejně přijdou ještě další lidé a vytírat to za každým kdo přijde je práce na dvě věci. První jsi šla samozřejmě do pokoje se umýt a převléknout. Pokoj nebyl nijak velký, jen tak tak se tam vešla káď s vanou a musela jsi se kolem ní pracně prosoukat. Místnost se skládala z jedné postele, malého pracovního stolku a stoličky a nakonec úzká skříň. Malé, ale měli tu čisto a když jsi zkontrolovala postel, tak jsi neviděla žádné breberky. Jen co jsi byla čistá a v suchém oblečení jsi sešla dolů, kde jsi si sedla ke stolu u kterého seděl jen nějaký děda. Hostinská ti během chvíle přinesla talíř s dušeným masem a větším kusem pečeného kuřete. A samozřejmě svařené víno, které se ti zdálo trochu nakyslé, ale nebylo to nejhorší. No... všechno nemůže být perfektní. Stařík u tvého stolu byl... vážně starý. Tvář samá vráska, vlasy i vousy bílé, měl tak husté obočí, že pod ním skoro mizeli oči. Vypadal jako dědeček z pohádky. A podle těch špičatých uší jsi poznala, že je to půl-elf. Takže musel být vážně hodně starý. Poloviční elfové sice nežijí tak dlouho jako elfové, ale i tak je jejich život dvakrát delší než lidský. Stařík měl před sebou korbel s pivem a cpal si tabák do dýmky, dělal to pomalu a pečlivě. „Chystáš se do války?“ zeptal se tě aniž by přestal. Mileanos Lumier se poškrábal na nose a roztáhl ústa v skoro bezzubý úsměv. No jistě... stáří... pomalu všechno odpadává. Vlasy, zuby... a pak zbytek, ale to většinou až po smrti. Ne nutně v tomto pořadí. „Nemusíš mě přemlouvat, Milenko! Medovinku si vždycky rád dám!“ musel mluvit trochu hlasitěji. Ne že by neslyšel. Sice mu slábl zrak, ale sluch měl pořád dobrý. Občas vtipkuje, že tě slyší narážet nové sudy až doma. Ale šlo o to, že chybějící zuby způsobovali, že hůře vyslovoval a tak začal prostě mluvit hlasitěji, aby mu bylo rozumět. Nepůsobilo mu to problémy. Už si na to zvykl. A stejně, až se to tady zaplní, tak to v hluku zanikne. Lumier se hned chopil korbelu a dlouze se napil. „Áááááhhh... skvělé, Milenko! Skvělé, jako vždycky! Není nic lepšího!“ pochvaloval si stařík a pak se díval jak se jdeš podívat na tu holku, která pořád postává venku, jako kůl v plotě. Když jsi vyšel ven, dívka polekaně nadskočila, asi tohle nečekala. Mladá žena byla hezká, tak nějak přirozeně, ne krásná... nebyla taková, že by se za ní každý ohlédl, ale rozhodně nebyla ošklivá. Byla mlaďounká, snad osmnáct až nanejvýš dvacet let. Měla světle zelené oči s hnědými skvrnami, malí nosík a delší hnědé vlasy, které měla spletené do copu. Na sobě měla prosté, trochu vybledlé modré šaty. Sahala ti sotva pod nos. Mladá žena chvíli vypadala, jako kdyby zvažovala, že by utekla, ale nakonec to neudělal. „Nene... tedy ano... tedy...“ Zakoktala se. Odkašlala si. „O-Omlouvám se. Trochu jste mě zaskočil.“ Vysvětlila ti. „Totiž... já... ehm... jsem se přišla na něco zeptat. Je to tak... hledám práci a tak...“ Zaváhala. „No... hledám práci. A tak jsem se chtěla jen zeptat jestli třeba nepotřebujete pomoc s roznášením pití, nebo do kuchyně, nebo na úklid...“ Pokrčila rameny.

Ra´wa - 20. listopadu 2010 12:48

Aréna Tvář zhyzdí jenom úšklebek jako odpověď na jeho slova. Věnuju se dál oblíkání, i když popravdě - zas tak moc toho není. Pruh kožešiny přes prsa, co je dokonale přitáhl k hrudníku, spodek, což byla vpodstatě krátká rouška, ztrácející se pak mezi hýžděmi zůstal, kolem dlaní jsem pak omotala pruhy rudé látky, stejně jako kolem lýtek a zčásti i chodidel. Nic, co by jakkoliv překáželo v pohybu, nic co by odstávalo nebo vlálo - nic, za co se dá nějak líp chytit. Nebudu protivníkovi zbytečně dávat ještě bonusový výhody navíc. Chm... Kel měl pravdu. Neřekl nic o děvce. Možná ani nenarážel na to, že jsem ženská, ale naopak - spíšon přiznal svojí vlastní... slabost? Nevím, jestli je to správný termín, protože stejně tak se nebál jednu pořádnou mi natáhnout. V tomhle nedělal rozdíly. V tomhle ne. opět se ušklíbnu, ale teď už tak nějak mileji - pokud to jde. Zbývající volno jsem protáhla tělo - při pohybech se pod sametově jemnou kůží jako kouzlem rýsovaly svaly a zas mizely, nepopírajíc nejen pružnost a energii, ale i nějakou tu sílu, na ženu překvapivě velkou. Oproti Kelovi - sotva postřehnutelnou, s tím se mohl rovnat leda tak Hegger, ale ten podobný půtky neměl zapotřebí. Ještě sisama pro sebe zopakuju, co mi bylo řečeno o protivnících, zbytek času pochoduju sem tam - ne z nervozity, ale abych nevychladla. Konečně se znovu objevil Kel. Jenom jsem krátce kývla, pak se rozešla ven. Pohyb boků nebyl houpavý a sexy jako u nějaké děvky nebo prostě... ženský, ale pružný jako u kočky. Mohla jsem čekat, že tam budou i ti dva. Zelená kamarádka Warksha, ona zdánlivě netečná "spolubojovnice" za "utlačované" ženské pohlaví zde a Hegger - chlap, na kterého byla radost se jenom podívat, když stál - a co teprve při akci. Sice toho moc nenamluvil, ale... on ani nemusel. Chvíli postávám a rozhlížím se. Žluté oči přejíždí po těch, co šli dávat sázky a pravděpodobně to už jen tak nestihnou, stejně jako po těch, co se lepili vepředu a přehýbali přes okraj arény - teda ti, co dostanou hodně snadno po tlamě a ven je vynesou nohama napřed - pokud se s tím bude vůbec někdo obtěžovat. Možná se tu najdou i nový kousky pro zápasy. Tady si člověk nemůže být jistý ničím. Nakonec se začnu ještě protahovat, i když to nijak nepřeháním - čeho je moc, toho je příliš. A možná při tom pohledu ještě někdo něco přihodí - ne že by mi to nějak zvedlo "plat", ale aspoň nebude Kel tak nabručenej - pokud se tu nerozplácnu jak přejetá žába. Ale nehodlám dát svojí černou kůži zadarmo. S tím ať nepočítaj. Oni totiž taky ne.

Falmarin "Falca" - 20. listopadu 2010 20:41

Hostinec S úsměvem oplatím hostinské její mávnutí rukou, přejdu smích a poznámky místních a zamířím do svého pokoje. Kouopel si užiju. Voda je příjemně horká a všechen chlad ze mě postupně vyprchá. Věci jsem si rozvěsila v pokoji kde se dalo, čistý oděv tak sice není po tom chození venku úplně proschlý, ale ani úplně mokrý. Na těle se dosuší, pokud mi to bude přáno. V hostinci potlačím úšklebek uvína. Pila jsem horší a šklebit se nad kyselostí na tak pohostinném místě by nebylo zdvořílé ani moudré. Potlačím tedy výraz nechuti a pustím se pomalu do jídla. Tuhle porci budu jíst ještě dva dny... Starci naproti sobě jsem hned na začátku věnovala zdvořilý úsměv a dál se věnovala svému poháru. Když mě ale osloví zvednu k němu znovu pohled a lišácky se k němu uculím. Vypadáto tak, že? Přijmu jeho a vlastně i předchozí poznámky, na něž podle mých očekávání reagoval, s humorem. Mám ráda lesklé věci, ale šperky se dneska hrozně kradou...a co vy, máte raději hovězí nebo kuřecí? Stejně to sama nezmůžu. Dodám věcně a pozvednu ke starci jedno obočí. Teprve pak se chopím zeleniny a kousku masa, abych konečně začala stolovat. Tentopkrát připravená konverzovat se svým spolusedícím...pokud zůstane v náladě, v jaké je.

Osud - 21. listopadu 2010 13:26

Ra`wa Kel se postavil tak, aby viděl ven. Založil si ruce na prsou a vás si dál nevšímal. Warksha bříškem palce zkusila ostrost své dýky, palec si pak olízla. Nejspíš se si prořízla kůži s tím už byla spokojená a tak dýky schovala a posadila se, zatnutými pěstmi se začala lehce plácat do stehen. Někdy to dělala, ale spíš to asi byla známka netrpělivosti. Hegger se naposledy protáhl a pak praštil zatnutou pěstí do otevřené dlaně. Kel se narovnal. „Jdi Heggere.“ Řekl mu a když šel kolem něj plácl ho do zad. Hegger něco zavrčel a vešel do areny. Za chvíli se ozval řev, který umí vydávat jen jásající dav. „Warksho ty se připrav.“ Oznámil Kel a zase se díval ven. Netrvalo to venku a Hegger se vrátil, byl zpocený a měl rozseknutý ret, ale jinak vypadal v pořádku. Ale tak podlitiny se objeví až později. Kel kývl hlavou a Warksha se připravila k východu, Hegger došel ke kýblu s vodou, hadrem si se trochu otřel a pak si ho plácl na oko, aby mu příliš nenateklo. Šel se posadit, podíval se na tebe a usmál se, ukázal ti zvednutý palec co jasně dokazovalo, že svého protivníka rozmlátil na kaši. Zápas Warkshy trval déle, ale když se vrátila měl jen škrábanců, ale jinak vypadala spokojeně. Kel znovu kývl a podíval se na tebe. „Připrav se.“ Upozornil tě, že je načase. „Čeká tě Pohan.“ Zamračil se a pokynul ti, aby jsi šla k němu. Když jsi tak udělala ukázal rukou, i když nemusel. Pohana by jsi poznal tak jako tak. Byl to štíhlí muž se širokými rameny, nebyl nijak mohutný, ani tak svalnatý jako Hegger, ale jeho štíhlé tělo a dlouhé nohy říkali, že je rychlí a svaly zase, že jeho rána není pošimrání motýlími křídly. Měl tmavě hnědé vlasy, delší, ale svázané do culíku. Na dálku jsi nevěděla jakou barvu mají oči, ale měl výrazné lícní kosti, které mu dodávali jistý punc zajímavosti. Falmarin „Já mám rád všechno, děvenko.“ Odpověděl ti děda a zavrtěl hlavou. „Jsi hodná, ale musím odmítnout. Zrovna jsem dojedl a už dokážu leda tak pít, jinak by mi mohli uletět knoflíky na kalhotách. Jen jez.“ Pokývl a strčil si fajfku do pusy, ale ještě si nezapálil. Nejspíš čekal až se najíš, aby ti při jídle nekouřil pod nos. „Tak máš ráda lesklé věci? No... nenapadlo mě investovat do zbraní. Umíš je i použít?“ zeptal se zatím co si fajfku přesunul do koutku úst, aby mohl mluvit. „Ženy bojovnice tu moc nevídáme. A to, že naší vesnicí projde za den mnoho cizinců. A navíc takové pěkné děvče.“ Mlaskl. Někdo začal zpívat a za chvíli sek němu další přidali, byla to klasická hospodská písnička, trochu nemravní o tom, jak se mladík snaží nějakou kyprou dívku dostat do sena. Zar Dívka byla tak vyděšená, že nebyla schopná ani křičet, ze sevřeného hrdla se ji jen drali nějaké vyděšené pazvuky. Jak jsi ji pustil, začala první ustupovat a když jsi potřásl hlavou otočila se a vzdala nohy na ramena. Ty jsi vzpomínal, nemusel jsi spěchat. Dohnat ji nebyl pro tebe problém. A pak jsi si vzpomněl. Bylo to v podstatě první týden po tom co tě Kůstka přivolala. Byla to taková zvláštní náhoda. Střetl jsi se s lovcem démonů a, že to nebyl žádný břídil. Podařilo se mu tě zahnat do kouta a zrovna dokončoval zaklínadlo, kterým tě chtěl poslat zpátky domů. Což se ti nehodilo do krámku, protože procpat se na místo démona, kterého právě někdo vyvolával nebylo zase tak lehké. Tahle dívka si toho všimla, kdo ví možná si myslela, že jsi jen obyčejný člověk, ale lovce přetáhla přes hlavu a tím ti pomohla víc než mohla tušit. Tenkrát se na tebe plaše usmála, podívala se na lovce, který už byl neškodný, zamávala ti a s rozpaky se dala na útěk. I když tenkrát nepelášila tak rychle jako teď. Pořád ještě nekřičela a ani nevolala o pomoc i když utíkala. Nejspíš jsi ji vyděsil tolik, až jsi ji připravil o hlas.

Falmarin "Falca" - 21. listopadu 2010 16:57

Hostinec Pokrčím nad odmítnutím rameny a pustím se do jídla. Když skončím, zbyde mi toho víc jak půlka...víc skutečně nezvládnu, ale zítra se to bude hodit... Otřu si ruce do kusu látky, který za takovými účely s sebou nosím, a upiju z poháru, čímž ho vyprázdním. Starci věnuji zvědavý pohled. Vám snad nemusím vysvětlovat, že neobvyklost věcí je relativní. Jeden ženu bojovnici potká jednou za život a jiný si jich už sotva všimne. Ovšem v zemi, jejíž panovník je s takovou ženou oddán bych čekala, že ten obraz lidé přijmou snáze. Pokrčím nad tím rameny, ale zjevně mi to těžkou hlavu nedělá. S užíváním zbraní je to podobné. Umím s nimi dost na to, abych se dostala až sem, ale kdo ví, možná ne dost, abych se dostala jinam...to už je ovšem riziko při nošení zbraní. Ušklíbnu se a mávnu na hostinskou, aby mi donesla další pohár. Dáte si se mnou nebo jste už i přepitý? Nadhodím než žena přijde, abych mohla objednácku kdyžtak zvednout o jeden pohár nebo rovnou džbánek. Povězte mi, co je nového v kraji? Nebyla jsem tu ani nepamatuju...některé cesty jsou delší než by si jeden přál. Pousměju se zamyšleně a úsměv na tváři udržím ještě několik okamžiků. Poznámky o svém zjevu nechám plavat, nehodlám na ně reagovat stejně jako jsem je ignorovala při vstupu z venčí. Ženská je ženská a koho ten rozdíl znervózňuje, ať si dá studenou koupel...

At`zar Dar Zar`as - 22. listopadu 2010 17:21

Nečekané setkání „Sakra,“ zašeptám. Ano, i my máme určitý zvrácený smysl pro čest. Chvíli přemýšlím a dívám se vzdalující se dívce na záda. V mysli bojuji s různými myšlenkami, které jsou na hranici možností, jak se jí odvděčit a jak ji znovu využít. Na druhou stranu mi je jí líto. Když jsme se naposled potkali, byla na tom lépe. Možná služka, děvečka v hostinci, něco takového. Teď je na tom výrazně hůř, v otrhaných šatech, zlomený výraz a ztracené iluze. Normálně bych jí vrazil pár mincí a zapomněl na to. Ale co teď? Udělám několik rychlých roků a právě ve chvíli, kdy se dívčina ohlédne přes rameno, se kolem ní prosmýknu a postavím se jí do cesty. Vrazí do mě. „Neutíkej,“ pobídnu ji naprosto nesmyslně, „neublížím ti.“ Říká At`zar Dar Zar`as, který ti ještě před chvílí neváhal zlomit vaz a vyrvat ti játra z těla, kterého kdybys viděla v jeho pravé podobě, zastaví se ti srdce strachy. A co teď, Zare? Vezmeš si ji domů?

Osud - 22. listopadu 2010 17:44

soukromá zpráva od Osud pro Zar Dívka zavrávorala, ale neupadla. Přitiskla si jednu ruku na prsa, jako kdyby se chytala za srdce, které ji pěkně zběsile tlouklo. Zadívala se na tebe a pak se rozhlédla jak hledala únikovou cestu, pak se zhluboka nadechla aby našla ztracený hlas. Najednou její ruka vystřelila vpřed a ukázala na tebe roztřeseným prstem, skoro tě jim dloubla do nosu. „A- A... to ti mám věřit?! Ještě před minutou jsi mě chtěl zabít. Co to hraješ za zvrácenou hru?“ nekřičela, schovala prst, tak jsi měl chvíli pod nosem její zatnutou pěstičku. Kdyby tě praštila ani by jsi to necítil, ale ona ruku zase stáhla a ustoupila před tebou.

At`zar Dar Zar`as - 22. listopadu 2010 17:51

soukromá zpráva od At`zar Dar Zar`as pro Setkání s dívkou „Ano, chtěl jsem tě zabít, než jsem si uvědomil, kdo jsi,“ řeknu po pravdě. Docela mě její kuráž zarazí a překvapí. Udělám krok k ní, abych udržoval stále stejnou vzdálenost. „Rozmyslel jsem si to, určitě jsi to poznala. Kdybych tě chtěl opravdu zabít...“ pokrčím rameny. Přece si nemůže myslet, že se mi vysmekla nebo něco takového. I když panika dokáže zatemnit mysl, nějak tuším, že tato žena je jistým způsobem výjimečná. „Potřebuješ práci, peníze, střechu nad hlavou. A také čisté šaty a koupel,“ nakrčím nos. „A nakonec potřebuješ najít to, co ti zoufalství vzalo.“ „Možná jsem děsivý, tajemný a zvrácený. Ale zrovna tak jsem teď jediný, komu na tobě záleží.“

Osud - 22. listopadu 2010 18:14

soukromá zpráva od Osud pro Zar Překvapeně zamrkala, když jsi to tak bez okolků přiznal, pak ale jen stiskla rty a nic na to neodpověděla. Když jsi k ní postoupil, ona přimhouřila oči a zase o krok ustoupila. Ale výčet toho co potřebuje ji dokonce rozesmál. „Myslíš si, že nevím co bych potřebovala? Děkuji, že jsi mi to tady tak hezky vyjmenoval.“ Otočila se bokem k tobě, ale pořád tě koutkem oka pozorovala. „Vážně? A proč ti na mě jako záleží? Že by tě učarovali moje krásné oči?“ nervozně si uhladila sukni, ne že by to pomohlo a pak si založila ruce na prsou. „Lidi jsou svině...“ Zavrčela. „Odešla jsem do města za lepším... to jsem si fakt polepšila.“ Pak se na tebe podívala. „Proč jsi mě nezabil? Proč jsi si to rozmyslel?“ chtěla vědět.

At`zar Dar Zar`as - 22. listopadu 2010 18:26

soukromá zpráva od At`zar Dar Zar`as pro Setkání s dívkou Udělám další krok. Za chvíli nebude mít kam ustoupit. „Vím o někom, kdo tohle všechno má a rád to dá služebné, která se nebude moc vyptávat. A nebojí se.“ Kůstka tě přerazí, Zare. Nepřerazí, jsem silnější, chvíli se hádá podvědomí s vědomím. „Tvé oči v tom také hrají roli,“ usměji se nejnevinnějším způsobem, jak dokážu. „Ale pomohla jsi mi. A já nepatřím k těm, co by zapomínali. Nezapomínám nejhorší noční můry, nezapomínám strašlivé křivdy, ale také nezapomínám nezištnou pomoc.“ „Je mi tě líto,“ přiznám trochu překvapivě. Doufám, že si ji tou otevřeností získám a nebudu ji muset zabít. Byla by to škoda. Hlad a chuť lovit mě už přešly, teď by to bylo jen z nutnosti. „Jak se jmenuješ?“

Osud - 22. listopadu 2010 18:40

soukromá zpráva od Osud pro Zar Podezíravě se na tebe zadívá, ale pak se zatvářila přemýšlivě. Nejspíš tvůj návrh zvažovala, jistě ji to znělo až příliš dobře na to, aby v tom nebyl nějaký háček. „Takže vrah se smyslem pro čest? To jsou mi věci...“ řekla a pak prudce vzhlédla. „To už nikdy neříkej!“ sykla. „O lítost nestojím.“ Uklidnila se. „Nejspíš jsem politování hodná... ale nechci to slyšet.“ Poškrábala se ve vlasech, možná ji trápili breberky. „Jmenuji se Stefany. Ale všichni mi říkají jen Stef.“ Odpověděla ti a znovu ustoupila. „A mohl by jsi se na mě přestat tak mačkat? Ještě ti moc nevěřím a raději bych víc prostoru.“ Požádala tě. „Ale tvá nabídka pomoci zní zajímavě. Nevyptávat se je jednoduché. Ale...“ Změřila si tě. „Není to takové to místo na kterém musíš zůstat po zbytek života, protože kdybych chtěla změnit profesi, tak by mě to stálo život?“

At`zar Dar Zar`as - 22. listopadu 2010 19:22

soukromá zpráva od At`zar Dar Zar`as pro Setkání s dívkou „Nejsem vrah,“ zasyčím, „tohle zase nikdy neříkej ty. Nevíš, kdo jsem. Neznáš mne.“ Ale vyhovím jí, dám jí více prostoru. Jako „přátelské“ gesto. „Je to místo, jako každé jiné,“ to určitě, „možná z počátku zvláštní i nepříjemné, ale zvykneš si. A když budeš chtít odejít, nebudu ti bránit.“ Proč i když nechci, automaticky používám ty démonické fígle? Já ti nebudu bránit, ale co ona... „Po pravdě, co vlastně můžeš ztratit?“ napřáhnu k ní ruku, divné gesto, vlastně ji ani za ruku vzít nechci. Jen mě už ta rozmluva nudí. Ale nechci na sobě dát najevo, že když řekne ne, dokončím, co jsem začal. Chci, aby se rozhodla sama, beze strachu o svůj patetický život.

Osud - 22. listopadu 2010 19:30

soukromá zpráva od Osud pro Zar Pozvedla obočí. Nejsi vrah? O tom ji asi těžko přesvědčíš, když jsi ji málem zabil. Ale rozumně se rozhodla nic nenamítat a přijala tvou žádost... nebo možná spíš rozkaz. Znovu přemýšlela, podívala se na tvou ruku. „Kromě života nic.“ Odpověděla, přeskočila pohledem z tebe na tvou ruku a zase zpět. „Tak dobře.“ Souhlasila a stiskla tvou ruku. Dívka nebyla malá, no byla menší než ty, ale jinak byla průměrně velká, ale ruce měla drobné a prsty štíhlé. Hodně snadno by jsi ji je zlomil. "Kam se mám dostavit? zeptala se a zase ruku stáhla a znovu zkusila uhladit sukni.

Ra´wa - 22. listopadu 2010 19:43

Aréna Sleduji jak odejde Hegger - a pak se vrátí. Zdvihnutý palec a to, že chodí vpodstatě jako by se vůbec nic nedělo vypovídá jasně o tom, že vyhrál. Stejně tak se daří i Warkshe. Tak že by měl ze zadku kliku v ironii jenom náš špičatouchej kámoš z remízku u lesíka? Kel se dneska choval fakt divně. Víc jak divně... Kývla jsem hlavou na srozumněnou, chvilku přimhouřila oči, jako bych se snažila si protivníka lepší prohlídnout. Pak se ušklíbnu. ne - nepodceňovala jsem Pohana ani situaci. Ale zas jsem nesměla dělat tohle i u sebe - jinak bych si prohru akorát spolehlivě přivolala. Vyčkávala jsem ještě na znamení v uvolněném stoji - protahování bylo dost a adrenalin už dostatečně rozproudil plamennou krev v žilách a ta jako láva spolehlivě prohřívala svaly a tkáň. Pak už jsem jenom vykročila do arény, kde se měl odehrát zápas zdánlivě dlouhý, ale často přitom netrvající déle jak dvě minuty. Pohlédnutí na soupeře tentokrát blíže - pohled pátrá po nějaké ráně, památce na zlomeninu nebo něco podobného. Čím znatelnější, tím slabší místo tam bude. Pokud nepoužívá pro léčení zkušeného mága jako Kel. Sám by se ovšem nedoplatil, i kdyby vyhrál všechny zápasy světa. Otázkou tedy bylo, zda za ním někdo nestojí. Kdo to je bylo až druhořadé, ale v těsném závěsu. Stejně jako pátrám po slabinách, vnímám i celkový postoj onoho muže a z toho odhaduji a kalkuluji možnosti útoku, případného proti nebo obrany. Jednou ze zrádných a taky riskantních metod bylo odpovědět na soupeřův útok protiútokem přesně ve chvíli, kdy on útok zahajuje. Samozřejmě čím víc druhý svého protivníka znal, tím lepší byla šance na výsledek. Já to riskovala často i bez podobného.

At`zar Dar Zar`as - 22. listopadu 2010 20:04

Zpět u Kůstky ... Když ji vedu městem, připadnu si tak nějak nepatřičně. Je tak bezbranná. Už si pomalu chystám, co řeknu Kůstce, aby mě s ní nevyrazila úplně hned, ale třeba až za chvilku. Abych měl čas udělat psí oči a dal Stefany trochu času, aby se pokusila si svou novou paní příznivě naklonit. Dávám jí tak šanci padesát na padesát. Jsem optimista. Když vstoupíme do domu, není ničím zvláštní. Tlumené světlo pochodně ve vstupní hale, trochu strašidelné, ničím extra jiné, než kdekoli jinde. Přemýšlím, co s dívkou teď, dokud se Kůstka nevzbudí. Ráno bude co nevidět, a pokud ji uvidí v takovém zuboženém stavu, bude ji pokládat za další mrtvolu. Co na tom, že přišla po svých. Koupel. Chtělo by to koupel. Ozve se zavrzání starých kloubu a do místnosti vstoupí kostlivec. Pátravě si nás změří. Já jsem v pořádku, ale co ona? Návštěvy si vodí jen Kůstka a to ještě své „kamarády“ vždycky někde zavře. Kosťovi to určitě šrotuje v hlavě a nebude dlouho trvat, než si to rozmyslí. Postavím se před dívku, abych ji alespoň zastínil. „Sakra,“ přiznám, že jsem s tímhle nepočítal. „Nehýbej se,“ doporučím jí. Jestli Kůstce navíc rozbiju kostlivce, zmrzačí mě. Pak ucítím známou vůni. Aspoň že tak, už je vzhůru. „Kůstko!“ zařvu trošku zoufale a chystám se případné útoky jejího ochránce odrážet holýma rukama, když to bude nutné.

Kůstka. - 22. listopadu 2010 23:37

doma Není nad noční můru, která je vzpomínkou. Buď je to moje podvědomí, nebo se obávám, že strýček nějak zjistil, že se jeho nteřinka chce vrátit. Pokud to byl takovej borec, aby se udržel i po smrti (aspoň si mě pamatoval), tak toho za ty roky možná dovede víc. No, asi je to příliš fantasmagorní. Jak říkám, my jsme vědci, ne čáryfuci. Magie v našich žilách není nic jinýho než přírodní síla, kterou se snažíme dosáhnout věcí proti přírodě. Paradox, ale o to experimentátorům jde už věky. Toliko ke spánku. Začínám přehodnocovat svůj nápad, že pojedeme lodí. Tam by se Kosťa s Igorem blbě schovávali. Asi to kvůli nim budeme muset vzít oklikou po souši, protože já se svých výtvorů nevzdám. Jsou to moje hračky a já jsem vlastně nikdy nevyrostla. To žádnej nekromant, co si doma šije panenky. Z kousků lidí... Protože já mám času dost, Zar tu není a nejsem osoba, co by doma nějak spěchala, nedělám to ani teď. Kosťa si vesele pochoduje po vytyčené trase, tiše chrastí a je to bezva pocit. Ještě nevím, jestli nepůjdu znovu spát, takže na sebe hodím jen halenu, o které nevím, jestli je moje, nebo Zarova - podle velikosti pak zjistím, že asi jeho. I tak mi sahá jen do půlky zadku, ale kdo by se styděl před mrtvolama a před Zarem, kdyby se vrátil. Nazuju se akorát do bot a jdu se podívat na nový přírustek do rodiny. Do deníku si udělám další poznámku. Informace jsou nejdůležitější. Až budu mít chvíli čas, podívám se na další subjekty (tedy poznámky, co po nich zbyly) a srovnám jejich první reakci, pokud to nebylo chci tě sežrat, s Igorovou. "Kdo jsi?" položím otázku, kterou dávám všem svým mrtvolám. "Jméno? Pamatuješ si něco?" vyslovuju pomalu a zřetelně jako pro debila, protože Igorův intelekt je asi na této úrovni. Pokud neodpoví, nebude vědět, nic se neděje. Bude třeba začít s výchovou. Podle všeho instinktivně ví (to taky budu muset vypátrat v poznámkách, jestli to tak bylo u všech), že jsem jeho paní. Dokonce mám pocit, že to slovo včera i řekl. Zrovna chci udělat ještě něco, ale nedostanu se k tomu. Ucítím, jak magie, která pohání Kosťu, zavibrovala. Je to lepší neý klasická zamykací a hlídací zaklínadla. Ale to říkám já, nekromant. Čáryfuci by asi nesouhlasili. Já mám ovšem se svým subjektem pořád spojení. Svým způsobem. Kdyby padl, něco hluboko v hlavě, ta část, která ho "porodila", přivedla k životu, to pozná. U klasických zombie tomu tak není. Ty jsou jako psi, prostě si pobíhají a žerou. Ale znáte to, dlouhodobý projekty ve vás něco zanechají. A pak uslyším křiknout Zara. Co se to děje? Vždyť Kosťova... hmm, pamět, pokud se tomu tak dá říkat, byla upravena, aby si démona nevšímala, pokud nedostane jiný příkaz nebo nebudu v ohrožení (tehdy ani příkaz nepotřebuje, mrtvoly brání svýho pána, pokud se podařilo překonat první fázi při probuzení). Polonahá vydupu nahoru a už teď z toho nemám dobrý pocit. Je brzo ráno, nejsem zrovna vyspalá, mám dneska plno práce... a Zar něco provedl. Je mi to jasný. Poněkud rozcuchaná stanu ve dveřích sklepa a jindy rozšafná Kůstka se dívá... teď se fakt tvářím jako pravej nekromant. I trochu kruhy pod očima mám. Kosťova magie vibruje, obnažil meč. Podezřívavě se podívám na Zara. Možná to není Zar. Mohl použít iluzi. Někdo. Někdo, komu není po chuti, co dělám. Pokud by o tom věděl. Ale proč by Kosťa váhal? Evidentně něco narušilo prostor...

Osud - 23. listopadu 2010 12:22

Falmarin Děda se usmál. „Já za svůj život viděl kde co. I ženy bojovnice, které byli mnohdy mnohem lepší než muži. Já se nedivím...“ Odpověděl ti. „Ah... královna. Ano... na myšlenku žena ve zbrani jsme zvyklí, ale když to člověk už i vidí je to něco jiného. Královna... roky ji nikdo neviděl. Vždy se vplíží do paláce a zase zmizí. Nespoutaná to žena. Chudák mladý král. Mít tak nezbednou manželku musí být těžké. Já bych si tedy nedokázal představit žít bez své nebožky ženy. Mít ženu a při tom nevědět co s ní je.“ Zavrtěl hlavou. Znovu se usmál. „Přepitý jsem v životě nebyl.“ Odpověděl ti a kývl na hostinskou, která k vám za chvíli poslala hostesku s dalším vínem a pivem pro dědu. „Novinky?“ opakoval, napil se a pak si zapálil fajfku. Kouř voněl po třešních, celkem příjemná vůně. „První bych se měl představit. Jmenuji se Vitalai. Ale jsem zvyklý na Vita.“ Vyfoukl kouř a spokojeně se opřel do židle. Zatahal se za vous. „Buď ráda, děvenko. Až budeš stará a nebudeš moci cestovat, budeš vděčná za každou vzpomínku. Pamatuj si, že důležitá je cesta... ne cíl cesty.“ Mrkl když ti říkal to staré přísloví. „Od té doby co se vrátil právoplatný král na trůn se věci zlepšují. Sice daně jsou pořád stejné, ale teď aspoň vidíme na co je král využívá. Nejraději by je snížil, ale po starém králi zůstala pokladna docela prázdná a tak potřebuje peníze na opravy a vylepšování života poddaných. Což bylo předtím hodně zanedbáno.“ Znovu vyfoukl kouř a pak se napil. „Ale politika tě asi nezajímá, co? Král posílil hlídky, vyhání zloděje... cesty jsou bezpečnější a nedávno nedaleko byl menší střet s bandou skřetů co se usídlili v horách. Znepříjemňovali nám život a všem okolí už pěkně dlouho, tak král poslal vojáky a zdecimovali je.“ Zase se zatahal za vous. Což byl docela častý pohyb u starých mužů s vousy. „Přišla jsi v dobrou dobu. Za dva týdny jsou ve městě oslavy. Na počest nového krále. Bude to přesně rok co už vládne.“ Znovu se napil. Dával si s mluvením načas. „Přicestovala jsi sem za zábavou? Nebo za rodinou? Nebo prací?“ zeptal se tě najednou. Ra`wa Pohan se k tobě otočil, všude panoval ruch, lidé v hledištích řvali povzbuzování svým favoritům a chtěli vidět krev. Pořádnou rvačku. Předchozí dva boje byli rychlé a nejspíš jejich krvežíznivost a touhu po násilí neuspokojili. Teď se to změní. Přišli do arény dva opravdu dobří zápasníci. Postoupili jste k sobě a navzájem se měřili, odhadovali své kvality a slabosti. Pohan si tě měřil stejně pečlivě jako ty jeho, jeho oči byli černé. Usmál se na tebe. „Ahoj. Je mi potěšením. Už jsem o tobě hodně slyšel. Doufal jsem, že spolu jednou změříme síly.“ Řekl ti a pozvedl pěsti, které měl ovázané stejně jako ty. „Přeji ti hodně štěstí. Ať vyhraje ten lepší.“ Popřál ti a znělo to vážně upřímně. Nepodceňoval tě a uznával tě jako rovného soupeře. Což už značilo o tom, že to není žádný pitomec co by tě podceňoval proto, že jsi žena. Nevysmíval se... nic. „Až se pak vyléčíme ze zranění, mohli bychom se sejít na pití a vyměnit si zkušenosti... ze zápasů samozřejmě.“ Navrhla a promnul si pěsti. I když mluvil nepřestal tě hodnotit. Pokud šlo o inteligenci Pohan byl rozumný muž, nebral pěstní souboje osobně. Ty jsi si ho také měřila, přenášel váhu z nohy na nohu a pohyboval se převážně na špičkách, což by mu hodně pomáhalo v rychlosti. Nezdálo se, že má někde nějaké staré zranění které by jsi mohla využít, nekulhal a i když měl na těle pár starých jizev nic novějšího jsi neviděla. Pohyboval se normálně. Zar Když jste vešli a objevil se Kosťa Stefany zůstala stát jako opařená a i když předtím předvedla značnou dávku kuráže, teď zůstala stát se rty mírně pootevřenými jak ji poklesla čelist. Nemusel jsi ani si stoupat před ní, protože se přesunula za tebe sama. „Ježiš...“ Vydechla a pak už ani nepípla. Kosťa by si tě ani nevšiml, ale teď jsi tu měl Stefany kterou bral jako vetřelce. Pomalu tasil meč a bělostná čelist zaklapala a postoupil vpřed, když se objevila Kůstka. Kůstka Zkoušela jsi dostat z Igora nějaké informace, trochu se zamračil a vypadalo to tak, že se snaží vzpomenout. „Ve... Val... Vo...“ Začal pomalu, jako někdo kdo to má na jazyku, ale nemůže si prostě vzpomenout. Nakonec zmlkl a už nic neříkal. Chvíli jsi nechápala co Kosťu vyprovokovalo k tomu aby tasil meč. Dívala jsi se na Zara a přemýšlela o tom jestli je to on. A pak jsi si všimla, že někdo stojí za ním. Na chvíli se objevila rozcuchaná hlava a dvě vykulené oči, kdyby nebyla ta hlava tak vysoko nad zemí, skoro by jsi si myslela, že je to dítě. Ale takhle jsi poznala, že je to nějaká mladá žena, která se zase při pohledu na Kosťu rychle schovala za Zara.

At`zar Dar Zar`as - 23. listopadu 2010 14:25

Taky doma Kůstčina neupravená vizáž mě trochu rozhodí, „Tohle je tvoje nová služka,“ začnu nenuceně, jako bych jí oznamoval, že jsem jí donesl květinu, a trochu uhnu, aby ji mohla zahlédnout. Ale docela spěchám, protože Kosťa je nějaký napružený a jak znám Kůstku, tak bude chtít komplexní vysvětlení, než ho odvolá. „Pamatuješ si, jak sis stěžovala, že tě pořád něco vyrušuje od tvých experimentů a umění. Světské záležitosti. A úplně zbytečné!“ tnu do do živého a zadrnkám na Kůstčinu slabou strunu. „Uvaří, vypere, zařídí všechny pochůzky, pomůže ti s nákupy. A vůbec! Každá žena tvého postavení musí mít osobní služku, to je věc cti a bez debat,“ uzavřu monolog. „A navíc, nebojí se,“ kapku Stefany přechválím, to taky mohla být zticha od začátku sakra. „Mělo to být překvapení,“ pípnu zklamaně, „ale nějak jsem zapomněl na Konstantina.“ Právě se chystám vykrýt první úder kostlivcova meče. Snížím se v kolenou a soustředím se. Pokud vyrazí k útoku, odrazím jej ranou předloktí do tupé strany čepele. Dorůstání useknuté končetiny totiž docela bolí.

Kůstka. - 23. listopadu 2010 15:55

Doma Nebezpečně zúžím oči a ignoruju Kosťovo počínání. Se mnou nikdo manipulovat nebude. Kdybych chtěla služku, tak si ji najdu sama. Ne že mi ji přivede démon, co se za úsvitu vrací do mého domu. Vzdorovitě pohodím černými vlasy a založím si ruce na prsou. "Sklapni, At'zar Dar Zar'asi!" zavrčím a dokonce si na jeho jméně nezlámu jazyk. Buď jsem si ho tajně nacvičovala, nebo jsem zvyklá na horší jazykolamy. Ale to je jedno. Prostě jako by před ním stála jiná Kůstka, ta, kterou pouštím ven, jen když potřebuju nový subjekt nebo když jej zabíjím, protože mě chce sežrat. Nejsem po té noční můře dobře naložená. Připomnělo mi to několik krušných dní, ale i tak vím, že se tam musím vrátit. Ať už s démonem, nebo bez. "Děvky mi do domu vodit nebudeš. A pokud je to tvůj novej mazlíček, padej s ním odsud. Dnes odjíždím," oznámím suše. Nelíbí se mi, že přivedl člověka. Nejsem hloupá, vím, že za jeho kecy se skrývá něco dalšího. Něco, čím by mě chtěl spoutat. I když spolu spíme, bavíme se, vykrádáme hroby... pořád je to démon. A já si to dneska ráno uvědomuju víc, než když se mi ukázal v pravé podobě. Otočím se na patě a odejdu se nahoru obléct. Už neusnu. Musím oznámit Andrijovi, že se na chvíli zdejchnu, asi si u něj doma uložím svoje malířské věci a další nezávadné předměty. Stejně chtěl, abych u něj bydlela, dokud jsem ho nepřesvědčila, že bych jeho jménu nedala dobrý punc, kdyby mu po baráku pochodoval Kosťa. Ano, ještě zabezpečit laboratorium. Pobrat všechny deníky, věci na cestu, sehnat si koně, hodit na Kosťu plášť, Igora nějak přivázat k sedlu... Je toho moc. A on si přijde Zar s nějakou kurvou a chce mi ji vnutit. To tak! Nekromanti jsou samotáři a já chápu proč. Někdy to jinak nejde. Mrtvoly tajemství neprozradí. Slepice z ulice by mě prodala za kus chleba. Ta je dobrá možná tak na krmení. Ani na náhradní díly bych ji nepoužila, k tomu potřebuju mužský tělo.

Osud - 23. listopadu 2010 16:32

Zar Kůstka odešla a nechala Kosťu ať pokračuje v neúnavném útočení, buďto se naštvala tolik, že zapomněla ho odvolat, nebo to udělala záměrně... obojí by ji bylo podobné. Dívka za tebou se trochu už vzpamatovala. „Máš drsnou přítelkyni. No... tak já půjdu. Díky, že jsi to aspoň zkusil. Raději zmizím dřív než na mě ještě svolá hromy a blesky a tobě ty chodící kosti něco neudělají. Nakonec útočí asi jenom kvůli mě, co?“ trochu se ji klepal hlas, ale snažila se působit statečně. Slyšel jsi, jak šoupe nohama, když couvala ke dveřím. „Nemusíte se bát, že bych něco řekla. A i kdyby... nejspíš by si stejně mysleli, že mi přeskočilo. Někteří pomatení lidé na ulicích vykřikují i divnější věci než tohle.“ Poznamenala, aby tě ujistila, že nic neřekne.

At`zar Dar Zar`as - 24. listopadu 2010 23:17

U Kůstky Zasyčím nenávistně a na chvíli potlačím touhu ji uhodit. Jenže to bych ji taky mohl nechtěně zabít a to by byla nepříjemná komplikace. Řekla moje jméno. Pravé jméno! Nahlas, před nějakou courou! Nekromantka jedna pitomá! Nálada jde bleskem k bodu mrazu, zatoužím dívce za mnou vytrhnout plíce z těla jen tak, pro pocit z dobře vykonané práce. A pak je hodit Kůstce do postele, abych ji dostatečně naštval. Vycením zuby, když Stefany nazve děvkou, ale vlastně nemám co na její obranu říct. Všechno to nějak hluboko uvnitř mne zabublá a pak se jako malé lávové jezírko usadí někde na dně. Budeš litovat! Ležérně vykryju další ránu, když ženu vyšoupnu ze dveří, tentokrát mi to nevyjde a vytryskne krev. Nevnímám to, prosmýknu se ven a Kosťovi zabouchnu dveře před nemrtvou nosní kůstkou. Zuřím, příšerně. Urychleně přemýšlím, na čem bych si svůj vztek vybil, aniž by to mělo dalekosáhlé důsledky. Hrábnu k pasu a ošklivě zakrvácenou rukou vrazím Stefany váček s mincemi do dlaně. Lepkavé tekutině se nevyhne. Jiný by již na mém místě skuhral a svíjel se na zemi v agónii. Tedy člověk. Já své zranění prostě ignoruji, přeseknutá žíla je pro mě „škrábnutí“. „Vem si to,“ pobídnu ji hlasem, který nutí obyčejné smrtelníky hned a bez řečí učinit cokoli. Nemám chuť se vybavovat. „A táhni,“ dokončím. Zůstanu sedět na prahu a je mi všechno fuk. Napadají mě různé věci a ani jedna by se Kůstce nelíbila. Chci, aby trpěla, jako já teď. Jako největší sranda mi právě přišlo jít a vytrhnout jejímu koni srdce z těla. Nebo mu alespoň polámat všechny nohy. Jenže to by ji akorát namíchlo a beze slova vy naklusala k tomu svému sponzorovi pro druhého. Prudce udeřím zakrvácenou rukou do země.

Kůstka. - 24. listopadu 2010 23:55

Doma Obléknu se do cestovního a upravím se. V první chvíli jsem si vůbec neuvědomila, že vypadám tak hrozně. Do cestovních zavazadel naházím důležité věci, mezi nimiž jsou i moje deníky v kožených pouzdrech, aby nenavlhly, nezmokly, nezašpinily se. Kdyby byly menší, asi si je dám na tělo, to jsou moje opravdové cennosti. Zara nikde neslyším, dole není řev, Kosťa se vrátil ke svému pochodování, což je dobré znamení. Otevřu další skříň, kde jsou jeho šaty. Musím na něj pár hadrů naházet, aby nepřitahoval pozornost. Nechám vaky a brašny zatím na posteli a zavolám si Kosťu sem. Kdyby tam Zar byl, viděl by, jak se najednou v půli kroku zastavil, chvíli stál jako přimrazený a pak se nejistě vydal jinou trasou, než je zvyklý. Na jejím konci je pak vystrojen, což není tak jednoduchý, jak se zdá. Hadry se za kosti zachytávají a já musím improvizovat, aby to na něm drželo. Nakonec mu na hlavu narazím klobouk se širokou krempou. Vypadá jako idiot. A stejně je na něm něco divnýho. Mmm, asi to, že mu chybí maso. Zlostně vydechnu. Aspoň se nerozpadá, nedělá bordel. Budeme to muset zvládnout. Já se Kosti nevzdám. Můj program se nemění, ani kdyby přišel Zar. Igora odvolám do chodby, kde mu taky narazím klobouk na hlavu (jak říkal strýc, každý dobrý nekromant má plnou skříň klobouků a kápí - nikdy neví, kdy je bude na svoje loutky potřebovat). Poté se pustím do zabezpečení laboratoře. Vezmu si z ní důležité podpůrné elixíry, aparaturu na jejich výrobu tam musím nechat. Strýc měl ještě větší laboratorium. Tak snad bylo zachováno. Dveře, malé sklepní okýnko a dokonce i odtok do stoky zabezpečím pečetí, kterou mě strýc naučil. Nevím, ja jaké je úrovni, protože já nikdy nic jiného neviděla a nezkoušela, ale obyčejné lidi to odradí určitě. Prostě jim to místo nebude připadat atraktivní, i kdyby prohledávali barák, nebudou sem chtít jít, protože ty dveře budou ignorovat. Takto to má fungovat. Zda bude... to já nevím. Hmmm... že bych něco podobného zkusila na Kosťu? Sice není místo, ale mohlo by to fungovat, když je v podstatě věc (strýc říkal, že to slouží ke skrytí věcí, třeba knihy v knihovně). Sakra, chci odjet dneska a přitom mám plno nápadů, které bych nejraději uskutečnila hned. S mrtvolami jsem necestovala a tohle by mohlo být nové a lepší použití pro nekromanty. Skrýt svoje mazlíčky, dokud nezaútočí. No, skrýt... však víte. Dole jsou nastoupeni mí dva podivní sluhové, Igor je na tom samozřejmě zatím líp. Teď mi zbývá vyřídit Andrije, aby sem někoho poslal pro věci z mého ateliéru. Vyslechnu si, že příští týden je večírek, kde nesmím chybět, já mu řeknu, že nekromanti a čarodějové mizí ze dne na den za povinnostmi mimo dosah smrtelníků, on mě bude přemlouvat, von Kiffen bude cosi pateticky plácat s vážnou tváří plnou vnitřního smutku... Bohové, já tam nechci! Musím. Nemůžu to Andrijovi udělat. A na Zara jsem naštvaná, tak je vlastně dobře, že vypadnu.

Osud - 25. listopadu 2010 22:43

Zar Stef se na tebe zadívala a pak na tvou ruku, ne tu s penězi, ale na tu zraněnou. Vzala si od tebe váček s penězi a rozběhla se pryč. Ty jsi trucovitě čekal na Kůstku, jenže ta nešla a nešla... a nešla a začal jsi uvažovat jestli se ti prostě nevyhnula tím, že proklouzla zadním vchodem. Nejspíš věděla, nebo tušila, že tu na ní čekáš. Za to se znovu objevila Stefany, chvíli před tebou váhavě stála a v rukou držela nějaký balíček. „Je mi líto, že jsi kvůli mě zraněný. Můžu se ti na tu ránu podívat?“ zeptala se váhavě. Nejspíš dost jasně předtím cítila tvé rozpoložení a měla stále trochu strach se k tobě přiblížit. Přesto se vrátila a dělala si o tebe starosti. Kůstka Tušila jsi, že Zar je někde poblíž a pak když jsi ho nenašla v chodbě ti došlo, že nejspíš čeká venku. Chtěla jsi se mu vyhnout a tak jsi proklouzla ven zadním vchodem, který moc často nepoužíváte. Ale je tu prostě tak pro jistotu. Vyrazila jsi za Andrijem. Město bylo klidné, bylo brzy ráno a tak jsi moc lidí nepotkávala, většinou spali a budou spát až do odpoledne jak se vyspávali z opice nebo jiné noční činnosti. Andrijeje nejspíš přistihneš ještě v županu a bačkorách, možná se už stihl učesat. Nestihl, což jsi poznala hned jak jsi ho našla v salonku jak si vychutnává šálek kávy, měl svůj sametový župan a na nohou bačkory. Vlasy měl pocuchané a oči ospalé. Usmál se na tebe. „Kůstko. Vítám tě v mém domě. Co tě sem přivádí v takovou neřestnou hodinu?“ zeptal se a potlačil zívnutí. „Dáš si kávu? Čaj?“ nabídl ti a narovnal se v křesle, uhladil si látku županu, aby neodhaloval nic nevhodného. Rozhlédl se. „Rohatec s tebou není?“ řekl udiveně.

Mileanos řečený `Milenko` - 28. listopadu 2010 08:10

Tak práci by děvenka chtěla? A NECHCE MI K ČERTU NĚKDO ŘÍCT, JAK BYCH MOHL TAKOVOU KOČKU POSLAT PRYČ!? Bože, vždyť to tu už jakou dobu zvládám sám... Vyprdnout se na to... Teda ta když se otočila... Žádná taková ta nafintěná nána, ale taková ta pěkná sousedka, kterou po pěti letech začnete mít radši, než manželku a ani u toho nemáte moc velkou konkurenci. Jasně, každá ženská vypadá o něco líp s obtaženýma očima a s tím jemným práškem na obličeji, ale takovou, co je krásná i bez toho, takovou by měl chlap chtít. Podle mě teda - sto lidí, devadesát úchylů. No jo, ale co teď? Asi by tu něco dělat mohla, ale nevadilo by jí mé pití s přáteli? Můj řád věcí? A tak vůbec... Podíval jsem se na špičky svých bot a pak opět jí do očí. "To vypadám tak děsně? Jéje... Takže Ty sháníš práci? Tak pojď dovnitř, no, já Ti hlavu neukousnu. Pověz mi, co tak umíš uvařit, děvče?" Podržel jsem jí dveře, zavřel je a nechal ji jít první. Kráčeli jsme nedlouhou chodbou, která vede do lokálu. Může mít tak osm metrů. Na stranách je drobná výzdoba. Na střídačku obrazy a trofeje. Na každé straně tři obrazy a tři trofeje. "Posaď se u nás, děvče. Já jsem Mileanos, ale všichni mi říkají Milenko. A támhleten host v nejlepších letech, to je náš Lumier. To je jeden z mnoha, se kterými by ses tu setkávala denně."

Kůstka. - 28. listopadu 2010 21:58

U Andrije Adrije určitě překvapí, že vypadám víc vážně než za celou dobu, co mě zná. Respektive mi v očích netanční mé obvyklé plameny pekelné, které zvěstují nějaký nový kousek, že mám něco za lubem, nebo že jsem byla celou noc vzhůru nad svými obrazy. Pár jich tu visí, díky čemuž je podle některých Andrij hnusák. Já ale vím, že mu rád ten odér tajemství, že mi žere, že některé cákance jsou pravá krev. Jo, někdy jo. Když jsem zjistila, že ho to nadchlo, občas jsem to použila. A tak se na mě ze zdi tlemí psychedelická patlanina rozšklebené mrtvoly, autentické zachycení strýčkova výrazu, když mě viděl. A další kousky. Zakroutím hlavou. Nic nechci, zůstal akorát pocit, že musím ihned jet. Proč? Po tolik letech. Najednou si na ty zápisky vzpomenu a nemůžu to dostat z hlavy. Další den v "nečinnosti" bych asi nepřežila. "Přišla jsem tě poprosit, jestli by ses nepostaral o můj ateliér. Všechny obrazy, plátna, barvy si nech, možná si je někdy přijdu vyzvednout. Odjíždím totiž. Kvůli své práci. Zjistila jsem pár věcí a nemůžu to nechat jen tak. Vědecký zájem," oznamuju mu ve zkratce.

At`zar Dar Zar`as - 29. listopadu 2010 15:19

Na prahu Nemusím čekat dlouho, pocit pouta mezi mnou a Kůstkou zeslábne, jak se vzdálí. Vyhnula se mi, druhým vchodem. Na jednu stranu dobře, na druhou – začínám se nudit. Možná jsem trochu počítal s konfrontací, ale s tím, jak Stefany odejde, tak zmizí i malicherné důvody pro rozepře. Sejde z oči, sejde z mysli. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že Kůstka dělá chybu. Protože tak odvážné děvče se jen tak nevidí. Pokud se v budoucnu rozhodne, tak druhou takovou nenajde. Ze zamyšlení mě vytrhne její hlas. Oči se mi zúží, jak ji probodnu pohledem. Na chvíli mě napadne tisíc možností, jak se dívky zbavit, jak její mysl umučit pouhou jednou myšlenkou směrovanou do její křehké mysli, ale nakonec to neudělám. „Nejsem zraněný,“ odseknu a schovám dávno vyléčenou paži za záda. „Něco se ti zdálo. Nepotřebuji, ani nechci tvou pomoc.“ Nechci, aby ji tu Kůstka našla, až se vrátí.

Falmarin "Falca" - 29. listopadu 2010 18:17

Vitalai Jsem Falmarin a spíš naopak, politika mě docela zajímá. To víte, nevědět co se děje doma mi přijde poněkud ostudné a tak bych do města nerada dorazila nepoučená...říkáte, že král posiluje stráže? Hm...nejspíš jich nemá moc, podle toho, jak to na cestách vypadá...ale kus práce se mu upřít jistě nedá. Pokývu hlavou a vezmu do úst další sousto. Na informaci o trzích pomalu dožvýkám a zamyšleně naslouchám. To je milé, korunovaci jsem propásla, aspoň se dostanu mezi lidi...vlastně... přeruším na chvilku větu pokrčením ramen, právě to je důvod, proč jsem se vydala sem. Být mezi lidmi. Ostatní důvody teprve vyplavou... Uculím se, zjevně potěšená tím, že hovořím s...kýmkoliv. Jakobych se na společnost přímo těšila. Na vaše zdraví, Vito a na tenhle hostinec. Dodám s čitelným povděkem v hlase. Nechtělo by se mi ještě dnes cestovat do královského města a s dobrým jídlem, slušným pitím a vidinou koupele a suchého lůžka se mi ta vidina protiví ještě víc. Přesto že je Vito tak sdílný, jeho zvědavost mě zaujala. Napadne mě rozhlédnout se znovu po lokále. Dost osobní otázky, k městu daleko a cesty nejsou tak docela "čisté" od lupičů. A pro ty by byl tento hostinec jako dělaný...v takovém nečase. Vduchu se sice pokárám za takovou paranoiu, ale na druhou stranu, opatrnosti není nikdy dost. Rychlým pohledem se znovu pokusím odhadnout hosty včetně svého spolustolovníka. Nechci to však na sobě dát znát a tak svou zvědavost maskuji za únavu. zavrtím se na místě, přejedu si rukou přes tvář a přivřu na chvíli ztěžklá víčka. Ani mi to nedá moc práce. Utahaná jsem tak jako tak.

Osud - 03. prosince 2010 13:42

Zar Stef se zmátořila a obrátila oči v sloup. „Vy muži jste taková pitomci!“ postěžovala si a zase na tebe pohlédli. „Raději si necháte ruku upadnout než si nechat pomoci, ta vaše přitroublá hrdost.“ Odfrkla si a hodila ti balíček do klína a dala si ruce v bok. „Že já se starám.“ Zatvářila se otráveně. „Až se ti s tou rukou něco stane, pak si nestěžuj.“ Znovu si odfrkla a otočila se. „Tak se měj. Třeba se ještě potkáme.“ Pokrčila rameny mávla na tebe a vydala se pryč. Balíček ti nechala. Kdyby jsi do něj nahlédl zjistil by jsi, že je to obvaz a léčiví balzám, spolu s jehlou a nití na sešití a lahvičkou alkoholu na dezinfekci. Mileanos Zatvářila se znovu polekaně. „Ne to ne... nevypadáte... jen... jsem trochu nervozní. Je to poprvé co si sama hledám práci a tak...“ Vysvětlila ti z čeho má takový vítr. Prošla kolem tebe dovnitř a rozhlédla se. „Máte to tu pěkné.“ Řekla a sešla těch pár schodů. „Ano. Vařit umím. Ne všechno, ale stačí když si seženu recept a zvládnu cokoliv.“ Odpověděla ti. „A jmenuji se Aris.“ Představila se ti. Pohlédla na Lumiera, který usrkával svoje pití a koukal na vás. „Dobrý den.“ Pozdravila ho. „Hoj kočko.“ Pozdravil ji a usmál se s a nad rtem měl knírek od pěny. Aris se pousmála a podívala se na tebe. „Takže to znamená, že mě vezmete?“ zajímala se. Kůstka Andrij chvíli překvapeně seděl, jen pár sekund. „Jistě. To není problém.“ Zaujatě se narovnal. „A o co jde? Zjistila jsi něco zajímavého? A na jak dlouho odjíždíš.“ Ospalost hned zmizela. „Nedáš si se mnou snídani? Rychlou? Mohla by jsi mi při tom o své cestě něco říci, co říkáš?“ byl celý dychtiví. „No tak, Kůstko. Nenech se přemlouvat. Bude to jen chvíle.“ Prosil a zářivě se na tebe usmál perfektně bílými zuby. Falmarin Vit se pousmál. „To víš, Falmarin. Náš bývalí král zemi pěkně zanedbával a tak Sebastian má hodně co dělat, aby ji dal do pořádku. A s prázdnou pokladnou se těžko něco dělá. Moc lidí to nechápe, proto jim vadí, že nesnížil daně. Ale to se uklidní, snad.“ Pokrčil rameny a zašklebil se, jako kdyby ho něco zabolelo. Chápavě pokýval hlavou. „Chápu. Takže jsi začala být na svých cestách osamělá a tak jsi vyrazila zpět domů.“ Připil si s tebou a také se napil. Povzdychl si a usmál se. „No ptal jsem se kvůli tomu na jaké informace se mám zaměřit.“ Vysvětlil ti. Když jsi se rozhlédla a prohlédla si ostatní hosty nevšimla jsi si, že by vám někdo věnoval pozornost víc než by bylo zdrávo. V rohu seděla skupinka chlapů uprostřed s hezkou ženou, která asi byla jejich šéfka, protože se na ní ostatní muži kvůli něčemu pořád obraceli. Snad to byli žoldáci. V druhém koutě byli dva elfové s mužem, který měl na hlavě turban, muži co žijí ve vesnici, farmáři a dřevorubci a jeden stůl byl dokonce obsazený ženami co popíjeli čaj a povídali si při vyšívání. Nikdo zvlášť podezřelý. „Vypadáš unaveně. Jestli chceš tak si běž lehnout. Zbytek ti můžu říct při snídani. Ještě tu budu dva dny.“ Řekl Vit.

Osud - 16. prosince 2010 21:44

Zar Seděl jsi na schodech a čekal jsi. Kůstka pořád nikde, asi si dávala docela načas. Stef se už neobjevila, aspoň že tak, nebylo by dobré kdyby ji Kůsta ještě viděla. Po chvíli jsi měl pocit, že tě někdo pozoruje, ale kromě černé kočky naproti ulice, která se otírala o roh a dívala se na tebe si tě nikdo příliš nevšímal. Jen tu a tam po tobě někdo přeletěl pohledem. Lidé nakonec začali vstávat a ti co tady žili vyrazili do práce, nedaleká putyka U Špuntu otevřela. Nebyla nic moc, ale pití neředili. Navíc tam chodila často prsatá Sely, přezdívku nezískala pro nic a za nic. Má snad nejvýraznější poprsí v celém městě. Po chvíli upoutalo tvou pozornost klepání, otočil jsi hlavu a uviděl jsi nějakého starého muže, byl starý, ale vysoký, vzpřímený jako kdyby stáří na jeho tělo nijak nepůsobilo. Měl vycházkovou hůl a na sobě tmavý oblek. Špičatou bradku, ostrý nos a knírek, viditelně si vousy barvil aby vypadal mladší. Přešel kolem tebe, na chvíli ti zmizel z očí, ale pak se vrátil a prohlížel si domy. Po chvíli se zadíval na tebe, přišel blíž a zadíval se na dům a pak na tebe. „Promiňte. Ale žije tady slečna Kůstka?“ zeptal se formálně.

Mileanos řečený `Milenko` - 17. prosince 2010 07:30

U Šíleného klauna "Máte to tu pěkné." No jo, to vždycky zahřeje u srdce a pozdvihne sebevědomí, když hosté (budoucí zaměstnanci?) pějí chválu na váš podnik. Teda samozřejmě tohle nebylo žádné opěvování, ale rozhodně to potěší. Občas by se s tím člověk nejraději vyloženě vytahoval. "No jo, ale na to si člověk zvykne." Takže tedy neumí všechno, ale s receptem to zvládne... No, abych jí nemusel nosit recept i na volský oko. Pohladil jsem pult, zašel za bar a sedl si na svou židli. Aris... To je moc hezký jméno... Ach ty ženský. "To ještě neznamená vůbec nic, nebuď tak hrrr. Já přemýšlím, jak já to s Tebou udělám... Napadají mě dvě možnosti - buď bys tu vypomáhala celej den anebo bys dělala jen od jedenácti do dvou v kuchyni. Popravdě řečeno bych byl spíš pro tu druhou variantu, ale to můžeme ještě nějako prodiskutovat." Ach děvče, s tebou je kříž...

At`zar Dar Zar`as - 20. prosince 2010 11:56

Před domem Čekání mě přestává bavit, už už se chystám za Kůstkou vyrazit a trochu znepříjemnit dopoledne jí i Andymu. A že já mám smysl pro okamžik a patos! Už si to ve své zvrhlé mysli maluju do nejmenších detailů, trochu se při tom zasním a na tváři se mi objeví škodolibý úšklebek. Že Stefany zmizela je jen dobře. Ještě se pozastavím nad tím, kde asi vazala tak drahé věci, jako je obvaz a léčivé byliny. Při té příležitosti oškrábu ze zhojené ruky zaschlou krev. Postavím se s tím, že zapadnu do hospody „cestou“, ale pak se tu zjeví ten chlápek. Nedůvěřivě si ho změřím. „Nejsem si jistý, pane...“ protáhnu, aby bylo jasné, že by bylo fajn, kdyby se frajer představil. „Záleží kdo se ptá a co jí chce.“

Osud - 11. ledna 2011 16:28

Mileanos – Milenko Aris se pousmála, udělali se ji při tom dolíčky. „Jestli chcete abych vařila tak vařit budu. Můžete si mě přece vyzkoušet. Co kdybych vám na zkoušku připravila nějakou snídani?“ navrhla. Lumier se napil a spokojeně mlaskl jazykem o skoro bezzubou dáseň. „Když o tom tak mluvíte. Docela bych si dal vejce na tvrdo.“ Ozval se. „A něco jiného by jste si nedal?“ zeptala se. „Jo... to bych rád. Jenže zuby by nic lepšího nezvládli.“ Usmál se na ní. Aris se také usmála. „Takže? Mám to zkusit? Jestli ano, tak co by jste si dal?“ zeptala se rozhodnutě. Zar Muž mávl odmítavě holí. „To kdo jsem není důležité. Mám pro ní práci. Slyšel jsem jisté... zvěsti.“ Pokrčil rameny a znovu se na tebe zadíval. „Takže tady bydlí?“ zeptal se a pohlédnu na dům za tvými zády. „A vy jste? Její přítel? Poskok?“ zkoumavě se na tebe zadíval. „Potřeboval bych to se slečnou Kůstkou projednat. A ne tady na ulici. Jde o poněkud... choulostivou věc.“

At`zar Dar Zar`as - 11. ledna 2011 16:44

Před domem „Áno, jsem její poskok. Sluha, služebníček. Správně. Pokud jde tedy o práci, pak to je něco naprosto jiného. Zajisté vás vyslechne a nějak se domluvíte. Pojďte dál, jen pojďte, uvedu vás! Hned se vám bude věnovat. Zajisté, tudy pane,“ vybídnu jej a otevřu vstupní dveře. Ihned poté, co vstoupíme, chytím staříka pod krkem a přirazím ho ke zdi. Snažím se ho moc nepolámat, ale je to tak těžké, když mě před chvílí urazil. Mé démonické ego utrpělo a tak teď bude trpět on. Pravou paži instinktivně proměním na zahnutou chitinovou čepel a vrazím mu ji do rozkroku připraven ho rozpárat od jeho mužné chlouby až po temeno hlavy. „Teď si promluvíme,“ řeknu a olíznu si ret rozeklaným jazykem. Někdy jsou ty proměny tak nekontrolovatelné... „Ty budeš mluvit a já ti budu působit bolest za to, jak jsi mě právě urazil. A čím dříve řekneš, co chci slyšet, tím dříve tvou agónii ukončím. Začněmež?“ „Mluv!“ poručím mu a vyzkouším tak, nakolik je imunní vůči mým schopnostem.

Falmarin "Falca" - 12. ledna 2011 10:07

Vitalai a večerní program Na muže před sebou stále hledím s jistou nedůvěrou a nijak se nerozpakuji to na sobě nechat znát. Cosi jsem se od něj sice dozvěděla, ale dochází mi trpělivost když z muže musím páčit i tak prostou informaci jako: co je nového? Ke všemu se mi zdá, že i když je to starý muž, který má na vrtochy a všetečné otázky svým způsobem nárok, vyptává se až dost a to na věci, do kterých mu nic moc není. Má rostoucí rozladěnost může být pochopitelně důsledkem únavy a tak se rozhodnu tento odivný rozhovor raději ukončit. Poněkud podmračeně a zadumaně dojím a dopiju a nakonec na Vitalaiova slova mčky přikývnu. Chtěla jsem jen vědět, zda je něco nového nebo zajímavého v kraji, Vito, dobrou noc a mějte se tu ...dobře. Použiji frázi a roloučím se s mužem mdlým úsměvem, který nechám mihnout na rtech když vstávám od stolu. Krátkou úklonou hlavy dostojím ještě alespoň zdvořilosti a úctě ke staršímu a zamířím k výčepu, abych mohla vyřešit snídani a odjezd. Nějak na mě padla únava a zatoužila jsem nějak dotáhnout své protloukání světem alespoň do nějakého bodu, v němž si řádně odpočinu a oddám se určitému pohodlí, jež skýtalo právě město. Domluvím si na ráno snídani a vydám se do svého pokoje.

Osud - 17. ledna 2011 17:16

Zar Muž se rozechvěl, dech mu uvízl v hrdle a viditelně jsi ho polekal. Otevřel několikrát naprázdno ústa. Začínal jsi něco cítit, ruka kterou jsi ho držel tě začala první brnět, během chvíle se brnění změnilo v pálení, začalo se ti z ní kouřit a kůže černat. Musel jsi ho pustit jinak, bolest byla tak intenzivní jako kdyby jsi strčil ruku do kyseliny. Jen co jsi ho pustil bolest začala polevovat a černá místa na rukou zase zmizela. Pochopil jsi, že stařík má na sobě nějaké ochranné zaklínadlo. Muž se svezl na zem a po chvíli se roztřeseně postavil. „O tobě jsem také něco málo slyšel. Připravil jsem se.“ Pronesl ochraptěle. Začal si mnout krk. „No... myslím. Že teď bychom se mohli bavit jako civilizovaní lidé co říkáte?“ navrhl ti a zadíval se na tebe. Ale v očích měl stále ještě strach. Falmarin „Ano. To chápu.“ Odpověděl ti a usmál se. „Dobrou noc.“ Rozloučil se a ty jsi odešla nahoru. Ve svém pokoji, kde jsi se připravila na noc a pak jsi pokojně zalezla do postele. Pořád tě trochu trápil Vit, který v tobě zanechal smíšené pocity. Byl sice starý, ale byl to lišák podšitá. Řekl ti toho hodně, ale zároveň nic určitého. Měl snad nějaký důvod něco skrývat? To, že je někdo starý neznamená, že je bezmocný. Nemluvě o tom, že v dnešním světě je vážně snadné přestrojit se za staříka. Nakonec jsi usnula, uprostřed noci tě probudilo bubnování deště na střeše, klepání okna pod náporem větru a blesky. Vstala jsi a vyhlédla z okna, kde jsi viděla jen obrysy nejbližšího okolí, tak hustá byla tma a jen tu a tam jsi viděla dál když se zablesklo. Už jsi se chystala jít zase lehnout, když jsi zahlédla něco dalšího. V dálce jsi viděla světla. Několik kulatých světelných bodů, které se pohybovali sem a tam. A pak do místa kde byli světla uhodil blesk, ale místo toho aby blesk hned zmizel tak tam zůstal. Jako kdyby ho tam někdo nebo něco přidrželo a pak náhle zmizel, jako kdyby ho něco vcuclo. Po tom co se to stalo světla postupně začala blikat a zhasínala. Až nakonec nebyla vidět ani jedna a už jsi viděla jen tmu.

At`zar Dar Zar`as - 17. ledna 2011 22:05

V domě „Tohle jsi neměl dělat, lidský červe. Promluvíme si, ale ty se mi budeš svíjet u nohou a prosit o život. Budeš trpět. Prosit, abych ukončil tvá muka,“ zasyčím, když se v mžiku proměním do své skutečné podoby. Že jsem mu ve chvíli, kdy jsem ucítil zaklínadlo, nezlomil krk, mě samotného překvapilo. Teď si musím sám sobě dokázat, že jsem pobytem mezi lidmi nezměkčil. Že mám stále své instinkty a že včerejší chuť a touha po krvi nebyla jen iluzí. Přesto zaváhám. Mé tělo poroste trny, hlava se změní v hmyzí, oči najednou vnímají i nejnepatrnější pohyb. Jazykem nasaji pach, vzduch prosycený strachem. Levá paže je pokrytá zčernalými puchýři a tak ji nechám stranou. Pravá se promění v trnitý bič, který jako by žil vlastním životem. Udeřím na čaroděje psychickou silou, snažím se prorazit korupcí mysli jeho vůli a naplnit jeho duši děsem. Ve stejném okamžiku zaútočím zbraní, která nezabíjí, ale bolest působí v pravdě pekelnou. Švihnu bičem a mířím mu na obličej.

Falmarin "Falca" - 18. ledna 2011 00:45

V hostinci - můj pokoj Usnula jsem nejspíš tvrději než bych chtěla a měla, ale když konečně jednou nespím venku ani ve stáji nebo nocležně s dalšími cestovateli, mohu si tento luxus troufnout dovolit nebo spíš pro jednou odpustit. Možná to bylo i tlakem, který předcházel bouři... napadne mě, když se neochotně vysoukám z vyhřáté deky a zamířím k oknu. Tělem projede záchvěv chladu, když se bosou nohou dotknu studené dřevěné podlahy, ale je to pouze bezprostřední reakce, na niž nereaguji ani úšklebkem ani zasyknutím mezi zuby. S každým krůčkem se zima zmírňuje jak si tělo zvyká. Můj mozek už beztak zaujala podívaná za oknem. Zpočátku jen jako působivé divadlo. Ale jen zlomek okamžiku před návratem do postele, lákavě sálající teplem, se z okna zamračím a založím ruce nespokojeně na prsou nad nepřirozeným bleskem i světly. Tohle smrdí magií, zavrčím vduchu nespokojeně a snažím se odhadnout vzdálenost toho podivného úkazu. Zároveň se zaposlouchám do zvuků v domě, zda tu není nějaký, na tuto hodinu, nadměrný pohyb. Obrátím se k posteli a svým věcem. Tuto noc už toho moc nenaspím...nejraději bych se sebrala a šla si místo prohlédnout, ale zbrklí umírají moc brzo. A kromě toho pořád prší, což by situaci znepříjemnilo. Ohledání místa si nechám na ráno... Okolí hostince a osady stejně opět potemnělo. Ani zírat z okna mi nic nepřinese. Tiše usednu zpět na lůžko. Zkontroluji dýky, které mám při těle i meč, položený vedle sebe a opřu se zády o stěnu, s dekou přehozenou přes ramena. Zůstanu tak přemýšlet a ještě nějkou dobu naslouchat zvukům v domě i zvenčí. Nerada bych hned usnula a vlastně se na to ani necítím. Bouřka mě vždycky zvedne a probere jako pár pěkně vylepených facek, a podnětů na úvahy mám také až až. Vím, že nejspíš nad ránem ještě zaspím, do svítání však zbývá pár hodin, nemluvě o tom, že v raním pološeru bych toho moc nevyzkoumala...a kromě toho, ...mohlo by se konečně vypršet. I když mě hlavní město čeká co nevidět, nebaví mě v jednom kuse moknout. Ostatně ani teď ještě nemám všechno suché, spíš jako sežvýkané od líné krávy a vyválené v trávě. Ovšem kromě oblečení, které mám na sobě. Ohavné počasí... V tu chvíli mě cosi napadne, ale rychle to zavrhnu jako příliš přitažené za vlasy...měla bych se ještě vyspat. Pff...počasí udržované nebo vytvořené pro bouřku, to je fakt pitomost, už bych měla na čas vypnout, začínám být paranoidní... Vycením do tmavého pokoje zuby a zavrtím sama nad sebou hlavou. Ještě chvíli jen tak sedím a snažím se spíš zapudit jakékoliv myšlenky a fantazie z hlavy. Teprve potom, když je zase všude klid a tma zahalí i poslední záblesk světla, opakující se v mé paměti, se pomalu schoulím na lůžku a oddám se pár hodinám lehkého spánku před svítáním...

Kůstka. - 18. ledna 2011 13:56

"Díky." Opět zakroutím hlavou. O strýčkovi se mi mluvit doopravdy nechce. Ne s ním. Jsem ráda, že jeho sídlo bylo odříznuto a nikdo se k němu nedovážil, znamená to, že nebude vyrabované. Ale kdyby o tom lidi věděli, určitě by se našlo pár pošahaných dobrodruhů, co by si chtěli zkusit hrát na mrtvolobijce, očistit svět od zla... blá blá. Nic takovýho. "Nemůžu ti nic říct," prohlásím bez obvyklého rozpustilého tajnůstkaření. "Prostě odjíždím a ty seš jedinej, komu to oznamuju. Kdyby se někdo ptal, nic nevíš. Až uznám za vhodný, vrátím se." Možná. Pokud to přežiju. Něco v mém pochmurném výrazu, kdy konečně vypadám jako pravý nekromant, jasně říká, že o tom nebudu diskutovat. Ale tvářím se tak proto, že jsem myšlenkami už na cestě. "Měj se, brachu, a bacha na parchanty," ušklíbnu se při svém typickém loučení, kdy si ho dobírám jako vždycky. Před nějakou dobou měl problém s nějakýma děckama... a podle jejich ksichtu se opravdu nezapřely. Už si nepamatuju, jak to vyřešil, ale já v tom roli nehrála.

Mileanos řečený `Milenko` - 21. ledna 2011 16:30

Vejce. A je to tady, samozřejmě. A už se z toho nevykroutim, protože pravděpodobnost, že by neuměla vařit je asi tak nula krát nula. Ó bóže... Lehce jsem se ponořil do svých úvah a najednou jsem se přistihl, že nohou vyťukávám do nohy židle jakýsi rytmus. Otočil jsem se na Aris: "Milenko chce maso. Z prasete. Nějaký vepřový najdeš určitě ve sklípku pod kuchyní. Ostatně to ti hned ukážu. Uměla bys ho osmahnout a udělat k němu nějakou ostřejší omáčku a houstičkovej knedlík? A jestli si tu pan stařešina rodu roztočí pivo jako vždycky, když někam zmiznu, tak vymyslím něco moc strašnýho." Usměju se na Lumiera a pokynu Aris, aby následovala mé kroky. Jak znám Lumiera, tak by si roztočil pivo snad i kdyby zrovna dostal nový. Asi si ho tam roztočí už jen proto, že mu řeknu, aby to nedělal. Vždycky to dělá. Zapálím olejovou lucerničku. "Tady opatrně, prosím, jsou tu schody. Jestli se tu zabiješ, tak tě zabiju. Mimochodem čím zrovna já vděčím za tenhle zájem? Odjinud tě už hnali?" Dám se po temných schodech dolů a snažím se je co nejvíc osvítit lampičkou. Je tu chlad, samé pavučiny, ale krysy tu nikdy nejsou. Což je jenom dobře, maso tu mám totiž tím pádem v bezpečí a správné teplotě na to, aby vydrželo. "Tady. Jo, tohle bude dobrý. Podívej - tady je maso, támhle vína a támhle brambory. Tak pojď, snad něco ukuchtit zvládneš děvče."

Ra´wa - 31. ledna 2011 10:19

Aréna Přátelský, rádoby nezaujatý inteligentní filozof? Ne, já taky nebrala souboje bůhvíjak osobně, ale nějaké popovídání by osobní být začlo - a nikdo neví, že se zas nepotkáme. Ten mrcha svět je tím menší, čím míň se nám to hodí. Neodpovím, jen snad jednou pokývnu hlavou, ale rozhodně ne na jeho poslední návrh. I kdybych možná chtěla, na vybavování se nemám moc času a popravdě málokdy náladu. Když už, tak maximálně s někým od nás, nejčastěji s Lianem nebo Heggerem. I tak to bylo sakra málo. Navíc u Liana nebo Heggera nehrozilo, že by se z nich někdy stali protivníci. Stejně jako já - patřili už napořád Kelovi. A to nejen díky řetízku a tetování... Sklouznu po něm žlutýma očima. Váha na špičkách.... výhoda, ale když budu dost rychlá, snadno se to změní ve velkou slabinu. Měla bych ale najít ještě nějakou, nebudu čerpat jen z jedné, a Pohan se patrně z chyb velice rychle učí. Otázkou ovšem je, jak se dokáže vzdát druhostranných výhod, co s sebou přináší. Nic dalšího však bohužel nevidím. Patrně se něco ukáže až přímo v akci. Křik lidí naplňuje arénu. Dnes nemám chuť tu hrát zdlouhavý divadlo pro zábavu ostatních. Obecně platí, že čím jsou bojovníci zkušenější a mají k tomu něco v hlavě, tím je zápas rychlejší a čistší - což znamená s minimem nějaké krve a nezřídka i zranění. Pár přesně mířených ran v ten správný čas... a je konec. Pokud nechtějí hrát divadlo pro pobavení publika - přičemž rozhodně nehodlám spolupracovat, kdyby to Pohana napadlo. Přecejen se ještě protáhnu, tělo tak ještě víc připomíná kočku, co se vystavuje slunečním paprskům - až na to, že tady žádné nejsou. Z protáhnutí přejdu do pravidelného, jemného pohybu těla, co se trochu podobá přešlapování ze strany na stranu. Ten přejde do trochu znatelnější intenzity, ale tam se zastaví a neustává. Soupeř tak stěží pozná, kdy hodlám vyrazit do útoku narozdíl od strnulého postoje, kdy mne počáteční pohyb prozradí. Nehodlám se na něj vrhat hned.... chci zkusit nejdřív pár triků, kterého, ať bude chtít nebo ne, nakonec donutí k výpadu - počítám, že přešlapovat věčně není zrovna jeho záměr. Snad díky tomu najdu další slabé místo a budu moci konečně začít pracovat na tom, jak to co nejrychleji skončit... A že rychlost byla jednou z hodně silných stránek, společně s pružností a dost velkou ohebností těla.

Osud - 31. ledna 2011 18:34

Zar Stařík bleskově uhnul, ne že by snad byl doopravdy tak rychlý, ale spíš to byl instinkt. Ani jsi nemusel na něj pouštět děs, protože ten po tvé přeměně cítil tak jako tak. Hned se otočil a dal se na útěk. Použil jsi bič a obmotal ho kolem nohy a strhl ho na zem, aby ti neutekl. Ale ani stařík neváhal. Děs ho spíš hnal kupředu než, že by ho paralyzoval. Vytáhl dýku a bič přesekl, zase vyskočil na nohy a běžel ke dveřím, které nebyli daleko. Dostal jsi se snadno před něj a zastoupil mu cestu. Stařík ustoupil, ale nejspíš viděl, že už nemá šanci uniknout. A místo toho, aby znovu utíkal pozvedl dýku a vrhl se bojovně na tebe. I když to nebyla odvaha, ale spíš zoufalství. Což bylo však horší ucítil jsi přítomnost Kůstky, která se musela vrátit domů a mohla by tě v téhle podobě vidět. Falmarin Ráno jsi se probudila a po bouřce zůstala jen vlhkost ve vzduchu, polámané větvičky na stromech a tu a tam blátivá louže. To vše jsi viděla z okna svého pokoje, když tě sluneční světlo polechtalo na tváři a probudilo tě. Vypadalo to na krásný den. Otevřela jsi okno a zadívala jsi se do dálky, kde jsi včera viděla ty světla. Ale nic jsi tam neviděla a jestli tam zůstali nějaké stopy, tak déšť je jistě už dávno spláchl. V hostinci už bylo pár lidí vzhůru, slyšela jsi kroky, ale kolik lidí to jsi nevěděla. Oblékla jsi se a sešla dolů, hned jsi dostala snídani. Byla to hutná, ovocná, sladká ovesná kaše a k tomu korbel jablečného moštu. Spolu s tebou tu byli jen další tři lidé co snídali, ale ten starej lišák nikde. Buďto ještě spal nebo se po tvém odchodu vytratil. Čemuž by jsi se ani nedivila. Během tvého jídla sešlo dolů víc lidí a pozvolna si začínali povídat, zaslechla jsi pár stížností na další bouři, jak je to už štve, že plodinám uhnijí kořeny a podobně. Ale nikdo se ani nezmínil o tom zvláštním jevu co jsi viděla. Přišla k tobě děvečka. „Ten starej chlap vám tu nechal vzkaz.“ řekla ti a podala ti ho, zase odešla. Jdi do města co nejdříve. Chystá se něco velkýho. To bylo všechno, ani se nepodepsal. Kůstka Povzdychl si. „Tak dobře. Jak si přeješ.“ Už na tebe nenaléhal i když by jistě chtěl. Vydal se tě doprovodit ke dveřím. Ušklíbl se. „No jistě. Ty bys taky měla.“ rozloučil se s tebou a poslal ti vzdušný polibek než za tebou zavřel dveře. Vydala jsi se zpět domů, kde na tebe jistě čekal Zar. Vešla jsi do domu stejnou cestou jakou jsi odešla a v tu chvíli jsi uslyšela nějaký divný hluk. Chvíli jsi naslouchala a pak jsi uznala, že to jsou zvuky zápasu. Zar si nejspíš sehnal někoho na hraní. Mileanos Aris se usmála. „Jenom to? To je jednoduché. To zvládnu.“ Ujistila tě, že tvůj požadavek na jídlo v pohodě zvládne. Lumier se na tebe před odchodem usmál a tobě bylo jasný, že to udělá už jenom z principu. Ještě, že už není tak rychlí jako kdysi, teď bude aspoň chvíli trvat než se došourá k píce. Vedl jsi Aris do sklepa a zajímal jsi se co ji k tobě přivedlo. „No... slyšela jsem, že tu jste sám a tak jsem si řekla, že jestli někdo by mohl stát o výpomoc tak to bude hostinec jen s jedním zaměstnancem. A tak jsem to sem prostě přišla zkusit.“ Odpověděla ti. „No... propustili mě z místa u jedné bohaté paní, kde jsem pracovala jako komorná. Ale paní přišla kvůli špatným investicím o majlant a tak musela propouštět. A já musím mít práci, takže jen co mě vyhodila jsem šla hledat novou práci.“ Odmlčela se. „Stačilo se jen trochu vyptávat.“ Přiznala se ti jak to bylo. Rozhlédla se po tvém sklepě. „Copak jsem neříkala, že umím vařit? A vy pořád mluvíte jako kdyby jste tomu nevěřil.“ Řekla pobaveně a vzala z jednoho sudu nůž. Odkrojila kus masa, tak akorát na jednu porci. Zeptala se tě na nějaký otevřený sud s vínem, ukázal jsi ji který to je. Pak si do zástěry začala nabírat brambory. Netrvalo to dlouho a šli jste zase nahoru. Odvedl jsi ji do kuchyně, kde se pustila do práce. Ty jsi se vrátil do lokálu, kde jsi Lumiéra nachytal zrovna při tom jak dosedal. Zatvářil se nevinně ale v očích má výraz uličníka. „Konečně tu budeš mít nějakou pěknou děvu. Chlapy budou mít radost.“ Pochválil si vesele. Ra`wa Pustili jste se do boje, i když to bylo jen spíš takové oťukávání. Útoky a úhyby, ale oba jste byli dobří. Ani jednou jste se nezasáhli což se nelíbilo obecenstvu. Podařilo se ti Pohana dostat na záda, jenže on se bleskově překulil a byl zase na nohou. A ani jeden z vás nechtěl prohrát. Pohan nakonec začal útočit, prověřování tvých schopností ukončil a zahrnul tě kombinacemi úderů a kopů. A pak se najednou uprostřed pohybu zarazil, překvapeně pohlédl na svou ruku. Toho jsi využila ty a pořádnou ranou jsi ho srazila na zem. Zase se zvedl, tentokrát se mračil. „Používáš magii?“ chtěl vědět.

At`zar Dar Zar`as - 31. ledna 2011 19:42

Výměna názorů Mocně zařvu, až sliny skončí na obličeji i šatech toho chudáka, výkřik nenávisti, který ochromuje a přivádí k šílenství. Tohle neměl dělat. A navíc, je nebezpečný. Dostal jsem zásah, a to pro démona jako já není žádná sranda. Cítím škubnutí sil podsvětí, jak se mě chtějí zmocnit. Vůle staříka je silná a to by mohl být problém, pokud bych mu ránu ihned nevrátil. Nelením. S dýkou si na mě nepřijdeš, dědku! Teď už soupeře nepodceňuji. Je dobře vybavený, dobře vyzbrojený čarodějnými zbraněmi a jinou podezřelou magií, prostě a jednoduše je pro mě nebezpečný. Chytím jej pařáty za předloktí, ruku mu v kloubu zlomím a dýce se snažím vší silou vyhnout. Sice na ní má krev již vytváří rez, ale Satan ví, co se v ní zase ukrývá za překvapení. Při tom se do něj opřu, zabodám mu do těla desítky jemných ostnů napuštěných paralyzačním jedem. Narazím jej na zeď, i když se snažím jej nezabít, ovládání ustupuje stranou, určitě mu musím zlomit pár žeber. Bolest z jeho obranného zaklínadla mě donutí ucuknout a nechat jej ležet na zemi. Znovu zařvu, až se rozkmitají okna. Frajer se mezitím zvládl pomočit. Jed začíná působit, už se nemůže ani pohnout. Skloním se k němu, hmyzí oko nechám jej pár palců od jeho tváře, ovane jej zkažený dech. Teď přišel čas mé pomsty. Dotknu se jej, lehce a krátce, bolesti se nevyhnu. To ale není nic proti tomu, jakou iluzorní bolest mu vložím do mysli. Neskutečná muka. Jestli mě tady takhle Kůstka uvidí, to mě nezajímá. Představa, že by viděla, jak jsem málem souboj s nějakým starcem prohrál, mě přivádí k nepříčetnosti.

Ra´wa - 31. ledna 2011 23:21

Aréna Co bylo pro diváky nezajímavou fraškou jsem si já užívala nejvíc. Konečně po delší době někdo, na koho je třeba se fakt připravit a ne nějakej rádoby bijec. Šťastnější bych být snad ani nemohla, jenže to netrvalo moc dlouho. Jak se zamračil on, tak se po jeho dotazu zas zamračím já. "Myslíš si, že to mám snad zapotřebí?" zavrčím trochu podrážděně, do hlasu se vloudí sykavý podtón. Tady nešlo odpovědět přímo. "Magie..." nos se cukavě nakrčí, málem si odplivnu, ale neudělám to. Tohle ale nebylo pohrdání. To byl jakýsi snad až strach, než respekt. Nebylo mi dovoleno... Nikdy... Polknu a zadívám se na něj. "Pokračujeme?" pozvednu mírně obočí. Šance, že bych zjistila, kdo si tady hraje a mě zadělává na kardinální malér, je víc jak mizivá, ale stejně... "Mimoto... vážně nemám potřebu zadělávat si na problémy s Kelem. Toho by bylo schopný jen hovado, co mu v lebce duní prázdnotou. Nebo někdo, kdo se nemá zrovna moc rád a věř mi, že ani do jedný skupiny nepatřím. Je to na tobě." Trochu víc se napřímím. "Haarsh...." zasyčím ve svojí mateřštině, šlehnu pohledem do publika, jestli náhodou neuvidím nějakou podezřelou grimasu, výraz... někoho kdo by vyčníval... Jestli za tu dobu schytám nějakou ránu je mi momentálně ukradený, i když Pohan nevypadal na někoho, kdo by dělal podobný zákeřnosti. Jestli se mi ten zkurvysyn dostane do rukou... tak s ním zamávám jak s kusem hadru a je mi fuk, jaký kouzla nekouzla ovládá. Na Kela je všechno slabej odvar.... Nespokojenost přihlížejících.. těch čumilů akorát zase narostla, měla jsem sto chutí na ně něco ne moc hezkýho vyštěknout, ale nepotřebuju upozorňovat ještě víc na svojí maličkost. jestli je někde Kel a vidí to... už tak budu mít malér.

Osud - 12. února 2011 16:51

Zar Stařík byl nakonec tebou paralyzovaný, jak jsi se k němu přiblížil a vložil mu do mysli hrůzu jen se mu oči zúžili. Z koutku rtů mu vytekl pramínek krve, vydržel to jen chvíli když tu náhle bylo po něm. Kvůli vzteku jsi to hned nepoznal, ale nakonec jsi si to uvědomil. Vypadalo to, že mu prostě přestalo tlouct srdce. Nejspíš jsi ho vyděsil až k smrti. No sice to byl houževnatý páprda, ale nakonec měl už své roky. Kdyby byl mladší, měl by docela dobrou šanci tě dostat, ale na stará kolena jsi byl pro něj příliš velké sousto. A nakonec ani nezjistíš proč přišel. Možná bude nejlepší Kůstce říci, že tě napadl a nepřiznávat, že jsi se urazil a zabil návštěvu. Ra`wa Podíval se na tebe a pak se rozhlédl po obecenstvu. „Někdo nejspíš vsadil na tebe a teď se bojí přijít o své peníze.“ Pronesl a promnul si místo kam jsi ho praštila. Zase se na tebe zadíval. „Jistě. I přes ty magické problémy se pokusím vyhrát. Vzdát se teď by bylo pro mě nemyslitelné.“ Usmál se a znovu se postavil do bojového postoje. Počkal až se i ty připravíš a znovu zaútočil. Přidal na tempu, jak se tě nejspíš snažil zasáhnout dřív než ten někdo znovu použije magii. A také se mu to povedlo, zasáhl tě silně do ramene až jsi zavrávorala dozadu, pokusil se ti v nestřeženou chvíli podrazit nohy, ale podařilo se ti se tomu vyhnout. Někdo ho znovu zastavil a ty jsi mu uštědřila další ránu, tentokrát se nad tím nepozastavoval. Znovu vyrazil, vyměnili jste si pár dalších několik ran i když ho při tom magie zastavila dvakrát. Oba jste už byli zadýchaní a zpocení a i přes Pohanovi potíže s magií to vypadalo, že jsou vaše šance vyrovnané. Problém byl v tom, že ten souboj trval už dost dlouho.

Mileanos řečený `Milenko` - 13. února 2011 06:38

"Jo, tak to zní přinejmenším logicky." odpovím na narážku o hospodě s jedním zaměstnancem. Nad schody jsem sfoukl lucerničku a pověsil ji zpět na určenou skobu. Odeslal jsem dívčinu do kuchyně a sám jsem se vrátil do lokálu. Lumier se, dle očekávání, chopil své šance a natočil si pivo. Povzdechl jsem si: "Vždyť Ty mě tu obereš o jedinou mou práci, co já tu mám pak dělat. Copak jsme nějaká samoobsluha?" Usadil jsem se na svou židličku a vyhlédl ven. Počasí sice nebylo tak docela ideální, ale aspoň nepršelo. Jak říkal starý Norm - za vším si najdi nějaké pozitivum. "No jistě," pousmál jsem se "ale čert ví, zda budu mít radost taky já. Znáš mě, nevěřím skoro nikomu, natož dívčině, kterou vidím prvně v životě. Já sem milej člověk, to se ví, ale všechno má svý hranice. Tohle je moje životní dílo, rozumíš, a mam o něj strach. Ani nevím, co mě přimělo nechat ji to zkusit. Vždyť to zvládám sám už tolik let..." Vyhlédl jsem opět z okna, zajíždějíc si nehtem palce pod nehet ukazováčku a naopak. "A už by mohl taky přijít někdo další, co to je zas dneska za kšefty... Vyvěsim na štít velkou ceduli 'Levné obědy, uvaří vám sličná děva', jo. Což mi taky připomíná, že ani nechci slyšet ty klepy starejch babek na rohu." Promnul jsem si dlaní obličej a zavrtěl hlavou. Osud míchá karty prazvláštně, ale proč mi přihrává zrovna tohle. To ví už asi jen on sám. No co, uvidíme, jak dlouho ji to tu bude vyhovovat, třeba se jí to po pár dnech znechutí. Ačkoli o tom pochybuju. Na to vypadá až moc čistě, čestně a pracovitě. Aris.... A hezky se jmenuje. Uchechtl jsem se a roztočil jedno malý pro sebe.

Falmarin "Falca" - 13. února 2011 19:25

Nový den Ráno nebylo o moc veselejší než noc, přestože po bouřce se vyjasnilo a zdálo se, že snad konečně přestalo pršet. Bylo až překvapující, kolik obyvatel hostince už bylo na nohou, ale na druhou stranu, život na venkově už je takový. Lidé se snaží využít každou chvíli světla pro své povinnosti. Původně jsem se rozhodla, že si nenechám nočním zážitkem otrávit snídani, ale vzkaz, který mi předala děvečka, mi opět smaže všechen klid a odhodlání z tváře. Zamračím se na ten řádek a nakrčím nos. ...to vím taky, ale co, CO se chystá?! Zmuchlám vzkaz v dlani a druhou rukou nekompromisně napíchnu na vidličku další sousto. Místo abych je ale snědla jen opřu hlavu o dlaň s vidličkou a zahledím se zamyšleně do desky stolu. Mám sto chutí zůstat, jen proto, že se mě stařec pokusil zahnat jako malou holku. Ale vím, že sama nic nezmůžu, ať se tu děje cokoliv. Možná by postačily nějaké informace...pro začátek... Vzhlédnu k výčepu a rozhlédnu se po lokále, kde se zrovna motá děvečka nebo hostinská. Vrátím sousto sýra zpět do talíře a co jde sbalím do kusu látky. Nakonec vstanu, abych mohla zaplatit. Nemusí tu každý vědět, nač se vyptávám... Když odchytím hostinskou nebo děvečku, abych uhradila svůj pobyt a jídlo, obdařím ji zdvořilým úsměvem, abych dala případnému zvědavému okolí najevo pouhý neškodný konverzační obsah svého dalšího sdělení. Místo frází však tlumeným hlasem zamířím rovnou k věci. Co je tím směrem k lesu, kam jsem měla otočené okno pokoje? Ne že bych neměla tip, vlastně hned několik, ale nechtěla jsem ovlivňovat odpověď vlastní invencí. Místo toho raději vyrukuji s dalším dotazem. Už tu někdy byla podobná bouře jako tuhle noc? Pozvednu zvědavě obočí a opět se mírně usměju, jakobych jen byla potěšená částkou na svém účtu nebo obsluhou. Nakonec sáhnu do váčku pro peníze.

Ra´wa - 15. února 2011 16:55

Aréna - tak už konec! Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, že bych měla vyhrát s pomocí někoho dalšího. Pohan chtěl sice pokračovat, jistě, ať už to bylo v rámci cti nebo klasikýho "dělání ramen", co je mužskýmu pokolení tak vlastní. Ve mě se ale vařila krev. Díky nesoustředění a rozčilení jsem schytala ránu do ramene, dalšímu "manévru" jsem se ale vyhla. Ať už si kde si já nehodlám hrát tvojí pitomou hru! Nejsem ničí figurka! jenže reflexům a rychlosti s jakou magie soupeře zastavuje se nedá moc účinně něco dělat. Cítím, jak mi tepe krev ve spáncích, stejně jako bych slyšela, jak bublá. Oči se o pár chvil později podlijí krví, zrudne i celé bělmo. "A už dost! Tenhle zápas NEHODLÁM dokončit!" Radši si nechám od Kela přerazit čelist, než abych pak vyhrála podvodem, i když jsem za něj nenesla žádnou odpovědnost. Jenže za svý jednání jo. Poodejdu stranou, nesouhlasně pokývám hlavou a otočím se k Pohanovi zády, což znamená definitivní konec. Jestli i mojí celý kariéry těžko říct, ale já nebudu podvádět. Nikdy jsem to nedělala, nebudu se účastnit nějakýho divadla kohosi, kdo nemá ani takovou odvahu, aby ukázal ten svůj ksicht. Otočím se přes rameno na Pohana. "Tohleto ne. Smůla." nesouhlasně pokejvu hlavou, otočím se zpátky a odplivnu si, otřu zlehka zpocený čelo a opřu se o ohradu kolem prostoru pro zápasy. Na zádech se tak vyrýsuje pár svalů, podobně jako na rukou, kde vystoupí i žíly - pod sílu stisku. S nádavkama co mi lítaj hlavou by se jenom těžko někdo měřil. Propadnou sázky.... všechny. Bude vyhlášená remíza. Pak bude následovat šetření, který bude nepochybně zahrnovat hezkou sérii ran pěstí a podobně něžnejch praktik. Sejde na tom, komu se dostanu do pařátů, ale zdejší oficíři byli všichni stejně tupí. Mysleli si, že na nás rváče platí leda zas pěst a zas rány, u ženských se praktikovaly i další věci, i když ani některý chlapy to neminulo. Co by ale jeden neudělal pro čistý svědomí...

Osud - 04. března 2011 19:40

Mileanos „Milenko“ Lumier se na tebe zadíval. „Než by jsi přišel, tak bych tu uschnul!“ bránil se děda vesele a napil se. Po tvých slovech Lumier vyprskl a začal se pochechtávat. „Milenko! Hold jsi pěknou dobu sám. Ta děvucha se ti prostě líbí. Však jsi chlap! Aby ne.“ Napil se a pořád se pochechtával. „A estli se ti to nepoznává, prostě s ní zvalchuj peřinu a pak ji nech jít. A budeš mít na nějakou dobu klid.“ Mávl rukou. „Ale nakonec co taková děva jako ona by mohla tvoji hospodě udělat? Nic ji tu nepatří.“ Znovu se napil. Dveře se otevřeli a dovnitř vešel další host. Tedy dva. Zail a Boab. „Zdar.“ Pozdravil Zail a zvedl dva prsty aby ti řekl, ať jim dvě natočíš. Posadili se na své obvyklé místo a vytáhly karty, které byli ozdobeny obrázky žen v choulostivých pozicích a odhalující víc než by bylo slušné. Nakonec taky to byli staří mládenci. Netrvalo to dlouho a z kuchyně se začínala linout příjemná vůně, všichni muži zvedly hlavu a nadechly se. Boab se na tebe zvědavě otočil. „Hele Mileanosi. Co to tam pečeš? A vůbec... neměl by jsi být v kuchyni, když něco vaříš?“ zeptal se tě. No jistě, oni přece o tvé nové pomocnici nic nevěděli. Vešel další host, ale toho jsi neznal. Poručil si pivo a šel si sednout, když jsi mu pivo přinesl požádal tě jestli může dostat i to co to tady voní ať je to cokoliv. Falmarin Děvečka si přitiskla tác na prsa a zamyslela se. „No je období dešťů tak to není zase tak neobvyklé. Jen ty blesky... prší tak každé tři dny, ale ještě jsem nikdy neviděla aby pokaždé lítali takové blesky.“ Pokrčila rameny. „A tím směrem... počkat...“ Otočila se aby se zorientovala. „Aha... Je tam jen les, který se pak táhne k pláním a dalšímu obydlí. Tedy skoro... bydlí tam ještě taková stará bab... paní se svým synem. A ten syn je nějakej divnej.“ Odpověděla ti. „Ta paní ho schovává... říká se, že ten její sen je příšera, proto ho schovává. Ale jinak ta paní je normální a pěstuje bylinky.“ Prozradila ti. „Jinak už tam nic jiného není. Jen stromy a zvířata.“ Přešlápla. „Ještě něco paní?“ zeptala se tě a podívala se zpět do lokálu, kde ji jistě čekalo dost práce. Ra`wa Pohan se narovnal a zadíval se na tebe, když jsi vykřikla že dál bojovat nehodláš. I diváci na chvíli překvapeně zmlkly a pak začali nespokojeně řvát. Pohan k tobě přistoupil blíž. „To nevadí. Musíme to dokončit.“ Řekl ti zcela vážně. Ohlédla jsi se a viděla jsi Kela jak tam stojí, s rukama založenýma na prsou, čelo podmračené a v očích vztek. Věděla jsi, že on zajistí aby jsi svého rozhodnutí litovala. Řev přihlížejících se stupňoval, chtěli vidět zápas a ne tohle. Dupali, mlátili pěstmi a pokřikovali, někteří začali i házet po vás předměty. „Ra`wo. Tohle nemá cenu. Nemůžeme zjistit kdo to dělá. A tím, že nebudeme pokračovat budou jen problémy. Vykašli se na to. Pro teď. Později se můžeme sejít a dát si férový zápas, který rozhodne.“ Nabídl ti kompromis. „Navíc nám nic jiného nezbývá. Nemůžeme jen tak odejít.“ Pokrčil rameny.

Ra´wa - 05. března 2011 18:59

Aréna - Čest? Nejen to, svůj zadek mám taky ráda Krátce se zadívám na Kela, rty zvlní něco mezi úšklebkem, pohrdánim a znechucenim. Mínila jsem to zatraceně vážně, že je mi fuk, jestli mi třebas přerazí čelist. Moh by udělat něco horšího, jestli... "Mě nejde jenom o nějakou čest, kruci!" zasyčím díky podráždění dost nepřátelsky, otočím se na něj. Oči žhnou a jsou rozpálené do jasně řluté, naopak panenky jsou zúžené do velikosti špendlíkových hlaviček. "Jde mi právě o to, aby nebyly problémy! Víš.. fungujou tady i hlídky - aby nemohlo docházet k tomu, že se někdo nadopuje magií a podobně. Jsou tu kontroly a po tomhle budou už určitě. Co si myslíš, že těma svýma čuchometrama najdou? Magii, na tobě. Jenže poznaj, že byla proti. A co myslíš, koho asi tak budou podezřívat, ku*va! My to zjistit nemůžem, ale já bych si s tvym dovolenim ráda zachránila prdel." Jak až doslova to bylo vim hlavně já sama. Teď by skončilo u tý přeražený čelisti, možná ještě pár naštípnutejch kostí. Ale po i jenom podezření na nějakej doping bych taky mohla skončit jako děvka místních a to těch z nejnžší sorty. A já si na jejich prasárny vážně nepotrpim. Krátce rozpažím, protřepnu zápěstí a ukážu nejdřív jeden prst, pak dva, což znamená ne definitivní konec, ale potřebu řešení dost neokladný věci. Vživotě jsem to použila jenom jednou. Kel má možná dost surový metody, ale na slovo čest a pravda dopustit nedá. S trochou štěstí schytam jednu výchovnou pěstí do zubů, možná si nakousnu jazyk, ale nic co by se nedalo spravit. Koneckonců má právo na ne zrovna veselou náladu, takže má právo si praštit. I když nezaručuju, že adrenalin a vztek nevykoná jeden krátkej zadržovací výpad. Ve vlastnim zájmu bych se ale měla ovládnout. Rozejdu se k němu, nijak to nehodlam protahovat. Ať už s ránou nebo bez ní, odplivnutí krve nebo ne.... "Někdo sabotuje zápas magií. Nebo se snaží. Nechci abyste toho hajzlíka našli, ale aspoň zavolali někoho, kdo nad zápasnickym kruhem udělá štít, co to odrazí, jasný? Popravdě mi tu víc než o čistý svědomí jde o můj vlastní zadek. Pak by mi těžko někdo věřil. Do konce zápasu se to z Pohana ztratí, takže to ani čumáci neucejtěj. Ale kdyby kontorlovali těsně po, což by udělali... Prostě něco udělej!" zavrčím, mám toho akorát tak dost. Něco mě vzápětí strefí do zátylku, druhou plechovku už chytím, zmáčknu v ruce... ale nakonec se ovládnu a pustím ji na zem. Tohle je snad zlej sen!

Falmarin "Falca" - 16. března 2011 20:10

Hostinec Bylinky, to sotva, zvlášť jestli dnešní noc patřila k její produkci... odfrknu vduchu, ale na děvče se jen zlehka usměji a s díky ji propustím. Bez dalšího zdržování se vydám k odchodu. Venku osedlám koně, pozdravím ho jablkem a poplácáním. Nakonec naložím své věci, nasednu a vyrazím na cestu. Přestože mi včerejší starcova slova trochu ležela v žaludku, jsem te´d rozhodnutá jej vpodstatě poslechnout a zamířit rovnou do města. Sem se, konec konců, mohu vrátit kd budu chtít...pokud neseženu nějakou zajímavou práci - až si odpočinu! Opravím se ve svém ospravedlňování. Uculím se do oblohy, konečně bez deště. Koně ani pobízet nemusím, po včerejší bouři pospíchá sám od sebe, mně stačí jej jenom navádět správným směrem. Spíš jej musím krotit, když na rovnějších úsecích odskakuje a z poklusu poněkud bezhlavě zrychluje. Nechci jej ale uhnat a také cesta ještě není tak dobrá. deště ji v posledních dnech vymlely a obnažily kořeny nebo kameny a naopak skryly hluboké výmoly kalnými loužemi.

Osud - 02. dubna 2011 20:04

Ra`wa Kel přimhouřil oči. „Vrať se tam. Někoho pošlu.“ Řekl ti a otočil se. Vrátila jsi se tedy zpět a čekala jsi. Pohan už mlčel a mnul si ramena, také čekal. Nakonec jsi viděla, jak Kel ze vchodu vystrčil nějakého chlápka co se zapotácel a začal mu nadávat. Kel mu něco řekl a mužík se hned zklidnil. Jistě mu řekl něco ne moc hezkého s tím svým ledovým klidem a hrozivým pohledem. Mužík se pustil do práce a udělal kolem vás neviditelný štít, který ml odrážet magii. Pohan si toho všiml i když jen díky tomu, že toho mága také viděl a uvědomil si co se děje. Mág nakvašeně odpochodoval. Pohan si promnul zátylek. „Dobrá. Když je tohle vyřešené, jsi připravená pokračovat v zápase?“ zeptal se tě. (hoď si procentkou)

Osud - 02. dubna 2011 20:16

Falmarin Jela jsi do města. Tvému koni od kopyt odlétalo bahno a ty jsi byla ráda, že nemusíš po svých. Byla by jsi od bláta až po kolena. Po dešti byla cesta pořádně rozbředlá. Vesnice ti brzy zmizela z očí a kolem se táhl jen les a cesta vpřed. Nakonec jsi vjela do zatáčky a tam se cesta napojovala na hlavní cestu, která byla hezká a rovná sestavená z plochých šedých kamenů. Hned jak tvůj kůň stoupl na cestu ozval se známý klapot. Nejela jsi dlouho a narazila jsi na další cestovatele, co šli do hlavního města. Někteří šli po vlastních, ale později jsi narážela na povozy táhnoucí poníky nebo buvoly. Někteří tě zdravili a jiní ignorovali. Asi v poledne jsi uviděla město, na věžích na tebe vesele mávali prapory, které říkali, že král je přítomen ve městě. Musela jsi se zastavit několik metrů před hlavní bránou, protože se tam táhla hezká fronta. Stráže u brány každého kontrolovali, asi nějaké bezpečnostní opatření. Na tebe se dostalo asi až po patnácti minutách. „Dobrý den, slečno. Vítám vás v hlavním městě. Jaký je účel vaší návštěvy? Nevezete sebou žádné ilegální zboží?“ Byl to muž ve tvém věku. Mluvil monotónně jak to nejspíš opakoval po několikáté a už ho to otravuje, bohužel je to jeho práce. Z pod přilby na tebe hleděl otrávený pohled modrých očí a vykukovali blonďaté vlasy, jeho tvář zdobila bradka. Jeho oči byli otrávené, byl už tak mrzutý, že mu ani tvoje sličná tvář nevila trochu energie do krve.

Ra´wa - 17. dubna 2011 22:18

Aréna - snad konečně klid Ušklíbnu se při pohledu na vztekajícího se chlápka. Jak hned zkrotl po tom, co se k němu Kel naklonil... Nakonec nad námi utvořil štít, magie mě bůhvíproč vždycky štípala v nose a divně brněla v konečcích prstů. Tušila jsem, co za to může, ale na dětství a vůbec minulost jsem nevzpomínala s bůhvíjak příjemnou melancholií, takže jsem se v podobném nijak nepitvala. Když se Pohan zeptá, jestli už můžeme pokračovat, sjedu ho očima s mlsností ne nepodobnou bordelovým děvkám, ale tady to souviselo ne s jeho vypracovaným tělem, ale zápasem. Na tváři se objeví překvapivě široký úsměv. "Ty se snad ještě ptáš?" v očích pobaveně blýskne. Dám mu dvě vteřiny, pro běžného málo, pro trénovaného zápasníka možná až příliš. Však se vzápětí ukáže, zda to byla chyba, či nikoli. Rozhodnu se pro onen riskantní podnik - nejít do jeho útoku obranou, ale útokem svým. Uvidíme, jestli to vyjde...

Osud - 17. dubna 2011 22:34

Ra`wa Pohan se usmál a dvě vteřiny bylo pro něj víc než dost aby se připravil. Pustili jste se zase do boje. Obecenstvo se uklidnilo a začalo zase fandění. Zaútočila jsi na něj, podařilo se ti ho zasáhnout několikrát, ale ani jednou ho to nevyvedlo z rovnováhy. On sám tě také párkrát zasáhl, tohle byl vyrovnaný souboj. A magie to už nijak nenarušovala. Po pár minutách jste už byli oba udýchaní. Pohan k tobě náhle vyrazil, zaútočil pěstí, ale když jsi uhnula vykopl nohu, zahákl tě pod kolenem a srazil tě na zem. Sedl si na tepe a chytil tě za ramena, aby tě udržel na zádech potřebných deset sekund. Usmál se na tebe. „Až bude po všem nepůjdeš se se mnou napít?“ zeptal se tě. Podařilo se ti, ale vtěsnat koleno mezi vás a přehodit ho za sebe na záda, rovnou jsi se sama přehoupla a tentokrát jsi seděla ty na něm. Teď jen stačilo ho udržet na zádech. „Jsi vážně dobrá.“ Složil ti upřímnou poklonu.

Ra´wa - 17. dubna 2011 23:37

Aréna Hezká série. Vážně.... hezká. Ale za tu poslední blbost bych si nejradši nafackovala. Soustředila jsem se jenom na jeho horní polovinu a jaksi zapomněla, že má nohy. Spolu s tímhle vědomím jsem už jenom cítila hák pod kolenem a vzápětí šla tvrdě k zemi, až s podivem, že mi to nevyrazilo dech nebo nerozrazilo hlavu. Ta byla ale až moc tvrdá na to, aby to šlo tak lehce. Když se skloní a navrhne pití, jen se přecejen trochu křečovitě usměju. Ani ne vteřinu po tom se role obrátí. Oči se po jeho pochvale jen jemným cuknutím přimhouří. Když uběhne devět vteřin, skloním se těsně k němu. "Sejde na tom.... Platí kdo?" usměju se skoro koketně vyzývavě, vzápětí ho pustím, pružně vyskočím na nohy a trochu se úkrokem vzdálím - spíš už zvyk, kdy soupeř porážku neunesl zas tak dobře a vystartoval do protiútoku. I takoví trotli se tu našli, možná až moc často. Napřímím se a vydechnu, chvilku "předpisově" postávám v aréně, pak se ale mám k odchodu. Moc mě tyhle "momenty slávy" nenaplňujou. Přesto ještě několikrát blýsknu očima do publika, chuť toho prevíta drapsnout za pačesy a pořádně s ním zamávat mě ještě zdaleka nepustila. Dojdu dozadu k ostatním od nás, natáhnu se pro hadr, otřu zátylek a dlaně. Beztak se budu muset umýt, nehodlám tu chodit jak čuně, od toho máme naše milovaný chlapský polovičky. Ještě se rozhlídnu, jestli je někde v blízkosti Kel, současně s tím si ale hlídám i okolí a Pohana.

Osud - 17. dubna 2011 23:48

Ra`wa Usmál se. „Samozřejmě, že vítěz.“ Odpověděl s měla jsi pocit, že v sobě dusil smích. Když jsi ho pustila, vyhoupl se na nohy a pak se ti uklonil, aby vzdal hold vítězi. Když jsi procházela kolem něj podíval se na tebe. „Až si uděláš čas dej mi vědět. Budu tu ještě přinejmenším tři dny.“ S tím se pak vydal ke svým lidem. Obecenstvo samozřejmě skandovalo tvé jméno a tu a tam protnuto bučením na Pohana, což byli ti co na něj vsadili. Když jste oba odešli do svých „lóží“ komentátor začal zesíleným hlasem hodnotit váš výkon, připomínat jaké jsou kurzy a podobné další bláboly. Kel stál nedaleko, díval se do chodby jako kdyby na někoho čekal nebo někoho právě vyprovodil. Spíš to druhé, protože jak jsi se přiblížila otočil se na tebe. „Dobrá práce. Teď si dáchni.“ Řekl. Podíval se otevřenými dveřmi do arény. „Docela jsi se bavila.“ Poznamenal zbytečně.

Ra´wa - 18. dubna 2011 00:01

Aréna - Kel Neubráním se trochu nevytáhnout krk, zda nezahlídnu toho, koho Kel vyprovodil někam dopryč, ale marná snaha. Po jeho slovech se ušklíbnu, ale nakonec to pro neznalce překvapivě přejde v milý úsměv, což je pro drowa víc jak netypická věc - naopak pro ty morálně zakrslý zmetky. "Bavila? Servírujte mi obdobný lahůdky pořád a budu asi nejspokojenější, i kdybych už pokaždý měla rejt hubou v zemi já sama." vzápětí úsměv zmizí a rty jako by ztvrdnou, v očích se objeví nafialovělý přísvit, který není zrovna symbolem dobré nálady. "I když bavila bych se ještě líp, kdybych toho prevíta dostala do ruky a mohla ho pak pověsit na hlavní tribunu. Bylo by hezký dívat se, jak tam pár chvil vlaje, možná by ho přešly roupy s magií a sabotážema. Mě na hlavu nikdo s*át nebude." zavrčím a ještě jednou šlehnu pohledem k aréně. Ta poslední slova svým způsobem platila i Kelovi - i když to byl můj vlastník a já jeho majetek, pořád jsem měla hranice, co si nechám líbit a co už ne, což mi po čase vyneslo krom ran ještě další věc - a sice jinačí pohled na mojí maličkost, který se projevil jistou... tolerancí Kela ke mě, i když i tak jsem pořád sem tam nějakou slízla. Většinou to byl ale už jenom výchovný princip a připomenutí toho, kdo je v jakým postavení. "Jdu ten bordel spláchnout. Jestli bys mi zatím přines část dnešního obnosu, budu ti vděčná. Znáš to - vypočítavě jsem byla poražencem pozvaná na pití, co platim." pokrčím zlehka laškovně rameny, zatímco prsty rozpletu krvavě rudé vlasy, co v mžiku zahalí většinu z mojí maličkosti. V cele se natáhnu pro jeden z čistších hadrů a vydám se do něčeho, co by se koupelnou dalo nazvat jenom vzdáleně - vlastně to byl delší tunel svažující se kopcovitě dolů, kde byla jeskyně s jezírkem, dostupná i pro návštěvníky - když si zaplatili. Rozhodně tady nebylo žádný rozdělení na chlapečky a holčičky a kdo s tím měl problémy - nikdo ho nenutil tam lézt. Trochu melancholicky jsem si povzdychla, úplně se vysvlékla a vklouzla do vody, co nejdřív zastudila, ale když se jehličky ledu pustily do svalů, jevila se najednou až horká a to bylo příjemný. Osvěžení a uvolnění v jednom. Opřela jsem si hlavu o jeden z balvanů, zavřela oči a přehrávala si pod nima zápas. Na rtech tak vyvstal zas úsměv, dokonce s lehčím zasněním.

Osud - 18. dubna 2011 00:17

Ra`wa Přikývl. „Chápu tvé rozčílení. Už ho hledají. Já si do obchodu dělat nenechám.“ Stiskl přísně rty, tedy ještě víc než předtím. Podíval se na tebe a obočí se mu trochu pozvedlo, když jsi oznámila, že jsi byla pozvána na pití co budeš sama platit. Nic na to však neřekl a nechal tě odejít se umýt. Nebyla jsi tam moc dlouho, když se Kel objevil. Nijak se neokolkoval a ani se tvou nahotou nevzrušoval. „Tady jsou tvoje peníze.“ Hodil ti je k věcem. Váček příjemně zacinkal. Zdálo se, že na tebe byl kurz dost vysoký. No jo... většina mužů spíš vsadí na muže, když ví, že je dobrý. „Myslíš, že je Pohan solidní?“ zeptal se tě.

Ra´wa - 18. dubna 2011 00:47

Lázeň No, moc dlouho mi ten klid a relax dopřán nebyl a ani mě moc neutěšilo zacinkání váčku s penězi. Líně jsem otevřela jedno oko, ale nakonec se ke Kelovi otočila čelem, ruce položila na břeh a opřela si o ně bradu. "Solidní? To tys povídal, že je dobrej a teď se ptáš mě?" pozvednu obočí, v očích se blýskne pobavení, i když obdobné a v takové situaci nebylo příliš radno dávat najevo - mohlo by to být bráno jako výsměch. "Každopádně bojuje dobře. Vlastně... hodně dobře, když se to tak vezme. Proč se ptáš?" vzepřu se na pažích, na kterých okamžik zahrají hladké svaly pod kůží a vytáhnu nahé tělo na břeh. Stejně jako se nijak neostýchal Kel, neměla jsem obdobný problém ani já, i když to, že jsem před ním byla úplně nahá hodně dlouhou dobu, bylo spíš tím, že.... jsme se tak oba viděli skutečně hodněkrát. Jiné bych takhle radši neprovokovala, i když by to nebyl vysloveně úmysl. Aby se mi někdo vpáčil čímsi mezi nohy fakt nepotřebuju a nijak po tom netoužím. "Snad si nemyslíš, že by sám na sebe někoho najal, aby to pak padlo na nás a on měl svoje jistý." mírně nesouhlasně pokývu hlavou, načež si začnu ždímat vlasy - jednoduchou roušku na zemi zatím odsunu stranou, aby se zbytečně neumáčela a pak se na ní snáz nenachytal prach, který by se díky vlhkosti přeměnil na bahno. "Jinak mimochodem..." opět se narovnám, vlhké vlasy vcelku slyšitelně plesknou o záda, kam je přehodím, s pousmátím k němu dojdu dost blízko "S tím pozváním se to mělo tak, že si on v jednu chvíli myslel, že vyhrál." dovysvětlím, protože jsem si vzpomněla na jeho udivený výraz, přičemž se opět pousměji. Možná mi to vítězství stoupá do hlavy kapku nezdravě. "Jestli chceš... a máš čas, samozřejmě.... Můžeš jít s námi a sám si ho tak trochu nepřímo proklepnout." vzhlédnu od Kelovy mohutné hrudi k jeho tváři. Vážně blízko - až nezdravě. Jak moc nezdravě se uvidí v příštích pár vteřinách. Vcelku nerada jsem si to připouštěla, ale svým způsobem jsem skoro doufala, že se rozmáchne... a nebo udělá ještě něco jiného, co vlastně naposled, kdy... Svojí temné polovičky, co miluje násilí a bolest i na sobě samé se prostě nezbavím a popravdě... občas vlastně vůbec nechci. Zvláštní bylo, že v těch intimních věcech se to týkalo jen Kela. Nikdo jiný ve mě nic podobného nevzbuzoval.

Falmarin "Falca" - 18. dubna 2011 22:12

U brány Ilegální zboží? jak to mám kruci vědět?... Pohlédnu do tváře strážného a pokrčím rameny. Svou bleskovou myšlenku nechám bez mimického doprovodu. Nevezu nic ilegálního a přijíždím za odpočinkem. Doporučíte mi nějaký hostinec? Zareaguji na strážcovu otázku bezvýrazně, jen při poslední větě povytáhnu zvědavě obočí. Bohové, jak jen je to dlouho co jsem tu nebyla? Tolik se toho od té doby změnilo, jen strážní jsou u brány pořád stejně "milí", bavím se vduchu nastalou situací. Sklouznu pohledem i k dalším mužům, zda jsou v podobné náladě a nakonec si prohlédnu i klenbu brány, otevírající se mi nad hlavou. Teprve pak vrátím plnou pozornost ke strážnému a nakloním hlavu zlehka na stranu.

Osud - 18. dubna 2011 22:48

Ra`wa Kel se na tebe zadíval. „Jen zvažuji možnosti. A to, že Pohan je dobrej to jsem říkal. Ale nic jsem neříkal o jeho charakteru.“ Odpoví ti bezbarvě. Pozvedl obočí, když jsi mu to vysvětlila s tím pozváním. „A říkáš mi to protože?“ dal jasně najevo, že ho nezajímá. „Pravidla znáš. Dokud je nezačneš porušovat, dělej si co chceš.“ Spustil ruce podél těla. Pak zvedl ruku a sevřel ti rameno, panenky se mu z úžili do štěrbin, jeho stisk se stal silnějším. „Děkuji za pozvání.“ Řekl se sarkasmem v hlase. „Ale já si ho ověřím spolehlivějším způsobem.“ Řekl a pustil tě. Otočil se a vydal se pryč. „Ty propocené hadry vyhoď. V tvé cele máš čisté.“ Upozornil tě ještě předtím než odešel. Falmarin Strážný přikývl. Když jsi pohlédla na druhého tvářil se stejně nezaujatě. „Hostinec? Hromada Sena je celkem dobrá. Na pití nešidí a mají přijatelné ceny. U Veselých sester zase dobře vaří. A jestli chcete něco lepšího, tak Zlatá Flákota.“ Řekl ti a podal ti nějaký lístek. V krátkosti ti popsal cesty jak se k hostincům dostaneš. Když jsi se na něj podívala zjistila jsi, že je to potvrzení, že jsi bez problémů prošla prohlídkou u brány. „Příjemný pobyt.“ Rozloučil se s tebou a mávl na dalšího. Tobě nezbývalo nic jiného než se pohnout. Projela jsi pod obloukem brány, kterou zdobila plastika +Zeleného muže. Vjela jsi do města. Hned za branou stáli kamenné světské domy. Jak jsi jela narážel jsi jen na normální domy a až blíž ke středu města se začali objevovat vývěsní štíty. První hostinec Kuří noha, švec, hráčské doupě, tavérna a pak jsi narazila na první náměstí. No spíš to bylo náměstíčko se studnou uprostřed a pár pouličních prodavačů. Když jsi jela dál, už se objevovalo víc obchodů. Zlatnictví, krejčovství, hodně domů tu bylo opraveno a narazila jsi na jeden hostinec na kterém se právě opravy prováděli. Nový král nejspíš dbal na zvelebování hlavního města. Projela jsi dokonce kolem parčíku který obklopoval kostel. Když jsi vjela do města lidé se rozcházeli do dalších ulic a uliček a tak jsi měla cestu volnou. Ale blíž k centru jich zase přibývalo. A jak už je u hlavních měst zvykem, tak tu byli zástupci všech ras. Od lidí, po trpaslíky, elfy, tamhle jsi zahlédla Čaroděje co hlouček dědí bavil kouzly a tamhle zase zástupce klasicky tajemného individua celý zabalený v plášti. Asi by jsi měla vyrazit k nějakému tomu hostinci než se ztratíš. +Zelený muž je socha, kresba, reliéf nebo jiné zpodobnění mužské tváře obklopené nebo tvořené listí. Jen kdyby jsi nevěděla :)

Ra´wa - 18. dubna 2011 23:47

Vztek Možná jsem já nevytočila jeho, ale on mě po vcelku delší době a to pořádně. Přesto jsem tam stála a pevně zatnula pěsti, až nehty prorazily tenčí kůži dlaní. Píchnutí, slabší pálení, ale já spíš vnímala temné hučení a bublání vlastní krve v žilách a spáncích. Hruď se zprudka zvedala a podivně křečovitě zas klesala. "Už ti někdo někdy řekl, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala...? Kolikrát ty jsi už porušil ty svoje!" zasyčím, prostorem se to rozběhne jako šepotavé hlásky. Nakonec se sehnu, vezmu do rukou ony "hadry" a rozejdu se ven. Že nahá? No a co? Momentálně jsem v rozpoložení kdy pro ránu pěstí stač nádech k oslovení nebo podobný věci. Parchant. Nic jinýho a nic jinýho taky nikdy nebudeš... Co sakra na tobě je?! Musím se týhle věci zbavit, nebo z toho zešílim. Protože mám čím dál větší chuť tě zabít, Kele. Na druhou stranu... Co na tobě ksakru je?! Myšlenky se bouří stejně jako krev, která se podobá spíš žhavé lávě, div mě nestráví vnitřním žárem. Nenáviděla jsem ho k smrti a přesto... ho nedokázala zabít, ani mu doopravdy ublížit. PROČ? To jsem zatraceně tak slabá, nebo jsem ještě dostatečně neztratila rozum? Vpadnu k sobě, dveře mříží prásknou takovou silou, že se na zem snesou vločky rzi a jeden z pantů se napůl vylomí. Tisknu rty pevně k sobě, stejně jako zkrvavenými dlaněmi okraj pryčny, klouby jsou od síly toho stisku mléčně bílé, naopak tváře i přes šeď pleti dostaly narudlý nádech. Oči teď nabyly jedovatě zářivé, žlutozelené barvy. Jak dlouho to ještě potrvá? I já mám svoje hranice - jak dlouho je Kel bude zkoušet - dokud bude naživu?

Falmarin "Falca" - 19. dubna 2011 09:30

Město Díky, odpovím strážnému a pobídnu koně. Lejstro si zastrčím do záňadří, kde mám všitiu praktickou kapsičku na podobné dokumenty. Město se přede mnou otevře jakoby někdo roztáhl oponu ohromného divadla. A já vjedu přímo do děje. Měla jsem zpočátlku obavy, že mě ruch města zastraší, otráví a nedá mi odpočinout. Když ale projíždím ulicemi, vdechuji štiplavý pach města, směsici jídla, potu, výkalů a dalších, vzácnějších příměsí, není to až tak zlé. I ulicemi se dá projíždět, i když občas krokem, když provoz zhouistne kolem hlavních tepen. Nelibuji si sice ani v zápachu ani v davu, ale to cvšechno mi evokuje možnosti relaxace. Už teď mi v hlavě naskakují možnosti co bych mohla podnikat...procházky na trh, ochutnávka jídla v různých krčmách, možná bych si mohla pořídit i novou košili nebo dokonce šaty...eh, ne, bez svých zbraní bych byla jak nahá. Košile postačí. Zvažuji také doporučení strážného u brány a nakonec stočím zvíře ke Zlaté Flákotě. Chci postel bez blech a klidný pobyt. Na místě sesednu s koně a zjišťuji prve ceny za ubytování i stravu, abych si byla jistá, že mě tahle dovolená nezruínuje. Teprve potom se rozhodnu zda zůstanu nebo se vrátím do některého z obyčejnějších hostinců, o nichž hovořil strážný.

Osud - 19. dubna 2011 12:26

Ra`wa Na pryčně tě opravdu čekalo čisté oblečení. Ne podobné tomu co jsi měla původně, ale tohle bylo čisté a nové. Žádné záplaty a ani to nebylo obnošené. Mříže praštili o zeď, jak dovnitř rázně vešel Kel v očích mu šlehali zuřivé plameny. Zase za sebou mříže stejně tvrdě zavřel. „Takže ty mi chceš vyhrožovat, že se nebudeš držet toho co jsem ti nařídil?“ zeptal se chladně. Ale věděla jsi že zuří. Rázně vykročil k tobě a ty jsi věděla, že tentokrát pro ránu nepůjde daleko. V podstatě jsi dosáhla toho čeho jsi chtěla. Falmarin Dorazila jsi do Zlaté Flákoty. Byl to velký, dvoupatrový, kamenný dům, který vypadal, že není starší než dva roky. Hned vedle byli otevřené vrata, kudy se dalo vjet na dvůr, kde bylo místo na ustájení koně, když jsi nahlédla vraty viděla jsi, že dvůr je vydlážděný kočičími hlavami, které byli posypány slámou, která vypadala čistě. Pravidelně ji vyměňovali což už o něčem vypovídalo. Podívala jsi se na papír, co visel vedle dveří: Ubytování 7 dní + tři jídla + ustájení koně 1 zl 3 st Ubytování 7 dní + tři jídla 1 zl Ubytování 7 dní 5 st Ubytování 1 den + 3 jídla 1 st 5 md Ubytování 1 den 5 md Což měli docela slušné ceny, na to že je to lepší hostinec. Kdyby jsi chtěla nějaký opravdu luxusní, tak jsi si byla jistá, že by jsi platila o hodně víc. Ale zase kdyby jsi šla do horšího, tak bys zase platila o hodně méně. Tohle si, ale každý taky dovolit nemohl. Vedle tebe se někdo zastavil a také se díval na ceny. Podívala jsi se na něj, byl to muž snad kolem třiceti s pěstěnou bradkou a slušném cestovním oblečení, které bylo však poznamenaný cestováním. Měl delší černé vlasy, které se mu ke konečkům mírně vlnily a ocelově šedé oči. Podle koženého, vyztuženého brnění a meče jsi poznala, že je to válečník, který se už vyzná a má zkušenosti. Měl vojenské držení těla a podle to co ti pohled na něj odhalil neměl na sobě ani gram tuku nadváhy. Sundal si z opasku měšec a nahlédl dovnitř. Pokývl mlčky hlavou a zase vzhlédl. Podíval se na tebe, slušně tě kývnutím pozdravil a pak odešel i se svým koněm na dvůr. Nejspíš usoudil, že pobit zde si může dovolit.

Ra´wa - 19. dubna 2011 13:49

Aréna za mřížemi Tak přecejen.... že by ona zlomová chvíle, nebo to bude tak, jako vždycky? Neobtěžuju se se vstáváním, alespoň zatím ne, ani nevtahuju hlavu mezi ramena, současně nejsem tak blbá, abych jí zvedala nějak vysoko a bojovně vzhůru a tím mu dala příležitost, aby si praštil. To možná ještě tam dole, ale teď jsem se nehodlala dát nijak lacino. Stisk pryčny nepovolil, ale spíš jsem se dlaněmi opřela, abych se od ní mohla odrazit. Ušklíbnu se. "Ne." úšklebek se trochu roztáhne a nevypadá ani trochu hezky, společně se žlutozeleně žhnoucíma očima, jejichž bělmo se navíc ještě zakalilo krví. I méně znalí drowů věděli, co to znamená. Dalo by se to přirovnat k předzvěsti posedlosti válečníka v bitevní vřavě, kdy se ten neohlíží na nic - na rány protivníků jakkoli hluboké a bolestivé, jen na pach krve co způsobují - jak jejich, tak jeho vlastní. A nepřestane, dokud nepobije vše kolem, nebo nepadne sám. Stejně, jako neměl Kel daleko od toho, aby se pořádně rozmáchl, já měla stejně tak krůček k tomu, abych se dostala do toho stavu mysli. Jediné, co mě ještě drželo alespoň nějak při rozumu bylo to, že chcípnout tady se mi rozhodně nechtělo. "Jenom ti připomínám tvoje vlastní praktiky. A už mě popravdě nebaví držet se něčeho, na co pliješ ty sám. Byť to byla možná výjimka, ale i tak... A když... měl bys dělit rovnakým dílem. Jak pak chceš autoritu? Jak si chceš udržet vedení? Vymlátíš si ho?" poslední slova doplněná drzým povytáhnutím jednoho obočí. Jsi předvídatelný.... syknu sama pro sebe předtím, než vcelku prostým a rychlým pohybem uhnu před ránou. Místo mých kostí tak lehce zapraští jiné - přecejenom skála je skála a síla, co do úderu vložil by mi hravě přerazila čelist. Rozhodně nečekám, než se rozmáchne dál - ihned vyskočím na nohy, ale neustoupím stranou. "Já už nechci, Kele. Už toho mám dost. Buď budeme oba dodržovat pravidla... Nebo ne. Jenom škoda, že druhý slyšíš jen v tu chvíli, kdy ti jde o vlastní zadek." při posledních slovech se bělmo očí opět projasní, i když naběhlé žilky zůstávají. I tak to znamená jakýsi nevyřčený ústup a pro Kela i kdyby jen jako bojovníka vcelku jasný signál k útoku. V zásadě to vždycky dopadne stejně. Nemáš kam jít, ke komu, co dělat... A to on moc dobře ví. Co ale taky ví je to, že jednou... jednou budeš konečně ochotná se opravdu proti tomu všemu postavit - a dát za to vlastní život, protože to nebude kvůli svobodě. Pokud se něco nezmění.

Falmarin "Falca" - 19. dubna 2011 15:31

Hostinec U Zlaté flákoty I já si mohu pobyt zde dovolit, což v duchu s potěšením konstatuji. Naposledy pohlédnu na ceník než zamířím i s koněm ke stájím. Zde sejmu zavazadla a zbraně a předám zvíře pacholkovi, aby se o ně postaral. Sama vykročím k hostinci. Připadám si poněkud divně, když se konečně vměstnám se svým nákladem do nálevny a přitáhnu k sobě pár pohledů. Není divu, pod objemným vakem se ježím zbraněmi, ale sama se poněkud ztrácím, drobná a útlá pod svými zavazadly. Pevným krokem však vyrazím k pultu, kde bych tipovala někoho z personálu, kdo by mě mohl ubytovat, dám tak zároveň najevo, že si se svými zavazadly umím poradit. S rachotem odložím nezbytné množství věcí a zapátrám pohledem po hostinském, abych si mohla objednat týdenní pobyt s jídlem.

Osud - 20. dubna 2011 19:23

Ra`wa Svaly na čelisti se mu napjali, jak zatnul zuby. Přimhouřil oči a otočil se k tobě. „To máš z toho, že jsi hrozná provokatérka, Ra`wo. Pokoušíš mou trpělivost kdykoliv se ti naskytne příležitost. Ale i já mám své hranice.“ Skoro zasyčel. Postoupil směrem k tobě, ruce zatnuté v pěst. „Ty chceš, abych svůj slib porušil. Proto se stále snažíš mě k tomu dohnat. Jen to přiznej a nesnaž se mi tady něco vyčítat. Jsi děsně vypočítavá mrcha.“ Zhluboka se nadechl a ty jsi poznala, jak se snaží ovládnout svůj vztek. Jeho ruce trochu poklesly, nabíral zpět svůj ztracený klid. Vyrazil k tobě, znovu jsi chtěla uskočit, ale on na tebe nešel pěstí. Chytil tě za paži a strhl zpět před sebe a přitlačil tě na zeď, kde tě mezi pažemi a svým tělem, který přitiskl na tvé uvěznil. „Dlouho jsem ty tvoje drzosti snášel. Dost dlouho jsi mého slibu využívala na ty své drzosti. Ale tomu je teď konec. Rozumíš tomu?“ Řekl ti tiše. Falmarin – U Zlaté flákoty Vešla jsi do ruchu, měli tu poměrně plno. Muži, ale i ženy tu sedávali po skupinách, někteří stáli, nejspíš si na cestách užili sezení víc než dost. Popíjeli z pěkných, dřevěných džbánků a vůbec tu panovala veselá nálada. I když dům byl z kamene, místnost byla dřevěná. Stoly kulaté a čisté, dřevěné zdi zdobili zvířecí kožešiny a nad velkým krbem viseli dvě velké, překřížené šavle. Rozhlédla jsi se. Nikdo tu neměl s ničím problém. Trpaslíci bez problémů seděli vedle lidí a ti zase vedle skupince elfů v kazajkách, jen mágové nebo čarodějové se zdrželi trochu stranou, nejspíš mluvící o svých magických praktikách. Hostinská se vynořila z kuchyně za barem, žádný hostinský, ale hostinská. Byla to poměrně mladá žena se zrzavými vlasy, nosem posetýma pihami, hnědýma, něžnýma očima a poněkud větším poprsím. Usmála se na tebe. „Co to bude?“ zeptala se. Objednala jsi si pokoj na sedm ní i s jídlem, pokývala hlavou a natáhla se za sebe. „Ještě, že jste přišla tak brzy. Už teď máme poslední dva volné pokoje. Teď tedy už jen jeden.“ Usmála se a podala ti klíč. „Ale platí se předem půlka z ceny. Při odchodu se platí zbytek.“ Řekla ti, což znělo rozumně. Odešla jsi do svého pokoje, který byl o hodně útulnější, než kde jsi spala předtím. Postel s prachovým peřím, skříň, vlastní krb, zdi ozdobené ovčí kůží a nějakou tapisérií. Stůl s lesklou deskou, židlí, měla jsi tu i připravený kalamář s pár kusy papírů. Na polštáři ti ležel malý svazek voňavých bylinek na uvítání. A převážně tu bylo čisto a vzduch také, žádný zápach zatuchliny, denně tu musí jistě větrat.

Falmarin "Falca" - 20. dubna 2011 20:23

Hostinec Poděkovala jsem a zaplatila co po mně žena požadovala. byla to dobrá nabídka a pokoj, jak se ukázalo, za to rtaké stál. Když si konečně složím věci, usednu na židli (na lůžko se v cestovním oděvu neodvážím) a chvílku jen tak sedím a užívám si příjemného prostředí a klidu. Nakonec vybalím vak a připravím si oblečení na vyprání. Ovšem dřív než si pošlu košile, nohavice a nějaké to prádlo do prádelny, budu si muset pořídit cosi čistého, abych měla v čem pobíhat po městě a po hostinci. Zamknu tedy pokoj (pokud to jde) a vydám se do města. Ve výčepu se ještě zastavím, abych odchytla hostinskou a požádala ji o koupel na večer nebo radu, kde by se něco takového dalo spáchat. Je možné si u vás nechat vyprat? Vybavím si ještě poslední dotaz, než se obrátím k odchodu. Jakmile jsou mé otázky uspokojeny, vyrazím do města. Je skutečně štěstí, že jsem přijela tak brzo. Stihnu si nakoupit a projít město, tedy alespoň v to doufám. Peníze jsem si projistotu ukryla do několika vnitřních kapes pod koženou kazajkou a k opasku připla meč i dýku. Přes viditelné úsilí mladého krále je jisté, že lidé jsou stále jen lidmi...tedy bez ohledu na rasu. Vyrazila jsem zpět cestou, kterou jsem přijela k náměstíčku, na kterém jsem zahlédla obchody, z nichž jeden by mohl být švadlena.

Ra´wa - 21. dubna 2011 00:55

Cela "Je to podobné jako dívat se do pokřiveného zrcadla.... nemyslíš? Silná vůle... silná vůle a sebeovládání - to je to, co vyžaduješ a sám to nemáš." Když po mě chňapne, nepodaří se mi uhnout - zradí mě opět ta samá noha jako předtím v aréně, takže než abych riskovala pád, nechám se radši přirazit ke zdi, která sedře tenkou vrstvu kůže ze zad. Zapálení ale sotva ucítím, navíc mi náraz napůl vyrazil dech. V získání víc kyslíku brání i Kelovo tělo přitisknuté na moje. "Co čekáš od kříženeckýho bastarda jako jsem já? Od toho jak mě vychovali a co jsem. Že budu hodná holčička? Že se někdy napravím? Sám tomu nevěříš a sám to vidíš." heknu když se mi konečně podaří trochu naplnit plíce kyslíkem. Možná jsem dosáhla toho, co jsem chtěla, jenže... až teď jsem si uvědomila věc, co předtím ne... A sice, že se z toho něčeho, co jsem stanu děvkou - ničím. Chyba. Obrovská chyba která těžko půjde napravit a plně mi to došlo až teď, jako bych znovu dostala ránu pěstí jako tenkrát, kdy jsem o to prosila jak žebrák. Žaludek se zdvihne, v krku nakonec jenom krátce zapálí šťávy z něj. Ano - teď je mi ze sebe vážně na zvracení. Všechno, co jsem si... vybudovala, kam jsem se dostala je pryč. Mám příšernou chuť křičet, i když se z hrdla vydere sotva něco jako zasípání. Vždyť tohles chtěla, ne? ozval se v hlavě posměšný hlas démoní krve - to ona neměla vůbec žádnou morálku a pravidla, ani kapku cti, nic. To ona byla to skutečné zlo, špína a odpad. Tělo sebou zacuká, pak se v odporu vzepře - Kel to pozná, ale pohyb není vidět vlastně žádný, spíš ucítím, jak se mi vcelku ostřejší výčnělky skály víc zaryjí do kůže. Měla bys být ráda - zas jsi dostala, cos chtěla a že toho teď budeš mít dost... Uvnitř sama sebe řvu vzteky a současně s tím zoufale úpím. On nikdy nebere svoje slovo zpátky - obvinila jsem ho, že jeho slibu nevěřím a tím ho vlastně sama zbavila jakékoli platnosti. Není to tak, že ten slib není - on tímpádem vlastně nikdy nebyl, neexistoval. CHYBA. Obrovská chyba. Dech se zrychlí, znovu se zkusím vykroutit, ale jenom si ještě víc rozedřu záda. To, co mělo být sladkou odměnou se překvapivě rychle proměnilo v hořký trest. Trest, který si budu odpykávat patrně hodně dlouho a příjemné to nebude. Teď jsem totiž ztratila i ty poslední zbytky svobodné vůle, co mi Kel nabídl... A vydobýt je zpátky bude těžké, ne-li nemožné. Měkneš... sykne mi v uších, pak se do nich odrazí tichý chechot. Přesto však, z nějakého důvodu se tělo tlakem proti tomu druhému snaží vymanit, i když je to k ničemu.

Osud - 20. května 2011 21:59

Falmarin Hostinská přikývla. „Nechám vám připravit večer vodu do pokoje. To co si chcete nechat vyprat hoďte na hromadu ke dveřím.“ Řekla ti. Jen co jsi se ubytovala odešla jsi do města, první jsi zamířila do krejčovství, kde jsi si koupila oblečení a další objednala, nakonec přece jen ty jsi potřebovala speciální oblečení. Krejčí ti ho slíbil za dva dny. Znovu jsi vyrazila ven na ulici, vyrazila jsi na obhlídku města. Změnilo se od té doby co jsi tu byla naposledy, hodně domů bylo opravených nebo se opravovali, ulice nebyli tolik špinavé a zaslechla jsi i něco o kopání kanalizace. Nový král se snažil jen co je pravda. Možná by jsi si mohla i troufnout říci, že i lidé byli šťastnější. Přinejmenším spokojenější. Došla jsi na nějaké další náměstí, kde byl menší trh spolu s několika kejklíři, kteří se rozhodli lidi pobavit před tím než budou ty pravé oslavy. Nebo spíš si přivydělat. Dívka na laně zrovna stála na jedné noze a předváděla labuť. Zmalovaný chlapík žongloval s barevnými míčky. Dva svalnatí muži předváděli v ringu z provazů souboj v přetlačování. Což přilákalo celkem dost diváků. Také jsi se šla podívat, nakonec kejklíře nepotkáváš každý den. Zrovna to vypadalo že svalovec v modrém vyhraje, když ti najednou někdo sáhl na zadek. Hned jsi se otočila, když jsi uviděla modrookého chlapce, asi desetiletého navlečeného ve velkém kabátu a plátěné čepici. Vykulil na tebe oči a dal se na útěk. Hned jsi se začala šacovat jestli něco nechybí. A samozřejmě, že chybělo. Dvě z tvých kapes byli prázdné. Ani jsi si nevšimla, kdy ti peníze ukradl.

Osud - 20. května 2011 22:10

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Kelovi se z úžili panenky do úzkých štěrbin, přimhouřil oči a popadl tě za krk, zvedl tvou hlavu do výšky, mohla jsi dýchat, ale stejně tě trochu přiškrtil. „V tom případě z tebe bude to za co tě všichni považují.“ Sykl tiše a s náznakem příslibu. „A za co se zřejmě považuješ i ty sama.“ Přitáhl si tvou hlavu k sobě a hrubě tě políbil na rty, kousl tě silně do rtu až jsi ucítila na jazyku pachuť mědi, poranil ti ret. Vtěsnal stehno mezi tvé nohy a bolestně sevřel ňadro v dlani, stiskl bradavku mezi palcem a ukazováčkem a zatáhl. Bolelo to, ale i tě to vzrušovalo. Dál tě líbal na rty, olízl ti poraněné místo. Znovu tě chytil za ruce, sklonil se a vzal do úst bradavku, silně sál a znovu kousl, to samé udělal i s druhým ňadrem. Mísilo se to s tupou bolestí a rozkoší. A pak najednou tě pustím a odstoupil. Těžce dýchal a byl vzrušený, ale v očích měl stále vztek než touhu. „Ještě jednou mě takto provokuj a dokončím to.“ Varoval tě a olízl si rty.

Ra´wa - 22. května 2011 19:22

soukromá zpráva od Ra´wa pro Cela Z čeho byly ty slzy, co se na párvteřin objevily v očích? Ze stáléo minima kyslíku, z toho, jak stiskl hrdlo, nebo z něčeho... Každopádně zas hned zmizely. Všichni?! pohled očí ztvrdne, objeví se v nich jakýsi vzdor. To, co dál udělal... polibek, kovová, nezaměnitelná příchuť krve na rtech, jeho stehno mezi mýma nohama, pevný stisk ňadra, co zabolel, zatáhnutí co způsobilo, že se mi čelo podmračilo a tiše jsem sykla... Všechno tohle vyvolávalo v těle opět onu protichůdnou bouři. Dva divoce se rvoucí pocity - pocit nenávisti, odporu a pak ten chtíče. Který zvítězí tentokrát? Když začne sát, tělo se přecijen na chvíli uvolní, jak nad ním mysl ztratí vládu díky stále sílící rozkoši, z úst sklouzne zasténání. Netrvá to však dlouho a opět se přihlásí jakási.. hrdost? Falešná pýcha? Jak kousne poprvé, tiše zavrčím. Napodruhé už je to už vztekle. Chyběla sotva vteřina a popadla bych ho ne zrovna něžně za vlasy, jenže... Překvapení, co se objeví v pohledu očí tam setrvá sotva vteřinu, ale uvnitř zůstane patrně ještě o dost déle. Pomalu se narovnám, otočím co nejvíc jak to jde hlavou k poraněným zádům - kůže je naštěstí sedřená jenom povrchově, i když to pěkně nepříjemně pálilo a štípalo. Obrátím se zpátky, natáhnu se pro oblečení - novota je dost nezvyklá, spíš než příjemná vyvolává podivné svrbění kůže, která na něco podobného není navyklá. Nasaju ještě zbytky krve z ranky na rtu - a vzápětí ji odplivnu, takže skončí ne moc daleko od Kelových nohou. Ušklíbnu se. "Nemusíš mít strach. Nemám zájem." znělo to částečně jako pohrdavé odfrknutí. Obdobně se vyjadřovaly zvláště drowky, když jejich partner nebo milenec klesl se svou slabostí až kamsi na dno. Samozřejmě, že pak neměly zájem o nic, natož fyzického. Teoreticky jsem měla důvod to říci... ale možná tak sama sobě. Vyřknout nahlas ponouklo něco jiného. Kel může udělat dvě věci - přejít to... anebo si zkusit "vydobýt postavení zpět". A nebylo to možná tak snadné rozhodování, jak by se zdálo. Věděl, že si najdu v obojím onu "slabost". V prvém jako nedodržení toho, co tak moc sliboval před pár okamžiky a v druhém... že se nechal vlastně svést a vyprovokovat, což z něj nečiní pána situace, jak by správně mělo. Jestli jsem se však nespoléhala příliš já sama.

Falmarin "Falca" - 25. května 2011 23:07

Město To že nenosím všechny peníze na jednom místě je ve městě samozřejmost, ale obnos, který jsem si nechala tak hloupě odcizit by mi přinejmenším chyběl na vytouženou rekreaci. Vůbec se nerozmýšlím, obrátím se až zvířím obláček prachu a vystřelím za zloději. Parchanti mizerní, dostanou razítko mé dlaně na každé volné místo!... Sleduji pohyb, prach i případný zmatek, který by malí lupiči mohli vyvolávat svým úprkem a odmítám se smířit s myšlenkou, že se prostě zase musím poohlédnout po nějaké práci. I když ve městě jako je toto jí bezpochyby nebude málo. Obratně kličkuji mezi lidmi a zvířaty, občas nevybíravě rozhrnu hlouček nebo dvojici a nenechávám své okolí napochybách, že nejsem v přátelské náladě. Půvabnou tvář mám skroucenou do hněvivé grimasy a pohled, kdyby mohl, nejspíš by podpaloval. S voláním o pomoc se neobtěžuji. Nějak nepodléhám iluzi, že bych se jí dovolala a ještě na sebe neupoutala další nežádoucí pozornost. Stačí, že se řítím náměstím jako bohyně pomsty...

Osud - 06. června 2011 16:53
	soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Chytil tě bolestivě za paži. „Tady nezáleží na tom jestli máš zájem nebo ne. Pokud znovu budeš zkoušet kam až sahá moje shovívavost, dokončím to ať už bys chtěla nebo ne. Tady nejsi ty ta co rozhoduje. Nezapomínej na to.“ Zavrčel. Pak tě pustím a odkráčel pryč. Osaměla jsi. Zůstalo jen tvé rozbolavěné tělo a zraněná pýcha.

Osud - 06. června 2011 17:25

Falmarin Chlapec se ohlédl a když viděl, že ho pronásleduješ, polekaně vypískl a utíkal ještě usilovněji. Začal kličkovat mezi lidmi, aby ti pronásledování ztížil. Sice jsi byla rychlejší, ale chlapec zase menší a tak se lidem vyhýbal snadněji. Zatím co ty jsi věčně do někoho vrážela. Ale aspoň se ti dařilo ho neztratit. Chlapec utekl do jedné z úzkých uliček. Spěchala jsi za ním. Tady už ti nikdo nepřekážel, tak jsi ho snadno doháněla. Tu se, ale chlapec otočil k tobě čelem. „Teď!“ zavolal a odevšad na tebe vyskočili další skřeti... tedy děti. Pověsili se na tebe, jedno z nejmenších, asi tříletá dívenka ti sedla na nohu, objala ji ručkama pevně v koleně a kolem kotníku obtočila nožky. „Držte ji! Néééé... je moc silná! To není dívka, ale kluk! Holky nejsou tak silné! Já ji už neudržíííímmm!“ slyšela jsi děcka jak na sebe pokřikují. Chlapec co tě ukradl, na tebe udělal tůdle nůdle a dal se znovu na útěk. „Jojo utíkej! Jojo!“ volala ta nejmenší.

Ra´wa - 06. června 2011 22:23

soukromá zpráva od Ra´wa pro Cela Na nose se zřetelně vyrýsuje několik vrásek, jak se nakrčí, když mě popadne za ruku a ne zrovna něžně. Rty se pootevřou a mírně odchlípnou od dásní v tichém zavrčení na znamení varování. Jeho slova jdou napůl jedním uchem dovnitř a druhým ven. "To jistě." zasyčím v odpověď dost neurčitě, takže se dá víc jak těžko odhadnout, jak to bylo myšleno. Mohla v tom být naprostá neúcta stejně jako vztek z pokoření a uvědomění si toho, že má Kel pravdu. Poškrábu se pod látkou na prsou - opravdu dost nepříjemně kousala a svědilo to. Na klidu mi tahle skutečnost rozhodně nepřidávala, spíš naopak. "Vërta tawajö..... Ssssarw!" zavrčím vztekle, vážně to nebyl nijak příjemný pocit. Snad bych Kela začala podezřívat, že to udělal schválně, ale nakonec udělám něco jinačího. Sice nebyl ONEN DEN, ale to nevadilo. Beztak nejsem drowka, nemusím se držet jejich svátků a dalšího. Jednoduše jsem tyhle hadry svlékla a to bleskem, pohodila je do písku - spíš jim to prospěje než uškodí. Ve výklenku co byl skrytý za pryčnou se skrývaly jinačí šaty. Chyběla snad jen rituální dýka - kterou mi Kel samozřejmě nenechal. Odění dřív patřilo mojí matce. Stejně jako jsem se bleskem oblékla jsem podobně rychle i vyrazila z cely. Chodbou se ozvalo dost hlasité prásknutí, odlétlo i pár kousků kamene a vzduchem se zaprášilo. Zavrzání a zapískání, co se ozvalo po té jen vypovídalo o tom, že takhle šetrnné zacházení už jeden z pantů nevydržel. "Aszti-wa rey. Calüme wertza szár..../Jistěže rozhoduješ. Dokud nepojdeš." tohle nebyl můj jazyk. Ne tak docela. Užívali ho mimojiné drowové ovládající magii - mou matku nevyjímaje. nebylo to ale žádné zaklínadlo, jen dva jazyky propletené pospolu, zkřížené v nesourodě, stejně jako já samotná - jazyk démona a jazyk drowa. Skoro spokojeně se ušklíbnu a ještě natáhnu krok. Řetízky na bocích občas jemně, nebo i hasitěji zacinkaly o sebe. Ta slova byla samozřejmě určena jen jedinému, který by jim ale nerozumněl ani způle. Teď jsem nepotřebovala jakékoli zdržení z jeho strany. Kelova silueta se totiž rozhodně nedala splést s žádnou další. Sice jsem zvolila jiný jazyk, ovšem krok je protáhlý stále stejně. Spěchám? Jistě. Kam? Jemu po tom rozhodně nic není. Samotný spěch ho možná nebude zajímat - jako spíš důvod, kam takhle oděná. Nepatřím totiž zrovna mezi nějak velké parádnice, co by zdůrazňovaly svojí ženskost. Já jí ukazovala v té nesyrovější podobě, ale teď, zdá se, jsem změnila názor. Pro někoho možná víc jak znepokojivý fakt. Snad dlouhý závoj roušky zavadí o Kelovu kůži, podobně jako konečky vlasů. jen mírnější zaváhání na menším rozcestí v úvaze, kde by mohl být... pak následné prudší zahnutí tím směrem. Už jsem tu dost dlouho na to, abych věděla, kde jsou bojovníci jako Pohan "ubytovaní".

Osud - 06. června 2011 22:47

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Kel se zastavil, když jsi se prohnala kolem něj, ale nepokusil se tě zastavit, ale cítila jsi jeho pohled, který tě pálil v zádech. Pohan byl favorit a vyhrál už spoustu zápasů, nemluvě o tom, že je to už dlouho co tady naposledy zápasil. Takže jasné, že si ho budou hýčkat a bude v té lepší části. Kel by jistě také mohl být tady, ale on jednoduše nechtěl. Ne že by na to neměl, ale spíš prostě nechtěl své lidi rozmazlovat. Nakonec vše co jste potřebovali jste měli. Něco navíc bylo zbytečné. Jak jsi šla chodbou, loučí přibývalo a podlaha byla čistější. Nakonec jsi došla k jedním dveřím, před kterými stál hlídač. Znal tě, ale stejně se zamračil a prohlédl si tě. Hned jsi poznala onen pohled chtivých mužů. Nebyl by první. Zeptala jsi se kdo tady sídlí, odpověděl ti, že Pohan a když jsi řekla, že s ním máš schůzku trval si na tom, že tě musí prohledat. Na co má Pohan vlastně hlídače, když sám by se víc než dobře zvládl ubránit. Začal se šacovat, když se dveře za ním otevřeli a něco se rozbilo o mužovu hlavu a hlídač se zapotácel. Za ním stal Pohan a tvářil se pěkně naštvaně. „Říkal jsem ti sakra, že ji máš pustit hned!“ sjel ho a v ruce držel pěkný obušek z hladkého dřeva. Spí vypadal, že je na ozdobu. Nezdál se, že by byl někdy použitý. Když se podíval na tebe hned byl jeho výraz příjemnější, usmál se. „Zapomeň na toho tupce. Pojď dál.“ Pokynul ti a nechal tě vejít. „Vypadáš... krásně.“ Řekl s menším zaváháním. Asi si nebyl jistý jestli by měl chválit tvůj vzhled. Vešla jsi do místnosti, která byla stejně velká jako vaše, také z kamene, ale zem pokrýval koberec, takže se tu mohlo chodit pohodlně bos. Byli tu i vypolstrované pohovky s kulatým stolem. Vzadu jsi viděla dokonce postel, která měla závěsy aby měl spící trochu soukromí. Bylo tu pár truhel, zdi zdobili zbraně, které vypadali i jako, že se používají. Nad menším krbem byl kostěný meč, celý z bílé kosti. Vypadala krásně, ale jestli se dala použít v boji těžko říct. Na stole už sála rozpitá láhev. „Udělej si pohodlí.“ Řekl ti a rozhlédl se. Povzdychl si, jako kdyby se snad za ten přepych styděl. „Mají tu jen víno. A tak mě napadlo...“ Pousmál se. „Jestli nemáš chuť zdrhnout a zajít do pořádný hospody? Dal bych si spíš pivo, nebo aspoň kořalku. Ta je na zmírnění bolesti z pořádné nakládačky nejlepší.“

Ra´wa - 07. června 2011 00:21

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pohan Zkus šáhnout někam kam nemáš a jedním hmatem a škubnutim zajistim, že tě podobný chutě přejdou nadobro.... Pomyslím si, když zdánlivě lhostejně sjedu pohledem hlídače. Současně s tím mi proběhne hlavou ale další, tentokráte skoro příjemně uspokojující věc - do tváře se to promítne jako pousmátí - do chvíle, než se mě dotknou pazoury toho chmatáka. Pro něj bohudík a pro mě spíš bohužel - dostane pořádnou ránu do hlavy. Ten, kdo ho obdaroval není nikdo jiný, než Pohan. Pousmátí mu oplatím pobaveným ušklíbnutím, obloukem se vyhnu tomu tupci - jestli předtím měl aspoň trochu rozumu, pozbyl ho po ráně nejspíš úplně. Nevím, proč, ale Pohan nebyl jediný, koho jeho následující slova uvedla do trochu podivného stavu a rozpoložení. A já nějak nevěděla, co na to odpovědět, tak jsem jeho lichotku přešla jen mlčením a snad letmým, trochu křečovitějším stisknutím rtů v pousmátí. Na podobné jednání prostě... nejsem zvyklá, nemám odkud být. Radši rozptýlím pozornost a pocity nejistoty v pozorování vybavení cely, která se dala nazvat spíš pokojem a snad i něčím víc než jen tím. Rozhodně se tady na obyvatelích nešetří, nebo - jak by řekl Kel - nehorázně plýtvá vším, co je v dosahu. "Do... kam?!" hlas vyjede až do vyššího zasyčení, což v danou chvíli vyzní významněji jak varování hada před útokem. Z mojí strany se však žádný výpad nekoná - bylo to spíš překvapení, v kterém se odrazilo něco málo z předchozího rozčilení kvůli vlastní nejistotě. Přejedu ho žlutýma očima, které se najednou rozjasní. "Jestli stojíš možná o několikanásobnějš pubicitu tam nahoře než bys získal v jakýkoli aréně, ale bez nutnosti dalších ran - ať už rozdaných nebo darovaných - tak směle do toho." povytáhnu možná trochu skepticky, ale spíš vyzývavě jedno obočí, stejně jako se noha pokrčí v koleni, takže se po ní sveze cíp látky a odhalí ji tak celou až ke slabinám. Za co mě všichni mají - tos říkal, Kele. Nebude tedy problém jim na tomhle mínění kapku přidat. Mě to přece už neuškodí, co myslíš... "Čekáme ještě na něco?" pousměji se a v očích se pobaveně blýskne. Teď si to ale bude chtít setsakra hlídat záda a k tomu doufat, že se Kel nevypraví za nějakou svojí děvkou "tam nahoru". Občas to dělával a už tam dlouho nebyl. I když možná by to bylo lepší - tady dole spíš hrozilo, že by si mě mohl všimnout a hlavně toho, odkud jdu. Navíc skutečnost, že budu bez dozoru nakrásně nahrávala do karet ještě další věci...

Osud - 07. června 2011 00:37

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Pohan se usmál. „Vypadám snad jako někdo kdo má strach z potíží?“ zeptal se tě a jeho oči sklouzly k odhalenou nohu. Pak se odvrátil a přešel ke stěně kam znovu pověsil obušek. „No... čekáme na mě. Tak pojďme.“ Řekl a vydali jste se zase k východu, prošli jste kolem toho nenechavce. „Znám jednu dobrou hospodu. Mají tam fakt super pivo, jídlo nic moc a schází se tam samé pochybné existence, ale pití skvělé.“ Pochvaloval si. „Ale jestli bys chtěla někam jinam, tak klidně řekni. Nakonec ty platíš.“ Usmál se vesele. On však nešel poprvé, vedl tě celkem jistě. Ale pak jakoby začínal být opatrnější a nakonec začal i nahlížet za rohy. Nakonec tě dovedl ke dveřím za kterými už bylo už jen schodiště. „Tak tudy...“ Pousmál se. „Teď už je to v pohodě. Vyjdeme rovnou do uličky.“ Řekl ti a začal stoupat nahoru po schodech. „Jak jsi se vlastně dostala k téhle profesi?“ zeptal se tě.

Ra´wa - 07. června 2011 00:57

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pohan "Nevypadáš, ale to ještě neznamená, že uvítáš jejich přitahování." odvětím tak nějak prostě, kam vzápětí sklouznou jeho oči velice dobře vnímám - ale ne svým pohledem - pouze kůží - jako vždy a je to tak nejspolehlivější. Navíc to neprozradí, že o daném pohledu vím. Taky mohl možná s tím mluvením počkat, než budeme tomu idiotovi z doslechu. Jestli se nějak nevhodně prokecne, tak já si pak nevhodně pohraju s jeho partiema. A líbit se mu to nebude. Spíš se bude modlit, aby ho udělali eunuchem. "Sama jsem pochybná existence a jak se říká - svůj k svému." Kdyby věděli, že jsem kříženec... nejspíš by mě rozsápali zaživa - ale to už je vedlejší. I to, že by jich aspoň pár dost zařvalo a hostinský by měl vymalováno. Rudě. "Jak se tak dívám... ty vážně dostáváš svému jménu. Protože svatej teda rozhodně nejsi." samozřejmě je to narážka na to, že moc dobře ví, kudy kam. Sama jsem se instinktivně začala postupně obratněji rozhlížet a plížit, jednou ho strhla zčásti na sebe stranou - nebylo ale zbytí, vážně jsem nechtěla skončit dřív, než jsem začala. A navíc.... na jednu stranu zas nebyl tak nepříjemný pocit, kdy se jiné tělo tisklo na moje. Neříkej "Earnais" dokud jsi opravdu zaklínadlo úspěšně nedokončil... pomyslím si pak při jeho poznámce o tom, že zbývá už "jen" vyjít schody. Kolik právě na tomhle "jen" selhalo. Počkám, až vyjdeme ven, kde se napřímím až po několika okamžicích, přesto v postoji těla ještě hodných pár chvil přetrvává úskočnost kočkovité šelmy. "Profesi? No, řeknu ti to tak, že jsem si jí rozhodně nevybrala. A rozhodně to není moje vysněná práce." odmlčím se a přejedu očima po ulici. Ve tmě jsme viděli ještě líp jak vedne - krom sluchu další výhoda nad lidskými smysly. "Ale pořád jsou i horší. Šlapat chodník by se mi vážně nechtělo. To bych radši chcípla na podvýživu." nakrčím víc jak znechuceně nos. Myslet si můžou, Kele.... Ale já VÍM. A to je zatracenej rozdíl!

Osud - 07. června 2011 01:17

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Když jsi se k němu přitiskla, aby jste unikli pozornosti, objal tě jednou rukou kolem pasu. „No... jsem schopen všeličeho, když na to přijde.“ Přiznal skromně a mrkl na tebe. Nakonec jsi mu odpověděla až nahoře, kde vanul vítr. Ne moc čistý, ale rozhodně byl příjemný. Byla tma a tak ulice nebyli hlučné, nebyli prázdné, ale ne ani přeplněné. Zvědavě se na tebe zadíval. „Ty a šlapat chodník? Nějak se podceňuješ. Ženská jako ty by si rychle vydobyla jméno a pověst. Mohla by jsi dělat co chceš.“ Řekl přesvědčeně. Vyhlédl z uličky a pak vyšel v klidu z ní. Počkal až ho dojdeš a šli jste vedle sebe. „A co by jsi tedy chtěla dělat?“ zeptal se tě a šli jste klidně po tmavé ulici. Co každých dvacet kroků ulici osvětlovali lampy.

Ra´wa - 07. června 2011 10:00

soukromá zpráva od Ra´wa pro Venku - Pohan Tolik jsem se soustředila na to, abych byla soustředěná, že jsem si neuvědomila tu jednu věc - jsem VENKU! po několika letech venku z Arény, z toho zapšklýho podzemí, z tý věčný skorotmy, kde magický světlo nemůže nahradit skutečný slunce. Jenže... k čemu mi to vlastně je? "Víš, to je právě ten problém. Já nevím, co jiného bych mohla dělat. Asi jsem v tom až moc dlouho. Často si říkám, že by nebylo špatný.... prostě se z tý díry co je Aréna, dostat. A žít si po svým. Jenže.... já nějak nevím, jak se to dělá." A nerada bych skončila jako moje matka... "Takže z tohohle důvodu... jsem vlastně docela ráda, že je tam dole někdo, kdo mi... řídí život." pokrčím rameny. Vím, že to, co jsem řekla je příšernej paradox vzhledem k tomu, že se dost nerada podřizuju jakýmukoli příkazu, ale v tom základu.... jsem to vlastně svým způsobem dělala právě proto, že jsem si jinak nevěděla rady. "Zní to asi divně, ale...." kousnu se do rtu. Říct mu to, nebo ne? Pro moje štěstí mě zachránil vývěsní štít hostince, co ale visel kapku na půl žerdi. Že by to byla ta hospoda? Jenže to musí vědět Pohan, já těžko. Ne, zatím to, co jsem ve skutečnosti zač a ten důvod, proč bych si těžko vydobyla místo - leda v hrobě - mu říkat nehodlám. Zatím...

Osud - 07. června 2011 10:21

soukromá zpráva od Osud pro Venku – Ra`wa Pohan se na tebe zadíval. „Hm... moc tě sice ještě neznám, ale dokážu si tě představit jako třeba vůdce nějakého gangu. Nebo nějaké organizace. Rozhodně nic menšího než šéf.“ Řekl a pokrčil rameny. „Naučit se žít není těžký. Každý den se něco naučíš. Za chvíli je to stejně snadný jako dýchání. Nakonec kdysi jsem na tom byl stejně jako ty. Neznal jsem nic jiného než jen podzemí. Ale pak mě ten život začínal unavovat. Měl jsem potřebu změny. A tak jsem se vykoupil.“ Prošli jste kolem té hospody, kterou jsi viděla. Takže to nebyla ona. Ale zašli jste o kus dál za roh do menší uličky. Prošli jí, zašli do další a tam se zastavil u domu, kde byli dveře chované pod úrovní chodníku. Museli jste sejít čtyři schody. „Nezní to divně. Nakonec je to jednoduší. Nechávat zodpovědnost za tvůj život na někom jiném. Nemusíš dělat žádná velká rozhodnutí. Je to pohodlné.“ Řekl ti a otevřel dřevěné dveře. Prošli jste chodbičkou a už jsi slyšela hluk a hudbu. Prošli jste dalšími dveřmi rovnou do hospody. Byla to velká místnost, dobře osvětlená a poměrně plná. Viděla jsi tu různé druhy lidí i ne úplně lidí. U stromu se držel tabákový kouř, bylo to tu cítit pivem, nemytými těly a levnou kolínskou. Stoly tu byli kulaté, to nejspíš proto, aby se nikdo nehádal kdo bude sedět v čele. Lidé se smáli, hádali se, vtipkovali, vykřikovali, tamhle jsi viděla i někoho souložit, ale vůbec tu bylo veselo a hlučno. Vzadu jsi viděla muzikanty co hráli odrhovačky, ale pořád oblíbené. Lehké ženy se tulili a jiné zase roznášeli pití. Bylo tu vlastně všechno. Na vás se podívali jen ti co seděli nejblíže ke dveřím, ale pak se dál zase bavili a vás nechali být. „Tudy. Tamhle je volno.“ Ucítila jsi jeho ruku v kříži jak tě vedl přeplněnou místností k jednomu ze stolů. Byl prázdný i když u něj asi nedávno někdo seděl, ještě z něj neuklidili. Když jste se posadili Pohan smetl bordel na zem a rozhlédl se. „Jako vždycky narváno. Tady najdeš všechno. Občas se tu i jen tak zápasí. Jednou jsem tu viděl i kohoutí souboje. Tady se pořád něco děje.“ Mrkl na tebe a odchytil si hostesku a řekl si o jedno půlměsíčkové pivo a kořalku. Pak nechal na tobě co si dáš.

Ra´wa - 07. června 2011 11:14

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hostinec - Pohan Vykoupil... Měls štěstí, žes mohl. Já ne. pomyslím si, než nás ovane vzduch - nebo spíš něco, co se k tomu dalo těžko přirovnat - z vnitřku hostince. Vcelku mě překvapila "nepozornost" ostatních kolem, ale... čeho jsem se vlastně bála? Nevypadala jsem jako míšenec, ani se tak nechovala. Byla jsem prostě.... drowka s rudýma vlasama. A na drowa si nikdo jen tak nesáhl - pokud o tu ruku nechtěl přijít a kdo by tvrdil, že pak zůstane jen u ní. Tetování na zádech, značící vlastnictví Kela bylo skryté právě vodopádem vlasů a řetízek na noze se dal snadno považovat za další ozdobu k těm ostatním. Dokonalejší mimikry si těžko někdo mohl vymyslet, mohla je narušit jen přítomnost někoho, kdo mě zná z Arény. Krátce jsem všechno přelétla pohledem, který se o něco déle zastavil na těch dvou, co si dopřávali něco, co.... mě bylo vždycky odmítáno, nebo to bylo jakkoli vynucené ve smyslu podrobení. Ne že by právě tohle vědomí nesvedlo vyburcovat smysly a tu nejprudší vášeň mnohdy zdobenou kapkami krve, ale.... přirozená zvědavost byla beztak zkoušená tím, jaké to asi je... nepářit se jako zvířata, ale dělat to prostě.... jinak. Pohled to tedy není nijak pohoršený, spíš s jakýmsi prostým zájmem a tichým otazníkem. Nechám se Pohanem dovést až ke stolku. Posadila jsem se a rozhlédla se. Líbilo se mi tu. "Vážně všechno?" krátce sklouznu pohledem po muži naproti sobě, co mě sem zatáhl. Bylo to ale spíš jen popíchnutí, protože jinak - ač to mohlo připadat okolí zvláštní a podivné - jsem vyhlížela spokojeně a to dost. "Jazyk ohně. A neředěný." přecijen hlas zvlášť při posledních slovech zhrubne a ztvrdne. Důvod byl prostý - tohle pití bylo jistou specialitou, občas si jí dopřávali i někteří od nás, ale leda když neměli další den zápas - pokud nechtěli mít problémy. Jazyk ohně byla vlastně šikovně zpracovaná bylina, která se při častější konzumaci, nebo konzumaci ve větším množství stávala velice návykovou drogou. Byla ceněná a známá pro svoje stimulující účinky, rozšiřovala cévy, takže krev proudila rychleji, smysly se zostřily, stejně tak reakce byly pohotovější a... prostě vás to nakoplo a probudilo. Zvlášť drowové byli náchylní a jak jednou ochutnali... dost jich skončilo špatně, asi jako Indiání s Ohnivou vodou na Divokým západě. Jenže... já nejsem drow. Není tudíž od věci si vyzkoušet, co to se mnou provede. Možná taky nic - a nemálo peněz za tuhle "specialitku" bylo vtahu. No, kdo nic neriskuje... Co se ředění týkalo - často se přidávaly různý svinstva co způsobovaly bolehlavy, zvracení, střevní potíže a slabším jedincům i tahle směska poleptala vnitřnosti. Jak dopadli nemusím zdůrazňovat. Přehodím jednu nohu přes druhou, špičkou jedné přitom zavadím o tu Pohanovu. Jindy bych se tím nezaobírala, ale teď možná ano. Drowa by něco takového ani nenapadlo - jenom myšlenka na... páření se s jinou rasou, navíc tak nízkou byla dostatečně odpudivá. Natož uvádět podobné v praxi a snad se o něco i začít snažit sami! Jenže druhá půlka krve byla vpodstatě pravý opak, jen dřív nedostávala tolik volnosti. Pohled, co tentokrát po Pohanovi sklouzne, je tak trochu jinačí, ale... stále nezbavený jakési dravčí podstaty, která, pokud není dotyčný úplný idiot, nebo ho to naopak nepřitahuje, dává na srozuměnou, že jakékoli gesto, co by vedlo "někam dál" by mohlo být riskantní. Ale.. kdo nic neriskuje...

Osud - 07. června 2011 13:53

soukromá zpráva od Osud pro Hostinec – Ra`wa „Co? Máš dojem, že jsem si toho objednal málo?“ usmál se. Když jsi si objednala překvapeně na tebe pohlédl. „Tak to jsem zvědavý.“ Řekl obdivně. Hosteska odplula aby vyřídila objednávku, Pohan se na tebe otočil. Když jsi se o něj otřela špičkou nohy chytil ti špičku do dlaně a držel ji. Ne nijak pevně, takže kdyby jsi ji stáhla snadno by jsi se mu vytrhla. Zadíval se ti do očí, bezestrachu, ale s respektem, který jsi si u něj vydobyla už v aréně. „Vážně chceš zkoušet tohle pití? Myslím, že nemusím říkat co by to s tebou mohlo udělat.“ Pozvedl tázavě obočí. Hosteska přinesla pití Pohanovi a tobě zdělila, že její pití se ještě dělá. Nakonec tohle si vyžadovalo jistou zručnost. Ale během minutky už jsi měla i svoje pití. Pohan pozvedl korbel s kořalkou. „Tak na co připijeme?“ zeptal se.

Ra´wa - 07. června 2011 15:37

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hostinec - Pohan Pohled mu oplatím, koutek úst povyjede výš. "Vážně chceš zkoušet kam až můžeš zajít? Myslím, že nemusím říkat, co by to s tebou mohlo udělat." v očích se možná vyzývavě, možná jemně varovně blýskne, současně s tím jemně škubnu nohou, takže se velmi snadno vymaním z jeho dotyku. Úmyslně jsem větu a slova zvolila stejná, jako on. To už obsluha přinesla pití i mě. Temně fialová tekutina, co se zdála skoro až černá, proti světlu pableskující místy do temně rudé. "A na co? Třeba na tenhle večer." zlehka pokrčím rameny, ale výraz tváře není zdaleka tak lhostejný jako tohle gesto. Žít se má přítomností, minulost je příliš vzdálená a budoucnost stejně tak. Uvidíme, v co se tenhle "dárek" v podobě tohohle okamžiku, nakonec vyklube. Nejprve krátce smočím rty. Ty jemně zabrní, tekutina zaštípe na jazyku, ale pak se to přemění v příjemnou horkost. Chuť nemá vlastně žádnou - a tak je to správně. Už normálně se napiju, jeden lok, dva.. nakonec ještě třetí. Víc jak příjemně to hřeje a ten pocit se rozpíná víc jak rychle do celého těla. O lok navíc a bylo by to jako by se uvnitř rozhořel oheň - ale to už by mohlo být nepříjemné. "Nemyslíš si doufám, že se snad snažím na tebe tímhle udělat dojem." sklenka klepne o stolek, kam ji položím. "Když už se mi povedlo dostat se po těch letech zas nahoru, jsem toho názoru, že bych měla vyzkoušet všechno, co se nabízí. Pořád lepší litovat toho, co jsem udělala než neudělala." dvojsmysl? Narážka? Možná. A možná s tím následující chvilkové sklouznutí pohledu na ty dva milence vůbec nesouviselo...

Osud - 07. června 2011 16:04

soukromá zpráva od Osud pro Hostinec – Ra`wa Snadno pustil tvou nohu. „To ty do mě šťoucháš nohou.“ Bránil se s úsměvem. „Navíc... nemyslím si, že jsem udělal něco co by ti mohlo hodně vadit.“ Mrkl. „Tak dobře. Na dnešní večer.“ Přiťukl si s tebou a napil se. „Ááááhhh.... to píše.“ Liboval si a pak se zadíval jak piješ ty. Zavrtěl hlavou. „To rozhodně ne. Řekl bych, že dělat na někoho dojem nemáš zapotřebí.“ Znovu si lokl, ale už méně. Pak vyměnil kořalku za pivo. „No jistě. Musíš si to užít. Je ještě něco co by jsi si tady na povrchu chtěla vyzkoušet? Možná je noc, ale město žije. Dá se toho dělat spousta.“ navrhl ti.

Ra´wa - 07. června 2011 16:28

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hostinec - Pohan Jistě... je spousta věcí, co by mi vadila daleko víc. O hodně víc... "Jenom náhoda. A málo místa." přecejen se projeví ta drowí polovina. Ale ona to byla pravda, rozhodně to nebyl žádný záměr - že ho z toho "někdo" udělal, přesněji moje druhá část je už jinačí věc. "To možná, ale odmítám tu korzovat po městě s tím, že bych při svým štěstí narazila na někoho, na koho nechci. A že se to v podobných situacích stává. Zatím mi tady nic nechybí." opět se napiju, ale už spíš zlehka. Těžko se mi vzdávalo toho příjemného tepla - a i po tom malém doušku se opět nová vlna rozlila do celého těla. "Vyzkoušet bych toho chtěla dost, i když některé z těch věcí se neomezují jen na povrch. Jenže výhodou je, že tady není dozor." mírně se ušklíbnu, opět se zadívám kousek za nás. "Ti dva taky vypadají víc jak spokojeně." podepřu si bradu, předtím jí ještě naznačím ke těm dvěma, co se věnovali poněkud jinačí zábavě než většina osazenstva, ale očividně to nikomu nevadilo. Obrátím se zpět k Pohanovi. "Nechtěl bys... něco vidět?" pomlka mezi slovy je zcela úmyslná a dost dlouhá na to, aby si myslel, že... možná nestihne odpovědět, ale já stihnu postřehnout jeho reakci. V tomhle případě nejsem mrcha proto, abych mu pak mohla uštědřit ránu nebo podobné - narozdíl od takových situací s Kelem... a vlastně i většinou ostatních.

Osud - 07. června 2011 16:40

soukromá zpráva od Osud pro Hostinec – Ra`wa Pokrčil rameny. „Když jsi tu spokojená tak to je dobře.“ Pokynul ti korbelem a lokl si. Po tvých slovech se ohlédl aby zjistil na co se díváš. „No...“ Odvrátil se. „Když to máš s kým dělat je každý spokojený.“ Řekl trochu váhavě, protože si nejspíš nebyl jistý co by ti na tohle odpověděl. Pro něj to prostě byla přirozená věc. „Někdy prostě není kam jinam jít. A proč bychom jim kazili zábavu?“ řekl už jistěji. Pak jsi mu navrhla jestli nechce něco vidět. Zvědavě se na tebe zadíval a napil se piva. Nakrčil obočí, jak přemýšlel nad tím co by jsi mu mohla chtít ukázat a i když tamto ho nejspíš taky napadlo. „No... jestli chceš. Tak klidně. Co mi chceš ukázat?“ zeptal se zvědavě.

Ra´wa - 07. června 2011 17:07

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hostinec - Pohan "Nevím, kdes přišel k tomu, že bych jim měla tu zábavu kazit. Nebo snad dokonce chtěla." Pravda, nechtěla, ale onen důvod by se vlastně našel, proč bych měla - já něco takového neměla. Neměla, nedostávala.. i když by se nedalo říct, že by se nikdo nenabízel. Jenže ty jsem zas nechtěla já. "Nevím, jestli chci. Ale možná pak pochopíš dost z toho, co jsem ti vlastně říkala předtím. A přestaneš mi tak říkat věci, který by mě dřív nebo později pořádně rozčílily. Poslední dobou mám míň pevný nervy než kdy dřív, ale netuším, proč." snad trochu znechuceně se sama nad sebou ušklíbnu. Proč? No, patrně proto, že démon ve mě vítězil. Ale někdy se ten odvěký boj rozhodnout musel. "Nebo ukázat... ono bude spíš jednodušší ti to říct. Takže zaprvé... nejspíš víš, nebo určitě - že pracuju pro Kela. Nebo pracuju - spíš otročim a rvu se v Aréně." vstanu ze židle, nechám ji odsunutou a posadím se na ni tak, že jsem k Pohanovi zády, loktem se opřu o opěradlo, druhou rukou stáhnu vlasy na stranu, takže odhalí tetování. Obvykle bývá samozřejmě černé, ale aby na mojí tmavé kůži vyniklo, zdobilo jí stříbřitě bílé. Po chvíli spustím vlasy zpět a i se otočím. "Nejenom to. Tohle cos viděl je jeho osobní podpis. Mimo jiné techniky, co tak dlouho nevydrží si tak značkuje svůj majetek. Trvalý majetek." Původně.. jsem mu chtěla říct o tom, že jsem kříženec, ale.. nakonec jsem si to rychle rozmyslela. Nemusí vědět víc, jak ostatní. "Takže si myslím, že to leccos z toho, na co ses ptal vysvětluje a mluví samo za sebe." Dopiju zbytek. "Tobě nic nechybí? I když proč se vlastně ptám, jsi svým pánem, ne jako někdo, kdo sedí naproti tobě."

Osud - 07. června 2011 17:25

soukromá zpráva od Osud pro Hostinec – Ra`wa „Ale tím jsem nemyslel přímo tebe. Ale tak nějak všeobecně.“ Upřesnil a pak mávl rukou, že je to stejně jedno. Přikývl, že chápe a pak čekal. Když jsi mu ukázala tetování a otočila se k němu zpět, viděla jsi jak se mračí. Zamyšleně se napil a chvíli mlčel. Nakonec si povzdychl. „Promiň. To jsem netušil. Myslel jsem si, že to je prostě jen tvůj šéf.“ nespokojeně zamručel. „A to neexistuje možnost jak se od něj dostat? Kdyby jsi tedy chtěla?“ pak potřásl hlavou. „Jo... mě nic nechybí.“ Znovu se zamračil, ale tentokrát na tebe. „Doufám, že se mi mou svobodu nehodláš vyčítat.“ Řekl a zase se chopil kořalky. „A možná, že nejsi svobodná... ale neměla by jsi se litovat. Jsi silná žena, hrdá. Málokdo je takový. Máš důvody být sama na sebe hrdá. Kdyby jsi se litovala dost by mě to zklamalo. Nakonec přece jen tě obdivuji. Jako válečnici, kolegyni, ale i jako ženu.“ Přiznal se ti.

Ra´wa - 07. června 2011 18:19

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hostinec - Pohan "Proč se omlouváš, nics mi neudělal." nesouhlasně pokývu hlavou. "Možná by existovala, jenže to bych se musela zbavit jeho podpisu a nejenom toho. A já do zad nechci mít vypálenej kráter. Je to nějaká svinská magie." napůl zavrčím, nakonec znechuceně odplivnu na zem. "Co bych ti vyčítala, jen říkám, jak to je." stoický klid v téhle větě se najednou ztratí, panenky zúží do štěrbin, že jsou velké sotva jak špendlíková hlavička. "Nevšimla jsem si, že by tady někdo něčeho litoval, ale ještě chvíli a nejspíš bude. A sice že nedržel jazyk za zubama. Neznáš mě, vlastně o mě nevíš absolutně nic, tak mi neříkej co mám a co nemám, stejně jako to, jaká jsem..." tak nějak později mi dojde význam jeho posledních slov. Nějaký vztek je pryč, ale nevím, jestli se mám smát, nebo brečet, obojí skoro ze zoufalství. "Cože mě?" uchechtnu se. "Nejdřív si zjisti něco víc, než s tím začneš, aby ses pak třeba nezklamal, jak se tak často stává. Nejsem beránek ani světice a popravdě možná spíš dobře, že mě má Kel pod rukama. Kdyby ne, nejspíš by ze mě vyrostlo něco, čeho by si sotva někdo vážil. Nevím si rady nejenom s životem, ale ani sama se sebou. Zvlášť poslední dobou je to čím dál horší. Ale kdo říká, že to bastardi maj lehký." pokrčím rameny, pak zvednu sklenici a zamávám jí na jednu z dívčin na znamení, aby přinesla další a to hezky rychle. Docela jsem tý závislosti začínala rozumět. Jak ze mě ten hřejivý pocit vyprchal, hodně rychle to začalo jít do háje. Že jsem byla už kapku mimo sebe mi zas tak nevadilo - byla to daň, kterou jsem ochotná zaplatit. "A nelituju se, jen aby bylo jasno. Jenom se ti tu svěřuju s dalšíma věcma, co bys možná měl vědět, než si někoho jako já postavíš na nějakej byť minimální podstavec. Mimochodem co když je ta hrdost vlastně falešná." pokrčím rameny. Chvíli rýpu nehtem do desky stolu, z jisté letargie mě probere až klepnutí skenice o stůl. Nakonec si ale pití nevšimnu, ba dokonce ho odsunu stranou, zadívám se na Pohana. "Nebojíš se někomu svým způsobem ukrást co je jeho?" židle vrzne, jak ji odsunu, zvednu se a dojdu k němu. Jednu ruku v bok, druhou volně, nohu dám stejně, jako předtím v cele a látka vykoná stejnou "práci". Tak ukaž, jak moc si mě vlastně vážíš...

Osud - 07. června 2011 19:01

soukromá zpráva od Osud pro Hostinec – Ra`wa Pohan zavrtěl hlavou. „Zatím zklamaný nejsem. Já o tobě slyšel už předtím než jsem se vrátil do Arény. Doufal jsem, že se utkáme. A splnila jsi mé očekávání. A to, že tě obdivuji neznamená nutně, že tě budu stavět na piedestal.“ Zaprotestoval. „Zase tak moc bych to nepřeháněl.“ Uchechtl se a napil se. Znovu se na tebe zadíval. „Nevěřím tomu, že kdo nemá hrdost by jsi dokázal tak dokonale předstírat jako ty.“ Odpověděl ti na tvou otázku. Když jsi se mu vlastně nabídla, zaskočilo mu, že si musel odkašlat. Překvapeně se na tebe zadíval. „No. Můj tatík, vždycky říkal, že když něco chci tak si to mám prostě vzít.“ Opřel se lokty o stůl a přejel tě pohledem. „Ale něco takového nerad kradu bez souhlasu.“ Odpověděl a zvedl oči k tvému obličeji. „Neříkám, že bych nerad. Jsi krásná, dráždíš všechny mé smysly, ale spíš tady záleží na tom jestli by jsi ty chtěla.“

Falmarin "Falca" - 08. června 2011 00:14

Hon na děti Jejich drobné ruce byly jak chapadla nějaké chobotnice. Několik jsem setřísla v první vlně vzteku, několik jsem nevybíravě nakopla nebo je pěstí odhodila stranou. Jakmile se ale rozhodly utíkat, drapla jsem jednu malou dívčinku za rozcuchané vlasy než stačila utéct, přitáhla jsem ji k sobě. Tak aby jí to příliš neublížilo, ale aby pocítila zlomek mého hněvu, strhla jsem ji hlavu dozadu. Obrátila jsem tak k sobě drobný obličejík s velkýma překvapenýma očima. Děti se stáhly, jen děvče zůstalo v mých rukách. Volnou rukou zašmátrám u opasku, abych zjistila další ztráty. Tak a teď mi tvoji kamarádi vrátí co mi ukradli nebo ti useknu ruku za všechny podařené zlodějíčky, se kterými se taháš. Nebo tě prodám jako potulné štěně, aby se mi aspoň něco z ukradených peněz vrátilo. Zavrčím k dívence, jejíž pohled mě, jak se zdá, nijak neobměkčil, ovšem dost hlasitě, aby to slyšely i ostatní děti. S tím ji začnu vléct s sebou z ulice zpět do města. Jakobych si chtěla najít jiné místo, vhodné pro vykonání ohlášeného trestu. ...Pravda, pouštím hrůzu a blýským zlostným pohledem, ovšem v duchu uvažuji, co s dívkou udělám, když se mi tento tah nevydaří. Povedu ji na strážnici, do hospody nebo se s ní snad budu vláčet na cestách?! Kruci, děcka zparchantělý! Sama nemám nejmenší chuť se tu s nimi zahazovat nebo je ještě týrat. Ovšem říkám si, že malá lekce by jim neuškodila. Ještě bych tě mohla taky upéct, když nemám za co koupit večeři. Zasyčím vztekle a táhnu ji dál. Pomaleji než bych musela. Čekám, co mi moje divadelní představení vynese... tak trochu očekávám šipku z některého kouta a proto si dívku držím před tělem tak, aby je nenapadlo střílet. Do háje, copak nebudu mít pokoj? Ani jeden den bez práce?! Vře to ve mně jako v kotli, přesto ale cítím, jak vztek ustupuje shovívavosti, jako bych přijala hru dětí a neplánovaně se zapojila.

Ra´wa - 08. června 2011 00:28

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hostinec - Pohan Asi jsem zapomněla, že na mužský se musí přímo, i když jsem fakt netušila, že jsou na tom až tak špatně, že jim nedojde když se ženská nabízí, že to chce. Jak bych to vlastně mohla vědět, když Kel... je úplně jiný? Každopádně podle těch slov... nemusila jsem se urazit, protože mi došel jejich další význam... Rozhodně mě nemá za děvku, ani za mrchu, ani za prostě.... otroka. Byl to zvláštní pocit najednou před někým takhle stát. Jako by mě svlékli nejenom ze šatů, ale i kůže a všeho. Poprvé po dlouhé době se do mysli vkradl pocit jisté trapnosti se studem. No, co myslíš... chci nebo ne? nebudu se nahlas ptát. Spíš se k Pohanovi sehnu, oči se mírně přimhouří a ze rtů splyne snad až příliš zřetelné: "Chci." takže to rozhodně přeslechnout nemohl. Jestli něco neudělá, opět se napřímím. Ne, neroztaju hned co se ukážou první sluneční paprsky, stejně jako ledovec. Ale někde uvnitř cosi tak trochu povolí, i když jsem to sotva cítila i já sama.

Osud - 08. června 2011 00:47

Falmarin Děti na tebe vyjukaně hleděli. Dívenku, kterou jsi zajala jsi táhla sebou, samozřejmě, že hned začala popotahovat a tvářila se vyděšeně. Když jsi se však prohledala, tak ti nic nescházelo, tedy kromě toho co ti ukradl předtím ten chlapec. Nejspíš šlo vážně jen o tvé zdržení. Děti se sice od tebe drželi dál, ale neutekli, dokonce šli za tebou. Dívka vykulila oči, když jsi říkala co by jsi s ní mohla vyvést. Zatím se celkem držela, ale to že ji sníš už nezvládla. Rozplakala se. „Nééé! Nejezte mě! Já už budu hodná!“ žadonila. „To přece nemůžete! Lidi se nejedí!“ řekl jeden ze starších chlapců, kterému bylo asi osm. „Je to určitě ježibaba!“ prohlásila jiná dívka. Ta nebyla úplně člověk, protože měla velké fialové oči. A pak se na tebe vrhli, tedy pověsili se ti na nohy a jeden přes druhého prosili, aby jsi nechala holčičku být a nejedla ji. „Co to tady zase vyvádíte?“ ozval se mužský hlas. Ohlédla jsi se do uličky, kde stál nějaký muž a za ucho držel toho chlapce co ti utekl. „Co obtěžujete tu ženu? Co má tohle zase znamenat?“ děti se vyhrnuli k němu, teď se pověsili na něj a začali mu říkat, že chceš Kam, dívka co jsi držela, že jsi chceš sníst. Muž protočil oči. Vyl to o něco větší muž než ty, hnědé hladké vlasy a čokoládové oči. Otře řezané rysy a výrazná brada. Byl ramenatý a silný, připomínal ti trochu dřevorubce. Což umocňovali i dvě sekery za pasem. I když tyhle nevypadali jako, že je má na kácení stromů. Mohl by být jen o něco starší než ty. „No tak. Pusťte mě děcka.“ Pobídl je a odtáhl kluka za ucho k tobě. Kluk tiše bědoval. „Co jsem vám říkal? Nesmíte krást! Myslel jsem si, že jsme vám to řekl jasně.“ Mluvil na ně a postavil zlodějíčka před sebe. „Omlouvám se za ty malé nezbedy. Neumí se chovat. Pořád ještě mají pocit, že se takhle musí živit.“ Plácl chlapce po hlavě. „Vrať té dámě peníze a omluv se!“ Kluk začal brblat a prohledávat si kapsy. „Bez toho brblání!“ dal mu pohlavek. „Pardon...“ Omluvil se kluk a podal ti tvé peníze. „Doufám, že kvůli tomuhle malému incidentu nebudete volat hlídku? Jsou to jen děti.“ „Ona mě chce sníst!“ vykřikla Kam v tvé sevření.

Osud - 08. června 2011 01:03

soukromá zpráva od Osud pro Hostinec Pohan už dlouho neváhal, podíval se na tebe, pousmál se a přikývl. Postavil se, položil peníze na stůl a pak tě vzal za ruku. „Tak pojďme.“ Pobídl tě a vedl tě k výčepu. U něj jste čekali jen chvíli. „Pokoj.“ Řekl a položil na pult další peníze. Dostali jste klíč. „A tu vodu hned.“ Dodal Pohan přísně, pak se otočil a vedl tě dozadu, kde jsi si původně myslela, že bude spíš kuchyně nebo možná záchod, ale byli tam schody do dalšího patra. Vešli jste do dveří které vám byli určeny. Místnost to nebyla nevelká, byla tu větší postel a umyvadlo. Pod posteli nočník. V podstatě nic jiného tu nebylo. Tady se přece jen lidé na dlouho většinou nezabydlují. Leda tak na noc nebo pár hodin. Pohan odešel otevřít okno a trochu tu vyvětral. Podíval se na postel a pak na tebe, přistoupil k tobě, natáhl ruku a dotkl se tvých vlasů, pramen vlasů nevinul na prst. „Jak to máš ráda?“ zeptal se.

Ra´wa - 08. června 2011 01:30

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj Jen krátce přejedu očima po pokoji. Pořád byl o kus větší jak moje vlastní cela a vybavený byl... vlastně stejně. Vcelku ironicky směšný nepoměr vzhledem k tomu, že tohle byl spíš hodinový hositnec. Vzduch zvenku je příjemný, trochu víc osvěží smysly, stále ještě rozjitřené onu nevyzpytatelnou bylinou. Zhluboka nadechnu, pak zas vydechnu. Když zas otevřu oči, stojí Pohan sotva na krok ode mě. Chvíli mlčky sleduji, jak si natáčí pramen vlasů na svůj prst, pak se na něj znovu zadívám. "Spíš ti řeknu, na co jsem zvyklá. Ale jak jsem se už zmínila, tak bych ráda zkusila něco, co neznám." okamžik ztichnu, než opět pokračuji, žlutá barva duhovky dostane výmluvný, nazlátlý nádech. "Nevůle, podrobení se násilím, bolest, intenzita, divokost... i krev. Netvrdím, že se mi to svým způsobem nelíbí, ale... sama jsem viděla, že to jde i jinak než se pářit jak zvířata, ne-li hůř. A tobě?" vztáhnu paži, hřbetem ruky přejedu po hraně jeho čelisti, zčásti po tváři, pak na rameno.

Osud - 08. června 2011 01:43

soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Zadíval se na tebe. „Znáš tedy jen pěkně drsný způsob.“ Řekl ti a olízl si rty. Zaváhal a zamyslel se. „Tak nějak normálně. Ani hrubý, ale zase ani přehnaně jemně. Škrábání, kousání, plácnutí... ale i nějaké ty něžnosti, mazlené...“ pokrčil rameny. „Udělám co zmůžu aby se ti to líbilo. Kdyby ti něco nepříjemné, klidně to řekni.“ Objal tě kolem pasu po kterém tě pohladil. Pak přitiskl rty na tvé, jen přes ně přejel a pak teprve políbil. Přitiskl tě k sobě a začal hladit po zádech a zadečku.

Ra´wa - 08. června 2011 09:55

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj "Přesně takový ale Kel je. Vůbec mezi drowy je něco jako něha nebo láska... Ani pro to nemají ve svojí mateřštině slova." mírně nesouhlasně pokývu hlavou. Není to řečeno s žádnou lítostí nebo podobným - jen prosté zkonstatování. "Správně by... se to mělo líbit oběma. Alespoň co jsem zatím pochopila." Nebo spíš viděla tam dole. Až tohle všechno Kel zjistí, spráská mě hůř jak psa a kdyby jenom to... Chvilková ztuhlost těla, pak chvilkové uvolnění, ale... nekousnu ani neudělám nic jiného, i když zuby přecijen zlehka zavadím o jeho ret při oplácení polibku. Bylo vcelku těžké potlačit už navyklé a tímpádem vlastně přirozené reakce, zároveň se to proměnilo ve vcelku dost lákavou zkoušku sebeovládání. Nebyla jsem si ale moc jistá, jak ji zvládnu. Snad proto se tělo občas mírně zachvělo, i když Pohan to mohl připisovat svým dotekům a dalšímu. Nebo se tak docela nepletl a přecijen to bylo způsobené i tím? Možná není na škodu si občas zalhat sama sobě.

Osud - 08. června 2011 10:20

soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Odtáhl se. „To máš pravdu.“ Řekl a obešel tě, přejel ti rukou po pažích a pak tě začal svlékat z oblečení. Což netrvalo dlouho, vzhledem k tvému lehkému oděvu. Za chvíli jsi stala nahá a červené šaty ti leželi u nohou. Políbil tě na odhalené rameno. Shodil si z nohou boty a sundal vršek, že zůstal jen v kalhotách. A pak tě k tvému překvapení popadl do náruče, držet tě na rukou pro tebe nebyl problém. Odnesl tě na postel na kterou tě položil a sklonil se nad tebou. Prohlédl si tě, usmál se a znovu tě políbil. Přesunul rty na tvůj krk, rukou přejel po tvém bříšku nahoru k prsům a jedno stiskl v dlani. Palcem začal kroužit po dvorci kolem bradavky, nakonec se rty přisál k druhé bradavce, kterou začal jazykem dráždit. Tiskl ji mezi rty nebo i lehce zuby.

Ra´wa - 08. června 2011 11:11

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj Nikdy jsem se nestyděla za svoje tělo a nahota mi přišla jako přirozenost - pokud ovšem neměla mít spojitost s ponížením. Což ve většině případů, kdy na "to" mělo dojít. Teď jsem si připadala spíš tak nějak nepatřičně, jako nějaká stydlivá, cudná panna. I když to poslední byla pravda - a krom toho, že jsem kříženec je to další věc, co Pohan nemusí vědět. Bolesti co při tom může být se nebojím. Ostatně je to jedna z věcí, která k tomu už vcelku neodmyslitelně patří, akorát teď bude na jiném místě. Jak si mě prohlédl a usmál se, obočí zlehka cuklo v podmračení, ale nakonec jsem jen stiskla rty a mlčela. Když sjel rty na krk, projelo tělem elektrizující brnění - tentokrát to už bezpochyby bylo způsobené tím, co dělal. Díky učínku bylin jsem vnímala náhle jeho doteky stále intenzivněji, čím víc narůstalo napětí a rychleji proudila krev tělem, tím víc ten pocit narůstal, i když pozvolna. Prohnula jsem se proti němu mírně v zádech, vzápětí, aniž bych si to zcela uvědomila mi paže vystřelila zprudka k jeho hlavě, ale naštěstí jsem se stačila ovládnout a jenom prudčeji zajela prsty do jeho vlasů, stiskla je v pěsti jen chvíli, pak sevření povolilo společně s delším výdechem, vzápětí jsem mu v kadeřích jen zlehka projížděla rukou.

Osud - 08. června 2011 11:32

soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Po chvíli se ústy věnoval i druhému ňadru, pohladil tě rukou po podbříšku až zajel do tvého klínu, kde tě chvíli jen hladil, než prstem zabloudil hlouběji a našel nejcitlivější bod. Začal zkušeně dráždit tvůj klitoris aniž by se odpoutal od tvých prsou. Cítila jsi, jak mu ztěžkl dech a srdce se mu rozbušilo silněji, jak se vzrušil. Měla jsi pocit, že to trvá dlouho, ale ve skutečnosti jen chvíli. Najednou sklouzl dolů k nohám postele a uchopil tě za boky. Přitáhl si tě k sobě, tvé nohy si položil na ramena. Políbil tě na venušin pahorek než pronikl jazykem do tepla tvého těla.

Ra´wa - 08. června 2011 14:01

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj Možná by mu mohlo přijít poněkud zvláštní, že útlý proužek chloupků, co nijak nezakrýval pohled na ženství je ne stříbřitý, ale stejně rudý jako vlasy. Ale kdo by se nad tím v téhle situaci pozastavoval? A v jeho stavu... víc jak zřetelně jsem nejen cítila, ale i zčásti slyšela, jak se mu zrychlil tlukot srdce. Od toho svého jsem ho rozpoznala snadno, jelikož moje tlouklo stejně jako jindy, jen občas zrychlilo. Na jeho nepravidelnost se dalo spolehnout. Zatnu zuby a několik chvil zadržím dech, v dlani druhé ruky sevřu pevně potah, co byl na posteli. Do těch míst... Kel se jim vždy vyhýbal, maximálně se jich dotkl rukou nebo prstem, ale aby se jim takhle věnoval a... mazlil se... Pevně stisknutá víčka mě donutí otevřít to, jak mě Pohan chytí za boky. Cože? Snad nechce... vnořit jazyk do středu těla o vteřinu později, patrně bych se alespoň pokusila mu v tom zabránit, ale takhle spíš on zabránil mě v jakémkoli odporu, byť jen v myšlenkách. Pro drowy bylo jejich pohlaví... nebo spíš to protějšků pro ústa zakázanou zónou, protože je považováno za něco... ne nečistého, ale tak nějak zapovězeného v tom zlém slova smyslu. Stačilo pár vteřin a už jsem vůbec nechápala, proč. Vzduch v hrdle se mi chvěl skoro jako kdybych snad měla začít brečet, napůl jsem měla ale chuť se snad i smát, hrdlo stažené ne úzkostí, ale něčím jiným. O několik okamžiků později se špičky nohou propnuly, o dalších pár úderů srdce prsty zkroutily skoro v křeči. Nohy se mírně zachvěly, pak znova, nakonec trochu častěji a pak i silněji. První, co vyšlo z úst nebylo jenom zasténání. Bylo to něco mezi opravdu silným stenem a výkřikem, kdy tělo zalila horkost, jako by se nejen přes něj, ale i jeho vnitřkem přehnal oheň. Ta zvláštní slabost a slast pomalu odeznívaly, ale tělu trvalo dvojnásob déle, než se uklidnilo - zůstávalo však stále příjemně vláčné. Znala jsem to, sice se to nestalo mockrát, ale... ty pocity - tyhle byly jinačí, mnohem hlubší a intenzivnější, než jsem si pamatovala z dob, kdy... A nebylo to tím, že by vzpomínky vybledly. Ta tam byla vysloveně touha po síle a s ní spojené bolesti. Po tomhle stačila jen pouhá myšlenka na to, co bude patrně brzy následovat a tělem proběhly další, tentokrát už menší vlnky vzrušení. Stáhla jsem si Pohana na sebe a líbala ho - vášnivě, ale bez kousnutí, jen občas jsem hravě a jemně stiskla jeho spodní ret mezi zuby. Vzápětí jsem se zhoupla tak, že jsem ho dostala pod sebe. Pozice nadřazenosti rozechvěla touhu ještě o dost intenzivněji. Dlaněmi jsem přejela několikrát po jeho hrudi - byla slast cítit pod kůží pevné svaly. Sklonila jsem se, krátce k němu zvedla oči, než tvář z velké části zakryl rudý závoj dlouhých vlasů. Nejen ženy mají citlivé bradavky a jejich okolí, i když jsem postupně přenechala tuhle "práci" spíš ústům - paže se elegantně natáhly až k jeho bokům, palce zaklesly za okraj kalhot, zčásti zajely do slabin. Zvedla jsem se nakonec vpodstatě do kleku a zbytek sundala za pomoci nohou.

Osud - 08. června 2011 17:01

soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Pohan zrovna odpoutal rty od tvého klína, když jsi si ho vytáhla nahoru a začala ho líbat, jeho rty se zkroutili do úsměvu, ale polibky ti stejně náruživě oplácel, stiskl v dlaních tvá ňadra a tiskl mezi prsty tvé bradavky. Ale to jen do té chvíle než jsi ho svalila pod sebe, podíval se na tebe a v očích očekávání. Začala jsi ho dráždit na bradavkách, zhluboka se nadechl a slastně vzdychl a bradavky mu vzrušením ztvrdly. Sundala jsi mu i zbytek oblečení. Říká se, že když muž je někde velký, tak jinde musí být zase malý. Pro Pohana to neplatilo. Jeho mužství nebylo malé, spíš mělo uspokojivé rozměry. Takových dvacet centimetrů měl určitě a na šířku... vypadalo to tak, že tě čeká spousta potěšení. Pohan tě objal kolem pasu, pohladil tě po zádech, ale pak stiskl v dlaních tvůj zadeček.

Ra´wa - 08. června 2011 18:24

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj Prohnu se v zádech a zlehka zhoupnu dopředu, takže se podbřiškem otřu o jeho mužství, jeho dlaním naopak ještě víc vystavím boky a zadeček a jeho očím zas krom tváře i ňadra. V očích se jemně zablýskne, přes rty prokmitne pousmátí. Jako by snad v náznaku ujištění prosmeknu jednu paži pod svým tělem, prsty přejedu škádlivě přes jeho slabiny... tentokrát zatnutí nehtů do nich ponechám jen v myšlence. O vteřinu později spíš stisknu v dlani něco jinačího. Sehnu se k němu a krátce ho políbím, pak se stáhnu trochu níž, abych na něj pohodlněji dosáhla. Možná drowové neužívali ústa - za to byli mistři v "práci" rukou. Na jednu stranu musím Kelovi poděkovat, i když mě učil vlastně pro svoje potěšení a ne moje. Teď jsem ale poznala, že z toho může mít radost i ta strana, co dělá dobře druhé. Líbilo se mi pozorovat Pohanovu tvář, to, jak reagovalo jeho tělo... a přirozeně se mi líbila moc, kterou jsem v těch chvílích nad ním měla. Když jsem cítila, že není daleko od vrcholu, zvláštním úchopem jsem jeho tělu zabránila se přestat ovládat. Napětí a slast stále nekontorlovatelně rostly, ale kýžené uvolnění... proč chvíli neprodloužit to, co jakmile začne odeznívat, začneme chtít zpět? Ale i Pohanovo "trápení" se jednou skončilo. Horké kapky mě na nahé kůži pálily víc jak jindy, ale příjemně. Nechala jsem ho vydechnout - a několika dalšími k tomu určenými pohyby se v necelých dvaceti vteřinách postarala o to, aby se jeho chlouba opět vztyčila. Pro některé a hlavně neznalé skoro magie, pro nás dovednost, které jsme se naučili kvůli svým přirozenostem. Opět jsem se k němu s prohnutím zad natáhla, mazlivě se otřela tváří o jeho hruď... a pomalu se ztáhla zpět. Stále jsem byla obkročmo nad ním. Možná při tom pohledu.... se kdesi ve mě něco zachvělo, ale jinak? Nemohla jsem se dočkat - a bylo to víc jak znát. Nešlo to zlehka, opak byl pravdou a samozřejmě, že to zatraceně bolelo, ale... když jsem konečně dosedla až do jeho slabin a zadržela dech, když tělem projel pocit, jako by mi někdo zabodl nůž do břicha a škubnul s ním vzhůru... vzhlédla jsem k němu, v očích se na okamžik objevil otazník, který se ale zhmotnil jen v mojí vlastní mysli. Poznal to, nebo ne?

Osud - 08. června 2011 18:47

soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Když jsi se na něj podívala hned jsi viděla, že to poznal. Tvářil se překvapeně, nejspíš nečekal, že budeš ještě panna. No spíš to vůbec nečekal. Jemně tě pohladil po pase a pak se k tobě pomalu zvedl, opřel se jednou rukou o postel zatím co druhou vzal tvou tvář do dlaně a palcem ti přejel něžně po líčku. „Nikam nespěchej.“ Řekl ti tiše, ochraptělým, mužným hlasem. „Počkej, až tě to přestane bolet.“ Přejel palcem po tvých rtech a pak tě na ně políbil. Znovu si lehl a začal tě hladit jemně po těle, čekal až budeš připravená i když jsi cítila jak uvnitř tebe vzrušeně tepe. A i přes to, čekal na to až budeš ty připravená.

Ra´wa - 08. června 2011 20:26

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj Zprvu jsem chtěla namítnout, že já jsem přece na bolest zvyklá, ale... nechtěla jsem snad něco jiného? Sotva znatelně přikývnu. Jenže byla tu ještě jedna věc - a sice jistá nedočkavost. Snad právě proto jsem nečekala tak dlouho, jak bych asi měla, ale... zažila jsem už horší a po několika přírazech to bylo skoro pryč. Spolu s téměř vymizelou bolestí naopak vzrostla touha, a ve slabinách jsem cítila jemné pnutí. Přesto jsem se zatím pohybovala spíš dopředu a dozadu, jemnými, přesto dost citelnými krouživými pohyby pánve - než nahoru a dolů. Cítila jsem ho hluboko v sobě, mírně se motala hlava, ale příjemně. Nikdy bych si nemyslela, že budu kdy schopná... toho, čemu se hlavně mezi lidmi říká milování. Ne dravého souboje dvou šelem, co se řídí divokými pudy. Možná jsem právě našla daleko návykovější a nebezpečnější drogu, než byl Jazyk Ohně. Co když se do Arény nevrátím? Co když uteču? Za jak dlouho mě chytí, protože mnoho kříženců či droěek s rudými vlasy a tetováním na zádech tady rozhodně není... Jak dlouho to potrvá, než by mě pak skutečně zlomili? A co by dělal Kel? Myslím, že by jenom u sledování nezůstalo. Zapojil by se a možná i s jistou chutí, která je vlastní každému, kdo nastoluje spravedlnost a řád. Zasténám, chvíli se zastavím v pohybech, zapřu se o paže, nakonec skloním k muži pod sebou a políbím ho. Snad překvapivě něžně s jakýmsi prodchnutím čehosi, co není vlastní drowům ani démonům. Vážně bych svedla překročit svůj stín? Opět se narovnám, začnu se nejdřív pomalu, vláčně zvedat a zas dosedat do jeho slabin, dlaněmi si přejíždím po těle, občas v nich stisknu ňadra, občas k Pohanovi zvednu pohled a zadívám se mu přímo do očí. Svoje zcela jistě zapříčinila bylina, ale.... možná se opravdu něco mění i ve mě samotné. Přeci slunce, když svítí na ledovec delší čas, zvítězí a on pod ním roztaje...

Falmarin "Falca" - 08. června 2011 21:10

Ulička Vida, jak se situace obrátila, zvědavě sleduji muže, který se tu objevil a začal s dětmi hovořit. Kňourající holčičku pustím a jemně postrčím k ostatním dětem, jakmile dostanu své peníze zpět. Eh, to bych se moc nenajedla a ke všemu mám raději hovězí. Houknu k dívce, tentokrát se ani neobtěžuju zkrýt nadsázku svého sdělení a přiznat tak své divadlo. Děkuji, obrátím se k muži se sekerami. Ne, to nemám v úmyslu. Nevím sice, jaké tu máte hlídky, ale ...jak říkáte, jsou to děti. Tím bych jim moc nepomohla. Potřesu hlavou a skryji si obnos do záňadří tak, aby nebyl už tak snadno dosažitelný. Vy se tu o ně staráte? nevypadáte na učitele nebo vychovatele. Pokývu hlavou a věnuji muži přžátelský úsměv, jímž jasně zdůrazním své pochybnosti ohledně zmíněných povolání a jeho osoby. Muž se mi ale zdá sympatický. Mluví k věci a nosí velmi svérázné zbraně, přinejmenším na městské prostředí. Ovšem měl byste si přiznat, že zvládnout tenhle malý gang je nad síly kohokoliv, zvlášť pokud je na ně sám. Copak nemají rodiče nebo opatrovníky? Vím, že válka zanechala na cestách mnoho sirotků, ale že by jich tolik zůstalo bezprizorních?

Osud - 08. června 2011 21:11

soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Když jsi se začala pohybovat tiše zavzdychal. Dál tě hladil po těle, když jsi ho políbila chytil tě za zátylek, který prsty masíroval na citlivých místech. Nechal tě se narovnat, přejel rukama po tvých stehnech. Pohan se na tebe díval v touhou a vzrušením zastřeným pohledem. Začal ztěžka oddychovat, začal pohybovat pánví proti tobě. Cítila jsi jeho ocelovou hebkost v sobě, jak mu v mužství pulzovalo srdce. Nakonec se zvedl a nasál do úst tvou bradavku, zatím co rukama tě chytil znovu za zadeček. Nijak ti to pohyb neztížilo. Cítila jsi jak se napětí v tvém těle stupňovalo a zaplavovali tě blažené pocity. Bylo to jako něco co do tvého těla patřilo. Bylo skoro až neuvěřitelné, jak vaše těla do sebe zapadala. Po další chvíli začal Pohan nepokrytě vzdychat a sténat. „Ra`wo... já už brzy...“ zachroptěl zadýchaně a říkal ti tak, že brzy dosáhne vrcholu. I ty jsi k tomu neměla daleko.

Osud - 08. června 2011 21:45

Falmarin Dívenka hned utíkala k muži, kterému se pověsila na nohy až mu je povážlivě stáhla. Musel si je zase vytáhnout nahoru a pak poplácal dívku po hlavě. „No jo... já mám tyhle divochy na starost.“ Řekl a poslal toho co tě okradl k ostatním dětem. „Nejsem ani jedno. Ani učitel a ani vychovatel. Prostě se o ně starám.“ Pokrčil rameny. Ohlédl se na děti. „Ne. Mají jenom mě. A nemyslím si, že je to nad mé schopnosti. Toho uličníka jsem domů přivedl teprve nedávno. A je to vůdčí osobnost, tak dokáže ostatní děti snadno přesvědčit k lumpárnám. Bude to chtít ještě dost času.“ Podíval se dolů. „Nestrkej si ten prst do pusy. Kdo ví kam jsi ty ruce strkala.“ Pokáral malou a ta ho hned provinile vytáhla z pusy. „Ale pořád je to jen kapka v moři. Dětí bez domova pořád přibývá, sirotčince jsou plné a někdy si říkám, že těm dětem by bylo lépe na ulici než tam.“ Zamračil se. „Zaslechl jsem něco o tom, že děti křížence prodávají do otroctví. Musím jen doufat, že to není pravda.“ „No nechme to. Mohu vás pozvat na pirohy? Aspoň jako takovou malou kompenzaci za ty nepříjemnosti?“

Ra´wa - 08. června 2011 22:10

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj Nevím, kdo nebo co v tom všem mělo svojí úlohu, ale skoro bych neváhala sáhnout po tom nejvyšším - a sice osudu. Něco jako náhoda koneckonců stejně neexistuje, jedná se o čistě lidský výmysl pro podporu popření něčeho, co je vlastně spíš přirozeností. Nejen ty pocity, co probíhaly, vlna za vlnou stále víc intenzivně, až to zaslepilo všechny smysly. Nejen ta až podivně dokonalá souhra, nejen oproštění se od agrese a vlastně neustálého boje o život, který představovalo i... vlastně nevím už co - mezi mnou a Kelem. Vlastně vím - všechno to byl neustálý boj, neustálé rvaní se o to, kdo bude kde stát. Vždycky se dalo spadnout níž, on se o to uměl postarat... Z jakýchkoli myšlenek mě vytrhne, co najednou uslyším tak překvapivě ostře. Nezadržované vzdechy a steny, žádná snaha potlačit a nedat najevo rozkoš, žádné pouhé zdušené vrčení skrz zaťaté zuby...? Jenže se mi to nezdá a ještě víc to umocní všechny ostatní pocity slastného napětí uvnitř. To, co pak řekl... hrdlo se mi sevřelo, ale přesto jsem... "Mám....?" naznačím pohyb směrem od něj dost jasně říkající, že kdyby nechtěl riskovat, tak že slezu - i za cenu toho, že další nepoznaná věc se tak vytratí do nenávratna. Sílu vrcholu jsem už zažila... ale dvou najednou? Nikdy. Ale už jsem si pro sebe utrhla dost velký kus... Zjemním pohyby, i když na to, aby to ubralo intenzitu pocitů je už přecejen trochu pozdě a čekám. Čekám s pohledem upřeným na Pohana, na jakékoli slovo nebo gesto.

Falmarin "Falca" - 08. června 2011 22:32

Ulička Přikývnu. Jsem ve městě po dlouhé době. Zdá se, že od vás bych se mohla dozvědět víc zajímavých novinek než od kohokoliv jiného. A pirohy si dám ráda. Pravda, chvíli jsem zvažovala, zda bych neměla odmítnout nebo odběhnout koupit něco navíc. Víno, sladkosti... Ale nakonec jsem se rozhodla situaci nehrotit ani nekazit. Přijala jsem vývoj tak jak byl s tím, že snad ještě bude příležitost pro tyhle děcka něco udělat jindy. Dokonce jsem se ani nepokusila poopravit pochopení své narážky, když se muž ohradil s ohledem na své schopnosti zvládnout tuhle kupu sirotků. Slova jsou slova, ale nepřijmout pozvání nebo ho nějak oddalovat či zpochybňovat mi v tuhle chvíli připadá jako nejhorší varianta. Odhrnu vlasy z čela a vykročím rozvážným dlouhým krokem za mužem. Možná je to riskantní a nerozvážné, ale muž ve mně vzbudil důvěru a jeho sirotci zase otázky a úvahy, které zajímavě tříští mou dosavadní představu křehkého míru a změn, jimiž se panovník snaží obnovit chod říše. Možná by měl vědět, že má ulice plné sirotků...možná je toho mnohem víc, co by měl vědět nebo zohlednit při svém zlepšování situace...

Osud - 08. června 2011 22:32
	soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Pohan se na tebe zadíval, zatnul zuby a vydechl. Pohladil tě znovu po stehnech. „Nejraději.... bych řekl ne.“ Řekl drsným hlasem. „Ale mohla by jsi otěhotnět.“ Zvedl se a políbil tě na křivku krku a objal tě. Bolestně zavřel oči a pak vydechl, jak vzrušení trochu polevilo a vyvrcholení se oddálilo.

Osud - 08. června 2011 22:45

Falmarin Muž se usmál a přikývl. „Rád vám řeknu všechno co budu moci.“ Řekl a pak pobídl děti. „Jdeme na pirohy i když si je ani jeden nezasloužíte.“ Zahrozil jim prstem. Muž tě dovedl až na jedno z mnoha náměstí, kde byl stánek s pirohy. Prodavač byl štěstím bez sebe protože prodal tolik pirohů. Každé dítě dostalo po jednom a tobě a sobě koupil po dvou. Pak vás dovedl na kamenné lavičky uprostřed náměstí. Tady nebyla kašna, ale nějaký pomník. Připomínka toho jak před padesáti lety vypukl ve městě požár. „Jmenuji se Randon.“ Představil se. „Jsem kovář, ale když začal převrat vedl jsem jeden z oddílů odbojářů proti starému královi.“ Řekl ti i něco málo o sobě.

Ra´wa - 08. června 2011 22:53

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj To, co řekl... a udělal. Začala jsem se bát. Opravdu bát. Jestli se teď vrátím tam dolů... a budu se muset vrátit... jak... najdu zase svoje já, nebo...? Mám dojem, že se mi všechno rozpadá pod rukama. Ale souhlasila jsem s tímhle úprkem - tak si ku*va ponesu následky! Stisknu pevně rty, v tu chvíli s tím i tak nějak silněji obejmu jeho ramena. Nakonec se odtáhnu, mlčky přikývnu - jemně ho pak strčím, aby si lehl na záda a mohl si vychutnat ještě těch pár posledních chvil, kdy mu ze sebe ukážu a nabídnu asi to nejlepší - dokázala jsem urychlit svoje vlastní pocity a dopřála mu tak, dnes již druhou odměnu za jeho snažení v podobě vlastního vyvrcholení, které bylo ještě dvojnásob tak intenzivní, co to prvé. Sotva jsem se díky roztřeseným nohám a vůbec celému tělu vzápětí stihla zdvihnout - horká sprška jeho sémě jemně zapálila horkostí v mých slabinách. V příští vteřině mě zradily paže, zpola jsem se tak na něj zhroutila a snažila se popadnout dech. Jestli se tohle Kel dozví... tak nás nejspíš oba zabije.

Osud - 08. června 2011 23:05

soukromá zpráva od Osud pro Pokoj Když Pohan dosáhl vrcholu vykřikl a jeho výkřik se pozvolna měnil do bručení až ve spokojené předení. Objal tě, přitiskl rty k tvému čelu a lehce tě hladil po zádech a jemně vískat ve vlasech. Slyšela jsi a cítila jak mu rychle buší srdce, pomalu se uklidňovalo. Kdyby jsi k němu vzhlédla viděla by jsi jak má zavřené oči, ale na rtech mu hrál mírný, spokojený úsměv. Pomalu tě přestával hladit a měla jsi pocit, že snad začíná podřimovat.

Ra´wa - 08. června 2011 23:18

soukromá zpráva od Ra´wa pro Pokoj Už jsem pochopila velmi snadno, jak může mít žena potěšení ze slasti muže pomalu i větší jak z vlastního. A čím víc jsem si tohle uvědomovala, tím víc mi taky docházelo to, o co všechno mě kel připravil snad proto, abych neměla dál zájem a nehrozilo, že k němu přijdu obtěžkaná. Všechno to mě utvrzovalo v tom, že vážně myslí především na profit. Možná i na nás, ale jedině v tom smysu, abychom měli něco do žaludku, což zas vede k onomu výsledku, že mu vyděláváme. Sevřela jsem ruku pevně v pěst, ale... vzápětí paže opět poklesla. Teď to prostě.... nešlo. Nebylo možné se jakkoli rozvzteklit a to ještě umocnilo snahu udělat to, ale... marně. Pomalu jsem vydechla, uvolněně a rezignovaně. jenže já se vztekem vyrůstala a sžila se s ním natolik, že jeho nepřítomnost ze mě dělala roztřesenou, bezbrannou holčičku. Zjistila jsem, že patrně usíná. Nechala jsem ho a ještě nějaký čas počkala, kdy jeho objetí polevilo a já se mu mohla vysmeknout. Já tady usnout nemůžu, nejde to. Pomalu se obleču. Nechci odsud utéct, ale spíš se ještě porozhlédnout dole a možná taky dopít, co jsem si na druhé kolo objednala. Jelikož viděli, komu to pití patří, vcelku jsem se spoléhala, že bude nedotčené na svém místě. Opatrně jsem za sebou zavřela a vydala se po schodišti dolů, omámená ne nějakou bylinou, ale překvapivě - něhou. Byla pravda, že přinášela slabost a já tak pochopila, proč je drowy tak opovrhovaná. Právě z toho důvodu... Vešla jsem do lokálu a rozhlédla se kolem. Pečlivě a pozorně, pátrajíc případně po každém pohledu, co by na mě setrval delší dobu, než je záhodno - moho by to značit někoho z Arény a to se jednoduše rovnalo problému.

Osud - 08. června 2011 23:43

soukromá zpráva od Osud pro Hospoda Opustila jsi Pohana a odešla zpět do lokálu, kde to vypadalo, že se to nezměnilo. Jen už tam nebyl ten souložící pár. Na vašem místě pořád ještě nikdo neseděl a vaše pití tam bylo. Někteří lidé se na tebe znovu podívali, někteří déle, ale spíš chtivě než že by tě snad poznali. Možná kdyby nebyla většina tak napitá, poznali by tě. Posadila jsi se na vaše místo a napila se. Už jsi skoro dopila, když se objevil Pohan a posadil se vedle tebe. Napil se a podíval se na tebe. „Promiň, že jsem usnul.“ Pak se pousmál. „Poněkud jsi mě vyčerpala.“ Mrkl a protáhl se. „Všechno v pořádku? Jak se cítíš?“

Ra´wa - 08. června 2011 23:54

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hospoda Soudě dle zběžného pohledu - všechno bylo v normálu. Předtím necivěli patrně proto, že se mnou byl Pohan. On to tady zná, takže oni musejí taky znát jeho. Ušklíbnu se a hodím hlavu, stáhnu vlasy na záda, aby schovaly běloskvoucí Kelův podpis. Když se objevil Pohan, málem jsem se usmála, ale nakonec z toho bylo pousmátí. Něco uvnitř mě zas pěkně rychle vychládalo - tentokrát ale nuceně a jako obrana. Obrana před ztrátou toho, co mě drželo už dost dlouho naživu. Ještě se necejtim na to někde vydechnout naposled, což by se asi v tom stavu předtím snadno stalo. Přesto však sama moc dobře vím, jak je tahle narychlo vystavěná ledová stěna tenká. Po jeho dotazu jak se cítím se konečně dostaví to, co jsem sice chvíli, ale i tak dlouhou, nemohla najít. "Nejradši... bych ti dala ránu pěstí." zadívám se na něj a stisknu rty ve vynuceném úsměvu. Nakonec hlavu zas skloním, prsty pevně obejmu sklenici a už o něco míň srozumitelně syknu: "A sobě taky, jenže o to se postará někdo jinej." obrátím do sebe zbytek pití. nevím, jestli bylo ředěný nebo ne, ale začlo se mi chtít zvracet. Ze sebe a ze všeho, co se stalo. Nejhorší na tom všem bylo, že už mi nebylo fuk, co se stane, až na to Kel přijde - a to jsem předtím chtěla opak! Ještě když jsme byli v pokoji jsem pořád byla ta vypočítavá mrcha, co se chce pomstít a natruc to samozřejmě Kelovi ukáže, že ji prostě mít nemůže, ale teď? To mam stáhnout ocas mezi nohy a... dělat co? Vždyť představa, že by mě měl... vlastně znásilnit se mi začínala vcelku hnusit a ne být lhostejnou, co nakonec vedlo k onomu vzrušení. Teď to spíš jen umocňovalo pocit pálení od žaludečních šťáv v krku.

Osud - 09. června 2011 00:05

soukromá zpráva od Osud pro Hospoda Pohan se na tebe zkoumavě zadíval. „Pokud máš pocit, že ti to pomůže. Tak mě prašti.“ Řekl ti vážně. „Já toho nelituji. Moc se mi to líbilo. A kdyby jsi někdy měla zájem, klidně bych si to zopakoval.“ Pousmál se a napil se. „Neměj strach, Ra`wo. Nikdo se nic nedozví. Jo to, že jsme šli ven z podzemí se může provalit, ale nemyslím si, že by jsi kvůli tomu dostala nějak moc tvrdý trest. A pokud ti nebude Kel dělat tělesnou prohlídku, tak se to taky nedozví.“ Položil svou ruku na tvou jak se tě snažil povzbudit. „Já ti pomůžu jak jen budu moci. Nakonec to jít ven byl můj nápad. Vezmu to na sebe.“

Ra´wa - 09. června 2011 00:25

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hospoda Ušklíbnu se. "Kdybych ten pocit měla, udělala bych to hned." napůl zavrčím, vzápětí prudkým pohybem smetu sklenici, co se vzápětí roztříští a do toho praštím pěstí do stolku, který se mírně prohne. "Tělesnou prohlídku? Jestli si myslíš, že nekontorluje svůj majetek, tak jsi vážně parádně naivní. Víš, chtěla jsem mu to říct sama. Chtěla jsem tě využít, nic víc. A vlastně kdo říká, že pořád nemůžu." na nose se objeví několik vrásek, jak se ten nakrčí. "Vezmeš na sebe..." odfrknu si. "Fajn, jako bych už tak nezabředla do něčeho, co se na mě lepí a je to pěkně hnusný. Jen mi to ještě ulehči svým sebeobětovánim se. Kdybych to vzala ze svýho pohledu, tak... tys mě vlastně parádně a ukázkově ponížil. Ve slovníku drowů není láska nebo něha proto, že to dělá z dotyčných slabochy. Bojovník co chrání svojí velkou lásku a myslí, aby se hlavně jí nic nestalo pak často v boji s tím, který na sebe a nic okolo nebere ohled podlehne. To jenom kdybys mi chtěl vyprávět jak tohle naopak dává sílu. Možná někomu, ale mě rozhodně ne." stisknu krátce rty. "Kel by tě vyzval na souboj, kdybys mu to řekl. A v tom souboji by tě zabil. A kdyby ne... Ty bys pak musel zabít jeho, což ti Heger, Warksha a ostatní dost pravděpodobně nedovolí. Možná to nedovolíš sobě ty sám, protože by skončili ne zrovna v dobrejch rukách. A když ho necháš.... tak on rozhodně nenechá tebe, protože to není projev hodnej uznání, ale spíš poplivání, projev slabosti. To jenom než se do toho kusu žvance zahryzneš pořádně." "Možná si ponesem následky oba, možná ne." nejradši bych si ukopla palec, ale není pořádně o co a stejně by mě to neprobralo. Zatnu zas ruku v pěst, ale nakonec jen klouby vcelku zlehka klepnu o desku stolku. "A jestli bych měla zájem...? Zatraceně kdyby to bylo jenom trochu možný... tak bych při tom nejradši umřela a předtím celou dobu nedělala skoro nic jinýho." skoro zaúpím, chytnu se za hlavu, nehty se zlehka zaryjí do tenké kůže na spáncích.

Osud - 09. června 2011 08:28

soukromá zpráva od Osud pro Hospoda Pohan se zamyšleně napil. „Hmm... Kel musí být vážně dobrý, když říkáš, že by mě při souboji zabil. Jak to říkáš, vypadá to tak, že bych neměl šanci.“ Řekl nevzrušeně. „Je to teda pěkně sobeckej zmetek, když ti tohle zakazuje. V podstatě jedno z největších potěšení života.“ Zamnul si bradu. Nahnul se k tobě a ovinul ti paži kolem pasu, přitáhl si tě blíž k sobě a přiblížil rty k tvému uchu. „Co kdyby jsi se mnou utekla Ra`wo?“ zeptal se tiše.

Ra´wa - 09. června 2011 10:08

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hospoda "Nevím o tom, že by někdy prohrál. Taky nevím, cos o něm slyšel, jestli něco, ale dřív dělal to, co děláme my všichni. A jak jsem řekla - nedoneslo se mi nic jinýho, než že vždycky vyhrál." Zpola nevzrušeně cuknu obočím. "Nedělá podobnou věc i Bůh Andělům?" ušklíbnu se, pak zabodnu pohled do desky stolu. Po jeho doteku sebou cuknu, po tom, co zašeptá k němu náhle zvednu oči. Nejdřív to vypadá, že mu minimálně uštědřím pořádnou ránu, aby konečně mlčel. Koutek úst párkrát zaškube, nakonec se na rtech roztáhne úsměv, který ale vypadá tak trochu podivně. Začnu se smát. "Utéct? S... tebou?" přejedu ho očima, v pohledu je pohrdání, v hlase taktéž, ale ještě něco jinačího. "Koukám.. že tobě z toho přeskočilo asi víc než mě." nesouhlasně pokývu hlavou, hlas se tak nějak zpola zlomí, nějaký smích je ten tam, i když stejně nebyl nijak pozitivní. "Proč. Nebo spíš za jakou cenu? Nebo se... rád necháváš lovit." pohled očí ztvrdne. Nevím, zda někdy slyšel byť jenom historku o drowích lovcích. Strašili tím nejenom malé děti, aby se netoulaly samy po lesích, ale ani dospělí nebyli moc v klidu. A skutečnost... byla ještě několikanásobně horší. "Obětuješ tu svojí svobodu? Protože to bys musel. Lovená kořist jí moc nemá. A co bysme dělali? Souložili před publikem za peníze? Věříš mi tolik, že bych tě neprodala místo sebe, kdyby na to mělo dojít? Mě se nedá věřit - Kel to ví, a taky proto se chová jak se chová. Myslím, že to totiž aspoň trochu zabírá. Občas potřebuju chytit pořádně pod krkem, abych se vzpamatovala a popravdě.. pochybuju že bys to ty dokázal. Nebo se pletu?" mírně pozdvihnu obočí, ale zájem je spíše předstíraný, než provokující k nějaké akci. "Možná bys měl vědět ještě to, že jsem kříženec. Dobrýho ve mě není nic. Démon a Drow není kombinací, odkud by vycházeli kladní hrdinové. Navíc když to spojení bylo násilný." Když už navrhnul takovou pitomost.. tak ať zná všechny fakta a možný důsledky. Možná si to v hlavě ještě přebere a nakonec to vezme zpátky.

Osud - 09. června 2011 10:56

soukromá zpráva od Osud pro Hospoda Zase tě pustil a pokrčil rameny. „A co chceš tedy dělat? Čekat a bát se kdy na to Kel přijde?“ zajímal se klidně. „A nechat se lovit... hm... svět je velký. A i když jsou drowové v pronásledování opravdu dobří, neznamená to nutně že nás opravdu objeví.“ Promnul si zátylek. „Nevím jak ty, ale nemám zrovna chuť sedět a čekat kdy ke mě naběhne aby mi zlomil vaz.“ Pokrčil rameny. Znovu se na tebe zadíval. „No.. tušil jsem to, že máš nějaké geny které nejsou Drowské.“ Řekl. „Ale kdo dnes je čistokrevný? Moje prababička byla třeba skřet, takže také mám naředěnou krev i když se u mě se to neprojevilo. Za to u mé sestry ano.“ Pokrčil rameny. „I když teda démon.“ Znovu si tě prohlédl. „Kromě zvláštní barvy vlasů u tebe nevidím nic co by na to ukazovalo.“ Dopil kořalku a chopil se zbytku piva. „A že v tobě není nic dobrého. Tím bych si jistý nebyl. Nahoře v pokoji jsi ukazovala poměrně hezkou stránku. Navíc... co tvůj původ má co společného s tvou povahou? Zní to, jako kdyby jsi tu říkala „Jsem napůl drow, napůl démon takže zákonitě se musím chovat jako mrcha“.“ Zavrtěl hlavou. „To jaká jsi je jen na tobě a ne na tvém původu. To je můj názor.“ Podíval se na tebe. „Hm... a chytit tě pod krkem... to zrovna asi ne. Ale pustit se s tebou do křížku nemám problém. Takže kdybych měl pocit, že si to zasloužíš klidně bych ti nasekal na zadek.“ Uchechtl se. „Pokud by se mi to tedy podařilo. Ale přinejmenším bych se pokusil.“

Ra´wa - 09. června 2011 11:41

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hospoda "Byla by tu možnost. Jenže na tu bych nevydělala ani za rok tvrdejch zápasů. Přece magie regenerace svede vážně všechno. Jenom oživení ne. A nikdo tě nenutí, abys na to čekal. Máš svobodu, tak můžeš zas jít dál." v ušklíbnutí stisknu rty. "Že nevidíš neznamená, že to tam není. Vždyť se sám podívej na sebe a tvojí sestru. Navíc to, jak vypadám měla na svědomí taky magie, aby se to co nejvíc blížilo právě drowům. Naučila jsem se tak mluvit a chovat. I když to, co můžu je o několik set příček na žebříčku níž, než co může Kel. Spíš se to projevuje na schopnostech - třeba ta magie. Jistě, drowové ji vycítit svedou, ale musí mít dar a ještě se ho naučit používat. Mě to matka zakázala a magii ze mě doslova vymlátila, když jsem byla ještě malá. Měla bych jí asi poděkovat, protože to bylo vlastně ze starosti, abych nedopadla jako ona sama. Obcování s hladovym démonem co byl tam dole bůhvíjak dlouho asi žádná slast nebude - už jenom z toho, jaká je.. naše morálka." "Dobře. Dejme tomu, že taková vážně jsem. Nejen díky krvi, ale i díky tomu, v čem žiju. Kolikrát mi to zachránilo krk a nejenom ten. Jak sis mohl s určitě dost velkým překvapením... všimnout." samozřejmě jsem mínila svojí "čistotu" nebo jak se to mezi lidmi říká. "Před Kelem mě ale ubránily jeho.... morální zásady. S křížencem by nikdy.. neobcoval přímo. Ale jde to samozřejmě i jinak." pokrčím rameny. "Pokud by se ti to podařilo. Já ze svojí přirozenosti a toho, jaká jsem beru právě každou svojí výhru jako stupínek k větší nadřazenosti nad poraženým. A popravdě co si to tak představím, moc by se to nakonec nelišilo od toho, jak je to s Kelem. V tom zásadnim principu ne. Možná, že jsem při "tom" svedla nedělat nic, co mám ve zvyku, i když občas to stálo dost úsilí, ale mohla to být výjimka. A taková je ale celá moje osobnost. Myslíš, že jí dokážeš změnit? Jak? Čím? Po dobrým to nejde a když po zlým, tak se vlastně nic nemění. Zlatej střed, jako je partnerství a vyrovnanej vztah... to je věc skoro nemožná. Možná kdybych byla mladší, ale nejsem. Čím pevnější ocel se vyková, tím hůř se pak ohýbá, když vyzraje." víc se narovnám, přejedu ho očima. "Říká se, že když někdo v něco dost silně věří, tak se to stane. A ty i vypadáš jako dost velký blázen na to, aby se ti něco takovýho dařilo denně. Ale předem ti říkám - že tady to nejspíš nevyjde." pomalu se zvednu. "A s tou magií si nedělej starosti. Výprask snesu a navíc bych měla někoho, na koho to hodit. Jestli teda nebudeš postrádat nějak moc svojí ochranku." ušklíbnu se a dlaněmi zapřu o opěradlo židle. Čekám, až dopije, měli bychom totiž už jít. Kel si hlídá, aby měl všechny "ovečky" v jejich ohrádkách v danej čas a ten se blížil.

Osud - 09. června 2011 12:08

soukromá zpráva od Osud pro Hospoda Usmál se. „Kdo říkal, že tě chci změnit? Ne to ne... jen říkám, že tu ta možnost změny je. Ale to musí člověk sám chtít.“ Olízl si rty. „Musela jsi se přemáhat? Hm... jestli někdy bude nějaké příště. Pokud budeš chtít být drsnější, tak se nebraň. Jsem zvyklý přijímat rány.“ Plácl tě po zadku a zvedl se. „Tak pojďme.“ Řekl a vydali jste se spolu ven z hospody. „A klidně použij toho idiota co mi hlídá dveře. Větší pako jsem snad neviděl. Libido má větší než mozek.“ Uchechtl se. Odmlčel se. „Vážně jsem tě ponížil?“ zajímal se.

Falmarin "Falca" - 09. června 2011 13:02

Na pirohách Pomalu ujídám piroh a pokyvuji hlavou, když se mi Randon představí a uvede ve zkratce své povolání i působení během války. Dožvýkám a polknu sousto krátce po tom, co dokončí svou řeč. Mně říkají Falka, navážu v obdobném duchu. Během války jsem byla pryč, ale jinak se živím jako převaděč a průvodce na cestách. Teď jsem se vrátila zpět do hlavního města, abych zjistila, jak země žije a vetí se. Na chvíli se odmlčím a pousměju se nad spokojeným přežvykováním darebů okolo. Zdá se, pokračuji zamyšleně, že náš panovník dělá co může, aby do země vrátil řád. Bohužel i přes všeobecnou euforii a snahu potrvá ještě dlouho, že se říše uzdraví. Válka... ta vlastně ještě neskončila, na cestách, v ulicích jako jsou tyhle... Máchnu ledabyle rukou směrem k dětem. V tu ránu mě to napadne. Už dlouho jsem potlačovala myšlenky na to, co bych mohla dělat dál, až si odpočinu, až si obnovím některé vybavení... země potřebuje žoldáky, kteří by ji pomáhali postavit na nohy... Slupnu zbytek pirohu a stále zamyšleně vzhlédnu k Randonovi. Otřu si prsty do nohavic. Myslím, že tu bude ještě dost práce...i pro takové jako jsem já. Věděl byste o něčem, Randone? Pár dní bych se potřebovala věnovat jen sama sobě a své výbavě, ale pak bych nějakou práci uvítala... Pokrčím rameny a nakloním hlavu mírně na stranu. Nechal byste se pozvat na máz piva nebo džbán vína? Třeba mi pomůžete najít způsob jak pomoct těmhle raubířům.

Osud - 09. června 2011 13:18

Falmarin Když jsi počítala děti, teď když klidně seděli bylo to snadnější. Bylo jich jedenáct, jeden kříženec, poznala jsi také jednoho malého elfa, měla jsi pocit, že jeden chlapec je i trpaslík, ale v tomhle věku se to dalo těžko poznat. Ostatní vypadali na lidi. Randon pokýval hlavou a dal druhý piroh co si koupil jednomu z dětí co ještě vypadalo hladově. „To máš pravdu. Novej král se snaží, ale pokladna je prázdná a tak jde všechno až bolestně pomalu. První se pustil do opravování domů a kopání kanalizací. Obnovil obchodní cesty a podařilo se mu obnovit i nějaké ty Aliance s jinými zeměmi. Ale ať se snaží sebevíc ty peníze chybí a začíná hrozit, že se bude království muset zadlužit. Možná kdyby zvýšil daně, ale to by bylo zase neúnosné pro lid.“ Informoval tě jak se to teď s Královstvím má. „A taky by nebylo na škodu, kdyby se vrátila královna. Král by teď její podporu docela potřeboval.“ Otřel si ruce do kalhot. „Jinak se rád nechám pozvat. Ale první je musím odvést domů. Nemůžu je tahat do hospody.“ Všechny děti se na něj jako jeden podívali. „Ani náhodou. Do hospody nepůjdete. Jde se domů.“ Postavil se. „Sejdeme se někde nebo půjdeš s námi?“ zeptal se.

Falmarin "Falca" - 09. června 2011 14:17

Náměstíčko Půjdu s vámi, dnes už nemám chuť vymýšlet si program po městě a taky, hodně se tu změnilo, nevěděla bych, kde se sejít. Potřesu hlavou a vydám se s celou skupinou ulicemi, kam mě dovedou. Piroh byl sytý a procházka mi jen přijde k duhu. Nebojíte se, Randone, že by ti děcka mohla utíkat do zlodějských guild? Tyhle organizace byly vždy velmi aktivní, když šlo o opuštěné nebo jinak bezprizorní děti... navážu na rozhovor, jakmile můj průvodce zmobilizuje dětské komando a pohneme se k jejich domovu. Nebo byla válečná vřava tak důkladná, že vyhnala i krysy z kanálů? Pozvednu nevěřícně obočí a nakrčím nos. Jednak se mi nezdá, že by město jako je toto nemělo své podsvětí a zároveň mě zajímá, co všechno tu proti moci krále nebo poctivých obyvatel stojí. Nevnímám podsvětí jako pravý protiklad poctivosti a čestné snahy o dobro obyvatel a země, ale pokud bych očekávala nějaký zádrhel v tom ohromném úsilí o zachování křehkého míru a nadšení, hledala bych ho právě zde... plus pochopitelně vazby na významné obyvatele říše. To s královnou nechám bez poznámky. Nemám k tomu co dodat. Kdo ví, zda je vůbec ještě naživu. Pokud ale je, zdá se mi nezodpovědné nechávat zemi i manžela bez pomoci. Přestože chápu její vášeň pro boj a svobodný život, se sňatkem převzala velkou zodpovědnost a svou roli zatím příliš vzorně neplní. Nemluvě ani o tom, jak moc by země potřebovala dědice, jehož přítomnost sama o sobě by zvedla všeobecnou morálku a důvěru v trůn... Během těchto úvah se lehce zamračím. Cítím, že by nebylo vhodné o tom tak otevřeně hovořit, protože jde o citlivou a jistě známou věc. Co mě trápí je bezvýchodnost situace...vědět, že se věci neubírají dobrým směrem není ani zdaleka tak demoralizující a děsivé jako vědomí, že nevíte na čem jste. Jako sirotek, občan, voják stejně jako panovník...

Ra´wa - 09. června 2011 14:19

soukromá zpráva od Ra´wa pro Hospoda/zpět do Arény "Měla jsem za to, že by se to mělo líbit oběma." odvětím spíš bezbarvě na jeho "návrh". A já silně pochybuju, že i když je zvyklý na rány, že by se mu byť jen polovina toho, co... "mám ve zvyku" zamlouvala, natož něco víc. Ale už mě nějaký přesvědčování unavovalo a tak jsem se do něj nepouštěla. Plácnutí po zadku přejdu jenom tichým zavrčením, šlehnu po něm pohledem. Aneb jak snadno ztratit autoritu - nechat si podobný líbit bez mrknutí okem. Vylezeme ven, čerstvý vzduch funguje jako účinný zabiják - takovou facku jsem nedostala už pěkně dlouho, až jsem málem zapomněla jak se má dýchat. Dovolení použít onoho idiota mě donutí se trochu pobaveně ušklíbnout. "Fajn." pokývnu a rozejdu se, ale jeho další dotaz mě zarazí do místa jako kudlu do stolu. "Vážně to chceš rozebírat?" vzápětí ale tak nějak najednou vychladnu, v očích se blýskne. "Drowa bys ponížil." dodám tak trochu pobaveně. Ať si to přebere sám. Já už se ale nehodlám zdržovat ani vteřinu - s tím plížením a vším kolem to bude tak tak, abych se dostala do svojí cely a ještě se stihla patřičně "upravit".

Osud - 09. června 2011 16:53

Falmarin „No jo. Ta možnost tu je vždycky. Když budou starší a pořád budou chtít jít k zlodějům... nemůžu jim bránit. Je to jejich rozhodnutí. Naštěstí se mi to ještě nestalo. Děti už i takhle malé chápou, že u mě mají šanci na něco lepšího. Ono dost dobře stačí jim vysvětlit co by se jim stalo kdyby je při krádeži chytili. To je postraší dostatečně.“ Nařídil těm nejmenším aby se vzali po dvou za ruce a nikam se nevzdalovali. „Když jsou dost staří na to jít do učení. Pomůžu jim vybrat co by chtěli dělat a nějak je k tomu dostanu. Ne vždy to vyjde, ale děti mají vždycky víc možností.“ Usmál se. „Jo kéž by to tak důkladné bylo. Ale ne... řekl bych, že podsvětí se nikdy nezbavíme. K naší smůle.“ Dovedl vás k jednopatrovému domu, trochu připomínal zmenšenou verzi ranče. K domu byla připojena kovárna a zahrádka. „Dědictví po rodičích.“ Řekl ti Randon a otevřel dřevěnou branku. Děti se hned vyhrnuli do domu. „Tak prckové. Buďte tu hodní. Nikam nechoďte, zůstaňte doma. Same. Ty jsi nejstarší, dohlédni na ně. A ne že je znovu vecpeš do nějakého průšvihu. Jestli to uděláš nepřej si mě. Dostaneš na zadek, že si týden nesedneš a měsíc mi budeš pomáhat v kovárně.“ Mračil se na nejstaršího chlapce. „Ale jestli budete hodní něco vám přinesu.“ Slíbil. Což vyvolalo všeobecné nadšení. Randon pokýval hlavou a pak zavřel dveře. „Dobře. Můžeme jít.“ Řekl ti a znovu za sebou zavřel branku. Vydali jste se pryč, ale za rohem tě Randon požádal jestli bys chvíli počkala a začal vykukovat z poza rohu. Nejspíš kontroloval jestli se nevyřítí přece jen ven, jen co on zmizí z dohledu. Některé děti opravdu šli ven, ale jenom na zahrádku. Randon už uklidněn pokýval hlavou a šli jste dál. „Není to tak, že bych jim nevěřil. Je to spíš pro můj vlastní klid. Od té doby co mám ty prcky jsem se v životě víc nebál. Přátelé mi začínají říkat, že se chovám jak kvočna.“ Zasmál se.

Osud - 09. června 2011 16:58

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa „Hmmm...“ Zabručel jen Pohan a zadíval se na tebe. Přidal do kroku, když viděl jak spěcháš. Najít vchod do podzemí nebyl problém, první jste se plížili a schovávali se před lidmi co tu a tam procházeli podzemím, ale čím dál jste byli od východu tím víc už to nebylo nutné. „Tak...“ Řekl Pohan když jste se zastavili na rozcestí. Tady jste se museli rozdělit. „Mě se to líbilo. Jak jsem říkal předtím, kdyby jsi si to někdy chtěla zopakovat. Víš kde mě najít.“ Usmál se na tebe. „No a vždycky se můžeme i sejít v aréně. Příště tě snad porazím.“ Mrkl. „Dobrou noc, Ra`wo.“ Rozloučil se a vydal se ke svému pokoji.

Ra´wa - 09. června 2011 17:13

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna "Mám dojem, že jsem si našla svojí drogu a závislost. Ale Jazyk Ohně to není." odvětím a pousměji se, na to kývnu na rozloučenou a čím dál rychleji jdu ke svojí vlastní cele. Bylo to tak akorát, ale pro jistotu jsem onu masku grimasy tváře "vykouzlila" ještě předtím, než jsem se vůbec dostala k části, kde byli uhnízdění naši. Cestou jsem ještě měla jednu zastávku u jakýhosi skladiště bot, kde jsem vytáhla vhodný. Přesto se krok před mojí vlastní celou zpomalil, skoro jsem našlapovala po špičkách, i když navenek byl postoj těla stále stejný. Nikdo tam ale nebyl. Vážně jsem měla strach, že budu přistižená - protože vyjet na mě Kel teď - tak by ta ledová stěna popraskala a zbortila se téměř okamžitě. Nemálo se mi ulevilo. Vešla jsem dovnitř. Dvojí stopy byly začátkem, škrpály, co nosila většina strážných, ale tyhle už byly vážně na vyhození, jsem skryla tak, aby si jich jen tak někdo nevšiml. Svlékla jsem se, posadila se na lavici, trochu pocuchala dlouhé vlasy a tak nějak okolo sebe omotala oblečení, co jsem předtím nechala ležet na zemi. Kolena k bradě, tu zapřenou o ně, pohled upřený kamsi do prázdna, spodní ret skouslý mezi zuby. Žádná obvyklá protahovací rozcvička nebo podobné, co jsem měla ve zvyku. A v hlavě už připravený celý plán. Zbývalo doufat, že se nevyskytne trhlina.

Osud - 09. června 2011 18:12

soukromá zpráva od Osud pro Aréna Pohan se na tebe ohlédl a mrkl. Pak už jste se definitivně rozešli. Vrátila jsi se do své cely, kde na tebe naštěstí čekala jen tvá postel. Připravila jsi všechno pro lest a pak jen čekala. Měla jsi pocit, že čekáš celou věčnost než jsi konečně zaslechla kroky. Slyšela jsi jak se zastavili před tvou celou a až po chvíli vešel Kel dovnitř. Rozhlédl se a pak mlčky s přimhouřenýma očima se zadíval na tebe. Dlouho mlčel, snad si rozmýšlel jak zareagovat nebo čekal jestli neřekneš něco první ty. Nakonec jsi ho slyšela tiše zavrčet a promluvil. „Co se děje Ra`wo?“ zeptal se tě. „Jak to vypadáš?“ projevil přece jen zájem o tvůj stav a to, že neděláš to co je pro tebe obvyklé.

Falmarin "Falca" - 09. června 2011 22:01

S Randonem Jeho péči, přestože může působit zvláštně, odměním chápavým přikývnutím. Můj obdiv má už jen za to, že je nechává samotné. I když to nejspíš jinak nejde, věřím, že tohle je záběr i na mužského, jako je Randon s jeho klidnou povahou. Zároveň pokrčím rameny. Je to dobrá věc, co děláte, Randone. Pokud má někdo řeči, je to jen dětinské pošťuchování hraničící s neznalostí věci. Kdyby se tihle posměváčci aspoň z poloviny stejně dobře starali o děti, které si kde naplodili, mluvili by jinak...pokud by se vůbec dostali z baráku nakrčím nos a ušklíbnu se. Nechám se vést městem a cestou si prohlížím zběžně ulice. jednak abych se zorientovala a zároveň abych poznala charakter čtvrtě, do které míříme. Ráda bych věděla, do čeho jdu, kdyby nastaly nějké potíže... Kam chodíte na džbánek, když se dostanete z domu? Snažím se něco vyzvědět o vybrané putyce dřív než se k ní dostaneme.

Osud - 09. června 2011 22:41

Falmarin Tvá slova ho potěšila, div se nenadmul pýchou. „Děkuji. Snažím se.“ Pak ale zase splaskl. „No ano. Moc lidí není ochotný starat se o víz než musí.“ Promnul si rukou vousy. Šli jste ulicí, která byla v trochu horším stavu než ve kterých jsi se zatím vyskytovala. No ne všechno se asi stihlo ještě opravit. Bylo tu víc nuzně vypadajících lidí, ale nepostávali a nežebrali, někam spěchali. „Jdeme do Šupiny a drápy.“ Odpověděl ti. „Je to dobrá hospoda. A hlavně se tam shází převážně rytíři, takže je tam i bezpečno. A veselo. Rytíři jsou veselá cháska. No a navíc tam mají dobré pivo.“ Pokýval hlavou. Dorazili jste k hospodě. Už z dálky jsi slyšela, že je tam hlučno a veselo. Vešli jste dovnitř. Cinkaly tu drátěné košile, lomozilo brnění a rytíři notně hlučeli. Napočítala jsi jich na dvě desítky, byli tu jak mladí, tak staří. Jedni ranami pokrytí veteráni, druzí nováčci kypící zdravím a silou. Páchlo to tu leštidlem na kov, sedlovým mazadlem a silou. Někteří rytíři tu byli i se svými zbrojnoši, jiní bez nich. Většina seděla ve skupinkách a řešila s ostatními ty své, rytířské problémy. Nesly se k tobě útržky replik: „... tak mu říkám: pojďme se bít jako urození lidé...“ „... copak meč může obstát před sekyrou? Leda snad obouruční...“ „... a silnou ranou srazil sira Shobalda na zem.“ Všimla jsi si, že v tomhle hostinci dávají přednost kulatým stolům před obyčejnými a levnými hranatými. Zjevně proto, aby se urození rytíři nepřeli o to, kdo bude sedět v čele. A taky tu neuznávali ubrusy, talíře a příbory. Jedlo se tu z vyřezávaných dřevěných prkének, tím spíš že jídlo tu většinou bylo jednoduché: vařené nebo pečené maso s ovocem a chlebem. K jídlo se používaly dýky – jak široké bojové se zubatými drsnými čepelemi, tak dlouhé tenké dýky, takzvané dýky milosrdenství. Zdá se, že to značilo jistý rytířský šarm, protože ti zbrojnoši, kteří měli to štěstí sedět za stoly spolu se svými pány, jedli vidličkami a po jídle si je zase schovali za manžety svých vysokých bot. Středem veselí byl rytíř s jasně rusými vlasy, nikdy jsi víc zrzavou barvu neviděla. Rytíř s ryšavými kadeřemi stál na kulatém stole, korbel s pivem zdvihal do výše a zpíval z plná hrdla: Chci, chci pivečka píti! Chci, chci pivečka píti! Pivečka píti, píti! Pivečka píti! Píti! Píti! Někteří rytíři se vzali kolem ramen, rozhoupali se ze strany na stranu a podupávali kolem stolu společně s ryšákem. Při každém opakování slova píti bouřlivě dupali a křičeli: „Korbel!“ Random byl z té přemíry veselí poněkud rozpačitý. „No... zas tolik veselí jsem nečekal. Sir Gilmor je velmi společenský a veselý člověk.“ Kývl na ryšavého rytíře. „Sedneme si?“ kývl k prázdnému stolu. Nakonec rytíři se spíš situovali do středu lokálu, kde je nejvíc zábavy.

Falmarin "Falca" - 09. června 2011 23:46

Hostinec Chvíli se proplétáme mezi lomozícími rytíři. Celkem ochotně využívám vysokého, širokoplecého Randona. Jednak se za ním dobře prochází mezi hosty a zároveň na sebe nestahuji téměř žádnou pozornost. Přestože jsem v zemi, kde je královnou bojovnice, ne vždy se setkávám s přirozeným přijetím svého oděvu i povolání. Zvláště rytíři, dbalí na svou čest a mužnost mě naplňují nejistotou. Ne snad, že bycjh se bála poprat nebo postavit za své povolání a způsob života, ale nerada bych strhávala zbytečnou pozornost a případně vzbuzovala přehnané emoce. Ať už jako k dámě nebo jako k divné ženské, co si hraje na muže. Mlčky přikývnu na dotaz ohledně posazení a tiše zapluji ke stolku. Nesnažím se krčit nebo jinak skrývat, ale zatím nemám moc co říci. Odvykla jsem hluku a zábavě a proto si dávám trochu času na uvyknutí prostředí. Když přijde obsluha, objednám džbán piva a dva korbele a nějakou dušeninu a sýr pro nás oba. Už dlouho jsem neměla dobré pivo. Uvažuji o tom, zda to není skutečný důvod, proč mě to sem tak táhlo... Začnu neformálně, když obsluha odejde. Tak jaké jsou novinky o městě a okolí? neslyšel jste něco o blescích a podivných praktikách za hranicemi města? nadhodím téma, zlehka a nahodile, ovšem ne dost přesvědčivě. Randon si musel všimnout určitého napětí, které ve mně vzpomínka na noc v hostinci za městem, vyvolala. Mohla jsem to hodit za hlavu, ale nenechává mě to tak docela lhostejnou. Možná se také chci ujistit, že šlo jen o sen, vidinu nebo neškodné skopičiny nějakých druidů nebo alchymistů...

Osud - 10. června 2011 00:39

Falmarin Když jste procházeli nikdo z rytířů na tvůj zevnějšek neupozorňoval, jeden nebo dva ti dokonce pokynuli a měla jsi dojem, že jsi zaslechl slovo „madam“. Usadili jste se ke stolu a objednala jsi u hostesky dva korbeli piva. „Tak tady ti jistě bude chutnat. Hlavně... hostinský by si nikdy nedovolil rytířům dávat břečky.“ Mrkl. Randon se zasmál. „Jo, jo. Když sem člověk nejde kvůli práci, tak přinejmenším kvůli pití.“ Posadil se pohodlněji a po tvé otázce se zamyslel. „No vím, že v poslední době je nějak moc bouřek. Ale o nějakých praktikách za městem nic nevím.“ Odpověděl ti. Na stole přistáli dva korbeli s krásnou bílou pěnou, Randon se chopil korbeli, sfoukl trochu pěny a napil se. „Ah... to píše.“ Liboval si a otřel si pěnu z vousů. „No jak jsem říkal předtím. Králi se podařilo obnovit pár aliancí s okolními zeměmi. Ale ne všechny jsou ochotné se k nám zase přidat. Podle toho co jsem slyšel tak severní země Barbarů je na naše království kvůli něčemu pěkně naštvaná. Zatím nic není oficiální, ale je možný, že dřív nebo později bude s nimi válka.“ Zamračil se. „Což by mohl být náš konec. Pořád ten samý problém. Peníze. Bez nich nemůže platit vojáky.“ Znovu se napil. „Být na králově místě asi bych se obrátil na trpaslíky. I když nám jistě napaří nehorázný úroky. Ale s jejich dlouhověkostí a bohatstvím na to nebudou tolik spěchat.“ Opřel se lokty o stůl. „A co jsi to říkala o těch praktikách za městem?“ zajímal se.

Ra´wa - 10. června 2011 09:33

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Zaslechnu kroky, pak chvíli klid - nakonec vejde dovnitř. Jeho pohled vnímám - ostatně jako vždycky, ale ani se nehnu. Ticho. Snad díky němu mám napjatý pocit v břiše a snad... jsem si i pár vteřin myslela, že.. si všiml něčeho, co nesedí? Když zavrčel, tak záškub těla nebyl díky tomu nijak předstíraný. Zeptá se, co se děje - polknu, ještě pár chvil se dívám někam před sebe, nakonec zvednu hlavu, krátce se na něj podívám, pak se zas odvrátím. Jak... vypadám? vduchu se ušklíbnu. Nakonec to nedá ani moc práce, aby se oči začly trochu víc lesknout, nehty jedná ruky se zaryjí hlouběji do kůže na kotníku, ale tak, aby to neviděl. Drobné ranky, které se dají přičíst čemukoli - ale já potřebovala jenom trochu krve. "Asi jsi měl pravdu." odvětím po chvíli, ušklíbnu se. "S tím, za co mě tady mají." zvednu k němu pohled. "A co ze sebe vlastně ani nemusím dělat... Spokojený?" Při posledním slově tón hlasu trochu nabere na ostrosti. Znovu skloním hlavu - pár pramínků vlasů se sveze do tváře, takže se opět napřímím a "náhodou" mírně zakrvácenými prsty je stáhnu z tváře, přičemž o ni samozřejmě zavadím. Škubnu sebou a otočím se k němu napůl zády. Jestli bude pozorovat, stopy od bot mu neujdou, stejně jako to, že jsou samozřejmě mužské. Vylomené dveře se taky dají něčemu přikládat a hlavně - na cizí majetek by se bez dovolení sahat nemělo, natož něco víc. "Jaký to je dívat se na něco, co tak rád děláš sám, jenže teď..." úmyslně zmlknu, pevně stisknu rty, dech se přitom, když mluvím zrychlí. Tenhle náznak musel být dostatečný k vyprovokování, když se navíc přidalo poslední už napůl zavrčení/výzva/skoro rozkaz: "Vypadni." Ne, nejde tady o to, že se mi něco stalo. Na podobnou blbost bych nehrála, ne u Kela. Ale skutečně o to, že někdo sáhl a mnohem víc než jen to na majetek, co patří jemu, navíc ho má ještě ke všemu řádně "označkovaný". Už jsem se zmiňovala o tom, jak drowové trestají zloděje?

Falmarin "Falca" - 10. června 2011 10:05

V hospodě Mlčky naslouchám Randonovi a když nám donesou pivo, zhluboka se nepiju a otřu si hřbetem ruky ústa. Dobré pivo. Spokojeně si vzdychnu a postavím korbel zpět na stůl. Nakonec ohrnu ret a potřesu hlavou. Nedokážu to popsat, začnu s odpovědí pomalu. Vlastně nedokážu ani přesně pojmenovat co jsem viděla, ale nebylo to přirozené a jsem přesvědčená, že uprostřed blesků tam v lesích, jen pár hodin cesty od města, byla postava, která bouři řídila nebo nějak organizovala. Zavrtím hlavou a položím jednu ruku na stůl a druhou se chytím korbele s pivem. Nerada bych dělala paniku, možná o nic nejde, ale nemůžu to pustit z hlavy... Během řeči chvíli sleduji desku stolu, tvrdé dřevo, vydrhnuté a masivní. teprve uprostřed řeči zvednu zrak k Randonově tváři, abych zjistila, jak se na celou věc dívá on. Zatím se mi nechce pouštět se do složitějších debat o tom, co by zemi prospělo, ačkoliv informace, které jsem zatím dostala mají svou cenu a jistě by se daly rozvést do široka. Zatím však stačí, že jsem se tak rozpovídala o svém nočním zážitku... Když domluvím, na okamžik toho zalituji. Nerada bych se namočilado věcí, které jsou mimo mé kompetence...ale zdá se, že na to už je pozdě.

Osud - 10. června 2011 10:34

Falmarin „Někdo kdo řídil bouři?“ opakoval zamyšleně. Když jsi se na něj zadívala zdálo se, že nad tím vážně uvažuje. Nebral tvá slova na lehkou váhu. „To zní zajímavě. No rozhodně by to vysvětlovalo ty časté bouřky. Kdyby je někdo schválně vyvolával.“ Vzal do dlaní svůj korbel, ale nenapil se. „Jsi bojovnice. Když ti tvůj instinkt říká, že je něco v nepořádku měla by jsi mu naslouchat.“ Pousmál se. „Možná by stálo za to zmínit se o tom Veliteli stráží, aby někoho poslal to prozkoumat.“ „Pokud jde o další novinky. Ve městě se toho děje hodně. Ale hodně věcí se ututlává. Zaslechl jsem něco o tom, že jsou kanalizace špatně zabezpečené a tak se dovnitř dostávají... no příšery. Ale to se jen šušká. Možná je to jen nafouknutá bublina. Někdo zahlédne velkou krysu a hned tvrdí, že viděl Baziliška.“ Pokrčil rameny. „Lidé někdy vidí jen to co chtějí vidět.“ Napil se. „Aby byli zajímavější.“ Narovnal se. „Teď jsem si vybavil. To jsem slyšel asi před dvěma měsíci. On té doby nic tak jsem na to zapomněl. Chvíli se tradovalo, že se ve městě objevil Nekromant. Pár lidí tvrdilo, že viděli na hřbitově vstávat mrtvé z hrobů.“ Pak se znovu usmál. „Ale já jsem skeptik. Podle mě viděli hrobníka jak vylézá z čerstvě vykopaného hrobu.“

Osud - 10. června 2011 10:38

soukromá zpráva od Osud pro Aréna Kel chvíli zase mlčel, pak znovu zavrčel a přistoupil k tobě. Chytil tě za paži, trhl rukou a tak jsi se musela na něj otočit. Sklonil se a zahleděl se ti do očí. On je měl zuřivé. „Kdo to byl?“ zeptal se chladne. Nemusela jsi ani hádat co udělá. Pohanův dveřník skončí bledě. „Kdo byl takovej idiot, že to udělal?“ sykl a pustil tvou ruku, znovu si tě prohlédl. Narovnal se a vztekle nakopl stoličku, která odletěla dozadu a rozbila se o stěnu.

Ra´wa - 10. června 2011 11:33

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Je opravdu to, co mám v očích strach? Protože jestli je, tak nemusím ani moc předstírat. Samozřejmě, že ne o Pohana, ale o to, co za potěšení nabízel. Nebo si to prvý jenom nechci přiznat - ostatně nebylo by mi to nepodobno. Zadívám se na Kela, ale zas hned pohled sklopím, stisknu rty a brada se mírně, skoro neznatelně zachvěje, ale na tuhle krátkou vzdálenost si toho všimne snadno každý. Při ráně, jak se stolička rozbije o kámen, sebou trhnu a dokonce na chvíli překryji uši dlaněmi, pevně stisknu víčka. "Říkal že... by tě nejspíš dost zajímalo, že jsem šla za Pohanem a..." koutky úst zacukají, nakonec se rty zkroutí do podivného šklebu, jako bych způle nevěděla, jestli mám nebo nemám dál pokračovat. Nakonec to ale zmizí, zvednu hlavu o něco výš a pohled očí se změní, ztvrdne. "... že když si pak něco vymyslí, že mi určitě nebudeš věřit, a nebude mi nic platný tvrzení, že se nic nestalo...!" hlas se rozčilením chvěje a přeskakuje. Vydírání? Proč by ne - bylo to tady dole víc jak běžnou praktikou jak si zajistit... různý věci. Tak co by to nepasovalo na nadrženýho idiota a nebylo dostatečnou výhrůžkou pro vlastně otroka, který si nemůže dovolit nějak riskovat. Do očí se opět vkrade lesk. "Řekni mi, jestli měl pravdu." samozřejmě nepopřu podtón přesvědčení, že ano. A nedůvěra by byla na místě, jenže... to není to, co potřebuju.

Falmarin "Falca" - 10. června 2011 13:10

V hostinci Zamyslím se nad informací o nekromantech a nejspíš původně zamýšlenému žertování se ani nepousměju. Postavy vnoci, osoba, držící blesk...nebrala bych to na lehkou váhu. Ale nemyslím si, že by s tím městská stráž mohla něco dělat. Pochybuji, že se to, co jsem viděla dělo nebo děje na stále stejném místě... na chvíli se odmlčím, hledíc kamsi do prázdna za Randonovo rameno. ...ale jestli něco hledají...nebo tvoří...na více místech... zavrtím hlavou a zamračím se. ...ale proč? Země, jak říkáte, je chudá, bez prostředků, zbídačená válkou...jediné co by tu mohlo takové jako nekromanti držet jsou pokusy, experimenty, co já vím...eh... Přejedu si rukou přes tvář a zaplaším svou noční můru. Pak se znovu pořádně napiju a otřu ústa. I kdyby tam zůstaly stopy, déšť všechno smyl. Pokud tu tajtrlíkuje nekromant, sotva po sobě bude nechávat čitelnou stopu. Stráže by se museli zaměřit na hlídání hrobů a prevenci dalších čárymárů... A možná máte pravdu, třeba jsou to jen babské klepy a já si lámu hlavu s nesmysly. Když před nás přistálo jídlo pustila jsem se bez okolků do něj a pobídla jsem i svého společníka, aby se neostýchal. Okamžitě převedu řeč jinam. Netrapme se teď nekromanty ani bouřkami. Raději mi řekněte, co bych mohla udělat pro ty rošťáky? myslím, že jsem je vyděsila víc než jsem musela, ale nebyla jsem si jistá,co za tou partičkou stojí. Popravdě, myslím si, že děti umí být velice kruté a v té naivní krutosti i nebezpečné. Proto jsem nechtěla nechat nic náhodě...

Osud - 11. června 2011 14:12

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Kel se na tebe vztekle zadíval. „Nikdy jsem netvrdil, že ti nevěřím. Lezeš mi na nervy, to ano. Ale ani jednou jsem neřekl, že bych o tobě nebo tvých slovech pochyboval.“ Odsekl. „Takže ti řekl tohle a ty ses nechala... k čertu!“ odešel ke dveřím a tam se na tebe otočil. „Kdo to byl? Za tohle mi draze zaplatí.“ Zavrčel a věděla jsi, že uvnitř pění vzteky, ale ven to ventiluje až ve chvíli, kdy si to vyřídí s oním hlupákem co si dovolil na tebe sáhnout.

Osud - 11. června 2011 14:41

Falmarin Randon se znovu zatvářil překvapeně. „On držel blesk?“ zeptal se. „O tom jsem už něco slyšel...“ Snažil se vzpomenout, ale pak jsi to zamluvila tím nekromantem. „Když Nekromanti využívají ke svým podivným pokusím už mrtvé lidi tak prosím. To se ještě dá přežít. Ale když na to využívají živé lidi to je horší. Spíš by mě zajímalo proč by byl nějaký tak hloupý a šel by do hlavního města, kde ho spíš někdo objeví.“ Nakonec souhlasil a nechali jste tohle téma být. Poděkoval ti, když jsi ho pobídla k jídlu, ukrojil si kus masa a za chvíli ho měl v sobě. „Ale... s tím si nedělej starosti. Zasloužili si to. Snad příště se už k takovým lumpárnám nenechají přemluvit.“ Pokrčil rameny. „Ale po pravdě. Nemám tušení co by jsi mohla pro ně udělat. Nejlepší by bylo najít jim domov. Aspoň těm nejmenším. Ale sama víš, že starat se o dítě co není vlastní... a těch, kteří nemohou mít děti a chtějí je zase málo. Kromě toho pak děti potřebují zase vychování, disciplínu.“ Pokrčil rameny a ukrojil si další. „Ten nejstarší by měl jít už do učení, ale s jeho chováním ho ještě nikam dát nemůžu. To by mi ho během pár dní vrátili s tím, že si kvůli němu rvou vlasy.“ Potřásl hlavou a pak si povzdychl. Promnul si bradu. „Jistě jsi toho zažila hodně. Mohla by jsi jim povyprávět o svých cestách. Je by to bavilo a snad by si z toho vzali i nějaké ponaučení?“ navrhl.

Falmarin "Falca" - 13. června 2011 15:01

S Randonem Jsem ráda, že i Randon upustil od původního tématu, přestože mě jeho reakce a zájem zaujaly. Ovšem na nabídku k vyprávění příběhů znervozním. Já nevím, nejsem dobrý vypravěč a to co jsem zažila nejsou zrovna příběhy pro děti... Nepochybuji, že by se mohly poučit, ale taky se bojím, že by mohly mít ošklivé sny, spojené s deziluzí... stačí, že si musely zažít svoje... Poškrábu se na zátylku a našpulím zamyšleně ústa. Ale mohla bych někdy přijít a pokud by měly děcka nějaké otázky, zodpovím je, když to bude možné... Pokrčím nakonec rameny a ukousnu kus sýra. Vlastně je zajímavá otázka, co dál? na druhou stranu vím, kam bych chtěla...lázně jsou první idea, která se stále vrací a zaměstnává mou představivost. Pak je tu ale zvědavost, která mě navádí poohlédnout se po tom, co nabízí král za práci pro takové jako jsem já... A co nějaká práce, nevíte, co nabízí palác nebo městská stráž? Zajdu si podrobnosti zjistit sama, ale kdybych věděla kam zamířit, bylo by to jednodušší. Uvažuji o tom, že věnuji jeden den lázním a pak se nezávazně poptám po něčem zajímavém. Jakobych bez meče a nebezpečí nemohla ani vydržet. Ta představa mě maličko trápí, protože na odpočinek jsem se hodně těšila, ale představa bezcílného bloumání mě také neláká, zvlášť teď, když jsem si připoměla, jak vypadá královské město...

Ra´wa - 14. června 2011 11:49

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Ty jsi vážně nestydatá děvka, Ra´wo... proběhne mi hlavou, spolu s tím se ve svojí vlastní mysli ušklíbnu. No a? Navíc.. možná tahle malá "nehoda" trochu donutí Kela občas se zamyslet nad tím, jak působí na ostatní. Ti mu taky nějak moc nedůvěřujou. Ne v podobnejch věcech. Stisknu rty a zvednu se, chvíli opřu o zeď, když trochu zavrávorám, ale pak se napřímím. Možná bych se měla přidat spíš ke kočovnýmu divadlu - dostali by opičku na ukazování a ještě vcelku hereckej talent. Teď už nemusím nic skrývat. Pohled očí ztvrdne a zpevní se, stejně jako postoj těla. "Chci jít s tebou." Po nějaké době úvah jsem se rozhodla pro slovo "chci" a ne rozhodné: "jdu". Důvod tohohle... přání je víc jak zřejmý a já bych přece měla mít právo si taky praštit, aspoň dvakrát. Kel tady není jedinej, kdo "utrpěl škodu". Vlastně není zdaleka ten první, co by si tohle měl užít. Navíc bych si ráda pojistila, že ho nenechá se moc rozpovídat. Jediný, co bych měla na obranu pak je drzý gesto ovšem v tom, co Kel sám řekl - že mi věří - a já bych mu to "jenom" připomněla.

Osud - 14. června 2011 13:15

Falmarin Randon se usmál. „Výborně. I to jim jistě pomůže. Ona každá pomoc se hodí.“ Pokýval hlavou a bylo vidět, že vůbec byl rád za tvůj zájem. Začala jsi se zajímat o práci. „Jistě. Tady je práce na každém rohu.“ Řekl ti a zaujatě zašermoval nožem před sebou. „Městská hlídka bere nabírá pořád. Nejsou ani příliš nároční. Ale pokud jde o stráž paláce, tam projdeš posudkem, výcvikem a to jak výcvik zvládneš určí tvé postavení. Pokud by jsi byla dost dobrá, klidně by jsi se mohla stát pravou rukou Velitele palácových stráží. Pokud by jsi byla dobrá ve strategii, tak pak zase by jsi mohla být u ministra války. Pokud chceš dělat kariéru tak jdi rozhodně do paláce. A ani na dobrodružství nebudeš mít nouze. V paláci se furt něco děje. Ale u hlídky zase kromě věčného nebezpečí, že tě nějaký holomek bodne do zad nebo přetáhne palicí, si užiješ zase o něco víc svobody. Navíc hlídka se skládá z obyčejných lidí. Většinou farmářů, které už úmorná práce na poli nebavila.“ Pokýval hlavou. Podíval se na tebe. „Ale spíš bych si tě představoval v paláci.“ Řekl. „No a pak jsou tu samozřejmě další možnosti. Můžeš se dát k cechu žoldnéřů. Ti doprovázejí kupce, karavany. A slyšel jsem taky něco do nájemných dobrodruzích.“ Řekl a usmál se. „Je to dobře placená práce, ale pěkně nebezpečná. Prostě tě někam pošlou aby jsi něco získala a když to přineseš tak ti zaplatí. No a když u toho zahyneš tak najdou někoho jiného.“ Pokrčil rameny. „Ale myslím, že tohle povolání by se ti nelíbilo.“

Osud - 14. června 2011 13:30

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Přimhouřil oči. „Dobrá.“ Sykl zle a čekal až vyjdeš ven a odvedeš ho k tomu... no co bude brzy mrtvý. Ten pitomeček stál před dveřmi Pohanova pokoje a tvářil se znuděně. Když si vás všiml, všimla jsi si, že byl trochu udivený, ale vůbec se neznepokojoval. Když jsi dveřníka označila jako toho, kdo ti to udělal. Nestačil se zatvářit ani udiveně a dostal jednu do ksichtu a druhou o dveře. Zlomil mu nos, krev se rozstříkla a hlídač se ohromením a bolestí hroutil na zem. S úpěním se chytil za zlomený nos. „Co to děláte!?“ vykřikl zděšeně a naštvaně. „To je tvé ponaučení, že nemáš sahat na cizí majetek!“ pořádně nakopl muže do břicha. Na nějaký rovný boj mohl zapomenout. Na čestný souboj byl Kel nejspíš příliš naštvaný. „Cože!“ hučel hlídač celý popletený.

Ra´wa - 14. června 2011 14:46

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Stisknu rty, po chvíli na nich vyvstane opovržlivý úšklebek. Není v tom taky úplně nevinně, a tahle "maličkost" uvnitř příjemně hřeje. Nedělej, že si nevzpomínáš.... to tě příště naučí opravdu nesahat na to, co ti nepatří, a ani se o to nepokoušet a hlavně - poslouchat toho, koho máš. Sám jsi ze sebe udělal štít, a doplatil bys na to dřív nebo pozdějc, tak proč ti prodlužovat utrpení tvojí ubohý existence... Kdyby to šlo, odplivla bych si. Takhle jsem jenom stála vedle Kela a neříkala nic. Jenom výraz ve tváři by asi mnozí připodobnili k bohyni Lazze. Nepotrvá to však dlouho a spíš se tohle změní na Nereida. Nezačnu první mluvit ani mu nic připomínat. Jen ať ptáček začne zpívat sám, aspoň mu to budu moct o to razantnějc vmést do tváře - respektive ho do ní pořádně praštit. Nestojím tam ale nijak netečně. Oči se přimhouří a pěsti dost silně zatnou, až klouby zbělají, stejně tak stisknu čelisti a lícní kosti ostře vystoupí. Může to být i cosi jako varování, ale momentálně je mi jedno, jestli se rozkecá, nebo bude držet tlamu. Já ale každopádně už dlouho nebudu držet sebe.

Osud - 14. června 2011 15:20

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Dveřník schytal další ránu, ozvalo se zaúpění. Pokusil se vstát, ale Kel ho znovu srazil k zemi. „Já... já nic neudělal!“ vykřikl. Kel se na chvíli zarazil, ale ne proto, že by zaváhal, spíš jen aby na to mohl odpovědět. „Takže znásilnění říkáš nic?!“ sklonil se k němu. Dveřník si hned objal rukama hlavu, Kel se s ním nehodlal prát a tak mu dal pěstí do hrudníku až mu prasklo žebro. Znovu zařval. „Já ji jen prohledával! Jestli ji někdo...“ Umlčela jsi ho kopnutím. Kel se na tebe zadíval a zatvářil se zamyšleně.

Falmarin "Falca" - 14. června 2011 15:25

S Randonem v hostinci Pracovní příležitosti, které mi Randon vyjmenoval, mi vlastně nevyhovují ani jedna. Práce v paláci je příliš závazná a dlouhodobá, práce městské stráže příliš rutinní, práce nájemného žoldnéře je v podstatě to co sama dělám a dobrodruh se liší od žoldáka jen málo. I když v poměrně důležitých bodech. Tohle si budu muset dobře promyslet. Nerada bych se někde vázala na delší dobu. Mám svou práci a svým způsobem svou klientelu jinde... Pokývu zamyšleně hlavou a věnuji Randonovi letmý, ale vděčný úsměv, aby si nemyslel, že si jeho snahy nevážím. V duchu už zvažuji službu v paláci. Ne jen proto, že mi ji Randon doporučil, ale také bych se mohla dostat k zajímavým informacím a získat cenné zkušenosti...pokud nebudu muset příliš zápasit s intrikami a jiným neřádstvem. Nechci už svého společníka unavovat svými plány nebo hladem po informacích a proto připiju na jeho zdraví a objednám ještě pro oba korbel. A co vaše práce, Brandone, jak to s péčí o děti zvládáte? A jak se na to vaše podnikání dívají místní? Copak tu skutečně není nikdo, kdo by vám vycházel vstříc? Tedy kromě řemeslníků, kterým dodáváte pomocníky a učedníky? Vrátím se zase k Brandonovi. Ne že by mě jeho život nějak enormně zajímal, ale je to lepší než tu sedět mlčky. Na druhou stranu, mohlo by být zajímavé, dozvědět se víc a vytvořit si tu tento podobný kontakt.

Ra´wa - 14. června 2011 15:44

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna "Jestli ji někdo... co." stoupnu si před Kela a tak zabráním jeho dalšímu případnýmu útoku. Samozřejmě, že to není jen tak nezištně. "Neposlal zabít případnou konkurenci, nebo co sis myslel za pitomost? Mimochodem, pokud si to pamatuju dobře... Pohan sám ti říkal, že mě máš pustit hned a bez ničeho, jenže máš očividně problém s tim někoho poslouchat, nebo si v tý svojí palici něco udržet...." zasyčím, vzápětí se k němu sehnu a popadnu ho za límec, přitáhnu ho k sobě. "Nedělej si to horší, než to je a radši... Nebo je po tobě. Tímhle si rozhodně nepomůžeš. A aspoň tě příště přejdou chutě." při kratším zmlknutí dost jasně naznačím, aby byl zticha - ale jasně pro něj, ne pro Kela. Celou dobu spíš polohlasně sykám, z toho, co Kel zachytí si spíš vyvodí výhružky a vlastně i správně. Pustím ho. Jestli se rozhodne nějak oponovat s odpovědí, že proč by byl zticha a vracet mi moje momentální slova... "Dobře. Teď to mám dokonce i s tvým vlastním povolením." stačí se rozmáchnout a pokud rána dopadne, měkká rozhodně nebude a ozve se další zapraštění kostí. Tentokrát to odnesla čelist - teď se mu už těžko bude mluvit...

Osud - 19. června 2011 16:13

Falmarin „Tak pokud chceš něco krátkodobého... tak to bych šel do arény. Dělají se tam různé zápasy. Pěstní souboje, souboje se zbraněmi. Býčí zápasy, zápasy zvířat... no.. a podobně. Dá se tam pěkně vydělat a nebojuje se tam na život a na smrt...tedy většinou.“ Pokrčil rameny a promnul si bradu. Připil si s tebou a napil se. Mlaskl jazykem o patro předtím než ti odpověděl. „Jistě, že dostávám nějaké ty dotace od mistrů. Ale nemysli si... nedělám to kvůli penězům. Většinu používám na domácnost a pro ně. A když něco zbude dávám to stranou na možné další výdaje.“ Hned se bránil, protože nechtěl vypadat jako nějaký zlatokop, který k penězům využívá děti. „No a ostatní... ženy většinou s tím souhlasí, některé si kvůli tomu na mě brousí zuby, protože jsem podle nich otcovský typ a to je pro ně... nejspíš přitažlivé.“ Zatvářil se rozpačitě. „Ale jsou tu samo nějaké, kterým to připadá divné a podezírají mě z nějakých uchyláren.“ Protočil oči. „Pokud jde o chlapy. Ti jak jsem říkal se mi vysmívají a někteří obdivují, že oni by to nezvládli. A moje sousedka mi z děcky hodně pomáhá. Její děti už jsou z domu a tak nemá už moc co dělat. Je to milá, stará dáma.“ „A moje práce... jako kovář jsem už spíš jen na půl úvazku. Protože starost o děti mě hodně zaměstnává. Ale není to nejhorší.“ Vysvětlil ti Randon.

Osud - 19. června 2011 16:13
	soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Dveřník byl z toho všeho vykulený. Ale měl dost rozumu, aby tě poslechl a držel hubu. A tvá rána ho dodělala. Přepadl dozadu a v mdlobách se rozplácl na zemi, jako přejetá žába. Kel si prokřupal klouby a sledoval muže na zemi s velkou nenávistí. Nejspíš ho plánoval zabít... pokud by jsi do toho tedy nezasáhla.

Ra´wa - 21. června 2011 16:19

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Tak trochu k mojemu překvapení mlčel. I když je pravda, že málokterý, i sebenadrženější hovado postrádá úplně pud sebezáchovy. Opět se napřímím z pružnějšího postoje, který předtím umocnil ránu, stáhnu vlasy z čela. Ještě několik chvil se na bezvládného strážného dívám, hruď se zdvihá a zas klesá. Proč ti i tak prodlužovat trápení.... koutek úst zaškube, poodstoupím stranou a pak se pootočím mírně zády - znamení, že už jsem skončila a nehodlám nijak dál a víc zasahovat a přenechávám právo poslední rány Kelovi. Nic jsem tomu strážnému neslíbila a když - tak za sebe. Rozhodně ne za drowa, který se podobal Nereidovi ve skutečném rozohnění. To si přece nemůžu a nesmím dovolit. Aspoň když je v limbu ho to nebude tak bolet...

Osud - 23. června 2011 20:46

soukromá zpráva od Osud pro Aréna Kel na tebe pohlédl, kývl hlavou a pak to udělal jednoduše. Dupl muži na hlavu. Ta pukla jako ořech a jeho obsah se vyvalil ven. Kel si oprášil ruce, jak tím dával najevo, že skončil. V tu chvíli se otevřeli dveře a objevil se Pohan. Mračil se, krátce pohlédl na tebe, jen ty jsi poznala, že to nebyl jen zběžný, neosobní pohled. Zahlédla jsi i něco víc... nebyla jsi však schopna přesně určit co to bylo. Bylo to příliš rychlé. Možná to byli čertovské ohníčky, možná záblesk citu, který k tobě mohl cítit, možná i rozpaky. Těžko říci. Pak pohlédl na Kela a nakonec na svého bývalého dveřníka. Bylo mu ke cti, že to s ním ani nehnulo. „Radši se nebudu ptát co se tu děje. Ale doufám, že pošlete někoho aby to tu uklidil, abych nemusel šlapat v těch sračkách.“ Řekl klidně, ale pořád se mračil. Kel se na něj chladně zadíval. „Samozřejmě. Hodlám jeho zbytky vystavit. Jako výstrahu. Jen na pár dní. Pak bude pohřben. Nejsem přece necita.“ Což by možná působilo lépe kdyby se u toho posledního usmál. Jenže tak neudělal a tak to zaznělo spíš do prázdna. Pohan se znovu zadíval na tebe a tvůj zanedbaný zevnějšek. „Hm... dobrá tedy.“ Řekl Kelovi. „Nakonec jste mi udělali laskavost. Ten idiot mě dost štval. Můžu vás pozvat na víno?“ zeptal se. Kel chvíli mlčel, měl rád víno. Nebral to jako alkohol, na to bylo pro něj příliš slabé, ale spíš mu chutnalo jako chuťově. „Jistě.“ Souhlasil a překročil dveřníka a šel dovnitř. Pohan se zadíval na tebe a nejspíš tě plánoval pozvat také, ale Kel mu do toho skočil. „Ty Ra`wo se vrať. Pošli sem někoho na úklid a dej se do pořádku. A pak si zajdu za Moronou aby ti dala něco... aby se co nejvíc zabránilo jistému problému.“ Morona byla děsná bába co si ráda dávala do lihu různé orgány. Ale vyznala se v bylinkách a tak zvládla léčiva a navíc... uměla docela dobře přípravek proti otěhotnění. Když se podá rychle měl by fungovat i po tom co jsi už styk měla.

Ra´wa - 24. června 2011 11:33

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Samozřejmě... zavrčím v duchu, trocha té nelibosti, že mě tak sebejistě odpálkoval se promítla do pohledu. Mírně nakrčím nos - moc se mi k tý babě nechtělo, zvlášť, když jsem nic nepotřebovala. Napadnout mě to, tak jsem Pohana nechala, aby si to všechno vychutnal bez přerušení do konce. Trochu se ti to vymyká kontrole, co? Nebo konečně uznáváš, že mám pravdu a měla by sis taky užít, když to jde a ne jenom chladně a vypočítavě využívat ostatní jako loutky? A ten jeho pohled... co si myslíš, že to mělo znamenat? Doufám, že si uvědomuješ.... že tím by pak veškerá zábava skončila. Sotva jsi s tím začla a už by ses upíchla na jednoho chlapa? Zbláznila ses? Zamračím se, sama sebe pořádně nakopnu druhou nohou do holeně, až syknu bolestí. "Mlč..." zavrčím a trochu přecejenom protáhnu krok, i když na návštěvu u Morony se zásadně nepospíchá. Jednou jsem to divadlo ale začla, tak ho musim dokončit.

Osud - 24. června 2011 11:46

soukromá zpráva od Osud pro Aréna Pohan se za tebou díval, ale pak na něj začal Kel mluvit tak se vrátil do místnosti a zavřel dveře. Možná to byl od něj dobrý tah být s Kelem zadobře. Ty jsi se vrátila zpátky. První jsi někoho poslala uklidit zbytky dveřníka a pak jsi se šla umýt a obléknout se. A pak jsi musela jít za tou babiznou Moronou. Když se říká, že je to babice, tak to fakt babice je. Ohnutá věkem, bílé řídké vlasy, obličej jedna velká vráska, no aspoň nemá nehty jak drápy, to by bylo asi už moc. Občas si ujede nějaké to šílené zachechtání, ale jinak mluvila celkem normálně. Vlezla jsi do její cely, docela příjemně to tam vonělo bylinkami, které vyseli všude možně. V policích byli sklenice s naloženými.... podivnými věcmi. A další police plné baněk, mastí a kdo ví čeho dalšího. „Ahááá... Ra`wa. Tebe vždycky vidím ráda.“ Slyšela jsi její skřípavý hlas. Objevila se z pod pultu a zadívala se na tebe očima, které už postihl šedý zákal. „Co tě ke mě přivádí? Mast na rány? Nebo někdo zase potřebuje mast na hemeroidy? Nebo ta skřetka... došla ji voda na bradavice?“

Ra´wa - 27. června 2011 11:18

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna - u Morony Pach směsice bylin byl nejen nezvyklý, ale i pěkně silný, zvlášť pro citlivější smysly. I obyčejné luční kvítí by je dráždilo, natož tolik vysušených rostlin. Bez nějakého prominutí to byl pro mě spíš dost těžký smrad, z kterého mě brzy rozbolí hlava. Když se Morona konečně vynoří zpod pultu, nevypadá o nic hůř, než se pamatuju z posledka - pravá královna týhle svojí říše. Přes rty proběhne něco mezi ušklíbnutím a odporem. Jistěže ráda... "Dneska tu nejsem jako poslíček, Morono. Potřebuju od tebe mast. Tu proti otěhotnění. A doporučuju ti se nesplést. Já bych s tebou jenom zamávala, ale pohlazení od Kela by pak bylo horší. A dej mi jí trochu víc. Zbytek zvládnu sama." trochu podrážděně zavrčím, pak čekám, až najde pastu, co připomínala něco žluklýho, natáhnu k ní paži. Vduchu se ušklíbnu a v očích zlehka zasvítí. Není těžký se domyslet, co mě právě napadlo. Masti od Morony bejvaj spolehlivý tak jako její pověst šeredný baby. Tak proč toho nevyužít na... někdy příště? A užít si tak ten pocit úplně - a nemusí to být jenom s Pohanem. Lahvičku jí způle vyškubnu, pak se ale zadrhnu. "Anebo mi dej ještě i tu vodu na bradavice. Ať ti pohled na mě nezevšední." Jo, jenom ta myšlenka na hodně šikovný využití tý masti mi zvedla náladu natolik, že jsem se pokusila o lehčí žert. Když mi oboje dá, rozloučím se s ní ne o moc vřelejc než jsem se s ní přivítala, ale co ode mě chcete? Obvykle se jenom otočím a jdu, natož abych řekla něco jako "díky". Cestou se zastavím u Warkshy a dám jí tu vodičku - podle všeho co jsem zahlídla předchozí nádobku, musela bych za Moronou nejpozdějc pozejtří. Takhle se toho aspoň ušetřim. V polovině cesty zpátky jsem se ještě dala dopořádku, snad jsem vypadala ještě líp, jak včera. Dřepla jsem si na lavici, natáhla si jenom roušku, pak si spletla z pár pramínků celkem čtyři cůpky - dva z každé strany jsem stáhla dozadu a zapletla je tak, že dolů pokračovaly jako jeden, další dva po každé straně jsem nechala volně, stejně jako celý zbytek vlasů. Nakonec prameny vepředu přes prsa sepla dvěma už zašlejšími kovovými sponami, stejně tak pramen vzadu i s koncem copu a vyšla zas ven. No jo... jenže co teď? Zbytečně nebudu a nechci dráždit Kelovy nervy tím, že bych se tam mezi ně cpala. Hm.... že bych se poohlídla po nějaký společnosti? Pousměju se, to se ale vzápětí úsměv dost stáhne. Důvod? Jedno blond špičatouchý cosi, co si myslí, že všechnu nádheru světa našetřili jenom pro něj. Kdo jinej než Istham. On byl na žebříčku schopnosti zvedání mandlí jen o půl příčky níž jak Kel - a stačil jedinej pohled. Sám ale nebyl - chvíli jsem musela mžourat - ať už z toho, že se mi nechtělo věřit, nebo toho, že možná vážně blbě vidim. Vedle něj totiž stál Wram. Nešlo ani tak o to, že byl od toho pitomýho skřeta, jako spíš o podstatu tohohle rváče. Byl to snad ještě větší vyděděnec jak já - ostatně drow a lesní elf - už samo o sobe kurevsky zakázaný ovoce. A taky se z toho pak urodilo parádně prohnilý jablíčko. Jako by už tak nestačila většinová zaujatost lesních proti drowům... Připadá mi, že jsem buď něco zaspala, a nebo se asi ještě neprobudila. Na druhou stranu... jestli nahnilý nebo prohnilý - patří to k sobě. Takže proč já se vlastně divim. Tohle ale není společnost, o kterou bych stála a že bych se cejtila na dva chlapy naráz se vážně říct nedá, protože zrovna těmhle se palicema nic jinýho nehoní. Když je maj v rozkroku, tak je to vlastně další samozřejmost. O to víc se rozhlížím po někom - skoro po komkoli, kdo by mi přišel pod ruku. S Lianem by mohla být legrace a to by se drželi dost daleko všichni... včetně mě, bohužel. Ten kluk byl snad jedinej, koho mi tady bylo fakt líto a cejtila jsem něco aspoň podobnýho soucitu.

Osud - 15. července 2011 12:47

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa Morona se na tebe zadívala. „Dávej pozor Ra`wo. Ani mé masti nejsou všemocné.“ Řekla jako kdyby tušila na co myslíš. Ta stará čarodějnice! Dala ti i mast na bradavice, když jsi odešla slyšela jsi jak se bláznivě zachechtala. Když jsi Warkshe dala lahvičku, hned ji schovala, aby to nikdo neviděl. Jako kdyby to všichni nevěděli, že se snažila zkrášlit. Zamumlala něco jako poděkování a pak se vypařila. Dívala jsi se po někom... kdo by ti mohl dělat společnost. Ale všichni přítomní muži, tak nějak nepřicházeli v úvahu. Snad až na Liama, ale nebyla to příjemná myšlenka, kdyby se přestal ovládat zrovna když budeš u toho. Přišel Hegger, který se zřejmě právě umyl, protože mu z vlasů odkapávala voda a na tváři měl velkou modřinu, kterou ale nejspíš nevnímal. Hegger by také stál za úvahu, na barbara nebyl hloupý, ale ani nebyl nejchytřejší. Navíc jen co se svalil na lavici zívl a začal podřimovat. Zdálo se, že tady nic moc nenajdeš. Vyšla jsi z prostorů určený pro vás, přivítalo tě chladno a lehký, studený vánek, který byl poměrně příjemný. Slyšela jsi šumění spoustu hlasů a pak jsi slyšela zvířecí řev. Teď byli na programu skupinové zápasy s netvory. To nebyla vaše parketa. „Nehledáš někoho ďáblice?“ ozvalo se za tebou. Hned jsi se otočila, neslyšela jsi nikoho přicházet. Za tebou stál opravdu pohledný, mladý muž, s delšími černými vlasy, o něco vyšší než ty. Oči měli rudý odstín. Na sobě měl černou košili a černé, upnuté kalhoty. Tak nějak působil ležérně, ale neupraveně, ale na pohlednosti mu to neubíralo.

Ra´wa - 17. července 2011 11:29

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Při pohledu na Heggera, jak se složil na lavici a usnul se musím pousmát. Zvlášť u takovýho kusu chlapa vypadaly tyhle skoro miminkovský projevy směšně a zároveň tak nějak.... roztomile. Současně jako by to ale bylo znamení, že tady nejspíš to "něco" co hledám nenajdu - kroky se tak stočily ven z prostorů pro zápasníky. Svěží vzduch a chladnější vánek, po jeho pohlazení příjemně, zlehka zamrazí. Stačí jen chvíli poslouchat a dojde mi, co je na momentálním programu. Ušklíbnu se. Potencionální žrádlo sem ze sebe nikdy dělat nechtěla a timpádem nedělám. Tyhle blázni sou často ve svý naivitě přesvědčený, že když je jich víc... No, aspoň pak maj potvory plnější žaludek. Všechno "zlý" je pro něco dobrý. Hlas, co se mi ozve za zádama způsobí, že posldení dva kroky vyzdvihnou chodidla skoro na špičky, současně s tím se plynule otočím. No podívejme se. To by šlo.... Jo, ani já nepopřu, že... vypadal dobře. Ale i tak moc myšlenky svojí druhý polovičky nesdílim. Snad možná proto se nakonec čelo mírně podmračí. "Hledám." Přejedu ho očima a ten záchvěv ne tak docela mojí radosti mi rozhodně neušel. Jenže je zas na čase trošku ukázat, kdo tady má hlavní "slovo". "Tebe ale ne." Odmítnutí - nebo prostě jenom pravda, protože to tak skutečně bylo? Možná tuhle mojí "nejistotu" způsobily i řeči tý čarodějnice Morony. Tak trochu mě přešla chuť na... jistý věci. Aspoň zatim. A tenhle nevypadal, že by byl jen tak na procházce. Navíc se někomu objevit jen tak za zádama - na kolik procent je to asi jenom náhoda? "Ty?" Kvůli poslední otázce co jsem si sama položila jsem vyslovila na hlas jinou. A současně s tím se rozhodla tak nějak přibližně zjistit odpovědi. Hlavně na tu první.

Osud - 25. července 2011 18:39

soukromá zpráva od Osud pro Aréna Muž se usmál a pak si prohlédl nehty, které měl dokonale čisté. Tenhle člověk měl peníze, rozhodně se nedřel, když neměl za nehty ani trochu špíny. Nejspíš si nechával dělat manikůru. Na oko překvapeně pozvedl oči. „Mě ne? Ah... taková smůla.“ Pronesl zkroušeně. Narovnal se a mimoděk si opřel rameno o které se opíral o zeď. „Já? Jen se tak procházím. A hledám někoho koho bych mohl poškádlit. Ale zatím jsem moc štěstí neměl.“ Přistoupil k tobě blíž. „Vzhledem k tomu, že mě nehledáš... budu muset i já pokračovat ve svém hledání.“ Položil si ruku na srdce aby působil dramaticky. „Jak krutý osud.“ Vydechl a pak na tebe žertovně mrkl. „Viděl jsem tě zápasit. Jsi pěkná dračice. S tebou bych se do křížku pouštět nechtěl.“ Zalichotil ti.

Ra´wa - 03. srpna 2011 10:25

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna Sjedu ho očima, ušklíbnu se. Na práci to podle všeho hrábnout neumí, navíc se to tu vystavuje jak.... Bylo mi už jasný, že to bude nejspíš démon - ostatně znala jsem svojí polovičku dobře a stejně tak i pár dalších čistokrevnejch. Arogance a drzost tomu taky nejni cizí. Jenže průšvih je, že tyhle koťátka často ovládaj magii - takže vlastně ani nijak moc makat nemusej. Ne rukama. "Někoho, koho bys moh poškádlit? Ty si koleduješ, aby ti někdo šláp do úsměvu, nebo o nějakej průser obecně. Vybral sis blbý místo na podobnou zábavu. Ale to je pro vás démony typický... vždycky zkoušet, kam až to de. Buď tu palici z díry vystrčíte, no a nebo vám tam už zůstane." odfrknu si. "Když nechtěl... jak tvrdíš.... Tak co tu děláš. Řekla bych, že se jen tak někomu za zádama nezjevuješ a máš proto důvod. Náhody sou v tomhle případě víc jak přitažený za pačesy." dám si ruce vbok. "Tak co chceš." nečekám, že by odpověděl zpříma a jednou větou. Už podle těch jeho řečiček předtim.... se dalo snadno hádat, že vážně rád slovíčkaří. Bejt na akademii, je to asi jeden z nejvýkonnějších slohařů a řečníků v celý její historii.

Osud - 11. srpna 2011 19:43

soukromá zpráva od Osud pro Ra`wa „Já mám rád problémy.“ Zavrkal a pousmál se na tebe a pak se zasmál. „Vypadá to skoro, jako kdyby jsi s démony už měla nějakou zkušenost.“ Řekl pobaveně. Znovu si tě prohlédl a zamnul si bradu, jak zvažoval co ti odpovědět. „Nejsem si úplně jistý.“ Pronesl zamyšleným hlasem. „Viděl jsem tě v aréně.“ Začal. „A tak nějak... se mi na tobě něco zalíbilo a chtěl jsem tě poznat.“ Řekl nakonec a znělo to skoro jako pravda. Ale u nich těžko říct. Oni dokázali lhát tak, že to znělo jako pravda. Narovnal si a zahákl si palce za pásek. „Nechtěla by jsi si se mnou povyrazit?“ zeptal se s mrknutím.

Ra´wa - 30. srpna 2011 15:58

soukromá zpráva od Ra´wa pro Aréna - Démon "Samozřejmě." pousměju se, ale v očích se trochu nazelenale zaleskne. "A jistěže... S pár tu občas hrajem kostky. Můžeš se někdy přidat, určitě si budete báječně rozumět." ušklíbnu se, v hlase možná zazní trocha ironie a znechucení. Vážně mám půlku tohohle v sobě? Chtělo se mi zvracet. "Jo tak v aréně. No jasně, kde jinde. Nahoře ve městě dost těžko. Taks mě poznal. Spokojenej?" jedno obočí povyjede nahoru. Jeho pohledy, gesta, pohyby, hlas, slova... všechno mi začalo příšerně lízt na nervy a vytáčet mě, aniž bych pořádně věděla proč. Nejradši bych... Zatnu pěsti, kůže zavrže. "Jestli si chceš povyrazit, sežeň si nějakou místní děvku. I když to už radši zajdi nahoru, tam je to zboží přecejenom lepší a ne tolik poškozený." přejedu si zuby jazykem, pak jím mlasknu o patro. Snad jako bych se ještě nad něčím zamyslela, zvednu hlavu, zadívám se ke stropu, přimhouřím oči, ale nakonec nesouhlasně pokývám hlavou a pokrčím rameny. "Čekáš ještě na nějaký konkrétní doporučení?" už tak trochu otrávená otázka, když mi najednou něco přecvaklo... a navenek se projevilo tak, že pokud se povedlo, chytla jsem toho zmetka pod krkem a současně s tím s ním třískla o kamennou stěnu. "Nebo bych možná věděla o něčem lepším. Když tak miluješ problémy... Nebyls to náhodou ty?" samozřejmě jsem měla namysli to v aréně při zápase s Pohanem, ale spíš, než že bych tomu věřila jsem to užila jako záminku, abych mohla udělat co jsem udělala. A proč? Protože se mi nevýslovně chtělo. A to nutkavý brnění v ruce nepřestávalo, i když jsem ho pustila. "Nech mě napokoji." zasyčím, panenky se zúží do štěrbin agresí, která ale nebyla jenom zlostí - byla v ní podobná živočišnost jako i u Kela. Jenže tam byl očividný důvod, ale tady? Jsem přece Drow a ne.... něco z podzemí. Navíc žádný další ani čistý démon tohle ve mě nevyvolal.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR