Unesení
hrálo se Denně
od: 10. ledna 2006 20:16 do: 24. června 2008 20:25
Dobrodružství vedl(a) Tiara
| |
 | Dobrodruzi Nakonec jste se tedy všichni uložili ke spánku. Včetně psa a nachvíli dokonce včetně Skythova Jestřába. Ukolébáni závany čerstvého vzduchu a tichým zvukem rytmického mávání křídel, usnuli jste velmi tvrdě. Ale......někde vprostřed cesty nad oceánem se náhle přihodilo něco velmi tragického. Zřejmě díky neklidným snům, dostal se Pontius - rytíř z Everstu přiliš moc ke kraji a než stačil, jeho výkřikam probuzený pes, chňapnout po jeho plášti, svezlo se jeho tělo po drakově hladkém boku. Zděšený, zoufalý výkřik prudkým pádem probuzeného nebohého Pontia se vznesl do dáli mnoha mil a probudil vás. Ačkoliv drak zareagoval prakticky okamžitě a pokusil se Pontiovo tělo zachytit, letěl hrdina vzdichem rychleji a než se drak obrátil a sestoupal k novému pokusu, křík utichl a nad tělem se zavřela modrá hladina moře. Jen kruhy, tvořené vlnami bílé pěny......A ozvěna jrho křiku ve vašem nitru. To jediné zde zbylo po tragickém odchodu slavného Pontia de la Torr. |
| |
 | Dobrodruzi Překvapený a zaskočený výkřik mi vytrhne ze sna. Instinktivně se snažím vymotat z přikrývky a posadit se. Když si ale uvědomím, kde jsem, jediné, na co se v tu chvíli zmůžu, je to, že se křečovitě chytím jednoho z výstupků na drakově hřbetě. Zvláš» když cítím, že se propadáme dolů, jak drak provádí složitý manévr k zachycení padajícího muže. Jestřáb se vznesl a zůstal viset ve vzduchu kus nad námi. Vlastně si ani pořádně neuvědomuji, co se stalo, dokud to někdo z ostatních nevysloví nahlas. Pontius chybí ... Jeden je pryč a to tam ještě ani nejsme. Má ruka snad sama od sebe vyjela ke krku a nahmatala přívěšek. Já tě nezklamu Elleno. Slibuju. Přivedu ti Victora. Když drak vyrovná svůj let s vážností letitého tvora, který takovéhle ztráty za svůj život musel zažívat mnohokrát, jestřáb se u mě usadí zpátky. Vlastně by mi zajímalo, zda drak při ztrátě pasažéra něco poci»uje. Nemám chu» mluvit, jen sedím a zírám na prázdné Pontiovo místo, pevně se držím a přitáhnu si přikrývku opět těsněji k tělu. |
| |
| MH: Dobrodruzi Čeká se na vaše reakce. Takže.....Buďto hrajte, nebo to tu uzavřeme. |
| |
 | Dobrodruzi: Zděšený křik mě během okamžiku probudí. Reflexivně se pokusím postavit na nohy a rukou rychle hmátnu po jílci mého meče, což se ukáže jako chyba. Náhlý drakův sestup mě vyvede z rovnováhy natolik, že jsem málem následoval Pontiusova příkladu i s Dragem. Ještě než se stihnu vydrápat na nohy spadnu znova na drakova záda a jen díky rychlým reflexům se mi podaří zachytit jednou rukou dračí šupiny. Druhou chytnu Draga za hustý kožich a i když se mu to ani v nejmenším nelíbí dokážu ho dostatečně jistit, aby nespadl do temnoty pod námi. Vlk sám hlasitě kňučí a snaží se dostat co nejblíž ke mě, aby nesklouzl. I když drak nabere původní rychlost i stabilitu nadále se křečovitě držím a mám pevně zavřené oči. Žaludek se mi houpe a já bych byl nejraději v nějaké krvavé bitvě na svém koni než tady. Vlastně bych byl raději kdekoliv, pokud by to bylo na pevné zemi. Když se mi podaří nabrat dostatek odvahy posadím se a rozhlédnu se po mých společnících. Teprve teď si začínám plně uvědomovat co se vůbec stalo... I když si nepamatuji jméno toho jenž nás opustil, zašeptám modlitbu k Aeine za jeho památku. Viděl jsem příliš mnoho mrtvých, aby mě tak rychlá smrt jednoho z nás nějak ovlivnila, ale je mi líto takové zbytečné ztráty. Muži mají umírat v boji a ne ve spánku či bláznivou náhodou... Posadím se. Přijde mi zbytečné cokoli říkat. Chu» na spánek mě přešel. Při pomyšlení, že bych zemřel jako Pontius mi přeběhne mráz po zádech. Zabalím sebe i Draga do přikrývnky a začnu přemýšlet o naší výpravě... |
| |
 | Dobrodruzi: Bleskově se probudíma díky svým reflexům se bezpečně udržím na svém místě. Bohužel však nestihnu pomoci tomu rytířovi. Z mých úst vyletí velice peprné zakletí, za nějž by se nemusel stydět nejsprostější trpaslík. Škoda, každé ztráta je samozřejmě oslabením a to jsme ještě nezačali ani bojovat. Budiž mu voda lehká.Na mojí tváři se oběví úsměšek, který nad vtípkem, který mne napadl. V téhle situaci, je to však opravdu nevhodné a hloupé a tak ještě jednou zakleju,abych zahnal úsměv. Přehodím přes sebu deku a snažím se co nejpohodlněji usadit. Už aby to bylo za náma... |
| |
| Dobrodruzi Drak zřejmě uronil několik slz, nebo» jste viděli dolů, k vodní hladině padat veliké kapky vody. Draci nepláčí dlouho ani nijak vydatně, proto jsou dračí slzy tolik vzácné, ale jejich pláč jde skutečně od srdce. Nicméně ani ve svém žalu neztratil duchapřítomnost a nevyklopil vás. Letíte tedy dále a nálada je vesměs neveselá. Vždy» jste právě viděli spadnout svého druha do moře z výšky, kde se pohybují pouze ptáci, draci a oblaka. |
| |
| Dobrodruzi Hlavou se mi honí myšlenky rychleji než cáry mraků kolem nás. Uvažuji o tom, zda ztráta jednoho z nás nebude mít fatální následky pro úspěch naší výpravy, pro děti jejich rodičů, pro děti vládců našich zemí. A žijí ještě ty děti vůbec? Odmítavě zavrtím hlavou. Jasně, že žijí, ty tupče. Nemám ve zvyku nechat se ovládat chmurami, proto se teď sám na sebe zlobím. Můj žaludek se zatím docela uklidnil a já začínám, ač je to nepravděpodobné, poci»ovat hlad. Zašmátrám ve svém vaku a vytáhnu nějakou placku, do které se bezmyšlenkovitě zakousnu. Nevnímám její chu», necítím její vůni, uvědomuji si jen, že utišuji svůj hlad a snažím se se zorientovat. Hledám směr, kde je obloha světlejší. Nějakou představu o poloze Dračího ostrova sice mám, ale takhle za letu se cítím být dosti dezorientovaný. |
| |
| Tak to trochu posuneme. Děti Po dlouhé noci, která se zdála nekonečnou, pro vaše strachem zmučené dušičky, opět nastává den a vy zjiš»ujete, že malý Siven se nevrátil. A už se nevrátí. Že je den vnímáte pouze podle škvírek matného světla, vrhaných do vašich kobek uzounkými průduchy, simulujícími ve vězení okna. A podle aktivity strážných. Roznášejí totiž snídani. Do každé kobky mísu vařené rýže. Samotné. Ani ji neobohatili trochou omastku. A k pití.......pouze na každou kobku džbán vody. Dobrodruzi Zbytek cesty proběhl vesměs v zamyšleném mlčení. A sotva kdo z vás vnímal, po traumatizujícím zážitku z hrůzného pádu rytíře Pontia do moře, divokou, drsnou krásu převážně hustými lesy zarostlého Dračího ostrova z jehož zeleného příkrovu vystupují místy bílé srázy Dračího hřbetu a Planiny stínů s Černou věží, které, skropeny ranní rosou, poskytují úchvatnou podívanou na miliony miniaturních obloučků duhy, působených dopadem paprsků nad modrou mořskou hladinou právě vycházejícího slunce na křehké kapky rosy chvíli předtím, než je žár slunečních paprsků vysuší. Přes idilický vzhled tohoto kraje je na tom místě cosi, co vás nabádá, aby jste se nenechali bezhlavě unášet jeho krásou. Přistáváte na okraji Planiny stínů a Drak je už při přistání velmi nervozní a hledí, aby vás vyložil a rychle se vzdálil. Nebude to snadné. To je zatím jediná jistota, kterou máte. |
| |
| Dobrodruzi Nedá se říci, že bych se dokázal nějak kochat pohledem dolů. A po Pontiově pádu to bylo více právě tím, než vlastní nevolností. Ovšem ihned, jak nás drak upozornil, že se blížíme k Dračímu ostrovu, zbystřil jsem. Tudíž mám po přistání přehled o tom, kde se aspoň přibližně s ohledem na tvar a povrch ostrova nacházíme. Seskočím s mezistupem na křídlo z dračího hřbetu na pevnou zem a po pár krocích na ni z roztřesených nohou pokleknu. Člověk by neřekl, co s ním udělá takový let. Úlevně se usměju, když cítím kontakt s hlínou, kamením a travou ... Jestřáb se v mírných kruzích vznáší nevysoko nad námi. Co mne zaujme na první pohled, jsou orosená stébla bylin a jako člověk, který se v nich vyzná, začnu přejíždět dlaní po jejich vršcích a stírám rosu. Pár jich utrhnu a zasunu do volných kapsiček v mé kožené kazajce. Jeden drobný lístek si vložím do úst a začnu žvýkat. Tohle jsem potřeboval. Chu» je nahořklá a když proniká do žaludku, cítím úlevu. Vědoucně utrhnu dalších pár lístků a nabídnu je ostatním souputníkům seskakujícím z dračího hřbetu. "Tohle vám udělá dobře." Teprve nyní si všimnu drakovy nervozity a má ruka držící lístky se zastaví zdvižená v gestu nabídky. "Děje se něco, co by nemělo?" Promluvím k drakovi. "A netušíte, kde začít?" Tyto dvě otázky, které mi připadají nejaktuálnější vyslovím téměř současně a s obavami se rozhlédnu po idilické scéně, která by mi za jiných okolností uklidnila a snad i příjemně naladila. |
| |
 | soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Po několika málo hodinách, co jsem skoro ani na chvilku nezamhouřila očka je stejně otevřu znova, nebo» jsem stejně někdy musela usnout a trochu se vyspat. Když je pořádně otevřu a zamžourám do té prozatimní tmy, na kterou si ještě mé oči nezvykly, zřím, že stále jsem přitulená k zatím spící Loře, ale Siven, kolem kterého jsem si ovinula vnoci ruku, aby se ke mně přitulil také a já bych ho hrála, jako by vypařil do nicoty. Vyjeknu do toho ticha a začnu jej pomalu hledat. Oddálím se od Lory a posunu jí její ruku, která ještě do teď ležela bezvládně na mé hrudi a po čtyřech se začnu potichu pohybovat po cele a hledat Sivena... "Ach tatínku... Tatínku můj, kdepak jen jsi?? Prosím, že si pro mně přijedeš a zachráníš nás. Určitě to bude zase dobré. Nesmím na to myslet... Tatínku...." Když začnu převracet nějaké hadry, které se v cele nacházejí, ale nic pod nimi není, začnu se děsit nejhoršího. Z pravého očka, které mám, ostatně jako druhé, podlité krví a pod nimi kruhy, mi začne téci první slza a opět se začnu strachovat a dostávám panickou hrůzu nejen z těchto ztísněných prostor, ale i z našeho věznitele, kterého jsme dosud ještě nepoznali. "Tatínku... Kdepak jen jsi?? Prosím, přijď si pro mne a zachraň nás!! Tatínku můj...." Když nepomůže ani bezvýznamný pláš malé dívenky, zůstanu v rohu, kde jsem do teď byla sama a hledala Sivena a nic, schoulím se do toho rohu do klubíčka a začnu potichu plakat... |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Po několika málo hodinách, co jsem skoro ani na chvilku nezamhouřila očka je stejně otevřu znova, nebo» jsem stejně někdy musela usnout a trochu se vyspat. Když je pořádně otevřu a zamžourám do té prozatimní tmy, na kterou si ještě mé oči nezvykly, zřím, že stále jsem přitulená k zatím spící Loře, ale Siven, kolem kterého jsem si ovinula vnoci ruku, aby se ke mně přitulil také a já bych ho hrála, jako by vypařil do nicoty. Vyjeknu do toho ticha a začnu jej pomalu hledat. Oddálím se od Lory a posunu jí její ruku, která ještě do teď ležela bezvládně na mé hrudi a po čtyřech se začnu potichu pohybovat po cele a hledat Sivena... "Ach tatínku... Tatínku můj, kdepak jen jsi?? Prosím, že si pro mně přijedeš a zachráníš nás. Určitě to bude zase dobré. Nesmím na to myslet... Tatínku...." Když začnu převracet nějaké hadry, které se v cele nacházejí, ale nic pod nimi není, začnu se děsit nejhoršího. Z pravého očka, které mám, ostatně jako druhé, podlité krví a pod nimi kruhy, mi začne téci první slza a opět se začnu strachovat a dostávám panickou hrůzu nejen z těchto ztísněných prostor, ale i z našeho věznitele, kterého jsme dosud ještě nepoznali. "Tatínku... Kdepak jen jsi?? Prosím, přijď si pro mne a zachraň nás!! Tatínku můj...." Když nepomůže ani bezvýznamný pláš malé dívenky, zůstanu v rohu, kde jsem do teď byla sama a hledala Sivena a nic, schoulím se do toho rohu do klubíčka a začnu potichu plakat... |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Po několika málo hodinách, co jsem skoro ani na chvilku nezamhouřila očka je stejně otevřu znova, nebo» jsem stejně někdy musela usnout a trochu se vyspat. Když je pořádně otevřu a zamžourám do té prozatimní tmy, na kterou si ještě mé oči nezvykly, zřím, že stále jsem přitulená k zatím spící Loře, ale Siven, kolem kterého jsem si ovinula vnoci ruku, aby se ke mně přitulil také a já bych ho hrála, jako by vypařil do nicoty. Vyjeknu do toho ticha a začnu jej pomalu hledat. Oddálím se od Lory a posunu jí její ruku, která ještě do teď ležela bezvládně na mé hrudi a po čtyřech se začnu potichu pohybovat po cele a hledat Sivena... "Ach tatínku... Tatínku můj, kdepak jen jsi?? Prosím, že si pro mně přijedeš a zachráníš nás. Určitě to bude zase dobré. Nesmím na to myslet... Tatínku...." Když začnu převracet nějaké hadry, které se v cele nacházejí, ale nic pod nimi není, začnu se děsit nejhoršího. Z pravého očka, které mám, ostatně jako druhé, podlité krví a pod nimi kruhy, mi začne téci první slza a opět se začnu strachovat a dostávám panickou hrůzu nejen z těchto ztísněných prostor, ale i z našeho věznitele, kterého jsme dosud ještě nepoznali. "Tatínku... Kdepak jen jsi?? Prosím, přijď si pro mne a zachraň nás!! Tatínku můj...." Když nepomůže ani bezvýznamný pláš malé dívenky, zůstanu v rohu, kde jsem do teď byla sama a hledala Sivena a nic, schoulím se do toho rohu do klubíčka a začnu potichu plakat... |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Po několika málo hodinách, co jsem skoro ani na chvilku nezamhouřila očka je stejně otevřu znova, nebo» jsem stejně někdy musela usnout a trochu se vyspat. Když je pořádně otevřu a zamžourám do té prozatimní tmy, na kterou si ještě mé oči nezvykly, zřím, že stále jsem přitulená k zatím spící Loře, ale Siven, kolem kterého jsem si ovinula vnoci ruku, aby se ke mně přitulil také a já bych ho hrála, jako by vypařil do nicoty. Vyjeknu do toho ticha a začnu jej pomalu hledat. Oddálím se od Lory a posunu jí její ruku, která ještě do teď ležela bezvládně na mé hrudi a po čtyřech se začnu potichu pohybovat po cele a hledat Sivena... "Ach tatínku... Tatínku můj, kdepak jen jsi?? Prosím, že si pro mně přijedeš a zachráníš nás. Určitě to bude zase dobré. Nesmím na to myslet... Tatínku...." Když začnu převracet nějaké hadry, které se v cele nacházejí, ale nic pod nimi není, začnu se děsit nejhoršího. Z pravého očka, které mám, ostatně jako druhé, podlité krví a pod nimi kruhy, mi začne téci první slza a opět se začnu strachovat a dostávám panickou hrůzu nejen z těchto ztísněných prostor, ale i z našeho věznitele, kterého jsme dosud ještě nepoznali. "Tatínku... Kdepak jen jsi?? Prosím, přijď si pro mne a zachraň nás!! Tatínku můj...." Když nepomůže ani bezvýznamný pláš malé dívenky, zůstanu v rohu, kde jsem do teď byla sama a hledala Sivena a nic, schoulím se do toho rohu do klubíčka a začnu potichu plakat... |
| |
 | soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro "Mama?" spýtam sa a znovu zatrasiem svojim bratom. |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro "Mama?" spýtam sa a znovu zatrasiem svojim bratom. |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro "Mama?" spýtam sa a znovu zatrasiem svojim bratom. |
| |
 | soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
 | soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro |
| |
 | soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Za chvilku si uvědomím, že něco není v pořádku. Začíná mě táhnout na tu část těla, kterou mi zahřívala Betany s vým tělem. uvědomím si, že se něco stalo a zmateně se posadím. Co se stalo? zeptám se Betany. Ale jakmile se rozhlídnu po cele, je mi vše jasné - Siven zmizel. Neřvi! No tak neřvi! Betany koukej přestat bulet. Ty jediná jsi mi schopná nějak pomoct a ochránit ty děcka. Začnu Betany uklidnovat milým tichým hlasem No tak, neplakej. Vše bude v pořádku. Potřebuju tvoji pomoc. Musíme se postarat a ty malé. Tak se koukej rychle vzchopit. Poslední větu řeknu již poněkud ostřeji než jsem nejspíš musela. Ale musí si uvědomit, že tu není sama a že tu rozhodně není princeznička. Z místa kam nám ty parchanti co nás tu držej dali jídlo, pokud se tomu tak dá říkat, seberu misku a sednu si s ní k Johnasovi, Betany a Nieleth. Musíme jíst. Abysme byli silní a mohli se odsud dostat. řeknu na vysvětlenou a začku každého, sebe nevyjímaje krmit. Vodou musíme šetřit, tak každý dostane jen nutné minimum. Přeci jen nevíme, kdy nám vodu zase donesou. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Za chvilku si uvědomím, že něco není v pořádku. Začíná mě táhnout na tu část těla, kterou mi zahřívala Betany s vým tělem. uvědomím si, že se něco stalo a zmateně se posadím. Co se stalo? zeptám se Betany. Ale jakmile se rozhlídnu po cele, je mi vše jasné - Siven zmizel. Neřvi! No tak neřvi! Betany koukej přestat bulet. Ty jediná jsi mi schopná nějak pomoct a ochránit ty děcka. Začnu Betany uklidnovat milým tichým hlasem No tak, neplakej. Vše bude v pořádku. Potřebuju tvoji pomoc. Musíme se postarat a ty malé. Tak se koukej rychle vzchopit. Poslední větu řeknu již poněkud ostřeji než jsem nejspíš musela. Ale musí si uvědomit, že tu není sama a že tu rozhodně není princeznička. Z místa kam nám ty parchanti co nás tu držej dali jídlo, pokud se tomu tak dá říkat, seberu misku a sednu si s ní k Johnasovi, Betany a Nieleth. Musíme jíst. Abysme byli silní a mohli se odsud dostat. řeknu na vysvětlenou a začku každého, sebe nevyjímaje krmit. Vodou musíme šetřit, tak každý dostane jen nutné minimum. Přeci jen nevíme, kdy nám vodu zase donesou. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Za chvilku si uvědomím, že něco není v pořádku. Začíná mě táhnout na tu část těla, kterou mi zahřívala Betany s vým tělem. uvědomím si, že se něco stalo a zmateně se posadím. Co se stalo? zeptám se Betany. Ale jakmile se rozhlídnu po cele, je mi vše jasné - Siven zmizel. Neřvi! No tak neřvi! Betany koukej přestat bulet. Ty jediná jsi mi schopná nějak pomoct a ochránit ty děcka. Začnu Betany uklidnovat milým tichým hlasem No tak, neplakej. Vše bude v pořádku. Potřebuju tvoji pomoc. Musíme se postarat a ty malé. Tak se koukej rychle vzchopit. Poslední větu řeknu již poněkud ostřeji než jsem nejspíš musela. Ale musí si uvědomit, že tu není sama a že tu rozhodně není princeznička. Z místa kam nám ty parchanti co nás tu držej dali jídlo, pokud se tomu tak dá říkat, seberu misku a sednu si s ní k Johnasovi, Betany a Nieleth. Musíme jíst. Abysme byli silní a mohli se odsud dostat. řeknu na vysvětlenou a začku každého, sebe nevyjímaje krmit. Vodou musíme šetřit, tak každý dostane jen nutné minimum. Přeci jen nevíme, kdy nám vodu zase donesou. |
| |
 | soukromá zpráva od Theodorika, dcera Michaellova pro |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Stále plačící v tom koutě, oteklé tvářičky, celý svět pro mne zhroucený. To jest můj zřejmě dosavadní stav od té doby, kdy jsme byli přivlečeni sem, do těchto cel. Když se konečně vzbudí nejstarší z nás dětí, Lora, trochu pozvednu hlavu vzhůru a dívám se do těch jejích odhodlaných očí. Mé jsou stále uplakané a ještě pudr, který mi má kmotra ještě před tím, než nás "ten někdo" unesl, nanesla na tváře, teď je celý rozmazaný, tak jako stíny pod mýma očkama... "Tatínku..." Prožene se mi zase hlavou, ale když si vzpomenu na to, co už několikrát Lora říkala, přestanu pomalu plakat a pomůžu Loře krmit ty tři dítka, poté i sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Stále plačící v tom koutě, oteklé tvářičky, celý svět pro mne zhroucený. To jest můj zřejmě dosavadní stav od té doby, kdy jsme byli přivlečeni sem, do těchto cel. Když se konečně vzbudí nejstarší z nás dětí, Lora, trochu pozvednu hlavu vzhůru a dívám se do těch jejích odhodlaných očí. Mé jsou stále uplakané a ještě pudr, který mi má kmotra ještě před tím, než nás "ten někdo" unesl, nanesla na tváře, teď je celý rozmazaný, tak jako stíny pod mýma očkama... "Tatínku..." Prožene se mi zase hlavou, ale když si vzpomenu na to, co už několikrát Lora říkala, přestanu pomalu plakat a pomůžu Loře krmit ty tři dítka, poté i sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Stále plačící v tom koutě, oteklé tvářičky, celý svět pro mne zhroucený. To jest můj zřejmě dosavadní stav od té doby, kdy jsme byli přivlečeni sem, do těchto cel. Když se konečně vzbudí nejstarší z nás dětí, Lora, trochu pozvednu hlavu vzhůru a dívám se do těch jejích odhodlaných očí. Mé jsou stále uplakané a ještě pudr, který mi má kmotra ještě před tím, než nás "ten někdo" unesl, nanesla na tváře, teď je celý rozmazaný, tak jako stíny pod mýma očkama... "Tatínku..." Prožene se mi zase hlavou, ale když si vzpomenu na to, co už několikrát Lora říkala, přestanu pomalu plakat a pomůžu Loře krmit ty tři dítka, poté i sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Stále plačící v tom koutě, oteklé tvářičky, celý svět pro mne zhroucený. To jest můj zřejmě dosavadní stav od té doby, kdy jsme byli přivlečeni sem, do těchto cel. Když se konečně vzbudí nejstarší z nás dětí, Lora, trochu pozvednu hlavu vzhůru a dívám se do těch jejích odhodlaných očí. Mé jsou stále uplakané a ještě pudr, který mi má kmotra ještě před tím, než nás "ten někdo" unesl, nanesla na tváře, teď je celý rozmazaný, tak jako stíny pod mýma očkama... "Tatínku..." Prožene se mi zase hlavou, ale když si vzpomenu na to, co už několikrát Lora říkala, přestanu pomalu plakat a pomůžu Loře krmit ty tři dítka, poté i sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Je ráno. Svítá. Probouzíte se a dostali jste snídani. Jenže.......večer jsi viděla, jak z cely těch malých strážce odnesl malého prince Sivena. A nepřinesl ho zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Theodorika, dcera Michaellova pro Nejistě si k sobě přitáhnu misku a přičichnu si k ní. ,, Slyší mě někdo? ", spíše křiknu než hlasitě řeknu. |
| |
 | Dobrodruzi Jak rytíř padá do moře, jen tak tak zastavím výkřik nad tou hruznou scenérií. Dívám se na moře v kterém před chvílí zmizel jeden z nás. Vůbec jsem tohoto rytíře neznala, ale přesto cítím lítost. Tak ztratili jsme prvního, kdo půjde další? Položím si otázku na kterou raději ani nechci myslet a na tož odpovídat. Když drak přistane na Dračím ostrově s radostí mu seskočím ze hřebetu. Ikdyž jsem se na let na draku velice těšila, nějak jsem ráda, že už stojím na pevné zemi. Podívám se na Skytha, jak nabízí lístky jeden si od něj vezmu a opatrně strčím do úst. Jak ucítím chu» lístku, zachutnámi. Usměju se na Skytha a tiše řeknu. "Děkuji, je to dobré." Poté se rozhlédnu po pevnině na které se nacházíme. Jak uslyším otázky Skytha pohlédnu na draka, protože jestli ví, kde máme začít bylo by to velice užitečné. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Takže tě nikdo neslyšel |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Dobrodruzi Drak chvíli naslouchá. A potom tiše řekne: "Naše návštěva bohužel neušla pozornosti místních. Možná, že začátek cesty k vysvobození přijde za námi sám." Ale klidný nevypadá. Po chvíli slyšíte i vy to, co on, jestřáb a pes slyšeli už dávno. Kroky těžkých bot na kamenité stezce od Černé věže. Přicházející nebude ani z daleka jen jeden. Skrze listy stromů ale zatím není nikoho vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Theodorika, dcera Michaellova pro |
| |
| Děti Něco se děje. Venku slyšíte nějaký hluk. A přibíhají stráže. |
| |
 | Děti Trochu rozlámaně se posadím na kamenné podlaze a zívnu. Špinavými prsty si projedu vlasy, abych si je aspoň trochu uhladila, abych nebyla rozcuchaná a pak pohlédnu s lehkým ruměncem ve tváři, na mladíka, který leží na zemi. Vlastně, který ležel na zemi vedle mě celou noc, já přitisknutá tváří k jeho zádům. Když zjistím, že nám do cely žalářníci dali trochu jídla, pokud se tomu dá říct jídlo, opatrně k sobě přitáhnu obě misky, jednu zakryju lemem své sukně a rozhlížím se, jestli se odněkud nevynoří ty všudypřítomné, vlezlé krysy a nevrhnout se i na to málo, co mám. Zakručí mi v žaludku a i když ta kašovitá směs na misce nevypadá dvakrát vábně, hlad je nakonec silnějí než já. Hltavě se vrhnnu na jídlo a to v několika chvílích zmizí ve mě. Zapomínajíc na svou šlechtickou hrdost, kterou přebíjí můj hlad, vylížu poslední zbytky kaše z misky a položím ji na zem. Pak se trošičku napiju vody, jen abych svlažila vyschlá ústa a znovu se posadím na zem vedle mladíka. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jídla si jen trochu užtíbl a zbytek nasypal do koženého váčku u pasu. A teď něco kutí u zdi v rohu místnosti. Přitom se nepřestává ale ohlížet po strážích. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro " Čo to?" spýtam sa so zdesením v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro " Čo to?" spýtam sa so zdesením v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro " Čo to?" spýtam sa so zdesením v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| Děti Když zvednu k mladíkovi oči, téměř nezadržím výkřik. Čekala bych, že bude ještě spát. Rychle přejedu očima po šatech. Špinavé, potrhané, krajky zašedlé. Já vypadám napadne mě zděšeně. Stále poočku sleduju mladíka, přičemž si rychle vyliju trochu vody, kterou donesli strážní a rychle si omývám špinavý obličej. Snad mě neviděl takhle umolousanou. Když zaslechnu, jak je ticho ve vězení protínají řinčivé zvuky, halas a křik, přenesu na okamžik svou pozornost. Přitisknu se ke mřížím a snažím se zahlédnout, co nejvíce z toho, co se děje v chodbě. |
| |
 | Jen co drak přistane,seskočím hbytě z hřbetu. Pokleknu a naberu do pěstí zemi. Jsem bílí jako stěna, propadlé tváře a velké kruhy pod krví zalitýma očima oznamují, že jsem nespal moc dobře. Po chvilce povstanu a oklepu si ruce o kazajku. Rychlím pohledem přelétnu okolí, jenž nevypadá nejvábněji. Ve vzduchu je cítit léčka. Nakonec se k mím uším donese zvuk okovaných bot, běžícím to tvrdém materiálu. Připravím se do bojového střehu, ze zad sundám meč a dřevěný, po okrajích okovaný štít. Tichým hlasem pronesu k ostatním. Máme na výběr ze dvou možností. Buď boj, nebo se pokusíme potichu zmizet. Boj bude podle všeho velice tuhý, ale máme jistotu, že pokud se stáhneme, budou prohledávat okolí. Navíc znají terén. Měli bychom se rychle rozhodnout jak začneme naší návštěvu ostrova. S nelibostí se zaposlouchám do zvuku těžkých bot, postupujících očividně k nám. |
| |
| Dobrodruzi Drak je už značně neklidný, stejně jako pes a jestřáb. Ale nemá se k odletu, i přesto, že už jste všichni sestoupili z jeho zad a sundali zavazadla. Napoak se promění opět do podoby toho postaršího pána. "Boji se nevyhneme. Ale nemusejí nás zde najít hned. Pojďte. Je zde jedna tajná skrýš. Znával jsem ji jako mladý drak." A rychlevás pobízí směrem do hustého houští po vaší pravé straně. Až nyní jste si povšimli, že husté větve hojně porostlé listím, vlastně kryjí vchod na uzoučkou cestičku nad strmým, keři porostlým srázem hory. |
| |
| Dobrodruzi Mírně se mi nadzvednou koutky úst, když Alyssa prohlásí, že ta bylina je dobrá. Nakonec ... je to sice hodně hořký, ale když na to přijde ... fakt se o tom dá říci, že je dobrá. Při velké troše dobré vůle. "Hlavně to pomáhá. Nacpu zbytek do další z kapsiček. Všiml jsem si neklidu jestřába ještě před drakovou odpovědí a luk z mého ramene se okamžitě objevil v mé levici společně se šípem. Takhle to bude jistější. Mé oči kloužou po obloze ve směru věže, než si uvědomím, že to, co slyším, jsou obyčejné těžké boty. A je jich poměrně dost. "Jo ... jo ... bude lepší se na chvíli ztratit, než zjistíme, s kým máme tu čest." Souhlasím s drakem a kývnu směrem, kde se Humu hotoví k boji. "Tady bych ti, kamaráde, moc dlouho příliš platný nebyl. Najdem lepší místo, kde budeš mít příležitost prokázat svý kvality a i já tam budu k užitku." Lehce přikrčen se protáhnu houštím a vstoupím na stezku. Ještě se ujistím, že ostatní jdou taky. Postupuji rychle, ale bezpečně a s uspokojením si ověřuji, že pro mě jako střelce, by tahle stezka byla docela hájitelná. Hlavou se mi za běhu honí myšlenky, zda děti jsou vězněny v oné věži a bude nutno se dostat dovnitř, nebo zda budou někde úplně jinde, ale na takovéhle úvahy bude ještě času dost. Bylo by příhodné zajmout někoho, kdo by nám mohl říci víc. Ani tím se však nezabývám nijak hlouběji, jen přemýšlím, zda budeme mít příležitost si naše pronásledovatele nejprve prohlédnout, než dojde k boji. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Docela by mě zajímalo přoč tu kurva sme. No je jasný, že asi po nás budou chtít výkupné, či co? Jsou tu samí princátka... Musíme se odsud dostat co nejdřív. Jen tak se mi je podaří zachránit. Oni jsou moc zhečkaní. Při prvních projevech, že se venku něco děje zpozorním Pššš. Venku se něco děje. Zaposlouchám se. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Docela by mě zajímalo přoč tu kurva sme. No je jasný, že asi po nás budou chtít výkupné, či co? Jsou tu samí princátka... Musíme se odsud dostat co nejdřív. Jen tak se mi je podaří zachránit. Oni jsou moc zhečkaní. Při prvních projevech, že se venku něco děje zpozorním Pššš. Venku se něco děje. Zaposlouchám se. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Docela by mě zajímalo přoč tu kurva sme. No je jasný, že asi po nás budou chtít výkupné, či co? Jsou tu samí princátka... Musíme se odsud dostat co nejdřív. Jen tak se mi je podaří zachránit. Oni jsou moc zhečkaní. Při prvních projevech, že se venku něco děje zpozorním Pššš. Venku se něco děje. Zaposlouchám se. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Děti Jakmile polknu poslední sousto nechutné kaše zašklebím se. Posunu misku až k mřížím. Možná, že už se dozvěděli o tom, že nás unesli, třebaže už vyslala zachránce, možná se ještě někteří zachránime., neustále musím o tom přemýšlet. Srknu si trochu vody v které spatřím svůj obraz. Trochu se upravím a umyji si obličej, který si otřu do sukně mých bohatých šatů. Vodu odsunu taktéž k mřížím, před tím se však ještě napiji. Možná, že zachrání i ty, které odvedli. Uslyším však jakési hlasy a kroky, dojdu k mřížím, aniž bych se jich dotlka vyhlížím zvědavě ven doufajíc, že přivedou děti, které odvedli. |
| |
| Zbytek cesty na ostrov mi uběhl rychle a jsem opravdu rád že už stojím na pevné zemi. I když tohle byl jeden z nejnevšednějších zážitků mého života, ořece jen se cítí líp na pevné půdě, kde můžu kontrolovat svoje pohyby a nejsem omezen. Protáhnu si ztuhlá záda a končetiny a zakroužím hlavu,ale současně poslouchám rozmluvu mých společníků. Taktéž si vyložím svoje zavazadla. Když slyším blížící se kroky (takřka stejně brzo jako zvířata) překontroluju, zda jsou moje zbraně přesně na svém místě a připaveny a použití,ale když vidím, že všichni ustupují, držím se kolektivu. Nerad ustupuju, je to jen oddalování nezbytného, ale snad mají s tím terénem pravdu. Musí se využít všeho, co by nám poskytlo výhodu. skřivím obličej v úšklebku. sám si také kontrluji pozice, kudy jdeme a kde se zastavíme,a která bych místa bych mohl využím jako výhodu při boji na meče. Současně se snažím využít svých citlivějších smyslů, abYch zjistil kdo budou naši soupeři. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Zřejmě žoldáci. Ale není jich málo. |
| |
| Děti Zaposlouchali jste se do kroků venku. Vtom vtrhlo do vězení dvacet strážných, Odemkli vaše cely a začali vás, docela tvrdě, přesouvat. Všechny do jedné cely. Do Emyny cely. Je to poměrně malá místnost v níž jsou mžíže jen z jední strany.......Ostatní tři stěny tvoří pevná cihlová zeď. Vaše cely byly docela prostorné, když vás tam nebylo tolik. Teď máte místo tak maximálně na to, stát, nebo si sednout. A........Kromě vás, dětí, je tu ještě někdo. Nějaký neznámý mladík. Strážci vás do té cely nahnali, zamkli ji třemi řetězy a jejich velitel ještě navíc aktivoval tu magickou ochranu, o kterou se prve někteří z vás popálili. Pak strážní beze slova odešli a nechali vás tam, slepí k vašim slzám a hluší k vašim otázkám a křiku. |
| |
| Dobrodruzi Prošli jste tedy tou úzkou stezičkou, na které i zaklínaš musel být opatrný, aby se nezřítil dolů. do nedozýrných zelených hlubin velmi strmého svahu hustým lesem zarostlé soutěsky pod vámi. A dostali jste se na malý skalnatý ostroh, krytý zvrchu skalním převysem. Pod převysem je vchod do odpočívadla.....a ti, kteří vidí dobře ve tmě, zahlédli také v zadní stěně odpočívadla otvor chodby. |
| |
| Dobrodruzi Přeběhnu stezičku a tam se snažím zastavit skupinu, abych ostatním vysvětlil to co jsem zjistil. Ti kdo nás pronásleduji jsou lidé. je jich hodně a možná někdo z nich ovládá magii. Ale to nevím jistě. pronesu ve svěchu a snažím se kontrolovat svůj dech. Pak se podívám po ostatních, abych zjistil naše šance a vyzbrojení: Osobně vidím tyhle možnosti: Pokusíme se obránit na tomhle místě. Po té pěšině neprojdou více než po jedom a pár lučištníků tu dokáže nadělat paseku a dva rychlé meče to tu udrží dlouho. ukážu bradou na místo kde končí pěšina. Samozřejmě, že lučištníky mužou mít i oni a nevíme, jestli mají toho mága. Je tu však druhá možnost. Zmizíme v tom otvoru, tam vzadu ukážu prstem na zadní tmavou stěnu Jenže nevím co tam může být. Zakroutím odmítavě hlavou Nemůžeme prchat věčbě a tady je to vhodné k obraně. A v takových sklaních dírách žijí pěkné hnusy. Koukám na ostatní, nerad bych rozhodoval sám,ale čas se krátí a je potřeba jednat. Kontroluji si ještě jednou výzbroj a upravím si popruhy, které drží můj meč. |
| |
| Dobrodruzi Na odpočívadle se zastavím. To je ono. Přesně takovéhle místo potřebujeme. Přikývnu na souhlas s Lindaleäovými slovy a očima hledám nějakou plošinku, kde bych byl nad svými spolubojovníky, byl částečně krytý od stezky a zároveň měl dost prostoru ke střelbě. Pohlédnu na draka, zda nemá namířeno přímo do jeskyně a pokud ne, chystám se k boji. Pokud neví, kam chodby vedou, mohli bychom v nich být v pasti. Bude lepší zkusit to tady. Ještě si zkontroluji, kam stezka pokračuje poté, co mine odpočívadlo a docela klidně pronesu. "Někdo by měl během boje hlídat tu stezku vzadu a vstup do chodeb, aby nás nic nepřekvapilo zezadu." Vyslovím nahlas svoji myšlenku. Celou dobu je znát, že jsem zvyklý na osamění, ovšem čím déle jsem se skupinkou, zvakám si a své myšlenky sděluji sdělovat i jim. Jestřáb přistál na balvanu kousek ode mne a já jej pohladil po lesklém peří. "Skythe, kamaráde, ty víš, co máš dělat." Mluvím sice k němu, ale vím, že má slova nepotřebuje. Když se chystám střílet, dokáže odpoutat pozornost těch, jež by se měli krýt. Již párkrát mi takhle pomohl. I vlk se protáhl okolo mne a já dostanu nápad, kdo by během boje mohl hlídat to ústí jeskyně. Promluvím tedy k jeho majiteli. "Poslyš, příteli, myslím, že tvůj huňatej kamarád by nám mohl pomoci hlídat tu sluj za námi, co ty na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro |
| |
| Děti Jakmile vtrhli stráže do naší cely, snažím se jim nějak vzdorovat - cukám sebou a kopu. Vím že je to marné, jsou to dospělí chlapy a mají větší sílu než já. Když mě táhnou jiné cely, kam jak jsem si všimla táhnou i ostatní, snažím si zapamatovat co nejvíc detailů. Do cely přivlekli kopající a vzpouzející se dívku. Její červné, havraní vlasy, dlouhé po ramena se třepotají důsledkem toho jak sebou hází. Její černé, uhrančivé oči těkají z místa na místo a lze z nich poznat vzdor. Dívka je oblečena do pohodlných, zdobených, chlapeckých kožených kalhot a zdobené haleny. V cele si prohlížím všechny, co se tu ocitli se mnou. Hlavně dávám pozor na Johnase, Nieleth a Betany. |
| |
| Deti Keď ma privedú do cely, rýchlo chytím sestričku Nieleth za ruku, aby som mal istotu, že ju nestratím. Vydesene pozerám na ostatných v cele. |
| |
| Deti Chytím sa brata a schovám sa za neho. Po tvári mi stekajú slzy, ale nevydám ani hláska. Som na to príliš vydesená. |
| |
| Děti Když spatřím, jak se blíží stráže i s ostatními dětmi, ucouvnu od mříží. Pomalu postupuju, až se zády dotknu kamenné zdi za mnou. Proč je najednou všechny nahnali sem? napadne mě překvapeně, když spatřím, jak se mříže otevřou a stráže do mojí cely dovnitř hlasitě a dost rychle cpou ostatní děti. |
| |
| Děti Svět se mi zhroutil, tak proč se ještě vzpouzet. Sic vím, že musím alespoň pomáhat Loře s ostatními mladšími, nekopu ani sebou nemrskám, jako ryba na pánvi. Celá unavená zřejmě z neustálého pláče už jen kývu hlavou všem, kteří se teď nachází v mé blízkosti. Když mne stráže doskýmají do oné druhé cely, ani mi nepřijde, že jsme se tak moc natlačili. Ovšem, když nás do oné cely natlačí, začnu se rychle sápat alespoň k mřížím, abych viděla alespoň trochu ven a abych zase neupadla do bezvědomí... "Tatínku... Přijď si pro nás prosím..." Šeptnu tiše a začnu se rohlížet po cele. Čas plyne dál a mé očka jsou jako dvě boule usídlené na tvářičce malé dívky. Na sobě mám lehké šaty světle růžové barvy z nějaké volné látky, střevíčky jsou už celé ušpiněné a na některých místech už jsou i prothnuté Dlouhé, temně zrzavé vlásky mám celé rozcuchané a vypadá to, že ještě den zpět byly asi svázány do pěkného copku... |
| |
| Jakmile slyším kroky už těsně u mojí cely přitisknu su do jednoho z rohu, kolena si dám k bradě a překřížím si ruce. Jakmile mi začnou odemykat celu vystraším se, že jsem jedna z těch, které si odvedou. ,, Nechte mě být, nechtě mě být, pomóc. ", křičím pořád dokola, jakmile mě však začnou strkat do jiné cely uklidím se sama pro sebe, jsem ze všech nejstarší, ale i tak se po bílé a špinavé tváři sveze několik stříbrných slz. Jakmile mě strčí skoro poslední do cely málem spadnu, ale naštěstí se udržím na nohou a opřu se o zeď. Všechny si kolem mě prohlédnu, pokusím se o úsměv, nesmíme být nervózní a brečet, to nám nepomůže, ikdyž sama vím, že to nejde. Theodorika je nejhezčí z všech dcer králů a královen, je to dcera krále Michaella. Havraní vlasy měla upletené do úhledného složitého drdolu, který je teď velice škaredý a snad by bylo i hezčí rozpustit si vlasy. Bílá tvář bez jediná chyby, v které kontrastují tmavé oči a růžovočervené plné rty. Ladné štíhlé tělo avšak celý dojem kazí špinavost šatů. I tak může být něco jako vzor pro mladší dívky či dokonce aristrokraty. Přes čelo malou korunku. Možná mě znají, ale měli bychom se všechny představit, přeci je to slušnost a tu bychom něměli opustit ani v nouzi. Radši si však sednu, teď to není vhodné a tišše pozoruji ostatní mladší děti. |
| |
| MH: Omlouvám se, ale na dobu neurčitou se tu neobjevim. Byla jsem hospitalizována v nemocnici, prý na pár dnů. (tzn doba neurčitá :,( ) (píšu to sem teď za Lady - Satine) |
| |
| Deti Len mlčky vstanem a prejdem sa po cele. Snažím sa vyzera» čo najpokojnejšie, aj keď moje pohyby sú trhané. Premeriam si celu a skúsim pevnos» dverí. "Možno by sme mali rozmýšµa» ako sa odtiaµto dosta»." poviem pološepky smerom k starším de»om v cele. |
| |
| Děti Podívám se na toho mládence, který si myslí, že se odtud dostane. Naivně se usměji, není mi sympatický, ani nevím proč, ale budeme muset držet spolu. ,, Možná by ses mohl představit ... ", popichovačně dodám: ,, Princi. ", podívám se k ostatním. Dojdu k mladíkovy, který leží na zemi a vypadá, že je v bezvědomí. |
| |
| deti "Moje meno je Victor." poviem stručne a pokračujem v prezeraní dverí. |
| |
| dobrodruzi Zbytek letu snáším mlčky, občas na chvily usnu, ale jinak se snažím zůstat vzhůru. Jak se mi dřívější výhled zdál nádherný tak mi teď hloubka pod námi stejnou mírou připadá děsivá. Ne, neumřu takhle. Tohle není smrt válečníka. Mám hrůzu z toho, že když jsem konečně získal šanci zůčastnit se úkolu, který je mnohem větší než já, tak zemřu tak... téměř směšným způsobem. Po přistání nemluvím, dokonce i veselé ohníčky, které málokdy mizí z mých očí jako by navěky pohasli. I když je mé tělo připravené během okamžiku odpovědět na jakoukoli hrozbu, moje mysl se je pohlcena vzpomínkami na minulost... Dokonce jsem si ani nevšiml zvláštního chování svého vlka. Náhlé zvuky přicházejících nepřátel mě aspoň částečně hodí zpět do reality. I já se během okamžiku připravým k boji, i když se mi nelíbí, že nemáme na své straně žádnou výhodu... kromě přítomnosti draka ovšem a tak když nám už zase poroměněný drak navrhne ústup do nějakého strategicky výhodnějšího prostředí jednoduše souhlasím. Mlčky následuju ostatní až do té doby kdy dorazíme k našemu cíly... K výběru místa, které máme bránit nic nenamítám. To, že na nás nebude moct nepřítel použít svou početní převahu je velice dobře a v případě nouze můžeme i ustoupit do jeskyně... i když od srdce doufám, že to nebude nutné. Když na mě Skyth promluví přestanu zkoumat okolní terén a pomalu na něj pohlédnu. Okamžik přemýšlím a pak jemně pokývu hlavou na znamení souhlasu. Přejdu k ústí tunelu s Dragem v patách a několika jasnými slovy ho požádám, aby tady zůstal a hlídal. Vlk jako by jasně rozuměl přejde o kousek blíž k jeskyni a opatrně začenichá, chvíli stojí a pak o kousek ustoupí. Usadí se a pohlédne na mě. Potěšen vlkovou reakci mu přejedu po kožichu rukou v plátové rukavici a usměju se na něj. Hledím mu přímo do jeho nádherných vlčích očí a jako vždy jsem naplněn radostí, že jsem dokázal najít tak věrného přítele. Postavím se na nohy teprve až se naši nepřátelé dostanou tak blízko, že se každou chvíly objeví v našem zorném poli. Potom přejdu k ostatním a postavím se tak jak říkal předtím zaklínač. Chopím se svých zbraní a mém obličeji se usadí naprosto klidný výraz. Nehybně vyčkávám nepřítele, pouze pláš» a mé vlasy se pohybují v rytmu všudy přítomného větru... Šedý je připravený k boji... |
| |
| Dobrodruzi Když už už tuším, že se naši pronásledovatelé musí každou chvíli objevit za ohybem stezky, vybídnu jestřába k letu. Ten vyletí opačným směrem, aby neprozradil přesně naši polohu a obloukem nad vrcholkem hory se začne stáčet k našim nepřátelům. Vím, že dokáže upoutat jejich pozornost, již několikrát to prokázal. Pokud se tito na stezce objeví, přiložím šíp na tětivu a aniž bych ji zatím napínal, prohlížím si ty, kteří se objevují v mém zorném poli. Zabij vůdce smečky a jsou poloviční. S touto myšlenkou pátrám očima po někom, kdo by se nějak výrazněji odlišoval od ostatních. Pokud se někdo takový objeví, vypustím šíp. Tak pojďte ... Skyth řečený jestřáb jen tak nemine. Pokud se nikdo odlišný od ostatních neobjevil, vypustím šíp, pokud je to možné, na třetího v zástupu, abych jejich postupující řadu trošku roztrhal, ještě než k nám dorazí. |
| |
| hrozně se omlouvám, ale od zítřka nám začínají prázdniny... takže tu až do příští soboty nebudu... at pj hraje za mě... |
| |
| MH: Hrát za Alyssu půjde, ale jen do středy. Ve čtvrtek mám další vlnu zkoušek ve škole a netuším, kdy dorazím domů. A v pátek začíná Pragocon. |
| |
 | MH: Prosím Pj o zabití postavy! Děkuji. |
| |
| Prošli jste tedy všichni stezkou za Elekazarem, až k té jeskyni. A čekáte na nepřátele. Žádní ale nejdou. Nikdo z těch, kteří za vámi šli, zřejmě o té stezce a o jeskyni neví. |
| |
| Když už je čekání téměř neúnosné, a moje trpělivost je zvyklá na číhanou, takže vím, o čem mluvím, seskočím z kamene. "Nevypadá to, že by měli nějak dobré stopaře. Ale časem to sem najít musí." Obrátím se na samotného Elekazara. Zprvu váhám, jak nejpřesněji jej oslovit, potom se ale oslovení vyhnu. "Tyhle sluje ... nemýlím-li se, tak tušíte, co se v nich může skrývat, že? A věděl byste, kam za tímhle prostranstvím pokračuje ta stezka?" Pokynu rukou k pokračování vyšlapané cestičky. Jestřáb zatím zakroužil nad vrcholem kopce. |
| |
 | Dobrodruzi S narůstající přítomností nepřátel uchopím do ruku široký meč a do druhé svou hůl. Teď, si někteří můžete všimnout, že se lehce otřásla, jakoby nadskočila, ale nic víc. Stále pozoruji záhyb z poza kterého se můžou vynořit. Nepřestávám svírat meč ani hůl. Dodávám si stále víc sebevědomí. Jeskyně na kterou sme narazili na mě působí zvláštně a podivně. Nečekal jsem ji. Prohlídnu si ji zkoumavým pohledem, ale pak se otočím zpět ke stazce po kteréme jsme přišli jako by tam někdo to byl. To se mi jen zdá. Jestli nás najdou, budem muset bojovat nebo se schovat do jeskyně. Pak, kdyby nebyl z jeskyně druhý východ, museli bychom bojovat také, ovšem ve stížených podmínkách. Nevím. Vydáme se tam? I když se to nezdá, můžou to být za několik minut a my musíme dál. |
| |
| Děti Ještě chvíli stojím přitisknutá ke zdi a sleduju ostatní děti, které sem nahnali. Vždy» jsou tu stejně jako já, vůbec neví jak se sem dostaly a proč jsou tu bleskne mi hlavou. Možná je čas taky se představit, abych nevypadala nevychovaně. Já jsem Ema pronesu slabým hlasem, odkašlu si a prohlížím si stále ostatní. |
| |
| Deti "Ja som Johnas, syn Dariov," odpoviem nesmelo. "A toto je moja sestra Nieleth," dodám a chytím malé, asi dvojročné dievčatko za ruku. |
| |
| Deti Chytím bratovu ruku a schovám sa za neho. Vidíte iba veliké zvedavé a zároveň vydesené oko, vykúkajúce spoza jeho ramena. |
| |
| Když spatřím nepřátele, jak marně hledají jakékoli stopy naší přítomnosti, zastrčím meč do kožené pochvy a zavěsím přes rameno, se štítem udělám to samé. Nezdá se, že by nám momentálně hrozilo nějaké nebezpečí. Teprve nyní mám čas porozhlédnout se po oklolí. Sluje vypadají jako ty z pověstí, jenž popisují poslední drakobijci a jejich pomocníci. Stezka dále vede houštím, a stáčí se, není tam tudíš vidět. Nejrozumnější bude tedy počkat, jakým směrem nás pošle náš šupinatý společník. |
| |
| Dobrodruzi Akorát ve chvíli, kdy Humu Kavalu zavěsil zase svůj meč a štít přes rameno, odhalil jeden ze psů, které si s sebou nepřátelé přivedli, onu úzkou stezku, po které jste zmizeli do nynějšího úkrytu. Rozběhl se po ní, ale někde v polovině zřejmě po něčem uklouzl a s vyděšeným kňučením se zřítil do propasti pod ní. "To nejsou sluje." Probral se Elekazar z naslouchání."Za jeskyní je vchod do velmi důmyslné spleti skalních chodeb. Prý je kdysi vybudovali moji předci, draci....a míšenci draků a lidí, nebo draků a elfů, kteří jimi unikli svým věznitelům. Tvrdí se, že se jimi dá dostat až pod vězení v černé věži. Nikdo už dnes ale neví přesně, kam vlastně vedou.......A co v nich může návštěvníka potkat. Ani staří moudří draci." Odpoví na otázku. |
| |
| Dobrodruzi Pak by to mělo být na mladých neuvážlivých dobrodruzích, aby to zjistili. Ale to my nejsme. Přesto bychom ale ... Z úvah mi vytrhne vyděšené kňučení psa a zvuk sunoucího se a padajícího drobného kamení. Okamžitě připravím luk, ale šíp stále nenasazuji. Raději opět zaujmu svoji pozici, než se rozhodne. Vyšvihnu se na výstupek a k ostatním teď promlouvám přes rameno. "Pokud bychom uvažovali o tom, že děti mohou být drženy opravdu ve sklepeních pod věží a že je to asi to nejpravděpodobnější místo, nebo» tam byli drženi i draci a jejich míšenci a jinak prý draci vesměs na ostrově žijí a svá území si tedy pravděpodobně před služebníky toho ..." Jméno toho zlosyna vynechám. "... dosud brání, pak bychom opravdu mohli zkusit projít ty chodby." Mně osobně se sice má vlastní myšlenka příliš nezamlouvá, nebo» jsem zvyklý na volný prostor a užitečný mohu být jako střelec i jako bylinkář právě spíše na volném prostranství, ale pro záchranu Ellenina syna jsem ochoten to podstoupit. |
| |
| Dobrodruzi: To budem jeno věčně utíkat to se mi teda nechce a tady máme výhodnou pozici? na tváři se mi oběví vlčí usměv. Zakroužím cvičně mečem, ale pak jej volně svěsím podél těla. Překontroluji si půdu pod nohama a přímapdně odkopnu všechny překážky, které by mohli způsobit podvrtnutí kotníku, nebo jiné zranění, stejně jako si všimám nebezpečných nerovností. A co když tam zabloudíme, nebo to východ nemá? Co když nás tam něco čeká. Dostali bychom se mezi kladivo a kovadlinu...Postavme se jim tady, kde máme výhodné obrané pozice. Kolik máme luků? mluvím nejdříve k Richardovi,ale pak se svojí otázkou obrátím na všechny |
| |
| Dobrodruzi Když Lindaleä promluví, pokývám hlavou. "Taky se mi nelíbí možnost být tam lapeni. A hlavně, budeme potřebovat zajistit pravděpodobně touhle cestou i volný odchod." Po chvíli soustředěného naslouchání, zda se neblíží naši pronásledovatelé, pokračuji. "Viděl bych to tak, že v takových třech lidech by se to tu dalo případně uhájit. Menší skupinka by i snáze nepozorovaně pronikla dovnitř, pokud by ..." Další mezera, když se mi zazdálo, že slyším něco nepatřičného. "... pokud by tam nenarazila na něco, co by važadovalo víc rukou, víc zbraní a víc vědomostí." Dokončím neurčitě svoji tlumenou řeč. |
| |
| Děti Usměji se na nejmenší děti. ,, Já jsem Theorodika, dcera Michaellova. " Michaellova ... snad na mě můj otec nezapomněl, snad pro mne někoho vyslal, třebaže nás brzy zachrání. Podívám se na mladíka, který je v bezvědomí či tvrdě spí. Ale proč je tu tento? |
| |
| I když to vypadá, že nikdo naši pozici neobjeví stále zůstávám na stráži zatímco ostatní probírají naše možnosti jak se dostat k dětem. Stále pohledem sleduji přístupovou cestu, ale většinu pozornosti věnuju rozhovoru... To, že bychom měli vlézt do nějakého starobylého komlexu chodeb pod tímto prokletým ostrovem se mi zrovna moc nelíbí. Stačí mi, že jsem přišel o svého koně, ale pořád mi to přijde lepší než se plahočit přes pláně s možností potkat nějakého draka, který by se nás rozhodl usmažit. Přece jenom se raději se utkám s něčím co na nás může číhat tam dole. Ostatně... "Bohové ví kolik nepřátel nás tu hledá. Odhaduju, že budou na podobný útok připraveni a pokud by nás nepodcenili mohla by stačit pouhá jejich početní převaha. Už takhle je nás málo a přijít o kohokoli z nás by mohlo být osudné. Je lepší být pořád v pohybu... kromě toho stejně moc možností nemáme. Musíme ty děti zachránit co nejrychleji." Prohodím ke Skythovi a Fuinovi a krátce se na ně podívám než začnu znovu pozorovat stezku. Čas se krátí a nás od nalezení dětí dělí ještě dlouhá cesta... |
| |
| Něco zlostně zavrčím a přelétnu pohledem nepřátele, kteří konečně objevili stezku. Že jim to ale trvalo. Zlostně kopnu do malého oblázku na stezce, zaletí kamsi do křoví. Já souhlasím se Skythem. Je rozumnější pokusit se zde ubránit a poslat malou skupinku do skalních chodeb. V případě, že se zde neubráníme budeme alespoň vědět kam ustupovat, chodby budou prozkoumané. Podpořím Skythův návrh, Rollenův také není špatný, ale přece jen si přijdu v chodbách mnohem zranitelnější než na povrchu. |
| |
 | Děti "Já jsem Galantheiren. Přišel jsem sem vlastně pro vás, děti. Jenže......Jenže jsem nebyl dost opatrný a nechal se uvěznit. Možná proto, že už jsem na tomhle ostrově dlouho nebyl a zapoměl jsem na stráže." Přeruším na chvíli svou práci na stěně cely. "Ale.....I teď se odtud dá dostat. Jen musíme najít východ. A pak být opatrní. A tiší." A opět se pohroužím do hledání východu. "Jsem si jist, že to určitě bylo v téhle cele, ten vstup do podzemí." |
| |
| Dobrodruzi Uvítám Rollenova slova a dál nahlas přemýšlím. "Ano, rychlost je to, co potřebujeme, ale volný odchod také. Jsem rád, že mluvíš takto. Pověst, jež tě, ..." (O Rollenovi jediném jsem slyšel víc, než jen kusé informace o tom, že existuje. O ostatních jsem měl jen povědomí, proto jsem promluvil takto právě k němu) "... předcházela, nelhala. Takže věc, na které se shodneme, je ta, že tyhle chodby budou nejpřijatelnější cestou do kobek. Jen to, zda se dělit, nebo ne, zůstává otázkou ..." Stejně jako Hummu a Lindaleä bych i já raději zůstal se svým lukem zde, kde bych byl co platný, ale abychom nechali jít Rollena s Alyssou a možná drakem samotné, to mi také nepřipadá ideální. Zde je každé rozhodnutí těžké. Pak ale přijde zčista jasna spásný, lépe řečeno možná spásný, nápad. "Možná ... něco mi napadlo. Nevím, jak je na tom kdo z vás s vytvářením iluzí, ale setkal jsem se s tvory, kteří byli schopni takovéhle záležitosti používat. Záměrně nevyužívám slova magie a kouzla, nebo» netuším, jak to ostatní mají s náhledem na tyto záležitosti. Pokud by někdo byl schopen iluze vytvářet, ..." Ohlédnu se právě na Elekazara, ale koutkem oka mrknu i na půlelfa. "... pak by se dal volný odchod zajistit jinak než obranou tohoto prostoru a mohli bychom jít pro děti v plné síle. Dokážete někdo místo tohoto vstupu vytvořit dojem celistvé skály?" Při položení této otázku už zase sleduji stezku, po které jsme sem přišli. |
| |
| dobrodruzi Když se Skyth zmíní o mé pověsti, ocelový výraz mé tváře naruší mírné pozvednutí koutků úst v sotva viditelném náznaku úsměvu. Pověstem ani příběhům šířeným "obyčejnými lidmi" se nedá věřit. Ale přesto jsem poctěn, že se něco pozitivního o mě dostalo i k takovému bojovníkovi jako je Skyth a stálo to za zapamatování. Zatím jsem neměl čest pobývat v takové společnosti jako je tahle... vlastně jsem už dlouhou dobu neměl čest pobývat v žádné družině. Jako poslední vlk ze smečky jsem správný samotář. V duchu se ušklíbnu nad tím přirovnáním a na okamžik dovolím své mysli, aby zavzpomínala na minulost. to mi zabrání, abych Skythovi poděkoval nebo jakkoli zareagoval. Znovu do reality mě přivede Skythův další návrh. Chvíly o nečem přemýšlím a pak přestanu hlídat stezku a přijdu blíž k ostatním věříc, že případné nepřátele bychom slyšeli nebo viděli dřív nez by bylo pozdě... Cesta po povrchu zdřejmě nepřichází v úvahu vzhledem k nebezpečí, které nám hrozí ohledně nepřátelských draků. Nemáme sebou armádu, abychom si mohli dovolit oslabit naši již tak hodně početně omezenou skupinu a tak můj názor je, že bychom měli využít naší jediné výhody: momentu překvapení a rychlosti. Skythova poslední taktika mě viditelně potěší. Tento způsob by vyhovoval oboum stranám a mě samotného by nikdy nenapadlo použít magii, nebo nějaké triky. "Ano to by bylo nejlepší řešení. Ovšem pořád musíme počítat s tím, že i náš nepřítel o těchto chodbách ví a hlídá je a pokud ne tak spoléhá na to, že a» už je v těch chodbách zalezlé cokoli zabrání nám to pokračovat dál, takže to nemůsí být nutně bezpečnější než cesta po povrchu." Rozhlédnu se po ostatních. Myslím, že jsem pouze konstatoval skutečnost a nebudou námitky. Takže pokračuju dál... "Kromě toho nechat tady kohokoli z nás by bylo podle mého názoru naprosto zbytečné. A» už ostrov hlídá cokoli pochybuji, že by si to nedokázalo poradit s hlídkou co bychom tu nechali. Tak jako tak nemáme čas a pokud by skupina poslaná dolů byla poražena, hlídka tady by byla zbytečná a» z hlediska bránění únikové cesty tak k záchraně dětí, protože by bylo pozdě. Podle toho co jsem slyšel čelíme velmi mocnému nepříteli a tak naše jediná šance je, že stihne udeřit a stáhnout se dřív než on stačí zareagovat." Dodám ještě k minulému návrhu a zamyslím se nad tím kolik času nám k záchraně dětí ještě vůbec zbývá. Co když už je pozdě a tahle výprava je zbytečná? Ihned jak na tuto možnost pomyslím rozlobím se sám na sebe. Takové myšlenky pouze oslabují odhodlání a já jsem odhodlán buď zachránit ty děti nebo zemřít... |
| |
| Dobrodruzi "Magie je jednou z věcí, drakům vrozených. Ano, mohu utvořit iluzi, kterrá by protivníky zmátla. Na dobu jejího trvání se však budete v chodbách muset obejít beze mě, přátelé. Nebo» iluze je třeba udržovat, jinak ztrácejí svou věrohodnost již po několika vteřinách od vyvolání." Vyjádří se ke Skythovu nápadu Elekazar. |
| |
| Dobrodruzi Když na moji otázku odpoví právě drak, docela mi to potěší. U něho jediného by Rollenova obava o to, zda takováto hlídka dokáže čelit nepřátelům z tohoto ostrova, v jiných případech skutečně opodstatnělá, byla snad tentokráte zbytečná. Pravdou ale zůstavá, že takto bychom se zbavili velmi silného společníka. Stále ovšem zastávám názor, že volná cesta ven je minimálně stejně důležitá jako probít se k dětem, proto bych byl ochoten to podstoupit takto. "Pokud mám mluvit za sebe, takto jištěný ústup bych uvítal." Pronesu zamyšleně, načež se ohlédnu na šedého rytíře. "Máš jistě pravdu, kamaráde, že to, co nás v chodbách může čekat, si snad ani nedokážeme představit, ale jsem připraven se s tím utkat. Já odsud toho kluka ... ty děti, dostanu a nezastaví mi nic." Usměju se, když mi odpoví stejně odhodlaným pohledem a identické odhodlání vidím i na ostatních. Jedině smrt. Bleskne mi hlavou, když pomyslím na to, že stejné odhodlání jsem měl možnost vidět i u statečného Pontia de la Torr, a trochu mi zamrazí. Jestli tu zemřu, tak až na cestě ven, až Victor bude volný. Slíbím v duchu Elleně a před očima vidím oči její. Tak nádherně zelené, tak vpité do mého pohledu a do mé duše, když jsem jí záchranu syna slíbil. A ten slib skládám i sám sobě. |
| |
| dobrodruzi Na Skythova slova jenom souhlasně pokývám hlavou. Nepochybuji, že nepotřebují komentář a jistě to každý z nás to cítí stejně jako Skyth. I to, že by drak zůstal zde a hlídal cestu kudy bychom mohli s dětmi uniknout se mi zamlouvá... kromě jedné drobnosti. "Ano, souhlasím, ale kdo nás potom provede až k vězení? Nemáme čas zkoušet každou chodbu a nemůžeme ani riskovat. Pochybuju, že tam budou nějaké ukazatele a pokud ani staří draci neví... Nechám poslední větu nedokončenou a s tázavým výrazem ve tváři pohlédnu na ostatní. To poslední co bych chtěl je, aby jsme bloudili v nějakém prastarém bludišti zatímco jsou děti v nebezpečí. |
| |
| "Dám vám průvodce." Odpoví drak. "Ale teď se už jděte přichystat, bude třeba vyrazit zároveň se vznikem iluze." |
| |
| Děti "Je třeba, abychom hledali všichni, slečno Betany." Oslovím princeznu Betany prosebně. Ji znám teď vlastně z dětí nejdéle a ikdyž není nejstarší z nich, zachránila mě a starala se o mě. A to mi dává pocit důvěry. "Stačí, najde-li měkdo z vás uvolněnou cihlu ve zdi, či dlaždici v podlaze. Spouštěcím mechanismem tajného východu může být cokoliv z toho." |
| |
| "Děti" "Dobře..." Utřu si slzy, které mi ještě donedávna padaly po nateklých tvářích a už se ani nepokouším o nějaké emoce v podobě radosti, že alespoň někdo známý, koho bych mohla aspoň obejmout a přitisknout se k němu, poplakat mu na rameni... Po nějaké chvíli civění na jeho tvář se tedy odhodlám otočit a nedívat se na něj, poté se na chvilku zastavím v polovině pohybu ruky, který zrovna směřoval k jedné z chladných stěn šahajíc na ni, utřu si ještě jednou hřebtem malé ručky slzy, které mi zase mlčky vytryskly z oček a hned nato, snad abych zakryla onu smutnou osůbku, která se ve mně ještě schovává a začínám tedy šahat na všelijaké ty kostky, cihly, i přes to, že jsem už tak podchlazená a ony zdi a podlaha studí ještě více... |
| |
| Mé jméno je Lora a jsme dcera Sienova Představím se také. Po Galantheirenových slovech o tom, že by tu měl být tajný vchod, se začnu rozhlížet po stěnách. Občas přejedu po nějakém nenápadném výstupku či něčem podobném. Zdá se, že moje přátelství se bratry Karabasovými, přinese zatím své nejlepší ovoce. Ikdyž bylo tvrdě vykoupeno. Vzpomenu si na přátelství, s rekněme trochu neposlušnými kluky ze sousedství, které bylo vykoupeno několika ranami řemenem. Hledej Loro, hledej. Dělala jsi to už mockrát a to i v tátově pracovně. Vždy jsi něco našla, tak hledej sakra! |
| |
| Děti Stojím opřena o jednu z chladných zdí. Ve tváři mám nezaujatost, ba skoro ignoraci ostatích, v očích lhostejnost. Snad si nemyslí, že ten kdo nás unesl je tak hloupý, aby nám tu nechal tajné vchody a východy., trochu se ušklíbnu, ale na to se usměji. Ale notak, přeci nebudeš tak zlá a škodolibá k těm ostatním. Upravím si sukni a ještě si prohlédnu děti v místnosti. Začnu očima tikat po jednotlivých cihlách ve zdích, ale jde vidět, že mě to moc nevzrušuje. |
| |
| deti Začnem zvedavo pozorova» stenu za sebou. Stále držím sestričku za ruku, ale všetok záujem sa teraz obracia na tehly. Pomaly, jednu po druhej skúmam. občas sa obzriem do miestnosti, aby som mal prehµad o tom, čo sa tam deje. |
| |
| deti Zvedavo pozorujem Johnasa. Po chvíli začnem aj ja prehµadáva» stenu, ale vyzerá to, že iba napodobňujem brata. Po chvíli ma to prestane bavi» a začnem sa hra» so špinou na zemi. Nikoho a nič iné si nevšímam. |
| |
| Dobrodruzi Zdá se, že už se rozhodlo, jak se bude pokračovat. Ve tváři mám nevrlí výraz, který vypovídá o tom, že nerad ustupouji před soupežem, zvláš», když nám teré skýtá výhodu. Ale hlavní je záchrana a to rychle. A tak opět posbírám svoje věci. Má odpověď na otízku týkající se iluzí je evidentně zbytečná a tak ji nechám být. Zdá se, že někteří ze skupiny jsou trochu nervozní z pobytu v jeskních... Jestli má někdo zkušenosti s bojem v jeskyních, jsem to zřejmě já. Mám k tomu i jisté.. řekněmě dispozice. Pokud budeme mít průvodce a ty jeskyně opravdu vedou pod věž, mohlo by to být dobré. oznámí, zatímco se hotovím k další části naší cesty za záchranou Betany a daších dětí. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro To jsi ale netušila, že může mít i lidskou podobu. Našla jsi kdysi v lese mladého zlatého draka. Byl vyčerpaný a zraněný. Dost ošklivě. A rány měl ošklivě zanícené. Doběhla jsi tenkrát pro svou babičku a spolu jste draka naložili na vůz a odvezly domů. Bydlel pak v jednom prázdném křídle zámeckých stájí a ty lsi ho chodila krmit, ošetřovat a starat se o něj. Byl to, kromě sestry, tvůj jediný opravdový kamarád na zámku. Ale když se vyléčil, jednoho dne zmizel. Zůstala ti po něm jen perla ve tvaru slzy a malá zlatá šupina. A těď jsi se s ním setkala znova. Jenže......Kdo by v tom hezkém šlechtici hledal draka. |
| |
| Děti Jak tak všichni hledáte, možná je to spíš náhodou, než opravdu zvědavostí, či dokonce bystrozrakem, ale stane se to. Princezna Theodorika se při hledání náhle dotkne jedné z cihel, takové světlé, a trochu porostlé mechem.....a cihla se pohne. vjede jakoby do stěny. Kdesi něco cvakne. A ve stěně se otvírají malá, vyklápěcí dvířka. |
| |
| Děti Když prohlížím cihly všimnu si jedné světlejší, trochu porostlé mechem. Nikdy nic nenajdeme. Pro jistotu se ji dotknu, reakce mě tak překvapí až se leknu a poskočím. Ustoupím o krok dozadu a podívám se na ostatní, musím se usmát. ,, Já něco našla. ", špitnu. V očích se mi objeví radost, pocítím kapku naděje. Naději, že se odtud dostaneme. Dojdu k vyklápějícím dvířkům. Podívám se opět na ostatní. ,, Jediná naše šance je utéci, a» to vede kam chce, je to lepší než zůstat tady. ", podívám se do dvířek. Co tam může být? |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hluboká.....Ne taková, jako bývá v noci. Spíš jako v nějaké místnosti, která nemá okna.....Ani osvětlení. Kamínek, kderý se ti odrazil od špičky střevíčku, když jsi stoupla na dvířka, zřejmě na podlaze té místnosti trochu poskočil. A jeho zvuk se rozléhá okolo slabou ozvěnou. Jako když naráží kámen do kamene. Místnost je tedy prostorná, prázdná a minimálně podlaha je z kamene. Jde odtamtud chlad a trochu zápach hlíny a zetlelého listí. A slabý závan čerstvého vzduchu. |
| |
| Děti Jak se dvířka otevřela, trochu to třesklo. Přecejen narazil kámen na kámen. A v dálce, v chodbě za zamčenými dveřmi vězení se ozvaly rychlé kroky. |
| |
| Děti "Pojďme!" Zašeptám důrazně a popoháním princeznu Theodoriku, aby za ní mohly vylézt dvířky i ostatní děti. "Rychle a potichu." A na ta slova se sehnu a vezmu malou princeznu Nieleth do náruče. Zároveň prostrčím jemně dvířky jejího bratra. "Tak lezte, jdou sem stráže." |
| |
| Děti Ještě se rychle podívám na ostatní děti. Kroky v dálce mě velice vyděsili. Chvíli váhám, jestli se mám vydat do oněch dvířek. Co když tam na mě čeká stejná smrt jako zde v cele? Když mě popožene mladík, pokývám hlavou, zavřu oči a vydám se ( skočím ) do dvířek. Všemocní bohové, opatrujte mé kroky a nenechte mě, abych se vhrla do náruči smrti. |
| |
| deti Poslúchnem Galantheirena a bez problémov vleziem do dvierok. Rýchlo sa štvornožky pohnem ďalej, obzerajúc sa, či to ostatní stihli. Hlavne Nieleth. |
| |
| deti Vydesene pozriem na dvierka a chytím Galantheirena okolo krku. Možno až príliš silno. Schovám si tvár na jeho rameno a potichu začnem vzlyka». Vyzerám naozaj vydesene. Nebude dlho tvra» a toto "štartovanie" vypukne do silného plaču. |
| |
| Děti Galantheiren chvíli hladil malou Nieleth po vláskách a pak, když se Theodorika a Johnas dostaly ven dvířky, prostrčil dívenku hned za jejím bratrem a rychle popohnal další děcko. Betany. A zaní hned oba starší chlapce, Victora a Varda ( jednomu z nich, zřejmě bojovnému Vardovi, se tam moc nechtělo, prohlašoval, že se chce radši bít a hodlal tahat z pochvy meč......Který nemá, protože mu ho strážci sebrali ). Pak Loru. A Miladu. A nakonec vzal za ruku Emu, prolezl spolu s ní a dvířka zase zaklopil zpět na místo. Musel si pospíšit, protože za ním už první dva strážní dobíhali k cele. Naštěstí se povedlo. Zbyla však miniaturní škvírka. O té Galantheiren nevěděl. |
| |
| Dobrodruzi Trvalo opravdu dost značnou chvíli, než se mistr Elekazar mohl plně soustředit a vy jste mohli, z bezpečné vzdálenosti, sledovat, jak pomalu a pečlivě splétá dílek po dílku dokonalou iluzi. Nevznikla ale iluze obyčejné skály. Vznikla iluze skály, zarostlé křovím. A před ní stojících dvanácti plně ozbrojených rytířů v lesklé zbroji. A ještě něco vzniklo. Nebo spíš někdo, dá-li se tak tomu stvoření říkat. Je malé asi jako kočka, chlupaté, s jemnou, stříbřitou srstí. A vypadá napůl jako liška a napůl jako králík. Na zádech tomu zvláštnímu zvířátku vyrůstají malá, stříbrná, jakoby dračí, křídla. Aby vás to přimělo jít, vydalo to zvláštní, milý, vrnivě štěkavý zvuk, přišlo to k vám, otřelo se to Alysse o nohu a olízlo to Skythovi tvář, když se shýbal ke svým věcem. Skyth tak zjistil, že to má skoro kočičí, drsný jazýček a že je to mazlivé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Velmi milé zvířátko. Většinou se chovají jako domácí mazlíčci. Zejména vhodní k dětem. Jsou totiž, ačkoliv jsou veskrze magickými tvory a nejsou bez inteligence a magického nadání, velmi přátelští, přítulní, hraví.....a skrz na skrz věrní. Říká se, že věrnější než psy. Jsou všežravci, ale nejvíce si pochutnávají na krupičné, nebo ovesné kaši s máslem, sypané cukrem. Nebo na v cukru obalených bramborových šiškách. Ale také mají rádi ovoce. Zejména jablka, jahody a třešně, jejichž pecky umějí roztomilým způsobem vyplivovat. Do poměrně rekordní vzdálenosti až dvaceti sáhů. Agresivní jsou pouze když se cítí bezprostředně ohroženi na životě, nebo když je ohrožen život jejich milované bytosti. |
| |
| Dobrodruzi Hledím z jednoho ze svých společníků na druhého a naslouchám jejich slovům. Nad Rollenovou žádostí pokrčím rameny, nebo» se domnívám, že je nepravděpodobné, aby nám Elekazar dokázal i v tomto směru pomoci, o to více mne však překvapí, a to příjemně, drakův souhlas. Již ani většina strých draků neví ... ale tenhle ví více, než jsme tušili. Když Lindaleä pronese, že pro případný boj v chodbách je vybaven a připraven lépe než my ostatní, uvítám to s úlevou. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že by třeba mohlo zbýt na mě, abych šel první. Pro střelbu by to snad bylo výhodou, ale i z druhé pozice by mělo jít střílet obstojně, pokud budou choby dostatečně široké a přiměřeně dlouhé. Stačí jen vidět a mít prostor ... ale nevypadá to, že bychom všechno tohle měli k dispozici. Připravuji všechny své věci na postup jeskyněmi a chodbami, když drak začne vytvářet své iluze. Jak sleduji postup jeho díla, přeběhne mi po zádech nepříjemné mrazení. Člověka mého ražení kouzla fascinují, nedá se ale říci, že by ve mě vyvolávala pocit klidu a jistoty. Viděl jsem již párkrát vytváření iluzí, ale dílo takovéhoto rozsahu mne doslova ohromí. Zírám na rytíře, kteří se objevili před jeskyní s otevřenou pusou a z této strnulosti mi probere až zvířátko, jež mi olízne tvář. Bohové, vždy» to zvíře je ... skutečné. Proběhne mi hlavou myšlenka, když stále na tváři jako bych cítil hrubý jazyk dráčete. Zároveň mi ale zahřeje pocit, že takovéto iluze naši nepřátelé, pokud tedy nejsou schopností draku podobných, nemohou prohlédnout. Když se trošku vzpamatuji, vezmu luk s šípem do levé ruky a jsem připraven vyrazit. "Máte někdo světlo?" Ujistím se, když si všimnu jedné byliny na kameni u vstupu na stezku pokačující kolem naší plošiny. "To se bude hodit ..." Promluvím polohlasně sám k sobě. ... na podlitiny a blízké okolí řezných a bodných ran. Zasunu drobné lístky do jedné z kapsiček a v ústí chodeb čekám na ostatní. |
| |
| Dobrodruzi: trochu bezradně pokrčím rameny, když se skyth zeprá, jestli někdo nemá světlo: Bohužel, já jaksi pochodně moc nevyužívám, jen to oslňuje. Ale pokud si budete svítít za mnou a půjde se Vám tak líp, jak myslíte... vysvětlím, to proč nenosím lucernu nebo pochodně. Pak se s malým úsměvem podívám na stvoření, které vykouzlil Elekazar, sehnu se k němu a poškrabkám ho mezi křídli: Kde ty ses tu vzal, chlupáči? Jsi ten průvodce, nebo jsi místní obyvatel? Máš tu nějaké kamarády? chvíli zadumaně prohlížím stvoření, zatím co se zbytek chystá k průchodu jeskyního labirintu. Skvirin, ty přece nejsi jeskyní tvor.. tedy podle toho co vím...by se ti v opuštěných jeskyích moc nelíbilo. Pokud jsi nepřil někomu z těch uvězněných něš»astníků a nepodařilo se ti utéct.POkud by si nás dokázal dovést k nim, to by bylo skvělé...Tak jak si se sem dostal..od Elkazara..nebo jak? Hlavou mi víří spousta myšlenek a jsem plně zaujat tím tvorem... |
| |
| Jakmile Theodorika najde skrytý mechanismus, naděje ve mě opět poskočí. Vstupuji mezi posledníma. Nevím proč, ale nějak sem si dala za úkol dávat pozor na Johnase a Nieleth. Takže jdu až za nima, když mě Galantheiren popostrčí. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Nejspíš také ano. Každopádně kdyř se v myšlenkách zmíníš o Elekazarovi jakoby souhlasně kníkne. |
| |
| Dobrodruzi Mezitím, co uspořádáváte své věci a pomalu se sbíráte k odchodu, mistr Elekazar dotvořil svou iluzi. Musí se ale soustředit a držet ji pomocí magie. Takže se s vámi ani nemůže rozloučit. Lindaleä promluvil na to zvířátko a pak si ho chvíli prohlížel. Načež zvířátko na něco souhlasně kníklo. A vede vás hopkavě do chodby. Vypadá to legračně, jak poskakuje. A možná by se jeho jemné tlapičky na tom tvrdém kameni v chodbě tak neodíraly a neotloukaly, kdyby je někdo z vás vzal do náruče. |
| |
| Děti Když mi Galantheiren pomůže do chodby, jen tiše pípnu několik slov na poděkování, než za námi zapadnou dvířka a nás zahalí tma. Otočím se čelem k ostatním dětem, které vklouzly přede mnou a jdu za nimi, doufajíc, že ten dobrodruh ví kam nás to vede. |
| |
| dobrodruzi To, že nás nějakým způsobem drak navede jsem očekával, ale když se objeví malé zvířátko trochu sebou trhnu a ušklíbnu se. Podobné... stvoření nemám moc rád. Králík má zůstat králíkem a liška liškou... a nemají mít křídla. Mám raději obyčejné věci. Nejspíš, protože jsem nikdy opravdu nepřestal být prostým člověkem. A i když stejně přistupuju i ke kouzlům jsem rád, když Elkazar začíná kouzlit, abychom se mohli vydat na cestu... Jakmile se před vchodem do jeskyně objeví ozbrojenci rozjasní mou tvář široký úsměv. Pomalu se mě začíná zmocňovat dobrá nálada a vzrušení z následujícího dobrodružství. I když se za to trochu stydím, když jsou ty děti v nebezpečí nemůžu si pomoct. Pozorně si prohlédnu iluzi a podivím se proč drak neseslal nějakou obvyklou iluzi, aby pouze skryl vchod do jeskyně a pak se sám ukryl, ale nehodlám se ho ptát. Bylo by ode mě hloupé, kdybych zpochybňoval činy některého ze starých draků a tak jen doufám, že se nestane nic natolik vážného, aby se mu zde něco stalo. A tak jenom mlčky přejdu ke Skythovi a ještě než vstoupíme do chodby prohlasím: "Myslím, že v našich zásobách od králů by se nějaké to světlo našlo. Já sám mám ve vaku pár pochodní, ale určitě to nebude stačit na delší cestu, takže bude nejlepší, když je uschováme na případ nouze pokud nenajdeme nic jiného. Pokud nás..." chvíly přemýšlím jak Fuina označit, jeho jméno si bohužel nepamatuji a tak... pan zaklínač upozorní na případné překážky jistě bychom dokázali jít i po tmě, ale to by nebylo myslím nejlepší řešení. Zaklínače jsem ve svém životě potkal jen velice vzácně, ale vím toho o nich dost, abych si dokázal spojit co je Fuine zač. Osobně proti zaklínačům nic nemám. Jsou to skvělí válečníci a člověk může být rád, když někdo podobný bojuje po jeho boku a sám netrpím žádnými paranoickými předsudky jako většina obyčejných lidí. A pár hezkých věcí jsem se od nich naučil. V duchu se usměju nad těmito myšlenkami a když si všimnu, že se ostatní odebírají k odchodu podívám se do našich zásob jestli bych nenašel lucernu nebo pochodeň. |
| |
| Děti Nacházíte se v naprosté tmě. Takové, že jen ti, kteří se někoho dotýkají, nebo někoho drží za ruku, mají jistotu, že tu s nimi ještě někdo je. Místnost, kde jste, nebo spíš chodba kde jste, je o trochu prostornější, než cela, ze které jste sem přišli. A ani nemá nízký strop, jak by se, podle velikosti dvířek, mohlo čekat. Je tu vlhko. A zima. Inu......Jako ve skalní jeskyni. A nejste tu tak úplně sami. U stropu vysoko nad vámi slabounce svítí mniho maličkých teček. Jako hvězdy. Ale hvězdy to nejsou. Ti bystřejší z vás, kteří už trochu přivykli tmě, mohou matně zahlédnout tisíce vedle sembe ze stropu visících malých zvířátek s blanitými křídly. Ale na moc velké rozkoukávání nemáte čas. Podle zvuků za zdí se strážní už pokoušejí zdí prokopat. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A tři lucerny s okenicemi. |
| |
| Dobrodruzi Během nápadu s iluzí a rozhovorů po něm mi jen mlčky těkají oči na každého z nás. Nevydávám slov, protože mi to v tuhle chvíli připadá až přehnaně zbytečné. Vždycky jsem byl jiný než ostatní a moc toho nenamluvil. Raději jsem se věnoval studiu knih. Snad možná jen proto si mě můj pán zvolil na tuhle výpravu. Byly tu i horší věci, než je tahle. Musím se hlavně uklidnit a nemyslet na to. Představím si, že je to jen výlet, jen výlet. Nikdo z Vás nemůže přesně určit, co se se mnou děje ale můžete si všimnout, že je něco v nepořádku. Sedím a dívám se mlčky před sebe, protože vím, že živou přírodu mohu vidět naposled před tím, než se ponoříme do jeskyního průchodu. Celý život se mi teď honí hlavou a ve tváři mám nejasný výraz, snad ze strachu, snad z pochyb. |
| |
| Dobrodruzi Když Rollen odpoví na otázku ohledně světla, vybavím si, že jsme dostali lucerny s okenicemi a ještě návdavkem pochodně. V souvislosti s objevením Elekazara jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale teď si to vybavuji všechno. "Samozřejmě." Kývnu na šedého rytíře a hned vybalím lucerny a jednu zažehnu. "Ale bude to muset nést někdo, kdo nepotřebuje obě ruce. Možná budu nucen střílet." Než se ponoříme do chodeb, dvakrát hlasitě vykřiknu pronikavým hlasem jestřába, abych dal Skythovi na srozuměnou, že má volnost a že jej zase zavolám, až to bude možné, plácnu Richarda po rameni a s povzdechem zmizím v temném tunelu hned za zaklínačem a dráčetem. Než se můj obličej ztratil v temnotě, bylo jasně čitelné, že ani já nemizím rád ze světla slunečních paprsků a doteků větru. A z blízkosti svého pernatého přítele. Jak kráčíme, všimnu si nesnadného pohybu zvířátka, jež nás vede. "Když nás povedeš i odsud, vezmu tě, malej ..." Promluvím na dráče, jako bych počítal s tím, že mi bude rozumět a nastavím mu ruku, aby mi po ní mohlo vyskočit do náruče. Kdo jiný z nás, co tu jsme, by mu měl pomoci, než já? V případě ohrožení se zvířátko bude lépe odkládat nežli lucerna, takže zatímco tu já nést nemohu, dráčeti rád pomohu. A jistota, s níž slyším kroky zaklínače přede mnou, mne nutí k úvahám, že Lindaleä snad opravdu i v té tmě zcela zřetelně vidí. |
| |
| Deti "A?" spýtam sa a natiahnem ruku smerom k stropu. Zdá sa, že sa vôbec nebojím tvorov nad nami, ale naopak, som na ne veµmi zvedavá. |
| |
| deti Stiahnem nieleth ruku a pokrútim hlavou. Ja sa tvorov nad nami bojím, ale snažím sa to pred sestričkou schova». "Nevšímaj si to," poviem a nervózne pozriem na strop. "Čo to je?" spýtam sa ostatných. |
| |
| "Nevím." Odpovím. "Asi jen kolonie jeskynních kaloňů. To jsou netopýři. Takoví malí." A Už už se chystám vykročit. Jenže.....Já mám oči draka, ale děti ve tmě nevidí. Udělám tedy malé kouzlo. Nad našimi hlavami nechám vzlétnout ze světla ztvořeného velkého motýla. A najednou je tu dost světla, abychom mohli jít. |
| |
| Děti Galantheiren něco udělal a nad vaše hlavy se vznesl velký světelný motýl. Ema měla kdysi v pokoji magickou lampičku ve tvaru motýla. Tedy, než ho kluci vrchního kuchaře rozbili mičudou. Tohle vypadá podobně.....Jen je to jednou tak velké, jak ta malá lampička. A není to složené ze skleněných trubiček a tudíž rozbitelné. Galantheiren měl pravdu, když jste se podívali na strop místnosti, opravdu tam jsou drobní netopíři. Jsou jich tisíce. A takhle z dílky vypadají i docela roztomile, když se vám nepokoušejí lézt po zádech, nebé se nezaplétají dívkám do vlasů. Tohle tedy není hrozba. Nic nebezpečného. Zato ti strážci probíjející se k vám zdí, by nebezpeční být mohli. Na jejich příchod ale Galantheiren zjevně nehodlá čekat. Opět bere do náruče malou Nieleth a vyráží do tmavé chodby před vámi. Světelmý motýl zamává křídli a letí vám při chůzi nad hlavou. Kdo zůstane, nejspíš bude ve tmě. Tedy, než se sem prokopou strážní. |
| |
| Dobrodruzi Zaklínač rychlým krokem zmizel ve skalní chodbě. Skyth dal jestřábovi dočasnou volnost, rozdal svítidla a vydal se za ním. Ještě jste ho zahlédli, jak sbírá ze země to malé zvířátko a bere ho do náruče, aby si o kámen nepoškodilo své jemné malé tlapičky. Je jen na vás, zda zlstanete venku a podpoříte iluzí stvořenou ozbrojenou gardu a mistra Elekazara v obraně vchodu do chodeb, či budete, s rozsvíceným světlem, následovat ty dva a to zvířátko. |
| |
| dobrodruzi Má volba je naprosto jasná. Nehodlám tu čekat. Dal jsem slib a ten hodlám dodržet... Na Skythova slova o tom, že by potřeboval volné ruce kývnu hlavou a pověsím si štít na záda. Do volné ruky vezmu pochodeň a pomocí křesadla ji zapálim. Ještě než vstoupím hlouběji do chodby zavolám na Draga a chvíly nad nečím uvažuju. Možná by bylo lepší, kdyby tu zůstal s Elekazarem, ale nakonec mu řeknu, aby šel za náma. Kdybych ho neměl na blízku cítil, bych se jako bez ruky a nepochybuji, že on sám by nebyl nadšený, kdyby tu měl čekat... stejně by šel za náma Uvědomím si s úsměvem. Není to pes, aby mě poslouchal na slovo a já se nijak nesnažím ho k tomu nutit, i když většinou dělá to o co ho požádám. A tak naposledy pohlédnu na zdařilou iluzi a pak vykročím za Fuinem směrem do tmy, k cestě, která nás dovede k dětem. |
| |
| Dobrodruzi Rollenem nesená lucerna mi pomáhá, abychom dohnali zaklínače, který i ve tmě postupuje velmi rychle. Když Drago předběhne svého pána a otře se mi o bok, je to jako dotek jistoty a tlumeně k němu hrdelně zavrčím, jako bych mu cosi říkal. Jedině on může cítit povzbudivý tón, kterým k sobě obvykle vlci promlouvají, když se blíží boj. Všimnu si ale, jak se na mě nejistě otočí zvířátko na mé ruce a usměju se a s vrčením okamžitě přestanu. Než dojdeme na první rozcestí, postupujeme takto rychle a jistě. Teprve když se chodby dělí, nechá se Fuine dojít mnou a necháme nás nasměrovat naším malým průvodcem. Beze slov se rozhodnu dělat značení pro případ, že by iluze našeho průvodce zmizela, ačkoli se mi to při tom, jak se o mne dráče tře, zdá zcela nemožné. Je to tak neskutečně skutečný. Budeme se potřebovat vracet rychle. Snad. Nejdřív mám v úmyslu dělat rýhy kamenem do zdi, ale pak si řeknu, že až budeme mizet, nebylo by od věci zase značení ničit kvůli pronásledovatelům. Proto stavím u výstupu z chodby, z níž vycházíme a u stěny ve vstupu do té, do níž míříme, kamenné mužíky. |
| |
| deti Rozbehnem sa za Galantheirenom, nervózne pozerajúc na strop. Motýµ ma podµa všetkého naozaj zaujal. Sotva si stíham dáva» pozor pod nohy, čo ho sledujem. |
| |
| deti Takmer bez dychu pozorujem motýµa. Dokonca sa ho snažím chyti» útlou ručičkou, pričom hovorím niečo, ako "da, da". Hypnotizovaná svetlom nad hlavou si ani nevšímam, kam ma Galantheiren nesie. |
| |
| Děti Trochu se nakrčím, když spatřím to osvětlené hejno netopýrů nad sebou a srdce se mi rozbuší ještě víc, když za sebou slyším stále hlasitější a rozezlenější hlasy strážných. Na nic nečekám, trochu si nadzvednu ušpiňěnou a trochu roztrhanou sukni a rozeběhnu se za ostatníma, tak abych je neztratila z dohledu. |
| |
| "Poďme rýchlo." šepnem ostatním a idem na konci skupiny, dávam pozor aby za nami nejaké die»a nezaostalo. |
| |
| .Děti ,, Rychle. ", řeknu ostatním, velkého zařícího motýla si moc nevšímám, spíše mě teď trápí strážci, kteří se sem chtějí prokopat. ,, Notak. ", řeknu spíše jako citoslovce a popostrčím menší děti, aby šly. Sama potom skoro jako poslední jdu za mladíkem. |
| |
| Děti Postupujete tedy chodbou vpřed, vedeni Galantheirenem. Jdete spíš rychle, než tiše. Některé z menších sdětí občas zakopne a spadne. Spadla ( jednou ) dokonce i Ema, která mezitím dohnala v běhu Galantheirena a přidala se k němu. Při pádu ztratila mašli.....A čast rukávu od šatů, který uvízl na výstupku ve stěně chodby a utrhl se. Ale než stačila začít hledat mašli, Galantheiren ji jemě uchopil za paži a spěšně jí pomohl vstát. Bez zastavení. Několik desítek sáhů za zády posledních z dětí strážní konečně prolomili zeď. Hlukem svých hlasů ale vyrušili netopýry a ti se na ně sesypali. Část hejna pak v panice prolátla chodbou nad vašimi hlavami a zamířila s poplašeným pískotem kamsi do temnoty chodeb před vámi. Možná to tu vede opravdu někam ven. |
| |
| Dobrodruzi Váš průvodce není iluzí. Iluze není hmotmá, nemůže tedy nic vážit. Ale zvížátko, sedící Skythovi v náruči, váží odhadem tak tři kilogramy. A krásně hřeje. Když jste došli na křižovatku, zvířátko jakoby kýchlo. A v jemném poprašku prachu na podlaze se ukázala malá svítící šipečka na okraji chodby vlevo. V tu chvíli se ale ozvalu poplašené pleskání asi tak padesáti párů blanitých křídel, zděšený pískot na hranici slyšitelnosti a z chodby, do které jste se právě chystali vstoupit vylétlo hejno padesáti malých, něčím vystrašených netopýrů. Několik jich do vás, náhle oslněných lucernou, narazilo. Jeden málem srazil zvířátko ze Skythovy náruče a to si strachy učůrlo. A jeden se na okamžik zapletl Alysse do vlasů. Jeden neš»astník se, bozi vědí jak, dostal rytíři Rollenovi pod brnění. Hrozně to lechtá. |
| |
| Děti Za běhu se stále držím u nejbližších, jakožto Galantheirena a ostatních malých dítek, co Gal drží v náručí, či za zápěstí takřka tahá kupředu, aby si pospíšila a v tu chvíli, kdy zaslechnu trhavý zvuk a dutý pád na zem někoho z nás, zamžourám do té polotmy, kdy do stínu onoho místa pádu nesvítí ten motýl, a pomohu Emě zpět na nohy, poté zase do běhu. Jen co si všimnu, že v místě jejího pádu leží jakýsi kus látky, jako mašle, a utrhnutý kus další, jiné látky, trochu zazmatkuji a nevím co mám dělat dříve. Zda se vrátit pro ony dvě viditelné "stopy", které by mohly prozradit směr, kudy jsme se vydali, či utíkat dále, v tom zmatku v mé hlavě se rozhodnu držet se u Emy a nevěřícně mi opět začnou pomalinku téci slzy... Stále se u ní držím a nedívám se ani pod nohy, ani před sebe. Pouze se nechávám vést mýma nohama a jediné, na čem mi v tuto chvíli záleží je to, abychom se dostali všichni ven, živí a zdraví. Můj pud sebezáchovy nás zřejmě přivede na špatnou cestu, ale co by se taky od této mladé osůbky dalo čekat... |
| |
| soukromá zpráva od Richard de Fore pro |
| |
| Dobrodruzi Když zvířátko v mé náruči kýchne a na zemi se objeví svítící šipka, nevěřícně se na dráče podívám. Pak pokrčím rameny a podrbu je mezi ušima a na hřbětě mezi křídly. Než stihneme udělat pár kroků, uslyším šum křídel a další zvuky přilétajících netopýrů. Rozhodně nedělám nic jiného, než jsem dělal dosud. Vím, že od těchto zvířat nehrozí prakticky žádné nebezpečí. Před něčím mě to ale varuje. Něco tam je ... něco je vyrušilo. Když k nám první zvířátka svým trhavým letem dorazí, překvapí mi jejich množství a to, že letí i poměrně nízko nad zemí. A očividně překvapili i dráče, což jsem vzápětí pocítil na své ruce. Instinktivně jsem se s ním otočil a nastavil netopýrům svá záda. Rozhodně našeho průvodce nepustím, na to se pohybuji v přírodě už dost dlouho, abych věděl, že tohle mrně potřebuje pocit ochrany. I přes značku na zemi postavím u vstupu dalšího kamenného mužíka, než vyrazíme dál. Držím teď luk i šíp v ruce, na níž nesu dráčka, ale hned, jak postavím znamení, opět si zbraň přendám do volné ruky. Jsem opatrný, připraven kdykoli dráče odložit a střílet. Všimnu si Alyssina zatřepání hlavou, ale to mi tolik nezarazí, jako to, co začal provádět Rollen. Drago zavrčel a také nedůvěřivě sleduje svého pána. Zavrčím na něj tedy cosi uklidňujícího, ale kvůli dráčeti to zase hned utnu. |
| |
| Dobrodruzi: Když zaslechnu šum netopířích křídel.vrhnu se k zemi a chráním si hlavu. Až ti okřídlení hlodavci proletí, opět se narovnám a sotva slyšitelným hlasem promluvím ke Skythovi: Drž toho malého skvirina opatně, jako průvodce je opravdu užitečný. Pak siknu, abych na sebe upozornil i ostatní a pozvednu zatnutou pěst, abych je utišil a dal jim na vědomí, že mají stát. Napínám svůj zrak i sluch do chodby předemnout. Snažím se zaslechnout nebo zahlédnout to co vyrušilo netopíry a také vnímám zda mě na něco neupozorní můj medailon. Pokud je vše v pořádku, naznačím všem, aby mne následovali, jinak si připravím meč... |
| |
| dobrodruzi Když zahlédnu hejno netopýrů skrčím se k zemi, ale i nadále se snažím sledovat cestu před námi , kdyby se někdo rozhodl využít tuhle chvíly k útoku. Na netopýrovu náhlou návštěvu v mém brnění reaguju překvapeným trhnutím a okomentuju ji několika tlumenými nadávkami, které spíš znějí jako vrčení věrně napodobující mého vlka. Okamžik otravné lechtání ignoruju, ale když je jasné, že se nic nestane začnu si odepínat kyrys, aby ten malej hajzlík mohl odletět. Kyrys neodhodím na zem, abych zvukem nevaroval někoho kdo se schovává v temnotě před námi, ale chvíly ho podržím v levé ruce než si ho zase upevním na hrudník. Drago mezitím vrčí a když nějaký netopýr proletí kolem něj chňapne po něm zuby. Na Skythův pokus reaguje jenom nedůvěřivým pohledem a pak zvědavě sleduje mě a Alussu jak se zbavujeme netopýřích vetřelců... Když je zbroj zase zpátky na svém místě přemýšlím co netopýry vyplašilo. Nepochybuji, že je zbytečné, abych ostatním říkal, aby si dávali pozor. A tak mlčím a dál následuju Fuina... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Dobrodruzi Když se Rollen s Alyssou zbaví netopýrů a i vlk se konečně zklidní v reakci na normální chování svého pána, jsem připraven a nehnutě vyčkávám, abych nerušil Fuina očividně naslouhajícího a soustředícího se na mně skryté podněty z hloubi chodeb. "Neboj, myslím, že to s ním umím." Přikývnu zaklínači na upozornění ohledně našeho drobného průvodce. Konečně jsem se dostal k tomu, abych se pokusil si otřít ruku o kalhoty, naštěstí se dračí moč do kožených rukávů nedokáže příliš nasát a většina skončila na zemi. Nechám zaklínače udělat pár kroků napřed a když vidím, ža ostatní jsou taktéž připraveni, jdu za Fuinem. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Blíží se k vám. Asi nemají moc světla, protože nepostupují tak rychle, jak by, podle tvého odhadu, mohli. Ale neodpočívají, což znamená, že jsou někým pronásledováni. Ale.......Ještě slyšíš něco. Neurčitý zvuk.......Někde blíž, než kde jsou teď ti lidé. Přesto jsou zvuky pro tvé uši méně zřetelné, než jejich kroky. Vidíš ale jen chodbu, mírně se stáčející vpravo. |
| |
| Dobrodruzi Opatrně jste vyrazili dál. Chodba se po několika krocích mírně stáčí vpravo, aby se vzápětí zase mírným otočením vlevo vrátila do původního směru. Nikde nic a nikdo, co, nebo kdo by bylo nebezpečné. Pokud jako nebezpečné nebereme ostré výstupky příliš v těch místech pevné skály, vystupující občas ze stěn chodeb. Ti, kteří chodby budovali, neměli k dispozici výbušniny. Jen nářadí, zcizené zřejmě v nějakém skladu v místě, odkud prchali....a vlastní ruce. Sem tam natrefíte na krysu, hledající tu zřejmě jak úkryt, tak něco k snědku. Nebo na malou kostřičku dávno uhynulého netopýra, povalující se na zemi. Jdete už značnou chvíli a stále žádné nebezpečí. Což je zvláštní, vzhledem ke stupni vyděšení těch netopýrů. |
| |
| Dobrodruzi Několika dlouhými kroky dojdu zaklínače a dotknu se jeho ramene, abych jej zastavil. Myslím, že není potřeba slov, když docela výmluvně dám dráče na ruce před sebe a tázavě se na ně podívám. Po kratičké chvilce však zvířátko podrbu na hlavě a zeptám se. "Tak kudy teď, náš milý malý příteli?" Stále s nezmenšenou intenzitou naslouchám do chodeb před námi a snažím se zachytit pohledem nějakého dalšího poletujícího netopýra. To je divný, že už nelétají ... obvykle poletují, pokud jsou vyplašeni, delší dobu a hlavně, nezdá se mi, že by jich tady bylo tak málo, kolik jich proletělo kolem nás. V mé tváři, když se Rollen přiblíží s pochodní, jsou zřetelné pochyby, zda jdeme stále správně. |
| |
| MH: Cesty se nikde nerozdvojují od doby, co jste měli příhodu s netopýry. Proč tedy Skyth chce znát kudy dál, když jinudy, než chodbou, kterou jdete, se jít nedá? |
| |
| Dobrodruzi: Po chvilce putování v jeskyni opět zastavím postup jednoznačím gestem. Opět se zaposlouchám a tentokrát sdělím své zjištění svým společníkům. Zaslechl jsem dva rozdělný zvuky kroků. Jedny velmi zřetelné. Velká skupina. určitě před někým prchají. Ale postupují pomalu.Myslím, že to jsou ti, co vyplašili netopíry. Zaslechl jsem i druhé kroky..takřka neslyšné.Ale to byly zřejmě jen ty krysy. Přesto však buďmě připraveny na setkání. A» už s kýmkoli. Trochu se zakaboním, když spatřím louče,ale je mi jasné, že moji společníci se bez nich neobejdou,ale na druhou stranu nás i prozrazují.... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tohle nejsou kroky. To je.....jako by snad něco bylo ve skále a pokoušelo se z ní dostat. Nebo.....jako by se kus skály pokoušel pohnout. Je to ještě daleko, ale obě skupiny se k tomu blíží. Vy, i ti, kteří před něčím prchají. Možná, že oni ani nevědí, že je možná čeká nebezpečí. |
| |
| Děti Galantheiren trochu přidal do kroku, když zaslechl dusot těžkých bot stráží, které vás pronásledují a dokonce tvrdým hlasem pronášený rozkaz: "Stůjte vězni!" A příkaz, zřejmě podřízeným:"Chy»te je, vy hňupové!" Běžíte.....ano, teď už běžíte.....dál. Ale najednou Galantheiren prudce zastaví a zbrzdí i vás.... |
| |
| Děti Počkejte! Zbrzdím vás a podvědomě tiším hlas. "Zastavte se. Možná není cesta bez nebezpečí." Ale sám pomalu, pokradmu, postupuji dál. "Slyšíte to?" Upozorním vás po chvilce na vzdálený zvuk. Zní to, jako by se někdo dobýval ze skály ven. Možná. |
| |
| Dobrodruzi: Najednou se prodce a zenpokojivě zastavím. "To co tam je nejsou krysy a nejsou to kroky Musím to proskoumat a zjistit, kdo je ta druhá skupina. Jsem jediný, kdo se orientuje i po tmě. A řekl bych, že jsem tu zřejmě i nejrychlejši. Zjistím co to je a taky kdo je ta druhá skupina. Skythe, dej mi skvirina. Kdyby něco, pošlu ho, aby Vás varoval, Viď maličký?" vychrlím rychle,ale srozumitelně, zároveň však potichu. Nečekám, než mi Skyth skvirina podá a sám si jej vezmu. Mám zlou předtuchua proto spěchám. Skvirina zasunu za halenu, ale tak, aby viděl a mohl mě varovat. Sám pak natáhnu krok a rychle, zároveň však obezřetně postupuju dopředu. Všechny smysli napnuty... |
| |
| Dobrodruzi Skvirin přikývne a tichounce, souhlasně kníkne. Přísahali by jste, že to opravdu znělo jako zamňoukání. Kupodivu se zřejmě cítí, schován za zaklínačovou halenou a vykukujíc ven, zcela bezpečně. Zaklínač přidal do kroku a v okamžiku zmizel, i se zvířátkem, ostatním z dohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jak se ale blížíš k těm zvukům, tvůj medailon začíná poskakovat. A skáče stále víc. To nevěstí nic dobrého. Medailon se málokdy plete. Použiješ lektvar, nebo ještě ne? |
| |
| Celou dobu Fuina bez řečí následuju. Když nám oznámí, že je někdo před námi nijak mě to nepřekvapí a když zaběhne do tmy jen se ušklíbnu což v obličeji osvětleném mihotavým plamenem pochodně vypadá docela strašidelně. Měli bychom jít dál. Tohle by měla být tak jako tak správná cesta a aspoň budeme blíž, kdyby zaklínač potřeboval pomoct. Ale Fuine by si určitě nepřál, abychom ho prozradili buď hlukem, nebo nějak jinak a tak respektuju jeho rozhodnutí a rozhodnu se chvíly počkat... |
| |
| Děti Naprosto nechápu proč jsem se najednou zastavili. Mám co dělat abych nenarazila na děti předemnou. Musíme pokračovat dál. Ve předu na nás čeká svoboda, vzádu vězení, možná i mučení a smrt. Jasná volba je běžet dál. Řeknu poněkud rozhořčeným a tvrdým hlasem, jako kdybych něco naprosto jednoznačného vysvětlovala někomu, kdo to nechce pochopit. Pokud to bude slepí, tak nás stejně chytnou. Ale naděje umírá poslední. Navíc šteští přeje připraveným. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Že by děti nějak utekly a teď tu bloudilí po chodbách a honí je strážní? |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro MH: nejsem doma, souboj prosím odlož až na pondělí večer |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| MH: PJ - Díky za upřesnění. Otázku Kudy teď? tedy beru zpátky a dotaz měl znít nějak v tom smyslu, že je divný, že netopýři už nelítají a nic, co je vyplašilo, zatím není slyšet. Ale zaklínačova gesta mne v otázce umlčela. |
| |
| Dobrodruzi Zmlkl jsem okamžitě, když světlo došlo až k zaklínači a na něm bylo očividné, že napjatě naslouchá. Nad správností jeho slov jsem sice zapochyboval, ale jen na zanedbatelný okamžik. Byl vybrán pro tento úkol z opodstatněných důvodů ... stejně jako já, jako Rollen, Alyssa, Richard i Hummu ... nezbývá tedy, než mu věřit. Ovšem léta osamění, kdy jediný, na koho jsem se mohl spolehnout, jsem povětšinou byl jen já sám, popřípadě některý z mých zvířecích přátel, stále trochu pracují v mých myšlenkách. Je pravda, že ani Rollenův nesouhlasný výraz s Fuinovým odchodem mi na jistotě nepřidá, ale skvirina Fuinovi dám bez zaváhání. Když Lindaleä téměř neslyšně zmizí ve tmě, vybalím z věcí lucernu s okenicemi, naplním ji a podám šedému rytíři se slovy: "Teď už bude lepší tohle." Její připálení od pochodně a zhašení pochodně samé nechám už na něm. Stejně jako uvážení, zda tahle má činnost je případná. |
| |
| deti "Prečo stojíme? Čo počuješ?" spýtam sa nervózne chlapca ktorý zastavil skupiny a obzriem sa so strachom v očiach za seba, či nás už naši prenasledovatelia nedobehli. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Děti Něco zaslechli zřejmě i strážní, proto asi také zastavili a poslouchají. Každopádně teď za sebou neslyšíte jejich kroky. Ale ty zvuky ze předu slyšíte. A neznějí jako že by vám šel někdo naprotí. Vlastně vlbec neznějí jako kroky. Některé z vás ty zvuky dokázaly i dokonale vyděsit. Je to jek v nějakém hrozném snu. Stráže za zády.......a teď to něco ve předu, co nevíte, jestli se toho bát, nebo ne. Ale jiná cesta není. Zpět už to nejde, čekala by vás jen jistá smrt. Ten kdo vás dal uvěznit útěky nepromíjí. |
| |
| deti Pevne držím Galatheirena okolo krku a s dokorán otvorenými očami pozerám do tmavého tunelu. Vyzerám naozaj vydesne. Až tak, že som temer zabudla dýcha». |
| |
| deti Ako zhypnotizovaný stojím za Galatheirenom a opatrne spoza neho vykúkam s otvorenou pusou, či niečo nezbadám v tme. |
| |
| dobrodruzi Když mi Skyth nabídne Lucernu jemným gestem ho odmítnu. "Raději si nechám pochodeň mistře Skythe. Kromě toho, že ji můžu mnohem účinněji použít v boji tak s ní nemusím být tak opatrný. Lucerna by mi jenom překážela. Vysvětlím mu svoje stanovisko. Vždycky jsem dával přednost pochodním. Kromě toho lucernám nedůvěřuju. Pořád je tu možnost, že by se náhodou rozbila a olej z ní by připálil i mě... Možná zbytečné obavy, ale raději dám přednost jednodušímu řešení. |
| |
| Děti "Nu.....Radějí pojďme." Řeknu tiše po chvíli naslouchání. "Snad to nic nebylo. A stejně nemáme jinou volbu. Pro jistotu se ale držme co nejvíce pohromadě a......Princi Varde, princi Victore, princezno Theodoriko, umí některý z vás tří zacházet s mečem?" A, ke zděšení těch nejmenších, se rozběhnu přímo do míst, odkud znějí ty zvuky. |
| |
| Dobrodruzi Nedá se říci, že by mi Rollenovo odhodlání nezbavovat se pochodně, aby ji nahradil lucernou, vyloženě potěšilo, ale akceptuji jej. Je to nebezpečnější, těžko se to skrývá, ale na druhou stranu, zase to dává víc světla a snad se při tom bude líp střílet. Samozřejmě si uvědomuji, jak obtížně se střílí ve světle svíjejících se plamenů, ale jsem si zároveň docela dobře vědom svých schopností. "Dobře." Odtuším tedy polohlasně a soustředěně stisknu rty v očekávání věcí příštích. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ale potkat tě v těhto tmavých prostorách teď někdo z nezasvěcených ( tedy kdokoliv, kromě jiného zaklínače ), vyděsil by se k smrti. Tak strašně teď vypadáš. Běžíš tiše dál chodbou. A ta se rozšiřuje. Tvůj medailon už tančí tak silně, že hrozí jeho utržení. A zvuk je stále blíž. Najednou skvirin vyjekl a schoval se ti pod halenu úplně. Kdyby mohl, vrostl by ti do těla, jak se k tobě strachy mačká. A ty už vidíš, co ho vyděsilo. Vstoupil jsi do prostorné jeskynní místnosti. Jejím středem protéká tenoučký pramének podzemního potoka. A na jeho břehu stojí socha dívky, vysoká asi tři metry. Bylo by ji možno považovat za zdařilé dílo, pokochat se jím a obejít je bez povšimnutí. Kdyby místo kamenných napodobenin očí se vsazenými drahokamy, v jejích očích neplála jasně červenou září magie.....a zlo. Socha se pohnula a to vydalo onen zvuk, za kterým jsi sem přišel. Jde směrem k tobě a v kamenné ruce třímá meč. |
| |
 | Děti Zadívám se, trochu rozpačitě, na Galantheirena. " Otec mi pár lekcí dal, ale moc to zatím neumím. " odpovím neméně nejistě, a pak víceméně zmateně sleduji jeho běh za zvuky. " Jiná možnost není... " Pomyslím si, a strhnut jeho reakcí, vyběhnu za ním. Přitom nemám čas přemýšlet, jestli dělám dobře nebo ne |
| |
| Bez ohledu na to jestli pokračují, či nikoli pokračuji dál. Svůj názor ohledně zastavení jsem již už řekla... Jsem jen pár kroků před ostatními, když zaslechnu Galantheirenovu otázku. Naštvaně, možná až téměř arogantně se otočím a povídám. Já umím zacházet s mečem, nebo i s dýkou!! Jak si ten hejsek dovolil mě opomenout? Mě ?! Pak opět pomalu pokračuji vpřed, takže ostatním nedělá problém mě dohonit. |
| |
| Děti Vydám se s ostatním dále do chodeb, dopředu. Ty zvuky ve mě vyvolaly vlnu napětí a strachu. Otázku mladíka bych skoro ignorovala, ale zaklopýtnutí mě probudí z přemýšlení. ,, Ehm já? ", trochu znejistím, nezastavuji se. ,, Já pouze s dýkou. ", zaslechnu Loru a trochu se zamračím. Podívám se na menší děti, jestli některé nepotřebuje moji pomoc. |
| |
| deti "Ja raz budem veµký bojovník," poviem hrdo a usmejem sa na Galatheirena. Keďže ma sotva vidie» od zeme, znie to milo, no nie povzbudzujúco. |
| |
| "To jistě budete, princi Johnasi." Usměji se na maličkého prince. "Nu dobrá, dýky budou muset stačit." |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Je tedy rozbitelná. Navíc.....sice se k tobě řítí rychlostí balvanu, spuštěného z prudkého srázu a má v ruce meč, ale její pohyby, ač tvar těla zpodobňuje ladné křivky elfské bojovnice, jsou křečovité a nekoordinované. Což ji zpomaluje a dělá to z ní sanzší terč. Nicméně běží k tobě. Ale asi tak pět keoků před tebou, když už ta má na dosah a napřahuje se mečem k útoku, náhle se zastaví a meč upustí. Jako by vzdala předem možnost boje. Ač je to kámen, je znát, že se v ní cosi s čímsi pere. Jako by v jedné soše byly zaklety dvě ženy. Jedna by tě ráda poradizla v boji, nebo zemřela, ta druhá ale nechce bojovat.....a nechce zemřít. Odkdy mají ale oživlé sochy vlastní vůli? |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Znamení ji srazilo na zem. Ale neroztříštila se. Jen barva světla v jejích očích se změnila. Už nežhnou rudě a nepropalují tě nenávistí. Jsou modré a plné žalu. |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro Ty jsi nejspíše strážce, co má hlídat tyhle chodby, že? Nechci tě zabít,pokud to nebude nutné.Ale nemám čas. Takže tě budu muset asi uspat... |
| |
| Bežím za skupinou a dúfam že Galantheiren vie čo robí. "Mňa učili bojova» s mečom, dýkou, kopijou.Ale skutočné zbrane som v rukách len pár krát, väčšinou som mal len drevené, vraj mám na skutočné zbrane čas." trochu sa zarazím keď si uvedomím že to som im veša» na nos nemusel, začervenám sa a mlčky bežím ďalej. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Kdo zmmařil život jednou, málokdy cestu jinou hledá. Snad kámen skropí-li krev zas srdce živé povstane. Jsi zaklínač tak pro kledbu lék hledej." Odpoví socha smutným hlasem mladé ženy. |
| |
| Děti Galantheiren se v běhu otočí, odepne z opasku svůj meč, jeden ze dvou identikých, které nosí a i s pochvou jej hodi Victorovi. "Snad vám tedy Mistrel padne dobře do ruky, princi." Ale nezastavuje, abyse přesvědčil, že Victor meč chytil. |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro "Mám jiné poslání, ale mohl bych tě osvobodit, pokud věříš slovu zaklínače. Mohli bychom si pomoci navzájem. Ty mi pomůžeš v mém úkolu a já slibuji, že udělám vše co umím a co je v mých silách, abych našel východisko z tvé kledby." Slyšel jsi to maličký? Tak krev ji vrátí do původní podoby..ale jaká krev... vyndám skrivina ze zánadří a pošlu ho pro ostatní... Zatím co čekám, jak mi socha odpoví, naslouchám, zda opět neuslyším dusot kroků skupiny před náma... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Vezmi mou zbraň a dej ji tom, komu ze svých přátel věříš nejvíce. Co stane se pak, to uhlídáš." |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Je velmi zvláštní. Takový jsi ještě neviděl. Jeho čepel je zcele jistě z kovu. Ale ten kov má zvláštní zbarvení, trochu, jakoby, do modrava. A jako by byla čepel živá, přebíhají po ní neustále malé nafialovělé jiskérky. I jílec je krásný. Má tvar malého draka se vztyčenou hlavou a pootevřeníu tlamou, jako by chrlil právě oheň směrem vzhůru. v drápech drží čepelo a aby nevypadla, uvinul si nohy ocasem. Polorozdažená křidla tvoří záštitu. Tělo, pokryté množstvým maličkých lesklých, stříbrných šupn je tělem jílce. A hlava s pootevřenou tlamou tvoří hlavici v níž je zasazen velký krystal ametystu, kolem nějž se, téměř něžně, svírají dračí zuby. To nebude jen tak nějaký meč. |
| |
| "Děti Ty zvuky ustaly, ale jak běžíte, najednou se slabounce zatřásla půda pod vašima nohama. Zřejmě na ni nedaleko od vás něco těžkého spadlo. A jak se blížíte k místu, odkud předtím vychízely ty zvuky, slyšíte dva hlasy. Jeden ženský, jako by mluvil zvláštním zpěvavým způsobem a druhý, patřící muži. Dobíháte, připraveni spíše navenek, než doopravdy, k boji, do prostorné podzemní jeskyně. A zde se nám naskytá zvláštné pohled. Na zemi leží asi 3 metry vysoká socha krásné dívky. Naprosto neporušená. Bez jediného šrámu po meči. A u ní stojí zvláštně vypadající muž a prohlíží si zbraň, vypadající ještě zvláštněji. Kdyby tu nebyl s vámi Galantheiren, který se muže nebojí, utekli by jste. Muž je totiž, až na dlouhé vlasy, černé jako uhel a na tmavý oděv, celý popelavě bílý. Jako by právě vstal z hrobu. Děsivý pohled pro děti, které nikdy nic takového neviděly. Galantheiren zastavil a snaží se vás kolem toho výjevu provédst co nejtišeji. a co nejméně nápadně. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Mladík pokynem ruky děti zastavil. Všiml jsi si vykulených dětských očí, které na tebe zírají. A děsu v nich. A uvědomi jsi si, jak musíš teď asi vypadat. Pak se průvod vydal pomalu dál, snažíc se o tichou chůzi. Jenže to bys nesměl mít v sobě ten lektvar, aby se jim to povedlo. |
| |
| Děti: Odvrátím svoji tvář od dětí,mezitím si je však stihnu pořádně prohlédnout. Snažím se mluvit uklidńujícím tonem, i když to asi nebude moc účiné, přesto to zkusím: Jsem Lindaleä Fuine a jsem ve službách moudrého krále Lavena. otočím se opět k dětem i mladíkovi,ale s tváří sklopenou k zemi ukážu prsten, který jsem dostal a náhrdelník s obrázkem princezsny Betany. Přišli jsem pro vás, abychom vás odtud odvedli. Pokračujte dále touhle chodbou. Najdete tam mé společníky, postarají se o Vás. Já se k vám hned přidám, vaše výsosti. pokloním se princezně Betany. Pak se vrátím zpět k soše: Už znáš mé jméno i proč jsem tu. Když mi pomůžeš dosta odtud všechny ty děti, živé a zdravé, zpět ke svým rodičům, ihned ti pomůžu zvrátit kledbu. Meč si nechím v ruce, nemám ho momentálně kam zasunout. Doufám, že dívka brzy rozhodno. Pronásledovatelé jistě budou brzy.... |
| |
| deti S očami dokorán pozerám na Lindaleä. Mieša sa v nich des s obdivom. Pomaly a čo najnenápadnejšie sa schovám za Galantheirena, ale zároveň nedokážem od muža pred sebou odvráti» zrak. |
| |
| Děti Poprvé v životě vidíte zaklínače......A v prvních hcvílích se vám zdál opravdu takový, jako ma obrázcích v knize. Jenže......On je hodný. Betany: Znáš ho od malička. Tedy, ne osobně, takhle z blízka jsi ho ještě neviděla, ale je to otcův přítel. Jenže.....normálně takhle hrozně nevypadá. Spíš docela sympaticky. Ale to už vás Galantheiren mlčky pohání dál. Lindaleä Fuine Dívka nepotřebovala dlouhé rozhodování. Jednu chvíli ještě ležela socha na zemi. A v té příští už stála rozkročená vprostřed chodby odkud jsou slyšet nadávky kapitána a supění a rychlé kroky jeho podřízených, jak se sem ženou. Rovnou kamenné princezně do náruče. "Teď prchni, milý příteli. Tvé poslání zde končí. Jim mou náruč osud pridělil." Nabádá tě dívka. Ale to už se první ze strážců vynořuje z temné chodby. Zablesklo se.........A strážný, s hloupým, vyděšeným výrazem, zkameněl. "Kapitán bude tvůj, když budeš chtít. Teď ale nemeškej....už musíš jít." Promluví socha. Ten mladík přikývl a na tvůj pokyn rychle děti odvedl. A sochu už mluvit nezaslechly, ani neviděly, co se stalo tomu strážnému. |
| |
| MH: Teď už pište všichni bez nadpisu. Jen nezapomínejte nadepsat oslovení, pokud budete mluvit na někoho konkrétně. |
| |
| Děti Začínám už při běhu ztěží popadat dech, ale pořád utíkám, abych ostatní neztratila z dohledu..je mi už úplně jedno, že se mi trhají šaty a ztrácím cestou mašli, prostě moje mysl se upíná k jediný myšlence: Neztratit se tady a dostat se v pořádku ven. Když se před námi zjeví ta podivná socha a ještě podivnější muž stojící před ní, jen zblednu, pootevšu ústa, ale na víc se nezmůžu, protože vidím, že Galantheire pobízí ostatní děti, aby pokračovali dál, proto rychle přenesu svou pozornost zpět na uníkovou cestu. |
| |
| Čekající družina Nejprve k vám chodbou přihopkal unavený Skvirin a přes svou únavu vás začal pobízet dál. dokonce, aby upoutel vaši pozornost, plivl Skythvi po kalhotech. A na těch se objevilo několik kapek zeleně svítící tekutiny. Prosáklo to látkou. Skyth: Tfuuuuj! Je to mokré a studí tě to do nohy. Proč zase ty? Potom se za zákrutou cesty objevilo trošku namodralého světla a zaslechli jste dusot mnoha běžících nohou a tiché pobízení. "Tak pojďte. Rychle. Držte se spolu a pomáhejte těm, kteří už nemohou. Pojďte, princezno Emo, povedu vás." |
| |
| "Sakra ... ty škvrně jedno nezvedený." Zahudruju tlumeně na skvirina a zírám na svoji nohu. V mém hlase je ale znát jakási radost nad tím, že to mrně je zase zpátky. I přes tak krátkou chvilku, kdy jsem jej nesl, dostal se mi svým vrněním a tulením pod kůži. Sehnu se k němu a nastavím mu volnou ruku. V tu chvíli ale takto pokrčen na okamžik zaváhám, nebo» slyším blížící se kroky. Podle cupitání samozřejmě rozeznám, že se blíží větší množství menších dětí, ale všechno mi vybízí k opatrnosti. Samozřejmě vím, že patrně museli potkat zaklínače, ale zkušenosti mi velí být připraven na všechno. Vezmu skvirina a zvednu se i s ním. "Když bude potřeba, budeš muset rychle dolů." Promluvím k němu, jako by tu ani nebyli ostatní a jako by to zvíře mělo chápat každé mé slovo. Šíp i luk držím v druhé ruce a čekám. V první chvíli jsem se chtěl podívat na Rollena, abych viděl, co si o tom všem myslí, ale ihned jsem si uvědomil, že by mi pohled do blízkosti pochodně jen oslnil a to teď rozhodně nepotřebuji. |
| |
| Meč ktorý mi galantheiren hodil chytím a snažím sa pripnú» si ho k boku tak, ako ho mal pripevnený on predtým ako mih o hodil. Sanžím sa beža» tak aby sa mi nestratila skupina a v duchu tiž prepočítam deti či sme všetci. |
| |
| Nejdříve se mi nechce opustit u sochu-dívku,vždy» jsem jí dal své slovo. Když mne však vybídne podrué, abych utekl, jště zakřičím: Buď opatrná, a» mám šanci splnit, c jsem slíbil!" a už se rozběhnu za naší malou nadílkou.Tak první krok se nám zdařil, našli jsme je. Snad jsme ani nedoufali, že to bude tak rychle. Nestihli jsme vymyslet co dál. Letí mi v běho hlavou. Jak doháním královské potomky, schovám svůj vlastní stříbrný meč do pochvy.V levé uce mi zůstává meč, který jsem dostal od kamenné dívky. Pod pravou paží chytnu poslední královské dítě, kteé vypadá, že by mohlo upadnout a zaostává a silně,ale opatrně si jej přitisknu k hrudi a běžím s ním díl, ke svým společníkům. |
| |
| On mě záměrně ignoruje. Pomyslím si po té, co Galantheiren hodí svůj meč Viktorovi. Vždy» i Viktor, nebo jak se jmenuje říkal, že to spíše umí s dřevěnými meči. Mě tu nikdo neposlouchá. Já nejsem malá holčička!!! Při pohledu na zaklínače se zarazím, ale po té co na nás promluví, utíkám směrem který ukázal. Samozřejmě to může být léčka, ale teď nám nic jiého nezbývá. |
| |
| Když ta malá potvora poplive Skythovi nohu jen se ušklíbnu. Zlatí vlci. Okamžik počkám než se Skyth postará o skirvina a pak vykročím směrem k nově příchozím. I když si uvědomuju, že by to mohla být nějaká past silně o tom pochybuju a kromě toho dychtím zjistit jestli to jsou ti, které jsme hledali a tak nehodlám čekat, až se skupinka dostane sem. "Máme jít tak pujdeme." Dodám potichu směrem ke Skythovi s mírným pokrčením ramen, které je díky mé zbroji prakticky neviditelné. |
| |
| Když zaslechnu, jak mě Galantheiren pobízí, vděčně se k němu připojím a běžím chodbou dál. Stále víc a víc si přeji, abychom už konečně dosáhli východu z týhle chodby, ale na druhou stranu zase vím, že tahle cesta na svobodu nebude jen tak jednoduchá. Kolem sebe vidím jen kamenný zdi, ale nic, co by aspoň naznačovalo, že se blíží konec. V duchu jsem doufala, že se k nám neblíží stále víc a víc naši věznitelé. |
| |
| Souhlasně přikývnu a beze slov vykročím před Rollenem naproti dětem. Netrvá dlouho a zářící motýl se třepotá proti nám. Povzbudivě mírně přitisknu skvirina k hrudi. Jistota je jistota ... nchci riskovat, že se zase lekne. V tu chvíli se za ním ženou i první uprchlíci. Zastavím a napjatě se snažím rozeznávat přibíhající. Mladý muž, který je vede, je mi zcela neznámý a myslím, že jsem jej neviděl ani na vypodobněních unesených dětí, které mi ukazovali ostatní dobrodruzi. Některé děti jsou mi povědomé, ale největší kámen mi spadne ze srdce, když konečně spatřím Victora. Elleno ... přivedu ti jej ... slibuji. Přísaha, kterou jsem složil jeho matce, jako by najednou měla být blízko svému naplnění. Přesto si uvědomuji, že tohle bylo nějak zvláštně jednoduché a že nás hodně pravděpodobně čeká ještě velmi náročná část našeho společného úkolu. "Tak jdeme." Promluvím místo čehokoli jiného, když dobíhají až k nám a jsem připraven vyrazit. "Nepostrádáte někoho?" Zeptám se ještě mladíka v čele skupinky. "A kde je zaklínač?" To už se ale mírně otáčím k Rollenovi, abychom vyrazili. Samozřejmě mi napadne, že bych mohl některé z menších dětí vzít, ale v tomhle případě mi přijde jistější být připraven k boji. Po chvilce se ale nechám doběhnout Galantheirenem a první z dívek. K té se otočím a podám jí skvirina. "Můžeš...te ho, prosím, vzít, princezno?" |
| |
| Prejdem ku Galatheirenovi a s ústami dokorán ho chytím za ruku. Pozerám s veµkými očami na bojovníkov okolo seba. Vyzerám úprimne zvedavý. |
| |
| Po chvíli ma situácia okolo mňa prestane zaujíma» a začnem sa venova» Galatheirenovmu golieru. Podchvíµami sa veselo usmievam, ako obraciam látku v drobnej rúčke, podchvíµami hovorím niečo, čo zvie ako "ta". |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ale dráče to není. Je to skvirin. Přesněji je to stříbrný skvirin......Kdysi jsi o skvirinech četla v jedné dětské knížce. Ale to už bylo před několika lety. Zvířátko začalo miloučce vrnět a natahuje po tobě tlapky. MH: Reakci prosím veřejně. |
| |
| "Mistr zaklínač......Si ještě tam kousek dál musí zřejmě něco zařídit." Odpoví Skythovi mladík. "Já se jmenuji Galentheiren. Galantheiren Dartelor. Můj otec s vámi nepřišel?" |
| |
| Překvapeně zamrkám, trochu udivena, tím, co vidím, když mi kdosi podává skvirina, okamžitě po něm sáhnu a přitáhnu k sobě. Jeho přítulnost se mi moc líbí, hladím ho po bělostné hlavičce a pevně držím v náručí. Je to po době strávené v cele a v téhle tmavé chodbě velice příjemná situace. |
| |
| "Obávám se, že ne." Odpovím mladíkovi a jen nepatrně zmírním tempo ústupu. Lindaleä se o sebe postará ... teď hlavně dostat ty děti na čerstvý vzdách. I mně trocha toho vánku prospěje. Kráčím připraven na cokoli. Teda doufám. |
| |
| "Opravdu?" Projevím značný údiv. "Jak tedy víte o této skalní chodbě? Je jen velmi málo těch, kteří ji znají a jsou ochotni se o to podělit. Většina z nich totiž touží zapomenout na chvíle, kdy chodby vznikla a kdy sami byli uprchlíky, jako dnes já a tyto urozené děti." |
| |
| "Vy ..." Zarazím se v půli kroku a obrátím se na mladíka. "... jste taky ... drak?" Jsem viditelně zaskočený, ačkoli něco takového by mi už po tom všem překvapit nemělo. "Pak tedy ano, Elekazar chrání náš ústup." Odpovím ještě a pomalu trávím nová zjištění. |
| |
| ZAB MOU POSTAVU, PROSÍM!!! |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| "Ano.....Dalo by se řívi, že jsem drak." Přisvědčím. "Ve skutečnosti by se ale někteří draci urazili, kdybych to tvrdil. Jsem Draken. Můj otec pojal za manželku elfku Leirien Eferdenth, sestru krále, v jehož službách byl. Jsem tedy drakem pouze napůl." Odmlčím se a trochu si v náruči nadhodím malou princeznu Nieleth. "Ale......To vám lépe vysvětlí otec, až se k němu dostaneme. Tuším, že jen tak se nám zpět projít nepodaří." |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro |
| |
| Veselo sa zasmejem a začnem sa hra» s Galantheirenovými vlasmi. Vyzerám, že sa mi naozaj páčia. No páčia sa mi natoµko, že prameň vlasov si pritiahnem bližšie k sebe a pošticujem tak Galantheirena. Zdá sa, že som si to nevšimla. |
| |
| Chvíµu počúvam rozhovor dospelých, ale keďže mu nerozumiem, prestanem mu venova» pozornos». V čoras väčších okruhoch skúmam okolo Galantheirena okolie. Dávam si však pozor, aby som bol dos» blízko neho a mohol kedykoµvek priskoči» do bezpečia. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ale to dítě nevím, kdo by mohl být. Leda Johnas, jenže ten už psal, že je u Galanteirena. |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Beztak ho nechám spustit nějakou past. |
| |
| "Taky se obávám ..." Souhlasím s mladíkem a dále se ženu chodbou. Na rozcestích vždy nezapomenu rozkopnout shodit kamenné mužíky, jež jsem stavěl cestou dovnitř. Neobávám se, že by zaklínač ztratil směr, náš dusot je až nepříjemně slyšitelný. "Jsou všichni po zdravotní stránce v pořádku? Venku bych mohl trochu pomoci." Optám se za sebe. Pohybuji se mírně přikrčen a všechny mé smysly jsou napjaté. |
| |
| Spoléhám se stále na svůj zrak, když si všimnu, že značky, kterými Skyth značil cestou jsou jinak,rozkopány. Tiše zakleju a spoléhám se tedy už je na sluch, a pamě» abych dohnal své spolešníky. Doufám, že jsou všichni pohromadě, přesto však koukám, zda neuvidím nějaké opozdilce. Už bych je měl všechny brzo vidět...snad už za touhla zatáčkou..... |
| |
| Běžíte tedy chodbami. Ale ouha........jak tak pospícháte, v jednu chvíli princ Vard o něco zakopl. To něco byl uvolněný kámen v podlaze. Nikdo z vás však neslyšel, že by někde něco cvaklo, nebo se dal do chodu nějaký mechanismus. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ty jsi slyšel kdesi v chodbě za sebou slabé cvaknutí, tiché zahučení něčeho, co by mohla být hydraulika........a šumění.......Jako kdyby tu někde tekla řeka. Prudká řeka. |
| |
| Ještě přidám do kroku, abych už dohnal tu skupinu. V mysli se mi honí kledby a doufám, že už budem u konce a u východu. Pak si ještě vzpomenu na kmennou dívku a snažím se ještě zrychlit. Když konečně dostihnu skupinu, vyrovnám dech, tak jak jsem se to učil a vyhrknu: Někdo zřejmě spustil nějakou past.myslím, že nás to zaplaví, rychle ven. mluvím naléhavě.Nikomu nic nevyčítám, prostě je to fakt. Ani nespomaluju. Pokud je potřeba někomu pomoct, vezmu ho pod paži a utíkám s ním ven. Jinak si hledím Betany a snažím se, abychom se co nejrychleji dostali ven... |
| |
| Po zaklínačově výkřiku popadnu první z malých dětí za mnou, shodou okolností je to Johnas, a utíkám s ním, držíc jej v náruči. Teď už se nezabývám svými znameními na rozcestích, protože je stejně patrně co nevidět spláchne voda. Postupuji co možná nejrychleji, jak mi dovoluje michotavé světlo třepotajícího se motýla a stejně mihotavé světlo Rollenovy pochodně. Vyděšeným Johnasem povzbudivě zhoupnu na ruce, na níž ho opřeného o své rameno držím. "Co myslíš, doženeme toho motýla?" Tak nějak doufám, že ho náš úprk moc nevyděsil. Občas jej přidržím i rukou s lukem. |
| |
| Není kam ven. Jak Skyth v běhu rozkopával značky, zabočili jste někde chybným směrem. A místo přívětivého světla, oznamujícího vám, že jste u vchodu, jsou zde najednou čtyři, do kžíže sestavené chodby. Tři z nich končící po měkolíka sázích skalní stěnou. A jedna, v dosahu světla pochodní, jakýmisi dveřmi. |
| |
| Todle mají bejt naši zachránci? Pche!! Vždy» oni tu zablaoudili, ikdyž dělali značky. Naprosto nechápu, proč je rozkopali - zachránci! Led tak floutkové. Dokud jsme je nepoznali, tak jsme to celkem zvládali... Pomyslím, si jakmile místo slibovaného zachránění narazíme na tři slepé chodby a jedny zavřené dveře. Kdo je sem mohl vyslat? Doufám, že pro mně otec poslal někoho schopnějšího. Nebo kluci Cotherovi mohli něco vymyslet. Určitě jim chybím. Čekám co vymyslí naší chytří zachránci. Sama se neangažuju, když mě do teď ignorovali. |
| |
| Postavím Jahnase někam mezi Galantheirena a Rollena a bez rozmýšlení se rozběhnu k první skalní stěně, zakončující kratičký úsek chodby. Dotknu se jí rukou a to samé udělám i s ostatníma dvěma. Zatím tak dávám čas k rozhodnutí někomu jinému, jak pokračovat dál. Očividně se nechci smířit s možností, že jsme zabloudili. Spíše bych věřil tomu, ač i to se mi zdá jakkoli nereálné, že náš strážce ústupu byl přemožen a iluze stěny se obrátila proti nám. Ano, mé dotýkání se stěn má být jasným ujištěním, zda nemůže být pravdivá právě tato možnost. Kdybych tu byl sám za sebe, pokusil bych se projít dveřmi. Jak se zklidňuje mé během rozpumpované tělo, začínám uvažovat. Kdyby za těmi dveřmi byla nějaká prostorná hala, nebo svažující se chodba, třeba by stačilo nechat je otevřené, až se přižene voda a zůstat pevně zachyceni v té krátké chodbě mimo hlavní proud, mohli bychom vydržet, než odteče. Pokud její rezervoár nebyl příliš objemný. Zrazuje mi samozřejmě hned následující úvaha. A s těmi dětmi ... nevím nevím. Zatím však ani netuším, zda jdou otevřít, takže na další rozhodování je ještě čas. |
| |
| Po několika chvílích, které mi připadaly, jako hodiny jsem jen stále následovala ostatní. Mlčky jsem běžela s ostatními a stále sledovala někoho, či něco, co by se za námi plížilo v dáli... "Tatínku můj..." Když jsme se dostali před ty tři chodby a zastavili se, rozmýšlejíc, kterou se vydat, zčista jasna jsem se objevila po boku Galantheirena a pomaličku mu vsunula do dlaně svou ledovou, kouknula jsem mu do tváře a na mé se začaly objevovat opět známky tiše tekoucích slz... |
| |
| Když poprvé potkám děti a zvláštního muže, který je vede nic neříkám. Na představování bude čas později, až budeme na nějakém klidném místě nebo budeme směřovat pryč z tohohle prokletého ostrova. Jediná moje viditelná reakce je úsměv, úsměv muže, kterému spadnul obrovský kámen ze srdce. Bohužel zatím není čas na oslavy a ani zdaleka nejsou děti v bezpečí a tak bezeslova následuju ostatní v úprku chodbami. Drago se lehce drží mě po boku a je viditelně rozrušený z dalších lidí kolem. Pokusil bych se ho uklidnit, ale raději se nevyčerpávám mluvením. I když kvůli dětem nemůžeme nasadit nějaké opravdu rychlé tempo i tak mi běh v plné zbroji působí problémy. Jsem naštěstí na váhu svého brnění a pohyb v něm dokonale zvyklý a tak za ostatními nezaostávám. Když dorazíme k rozcestí a na chvíly se zastavíme jsem už slušně zadýchaný. Pokouším se dýchat co nejpravidelněji a mezitím čekám jestli nezaslechnu nějaké podezřelé zvuky, nebo jestli někoho napadne něco lepšího než jít přímo za nosem. Dobře si uvědomuju, že bychom v tomhle podzemí mohli bloudit donekonečna pokud nebudeme mít představu kam jdeme... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Chladná a šedá. Netvářící se ani jako iluze, ani jako tajný východ. |
| |
| Jak tak stojíte na onom rozcestí, zvuk vody je stále blíž. Chodbou s pištěním proběhlo asi dvacet myší a protáhly se škvírkou pod dveřmi. |
| |
| Jak jsi starej, tak jsi ... V duchu si nadávám, že jsem více nesledoval svá vlastní znamení. Za normálních okolností by nebyl problém se vrátit a vyhledat poslední kamenné mužíky, které jsem minul, aniž bych je rozkopnul, ale blížící se hukot vody normální situaci nepřipomíná ani vzdáleně. "Samej poctivej kámen." Pronesu zachmuřeně, když dokončím svůj průzkum a zamračím se směrem ke dveřím. Krysy ví, kam zdrhat. Jsem rozhodnut vyrazit tím jediným možným směrem, ale rozhlédnu se raději ještě po ostatních. Dokonce snad i po těch větších z dětí. Ano, pohlédl jsem do očí Vicorovi, tomu, kvůli němuž jsem přišel a kterého stůj co stůj dovedu domů. Jenže teď a tady je každý nápad nad zlato. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jen to asi nepůjde tak přímo, jako když jste šli sem. Ani tak hladce. Ty, svými zbystřenými smysly, stejně jako ty prchající myši, cítíš odkud sem přichází slabé závany čerstvého vzduchu. A ty dveře, pokud jsou dost bytelné, by mohly největší nápor vody zadržet. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Pokud půjdou otevřít, měly by jít i zavřít. Případně zamknout. A pokud jsou dost pevné, voda je nevyrazí. Jen ještě vědět, co je za nimi. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Pokud půjdou otevřít, měly by jít i zavřít. Případně zamknout. A pokud jsou dost pevné, voda je nevyrazí. Jen ještě vědět, co je za nimi. |
| |
| Zvuk valící se vody mě přesvědčí, že občas je čas na uvážené a promyšlené skutky a občas ne. Teďka na ně čas neni a tak rnásleduju příkladu krys a rychle přistoupím ke dveřím a pokusím se je nějakým způsobem otevřít, aby jsme mohli co nerychleji pokračovat dál. |
| |
| Nemá cenu tady nečině postávat a čekat, až nás to spláchne. Dojdu ke dveřím s jasným úmyslem. Ale dřív, než je otevřu, vydám jasný pokyn: Děti ke zdi,chraňte si hlavy. kdo má luky, připravte se. řeknu stroze Pak přistoupím k dveřím a rychle je prozkoumám. Snažím se odhadnou na kterou stranu se otvírají. Taky naslouchám, abych odhadl co je za nima. Když si to všecko ověřím. Nadechnu se a natahuji ruku ke klice.. Znamení použít nemůžu...to by nás ty dveře už neochránili. Stejně ani nevím, jestli bych ho ještě zvládl a navíc.. i kdyby jo.. bylo by třeba je spíš zabezpečit z druhé strany... |
| |
| Dveže se otevírají dovnitř. A otevřít nejdou. |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Jistě, nikdo z nás snad ani nečekal, že dveře budou otevřené.Snažím se nashromaáždit energii, stejně jako když se soustředím před použitím znamení. Musíme se dostat na druhou stranu.Ale taky ty dveře musíme ještě použít. S těmito myšlenkami vší silou a energií, kterou jsem schopen vyvinout kopnu do dveři, co nejblíže zámku, taky abych moc nepoškodil panty,ale zároveň rozrazil... |
| |
| Zaklínač vyzžil své mrštnosti a síly, ale částečně i nahromaděné energie. A dveře opvolily pod vahou jeho nohy....a té energie. Odlétlo z nich sice několik třísek, ale jsiu jakž takž celé. Ale to už můžete valécí se vodu v chodbě i vidět......a skoro si i sahnout. |
| |
| Hlasitě si oddechnu a skoro si sednu. Ne únavou,ale úlevou. Hned se však zvednu a pohlížím do jeskyně a jsem připraven uskočit našim lučištníkům.Je-li místnost nebo chodba prázdná, začnu náhánět všechny děti rychle dovnitř. Chvilku přemýšlím, jak zabezpečit dveře, zda použít znamení. Jenže si nejsem jistý, zda bych to nyní zvládl. Nechám to jako poslední možnost a tak se o dveře opřu a pokynu na Hunuho a Richarda, aby mě šli podpoři v mé snaze zadržet přívali vody za dveřmi. Sám si na chvíli konečně sednu na zem (pokud nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí) a napiju se z měchu na vodu. Ještě se kouknu na dveře a pokud je mezi dveřmi a podlahou příliš velká mezera, hledám něco, čím bych ji ucpal. Pliš´t nebo cokoliv jiného. |
| |
| Za dveřmi je malá místnost s dřevěnou podlahou. A na druhé straně další dveře. Zaklínač popohnal děti i své druhy a za skupinou pak dveře přibouchl a zapřel se do nich. Když se do nich ale opřeli také Richard a Humu. Pustil zaklínač dveře......A v poslední chvíli, než voda zaplavila chodbu za nimi, strhl ze zad pláš» a zacpal jím škvíru pod dveřmi. Tu, kudy se předtím protáhly ty myši. Místnost je, až na židli, stůl a malou kníhovnu nacpanou knihami, které už mají svá léta novoty dávno za sebou, prázdná. A dřevěná podlaha vám vrže pod nohama. Voda se vevalila do chodby a ti dva měli co dělat, aby dveře udrželi. I tak jí trocha natekla sedícímu zaklínači za krk skrze dveřní panty. |
| |
| Zvedavo sa obzerám po miestnosti. Prejdem ku knižnici a začnem knihu po knihe študova». Samozrejme, jediné, čo ma zaujíma, je, aké sú na dotyk, ktorá kniha má najkrajší obal a ktorá je najviac zaprášená. |
| |
| vydesene sa obzriem po miestnosti a začnem potichu kuňka». Neklamný znak, že o chvíµu vypuknem v plač. Trochu sa aj trasiem, akoby ma voda naozaj vydesila. |
| |
| S lukem v levici jsem vběhl do místnosti, připraven taktéž blokovat dveře. Při pohledu na naše dva hromotluky jsem ale raději zbytečně nezabíral místo. "Děti, schovat za rohy ke stěnám! Kdyby to povolilo, spláchne vás to." Vydám jasný rozkaz zcela opomíjejíc, že se jedná o potomky vládců, a doufám, že starší z nich přimějou ty menší k vyplnění mých pokynů. V místnosti mi překvapila dřevěná podlaha, proto zkouším na několika místech zadupat, zda něco nekryje. Jinak mé první kroky vedou samozřejmě k protilehlým dveřím a zkouším je otevřít. V ruce luk se šípem. Skřípění dveří a hlasité oddechování Racharda a Humua mně ale přiměje se v obavách otočit. Pohlédnu na ně a na polici s knihami. "Třeba by se dala použít k zapření ta knihovna." Projede mi zároveň hlavou i ústy. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Dveře naproti jsou rovněž zamčené. |
| |
| Malý Johnas leze kolem knihovny a zkoumá knihy. Nejdříve jen pohledem. Pak i rukama. Má je ve chvíli černé od mohutné vrstvy prachu. I tváře. Ale knihy nejdou vyndat. Možná to bude jejich velikostí ( samé silné svazky ). Nebo možná také ne. |
| |
| Nicméně na jednom místě, asi tak ve třetí řadě, počítáno od desky stolu, není na jednom svazku vrstva prachu tak silná. |
| |
| Abych dodal důraz svému příkazu, dojdu rychlými kroky od dveří přímo k tomu neposedovi. "Ale Vaše veličenstvo ..." Zahudruji a chystám se jej přenést na určené místo. V tu chvíli si všimnu ohmataných knih i toho, že s ostatními Johnas nic nezmůže. Sáhnu tedy na tu, jíž se očividně nedávno někdo dotýkal a zkusím ji vytáhnout. |
| |
| Nevšímajúc si špinu na rukách, pozriem na Skytha a ukážem na málo zaprášenú knihu. "Prečo na nej nie je prach?" spýtam sa Skytha nahlas. Obzriem sa na Galantheirena, očakávajúc od jedného z nich odpoveď. |
| |
| Vzhµadom k môjmu pomalému štartovaniu sa to dalo očakáva». Tiché kunkanie prešlo v hlučný detský plač. Pomedzi krik mi môžete jasne rozumie» slovo "mama". |
| |
| "To zjistíme, příteli." Odpovím mrněti, když beru za knihu. Slyšel jsem samozřejmě o podobně řešených tajných ovládání dveří a podobně, proto teď tuto možnost zkouším. Rozhodně neberu knihu s úmyslem si krátit dlouchou chvíli čtením. "Ale teď vezmi sestřičku ..." Podle vzájemné podobnosti dětí se to odvážím tvrdit. "... a schovej se s ní za roh. Dej na ni pozor." Neopomenu mu připomenout důležitost jeho úkolu a doufám, že to bude fungovat. |
| |
| Kniha ale neovládá dveře. Když ji Skyth vzal z poličky, dveře se neotevřely. Jeco ale cvaklo ve stěně a knihovna, i se skythem, krerý přední stál, se protočila kolem svislé osy. Teď je na místě knihovny kus skály porostlý kaporadím. Tedy kus skály z venkovní části skalního masivu, na němž, nahoře, stojí černá věž. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Skutečně ven. Jsi teď před skálou.....Pár kroků od jeskyně, kterou jste vlezli do těch chodeb. Vidíš, že před jeskyní klečí na zemi Elekazar, sehnutý nad nějakým tělem. Okolo leží ještě asi deset těl. A útočníci už tu nejsou. Tedy, pokud nějací zbyli. |
| |
| Môj plač na chvíµu ustal a smrkajúc pozerám na stenu. Ale to trvá iba chvíµku. Znovu sa púš»am v plač. |
| |
| Rýchlo sa rozbehnem ku Galatheirenovi a schovám sa zaňho. Vidie» iba veµké oko, ktoré teraz upieram na stenu. |
| |
| Jakmile vběhnu do místnosti a zjistím, že nám aktuálně žádné nebezpečí nehrozí, okamžitě se otočím, abych pomohl zaklínačovi s uzavřením dveří, ale Richard a Humu mě předběhnou a tak raději věnuju chviličku tomu, abych pořádně popadl dech. Spustím čepel svého meče k zemi, zatímco pochodeň pořád držím tak, aby osvětlila co největší kus místnosti a mě samotného neoslňovala. V duchu si planě slíbím, že pokud tohle dobrodružství přežiju půjdu na odpočinek a přenechám svoje řemeslo mladším. Drago se mezitím usadí vedle mě a nervózně těká očima po různých místech v místnosti, ale jinak vypadá celkem klidně... Jakmile si trochu odpočinu upřu pozornost na děti kolem mě a v duchu poděkuju Aeine ta to, že jsou v pořádku. Bohužel i teď nejsme zdaleka v bezpečí a měli bychom co nejrychleji najít jinou cestu pryč z téhle místnosti a tak ještě nehodlám mluvit o čemkoli jiném než o tom co je opravdu důležité. Donutím se znovu uvést do pohybu a pomoci Skythovi s prohledáváním místnosti. To už se, ale nachází u knihovny a než se stihnu rozhodnout kde začít Skyth i knihovna zmizí. Prudký pohyb vyvolá i mě i mého vlka téměř okamžitou reakci. Drago bleskově vyskočí na nohy a směrem ke knihovně vyhružně zavrčí a obnaží tesáky, zatímco já pozvednu svůj meč takovou rychlostí, že se ozve jemný hvizd roztínaného vzduchu. Připravím se na nějakou past a nenadálý útok, ale jakmile mi dojde co se stalo místností se ozve můj veselý smích zatímco Drago stále pohyblivou stěnu nedůveřivě sleduje a potichu vrčí. Smích mě osvobozuje od napětí a nervozity, které se hromadili od té doby co jsem vstoupili na tenhle ostrov a zatím jenom utíkali před neviditelným nepřítelem. Po chvíly se uklidním a naposledy se uchechtnu. Zakroutím nevěřícně hlavou a přistoupím blíž k porostlé zdi, abych se podíval jak ten mechanismus funguje... |
| |
| Když vidím naše zachránce, jak se snaží otevřít dveře tak, aby je nezničili, musím se v duchu smát. Kdyby se zeptali, možná by se divili, že v jejích očích malá princeznička by ten zámek dokázala během 10 vteřin otevřít. Ale oni jsou sebejistí, jsou přeci ty nejlepší. Tak co by se nás na něco ptali. NAvíc sem jen holka. Oni by se zeptali jen kluků. Jako s tím mečem. Ale co bych se vnucovala. Poté ovšem ke dveřím příjde zaklínač a otevře dveře. Ano rozkaz. Všichni se schovat. Po Johnasových slovech, zpozorním. Když se otevře tajná chodba, jen nevěřícně zakroutím hlavou. Sakra, máme to ale kliku. Zatím jsme všechno zvládli sami. |
| |
| soukromá zpráva od Skyth řečený "Jestřáb" pro "Elekazare ..." Zavolám polohlasně. "Tady jsme ... my i váš syn. Jakýsi mechanismus mi vynesl ven. Jak se vám daří s ochranou?" Sjedu pohledem tělo, nad nímž se sklání. Luk a šíp mám stále v pohotovosti. Musíme jim tu knihovnu vrátit zpátky. Bleskne mi hlavou, ale nejprve čekám, zda se neotočí automaticky. "Musíme jim vrátit tu možnost úniku." Jsem připraven vrátit se ke knihovně a stejným způsobem se pokusit vrátit zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Pak se ale otočí. "Obrana skončila. Zvítězili jsme. Ale ne beze strát a ne na dlouho. Teď už vědí kdo jsme a proč tu jsme." Zareaguje na tvůj hlas. "Sir Ulrich padl. A iluze se zbortila. Kde jsou ostatní? A co děti? Našli jste je?" |
| |
| soukromá zpráva od Skyth řečený "Jestřáb" pro Na smutek nad mrtvými bude čas, až budou děti v bezpečí. Zatím se touto ztrátou nezabývám. Dojdu k polici a zatáhnu opět za onu knihu. Není času nazbyt, bohové vědí, jak tam uvnitř bojují s vodou. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Pojďme pro ně." Ale knihovna nejde otočit zpět. Mechanismus je starý, zžejmě se někde něco zaseklo. |
| |
| Tajná chodba ale nezůstala otevřená. Knihovna se přetpčila úplně a na jejím místě je teď skála, porostlá kapradím.....a mechem a několika trsy brusinek se zralými plody. Ale nejde už otočit zpět. Někde je zřejmě něco zadřeného. Skyth to zřejmě venku zkouší, protože slyšíte cvakání. Ale také je slyšet slabé drhnutí. Tročičku to s drhnutím a skřípotem popojelo, ale jen asi o dva centimetry. |
| |
| soukromá zpráva od Skyth řečený "Jestřáb" pro "Tak tohle není dobrý, protíká jim tam voda." Obrátím se na draka s prosbou o nějaký nápad v očích. "Zkuste tím cuknout a já se opřu tadyhle na kraji." Zkusím tlačit v místě, kde končí skála a kde by se měla pohnout stěna. "Jestli tam nejsou velký šutry, mohlo by stačit tomu tadyhle ..." Napnutí všech svalů mne nutí na okamžik zmlknout a zatnout zuby. "... pomoct." |
| |
| Taková dřina a teď tu trčíme zavření. Naše stopy spláchla voda a tou skálou asi nepohnem... Naštvaně kopnu nohou do skály,ale opatrně, přece si nehcci nic zlomit. Vím že tou skálou nepohnu, spíš je to jen demonstrativní gesto.Ale vokamžiku semi vrátí chladné uvažování a na něco si vzpomenu. Kdo má našeho skvirina? rozhléfnu se po královských dětech. Když si nás sem dokázel dovést, jistě nás i vyvedeš... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Už se to ani nehne. Jako kdyby tam bylo opravdu něco vzpříčeného. Možná kámen. |
| |
| Když zvířátlko slyší, že se o něm mluví, zvědavě vykoukne zpoza krajkového fiží na šatech princezny Emy. Zřejmě slyšelo i to, co si zaklínač myslel. Protože se rozhlédlo a škrábe se dál. Chce zřejmě dát na zem. |
| |
| "Ukažte princezno." Promluvím a vztáhnu ke zvířátku ruce. "Vithby chce asi na zem. Tak ho tam opatrně dáme, ano?" |
| |
| Zvednu oči ke Galantheirenovi, pak zpátky na skvirina, který mi drápky trhá šaty, ale nakonec ho neochotně podávám. Když chce dolů, tak s tím nic neuděláme pípnu |
| |
| soukromá zpráva od Skyth řečený "Jestřáb" pro Mimoděk jsem sevřel přvěšek s vyobrazením knížete Victora a vzpomněl na jeho matku. Zvládnu to ... musím .... zvládneme to, Elleno. Slíbil jsem ti to a svůj slib dodržím. Dojdu na plošinu a vejdu do ústí chodeb. Mezitím jsem se však pokusil táhlým skřekem přivolat svého jestřába. Mohl by nás v případě nebezpečí upozornit na nepřátele. V chodbě na stěně, jež musí sousedit s místností, kterou jsem opustil pomocí točny, hledám cokoli, čím by se dalo k uvězněným dostat. Kam jen mohly vést ty zamčené dveře? Snažím se zorientovat. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ten se opět, s drhnutím a skřípáním, trochu pohnul. Ási o 25 centimetrů. Už vidíte maličkou škvírečkou dovnitř. Ale víc už s tím opravdu nepohnete. |
| |
| "Humu, Richarde ... zkuste nám pomoci ..." Ozve se s namáhavým úpěním ze škvíry, jež se objevila vedle skály, kde bývala knihovna. Tlačím, jak to jen jde za pomoci draka, ale jen tak, abychom se vzájemně nepletli a nestáli si přímo na točně. To je dost složitá záležitost. "Tady venku je čisto ... jak jste na tom vy?" Ještě kousek ... aby se asp·oň protáhli, hlavně to nepřetočit zpátky. |
| |
| Mezitím, co se z jedné strany snaží se zaseknutým tajným vchodem pohnout Skyth a Elekazar a z druhé zkoušejí na jednom konci tahat a na druhém tlačit Hummu a Richard, malý Vithby dohopkal k zavřeným dveřím a demonstrativně na ně třikrát plivl své lehce fosforeskující sliny. |
| |
| yvojTak nevím,c o bude rychlejší,ale nemužeme se rozdělovat. Měli jsme si už dřív určit, kdo bude v takových situacích rozhodovat. K sakru! Trochu rozmrzele přistoupím ke skále: Skythe, my se ještě jednou spolehnem na malého skvirina. Snad nás vyvede.Čekejte nás tedy u toho vchodu..Nebudem nečině čekat a rozdělit se by mohlo mít neblahé následky.... Pojďme hned za skvirinem... dodám nakonec důrazně... |
| |
| "Dobře ... tady to bude čistý, zkuste, co bude ve vašich silách a hodně štěstí." Pronesu do mezery mezi skálou a knihovnou a přestanu vyvýjet tlak na točnu. Pokrčím rameny směrem k Elekazarovi a přejdu na plošinu. "Doufám, že tu moc platni nebudeme, nicméně jsem připraven. Váš syn je znamenitý muž, a to jsem jej poznal jen letmo. Myslím, že teď to již zvládnou." Nejprve se snažím přivolat jestřába a pak si začnu obhlížet okolí vstupu do jeskynního systmu a hledat známky boje, přičemž čas od času utrhnu nějakou bylynu a zasunu ji do kapsy. "Kolik jich bylo? Obyčejní lidé?" Co chvíli se napjatě zaposlouchám. |
| |
| S klidným výrazem sleduju ostatní jak se snaží zpřístupnit cestu ve zdi. Ale jakmile je jasné, že tudy to nepůjde tak se znovu podívám na malé... "zvířátko", které má zdřejmě osud náš i dětí ve svých tlapkách. Navzdory tomu jak na venek vypadám bych nejraději rovnou vybuchl vzteky. Situace v jaké jsme se ocitli mě znervózňuje. Raději bych byl v sedle a bojoval s nepřítelem, kterého vidím než abych před ním utíkal podzemím jako krysa. Dokonce i radost z nalezení zdravých dětí je už pryč, ale je mi jasné, že by vztek k ničemu nepomohl a tak si začnu si v duchu odříkávat modlitbu k Aeine a donutím se soustředit na své okolí. Nakonec, když se dostatečně uklidním znovu se podívám na své společníky. "Asi bychom měli vyrazit, tady si ničím nepomůžeme." Řeknu s hlubokým vzdechem a usměju se na královské potomky, abych dal najevo, že se nic vážného neděje. |
| |
| Pohlédnu na Rollena a s pochopením pokývám hlavou. Má pravdu,a» už jsme co nejrychleji pryč.Kéž už by byla Betany v rukou svého otce. Jak je na tom asi ta kamenná dívka? Ale festina lante. ještě zbývé hodně práce a nedostali jsme se od tud. Nepředbíjej a soutřeď se...mysli. Ač nerad, opět se postavím do čela celé skupiny a vyrazím za skvirinem. Přece jen, v jeskyních jsem zřejmě nejlepší. i přes únvu se snažím napínat své smysly, abych věděl o tom, co je před námy, ač už by to bylo nebezpečí, či pomoc. |
| |
| Zvířátko čeká, až mu otevřete dveře, aby mohlo projít. S hoavičkou, nakloněnuou na stranu si vás mezitím prohlíží. Pak ale zaklínač konečně otevře dveře a tek hopkavě vyrazí do chodby za nimi. Zastaví se kousek za dveřmi, zavětří a něco řekne, tou svou zvláštní vrčivě štěkavo-bublavou "řečí". Skyth tu není, aby mu rozuměl. Ale zdá se, že porozuměl Galantheiren......A zaklínač. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Chytím sa Galatheirenového oblečenia a zvedavo sledujem zvieratko pred nami. Keď prehovorí, po»ahám za Galatheirenovo oblečenie a pozriem naňho. "Čo to povedal?" |
| |
| Keď zvieratko prehovorí, veselo sa zasmejem a zatµapkám rukami. Zdá sa, že sa mi jeho reč zdá smiešna. |
| |
| Dám ruku nahoru a dlaň zatnu v pěst, naznamení, že mají být všichni potichu a že mají zastavit.Náslouchám, abych zjistil co to je, nebo abych měl aspoň představu. Zároveň si připravím meč. Co to je, nevíš? houknu na skvirina. Mohla by to být ta zakletá dívka... |
| |
| Zvířátko zavrtí hlavičkou, jako, že neví. A zase něco řekne tou svou zvláštní "řečí". |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Znovu sa veselo zasmejem a zatlieskam. "Cica," zasmejem sa a pozriem na Galatheirena. |
| |
| Od vstupu do jeskyně vzhlédnu k obloze a znovu vydám ten ostrý skřek, kterým přivolávám jestřába. Zatím se o něho neobávám, mohl být kdekoli a nemusel mne slyšet. Zároveň pozorně sleduji obě stezky a čas od času i temné ústí slují. Co chvíli zabloudím pohledem na Elekazara a v mém obličeji je cítit napětí a touha být zase s dětmi. Slíbil jsem, že jej v bezpečí dovedu domů ... a teď tady jen čekám. Odpočívající hrdina, legenda ... momentálně k ničemu. V duchu se ujiš»uji, že teď už to zvládnou beze mě. Victor to zvládne ... Ellena věděla, proč mu dala právě tohle jméno. Zamyšleně skousnu spodní ret, až se na něm objeví krůpěj krve, kterou spolknu. |
| |
| Skyth: Jestřáb Prakticky okamžitě odpovídá. Sedí na skalním výklenku a cosi drží v pařátech. Vypadá to na mladého králíka. Proto nereagoval. Zabýval se potravou. Elekazar zatím klečí nad mrtvým rytířem a připravuje ho na poslední cestu. Je si zřejmě jist, že ostatní už to zvládnou. Zatím je všude klid. Může to být však klid jen zdánlivý. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jsou to kroky jedné osoby. Nespěchají. Znějí jako lehké kroky ženy. |
| |
| Zbytek družiny + děti Galanthieren se usmál, když malá Nieleth označila skvirina jako "Číču". Sebral dívenku z podlahy a opět ji nese. Ale, v jeho úsměvu bylo i něco zvláštního. Neklid, který zapůsobil rušivým a zneklivňujícím dojmem i na vás. |
| |
| soukromá zpráva od Skyth řečený "Jestřáb" pro Zabývám se úvahami o tom, zda Rollenovi, zaklínači, nebo někomu z ostatních napověděla skutečnost, že jsem prošel ven, kterým směrem pokračovat, když vtom zaslechnu tiché kroky. Samozřejmě si hned uvědomím, že při pohledu z temnoty jsem já proti světlu vidět, zatímco postava blížící se z útrob jeskyní mi zůstane skryta. Snad kdybych se kousek od ústí přitiskl do některého z výklenků ve stěně, mohlo by mi protisvětlo, oslňující případného pozorovatele, pomoci. Naznačím Elekazarovi, že něco slyším zevnitř a tiše zmizím ve vstupu do chodby. Několik sáhů od vstupu hledám s lukem a šípem v ruce místo, kdy bych mohl zůstat ukryt a přitom aspoň částečně vidět. |
| |
| Jdu hned za zaklínačem tak, abych mu s pochodní nepřekážel, ale zároveň se mohl okamžite připojit k boji v čele naší "družiny" po jeho boku. To, že skvirin najednou "promluví" mě velice překvapý. I když je jasné, že je to velice inteligentní zvíře... "tvor" (opravím se v duchu) nějak jsem nečekal, že něco řekne. Ale když se nad tím zamyslím spíš mě překvapuje, že mu někdo rozumí... Nejvíce mě však znepokojuje zaklínačova a Galanthierenova reakce podle, které se dá soudit, že a» už řekl skvirin cokoliv nebylo to nic dobrého a i když bych rád věděl co se děje věřím, že by nám to stejně v ničem nepomohlo a tak zbytečně nemluvím. Moji chmurnou náladu naruší jedno z dětí, které našeho podivného průvodce přirovná ke kočce. Je docela příjemné mít vedle sebe někoho kdo neví co nás čeká a neláme si s tím hlavu. Nepochybuji, že tak malé dítě si nemůže udělat obrázek o tom, že jsme na nepřátelském ostrově plném draků a že se potulujeme komplexem dávno zapomenutých dračích chodeb ve kterých se mohlo usadit kdovíco a.... raději se znovu začnu věnovat chodbě před námi, protože tato úvaha mě připravila o jakoukoliv dobrou náladu, která mi zůstalal. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Přikrčil jsi se tedy u vchodu a netrvolo to ani moc dlouho avolným krokem vyšla z chodby štíhlá dívka v mužských šatech a s mečem u pasu. Je sai tak střední postavy, štíhlá a pružná, těsně sepjatý kabýtec z luře nějakého ještěra, možná krokodýla, dává pěkně vyniknout pravidelné linii jejího pěkně modelovaného těla. Velmi spanilou tvář s plnými rty, jiskrnnýma zelenýma očima a malým, trochu vzhůru pozdviženým nosíkem, kemujé vodopád bohatých loken vlasů, barvy letních červánků, sahajících až k útlému pasu. Dívka se zastaví před ústím chodby, protáhne se a plaše se rozhlédne kolem. A ve vlasech jí měděně tančí paprsky slunce, klonícího se pomalu k západu. |
| |
| Jdete ještě několik kroků.......a v tom to slyšíte. Jako by před vámi tiše klapal mechanismus nějakého velkého hodinového stroje a čímsi otáčel. "Klap, klap, ššššš, vrrr. Klap, klap, ššššš, vrrr." Ozívá se v dálce v chodbě před vámi. |
| |
| Neuvedomujúc si nebezpečenstvo sa zasmejem a začnem sa bavi» tak, že do rytmu tlieskam a vydávam zvuky podobné tým, ktoré počujem. Tlesk, tlesk, "ssss, vvv" Tlesk, tlesk, "ssss, vvv" |
| |
| soukromá zpráva od Skyth řečený "Jestřáb" pro Ruku s lukem držím mírně od těla v náznaku toho, že ode mne jí nebezpečí nehrozí. Vypadá, jako by se opájela slunečním svitem, ale zdání může klamat, třeba je to jen nějaká léčka. Napjatě nasouchám, zda se za ní neblíží z chodeb další kroky. Odkudpak jsi přišla? A jak se ti podařilo projít? |
| |
| Stále sa držím Galantheirebových šiat a vydesene spoza neho vykúkam na zvieratko. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Nečekala zřejmě, že tu někdo bude. A pokud, zaručeně nečekala tebe. "Já.....Já jsem....byla jsem do nedávna kamennou sochou dívky. Ale.....vy nejste ten zaklínač, který mě zbavil kletby. Vypadal jinak." Odvětila trochu váhavě velmi melodickým hlasem v němž lze tušit zpěvný přízvuk elfů. "Vlastně jsem nevěděla, jestli venku někdo bude." A to si ještě nevšimla Elekazara. Zřejmě proto, že starý čaroděj se velmi snažil, aby si jej nevšimla. Jeho a už vůbec ne mrtvol kolem. |
| |
| Skvirin se, oproti očekávání, nezdá vůbec vyděšený. Vlastně ani znepokojený. Klidně si hopká na svých příliš dlouhých zadních nohou přímo k tomu zvuku. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Přemílá se ti v hlavě. Kdyby tohle bylo hradiště zaklínačů a ne neznámé podzemní bludiště...... A najednou ti svitlo. Už vím! No jasně! To je přece zvuk, který vydává ten stroj, co na něm na hradišti mladí zaklínači trénují pohyb mezi nepřáteli. |
| |
| Kamenná socha? Zlomená kletba? Prohlížím si dívku před sebou a přemýšlím, zda jsem něco obdobného nezaslechl od Fuineho, když přibíhal s dětmi. Zaklínač ... v tuhle chvíli nemůže myslet nikoho jiného, než je Lindaleä. Udělám jen nepatrný krok směrem k ní, ovšem zastavím se, abych ji nevyplašil. "Ne, zváti mne zaklínačem by bylo vskutku mylné." Potvrdím její slova. "Ovšem zlomil-li vaši kletbu ten, kdo si myslím, že ji zlomil, mohu vám říci, že zde na něho čekám. Na něho i zbytek naší družiny." Letmo se otočím zpátky do temné chodby. "Ovšem pro samotnou ženu zde, obávám se, není bezpečno. Buďte ostražitá, chcete-li pokračovat." Tak nějak doufám, že pokračovat nehodlá, nebo» by tím vystavila v nebezpečí nejen sebe, ale není těžké si představit, že i nás. Místo jejího přímého zadržení tedy zvolím přijatelnější variantu prosby a otázek. "Jmenuji se Skyth, abych nebyl nezdvořilý. A byl bych vám neskonale vděčen, mohla-li byste mi cokoli sdělit o podzemí, z něhož jste právě vyšla. Obávám se, že mí přátelé v něm patrně zabloudili, zatímco mně se podařilo dostat se shodou náhod sem. Rád bych jim nějak pomohl." |
| |
| Skyth: "A já jsem......Vlastně byla jsem, princezna Lynna. Ten zaklínač nevěděl, že už samotný příslib pomoci a skutečnost, že sklonil meč a sochu nezozbyl, to stačilo ke zlomení kletby. Ti, kteří je pronásledovali, už je nikdy nedostihnou. To je má odplata za vysvobození. Jen......Smím tu na něj počkat.....Skythe?" Řekla dívka a její hlas už zní podstatně jistěji. "Mohu ti třeba zatím pomoci přichyctat tábořiště." A už sre rozhlíží kolem, jestli nenajde někde dřevo, použitelné na oheň. Jsi si vědom, že Elekazar zakryl tu spou·š» po nedávném boji iluzí. Možná není až zas tak dobrý nápad, aby tu princezna jen tak pobíhala. Mohlo by ji vyděsit, kdyby, v domění, že v tom místě nic není, stoupla na mrtvolu. A nechtíc tím zbořila milosrdný závoj iluze. "Podzemí meznám.......Jen......Prostě jsem šla za čerstvým vzduchem. Nebylo to daleko." |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ano, ta legenda vypráví, že z ní udělal živou sochu v podzemí své věže. Ale nikdo a nic.....ani žádná legenda, tě nepřipravol na to, že Lynnu osobně potkáš. A že bude tak krásná. |
| |
| MH: Zlatíčka.......Býváte tu všichni minimálně jednou týdně. A nikdo z vás, kromě několika jedinců, se neobtěžuje ani posát, ani se vyjádřit, proč nepíše. Přitom je dobrodružství skoro u konce a čím intenzivněji teď budete hrát, tím dříve bude dohráno ( jako jedno z mála doberodružství na Andoru po redukci dat ). Takže......CHCI VÁS VIDĚT AKTIVNĚ SE PODÍLET NA HŘE. |
| |
| Usměji se na princeznu a uvažuji nad tím, zda ji říci o Elekazarovi a jeho díle, nebo raději ne a odvést ji někam do bezpečí, kde bychom vyčkali na příchod dětí. Ovšem rád bych pomohl našim odvést děti bezpečně aspoň přes stezky nad srázem a být jim při jejich ochraně k užitku. "Přejete-li si to, samozřejmě mi bude ctí, budu-li vám moci dělat do jeho příchodu společnost a ochránce, ovšem tohle není místo, kde bychom byli zcela bezpečni. Pokud ještě chvíli vydržíte kousek od čerstvého vzduchu, bylo by lepší ustoupit částečně do krytu jeskyní, má paní." Poté zareaguji i na její zmínku o tábořišti. "Bude-li nám štěstí přát, tábořit na tomto ostrově již nebudeme muset. Myslím, že je potřeba se odstud co nejdříve dostat. Nebo aspoň děti, které zaklínače provázely, musíme dostat co nejdříve do bezpečí." Uvažuji, zda by nás Elekazar dokázat odnést všechny najednou a nějak to neumím zhodnotit. |
| |
| Podzemí Stále hraji na pohled uraženou, nafoukanou a blbou princezmičku. Asi takovou za jakou mě naši zachránci považují. Ovšem jejich snaha nás zachránit zatím moc úspěchů neměla, tak se rozhodnu vzít věci do svých rukou. Začnu pořádně prohlížet okolí, hledat nějakou stopu, která tu jistě usí být, co by nám pomohla dostat se ven. Docela by mě zajímalo, to ten tvořeček říkal. Zřejmě to nebylo nic příjemného. Je jim to vidt na tvářích. Nedokážou předstírat, neumí to. No tak mysli! Musí tu být stopa. Ne jednou jsi byla na v nějaké tajné chotbě a to nejen v zámku. Měla bys něco konečně najít! HLEDEJ! |
| |
| Skyth: "Dobře, pořkáme rtedy kousek uvnitř." Souhlasí Lynna. "Jen, prosím, neříkej mi má paní. Já už stejně dávno nemám čemu vládnout. Prostě jsem jen Lynna, ano Skythe?" A už se chystá vlézt zpět do chodby, když v tom se za ohybem skály nejdříve neopatrně objeví dračí tlapa a kdosi si tam poměrně nahlas krkne.......a pak odtud vyjde, už v lidské podobě, Elekazar s trochu provinilím výrazem ve tváři. "Ehm.....Pardon." |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Malá šipka asi tak v úrovni tvých očí. Míří směrem k tomu něčemu, co vydává ten zvláštní strojový zvuk. |
| |
| Celou dobu se držím u ostatních. Tedy hlavně našich zachránců, občas zkontroluji, jestli jsou s námi všichni a poslušně kráčím tam kam ostatní. Koukám pečlivě pod nohy tak, abych se příliš nezamazala a taktéž nespadla nebo snad nespustila nějakou past, což se nám už jednou stalo. Unavená jdu asi uprostřed, necpu se dopředu a nezůstávám pozadu. Musíme se odtud dostat. Především ty nejmenší., ještě si prohlédnu Loru, která mi není vůbec sympatická. Ach jo ... co si o sobě myslí? Možná, že je to i princ., napadne mě trochu popichovačně ikdyž se to v této situaci vůbec nehodí. Jakmile se do provozu spustí asi obrovský hodinový stroj strnu hrůzou. ,, Co ... co to je? ", nejistě se rozhlédnu a hledám jakkoukoli sebenepatrnější stopu. |
| |
| Stále sa bavím napodobňovaním oných zvukov a nevyzerám, že by ma to prestávalo zaujíma». Teraz sa pomedzi niektoré zvuky zasmejem alebo poviem niečo ako "cica" alebo "drak". |
| |
| Nyní už jen mlčky postávám, přejíždím očima ze zachránců na ostatní děti. Stále mi něco říká, že bychom měli dát nohy na ramena a co nejrychleji zmizet, přesto mi má nesmělost nedovolí říct to nahlas. Svý myšlenky jen dávám najevo občasným pohledem do chodby před námi a úzkostným cukáním rukou, při kterých se popotahuju už tak roztrhaný krajky na saténových šatech. |
| |
| Lynna: "Dobře, přejete-li si to, budu rád, pokud vás smím nazývat pouze jménem." Usměji se na princeznu, ale výchova při knížecím dvoře je znát i v mých gestech, jimiž, jako bych dámě vyjadřoval úctu. Návyky z mládí se projevily, ovšem bude jistější, budu-li se držet návyků z doby pozdější, kdy jen lesy a hory byly mým domovem. Jakmile se Lynna ohlédne k přicházejícímu Elekazarovi, usměji se a uklidním ji. "Dovolte mi, pri...Lynno, abych vás seznámil s Elekazarem, tvorem prastaré krve dračí, jemuž jedinému vděčíme za to, že jsme se dostali na tento ostrov. Elekazare ..." Obrátím se na draka. "... Lynna, princezna, již zachránil Lindaleä." Představím i dámu drakovi a na okamžik zaváhám, zda jsem se nedopustil fau paix, když i při tak obrovském předpokládaném věkovém rozdílu, představil jsem nejdříve draka ženě. Jednak ale usoudím, že na takovéto úvahy by se měli zaměřit učitelé mravů u dvora a vyučovati je poté těm, jež o to budou mít zájem a jednak také, že nevím, jak dlouho byla princezna kamenem, takže zjevného provinění proti etice jsem se nedopustil. Prostě, více se tím již nezabývám. Místo toho se zaposlouchám opět do hloubi chodeb. |
| |
| Všimnu si princezny Emy, snad jejích gest a pohledu, výrazu. Pomalu k ní dojdu, koukám pozorně pod nohy a občas se pokusím zjisti odkud onen podivný zvuk vychází. Aniž bych prohodila jediné slůvko rozhlížím se a pokouším se zjistit něco nového, něco co by nám pomohlo. Určitě je to past, všichni to víme. Pouze si to nedokážeme připustit, zemřeme tady. Nikdy se odtud nedostaneme. |
| |
| Venku "Já přece princeznu Lynnu znám, Skythe. Je to už dávno, kdy jsem ji naposledy viděl, a princezna si už jistě nepamatuje na mou tehdy nepříliš významnou osobu." Odvětí vlídně starý mág a v očích se mu zaleskne cosi, jako nostalgie. "Těší mě, slečno Lynno, opšt se s vámi po letech setkat. Musím uznat, že z malého děvčátka, jen s krajní nechutí se učícího matematice a dějepravě, jste vyrostla v okouzlující mladou dámu. Krásnou po matce. A jak jsem zjistil, rozhodnou po krvi otcově." Na to se děvče plaše usmálo. "nebyla bych se upamatovala, mistře perceptore, kdyby jste mi nepřipoměl to školní mučení." Odvětila.....a jako by tu pro tu mladý chodec ani nebyl. |
| |
| Venku Hledím z jednoho na druhého a podvědomě couvnu o pár kroků do hloubi chodeb, abych nerušil tu chvíli nečekaného setkání. Pouze přikývnu na Elekazarova slova, ale neřeknu nic. Čas, který poskytuji jim, sám využiji k úpravě zbraní a výstroje a tichému naslouchání šepotu chodeb. V mých očích by se při troše snahy dala vyčíst nervozita a napětí. Vůbec mi není dobře při pomyšlení, že královští potomci jsou kdesi v útrobách skály a já jim v tuhle chvíli nedokáži být k užitku. Vytáhnu z toulce zbylé šípy a upravuji jejich letky. |
| |
| Uvnitř: Pomalu, leč nezadržitelně se blížíte k té hlučné věci. Ti z vás, kdo jdou první už mohou vidět, že v tom místě je propast. Hluboká tak, že dna nedohlédneš. A kdyby tu nebylo tolik hluku, podle šplouchání a hučení vody, by se dalo zjistit, že propast vlastně dno nemá, nebo» se dole otvírá do širých hlubin věčně zpěněných a burácejících vln Neklidného moře. Přes propast je natažena pevná, úzká lávka. na průchod tak po jednom, za sebou. Ale..... Není tam jen ta lávka. Toc co tropí takový hluk, je opravdu cosi, jako obrovský hodinový stroj. Vpředu, jako velká, pomalu se otáčející vstupní brána, se s vrčivým zvukem otáčí velké ozubené kolo s několika otvory. Na konci lávky je ještě jedno takové. A neotáčejí se stejně. Nebo alespoň ne ve stejný okamžik otvory nad lávku. Přitom pouze když je nad lávkou otvor, dá se na ni vstoupit. Ta kola by však nebyla až tak velká problém. Horší je to, co kola pohánějí. Je to mechanismus, který, v nnepravidelných intervalech, rozhoupává velká kovová kyvadla, zavěšená na hřídeli nad lávkou. Bystřejší z vás a cvičené oko zaklínače jich napočítalo po délce lávky 12. Kývají se každé v opačném rytmu k tomu druhému, každé oproti druhému s trochou spoždění a jsou mezi nimi rozestupy tak na dva dlouhé kroky. Skvirin chvíli stojí před strojem a nesouhlasně vrtí hlavičkou ze strany na stranu v rytmu kyvadel. Pak najednou roztáhne svá malá křídélka a než by do toho stroje vlezl, radši propast, poměrně elegentně, přeletí. Vy ale lítat neumíte. Galantheiren ano, ale jako drak by se do chodby nevešel. |
| |
| Když dorazíme k propasti chvíly se na ní klidně dívám jako bych čekal, že je tohle nějaký velice ošklivý vtip a skvirin nás povede jinudy... bohužel tomu tak není. A tak, když nás "průvodce" v klidu přelétává propast neubráním se tomu, abych si přál, aby se mu stala nějaká "nehoda" a on se trochu vymáchal tam dole. Ale teďka bychom měli nějak vyřešit jak se dostat za most a tak se podívám na zaklínače v očekávání jestli nemá nějakej lepší nápad než tou šílenosti probíhat a riskovat tak životy dětí... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jen.....tahle jsou kovová a druhý pokus nemáš. |
| |
| Propast, most a skvirin. To malé krásné zvířátko si bez problému přeletí na druhou stranu a nás všechny zde zanechá. Snad čeká a myslí si, že všichni přejdeme za ním. Pokud půjdeme přes ten mostek tak se všichni na druhou stranu nedostanou. Dospělí vezmou ty nejmenší děti do náruče a ti nejstarší budou muset jít sami. Jak bych si přála být jedna z nejmenších., obrátím pohled k našim zachráncům s doufáním, že mají nějaký lepší nápad než past přejít. |
| |
| Chytím Galatheirena okolo krku a zaborím si tváričku na jeho rameno. Možete poču», ako potichu kuňkám, čo je neklamný znak, že začnem plaka». |
| |
| Nejdříve trochu váhavě, ale pak už zcela samozřejmě, jemě hladím malou princezničku po vláscích. "Zkusíme to, mistře zaklínači?" Obrátím se s otázkou na rtech i v očích na zaklínače. |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Ahoj. Prosím omluv mne, do neděle se tady nebudu nacházet z důvodu menšího srázku. Cor Na |
| |
| Stíchla som. Galatheirenovi sa podarilo ma upokoji». Ale stále mám zaborenú tváričku na jeho ramene, akoby som sa bála pozrie» na priepas» a cítila sa bezpečne iba u neho. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Užij si to a moc se nezřiď. :-) |
| |
| Když dojdu k tomuto místo a zjistím o co jde, na tváři se mi objeví vlčí úsměv, který však není ani trochu veselý. A taky zmizí tak rychle, jak se objevil. Zasunu meč do pochvy na zádech a pořádně, detailně si prohlédnu lávku s kyvadli. někde se to musí zapínat.a taky vypínat, musí to tu někde být.. nebo na druhé straně... Stále koukám abych si zapamatoval rytmus kyvedel,abych zjistil, zda je stejný jako na hradišti. Procházel jsem tím tisíckrát, důležité je načasování a pružnost. Pak se otočím na Galantheriena: Neradil bych, spíš se pokusíme to zastavit. Buď tu bude někde vypínací mechanismus, nebo to zkusím nějak zablokovat. Když to nebude na téhle straně, přejdu na druhou a zkusím to najít tam.Doufejme že tam bude.... odmítnu mladíkův návrh a stále se rozhlížím, zda nenajdu to, co hledám... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Pokud tam něco takového je, pak ne na této straně. |
| |
| A hele me se. Kyvadla. - vydechnu úžasem. Je vidět, že sem jimi naprosto fascinovaná. Kdo mi o tom už vyprávěl? Zamyslím se. No jasně - Seregril. Trénoval tak kluky hbitost. Dokonce sem to i zkoušela. Vzhledem k tomu, že utíkáme, tak pochybuju, že tu někde bude zařízení jež to vypne. To bysme ten útěk měli moc snadný. Pane... Promluvím na zaklínače. Asi to budem muset přejít. Při poslední větě se i v očích objeví rarášci. |
| |
| soukromá zpráva od Lindaleä Fuine pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hýbají se pomocí samostatných kuličkových ložisek. Precizní práce trpasličích konstruktérů. |
| |
| Prosím o brzké ZABITÍ postavy - viz. Centrální stůl... |
| |
| Ledovím pohledem, jako bych chtěl probodnout Loru, zdá se, že mi ta situace nepřipadá ani vtipná ani zábavná.samotnému se mi na kyvadla moc nechce, ale já za ni vlastně nezodpovídám, tak a» si to děcko klidně zláme vaz.Otočím se na Galantheriena: Tohle mi pohlídej, nerad bych o to přišel a pro mě je to věc na víc, na téhle lávce... a svěřím mu do péče meč, který mi dala kamená dívka. Prohlédnu to z druhé strany, jestli se to nedá zastavit, nebo zablokovat...vysvětluju a už volným krokem kráčím k lávce. Chvíli pozoruji célý stroj, soustředím se pohyb jednotlivých ramen, frekvence kmitu a následnost ramen.Přímá cesta nemusí být ta správná, plánuju si, kdy zrychlit a kde zbrdit a počkat. Sleduji, kde je možné se zhoupnout na kyvadle a zase nastoupit na lávku. Když si naplánuji celý přechod, zklidním dýchaní a soustředím se. Nejdříve první krok, průcho vstupem a užjsem v tom.. automatické pohyby, rutina.. to se nezpomíná..snad se nic nezvrtne.... A snažím se tím projít... |
| |
| soukromá zpráva od Betany, dcera Lavenova pro Zab mou postavu prosím... |
| |
| Lindaleä Fuine s klidem a mrštností léty zkušeného zaklínače překonal ten, mnohým z vás hrůzu nahánějící stroj a dostal se velmi snadno na druhou stranu. Možná i díky tomu se ale stala ta příšerná věc. Malá Betany, snad povzbuzená k ryskantnímu činu zdánlivou lehkostí zaklínačových pohybů, vymanila se nějak z hloučku ostatních a v nestřeženém okamžiku vstoupila do stroje. S bravurní přesností mrštné desetileté dívenky soustředěně zopakovala všechny zaklínačovy pohyby až.....až skoro na druhou stranu. zbývalo jí už překonat jen poslední kyvadlo. Ale v tu chvíli se ohlédla po ostatních.....a vyšla z rytmu. Nedoskočila a poslední z kyvadel ji smetlo. Nejdříve to vypadalo, že se zachytila kyvadla, vyleze na něj a stihne seskočit, až se bude vracet. Ano, zachytila se opravdu rukama horní plochy kyvadla a chvíli se snažila vzepřít a vylézt na ně. Ale.......Nezdařilo se a po čtvrtém pokusu o vzepření se unavená dívka pustila. Vlastně toho mnoho vidět nebylo.......a nedalo se ani nijak pomoci. Nekřičela........Neplakala.......Pouze se pustila a prolétla vzduchem, jako pírko, vypadlé z křídla anděla. Jen když se před ní v pádu změnilo relativní světlo v naprostou temnotu a před očima jí proběhl celý život, slabě vykřikla. Bylo to sotva slyšitelné, ale to slovo bude znít vám všem v uších nadosmrti. "Tatínkuuuuuu!" |
| |
| V ústí chodeb Snad podvědomí a snad touha cokoli z hloubi chodeb slyšet, přinesla k mým uším, nebo spíše mému srdci výkřik. Či to teskné "Tatínku!" byl jen přelud? Otřásl jsem se a podíval na princeznu i Elekazara. Nevyslovím otázku nahlas, ale v mých očích je čitelná nervozita. Napnu sluch a soustředění do chodeb, ale stále nemohu nic zachytit. Občas se otočím k výstupu z jeskyně, ale jen proto, abych se vrátil svou myslí zpátky do temného labyrintu v nitru země. Victore, dávej bacha, příteli. V duchu nazývám knížete přítelem, nebo» dítětem se jej po letmém setkání nazvat zdráhám a zváti jej knížetem při tom, co pro mne znamenala ... znamená jeho matka, nechci. |
| |
| Vydesene pozerám do priepasti. Zakvílim a zaborím si tváričku do dlaní. "Ja chcem ís» domov," zašepkám a pevne sa chytím Galatheirena. |
| |
| Prekvapene zdvihnem tvár a pozriem na brata. Nevidela som, čo sa stalo s Betany a nechápavo sa teraz obzerám. "Totobobo, bubo bojim," zahundrem nejake slová a znovu si schovám tvár na Galatheirenovo rameno. |
| |
| ,, Néé, Betany. ", jsou snad má první slova když se dívka vydala na pospas kyvadlům, hroznému stroji. Snad mě ta lehkost zaklínače, který tak jednodušše přešel past překvapila. Betany ... dávej pozor, POZOR!, jakmile se k nám otočila ztratila rytmus, bylo to jasné. Rychle jsem doběhla ke kraji propasti, dívajíc se dolů za Betany. Jako bych ji chtěla zachytnout, ale vím, že je to nemožné. Oči se pod tíhou slz na chvíli zavřou. Ano, neznala jsem ji, neznala tak dlouho, abych ji mohla nazvat mou kamarádkou, ale byla to jedna z nás. Co kdyby se to stalo mě? Po tváři mi sklouzne slza, letmým pohybem ruky ji setřu a statečně se zvednu. |
| |
| Betany! Ne! Vykřiknu, když se dívka vydá nad propast. Po té co se dívka zachytila kyvadla ve mne svitla naděje, že se třeba zachrání, bohužel se tak nestalo. Jakmile začne Betany padat, otočím hlavu - nechci ten pohled vidět. Stejně nechci slyšet její křik, který bude jistě následovat. Křik na který do smrti nazapomenu. A proto si zacpu uši. I přesto sem zřetelně slyšela její poslední slova patřící tatínkovi. |
| |
| V ústí chodeb: I tvoji dva současní společníci ten výkřik zřejmě slyšeli. Protože mistr Elekazar se tváří velmi vyděšeně a také velmi smutně a princezně se po levé tváři koulí slza. Vlastně se málem rozběhla dál do chodby, když tu slabou ozvěnu výkřiku uslyšela. |
| |
| V podzemí Naštěstí byla Galantheirenova tvář kryta stínem, takže ostatní nepostřehli, jak se mu při tom výkřiku bolestně stáhly rysy v obličeji a hrůzou zacvakaly zuby. Jen malá Nieleth mohla pocítít, jak na chvíli křečovitě sevřel v pěst dlaň, kterou měl položenou na jejích zádíčkách......i s kouskem játky princezniččiných šatečků. Ve chvíli pádu malé Betany cosi na druhém konci žalostně kníklo a do propasti se za padající dívkou střenhlav vrhlo cosi stříbřitého s malými bílými křídly. To se Skvirin, až do té chvíle nehnutě sedící vedle zaklínače a zřejmě se třesouicí strachy, prokázal velké hrdinství a vrhl dívence na pomoc. Marně, zachytil ji sice, ale jeho malá křidélka, ani jeho chabé síly nestačily na to, aby ji vytáhl ven. Držel ji tedy alespoň za ruku, dokud oba nezmizeli v bezedné temnotě. Pak trvalo ještě značnou chvíli, než zvířátko zase vylétlo ven. Unavené, že se sotva drží ve vzduchu, s pochroumaným křídlem........a usedavě, mňoukavě plačící. |
| |
| V ústí chodeb Můj pohled se stočí od obou mých společníků ve chvíli, kdy je zřejmé, že mne smysly nešálily. Nechci sledovat ten úlek v jejich očích, nechci přemýšlet o tom, co a komu se přihodilo, chci pomoci. Udělám náznak kroku do temnoty chodeb, ale zarazím se a pevně skousnu ret. V ústech cítím sladkoslanou chu» vlastní krve a jazykem si přejedu zamyšleně rozkousnuté místo. Zcela jasně si uvědomuji, že vydat se do chodeb bez průvodce by bylo to nejhorší, co mohu v tuto chvíli udělat. "Jdu na vzduch." Oznámím přiškrceně a vyjdu do denního světla na prostranství před jeskyní. Pohlédnu na jestřába, který si poradil se svou kořistí a nyní si zobákem čistí peří na noze a pokynu mu, aby přiletěl na moji ruku. Potřebuji cítit jistotu, jíž mi dá jedině on, přítel. |
| |
| lehce začnu oddechovat, když překonám kyvadlovou lávku, když v tom uslyším tlumený náraza já se belskově otočím, už vím co se děje a já se vrhnu na zem a natáhnu ruku.Jenže moje ruka jen prolétne vzduchem a ručku té dícky, jež jsem slíbil zachránit. Chvíliležím bezvládně na zemi, jak tělo bez duše. Po chvilce, která se zdá věčností se opět postavím, zdá se, že jsem nějaký starší, i když fyzicky se to nějak neprojevuje... Jak to vysvětlím Levanovi, jak se mu podívám do očí? Ne teď ne.. ještě na to není čas, je jich tu ještě hodně...pokračuj..mysli a jednej, bojuj za ostatní...odvahu umírá se ctí, čest s odvahou, splň úkol a pak budeš souzen... a tak, nakonec jako by se nic nestalo, začnu pátrat po tom, co jsem vlastně chtěl hledat. Očima pátrám po mechanismu stroje, cokoliv, čím by se mohl spouštět a zastavovat. také prohlížím okolní stěny, podlahy a strop. Jediné, co napovídá jak se citím a co můžu prožívat jsou křečovitě sevřené pěsti a zbělané klouby... |
| |
| Zaklínačův návrh, že se pokusí najít vypinací mechanismus mi celkem vyhovuje. To, že bych kvůli téhle věci zde musel nechat většinu své výzbroje mi nevadí, ale bylo by určitě velice obtížné procházet to tam a zpět, abych pomohli i dětem přejít bez ujmy... nehledě na nebezpečí, že by kdokoli z nás mohl udělat osudovou chybu. A tak jenom sleduji zaklínače a i když mu celou duší přeju, aby to zvládl nijak nepochybuju, že mu i tahle překážka nebude dělat moc velké problémy. Moji jistotu však krutě naruší menší postavička, která vyběhne za zaklínačem.... Nikdy se mi ještě nestalo, že bych ztuhl hrůzou... až teď. Nevolám na mladou princeznu, nesnažím se ji přivést zpátky, abych ji nevyrušil. Jediné co dokážu je ji tiše sledovat jak mrštně prochází tím ďábelským strojem. Ani když dorazí tak daleko nedovolím si se ani o kousek pohnout, nebo se zhluboka nadýchnout, abych nepřivodil její pád. Pomalu si dovolím doufat, že to dokáže, když tu se na nás ohlédne a mě se zastaví srdce v očekávání toho co přijde. A pak jen tiše sleduji smrt jednoho z těch, které jsme se zaslíbili zachránit a přivést v pořádku zpět. V tu chvíly mám chu» vše vzdát. Prostě se posadit na zem a čekat, ale to bych nebyl já. Nehodlám se vzdát teď, když můžu pomoci zachránit další životy. Využiju léta treninku kdy jsem se snažil ovládnout svoji osobnost a i když vypadám jako bezcitný hajzl s novým odhodláním trpělivě čekám až zaklínač najde něco co nám pomůže, abychom děti nevystavovali dalšímu nebezpečí... snad. |
| |
| V chodbách Žádný mechanismus, kterým by se dal stroj zastavit, ale zaklínač nenachází. Ačkoliv tato vyhlídka se vám jeví nejspíše dost hrozná, není jiné cesty, než zkusit mechanismem projít. |
| |
| Máte do konce dobrodružství už pouze kousek. Začněte něco dělat! |
| |
| Vypadá to, že zaklínač žádná mechanismus na zastavení kyvadel nenašel. Rozhodnu se tedy přejít lávku. Vyskočím na ni. Chvilku jen tak balancuju, abych si zvykla na určitou změnu rovnováhy. Jakmile získám pocit, že už jsem si dostatečně jistá. Výjdu. Nekoukej se dolů a nemysli na to co se stalo Betany. Ty to zvládneš. Něco podobnýho jsi už zkoušela. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. A vyrazím. Na svůj věk a na to, že jsem ,,jen" princeznička si počínám velice zdatně. Dalo by se říci že si ten adrenalin užívám. Zaklínač na mé tváři může spatřit usměv, který vždy na kratičké okamžiky vystřídá trvalý výraz soustředění. Když jsem na konci, neodpustím si výtezoslový úšklebek. Jako bych tím říkala, to čumíte, co. |
| |
| Uvnítř chodeb Je to pozoruhodné, ale malá Lora, aniž by to sama věděla, téměžř přesně zopakovala zaklínačovy pohyby. Několikrát to sice vyšlo jen tak tak. Je holt ještě drobná a její kroky nejsou tak dlouhé, jak by měly být. A jednou ji předposlední kyvadlo zhruba uprostřed své cesty docelůa nehezky "koplo" do pravého lýtka, když vytočila jeden půlobrat i vteřinu později. A mnohdy si soustředěním málem prokousla ret. Ale přešla. A dokonce s úsměvem. Na lýtku bude mít ještě hodnou chvíli docela slušnou modřinu, ale to je malá daň za to, že byla úspěšná. Předtím smutný skvirin, který do té chvíle seděl v koutku jak bílý chumáček neštěstí, teď ožil a radostně tleská Loře předníma tlapkama. |
| |
| Keď Lora prejde kyvadlom, nadšene sa zasmejem a svojími drobnými rúčkami zatlieskam. "Bubák ju nebubu," poviem Galathreirenovi nadšene. |
| |
| Keď vyjde Lora na mechanizmus, schovám sa za Galtheirena a niečo zakvílim. Keď po chvíli začne Nieleth tlieska», vykuknem spoza Galatheirena a nadšene si poskočím. No hneď si uvedomí, že sa to zatiaµ podarilo iba dvom a prechod cez mechanizmus podµa všetkého čaká aj mňa a moju malú sestričku. |
| |
| V ústí chodeb Na okamžik se na mých rtech objeví úsměv, když pozoruji jestřába, ale ten úsměv je jen kratičkým záchvěvem v jinak napjaté tváři. Stále hlouběji se mi rýsuje vráska na čele. Udělám pár kroků ze stínu, ale zase se nervózně vrátím. Nervozita je u mě jevem velmi vyjímečným, dokonce by se dalo říci, že nervózní nejsem téměř nikdy. Ovšem téměř vždy mám zodpovědnost sám za sebe, kdežto nyní i za to dítě, za budoucího vládce Tringhotu, a co je nejdůležitější a zároveň nejtíživější, za syna Elleny. Vlastně i za ostatní děti, s nimiž jsem se setkal jen na pár okamžiků, přesto se mi před očima střídají jejich vyděšené obličeje. Tatínku. Stále se mi vrací ten zoufalý výkřik a přestože je mi, samozřejmě, jasné, že nepochází z úst Victorových, sahá z něho po mě smutek a ještě větší nervozita. Bohové, co tam na ně ještě čeká za hrůzy? A proč zrovna oni? Vždy» jsou to ještě děti. V duchu proklínám toho, jež za tohle všechno nese zodpovědnost. Mnoho se toho o něm namluvilo, zdalipak spoň polovina z toho je skutečností? |
| |
| Chvíli se tisknu ke zdi, v očích se mi zračí strach a obavy, z toho nebezpečného zařízení, které by jedným jediným pohybem mohlo ukončit můj život, stejně jako to udělalo s malou Bethany. Nedokážu se odhodlat najít v sobě dostatek odvahy, abych udělala totéž, co Lora, i když jsem na vážkách. Na jedné straně, není to nikterak jednoduché a mohla bych spadnout do temným hlubin, ale na druhou stranu, zůstat tady by znamenalo pomalou a jistou smrt. Rozhodnout se není tak jednoduché, srdce mi buší jako splašený kůň, oči mám zavřené, myšlenky mi běhají hlavou jako myšky. Nakonec se rozhodnu. Nezůstanu tady, zkusím štěstí a rozhodnu se přejít lávku, jako to udělal zaklínač a Lora přede mnou. Pomalu vykročím, opatrně kladu jednu nohu před druhou a napodobuju to, co jsem předtím viděla, každý pohyb, každé zastavení. |
| |
| V chodbách I princezna Ema více méně přesně, napodobila zaklínačovy kroky, které on se dlouhé roky učil. A také ona prošla strojem více méně bez nehody. I ji koplo kyvadlo Vlastně hned druhé. A v předposledním kyvadle se zachytil cár krajky na její sukni a s odporně trhavým zvukem se odtrhl......bohužel i se značnou částí sukně samotné. Emu to trochu vyhodilo z rytmu. Ale ne natolik, aby nezvládla během vyhýbání se poslednímu kyvadlu, kroky opět srovnat. Možná k tomu přispěl i nevědomý vnitřní klid, této princezny. |
| |
| Hoci som ešte veµmi malá, zrejme si uvedomujem vážnos» a nebezpečnos» situácie, lebo keď Ema vošla na lávku, takmer som nedýchala. S očami dokorán som ju sledovala a keď sa dostala na druhú stranu, nadšené som zvýskla a znovu so smiechom zatlieskala. "Bubák už nebubu," poviem Galatheirenovi a vážne sa zatvárim, akoby som mu oznamovala niečo dôležité. |
| |
| Sleduji dvě princezny, které i přes nevelké problémy přešly lávku. Rozmýšlím se, přejít, nepřejít. Jsou mladší a jsou tak obratné a ladné. Ale já? Co já? Byla jsem vždy na pohyb úplný antitalent, snad jedině tanec mi šel. Tohle však má do tance opravdu daleko. Vlna strachu mě nepříjemně překvapí a zamrazí mě v zádech. Nemohu vyjít, nedokázala bych to. Nepodceňuji se, ale vím to. Ostatní, kteří upírají svůj zrak na mě si mohou všimnout rozklepaných kolenou. Zůstanu tu navždy. Tatínku, kde jsi? Přijeď si pro mě. Znič ten stroj, já tu na tebe počkám. Snad i pád Betany mě ještě více přesvědčil v tom, že já prostě přejít nemohu. A její výkřik, zůstane ve mě zabodnutý do konce života. Bude hlodat mou mysl neustále. Snad v totu chvíli si uvědomuji, že první krok ke stroji by mi zoopakoval strašnou nedávnou událost. Já nemohu! |
| |
| Váhal jsem příliž dlouho s ohlášením neúspěchu v hledání a tak princezna Lora vzala svůj osud do svých rukou a přeběhla lávku. Než jsem si stačil vynadat, náslodovala ji naštěstí úspěšně i princezna Ema. tváře mi zblednou hrůzou, když si představím, jak nezodpovědné jsou, jak si neuvědomují, že riskojí nejen svoje životy,ale i naše osudy. Okamžtitě hlasitě zařvu: "Nic jsem nenašel,ale prosím vás, zadržte je od toho bláznivého hrdiství. Musíme vymyslet něco jiného. A pak, jsou tu ještě ti malincí..." vyhrknu a začnu se rozhlížet.. Mít tak několik sáhou poctivého lana... povzdechnu si v duchu, nakonec to však i vykřiknu, dost opravdu dost nahlas: "Lano náhodou nemáš?!?" |
| |
| "Ne. Lano v cele, kde jsem byl zavřený nebylo." Odpovím zaklínači. Ikdyž si nejsem jist, že ta slova patřila mě. "Kdyby tu tak bylo víc místa, věděl bych, jak nás dostat přes propast, aniž by bylo třeba lézt do stroje." Povzdechnu si pak. "Jenže......Do jeskyně těhto rozměrů se drak nevejde, natož s rzpjatými křídly." |
| |
| MH: Co takle začít hrát! |
| |
| MH: To by bylo báječné......Pokud se začne, mohli bychom to do pátku do poledne stihnout dohrát. |
| |
| MH: Dnes odjíždím na Festival Fantazie do Chotěboře a budu tam do 9.7. Do té doby ( včetně 9.7. ) se hra ve všech mých dobrodružstvích pozastavuje. |
| |
| MH:Takže.....hrát už se mohlo od pondělka. Ale nic tu nevidím, kromě MHček. Zkuste vyvinout trochu snahy. přes ten stroj se dá dostat, jak už dokázaly, kromě zaklínače, i dvě děti. Dokonce děvčata. Tak začněte hrát. |
| |
| Uvnitř skály Když se nikdo další nějak nemá k překonání oné mechanické překážky, odhodlám se nakonec k realizaci velmi odvážného nápadu. sejmu ze zad svůj, draze vypadající, pláš», nachvíli postavím obě malé děti na zem a pláš» nožem rozřežu na tenké pruhy. když je to hotovo,udělám z těch pruhů na svém těle jakýsi úvaz, nebo spíš důmyslný postroj, do něhož pak pevně připoutám maličkou princezničku Nieleth. Jejího bratra si pak nechám stejným způsobem upewvnit na záda. "Pevně se mě držte, děti. Nebude to moc lehké, ale my to zvládneme." Řeknu oběma dětem a pak, dříve, než bych si to mohl stačit rozmyslet, projdu bránou vedoucí k lávce s kyvadly. |
| |
| Dívám se zájmem na mladíka, který byl s námi v cele a teď pomáhá nejmladším dětem. Je tak statečný. Ty malé děti mají ale štěstí. Zatnu pěstičky, snad jako kdybych chtěla držet palce, avšak né pouze obrazně. Oni se na druhou stranu dostají. Mně však nikdo nepomůže, musím se tam dostat sama, jiná šance není. Tatínek si pro mě nepřijede, moc dlouho by mu to trvalo. Zhluboka se nadechnu a pořád sleduji výkon neznámého. |
| |
| Galantheiren hladce, neuvěřitelně lehkým krokem, jako by tančil, prošel až za půlku té nebezpečné cesty. Bez jediného zaváhání, jediného zbytečného gesta, jediného kroku, otošky či piruety navíc. A bez jediného zavrtění obou dětí. Teprve za polovinou se malý Johnas trochu zavrtěl, ve snaze prohlédnout si, co je dole pod nimi. A přesně vypočítané Galantheirenovy kroky to trochu vychýlilo. Málem jej i s dětmi nabralo jedno z kyvadel. Mladík toho však stikl včas využít, odrazil se od přibližujícího se kyvadla a následující dvě kyvadla dvěma bravurními přemety přeskočil. Že ani jedno z dětí při tom nevypadlo ani se nezranilo, za to nejspíš vděčí pevnosti pruhů látky, která bývala jeho vlastním pláštěm. Lano, by je zřejmě bylo neudrželo. Opět se pak bravurní taneční kreací vyhnul posledním dvěma kyvadlům.........A s oběma dětmi stanul bez nehody na druhé straně. Jeho výkon ale musel být opravdu nadlidský. Nebo» ti na druhé straně by mohli přísahat, že viděli na chvilku na Galantheirenově mladém čele perlit pot, než si čelo otřel rukávem. |
| |
| Když se přes ďáblův stroj dostane mladík i s oběma dětmi, zaraduji se. Na tváři se objeví na kratičkou chvíli nepatrný úsměv, který ovšem ihned zmizí. Rozhlédnu se, kdo všechno ještě nepřešel. Když mi šel dobře tanec, rytmus a tempo. Třebaže by se to dalo nějak využít. Nikdo mi nepomůže, je to už jen na mě. Buď tu zahynu časem a nebo spadnu dolů. Přinejlepším a s trochou štěstí bych se mohla dostat na druhou stranu. Alespoň jsem pomohla ostatním ven, sice to byla jen malá cihlička ve zdi, ale ano, pomohla. Teď je ta nejdůležitější chvíle, teď a nikdy jindy. S mírně roztřepanýmy koleny dojdu ke stroji. Ještě nějakou chvíli stojím a soustřeďuji se na tempo stroje. Jedna, dva, tři, čtyři. Jedna, dva, tři, čtyři.Vyrazím. Pokouším se vnímat pouze stanovené tempo a rytmus stroje a opatrně a však svižně přesouvám nohu před nohu. Jedna, dva, tři, čtyři. Je mi jasné, že nesmím zahálet. Stroj snad tempo nezmění a proto se pořád držím toho stejného. Jedna, dva, tři, čtyři. |
| |
| Keď zastaneme na druhej strane, prekvapene pozriem na Galatheirena a usmejem sa naňho. Veselo sa zasmejem a zatliekam rúčkami. Zdá sa, že sa mi cesta páčila. |
| |
| Po mojom pokuse pozrie» sa dolu, sa už bojím aj dýcha». Ešte aj keď prejdeme, nehýbem sa, akoby som sa bál, že znovu niečo pokazím. Len s úžasom pozerám na Galatheirena. |
| |
| Pomalu, houpavým rytmem na čtyři doby, se princezna Theodorika s téměř dokonalou souhrou s rytmem stroje, protančila na druhý konec. Několikrát sice lehce zaváhala a trošičku pak vyšla z rytmu a jednou došlo málem ke srážce s kyvadlem, kterému ale v poslední vteřině bravurním tanečním krokem uhnula, odnášejíc si ze setkání s ním pouze trhlinu v sukni svých šatů, už tak potrhaných a poničených, že jedna díra navíc nevadí a šrám na lýtku od hřebu, jímž je kyvadlo dole připevněno. Přes tuto malou příhodu a velmi lehké, leč i tak bolestivé poranění, dokázala statzečná princezna dokoncit svůj tanec, jež by ani s tanečním partnerem nejlepší kvality, nemohl dopadnout lépe. Když, s čelem lehce pokrytým krůpějemi potu a lehce bolestným výrazem ve tváři, prošla branou ke všem ostatním úspěšným odvážlivcům, mohl by na ni otec být právem hrdý jako na statečnou dceru svého rodu. |
| |
| Když projdu branou k ostatním úspěšným odvážlivcům, můžete si povšimnout, že se mi podlamují lehce kolena a z lýtka, které poranil hřebík na kyvadlu, vytéká pomalu krev. Jedna, dva... Nedokončím v myšlenkách a opřu se o zeď. Ztěžka dýchám, snad výsílením a vůbec tíhou tohoto prostředí. Já chci už domů, tatínku. Na chvíli zavřu oči. Bodavá bolest v lýtku mě už ani nebolí, je jen malým důkazem toho, že jsem to dokázala. Já to dokázala, já přešla! Uvědomím si teprve a otevřu š»astně oči. Pan Perseus Gvinil na mě bude hrdý, to díky jemu jsem se dostala nad druhou stranu... pomocí tance, to není možné! Otočím se, abych se znova podívala na kyvadlo. Já přežila. |
| |
| Zvládla to bravůrně. Pomyslím si, když uvidím Theodoriku na té samé straně propasti jako stojím já. Já už si myslela, že tam zůstane. Taková princeznička...a ona pomocí tance, překoná kyvadlo. Bravo. Nakonec to třeba nebude jen rozmazlená princeznička.... Váš tanec na tomto kyvadle byl uchvatný, slečno Theodoriko. Promluvím na princezničku milým hlasem. Se šibalským usměvem a nevinným obličejem se otočím k našim zachráncům. Pánové, neměli bysme pokračovat? Veďte nás. |
| |
| Podívám se na Loru. Na tváři se pokusím taktéž vykouzlit úsměv, avšak bolest mi to nedovolí, tak jak bych chtěla. Spíše se ušklíbnu a přes menší potíže řeknu: ,, Děkuji. " Další pohled věnuji našim zachráncům. Tatínek nevyslal nikoho pro mne? Prsty se dotknu rány na lýtku a poté se na ně podívám. Krev se na mé světlé kůži přímo vyjímá a na mé tváři se vytvoří bolestivá grimasa. Přece nejsem žádné fiflena, tohle vydržím. Utřu si krev z prstů do sukně a sleduji dění kolem sebe. |
| |
| "Ano, měli bychom pokračovat. Ale........Ještě nepřekonali překážku v cestě všichni. A nemůžeme je zde nechat. Pokud se nám při útěku držely v patách stráže z vězení, jistě už o našem útěku vědí i ve věži, jejíž součástí to vězení je. A je jen otázkou času, kdy najdou přisluhovači pána té věže cestu, po které jsme utekli. Kdyby jsme my utekli a nechali zde ty, kteří se ještě neosmělili přejít, bude to vlastně to samé, jako bychom my osobně vedli zbraň, která je usmrtí." Odpovím na návrh princezny Lory, že bychom měli už jít. "Řešením současné situace by možná bylo, kdyby pan zaklínač vzal ostatní a odvedl je ven k mému otci a panu Jestřábovi. Já se zatím pokusím přimět ty váhající, aby i oni přešli." |
| |
| Je mi proti srsti, že nemužu pomoci dětem vládců v překonávání překážky. Když ale vidím, že to zvládnu sami, zhluboka si oddechnu. Z těch dětí by byli skvělí zaklínači, co tak je vzít na hradiště. V očích se mi zaleskne temný třpit. Náhle však pohasne, obrátím se na Galantheriena a pokynu hlavou. Jistě, zmizme od tud. Mávnu rukou a vydám se volným krokem (aby mi stačili děti) směrem k východu. |
| |
| V ústí chodeb Pevně stisklé rty propůjčují mé tváři zvláštní, nezvyklý výraz. Opravdu se nestává často, abych zažíval tento pocit nervozity. A ještě méně častým úkazem je to, že bych ji nechal znát na své tváři. A nyní zde stojím opřen o stěnu před princeznou a drakem a uvědomuji si, jak je lidský život ve srovnání s tím Elekazarovým nepatrný. Přestože tam někde je s dětmi i jeho syn, on vypadá neskutečně vyrovnaně. Přesto se v jeho očích nezračí odevzdanost, září z nich jen a pouze čirá víra ve schopnosti synovy. Když si uvědomím, jak ve srovnání s tou jeho asi vypadá má tvář, omluvně se usměju na princeznu a pokrčím rameny. Celá tahle situace je pro mne nová a nezvyklá. Nadechnu se, jako bych chtěl něco povzbudivého říci, ale vím, že bych tím uklidňoval jen sám sebe, proto opět přejdu na denní světlo a raději se zabývám něčím, na co zvyklý jsem a v čem se cítím jistě, hlídáním stezky. Pohybem ruky jen vyšlu jestřába opět vzhůru. Le» kamaráde. A» oči tvé jsou mými. |
| |
| Sledujem ako postupne všetci prechádzajú cez mechanizmus. Keby mi niekto venoval trochu pozornosti, všimol by si, že som celý biely, potím sa a trochu sa mi trasú ruky. Niečo si brblem popod nos. No tak, ty to zvládneš, zvládli to pred tebou bez ujmy, zvládneš to aj ty. Ak sa nepohneš čo si o tebe Jastrab pomyslí. A tá čiernovlasá by sa určite uškŕňala popod nos... Vzchop sa! Ako len bolo to dychové cvičenie čo »a naučila mama... Vtom sa zhlboka nadýchnem, zavrem oči, pohnem sa kúsok dopredu, vydýchnem a oči opä» otvorím. Zdám sa trochu kµudnejší, aj keď stále mi po čele stekajú veµké kvapky potu. "Teraz som na rade ja" poviem, suverénne. Znelo by to presvedčivo, keby sa mi na konci vety nepatrne nezachvel hlas. Potom sa pohnem ku kyvadlám a snažím sa čo najviac kopírova» postup svojich predchodcov... |
| |
| V ústí jeskyně Jestřáb tiše zakřičel a vzlétl. Vysoko. Snad až nad střechu černé, zlověstně vyhlížející věže na vrcholku strmé skály, jejíž šedá masa prosvítá skrze vrcholky stromů, kterými je porostlý svah nad plošinou. Kdesi v dálce v útrobách jeskynního bludiště jste zaslechli slabounké zvuky opatrně se blížících kroků. Mohli by to přicházet nepřátelé. Ale také to mohou být kroky alespoň části dětí s doprovodem. To z těch tichých, vzdálených, opatrných šlépějí zatím nepoznáte. |
| |
| U stroje Victor si počíná velmi opatrně. Je vidět, že má opravdu značný strach. Ale cílevědomě a odhodlaně kopíruje, pomaleji ale s téměř stejnou jistotou, zaklínačovy pohyby. Vlastně téměř instinktivně. Jenže......asi v polovině jeho cesty jej mírně trklo vracející se kyvadlo a k smrti vyděšený Victor musel kvůli tomu asi pět kroků udělat v rychlém sledu s dopadem na hranu lávky. Tehdy někdy se mu z pravé nohavice konečně na dobro oderval napůl utržený cár látky. Nespadl ale dolů. Nějakým zázrakem se dostal na jedno z kyvadel a kýváním onoho těžkého předmětu pak postupně ke středu a k otočné hřídeli, zajiš»ující neustálý, plynulý kývavý pohyb. Nějak se stalo, že onen kus látky se dostal přímo ho hřídele, zapletl se tam mezi ložiska a tak trochu je zadřel. V příslušném kyvadle to začalo vrzat. Nejdříve jen tak trochu, poté víc.......nakonec začal vrzat celý stroj. A než poděšený mládeneček přetančil na druhou stranu, kyvadla zpomalila. Nakonec se z toho zadřeného kyvadla vyvalilo trochu dýmu, odlétlo pár součástek.....a hřídel praskla, nechávajíc tak těžké kladivo kyvadla, vážící několik desítek tun, volně letět vzduchem ke dnu propasti. A.....jelikož se zázraky občas dějí......stroj se zastavil. Mechanismus, po dlouhá staletí zde plnící úlohu nezastavitelného stroje, tvořícího tvrdou překážku pro každého, kdo procházel tudy ven, je nyní porouchán, díky malému cáru špinavého brokátu, který se odtrhl z nohavice ustrašenému dvanáctiletému chlapci. |
| |
| Keď kyvadlo padne na zem, iba užasnuto poviem: "Hapalo." Potom pozriem na Victora, usmejem sa naňho a zatlieskam drobnými ručičkami. |
| |
| V ústí jeskyně Sleduji let svého opeřeného přítele a usměji se. Sice trochu těžce, ale usměji. Pak na chvíli zavřu oči a nosem zhluboka nasaji čerstvý vzduch zvenku. Mrtvá těla jsou Elekazarem tak dovedně skryta, že jsem na ně na okamžik zapomněl. Nebýt toho, že nasládlý zápach nedávno prolité krve ve vzduchu stále visí, opravdu bych si přítomnost zabitých neuvědomoval. Po krátké chvilce oči opět otevřu. K mým uším totiž dolehnou tichounké kročeje. Tak tiché, že chvíli pochybuji, zda mne můj cvičený sluch tentokrát nešálí. Pohled do tváře draka a princezny ale říká jasně, že kroky opravdu slyšet jsou. S lukem v ruce a několika šípy ve druhé, připraven jeden kdykoli použít a další opřít o stěnu jeskyně, aby byly po ruce, hledám nějaký vhodný výklenek. Protisvětlo by mi mělo pomoci být případným nepřátelům přicházejícím z lůna chodeb, ještě neviditelnějším a prakticky jim téměř splynout se stěnou. Jen letmo se dotknu přívěšku na svém krku, ovšem okamžitě se vrátím do střehu. Stojím opřený o chladnou kamennou stěnu a počítám, kolik nohou šlape v chodbě. Tak pojďte. Pojďte, a» se ukáže, že jste to skutečně vy. Věřím, že mezi vámi je i Victor. Kníže můj a syn Ellenin. Musí být. |
| |
| Prekvapene sa pozeram na stroj, keď sa začína trias» chytím sa kyvadla ešte pevnejšie, sposobom akým sa chytá topiaci stebla slamy. Keď celý mechanizmus zastane, ešte chvíµu sa kŕčovito visím na kyvadle. Po chvíli sa však ukµudním a prejdem na druhú stranu. Usmejem sa na Theodoriku a poviem. "Keby som išiel prvý tak si mohla prej» úplne bez rizika" |
| |
| Když i princ Victor přejde přes kyvadla, které se dokonce zničí, zůstanu přímo zírat a s úžasem se na něj podívám. Opětuji mu úsměv a chvíli váhám co říci. ,, Ano, to ano. " Vydám ze sebe pouze. Podívám se na naše zachránce a čekám, co se bude dít dál. Že by tatínek neposlal nikoho pro mne? Že by na mne zapomněl? I maminka? |
| |
| Kdžy zaslechnu praskání a zachot z vnitřku jeskyně, vyzvu Rollena, aby vyvedl děti ven a já se vrátím zjistit, co se děje. Když to uvidím, vystane na má utrápené a bledé tváři úsměv úlevy. Je to tak neobvyklí jev, že vypadá až nepřirozeně a možná i trochu strašidelně. Pokud však zůstal na špatné straně lávky někdo, kdo by ještě váhal, přeběhnu ji a vezmu ho (nebo ji) do náruče. Nyní, když už nehrozí, že by mne mohlo něco srazit, rád pomohu královským dětem do bezpečí. Dříve jsem neriskoval, že bych ztratil nadměrnou vahou rytmus a rovnováhu. Tomu chlapci se nevědomě podařilo to, na co jsem já nemohl přijít. Bohové, pokud v nějaké někdo z nich věří, jsou nám nyní nakloněni. I když stroj už stojí, stále si při případném přenášení dávám pozor. Nehodlám zmařit život můj i toho, koho nesu nějakou neopatrností a nepozorností. Pokud už jsou všichni na straně lávky, která vede k východu,tam, kde by měl být nyní už Rolllen a ostatní děti, shromáždím všechny opozdilce konečně se snažím dosáhnout kýženého cíle- východu z jeskyně. konečně zase světlo, tedy doufám, že již brzo. Snad tam Skyth a mistr Elkazar čekají. |
| |
| Pro Skytha: Po chvíli poslouchání u ústí chodby se objevily obrysy čtyř....ne, pěti dětí....jedno, to nejmenší, nese v náruči rytíř Rollen. Za nimi se na chvíli zjevil zaklínač a požádal Rollena, aby děti vyvedl ven. Než jsi se mohl ozvat a nabídnout pomoc, zmizel ti zaklínač z dohledu v naprosté tmě chodby a Rollen se ujal vúdčí pozice, aby děti dovedl těch pár kroků k ústí chodby. Bez světla. Nepotřebuje ho. Než jsi se odhodlal vkročit do temnoty chodby a vyvést děti ven, proběhlo ti hopkavě pod nohama něco malého a bílého. Byl to skvirin, který na dálku ucítil pach svého pána a běžel mu radostně vstříc. Pro zaklínače: Ano, na druhé straně skutečně ještě někdo zbyl. Hrdý bojovník Humu Kavalu, neprokázal zrovna moc hrdosti a raději zůstal na druhé straně. Nebyl jediný. Z dětí je na druhé straně ještě princezna Milada, princ Vard......a také princezna Ema. Ale také Alissa z Tiriniů, čarodějka, která mohla použít magii, ale její schopnosti zřejmě ochromil strach, a mistr alchymista, pan Richard de Fore, jenž je zřejmě zdatným alchymistou, ale nikoliv zdatným tanečníkem, ani akrobatem. I teď, když stroj je zastaven, se mistr alchymista ještě třese strachy při pouhém pomyšlení, že by měl přes lávku přejít. |
| |
| Prohlédnu si skupinku, která zůstala na opačné staně lávky a jak jsem řekl, děti vládců jedno po druhé přenesu. To samé udělám i s čarodějkou Alissou. Doufám, že mi bude důvěřovat. Pokud ne, budu muset použít zřejmě trochu násilí a tak ji srazím rychlou ranou do spánku, ale jen taks ilou, abych ji na chvíli uspal. Hodím si ji přes rameno a pženesu. Pak je tu ale ještě Hummu a Richard. Myslím, že by bylo hloupé se s nimi být, nebo to zkoušet. Zkusím je tedy přesvědčit, aby si nechali zavázat oči páskou a zkusím je převést. Pokud i tak nechtějí jít, nebudu se zdržovat. děti jsou tady ty hlavní a ty už jsou v bezpeží... |
| |
| Princezna Milada se velmi ráda nechala přenést. Pohledný zaklínač se jí totiž líbí. I princeznu Emu se zdařilo opatrně přenést, i přes skutečnost, že se zaklínače sržela jak klíště a v náruči se mu lehce chvěla. Princ Vard odmítl být přenesen. A nakonec, když viděl, že stroj skutečně stojí, statečně přešel sám. Odhodlal se i Humu Kavalu, ikdyý od prostředka, kdy se, čistě omylem, podíval dolů, šel raději téměř stále po slepu a zastavená kyvadla používal jako podpěry a zároveň jakési milníky na své cestě. Richard si raději nechal zavázat oči a spolehl se na zaklínačovo vedení. čarodějka se ale vehementně bránila jak proti přenesení v náruči, tak proti omráčení. Nakonec, když zaklínač vylovil z torny další šátek, zkrotla a nechala si zavázat oči. Nakonec ale tak někde v půli cesty probudila konečně své schopnosti, pustila se zaklínače a zbytek cesty přelevitovala. Všichni se tak dostali na druhou stranu. Sotva se tak stalo, ve stroji zachrčelo, zakouřilo se z něj..........a kyvadla, která byla nerozbytá, se opět rozkývala. |
| |
| V ústí chodeb Mé napětí a soustředění trochu poleví, když rozpoznám postavy dětí i Rollena, jenž přichází s nimi. V tom okamžiku drcne do mých nohou skvirin a já se k němu radostně sehnu, abych jej vzal do náruče a podrbu jej na hlavičce. Luk předtím samozřejmě pověsím na rameno a šípy zasunu do toulce. Nicméně ještě se ujistím, že zvenku nehrozí nebezpečí, než se odlepím od stěny a promluvím k přicházejícím. "Vítejte na svo..." Svá slova nedokončím, když si uvědomím, že za nimi už nikdo nekráčí. Victor s vámi není? "Ostatní vás následují?" Zeptám se potichu Rollena, když dorazí dostatečně blízko, abych nemusel hovořit příliš hlasitě. Pohlédnu na Elekazara, jehož syn také s prvními dětmi nepřišel. Jsem trochu uklidněn jen tím, že jsem zahlédl zaklínače, jež se vrátil do temnoty, aniž by promluvil s princeznou. Jsem tudíž přesvědčen, že měl jistě dobrý důvod pro spěch. Určitě se jen opozdili ... přijdou. |
| |
| Takže jsme konečně všichni na druhé straně. Zdá se, že jsme měli opravdu štěstí, že se Viktorovi podařilo "zneškodnit" aspoň na chvíli ta kyvadla. A já se pro ně vrátil, bylo to o vlas. "Tak už pojďme, pryč odsud." Povzbuzuju všechny a poháním je, přitom paží ukazuju směr ven z jeskyně.Když konečně doběhnem ven, dovolím si zhluboka oddechout. Prohlédnu si tváře všech přítomných. "Zbývá ještě něco vykonat, nebo mužem konečně domů?" To že tu vidím i princeznu, je dobré, nemusím se tam snad už vracet... |
| |
| Jsem ráda, že jsem nakonec všichni na druhé straně. Pomyslím si a vydám se spolu s ostatními pryč od kyvadel. Ted už se jen nějak dostat z tohoto ostrova. Ale jak? Mno s tím, so hlavu lámat nemusíš. Oni se sem nějak dostali, tak nás se odsud mají i jak dostat. Doufám. Přemýšlím co teď. |
| |
| Když jsme konečně všichni na druhé straně oddychnu si. Myšlenka, která mě však trápí je mé mysli těžká a proto se nemohu radovat tak, jak bych chtěla. Betany... Znova se přiblížím ke kraji a pokusím se dohlédnout na dno propasti. Nemohu tě tu nechat, zasloužíš si důstojný pohřeb jako kterýkoli královský příslušník. Otočím se k našim zachráncům. ,, Nemůžeme ji tu přece nechat. " Znova se podívám dolů, ikdyž na dno ani nedohlédnu. Když se dají kyvadla znova do pochodu, leknu se a ustoupím několik kroků zpět. A jak se sem vlastně dostali? A kde jsme? Co když je to nějaký ostrov? Že by měli loď? ,, Vy ji tu chcete nechat? Její otec a matka se budou zlobit, opravdu zlobit. " Nakonec se však vydám i s ostatními pryč, vím že její tělo nevytáhneme a opět rozkývaná kyvadla by byly problém. |
| |
| U stroje Ti kteří přešli se zaklínačem si mě vlastně, až na prince Viktora kterého jsem zachytil, když na konci lávky málem spadl, vlastně ani moc nevšimli. Dokonce ani bystré oči zaklínače mě nerozeznaly od skalní stěny uvnitř propasti, s níž jsem splynul ve snaze slézt dolů pro tělo nebohé princezničky, zatím co zaklínač převáděl zbylé členy skupiny. "Nelze ji odtamtud dostat, princezno. Zkoušel jsem tam pro ni slézt. Ne, nepokoušejte se o to. Já jsem napůl drak a i tak to bylo nebezpečné. Propast je velmi strmá, hluboká snad až do samotného nitra světa......a není tam ani jediný výstupek, kde by se tělo dívenky zachytilo. Pokud by tam výstupek byl, mohla by být dokonce naděje, že princezna Betany přežila, zachycena za oděv na skále, nebo s přelámanými kostmi na plošině. Takhle........Možná se propast postarala i o důstojný pohřeb." Prozradí mou přítomnost až můj hlas, díky němuž mé maskování začne ztrácet na síle, nebo» díky průlomu štítu iluze hlasem, přestává magie působit. |
| |
| Princezno, ten muž - Na chvíli se odmlčim a snažím se vzpomenout, zda se nám ten muž představoval. Po malinkaté, jakoby dramatické, pauze kdy usoudím, že se nejspíš nepředstavil pokračuji. Má pravdu. Princezně bohužel nepomůžeme. Tato skála a toto místo se stalo jejím hrobem, její mohylou. Pokud na ní nezapomeneme, bude její smtr důležitá a důstojná. Opět se na chvilku odmlčím, abych dala mým slovům váhu. Ted už je ale opravdu čas jít. Můžou nás ještě třeba pronásledovat. Nuže pánové - veďte nás. Poslední slova pronesu opět trochu škádlivě. Popudlivější povahy by mohli říci, že opovržlivě, což ovšem není pravda. |
| |
| HRAJTE LIDI!!!! GRRR!!! |
| |
| MH: Vždy» už je hra skoro u konce. No tak. Dotáhněte to už. |
| |
| "Domov," zakuňkám a začnem si šúcha» oči. Vyzerám unavene, ale aj tak sa snažím drža» oči otvorené. |
| |
| Za»ahám Galantheirena za rukáv a so strachom v hlase sa spýtam: "Tí zlí nepôjdu za nami?" |
| |
| Já i s opozdilci, které jsem musel převádět a přenášet konečně dojdu k ústí chodby, kde se již první skupina zachráněných baví se Skythem a mistrem Elkazarem. na čele se mi třpytí drobné krůpěje potu, které setřu rukávem. Prohrábnu kadeřavé vlasy chlapce, která se tázal na naše pronásledovatele: "To nevím, princi,ale když budete všichni stateční, tak jak jste byli doposud, nemusíme se už žádných zlých bát" Po celou dobu co mluvím koukám na princeznu, jenž byla před tím sochou. Nakonec však pohlédnu na všechny schromážděné a povzbudivě mrknu na chlapce, jemuž byla slova určena. Snažím se i pousmát, jen doufám, že ho úsměv zaklínače nepoleká. Nakonec polédnu s vážnou tváří na Elkazara: "Co ještě brání našemu odletu? Budeme čekat na soumrak?" |
| |
| "Teď a odtud není bezpečné odlétat, mistře zaklínači. Jistě i vy jste již vy\cítil přítomnost nepřátel." Odpoví Elekazar. Je mi líto přátelé, ale trápení zdá se ještě neskončilo. Možná.....že by se měla princezna s dětmi zatím skrýt. Bude třeba zrušit iluzi a připravit se na příchod černokněžníkovy stráže." |
| |
| Když se nedočkám Rollenovy odpovědi, jen tiše dojdu na plošinu před jeskyní. Slova Elekazarova k příchozím budou prospšnější. A já budu užitečnější na stráži. Ukryt za skalním výčnělkem tedy čekám a naslouchám směrem ke stezce. Na kratičký okamžik jemně vykřiknu hlasem jestřába. Je na čase, příteli. Teprve zvuk dalších přibíhajících nohou z chodby mi vyruší ze soustředění. Otočím hlavou a pokývnu, se zaklínačem přibíhá mezi opozdilci i Victor. Přivedu ti ho, Elleno, teď už na něho dám pozor. Vyslechnu drakova vzdálená slova a nachystám si šípy. Očekávám zrušení iluze a jsem připraven. |
| |
| Rollen se po cestě nikde neztratil a i nadále drží tichou stráž u královských dětí. K vysvětlení jeho mlčenlivosti stačí jediný pohled na něj, protože takhle vyplivaného jste ho od začátku výpravy neviděli a tak si zdřejmě poslední dobou raději nechával dech pro sebe, než aby ho plýval na zbytečné kecy či úvahy. I když i nadále nemá větší problémy udržet krok s družinou, nebo se vypořádat s případným konfliktem jeho vysoký věk, tíha zbroje a celodenní pobýhání chodbami si vybralo svou daň. "Tohle zatracený pobíhání je pro rekruty a ne pro dědky" Ulevím si nakonec potom co se mi uklidní dech a lehce přejedu rukou po kožichu Draga, který mi i nadále dělá věrnou společnost a je po vzoru svého pána rozmrzelý. "Docela rád proženu ty co mě nutili běhat jako zajíce." |
| |
| Sice trochu později než by mi bylo milé si uvědomím, že se Skyth na něco ptal, ale ta otázka u mě vyvolá sice opoždění, ale veselý smích. "Sotva následuji ostatní příteli, natož aby to bylo obráceně. Přísahám, že až se z tohohle místa dostaneme budu na koni i spát. Určitě by to bylo pohodlenější, než zkoušet v běhu stačit někomu jako je zaklínač. Kromě toho... rád vidím, že jste se z tohohle pekla dostal v pořádku." Prohodím k Skythovi a obdařím ho dalším ze zásoby veselých úsměvů, zatímco se vydám chůzí k němu, abych mu pomohl s obranou dětí v nadcházejícím konfliktu. Únava ani napětí mě zdřejmě nepřipravuje o dobrou, povzbuzující náladu, avšak i můj zdánlivě věčný optimismus je viditelně narušen. Ano, zatím jsme uspěli v našem úkolu, avšak zárověň ne. Jedno z dětí je ztraceno a i tak "malá" ztráta v porovnání záchrany všech otatních je tragédie. Přesto se snažím, aby naše družina nepropadla smutku. Je příliš mnoho důvodu k radosti a ještě jsme v přílišném nebezpečí, než aby byl čas truchlit, pro ty co zemřeli. |
| |
| "Je na čase, odvést děti. Myslím, že já budu ale uitečný zde. Kdopak si vezme na starost tuhle zodpovědnst, a postará se o to, aby nám neš»astnou háhodou nevběhla některá z královských ratolestí pod ruku?" Pohled zaměřím na Galantheriena a zacháněnou princeznu. Všichni ostatní jsou zde užiteční a mají zde své místo. "Kolik máme luků a kdo je schopný kouzlit?" snažím se předem zjistit naše možnosti, abych věděl naše výhody a slabiny. Sám mezitím šmátrám ve svých vacích, zkoumám stav svých elixírů. |
| |
| "Střelcem jsem tu já," odvětím zaklínači, "ale s magií zacházet neumím. S nad jen s léčivými silami přírodními. Mimochodem, mám při sobě nějaké bylinky, pokud by měl někdo z vás nějaký problém, ..." navrhnu polohlasem tak nějak ke všem shromážděným. Nic to ale nemění na mém soustředěném pohledu ke, z obou stran přicházející, stezce. Zároveň koutkem oka sleduji výsek oblohy, jak jen mi okolní skály dovolují. Na Rollenova slova o mém vyváznutí jen pokrčím rameny a stisknu rty. "V pořádku, ale bez dětí ... ještě, že jste tam byli vy ostatní. Teď už snad ale platný budu." |
| |
| "Ja môžem by» tiež užitočný" poviem a vytasím svoj krátky meč, ktorý po»ažkám trochu nemotorne v ruke. Postavím sa na ukážku do základného bojového postoja a predvediem výpad na brucho a návrat do základného postoja. Je to trochu nemotorné a skúsený šermiar by si všimol hneď niekoµko chýbale je z toho vidie» že pár lekcií zo šermu som už dostal... |
| |
| "Nepochybuju, že nikdo toho v téhle výpravě udělal méně než já Skythe. Zaběhat jsem si mohl i v lese někde daleko odsud. Ale jsme tu, odpověděli, jsme svým vládcům na zavolaní. To dokazuje naši oddanost a vůli pomoci. Jsme tu a všichni děláme to nejlepší co můžem a já pochybuju, že by od nás někdo mohl chtít víc. Ani my samy... Pro tvého vládce to stejně budeš ty, jeho šampion co mu přivede zpět jeho potomka." Na tváři mi znovu zahraje dobromyslný úsměv, ale pak zase zvážním. "Ale to znamená, že se toho nejdřív musíme všichni dožít. Byla by škoda, kdyby teď kdokoli z nás zbytečně zemřel. Už bylo položeno dost obětí." A» už tuto "řeč" prohlašuju z důvodu, abych uklidnil sám sebe, nebo pomohl Skythovi, kterého možná zraňuje vina, že s dětmi nebyl, když ho mohli potřebovat, je vidět že to nedělám poprvé. Je pravda, že mě mírně znepokojila Skythova odpověď. Nevidím horší konec této výpravy, než že by náš Jestřáb, ve snaze být v následujícím boji co nejvíce užitečný, zemřel. |
| |
| "To by jste mohl být, princi." Odpovím na nabídku prince Victora, na kterou se nikdo ani neobtěžoval reagovat. "A také budete. Připadne vám velmi důležitá role. Jako můžete v ní i prokázat skutečné hrdinství. Chcete?" Nečekám ale, až chlapec zareaguje, a» už odmítavě, nebo souhlasně. "Myslím že to by chtěl každý princ. Obzvláš»ě tem, který si už za pár let bude hledat nevěstu. Tak dobrá.....váš úkol bude spočívat v tom, že poskytnete ochranu ostatním dětem. Hlavně těm nejmenším. Zaveďte je zpět do podzemí, ale nechoďte daleko. A klidně použijte i svůj meč, při jejich ochraně. Máte je na povel." Za takový úkol by se opravdu nemusel stydět ani skutečný dobrodruh. |
| |
| Prekvapene sa pozriem na Galantheirena a pomaly nechápavo prikývnem hlavou. "Na povel.... ochraňova»..." vyzerám že si to pomal ukladám v hlave. "Dobre teda. Ochráni ich aj keby som mal pri tom padnú»!" poviem odhodlane. Potom sa odoberiem k ostatným de»om. MH: mohol by osm sa spýta» v akom prostredí sa to teraz nachádzame a či je tam miesto kde sa môžme s de»mi skry» a necha» dospelých robi» si svoju prácu? |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Před chvílí jste z ní vylezli. Co se takhle schovat v ní? |
| |
| Naslouchám slovům za sebou a souhlasně přikývnu, když Galantheiren přiřkne Victorovi úkol s ochranou dětí. Tak tohle není z těch lehčích, ale zvládneš to, chlapče. Když však Victor prohlásí, že bude děti chránit třeba i za cenu svého života, vím, že by to udělal, přesto si neodpustím zabručet: "To se opovaž!" A zasměju se. "Nemám v úmyslu umírat a nemám v úmyslu nechat umřít někoho z nás." Odpovím zároveň i na Rollenova slova. Stále stojím nehybně ve své pozici a čekám na zrušení iluze a příchod nepřátel. |
| |
| Se zájmem poslouchám Viktorovu nabídku, že by mohl být užitečný. S ještě větším zájmem pak Galantheirenův úkol pro něj. Musím se velmi ovládat abych se nezačla sát na celé kolo. Jistě si čekal něco mhohem lepšího co. Pomyslím si a na tváři se mi objeví bobavený úsměv. Jsem zvědavá jak si poradíš s malými dětmi. Tak nějak čekám co se bude dít. Co naši páni ochránci vymyslí. A sama přemýšlím, jak bych mohla být užitečná já. Asi nemá cenu se jim nabízet s nějakou pomocí. Stejně by mě přehlíželi jako minule. Určitě něco vymyslím sama. Zatím stačí poslouchat na co se chystají a vyčkávat... |
| |
| Dôjdem až ku skupinke detí a poviem. "kamaráti, musíme sa skry», a počka» ako si poradia bojovníci. Musíme by» ticho, neda» vedie» kde sme. Bude sa im bojova» lepšie keď budú ma» o staros» menej, a len tak to môžme všetci preži». Poďte, skryjeme sa v tej jaskyni z ktorej sme vyšli..." čakám ako ostatné deti zareagujú a nervózne sa pozriem na najmenších. |
| |
| Chytím svojho brata za ruku a doširoka zazívam. Na Victorove slová nereagujem. |
| |
| Nervózne pozriem na Victora a na okamih sa zdá, akoby som sa pokúšal ani nedýcha». Pevne držím sestričku za ruku a s vypleštenými očami pozerám na dospelých. |
| |
| Trochu nervozně a netrpělivě se přitočím ke Galantherienovi: "Ty jsi s nima byl ve vězení a věří ti. Pomož Victorovi odvést ty děti do jeskyně a pak se vra». nepřítel se blíží. Trvá to všecko moc dlouho. Potřebuju se připravit. Jdi!" promluvím netrpělivě a naléhavě. Při slovech připravit si významně poklepu na vak, kde skrývám své flakonky. Nechci, aby mě děti viděli v tom stavu...Ještě by se mohli poděsit. Pak příjdu blíže ke Skythovi a Elkazarovi: "Takže máme jenom jednoho lučištníka, pokud se nepletu, že Skythe? Určitě sis již vybral nějaké přehledné a vyvýšené místo. Jakou magickou podporu nám můžete poskytnou Mistře? A jakou pomoc mužeme čekat od Alyssy? Nemáme moc času,ale některé věci musíme naplánovat. Taky Vás musím na něco upozornit. Všichni víte, že jsem zaklínač. Až odejdou děti, použiju jeden ze svých lektvarů. Bystří smysly a reflexy.Ale ta změna... by pro některé z Vás mohla být děsivá, tak se nelekejte. Pak se rozhlédnu po ostatních válečnících naší družiny: "Už jste si rozmysleli, jaké budou vaše pozice? Můj plán je takový: Já se někam schovám, až až na Vás vlítnout.. já vlítnu mezi ně a vnesu do jejich řad zkázu...Jen vás chci upozornit...neple»te se mi pod meč... Pak se ještě otočím k našim mágům: "Mistře, doufám, že pokud s sebou budou mít čaroděje, dáte mi včas vědět.. nebo ho zvládnete sám...?" |
| |
| Galantheiren beze slova vzal do náruče malou princeznu Nieleth a pro rychlejší přesun pak i jejího bratříčka Johnase. Ostatní děti spolu s princem Victorem jemě popohnal a odvedl je. kus do stínu skalních chodeb. A vrátil se sám. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ještě vám pro jistotu kladl důrazně na srdce, že nemáte za žádnou cenu vylézat, ani kdyby jste slyšeli jakékoliv zvuky, dokud pro vás někdo z ochránců nepřijde. A pak odešel. Připojit se k nim v boji. |
| |
| Až teprve, když se Galantheiren vrátil a pomocí Levitace zaujal místo na vyvýšeném skalním ostrohu nad vchodem do skalních chodeb, zrušil mistr Elekazar iluzi. A vy jste mohli zjistit, že po mrtvolách vašich předchozích soupeřů není nikde ani památky, zato už se na vás hrnou jiní. Jsou to zcela určitě lidé, ale mají na sobě zbroj, která jim na dálku propůjčuje vzhled křížence mezi ještěrem a člověkem a vlasy vyčesané do ostnů a na nich nasazené ostré bodce. Pravděpodobně i potřené jedem. Ozbrojeni nejsou nijak zvláštně. Mají povětšinou široké meče, nebo malé válečné sekery. Ale je jich asi tak 4x tolik, co vás. A šest jich má kuše. Naštěstí s nimi není ani jejich pán, ani jiný čaroděj. Ani žádný ze zdejších draků. Jen tak tak jste se stihli rozestavět a zaklínač vytáhnout a odzátkovat správný lektvar. A už se na vás hrnou a vzduchem prolétlo prvních šest šipek. Jedna z nich pročísla Alysse vlasy a zůstala viset někde v jejím účesu. Další prolétla zaklínači kolem pravého ucha, třetí škrábla Humu Kavalua na levém lýtku čtvrté se jen s velkou dávkou vyhnul na skále stojící a na míření se soustředící Skyth a stálo ho to pouze trochu soustředěnosti a pírko z křídla jeho jestřába, ke kterému díky tomu, že Skyth se šipce vyhnul, zavadila lehounce o pravé křídlo, aniž by, kromě uvolněného brku, zanechala následky, pátá bez účinku uštípla kus skály vpravo za Rollenovým stanovištěm a šestá se zabodla do Elekazarovy hole ve výši mágova ramene. A nepřátelé se blíží a letí dalšáí salva šipek. |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Nieleth, dcéra Dariova pro |
| |
| soukromá zpráva od Ema, dcera Artasova pro Ne, vím, že ještě není všemu konec, ale proto, že snad na tomto místě budem na nějakou dobu v bezpečí. Přitáhnu se blíže ke košíku, vezmu do rukou jablko. Zakousnu se do něj, polknu a snažím se zadržet stoupající pachu» ze žaludku. Tak dlouho jsem byla na tom hnusným jídle, že ani skvělé jídlo žaludkem krátkou chvíli není schopen udržet. Na chvíli tedy jezení nechám, nakousnuté jablko položené v klíně, rozhlédnu se po ostatních. Co bude teď? optám se tiše, ne snad abych dostala odpověď, ale spíš abych slyšela zvuk mého a jiného hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Ema, dcera Artasova pro Ne, vím, že ještě není všemu konec, ale proto, že snad na tomto místě budem na nějakou dobu v bezpečí. Přitáhnu se blíže ke košíku, vezmu do rukou jablko. Zakousnu se do něj, polknu a snažím se zadržet stoupající pachu» ze žaludku. Tak dlouho jsem byla na tom hnusným jídle, že ani skvělé jídlo žaludkem krátkou chvíli není schopen udržet. Na chvíli tedy jezení nechám, nakousnuté jablko položené v klíně, rozhlédnu se po ostatních. Co bude teď? optám se tiše, ne snad abych dostala odpověď, ale spíš abych slyšela zvuk mého a jiného hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Ema, dcera Artasova pro Ne, vím, že ještě není všemu konec, ale proto, že snad na tomto místě budem na nějakou dobu v bezpečí. Přitáhnu se blíže ke košíku, vezmu do rukou jablko. Zakousnu se do něj, polknu a snažím se zadržet stoupající pachu» ze žaludku. Tak dlouho jsem byla na tom hnusným jídle, že ani skvělé jídlo žaludkem krátkou chvíli není schopen udržet. Na chvíli tedy jezení nechám, nakousnuté jablko položené v klíně, rozhlédnu se po ostatních. Co bude teď? optám se tiše, ne snad abych dostala odpověď, ale spíš abych slyšela zvuk mého a jiného hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Ema, dcera Artasova pro Ne, vím, že ještě není všemu konec, ale proto, že snad na tomto místě budem na nějakou dobu v bezpečí. Přitáhnu se blíže ke košíku, vezmu do rukou jablko. Zakousnu se do něj, polknu a snažím se zadržet stoupající pachu» ze žaludku. Tak dlouho jsem byla na tom hnusným jídle, že ani skvělé jídlo žaludkem krátkou chvíli není schopen udržet. Na chvíli tedy jezení nechám, nakousnuté jablko položené v klíně, rozhlédnu se po ostatních. Co bude teď? optám se tiše, ne snad abych dostala odpověď, ale spíš abych slyšela zvuk mého a jiného hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Ema, dcera Artasova pro Ne, vím, že ještě není všemu konec, ale proto, že snad na tomto místě budem na nějakou dobu v bezpečí. Přitáhnu se blíže ke košíku, vezmu do rukou jablko. Zakousnu se do něj, polknu a snažím se zadržet stoupající pachu» ze žaludku. Tak dlouho jsem byla na tom hnusným jídle, že ani skvělé jídlo žaludkem krátkou chvíli není schopen udržet. Na chvíli tedy jezení nechám, nakousnuté jablko položené v klíně, rozhlédnu se po ostatních. Co bude teď? optám se tiše, ne snad abych dostala odpověď, ale spíš abych slyšela zvuk mého a jiného hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Ema, dcera Artasova pro Ne, vím, že ještě není všemu konec, ale proto, že snad na tomto místě budem na nějakou dobu v bezpečí. Přitáhnu se blíže ke košíku, vezmu do rukou jablko. Zakousnu se do něj, polknu a snažím se zadržet stoupající pachu» ze žaludku. Tak dlouho jsem byla na tom hnusným jídle, že ani skvělé jídlo žaludkem krátkou chvíli není schopen udržet. Na chvíli tedy jezení nechám, nakousnuté jablko položené v klíně, rozhlédnu se po ostatních. Co bude teď? optám se tiše, ne snad abych dostala odpověď, ale spíš abych slyšela zvuk mého a jiného hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Ema, dcera Artasova pro Ne, vím, že ještě není všemu konec, ale proto, že snad na tomto místě budem na nějakou dobu v bezpečí. Přitáhnu se blíže ke košíku, vezmu do rukou jablko. Zakousnu se do něj, polknu a snažím se zadržet stoupající pachu» ze žaludku. Tak dlouho jsem byla na tom hnusným jídle, že ani skvělé jídlo žaludkem krátkou chvíli není schopen udržet. Na chvíli tedy jezení nechám, nakousnuté jablko položené v klíně, rozhlédnu se po ostatních. Co bude teď? optám se tiše, ne snad abych dostala odpověď, ale spíš abych slyšela zvuk mého a jiného hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro "To je skutočné? Veď to vykúzlil." A nečakajúc na odpoveď, ochutnám. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro "To je skutočné? Veď to vykúzlil." A nečakajúc na odpoveď, ochutnám. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro "To je skutočné? Veď to vykúzlil." A nečakajúc na odpoveď, ochutnám. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro "To je skutočné? Veď to vykúzlil." A nečakajúc na odpoveď, ochutnám. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro "To je skutočné? Veď to vykúzlil." A nečakajúc na odpoveď, ochutnám. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro "To je skutočné? Veď to vykúzlil." A nečakajúc na odpoveď, ochutnám. |
| |
| Mé soustředění na vypuštění šípu bylo na okamžik narušeno šipkou, jež mne jen těsně minula, ale ještě jsem stačil šíp zadržet a nevypustit jej nazdařbůh. Co se dělo za mnou, tedy s mým jestřábem, jsem nepostřehl. Zadržím dech a vyberu si jednoho z bojovníků ozbrojených meči. Střelcům teď zabere dost času znovunatažení kuší nebo přezbrojení, proto považuji za výhodnější zasáhnout některého z šermířů. Vypustím šíp a současně s ním vydám skřek srozumitelný jen svému opeřenému příteli. "Le», příteli můj, le» a vezmi jim klid." |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Vím, že ted mají naši zachránci málo času na přípravu, tak se jim tam nebudu motat. Jsem přeci rozumná princezna. Ted bude muset asi čekat. Odpovím Emě. Mrzí mne, že mám nejspíš pravdu. Čekat. Ale na co? Na smrt? Nebo život? Jedno z toho příjde určitě tou jedinou cestou, která k nám vede. Potom odpovím Johnasovi Nevím. Nejspíš je to je iluze. Ale třeba je to velký mág a je to skutečné. Ořu se o stěnu a přemýšlím, pozorujíc při tom Viktora? Už jsi někdy bojoval? Jak moc umíš zacházet s tím mečem? Ptám se se zájmem, který v tomto případě bude nejspíš skutečný. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Vím, že ted mají naši zachránci málo času na přípravu, tak se jim tam nebudu motat. Jsem přeci rozumná princezna. Ted bude muset asi čekat. Odpovím Emě. Mrzí mne, že mám nejspíš pravdu. Čekat. Ale na co? Na smrt? Nebo život? Jedno z toho příjde určitě tou jedinou cestou, která k nám vede. Potom odpovím Johnasovi Nevím. Nejspíš je to je iluze. Ale třeba je to velký mág a je to skutečné. Ořu se o stěnu a přemýšlím, pozorujíc při tom Viktora? Už jsi někdy bojoval? Jak moc umíš zacházet s tím mečem? Ptám se se zájmem, který v tomto případě bude nejspíš skutečný. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Vím, že ted mají naši zachránci málo času na přípravu, tak se jim tam nebudu motat. Jsem přeci rozumná princezna. Ted bude muset asi čekat. Odpovím Emě. Mrzí mne, že mám nejspíš pravdu. Čekat. Ale na co? Na smrt? Nebo život? Jedno z toho příjde určitě tou jedinou cestou, která k nám vede. Potom odpovím Johnasovi Nevím. Nejspíš je to je iluze. Ale třeba je to velký mág a je to skutečné. Ořu se o stěnu a přemýšlím, pozorujíc při tom Viktora? Už jsi někdy bojoval? Jak moc umíš zacházet s tím mečem? Ptám se se zájmem, který v tomto případě bude nejspíš skutečný. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Vím, že ted mají naši zachránci málo času na přípravu, tak se jim tam nebudu motat. Jsem přeci rozumná princezna. Ted bude muset asi čekat. Odpovím Emě. Mrzí mne, že mám nejspíš pravdu. Čekat. Ale na co? Na smrt? Nebo život? Jedno z toho příjde určitě tou jedinou cestou, která k nám vede. Potom odpovím Johnasovi Nevím. Nejspíš je to je iluze. Ale třeba je to velký mág a je to skutečné. Ořu se o stěnu a přemýšlím, pozorujíc při tom Viktora? Už jsi někdy bojoval? Jak moc umíš zacházet s tím mečem? Ptám se se zájmem, který v tomto případě bude nejspíš skutečný. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Vím, že ted mají naši zachránci málo času na přípravu, tak se jim tam nebudu motat. Jsem přeci rozumná princezna. Ted bude muset asi čekat. Odpovím Emě. Mrzí mne, že mám nejspíš pravdu. Čekat. Ale na co? Na smrt? Nebo život? Jedno z toho příjde určitě tou jedinou cestou, která k nám vede. Potom odpovím Johnasovi Nevím. Nejspíš je to je iluze. Ale třeba je to velký mág a je to skutečné. Ořu se o stěnu a přemýšlím, pozorujíc při tom Viktora? Už jsi někdy bojoval? Jak moc umíš zacházet s tím mečem? Ptám se se zájmem, který v tomto případě bude nejspíš skutečný. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Vím, že ted mají naši zachránci málo času na přípravu, tak se jim tam nebudu motat. Jsem přeci rozumná princezna. Ted bude muset asi čekat. Odpovím Emě. Mrzí mne, že mám nejspíš pravdu. Čekat. Ale na co? Na smrt? Nebo život? Jedno z toho příjde určitě tou jedinou cestou, která k nám vede. Potom odpovím Johnasovi Nevím. Nejspíš je to je iluze. Ale třeba je to velký mág a je to skutečné. Ořu se o stěnu a přemýšlím, pozorujíc při tom Viktora? Už jsi někdy bojoval? Jak moc umíš zacházet s tím mečem? Ptám se se zájmem, který v tomto případě bude nejspíš skutečný. |
| |
| soukromá zpráva od Lora, dcera Sienova pro Vím, že ted mají naši zachránci málo času na přípravu, tak se jim tam nebudu motat. Jsem přeci rozumná princezna. Ted bude muset asi čekat. Odpovím Emě. Mrzí mne, že mám nejspíš pravdu. Čekat. Ale na co? Na smrt? Nebo život? Jedno z toho příjde určitě tou jedinou cestou, která k nám vede. Potom odpovím Johnasovi Nevím. Nejspíš je to je iluze. Ale třeba je to velký mág a je to skutečné. Ořu se o stěnu a přemýšlím, pozorujíc při tom Viktora? Už jsi někdy bojoval? Jak moc umíš zacházet s tím mečem? Ptám se se zájmem, který v tomto případě bude nejspíš skutečný. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A chutná výtečně. Ema v jablku poznala zlatou renetu z Otcova sadu a obě Dariovy děti našly bezpečně mezi ovocem hrozny z otcových vinic a meruňky a jahody z královské zahrady.....přesně ty, které jim chůva Blanka přidává doma, nakrájené na kousky, do pudinku, nebo tvarohu ke svačině. Kdo se zkusmo opřel o kameny, jimiž jsou zavalené obě chodby, mířící tam, odkud jste se nedávno úspěšně dostali pryč, zjisztí, že kameny jsou tak těsně do sebe zaklesnuté, jako by tam byly už celé věky.....a jsou zaručeně pravé. |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| soukromá zpráva od Johnas, syn Dariov pro |
| |
| Zaklínačovo a Skythovo plánování nijak nekomentuji, sice mám na válečném poli svoje zkušenosti, ale už delší dobu jsem zvyklý "pracovat" sám a stejně, zde se dá uplatnit jen málo strategie, takže rady starého dědka nejsou zapotřebí. Spíš bude záležet na jedincích a těch tu (ruku na srdce) máme nejlepší výběr a tak jako tak většina taktických výhod je na naší straně. Během posledního čekání se spokojeně usmívám. Těším se až budu něco platný, kromě toho už si stejně potřebuju na někom vybít vztek a tihle grázlové jsou aktuálně nejlepšími kandidáty... Když se chodbou přivalí naši první nepřátelé a já si všimnu, že jsou ozbrojeni kušemi, instinktivně před sebe nastavím štít a přikrčím se v očekávání několika tupých ran kovu zabodávající se do dřeva. Drago, který jako zvíře dokáže vycítit nebezpečí a po určitých zkušenostech zná i ohrožení ze strany střelných zbraní rychle uhne za mě, aby nedošel zbytečné úhoně. Když uslyším, že první "sprška" šipek se mi zdaleka vyhnula, napřímím se a vrhnu se do útoku se zavrčením a dravostí hodnou mého zvířecího společníka, tak abych za sebou získal co nejvíc místa k postupnému ustupování před přesilou nepřátel a zároveň jim nedovolil se na nás vrhnout v plné rychlosti. Nesnažím se je nějak zatlačit, pamatujíc si zaklínačova slova se je pokusím pouze zpomalit... |
| |
| Naprosto spoléhám na naše společníky, kteří ovládají magii, že kušaře co nejrychleji vyřídí a stejně tak věřím, že Skyth ví přesně, koho vyřídit nejdřív. Ze skušenosti vím, že jsem mnohem rychlejší než všichni lidé, snad jedině elfové by se mnou chvíli mohli zápolit, jenže nyní, když jsem posilněn elixírem, jsem prostě stroj na zabíjení. I přes to mají naši soupeří značnou převahu. Abych zmírnil první nárazovou vlnu, sestavím prsty levé ruky do znamení Aard a vrhnu je proti největšímu chumlu útočníků. Pak zvolna vyndám meč, dřív než příjde první soupeř, pozvednu meč k čelu v pozdravu. V boji nechci plýtvat energií, zvláš» když jsme v menšině. Navíc, jsou soupeři pomalejší a mají těžkopádnejšá zbraně. Snažím se jim vyhýbat a využívat jejich kinetické energie. Rány které vedu nemusí být nutně smrtelné. Saknutí jsou často krátká za to však přesná. Utočím na tepny..na čelo, v podpaží i na stehnech. Nebo se snažím jen soupeře vyřadit z boje. Nepřesně vedený útok často končí useknutým zápěstím. Menší rány nevnímám, stejně je pod vlivem elixíru necítím. Vlastně bojuju, dokud nebudeme mít volnou ústupovou cestu, dokud nebude naše situace beznadějná a budem muset ustoupit.. nebo dokud mě nesloží nedostatek krve. Ale doufám, že k tomu nedojde, přece jenom mám už zkušenosti a soustředím se na to, co umím nejlépe-zabíjet. Rychle a efektivně. |
| |
| Sleduji přibíhající nepřátele. Možná malinko mě vyvede z míry jejich zjev, ale nijak mě to nezastraší. V rukou už třímám své dvě šavle. Jak vystřelí z kuší nemám se vlastně čím krýt, štít nemám, tak se jen přikrčím, naštěstí šipka zůstane ve vlasech. Znovu se postavím. Díky svému šermířskému výcviku, jsem tu jedna z nejobratnější, pravda zaklínačovi se rovnat nemohu. Než stačí znovu nabít, dostanu se k našim nepřátelům. Útočím na ty se širokýma mečema. Dělám rychlé útoky, snažím se na sebe přivolat pozornost nejvíce dvou nepřátelů, abych je mohla rychle zneškodnit, nezabíjím je, jen se snažím, rychlím útokem znemožnit, aby mohli pokračovat v boji. Při pohledu na mě to vypadá, jako kdybych tančila. Dělám rychlé uhyby a někdy to vypadá, jako že si z nepřítelem hraju, aby si myslel, že na demnou má převahu, ale nakonec já na něj zaútočím někam, kde to vůbec nečekal. |
| |
| A tak zatím, co Galantheiren a jeho otec zneškodnili po druhé salvě šipek polovinu střelců a zbytek jich tím uvedli v absolutní paniku, našel si Skythův šíp cestu skrze dračí pancíř jednoho z nepřátel. Ten se právě napřahoval sekerou po Alysse, která se bleskurychle přikrčila. A vzápětí od ní jiný z útočníků dostal šavlí na plocho po hlavě a druhý jílcem druhé šavle do břicha. Oba se naráz sami odzbrojili a teď se válejí po zemi, jeden s vyraženým dechem a druhý omráčený. Další, který se chystal ohnat po Alysse byl vzápětí rozetnut vpůli zaklínačským mečem......A zdaleka nebyl jediný. I rytíř Rollen se slušně činí. Ruku k dílu přiložil i mohutný Humu Kavalu, který několik na něj nabíhajících nepřátel srazil pěstí. Nakonec mu po té pěsti ale jeden z nich stihl seknout a málem mu u»al paži. Tehdy vzal mohutný dobrodruh, původním povoláním kovář, do ruky svou zbraň A první, kdo ji poznal zblízka, byl muž, který ho zranil. Alchymista Richard de Fore by se mohl po dnešku nazívat de Fofr. Z počátku totiž předstíral, že před nepřáteli utíká a vylákal je, vpravdě kamzičí cestou, na malý ostroh na skále nad náhorní planinou. Kde dal každému podržet něco malého a kulatého a sám se skokem s ukázkovým přemetem, téměř hodným cirkusového artisty, dostal zpět na plošinu, co nejdál od překvapených nepřátelských bojovníků. Ti se divili jen chvilku. To malé kulaté, co drželi, totiž byly tři bravurně odělané zápalné koule. Pochopitelně se zapáleným doutnákem. |
| |
| soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro "Ako následníka trónu ma cvičili aj v šerme aj v lukostreµbe, ale ešte nikdy som nebojoval naostro, vždy len na cvičisku... A tento meč je trochu »ažší ako som zvyknutý. Ale myslím že by som sa ubránil ak by bolo treba, no... dúfajme že nebude a že to naši ochrancovia zvládnu." |
| |
| soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro "Ako následníka trónu ma cvičili aj v šerme aj v lukostreµbe, ale ešte nikdy som nebojoval naostro, vždy len na cvičisku... A tento meč je trochu »ažší ako som zvyknutý. Ale myslím že by som sa ubránil ak by bolo treba, no... dúfajme že nebude a že to naši ochrancovia zvládnu." |
| |
| soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro "Ako následníka trónu ma cvičili aj v šerme aj v lukostreµbe, ale ešte nikdy som nebojoval naostro, vždy len na cvičisku... A tento meč je trochu »ažší ako som zvyknutý. Ale myslím že by som sa ubránil ak by bolo treba, no... dúfajme že nebude a že to naši ochrancovia zvládnu." |
| |
| soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro "Ako následníka trónu ma cvičili aj v šerme aj v lukostreµbe, ale ešte nikdy som nebojoval naostro, vždy len na cvičisku... A tento meč je trochu »ažší ako som zvyknutý. Ale myslím že by som sa ubránil ak by bolo treba, no... dúfajme že nebude a že to naši ochrancovia zvládnu." |
| |
| soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro "Ako následníka trónu ma cvičili aj v šerme aj v lukostreµbe, ale ešte nikdy som nebojoval naostro, vždy len na cvičisku... A tento meč je trochu »ažší ako som zvyknutý. Ale myslím že by som sa ubránil ak by bolo treba, no... dúfajme že nebude a že to naši ochrancovia zvládnu." |
| |
| soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro "Ako následníka trónu ma cvičili aj v šerme aj v lukostreµbe, ale ešte nikdy som nebojoval naostro, vždy len na cvičisku... A tento meč je trochu »ažší ako som zvyknutý. Ale myslím že by som sa ubránil ak by bolo treba, no... dúfajme že nebude a že to naši ochrancovia zvládnu." |
| |
| soukromá zpráva od Victor syn Ellenin pro "Ako následníka trónu ma cvičili aj v šerme aj v lukostreµbe, ale ešte nikdy som nebojoval naostro, vždy len na cvičisku... A tento meč je trochu »ažší ako som zvyknutý. Ale myslím že by som sa ubránil ak by bolo treba, no... dúfajme že nebude a že to naši ochrancovia zvládnu." |
| |
| Svůj šíp procházející nepřátelskou zbrojí jsem doprovodil jen kratičkým úsměvem. Jsem částečně kryt za kamenným výběžkem, přesto odkryt větší částí těla případným střelcům. Naštěstí mají kuše. Musím být rychlejší a vím, že tentokrát budu. Zatímco ostatní bojují, já založím další šíp a vyhlédnu si některého ze střelců, který vypadá na to, že je s přípravou ke střelbě o kousek před ostatními. Do jejich prostoru nalétá můj jestřáb, aby jim zakládání šipek a natahování kuší znepříjemnil a toho zdržení hodlám využít. Vydechnu, na okamžik jako bych srostl s kamenem, poté vypustím další z šípů. |
| |
| Vida, jak se Alyssa uspěšně a obratně bojuje mezi nepřáteli, rozhodnu se přistoupit k ní zády. "Toč se do kolečka, budem si krýt záda a postupuj po kruhu okolo nich." Vysvětlím jí rychle svůj záměr aniž bych přestal rozdávat rány mezi své nepřítele, stále maje na paměti svoje a případně i Alyssyno bezpěčí. Mužem si navzájem krýt záda a když se točíme, mužem si ještě i trochu odpočinout... Z nadějí, že Alyssa pochopí a zvládne zenhle manévr se snažím zjistit jak jsou na tom naši soupeři a kolik jich zbývá. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Dobré řešení pro podobnou situaci. Dva spolubojovníci si navzájem kryjí záda a mají tak více času zaměřit se na odrážení útoků. Chce to bezmezně důvěřovat partnerovi. Ale nápad je to skvělý. Vlastně tě to napadlo také, ale zaklínač to řekl dřív. Jen ti trochu vadí, že si myslí, že kdaž jsi řenská, tak to neznáš. |
| |
| Mohutně zařvu a sevřu si zraněnou paži. Nevypadá to vážně, ale krve je z toho dost. Nakonec z toho zbyde pouze další jizva do sbírky, která se už takhle rozrůstá takřka každým dnem. Při pohledu na muže, který mě ťal se vše kolem zbarví rudě. Popadnu svůj starobylí bastard (stále nemůžu pochopit, co mě vedlo k tomu, abych první útoky vedl bezezbraně) a rozmáchnu se po onomu muži. Štít, přeťatý na dvě poloviny svědčí o zuřivosti provedeného útoku. Sundám si z ramene štít a s pozvednutým mečem se vrhnu na skupinku vojáků. |
| |
| Třeba by bylo dobré hrát, ne? Já vás fakt nebudu pořád do něčeho cpát. Máte před sebou ještě půlku poslední bitvy a cestu domů. Tak už to konečně dohrajte. |
| |
| V první části bitvy, než zbytek vojska utekl, bylo vámi zabito 200 nepřátelských lučištníků ( vesměs postříleni, uklováni a ukouzleni ) a 520 pěšáků ( z toho j 120 mají na kontě zaklínač a šermířka, 260 Skyth, Richard, Skythův jestřáb a Rollen, 100 rozzuřený Humu Kavalu a ten zbytek oba čarodějové a princezna ). Ale ani vaše řady se neobešly beze strát, o to citelnějších, že vás je už i tak málo. Chrabrý bojovník hor, Humu Kavalu, po vzoru zaklínačově, ale se vztekem a válečným nadšením vlastním jeho rodu, se vrhl na nepřátele a kosil je po velkých množstvích. Ale sám byl při boji těžce raněn. Smrtelně. Jeden z neuměle špatným mečem máchajících nepřátel, přesto že při své výšce nějakých 160 cm nedosáhl mečem bojovníkovi na hruď, sekem přes břicho mu způsobil zranění, z něhož by se slabším povahám mohlo udělat značně špatně. Hrdinný bojovník ještě chvíli před tím, než padl mrtev k zemi, vzal poslední desítku protivníků s sebou. Mezi nimi i svého vraha. I rytíř Richard de Fore zde dobojoval svůj poslední boj. O jeho smrt se postaral zbloudilý šíp. Možná byl Skythův, možná nepřátelského lučištníka, který vzápětí zemřel. To už se nikdo nedozví. Jisté je, že jednu cghvíli bral Richardův meč životy nepřátelům a v druhé chvíli ležel rytíř mrtev s prorařeným brněním a šípem v hrudi. Mistr Elekazar v boji mále přišel o pravou ruku, když mu ji v zápěstí protnul nepřátelský šíp. Také Skyth tu něco, respektive někoho, stratil. Ti kdo to viděli, mohou hovořit o jestřábově neuvěřitelné statečnosti. Malý, jako střela rychlý dravec se vrhal na nepřátele a jednoho po druhém je oslepil, nebo ukloval. Až se jednou, v nestřežené chvíli milha vzduchem nepřátelská čepel. Pták neměl vlastně ani čas si uvědomit, co se přesně stalo. Trvalo jen jediný úder srdce, než k zemi dopadly svě poloviny těla chrabrého jestřába. Jen malý okamžik. Ani to necítil. |
| |
| V průběhu boje jsem neměl prakticky šanci sledovat cokoli jiného, než vždy toho konkrétního z nepřátel, kterého jsem si vyhlédl pro další z vypouštěných šípů. Ostatní bojující i svého věrného jestřába vidím jen okrajově. V jednom okamžiku se mi zazdálo, že náš mohutný bojovník Humu Kavalu zakolísal, ale kolem něho padlo pár dalších nepřátel a jeho pád do hlubiny pod stezkou jsem tedy již nesledoval. Jestřáb nalétal na temně oděné vojáky a já jej co chvíli povzbudil skřekem. Jeho smrt jsem neviděl přímo, ale v jednu chvíli, nedlouho před koncem boje, jako by mé srdce proklál chladný šíp samoty. Ne, neohlédl jsem se po něm, vysílal jsem dál své šípy s nezměněnou intenzitou, přestože jsem cítil, že je něco špatně. Další nepřátelé se řítili dolů do strže a i do našich řad znovu sáhla smrt, ale boj ustával a vítězství se klonilo na naši stranu. … Jakmile padl poslední z nepřátel, klekl jsem na jedno koleno a zhluboka se nadechl. Chtěl jsem seskočit ze své skalní střílny na plošinu a vběhnout vpřed, kde ještě před několika málo okamžiky nalétával na nepřátele můj přítel jestřáb, místo toho jsem se jen otočil do chodeb, abych se ujistil, že děti (samozřejmě mi zajímal hlavně Victor) jsou v pořádku. Pak přišel čas na obhlédnutí ostatních. Tak skutečně, Humu Kavalu byl zabit … a tamhle je … to je Richard de Fore, zabit šípem … snad ne mým. V tom okamžiku ale spatřím vedví přeťaté tělo mého opeřeného přítele a ač to je snad nemorální, nehrdinské a nelidské, okamžitě se přestanu zabývat ostatními svými spolubojovníky a vrhnu se k němu. Obě části jeho těla přiložím k sobě a přitisknu k nim čelo. Mé slzy se mísí s jeho teplou krví, vytlačenou před krátkou chvílí posledními údery jeho hrdého srdce. Neřeknu jediného slova, zato se z mého hrdla vydere srdcervoucí bolestný skřek a několikrát se odrazí ve skalách. To je ale všechno. Uložím tělíčko pod skalní převis a zakryji jej několika kameny. “Leť si, Skythe, kam jen tvé srdce letět touží.“ Vstanu a opět se rozhlédnu. Teprve nyní si všimnu zraněného Elekazara a zatrne mi. Vždyť on je tou jedinou nadějí na návrat … toho musíme dát dohromady. Okamžitě začnu prohledávat své kapsy a očima i okolí ve snaze najít některou z bylin, jež by mu mohla pomoci. Po chvilce se usměji. Kousek nad sebou spatřím stříbřitě se lesknoucí dlouhé listy. Znám jejich účinky, a jsem si jist, že na tomto ostrově budou ještě násobené. Ovšem,nikdy jsem neléčil draka … “Dovolíte?“ přistoupím k němu a nabídnu mu své léčitelské schopnosti. Ve dlaních sežmoulám listy do vlhké mokvající koule a pak, zřejmě spokojen s tím, že léčivé látky vystoupily na povrch listů, přiložím je na drakovu zraněnou paži. “Měli bychom si odsud pospíšit,“ rozhlédnu se po ostatních a s tím spěchem myslím spíše nejvíce na ty menší vyděšené královské potomky. Zatímco jestřába jsem přikryl kameny, o pohřbení našich dalších mrtvých nemluvím. Vím, že by být pohřbeni měli, a přinejlepším spáleni, je ale čas? |
| |
| Příjde mi, že boj už trvá hrozně dlouho. Začnu nervózně přecházet po místnosti sem a tam. Stále stejným tempem. Po dalších pár minutách, který mi připadají jako věčnost, se rozhodnu jednat. Vím, že mi bylo nakázáno zůstat uvnitř, ale snad mě pochopí. Chci jen pomoci. Navíc, kdyby se stalo, že je naši věznitelé porazili, tak nás dříve či později najdou. A co pak. Viktor se s jedním mečem přesile neubrání. Neměli bysme se jít podívat ven Víktore? A třeba jim pomoci v boji? zeptám se prince Tady stejně nejsme nic platní. Pokud by se něco stalo, tak se sjednou zbraní stejně neubráníme a tam jim můžeme pomoci. Oba umíme bojovat! Nečekám na Viktorovu odpověd a vybíhám z jeskyně. Hlavou mi bleskne myšlenka jestli sem je opravdu neměla poslechnout, ale na úvahy už je pozdě. Vyběhnu ven a zarazím se. Taková spoušt. Tolik mrtvých. Bohužel i na naší straně. Rychle seberu někde meč a snažím se pomoci kde se dá. Vzápětí si všimnu, že už je dobojováno. Rozlížím se kde bych mohla pomoci... |
| |
| Během boje mě posedne chladnokrevná řízená zuřivost. Vnímám jen Alyssina záda, jak se dotýkají tžěch mých a soustředím se jen na odrážení a rozdávání ran svým soupeřům.A pak to všechno najednou skončí. jsem pokrytý krví a oči mám rozšířené působením hormonů a elixítů, které budou ještě nějakou chvíli účinkovat.Alyssa bojovala zřejmě dobře. Dost dobře na to, aby to přežila. Bohužel jiní takové štěstí neměli. Ubývá nás, podruhé bychom tohle nemuseli přežít. Musíme co nejrychleji pryč. Jdu se podívat, jak jsou na tom ostatní a zjistím, že mistr Elkazar byl poraněn. "Je vaše zranění vážné, pane? Musíme rychle dotud. myslím, že tohle nebude všechnu a příště nemusí přijít jenom bojovníci..." Mohl by se ukázat sám jejich únosce Teď není čas litovat padlé, prostě musíme pryč Můj hlas je trochu skřípavý a dsný, ale obsah přesně vystihuje to, co vyslovil Skyth |
| |
| Počas boja si sadnem so setričkou Nieleth do rohu a tam spolu zaspíme. Opretí o seba, so spokojnými výrazmi na tvári. |
| |
| Elekazarova rána se po Skythově zákroku začala okamžitě hojit. Jakmile totiž byl vyňat šíp a zastaveno krvácení, hojivé účinky rozmělněné byliny povzbudili dračí regeneraci a k hojivé bylině se ještě přidalo hojivé kouzlo vycházející z Galanteirenových dlaní. Po ráně brzy nezůstalo památky, takře když přispěchal zaklínač se svou otázkou, mohl arcimág směle odpovědět: "Už je to v pořátku, přátelé." A poděkovat Skythovi. Rád by mu nyní pomohl od bolesti ze ztráty přítele, ale dunění čehosi, jako běžících tlap či kopyt nad srázem, po němž se před chvílí vyšplhal poslední z hrstky nepřátel, kteří se raději spasili útěkem, jen aby nerozmnožili řady padlých, vám neklamě oznamuje, že boj neskončil. Navíc zaklínač koutkem oka zahlédl, jak z bezpečí podzemí vylezla malá postava tmavovlasé dívky. Princezna Lora si zřejmě usmyslela, že se chce také podílet na boji. Mezitím už se nad srázem objevil první z dalších nepřátel a vy zjišťujete, že nyní to nebude tak snadné. Ano......opravdu se jedná o jízdního tvora. Jezdec ale není na jednom zvířeti jeden. Je jich tam šest. Tím tvorem je totiž drak. Nebo spíš něco, draku hodně podobného. Není to tak velké, jako draci bývají. Ani to nevypadá tolik vznešeně. A hlavně........Je to opravdu zvíře. "Syvralové." Uvikl mistru Elekazarovi překvaprný výraz a Arcimág mrštil zbytky rozemnuté léčivé rostliny kamsi do zdupané trávy pokryté mrtvolami. "Odveďte někdo to dítě! Jestli jsou to ti, co myslím, nebude zde bezpečno ani pro nás, natož pro ni." |
| |
| když vidím princeznu, jak vyběhla z jeskyně, má tvář my zbledne vztekem (pokud to ještě jde, jsem stále pod vlivem elixírů) Rázným krokem vykročím k ní a dříve než stačí vyřknout jakékoliv protesty, nakreslím ve vzduchu znamení Axie a vyšlu jej k princezně Vzduch kolem její hlavy na chvilku zhoustne a zmodrá a pak má opět normální kvalitu. Já jen tiše zašeptám: "Vrať se k dědem, hlídej je a chraň, dokud si pro vás nepříjde někdo z nás." vyjádřím jasně svůj hypnotický příkaz pro princeznu.Není to zrovna způsob, jakým by se mělo zacházet s princeznou,ale nemáme čas se o ni teď starat. Ujistím se, že princezna kráčí směrem, kterým přišla a pak vytáhnu svůj stříbrný meč. Vzpomínám a pátrám v paměti, zda jsem se na hradisšti nebo v praxy setkal s těmito nestvůrami a zda vím, jak s nimi nejlépe bojovat. Současně se snažím najít nějakou jejich slabinu a výhodu, kteru by nám mohlo poskytnout okolní prostředí. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Prý mají zobák jako gryfové a stejně jej používají. Také mají čtyři nohy, jako gryfové, ale i jako draci. Dravčí nohy s ostrými drápy, pevnými jako z oceli. Narozdíl od draků nemají dar plivání. Ohně ani ničeho jiného. Ale jejich krev je prudký jed, který působí i dotykem. Ne......V praxi jsi se s nimi nesetkal, Je jich velmi málo a žijí pouze zde, na Dračím ostrově. Jejich pokožka je pokryta silnými šupinami, většinou zelené, nebo světle hnědé barvy a sem tam trochou peří. Hlava je od dolní hrany jícnu opeřená a prostá šupin. Ocas, který je mnohdy stejně dlouhý jako celé tělo a neuvěřitelně ohebný, bývá v dospělosti na konci pokryt třemi až šesti ostrými plochými trny sestavenými do pravidelné růžice. Zvíře dokáže pohybovat ocasem nezávisle na trupu a jeho konec tak může sloužit jako nebezpečná útočná zbraň. Hlava a nohy jsou jediné místo, které je snadno zranitelné. Přesto je tvor zranitelný i v jiných částech těla. Magií...... a stříbrem, pokud se jedná o zaklínačské stříbro. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A než jsi stihla zaslechnout ty dunivé zvuky, zahlédnout toho tvora, stojícího nad svahem, vedoucím na plošinu před jeskyní a vyděšeně vykřiknout, neboť i z dálky z něj jde hrůza, došel k tobě zaklínač. Lekla jsi se ho.......vypadá strašně.......Jako mrtvola, která vstala a chodí. Ale kupodivu tě to neděsí tolik, jako ty dunivé zvuky. Natáhl před tebe ruce v nějakém znamení. Neznáš ho, ale donutilo tě zastavit se. Nepromluvil, ale přesto slyšíš jeho hlas v jasném, ikdyž klidném příkazu. A ačkoliv ty sama, díky vrozené zvědavosti, si přeješ zůstat, jakási neznámá síla otočila tvé tělo na patě čelem vzad a rozpohybovala tvé nohy k návratu. Nejde s tím nic dělat. Ani se bránit. Je to....potupné.....leč zřejmě ti to zachránilo život. I ostatním. |
| |
| Přikývnu Elekazarovi na slova díků a jen zírám na rychlost, s níž se drak zotavuje. Chvilku mojí pozornost odvede úvaha nad tím, zda je rychlost uzdravování u draků otázkou stavby těla, samotné jejich magické podstaty, nebo vůle. Z úvah mi ale vrátí hodně rychle zpátky zvuk zeshora nad srázem a Elekazarovo vyslovení názvu jejich původce. "Syvralové." Zopakuji si ten název sám pro sebe a nachystám luk. Šíp založím na tětivu, ale zatím vyčkávám. Ne, neohlížím se na princeznu Loru, jakékoli zaváhání by mohlo být fatálním pro mě i pro ostatní. Jsem připraven a čekám cokoli, nesmím se nechat zaskočit pohledem na to, co přijde. Neznám Syvraly, ale vím, že je to poddruh draků, ustojím to. Musím. Jakmile se objeví stvoření nad hranou sázu, napnu tětivu a s modlitbou k vodě, vzduchu a kameni vypustím šíp k jeho oku. Nemířím na žádného z jezdců, mířím na zvíře, na němž sedí. Když vypustím šíp, couvnu a přitisknu se ke skalní stěně, kdy zakládám další šíp. |
| |
| Pokývám nemmě hlavou Ano syvralové, kříženci dragů a gryffů. Dvě vzenečená zvířata dají vzniknout smrtící obludě. "Zranitelní jsou jenom magií a zaklínačskými zbraněmi" začnu vysvětlovat, dokud se k nám ještě něpřiblížili "Obyčejné zbraně je zraní jenom na hlavě a na nohách.Ale pozor, jejich krev už při pouhém doteku působí jako prudký jed." A nevím, jestli by na to zabral některý z mých elixírů. Už nás opravdu není mnoho. Nerad bych, aby se do tohoto boje Allysa zamotala: "Drž se dál, tohle nejsou soupeři pro tebe. Mužeš si to potom vyřídit s jezdci." pak se otočím na Draka: "Kolik jich dokážete vyřídit dřív, nežse k nám dostanou, mistře?" teptám se.Snad bude něco platný i Skyth se svým lukem, je to dobrý střelec, jsem rád, že je tu s námi.Pak se ještě otočím na zachráněnou princeznu a na Galanteriena: "Jak vy dva se cítíte?Tohle jsou opravdu nebezpečné příšery?" Vyčkám jejich odpovědi a pak už se soustředím nasoupeře. Doufám, že jich Skythovi šípy a magie vyřídí co nejvíc, dřív než se k nám dostanou. |
| |
| "Lora, nie!" skríknem na princeznú keď sa rozbehne von z jaskyne. Keď vidím že nereaguje spravím za ňou pár krokov, ale potom sa zastavím. "Nie, dostal som jednoznačný rozkaz, musíme zostať v tejto jaskyni a nevychádzať von. Snáď bude Lora v poriadku" poviem ostatným deťom a pokračujem. "Mali by sme sa pomodliť za našich ochrancov aby boli vo svojej misii úsešní. Pomodlime sa teda každý tak ako nás to učili rodičia, každý ku svojim bohom, ktorých na našich dvoroch vyznávame. " Hneď ako to poviem, kľaknem si na jedno koleno, zabodnem meč ostrím do zeme, a držiac ho za rukoväť privriem oči a mlčky sa modlím k bohyni a ochrankyni nášho rodu a dvora. M.H.: nenapadlo ma nič lepšie ako zamestnať deti počas bojov mimo jaskyne, ak sa nahodou v tomto svete božstvá nevyskytujú tak sa ospravedlnujem a prosím o zmazanie/upravenie tohoto príspevku. |
| |
| Od doby co jsem odešla ven z jeskyně, uplynula jen chvilička a já už se vracím zpět. Pomalým krokem. Kladu nohu před nohu, staále ve stejném rytmu. V ruce svírám meč, který jsem našla před jeskyní a patřil jednomu z našich nepřátel. Jakmile příjdu do jeskyně, viditelne ožiju. Nevíte čim to je, ale stanu se taková živější. Ten parchant...pronesu naštvaně. Po té se posadím na kraj jeskyně, meč si položím na kolena a vyčkávám. Taková potupa. To si zodpoví! Takle se jená s princeznou! Jak to udělal? Bylo to zvláštní. Pro ted budu tedqa chvilku hlídat. Alspon že už nám nějakou zbraň. V hlavě se mi hýří jedna myšlenka za druhou. |
| |
| Zvuky boje mi připomínají, že z toho nejhoršího - byť se to tak nemusí zdát - ještě nejsme venku. Sklesne a zkroušeně sedím v koutě, poté co jsem snědla jablko z přičarovaného košíku. Víc jíst nechci. Proč už nemůžeme být doma povzdechnu si v duchu. Pak najednou jeden z chlapců, se snaží nás vybudit k nějaké činnosti - k modlení. Zezačátku mi to přijde zbytečné, modlit se v okamžiku, kdy nás asi všichni bohové opustili, ale když vidím, že to myslí vážně, pokleká a začíná se modlit, mé přesvědčení o nesprávnosti jeho kroku je to tam. Opráším si kolena, podložím si je tím, co kdysi bývalo mou sukní, skloním hlavu, ruce položeny na stehnech, mé rty se neslyšně pohybují tichou modlitbou. |
| |
| Během souboje se sice nemůžu rovnat zaklínačově čepeli, konec konců jsem pouze člověk a k tomu ještě starý, přesto je konečný počet těl ležících u mých nohou úctyhodný mé pověsti. Drago neschopný zaútočit na naše nepřátele bez toho, aby se nenapíchl na otrávené ostny pokrývající jejich brnění, po dobu souboje bezmocně cení zuby a štěká, chvílemi to vypadá, že se odhodlá k sebevražednému skoku obzvláště, když padne Skythův věrný společník, přesto je to naštěstí natolik moudré zvíře, aby něco takového neudělal a tak se prozatím spokojí s vrčením totožným tomu, které vychází z mých rtů. I když jsem si vědom padlích na naší straně nepolevím ve svých výpadech dokud nebude ležet poslední nepřítel v kaluži své vlastní krve. Naopak mezi mé vojenské instinkty se brzo vmíchají ty zvířecí, které jsem přijal během dlouhé samoty strávené s mým vlkem a tak s každým mrtvým z naší "smečky" vzroste i moje odhodlanost a zuřivost mých útok§. Nakonec už pro mě neexistuje nic jiného než nepřítel předemnou, který padne pod mou čepelí proto, aby ho nahradil jiný. Jejich příval se mi zdá nekonečný... naštěstí neni a po nějaké době tohle všechno skončí. Když zvuky narážejícího kovu o kov ustanou spolu s výkřiky a steny umírajících konečně dovolím svých svalům, aby si trochu odpočinuly a bohové vědí, že už to potřebují. I když bohužel neoplývám neotřesitelnou výdrží jako moji společníci určitě mám ocelové nervy a dokonalé sebeovládání, neboť na mě moje únava jde sotva znát. Člověk se v armádě naučí snášet všelijaké věci a únava patří k jedné z těch prvních, přesto tento souboj patřil k těm nejhorším, které jsem svedl... a možná bude patřit i k posledním, což si uvědomím jakmile si spolu s ostatními všimnu přilétající nestvůry. Stihnu pouze věnovat rychlou modlitbu k Aeine za duše našich padlích přátel, dokonce i ke Skythově jestřabovi, jehož smrt (ať to zní jakkoliv krutě) me ze všech padlích zasáhla nejvíc, neboť chápu jak kruté to pro něj muselo být. Bohužel na soustrast a oslavu hrdinských skutků bude čas později a tak se před dalším soubojem spokojím prozatím pouze s tímto a nastavím svůj štít přiletajícímu netvorovi se špatným pocitem, že v této bitvě budu bezmocný. |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick DTL - admin)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili - nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni - ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, DTL |
| |
| DTL: NEchceš ještě chvilku počkat. Já myslím, že by se to snad mohlo dohrát. Teda doufám v to. Prej jsme před koncem... |
| |
| Počkat určitě není problém. :) Já jen, že to tady vypadá tak nějak... zasekle. A očividně na něco čekáte už od února. Tak nevím. Asi bude záležet přednostně na PJ, jestli s tím ještě bude chtít hýbat. |
| |
| Venku na plošině Ti ještěři, kteří se na vás nyní hrnou ze srázu nad skalní plošinou skutečně vypadají, jako by dolů slétali. Avšak, ikdyž vypadají skoro jako zmenšení draci a vlastní křídla, nemají je dost vyvinutá k plynulému dlouhému letu. Není čas pozorovat je a čekat, jak se situace vyvine. Je jich dole už pět a z lesa nad srázem se vynořili další tři. První ze zvířat už také dostalo povel k útoku. Rozběhlo se na svých ještěřích nohou s gryfými drápy........Přímo na zaklínače a šermířku. Mezitím zasvištělo cosi vzduchem a na krátkou dobu proťaly vzduch dvě světelné šipky. To oba čarodějové, otec i syn, vyslali svá kouzla každý proti jednomu z ostatních čtyř syvralů na planině. Jednomu Elekazarova šipka uťala levou přední nohu. Druhému se Galantheirenova šipka zabodla do pravého boku. Zvířata jsou zraněná a několik jezdců se válí po zemi spadlých. Obě zvířata však právě bolest přiměla pustit se do boje. Ten bez nohy se ihned vrhl na Skytha. Ten se šipkou v pravém boku se tlamou plnou ostrých zubů a zároveň ostnitým koncem ocasu vrhl po rytíři Rollenovi. |
| |
| A mezitím se v jeskyni děti modlí. Některé opravdu vroucně a z celého srdce, jiné s pochybnostmi. Modlitba ale plyne tiše, či polohlasem z úst všech dětí. Jediný, kdo se nemodlí, je malé chlupaté bílé zvířátko. To se, bez ohledu na zvuky boje, které sem tlumeně doléhají, už asi před hodinou stočilo v rohu na kus ubrusu......a spokojeně spí. Muselo být moc unavené, když dovede teď a tady usnout. |
| |
| Už je to tady, tohle bude opravdová prověrka mých schopností. Trochu prudce odstrčím Allysu od sebe, její úloha v tomhle boji bude jinde. Já se pokusím vyřadit ty bestie co nejrychleji z boje, abychom se mohli co nejdříve vrátit domů. Sotjím, jako vždy, v uvolněném postoji, stříbrný zaklínačský mečv pravé ruce, paže svěšená, mírně od těla. Nehodlám útočit, to udělají ty bestie, já budu vyčkávat, jak je to půjde. Pozorně sleduji jejich pohyb a podle toho budu reagovat. Sice to bude trochu riskantí, ale chci tu obludu překvapit. Budu spoléhat na svůj výcvik, rychlost a mrštnost. Počkám, až se ta zrůda přiblíž a zaútočí, já pak piruetou uhne do strany a energie využiju k seknutí.Buď se pokusík seknutím přetnout páteř nebo ji jinak vyřadit z boje. Každopádně chci, aby stačil jeden úder a já mohl zaútočit na další. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro A......Ne, nestihl jsi přezbrojit. |
| |
| Stisknutými rty doprovodím šíp, který minul v tu nejnevhodnější dobu. Kolik už jich našlo svůj cíl? Stovky? Tisíce? A teď zcela mimo. Ale ... Oslnivé záblesky utnou moji myšlenku. Než stihnu cokoli dalšího udělat, zřítí se přede mne jedna z těch potvor s utrženou nohou. Na zlomek okamžiku před ní strnu s prázdným lukem v ruce a mečem v pochvě u boku. Za Victora ... za Ellenu! Bez dalšího zaváhání se pak vrhnu vpřed. Skočím podél té zdravé ještěrovy nohy a doufám, že mne bude chtít právě touhle tlapou zasáhnout a tím ztratí rovnováhu. Přece není možné, aby zasáhl, není zvyklý na situaci, kdy má jenom jednu hnátu ... Třeba se i zřítí dolů a strhne s sebou jezdce. Třeba strhne mne. Horší bude, když po mně půjde zuby. Celý manévr jsem provedl doufaje v to, že přinejhorším za ještěrem stihnu snad aspoň přezbrojit. Lukem jsem hodil směrem k ústí jeskyně. |
| |
| MH: Takže vážení a milí. Chodíte sem.......alespoň podle času posledního přihlášení, povětšinou každý den. Takže. Bude mi to před finálem líto, ale pokud nezačnou dobrodruzi hrát, proběhne další čistka. A tentokrát budou postavy zabíjeny nejen v dobrodružství, abych ospravedlnila jejich vyhazov. Což znamená že každá postava, která příště bude vyčištěna, půjde na hřbitov. |
| |
| MH: Z důvodu nedostatku času PJe i hráčů během prázdnin, se na dobu prázdnin zde pozastavuje hraní. Do doby, než skončí prázdniny tu tedy nechci vidět nic, jako žádosti o vyřazení. |
| |
 | vytaženo z dopadu |
| |
| MH: Ode dneška se už může zase hrát. A očekávám že se bez výmluv a vytáček hrát bude. |
| |
| Mrlmlem si modlitbu popod nos a pevne zovieram očí, akoby som dúfal, že ak nič neuvidím, nič sa nestane. |
| |
| Nemodlím sa, ale pevne držím brata za košeľu. Vydesene sa obzerám. Po stenách, po strope, stále okolo seba s ústami otvorenými dokorán. |
| |
| Přidávám si k modlitbičce, kterou si moc nepamatuju další a další sloky, až nakonec vyzní téměr do prázdna. Rozpojím ruce, sklouznu z kleku do sedu a v duchu přemýšlím, jestli ta modlitba nakonec nebyla zbytečná, když v Boha nevěřím. Ale aspoň jsem nemyslela na ty hrůzy, co nás potkaly cestou sem. Pokukuju očkem po ostatních dětech a přemýšlím, jak si ještě ukrátit tu dlouhou chvíli, protože to nijak nevypadá, že by někdo se pro nás vracel. Jíst - to už jsem mi nechce a na spánek nemám ani pomyšlení, proto se zvednu a abych malinko rozhýbala ztuhlé nožky, začnu pochodovat kolem dokola. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Únava a otupělost, jenž je jejím následkem, mi náhle sebere veškerou chu't zaútočit. Ošklivá a hlavně přerostlá ještěrka, která se na mě vrhla, je fakt, který mě stojí několik chvil než ho moje zamlžená mysl dokáže strávit. Chvil, které jsem potřeboval. A tak během mrknutí oka přecházím ze zuřivého útoku do zoufalé obrany, ve které moje tělo spíš ze zvyku než vědomně, využívá již notně poznamenaného štítu, otupělého meče a v nejhorším případě i nastavuje ranám nejpevnější části mé zbroje. Raněná stvoření bývají ta nejnebezpečnější a a't se snažím jak chci, nejsem schopen se přes švihající ocas té potvory dát dohromady a výpady ji vůbec oplatit. Pomalu si uvědomím, že začínám být i příliš zmatený a tak ani nejsem schopen využít jejího zraněného boku proti ní. Nemluvě o tom, že bych stejně asi nevěděl jestli ji to vůbec nějak vadí. Odrážím výpad po výpadu, každý další nádech mi přivádí vzduch do pálicích plic, ale i tak je pro mě další okamžik boje malou výhrou. Jsem příliš tvrdohlavý než, abych to vzdal, přesto cítím, že již brzy dosáhnu své vysněné hrdinské smrti. Náhle se však znovu ozve Dragův štěkot, ale tentokrát ne jako pouhá výhružka. Vlk vyrazí a několika ladnými pohyby překoná vzdálenost mezi námi a v trysku skočí nestvůře po krku. V tu chvíly se ve mě něco zlomí a ovládne mě vztek, který jsem nepocítil už hodně dlouhou dobu. Z posledních sil vrhnu na ještěra svůj meč, v nejspíš marném pokusu ho aspoň trochu zmást, udeřím ho štítem a pak po něm skočím já sám, abych ho svou vahou ve zbroji povalil. Při skoku šáhnu k opasku pro svou dýku a pokusím se jí rozpárat svému nepříteli hrdlo. Ať už skončím mrtvý já nebo on, nezaujatý pozorovatel by asi nemohl v tuto chvíly určit kdo je obět a kdo nestvůra, protože vzteklá grimasa, která nyní nahrazuje můj obličej by se jen stěží dala počítat jako lidskou. Také z mého vyprahlého hrdla, neschopného vydat jakýkoliv srozumitelný zvuk, ať už vrčení nebo pokřik, se ozývá pouze neidentifikovatelné chrčení. |
| |
| Jak mě Zaklínač odstrčí narychlo se otočím, co se na nás řítí. Ti ještěři nevypadají vůbec dobře. Nechám Lindaleä, aby na něj ještěři zaútočili a já se je pokusím rychle obejít a zaútočit na ně ze zadu. Možná bych se měla začít modlit jako ty děti kolem nás, ale není na tohle čas, možná je to naše poslední hodina, ale naděje přeci umírá poslední. Z dlouhého boje cítím už menší únavu, ale musím to překonat. Přeci jsme tu kvůli těm dětem. Už jsme došli tak daleko, přece neskonáme skoro nakonci. Proto dám do svého manévru veškerou svojí obratnost. Rychlími kroky ustoupím ještěrům a oběhnu je. Doufám, že se mi to povede a zneškodnim jich pár, když to nebudou čekat, můj útok zezadu. |
| |
| Bytva: Ještěrů je nyní živých sedm a další dva přibíhají...........Další zatím nikde není vidět, ani slyšet. Ještěr, jemuž mezitím byla utržena noha se, dle Skythových předpokladů opravdu, padajíc na tu stranu, kde mu noha chybí, pokusil zdravou nohou na Skytha zaútočit. Což mu v pádu vzalo zcela rovnováhu a čenicham rozryl značný kus bitevního pole, než ztratil jezdce. A vědomí. Zaklínač se mezitím potýká s otevřenými, zubatými tlamami tří ještěrů a zároveň je nucen odrážet výpady jejich jezdců, kteří pro boj s ním z kopí přezbrojili na meče. A zatím Alyssa obíhá ještěry ze zadu a ti, ve snaze zasáhnout ocasem to něco, co tuší někde za zády, stvořili ze svých vlastnívch, na konci trnitých ocasů do sebe pevně zaklíněný provazec. Mrskat jím, je zhola nemožné. Mezitím statečný, ale dost vyčerpaný rytíř Rollen a jeho odvážný pes Drago skočili takřka zároveň jeden po hřbetě a druhý po krku ještěra, útočícího na ně. Rytíři se předtím podařilo jako zázrakem odrazit několik ještěrových útoků ostrými zuby s ve chvéli, kdy se po zvířeti vrhal, právě opustil jeho jezdec sedlo s rytířovým mečem, zabodnutým v hrudi. Meč projel dokonce skrz. Pes Drago prokousl šupinatou kůži a pevně držel své čelisti zaťaté v krku zvířete a v jeho krční tepně. Dokonce i poté, co jím bolestí pološílený syvral ve snaze zbavit se jej, mrštil o nevysoký skalní výběžek......a zlomil tím úderem psu páteř. Rytíř vší silou, jíž jeho znavené, poraněné tělo ještě vládlo, vrazil následně ještěrovi dýku do měkké, nechráněné části těla............A snad díky zuřivosti té rány, nebo díky neuvěřitelné náhodě, probodl zvířeti srdce. Že ještěr na místě padl mrtev, už nevěděl. Ani to, že v momentě, kdy ztrácel právě vědomí, proťaly vzduch dvě velké, oslnivě bílé šipky a v obrovském víru vzplanutí se srazili ze dvěma ještěry, kteží se hodlali přidat k útoku tří, momentálně postupně podléhajících zaklínači. Jeden z právě přibíhajících ještěrů náhle zrychlil, využil situace, kdy Alyssa nedávala na něj pozor....a zakousl se jí pevně do pravé ruky. V tu chvíli mu coxi dopadlo na hlavu a on překvapeně otevřel tlamu.....a zase ji sklapl. Navždy, protože to, co mu dopadlo mna hlavu byl velký kámen. Hozený zvrchu ve vzduchu kroužícím drakem. Než Alyssino překvapení stačilo ustoupit bolesti z prokousnztých svalů a pohmožděných kostí a šlach, všimla si, že drak je bílý. Ale oba čarodějové přece stojí kus od zaklínače a právě sesílají blesky na poslůedního ještěra a tři muže na jeho hřbetě. Kdo tedy byl ten drak, který jí zachránil ruku? Je po bitvě. Zaklýnač, s vypětím sil a s rafinovanou pomocí Alyssy, zabil tři ještěry. Kaýdý z nich měl v sedle dva muže. Čtyři z nich byli na meče mnohem pomalejší, než zaklínač, což se jim stalo osudným. Další dva se pokusili zdrhnout. Jednoho z nich ale zalehl Rollenem skolený ještěr. A druhého kamsi odnesl v tlapě bílý drak. Pes Drago bohužel podlehl svému zranění. Rollen ještě žije. Slabý až na hranici přežití a ošklivě zraněný na levém boku, ale zatím žije. Alyssina ruka je nepoužitelná. Minimálně do té doby, kdy jí bude ošetřena a zafixována ve stabilní poloze, aby se hojila. I zaklínač utrpěl zranění. hlubokou tržnou ránu na obličeji od předního řezáku jednoho z ještěrů, ostrého jako břitva. Rána notně krvácí a táhne se od pravého spánku, nebezpečně blízko oka ( jen zázrakem nešla přes ně ) a přes pravou tvář až k bradě. Bude z ní pár dní bolesti a velká jizva, ale zaklínač, pod vlivem lektvaru, zatím necítí bolest. Zraněn byl mladý Galantheiren. Nijak vážně. jen mu jeden ze zbloudilých blesků popálil prsty pravé ruky. Jediní nezranění v tomto boji jsou Galantheirenův otec a princezna.......Kde vlastně byla během toho druhého boje, když před ním byla připravena se zapojit? A ten záhadný bílý drak. Jenže, kde tomu je teď konec? A pak samozřejmě děti, bezpečně ukryté v jeskynní chodbě, celou dobu se urputně modlíc ze všechny venku. |
| |
| Jakmile jsem se vrhl podél stvůry bez nohy, uvolnil jsem meč a za zvířetem se mi jej podařilo tasit. Pozdě. Naštěstí. Zvíře upadlo do bezvědomí, ze kterého se již neprobudí, pohled na krvácející pahýl místo končetiny to říká více než jasně. Místo starostí s ním se ale zjevili další dva styvralové, kteří byli ovšem zabiti dříve, než byli schopni komukoli uškodit. Na obloze jsem zahlédl bílého draka. Když padne poslední ze stvůr, všimnu si mrtvého Draga kousek ode mne. Už první pohled je více než výmluvný. O něco příznivější je pohled na Rollena, ne ovšem o mnoho. Očima zjistím situaci na i nad stezkou, než se kulhajíc přesunu k raněnému rytíři. Zamračeně se podívám po ostatních. Další vážněji raněná ja Alyssa, ale Rollen mne teď potřebuje víc. "Musíme odsud, ale nevím, jestli to vydrží." oznámím pouze drakům a zbylým přeživším skutečnost, že i přes své léčitelské dovednosti si Rollenem nejsem ani trochu jist. "A jestli cestou dojde k boji, bude nám chybět nejen on. Ovažte to někdo Alysse. Pak se na to podívám!" Vím, že udílení rozkazů mi tu nepřísluší, ale snaha zachránit, co se dá, mne nutí k tomuto tónu. Narychlo natrhám Rollenův už tak dost rozdrásaný plášť a ovážu mu rány. Zatím nedělám nic jiného, než že se snažím zastavit mu krvácení. Byliny přidám až později. "Princezno, poostaráte se o děti?" zeptám se pak Rollenem zachráněné ženy a zkoumavě jí pohlédnu do očí. "To vy?" kývnu k balvanu dosud ležícím na tom, co zbylo z jednoho tvora. |
| |
| Najdednou slyším, pouze modlitby ostatních dětí. Jinak je ticho. To musí značit jediné - boj skončil. Zda špatně či dobře se za okamžik dozvíme. V ruce se mi opět objeví meč. Jsem připravena svůj život neprodat lacino. Teď buďte tiše děti. Boj už asi skončil a zaokamžik se dozvíme, co to pro nás znaméná. Doufejme, že se našim podařilo zvítězit |
| |
| Stojím ve stejné pozici než začal boj. Uvolněný postoj ruku s mečem mírně od těla, druhou volně spuštěnou podál těla. Oddechuji a očima přejíždím pobitevní zkázu. Jen dva rozdíli jsou na mě zřejmé. Je to čepel mého meče, ze které odkapává krev a dlouhý krvácející šrám na mojí tváři. Ten já však necítím. Žádnou bolest, žádný strach. Mé oči stále změněné působením elixíru. Přesto si však tvář přejedu rukou, čímž si krev rozmažu po půlce obličeje. Byla to vlhkost a železitý zápach krve, stékající po mém krku, co mě upozorní, že bych mohl být zraněný.Zasunu meč do pochvy, ytáhnu odněkud z kapes šátek a přitlačím jej na ránu. Rozhlédnu se po tom, jak jsou na tom ostatní. Vidím Allysu s prokousnutou ruku, Elkazara, v naprostém pořádku, stejně tak i Skytha a já mám pocit, že vše je dobré... i když mi něco schází. V tom okamžiku uvidím mrtvého psa a opodál statečného rytíře zhrouceného na zemi, bez jediného pohybu. A to už Skyth klečí na rytířem a ucpává mu krvácející ránu v provizorním ošetření. Já se tedy vypravím za Allysou, abych i jí pomohl z ošetřením rány. Ano, ty děti... vyvstane mi na mysli to, na co jsem během zápalu z boje úplně zapomněl, to co mi připomněla Skythova slova k princezně. Zastavím u Allysy, a otočím se, zda se princezna opravdu rozešla k jeskyni. Pokud ne, vyzvu Galanteriena, aby je sem přivedl. Opět šátkem setřu krev ze své tváře, strčím šátek za opasek a vezmu opatrně Allysynu ruku: Potřebuješ obvaz a zavěsit tu ruku. Máš něco?" zazní můj hlas jako krákání starého havrana. Mluvím úsečně, možná proto že jsem stále pod vlivem elixíru, možná proto, že nechci drásat ránu na tváři. Ta sice zatím nebolí, přesto ze zkušeností vím, že to příjde a že bych neměl zranení více namáhat. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Můj útok ze zadu se mi vymstil, povedlo se mi zabít pár těch ještěrů, ale moje neopatrnost mě potrestala. Jak se mi zahryzl ještěr do ruky s vyjeknutím pouštím svoji šavly na zem. Náhle mě zachránil nějaký drak, který poté zmizel. Komu to vděčím za svoji ruku? Teď není čas to moc řešit, pohlédnu na zaklínače, který mi přišel na pomoc. Všechno se událo tak rychle, že já až teď si začínám prohlížet svoji ruku. Bojů jsem neprošla moc a ani moc ran jsem neutržela. Vyhrknou mi slzy z očí kvůli strašné bolesti. Náhle mi zazní zaklínačův hlas v hlavě pohlédnu na něj a jen zavrtím hlavou. "Ne nic... nemám..." Vydrkotám ze sebe a náhle mi dochází, že možná nebudu moc třeba používat svojí ruku jako dřív, vždyť já se tímhle živím. Pomalinku se svezu na zem, začalo na mě doléhat únava a vyčerpání z boje. |
| |
| Najednou mi cukne v tváři a já syknu bolestí přes stisknuté zuby. Opět vytáhnu šátek, který jsem před pár okamžiky strčil za opasek a opět jim otřu ránu. Přičichnu k němu a zamračím se. Spolu s krví ztrásím elixír, za chvilku to bude bolet jak sto ďasů. Přesto se přinutím myslet na věci přítomné a na Alyssino zranění. "Musíš tedy použít tvé oblečení. Utrhni třeba rukáv a ránu s tím ucpi a zavaž. Potom musíš urvat nějaký delší pruh a uvázat ho kolem krku místo šátku, abys tam mohla ruku zavěsit. Chceš s tím pomoc?" řeknu Alysse co je třeba, nechci se to toho však sám pouštět, aby si nemyslela něco zlého nebo to nepochopila jinak než je to míněno. Mezitím než se Alyssa rozhodne, zkoumám jak jsou na tom ostatní a zda už někdo šel pro děti. Doufám, že tohle ošetřování nebude dlouho trvat a brzy to tu opustíme. |
| |
| Zatím, co si ošetřujete rány, někdo prochází bojištěm. Vlastně by jste si nově příchozího ani nevšimli, dokud by nedošel až k vám kdyby........ Kdyby to nebyla tak výrazná postava. Je to žena. Není už nejmladší, ale do stáří má ještě také daleko. Ja vysoká, vznešená.......a krásná. Takovým, jaksi, zvláštním způsobem. Ač musela nutně projít po krví zbrocené půdě, ani lem jejích sněhobílých šatů se neušpinil, přesto že dosahují až k zemi. I vlasy, husté, dlouhé až k útlému pasu, spouštějící se jí po útlých ramenou a rovných zádech v prstencích přenádherných loken, jsou bílé. Bílé, v záblescích paprsků slunce, momalu se už nad planinou klonícího k západu, něžně opalizující všemi barvami duhy. Oči má tmavě modré, jako je voda nad mořskými příkopy a ani pleť není nijak světlá, aby to ukazovalo na albínku. Zato kolem ní vše prostupuje zvláštní aura. Aura věků. Aura dlouhověkého poznání a moudrosti pradávných, prastarých tvorů. Draků. Žena nemluví. Jen tiše dojde ke každému ze zraněných a vloží na něj svou malou, pěstěnou dlaň. A rány se hojí. Nijak rychle, ale rozhodně o něco rychleji, nežli by se hojily normálně. I zaklínač posítí ženin dotek na své rozbolavělé tváři. A zdá se mu, že bolest z rány opět ustupuje. Jen na okanžik. Žena dá svou ruku po chvilce pryč a poprvé od chvíle, kdy jste ji spatřili, promluví. "Ty jsi zaklínač. Jsi proměněnec. Mé léčení ti pomoci nemůže.Tvé uzdravení je už dáno proměnou." Řekne zaklínači a v jejích očích se zračí smutek. Všimli jste si náhlé změny v chování obou čarodějů. Otce, i syna. Jakmile ženu spatřili, třebaže jeden z nich je poraněn, objevilo se jim v očích poznání......a úcta rovná téměř posvátnému zbožňování. Oba si již nějakou dobu máčí pravé koleno v krvi, jíž je zde v okolí všude potřísněna zem, neboť okamžitě zaujali pozici, projevující úctu a oddanost...............Jaká se projevuje králům. |
| |
| Utřu si další čůrek krve ze své tváře a chystám se pomoci Alysse s ošetřením, když k nám přistoupí cizí žena celá v bílém. Je krásná, ale ta krása ve mě vyvolává respekt a strach, jaký vzbuzují mocná stvoření, draci. Vidím tu ženu, jak lečí zraněné dotykem ruky, uzdraví Alyssu chce léčit i mne. Tak nějak jsem věděl, že to nepůjde přesto všechno jsem doufal, že ano. Smutek, který se objevý ve tváři té ženy nakazí i mne. Podobně jako čarodějové Elkazar a Galanterien, i já ji projevím úctu a poděkoju ji za snahu, pokleknu na jedno koleno a sklopím hlavu. Avšak v této pozivi nevydržím dlouho. Celé i to připadá trochu divné a hloupé. Všude kolem spousta mrtvých, můžou přijít další a my musíme pryč... "Erm" odkašlu si a upozrním na sebe " Vytáhnu si něco z brašny a dojdu pro děcka" A kráčím směrem k jeskyni udělat to co jsem oznámil. Z brašny si vytáhnout léčivou mast zastavující krvácení a záněty a oznámit královským potomkům, že se můžou připravovat na cestu domů. |
| |
| Netuším, kdo je ta dáma, jež nečekaně přišla a beze slova vysvětlení začala pomáhat raněným. V první chvíli jsem si podvědomě sáhl na rameno, kde za normálních okolností spočíval můj luk, ale jednak jsem si uvědomil, že jsem jej v boji odhodil, ale hlavně mne v tom pohybu zastavil pohled na ni. Důstojnost a velkolepost, s níž vstoupila do onoho obrazu zmaru, mi nedovolila učinit na okamžik nic, než mírně sklonit hlavu v pozdravu. Pokleknutí našich dračích přátel mi přijde zvláštní a vyvolá ještě větší zájem o zjištění totožnosti příchozí. V první chvíli chci promluvit k ní, pak se ale rozhlédnu po okolní zpoušti. "Měli bychom se hnout z místa," prohlásím téměř současně s Fuineho oznámením, že jde pro děti. Bez dalšího dojdu pro svůj odhozený luk a seberu jednu ze zbraní útočníků. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Lehká. Ale přitom to, z čeho je vyrobena nejeví vlastnosti kovu. Spíš, jako by to byl nějaký kámen. Každopádně je materiál jakoby zamlženě lesklý.....a černý s jemnými bílými žilkami. Ikdyž znáš podobný kámen - černý malachyt, mikdy jsi nic podobného této zbrani neviděl. Už sám fakt, že není z kovu, je zvláštní......zarážející je ale skutečnost, že zbraň stejně dlouhá, jako klasický jednoruční meč, je zřejmě vyřezána a vybroušena z jediného kusu kamene. A...........vybroušena je opravdu dokonale, neboť jsi se jemě řízl, když jsi se dotkl ostří. V místě kde v neidděleném celku na čepel navazuje rukojeť zbraně, jsou na zbrani do hladké struktury kamene vyřezány jakési ornamenty, jejichž smysl je ti utajen. |
| |
| Bělovlasá žena se usmála a v tu chvíli jako by její úsměv prozářil okolí moudrou něhou. "O děti se už nemusíte bát. tam kde jste je nechali nemají nepřátele. A moje děti je rády vyvedou ven, až to pro ně bude přijatelné na pohled." Řekne vám. "Vám je nyní třeba jídla, pití odpočinku......a očetření. Pojďte se mnou, ničeho se nedotýkejte a ničemu se nedivte." Na ta slova udělá několik kroků a v místě pod převisem, z něhož ještě nedávno Skyth pozoroval dění na bojišti a chvíli jej měl coby výhodně vysutou střílnu, se dotkne rlaní holé skály. V místě jejího dsoteku to lehce bíle zazáří........a vy náhle stojíte před průchodem do nitra skály, dost širokým i vysokým, aby prošli beze strachu dva jezdci na koních, aniž by musli sesedat. Což by samo nebylo nijak pozoruhodné, když jste na ostrově, kde, prý, žijí draci. Jenže, stěny téhle chodby, ačkoliv nevypadají uměle prozražené, nebo vystavěné dodatečně z cihel a kamení, jsou od místa dotýkajícího se podlahy, až po nepravidelnou přírodní klenbu stropu, pokryty maličkými světle modře a světle zeleně zářícími krystalky, které působí jako dostatečné osvětlení těchto prostor. Bělovlasá paní počká, až projde dovnitř i poslední z vás......váhavý a nedůvěřivý zaklínač..a opět za vámi zavře skalní stěnu. Jdete pak dlouho zelenomodrým šerem a když už téměř vzdáváte počítání ohybů a zákrutů, stoupání a klesání chdby, chodba náhle ústí v obrovský přírodou vytvožený sál, osvětlený na stěnách připevněnými loučemi, snad tisíci svic vew svícnech i bez svícnů, postavených podél stěn.....a nekolika velkými světelnými koulemi plujícími vzduchem kousek pod vysoko položenou klenbou přírodně nepravidelného stropu. Uprostřed místnosti stojí dlouhý stůl, místo ubrusu pokrytý načervenalým zlatohlavem a prostřený k bohaté panské večeři kterou by celou zvládl spořádat tak padesátičlenný regiment statných trpasličích žoldáků po ostrém týdenním pochodu bez přídělů. Je tu snad všechno jídlo na které si jen vzpomenete a u jedné stšny čeká malý pluk sloužících, aby vás mohli obsluhovat při jídle. Stěny místnosti tu pokrývá více ménš souvislá vrstva třpytícách se a blyštících krystalků nejrůsnějších barev, velikostí a tvarů. A zdaleka ne všechno jsou to jen polodrahokamy. Mezi narůžovělými ostrůvky růženínu, sytě hnědými plácky záhnědy a po různu roztroušenými, různě velikými drůzami ametystu a křišťálu jste si na dálku mohli všimnout sem tam probleskující syté červeně rubínu, zlených záblesků smaragdů, žlutých, oranžových, zelených a modrých berylů.....možná i diamant by se našel. A sem tam, jako naježený kousek srsti nějakého ve štěrbině schovaného zvířátka, které si nepřeje být rušeno, zahlédnete shluky jehlic stříbrné rudy. Zatím, co užasle pozorujete přírodní výzdobu té obrovské jeskyně, z vámi netušené postranní chodby vyjde důstojným krokem tmavovlasý mladík a dívčina s vlasy barvy měděného podzimního listí. A za nimi houf "vašich" dětí. S očima úžasem vykulenýma bezmála stejně, jako jsou ty vaše. Oba se postaví vedle bělovlasé paní, mládenec po pravé a děvče po levé straně, berouc paní za ruce. |
| |
| Děti Zatím, co se modlíte, utichl venku hluk boje tlumeně doléhající až k vám. Nemáte potuchy, kdo zvítězil a kdo prohrál, ani zda si pro vás do vašeho úkrytu teď přijdou vaši zachránci, nebo vaši únosci a věznitelé. Pouze náhle zmizel váš koš s ovocem. A po místnosti se odkudsui rozlilo prazvláštní zelenomodré světlo. Už jsrte se chtěli vyplašeně schoulit k sobě a dělat, že tu nikdo není, když z chodby ozářené právě tím světlem......ne, pokryté jím od opdlahy po strop.........vyšly důstojně dvě postavy. Tmavovlasý mladík a zvláštním způsobem zrzavá dívka tak v Theodoričině věku. Mile se na vás usmívají. "Už je po bitvě, děti. Půjdete teď už domů." Řekne mladík. "Ale nejdříve je vám třeba dobrého, vydatného jídla a k tomu osvěžujícího pití.....nových šatů....a chvilky klidného spánku v bezpečí. A také setkání s vašimi osvoboditeli." Doplní dívka. "To vše a možná ještě něco navíc, už na vás čeká." Pronese opět mladík a podává ruku nejblíže stojící Emě. "Pojďte s námi, buďte potichu, držte se pohromadě, ničeho se nedotýkete a ničemu se nedivte." Dokončí oba. Nato se dívka skloní a vezme něžně do náruče malou Neleth. Pomalu vykročíte a ti dva počkají až projdete a společně za vámi zavřou skalní stšnu, kterou jste si, v nábožném zaujetí, nevšimli že otevřeli. jdete dlouho chodbami v zelenonodrém šeru a uř skoro zapomínáte při věčných zákrutech a meandrech, stoupáních a zase klesáních, kudy jste přišli, kde je vpředu, kde vzadu, kde vlevo, kde vpravo kde nahoř a kde dole. když tu chodba ústí do obrovitánské přírodní síně. Sál je osvětlený na stěnách připevněnými loučemi, snad tisíci svic vew svícnech i bez svícnů, postavených podél stěn.....a nekolika velkými světelnými koulemi plujícími vzduchem kousek pod vysoko položenou klenbou přírodně nepravidelného stropu. Uprostřed místnosti stojí dlouhý stůl, místo ubrusu pokrytý načervenalým zlatohlavem a prostřený k bohaté panské večeři kterou by celou zvládl spořádat tak padesátičlenný regiment statných trpasličích žoldáků po ostrém týdenním pochodu bez přídělů. Je tu snad všechno jídlo na které si jen vzpomenete a u jedné stšny čeká malý pluk sloužících, aby vás mohli obsluhovat při jídle. Stěny místnosti tu pokrývá více ménš souvislá vrstva třpytícách se a blyštících krystalků nejrůsnějších barev, velikostí a tvarů. A zdaleka ne všechno jsou to jen polodrahokamy. Mezi narůžovělými ostrůvky růženínu, sytě hnědými plácky záhnědy a po různu roztroušenými, různě velikými drůzami ametystu a křišťálu jste si na dálku mohli všimnout sem tam probleskující syté červeně rubínu, zlených záblesků smaragdů, žlutých, oranžových, zelených a modrých berylů.....možná i diamant by se našel. A sem tam, jako naježený kousek srsti nějakého ve štěrbině schovaného zvířátka, které si nepřeje být rušeno, zahlédnete shluky jehlic stříbrné rudy. Takovou nádheru jste neviděli ani v překrásných sídlech svých otců. Mládenec a dívka se mlčky připojí k bělovlasé ženě, stojící už v místnosti. každý po jednom jejím boku a každý ji jednou rukou chytne za ruku. A jak velké a radostné je teprve vaše překvapení, když zpozorujete opodál stojící družinu svých zachránců. S očina údivem na vrch hlavy a stejně radostným a překvapeným výrazem ve tvářích, když vás spatří. |
| |
| Už už jsem téměř vešel do jeskyně, kde jsem zanechal děti. Měli bychom se hnout z místa zní mi vy hlavě ještě Skythova slova, která přesně vystihují moje myšlenky a pocity. Ta cizí Bílá paní mne však předejte a řekne, že se o děti již nemusíme starat. Okamžitý záchvat paniky přejde, když si uvědomím, že od této ženy nám nehrozí nebezpečí a zřejmě ty děti někam uschovala. Vede nás cestou ke skalnímu převisu a v tom okamžiku začne můj amulet "zvonit na poplach". Množství magie hrozí, že amulet utrhne z řetězu na mém krku a já mám co dělat, abych ho rukou tiskl. Nokenc se rozhodnu jej sundat, aby to nevypadalo hloupě a dám jej do kapsy. Paní potom vstup do jeskyně zavře a já si amulet opět nasadím. I když stále vibruje, už to není nesnesitelné. Procházíme chodbou, podzemním labirintem. Už jsem procházel mnoha podzemními chodbami, ale s tímhle se nemůže rovnat nejlepší trpasličí palác, natož pak ty temná doupata, kde jsem já zabíjel smradlavé bestie. ještě že je tu takové mdlé světlo, kdyby tu byl jas, musel bych mhouřit oči aby miriády jisker nepoškodily můj jemný zrak. I když stále ještě nedůvěřivě, s obdivem prohlížím tu krásu a postupně se uklidňuji. Když nakonec dojdem do obrovské haly, z mojí nedůvěřivosti a mých rozpaků zbývá už jenom nepatrná stopa. Naopak, mám co dělat, abych udržel ústa zavřená v údivu nad tou nádherou a tady musím opavdu oči mhouřit, jen pár okamžiků než si přiviknou. Pak jsou v úžasu rozšířené. Pak vstoupí děti, které jsme jsme tak pracně hledali a nakonec i zachránili. Překvapivě se na mé tváři neobjeví uvolnění, ale zármutek. Jsou tu všeci,kromě dívky, kterou jsem měl zachránit já. Ochránil jsem všechny, kromě té, která byla svěřená mě. jak to vysvětlím, svému králi? Najednou pro mě všechna ta nádhera nic neznamená a ztrácí svůj půvab. Cítím velké vyčerpání a bez rozmyšlení zamířím do nejbližší židle. Pak až se zadívám na mladé lidi, kteří přivedli námi zachráněné potomky a v tom mi to dojde. Zlatá dračice a černý drak. To jsou její děti? Ona je také drak, to je více než jisté. Alejak mohou být totojejí děti... Kdo může být ona? Zakroutím hlavou, jako bych chtělněco zapudit, nebo bych nevěřil tomu, co mne právě napadlo. |
| |
| Bříšky prstů přejedu po žilkované ploše meče, načež jej zavěsím k pasu. Když žena zastaví Fuineho, na okamžik strnu, jako bych srostl se skálou. Zjištění toho, že děti nejsou tam, kde by měly být, je samo o sobě zneklidňující, pohled na Elekazara a jeho syna, prokazující té dámě tolik úcty, mi ale upokojuje. Ve chvíli, kdy se dotkne skály a vyzve nás ke vstupu do chodby, se jen zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu, stisknu rty a vejdu. Jen ještě při průchodu místem, nad níž jsem stál a které jsem celou dobu měl za pevný kámen, zpomalím a pohlédnu nad sebe, načež jen mírně zavrtím hlavou. Ptal-li by se mi někdo, musel bych zcela po pravdě přiznat, že bych býval uvítal stokrát raději modré nebe nad hlavou, než kámen, byť světélkující a vyvolávající zvláštně vzdušný dojem, ale pokud to měl být poslední vstup do podzemí Dračího ostrova před konečnou záchranou Victora a ostatních, přijal jsem to tak, jak to přišlo. A nejen to. Nakonec jsem se přistihl, že se mi okolí snad i zamlouvá. Vstup do neskutečně prostorného sálu mne ovšem ohromil zcela. Zůstal jsem chvíli stát, až mne předešel Lindaleä a kousek ode mne se zastavil Elekazar. "Kdo je ta žena?" vyslovil jsem k němu tlumeně tu jedinou otázku, která mi vrtala hlavou celou dobu. Poté vstoupili královští potomci. V pořádku. Co jsem ti slíbil, Elleno, to také dodržím. Victor se ti vrátí tak, jak ti odešel. Vlastně ne ... vlastně se ti z něho vrátí muž. Usměji se při vzpomínce na kněžnu. Ten mladík je po ní. Jemností i silou, jež se v něm snoubí. |
| |
| Zvuky boje pomalu utichly. Najednou si uvědomím, že všude okolo je hrozné ticho. Tíživé ticho. V místnosti není slyšet vůbec nic, kromě vzlyků a modliteb dětí. Zaklínačovo kouzlo na mě pomalu přestává působit a moje zvědavost začíná naopak znovu narůstat. Už se přibližuji ke stěně, že bych opět vyšla ven, když se náhle otevře skála a objeví se dívka s chlapcem. Začnou nám nabízet jídlo, pití, odpočinek a bezpečí. Přitom na nás čekají venku dobrodruzi. Nebo jsou to snad naši nepřátelé a naši zachránci padli? Chystám se protestovat, když tu dívka již bere malou Neleth a dopoví zbytek věty. Nyní již trochu uklidněná se vydám za tou podivnou dvojicí. Jdeme překrásnou chodbou, která skončí překrásným sálem. Ta výzdoba. Skoro jako božské sídlo, napadne mě. Pak si všimnu vykulených očích našich udatných zachránců a při představě, že se tváříme stejně se musím začít usmívat. |
| |
| vytaženo z odpadu |
| |
| A tak tu všichni stojíte s výrazem údivu, možná překvapení a u nškteržch i úcty až téměř posvátné. V tom tichu i velmi tlumeně vyslovená slova, plynoucí ze rtů Skythových směrem k mistru Elekazarovi akustické vlastnosti toho místa přenesly jako zcela zřetelnou otázku. Mistr Elekazar se jen usmál, neboť slova se ujala bělovlasá paní. "Nemusíte se stydět zeptat nahlas, Skythe Jestřábe......i kdokoliv z ostatních. Zde není zakázaných otázek a nevyřčených či skrývaných odpovědí. Kdo jsem? Jméno není důležité. Jsem ta, které říkají Matka draků. Zde, v hodovní síni mého domu jste v bezpečí. Mezi přáteli. Hodujte, pijte, odpočívejte. Ptejte se. Nyní můžete. Vaše zranění budou vyléčna, ztráty nahrazeny, každé vaše přání, nebude-li jím oživení mrtvého jedince, nebo obohacení vaší osoby, bude splněno. Až se nasytíte, napijete, odpočinete si a budete vyhojeni a uspokojeni po všech stránkých, mé děti vás dopraví domů. Do té doby ale není pro vás bezpečné, pobývat kdekoliv mimo můj dům. Celý palác je vám plnně k dyspozici. I vnitřní zahrada a místnost s jezerem. Ven ale se ale od nynějška nesmíte aní pokusit vyjít, sic vás tam čeká smrt. Ti, které jste právě pozabíjeli, byli pouze předvojem těžké jízdy muže, který má na svědomí únos a věznění královských dětí.......a nepřímo i smrt jednoho z nich. Toho, který si nyní říká Černý král. Bohužel......ne všichni draci na Drařím ostrově odolali jeho lstem a vemlouvání. Nebo vidině moci. A....ač máte ve svých řadách draka a drakona.....s draky z Dračího ostrova na území Dračího ostrova bojovat nemůžete. Nikdo nemůže." Odmlčela se a její děti mezitím usedly do honosně zdobených křesel v čele stolu. "Mé děti vám budou dělat společnost. Já........já vás nyní opustím abych zajistila váš bezpečný návrat. Než odletíte domů, ještě se, snad, setkáme." A ve stěně naproti chodbě, kterou jste přišli otevřela její dlaň pouhým lehkým stlačením i pro oči zaklínače sotva patrné dveře. Ty se, s důstojným svižným krokem doznívajícím v chodbě za nimi, po chvíli samy téměř nehlučně zavřely. Dívka třikrát zatleskala a v místnosti zazněla hudba a 30 lokajů se hbitě má k odsunování a přisunování židlí. kladení polštářů pod zadečky malých dětí, aby dosáhly na stůl, nalývání nápojů, porcování pokrmů, jejich kladení na vaše talíře.....dva sluhové jsou dokonce připraveni nakrmit prince Johnase a princezničku Nieleth, pokud budou děti chtít. Dračí princezna s důstojností skutečné hostitelky nabízí vaší pozornosti tu kousek šťavnaté pečeně, tam zase vypečené kuřátko či kachničku plněnou mandlemi, nebo kousek lahodné zvěřiny či bílé nebo červené ryby. Zeleninu.....čerstvou i vařenou, blanšírovanou, nebo smaženou. Nejrůznější druhy příloh. Ovoce....některé vipadající velmi exoticky a vonící i chutnající velmi osvěžujícně. Různé pečivo. Množství vín, likérů, medovin, ale i nejrůznějších syrupů, šťáv a studených i teplých nápojů s alkoholem i bez něj. Spousty rozličných sýrů a uzenin. Většinou vše velmi chutné. Na konci hostiny šest sluhů přináší obrovský dort. S údivem zjišťujete, že je celý ze zmrzliny a to hned dvanácti příchutí......ale ke konci hostiny už některé děti únavou chvilkami podřimují a sluhové je něžně brou do náruče a odnášejí kamsi další chodbou za dalšími dveřmi vedoucími do hodovní síně. Jelikož jsou za dveřmi otevřenými dokořán vidět v prostorné hale bytelné mramorové schody kamsi vzhůru, odhadli by jste, že pro vás jsou v paláci nejspíše kdesi v pazře připraveny ložnice. A ten odhad by byl správný. Po zkončení hostiny zase zatleská dračí princ. Tentokrát dvakrát. A 30 sloužících rychle sklízí ze stolu. To už se sluhové ujímají i zbylých, dosud částečně bdících dětí a odvádějí je spát. Hudba se změnila v příjemnou, k pomalému tanci zvoucí, melodii. "Dovolili jsme si pro vás se sestrou připravit kromě hostiny malý ples." Promluví k vám za dobu, po kterou jste v jejich společnosti, poprvé dračí princ. Má jemný, melodický hlas, trochu připomínající ten Galanteirenův, jen trochu jinak modulovaný a s jiným přízvukem. "Ale jste-li již unaveni, pak jsou vám k dispozici lázně a soukromí vašic ložnic. Já a má sestra se ale při tanci uvolňíme nejlépe." Na ta slova dívka jen lehce kývne. Nato se před ní bratr ukloní a nabídne jí rámě.... Víří pak sálem v tanci, jako dva motýli. Těžko teď uvěřit, těžko si představit, že jsou to už vlastně téměř dospělí draci. Únava po vyčerpávajícím boji....a nejen po boji....na vás doléhá na všechny. Na někoho méně, na někoho více, pociťujete ji však všichni. A......někteří nemají ještě tak docela zhojená zranění. |
| |
| Je to zvláštní, po takovémhle boji se zotavuji neuvěřitelně rychle. Ať je to místem, jídlem, nebo čímkoli jiným, je mi to v tuhle chvíli vpodstatě jedno. Ženina slova jsem vyslechl s mírným přikývnutím a s pohledem upřeným na Victora jsem pevně stiskl rty. Původně jsem jej chtěl odeslat domů a zůstat zde. Vůči Elleně by to bylo ... jednodušší. Ano, bylo by to jednodušší, pro mě každopádně. Nyní to ale vypadá, že bude lepší letět s ostatními a doprovodit jej až do Tringhotu. Na dohled města se pak odpojím. Je tam mnoho míst, kde to půjde. Hledím na toho mladíka a vidím před sebou ji. Hrdou, krásnou a nešťastnou. Neboj. Už brzy ti jej přivedu. Cítím se tu příjemně a bezpečně, ale na tanec se necítím. A necítil bych se, ani kdybych tančit uměl. Ztratili jsme přátele i jedno z dětí, ne, opravdu nemám na nic takového, jako je tanec, ani pomyšlení. Ale přiznávám, že tanec našich hostitelů je fascinující. Chvíli se ještě dívám, jak plují oba sourozenci sálem, pak se ale zvednu a odejdu do svého pokoje, kde vyčkám, až budu vyzván k odletu. |
| |
| vytaženo z odpadu |
| |
| A tak po dobrém jídle odešli spát nejprve děti. Některé už odnášené spící v náruči služebnictva. A po nějakém čase i přítomní hrdinové. Někteří osvěžení vyhlídkou na brzký návrat za splněné mise a s nadějí na konečně vydatný, příjemný spánek, jiní truchlící nad ztrátami, k nimž zde došlo, nebo s hlavou plnou obav že budou muset svým panovníkům podat vysvětlení. Nakonec ale dračí sídlo utichlo celé, klidem nočního odpočinku a snění. Ráno se vše událo, jak stříbrovlasá dračí vládkyně večer slíbila. Po bohaté a chutné snídani přišel do jídelního sálu posel se zprávou, že vše potřebné k odletu je připraveno a vzácní hosté mohou zamířit k domovu. Děti přišly na snídani v mových šatech v pravdě hodných princů a princezen. I pro hrdiny byly ráno u jejich lůžek v zapůjčených pokojích přichystány nové, čisté oděvy, prosté roztrhání, prodřenin a v některých případech i zbytků krve. Oděvy z látek o trochu hezčích a o mnoho kvalitnějších, než jejich původní oblečení. Po snídani se, v doprovodu dvou velkých chundelatých šedých psů s dobráckým výrazem v moudře vypadajících černých očích a 14 lokajů zjevila sama paní tohoto honosného skalního sídla. V přenádherné róbě, tvořené jakoby z jemných malých lesklých šupinek........duhových šupinek. A sduhově stříbro-bílými kadeřemi vyčesanými v nádherném a jistě časově náročném účesu. "Neodolala jsem touze, rozloučit se sesvými milými hosty." Usmála se na vás. "Ani nutkání, obdarovat své nové přátele. Snad budou dary, které dostanete dostatešnou kompenzací za veškerá úskalí a utrpení, která vám i dětem připravil můj velmi nepříjemný soused. A......snad tam v dálce, ve svých domovech, alespoň jednou za čas věnujete byť i jedinou myšlenku tomuto ostrovu. A jeho obyvatelům." Pronesla hlasem i přes veškerou snahu o to, aby zněl pevně a bez emocí, trochu nalomeným. "Nu.......je čas, přátelé. Vše je připraveno. Pojďte. O své věci nemějte strach, sloužící už je naložili." A vezme za ruku malého Johnase a pomalu vykročí. Děti jdou za nimi a vám nezbývá, než jít také. Vycházíte pomalu zase tak zvláštně osvětlenou, ale tentokrát rovnou a širokou chodbou na jakousi širokou římsu nad propastí nedozírné hloubky. Když se venku rozhlédnete kolem, všímáte si, že jste vlastně stále uvnitř skal. Možná na okraji kráteru obrovské dávno vyhaslé sopky. Panuje tu docela ruch a vy s úžasem zjišťujete, že kromě římsy, po které kráčíte, je jich tu ještě několik. Mnohem víc. Vlastně to dělá dojem do skal vytesaného města se sítí promenád, ulic a uliček, tvořených touto a jí podobnými terasami. Asi deset minut velmi volné chůze směrem od jídelního sálu královského paláce je místo, kde se terasa. po níž kráčíte zvolna rozšičuje v obrovské, do skály vytesané, odpočívadlo. Odhadem by se na ně vešli tak tři plnně vzrostlí, středně velcí draci ve své dračí podobě. Připraveni jsou zde ale jen dva. Oba zelení. Jeden z nich má na zádech připevněn velmi zvláštní postroj, vypadající jako obrovská koruna......jenže tvořená třinácti pohodlně vypadajícími "sedadly". Druhý nese na zádech veškeré věci patřící vám a dětem. Těch 14 olivrejovaných mužů se během vaší pouti sem na tiché znamení vaší průvodkyně vytratilo. Nyní se objevili znovu. Každý něco nese a jeden po druhém vám to předávají. Alissa z Tirinů dostala malý, vzácnými kameny vykládaný a zlatem zdobený flakonek, s jakousi narůžovělou tekutinou. "Silou léčivých lektvarů se hojí rány, Alisso z Tirinů. Tohle je víc. Silou tekutiny obsažené v této malé lahvičce vzniká i zaniká život. Jediná kapka, použitá v pravý čas na pravém místě, zhojí rány na těle i na duši. Jediná kapka, použitá v pravý časrukou nehodnou ji použít, jitří rány a působí bolet.......nebo smrt. Dobře ji opatruj. Dává příliš velkou moc, aby zůstala bez ochrany." Doprovodí ten dar dračí královna. Rytíři Rollenovi je darován meč v pochvě z ebenového dřeva, vykládaného perletí. "Statečnost je cností dobrého rytíře, rytíři Rollene. A tento meč je poctou statečnosti a jejím velebením. Patříval muži, který svými činny vstoupil do legend. Snad ve tvých rukou nebudena nepravém místě a tebe mine osud jeho předchozího majitele."Doprovodí dar slovy slavnostně znějící královnin hlas. Do rukou zaklínače Lindaleä Fuineho je vložen malý medailon. Tvoří jej z nejryzejšího smaragdu vyřezaná osmicípá hvězda v jjímž středu je vsazena miniaturní nádobka v podobě kapky. v ní se přelývá a stále pohybuje duhově-rudá tekutina. "Jsou cesty ze kterých se, ať už snadno, či s obtížemi, vrátíš....a jsou cesty ze kterých už není návratu, Lindaleä Fuine. Dokud bude zmaragdová hvězda do osmi stran vypínat svou zelenomodrou záři. Dokud bude v jejím nitru věčně bouřit dračí krev, povede tě tento medailon na všech cestách. S láskou a úctou jej opatruj a střez se chvíle, kdy pohasne záře byť jen jediného z osmi cípů." Promluvila opět královna. Skyth Jestřáb chvíli čeká kdy i jemu bude dán nějaký dar. Ale dar nepřichází. "Nejvzácnějším darem, Skythe Jestřábe, tim nejcennějším na světě, je přátelství. A přátelství čisté duše divokého tvora, je tím nejvzácnějším. Tebe něčeká žádný dar, můj milý lovče. Není ti ho třeba. Měl jsi a stále máš dar z nejvzácnějších. Zapískej, lovče. Zapískej a nech ruku vztaženou k nebi, jako bys očekával přílet blízké duše." Osloví jej dračí královna. zároveň s jejími posledními slovy se kdesi v dáli ozve Skythovi povědomé dravčí zavolání... |
| |
| Sleduji předávání darů a jsem myšlenkami někde daleko. Vlastně ani na nic nečekám, jen na odlet. Jen dokončit svůj úkol a tiše se vrátit zpět tam, kde mne bude třeba. Když ke mně dračí paní přistoupí, pohlédnu jí zpříma do očí a nadechnu se k nějakému zdvořilému odmítnutí jakýchkoli darů. Naž tak ale učiním, ona pohlédne k nebi, vezme do dlaně mojí ruku a nastaví moji paži tak, jak jsem ji nastavoval svému jestřábovi. Společně s jejími slovy a se zavísknutím Skytha vysoko nad námi můj pohled zjihne. Na okamžik zavřu oči, když je ale otevřu, stopa po slzách je tam stále zřetelná a neskrývám ji. Děkuji vám, má paní. Nemohla jste mi dát více ... Nemluvím, přesto vím, že ona v mých očí dokáže číst více než zřetelně. Místo slov jen odpovím krátkým dravčím výkřikem svému jestřábu. Když přiletí, pouze dosedne na mou paži a nezúčastněně si začne zobanem upravovat lesklé letky. "Skythe, příteli," usměju se a vím, že teď už bude všechno tak, jak má být. |
| |
| To čemu jsem nechtěl věřit byla opravdu skutečnost. Dračí paní a její potomci se staly našimi zachránci a hostiteli.I když bych měl být štastný a spokojený, je to jakýmsi způsobem znepokojivé. Pak ale jídlo a pití odnese mé starosti aspoń na pár okamžiků pryč z mého vědomí a mou jedinou starostí slavnostního banketu zda se odhodlám vyzvat k tanci dceru paní drajů, což se však nakonec nestane. to prohloubí opět mojí nespokojenost sama se sebou a já odcházím spát v mírné depresy. Nedokázal jsem ochránit a zachránit princeznu, které mi byla svěřená, nedokázal jsem ani požádat o pouhý tanec a vím, že nebudu schopný dokázat celé tohle dobrodružství tohle místo a existenci těch, kterých jsem zde potkal. S těmito neklidnými myšlenkami ulehnu a rychle usnu, protože únava z boje a působení elixirů je opravdu obrovská a ráno jsem snad poslední, kdo dorazí ke snídani. Když procházíme dračím městem ani nevnímám moc co Dračí paní říká, protže moje mysl je plně pohlcena všemi těmi divy a novými věcmi, které vidím. Pak začne předávat dary. Vzácné a opět podivuhodné. Moc nerozumím domu co jsem dostal, je to krásné a jistě čarovné. Bohužel nyní nechápu váznam tohoto daru, ale jednoho dne jej jistě ocením. Pak až mi dojde plná moc a moudrost této paní. Nakonec přiletí Skythův jestřába je jasné, že tohle je nejvzácnější dar, který Paní dnes představila. Návrat ztraceného přítele. Zdá se, že je čas k loučení a vyrazit domů. Pro mne nejděsivější okamžik celého putování... |
| |
| Mezitím, co se dobrodruzi vyrovnávají se svými dary, rozdaly oda potomci dračí královny dětem, každému po jedné zvláštní minci. Je velká tak, že akorát přesně zakryje Nielethinu malou dlaň. Uprostřed je v každé zasazen malý, do hladké plochy vybroušený safír obkroužený zlatem. A okolo zlaté plochy je ještě prstenec z velmi zvláštního kovu. Vypadá jako stříbro nebo mithril, ale zjevně není ani jedním Ve struktuře podobné stříbru se po celé ploše toho zvláštního kovu hemží malé žilky vypadající jako mithrilové. Celý kov pak prostupuje jemná, nemodralá záře. Kromě těchto zvláštních mincí dostalo ještě každé dítě kousek dortu a pytlíček s proslazeným ovocem. Poté byly děti vysazeny na toho z draků, který na sobě nese umístěné ty zvláštní sedačky a pečlivě připásány. Čím menší dítě, tím důkladněji. A je čas k nástupu i pro dobrodruhy. Ještě poslední pohled po okolí. Poslední podání ruky, její stisk. Mladý Galantheiren a jeho otec se s vámi nevracejí. Mág totiž, po dlouhém přemýšlení a značná chvíli přemlouvání, uznal, že už není nejmladší a přijal královnino pozvání, aby si mezi svými ještě chvíli odpočinul. A Galantheiren? Ten, jako každý mladý jedinec, zatoužil po poznání. A bylo mu přislíbeno, že po dobu, kdy bude na ostrově jeho otec, smí pozorovat život ve městě a používat královninu knihovnu. Dvě místa tedy nakonec zůstala prázdná. Vlastně ne. Na poslední chvíli se odkudsi vynořila princezna Lynna a jako by se to rozumělo samo sebou, že letí s vámi, posadila se na jedno ze dvou volných míst a sama se připásala. Na prázdné místo vedle ní pak dračí královna pevně popruhy připevnila malou truhličku. Něco živého v ní štrachá. A trochu to pomňoukává. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro "Věř v dobrý konec a co doma nečekáš tam najdeš." |
| |
| Minca ma zaujme asi na minútu. Potom ju dám nabok a pustím sa do sladkostí, no väčšina torty skôr skončí na mojej tvári a šatách ako v ústach. Keď ma posadia na draka, veselo sa smejem a tlieskam drobnými ručičkami. |
| |
| Minca ma veľmi zaujme. Prezerám si ju veľmi podrobne, a keď Nieleth odloží svoju, vezmem aj tú a porovnávam ich. Jedla sa takmer ani nedotknem, čo nedokážem odtrhnúť zrak od krásnych darov. Keď ma posadia na draka, na tvári sa mi mieša zvedavosť so strachom, no keď sa začne Nieleth smiať, uvoľním sa a na tvári sa aj mne objaví široký úsmev. Svoju aj sestrinu mincu starostlivo strážim, ako najväčší poklad. |
| |
| Tatím, co si všichni prohlíží své dary, Oba draci se plavným skokem spustí dolů z rampy, na jejímž okraji při nasedání stáli. Několikerým mávnutím křídel naberou výšku, naposledy zakrouží nad dračím městem. Nejedny oči přihlížejících přitom sledují jejich let. Draci rozšíří kruh, zakrouží nad Algar - nejvyšší horou Dračího ostrova, v níž je zrakům ostatních ukryto dračí město. Potom ve velké výšce obkrouří celý ostrov. Aby pak nastoupily dlouhou cestu přes moře i několik kousků pevniny, než se opšt budou smět na Dračí ostrov, do utajeného dračího města, vrátit. Aby dopravili Unesené děti, a jejich vysvobozování přeživší hrdiny do jejich domovů. A tady.......při šťastných setkáních rodičů a dětí, panovníků a jejich věrných hrdinů.....ale také jednoho hrdiny a s tím, koho už myslel že ztratil a jedné dávno ztracené princezny se starým otcem, který už ji oplakal, při hudbě a hlaholu oslav, ale i ve smutku nad ztrátou těch, kteří se nevrátili a už nevrátí, při plných stolech a fontánách překypujících pěnivými moky, při jásotu a plesýní, ve kterém sae však skrývá i smutek.........Tady končí náš příběh. |
| |
| vytaženo z odpadu |
| |
| Především to v odpadu nemělo vůbec co dělat, údržbáři. Já bych to ráda ukončila a dala do Kronik. Jenže to by musely fungovat. |
| |
| Do Kronik to může přijít jedině tehdy, až to bude ukončené (ukončené není totéž jako smazané), tak to směle ukonči a napiš Valkiře poštou, že bys byla ráda, kdyby toto dorbodružství postoupilo do Kronik. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR