Tiberium: Fight of Elite
hrálo se Domluvený termín
od: 06. února 2011 01:51 do: 08. května 2011 13:42
Dobrodružství vedl(a) Deadman
| |
 | Soukromé |
| |
| 2047 - New War begins! Nová válka začala, Bratrstvo Nod úspěšně vyřadilo protiraketovou obranu GDI a síť Iontových děl, čím zanechala GDI a jejich orbitální velitelství Filadelfie bezbranné a zranitelné vůči útoku. A proč neoddělit hlavu bestie, když je bezbranná? V návaznosti na vyřazení protiraketové obrany Bratrstvo odpálilo raketu, jež zničila Filadelfii. Čímž uvrhlo GDI do stavu paniky a chaosu. GDI postrádá jakékoliv centralizované velení a řád. Většina hlavních představitelů zemřela během útoku na Filadelfii. Bratrstvo vzápětí využívá zmatku a útočí na modrou zónu na východní pobřeží Spojených Států. Jejich úspěchy se dají oslavovat, avšak GDI se vzpamatuje a začne se bránit... Nástupuje Commado Přístav Hampton Roads Přístav důležitý pro obě strany. Bratrstvo přístav potřebuje, aby mohlo přivážet posily. GDI jej potřebuje jako opěrný bod a zároveň kotviště pro své letadlové lodě. Ani jedna strana není schopná ho získat pomocí regulerní armády. A proto se obě strany nezávisle na sobě rozhodnou poslat tam svojí Elitu - Commando. Boj Elity začíná... |
| |
 | GDI strikes back! Zničená...Filadelfie je zničená. Jak se jim to sakra povedlo?? No, to je jedno. Hlavní je to, že za to zaplatí. Myslí si, že nad námi mají převahu, ale to se šeredně spletli. Čas vrátit úder... Hampton Roads, přístavní město, které pro GDI mělo docela velký význam. Jedno z mála míst, kde můžou kotvit letadlové lodě. Je jasné, že Bratrstvo je bude chtít taky. K jakýmu účelu, není známo, ale je to docela důležitej uzel. Když jsem nastupoval do transportu, tak se na mě jeden z vojáků, co v transportu letěli se mnou ozval: "Ty vole, Commadno!" přičemž se ostatní otočili a začali cosi štebetat. Já jsem jim věnoval jen letmý pohled a zůstal jsem stát, protože stejně za chvíli vystupuju. Jenom jsem pilotovi dal jasně najevo, že přistávat nemusí, že pro mě to není potřeba. Pak jsem si jenom v hlavě rozebíral milníky, kterých bych se měl držet, abych se v Hampton Roads nedostal někam jinam, než bych měl. Pilot do intercomu transportéru Ox, zahlásil, že moje jízda skončila a otevřel dveře kabiny. Jeden z vojáků jenom vyhrknul: "Jsi cvok?" Přičemž jsem se na něj otočil a prostě odpověděl: "Jsem." a pak už jsem jen skočil ven. Let byl docela chladivá záležitost, jenom normálního vojáka by skok bez padáku asi nenapadl. A vzhledem k tomu, že Commando zase tak padák nepotřebuje, tak je to bez problému. Několik desítek metrů nad zemi, vedle jedné budovy, do jejíž oken díky tomu, že byla noc a pršelo nebylo vidět, jsem zapnul jetpack, který mě vykopnul proti jednomu z oken a já skončil v budově. Trochu jsem se rozhlédl, jenom abych zjistil, že jsem vletěl někomu do obýváku... |
| |
 | Cukání konečků prstů. Cítím ho, ale nevidím jediný důvod, proč kvůli tomu byť jen otevřít oči. Napjetí v hrudníku trvá, stahující pocit protkaný nutkáním myslet si, že se brzy něco pokazí a mé srdce zkrátka vybuchne. Přesto zůstávám natažená na jednom ze zdravotních lůžek. Fakt, že je Philadelphia zničená mému stavu nepomáhá, jak si domýšlím. Je to velká změna a přestože se člověk může jen těšit, tohle hraničí s něčím mnohem větším a silnějším. Každopádně se zdá, že se ještě několik hodin nikam nehnu. Toxikace organismu byla nežádaná a neočekávaná, v mnohých ohledech ji lze považovat za nehodu a náhodu. Určitě nebudu mezi těmi, kteří pátrají po pravdě a přejí si najít viníka. Mechanický posun dveří doprovázený známým syknutím mě však donutí otevřít oči a vytrpět chvíli, kdy mi do adrenalinem rozšířených zornic pronikne prudká dávka umělého světla. Částečně mě to vrací do vzpomínek, nejsme bezcitné stroje, abychom byly ošizeny o úplně vše, včetně vzpomínek, i když.. tvářit se, jako by to byl opak, je mnohdy zkrátka výhodnější. Krátké zhodnocení stavu v nezáživném monologu, nic, s čím by mi mohli pomoct. Zvláštní, kolik je ještě věcí, se kterými je lepší, aby se tělo vypořádalo samo – nezávisle na čase, jak se dozvídám. Mé další setrvání zde je tedy nežádoucí, protože opět nesu status „schopná akce“. Možná by nebylo zatěžko přestat si tak duchaplně lhát a zkrátka si parovinu říct, že pro zajištění dalších pozic jsme v nejvýhodnější pozici a čím dříve budou jednotky vyslány, tím lépe pro nás. Pochopitelně, pro Něj. Dopnu kombinézu a vyrazím. Modrá zóna.. Hampton Roads.. ".. tady je správa budov, přístav, jako každý jiný.. " Nakolik ale chcete věřit mapám, když kolem vás zuří válka. Cvak. Instrukcí není mnoho, situace je jasná a selhání nežádoucí. "Jsou ty generátory plně funkční?" cítím na sobě ten pohled, ale nevěnuji mu pozornost. Pro je důležité uspět, ne s každým vycházet. Zběžně kontroluji své vybavení, zatímco se mi chystá odvoz. Vlastně, možná spíš záloha, kdyby nás tam čekalo něco víc, než očekáváme, ale vzhledem k předpokládaném stavu GDI a tím pádem i jejich jednotek jsou nějaké velké komplikace nemožné. Nemluvě o vytíženosti, přece jen, Philadephia znamená opravdovou ztrátu. Přesun byl rychlý, přesto však ne – jak se dalo očekávat – dostatečný vzhledem k zachování jisté míry nevědomosti a opatrnosti. Vylezu ven, pod nohama mi zakřupou kamínky. Kontrola spojení na jedné z málo používaných frekvencí, uvidíme, zda to k něčemu bude. Periferně zkontroluji okolí a zhruba se zařadím na mapu, vyrazit dál je pak ještě lehčí, než by bylo bez takových vědomostí. |
| |
| Hampton Roads Alex V rádiu ti zapraskalo a ozval se hlas, který zněl hrubě. "Sestro, slyšíš mně?" zkusí jestli jsi na přijmu a pak pokračuje. "Tvůj úkol je najít správní budovu přístavu, nelze jí přehlédnout, vypadá jako veliký barel, celá oválná. Tvým úkolem bude jí zničit. A důvod je ten, že jí GDI používá k ovládání přístavu. Je-li budova zničena, jejich kontrola nad přístavem padne, pak bude stačit vytlačit jejich jednotky z přístavu. Ale to zajistí naši bratři, tvým úkolem je zničit budovu správy přístavu." oznámí ti a pak rádio ztichne a nechá tě napospas. Avšak dá se čekat, že k budově přístavní správy bude cesta dlouhá a hlavně plná sil GDI, takže to bude chtít všechny tvé schopnosti, aby se k budově dostala... |
| |
| "Rozumím," odpovím a mírně nakloním hlavu na stranu. O fyzickém stavu si však můžu myslet své, doktor je vyjádřil jasně. Navíc tu misi chci splnit. Je to moje morální povinnost a krom toho to, co mě žene dál. Důvod existence. Všechny kontroly vybavení jdou do pozadí, nezbývá, než věřit, že technika neselže, a já tedy vyrážím rychle kupředu. Očekávám, že vojáků GDI se zbavím rychle a efektivně, bez delšího zdržování a komplikací, nicméně s technikou bývá občas problém. I tak se nehodlám ničemu vyhýbat, raději ať sama padnu, než abych obešla nějaké přeživší nepřátele. Podle mapy a určení cíle, který mi byl zopakován, postupuji kupředu. Pokud je za co se krýt a okolí naskýtá dost příležitostí k podobným pohnutkám i jiným, postupuji o něco pomaleji, připravena zasáhnout. |
| |
| Hups! Jen co jsem se vzpamatoval, tak jsem se zvedl ze země, kupodivu tu nikdo nebyl. Sebral jsem pušku a otočil se k oknu, udělal k němu dva kroky a znovu z něj vyskočil. Kdybych věděl kam dopadnu, tak jsem si počkal, protože jsem dopadl do skupiny radikálů Nodu, kteří byly překvapenější jak já, což jim bylo osudným. Puška párkrát zaštěkala a nechala ve skupině jen mrtvá těla. "Tohle nebylo moc fér....příště budu střílet levou..." prohodím k nim a vydám se směrem k přístavu. Cestou jsem skoro doslova vrazil do toho jejich zatracenýho plamenometnýho tanku, kterej se rozhodl usmažit mně. Jen by mě zajímalo, kdo měl ten hovězí nápad dát vedle pozice tanku barel z palivem, do kterého stačilo vystřelit, pak už jen sledovat, jak výbuch bere sebou i tank. Jetpackem jsem si vypomohl na jednu menší budovu, o velikosti asi tří pater a rozhlédl se kolem. Něco mi říkalo, že tu nejsem sám...respektive, nejsem jedinej, kdo jde po budově správy přístavu.... |
| |
| Alex Postup městem se zdál být až moc snadný. Až uboze snadný. Několik pustých ulic nedávalo dojem, že by tu GDI vůbec bylo. Jenomže tvůj klid přerušilo zapraskání v rádiu: "Tým 1......Commando......ve městě...." A aby toho nebylo málo, kousek od tebe se do zdi zažrala kulka a vzápětí i druhá. Očividně od odstřelovačů GDI. Ty je možná nevidíš, ale oni díky optice na puškách vidí tebe. Ať žije prokletá termovize. Jako pomyslná třešinka na dortu byly rovné tři oddíly vojáků GDI vždy po šesti členech a v dárkovém balení tank Predátor.... |
| |
| Trhnu sebou dozadu, abych se vyhnula další palbě. Sice jsem dávala pozor, ale v téhle situaci jsem lehce bezradná, trajektorii kulek, které by mě dovedly až ke střelcům, z ničeho nevyčtu ani já. Periferně vyhledám nejlepší krytí, ale dokud se nezbavím odstřelovačů, nebude mi to moc platné. Proto vybírám tak, abych byla pokud možno krytá seshora, ale nemůžu doufat, že bych si vysloužila takový luxus, aby tady bylo něco přesně podle mého gusta. Moc času mi zřejmě nezbývá. Ze zálohy tedy s co možná nejvyšší přesností a rychlostí vystřelím na pěchotu, vzápětí se však ale dávám do pohybu, abych nebyla snadný statický cíl. Možná vůbec nejlepší by bylo dostat se za Predátor, odtud zlikvidovat zbytek vojáků a zároveň se vyhnout ostřelovačům. Zhodnotím své možnosti, dle toho jednám. Pokud je možné během přesunu, ať už na další krycí stanoviště nebo někam do nízkosti tanku, vysledovat ostřelovače – i když jen periferně – snažím se zapamatovat jejich pozice. |
| |
| Alex Vojáci GDI se nezdáli být ani trochu zaskočení tvojí přítomností a stříleli jako zběsilý, co to jen šlo. To že padají jako švestky je ani nevzrušovalo, bojovali s nevídanou zuřivostí, která u vojáků GDI není moc obvyklá. Spíš by se dala vidět u členů Černé ruky, ale ne u vojáků GDI. Predátor se zmohl jen na výstřel na tvou poslední pozici, přičemž totálně rozflákal výlohu obchodu se šaty a zanechal ji v troskách. Co se týče odstřelovačů, z budovy stojící přesně kolmo proti ulici na které jsi se zrovna nacházela vyšel záblesk a za ním krátce druhý. Dalo se odhadovat, že odstřelovači budou tam. Ale jelikož to nebudou žádná telata co čekají na porážku, tak určitě nebudou stát na jednom místě. Možnosti jak je zlikvidovat jsou tři. Vyhodit budovu do luftu, zlikvidovat je přímo, nebo....využít na ulici stále oxidující Predátor... |
| |
| Chování vojáků mne nezaráží. Na jejich místech, pokud mají za sebou aspoň poloviční víru ve své vedení, jako my, bych se zřejmě taky chtěla mstít a jednala o něco bezhlavěji, než doposud. Možná. Nakonec se rozhodnu dostat do budovy a zlikvidovat ostřelovače, přičemž by mohl lehce padnout i zbytek a Predátor.. uvidí se. V budově se pohybuji velmi tiše, ráda bych si užila moment překvapení. |
| |
| Alex V budově, krom hrobového ticha a maximálně tvých kroků jinak bylo hrobové ticho. Občas zavrzalo prkno, jinak stále hrobové ticho. Asi ve třetím patře kolem tebe prosvištěla střela, ale očividně nebyl úmysl tě trefit, protože výstřel a následné zakousnutí střely do zdi uplynula krátká doba. A pak jsi ho zahlédla, jeden z odstřelovačů na tebe mířil ze schodišitě. Takže to bylo kdo z koho... |
| |
| Bez váhání vystřelím a naučeným krokem se jen o setinu vteřiny pokusím sama vyhnout kulce, pokud bude tak rychlý. Nepřemýšlím nad tím, jakto, že se tam dostal aniž bych o něm věděla. Prostě se to stalo a je třeba jednat v nastalé situaci, ne řešit co by kdyby. |
| |
| Alex Odstřelovač se po tvé ráně sesunul k zemi, ale ne mrtvý. Trefila jsi ho do ramena. Uchopil svou pušku jednou rukou, a vystřelil. Jeho střela ti vyrazila zbraň z ruky. Už se chystal vystřelit další salvu, když se z venku ozval výbuch. Pak se ozval výstřel, docela blízko, přičemž se stal osudný onomu odstřelovači. Jeho puška padla k zemi a nehybně ležela. Ze tmy se vynořil jeden ze Stínů Bratrstva a vyhrkl: "Commando? Tady? To tu musí být něco hodně důležitého, co Kane chce...", přičemž si tě prohlížel. "Co tě sem přivádí sestro??" zeptal se a díval se na tebe... |
| |
| Když už nemůže být hůř... Rozhlížel jsem se kolem, ale vytrhl mě hukot motorů, rozhlížel jsem se , odkud to jde... A naplnila se moje noční můra - Venom. Zmerčil mě stejně rychle jako já jeho. A než já stihl cokoliv dělat, tak jsem se ocitl pod jeho palbou, takže začala zběsilá honička. Já utíkajíce po ulicích a uličkách, případně probíhající budovama, jenom proto abych se vyhýbal salvám z jeho kulometu. Tenhle zběsilej únik mě zahnal až někam na ulici, kde jsem proběhl kolem kolem našeho Predátora, který se smažil ve vlastní šťávě a ještě kopu těl našich vojáků. "Co se tu stalo?" zeptal jsem se jen tak do éteru a vběhl jsem do jedné budovy a cítil jsem jak mi jedna kulka štrejchla o zbraň. "Ty šmejde!!" zařval jsem a když jsem nad sebou v budově zaslechl střelbu, tak jsem zmlkl a vydal se za ní... |
| |
| Jen s otázkou v očích zvednu obočí, když se zjeví, ale pak se sehnu pro zbraň, abych zjistila, jak na tom je. Jeden nikdy neví, kdy se něco pokazí. "Cokoliv chce, je důležité," odtuším a narovnám se, jako by to byl jen další impuls k ještě větší opatrnosti a pozornosti, kterou mám věnovat okolí. Zdá se upovídaný, ale to většina prostě je. Nemívám pocit, že si s nimi mám co říct. "Úkol související s přebráním moci na tomto území," odpovím mechanicky na jeho dotaz a věnuji mu krátký pohled. "Máte snad jiné rozkazy?" s ohledem na situaci venku odzkouším zbraň uvnitř budovy. |
| |
| Alex "To nepochybně sestro." řekne Stín a dívá se na tebe, v ruce protočí jednu ze svých pistolí. "Avšak nikdo nám neřekl, že zde bude i Commando. To rozhodnutí muselo padnout nedávno..." uvažoval a dále točil zbraní v ruce. "Naše rozkazy? Naším cílem je vyčistit hnízda odstřelovačů, protože ve městě jich je hodně. GDI neváhalo s jejich nasazením...ledaže by to nebyla jen diverze..." přemýšlel hlasitě a stále se díval na tebe. "Jenom doufám, že ten přístav stojí za ty ztráty. Protože máme víc padlých rukou odstřelovačů, než jakéhokoliv jiné jednotky GDI..." řekne a přestane točit zbraní. "Nebudu tě již nadále zdržovat sestro, jistě tvé poslání je důležité a tvá přítomnost inspiruje naše bratry v boji proti útlaku GDI. Přeji ti hodně štěstí..." řekne a otočí se, ale v půli pohybu se zarazí a koukne na tebe: "Ještě jedna věc sestro, jeden z letounů hlásil, že ve městě je Commando GDI, buď obezřetná. Co jsem slyšel o Commandech GDI, tak to nejsou žádní žabaři. Jsou tvrdí jak pancíř toho jejich prokletého Mammoth tanku..." oznámil ti, pak se otočil a zmizel ve tmě jako stín. Ani jeden z vás nemohl tušit, že váš hovor vyslechl někdo další... |
| |
| Bratrstvo Šel jsem za zvukem střelby a když jsem byl u zdroje, tak jsem slyšel hovor dvou lidí. Muž a žena. Oslovení "Sestro" mi řeklo, že jsou z Bratrstva. Což mi ještě scházelo. Připlácnul jsem se ke zdi za rohem, aby mě neviděli a poslouchal jsem. "Tohle město se jima jen hemží.." špitnu pro sebe a poslouchám dál. Docela mě zarazí, když se dozvím, že ten Venom mě stihl naprášit. "Fajn, tohle věci jenom zkomplikuje, ti hajzlové teď budou obezřetnější a bude jich víc." pomyslím si a pomalu si kleknu, stále přimáčknutý ke zdi, prst na spoušti, kdyby náhodou něco nevyšlo... |
| |
| Vyseknu mu krátký úsměv, tak nějak si ho snad i zaslouží. Slyšet o Commandu GDI není zrovna hezké, ale už s tím nic neuděláme. Navíc je to logické, udržení oblasti pod jejich správou je pro ně důležité. Ztráty a podobné informace přecházím, je to běžné. Nijak mne to nezasahuje, od toho tu nejsem a nebudu. Možná za pár let, až budu příliš stará na to, abych byla co k čemu. Do té doby snad už ale budu mrtvá. Rozhodnu se tedy přehodnotit své plány a nezdržovat se, jak jsem měla původně v podstatě nevědomky v plánu, a dostat se co nejrychleji k cíli a misi splnit. Bez zdržování se s tím, aby cesta byla co možná nejvíc efektivní. Připravím obě zbraně a vyrazím zhruba směrem, kterým tuším, že je správa přístavu. |
| |
| Alex Tvá cesta k správě přístavu se neobešla bez pocitu, že tě někdo sleduje. A ten někdo byl vytrvalý. Ať si se hnula kamkoliv, byl permanentně za tebou. Držel se tě jako klíště, čas od času jsi mohla zaslechnout zážeh trysek, ale to bylo tak všechno. Jinak se města stále držel déšť a noční tma. Napětí ve městě bylo tak enormní, že si tě spletla jedna motorka a na pozdrav ti poslala dvě rakety, které tě minuli jen tak tak. Jenom co si tě řidič všiml tak okamžitě přes rádio spustil: "Promiň sestro, omlouvám se, já si myslel že jsi někdo jiný..." omlouval se a v jeho hlase byl znát strach, protože některá Commanda měla ve zvyku odstřelit "neschopné" bratry... |
| |
| Hunting! Jen co ti dva domluvili, tak mi bylo jasné, že mám co dělat s Commandem Bratrsva. Už samy Stíny jsou otravný, ale Commando, to je horší. Jsou to bestie odolný. Jen co jsem zahlédl Commando. Což byla celkem pěkná holka, tak jsem se rozhodl jí sledovat, ale pokud možno tak aby mě zavedla k správě přístavu a zároveň si mě nevšimla. Občas jsem si dopomohl na střechu nějaké budovy a odtamtud jsem jí sledoval, kam jde. Ale z koncentrace mě vytrhnul až pár raket, co vyletěl z jedné boční uličky a docela pocuchal dolní patro jednoho domu. "Idioti, střílí po sobě navzájem..." pomyslím a celou situaci sleduju s úšklebkem... |
| |
| I přes pocit sledování dál. Až bude mít dost odvahy nebo jasnou převahu, ukáže se. Docela efektivní způsob, nechat se jen vést a nakonec udeřit. Jen začínám být tak trochu rozladěná z toho, co se tady děje. Kdyby se převedla pozornost obou stran na jedno místo, nemusela bych procházet městem s tím, jestli mi hlavu ustřelí nepřítel nebo někdo z vlastních. Sjedu ho krátkým káravým pohledem, ale nic neříkám. Možná víc než cokoliv mě na tom zaráží, že jsem ženská a po městě se pohybuje spíš mužská část. Přeběhnu ulici a zhodnotím situaci v okolí. Zdržela jsem se dost na začátku, ale jestli mi jde v patách komando, nerada bych se dočkala chvíle, kdy mi chodí za zadkem a vyřazuje výbušniny.. zbavit se pak mě samotné by nebyl problém a všechny by nás to dostalo do problémů. Tedy, mě by to mohlo být už jedno. Pohnu se o dalších pár metrů kupředu, znovu k jedné z budov a nejbližším průchodem se v ní ztratím, odhrnujíc si z čela mokré prameny vlasů. Jestli jde jen za mnou, přijde i sem. Počítám sice s rizikem výbuchu budovy, ale ve chvíli, kdy upustím její střední část je pravděpodobnější, že mne zahlédne. Nicméně tady nehodlám tvrdnout nijak dlouho, jen dost na to, abych se přesvědčila, o co jde. Pokud mne má zlikvidovat, a bylo by s podivem, kdyby ne, má teď poměrně vhodnou příležitost. |
| |
| Storm the front! Sledovat holčinu nebylo tak těžký, ale ukázala se být chytřejší než jsem si myslel. "Tak ty takhle jo?" pomyslím si a rádiem se spojím s jednotkou GDI nedaloko odtud a dohodnu se s nimi na takové malé pasti na naši volavku. Seskočil jsem ze střechy k místu, kde mi zmizela a pokračoval jsem asi metr nebo dva dovnitř. Pak jsem ale zaslechl střelbu pušek a palbu kanonů z Predátora. "Sakra!" zakleju hlasitě a vyběhnu z budovy a tentokrát si dám záležet aby trysky jetpacku byly dost slyšet a vyskočím na jednu z těch vyšších budov. Tam sebou plácnu na zem a koukám dolů přes okraj, jestli na to holka skočí. Ale určitě není blbá, takže nejspíš ne... Ale pro jistotu jsem si zkontroloval pušku a koukal jsem dolů na ulici... |
| |
| Pokud se budova nehroutí, zůstávám v jejím nitru a vyčkávám. Neopomenu přitom projít případné věci, co tu jsou, něco by se mohlo hodit. Nakonec ale neodolám a vkradu se do místnosti, odkud by mělo jít oknem vidět ven, zhruba směrem, kterým mám namířeno. K oknu se nepřibližuji přímo, zůstávám u zadní hranice pokoje, odkud se mi sice nenabízí nejlepší výhled, ale je to lepší, než nic. |
| |
| Schovávaná "Tak holka nám ven nepůjde jo? No tak jí pomůžeme..." řeknu a s pomocí jetpacku přeskočím na budovu, kde se mi ztratila. Pak se za trochy vykopávání dveří dostanu tak dvě patra od střechy a na podlahu položím docela velkou nálož. "Tohle tě vykouří holka..." řeknu, seberu pušku, vyklušu na střechu a přeskočím zpět na "svou" budovu. kde zase zalehnu. "POZOR VÝBUCH!!" zařvu zmáčknu detonátor a sleduju jak patro, kde jsem dal nálože mizí v explozi a bere sebou přiléhající patra, přičemž se mi na tváři zjeví smích. "PÁRTY ZAČÍNÁ!" zaječím se smíchem a dívám se jak se budova klepe... |
| |
| Škubnu hlavou, když nálože nahoře v budově vybuchnou. Pak už slyším jen docela známý zvuk řítící se budovy, kde není radno zůstávat. Na druhou stranu je jasné, že tohle nebyla žádná střela, ale cílený plán. A tak trochu váhám, jestli se jen neženu do pasti, když mě Commando neodpravilo hned, ale dělá kolem toho takové divadlo. Venku, téměř nerušeně, jen s očima a ostatními smysly na stopkách, poktračuji směr správní budova, s příslušným krytím, které mi ale zřejmě bude k ničemu a budu i tak sledována. |
| |
| Lov pokračuje Jen co se budova začne hroutit, tak naše myška opustí svou noru. "Tak jedem dál!" pomyslím si, vstanu a tryskem doběhnu k okraji budovy a s pomocí jetpacku si pomůžu na další budovu Pronásleduju svojí kořist tak dlouho dokud to jde, dokud se mi, v zorném poli neobjeví budova, která vypadá jako hnusná popelnice. "Tady je!" pomyslím si při pohledu na na budovu správy přístavu. "Fajn konec her!" řeknu si a svojí pozornost soustředím na Commando. S Jetpackem jsem seskočil dolů na ulici a běžel jsem za ní tak rychle, co můžu, když se Jetpack zase nabyl, tak jsem využil jeho nakopnutí a pokusil se srazit holčinu k zemi. I když teď je otázka, jak moc se to povede... |
| |
| Správní budova byla nakonec blíž, než jsem čekala. Blíží se tedy finále, uvidíme, kdo s koho. Hluk za mnou mne přiměl se ohlédnout a přitom pohotově tasit a střílet, bez delšího zdržování. A zároveň se přikrčit k zemi, pokud tak rychle stihnu vyhodnotit situaci a zareagovat. Pokud se mi podaří uhnout, nespouštím už GDI Commando z očí a pálím do něj v celé své palebné síle, a to na místa, která se nabízejí. Nejlepší by asi bylo, kdybych zasáhla jetpack, což by ho mohlo vyřadit a pak by toho psa stačilo jen dobít. |
| |
| Kolize Zatímco Alex se podařilo se sehnout, před letícím Commandem GDI, tak se jí ale nepodařilo nic trefit, jen mírně škrtnout o zbroj. Ale i tak to bylo dost na to, poslat Commando k zemi. Rána z Laserové zbraně knockoutovala jetpack a poslala tak letícího Jacka k zemi.... |
| |
| Sebedůvěra a možná i špetka arogance mě nutí hnout se kupředu. Rychle a obezřetně, než se Commando vzpamatuje a bude pokračovat ve své práci. Ne, že bych byla bezcitná.. ale nestřílím na něj jen malou, opravdu krátkou chvíli po tom, co spadne. Trup, ramena a hlava, nicméně střelba je trochu zběsilá, tudíž by nemusela být vždy přesná. Čím dřív se ho zbavím, tím rychleji bude možné splnit úkol, snad se sem nepřiženou nějaké jiné jednotky, tak blízko cíli nestojím o další potíže. |
| |
| Rychle se vzpamatovat! Štěstí jí přálo. Neboť jsem se vysekal, tak jsem měl co dělat abych si nerozbil hubu o dlažbu. Ale vzpamatoval jsem se hned, jakmile začala střílet tak jsem se odkoulel co nejdál to šlo, pak jsem se chopil pušky a poslal jí taky pozdrav. Pak jsem se vymrštil a rozběhl se proti ní. Tentokrát jí pošlu k zemi... |
| |
| Jen mu vyseknu krátký zubatý úsměv a několik posledních výstřelů mu mířím na nohy. Kdybychom nestříleli, třeba bychom se tady spolu mohli poválet po zemi, ale takhle to není moc možné a přijatelné. Snažím se kličkovat a ztratit se za nejbližší stavbou, jen abych získala chvíli čas nebo jen další malou převahu. Tak jako tak neustávám v palbě. |
| |
| Grim Reaper Můj běh proti ní zarazil nikdo jiný než Venom, ten zmetek se musí objevit vždy, když se o něco snažím, tak jsem změnil kurz a velkým obloukem jsem se otočil a rozběhl se k budově správy přístavu. Do zad mi pálila nejen ona, ale teď i Venom, jehož těžkej kulomet byl trochu jak když balvany skáču v míchačce na cement. "No tohle je den." pomyslím si a zdrhám co můžu, nebo proti Venomu moc nezmůžu. Kroužím mezi budovama, ale ten zmetek se mě drží, čímž dává holčině dost času se dostat k přístavní správě. Jenom co jsem mírně prokličkoval mezi budovama tak jsem se ocitl na parkovišti u cílové budovy, kličkoval jsem sem a tam jako šílenej králík a uhýbal střelám Venomu. Když jsem se rozhodl použít Jetpack, abych se dostal k budově rychleji, tak jsem uprostřed skoku zjistil, že se mu povedlo mu mě trefit, přímo do jetpacku a ten hned po aktivaci začal vyšilovat, sice mě vymrštil do vzduchu, ale víc než by měl, takže mě prohodil skleněným átriem do rovnou do haly a tam do jednoho z nosných sloupů. Bylo to taková mrda že mě to poslalo do bezvědomí.... |
| |
| S objevivším se Venomem mizí můj zájem o Commando a vrací se zájem o původní cíl, který je nedaleko. Tak jako tak jsme nadělali asi dost hluku, což někoho mohlo vyburcovat, ale řešit to nemá smysl. Znovu pohotově vyrazím ke správní budově přístavu. Plány jsem viděla, její zničení by nemělo být zase tak těžké, nicméně několik komplikací se dnes už objevilo a je dobré být ve střehu za každou cenu. Tím spíš když nevím, kam se ten z Commanda poděl. "Pozice nepřátelského Commanda?" ozvu se do vysílačky prostě. Jak se blížím k budově, sleduji hlavně to, kolik lidí je přítomno. Budou klást odpor, záleží ale, jak dlouho. Vše chci provést tiše a nenápadně, přičemž finále bude hodně hlučné. Po chvíli ale o něco zpomalím, cítím, jak se mi srdce zase dere ven z krku. Ale mise je přednější. |
| |
| Alex - Venom hlásí "Commando je v budově správy přístavu....ale očividně měl trochu tvrdší přistání....jeho jetpack byl takříkajíc v plamenech..." oznámí pilot Venomu a pomalu ti přeletí nad hlavou. "Doporučuju opatrnost sestro, co jsem viděl, Commando GDI vydrží víc než kdejakej člověk. Ledaže by jste ty zmetky škvařily." oznámí pilot a pak letí zpět. "Pro jistotu budu kroužit nad budovou, kdyby něco..." řekne pilot a začne kroužit kolem budovy správy... |
| |
| "Souhlasím," odpovím Venomu nezaujatě a prohlédnu si budovu. Nejdřív ho najdu a přesvědčím se, že je po něm, pak přijde na řadu samotná budova, to by už mohla být hračka. Podle díry ve skle zhruba odhadnu jeho pozici, pokud je možné ji vidět. Najdu průchod do budovy, popřípadě si s jeho otevřením pomůžu – nakonec ani moc nečekám, že by tady byli nějak zvlášť připraveni na tyhle situace, a proniknu dovnitř. Případné civilní nebo vojenské osoby okamžitě likviduji a postupuji za Commandem, které je tu navíc. Přitom neurčitě vybírám místa, kde by bylo nejlepší umístit nálože. |
| |
| Alex Budova, stejně jako město je liduprázdná, jakmile se boje blížili, tak civilisté byli evakuování, pokud to šlo. Commando, vedlejší cíl, leží pod jedním z nosných sloupů v hale. Na sloupu, ve výšce asi patnácti metrů jde vidět, že právě tam do něj něco narazilo, ale nejspíš Commando. Všechno se zdá být v klidu, až na Commando, které leží nehybně pod sloupem když v tom se ti v rádiu ozve: "Jak to vypadá uvnitř sestro?" zeptá se pilot Venomu, který jasně krouží kolem budovy, i když by se díky tomu, že je to VTOL mohl držet přímo nad budovou... |
| |
| Rozhlédnu se po místnosti a s jednou hlavní namířenou na Commando k němu postupuji blíž. "Mrtvý nebo v bezvědomí, jinak čisto," oznámím suše. Za tu chvíli jsem se dostala svým volným krokem dost blízko na to, abych mohla špičkou boty kopnout do jeho helmy a zjistit, jestli je třeba rána z milosti nebo se můžu vrhnout do rozmisťování trhavin. Srdce stále buší, ale je to lepší než venku. Žádné točení hlavy, nevolnost, alespoň nějaká dobrá zpráva. |
| |
| Touchdown Probudím se zrovna v okamžiku, kdy do budovy vstoupí ona. Jedu dál tak, že jsem v bezvědomí, protože jestli si bude chtít ověřit že jsem kaput, tak mám perfektní šanci jí sejmout. Nechám jí dojít až k sobě a když ke mně snaží kopnout, tak jí chytnu za nohu a druhou jí podrazím a chytnu jí za stabilní nohu a trhnu. Když je na zemi, tak jí přetočím na břicho a jednu ruku jí zkroutím za záda. "O co ti jde?" zeptám se jí... |
| |
| Pchá! Mělo mi dojít, že to hraje. Vztekle sebou zacloumám, ale zároveň chytám z poloviny ztracený dech. Roste ve mě vztek, ale moc toho nenadělám. Z jeho pozice uvidí všechno, o co bych se snažila, a pořád, přes všechen výcvik, je o dost těžší než já. Jediné, co mi nejde do hlavy je ta jeho otázka. Být na jeho místě, dávno jsem mrtvá. "Co čekáš, že uslyšíš," ani se to nedá považovat za to, že odpovídám na otázku otázkou, protože to vyštěknu v dost oznamovacím duchu. A znovu sebou zaškubu ve snaze se z toho dostat. |
| |
| Questions Cítím jak se kočička vztekle mrská a hledá skulinu, kterou by mě mohla seknout drápkem. "Co chce Bratrstvo v přístavu?" zavrčím na ní a zkroutím jí ruku ještě víc. "Kdo plánoval útok na Philadelphii?" štěknu další otázku a máčknu jí k zemi. Pro jistotu jí druhou ruku, kterou jsem držel rukou, přimáčkl botou a dívám se na ní. "Sakra, tak pěkná holka a musí věřit ideálům toho šílence!" pomyslím si a opět jí trochu zkroutím ruku za zády. |
| |
| Bolestí ani neceknu, ostatně může to být horší a třeba by toho šlo využít, ale.. jen sebou znova mrsknu, i když je to víc sebetrýznění, než pokus o to změnit situaci. "Buď mě pusť nebo zabij, žádné informace nedostaneš," jen nechápu, v tu malou chvíli, kdy mi to dojde, proč se s ním vůbec bavím. Štve mě, že jsem se tak hloupě nechala převézt, jako bych něco takového dělala poprvé. Tím, jak se jen občas hýbu, se srdce uklidňuje, ale vzniklý stres a vůbec i ta rána o zem nebyly moc dobré. Hlavu mám otočenou na stranu a po chvíli přece jen pocítím touhu se na něj ohlédnout. Další z těch bolestivějších věcí dnešního dne. |
| |
| Commando Mírně jí zvednu a bouchnu s ní o zem. "Zabít tě? Takovej užitečnej zdroj informací?" zeptám se jí a dívám se na ní. "Tak dělej, vysyp co víš, nebo ti rozlámu kosti na kusy!" zavrčím a přimáčknu jí ruku botou. Pak jí za ruku zvednu a přimáčknu ke sloupu... |
| |
| Mohla bych mít sto přihlouplých připomínek doplněných o slušnou řádku nadávek, ale místo toho jen mlčím. Nemám mu co říct a informace ze mě nedostane, ať se bude snažit sebe víc. Cítím bolest, ale zatím nic, co by se nedalo přejít. Když mě zvedá, mám co dělat, aby mi přitom nevykloubil ruku, unikne mi několik bolestivých syknutí, ale jakmile stojím, jsem už zase docela klidná. |
| |
| Commando Ať už se snažím sebe víc, nic neříká. "No dobře. Jak chceš!" řeknu a vytáhnu pistoli a přiložim jí jí k hlavě. "Poslední šance...řekni mi, co tu chcete, nebo bude mít ten váš psychopat o stoupence míň!" zavrčím a využiju zbroje a přimáčknu jí ke sloupu. "Co Bratrstvo chce v přístavu??" zeptám se jí ještě jednou a že myslím otázku vážně přitvrdím tím, že pistoli odjistím a rychleji než si stihne všimnout vystřelím do sloupu a pak jí zase zbraň přiložím k hlavě... |
| |
| Dělá se mi zle, jak roste napětí, ale je mi útěchou, že to nebude trvat dlouho. Tlak jeho těla, zbroj se mi mačká do kůže, výstřel. Při něm trhnu hlavou, nesnáším hluk. "Chceme jediné..," zbraň nezbraň, zavzmítám se a vší silou se v jednu chvíli zapřu a pokusím se ho zatlačit nazpátek, přičemž prudce trhnu rukou, abych ji vyprostila, a pokusím se srazit zbraň, kterou drží. Nemám co ztratit. |
| |
| Kluzká jako had Její slova trochu vyruší koncentraci, což ona využije a vyrazí mi zbraň a otočí se na mně, ale to já se zase vzpamatuju a zase jí přirazím ke sloupu. "Co?" zeptám se jí a dívám se na ní, tentokrát mám docela podrobný detail jejího obličeje. |
| |
| Snad mě to baví, nevím. Trochu si pohrát před tím, než.. vzhledem k tomu, jak mě drží a je v převaze, bez vidiny na únik a zlikvidování, zřejmě jsem skutečně jen krůček od smrti. Místo odpovědi však odpovím jen jemným pohnutím rtů do úsměvu. Dokonce není ani arogantní, jen obyčejný milý úsměv, ale vysvětlení žádné. |
| |
| Úsměv Díval jsem se na ní a ten její úsměv, docela mě rozčiluje. Pistoli jí přiložím k bradě. "Tak co tady chcete?!" zařvu na ní a dívám se jí do očí, kdyby mi viděla do očí, tak by viděla můj naštvaný obličej, protože nesnáším, když mi zatlouká něco a je na ní vidět, že ví, ale odmítá mi to říct. |
| |
| S chladným kovem pod bradou o něco málo zvednu hlavu, ale nespouštím z něj oči. Úsměv se prohloubí, tentokrát je to výsměšné, i když to pořád vypadá vcelku mile. Snad vážně nečekáš, že ti něco řeknu. Probleskne mi hlavou znovu, když tady tak stojíme, tělo na zbroji a za námi sloup. Riskuji sice víc, než předtím, ale přece jen drží zbraň a mezi námi musí být o kousek víc místa. Natáhnu se na špičky a rychle uhnu hlavou do strany a dolů, abych se vyhla hlavni, a celou svou silou podobně jako poprvé zatlačím proti němu. Pokud mám nějaký prostor na nohy, zkusím jej kopnout pod koleno, i kdyby byl na mě stále nalepený.. a ačkoliv tomuto útoku moc nevěřím. |
| |
| Usměvavá zmije Když se snaží vykroutit a zároveň mě nakopnout, tak narazí maximálně na pancíř. Změna uchopení, přičemž moje ruka jí přistane na krku a sevře ho. "Takže raději umřeš?" zeptám se znovu stisknu její hrdlo. |
| |
| "Nic jiného nezbývá," odpovím klidně. "Taky bys nezradil, být na mém místě. Nebo ano?" zvednu obočí. Připadám si divně, když s ním mluvím, ale co naplat. Prodlužuje to, asi doufá, že ze mě přece jen něco vypáčí, a ono nic. |
| |
| Tak fajn. "Hm, co by jsi řekla, kdybych tě naložil do transportu a nechal tě odvézt na základnu, kde se o tebe postarají jiní??" dívám se na ní a čekal jsem, kdy se tu asi objeví někdo další. Protože jsme tu jenom dva. Jedna budova, liduprázdná, dvě Commanda. De Facto velká bitevní zóna... |
| |
| Trošku mi zatrne. To poslední o co stojím je podívat se na základnu GDI. Taková potupa. "Zvládnou snad něco víc, než ty?" zeptám se se zájmem. "Jestli zvládnou jen vyslýchat a mučit, nikam se tím nedostanete," nakloním hlavu mírně na stranu. Vážně bych byla raději, aby mě zabil. |
| |
| Hehe "Podstatně víc. A nebudou potřebovat ani moc velkej nátlak..." dívám se na ní. "Ani se nemusí moc snažit brouku..." zasměju se a druhou ruku položím na její laserovou pistoli. "Pěkná hračka..." konstatuju a usměju se. |
| |
| Na jeho odpověď jen přikývnu, dál můžu jen předpokládat a představovat si, ale stejně si myslím, že na nic moc nového nepřijdou a bude to jen mučení. Při oslovení se znovu usměju, ať to bylo sebevíc ironické. Přece jen, tohle je to, co ukazuje, že jsme pořád lidi. "Lepší, než na co se zmůžete vy," pokračuji v ryze konverzačním tónu. "Hodláš ji použít?" vyzvídám a čekám, co bude. |
| |
| Her own gun "Proti našemu Railgunu je to špuntovka pro děti..." oznámím jí. Namířím zbraní na opačný sloup a vystřelím, přičemž sleduju jak uletí kus sloupu. "Railgun by ustřelil komplet sloup." konstatuju a podívám se na ní. "Co by to udělalo, kdybych ti s tím přiškvařil tu tvojí roztomilou tvářičku??" zeptám se jí a přiložím jí zbraň ke tváři. |
| |
| Demonstraci síly zbraně sleduji s malým zaujetím, stejně jako poslouchám kratičkou přednášku o tom, jak mají silnější zbraně. O tom se nehodlám hádat a předhánět se, kdo má co lepší. Pak se ale z docela přátelsky vypadající dvouvteřiny vrátíme zpátky k tomu, co jsme a komu vadíme. On tedy k vyhrožování. Neskrývaně si povzdechnu. "Tak to zkus. Nemám co ztratit a nakonec mě tak jako tak zabijete, tohle vyhrožování k ničemu nevede. Mrtvá hned nebo za pár dní, jaký je rozdíl?" samotné mi to zní hrozně, takové připuštění, že jsem v háji. Taková rezignace, jak trapné. |
| |
| What to do? "Rozdíl je v tom, jak žiješ svůj život..." řeknu a pustím jí. Pak se otočím a zamířím do haly, kde se uprostřed haly otočím a zadívám se na ní. "Jelikož nejsem tak podlá sketa, abych tě neférově zastřelil, i když vím, že ty by jsi to udělala hned, tak to rozhodneme jinak..." dodám, chytnu pušku, stáhnu jí z ramene a hodím jí notný kus od sebe. Za ní následuje pistole a dokonce i nůž, takže tam stojím jen ve zbroji, s jetpackem na dvě věci a neozbrojen. "Znáte taky něco jako fair play?" zeptám se jí a rozpřáhnu ruce abych jí ukázal, že opravdu nemám zbraň. |
| |
| Poklesnu a na chvíli se ohnu, pohled sklopený dolů. Nejsem v pořádku a pokud mám chvíli, abych si oddechla a uvolnila se, i když mne jeho jednání opravdu překvapilo, nehodlám jí jen tak promrhat. Pak se klidně narovnám, srovnám si své věci a sleduji ho v očekávání, co vymyslel. A absolutně nechápu, proč na to vůbec přistupuji, když je tak hloupý, a nevyužiju, i když podle, situace. "Co chceš dělat?" prohrábnu si rukou vlasy. Kdyby to někdo viděl, musel by nás odpravit oba dva. "Tohle není profesionální.. nic z toho," zhodnotím chování nás obou. "Takže? Stejně nechápu, k čemu je to dobré. Měl jsi možnost ohlídat si svoje a ukončit to rychle, tohle není ani pořádná výzva po tom, co jsi mě měl v hrsti, takže proč?" |
| |
| Duel? "Na rozdíl od vás. Mi jen tak nezastřelíme nepřitele, aniž bychom mu dali šanci se bránit. To je hlavní rozdíl mezi námi. řeknu a pod zbrojí prokřupu kosti. "A navíc, pokud jeden z nás má umřít, tak aspoň to bude čestně a ne dýkou v zádech..." oznámím a kývnu hlavou ke svým věcem na zemi. "Ovšem pokud nemáš v plánu mě teď na místě odstřelit. I když ti říkám že daleko se nedostaneš..." dodám a stále jí sleduju... |
| |
| "Aha," odpovím suše, tohle poučování není tak zajímavé, jak jsem čekala. "Takže chceš souboj?" ohlédnu se k oknu. V jednom má pravdu - chci se ho zbavit a jít domů, ne se tady zdržovat nějakým rádoby čestným bojem a snad, abych měla ještě pocit, jak je na mě vlastně hodný a jaká jsem já už svým pouhým myšlením svině. |
| |
| Commados "Říkají ti blesku co?" neodpustím si poznámku a stále jí sleduju, přičemž si protáhnu kostru a nadále sleduju každý její pohyb. I když také sleduju křivky jejího těla. "Jak je sakra možný, že tak pěkná holka.....počkat, to už to bylo.." pomyslím si a pak pomalu udělám dva kroky vlevo. |
| |
| Moc jsem vyměkla. Jestli je tohle fér jednání, pak mám holt smůlu. Chvíli stojím a vyčkávám, nicméně pak jen s docela dost otráveným výrazem tasím a začnu po něm střílet. Původně jsem nechtěla.. vážně ne, ale každý má své hranice. |
| |
| No to jsem si mohl myslet... Jenom co se zase ocitnu pod palbou, tak se roběhnu úplně na druhou stranu, směrem k věcem. Snažil jsem se kličkovat mezi paprsky laseru, i když to chvílema fakt vypadalo, že dostanu přes držku. "Tak tohle je fair play podle Bratrstva? Vyhnilejší než samo Bratrstvo." křiknu na ní, když se mi z kotoulu podaří sebrat pušku a vypálit na ní dávku, je mi jedno, jestli jsem se trefil, pro mě bylo hlavní jí donutit se skrýt... |
| |
| Je to těsné, vlastně bych skoro řekla, že se mě několik kulek málem opravdu dotklo. Přestanu s palbou a zmizím za sloupem, u kterého mě ještě před chvílí držel. "Otázkou je, nakolik je to ještě vůle Bratrstva a nakolik uražená ženská pýcha..," opřu se o sloup a čekám. "Trefila jsem?" zeptám se po chvilce. |
| |
| Gunfight Přimáčknu se k jednomu z blízkých sloupů a položím si ruku na rameno, kde se mi jeden z paprsků prožral pod pancíř a skrz kevlar. "Uražená ženská pýcha??" zeptám se a ránu na rameni nějak nevnímám. Místo toho si zkontroluju zásobník. O něco později následuje otázka o zásahu. Na její otázku jenom odpovím. "Očividně tě Bratrstvo něco naučilo..." konstatuju a raněnou rukou bouchnu do sloupu. |
| |
| Ne.. nedělej to. Úplně ses zbláznila! Přejedu si prsty po čele, ale pak zbraně schovám a nejistě odstoupím od sloupu. Nevím, proč to dělám, proč nad tím přemýšlím, proč jsem udělala cokoliv z toho, co jsem udělala a bylo mimo to, co se očekává. Pomalu vyjdu z úkrytu, nejdřív spíš nahlížím, než abych rovnou vyšla do přímé palby, ale tak když někdo čeká a předpokládá, může to nakonec vyjít nastejno. |
| |
| Teď, nebo nikdy! Stojím v úkrytu za sloupem a když se rozhodnu zase začít střílet, tak se kotoulem vymrštím zpopa sloupu někam mezi "svůj" sloup a další. Na volném prostoru jsem si okamžitě přiklekl a namířil jsem zbraň před sebe, jenom aby mi dech vyrazilo to, co vidím. Holka si to štráduje přes prostranství a beze zbraně. "Co to sakra dělá??" pomyslím si a nepatrně skloním zbraň... |
| |
| Couvnu dozadu a ruce mi vyletí pro zbraně, ale pak čekám, jestli vystřelí. Moc dobře vím, že tohle nemá opodstatnění, důvod, nic. Hloupý rozmar. "Když vypadneš, já udělám svoje a třeba se potkáme příště," stejně nevěřím, že by na to mohl přistoupit. Bláznovství. Navíc by mě hlodalo, že tam někde venku je a živý. |
| |
| Endgame? Mířím na ní a dívám se zároveň na její zbraně. "Proč nevypadneš ty?" opětuju otázku a pomalu vstanu. "Stejně jak znám vaše destruktivní choutky, tak máš v plánu tu budovu vyhodit do vzduchu. A to já nehodlám dopustit." řeknu s pohledem určeným na ní. "A vzhledem k tomu že jsi pěkná holka, byla by škoda, kdybych tě musel zastřelit. Tak proč nevypadneš??" přimhouřím oči a sleduju jí. |
| |
| Nebudu se hádat o takové.. "Předpokládám, že jsi tu kvůli mě spíš, než kvůli budově. Já jsem tu kvůli budově, takže je myslím jasné, proč nepůjdu," nechám ruce o něco klesnout. Bezvýchodná situace, výborné. Stejně nechápu, co tím sleduje, jestli vůbec něco. Nejdřív chce fér boj po výhružkách, pak to hodnocení. |
| |
| Round up? "Máš docela kuráž holka, to ti musím nechat. Ale nenechám tě srovnat tuhle budovu se zemí..." zamířím zbraní na její srdce. "Proč to nevzdáš?" zeptám se jí a pak pomalu vstanu. |
| |
| "A odejít se staženým ocasem? Už teď se za sebe stydím," sáhnu po zbrani a znovu pootevřu pusu, abych něco řekla, ale nakonec jen naprázdno sklapnu. I kdybychom něco vyřešili mezi sebou, jsme jen loutky ve hře.. a to v docela podstatné hře, kde život jedince je podřízen idei celku. A já svou ideu uznávám. Vypálím několik dalších ran a ve vhodné chvíli se vrátím za sloup, abych se kryla před jeho palbou. Tentokrát už ho nešetřím a snažím se mířit tak, abych trefila. |
| |
| Gunfight 2 "Tak to potom tu nemáš co dělat!" křiknu na ní, když se zase rozhodne střílet. "Jestli se stydíš za to, co děláš, tak na bojiště nepatříš! A myslím si že tvýho talentu by asi za stolem byla škoda.." ječím dál, zatímco nabíjím granátomet. "Ona bude škoda, ze taková pěkná holka skončí v rakvi!" křiknu, vykloním se zpoza sloupu kde jsem a vypálím jejím směrem z granátometu a sleduju jak se granát z nějakého důvodu odrazil od země a pak si to zamířil k átriu, kde vybuchl... |
| |
| "Myslela jsem to, že se s tebou bavím," vysvětlím pohotově mezi střelbou a tím, než vystřelí granát. Ten mě pokud vyvedl z už tak kolísající koncentrace, k tomu střepiny a zbytky zdiva po výbuchu, nemluvě o prachu.. nic hezkého. Rozhlédnu se po východech, ale výbuch granátu zkusím využít ve svůj prospěch, a zhruba se pokusím odhadnout, kde stojí. A taky se zaměřím na sloup, možná bych se mohla vrhnout do demolování budovy a v případě nosného sloupu bych byla blízko. Momentálně je ale hlaví cíl on a dávám mu to neskrývaně najevo. |
| |
| Prach je všude Pokud si holka myslí, že budu na jednom místě a takhle snadno mě dostane, tak se plete. To by byla školácká chyba. A to já rozhodně udělat nehodlám. Tudíž jsem se po vystřelení granátu a jeh následném výbuchu přesunul o dva sloupy napravo. Když začne kamsi střílet, tak jejím směrem vystřelím pár dávek a sleduju jak sloup od kterého lítají laserové paprsky odhazuje mramorové zdobení.... |
| |
| Připevním na sloup část výbušnin, které mám k dispozici, a rychle, i když je to opravdu riskantní akce, se přesunu o kus dopředu, za další sloup. A jen co jsem dost blízko k nějakému východu, ještě chvíli střílím a pak se rychle prosmýknu kolem sloupu a zapadnu za rám dveří, přičemž se vydám na rychlou obhlídku budovy. Jdu hlavně po kancelářích a prostorách, které vypadají důležitě. |
| |
| Zdrhá Jen co zahlédnu jak někam běží, rozběhnu se k sloupu kde byla, přičemž spatřím bombu. "Ta se s tím nesere!" pomyslím si a protože bomba je nejspíš na dálku odpalovaná, tak jsem jen rychle vytáhl detonátor a hodil ho na zem a běžel jsem za ní. Přičemž prst na spoušti pušky byl připravený případně střílet. Ale díky tomu, že je tu "nalehko" tak je rychlejší a má docela šanci, že mi zdrhne. Ale já se jen tak nevzdám... |
| |
| Slyším ho, i když ne zcela zřetelně, jak jde za mnou. O to, co udělal s trhavinou nahoře se nezajímám, taky nebude v akci poprvé. U jedné z nosných zdí, jejíž funkcí si jsem jistá, rozmístím trhaviny. Mohla bych jít, ale.. Místo toho jen z jednoho monitoru vyrvu kabel, dost dlouhý na to, abych ho mohla použít dle svých potřeb, a skryji se. Předpokládám, že mě bude hledat a že toho jen tak nenechá, když má ochránit budovu. Čekám, tichá jako myška, která si moc dobře dává pozor na lesklé plochy a stíny, aby se neprozradila, a když jde kolem, jen se vymrštím, přehodím mu kabel kolem krku a vší silou trhnu dozadu, ovšem jen jednou rukou. V té druhé už mám připravenou laserovou pistoli. |
| |
| Touchdown Sice fajn, že se mi podařilo jít přesně za ní, ale jak říkám díky rychlosti se mi ztratila z dohledu, takže jsem nevěděl kde přesně je, tak jsem raději zpomalil a šel jsem s puškou připravenou před sebou. I když se říká, že opatrnost se vyplácí, mě se brutálně nevyplatila. Pocítil jsem jak se cítí oběšený, protože kolem krku se mi utáhla smyčka, která mě dostala k zemi a možná i na chvíli mi způsobila výpadek. I když jen krátký... |
| |
| Přitáhnu smyčku z kabelu, kterou držím jednou rukou, a zbraní v druhé se mu pokusím vystřelit jeho vlastní zbraň z ruky, případně jí vykopnout, ale s nohama tam nechci moc operovat, na to mě už jednou dostal. A pokud mám čas, pokusím se mu sundat helmu. |
| |
| V pasti Jenom co se jí podaří mně dostat na zem, tak nějak nemám ani čas přemýšlet nad tím co dělat, protože moje zbraň letí někam do háje. Ani moc nevnímám to, že se mi snaží sundat helmu, což se jí podaří, protože s nedostatkem kyslíku jde hodně těžko se bránit... |
| |
| Na okamžok zaváhám, schovám zbraň a uštědřím mu pořádnou ránu pěstí. Není to moc fér, ani pohodlné, ale jsme ve válce. Takže přidám ještě jednu a pak kabel stáhnu, ale nechám si ho. Dva kroky, zbraň už zase pevně držím.. obkročmo si nad něj stoupnu a pak bez špetky slitování v plné síle dosednu na jeho hrudník. |
| |
| Zajatec Tím že mě přiškrtila ze mě udělala hadrovýho panáka, protože bez kyslíku se špatně koordinují pohyby. Ale tu pěstí jsem cítil až moc dobře. Pak jsem se jen sesunul k zemi a chytunu se za krk a snažím se rychle popadnout dech, ale to už jsem zase v její "kontrole"... |
| |
| "Třeba by ses raději podíval ty k nám," řeknu bezbarvým hlasem a usměju se. Mířím na něj, ale nechci střílet, místo ho mu jen znovu vrazím. Měla jsem si najít něco lepšího, než kabel, s tím toho moc nenadělám. Tak se alespoń rozhodnut zničit odhozenou helmu, aby nám nestála v cestě při tomhle našem poznávání. |
| |
| K nim? Jen lapám po dechu a dívám se na ní. Když dostanu další ránu, tak jenom protočím oči někam v sloup a pak se dívám do jejích očí. "To mě...raději....zabij!" procedím a dívám se na ní. "Než se dostat do jejich lágru, raději žrát tiberium!" pomyslím si a dívám se na ní... |
| |
| Není to můj styl, vybavovat se s ním a ještě přihazovat polínka do ohně. "Nechce se mi loučit," protáhnu obličej ve stylu "nedá se nic dělat" a volnou rukou ho začnu odzbrojovat a věci házím tam, kde skončila jeho vyražená zbraň. Bude to hezky pohromadě, bez problému to pak někam zahodit. |
| |
| Co? Jen co mi začne sundavat zbroj, tak jí chytnu za ruku a pevně jí přiškrtím tepnu. A dívám se na ní. "Jak můžeš vědět, že to přežiješ??" odseknu a druhou rukou jí chytnu pod krkem sevřu co nejsilněji můžu. Pak se dívám kudy bych se jí ztratil... |
| |
| Je to cosi divokého, co se mi mihne v očích, ale také zřejmě jediná odpověď. Ani s nepokouším něco říct, místo toho jen volnou rukou rychle hmátnu po zbrani a přitisknu mu jí k tělu. A vystřelím. |
| |
| Co to...? Moje akce měla patřičnou reakci. Pod zbroj, skrz kevlar a rovnou na kůži. Což mi na tváři vyvolalo bolestivou grimasu a oběma rukama jí pustím a prásknu s nimi o zem a mám co dělat aby moje tělo nemělo pocit, že ho někdo škvaří.... "Ty....potvoro!!" procedím bolestně a podívám se na ní.... |
| |
| Začínám být vzteklá. Na sebe, kvůli sobě, na něj, na všechno a kvůli všemu. "Promiň," bez výrazu i zabarvení hlasu, který je přece jen trochu nakřáplý, se omluvím a bez váhání mu znovu vrazím pěstí do obličeje. Pořád cítím jeho ruce, ale nemám čas se tímhle zabývat. Jestli je stále při vědomí, přidám další ránu a dávám si bacha na to, abych mohla případně znovu střílet, jen na jiné místo. |
| |
| Temporal resignation Další rána. I když nemá moc síly, tak i tak to docela bolí... "Už jsi skončila, nebo máš v plánu ještě něco?" zeptám se jí a odplivnu krev na zem. Díky tomu, že jsem tak trochu v šachu. Ale však se jí něco dostanu ze spárů.... |
| |
| Přemýšlím, co má ještě u sebe. Nehodlám riskovat a tak další rána z poměrně malé vzdálenosti patří pravému rameni. "Měl jsi odejít," oznámím málem vyčítavě. |
| |
| A tohle bylo za co? Znovu zkřivím obličej bolestí. "Ty sadistická mrcho!! Se v tom přímo vyžíváš co?" zavrčím a probodnu jí pohledem, udělá ze mě mrzáka dřív, než shromáždím dost energie na to se bránit. "Tak proč mě rovnou nezabiješ?? Máš možnost..." odseknu a dívám se na ní... |
| |
| Znuděně se ušklíbnu, i když, když mu teď vidím i do obličeje, to víc znechucení nad jeho ránami, než skutečné znudění, ale přiznat si to a ještě o tom přemýšlet, byla bych nepříjemná ještě víc. Podívám se na něj. "Dávám ti šanci přežít. Se mnou nechceš, tak se přizpůsob," zaváhám. Nechci ho znova mlátit, stejně to pořádně k ničemu není, jenže mám pořád pocit, že má dost kuráže na to, aby mě pokořil. S tímhle nemám zkušenosti, připadám neohrabaná a hloupá ve své nové roli, kterou jsem přijala jen díky němu. Chytnu ho za zdravé rameno a táhnu do jednoho z kanclů. |
| |
| Nemám moc na výběr... Moc šanci se bránit nemám. Jenom cítím jak mě někam táhne. A dívám se za svojí puškou, ale bohužel je moc daleko, než abych jí mohl použít. Zároveň mě překvapuje, kolik síly ta holka má. "No to mě potěš, když mě utáhne, tak co ještě zvládne...." přemýšlím a kouknu na ní... |
| |
| Nechám ho uprostřed ale tak, abych na něj viděla. Jestli projeví jen náznak toho, že chce utéct, budu střílet a tentokrát už bez toho, abych se snažila ho nezabít. Odspěchám k dalšímu čemukoliv, co má dlouhý a tenký kabel a vyrvu to, vrátím se a bez jediného slova a pohledu mu svážu ruce za zády. Pevně, i když je mi jasné, že takové kabely toho moc nevydrží a až se vztekne, mohly by jít rychle dolů. Ve spěchu se teda podívám po nějaké lepící pásce či čemkoliv, čím bych mohla ruce ještě zajistit. Podobně jednám s jeho nohama, aby mi pak neutekl. A s každým problémem nemám potíže jít daleko pro jeden výstřel, což by mu už ale mohlo být jasné. |
| |
| Svázaný jako na porážce... Na její svazování nijak nereaguju, možná to vypadá že jsem rezignoval, ale opravdu to tak jen vypadá, vlastně se snažím vymyslet nějaký způsob, jak se z tohodle dostat. Když mi sváže i nohy, tak se na ní podívám. "No bezva....a co teď?" zeptám se jí a měřím si jí pohledem... |
| |
| "Jestli tě uvidím někde jinde, než tady, zabiju tě," oznámím, když odcházím z místnosti a zavřu za sebou dveře. Pak už hodně spěchám. Nevěřím, že tam bude ležet jako lazar, takže nejdřív poberu ty věci, co jsem mu stačila vzít, a vyhodím je ven z nejbližšího okna. A pak se vrhnu na rychlé přebíhání od jednoho bodu stavby ke druhému a připevňuji výbušniny. Dává mi to docela zabrat. Možná jsem ho měla nejdřív vytáhnout ven.. ale co kdyby ho viděli a přišli mu na pomoc. Vrátím se i k té původní. Jen co jsem hotová, vyřítím se nazpět k mému zajatci doufaje, že zůstal tam, kde jsem ho nechala. |
| |
| Pryč s dámou "Jak jinak.." konstatuju a koukám po místnosti. Zatímco ona je mimo, tak já se snažím se vymanit z toho, čím mě svázala. Ruce se mi povedly uvolnit. Ale asi jsem si natrhl jednu šlachu, protože to rupnutí a bolest byla docela hnusná, ale snesitelná proti střelbě. Ruce jsem nakonec držel tak, aby to vypadalo, že jsou svázané a čekám, co bude. Když se slečna vrátí, jen na ní kouknu. "Hotovo?" zeptám se. |
| |
| V jedné ruce držím laser, druhou mám volnou, abych ho mohla táhnout. Jinou možnost ani nemám a nést ho by byla sebevražda. Trochu se odře, ale lepší, než cokoliv jiného. "Jdeme," oznámím stroze a sehnu se, abych jej mohla chytit. |
| |
| To si jen myslíš... Jen co se sehne, tak jí prudce strhnu k zemi Laser zahodím a využiju vlastní váhy, abych jí držel u země. "Nikam nepůjdem!" řeknu a dívám se jí do očí. I když cítím jak mě bolí místa, kam střelila. "Překvapená??" dívám se na ní. |
| |
| Zavzmítám se pod ním, už podruhé jsem věřila ve svou převahu. Nevadí, tohle bude jistě naposledy. Už jen podle jeho tváře je jasné, jak ho rány musí bolet. Nejdřív se ho tedy pokusím bouchnout do ramene, případně se vrtět tak, abych se otírala o ránu na hrudníku. Ve chvilce nepozornosti sáhnu po detonátoru a stisknu tlačítko. |
| |
| Detonace Jen co ustojím ty rány, tak se ozve výbuch a otřese budovou. "Bravo, dosáhla jsi toho, co jsi chtěla..." odseknu. "Jsi spokojená?" zeptám se jí a praštím s ní o zem... |
| |
| Ztěžka se nadechnu, má pořádnou sílu. Oči mi těkají po zdech, cítím každým kouskem těla, jak se budova třese a zřejmě se i zhroutí. Kdyby ne, byl by to docela průser. "Ne! Měli jsme být dávno venku!" k východu už to nestihnem ani náhodou. "Ale prostě sis musel hrát na hrdinu, idiote!" chci mu vrazit, ale na to se tady prát nemáme čas. Místo toho jej chytnu za rameno a potáhnu prudce k oknu, které rychle vyrazím židlí. Tohle nebo nic. |
| |
| Vzpouzí se... Už mám jejich řečí dost, furt jenom rýpe. Ač to dělám nerad, tak jí jednu vrazím. Dost silnou na to, aby jí omráčila, ale aby jí neublížila.. Pak si přitáhnu její zbraň a přepálím svoje pouta. Pak vstanu, i když je to o hubu, ale vstanu. Pak vezmu jí do náručí a zamířím k nejbližšímu oknu. "I když jsi z Bratrstva, tak tě nenechám umřít takhle blbě.." řeknu a doufám že jetpack se zmůže na poslední skok. Zmohl, vykopl nás přes parkoviště až na chodník. Helmu a s ní i rádio mi zničila, takže jsem bez kontaktu s našima. Donesl jsem jí až někam do parku, kde jsem jí položil na lavičku, ale než jsem stihl dělat něco dalšího, tak mě vyrušila banda radikálů Bratrstva. Nezbylo mi nic jiného, než utéct.... Asi o půl hodiny jsem narazil na hlídku skládající se ze dvou APC a tří Predátorů, kteří mě vzali z týhle díry pryč.... |
| |
| Pamatuju si jen ránu a dlouhou temnou nepropustnou tmu. Jak se dalo čekat, měl víc síly, než se zdálo.. a já na to dojela. Probírám se vážně dlouho, nos očividně přeražený, obličej zakrvácený, ale nic proti tomu, co se mi dělo v hlavě. Neurčité tvary, slabost, malátnost. Dnes rozhodně nebyl dobrý den na akci. Opatrně si třesoucí rukou setřu krev z pod nosu a pomalu, velmi pomalu se rozhlídnu. Je mi jasné, že mě sem musel donést. Hajzl. To on mi měl být vděčný za svůj život, ne naopak. Zmetek! Zaostřím na skupinku našich a postavím se. Je čas jít domů, svoje jsem splnila.. i když s obrovským stínem, kterého se nikdy nezbavím. |
| |
| O měsíc později Vzhledem k moderním technologiím, zotavení vás obou netrvalo dlouho. Jen co jste byli na 98% zdraví, si vás opět vyžádali velitelé a opět vás posílali do akce. Následující akce: Washington D.C., Bílý dům. Alex Transport tě vysadil notný kus od Bílého domu. Během cesty ti přes rádio zněl brífink. "Následující cíl nemá žádný strategický význam. Ale když GDI uvidí na Bílém domě naše prapory, tak jim to solidně podkope morálku....Špatná správa je ta, že GDI o tom ví, takže očekávej že tě k Bílému domu jen tak nepustí..." |
| |
| Už to tak bývá. Nová rtěnka, vyprané oblečení, čisté boty a vydrhnuté zbraně a šupem na misi. Docela mi to za ten měsíc chybělo, ale na druhou stranu s každou vzpomínkou na to, co se stalo, jsem se jen proklínala. Měla jsem ho zabít, to by bylo správné. Nějaká lidskost mi může být ukradená, tohle je válka a stojíme na opačné straně. Dodnes nevím, čím tak zapůsobil nebo jak jsem se změnila, abych se tehdy zachovala tak, jak se stalo. Potáhnu si popruh pro laserové zbraně, přejedu jazykem po horním rtu a naslouchám přitom probíhajícímu brífinku. Beru to s klidem, ale chvíli mám pocit skutečného zadostiučinění, že jsem vyslána na takovou misi. Takovou.. podřadnou. Nic důležitého, o nic nejde, jen je naštvěme. A pošleme tam zrovna tebe, Alexandro, protože minule jsi se časem dost blížila tomu, že jsi neschopná. Zatřesu hlavou, abych probíhající myšlenku ukončila. "Ještě něco?" zeptám se slušně, protože jestli mi nemají co dalšího říct, popřípadě nabídnout nějaké informace, ráda bych už šla. Nerada totiž poslouchám instrukce za běhu, ubírá to na koncentraci. |
| |
| Alex "Ano, GDI do oblasti poslalo tři Mammothy. Takže buď opatrná." oznámí hlas v rádiu. "Jeden z nich má namontovaný railgun, buď obzvlášť opatrná." dodá a pak se ztratí. V oblasti kde tě vysadili byla jasně viditelná trojice Mammoth tanků, byla dost daleko aby si tě všimly. Ale dost blízko na to, aby sestřelili transportér kterým jsi přiletěla. Transportér se zřítil někam do města, kde s rachotem vybuchl. Jinak všude byl až podezřelý klid. Jako by GDI něco chystalo. Protože cesta k Bílému domu byla volná až k východu... |
| |
| Nějak jsem v poslední době vyměkla - že by to bylo zrovna to, co mě nutilo s tím nepřátelským Commandem mluvit? - ale jak vidím, že se transportér řítí dolů a vybuchuje, protáhnu obličej. Tohle si ti kluci nezasloužili, ale to oni nikdy. Zamračím se, vzpamatuju z chvilkového vytrhnutí úspěšným útokem, a pomalu vyrazím oklikou k Bílému domu. Zatím dost daleko od jejich tanků, chci si nejdřív prohlídnout okolí a případně zjistit, o co jde, než se vrhnu do akce a zřejmě se tak prozradím. Pokud o mě už teda neví, nakonec bych se tomu asi ani moc nedivila. |
| |
| Alex Jen co se vydáš na cestu, v patách se ti objeví pár letounů Orca, narozdíl od Mammothů si tě všimli a letěli za tebou. V rádiu se ti ozvalo: "Ale...Bratrstvo nám poslalo pěkný koťátko na hraní!!" ozval se pobavený hlas. "Tak co jí poslat pozdrav od GDI??!!??" ozval se druhý pilot, pak bylo slyšet jak jeden z letounů vypálí pár raket. Jedna tě předežene a vybuchne před tebou. Další ti prosviští kolem hlavy a rozmetá jeden stánek. Orcy si s tebou hrají a pronásledují tě až do Bílého domu. Který je až moc divně tichý. A cosi ti říká, že nejlepší by bylo začít v legendární oválné pracovně... |
| |
| Po raketách a pronásledování jen čekám, až na mě začnou pálit i tanky. Takové pozornosti pro jednoho člověka, to si snad ani nezasloužím. I tak jsem stále myš, nastrčená a pronásledovaná, zjevně hnaná do pasti. Jinou možnost už ani nečekám. Prostřelím blízké okno a vlezu dovnitř. Doufám, že už nebudou čekat a budu mít chvíli pocit, že mě tam vlastně nic neohrožuje. |
| |
| Alex V Bílém domě je liduprázdno, tu a tam nějaká hlídka GDI, ale jinak nic. V Oválné pracovně je ticho, klid, až moc klid. Akorát prezidentské křeslo je otočené k oknu. Najednou je v celé budově absolutní hrobové ticho. Jenom to křeslo tiše zavrzá... |
| |
| Kdybych byla normální, měla bych strach. Ale nejsem, takže cítím spíš silné napětí z toho, co mě čeká a jak rychle to bude pálit, takže si hledám i případný úkryt. Leda by měli něco nového, co potřebují odzkoušet, ale na to nejsem moc stavěná, takže tomu neřeším. Pořád jsem jen maso a kosti, ženská, jen s výcvikem. Žádná mocná zbroj. Trocha nervozity, ale jsem taky nedočkavá. Taková divná situace a vše kolem, jako by mě sem skutečně nahnali. Jenže proč? Nejsem nikdo v porovnání s jinými. Vím jen to, co musím, takže nemůžu být ani užitečná. Jednou zbraní na křeslo namířím a vystřelím. Páni, taky by tam mohla být bomba.. nebo někdo od nás. V hlavě se mi odehraje skutečný hororový příběh, ale nechci na to myslet. To by nemohla být pravda. |
| |
| Stará známá Jenom po tom, co vyklidí dům a za nedlouho se ozve výstřel, tak potichu dojdu k centru. Spatřím starou známou. Potichu odjistím zbraň a pak jí namířím na hlavu. "Koho to nevidím?" zeptám se jí. Sleduju jí se zbraní namířenou na její hlavu... |
| |
| To jsem fakt idiot, že mu na to vždycky skočím?! Rozčílím se, když se ohlédnu, ale rázem mi dojde, jaká divná je to náhoda. Skoro bych tipovala nějakou odplatu, ale nemohl vědět, že tady budu zrovna já.. nebo ano? Zamračím se, ale zároveň si trochu oddechnu, i když předčasně - a v tu chvíli, ačkoliv mi ruce se zbraněmi o něco poklesnou, protože hrát si na hrdinku by se nemuselo vyplatit, se tázavě ohlédnu ke křeslu. |
| |
| Je to ona... "Pěkný křeslo co?" zeptám se jí a usměju se. "Jenom škoda, že jsi ho prostřelila, bylo docela pohodlný." řeknu ironicky. "Nech mě hádat...zase máš důležitej úkol co? Něco jako morální podpora tvých "bratrů"? zeptám se a zatlačím jí víc do místnosti. Pak jen zavřu dveře. "Co s tebou??" nadhodím otázku a dívám se na ní... |
| |
| Trochu jako děcko, ale ne, nebudu se s ním bavit. Místo toho jen pohotově vypálím a svalím se do strany, aby mě neměl rovnou na mušce, jenže hrát tady na schovku nemá dvakrát smysl. |
| |
| Deja Vu? Jen tak tak uhnu. Místo střelby po ní rovnou skočím. Když se mi podaří jí povalit k zemi, tak jí odzbrojím "Opravdu se ti nezdá že je to zvláštní, zase se tu vidíme?" zeptám se jí a zamířím na ní vlastní zbraň. "Minule jsi uspěla. Tentorkát máš smůlu děvenko.." sundám si helmu a dívám se na ní. "Protože tenhle barák dostaneš jen přes mojí mrtvolu..." oznámím jí. |
| |
| Smůla nad smůlu, krutý osude. Nevím, jak je tohle možné, ale vytáčí mě to. Znovu on, znovu já, a opět má navrch hned ze začátku. "Třeba jsi mě chtěl vidět, tak sis to zařídil," procedím mezi zuby a vztekle se zavzmítám, ale je to v podstatě marné. I když mě překvapil tím, že si sundal helmu. Nemusel. Otevřu pusu, ale pak sklapnu a usměju se. Buď mě teď zabije, nebo chci vědět, o co tady jde. |
| |
| Nějak si fandíš... "Jak jsem asi mohl vědět, že pošlou zrovna tebe kočičko.." řeknu a dívám se na ní. "Přístavní správu si možná zníčila, ale Bílej dům nedostaneš, aniž by jsi mě tentokrát zabila..." dodám a pomalu jí zvednu a dovedu jí ke křeslu prezidenta a usadím jí tam. "Pohodlný ne?" zeptám se provokativně a stále na ní mířím. "Pěkná holka..." pomyslím si. "Co, už zase??" vystřelí mi do mysli otázka. Avšak nepřestávám se na ní dívat. |
| |
| Křeslo neuzvednu a nic pořádného, pro co bych se mohla opravdu rychle natáhnout nevidím. Každopádně jestli čeká, že budu jen tak sedět a poslouchat ty jeho řeči, které mě mají vyprovokovat, pak se mýlí. Byť jdu do sebevražedné akce, vrhnu se na něj. Chtěla bych ho srazit, ale dál nad tím neuvažuju, protože moc nedoufám v úspěch, když na mě míří. |
| |
| Commando "Zamlká?" zeptám se a dívám se na ní. "No, hoši budou rádi, když jim předhodím Commando Bratrstva. Budou mít hračku na hrání." dodám zlomyslně a opřu se o opěrky křesla. "Něco, co mi chceš říct, než tě do prstů dostane InOps?" zeptám se jí. |
| |
| "Čekala bych, že hry baví spíš tebe," ušklíbnu se a uhnu pohledem do strany. Vytáčí mě, a ani snaha zůstat klidná už nepomáhá. Jak někdo může pořád mluvit, navíc takové hlouposti. "Kdybys to chtěl udělat, už jsme pryč. Tak o co ti jde? Nemáš mě čím svázat, bojíš se mi dát ránu a nechceš mě ohrožovat?" prudce otočím hlavou, spoléhám na to, že tak na tu chvíli odvedu jeho pozornost, a pokusím se mu vrazit pěstí. |
| |
| Co to dělám? Její pěst chytnu a dívám se na ní. "Holka, kdyby jsi se nesnažila..." řeknu a dívám se na ní. "Taková pěkná holka..." dodám a sleduju jí. Pohled na ní, jak tam sedí mi v hlavě vyvolává touhu udělat šílenou věc, která se ale jaksi vyrve ven. Během vteřiny jsem se viděl jak jí líbám i když nevím co mě to popadlo. Něco mě k tomu prostě nakoplo... |
| |
| Strnu. Tohle bylo poslední, co bych od něj čekala. Co bych vůbec kdy čekala. Kulky, rakety, zbloudilé střepiny, s tím člověk tak nějak počítá, ale tohle? Sedím proti němu, strnulá, oči vytřeštěné překvapením. V jednu chvíli pohnu rty, ale hned se zarazím, i když hlavu neodvrátím. |
| |
| Probuzení I přesto, že ten okamžik je krásný, procitntu relativně rychle a podívám se na ní. "Ty vole, co to děláš? Líbáš tady nepřítele!!" pomyslím si a dívám se na ní. Okamžitě se narovnám a snažím se dostat zpět do soustředění, ale jde to fakt dost těžko, když si vezmu, co jsem právě udělal.... |
| |
| "Dobrý?" vyplivnu. "Teď mě tady znásilníš, než mě předhodíš jiným?" dodám hořce a upřeně ho sleduju. Ne, že by mi ta pusa nelichotila a tak dále, ale je to prostě nemožně nežádoucí. Navíc mě to vyvedlo z míry natolik, že s ním znova mluvím a ještě to není nic světoborného. Měl mě raději zastřelit. |
| |
| ??? "Co?" vymáčknu ze sebe a podívám se na ní. "Ne, neblázni. To by byl nehoráznej průser. A vůbec nemám nic takového v plánu..." řeknu zcela popravdě a pro jistotu udělám dva kroky od ní, aby mě nic nepokoušelo. Tohle je nehoráznej průser, protože nevím co mě to popadlo a hlavně PROČ mě to popadlo. A zrovna u ní, u nepřítele. U někoho, kdo mě v nestřeženém okamžiku může zabít a aniž by hnul brvou.... |
| |
| Je to hnusné, chvíli se mi ta myšlenka příčí, ale zdá se, že je z toho o dost víc mimo, než já. Zašklebím se, ale tak neurčitě, jako by mi ta odpověď vadila. Postavím se, udělám krok k němu a natáhnu ruku, abych si ho přitáhla. Oči přibité pohledem k jeho obličeji. |
| |
| ???? Událost mě tak rozhodila, že jsem zapomněl jí hlídat. Což se mi očividně mělo stát osudným. Vztyk, krok ke mně, natažená ruka.... Pak jen vnímám všechno tak nějak zpomaleně, to jak si mě přitáhla, o dalších věcech ani nemluvě... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Ruku, kterou jsem si ho přitáhla mu položím na záda, druhou zlehka položím na rameno, po kterém vystoupám až ke krku, kde prsty o něco klesnu pod zbroj, ale pak jedu po šíji do vlasů. Tehdy se na něj těsně namáčknu i tělem, i když pořád hodně něžně proti tomu, co minule předvedl on. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Jenom co mě políbí jednou, tak se v první chvíli ještě divím co se to vlastně děje, ale při druhém už nic jiného neřeším, jenom na zem hodím pušku a už nic jiného neřeším. Opětuju jí polibek a rukama jí chytnu kolem pasu a přitisknu si jí k sobě. Ruka, která držela spoušť, teď najednou odpočívala na jejích bedrech, zatímco druhá se protáhla na záda a odtamtud na její zátylek. Za normální situaci by stačilo jí jenom tím krkem trhnout a byla by mrtvá. Ale teď, teď bych to neudělal, protože se instinkty vojáka odsunuly někam do pozadí. Jeden polibek střídal další, zatímco ruka na jejích bedrech sklouzla o něco níž... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro A já ho tady místo čehokoliv, abych se ho zbavila, mačkám k sobě a líbám. Skutečně jsem to chtěla udělat, při první příležitosti, ale najednou to nejde. Vjedu mu rukou do vlasů a během chvilky sklouznu zpátky na krk a odtamtud zlehka na čelist a tvář. Druhou rukou si ho stále držím blízko sebe, kdyby si to rozmyslel. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Během polibků jí rukou přejedu rukou po zádech. Pak jsem jí zvedl do vzduchu a položil jsem jsem jí na stůl. Ruku ze zad jsem přesunul na její břicho a přejel jsem po něm. Znovu mě napadla možnost, že stačí málo aby jeden z nás toho druhého zabil. Rukou jsem jí brouzdal po břiše a přitom jsem jí stále líbal. Druhá ruka sjela z krku po trupu na stehno a tam pomalu přejela ke koleni a pak zpět k pasu... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Možná je to právě tím, že každý stojíme na druhé straně, možná něčím úplně jiným, ale to vzrušení, které mnou prochází, se dá jen těžko zastavit. Čím dýl to trvá, tím víc se mi líbí ho líbat, tím víc ho skutečně chci. Rukama slepě hledám lem zipu nebo čehokoliv, abych z něj dostala to proklaté brnění pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Když si ucítím jak šmátrá a hledá jak sundat zbroj, tak se narovnám a rychle než si stihne všimnout sundám pancíř co je přes hruď, tudíž jediný další pancíř je na kolenou. Z pod pancíře jenom koukne bunda, přičemž na straně srdce je insignie GDI. Jenom co je pancíř dole, tak se opět sehnu k ní a znovu jí začnu líbat, tentokrát o něco víc vášnivěji a něžněji. ruce se vrátí do původní polohy akorát ta co si štrachá na jejím břiše vklouzne pod ten její korzet, nebo co to vlastně je... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Jenže to vše trvá jen chvíli, než mi vlastním přičiněním dovolí prsty kopírovat jeho vlastní svaly, ne jen zbroj. Dlouho s rozepnutím bundy nečekám, i když dál jsem přerušena jeho nenechavou rukou. Cvičeným pohybem uvolním korzetový svršek a nechám si ho volně sklouznout do klína, rukama už nedočkavě šmátrajíc pod bundou. A i když jeho rty jen nerada opuštím, sklouznu polibky na tvář a krk, až ke klíční kosti. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Jedna z rukou pomalu klouže po jejím boku, zatímco jí věnuju jeden polibek za druhým. Její ruce mi dávají zapomenout na rozdíl mezi námi. Je mi jedno to, že já sloužím GDI a ona Bratrstvu. Je mi jedno že každý věříme něčemu jinému. Teď vnímám jenom jí, její tělo, její krásu, její vášnivé polibky a žhavé dotyky. Odmítal jsem jí pustit a kašlal jsem na to, že je nepřitel a že bych jí spíš měl zabít, než jí tady věnovat polibky... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Volnou rukou zatím doputuji k lemu kalhot, i když tentokrát tolik nespěchám, jak brouzdám po křivkách svalů. Divokostí polibků nešetřím, i když sem tam se v krátké chvíli přece jen svedu uklidnit a být taky něžná, i když stále dost provokativní na to, abych dávala najevo, jak o něj stojím. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Polibky jsem jí oplácel co nejlépe jsem svedl. Nechal jsem její ruce ať si brouzdají po mém těle, protože její dotyky mě rozpalovali čím dál víc. Chvíli jsem jí nechal naprostou volnost, pak jsem jí přitiskl k sobě, zvedl jí ze stolu a přenesl jsem jí k jednomu z gaučů, co v pracovně byly. Opatrně jsem jsem jí položil a pak jsem směřoval polibky od jejích rtů, přes krk, přes ňadra, kde jsem polibky moc nešetřil a schválně je protahoval, přes bříško k pasu a zase zpět k jejím smyslným rtům... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Vlastně to jen vyburcovalo mou touhu a jestli jsem ještě měla nějaké pochyby a chtěla s tímhle vším rychle skoncovat, bylo to pryč. Zatímco dravě laskám jeho rty, obě ruce mi sklouzly ke kalhotám a prsty si hbitě poradily z rozepínáním. Pak ale hravě vystoupaly po bocích nahoru, až na lopatky, aby krouživými pohyby zase slétly dolů a zkoumavě se zabořily pod látku kalhot. Olíznu mu spodní ret, zlehka do něj kousnu, a s jeho obličejem v dlaních, snad na něj skutečně zkouším nějakou hru, když ruce nikde příliš dlouho nepobudou, jej líbám. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Zatímco jedna moje ruka ji něžně svírala, jako by se bála, že jí uteče, druhá se věnovala jejím kalhotám. Jen co se se kalhoty umoudří, ruka vklouzne dovnitř a pomalu míří do její intimní zóny, kam by asi vzhledem k tomu, že je Commando asi nikoho moc pouštět neměla. V okamžiku, kdy ruka dosáhne svého cíle jí dlouze, vášnivě políbím a druhou ruku jí položím na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Od té chvíle jsem jen těžko k zastavení, strhnu mu kalhoty a opatrně přejedu dlaní po jeho mužství, druhou zatím strhnu kalhoty sama ze sebe, abych v dalším nepříliš dlouhém okamžiku objala jeho tělo nohou, druhou spustila přes okraj pohovky a znovu se prohnula, jen aby se se mnou už konečně spojil. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Tak nádherná, smyslná, vášnivá, něžná a smrtící k tomu. Ani mě nemusela pobízet, pomalu jsem se k ní přitiskl a zároveň si dal pozor, aby spojení nebylo moc hrubé, ale spíš něžné, vášnivé a jemné. Během spojení jsem jí líbal co nejvášnivěji umím. Nechtěl jsem nic nějak uspěchat, nerad bych tenhle nádherný okamžik překazil nějakou hloupou chybou... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro V hlavě mám dočista prázdno, krom pocitu štěstí a spokojenosti. Užívám si polibky, využívám každé chvíle, kdy jen na vteřinku přestane. A zlehka přirážím, nemůžu se totiž kromě jiného zbavit toho, že zkrátka musím, jinak nebudu spokojená, zblázním se a kdo ví, co všechno ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Moje ruce se obtočí kolem jejího pasu a i přes všechnu tuhle božskou manu vidím jak se moje tělo pokládá na gauč, zatímco ona se z mého pohledu nade mnou sklání jako nějaká bohyně. Ruce pustí objetí kolem jejího pasu a lehce přejedou po jejích bocích k hrudi až na prsa, která pohladí co nejněžněji to jen jde... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Rukou se na chvíli zachytím okraje gauče, špičkami prstů druhé brouzdám po nepřítelově hrudi a břichu, podle toho, kam dosáhnu. Nějakou dobu sleduju jeho obličej, ale pak oči prostě zavřu a nechávám se unášet tím, co by nikdy nemuselo skončit. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Nejvíc z mých polibků padlo na jejím krku. Další polibek jsem věnoval jejím rtům a ničemu jinému. Její tělo bylo jako droga, které se nemůže člověk nabažit... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Skloním se zpátky k jeho rtům a začnu si je znovu vychutnávat, nejdřív po malých kouscích, ale pak znovu vášnivě a neodbytně, jak chtíč nemizí. Připadá mi nemyslitelné, aby tomu bylo jen na chvíli jinak. Že by se to nestalo, že se to nemělo stát. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Její polibky jsou neodolatelné, skoro až návykové. Nic tak krásného jsem dlouho nezažil. Je až skoro ironie osudu, že takovou krásu zažiju s nepřítelem, jež by mě mohl bez problémů zabít. Každý polibek se snažím prodloužit co nejvíc to jde a vychutnávat její rty. Dokonce si jsem jistý, že kdyby sem někdo z našich vrazil, asi bych ho vlastnoručně zastřelil. Nenechám si tenhle nádherný okamžik kazit... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Prázdno v hlavě trvá, ženou mě jen málem zvířecí pudy. Touha, spousta chtíče. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Po chvíli jí něžně obejmu a položím jí na gauč a lehnu si za ní, aniž bych porušil to úžasné spojení mezi námi. Jednou rukou přejedu po ňadrech a zároveň jí tisknu jeden polibek za druhým. Snažím se tuhle chvíli vychutnat co nejvíc to jde... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Pochyby jsou pryč, i když mi v hlavě ještě několik okamžiků zní hořká myšlenka na to, že se mě jen pokouší ovládnout a přebrat velení, i když si tuhle pozici chci udržet já. Jenže tohle není soupeření. Prsty mu zlehka vjedu do vlasů, chci mít na pár okamžiků naprostou jistotu, že mě bude líbat. Snad ani neví, jak moc úžasné jeho polibky jsou, dokonalé a rozpalující stejnou měrou, ne-li chvílemi více, než cokoliv jiného. A ten zbytek, jeho mužská dokonalost mezi mými stehny je jen třešnička na dortu, kouzelná a pomalu mě dohánějící k šílenství. I proto chci jeho rty. Dávají mi zapomenout, že bych jej už brzy mohla sevřít ve slastném vyvrcholení. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Přírazy jsem trochu zpomalil, abych tuhle nepopsatelně nádhernou chvíli prodloužil co nejvíc to jde. Takovou touhu ve mě nevyvolala žádná jiná žena, co si tak vzpomínám. Lačnil jsem po jejích rtech, jejích dotycích i její vůni, prostě po ní celé. Jednou rukou jsem si jí přidržoval, aby mi náhodou neutekla a druhou jsem sjel po jejím smyslném těle až ke stehnům, kde jsem zpomalil a pak jsem se vrátil kousek zpět k jejím hýždím a něžně jsem je stiskl, zatímco jsem se vpíjel do jejích rtů... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Ze rtů sklouznu po tváři ke krku, a pak se vrátím výš, abych zlehka olízla okraj boltce jeho ucha a pak se s o něco větší dravostí zakousla do ušního lalůčku. A pak znovu, prodlouženo o krátké promnutí mezi rty. .. nepřítel.. Několik kousnutí, stále jen rozverně hravých, směřuje i na krk a odtud směrem k rameni, než se toužebně vrátím k jeho horkým rtům a neodbytnému jazyku. Dlaněmi přejíždím po svalech, místy zaberu nehty hlouběji do kůže. .. GDI.. Stále ho nemám dost. Jak chutná, jak voní.. všechna ta drsnost a jemnost v jednom. Uhnu jeho rtům a čelem se mu opřu o rameno, dech zrychlený. Vtisknu mu polibek na klíční kost, ale pak se s polohlasným dlouhým vzdechem zakloním a prohnu v zádech, protože jakákoliv snaha o to zdržovat nevyhnutelné byla marná. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro To všechno bylo uzavřeno v jediné ženě, a to v ní. Její kousnutí jsem vnímal jen jako kdyby mě kouslo kotě. Nechal jsem jí, aby si mě okusovala a rukama jsem silněji stiskl její hýždě. I když vrchol se nedal oddálit, což bych u ní uvítal. Když vidím jak vrchol u ní již dorazil, cítil jsem že jsem na řadě. Ještě několik přírazů a vrchol dohnal i mě. Ale předcházelo mu napnutí všech svalů v těle a jejich následné uvolnění. Když bylo po všem, což se mi vůbec nelíbilo, tak jsem si jí k sobě něžně přitáhl, dlouze políbil a objal jsem jí, přičemž prsty jsem bloudil po jejích zádech... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Než si jej přitáhnu k sobě. Chci na sobě cítit jeho váhu, ten tlak, i kdyby mě měl rozmačkat. Nechci ho pouštět, i když docela rychle střízlivím - myšlenky jsou jasnější, žděšení, trocha odporu k němu k sobě samotné, pocit viny a mnohem víc. Vše špatné, včetně pocitu, že teď bych měla zasáhnout a skončit to jednou pro vždy, se dere na povrch. A přesto, jaká ironie čiší z těch všech nepochopitelných protikladů, nic z toho cítit ani udělat nechci. Ještě chvíli.. klidu a spokojenosti. Ještě kousek jeho. Vtisknu mu polibek pod ucho, rukama ho stále tisknu k sobě, i když už ne s takovou naléhavostí původní tužby pocítit jeho plnou váhu na svém těle. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Protože tohle by mohlo být bráno za zradu. Ještě chvíli jsem jí líbal, jak mě napadlo a pak jsem se na ní podíval. "Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, přeci jen to není jen prostitutka oblečená v postroji Commanda Bratrstva. Vím, že z ní víc nedostanu, protože to mi jasně ukázala, že opravdu nemá v plánu mluvit. Chtěl jsem z ní dostat aspoň to jméno, když už nic jiného... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Je to divná chvíle, divná situace, když na mě mluví. "A k čemu ti to bude?" přece jen toho ale využiju k dalšímu dlouhému polibku, který mu chtě nechtě ukradnu. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Jen jsem zvědavý." řeknu a znovu jí vtisknu polibek na krk. "Taková krása přeci musí mít jméno..." dodám a znovu dlouze jí políbím. Moje volná ruka bloudí po jejím nádherném těle, jako by se jí nemohla nabažit.... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Abych já nebyla zvědavá, jestli to zvládneš ještě jednou..," usměju se.. a v tu chvíli připadám sama sobě cizejší, než předtím. Zatracené hormony a všechno kolem. "Alexandra," dodám po kratší odmlce. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro To že je z druhé strany neřeším. Je tak krásná, tak smyslná a ještě spousta dalších věcí. "Jack." řeknu a znovu jí políbím. "Jsi jedna z nejkrásnějších žen, co jsem kdy viděl Alexandro.." dodám a dívám se na ní... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Jenže z té neřešitelné situace budu muset nějak vyklouznout a doufat, že je to naposled, co se vidíme. I když.. potkávat ho častěji, za jiných okolností, kdyby to končilo takhle, nu, dala bych si říct. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Obejmu jí kolem pasu a polibky na její adresu nešetřím. Když už se mi dostalo šance okusit její rty, chci jí využít. "Kvůli ní bych klidně odešel z armády..." napadlo mě, ale myšlenku jsem raději rychle potlačil, protože nevím co bych jinak dělal. Prsty jsem jí přejel po páteři od kostrče až k hlavě. Cítit na svojí kůži její bylo něco..přímo nepopsatelného... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro zaostřím na chvíli ke dveřím. Nemám ponětí, jak dlouho jsme byli mimo, jenže přehnaný klid, když se očekává akce, by mohl vyvolat nečekanou zvědavost a vpád dovnitř. Sice je tu on, jako Commando, ale venku měli dost techniky na to, aby tady bylo i pár dalších pěšáků. Jinak ale zůstávám docela klidná, tělem co možná nejvíc přitisknutá k němu, s rukou zlehka přehozenou a hladíc ho prsty. Idylka ve válečné zóně. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Proč se ptáš? Bojíš se že by sem někdo vrazil?" zeptám se a lehounce jí políbím. Nedivím se jí. Taky bych si nebyl jistý, kdybych prožíval takovouhle chvilku na území Bratrstva a věděl, že kdykoliv, kdekoliv sem může někdo vtrhnout. Chápu že nestojí o to, aby sem vrazil někdo z našich a nezačal střílet jako magor... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro odpovím stroze s polovičním úsměvem a ukradnu mu další dlouhý polibek. Ve své podstatě je představa vpádu a šoku dotyčného vtipná, ale kdyby se to rozšířilo. Kdyby.. tisíceré kdyby. Přejedu mu palcem po tváři a pak krátce kopíruji hranu čelisti. Další polibek. Přejíždím rukou po jeho těle, ale myšlenkami jsem střídavě úplně jinde. Jak dobře mi bylo před pár minutami, žádné starosti, jen dokonalé prázdno a vzrušení. Výborné. Normálně se člověk asi může jen tak zvednout a jít, bohužel, tohle mě mine. "Co budem dělat?" nechce se mi ho zabíjet, ne dnes. Příště snad, až se uklidním, proberu si to. Ale, kruci, je to jen chlap. Zatraceně hezkej a skvělý milenec, jen z druhé strany. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "No, tak to nevím. Co by jsi chtěla?" zeptám se jí a znovu jí políbím. Nejraději bych s ní ležel jen tak v posteli, ne tady na gauči. Rukama bloudím po jejím těle a snažím se jí nabažit. "Ale vím, že bych tu chtěl s tebou ležet ještě nějakou dobu...Alexandro." řeknu a znovu jí políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Tak chvíli počkej, já si jen odskočím," oplatím mu polibek, pohladím ho po tváři a ještě chvíli si ho prohlížím. Docela dost dobře by z toho byla krásná idylka, nebýt války. Pak se zvednu a začnu se oblíkat, nestojím o to běhat tady nahá. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Jen doufám že mě nečeká bouda.." řeknu si podezřívavě a dívám se za ní. Když je pryč, tak na sebe natáhnu alespoň kalhoty, abych tu nebyl jen tak, pokud by sem někdo vrazil... |
| |
| Dopnu pás se zbraněmi a rozhlédnu se, ještě než za sebou zavřu dveře. Do háje.. jestli tu někdo bude. Vlastně se mi ani nechce vracet do boje, chci - málem jako malé děcko - prostě domů, umýt se, uklidnit se a být pár dní v pohodě. Zamířím do nejbližšího pokoje, kde hledám tolik vděčný kabel od čehokoliv a židli. Nebo možná spíš křeslo. Pak už jen spěchám a snažím se být co nejvíc zticha, i když tímhle vším si nadeženu sotva pár minut. Zajistím kliku, podsunu ji křeslem. Dřív nebo později se tím dostane, chabá jistota, jak ho udržet v jedné místnosti. A pak rychle vyrazím, abych mohla dokončit svůj úkol. S potměšilým úsměvem na rtech. Na jednu stranu mě to mrzí, ale na druhou, co čekal.. takhle válka nefunguje a naše situace nemá moc jiných východisek. |
| |
| Vítězství? Alex Po tvém mistrovském plánu jak udržet Jacka v místnosti se ti podařilo zabarikádovat, ale jaksi ti nedošlo, že oválná pracovna má dva východy, což by nebylo tak špatné. Až na to, co by nebylo divné, i tak máš náskok, ale horší bylo to, že tě někdo sledoval, jaksi se mu podařilo tě nahnat do vstupní haly Bílého domu, kde všechny dveře byly zavřené, až na ty, kterými jsi přišla. Ale jen co jsi udělala krok jakýmkoliv směrem, tak se rozletěly všechny dveře, ve dveřích vedoucích po budově se zjevila pěchota GDI, dokonce i v chodbě, kterou jsi přišla. A dveře vedoucí ven obsadila obrněná pěchota GDI (Zone Trooper). Všichni na tebe mířili zbraněmi. Klasická puška GDI by nebyla takový problém, ale síla Railgunů obrněnců byla daleko horší a vůbec ti to nehrálo do karet. "Zahoď zbraně!" zahřměl jeden z obrněnců. |
| |
| Výraz v obličeji mi ztvrdne. No výborně. Kolik dalších chyb kvůli jednomu.. Proklínám se v duchu a zvažuji, kolik toho můžu udělat. Stejně mi přijde trochu divné, aspoň teď, když už ne nic jiného předtím, že tady je tolik jednotek. Kvůli jednomu Commandu až moc, zdá se mi. Periferně změřím vzdálenost k nejbližšímu protivníkovi, rozeběhnu se jeho směrem a s palbou, a malou myšlenkou na to, že bych měla sakra štěstí, abych z tohohle vyvázla, se pokouším dostat za něj, zároveň ho vyřadit a zpoza něj se nějak bránit zbytku. I když myslím, že je to marný plán a nedoběhnu ani do půlky trasy, ale.. chytit jen tak se nenechám. |
| |
| Alex Nejblíž ti byl jeden z obrněnců, kterého se ti sice podařilo zaskočit, ale ostatní byly pohotovější a vzápětí už ti na hlavu mířil tucet Railgunů, které zblízka vypadali daleko hrozivěji, než Laser bratrstva. "NA KOLENA!" zahřměl znovu obrněnec a bylo slyšet jak ostatní odjišťují pušky jedna z nich dokonce spustila a kulka prosvištěla kolem tebe a odrazila se od jednoho obrněnce do zdi. Nikdo z přítomných se však ani nehnul, protože náhodná střela je prkotina proti tomu, že mají co dělat aby tě zpacifikovali. |
| |
| Zdrhla Ještě chvíli jsem čekal a pak jsem se nasoukal do zbroje, nasadil helmu a zrovna v tu chvíli jsem zaslechl střelbu. Tak jsem se vydal dveřmi co jsem přišel. Zablokovaný. "Ta mrcha!" řeknu a rozběhnu se ke druhým dveřím a chvíli kličkuju, než doběhnu do haly, kde pěchota a obrněnci drží Alex v šachu. Střelil jsem po přítomných pohledem a pak jsem zabodl pohled do Alex. "Zdrhat se nevyplácí co?" pomyslel jsem a díval se na ní. |
| |
| Na chvíli mě to zarazilo, dost na to, abych viděla přibíhat jejich Commando. No, těžko mu můžu mít za zlé, že mi tvrdil, co mi tvrdil. Kolikrát asi může člověk uniknout smrti? Usměju se. Jestli čekají, že se nechám chytit, pak mají smůlu. To opravdu v plánu nemám. Své selhání jsem si dneska už vybrala, další ránu Bratrstvu nepřinesu. Vystřelím po tom, který pravděpodobně mluvil a pokusím se o útěk. O cokoliv. |
| |
| Alex Voják, který mluvil schytal přímý zásah a otřesený ze šoku se sesunul k zemi. To se ale ostatním nelíbilo a praštil tě pažbou zbraně do obličeje. A rána Railgunem pěkně bolí. Jelikož to byla docela šlupa, tak tě poslali do bezvědomí. Probudila jsi se až v transportéru Ox. Kolem tebe samý obrněnci a Commando. Jelikož Commanda GDI vypadají všechna stejně s helmou na hlavě, mohla jsi usuzovat, jestli je to Jack. Commando si ti nijak zvlášť nevšímalo a věnovalo se hovoru s obrněnci. "Tak co bude teď? Máme tu vraždící bestii z bratrstva poslat pod kytičky?" zeptal se obrněnec co stál u tebe, chytl tě za vlasy a silným trhnutím ti zaklonil dozadu. "Ne! InOps s ní chtějí mluvit. Myslí si že nám může něco říct o záměrech Bratrstva. Být Commandem v Bratrstvu je hodně významný post, takže se před nimi velitelé Nodu nebojí mluvit otevřeně. A když nic neřekne...nevadí, InOps mají hračku. Případně kluci v kasárnách, kdo ví?" odpovědělo Commando a v jeho hlase byla znát ironie a sarkasmus... |
| |
| Hlava mě bolí jako střep, když se proberu. Je docela kupodivu, že ještě žiju, ale je to mínus těchhle chlapíků, že si hrajou s ohněm. Nehodlám se jen tak vzdát, vždycky je možnost na útěk, nebo alespoň na to někomu slušně nakopat zadek. Špatné je, že zadek zrovna teď nakopali oni mě. Dobré, že si myslí, že to stačilo. Dává mi to jisté pomyslné výhody. Když mě jeden z nich chytí za vlasy a zakloní, jen vztekle zasyčím a zazmítám se, ale ještě nějakou dobu nestojím o skutečné problémy a další rány, o novou bolest z vlastní viny, takže je to dost decentní projev. Mohla bych se začít ptát, jestli je tu Jack, možná prosit a dostat ho tím do problémů, ale k čemu? Taková pomsta je mi k ničemu, chabá útěcha. Navíc za tohle vlastně nemůže, jsem tu díky vlastní hlouposti, chybám a vzpurnosti. Kdybych jednala tam dole jinak, třeba jsem mohla utéct. Co naplat. Jejich řeči vnímám jen okrajově. Není to nic, co by se nedalo čekat. Jsou to jen chlapi, jako všude, stejné řeči a stejné výhružky. Navíc si myslím, že u GDI jsou pořád přece jen humánnější než u nás, ale.. i my zabili pár zajatců i našich vlastních zrádců rychle. Takže nakonec, kdo ví. Zanechám úvah nad tím, kdo je brutálnější, a po tom, co se ještě jednou řádně sjedu všemožnými výčitkami, začnu se rozhlížet, co by mi k něčemu mohlo být. Klidný let to určitě nebude. To nemám v povaze. Nakonec ale zhodnotím svou situaci jako zlou, takže zaútočím proti ostatním tak, jak mi to situace dovoluje. Raději budu snášet výsměch za to, jak marně se bráním a škubu jako ryba, než abych jen čekala na přistání. |
| |
| Alex - OX transport Vojáci GDI nespadli z višně, byly by idioti, kdy tě nechali rozvázanou. Svázali tě docela těsně. Když si všimli jak se bráníš, jeden z obrněnců ti vrazil facku a zavrčel. "Máš to marný čubko, nemáš jak utéct.." Už se napřahoval k další facce, když mu ruku zarazila ruka Commanda. "Nevím, kde jsi to viděl, mlátit ženu. I když je z bratrstva, neznamená, že jí budeš mlátit! Jedinej, kdo jí může praštit je další žena..." prohlásí Commando a změří si všechny pohledem. "Nikdo na ní nevztáhnete ruku, je to jasný?" zeptal se kolegů a pak do tebe zavrtal oči. "Máš možnost, začít zpívat, nebo si počkat na InOps. Vyber si. My jsme ta mírnější varianta..." řekl a při slově mírnější se podíval na obrněnce co tě praštil... |
| |
| Rána bolí, ale není to nic hrozného. Krátce střelím pohledem po tom, co se mě zastal. Jak jsem si myslela, jsou slušnější, jestli na tohle přistoupí. Alespoň někdo. "Začínám mít pocit, že byste mě za pár informací i pustili na svobodu, jen abyste se pomstili za Philadelfii," ušklíbnu se. Zajímá mě, jak dlouho jim ta slušnost vydrží. "Každopádně já nic neřeknu," dodám s úsměvem. |
| |
| Alex "No jak myslíš, však InOps z tebe už dostanou co chtějí..." opáčilo Commando. "A teď jí můžu....?" začal obrněnec. "NE!" zahřměl chlap v uniformně Commanda. "To máš nějakej komplex nebo co?" zeptal se a díval se na něj. Ty dva se začali hádat a ostatní, až na jednoho je sledovali. Onen jeden k tobě došel, vytáhl láhev s vodou a se slovy: "Není otrávená!" ti dal napít. Commando si toho všimlo, načež voják opáčil: "InOps jí asi nebudou chtít ve stavu, kdy nebude moct mluvit, nemyslíte??" "Tomu říkám logický myšlení..." opáčilo Commando a podíval se na ranaře. "Stále odmítáš mluvit?? Máš ještě čas začít zpívat. InOps se s tebou mazlit nebudou..." opáčil k tobě a zase do tebe zapíchl pohled... |
| |
| Ono.. i kdyby otrávená byla, moc bych toho nesvedla, abych jí nemusela pít. Ale voda přišla docela vhod, po tom všem.. Ale žádných díky se nedočká, nikdo z nich. Jen se bavím posloucháním jejich rozhovorů a vší silou se snažím vyprostit si aspoň ruku, když už nic jiného. "Na konci je vždycky jen smrt, je jedno, komu co řeknu nebo ne," lehce se usměju, i když rozhodně chuť usmívat se nemám. Raději bych měla jejich krev na rukách. |
| |
| Alex "Bejt to na mě, už jsi dávno mrtvá. Ale Griffin trval na tom, abychom tě předali InOps...." prohlásilo Commando a dřeplo si před tebou. "Asi musíš vědět něco zvláštního, když trval na tom, že máš žít.." prohlásil a všiml si tvojí snahy. "Utáhněte jí pouta!" přikázal a díval se na tebe. "Spousta z nás by tě ráda viděla mrtvou. Váš útok na Philadelphii a útok na Modrou zónu stál životy spousty nevinných lidí!!" pokračoval a v jeho hlase byla jasně znát změnu. "Váš fanatickej útok stál život některé z našich rodin. Mě jste připravili o ženu a dítě!" zavrčel a vší silou tě chytl pod krkem. "A důvod? Víra v toho vašeho psychopata!" znovu trochu zesílil stisk. "Něco ti řeknu o Commandech GDI, my máme důvod být nejlepší z pěších jednotek. Abychom mohli zabránit vraždění nevinných takovými fanatiky jako jste vy! I kdybych dostal příležitost zakroutit tomu tvému "prorokovi" krkem, ženu a dítě mi to nevrátí!!" ještě jednou ti sevře hrdlo a pak tě pustí, pak si sám sedne na sedadlo a dívá se někam za tebe. V transportéru je ticho jako v hrobě... |
| |
| Vztekle zavrčím, když začne hanit Kanea. Jestli měl tohle v plánu, povedlo se, nicméně nevím, pro koho z nás to bude mít horší následky. "Kdybych ještě mohla, zakroutila bych jim krkem sama, za tyhle tvoje kecy," jestli jsem se předtím krotila, už se nesnažím. Znovu se prudce zazmítám, puls zrychlený. Jen ať se lituje, jestli je tohle to, co na Commanda platí. "Možná kdybyste za něco stáli, tak svoje rodiny ochráníte. Je očividné, jaká je pravda," ušklíbnu se. |
| |
| Alex - problémy Jen co jsi skončila, zbraně v transportu se okamžitě namíří na tebe. Cvakání a nabíjení Railgunů nezní moc hezky. Očividně jsi zahrála na citlivou strunu vojáků. Commando kývlo na vojáka co ti dal napít, ten okamžitě zmizel z tvého dohledu a vteřinu na to se objevil a zase ti dal napít. Tentokrát to nebyla voda, ale něco víc. Tvoje oči začala zmáhat únava, stejně jako tvoje tělo. V bezvědomí se ti v hlavě objevil sen. Hlavní chrám v Sarajevu byl zasažen Iontovým kanonem a okamžitě se zhroutil. Záblesk na místnost, která byla v ruinách, všude trosky a pod nimi zavalení členové bratrstva, z pod jedněch trosek vyčuhovala ruka s prstenem se symbolem Bratrstva, jediný nositel tohoto prstenu byl Kane. Jeho ruka se zazmítala a pak se přestala hýbat úplně. Kane je mrtev. "Slečno....probuďte se.....slečno....slečno Harkwoodová..." ozýval se jako by z dálky a s ozvěnou hlas ženy. |
| |
| Převracím hlavu, cukám tělem. Všechno to zoufalství, nekonečné a hluboké, projíždějící celým mým tělem. Nemožnost cokoliv změnit, vzpomínky.. blízkost, vysněná a vtlačená výchovou a vlastními prioritami. "NÉÉ!" zařvu ze spánku a o chvíli později vytřeštím oči. "NE!" trhnu rukama i nohama. Dech i puls mám zrychlené, znovu sebou šíleně zazmítám, než se mi podaří trochu uklidnit. Rozhlédnout se, ujasnit si, že to byl jen sen. Ovšem všechny nepříjemné pocity ve mně zůstávají, jako bych přece jen špetkou sebe nevěřila, že to byl pouhý sen. "Kde to jsem?! Kane..," zarazím se provrtám ženu nepříjemným pohledem. |
| |
| Alex "Jste v sídle InOps, kde, to vám opravdu neřeknu, slečno Harkwoodová." odpoví ti. A kývne a sedne si na opačnou stranu stolu a opře se o něj. Celkem půvabná bruneta, její výraz naznačoval, že nemá v úmyslu se s tebou mazlit. "A o svého precizního vůdce se nebojte....žije, zatím!" oznámí ti, aniž by hnula brvou. "Takže, poprvé mám možnost mluvit s Commandem Bratrstva. A radím vám, buďte vstřícná. Protože moje metody....nejsou tak jemné jako mých kolegů." řekne a na tváři se jí vyloupne mírně sadistický úsměv. "Jaký důvod mělo bratrstvo k útoku??" zeptá se a sleduje tě. V místnosti, která je až na kužel světla osvětlující stůl, tvé křeslo a to, kde sedí vyslýchající, tmavá, je jasně zřetelné, že jsou tam ještě přinejmenším dva další lidé, kteří tě sledují ze tmy... |
| |
| Stačilo mi slyšet, že Kane je v pořádku, je to taková úleva. Vydechnu a kdybych mohla, promnu si obličej. Od toho tady ale nejsem, žádné pohodlí. Teprve potom si prohlédnu jí samotnou i místnost, ve které se nacházím. Upřesnění z jejích úst tomu dodá na důležitosti, stejně jako malá vzpomínka na to, co říkali pánové v transportu, než jsem je uzemnila. A oni hned na to mně. Při její radě jen s úsměvem kývnu. "Mohla bych být na urážky skoupá, ale vaši vlastní muži mě přesvědčili, stejně jako ostatně vy sama, že je cvičíte s hodinami urážek a vyhrožování navíc," začnu, hlasem zcela vyrovnaným, nijak ironickým. "Tedy, nečekala bych, že potřebujete vysvětlit tak banální věc. Vlastně jsem doufala, že jste chytřejší. Důvodem k útoku bylo samozřejmě zničení GDI. Abych byla přesná, byl to další krok k vašemu zničení," hledím na ženu a nehnu ani rvou. Je to, jako bych odpovídala pod přísahou, pravdivě a bez emocí. Dvě potencionální postavy ve tmě neberu v potaz. |
| |
| Alex "Nesnažte se být vtipná, slečno Harkwoodová, nejsme tu zvědaví na vaše rádoby vtipy." odsekla žena a pomalu hrála si s propiskou. "Chci vědět, kdo vymyslel plán na zničení Philadelphie. A bude-li to nutné, nechám to z vás vymlátit. Věřte mi, že je mi jedno jak moc vás to bude bolet..." oznámí ti ledově chladným hlasem. "Takže, kdo má prsty v plánu na zničení Philadelphie?" zeptala se znovu, když v tom ze tmy vylezl voják, na sobě měl zbroj Commanda a něco jí pošeptal, pak se vrátil zpět do tmy. "Tak co bude??" navrátila pozornost zpět k tobě. |
| |
| "Nesnažím se být vtipná, jen odpovídám na váš dotaz. Pokud se vám něco nelíbí, bohužel, máte smůlu. A krom toho máte chybné informace, je to Hawkwoodová," opáčím klidně. A pak znovu přikývnu, aby věděla, že jsem rozuměla. Štve mě, že mají jméno, ale co nadělám. Jestli se ještě někdy vrátím, a já doufám, že se vrátím, budu muset na svém výcviku více zapracovat. Není možné, abych se dostala do zajetí. Takové pochybení! "Plán na zničení Philadelphie vymyslel Nod, nebo též Bratrstvo Nodu, jak je libo. Chcete-li přesnější informace, pak lidé na vysokých postech. Jména neznám," jak dlouho jí asi bude trvat, než vypění? |
| |
| Alex Zatloukání vám stejně nepomůže slečno." řekne stále ledově. "Chci vědět, kdo přesně naplánoval útok!" opáčí stále ledově klidná. "A pokud mi budete tvrdit, že nevíte. Tak lžete. Jako Commando by jste to vědět měla! Commanda mají možnost mluvit se samotným Kanem. A neptejte se, jak to víme..." dodá a podrobuje tvoje chování zkoumání... |
| |
| "Proč bych se ptala? Vy u výslechu přeci nejste," tázavě zvednu obočí, ale dál to nerozebírám. Jen se znovu usměji. "No, tak už víte, že lžu. Já vím, že vy víte, že lžu. Kde je problém? Kde vázne ta kulka do hlavy?" další tázavý pohled, tentokrát pro ty, co jsou tady s námi a ještě jsem pořádně neměla tu čest. Poté mi pohled znovu pomalu sklouzne k ní. "Protože ode mě se nic víc nedozvíte. Jsem Kaneovi věrná, jako nikdo jiný," oznámím bez emocí. |
| |
| Alex "Pro vašeho "proroka" nejste nic, než pěšák v jeho zvrácené šachové hře! On vás obětuje ani si nevzpomene, že jste něco vykonala, jak vám sliboval..." opáčí s naprostým klidem. "A jste pro nás daleko cennější živá, než mrtvá." dodá a kouká do papírů. "Co říká vaše rodina na to, že vás váš "Mesiáš" obětuje a ani si neřekne: Ach sestra Hawkwoodová, ta toho pro bratrstvo vykonala..." zaryje ti do kůže svojí ledovou poznámku... |
| |
| "Bůh taky nikdy pro nikoho nic nevykonal, na nikoho nevzpomněl, jako by se otočil k lidem zády. A přesto v něj věřily a věří miliony," opáčím, tentokrát s úsměvem. "Nečekám, že byste to pochopila. Vaši.. bohové.. shořeli s Philadelphií," úsměv nepolevuje, vlastně se o něco prohloubí, když se zmíní o mé rodině. Otočím hlavu směrem k siluetám ve stínu. "Snažíte se mě dostat na to, co tak rozčílilo vaše Commanda v transportu? Tak či tak, bohužel. Má rodina je Bratrstvo, jim se zodpovídám, hned po sobě. Chápu, co je pro nás důležité a život jednoho, proti tisícům je nic," snažím se úsměv krotit, ale nejde mi to. Snad si ani neuvědomuje, jaký klid to ve mně vyvolává. Každé pomyšlení na Jeho tvář, všechna ta jistota a víra. Je to skoro jako extáze, byť jsem zajatá a blízko smrti. Byť jsem zklamala, sebe i Bratrstvo. Jediné, co můžu udělat, je umřít se vším, co vím, a nic neříct. Uchovat si špetku cti. |
| |
| Alex "Ale on obětuje tisíce jen aby ochránil svůj život, kdyby ze dne na den zemřeli všichni ti, co ho následují, tak by nehl brvou! Není to bůh! Není to Mesiáš. Je to jen obyčejný vrah, s mesiášským komplexem!" řekne ti zcela s klidem. "Ale možná by jste si ráda promluvila s někým, kdo je ve vaší lize." řekla a vstala. "Přiveďte ho!" kývla vojákům, kteří zmizeli. Sama tam pak stála a dívala se na tebe. Po chvíli Commanda přivedla Stín, který měl jen spoutané ruce. "Myslím, že vy dva si máte co říct.." řekla a uhnula z křesla aby vojáci mohli posadit Stín. Pak se oba dva, i ona ztratili z místnosti. Stín k tobě zvedl oči a zadíval se na tebe. "Jak tě chytli?" zeptal se, bylo na něm očividně vidět, že je tu podstatně dýl, v jeho tváři bylo znát že není nadšený ze zajetí, ale taky trochu rezignace... |
| |
| Ženě už ani nemám co říct. Mohla bych se pokoušet jí přesvědčit, dokázat, že dělám správnou věc, které věřím, ale k čemu. Máme vlastní bestie a jí bych raději viděla mrtvou, než cokoliv jiného. Jen se usměju, nakonec může to být jeden z mých posledních úsměvů. Když přivedou Stín, nehnu ani brvou. Jsem tu já, proč ne on. Smůla a nešikovnost se může přilepit na paty každému, i když omlouvat takto své selhání není to nejlepší, co můžeme dělat. Ovšem stalo se, pozdě si říkat coby kdyby. "Nešťastnou náhodou," ušklíbnu se a sjedu ho pohledem. Ani jemu nemám co říct, zpackali jsme to a jsme v háji, víc nic. Rozhodně nemůže nikdo čekat, že bych se tady s ním začala kamarádíčkova. "Máš ze mě vytáhnout něco podstatného?" zeptám se rovnou, avšak nijak útočně. |
| |
| Alex Stín na tebe nechápavě kouká. "Jaké informace? Myslíš si, že bych zradil bratrstvo? Ne. Nejsem zrádce! Raději bych zemřel, než byl tady! Jako zvíře v zoo!" vyštěkne na tebe. "Nebýt toho, že nás zaprodali, nebyl bych tady!!" zavrčel a spoutanýma rukama praštil do stolu. |
| |
| "Dobře," odvětím výstižně vzhledem k tomu, jak se k celé situaci stavím. Na konci, pokud se něco nestane s celou touhle dírou, nebude nic dobrého. A i pak, kdo ví, s jak velkým nadšením nás vezmou zpátky. Z jeho tónu ani podrážděnosti si moc nedělám. Za pár dní bych klidně mohla hysterčin jako teď, ale dokud nejsem tak zoufalá, budou si muset složky GDI zvyknout na to, že holt umím mluvit taky jinak, než jak mluvím ráda. A nejlépe vůbec. "Zaprodali?" nevím, nakolik mu věřit, ale projevím zájem, i když přitom očima zatěkám ke dveřím a vůbec po místnosti. Proč by mi jen tak podstrkávali někoho od nás? Abych si pobyt tady víc užila? Těžko. Měla jsem místo nich střílet po sobě.. |
| |
| Alex "Jasně, zaprodali nás! GDI nás sevřeli do kleští a když jsme žádali posili, bylo nám odpovězeno: Posili nepřijdou, naše síly jsou třeba jinde..." zavrčel Stín a díval se na tebe. "Poslední věc, co jsme zvládli bylo spojit se s ostatními jednotkami v boji, které hlásili, že žádné posili nepotřebují a že o ně nežádali." řekl a klouby na ruce mu zapraskaly, jak sevřel ruce v pěst. "Když jsme se spojili s velením, a znovu žádali posili, tak nám bylo oznámeno, že je nedostaneme, že jsme nepodstatná jednotka. Prý na příkaz samotného Kanea!" při vyslovení jména se mu zúžili oči do štěrbin. |
| |
| Znovu zabloudím pohledem ke dveřím. "Nebo jen výmluva neschopných velitelů. Pochybuji, že se Kane tak úzce zajímá o boje, které vedeme a vydává k nim přímé rozkazy. Ne v téhle době, ale možné je všechno," odvětím klidně. "Skutečně ale počítám spíš se špatně pochopeným rozkazem, který měl ve své podstatě jen upravovat počty vojáků na strategických místech, aby bylo dost sil pro případ, že by se GDI vzpamatovala a pokusila se nám uštědřit alespoň poloviční ránu, kterou jsme dali my jim. Nebo se můžeme smířit s tím, že jsme pouhými pěšáky a postradatelnými jednotkami, ale žádné jednotky v téhle chvíli nejsou postradatelné. Ani na jedné straně," zdůrazním a je to pravda. GDI dostali přímý zásah, potřebují uklidnit situaci, kdežto my jí musíme co nejdříve využít. Mou vírou zkrátka neotřese, ale pokud je na tom ta jeho bídně, měl by o stůl mlátit raději hlavou. Jednak aby se vzpamatoval, jednak aby si naběhl k tomu, aby se jeho utrpení už neprodlužovalo. "Mluvili jste vůbec s našimi? GDI umí překvapit, v době největší nouze, nedivila bych se, kdyby v tom všem měli prsty oni," dodám a tázavě zvednu obočí. Najednou si trochu připadám, jako bych nyní seděla na jejím místě. "A dávej si pozor na jazyk," upozorním ho s jemným úsměvem. Možná zkrátka nejsme dost dobří.. ale věřím, že bych dokázala víc. Nepodlehnout.. kruci, neměla jsem se s ním vůbec zahazovat. Měla jsem ho nechat udělat cokoliv jiného, ne se po něm tak hloupě sápat! Zamrkám a úsměv mi z tváře rychle mizí. Ruce i nohy mám v klidu, z křesla se jen tak nedostanu, takže není důvod se tím zatěžovat a zbytečně si dělat nepohodlí. |
| |
| Alex "Myslíš si, že v rádiu nepoznám vlastního bratra?" vyštěkl na tebe, když viděl, jak pochybuješ o tom, že mluvil s vašimi. "Má víra v bratrstvo je neochvějná. Akorát ve vnitřní Kruh a Kanea už nemám po tomhle důvod věřit. Kdyby jsi tam byla taky. Mluvila by jsi stejně." vstal a zamířil ke dveřím, do kterých kopl. "Doufám že tvá víra v Kanea ti pomůže přežít to, co má GDI v záloze pro ty, co odmítají mluvit!" řekne docela škodolibě a nechá se Commandy odvést zpět do svojí cely. Krátce po jeho odchodu se vrátí ona žena. "Doufám že jste si popovídali. A že teď budete o něco vstřícnější, slečno Hawkwoodová." řekla a usadila se proti tobě... |
| |
| Mlčky sleduji jeho odchod, mám o čem přemýšlet. Jak moc jsou mé vlastní myšlenky poznamenané vlastními činy? Jak moc překrucuji, abych se necítila tolik vinna? S tím, co přijde, to má však jen málo společného. Pozoruji ženu, která se vrátila do místnosti. Taktické, ale marné. "Neřeknu vám o nic víc, než předtím," sdělím jí prostě. "Mučení nebo smrt, sama jste mi řekla, že Kane žije. To je to jediné důležité. Nic víc. A obrátit se to proti mně nepokoušejte, bylo by to marné. Leda byste vy měla co nabídnout mě." |
| |
| Alex "Jelikož nevyjednávám s teroristy. Tak si nemyslím, že by jste naší případnou dohodu dodržela. Ale zkuste říct co by jste chtěla. Jsem docela zvědavá.. opáčila stejně klidně jako předtím, očividně jí tvoje uzavřené chování nijak nepřekvapuje, protože kdejakému jinému vyslíchajícímu by už dávno došla trpělivost. Jí však ne... |
| |
| "Máte mi něco nabídnout, ne se ptát, co bych chtěla. Pokud k tomu nemáte co říct, skončily jsme," protáhnu prsty na jedné ruce. Mohla bych chtít tisíc a jednu pitomost, nebo taky něco pořádného, na co by nepřistoupila. Nemá důvod a sliby, tyhle sliby ve válce jsou o ničem. "Vlastně ani nevím, co čekáte, že se dozvíte. Pozice, jména vyšších důstojníků?" tázavě se na ní podívám. Mohla bych si vymýšlet jedno jméno po druhém, stejně tak pozice našich základen. Mohla bych si vymyslet cokoliv bych chtěla, jak dlouho by jim trvalo ověření? A pak? |
| |
| Alex "A jak mám asi vědět, co by se vám líbilo slečno? Myslíte, že jsem jasnovidec?" zeptá se jízlivě. "Ne, chci aby jste mi řekla, čím bratrstvo disponuje teď. Nějaká vaše zázračná technologie založená na Tiberiu??" opře se o stůl a dívá se na tebe. Zároveň do tebe zapíchne pohled a dívá se na tebe. |
| |
| "Myslela jsem, že jste špička ve svém oboru, že budete vědět, co nabídnout, abych něco řekla. Zřejmě mě ale vyslýchá někdo, kdo by tu rozhodně být neměl, protože se zvládá leda tak kontrolovat," odpovím s úměvem. Tohle je ubohé. Čekala bych od GDI víc, ne takovou slabotu. "Máme něco, co vás ještě hodně překvapí.. a rozdrtí na prach," usměju se znovu, co na tom, že stále mluvím jen o oddanosti a víře. Ona to nepochopí a dokud budu chodit kolem horké kaše, nic nezjistí. Sama se k ní o něco málo nakloním. "Něco, o čem si GDI můžeš nechat jen zdát." |
| |
| Alex "Jak myslíte. Zavolejte Griffina!" houkla ke dveřím a pak se podívala na tebe. "Já jsem se snažila po dobrém...ale nedáváte mi na výběr.." řekne a vstane a zmizí. Krátce po jejím odchodu se otevřou dveře a zase zavřou, ze tmy na tebe někdo zírá. Dokonce jsi mohla zaslechnout odjištění zbraně. |
| |
| Má štěstí, že se odtáhla dřív, než jsem jí stačila plivnout do tváře. Nebo mám možná štěstí já, protože by mi pak taky hned mohla přerazit nos, ale vzhledem k tomu, že to teď bude jen horší, je to nakonec jedno. "Výborně," poznamenám hořce a opřu se zpátky do křesla, ze kterého se nemůžu ani hnout, a čekám, co má voják za rozkazy. |
| |
| Výslech "Kane žije i po smrti co?" zeptám se a stojím ve tmě. A jak ten tvůj prorok bude žít, kdy mu šedou kůru mozkovou rozcáknu po zdi?" nadhodím další otázku, vylezu ze tmy a sednu si do křesla naproti ní, přičemž si hodím nohy na stůl. "Takže, půjde to po dobrém, nebo ti mám zpřelámat hnáty?" zapíchnu do ní oči a pušku mám opřenou o tělo. |
| |
| Trochu se zarazím, přeletím očima místnost, ale očividně jsem příliš podezřívavá zbytečně. Navíc, tady ani není moc z čeho podezřívat, leda jeho, že je o kus větší sadista, než se zdál. "Nezmoh by ses na to. Hm, výborná situace. Těší tě?" nezajímá mě odpověď. Hledím na něj a chci se smát. Dobře mi tak. "Lámej," odpovím už o dost míň nadšeně. Má mi co vracet, má k tomu povolení, výborné. "Protože já nic neřeknu. O nikom a ničem, co se kdy stalo.. nebo stane." |
| |
| Výslech "Jak chceš!" řeknu, vstanu, dojdu za ní a jedním trhnutím jí vyhodím loket jamky a pak ho stisknu. "Tak co? Furt nechceš nic říct?" zeptám se jí. "A bude to horší..." dívám se na ní... |
| |
| Zasyčím bolestí, a pak jen tiše trpím, myslíc na úplně jiné věci, které odvedou pozornost co nejdál od bolesti. Dost dobře to ale nejde. "Hlavně mi rozdrť čelist, abych už ani nic říct nemohla," procedím skrz zuby. Nechci už mluvit, jen si mlčky trpět a čekat, až je to přestane bavit a hodí mě někam do díry. Nebo rovnou zabijí. |
| |
| Výslech "Však ty cekneš!" řeknu a chytnu jí za čelist. "Chceš raději trpět, nebo budeš mluvit?" zeptám se jí a co nejvíc stisknu její loket. "Ježiši, tak cekni! Nebuď hloupá!" pomyslím si a dívám se na ní. "A čelist ti lámat nebudu, protože dřív nebo později cekneš!" oznámím jí a sleduju jí. |
| |
| Jen na něm visím prázdným pohledem, myšlenkami opět úplně jinde. Jen chvílemi se vracím, abych krátce a rychle popřemýšlela nad tím, že nemám co říct a nějaké strefování se už nemá smysl. A to jsme na začátku.. teprve. Strhnu oči stranou a nechám ho, ať si dělá co chce. Možná později budu mít chuť něco říct, jen aby tohle přestalo, ale teď prostě ne. Bolest cítím jako každý, ale rozhodně tohle není moje hranice. Má výchova a výcvik k něčemu jsou, teď není chvíle na to, abych se vzdávala. Nikdy Kanea nezradím. |
| |
| Výslech Povzdychl jsem si dalším trhnutím jsem jí vykloubil rameno. "Mluv!" zařval jsem na ní. "Alex." dodal jsem podstatně tišeji. "Bože jak mě se tohle hnusí!" pomyslím si a mám co dělat abych držel profesionální stránku. I když bych jí nejraději praštil, tak se držím zásady, že ženy se nebijí. "Ta je paličatá jak mezek!" řeknu si a lehce trhnu jejím ramenem, co jsem vykloubil... |
| |
| Zavřu oči a zhluboka vydechnu, ale bolestivému zasténání při výdechu však nedokážu zabránit. Přesto bolest spíš pulsuje, než aby byla konstantní, a on k tomu jen přidává. "Stejně skončím s kulkou v hlavě," jen nepatrně zvednu oči. "Je jedno, jestli něco řeknu, nebo ne," usměju se, ale vypadá to víc jako škleb, protože bolest v rameni i v loktu, která je už o něco menší, se popírat nedá. |
| |
| Výslech "Když řekneš, co chceme vědět, máš velkou šanci, že budeš žít!" řeknu jí a pustím její ruku, pak dojdu ke křeslu a sednu si do něj a nohy hodím opět nahoru. "Tak mi řekni, co chci a budeš moct žít..." dodám a dívám se ní. "Dneska toho mám fakt dost!" pomyslím si a sleduju jí. |
| |
| To jistě. Zvednu hlavu a podívám se na svou ruku. Je směšné, že se mě tady snaží přesvědčit o něčem, co nemůže splnit a čemu já nikdy nebudu věřit. Pak se podívám na něj. "Pokračuj. Ať.. je to rychle za námi. Neřeknu nic. Vůbec nic, protože vy jste nic. Nechat si zničit Philadelphii.. myslím, že to svědčí dost o tom, jakými protivníky nyní jste," další nepovedený úsměv. "Kane vás rozdrtí na prach." |
| |
| Alex Sotva dořekne, že nás Kane rozdrtí, tak jí druhé rameno prokousne kulka z pistole. "Alexandro! Dej si pozor na jazyk!" zavrčím. "Já tě nechci zabít!" oznámím jí a sleduju jí. "Proč je sakra tak paličatá!" pomyslím si a dívám se na ní. |
| |
| Jsem trochu překvapená, možná trochu víc, protože ačkoliv cítím bolest v rameni, je dost tlumená oním překvapením. Pohnu jím schválně, abych se přesvědčila – a hodně toho vzápětí lituju, když se bolest konečně rozezní celou rukou. "Proč? Bojíš se, že je to pravda?" ušklíbnu se a stočím hlavu k postřelenému rameni. Nikdy jsem v takové situaci nebyla, ale je dost zvláštní si tak sedět, nemoct nic udělat a sledovat přitom, jak se mi z těla valí krev. "Bojíš se, že bych v sobě mohla mít víc.. než jen maso a kosti? Třeba ho zrovna já dovedu až k vám, abys vás spravedlivě odsoudil k smrti," tentokrát se mi podaří usmát. Tomuhle nemůžou v životě uvěřit.. ani nevím, proč s ním tak žvaním. "Jistě, že nechceš, to mi může vykládat každý. Mě je jedno, co chceš nebo ne. Jsi tady, děláš svoje, tak to dělej pořád-," stáhnu obličej bolestí, když mi rukou projede křeč. Hlavu potom už nezvednu, bolest trvá, a konečně, nemusím se na něj dívat jen proto, že s ním mluvím. |
| |
| Alex "Jste namyšlenější než jsem si myslel. Za celou válku se vám povede jediný pořádný výpad a hned máte pocit, ta válka je vaše. Skončíte stejně, jako v předchozích. Jeden slavný výpad a pak poražení na prach. Vaše pýcha je vždy váš pád Alexandro Hawkwoodová.." řeknu a vstanu, dojdu k její střelný ráně a sevřu jí. "Nejste nic, než banda slepých fanatiků!!" oznámím jí a sevřu ránu vší silou... |
| |
| Ty jeho kecy poslouchám s lehce se zvedajícími koutky rtů. Mě tímhle neraní, nijak nenaruší vnímání a oddanost ideologii, která mě vychovala a stvořila. Žádného psa nepřevychováte za den. "Když.. si.. js- .. tak jistý..," cedím mezi zuby, když pevně svírá mou ránu. Rozhodně to moc na mluvení není. Cvik ani nic jiného vnímání bolesti zastavit nedokážou. "Další.. rána přijde. Ničivější.. až vás Kane srovná se zemí. Budeš.. se plazit a doufat, aby byl poblíž ně-kdo," jak tiskne víc a víc, vyprovokuje mě jen k zoufalému pokusu o to ho kousnout do ruky. Ovšem, sama sobě tím přivodím jen víc bolesti. "Aby ti prohnal.. kulku hlavou." |
| |
| Alex Pustím její rameno a praštím jí předloktím do tváře. "Maniak, se nestane ničím jiným, než maniakem!" řeknu a dívám se na ní. "GDI se neskloní před fanatiky. Každý váš rádoby útok bude znamenat jen tvrdší odplatu, za kterou zaplatí životem víc tvých bratrů a sester..." pokračuju a sleduju jí. Pak přehodím zásobník ve zbrani a namířím jí na spánek. "Chceš to co? Abych zmáčkl kohoutek a zastřelil tě. Prohnal ti kulku hlavou. Ušetřil tě od toho utrpení. Ale to ještě není nic proti tomu co přijde..." oznámím jí a dojdu si sednout do křesla... |
| |
| Sleduju každý jeho krok, i když se to ze začátku nemusí zdát. Každý pohyb, podle toho, jak stojí a kam vidím. Je mi to k ničemu, ale dává mi to lepší pocit. Dokud na mě nezačne mířit. Je to zvláštní, jak si oddechnu a vzápětí cítím neuvěřitelnou chuť utéct, cokoliv, jen ne prozradit jakoukoliv informaci. "Bolest je bolest.. ale tyhle žvásty mě vážně moří..," opět je na druhé straně, bolest klesá, mluvit bylo snažší. |
| |
| Alex Namířil jsem na ní pistoli. "Skončíte všichni stejně. ŠEST STOP POD ZEMÍ!" řeknu a odjistím pistoli. "Mluv, nebo přejdeme k dalšímu kroku.." oznámím jí a sleduju každej její pohyb. Kdyby nebyla tak paličatá sakra! Proč je tak zabejčená? Co si myslí že tím získá? Vděčnost, že nevyzradila nic? Nebo snad vděk Kanea? Je blázen! |
| |
| Narovnám se a zvednu hlavu, když je tam, na druhé straně, dá se na to všechno nemyslet. Skoro. Mlčím. A mluvit nebudu, ať na mě řve, mluví nebo máchá zbraní. Uvidíme, co všechno GDI dokáže, a co já. V mé tváři nelze číst víc, než občasný záškub nervů, když vyhozené klouby nebo rána v rameni zabolí. Bez úsměvu, bez mračení, jen čistě chladná tvář. |
| |
| Alexandra je paličatá Když vidím, jak odhodlaná je. Vstanu, protočím pistolí v ruce, namířím na její břicho a vystřelím. Z pistole vyletí šipka, a zakousne se jí do břicha i přes korzet. Moje ruka jen poklesne podél těla a já se na ní dívám, přičemž vím, že šipka je v místě, kde si jí může prohlédnout. Za chvíli by mě měla slyšet spíš z dálky, aspoň to říkají všichni co dostali zásah. "Sladké sny....Alex." dodám a pak zamířím ke dveřím a kývnu strážím, ať jdou ke mně... |
| |
| Alex Probrala jsi se v nemocnici, u tebe byla zrovna sestra a měnila ti obvazy. Jakýkoliv pohyb naznačoval, že jsi grogy. A taky pod lehkými sedativy. Protože ruce a nohy jsi neměla spoutané, ale jakýkoliv radikální pohyb spíš vyústil v to, že jsi vypadala jako hadrová panenka. Krátce na to přistoupil doktor a světýlkem ti kontroloval reakci zornic. "Jak se cítíte Alex?" zeptal se a nebylo na něm vidět, že by tě považoval za hrozbu, nebo tak vůbec. "Co vaše hlava??" položil další otázku, zatímco ti měřil puls. |
| |
| Nevím nic, vůbec nic. Cítím se malátně, je mi nepohodlně, ale líp, než kdybych musela dál sedět. Pomalu se rozhlížím, ale hýbám co nejmíň hlavou. Pamatuju si jeho, tu šipku.. a pak až, jak se probírám tady. "Neříkejte mi tak.. familiárně.. kde je.. on..," otočím hlavu na doktora, vůbec se mi nelíbí, kde jsem. Možná mi tady nějakým způsobem pomohli, ale taky můžou zatraceně hodně ublížit a taková představa, ta je málem horší, než pořádné mučení. Ani to měření pulsu mi není příjemné, nejraději bych mu ruku vytrhla, ale.. je to jako ve snu, když chcete moc běžet, ale prostě to nejde. Nebo možná chci málo. "Bolí.. nic hrozného.. proč?" o to víc mám obavu se znovu pohnout. Proč se ptá na hlavu? Ksakru.. chci.. vážně chci domů. |
| |
| Alex "On?" zeptá se trochu zmateně. "O kom to mluvíte??" zeptá se překvapeně doktor. Pak tě opatrně chytne za hlavu a něco ti kontroluje na čele. "Ptám se, protože jste jste utrpěla drobný úraz, ale když budete v klidu na lůžku, to rozseknuté čelo se vám rychle zahojí a budete zase zdravá jako rybička." řekl a pousmál se. Pak ti s pomocí sestry opatrně zvedl část pod hlavou, takže jsi viděla na pokoj. Měla jsi jednolůžkový pokoj s výhledem na zahradu nemocnice, kde rostla spousta květin, všech barev, venku bylo krásně slunečno. V pokoji je pár křesel, televize, noční stolek, skříň a sólo koupelna, kde je sprcha, záchod, umyvadlo a zrcadlo. Pokoj měl otevřené dveře na chodbu, ve dveřích se objevil voják GDI, který tě pozdravil zasalutováním dvěma prsty, kterými pak pokynul k tobě a pak zmizel mimo dohled. Nevypadal, že by tě bral jako hrozbu. |
| |
| Zatrne mi ještě víc, než původně. "Úraz.. na čele?" nevím, jestli to chci vědět, ale dřív nebo později nebude vyhnutí. Vůbec se mi to tady nelíbí, ale necítím se na to, abych pokoj hned zkoumala a pokoušela se utéct. Jen se mi to nezdá. K tomu ten voják. Nejistě polknu a zahledím se do stropu. Mohl by to být sen, docela dost špatný sen, jenže mnohem horší realita. Co se to ksakru děje?! "Kde to jsem..? A proč?" jen velmi opatrně sklouznu pohledem na svou ruku, pak i na tu druhou. |
| |
| Alex - nemocnice "Jste v nemocnici. Kde jinde si myslíte, že by jste byla??" zeptá se doktor ještě překvapeněji. "Ano, úraz na čele, vracela jste se z akce a měla jste nešťastnou nehodu..." řekne a opatrně prstem přejede po ráně na čele. "Zdáte se nějak zmatená. Nechcete si odpočinout? Nemám někoho zavolat?" optá se a kouká na tebe. |
| |
| Z akce.. parchante, na co si tady hrajeme?! Zlehka si olíznu rty, snažím se vypadat klidně, i když klidná rozhodně nejsem, a nevím, jak dlouho to ještě dokážu skrývat. Je to jejich hra, nic jiného. "Griffina.. Jacka.. prosím," vyloudím drobný úsměv, ani ne tak hraný, protože jsem ráda, že si jeho jméno pamatuju. Ale to doktor vědět nemusí. Co jste mi vy parchanti udělali?! Schválně pohnu ramenem, ve kterém byla kulka. Zajímá mě, jak moc to bude bolet, i když to nic nedokáže. Asi je v tom i strach, spousta strachu. Zajímají mě jediné dvě věci - jak dlouho a jak se vyvinula situace, ale to mi tady nikdo neřekne. Jistě. Zatraceně..! |
| |
| Alex - Nemocnice "Dobře, hned ho zavolám." řekne doktor, sebere si kartu, něco do ní zapíše a pak jí pověsí do nohou postele. (Je to klasická zdravotní dokumentace) "Zatím si odpočiňte, může to chvilku trvat, než dorazí..." oznámí doktor a pak zmizí z pokoje. Chvíli po něm se objevila sestra a podávala ti prášek se slovy: "To je na bolest hlavy, nic víc v tom není.". |
| |
| Nemocnice - návštěva známé Zrovna jsem se flákal v kasárnách, ze ten týden se nám konečně podařilo vykopat bratrstvo tam, kam patří. Dokonce už byla zahájená ofenzíva na severu Afriky, kde už prý přišli o továrnu na zbraně. Když v tom mi přišla zpráva, že mě chce vidět Alex. "Šípková Růženka se probrala." pomyslím si a zamířím do nemocnice. Po čtvrt hodině cesty jsem se dostal na oddělení, kde leží dokonce jsem pozdravil i kluky, co hlídali na chodbě. Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje, chvíli jsem počkal a pak jsem vešel a zavřel jsem za sebou. "Chtěla jsi mě vidět?" zeptám se ledově. |
| |
| Do háje, do háje, do háje.. Zase hodnou chvíli hledím do stropu a na doktora reaguji jen nepatrným kývnutím hlavou. U sestřičky je to jiné. Hlavně to její „nic víc v tom není“, možná bych si měla zapamatovat její tvář. S nevděkem ve tváři si prášek vezmu a polknu, ale žádných díky se ode mě nedočká. Jen se bolestivě zatvářím a zase s úlevou položím na postel, i když vím, že zase tak zlé to se mnou není. Tohle ne.. zblázním se sama ze sebe. Z těch teorií.. všechny jsou šílené. Nesmím myslet, ne tak moc, jen spojovat kousky. Už teď si připadám paranoidně. Žmoulám v ruce kus prostěradla a snažím si vzpomenout, jak to u nás voní. A pak jeho tvář, dokonalou vůdcovskou tvář. Tohle mě vždycky uklidňovalo a byla jsem za to ráda. Jako by šlo o jedinou jistotu. Když se dveře otevřou a dovnitř vejde Jack, ani se nehnu, jen dál hledím do stropu. Ten jeho tón.. "Co se stalo?" zeptám se přímo, nehodlám chodit kolem horké kaše. "A proč jsem tady?" přestanu žmoulat prostěradlo, ale na něj se ani nepodívám. Nechci, kvůli svým malicherným důvodům. |
| |
| Alexandra "Co by se stalo? Prostě jsi měla úraz, při odvodu k doktorovi jsi uklouzla a rozsekla jsi si čelo o stůl. Neboj se, nic jsme ti do hlavy nevsadili. My tohle neděláme." oznámím jí s klidem v hlase. "A chtěla by jsi, aby tě ošetřovali v kanalizaci, nebo Tiberiovém poli?" zeptám se a podrbu se na hlavě. "To musela bejt pěkná mrda!" pomyslím si a dívám se na ní. |
| |
| Zní to dost směšně, ale stres pomalu opadává, i když opravdu jen velmi pomalu. Znovu začnu mezi prsty žmoulat prostěradlo, z nějakého důvodu mě to uklidňuje, asi proto, že je reálné.. cítím ho, vím že je, že jen tak nezmizí ani se s ním nic nestane. Malá jistota v tomhle posraným světě. Prostěradlo. "Po tom výslechu?" ušklíbnu se. "Museli jste mě táhnout.. a upustit.. po tom, co jsi do mě vystřelil tu věc.. ale já jsem uklouzla a rozsekla si čelo, jistě," ušklíbnu se znovu, tentokrát ironicky. A to, že mluví o nevsázení věcí do hlavy se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Doprdele..! Pomalu k němu otočím hlavu a podívám se na něj. "Možná by kanál byl lepší..," dodám polohlasně a stočím pohled k oknu. Šílené. |
| |
| Alex "Ty jsi vážně magor." konstatuju a složím ruce na hrudi. "Jestli chceš, přinesu ti záznam z kamer..." řeknu a dívám se na ní. "Ne by jsi byla radši, kdybychom tě vysadili ve žlutý zóně a nechali tě napospas tvému Bratrstvu, které by tě nejspíš mělo za mrtvou a nezajímalo se o tebe? Můžeš být ráda že žiješ...". "Tihle doktoři nemají s GDI co dělat, jsou to civilisti. Takže si laskavě svoje frustrace nevybíjej. Oni jen dělají svojí práci..." oznámím jí. "Chceš ještě něco, nebo jsi mě chtěla vidět, jen aby jsi mohla být jedovatá jako škorpionův ocas, co máte ve znaku?" zeptám se a sleduju Alex. |
| |
| "Vlastně bych tobě a celýmu zastanýmu GDI měla být vděčná, co?!" vyprsknu vztekle. Pořád nevím nic, co se stalo, ale ta jeho historka mi připadá nepravděpodobná. Kdo ví, co se tu dělo. "Víš co jo, vypadni..," dodám stejně vztekle. Zatraceně.. tohle všechno, to se fakt může stát jenom mně. |
| |
| Nemocnice "No, jak myslíš slečinko. Věřit mi nemusíš ty krávo pitomá, ale tvoje slavné bratrstvo po tobě ani vzdechne!" opáčím a otočím se k odchodu. V půli kroku se zastavím a ohlédnu se na ní. "Jinak ty a pár dalších zajatců jste poslední členové bratrstva v týhle Modrý zóně. Takže neočekávej, že tě někdo zachrání...". "Až na jedinej povedenej útok jste přesně takový, jak jsem říkal. Jedinej pořádnej úder a pak se sesypete jako domeček z karet! Užij si výhled! Bude to nadlouho to jediný co uvidíš!" dodám a vyjdu z místnosti a nechám jí prostor aby mohla přemýšlet... |
| |
| Neřeknu mu na to ani půl slova, vzteká se víc, než já a jestli si myslí, že jen pro tohle všechno se změním.. hloupost, nikdo by si nikdy takovou blbost nemyslel. Snažím se ještě uklidnit, všechny informace nějak vstřebat a vymyslet, co se tady jen vymyslet dá, abych se dostala pryč. Moc toho nebude, ne v tom stavu, v jakém jsem. Výborně, civilní nemocnice. Koho všeho tady asi mají? Znovu se rozhlédnu po pokoji. Zbytečný luxus pro někoho, jako já. Moc příležitostí.. ale jen, kdyby mi bylo líp. I tak se pomalu posadím a spustím nohy přes okraj postele. Nejsem si jistá, jestli chci vstávat, ale pak se posunu ještě o kus, dokud pod nohama neucítím pevnou zem. Musím se nějak dostat pryč.. Zamířím k oknu. |
| |
| Alex - nemocnice Když jsi vyhlédla z okna, mohla jsi zahlédnout normální provoz nemocnice, pacienti, doktoři, sestry. Prostě nic neobvyklého. Jenom s tím rozdílem, že občas na obloze proletěla Orca, nebo Ox. Tvůj pokoj je ve druhém patře budovy, nikde žádný parapet nebo římsa. Klid, který tu panuje, působí až podezřele uklidňujícím dojmem. Okno šlo otevřít, právě díky tomu, že jakýkoliv pokus utéct v nemocničním ohozu by byla hloupost, protože by tě každý hned poznal. Co se týče sil GDI, nevíš jak moc jsou rozprostřeny mimo areál nemocnice. |
| |
| Je to jako ve zlém snu. Dokonalá idylka, o kterou nestojíte. Každý se usmívá, sem tam se objeví nějaká vojenská technika, ale s tím hezkým počasím jako by dávno bylo po válce. A vy tu stojíte, nemáte kolem sebe nikoho ze svých, všichni jsou k vám milí a vy.. cítíte jen nekonečnou zoufalost a tohle všechno vás děsí. Opatrně se obejmu rukama a vykloním z okna, abych zjistila, kam ještě dohlédnu a jestli náhodou něco neuvidím. Mimo to mi hlavou proběhlo i to, jak moc velká by byla pravděpodobnost, že bych se při pádu z okna zabila. Všechny ty kytky a vůbec, je mi z toho zle. Uvězněna v pohádce, tak nějak se cítím. Tedy krom toho, že mi není dobře ani fyzicky. Je docela k smíchu, jak mi každá situace připadá bezvýchodná, ale tohle, právě teď, považuju za to nejhorší, co se stalo. Jsem na sebe naštvaná, na všechny kolem. Vyrazím, i když vrávoravě, ke dveřím z pokoje, abych si to tady obhlídla taky z druhé strany. |
| |
| Nemocnice - Alex Chodba byla tradičně bílá, i když občas s nádechem slabšího modrého odstínu. Pacienti na chodbě řešili své normální problémy, práci, rodinu, důchod, někdo dokonce řešil že nestihne sportovní přenos. Vojáci GDI, kteří tu byli jen dva seděli na sesterně, jeden z nich měl složenou hlavu na stole a spal. Druhý se věnoval sestřičkám, ale jakmile tě zmerčil, tak tě periférně sledoval, ale hlavní zájem byl u sestry. Vedle tvého pokoje byl ještě jeden, pak koupelna pro pacienty, což tebe trápit nemuselo, máš vlastní, velký společenský prostor, sesterna, za ní další pokoj. Na druhé straně chodby byly hlavně pokoje, tu a tam nějaká ve zdi zabudovaná skříň s lékařskými a zdravotnickými pomůckami, naproti sesterně je kuchyňka a vedle ní je pokoj lékařů, sousedící s vyšetřovnou. Prostě klasické nemocniční oddělení, až na dva vojáky... |
| |
| To se mi snad jen zdá. Chvíli koukám na vojáky na sesterně, ale když se k ničemu nemají, zřejmě není zas tak důležité, že si tu jen tak chodím, tak jim přestanu věnovat pozornost a jdu dál. Hloupé je, že nevím, jak dlouho jim tohle vydrží, než mě v pokoji zamknou, a tak, i když se na to ještě necítím, hledám cestu, kudy nejlépe uniknout. Bohužel, jak se tak pomalu propracovávám vlastními myšlenkami, stejně by mi to všechno bylo asi k ničemu, protože tu ránu na čele prostě jen tak nezamaskuju a svůj obličej nezměním. Krátce se ohlédnu k sesterně, jestli náhodou někdo nekouká ze dveří, ale pak pokračuju o něco rychle chodbou ve snaze najít schodiště a pak třeba i východ. |
| |
| Alex Když jsi došla na konec oddělení, viděla jsi pár skleněných dveří, výplň byla z tvrzeného skla, rám dveří byl ze železa. A dveře byly co? Ano, zamčené. Překvapivě. Za dveřmi můžeš vidět schodiště a výtahy. Ale jen se dostat k nim. Chvilka u dveří se ukázala být zbytečná. Protože dveře se odmítali otevřít. Jako by toho nebylo málo, dveře výtahu se otevřeli a vylezl z nich mutant, v ruce držel velký rotační kulomet a na zádech měl obří "zásobník", do kterého vedl nábojový pás kulometu. Jelikož mutanti Bratrstvo bytostně nesnáší, jen co tě zmerčil, uchopil rotační kulomet oběma rukama. "NIKDY NEBUDEME ZAPOMENUTI!!" zařval a hlaveň rotačního kulometu se začala točit... |
| |
| Sklo. Jak málo dokáže zastavit člověka v nouzi, který by se tak rád dostal na druhou stranu. Jen pár schodů.. a tím oknem se mi vážně nechce, stejně jako rozbíjet sklo. Jen to přivolá vojáky, musela bych se prát, ne, teď na to vážně nemám náladu. Stojím u dveří a zírám na druhou stranu, když se dveře výtahu otevřou. V první chvíli tomu moc pozornosti nevěnuju, mám své problémy a hlavou mi běží úplně jiné myšlenky, ale když zamíří, dojde mi to. "A kurva!" trhnu sebou do boku, abych se vyhnula palbě, nicméně jsem na to nebyla připravená, navíc s těmi sedativy, a tak místo rychlého skrytí za zdí docela tvrdě upadnu na prostřelené rameno. Řekla bych, že to, co jsem cítila, mohlo být i trhání rány, ale v pokoji jsem měla pocit, že by se něco takového už stát nemělo. I tak mě ale bolest donutí se na zemi zkroutit, načež mi rychle dochází, že tohle nebyl nejlepší tah, protože když se dostane dovnitř.. Rychle, i když dost neohrabaně, jak mě znovu rozbolelo celé tělo, se vrhnu k nejbližšímu oknu. Výška nevýška, zastřelit se nenechám, nad ničím jiným ani nepřemýšlím. |
| |
| Alex - nemocniční katastrofa Mutant bezmyšlenkovitě střílel do dveří, které za chvíli podlehnou a on tě následuje na oddělení. Zatímco tvoje snaha otevřít okno vyústila v neúspěch, najednou prostě nešlo otevřít. Mutant kropil oddělení olovem a nikdo z lidí nehnul ani brvou, střelba je vůbec nevzrušovala. Kulky demolovali vše kolem. Mutant stál mezi společenským prostorem, kde bylo nejbližší okno, a východem, který byl otevřený. Dokonce ani vojáci GDI se nehnuli, jeden stále spal a druhý flirtoval se sestrou. Mutant k tobě obrátil svou pozornost a stáčel štěkající kulomet tvým směrem... |
| |
| Kruci, kruci! Naposledy zalomcuji s klikou u okna, ale nejde to, opřu se o něj zády. Rameno mě bolí jako čert a k tomu začíná i čelo, když se tvářím vzhledem k situaci, krčím čelo a tím nepřímo porušuji ránu na čele. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem měla takový strach. Ta nemožnost cokoliv udělat, jen utíkat, být štvaná zvěř. Dlouho nad tím neuvažuji, na to není čas. Seberu se a odhadem změřím prostor mezi mutantem, stěnou a dveřmi. Nic jiného mě nezajímá, jsem zvyklá hrát o svůj život sama. Moc možností nemám, takže se kolem něj vrhnu rovnou ke dveřím, abych se dostala ke schodišti a pak dolů, kamkoliv. |
| |
| Nemocnice Mutant se otáčel tvým směrem pomalu, ale kulky se blížili enormní rychlostí. Když si se pokoušela kolem něj proklouznout, máchl po tobě rukou, ale minul. Podařilo se ti doběhnout na rozcestník k výtahům a schodům, po schodech se něco blížilo, z obou směrů. Z oddělení naproti tomu tvému se ozývalo hrobové ticho, jediná možná úniková cesta byla výtah. Po mačkání knoflíku se zdálo že výtah nereaguje a pak se to ještě zhoršilo. Na schodišti se objevili další dva mutanti, z tvého oddělení a z oddělení naproti se vynořili mutanti. V tu chvíli zacinkal výtah, dveře se otevřeli, jenom aby jsi vletěla do dalšího mutanta, který tě chytl a zvedl ze země. Z druhého výtahu také vylezl mutant. Ten, co tě držel tě hodil na zem do prostoru mezi ně. Všichni na tebe zírali a svírali svoje zbraně, takže v jeden okamžik na tebe mířilo šest rotačních kulometů. "KANE JE LHÁŘ! TIBERIUM NENÍ BOŽSKÝ MINERÁL, ZABÍJÍ NÁS!" zařval jeden z mutantů a udělal k tobě krok... |
| |
| Vzedme se ve mně vlna vzteku, ale ne po tom, co sebou znovu prásknu na zem, ale kvůli tomu, co tady na mě řve. Opatrně – ne kvůli nim, ale kvůli rozbolavěnému tělu, se postavím. "Že mu to jde ale politování hodně pomalu," odseknu. "Možná pro nás a tiberium nejste jen dost dobří.. ALE NEOPOVAŽUJ SE TVRDIT, ŽE JE KANE LHÁŘ!" i když není jediná možnost, že bych mohla jakkoliv jednat. O tom ale nepřemýšlím. "Kane je víc, než si ty kdy dokážeš představit," dodám mírněji, je mi jasné, že tohle řvaní k ničemu nebude. Dívám se střídavě na něj, ty, které vidím a na jejich zbraně. |
| |
| Nemocnice "NIKDY JSI NEBYLA VYSTAVENA TIBERIU! NEVÍŠ JAKÁ MUKA TO PŘINÁŠÍ!" křikl mutant za tebou. "V KANEA jsem věřil taky, ale po tom, co jeho vědci ze mě udělali, nemám důvod mu věřit!!" opáčí jiný mutant a pevně sevře zbraň. "Tiberium nepřináší žádné nanebevstoupení, přináší jen smrt a utrpení. Smrt, je ta lepší varianta! Tu horší vidíš na nás!" kontroval další mutant. Hlavně jejich zbraní se pomalu roztáčely.... |
| |
| "A co s tím mám dělat? Vystřílet vám mozky z hlav?!" rozhodím rukama, ale hned toho lituju – tak zatraceně to bolí. Pak si odfrknu. "Lidé, vědci, možná dělají chyby, Kane ne," můj výraz ztvrdne, nebudu nikoho přesvědčovat o tom, co nemá cenu. Svou víru ztratili, nehodlám se přidat. "Tak mě zastřelte.. honem," ušklíbnu se. "I když mi GDI tvrdilo, jak po mě ani neštěkne, když se ztratím. Pro vás to jistě bude mít význam, zabít někoho tak nedůležitého," smýknu se dolů a s vypětím sil se pokusím dostat pod jednoho z nich, abych se pokusila jeho vlastní zbraň strhnout na jiné, pokud hodlá střílet. "PROTOŽE KANE JE VĚČNÝ!" a pokud mě dřív nestrhne, pokusím se mu vrazot prsty do očí. |
| |
| Nemocnice "Každá svině z bratrstva která chcípne jen ulehčí zemi!" opáčil jeden z mutantů. Tvůj pokus se setká s mutantovou nohou a nakopne tě zpět do prostoru. "Kane...padne!" odvětil mutant co tě nakopl. Pak se na tebe namířilo šest hlavní a a z okamžitým štěkáním se rozeřvali po celé chodbě... Probuzení...bolestivé, zmatené, naprosto mimo. Probudila jsi se opět u sebe na posteli, rána na čele bolela jako drak, stejně jako rameno, které bylo postřelené. Při pohledu na rameno jsi mohla vidět, že krvácí, i na čele jsi cítila teplou krev. Nad tebou se skláněl doktor, sestra a někdo kdo měl na sobě uniformu Commanda. "Slečno? Slečno, slyšíte mně?? Haló slečno??" mírně tebou třásl a snažil se zjistit, jestli jak na tom jsi... |
| |
| Roztřesenou rukou si sáhnu na čelo, abych na prsty dostala krev, kterou pak promnu mezi bříšky prstů. "Možná to už tehdy nebyla.. otrava..," pronesu polohlasně, usměju se a vrhnu se na doktora, abych ho a případně i sestru odstrčila. Všechno mě bolí, tak šíleně. Já jsem šílená. Mým cílem není Commando, ale jeho zbraň. Všechno bude lepší, jednou. |
| |
| Nemocnice Commando, zaskočené tvým skokem si sice zbraň nechá vytrhnout, ale stejně rychle ti jí vyrazí a pak tě k sobě otočí zády a držíc za ruce, které ti překřížil na hrudi, tě přitiskne k sobě. "Uklidněte se, slečno!" začal doktor, který se zvedal ze země. "Nejspíš měla halucinace způsobené ránou na hlavě, to jak vyváděla na chodbě se opravdu popsat nedá..." oznámila sestra a hledala sedativa. "Budete se dohadovat nad diagnózou, nebo už jí kurva uklidíte?" štěklo Commando, které má s tebou plné ruce práce... |
| |
| "Pusť mě ty hajzle!" zavzmítám se a pokusím se ho ze své pozice kopnout do kolene. "Mě tady nikdo ničím uklidňovat nebude!" že tu musí být zrovna on, krucinál. Proti tomu takhle nemám šanci a drží mě pevně. Dál se mu nehledě na všechny rány snažím vytrhnout a natáhnout se po zbrani. "PUSŤ MĚ!" zařvu. Nikoho pořádně neposlouchám, nevěnuju pozornost tomu, co se děje kolem mě. Jen se snažím vymanit Commandu a jestli se pokusí přiblížit doktor nebo sestra, budu se bránit i proti nim a je jedno, jestli jim ublížím. "CHCI ODTUD PRYČ!" |
| |
| Commando "Nikam nepůjdeš Lexie..." opáčí Commando, dotáhne tě k posteli a plácne tam s tebou. "TAK CO KURVA BUDE?" zařval na doktora, v tom se ale objevili oni dva vojáci GDI. "Kluci, pomožte mi s ní. Nebo mě fakt jebne!" prohodí k nim a oba dva okamžitě přiskočí a chytnou tvoje nohy. Pak jsi ucítila, jak se ti do stehna zapíchla jehla. Po chvilce sedativa začala účinkovat. Nebyla nijak silná, ale zase tě uvedla do stavu grogy. "Přineste pouta, než si něco udělá..." přikáže Commando a zahledí se na tebe. "Proč jí sakra nemůžeme nechat jít, jak chce?? Stejně nám nic neřekne." dodá Commando a položí ti ruku na čelo. "Dokud nebude uzdravená, nikam jí nepustím!" oznámil razantně doktor, přičemž se na něj Commando jen podívalo. "Vy jste šéf..." poznamenal a když se vrátili vojáci s pouty, tak ti připoutali ruce i nohy k posteli a přehodili přes tebe deku. "Je to pro tvoje vlastní dobro..." oznámí voják, co ti váže levou ruku a dívá se na tebe. Chvíli na to v místnosti není nikdo, jen úplně jiné Commando, které se usadilo v křesle a dívá se na tebe. |
| |
| "Nech mě! Nešahej..!" trhám sebou víc a víc, ale dochází mi rychle síly i dech, zvlášť, když se k tomu všemu nachomýtnou ti dva. Do hajzlu s vojáky! Ještě nějakou dobu se vzpurně cukám, ale tomu, co mi teď koluje v žilách vzdorovat nedokážu. Cítím pouta, ale se chci bránit. Jen tělo neposlouchá, nechce se mu, a nakonec soudím, že ani já sama už nechci. Zůstávají jen myšlenky, které nejsou dost na to, aby se něco stalo. Zbytek rozhovoru vnímám jen okrajově. Čekám, kdy se zase něco zvrtne. Kdy mě zase nechají.. abych byla sama sebou, v tomhle stavu, k ničemu. Sama. Jak jsem zvyklá, proti všem. V marném boji. Pro moje.. dobro.. by bylo lepší.. být mrtvá.. Strop. Prostěradlo. Dýchám pomalu, jen nosem, i když mi srdce ještě docela buší a tělo by podle všeho potřebovalo o něco víc vzduchu. Tělo, ksakru! Vnímám ho v tom křesle jen periferně. "Chci.. pryč..," zlehka trhnu připoutanou rukou. "Musím.. chránit.. pusť..," Přesto neprosím, jen oznamuji. Oči se mi střídavě zavírají, ale po chvíli to překonám. S každým přivřením víček se mi to všechno jen vrací, nic není lepší. |
| |
| Nemocnice "Ne, nikam nepůjdeš!" oznámí v křesle sedící Commando. Přes helmu mu není vidět do tváře, ale dle hlasu ho to nebaví tam vysedávat. "Nemáš hlad? Nebo žízeň?" zeptá se, s tónem, který říká: jsem posraná chůva! Pohled mu bloudí po místnosti, i když nejdéle stráví u tebe. |
| |
| Otřesu se. Nechci tady být už ani minutu. Znovu trhnu rukou, ale je to pokus o nemožné. Neodpovídám mu, jen ležím a malátně se rozhlížím kolem sebe. Na jednu stranu jsem ráda, že ležím a nikam nemusím, třeba se nic nezmění. Možná.. "Tak mě zabij sám," hlesnu po delší době ticha. |
| |
| Nemocnice "Ne." opáčí znuděně a sonduje po místnosti a hraje si v vojenským přídělem v ruce. Pak vstane, vezme láhev s vodou, dojde k tobě i s láhví. Opatrně ti vsune ruku pod hlavu, mírně jí zvedne a dá ti napít. Ať už se pereš, nebo ne. "Nemáš hlad?" zeptá se. "Nemysli si, že se ptám ze zájmu, ptám se, protože musím..." dodá a kouká na tebe. |
| |
| Chvíli ho pozoruju, ale pak otočím hlavu na bok a dívám se někam za něj. Sedativa, k ničemu. Co to se mnou provedli? Nebo já.. sama? "To.. si ani nemyslím..," odpovím na malou chvíli po něm střelím očima, ale na dotaz týkající se jídla neodpovídám. Kdybych něco chtěla, řeknu si - jak už jsem snad dost jasně naznačila, ale je mi jasné, že to má nařízené. |
| |
| Nemocnice "Nejsme z toho o nic víc nadšenej, jak ty." řekne a dojde si sednout zpět do křesla. "Každej by jsme byli nejraději někde jinde." dodá a koukne ven z okna. "Proč sakra trváš na tom, že nic neřekneš??" zeptá se znuděně a koukne zpět na tebe. |
| |
| Co když.. co jsem.. proč.. špatná otázka, jak z toho ven? Natočím hlavu tak, abych na něj viděla a odpovím bez váhání, i když proti otázkou. "Ty bys snad něco řekl?" s mírným podezřením se rozhlédnu po pokoji, ale všechno vypadá klidné. Venku je hezky, idylka. Vrátí se mi onen nepříjemný pocit, takže se raději vrátím pozorností ke Commandu. "Zradil bys to, čemu věříš? Jen proto, aby sis možná zachránil holou kůži?" Blázínku, netuším, jak to můžeš nechápat, leda bys za každou cenu chtěl zaprodat to, pro co jsi dosud žil, i když tě to nijak nezklamalo. |
| |
| Nemocnice "Jo!" opáčí, ale v hlavě mu myšlenka potvrdí že ne: "GDI má tolik opuštěných, naprosto nepotřebných základen, stačilo by tam navést nepřítele a bylo by!". "Hned jak bych byl volný, tak bych s těmi, co něco vědí udělal rychlý proces..." upře na tebe pohled. "Nevím, jestli na to máš ty. Ale vím, že od nás by to neváhal nikdo udělat..." dodá a stále tě sleduje. |
| |
| "Aha," zamyslím se nad tím. "Takže bys prostě řekl, co víš, když bys seděl v místnosti kdoví kde, přikurtovaný a bez možnosti se hnout. Nebo pak, když bys měl zranění, která ani nevíš, jak sis je udělal, připoutaný k nemocničnímu lůžku," kývnu hlavou a na okamžik se zadívám někam nad něj. "Máš pravdu. Na marné doufání v to, že bych ty lidi pak odstranila nemám," sklouznu zpátky k němu. "Spokojený, že jste lepší než my? Než já?" tentokrát se nevztekám, jen klidně vedu nicneříkající rozhovor. |
| |
| Nemocnice "To tvoje zranění jsem viděl, to na čele..." řekne a dívá se na něj. "Byla jsi grogy, prala jsi se s hlídkou, ale jak jsi byla mimo, tak se ti podlomila noha a ty jsi trefila hlavou hranu stolu..." oznámí ti. "Griffin pěkně zuřil. Nazval kluky: Neschopnými idioty!" dodá a koukne na láhev s vodou. "Je pravda, že ti dva tě nesli, jako pytel smetí. Takže to jeho rozčilování bylo na místě..." prohodí a kouká na tebe* |
| |
| "Pffch!" odfrknu si hlasitě a pohrdlivě přitom pohodím hlavou, když zmíní Griffina. "Nic z toho si nepamatuju, ale věřím víc tomu, že to bylo schválně. Nakonec.. proč se vztekat," povzdechnu si a pokusím se udělat si víc pohodlí, už tak se moc věnuju tomu, abych mluvila normálně. Přivřu oči. "Pytel smetí.. to je přesné. K ničemu," je v tom špetka sebelítosti, ale do hlavy mi nevidí, jen těžko může chápat, že je za tím mnohem víc vzteku na sebe sama. Neměla jsem tomu podlehnout, všechno mohlo být jinak. Ksakru! "Není mi jasné, proč jsem tady. Upřímně, kdybych mohla.. nechci informace o tom, se děje, jen nechápu, proč jsem tady, místo vaší ošetřovny na základně. Nebo tak. Nechci abys mi vysvětlovak, kde jsem byla," mávnu rukou, až to skoro vypadá, že jsem znovu trhla rukou ve snaze utéct. Podívám se na ní a pak se s povzdechem podívám zpátky na něj. |
| |
| Nemocnice "Je to jednoduchý, naší ošetřovnu na základně, kde jsi byla zničila bomba jednoho vašeho Vertiga. Proto jsme tě převezli sem." odpoví ti a dívá se na tebe. "Už chápeš proč jsi tady?" zeptal se. Počkal si na tvou odpověď a řekl: "Změna stráží!" Vstal, zamířil ke dveřím, podíval se na tebe a vyšel ven. Krátce po něm se zjevilo zase úplně jiné Commando. Které si sedlo do křesla a dívalo se na tebe. Ve vzduchu bylo cítit napětí. |
| |
| "Ááh..," snažím se, aby to neznělo moc škodolibě, ale uvnitř cítím jisté zadostiučinění. Mohla jsem díky tomu umřít a tak dále, ale jakákoliv zpráva tohohle typu je víc, než bych si mohla přát. Změna hlídacího psa mě moc netěší, tím spíš, když jsem s tamtím už trochu navázala kontakt. Raději bych tady byla sama, než tohle. "Ty asi nebudeš moc ukecaný," zkusím zjistit, na čem jsem. Nemám pro to žvanění dost dobré vysvětlení, snad jen, že je mi pak o trochu líp, malinko, a nemám tolik prostoru pro to myslet na všechno možné. Vzpomínat. Vlastně.. na to, co se stalo tady se snažím víc zapomenout, než se v tom vrtat. Prozatím. |
| |
| Nemocnice A měl bych být?" zeptá se Commando, s docela povědomým hlasem. "Proč se ptáš?" nadhodí další otázku. Mohla jsi cítit, jak do tebe zapichuje pohled a sleduje každý tvůj sebemenší pohyb. Ani sebemenší cuknutí svalů mu neunikne. Něco říkalo, že tohle nebude jen tak nějaké Commando. |
| |
| Prohlížím si ho a mlčím, i když je mi jasné, co mu řeknu a že nic jiného, dokonce snad lepšího, nevymyslím. "Je to, tak nějak.. lepší," sjedu pohledem na jeho boty, ale pak oči odvrátím k oknu. "Mluvit a nemlčet. Ten před tebou byl docela sdílný, tak mě to jen..," syknu bolestí, když docela nechtěně zatnu svaly v rameni. ".. napadlo. Vím.. že nejste..," asi to s tím ramenem nebude tak docela moje vina, jako spíš obyčejná křeč. Momentálně nevhodná a bolestivá, jako by rána byla čerstvá a on mi zase mačkal rameno. Vyženu tu vzpomínku z hlavy. ".. stejní.." |
| |
| Nemocnice "O čem chceš mluvit?" zeptá se a dívá se na tebe, přičemž si hraje s pistolí, točí jí na prstu. "Máš nějaké téma, které tě zajímá??" zeptá se znovu a uvelebí se ve křesle a na stůl mezi křesly odloží pušku a sleduje tě. Z pod helmy je slyšet slabé zívnutí. |
| |
| Brzy strhnu pozornost k odložené zbrani, i když mi to v rameni pořád cuká a bolí, nemůžu se tomu jen tak poddat. Navíc, asi jsem už vážně paranoidní, se mi tohle moc nezdá. "Hm, taky bys řekl nepříteli informace? Ten předtím se dušoval, že by to udělal, a pak všechny pobil," vrátím se k původnímu tématu, i když mě to vůbec nezajímá. Jsou jiní, hrozně jiní, myslím, že ani nejde se nějak pochopit. "Že jste všichni takoví," druhou rukou si trochu posunu polštář. Nikdy bych neřekla, že se tohle může stát. Povídat si s nepřítelem, jen tak, a s klidným svědomím. |
| |
| Nemocnice "Prozradit, zabít, zahladit stopy..." odpoví Commando a posune si křeslo tak, aby bylo proti stolu a hodil si nohy na stůl. Jako by jsi to už někde viděla. "Spousta lidí by čekala, že vezmem dráhu. Ale my Commanda dokočníme to, co začneme. Nevím jak u vás, ale my skončíme svojí práci, i kdybychom měli položit život..."" pak si protáhne ruce a složí je na hrudi. |
| |
| "Tak pojď blíž, třeba tě svedu odrovnat aspoň do bezvědomí.. když mi uvolníš jednu ruku," asi to měl být původně i vtip, ale od druhého slova to byla jen plytká snůška slov bez jakéhokoliv zabarvení hlasu, takže to znělo víc jako poslední slova před smrtí. Chvíli se ještě dívám jeho směrem, přemítám, co mu na to říct, ale nakonec jen odvrátím hlavu a mlčky zavřu oči. Prostě.. jen se dostat pryč. |
| |
| Nemocnice "V tomhle stavu by jsi nevyhodila ani most." řekne a kouká na tebe. Přičemž silně uvažuje o co ti jde. Proč se vlastně namáháš, vlastně se tím trošku i baví. "Teď bych tě přepral i levou rukou!" oznámí. |
| |
| "Hmm," brouknu nezaujatě, aniž bych znovu otevřela oči. Pak si povzdechnu, chtěla jsem trochu klidu a tuhle šaškárnu ukončit, ale přece jen, trefil hřebíček na hlavičku, protože mě ta jeho poznámka tak trochu rozohnila. "No fajn, tak pojď blíž. Když si tady chceš něco dokazovat," vybídnu ho a zvednu hlavu, abych na něj viděla. Nad tím, kdo by to mohl být už moc neuvažuju. Je to známé, ale mám trochu obavy, abych se prostě jen nemýlila. Kdo ví, co se z toho ještě vyklube. Navíc mám pocit, že ty sedativa, nebo co mi to vlastně píchli, začínají působit nanovo. "Uvidíme, co tvá levá ruka svede!" zlehka se usměju. |
| |
| Nemocnice "Nechci ti ublížit ještě víc. Navíc pravá ruka vykloubená, levá zraněná střelbou..." řekne a podívá se na tebe. "Kdo si myslíš, že by vyhrál Alexandro?" zeptá se a zadívá se na tebe. "Navíc, sebemenší prudší pohyb rukou a zranění jede nanovo..." dodá a bedlivě tě sleduje. |
| |
| "Tomu nevěřím," opáčím záhy, když se zmíní o tom, že mi nechce ublížit. Leda, že jen čeká, až mě nebude muset hlídat, ale i tak. Nepravděpodobné, nevěřím tomu. "Neříkej mi jménem, díky. Zranění jsou zranění, buď se jednou zahojí nebo mě zabijí, nic víc. Není třeba si s tím dělat starosti a předhazovat mi to jen proto, že nechceš problémy, protože bys nevyhrál," řeknu klidně. |
| |
| Nemocnice "Věř tomu!" řekne Commando a zívne, dotyčný se očividně moc nevyspal. "Vadí ti to Alex? Máš to na kartě." řekne a sjede pohledem ke kartě v nohách postele. A pak se podívá zpět na tebe a sundá nohy a znovu zívne. "Tvoje zranění nejsou smrtelná...až na tohle!" oznámí a ukáže ti na čelo. |
| |
| "Proč bys..," stopnu se v půlce věty. "Je to divné a vážně nebuď tak hodný a milý, je to k ničemu. Ale jestli ti jde o zvednout mi tlak, daří se ti to," stejně se přitom usměju, takže to asi moc pravdivě nevypadá. Jenže úsměv rychle opadne. Nechci se ptát, nechci to vědět.. zahledím se na strop. "Proč?" myslela jsem, že toho bylo dneska už dost. Že bude chvíli klid, ale ne tak malou chvíli, která právě uběhla. Cítím, jak se mi roztřásly ruce. "Je to jen pár stehů v kůži, nebo ne?" |
| |
| Nemocnice "Ale i tak, veškerý úrazy hlavy jsou rizikový..." řekne a dívá se na tebe, přičemž vstane a i s láhví v ruce jde k tobě. "Nestojím o to být milý k nepříteli, nejraději bych tě zabil, ale velení má jiný názor." řekl a láhev ti přiložil ke rtům a dal ti napít. "Buď v klidu, až mě vystřídají, tak si odpočineš..." dodá a znovu zavře láhev s vodou a stojí nad tebou. |
| |
| Mile se na něj usměju, nemusím ani nic hrát. Stojí docela za obdiv, jak se ve své roli drží, já bych zřejmě nebyla tolik trpělivá. Jsou věci, které se dají obejít, ale je mi jasné, že to tady čekat nemůžu. Pohled mi zjede na jeho zbraň, ale hned se vrátí zase zpátky. "Docela bych byla za to, abychom to tady a teď ukončili..," znovu se usměji, jen tak. Je zbytečné mu opakovat mé vlastní myšlenky, k ničemu by to nebylo. "Stojím za pohled?" začnu z jiného soudku, nepříliš vzdáleného, když tu tak u mě stojí. "Raněné bezmocné zvíře..? Co bys ho zvládl levou rukou.. jistý pocit zadostiučinění a triumfu?" tázavě zvednu obočí, ale je to jen chvilka. Čelo mě zatraceně bolí. |
| |
| Nemocnice "Přestaň mě provokovat Alexandro!" opáčí Commando a protáhne se až mu zapraskají klouby. "Rozkaz zní: Ani jí nezkřivíte vlásek, je to jasné? Takže asi tolik k tomu, ty raněný zvíře!" oznámí a postaví láhev na noční stolek. "Nikdo tě tu nemá v plánu zabít, tak přestaň!" pohrozí ti a na oko přátelsky tě poplácá po vykloubené ruce. |
| |
| Zkřivím rty bolestí, ale i tak se z toho snažím vykouzlit úsměv. Jen proto, že se tady navzájem špičkujeme. "Nic vám neřeknu, tak proč se tomu bráníš? Dá se to sehrát i jinak..," zlomyslně se usměju a olíznu si rty. "Zařídíš, aby se mi uvolnila pouta, nastražíme vše tak, aby to vypadalo jako moje vlastní pohnutka a pak.. mě s klidným svědomím zabiješ, sehraješ svou roli, byť ti klesne uznání od ostatních, protože tě dokázala poslat k zemi raněná, ale oba budeme mít to, co chceme," doslova ho při té řeči hltám očima, ale nevěřím, že by na to přistoupil. "Mohla jsem zabít kohokoliv, koho jsi znal.. nebyla by taková pomsta mrtvých víc, než cokoliv jiného? Tvou rukou. Ne rukama někoho jiného při mučení," zvednu hlavu z polštáře. "Co říkáš, vojáčku?" |
| |
| Nemocnice Commando stojí a sleduje tě, pak se podívá ke dveřím a opře se o postel. "Můj otec padl v druhé Tiberiové válce, matku jsem nikdy nepoznal. Bratr slouží jako pilot. Takže nemám sebemenší důvod přistoupit na tvůj plán, slečinko!" opáčí a dívá se ti do očí. Pak se narovná a protáhne si krk. Pohledem se vrátí k tobě. "Zapomeň na útěk. Nemáš šanci..." konstatuje a sleduje každý tvůj pohyb. |
| |
| Je až směšné, kam tento rozhovor zachází. Tolik bezcených informací vytáhnutých tak lehce. "Co kamarádi? To máte, ne? Nedržíte si mezi sebou snad odstup," upřeně na něj hledím a skoro se nehýbu, i když občas nepatrně trhnu zápěstím, když mluvím a přirozené reakce mě nutí gestikulovat. "Buď po mě něco chceš, nebo se bojíš, že se něco stane. Nestane se vůbec nic, nemám v rukávu a napůl porouchaná pouta.. i když, konekonců, nemůžu říct, že by to civění bylo nějak zvlášť nepříjemné. Navíc, nemluvila jsem o útěku.. ale o smrti," vyseknu mu docela holčičkovský vychytralý úsměv. |
| |
| Nemocnice "Útěk? Ne!" řekne a sleduje tě a vytáhne pistoli a namíří jí na tebe. "Smrt? Už vůbec ne!" pokračuje a schová zbraň. "Kamarádi. Moji kamarádi se mnou slouží, ostatní, co byli moji kamarádi jsou v tvém slavném Bratrstvu, nechali se zlákat fanatickou ideologií." řekl zcela popravdě a pomalu zamířil ke dveřím. Vyklonil se z nich, něco rukou zagestikuloval a pak si sedl zpět do křesla. |
| |
| "Vážně? Chytří kluci," konečně nějaká překvapující informace. Zamíří ke dveřím, sleduji ho, moc se mi to nelíbí. Chtěla jsem si říct o jídlo, ale takhle mě jen přešla chuť. "Co to bylo?" ještě několik okamžiků koukám ke dveřím, než se zase podívám na něj. |
| |
| Nemocnice "Objednávka na jídlo. Tvůj žaludek tě předchází." řekne a podívá se na tebe. "Nebo máš něco proti?" Hodí si nohy na stůl a dívá se na tebe. "Myslím, že by jsi něco měla sníst..." dodá a sleduje tě. |
| |
| Co? To.. péče k nezaplacení, lepší, než všechem personál nemocnice. "Ani v nejmenším," podle všeho je zbytečné zmiňovat se o tom, že mi čte myšlenky, protože myšlenkami to podle všeho nebylo. "Řekneš mi aspoň jméno?" zabřednu do osobnější záležitosti, ale nevím, kolik škody by to tak mohlo napáchat. Z mého pohledu žádnou, ale třeba bude mít jiný názor. I když víc by mě zajímalo, co bude k jídlu. Doufám, že nic kašovitého, to tak leda svádí k tomu mě schválně pokapat. Najíst mě samotnou nenechá. |
| |
| Nemocnice Commando se na tebe podívá, pod helmou se tváří docela nechápavě. "K čemu by ti to bylo??" zeptá se a zkoumá tě pohledem a opravdu důkladně, takhle pořádně tě snad nikdo o tvého chycení nezkoumal. "Ale stejně, Jeff Griffin." řekne a dívá se na tebe, přičemž ani neví, k čemu je ti to dobrý... |
| |
| Plácnu nadzvednutou hlavou zpátky na polštář. "No super..," povzdechnu si skoro nešťastně a zahledím se do známého stropu. Neměla jsem se ptát. Mělo mi stačit, že tu je a mluví, jako ten první, ale ne, já se musela zeptat. "Kdy bude to jídlo?" protáhnu si zápěstí a pokusím se v posteli uvelebit, což dost dobře nejde. Ležím už dlouho, je to nepohodlné a nebaví mě to, i když, pravda, sedativa pořád působí, moc bych toho asi neuseděla. |
| |
| Nemocnice Commando si všimlo tvé reakce na jeho jméno, přeměřil si tě pohledem. "Jídlo přijde s mým střídáním." oznámí ti a kouká na tebe. "Vadí ti něco na mém jménu??" zeptá se a sleduje každý tvůj sebemenší pohyb. Teď bylo otázkou, jestli Jeff a Jack jsou bratři, nebo je to jen shoda jmen. Ano, můžeš se ho zeptat. Můžeš to z něj zkusit vypáčit. Nebo to prostě můžeš přejít a neřešit Commando tandem Griffin... |
| |
| Ještě jednou se zavrtím, než je to skoro dobré. "Trochu mi vadí Jack, ale jinak nic," odpovím skoro pravdivě, když už jsme k sobě upřímní, ale nepodívám se na něj. Musím to trochu strávit, přestat myslet na to, co se stalo. Na mou, zřejmě osudovou chybu, která mě nakonec dostala až sem. "Hm. Vážně se musíte střídat? Sice mi není nejlíp, ale spát se rozhodně nechystám, nechci tu s někým jen tak mlčet," snažím se svést řeč někam jinam, ale nejsem si jistá, jestli to k něčemu bude. Ani jestli chci, aby to k něčemu bylo. |
| |
| Nemocnice "Jack? Co ti vadí na Jackovi?" zeptá se tě a zbystří ještě víc. Jeho oči tě skenovali jako nejmodernější skener na světě. "Střídat se musíme. A myslím, že mlčet nebudeš. Málokdy máme možnost pokecat si s Commandem Bratrstva." oznámí ti a znovu se protáhne i se zívnutím. |
| |
| Míň mluvit, víc myslet! I když.. mohla bych mu udělat peklo mezi vlastníma, pokud k sobě ovšem nejsou hodně loajální. "Nic, co by stálo za řeč. Byl to jeho výslech," snažím se celou věc zahrát do autu. Je úplně jedno, co bylo po mé chybě, jeho práce je jeho práce a pořád si stojím za tím, i když teď jsem nebyla tak daleko od toho všechno prostě vyklopit a čekat, co se stane, že není třeba to rozmazávat. "Musíte?" zamrkám. Sice nevím, kdy půjde, ale i tak mi připadá, že se střídají v krátkých intervalech. "Hm, kdo by řekl, že budu jednou tak zajímavá. Začíná mi stoupat sebevědomí," ušklíbnu se, i když jsem za to ujištění ráda, ale nemusí vědět všechno. |
| |
| Nemocnice "No, ještě že tě nedostali ti nej z InOps, to by jsi teď asi měla problémy s jakýmkoliv pohybem, co jsem slyšel, neberou si servítky. Klidně ti zlámou všechny kosti, jen aby z tebe dostali co chtějí..." poznamenal Jeff a díval se na tebe. "Musíme, protože prozatím k tobě nebyla na stálo přidělená hlídka. Já jsem poslední, kdo tě bude hlídat před příchodem stálé hlídky..." oznámil ti a koukl ke dveřím. "Vy by jste asi neodolali možnosti mluvit s někým od nás, kdyby situace byla opačná. Nebo by jste rovnou stříleli?" otočil pohled na tebe. |
| |
| "No, když o tom mluvíš, něco takového jsem čekala. Vlastně mi to přišlo docela mírné, rychlý spád a ještě rychlejší konec, ale těžko si můžu stěžovat, to bych byla sama proti sob-," suknu do toho bolestí, když nechtěně pohnu postřeleným ramenem. Začíná mě to štvát, obě ruce mě bolí, i když jedna míň, nemůžu se ani mračit, protože to bolí málem stejně, a ležet se mi taky neleží pohodlně. Být lazar se vůbec nevyplácí. "Ah.. to to bude asi někdo důležitý, co," nespokojeně cuknu koutky. Krátce se nad jeho otázkou zamyslím. "Jak kdo, podle situace. Já bych střílela. Ale jak říkám, záleží na mnoha věcech, každopádně bez informací a chuti se o ně podělit jste bezcenní, tudíž nepotřební," sdělím mu možná trochu moc upřímně. "Jsou i jiné způsoby, než se zdržovat s vězni. A rozhodně by vás nečekala taková péče, jako mě tady. Na nějakém důležitější postu možná, ale jinak.." |
| |
| Nemocnice "Jiný kraj, jiný mrav!" konstatuje Jeff a pomalu vstane. V tu chvíli se otevřou dveře do pokoje a vejde další Commadno a v ruce nese nemocniční tác, přikrytý poklopem. Podíval se na Jeffa a řekl: "Jsem tvoje střídání." Jeff kývl a sebral pušku a zeptal se: "Co jí čeká?", načež Commando, jehož hlas ti byl až moc povědomý nadzvedl poklop. "No teda, docela jí i závidím.." oznámil Jeff, koukl na tebe, kývl ti a zmizel ve dveřích. "Stále v jednom kuse, co Alex?" zeptal se nově příchozí, se silně povědomím hlasem... |
| |
| Věnuju Jeffovi krátký úsměv, když odchází, a pak si změřím pohledem toho druhého. Jeden jako druhý, dokonale zapadající do téhle idylky nemocničního pokoje s hezkým počasím tam venku. "Kdyby sis odpustil to jméno..," oni si snad vážně všichni myslí, že mi jen tak.. no, jistě, není důvod proč by mi tak nemohli říkat, ale přesto všechno zní to moc přátelsky a možná by neškodilo držet se trochu dál. "A když už jsme u toho..," nakrčím čelo tak, aby to nebolelo – jde to, ale kdo ví, jak vypadám, a znovu si ho prohlédnu. ".. tvoje jméno?" tentokrát kručení v žaludku nepřeslechnu ani já, ale dělám, jakoby nic. Vážně už mám hlad a když je jídlo tak blízko, těžko myslet na něco jiného. |
| |
| Inkognito, prozatím Stál jsem tam s tácem a díval jsem se na ní a říkal si, kdy mě asi pozná. "Ty mě znáš, Alexandro." oznámím jí, pak si přitáhnu židli, položím na ní tác, odklopím příklop, z pod něj na svět koukne nějaká polévka, maso, rýže s omáčkou, nějaký salát. Mírně jsem jí zvedl postel pod hlavou. A pak jsem se podíval na ní a zcela vážně jsem se jí zeptal. "Chceš se najíst sama, nebo ti mám pomoct? Cítíš se na to?" |
| |
| "Ou," zase mi jednou ztvrdne výraz. "Doufám, že ne. A hlavně ne po jméně, protože ten první mi ho neřekl," řeknu podrážděně a sklopím oči k jídlu. Mám hlad, tak zatracený hlad, ale ta rýže se mi moc nelíbí. Co naplat, je to lepší, než být o hladu. Začínám tomu moc propadat, jistě, že dostanu to, co ostatní. "Popravdě nevím. Zkusila bych to, ale..," ohlédnu se ke svému rameni, které vážně bolí, a povzdechnu si. Sice je to levá, ale i tak, ona na tom totiž pravá ruka není zas o tolik líp. Celou dobu se mu přitom vyhýbám pohledem. "Jestli se nebojíš, že uteču nebo tak, bylo by fajn připadat si zase trochu funkčně," konečně se na něj podívám, ale ve skutečnosti ho doslova probodnu očima. "Takže? Kdo jsi?" |
| |
| Nemocnice Otočil jsem se ke dveřím a zavolal jsem sestru, pak jsem vzal pušku, která do teď byla na zádech. "Odvázat! Jen ruce!" řekl jsem sestře a na Alex jsem namířil zbraň. Když jí sestra odvazovala, tak jsem odjistil pušku a sledoval její pohyby. Když jí sestra podala tác a oděla, tak jsem se díval na Alex, jestli neudělá nějakou hloupost. "Dobrou chuť!" popřeju jí a sleduju každý její pohyb. |
| |
| Tázavě zvednu obočí, jak tady na mě míří, zatímco tu je sestra, kterou bych si při troše dobré vůle mohla klidně vzít jako rukojmí. Nechám se obsloužit a ženě jen kývnu, zatímco rukama hýbu jen velmi pomalu a opatrně, jak mě bolí nejen díky zraněním, ale i díky téměř statické poloze při připoutání. Můj pohled trvá, pak si pobaveně odfrknu. "Vědět to, tak s tím pokusem zabít se počkám a neplýtvám energií na kolegy," oznámím tak trochu znuděně, zatímco se stále věnuju svým rukám. Tou levou skoro nepohnu, aby to nebolelo, takže ji odložím do jakž takž pohodlné a nebolestivé polohy a pravou si potáhnu polštář, abych mohla víc sedět, než ležet. Trhají mi u toho koutky, protože se musím natočit trupem. Možná by nebylo od věci zjistit, jestli jsem neměla ještě nějakou nehodu. Nespokojeně chytím vidličku, s nakvašeným obličejem jí několikrát nepřímo potěžkám a povzdechnu si. Je to k vzteku, být tak neschopná. Jako první se začnu vrtat v salátu. Ne, že by to byl můj obvyklý způsob, ale když mě dostal na starost a nechce mi říct, kdo je, přičemž mám stále víc a víc nepříjemný pocit, že to vím, ale zatím ho úspěšně zaháním, ať si to koukání užije. Pak prohrábnu rýži, omáčku, nakonec to přeženu a začnu si omáčkou čmárat na okraj talíře – vážně mě zajímá, co on na to. Teprve po dlouhém boji s tím vším uždíbnu kus masa a strčím si ho do pusy. Na vojáka se dívám jen tak po očku, trochu i proto, abych téhle situaci dodala grády. Ty musíš být dobře šílený, jestli čekáš, že s kručícím žaludkem odmítnu jídlo a ještě se vrhnu do nějaké akce, když mám přivázané nohy. "Je v tom něco?" dloubnu znova do masa, než si naberu rýži s omáčkou. Nepříliš dobrý tah, když se mi ještě třesou ruce, a ten flek na nemocničním povlečení je docela parádní. Špatné je to, že mě to rozladí, odhodím vidličku na tác, dožvýkám sousto a opřu se. Mám hlad, ale s touhle neschopností se najíst a nebo se nechat krmit, mě pomalu přechází chuť. "Jeff tvrdil, že si s náma moc nepokecáte, ale začínám mít pocit, že se trochu přeřekl," natáhnu ruku pro lžičku a naberu si jen rýži. |
| |
| Krmící služba? "V jídle nic není. Nemocniční personál tě nemá důvod otrávit." řeknu jí zcela popravdě. A sleduju jak se nimrá v jídle. "Chceš s tím pomoct?" zeptám se jí sklopím zbraň, očividně nemá ani sílu na to se najíst, natož vzít roha. "Jeff..." usměju se a vybavím si jeho střelenost mimo službu. "Jo, Jeff je tvor vysoce společenský. Ten si bude povídat klidně i s Kanem, pokud by měl možnost. I když je Commando, tak by nejspíš plnil úkol za každou cenu, ale kdyby se stalo něco, že by se dostal i ke Kaneovi, tak by s ním klidně debatil nad politikou obou stran..." řeknu a opřu pušku o stolek, mimo její případný dosah, sednu si vedle ní, natočím k sobě talíř, vezmu příbor, nakrájím maso, promíchám rýži s omáčkou. "Už jen jíst..." řeknu, odložím příbor, pokud se bude chtít dál najíst sama a sleduju jí. |
| |
| Pozorně ho sleduju, když okládá zbraň. Čekám něco víc, ale mám smůlu, jak se zdá. I tak ho odměřeně pozoruju, jak mi krájí maso, zlehka přitom mávám lžičkou v ruce. "Mohli byste se prohodit," prohodím jen tak mimochodem, když začne o Jeffovi. Nemůžu si pomoct, ale ta jeho bezprostřednost mě bavila víc. Začnu se vrtat v připraveném jídle, ale pak nechám lžíci v talíři a natáhnu ruku k němu. "Dost her. Sundej to," zastavím se ale s rukou v půlce cesty. Krom toho, že to trochu bolí a je nepříjemné, nechci riskovat nějakou akci jakožto mé zpacifikování. |
| |
| Unmask? Pozoruju jí, když natahuje ruku ke mně. A v hlavě si říkám, že Jeff na ní musel zapůsobit. "Jeff má vlastní úkoly." prohodím a sleduju její ruku. "Jakých her? Já s tebou nic nehraju..." řeknu zcela popravdě a sleduju každý její pohyb. "Nemám důvod s tebou hrát nějaký hry Alex." dodám a pozoruju jí. |
| |
| "Ksakru..," stáhnu ruku zpátky a sjedu ji od ramene k prstům, kterými hýbu, pohledem. Následně chytím lžičku a naberu si s ní jídlo. "Jak chceš," aniž se na něj nepodívám a bez jediného slova díků si strčím sousto do úst. Ne, že bych pořád nestála o to vědět, kdo je, ale nebudu se pořád ozývat nebo snad dokonce doprošovat. "Když si chcete držet odstup, fajn. Pochopila jsem," dodám, když vyměním lžičku za vidličku, abych dloubla do salátu a ochutnala ho. |
| |
| Alex "Dobrá." řeknu s povzdechnutím, odepnu popruh helmy a sundám jí, přičemž je jasný, jak zareaguje. Buďto na mě hodí ten tác, nebo mě bude chtít praštit, nebo tohle a támhle to. Pak jsem se podíval na ní a čekal, která z těch variant se mi dostaví. "Spokojená?" zeptám se a kouká na ní. |
| |
| Ještě v klidu dožvýkám, zatímco odepíná popruhy, chvíle malého vítězství. Velmi krátká chvíle. Po paměti odložím vidličku na tác a upřeně na něj zírám. A.. a.. co to.. dopr.. "O co ti jde?!" už dlouho jsem nemyslela na to, že jsem ve špatném snu. "To ti to nestačilo, Jacku? Musíš.. už nebudu jíst," jediným trhnutím vrátím polštář do skoro původní polohy a lehnu si. |
| |
| Alex "O nic mi nejde Alex. Já taky nejsem nadšený z toho, že tě musím hlídat..." řeknu, vstanu, seberu pušku a zamířím ke křeslu. Odložím oboje na stůl a sednu si do křesla. "Že jsem tu helmu nenechal na hlavě..." nakopu se v mysli. "Musíš jíst. Jestli ti to pomůže, dohodím ti sem Jeffa. I když si myslím, že je to nemožný." dodám a sleduju jí. |
| |
| "Věřím ti to úplně stejně, jako to, že si za to čelo můžu sama," odseknu mu a krátce po něm střelím pohledem. Ani nevím, proč jsem naštvaná. Třeba je to tak, jak říká. Jenže třeba taky ne, umím si představit minimálně dva důvody proto, proč by tady mohl chtít být. Ksakru.. "Nemusíš se snažit," dodám mírněji. Nesmím zapomínat na to, že tohle je na stálo, že dělá co musí, ať tak či tak, a že zbytečným hrocením situace ničemu nepomůžu. Jenže je toho trochu moc a moje ženská nerozhodnost a nestálost není mrtvá ani po dlouhém a drastickém výcviku u nás. |
| |
| Alex "Myslíš si, že jsem ti to čelo snad rozbil já? Že jsem vzal tvojí hlavu a třískl ti jí o stůl?" zeptám se jí podrážděně, protože až do teď jsem byl relativně v klidu, ale její otrávená nálada je taky nakažlivá. Takže jsem otrávenej i já. "A to otrávení si můžeš odpustit, já taky nejsem nadšenej z toho že tu s tebou musím bejt!" řeknu a vím, že mi to stejně nebude věřit. Protože nevěří ničemu, co jsem jí od toho, co se stalo v Bílém domě, v Oválné pracovně, řekl. |
| |
| "A proč bych si k sakru jen tak padala?! Museli mě prostě pustit!" rozhodím rukou, až při tom bouchnu do tácu s jídlem, ale krom trochy rozlité polévky žádná velká škoda. "No to bych se dost divila! Beztak tu jsi na vlastní žádost, abys ze mě něco dostal, ověřil jsi, jestli jsem něco necekla, aby nááhodou nedošla tvoje pověst dobrého vojáka GDI ke škodě a ještě tu budeš hrát divadlo, jak hrozně nerad tady jsi!" prskám. "Jdi s tím do háje, Jacku Griffine!" S tím nehrocením situace mi to zrovna moc nejde. Krom toho jsem při tom řvaní zřejmě znovu porušila pomalu srůstající ránu na čele. |
| |
| Urážky...fajn. Cítil jsem jak mi stoupá krevní tlak a jak mám sto chutí jí praštit, jen aby zavřela hubu. Snáším její narážky a urážky co nejvíc to jde. Když mě pošle do háje, tak jsem beze slova vstal, nasadil si helmu, vzal jsem pušku a podíval se na ní. "Mám jít do háje? Fajn." řekl jsem prostě, vyšel jsem ke dveřím, otevřel je směrem k sesterně jsem houkl: "Pánové, nástup! Hlídací směna začíná." zavolal jsem na dva obrněnce, co vystřídali kluky z pěchoty. Pak jsem se zadíval na ní a poslouchal jsem těžké kroky obrněnců po chodbě. Když se dovalili tak jsem vyšel ven a ještě jsem k Alex prohodil: "Rád jsem tě zase viděl, vztekloune!" Pak jsem jenom viděl, jak obrněnci vešli do místnosti a zabrali křesla. Já jsem došel na sesternu, kde jsem se zeptal, jestli by mi nemohly udělat nějaký silný kafe. Pak jsem si sundal helmu a sedl jsem si do jedné z volných židlí tam... |
| |
| Je mi jedno, že jsem to přehnala, podle mě jsem to totiž vůbec nepřehnala, jen jsem řekla, co mi leželo v hlavě už dlouho a co každá jeho návštěva vždycky jen podtrhla. Jenže když vážně zmizí, nahrazen jinými, začnu o jeho odchodu uvažovat trochu jinak. Hlavně proto, že tady nechci být opět s někým jiným a prostě.. asi jsem už moc vyměkla. "Arrh..," zakloním hlavu na polštáři. Hned na to se ale zvednu na jeden loket a podívám se na ty dva. "Můžu na chodbu?" Ne, jasně, že nemůžeš. Jsi tak sakra nebezpečná, že se u tebe pořád musí střídat a ještě musíš být připoutaná k posteli. Co asi čekáš, že ti řeknou.. Dívám se z jednoho na druhého. Zajímavé, jak vždycky všichni zapadnou do těch křesel. |
| |
| Alex Obrněnci se na tebe podívali, přeměřili si tě pohledem, pak jeden z nich vstal, došel k tobě, rozepl ti popruhy, zatímco ten druhý tě sledoval jako rys. "Kam to bude?" zeptal se obrněnec a čekal až vstaneš, aby tě podepřel. Protože očekává, že stále budeš ještě grogy ze sedativ. "Proč já mám špatnej pocit?" zeptal se druhý obrněnec a ani se nehnul. "Ty máš špatnej pocit ze všeho!" kontroval mu kolega, co stál u postele. Obrněnec v křesle mu na to opáčil: "Ale většinou se můj pocit potvrdil!". "Jo, to možná jo, ale máš špatnej pocit u všeho, i u toho, jestli zasunout, nebo ne..." uštědřil mu podpásovku, přičemž ten v křesle jen zaúpěl a mlčel... |
| |
| Z postele se sbírám jen hodně pomalu, tou zdravější rukou pevně zachycená o toho, co mi pomáhá, a je to jen dobře, protože jen co se pokusím postavit, podlomí se mi kolena a tak se ho jen rychle chytím i druhou, byť to bolí a doktor nebude mít radost. Po očku jsem sledovala jejich rozhovor a po chvíli se i tiše smála. Nicméně říkat cokoliv k jejich rozhovoru, když tu jsem zavěšená na jednom z nich, nechci riskovat. "No.. to nevím. Podle toho, kam šel," odpovím opožděně na otázku mého strážce a udělám krok ke dveřím. Pak se mi to všechno vrátí. Zatočí se mi v hlavě, konečky prstů selžou stejně rychle a efektivně, jako kolena, a pokud mě nedržel dost jistě, upadla jsem. Nakolik je to sedativy těžko říct, ale ostré záblesky v mysli na mutanty, na ten marný útěk, který mám spojený s chodbou.. slunce, květiny, tenhle zasraně pohádkový pokoj. |
| |
| Alex "Máte v plánu na něj zase ječet?" zeptal se obrněnec a celou dobu tě podpíral a na každé tvé dva kroky on musel udělat jeden. "Mě sice do toho nic není, ale ani jeden z Griffinů se nenechá jen tak vytočit a když už fakt jim rupnou nervy, tak je to hukot. A když už se stáhne, tak má k výbuchu už fakt docela málo." vysvětluje obrněněc, ale pak se zarazí. "Ani nevím, proč ti to vlastně říkám..." konstatuje a vede tě ven na chodbu a pak směrem k sesterně. |
| |
| Ou.. do háje. Snad neslyšeli víc, než je dobré.. Kousnu se do rtu, zatímco svým neskutečně pomalým a bolestivým způsobem pokračuji v jeho doprovodu na chodbu. "Taky si říkám, že tady o mě máte všichni až nějak moc starost," usměju se na něj, aby to nebral jako nějakou hnusnou narážku, jen nevím, co bych mu na to měla říct. Aby byl zticha, pomáhal mi a víc se nestaral? Nebo je skutečně lepší trochu taktizovat a neznepřátelovat si je víc, než jak už předurčuje postavení každého z nás? "Ale díky..," dodám při dalším nejistém kroku. |
| |
| Alex Obrněnec ti na to nijak neodpoví, jenom tě dovede k jednomu ze stolů ve společenském prostoru a posadí tě u něj, pak dojde k sesterně a zavolá Jacka. U tebe stojí tak dlouho, dokud se Jack neobjeví. Pak se jen stáhne zpět ke kolegovi do tvého pokoje a tam se, mimo váš doslech na něčem dohadují. |
| |
| Alex - bude na mě zase ječet? Seděl jsem na sesterně a když mi sestra přinesla kafe, tak jsem se na ní vděčně usmál a napil se. Pak jsem se jen unaveně opřel o stůl a zavřel jsem oči. "Jako by mi InOps a GDI HQ nešlapali po krku, teď mě sjede jak malýho haranta ona..." pomyslím si a snažím se trochu uvolnit a nemyslet na nic. Ale v tom se objeví obrněnec, že se mnou prej Alex chce mluvit. "To na mě zase bude ječet?" zeptal jsem se ho unaveně, přičemž on jen pokrčil rameny a vzdálil se. Jen nerad jsem vstal, sebral jsem hrnek s kafem a zamířil jsem ke stolu, kde usadil Alex. Beze slov jsem se posadil naproti ní a očekával další salvu nadávek, urážek a jedovatých poznámek, všechno zcela úmyslně cílené na mou osobu, jen za to, že dělám svojí práci... |
| |
| Nebylo to moc času, ale celou dobu, tedy tu volnou, jsem uvažovala nad tím, co řeknu. Jestli budu muset vůbec něco říkat. Dvakrát dobře mi z chodby a vůbec celého prostoru mimo pokoj nebylo. Pořád jsem čekala, že se něco stane, každou chvíli, rozhlížela se a čekala, až se sklo zase roztříští. Nakonec jsem obavy utopila v jiných, když jsem se rozhodla podívat se na ránu způsobenou kulkou. Během chvíle byl ale zpět, tak jsem jen pohotově zaplácla obvaz a přitáhla si košili, načež jsem otevřela pusu a němě ho sledovala, jak si sedá. "Promiň," vypadlo ze mě vzápětí. Nic víc, jen nervozita a neustálé nutkání otočit se a hlídat si záda. |
| |
| Cože? Jen jsem jí zaraženě poslouchal, když promluvila a bylo to slovo, které jsem vůbec nečekal. Čekal jsem spíš opačný slovník. A ne že by mě to překvapilo. Spíš mě překvapila tímhle: Promiň. Chvíli jsem hledal co jí mám říct. Napil jsem se kávy a pak, s myšlenkou na to, že to může bejt zase jen proto, abych jí dal důvod se do mě zase plně opřít, hlesl: "Chceš mě ještě za něco seřvat? Vynadat, nebo se mám snad zdekovat z nemocnice?" zeptám se docela chladně. Chovat se k ní mile se ukázalo být zbytečný, vždycky jsem se za to dočkal jen ledový sprchy, urážek a poznámek jedovatějších než Tiberiová radiace. |
| |
| "Nevím, co čekáš..!" vydechnu naštvaně, ale tentokrát se hodně tiším. "Dvakrát jsem se tě snažila nezabít, podruhé.. to je jedno. Od té doby jsi mi pořád v patách, nevím, co čekáš, že si budu myslet," zašeptám svůj dodatek a dřív, než cokoliv odpoví, zapřu se o stůl a postavím. Po zádech mi přejede mráz, nedá mi, abych se neohlédla – nohy se mi třesou, ale to je jen strach, žádná sedativa. Přesto mu věnuju ještě krátký pohled a vrávoravě, ale velmi rychle, opírající se rukou o stěnu zamířím zpátky k pokoji. Nemůžu se zbavit dojmu, že se to stane znovu. |
| |
| Alex - nakvašená, to jsem čekal... "Říkal jsem ti, že bych byl raději na jinde, třeba v červený zóně, než tady. Ale bylo mi to dáno rozkazem. Nevím jak je tomu u vás, ale my plníme rozkazy, které dostaneme..." "Nemysli si, že jsem tebou posedlý. Jestli si to myslíš, je to pěkná pitomost. Mám i jiné věci na práci, než furt být tobě na blízku." dodám a koukám jak pomalu jde zpátky na pokoj. "A jestli mi nevěříš, tvoje věc. Já nemám v povaze lhát. Takže nelžu ani teď. Ale vím že mi nevěříš, takže vzdávám veškeré snahy o to tě přesvědčit že nelžu. Protože jsi paličatá jako mezek a furt si meleš svou..." řeknu o něco ví otráveně, ale i přesto stále dost unaveně... |
| |
| Chtěla jsem jít, aby ten hovor nepokračoval, ale jen mě hněvá k dalšímu výbuchu, který přichází hned vzápětí. "Tak si to pro mě za mě s Jeffem za každou cenu vyměň, když tu se mnou nechceš být!" jenže to zní víc uraženě, než jsem chtěla dát najevo. Zrychlím, ale nohy mě neposlouchají a tak klesnu do dřepu, ze kterého se za každou cenu snažím vydrápat. Hučí mi v uších, mžitky před očima se objevují víc a víc. Vybavují se mi jejich hlasy.. "A ty zkurvené mutanty si vem s sebou!" natáhnu se po klice a úzkou škvírou se protáhnu do pokoje. Vstát jsem nedokázala, ale chození není to jediné, co zvládnu. |
| |
| Paličatá... Kopl jsem do sebe kafe a šel jsem za ní. Zrovna mi ve vysílačce bylo oznámeno, že obrněnci mají vlastní úkol na bitevním poli. Když jsem viděl, jak jde k zemi, tak jsem se k ní sehnu a zároveň řeknu obrněncům, kteří řešili něco mezi sebou a Alex si nevšimli, tupouni, že mají úkol na frontě. Vzal sem Alex do náručí a donesl jsem jí do postele a přikryl jsem jí. Jídlo, co měla všude možně jsem nechal odnést, protože už stejně vychladlo. Zatímco jsem já ukládal Alex do postele, obrněnci zmizeli. Já jsem se vrátil pro svoje věci a pak se vrátil k ní do pokoje, kde jsem za sebou zavřel dveře a sedl jsem si do křesla. A čekal jsem až se probere. Taky nápad courat po chodbách, když ví, že to s ní může takhle praštit... |
| |
| Byl to hluboký spánek beze snů, jen sem tam nějaký záblesk a pocit silných výčitek. Všechno zahnáno, utopeno v hluboké tmě, kterou zněl cvrkot kulometů a odražených nábojnic. Nezřetelné zvuky, snad kdesi mezi vědomím a nevědomím, dokud mi mezi víčky nepronikne slabé světlo. Rozespale zamrkám a opatrně si sáhnu na čelo. Příšerně to svědí. |
| |
| Spáč Seděl jsem v tom křesle dlouho, ani nevím jak dlouho. Asi jsem na chvíli taky usnul, když jsem otevřel oči, bylo venku šero, nebo spíš tma. Podíval jsem se na Alex, která ještě spala. Trochu jsem protáhl svaly. A koukl po pokoji. Nic nového. Tedy až na to, že tu svítila lampička. V tom jsem si všiml že se i Alex probouzí. Pomalu jsem vstal a došel jsem k ní. "Jak ti je?" vypadlo ze mě, aniž bych nad tím jakkoliv uvažoval. |
| |
| "Divně," odpovím s malým povzdechem a kouknu na něj, načež se pomocí jedné ruky zvednu a posadím. Nohy spustím přes postel a zahýbu prsty u nohou. Aspoň, že je klid od idylky. Najednou vypadá všechno víc normálně a reálně. Vzájemně promnu prsty na rukách. V nepravidelných intervalech zvedám a zase klesám pohledem, k němu a od něj k sobě, nevím, co jiného mu říct. |
| |
| Večer "Nechceš něco?" zeptám se jí a koukám, co dělá. Očividně je jí líp, protože už se dokázala sama posadit. O to víc na ní teď mám dávat pozor, i když nevím proč. "Tak jsem zvědavej, co mi řekneš..." pomyslím si a stále čekám na odpověď. "Co jsi předtím myslela těmi mutanty??" zeptám se jí, protože teď jsem si na to vzpomněl, tak mi to nedalo se nezeptat... |
| |
| Podívám se na lampičku a pak po pokoji, až teď mi došlo, že je večer. "Hm? Aha.. docela bych vzala za vděk sprchou a kartáčkem," řeknu nejistě. Nejsem sice zraněná poprvé, ale přece jen, tohle jsou jiné obvazy, jinak vázané a nejsem si moc jistá, jestli je zvládnu nenamočit. Stejně je to jedno. Ještě se začnu bát, že mě doktor sjede.. Podívám se na něj a můj obličej se zachmuří. "Přece ty, co mě napadli. Není mi sice jasné, jak se sem dostali, ale doufám, že sis to už ošéfoval. Nezasloužím si nic z toho, co tady mám, ale uznej sám, že to jste nemuseli. Navíc tady," nechci na to moc myslet, takže k němu raději natáhnu ruku, jestli mi pomůže vstát. |
| |
| Sprcha "Proč ne?" nadhodím spíš řečnickou otázku, když řekne že by chtěla sprchu. Ale jakmile přijde řeč na mutanty, tak jen trochu povytáhnu obočí a koukám na ní. "Žádní mutanti tě nenapadli. Alespoň tady ne. Ledaže by to nebyl nějaký přelud způsobený tím zraněním hlavy." konstatuju a ukážu na její ránu. "Navíc, kde by se mutanti vzali uprostřed Modrý zóny? Spíš je najdeš v Červených a Žlutých, ale to víš ne?" zeptám se a pomůžu jí na nohy. Chvíli čekám, jestli se cítí už dost silná na to, aby došla do sprchy sama, nebo bude chtít pomoct... |
| |
| "To je.. fakt..," zamračím se, postavím, ale dlouhou dobu se pak ani nehnu a s pohledem upřeným na něj přemýšlím. Dřív mi to nedošlo, brala jsem to jako.. no zradu, řekněme, hloupý žert nebo neuhlídaný objekt nemocnice, ale tohle.. vrátím se o krok zpátky k posteli a opřu se o ní zadkem. "Do hajzlu. Takže se mi to jen jen zdálo? Nic se nestalo? Krucinál! Jak dlouho tu vlastně jsem?!" vyděsila jsem znovu sama sebe. Nejen, že se to nestalo, jenže mě ani nenapadlo, že se to nemuselo stát! Vůbec jsem nad něčím takovým nepřemýšlela. Co se to děje?! Vůbec.. ani na chvíli, no, na chvíli možná, ale nebrala jsem to v potaz. Jsem tak..! Pustím ho a přejedu si rukou po obličeji. "Nenapadlo mě, že.." |
| |
| Zmatená "Co mi říkal doktor, tak jsi po ráně do hlavy byla týden v bezvědomí. A tihle doktoři dbají na Hippokratovu přísahu, takže ti nic, krom léčení tvých zranění nedělali." oznámím jí. "Ten přelud si tvůj mozek vymyslel proto, že jsi nejspíš byla moc hrr na to vstát, ale tělo na to nebylo připravené, tak mozek reagoval takhle." snažím se jí uklidnit, i když spíš dělám opak. "V klidu, opravdu tu žádný mutanti nebyly." řeknu a pomalu jí položím ruku na rameno. |
| |
| Zírám na něj. Přikývnu a oči mi sjedou k jeho ruce, vrátí se ke tváři, kývnu znovu a nešťastně vydechnu. Jestli jsem si až doteď myslela, že jsem k ničemu, tohle je to poslední, co to potvrzuje. Mám strach z přízraků, omlouvám se, vedu dialogy s vojáky GDI. Mnohé z toho, co jsem byla.. ale to je jen tohle prostředí, ta bezmoc. Musí. To jediné, čím jsem si stále jista je to, že věřím Kaneovi, jeho slovu a vizím budoucnosti. Stojím stále na své straně, ale připouštím, že za poslední hodiny se můj psychický stav nad všechna očekávání, protože bych nad tím neměla hnout ani brvou, zhoršil. Stejně tak morálka, loalajita k vlastním. "Jo..," hlesnu. "Věřím ti." |
| |
| Věří? "Co ta sprcha?" zeptám se jí a kouknu směrem ke koupelně. "Říkala jsi, že by jsi si dala sprchu." připomenu a dívám se na ní. "Tak čekal jsem spoustu věcí, ale to, že uslyším zrovna: Věřím ti., jsem opravdu nečekal To mě docela překvapila, holka." řeknu si a dívám se na ní. Pro jistotu jí nastavím ruku, aby se mohla postavit. |
| |
| Kývnu, chytnu se ruky a za jeho doprovodu dojdu do koupelny. Převážně se dívám na něj, jen abych nemusela pohlédnout do zrcadla. O takový pohled po tom krutém zjištění nestojím. Jsem blázen. Jak jsem si mohla myslet, že to bylo skutečné? "Pomůžeš mi?" naznačím, že se sama z košile nedostanu. Navíc, nějaký stud mi zrovna u něj může být už docela ukradený. |
| |
| Koupelna "Jo, vteřinku." odpovím na požádání a zavřu dveře do koupelny, ať na ní nikdo neciví. Pak jsem udělal krok k ní a pomalu jsem jí pomohl sundat košili. Znovu si prohlédnu jak vypadá, ale teď jsem pomalu nehnul ani brvou. "Ještě s něčím potřebuješ pomoct?" zeptám se jí a čekám co bude chtít... |
| |
| "Zřejmě ne," usměju se na něj, ale rychle mě to přejde. Zamračím se a raději se otočím a zamířím ke sprše. "Ale kdybys sehnal nové obvazy, desinfekci a takové věci, byla bych ti vděčná," pustím vodu. "Pokud teda.. nechceš něco ty," ohlídnu se na něj přes rameno. |
| |
| Obvazy "No, tak můžu ti sehnat ty obvazy, ale spíš bych to nechal na potom. Protože přece jenom teď by se ti mohlo udělat špatně a co pak?" zeptám se a opřu se o dveře. "Kdyby jsi omdlela a praštila se do hlavy, než by mi to sestry všechno daly, tobě by tu tikaly poslední minuty, nebo vteřiny." řeknu a koukám na ní, na část od ramen výš. Hlavně abych byl v klidu... "Kdyby něco, řekni..." oznámím jí a sleduju jí. |
| |
| Moc mi to nejde přestat se podruhé provokativně usmívat. Co na tom, že vypadám o dost hůř, než předtím. "Fajn," zkusím špičkou nohy vodu, jakmile tam vlezu, už ho neuslyším. "Tak hezkou podívanou," mrknu na něj a pak zalezu do sprchy. |
| |
| Alex ve sprše Koukal jsem na ní, jak zkouší špičkou nohy vodu. Podíval jsem se na její obvazy a pak jsem si vzpomněl, že mám i já nějaký obvazy. Pod zbrojí mám ovázaný žebra, po tom co se ze mě jeden fanatik Bratrstva pokoušel udělat dudy. Podíval jsem se na zbroj, pod kterou jsem měl ty obvazy. A mrchy rány si museli vybrat zrovna teď, že budou bolet. Sundal jsem ze sebe zbroj a zajel jsem rukou pod bundu, co mám pod zbrojí a snažil se trochu uklidnit bolavý místo a přitom sem se napůl nepřítomně díval na Alex. |
| |
| Bez ohledu na rány se namočím celá, od hlavy až k patám. Zůstanou vlhké, rány to naruší, ale dokud voda nenaráží přímo na poraněnou a sešitou kůži, je to v pohodě. A protože nemám v plánu si obvazy během sprchy sundat, nezatěžuju se s tím. Horká voda mi dělá dobře, uvolňuje a je mi opravdu příjemně, na Jacka stojícího venku vůbec nemyslím. I tak jsem umytá docela rychle. S osuškou se moc nezdržuju, stejně mám jen jednu opravdu pohyblivou ruku, takže zamířím k umyvadlu, uzmout si kartáček a trochu pasty. S tím, že ze mě voda stéká a nechává na zemi pořádný film si hlavu nelámu. Pak se to uklidí. Poslední z toho, čemu věnuju pozornost jsou mokré vlasy a k tomu osuška – jen proto, aby mi na čelo z vlasů nestékala voda. Osuším se a shrábnu rukou dozadu, tentokrát už u zrcadla. Pak obvaz sundám a ohlédnu se na Jacka, kterého jsem do té chvíle nenuceně ignorovala. "A taky čisté oblečení," zmíním ke své původní žádosti. Začínám si připadat čím dál víc rozmazleně. "Pak mi můžeš odvázat ten obvaz a dojít pro nové, jak jsem říkala. Nebo jestli to necháš na sestře, mě je to jedno," dojdu k němu, ručníkem si otírám krk. "Díky, zlato," usměju se na něj. Koupel mi vážně spravila náladu. |
| |
| Poslíček Jen co se mi podařilo trochu upravit si obvazy, tak jsem na sebe hodil zase zbroj a pak jsem se pohledem věnoval Alex, jak pobíhá po koupelně. "Oblečení, respektive pyžamo, nebo noční košili, jak chceš, je vedle ve skříni. A pro obvazy dojdu. řeknu jí podívám se na ní. I přes všechny ty rány, byla pořád krásná. Křivky dokonalé, no jedna báseň. "Nechceš ještě večeři?" zeptám se a koukám na ní. |
| |
| Skvělé. Začíná se mi tady líbit. Neplánovaná trochu bolestivá dovolená, ale zkrátka a dobře, po té sprše je mi báječně. Nemám se odsud pořádně jak dostat, mám to na paměti, a využívám to sama pro sebe jako dobrou výmluvu a ospravedlnění. "Desinfekci taky," připomenu mu a s úsměvem čekám, jestli už půjde. Ručník už jen držím v ruce, bude třeba, protože si na záda nedosáhnu, takže to stejně pak bude muset udělat on nebo sestra. A pak, co si budu nalhávat, tohle mě baví. "Kdyby bylo něco dobrého, nepohrdnu tím," zlehka se k němu nakloním. "Navíc.. taky musíš mít hlad." |
| |
| Kurýr Koukal jsem ne na ní a hlavou mi běhali všechny možný myšlenky a taky vzpomínky na ten prožitek v Bílém domě. "Neboj se! Podívám se, co tam bude." řeknu jí a kouknu na ručník. "Chceš utřít záda??" zeptám se a koukám na ní. "Hufa!" bleskne mi hlavou. |
| |
| Potutelně se usměju, olíznu rty a uhnu pohledem za něj, do pokoje. "Až se vrátíš. Pokud budeš sám," krátce se na něj podívám a pak se kolem něj prosmýknu a zamířím ke skříni, abych si vytáhla něco čistého na sebe. Nejsem si jistá, v čem se tady chci dalších pár hodin promenádovat, ale nějaké kalhoty by určitě bodly. Nejsem moc zvyklá na něco jiného. Ještě se po něm jednou ohlédnu, ale pak jen vytáhnu oblečení a opřu se o postel. Dřív, než mi někdo převáže rameno nemá cenu se oblékat. Ručník položím vedle sebe, stejně jako nemocniční věci, a znovu si ulíznu vlasy, aby mi nepadaly na ránu na čele. |
| |
| Pro obvazy a tak dál... "Jdu pro ty obvazy..." řeknu a zamířím do na sesternu, kde požádám sloužící sestru o desinfekci, obvazy a nějaký ty náplasti. Chvíli jsem čekal a pak jsem se vrátil za Alex na pokoj. Ale v mezičase jsem se dozvěděl že jídlo by mělo přijet každou chvíli. V pokoji jsem došel k Alex a odložil věci na postel. "Tak ukaž..." řeknu jí a čekám až mi nastaví rameno. "Jo, a jídlo bude za chvíli..." oznámím jí a podívám se na ní.. |
| |
| Natočím se k němu a zlehka ruku zvednu, aby mohl oddělat mokrý obvaz. Možná by stálo za to nechat ránu trochu uschnout na vzduchu, ale i tak, trocha voda, snad to nezačne mokvat. A i kdyby, pobudu si tady prostě dýl. Zase tak špatné to není. Nikdo do mě přímo neryje, nikdo mi nevnucuje své názory a já jim, takže proč ne. S nějakým dolováním informací se taky nepokračuje. "Dobře," těkám pohledem mezi jeho tváří a rukama. "A osuš mi ty záda, ať ty nové obvazy nejsou hned mokré, hm?" řeknu poučně a podstrčím mu ručník. "Hlavně opatrně, prosím. Mučit si mě můžeš zase příště," zvednu hlavu a pak se zadívám k oknu. Říkali pravdu? Vážně jsem tak daleko od svých? Nezůstal nikdo? Vzali si území zpět a nás zahnali, nebo je to jen taktický ústup, abychom jim mohli v příštích dnech uštědřit další ránu? O ničem takovém sice nevím, ale ležím tu už týden, navíc není nutné, abych znala všechny budoucí plány Bratrstva. Naštěstí. |
| |
| Sestra Neboj se." řeknu a pomalu jí odvážu mokrý obvaz, sundám náplast a kouknu na zašitou ránu, která se zdá být v pohodě. Pak vezmu ručník a opatrně a pomalu jí otřu záda a ještě pomaleji jí otřu ránu pod obvazem. Sotva se ručníkem rány dotykám "Já tě vyslýchat v plánu nemám..." řeknu a pomalu jí tyčkou s vatou na konci nanesu na ránu čerstvou desinfekci, zalepím náplastí a pomalu, ale opatrně jí ránu ovážu suchým obvazem. Mokré hodím do nemocniční misky, kterou pak i s desinfekcí postavím na vozík venku na chodbě. Pak se vrátím k Alex. "Ještě nějaké přání, než přivezou jídlo?" zeptám se a koukám na ní. |
| |
| "Díky," zlehka zkontroluju obvaz, jestli dobře drží, ale i kdyby ne, tak se o to zítra někdo postará. Nebo další den. Zvednu košili, se kterou budu potřebovat pomoct stejně, jako s tou před sprchou, a mávnu s ní ve vzduchu. "Jenom s tímhle," kalhoty, co jsem vyhrabala a jsou mi skoro přesně, s těmi si už poradím sama. "Jestli nemáš v plánu mně ještě chvíli očumovat," usměju se a čekám, co on na to. Nějaký moc profesionální dneska.. |
| |
| Obsluha "No, tak očumování je snad trošku silné slovo. Řekněme že tě jen pozoruju. Taková krása pece nesmí bejt pořád schovaná." pousměju se a vezmu od ní košili a pomůžu Alex obléct se do ní. "A ještě zkus oponovat." řeknu s úsměvem. |
| |
| "Aspoň, že tohle tě nepustilo," usměji se na něj a nechám si pomoct do košile. Několik okamžiků jej ještě pozoruji, než seberu ručník a vrátím se s ním zpátky do koupelny, abych ho tam hodila na zem a zlehka ho popostrkovala nohou v nepříliš nadšeném vytírání. Stejně je tu neuvěřitelně čisto, trocha vody nikomu neublíží. "Už mám docela hlad," poznamenám během "úklidu" a častěji se sama na sebe dívám v zrcadle, na mou ránu na čele. Nevypadá to zrovna hezky. |
| |
| Večeře "Jdu se podívat, jak to vypadá..." oznámím jí a vyjdu z pokoje ven na chodbu, abych se podíval, kde to vázne s jídlem. Na chodbě jsem zahlédl box, který rozváží jídlo na oddělení. Zamířil jsem k němu a proti mě zrovna šla sestra a nesla dva boxy s jídlem. S úsměvem mi je oba dala a pak se vrátila k velkému boxu. Tak jsem se otočil na místě a vrátil se do pokoje za Alex. "Večeře!" houkl jsem na ní a položil jsem tácy na stůl u křesel... |
| |
| Vykouknu z koupelny, ale ještě tam zůstanu a dostrkám nohou promočený ručník na stranu, aby nepřekážel. Někdo z toho nebude mít radost. Pak se konečně dostanu do pokoje. Mám hlad, ale v hlavě mi vrtá ještě jedna věc. Kouknu na Jacka a prohlídnu si ho, pak klidně zamířím ke stolu a kouknu pod poklop. Pečená kuřecí stehna s bramborem a nějaký kompot, či co to je. "Žádná sláva," povzdechnu si, ale pak se usměju a namířím si to k posteli, abych se před jídlem nasoukala do těch kalhot, co jsem si je vytáhla. |
| |
| Večeře "Co by jsi čekala? Krvavej biftek?" zeptám se a kouknu na ní. V hlavě se mi honí myšlenky na to, proč vlastně nemocnice posílá i mě jídlo, když mě by stačili vojenský příděly. "Ale tak nemáš nic se zažíváním, tak si řekni co by jsi chtěla a můžeš to dostat, tedy zítra, dneska už to asi nikdo lovit nebude." pousměju se a dívám se na ní. |
| |
| "To není špatná volba, hm, hm. Nečekala bych, že můžu mít až taková privilegia," zavážu šňůrku u kalhot a pomalu se vydám ke stolu. "Málem bych tady i zůstala..," a pak se docela prostě, nehledě na rány, večeři ani pokračující idylku ve dvou dravě vrhnu po jeho zbrani. |
| |
| Tak zbraň jo? Docela mě překvapí, když se vrhne po pušce. Podívám se na ní a rozesměju se. "Ty si myslíš, že jí tu nechávám válet se jen tak?" pobaveně se na ní podívám. Pak sjedu pohledem k pušce. "Jednak není nabitá, a i kdyby byla, tak ti to bude k ničemu, protože jede na ID kód." směju se dál a docela pobaveně sleduju její reakce. |
| |
| Né.. krucinál. Ušklíbnu se a vrátím mu jí. "Kazíš všechnu zábavu, Jacku," kupodivu to vypadá, že jsem vážně víc zklamaná, než vzteky bez sebe. Promnu si rameno, ve kterém jsem úplně zbytečně probudila prudkou bolest a bez jakéhokoliv dalšího zájmu o zbraň si sednu k jídlu a začnu si jednou rukou oddělávat maso od kosti. "No, ale vraťme se k tomu, jak se tu se mnou zachází. To je nějaká taktika? Protože já vážně nic neřeknu. Ten kompot nebo co to je si klidně vem. Nemám pocit, že bych si něco takového zasloužila. Mám být válečný zajatec, ne?" podívám se na něj a strčím si sousto do úst. |
| |
| Alex "Si myslíš, že budu porušovat neutrální status nemocnice tím, že na tebe budu střílet?" zeptám se a s lehkým úšklebkem se na ní podívám a vezmu si zbraň, kterou položím na zem vedle křesla. "Nemocnice to vidí jinak, pro ně jsi pacient. A je jedno, jestli máš vojenskou stráž, nebo ne. Pro ně válečnej konflikt neplatí, pro ně platí Hippokratova přísaha..." odpovím jí a kouknu se na ní a pak trochu otráveně se podívám na brambory. |
| |
| "Ale já jsem tě chtěla dostat.. to je jedno. Bod pro tebe, ujasnění situace pro mně," pokrčím nad tím nakonec rameny. Super. Takovézajetí, to si vážně nechám líbit. Vrtám se ještě chvíli v kuřeti, než mám nastřádáno dost masa, abych mohla nějaký čas jen tak nabodávat a jíst. "Takže mi taky vrátí moje osobní věci a pustí mě, úplně normálně a bez cavyků? Nebo tehdy přijde nařadu zase vaše slavná organizace?" |
| |
| Večeře "To nezáleží na mě. Já nevím co s tebou InOps a velení mají v plánu." odpovím zcela popravdě. "Já jsem jenom pěšák v týhle šachový partii, stejně jako ty, já jen jdu tam, kam mi řeknou, jako ty..." oznámím a podívám se na ní. |
| |
| "Hmm," brouknu a věnuju se jídlu. Je to fakt dobré, ale možná to dělá jenom to, že jsem hladová. Dobré rozpoložení ještě úplně nevymizelo, jenže se mi nechce vymýšlet nic speciálního, co zase nevyjde. Navíc mi Jack připadá tak nějak pořád otrávený tím, že tu musí být, a tak je asi úplně zbytečné se i o cokoliv snažit. Taky je to pěkná blbost snažit se nějak zaujmout a bavit nepřítele, zvlášť, když mě tu hlídá, a měla bych nad tím tak začít skutečně uvažovat, než abych se dál plácala v tomhle divadle. Tak jako tak mě v budoucnu nečeká nic dobrého. Počítám, že i když se dostanu zpátky, budu muset projtí nějakým testováním. Kdo by taky věřil ztracené duši, co byla víc jak týden mimo a oni ji považovali za mrtvou, pravděpodobně. Nemůžu tam jen tak nakráčet, se sešitými ránami a v darovaném oblečení, co by GDI mohlo poskytnout, a tvrdit, že o nic nejde, že jsem zpět a připravena pokračovat v práci. Možná, kdyby se mi podařilo druhé straně nějak uškodit. Pořádně. Jenže dostat se k nějakému pořádnému vybavení nebude snadné a i když jsem přesvědčená o tom, že by mi nedělalo problém to tady vyhodit do vzduchu, přece jen mám pocit, že by to nebylo zrovna fér. Srát na pocity. Situace je jaká je, já jsem kdo jsem. |
| |
| Alex Koukám na ní a docela mě překvapí změna její nálady. Před chvílí ještě veselá, až hravá a teď mrzutá a otrávená. "Děje se něco?" zeptám se a nijak moc se jídlu nevěnuju, protože po prvním soustu se ozvaly moje rány a dali mi jasně najevo, že si nepřejí žádnou námahu. Ono, když po každém soustu rána slabě, ale i dost bolestivě zapulzuje, tak to jednoho přejde chuť okamžitě. Tak jen sedím a upíjím vodu, která mi nijak extrémně nevadí. "Jsi naštvaná z toho, z toho, že puška není nabitá a ty nemáš jak se odtud dostat??" sleduju jí a čekám co řekne... |
| |
| S odpovědí čekám, dokud nedožvýkám právě do úst strčené sousto. "Ne. Jen jsem chtěla, aby ses přede mnou chvíli plazil na zemi, říkla mi, jak se odsud nedostanu, že jsem hloupá nebo tak, pak by ses musel připoutat k posteli a pak bych ti řekla, že to byl jen vtip a ať se jdeš najíst," sdělím mu celý svůj původní plán a naznačuju mu přitom vidličkou po místnosti, abych si vzápětí ukradla z jeho talíře brambor. Stejně se v tom jen nimrá. |
| |
| Alex "Hmm, proč mi něco říká, že by to nebylo jen tak propuštění..." pousměju se a dívám se jak gestikuluje vidličkou po pokoji a zároveň, jak krade brambor ode mně. Načež jsem jí ten tác přistrčil blíž. "Jestli chceš, můžeš mít dvojtou porci..." oznámím jí a napiju se láhve vody. "...mě nějak přešla chuť." dodám otráveně a sleduju jak baští. |
| |
| Usměju se. "Ale bylo. Ty bys mi to mohl chtít vrátit, to bych neriskovala. Stála jsem jen o ten moment překvapení a chvíli triumfu, no, tak asi to nakonec užil aspoň jeden z nás," znovu se na něj usměji a shrábnu si jeho porci na svůj talíř. O nabízené jídlo se nehodlám hádat. "Proč?" pustím se do obírání jeho kuřete. "Můžu za to já?" |
| |
| Alex "Ne, ty za to nemůžeš..." začnu a podívám se na ní. "...to je věc, která mě pálí, v nesouvislosti s tebou." dopovím a rukou si zajedu na zbroj, do místa, kde mám rány po noži. "Akorát to trochu...." začnu, ale nedokončím, jen si promnu rány pod brněním... |
| |
| Zvednu pohled. "Z akce do akce, abys skončil se mnou, co," poznamenám hořce a sklouznu očima k jeho ruce. "Skoro se divím, než nemáš nabito. S takovýma informacema o tvém stavu, věděla bych, jak to využít," strčím si do úst pořádné sousto a usměju se na něj, trochu zle a škodolibě, i když ne, že by si to zasloužil. Ještě na něj buď hodná a měj výčitky, vždyť to byl jen sex. |
| |
| Alex "Možná. Ale i kdyby se ti podařilo mě sejmout, tak daleko moc neutečeš..." řeknu a sundám ruku z místa, kde mám rány a dívám se na ní. "A jak jsem říkal, jsem pěšák v šachové partii. Klidně mě obětují, jen kdyby to přineslo prospěch." dodám a pořádně se zavrtám do křesla. |
| |
| Skáču pohledem mezi ním a jídlem. "To jsme všichni, není to nic nového ani politováníhodného," opáčím klidně. "Hlavně, abychom posloužili a přiblížili celek našemu cíli," dodám, nabodnu poslední brambor, strčím si ho do pusy, zvednu se a jdu k posteli. Hlad byl utišen, co jiného bych tam měla dělat. Položím se a překřížím nohy, jen ruku si nemůžu dát za hlavu, pekelně by to bolelo. |
| |
| Alex "Ne všichni." opáčím, vstanu a odnesu tácy k boxu a pak se vrátím. "Nějaká další přání?" zeptám se a koukám na ní, i když mi nejde do hlavy, proč jsem tohle vypustil. Ale nějak zrovna mě to nepálilo, bylo mi to i trochu jedno... |
| |
| "A kdo ne?" podívám se na něj trochu překvapeně, jsem zvědavá, jak mi to vysvětlí. "Nic nepotřebuju," odpovím a rozhlížím se po pokoji, i když konečné stanoviště je vždycky stejné. Je těžké ignorovat někoho, s kým jste v jedné místnosti, ať už chtěně nebo nechtěně. |
| |
| Alex "Generálové, politici, vůdci..." odpovím na její otázku a sednu si do křesla. "Nikdy neslyšíš o generálovi, co by vedl boj přímo z frontové linie, místo toho je zalezlý v bunkru a řve rozkazy odtamtud..." projedu si rukou vlasy a sleduju jí. "Vůdci a politikové, ty nikdy nenastaví vlastní krk..." dodám a pak si vzpomenu na ty, jež Bratrstvo zavraždilo na Philadelphii. A výraz se mi najednou zatvrdil... |
| |
| "Jenže i s něma může vždycky někdo manipulovat a stejně jako my všichni můžou chcípnout, a to docela rychle," oponuju. "Rukou vlastních, bombou jiných, v tom už není takový rozdíl," pokrčila bych rameny, ale už jsem si dneska ublížila zbytečnými pohyby až až. |
| |
| Alex "Jo, třeba Kane." řeknu a povzdychnu si. "Ten taky neví, kdy je mu konec..." pomyslím si a sleduju Alex. "Jsou lidé, co prostě nemají konce. A právě ti obětují pro své cíle miliony životů..." podívám se na ní. |
| |
| Zavrčím. "Do něj se laskavě nestrefuj!" chvíli myslím, že to zvládnu, ale v mžiku se posadím. "Jak ksakru můžeš vědět, že bojuješ na lepší věc? Jak můžeš vědět, že nemá pravdu?!" seskočím z postele. "Tohle je civilní nemocnice, ne?! Fajn!" vyrazím vztekle ke dveřím. "Možná byste ji měli líp bránit, když jste tak všemocně dokonalí a hodní a ne tady ty lidi vystavovat přímému nebezpečí!" hledám nejbližší obět, vaz dokážu zlomit i rukama, tak co. |
| |
| Vztekloun Jen co vystartuje z postele, vymrštím se na nohy a postavím se před dveře. "Kdyby on nedělal experimenty s Tiberiem na lidech, miliony jich mohl žít!" odpovím jí stejným tónem. "Havoc měl pravdu, když říkal, že Kane je šílenec. Z toho, co popisoval z "návštěv" vašich chrámů v první válce, ty zrůdnosti co vylezli z Kaneových laboratoří, proti tomu jsou dnešní mutanti slabý odvar!" vypálím proti ní plnou salvu slov a je mi jedno, o co se pokusí.... |
| |
| "Obviňuješ ho z činů, které nespáchal! Tohle je šílené!" vyjeknu. "Že dá někdo rozkaz neznamená, že to jiný nemůže zpackat. Krom toho, každý vývoj na nový stupeň potřebuje čas! Vhodné dárce! To jsi vážně tak hloupý?! Nemůžeš čekat, že se ti hned všechno povede na poprvé! Chcípli pro dobrou věc, pro vývoj a lepší budoucnost!" vší silou se ho pokusím strhnout stranou. "Obviňuješ neprávem! Tohle prostě doktoři dělají! Co vy, vy jste snad svatí nebo co?" oženu se po něm pěstí. |
| |
| Alex Její pěsti se nesnažím uhnout, ale jako odpověď moje ruka vystartuje a vlepí jí facku. "Kane ty experimenty přímo řídil, vydával příkazy a dohlížel na ně!" zavrčím a dívám se na ní. "Dokonce se snažil přimět doktora Mobia, aby mu s těma zvrhlejma experimentama pomohl. Nebýt Havoca, tahle planeta je jedna zelená, krystalická koule! A nebyl by zde ani Kane, ani ty, žádné bratrstvo Nod, ani GDI. NIKDO! Jen tiberiové krystaly!" řeknu a slyším jak mi zapraskaly klouby v ruce, kterou jsem sevřel v pěst. "To samé nebýt McNeila v druhé válce. Nebyla by jsi zde! Protože 95% populace by vychcípalo po tom, co by Kane vypálil tu svojí Tiberiovou raketu!" zhluboka se nadechnu. "Nestála by jsi tu a neobhajovala ho, protože tvoji rodiče by nedostali šanci tě zplodit! A pět procent z několika miliard je docela malé číslo. A to nemluvím o těch zvířatech, které kvůli tomu tvému fanatikovi a jeho přesvatému Tiberiu vyhynulo, nebo hůř zmutovalo!!" procedím skrz zuby a zastrčím jí zpět do pokoje... |
| |
| "Bylo by tisíckrát lepší tady nebýt!" pálení ve tváři skoro nevnímám, je mi to jedno. Místo toho jej jen znovu udeřím a bráním se případné odvetné ráně. "Nic nevíš! Jen to, co ti slepičí tví domnělí hrdinové! Můžou být zmanipulovaní úplně stejně! Vůbec nevíš.. a nesnaž se mě přesvědčit! Viděla jsem dost falšovaných důkazů na to, abych si stála za tím, že ti vaši hrdinové nejsou nic víc, než obyčejná špína!" ohlédnu se. Zbraň je možná nefunkční, ale udeřit jí můžu pořád. Rozeběhnu se ke stolu jen proto, abych se mu jí vzápětí pokusila ublížit. "Když nedáš prostor evoluci, je jasné, že nikdo z nás ničeho nedosáhne!" se silou ran si neberu servítky, kašlu na zranění. |
| |
| Alex Když vidím jak se rozběhla pro pušku, tak jsem kopl do dveří a na chodbu jsem zavolal: "Sedativa a forem!" Pak se jen snažím Alex zpacifikovat na zem, nebo alespoň jí odzbrojit, sice jsem několikrát neuhnul ranám, ale ty končili jen ve zbroji, nebo v částech těla, který nepotřebuju k její pacifikaci. Dokonce jsem zauvažoval nad tím, že bych vytáhl pistoli, kterou mám nabitou, ale to ona neví. I když jsou to jen slepé náboje. Podaří se mi jí chytnout za pušku během jednoho výpadu a přimáčknu jí ke zdi i se zbraní a pojistím se, aby mě nemohla nakopnout do určitých partií... |
| |
| Pušku pustím a jdu mu po obličeji a krku, případně kam dosáhnu, ale vzhledem ke zbroji to nemá moc smysl. Nakonec je mi jedno, co se stane. "To neumíš víc, než si říct o ty zasrané sedativa?!" snažím se mu udělat cokoliv. "Možná by sis to měl pojistit na celou dobu mého pobytu!" |
| |
| Alex Poslouchám, co blábolá a držím jí při zdi. "Jasně že si umím..." pomyslím si a vyhybám se jejím ranám, pokud to jde. "Myslíš třeba tohle?" zeptám se a bleskově jí políbím, pak se zase odtrhnu a a držím jí při zdi, co to jen jde. I když má páru, tygřice jedna... |
| |
| Vyvede mě to z míry natolik, že mi klesnou ruce a ačkoliv chci něco říct, nějak nemám co. Ne. Nemysli na to. Pokusím se ho odstrčit, ale pak mu jen rukou sjedu po zádech, zatímco se mi zklidňuje dech. "Ty jsi..," nedořeknu, jen se podívám za něj a ušklíbnu se. Výborné. Dělám to zase. Krátce se na něj vzpurně podívám, ale dřív nebo později s těmi sedativy někdo přijde. Navíc nechci myslet na tamto, nesmím, protože se to sakra nehodí a nejde, abych se vzdala tak snadno. Jen si nějak neumím pomoct, protože téměř všechna zlost je pryč. |
| |
| Alex Když vidím, jak se tenhle naprosto náhodný pokus ujal a jak Alex zase trochu vychladla, tak se jen nepatrně usměju. "Chceš snad sedativa?" zeptám se a kouknu na saniťáka, co se přihnal s křížkem po funuse. "Už není potřeba, díky." oznámím mu a pošlu ho pryč. "Když tě pustím, nebudeš vyvádět?" zeptám se a dívám se na Alex, do jejích očí. |
| |
| Ale pro jednou.. Svěsím ruce podél těla, ostatně obě to potřebovaly, ale stejně. Buď jsem si zvykla, nebo je to o něco lepší. I tak by mi tu ruku s dírou v rameni mohli zítra zafixovat. "To nevím," odpovím popravdě. "Hlavně, ať jde pryč," dodám a opětuju jeho pohled, i když stále mírně roztěkaně. |
| |
| Alex "Už je pryč." oznámím jí a kývnu ke dveřím, kde nikdo není. Ale pustit se mi jí nechce z důvodu toho, že jí moc nevěřím v ohledu, že bude v klidu. Protože zatím to tak moc nevypadalo. "Tak co, můžu ti věřit?" zkusím to znova a dívám se na ní. |
| |
| "Těžko..," ani se neusměju, udržuji si vážnou tvář. ".. jsem nepřítel, měl by ses podle toho chovat," putuji rukou po jeho boku. Nebudu slibovat něco, co sama nevím, jestli můžu dodržet. Sám před chvílí viděl, jak málo stačí k tomu, abych vyletěla. |
| |
| Alex "No, kdyby to bylo na mě, tak by jsi už nežila, pokud bych se měl řídit pravidlem, že jsi nepřítel..." pousměju se a jednou rukou jí pohladím po tváři. "Proč já mám takový pocit Deja Vu?" pomyslím si a dívám se na její obličej. |
| |
| "Třeba by to pro nás oba tak bylo lepší," nepatrně se usměju. "Čím se teda řídíš? Rozkazy, že bych ještě mohla být užitečná? Zraníme a vyléčíme, jednou něco řekne?" zeptám se měkce, bez jakéhokoliv náznaku útočnosti a jen zlehka mu rukou naznačím, aby ustoupil a nedržel mě u zdi. |
| |
| Alex Jen ustoupím, ale raději jí ještě nepouštím, protože jsem si u ní vypěstoval tak nějak reflex pojistky. "Řídím se rozkazy, abych tě prostě hlídal, nevím proč tě tu drží..." oznámím jí a dál jí sleduju, ovšem teď i jiné části těla, než jen obličej... |
| |
| "Vážně nevíš?" nechápu, proč se zdržuju takovými bláboly. Kde jsem to vůbec vzala. Ten krok, o který ustoupil, udělám já jeho směrem, pravou mu položím na rameno, zatímco levou nechávám mrtě viset podél těla a políbím ho. |
| |
| Alex Docela překvapeně zamrkám, ale vůbec jí nebráním. Ruce mi změní polohu, místo toho aby jí drželi za košili, tak jí objali a přitiskli k sobě. "Deja Vu." potvrdil jsem jí a polibek jí oplatil. A pak jsem přidal ještě jeden na vrch. Pak jsem se na vteřinu odtrhl a zavřel jsem dveře do pokoje, aby nikdo nečuměl a pak jsem se vrátil zpět k ní a znovu jsem jí políbil... |
| |
| Škodolibě se zasměju, když tak pohotově odběhne zavřít dveře, ale ten polibek jsem si vychutnala. "Když jsi tak opatrný.. aby neviděli, co tady ve službě provádíš, možná bys měl zatáhnout i okno," kývnu tím směrem a projedu mu rukou ve vlasech dřív, než se případně zase odtáhne. Stejně mě to ale hlodá. Čím víc se tomu budu podrobovat, tím horší to bude. Mohla bych si dál říkat, jak o nic nejde, jenže to nemůžu.. má na mě až moc velký vliv. |
| |
| Situace Jen co mi její ruka projede vlasy, tak jí znovu políbím, tentokrát zase o něco vášnivěji a pak jen udělám krok k oknu a natažením nohy zmáčknu tlačítko, jež automaticky stáhne žaluzie na okna, takže není vidět ven ani dovnitř. Pak se vrátím zpět k Alex a opět jí, tentokrát lehounce namáčknu na zeď a políbím jí a ruce jí položím na boky a pomalu kloužu níž... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Toužím, aby mnou pronikal hned a tady, žádné další čekání. Sklouznu rukou ke kalhotám a v momentě rozvážu šňůrku, co mi je drží na těle a jednoduchým pohybem je ze sebe setřepu, to levou prostě zvládnu. Pravou se snažím dostat pryč jeho kousky oblečení a zbroje, a líbám jej.. téměř bezmyšlenkovitě, vášnivě. Je to stejně bláznivé jako to, jak moc bych s ním chtěla zůstat. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Jen co je pancíř dole se k ní opět trochu namáčknu líbám jí všude možně, jak se zbavuju oblečení. Když poslední kus uniformy padne, tak jí obejmu jednou rukou boků a druhou opatrně vyjedu po jejím těle nahoru a rukou jí zajedu do vlasů. Průnik jsem trochu zpomalil, abych jí trochu rozdráždil a rozvášnil. Ale líbat jsem jí při tom všem nezapomněl, byly to ty nejvášnivější polibky, co jsem kdy nějaké dívce dal, a že Alex je unikátní žena... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Přesto, krom občasného zavzdychání, které mi uniká mezi polibky, ani neceknu. Zdravější ruku mám pro vlastní pocit bezpečí kolem jeho ramen, druhou jen nepatrně, jak rána dovolí, hladím jeho tělo. Uniknu jeho rtům a pokračuji přes tvář na čelist a pod ucho. "Co se ti stalo?" zašeptám, když znovu objíždím jeho vlastní zranění, ale vzápětí mu jazykem sjedu na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Opět jsem si užíval její krásy a její něžnosti. Rukama jsem šmátral po jejím těle, jednou rukou jsem přejel po jejích ňadrech a vpíjel se do jejich krásy a pevnosti. Druhá ruka byla trochu neposednější a přes boky zamířila na stehna a pak k ní do klína, kde se snažila jí rozvášnit ještě víc. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro brouknu, když se vracím k jeho rtům v dlouhém polibku. Prsty zlehka přejedu po mém vlastním podpise na jeho těle, i když si z toho dne pamatuji jen málo. Prohnu se a uhnu polibkům, ze rtů znovu a znovu uniká jeden slastný výdech za druhým, jen těžko, s trochou přemáhání a sebekontroly, mu vrážím další nedočkavý polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Trocha pohodlí by neuškodila ne?" Pak jí lehce rukama obejmu kolem pasu a bez toho aniž bych přerušil spojení mezi námi, jí přenesu do postele, jemně jí na ní položím a sehnu se k jejím rtům pro dlouhý a vášnivý polibek. Rukama zajedu do jejích vlasů a nepřestávám jí líbat, občas rty uhnu na její krk, ale vždy se pak vrátím k jejím rtům. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Mně je to jedno..," dýchnu mu na krk. Ale svalům se uleví, jsem ráda. Jenže i tak si tu malou poznámku neodpustím. "Když mě neudržíš, co jiného..," přirazím, původně jen se škádlivým úmyslem, ovšem nepřestávám. Ruku mu tisknu na zátylek, aby se nemohl odtáhnout a druhou kloužu po jeho boku až na stehno. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Levá ruka jemně tiskne hýždě a občas i jemně plácne, druhá si lebedí v jejích vlasech. Rty se vpíjím do jejích, pak se jen odtrhnu od jejích rtů, abych jí líbal níže, kam jen mě pustí. Rukou z vlasů jí jemně přejedu po krku a pokračuju níž. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Abys..," kousnu ho do podního rtu a prohnu se v zádech. ".. nelitoval..," musím se usmát znovu a opět tvrdě přirazit, a k přirozenně pravidelnému pohybování pánví se sama od sebe nemám. Na to mě moc baví ho takhle pokoušet. Jeho sjíždějící ruku pak snadno strhnu k ňadru, propletu s ním prsty a držím ruku za občasného zmáčknutí na místě, zatímco jej líbám. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Já.." Políbím jí. "lituju jen jedné věci..." pokračuji v pomalých přírazech a vpíjím se do každého kontaktu s jejím nádherným tělem. "...a to té, že se tě nestihnu nabažit celičké..." Ruka na jejích hýždích stiskne silněji, ale ne tak, aby jí to bolelo. Chci jí dráždit v příjemném směru, ne v tom opačném. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Sem tam se mu vyhýbám pohledem, přesto všechno, v těch malých chvílích, si musím odpočinout od jeho pohledu i polibků, abych se k němu tichounce sténající slastí mohla vracet a líbat ho. "Proč.. by ne?" olíznu si rty a rukou si přejedu přes hruď až k boku. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Obávám se, že na to nemáme tolik času." odpovím jí a nepřestávám jí líbat. Následující příraz byl poněkud tvrdší, než jsem měl v plánu, ale to jsem jí okamžitě vykompenzoval několika něžnými polibky. "Kéž by šlo něco dělat, abych s ní mohl být někde jinde, za jiných okolností..." pomyslím si a s polibky sjedu na její krk a každý polibek přidržím a pak posunu dál. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro zbytek věty unikne v dlouhém vzdechu, umlčeném polibky. Dlouho a ráda je pak oplácím, něžně, i mnohem chtivěji, zase se cítím, jako bych nikdy neměla mít dost a to, co říká, mě do jisté míry děsí. Měla jsem ten pocit tehdy, když jsme oba mlčeli, mám ho i teď.. a je mnohem intenzivnější. Srovnám své pohyby s jeho, alespoň do jisté míry, protože se sem tam zapomenu. ".. že máme čas do rána, minimálně..," vnímám, jak se mi chvěje hlas. Celá jsem roztřesená a to ne jen vzrušením, chci se toho zbavit, ale nejde to. Přitáhnu se, vtisknu mu polibek pod ucho. "Zůstaň se mnou..," zašeptám prosebně. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Zůstanu, neboj se." potvrdím jí a lehounce jí políbím na ucho. Pak jsem si lehl na postel vedle ní a s pomalými, něžnými přírazy se věnuju jejímu tělu, její kráse. Je tak božská, nejraději bych s ní byl někde v klidu, kde by nás nic netížilo. Rty laskám její a rukama laskám její ňadra a hýždě. Jak moc po ní toužím... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Zůstaň.. hlavně zůstaň. Políbím jej znovu, stejně něžně, s očima zavřenýma, abych jej pak objala a přitiskla se k němu, zasypávajíc polibky jeho rameno a klíční kost. Ale ona krotkost a spokojená klidnost mi nevydrží moc dlouho, a tak se znovu pouštím do vášnivého boje s jeho rty a jazykem, rukama hladím tělo a sem tam jej škádlím lehkým zarytím nehtů na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Když se přitiskne, tak dávám bacha na její zranění, nechci jí působit víc bolesti, než je nezbytně nutné. Pak se krátce odtrhnu od jejích rtů, krátce se na ní podívám, nic neříkajíc a vtisknu jí jeden dlouhý, vášnivý polibek. Přírazy jsem o něco zrychlil a pak jsem se oběma rukama věnoval jejím krásným, pevným dobře tvarovaným hýždím. To, že se moje vlastní rány ozývali a protestovali proti vášnivému násilí páchaném na mém těle, mě nijak nepálilo. Chci jí, jen jí a nikdo mi v tom nebude bránit, dokonce ani Kane mi nezabrání být s ní... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Čas od času přirazím, zlehka, dráždivě, v různých intervalech. Pokaždé, když mu tak vyjdu vstříc mám pocit, že už nevydržím, tehdy odbíhám pozorností k polibkům, k dotekům. Nechci se od něj odtrhnout, ani vzdálit na pár centimentrů, tisknu se k němu, laskám rty krk i ucho, jazykem znovu a znovu vybízím jeho rty a nabízím ty své. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Přírazy jedou tak nějak automaticky. Když nabízí svoje rty, tak by byla škoda nádherné nabídky nevyužít. Když už jsou naše rty spojené, stejně jako naše těla, tak se otočím na záda a něžně ji vytáhnu na sebe. Láskyplně jí k sobě přitisknu a věnuju jí vášnivé polibky a moje ruce skončí na jejích hýždích, jež s občasnými stisky mají jako pojistku, aby mi tahle bohyně neutekla... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Narovnám se v zádech, zvednu v kolenou a špičky chodidel zlehka vsunu pod jeho nohy, jen kousek. Nejdřív přirážím pomalu, zlehka, skoro jako bych ani nechtěla pokračovat, ale pak se škodolibě usměju, mírně zakloním a rukou vklouznu mezi jeho nohy a zlehka začnu masírovat šourek a varlata, přičemž výrazně zrychlím přirážení. A že ve své snaze umím být hodně vytrvalá. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Ruce jsem položil na její ňadra a za občasného stisku jsem je jemně masíroval. Grády jsem tomu přidal, když jsem se zvedl, co mi to jen bylo dovoleno, přitáhl si jí na jeden dlouhý, ale vášnivý polibek a pak jsem se rty a jazykem věnoval laskání jejích ňader a hlavně bradavek. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Jinak mi ale nic nebrání v tom pokračovat ve svém zběsilém tempu, i když nyní s mírně zakloněnou hlavou a zavřenýma očima, jak si užívám vzrůstající napětí rozkoše. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Nestál jsem o nic víc, než o ní, o její rty, její ňadra, její boky....prostě o ní celou. To, že bych jí měl hlídat, mě absolutně nezajímalo, bylo mi to fuk, naprosto nepokrytě fuk. Zatímco jsem rty a jazykem pracoval na jejích ňadrech, rukama jsem jí objal kolem pasu a tiskl jí k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro A tak zpomalím. Třeba má stejný plán, i když pochybuju, ale i tak. Nemusím mít všechno hned. Skloním se k němu a políbím ho do vlasů, přirážím pomalu, víc procítěně, a prsty zlehka masíruji jeho ramena. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Pro jistotu jsem si přidržoval její hlavu za zátylkem, aby se mi náhodou neodtáhla, chtěl jsem se věnovat jejím rtům, jejímu tělu a ničemu jinému... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Mrzí mě, není nic lepšího.. nic víc.. protože bych to bez váhání udělala, s ním. Chvílemi o něco přidám, abych v další chvíli svůj pohyb co jak nejvíc protáhla a dosedla až na doraz. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Líbal jsem jí, co nejvíc to šlo, jak nejvášnivěji to šlo. Ten poslední příraz jsem jen okomentoval úsměvem a dlouhým polibkem. Nějak jsem se jí nemohl nabažit. Volnou ruku jsem jí položil jedno z ňader a při každém z polibků jsem jej mírně stiskl a palcem jsem občas lehce přejel po bradavce. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Nakonec jen, když s přidušeným výdechem vyvrcholím, stejně pokračuji v dynamických pohybech pánve. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Jen co se dostavilo uvolnění, tak jsem se položil na postel a lehce jsem si jí přitáhl a věnoval jí jeden polibek za druhým. Pak jsem jí objal a tisknul jsem jí k sobě, s ohledem na její zranění... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Vlastně je mi to tak trochu protivné, ale na druhou stranu si uvědomuju, že to všechny jsou jen hormony a takové ty věci, protože za hodinu budu zase chtít, aby tady byl se mnou a nedaleko ode mně. Jenže i tak to citové vystřízlivění má svůj vliv. "Takže, jak jsi to myslel s tím, že na to nemáme tolik času?" podívám se na něj a otočím se na záda, aby rány bolely co nejmíň. Už tak dostaly co proto. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Chtěl jsem si vychutnat ten moment s ní. "Noc je přeci jen ještě hodně mladá,..." začnu a políbím jí do vlasů. "...takže je dost času." dokončím větu a rukou jí jezdím po břiše. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro nenechám se odbýt, ale usměju se, aby to nevypadalo tak moc zvědavě a taky podezřívavě. Rozhlížím se po pokoji, sem tam ho pohladím, kam dosáhnu, ale víc než to se snažím zkrotit vlastní dech, který je po těch několika minutách rozkoše stále ještě divoký. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Navíc, jsem se bál, že by jeden z nás mohl usnout. A pak by došlo k tomu, čeho jsem se bál nejvíc, že noc rychle uteče..." dodám a věnuju se jen jí. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro usměju se a políbím ho. "Ale i kdyby.. říkal jsi, jak moc tady nechceš být, takže by se vlastně nic hrozného nestalo," dodám a o něco se odtáhnu. Podezření, že jde o něco víc sice zcela neopadlo, ale uklidnilo mě to dost na to, abych si tím dál nelámala hlavu. Dál ale přemýšlím nad tím, co bude ráno, co další dny. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Jen doufám, že to nebude tak moc brzy." konstatuju a políbím jí do vlasů. Nestojí o žádné přerušení, to její odtáhnutí jen ohodnotím nadzvednutím obočí. "Děje se něco?" zeptám se a koukám na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Nic, to bylo demonstrativní, k tomu, cos říkal," usměju se. Tohle stejně nemá budoucnost. I tak se usmívám a propletu jeho prsty s mými, je mi s ním dobře, a jak odeznívá všechno to vnitřní rozčarování, je mi skoro stejně dobře, jako předtím. "A plán?" překřížím si nohy a protáhnu špičku jedné z nich. "Budou čekat, až budu úplně v pohodě, nebo mě vezmou dřív?" |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Vím, že máš být tady a léčit se, víc toho fakt nevím..." dodám a prohlížím s jí, jak to jen jde. Kéž bych s ní mohl být pořád. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro kývnu v leže a usměji se, načež se zahledím do stropu. Asi to není nejvhodnější chvíle na to přemýšlet, co bude, ale je to mnohem lepší než uvažovat nad tím, co nikdy nebude. Hlavně si stále dokola kladu otázku, jak se, pokud se odsud tedy dostanu, budou ke mě chovat u nás. Abych na tom nakonec nebyla hůř, než v zajetí. Samozřejmě.. chápala bych to, ale nebyla bych co k čemu. Kdybych dobrovolně, řekněme, sběhla a škodila ze zálohy.. možná by mi bylo líp. Otočím se na bok, zády k Jackovi, protože opačkou polohu mi prostřelené rameno nedovoluje, a přitisknu se zadečkem a zády k němu. Jenže taková možnost se mi nelíbí. Zůstat v podstatě mimo. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Krom toho, že jsem rád, že cítím její vůni, její horkou, jemnou a sametovou kůži, tak uvažuju nad věcma, který doteď zůstali spíš zahrabané. Co by tomu řeklo velení, kdyby nás tady někdo z GDI chytil? Jí by nejspíš zastřelili a mě by poslali na tvrdo do basy, za velezradu, nebo by mě čekal stejný osud jako jí. Všechny tyhle myšlenky na to, proč tu ležím a zrovna s ní. Věděl jsem, že bych se měl chovat jako Commando GDI, ale zároveň mi moje vlastní tělo říkalo, že se mám chovat hlavně jako člověk. Krom střetu zájmů: ideály GDI, kontra touha po Alex a strach, že o ní příjdu... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Jsem unavená, určitě za chvíli usnu a dohánět všechno nějak ráno, spoléhat na to, že se proberu - nebo že mě probere on dost brzy na to, abych se mohla tvářit jakože nic nechci. Pak se k němu klidně vrátím do postele. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Když byla oblečená, tak jsem se zvedl já a nasoukal jsem se do uniformy a zbroje. Pak jsem se vrátil k ní na postel, i když jsem si spíš sedl, než abych si lehl, opřený o zeď jsem se ještě natáhl pro deku a přikryl jsem jí, aby jí nebyla zima. Pak jsem jí pomalu začal hladit ve vlasech. "Nechceš něco Alex?" zeptám se jí a koukám na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro pobaveně na něj zamrkám. "Myslím, že to není nejlepší nápad," natáhnu k němu ruku, aby mě za ní zase chytil. Je to příjemné, mít něco takového, i když jen na pár hodin a v tomhle stavu. A stejně se nemůžu zbavit vzrůstajícího dojmu, že bych byla raději doma, ve své vlastní posteli a ne tady, kde nevím, co mě čeká. S problémy, za které si můžu sama, protože jsem to pak nakonec byla já, která po něm opravdu vyjela. "Je pravda, že tady v okolí nikdo z mých nezůstal?" snažím se, trochu neadekvátně k minulým minutám, najít způsob, jak se vrátit. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Jsem rád, když můžu cítit aspoň trochu její krásy na vlastní kůži. Když začne mluvit o vlastních lidech, trochu mi tím poklesne nálada, ale chápu, že by chtěla být doma s přáteli a se svými bližními. V čemž jí naprosto chápu. "Co jsem slyšel, tak je jen pár zajatců. Jinak nikdo." odpovím jí a s obavami se na ní podívám. "Vím, že by si chtěla být radši tam, kde se cítíš jistá a kde jsi mezi svými..." řeknu a dívám se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Oh, kolik pochopení..," úšklebek však záhy vystřídá úsměv, natáhnu se pro polibek. "Momentálně je spousta míst a možností, kde bych chtěla být. Jenže si nejsem jistá, kolik z nich je ještě reálných," položím se zpátky na postel a upřu pohled do stropu. Rozhodně se nechci litovat, chci vymyslet plán, řešení. "To je jedno. Jen mi to často vrtá hlavou." |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Chtěl bych ti aspoň něco z toho splnit, pokud by to bylo možné..." řeknu šeptem a volnou rukou jí pohladím po tváři. Když se pak položí na postel, tak jí volnou ruku položím do vlasů a jemně jí hladím. "Za jiných okolností..." pomyslím si a dívám se na ní. "Je mi to jasné." řeknu a podívám se co pozoruje na stropě. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro sklouznu pohledem zpátky k němu. Svou otázku myslím zcela vážně, ale je mi jasné, co uslyším. A chápu to. "Nebo utečeš se mnou?" zasměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Ani jedno, bohužel. Kdyby jsi mi utekla, byl by z toho průser. A vyšetřovali by mě, jestli to nebylo úmyslně." začnu a dívám se na ní. "A kdybych utekl s tebou, tak by po mě šli jako vlci po kořisti. A kdyby mě chytli, tak bůh ví, co by udělali..." dokončím myšlenku. "A tebe by v obou případech zabili, kdyby tě chytli..." řeknu a ještě jednou jí políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro líbí se mi, že je upřímný a na nic si nehraje. Žádná zbytečná naděje, které bych nevěřila, žádná přetvářka, aby se necítil špatně. "Mě zabijí i v tom třetím vyhovujícím případě, takže není o co stát," usměju se znovu a prsty mu vjedu do vlasů, abych si ho přidržela a mohla si užívat jeho polibků. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Proč by tě měli zabít? Ze strachu že jsi řekla, něco jiného, než ostatní? zeptám se a zadívám se na ní. "Všichni říkáte totéž..." dodám stále jí pozoruju. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro stále se usmívám. "Nechme toho, už o tom nebudu začínat," ukončím nakonec rozhovor, ale nic dalšího nepřihodím. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Dobře, jak si přeješ Alex. Neřešme to..." potvrdím její návrh. "Proč vlastně nejsi s rodinou Alex? Nemáš snad někde rodinu?" zeptám se, ne ze zájmu konfliktního, ale spíš ze zájmu lidského... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro zamrkám. "Já nevím, asi," řeknu nevzrušeně. "Bratrstvo je moje rodina. Tam jsem byla vychována. Není žádné.. nic víc," odpovím klidně, možná trochu překvapeně vzhledem k tomu, na co se ptá, mě to přijde normální, narozdíl od jeho otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Rodina je něco, co se nedá jen ta rozbít. Ale těžko jí bude scházet něco, co nemáte, nebo o tom aspoň nevíte. "Chápu, že ti nechybí to, co nemáš. Ale myslím, že pokud jsou tam venku někde tvoji rodiče, určitě si říkají, co se stalo s jejich dcerou..." dodám a koukám na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro pobaveně se usmívám, nechápu, kam tím míří. "To.. je možné..," připustím a nespouštím z něj oči, stále jsem překvapená a trochu zmatená tím, proč o tom mluví. "Nezajímají mě. Jsou to cizí lidé. Máme jen stejnou genetickou výbavu, to je celé. Nic mě s nimi nepojí, nemám důvod je hledat nebo nad nimi přemýšlet, jestli ti jde o tohle. Necítím vůči nim smutek, soustrast, prostě nic." |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Dobře, tak tohle asi nebylo nejvhodnější téma." pomyslím si. "Neměl bych se zdekovat?" zeptám se sám sebe a porhlížím si Alex. "Zapomeň, že jsem o tom začal..." dodám a podívám se ke dveřím, stále silně uvažujíc o tom, že bych se měl ztratit... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro bezstarostně se usměju. "To spíš ty vypadáš, že se tě to dotklo," prohlížím si ho. "Nejsem vy. Nejsem jako většina od nás, i když..," s tichým smíchem naznačím rukama na všechno kolem. "Je trochu hloupé to tvrdit, když se teď tvářím jako normální ženská, co je jen v zajetí a ráda si tu užije s nepřítelem, ale stejně. Nejsem jako většina lidí," na chvíli se zarazím, zavřu pusu a už nic jiného nedodávám. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Jsi neobyčejně krásná." oznámím jí a políbím jí. Vzápětí jí vtisku ještě jeden polibek. "A nedotklo se mě to, neboj." řeknu a pohladím jí po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro přitakám mu, i když se smíchem. "To je taky můj účel, nemyslíš? Kromě likvidování nepřátel," nejsem si zrovna jistá, tím, o čem tady vlastně mluvíme, nikdy jsem podobný rozhovor nevedla, ale z jisté části je to příjemné. Osvěžující, dalo by se říci. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "I když likvidování nepřátel, no, myslím že likvidovat nepřítele by jsi měla svou krásou, ženskými zbraněmi, ne těmi střelnými." řeknu a ještě jednou jí políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Jakože bych měla odrovnat každého svou úplnou krásou jako tebe," sleduju jeho tvář. "To bych asi nezvládla. Mám už tak co dělat s tebou," krátce ho políbím. "Ty mi teda přeješ." |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Máš co dělat se mnou jo?" zeptám se lehce do ní šťouchnu prstem a znovu políbím. "A co máš se mnou co dělat?" položím další otázku a dívám se na ní s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro tak ráda bych se otočila na druhou stranu, ale díky rameni o tom můžu tak leda přemýšlet. "Momentálně, vlastně docela nic. Leda bys byl stroj a chtěl bys ještě..," zacukají mi koutky, pak mi to ale opět nedá a dlouze jej políbím. "Ani nevím, jestli ty jsi jiný.. zvláštní. Pro mě jo, ale já přece jen vnímám věci trochu jinak. A ani nevím, jestli je tahle otázka důležitá a proč si jí vlastně kladu," protáhnu se. "Nemůžeme se jít projít ven?" zeptám se a pak mi to dojde. "Můžeš na mě mířit, nebudu utíkat." |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Když se zeptá jestli můžeme jít tak trochu ztuhnu. "Venku je tma. A nevím, jestli by nás v tuhle noční dobu pustili." uvažuju na hlas a dívám se na Alex. "Nebylo by lepší počkat, až bude zítra krásně slunečno?" zeptám se a políbím jí. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro chápavě přikývnu a věnuji mu další úsměv. Na obyčejné žvanění o ničem pořád nějak nejsem, hlavně ne na to, abych vymýšlela nějaké téma, takže jen mlčím a prohlížím si ho. Chtěla bych si ho pamatovat co možná nejvíc, ale vím, že to půjde jen těžko. Nikdy si nikoho nevybavím opravdu pořádně, kromě jednoho.. ..Kane.. Proběhne mi hlavou a já odvrátím pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Pak se uvidí, co s tebou bude dál." dodám a pozoruju její reakce. "Nejspíš tě pustí ještě na rehabilitace." zauvažuju. "To že budou pod dohledem jí snad dojde. Pokud ne, tak není důvod jí to říkat..." pomyslím si a jemně stisknu její ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro překvapeně mrknu, ale hned si zpětně vybavím, o čem mluvil. "Aha.. no, máte zvláštní jednání se zajatci. Takové, trochu nelogické, hlavně proto, že toho, co jsem s ním měla tu čest v té výslechové místnosti, rozhodně nevypadal, že by s ním někdo zacházel nějak mile. Nemocnice, rehabilitace?" mimikou naznačím, jak moc se mi to zdá nepravděpodobné. "Ale těžko budu kritizovat váš systém." |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Asi velení GDI na tobě shledalo něco zvláštního, protože tohle jinak není normální procedura..." oznámím jí a s vážným výrazem se na ní podívám. "Já do hlav velení GDI opravdu nevidím..." |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Prostě uvidíme," shrnu, ale nemůžu se zbavit dojmu, že bych si měla vymyslet nějaký malý plán. Cokoliv, pořádně to promyslet, ale zároveň to chci nechat za sebou, aspoň na pár dní. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Slyšela jsi to?" zeptám se a nespouštím dveře z očí. "Co to jen mohlo být?" zeptám se sám sebe a sleduju dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro Byla jsem zamyšlená, nic jsem neslyšela, ale není těžké si domyslet, co všechno by právě teď mohlo následovat. Opatrně se posadím a spustím nohy přes okraj postele, pak zlehka došlápnu na zem. Nehodlám ho dostat do potíží a jestli je to to, co mě napadlo jako první, bude v průseru. Já taky, ale to mi už o moc víc přitížit nemůže. Podívám se na něj a čekám, co bude dělat. Sama bych rychle kontrolovala situaci, ale pravda - jsme v nemocnici a klidně můžu být jen moc podezřívavá. Tázavě zvednu obočí a nic neříkám. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Sledoval jsem, jak ho tam kluci pacifikují, až nakonec dostal koňskou dávku sedativ. "No, tak to je síla..." konstatuju, vytáhnu nůž ze dveří a zavřu je. "Nemáš v plánu něco podobného?" zeptám se Alex a zadívám se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro "Že bych po tobě házela nožem?" odpovím otázkou. "Já bych se trefila i v tomhle stavu, ale.. ne, nic takového momentálně v plánu nemám. To by už bylo snadnější tě svázat, umlčet a utéct oknem," zadívám se na okno, které je zatažené kvůli naší.. záležitosti. "Proč?" zvolna k němu dojdu a položím mu ruku kolem ramen. "Máš strach?" |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Nemyslím si že by to bylo tak snadné v tvém stavu. Přeci jen máš bolavé rameno." dodám a lehce jí políbím. "Já mám sice rány, ale furt jsem tak nějak obratnější než ty." řeknu i když sám vím, že to není o obratnosti. "A strach? Proč bych měl mít z tebe strach?" zeptám se jí s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro s úsměvem zavrtím hlavou a oplatím mu polibek, i když svou ruku z ramene stáhnu. Skoro uraženě se zatvářím, když se nadechuju, ústa pootevřená. Ve skutečnosti mi omponuje, když si mě dobírá, ale pořád mě to docela hecuje. "Chceš se vsadit?" |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "To mi řekni, o co se chceš vsadit?" vyzvídám a nespouštím z ní oči. Ruce za jejími zády spojím a čekám na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro olíznu si horní ret. "Abys to pak neměl těžké a zbytečně neriskoval. Když mě nechytíš, budu pryč," pokrčím rameny. "Jestli máš lepší návrh, sem s ním. Já toho zase tolik vsadit nemůžu, to máš pravdu, navíc nejsem ani v pozici, kdy bych měla nějak moc možností k něčemu hodně alternativnímu." |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "V obou případech přijdu o kořist." mrknu na ní. Pak chvilku uvažuju nad tím, co bych mohl navrhnout já. "A co kdyby to bylo takhle? Když tě chytím, tak budeš taková moje osobní služka?" zeptám se z legrace a čekám na její reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro nakloním zvědavě hlavu na stranu a snažím se být vážná. "Přivedeš mě domů nebo do kasáren a tam ti budu posluhovat? Nebo tady v rámci mé léčby?" zlehka rozhodím rukama do prostoru. "Nebo to za tebe vezmu na nějaké akci, co?" rozesměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Na akci by tě asi nepustili, ale doma by jsi mohla být užitečná." dodám a prohlížím si jí. Pak jí zlehka políbím na krk, když ho tak ochotně ukazuje. Chvíli si připadám, jako by omdlela a já byl jediná věc, co jí drží od toho, aby si nenatloukla. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro odtáhnu se a natáhnu k němu ruku. "Tak platí," usměju se, skoro až zákeřně. Nikdy jindy.. nikdy předtím, připadám si vážně divně, když tady vedu jeden z těch úplně zbytečných rozhovorů a vůbec mi to nepřipadá otravné. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro Tak strašně se snaží zmizet, až je to zábavné. "Počítáš s tím, že jakmile se pokusíš vzít čáru, tak po tobě půjde dost vojáků?" zeptám se pro jistotu a složím ruce na hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Hawkwood pro odpovím mu popravdě, stejně jako přikývnu na to, že jsem si vědoma všech rizik, do kterých se díky tomu vrhnu. "Spíš mě zajímá, co řekneš ty, že jsem ti utekla. I kdybych jen vyskočila z toho okna dolů..?" jsem vyměklá, vážně totiž nechci, aby měl nějaké potíže. Nebo jej od sebe možná nechci vlastní vinou odtrhnout. Kdo ví, sama si tím nejsem moc jistá, ale jen co mě to napadne, mám tendenci hledat nějakou pádnou výmluvu na to, proč mi o něj jde. Třeba, že by mi jednou mohl být prospěšný. |
| |
| soukromá zpráva od Jack Griffin pro "Vzhledem k tomu, jak dobře jsi stavěná, tak by to i prošlo. usměju se a protáhnu si krk. "Ale věř mi, že nestojím o to, aby jsi se dostala do problémů, jen díky malicherný sázce..." dodám a udělám krok ke křeslu a sednu si na jeho opěrku. |
| |
| "Máš to dobře promyšlené," zhodnotím to, co mi právě řekl, a uznale k tomu kývnu hlavou. Pak pomalu přejdu k oknu, roztáhnu žaluzie a následně okno otevřu a nakloním se z něj, abych se ještě jednou přesvědčila, co je kolem. "Tak se obleč," mrknu na něj, posadím se na rám okna a protáhnu se na druhou stranu. Krátkým pohledem sjedu okolí, abych viděla, jestli někdo hlídá i venku. |
| |
| Přestaň blbnout! Jen co řekne: Obleč se. Tak už stojím u ní táhnu jí zpět. "Jedna věc: Chceš si něco udělat?" zeptám se a jen co je zpátky v pokoji jí přitisknu do rohu vedle okna. "Věc druhá: Nestojím o to aby se ti něco stalo!" oznámím jí a dívám se na ní. "V areálu nemocnice možná nikdo nehlídá, ale to se netýká okolí. Neměla by jsi šanci se odtud dostat!" řeknu a nijak zvlášť jí netisknu, beru ohled na stehy a tak podobně. |
| |
| Bez většího odporu se nechám odtáhnout do "bezpečí", potutelně se přitom usmívám, ale nechám ho, ať se vypovídá. Pořád si nějak nemůžu zvyknout na to, že má o mě obavy, a je to příjemné. Ačkoliv mimo to si pořád myslím, že taky nestojí o žádné vysvětlování čehokoliv nadřízeným. Ještě chvíli ho v tom nechám, pak se jen znovu usměju. "Hm, to jsi asi vyhrál tu sázku, co?" prosmýknu se kolem něj a zamířím k jednomu z křesel, tady se taky nedá pořádně nic jiného dělat. |
| |
| "Ne, jednak jsme jí nestvrdili a jednak jsi mi neutekla..." odpovím jí a dojdu si sednout do druhého křesla. "Prostě nestojím o to, aby ti do hlavy někdo vpálil kulku..." řeknu a dívám se na ní. "I když vím, že pro tebe by to asi bylo milejší, než být jako vězeň..." dodám a zadívám se jí do očí. |
| |
| "Hm," zamyslím se nad platností sázky, moc se mi nezdá ta druhá část, ale budiž. Podruhé se o to pokoušet nehodlám, na to jsem tady za tu chvíli příliš zpohodlněla a i tak je jasné, že dneska se nikam nedostanu. "Začínáš myslet jako já, taky vidíš jen to nejhorší," usměju se a přitáhnu si pod sebe jednu nohu, načež se úlevně opřu. "Jenže já si nepřipadám jako vězeň. Připadám si jako.. někde hodně mimo celou tuhle válku. Asi bych se měla obávat toho, co přijde. Oba víme, že taková starost o vězně není normální," zlehka si sáhnu rukou na čelo, které bolí. Docela bych už chtěla, aby ta jizva byla zahojená. |
| |
| "Jak jsem říkal Alex, já nevím, co s tebou je v plánu..." dívám se na ní a přemýšlím nad tím, co se jí asi honí v hlavě. "Můžu ti říct, co tě čeká za procedury, v rámci nemocnice. Ale víc nevím..." řeknu a zhluboka se nadechnu. "Proč se tak starám?? Co na ní, mě tak přitahuje??" pomyslím si a položím ruku na zbroj, do oblasti, kde mám rány. |
| |
| "Taky to klidně můžou být jen řeči. Pochybuju, že bych vážně dostala takovou péči. K čemu? Není to ani trochu logické, leda, že by si mysleli, že mě tím nějak přesvědčí," odmlčím se a podívám se na něj. "Nebo, že mě přesvědčí tebou," nepatrně se ušklíbnu, i když tomuhle už chvíli moc nevěřím. Pohledem sjedu k jeho ruce. "Možná by sis sám měl nechat předepsat něco proti bolesti, byť jen lokálně. Jestli si někdo myslel, že si tady odpočineš, trochu se spletl," tiše se uchechtnu a jen kratičce vzpomenu na tu aférku před chvílí. |
| |
| "Hm?" vydám ze sebe a podívám se na ní. "Zase tak to nebolí, respektive to není nic, co by se nedalo zvládnout..." pousměju se a podívám se na ní. "Co ty?" kouknu na její čelo. "Nechceš něco na bolení hlavy?" zeptám se a dívám se na ní. |
| |
| "Ne. Jsem v pohodě," usměju se. "Trochu to bolí, ale to je o zvyku. Půjdu si lehnout," zvednu se a pomalu dojdu k posteli, nejdřív se na ní posadím a chvíli jen tak sedím, přemítám, co všechno se stalo. Na mé přeludy, na ten děs.. všechno. Pak si lehnu a přetáhnu přes sebe deku, Jackovi už nevěnuju moc pozornosti. Chtěla bych bát chvíli sama, určitě by mi pomohlo, kdybych mohla myslet normálně, nezblázněná z toho, že tady je, pozoruje mně a že nebude zase tak dlouho trvat, než po něm opět vyjedu. |
| |
| "Dobře, jak chceš." řeknu, zajdu k oknu a zavřu ho, přičemž ještě stáhnu žaluzie. Pak jsem zašel k ní a políbil jsem jí na čelo. "Dobrou." popřál jsem jí a došel jsem do křesla, hodil jsem nohy na stůl a na chvíli jsem zavřel oči. Taky jsem toho měl dneska dost, den plný šíleností, to se vážně nevidí tak často... |
| |
| Neusínám hned. Jen tiše ležím a přemýšlím. Znovu a znovu o tom samém, o všem, co si pamatuji, a dokonce i o tom, na co bych si mohla vzpomenout. Chtěla bych vědět, co se těch několik dní dělo. Jak to bylo s mým pádem, cokoliv. |
| |
| Po chvíli jen tak mimoděk sezení s "vypnutými světly", jsem vstal a vyšel jsem z pokoje, zašel jsem na ošetřovnu a vytáhl jsem ze sestrer další kafe. Sice mi to moc nepomůže, lepší by bylo spát, ale tak co mám dělat? Když usnu zjebou mě, když uteče, k čemuž má teď perfektní šanci, zjebou mě. Ať udělám cokoliv, zjebou mě. Furt lepší aby mě zjebali za to, že mi utekla, ale přitom se nedostala daleko, než za to, že jsem usnul. I s kafem jsem se po chvíli vrátil do pokoje, koukl jsem na Alex, zapadl jsem do křesla a tupě jsem zíral před sebe, přičemž jsem tiše upíjel kávu. Najednou jsem cítil podivný prázdno. |
| |
| Protáhnu prsty. Byly to sotva dvě minuty spánku, ale dost na to, aby mě to vzpamatovalo. Musím zpátky, ať to stojí, co to stojí. Shodím ze sebe deku a posadím se na posteli. Opatrně si začnu stahovat obvaz z ramene. "Potřebuju to zase vyměnit," oznámím prostě. |
| |
| Podíval jsem se na Alex, která najednou seděla na posteli a sundavala si obvazy. Nepřipadalo mi, že by to bylo nutné. "Co tě k tomu vede?" zeptal jsem se jí a docela mě zajímala odpověď. Protože jsem neviděl důvod, na výměnu obvazů uprostřed noci. Automaticky jsem volnou rukou sjel k pistoli, ale zakamufloval jsem to tak, že si jen upravuju zbroj. |
| |
| "Cítím, že to prosáklo," odpovím stroze. "Moc to na vytahování stehů nevidím," dodám v úšklebku a pokračuju v odmotávání obvazu. |
| |
| Vstanu dojdu k ní, ale zastavím se tak maximálně na vzdálenost její natažený ruky. "Ukaž!" oznámím jí a čekám, až odmotá obvazy. Něco mi říká, že na mě hraje boudu. Protože ta změna v chování se mi moc nelíbí... |
| |
| Vzhlédnu, nechám obvazování a vstanu. "Ty mi nevěříš?" spustím ruce podél těla, ale jinak se nehýbám, jen na něj hledím. "Vážně to bolí a mám pocit, že to není dobré. Klidně si to překontroluj sám," dodám otráveně. |
| |
| "Jen jsem opatrný." řeknu a podívám se jí do očí. "Klidně pokračuj." dodám a čekám co ona na to, pro jistotu dál ruce podél těla a upřu zrak na obvazy. Protože o ty se tu teď jedná. |
| |
| Chci ještě něco říct, ale nakonec si to rozmyslím, zavřu pusu a s povzdechem pokračuju v odmotávání obvazů. Úplně klidně, jako by o nic nešlo. Není moc těžké odhadnout, jak daleko je, o kolik se potřebuju natáhnout. A pak prostě jednám. Krok kupředu, v rukách obvaz, mám to promyšlené, ale přece jen, je to taková akce z ničeho. I tak se mu pokusím obmotat obvaz kolem krku a škrtit. |
| |
| To, že jsem jí nevěřil, že se něco stalo, mělo mi dojít, že by to bylo vidět na těch blbejch obvazech. Ale že mi obvazy obmotá kolem krku a začne mě škrtit, to jsem nečekal, chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, mohla uplynout asi tak minuta. Jen co jsem se vzchopil, tak jsem udělal půl kroku od ní, zvedl jsem pravou nohu vší silou jsem jí odstrčil směrem k posteli. Ve chvíli, kdy se potácí ode mně jí srazím na postel a ruce jí držím v úhlu, aby nic nemohla udělat, pak jsem otočil hlavu ke dveřím a zavolal jsem: "Pojďte mi sem sakra někdo pomoct!" Chvíli na to se tu objevili zbývající vojáci GDI a ve vteřině jí opět spoutaly nohy a pak i ruce. "Já ti říkal, že tý svini nemáme věřit!" zavrčel jeden z nich a podíval se na kolegu. "Kurva, měly jsme se vsadit." konstatoval druhý. Já jsem jenom došel ke křeslu a mnul jsem si krk, toho, že vojáci i zvědavé sestry už jsou pryč jsem nijak nevnímal. Jen moje důvěra v Alex totálně zmizela. "Idiote, ty jsi si myslel, že by moha být jiná!" pomyslím, vytáhnu pistoli, odjistím jí, přičemž přes celý pokoj je slyšet, že náboj zapadl do komory. |
| |
| I když se jim podařilo mě znovu svázat, dál se vzmítám a pokouším jakkoliv dostat pryč. Je to marné, to je mi víc, než jasné, ale pěstovat tady znovu zbytečnou idylku.. k čemu. "Pusť mě!" trhnu silně rukama. Zranění nezranění, nevěřím v nějaké slibované rehabilitace ani nic, o čem se tady mluvilo. Je to hloupost, obyčejná bouda. |
| |
| "Ne!" odpovím naprosto stroze a bez jakýchkoliv emocí. "Je mi jedno, co pro tebe velení GDI má v plánu a je mi jedno, jestli z toho vyvázneš živá..." řeknu a vstanu, dojdu pomalu vedle postele a zadívám se na ní. "Možná z tebe udělají exemplární příklad, něco jako veřejná poprava. Kdo ví? Kdo ví, co si InOps na tebe chystají..." dodám naprosto bez sebemenších citů... |
| |
| "Není ti to jedno," opětuju jeho pohled, ale nijak zvlášť ho o tom přesvědčovat nehodlám. Jeho věc. "Nejsem amatér, abych tě zabila. Jen jsem tě chtěla dostat ze hry. Nestojím o to tady být, ale tomu můžeš těžko rozumět," ani nevím, proč mu to vysvětluju. "Říkej si co chceš, je to jedno. Chci odtud zítra ráno pryč. Do vězení, na popraviště, je mi to fuk. Ale tady nechci být už ani den," oznámím pak rozkazovačně. |
| |
| "Budeš tady tak dlouho, dokud nahoře neřeknou jinak, tak si užij pobyt, dokud to jde..." řeknu a jdu si sednout. Zastavím se uprostřed kroku a jen hlesnu: "Je mi to jedno!" "Jsi si jistej, že ti to je jedno?" zeptám se sám sebe, ale tvářím se stále stejně, nepřístupně. Pak pokračuju ke křeslu a sednu si a aniž bych na ní koukl, tak jsem si sedl a hrál jsem si s popruhem u pušky. |
| |
| "Fajn," odseknu a dál zírám na strop. Začíná mě to unavovat. Nechci tu být, za žádnou cenu. Skoro už mám na jazyku to, že něco řeknu, byť by to byl jenom kec, abych se odtud dostala, ale rychle to spolknu. Opět vztekle trhnu končetinami, jako vždy to k ničemu není. Jen cítím, jak mě s každým dalším trháním, protože sil mám ještě poměrně dost, bolí ona místa, která mi nedovolují vstát. Do hajzlu s tím vším! |
| |
| Druhý den ráno - Alex Když se ti podařilo usnout, tak to bylo jakési vysvobození z reality Ale návrat do reality byl krutý. Probudili tě prudké sluneční paprsky. Když jsi otevřela oči, mohla jsi zahlédnout kolem sebe skupinu obrněnců, každý z nich na tebe mířil railgunem. Nikdo jiný v místnosti nebyl. "Dobré ráno květinko, čas na přesun!" oznámil ti jeden z nich a další ti hodil oblečení. Byl to jakýsi černý komplet: top, kalhoty, boty. Dva z nich tě odvázali a přehodili přes tebe deku, což byl jasný signál pro to, aby jsi si oblékla, ale zároveň z tebe nehodlali spustit oči. "Jeden špatnej pohyb a tvůj krásnej xichtík bude zdobit zeď!" zavrčel obrněnec nalevo od tvé hlavy. |
| |
| Vstávání to skutečně není moc dobré, ale nijak zvlášť si stěžovat nehodlám. Zřejmě mám co jsem chtěla, takže se nakonec jen pousměju. Navíc mě baví, kolik je tady lidí. Když na mě hodí deku, trochu to tuhle idylku zhatí. "A seš si jistý, že máš takové rozkazy, abys to fakt mohl udělat?" strhnu ze sebe deku a odhodím stranou, přičemž se pohotově převléknu. Ne ze studu, ale aby neměli pocit, že kdo ví jak zdržuju. Ani jsem moc nedoufala, že by tu Jack byl, a když tu není jen to potvrzuje to, co si myslím. Kouknu na vojáky, jsem připravená jít. |
| |
| Eskort Obrněnci tě jen sledovali. A když jsi byla oblečená, tak tě jeden docela neurvale čapl za rameno, které jsi měla zašité postrčil tě ke dveřím. "Jdeme ty čubko." konstatoval a šel hned za tebou. Duněly za tebou jejich kroky a jak tě táhly chodbami a pak po schodech dolů, vzpomínky na mutantí přepad se vrátili. Což stavba obrněnců docela připomínala mutanty. V recepci na tebe čekala ona vyslýchající, co tě měla na starosti. "Slečno Hawkwoodová, ráda vidím, že je vám líp." pousmála se a dívala se na tebe. Kolem ní stálo dost vojáků na to, že jeden špatný pohyb a mohli z tebe udělat cedník... |
| |
| Na vojáky nijak nereaguju, jen se nechám vést, byť mě rána bolí. Mám spíš co dělat s tím, abych se udržela v klidu díky vzpomínkám, co se mi znovu přehrávají v hlavě. Dole se ale nestačím divit, nečekala jsem, že to setkání bude tak rychlé. "Přišla jste si pro svoje informace?" zůstávám stát v dostatečné vzdálenosti a nijak podezřele se nehýbu, i když to samotné může působist dost podezřele. |
| |
| Alex "No, tak pokud mi něco řeknete, budu jen ráda." pousmála se ženština a dívala se na tebe. "Neradi bychom vás posílali znovu do nemocnice." dodala a prohlížela si tě. Vojáci kolem stáli jako sochy, sochy, připravené z tebe udělat mrtvolu, při sebemenším pohybu. "Asi vás nepotěší to, že za dobu vašeho pobytu Bratrstvo utrpělo sérii několika...troufla bych si říct, fatálních porážek." řekla s kamennou tváří a čekala na tvou reakci. |
| |
| Nechám ji domluvit, zatímco mapuju situaci kolem sebe. Z čistého zájmu, samozřejmě, i když, na chvíli mě napadne, že by to nakonec mohlo být skutečně dobré východisko. "Vám ne," podívám se na ní zpříma. "Tomu, co mě hlídal," k tomu, co zmínila, neříkám nic. Nechci vysvětlovat, že už to vím, a nakonec jí po tom všem nic není. |
| |
| Alex "A smím alespoň vědět, proč?" zeptala se a se zájmem pozorovala, co řekneš. I někteří z vojáků najednou dávali víc pozor na tebe, než na to, co děláš, ale bylo jich tak málo, že by to nemělo efekt na případnou okamžitou popravu. |
| |
| Koutek mi cukne do strany. "Nevěřím, že jste k něčemu dobrá," odpovím popravdě, i když na tyhle sympatie a antipatie se nehraje. "Ale klidně si vymyslím něco, jako že chci zastřelit někým, koho znám dýl, jak pár minut, hned po tom, co vám dám informace." |
| |
| Alex "Myslíte, že v tom bude nějaký rozdíl, komu řeknete informace?" zeptá se a mírně nakloní hlavu do strany a čeká, co ty na to. "A nebuďte hloupá, proč bychom vás zabíjeli?" ušklíbla se a pár vojáků přešláplo. |
| |
| "Sice jsem odmítnutí z vaší strany nečekala, ale budiž," ušklíbnu se. Fakt nevím, co čeká. Člověk jí tady řekne, že je k ničemu, a ona umí jen dál žvanit o ničem. Chytat se jejich zbraní je nejvýš hloupé, to mi Jack vysvětlil už dost jasně, stejně jako tihle pánové, že pokusit se o cokoliv je sebevražda. A tak jen přešlápnu na místě a čekám, co ta husa bude dělat. Stejně nevymyslí nic lepší, než vymyslela doteď. |
| |
| Alex "Já jsem vás neodmítla, já se jen ptám, slečno Hawkwoodová." oznámila ti, a kývla vojákům za sebou, kteří ustoupili a ze dveří bylo velké auto, nejspíš obrněný transportér. Obrněnci tě do něj odvedli, a v autě tě připásali docela pevnými pouty, tak, aby jsi jim nemohla utéct. Pak si nastoupila vyslýchající a tři obrněnci. Všichni tři na tebe mířili, pak se transportér zavřel a rozjel se bůhví kam... |
| |
| Mlčím a upřeně jí sleduju. Vážně mi tohle věří? Jsem týden pryč, podle všech se hodně stalo.. snad nečeká, že bych jí poskytla informace o velkých cílech? Dala bych v šanc něco malého, ale i tak to je bezcenné, když nevím, jaká je situace tam venku. "Řeknete mi víc?" krátce se podívám na chlapíky, kteří tu jsou s námi. Doufám, že jí dojde, že myslím tuhle cestu. |
| |
| Alex "Co chcete slyšet?" zeptala se a dívala se do svých desek. "Chcete slyšet něco o tom, jak vaše Bratrstvo ustupuje na všech frontách? Jižní Amerika, Afrika, Evropa. Všechny hlavní opěrný body Bratrstva padají jako švestky." řekla a podívala se na tebe. "Jediná věc, co vám řeknu neurčitě je, ta, že neodhaduji, jak dlouho bude trvat, než zase padnete, takříkajíc na hubu..." jedovatě se usmála a zvědavě čekala na tvou reakci. |
| |
| "Tohle mě nezajímá," odbydu jí prostě. "Zajímá mě, kam jedeme. Zpátky, kde jsem už byla, nebo jinam?" ani nechci vědět přesnou polohu, k čemu taky. Začnu si pozorněji, byť stále v mezích jisté nenápadnosti, prohlížet auto. Další nepříliš dobrý plán k útěku. |
| |
| Alex "To se brzo dozvíš, květinko." odpověděl jeden z obrněnců za ženu z InOps. Ostatní obrněnci se jen zasmáli. "Ale no tak pánové, to se nesluší." napomenula je žena a podívala se na tebe. "Co chcete, jsou to chlapi..." řekla, ne jako nepřítel, ale jako jedna žena druhé. Pak na chvíli transportér zastavil, dveře se otevřeli a dovnitř nastoupilo Commando, které o tebe ani nezavadilo pohledem. "Úspěch kapitáne?" zeptala se žena z InOps. Jako odpověď jí byl vršek uniformy důstojníka Bratrstva, která přistála na jejích deskách. Z uniformy byl cítit prach a krev. "Začínám se těch Command bát." řekl jeden z obrněnců, ale Commando to nijak nekomentovalo, jen zajistilo pušku a opřelo se do sedadla. |
| |
| Trochu mě ta poznámka jednoho obrněnce pobaví, stejně jako ta její. Kdo ví, jestli je to víc díky tomu, kdo jsem já, nebo kvůli tomu, že ona nemá zrovna moc respektu. Jestli to druhé, je to smutné a měla jsem pravdu. Chvíli jsem si myslela, že zbytek cesty bude probíhat v klidu, ale mýlila jsem se. Ze zakrvácené uniformy mi velmi pomalu sjede pohled na přistupivší Commando. Je mi zase trochu úzko. Umírají tam mí lidé, a já si tu sedím a nemůžu nic dělat. Musím se rychle rozhodnout, jestli se pokusím o nějaký útěk, nebo se prostě nechám zabít. Ostatně, jsem přesvědčená, že obojí skončí smrtí. Tohle mě spíš posunulo k tomu, že neřeknu nic. Výborně, vlastně asi ani neví, jak jdou proti sami proti sobě. |
| |
| Alex Nastalé ticho, přehlušované jen hlukem motoru transportu, rvalo dýchání Commanda, dýchací maska v helmě pracovala na plný výkon, takže byl slyšet každý nádech i výdech. Jeden z obrněnců, co seděl vedle tebe se na něj podíval. "Ehhh, kapitáne? Mohl by jste snížit výkon masky?" zeptal se docela opatrně. Commando po něm střelilo pohledem, ale pak si něco nastavilo na helmě, čímž se zvuk nádechů a výdechů ztratil. Pohled elitního vojáka se zastavil u tebe, mohla jsi cítit, jak tě probodává silně nenávistný pohledem. Tak silná nenávist nebyla cítit z žádného příslušníka GDI, co jsi zatím potkala. I přes to, že jsi mu neviděla do tváře, dalo se čekat, že kdyby tu byl jen s tebou, tak už tě dávno zabil... |
| |
| Možná to není zase tak špatný nápad.. Od mého včerejšího "udělám cokoliv" jsem přešla do poněkud nejistějšího stavu. Snažím si všechno přebrat v hlavě, jestli budu po tom všem ještě nějak užitečná Bratrstvu živá, nebo mám volit jinou cestu. Stejně nebudou je tak někomu, pokud je situace, jak mi tady tvrdí, a na tom, že jsem jejich výtvorem, moc nesejde. Každý může být zrádce. Kdybych se bála zodpovědnosti, byla by to jedna věc, jenže se spíš začínám bát toho, že by mě moli zastřelit vlastní lidé. "Jak jsem řekla. Dám vám informace, hned po tom mě ten člověk zabije," rozhodnu se záhy nepříliš promyšleně, opřu si hlavu a zavřu oči. Tahle válka není snadná, ale už jsem selhala. Kolikrát ještě musím zakopnout, aby mi to došlo? |
| |
| Alex "Furt jste mi neodpověděla, proč bychom vás zabíjeli?" zeptala se žena a podívala se na tebe. V rukách třímala vršek uniformy bratrstva. Obrněnci se dívali na tebe, občas se po očku podívali na Commando, které totálně ignorovalo všechno okolo, jen cvakalo pojistkou svojí pušky a dívalo se kamsi za obrněnce před sebou. |
| |
| Otevřu oči, dvakrát mrknu, až potom se na ní podívám. "Pak už k ničemu nebudu," řeknu klidně a se stejným klidem na ní hledím. Pořád je tisíc věcí, které mi můžou tohle všechno překazit, včetně mě samotné. Jen teď mám prostě pocit, že nic jiného není správnější. Kdepak hrdost a čest a nekonečný boj, tohle jsem se sebou pro tuhle chvíli prohrála. Podívám se na uniformu a hlavu si zase opřu, jen oči nezavírám. Ta ženská stejně neumí držet zobák, a já, ksakru, už taky pořádně ne. |
| |
| Alex Nikdo v transportu nic neřekl, jenom Commando se začalo smát, smálo se tak že i na ženě z InOps byla vidět husí kůži. Commando se opřelo o koleno a podívalo se na tebe. "Nebudeš nám k ničemu?" zeptal se a smích se ho držel jako klíště. "Však nějaký využití se pro tebe najde..." dodal a pak se se smíchem opět opřel do sedadla. "Tak to se povedlo..." smálo se Commando, mohla jsi zachytit trochu nervózní pohled důstojnice z InOps. Očividně jí Commando trochu nahánělo hrůzu. |
| |
| Na rozdíl od ní zůstávám klidná, jen se ušklíbnu. "Měla byste si své muže zkrotit, jestli máte aspoň trochu respektu. Nemusím říkat vůbec nic a špatné svědomí kvůli tomu opravdu mít nebudu," chvíli sleduju ji, pak zase Commando. Můžou se na mě vykašlat, na všechny moje požadavky, ale jestli jim jde o informace, pak by měli přistoupit. Za další týden totiž může být všechno skutečně a úplně jinak, já budu mimo obraz a budu bezcenná, leda jako levná pracovní síla. "Tenhle má taky nějaké smutné historky o tom, jak přišel o rodinu a kvůli mně?" dodám, ale vlastně mě to nezajímá. To je to, co na mě nepůsobí. Nebo nepůsobí ve většině případů. Všichni u nás jsou takoví, jednám s nimi od dětství a oni se mnou tisíckrát hůř. Bylo zajímavé poznat, že někdo může být jiný.. ale to je teď už docela jedno. Krom toho, tyhle provokace mi vlévají do žil novou bojovnost. Sakra.. jestli tohle nejsou změny hormonů, tak nevím. Spíš si nechci přiznat, že jsem tím jejich miloučkým přístupem už trochu nahlodaná, proto jednou váhám a pak se zas chci bát za své. Ona, změna hormonů u mě nakonec ani není moc možná, leda nějakým zraněním nebo nemocí. To je jedna z věcí, co si NOD umí zajistit dokonale. |
| |
| Transport Důstojnice se na tebe podívala a se zcela vážnou tváří řekla: "Commanda z vyšší šarží ovlivnit nemůžu, slečno Hawkwoodová." Zatímco ona mluvila, Commando se dál jen smálo. "Neříkal jsem snad, že Bratrstvo je jen banda ubožáků?" zasmálo se Commando. "Vy jste ti, kdo jsou první co vraždí, jakmile se GDI "dotkne" vašich rodin, ale jakmile se role otočí, hned jsme ti špatní my. Jako obvykle!" smál se dál, čímž na klidu v transportéru nepřidal. "Co si vy fanatici sakra myslíte, že je na vás tak úžasnýho??" zeptal se a pravačka mu pevně sevřela rukojeť pušky. |
| |
| "Banda ubožáků, které se smějete až teď? Po tom, co jste tady byl tak napjatý, div jste přes to hledí nezabíjel? Zajímavé," opřu si hlavu a zírám někam nad jejich hlavy. K tomu, jak mi popruhy dovolují, pokrčím rameny. "O tom nic nevím. Moje rodina je bratrstvo, jinou nemám, nechci. A je mi jedno, jestli ustřelím hlavu chlapovi, nebo malému děcku. Z ničeho vás neviním, tohle je válka. Jen konstatuji, že většina vašich mužů je přecitlivělá," uhnu na něj pohledem a usměju se na něj. "Úžasného? Na nás? Nic," úsměv se jen rozšíří. "Kane, ten je všechno úžasné v nás." |
| |
| Trable Po vyřčení onoho jména se na tebe upřely všechny tři railguny obrněnců i puška Commanda. "Na vraždícím fanatikovi není nic úžasného!" zavrčí obrněnec. "Jeho nesmyslné války stály svět už několik milionů životů vojáků i civilistů." pokračoval. "A zkus říct cokoliv na jeho obhajobu, tak ten transportér vymaluju tvojí krví! pohrozil ti a hlaveň railgunu ti namířil přímo do obličeje, takže jsi si mohla všimnout jiskřiček uvnitř hlavně. "Naši vojáci jen reagují přiměřeně na situaci, vám by se taky asi nelíbilo, kdyby jste z vaší "rodiny" zůstala sama jediná..." řekla důstojnice, odložila desky i bundu vedle sebe upřela na tebe zrak. |
| |
| Na rtech mi dlouho pohrává úsměv, je úplně jasné, co chci udělat, ale čekám moc dlouho, načež se do toho vloží ona. Jen se na ní znuděně podívám. "Reagují naprosto nepřiměřeně. Nedisciplinovaně, proti tomu, co se mi kdo zatím snažil tvrdit. Snaží se jen provokovat, nevím, proč by měli být jediní. Nebudu ze sebe-," usměvavě se zase podívám na Commando. "-dělat něco víc, když nejsem," protože přesně to se mi tady snaží naznačit, nebo ne? Vlastně, možná jsem jen méněcenná. "Kane je muž s vizí do budoucna, kterou plně podporuji a souhlasím s ní. Je to mnohem lepší, než když se vy všichni tady snažíte tvářit jako dobrota sama. Charismatický,.. chytrý..," čekám, až vystřelí. Moje pozornost patří jen jemu. |
| |
| Alex Commando ani neváhá a jakmile začneš popisovat Kanea, tak vstane a praští tě vší silou chráničem, co má na předloktí. "Ještě jednou o tý už-teď-zdechlině, cekneš jenom slovo, příští věc, co uvidíš je záblesk z hlavně!" zavrčí vztekle. Dokonce ho musí jeden z obrněnců odstrčit od tebe, aby jsi měla možnost trochu dýchat. "Tyhle kecy vám tu nepomůžou slečno Hawkwoodová, schovejte si je pro žlutou zónu, nebo pro vaší základnu. Tady to nikoho nezajímá, že nám tu popisujete svého "božského" vůdce..." opáčila ledově klidně důstojnice InOps. |
| |
| Líbí se mi, že jsem ho vyprovokovala. Nebo jen plní svůj slib, protože je muž, GDI? "Nenutím vás poslouchat," obrátím se zase dřív na ní. Cítím, jak mi místem, kam mě uhodil, pulsuje bolest. Je skvělé cítit se probraná. "Mě taky jeho řeči," naznačím ke Commandu. Nezajímaly, to jste neřekla ani slovo. Je správné držet se při sobě, ale vy.. jste skutečně k ničemu, tak si ty rady nechte. To už má vážně větší hodnotu cokoliv, co řeknou vaši řadoví vojáci," plynule přejdu pohledem na Commando. ".. a má úžasný hlas, poslouchala bych ho od rána do večera..," zase jsem v tom, že mě zajímá, o co jim jde. Když mě tady zmlátí, k ničemu se nikdo z nás nedostane. Tohle je vážně divná válka, žádná logika, ani z jedné strany. |
| |
| Alex "Naši řadoví vojáci s vámi ztrácet čas nebudou, ti vás i při sebemenším náznaku volnosti hned zastřelí květinko." konstatoval obrněnec. Pak transportér zastavil, dveře se otevřeli a venku čekali střelci GDI. "Připraveni převezmout vězně pane!" zasalutovali Commandu, zatímco obrněnci odvazovali tvoje pouta. Pak tě vystrčili ven ke střelcům, kteří si tě zpacifikovali a zároveň ti něco píchli. Co, to se tušit nedá. Ale docela to štípalo. "Rozkazy pane?" zeptal se člen čety. "Odveďte tady slečnu Hawkwoodovou do cely, uvidíme, jak moc bude spolupracovat, když dostane, co chce." řekla důstojnice, které si vojáci všimli až teď. "Ano madam!" zasalutovali a pak tě odvedli někam do budov. Dovedli tě do cely, která prostě vypadala jako cela: Postel, záchod, dvě poličky a jedna skříňka. |
| |
| Věnuju mu úsměv, upřímný. Jediný takový v tomhle voze za celou dobu. Při předání jdu vzorně, jako ovečka, jen když ucítím, že mi něco píchli, začnu s sebou víc šít a dovolávat se toho, co to bylo. I kdyby mi to měli říct z čisté škodolibosti. Jakmile jsem v cele, znejistím. Trápí mě ta injekce, chci vědět, co to bylo. Jestli jen sedativum, nebo něco mnohem horšího. Něco, co.. by mě donutilo mluvit, aniž bych chtěla. Posadím se na postel a promnu si obličej, nakonec stejně skončím s hlavou v dlaních. Vím, že je se mnou něco špatně. Vím co, ale nechci si to přiznat. A nakonec, ano, má věčná výmluva, stejně včera řekl, co řekl. Nedivím se mu, ale mám výčitky. Poprvé.. no, díky a kvůli němu možná i podruhé nebo potřetí za život. Své selhání vůči Bratrstvu a Kaneovi do toho nepočítám, to je trochu něco jiného. Tohle je.. úplně jiné. Do háje.. ksakru.. proč já. Proč jsem tak blbá. Měla jsem ho tam tehdy nechat umřít. I když myslím na to, že mám docela hlad, vzpomenu si na tu včerejší večeři a je to dokola to samé. Výčitky, důvody, proč je nemít, výmluvy. Pravda, která ale stejně zní jako výčitka. Tehdy chci zase prostě jen umřít. Zmizet. Vrátit se domů. Ale i tak, ve skutečnosti si pořád nejsem jistá, co chci doopravdy. Kane a jeho idea je jedna věc, jenže realita, všichni z Bratrstva pod ním, to je jiná. Tohle je jiné. Zasraná válka. |
| |
| Alex Injekce, co ti píchly pomalu začala účinkovat, chce se ti spát, ne že by to bylo náhlé, ale najednou se prostě dostavila únava, taková lehká příjemná únava. Jen co jsi usnula, si tvůj mozek zase začal hrát. Stála jsi uprostřed pole, kolem tebe zuřila Iontová bouře, jejíž blesky občas udeřili do elektráren základny před tebou. Když jsi se rozhlédla, spatřila jsi kolem sebe spoustu mrtvol, GDI i Bratrstva. Tu a tam bylo vidět vraky vozidel. Pak tě ale někdo chytil za nohu, když jsi se podívala, kdo to byl, zjistila jsi, že to byl tvůj kamarád, se kterým si vyrůstala. Díval se na tebe prosebně a sýpal: "Tahle válka....je jeden velký nesmysl!!! Tiberium...je....jed." Pevně stiskl tvojí nohu. "Jestli se Tiberium rozšíří..." zaúpěl a tváří mu projela bolestivá grimasa, jak se snažil z břicha vytáhnout kus plechu... |
| |
| Takže něco na spaní, možná i uklidnění.. Nevím, co jiného by mohlo únavu způsobit. Jen se rezignovaně natáhnu na postel, přehodím přes sebe deku a ještě několik okamžiků hledím nad sebe, než dočista propadnu snění. Rozhlížím se, hned na to se podívám na své ruce. Netuším proč, ale měla jsem takové nutkání. Tlak na noze mě donutí podívat se dolů, je to ještě žalostnější, než jsem čekala. Podřepnu a chytím jeho ruku do své. "Lidstvo je jed. Každá myšlenka, každá touha..," odpovím příliš melancholicky, než je u mě zvykem. Znovu se rozhlédnu. Mrzí mě, že ztratil víru, že umírá s pocitem, že byl k ničemu, protože už nevěří. "Tiberium jen potřebuje ty, kteří jsou pro něj dost dobří. Nic víc. Ti, co umírají, jsou příliš slabí, nicotní, a válka..," souhlasně přikývnu. "Je nesmysl. Všichni by měli pochopit, že tiberium je budoucnost," zvednu se. "Pokusím se najít pomoc," není mi ho líto tak, jak by mělo. Umírá, žádná pomoc nepomůže. Nevěří, shazuje to, pro co tady teď leží. Ještě okamžik na něj hledím, než se znovu rozhlédnu kolem sebe. Pak se tiše vydám mezi těly k neurčitému cíli. |
| |
| Alex "Tiberium nás zabíjí, copak to nevidíš??" procedí a ukáže na jednoho člena Bratrstva, jemuž skrz kůži prorůstají masivní tiberiové krystaly. "Ještě před týdnem byl zdravý, teď?? Vidíš co je z něj teď. Takhle by neměl skončit nikdo. NIKDO, SLYŠÍŠ!!" zvýší hlas, ale okamžitě toho začne litovat, protože volnou rukou sjede po kusu plechu. Tvá cesta byla proklatě zdlouhavá, všude byly mrtvoly a vraky. Bouře sílila. V základně se cosi zablesklo, ale klidně to mohl být blesk v téhle bouři. Jenže blesk nezní jako vypínající se maskovací pole. Za branou základny se na velkém prostoru zjevil chrám Bratrstva. Majestátnější, než cokoliv předtím... |
| |
| Takže jsi celý život bojoval za nic..? Jak hloupé. Odcházím od něj s touto myšlenkou, která mě provází celý zbytek cesty. Cítím se divně, nejistě, ale za budoucností tiberia si stojím. Evoluce vždy neznamená změnu k lepšímu, ale co my víme. Kane ví, že jednou naše symbióza může být užitečná pro obě strany. Tomu věřím. Postupuji pomalu, nepočítám sice s tím, že by tady někdo z GDI byl, ale pro jistotu jsem obezřetná. Když se přede mnou naskytne chrám, váhavě se k němu vydám, s dlouhým ohlédnutím za sebe. Nechci.. aby vše zůstalo jen vzpomínkou. Opatrně vejdu dovnitř. |
| |
| Alex Interiér chrámu vypadal jako každé jiné náboženské místo, taky zde byly vyobrazení související s vírou Bratrstva. Na konci haly stála postava, jež se dívala tvým směrem, ale nevšímá si tě. Až když si přišla blíž, tak na tebe upřela pohled. Zjistila jsi, že je to Kane. Jeho výraz nebyl nijak podobný tomu, co bylo vidět. Byl naštvaný, přímo až zuřil a díval se přímo na tebe. |
| |
| S vědomím, že tam někdo je, živý, jsem zrychlila krok. Jenže když mi záhy došlo, že je to Kane, couvla jsem o krok dozadu. Navíc, s jeho výrazem.. silně mě z toho mrazí v zádech. I tak přistoupím blíž, byť si připadám titěrná, těžko se mi dýchá a nervozita cloumá celým mým tělem. Kane.. Tohle jsem si vždycky přála, byť - pravda, za jiných okolností a s jeho vší přívětivostí, ale je mi jasné, že se něco děje. A ta spoušť venku.. ač bych ráda, nedokážu sklopit zrak. |
| |
| Alex Kane se na tebe podíval, chvíli mlčí a pak pomalu začne. "Jsem zklamaný." řekl a díval se na tebe. "Jsem zklamaný, že víra některých bratrů je oslabená touto válkou...", jeho výraz byl vražednější než Commanda GDI. "A hlavně jsem zklamán tebou, sestro..." dodal a ukázal na tebe prsty... |
| |
| "Mnou?" hlesnu překvapeně a mám pocit, že se mi co nevidět podlomí kolena. Nemám ponětí, co mám dělat, jak to myslí, proč to říká. Jen se na něj dívám a čekám nějaké vysvětlení, pokud tedy bude sdílný. Nechápu to. I kdy.. jistě, našla bych nějaké důvody. Jacka. Jenže to je celé. |
| |
| Alex kontra Kane "Ano sestro, tebou, zatímco ty jsi byla někde, kdekoliv, tvojí bratři umírali pod náporem GDI!" řekl a pomalu šel k tobě. "Commanda mají jít příkladem, jako neomylné čepele Bratrstva!" zvýšil hlas. "Kde jsi byla? Že si nemohla pomoct svým bratrům v boji?" zeptal se a sledoval tě. |
| |
| Těžko mu na to můžu něco říct. Namítat. Ale je to hrozně zákeřná otázka, kterou jsem nečekala, a na kterou hlavně nemám odpověď. "Já.. já nevím," odpovím pravdivě, ale tohle slyšet nechtěl. Cítím na sobě svůj pohled, i když já své oči dávno provinile sklonila. Jen nevím proč se tak cítím, když skutečně nevím, kde jsem byla. Pamatuji si zastřeně pár událostí, ale pak prázdno, které rozhodně nevysvětlí, jak jsem se dostala až sem. Utekla jsem? Pustili mě? Zradila.. ne, to ne. Nikdy bych.. |
| |
| Kane "TY NEVÍŠ?" zařval a díval se na tebe jako vzteklý pes. "A CO VÍŠ SESTRO, CO?" pokračoval. "KDE JSI BYLA SE SVOU VÍROU, KDYŽ TĚ BYLO TŘEBA?? zeptal se a stál už přímo před tebou. |
| |
| Vzhlédnutí je rychlé a hodně ho lituji. Je mi na nic, nevím, co mu mám říct. A když je tak blízko, všechno co cítím.. o půl kroku ustoupím, rozechvělá, bez skutečně dobrého důvodu, jak tohle celé nějak vysvětlit. Nám oběma. Žádné výmluvy, žádné osočování, jen ustrašeně a zklamaně sama sebou, a trochu i touhle situací, beru na svá bedra, že jsem něco vážně zpackala, že má pravdu. "Pořád nás je potřeba. Nebo už není o co bojovat?" hlesnu znovu, tiše. Nejraději bych mu padla k nohám a prosila o odpuštění, ale to se ode mě neočekává, nechce, a z hola k ničemu by to nevedlo. |
| |
| Kane "Jak je možné, že jedno z Command ztratilo víru??" procedil naštvaně mezi zuby. Dokonce je tiskl tak silně, až to zaskřípalo. "Myslel jsem, že Commando je plné víry..." řekl a díval se na tebe. |
| |
| Zamračím se. "Jistě, že je," odpovím s trochou nově nabytého sebevědomí. "Myslím, že je načase ukázat světu opravdovou moc tiberia.. a nepokračovat v těch směšných roztžkách, které k ničemu pořádně nevedou. Jeho samovolné šíření je příliš pomalé," dodám přesvědčeně, nevím, jestli ho to zaujme nebo ne, ale je to můj názor. Boje jsou k ničemu, ty nám vyhrávají boje o území, zdroje, jistě. Ale kdybychom se zaměřili víc na tiberium a jeho rozprášení po celém světě.. dokázali bychom své. Získat pak území a moc by byla hračka. |
| |
| Kane "A jak to chceš udělat sestro?" zeptal se a chytl tvojí hlavu a zadíval se ti do očí. "Většina našich bratrů utekla ze strachu před sílícím náporem GDI, protože jim nikdo nedodával odvahu v boji!" řekl a díval se ti do očí. "Sjednotit bratrstvo bude těžší, než uskutečnit naše plány..." |
| |
| Klid je ten tam, když se mě dotkne. Na tohle nejsem připravená víc, než na cokoliv jiného. Snažím si zachovat klidnou hlavu, ale to těžší, než se může zdát. Naprázdno polknu a snažím se přestat myslet na to, že se mě dotýká. "Víra je silnější než náhlý záchvěv paniky, která je rozehnala. Vrátí se a jejich podpora bude silnější, než kdy dřív," udržela jsem vyrovnaný hlas. "GDI nemá nic, co by mohlo nabídnout. Nebude trvat dlouho a tiberium zaplaví svět," dodám víc, než přesvědčeně. |
| |
| Kane "GDI nemá nic? A co Iontový kanón?" zeptal se a sledoval tě. "Zapomněla jsi, kolik škod nám páchá?" nadhodil další otázku. "Jeden výstřel by dokázal srovnat celou tuhle základnu se zemí!" zavrčel vztekle. |
| |
| "Ale nesrovnal," opáčím záhy a přimhouřím oči. Nechci to říkat, ale.. ne, neřeknu to. Vezmu to jinak. "Pořád máme naději, ale pokud víra kolísá.. kolísají s tím i naše šance. GDI má vybavení, ale to je vše. Z mého úhlu pohledu nemají zkrátka nic." |
| |
| Kane "Co není, může být!" oponoval ti Kane, jeho vztek byl cítit. "Pokud víru zastře strach, není žádná naděje!" spražil tě a podíval se dírou ve stropě. "Z tvého úhlu pohledu? Stále jsi mi neodpověděla na otázku, kde jsi byla!" zavrčel a díval se na tebe. |
| |
| Tentokrát mi ponování nevadí, spíš mi přijde, jako by si potřeboval něco ověřit, kdo ví. Více mu již neodporuji, i když částečně proto, že opět položí svou záludnou otázku, na kterou stále nemám lepší odpověď, než tu předcházející. "Nevím," odpovím pravdivě, postavená zpříma. "Nepamatuji si skoro nic z posledních před tím, než jsem se objevila venku a došla sem," a vrtá mi hlavou, krom toho, jak se zachová, co se mi stalo. |
| |
| Kane Než cokoliv stačil říct, kolem chrámu se z nebe začaly sbíhat modré paprsky, asi tak šest, nebo sedm, tyčili se nad chrámem jako monumenty. Jejich záře končila až někde v nebi. "Vybavení, které nic neznamená?" zeptal se Kane a podíval se na tebe. "GDI se připravuje na úder tím svým proslulým kanónem, a vymaže tak tuhle oblast z mapy." konstatoval, pak tě pustil a zadíval se na nebe. Paprsky začaly rotovat ve spirále do středu chrámu, kde se spojil v jeden silnější paprsek, který pak jediným masivním pulzem z nebe zaplnil celou oblast namodralým světlem. Pak následovala exploze a ty jsi mohla vidět, jak se ti Kane ztrácí v záři. Probuzení, které oznamovalo to, že ti ostraha přinesla jídlo, akorát trochu nešetrně při tom bouchla dveřmi... |
| |
| Prudce sebou v posteli trhnu a téměř okamžitě se posadím, rozhlížím se kolem sebe, plná neuvěřitelně velkého strachu. Vím, že se mi třesou ruce, ale tentokrát se na ně nedívám. Hledím před sebe, nemůžu se zbavit těch několika posledních okamžiků. "Kane..," hlesnu podobně, jako ve snu, a pohled mi sklouzne na donesené jídlo. Zajímá mě, co v těch injekcích je, že mívám tyhle divné sny. Říkají mi totiž dvě věci - manipulují se mnou přímo, jenže momentálně, plná té hrůzy z toho, že by mohl umřít, mě taky nutí myslet na to, co když to nebyl jen obyčený sen. Chvíli hledím na jídlo, ale pak si znovu lehnu a hledím do stropu. Znovu si v hlavě přemítám, co se stalo. Od akcí, přes Jacka, až k tomuhle snu. Nebudu jíst. Nechci jíst. |
| |
| Kruté probuzení Asi hodinu po tom, co jsi se probudila, zavrzali dveře cely, pak se znovu otevřeli, venku stálo několik vojáků. "Jdeme!" zavelel jeden z nich a došel až k tobě a vytáhl tě z cely. Pak tě celá skupina vedla chodbami, které se různě stáčeli a kolem různých schodišť, které vedli bůhví kam. Dovedli tě do místnosti, která připomínala tu, kde jsi byla prvně: tma, dvě židle a stůl. Usadili tě na jednu z nich a odešli. Krátce na to, do místnosti vstoupila postava, ale zůstala ve tmě. "Slyšel jsem, že prej mě chceš vidět..." ozval se známý hlas. |
| |
| Připadala jsem si jako v hloupé hře, jen abych nevěděla, kde jsem. Nechápu k čemu to je dobré, ale snad to bylo jen mé zdání a přílišná podezřívavost, která se mi s minutami zde strávenými stává více a více vlastní. Usadí mě na židli, jen se předloktími zapřu o hranu stolu a zahledím na jeho desku. Stále mě trápí význam toho snu, toho, jak se mám zachovat. Někdo vejde, ani nezvednu oči. Nerozhodnost mě v téhle chvíli trápí víc, než cokoliv jiného. "Chci mapu, něco čím na ní můžu značit a vidět tu zbraň," odpovím klidně, aniž bych jinak reagovala na to, co řekl. |
| |
| "Mapu? Zbraň?" zeptal jsem se jí a docela jsem čekal, co mi na to řekne. Ruku mám položenou na rukojeti pušky a čekám, co z naší drahé Alex vypadne, protože se mi nějak nechce líbit ten přístup, co najednou nasadila. Předtím ani hlásku a najednou chce mluvit? |
| |
| "Berte, nebo nechte být," odpovím stroze, aniž bych se na něj podívala. Kdybych měla prostor vymyslet něco lepšího, jenže nemám. "Poskytnu informace za okamžitou smrt, nebo.. si dělejte co chcete, ale v tom případě neřeknu nic," zopakuji svůj požadavek. Do hajzlu. Potřebuju vymyslet něco lepšího. Opřu se zády o opěrku, ruce spustím do klína a konečně k němu, tak nějak zhruba, zvednu pohled. |
| |
| Bouchnul jsem na dveře a řekl strážnýmu venku, co chci. Jeho kývnutí jsem ani nevnímal. Spíš jsem vnímal, až když mi přinesl mapu a tužku. Vystoupil jsem ze stínu práskl jsem mapou před ní, stejně jako tužkou. "Okamžitá smrt? Nic takovýho neexistuje..." pomyslím si a dívám se na Alex. "Tak dělej!" řeknu jí a čekám, co bude dělat. |
| |
| Mírně třesoucí se rukou se natáhnu pro tužku a mapu, do té se na několik okamžiků zahledím, pak si ji mírně natočím, abych se v tom značení nespletla. Pak do mapy začnu škrtat křížky. Když jsem hotová, složím mapu a vsunu si ji do rukávu a tužku odložím na stůl. Zase se zády opřu. "Střílej," snad si nemysleli, že bych jim tu mapu dala jen tak, bez alespoň titěrné záruky toho, že mi ji jen tak nevytrhnou a hodí zpátky do cely. |
| |
| "Dej mi tu mapu!" řeknu jí, zatímco si od strážnýho venku beru opakovačku. Co Alex neví, že je to střela uspávací, avšak vypadá jako normální. Přehodím si opakovačku do pravý ruky a zapřu jí o koleno, stále čekám, až se mi dostane mapy od Alex. |
| |
| Ušklíbnu se. "Vezmete si jí, až budu mrtvá, vojáku," odpovím chladně. Já ji těsně před smrtí opravdu nedokážu dost účinně zničit, takže by to bylo zbytečné," dodám s dalším úšklebkem. "Střílej!" |
| |
| Namířil jsem na ní, natáhl jsem opakovačku, namířil jsem jí na hruď. Co jsem věděl o tomhle projektilu, tak po výstřelu se rozpadne a zůstane jen šipka s uspávadlem. Jen jsem se krátce podíval do jejích očí a pak jsem vystřelil, přičemž místnost ohlušila rána výstřelu. Pak jsem jen viděl, jak se šipka zakousla do hrudi. Jen co šipka začala účinkovat, tak jsem Alex sebral mapu a nechal jí odnést do cely. Kde jsem se opřel o zeď a čekal, až se probere. |
| |
| Tiše se zkroutím. Vnímám, ale otevřít oči je šíleně těžké. Zjevně to mělo být přesvědčivé, ale co do těch svých sraček dávají, to je něco strašného. Aspoň, že tentokrát jsem ušetřena zlým snům. Výborně.. víme, že si nemůžeme věřit. Nahmatám rukou před víc jak týdnem postřelené rameno, zase to neskutečně bolí, nebo mi to tak jen připadá. Jen stále ne a ne otevřít oči, zkrátka to nejde. |
| |
| "Snad jsi si nemyslela, že tě jen tak zabijeme Alexandro?" zeptám se, když vidím že se hýbe. "Jenom idiot by na tebe střílel ostrou municí." řeknu a sleduju jí. "Uvidíme, zda to, co jsi nám vyznačila, na mapě bude k něčemu..." dodám a nespouštím z ní oči. |
| |
| Leda byste si stříleli po vlastních. Pomyslím si, ale nijak na něj nereaguji. Jen si dál mnu rameno a jsem ráda, že ležím. I když je fakt, že bych ho ráda poslala do háje, aby mě nechal být, ale k čemu. Vlastně, odteď bych nemusela říct už vůbec nic. Zatracené.. tohle všechno! Neměla jsem s ním v té nemocnici být. Měla jsem se na to vykašlat a při vhodné příležitosti utéct, nebo se o to pokusit, ne se s ním.. mohlo být všechno jinak, nebo aspoň trochu. |
| |
| Dívám se na ní, jak mlčí jako hrob a beze slov k ní udělám nepatrný krok. Ale dál nejdu, nestojím o žádný další projevy nevděčnosti. "Jak myslíš. Nechceš nic říkat, fajn." řeknu a zamířím ke dveřím, avšak se zastavím a chvíli čekám, jestli náhodou nezmění názor, ale pochybuju. Silně pochybuju. Snad to, co s ní má InOps v plánu vyjde... |
| |
| Aarh, zatraceně! "Co bys chtěl slyšet, že mě to mrzí? Ne, jistě, že nechtěl. Máš jasno.. to jsme dva," stáhnu ruku zpátky k tělu. Vždyť si sama nejsem jistá, jestli jsem mu to chtěla udělat naschvál nebo jsem ho chtěla jen vidět. Jsem směšná a to čím dál víc. Promnu si čelo kolem jizvy, ještě není úplně zahojená, nehodlám si ji rozhodit stejně jako to rameno. |
| |
| "Že by tebe něco mrzelo?" zeptám se pobaveně. "Ty a vůbec celý Bratrstvo nemrzí NIC!" dodám a otočím se na ní. "Raději všichni pochcípáte, než aby jste uznali, že vás něco mrzí!" řeknu a ušklíbnu se. Ale to furt nemění nic na tom, že nějak nevěřím plánu InOps. |
| |
| Nic s ničím. Tentokrát se nehodlám o ničem hádat. "Tak vypadni," hlesnu a sjedu si rukou na oči, kde už ji taky nechám. Tak mizerně mi bylo asi jako ještě malé, tehdy.. tam.. doma. A i to bylo lepší, se vší krutostí, hněvem a nepochopením, kterého se nám dostávalo, než tohle. Když už ve válce nemůže člověk umřít, ani když chce, je to fak bídné. Jsem nemožná a nevím, co mám dělat. Ani nemám pořádně co udělat. |
| |
| "Drž zobák!" okřiknu jí a je mi fuk, co si o mě myslí. "Ještě se uvidíme, květinko!" řeknu a kopnu do dveří, které se otevřou. Pak vyjdu ven a zamířím směrem za zpravodajci, co všechno se jim podařilo najít na místech, kde udělala kříže. Avšak to, že zatím ještě nic nenašly, prej že je moc brzo. Kecy jak v kleci! |
| |
| Jen co slyším, že se dveře zavřely, posadím se. V leže bych se jen dál podporovala ve svým úvahách o ničem, myslela na něj.. a cítila se tak provile, až by mi bylo studno. S tím druhým taky. Tentokrát si oči krátce protřu a rozhlédnu se kolem sebe. Mysli, mysli.. Pomalu se postavím, pak začnu přecházet po místnosti. Musí být něco, jak bych se mohla dostat ven. Problém je v tom, že bych musela mít sakra štěstí na zbraň, co bych s ní mohla střílet, a nejsem si moc jistá, jak dobře mají zmapované vlastní komplexy v reálném čase. Pak bych mohla uvažovat o tom, že bych tady něco poškodila, ale takhle.. mi asi nezbyde, než čekat. |
| |
| Po chvíli u zpravodajců jsem zůstal chvíli, pak jsem se vrátil do cely k Alex. "Proč mi to neusnadníš a neřekneš mi, co na těch souřadnicích je?" zeptám se jí a stojí u dveří, které se za mnou zavřely. Přičemž vím, že možná riskuju, ale bylo mi to tak nějak fuk. Prostě jsem chtěl už mít pokoj od všivý rutiny furt někoho vyslýchat. Jsem Commando, nejsem vyslýchající... |
| |
| Ohlédnu se na něj přes rameno, nečekala bych, že se sem vrátí, a ještě málem s prosíkem, abych byla tak hodná a usnadnila GDI práci. "Vaše základny a pár nějakých blábolů," zahledím se zase před sebe do zdi a zůstávám zády k němu, palce vražené za okraje kalhot. Měkoto! Ale stejně by jim to za chvíli došlo. Přenesu váhu z jedné nohy na druhou, hledět do zdi není zrovna to, co by mě přivádělo do extáze, jenže to, co by to dokázalo, znovu ani nijak vidět nechci. Aspoň z toho kousku rozumu, co ještě myslí racionálně. |
| |
| "Myslel jsem si to." konstatuju a nehnu ani brvou. "No, každopádně pro mě už nic neznamenáš, nemám důvod sem chodit. Protože právě tímhle moje práce s tebou končí." oznámím jí a narovnám se. "Příjemnej zbytek války." řeknu a dívám se na ní. |
| |
| Skloním hlavu, olíznu si rty. No, byla jsem to já, kdo chtěl, aby ta idylka skončila. Tady to mám. "Fajn vědět, že jsem něco znamenala..," pronesu tiše, vůbec nevím, co mu na to mám říct. Jestli mlčet, což nechci, nebo si tady stýskat, což taky nechci.. vůbec nevím. "Každopádně tohle jsi mi už jednou řekl. Jestli tě to baví opakovat..," otočím se a vrátím se k posteli, na kterou se posadím. Ani jednou se na něj nepodívám. ".. asi si to prostě taky musím napoprvé vyžrat," dodám spíš sama pro sebe, skrčím nohy v kolenou a přehodím přes ně spojené ruce. |
| |
| "Teď je to definitivní." řeknu a podívám se k oknu, co je u stropu. Mříže tam byly docela blízko u sebe, takže utéct tudy nemohla. "Měl jsem tě nejdřív hlídat, teď z tebe něco dostat, stalo se. Takže se můžu věnovat tomu, v co mě cvičili..." dodám a složím ruce na hrudi. "...nemám sebemenší důvod tu zůstávat, nebo se vracet, Alexandro..." |
| |
| "Ale vracíš se a zůstáváš," odvrátím hlavu, vidím ho periferně, i to je na mě v téhle chvíli trochu moc. "Neřekl jsi ne, když jsem tě u výslechu chtěla. A teď tady prostě stojíš, říkáš mi, jak něco končí.. že nemáš důvod. Tak prostě jdi a nech si to divadlo, i když, chápu, je asi fajn se tímhle bavit. Jasně. Beru to. Moje chyba," znovu si protřu pálící oči. Připadám si dokonale pokaženě. "Plníš úkoly, svědomitě a jasně. Vlastně to bylo celé jen o tom ze mě něco dostat, od začátku, co jsem tě nechtěla nechat chcípnout v tom baráku, co jsem odpálila, protožes na chvíli zaváhal a snažil se to řešit jinak, než by se očekávalo. Neznamená to nic. Chápu. Zkrátka jsem jen další vadný článek v Kaneově plánu. Nebo je prostě tenhle váš malý plán lepší, když ses mi dostal pod kůži. Chápu. Tak jdi, jsem s tím vším srozuměna, už jsi toho řekl dost," ulevilo se mi jen o špetku, v myšlenkách jsem si to tak úžasně přiznat nedokázala. |
| |
| Beze slov jsem kopnul do dveří, které se otevřely a já vyšel ven, aniž bych se na ní podíval. Zamířil jsem do kasáren, kde jsem se natáhl na postel. Nestál jsem o to, aby mě někdo otravoval, chtěl jsem jenom někam vypadnout, aby mi daly všichni pokoj. "S ní, nebo bez ní. Pošlete mě někam na dovolenou sakra!" pomyslím si a dívám se na strop. Něco ve mě se pořád vracelo k tomu, co jsem s ní prožil, ale proti současnému rozpoložení to bylo opravdu titěrné... |
| |
| Se slzami na tvářích se zhroutím na postel, přitáhnu si deku a ledabyle ji přes sebe přehodím. Nikdy.. nikdy už.. už ne. Uklidni se. Zabíjela jsem, riskovala život.. a zničí mě tohle.. Zhluboka vydechnu, ale k ničemu to není. Ani lepší, ani horší. Kdybych byla jen trochu unavená, spoléhala bych na to, že to celé zaspím a až se probudím, bude mi líp. Všechno bude zastřenější, ne tak čerstvé, a možná bych dokázala pomalu vplout do starých kolejí. Zachovat si trochu úcty, i když, o tom se spíš jen mluví, než aby nějaká vážně byla. Stále nevím, jestli se něco zlepší. Jestli mi vážně to, že ho už neuvidím, nějak pomůže. Zůstanu ležet na boku, oči zírající do prázdna a nechám slzy schnout. Naposledy.. je to už mnoho let. |
| |
| Alex Po zbytek dne se nic nedělo, maximálně ti stráže přinesly jídlo, jinak nic. Všude panoval klid, což mohlo být znepokojující. Jack se od té doby neukázal. Druhý den ráno se ráno dveře otevřely cely a vešel do ní voják a podíval se na tebe. "Vstávejte madam, přesun." oznámil a počkal až vstaneš, pak tě vyvedl z cely a vedl tě špalírem vojáků, který se táhl bůhví kam. Voják tě dovedl až k transportéru, kde vysely tvoje věci. Uniforma, zbraně a generátor maskování. V transportu byly jen vojáci, žádní obrněnci. Když transportér vzlétl, nikdo pořádně nevěděl kam. Jeden z vojáků vytáhl láhev s vodou a podal ti jí, avšak nic neříkal, jen držel ruku nataženou... |
| |
| Protestní hladovka. Protestní cokoliv, jenže leda proti sobě a sobě na škodu. Večer jsem se normálně najedla, ale úzkost mě neopouštěla. Konečně mi naplno, podle mých měřítek samozřejmě, došlo, proč se kolem toho všeho tolik nadělá. Bylo mi líp předtím, chtěla bych to zpět, jenže takové zázraky se nedějí. Usnula jsem brzy a k mému štěstí se mi nezdálo zhola nic. Klidný spokojený spánek, co mi dodal sil. Ráno jsem všechno zvládala o dost lépe, dokonce s dobrou náladou. Přesun.. sice jsem nechápala proč, ale budiž. Jejich věc, moje jen tak na polovic. Podezření jsem začala mít až v transportéru, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě netěšilo, vidět své věci. Kousek z toho, co bylo předtím.. .. polkla jsem hořkost na jazyku a usmála se. Vypustíte mě a budu ten, kdo vás navede do cíle? "Nazdar, chlapi," usměju se na ně a v klidu se posadím. Pro tohle nemám vysvětlení, tyhle hry, tohle celé, už toho bylo moc i na mě. Protáhnu si ruce za zády a znovu a znovu se zamyšleně dívám na své věci. Vodu jsem odmítla. Tak, kam to bude? Vážně mě zajímá, kde budu vyhozena a ponechána svému osudu. Teda, pokud mě tihle nepřijdou do pěti minut zabít, páni, aspoň by byla nějaká zábava. I když sama vím, že jsem trochu názor změnila.. mírně.. jenže stačí myslet na to, proč střílím, a myslím, že to bude v pohodě. |
| |
| Alex Transport letí a nikde se nic neděje. Voják stáhne ruku a schová láhev s vodou. Všichni v transportéru jsou zticha, jen kdo "kecá" je transportér a jeho motory. Let mohl trvat asi půl hodiny, když se transportér otřásl při výbuchu, který se ozval až moc blízko. "Co to sakra bylo?" zeptal se jeden z vojáků do kokpitu. "Zkus hádat!" zařval pilot a provedl manévr prudce dole doleva, ale tentokrát rána byla ještě blíž a vyrazila dveře z pantů, které zároveň vypadli kamsi do vzduchu. "No to si děláš srandu ne? Co ti tu dělají??" zeptal se zděšeně jeden z vojáků, vzápětí se transportér otřásl ještě jednou a křídlo, které bylo vidět z kabiny se urvalo. "Kurva! Jdeme k zemi!" zaječel zděšeně další voják a pevně se chytil první pevné věci. Transport se ve spirále řítil k zemi, zděšení vojáci se pevně drželi a nevěděli co přesně dělat. Transport se zřítil kamsi do lesa, pád byl dost tvrdý a všechny v kabině na pár minut omráčil... |
| |
| Strach..? Ne, tohle byla čirá spokojenost. Možná měli pravdu s tím, že jsem blázen, nijak zvlášť to ale neřeším. V první chvíli jsem chtěla sáhnout po svém vybavení, jenže podezření, že v tom je něco na sledování je silnější než já. Přichytím se čehokoliv, co by mě mohlo trochu stabilizovat. Připomnělo mi to zničení našeho letounu, u Bílého domu.. Jack. Trhla jsem hlavou a střelila pohledem po vojákovi, který právě mluvil. Když uletělo křídlo, jen jsem se znova usmála. Dál to bylo poněkud děsivé, ale i tak jsem se cítila líp, než ty poslední dny. Jestli přežiju- Náraz se mnou nelítostně mrštil o druhou stranu transportéru. Jen co se proberu, vyhrabu se z transportéru. Svou zbroj nechávám být, co taky s ní. Jediné, po čem sáhnu, jestli to tam najdu, je vysílačka, tu přidělám k okraji kalhot. A plná euforie se snažím zahlédnout jakýkoliv pohyb, ruce držím taktně vzhůru. Okamžitě zastřelená být nemusím. Stejně budu za špeha, zrádce. Cokoliv. Mrtvá, bezcenná, nevysvětlím to. |
| |
| Alex Tvá cesta lesem se nesla v jakémsi zmateném duchu. Vypadáš jako civil, mezi dvěma stranami konfliktu, které ani jedna nebudou váhat a využijí šanci tě zastřelit. Takže to bylo prašť jako uhoď. Asi po patnácti minutách jsi narazila skupinu členů Bratrstva, byl to jakýsi mix členů Stínů, Radikálů a co víc, Černé Ruky, jejichž plamenomety vypadali ještě děsivěji než zbytek příslušníků dohromady... |
| |
| Uleví se mi, když po takové době někoho zahlédnu. Jenže mám taky nepříjemný pocit, že to s námi musí být opravdu zlé, protože tohle seskupení není normální. Možná jsem si měla vzít své věci, ale na druhou stranu nehodlám riskovat, že zatáhnu zbytek Bratrstva do problémů jen kvůli své neopatrnosti. Chvíli přemýšlím, jak se vhodně objevit, ale vzhledem k tomu, co se všechno stalo, nakonec jen s dostatečným odstupem vystoupím z porostu. Ozbrojená nejsem, takže by se teoreticky nemuseli hned pouštět do likvidace. Teprve potom mě poleje chlad, nepříjemný pocit, že pokud to bude mít pro mě fatální důsledky, asi to nebude zase tak skvělé, jak jsem si vysnila. Pořád ale lepší, než GDI. |
| |
| Alex Tvůj výlez z porostu následovaný prasklou větví, což následovalo okamžitým otočením členů Bratrstva tvým směrem. Najednou na tebe mířilo asi pětadvacet zbraní, z toho pět plamenometů. "STŮJ, IDENTIFIKUJ SE VE JMÉNU KANEA!!" zvolal jeden z příslušníků Černé Ruky, co stál tobě nejblíž. |
| |
| Ačkoliv mi ruce cuknou v obranném gestu, nechám je nakonec dole, pokud to vojáci opravdu nevyžadují v zájmu pocitu své větší bezpečnosti. "Commando Bratrstva Alexandra Hawkwood..," dodám identifikační číslo a stručnou zmínku o poslední akci, kterou jsem nezvládla. Sklouznu pohledem na člena Černé ruky a čekám, jak rozhodne. |
| |
| Alex "Co tady sakra děláte?? Neměla by jste být náhodou na základně?" zeptal se tě zbraň nespouštěl. "Commanda byla stažená jako první!" dodal další z členů Černé Ruky. |
| |
| "Ze zajetí GDI jsem se tam neměla jak dostat. Až nyní, po zřícení jejich transportéru," naznačím rukou tím směrem, ale víc mu neodporuji, dokud je ochotný poslouchat. "Díky izolaci ani nevím, kde přesně jsem," dodám. Tohle ještě jde, jak někomu vysvětlím zašité rány a vůbec to, že ještě nejsem mrtvá, netuším. |
| |
| Alex "Zajetí GDI?" zeptal se nevěřícně jeden z radikálů. "Je to zvěd!" zvolal a odjistil svojí zbraň, kterou už chtěl namířit na tebe. ale jeden ze Stínů ho zarazil střelou do hlavy. "Pochybuješ o Kaneových Commandech?" zeptal se ho, i když věděl, že už mu neodpoví. "Ukažte nám ten transportér!" řekl člen Černé Ruky a čekal, jak se rozhodneš. |
| |
| Přesvědčování vlastních, že k nim patřím.. Povzdechnu si v duchu, zatímco bez hnutí stojím a sleduji, jak se situace vyvrbí. Jakmile mě vybídnou, abych jim zřícený transportér ukázala, přikývnu. V první chvíli mě napadne vytáhnout vysílačku, co mám u pasu, a předat ji, ale nakonec je moje a třeba bych se i jí měla později zbavit. Pochybuji, že by někdo šel přede mnou, takže se otočím a volným krokem, dokud jsi nejsem jistá, že jdou také, vyrazím zpátky k tomu místu. Pak trochu přidám, jsem zvyklá chodit rychleji a v minulých dnech mi to trochu chybělo. "Nemáte spojení s leteckými jednotkami nebo kýmkoliv, kdo by byl schopný transportér sestřelit?" krátce se ohlédnu přes rameno. "Byl zasažen, někdo o tom musí vědět." |
| |
| Alex "Ne, GDI nás tu drží v kleštích a nedaří se nám se hnout ani o metr..." konstatoval jeden ze Stínů. "Jinými slovy: Komunikace je nemožná, vzhledem k tomu že GDI nás drtí a není čas na komunikaci..." přeložil člen Černé Ruky. Když dojdete k transportéru, který je přeci jen na tom hůř, než by se zdálo. Jeden ze členů Černé ruky vlezl dovnitř a pak se ozval: "Nikdo tu není!" Po chvíli se vynořil i s tvými věcmi. "Jediné co tam bylo je tohle..." ukáže výzbroj a uniformu commanda Bratrstva... |
| |
| Připadá mi divné, že tady nikdo není, ale je pravda, že jsem se jimi nezabývala. Čekala jsem, že naše jednotky jsou blíž a vyřídí to, nicméně, jak se zdá, jen jsem jim nahrála. Další chyba, už nad tím ani moc nepřemýšlím. "To je moje..," rozhlížím se kolem transportéru, tohle se mi nezdá. "Nechtěla jsem to brát s sebou. Předpokládala jsem, že budeme blízko nějaké naší základny.. byla jsem víc jak týden mimo, ošetřili mě, nemůžete čekat, že budu věřit, že v těch šatech není nějaká štěnice," vysvětlím nepříliš zaujatě. "Nehodlám vystavit Bratrstvo přímému nebezpečí," vytáhnu vysílačku a krátce ji ukážu. "Vzala jsem si jen tohle, kdybych měla štěstí a chytila správnou frekvenci, ale pokud je situace tak zlá, je to stejně jedno," až tehdy se podívám na někoho, kdo vypadá, že tomu tady opravdu velí a čekám, co mi řekne. Moc dobře vím, jak tohle celé zní divně, ale co mám dělat. Lhát nemá smysl. Připadám si nebezpečná vlastním lidem, je to divný pocit, ale jestli je to tak, jak říkali, možná by se hodilo mé věci využít v praxi, jak jsem zvyklá, ale i tak to byla divná pohnutka ze strany GDI. |
| |
| Alex "Jakže jste říkala vaše jméno?" zeptal se člen Černé Ruky a díval se na věci. "Ukažte mi tu vysílačku." řekl jeden ze Stínů a vzal si od tebe vysílačku a začal jí rozebírat. Asi po minutě jí složil se slovy: "V tý vysílačce je to, co ve vysílačce být má. Nic víc." Členové Černé Ruky tě bedlivě sledovali, víc jak ostatní. Koneckonců jsou to Elitní jednotky Bratrstva, stejně jako Stíny nebo Commanda... |
| |
| "Výborně," odtuším mírně podrážděně na tu věc ohledně vysílačky. "Generátor rozeberete taky? Vím, jak nepravděpodobně to zní, já v tom žiju. Netuším, co má GDI v plánu, ale nepřipadá mi zrovna běžné vracet zajatci jeho věci a léčit ho v civilní nemocnici po výslechu jen proto, že jejich základna byla poničena," stáhnu si okraj trička, abych krom čela ukázala taky rameno. Nemám nic, žádný důkaz, který by mi nahrával. "Alexandra Hawkwood," zopakuji mu. "Proč?" začínám tušit první problém. |
| |
| Alex "Na rozebrání generátoru nemám věci." zchladil tě Stín a hodil ti vysílačku zpět. Dále tě pak pozoroval. "Ptal jsem se na jméno, protože co vím o uniformách Commanda, tak mají v určité části vždy vyšité jméno nositelky..." řekne a otočí uniformu na tebe, v oblasti šněrování korzetu, kde je rudým písmem vyšité tvoje jméno. Pak se ozval výstřel a nádrž jednoho z Černé Ruky, co stál nejblíž radikálům, kterých tam bylo nejvíc, vybuchla a pohltila je v plamenech. Pak se ozvala další střelba a k zemi šel jeden ze Stínů. "Sniper!!" zařval někdo z přeživších a rozběhl se pryč, ostatní ho následovali... |
| |
| Přejdu poznámku, že to pořád nemusí nic znamenat, zase tak proti sobě jít nemusím. Jenže na druhou stranu.. Náhlý útok mě překvapí a zároveň se viděná scénka zakousne hluboko do mě. Strhnu zpátky svoje věci, na pochybnosti ohledně sebe sama nemám čas. Snažím se střelce zachytit pohledem, docela mu trvalo, než začal střílet, jestli mu šlo o efektivitu, poštěstilo se, ale spíš mi to připadá, že tady nebyl celou dobu. Zariskuji a stáhnu se do vraku, kde budu jakž takž na chvíli krytá, byť riskuji, že na to zase doplatím, a v rychlosti se převléknu. |
| |
| Alex Sniper po tobě vystřelil, když jsi vcházela do vraku, ale netrefil se. Jediné co jsi věděla je to, že je tam někde, ale nevíš kde. Tvoji bratři se utekli schovat, takže jsi proti sniperovi sama. Jelikož Bratrstvo snipery nepoužívá, tak vlastně pořádně nevíš, proti komu stojíš. Jediné, co o něm víš, je to, že sniper je extrémně přesný a dokáže se maskovat. |
| |
| V rychlosti se převléknu a prohledám transportér, jestli v něm nezůstalo něco, co by se mi mohlo hodit. Je to divné. Přejedu si rukou po boku, za tu chvíli jsem si poněkud odvykla a teď si připadám zvláštně. Vrací se mi vzpomínky.. zaháním je a snažím se zhruba odhadnout pozici snipera podle toho, jak na mě střílel. Jenže se mohl přesunout, můžu se mýlit.. jenže to mě odsud nedostane. Pokud nic nevidím, vrhnu se směrem, kterým se vydali ostatní. Jsem obezřetná a připravená střílet, pokud to bude střílet – ale to asi brzo zjistím. |
| |
| Alex Když jsi vylezla ven, tak do stěny transportu cinkla střela a odrazila se do nějakého stromu. Sniper se očividně nespoléhal na žádné moderní maskování, ale tradiční maskování, kdy splyne s přírodou. Během tvé cesty za ostatními, kolem tebe svištěly střely, ale zdálo se, že si s tebou jen hraje. Protože kdyby chtěl, tak tě úplně klidně mohl trefit, příležitostí bylo dost. Na nejbližší planině jsi potkala zbytek, který se zadýchaně sbíral ze země. "Tak čekal jsem spoustu věcí, ale střílet na nádrže, které mají extra výztuž, aby se tohle nestávalo?? To musí střílet hodně velkou ráží...." řekl člen Černé Ruky. Pak se podíval na tebe. "Jste v pořádku?" zeptal se. |
| |
| Co tohle ksakru je..? Nezdá se mi to, nelíbí se mi to. Jenže co nadělám, tohle je válka a ať už tady kolem probíhá cokoliv, nezměním to. Jen mi pořád nejde do hlavy, kam jsme měli namířeno a proč, byli z toho útoku překvapení.. Sjedu pohledem přeživší a kývnu na otázku. "Jsem," musíme se dostat pryč, jenže pořád nemám ponětí, kde jsme. "Seznámíte mě se situací? Chci vědět kde jsme, jak daleko od nejbližší základny,..," i když ne, že bych pro tyhle muže byla nějak velkou výhrou, po tom, co jich před chvílí tolik zahynulo. |
| |
| Alex "Situace je taková, že jsme bůhví kde, v teritoriu GDI, protože jich tu je jako much. A jak daleko jsme od nejbližší základny, to ví jen bůh." řekl jeden ze Stínů. "Nebo Kane..." dodal další z nich. "Prostě jsme bůhví kde, kolem je GDI a základna je bůhví kde, jestli nějaké ještě jsou..." konstatoval člen Černé Ruky. |
| |
| "Jak dlouho tu jste? Jakože nevíte, kde jste?" dívám se tázavě z jednoho na druhého, zdá se, že jsme na tom opravdu bledě. Hůř, než jak mi říkali a jak se mi zdálo, že by to mohlo být. Je to obrovské zklamání, nejistota. Obavy o Kanea, o nás všechny. A upadající morálka tomu taky nepřidává. "Máte aspoň nějakou provizorní mapu?" chci se zorientovat, vybrat nejvhodnější cestu a dostat se odtud. Pak mě něco napadne. "Když už jsme u toho.. kromě vás tady nikdo není? Nebo jen nevíte?" |
| |
| Alex "Něco málo přes týden. Nevíme kde jsme, od té doby, co nám GDI neumožňuje komunikaci s ostatními..." řekl Stín, co ti rozebíral vysílačku. Všichni se rozhlíželi, jestli neuvidí snipera, co vás tak úspěšně loví a hraje si s vámi, jako kočka s myší. "Mapu? Mám jen kus čehosi, na kterém máme vyznačené orientační body co jsme po okolí potkali, víc nic." konstatoval člen Černé Ruky a ze záhybů zbroje vytáhl kus látky pískové barvy na které byly vyznačeny: Les, současná poloha. Kolem lesa bylo nějaké město na východě, na západě dlouhé pole a pak další les, na jihu bylo jezero, sever lemovaly hory. "Netušíme. Jak říkám, nevíme kdo tu ještě je, když nám GDI brání v komunikaci, vždy zachytí rádiový signál a pak nás tam masakrují..." řekl trochu zoufale Stín. |
| |
| Dívám se z jednoho na druhého. Cítím se mnohem líp, víc jistěji, ale pořád je to z bláta do louže. "Pak bude nejlepší pokračovat bez funkčních vysílaček, dokud se někam nepohneme," řeknu s pohledem upřeným na mapu. Příliš mi toho neříká, ale alespoň máme představu o okolí. "Někam mimo tohle," vrátím mapu jejímu majiteli a promnu si poraněné rameno, stále bolí. Trochu, ale přece. Moc lepších nápadů, než se vydat kamkoliv pryč, nemám, navíc se mi nezdá celá ta věc s tím, že o nikom neví. Transportér byl sestřelený, přeci by GDI nestřílela sama po sobě. Nejlíp asi uděláme s městem nebo lesem, i když.. Rozhlédnu se, jestli neuvidím ostřelovače, ale nedoufám v to. Pak se podívám na ostatní, jestli jsou schopní někam pokračovat, nebo tady chtějí zůstat, dokud se problémy nepřiženou samy. Mohli bychom zkusit vytáhnout ještě něco z transportéru, ale návratem podruhé na stejné místo si nejsem moc jistá. |
| |
| Alex "A vy víte, kudy? GDI si tu s námi docela hraje..." konstatoval Stín a bral si od tebe mapu. Když jí uklízel do uniformy, tak se ozval výstřel a kulka přetrhla popruhy, kterými měl připevněné zbraně k tělu. "Už zase!!" zvolal někdo ze skupiny a všichni šli k zemi. Pak se ozval další výstřel a kulka se odrazila od zbroje člena Černé Ruky a zaryla se do země asi půl metru od tebe. "Už vidíte, proč jsme tady??" zařval tvým směrem Stín co málem přišel o ruce, díky kulce. |
| |
| Celé je to divné. Už chci odpovědět, jenže ostřelovač se nějakým způsobem přiblížil a má nás opět na mušce. Spolu s ostatními se uhnu do strany a snažím se jej zahlédnout, ale zdá se to jako poměrně marná akce. Ohlédnu se po Stínu, ovšem tentokrát mu na to nemám co říct. Pak se zvednu, vytáhnu zbraně a od té doby už jen doufám, že budou funkční. Ani nevím, co je víc hloupé. Potloukat se po lese jen tak, nechat se likvidovat, nebo prostě vyrazit smrti tak nějak víc vstříc? V hlavě mi automaticky naběhne pocit klidu a sebejistoty, pohled cuká z jednoho místa na druhé. Něco jej dřív nebo později prozradí. |
| |
| Alex Tvé zbraně se zdají být plně funkční, ale k čemu to je, když ani nevíš, kde tvůj nepřítel je. Zatím se drží tak brilantně starých odstřelovacích pravidel, že to bude těžké ho najít. Jasné je to, že on má o vašem pohybu přehled. Ani příroda vám nepřála, protože stačilo by alespoň odlesk od optiky na pušce a bylo by vymalováno. Místo to toho ozval další výstřel, který jen přibyl všechny okolo k zemi. "Zkurvení snipeři!" zanadával jeden ze Stínů, načež se ozvala další rána a Stín sebou trhl. "Do prčic! Dostal mně!" křikl stín a držel se za rameno, které mělo čistý průstřel... |
| |
| "Hněte se!" křiknu na ně, protože nic lepšího, než popojít zase někam dál mě nenapadá. Sama zůstávám na místě a podle toho, kde zhruba byl Stín a jaký dostal zásah se snažím určit polohu střelce. Poté v té oblasti začnu střílet, postupně, v různých výškách, a čekám, jestli ho aspoň vyplaším. Přitom se snažím vymyslet něco účinnějšího, ale moc se mi toho nenabízí, když je to jednostranný přehled o situaci. Je protivná tahle likvidace vlastních, bezmoc, ale moc si to v hlavě nepřebírám. Většinou pracuju sama, tohle je nová zkušenost a jsem ráda, že to nemusím zažívat časteji. |
| |
| Alex "Zbláznila jste se?? Ani nevíme, kde je. Chcete nás zabít??" zeptal se překvapeně člen Černé Ruky a nevěřícně se na tebe podíval. O jeho zbroj se odrazila další kulka a přerazila jednu z větví na stromu kousek od tebe. "Očividně ho musíme nejdřív donutit přestat střílet!" vydrmolil ze sebe, když se přimáčkl k zemi a schoval si hlavu rukama. |
| |
| Ani se neohlídnu, jen sleduju okolí. "Umíráte tady tak jako tak, v čem bude rozdíl? Nebo se snad chcete vzdát?" tentokrát se na něj otočím, s ne zrovna spokojeným výrazem. Když nabídne něco lepšího, než se tady schovávat a čekat, až si to ten vojáček GDI rozmyslí, nebudu proti, ale takhle mi připadá, že je úplně jedno, co dělám. Navíc začínám mít pocit, že na mě stejně nestřílí. Buď mu brání stromy, nebo má prostě lepší cíle. Bez ohledu na zbytek se vydám hlouběji do lesa, dál od nich, aby neměli pocit, že to ostřelování je ryze moje vina. |
| |
| Alex Sotva se vzdálíš, zaslechneš, jak sniper střílí na členy bratrstva, ale neslyšíš žádné smrtelné nářky ani nadávání nad zásahy. Tvoje sólo cesta lesem tě dovede až na mýtinu, která je velká na tolik, aby tam přistál transport. Už by to jen chtělo nějak kontaktovat vlastní jednotky a hurá domů, ale než si stihla něco udělat, na tvé kůži se objevila červená tečka, ne od krve, ale od zaměřovače. Pomalu se přesunula až přesně mezi tvé oči a tam zůstala stát... |
| |
| Možná, že můj sen nebyl tak daleko od toho, co se tady děje. A možná jsem neměla odcházet, jen jim dodat zpátky trochu ztracené sebedůvěry, víry v Kanea, i když je pravda, že ono zastřelení jednoho z Bratrstva bylo dost průkazné. Postupuji dál, chvíli přemýšlím, chvíli se naprosto odevzdaně naslouchám okolí a snažím se něco vypátrat, ale je to naprosto k ničemu. Krom mýtiny, ale ta je v konečném důsledku taky k ničemu. Tohle je jako být v kleci. Měli jsme jít.. Ruce mám zaseknuté ve čtvrtce pohybu, jenže červená je tak neúprosná, že víc si zatím nedovolím. Jindy bych okamžitě uhnula a střílela, jenže jindy bych už taky byla dávno mrtvá. Zvednu oči, jestli někoho uvidím, a podle toho se pak rozhodnu, co dál. Pokud ještě budu mít možnost se o něčem rozhodnout. |
| |
| Alex Tečka setrvávala na svém místě. Jen když se ozval jakýsi hluk a z lesa po tvé levé straně se vynořilo něco, co by jsi nečekala. Plamenometný tank, znak Bratrstva se na jeho pancíři tvářil tak výsostně a vznešeně, že to byla přímo pastva pro oči. Zvedl hlavně plamenometu a vysokým obloukem poslal do světa spršku plamenů. Když jsi se podívala, zjistila jsi, že část lesa je v ďábelských plamenech, ale to tečce na tvé hlavě nijak nevadilo, stále tam byla... |
| |
| No do.. Ohlédnu se po tanku, který se najednou vyřítí z lesa, ale jinak zůstanu stát na místě. Zarazí mě to, cítím, jak se to něco ve mně pohnulo, ale na druhou stranu nezapomínám na to, že mi tohle celé přišlo divné. Na druhou stranu, mnoho se vysvětluje. Jestli je tady tohle, budou tu i další stroje, co mohly sestřelit transportér. Pak se ale otočím pohledem zpátky přibližným směrem, kde by mohl být dotyčný střelec. Spustím ruce úplně a udělám první pomalý krok kupředu. Nechápu, proč nestřílí, možností bylo už dost, a chci to zjistit, ať je to nelogické, jak chce. Někdy jindy, někde jinde, třeba zase zabřednu do starých kolejí, ale tentokrát, po těch všech zvláštních dnech, mi to zkrátka nedá. |
| |
| Alex Tečka se najednou přesune ke zbraní a dvě masivní rány ti je vyrazí z rukou takovou silou, že to je jako kdyby ti na ně šlápl člověk. Pak se však tečka ztratí a krom řádícího tanku tu není zhola nic. Otočná věž tanku se zaměří na tebe a docela rychle zamíří tvým směrem. I když už plameny nechrlí, i tak je docela nebezpečný. Zastavil se asi tři metry od tebe po chvíli z něj vylezl člen Bratrstva. "Commando? Co tady děláte??" zeptal se nevěřícně, jako by viděl Commando poprvé... |
| |
| Vzpamatuju se a sehnu se pro zbraně, přičemž rovnou do země vyzkouším, jestli jsou funkční. Kdybych jen.. to je jedno. Je to jedno, smiř se s tím. Otočím se na patě a vydám se vstříc tanku. Vzhlédnu k němu a nepatrně se usměju, možná by mě mělo zas chvíli zneklidňovat, jak na mě každá zírá. "GDI," odpovím klidně. "Jaká je situace? Kus odsud zůstal zbytek, ale neměli se moc k tomu mi podat rozumné informace," tázavě na něj pohlédnu. |
| |
| Alex "Situace je taková, že tenhle les se stává masivním hrobem, pro všechny jednotky bratrstva, které nejsou chráněny pancířem. S oblibou tu řádí odstřelovači GDI." konstatoval. "Našim účelem bylo odsud dostat všechny, co tu zůstaly. Víme o několika menších pěších skupinách, ale že to je Commando, to jsme fakt netušili..." řekl a sjel tě pohledem a pak se podíval na tvé zbraně, které po zásahu kulkou jen slabě zapraskaly a dál se k životu neměly. "Jak jste se tu vůbec ocitla??" zeptal se tě a podrbal se pod okem. |
| |
| "To nikdo," usmála bych se na něj podruhé, ale to by už bylo asi trochu podezřelé. "Tímhle směrem-," naznačím rukou. "Je sestřelený transportér GDI. Nevím, kam jsme měli namířeno, každopádně, proto nikdo neví, že bych tu mohla být. Podle všeho bych tu totiž být neměla," olíznu si rty. "Ale byla jsem víc jak týden v zajetí, nemám pořádné informace o tom, co se stalo. Krom toho, že jsme na tom bledě," zběžně prohlédnu své zbraně, mezi tím, co se dívám na něj, a pak je vrátím na jejich čestná místa, protože mi víc k ničemu nejsou. Čímž je mi jasné, že tady v podstatě končím, ale to mi už on sám naznačil. |
| |
| Alex "Jestli chcete, můžete si nastoupit, akorát nezaručuju, jak moc pohodlno uvnitř bude, už jsme sebrali asi dvanáct lidí..." řekl člen posádky tanku a kývl hlavou k masivní hoře železa. "Není důvod tady někoho nechávat. A zpovídat se mi nemusíte, já vás nesoudím." řekl a podíval se směrem, kterým jsi ukázala. "Co se situace týče, v tuto chvíli toho neví víc, jak vy..." doplnil a podíval se na tebe. |
| |
| "Raději jsem v tuhle chvíli sdílná, než abych skončila mrtvá," oplatím mu úsměvem a ještě jednou se rozhlédnu kolem, jestli něco nezahlédnu. Zajímalo by mě, co to bylo zač. Napadlo mě, jak jinak, kdo to mohl být, ale přijde mi to jako hodně praštěná teorie. "Někam se nacpu," dodám. Zůstala bych venku a spíš je doprovázela, jenže bez jištění toho, na co jsem zvyklá, by to bylo o ničem. Vylezu nahoru. Dokonce se překonám tak, že se ani jednou nezatvářím, že mě rameno bolí, i když bych klidně mohla a zřejmě by to bylo jedno. |
| |
| Alex Když jsi vlezla do tanku, tak jsi mohla spatřit několik raněných členů Bratrstva, každý byl nějak raněn. Jednomu dokonce chyběla noha. Prostor, jindy určený pro obsluhu tanku, teď byl spíš jako jeden velký transportér. Přírodní světlo prosvítalo jen kokpitem a otevřenými dveřmi. Moc místa, kde by šlo zaparkovat nebylo. Místo, kde nebyli ranění byl snad jen kokpit. Chvíli po tobě se do tanku vpasuje i člen, co s tebou mluvil. "Jak říkám, bude tu těsno.." pousmál se a protáhl se kolem tebe do kokpitu a zabral místo vedle kolegy. "Hneme se ne?" řekl a ukázal směrem, který má od tebe. Krátce na to tank začal drncat indikovaným směrem. V kabině, kde byli ranění se při prvním zadrncání ozvaly bolestivé nářky. (Vzpomněl jsem si, že jsem neindikoval, jak tank vypadá: Plamenometný tank) |
| |
| Pobaveně na něj blýsknu očima, i když nejsme zrovna v úsměvné situaci. Opatrně se přesunu dopředu, o zraněné se nezajímám. Žijí, většina z nich přežije. Válka, co by chtěli. Chytnu se něco co nejvíc statického rukou a nohy posunu tak, abych zabírala co nejméně místa. Moc se nás sem už nevleze, ale chci, abychom dojedli alespoň pro ty, co jsem potkala já sama. "Můžete mi aspoň říct, kde jsme?" hledím dopředu, sem tam na palubní desku a na přítomnou posádku. Pravda, že jsem z toho tady trochu nesvá. "Jak daleko je nejbližší základna?" |
| |
| Alex "Nevíme madam, někde v Evropě." odpověděl řidič a díval se po okolí. "V Evropě, někde v prdeli světa!" dodal střelec, co s tebou mluvil a podpálil kus lesa před sebou. Pak tank docela nehezky poskočil a zezadu se ozvaly další bolestivé nářky. "Promiňte bratři..." omlouval se pilot. "Jsme tank, ne transportér, na převoz tolika lidí nejsme stavěný..." hlesnul střelec, takže jsi to slyšela jen ty a řidič. Zatímco se tank nořil hlouběji do lesa, kde byl podivný klid, žádná střelba, nic. Pomalu by si jeden řekl, že je to les duchů... |
| |
| "To jste mi toho řekli. To tady vážně nikdo nic neví?" promnu si čelo kolem jizvy, mluvím tiše, i když ne schválně. Spíš proto, že mi to přijde příhodné vzhledem k ohleduplnosti střelce. Sleduju prostor přede mnou, ale připadá mi divné, že tam nikdo není. Snad by se nenechali tak rychle zabít, když střílel jen kolem. V podstatě. "Nemám vylézt a prozkoumat to normálně?" podívám se na ně. Je to šílený nápad, ale asi už jiné mít nebudu. |
| |
| Alex "Víme jen to, co jsme vám řekli, nejsme jasnovidci madam..." opáčil podrážděně řidič. "Jestli se chcete nechat zabít, protože, co jsem koukal, vaše zbraně jsou teď na dvě věci: na nic a na hovno." řekl střelec a opět nechal tank vychrlit zeď plamenů vůči stromům. "Spíš na to hovno." doplnil řidič, který se věnoval řízení. Jen co nikdo nečekal bylo to, že se ozve rána a tank se zatřese pod náporem vystřeleného projektilu odkudsi z lesa. "Co to sakra....?" ozvalo se z kabiny. "Snad to nebylo to, co si myslím, že to bylo..." zašeptal střelec. Pak se ozvala další rána, před kokpitem se prohnal projektil vypálený z děla. Vše bylo tak zpomalené, že jsi mohla vidět jak se projektil otáčí kolem své osy a řítí se vpřed. Následně se kus od transportéru ozval výbuch... |
| |
| "Předpokládám, že když vás tu je tolik, máte i nějaké použitelné zbraně," odpovím klidně. Tohle není možné. Jsou ve válce a nikdo nic neví. Dělají si ze mě legraci? "Tak mi-," rána přeruší mou otázku. Následný slet událostí mě vyděsí. Být venku a vidět tohle všechno je stokrát lepší, než sedět v jakémkoliv vozidle. Podívám se po ostatních, co s tím hodlají dělat a jak vyváznout. Nechce se mi nechat venku ty, se kterými jsem mluvila, ale kdo ví, jestli jsou ještě živí. |
| |
| Alex "Zbraně nepotřebujeme, aspoň doteď, protože jsme nečekali, že tu GDI bude mít tanky!" zavrčel řidič a podíval se směrem k padajícím stromům, které válcoval Predátor. "Jestli chceme být jen jako hořící kus železa, tak můžem zůstat!" zaječel střelec, a namířil na tank plamenomety a marně ho začal grilovat. "Ty vole, Predátor maximálně zahřeješ, ale nehne to s ním!!" vyjekl pilot a začal s tankem couvat. Plamenomety vůči dělu moc efekt neměly, zato dělo mělo devastující efekt. Pak se do pancíře tanku začaly zakusovat kulky, jak se z jiné části lesa vynořil transportér a jeho věž okamžitě začala kropit tank kulometem. "Pořád chcete ven??" zavřeštěl pilot, celý ve stresu, protože Predátor vypálil další úspěšnou ránu na tank a promáčkl pancíř kousek od kokpitu... |
| |
| Vrhnu se dozadu, nějaké zbraně tady být musí. Krom toho, je to docela hloupá otázka – budu raději mrtvá venku, než uvařená a rozmačkaná na padrť uvnitř tanku. Snažím se najít cokoliv použitelného, ale moc tady toho asi nebude, ani k improvizaci. A pak je tady ta věc, že někdo jiný by ven nešel - kdo ví, třeba je tím zmatu? Tomu sama nevěřím.. Rychle ještě zhodnotím své šance na únik, až budu odsud pryč, ale jsou dvě možnosti - umřu nebo mě zase zajmou. Budiž. |
| |
| Alex Tvá snaha se sice projevila v dobrém, našla jsi raketomet, ale měl jen jednu raketu. Na zničení Predátora to v tom případě chce štěstí, nebo pořádnou mušku. Ale než stihneš vylézt z poklopu, tak na tanku něco přistane a jaksi to přímo blokuje oba poklopy. Než se stačí cokoliv dalšího udát, tak tank dostane další zásah a přestane se hýbat. "Do háje!" zaklel pilot a díval se, jak se mu před průzorem objevuje Predátor, transportér a po chvíli další Predátor. "Řekl bych, že nás ugrilujou..." konstatoval střelec a díval se na hemžení venku. "Jedna rána do nádrží a smažíme se ve vlastní šťávě." dodal pilot. "Nějaký nápad?" otočil se na tebe. |
| |
| "Můžeme prostřelit poklop nebo přední sklo," naznačím k raketometu klidně. "Někdo by tím mohl prolézt. Lepší plán nemám. Nezdá se mi, že by cokoliv jiného mohlo vést odtud od bezpečí, pokud s tím nějakým způsobem nehnete," zůstávám klidná i dál, nějaké panikaření nemá smysl. Buď umřeme, nebo nás vytáhnou a zajmou, o čemž pochybuju. "Jakou to má konstrukci? Nešlo by nádrže odpálit odtud proti nepříteli? Nepřežili bychom, zřejmě, ale možná bychom měli štěstí v ničení jejich jednotky," nechám raketomet na místě a proderu se zase dopředu, abych se podívala, co tenhle stroj všechno umí. Nečekám, že by kdokoliv z nich byl nadšený z toho, co tady říkám, ale sami podle všeho lepší nápad nemají. "Nebo nebudeme dělat nic a můžeme čekat, co udělají. Napojení mého generátoru na celý tank bude k ničemu..," občas se podívám po jednom nebo po druhém. |
| |
| Alex "Jste obklíčení, nemáte kam utéct! Okamžitě se vzdejte!" ozvalo se od jednotek GDI. "Leda až naprší a uschne!" zavrčel pilot. "Nebo se raději ugrilujeme." dodal. "Madam, máme tvrzené sklo, výstřel rakety by ven neprošel. Spíš by to vypadalo, že jsme se raději vyhodili do luftu sami." oznámí ti střelec a kouká na tebe. "Padnout pro Kanea by znamenalo jen poctu, ale padnout v takhle hloupé situaci?" zauvažoval a podíval se ven na tanky Predátor. "Raději padnout, než se nechat zajmout!" řekl pilot. Ale než stačil kdokoliv cokoliv udělat, Predátor, který stál přímo před tankem se rozletěl na kusy, zůstal po něm jen kouřící podvozek, věž vyletěla někam do vzduchu, kam ji vymrštil výbuch... |
| |
| Uznale protáhnu obličej, když Predátor vybuchne. "To máme vážně to nejlepší místo. Doufám jen, že to nespadne na nás," namáčknu se blíž průzor, abych se podívala, jestli zbytek neuvidím, ale pak se stáhnu zpátky. Co kdyby. Ach, Jacku.. Proletí mi scestně hlavou. Začínám být trochu frustrovaná z toho, že tady jsme zaseklí a nemůžeme nic dělat, jen čekat, jak se pro nás situace vyvrbí. Zlehka si rukou promnu obličej. |
| |
| Alex "Kdo to střílí?? Kdo to střílí???" zeptá se pilot, když vidí, jak věž Predátora padne na APC a čímž z něj udělala jenom cíl pro další salvu raket, která z něj udělala další hořící kopu železa. Další Predátor se okamžitě dal na ústup, ani se neobtěžoval s tím se otočit, místo toho začal radikálně couvat a jen vystřelil směrem odkud přiletěla první salva raket. Pak zavládlo ticho. Hrobové, přímo až děsivé. Ale pak se před průzorem tanku začalo něco vlnit, respektive lámat světlo. Vteřinu na to se objevil další tank, jehož raketomety mířili někam do lesa. "No to mě poser..." vydechl střelec a díval se na tank stojící před vámi. Pak se na střeše vašeho tanku začalo něco dít, až se po chvíli otevřel poklop a dovnitř koukal někdo, kdo měl na sobě uniformu bratrstva, ale na ruce měl pásku označující zdravotníka, kterou používá GDI, tahle zcela očividně byla kradená. "Všichni v pořádku tam dole?" houkl a čekal na odpověď. |
| |
| "Ne," odpovím stroze tomu, co kouká dovnitř a podívám se ještě krátce ven průzorem a pak na ty dva, co tu byli se mnou a jsou nezranění. Pak se rozhodnu vylézt ven, stejně uvnitř k ničemu nebudu, i když kdo ví, jestli budu k něčemu venku. Připadá mi divné, jak se situace obrací jednou v náš neprospěch a pak chvilkovou výhru, stále dokola. Navíc mi pořád není nikdo schopný vysvětlit, co se pořádně děje a mě tahle neinformovanost štve. Jsem mimo už tak dlouho a tím, že jsem našla své lidi – a to taky za trochu divných okolností, jsem si v ničem nepolepšila. "Dole ve voze jsou ranění, jestli ji můžete nabídnout lepší péči a odvoz, do toho," řeknu, zatímco šplhám ven z tanku. "Je u vás někdo schopný mě seznámit se situací?" |
| |
| Alex "Zkuste se zeptat tamhle velitele..." řekl medik a ukázal k jednomu z neviditelných tanků, který měl zrovna vypnuté maskování, u něj stála skupina lidí, všichni kolem jednoho muže, který tam stál, v celočerném důstojnickém kompletu. Něco řešili, ale z vrchu tanku nebylo slyšet, ani vidět, co to vlastně probírají. Skupinka se po chvíli rozešla, ale velitel zůstal na místě a stočil pohled na tebe. A vůbec s ním neuhýbal, pozoroval tě vypadalo to, že by ho docela zajímalo, jak jste se sem dostali... |
| |
| Cestou nad ničím nepřemýšlím. Ráno začalo hezky a skončila jsem tady, ani nevím, jak se cítím, krom občasného postesknutí, co mi proletí hlavou ohledně tohohle či něčeho jiného. Možná je to přirozené, možná se jen vracím do starých kolejí.. Pozdravím ho lehkým kývnutím a tak trochu čekám, že se zeptá, co tu dělám. "Prý mi můžete poskytnout informace o momentální situaci," řeknu bez zdržování. |
| |
| Alex - Velitel Velitel na tebe koukal a když jsi promluvila, tak tě sjel pohledem, který by řadového vojáka zahnal pět metrů pod zem. "Bratrstvo je v tomto sektoru na ústupu, GDI se nás snaží rozprášit tím, že nám vždy přetne ústupové cesty. Konvenční boj se neosvědčil, tudíž musíme improvizovat. A tyhle plechárny jsou dost vysoká naděje na to, dostat se odtud se zdravou kůží." zaklepal na tank. "Jinak, vítejte v Evropě, konkrétně někde v oblasti Paříže..." řekl a podíval se do lesa. "Mimochodem, co tu děláte vy??" zeptal se a stočil pohled k tanku. |
| |
| Jeho odpověď mě šokuje a chvíli mám co dělat, abych to na sobě nedala znát. Nevědět, kde jsem, je jedna věc, jenže když to teď vím.. návrat ke svým, k těm opravdu svým, se zřejmě protáhne. "Při operaci v Bílém domě jsem byla zajata jednotkami GDI, před víc jak týdnem. Dnes byl jejich transportér sestřelen kus odtud," odpovím a rozhlédnu se kolem sebe. Nenapadlo mě, že bych mohla být až tak daleko od domova. Navíc se naskýtají i jiné otázky, ale.. vrátím se pohledem zpátky k veliteli a nechám si myšlení na později. |
| |
| Alex Veliteli tvoje vysvětlení stačilo, necítil touhu z tebe tahat informace a ani to neměl zapotřebí. "Jen mě zaráží, proč vás převážejí do Evropy. Když, jak jste říkala Modrá zóna ve které je Bílý dům je jedna z nejvíce bráněných. Ale asi nepochopíme logiku GDI, nebo co tímhle sledovali..." uvažuje nahlas a kouká na tebe. "Nepodařilo se vám něco zaslechnout, když jste byla v zajetí??" zeptal se a vůbec ho neudivovalo, že jsi byla zajatá. Že zajali Commando, elitu armády. Očividně to byl hlavně vojenský velitel, pak až člen bratrstva, těch bylo málo... |
| |
| Hledím veliteli do tváře. "Ne," odpovím stroze, protože k tomu nemám co říct. "Z jakého důvodu byla stažena Commanda ze služby?" vypálím vzápětí svou otázku, ale nechce se mi věřit, že by mi mohl odpovědět. |
| |
| Alex Velitel na tebe zíral a po chvíli se zeptal: "Kdo vám řekl takovou kravinu??", pohledem si tě přeměřil a čekal, co mu na to řekneš, ale než stačíš cokoliv říct, tak dodá: "Commanda nikdo ze služby nestáhl, jen byla stažena z modré zóny. Té samé zóny, kde jste byla vy..." |
| |
| "Hm," neurčitě zabručím a kývnu na srozuměnou. Víc se ale k celé věci nevyjadřuji, nemám důvod. Své jsem se dozvěděla. Nemám pořádně do čeho píchnout, ani co dělat. Bez zbraní jsem jako slepá a nahradit je jinými se zdá jako pouhá ztráta času, pokud to není skutečně třeba. Navíc si nejsem jistá, jestli by generátor vůbec fungoval na maskování, nemusejí být zničené jen zbraně. "Mám zničené zbraně. Můžu vás, pokud máte něco, čím by se daly s největší efektivností nahradit, doprovázet z venčí, jinak moc k využití nebudu," oznámím stroze veliteli. Jindy, jinde možná, ale tady? Kde zničení jednoho stroje střídá jiné, tady je i moje mrštnost k ničemu. |
| |
| Alex "U nás jediné zbraně jsou osobní zbraně, jinak máme raketomety tanků..." řekl velitel. "...nevím jak támhle bratři v tanku, ale my máme jen osobní." dodal a díval se na tebe. "A nebudete je potřebovat. Volali jsme pro transportéry, odvezou nás domů." oznámil a podíval se na tank, odkud právě vykoukl medik a signalizací rukou mu oznámil kolik je tam raněných, na to velitel jen kývl. "Jaké to bylo v zajetí GDI? Jste první, o kom vím, že se odtamtud dostal..." zajímal se velitel. |
| |
| "Překvapivě pohodlné. Dobře střežené a řekla bych, že vymykající se normálu. Nemám pocit, že tak jednají s každým, ale možná jsem jen příliš podezřívavá," odpovím. "Nepřeceňovala bych mě. Tento poslední transport byl dost divný, sestřelení transportéru mi pomohlo, oni sami ve své podstatě pomohli tím, že tam byla má výstroj," rozhlédnu se kolem dokola, nechce se mi čekat, poněkolikáté za život, všechno vecpáno do dvou týdnů, se mi nechce čekat. "Nechápu takové jednání, ale stalo se," podívám se na velitele koutkem oka. |
| |
| Alex "Pravda. Nikdy nevíte, co GDI udělá." zamyslel se a díval se na tebe* "Je možné, že to mělo nějaký důvod, nebo vás shledali jako neužitečnou, naprosto bezcennou, co se týká informací..." zauvažoval a promnul si bradu. "Ale to teď řešit nemusíme, hlavní je se odtud dostat..." oznámil a podíval se k obloze. |
| |
| Otočím se zpátky čelem k veliteli. "Možná obojí," přikývnu mu. Sama nevím, mám jen spoustu teorií a jedna mi připadá hloupější a šílenější, než druhá. Nakonec, já ani nevím, z čeho jsem zmatenější víc. Jestli sama ze sebe a všech těch změn, které se ve mě prostě odehrály a byla by hloupost tvrdit opak, nebo se to opravdu týká GDI a jejích praktik. Včetně úlohy Jacka, jenže to se zase už týká víc mě, než.. no, ani tímhle si nejsem jistá. Teprve pak mi dojde, o čem mluvil. "Vy máte spojení s někým z venčí? Tvrdili mi, že GDI ruší signál," zachovávám si klidnou tvář, i hlas, ale jsem docela zvědavá, co mi řekne. |
| |
| Alex "Rušili." řekl velitel a podíval se na svůj tank. "Proč myslíte, že se tomuhle říká Neviditelný tank?" zeptal se a pyšně si prohlédl tank. Vypadal jako otec, který pyšně sleduje svoje dítě na školním představení. "Stačí mít moment překvapení a hned se dějou divy." řekl a stále se mu v obličeji projevovala pýcha. |
| |
| Uznale, a taky trochu chápavě, přikývnu a dokonce na tváři vyloudím jemný úsměv, i když mi to dá docela zabrat. Tady se zase jen ukazuje, že by se hodilo něco dodat, ale nevím co. Nechci nic vymýšlet a tak raději, i když nespolečensky, volím mlčení. Alespoň něco bylo v zajetí lehčí, i když, předtím mi moc nedocházelo, že by mi to snad mohlo scházet a vadit, nemít co říct. |
| |
| Alex Velitel se stále tvářil jako páv nad tanky, zatímco medik se znovu vyškrábal s tanku a zamířil k vám. "Pane, kdy tu bude ten transport?" zeptal se a všiml si tvého ramene. "Asi do pěti minut." odpověděl velitel. "Proč?" "V tom tanku je pár vojáků, kteří jsou na tom dost zle a bylo by nejlepší je dostat někam, kde se o ně můžeme postarat líp!" řekl medik a stále zíral na tvoje rameno. "A nic na bolest nemáme pane." oznámil medik, když viděl že se velitel nadechuje. "Ať to ještě chvíli vydrží." konstatoval velitel. "Ano pane!" hlesl medik a podíval se na tebe, respektive na tvoje rameno. "Nepotřebujete převázat madam?" zeptal se a do očí se ti neodváží podívat. |
| |
| Jsem docela zvědavá, jaké budou zdejší základny a lidé. I když mám pocit, že rozdíl nepoznám. Naslouchám rozhovoru a pohledem přitom kontroluji okolí, ačkoliv GDI by sem jistě jen tak pěšáky neposlalo a jejich stroje umí zahlédnout prakticky každý. Jak mám zjistit, kam mě chtěli převést? I s výstrojí.. proč by mě pouštěli- Plynule sklouznu pohledem na vojáka, který tentokrát nemluví na velitele, ale na mě. Na rameno se mi podařilo úspěšně zapomenout a nevnímat ho, na rozdíl od čela, které se zkrátka stále dokola připomíná samo. "Pokud nemáte akutnější případ, kde byste mohl být co k čemu," přikývnu mu a pokud mne neodmítne, uklidím se někam víc stranou, abychom nepřekáželi a nebyli moc na ráně. "Mám se posadit, nebo raději zůstat stát?" zeptám se, ve snaze mu to trochu usnadnit, i když nevím, jestli k něčemu fakticky bude. |
| |
| Alex "Pro ty uvnitř moc udělat nemůžu..." řekne medik a vede tě za plamenometný tank, který stojí nehybně. "Jak chcete." řekne a dívá se na tebe. "Ukažte." oznámí ti a jen co bude moct, sundá ti obvazy a dívá se na ránu. "Stehy?" podivil se a zahleděl se ti do očí. |
| |
| Posadím se do trávy, jednu nohu u sebe, druhou natáhnu. Očima těkám mezi jím, zraněním a okolím, protože se nemůžu zbavit dojmu, že bych měla být obezřetná. "Civilní nemocnice," odpovím stroze, nějak nemám chuť znovu slyšet, že se nemusím nikomu zpovídat a nic vysvětlovat. Několik okamžiků opětuji jeho pohled, než se zase zahledím stranou. |
| |
| Alex Medik nevěřil tomu, co slyší. "Civilní nemocnice??" zopakoval nevěřícně. "Kde?" chtěl vědět, a díval se na to, jak jsou stehy šité, pak se podíval i na ránu na čele. "Tak tohle vidím prvně." hlesl si pod vousy. |
| |
| "Pravděpodobně někde poblíž jedné ze základen GDI, která byla poškozena," vrátím se pohledem k němu a sleduju každý jeho pohyb. "Tak mi to tvrdili," dodám a váhám, zda se mám vůbec dotazovat o nějaké vysvětlení. Po chvilce mlčení se to rozhodnu risknout. "Proč?" neuhýbám pohledem. |
| |
| Alex "Co vím, tak GDI neovládá civilní nemocnice. Ani se nestaví poblíž základen!" řekne medik a dívá se na rány. "Ptám se, protože tohle neodpovídá žádnému způsobu šití ran, co znám z Bratrstva. Ani to neodpovídá GDI..." kouká na tebe a pak ti rukama lehce chytne hlavu a natočí si tě tak, aby viděl na čelo. Jeho dotyk je pomalu typický pro zdravotníka, tudíž nebojovou jednotku, jemný, ale přesnější, než jakákoliv zbraň. |
| |
| "Taky bych neřekla, že vojáci jen tak pustí zajatce, aby si o roh stolu rozsekl čelo a prý je to pravda," pokřiveně se usměju a téměř automaticky lehkým dotykem odstrčím jednu jeho ruku. Druhou ať si tam klidně má. "Jestli máte nějakou teorii, tak k věci," vybídnu jej klidně. "Protože jinak jste tu jen kvůli převazu ramene." |
| |
| Alex "Vypadá to na něco jako stůl, dle tvaru rány bych řekl, že to byl stůl. V tomhle musím doktorům dát za pravdu..." řekne medik a znovu si tě, tentokrát jednou rukou natočí. Pak z brašny vytáhne kus vaty a ránu na čele ti vyčistí a znovu zalepí. "Můžu se zeptat?" začal a vytáhl čisté obvazy z brašny. "Jak jste přišla, k té ráně na rameni?" zeptal se pomalu ovazoval rameno. |
| |
| "Hm?" čekám, co vytasí za otázku. Pozoruji víc jeho, než to, co dělá, ono ostatně na převazování rány není nic zábavného. "Při výslechu. Nechtěla jsem mluvit, střelili mě," odpovím a přitáhnu si nohu k tělu. "Později jsem ji možná poškodila, nejsem zrovna klidný typ," pousměji se a zaženu mnohé myšlenky, které mě se mi s ránou v hlavě neodmyslitelně pojí. A napadne mě, že můžu být konečně trochu klidnější, když vím, že to čelo není vymyšlené. Jedna smyšlená teorie padá, i když se už nějakou dobu nezdá být důležitá. "Proč? Je i na ní něco divného?" tázavě cuknu obočím a ještě pořád se zlehka usmívám. |
| |
| Alex "To ne, jen jsem zvědavý." řekne medik a koukne na nebe, kde se zjeví několik transportérů a začnou sbírat neviditelné tanky, poslední z nich čeká, až bude moct vyzvednout i plamenometný tank. "Madam?" řekl medik a natáhl ruku, aby ti pomohl vstát. Pak ti pomohl do tanku a za sebou zabouchl poklop. Tank se pak slabě otřásl tím, jak ho transportér chytl speciálně uzpůsobeným hákem. Pak už jen skrz průzor tanku bylo vidět jak stromy mizí a je vidět daleko do dáli. "Madam." ozval se po chvíli medik a podal ti láhev s vodou. Pak se začal motat kolem raněných. Vrnění motorů transportéru svým zvráceným způsobem připomínalo předoucí kočku, což bylo uklidňující, dalo se pozorovat, jak někteří z těch lehčeji raněných usínají. "Co myslíte že se děje venku?" zeptal se pilot a nalepil obličej na průzor tanku. |
| |
| Kývnutím naznačím díky za vodu, napiju se a abych i tentokrát předešla některým vzpomínkám, doprovázím medika dlouhým pohledem. Pak strhnu oči k podlaze a občas zapátrám i kolem sebe. Těším se, až přistaneme a bude chvíli klid. Žádné velké nebezpečí, žádný strach o to, jestli nás zrovna teď nesestřelí. Toho jsem si dneska už užila. Na druhou stranu, to, že mou přítomnost tady vzali všichni v klidu neznamená, že to tak bude i na základně. Krom toho, i kdyby ano, vždycky budou věci, co už z hlavy asi nesmažu a bude trvat, než mě přestanou trápit. To už ale zazní pilotův dotaz. Zamrkám, překvapená tou otázkou a jejím smyslem. "Zřejmě nic zvláštního," prohodím a vyčkávám, jestli to nějak upřesní. |
| |
| Alex Transport letěl oblohou až moc klidně. V tanku panoval docela klid. Až na raněné a medika, který lítal jak nadmutá koza. "Myslel jsem tím, jestli někde naše jednotky neútočí, nebo tak nějak..." nadhodil pilot a lepil se dál na průzor tanku. "Není to jedno?" zeptal se střelec, který měl zavřené oči. "Buď rád, že z nás ty Predátory neudělali grilovaný steaky." dodal. Jeho argumenty ukamenovali pilota, který stále vejral ven. "Co se vám honí hlavou madam?" zeptal se medik, který kolem tebe proběhl s obvazem v ruce. |
| |
| K položené otázce už nic nedodávám a pánové s výměnou názorů stejně brzy skončí, tak se jen opřu hlavu o stěnu transportéru a hledím někam nahoru. Jak kdy, chvílemi bloumám pohledem i po okolí. Po chvilce se zase ozve medik. Narovnám se a kouknu po něm. "O všem a ničem. Už bych se docela ráda dostala na základnu," odpovím víceméně popravdě a sleduju, co dělá, i když k případné pomoci se nemám. |
| |
| Alex "To si ještě tak hodinu počkáte!!" ozvalo se v intercomu tanku. Pilot, který se hlasu lekl přepadl přes sedadlo pilota a namlel si čenich. "Hele, nemohli by jste něco příště říct vy idioti??" zavrčel střelec. "Mohli, ale to by nebyla taková legrace!" opáčil hlas z intercomu, očividně pobaven děním v tanku. "Letci." povzdechl si medik. "Mohla by jste mi podat obvazy madam??" zeptal se, když zjistil že u sebe nemá už žádné. "Kousek nalevo od vás je lékárna..." oznámil a stál u jednoho raněného. |
| |
| Narozdíl od zbytku se nebavím. Nějakým způsobem tenhle vtip prošel kolem mě a ztratil se, aniž by zanechal nějaké hlubší pocity. Jako vytržení z podivně mámivého transu působí až prosba medika o obvazy. Mlčky se zvednu, natáhnu pro lékárničku a ve stejném duchu k němu dojdu a věci mu podám. Zraněným věnuji jen málo pozornosti, těžko nějak skutečně efektivně pomůžu, stejně jako medik. Alespoň mám ten pocit. "Ještě něco?" zeptám se neutrálním tónem. |
| |
| Alex "Mohla by jste mu to rameno ovázat? Já mám co dělat, aby tady nevykrvácel..." řekl medik a tlačil na ránu na břiše jednoho z raněných. Při bližším pohledu na jeho obličej jsi zjistila, že to je onen tvůj přítel, kterého jsi viděla ve snu. Tentokrát vypadal jinak. Jeho obličej byl potřísněný krví, kterou nepravidelně vykašlává. Když se na tebe podíval, v jeho očích bylo vidět strach, bolest a zároveň se na tebe prosebně díval. Doufal v to, že mu pomůžeš. "Alex..." vydralo se mu z hrdla, přičemž znovu vykašlal další dávku krve. I přes tvou náturu a výcvik Commanda se v tobě něco pohnulo. A zároveň někde v hlavě tě začala hlodat otázka: Jak ti bude, když zemře?? |
| |
| Zůstanu na něj několik okamžiků hledět, než si k němu přidřepnu a zlehka se usměju. Nedává to smysl, ale ráda bych dostala nějaké vysvětlení. Je to jen náhoda, nebo se něco vážně děje? Na tyhle věci nevěřím, nemám důvod, ale tohle je přece jen podivná náhoda. "Ahoj, Andrew," odložím obvaz, který jsem si vzala na obvázání ramene, a chytím ho zlehka za ruku. Co se to děje? Proč..? Měla bych.. měla bych něco udělat. Jestli to bude pravda i dál. Hledím do jeho tváře, ale na několik okamžiků je to dost skelný pohled. |
| |
| Alex "Co ty....?" zeptal se a vykašlal další dávku krve na podlahu. "Madam, prosím, pospěšte si!" požádal medik, který stále držel ránu na břiše. "....Alex..." zahuhlal a díval se na tebe, jako by doufal, že ho zachráníš. Jeho oči prozrazovali čím dál víc strachu, kdykoliv znovu zakašlal. Nikdo, kdo neměl zranění břicha si nedokáže představit, jaké to je. Jeho krev byla pomalu všude... |
| |
| Znovu se lehce usměji, pustím jeho ruku a sáhnu pro obvaz, abych udělala, co medik chce. Jako by nestačil ten sen, jako by nestačila celá ta aféra s Jackem, ještě se musí stát tohle. Nakonec, asi není horší chvíle, než když stroj na smrt začne propadat pocitům a jeho vnitřní svět se začne hroutit. |
| |
| Alex "Dejte pozor madam!" upozornil medik, když viděl, jak se ztrácíš v myšlenkách. "Alex." vyhrkl Andrew a díval se na tebe. "Firehawk!!" ozval se pilot transportéru. "No to je v hajzlu!" zařval medik. "Madam, prosím pospěšte si!" naléhal a sledoval jak pokračuješ. "A rovnou dva! Ne, tři!" zazněl z reproduktoru hlas pilota transportu. "Jsou všude!!" ozval se střelec tanku. Ovazování rány se díky zrychlení transportéru a občasném otřesu od těsně vybuchujících raket zdálo jako věčnost, ale úspěšná věčnost... |
| |
| Uklidni se.. Vybídnu sama sebe, když slyším, jak mě medik popohání. Netuším, proč to neudělá sám, nebo si nevezme k ruce někoho zkušenějšího. Já byla k ruce vždycky jen sama sobě. Arr, zatracený chlap.. kruci, Jacku! Podle situace pustím k raněnému medika, nebo někoho jiného, případně zůstanu. Nejraději bych se podívala na situaci sama, ale rychle mi dojde, že by to k ničemu nebylo. Odsud nezmůžu vůbec nic a piloti jistě ví nejlíp, jak se zachovat. Andrea si všímám už jen okrajově, je na tom špatně, to víme oba, a nejsem někdo, kdo by mu mohl pomoct. Na slova útěchy nejsem, když bude sám chtít, má jistě velkou šanci přežít, pokud se rychle dostaneme na nějakou základnu. Chtěla bych něco udělat, abych nám pomohla, ale zdá se to jako marné dumání nad nesplnitelným. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR