Temné chodby
hrálo se Denně
od: 25. května 2014 21:26 do: 14. března 2015 13:32
Dobrodružství vedl(a) AniZu
| |
 |  Vše se odehrává v jedné normální japonské střední. Studenti zde žijí normální život, dokud do školy nepřijde nový učitel. Ze začátku se zdá jako normální kantor, ale od začátku svého příchodu je čím dál víc tajemnější. Největší třesk začíná po záhadném úmrtí studenta 2. ročníku v chodbách školy. Po pár dnech zemřou další dva a mezi studenty koluje panika. Ředitel však odmítá zavřít školu a někteří žáci přestávají pravidelně chodit do školy. Zbývá už jenom pár "hrdinů", zejména 2. ročníku. |
| |
| Úvod Bylo přibližně 17 hodin večer a venku řádila silná bouřka. Stromy se chvěly, kapky s kroupy bubnovali do oken školy a v dáli byly slyšet silné blesky. Skupinka studentů z 2.ročníku střední školy zůstala po škole a musela za trest uklízet celou školu. Někdo totiž z jejich třídy rozvěsil po celé škole urážlivé plakáty s obrázkem pana ředitele. |
| |
 | Naštvaně jsem odložil koště. Na co jsem myslel, když jsem věšel plakáty. Že mi to projde bez trestu? Pche! Musím se ostatním omluvit, ale až budou někde o samotě. Nechtěl jsem, aby to slyšeli i učitelé. Počasí venku ho silně deprimovalo. Nesnáším bouřky! Rozhlédl jsem se po chodbě a zjistil, že ostatní také dodělávají. Z dlouhé chvíle jsem se opřel o koště a pozoroval ostatní jak uklízí. |
| |
 | Úklid je pro uklízečky... Byl jsem naštvaný. Nenáviděl jsem, když jsem musel být dlouho ve škole kvůli každé kravině, která se přihodila. Naštvaně jsem se proběhl po chodbě a strhal každý obrázek, kterých bylo více než dost. Někde tady by měl být náš třídní, ale teď se po něm slehla zem, takže jsem mohl zvolnit tempo. Vrátil jsem se k ostatním do třídy. Aby toho nebylo málo, venku pršelo. Tohle byl lehce zanedbatelný fakt, ale stejně se mi nechtělo jít v tomhle domů. Byl jsem zvyklí do školy chodit s dlouhým rukávem, ale nikdy jsem si nebral nic s kapucí, a teď toho hořce litoval. Mohl bych si zavolat odvoz, ale přeci nejsem z cukru, takže se těch pár metrů projdu. A budu doufat, že se nerozpustím. Opřel jsem se o koště a pozoroval ostatní, podobně jako můj spolužák. Byl jsem takhle opřený asi pět minut, když jsem si uvědomil jaká je to nuda. ,,Lidi, možná bychom už mohli jít... Nemyslíte?" Možná bych se mohl alespoň vypařit ze školy. |
| |
 | Poškoláci Byl jsem naštvaný. Musel jsem trčet ve škole déle, než jsem musel a ještě k tomu né mojí vinou. Až se mi ten idiot, co to udělal dostane do rukou tak...teď jsem to neřešil. Chtěl jsem mít práci co nejrychleji za sebou a tak jsem se snažil neflákat se. Svůj vztek jsem vybíjel na koštěti, se kterým jsem utíral jak po 100 dávkách kávy. Drhnul jsem jak splašený, dokud jsem už nemohl popadnout dech. Celý jsem zrudl a zaklonil hlavu. "Ááá, to je nudááá." zabědoval jsem a praštil s koštětem o stůl. Unaveně a zároveň naštvaně jsem si sedl na zem do rohu a dal ruce v kříž. Podíval jsem se na Eddieho. Jeho nápad se mi dosti líbil. Učitelé jsou někde fuč, tak co nám brání? "Jsem pro!" zvolal jsem a vyskočil zpět na nohy. S jiskrami v očích jsem sjížděl pohled po ostatních. |
| |
 |
Se zamyšleným výrazem sedím na lavici a prohlížím si své nehty. Zatímco mí spolužáci pobíhali sem a tam s košťaty a kusy strhaných plakátů, já se k nim nepřidala. Proč také? Tahle práce je pro podřadné lidi, nikoliv pro někoho, jako jsem já. Neviděla jsem důvod, proč mám pykat za něco, co jsem neudělala. Neříkám, že plakáty s obrázkem ředitele mi nepřipadaly vtipné, ale neměla jsem s nimi nic společného. Tvrdnout tady mě zdržovalo. Byla jsem navečer objednaná ke kadeřnici, se kterou jsem se ale mohla rozloučit, protože v tuhle dobu jsem u ní měla už dávno být. Až zjistím, kvůli komu tu ztrácím svůj drahocenný čas, tak pozná, co znamená, když se rozčílím. Nepatrně otočím hlavu směrem ke spolužákovi, který právě pronesl celkem zajímavý nápad. Byl by ještě zajímavější, kdyby venku nepršelo. Nezdálo se, že by měl déšť v plánu ustat. Tímhle tempem můžeme leda tak začít stavět Noemovu archu, nebo alespoň nafouknout člun. ,,Běžte si kam chcete, já si počkám na odvoz.“ ledabyle nad tím mávnu rukou. Nepřipadalo v úvahu, abych šla ven a nechala zmoknout své oblečení a pracně vytvořený účes. Zamítá se. Nehnu se odsud, dokud si pro mě někdo nepřijede. |
| |
 | Nějakej nadpis... Ráno bylo jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že Tach mě nechtěl pustit do školy. Jo, ráda bych ho poslechla a nešla, protože jsme dneska měli psát z matiky, ale srdce rodičů je neoblomné. Učitelé mě málem i s Tachem vyhodili z okna, ale pak se ustálili. Naštěstí. Teď mám další důvod být naštvaná na otecka, že mě nenechal doma. Do pěti drhnout podlahu jako služka a nedostat ani zaplaceno? Ale no tak. Naštěstí Tach mi to aspoň trochu zpříjemňuje. Nosí v tlamě odpadky do koše, přeskakuje jako opičák koště a nosí mi koš, když chci něco těžšího nebo většího vyhodit. Je mu už taky dlouhá chvíle. Touhle dobou jsem mohla být doma a trénovat. Ach jo... Nesnáším školní systém. Několik lidí se začne dohadovat, jestli nezdrhnem. "No já nevím... Můžete to zkusit, ale bacha, aby vás tam venku nechytil Frankenstain." Podívám se skepticky z okna ven. Zaduněl hrom. Tach štěkl a zalezl pod katedru. Až po vidině pamlsku konečně vylezl. "Hodnej." poplácám ho po hlavě, |
| |
| Uchiro Tajiri Celou dobu se Uchiro držel dál od skupinky a srovnával školní lavice. Už dlouho je nikdo nerovnal a byly rozházené po celé třídě. Celou dobu se tvářil naštvaně a v hlavě na všechny kolem bědoval. Když svou práci dokončil, podíval se na Eddieho a vyslechl jeho nápad. Odfrkl si a vzal si svou knížku. Celý den byl nějaký podrážděný a ani teď toho není výjimkou. Došel k prahu dveří a otočil se na třídu. "Pro mě za mě, dělejte si co chcete. Já bych tu správně ani nic dělat neměl, takže odcházím." řekl naštvaně a po každém hodil nepřátelský pohled. Zastavil se hlavně u největších podezřelích a nakonec vyšel ven, aniž by tušil, že si ve třídě zapomněl celý svůj batoh se všemi věcmi. Dneska byl celkově nějaký divný. |
| |
| ,,Hele! Podívejte se co tu Pan namyšlený nechal!" Zazubím se a zvedne batoh. Chvíli si ho prohlížím a pak mi zajiskří oči. ,,Odpad." Ukážu na batoh. ,,A cože to máme dělat s odpadem?" Pomalu se začínám přesouvat ke koši. Rozepnu ho a vysypu celý jeho obsah do koše. Navrch hodím i onen batoh a přesunu se ke dveřím. ,,Tak vypadnem lidičky!" Zavelím, ale stejně čekám na ostatní. Nemám moc dobrý pocit jít sám po chodbě, když je okolo takhle temno. Vypadá to jako nějaký ústav z hororu. |
| |
| Se zamyšleným postojem sleduji Hokira, který se tak elegantně zbavil tašky Uchira. Trochu jsem litoval, že jsem nebyl rychlejší, ale s tím jsem nemohl nic dělat. Stejně jsem měl u sebe to koště, které jsem hned na to odhodil do třetí lavice. Znuděně jsem si dal kolem ramena tašku, zastrčil ruce do kapes u kalhot a vyšel ven před třídu. ,,Takže, můžete tady hnít, nebo poklidně odejít domů. Je to jen na vás. Nikoho nutit nebudu, ale až budete zítra suchý a vrásčití, vzpomeňte si na toho kdo vám nabízel doprovod ze školy, dámy. " Usmál jsem se a provedl mírnou úklonu. Neměl jsem v plánu v této budově být nějak extra dlouho. Přesto jsem počkal, jestli se někdo další přidá při odchodu ven. |
| |
| Ignoroval jsem Uchirovi poznámky. Nikoho nezajímá. Sledoval jsem Hokirovi pohyby a zazubil se. Škoda, že mě to taky nenapadlo. Začal jsem se smát. "Dobrá práce" pochválil jsem ho a potom se podíval na dívky a pak na Eddiho s Hokirem. Nakonec jsem se vydal k nim, jako gesto že jdu taky. Přede dveřmi jsem se na holky podíval, hlavně na Jiu, která se odsud asi jen tak nehne a hlesl: "Klidně si tu můžete zůstat, ale až sem přijde ten Frankie, duch nebo vrah, mi vás nezachráníme..." pokusil jsem se je postrašit a zkusil jsem zoufalý pokus o děsivé zmizení ve tmě chodeb. Bohužel, nějak jsem zakopl o tkaničku od bot a moje divadlo skončilo pádem na zem. |
| |
| Se zájmem sleduji, jak třídní šprt odchází ze třídy a nezapomene utrousit několik slov o tom, že tu nemá co dělat. To není jediný, protože tu trčíme kvůli srabovi, který se nedokáže přiznat a nést za svoje činy zodpovědnost. Jakmile odejde, Hokiro si všimne batohu, který Uchiro nechal ve třídě. ,,Ano, odpad… Proč si do toho koše také nevlezeš?“ nevinně na Hokira zamrkám. Byl mi absolutně ukradený, stejně jako třídní šprt a všichni ostatní, ale proč si nerýpnout, že. Jako další se ozve Eddie. Mám co dělat, abych se jeho nabídce nezačala smát nahlas. S někým, kdo vypadá jako násilník bych nikam nešla. Pořád lepší být suchá a vrásčitá, než polomrtvá někde v křoví. Navíc, od čeho existují krémy. V kabelce určitě jeden mám. ,,Záchrana od někoho, kdo ani neudrží balanc?“ seskočím z lavice a se smíchem se vydám směrem k Takeshimu. Gravitace funguje, bezva. Akorát jsem nechápala, proč se nás snažil tak vystrašit. Ta bouřka venku sice nevypadá nijak lákavě, ale jsou to jen kapky vody, nic víc, nic míň. A i kdyby sem někdo vážně přišel, kdo mohl vypadat děsivěji než Eddieho obličej? |
| |
| Vysypaný batoh Když Hokiro vysype Uchirovi batoh, jen na něj zírám. Tohohle jsou lidé schopni pro trochu pozornosti? Tak to jsem ráda, že se k nim nemusím hlásit. Takeshi zakopl, když odcházel ze třídy. Dobře mu tak... Až odejdou, sesbírám věci a úhledně je poskládám do tašky. Uchiro nemusí vědět, co mu ostatní udělali. Už tak to má dost těžký. A dneska byl hodně divnej. Písknu na Tache a vydám se z učebny ven. Moje kroky se odráží od stěn. Klap, klap, klap prásk. Zarachotil hrom a za tabulkou skla na chvíli zazářil blesk. Zrychlím krok a přemýšlím. Co mají ostatní za problém? Prčo jsou lidi takoví? Pro nedávám při psychologii pozor? Tach nervózně vrčí a já lituji, že jsem nešla s ostatními. I Eddieho přítomnost by mi byla milejší, než samota, ale mám Tache. Zarachotil další hrom. Ať už jsem pryč... |
| |
| Uchiro Tajiri Uchiro, který naštvaně ignoroval celý svět, si všiml že si zapomněl tašku teprve až těsně přede hlavními dveřmi. Rozeběhl se zpět do třídy a za tu dobu se Hokirovi povedlo vysypat jeho tašku a Aki věci zpátky vrátit. Takže si Uchiro ani nevšiml, že ji někdo vysypal. Akorát se trochu divil, že je měl trochu zpřeházené a taška ležela na jiném místě, ale pak to nechal být. Všiml si, že ostatní pomalu odchází, tak je nenápadně o kousek dál následoval. Dělal, jako že je nevidí. Nechtěl na sebe strhávat zbytečnou pozornost. |
| |
| Nevšímám si poznámky Takegi. Jsem na ně už zvyklý. Stejně si pro sebe, musím zamumlat něco o nevděčných ženských. Proto je taky nemá moc v lásce. Pomalu jdu ve skupince. Pěkně uprostřed. kdyby něco vyskočilo zepředu, vrhne se to nejdřív na první a já budu mít čas utéct. Stejně tak i zezadu. Mohl bych poslednímu podkopnout nohy a Frankie se vrhne na ležícího. Já budu moct opět utéct. Tak jako tak, už se ocitl před dveřmi školy. |
| |
| Nevěnoval jsem přílišnou pozornost Akiře, která vrátila Uchirovu tašku zpět do dřívějšího stavu. Namísto toho jsem se dal do pohybu. V naší malé skupince jsem šel jako první. Nečekal jsem, že by se někdo na tuhle pozici dobrovolně nabídl, a i kdybych ve předu jít nechtěl, stejně by se na mě všichni otočili s tím, že to byl můj nápad a tak mám smůlu. Takhle jsem tomu jen předešel. Mírně jsem na točil hlavu. To stačilo k tomu, abych si všiml Uchira, který se k nám připojil. ,,Dámy, jsem si jist, že nás sleduje něco horšího než je Frankie..." Ukázal jsem přes rameno na kráčejícího Uchiru. Nic jsem proti němu neměl, ale on si o podobné hlášky přímo říkal. Svůj krok jsem zastavil až u dveří, které vedou ven ze školní budovy. ,,Dámy mají přednost." Ukázal jsem na kliku. |
| |
| Po svém pádu jsem se podrbal na hlavě, jestli je celá a začal se pomalu zvedat. Nakonec se k naší skupince "uprchlíkům" připojili všichni. Doufal jsem, že díky mé bezvadné přemluvě. Nasadil jsem si kšiltovku, která mi při pádu spadla a následoval jsem ostatní. Šel jsem jako poslední, protože ostatní kluci byli vepředu a jelikož má trochu toho gentlemanství v krvi, nechtěl jsem nechat jít dívky poslední. Tedy pokud nepočítám Uchira, který se vydal nenápadně za námi. Před hlavními dveřmi jsem se zastavil a čekal, až nějaká ta dívka otevře. Když už to Eddie vyslovil, nebylo správné otevřít. Dal jsem oči v sloup a vyčkával. Nemohu se dočkat, až budeme ocaď pryč. |
| |
| Dojdeme až ke dveřím, které nikdo nechce otevřít. Nebo to alespoň tak vypadá, jelikož kluci se k tomu nemají a ke všemu se snaží zodpovědnost hodit na mě a Akiru. Protočím oči. Jsem snad služebná, abych otevírala ostatním dveře? Tohle mají na starost hospodyně a podřadní lidé, ne já. Na jednu stranu mi připadá vtipné, že jsou kluci z mojí třídy takoví poseroutkové, na druhou mě příliš netěší, že po otevření dveří na mě bezpochyby přistane několik ledových kapek deště. Kdybych alespoň měla deštník, ale zrovna dnes jsem nepočítala s tím, že by mohlo pršet. Sakra. ,,Jak šlechetné od tebe.“ pronesu směrem k Eddiemu a aniž bych čekala na cokoliv dalšího, kliku dveří stáhnu dolů. Nic se nestane. Nechápavě zamrkám a zkusím to znovu. Opět bez úspěchu. ,,Je zamčeno.“ zašklebím se a trochu ode dveří odstoupím, aby si mohli ostatní sami ověřit, že mluvím pravdu. Fajn, sice teď nemusím ven a nebudu vypadat jako zmoklá slepice, ale pomyšlení, že tu jsem zavřená, jako nějaké zvíře se mi líbí ještě méně. Ať někdo kouká otevřít, jinak podám stížnost. |
| |
| Jdu za nimi a neposlouchám je. v duchu si přezpívávám písničky z dnešního rána, co zněli v rádiu. Usmála jsem se na Ushira. Došli jsme ke dveřím. Tach do nich šťouchl. Neotevřeli se. Pak to potvrdila ještě Takegi. Jasně, určitě si z nás dělají srandu. A moc se jim to nevede. Nevěřím, že by bylo zamčeno a neskočím jim na to. Opřu se o stěnu a šklebím se na ně. |
| |
| Dveře byly skutečně zamčené. Mohlo to znamenat, že buď na studenty učitelé zapomněli a zamkli je tu. Nebo si z nich jejich spolužáci udělali srandu a zabarikádovali to z druhé strany. Nebo za tím mohlo stát něco jiného. Z venku se ozval hlasitý hrom, jako by blesk praštil někde blízko. Uchiro Zarazil se když si všiml, že těm podle něho "budižkničemům" nejdou otevřít dveře. Zakroutil hlavou a protáhl se mezi nimi ke dveřím. "Ustupte" hlesl. Knížky s batohem si odložil vedle a sám slabě párkrát zabral za kliku. Nic. Chvíli přemýšlel a nakonec se otočil k oběma dívkám. "Nemá jedna z vás sponku do vlasů?" zeptal se a nastavil ruku, pro případ že ji skutečně mají. Přitom se tvářil vážně, jako by ho nic včetně blesku neznervózňovalo. Připadal si povýšeně nad ostatníma. |
| |
| Pozoruje, jak se ostatní pokouší otevřít dveře a poněkud znervózní. ,,Takhle nějak začínají horory!" Šeptne směrem k Aki a zachichotá se. I když mu vlastně vůbec do smíchu není. Chce vypadnout! |
| |
| S úsměvem na tváři jsem pozoroval spolužáky, kteří se snažili otevřít dveře. Býval bych to zkusil také, ale když to nešlo jim, proč to zkoušet znova? Musel jsem se hodně držet, abych nevyprskl smíchy, když přišel dveře otevřít Uchira, který s tím také daleko nedošel. ,,Tohle je jistě nějaká schválnost. Navrhuji jít se podívat po učitelích, protože ti snad mají klíče. Navíc je to pořád lepší než tady stát u vchodu a čekat až ráno školník otevře." Navrhl jsem ostatním. Sám jsem byl z celé té situace trochu otrávený, protože to znamenalo, že se budu muset projít po škole a najít Ty jejichž jména se nesmí vyslovit. |
| |
| "Sim vás. To musíte pořádně." řekl jsem a přistoupil ke dveřím. Vím, že to zkoušeli už dva přede mnou, ale přeci jen. Holka, která se bojí udělat sotva nějakou těžkou práci, aby se jí nezlomil nehet a šprt, jehož jediný sval je srdce a jazyk. Plivl jsem si na ruce a zamnul si s nimi. Protáhl jsem se za krkem, až tam křplo a chytl kliku. Vší silou jsem zabral, ale nic. Zabral jsem ještě víc, až jsem se začal potit, ale nic. Zabral jsem nejvíc, jak to šlo, až jsem celý zčervenal a zaklonil se až dozadu, ale nic. Nakonec jsem pustil a vydýchal se. "Nejde to." usoudil jsem a otřel si pot z čela. Chvíli jsem mlčel a díval se na dveře. Hokirova slova mě vyděsila a ještě k tomu ten hrom. Tak se stalo, že jsem v sekundě propadl předčasné panice. "UMŘEME TADY!!!" chytil jsem se za hlavu a začal běhat sem a tam jak splašený kůň. Nikdy jsem nebyl zamčen v tak hrozné budově, jako je škola. Ještě ty slova o Frankiem... Eddieho slova mě trochu uklidnila. Zajímavé je, že právě on má vždycky dobré nápady. Třikrát jsem přikývl. "Dobrý nápad" špitl jsem ještě trochu vystrašeně a rozhlížel se pro jistotu kolem. |
| |
| Nechápavě sleduji Takeshiho poněkud přehnanou reakci. Choval se jako hysterická holka a ne jako kluk, který by chtěl zamachrovat svojí odvahou. Byly to jen zavřené dveře, probůh, to přeci není konec světa. ,,Podám stížnost.“ zasyčím podrážděně. Nejenom, že mi právě bylo sebráno právo osobní svobody, ale ještě jsem tu trčela kvůli něčemu, co jsem neudělala. Takhle by to tedy nešlo. Co nejdříve dám vědět o téhle troufalosti svému otci a ten už v téhle škole udělá pěkné dusno. Jen ať mají problémy, dobře jim tak, šmejdům, protože toto je něco neslýchaného. ,,Tak do toho, ať to máme z krku.“ procedím skrze zaťaté zuby a rozhlédnu se po chodbě. Nikde nikdo. Polední pauza už dávno byla a nechtělo se mi věřit, že se učitelé zapomněli někde u šálku kafe, nebo u talíře se zákusky. No, i když... Na téhle škole bych se nedivila ničemu. |
| |
| Koukám, jak si hrají na blázny. A mě je to přitom úplně ukradený. Už jsem jim vmyslela přezdívky. Hokiro - Poděs, Eddie - Mr. Logik, Takeshi - Plašan a má milovaná všemi obdivovaná spolužačka Takegi - Skořápka. Při tom nápadu se zasměji. Tach nepropadl panice, která vychází z ostatních. Kriticky si je prohlíží. Když Takeshi začne vyvádět, rázně štěkne. Nemá rád hluk. Stejně jako já. Pohladila jsem ho. Raději se věnuji poznámce Uchira. Asi jako jediná. "Bohužel. Ale jestli myslíš na to, že ten zámek je tří obloukový, pleteš se. Má jich víc. Na to bych potřebovala dva hřebíky." Povzdychnu si. "Hej Eddie, asi nemáš po kapsách hřebíky, co?" Škoda, že jsem mu neřekla Mr. Logik. Ten by dostal infarkt. Taková škoda... |
| |
| Úklid Tori, Kasumi Bylo přibližně 17 hodin večer a venku řádila silná bouřka. Stromy se chvěly, kapky s kroupy bubnovali do oken školy a v dáli byly slyšet silné blesky. Skupinka studentů z 2.ročníku střední školy zůstala po škole a musela za trest uklízet celou školu. Někdo totiž z jejich třídy rozvěsil po celé škole urážlivé plakáty s obrázkem pana ředitele (ukázalo se, že to byl Hokiro, což však nikdo neví). Rozdělili si různé sektory, aby to měli rychleji za sebou. Vy dva jste dostali sborovnu, protože ta patřila k těm menším. Zdrželi jste se tam celkem dlouho, že jste ani nevěděli kolik je hodin. Ve sborovně žádné nebyli. Společně s vámi kromě studentů se měli ve škole nacházet ještě dna učitelé-Nový učitel a jejich třídní. Práci už jste měli hotovou a nevěděli jste co dál. Všichni studenti kromě vás (a dalších 6 o kterých jste nevěděli) už šli domů. Usmysleli jste si, že už je nejspíše čas jít taky... |
| |
| Uchiro Uchiro protočil očima, když si všiml, že ho Jia vůbec nevnímá. Chtěl si odkašlat, aby upoutal pozornost, ale to mu už odpověděla Akira. Otočil se tedy na ní a věnoval ji pozornost. Vyslechl ji a byl šokován. Jak takový geniální mozek mohl selhat?! pomyslel si a praštil se do hlavy. Dal ruku zpátky k sobě. Protáhl si konečky prstů a vzal si svoje věci zpátky na sebe. Zívl. Poté se naštvaně podíval na Eddieho a čekal, co ten odpoví. Nehodlal tady hnisnout s bandou takových tydýtů a udělá pro to cokoliv. |
| |
 | Uklízela jsem s Imaharou sborovnu a netvářila jsem se při tom nějak příjemně. Tedy... tvářila jsem se normálně, tak jak se tvářím pořád, ale i přes to jsem byla naštvaná. Musela jsem volat do práce, že dneska nemohu přijít, protože nějaký blbec rozlepil plakáty po celé škole. Jelikož se nepřiznal, museli jsme celá třída uklízet školu. Inu, vzala jsem to tak, jak jsem brala všechno. Bez emocí, byl to jen další úkol v mé strastiplné cestě. Konečně jsme měli sborovnu hotovou a já se rozhodla odnést koště a kýbl do kamrlíku. Nevnímala jsem Imaharu, prostě jsem vyšla ze sborovny a zamířila jsem do skladu nářadí. Dala jsem tam koště i kýbl a zamířila jsem do šatny, přezout se, vzít si své věci a jít konečně domu. Měla jsem toho hodně na učení a ještě jsem chtěla chvilku cvičit. |
| |
 | Pomohl jsem uklidit a pak jsem šel s Kasumi ke dveřím . Byj jsem docela naštvaný , protože jsem uklízel za nějakého určitě chytrého člověka.Když jsem odcházel ze třídy, tak jsem dostal chuť na "energiťák" a napil se a pomalu se táhnul ke dveřím. |
| |
| Teď jsem se musel držet ještě víc, abych nepraskl smíchy. "Pan Chytrý" se mýlil a to mu také srazilo hřebínek. Měl jsi se praštit víc... třeba by se ti rozsvítilo. Přesto jsem se přes tuto situaci přenesl a otočil se na Aki s odpovědí. ,,K čemu bych s sebou tahal hřebíky?" Byla pravda, že jsem v batohu měl ty nejrůznější věci, ale hřebíky jsem opravdu neměl. Upravil jsem tašku, kterou jsem měl přehozenou přes jedno rameno a udělal několik kroků vpřed. Byl jsem sebejistý. Nechtěl jsem být ve škole, a už vůbec ne s Uchirou, kterého jsem v oblibě neměl ani trochu. Bylo načase jít. A tak jsem chvíli počkal na ostatní, jestli se ke mě připojí, nebo jestli raději budou hledat s Uchirou hřebíky, aby se opět cítil povýšeně nad námi ostatními. ,,Hodiny tikají a já nemám čas stát tu u zamčených dveří, které se jen tak neotevřou." Prohodil jsem do prázdna, zády k ostatním. |
| |
| Trochu mě ten klid uklidnil a já očima pokukoval po ostatních. Sem tam někdo něco řekl, ale jinak se tu nic extra zajímavého nedělo. Moji pozornost hlavně upoutal Akiřin pes, jehož jméno si pořád nepamatuju. Od té doby, co na mě štěkal a tím můj psychický stav ještě zhoršil, jsem se na něj nepřátelsky díval a sledoval každý jeho krok. Naprosto se mi zprotivil a usmyslel jsem si, že kdybychom potřebovali najíst, on bude společně s Uchirem v první řadě (XD). "Já jdu taky." dal jsem to najevo a popošel k Edidemu, který je teď něco jako náš vůdce. Radši bych byl já, ale je to moc riskantní povolání. Sice se nechovám jako skutečný chlap, ale přežití je teď pro mě hlavní. Podíval jsem se na Uchira, který zase něco vymyslel, ale špatně a očividně to s ním hodně zacloumalo. "Jinak, máte to marný. Tobě to dneska nějak nemyslí, takže to radši ani nezkoušej. Jistější bude, když najdeme ty učitele, jak tady říká tady pan skutečně alespoň trochu chytrý." řekl jsem asi nejdelší větu v mém životě. Strach mě prozatím opustil. Z kapsy jsem vytáhl žvejky a jednu si strčil do pusy. Doufal jsem, že se po mně ostatní nebudou koukat jako po hamounovi. |
| |
| Hlavní dveře Tori, Kasumi Oba dva jste se tedy mlčky po velkém úklidu vydali zpět k hlavním dveřím s myšlenkou, že už půjdete domů. Cestou se zdálo být vše normální, až na to, že nikdo nikde nebyl. Netrvalo dlouho a přišli jste až před hlavní dveře, které vedli ven ze školy. Kupodivu, přede dveřmi stálo dalších 6 vašich spolužáků plus jeden pes (kolik), který patřil Akiře. Celý den byl s ní, což se stalo poprvé, takže to nebylo pro vás takové překvapení. Konkrétně tam stáli-Eddie, Jia, Akira, Takeshi, Hokiro a Uchiro. Vypadalo to, že mají nějaké problémy s otevřením. Anebo se jenom pořádně zakecali a ještě je neotevřeli. |
| |
| Když dojdu ke dveřím , tázavě se podívám po ostatních jako "co se děje?" a řeknu: "Co se děje? Běžte nebo to jste tam zamrzli ?" , opět se napiju a přijdu k Eddiemu a zeptám se co se děje. Připadá mi to jako ve starých horrorech , když při bouřce se "náhodou" zamknou dveře a začnou blikat světla , zhasnou a opět se rozsvítí tak se najde někdo mrtvý. |
| |
| Sebevědomě se rozejdu vpřed, aniž bych na kohokoliv čekala. Eddie dle všeho chtěl na ostatní počkat, osobně si ale myslím, že je to zbytečné. Pokud se chtějí odsud dostat, tak půjdou s námi hledat učitele, i kdyby nechtěli. A pakliže raději budou sedět tady u dveří, tak prosím, to je jejich věc. Nikoho přemlouvat nebudu. Ať si každý dělá, co uzná za vhodné. Pak se na scéně objeví další dvě osoby. Modrovlasá holka a černovlasý kluk s plechovkou v ruce. Vypadá, jako by nevěděl, která bije. Okamžitě se vyptává, co se děje, ale nenamáhám se odpovědět. Někdo jiný to zajisté udělá za mě. ,,Těžko říct, kde by mohli být..“ uvažuji nahlas. Učitelé mohli být takřka kdekoliv a nahánět je po celé škole nebyl zrovna nejpříjemnější úkol. |
| |
| Baví mě koukat na rozhozeného Uchira. Konečně trochu chytřejší než on. Když příjdou další dva spolužíci, jen pokývnu hlavou na pozdrav. "Ale. Neumí otevřít dveře." Řeknu suše. Když Eddie navrhne výlet za učiteli, přikývnu. Konečně dobrý nápad. "Ve škole už jich moc nebude. Pospěšme si." Hlavně protože to tu vypadá jako v hororu. |
| |
| V tichosti, dál od ostatních sleduji, co dělají, ale neptám se. Už jen proto, že se zeptal Imahara. Neumí otevřít dveře? napadne mne, ale na sobě nedám nic znát, spíše jen čekám, jestli někdo řekne něco více, ale to se nestane. Pak jeden z nich navrhne, abychom šli najít učitele. Většina se k tomu návrhu přidá, já se však, jako vždy, nevyjadřuji. Místo toho dojdu k lavičce a usadím se na ní. Nemá smysl, aby jsme všichni šli hledat učitele, stejně budou muset přijít sem, takže bude nejlepší tu počkat, až se ostatní vrátí i s ním. Taky proto jsem si sedla. |
| |
| Uchiro Bylo mu jasné, že nikdo u sebe hřebíky nenosí. Dokonce ani takový magor, jako je Eddie. Chvíli váhá, jestli jít s ostatními taky nebo ne. Všimne si, že Kasumi tu zůstává a pak sjížděl pohled z Eddieho a spol. na Kasumi. Nakonec zavřel oči a když se konečně rozhodl, znovu je otevřel. "Zůstanu tady s ní." řekl a sedl si na druhou stranu od Kasumi. Lepší být jen s jedním tydýtem, než s hromadou. Učení s taškou si dal vedle sebe a zkřížil ruce. Opřel se o zeď a zavřel oči. Vyčkával. Vás šest (i s Tachem) se tedy vydalo na "odvážnou" cestu chodbami. Ušli jste sotva pár metrů od východu a do školy najednou uhodil mohutný blesk. Ozvala se hrozná rána, která se ozvala všemi chodbami a učebnami. Celá budova se zachvěla a dokonce jste v dáli uslyšeli hrzonou ránu. Než jste se však nadáli, začala nad vámi poblikávat světla. Chvíli blikala, pak se dala do normálu a nakonec úplně zhasla. Byli jste úplně po tmě, že jste sotva viděli na svoje nohy. To samé se stalo u Uchira a Kasumi. |
| |
| Sledovala jsem je, chvilku, pak jsem se ale sklonila ke své tašce, ze které jsem si vytáhla sešit, který mám na matematiku. Sedla jsem si na lavičku trochu bokem a začala jsem pracovat na domácím úkolu, který jsme dnes dostali. Ani jsem si nevšimla, že si na lavičku někdo přisedl, natož abych si uvědomila, že už odešli. Teprve až když práskl blesk až se celá škola zachvěla. Polekaně jsem se chytla lavičky a rozhlédla jsem se po chodbě. Při té ráně jsem se podívala jen tím směrem. Chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnila a podívala se zase na domácí úkol. Měla jsem tam nehezkou čáru, kterou jsem se chystala vygumovat, když začaly poblikávat světla a pak nenadále úplně zhasla. "Vypadl proud?" šeptla jsem překvapeně, možná trochu vyděšeně, ale spíše zklamaně, tak nějak jsem doufala, že to stihnu dopsat, ještě než se dostanu domu. Poslepu jsem tedy zaklapla sešit a i s tužkou a gumou ho schovala do tašky. Pak jsem chvilku mrkala, abych si přivykla na tmu a opět jsem se rozhlédla. Krom Uchira tu nikdo nebyl. |
| |
| Šel jsem klidně. Na Uchira jsem zvysoka kašlal, protože bych ho s velkou pravděpodobností stejně po cestě umlátil batohem, nebo jeho obsahem. Bylo tedy dobře, že s námi nešel a držel si tak ode mne krátký odstup. Já jsem klidný, ale když je něčeho už opravdu moc... Podobně mi bylo volné rozhodnutí Kasumi. Tu jsem popravdě skoro ani neznal. Hlavní bylo, že jsem teď kráčel po chodbě a za mnou šel zbytek "odvážných", kteří nechtěli trčet ve školní budově. S úderem blesku jsem jen svraštil obočí. Bouřka sílí, tma narůstá, a učitelé nikde... Krátce na to začalo poblikávat nejedno světlo, a my se během chvíle ocitli potmě. ,,Hm?" Zalovil jsem v tašce, abych vytáhl mobil, který měl žalostně málo baterky. ,,Zatraceně...." Zamumlal jsem. ,,Takhle začíná nejeden horror. Stále nepotřebujete ochránit děvčata?" Zeptal jsem se s lehkým posměšným tónem. ,,Máte tu všichni mobil? Se samotnou baterkou bych nejspíše nepočítal, takže zůstávám u mobilů..." Zeptám se, tentokrát do celého našeho kolektivu. |
| |
| Šel jsem s ostatními chodbou, když tu najednou se ozvala velká rána , leknutím jsem upustil plechovku která vylila na zem a pak se stalo........ úplně jak v mých představách : TY SVĚTLA!! Začaly se mi třást nohy , tak se radši prohodil :"Ještě se nám hodí školník s motorovkou a bude to úplně ideální....... Když Eddie se zeptal na stav baterek tak jsem v duchu poděkoval mému bratrovi za to , že mi večer bratr nabil baterku na 100% , bohužel jsem si nechal zapnutého Flappy Ducka a baterka byla už jen na 47% a jen doufám že to vydrží. |
| |
| Tak toto bylo už nad moje všechny síly. Nejen, že se už dost vyděsím nad pouhým zamčení školy, ale tohle jsem pomalu už nepřežil. Šel jsem za ostatníma už zcela v klidu, akorát jsem se občas otočil dozadu a všechny radši kontroloval. Bylo mi trochu líto Kasumi, že s Uchirem zůstala úplně sama a modlil jsem se, ať to přežije. Pak se ozvala ta obrovská rána. Vlasy se mi naježili a já se jen tak udržel, abych nevykřikl jak malá holka. Začal jsem se klepat a vyděšeně hleděl před sebe. Měl jsem chuť začít utíkat, ale nevšiml jsem si plechovky, kterou vylil Tori a uklouzl jsem po zbytku. Už podruhé jsem spadl na zem. Zhasnutí světel bylo dokonale načasované, zrovna když sem dopadl, zhasli se. Teď už jsem se vůbec neudržel a zaječel jsem skutečně jak malá holka. Bleskově jsem vyskočil na nohy a chytl se nejbližšího člověka vedle sebe (nechám na PJ, případně si to někdo může vzít na sebe :D) Eddiemu jsem jenom rozklepaně podal svůj mobil, který byl však tak starý, že ani pořádně nesvítil. |
| |
| Pomalu jdu za nimi, trochu opodál od skupinky. Najednou se ozve rána. Příšerná rána. Tach zoufale zavyl a stál ocas. Světla zablikala a zhasla. Ozval s ještě pád. Skoro nic nevidím, ale podle řevu to je buď Takegi, Takeshi nebo těhotná hrošice. Přikládám se k tomu druhému. Na někoho se zavěsí, to vidím jen matně. Na Eddieho pobýdku vytáhnu z kapsy mobil. "Má 89%. Nepotřebuju volat. Navrhuju svítit po jednom.." Podám mu ho a pak se skloním k Takeshimu. "Hej, bude to v pohodě. Vschop se. Zas ten proud nahodí." Nebudu se mu smát. Je víc v šoku než já. Poplácám ho po rameni. "Bude to v pohodě." Sama tomu moc nevěřím, ale co mi zbývá? Tach povzbudivě štěkl. Oči mu ve tmě zvláštně svítí, jako kočce. "Co teď?" |
| |
| Od doby, co dorazil ke dveřím se přílíš nevyjadřoval. Byl zkoprnělý hrůzou. Hrůza z něj už, ale odpadla. Dveře jsou zamčené jenom náhodou, je to jen náhoda! Opakuju si pořád a pořád dokola. Jdu někde uprostřed skupinky....jak je u mě zvykem a příchod nových dvou žáků celkem uvítám, jelikož jsou to dvě další oběti, kterým mohu podkopnout nohy, abych se zachránil před Frankiem. Vím, že je to hnusné, někteří ze skupinky jsou dokonce i moji přátelé, ale pro svůj milovaný živůtek bych to udělal. Zhasnou světla a já poněkud zneklidním. Pak se, ale ušklíbnu a pomalu se přiblížím k Takegi. BAAAF! zařvu a pořádně jí plesknu přes zátylek. |
| |
| Úklid Nanae Bylo přibližně 17 hodin večer a venku řádila silná bouřka. Stromy se chvěly, kapky s kroupy bubnovali do oken školy a v dáli byly slyšet silné blesky. Skupinka studentů z 2.ročníku střední školy zůstala po škole a musela za trest uklízet celou školu. Někdo totiž z jejich třídy rozvěsil po celé škole urážlivé plakáty s obrázkem pana ředitele (ukázalo se, že to byl Hokiro, což však nikdo neví). Rozdělili si různé sektory, aby to měli rychleji za sebou. Ty jsi dostala na starost dámské záchodky. I když by to nikdo neřekl, byly celkem dosti špinavé, všude kolem se válely toaletní papíry a po zdech byly napsané různé nápisy. Jelikož si na to byla sama, zabralo ti to dost času. Zdálo se, že si ve škole už sama a všichni odešli domů. Jakmile si to konečně doklidila a rozhodla se jít domů, ozval se hrozivý silný blesk, jako by praštil do školy. Ozvala se hrozná rána, která se ozvala všemi chodbami a učebnami. Celá budova se zachvěla a dokonce se v dáli ozvala rána, jako když se něco rozbilo. Než si se však nadála, začala poblikávat světla. Chvíli blikala, pak se dala do normálu a nakonec úplně zhasla. Byla jsi úplně po tmě, že jsi sotva viděla na svoje nohy. V chodbě se ozývali různé hlasy, od divného jekotu po normální debatu. Poznala si, že to jsou tvoji spolužáci. Možná by bylo fajn vydat se za nimi a zjistit, co se děje. |
| |
 | Úklid Okolo pěti hodin odpolední se venku nakonec přeci jen rozjela pořádná bouřka. Výjimečně se předpověď nepletla, bohužel ovšem ne k mé radosti. V tomhle počasí bych se radši zavřela do skříně, nasadila si sluchátka a počkala.. Do rána? Nebo jenom dostatečně dlouho na to, aby tohle počasí přešlo a já se nemusela vyhýbat oknům. Dneska jsem bohužel tuhle šanci někam zalézt a jenom počkat, než to přejde, nedostala. Musela jsem zůstat ve škole a.. Uklízet dámské záchodky, protože někdo převelice vtipný a prudce inteligentní z naší třídy po škole rozvěsil posměšné plakáty s ředitelem. Kdyby se aspoň přiznal, tak budiž, ale takhle to odnese několik lidí, kteří jsou v tom pravděpodobně nevinně. A stejně pravděpodobně měli na dnešek už nějaké plány, které se jim také tak nějak.. Nenaplní. Ale tak to, že bych měla uklízet by se mi tak nepříčilo, kdyby to nebyly zrovna záchodky. Tedy ze začátku jsem čekala, že ty dámské se budou uklízet lépe, protože přeci jenom jsou holky údajně čistotnější, ale to, co jsem nakonec viděla očima někoho, kdo to má uklidit, mě z tohoto omylu vyvedlo. Vlastně by mi to asi většinou nepřipadalo tak hrozné, kdybych sem měla jít prostě jenom vykonat potřebu, ale když jsem si uvědomila, že musím tohle všechno sbírat, smývat, utírat a čistit, opravdu se mi do toho nechtělo. To okno, skrz které jsem chtě nechtě viděla to blýskání se venku a slyšela hřmění mi k rychlému tempu zrovna dvakrát nedopomohlo. Trávila jsem uklízením na můj vkus až moc času, ale co se dá dělat. Aspoň jsem to tu tak nějak postupně dávala do kupy. Kdybychom tu byly dvě, tak by to šlo lépe. Asi. Postupem času jsem ale začala nabývat pocitu, že jsem tu.. Sama? Ta představa se mi příčila, ale celá škola byla tak tichá.. Nic krom hřmění jsem víceméně neslyšela. Mohlo to být i tím, že jsem za zavřenými dveřmi a ostatní měli na úklid jiné části, ale znervózňovalo mě to. Tak jako tak jsem ale pokračovala v práci. Až když jsem uznala, že tahle místnost už vypadá jako místnost a ne jako dočasná klec pro opice, konečně jsem se pořádně narovnala a došla ke kohoutku, abych si opláchla obličej. Vytáhla jsem ze zásobníku několik papírových ubrousků a otřela si s nimi tvář. Použité jsem je potom hodila do pytle na odpadky, který jsem až teď zavázala. Sehnula jsem se pro svou školní tašku, vzala jsem do ruky ji i pytel a vydala se ke dveřím, když se náhle ozvala hrozná rána a zachvěla se snad celá škola. Okamžitě jsem pustila jak tašku tak pytel na zem a dřepla si. Držela jsem se za hlavu a zavřela oči. Choulila jsem se takhle k zemi jako malé klubíčko a musela jsem tohle celé tak nějak vydýchat. Bouřka není nic pro mě. Bohužel v tomhle počasí musím uznat, že jsem až moc veeelkej posera. Tohle nedávám. Slyšela jsem takový ten divný sykavý zvuk, co vydávají blikající světla, ale ten po nějaké době přestal. Když jsem si dovolila otevřít oči, byla tma. Vlastně bych si asi nesměla být jistá ani tím, jestli mám oči otevřené, či zavřené, ale po chvíli si oči přivykly na tmu a já spatřila lehké siluety mých nohou. Na chodbě jsem slyšela hlasy. Bylo jich poměrně dost. Některé zněly jako zvláštní jekot, jiné jako kdyby se normálně bavili. Chvilku mi trvalo, než jsem nahmatala tašku a postavila se na nohy. S přimhouřenýma očima jsem se malými kroky posouvala ke dveřím, až jsem nahmatala jejich kliku. Když jsem s ní otočila, podařilo se jí takovým tím děsivým způsobem zaskřípat a já jenom zatnula zuby. Otevřela jsem lehce skřípající dveře a vyšla na chodbu s lehce roztřesenýma nohama. Chvilku jsem se rozhlížela, než jsem přitiskla tašku na hrudi a neozvala se. "Ha-Haló! ..Je tu někdo?" ,zavolala jsem jemným hlasem a jednou rukou jsem se dotkla stěny, ke které jsem se následně přisunula. Stála jsem až těsně u ní, abych nezůstávala v tom tmavém prostoru vprostřed chodby. Nechtěla jsem před svými spolužáky působit jako vystrašené štěně, ale musela jsem vypadat ještě několikrát hůř. Vzhled  |
| |
| Uchiro Kasumi Seděl tak na lavičce a pohupoval nohama. Jen tak tam seděl se zavřenýma očima opřený o stěnu, až ho to začalo nudit. Pootevřel jedno oko a pohlédl na tvůj úkol z matiky. Ze zvědavosti otevřel obě oči a přečetl si úkol. Odkašlal si a ukázal na jednu část příkladu. "Máš to špatně. První bys měla vynásobit tohle a pak teprve..." pravil, ale dál se nedostal. Do školy uhodil onen blesk a Uchiro se zarazil. Vyčkával, až ty rány, chvění a zhasínání skočí a pak se teprve opět pohnul. Rozhlédl se kolem a vyčistil si pro jistotu brýle. Poté si je opět nasadil a vzdychl. Zvedl se z lavice a odpověděl Kasumi. "Nejspíš ano." přikývl a pak se prudce otočil za tím jekotem a panikou, která se hnala chodbou. Sebral všechny svoje věci a přišel na práh dveří do chodby. Tam se zarazil a aniž by se ohlédl na Kasumi, řekl tajemným hlasem: "Nejspíš to tam sami nezvládnou. Radši půjdu za nimi. Jestli chceš, můžeš jít se mnou." špitl a zmizel ve tmě. Chodby Všichni Tak jste tam stáli a vymýšleli taktický plán, jak přežít. Jak jste tam tak debatovali, směrem od dámských záchodků se ozval dívčí hlas vám známý, volající a vystrašený. Než jste však něco mohli udělat, ozvaly se za vámi kroky. Před vámi stála postava, kterou jste nemohli poznat kvůli velké tmě. Možná tam byly dokonce dvě. Najednou vás všechny ozářilo obrovské světlo a chvíli trvalo, než jste se rozkoukali a na dávku světla si zvykly. Když jste se podívali směrem, odkud světlo šlo, zahlédly jste osobu, kterou až moc dobře bohužel znáte-Uchira s baterkou. Díval se na vás chladným pohledem a všechny vás přejel pohledem. Nakonec se zarazil u Eddieho a hodil mu svoji baterku. "Tušil jsem, že to sami nezvládnete. Tak jsem tu." ušklíbl se a dal ruce v bok. Podíval se směrem chodbou a mlčel. Před vámi se táhly 2 chodby. Dlouhá chodba, která vedla do ředitelny, sborovny a učeben, ve kterých by se měli nacházet učitelé včetně druhého patra. Druhá chodba vedla na záchodky, do tělocvičny a školní jídelny. Bylo na vás, jakou cestou se vydáte první. |
| |
| Ochotně jsem převzal od spolužáků jejich mobilní telefony. Jistě se budou hodit, ale já s nimi mám trochu jiný záměr. Trochu překvapeně jsem se díval na Takeshiho, který už znovu upadl. Než bych však stačil něco udělat, oslepil mě na okamžik jasný proud světla, který nepocházel od záchraných jednotek, ale od toho blbečka Uchiry. "Právě naopak. Vše jde naprosto skvěle." Opáčil jsem se. Hlavně, že jsi raději zůstal u dveří ty hrdino... Při zaslechnutí dívčího hlasu jsem se jen otočil tím směrem. "Takže tady." Podal jsem Takeshimu dva mobilní telefony. Já sám se chopil baterky, kterou měl Uchiro. "Jdu se podívat kdo tam je." Řekl jsem odhodlaně a šel. Nejspíš nebyl nejlepší nápad, dát mobily Takeshimu, ale co? On si nějak poradí. Šel jsem zatím bez použití mobilu nebo baterky. Lehce jsem se dotýkal zdi, abych věděl kde přibližně se nacházím a přitom do něčeho nenarazil. "Pojď za mým hlasem." Snažil jsem se povzbudit dívku, pro kterou jsem šel. Nevěděl jsem, jak na tom je psychicky, ale určitě na tom budu o něco lépe než ona. Než většina tady, včetně nafoukaného Uchiry, kterého opravdu v lásce nemám. Ve chvíli kdy naleznu Nanae, okamžitě se vracím, spolu s ní, zpět ke skupině a jen za pochodu zjišťuji zásadní informace. "Jsi v pořádku?" |
| |
| Temná chodba Po mé otázce se chvíli nic neozývalo, respektive to spíše znělo, jako kdyby pokračovali v rozhovoru a neslyšeli mě. Pomalu jsem šla směrem, ze kterého vycházely hlasy, opírala se rukou o stěnu a uvažovala, jestli na ně zkusit zavolat znovu, když se zrovna ozval známý hlas. "Dobře." ,odpověděla jsem jenom a nebyla si jistá, jestli to bylo stejně zřetelné, jako zavolání předtím, ale doufala jsem, že ano. Když jsem mluvila normálně, nezněla jsem tak vyděšeně a rozklepaně. Spíše tak, jako vždycky, pokud mě někdy někdo z nich slyšel říct víc jak krátkou větu na odpověď učiteli. Pokračovala jsem v posouvání jedné nohy před druhou a slyšela tlumené kroky, jak se ke mně blíží. Přemýšlela jsem, jak mo daleko asi je, ale než jsem to stihla vymyslet, ucítila jsem jenom náraz do něčeho měkkého, z čeho se nakonec vyklubal Eddie. "Promiň.", řekla jsem a o krok ucouvla, zatímco jsem více přitiskla tašku k sobě. Víceméně hned na to jsme šli dál směrem, ze kterého Eddie vyšel. Stála jsem rukou přejížděla po stěně, ale moje dva kroky byly jeden jeho, takže jsem čas od času musela kraťounce popoběhnout, abych se držela jenom kousek za ním. "Uh.. Ano, jsem." , pokusila jsem se ze sebe vyloudit něco, co by pro něj byl normální klidný hlas, ačkoliv to asi tak přesvědčivé nebylo. Tak jsem radši rychle zadrmolila něco jako pokračování věty. "Jen nesnáším bouřky.." ,zadrmolila jsem poměrně tiše a hned se lehce usmála, ačkoliv to nemohl vidět ne jenom proto, že byla tma, ale i protože byl ke mně zády. |
| |
| U vchodu
|
| |
| Od hlavy až k patě se klepu a už jen vyčkávám, až na nás něco vyskočí. Když mě začne Aki trochu utěšovat, na chvíli se přestanu klepat, zapřemýšlím nad jejími slovy a začnu se klepat ještě víc. Můj obličej pomalu dostává výraz nějakého maniaka nebo psychpata a pomalu začnu mluvit nahlas sám pro sebe. "Jasně, bude to v pohodě, až na to že tu všichni do jednoho CHCÍPNEME!!! Můj život je ještě krátký na to, abych umřel! Co všechny ty sny co jsem snil? To všechno zmizí?! Ó bože ochraňuj nás!" postěžuji si vyšším tónem, pomodlím se, ale za to se mi hned uleví. Teď si asi o mně všichni myslí bůh ví jaký jsem magor a posera, ale hůř jak Uchiro na tom zase nejsem. Tu si všimnu, jak na nás ten šprťák svítí baterkou a hraje si na největšího hrdinu světa. To způsobí, že moje deprese se ještě prohloubí. Naštěstí mi Eddie dá dva telefony a já je pevně chňapnu do rukou. Bleskově začnu naklikávat číslo první pomoci, ale zjistím, že v téhle prokleté budově není signál. Pro jistotu to samé zkusím i na druhém mobilu, ale u něj to není o nic lepší. Celý zamrznu strachy, hlavně po té, co nám na chvíli Eddie zmizí z očí. Ustrašeně se rozhlížím po ostatních. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že bych se měl chovat zodpovědněji, naštěstí si to včas uvědomím. Svůj strach trochu zklidním a aniž bych myslel na následky vybité baterie, zapnu si na jednom z mobilu Flappy Birda. Ať si říká kdo chce co chce, potřebuji něco na odreagování. |
| |
| Prudce se otočím, když za sebou uslyším řev, který mě měl podle všeho vylekat. Přivřu oči, Hokiro se svým ječákem strefil přímo do mého ucha a to nebylo zrovna příjemné. Tohle si přeci nenechám líbit. Popadnu svou kabelku a trefím ho přímo do hlavy. Jako bonus mu podpatkem dupnu na nohu. ,,Co to do háje bylo?“ pohoršeně se na něj podívám. Snad si pro příště uvědomí, že tyhle hloupé fórky na mě zkoušet nemůže. Než stačím říct cokoliv dalšího, do školy uhodí blesk a následně se ozve příšerná rána. Zamračím se ještě víc. Tohle se mi nelíbilo, ani trochu. Je pravda, že i já mám tentokrát co dělat, abych nedala strach najevo, ale naštěstí jsem v přetvářce skutečně dobrá, takže si umím zachovat tvář i v takové situaci. Zatím je to jen bouřka, nic víc. Těch člověk za život zažije ještě spousty. Pokud by se tu ale zjevilo něco dalšího, měla bych se svou maskou nebojácnosti celkem velký problém. Ale to se určitě nestane, nejsme přeci v žádném béčkovém filmu. ,,Bože, ztiš se trochu, jinak umřeš jako první. Všechny příšery k sobě přivoláš tím svým řevem.“ snažím se Takeshiho vystrašit a zároveň doufám, že skutečně zmlkne, protože jeho naříkání je obtěžující. Jeho život a sny? Koho to zajímá? To je nic oproti tomu, že kdybych zemřela já, můj pokoj plný oblečení a kabelek zůstane bez majitelky. Co by pak s mými překrásnými věcmi bylo? Nechci na to ani pomyslet, ta představa mě ničí! Jakmile přijde Uchiro s baterkou, jen se pobaveně ušklíbnu, což naštěstí není ve tmě vidět. Tváří se jako spasitel, což si on o sobě očividně myslí, že jím je, ale ve skutečnosti ho ostatní vnímají právě naopak. Jediná výhoda je, že v Uchirově přítomnosti ze mě pomalu nervozita opadá, protože… Co horšího by mohlo přijít, než on? |
| |
| Ušklíbnu se na Jiu. ,,To byl řev, který na tebe přivolá všechny zombíky v okolí!" Znovu se uchechtnu a snáším ránu kabelkou i dupnutí na nohu, ale pozbytek času jsem v klidu. Jak se dostat ven? Kde jsou učitelé? Moc otázek a to není nic pro mne. Proto se držím opodál. |
| |
| Mám chuť mu jednu vrazit, ale bohužel nemůžu. Když příjde Uchiro, zamračím se na něj. Takovej by být nemusel. Abych zabila čas, než někdo příide, drbu Tache na hlavě a ostatních si nevšímám... |
| |
| Tajemný nápis Naštěstí všichni čekání na Eddieho, který se vydal zachraňovat Nanae, přežijete. Ono by to nebylo zase tak podle většiny děsné, kdyby tu nebyl Uchiro. Ten je však naštěstí zticha a jako obvykle si vás nevšímá. Topí se ve vlastních myšlenkách, které nikdo nemůže nikdy odhadnout, ale většinou se stejně točí kolem školy a učení. Eddie se vrátí i s dívkou od vás ze třídy rychle, ale nemáte moc času na vybavování se. Můžete se ji zeptat jestli něco neví, případně ona vás, ale nakonec to necháte na potom. Chytří tuší, že ona toho neví o nic moc víc, než oni sami. První priorita je dostat se odtud. Po nějakém tom stání na místě se tedy všichni dohodnete, že půjdete druhou chodbou, tedy tou delší. Vpředu jde samozřejmě Eddie, protože je všeobecně považován za nejsilnějšího ze skupiny, jak psychicky, tak fyzicky. Ostatní se držíte za ním a případně mezi sebou nějak klábosíte. Po chvilce se vám začne zdát, že cesta je delší než obvykle. V normální dny není chodba takto dlouhá, ale vám se teď zdá, že jdete už něco přes půl hodiny. Než s tím však můžete začít něco dělat, chodba konečně skončí a před vámi je stěna a chodba se rozděluje na pravou a levou stranu. Teď přijde ten největší třesk. Jakmile na stěnu nasvítíte baterkou, spatříte červeně psaný obrovský nápis: TOTO MÍSTO JE VAŠÍM HROBEM. Slova jsou mírně rozmazaná a kapky věci, čím to bylo psané, jsou všude po okolních zdech. Nevypadá to jako od nějakého šprýmaře. Dokonce to ani nevypadá psáno kečupem či něčím podobným. Věci začínají být divnější a divnější... |
| |
| "To bude dobré... bouřky se netřeba bát.“ Snažím se stále povzbuzovat spolužačku při cestě zpět. Když dorazím zpět ke skupině, vytrhnu Takeshimu mobil z ruky. Bleskurychle zkontroluji stav baterie. Naštěstí celá akce netrvala tak dlouho a tak nestihl proflákat více než tři procenta z baterie. "Příště si nehraj...“ Prozatím mu nechám jen jeden mobil, na kterém jak doufám hry nejsou. Všude byla tma a já opravdu nechtěl riskovat, že kvůli stupidním hrám si nebudu moci posvítit na cestu ani mobilem. "Tak tedy jdeme. Osobně bych zvolil tu delší cestu, už jen kvůli Takeshimu a jeho hysterické povaze." Řekl jsem opět já. Nechtěl jsem Takeshiho nijak shazovat, ale přeci jen je to chodba bez překážek, ze které se dá v nejhorším rychle vyběhnout pryč. Tedy pro něj jako stvořená. Nezdálo se mi, že by byl někdo ochotný jít vpředu, hlouběji do školy. Mě to bylo celkem jedno, protože jediné na co jsem v tu chvíli myslel byl fakt, že tu nechci zůstat trčet věčně. Opět jsem vyšel jako první s baterkou v ruce, kterou jsem zatím nepoužil. Jednou rukou jsem se lehce dotýkal zdi, abych se podle ní dokázal zorientovat. Snažil jsem se nedělat si od ostatních odstup větší než jeden metr, jen z praktických důvodů. Přišlo mi že jdu celou věčnost, ale konečně jsem ucítil to známé lomení zdi do nového směru. Vytáhl jsem baterku a zapnul ji. Trochu nesvůj jsem se podíval na nápis na zdi, který jsem spatřil. Bouřka, tma... to mi nevadilo, ale začíná to zacházet trochu za čáru. I přes to jsem zachoval chladnou hlavu a podíval se na ostatní. "Takže za prvé. Takeshi, nechcípnem tady!" Aniž bych vyčkal na Takeshiho reakci, řekl jsem toto, neb jsem tak nějak počítal s jeho panikou. "Za druhé, má někdo nějaké nápady. Někdo kromě Uchira..." Dodal jsem na závěr, protože on byl ten poslední koho bych teď poslechl. |
| |
| Jdu s ostatními chodbou a přemýšlím. Nanae jsem tu ještě neviděl.No což stejnak se tu buď zajímám o obchody , držení party s kamarády či udržení známek na mých zlatých dvojkách.Najednou však spatřím na zdi ten nápis a málem jsem se podělal.Buď si z nás dělá takové voly a nebo tu jde do tuhého.Když jsme začali přemýšlet nad cestou úniku, dostal jsem nápad .V chemii máme větrací šachtu a je dostatečně široká na to aby jsme se protáhli ven. |
| |
| Jsem tak zabrán do hry, že si ani nevšimnu toho, že se Eddie s Nanae vrátili. Proto se také velice překvapím, když mi Eddie sebere hru zrovna v momentě, kdy začínám mít nové super skóre. Chvíli vyjeveně koukám do zdi a nakonec se otočím naštvaně na Eddieho. Je pravda, že to bylo trochu nezodpovědné, ale takto kazit hru a ještě neohlášeně, to se přece nesluší. "Ach jo, zrovna jsem vyhrával. No jo no, nedá se nic dělat." uznám mu za pravdu a podívám se do druhého mobilu. Pár her tam je, ale radši už baterií plýtvat nebudu. Vydám se za ostatními tou podezřele převelice dlouhou chodbou. Držím se někde uprostřed, aby něco na mě nevybaflo zezadu nebo zepředu. S nikým se moc nebavím, v této situaci to stejnak ani moc nejde. Jakmile dojdeme na to rozcestí, jsem v klidu, dokud Eddie nenasvítí na tu zeď. Už otevřu pusu na můj další jekot, ale Eddie mě včas zarazí a z mých úst vyletí jen potichý ječící náznak. Nátlak už dosáhne takové míry, že celý zblednu a omdlím. Chvíli tam nehybně ležím na zemi jak mrtvola a po chvilce se probudím. Ležet zůstanu, akorát se u toho začnu šíleně klepat a s vykulenýma očima se dívám kolem sebe. S celého srdce doufám, že to je jen sen. |
| |
| Sakra, proč já si nevzala batoh, spacák a jídlo na týden? Ta chodba je na tůru. Tach neklidně poskakuje a řádí. Pak jsme došli na konec a mě se zježili chlupy na zádech. Opět. D9vám se na nápis. Odfrknu si. "To bych řekla. Dyť je to škola." Tach se na nás nechápavě dívá rozhlíží se, jestli neuvidí to, co nás vyděsilo. Ble. Nevypadá to jako kečup. "Chudák uklízečka." Takeshio si nevšímám. Je to hysterka už od školky. |
| |
| Je mi celkem jedno, co se kolem mě děje. Hlavně, když se držím pěkně uprostřed skupinky jako anglická královna na výletě obklopena svou ochranku. Chodba je moc dlouhá. Ne to určitě není! Jdeme moc pomalu! Jo určitě je to tím! Prolétne mi hlavou. Jsem rád, když si u takových chvílí dávám jako vysvětlení různé důvody. Pak, ale dojdeme k onomu nápisu. Heh lidi, za tohle vážně nemůžu! Já jen lepil ty plakáty, ale tohle vážně není moje vina!" Řeknu rychle na svojí obhajobu. Nevím, jestli si mí spolužáci už domysleli, že jsem ty plakáty po škole vylepil já. |
| |
| S Eddiem jsme došli zpět k ostatním a po chvilce jsme se rozešli dál. Trochu podmračeně jsem se na ně koukala. Přišli mi všichni tak nějak jiní, když byli ve třídě a když teď byli tady. Všichni byli tak zvláštně agresivní, nebo mi to tak aspoň připadalo. Vydali jsme se tmavou chodbou dál a já se držela těsně u Eddieho. Jako jeden z mála mi teď nepřišel jiný. Nebo to aspoň nedával tak najevo. Těžko říct.. Zastavili jsme se, když jeden z ostatních objevil na zdi nápis. z toho nápisu mě mrazilo v zádech a o krok jsem ucouvla. Ale rukou jsem máchla kousek před sebou a chytila se Eddieho trička. "Proč tu je něco jako tohle..?" ,zeptala jsem se tiše nakonec se k němu přišoupla a stála za ním. "Jsme ve škole. Ne v hororovém příběhu.." ,zakňučela jsem tiše, že mě možná ani Eddie neslyšel a sledovala jsem stěnu před námi s téměř vytřeštěnýma očima. |
| |
| Tajemná postava Stáli jste před zdí a sledovali ten hodně divný nápis. Měli jste chvilku času ještě proklábosit co dál, zvážit situaci, či případně se nějak vybavovat, včetně zjištění přiznání pravdy o plakátech. Důležité ale bylo, že jste se nehnuli z místa. Nejspíš, kdyby jste věděli, co bude následovat, odešli by jste. Každopádně, to by jste zmizeli ještě předtím, než by jste se sem vůbec dostali. Věci, co se doteď staly, byly jen předehrou další události. Za vámi se ozývaly kroky. Tušili jste, že jste je nejspíš slyšely i při procházení té dlouhé chodby. Tenkrát jste si ale mysleli, že to jsou kroky někoho z vás. Teď ale, když jste všichni stáli na místě, bylo jasné, že to je někdo jiný. Někdo úplně jiný. Mohl to být učitelé, nebo nějaký další žák. Kroky se ozývali z té velké chodby. Když jste se tam otočili, něco se tam mihlo. Bylo to velice rychlé, takže bylo možné, že se vám to jenom zdálo. Jakmile se to ale po chvilce opakovalo, něco tam nejspíš bylo. Když jste se otočili všichni, ať už upozorněním jedním z vás, nebo prostě pozornosti všech najednou, chvíli se nic nedělo. Pak se to stalo. Před vámi stála velká mohutná postava. Z důvodu veliké tmy a vzdálenosti, ve kterém stála, jste viděli jenom siluetu. Ani baterkou jste na ni nemohli posvítit, jelikož stála moc daleko. Podle tvaru postavy se jednalo o muže. Mohl to být přelud, ale i po důkladném promnutí očí tam pořád byl. Ani se nehnul, akorát zhluboka dýchal. Z jeho dechu bylo jasné, že na sobě má masku. Jednu ruku měl za zády a pozorně se na vás díval. |
| |
| Maskáč Tach se rozštěkal. Ve mě začíná být malá dušička. Tohle je i na mě moc. Jestli je tohle fór, tak hodně hodně hodně blbej. Nebo naopak povedenej. Rozhlížím se, jestli někde neuvidím kamery. A připadám si úplně jako v nějakým filmu. Ale dala bych větší přednost dokonce Blbý a blbější... Tach cení zuby a vrčí. Chytila jsem ho za obojek. Ale kdyby toho divnýho maskáče rozsápal, bylo by po problému. A nebo jsme tu zamrzli a on je Hallowen. "Ví někdo co to sakra je?" Řřeknu koutkem úst ostatním. |
| |
| "Zatím se není čeho bát. Půjdu první, takže se nějak seskupte, aby to nelákalo moc pozornost." Řekl jsem trochu úsměvně, i když nikdo nic nedělal. "Jinak by asi bylo dobré, jít nahodit pojistky, nebo něco. Když už to vypadá tak, že tady zůstaneme přes noc..." Navrhl jsem, ale do toho mi skočil Hokiro. Překvapeně jsem pohlédl na Hokira, který se právě přiznal, že on rozvěsil po celé škole ty hloupé plakáty. Vlastně je to jeho chyba, že jsme teď tady. Já už mohl být nějakou tu hodinu v posilovně, ale ne. Teď tady musím "bojovat o život" s Uchirem, kterému bych nejraději spravil obličej cihlou. Přeberu si to všechno v hlavě. Stále se vše snažím brát s klidem. Protože to jediné, co teď opravdu nepotřebujeme, je další panika. V tu chvíli jsem zaslechl další kroky. Baterkou jsem namířil do chodby, ze které se zvuk klapajících bot ozýval. V záři světla se rychle něco mihlo. Stál jsem jako kůl v plotě a pozorně se díval do chodby. Bylo mi celkem jedno, jestli ostatní dělají totéž. Přejížděl jsem baterkou od jednoho koutu do druhého, dokud jsem neviděl to, co jsem vlastně ani nehledal. Vzadu byla jakási silueta něčeho. Jistě to byl člověk, tedy možná to byl člověk. "Stále není důvod k panice. Nás je osm, máme s sebou jednoho psa a..." odkašlal jsem si, jen abych mohl nějak zakrýt následující slovo "návnadu." Byl jsem si jistý, že mě slyšelo jen velmi blízké okolí, což byla Nanae, která mě stále držela za tričko. Rozhodně jsem se teď do chůze nijak nehrnul. V jedné ruce jsem držel baterku, která mířila přímo na záhadnou postavu. Tou druhou rukou jsem se snažil rozepnout zip na svém batohu, protože jsem v něm měl boxer na ruku. Když se mi to povedlo, a já jsem jej úspěšně nasadil, vyšel jsem pomalu k oné postavě. "Takže vás tu taky zavřeli?" Nečekám žádnou odpověď, jen se nějak snažím přijít na to, co je to zač. Ať už hloupým dotazem, nebo bližším přiblížením. |
| |
| Tajemná postava Sice se tu konverzace u toho miloučného nápisu nijak extra nerozjela, ale i tak jsem si všimla tichého zvuku, který sílil a blížil se k nám. Znělo to jako kroky. Že by někdo další, kdo je tu s námi zavřený? Otočila jsem se za zvukem a doufala v někoho dalšího ze spolužáků, ale namísto toho jsem viděla akorát tak - oproti mně - další vysokou postavu. Podle dech u očividně muže, který měl masku. Všimla jsem si v chabém světlu i toho, že má jednu ruku za zády a v tu chvíli mi byla jak zima z toho, jak m naskočila husí kůže, tak mě v tu samou chvíli polilo horko. Samozřejmě, že jsem nebyla jediná, co si toho všiml, ale mám pocit, že moje reakce jsou tu ze všech nejafektovanější a vůbec nejubožejší. "N-Nevím.." ,odpověděla jsem Akiře stejně tiše, jako jsem odpovídala komukoliv jinému i v běžných situacích, jako byly třeba otázky, jestli dám někomu opsat domácí úkol. Potom začal promlouvat i Eddie. Návnadu? Jako koho..? Eddieho? Nebo Uchira? Nebo mně? Ne, mně ne. Že ne? ,začala jsem v duchu panikařit, když jsem si všimla, že Eddie očividně něco hledá v batohu. Vytáhl něco, co mi i v tomto nepraktickém - respektive skoro žádném - osvětlení připadalo jako boxer, v čem že jsem se nakonec nezmýlila. Opatrně jsem ho pustila, abych nepřekážela a prakticky přesně v tu chvíli se Eddie rozešel k oné postavě i s taktickou otázkou, kterou se snažil zjistit, kdo ta osoba je. Nebo CO. |
| |
| Informace o společném soužití se mnou, jakožto s Pj Nejprve informace o hráčích Ti, kteří v jeskyni byli eště před změnou Pj =Nanae, Hokiro, Takeshi, Kasumi, Errie, Akira, Tori 1. Ptala jsem se, jestli chcete pokračovat Ozvali se: Hokiro, Kasumi, Eddie, Akira, Nanae Neozvali se: Tori, Takeshi Vyřadila jsem: Jia Pravděpodobně vyřadím: Takeshiho kvůli neaktivitě od 9. července 2. Ti, kteří mi nedali vědět, ozvěte se do středy a do té doby také napište píspěvek. Pokud se tak nestane, letíte. 3. Ti, kteří se mi ozvali, prosím, také napište do středy. Netýká se to Eddieho, Nanae a Akiry, protože ti už napsali. 4. Je čas to tu trochu oživit, proto požaduji aktivitu alespoň jednou týdně. Myslím, že od desetiřádkových příspěvcích byste jich mohli napsat i více. Informace pro ty, kteří se přidali teď = Shiro, Aiko 1. Přečtěte si prosím několik prvních příspěvků, abyste pochopily, proč jste tam, kde jste. Pokud něco nebudete chápat, zeptejte se. Od toho tu jsem. 2. Příspěvek vám napíšu během víkendu. Pravděpodobně ještě dneska, uvidím, jak to stihnu. Reakci na něj piště veřejně. Čas budete mít do pátku. Souhrnné informace a pravidla pro všechny Příspěvky 1. Příspěvky budou mít nadpis (tučným písmem) a na dalším řádku bude napsané, komu jsou určené (kurzívou). 2. Příspěvky prosím o minimální délce 5-10 řádků. Musí obsahovat to, co mají (reakce na ostatní hráče, kteří už napsali). Pokud to obsahovat nebudou, upozorním vás a budu chtít, abyste je přepsali. 3. Dodržujte termíny "do kdy mám napsat", které vám vždy řeknu. Kdo je nedodrží jednou, musí dopsat obojí, při delší neaktivitě už budu otravná. 4. Prosím, využívejte diakritiku, interpunkci, slovosled a správnou gramatiku českého jazyka. Tyto věci při nejlepším všechny propojte. Chápu občasnou chybu ve shodě podmětu s přísudkem, nebo že někde bude chybět čárka,ale nechci tu mít příspěvek, který bude jedna dlouhá jednoduchá věta. Nebo naopak souvětí, které nebude dávat smysl. Překlepy se také pokusme všichni udržet na minimu, i když někdo tu chybu zkráka udělá. 5. U příspěvků z telefonu překlepy a chybějící diakritiku chápu, jen prosím, ať to není jedn vleká šifra. Aktivita 1. Prosím, opakuji se a vím o tom, dodržujte termíny, do kdy máte napsat. Pokud tak neučiníte, bude to zdržovat ostatní. 2. Když máte odepsáno na daný příspěvek a nechcete reagovat na jiné hráče/ budeteneaktivní až do konce termínu, nevadí mi to, pokud se potom, při novém posunu, znovu objevíte. 3. Pokud víte předem, že budete neaktivní nějakou dobu, napište mi do zpráv, nebo do diskuze omluvenku. Napište v ní od kdy do kdy. Důvod psát nemusíte, nehodlám vám zasahovat do soukromí. 4. V době omluvené neaktivity se z vaší postavy stane NPC - dočasně za ni budu hrát já. Nic se jí nestane a až tu budete, můžete za ni hned hrát zase vy. 5. V případě neomluvené neaaktivity po dva týdny budete upozorněni, při třech týdnech převezmu vaši postavu a budete vyřazeni. 6. V době, kdy máte odepsáno na posun si můžete s ostatními hráči samozřejmě hrát dle libosti Kam potáhne příběh Příběh jsem konečně domyslela. To pro vás znamená pouze jediné = problémy. Příběh by teď měl nabrat snad o něco děsivějšího rázu, ale hlavně, budete teď mít vysokou pravděpodobnost úmrtí. Nedějelte blbosti a neumřete. Možná. I pokud zemřete, příběh pro vás neskončí, budete mít možnost pokračovat, pokud budete chtít. Mám ráda, když si hráči musí informace a příběh skládat. Proto, pokud se budete cítit nějakým způsobem neinformovaní, chci, abyste si na to přišli, nebo se k tomu zkrátka dostanete později. I PJ je jen člověk Jak říká nadpis, možná se vám to nezdá, ale také jsou vypravěči pouze lidé a tudíž je možné, že se objeví nějaké nesrovnalosti. V příběhu, souvislostech, nebo tak. Pokud budete mít pocit, že je něco tak, jak by to být nemělo, ozvěte se mi, myslím, že dohodnout se se mnou dá. Je možnost, že vám řeknu, že je to tak správně, nebo vám poděkuji za opravu. Homepage homepage bude v průběhu hry doplňováno o informace, které zjistíte, věci, které objevíte a získáte. Vždy vás upozorním zprávou v diskuzi. Ikonky Prosím Toriho a Hokira, aby si ikonku ořízli na výšku, jako to mají ostatní. Bude vašim postavám lépe vidět do obličejů. Pokud bude chtít někdo v průběhu změnit ikonku, upozorněte na to a prosím, mějte pro to důvod. Kdybyste z černých vlasů najednou udělali bílé, asi by to chtělo pádné odůvodnění. Snad se vám se mnou jako Pj bude dobře spolupracovat C: |
| |
| Konec s úklidem Trvalo to už dlouho a vy jste měly tím pádem dostatek času nad přemýšlením o tom, proč tu vlastně teď jste. Vyučování vám dneska končilo v půl druhé. Tou dobou byl krásný slunečný den a potměšilé sluneční paprsky vás po celou dobu vyučování lechtaly na tváři. Nutily vás jít ven a užít si krásného počasí. Možná díky tomu se vám tak hrozně moc nechtělo splnit úkol, který by měl dostat jen jeden z vás. Samozřejmě za předpokladu, že by se přiznal. Díky jeho hrozně čestnému chování jste tu zkejsli celá třída a museli jste uklízet šloku. Uklízečky mají pré. Vy dvě jste dostaly za úkol utřít prach ve všech učebnách a vynést koše. Vzhledem k tomu, že jste měly jen jedny klíče, jste nemohly jít každá svým tempem. Nakonec jste se ale v práci shodly a spolupracovaly jste takovým způsobem, že jste brzy nepoznaly rozdíl, jestli jste v páté, nebo patnácté třídě. Během vaší práce se venku objevily mohutné černé mraky, které zakryly celou oblohu. Vždycky, když jste prošly do jiné třídy, jste za sebou zavřely dveře, by vaši spolužáci mohli bez problémů zamést chodbu. Začalo pršet a nedlouho na to létaly i blesky a ozývaly se hromy, že jste měly skoro pocit, jako kdyby se zem pod vašima nohama třásla. Bylo už okolo půl šesté, když jste dokončovaly jednu z posledních tříd v přízemí a tentokrát se vám otřes země nezdál. Do školy vrazil obrovský blesk, který vyhodil elektřinu. Některé zářivky nad vaší hlavou praskly a sklo se vysypalo na zem, jiné pouze zasyčely a zhasly po krátkém zablikání úplně. Byly jste v naprosté tmě, kde jste měla pouze jedna druhou. Bylo docela pravděpodobné, že jste se v té tmě mohly přerazit o jednu, dvě židle nebo lavici. Každopádně jste věděly, že by to už docela chtělo odejít. Když jste se ale dostaly ke dveřím a zabraly za kliku, nic se nestalo. Bylo zamčeno a nemohly jste ven. Kdybyste se pokusily dostat ven oknem, ani to jste nemohly otevřít. Vypadalo to, jako kdyby to byly jenom na stěnu přilepené kulisy, na které někdo promítal animaci deště. Mohly jste jen doufat, že jsou vaši spolužáci stále ve škole. Mohly jste křičet, volat, nebo mlátit na dveře, každopádně, vaši spolužáci byli v tuto chvíli vaší poslední nadějí.
Seděla jsi ve tmě a všechny hlasy i kroky spolužáků se ti vzdálily natolik, že jsi je neslyšela. Slyšela jsi pouze šumění dopadajícího deště a čas od času hrom. Někdy silný, někdy slabší. Blýskání bys viděla také, kdybys měla otevřené oči. Dlouho se nic nedělo. Skoro by se dalo říct, že ses začínala nudit, když jsi slyšela dva tobě známé hlasy a sem tam plesknutí na dveře z nedaleké učebny. Byla od tebe tak třicet metrů cesty, v rohu chodby. Když jsi přišla ke dveřím, viděla jsi, že v klíčové dírce jsou klíče. Očividně je spolužačky použily, aby se dostaly kvůli úklidu dovnitř, ale.. dveře byly zamčené. Z venku. Kdo by asi tak jen tak z legrace v tuhle chvíli zamykal dveře ve škole, kde nejde elektřina a snažíte se všchni dostat ven? Ve chvíli, kdy asi není úplně dobrý nápad serozdělovat, ale držet se pohromadě? Je to, jako kdyby se tu ty dvě holky, které jsi slyšela, někdo snažil pohřbít. Ale kdo? Musel poblíž tebe projít. Což znamenalo, že se musel pohybovat velice tiše, když jsi ho neslyšela. Možná, kdybys měla otevřené oči, bys viděla, kdo to byl.. |
| |
 | Zamčené dveře Aiko Normálně by mi nevadilo zůstat po škole ve škole… pokud by to bylo z jiných důvodů. Neřekla bych, že jsem byla přímo naštvaná. Jen jsem z toho nebyla zrovna nadšená. Měla jsem s Aiko za úkol uklidit učebny a vynést koše. A jedny klíče. To mi nevadilo. Týmovou práci preferuju. Ale při každém pohledu ven jsem měla nutkání si povzdychnout. Krom toho, že jsem zmeškala trénink. Bože, trenér mě zabije. Pomalu se stmívalo a venku začala neuvěřitelná bouřka. Věnovala jsem se tomu, co jsme musela udělat a nějak neřešila, co se děje venku. Trénink už jsem stejně propásla, tak nemám kam spěchat. Do budovy školy uhodil blesk. Podlaha se zatřásla a světla zhasla. Rozesmála jsem se. „Když si myslíš, že už nemůže být hůř…“ vytáhla jsem z kapsy mobil a posvítila si s ním. Nejdřív jsem posvítila na Aiko, jestli je v pohodě. Ale nenapadlo mě, že by nebyla, když je to jenom výpad proudu. Pak jsem pomalu došla ke dveřím, abych je otevřela. Nešlo to. „Co to?“ naklonila jsem hlavu na stranu a zkusila to znova. „Tys nás zamykala?“ otočila jsem se na Aiko, protože jsem dost dobře nechápala, jak je možný, že ty dveře prostě nejdou otevřít. |
| |
| U vchodu
|
| |
| Potřebuju čůrat Zatím, co jsem lomcovala dveřmi, ve snaze, že je otevřu, nebo možná vyrazím, tak bouřka neustávala. Začínala jsem být rozčílená. „Tohle je teda dost blbej vtip!“ hulákala jsem na kohokoli, kdo ty dveře zvenku zavřel. A ještě víc jsem se naštvala, když jsem zjistila, že dveře těžko vyrazím, když se otevírají dovnitř. Na chvilku jsem utichla a čekala, jestli se někdo ozve, nebo třeba ty dveře otevře. Opřela jsem čelo dveře. Chvilku jsem měla pocit, jako kdyby venku někdo chodil. „Haló? Je tam někdo? No tak!“ dlaní jsem ještě párkrát poplácala dveře. Nechtěla jsem tu ztvrdnout celou noc a potřebovala jsem hrozně čůrat. „Otevřete prosím! Potřebuju čůrat!“ poslední slovo jsem řekla se smíchem. Tahle situace už mi přišla směšná. |
| |
 | Ironie osudu Po škole? Žádná novinka. Ve škole jsem byla už skoro víc než doma. Společně s Hikari jsem uklízeli třídy. Rozhodně jsem s tím problém neměla. Co mě trápilo mnohem více, bylo to spropadené počasí. Do školy jsem přijela na skatu a vypadíto, že zpátky poběžím se staženýma pulkama, aby do mě neuhodilo. Zrovna jsem rovnala židle v přední části třídy, když se ozvala ohlušující rána a celá škola se zachvěla. Instinktivně jsem si dřepla a chytla hlavu, na kterou začali dopadat střepy. "Co to sakra bylo?!" Vstanu ze země a oklepávám si z vlasů skleněné střepy. Byla tma a tak se mi po cestě k Hikari podařilo zbořit polovinu třídy. Při její otázce, jsem ironicky pozvedla obočí. Až po chvilce jsem si uvědomila, že mě asi nevidí. "Ani netušíš, jak dlouho jsme na tuto romantickou chvíli čekala. Ó Hikari..." Pronesu hraným mužským hlasem a zasměju se. Ona ale nevypadala, že by se bavila. Proto jsem jen protočila oči a pozorovala, jak se snaží vtipálka na druhé straně přímět k odemknutí. Když ještě začala, že potřebuje čůrat, málem jsem se pořůrala smíchy já. "Ukaž..." Dojdu ke dveřím a žačnu si prohlížet panty. "Možná to půjde vytáhnout z pantů.." Pronesu směrem k ní a vydám se ke katedře, kde bylo jistě pravítko na tabuli. Opatrně jsem ho vsunula pod dveře a použila jako páčidlo. Nohou jsem držela pravítko směrem nahoru a rukama jsem se snažila dveře výsunout směrem nahoru, aby vypadly z pantu a my se mohli dostat ven. |
| |
| Romantika Když se Aiko snažila vypáčit dveře, tak jsem poodstoupila a pobaveně jí pozorovala. „Nechceš pomoct, baby?“ řekla jsem mužským hlasem stejně jako ona, když zhasla světla a pak jsem se začala smát. Popravdě mě ani před tím nenapadlo, že bysme ty dveře mohli vyhodit z pantů… možná proto, že zítra ráno budou učitelé zase řádit… škola bude jako klícka, ale nábytek budu zdevastovaný… no, ne že by mi to vadilo. „Kdybych věděla, jak dnešek dopadne, vzala bych si s tebou plíny…“ opřela jsem se o zeď vedle dveří a svítila Aiko mobilem, aby věděla, co vlastně dělá. |
| |
| Klika cvakla, dveře letí, Aiko vchází do dveří... Zasmála jsem se. "No tak se ukaž borče.." Posunula jsem se, aby také dosáhla na dveře a pokračovala jsem v páčení. Její poznámka o plínách mě opět rozesmála a prudce jsem se se smíchem opřela do dveří. Ty povolili a zůstali nám v rukou. Opřeli jsme je vedle futer a já vylezla ven. Před dveřmi dřepěla rozklepaná Kasumi. Nechápavě jsem se na ní podívala a přišla až k ní. "Kasumi? Jsi v pořádku? Co se stalo?" Zeptala jsem se starostlivě klekla si naproti ní a chytla jí za ramena. |
| |
| Jsem prostě borec Aiko, Kasumi Na mou narážku mě Aiko pustila ke dveřím. Pořádně jsme se do toho opřely a vší vehemencí ženské síly, jsme nakonec dveře vysadily. Opřely jsme je vedle a konečně vyšly ze třídy. „My jsme asi geniální…“ zahlaholila jsem spokojeně, když jsem se protahovala v chodbě. Až po tom, co mi zakřupalo v zádech, jsem si všimla Kasumi. Dřepěla na zemi a třásla se. Aiko se o ní hned začala starostlivě zajímat. Dřepla jsem si taky. „To bude v pohodě.“ S povzbuzujícím úsměvem jsem ji poplácala po zádech. „Je to jenom tma. Ta ještě nikomu neublížila. Jsme tady.“ Zvedla jsem se a rozhlídla se po chodbě. „Hej Kasu… nemáš tušení, kde jsou ostatní? No to je jedno… Holky pojďte se mnou na záchod. Jinak už se fakt počůrám…“ abych potvrdila svoje slova, zkřížila jsem si nohy a hodila po nich zoufalý výraz. Celou dobu jsem svítila mobilem, abych se ujistila, že můj výraz bude viděn. |
| |
| U třídy
|
| |
| Směr WC Hikari, Kasumi "No to si piš!" Zazubím se na ní, když pronese něco o naší genialitě. Kasumi dřepěla, bez jediné odpovědi, ani na Hikarino utěšení něják nezareagovala. Hikari už zřejmě opravdu hodně potřebovala na záchod a tak jsem se pokusila zvednout Kasu na nohy a pokud se mi to podařilo, šla jsem vedle ní a pořád jí držela kolem ramen, snad jí to alespoň trochu pomůže. Vyndala jsem telefon a svítila s ním na cestu... |
| |
| Únos spolužáků Osoba v masce před vámi stála naprosto bez hnutí a ztěžka oddechovala. Pořád. I když se pokusil Eddie přiblížit a promluvit na něj, ignoroval to stejně, jako když na něj Tach zavrčel a zaštěkal. Z ničeho nic se ale otřásla země a zavanul neuvěřitelně studený vítr, který vás donutil přivřít oči. Zároveň s tím se ozvalo hrdelní zavrčení. Ale opravdu hlasité. Těžko odhadovat, co tento zvuk vydalo, možná jste to ani nechtěli vědět. Muž v masce vypadal, že má z toho pěkně nahnáno. Přikrčil se, nahrbil a z ničeho nic se neuvěřitelnou rychlostí rozeběhl k vaší skupince. Ani jste to skoro nestihli postřehnout, ale chytil Eddieho a Hokira za límce a nesl je s sebou kamsi pryč chodbou dál. Eddiemu vypadl boxer z ruky a Nanae ho v rychlosti zvedla, než se rozeběhla chodbou za nimi, jako kdyby snad čekala, že je dokáže dohnat. Naivní. Únosce vašich spolužáků z ničeho nic zahnul za roh a Nanae velice krátce na to za ním. S takovou vahou navíc musel zpomalit. Jakmile se ale ztratil z obzoru tím, že zaběhl za roh, jakmile tam Nanae zahnula také, neviděla ho. Zato narazila do někoho dalšího. (Andy) |
| |
| Andy – Konec práce Trvalo to už dlouho a tím pádem jsi měl dostatek času na přemýšlení o tom, proč tu vlastně teď jsi. Vyučování vám dneska končilo v půl druhé. Tou dobou byl krásný slunečný den a potměšilé sluneční paprsky vás po celou dobu vyučování lechtaly na tváři. Nutily vás jít ven a užít si krásného počasí. Možná díky tomu se vám nikomu tak hrozně moc nechtělo splnit úkol, který by měl dostat jen jeden z vás. Samozřejmě za předpokladu, že by se přiznal. Díky jeho hrozně čestnému chování jste tu zkejsli celá třída a museli jste uklízet školu. Uklízečky mají pré. Rozdělili jste si jednotlivé úkoly a na tebe vyšel úklid výtvarného a hudebního ateliéru ve čtvrtém patře školy. Jsou to dvě rozlehlé místnosti plné pomůcek a hudebních nástrojů, se kterými se musí zacházet s úctou, proto ti úklid trval tak dlouho. Během práce se venku objevily mohutné černé mraky, které zakryly celou oblohu. Začalo pršet a nedlouho na to létaly i blesky a ozývaly se hromy, že js měl skoro pocit, jako kdyby se zem pod tvýma nohama třásla. Bylo už okolo šesté, když jsi dokončoval jednu z posledních prací v hudebním ateliéru a tentokrát se ti otřes země nezdál. Do školy vrazil obrovský blesk, který vyhodil elektřinu. Některé zářivky nad tvou hlavou praskly a sklo se vysypalo na zem, jiné pouze zasyčely a zhasly po krátkém zablikání úplně. Byl jsi v naprosté tmě. Vyšel jsi z ateliérů ven s tím, že se radši vydáš domů. Když jsi ale scházel několik poschodí, měl jsi špatný pocit a přepadl tě určitý dolézavý druh nervozity, které ses nemohl zbavit. Po cestě dolů jsi našel několik rozražených dveří, vysypaných polic s trofejemi za zásluhy žáků v soutěžích a měl jsi pocit, jako kdybys ani nebyl na své škole. Vypadalo to tu stejně, ale necítil ses tu tak, jako normálně. Už jsi byl v přízemí a chystal ses zahnout na chodbu vedoucí k hlavním dveřím, když v tom se ozvaly kroky. Očividně někdo běžel. A blížil se k tobě. Byl jsi asi metr a půl od rohu chodby, když do tebe najednou narazila Nanae – nejmenší spolužačka ve třídě. Nic moc jsi o ní nevěděl, jen to, že je neuvěřitelný strašpytel. Koukala na tebe vyjevenýma očima a vypadala, jako by se jí něco ztratilo. Na sobě měla skládanou sukni a v ní zastrčenou bílou košili. |
| |
| Srážka Pustila jsem Eddieho tričko a sledovala jsem ho, jak se blíží k osobě před námi, která jen ztěžka oddechovala. Cítila jsem na naší skupince upřený pohled, ale muž před námi nic neříkal. Jen nás i nadále sledoval, dokud se neotřásla zem a neochladilo se, až mi šla od úst pára. Muž před námi se nahrbil, jako kdyby se něčeho bál. A hned po hlasitém zavrčení, které jakoby se ozývalo odevšud, jsem ten strach pochopila. Zafoukal silný vítr a já přivřela oči. Prakticky okamžitě na to se muž před námi rozeběhl a popadl do rukou Eddieho i Hokira. Všiml jsem si, že Eddiemu z ruky vypadl jeho boxer, tak jsem ho honem zvedla a rozeběhla jsem se za maskovaným únoscem. „Moment, vrať je!“ , volala jsem za ním a byla to asi nejhlasitější slova, která ode mě kdy kdo ze třídy slyšel. Únosce běžel pomaleji, protože měl na sobě určitou zátěž, tak jsem se snažila za ním utíkat co nejrychleji, abych ho neztratila z obzoru. Zahnul za roh, tak jsem ještě přidala, abych ho neztratila, ale jakmile jsem oběhla roh, silně jsem narazila do nějaké osoby. Náraz byl silný a nečekaný, proto jsem se od osoby přede mnou odrazila a spadla rovnou na zadek. Myslela jsem si, že je to ten maskáč, ale když jsem se na osobu přede mnou zahleděla, byl to Andy. Nevěnovala jsem mu nějak velkou pozornost, jen jsem se naklonila, aby mi jeho nohy nepřekážely ve výhledu, ale maskáče ani ty dva jsem už neviděla. Ze sedu jsem se na něj zmateně podívala a naklonila jsem hlavu na stranu. „Proč jsi ho nezastavil?“ ,zeptala jsem se zmateně. |
| |
 | Srážka Nanae Měl jsem už plné zuby, toho uklízení. Utřít prach tady, utřít prach támhle. Nezapomeň na tuhle poličku a koukej taky otřít všechny nástroje... No já debil si snad lépe vybrat prostě nemohl. Víte, co to dá, očistit takovou flétnu? A to je ještě brnkačka, proti některým nástrojům. No prostě, sral jsem se s tím asi do šesti hodin, což se mi vůbec nelíbilo. Venku svítilo slukno a my tu byli zavření. Jo, alespoň, že jsem tu nebyl sám, fajne. Jediná útěcha. Možná jsem trochu nepřející hajzl, ale co na tom že? Odnesli jsme si to hezky všichni. Někdo jen lépe a někdo, jako třeba já, hůře. Už jsem pomalu dokončoval, chybělo mi posledních pár kousků, když jsem si za okny všiml mraků. A hezky černých, jako bota. Valila se asi pořádná bouřka. No super... Ještě cestou zmoknu kruci... A daleko od pravdy jsem nebyl. Kapky vody bušili do parapetů a v dáli se blýskalo. Jenže ty mraky to táhli čím dál tím blíže na nás. Moc jsem si s tím hlavu nelámal, hlavně jsem chtěl vypadnout co nejdříve domů. Celý den zabitý a já se musím postarat ještě o zvěř. Vracel jsem na místo poslední kousek, když se blesky přesunuli až k nám. Jako na truc praštil jeden s blesků přímo do školy a co se nestalo? Zářivka nade mnou se vysypala. Stihl jsem tak nějak sklopit hlavu, ale většina střepů skončila u mě ve vlasech. Fajne, to se vyplatí. Nebudu lhát, lekl jsem se, kurva že jo! Najednou byla prostě tma jako sviňa. Zvenku sem moc světla neprošlo, jak bylo zamračeno a zářivky byli v čoudu. Čas zmizet. Rozešel jsem se dolů a zamířil nejkratší cestou k hlavnímu vchodu. Jenže něco se mi nezdálo... Nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, co se do mne zaryl. Takoví hnusný, nepříjemný... Ale moc jsem to neřešil. Sem tam se ohlídnout za rameno, toť asi vše. Připisoval jsem to k té bouřce a šeru, které na školu padlo. Být tu skoro sám v celé škole, takoví nepříjemný pocit, nelíbilo se mi to a urychleně jsem vyklízel metu. Vysypané vytrýny a rozražené dveře byl vrchol. Co se tu dělo, to fakt nevím a zjišťovat to nehodlám. Teď jsem mohl v klidu sedět doma v teple a schovaný před deštěm... Ještě jsem přidal do kroku, protože do příjemného pocitu mi bylo daleko. Chtěl jsem vypadnout a už jsem skoro zahýbal do chodby s hlavními dveřmi, když jsem zaslechl kroky. Rychlé, jako běh. Na to, abych něco udělal, se vše semlelo moc rychle. Zpoza rohu vyběhla Nanae, která to do mne napálila plnou rychlostí a asi jen díky tomu, žo to byla tokoví prcek, jsem jen zavrávoral, ale udržel se na nohou. Na rozdíl od ní, která skončila sedět na zadku na tvrdé zemi. "Jsi celá?" Udělám krok k ní a nabídnu jí ruku, abych jí pomohl se zvednout. Když už kvůli mne skončila na zadku, tak je to to nejmenší. Ale ona jen nadhodí další otázku, dost podivnou. "A koho?" Zeptám se asi ze stejně zmateným výrazem, jako měla ona a když se potom nakloní, aby viděla za mne, jen se otočím a zakoukám do chodby. Nikdo tam přeci nebyl, to bych ho viděl a narazil na něj... |
| |
| Záchody Aiko, Kasumi Kasumi fakt vypadala vyděšeně. Odtáhla se, když jsem se jí chtěla dotknout. Chvilku jsem se na ní dívala. Pak jsem pokrčila rameny. Až moc jsem potřebovala na záchod, než abych se tím nějak zabývala. Naštěstí to Aiko pochopila. Zvedla se, a pokud se Kasumi rozhodla jít s námi, tak ji pomohla se zvednout také a celou dobu šla vedle ní. Aiko svítila svým mobilem a tak jsem ten svůj schovala. Lepší šetřit baterkou. Chci ještě poslouchat hudbu na cestu domů. Vedla jsem cestu. Šla jsem vpředu. Před námi tma, za námi tma. Tma všude. „Je to zvláštní, co? Ta tma tu. Jako kdyby to ani nebyla naše škola.“ Zasmála jsem se. Bylo to divný. Tma mi nikdy nedělala problém a tak jsem ani nechápala, čeho se to ta Kasumi tolik bojí. Konečně jsme došli na záchod. „Konečně!“ zahlaholila jsem a vpadla do kabinky jako velká voda. Pak jsem se začala smát. „Aiko, posviť mi pod dveřmi prosím. Nevidim, kam čůrám.“ |
| |
| Pinkie Aiko, Kasumi, Shiro Trvalo to už dlouho a tím pádem jsi měl dostatek času na přemýšlení o tom, proč tu vlastně teď jsi. Vyučování vám dneska končilo v půl druhé. Tou dobou byl krásný slunečný den a potměšilé sluneční paprsky vás po celou dobu vyučování lechtaly na tváři. Nutily vás jít ven a užít si krásného počasí. Možná díky tomu se vám nikomu tak hrozně moc nechtělo splnit úkol, který by měl dostat jen jeden z vás. Samozřejmě za předpokladu, že by se přiznal. Díky jeho hrozně čestnému chování jste tu zkejsli celá třída a museli jste uklízet školu. Uklízečky mají pré. Rozdělili jste si jednotlivé úkoly a na tebe vyšel úklid suterénu, kde byly obě tělocvičny. Byly dost velké a zkrátka.. měla jsi pocit, že na ně uklizečky ani v životě nesáhly, proto ti úklid trval tak dlouho. Během práce se venku objevily mohutné černé mraky, které zakryly celou oblohu. Začalo pršet a nedlouho na to létaly i blesky a ozývaly se hromy, že jsi měla skoro pocit, jako kdyby se zem pod tvýma nohama třásla. Bylo už okolo šesté, když jsi dokončovala jednu z posledních prací v suterénu a tentokrát se ti otřes země nezdál. Do školy vrazil obrovský blesk, který vyhodil elektřinu. Některé zářivky nad tvou hlavou praskly a sklo se vysypalo na zem, jiné pouze zasyčely a zhasly po krátkém zablikání úplně. Byla jsi v naprosté tmě. Vydala jsi se pryč s tím, že v tomhle nemá moc smysl zůstávat o něco déle, než je nezbytně nutné, jen sis po cestě ještě došla na záchod, když jsi uslyšela tři své spolužačky. Proč je trochu nepostrašit? |
| |
| K dívčím záchodkům Stáhla jsem se od nich, Shiro-san to pochopila a dál si mne nevšímala, ale Tsutsumi-san si říct nedala, pomohla mi se zvednout a já vlastně byla ráda. Svítila telefonem a já byla ráda i za tu trochu světla, co ten chabí přístrojek vydával. Já sama telefon do školy nenosím, ani jinou baterku nebo něco podobného a teď toho opravdu lituji. Když obě zamířili k záchodkům, šla jsem s nimi, ale šlo poznat, že sotva něco vnímám, či sotva reaguji na jejich podněty. Jen jsem se skoro až křečovitě držela Tsutsumi, zapomínajíc na svou hrdost a pověst "ledové královny". |
| |
| Srážka Lee Seděla jsem na zemi a roztěkaně jsem se několikrát ohlédla, nebo se dokonce naklonila, abych se podívala, jestli opravdu náhodou ty tři nezahlédnu, ale všechno marně. Začala jsem se klidnit, ale poněkud roztěkaně jsem se podíval na Leeho. "Promiň." , řekla jsem tiše a přijala nabízenou ruku. Nechala jsem se zvednout a upřímně, nejsem si jistá, jestli to, že mě zvedl, vůbc pocítil. Postavila jsem se na nohy, upravila si sukni a košili, projela prsty vlasy. "Jo, jsem v pohodě. Ty?" ,zeptala jsem se ho také, i když jsem docela silně pochybovala, že můj náraz mu něco udělal. "No.. Stáli jsme na chodbě u toho nápisu, když se najednou objevil chlápek v maasce. Koukal na nás, ale najednou se zatřásla zem, ochladilo se a něco velkého zavrčelo! A ten chlap se toho lekl a utíkal. Po cestě u nás chytil Eddieho a Hokira, které odnesl." ,vysvětlila jsem mu, i když to pro něj muselo být dost zmatené. "No a já za nimi běžela, ale když jsem za ním zahnula sem, narazila jsem do tebe a.. Vážně jsi je neviděl?" , zarazila jsem se najednou a povytáhla jsem jedno obočí. Během vyprávění jsem musela působit zhruba jako dítě ve školce, které vypráví o výletu na hřiště. Zasekávala jsem se a zněla prostě. tak nějak vyjukaně. Sehnula jsem se a sebrala Eddieho boxer, který mi vypadl při pádu z ruky. |
| |
| Srážka Nanae "Trochu vylekanej, ale dobrý," usměji se na ní mile a zvednu jí na nohy. Je to takové malinkaté tintítko, snad ani 40kg nemá. Chtěl jsem se zeptat, co tady vůbec vyváděla, ale k tomu se dostane už ona sama. Vyslechl jsem si její verzi, ale moc jsem tomu nerozuměl. Všechno mlela tak rychle... Nápis, chlápek v masce, chlad, vrčení... Jak z nějakého hororu, kde by nás měli vyzabíjet. Heh, zní to blbě... "Ne, tady se nikdo ani nemihnul," pokrčím rameny a zatvářím se udiveně. Přeci nejsem blbej. Je celkem tma, ale nějakýho magora v masce a ještě se dvěma klukama v rukách, tak to bych přeci nepřehlédl... Musela být asi trochu mimo, tohle je divné. Pak se ale vrátím zpátky, konkrétně k tomu nápisu. "A jaký nápis prosímtě? Co vím, tak tady žádné reklamy neviseli..." Usměji se mile, i když se do mne stále dere ten nepříjemný pocit. |
| |
 | Zajímavé odpoledne se zajímavějším závěrem Aiko, Kasumi, Shiro Bylo krásné odpoledne, bylo to tak vytáhnout si bubínek ven a vyplašit pár ptáků. Nicméně nařízený úklid školy taky nebyl k zahození. Jeden se pořádně protáhne a stráví čas... No tak nic. Nakonec jsem sama uklízela suterén, vzhledem k tomu, že jsem si celou dobu, co si rozdělovali úkolu ťukala paličkama a absolutně nevnímala. Suterén obsahuje obě tělocvičny... což... Je absolutně boží! Vzala jsem do každé ruky koště a jala se do pobíhání po tělocvičně. Nezapomněla jsem si k tomu pořádně zadupat, když tu nikdo není a vyzkoušet ozvěnu. Zabrala jsem se do toho natolik, že jsem si nevšimla, jak se zatáhlo, dokud jsem skoro nic neviděla. Doběhla jsem si rozsvítit, abych alespoň viděla na mé hromádky. V tu chvíli jsem si všimla že hřmí, až se mi skoro klepe pod nohama podlaha. Došla jsem k oknu a chvíli fascinovaně hleděla ven, než mi vlastní prsty klepající o sklo připomněly, že mám vlastně ještě nějakou zábavu. V klidu jsem si dodělala, co jsem měla na starosti a země se otřásla. Zaklepala jsem jí v odpověď botou. Najednou to udělalo prask! plesk! prask! a nedaleko mě se vysypala jedna žárovka. Zatočila jsem se ve tmě několikrát sem a tam. Pak jsem vytáhla mp3 a rozsvítila ji. Kam teď? Můj cukající močák mi napověděl místo, kde nad tím můžu v klidu dumat. Vyrazila jsem na záchody. Úlevně jsem si oddychla a zrovna jsem si zapínala sukni zpět, když vrzli dveře a ozvali se hlasy. Onee-chan. Dvě podle hlasů. Naprosto tiše jsem zaklapla prkénko a posadila se na něj zády ke dveřím. Vytáhla jsem své paličky a zářivě se zazubila. Podkreslíme jim trochu tu situaci tady. Nahmátla jsem trubky abych věděla, kam mám lehce praštit. Párkrát jsem do nich ťukla, že se ozval sotva slyšitelný zvuk. Pak jsem občas ťukla hlasitěji. Vydávalo to pěkný dutý zvuk, který se rozléhal vším potrubím, takže to znělo jako odevšad. Nakonec jsem přešla do toho, kdy zvuk nabral docela intenzitu. To muselo být slyšet skoro po celé škole, rozhodně tam, kde je nějaké potrubí. (asi tak, stále se opakující) Po nějaké době jsem přestala a přešla do hlubokého ticha. Vydržela jsem to docela dlouho a pak jsem zničehonic, naprosto nečekaně paličkou praštila do stěny kabinky. Vydalo to krásný zvuk dřevo o dřevo. Teprve teď jsem si stoupla na mísu a vykoukla přes dveře, abych se mohla pokochat svým dílem. Pokud mě nebudou chtít zrovna roztrhat na kousku, či Shiro nechytne amok, tak po nějaké době se smíchem vypadnu z kabinky. |
| |
| Zvláštní zvuky Kasumi, Aiko, Ran Pokud mi Aiko posvítila, tak jsem byla ráda… pokud ne, pak jsem opatrně nahmatala záchodovou mísu. Balancovala jsem, protože jsem si od malička nerada sedala na prkýnka, pokud jsem nebyla doma. Bože, to byla úleva. Zrovna jsem se oblékala, když se z potrubí začaly ozývat dost divný zvuky. Zasmála jsem se. „To je jak z blbýho hororu.“ Zahlásila jsem, spláchla a vylezla ven. V tu chvilku už bylo hrobové ticho. Nesnáším ticho. Pohledem jsem zkontrolovala Kasumi. V té tmě jsem toho moc neviděla, ale tušila jsem, že je bílá jak stěna. Jen doufám, že nám tu nezkolabuje. V první pomoci nejsem zrovna přeborník. Pak se ozvala ta rána. Prudce jsem se otočila za zvukem. Nevěřím na duchy. Zvedla jsem jedno obočí. Někdo si z nás tady dělá srandu. Stála jsem s pohledem upřeným na kabinku vedle té, kde jsem před chvilku trůnila. Netrvalo to dlouho a vylezla Ran. Se smíchem. Zašklebila jsem se a skočila po ní. Chytla jsem jí hlavu do podpaží, aby se nemohla vykroutit, a klouby prstů jsem jí začala dřít temeno hlavy. Smála jsem se. „Tak ty si z nás budeš dělat srandu?“ po chvilce jsem ji pustila. Její zářivě růžové vlasy teď trčely do stran a vypadala, jako kdyby právě prošla roštím. „Chudák Kasumi…“ popravdě jsem se bavila, ale Kasumi se už u dveří třídy třásla strachy. |
| |
| Strašidelný záchod Hikari, Pinkie, Kasumi Kasumi se nakonec trochu neochotně vydala s námi na záchodky. Shiro vlezla na záchod a ozvlo se něco, co jsem opravdu nečekala. Zasmála jsem se a sehla se, abych pod dveřmi prostrčila ruku a posvítila jí, "kam má čůrat". Najednou se ozvali prapodivné zvuky. Po vytáhla jsem jedno obočí. "Co tam nahoře ty matláci vyváděj? Se rozhodli strhnout topení? Hmmm.. Za to by jsme tu ztrávili po škole asi celý měsíc..." Zasměji se a podívám se na Kasumi, pokud je hodně vyděšná, vstanu a obejmu jí povzbudivě kolem ramen, pro větší pocit bezpečí. "Neboj..." mrknu na ní s úsměvem. Hikari vylezla ze dveří a v tom se ozvala prudká rána z vedlejší kabinky. Podezíravě jsese podívala tím směrem a když vyšla Pinkie, jen jsem se usmála a nechala Shiro, aby si jí zmučila sama. Já pořád stála u Kasumi a snažila se jí uklidnit... "Jako malá..." Zazubím se na Pinkie, když je konečně propuštěna z těch hrozivých spárů. "Moc ti to takhle sluší.." Zasmála jsem se znovu |
| |
| Vysvětlování No, Andy moc nevypadal, že by chápal, co jsemchtěla říct tak jsem se jenom nervózně poškrábala na krku a nafoukla tváře. Upřímně, nevěděla jsem, co říct. Neměla jsem pocit, že tomu, co říkám, tak úplně věří. Spíše bych řekla, že mu připadám jako svok. "Ale to není možný, přece nejsem blázen.. Ostatní ho taky viděli! Teda Aki a Tach. Ti jsou pořád vedle na chodbě u toho nápisu." ,pokusila jsem se mluvit o něco pomaleji a lépe vyslovovat, aby měl aspoň šanci mi rozumět. Když se ale vrátil k tomu co jsem říkala předtím a zeptal se na ten nápis, zmateně jsem zamrkala, než jsem si uvědomila, že on ho vlastně ještě neviděl. "To není reklama.. Ono.. tady kousek je na zdi napsaný červenou barvou, že je tohle místo náš hrob.. Zarazili jsme se u toho.. Ta červená vypadala jako zaschlá krev.." ,poslední větu jsem řekla s náznakem strachu, protože.. on oto jako krev opravdu vypadalo. Vsadila bych se, že kdybych do toho čškrábla, seškráblo by se to jako strup. Hned po té myšlence jsem se oklepala. "Pojď, ukážuti ten nápis. Akira s Tachem u něj určitě pořád čekají." , řekla jsem se otočila jsem se, abych zahnula za roh směrem, kterým jsem přiběhla. |
| |
| Souhrn Událo se toho nějak moc. Ta divná postava se dala do pohybu a já myslela, že nás všechny pozabíjí, ale to se nestalo. Zavřela jsem oči a chytila Tache kolem krku. Vrčí a má naježenou srst. Tak trochu čekám konec. Nikdo mě nikdy nepřipravil na takovej scénář. Srdce mi buší, slyším kroky. Nedokážu ale říct, jestli se přibližují, nebo oddalují. Držím svého psa a nehodlám pustit, i když se svíjí a já mám pocit, že mi rupnou plíce. Pomoc. Ať už to skončí. Chci se probudit. Nebo usnout. Přestat dýchat. Něco. Ne takhle. Ne teď. Smrt. Jaká vlastně je? Bolí to dlouho, nebo jen chvíli? Bude věčně tma? Nebo existuje něco po "tom?" Brzy to zjistím. A cítím se nějak divně smířená. Otevřu oči. Ne. Nezemřela jsem. Tach mi olizuje tvář. Vrávoravě jsem se postavila. Všichni zmizeli. Můj pes štěkl a chce se vydat chodbou pryč, ale já ho zarazím. Bude lepší tu zůstat, kdyby se vrátil někdo z naší skupinky. Nebo záchranáři. Vrah se přece nikdy nevrací na to samí místo, ne? Proč by byl tenhle vyjímka? Mám dojem, že nedaleko slyším hlasy, ale nevěnuju tomu pozornost. Otáčím se na nápis na zdi a snažím se nějak zaměstnat, než kdokoli příjde. Tach mi sedl vedle nohy a starostlivě si mě měří. Chudák pes. Určitě toho má taky dost. |
| |
| Dívčí záchodky - chodba a zpět u hlavního vchodu
|
| |
| Nápis na chodbě Nanae, Akira "Vždyť já neříkám, že jsi blázen," hodím rukama, jakože, "to si vážně nemyslím." "Ale šel jsem až od zádu a jediný, kdo tou chodbou proběhl, jsi byla ty... A nebo jsem slepej," zašklebím se. To bych fakt nepřehlédl... Nějaký mamlas v masce se dvěma klukama v rukách? To určitě ne... Ani nemá, kam se tady schovat. Začínám si myslet, že si z nás někdo pořádně střílí... Ale vtipné to není. Ta bouřka, šero, rozmlácené vitrýny... Někdo se hodně snažil a někdo si to hodně odskáče. Nanae se pak zmíní o tom nápisu. Žádná reklama a prý červený, krvavý nápis... Ne, tomu se mi prostě nechce věřit. Proč by někdo něco takového dělal? "Jo, půjdeme," řeknu jen krátce a následuji jí. Zahneme za roh, tam už stojí Akira a Tach jí sedí u nohy. A je fakt, že mne v tu chvíli popadne ještě další, nepříjemný pocit. Ten nápis byl dosti viditelný a sliboval naší smrt. V celku mě to vykolejilo a na chvíli mi na tváři naskočil vyděšený výraz. Ale tohle přeci není možné! To je jak z hororu... Zase se trochu vzpamatuji a podívám se na ty dvě. "Někdo si z nás ošklivě střílí... Parchanti, jakoby nestačilo, že jsme tu celý den zaskakovali uklízečky..." Poškrábu se na hlavě a založím ruce na hrudník. Nehodlám se dál podílet na vtípku nějakého blbečka. "Ať si dělají prdel z někoho jiného... Máme dvě možnosti. Vypadnout ze školy, trochu promoknout a pak zapadnout domů, nebo najít třídního, všechno mu říct a pak vypadnout." |
| |
| Co teď? Kasumi, Aiko, Ran Po tom, co jsem Ran pustila, se Aiko začala smát. „Taky si myslím…“ vypadala jak strašák do zelí. S těma vlasama svítivě růžové barvy, momentálně dost rozcuchanýma. Když jsem se dost vynadívala na své dílo, rozhlédla jsem se po záchodech. „Hej… Kde je Kasu?“ zeptala jsem se. Nějak jsem si nevšimla, že by odešla. Dokonce jsem ji ani neslyšela vykřiknout, jak jsem byla zabraná do své malé pomsty Ran. „Neřikej mi, že utekla?“ ani to nebyla otázka. Věděla jsem to. „Bože, to je trubka. Vždyť se bojí tmy, tak kam by šla…“ povzdychla jsem si. Co teď? Zeptala jsem se sama sebe a podívala jsem se na strop. Na zářivky. „Jdeme domů? Už jsme v tý škole byli dost dlouho.“ Řeknu s úsměvem a v duchu už jsem si představovala, jak si doma sednu k X-boxu a zahraju si tu novou hru, co jsem dostala od bráchy. |
| |
| U nápisu Vydali jsme se společně s Andym k nápisu. V šeru jsem ale neviděla Akiru. Vyděšeně jsem mžourala očima, až jsem se rozkoukala a i na tu dálku viděla její siluetu. Popoběhla jsem k ní. Krátce jsem nejistým pohledem změřila nápis, ke kterému mířil Andy. Jednou rukou jsem lehce pohladila Tacha po hlavě a nrovnala se k Akiře, která měla na tváři zvláštní výraz. Jistě, já ho mám určitě taky, ale ona vypadala, jako kdybyse probudila z hororového snu do ještě hororovější reality. Opatrně jsem popošla přímo před ní a postavila se na špičky, abych byla co nejvíc v její výšce. "Aki, jsi v pořádku?" , zeptala jsem se tiše a pokusila jsem se na ni co nejpovzbudivěji pousmát. Krátce na to promluvil Andy, ke kterému jsem se otočila jen hlavou, tělem jsem stála stále směrem k Akiře. Na rozdíl od nás vypadal naprosto v klidu. To jsem nechápala, jak to někdo dokáže? Potom začal navrhovat možnosti, tak jsem se znovu odhodlala promluvit. Mluvím nějak moc. "Hlavní dveře jsou zamčené." , řekla jsem tiše. "Šli jsme kvůli tomu ke kabinetu, abychom poprosili, aby nám otevřeli." , měla jsme pocit, že hlas ještě zeslabuji, ale nepokoušela jsem se ho zhlasit. "Bylo nás devět. Kasumi zůstala vepředu u dveří. Jia se ztratila nevím kam. Po cestě prostě zmizela. Stejně tak Tori. Vůbec nevím, kdy se ztratili, vždyť jsme byli pořád spolu. Takeshi utekl, když viděl toho chlápka s maskou a Eddieho s Hokirem ten muž odnesl.." , zamumlala jsem potichu a sklopila jsem pohled. "Mizíme tu jako oběti psychoptického vraha v hororovém filmu.." ,zakňučela jsem potichu a bylo m ido pláče. Co když jsem další já? |
| |
| U nápisu Wolfy, ANdy Dívám se na nápis a pak náhle uslyším kroky. Je mi jedno kdo to je, jen ať mě zabije rychle... Nakonec to je "jen" Nanae a Andy. Naštěstí. "Jo, OK." Zachraptím. Začíná mi být zima. To není dobrý. Tach štěkl na pozdrav zvuk se roznesl po zvláštně tichých chodbách. V zápětí se začne dohadovat, co uděláme. Moc se do toho nezapojuji, nemám co říct. Ale pak mě cosi napadne. "Co najít ostatní?" Špitnu. Musel tu ještě někdo zůstat. Nemohli všichni...umřít. Ne, nesměli. Ale kdyby ano, měli by to lepší než mi. Nemuseli umírat tak dlouho. Tach se mi otřel o nohu a zakňučel. Chudák pes. Musí to mít horší než mi všichni. Pohladila jsem ho po hlavě a znovu upřela zrak na ten nápis. Nějak z něj nemůžu odtrhnout oči. Je tak... strašný. Zvěstuje to, co se asi vážně brzy stane. Vždycky jsem škole říkala "klec" i když jsem měla dobré známky. No... Teď to už není jenom hloupá metafora. Jsme tu vážně v kleci. A nikdy se nedostaneme ven. |
| |
| Záchody, chodba Pinkie, Hikari, Kasumi Jak zazněly ty strašidelné zvuky, Kasumi vyjekla a utekla pryč. Nechápavě jsem na ní koukala... Až když Hikari se začla schánět, přikývla jsem. "Jo frnkla pryč...." Pousměju se. "Jo, taky bych už šla... Trening už sice asi nestihnu ale aspoň večeře by se hodila..." V tu chvíli mi zakručí v břiše a já se zasměju., "Vždyť jsem to říkala..." a vyrazím ven ze záchodků.... |
| |
| U nápisu Nanae, Akira Akira vypadala, jako by byla právě uprostřed noční můry a podle toho, co říkala Nanae, to tak i vypadalo. Někdo si dal hodně záležet, aby nás takhle postrašil a ani bych se nedivil, kdyby v tom měli prsty i ti "ztracení." Co já vím, tak měli spoustu času si všechno připravit. A mě nikdo nic neřekl! Ale ne, já bych se beztak nehodlal na ničem takovém podílet. "Vylézat oknem se mi nechce," pokrčím rameny a znovu se podívám na ty dvě. Jsou vyděšené a abych pravdu řekl, taky se pořád nemohu zbavit toho blbého pocitu. Ona škola takhle ve tmě není nic příjemného. "Nebojte se, někdo si z nás pořádně střílí..." Pokusím se je trochu uklidnit, ale těžko říct, jestli to pomáhá. "Takže v kabinetu nikdo nebyl? Nebo jste tam nakonec nedošli?" Zeptám se ještě tázavě, protože fakt nevím, co si mám z toho vyvodit. "Navrhuji vydat se hledat učitele, dát mu vědět, co se tu děje a po cestě třeba narazíme ještě na někoho." |
| |
| Jdeme domů Aiko, Pinkie, Kasumi S Aiko jsme se shodly, že půjdeme domů. Podívala jsem se na Pinkie. „Jdeš taky?“ ne, že bych čekala na odpověď. Myslela jsem, že je to bez debat. Přece jenom… kdo by chtěl zůstávat ve škole takhle dlouho? A dobrovolně? Šla jsem pár kroků za Aiko. Protáhla jsem se a nechala si ruce za hlavou. Nevím proč. Podívala jsem se z okna. „Bože… a já se tak těšila na dnešní trénink“ postěžovala jsem si. „Jaký trénink jsi vlastně měla mít ty?“ zeptala jsem se Aiko. Pod pojmem trénink si totiž někdo jako já, představí pouze fotbal. Zbožňuju fotbal. Došli jsme až ke vchodu, kde se krčila Kasumi. „Ah… to ses moc daleko nedostala.“ Řekla jsem neutrálním tónem. Neutahovala jsem si z ní. Prostě to bylo nevinné konstatování. „Proč si nešla domů?“ vyptávala jsem se jí. Když už se dostala až ke dveřím, tak proč ne? Došla jsem k nim… a zjistila, že jsou zamčené. „Děláš si prdel?“ byla jsem zvyklá na sprostá slova. Byla jsem jediná holka ve fotbalovém týmu |
| |
| Prchající dav, tedy minidav Shiro, Aiko, Kasumi Vypadla jsem se smíchem ven a to už po mě Shiro skočila. Smála jsem se tak, že jsem se ani nebránila. Nicméně když mi začala dělat čupr účes, lehce jsem se nahnula a zahryzla se jí do boku. Nijak moc jsem nestiskla, spíš jsem jí zafuněla přes oblečení do boku. Cucflek se dělá přes oblečení špatně. "Chtělo to krapet šťávy," zazubila jsem se na ně, když mě pustila. "Kasumi?" zopakovala jsem po ní,"tady byla ještě jedna onee-chan?" optám se překvapeně. Asi bych si měla vypláchnout oči kyselinou, stejně už nic nevidím. "My JSME pořád malý," pokrčím rameny na Aiko. "Já vím, asi si to nechám natrvalo," zazubím se a ještě krapet si vlasy rozcuchám. Ono ne že by to bylo moc poznat na těch mých skoro kudrnatých vlasech. "Po stopách vyděšené onee-chan?" navrhla jsem a zvedla svůj batoh jasně růžové barvy ze země. V ruce jsem stále třímala paličky. Nicméně prej domů. Že by se mi chtělo. Když se obě rozhodnou, že jdou domů, rozhodnu se je vyprovodit se stylem a grácií a pak najít tu třetí onee-chan. Vyrazím za nimi. "Tudududu-dum, tududududum, tata, tudududum..." jemný rychlý, paličkami vytvotřený, podkreslující zvuk temnoty. Zubím se od ucha k uchu. Tohle má styl. Došli jsme ke vchodu a tam byla očividně ta třetí onee-chan. Ledová, chytrá onee-chan. Přestanu vyklepávat rytmus, aby třeba znovu neutekla a jen si klepu paličkami o nohu. Zářivě se na ní usměju. Natočím hlavu, když se ozve ten výkřik od Shiro. "Školní sleep-over party?" navrhnu a úsměv se mi ještě rozšíří. |
| |
| Rozhodování Andy, Akira "Do kabinetu jsme se nakonec ještě nedostali, protože jsme se zastavili tady u toho nápisu a potom.. pokračování jsi slyšel už několikrát." ,odpověděla jsem Andymu a při jejich návrzích jsem se mezi nimi krátce rozhlédla. "Kasumi chtěla počkat na místě, že je zbytečné jít v tak velké skupině." , ozvala jsem se pro změnu na slova Akiry. "Asi bych nejdřív došla do kabinetu. Jen tady po schodech nahoru a je to hned za rohem." , pokusila jsem se prosadit Andyho návrh, protože se mi nechtělo vracet. Když tam chtěla počkat, tak ať počká. Nemyslím si, že by nějak plánovala utéct. "A.. nevím, jak by se tvářila na ten nápis na zdi.." , prohodila jsem poněkud nejistě. Rozhlédla jsem se po chodbě. Najednou bylo trochu divné, že se prostě všechny zvuky tak vypařily. Krom našich slov jsem neslyšela vůbec nic. Ani ozvěnu, nebo něco tomu podobného. A ozvěna přece v místech, kde je málo věcí, bývá. Leda by se také rozhodla odejít pryč s tím, že tu prostě nebude. |
| |
| U hlavního vchodu
|
| |
| U nápisu Andy, Nanae Dobrá, můj návrh zůstal nevyslyšen. Nevadí. Nemontuji se do toho, jak se ti dva dohadují a roztržitě si hraji s Tachovou srstí. Už ať to skončí. Jakkoli. Prosím. Chci pryč. Chci domů. Schovat se do pokoje, zamknout a pod peřinu. COkoli. Jen ne tohle. Už ne. Už to nechci zažívat dál. Ten pocit strachu, husí kůži po celém těle. To je horší než ve všech hororových filmech. A to jsem ještě neviděla žádnou krev kromě té na stěně. A možná jsem za to i ráda. Prohrábla jsem si vlasy. Tohle dopadne špatně. Optimismus mě už dávno opustil, bohužel. |
| |
| U nápisu Akira, Nanae Akira byla vystrašená a to dost šíleně. Bylo to vidět. Byla nervózní, snad se i třásla. Měli by jsme odtud vypadnout, holky se potřebují uklidnit. "Takže do kabinetu a pak domů. Pojďte, určitě tam zbytek taky míří." Pokynu oběma, aby mne následovali. Byl to kousek, jen po schodech a hnedka za rohem. A s trochou štěstí tam už dorazil i zbytek. Já se tu flákal děsně dlouho, ostatní měli třeba hotovo. Ostatně, stejně tak i Akira a Nanae. Počkám, jestli budou souhlasit a pak se vydáme nahoru. |
| |
 | Do školy Shiro, Aiko, Kasumi S kapucí a nosem schovaným do šáli jdu kolem školy. Už je tichá, nikde nevidím světla. Vím ale, že Akira bude ještě uvnitř. Psala mi, že se zdrží kvůli nějakému vtipálkovi. Rád bych mu rozbil hubu, ale bohužel nevím kdo to je. Zafuněl jsem a přepnul písničku na mobilu. Je starý a oprýskaný, ale nic lepšího si nemůžu dovolit. Došel jsem k zadnímu vchodu. Vždycky chodím tudy, protože by mě mohl někdo (ne) poznat. Otevřel jsem a dovnitř napadalo několik kapek vody. Nenávidím déšť, mám ho i za kabátem a hrozně to studí. Dveře za mnou zaklapli. V tu chvíli jsem nevěděl, co jsem udělal. Co bude následovat. Kdybych je podložil rohožkou jako vždycky, nic by se nedělo... Já byl ale blbec. Jdu chodbami, z kabátu mi pořád odkapává voda a ze záhybů šály a kapuce vykukují jen bleděmodré oči. Nikde nikoho nevidím, ani neslyším. Možná jim za té bouřky vypadla elektřina. Je to pravděpodobné. Mířím do třídy, kam jinam. AKiřiny spolužáci už mě párkrát viděli, ale moje jméno na 100% neznají. Odkašlal jsem si a odráží se to od stěn. Je to tu až jako z nějakýho hororu. FUjtajbl. Ve třídě nikdo nebyl a tak mě napadlo že Akira bude čekat u hlavního vchodu, nebo v šatnách. Možná ji tam někdo zatáhl... Jo, to určitě. I přes to že to byla hloupá představa jsem se vydal právě tam. Když jsem zahnul za roh, už z dálky jsem slyšel hlasy, ale protože mi ty puberťaček připadají všechny stejné, nemohl jsem poznat že tam Akira není. Nýbrž jsem ze schodů běžel, jsem zadýchaný a co je nejhorší, z kabátu mi pořád crčí voda. Blížím se k nim a těžké boty klapou o zem. Blížím se a blížím... Už chci promluvit, ale do pusy se mi dostal kus šály a tak jen něco nesrozumitelně mumlám, mezitím co se snažím svůj roubík vyplivnout. |
| |
| U vchodu Pinkie, Kasumi, Shiro, Tachi S holkama jsme vyrazili ke vchodu a Hikari se zeptala na můj tréning trochu jsem se pousmála. Moc lidí na škole nevědělo o mé zálibě. Pokrčila jsem ruce před sebou a zpevnila hranu zápěstí. Udělala jsem s nimi před sebe pár výpadů. "Krav maga..." Zazubím se na holky. "A ty?" Pinkie bubnovala jako do pochodu a tak jsme se za chvilku dostali ke dveřím, kde se krčila Kasumi. Pousmála jsem se na ní. Chudák byla úplně vyděšená, až mi jí bylo opravdu líto. Shiro už chtěla vyrazit ze dveří, ale ty jí odmítli pustit. Zamražila jsem se. Spát se mi tu nechtělo, i když by to mohla být prča... "Že by další inteligentní vtip?!" Pronesu naštvaně, když v tom za námi zaslechnu klapot těžkých bot. Otočím se a podívám se tím směrem. Byla tam postava v dlouhém kabátu s kapucí. Vypadal spíše jako vodník, než nějaké strašidlo. Dokonce se pod ním začala tvořit loužička. Povytáhla jsem jedno oboči a poslouchala, jak se přes ochutnávky šály snaží něco říct. "Hmmmm? Promiň, ale vážně jsem ti nerozuměla..." Pronesu po chvilce snažení, rozluštit tu šifru... |
| |
| U dveří Kasumi, Aiko, Pinkie, Tachi Chvilku jsem se snažila dveře vyrazit, vysadit, vykopnout, pak přemlouvat a nakonec jsem to vzdala. No… nebude to poprvé, co ve škole přespím. „Hraju fotbal.“ Řeknu dodatečně Aiko. Ptala se na to. „Inteligentní… až se mi ten debil dostane do ruky…“ začnu si představovat, co všechno bych mu udělala. Když na chvilku přestanu žvatlat, tak uslyším kroky. Těžké kroky. Chodbou směrem k nám jde postava. Nakloním hlavu na stranu a zamračím se. V té tmě je prd vidět. Když na něj posvítím mobilem, všimnu si, že je úplně mokrý. Dělá za sebou mokrou cestičku. „Mám pocit, že jsi posledních pár metrů plaval.“ Uchechtnu se. Pak začne něco huhlat. Strašně funí. „Hej… mluv jako člověk. Hebrejsky fakt neumim.“ Založím si ruce na prsou. To je den. |
| |
| Sborovna (zároveň cosi jako posun od Pj pro tuhle skupinku + vyřazení Akiry) Akira, Lee Vyšli jsme nahoru do patrá a já honem doběhla ke kabinetu, na jehož dveře jsem zaklepala. Ale nikdo neodpověděl. Zaklepala jsem znovu a zmateně jsem při dalším dlouhém tichu pohlédla na Leeho, který mi byl nejblíž. Na Akiru jsem výhled neměla. "J-Je tam někdo?" , zeptala jsem se a zkusila pootevřít dveře. Když jsem to ale udělala a podívala se dovnitř, vyděšeně jsem uskočila, až jsem do Leeho vrazila. "Ježiši.." , zajíkla jsem se a ucouvla. Když Lee nakoukl dovnitř, vypadalo to jako v nějaké z těch velkých kanceláří, kde má každý pracovník svou "ohrádku", kde má počítač, papíry a to, co potřebuje. Vždy u toho byla židle. V každé buňce byl nějaký z profesorů. Tedy alespoň jejich těla. Někteří vypadali, jako by usnuli na stole, jiní byli nepřirozeně pokroucení, někteří leželi bez života na zemi. Všichni na sobě měli velké sečné, nebo bodné rány. Všude byla krev a mně se dělalo špatně. Dál jsem couvala bokem, abych na to už neviděla, když v tom se vedle mě ozval praskot prken. Propadly se mi obě nohy, stejně jako Akiře, která okamžitě spadla dolů. Já se chytila jen tak tak okrajů, které se mi zařezávaly do dlaní a snažila se vytáhnout nahoru. Když jsem se podívala, dokle byla naprostá tma a po Akiře ani vidu, ani slechu. Tach stál na druhé straně díry a koukal se dolů. |
| |
| Sborovna Nanae Vyšlápli jsme si to nahoru po schodech a zamířili k nejbližšímu kabinetu. Nanae se chopila vedení a začala obcházet všechny dveře, ale kde nic tu nic. Ani slůvko, nikde nikdo. Jděte všichni do prdele. My se tu celý den sereme s úklidem a oni všichni zmizí domů... Ach jo... Kdyby alespoň nebylo tak hezky! Nanae pak nakoukne dovnitř a jak pak uskočí a narazí do mě, leknu se. Ale prozatím ne natolik, abych začal řvát. Jen jí popadnu a zadívám se do jejích očí. Byla úplně vystrašená, jak kdyby viděla ducha. Potom poodešla kousek bokem a já mohl nakouknout dovnitř. V první chvíli jsem se zarazil, vyvalil oči a žaludek začínal spouštět dáviví reflex. Ještě, že bylo takové šero a nebylo vidět všechno ale... tohle bylo šílené. Otočil jsem se, dvakrát zhluboka nadechl a pak zamířil k prvnímu chlápkovi, co ležel na zemi zkusit, jestli tohle není opravdu jen hnusný a debilní fór. Už jsem chtěl zkontrolovat pulz a žaludek sváděl boj o to, jestli obsah vyhodit a nebo ne. Zatím jsem vyhrával, ale tak nějak jsem se bál, že mne na té trati stejně předběhne a pustí to. Ale pak jsem uslyšel podivný praskot, krátký výkřik od Nanae a já věděl, že něco není dobře. Okamžitě jsem se otočil a vyběhl se podívat, co se na té chodbě děje a moc se mi nelíbilo, co jsem našel. Velkou díru a Nanae visící dolů. Na Akiru jsem úplně zapomněl v tuhle chvíli. Popadl jsem Nanae za ruku a začal tahat vzhůru. Teď jsem v duchu děkoval bohu, že je to taková drobotinka. "Drž se, už jsi skoro nahoře!" Křiknu jen, zaberu a vytáhnu jí. "Doprdele," prohlásím polohlasně a na chvíli přestanu vnímat, jak mi v palici šrotí. Pak zvednu pohled a zadívám se na Nanae a snažím se najít i Akiru, po které ale není stopy. Jen Tach tam byl. "Musíme vypadnout." |
| |
| U východu, bez východu Kasumi, Aiko, Shiro, Karishi Kecnu na zadek vedle Kasumi na lavičku, pokud je tam ještě místo. "Pikáš?" optám se s širokým úsměvem. Pak se najednou ozvou těžké kroky a kapání vody. Uculím se, toho by se dalo taky využít. Když obě dvě slečny mu řeknou, že mu nerozumněli, zastrčím paličky do batohu a vezmu každou kolem ramen. "Třeba nám nechce nic říct, jen na nás hučí, než nás s-e-ž-e-r-e," ztíším hlas a zpomalím ho, když jim zlověstným hlasem podkresluji situaci. Podívám se na týpka před námi a mrknu na něj, zda z něj něco vypadne či ne. Nicméně batoh ze zad nesundavám. Co kdyby náhodou. |
| |
| U východu Pinkie, Kasumi, Aiko, Karishi Konečně se mi povede vyplivnotu svůj roubík. Prohrábnu si vlasy. "Sorry kočky. Hebrejsky taky fakt neumím. Nevíte kde je sakra Aki? Nemůžu ji najít." Přimhouřím oči. Jindy neoslovuju holky "kočky" ale tyhle jsou fakt roztomilý y jedna z nich - s trochu zvláštním postojem - vypadá dokonce vyděšeně. Rozhlédnu se po chodbě, jako by odněkud měla kýžená dívka vyskočit. "Jo a neplaval. Asi vám ušlo jaká je venku průtrž." Odfrknu si. VÁŽNĚ mi věřte, že se takhle nechovám. Je to moje obranná maska. Každý nějakou má. Všimnu si dívky v rohu. "Co se jí stalo?" Zajímám se. Že by jí něco udělali? Všechny tři sjedu podezíravým pohledem. |
| |
| U východu Pinkie, Kasumi, Tachi, Karishi Pinkie samozřejmě nezklamala a když nás chytla kolem ramen a začala zase rádoby strašit protočila jsem oči v sloup. Mokrý přízrak mezitím vyplivl šálu a já podle hlasu poznala, že to je ten kluk, co tu občas vyzvedával Akiru. Jeho oslovení mě ale přimělo se nad ním na okamžik pozastavit... Vážně nám řekl kočky? Povytáhla jsem obočí. "To netuším.. Uklízela někde nahoře s Andym a Nanae... Nebo možná už šli a zamkli nás tu!" Zamračím se při vzpomínce na zamčený východ. Jeho pohled pak přejel ke Kasumi, které se podařilo se zase o pár centimetrů zmenčit. Možná, když to takhle půjde dál, za půl hoďky bude tak malá, že proleze klíčovou dírkou a bude moct jít domů... "Bojí se tmy..." Odpovím rychle na vysvětlenou, když vidím jeho podezíravý výraz. |
| |
| U dveří Pinkie, Kasumi, Aiko, Tachi Trochu jsem se zasmála a dloubla Pinkie do žeber, když nás přišla postrašit. „V tom případě půjdeš první na řadu.“ Což se nakonec nestalo. Díky bohu. Vyplivnul šálu a promluvil. „Kočky?“ řeknu nahlas, ale spíš sama pro sebe, než pro ostatní. Aiko vypadá, že ho zná, tak to nechám na ní. Já ho nikdy neviděla. Nezajímala jsem se o to, kdo s kým chodí, takže pokud je to kluk nějaký mojí spolužačky, tak je normální, že to nevím. „Normální lidi si do takový průtrže vezmou deštník, nebo tak něco.“ Řeknu trochu posměšně. Pak se ale otočím na Aiko. „Nemohli nás tu zamknout. Učitelé vždycky kontrolují všechny učebny, než odcházejí a až pak zamykají. Navíc věděli, že jsme tu po škole a uklízíme. Neodešli by bez nás.“ Byla to snad první logická věc, co jsem kdy řekla. Všechno je jednou poprvé. Podívala jsem se na Kasumi a pak zpět na toho kluka. „A vůbec… jak ses sem dostal, Nemo?“ tohle je podstatný. Chceme domů. |
| |
| U sborovny Lee Poplašeně jsem sledovala, jak se moje nohy houpají volně ve vzduchu pode mnou a cítila jsem, jak se mi třísky z podlay zařezávají do dlaní. Nebyla jsem pořádný ani schopni hlínou, jen jsem se snažila vlastně silou neúspěšní vytáhnout nahoru. Cítila jsem, jak mi někdo chytil za ruku a a když jsem si uvědomila, že je to Lee, se zaváháním jsem si dovolila uvolnit jednu ruku. Pořád jsem se snažila co nejvíc udržet druhou rukou, ale cítila jsem, že Mé táhne nahoru. Při jeho povídce, ať vydržím, jsem se pokusila přikývnout, ale nebyla jsem si jista, jestli to doopravdy zaregistroval. Nahoře na podlaze jsem zůstala sedět na zadku a zírala jsem na díru přede mnou a nemohla uvěřit tomu, že to dolů spadla Akira. Opatrně jsem nahledla dolů během to chvíle, co byl Lee trochu mimo, ale držela jsem si velký odstup. "Co bude s Akirou, jestli odejdeme? Spadla tam dolů.." , špitla jsem tiše a podívala jsem se na něj. "Myslíš, že je..?" , větu jsem nedokončila. Myslím, že bylo jasno, na co jsem se chtěla zeptat. Přeci jen.. spadla bez jakéhokoliv výkřiku, aniž by se třeba zespodu ozvala. Musela jsem vypadat dost.. strašně. |
| |
| U sborovny Nanae Trochu jsem se zasněl a ano, přemáhal mne strach. Tohle není normální... Ti mrtví lidé, ta díra, Akira... Ale to jsem si teď nemohl dovolit. Teď jsem potřeboval uvažovat rozumně a neblbnout. Akira spadla dolů a i když nebyla nejoblíbenější, nemohl jsem jí tam nechat. Asi se praštila do hlavy a to není dobré. Ani hláska, nic. "Musíme o patro níže, a rychle," povím a vyskočím na nohy. Pak jí nabídnu ruku, abych jí pomohl vstát, když v tom se zmíní o tom nejhorším. "Není to do spodního patra tak vysoko. Musíme dolů, určitě se praštila do hlavy. Poběž," řeknu a popadnu jí za ruku. Chudák pes tam zůstane sám, ale na to nebyl čas. Jestli se vážně praštila do hlavy, tak jí odtud musíme dostat co nejrychleji. Ostatně, i my bychom měli zmizet. Zamířím si to k nejbližšímu schodišti a pokusím se podle své prostorové orientaci zamířit tam, kde bude díra ve stropě. |
| |
| Rána Skupinka u dveří náhle slyšela, jak někde v patře nad nimi křupou dřevěná prkna podlahy a několik metrů od nich se ve stropě vytvořila velká díra. Mezi padajícími kusy dřeva jste mohli mít pocit, že vidíte padat známou postavu Akiry. Pokud jste se ale podívali pořádně, na zem žádné tělo nedopadlo. Jako by to byl přelud, který se rozplynul ve vzduchu. Každopádně jste viděli, jak za prkna visí silueta Nanae, která se postupně nechala vytáhnout vzhůru. Pokud jste se snažili na ni volat, neslyšela vás, ale nedlouho na to jste už slyšeli dvoje kroky, jak se snaží dostat k vám. |
| |
| Chodba Přijala jsem nabízenou ruku a nechala jsem se zvednout co nejrychleji nahoru. "..Dobře." , řekla jsem nakonec a honem jsem se vydala stejným směrem jako on. Když jsme ale sešli dolů, nebo respektive skoro seběhli,viděli jsme díru, skupinku lidí, ve kterých byla i Pinkie, Hikari a Aiko, které jsem předtím neviděla. Také tu s nimi ale byla nějaká cizí osoba, kterou jsem neznala. Zarazila jsem se několik kroků od nich a nervózně jsem je sledovala. Nevěděla jsem, jestli něco říct, nebo udělat, když tu byla osoba, co do naší třídy nepatřila. Nakonec jsem ale velmi roztěkaně přejela několikrát pohledem mezi nimi a dírou v podlaze, než jsem se ke spadaným kusům prken těch několik metrů rozeběhla a překvapeně se znovu zastavila. Akira nikde. "Kde je?" , otočila jsem se tak nějak ke všem, protože. tohle jsem nechápala. |
| |
| Chodba Všichni Rozeběhli jsme se spolu tam, kde by měla být ta díra ve stropě. A dokonce jsme jí našli rychle a co víc, poblíž stála skupinka spolužáků a ještě někdo. Někdo neznámí... Nanae se nejdříve zastavila, ale pak se rozeběhla pod tu díru a mezi popadaná prkna. Jenže, Akira nikde a tu otázku mi ukradla z huby. "Kde je Akira? Plácla sebou na zem, nemohla utéct moc daleko." Při té otázce se zadívám na skupinku a že jsem neřekl ani ahoj, to mi nějak uniklo. Bylo to ho na mě moc a mozek přestával pracovat sprámě. Přece není možné, aby se ztráceli studenti jen tak. A podruhé v jeden večer? Divná náhoda, to fakt ne. Ještě se zadívám na toho neznámého. Trochu podezíravě, asi začínám být paranoidní. "A kdo jsi sakra ty?" Nechce se mi moc ztrácet čas a nechci tady zůstávat ani o minutu déle, než je nezbytně nutné. Hledání Akiry, to už jsem vzdal. Je pryč a já nevím proč. Ale vím, že já zmizet z povrchu zemského nehodlám. |
| |
| U hlavního vchodu všichni Zeptá se ten příchozí na nějakou onee-chan a tak mi zkazí děsení, přítomných onee-chan. Nu co. Vzhledem k tomu, že si nepamatuji jména ani dívek u mne, tak mu s tímhle zrovna nepomůžu. Obě dívky odpoví a tak těkám pohledem od jedné k druhé, aniž bych je pustila. Na poznámku že půjdu první na řadu se jen zakřením. Alespoň někdo ocenil ten vtip. Jak se sem ten kluk dostal je mi naprosto ukradené, ale když se zeptá na onee-chan u okna ohlídnu se k ní. Celou dobu se tam choulí, zajímalo by mě proč... Oh aha! Rozzářím se pochopením, když zrzavá onee-chan řekne, že se bojí tmy. "Proč jste to neřekli hned?" zazubím se, pustím je a stáhnu si batoh ze zad, v kterém začnu něco lovit. Z batohu vylovím velké kolo, zabírající celá záda batohu, přesně v okamžik, když se propadne strop. (Kolo má v poloměru zhruba 18cm, takže v batohu nosím víceméně jen tyto kola.) Kolo má růžové sklo a zapínání veprostřed. Zapnu světlo a síla naňahnaných diodek se mi zakousne do očí. Dobře sem se tím na chvíli oslepila, takže se zvednu i se světlem a trochu se zapotácím. "Myslíte, že to bude na zahnání tmy stačit?" zahalekám nadšeně do okolí, zatímco horečně rozháním mžitky. Když konečně i něco vidím, přibyli u nás dvě postavy. "Přidáte se na párty?" zamrkám pro jistotu ještě párkrát, zda se mi nezdají. "Kdo?" optám se, když nově příchozí onee-chan někoho hledá. "Onee-chan s pejskem?" zamrkám, když příchozí onii-chan upřesní koho to hledají. "Onii-san je očividně vodník," uchechtnu se, když se zeptá na mokrého chlapce a rozhlédnu se po všech přítomných za nového světla. |
| |
| Hlavní východ Všichni "Deštník. Jasně. Haha." Řeknu sarkasticky a přehodím váhu z nohy na nohu. Když se ve stropě vytvoří díra, trochu vylekaně nadskočím. "Hele to je v týhle škole normální?" Řeknu rozhozeně když spatřím, že to s Růžovkou skoro nic neudělalo. Když sem přifaří ten blbeček, naštvaně se na něj otočím. "Klídek frajere." Řeknu jiným hlasem, než bych chtěl. "Mohl bych se ptát na úplně to samí. Ale především, kde je sakra Akira?" Nelíbí se mi tu s... nima. Vždycky jsem se ostatních stranil a rozhodně mám proč. Neví o skutečným životě nic. I když zdání může klamat. A netuším na co si tu hrajou. Na chvíli mě oslepí světlo, tak si radši stoupnu vedle Růžovky. Upíři taky nemají rádi světlo. Možná se jedním stávám. No potěš. I když tak bych mohl vysát krev všem, co mě kdy štvali. I když je vysoce pravděpodobné, že bych pak na planetě zemi zbyl jen já, ta Růžovka, rudovláska, ta třetí a ta v koutě. Jo a ta modrovlasá. Teda, zvláštní účesy se sem jen hrnou. I když nejhorší má stejně ta Bulva co přišla poslední. "Hele, ty si tu klidně hraj na kovboje, ale já vezmu Akiru a padám." Řeknu nakonec a rozhlédnu se po chodbě. Nedaleko uvidím jen Tache. "Tachi kámo no k noze!" Skloním se a tlesknu. Pes štěkl a rozběhl se ke mně. Málem mě převalil. "Ahój." Vytáhl jsem z kapsy zmáčené sušené maso. Chlupáč ho zhltl. Podrbal jsem ho po bradě. "No kde je panička?" Zeptám se ho. Na to jen zakňučel a vší silou se mi opřel o nohu. Taky jsem mohl čekat, že mi nic neřekne. SPolečnost Bulvy mi očividně nesvědčí. |
| |
| Hlavní vchod
|
| |
| Díra ve stropě Přestávám se orientovat :D Nějak jsem přestala vnímat. Ne, že by mi vadilo tolik lidí, mám ráda lidi. Jenže už je večer. Venku je tma. Prší tam, že se bojím, aby se brzy neobjevil Noe a zmeškala jsem trénink. Začínám být trochu rozmrzelá. Moc tomu nepomůže Pinkie, když nás všechny na chvilku oslepí tou svítivou věcí. Moje oči už si přivykly tmě. Korunu tomu nasadí probořený strop. Přísahala bych, že jsem viděla postavu, co padá skrz tu díru, ale byla jsem napůl slepá. „Nah… dej to ode mě.“ Řekla jsem Pinkie a trošku ji odstrčila, aby mi to tolik nesvítilo do očí. Dobrá zpráva byla, že Kasumi ze sebe přestala dělat součást lavičky. Nakonec se k nám připojí další dva spolužáci. Co to je? Třídní sraz? Nedělají se až po 20letech? Hledali stejnou dívku, co ten vodník. Když už o něm tak mluvím, tak mi stále neodpověděl na otázku, jak se sem dostal. Místo toho si všímal psa. Super. Takže, teď je ve škole i pes? Hlasitě zabručím a opřu se o zeď. „Máte někdo tušení, co se tu děje?“ zeptám se tak nějak všech. Pak se podívám na ty dva příchozí. Díky světlu od Pinkie – které jsem nejdřív proklínala – je vidím docela jasně. „Viděli jste někoho z učitelů?“ mluvím normálním klidným hlasem. Nemusí vědět, jak moc protivně se cítím. Jejich vina to tak úplně není. Nemá cenu si to na nich vylévat. |
| |
| Scary movie =D Všici Pinkie měla dost dobrý nápad. S povytaženým obočím sleduji jak z batohu vyndává CELÉ kolo. To je snad bezedný ne? Světlo ale krásně prosvítilo celou chodbu a mi viděli i pořádně na toho hastrmana... Když v tom se ozvalo praskání podlahy. Vykuleně jsem se podívala tím směrem. Snad všichni jsme se tam vydali a najednou přiběhla i Nanae a Andy... Vypadali celkem vystrašeně. Jak kdyby viděli ducha. Nechápavě jsem koukala, jak panikaří a hledají Akiru. Můžou si podat ruku. Tady skoro všichni hledají Akiru... Když ale tvrdí, že propadla dolů, povytáhnu jedno obočí a přistoupím blíž k Andymu. Natáhnu ruku a položím mu jí na čelo. "Zas tak vážný to nebude... Horečku nemá..." Zaculím se. "Prosím vás co blázníte? Když by spadla dolů, viděli by jsme jí a byla by tady... Očividně si z vás dělá prdel... Asi jako tady Pinkie..." Kývnu k ní pohledem... Pak se zadívám dírou nahoru. "Kde jsou učitelé? Musíme jim to nahlásit... Škola v tomhle stavu nemůže fungovat. To znamená? No co to znamená lidi? PRÁÁÁÁÁZDNINÝ!" Snažím se je všechny trochu rozveselit. Vypadají nějak přejetě... |
| |
| Na chodbě Všichni Chlapci, kterému jsem nevěnovala pozornost já, ji věnoval Lee. Ten se ale nechtěl nechat jen tak. Když ale řekl, že vezme Akiru a vypadnou, podívala jsem se na něj. "No.. jde o to, že Akira byla do teď s námi, ale nahoře v patře se u sborovny propadla. Jenže když jsme tu teď, není tu, tak já nevím.." ,řekla jsem mu nejistě, když se začal mazlit se psem, který s námi celou dobu byl. Najednou mě ale oslepilo silné světlo. Musela jsem z něj ustoupit, abych se podívala, kdo je ten, co se nás jím pokusil zabít. Když to byla Pinkie, musela jsem se pousmát. je pravda, že se světlem to asi půjde o dost líp, než po tmě. Krátce na to se ale ozvaly ještě dvě holčiny. S otázkami, co se týkaly učitelů, jsem se na ně najednou dost vystresovaně podívala. "No.. viděli jsme je.." ,začala jsem pomalu a nejistě jsem se podívala na Leeho, který mi mohl potvrdit, že nelžu. "..Ale všichni jsou mrtví umlácení v kabinetu..A. je tam spousta krve a..", hlas mi s postupem věty čím dál víc slábl a třásl se, podobně jako já. Nelíbil se mi optimismus Aiko. jak si z toho může dělat srandu? "Nedělej si z toho legraci, tohle je vážný!" ,vyhrkla jsem docela naléhavě a nechápala ,jak to pro ni může být vtipné. |
| |
| Na chodbě Všichni "Pokud není tady, tak je pryč a my musíme vypadnout ze školy..." Povím relativně klidným hlasem, ale skrývám tam hluboko tu nervozitu a strach. Pak tu nějaká holčina oslní polovinu z nás světlem a chvíli mi trvá, než mi zmizí ty hnusné mžitky, co se mi udělali před očima. "Skloň to k zemi prosímtě," prohodím směrem k ní a pak se zadívám na ostatní. Hlava mi to nebrala, Akira byla pryč. Stejně jako ten chlápek předtím, co jsem ho měl minout na chodbě. Tady něco nehrálo a ti povraždění učitelé tomu nasadili korunu. "Na kovboje si hraj klidně sám, ale Akira je pryč a já hodlám co nejrychleji vypadnout pryč," řeknu trochu s již rozklepaným hlasem tomu klukovi a pak se ozve i Aiko, která se snaží zachovat klidnou hlavu a myslí si, že blázníme. Nanae se jí z toho ale pokusila vyvést a já jí potvrdil každé slovo. "Někdo je ubodal..." V očích mi problikne strach z toho pohledu tam nahoře a zese se mi trochu zvedne kýbl. "My padáme pryč. Kdo chce s námi, tak ať jde. Je to váš boj..." Povím a pak se pohledem zastavím na Kuro, která se tam krčí na lavičce schoulená do sebe. "Kuro pojď," vezmu jí za ruku a pomohu jí vytáhnout se na nohy. Pak se ještě ohlédnu po Nanae a vyrazím do přízemí hledat, kudy se dostat ven. Klidně vylezu oknem i z prvního patra, když to bude nutné. Ale musíme pryč... |
| |
| Srocení všichni Vodník si stoupne vedle mne a tak se na něj zazubím. On se ale i nadále tváří, jak kdyby spapal citrón i se slupkou. Tedy... Asi hůře, protože po snězení citrónu se přece tváříte jinak než šutr. Vlastně podle toho co je to za citrón. Když je to ovoce, tváříte se jak s vysavačem v obličeji. Pokud je to marcipánový citrón tváříte se jako v sedmém nebi. Hmmm marcipán... Mňam... Olíznu se. Všimnu si hafana. Jé hafan, kde a kdy se tu vzal? Zamrkám. Moc marcipánu. Onee-chan není moc nadšená, že jsem to zapnula, ale což, jen se zazubím a zakroužím diskem, takže světlo kolem nás chvíli tančí. „Nikdo tu nejí marcipán,“ zareaguji smutně na vznešenou otázku. Pak je položena otázka, zda tu jsou onee-san a onii-san. „Bez zábavy by přece život byl... Jak... Jak... Jak na kamenné farmě!“ zareaguji na to, že jsem si z nich... Krapíteček vystřelila. Následně se zazubím a podívám se na svítící kruh. Stále ho držím obrácený vzhůru a tak začnu dělat spooky obličeje na ostatní. Jen to růžové světlo atmošku moc nepodkresluje. Tedy rozhodně ne strašidelnou. Přestanu když všichni zvážní a obrátím disk dolů. Tedy vím, že mě o to onii-chan žádal dřív, ale neměla jsem důvod proč to dělat. Není mi nyní tak dobře vidět do obličeje. „Jste si jistí, že s námi nehrají strašidelnou hru?“ ozvu se jen tak do prostoru a když onii-chan přejde k onee-chan, aby jí pomohl vstát, teprve teď se na ni podívám a spokojeně zaregistruju, že jí světlo asi pomohlo. |
| |
| Hlavní vchod Celá rozčarovaná jsem sledovala to růžové světlo, které Raudopinku-san rozsvítila a moc jsem si nevšímala ostatních. Když pak ucítím, jak mě někdo vzal za ruku a pokusil se mne vytáhnout na nohy podívám se na něj a vytrhnu se mu. Hodím na něj zamračený a ne zrovna příjemný pohled. Nebýt pásky přes levé oko, asi by nevypadal tak vražedně. Nenechám se zvednout, jen tam dál sedím, byť už ne zabalená v klubíčku, tašku přitáhnutou pod nohami a pohledem upřený na světlo. Hned je mi o něco lépe. |
| |
| Shrnutí, jak zhruba vypadá prostředí, které jste už prozkoumali 1) Kdyby se někdo z vás pokusil dotknout okenního rámu, narazil by na naprosto plochou stěnu, nez jediného výstupku. Jako kdyby to bylo jen vytapetované a na stěně byl pohybivý obraz hustých provazců deště obohaceného o zvuk bouřky. 2) Kdybyste se podívali na místo, kam spadla Akira, objevili byste možná tak velmi málo znatelné obrysy jejího těla, jako kdyby byly do té podlahy vpálené. Teď už světlo máte, tak máte možnost si jich všimnout, ne jako v té tmě, co tu byla ještě před chvílí. 3) Halami sem a tam profukoval studený závan větru, ale jen na chvíli a vždy z jiné strany. Jako kdyby v této škole přestalo platit všechno, na co jste byli zvyklí. 4) Na chodbě směrem ke schodům do horního patra máte možnost objevit krvavý nápis na stěně "Toto místo je vaším hrobem.". Je některými místy lehce rozmazaný, těžko říct, jeslti ho někdo psal ve spěchu. 5) V ředitelně na zemi leží zhruba devadesát procent učitelského sboru. Všichni mrtví. Někteří vypadají, že je někdo ubil, jiní mají řezné rány. Je jedno, jak kdo z nich zemřel, podstatné je, že vám nejspíše nikdo z nich dveře neodemkne. 6) Po chodbách od hudebního centra směrem dolů bývaly vitrýny s trofejemi a diplomy za úspěchy žáků školy. Teď leží rozbité poličky na zemi mezi střepy skla, které je chránilo. Trofeje jsou náhodně poházené po zemi v jejich blízkosti. 7) U Sborovny na podlaze je velká díra, kterou se údajně propadla Akira k vám dolů. |
| |
| Pryč odtud Ten studený vánek, co sem tam tak profoukl chodbou mi nedělal moc dobře a ještě tak trochu znásobil ten strach uvnitř. Nelíbilo se mi to a už vůbec ne ta představa, že nad našima hlavama leží tolik mrtvol... Ne, nelíbilo se mi to a bohužel, i můj tréning tady přišel vniveč. "Nevím jak vy, ale já nehodlám umřít ve škole... A ne, není to blbej vtípek Pinkie, to jsem si myslel taky," otočím se k nejbližšímu oknu a praštím do skla. Bohužel jediná reakce je to, že mne rozbolela ruka a jinak nic. Okno drží, jako kdyby před sklem bylo nějaké silové pole... "Co to kurva?!" V klidu Andy... V klidu Andy... Nic nadpřirozeného neexistuje... Jen nám školník zařídil okna z neprůstřelného skla... Zkusil jsem ho ještě otevřít, ale přes tu bariéru to prostě nešlo a hlava mi to nebrala. Další nápad, vypáčit něčím hlavní dveře. A nebo vyrazit, taky možnost... Všude po chodbách jsou přece hasící přístroje ne? Popadni jeden, tím to půjde... Ohlédl jsem se ještě na skupinku, co tedy oni, jestli jdou nebo ne... |
| |
| Poslouchám tu jejich duchařskou historku s pobaveným výrazem a když začnou vykládat, jak jsou v kabinetu všichni mrtvý vybuchnu smíchy. "Jasný! Hele lidi vás je tady škoda! vy jste měli jít normálně na hereckou školu. Skoro jsem vám to sežrala i já..." Směju se pobaveně. Opravdu jim nevěřím ani slovo. Něco mi začne být divné až ve chvíli, kdy se Andy pokusí rozrazit okno, které se ale ani nehne. Povytáhnu obočí. "Netušila jsem, že jsi až taková holka, že ani nedokážeš rozbít okno..." Zaculím se na Andyho a přistoupím k oknu. Rozmáchnu se pěstí a plnou silou s ní vrazím do okna. Reakci jsem měla podobnou. Jen s tím rozdílem, že jsem u toho dost hlasitě zařvala a ruku si rychle stáhla k břichu, kde jsem si jí držela neustále v pěsti. "No do prdele! Od kdy má škola na nerozbitný skla?!" Zanadávám si, mezi tím, co si mnu ruku. Nejspíš budu mít něco v ní zlomené. Takovou perdu! Super... Nejen, že jsem bez tréningu dnes ale díky tý ruce budu nejspíš i příští a po příští víkend. "Tak fajn... Ukážete mi někdo tu vaší vyražděnou sborovnu? Zkusíme je trochu oživit..." Zaculím se směrem k těm dvěma, co nahoře byli. |
| |
| Blázni Aiko aspol. "Ty jo. To je fakt dobrej fake." Zatlačím do okna které se - překvapivě - neotevře. "Trochu přehnaný, ale dobrý." Zamumlám a snažím se nevnímat Tachiho, který mně pořád šťouchá do nohy. Otočím se na ostatní. Buď tomu ti poušci vážně věří, nebo jsou fakt dobří herci... Sázím na to první. Taky záleží na inteligenci. "Tachi..." Zamumlám naštvaně, když mně pes začne oždibovat nohavici. Skloním se k němu a položím mu ruku na hlavu. Hned se zklidnil. "Dobrý?" Zadívám se mu do očí. Podřízeně zavrtěl ocasem, olízl mi volnou ruku a štěkl. "Dobrý." Letmo se usměji a postavím se. "Hele, takový voloviny tu máte každej týden? Dost dobrá škola." Zazubím se na rudovlasou dívku, která patří do zdejší "Sbírky barevných vlasů." Její nápad podívat se do sborovny není tak špatný. Konečně uvidím umělou krev v praxi. obyčejně se nebezpečným x podezřelým věcem vyhýbám, ale tohle mi přijde jako docela fajn zábava. |
| |
| Sborovna Aiko Sledovala jsem, jak se kluci snaží otevřít okna. Když to ale nešlo ani jednomu z nich, překvapeně jsem zamrkala. Vždyť tahle okna jsem otevírala i já, když bylo teplo. Co je s tím najednou špatně? Nechápala jsem to a ani jsem se to okno raději an i nepokoušela otevřít. Určitě by se to povedlo těm dvěma, kdyby to šlo. Každopádně, nemohla jsem si pomoct a trochu popuzeně jsem se zadívala na Aiko, když se tak vesele culila po našem vyprávění. Bez hlesnutí jsem ji najednou vzala za ruku. Poměrně silně jsem ji stiskla a rozešla jsem se spolu s ní směrem nahoru ke sborovně. Prostě jsem ji táhla a i kdyby chtěla, nepustila jsem ji. Postupně jsem ovšem během cesty začala zpomalovat a můj krok se stával více a více nejistým. Přeci jen, uvědomovala jsem si, že jsem ji vedla k místnosti plné mrtvol nám známých lidí. I když pro ni to byla jenom legrace. Nechápala jse, jak to pro ni mohlo být tak veselé, že si z toho dělala dokonce srandu! Pustila jsem ji až asi dva metry od dveří sborovny a lehce jsem ji popostřčila, aby tam vešla. Já to už.. nechtěla vidět. |
| |
| Vzhůru... kamsi! Tedy do sborovny všichni a ti co vyrazili nahoru Chvíli sleduji, jak se onii-chan pokouší onee-chan zvednout. Ta se mu ale jen vytrhne. Uchechtnu se, že to komentuji, nicméně už reagují ostatní na jiné věci, tak si to pro tentokrát odpustím. "Vtípek a hra je rozdíl," konstatuji jen a trhnu rameny, až se růžové světlo zavlní. Sleduji, jak se snaží utržit si řezné rány od skla a vytvoří si tak maximálně modřinu. "Okno vyhrálo?" komentuji scénu před sebou a mimovolně se mi opět zvednou koutky. Prostě když tohle bylo vtipný! Nad kým ještě vyhrálo okno? Koukám, že ještě nad onee-cham. A onii-sanem. Vítezné okno ve všech kolech! "Elektřinou? Voo-doo? Hula hula tancem?" rozzářím se, když si představím, jak někoho onee-chan oživuje. Na pozadí všeho mám zlověstné bubnování. Ale možná jen proto, že jemně palci klepu do světla. Najednou onee-chan vzala veselou onee-chan za ruku a začala ji táhnout pryč. Očividně k té sborovně. S představou, jak oživuje učitele hula hula tancem za zvuku bubnů jsem čapla svůj batoh, hodila si ho na záda a já i růžové světlo zamířilo za nimi. Došli jsme na dva metry od sborovny. Onee-chan do druhé onee-chan strčila a tak jsem první onee-chan obešla, abych mohla posvítit do místnosti. První ale nejdu. |
| |
| Sborovna Pinkie, Wolfy, Aiko a zbytek Nanae asi lezlo na mozek, jak si z nás všichni dělají prdel a po pravdě, mě už taky. Asi si myslí, že jsem se praštil do hlavy nebo co? A Nan taky? No to je jedno, seru na to a zakroutím nad tím hlavou. "Jestli chcete, tak si tu zůstaňte a polibte mi prdel. My jdeme zkusit štěstí na oknech u sborovny..." dodám a rozeběhnu se za těma dvěma, ke kterým se přidala ještě Pinkie. Asi je taky zvědavá a ještě se tak směje... Cestou jsem popadl ten hasičák, bude se hodit fakt že jo. Ať už na okna, dveře a tebo toho magora co všechny ubodal... Kriste pane, ještě teď se mi zvedá žaludek, když si na to vzpomenu. Nanae postrčila Aiko a Pinkie se tam cpala se světlem. Ale hrdinkám se najednou nechtělo a já se držel zuby nehty, abych do nich nestrčil a nezaklapnul za nima dveře. To by je třeba trochu nakoplo a přesvědčilo no ne? Vyválet se tam v krvi, která ještě tak hezky smrdí a pořádně se zeblít... Už je úplně vidí. "Tak dělejte, ať můžeme vypadnout..." Já se mezitím rozhlížím, kudy ven. |
| |
| Makeup filmových hvězd! Nanae, Pinkie, Andy Nanae neváhala, čapla mě za ruku a táhla ke sborovně. Postupně ale zpomalovala a těsně před sborovnou se zastavila a postrčila mě k ní blíž. Pokrčila jsem rameny a protočila oči v sloup. "Pojď, prosím tě.... Profesoři se namaskovali a dělají si z nás prdel a vy jim děláte tu radost a třepete se strachy..." Zasměju se a čapnu pro změnu já jí. Pinkie už dovnitř svítila a i Andy nás povzbuzoval. Zamířila jsem ke dveřím a suveréně do nich kopla, aby se otevřeli. "Nazdar mrtvolky!" Zasměju se ale pak si přejedu pohledem místnost. Vypadalo to fakt děsně. Překvapeně jsem povytáhla obočí. "Wau... Dali si s tím maskováním fakt práci... Celkem je ale lituju. Víte jak dlouho bude trvat, než ten puch vyčichne..." Ještě stále to neberu vážně. Jakoby si moje hlava prostě nepřipouštěla, že je něco takového vůbec možného. Vešla jsem dovnitř. Okamžitě jsem šplápla do kaluže krve a sehnula se k ní. Trochu si nabrala mezi dva prsty a zkoumala jí. "Hej! Vy jste snad vykradli krevní banku! Co chudáčci lidi, který potřebujou transfuzi! To je na každý hodině moralizování a pak tu po sobě lejou krev! Že se nestydíte!" Mluvím k profesorům. Stále bez jediného názkanu uvědomění si, co se tu stalo. Když mi ale stále nikdo neodpovídal povzdechla jsem si. "Fajn... Bravo... Jsou to skvělé herecké výkony a ten maskér je fakt borec! Nevím kdo to byl ale měl by jet do Hollywoodu točit horory! Teď už to je ale trapný a já chci na tréning tak nám laskavě pojďte otevřít dveře a nebuďte jak malý!" Když ani potom není žádná odpověď už naštvaně kráčím k nejbližšímu profesorovi, kterého čapnu za rameno a prudce s ním škubnu dozadu. "Halóóóó! Chci ven!" Zařvu tónem, za který bych jistě už dostala nejméně ředitelskou dutku. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR