Andor.cz - online Dračí doupě

Píše se rok 2020 – lidstvo v podstatě zůstalo stejné... v podstatě. To, že díky vědcům máme nové druhy, které člověka přečnívají (odsunuli z vrcholu potravního řetězce)... mno tak máme a co?

Jsou krásnější, chytřejší a přesto se bojíme jejich schopností. Jsou mezi námi, sdílíme s nimi naše pracoviště, chodíme s nimi do školy... stali se součástí naší existence.

Snad kvůli tomu, že jsou tak “jiní“ se nejvíce uplatňují v životě, který je obestřen nebezpečím, riskem, nenávistí, tmaou a... láskou. Aneb bez nenávisti nemůže být lásky.
Ale život v podsvětí už takový bývá.

Je ale jisté, že ne všichni “jiní“ žijí tento život. Najdou se i tací, kteří pracují pro státní sektor, vedou úspěšné podniky, hrají si na teroristy a najdou se i nezaměstnaní. *kupodivu*

Mno co... divíte se? Klidně pokračujte – nikdo nejsme dokonalí.

Současně s těmi “hodnými“ se ale ukázali i ti “zlí“. Společnost vybíjí množící se lycany, upíři snad díky jejich šarmu jsou velmi ceněni a takové bánší? Na ty v dnešní době nikdo nedá... v tomto městě je Smrt na každém rohu... a je jen otázkou času, kdy jí do spáru padnete zrovna vy. Tak proč by měli zvěstovat smrt na věžácích a mrakodrapech, když jim nikdo nevěnuje zaslouženou pozornost?
A duchové? Ti jsou dnes na seznamu ohrožených druhů.

Bájná stvoření z mýtů a legend ožívají. Spíš bych měla říci, že k “životu“ je přiváději vědci v přísně střežených komplexech – co na tom, zda někdo vleze dovnitř – kdo by odmítl čerstvý oběd pro chovance? - spíše se dbá na to, aby nic nekontrolovatelně neunikalo (informace, kanálové krysy a také objekty).

A v tomto světě žijete vy. Lidé i “bytosti“... snažíte se vymanit šedivým dnům... získat třpyt a s tím snad i... důvod proč dál existovat?
Někteří z vás možná žijí heslem: Carpe diem.
Ale kolik z vás je příznivcem hesla: Carpe jugulum?

Ale zpět k vám – je 07:00 některým z vás se rozvrní mobily s budíky, jiní v klidu vyspávají – přestože je středa ráno. Ale kolik z vás bude schopno se vymanit z teplé postele?

Probuzení... Konečně další práce? - Vasil Fjodorovič Morozov

Ráno... tak typické pro Moskvu. Paprsky se derou do tvého pokoje, i když venku pofukuje studený vítr, který - jak můžeš vidět - rozkývává nejvyšší větve blízkých stromů. Se svou typickou vlastností – přílišná přítulnost.
Možná, že kdybys byl člověkem zavrtal by ses do peřin o to hlouběji. Ale tys nikdy člověkem nebyl. Víš jen to co potřebuješ a dokud to není nezbytné, tví zaměstnavatelé víc nepoví.
…
…
…
Zvonek. Kdo to jen v těchto ranních hodinách může být?
Přesto, že jsi více či méně jen “společník“ a ke všemu “jeden z prvních“ - vláda, tě využívá celkem často – proč si nehýčkat někoho tak výkonného jako jsi ty? - ovšem o peníze nemáš nouzi nikdy.

Možná si matně vzpomeneš – lihový opar je velký kamarád – že ti tvůj nadřízený zmiňoval o novém “úkolu“. Ale k čemu znát informace dřív než je to nezbytně nutné?

Cestou ke vstupním dveřím tvého bytu, kdy se stihneš i trochu přiobléci, můžeš zkusit hádat, kdo to asi tak bude? Děti můžeme vyloučit hned... již od okamžiku, kdy jsi zde začal bydlet se snad nikdy nestalo, že by ti jen tak zbůhdarma někdo zazvonil na zvonek. Kdo by chtěl pokoušet někoho, kdo pracuje pro vládu?

Snad díky tvé uzavřenosti, jsi pro okolí ten magicky tajmený. Však nejeden obyvatel Moskvy se na tebe zálibně dívá. Žen nespočet...

Tak kdo pak tam asi bude? Ilja? Semjon? Anton? Kdo ví... jedno je ale jisté. Dnes se tedy konečně dozvíš svou další... misi.

Těžké probuzení

Nespokojeně jsem zamumlal cosi do polštáře a v mysli hanobil ohavný zvuk domovního zvonku, který jakoby roztříštil mou hlavu na tisíce skleněných střepů, které dopadly na stěny pokryté gongy a probudily mne ještě ohavnější zvonkohrou hodnou domu obra. Vzepřel jsem se na rukou (jak mi obvyklá poloha spánku na břichu dovolovala) a rozhlédl se po pokoji. Slunce svítící přímo na mou tvář mne svými zářivými paprsky oslepilo – večer jsem zapomenul zatáhnout závěs na oknu – a mně unikl z úst dosti vulgární výraz.

Vyskočil jsem z postele a hned si na oči nasadil speciální sluneční brýle, které jsem měl na nočním stolku. Byl jsem nahý a celé mé tělo jemně zářilo pro dostatečné osvětlení svou sněhobílou kůži, která ovšem na některých místech začínala svědit, jak jsem včera padl do postele a ani se nenatřel příslušnou mastí, přestože jsem celý den strávil na denním světle a večer byl v dosti pochybném klubu.

Potřeboval jsem si dát sprchu, ale bohužel neznámý u mých dveří byl naléhavější nutností.
Sáhl jsem po prvním kusu oblečení, který jsem našel v nepořádku na zemi a oblékl se do něj. Černý hedvábný župan příjemně chladil a já se do něj spokojeně zachumlal. Zbytek oblečení jsem sebral a hodil do skříně, kdyby náhodou někdo chtěl vejít dovnitř a pokochat se pohledem na mé „doupě“.

Bosky jsem zdolal vzdálenost od postele ke dveřím – Zatracená bolest hlavy! –, za kterou jsem si zvládl projít v mysli všechny bytosti, které znám, a nenašel v nich jedinou, co by nevěděla, že tak brzy ráno nepřijímám návštěvy s milým úsměvem na tváři. Proto jsem si raději vzal ze stolu, kolem něhož jsem procházel, pistoli a polaskal ji s tím, že možná bude muset se trochu snažit, abych ji miloval stejně, jako její sestru, která právě spokojeně dřímala pod polštářem. Do postele se mi, holka, nedostane každý...

S tím jsem ovšem přestal žertovat a zaposlouchal se, zda neuslyším jakýkoliv zvuk, který by mi pomohl analyzovat situaci. Nikdy jsem si nemohl být stoprocentně jistý, že vláda mé milované země se nerozhodne mne odstranit, nevěděl jsem důvod, proč by to dělala, ale to můj první „Pán“ - nikdy mu neříkám jinak než „Pán“, přestože jsem jako jeden z mála znal jeho pravé jméno – také nevěděl. A kde nyní je? Jeho popel pohnojil půdu milované Matičky Rusi.

Zastrčil jsem řetízek, aby mi nikdo nemohl vtrhnout do bytu, a pootevřel opatrně dveře.

Opatrnost... tentokrát zbytečně – ale cvik je dobrá věc - Vasilij Fjodorovič Morozov

Přestože tvá kůže vcelku protestovala – včera jsi se k ní nezachoval zrovna galntně, ale to je již úděl tvojí rasy – došel jsi ke dveřím. Cestou jsi dal své garderobě přece jen trochu lepší vzhled. Stejně tak jsi trochu “poklidil“.

Analizace zvuků, které by ti trochu pomohly... dveře jsou bytelné ale i tak slyšíš dvojici hlasů. Jeden z nich je ti celkem povědomý. Semjon.

Mohl sis gratulovat... on je první bytostí, která bývala člověkem a byla mu dodána genetická informace ledových salamandrů, se kterými vláda experimentovala, než se stali nezvladatelnými.
Semjon je jediný svého druhu... a je to nejlepší “bojový mág“ jakého si můžete přát. Pokud vás chrání místo toho, aby vám šel po krku.
Ale to je teď vedlejší. Nejsme tu přece kvůli němu.

Sotva pootevřeš dveře uzříš jeho statnou postavu v černém obleku, s blonďatými vlasy a nadpozemsky modrýma očima. Možná je pro tebe překvapením, že v jeho společnosti je dívka.
Slyšel jsi o ní... šuškalo se, že je to jeden z registrovaných lycanů. Nebyla ničím zvláštní... šedá myška s pěknou postavu, krátkými hnědými vlasy, zelenýma očima, rozpačitým pohledem.

Slova se však ujal Semon:Zdravím. Mohl by ses prosím trochu více obléci? Zhodnotí tvůj župan. Nebo bys snad chtěl před nadřízené předstoupit takto? Jistě víš, že dnes ti bude přidělen další úkol. A co jsem slyšel bude to úkol dlouhodobějšího rázu.

Jeho jedinečnost mu dovoluje leccos slyšet.

Nevypadal na to, že by se chystal dovnitř a tak jsi mohl s klidem dveře zavřít a začít se oblékat. Přece jen, kvůli tvým schopnostem, si mohou dovolit čekat.
Nebo, že by tě přece jen poháněla touha po nové práci?

Mezitím jsi mohl slyšet zpoza dveří smích té ženy a Semjonův sametový hlas, který zdvořile odpovídal. Slovům jsi ale nerozuměl.

Tvůj život v kostce – Zklamání. Přichází snad změna? - Oliver Kinney

Bylo to tak zvláštní… bydlet u otce. Japonsko je tak jiné než Anglie – a nejen lidmi. Jiné zvyky, jazyk, chování… štěstím bylo, že v tomto ohledu se Ti otec věnoval celkem hodně a tak máš slušnou průpravu – ukazovat na někoho hůlkami by tě ani nenapadlo.

Po téměř měsíci, kdy jsi podstoupil aklimatizaci na nové prostředí a lidi jsi se setkal snad se vším. Viděl jsi několik nových druhů, které konzervativní Anglie neschvaluje. Viděl jsi i místní “prodejné zboží“.
Ale tebe teď čeká život univerzitního studenta. Což je jistě velká… zodpovědnost.

Je 07:00. Budík zvoní a zvoní a zvoní. Jak otravně vlezlý zvuk. Ovšem dnes je tvůj velký den. Úspěšně jsi složil zkoušky pro přijetí ke studiu a nyní tě čeká nová škola, noví lidé, noví učitelé… pro někoho až moc nového.

Na opěradle židle je tvoje školní brašna a díky bohu nemusíte nosit žádné uniformy. Možná jsme ale narazili na malý problémek… bude se ti chtít vstát?

Zpoza dveří se ozve klepnutí a vzápětí vidíš ve dveřích otcovu hlavu, který se přišel přesvědčit zda spíš.

Z kuchyně se k tobě line vůně snídaně. Prostě ranní klasika v mírumilovné domácnosti.

7 minut

Klidné zavření dveří popravdě vůbec neodpovídalo tomu, jak jsem se cítil. Klidný jsem nebyl. Uvědomoval jsem si, že mne jejich nečekaná přítomnost dostává do časové nouze – otrávilo mne to – a já si bohužel budu muset odpustit některé potřebné – možná ne tolik potřebné, ale jistě příjemné – ranní procedury. Vešel jsem do koupelny a toužebně se podíval na vířivou vanu, do níž bych se na nejméně hodinu mohl naložit, kdybych nemusel být za několik minut připravený odejít. Práce je ovšem důležitá... Dlouhodobějšího rázu? Co to znamená? Budu cestovat? A nebo mne čeká nový „pán“?

Nechal jsem ze svých ramen spadnout župan – čímž se tetování draka na mých zádech dívalo do slunečních paprsků pronikajících do koupelny malým oknem – a hodil jej na věšák. Poté jsem se co nejrychleji osprchoval a jemně osušil. Nezabralo mi to více než pět minut. Z okraje vany jsem si podal připravené tělové mléko a celý se jeho uklidňují, hojivou a ochranou péčí natřel: popravdě voda mi pomohla, ale tušil jsem, že se pobyt na denním světle prodlouží a to pro mne – soumračnou vílu – neznamenalo nic jiného, než další nepříjemné vysoušení kůže a bolest hlavy z přílišného světla.

V dalším okamžiku jsem si již oblékal černé kalhoty, stejně barevné tílko a obouval nohy v čistě černých podkolenkách do vysokých bot. Netrvalo dlouho a byl jsem připraven odejít. V botě jsem měl připravený nůž, u pasu jednu pistoli, pod paží v speciálním pouzdru druhou a na rukou kožené rukavice bez prstů vyztužené tak, aby tlumily nárazy kloubů a upravovaly tak jejich odolnost. Vyčesal jsem si modré vlasy do volného drdolu a znovu na oči nasadil speciální brýle, kterou jsem si dříve byl nucen sundat. U dveří jsem své oblékání dokončil dlouhým kabátem s vysokým límcem, který jsem nechal ležérně rozepnutý.

V jeho vnitřní kapse jsem měl důležité doklady a vstupní karty, s jejichž pomocí jsem se mohl leckde dostat. Víc než to jsem nepotřeboval.

O nějakých sedm minut později jsem již vycházel ze svého bytu. Zabouchl jsem za sebou dveře a jejich automatické zamykání je zajistilo. Připojil jsem se k dívce a Semjonovi. Zběžně jsem si je znovu prohlédl a chvíli zvažoval, zda s nimi mám začít rozhovor.

„Je váš doprovod nutný?“ zeptal jsem se nakonec a v mé tváři nebylo jediné smítko nějakého citu: rysy jsem měl tvrdé, do očí mi nebylo vidět a rty se držely přísně u sebe. V přítomnosti světlovlasého muže a dívky jsem si připadal, jako kdybych byl eskortován a ne povolán „do služby“ vlasti.

Další otázku jsem si již nechal pro sebe. Proč je tu tahle nádhera? - na dívku, o které jsem přemýšlel, jsem se ovšem nepodíval. Její přítomnost mne překvapila.

Nový začátek? Už zase?

Do šíleného snu plného duhových slonů zkřížených s mou matkou se vline o dost bláznivější melodie. Netrvá to dlouho a v podvědomí si začnu pomalu uvědomovat, že je to zvuk dotěrného budíku. Na protest táhle zamručím a schovám hlavu pod polštář. V duchu proklínám onen malý stroječek a uvažuju o tom, že si pořídím kladivo. Na druhou stranu bych mu měl být vděčný. Osvobodil mě přece z té psychedelické noční můry.
Konečně se pokojem rozhostí ticho. Zamžourám zpod polštáře a rezignovaně se začnu protahovat. Docela mi to trvá, protože mě za chvíli kontroluje táta, jestli jsem dobrovolně nezaspal. Což by se mi nepovedlo, kdybych to plánoval. Otec je v tomhle celkem přísný. Nejspíš mu záleží na mé budoucnosti a chce se po tolika letech předvést jako zodpovědný rodič. Můžu mu to mít za zlé?

Vylezu z postele a nasaji vůni snídaně. Žaludek se ihned připomene. Před jídlem ale nejdřív skočím do koupelny, jak jsem zvyklý. Ledová sprška funguje jako zaručený životabudič. Jinak bych byl schopný znovu usnout. Když jsem v koupelně hotový, přesunu se zpátky do pokoje a hodím na sebe černé džíny roztrhnuté pod kolenem, kožený pásek s výraznou přezkou a rudou košili bez rukávů. Na krku mám několik přívěsků, které nesundávám ani na noc. Většinou se vážou k lidem, kteří mi byli nějakým způsobem blízcí. Upravím si vlasy, popadnu brašnu, abych se nemusel vracet, a odejdu za otcem.

„Dobré ráno.“ pousměju se a kleknu si ke stolku. Jsem tu sice už měsíc, ale stále jsem si úplně nezvykl. Ne, že by mi zdejší zvyky, způsob chování a podobné bylo nepříjemné, pouze stále vnímám ty rozdíly. A sám tiše žasnu nad změnou svého životního stylu. Doposud šlo vše poměrně hladce. Hádám, že se mi to v budoucnu vymstí.
Popřeji otci dobrou chuť a pustím se do vydatné snídaně. Ty si nemůžu vynachválit. Vítaná změna od suchých toustů se smaženými vejci.

Po jídle se s otcem rozloučím. Přeje mi štěstí a v jeho tváři se odráží náznak pyšnosti. Jestli bude mít vůbec na co?
Palce si zaháknu o kapsy kalhot a vyrazím do školy. Jsem z toho značně nervózní, ale nechci nic dávat znát. Spíš mi dělá starosti cesta. Orientační smysl si teprve trénuji.

Pokus o rozloučení? - Vasilij Fjodorovič Morozov

Semjonova nenápadná slova v tobě vyvolala celkem bouři jiných otázek, a některé z nich se zdály být celkem palčivé. Nový pán? Cestování? Kdo ví…
Pohled na slunce se jevil celkem nehezky… vysušená kůže a bolest z jeho záře.

To jak rychle jsi se oblekl, zatím necháme plavat. Tvou výstroj také… přece jen tě již nějakou dobu znají a vědí s čím u tebe počítat.

Jen co vyjdeš, zjistíš, že dívka je trochu netrpělivá a snad… jako by natěšená, že může vidět někoho jako jsi ty.
Modré vlasy, tajemně přitažlivý… co víc by si mohla žena přát?
Semjon naproti tomu ohodnotí bručivým hlasem tvou rychlost. Je opravdu možné, abys na jeho tváři spatřil stín úsměvu?

Dívka se zdála být trochu zamlklá… nebo se stále nemohla nabažit tvého vzhledu. Ať tak či tak, rozhodně nebyla upovídaná, ale co byste chtěli po někom o kom si spolupracovníci myslí, že je lycanem, který má stopovat uprchlíky a přivádět je zpět – ať už ve stavu nepoškozeném nebo polomrtvé.
Proto opět promluvil Semjon.
Kdo ví, zda je nutný, ale rozkazy se mají plnit a ne nad nimi přemýšlet. Možná jsem se přišel rozloučit a možná jsem tadyhle Světlaně přišel ukázat s čím se bude setkávat.

Dívka zůstávala v pozadí… skoro jako stínový lovec. Že by to o ní přece jen nebyly jen žvásty?

Přesto, jste celkem svižně vyšli před věžák a nasedli do auta, kterým pro tebe přijeli - typ ani značka nejsou důležité.
Cestu, kterou jsi absolvoval již tolikrát... na ústředí. Znal jsi ji skoro zpaměti. A věděl jsi i kdo bude na jejím konci. Alexandr Sergejevič Chamur. Ten, který ti dal práci a stará se o přísun tvých peněz.

Ale vraťme se zpět. Cesta utekla a vy jste vystoupili u honosné budovy, která vzbuzovala úctu z dálky. Vysoká okna, šedá omítka... a to vše v centru Moskvy.

Stesk

Snad to bylo skrytou nervozitou z nového a tím zvláštním chováním Semjona, že jsem si po cestě poprvé všiml žebrajících dětí v ulicích kolem „ústředí“. Mé dětství bylo více než-li specifické, protože jsem žádné neměl. Byl jsem dítětem jen několik měsíců a za tu dobu do mého mozku proudily všechny potřebné informace o světě. A jako takovému mi skutečně chyběl soucit s žebrajícími lidskými mláďaty, ale i přesto se při té cestě v mém nitru něco pohnulo. Bylo to, jako kdybych najednou byl ponořen do ledové vody a její konzistencí jsem se začal dusit – tak náhlý pocit probuzení něčeho hluboko spícího v mém nitru.

Vstřebával jsem nové vědomosti a skládal si je do všeho dosavadního, co vím. Viděl jsem mnoho honosných domů, spoustu špíny ulic i jejich obyvatele. Nikdy jsem necítil sebemenší lítost ani obdiv k čemukoliv, co mne obklopovalo... ale po cestě se cosi jako pocit promarnění u mne přece jen probudilo.

Vždy jsem udělal to, co se po mně vláda chtěla a nikdy jsem se neptal proč. Avšak není jsem si byl vědom, že veškeré mé činy, vlastně úplně všechny pohnutky mých zaměstnavatelů, byly nízké, nic hodnotného nepřinášely a na jejich samotném konci se vůbec nic nezměnilo. Rusko zůstávalo stejné: v celé kráse kontrastu starého a nového světa, kdy kolem žebrajících nuzáků projížděly drahé, supermoderní stroje zaplacené vládou a nejbohatší z lidí celé planety zbohatli totožnou cestou – vedením nejrůznějších „temných okrsků“, v nichž bylo možné skutečně cokoliv. Právě tato společnost bohaté podplatitelné vlády a ještě bohatších „obchodníků“ řídila chudý svět a investovala do vědy, která jen zvyšovala rozdíly mezi obyvatelstvem.

Avšak za tři roky od prvního úspěšného pokusu o vytvoření nové rasy ruskými „vývojáři“ se situace ve společnosti zmírnila. S trochu ironií v hlase podplacených ekonomů vznikla střední vrstva tvořená z „nás“. Už nejsou jen bohatí a chudí, ale i ti, kteří slouží bohatým a mají dost peněz, aby nemuseli žebrat jako ony děti, které jsem po cestě viděl. Avšak vše je řízeno stále těmi samými mamony jako dříve a hlavní kladenou otázkou je „za kolik?“.

Měl jsem zvláštní předtuchu – a nebo jsem pouze polemizoval o své další práci a probíral v mysli po cestě všechny možnosti, co za práci mi vláda nyní nabízí –, že opustím svou vlast. A z toho jsem byl skutečně smutný, přestože onen pojem „vlast“ jsem nedokázal definovat a pouze jsem cítil úzkost a stesk po něčem nespecifikovatelném. Znal jsem svou zemi, věděl jsem o její situaci, a přesto ji miloval. Ač jsem to byl právě já, kdo svému „pánovi“ dovedl jedné noci asi dvanáctiletého chlapce a sledoval tu „božskou“ moc, s níž si s ním mohl dělat, co chtěl – nebyl nikdo, kdo by ho potrestal, protože nikomu chlapec nechyběl: jeho rodina mi ho prodala za polovinu mého tehdejšího denního výdělku.

Z toho zvláštního pocitu loučení se se starým životem – i kdybych dostal práci u nového „Pána“, tak by se vše změnilo – mne probudilo až vystoupení z auta a závan chladného větru. Zapnul jsem si vysoký límec a chvíli se díval na monstrózní budovu (sídlo, které zodpovídalo za všechny geneticky upravené od jejich zrodu až po smrt – různé části budovy vyprávěly různé příběhy: „vývojářské“ laboratoře; cenzura informací, jak pro veřejnost, tak pro samotné „bytosti“; školy a cvičebny všeho druhu a v neposlední řadě komplex kanceláří a archivů), která se nade mnou tyčila, než jsem – zcela ignorujíc, zda Semjon a Světlana půjdou se mnou – vytáhl kartu a s její pomocí se dostal do budovy. Věděl jsem, kam mám jít (jinam bych se ani na svou kartu nedostal) – nikdo mi cestu nemusel ukazovat.

Škola – proč tak sklesle? - Oliver Kinney

Vydatná snídaně – ne tak mastná jako čínská – ale taková co zasytí a přesto ti z ní po chvilce není těžko.
Příprava tvé garderoby přece jen chvíli trvala. Ale i tak jsi to zvládl poměrně rychle. Otec bohužel musel do práce a tak se s tebou jen rozloučil s přáním hezkého dne. Víš, že se nevrátí dřív než kolem páté.

Teď ale nastal okamžik pravdy.
Dostat se do školy... jak jednoduše to zní... zvládneš to ale bez toho aniž by ses zpozdil nebo ztratil?
Při aklimatizaci jsi se byl na škole několikrát podívat – nebo sis snad nacvičoval cestu? - kdo ví.

Minato – ten název si pamatuješ až moc dobře. Jinak by ses jen velmi těžko dostal ke škole.
odkaz
Ale zpět. Nyní stojíš před bytem, s brašnou a trochu vystresovaný. Ovšem bez kroku nemůže být pádu.
Nezbylo ti tedy nic jiného než se vydat na cestu. Mohl jsi použít MHD nebo zkusit metro – což je asi nejrychlejší způsob. (způsob dopravy tedy ponechám na tvém uvážení)

Tu budovu jsi již viděl... byla velká... a lidí v ní ještě víc. Mno i když lidí... kdo ví čím mohla být ta dívka co kolem tebe právě prošla?

Ale co, slunko svítí, ptačí odvážlivci křičí jako o život a vaše třída onedlouho zažije pro některé více než nudou seznamovací hodinu.
V brašně nahmatáš desky s rozvrhem, aby ses podíval, kteráže třída je ta pravá – tedy, která je ta tvá.

Nová práce, nový pán, nové místo... příliš novoty? - Vasilij Fjodorovič Morozov

Cesta, vzpomínky, události zaváté prachem, který pomalu ale jistě mizí v hlubinách oceánu zapomění. Přesto jsi vyplaval zpět do reality. Tvá cesta začala u vchodových dveří, pokrčoval jsi halou až do posledního patra budovy.
odkaz

Tu místnost jsi znal dobře... to zde ti ukládali tvé úkoly. Vysoká okna, výhled na město, pro který by nejeden zbohatlík prodal babičku na Ukrajinu nebo i jen zabil.
odkaz

A přesto hned po vstupu do místnosti jsi pocítil sílu, která vyzařovala z muže za psacím stolem. Přiznejme si to, klasičtí příslušníci tohoto národa jsou statní, blonďatí a modroocí (trochu Mrazíka?). Ale on měl něco víc... sílu nebo snad nový genom, který mu byl vpraven? Kdo ví...

Přesto ovzduší slibuje ozvěnu jeho slov.

Vítám tě. Možná tušíš proč jsi zde.
Dramatická pauza.
I ze svého mimoslužebního poflakování jsi se jistě doslechl o našich výzkumech. Bohužel jeden pokusný objekt zranil japonského velvyslance v jedné z výzkumných laboratoří. Podařilo se nám předejít otevřenému konfliktu, ale japonská vláda si od nás žádá kompenzaci. Jak peněžní tak genetickou.
Záblesk smutku v očích?
Jsi jeden z nejlepších našich pracovníků a vzhledem k tomu, že si tě vyžádal pan Hashimoto jsme mohli jen těžko odmítnout... riskovali bychom kvůli tomu další světový konflikt.
To je naše oficiální stanovisko... ale také nás zajímá, co si o tom myslíš ty?

Svůj pohled z tebe nespouští, jen si své prsty poskládá do stříšky - klasické gesto někoho, kdo stojí o to co řekneš a očekává, že to bude alespoň trochu smysluplné... nebo si alespoň maluje tyto možnosti.

Škola

Rozhodl jsem se pro metro. Vždy jsem ho preferoval před ostatními druhy MHD. Čas od času to sice nebylo zrovna nejbezpečnější, ale tím spíš mě to přitahovalo. Podzemí. Probouzelo to ve mně různé fantazie. Inspirovalo mě to. Když jsem hledal múzu, nevěděl jsem si rady s písní, podnikl jsem půlnoční výpravu metrem pod ulicemi starobylého Londýna.

Naštěstí se mi povedlo vychytat správnou linku a bez úhony jsem dorazil až ke škole. Už poněkolikáté, prakticky. Tento můj malý úspěch mě nabil pozitivní energií. Už se tam dokonce i těším. A to je co říct.
Kráčím poklidně směrem k veliké budově. Ruka pokojně spočívá na boku brašny, která mi visí přes rameno. Rty se vytvarují do lehkého úsměvu. Je příjemně. Prohlížím si ostatní studenty. Ovšemže ne nijak okatě. Tak nenápadně jakoby náhodou. Jejich tajemství a pravé podstaty mě nezajímají, dokud s nimi sám nemám něco společného. Japonsko je jiné. Mnohem otevřenější jiným rasám. Anglie je neustále o krok zpět. Svazuje.

Podívám se do desek, kam se mám dostavit na první hodinu. Čekal jsem, že nás všechny naženou rovnou do ateliéru, ale zatím se máme dostavit do posluchárny. Takže klasická seznamovala plus tuny teorie. Zhluboka se nadechnu. To se zvládne. Hlavní je neusnout z nudy. To by nepůsobilo zrovna dobře.
Uklidím desky s rozvrhem zpátky do brašny. Zkontroluji čas a znovu se dám do kroku. Vejdu do vstupní haly a vyhledám plánek budovy, dle kterého se zorientuji. Správným směrem vykročím k učebně, kde mám být. Jakmile tam dorazím, zaberu si místo vzdadu, pokud tam bude ještě volno. Jinak se spokojím s prostředkem.
Fajn, tak to bychom měli… porozhlédnu se po ostatních, stále s tím sympatickým výrazem.

Vstříc novému

Uvědomil jsem si, že všechen můj smutek byl oprávněný. Jednalo se o práci daleko od milované Moskvy a nejen to, znovu jsem ztratil tu iluzi vlastní svobody a nadvlády nad svými činy, protože mne čekal nový „Pán“. Stál jsem nehnutě před mužem a poslouchal jeho slova se vší oddaností, kterou jsem k tomuto institutu cítil. Cenili si mne právě proto, že jsem nikdy nepochyboval a neprotivil se jejich vůli. Byl jsem naprosto oddán a nezáleželo mi na tom, jaký úkol mi byl uložen. Pokud mám opustit vlast, tak to udělám – to bylo mé stanovisko.

Ovšem i přesto jsem musel položit několik otázek na upřesnění mého úkolu v Japonsku.

„Japonsko neexperimentuje s ne-lidskou DNA, že se zajímají o ruské jedince a nebo pouze hledají inspiraci... a já mám být jejich vzorník?“ popravdě o Zemi vycházejícího slunce jsem věděl pramálo informací, učil jsem se používat samurajské zbraně a díky tomu pronikl do jejich historie, ale současnou politickou situaci jsem v pravdě neznal. Domníval jsem se, že Japonsko patřilo mezi první, kteří porušili celosvětovou dohodu o zákazu testů na lidech, ale v tom případě jsem nenacházel smysl, proč by Rusko si zvalo japonského velvyslance do vývojových laboratoří. Veškeré informace z těchto míst byly přísně tajné, protože únik jakékoliv z nich by stál vládu mnoho peněz.

Ovšem tolik mne na tom všem nezajímala politická stránka, jako spíše jsem se chtěl připravit, pokud skutečně na mne v Japonsku měly být vykonávány testy. Neodporoval bych tomu, ale chtěl jsem to vědět předem – otázkou je, zda by mi to vláda v takové situaci řekla, protože by se mohla obávat mého útěků (nebylo příliš zběhlých, ale i tací se našli a působili rebelie). Slyšel jsem o tom, jak Japonci již za druhé světové testovali na lidech a nepochyboval jsem o krutosti, s jakou by si pohrávali se mnou – nebyl jsem Japonec a ani jejich „bytost“, tudíž bych pro ně byl méně než laboratorní bílá myš vypěstovaná v Japonsku.

„Ovšem nemohu vám jinak odpovědět, Alexandře Sergejeviči, než že úkol přijímám. A po celou dobu vám zůstanu oddaný tak, jak jsem byl vždy. Mám-li být ukonejšením sporu s Japonskem, které je pro Rusko výhodné, tak jím tedy budu,“ odpověděl jsem nakonec a neuhnul pohledem, přestože jsem měl nutkání se naposledy podívat na celé rodné město a rozloučit se s ním.

Na mysli jsem měl ještě několik otázek, ale jejich význam se pro tento rozhovor nehodil – odpovědi na ně jsem nesměl znát. Darovalo mne ruská vláda japonské, protože jsem starý typ a zabírám místo novějším a lepším? A mohl si kdokoliv vyžádat právě mě, když jsem měl vepsanou ve tváři vinnu za politické vraždu svého prvního „Pána“, nebyl jsem tudíž vůbec důvěryhodný „sluha“?

S pohledem upřeným přes černé brýle na může jsem očekával upřesnění rozkazu – kdy mám odjet a na jaké místo se dostavit. Nebyl jsem nervózní a již ani smutný.

Simon y Ariosto - Nový den a další rozmluvy

Den jako každý jiný.... řekl by kdokoliv jiný než ty. Ráno probíhalo jako vždy... sotva se vzbudíš, musíš použít masti, které sám vyrábíš. Jediná pozitivní věc může být v tom, že víš z čeho jsou a netestuješ je na zvířatech.
*ochránci chlupáčů jásejte*

Váš bat v centru Londýna měl nepochybnou výhod v tom, že do školy jsi to měl stěží dvacet minut. Když člověk zaspí a školu má daleko... to je pak opravdu pech.
Vybaven vším co jsi potřeboval – batoh s učebnicemi, tvoje „milenka“ a velké znalosti.
Včerejšek jsi strávil výrobou další zásoby mastiček a proto jsi se připravoval na test z literatury dlouho do noci.

Možná díky tomu jsi přišel na první hodinu s precizním nástupem. Sotva jsi se stihl posadit, nakráčel do vaší třídy učitel. Takový mladíček... stěží třicet let, celkem pohledný ale nijak výrazný.

Cestou k lavici jsi si všiml, že dnes je ve škole i Sookie. Dívčina s kupou problémů, které jí tíží. A nutí někoho je poslouchat... ani psychiatr by nepřežil to, co ty v její společnosti... tolik problémů.. občas spousta malicherností.

Teď ale není čas na to rozmýšlet se příliš nad tvým osudem, který tě stejně nemine. Dívky si s tebou rády povídají... jsi tak trochu jako studnice, kam můžou šeptat své problémy. Jsi pro ně jako nejlepší kamarádka, kterou nikdy neměly.

Vraťme se ale zpět. Učitel stojí ve třídě. A stihl takové ty ranní kecy o tom, že vás opět rád vidí.

Možná jen ty... a nebo všichni co byli kolem tebe, ale nemohl jsi se již dočkat, až opět pohladíš tu, která byla pro tebe jako tou nejsladší drogou. Možná proto, jsi byl v hodinách kytary opravdu skvělý, dalo by se říci, že vynikající.

Oliver Kinney – Noví lidé, nová třída... uvítací kecy

Ano... metro je krásná vymoženost, díky ní jsi se dostal do školy poměrně v dobrém čase. Zbývalo dvacet minut, než zvonek ohlásí tu nekonečnou nudu alias Uvítací proslov.

Štěstí, že jsi chytil místo poměrně vzadu. Rozhled jsi tím pádem získal více než slušný. Mohl sis prohlédnout několik nově příchozích. Nic moc zajímavého...

Přesto jsi vytrval a neusnul. Těžko říci, jestli to byla výhoda či nikoliv. Zatím se zdálo být složení vaší třídy celkem slušné... z dvacetiosmi lidí nepřevažovaly dívky ani chlapci. Takže vytvoření dívčích „barbinoidních“ debatních kroužků nehrozilo.

A čas běžel...
…
…

Deset minut před zvoněním byly téměř všechny židle zabrané. Sešla se vás tu celkem kopa těch, kteří vypadali jako lidé. Většina byla japonského původu, ale našlo se tu i pár těch, kteří vypadali na to, že něco v jejich rodině bylo z jiné části světa.

Zbývaly jen tři minuty a do třídy téměř vběhl poslední student. Vypadal celkem obyčejně – na japonce, nebýt jeho tmavých vlasů a pronikavých očí. Hledal volné místo, které by bylo jinde než úplně vepředu. Byla malá pravděpodobnost úspěchu ale na něj se štěstí přece jen usmálo.

Zabral tedy místo o dva lavice před tebou. Sotva dosedl, vytáhl na lavici svůj notebook, který byl vyveden v černé barvě a pohdlně se usadil na židli.

Možná by ses jím i zabýval, ale v tu chvíli vešel do třídy učitel. Tedy spíše učitelka. Mohli jste cítit, jak z ní čiší síla, jistota a odhodlání.

A začalo to, čeho ses nejvíce bál.

Jmenuji se Tengoku Ayame. Po tu dobu co zde vydržíte budu vaším... třídním učitelem. Na této instituci vyučuji zpěv a grafiku.

S těmito slovy se usadní na roh katedry a poslouchá. Ale i dozadu vedla řada a tak jste museli přijít na řadu i vy.

Vyhlídka na svobodu skrz zdobnou mříž - Vasilij Fjodorovič Morozov

Alexandr Sergejevič se chvíli zamyslel... zvažoval kolik ti toho může říci.

Experimentují, to ne že ne. Nedávno zveřejnila jejich media informaci o vyvinutí umělé krve pro upíří populaci. Jak ohleduplný tah k lidem.

To že jsme jim dovolili vstup bylo podmíněno tím, že se budeme podílet na novém armádním výzkumu. Snad tě může uklidnit to, že jim nebudeš sloužit ani jako vzorník ani jako nic jiného. Pan Nakamura je v tomto ohledu velmi... mírný. Dříve než se z genetiky stal zlatý důl, jeden z našich vědců spolupracoval s jeho domem na novém... způsobu... přepravy... informací.

Tak... teď znáš alespoň jméno toho, kdo tě bude "vlastnit". I to je lepší než nic.

Tvůj odjezd jsme naplánovali na dnešní pozdní odpoledne. Nechceme tě zbytečně vystavovat dávkám deního světla.
Poté co přistaneš na tokijském letišti na tebe bude čekat jedna... informační víla. Ta tě pak navede dál.

Nenech se mnou prosím déle zdržovat. Tato věta byla jasným signálem k tomu, že ti byl povolen odchod.

První hodina

Lidé a možná i bytosti jako každé jiné. Ničím vyčnívající. Chybí tu extravagance. Vlastně nejen tu, celému světu. Je těžké ji objevit, když přibylo tolik nových stvoření. Ale tohle nejspíš nebude problém, kterému bych měl zasvětit svůj život. Nebudu se v tom tedy zbytečně pitvat.

Kolektiv vypadá vyváženě. Mohla by tu panovat pohodová atmosféra. Žádného očividného provokatéra a prudiče jsem neznamenal. Naštěstí je tu i několik jiných „míšenců“, takže nejsem jediný, kdo má západní rysy. Hned se cítím o něco lépe.
Po chvilce si podložím hlavu rukou, abych neusnul. Minuty se vlečou neskutečně pomalým tempem.
Poslední rozptýlení se objeví v podobě opozdilce, na kterém mě stihly upoutat oči, aniž bych se snažil si ho nějak více prohlížet. Nakonec se mi poskytne pouze pohled na jeho záda. Takže nehrozí, že bych se o něj zajímal a prozatím ho vypustím z hlavy.

Hodina oficiálně započne. Z naší třídní učitelky jsem kapku nejistý. Vypadá dost sebejistě a emancipovaně. Nejsem si úplně jistý, jestli s ní budu vycházet dobře. Minimálně se budu muset přetvařovat.
Zadržím otrávený povzdech. Nesnáším představování. Připadá mi to pěkně ujeté. No co, alespoň se dozvím něco o ostatních a možná si zapamatuji pár jmen. Možná.
Jakmile přijde řada na mě, představím se jako Oliver Kinney. Katsuo není oficiální, i když ho začnu nejspíš užívat na plný úvazek. Otec mi neřekne jinak. Prozradím na sebe, že mám rád zpěv. Doufám, že to ebude znít moc jako lezení do zadku. Je to čistá pravda. A kapela mi docela i chybí. Potom si zase kecnu na židli a čekám na spásné zazvonění. Druhá hodina snad bude záživnější.

Cesta

O vyvinutí umělé krve jsem si hned pomyslel své, ale nijak jsem to neprezentoval. Měl jsem možnost plnit některé úkoly s upířím společníkem a ten pro radost z lovu lidí žil, možná však u Japonců jsou upíři jiní, „kultivovanější“. Přece jen byla to země zcela jiných pravidel: snad přesnou a pravidelnou společnost nemohou uvádět do chaosu nevyzpytatelní lovci, proto se je snažili ovládnout a zanést do jejich života řád. Upír z ruského chovu by při pravidelných přídělech potravy zcela ztratil smysl života – ruský upír miloval živočišnost každého krmení.

S dalším přísunem informací jsem ovšem hned přišel na jiné myšlenky. O muži, který měl být mým novým „Pánem“, jsem nikdy neslyšel. Nehodlal jsem o něm vyzvídat více informací, než mi bylo řečeno a popravdě jsem ani necítil potřebu nyní vědět, s kým budu mít tu čest. Stačila mi pouhá informace, na co se mám připravit a pokud to nebyly testy – nijak mne to nepotěšilo, ani nezarmoutilo –, tak nebylo potřeba svou „duši“ již nyní ponořit do oddané odevzdanosti a lhostejnosti k vlastnímu tělu a životu.

Jakmile Alexandr Sergejevič Chamur řekl vše, co chtěl, dal jsem mu najevo, že jsem ho pozorně poslouchal, a poté se s ním rozloučil. Otočil jsem se na podrážce těžkých bot a po lesklé podlaze, v níž se jako na vodní hladině odráželo celé město, se vydal co nejrychlejší cestou pryč z budovy. Chtěl jsem být co nejdříve zpět ve svém bytě a náležitě se připravit na cestu do Země vycházejícího slunce.

Venku mne přivítaly nepříjemné paprsky zlatého kotouče a chladný vítr dráždící kůži na té části obličeje, která byla mezi vysokým límcem a slunečními brýlemi. Zamířil jsem do nejbližší stanice metra a nechal se svést do oblasti Moskvy, v níž bylo jen málo pravidel: avšak na druhou stranu zde bylo cokoliv k mání. Těžký industriální poválečný smog zatemnil nad tou částí slunce a já se tak nemusel vystavovat jeho paprskům, na druhou stranu mi tohle znečištění dráždilo sliznice.

V nevábně vypadajícím zapadákově jsem hned zamířil k baru a naklonil se k majiteli s důvěrnou jiskrou. Nejeden „host“ se po mne otočil – půvab se neskryje ani pod vládní oblečení. „Co potřebuješ, Vasko?“ optal se mne muž ostře řezaných mongoloidních rysů, jehož holou hlavu zdobilo tetování rozšklebené dračí hlavy, takže když se jen mírně uklonil, vypadalo to, že má místo lidského obličeje ten dračí. Jediný copánek vlasů mu spadal coby knír toho nebezpečného čínského tvora s nepatrnou kapkou humoru.

„Zboží,“ odpověděl jsem pouze a položil mu dlaň na potetovanou ruku, v níž držel zašlý hadr na leštění špinavých sklenic.

„Chlapce, dívku... člověka nebo něco exotičtějšího~“ z plna hrdla se rozesmál, „pro tebe je nejspíše exotický člověk, ne? Ale mám zde i nějaká vycvičená zvířata, mnozí...“

„Chci zboží,“ zopakoval jsem klidně šeptem. Barman poznal, že nemám čas se s ním zdržovat a ukázal mi, ať jdu dozadu. Čekala tam na mne již nevábně vypadající stará žena s rozcuchanými vlasy, který mi pod nos přisunula výběr potřebných mastí. Cenou se lišily ve vydatném rozmezí, přesto jsem ovšem raději vsadil na kvalitu. Zaplatil jsem a hned odešel – nesnášel jsem tento způsob obstarávání potřebného: vládní příděl v tomto byl značně nedostatečný, proto jsem musel využívat i černý trh (proniknutí do japonského mi chvíli potrvá).

Ve svém bytě jsem se snažil nejprve dospat ranní probuzení, a poté se ponořil na dlouho do vany, abych svému tělo vynahradil všechno nešetrné zacházení a připravil ho na dlouhou cestu letadlem. Sbalil – jako vládní vyslanec jsem měl povolení sebou vést značný arzenál a také jsem toho využil – jsem se a postaral se, abych v pozdním poledni již byl na letišti.

Let probíhal poklidně, šetřil jsem si síly a jen přivřenýma očima kontroloval dění kolem sebe. Mysl jsem měl prázdnou, nikterak jsem se nepřipravoval a nepřemýšlel o svém úkolu. Nesnažil jsem se udělat si ucelený obrázek Japonska a vymyslet, co od té země mohu očekávat.

Na letiště Haneda ( odkaz, odkaz) jsem dorazil v hluboké noci a bez nervozity jsem očekával, zda mne někdo odtamtud vyzvedne. Vystoupil jsem z letadla a i se zavazadly se usadil ve velké hale, která byla vcelku přeplněná i přes denní/noční dobu.

V tu osamělou chvíli začínala nová éra mého života a já byl pevně rozhodnut, že se nevzdám své bojovnosti a lásky k vlasti, i kdyby se cokoliv snažilo narušit mou výchovu. Navždy loajální Rusku...

Hm...škola

Zývnul jsem.
Sakra
Zase se mi povedlo usnout s notebookem na klíně. V poslední době spím až nějak moc často v sedě.
Odložil jsem svého "miláčka" na stůl a obléknul se. Teda...Obléknul se to tak ani moc nazvat nedalo, spíše to vypadalo jak nespočet zábavných figur. Opravdu už bych si měl od těch počítačů odpočinout.

Když jsem se konečně "obléknul" najdl jsem se a udělal potřebnou hygienu. Když jsem se na sebe díval do zrcadla uvědomil jsem si, že se mé kruhy pod očima stále objevují ve velkém. Opláchnul jsem si obličej. Byl jsem vcelku hezký kluk, jak říkala moje matka.
Naházel jsem do tašky několik sešitů a pochopitelně isvůj notebook. Nemyslel jsem si totiž, že bych si tam našel někoho hnedka prevní den, a tak bude tento den snažší s notebookem.

Jelikož jsem vstal poněkud brzy, tak jsme si řekl že půjdu pěšky. Nebydlel jsem od školy daleko, ale půl hodiny to určitě zabralo. Většina lidí se mě straní pro mé podivně vyhlížejcí vlasy a oči. Nejspíše bylo opravdu divné, že byli zbarvené lehce do modra. Dále si o mě všichni mysleli, že jsem absolutní pitomec a že nedokážu vést normální plnohodnotný rozhovor a jedinné co umímje hrabat se v počítačích...To také nebyl pravda. Rád jsem si povídal, jen jsem neměl nikoho a s mámou se koneckonců špatně povídá.

Dorazil jsem do školy tak včas abych byl schopný objevit třídu. Procházel jsem pomalu okolo lidí a letmo si každého prohlédnul. Hm...Na štřední jsem si vybudoval špatnou pověst, tak doufám, že to tady bude lepší
Hm...Na štřední jsem si vybudoval špatnou pověst, tak doufám, že to tady bude lepší
Najít třídu problém nebyl. Také nebyl problém si co nejrychleji zabrat místo až vzadu. Neměl jsem zrovna rád, když mi někdo zíral na záda, už jen kvůli jedné věcičce. Nepovedlo se, tak jsem si s povzdechem sednul do přední řady před nějákého chlapce.
Třída na mě působila vcelku klidně a pohodově. Nakonec jsem se musel pro sebe i usmát.

Začala hodina. Třídní učitelka vypadala přísně a ne moc příjemně. Tyhle lidi nemám moc rád. To jsou přesně ty typy, co si na vás zasednou raz dva...

Jmenuji se Sanada Kouta. Mám rád elektroniku, zvlášť počítače a také se rád věnuju umění, hlavně výtvarenému

Nejspíše to bylo trapný. Ostatně jako vždycky, když jsem mluvil. Můj hlas na všechny prý působil dosti bláznovsky, přitom byl klidný a vyrovnaný. Vyslechnul jsem si i ostatní a snažil se je co nejrychleji zapamatovat. Možná se mi to bude hodit.

Někdo koho škola baví? Celkem úaz.... - Simon y Ariosto

Zdálo se, že učitel přímo očekával tvou vztyčenou paži mezi prvními. Kdo ví, co se mu pokaždé honí hlavou v tomto okamžiku? Snad to, jak jsi přemrštěně aktivní? Nebo snad něco o tom, jak skvělého má žáka? Kdybys býval telepatem, býval bys to věděl - ale takhle máš smůlu.

Učitel si jen hluboce pozvdechl a vyvolal tě.

Kdo by to byl čekal? Ale dobrá... zkus... zkus předvést partituru s číslem 249. Pokud se ti povede, můžeš dostat další známku k dobru.

S tím si sedne za stolek a vyčkává s čím přijdeš.

Třída kol tebe je tichá... tichounká jako myš. Kdyby si náhodou někoho z nich učitel vybral, neybli by zrovna štěstní, na vrcholu blaha.

Začátek je vždy nudný... co přijde dál? - Oliver Kinney, Sanada Kouta

Bylo to jako za dob otroků. Jen se hzky ukaž ať vím kam tě zařadit. Přestože se to mohlo zdát nudné, vaše učitelka jen trpělivě poslouchala. U některých přikývla u některých se zdržela reakce.
Jména se jen míhala. Shinji, Mimi, Takuya, Jared, Lilian, Fiona, Hanako... a mnoho dalších. Vše má svůj konec a tak i tato hodina musela jednou skončit. Tedy respektive skončila zvoněním zvonku, které nastalo deset minut po představení posledního studenta a posledním pokynem ze strany vyučujícho - Nyní se rozejdete do učeben vašeho zaměření a po skončení dvouhodinovky pro dnešek váš rozvrh končí.

S některými z vás se budu těšit na společné následující dvě hodiny.

Zvonek...
...
...

Nyní jste se museli rozejít do hodin.

aha..konec

Konec první hodiny. Ani nevím, zda to uteklo rychle a nebo pomalu, jedinný co jsem věděl, že učitelka na mě příliš dojem neudělala.

Hm...tak co máme na rozvrhu teď?

Usmál jsem se. Tohle mě alespoň zlepší náladu, teda pokd tu hodinu nebudu mít s tou učitelkou co teĎ. Zvednul jsem se a šel hledat třídu. Mno tak jo. Chvíli mi to zabralo, ale to bylo jen tím, že ta škola nebyla zrovna malinká.
Vešel jsem do třídy na další hodinu. Stihnul jsem to včas, tak jsem si mohl sednout někam dozadu. TAk jsem vyndal svého "miláčka" a zapnul ho. To zavrnění mě vždycky uklidnilo. Bylo to moc příjemné. Čekal jsem než zazvoní.

Co je to za skrčka? - Vasilij Fjodorovič Morozov

Po příletu se ukázalo, že je hezké příšeří. A to nejen díky smogu.
Tvé příkazy zněly čekat... a tak jsi čekal. Nejeden cestující v hale se za tebou otočil. Úchylní Japonci? Kdepak... byl jsi přece stvořen pro potěchu oka.

Z příšeří se lehce více zešeřilo. Venku panovala tma tak velká jak jen mohla být při rušení elektrickými neony a poutači. Možná jsi začal být lehce nervní... ono čekat řes dvě hodiny... aleco naděláš... možná nastaly nějaké problémy? Kdo ví...

Možná už jsi to chtěl opravdu vzdát a skočit z nějbližšího věžáku, ale v hale nastal menší rozruch. Spíše trochu větší než menší. Lidé tvořili uličku pro něco tak malého... očividně to náleželo někomu, kdo znamenal opravdu hodně. Nebo z toho měli jen strach.

Ať tak či tak. Mířilo si to rovnou k tobě. To "ono" byla vlastně malá... víla... skrček s křídly. Zdálo se, že tato byla stvořena ze stříbra... její křídla vydávala jasný třyp ale tělíčko se zdálo být lidské... jen zmenšené. Přes třpyt jsi toho viděl jen málo... černé vlasy se dvěma stříbrnými pruhy a celočerné oblečení. Představujme si ho jako... zmenšeninu Gackta, například.

Hej Modrásku, Lenochode Lenochodoviči! Tedy mám na mysli tebe Vasiliji Fjodoroviči Morozove! Pospěš si... venku na tebe čeká někdo, kdo by si s tebou velmi rád popovídal.
Tím chci říci, že můj pán by byl neskonale potěšen, kdyby ses k němu připojil a on ti tak mohl ukázat tvoje nové bydlení.

Zdá se, že si přece jen vzpomněl na své dobré chování.

Už jen pár hodin školy…

Témeř celá hodina zabitá naším představováním. Myslel jsem si, že zvládnu dávat pozor. Přecenil jsem se. Po pěti lidech jsem přestal vnímat a jména se mi z mysli vytrácela tak rychle jak tam proklouzla. Zbytečný čas. Nic mi to nedalo. A to mě dráždí. Mohl jsem tu necelou hodinu věnovat příhodnějším věcem.
Konečně jsme propuštěni a já se v duchu modlím, abych naši třídní neschytal na následující dvouhodinovku. Dle rozvrhu bych jí mít neměl. Ale co dneska znamená pojem „jistota“?

Vyjdu z třídy. K rozvrhu jsem měl přiložený i plánek školy pro snazší orientaci, ale jaksi jsem ho musel nechat doma. Nevadí. Stejně by mi moc nepomohl. Za dobu, než bych se v něm vyznal, bych už dávno byl ve třídě. Škoda, že všichni nemáme stejný předmět. Mohl bych se připojit ke stádu a nechat se vést.
Nakonec se mi podaří zdárně se dostat do další učebny. Rozhlédnu se kolem a zjistím, že je ještě volné místo vedle dnešního opozdilce s těmi zvláštně barevnými vlasy. Ne, nevzpomenu si, jak se jmenuje. Posadím vedle něj. Z tašky si vytáhnu skicák a tužku. Tím se nejlépe zabavím, než zazvoní.
Je snadný si na tom vytvořit závislost, což?“ cuknu pobaveně koutky rtů a kradmo pohlédnu Koutu. Malá narážka na jeho notebook. Nic ve zlém, samozřejmě.

jak že se to....

ZAhleděl jsem se na toho, který si sednul vedle mě. Trochu jsem se zamyslel. Tápal jsem po jeho jménu. Nakonec vyplynulo vcelku rychle.

Ah...Oliver že? Jo, to máš pravdu. Jediné,na čem jsem ještě více závislí je čokoláda.

a usměju se. Zdál se mi vcelku milí. Jen okem jsem se zahleděl na to, co začal čtrtat na ten papír.
Asi bude dobrý, koneckoncůl je to jeho zaměření. Napadlo mě, že bych s emohl představit. Asi si mě nebude pamatovat po jednom jediným představování. Nevěděl jsem, zda mu mám podat ruku, a tak jsem se jen usmál a podíval se na něj.

Mé jméno je Kouta...Sanada. Asi si mě nepamatuješ z minulé hodiny.

taky vlastně, kdo by si pamatoval magora přez počítače co?
Byl jsem zvědaví co to tam kreslí a tak jsem občas jen letmo hodil okem k němu na papír. Také jsem rád něco črtal před hodinou, ale dneska jsem byl příliš nezvózní, než abych začal něco kreslit... Netrpělivě jsem čekal na konec...i když ještě nebyl ani začátek

Trocha komunikace…

Překvapí mě, že si dokáže vybavit mé jméno. A vcelku rychle. Nojo, někomu pracuje pameť lépe. Možná kdybych nebyl tak nervní z prvního dne v nové škole…
„Trefa, ale slyším i na Katsuo, kdyby ti to vyhovovalo víc.“ pokrčím rameny. Pohlédnu na něj už bez ostychu. Skutečně má tmavé oči, takže se mi to nezdálo. Ta moje povaha. Vždycky mě na ostatních nejdřív zajímá barva očí, hlasu a až teprve se ptám na jméno, věk a tak.
„Čokoládá je mocná droga.“ usměju se. „Ty určitě nebudeš zastánce zdravého životního stylu.“ pousměju se, zatímco črtám prozatím pár nic neříkajících čar.

Spolužák se mi představí. Do výrazu tváře se mi vloudí kapka vděčnosti. Vážně jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno. „ Kouta.“ zopakuji, Jakobech si to vrýval do paměti. „Těší mě.“ vyzní to upřímně, ne jako obyčejná fráze. Lehce pozvednu obočí. „Náhodou si tě pamatuji. Nešel jsi přehlédnout.“ trochu tajemně se pousměju. Proč nešel přehlédnout, na to ať přijde sám.

Na papíře se mi zatím rýsuje zvláštní hybrid. Kombinace steampunku a fantasy. Potvora vhodná jako charakter do počítačové hry. Docela si s kresbičkou vyhrávám. Náhlý výplod fantazie. Ani nad tím příliš nepřemýšlím.
„Ach, ta nuda mě ubíjí…proč nemohou být začátky zábavné…“ povzdechnu si spíš pro sebe.

Začíná to být dobré...

dobrá...Katsuo. Jo, to zní lépe

a usměju se na něj znova. Na poznámku, že is mě pamatuje se ušklíbnu a tišše pronesu.

Kodo by si taky nepamatoval někoho, kdo má nezvyklou přírodní barvu vlasů že? Jedinný problém, který s tím mám je, že se všem zdám moc nepřirozený.

ano, to byla pravda. Všichni se mě opravdu stranili. Prostě usoudili, že budu cvok ještě dříve, než mě vůbec poznali. TAkové lidi nemá rád...


Tentokráte jsem se na jeho papír zahleděl trochu více. To co nakreslil mi vcelku "padlo do oka". Měl jsem rád fantasy styl, vlastně to byla moje hlavní specializace. Prostě potvory jako jsou draci, vlci, různý potvůrky, to bylo něco pro mě. Navíc, Katsuo vypadal, že bude opravdu dobrý.

Začínám se bát, že se vedle tebe budu cítit trapně. Kreslíš opravdu dobře

a podrbu sena hlavě. Je to zvláštní a nečkaný, ale notebook jsem vypnul a zaklapnul. Nějak mě přešla chuť. Ať už to bylo tím, že za chvíli začíná hodina a nebo tím, že jsem si měl s kým povídat. Prostě jsem už neměl chuť.

Možná se budu i bavit..

Uchechtnu se. „Lidem připadá nepřirozené, kde co. Bojí se novot a to je trochu škoda. Já se snažím brát lidi, takové jací jsou…sám nejsem dokonalý.“ krátce se na něj zadívám. „ A když mě někdo zaujme hned napoprvé, je to jedině dobře.“ s kývnutím se pousměju. Nejsem moc upovídaný?

Pochválí mi skicu, svým způsobem. To potěší. „Fakt se bát nemusíš. A i kdyby…já se zase budu cítit trapně, když dojde na počítače. S technikou se moc nepřátelím, ale budu s tím muset začít…“ zatvářím se trochu utrápeně. Počítáč zvládám obsluhovat, To ano. Ale nic víc. Vždycky jsem raději zašel mezi lidi, než vysedával doma na chatu.
Všimnu si, že zaklapnul notebook. Neznám ho natolik, aby mi to přišlo nezvyklé. A tak to ani nekomentuji.

„Na co se specializuješ? Hádám, že to bude počítačová grafika a tak podobně? Nebo rád tvoříš i rukama?“ prohodím nenuceně. Odložím tužku a začnu gumovat místa, která se mi nezdají.

Ta škola se mi začíná líbit...

ZAhledím se na svůj zaklapnutý notebook. Pokrčím rameny a otočím se za k němu.
Pracovat s počítačem není nic zas tak těžkého a myslím, že to zvládneš...Mohu ti i pomoct, pokud budeš potřebovat.
Trochu jsem se leknul, že to znělo, jako bych se vytahoval. NEmyslel jsem to tak, jen aby si to nemyslel on.

No. Většina lidí hádá počítačovou grafiku, ovšem mě to jde nejlépe s normálním papírem a tužkou. Když pracuješ s digi technikou, většinu za tebe udělá počítač. Když kreslíš jen pomocí svých rukou, kreslíš to jen ty sám.
Znova jsem si vjel do vlasů. Dělám to jen když jsme nervózní. Zvláštní bylo, že normálně bych se hrabal ve vlasech pořád. TEď to bylo jen jednou za čas....
Děkuji ti Katsuo. teď je to tu mnohem jednodušší. . A usmál jsem sepro sebe.

Nervozita opadá

Stočím pohled na Kouta. „To bys vážně udělal?“ ujistím se, když mi nabídne pomoct s počítači. V očích mi zajiskří špetka nadšení. Nečekal jsem, že narazím na někoho tak ochotného hned první den. „Mam takové neblahé tušení, že by se mi menší průprava mohla hodit.“ poklepu si tužkou na rty.

„Ah, no vidíš. Tak to bych si vážně netipoval, že ti to jde líp ručně.“ potom souhlasně pokývu hlavou. „To je pravda. Tužka je poctivější…digitální kresby nejsou „fér“ a nemají duši. Zkrátka se v nich tolik neodráží tvé nitro, chybí tomu kouzlo.“ vypadá to, že máme podobné názory.

Pousměju se, když si prohrábne vlasy. Myslím, že si ho s tím gestem začínám spojovat. Připadá mi, že má kliku, když je něčím vyjímečný. To já jsem zcela obyčejný.
„ Když už se bavíme o kreslení…nevíš, kde bych našel dobrý obchod s uměleckými potřebami? Jsem tu celkem krátce a stihl jsem si toho projít vcelku málo.“ zvědavě se po spolužákovi podívám. Mám pocit, že mě stále cosi nutí se na něj dívat. I když jen krátce a jakoby náhodou. Pravděpodobně to bude tímk jeho vzhledem.
„Stejně hádám, že mi bude trvat ještě dlouho, než se s místním životem sžiju.“ zamyšleně sleduji kresbu. „Věřil bys, že jsi první, s kým jsem se tady po měsící seznámil?“ usměju se a lehce zavrtím hlavou.

Jsem za něj opravdu rád...

Zakřením se a zasalutuji způsobem-přiložit dva prsty k čelu a kmitnout rukou směrem od sebe.
Tohle u mě znamená souhlas. Rád ti pomůžu, alespoň budu mít co dělat.
a konečně budu mít kamaráda, který mě bude od počítačůdržet dál, protož ejinak se moje máma už asi zblázní.

Opravdu jsou naše názory dosti podobné, alespoň co se kreslení týče, učitě. Tenhle človíček mi padnul do oka.
Nechtělo se mi příliš věřit, že by si tu někdo jako on nenašel přátele. Jedinný kdo si přátele nikdy nenašel jsem byl vždycky já a to tu žiju celý život.

Jistě. Dobrý obchod odtud není daleko. Jmenuje se Zlatá loď a mají tam všechno. Popravdě...já tam chodím hlavně pro fixy copik.

a pousměju se. Doufal jsem, že ví co to je, ale jelikož je to výtvarník, tak by to měl vědět. Ovšem nevadilo by mi, kdybych m u to musel vysvětlovat. Rád se o své zkušenosti podělím a zase jsem rád, když se podělí někdo druhý.

Když už jsi to prohodil, nevěřím ti. Zdáš se mi fajn, takže mi to trochu neleze na mozek. Víš kdyby jsi vypadal jako já...To bych snad už trochu chápal, ale takhle. Věřím, že si brzo najdeš spoustu přátel.

Vybral jsem si dobře..

Vesele se zazubím. „Díky.“ potěší mě, že svou nabídku myslel vážně. Alespoň nebudu muset u někoho škemrat anebo si platit doučování.

„Zlatá loď?“ přimhouřím oči. „Ten znám. Tedy…v Londýně taky měl svou pobočku. A taky jsem tam lezl pro copicy.“ přiznám se. „Jeden čas jsem byl docela zblázněný do anime kresby a copic se mi osvědčil jako nejlepší na vybarvování.“ zastrčím si pramen ofiny za ucho, aby nepřekážel.

Pobaveně se zasměju. „Možná ti to neleze na mozek, ale mluvím pravdu. V Anglii jsem měl fůru přátel, ale tady...nevím, co dělám špatně.“ pokrčím rameny, ale netvářím se smutně. Trochu kriticky svraštím obočí. „To si myslíš, že vypadáš jako strašidlo nebo co?“ uculím se a hravě do něj šťouchnu oblým koncem tužky. „Spíš máš problém se sebevědomím. Kdybys bral svou odlišnost, jako přednost…měl bys hodně přátel. Holky prý na takové typy letí.“ usměju se. Já zase nechápu, že někdo jako on má problémy s lidmi. Možná to bude tím, že stále vysedává u noťasu.
„Chodíš často ven? Ono to možná souvisí i s tím, že jsi pořád zavřený doma.“ natočím se více k němu.

asi má pravdu...

Zašklebil jsem se.
Ano. to je přesně ten důvod, proč tam chodím nakupovat. Koukám, že máme společné víc, než jsem si zprvu myslel.
Alespoň, že ten obchod zná. Potom pro něj nebude problém se v něm vyznat.

Zmínil se o mém sebevědomí. To mě nabádalo k tomu se zamyslet. Bylo to vlastně jednoduché. On měl pravdu. Malé seběvedomí má kde kdo, ale to moje bylo tak nízké, že jsem v tom byl orpavdu borec a při zmínce, že na to holky letí. Mno nevim nevim, zda by se nějáká vůbec utrhla.
No. Popravdě. VEn moc nechodím. Vlastně občas ano. Rá ds eprocházím okolo řeky a nebo zajdu do nějákého parku. Mám rád květiny a stromy, ale jinak mě to ven moc netáhne. Navíc nemám přátele, takže nemám s kým bych ven chodil...
Zamračil jsem se, protože mi hlavou momentálně přeběhla myšlenka, že byc to měl asi změnit..
Ani jaako malí jsem ven moc nechodil. Lidi mnou vždycky tak nějak opovrhovali. Od té doby se ...
zarazil jsem se. Thole nemůžu přece jen říct. Bude to znít trapně a srabácky a tak jsem raději zase sklopil zrak a věnoval se svým tkaničkým na botě. Nikdy jsem si vlastně neuvědomil, jak jsou barevný...

Snad jsem to nepokazil? …

„Třeba se objeví další společné věci.“ mrknu a cítím se již plně uvolněně. Kouta není někdo, před kým bych se musel příliš hlídat anebo se mu musel snaži zalíbit. Vše jde tak nějak přirozeně.

Kápnul jsem na to. Možná jsem to odhadl podle bledosti jeho pokožky, že se na sluníčku příliš neukazuje. „To chápu.“ jemně kývnu, když řekne, že ven nechodí hlavně kvůli tomu, že nemá kamarády. „Alespoň občas vyrazíš do přírody, když to tak řeknu. Tam je to stejně nejlepší. Květiny dokáží inspirovat. Vůně stromů uklidnit…“ zarazím se. „Začínám mluvit jako nějaký pošuk.“ omluvně se pousměju.
Poslouchám dál. Nepatrně stáhnu obočí. Nesnáším pokrytce. A odsuzovat už tak malé dítě, jenom protože se trochu liší? Kouta nedořekne větu a sklopí zrak. Těknu očima na jeho tkaničky, co tam vidí tak zajímavého. Potom mi docvakne, že mi asi nejspíš řekl víc, než chtěl. Trochu rozpačite si odkašlu. „Víš, Kouto…“ olíznu si spodní ret. Nevím, co přesně bych měl říct. Nakonec se rozhodnu nic v něm nedolovat a raději se v něm ani nenimrat. Na to ostatně nemám právo.
„Jestli budeš chtít, můžeme chodit ven společně.“ uvědomím si, že to mohlo znít vlezle anebo dokonce i nepatřičně, ale už se stalo. „ Průvodce v mém věku by se mi hodil…kdyby ti nevadilo trávit čas s takovým otravou, jako jsem já.“ dobrácky se usměju a čekám, jestli tu hlavu zvedne a začne zase mluvit. „Ale jestli ti začínám vadit, tak to řekni.“ začnu protáčet tužku mezi prsty. Zase začínám pociťovat nervozitu.

Konec sbližování, alespoň pro tento moment - deset minut mezi zvoněními uběhlo jako nic... - Oliver Kinney, Sanada Kouta

Zdá se, že si toho máte ještě hodně co říct. Dokud se vzájemně neomrzíte, v této fázi se to zdá být více než nepředstavitelné.

Ale škola je škola a jakožto institut má svá pravidla - jedním z nich můžou být velmi krátké přestávky v okamžiku, kdy se řeší neodkladná věc, či záležitost celkem velkého významu.

Ale zpět.
...
...

Přestože zvonek již dávno zvonil, i několik minut po zvonění se nic nedělo. Pusto prázdno... kdo ví, kde se onen záhadný profesor zasekl?
Po pěti minutách jste se konečně dočkali. Do třídy vtrhla osoba, kterou jste mohli pasovat na učitele.

odkaz

I když... učitel. Můžete být rádi, že jste nedostali malou postarší přísnou učitelku s buldočím vzezřením v obličeji. Tenhle týpek vypadal, že se rodičům celkem povedl.

Už od prvního okamžiku, kdy jste ho spatřili, jeho obličej zářil šelmovským úsměvem. Dívky by jistě omdlévaly, kdyby se na ně zahleděl déle, než je nezbytně nutné. Ale copak může vzezření něco napovědět? Může se chovat úplně jinak. A ani jeho hlas nemusí být příjemný.
Blížil se okamžik odhalení... nemůže přece celou hodinu mlčet no ne?

Pohledem přejel po třídě a u žádného z vás se nezastavil - těžo říci, zda mu to přidat k dobru či nikoliv.

Zdravíčko, mí přátelé. Předem se omlouvám ze spoždění, ale musel jsem vyřešit neodkladnou záležitost. Nyní se tvářil velmi omluvně.... asi ho celkem mrzelo, že přišel o oněch pět minut.

Nyní si dojděte dozadu a ve skříňkách naleznete papíry. Můžete si zvolit velikost jakou budete chtít. To nechám na vás. Dnešní tématem bude... zamyslel se, jako by téma právě teď vymýšlel.

Tématem dnešní hodiny bude Oblíbené místo. Nakreslete vaše oblíbené místo, kde se cítíte příjemně... nechci u nikoho vidět jen lesík, který obsahuje všehovšudy tři stromečky jako košťata a hejno ptáků nad ním.

Zkuste zapojit vaši fantazii. Asi takto... Po svém proslovu vytáhne ze stolu papír o rozměru A2 a otočí ho k vám. Několik z vás možná vydechne dojetím nad tím, jak je to nakresleno, ale proč ne?

odkaz

Nyní běžte a ukažte mi váš talent! Zdá se, že je celkem nedočkavý na to, co mu předvedete. S tím se posadí a vytáhne odněkud malou knížečku.... nemusíte nyní příliš zkoumat co to čte...
Nyní musíte ukázat za dobu, která vám byla vyměřena, co vlastně umíte.
_________________________________

Poté co se odeberete ke skříňkám, mimo jiné naleznete i jiné vybavení než jen tužky, takže se můžete celkem vyřádit, jak v psaném popisu vašeho díla, tak i v použití odkazů. Tím chci říci, že můžete použít olejomalbu, tužku, uhel, sépiovou kost.... to nechám na vás.

Jen nepište že jste hned hotovi. Učitel bude také během hodiny chodit a peskovat :D

Věci se daly do pohybu

Seděl jsem a pozoroval dění kolem, když jsem si povšiml toho rozruchu kolem toho malého informačního zmetka, jehož příchod pro mne byl vysvobozující. Nebyl jsem netrpělivý, ale... čekání i trpělivému člověku nemusí být příjemné. Nic jsem na sobě nedával znát – žádný pocit by z mé tváře nikdo nedokázal rozluštit, přestože jsem všechny procházející kolem mne hodnotil analytickým pohledem. Seděl jsem nehnutě a možná mne někdo ve svých myšlenkách připodobnil k panence, k nepohyblivému cínovému vojáčku.

Protože cestovat v dlouhém kabátu by bylo velice nepohodlné, oblékl jsem se pohodlněji, i když jsem si nebyl jistý, zda právě takto budu působit dosti uctivě a reprezentativně. Zůstal jsem u černé barevnosti, přestože jsem si vzal volnější kalhoty a vypasované sako působící jako uniforma. Protože jsem byl zvyklý na vysoké límce a často jsem si pro slunce a nebo nepříjemné prostředí musel zakrývat ústa, kolem krku mou černou kombinaci dokresloval stejně vybarvený rozložitý šátek, do něhož bych se bezmála mohl zabalit celý, kdyby nebyl tak pečlivě složený. Na hlavě jsem měl baret.

Své speciální sluneční brýle jsem držel v ruce a pohrával jsem si s nimi, avšak jakmile na mne víla promluvila, vstal jsem a naučeným pohybem se celý napřímil.

Nejprve mi dělalo problémy jí porozumět, přestože jsem měl základ nemála nerodných jazyků, s japonštinou jsem se po celou dobu mého života nesetkal. Ale s každým dalším slovem víly se spící znalosti – uložené hluboko v mé mysli – probouzely.

Kývl jsem, že rozumím a vzal si svá zavazadla, i když jich popravdě nebylo příliš a většinu z mých osobních věcí tvořily všerůzné zbraně. Brýle jsem si dal na oči, přestože jich nebylo potřeba a jistým krokem jsem vyrazil za drobným stvořením, neohlížeje se na to, kdo všechno na mne a vílu upírá svou pozornost.

Tak jaký budete, Pane?

joooj...

Zrovna jsem se chystal Katsua ujistit, že mi nijak neublížil a že jsem v pohodě, když tu najednou se konečně objevil profesor. Nějak mi někoho připomínal, ale nemohl jsem si vzpomenout koho. Ale vypadal, že po něm zrak otočí kdejaká dívka. Jeho hlas byl milý a uklidňující, nic znepokojivého.

Když rozdal úkoly nikam jsem nešel. Měl jsem své vlastní nářadíčko, takže jsem vytáhnul tužky, gumu a pastelky s copikama. To prostě nesmí v mém vybavení chybět. Je pravda, že bych mohl také kreslit někdy něčím jiným a neříkám, že to neumím. Mě se jen technika copiků, či tužky líbila nejvíce.
Popadnul jsem papír A4 a začel. Vždycky jsem ruku nechal dělat, co se jí zachtělo, protože když jsem nad tím moc myslel, nikdy to nebylo moc hezké. Po několika minutách jsem se nad svých dosavadním "načáraným" výtvorem usmál. POchopitelně, co jiného sem asi já mohl nakreslit. Zatím to moc nevypadalo, ale bylo to moje nejoblíbenější místo v parku pod kvetoucíma sakurama.

TAké jsem občas mrknul očkem ke KAtsuovy a dívalse na to co dělá on. Vcelku mě to zajímalo.

Je to tu…

Učitel vejde to třídy a šum utichne. Teprve teď mi dojde, že jsem nevnímal zazvonění ohlašující začátek hodiny. Zkoumavě se na profesora podívám. Vypadá vcelku pohodově. Rozhodně budí o dost příjemnější první dojem, než budila naše třídní.
Taky je trochu zarážející, že ho trápí ztráta pěti minut. Ale to bude tím, že jsem na předešlé škole zažíval učitele, kteří se neustále někde zdržovali, aby si výuku odbyli co nejrychleji.

Pozvednu obočí a čekám, co z učitele vypadne. Oblíbené místo? pomalu se nadechnu. Krajinky a podobné nejsou zrovna moje silná stránka. Ale kdo říkal, že to musí být příroda? Na druhou stranu se nechci hned nějak předvádět a upozorňovat na sebe. Uvidíme.
No paráda. s uznáním se poušklíbnu, jakmile nám předvede svoji představu ucházející práce. Zajímalo by mě jakou to je technikou. Líbí se mi to.

Po výzvě se zvednu a dojdu si do skříňky pro papír formátu A3. Jinak vše mám. Ale na co s sebou tahat papíry, čtvrky a podobné, když to tu mám k dispozici?
Vrátím se na své místo a upevním papír do desek. Pracuje se mi tak pohodlněji. Na lavici si vyndám sadu tužek, černé pero, pastelky i copicy. Pustím se do práce. Samozřejmě nejdřív tužkou načrtnu základná linky, které potom zvýrazním perem. Mám jej radši než tuš. Postupně se objevují náznaky stromů a letícího proudu listí. Zdám se s tím být nespokojený a snažím se to zachránit barvami, které postupně ztmavuji až do spektra rudé. No …jsme teda zvědavý, co z tooho vyleze za nádheru. Ale začínat znovu se mi nechce. Já se s tím poperu.
Taky neodolám a semtam se podívám na výtvor Kouty.

Dokonalost... i ta se časem omrzí... - Simon y Ariosto

Po skončení tvé hry se opravdu jedné dívce ze zadní lavice, jak ona se to jen jmenuje... oh ano, Mischel. Tak trochu nepřecitlivělá dívka, která jako jedna z mála nevyužívá tvých poradenských a posluchačských služeb.

Měl jsi pravdu. Ta melodie byla podobná Titaniku - stejně utahaná a procítěná. To ty jsi tomu dodal nový rozměr. Slovo si ale jako vždy vzal profesor.

Na tvém podání se málokdy dá co vytknout, ale mohl bys prosím příště méně procítěně? Nerad bych abychom se zde utopili v záplavě dívčích slz.
A opravdu... na několika tvářích jsi mohl vidět zamlžený pohled.

A pro příště bys mohl dát prostor někomu jinému.

Tvá hra trvala kousek přes pět minut... jak vyčerpávající. Do konce hodiny však zbývalo dobrých 15 minut.

Nyní si prosím najděte v matriálech part s číslem 260. Do příští hodiny očekávám, že budete schopni se ukázat jak jste schopní. Až na tebe Simone. Víme, že by ses hlásil jako první ale opravdu zkusíme dát prostor ostatním.

___________________________________________

Zatímco cvičíš, málem bys přeslechl zvonění školního zvonku. Další na řadě byla matematika. Trochu drsný přestup, ale co naděláš.

Přestávka trvá 10 minut. Co během ní budeš dělat je jen na tobě. Mimochodem, tvá učebna je ve druhém patře školy.

Modrásek je jen začátek... to co přijde po něm je kapánek větší než prcek

Prcek se cestou ohlížel, zda za ním stále jdeš.

Mno Modrásku. Nic na mě neříkáš?

Provokativní úsměv hovořil za vše. To bylo vše co jsi od něj slyšel za tu dobu než jste vyšli z haly a tak jste spatřili něco co na první pohled vypadalo jako limuzína s půlnoční barvou laku. Výstřední? Možná... ale zdá se, že ten uvnitř bude snad normální.
Ale může mít normální člověk za sluhu takového drzého spratka?
Přesto ten stříbrem nadopovaný prcek v počínajícím soumraku vyzařoval stříbřité světlo. Přenosná lampička? Ano, nemohl jsi ho přehlédnout. Kupodivu si to letěl přímo k onomu výstřednímu dílku venkovní skládačky.
Zabušil pěstičkou na oknénko a mohl jsi slyšet jen: Hej! Tak jsem tady... co otevřít? Já to udělám fakt těžko.

Neomalený přístup? Možná.... přesto, dveře se otevřou a ještě než si vletí víla dovnitř jen ti rukou naznačí, abys šel za ním.

Poté co uposlechneš, můžeš konečně spatřit onoho zaměstnavatele.

odkaz

Ano, nebyl přeludem... skutečně jsi ho viděl takového jaký byl. Podmanivý pohled a milý úsměv.

Vítám tě, zde. Já jsem nejsem tvůj oficiální pán, tím je můj otec, ale oficiálně tě svěří do mé péče až zítra dopoledne. Napadlo mne tedy, že by nebylo na škodu, vidět tě již dnes a ukázat ti tvé nové bydlení.

Doufám, že nemáš nic proti? svůj proslov zakončil milým úsměvem a ten prcek se jen přitulil k jeho tváři, přičemž seděl na jeho rameni.

Vlídnost bojovníka vyvádí z míry

Nastoupil jsem do limuzíny a usadil se naproti svému budoucímu zaměstnavateli, samozřejmě jsem za sebou nezapomenul zavřít dveře. Chvíli jsem si ho prohlížel přes tmavá sklíčka brýlí, než jsem si brýle sundal a položil si je na klín, kde se za chvíli ocitl nejen baret, ale i široký, dlouhý – a snad i bystrozraký xD – černý šál. Popravdě jsem netušil, co na jeho slova říct.

„Nejsem v postavení, abych vám mohl odporovat, Pane,“ bylo to jediné, na co jsem se zmohl.

Na krku se mi houpal řetízek zatížený přívěškem, co mi daroval můj první „Pán“ a já jsem si s ním bezděčně začal hrát. Navázat vztah s mým prvním „Pánem“ nebylo obtížné, protože jsem byl čerstvě vylíhnuté kuře a neznal jsem chuť svobody. Neměl jsem žádné vzpomínky, jen spousty různých vědomostí, s nimiž jsem se musel naučit žít. Nyní ovšem ty vzpomínky mám a ony ze mne tvoří osobnost, kterou jsem, tudíž přinášejí do vztahu společník a „Pán“ další rozměr, kterým je seznamování.

Můj nový „Pán“ si nenechal mou strohou odpovědí ukrást úsměv z tváře, čímž mne vlastně vybídl k tomu, abych se zachoval opovážlivěji, než bych si dovolil tehdy, když jsem byl představen svému prvnímu „Pánu“.

„Předem se za sebe omlouvám, pokud se dopustím nějakých neomaleností, nejsem seznámen s japonskou společností a jejím vztahem k novým rasám tolik, co je potřeba, abych zde mohl žít. Slibuji, že to v co nejkratším čase napravím, abych vás nezatěžoval svými cizokrajnými návyky.“ Mluvil jsem pokorně a mírně jsem se při tom ukláněl, i když to více než-li omluva bylo skryté pobídnutí, aby mi vztah Japonců k „novým rasám“ vysvětlil. „Jmenuji se Vasilij Fjodorovič Morozov, ovšem je jen na vás, zda mi toto jméno ponecháte, stejně jako není podstatné kým jsem byl do teď, budu vším, čím chce, abych byl.“

S tím jsem svůj projev ukončil a čekal na jeho reakci. V mé tváři nebyl znatelný jediný cit, vypadal jsem tolik nestraně, jako nový služebník měl.

Pokračování hovoru nebo jen zapálenost pro věc? - Oliver Kinney, Sanada Kouta

Učitel se zdá, u knihy příliš dlouho nevydržel. Byli jste pro něj jako pokusní králíčci u kterých sleduje míru jejich nadání pro existenci. Pomalu začne obcházet lavice a nakukuje k některým studentům. Jen k některým… některé přehlíží jako širou hladinu. Namátkový výběr?

Slyšeli jste jak se pustil do jedné dívčiny z předních lavic. Tomuhle ty říkáš nadání? Znovu a tentokrát lépe! Možná některé z vás napadlo: Chudák dívčina. Ale je fakt, že po tom co jste od něj viděli se dá pochopit jeho jemnocit pro umění.

Ta dívčina se jen bez reptání zvedla a došla si pro nový papír. Poté usedla a se zapáleným výrazem se snažila znova.

Vás dva jen přešel. Štěstí? Kdo říká, že se nemůže vrátit?

Věděli jste, že jeden druhému nakukujete do díla. Ale co na tom? Začínali jste se sbližovat na úrovni kamarádství, tak to bylo celkem logické. Ale že byste to vydrželi jen tak? Beze slov? Kdo ví… nikdo neřekl, že se u toho nesmíte bavit. Jinak, ono kolem vás byl celkem bzukot…

Hodina

Popravdě jsem doufal, že si nás vyučující nebude celou dobu všímat. Obzvlášť, když chce zjistit, co v nás je. Samozřejmě počítám s tím, že nám později začně do kresby zasahovat, ale…no nic. Lepší je se nikdy nespoléhat na vlastní úsudek. A je pravdou, že pro něj to musí být pokušené, jemuž nelze odolat. Skupinka nových studentů, každý jinak zaměřený. Je jasné, že si nás bude chtít proklepnout a nedej bože přetvořit k obrazu svému. Doufám, že tu respektují individualitu.

Polknu, když sevře jednu holku sedící v první lavici. A jak se mi uleví, když si nás ani nevšimne. Prozatím žádné dusno. Vydechnu a podívám se na Koutu. „Uf, zatím máme štěstí…nechtěl bych začínat znova.“ povím tlumeně s náznakem pobavení. Potom zvědavě sklouznu očima k papíru. „Nevypadá to zle.“ zhodnotím jeho výtvor s úsměvem. „Chodíš na to místo často?“ zajímám se.

Milý úvod... příprava na to ro přijde od starého pána?

Tvůj výstup byl sledován více než pečlive, byť vílák celou dobu cosi šeptal svému Pánovi do ouška... to cosi mu na tváři vykouzlilo další úsměv.

Čas na naučení se našich zvyků bude dostatek... otec je většinou v těchto věcech rozumný... většinou. A ano, těší mě, že tě poznávám. Pokud tedy dává dostatek času a i přestože bytosti zklamou... následuje trest?

Po doznění poslední slabiky se podíval ven z okna... na noční život, neonové osvětlení... Perlu východu.

Nyní by tě asi zajímalo kam to jedeme. Na tvou aklimatizaci do prostředí bude vyhrazen byl nedaleko našeho sídla - je uzpůsobem pro potřeby tvé kůže a tvou spokojenou existenci. Zamyslel se a chvíli sledoval cestu aby se ujistil o jejím průběhu.

Za chvíli již budeme na místě... zítra pro tebe přijede někdo z našich lidí nebo tadyhle Takuya. ukáže na prcka.

Hloubavá cesta

Vyslechl jsem vše, co mi řekl a kývl, že jsem ho poslouchal. Nechtělo se mi pokračovat v diskuzi, nikdy jsem nebyl příliš hovorný a ani teď ode mne nikdo nemohl vyžadovat, abych se jím stal – ne, popravdě mohl, ale... v tom okamžiku jsem prostě více mluvit nechtěl. Což ovšem neznamenalo, že bych nemluvil, pokud by to po mne můj „Pán“ vyžadoval. Jeho přání – mým rozkazem.

Dopadala na mne nepříjemnost toho, v jakém prostředí jsem se ocitl a pachuť vlastní nesvobody zobrazené v tom prostorném drahém autě. Nechtělo se mi zvykat na nové a nechtěl jsem zapudit staré. Snad jsem se příliš nechal rozmazlit tím, když jsem byl svým vlastním pánem. Nebo spíše obdobím, kdy jsem poslouchal jen své stvořitele a vládu vlasti, již mi bylo zakódováno do genů navždy milovat.

Je láska menší, pokud víme, že nám byla naprogramována? A nebo to síle, kterou pro naše srdce má, neublíží? Nechal jsem se unést myšlenkami, když jsem s vnitřním (na venek na mne nic nebylo poznat) nezájmem vyhlédl z okna. Miluji svou vlast, avšak láska není citem pro služebníka. A popravdě jsem nemohl v té chvíli přijít na to, proč zrovna teď mne něco takového napadlo, když jindy jsem nepovažoval tyhle city za důležité.

Možná mne na myšlenky přivedl milý přístup mého nového „Pána“, snad něco bylo v jeho úsměvu, že jsem přemýšlel o lidských citech, kladl si otázku, zda se mne vůbec týkají také, přestože nejsem člověk.

„Děkuji,“ dostal jsem ze sebe se vší nechutí mluvit a čekal, kdy budu vykázán z auta, aby mi byl ukázán můj nový „domov“. Ani jsem myšlenkou nereagoval na možnost si konečně odpočinou a dopřát svému tělu trochu hydratace, aby kůže tímhle všudypřítomným suchem netrpěla, i když v noci to bylo snesitelné.

Zvonění hrany? Ne... volím si tebéé Iris! - Simon y Ariosto

To, že odmítáš chápat to, že nejsi ve třídě jediný... budiž. Profesor si na tvůj přstup zvykl.
Ale škola není jen o tom co chceme, že. Jinak by matematika neexistovala. Ale mít ji hned po tvém oblíbeném předmětu - sebevražda? Ale což, přestávka byla ve znamení zklamání ze stran dívek, které byly stejné jako vždy. Jane ti zřejmě chtěla vyprávět cosi o zmařené schůzce, Daniell snad o jejím dalším zemřivším mazlíčkovi. Ale dívky už takové jsou ne?

Ale, když už sebevražda tak snad na úrovni. Ta dívka... Iris - proslýchalo se, že je jiná. Kříženec. Hezké ovšem je, že umí matiku jako nikdo ve třídě. Vždyť v hodině téměř nic nedělá, kromě psaní sešitu, a přesto, že je často volána k tabuli - nikdy ve výpočtu nezklame. Má to tak někdo štěstí...

Musíš se tedy rozhodnout celkem rychle. Buď ona, Alek - průměr, John - slabší průměr. Ti dva jsou "jen" lidé. Nemůžeme tedy od nich chtít zázraky... třída se celkem zaplňuje a místa ubývají. Volba je jen na tobě, ale dá se tušit co zvolíš - tedy, koho zvolíš. Vtipy typu Křiženec ke kříženci sedá si jistě mnozí odpustí.

A tak jdeš k té dívce. Můžeš si všimnout, že má zajímavě zbarvený pohled - pomněnková modř. Její vlasy jsou sice černé, ale vypadá to na umělou barvu. Bůh ví, co je pod ní.

Spozorovala tě celkem rychle. Možná ještě rychleji se nadechla k tomu co chtěla říct.

Jestli chceš, můžeš zabrat místo... Je jen na tobě, jestli se s ní pustíš do krátkého hovoru nebo jen přikývneš a posadíš se. Ono, mít krátký den, který má sice jen 5 hodin a dvě jsou již za tebou... kdo by nechtěl být jinde?
_______________________________________________
P.S. Je ti povoleno dotáhnout to až do konce vyučování.

P.S.S. Za předpokladu, že tedy nenavážeš přlišný hovor...

Krásný den... aneb From heaven to hell - enjoy the ride? - Simon y Ariosto

Nebe se maličko vyjasnilo... maličko. Zdálo se, že nebe dnes bouřit nebude. Ale co naní na nebi může být na zemi, že?

Cesta domů uběhla navýsost dobře. Žádné zádrhely, žádné potíže s ničím a nikým. Ale cesta do pekla bývá ta nejrovnější ne?

Ale byt vypadal stejně jako vždy. Když vstupuješ můžeš ucítit lehkou vůni tvých mastí na kůži, které používáš jak ty i matka. Taková... příjemná ani omylem nevtíravá vůně. Možná Hadí orchidej? Růže? Lilie? Kdo ví... své recepty si uchováváš pečlivě v tajnosti.

Pohroma nastupuje? Možná... cosi je ve vzduchu - samo, že obrazně.

Simonku...? Hlas matky zdá se být poněkud méně šťastný než obvykle. Jen... ti chci oznámit, že dnes večer dorazí otec. Chovej se slušně. Doufám, že mne nezklameš a neutečeš jako malé dítě někam ven.

Buď velký chlapec ty jeden malý nedospělý.... - Simon y Ariosto

Proč? Proč se všichni ptají těch nepravých? Řekl, že nyní skončil se službou pro vlast. Přesto tuší, že se k něčemu schyluje. A chce tě prostě VIDĚT! Co je na tom?! Měl bys projevit alespoň malý zájem... je váženým stvořením. Asi by do svých slov vložila i trochu zloby, ironie, čehokoliv... ale ona JE tak mírná.

Dokončí vtírání krému do paže a nyní ti věnuje opravdu plnou pozornost. Vlastně... absolutní. Chceš si o tom promluvit?

Bylo to... milé, ale zvykneš si?

Asi by jsi obdivoval osvětlení, krásu Východu, nebo jen sledoval co všechno budeš sledovat ze svého bytu - pokud ho budeš mít někde v alespoň trochu vyšším patře - na to jsi se až příliš zaobíral svými city ke "starému" a skepsí s "nového", nemyslíš? Ale každý podle své hlavy.

Když konečně auto zastavilo. Panovala nad městem "tma", ale při všech těch neonech... je vůbec pojem TMA vysihujícím? Možná, pokud má tma svítivost o síle... asi tak... tři a půl chcíplé upgradeované světlušky.

Jistě jsi po cestě unaven. Nebo alespoň tvá specifická kůže - můžeš tedy jít. Budeš vyzvednut v dopoledních hodinách... kolem jedenácté. Myslím, že svůj byt najdeš celkem bez problémů. Osmé patro... vylovil s kapsy kroužek s klíči - jeden od vchodu a druhý od bytu. Klíče od bytu a vchodu - a mimochodem, ten byt je na chodbě do které vstupuješ z výtahu třetím zprava.

Ach ti japonci... usmívají se... a to téměř pořád. Možná by nebylo na škodu zjistit co jim ten úsměv z tvéře smaže, ale toho si u této rodiny asi jen tak někdo netroufne.

Můžeš jít. Odpusť, že ti nebudu moci ukázat tvé nové bydlení, ale... povzdechnutí. Ukazuje se, že ne všechny věci jdou podle plánu.

Noc... no prostě ráno pod psa jezevčíka.

Večer... jo eto... no pracoval jsi pro svého pána tak jako obvykle. Ono vrátit se zpět do výzkumných laboratoří jen kvůli tomu, že mutantní geny z tebe udělaly cosi se špetkou telekineze. Ale co bys tady po nich chtěl? Ti pro které pracuješ jsou mocí... více než se může na první pohled zdát. Klan.. nebo spíše rodina Hashimotů - mají obrovský vliv, spoustu peněz, spoustu mutantů, spoutů ambicí na to stát se mocnými a ovládat mocné.

Ale zpět.. večer jsi si zašel na JEDNU sklenku saké - to je po práci moc hezká věc - ale nějak se to zvrtlo... byla z toho JEDNA láhev. Navíc, vedle sebe cítíš teplo... když otevřeš oči, zjistíš, že vedle tebe na posteli leží dívka, celkem pohledá, ale důležité je, že je nahá - a to dočista. Kde ona se tam... asi tak vzala? Okno je pro to co máš nyní v hlavě slabý výraz.

Příště by možná bylo fajn jim dát na krk štítky se jmény, adresou a místem, kde jste je sbalili. Usnadnilo by to práci se vzpomínkami. Můžeš ji vzbudit, můžeš si cucnout, můžeš... no, jednej jak uznáš za vhodé.

Co to sakra.. ?!

Sakra!! Co sem vřera dělal?! Pil sem saké, to vím.. a co dál, to ví asi jenom ona.. možná by stálo za to jí probudit a zeptat se co se stalo.. ano, přesně tohle udělám..
Jemě sem s dívkou zatřásl. Byla celkem pěkná, to nepopírám.. delší černé vlesy, snědá pleť.. ale stejně nechápu jak se se mnou mohla vyspat.. znova sem s ní zatřsl dokud neotevřela oči.
,,Promiň ale.. co se včera stalo?" zeptám se s trochu nervozním úsměvem.. většinou sem chladný, ale tohle je orpavdu trpaná situace..

Krize, rána a... BANG...

Možná jsi se v skrytu duše těšil, možná jsi byl neutrálem do morku kostí, ale... nikdo nejsme dokonalým no ne? Ale je fakt, že tvá povaha byla... miloučká. Alespoň v tomhle jsi po mamince a ne po tom záhadném cizinci.

Vlastně.... znáš ho jen z vyprávění. Fotku jsi nikdy žádnou neviděl. Ale proto, že je také "jiný" asi nehrozí, že by nyní byl nějakým starcem s kupou vrásek a tělem američana. Brrrr....!

Ale i z té koupelny jsi musel jednou vylézt. Tak proč ne teď? Pokud jsi tak učinil, můžeš vidět, že matka má na tváři nepřítomný úsměv - asi ozvěnu dávných vzpomínek - na sobě má bledě modré šaty, které jí ladí s vlasy - lehký make-up jen podtrhuje krásu jejích rysů - nic vyzývavého ani přemrštěného.

A tak jste se na sebe dívali, chodili kolem sebe skoro hodinu než se rozezněl zvonek. Znělo to skoro jako rána do toho ticha občas rušeného vaším rozhovorem. Matka asi tušila, že bys k těm dveřím dobrovolně nešel a tak je otevřela sama. A nyní přijde to BANG... čekal jsi skoro cokoliv, ale tohle?!

odkaz

Jen s tím rozdílem, že měl na sobě ještě nějaké to tričko a kabát - ono sluníčkové Španělsko a pošmourná Anglie jsou trochu rozdíl. Nervózně se usmál a líbnul matku na tvář - těžko říci jestli to vidíš... můžeš být kdekoliv po bytě nebo stát přímo v chodbě.

Krásná hodina, krásný den... tak proč ten telefonát?

Cítíš vibrace... samo že od mobilu v kapse ne? Podle letmého pohledu zjistíš, že ti volá otec. Co asi tak může chtít? Ráno jste se viděli - byl moc milý a hodný. Takže asi nevolá jen tak zbůhdarma.
Svou práci jsi měl hotovou a podle kritického oka učitele byla dobrá - jinak by tu před tebou neležela. (odpusť, ale musela jsem posunout čas... jinak by ses nepohnul)

Asi ti jde po krku zvědavost... nebo... co já vím?! Je to tvoje hlava a pocity. Možná, že kdyby ses dovolil zda můžeš na WC a pak řešit situaci dál, by nemuselo být zase až TAK špatné. Stejně, teoreticky se tu jen nudíš a ten chlapec vedle tebe ještě pořád kreslí. Asi bys ho nechtěl rušit no ne?

To zas bude...!

Japonsko. Ne, nikterak mne nelákalo, protože jsem o něm slyšel toho spoustu za dobu mého „studia“ a dnešní Japonsko se mi skutečně příliš nelíbilo. Byl jsem cizincem a oni cizince nemají rádi. A má milovaná Matička Rus mne prodala sem ze svého lůna, tak mohl jsem dělat něco jiného než si tesknit?

Dobrá, možná mne trochu zajímalo, jak to vypadá kolem. Z Moskvy jsem byl zvyklý na to, že v městě není tma ani v noci. Ale byl jsem vděčný za šero bez slunce. Kůže rozhodně v takové chvíli nedělala tolik problémů a oči si po chvilce zvykly i bez brýlí, avšak... sotva jsem si je sundal a odstrojil jsem se, bylo nutností s tím znovu začít, abych mohl vyjít ven.

Křehký... zajímalo by mne, kolik toho ví můj nový „pán“ o mé křehkosti. Jestli náhodou si nekoupil zajíce v pytli: tedy v šále, která – jak jsem již zmiňoval – byla obravdu prostorná do všech směrů a dimenzí.

Začal jsem se do ní zamotávat, přičemž jsem nespouštěl muže před sebou z očí.

„Kolem jedenácté?“ zeptal jsem se, abych se ujistil poté, co on celý monolog skončil a posílal mne pryč. Představovat jsem si, jaké asi bude počasí zítra v tu dobu, kdy mě měli vyzvednout. V představách blížící se poledne mne téměř nutilo utíkat. Doufám, že jsem si přibalil všechny důležité mastičky a krémy... zaskuhral jsem si v duchu. „Omlouvám se, nemám právo vám odporovat,“ zašeptal jsem dřív, než mi stačil odpovědět.

„Děkuji, že jste mne doprovodil, až sem,“ jemně jsem se uklonil, převzal si od něho klíče a vystoupil z vozu. To jako nemá být vůbec složité se dostat do mého bytu, když... je to tak klikatá cesta v cizím prostředí?! Můj orientační smysl trochu zaostává.

Neblahé tušení?

Potrhlý perfekcionismus a brutální snaha dovést nás k dokonalosti našeho učitele se mi naštěstí prozatím vyhýbala. Dělal jsem si svou práci a čas od času nahlédl na výkres svého spolusedícího. Kdežto náhle..vibrace. Je to docela nepříjemný pocit, nevím jak u někoho, ale mě to občas i lechtá. Navíc...citlivý ouška y to mohla i zaslechnout a já si vážně nepřeju mít problém hned první den. Neodvažuji se ani do té kapsy sáhnout. Zvonění nepřestává a to značí naléhavost.

Zvednu ruku do vzduchu. "Pane profesore? Smím si odskočit?" udlám věc, kterou jsem ředtím tolik nenáviděl. O hodicnách jsem nikdy na záchod nechodil. Ale tady se nedá jinak.

Pokud bude mé prosbě vyhověnu, v rámci možností poklidně opustím třídu a za jejími dveřmi už spěšně zamířím na záchod.
"Tati? Co je?" zamračím se, i když on to vidět nemůže.

Překvapení a jedno za druhým...

To si fakt NIC nepamatuješ? Byl jsi v té putyce... Yamashi. Tam sis dal saké a no... nervózně se usměje. To TY sis začal první, takže mě nezkoušej obviňovat... nejlepší obrana je útok.
Pak jsme něco vypili a tys řek že jestli chci můžu jít s tebou domů a tak jsem tady. Začali jsme si hrát a no... teď je ráno. Stačí?

Musel jsi uznat, že i v podnapilém stavu máš dobrý vkus. Více než dobrý. odkaz Jméno ti neřekla ani nic konkrétnějšího takže... CO s ní podnikneš nyní než půjdeš odpoledne do práce je jen na tobě.

Hudba, hologramy, prcek a... kdo ví co přijde dál?!

Rozhlédl jsi se a přímo před nosem jsi měl věžák. Takový ten z šedivého betonu. A byl fakt vysoký. Jen pro info. Těžko se domýšlet jestli to je ten vchod od kterého jsi měl klíč nebo ne, ale za zkoušku nic nedáš ne? Proč jinak by ti zastavil přímo tady?! Aby potrápil tvůj "blond" smysl pro orientaci? Nevypadal na to... ale možná ho k tomu navedl ten stříbřitý prcek Takuya? Risk je zisk a nebo prohra - rozhodneš se tedy jít zkusit klíč?

Noc je noc a byť má svítivost dosti mizernou, MŮŽE být ještě chladněji. Ráno je daleko a ty jsi jistě unaven. Nebo se mýlím? Možná ano možná ne. Je to tvoje tělo. Neony zkoušejí nové noční tance barev, lidi abys na ulici pohedal, snad jediné co je otevřeno jsou nákupní centra a podobné lidské vymoženosti. Nikoho tu neznáš, tedy znáš - od vidění a pár vět - ale ten mladík je také nyní kdo ví kde. Jak se zdá, tvá zavazadla jsou již v bytě - a ten ať už je kdekoliv. Smůla co?

Riskneš své štěstí?

,,Z ničeho tě neobviňuji.." usměju se apolíbím jí. Pak moje rty sjedou na její krk a já cítím jak mi pomalu vyrůstají špičáky.. pak jen ham! Cítím jak padá do mdlob.. to ten jde.. a já jenom v klidu papám.
Když dopapám, odtáhnu se od ní.. ne nezabil sme jí, jenom se pár hodinek prospí a bude ok.. najspíš si na nic nebude pamatovat. vlezl sem do sprchy a nechla na sebe dopadat kapičky horké vody, pak sem seoblíkl do bolékošile a černých džínů, hodil tašku s notebookem přes rameno, do kapsy strčil klíčky a mobil a vydal se do práce.

E-lá~Hop!

Díval jsem se za limuzínou, když odjížděla a v rukou držel klíče. Svíral jsem je chvíli, než jsem si povzdechl. Zachumlal jsem se hluboko do své šály a vyrazil rázným krokem ke vchodu, u nějž jsem byl. Ne, nepotřeboval jsem se schovat před zimou – pocházím z Ruska, na zimu jsem zvyklý i se svou problematickou kůží – a na spánek jsem také neměl příliš náladu, chtěl jsem přemýšlet. Zkoumat, hodnotit a hlavně se duševně připravovat na to, co přijde, protože mi připadalo, že jsem se příliš vzpouzel na bytost, která vnikla v laboratoři.

Bylo prostě o čem přemýšlet... a nejlepší na přemýšlení je procházka. Park jsem ovšem po cestě nikde nezahlédl, pravda: moc jsem se nedíval ven z okna limuzíny. Má chyba...

Rozhodl jsem se, že se tedy pokusím dostat do svého bytu. Pamatoval jsem si jen: vchod, výtah a osmé patro. S těmito souřadnicemi by bylo těžké i pro někoho s čichem veverky nalézt oříšek! Avšak já jsem nebyl „vychován“ k tomu, abych se vzdával.

Přešel jsem tedy ke dveřím a zkusil jsem klíček. A naštěstí pasoval. Vnikl jsem se dovnitř bez problémů. Výtah jel, tak jak měl, takže jsem se dostal do správného patra. Předemnou byla dlouhá chodba a já jsem byl ztracený. Vystoupil jsem z výtahu a hypnotizoval dveře od pokojů pohledem. „Která pana je zlatovláska?“ zašeptal jsem si pro sebe. Nevěděl jsem, kde jsem k této pohádce přišel, avšak... nějak mi vyvstala v mysli scéna, kdy bohatýr stojí v komnatě a má vybrat princeznu z dvanácti stejných panen.

Stejné dveře a jen jedny vede do postele. Které říkal? Třetí zprava? Zleva? Nejlepší by to bylo zprostřed... ozval se ve mně takový ten ironický hlásek vlastních pochybností.

V tomto místě má cesta skončila, protože mi připadalo nezdvořilé zkoušet svůj klíček do každých dveří a doufat, že mne nikdo nebude považovat za zloděje. Zůstal jsem tedy stát na chodbě, doufajíc, že se rozpomenu a prohlížel jsem si strohé vybavení.

Poetické... nemyslíš?

Kdybys měl podpatky, solidně by ses na tom kanále přizabil. Ten chvátající týpek co do tebe vrazil ani nezabučel omluvu. Zpod kapuce mikiny, kterou měl na sobě čouhaly jen konečky růžových vlasů a několik dlouhých černých pramenů, jeden z pramenů byl obarven na rudo, spleten a na jeho konci se pohupovala rolnička. K zulíbání, nemyslíš?

Ale šel jsi dál... měl jsi ještě slušnou časovou rezervu, ale kdo ví co se může stát? Metro mělo malé zpoždění, hafo lidí.... většinu cesty jsi stál na jedné noze a většinu toho času to ani nebyla noha tvoje.

Sotva vylezeš z metra, víš že tě ještě bude čekat několik ulic než se dostaneš ke svému kutlochu - kanceláři - zvi si to jak chceš. "Mladý pán" - syn hlavy klanu, se včera zmiňoval o nějakém zajímavém projektu... ale nic víc. Takže se možná něco dozvíš dnes.

Nemyslím xD

Au! Probodl sem pohledem záda klukovi který do mě narazil.. Jeho vlasy vypadali.. roztomile..škoda že sem mu neviděl do tváře, ale to sem teďka nijak neřešil..
V metru bylo narváno a navíc metro se opozdilo..
Bože za co mě trestáš?! Ale když přijede, není to o moc lepší, stejně sem tam namačkaný jako sardinka v plechovce..
Doufám že ta holka vypadne, než příjdu domů.. zamyslím se. A kdyby nevypadla.. alspoň se zase najím..
Pomalu se courám ke své kanceláři, když tam dorazím, pozdravím své kamarády-spolupracovníky a zalezu do své kanceláře..

Hudba, hologramy, prcek a... kdo ví co přijde dál?! PART 2

Chodbu jsi sice trefil, patro také, ale... ach ta paměť! Kolikátý z které strany? Možná, že to bude ten, ze kterého se nic neozývá? Ale, kdo ví? Zkoumáš tedy chodbu a z jednoho pokoje slyšíš zvuky televize, z tam toho zase dupot jako kdyby tam kdosi cosi nacvičoval, z támhle toho zase zvuky... rolniček, křik a prásknutí dveří. Kdybys prošel celou chodbu, zjistil bys, že skutečně tento dům žije i v noci. Různé zvuky, různé pohyby... to vše a možná ještě o něco víc.

Nakonec jsi se shodl, že jen jeden jediný byt je tichý jako hrob. Možná až na nepostřehnutelný šramot - ale to mohla být stejně dobře i myš, krysa nebo upgradeovaná krysa. Ale zpět. Stojíš před bytem a možná... možná rozmýšlíš, že bys ho zkusil otevřít. Ale je to jen na tobě, tvoje oblečení tě možná před zimou ochrání, ale to chceš skutečně zítra v tomhle stavu předstoupit před nového pána?

To co přijde je.... většinou nevyzpytatelné.

Týpek, metro... někdo tě FAKt neměl moc v lásce. Ale je fakt, že do práce jsi se těšil. Tvůj zaměstnavatel byl... no spíše je... kus! Prostě... neodolatelným.

odkaz

Bordel jako bordel... jen tady chybí ty dívky, že? Hory dokumentů, stohy disků se vším možným a tam někde mezi tím tvůj stůl a židle. Spolupracovníci byli takoví jako vždy - milí a vstřícní. Mohl jsi po několika z nich pošilhávat, ale byli to přece SPOLUPRACOVNÍCI ne?

Ale zpět. Chvíli sedíš na svém místě a pak? Pak ti začne zvonit ten otrava telefon - interní. Když ho zvedneš můžeš uslyšet hlas slečny Aiko - sekretářky zaměstnavatele.

Kauro? Přijď nahoru do kanceláře. Ty jistě víš oč půjde. Takže... za deset minut ano?

Práce

Vytáhl sem svůj notebook a začal si dělat nějaké svoj svoje věci, když tu zazvonil telefon.
Vyslechl sem Aiko a pousmál se.
,,Jasně hned tam sem, díky.." řekl sem a zavěsil.. Notebook sem nechla chudáčka mého ladem a vydal se nahoru do kanceláře. Docela hodně mě zajímá, o co jde.. a šéfa bych taky rád viděl.. víte co potěšení pro oko..

I do pekla se chodí přes bránu...

V Rusku jsem měl byt, který byl... rozhodně v přívětivějším tichu, než tomu bylo zde. V domě, v němž jsem bydlel v Moskvě, se všichni snažili o nezpozorovatelnost. Tajní a tajnější – tak by se dalo zhodnotit složení tamních obyvatel. Všichni se starali o to, aby jejich příchod nebyl slyšet a stejně tak i pobyt v bytě vyzněl zvukem prázdna. Pokud jste se zaposlouchali, nic jste neslyšeli a mohli jste si říkat, že pokud se vám cokoliv stane, tak nikdo křikem nepřivoláte. Ne, že by přišli, i kdybyste je předtím potkal na chodbě – ale to bylo v něčem úplně jiném...

Nebyl jsem tedy zvyklý na to, aby v noci bylo živo jinde než v nějaké putice. A vztahy se sousedy mi nic neříkaly.

Vyzkoušel jsem své štěstí a klíček fungoval. Otevřel jsem si, přičemž jsem přemýšlel, jak to asi bude uvnitř vypadat. Jediné, co by mne snad dokázalo potěšit kromě možnosti se dlouze louhovat ve vodě, byla dostatečná zásoba alkoholu, abych se mohl louhovat i v něm a užívat si lehkého toku myšlenek jím způsobeným. Ovšem který zaměstnavatel by svému zaměstnanci podstrčil láhev?

O jeho dobrotě, hlouposti či naivnosti by se dalo přemýšlet.

A já vlastně ani tolik netoužil pít. Spíše jsem chtěl uklidnit svou pokožku, namazat se a zbytek času odpočívat. Abych v určený čas na svého pána udělal dobrý dojem. O to více jsem se musel snažit, že jsem netušil, co bude náplní mé služby u něj...

Hudba, hologramy, prcek a... kdo ví co přijde dál?! PART 3

Klíč a správné dveře? Celkem úleva... ale záleží jen na tobě... Ten šramot trochu zesílil a možná bys nejdříve obhlédl, zda je i zbytek bytu pustým stejně jako chodba. Možná, že kdyby ses k tomu odhodlal, zjistil bys, že v kuchyni stojí průměrná... průměrnější než průměrná linka. Žádný stůl ani židle. V koupelně je jedna sprcha, pofidérní zrcadlo, umyvadlo a někde by se našel i záchod. Naopak v ložnici, odkud se ozýval šramot byla jen obyčejná komoda ze světlého dřeva, postel - pro jednoho luxus pro dva dostačující.

Předpokládejme, že jako správný voják jsi byl zkontrolovat ten šramot. Kdo ví co to může být? Předpokládejme, že jsi i otevřel dveře a nešpehoval klíčovou dírkou. Je to přece nyní TVŮJ byt ne? Tak proč se ostýchat...

Sotva tak učiníš, zjistíš, že nejsi sám - a to doslova. Na zemi můžeš zahlédnout krabičku, která zřejmě produkuje to matné světlo hologramů toho... no posuď sám.

odkaz - ten uprostřed, víme?

To stvoření se mezitím dostalo do fáze, kdy zavřelo oči a společně s hudbou, která se nyní spustila si začalo zpívat. A HODNĚ hlasitě.

Tak teda šmoulinka už vaří makarony,
Ví, kdy je cedit, jak je voda osolená.
Jen ona umí dobře vařit makarony -
- héééj makarony!

K tomu všemu tančil příslušný tanec. Asi neslyšel tvůj příchod, protože s klidem tančil dál. A s ním i ten velký zástup hologramů. Skvělá párty... nemyslíš? To, že měl na sobě klaciský elvisovský obleček plný lesklých věciček... zpíval asi jako vlkodlak v delíriu... k smíchu? K pláči?

Rozplakat se? Utéct? Japonci jsou divní...

Spokojeně jsem vešel do svého bytu a ještě spokojeněji si užíval to ticho, prázdno a klid, než jsem si všiml šramotu. Nezdržoval jsem se tím, že bych se svlékl, protože jsem nejprve chtěl zjistit, jak byt vypadá, abych se rozhodl, zda si věci uložím přímo u vchodu a nebo je uskladním někde jinde. Na své oblečení jsem byl zvyklý, takže by mi v něm nedělalo problémy spát ani na lavičce v parku – necítil jsem nutnou potřebu si je sundávat, dokud neuvidím sprchu a nepustím si v ní chladivější vlažnou vodu.

Mé věci byly položeny hned do předsíně, to jsem také uvítal. Mast bude potřeba. Někdy jsem přemýšlel, zda mne nemohli „vyrobit“ lépe bez problémů s kůží, ovšem teď tomu tak nebylo.

Kuchyň mne příliš nezajímala, nikdy jsem nebyl moc dobrý ve vaření - to nějaké bistro poblíž bylo důležitější (na japonskou kuchyni jsem se těšil). Koupelna byla středem mého vesmíru a pokud měla sprchu, byla dostačující, i když takové pohodlné vaně bych si dal také říct. Doufám, že někde poblíž mají nějaký nechlorovaný bazén! - přál jsem si v noční uvolněnosti.

A pak ložnice. Starost o vybavení pokoje hned zabila přítomnost toho malého čehosi, co narušovalo můj byt. Měl jsem rád ticho. Jako kdyby nestačilo, že jsem přišel o své velice dobře zařízené doupě v Moskvě. Ale ještě mi sem podstrčili nějakého pofidérního švába!

Japonci mají divné zvyky a oblibu v maličkých věcech. „O! Господин!“ (něco ve smyslu „O, můj bože!“)

Počkat... Byl jsem vůbec ve svém bytě? Klíčky přece pasovaly.

Dupl jsem, toužíc upoutat pozornost „skřítka“, avšak on byl tak zabrán do svých „makarónů“, že mne zcela přeslechl. Přiklekl jsem ke krabičce a vzal ji do ruky. Tohle zemětřesení přece na mne muselo upoutat pozornost, nebo ne?

Bla bla bla... PART 4 - Finální?

Tím, že jsi zvedl krabičku jsi z pokoje vymazal jeho kopie. A také jeho hudba měla "skok". TOHLE jeho pozornost již upoutalo. Otevřel oči a bylo štěstí, že nevypískl zděšením. Kdo ví, jak bys unesl tohle?!

Hej já tě přetrhnu! Rozcupuju tě na hadry, to budeš čubrnět! Byl jsem v nejlepším a voni přijdou, vyrušej a ještě si můžou zkusit tvářit se ublíženej jasné?!

Já jsem totiž móc voddanej služebník víme? A to že hlídám, než se oni uráčí dorazit je sice rozkaz, ale nějak jsem se zabavit musel ne? Než se dostal k této větě vytáhl jakými minipapír, asi s tvou podobiznou aby se ujistil, že nemá být ještě drsnějším vyhazovačem.

A aby oni věděli... kdyby tohle, rozpřáhne ruce a vlasy vypadají stále víc rozježeně... asi jako zadek dikobraza, nebylo jejich, nedržel bych se jasné? Takové jako on si dávám k snídani. Kdybychom byli jinde, v jiné době, na jiném místě, jistě by odnikud vytáhl dýku a jal se začít "ostrou" manikůru. Drsné gesto, drsný výraz, ale takhle? Snad jen ten výraz.

Ehm...

Poslouchal jsem jeho projev snad možná i s mírným zděšením, avšak hlavně jsem v první chvíli vůbec nerozuměl tomu, co říká. Až poté mi zpětně docházel význam jeho slov. Ještě jsem tolik na japonštinu skutečně zvyklý nebyl, aby někdo na mně chrlil nějakou hantýrku.

Takže to zde pro mne hlídal? Nu, tedy dobrá, měl bych se mu omluvit.

„Netušil jsem, že zde najdu někoho takového jako... ty,“ zaváhal jsem nad tím, zda bych neměl náhodou tomu stvoření vykat, ale s ohledem na jeho velikost. Ne, navíc byl také jen sloužícím a ne pánem. „Omlouvám se.“

Můj výraz nemohl přečíst, protože ony brýle neprozrazovaly nic o očích a ústa jsem měl přisně stažená u sebe. Netvářil jsem se zkroušeně, ani nic jiného. Prostě jsem akceptoval jeho přítomnost. A příliš slov ode mne také nemohl očekávat, nikdy jsem nebyl hovorný.

Odkašlal jsem si. Avšak vůbec jsem nevěděl, co dál říct. Položil jsem jeho krabici znovu na zem a zůstal u ní klečet. Sundal jsem si čepici, brýle i šál, aby mne mohl lépe identifikovat, protože jsem nestál o žádné komplikace. „Vasilij Fjodorovič Morozov,“ představil jsem se.

Nyní ale už skutečně KONEC!

Heh... tak to jsem nečekal věděj? Ale jsou milej, že se představili. Věděj oni, že jsem jen služebníček... a tohle nebyl jedinej džob co sem tu měl.

Teďka mě budou muset pustit k sousedovi, páč mám pro něj dopis vod páníčka. Zamával s bílou obálkou ve své malé ručce.

Sono by se jim určitě zamlouval... jó to jo. Ale oni asi budou chtít vědět i moje ctěný jméno. Takže pro přístě žádnej Ty, ale Bodmin - smějou se ne? Ale kumpáni mi říkají B (Bí - stejná výslovnost jako v aj. Včela, takže on je fakt jako Osina v zadku).

Mezitím co mluvil si svou krabičku sbalil a po skončení proslovu šel neomylně ke dveřím. Tak zatím páčko, já mizím za cinkálkem vedle.

Slyšel jsi či viděl jak za ním zapadly dveře. Podivný mini-slouha. Ukecaný, "zdvořilý" a s neodolatelným "šarmem". Co nyní podnikneš je jen na tobě. Můžeš si dát sprchu a opečovat svoje tělo, nebo si rozebrat své kufry. Nebo... co já vím?! Prostě dělej co uznáš za vhodné.

Prázdno?! Opravdu?

Chvilku jsem zůstal se dívat na dveře, než jsem vydechl a pro sebe se usmál. Možná mne v prvním okamžiku jeho přítomnost překvapila, avšak nyní, když odešel, již mne tolik ten fakt nečekanosti nebral.

Přesto jsem se raději zaposlouchal do zvuků svého bytu, abych náhodou nepřehlédl nějakého skřítka, který mi tu má poklízet, nebo bůh ví co ještě, avšak s potěšením se nic neozývalo, tudíž jsem byl naprosto sám. Vydechl jsem si a zvedl se.

Nejprve jsem přenesl své věci do ložnice ke skříni, do níž jsem si vyskládal to nejpodstatnější. Tedy oblečení na zítřek – ne, že by se tolik lišilo od toho, co jsem měl na sobě teď a že by mi záleželo na tom, jaké zítra bude počasí – a něco příjemného na spaní. Poté zbývalo vybalit jen župan, přičemž mi myšlenky trochu zavanuli k tomu, zda by mi „Pán“ nechtěl darovat nějaké hezké kimono; velkou osušku, potřeby na umývání a krémy. To vše jsem si také chystal odnést do koupelny.

Vysvlékl jsem se již v ložnici, jen spodní prádlo jsem si na sobě nechal, a pak se vydal užít si sprchy. Ani by mi nevadilo, kdyby nebyla teplá voda. Raději jsem měl studenou a „čerstvou“, než abych se pod ní pařil. Změkčenou a oživenou kůži jsem ošetřil příslušnou noční mastí, poté jsem se zabalil do županu a šel zpět do ložnice.

Všude jsem cestou pozhasínal, protože jsem neměl náladu si nic víc chystat. Přece jen ráno v jedenáct hodin budu již dávno vzhůru, takže vše potřebné mohu zařídit tehdy. Navíc jsem nechtěl na svůj pokoj upozorňovat v noci světlem. Raději, aby vypadal jako neobydlený – zvyk z minulého bydliště –, hlavně pokud skutečně jej nemám vůbec zařízený.

Pokud budu dostávat nějaké peníze, několik maličkostí bych přece jen měl koupit... - tím jsem měl namysli lepší povlečení, protože to tady mne nepříjemně škrábalo.

Brzy jsem usnul.

Čekání za dveřmi... je tak úděsné!

Kancl šéfa byl až v posledním patře - hezky nahoře, s výhledem pro který by někteří i zabíjeli. Tmavé dveře, mosazná klika. Stůl slečny Aiko, jeji krása a pak... pak krása větší skrývající se za dveřmi, které vedly do velké prosluněné místnosti.

Dominoval jí tmavý masivní stůl - který jistě skýtal mnoho využití, že? Zdobné křeslo, pár dokumentů na dosah ruky... u zdi velká knihovna s nesčetnými svazky.

A tam, u velkého okna stál ON. Otočen zády, zřejmě hledíc dolů. Jsem rád, že plníš má přání tak rychle. Vskutku.

Mám pro tebe novou práci - jistě se ve své kanceláři musíš nudit no ne? V tu chvíli se otočil a usmál se.
Zítra sem dorazí nový pracovník - křehká víla - chci abys zanesl její profil do své databáze a pak se pokusil najít něco o tomhle... mladíkovi. Podá ti Simonovu fotku se jménem.

Bylo to... no prostě bylo

Změřil si pohledem vzdálenost a snad by se i zamračil, kdyby skutečně chtěl, ale ve společnosti tvé matky se cítil... prostě skvěle. Navíc, to že tě nemohl vidět ani vídat... vláda je prostě drsná záležitost, mno.

Ale teď je tady... silný, krásný a jen tvůj a matky.

Ahoj... bojíš se mě snad? Je sice fakt, že jsem tu DLOUHO nebyl, ale zkus pochopit, že práce pro vládu je... nelehká. Nepřátelé hledají skulinu a rodina se jí většinou stane - skutečně jsem nechtěl aby se tvé matce něco stalo. A poté i tobě. Odpusť. Nejistě se usmál a čekal kdy mu na hlavu spadne meteorit tvých slov.

Několik nedokonalostí.... ale, CO je v dnešní době dokonalé?!

Ano, ty jsi usnul, ale ten kapesní mini-slouha měl ještě práci. Sotva vylezl z tvých dveří, popšel pár kroků a zabušil na dveře souseda. Jak on ho to nazval... Sono? Ano, Sono. Význam toho slova není nyní podstatný - to co je podstatné se dozvíš včas.

Kdybys byl vzhůru nebo za dveřmi možná bys i něco slyšel, ale takhle?
Hlas Bodmina byl stejný, jen s trochou pokory a respektu. Hej Sono! Věděj, že chci taky spát ne? Vylezou z tý postele, nechaj tam to co tam je a jdou si pro obálku! Vskutku bys toho slyšel hodně, ale nyní je to jen mezi B a sousedem.

Ta obálka obsahovala krátký vzkaz typu:

Za hodinu u mne v kanceláři, drahý Sono. Neodkladné dořešení záležitosti s Akumou.

S láskou,
Arisu

Možná, že tato noc byl vskutku divnou - měl jsi tolik přání, alespoň k zařízení bytu a ta nebudou splněna dříve než zítra dopoledne. Nemilé...

Ale filler pokračuje, takže... Nyní se tvůj soused nacházel ve výškové budově, kterou vlastnil Arisu a jeho klan (rodina). Velká místnost byla vyvedena v tmavších odstínech a tak světlo mohlo dovnitř pronikat jen velkým oknem, které stejně nyní ukazovalo jen "tmu" a neony.

Uvnitř místnosti se nacházel tmavý stůl, který se zdál být už na první pohled bytelný. Kolem něj několik židlí, ale nyní byly obsazeny jen dvě. V čele seděl Vůdce a naproti němu Akuma, kterému se říkalo i Umělec, ale Bodmin by mu jistě škodolibě říkal Poetic. Nyní ale v místnosti nebyly žádné kapesní bytosti ani jiní sluhové. Jen ti tři, světlo zářivky, které nepronikalo skrz těžký závěs na okně ven a také tu byl jejich malý problém.

Vítej Sono. Jsem ráda, že jsi přišel i když tvůj postelový mazlíček jistě nadšen nebyl. Na tváři se mu mihl úsměv.

Víš jistě, že zítra odjíždíš do našeho tábora, kde napravujeme nezvladatelné jedince... to co jsi provedl posledně mému oblíbenému podřízenému byl poslední kapka. Vlídný tón.. i když, mohlo to dopadnout hůře.

Nechci se zahrabat na nějakým táboře. Jsem Akuma prokristapána!
Hele, kdysi se nám tam líbilo. Před lety jsme tam sami jezdili ukázňovat. To se do hovoru zapoji i Sono, který zabral první židli, kterou uviděl.
A navíc uvidíš strejdu Orochiho. Škodolibostí Vůdce prostě nešetřil.
Cha, nemůžu se dočkat. Akumovi se tam zřejmě fakt nechtělo...
Tak hele, zrovna teď jsi pro bulvár sousto, a můj otec s tím má problém, což znamená, že i my s tím máme problém. A opět Vůdce.
Já tedy s tím problém nemám... MY s tím máme problém! Po chvilce zamyšlení svůj názor vyjádřil i Sono.
Tenhle camp tvou reputaci napraví. Je to PR, tak se snaž! Je tam čerstvej vzduch. Vůdce se nadechl. Opálíš se. Škodolibý pohled si prostě odpustit nemohl.
Nemoh bys mi tam stlouct ptačí budku? Květinář se nezapře....
Vůdce si jen povzdech a hříšník mu věnoval udivený pohled.
Pfff... JEDNO slovo - Polib si. Jasná hříšníkova odpověď no ne?
To jsou DVĚ slova. Naznačil mu prsty počet - on o tu budku asi opravdu stojí.
Mimochodem, řekli jsme mému otci, že ten nový co zítra přijde bude po tvém návratu spolupracovat s tebou, aby měl otec jistotu, že nic neprovedeš...
COŽE?!

Ale nyní jsme přece u tebe v bytě... noc byla k přečkání i se škrabavým povlečením. Slunce e začalo líně sunout zpod obzoru a barvit svět do denních barev. Možná ještě spíš a možná jsi vzhůru - jeden nikdy neví. Jedno je ale jisté - mají pro tebe přijít až v jedenáct, takže času dost na cokoliv.

Ředitel a krapet nermavné myšlenky..

Cesta výtahem až do posledního patra je otravná.. a zdlouhavá.. co v něm chcete dělat.. dloubat se v nose?! Taky možnost.. ale nejsme přece prase.. Vstoupil sem do pracovny slešny Aiko, s ůsmevem mi kývla na pozdrav já jí úsměv i kývnutí oplatil..
Zaklepal sem na dveře ředitele a poté vstoupil. Za tuhle kancelář by vážně vraždili miliony lidí.. naštěstí mezi ně neptařím..
Díval sem se na ředitelovy záda, s chladným a neutrálním výrazem, jako vždy. Když se otočil.. zrovna sme přemýšlel o tom stole.. Ředitel, kancelář, stůl, proplétající se nahé těla.. A dost!
Zastavil jsem svoje myšlenky.. a mírně zavrtěl hlavou abych se vzpamatoval.. Ano jeho úsměv je okouzlující.. ale to všechny, od každého pěkného muže ne?
Přijmu odněho složku od víly a fotku s chlapcem.
Simon y Ariosto?
Přečtu si jméno. Ředitel po mě chtěl už chodně věcí, ale nikdy nic tak.. zvláštního? Chvilku rozmíšlím, jeslti se ho mám zeptat.. nakonec si řeknu, že zvědavost přece není tak špatná ne?
,,Můžu vědět na co to potřebujete?" Zadívám se ředitely do očí s poněkud překvapeným.. a nevinným výrazem ve tváři.

Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala

Lístky modrých růží plavaly na hladině klidné řeky. Jemný vítr ji hladil po průzračném povrchu a tiše nechával plout flotilu cenných loděk, na niž jako slzy ulpěla rosa. Ráno, tiché a nevtíravé, s nedostatkem ostrého světla, pouze s přítmím zvěstujícím brzké rozednění.

Stál jsem na mostu nad řekou a nechával vítr, aby se opíral do mých vlasů. Oblečen jsem byl lehce, jen tmavomodré šaty z hedvábí a krajek. Nejkrásnější přepych, jaký jsem si mohl dovolit. Ty šaty byly dárek a mou povinností je bylo nosit. Nohy jsem byl bosé a od kolen níže odhalené světu. Hladká kůže se leskla svou světlostí. Byla jako sníh, který ovšem scenérii ruské krajiny nyní chyběl.

Opíral jsem si ruce o kovové zábradlí na mostu a bez hnutí poslouchal, jak se ke mně přibližují kroky. Rázné, mocné, věděl jsem, kdo je za mnou ještě dřív, než položil své jemné dlaně na mé boky. Zašeptal mé jméno a políbil mne na šíji.

Měl právo si mne brát, kdykoliv chtěl. Mohl po mně chtít, abych byl čímkoliv. A já jsem ho musel poslechnout, protože jsem byl „vychován“ jen pro něj.

Položil si hlavu na mé rameno a já cítil, že se usmál. Úsměvy u něj nebyly časté. Dělal jsem pro něj mnoho věcí a téměř všechny by se daly označit za zrůdnosti, ten zbytek by snad jen někomu mohl připadat nechutný. Ani tehdy jsem nechodil v šatech, jen když jsem byl „doma“. Rád mi připomínal, že jsem z rasy „společnic“. Musel jsem být pro něj krásný, přestože jsem jednal tolik bezcitně, kolik po mně chtěl.

Chytl mne kolem pasu a já jsem si všiml, že v rukou drží krabičku. Byl jsem zvědavý, avšak nedovolil jsem si tento pocit projevit. Čekal jsem. Víc se na mé tělo přitlačil a dlaní mapoval mé stehno. Mohl si brát vše, co chtěl. A přestože to byl právě on – pro jeho vlastní přání –, kdo mi vzal mou „výrobní“ čistotu, nebyl mi tolik odporný, jak by mohl, když se uváží, že byl bezohledný. Ovšem nechoval se tak vždy.

A já byl mladý. Čerstvě propuštěný do skutečného světa.

Otočil jsem se na něj a nechal zbytek růže, aby odplaval. Modrých růží bylo všude plno a „Pán“ byl rád, pokud jsem je trhal. Líbil se mu ten pohled, kdy je držím ve svých bílých rukou a snad měl i potěšení z toho, když mi trny pohmoždily hebkou kůži. Políbil mne. „Mám pro tebe dárek, abych byl vždy s tebou,“ ukázal na krabičku.


Můj spánek byl nerušený. Nespokojeně jsem se převaloval v drsných přikrývkách až do rána, které se blížilo až příliš rychle a s prvními slunečními paprsky jsem se probudilo. Sevřel jsem přívěšek modré růže, co jsem měl na krku, jak jsem se potřeboval ujistit, že tam stále je a klidněji vydechl.

Mnohokrát jsem si jej již odepnul, mnohokrát zahodil, ale vždy mne cosi nutilo, abych si ho vrátil na jeho místo. Vzpomínka... Kým jsem býval, kolik citu jsem dokázal chovat ke svému „Pánovi“ a také znak toho, že jsem nyní zatvrzelý a patřím sobě.

Jediný protest, co jsem si mohl dovolit jako podřízený.


Trvalo mi nejméně další půlhodinu, než jsem vstal. Opakovala se večerní procedura, kdy jsem se osprchoval a namazal mastmi. Tentokrát ovšem jinými, abych vydržel být na slunci. Nejsilnější opalovací krém, co používají lidé, by byl bezcenným oproti tomu, co používám já.

Oblékl jsem se do černých kalhot, bílé košile a dlouhého černého svetru, nebral jsem na sebe uniformu, protože jsem chtěl využít čas, který jsem měl do toho, že si mne „odvedou“, abych si zašel nakoupit. Obchod nebylo těžké najít a snídaně byla chutná, protože jsem dlouho nejedl. Sladké pečivo asi nepatřilo k jídlu, co by měly jíst soumračné víly, ale... já jsem ho měl rád.

Dojedl jsem dříve, než jsem se vrátil do bytu a tam jsem si vysvlékl svetr... a přichystal uniformu. Dál jsem jen čekal, než si mne vyzvednou.

Správný zaměstnance? Ten se jak se zdá dnes těžko hledá.

Jsi zde ředitelem ty, nebo já? Navíc, to co je v zájmu firmy a našich úkolů je nutné, takže v tomto ohledu jsou otázky zbytečné. Pokud zde chceš nadále pracovat... po tváři se mu mihl úsměv.

Zalistoval několika papíry, které byly úplně nahoře, jako by ještě něco hledal, ale to se tebe již zřejmě netýkalo.

Nu, pokud tě to uklidní, je to chlapec... díky kterému bychom mohli získat pro naše účely skvělého anděla s mimořádnou pracovní oddaností. Víš přece, že můj otec si potrpí jen na ty nejlepší...

Nová nabídka?

To bych ani nečekal... nasadil otrávený výraz. Ale mám pro tebe, tedy VÁS, nabídku. Byl jsem propuštěn ze služby a naskytla se mi jedinečná nabídka - to že je lukrativní jde stranou, ale je na druhém konci světa. Když jsem byl zde, bylo to ještě relativně blízko, ale kdybych přijal onu nabídku - vskutku o tom uvažuji - byla by ta déle mnohem větší. A byť jsem dříve nemohl, pak už by to bylo téměř nemožné.

Nic lepšího asi vážně neměl. Ale na druhou stranu - co tady? Být vrbou pro dívky? Jinde bys mohl začít jinak, lépe a tvůj talent by byl opravdu doceněn. Navíc... kdo říká, že bys musel dále trpět ty věčené smutky, problémy a nezdary druhých, které ti jsou vyprávěny?

Tshe! Ještě svého otce sem tahej..
Ale nedal sme nic na jevo. Pořád ten chladný výraz.
,,Děkuji.." řeknu jenom,pousměju se a zmizím. Když se vracím zpátky do své kanceláře, pozorně si prohlížím fotku. Celkem pěkný kluk.
Když dorazím do kanceláře, sednu si k počítači.. dám do počítače profil té víly a nakonec začnu hledat informace o tom klukovi.

S cizí existencí, v cizím pokoji, v cizím bytě... v neurčitý čas

Slunce, které neproniká skrze tmavé závěsy do pokoje, který jsi nyní okupoval. I když... tvůj? Tenhle poukazoval na rozhazovačnost majitele - velká postel s černým saténem. Vkusné obrazy na stěnách a tmavý nábytek ve světle vymalované místnosti. Možná jsi si těchto maličkostí všiml již.. včera? Dnes ráno? Kdo ví...

Studovat medicínu a být upírem musí být jistě nelehké, ale kdo ví? Je to TVOJE volba. To, že jsi včera měl náladu se bavit a najít si hračku nemohlo snad ani jinak skončit. Pamatuješ, že by tě kdo kdy odmítl? Jsi ten nejdokonalejší predátor, jakého tento svět má.

Tělo vedle tebe je příjemně teplé, takže to zřejmě bude něco živého. Snad... i zombie může v mezích možností hřát, no ne? Ale tohle se hýbě... a má to sněhově bílou pokožku. Vzpomínáš? Toto sis včera vybral v Černém lotosu. Na pohled milá existence. Anděl - tvrdil. Ale jeho sněhově bílá kůže a černé vlasy s několika peroxidovými pruhy mohly něco dokazovat. To co nyní provedeš je jen na tobě... můžeš ho probudit, můžeš si cucnout, můžeš odejít... je to jen na tobě.

Snídaně? Vy si představíte koblihu, já pár deci A+

"Hmm..." zabručím a převalím se na bok. Pomalu, a neochotně, otevírám oči.
Přede mnou je černo. Fajn, otočím se obličejem ven z polštáře. A co vidím před sebou? Vkusně zařízený pokoj, kvalitní materiály a hlavně fakt, že to rozhodně není můj pokoj.
Přetočím se na druhý bok a prohlédnu si stvoření spící vedle mě. Přesně podle předpokladu tam opravdu je. Zatím se tváří, jako že ještě spí. Jestli to hraje netuším a je mi to dost jedno.

Po chvilce se zvednu a nechám andílka ještě spát. To že mě vzbudilo slunce znamená, že už je stejně pozdě někam jít. Navíc jeden den vynechaných přednášek mě nezabije. Bereme krevní oběh a o tom i něco málo vím.
Zamířím do koupelny a dám si dlouhou horkou sprchu. Je mi jasné, co jsme dělali v noci, i když si na to moc nepamatuju. Vždycky, když si jdu najít nějakou hračku, tak to takhle skončí. A ne že by mi to vadilo.
Alespoň že nemam kocovinu.
Probleskne mi hlavou, když na ni dopadá proud vody. Zjevně jsem zas tak moc nepil.

Z koupelny vyjdu po dobré třičtvrtě hodince. Hlavu mám vysušenou a jsem oblečený do toho, co jsem našel vedle postele na zemi, tzn: Má světle hnědá košile a džíny. U džín si nejsem zas tak moc jistý, jestli jsou moje, ale z těch dvou, co byli na výběr, mi padli líp.
Zadívám se ještě na postel, jestli tam ten někdo spí a pokud ano, tak se k tomu někomu skloním a přičichnu mu k vlasům v týlem, respektive ke krku. Potom začnu hledat očima, jestli jsem se náhodou včera večera večer nekrmil. Pokud ano, tak ho nechám být a vydám se domů. Pokud ne, tak jen tak, jako trošičku místo ranního kafe, vycucnu. Ale fakt jen trošičku. No a pokud je dávno vzhůru tak... mu popřeju dobré dopoledne a zpakuju se domů.

Neblahé tušení? Pouze odvolání na neurčito...

Opravdu tvoje zamračení tušit nemohl, ale byl si jist, že nejsi nadšen. Odpusť, ale tohle JE naléhavé... můj zaměstnavatel mě odvolal mimo stát pro vyřízení několika záležitostí. Nerad bych, abys přišel domů a našel tam jen vzkaz. To, že by v tuto chvíli pokrčil rameny a omluvně se usmál si můžeš jen domýšlet. Doufám, že to přežiješ... kdyby něco, můžeš se ozvat. Budu muset, přibližně za hodinu, odletět a tak jsem ti to chtěl říct.

Ale ještě stále nezavěsil, takže máš možnost reagovat. Cesta domů by ti zabrala přibližně 30 minut a on by doma již stejně nebyl. Našel bys tam leda tak vybrakované šuplíky a skříň, což by značilo, že to odvolání bylo vážně narychlo a v mezích možností naléhavé.

Můžeš si myslet o tomto rozhovoru co chceš... tvoje hodina bude stejně za chvíli končit a další budeš mít až... zítra. První den není přetěžován nikdo. A navíc... ten učitel je mírně řečeno, zvláštní.

Malé... překvápko či raději noční můru?

Tvé přání toho zmizet nepozorovaně a NAVÍC si cucnout... trochu moc ne? Navíc, z toho prcka, který o sobě tvrdí, že je anděl, bys měl mít tak trochu respekt. Jeho rasa je sice záhadou, ale to, že je to mazlíček Akumy se ví celkem dost dobře. Takový... postelový mazlík.

odkaz - druhý z levé strany xP

odkaz

Jeho přiměřeně dlouhé černé vlasy, s několika peroxidovými proužky byly vpravdě až střízlivé oproti jiným existencím, které znáš. A lidé mnohdy lepší nejsou.

Tvá návštěva koupelny byla celkem uspokojivá, jen smůla, že se to pískle vzbudilo. Sotva jsi vylezl, mohl jsi vidět jak se protahuje. Jeho vcelku pohledný obličej nemohl nikomu z trojice konkurovat, ale každý mazel je dobrý mazel.
Navíc, kdo ví za Co nebo KOLIK jím je? Ty pro ně JEN občas pracuješ... a tak je můžeš párkrát vidět, ale co jsi mohl odtušit Arisu je zvíře, Akuma umělec a Sono... takový drahoušek - nejmilejší z nich s velkým smyslem pro humor.

"To už máš v úmyslu jít?" Lehce nakolil hlavu ke straně a jeho hlas se nejvíce podobal zurčícímu potoku. "Ale čiň jak myslíš... stejně... můj pán bude ještě týden nedostupný... ne že bych očekával tvůj návrat. Ten včerejší kousanec... ovládej se ano?"

Chceš podrbat mazle?

Když se vracím z koupelny, tak si trochu povzdechnu. Princeznička už se nám probouzí ze spánku a pomalu se zvedá. Zároveň s tím, jak se zvedá a ukazuje mi svou tvář, mi docházejí souvislosti a ne že bych z nich skákal radostí do stropu.
Trojička... lucker. Fakt že jo. Já musím vybrat zrovna tohohle andílka z těch všech, co tam byli. Akumův mazel. No alespoň, že zrovna Akumovi by to nemělo vadit, bejt Arisův, asi bych se měl chvilku chovat slušně.
Dojde mi, že vlastně neznám jeho jméno. Ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo, ale pokud by se někdo z Trojky ptal, tak by to mohl být trochu zádrhel. Uvažuju o tom, jestli se ho mám na to zeptat, když začne povídat.

"Ale to by to nebylo ono," mrknu a olíznu si rty, "Ale jestli na tom opravdu trváš... zatvářím se jako smutné štěně, "Tak máš stejně smůlu!" dodám a vypláznu na něj jazyk.
Potom se na chvilku pozastavím. Uvažuju o tom kam jít. Na školu je už moc pozdě, navíc tam dneska opravdu jít nepotřebuju. Zůstat tady se mi taky nechce. Neměl bych tu moc co dělat a nuda je to nejhorší. Doma? Minaki (spolubydlící) tam určitě nebude. Ta bude ve škole se šrotit, protože na rozdíl ode mě sotva prolejzá a ještě musí makat...
Kolikátýho vlastně je? Neměl bych začít přemýšlet o další práci. Minaki vždycky hrozně řve, když musí platit za mě. Ale že by se mi zrovna dneska chtělo jít pro práci od Trojičky.. No asi nemám na výběr. Ostatně všechno je lepší než nuda.

"Jo půjdu," pošlu mazlovi vzdušný polibek, "Musím pracovat, ale možná se tu ještě v průběhu týdne objevím," dodám a zaryju si to do paměti, kdybych náhodou měl cestu kolem a nechtělo se mi do baru.
Potom ale už jen vyjdu ven a zamířím na ulici. Zafouká vítr a já si přitáhnu košili víc k tělu. To že svítí sluníčko nic moc neznamená. Zamířím proto nejdřív domů pro nějakou bundu a potom pro tu práci... bohužel.

Nová práce... něco... nudného?!

Anděl jen pokrčil rameny. Trojce měla hafo věrných a oddaných. Ale, kdo by se divil? Existence vždy přitahovala moc, síla a krása. A oni... oni tohle měli.

Ale ta cesta domů se také dala přežít... možná jsi myslel na mazla a nebo na jeho krev? Možná na novou práci a Trojci? Občas jsi dostal "pozvánku" aby sis pro práci přišel - většinou ji donesl jeden ze sluhů. Ale co jsi si stačil všimnout, nikdy ji nedonesla kapesní víla, která patřila Arisovi. Kdo ví proč...?

A dnešek se řadil k těm, kdy na tebe vzkaz nečekal. Ale i bez něj jsi věděl, že půjdeš. Peníze jsi potřeboval... nebo ta fúrie bude mít zase hafo připomínek.

Dopravní prostředek jsi mohl zvolit jakýkoliv. Jejich "tower" jsi znal... celkem dobře. Vstoupit, ohlásit se a pak výtahem do jednoho z nejvyšších pater, čili 20.. Tam jsi našel správné dveře a za nimi možná prohodil pár slůvek se slečnou Akiko - sekretářkou Arisa. Celkem pohledná dívčina. ale kdo ví co to bylo za rasu?!

"Pan Hashimoto vás očekává..." A s tím ti pokynula ručkou s dlouhými nehty, že můžeš vstoupit. Neučinil bys tak? k čemu bys pak tedy vážil takovou cestu do centra města?

Ale jako bys tu místnost za dveřmi neznal... tmavá podlaha, tmavý masivní stůl a na stěnách skleněné desky s vyobrazením sakurových kvítků ve větru a několika pestrými motýli. A za stolem on... nejhlavnější z Trojce.

Dráždit hada bosou nohou je to nejlepší, co můžete udělat... ale jen pokud jste já

Ať žije metro. To je motto, kterým se, ač nerad, řídím. Pořídit si auto by znamenalo, že bych pro Trojičku musel odpracovat víc, než je nutné a tudíž jsem si tento luxus odepřel. Ačkoliv řidičák mám.
Vystoupím pár ulic od "toweru" a dojdu k němu pěšky. Vevnitř je to všechno nóbl, no co byste taky čekali od "nelidské" smetánky. Výtahy samá mosaz a všechno se leskne. Člověk by z toho málem oslepl.
Vyjedu až do 20 patra a zamávám Akiko. Mrknu na ni při tom. Je to kus, i když ženská, a někdy by mě celkem zajímalo, jak chutná.
"Je mi to jasný," odvětím na její zbytečnou větu. Vždycky mě čeká, protože vždycky ví, kdy přijdu.
A všechno se teď na chvilku změní v šílené kolečko čehosi, do čeho bych nejradši nikdy nevstoupil.

Stisknu kliku od Arisovi soukromé kanceláře a vejdu na půdu, kde i já musím být opatrný. Ne že by to v mém chování bylo znát.
"Aloha Arisu," řeknu a zamávám pohlednému, velice pohlednému šéfovi všeho nelidského, co se děje v Tokiu ale i jinde. Formální koncovku vynechám úmyslně.
"Co pro mě máš?" zeptám se rovnou, protože tu nechci ztrácet více času, než bude nutné.
Dostat práci a honem vypadnout.

Nudná pracovní nabídka - PART 2

"Vidím, že jsi nedočkavým... ale provokace je u tebe jev celkem běžný... Sona bys tím možná i potěšil, ale dnes jsi tu pracovně, že?" Úsměv, který se mu mihl po tváři byl vše jen ne milý a hřejivý.

A pak jako vždy jsi viděl to stvoření... malé, ve stříbřitém svitu a poletující kolem svého pána. Věděl jsi, že je mu nablízku vždy, když mu to není výslovně zakázáno. A ono na slovo poslouchá.

Tady, Takashi se s tebou tak "dlouho" neviděl... copak bys mu upřel tu radost? Nevinný úsměv a mírné naklonění hlavy ke straně. Navíc, tento měsíc se zdá, že budeš mít práci více než nudnou... zdá se, jako by naše aktivita byla v krátkodobém útlumu.

Ale k věci - potřebuji abys udělal jednu pochůzku... z laboratoře v Ginze přineseš jednomu konkrétnímu člověku zapečetěné informace a několik vzorků. JE to důležité byť nudné... bereš? Nebo bys snad počkal a něco... řekněme... lepšího?

Víla?... A proč né

Arisova odpověď je sice v rámci možností přátelská, ale ten úsměv si mohl odpustit. Přesto já se usmívám stále dál a nenechám se jen tak rozhodit. Přeci jen, už sem chodím nějaký ten pátek.
"Už to tak bude," přikývnu a popojdu blíž k jeho stolu. Jestli tam má nějaké křeslo, tak ty stoupnu za něj a opřu se. Sedat si nechci.

Pak vyletí jeho kapesní víla a postará se tak o druhý zdroj osvětlení.
Radioaktivní ďáblík.
Uchechtnu se a sleduju ji. Vím, že ji Arisu nikdy nedá moc z ruky, a to by se mohlo stát základem mé další provokace. Kámen úrazu, že tohle bude vyžadovat, alespoň minimální spolupráci oné víly a ta se na to zatím netváří.
Ale však ono to půjde. Překecat ji, by nemusel být zas tak velký problém. Horší bude, že budu muset počkat, až se vzdálí od Arisi. No... času mám dost.
Zamávám na vílu a zazubím se.

Nudná?!
Vytřeštím oči. Šel jsem sem přece proto, abych se nudě vyhnul.
Ale nudná znamená, pokud možno málo problémová a mohl bych ji mít rychle z krku. Navíc něco doručit by neměl být problém, když mě při tom nebude honit smečka nasraných vlkodlaků a podobně.
"Beru to," povzdechnu si, ale nepřestávám se usmívat.
Jednou rukou si prohrábnu vlasy a čekám, až dostanu detaily k práce, abych mohl vypadnout.

Na vlastn pěstí

Postávám u okna vedle umyvadel a lehce zamračeně hledím ven na školní dvůr, aniž bych vnímal hemžící se studenty. Poslouchám, co mi otec chtěl povědět. Je to vlastně takové rozloučení. Svým způsobem je to od něj milé. Zase tak lhostejný mu nebudu. Moc dobře ví, jak mi ze života zmizela máma a snad nechtěl, abych se vystrašil, že vzal do zaječích i on. Chápu to a nic nenamítám. Povinnost je povinnost, nelze se proti tomu odvolávat, pokud si chce udržet místo v práci a já už jsem dospělý. Vlastně...který kluk by nebyl rád, že bude mít byt jenom pro sebe? Jenom je smutné, že si nemám koho přivést. Ale to je jedno. Vystačím si sám. Bohatě.

"Jasně, nedělj si o mě starosti, postarám se o sebe i o byt. Žádný strach." mírně se pousměju koutkem úst. "Hlavně se opatruj. Pak dej kdyžtak vědět, kdy se zase vrátíš. Ahoj." rozloučím se docela smířlivě. Zavěsím a teprve potom si povzdechnu. Strčím telefon do kapsy, ještě si opláchnu obličej a vrátím se do třídy. Zatahovat zbytek hodiny není třeba. Stejně mám ve třídě brašnu s věcma a možná byc rád věděl, jestli bude mít učitel na mě nějakou poznámku ohledně kresby, kterou nám zadal.

Po skončení vyučoání se zeptám Kouty, zda by mi nechtěl ukázat ten obchod s uměleckými potřebami, kdyby měl čas. Když už jsme se začali poznávat, proč v tom nepokračovat?Stejně nemám nic moc na práci.
V případě, že odmítne, vydám se hledat obchod sám. Dobrodružství velkoměsta. Cestou domů bych si mohl koupit něco na zub. Docela mi vyhládlo.

Nové informace... nová tvář... nové dojmy?

Byl jsi... výkonný zaměstnanec, takže jsi uposlechl příkazu a zašil se u booku a práce. Mít přístup téměř do všech databází na jaké si vzpomeneš... o komkoliv vyhrabat cokoliv... štěstí, že tohle nemá ve svých prackách bulvár. Ale i ta hrstka informací byla lepší než nic.

Jméno: Simon y Ariosto
Věk: 17 let
Matka: Janet Senders - soumračná víla
Otec: Arnau y Ariosto - anděl
Místo pobytu: centrum Londýna
Rasa: Taasel

.... další informace netřeba. Ale zaujal tě vůbec? Na fotce mohl být zajímavým, ale kdo ví jaký je ve skutečnosti? Nesmírně křehký? Kdo ví...

Ale tyhle informace jsi mohl poslat šéfovi mailem takže běžet znovu nahoru jsi nemusel. Navíc... strávit další dvě hodiny zabavováním se... bylo celkem vklidu, protože jsi pak měl po zbytek dne volno. A to jsi mohl strávit jakkoliv.

A ruka "boží" se nevyhne ani tobě...

Poté co jsi se vrátil do třídy, jsi zjistil, že velká většina studentů má práci již z krku. Kouta taky. Jeho dílo bylo... možná se chtěl vyhnout konfliktům s profesorem a zvolil proto "přírodní" téma- Klasický pohled na podzimní park v záhybu řeky. Hezké na pohled a nevtíravé. Ale nemělo by znamenat, že pokud jsou téměř všichni hotovi pomalu ale jistě se blížící konec hodiny a celkově i dnešního školního trápení?

Zdá se, že jsi nakonec i potěšen tím, že ti otec dal vědět aby v tobě nevyvolal žádné obavy - starostlivý to rodič.

Na druhou stranu - mít byt prázdný, nikoho v něm... je deprimující - alespoň lehce. Doufejme jen, že se nebojíš být po tmě a sám. Z šumu kolem jsi mohl vyslechnout cosi o jakémsi baru či podniku o kterém většina mluví. Pití, zábava, soukromí k čemukoliv. Ale už jen, proto, že je to v Ginze se dá tušit, že ceny nebudou příliš nízké. Ale kdo ví?

Ale zpět do třídy. Učitel se naposledy prošel mezi vámi a naprosto každému podal svůj názor. Konec hodiny byl na programu spíše dříve než později. A tak se zastavil i u tebe. "Celkem ucházející... na první pokus. Příště snad prokážeš trochu více zručnosti, ale na všem se dá pracovat."

Něco obdobného řekl i tvému sousedovi. Zřejmě čekal mnohem horší materiál.

"Já... omlouvám se, ale dnes bohužel nemohu. Nečekané povinnosti..." Omluvně pokrčil rameny a připojil i omluvný úsměv.

Ale cestou ze třídy ven jsi měl myšlenky u kde čeho, takže proč se něčím zatěžovat? Jako by to nestačilo, cestou do tebe nechtěně drcnul další student. K tobě do třídy nechodí - nepřehlédl bys ho - odkaz. Ale projevil i slušné vychování, neboť se omluvil, byť ve spěchu.

Podrobnějí info o tom co přijde... a možná i něco víc

Na tvůj přístup byl zvyklý - nějaký ten pátek tě přece jen zná... "Proč ten povzdech?" Překvapení v hlase byť hrané. "Nabídl jsem ti možnost to odmítnout, takže se smiř."

Víla chvíli radioaktivila v polovině stolu a pak se způsobně usadila na Arisově rameni, přičemž mu cosi šeptala do ucha a on se usmíval. Kdo ví o čem mohli vést tak úsměvný monolog?

Arisu chvíli listoval v deskách, které byly na jeho stole, než vytáhl papír s fotkou, který mu podal.

Jméno: Kaoru Yuuki
Adresa: Roppongi, 1 239/D
odkaz

Místo vyzvednutí: Ginza - podzemní laboratoř Hitomi
Předávající osoba: Amina Miako - zástupce vedoucího výzkumu
odkaz

"To by ti mělo stačit... o další informace se přihlaš Sonovi... Akuma má trochu napilno a já... řekněme, že můj čas si vyžádal i někdo jiný... znáš to... neodbytní mazlíčci, kteří si žádají svůj čas." Úsmál se na tebe ale dál naslouchal víle.

"Nenech se mnou déle zdržovat..."

Zdá se, že mě učitel úplně neodepsal. Kresbu mi pochválí, v rámci možností. Nedivím se, že z mého dílka není u vytržení. On sám totiž disponuje výjimečným talentem. A nebylo by profesionální považovat kohokoli z nás ihned za génia. K čemu bychom pak na této univerzitě byli?
Přirozeně nic nenamítám. Pouze s lehkým úsměvem přikývnu. „Pokusím se.“ neslíbím přímo, i když mi odhodlání nechybí. Ukážu mu posun, který by tak rád viděl. Pevně v to doufám.

Můj nový známý bohužel nemá čas. Zamrzí mě to. Ať už mluví pravdu, či ne. Možná jsme mu zkrátka nesedl, na tom by ostatně nebylo nic jiného. Ale jeho omluvný úsměv mi připadá upřímný.
„Dobře, tak…snad příště.“ krátce se na něj zadívám a potom si sbalím všechny školní pomůcky. Hodím tašku na rameno. „Uvidíme se zítra.“ lehce spiklenecky mrknu a vpluju do davu linoucího se ven z učebny.
Trochu zavrávorám v okamžik, kdy do mě vrazí...jeden kluk. Na první pohled jsme si nebyl jistý pohlavím. Omluvu přijmu a mávnu rukou, jako že se nic vážného nestalo a jdu dál. Podobně originálních lidí tu chodí více. Líbí se mi je pozorovat. Sám bych si na takovou změnu image nejspíš netroufnul. Jsem pozorovatel.

Cestou domů se zastavím v obchodě s uměleckými potřebami a dokoupím si co je třeba. Potom se zastavím v ojedinělé pizzerii. Japonská strava mi chutná, ale občas se mým chuťovým buňkám zasteskne po domově a já si koupím něco takhle prosáklého. Kousek pizzy si nechám zabalit s sebou a už stačí jenom nastoupit na metro a dojet domů. Do prázdného bytu, kde na mě čeká leda tak tenká vrstva neutřeného prachu. A možná ještě malý vzkaz od táty, kdyby mi něco zapomněl sdělit.

Poobědvám sám. Docela nezvyk. Ale co se dá dělat. Vzpomenu si na klub nebo bar, o kterém se bavilo docela dost lidí ve třídě. Rozhodnu se, že bych se tam mohl zastavit. Dobrá příležitost seznámit se blíže s ostatními spolužáky. A taky se nebudu cítit stísněně. Ve společnosti se dokážu uvolnit.

Zásilka a menší rozhovor… co víc si přát

„Copak si stěžuju?“ zeptám se a povytáhnu obočí. Jistě nepodal jsem to zrovna dvakrát nadšeně, ale fakt mi to přijde lepší, než mít na práci likvidaci vzpurného gangu andělů nebo něco na ten způsob.

Co mě ale zaujme je víla, která něco pošeptá svému pánovi.
„Co je šeptem, to je čertem,“ podotknu a vypláznu jazyk.
Copak jste si to asi šeptali. Vy dva tajnůstkáři. Doufám, že nic o mně. To by pro mě nemuselo být zrovna životu prospěšné.
„Podělíte se?“ zkusím to, jestli mi to náhodou neřeknou a rukama vytvořím klasické gesto „prosím prosím“.

Potom už mi předají to, proč tu jsem. Složku s několika papíry a fotkami. To že mám jako zásilku živou osobu mě moc nenadchne, tyhle zásilky mají totiž obvykle vlastní hlavu, a navíc ani nevypadá moc extra hezky. Nějaký fialový cosi… a ty oči? No hrůza. Mohli by taky jednou stvořit něco hezkého.
Za to předávající osoba stojí za to. Hned dostanu chuť na její krev a olíznu si rty.
Ženská, ale vypadá šťavnatě. Hned bych si jí dal. A ty smyslný rty. Je celá taková trochu exotická… hmmm. Takhle mi hned po ránu dělat chutě, že se nestydíš Arisu.

„Sonovi?“ povytáhnu obočí, ale potom pokrčím rameny. Jsem sice zvyklý, že mise mi obvykle přiděluje jen Arisu, ale proč to řešit. Se Sonem je mnohonásobně víc legrace.
Možná to přece jen nebude taková nuda.
„Jo a kam to Akuma vlastně na týden zmizel?“ zkusím štěstí, i když nepředpokládám, že by si mi mohlo dostat odpovědi, o kterou bych stál.

„Nenechám,“ odvětím na jeho rozloučení mávnu na něj, s čímž zamířím ven z jeho kanceláře.
Na chodbě zamávám jeho sekretářce a vydám se kanceláři Sona.

Otázky a další otázky... nenajde se jeden jediný nezvídavý zaměstnanec?

"Podělit se? Chtěl bys Takashi... hm?" Zdá se, že bez jeho svolení nic do éteru nepustí. Víla jen kývla a pohodlněji se usadila... tedy, přilísala. "Pokud tě to skutečně tak zajímá... tady drahý nešetří lichotkami a návrhy... a... jak to říci... prosí aby ti nemusel příště nést "pozvánku"." Usmál se i na tebe... stejným způsobem jako to udělal při šeptaných slovech víly.

Ta místnost zalitá světlem byla více než hezká... na druhý pohled. A vůbec... kdo ví co byl za rasu ON a ti dva? Šeptalo se kde co, ale nikdo to s určitostí tvrdit nemohl. Takže co když byl stejný jako ty? Stejný jako... třeba jako ty laboratorní pokusy?

Cesta k Sonovi byla trochu "delší"... o čtyři patra nahoru. Žádná sekretářka, jen prázdná před-místnost. Jeho kancelář byla více než co jiného záhadou - málokdy se stávalo, že někdo zavítal do jeho "království" a tak nemusel vést žádné sekretářky a podobné maličkosti jako Arisu či Akuma.

Stojíš za dveřmi a můžeš slyšet útržky rozhovoru, který byl uvnitř veden. Sono a... kdosi na telefonu mi booku.

"Ale no tááák... přimluv se za mě..." Škemravý hlásek, který patřil Akumovi jsi poznal celkem snadno.

"Víš moc dobře, že za TOHLE si můžeš sám." Nesmlouvavá odpověď Sona.

"Jsem tu už deset hodin! Koukal jsem se na strom... umyl se v ledový vodě... a jsem tu už TŘI hodiny BEZ líčidel! Tyrani..."

"Arisu byl zklamán tvým zásahem... takže bys měl jít škemrat na jeho stole..." Vážně si mohl slyšet smích? Ironii? Přejícnost osudu? "Tak... nashle v sobotu! Věřím, že ten týden přežiješ... přijedeme si pro tebe..." Krátký smích a pípnutí ukončeného hovoru.

Vlezeš teď dovnitř? Nebo to odložíš? Je to jen na tobě... ale pokud se rozhodneš vstoupit, uvidíš podobný výjev jako u Arisa - jeden tmavý pevný stůl, za ním pohodlné křeslo na stěnách však tentokrát nic není... jen... kancelář má až příliš květin a podobných rostlin.

A Sono sám... je více či méně extravagantní. Polodlouhé vlasy havraní barvy jen s tím rozdílem, že ty jeho obsahovaly nespočet barevných pruhů - fialové, rudé, platinové, růžové a i několik modrých. Obličej s věčným úsměvem, jemné rysy, tmavé oči, aristokratický nos a rudá ústa. Ideál? Seděl nyní za stolem, takže z toho těla příliš neuvidíš.

Nové prostředí, stará tvář a... zajímavý průběh?

utěšit hlad... dojít domů a nezapomenout dokoupit umělecké potřeby - hezký to plán, vskutku. Sotva jsi překročil práh bytu, viděl jsi, že tatík byť starostlivý a ohleduplný opouštěl byt ve spěchu. Takže k té tenké vrstvě prachu se připočetlo pár poházených kusů oblečení a pozotvírané skříně. Na konferenčním stolku v obýváku můžeš zahlédnout malý vzkaz a kreditku.

Omlouvám se, kdybys cokoliv potřeboval... volej.

S láskou, táta

Jeho mobilní číslo jsi znal, ale to čtyřčíslí patřilo ke kartě, kterou ti zanechal pro tvé potřeby. A to se i celkem hodí. Chtěl jsi přece jít ven, no ne? A hotovost není nevyčerpatelná.

Avšak, JAK on se ten podnik jmenoval? Černý... lotos? Snad... ale kolik podniků v Ginze může mít v názvu slovo "černý"? Moc jistě ne...

Ale do večera daleko a nyní je odpoledne. Takže teoreticky hafo času k čemukoliv. Mohl jsi dělat cokoliv, jít kamkoliv...

Zajímavé informace, které neustále proudí

„To jsem až tak oblíben? Ale chápu, že nevrhnout se po mě, musí být dost náročné na sebeovládání. Tím spíše, pokud bychom byli sami,“ řeknu a svůdně zamrkám na Takeshiho. Nic proti němu, ale to on si tím svým popichováním začal. A je třeba mu ukázat, kdo je ve slovních obratech lepší hráč.

„Si užijte soukromí,“ mávnu nakonec na prahu a vypochoduju z místnosti.
Na chodbě se jen lačně ohlédnu po slečně asistentce a střelím po ní pohledem typu: „Nechceš?“ Ačkoli je mi celkem jasné, že dostanu zápornou odpověď. Přeci jen, nezkouším to poprvé. Už se nějakou dobu známe a zatím mi to ani jednou nevyšlo.
Ale to škoda. Takové nevyužití… Upírovi z toho normálně vyschne z krku.

Pak jen nástup do výtahu a další čtyři patra vzhůru. Tentokrát žádná sekretářka nic. Sono to vlastně ani moc nepotřebuje. K čemu. Všechno obvykle zařizuje Arisu a ten bohém s hromadou návštěv je Akuma.
Trocha výzdoby by tomu tady ale vůbec neuškodila.
Dojdu ke dveřím a chci zaklepat, ovšem něco mě zastaví. To něco je rozhovor, který mi možná poskytne odpověď na otázku, kterou mi Arisu nezodpověděl. A to: „Kde je Akuma?“.
Tohle vypadá špatně.. pro Akumu. Čím zase naštval Arisu, že ho poslal kamsi do neznáma a ještě ke všemu bez líčidel. To chce Akumovi uhnat infarkt?
Nicméně neubráním se úsměvu. Ne že bych to Akumovi vysloveně přál, ale… všechno zlé co se stane někomu z trojice je pro nás ostatní dobré. Navíc v tomhle se skýtá hned několik možností využití.
Možná bude něco málo vědět ten jeho mazel.
Mihne se mi hlavou, ale to už po krátkém zaklepání vstupuju do pracovny.

Už jsem tam párkrát byl, ale vždycky mě překvapí ta strohost oproti Arisově. Pravda ty květiny a zeleň to poněkud změkčují, ale i tak. Ty prázdné bílé stěny… Nic pro mě.
Sono sám jako duha. Nic proti extravaganci, ale přílišnou ji moc nemusím. Kdyby měl jednu nebo dvě barvy, asi by pro měl byl ideálem. Ale takhle ne.
„Copak to Akuma zase vyvedl, že ho Arisu vykázal mimo civilizaci a bez líčidel a všech jeho podobných hračiček?“ zeptám se provokativně rovnou ve dveřích místo pozdravu.
„Kam ho to vůbec vyhostil, chudáčka?“ dodám s předstíranou lítostí nad Akutovým stavem. Taková ta očividná ironie mi opravdu jde.
Doufat v zázrak mi asi nepomůže, co?

Sono ti věnoval jeden ze svých milých úsměvů. Jediný z Trojce, který tohle "umění" ovládal. Zaplať pánbůh? Nebo potěš koště? To záleží pouze na tobě.

Není mimo civilizaci... jen... v nápravné společnosti. Ale, Akumova situace se tě nijak nedotýká, takže o ní vědět více nemusíš. Nemyslíš, že kdyby Ari chtěl, abys něco věděl, neřekl by ti to?

Ale zpět ke tvé práci, vstal od stolu a začal se procházet po místnosti, víš, že máš cosi doručit. Živá existence ponese několik zkumavek ve stříbřitém kufříku. Adresu se dozvíš v den nástupu výkonu práce. Co nyní nezbytně nutné, nevíš - ale chtěl bys vůbec vědět více než nyní...?

Informaci ti doručí Bodmin, můj nový... sluha. Myslím, že tvému charakteru bude velice blízký... Opravdu jsi mohl slyšet škodolibý smích?

Máš snad... ještě nějaké dotazy, můj drahý?

Sám doma

Přečtu s lehkým pousmáním vzkaz od táty. Poté vezmu do ruky kreditku i s papírkem. Několikrát si pin zopakuji v duchu, abych si ho hned zapamatoval. Taková pozornost se neodmítá.
Do pokoje si sebou vezmu krabici s pizzou a nasytím se tam sedíc na zemi opřený o stěnu. Jednou rukou zapínám notebook a najíždím na internet. Zkusím zadat do vyhledávače heslo „černý lotos – ginza“ možná mi to něco najde a já si název klubu lépe vybavím. Potom zkontroluji i mapu. Přece jenom bych tam rád došel ještě do dnešní půlnoci.

Když mám dost, zavřu krabici a odsunu ji stranou. Chvíli ještě bezmyšlenkovitě brouzdám na síti. Přestane mě to bavit. Otřu si do ubrousku ruce a bezradně se rozhlédnu kolem. Je tu strašné ticho. Pustím si nahlas hudbu. Malé rozptýlení. I tak mi tu něco chybí.
Nálada kolísá. Chvíli jsem s to dělat cokoliv akčního, vzápětí bych nejradši nic nedělal a jen se válel na posteli. Musím si najít kamarády. Snad se dnes podaří.

Nakonec skončím s knihou v ruce. Začtu se na pár hodin. Před odchodem se ještě vykoupu. Po osmé se začnu oblékat. Nikam nespěchám.

Kancelář

Otec anděl matka démon.. musí být zajímavý..
Zajiskří se mi v očích a bůh ví nad čím teď zrovna přemýšlím. Když se po pár minutách proberu z mojí, někdy až moc bujné představivosti, pošlu informace mailem nahoru šéfovi. A dál? Dál sem se zaobíral svou prací.
Po práci sem se vydal domů.. bylo by zajímavé zjistit o tom chlapci víc. Ale v práci to není zrovna dvakrát inteligentní dělta. Radši doma.. tam mi nikdo nečumí přes rameno.. Když už sme u toho..
Doufám že ta holka vypadla..
Napadne mě. Nebylo by moc příjemné jí z bytu vyhazovat, případně zabít.. ale jídlo by se šiklo..

Sám doma, ponechán napospas večeru?

Informace, které jsi potřeboval byly celkem snadno k mání. Mapa ti ukázala, že inkriminovaný podnik je skutečně pravý a má i onen název. Při cenách se ti mohlo coby chudému studentovi udělat lehké mdlo, ale ty již zajištěny finance máš, no ne?

Bohužel, žádné fotky k mání nebyly byť jsi se možná snažil si ono prostředí přiblížit. Takže máš jen přesnou polohu, název a... sebe.

Zbytek odpoledne strávený za bookem ve společnosti pizzy... pokud se tatík brzy nevrátí nezblázníš se zde z toho za malou chvíli?!

Vyhledat si nejkratší cestu do Ginzy, pomalu ale jistě nejluxusnější čtvrti ve měste, bylo otázkou pár vteřin. Mohl jsi využít MHD či metro, oboje by v tuto dobu nemělo být nijak přecpáno, takže bys teoreticky mohl sedět či stát - když už stát tak na dvou nohách a svých.

Hodiny odbíjí osm a než se rozhodneš opustit "pomalý mód" pár minut uběhne. Ale už při pohledu z okna ti musí být jasné, že o "noci" se v tomto městě dá mluvit jen stěží. Neony, světla aut, pestrobarevná světla... spí vůbec kdy tohle město?

Ale domácí tiché prostředí ti zdá se nesvědčí, pokud se tedy skutečně rozhodneš jít omrknout "mekku" zábavy tvých spolužáků, Ginza se před tebou rýsuje více než zřetelně.

odkaz

A najít jeden jediný bar, podle názvu by nemuselo být zase až TAK těžké, no ne? Po krátké chvíli se tak skutečně stane a ty vidíš tmavě šedou omítku, okna s černými rámy avšak dovnitř jsi neviděl kvůli těžkým závěsům, které byly zataženy. Soukromí nadevše.

Pokud se osmělíš a vejdeš dovnitř, žádné světlo tě neoslní. Je to směsice tlumených barev a tlumeného světla. Zadní část podniku zdá se být i rozdělena na boxy, blíž vchodu se nachází bar. Pokud se zaposloucháš, zespoda slyšíš hudbu.

Sám doma a neztracen?

Ty informace byly... když nic jiného, zajímavé. Bezpochyby. A ta fotka také nebyla k zahození.

Cesta domů byla kupodivu klidná - žádná individua do tebe nevrážela a neomlouvala se. Hezké ne? Cestou jsi mohl i své tělo na chvíli složit na sedačce - to JE příjemné...

Ale k bytu jsi to neměl daleko. Ta dívka bez psí známky... kdo ví, zda tam zůstala, nebo si dokonce nepřivedla společnost a jako trpělivá ženuška vyčkává tvého příchodu?

// PJ chytil při té představě záchvat smíchu xD

Přes dveře ale kupodivu žádný hluk neslyšíš ani ty, tak snad... nebo, že by si na rozloučenou pobrala co unese a "přestěhovala si tě k sobě bez tvého svolení"? Jedna fantasknější představa než druhá, ne?

Ale poté co otevřeš dveře se zdá být vše v pořádku... nebo se jí nic z tvé chodby prostě nelíbilo - těžko říci.

Když nakoukneš do ložnice, uvidíš postel jako po výbuchu - peřina napůl na zemi, prostěradlo zmuchlané jako v krtčí noře ale kupodivu, dívka NIKDE. Noční můra konečně skončila? Yahooo... ale to co nyní budeš dělat je jen a jen na tobě.

Černý lotos – doufejme

Nakonec jsem vše sladil do černé, snad mě ovlivnil název podniku? Snad jsem nechtěl příliš vyčnívat. Bylo by docela komické, kdybych tam byl jediný bez barevných doplňků. No…ale to je docela zbytečné řešit.

Metro bylo příjemnou volbou. Chvilku jsem dokonce i poseděl. Ve stoje jsem vydržel pár posledních stanic. Stačilo vyběhnout po schodech z metra a luxus mi ovanul tvář. Ginza je velkolepá. Připadám si jako titěrný mravenec ztracený v termitišti. Docela jsem se bál, že podnik budu hledat minimálně dvě hodiny.
Naštěstí to nebylo složité. Bar, či co to přesně je, vyzařoval soukromím. Studentské doupě? Neotálím dlouho a vlezu dovnitř. Žádný světelný útok na oči se nekoná. Jsme za to rád. Zamrkám a naberu směr bar. Objednám si malé pivo a vezmu si ho s sebou. Nač bych lezl do boxu, když tu jsem sám a na nikoho nečekám? Najdu schodiště a sejdu do prostor, kde hraje hudba. Koncert, nebo repráky? Uvidíme. Hlavně jsme zvědavý na místní společnost.

"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají "jiní" k životu,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
můj milý, nic se nebojíš? “

Ano, podle prvního obhlédnutí je to luxusní bar či klub. Ty schody s temně rudým běhounem vedly do dalších dvou poschodí - s pokoji. Ty chody dolů byly stvořeny z opracovaných kamenů a stěny byly tmavě šedé s malými světly, které jen umocńovaly to, že sestupujete "dolů". S každým tvým krokem se hlasitost hudby zvyšovala. Smůla, že jsi ji neznal... jako obvykle byla japonská.

Občas ti připadalo, že tady stačí zafunět do kusu bambusu a všichni jsou z toho auf, ale tohle... bylo skutečně... dobré. A ŽIVÉ.

odkaz

Podium bylo až v zadní části - tedy poměrně daleko od schodiště, po kterém jsi sestoupil. Lidí nepočítaně. Mladých lidí nepočítaně. Chvíli jsi je možná vnímal jen jako masu lidí, ale pak se ti začali rozčleňovat. Hej, toho jsi viděl ve škole o přestávce. A tam ten co tu proběhl byl ten co do tebe vrazil - ten extravagantní.

Na ulici venku by ti to asi nepřišlo, ale je fakt, že většina zde skutečně měla temnější barvy oblečení. Byť ne právě malé "podsvětí", ale tolik tmavé si nejde nevšimnout. Světle šedé stěny a tmavá podlaha. Dlažba? Kámen? Těžko soudit - pokud se tedy nechceš plazit po zemi s lupou a zkoumat to.

Hlas zpěváka se příjemně rozléhal a byl vcelku příjemný, nebo ne? Viděl jsi dívky s podivnými barvami vlasů, stejně výstřední byli i chlapci, tančit a i pár se jich k tobě přitulilo a pokusilo se navodit atmosféru.

Jedna taková - odkaz se pokusila navázat rozhovor. Ve své skleničce měla podivně vyhlížející fialovou tekutinu.

Ahoj... co ty tu, tak sám? Jedno malebně krásné zatřepotání dlouhými černými řasami a kde kdo by se kácel k zemi se srdečním kolapsem.

Porozhlížím se po interiéru klubu. K čemu asi slouží ty pokoje? Jako první mě napadne, že k sexu. Bylo by to...logické. Mladí se opijí a potom dělají bordel na záchodech. Že by? No, možná se pletu a měl bych se stydět za takové myšlenky. Ale nestydím. Možná to bude tím, že jsem už dlouho sám.Leze to na mozek.

Hudba se mi líbí. Nemůžu proti ní namítnou nic zlého. Tóny mnou proplouvají a navozují příjemnou atmosféru. Loknu si piva a chvilku jen tak stojím na místě pozoruji lidi. Všichni vypadají tak zajímavě, svým vzhledem. Jenom já si tu připadám tak všedně. Alespoň trošku zapadám barvou oblečení. Pousměju se, když zahlédnu mladíka, co do mě vrazil ve škole. Ale co bych mu řekl? "Ahoj, to jsem já do koho jsi pěkne naboural." Zavrtím hlavou a nechám to být.

Osloví mě jedna dívka, nebo žena? Vypadá vyzrále díky líčení. Přesto vypadá půvabně. JAktože nemá u sebe hromadu nápadníků? Přirozeně se na ni usměju. "Sám? To je to tak poznat?" kmitnu obočím. "No, řekl jsem si, že samota v kolektivu bude snesitelnější, než ta doma." zadívám se na její obličej pečlivěji. "Jinak, já jsem Oliver. Těší mě...?" prozradím jí své jméno a čekám na to její.
"Ty jsi tu taky sama? V tom případě by nemuselo vadit, kdybych tě požádal o tanec?" usměju se.

Jde v kráse, jako chodívá tma noci hvězdnou oblohou...
...a světla krása zářivá i krása tmy v ní jedno jsou...
...přísvitu něžná přediva, jež pestré dny znát nemohou...

Sám? Nu, nepřišel jsi s nikým... a předtím jsem tě zde nezahlédla... zlehka pokrčila půvabnými rameny. Oliver? Krásné jméno... věnovala ti zářivý úsměv. Mé je Miyoko.

Zaměřila svůj pohled na jakousi skupinku napravo. Několik dívek a chlapců, kteří na ni zřejmě čekali. Pokud jsi chtěl zažít samotu ve společnosti... možná bych tě mohla s pár jedinci seznámit. Záleží ale jen na tobě... pokud se nebojíš toho, že jsou jiní... Její smích můžeš snadno přeslechnnout, tak je jemný. S úsměvem na tváři a lehce nakloněnou hlavou ke straně vyčkávala na tvé rozhodnutí.

Pít sám nebo s novými "zmánými"? To je to oč tu běží... ale možná se na tebe opravdu usměje štěstí a ty natrefíš na někoho jiného?

Hne ze začátku zjistím, jak je bystrá. A to, že si mě všimla ihned, je milé. Možná sem chodí lidi minimálně v párech? Nebo jsme se tvářil hloupě, jako pěst na oko.
Usměju se na ní. "Tvé jméno je také krásné, Miyoko." několikrát si jej v duchu zopakuji. Zní poeticky.

Sleduji směr jejího pohledu. Rozeznám skupinku několika lidí. Vzápětí přichází nenucená nabídka vplout do skupinky "jiných". Neváhám dlouho. "Pokud by tvým přátelům nevadilo, že by se k nim nasáčkoval někdo zdánlivě "normální", tak se s nimi rád seznámím." usměju se zkoumajíc tvar jejích očí. Jiní mohou být zajímavý. A to já rád. Provokuje to předstvivost a může to být dosti inspirativní.

Měsíc v úplňku, pro některé prokletí života, pro jiné slastí, někteří nemohou spát a chtějí, jiní za jeho svitu z hrobu přicházejí...

Pokud nepohrdneš několika vílami, andělem, lidmi a démonem... jinak jsme naprosto normální... volnou rukou tě chytne za ruku a protahuje davem až k oné skupince.

Těsně předtím než k nim dojdete (než tě dotáhne) tvou ruku pustí.

Bando? Nová tvář... buďte hodní. Ať si hned nemyslí, že jiní jsou divní. Tohle je Oliver, neobvyklé jméno, nemyslíte? Tak tedy, to už se otočila k tobě, tohle jsou:

Shanika odkaz

Shane odkaz

Sakura odkaz

Daisuke odkaz

Yuuki odkaz

Na každého jmenovaného ukázala rukou a jmenovaný se ti daroval lehkou úklonu hlavou. Přece jen, neznali tě příliš. Upila ze své skleničky. Asi tě bude i zajímat čím je kdo odlišný... Daisuke je člověk jako ty, Shane anděl, Yuuki démon a Sakura se Shanikou víly.
Chvíli přemýšlela jako kdyby uvažovala zda slova, která měla na jazyku vyslovit či nikoliv. Vyslovil jsi žádost o tanec, ale... zajisté máš nyní plno otázek, že?

Pár nových

Pousměju se. „Myslím, že nepohrdnu.“ nechám se odvést k oné skupince. Na první pohled bych neřekl, že jsou něčím zvláštní, či jiní. Přesto si tu připadám jako vetřelec. Ale to je tím, že jsem nový. Snad se toho pocitu brzy zbavím.

Jako první se zadívám na Shaniku. Další půvabné stvoření. Nejvíce pozornosti budí výrazné zelené oči. To, že je víla bych neodhadl. Kvůli oblečení bych spíše řekl, že bude démonka, či padlý anděl. Nesuď knihu podle obalu.
Potom je mi představen Shane. Nechci na ně zírat moc dlouho, takže kývnu téměř současně s nimi.
Čekal bych, že Sakura bude mít na sobě minimálně růžový prstýnek, ale není tomu tak. Vypadá sympaticky. Snad si padneme do oka.
Nejvíce mě zaujme a ohromí Daisuke. Obyčejný smrtelník – člověk jako já. Někdo zkrátka nepotřebuje nadpřirozený původ, aby tak působil.
Jako poslední je mi představen démon Yuuki. Dost zajímavý účes, to tedy ano.

Doufám, že si je stačím zapamatovat. Snad ano. Z každého vyzařuje nenapodobitelná osobnost, takže by to nemusel být tak veliký problém.
Miyoko mě nepatrně pobídne k otázkám. „Já…nerad bych byl ihned příliš dotěrný. Lepší je poznávat ostatní postupně.“ trochu omluvně na ni pohlédnu. „Taky by to bylo nejspíš dost otravné, kdybych na všechny vybalil tunu otázek.“ pousměju se. Nechci, aby si mysleli, že mě zajímají pouze proto, že jsou „jiní“. I když z části tomu tak je.

Nejsem si jistý, zda chce tančit. Není někdo z nich její přítel? Možná by to mohlo působit nepatřičně.
Přemýšlím, co říct. Ale pomalu zabředávám do vlastního trapného ticha.

Oplatím Sonovi úsměv a volný krokem dojdu do středu místnosti. Samozřejmě za sebou nezapomenu zavřít dveře. Na chodbě sice nikdo není, ale tak soukromí se cení vždycky.

„Právě naopak. Určitě mi o tom neřekl, aby podnítil mou zvědavost a vybičoval můj zájem. Zajisté ho zajímá zda se k tomu dokážu dost bez toho, abych se ho přímo zeptal. Zkouším tedy jednu z cest,“ vysvětlím a mrknu na něj.
Tak ode tebe se to asi opravdu nedozvím… Škoda. A já tak doufal. Dobře zázraky se nedějí a stejně jsem to předpokládal. Jen je to zklamání, možná jsem Sonovi moc věřil.

„Jsou cení oba nebo jenom ten kufřík?“ zeptám se okamžitě. Jak jsem již říkal, tak se zásilkami, které mají vlastní hlavu se manipuluje opravdu špatně a v případě ohrožení… ano záleží na tom, co bude cennější.

„Blízký? Kde si sehnal introvertního vlkodlaka?“ vytřeštím oči a v nich ten výraz, prosíííím řekni mi to.
Bodmin? To jméno mi nic neříká. A novů sluha? Proč se u toho slova sluha odmlčel?

„Jinak mě nezajímá nic, s výjimkou toho, kdy se ta akce bude konat,“ ještě dodám, abych věděl, kdy si zařídit volný den.

Noví jiní... milí jiní?

Oni jsou na otázky zvyklí. Chudáček Daisuke je na tom asi nejhůře. Téměř nikdo mu nevěří, že je "jen" člověkem... povzdech. Ale nevěřím, že tě opravdu žádné otázky nepálí - ale budiž, vyslov je, až uznáš za vhodné.

Každý z nich držel v ruce odlišné pití. V broušených sklenkách se leskly různobarevné tekutiny. Yuuki svíral skleničku s čímsi co nejvíce připomínalo tmavší červené víno.

Nevím jak vy dámy a pánové, ale celkem ráda bych našla místo k sezení... stát a mluvit... pro toto prostředí a nového známého to jistě není nic moc... Shanika po vás vrhla úsměvný pohled. Kdybys něco tušil o vílách, věděl bys, že jsou víc než co jiného domácí mazlíčci.

Tak pojď Olivere a vy si najděte místo. My vás pak najdeme. Uchopila tvou dlaň a vedla tě mezi lidi, aby vyvrátila tvé myšlenky o tom, že snad tančit nechce.
__________________________________

Ano, PJ dovoluje, aby si hráč zvolil hudbu sám xP

Věřím, že milý

Mimoděk shrnu stranou pramen vlasů lezoucí do očí. "Neboj se, budu se ptát...později." slíbím.
Usměju se na Shaniku. Její nápad se mi zamlouvá. V sedě se baví lépe. Také bude i lepé slyšet každého slova.

Kapku překvapeně ucítím jemné sevření na dlani. Cestou odložím sklenici s pitím, aby nepřekážela. Vplujeme do vlnícího se davu. Nová píseň je melodičtější a rychlejší, než ta první, kterou jsme zaregistroval při svém příchodu. Vyhovuje mi to. Nehtěl bych se hned na novou kamarádku tisknout, nejde mi přeco o tom, abych jí sbalil.
Navedu jí do otočky. "Takže ty jsi také člověk?" zeptám se. Už to začíná. Krátce se zadívám na frontmana kapely. Schází mi to. Zpěv, skládání, všechno.
"Seznámili jste se všichni tady? Nebo chodíte do stejné školy?" ptám se vždy, když se k sobě dostaneme blíž.

Pokud ti to neřekl... dobrá tedy. Řekněme, že na místo kde je on, bys nechtěl... opravdu ne. Pokud bys ovšem pro nás pracoval a my bychom ti pobyt v... zarazil se ...nakázali, uposlechnout bys musel. Bez debat. Odporovat Arimu bys zajisté nechtěl ani ty, že?

Existence nesoucí kufřík je méně cenější než kufřík sám. To by mohlo tvá případná dilemata rozřešit. Pokrčil rameny a věnoval ti úsměv.

Introvertního vlkodlaka? Ale kde že... je to skřítek. Ne tak přítulný jako Arova víla, ale... je stejně oddaný. A má nepochybně více výmluvnosti a vtipu.

Zvedl sluchátko telefonu a pár jednoduchými větami si vyžádal Bodmina.

Věřím, že se ti bude líbit... vskutku.

Sotva to dořekl, na dveře místnosti zaklepala ručka, jejíž majitel nečekal na vyzvání a vešel dovnitř.

odkaz

Na sobě měl klasické lidské oblečení, jen v echm... menší velikosti.

Zdravím šéfe. Akiro říkala, že se mám k nim stavit, že potřebujou moje schopnosti... nevymejšlej si, že ne?

Noví jiní, milí jiní... záhadná jiná?

Na hudbu se tančilo celkem příjemně. Nic co by tě nutilo se tisknout, lísat nebo něco podobného.

Řekněme, že... nejsem tak úplně člověk, ale ani čistokrevný jiný. Úsměv, který vykouzlila na tváři byl více než co jiného tajemný. Takový ten okamžik, než se ukáže se upír má zoubky a chce si grybnout.

Hluk opravdu umožňoval vnímat jen když jste byli opravdu velmi blízko, takže sis musel chvíli na odpovědi vyčkat.

Všichni? Ne... Daisuke a Shanika chodí na stejnou školu... na uměleckou. A zbytek se seznámil tady. Tedy... můj bratr se zná se sestrou Shaniky a tak jsem se k ní dostala já a... sám jsi viděl jak není těžké se tady seznámit.

"Sladké" probuzení.... aneb ráno pod velkého mamuta

Tvůj opravdu dlouhý spánek byl celkem fajn vychytávka. Hlad jsi neměl, žízeň nebyla a zima... zima byla daleko. Ti jsi přece svou podstatou měl také co do činění s ledem - takovej přítulnej mazlíček...

Ale to co se s tebou dělo nyní nebyl moc hezkej pohled. Staré... tak staré a probouzející se... lidé by omdlévali, dámy ječely hrůzou a nebo nadšením. Tvoje lidská podoba byla... k pomilování. To druhý.... pokulhávalo. Lehce.

Svět se změnil... a za tu dobu co jsi spal fakt hodně. Žádní sobi, žádní vikingové či podobný dobový elekty. Vzduch byl prosycen něčím co jsi nepoznával. Tvá řeč také došla úhony a potřeba adaptace byla fakt nutná. Prů... švih.

A teď si tu tak stojíš, na sněhu, v zimě. Utřídíš si priority, nebo půjdeš za svým instinktem jako pes?

Lovec mamutů se probudil XD

Když jsem se po dlouhém spánku probudil, přišlo mi, že snad uběhla jenom chvíle. Rozhlédl jsem se kolem sebe a poznal jsem, že se změnilo opravdu hodně.
Okolní krajina byla jiná, než když jsem šel spát a i ta chýše zmizela. Jak dlouho jsem byl asi mimo? Jenom chvíle to asi nebude, nic tu totiž nepoznávám. Kouknu se, jestli mám všechno, co jsem měl před tou událostí a dojdu do blízkého lesa. Oštěp i nůž mám. Oblečení taky a navíc mám tu jelení přikrývku. Zatím co tak přemýšlím, tak mi přijde, že už nějakou dobu cítím něco co neznám. Hmm, co to asi je? Ale co, možná to časem zjistím.
Dál přemýšlím co dál a jak mám asi postupovat. Za prvé bych měl zjistit, jak dlouho jsem byl pryč a co všechno se změnilo. Bude muset zkusit nějak zapadnout, i když to bude asi krapet těžký. Přemýšlení si nechám na cestu a vedu se svým instinktem a metodami lovu, které jsem pochytil za svého minulého života. (jak mám chodit v hlubokém sněhu, atd.)

Aneb nejen dětí umí vybuchnout...

Se znuděným výrazem si vyslechl tvůj vpravdě ohnivý výstup. Záclony bys podpálit nechtěl? Nebo matku dohant k slzám? Ale když už jsme u ní... ona jen stála a rukou svírala otcovo předloktí. I když nechceš, musíš uznat, že jim to opravdu sluší a... vypadají... šťastně.

Anglie je vcelku konzervativní země... a řekněme, že... tohle je jen nabídka nikoliv příkaz. Svůj tmavý pohled zabodl do tvé postavičky. K ničemu tě nenutím... ale možná by ti prospělo dostat se i někam, kde je více... "jiých".

Další ráno, další den... stále stejný pán?

Bylo to stejné jako vždycky. Ten náhrdelník jinou situaci ani nesliboval. Lidé byli odjakživa nenechaví, tak proč by tomu mělo být jinak? Tvůj pra-pra-prapředek by asi neřekl nic jiného, ale ty jsi byl zkumavkové dítě, takže o nějakém předkovi jsi si mohl nechat leda tak zdát.

Tvůj "pán", který byl v mezích možností milý stejně jako vždy využíval toho, že ten spropadený náhrdeník vlastnil. Ještě ti dát na krk obojek se psí známkou, kdyby jsi náááhodou utekl, aby tě ten kdo tě najde mohl dovést zpátky a bylo by po veškerých starostech.

Ale zpět... Tvůj pán se dnes vyspal... spíš méně než více. Pravděpodobně zůstal do brzkých ranních hodin tady v laboratořích a řešil další z milionu problémů. Stálost esence, modifikace DNA, určený vzorec chování - to a mnohé jiné.

Kupodivu tě dnes ještě nepovolal. Kupodivu. Většinou jsi mu společnost dělal právě ty - jeho nej mazel na vše. Celkem slušná pozice na to, že jsi ze zkumavky a jakožto takového by tě měli nechávat na testy a tak podobně. Existence je prostě někdy žůžo.

Možná jsme to ale zakřikli. Cítíš onen tah, který vždy doprovází povolávání k tomu jenž má náhrdelník. Kdo ví, jakou bude mít páníček náladu?

Ranní schůzka s chobotnicí a malé překvapení za dveřmi

Tvé sny se vskutku zaobíraly minulostí a v mezích možností byly i příjemné. V mezích. Díky tvému převalování se na posteli se do rána z peřiny stalo cosi ne nepodobné textilní chobotnici. Velmi zákeřný to tvor.

Cestou pro jídlo a zpět jsi mohl vidět nespočet ranních ptáčat s nejasným cílem. V tomto jsi měl oproti nim skutečně výhodu. Nesporně. A ono čekání jsi si mohl ukrátit jakkoliv. Příjemných způsobů je nespočet. Ale bez příliš přesného času vyzvednutí to mohlo být jen těžko něco opravdu dlouhodobého.

Možná jsi byl ponořen do myšlenek, úvah, vzpomínek ale ten škrábavý zvuk byl opravdu nepatřičný. Jako když kočka škrábe na dveře.... s vytrvalostí vlkodlaka a zapáleností sirky.

Otázkou zůstával fakt, že budeš muset reagovat. Mohl by to snad být onen vyzvedávatel? Nic není zaručeno. pokud otevřeš dveře, můžeš tam vidět způsobně sedící zvířátko s kouskem složeného papíru mezi zuby, jako by jen čekal na to až zvedneš svůj zadek odkudkoliv a přijdeš.

odkaz

Budeš opět překvapen jako včera z onoho extravagantního skřítka s "úžasným" hlasovým fondem? Nebo jen přibouchneš dveře a dál se o to nebudeš zajímat?

Nepochybně záhadná

"Takže jsi...míšenka?" pokusím se najít nejvhodnější výraz. Je vůbec možné, aby se lidé a Jiní množili? No vlastně, proč by ne. Jenom jsem o tom dosud nijak nepřemýšlel. Takže mi to do této chvíle nepřišlo přirozené. Stejně na tom nesejde. Za chvíli se to už ani nebude nijak odlišovat.

Tančím do rytmu a slabě kývnu. "Je mi to jasné." usměju se. Přemýšlím, jakou další otázku bych jí mohl položit. "Když už jsi se nabídla jako informační zdroj...k čemu slouží ty pokoje v mezipatře?" holt jsem tu naprostý nováček. A některé zákonitosti klubu bych měl znát.

Nové upřesnění, nová zjištění... dnešek je plný nových věcí

Míšenka? I tak by se to dalo říci... věnovala ti úsměv za to, že jsi zvolil to nejlepší vyjádření. A že by se jich našlo... Pohyby jejího těla jsou sladěny s hudbou a je vidět, že si ji skutečně užívá.

Pokoje v mezipatře? Jak sis mohl všimnout, zajišťují úplně soukromí takže... mohou sloužit k čemukoliv. Neříkám, že jsem žádný z nich nikdy neviděla, jen... povídá se o nich kde co. A zvlášť pokud sem zavítá majitel...

Oplatím ji úsměv. Je opravdu půvabná, pohyby jsou elegantní. Je opravdu vnímavá. Že by v sobě měla kouska nymfy? Či snad také víla? A nebo se v ní ukrývá něco, co bych si ani nedovedl představit. Snad tato nevědomost mě od ní drží v patřičných mezích. Rád se nechávám překvapovat.

"Aha, takže si v tom pokoji můžeš dělat v podstatě, co chceš..." doufám, že chápu dobře. Ta zmínka o majiteli mi připadá zajímavá. "Mmm...a co je ten majitel zač?" člověk, který vede potemnělý podnik, který je otevřený pro všechny.
"Prozradíš mi některý z příběhů?"

Ano, i tak by se to dalo říci... naprosté soukromí k tomu přece jen svádí... nemyslíš? Kdyby v okolí nebyl takový hluk, mohl bys slyšet její jemný smích.

Majitel? Majitel je prostě majitel... já sama jsem ho viděla jen párkrát a to ještě letmo. Ale, je skutečně krásný... proslýchá se, že by to měl být upír či snad anděl... na kolik lidí zde narazíš, tolik dostaneš verzí jeho původu. V pohybech ustala a jako kdyby chvíli přemýšlela jak sformulovat další slova.

Ale ty jsi chtěl vědět o pokojích, že? Příběhů je nespočet... tisíc a jeden. Já sama znám jen ty, které jsou určeny pro obchodní jednání. Ale Daisuke a Yasu toho viděli více. Mírně potřásla hlavou a upravila neposedný pramen černých vlasů.

Na tváři se mi objeví lehce potutelný úsměv. "Ano, naprosté soukromí svádí k lecčemu." na okamžik se mi v očích usadí hravé jiskřičky. Vzápětí však zatřepu hlavou a vyženu z hlavy roztodivné představy. Teď na ně není čas.

O majiteli se toho příliš nedovím. Pouze, že je neskutečně krásný. Anděl, či démon. Příliš detailní to není, ale nevadí to. Nějak nepotřebuji vědět víc.
"Obchodní jednání?" je spíše řečnická otázka. Možná se kluků potom zeptám. Možná. Každopádně je to dobrá možnost, jak začít rozhovor.

"Chceš ještě tančit, nebo půjdeme najít ostatní?" zaptám se nenuceně.

To záleží jen na tobě... ale je fakt, že v něčem bych hrdlo svlažila... pokud tedy budeš souhlasit. Věnuje mu další ze série úsměvů.

Myslím však, že by bylo dobré jít najít ostatní.... jak se zdá, až Yasu skončí tam, ukáže rukou k podiu, bude v našeho stolu živo. Ale to sám uvidíš... Tak jdeme? Tentokrát tě za ruku již neuchopila a jen si razila cestu mezi lidmi na místo odkud bylo alespoň trochu vidět po okolí.

Mohlo by to být krásné ráno s krásnými úvahami, ale ten *** pán mi to zase kazí

Probouzím se. Zůstávám jen ležet a nezúčastněně zírám na strop.
Začíná další z mnoha ran, od kterých si neslibuji nic nového. Stále nesvobodný, stále vystaven jen na milost a nemilost svému pánovi. Bez možnosti vlastních rozhodnutí.
Řekněme, že na to jsem již svým způsobem rezignoval, nemyslím si, že by mě čekalo něco lepšího než občasná odměna z pánových rukou, když má náhodou dobrou náladu.

Zamračím se, vytáhnu se do sedu a toužebně vyhlédnu směrem k oknu, které doufám slibuje výhled na okolí. Snít o volnosti mi ovšem nikdo zakázat nemůže. Trošku si povzdechnu a prohrábnu si vlasy. Vlastně se divím, že mě paníček ještě nevolal, většinou má spoustu požadavků hned od rána.
Ale třeba to včera přehnal s tím svým...bádáním a chlapeček ještě dospává.
Ušklíbám se, zvedám se z postele a přecházím k oknu. Sedám si na parapet a hledím ven.

Jistě, sice se můžu utěšovat myšlenkou, že jsem klidně mohl skončit hůř, třeba na testování kosmetiky, že ... mám rád svou pleť.
Ale tohle je taky ubíjející, nechci dělat někomu ... mazlíčka do konce života, chci být svým vlastním pánem. Stočím rty v jistý úsměšek.
Však já přijdu na to, jak ten zatracenej šperk získat pro sebe.

Ještě se chvilku zabývám nesmyslnými úvahami, co všechno bych svému pánovi provedl, kdybych k tomu dostal příležitost. Jenže z toho mě vyruší ten známý, a tak otravný tah.
Jen trochu protočím oči a přenesu se k svému pánovi.
Na tváři lehký úšklebek, který se ale s trochou fantazie dá prezentovat jako úslužný úsměv... Dobře, tak nedá..., ale rušit mě v prostředku tak krásných úvah?!
Stojím na místě, "Co si můj pan žádá dnes?" pronesu, dávám si záležet, aby intonace byla neutrální. A až pak mu věnuji pohled.

"Já jsem pro. Taky mi docela vyschlo v krku." usměju se. Pohlédnu k pódiu, ale nevím po kom se mám dívat. Nejsem si ani jistý, jestli mi byl představen. Je to trochu trapné. Asi to bude zpěvák? Nebo kytarista?
ALe když má nová známá říká, že s ním bude živo, tak se na něj docela těším. Konverzace jistě chybět nebude.
"Tak pojďme." lehce se dotknu jejích zad.

Proplouváme davem. Chvilkami se očima zastavím na nějakém zajímavém kousku. Líbí se mi ta kreativita.
"Hele...nejsou to Yuukiho vlasy?" ukážu k zatím ne příliš identifikovatelné skupince (ne)lidí.
Pokud jsem identifikoval správně, tak se k im jistě vydáme.

"Nechcete někde ještě něco k pití?" zeptám se s úsměvem.

Poslouchám jeho řeč, ale abych pravdu řekl, moc moudrý jsem z ní rozhodně nebyl. Na pochopení toho, že má Akuma trable a je někde, kde nechce být, mi stačil ten telefonát. Tohle obšírné zopakování toho samého, mě zrovna neuspokojilo. Nicméně snaha se cení a i to, že mě neposlal rovnou do háje. Bod plus pro Sona.
„Záleželo by na momentálním rozpoložení, ale většinou se u mě nějaký ten pud sebezáchovy projevuje, i když jen zřídka a malém množství,“ odpovím s uličnickým úsměv a mrknu na něj.

Co se kufříku týče, tak jen přikývnu. Ne že bych toho… ehm „kluka“ chtěl zabít, ale to riziko tu prostě je. Když pomineme ten zjevný fakt, že kufřík je skladnější, nedělá problémy a hlavně, nemyslí.

„Áááách jo a já se tááááák těšil,“ nahodím zklamaný výraz a pohled psího štěněte, kterému bylo ublíženo.
„Ne tak přítulný? A já už doufal, že by mě mohl alespoň pohladit a obejmout, aby mě to tolik nemrzelo,“ popotáhnu a vypláznu na Sona jazyk.

Jeho dodatek přejdu mlčením. Však uvidím a když se bude plést… no nejsme nejlepší kámoši,a by mě znal tak dobře ne? A jestli bude… kdo tvrdí, že mu ho musím vracet? No Sona si zatím rozhněvat nechci, ale Arisu… Já chci jeho vílůůůůůůůůů!

A poté do místnosti vkráčí něco malého s hustou bílou kšticím a já se rozesměju. Předstíraný smutek je ta tam. Prohlížím si ho celkem se zájmem.
Nicméně jestliže mě rozesmál jeho vzhled, tak jeho řeč ještě víc. To vyjadřování…
„Ahoj škvrně,“ pozdravím a jednou rukou ho pocuchám ve vlasech.

A co si vo sobě jako myslej? Trochu zdvořilosti bych si prosil... zatvářil se ublíženě a o krok poodstoupil. Pak se otočil na Sona. Věděj voni, že to nemám v lásce... tentononc... že jo? A klidně to nechaj tady toho grybajícího prcka dělat.

A ty, otočil se na tebe, kdyby tady nebyla Jasná hvězda Východu (Sono), tak aby věděli, takový jako von si dávám k snídani. Zatvářil se jako kdyby každou chvíli měl odnikud vytáhnout ostrou čepel a provádět nebezpečnou manikůru. Ale drsný výraz není vše, že.

Pak se do hovoru vložil Sono. Odpusť jeho slova... on už jiný nebude. Šibalský výraz v očích byl nasnadě - přece by ti "B"ho nevybral jen tak, víme?

Ale zpět, pokud tě to skutečně zajímá, pak je tedy nasnadě tvou touhu po vědění ukojit. Ale předem tě varuji, že i kdybys chtěl, tak ono místo nenajdeš. O Sakatsu ví jen málokdo a ještě méně je jich ochotno se o tom bavit. Pokrčil rameny a dál se zajímal o jednu z květin.

Yuuki...? Natahovala hlavu po směru, který jsi ukázal. Ale, jo! Jsou to ony. Drahý je tak výrazný... i na tento dav.

Můžeme se cestu stavit u baru... je to sice trochu zacházka, ale... sedět jen na suchu také není to pravé. Nebo pokud chceš, můžeš jít za ostatními a já za chvíli přijdu. Té fialové sladké tekutiny mám dneska dost a obhlédnout bar se hodí vždy. Omluvně pokrčí rameny.

"V pohodě. Docela rád si taky dojdu pro něco k pití. Pivo už mi určitě zvětralo. Nehledě na to, že mi sklenice někam zmizela." usměju se stočím směr ke schodům.
"Ty také studuješ?" zeptám se, když šlapu vzhůru. V mezipatře s pokoji, mi oči sjedou na okamžik stranou. Hudba se stává tlumenější. Logicky na vzdálenosti.

Zastavím se u baru a prohlížím si lahve, čili nabídku. "Existuje tu něco, jako vyhlášený drink?" zajímám se, zda tu je něco, co bych si neměl nechat ujít.

Tak říkajíc... chvilka zamyšlení...

Hudba je tlumenější, to ano, ale co sis všiml, tak se i změnila. Takže tu těch "umělců" bude povícero. Ale změna není vždy na škodu. Kvůli dálce však toho z hudby příliš nerozeznáš, bohužel.

Studuji? Ach ano, i když ne tak docela. Mít práci také není k zahození. Pokrčila rameny a věnovala ti další z galerie úsměvů.

Jsi člověk, takže vyhlášenost pro upíry asi půjde mimo tebe - vidíš támhle to v té láhvi s tmavým sklem? Pro ně to funguje jako.... takový malý, nepatrný magnet. Takže... pít jen s obezřetností.

Támhlo to bílé mají rády víly - je to takový sladký likér. Přesně pro jejich chutě. Ale možná támhle to žluté - to povětšinou pijí andělé. A zbytek... je normální. V mezích. Je jasné, že má celkem přehled co která rasa preferuje. Ale možná bys rád ochutnal... vidíš támhle tu láhev s modrou tekutinou? Ta co má tu stříbřitou vinětu... její obsah je... neobvyklý. I když... asi se rozhodla otestovat to co vydržíš.

Hej barmane! Upoutá jeho pozornost. Jednou Kōri o aibu a Gekkō, prosím. Můžeš vidět jak v jedné broušené skleničce přibývá modré tekutiny z oné inkriminované láhve a ve druhé skleničce něco co je asi nejvíce připodobněno stříbru.

"Voni, voni... Jasné hvězdě z východu si dělej co chceš, ale ne mě si neotvírej hubu," bylo to přátelsky míněné varování doprovázené šibalským pohledem a jiskřičkami v očích podané lehkým konverzačním tónem. Ne třeba ze sebe dělat tvrďáky. Profesionál si to odpustí. A já už tak trochu jsem, protože jinak bych v tomhle světě nemohl chodit. Vyhýbat se Trojce dá někdy někdy pořádně zabrat.
Prý kámoš. Spíš otravné malé stvoření. Buď ho naučíme dobrému chování nebo pověsím za ty uši na prádelní šňůru a počkám, až se ho naučí sám. Špunty do uší doma máme.

"Sakatsu... pravda to mi nic neříká, ale pověz mi Sono. Neláká tě ta představa, že by někdo zkřížil Arisovi plány? Ta představa pobavit se a zároveň s tím nemít nic společného, kdy by veškerá jeho zlost padla na mou hlavu? Neříkej, že stejně jako všichni ostatní, neumíráš touhou vidět dokonalého Arisa alespoň jednou pokořeného, jen si na to sám netroufáš? Právě teď máš před sebou sebevraha, který by do toho šel. Nech mě to alespoň zkusit," přijdu k jeho stolu a to, co říkám, pronáším opřený rukama o jeho stolní desku a na tváři mám tajemný výraz smísený s trochou šíleného nadšení. Pokud jsem se nazýval sebevrahem nebyl jsem daleko od pravdy.
Pokořený Arisu... a Arisu bez víly. To jsou dvě věci, které chci mnohem víc, než cokoliv jiného.

"Myslej, že mě se líbí, že musím s nima...?" Nasadil odmítavý výraz. "Je to jen práce...že jo, pane? Netrestaj mě voni, že ne?" To už mluvil k Sonovi.

Nad tvými slovy se Sono chvíli zamyslel. "Možná by tu jedna možnost byla... ale na tu bys neměl ani ty... a Arisu má onu osobu skutečně rád - jako svoji rodinu... ale jak říkám, na to TY nemáš." Vyhlédl z okna a dál se probíral myšlenkami.

"Když budeš mít štěstí, možná na tu osobu narazíš při své "misi"... možná, pokud budeš mít štěstí."

Vyslechnu si Sona a nasadím nevěřícný výraz.
"Já že bych na to neměl? Nechtěj mě urazit," hlas plný překvapení a s podtónem urážky. Jak by si o mně někdo mohl myslet, že něco nedokážu, to je prostě nemožné.
"Nech mě to alespoň zkusit. Když to nezvládnu, tak se snad nic nestane a pokus ano... Pak bych dokázal, zase jednou, že jste ve mně mýlili. Nebylo to poprvé a já nemám rád, když mě ostatní podceňují," zaškemrám a poslední věta je jakýsi osten pro něj. Přeci jen, už dávno bych měl pro Trojku pracovat jako každý démon, ale zdá se... zatím jsem volný.

"Když říkáš na misi... alespoň jméno té tajemné osoby, bys mi neprozradil? Abych alespoň poznal svou porážku, kdybych ho nebo ji potkal? Ačkoli to bude spíše on, že?" v poslední větě není víc než je řečeno. Není neznámé že trojice má spíše homosexuální sklony a nikdo je za to nekritizuje. Já už vůbec ne, taky mám rád pánskou společnost.
No tak Sono. Co bys tím mohl ztratit. Udělej to pro mě. Já to dokážu. Stejně jako všechno. Jsem nejlepší a ne jen tak pro nic za nic.

"Řekl jsem jen, že pro Ariho je to rodina... nic víc. Navíc, na to aby ses u té dotyčné osoby čehokoliv pokoušel docílit... když budeš mít štěstí, vědec, kterému neseš vzorky má s dotyčnou osobou velmi dobré vztahy. Ale přece jen... v jednom je trochu jako ty... neudržuje s námi kontakt až za hrob." Pokrčil rameny, přece jen se o tomto tématu nechtěl příliš rozšiřovat. Buď ví proč nebo spíše mu nestojí, aby ho Arisu odpravil.

"A nemysli si, že když se budeš ohánět tím, že pro nás pracuješ, poznáš ho lépe. I když myslím, že jeden pohled ti bude stačit k tomu, abys ho poznal. Je... v kráse stejně vymazlený jako Arisu. Ale hledej pomenší černovlasé stvoření." Nyní se na jeho tváři objevilo něco jako... vzpomínání. A na ne zrovna nepříjemné chvilky.

"Pokud jsi však skutečně tak odhodlán se o cokoliv pokoušet... meze se ti nekladou. Jen tě varuji předem... Arisu skousne téměř vše ale i u něj jeden může zajít příliš daleko - a pak není cesty návratu. Mohlo by to tedy vyústit v aktivní Lov na tvou osobu."

A vůbec..... svět je nějaký divný...

Bylo to jié než za doby tvé slávy.... ve vzduchu si cítil nějaký hnus, ten sníh taky není to co býval a vůbec.... všechno je to jakési.... no prostě divný.

Tvé schopnosti z doby ledové ti byly celkem na nic, maximálně to jak se nepropadnout ve sněhu. V dálce slyšíš jakýsi hluk, který má alternující tendenci. Takové.... taky divné. Smůla co? Chtělo by to něco na co by ses mohl spolehnout. Najít nějaký bod, který ti pomůže jednak s orientací a jednak i s tím alespoň minimálně určit, kam jít a kde hledat něco k jídlu.

Ráno jako stvořené pro filosofii? Snad... jen ne s ním.

Tvé chování velkoryse přešel. Kupodivu. Tohle se nestávalo často. V prstech držel přívěsek a protáčel ho v paprscích slunce. Prostě.... ho jen uchvacoval. A s tím jak moc dobře věděl jakou má nad tebou moc se ho jen tak nehodlal vzdát. Smůla, co? Ale je fakt, že i když jsi nebyl jako pokusný králík, míval na tebe jen málo času - výzkum pro korporaci Trojky je neúprosný. Polevíš = letíš. A na tuto variantu... je to až MOC dobře placená práce.

Cožpak musím pokaždé něco chtít? Po noci probdělé nad posledními kroky vývoje mám jen chuť na ucházející konverzaci. Pokrčil rameny a unaveně se protáhl. Bylo vidět, že skutečně mohl věnovat spánku jen pár minut. Jeho jindy hezké rysy nyní byly o kapku méně přitažlivější než kdy jindy. Ale na druhou stranu.... on se k tobě choval hezky, kdybys skončil v jiných rukou, mohlo to skončit mnohem hůř.

Ucházející konverazce..., se mnou?! - Asi nějaký omyl.

Prohlížím si ho, přitom mi v hlavě projede pár zmatených, neurčitých myšlenek. Každopádně věnuji až příliš toužebný pohled přívěšku v jeho rukou.
Po slovech o konverzaci prostě zvednu hlavu, koutky se mi snad automaticky stočí do lehce ironického úsměvu.

Mám to brát jako příkaz? A jak to, že nic nechce... Asi mu ten nedostatek spánku opravdu leze na mozek.
Povzdechnu si. "Vážně si myslíte, že jsem na něco takového nejvhodnější adept?" prohodím, věnuji mu trochu zkoumavý pohled a bráním se úšklebkům. "Nemyslím, že bych se jen pžibližoval vaší inteligenční úrovni," prohlašuji, pak mlčky přejdu k němu.

Přemýšlím, jestli mám dále něco říkat, nebo už raději sklapnout. "Stejně... si myslím, že to...s tou prací...přeháníte," prohlásím nakonec, můj tón je lehce lhostejný, je to jen jakýsi postřeh. A snad špetka starosti kvůli tomu, že opravdu není až tak hroznej? ... Nebuďme tolik naivní, ...no, to je jedno. I když je to ale tak závratně dokonalý job, nemusí se snad ztrhat, no ne? Kdo se pak má na to koukat...

"Mám vám připravit kávu?" navrhuji, "Nebo něco jiného?"
Třeba masáž krku..., vůbec bych se nedivil, kdyby ho měl ztuhlý...

Nakonec ale zůstávám nečinně stát, stojím proti němu a zamyšleně si ho prohlížím. Obočí se mi trošku svraští..., a čekám. Nechci ho provokovat.

I kdybys tisíckrát chtěl...

Jeho výraz se měnil s tím jak tvoje slova přibývala a rozechvívala vzduch. "Tvé nabídky si cením, to ano, ani Lilien se o mne tak nestará, ale JE to moje práce... a pokud chci mít přízeň z vyšších vrstev, je to nezbytné." a snad posté se z úst tvého "pána" vydral povzdech. Takový malý, téměř tichý. V té chvíli více než váženého vědce připomínal jen.... člověka. Člověka, který má tvůj přívěsek a tak tě může donutit k čemukoliv.

Kdyby chtěl, díky vzdálenosti by mu jen stačilo vstát a jen se přiblížit k tomu aby mohl tvé tváři věnovat letmý polibek, takový dotyk motýlích křídel. Otázkou zůstává zda bys to přežil? Ovšem jeho pohled se zachmuřil. "Ano, konverzace není to jediné... budeš vyslán se zásilkou, než k tomu dojde uběhne pár hodin, ale buď připraven..."