Univerzita Arcea`ia
hrálo se Domluvený termín
od: 02. listopadu 2013 20:40 do: 27. ledna 2014 14:03
Dobrodružství vedl(a) Mischelle May
| |
 | Dobrodružství je zasazeno do světa steampunk magické fantasy. Město Ymerapass je hlavním městem království Baradwys. Toto město je obrovské a skrývá mnohá zákoutí. V jednom z nich je ukrytá Univerzita Arcea'ia, která je zahalena za magickou oponou, a proto ji vidí jen ti, kteří mají povolení. Toto povolení lze získat jen několika způsoby. Buďto jste zaměstnancem této školy, mágem a nebo jste studentem. Na tuto univerzitu se dostane jen málokdo, a proto je velká pocta, když má člověk možnost se tam dostat a studovat. Kruh Prastarých je totiž hodně vybíravý a hledá jen ty, kteří mají magické vlohy. Ale bohužel je jim jedno, jestli vybírají svatoušky a nebo hotové kriminálníky. Právě vám se dostala jednoho dne do ruky pozvánka na tuto univerzitu: Arcimágyně Morrigan vás tímto zve ke studiu na Univerzitě Arcea'ia. Byl/a jste vybrán/a samotným kruhem Cyn'cof (nebo-li Prastarých) ke studiu.Tato univerzita není jen nějaká další škola, o kterých slýcháváte každý den. Skrývá mnohá tajemství a některá z nich vás mohou i zranit. Je jen na vás, jak budete opatrný/á. Ani samotná výuka není procházka růžovou zahradou. Kouzla, lektvary, různé formule a bojová umění si budete zkoušet mezi sebou navzájem, zde neexistují žádné figuríny na hraní. Ovšem existují zde také pravidla univerzity, které se musí dodržovat, takže nějaké úmrtí nehrozí. Dále bych vás chtěla upozornit, že možná ani neprojdete prvním ročníkem, ale pokud studium dokončíte, bude z vás vážený/á mág/yně, o kterým/é budou možná bardové zpívat dalších stovky let. Dne 31. Awst'e o půl dvanácté v noci přijďte k bráně parku Červánků. Budeme vás tam očekávat. Těšíme se na vás. Dále bych chtěla říci, že ve městě Ymerapass je několik dalších cechů a různých sdružení, na které narazíte během plnění úkolů studia. Některé z nich jsou dobré a jiné zase ne. Je jen na vás ke komu se tajně přidáte a komu budete věřit nebo naopak. Od toho se vlastně potom bude odvíjet post,dovednosti atd.. Víc ve verbíři. |
| |
| Cesta na univerzitu Všichni postupně přicházíte k bráně parku červánků.  Je tma, protože poslední zářící lampy jsou daleko od vás a měsíc, je ukrytý za mraky. Schyluje se k dešti. Někteří z vás tady už dávno čekají a nervózně přešlapují na místě. Skepticky si prohlížíte ostatní okolo a ty, kteří teprve přicházejí. Pár z vás se dají do vzájemného představování, když po chvíli ucítíte závan větru. Skrz bránu k vám přicházejí tři ženy, osvětlené v zářící mlze. Všechny mají na sobě zdobený černý hábit s kapucí, kterou mají na hlavě. Jedna z nich vystoupí, sejme si z hlavy kápi a s úsměvem k vám promluví: "Vítejte, vidím, že jste přišli všichni. Takový zájem, jsme tu už dlouho neměli. Oh, zapoměla jsem se představit, viďte? Dobrá, jmenuji se Morrigan a jsem nejvyšší arcimágyně na Univerzitě Arcae'ia. Svého příjmení jsem se vzdala, neboť jsem plně oddaná magii a lidský svět mi v podstatě už nic moc neříká. Po mé pravé ruce je profesorkaAllesandra le Haduwig a po mé levé je profesorka Lyra del Rey. Ostatní se museli zdržet na univerzitě, mají mnoho práce s přípravami." Morrigan se na chvíli odmlčí, aby měly čas profesorky i na svůj dodatečný proslov a bystrým okem si vás prohlíží. |
| |
9432.jpg) | Rozhlížím se po svém novém kabinetu, který jsem stihla už docela upravit podle svého. Stěny mají mojí oblíbenou barvu. Čelní a zadní strana jsou černé, naopak obě boční stěny temně rudé, stejně jako moje vlasy! Úplně sem zapadnu. Dokonalé barvy pro mě. Samozřejmě, že když jsem před pár dny přišla, vypadalo to tu jinak. Kobka s bílými zdmi. S tím jsem udělala jednou pro vždy konec. Na stolku, stejně jako na zdech už mám pod sklem rozložené obrázky s různými symboly. Ať s obrannými nebo těmi, co škodí. Všechno to souvisí s mým předmětem a hlavně s mojí vášní pro černou magii. Pro obranu proti ní. I když se netajím, že párkrát jsem jí sama použila. To ale moji noví studenti nevědí. A ani se nedozví, protože tohle je moje první místo po škole a nechci si to hnedka pokazit. Tudíž černá magie na Univerzitě nepřipadá v úvahu. Prostě naprosté tabu. Jen když studenti budou chtít něco vědět. Jen teoreticky. ANI NA TO NEMYSLI!! Řvu na sebe a pak se uklidním. Jsem dobrá herečka. Však s tím taky souvidí můh druhý předmět, nebo spíš kroužek který mi patří. Uklidňuji se v duchu a pokračuju v prohlížení svého kabinetu. Na části plovoucí podlahy je černý střapatý koberec. Asi nikdy nezapřu svůj dokonalý cit pro design. Usměju se a prohrábnu dlouhé vlasy. Na chvilku se zastavím u okna, a začnu si prohlížet nové studenty, kteří ve tmě postávají u brány. Hlavně, aby nezmokli. Povzdechnu si a dál sleduju, co se bude dít |
| |
 | Pod rouškou noci Park Červánků Rychlejší chůzí jsem se blížila k místu setkání. Byla jsem nadšená. Neskutečně nadšená, že se brzy změní celý můj život. Byla jsem ale také překvapená, že zrovna já mám takové štěstí. Ale také jsem byla pěkně vyděšená a nervózní. Ano. Byla jsem neskutečně nervózní. Noc byla jako vždy milosrdná a halila vše do své náruče. Ale stejně... To byla doba která byla svým způsobem... Nebezpečná. Zadívala jsem se letmo na oblohu. Měsíc se dnes schovával za mraky. To bylo jedině dobře. Bylo to docela i obrovské štěstí. Proč zrovna v noci? Proč zrovna v noci a v parku? Mám z toho mizerný pocit. Pomyslela jsem si smutně v duchu. A když už jsem se tak dívala na nebesa... Pohled mi padl na čtyři vrány, které se vznášeli vysoko nad zemí. Zajímavé bylo, že kde jsem já, tam jsou vrány. A kde jsou vrány, tam jsem zase já. Tyhle se mě drželi už od hřbitova. Tam se kolem mě nějaká vždycky motá. A nejen tam. Dodnes nechápu co se jim na mě tak líbí. Jasně. Už se s nimi dělím o drobky jakou dobu. Ale že by mě až tak milovali? Zeptám se překvapeně sama sebe. Ale raději i to hodím za hlavu. To i to ostatní. Brzy totiž konečně stanu na místě. A opravdu se vyděsím. Bylo tu mnohem více zájemců, než jsem čekala. Takový dav... Tady nemám šanci přežít. Nikdy mě mezi sebe nepřijmou. Takovou šedou myš... Mihne se mi pesimisticky v duchu. A chvilku i váhám jestli se raději neotočit, a utíkat zpátky do ulic města. Nakonec jsem ale sebrala odvahu a šla jsem dál. Byla jsem ale co nejvíce vzadu, a co nejvíce schovaná. Z tohoto "úkrytu" jsem si prohlížela ostatní. Vypadali rozhodně lépe než já. Já toho sebou moc neměla. Měla jsem akorát rezavou klec s Vik Vikem. A těch pár věcí, které jsem měla na sobě. Což byla červená šála, černý svetr který měl tolik děr že by se to nevešlo na prsty jedné ruky, otrhané kalhoty z hnědého plátna, a cestovní plášť černé barvy, který se ovšem nehodil už ani na to cestování. Nic víc, nic míň. Byla jsem holt... Jiná. A momentálně jsem byla i extrémně stydlivá jít tam mezi všechny ty oči. Proslov profesorky Morrigan jsem si vyslechla pěkně z dálky, ale pohled na ní a na její pobočnice mě přeci jen trochu uklidnil. Jsou překrásné. Všechny tři. Mihne se mi hlavou když si je tak prohlížím. Musím se nad tím i lehce pousmát. Tu krásnou chvilku zasnění ale zkazí Vik Vik, který začne hlasitě krákat a plácat křídly do klece. V tu chvíli celá zrudnu, kleknu si, položím klec na zem a strčím ruku dovnitř abych svého přítele uklidnila. "Pššš, uklidni se maličký!" Zašeptám naléhavým hlasem. Nevím proč ale Vik Vik začne divočit ještě víc. Klove mě do prstů a urputně vzdoruje. Uklidní se až tehdy, co postavím klec stranou a nechám jej na pokoji. Hladíc si poklované prsty pravé ruky. Nic mu ale nevyčítám. Určitě má své důvody. Pro další chvíle už pak raději nic nedělám. Jen zaraženě sedím stranou a ani nedutám. Občas se pouze starostlivě zadívám na nebesa. Nevšímajíc si těch pár drzých vran, které se kolem mě houfují. Dnes pro ně ale bohužel nemám žádné jídlo. |
| |
 | Od rána jsem nedělala nic jiného, než se připravovala na nový školní rok. Neustále jsem pobíhala mezi učebnami a buď hledala to, nebo ono. K večeru už bylo skoro vše připravené. Zbývali jen žáci. Morrigan byla pěkně nervózní. Když už konečně nastal čas, popoháněla mě a Allesandru, abychom s ní šli přivítat nové žáky. Natáhla jsem si černý plášť s kapucí a vyrazila s Morrigan a Allesandrou vstříc bráně, kde už netrpělivě postávali nováčci. Morrigan na úvod něco říkala, ale já jsem ji moc nevnímala, dokud jsem nezaslechla své jméno. Pak se Morrigan odmlčela a dala tak prostor nám, abychom něco řekli. Takže jsem začala první. Jak tady profesorka Morrigan řekla, jmenuji se Lyra del Rey a budu vás učit poznávat magické bytosti, meditaci a koncentraci a některé, pokud bude zájem i umění tance. Kdo by měl dotaz na učivo, ať za mnou kdykoliv přijde. |
| |
 | Park Červánků Já, že jsem vybrán ke studiu na univerzitě. To asi těžko. Nechce se mi věřit tomu, že dopis není podvrh. Ale zvědavost je silnější než všechno ostatní. Navíc ke zmiňovanému parku to nemám moc daleko, stejně jsem neměl jiné plány. Nejvíce mě zaráží to, že se schůzka má odehrávat v noci na odlehlém místě. Co když jsem vlezl nějaké bandě na jejich území a chtějí se mě zbavit. Nebo jsem naštval někoho vlivného a chce mě někam uklidit. Čím více takhle přemýšlím, tím více se začíná projevovat zvědavost. I ta dnešní noc je podezřele temná. Jasně v noci je tma vždycky, ale dnes to alespoň mně přijde jiné. V temných uličkách, kterými procházím je vidět jenom kousek před sebe. Tmy se ale nebojím, nemám rád když jsem moc na světle, proto se také vyhýbám hlavním ulicím, které jsou dobře osvětlené. K parku jsem vyrazil s celkem velkým předstihem, pokud někdo něco chystá, tak ho rád překvapím. Čím více se blížím k místu setkání, tím více se mi přestává všechno líbit. Zdálky není vidět vůbec nic, nejbližší osvětlení je od daného místa dobrých šedesát metrů. Všude kolem stromy, ideální na přepad. Na chvilku se zarazím, když tam vidím postávat pár lidí s taškami a kufry. Rozhodně nevypadají na lidi, se kterými se setkávám já. Většina z nich je určitě z bohatých rodin, soudě podle velkých zavazadel a oblečení, které na sobě mají. Se svým poloprázdným batohem mezi ně moc nezapadám, tak se raději uklidím do rohu. Se zaujetím přejíždím očima Morigan a její dvě společnice. Stále nevím, jestli to, co říkají je pravda, nebo si z nás někdo vystřelil. Z hlubších myšlenek mě vytrhne nějaká vrána nebo havran. Přejedu očima přítomné a všimnu si dívky kousek ode mě, která má s sebou havrana a snaží se ho uklidnit. Nepotřebuji ani hlubokou analýzu, abych v ní poznal člověk, který je očividně z podobných kruhů jako já. Chvíli ji ještě pozoruji a pak se ponořím zpět do místa, které je v největším stínu a vyčkávám na pokyny od Morigan. |
| |
 | Park červánků Oděná do těžkého kabátu, šitého na míru z kvalitní a pevné látky, zpod nějž vykukuje lem černé zimní sukně a nevysoké podpatky kožených zimních bot. Okolo krku hrubou šálu, taktéž černé barvy, na hlavě teplý, elegantní klobouček, v jedné ruce kufr a ve druhé... jakýsi smotanec... snad deky, z níž vykukuje dlouhý, černě pruhovaný ještěří ocas sytě zelené barvy. Tak přicházím na místo setkání. "Priscillo, hlavně se dobře obleč, tvá babička vždycky říkala, že univerzita je na severu." Kladla mi na srdce matka, než si mě, společně s mou dlouholetou kamarádkou Adelyne vyzvedl před domem kočár, který nás sem k parku odvezl. Dámy by neměly chodit se zavazadly pěšky městem. Dav, postávající v parku, mne lehce zarazí. Nejen svou různorodostí - ale hlavně počtem. Na malou chvíli přemýšlím, zda jsem se nespletla - a nábor na univerzitu není třeba o kus dál - a tohle není nějaké... asi jiné setkání. Pak ale zaslechnu uvítací řeč a je vymalováno. Mám trochu strach. Ne tedy o sebe, protože já s lidmi nikdy problém neměla. Mám strach o svou kamarádku Adelyne. Tak velký dav ji musí určitě hrozně děsit. Položím kufr a jednou rukou ji konejšivě obejmu okolo ramen, zatímco asi prohlížím zdejší osazenstvo. "Není jich... tolik," snažím se ji trošku neobratně uchlácholit. Je to lež - je jich víc, než jsem čekala. Zatím se nesnažím s nikým seznámit - na to ostatně budeme mít dost času celé studium... a naše profesorky by si mohly myslet, že je neposloucháme. |
| |
 | Park Po extrémně dlouhém přemlouvání sám sebe jsem konečně zatnul zuby a pomalým krokem se vzdálil od poslední lampy směrem do parku. Ve chvíli, kdy jsem vlezl do tmy, nahradil mou nervozitu neskutečný strach. Po zádech mi přejel mráz a na celém těle mi naskočila husí kůže. „Klid… ne, to nedám,“ řeknu si pro sebe, zastavím se a začnu se kolem sebe bezmocně rozhlížet. Neblbni, nemůžeš tady zůstat stát do rána! Seřve mě mozek, kterému dám po chvilce za pravdu. Znovu se pomalým krokem rozejdu, i když pořád nepřestávám sledovat každý milimetr kolem sebe a na každý zvuk reagovat leknutím. Nakonec konečně celý rozklepaný dojdu ke skupince lidí. „To bude asi tady,“ zamumlám si potichu a zalezu s mým relativně malým kufrem kousek na stranu. S neustálým výrazem zděšení a zoufalostí v očích se pořád rozhlížím kolem sebe a pozoruju, kdo přichází. Po nějaké době přijde Morrigan s dalšími dvěma učitelkami a začne mluvit. Při jejím proslovu, který vzhledem k míře zděšení v mojí hlavě ani nemůžu pořádně vnímat, ještě začne krákat havran. Nechutně rychle cuknu hlavou směrem k havranovi a s velkými problémy zadržím zaječení v puse. Když se trošičku uklidním, pořádně polknu a ještě víc rozklepaný se znovu pokusím zaposlouchat do proslovu, ze kterého mi díky mému úžasnému mozku už víc jak půlka utekla. |
| |
 | Park červánků Když dorazil do parku bylo už v něm lidí, inu až požehnaně, ale on sám zapasil s velkým kufrem který mu milující rodiče dali sebou. " Kdyby tak mohl mít kolečka." pomyslel si a přesně v tu chvíli kdy jeho myšlenka padla na kolečka se v jeho hlavě rozeznělo imaginrní cvakání precizního hodinového strojku, jeho nápady létali jeden přes druhý a nabízeli spoustu možností jak na kufr namontovat kolečka, jistě hodně by to pomáhalo rozhodně musí něco takového zkusit kolečka z oceli a pak... zasnil se svým způsobem by na takovém kufru šlo sjíždět kopce a vůbec užit i spoustu zábavy a navíc by to bylo úžasně praktické. " Páni...." ani si neuvědomil ,že to řekl nahlas jeho mysl se zaobírala dál kolečky ,byl to způsob jak přejít hromadu lidí a nemít z ní strach, ačkoliv takové množství lidí ho jistou formou obavi naplnovala i přes veškeré obrany jeho mysli. Letmí pohled okolo však zaznamenal, že není sám kdo je nervozní a tak se zkusil mírně usmát. Nešlo mu to nebyl ten typ na usmívání se nebo aspoň ne teď a tady instiktivně se víc zavrtal do svého oblečení ,strčil jednu ruku do kapsy a instinktivně si začal hrát s několika matičkami. Uvědomoval si ,že mu jednou o téhle formě hry někdo něco říkal, mělo to co dělat s fylozofii klidu, i když on sám měl za to ,že jen zaměstná mozek něčím jiným než tím co mu není přejemné. Instiktivně zvedl oči a podíval se na okolo poletující havrany a jeho mysl se zase začalo točit hodinkovým tempem tentokrát o tom jaké by bylo kdyby člověk dokázal letět. Jeho mysl však nemohla s havrany poletovat dlouho , neb jak se ukázalo se soukolí lidu okolo začalo pohybovat a to tak ,že k němu promluvila žena. Snažil se zaznamenat každé její slovo i slovo ,ženy která mluvila poté i když při slově tanec sebou instinktivně škubl. Zhluboka se nádech a přiměl se soustředit, věděl, že bude muset být dobrý pokud chce zkoušet a tvořit bude muset být dobrý a to už od počátku. |
| |
 | Příjezd na univerzitu Balila jsme se až na poslední chvíli, vůbec se mi tam totiž nechtělo. Když si představím všechny ty lidi, mrazí mě v zádech. Nikdy jsem s lidmi nevycházela, tak proč tam musím jezdit? Vrtalo mi hlavou celou dobu, než jsem svůj kufr zavřela. Již bylo docela pozdě a matka na mě ze zdola volala, tak honem Adie, Priscilla už čeká! Ani jsem se nenamáhala jí odpovídat, jen jsme čapla kufr, do druhé ruky klícku se svým potkanem a již jsem sbíhala schody. Následně proběhlo zdlouhavé loučení. Matka se rozbrečela a otec si hrál na drsňáka, byť i jemu bylo do breku, že jeho malá holčička odjíždí a on jí uvidí jen na svátky. Je mi špatně.. bylo první, co ze mě vylezlo k kočáru, když jsme se s Priscillou usadili. Již teď mi ohromnou rychlostí bušelo srdce a svíral se mi žaludek. Jsem zvědavá, jaké to bude tam. Na sobě jsem měla tmavě šedivý kabát ke kolenům, pod kterým lehce vyčuhovala černá, skládaná sukně a vysoké šněrovací boty na velmi nízkém podpadku. Vlasy jsem měla stažené v culíku a na hlavě baret ve stejné barvě jako můj kabát. Kolem krku jsme měla červenou, pletenou šálu. Není jich.. tolik? Zopakovala jsme po své dlouholeté kamarádce a s vyděšeným výrazem jsem se na ní podívala. Několik lidí stále ještě přicházelo a pak nastal ten proslov. Div jsem neomdlela, celou dobu jsme totiž doufala, že jsme někde jinde, ale ne. To mě potěš, a mé tělo se trochu začalo třást. Ne zimou, ale nervozitou a staženým žaludkem. Nervózně jsem se také podívala na Priscillu vedle sebe, která hrdě stála na místě, úplně jako dáma (to jsem jí vždy záviděla) a sledovala očima okolí. |
| |
 | Poezie v parku červánků V nočním vánku měděné listy vlají pod bledou lunou v Parku červánků k dešti se schyluje, studenti čekají na vpuštění do magie zámku… No to je ale kravina. Finne, ty se dneska překonáváš. Otec by byl vážně hrdý. Otráveně zmuchlám čerstvě popsaný list a hodím ho přes rameno kamsi za sebe. Nezaschlý inkoust mi přitom zamaže ruku domodra, což mě právě dvakrát nepotěší. Z náprsní kapsy na vestě vytáhnu hedvábný kapesník a bezmyšlenkovitě do něj otřu prsty, načež ho zase pečlivě složím tak, aby na něm nebyly vidět modré skvrny, a vrátím zpět na místo. Pak konečně vzhlédnu a všimnu si, že za dobu mé krátké poetické chvilky přibylo mezi studenty snad půl tuctu dalších. Někteří se tváří dost vyjeveně, a nějaká dívka se právě pere s havranem v kleci, který ji klove do prstů. Nedivím se mu. Kdyby mě někdo zavřel do takhle malého prostoru, taky bych kolem sebe kopal jak divý. Však si to se mnou taky otec pořádně užil. Když mi dorazil dopis ohledně studia magie, myslel jsem, že mě roztrhne vejpůl už jen z principu. Rozhodně prohlásil, že jeho jediný syn a dědic Sterlingů žádné čáry máry studovat nepůjde, a oháněl se mou kapitánskou hodností, jako by to byla hořící šavle. Tetě Rosamund zabralo dvě a půl hodiny hlasitého dohadování v otcově pracovně, než ho donutila svolit. Nevím, co z toho hulákání ho nakonec přesvědčilo, ale když oba dva vyšli ven, otec na mě vrhl ten nejpřísnější ze svých přísných pohledů a varoval mě: “Jestli nebudeš správně reprezentovat svou rodinu, jedeš okamžitě domů, rozuměls?“ Kývl jsem, že rozumím, nic dalšího se už o tom v rezidenci neřeklo, a teď jsem tady. Už asi hodinu sedím na svém kufru, snažím se napsat něco hodnotného, a začínám být nervózní, že nás tu nechají stát až do rána. Aspoň nejsem sám. Spousta dalších lidí mého věku, někteří z nich už možná dlouho nezažili pořádnou koupel, tu přešlapuje a civí hůř než jednooká trhovkyně na palác. Krása. Jen několik má tolik elegance, aby se alespoň tvářili nad věcí. Jako třeba ty dvě zrzky – respektive ta, co tu druhou objímá -, které přijely v kočáru. Že by konečně někdo, kdo podle všeho nepochází z ulice? Jejich šaty by tomu rozhodně nasvědčovaly. Možná by nebylo na škodu se později představit. Z myšlenek mě vytrhnou tři ženy v kápích, které projdou bránou univerzity. Jedna z nich se představí jako arcimágyně, a nejen mně se viditelně uleví. Samozřejmě přitom vyskočím na nohy – základy dobrého vychování mi velí být na nohou, když ke mně hovoří dáma. To, že u toho stojím jako voják na přehlídce, mi nestačí uniknout. Jak by taky ne, když mě tak otec nechával stát každé ráno před hodinou šermu? A tak tu tedy stojím téměř v pozoru, s rukama v složenýma za zády, na sobě na míru ušité kalhoty a tmavý kabát, zpod kterého je vidět pečlivě upravená vázanka. Cítím se trochu nepatřičně. I kdybych si dal kolem krku cedulku s nápisem „aristokrat“, nemohlo by to být více zřejmé. |
| |
 | V parku Zobudím sa večer pretože mám ťažkosti spať v noci. Vyfúknem si že som nezaspal na tu stretávku v parku, našťastie som si už pred tím zbalil veci. Teraz by som to nestíhal. Moja myš Lili akoby cítila že niekde pôjde a pišťala od radosti v klietke. S úsmevom som na ňu pozrel otvoril jej klietku a nechal jej vybehnúť mi na rameno. Vzal som svoje veci, rozlúčil som sa s rodinou a odišiel. Z diaľky v parku som videl už dosť ľudí a to mi nerobilo dobre pretože sa nedobre cítim vo veľkých skupinách. nemá to rada ani Lili. Všetci sa tam obzerajú, ukľudňujú svojich mazlíčkoch a rozprávajú sa. Ja som sa skryl niekde do tmi na kraji skupinky a Lili sa mi ukryla do plášťa keď zbadala havrana. Začal preslov počúval som ho pozorne ale nepozeral som smerom k profesorkám. Mám hlavu dole. Bojím sa očného kontaktu. S kýmkoľvek. Lili sa už trochu upokojila a prestal ma štípať. jej malá hlavička vykukovala z môjho plášťu. Prehovorila ešte jedna profesorka jej predmet ma celkom zaujíma. Najmä tie magické bytosti ale nedávam to najavo a stále stojím niekde na boku. |
| |
 | Ráno mi Morrigan narychlo sdělila že s ní půjdu v noci uvítat nováčky, než jsem stihla cokoliv namítat tak zase zmizela jak to mívá ve zvyku. Povzdechla jsem si, oblékla se a celé dopoledne jsem strávila ve stájích u koní a přemítala, kterého koně komu přiřadím a podle čeho je budu hlavně přiřazovat. Nic moc se mi vykoumat nepodařilo a tak jsem to vzdala. Odpoledne jsem si vesměs chystala jízdárnu, svůj jakoby kabinetek a areál na lukostřelbu a ostatní střelbu, ujistila jsem se že je vše v pořádku a oddechla si. Snad se mi podaří je něco naučit. byla jsem nervózní v duchu. K večeru již mě a Lyru začala Morrigan netrpělivě postrkovat vstříc nováčkům, znovu jsem si povzdechla bez protestů, vzala si svůj černý plášť, nasadila kápi a vydala se na cestu k bráně. Po příchodu k bráně jsem spatřila ohromnou skupinku nováčků a udivila se, že jich letos vzali tolik. Shodila jsem kápi. Morrigan pak měla jako vždy krátký uvítací proslov a představila i mě a Lyru. Jako další se proslovu chytla Lyra a tak jsem jí v klidu nechala mluvit, nijak mi to nevadilo. Navenek sem byla klidná a soustředěná, ale uvnitř jsem byla nervózní tak jako ti budoucí studenti. Pak jsem se také ujala slova. ,,Zdravím vás studenti, já se jmenuji profesorka Allessandra le Haduwig a budu vás vyučovat při hodinách jezdectví. Dále kdo bude chtít, tak vedu odpolední hodiny střelby a lukostřelby. Pokud budete mít jakýkoliv dotaz, skoro vždy mě najdete v jízdárně. Doufám že se vám tu bude líbit.'' |
| |
 | Doma Co takhle balení a tak dále? Odjezd? Vše v dokonalé souhře, vše dobře načasované a jak tak říct.. Krásné? Vždy jsem měla ráda krásu.. Byla tolik pomíjivá, avšak blahořečená a chtěná společností, ve které jsem žila. Každý měl krásu rád, obdivoval ji a toužil po ní. Kdo byl krásný, byl chtěný, tak to prostě fungovalo. A nejen co se týče vzhledu, však i krása duše byla žádaná. To, že u většiny lidí z mé vrstvy to byla jen svrchní maska lsti, to už nikoho nezajímalo. Hlavně, že jsme se na sebe všichni usmívali a měli se rádi, že... "Cor... Ehm Ehm... " Odkašlání a nasazení ještě o tón výš, volume hlasivek o pár stupňů víc. "CORNELLIE!" Zavřeštím do chodby a pohodím stříbrnou hřívou vlasů do strany, sledujíce kupičky šatů na dokonale zastlané posteli. Mladá služebná se přiřítí celá červená a vyděšeně na mě kouká, do očí jí spadá jen jemný pramínek vlasů. Udělám krok k ní a s už o mnoho jemnějším a milejším úsměvem, tak nepříjemně sladkým - letmým pohybem jí schovajíce pramínek vlasů za ucho- dodávám: "Chybí mi ještě ty černé střevíčky a jezdecké boty. Přines je prosím a pomož mi to sbalit do tašek. Já si jdu nechat naservírovat oběd a budeme muset vyrazit. Čeká mě dlouhá cesta." Dnes je to jiné.. Rychlé myšlenky mi běhají hlavou. Po několika týdnech se rodiče dostavili domů aby se se mnou rozloučili před odjezdem, což bylo na jednu stranu potěšující, na druhou dost překvapující. Nebyla jsem na jejich přítomnost zvyklá. Oběd probíhal v tichosti, jako se k nám hodilo. Jak se slušilo, jednoduše řečeno. Pár polibků na tváře, matčino pohlazení po tváři a otcův hrdý úsměv. Dělej čest své rodině. Už tví praprarodiče se věnovali magii, vždy jsme byli vážení a hrdí na to, co děláme. Snaž se, uč se a buď vždy sama sebou. Ano, otče.. To zrovna od tebe sedí. Být sám sebou, to všichni děláme každý den, viď... ? Pomyslím si hořce a oběma mezi dveřmi mávnu, zatímco jeden z našich služebných mi nese velké kufry do kočáru. Pošlu dopis, vyzvedněte si ho, prosím. A omluvte mne na zítřejším večírku Dvou králů. Mám... Mám vás ráda.. Pokynu jim jak se na mladou dámu sluší a patří, otočím se a s tichým klapáním podpatků nasednu do kočáru. Čeká mne opravdu dlouhá cesta... Doufám tam bude spousta zajímavých lidí. Hlavou mi víří myšlenky na bohatýrské večírky spoustu nových znalostí a mnoho "krásných" lidí a mužů.. Park červánků Pá pá, vyšší vrstvo? Další tiché klapnutí podpatků o zem po pár hodinách mne vytrhne z myšlenek. Tak pojďme, určitě máme zpoždění. V trochu namyšleném gestu pohodím dlouhými vlasy na záda a urovnám si zámožně vypadající, elegantní, dlouhý a dokonale černý kabát ladící ke koženým, černým kozačkám s širokým podpatkem dodávající chůzi ráznost. Pod kabátem se skrývají jemné, lákavé a dost neobvyklé - malým výstřikem oplývající - šaty, které obepínají více méně velmi dobrou postavu čítající dlouhé nohy a světlou kůži. Vystrčím bradu dopředu a olíznu si suché, avšak krásné a plné rty. Jen pár kroků stačí k tomu, abychom se služebným došli ke společnosti. Děkuji ti. Uvidíme se... O svátcích. Řeknu služebnému s letmým úsměvem na tváři a stojíce na kraji se rozhlédnu po společnosti. Můj pohled se změní řekněme z vstřícného a lehce povrchního na znechucený. Na setinu vteřiny, ale i tak. Nasadím neutrální výraz a prohlížím si jakousi divoženu s havranem a další lehce otrhané lidi kolem. Cože... V duchu zakleju a vyhledám očima alespoň pár lidí připomínajících mé postavení. Dobře... To zvládnu.. Udělám krok dopředu a zakopnu o kufr. Nespadnu, avšak má občasná nešikovnost je docela zřetelná. Rychle se narovnám zpět do pozice "jsem dáma na úrovni", prohrábnu vlasy a upřu pohled na tři přicházející ženy. Ano.. Ano... To je ono. To je to, na co já i má rodina celý můj dosavadní život čekáme. Napůl poslouchám slova té krásné ženy, druhá polovina mozku přemýšlí nad tím, jak sakra poberu všechny tři tašky, k tomu jednu příruční a klec se Srnkem odkaz. To půjde, všechno půjde... Nepropadej zoufalství jen proto, že se kolem tebe netočí hora služebných... Když žena domluví, konečně mám čas přeběhnout pohledem i chlapce, co tu jsou. Nejsou zlí. Vlastně... Někteři vypadají i docela slibně.. Mmmmmmmm... Kočičí zamňoukání asi jako odpověď na krákání havrana mě nijak nevytrhne z mého jemného propichování pohledy ostatní kolem. Tak co se děje? Jdeme? Jo... Nejdeme, posloucháme... Kapky páry se zalesknou na mých dlouhých řasách při zamrkání a já věnuji třem ženám možná neviděný, ale jemný úsměv pohrávající na rtech... |
| |
 | Park červánků dlouhé kroky, lehce nahrbená postava, černé tričko doplněné nevkusným, hnědým kabátem. Předloktí bylo obtáhnuto hrubými koženými pásky. Pracovní, několikrát zašívané a občasně potrhané pracovní kalhoty, doplněné červeno-šedými pruhy a bytelně vyhlížejícími dobře uvázanými botami z pevného materiálu. Na první pohled, naprosto odpovídající pohled obyčejného žebráka, který byl za temné noci šťastně nalezen jedním z učitelů a pak předhozen výběrovému řízení univerzity. V mnoha ohledech, je na mě dost nepěkný pohled. Díky koupeli, kterou mne obšťastnil jeden z místních profesorů, jsem byl schopen smýt nejhorší špínu, ovšem občasné skvrny od oleje a škrábance na mých šlachovitých, vypracovaných rukou, se ani mýdlem a teplou vodou smýt nedali. Byla to hanba. Všichni ostatní vypadali tak...ja by to řekl, starý kamarád Nobrly... "Všecí se ošácujou jako místní dobro-páni !", slovo "dobro-páni" v sobě nese nečekanou stopu zášti a nechuti. Nikdy jsem nepřišel na chuť modernímu stylu oblékání. Obyčejné oblečení, které je ke všemu v dost špatném stavu jasně podtrhuje mou úroveň. Stejně tak můj zápach. Přestože, jsem se pečlivě vydrhnul, stále zapáchám mazacím olejem, chemikáliemi a potem. Musí to být nasáknuté v mém oblečení. Zápach domova. Ruce mám spuštěné podél boků. Nejsem zvyklý stát mezi tolika lidmi. Většinou se raději plížím stíny uliček a hledím si svého. Jenže tentokrát. Tolik obličejů. Tolik "čistých" obličejů. Nepřítomně se zatahám za malé kovové kolečko, jímž mám probodnutou část nosu. Nemohu se tohoto umělého šperku zbavit. Vzpomínka na "domov". Mé natržené ucho a zjizvené ruce mému dobrému vzhledu asi moc nepřidají, ale zakrývat je nehodlám. Musím zapadnout takový jaký jsem. Na zádech mám potrhaný, starý kožený vak, ve kterém se nachází něco z toho harampádí, které sebou tahám. Kus papíru, staré, pruhované ponožky a několik dalších zbytečností. Nepočítám s tím, že se mi zde podaří vydělat peníze...ale nové ponožky, by se opravdu hodily ! Prohrábnu si své zježené, od oleje páchnoucí vlasy černé barvy a podrbu se na nose. Je vskutku pozoruhodné kolik individuí se tu nachází. Zařadím se někam do pozadí. Vzhledem k mé neobvyklé výšce, by i přezto nemělo byt příliš těžké mě přehlédnout. Takoví dlouháni jako já často končí jako bicí pytle. S tím rozdílem, že pytel umí občas utrhnout svému protivníku ruce. Na tváři se mi objeví můj obvyklý přátelský škleb. S tím stereotypně přimouřím jedno oko a můj obličej tím budí dojem jednoho velkého otazníku. Svých profesorů si všímám a se vší vervou se pokouším stát rovně...což je pro mě dost neobvyklá pozice, tudíž zůstávám stále u lehkého nahrbení. Zajímalo by mě kde jsou ostatní profesoři. Tahle univerzita je...tajemná. V té chvíli se mi začne stýskat po tikacích hodinkách, zapadajících součástkách a všeobecného syčení, fučení a pískání. Povzdychnu si a nadále stojím víceméně v pozoru. Hledím přímo na profesorku, nebo-li třem černě- oděným dámám. Poněkud znejistím. To je ten důvod, proč dávám přednost jistotě zbraní technologie a jednoduchosti mechaniky. Ovšem...tajemství, která se zde skrývají a možnosti, které by se mi zde mohli otevřít jsou nezměrné ! A pokud jsou povídačky o "čarodějích" pravda...dokáží jedinou věc, jenž nezmůže žádný stroj. |
| |
 | Akademie Pokoj -pozdní ráno " Mami, ne, nesahej na to. Posadím se na posteli a podrbu se na temeni. To mi děláš pořád, co kdybych měla pánskou návštěvu? Přitáhnu blíž k sobě teplou kožešinu a potlačím temné zavrčení, které se dere z hrdla, když vidím svou matku jak krouží jak sup po mém pokoji a snaží se v něm udělat pořádek. Pozoruji, mou šedovlasou matku v dokonale padnoucích, vínových šatech, jak pobíhá po pokoji a sbírá svršky, které přepadly z opěradla židle na zem, nebyla chuť ani čas na jejich posbírání. "Máš tu neskutečný bordel Nero, to jsi bývalý voják." Zvedne ze země nějaký kus oblečení a znechuceně se na mne podívá. " Mami, je to můj pokoj, je mi necelých třicet let..." Prudce se otočím na mou matku, která momentálně chce utřít prach na tessenech. (Poznámka: bojové vějíře) Jeden se jí rozložil v rukách, div, že jí neporanil. Ona ho s výkřikem upustí. To ne, to není možné. Zaskřípu zuby a rychle vyskočím z postele. " Maminko, jsem velká holka." Ze země seberu tessen, položím ho na stůl a obejmu matku okolo ramen. " Mami, běž domů, já se musím připravovat na večer." Něžně ji obejmu okolo ramen a nenásilně jí tlačím ke dveřím. " Odpoledne se zastavím na čaj." Políbím ji na tvář, vyšoupnu ze dveří. Když je v půlce chodby vedoucí ke schodišti, zamávám jí a potom zapadnu zpět do pokoje, na krátkou chvíli se opřu zády o těžké ebenové dveře, které mne zastudí do holých ramen a lýtek, trvá to několik vteřin, potom se od dveří odlepím a pohledem střelím na rozestlanou postel. Ještě chvilka mne nezabije. Šibalsky se zašklebím na postel a loudavým krokem dojdu k mé momentální modle. Když stoupnu na vyvýšený schod, protáhnu se labužnicky a mé tělo opět uložím do pestrobarevných podušek. Ještě by mi mohl někdo podat fíky. Pohledem přejedu na komodu u oken, na které je tác s čerstvými fíky a jako had, který čeká na svou kořist leží na druhém konci můj bič, velice účinný a bolestivý učitel kázně. Nakrčím obočí, když si vzpomenu na léta kdy jsem byla na vojenské akademii jako kadet. Každý musí zažít bolest. Položím hlavu do polštářů a o několik minut později padám do Morfeova náručí. Odpoledne Vzbudí mě až nesnesitelná bolest celé levé strany, prudce se zvednu do sedu a pár vteřin lapám po dechu. "Marion, Ellen. Mé léky."Zakřičím, z mého hlasu je slyšet bolest a zoufalství. O několik bolestný křečí a splašených úderů srdce, později mi malá zrzavá dívka přinese fiolu s průhlednou tekutinou a set na aplikaci léku nitrožilně. " Paní, mám vám to aplikovat." Klopí zrak, a hlas se jí třese. " Ne Ellen, můžeš jít. Děkuji ti." Tiše, tak jak přišla, zase odejde. Za ní zůstává jen vůně hřebíčku a čistého prádla. Ještě než se stihne vypařit její sladká vůně, vykasám si rukáv noční košile a zaškrcovadlem stáhnu paži, jeden konec stahovací gumy chytnu zuby, na natažení tekutiny do skleněné injekce musím mít obě ruce volné, cítím jak mi v paži pulzuje. Rychle, rychle než přijde další křeč. Proběhne mi hlavou a roztřesenou rukou natahuji do stříkačky narůžovělou tekutinu, která za několik minut bude kolovat mými žílami. Když se jehla dotkne mé kůže, přivřu oči a slastně vydechnu, když stlačím píst a tím vstříknu do žíly, tišící lék. Už to bude dobré. Konejším se v duchu a ukončuji celý proces, povolením zaškrcovadla a vytažením jehly. Na místě vpichu se tvoří karmínově rudá kapka, fascinovaně na ni hledím a potom ji rázně setřu vatou. Ještě než začne lék působit, sáhnu rukou po zvonku na služebné. Během několika vteřin je opět u mne sladce vonící dívka a uklízí po mně spoušť. " Až to doděláš, řekni paní Morrigan, že dnes s ní nemohu jít přivítat žáky." Poslední slova vyslovuji velice ztěžka a cítím jak mi dřevění jazyk a mlží se mi vidění, víčka těžknou a cévami proudí příjemné teplo, po chvilce plné intenzivních pocitů, mne pohltí tma. Noc "Mám žízeň." Jazyk mi drhne o horní patro, jak vyslovuji onu větu. Nejsem schopna otevřít oči, ale cítím jak mne někdo zvedá pod zády, jeho ruka je studená, až mi naběhne husí kůže, když se dotkne lehké látky,která chlad propustí na kůži. " Nepřišla si na čaj." Ozve se hrubý, mužský hlas. " Tvá matka mne za tebou poslala." Cítím jak mi na rty přikládá šálek. " Ale to je jedno, teď pij." Nakloní jej a mé rty začne zvlhčovat chladná, sladce chutnající tekutina. Hltám lačně, jako bych byla několik dní na poušti. "Ještě, Adame." Vyslovím odevzdaně. "Vydrž." Položí mne, slyším jak nalévá do šálku tekutinu. " Pojď maličká, posaď se." Teď už mne vezme podpaží, jako hadrovou panenku a posadí mne do stabilnějšího posedu, za mými zády vytvoří hradbu z polštářů. " Otevři oči, maličká." Jde to těžce, ale přeci jen je otevřu, mám před sebou ustaraný obličej svého bývalého snoubence. Lačně sáhnu po sáhnu po šálku a obrátím ho do sebe. " Nenávidím to tvoje maličká." Nakrčím nos. "Jak tu budeš dlouho?" Zavrčím. " Jak uznám za vhodné." Usměje se. "Mám hodně práce, nemůžeš tu být." Odseknu. " Čekáme nováčky." Odložím šálek. " Mám pocit, že ty máš po vítání. Přivítáš je na hodině." Odpoví autoritativně. Mám chuť ho poslat ke všem čertům. "Od kdy za mne rozhoduješ?" Odpovědi se mi nedostane, jen vstane a odejde na balkon. Vyzkouším se dostat z postele, ale motá se mi hlava tak, že kdybych vstala, udělám Adamovi radost a bude mne zvedat ze země. Rezignovaně položím hlavu na polštáře, otočím se na bok a tupě zírám do paravanu. |
| |
 | Park červánků Konečně můžu utéct. Házím batoh na ramena a vylézam z okna. Otec to nesmí zjistit,než budu pryč. Dopadn na zem a rychle mizím za rohem. Otec brzy bude doma. Jak se mi honí myšlenky hlavou vrazím do našeho souseda pana Domleyho. Náraz do jeho mohutnho panděra mě zbavuje rovnováhya já padám na zem. Kam ten spěch chlapče? ptá se udiveně a sbírá mě ze země. Ja...ja... omlouvám se pane Domley. vykoktám. Takhle v noci by ses neměl potulovat. Ví o tom otec? a zkoumavě si mě prohlíží. Ví, řeknu jen a vysmékám se mu. Už tak mě zdržel. Je to smůla že mě viděl,ale snad se se s otcem nesetká. Sleduji kostelní hodiny. Snad nepřijdu pozdě. Přeskakuji zídku a vstupuji do parku. Zrychluji. Nestíhám. Vbíhám do davu lidí v tu néjmeně vhodnou chvíli. Jedna ze tří záhadných žen se zrovna jako ředitelka školy. Je mi to nepříjemné. Dorazil jsem pozdě. Snažímse držet skryt co nejvíce ve stínu a neupozornovat na sebe. Snad si ředitelka nevšimla,že jsem měl malé zpoždění. Nepotřebuji na sebe upozorňovat hned první den |
| |
 | Příjezd Přijela jsem do akademie trochu pozdě, už s tmou v patách. Několikrát jsem zabloudila, než jsem konečně našla svůj kabinet. Přitom Kuagan a Kougin hopsaly nechtěně za mnou, jelikož byly na vodítku. |
| |
 | Z temného pekla do nebe Zase jsem skončil v pasťáku. Byl jsem zde už dvakrát, ale po třetí top bylo trošku jiné. Po čtrnácti dnech mě šla navštívit matka. Navštěvovala mě každý den, tentokrát nesla ovšem dobré správy. Vešel jsem do místnosti s návštěvami. Matka se tvářila šťastně. Sedl jsem si ke stolu a ona spustila: ,,Ahoj zlato otcovi naštěstí prodloužili pobyt ve vězení o další rok."(jen aby jste pochopili, já a matka jsme otce udali na policii a on se nám chce pomstít.),,To je dobře, ale to asi není důvod proč jsi tak šťastná." Odpověděl jsem jí a významně jsem se na ni podíval. Vzhlédla mi přímo do očí. ,,Přijali tě na univerzitu Arcea´ia. To znamená že tě pustí ven." Hlavou mi přelétla jedna dlouhá myšlenka. Chlapec utíká ulicí pryč. Za ním se žene parta lidí a házejí po něm kameny. On je neprovokoval, chtěl si s nimi jen povídat. Jeden kámen ho zasahuje do hlavy a chlapec padá k zemi. Pronásledovatelé ho doběhly a začaly chlapce kopat. ,,Ty magická svině, nechaly jste nás ostatní umírat, odtud jen tak nevyvázneš." řvou na něj. Jeden z nich vzal kámen a podával ho mě. Už jsem ho chtěl praštit po spánku když přiběhl nějaký chlap a my se rozutekly. ,,Tak co na to říkáš, půjdeš tam nebo zůstaneš zde." Mlčky jsem přikývl, vstal jsem a odešel. Přicházím Do davu přibližně stejně starých lidí. Projdu kolem Nějakého kluka kterého jen tak ze srandy shodím na zem. Pak jdu dál a jedné holce sáhnu na zadek a pomalu se prodírám dál davem. Když se najednou otevře brána a ven vycházejí 3 osoby. Doufám že neumějí číst myšlenky. Dojdu k jedné holce co má klec s něčím co vypadá jako kočka. Stoupnu si vedle ní. ,,Neznáme se? nebo alespoň jsem tě už někde vyděl." Věnuji jí jeden ze svých nejlepších úsměvů. Mimochodem já jsem Alex a ty?" |
| |
 | Příjezd, balení, kosmetické úpravy...etc. etc Pomaloučku, potichoučku jsem se plížil kolem party studentů, Morrigan a dvou učitelek. Díky bohu za neviditelnost a proklínám svůj sklon zaspávat. Doufal jsem, že si nikdo nevšimne, že se sem tam nějaké to stéblo trávy ohne pod neviditelným tlakem a soustředil jsem se na neviditelnost. Věci už jsem si hodil zadem přes plot telekinezí. Já věděl, že se mi studium bude hodit. Snažil jsem se ztišit svoje dýchání a jen tak tak potlačil kašel. Nakonec se mi podařilo dostat se dovnitř. Sice jsem si asi stresem zkrátil život o dalších pár let, ale alespoň si mě nikdo nevšiml. Přinejmenším jsem v to doufal. Uhladil jsem si vlasy, zrušil neviditelnost a vydal se pro své věci. Ve své kleci vypadala má vrána Nicé celkem naštvaně a já ji celkem chápal. Tak promiň, no. Máš mě budit včas. Na má slova dost odmítavě krákla. S pokrčením ramen jsem se vydal směrem k mému kabinetu. Moje věci kolem mě levitovaly a já si upravil šálu na krku. Sice jsem se měl se studenty setkat až zítra, ale vypadat slušně se hodí vždy. Zvlášť, když tu už byla většina profesorů. A profesorek. Vešel jsem do svého kabinetu a rozhlédl se. Mno... barvy nejsou nic moc, ale žít tu nebudu. Začal jsem si rovnat knihy, baňky a kytaru tak, aby dávaly dojem alespoň nějakého řádu. Nicé jsem mezitím postavil na stůl. Spokojen s výsledkem jsem se pousmál. Zabroukal jsem si jemnou melodii, vzal klec s Nicé a vyšel směrem ke svému pokoji. Proč to nemůže být jednoduchá krabice? Po půlhodině bloudění jsem se už začal vzdávat. Já měl tu mapu studovat podrobněji. Povzdechl jsem si. Už jsem ani netušil, ve které části budovy vlastně jsem. Nicé se na mě koukala dost... výsměšně. Ty jsi až moc chytrá na ptáka, nepřipadá ti? Periferním viděním jsem ale zahlédl postavu. Fialové vlasy se moc často nevidí. Pomyslel jsem si, ale to už jsem k ní mířil krokem, plným naděje. Zastavil jsem se asi metr od ní, tak, aby mě měla na dohled. Kolem mě levitovala klec s Nicé a můj kufr s oblečením a knihami. Ehm... Dobrý den. Omlouvám se, že vyrušuji, ale jsem tu nový a jaksi jsem se ztratil... Netušíte, kde jsou pokoje profesorů? Rozpačitě jsem se usmál a podrbal na hlavě. A tak začíná první den ve škole. |
| |
| Kougin se prostě leká jako praštěná husa... Držela jsem králíky, každého jednou rukou a šla jsem zpátky, něco jsem jim šeptala - a najednou se ozval hlas - Omlouvám se, že vyrušuji, ale jsem tu nový a jaksi jsem se ztratil... Netušíte, kde jsou pokoje profesorů?. |
| |
| Žena s králíky... Alenka? Jen co jsem promluvil, již se na mě vrhla jakási chlupatá koule. Je prima vědět, že mám takový vliv na zvířata. Pomyslela si jedna půlka mého mozku, zatímco druhá formovala Chlácholení. Naštěstí ho nebylo potřeba, žena měla onu kouli na vodítku. Při bližší inspekci mi došlo, že ta koule je králík. Nicé se na mě podívala pohledem: Ha ha ha, krákla a blýskla očima po králících. To není jídlo, Nicé. Povzdechl jsem ji a vrátil se pohledem zpět k ženě, která se mezitím představila. Rodolphe Valéry. Stačí, když mi budete říkat Rodolphe. Mírně jsem se usmál. Díky mnohokrát. Ta škola je větší, než vypadá. Poděkoval jsem a otočil se k odchodu. A omlouvám se, že jsem vám vyděsil králíka. Podrbal jsem se na tváři. Příště sebou budu nosit rolničky, abych byl slyšet. Zazubil jsem se. Předpokládám, že se uvidíme zítra na ceremonii. Prozatím nashle. Vydal jsem se popsaným směrem. |
| |
 | Šouravým krokem jsem šel po chodbách univerzity,s kitsuem v oranžové vestě za ruku, jsem dorazil k mosazným dveřím svého kabinetu jednoduchým jsem potlačil na dveře které se následně s tichým cvaknutím otevřely a já se všoural do jedné velké haldy papírů s obrovským stolem s osmičkovým tvarem se židlema s jemnou podestýlkou a opěrátkem na krk. Kitsu se posadil na židli za stůl a začal vřištět , z kapsy jsem vytáhl piškot a hodil ho po opici která ho chytla do ruk a začala tento pamlsek okusovat ze všech stran. Bylo šero ale viděl jsem že se v Parku červánků začali scházet studenti a studentky."To bude zase rok" řekl jsem si sám pro sebe ale zahřálo mě u srdce že nevypadají jako břečky z minulého ročníku. Gestem jsem vytáhl knihu z poličky a otevřel jsem ji na straně 1236. Byla zde uložena fotka mé rodiny podíval jsem se na ní a pomalu jsem přejel po jejím povrchu byla už celá ošoupaná a rohy pokrčené ale alespoň technologie přinesly něco lepšího než nás zostudit. Fotku jsem opětovně zastrčil zpět do knihy a knihu zavřel a zastrčil, teď už ručně zastrčil zpět mezi knihy. Kitsu už dojedl svůj piškot takže jsem vytáhl z kapsy další a hodil to po tom opičákovi |
| |
| Cesta do kabinetu Rolničky nedoporučuji... Usměji se a jdu do svého kabinetu. Kougine, Kougine... Povzdychnu si, Kuagan skáče vedle mně a až zavřu za sebou dveře, pustím králíky na delší vodítko. Králíci si začnou očuchávat nové prostředí. |
| |
| Ubytování se Po lehkém hledání se mi podařilo nalézt dveře s mým jménem. Otevřel jsem a rozhlédl se. Pěkné. Ocenil jsem to, zavřel a pustil Nicé. Ta se chvíli rozhlížela a pak se posadila na skříň. Já se pustil, pod bedlivým dozorem Nicé, do vybalování. Knížky sem, oblečení do skříně... Pobrukoval jsem si během samotného aktu vybalování a poté se protáhl a rozhlédl. No, vzor řádu to sice není, ale zažil jsem horší. Pochválil jsem sám sebe, vzal si do ruky knížku o iluzích, lehl si na postel a pustil se do čtení. |
| |
| Po dvaceti minutách čtení knihy ericha maria bžemarka (PJ neber to jako pravého autora prostě ho mam rád :) PS:správně to je remaque ) jsem se rozhodl okouknout nováčky v profesorském sboru. Při mém loudavém kroku jsem narazil na nováčka jménem Rodolph. Říkal jsem si co asi tak bude učit ale i tak pokud to umí co by né že ano.vyšel jsem dál po chodbách a narazil na dveře se jménem Allesandra. Ještě mladá pohledná žena se zápalem přece jenom její outfit lecos prozrazuje. Sice nevyučuje věci vesměs magické ale myslím že ukočírovat koně nebo se trefit z luku do 20 metrů vzdáleného terče chce špetku té magie. |
| |
| Cesta na univerzitu "Blíží se déšť. Měli bychom si pospíšit. Pojďte za mnou," pokračuje Morrigan a otočí se, jde skrz bránu do parku a při chůzi pokračuje s povídáním, "Se zavazadly si nedělejte starosti, za těmito tůjemi na nás čeká Aaron s povozem a vaše věci naloží. Jen pokud bych mohla poradit, mazlíčky si neste v ruce, Aaron má občas... no, trochu zvláštní choutky. Netřeba to rozvádět." Po pár krocích se ocitnete na louce, kde uvidíte Aarona s povozem, který vám připadá, jako by je oba dva vytáhly někde z muzea.  "Naložte si věci a vyrazíme. Nebojte, nijak daleko to není a povoz se nerozpadne," řekne, počká až si tam dáte kufry a přemýšlí o tom, že vám všem trochu zlepší náladu, když vidí, jak většina z vás je nervózních.. "Dobře, takže můžeme vyrazit. Držte se blízko nás. Bylo by škoda, vás někde poztrácet." Morrigan s profesorkami vyrazí směr na sever, kde vidíte skálu a pak už jen hluboký sráz do moře. Aaron vás s povozem následuje. Morrigan se zastaví pár centimetrů od konce a pozvedne ruce směrem k nebi. Stahuje se mlha, která obklopuje vás všechny a není přes ní vidět vůbec nic. Mohla by to udělat i bez mlhy a nebo využít portál, ale když zlepšit náladu, tak aspoň něčím takovýmhle. Doufá, že to aspoň někdo ocení. Morrigan vepředu rozpažuje ruce a ve stejném pohybu se mlha tříští a rozestupuje. Před vámi se tak pomalu objevuje dlouhý kamenný most, na kterém se rozsvěcují malá bílá světélka, která vedou až ke stříbřitému hradu v dálce. "Vítejte na Univerzitě Arcea'ia, moji drazí," usměje se Morrigan, která vám naznačuje, aby jste vstoupili na most, nad kterým poletujou malá a větší světélka. I někteteří profesoři v univerzitě by z okna mohli zahlédnout tuhle magickou show. Když přejdete most ocitnete se na nádvoří, kterému ve středu dominuje stará socha, jednoho z největších mágů v historii. Po levé a po pravé straně se tyčí obrovské stríbrné budovy, ale není toho moc vidět, protože tady už nesvítí světlo. Kousek od vás zastaví Aaron s vašimi věcmi. "Běžte si pro zavazadla a sejdeme u budovy v levo." Jen co to Morrigan dořekne, začne pršet jako z konve, a proto rychle otvírá velké dubové dveře do budovy, kde se hned rozsvítí světlo. Zahřmí. "Takže, toto jsou vaše koleje. Protože dívek je jen 6, takže jsou rozděleny do 3 pokojů v levém křídle po dvou. No kluků letos máme opravdu hodně, a proto jsou rozděleny do 4 pokojů v pravém křídle také po dvou a v jednom budou bohužel 3 z vás. A na dveřích jsou už napsaná jména, kdo kde bude. A abych nezapomněla, ráno je budíček na 9. hodinu a někdo z profesrů pro vás přijde a zavede do velkého sálu. Tak na co ještě čekáte. Šup šup běžte se ubytovat," vysvětluje, co nejrychleji Morrigan, když vejdete dovnitř, protože by se ještě ráda stavila za Nerou. Doufala jen, že ještě nespí. U Nery před dveřma okolo půl 1 v noci Morrigan spěchala jak jen mohla, ale dřív to nestihla. Zaklepala na dveře a když se nic neozývalo zaklepala silněji a zavolala: " Neru! Zlato! Ty už spíš?" Až potom si uvědomila, že ji asi tím možná vzbudila. |
| |
| Po chvíli jsme se obrátili a vraceli se zpátky, mezitím, co Morrigan mluvila ke studentům. Aaron s brbláním naložil zavazadla a vydal se i s povozem za námi. Vyrazili jsme na sever kde byli skály a pak už jen moře. Morrigan provedla kouzlo, mlha se rozptýlila a objevil se most. Přešli jsme ho za pomoci malých světýlek. "Vítejte na Univerzitě Arcea'ia, moji drazí," prohlásí Morrigan pyšně a my pokračujeme. Jen co sejdeme na nádvoří, začne lít jako z konve. Morrigan otevře velké, hlavní dubové dveře a spěšně nažene nové studenty dovnitř. Tam je opouštím a pokračuji chodbou směrem ke svému pokoji doufajíc, že někoho potkám. Menší společnost by neuškodila. |
| |
| Jak tak koukám z okna, přijde ke mně jeden z mých mazlíčků. Prudce sebou škubnu a otočím se k němu. Co blbneš, Sorbone?! Vyštěknu na něj, ale nakonec se ke svému sněhově bílému tygříkovy skloním a pevně ho obejmu. Promiň, vím, že jsi to myslel dobře. Zašeptám mu, když si vyslechnu jeho výčitky, které mi posílá pomocí myšlenek. Naposledy ho pohladím po srsti jemné jako froté a rozhlédnu se po místnosti. Beherith… Beherith, kde jsi. Volám na svou černou kočku a přitom hledám všude možně. Pod stolem, za skříní a pod… gaučem ji najdu. Tys mi nahnala strachu holka. Vyčtu jí tiše a vezmu do náruče. Odnesu jí do jejího pelíšku, který jsem umístila v rohu místnosti. Ta na rozdíl od Sorbona spát potřebuje. Tak, jak se ti líbí tvůj byteček? Zeptám se jí, i když od ní rozhodně odpověď neočekávám. Znovu se přesunu k oknu. Pohled na vystrašené studenty mi sevře žaludek. Vím, jak se cítíte. Pomyslím si a otevřu okno, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Zadívám se na světýlka, které se nacházejí všude kolem a usměji se. Hmmm, chtělo by to i něco jako ohňostroj. Přece jen je docela umění se sem dostat. Pomyslím si a prohlížím si studenty. Chvilku uvažuji, zda je nemám jít dolů podpořit a pomoct jim s vybalováním. Rozejdu se ke dveřím a už už sahám na kliku. Vím že bych asi neměla do toho zasahovat, ale… je to tak lákavé. Dobře tedy, asi raději zůstanu tady, ale něco udělat bych mohla. Něco dobrého a ne zlého, což pro mě bude docela atypické, ale všecko je někdy poprvé. Nijak zvlášť do toho nebudu zasahovat. Taky jsem si tím prošla a zase tak děsivé to nebylo. I když musím uznat, že nás bylo o půlku méně. Říkám si a stále uvažuji, jak jim pomoct, aby se cítili líp. Dojdu k oknu a nervózně přešlápnu. Vítejte na Univerzitě nováčci. Bude se vám tu líbit. Zvolám z ničeho nic a zširoka se na ně usměji a zamávám. |
| |
| Cesta a ubytování Sedla bych si, už kvůli Adel, dále od ostatních - ale bohužel zjišťuji, že to v počtu, ve kterém se nacházíme a při velikosti povozu - ano povozu, ne kočáru - v němž jedeme, asi nebude možné. Proto se na kamarádku povzbudivě usměji, snažím se ji držet od toho přidrzle vypadajícího blonďáka - a vlastně všech opravdu divných individuí - a že jich zde je opravdu nemálo. Zdá se, že šance, stát se čarodějem, se dnes dává doopravdy leckomu. Cestou na nás z deky vykoukne i sir Wilfred, pravděpodobně největší ještěrka, jakou kdy kdo z přítomných viděl - otcův dárek z jedné z obchodních cest do orientálních zemí. Když zjistí, co je okolo za mumraj a zima, zase se zavrtá zpět a předstírá mrtvého brouka. Po vyslechnutí uvítací řeči profesorek si jdeme pro zavazadla a vydáváme se tam, kde nám ukázali, že máme pokoje. Musím říci, že univerzita je opravdu krásná - a to i v noci. Opravdu doufám, že se mi zde "bude líbit," jak některé profesorky ostatně avizují. Všechny vypadají tak mladě a zvláštně. Možná nás také naučí, jak si zachovat věčné mládí? Bylo by to... líbilo by se mi to! K mému velkému znepokojení nejsem na pokoji s Adelyne. Ach, co si jen počne? "Pojď, doprovodím tě," Nabídnu ji a svůj kufr položím za dveře svého pokoje, aniž bych si jej prohlížela. Bude to tak lepší. Nevím, která ze slečen je Genevieve - ale trochu se bojím, aby si na mou plachou kamarádku třeba nějakým způsobem nevyskakovala. Už si toho za život ostatně zažila dost. Wilfreda tahám sebou, nicméně mu nepřikládám nijakou větší pozornost, když poměrně rozhodně otevírám dveře Adelynina nového pokoje. "Netvař se tak," věnuji jí povzbudivý úsměv. "Třeba bude slečna Genevieve jedna z těch... které vypadaly normálně." V tu chvíli mě příliš nezajímá, která je vlastně Victoria, s níž bydlím já. S tím se vypořádám později. A mám na to zatím vcelku optimistický pohled. |
| |
| Ze svého okna jsem zahlédl povoz se studenty který přijel k univerzitě a se zvědavostí jsem jsem si je prohlížel. V tu chvíli mi kitsu potahal za frak mého tmavě černého kabátu a s hladovým pohledem ukázal prstem do jeho tlamy plné zubů. Hlasitě jsem vydechl a vytáhl z kapsy poslední piškot který jsem mu hodil. Tento rok je nějak málo dívek a ti chlapci. Měštáci co nemůžou uvěřit že se sem dostali a to teprve neví co za muka je čeká při mých hodinách. Já nenechám prolézt jen tak někoho. Otočil jsem se zpět ke svému stolu a začal si prohlížet jména studentů na papíře který ležel na stole. Žádné jméno mi nebylo povědomé učím zde už šestnáct let...povzdechl jsem si a začal psát na papír kouzla které ty novice budu učit jako první. |
| |
 | Příjezd a cesta na univerzitu Do parku jsem dorazila přesně na čas a spokojeně jsem se pro sebe usmála. Většina ostatních tu už byla. Bylo zajímavé sledovat tu směsici podivných i normálních lidí a jejich zvířat. Marthu mne následovala ne zcela kočičím způsobem spíš jako pejsek. Ani jsem pro ni neměla přepravku. Obvykle se držela u mě, neskákala bezhlavě pod povozy, ani neobtěžovala ostatní lidi. To platilo i teď. Úhledně se posadila na můj kufr a rozhlížela se po tom mumraji kolem. Už byla tma, tak jsme z některých viděly jen temné siluety a také to vypadalo, že bude pršet. Přitáhla jsem si kabát těsněji k tělu a čekala, co se bude dít. Po chvíli přišly tři dámy v černých hábitech a představily se. Morrigan nás pak vyzvala, ať ji následujeme. Martha seskočila z kufru a společně jsme se vydaly za ní. Naložila jsem kufr na tu starožitnost a Marthu pro jistotu vzala do náruče. Vyrazili jsme na sever, kde nás vítal hluboký sráz do moře. Morrigan velmi efektně odhalila most, což mě nadchlo. Těšila jsem se snad ještě víc než před tím, až zahájím studium. Chvíli jsem se trochu připitoměle usmívala na světýlka, ale pak jsem se hned dala dohromady a nasadila neutrální výraz. Následovala jsem ostatní. Zvědavě jsem se rozhlížela po nádvoří, ale moc toho vidět nebylo. Doufala jsem, že zítra si budu moci udělat čas na prohlídku areálu. Šla jsem si vzít zpět svůj kufr, a pak k budově vlevo. Otráveně jsem se hrbila proti dešti a doufala, že nebudu úplně mokrá, než se dostanu dovnitř. Po tom, co se s námi profesorky rozloučily, jsem se vydala hledat svůj pokoj do levého křídla. Dveře už byly otevřené a vevnitř byly nějaké dvě dívky. Položila jsem Marthu na zem a zaklepala na dveře, abych je na sebe upozornila. "Zdravím. Já jsem Genevieve Eyre a tohle je Martha," kývnu směrem ke své kočce, která se s jistou samozřejmostí vydala do pokoje a vyskočila na parapet, "Předpokládám, že některá z vás bude Adelyne Brooks?" Vejdu do pokoje a svůj kufr postavím k nohám volné postele a posadím se na ni. Z postele jsem byla nadšená, protože v něčem tak velkém a pohodlném jsem ještě nespala. Také co se týče místa to byl rozhodně posun k lepšímu. I když jsem pokoj sdílela s Adelyn, bylo ho tu rozhodně víc než v mém bývalém pokoji, kde nás spalo šest. Ale tak oproti sirotčinci je zlepšení všechno. Rozhlížela jsem se po pokoji a už pomalu plánovala, kam si co uklidím. Komoda vypadala dostatečně velká na všechno oblečení a Martha bude mít zřejmě hlavní sídlo na tom parapetu. Jen jsem doufala, že mé nové spolubydlící nebude vadit, že ho moje kočka okupuje. Také jsem doufala, že s sebou nemá nějaké nesnášenlivé zvíře. Martha je sice zlatíčko, ale mohly by kvůli tomu vzniknout problémy. |
| |
| Hnízdečko To, jak se okolní davy sráželi do jedné velké vlny, jsem už ani nevnímala. Možná právě díky tomu, že jsem se o to přestala starat, tak se mi celkem ulevilo na duši. Mohla za to částečně i zpráva, že se konečně vydáváme vstříc zdím akademie. Už jsem se nemohla dočkat. Jak si vše prohlédnu, co všechno prozkoumám. Na srdci mě ale píchnul trn obav a strachu. Skousla jsem si mezi zuby jemně levý ukazováček. Někam se vytratit musím. Musím. Dnešní noc se na spaní nehodí. Tiše si povzdychnu. Pak ale pokrčím jemně rameny. A která se vlastně hodí co? To je fuk. Sebrala jsem klec s Vik Vikem a ani jsem se nestarala o vůz. Nebylo co na něj házet. Své věci jsem měla na sobě. Místo toho jsem se dala do pohybu s ním, jakmile se rozjel. A s mou maličkostí se dalo do pohybu i malé hejno vran, které se doposud potulovalo kolem mě na zemi. Se zběsilým krákáním vzlétli k nebesům, a já je chvíli toužebně, zasněně pozorovala. Začínám se jich bát. Zbytek cesty jsem šla... Inu, nespěchala jsem ale zase jsem se nehodlala nějak loudat. Spíš jsem se tak vlekla, protože jsem byla ztracená v myšlenkách. Vzpomínala jsem na výhledy ze střech budov, na které jsem vylezla. Občas to chtělo hodně šikovnosti a mrštnosti. Hlavně když jste pak na nějakou takovou skákali s kouskem bochníku chleba v zubech. Občas to byla jediná cesta jak se nenechat chytit, nebo zastřelit. Najít cestu tam, kde by jí nikdo jen tak nečekal. Byla to někdy i zábava. Zhluboka jsem zívla. Ale na spaní jsem neměla ani pomyšlení. Zato Vik Vik spal s hlavou pod křídlem, jako kdyby se nic nedělo. Záviděla jsem mu. "Jen si spi, ty šťastný bastarde." Prohodím k němu s mírně pobaveným uculením. Něco ho muselo dříve podráždit. Teď mu nevadí ani jemné drbání pírek prstem, ani vrzání staré klece. To je moc dobře. Nepotěšilo mě to ale víc, jak pohled na majestátní budovy které se objevovali v mlze. Byla jsem tím doslova... Uzemněná. Na chvíli jsem se zastavila, abych si mohla vychutnat ten pohled, jen co byli obrysy jasnější. V duchu jsem hluboce žasla. Je to tu tak... Tak... Obrovské! Naprázdno jsem polkla, a promnula si prsty pravé ruky kořen nosu. Ne. Tohle se mi vážně nezdálo. Na sen je to až moc překrásné. Rychle jsem doběhla povoz a pochod studentů. Akorát ve chvíli kdy se rozdělovali pokoje. To bylo fajn. A proto jsem nemařila čas a rychle jsem utíkala ke dveřím se svým jménem. A své spolubydlící. S tichým smíchem jsem rozrazila dveře a vlítla dovnitř. Abych následně užasla nad dokonalostí a útulností této místnosti. "Waaau! Vik Viku! Koukej na to! Pojď si to tu také prohlédnout." S úsměvem jsem jej vyndala z klece ale bylo mi jasné že ten bude chtít ven. Proto jsem otevřela okno. A vskutku. Vik Vik vyletěl kamsi pryč. Ulovit si něco k snědku nejspíš. Já bych se možná také mohla jít najíst. Otočila jsem se ale nyní zpátky do pokoje. Nechala jsem okno otevřené, kdyby se Vik Vik náhodou zas vrátil, a klec jsem položila opatrně na volné místo mezi postelemi. Zatím jsem si nehodlala vybrat žádnou. Nechám to na mé spolubydlící. Ohledně které jsem se začala strašně bát. Co když spolu nebudeme zrovna vycházet? Nerada bych zde byla s člověkem, který mě bude nenávidět. Klid. Hlavně klid. Bude to dobré. Hlavně... Hm, nezkaz první dojem. Podpořím sebe samotnou lehce v duchu a pousměji se. Momentálně jsem ale na pokoji sama. A brzy jej hodlám zas opustit. Hodím na rezavou klec svou šálu i poničený, cestovní plášť. Svůj hnědý, pletený svetr tam také přidám. Pevněji si natáhnu kožené boty, které měli hrozně tenkou podrážku. Díky nim jsem se skoro naučila svými chodidly číst ulice podle dláždění. Hlavně za temných, mlhavých nocí. Zazubím se a trochu si ještě utáhnu kalhoty z černého plátna. Než zas z pokoje vypadnu. Je čas prozkoumat zdejší prostory. Minimálně se hodlám toulat dokud nad obzorem nezazáří první, sluneční paprsek. |
| |
| Hle, oběti Zatímco jsem ležel na posteli, Nicé zjevně upoutal výjev, který probíhal za oknem. Se zájmem jsem se podíval, na co kouká. Nicé se mi samozřejmě posadila na rameno a já pozoroval mé budoucí oběti...eee studenty. Více chlapců než dívek... Pomyslel jsem si s úšklebkem. Předpokládal jsem, že chlapce iluze moc nechytnou. Koneckonců jsem musel uznat, že nebyly tak efektní, jako útočná magie. I když byly v mnohém mocnější. No co... ještě je snad chytnu na přeměnu. Ta už svoje kouzlo měla. Nicé se na mě podívala významným pohledem a krákla. Já vím, já vím. Čas na jídlo. Šáhl jsem do kapsy kabátu, vytáhl balíček a hodil jí kus sušeného masa. Obratně ho chytla a spolkla. Proč jsem si pořídil vránu a ne papouška? Povzdechl jsem si a znova si lehl na postel, zatímco Nicé se usídlila na skříni. |
| |
| Studenti Sedím na židli, nohy na stole a jím půlku jablka, co mi zbyl po rozdělení mých hladovců. Najednou uslyším za oknem nějaký rozruch a pak i něco za dveřmi. Kouknu se pod stůl a hledám ty moje zajíce a zjistím, že už jsou u okna a dívají se ven. |
| |
| Světlo! Zděšeně asi minutu pozoruju nebe, když se proberu a rozhlédnu se, zjistím, že všichni už jdou někam do pryč. "Oj..." řeknu rozklepaným hlasem, čapnu kufru a rychle je doběhnu. Znovu se ujistím, že za mnou nic nestojí a hodím si kufr na povoz. Upravím si límec u košile a vydám se s davem dál. Navzdory mé totálně asociální povaze se snažím udržet co nejvíc u davu, no… tak dva a půl metru od posledního člověka. Přeci jen, momentálně jsou lidi, co by si možná všimli, kdybych začal ječet a skácel se k zemi to poslední, co mě drží od toho, abych to opravdu udělal. Když konečně dojdeme na nádvoří, rychle čapnu svůj kufr a pak už jen zaslechnu Morrigan jak něco říká. Hned potom začne pršet. Okamžitě se otevřou dveře a objeví se moje záchrana. Světlo! Rozběhnu se, ale můj běh překazí zahřmění, kterého se leknu tak, až zakopnu a slítnu na zem. Nějak víc to neřeším, rychle se zvednu a doběhnu ke světlu, kde se můj mrtvolně zděšený výraz po chvilce změní na neutrální, polknu a trošku si očistím oblečení, které kromě toho, že je stejně jako moje vlasy trochu mokré, moc neutrpělo. Opřu se o zeď a s menší migrénou, která u mě následuje vždy po stresu nebo strachu, sjedu k zemi. Když Morrigan domluví, zvednu se a pomalu se vydám do pravého křídla. „Tady…“ zamumlám, když najdu svůj pokoj a vlezu dovnitř. Doufám, že spolubydlící bude normální, no… to by mu se mnou asi hráblo… řeknu si v hlavě a rozhlídnu se po pokoji. Kufr si hodím na postel napravo a začnu si rozvrhovat, kam si vyskládám mých sedm knížek (až na jednu to jsou učebnice se slovníčky na cizí jazyky), které jsou kromě pár košilí a jiných kusů hadrů, které mě donutila přibalit služebná, než sem odešel, všechno co mám s sebou. |
| |
| Příchod a ubytování Celou dobu jsme se držela Priscilli jak klíště, až to muselo vypadala zvláštně. Zvedla se mi žaludek z těch zvědavých pohledů všech okolo a jak si všichni mezi sebou něco špitali. Doufám, že se to časem zpraví špitla jsem i já ke své dlouholeté kamarádce a pak jsme se opět zadívala do klína, kde jsem nervózně žmoulala rukáv svého kabátu. Celou cestu jsem jinak ani nedutala, sledovala jsem Priscillu, jak se usmívá a sedí vzpřímeně jako dáma, ostatně jako vždy. Musela jsem se usmát, jí tohle slušné vychování dle etikety slušelo. Se vzájemnou pomocí jsme seskočili z povozu a společně s ostatními jsme se vydali k tomu obrovskému hradu, co byla naše škole. Tak tady se snadno ztratím. Řekla jsem trochu uvolněněji, když jsem fascinovaně sledovala budovu z venčí. Společně s Priscillou jsem se rozešla směrem k pokojům a když jsem si všimla, že nejsme spolu, jakoby mi někdo udělal na žaludku uzel. Rázem jsem zbledla a chtělo se mi zvracet jako nikdy předtím. Já mám být v pokoji s někým cizím? Avšak má společnice mě začala uklidňovat, jistě si musela všimnout toho vyděšeného výrazu. Stála jsem zhruba uprostřed pokoje, který jsem si prohlížela poměrně podrobně. Bylo to dost jiné než u mě doma, ale bude mi to muset stačit a jistě si tu zvyknu. V tom mě ale z mojí prohlídky vytrhl ženský hlas. Nadskočila jsem leknutím a otočila jsem se ke dveřím. Byla tam dívka s hnědými, kudrnatými vlasy a kulatým, jemným obličejem. Vypadala skoro jako princezna. Um jo. Já jsem Adelyne. Špitla jsem ní skoro neslyšně a ona mezitím přešla k jedné posteli. Byla až moc blízko ke mně, takže jsem se přesunula kus od ní, jakobych se jí štítila. Tohle bude dost složité.. a krom toho, má kočku. Otočila jsem se zpátky na Priscillu a prosebně jsme se na ní podívala, nechtěla jsem, aby mě tu s ní nechávala o samotě, i když ta dívka vypadala mile, ale Proscilla mi jen s úsměvem zamávala a zmizela ve dveřích. Jistě, pro ní to bude hračka, vždy je přátelská a společenská, ale já? Ztrnule jsem se otočila zpátky k Genevieve a následně jsem pomalu pžešla ke své posteli. Klícku s mým potkanem Hugem jsem prozatím položila na noční stoleček vedle a následně jsem se posadila. Um, chtěla jsem nějak začít konverzaci s mojí spolubydlící, ale jaksi jsem nemohla najít za správná slova a tak jsem plácla první hovadinu, co mě napadla. Jak se ti tu zatím líbí? Mluvila jsem dost potichu a z tónu mohla poznat, že jsem nervózní a mám jisté obavy. |
| |
| Na pokoji "Je to tu úžasné," usmála jsem se na ni, "Víš, já předtím žila v Sirotčinci slečny Wakefieldové, oproti tomu je tohle luxusní. Mám tu mnohem víc místa, na pokojích jsme po dvou a ne po šesti a je tu čisto." Nenápadně jsem si ji prohlížela. Líbí se mi. Není upovídaná a vypadá normálně. "Hezká myš." Hm, hezká? Jak vlastně poznáte, jestli je myš hezká? "Ujistím se, aby ti jí Martha nesežrala, slibuju. Jak se tu líbí tobě?" Zvedla jsem se, otevřela kufr, a začala vybalovat. Oblečení jsem úhledně srovnala do šuplíků, svých pár knížek na poličky, boty vyrovnala do řady vedle komody a pod Marthu, která už stihla začít podřimovat, jsem strčila její vypelichanou deku. Nenápadně jsem se podívala po Adelyne, jestli nezačne protestovat a vrátila se k vybalování. Za chvíli jsem to měla hotové. V kufru jsem nechala jen Marthino žrádlo. Posadila jsem se na postel a vytáhla svůj deník a plnicí pero. |
| |
| Příchod Poté co domluvila Morrigan, jsem úplně přestal vnímat okolí, pořád nemohu věřit tomu, že se to opravdu děje. Zpět do světa živých mě přivede až stěhování národů. Je čas vyrazit. V klidu se zvednu, není kam spěchat. Dopředu se nikdy v ničem nehrnu a ani tady nebudu dělat výjimku. K povozu ani nejdu, ten svůj malý batoh lehce unesu sám. Když konečně všichni naloží své kufry a povoz se rozjede, vydám se pomalu za ním. Není to pro to, že bych nestíhal tempu ostatních, ale nechce se mi být blízko všech těch namyšlených bohatých děcek, jejichž největší denní starostí je, co si mají ráno obléct a na lidi jako já se dívají jako bychom byli něco horšího. K univerzitě jsme došli opravdu za chvilku, a když jsem ji poprvé zahlédl, prostě jsem neměl slov. Nevím jak ostatní, ale já nikdy nic podobného neviděl a asi už ani neuvidím. I kdyby mi u vchodu řekli, že se spletli a nemám tady co dělat, tak za tenhle pohled sem stálo jít. Letmo zaslechnu Morrigan mluvit o rozdělení pokojů. Nejsem zrovna dvakrát nadšený z toho, že budu mít spolubydlícího, přeci jen jsem si za posledních několik let zvykl na to, že žiji sám. Možná by stálo za to prozkoumat to tady. Moje malé dilema, zda jít na prohlídku nebo do postel nakonec vyhraje postel. V posledních dnech jsem toho moc nenaspal a šancí projít se tady bude určitě hodně. Na obličej mi dopadnou první kapky vody. Moc nestojím o to, aby mi zmoklo část toho mála oblečení, co s sebou mám. Během se vydávám k velkým dveřím. Při zahřmění, instinktivně přiskakuji ke zdi. Že to nebyla střelba, ale hrom, mi po chvilce dojde. Sakra, musím s tou paranoiou začít něco dělat. Na druhou stranu, kdyby po ostatních už někdy někdo střílel, taky by se lekli. Pokoj najdu docela rychle a v něm i svého nového spolubydlícího, který si zrovna rovná věci. Pomalu dojdu k volné posteli a položím na ni batoh. "Čau, ty budeš určitě Adrian. Já jsem Jason." Udělám pár kroku směrem k němu a podám mu ruku. Přece jenom tady s ním asi budu trávit nějaký ten čas, tak bych se měl chovat slušně. Tak, co tady na to říkáš? |
| |
| Můj pokoj ~Victoria~ Když Genevieve vejde, utrousím k Adelyne s úsměvem jen něco jako "tak vidíš." Slečna vypadá sympaticky a neútočně, takže můžu s tichým "uvidíme se ráno." vyklidit pole a jít se podívat na svou vlastní spolubydlící. Trošku se bojím, aby to nebyla ta bledá dívka s ptákem v kleci. Snažím se nepovyšovat se nad své okolí, však otec mě vždy učil dobrým mravům - ale jde z ní strach, nemohu si pomoci. Třeba nebude zlá! Napomenu se a neubráním se vzpomínce na sousedovic psa, který sice pouští hrůzu na všechny strany - ale v zásadě je velmi hodným zvířetem. V pokoji vezmu svůj kufr a přesunu jej pod jednu z postelí, následně na ni položím i své zvíře. Leguán líně vyleze z deky a rozplácne se na peřinu, zatímco já si věším kabát a prohlížím zdejší interiér. Místnost je vybavená opravdu pěkně, jen co je pravda. Poté, co si po cestě opláchnu ruce i obličej si sednu na postel vedle Wilfrieda a konečně si vydechnu. Teď už zbývá jen zjistit, s kýmže to vlastně bydlím. |
| |
| V pokoji s novou spolubydlící Stále jsem, skoro nehybně, seděla na své posteli a koukala spíše do země, než na ní. Um, budu si tu muset zvyknout. Nemám ráda davy a hodně lidí najednou. A trochu jsem se oklepala. Bylo vidět, že jsem trochu ztrácela na nervozitě, ale bůh ví, jaké to bude na večeři, kde budeme všichni. Už teď se mi svíral žaludek, nevím, jestli tam vůbec půjdu a budu schopná něco sníst. Najednou jsem se zvedla a sundala jsme si kabát, který jsem pověsila na ramínko a následně do své skříně. Na sobě jsem měla černou skládanou sukni po kolena a bílou halenku a na ní ještě černý svetřík zapnutý jen na dva knoflíky. Stejně jako ona i já jsme se dala do vybalování, byť mi to bylo blbé. Narozdíl od jejího oblečení to moje bylo přece jenom trochu honosnější. Chudák holka, ze sirotčince, jaké to tam asi bylo. Avšak i ona neměla všechny své kousky starší a vytáhla pár nových, krásných šatů, až jsem zůstala zírat. Zakroutila jsem ale vždycky hlavou a věnovala se svým věcem. Netrvalo dlouho a měla jsem vybaleno. Přeci jenom jsme měli povolený jen jeden kufr. Svého mazlíčka jsem položila na komodu, aby byl výše, i když to stejně nezabrání tomu, aby se k ní kočka dostala. Doufám, že se Marta s Amálkou nějak skamarádí, nechtěla bych o ní přijít takhle, byť už je Amálka starší dáma a myslím, že tu již dlouho nebude. Amálka byla černobílý potkan s černým uchem, flíčkem na oku, proužkem na zádech a jednou tlapkou. To jí dělalo kouzelnou. |
| |
| Na pokoji Chvíli jsem si ještě psala do deníku a pak jsem zívla. "Nepůjdeme spát?" Na chodbě byl sice stále slyšet hluk, jak se zabydlovali ostatní, ale vzhledem k tomu, že už muselo být kolem jedné ráno, bych byla schopná usnout i při manévrech dělostřelectva. I kdyby se Adelyne ještě nechtělo, já už si lehnout půjdu. Otočila jsem se k ní zády, převlékla se do noční košile a zachumlala se pod peřinu. "Dobrou noc." Jen jsem se dotkla hlavou polštáře, už jsem spala. Martha po chvíli seskočila z parapetu a stočila se na mém polštáři. |
| |
| V pokoji Jo, takhle se mi to líbí. Řeknu si po rozvrhnutí umístění mých věcí v pokoji. Teď už to jen poskládat. Začnu abecedně skládat knížky na poličku a v tom přijde můj spolubydlící. „Čau, ty budeš určitě Adrian. Já jsem Jason,“ řekne a pokusí se mi podat ruku. S tou svojí ale ucuknu a slovy: „Promiň, e… to je složitý, ale jinak ahoj,“ se to pokusím omluvit a ukážu mu Peace. Očima si ho rychle prohlídnu. Asi nebude z těch zrovna nejbohatších, i když… u mě by to asi taky nikdo nečekal… Ale! Vypadá, že je v pohodě, no… oproti mně je každej v pohodě. Ale to už mě zase bombarduje další otázkou. „E… no… z venku jsem nic moc neviděl, ale vevnitř je to hezký. Akorát mě celkem děsí budoucí spolustudenti… Co ty?“ Odpovím celkem nervózním hlasem a pokračuju s abecedním skládáním učebnic a slovníků na poličku. |
| |
| Miriam, jsi to ty? Kitsu (jméno se neskloňuje je to z japonštiny) ležel na stole a lehce podřimoval. Ocásek se mu při každičkém nádechu zvedal a při výdechu zase padal na dubový stůl. Ruce složil pod hlavou na mém klobouku. Myslel jsem na svoji ženu Miriam. Byla už dva roky po smrti ale já na ní nemohl přestat myslet. Najednou se mi za zády ozval ženský hlas Irwine, miláčku pojď za mnou... otočil jsem svou hlavu ale nikoho jsem neviděl. Irwine, nemusíš se bát.... zase ten podivný hlas jako by mi připomínal..... ne to nemůže být pravda. Zmateně jsem obrátil celé své tělo. Nikdo, vůbec nikdo v místnosti nebyl. Bylo to zvláštní slyšet vlastní ženu a při tom vědět, že už dva roky je rozprášena na hřbitově. Neměl jsem jinou možnost než si lehnout ale já na to neměl náladu, na nic jsem neměl náladu. |
| |
| Noční návštěva Adam se vrátil z balkonu, došel ke mě a jeho ruka vystřelila k levé půlce obličeje. Ruka něžně přejela přes lícní kost, přes spánek do vlasů. "Opravdu je to dobrý nápad vyučovat tu dál." Jen kývnu hlavou a sklopím hlavu. "Měl bys jít, je pozdě." Trhnu hlavou ke dveřím. Adam se na mě podívá úkosem. " Tak zítra nebo někdy jindy. Ty víš, že spolu musíme probrat ještě to majetkové vyrovnání po rozvodu." Připomene mi jen tak mezi řečí. Není v tom žádná výčitka, ale já jí v tom cítím. " Adame, já vím." Udělám pomlku." Vím, že za to můžu já, ale prostě pochop to, jinak to nešlo. Promiň."Pokrčím rameny, on mezi tím přejde ke dveřím a otočí se na mě. " Vím, že Morrigan ti byla vždycky přednější, než cokoli jiného na tomhle světě." Protočím oči v sloup. " Je to moje sestra, nemohla jsem jí tu nechat napospas, jako to udělali ostatní a odešli." Zvýším hlas a temné zavrčení se odrazí od stěn. " Není to tvá sestra!" Odpoví naštvaně a v tu chvíli, se ozve zaťukání a Morriganin hlas. Doufám, že to neslyšela. Utírám si slzy do rukávu od noční košile. " Čeká na tebe." Štěkne na Morrigan, když jí míjí . Mě nevěnuje ani jeden jediný pohled. Nedivím se, ono také zrušit manželství po roce, kvůli větší slávě naší univerzity, muselo ranit jeho mužské ego. |
| |
 | Návštěva a obavy Stojím za dveřmi Nery a ač opravdu nechci slyším řvát Adama na Neru. Co si to k ní dovoluje sakra! Už dávno nejsou spolu. A vůbec, zajímalo by mě , co tu Adam vůbec dělá. Pokud vím, každý kdo přijde na univerzitu, by se měl hlásit u mě. Jenže jak vidím, každý si tu dělá, co chce a je jim jedno jaká porušují pravidla. Znenadání se otevřou dveře, ze kterých vystřelí Adam a ještě na mě vyštěkne jakou si větu, který vůbec nerozumím. Patetický blázen. Zakroutím hlavou a pomalu vcházím k Neře do pokoje. Uvidím ji sedět na posteli. Snaží na sobě nic nedat znát, ale za ty roky vím, že před chvílí plakala. Copak ten Adam nemá ani špetku soudnosti a pochopení? "Tak co, jak to zvládáš? Doufám, že ti je už líp než předtím. Vypadala si no... né moc zdravě. A co tu Adam vůbec chtěl, takhle pozdě v noci?" ptám se ji a přisouvám si k její posteli křeslo, na které si sednu a dívám se, jestli ji někde náhodou neublížil. Adamovi jsem nikdy nevěřila a věřit nebudu. Vždycky mi z něho šel... mráz po zádech. |
| |
| Cestou necestou k pokoji a další ty nudné věci. Byla to docela rapidní změna ke které stačilo opravdu málo a to vidět první kouzlo na vlastní oči, jistě měl plno uhlavu obav o svoje zavazadlo,ale začal mít pocit ,že v místě kde je možné jen tka zrušit mlhu může zavazadlu narůst tisíc malích nožiček a stát se Zavazadlem. Byl si jistý ,že jeho mysl orpavdu přemýšlí o velkém písmenu v jméně toho tvora, nějak měl za to že něco takového prostě podle vší logiky mít malé písmeno nemohlo. Zatřásl hlavou měl lepší věci k zaměstnaní svého mozku. Tou věcí bylo najít svůj pokoj, ne že by snad měl špatný orientační smysl, jen fakt, že bude mít svůj pokoj ,který nebude vlastně napůl dílna byl pro něj noví stejně jako fakt, že v tom pokoji bude někdo kdo k němu bude mít věkem blíž, než jeho rodiče. Trochu se toho bál, zejmena nevěděl s kým vlastně bude a tak se spíš chodbou loudal a sledoval jmenovky na pokojích když našel tu svou tak opatrně nakoukl, zdálo se že tam zatím nikdo není, to bylo dobře třeba bude mít štěstí a nikdo nepřijde....třeba. Lehce pokrčil rameny a hodil svůj těžký kufr na postel a na chvilku si sedl něj musel si to tu prohlédnout aby viděl jak pjde světlo a jaké to bude s větráním, rozhodně mu bylo jasné že z tohoto dílnu neudělá a když tak jen horko těžko což mu bylo líto na druhou stranu vždy se mohl pokusit si to tu nějak předělat. |
| |
| Uvítání do nového domova Říci, že mi celkové představení naší školy vyrazilo dech bylo krajní podceňování situace. Barvy a zázraky nejrůznějších tvarů a barev na mě doléhaly silou nepředstavitelné síly. Mysl jenž se před nějakou dobou nacházela čistě v rozhraní technologie, rozbourává své stěny a odhaluje nové objevy. "Nesvázaná krása.", lepší název pro magické představení nemám. Pořádně si utáhnu svůj ranec, který jsem se i přez nabídku arcimágyně rozhodl nést na svém rameni. Nemám v něm nic, co by mohlo stát za krádež, ale nějak se nemohu donutit k tomu abych jej odložil. Dříve než kdykoliv předtím mi chybí jistota a spolehlivost mechaniky. Ale všeobecný zápach smrti, špíny a oleje, který mne doprovází mne opět přivede k vědomí. Tohle není technologie, ale je to pouze další nástroj k dosáhnutí snů lidstva. A se smrtí, se dá pracovat v obojím. Ať už je to magie, nebo technologie. Vše umí zabíjet. Umí i napravit své chyby ? Před mlhou neuhnu, jdu pořád rozhodně dál. Pozorně se rozhlížím po svém blízkém okolí a jsem na pozoru. Mlha mi až příliš moc dobře připomíná chladné noci v žebrácké čtvrti, kde jsou muži a ženy schopni rozříznout vám šlachy rozbitým kusem zrcadla a rozervat Vás na kusy. Je to hrozný svět. A nedávné katastrofy mu dozajista nepomohli. Když Morrigan řekne "Vítejte na univerzitě", změknou mi kolena. Mohl bych zde snad najít domov ? Něco, kde bych mohl uplanit své schopnosti ? Odfrknu si. "Jo jasně, ty bys maximálně mohl studentům opravovat hodinky a starat se o rozbité židle jako školník." S uchechtnutím vyrazím přez podivný most směrem k našim ubikacím. Přitom uctivě kývnu na arcimágyni a trochu pospíším, jelikož nejsem zvyklý být v blízkosti tak nezemské krásy, která se nachází zde. Ale na ubikace nedorazím. Ne naopak uvidím jednu z nejúžasnějších soch mého života. Detaily jsou úžasné. Natolik úžasné, až si skoro nevšimnu dopadajícího deště. Jsem zvyklý na nepříjemné podmínky. Zježené vlasy se mi padající vodou slepí na hlavě a nyní cítím jak mi po celém těle stékají malé pramínky vody. Ale nevnímám padající vodu. Teprve slova muže, kterého pořádně neznám jménem, mne proberou z mého okouzlení. V hlavě mi již bijí o sebe kolečka, jak přemýšlím kolik práce by dalo takovouto krásu rozhýbat pomocí technologie páry ! Usměji se když udeří hrom. Mám rád bouřky. Připomínají mi, kolik síly má matka příroda. Přehodím si svůj potrhaný ranec přez rameno a vyrazím. Cestou si povšimnu mých spolubydlících. Pokrčím rameny. V malých budkách v ulicích žebráků a pomocníků jsme byli ubytování po osmicích na mnohem menších místech. Nedalo se nic dělat. Zima si vybírala své mrtvé každý den a pokud jste chtěli přežít, drželi jste se buďto spolu a vší silou jste vytápěli malý kus místnosti, nebo jste umřeli. Poškrábu se na svém předloktí, které je pokryto škrábanci, jizvami a černými skvrnami oleje. Položím si svůj ranec na zem a potom usednu unaveně na...postel. Opravdovou postel. Nevěřícně se dotknu přikrývky, měkkého polštáře s opravdovou vycpávkou, povlečením, matrací...skříně, stěny bez děr a střecha ! U svěceného oleje, střecha bez děr ! Skoro se mi z toho luxusu chce brečet. Nyní si opravdu připadám, že sem nepatřím. Popravdě pořád nechápu, proč si mne jeden z profesorů vybral jako učedníka. Vyletěl jsem v tu chvíli skrze okno svého mistra, jelikož mne vyhodil a hladověl jsem na ulici. Inkasoval jsem tehdy lehkou herdu do hlavy, takže si pořádně nevybavuji můj rozhovor. Ale řekl mi tehdy jasně, že mám cítění pro magii "nějakého" typu. A dal mi možnost se přidat. Povzdychnu si. Jak rychle se věci mění, když osud příjde a zasáhne do mého života. S mým nejveselejším úšklebkem lehnu na postel a se smíchem si užívám jak se jednotlivá péra matrace pod mou váhou ohýbají. Samotnou radostí se celým tělem od matrace odrážím a vychutnávám si vyhazování do vzduchu a opětovné dopadaní na matraci. Je to...úžasné. |
| |
| Morrigan a trocha slz On dobře ví, co na mne platí, Morrigan je ještě větší páka než moje rodina. Ano i pro jeho výbuchy vzteku to skončilo. Protočím oči v sloup a podívám se na mojí nejmilejší, která tlačí k mé posteli křeslo. " Nech ho být a pojď ke mě." Rty se mi zvlní do něčeho jako je pokus o úsměv, dopadne to jako vždy, zbude jen úšklebek, který Morrigan důvěrně zná, do úsměvu má hodně daleko. Koutky se mi opět zúží do tenké linky, jak potlačuji naštvání. Nechci být zlá na Morrigan, ona za to nemůže. " Bude to dobré, vždycky to je." Podívám se na ní. " Ty to víš moje nejmilovanější." Posadím se na kraj postele a natáhnu k ní ruku. " Adam mě přišel zkontrolovat poslala ho za mnou matka, víš, že on u nich bydlí v našem bývalém bytě, také mě přišel informovat o majetkovém vyrovnání." Pohladím jí po zápěstí. " Znáš přece mojí matku, pořád má o mě strach za mnou posílá Adama." Povzdychnu si. " Ale dost o něm, jak to vypadá s žáky. Jak se ti zdají, kolik je tam nešiků a fiflenek, které neudrží v pacinkách ani kord a sesypou se, když po nich budu chtít, aby uběhli pár koleček na rozehřátí." Posunu se na posteli , lokte opřu o kolena a poslouchám Morrigan. |
| |
| Ubytování Arcimágyně nás odvede k povozu, kam naházíme své kufry a zavazadla. Dost budoucích studentů ale takovou laskavost odmítne, a – z nějakého mně nepochopitelného důvodu – se rozhodnou tahat až na univerzitu pěšky i s kufrem. To já opravdu ne. Jsem jeden z prvních, kdo svůj kufr naloží, a dokonce se galantně rozhodnu pomoci i některým dívkám, které nevypadají příliš silně. Pak s výrazem nejvyššího zaujetí vyrazím za mágyněmi, stejně jako všichni ostatní. Zastavujeme se až před vysokým útesem, obklopeným chuchvalci bílé mlhy. Zírám do ní, jako by se v ní měl náhle objevit poklad. Což se svým způsobem také stane. Když pak totiž Morrigan pohne rukou, opar se pomalu rozestoupí, a před námi se objeví nádherná podívaná: dlouhý kamenný most a za ním stříbřitý hrad osvětlený tisíci světélek. Fascinovaně stojím a zírám přes moře na tu krásu, a mám co dělat, aby mi úžasem nespadla brada. Naše rodinné sídlo je ve srovnání s tímhle palácem, ač to velice nerad přiznávám, jen bezvýznamná chatrč. Zapomenu se u toho pohledu na tak dlouho, že mezitím stihnou všichni projít kolem mě. Rychlým krokem se vydám za nimi, a nakonec kráčím po zbytek cesty za povozem. Musím si neustále připomínat, že Sterling by měl za všech okolností působit vznešeně, abych nezačal přebíhat z jednoho okraje mostu na druhý ve snaze zahlédnout… něco. Třeba velrybu. Nebo další magické budovy. Přecházím tedy most narovnaný a s hrdě zvednutou bradou. Na nádvoří s obrovskou sochou uprostřed si vyzvedneme kufry. Opět se dvorně snažím pomáhat dívkám se zavazadly, ale jakmile se dá do deště, vyrazím za arcimágyní dovnitř. Tam nás informuje o ložnicích – a spolubydlících. Když se o nich zmíní, zamračím se. Fakt, že budu svůj pokoj s někým sdílet, se mi vůbec nezamlouvá. Celý život jsem byl koneckonců zvyklý mít pro sebe ne jedinou postel, ale celé patro – ne, celé křídlo, které teď budeme sdílet s ostatními studenty. Stále se mračící se nespokojeně odeberu do pravé části budovy, ve které se nacházíme. Kufr táhnu za sebou, a hledám své jméno na jedné z cedulek. A tady to máme. Já a … Bors… Úšklebek? Cože? Zmateně zírám na cedulku se jmény. Takové jméno vážně existuje? Co to bude proboha za individuum? Už v té chvíli se začínám ošívat. Když vejdu do pokoje, moje podezření se potvrdí. Kdosi tam skáče na jedné z postelí a u toho se kření jako pominutý. Jako blázen. Otrhaný blázen. Bydlím snad s bláznem?! Tak z toho otce trefí šlak, až se o tom dozví. Tahle záležitost se spolubydlícími je čím dál tím horší. Zabouchnu za sebou dveře. Pořád přitom šokovaně zírám na osobu před sebou. Vůbec netuším, jak mám reagovat, protože za celé ty roky bezúspěšné výuky etiky mě nikdy nikdo nepřipravoval na komunikaci s vagabundy. A to jsem si jistý, ačkoli víc jak polovina látky mi stejně šla jedním uchem tam a druhým ven. Sesbírám proto zbytky sebedůvěry, kterou ve mně tohle setkání zanechalo, položím kufr na zem, a vykoktám: “Ehm… vy jste Bors Úšklebek?“ |
| |
| Univerzita Bude pršet. Poznám to. Otec dnes ráno říkal,že večer nebude moci pozorovat že to přijde. Morigann mou domněnku potvrzuje. Větu o mazlíčkách lehce ignoruji. Přece jen žádného nemám. Co asi ted čeká matku? Neudělal jsem chybu,že jsem ji nechal s otcem samotnou? Budu se tam moci vrátit? A co mě čeká tady? Tisíce otázek bez odpovědi. Snad odpovědi přijdou v nejbližších dnech. Pohrdavě si prohlížím vůz. Tohle se ještě někde používá? A když to jsou teda teda mágové, tak proč nás prostě nepřenesou. Blik a jsme tam. Batoh si nechávám,nehodlám jen tak něco svěřit někomu cizímu. Šlapu asi tak někde uprostřed davu. Pohybuju se mírně přikrčen.Jako bych se pořád snažil skrývat. Před námi se po chvíli otevírá univerzita. Je jako z pohádkových knížek. Ač na tyhle věci moc nejsem,jsem ohromen.Pokračuji dál v cestě a zkouším se dotknout malých světélek co kolem nás poletují. Nedaří se mi to. Brzy vstupujeme na nádvoří. Přejedu jí pohledem a pospíchám za Morigann dovnitř do budovy. Nemám v plánu zmoknout. Takže kluci napravo. Snad to nepopletu někdy. Všichni už vyrazili. Po chvilce hledání jsem svůj pokoj našel. Bydlím s nějakým Nathanem. Vstoupím tedy dovnitř. Můj spolubydlící už sedí na pokoji. Ok, Damiane tvař se mile. Ehm Nathan že? a přistupuji k němu s nataženou rukou. |
| |
| Když byli nováčci přivítání, tak jsme se vydali zpět k univerzitě. Studenti se za námi táhli jako hejno vyděšených jehňátek a okouzleně okolo sebe koukali. A nebyla by to Morrigan, kdyby tomu ještě trošku nepřidala. Díky svému velikému magickému umění zvedla chuchvalce mlhy a odkryla tak naší nádhernou univerzitu. Skončili jsme na nádvoří a Morrigan studenty rychle vysvětlila studentům, kde jsou dívčí a chlapecké koleje. Pak se rozpršelo. Všichni se rozutekly, ale já zůstala stát ve stínu sochy. Chvilku jsem si užívala deště a pak jsem se vydala ke stájím. Chtěla jsem ještě zkontrolovat koně než půjdu spát. O hodinu později v mé ložnici Vstoupila jsem do pokoje úplně promočená, voda ze mě tekla proudy na podlahu a to se velmi zalíbilo mému malému rodinnému přírustku mláďěti vydry Coře. Seskočila z postele a běžela se čvachtat do kaluží pode mnou. Usmála jsem se, zavřela za sebou dveře, svlékla se a oblékla si suché oblečení a to mokré dala sušit. Můj mladý sokol Warus seděl na svém oblíbeném místě na okenním parapetu a koukal z okna. Nalila jsem si pohár vína a rozvalila se na posteli. Cora si vyskočila na postel ke mě a oklepala se. Usmála jsem se a řekla si že asi půjdu spát, nesmím si dovolit být unavená. Usnula jsem a Cora spala stulená do klubíčka vedle mé hlavy... |
| |
| Můj pokoj Zatímco jsem ležel na posteli a celým tělem jsem spokojeně narážel a opětovně se odrážel od pevné, úžasné matrace, povšimnul jsem si svého nového spolubydlícího. Oslovil mne, mohu-li usoudit, poněkud překvapeným, ba ne vyděšeným tónem. Často totiž zapomínám, že na takové jako jsem já, je i "normální" vrstva obyvatel nezvyklá a často v nich vyvolávájí strach. Není se čemu divit, chudáci a mrchožrouti byli vždycky jasnou ukázkou jediného pravidla. "Sežer, nebo buď sežrán." Přestanu se spokojeně na posteli pohupovat a pomalu se postavím. I přestože jsem žil jako chudák, pokaždé se mi z pouličních opilců podařilo vybít rukama dost peněz nato, abych si mohl dovolit pro sebe a své přátelé do úst chléb. Nežil jsem počestným životem. To může spolubydlící pochopit. Jsem dobře stavěný, spíše šlachovitý, než svalnatý, vysoký skoro 194cm. Oděn ve svém černém triku, doplněným kabátem, otrhaného, pochybného vzhledu a kalhotách, šedo-červené, pruhované barvy a pevnými botami. Co může ale muže upoutat jsou časté jizvy, kterých je opravdu hodně. Nejsou ošklivé, ale je jich spousta. Na mých rukou, dlaních a především předloktí může vidět kdysi bývalé hluboké šrámy. Kamarád Norbly, by mne nazval pravým synem ulice. Normální občan, by mne nazval rváčem a nočním chodcem. Nevím, které východisko se mi líbí méně. Každopádně bych měl jít a seznámit se se svým spolubydlícím. Podívám se na něj a můj obličej nahodí obvyklý úšklebek. Vzpomínám si na nápis na dveřích mého pokoje. "Předpokládám, že ty budeš pan Finn Sterling. Bors Úšklebek, donedávna rváč, mrchožrout a žebrák. Těší mě.", nahodím svůj nejpříjemnější úšklebek...jenž vypadá jako kdyby se na nějakou ovci díval hladový šakal. Upřímnost, byla vždy moje zásadní vada. V nočním životě to mohla býti smrtelná, až fatální chyba. Ovšem zde, se nebojím býti upřímný. Rád stojím na pevné půdě. A pokud tenhle chlápek usoudí, že na takové půdě stát nechce...no stěny jsou určitě dost silné nato, abych jej neprobil skrz. |
| |
| Na pokoji Otrhané individuum, které bude nejspíš - pokud vyloučíme znepokojující možnost lupiče - opravdu můj spolubydlící, přestane hopsat na posteli (hopsat? Může vůbec něco takového hopsat?), a zvedne se na nohy. Instinktivně udělám malý krůček dozadu, ale narazím přitom na kufr za sebou. Šokovaně a podezřívavě zároveň hledím na dvoumetrového dlouhána, a v tu ránu lituju, že mezi námi není aspoň ten most, po kterém jsme sem všichni dorazili. A to jsem si doteď myslel, že jsem docela vysoký! Ale kam se hrabu na tohohle. I se zády rovnými jako pravítko mu sahám snad k ramenům. Takže nejen, že s někým budu muset sdílet svůj pokoj, ale budu se o něj muset ještě dokonce dělit s… s žebrákem? A ještě se na mě šklebí, jako by to nebyla kdovíjaká sranda! Co když mě v noci okrade? A kdy se naposledy myl?! Donedávna. To by mě zajímalo, co to má znamenat. „Svůj starý život jsem pověsil na hřebík“? Šlechetné. “Charles Percival Finnius Clifford, Sterling.“ Prkenně se ukloním na pozdrav, jak mě celý život drilovali. “Asi se jim to nevešlo na tabulku, takže Finn bude stačit,“ dodám. Slova se mi trochu příčí v krku. Sterlingové jsou jednou z nejvýznamnějších, nejurozenějších a nejbohatších rodin Baradwysu. Vlastníme obrovské pozemky na severu. Založení naší linie se datuje přes tři sta let zpátky, a po celé generace jsme vstupovali do armády a veleli jí z generálských pozic. Mí předkové by omdleli, kdyby zjistili, s kým teď jejich jediný dědic sdílí pokoj. Tedy, kdyby už neleželi na podlaze z představy, že pokoj jejich jediného dědice se nachází na univerzitě, kde jejich jediný dědic hodlá studovat magii. Odkašlu si. “Hodláte pokračovat?“ Bradou ukážu k rozházené posteli. Přitom vezmu do ruky kufr a odtáhnu ho ke své posteli, kde začnu pomalu vybalovat přepychové oblečení – které náhle ve světle mého spolubydlícího vypadá dost... nepatřičně. Snažím se u toho vypadat co nejledabyleji, ale příliš se mi to nedaří. |
| |
| Pokoj Na chvíli se zatvářím nechápavě. Co je složitého na tom, že se chováš jako idiot. To si jako myslíš, že ti tu ruku utrhnu? Nebo umažu. Přesně takový přístup mě u lidí vždycky nejvíce rozčiloval. Ale jo vypadá to tady hezky. Odpovím stroze, nemám už vůbec náladu více se s ním bavit. Sednu si na svou postel a začnu vybalovat ten trošek oblečení, které jsem si s sebou vzal. Ještě chvíli se přehrabuji v batohu, až konečně ucítím jak se v něm něco začíná hýbat. Po ruce mi na rameno vyleze můj malý leguán. Ahoj kamaráde, tak jak ses vyspal. Vím, že spoustě lidem by se asi nelíbilo, že jsem ho měl v batohu, ale tenhle způsob přepravy už máme natrénovaný. Vždycky mu nechávám pootevřený batoh a když chce tak vyleze. Letmo se podívám na Adriana, který ještě stále urovnává své knížky. Nechápu, jak dlouho u takové aktivity dokáže vydržet. Jenom zakroutím hlavou. Sundám si boty, mikinu a natáhnu se na postel. Čas jít spát. |
| |
| Z nebe zase do pekla. ,,Hele holka já, že pro tebe nejsem dost dobrej jo" Otočil jsem se na patě a šel jsem jiným směrem. Ten vůz který pro nás přijel vypadal, jako kdyby se měl co nevidět rozpadnout. Vzal jsem si kufry a šel jsem na vůz. Vylezl jsem na něj a sedl si. Nemohl jsem vydržet dlouho bez nějaké urážky. ,,Hej ty plešatej, to jsi už tak starej nebo ti vlasy vypadali hned co si mě zahlídl. A co ty v těch starých věcech, takhle špinavý jsem nikdy nebyl ani když jsem spadl do bláta. Hej vy lidi jste ale divný." s úsměvem jsem si je prohlížel. Konečně jsme vystoupili a šly jsme se podívat na školu. Je strašně podobná děcáku. Pokoj Pak začalo pršet. No jasně určitě jedno z jejich kouzel, aby jsme nehodily pryč. Vzal jsem si kufry a šel jsem k pokoji. Našel jsem pokoj docela rychle. Nebyl jsem sám. Byl jsem s jedním podivínem kterého jsem před tím urážel. ,,Hele já si budu všímat svého a ty taky. Jo a ještě něco, hlavně až usnu nesnaž se mě znásilnit." Zasmál jsem se svému vtipu a začal jsem vybalovat. |
| |
| Ještěrka Do skládání knížek se docela zažeru. Nejdřív je poskládám abecedně, ale potom začnu přemýšlet, jestli je neposkládat podle rozšířenosti jazyka, na který jsou. Po pár minutách přemýšlení zívnu a proberu se ze zamyšlení. Kouknu na spolubydlícího, který už na posteli usíná. Promnu si oči a všimnu si velký ještěrky. Štípnu se, abych zjistil, jestli nespím a kouknu na ní znova. Co tu sakryš dělá leguán? Když jsem ho viděl naposled, myslel jsem, že to bude NAPOSLED. Co když mě to v noci sežere? Pár exotických zvířat si z cest přeci jen pamatuju, některé v dobrém… a leguány v špatném. Chvilku na něj ještě civím a přemýšlím co udělat. Můžu se hýbat? Třeba mě to teď ani nevidí. Ale je fakt, že sežrat mě to asi nemůže. Nakonec zívnu a usoudím, že na pohyb to asi reagovat nebude. Zhasnu a svalím se do postele. „Bacnorod.“ Zamumlám potichu v Purdženštině přání dobré noci a s myšlenkami typu: ‚Co když to na mě v noci vleze?‘ koukám na strop. Nakonec je ospalost silnější než obavy a já v klidu usnu. |
| |
 | soukromá zpráva od Victoria Defoa pro |
| |
 | soukromá zpráva od Victor Kai Defoa pro Dopisy Znaven několika denní prací v otcově kovárně jsem zasedl za stůl po boku své sestry. Mezi špinavými prsty jsem svíral jeden ze dvou dopisů. Znavený pohled chvíli pobíhal po textu, leč podivné znaky, jež dopis zdobily mi byly známé jen z nákresů mečů, jež jsem koval. „Nejspíš bychom měli, zajít za někým kdo nám to přečte. Anebo, se tvářit že nám nic nepřišlo a zapomenout na to,“ zazní hlas mé sestry. Nepatrně přikývnu hlavou. Co jiného s tím? Obrátím dopis na druhou stranu. „Není tu ničí znak,“ zhodnotím a promnu papír v rukou. „jsi si jistá, že je to pro nás?“ odložím dopis na stůl a natáhnu se pro krajíc chleba v ošatce, jež nám nosí sousedovic děvče. Chvíli krajíc podržím nad plamenem svíčky, a pak si jej po kouskách vkládám do úst. „Jsme poměrně dost daleko, než aby se někdo pletl,“ prohodím mezi sousty. „nezkusíme starostu?“ navrhnu pojednou a už ze stolu sbírám ony dopisy. Návštěva malé kanceláře plné harampádí, které vévodí podsaditý muž vysokého věku, mne nikterak netěší. V paměti mi stále utkvívá jeho dcera, Violet, taková drobná zrzečka s minulostí a náš „kultivovaný“ rozhovor o ní. Sladká Violet, rozpomenu se na minulé léto. „Jakoby si už tak nenahrabal dost,“ povzdechnu si a sestřiným směrem hodím měšec s penězi. „bude lepší, když tohle vyřešíš ty. Na muže nemám takoví vliv,“ pousměji se a s dopisy vycházím z domu, abych osedlal koně. „Nejsem si jistý,“ otočím se na sestru. „nikdo jiný to ale nepřeloží,“ usoudím nakonec a osedlám i sestřina koně. „Violet?“ zarazím se a raději znovu zkontroluji třmeny. „umí číst,“ řeknu nakonec, i když mám na jazyku mnohem víc slov. Pro šlechtice… Nakonec mi to nedá a musím se zeptat: „Myslíš, že to, co dělám, není dost? Nečeká na žádné princátko,“ zním naštvaně, vře to ve mně. „Zanesu to k Violet,“ pronesu klidně s jistotou, že mne díky tomu čeká mnoho hartusení. A pak i přislíbení, že je mému srdci nejblíž… ale jak by mohla? Jsme s ní jak potulný kejklíř, ale chápu… z předsudků se nelze vysvléct. „snad by bylo vhodné abys posečkala někde dál, by starosta netušil, že jsem u ní,“ stočím dopisy do ruličky a uschovám je ve vnitřní kapse kabátce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro Tam je všude tma, nikde ani světýlko. Jak tak procházíš chodbou, z některých pokojů slyšíš tlachání, ale v jiných je hrobové ticho. Jdeš dál a sejdeš po schodech do místnosti, ve které k vám mluvila Morrigan. Rozhlédneš se a naproti vchodu zahlédneš dveře. Vydáš se k ním a projdeš jimi. Ocitneš se v jakém si sále. Jsou tu dva dlouhé stolu a nich židle. Na zdech visí nějaké malby a vycpaná zvířata a ptáci. Všechno to vidíš protože uprostřed pokoje svítí jakási malá lampa, kterou tu zapomněla uklizečka. Na konci sálu zahlédneš dveře a rozhodneš se jimi pokračovat dál. Jdou hodně ztěžka otevřít, ale nakonec se ti to podaří. Za nimi je pokoj do pravého ležatého L. Jsou tu jakési dva malé prázdné stolky a jedna velká zamčená skříň. Není tu nic zajímavého a tak jdeš dál. Otevřeš další dveře, za kterýma se nachází dlouhá chodba s několika dveřmi, na kterých jsou napsané jakési cedulky s divnými klikyháky a všechny jsou zavřené až na jedny, které se nacházejí na opačné straně než ostatní. Projdeš jimi a hned tě ofoukne ledový vítr. Už skoro přestalo pršet a tak se rozhodneš bloumat po areálu školy. Měsíc pomalu vykukuje za tmavými mraky, když dojdeš do jakési hradní zahrady, která se skládá především z keřů a jehličnanů. Jdeš okolo ní až zahlédneš na jedné z budov zářící modrý ornament. Když se k němu chceš přiblížit, nejde to. Ovíjí tě mravenčení a je to jako by před tebou byla jakási stěna, která tě ne a ne propustit blíž. V tu samou chvíli tě vyděsí přibližující se kroky vedoucí z druhé strany budovy a je jen na tobě, co uděláš dál . |
| |
| Pokoj Nad otázkou kolegy studenta pozvednu jedno obočí. Pootočím se a podívám se na svou postel. "Ach, on je vtipálek.", uvědomím si s potěšením. To může znamenat ledacos. Může mi zarvát nůž do stehna, nebo pravidelně zaplňovat naši konverzaci se sarkasmem nebo ironií. Musím se přiznat, tento typ vtipálků nemám moc rád. Podívám se jakoby směrem na postel a uchechtnu se. Dost hlasitě, aby mne slyšel a byl ujištěn o tom, že jsem jeho posměch vzal v potaz, ale nemíním se mu mstít. Tón mého hlasu je odlehčený a veselý, který se nakonec změní k podrážděnému. Popravdě bych pokračoval. Ale vidím, že ti to připadá směšný. Vím, vím. Žebráci si postele nemohli dovolit. Promiň mi můj...moje vzrušení nad tím, že můžu ležet na matraci krom kamení." Poklepu si jakoby mimochodem záda a otočím se opět k posteli na kterou se s blažeností vyřčenou v obličeji ulehnu na postel. Přehodím si nohu přez nohu, čímž si může Finn důkladně prohlédnout ošlapané a často užívané boty z hnědé kůže. V hlavě si přehrávám jeho jméno. Žebráci mají takovou teorii o počtu jmen. Dle počtu jmen se dá určit, zda je někdo boháč, nebo chudák. Dobrák, nebo naopak tyran. Byla to užitečná věc, když jste sledovali chlapíka s ústy plnými lichotkami, ale především plnou peněženkou. "Charles Percival Finnius Clifford Sterling. Pět jmen. Složitá, nepříliš často užívaná. Finnus, je určitě nějaká novinka. Synek nějakého boháče ? Určitě patří k občanské třídě." Hodnotím dle jeho obličejí, postoje i pěkného kufru. Zývnu a protřu si oči. Ušklíbnu se a hledím na strop. "Takže ty jsi co ? Občan ? Dělník ? Né....možná něco bohatšího ? |
| |
| soukromá zpráva od Morrigan (NPC) pro Majetkové vyrovnání? Spíš ji chtěl ještě naposled přesvědčit, aby od něho neodcházela. A její máma určitě taky není ráda, že je tady na univerzitě. Nadechla jsem se a chtěla jí říct, co si o tom všem myslím, ale místo toho jsem jen hlasitě vydechla a zmáčkla ji ruku. Začnu ji radši povídat o studentech, které jme dneska přivedli. "No pokud bych ti měla říct pravdu, je tam pár nafintěných slečinek a rádo by pánů, který budou skuhrat hned jak spadnou na prdel. Je tam pár děcek i z chudších vrstev, ale s nimi asi problém nebude. Ti jsou rádi, že tu jsou a budou se snažit, jak jen budou moct. A pak tu je zlatý střed, kteří se chovají prostě normálně. Pokaždé to je takové." Zatím, co jsem mluvila, Nero usnula. Chudák holka. Položím ji na postel a přikryju přikrývkou. "Sladce spi," brouknu a odcházím do svého pokoje, kde musím nakrmit své dvě kočky. |
| |
| Cesta na místo určení a místo určení Kráčíme, kráčíme a nakonec všichni stejně dokráčíme... Bylo nebylo.. Ne. Vraťme se zpět do míst, kde stojí kupa lidí, tři krásné ženy a úžasná blondýnka ve středu dění. Ne.. Ne... Takhle to také nejde. Dobrá tedy.. *** Co? To mluvíš se mnou ? Ne... ! S tichým mávnutím odpálkuji blonďáka, na kterého momentálně nemám vůbec náladu a jen zadoufám, že má reakce nebyla tolik zlá. Ano, zadoufám v to, že se možná ještě najde vhodnější okamžik pro to, zavést s ním trochu řeč a seznámit se. Nevypadá zle... Jen na seznamování přeci musí být chvíle a ne jakýsi park a spousty divných lidí kolem.. Utvrzuji se ve své myšlence a svou mysl převádím zpět k profesorkám. *** Stáli jsme všichni jako tvrdé Y a sledovali Morrigan. Někteří, jako například já, hltali každé její slovo, jiní očividně byli rádi, že si jich zatím nikdo moc nevšímá. Zajímalo by mne, jak ti budou fungovat na hodinách. Šedé myšky, vystrašení dlouhovlasatci... Hlavou mi stále vířily myšlenky a já až po chvilce zadoufala, že žádná z profesorek stojících před námi neovládá telepatii, nebo jiné čtení mysli či emocí. To by mohlo být zlé.. "Blíží se déšť. Měli bychom si pospíšit. Pojďte za mnou" Konečně něco, co mé nohy uvede do pohybu a mysl se zase srovná do normálu. Znovu přeběhnu pohledem houf zoufalců a těch pár mě trochu na pohled příjemných lidí a s tichým povzdechem se vydám, vláčíc stěží kufry za sebou, k jednoduchému povozu. To ne.. Že ne... Čekala jsem... Luxus... Dokonce i má mysl koktá, jak je zaskočená tím vším, co se kolem odehrává. Avšak nenechávám se strhnout emocemi, odevzdám svá zavazadla muži u povozu a s tichým "pff" couvnu o krok zpět, jako bych se ho snad bála. Klid... ! Stále dokola se okřikuji a zároveň uklidňuji. Po chvíli však konečně přijde něco, co mne na jednu stranu ohromí, na druhou stranu to splní mé očekávání. Morrigan "zakouzlí", vytvoří doslova mlžnou podívanou a já jen s lehce užaslým výrazem zírám na tu dokonalou podívanou. Osvětlený most i škola v dáli jsou pastva pro oči, díky čemuž konečně získávám duševní klid a mír jako splnění tužeb o skvostu a luxusu. Lehce se poupravím, jako bych i v téhle situaci nutně potřebovala vypadat jako dáma. Překonám těch pár kroků a se zatajeným dechem vstoupím na most. Ten pocit... Plní se mi sen. Plní se sen mé rodiny. Ano... Tahle škola určitě plní sny, všechny a všech. Nádvoří, na které dojdeme je stejně nádherné, jako by každý čekal už při prvním pohledu na školu. Dominuje mu socha, kolem stojí stříbrné budovy, jednoduše další pastva pro pohled v tu chvíli tolik obyčejného člověka. Já nejsem obyčejná.. Další duševní napomenutí. Převezmu si zavazadla od děsivého Aarona, odtáhnu je s pro mne dost potupným funěním na místo určení a vyposlechnu si něco málo o pokojích. Má mysl už se ale ubírá právě tím směrem následována pohledem kamsi nahoru k oknům. Prosím.. Prosím! Ať je mou spolubydlící nějaká normální dívka! Normální! Křičím ve vlastní mysli, avšak navenek stále ukazuji ten samý "jsem-ledová-královna-ale-miluji-vás-všechny" obličej. *** No to snad ne... Unikne mi mezi rty tiše, když si stoupnu do otevřených dveří se svým jménem a zpozoruji tu děvu, která právě mluví na svého ohavného ptáka. No do.. Och! Bože! Cos mi to udělal? To jsem byla tolik zlá a krutá? Obětovala jsem snad štěňátka?! Zavraždila jsem krutě ženu od dvou dětí, jednoho nenarozeného a jednoho plánovaného po tom nenarozeném? Nebo co? CO TO JE?! Zoufale se snažím vstřebat tu podívanou a odér, který se tiše a jedovatě plíží po místnosti. Okamžitě pouštím kufry, nasadím trochu lítostný úsměv a z příruční tašky vytáhnu velmi aromatický parfém, který stříknu do místnosti před sebe, než vstoupím. Ahoj.. Ehm... Nervózně si odkašlu sledujíce ptáka, který právě vylétá ven a okamžitě na to pustím Srnka aby si mohl prohlédnout náš nový domov. Stále ostražitě sleduji svou spolubydlící udržujíce si dostatečný odstup. Doufám to nebude nechávat exkrementy tady v pokoji, že ne? Bude to zavřené a bude to potichu!? Tón mého hlasu po dlouhé době ukazuje nejistotu stejně jako pohled, který na otrhanou slečnu upírám. Taky nechci, aby jsi chodila na mou polovinu pokoje a.. A... Moc nemluv a nechoď a nic prostě nedělej. A raději se nedotýkej mých věcí.. A... A těší mě. Často se mi nestává, že bych ze zakoktávala, jenže. V tuhle chvíli to asi ani jinak dopadnout nemohlo. Snažím se udržet si masku milého úsměvu, ale v tu samou chvíli mám chuť tu ženštinu vyprovodit ven za dveře a nechat jí spát tam. Nejsem zvyklá sdílet jednu malou místnost s kýmkoliv, natož s někým, kdo vypadá tolik nedůvěryhodně. Tohle bude ještě.. Zajímavé.. Dotáhnu kufry k posteli, otočím se ke slečně bokem, ale pro jistotu ne zády a začnu vybalovat věci. Rozhodně nemám žádnou touhu teď kamkoliv chodit, takže si jen vybalím a půjdu si lehnout, čekajíce na snad o trochu lepší ráno. |
| |
| Ráno na univerzitě Studenti Ráno, okolo osmé hodiny, vás všechny vzbudí záhadný hlas, který se line po celých studentských kolejích. Říká, aby jste vstávali, oblékli se a za patnáct minut byli připraveni před budovou kolejí. Ten hlas vzbudí každého nehledě na to, jestli někdo spí jako dudek. Někteří ho poslechnou, ale ti co ne, mohou se těšit na vřískot ve své hlavě. Před kolejemi na vás už čeká Morrigan, oblečena v moderním oblečení. A ač venku mrzne, zdá se, že jí to vůbec nevadí. "Krásné ráno vám všem," přivítá vás a čeká až se tu všichni nahromadíte. Vy, co tu už čekáte, můžete prohlížet areál školy, který je teď krásně osvětlen vycházejícím sluncem. Vidíte krásnou sochu, na které je mág se špičatým kloboukem a má zvláštně zkroucené ruce a prsty. Naproti kolejím, po 100m chodníku vidíte další stříbrnou budovu, která má uprostřed zvláštní kupoli a pod ní je výklenek, zdobený malými sochami. Když se podíváte vlevo vidíte dlouhé nádvoří, po kterém jsou rozmístěny lavičky a občas se vyskytne nějaký keřík a strom. V dálce přes mlhu se leskne další stříbrná budova, ale na tu už není moc vidět. Když se tu nashromáždíte všichni, vyzve vás Morrigen, aby jste ji následovali. Bere vás k té budově za nádvořím, a tak můžete pomalu sledovat jak vypadá. Budova je také stříbrná. Má mnoho oken a v první patře jsou obzvlášť dlouhá a každá vrchní část má špičku. V druhém se nacházejí normální okna rozdělena přesně na centimetr od sebe. A ve vrchní části jdou zahlédnout balkóny. Morrigan vám otvírá dveře do budovy a vy vcházíte dovnitř. Místnost vypadá skoro stejně jako ta na kolejích, ale když s Morrigan vstoupíte do pravých dveřích nemůže uvěřit, že se něco tak obrovského může vejít do téhle budovy. Je tu několik stolů po šesti židlích a ve předu se nachází dlouhý stůl, kde už sedí několik dam a pánů po boku svých zvířat. Na levo se nachází delší stůl, který je plný jídla. Po levé a pravé straně pokoje jsou okna s červeno zlatými závěsy, které toto celé stříbrné místo rozjasňuje. Ten kdo by se podíval vzhůru, uviděl byl malovanou fresku na stropě a tři kouzelné křišťálové lustry. "Vemte si něco k jídlu a posaďte se. Hlavně nezapomeňte poslouchat, ano?" řekne vám poslední větu Morrigan, pak ladnými kroky jde za profesorským sborem do předu a usadí veprostřed. Vítání studentů Profesoři Ráno jste se vzbudili už okolo půl osmé. Je sice Sull, ale dnes taky je první den studentů na škole, a proto byl vítací den. Někteří z vás se jdou vykoupat do svých koupelen při svém pokoji a jiní jdou provětrat své mazlíčky ven. Před osmou hodinou se vydáváte do společenské místnosti, kde trochu za kouzlíte, aby se všechen usazený prach, složené židle se stoly uspořádaly po místnosti a hlavně popoženete další personál univerzity, aby jsem co nejdříve přinesli jídlo. Na poslední chvíli se posadíte na své židle u dlouhého stolu se svými mazlíčky po boku a očekáváte příchod Morrigen se studenty. Každý z vás je zvědavý, kdo to bude tentokrát a jestli to nebudou takový budiž k ničemové jako minule. Ovšem někteří z vás tu učí po prvé, a proto máte stejné nervy jako studenti. Když k vám přichází Morrigan, každého z vás pozdraví a sedne si na židli mezi Neru a Allesandru a čeká, až se studenti posadí, aby mohla s váma začít s proslovem. |
| |
| Stávat a cvičit... Spala jsem tvrdě a než jsem mohla jakkoliv zareagovat na hlas po svém, králíci na mně skočili a dupnuli mě do zad. Takže mi vyrazili nádherně dech a ještě mi něco zapraskalo v kostech. |
| |
| První školní den na ošetřovně Victoria Defoa a Victor Kai Defoa Victor byl zraněn při útěku, a proto byl v noci přemístěn do kláštera, kde o něj pečují jeptišky. Victoria, která je z toho zdrcená, dává jeptiškám dopis, který předtím s Victorem dostali, ale neuměli ho přečíst. "Byli jste přijati na Univerzitu Arce'ia. Je to magická univerzita a máme s ní dobré vztahy, ale horší je, že jste se měli už před půl odinou dostavit k bráně parku Červánků. Počkejte chvíli dojdu pro představenou, ta by vás tam mohla nějak dostat. Na univerzitě bude mít určitě i váš bratr větší šance na uzdravení. Nedávno se tam přistěhovala velmi dobrá žena, která umí léčit snad vše, kromě smrti. Počkejte tedy prosím," řekne ti jeptiška. Ty nemůžeš tomu uvěřit a podělíš se o to i se svým bratrem, i když on tě slyšet nedokáže. Po chvíli se vrátí jeptiška i s představenou kláštera. Je to starší dáma a má toho mnoho za sebou. Dříve se věnovala magii. "Zdravím dítě, máš se svým bratrem nesmírné štěstí, že vás vybrali na univerzitu. Dcera mé přítelkyně na té škole nastoupila jako učitelka , je to velmi hodná dáma a pokud budu ještě schopná zkusím ji poslat magickou zprávu. Možná to bude pár minut trvat." Za necelou hodinou za tebou přijde představená a dozvídáš se, že za tebou a bratrem vyráží jedna z profesorek. Starosti Prof. Nero. Vítání studentů je v plném proudu, když do místnosti přiběhne jedna ze služebných. "Velmi se omlouvám, za vpadnutí. Je tu profesorka Nero? Přišla ji velmi důležitá zpráva." Převezmeš dopis a ihned ho otvíráš. Vážená Nero, V noci byli k nám převezeni dva vaši studenti. Měli k vám nastoupit, ale cosi ze zvrtlo, a jeden z nich je zraněný. Jsou to bratr a sestra. Prosím, rychle přijeďte, je to vážné. Děkuji, Sestra představená kláštera Pěti pannen. Hned jak to přečteš, omluvíš se všem přítomným a Morrigan lehce naznačíš, o co se jedná. Zaběhneš pro Aarona, který sedí ve svém kumbále v univerzitním sklepě. Je dosti nevrlý a pár minut ti trvá, než ho přesvědčíš, aby vytáhl ten nejlepší kočár, který se nachází na univerzitě. Bojíš se, aby pro toho jednoho studenta nebylo příliš pozdě a tak se odhodláš Aaronovi s přípravou kočáru pomoct, i když to obyčejně neděláš. Když je kočár připraven, vyjedete a projedete tou samou cestou, kterou minulou noc sem přišli studenti. V klášteře jste do půl hodiny. Tento klášter jsi už viděla tolikrát, že si ho ani moc neprohlížíš a hned běžíš k jeho dveřím. Zaboucháš na dveře kláštera, které se po chvíli otevřou. " Paní Nera? Jste očekávána, následujte mě. Sestra představená má teď nějakou práci, ale doufám, že vás ještě zastihne než zase odjedete," promluví k tobě mlaďounká jeptiška a vede tě po schodech do pokoje. Na bílém lůžku uvidíš ležet zraněného mladého muže, přikrytého do půlky těla lehkou bílou tkaninou. Má mnoho drobných zraněný a odřenin a na hlavě vidíš poranění, které určitě zapříčinilo to, že je v bezvědomý. Mělce dýchá a tep má zrychlený. U jeho lůžka zahlédneš dívku v šedivém kožichu, která ho pevně drží za ruku a co si mu šeptá. |
| |
| Ráno na snídani Nějakou chvilku čekám, zda má spolubydlící přijde, abych se s ní mohla seznámit, ale zdá se, že se asi někde zdržela, takže spáchám večerní hygienu, převleču se do noční košile a nakonec ulehnu. Jsem zpočátku pevně rozhodnutá vydržet, než se Victoria objeví, abych ji mohla alespoň pozdravit. Ale jak se zdá, dlouhá cesta na sever a všechny ty nové vjemy se na mě podepsaly tak, že velmi brzy usnu, jako špalek. Ani nevím, co se mi vlastně zdálo; tak tvrdý můj spánek byl. Jako bych se prostě propadla do černočerné tmy... ... z níž mne ráno probudil hlas. Asi magicky zesílený hlas, jinak si to nedovedu představit. Nevím ani, odkud se přesně ozývá. Dost možná to ani neřeším, protože po probuzení jeden řeší úplně jiné věci. Třeba, že by chtěl ještě spát. Vedle mě vykoukne zpod peřiny šupinatá, zelená hlava sira Wilfreda. Ani leguánovi se zjevně z vyhřáté postele nechce. A to jsem si představovala, jak první den nadšeně vyskočím a poběžím do školy. Chyba lávky. "Dobré ráno," pozdravím neurčitě ke druhé posteli, vezmu si do náručí jednu ze svých dlouhých sukní, nabíranou halenku a svetr, abych jen v halence neumrzla a odcupitám do koupelny, kde se opláchnu. Pak se vydávám tam, kam nás posílají, přičemž ještěra ještě přikryji peřinou a nechávám spát dál. On nikam daleko neodejde - a snad mu ze snídaně přinesu nějaké to ovoce. "Vemte si něco k jídlu a posaďte se. Hlavně nezapomeňte poslouchat, ano?" Posadím se ke stolu, kde si začnu nabírat ovesnou kaši a mimoděk se rozhlížím. Kdo je poblíž, kde je Adelyne, jak vypadají naši učitelé... snažím se toho zpracovat najednou poměrně hodně. |
| |
| Ráno Vzbudila jsem se a přetočila se na bok a pokusila jsem se znovu usnout, avšak chviličku na to nám ohlašovali budíček. S povzdechem jsem se otočila na druhý bok a ještě chvíli jsem ležela, než jsem se úplně vzbudila a mohla začít fungovat. Oblékla jsem se do úzkých černých džínsů a vzala si k tomu delší červené elegantní tričko. Vlasy jsem si sčesala do úhledného drdolu, ale pár vlasů mi stále zakrývalo krk a následně jsem ve vysokých kozačkách (bez podpatku) a svém šedivém kabátku vyšla ven před naší kolej. Ještě tu nebyli všichni, ale Priscilla již ano. Místo toho, abych zamířila rovnou k ní jsem si ale stranou od skupinky zaujatě prohlížela okolí. Byla to nádhera a já zajisté budu potřebovat mapu, bylo to tu obrovské. Postupně, když jsme se shromáždili všichni, přešli jsme do jiné budovy. Do nosu mě udeřila směs různých vůni a já se musela zeširoka usmát. Teplo a jídlo, tady se mi bude líbit.. Podotkla jsme sama pro sebe a hrnula jsem se, stejně jako ostatní, dovnitř. Nejdříve jsem si místnost prohlédla a již jsem hledala nějaký koutek, kam si půjdu sednout, ale jako první mě do očí udeřila Priscilla. Přešla jsem k ní a s úsměvem na ní již z dálky zamávala, ahojky, jak se spalo? A společně s ní jsem přešla k tácům, každá jsme si jeden vzali a zařadili se do fronty, abychom si vzali něco k snídani. |
| |
| Něco málo o mém spaní S Adelyne na snídani "Ahojky, jak se spalo?" Ptá se mě. Musím se usmát. Vypadá spokojeně. Alespoň se tak tváří. Trošku jsem se bála, aby pobyt na škole třeba nesnášela špatně. Přeci jen jsme mezi spoustou nových lidí, daleko od domova, nikoho tady neznáme - a ona nemá ze školy zrovna ty nejlepší vzpomínky. Já ze školy například, narozdíl od ní, žádné vzpomínky nemám protože mě vždy vyučoval domácí učitel. "Já ani nevím," odpovím popravdě, vyhýbavě, ale stále s úsměvem. "Chtěla jsem zůstat dlouho vzhůru, tak nějak nasát tu atmosféru a pořád si vše dokolečka prohlížet - ale usnula jsem hrozně rychle. Prostě jako bych v jednu chvíli seděla na posteli a v druhé už spala." Pokrčím rameny. "Muselo to být hrozně rychlé, protože si ani nepamatuji, kdy přišla má spolubydlící." Jen tak mezi řečí strčím do kapsy od sukně jakýsi ovocný plod. Wilfredovi se určitě sejde, až budu zpátky na pokoji - i když to bude asi za delší dobu. "Co ty? Spalo se ti dobře?" |
| |
| Na pokoji S pokrčením ramen ve smyslu tak-si-teda-dělej-co-chceš, si na police a do skříně uložím zbylé oblečení. Všechno ostatní se rozhodnu nechat na ráno, a tak kufr jednoduše uklidím pod postel. Stáhnu si vázanku, svléknu si kabát i vestu a úhledně obojí pověsím do skříně, pak si sednu na postel. Vysoké boty skopnu z nohou a uložím vedle nočního stolku, protože nejsem barbar a nehodlám si svoje přikrývky zašpinit štěrkem a blátem z cesty sem. Kalhoty i košili si nechám na sobě – nehodlám se převlékat před někým úplně cizím, takže se prostě natáhnu na postel a založím si ruce pod hlavou. Právě se chystám přemluvit svého spolubydlícího, aby tedy nakonec přece jen už na posteli neskákal a dovolil mi jít po psychicky náročné noci spát, když mě vyruší otázka: “Takže ty jsi co? Občan? Dělník? Ne… možná něco bohatšího?“ Dost bohatý na to, abych mohl slibně kandidovat na nejzámožnějšího studenta univerzity v celé její historii. Tedy za předpokladu, že tady někdy nehostili člena královské rodiny, pomyslím si. Nahlas ovšem nic takového neprohlásím. Ze způsobu, jak tenhle Bors mluví, mi je trochu divně. Pokud mu samotné jméno Sterling nic neříká, možná je to jen dobře. Ještě by se mi pokusil prohrabat kufr a hledat v něm zlato. Okamžitě zalituji, že jsem si jej nezamkl – ale teď by bylo krajně nevychované něco takového udělat, takže zůstanu, kde jsem. “Vlastně jsem měl původně jít do armády,“ odpovím nakonec po pravdě. “A moje rodina žije dobře, děkuji za optání.“ „Žije dobře“. Velmi mírně řečeno. “Takže jestli vám to nevadí, rád bych šel spát. Hodláte-li dál projevovat nadšení ze své matrace, bylo by skvělé, kdybyste tak dělal potichu… Dobrou noc.“ S těmi slovy, které pronesu tak zdvořile, jak to jen jde, se otočím na posteli a hodím přes sebe peřinu. Bohužel se ale spánek nedostaví tak rychle, jak bych si býval přál, takže strávím dost času pouhým zíráním do zdi a uvažováním, kolik dalších „dětí ulice“ tu ještě potkám. Snad ne moc. Ráno Nakonec se mi přece jen podaří usnout. Zdá se mi o jakési paralelní přítomnosti, kde se vidím pochodovat s řadou vojáků, šermovat a hrát karty o peníze. Pak si mě předvolá samotný generál, aby se mě zeptal, jestli bych si dal do čaje citrón, nebo med – načež mě probudí hlas, který jakoby nikomu nepatřil. Neodmlouvám mu; místo toho zdvořile popřeji dobré ráno a jako první si zaberu koupelnu, kde se opláchnu a konečně i převléknu do čistého oblečení. Když vycházím na chodbu, vypadám už jako ze škatulky a právě si dopínám poslední knoflík na kabátě. Arcimágyně nás už očekává venku, a odvádí skrz nádherné pozemky do jídelny. Člověk by řekl, že někdo tak důležitý jako ona bude mít lepší věci na práci, než nám dělat doprovod – ale třeba je to nějaká tradice. Vcházíme do budovy s mnoha stoly a spoustou jídla. Arcimágyně se usazuje ke stolu, který na první pohled vypadá jako zvěřinec, a na druhý… také. Jen si tentokrát všimnu i lidí, kteří jsou pravděpodobně našimi profesory. Rozhodnu se nad tím nepřemýšlet. Třeba to je taky nějaká tradice. Na talíř si naložím několik plátků studené šunky, kalíšek s vejcem natvrdo a krajíc chleba s kostkou másla a pomerančovým džemem v misce po straně talíře. Posadím se na první volné místo, které uvidím, což je vedle dvou rudovlasých dívek, kterých jsem si všiml už včera. “Dobré ráno,“ popřeji jim s lehce nejistým úsměvem, když se posadím a začnu lžičkou rozklepávat skořápku vejce. Nehodlám se jim mísit do rozhovoru, pokud si to nebudou přát, a tak si srkám čaj a rozhlížím se po obrovské místnosti. Jakou rozlohu vůbec tenhle pozemek má? Mohl by být i větší než sterlingský… a to je to jen jediný komplex budov. Takové zjištění mě malinko děsí. |
| |
| Rozhovor Když jsem si na talíř nandala kousky jablka, sýr, pečivo a šálek čaje, odšourali jsme se s Pricillou sednout. Já ani nevím, jak jsem usnula. K ránu jsem se tedy probrala dřív, než nás budili, ale i tak se cítím poměrně odpočatě. A zakousla jsem se do jablka. Co tvá spolubydlící? Ta má vypadá sympaticky a mile. Prý je ze sirotčince, tak by nemusela být zlá. Jenže pak nás v našem rozhovoru vyrušil mladík. Zvedla jsem oči od Proscilli a prohlédla jsem si ho. Působil na mě tajemně a šel mi z něj mráz po zádech, ostatně z koho tady ne. Pohled jsem stočila zpátky na Priscillu, jakobych jí pobízela, aby rozhodla ona, zdali se k nám může posadit. Jenže on již seděl. Dobré ráno, odpověděla jsem mu, jelikož to byla slušnost a mlčky jsem se začala věnovat opět svému jablku. Na sobě jsem měla červené, delší elegantní tričko, přes něj černý svetřík a vedle sebe jsem měla položený kabát. K tomu všemu jsem měla černou skládanou sukni (opravuju ty džíny - psala PJ). Vlasy jsem měla stažené do úhledného drdolu, ale pár vlasů mi čouhalo a zakrývalo krk. Jakmile jsem dojedla jablko, namazala jsem si pečivo sýrem a usrkla čaje. Zvedla jsem oči k Priscille, které vůbec nevadilo, že tu s námi sedí a jistě jí ani nebude vadit dát se s ním do řeči. Možná bych to také měla zkusit. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se něco říct, místo toho jsem ale jen naprázdno vydechla a trochu se začervenala. Opět jsem věnovala pozornost svému talíři. |
| |
| U stolu se snídaní ~ Primárně Adelyne a Finn ~ Zatímco si míchám svou kaši, poslouchám, co mi Adelyne vypráví. Mé domněnky se potvrdily - není nešťastná a nevyčítá si, že jsme se po výzvě dopisem doopravdy dostavily na místo určení. Já si to zatím také nevyčítám. Je to fascinující. Celá tahle škola vypadá na pohled úžasně. Samozřejmě, může jít jen o klam, který se rozplyne s prvními vyučovacími hodinami - ale momentálně, když sedím u snídaně a sleduji všechny ty lidi a zvířata okolo, mi to tak rozhodně přijde. "Co tvá spolubydlící? Ta má vypadá sympaticky a mile. Prý je ze sirotčince, tak by nemusela být zlá," říká mi kamarádka. "Myslím, že se musela včera někde zdržet," odpovím trochu smutně. "Takže hádám, že se seznámíme odpoledne, nebo večer, protože už jsem spala, když-" Mou pozornost upoutá mladík, který si k nám přisedne. Vypadá na mladého muže z lepší společnosti. A velmi dobře vychovaného. Byť mě... Byť mě něco v jeho očích má tendenci znepokojovat. "Dobré ráno," odpovím na jeho pozdrav. Je to aristokrat? Jako s opravdovým šlechtickým titulem - a tak? Možná - možná bych měla zavést hovor. Ano, to doopravdy měla. Je to přeci jen můj nový spolužák. A možná, jen možná, bych na něj mohla udělat dojem. Otevřelo by mi to dveře do vyšších kruhů společnosti? Rozhodně bych měla něco říct! Jenže co a o čem? "Je to tady hezké, že?" Gratuluji, Priscillo - zrovna jsi vyhrála cenu o nejtrapnější začátek hovoru! |
| |
| U snídaně “Je to tady hezké, že?“ Uvědomím si, že dívky se mě rozhodly přeci jen přibrat do svého rozhovoru, a tak se k nim potěšeně otočím. Napřed mám na jazyku omluvu, že je vyrušuji z konverzace a že jsem nic takového neměl v úmyslu –pak si ovšem vzpomenu, že to vlastně není tak docela pravda. Ale koneckonců jsem je nijak nepřepadl. “To rozhodně,“ přitakám, zatímco si na krajíc chleba roztírám máslo. “Kdybych měl sice univerzitu popsat já, asi bych si vybral spíš slova jako ‚honosné‘ a ‚ohromné‘… ale každý asi hodnotíme podle jiného měřítka, že? ‚Opravdu hodně stříbrné‘ by taky šlo.“ Zazubím se. Stojí za zmínku, že jakkoli se místní architekti činili u stavení kupolí, návrhů optických klamů a rozmístění soch, chrličů a balkónů, měli dost jasno v barevném schématu. Nevzpomínám si na jedinou budovu, která by se leskla v jiném odstínu než ty ostatní. Už teď je mi jasné, že orientovat se v takové záplavě stříbrné bude dost obtížné. Doufám, že kromě učebnic dostaneme do základní výbavy i nějakou mapu. Konečně si vzpomenu i na základy slušného chování… v mezích. “Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Charles Percival Finnius Clifford Sterling, jediný dědic svého otce, Lorda Sterlinga, a zároveň jeho totální životní zklamání, k vašim službám. Finn bude stačit.“ Odkašlu si. “Mám tu čest mluvit s… ?“ Tázavě se podívám na obě dívky. |
| |
| Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat ale nakonec jsem musela. Oblékla jsem si upnuté černé kalhoty, bílý top a černou košili. Na nohy jsem obula vysoké tmavé kozačky bez podpatku. Popadla jsem Indy, svou potkaní slečnu. Za velkého úsilí, tahání a nadávek jsem na ni dostala obojek s postrojem. Vyšla jsem ze svého pokoje a zamířila do společenské místnosti kde už bylo pár mých kolegů. Ať známých či nových. Začala jsem sem tam kouzlit a upravovat různé věci, oprašovat poličky. Když bylo již vše hotové, sedla jsem si ke stolu s jídlem a nandala si ovocný jogurt a několik toustů. Sedla jsem si k dlouhému stolu stolu a sem tam konverzovala s kolegy. V další chvíli ke stolu přistoupila nová profesorka, která se představila jako Kýgen Karbarová. "Taky tě zdravím. Jsem Lyra del Rey a učím tu už pět let. Rovnou mu tykej, připadám ši hrozně když mí někdo krok studentů vyká." Usmála jsem se a podala jí ruku. |
| |
| Snídaně a kolegové Podala jsem ruku Lyre a usmála jsem se. Říkej mi Kýgen a tohle jsou Kuagan a Kougin. Ukáže na dva králíky, kteří jsou vedle mně, sednu si vedle ní na volné místo. |
| |
| Docela normálně, jako na ostatních obyčejných školách. Jen tady jsou žáci rozděleni do skupin. Letos jsou dvě. No a pak chodí na tvé hodiny postupně. Co učíš? Vysvětlila jsem vesele a strčila si lžičku jogurtu do pusy. Pak jsem se podívala po studentech po místnosti a trochu si ulevila. Vypadají na dobrý kolektiv. Indy vedle mně začala kousat do židle, aby vyjádřila svůj protest. Jo, zapomněla jsem, tohle je Indy. ukázala jsem na ni a na Kýgen se nejistě usmála. |
| |
| Králíci a krysa? Králíci si ji všimli dřív než já a už stáli na zadních a očumovali. |
| |
| Poslední hodinka před spaním Auriëlle Myslela jsem, že snad sním, když jsem poprvé Auriëlle spatřila. Říkala jsem si, že tohle snad ani nemůže být má spolubydlící. Je tak krásná! Co krásná... Je překrásná! Dokonalá! Mihlo se mi hlavou. Protože jsem z ní sotva spustila zrak. Opravdu. Ona byla velmi krásná. Svým způsobem. Akorát jsem se bála, že spolu nebudeme moc vycházet. Zdála se mi ze začátku... Taková dost odtažitá a stydlivá? Její slova byla docela zábavná. Ale co už... Mile jsem se pousmála a s rukama za zády se zhluboka nadechla. Počkala jsem si až domluví a pak jsem se odvážila promluvit. Ona i dělá zábavné věci. To s tím parfémem bylo docela veselé. Pouculím se nad tím v duchu. "Neboj se. Vik Vika budu pouštět na noc ven. Takže nás obtěžovat nebude." Mírně jsem zamrkala. "A co se toho ostatního týče... Slibuji ti, že nebudu sahat na nic, co není mé. Ani tě nebudu nějak otravovat, pokud nebudeš mít zrovna čas..." Tiše jsem si povzdychla a pozvedla jsem dlaně do úrovně prsou. "Budu se snažit respektovat tvé soukromí." Tiše jsem se zasmála. Podtrhla jsem to bouchnutím pravé pěsti do levé, otevřené dlaně. "Jinak mě také velmi těší. Já jsem Luna Nal'Raya." Natáhla jsem k ní přátelsky ruku. Buď ji přijmula nebo ne. Je to na ní. Poté jsem se ale odšourala k posteli odkud jsem Auriëlle ještě chviličku zasněně pozorovala. Ztracená někde hluboko v myšlenkách. Než jsem se ale úplně odebrala ke spaní ještě jsem se odvážila prohodit malý kompliment. "Máš krásné vlasy." Špitla jsem tiše s malým, nevinným úsměvem. A pak už jsem opravdu raději zalezla. Než po mě zkusí něco hodit. Tuhle noc jsem ale stejně... Nedokázala spát. Nebo jsem to alespoň nechtěla. Ráno "Znovu si zopakuj, že tito nejsou tví přátelé. Důvěra je tvou slabostí. Zpoza závoje Temnoty... Znovu ty rudé oči. Oči plné nenávisti a krvelačnosti. Paralizována strachem... Neschopná se pohnout. Objímána pevným sevřením... Slyšíc praskající kosti v mém vlastním těle. Pak přijde zas ten krutý smích. A následně řev. Řev Stínu, řev můj, řev v mé hlavě... Vyděšený křik, se kterým se posadím, a pevně se chytím dlaněmi za hlavu. Kolébajíc se dopředu a dozadu, aby odezněla bolest, i temná noční můra. Srdce mi div nevyskočilo z prsou. Chybělo jen málo a znovu bych se rozplakala. Tak strašně jsem se bála. Tak strašně jsem se znovu vyděsila. Nakonec brzy ten šílený vřískot pominul. Stejně jako zmizel i temný stín z mé mysli. Ale strach a úzkost ve mě zůstávali stejně tak pevně zakousnuté. O to více jsem se bála, co na to řekne Auriëlle. Tohle se nemělo stát. Ne před ní. Musela jsem usnout! Musela jsem usnout! K čertu s tím! K čertu s tím! Tiše jsem zavzlykala a bez nějakého vyčkávání jsem vyletěla z pokoje dřív, než mi stačila něco říct. Jenom jsem si natáhla boty. Nic víc. Šla jsem stejně spát oblečená. Na nádvoří jsem stála během chvíle. Nebo jsem se spíš unaveně, vyčerpaně klimbala, jak jsem nespala víc jak... Dvě, tři hodiny? Já nevím. Vik Vik mi seděl na rameni a občas temně zakrákal. Slova slečny Morrigan jsem vnímala jen tak tak. Okolí jsem pak nevnímala už vůbec. Zhluboka jsem zívla. Já chci zpátky do postele. Teď už můžu spát. Teď už jo. Zadívala jsem se nenávistně do ranního slunka. Jako kdybych mu říkala "Počkej ty bastarde, to si ještě vyříkáme". A pak jsem sklonila hlavu zpátky k zástupu studentů a studentek. Mířili pomalu přes nádvoří kamsi do jedné z mnoha nádherných budov. S lehkým pokrčením ramen jsem je tedy následovala. Tentokrát jsem byla ale už pozornější. Prohlížela jsem si detaily budovy a musela jsem uznat že byla... Nádherná. Moc nádherná. Ještě lepší byli ale stoly plné jídla uvnitř. Užasle jsem si promnula oči. Jak se to sem všechno dopytle vejde? A jak se sem dostalo TOLIK jídla? Zeptala jsem se nevěřícně sama sebe. Protože tolik dlabance jsem na jednom místě ještě nikdy, ale skutečně nikdy, neviděla. Vik Vik vzrušeně zakrákal a já mu dala za pravdu. Bylo to tu dokonalé. Znovu jsem zhluboka zazívala a letmo jsem se koukla na dvojici zrzavých dívek, jak se vášnivě vybavují s nějakým výše postaveným chlapcem. No, co se dá dělat. Jdeme se seznámit. Prohodím si rozhodně v duchu. Než se na to ale vrhnu skočím si pro šálek horkého čaje. Byla jsem tak vyřízená, že jsem potřebovala něco co mě nakopne. A tady jsem se nehodlala upejpat. Pak už jsem k těm třem jen nervozněji zamířila. A že jsem byla nervozní. Srdce mi zas tlouklo jako zvony. A pak... Pak už nic nebylo. Najednou se přes mé oči snesl závoj temnoty, a já se znovu probrala až když jsem ležela natažená na zemi. Vůbec jsem nevěděla co se stalo. Ale vyděšeně jsem si to uvědomila, až když jsem spatřila jednu z těch zrzavých dívek. Té, které tu říkali Priscilla, jsem totiž nešikovně chrstla při svém pádu svůj šálek horkého čaje rovnou do obličeje. |
| |
| Vítání Po něčem, čemu by optimista mohl říkat spánek a pesimista zdřímnutí, jsem otevřel oči a chvíli přemýšlel, kde to vlastně jsem. A jo vlastně... škola. Zívl jsem a vstal. Nicé na skříni otráveně zvedla jedno oko a pohledem "kdy mě pustíš?" se mě zjevně rozhodla spálit. S povzdechem jsem otevřel okno a Nicé vylétla. Mezitím, co si provětrávala křídla jsem se pokusil dát se alespoň trochu do pořádku. Úspěch to sice zrovna nebyl, ale jistou úroveň to mělo. Přinejmenším by mě nevyhodili z restaurace. Zahvízdal jsem na Nicé a ta se mi usadila na ramenou. Krákla a já zavřel okno. No jo no jo. Vždyť už jdeme. Pousmál jsem se a vyrazil. Protentokrát jsem ani moc nebloudil a za chvíli jsme dorazili do místnosti. Tam už byla většina profesorů a i žáci. Posadil jsem se na svou židli, stále s Nicé na ramenou. Ehm... zdravím. Rodolphe Valéry jméno mé. Představil jsem se kolegům a mírně se usmál. |
| |
| Profesor... Všimla jsem si, že ob židli vedle mě se posadil profesor, který mě včera potkal. Usmála jsem se a najednou jsem zjistila, že Kougin zmizel. Sakra! Řekla jsem si v duchu a hledala jsem ho, táhla jsem vodítko, ale nešlo... |
| |
| Na Rodolpheho jsem kývla na pozdrav. Známe se, tak co se mu představovat. Učím tu už pět let, ale stále si připadám jako zelenáč. Mírně jsem zakroutila hlavou nad myšlenkami, co se mi honili v hlavě. Raději jsem si dál hleděla jídla a dělala, že jsem se tam ocitla jen ’náhodou’. Tak nějak jsem se zahloubala do myšlenek a ani nic nevnímala. Čím vůbec začnu? Mám to vzít jako obvykle dle knihy nebo jak uznám za vhodné? Prakticky jsem nad tímhle uvažovala každý rok. |
| |
| Večer Na svého spolubydlícího jsem nemusel čekat dlouho. Naopak moje naděje o tom ,že budu mít pokoj sám pro sebe pohasli stejně rychle, jako plamen svíčky přiklopený baňkou. Poklepu hlavou ,abych tyhle příměry dostal z hlavy a mohl se věnovat spolubydlícímu. I když z té samotné představy je mi poněkud vědro, a nebo to ještě stále dělá šále teplý baloňák a prostě všechno to do čeho mě moje maminka zabalila, abych byl jako ten příslovečný dáreček a cestou nenachladl. " Eh....jo Nathan ....ano....." vyhrknu ze sebe a začnu se osvobozovat ze šály a vysvobodím tak celkem normálního kluka s rudýma vlasama, a momentálně hodně rudým oblyčejem. Skoro zbrkle se osvobodím i z kabátu. " Tak teda ještě jednou. Nathan Graves...jméno mé a ty budeš Damian...teda snad...." ujistím se trochu. "Nevadí ,že jsem si zabral postel ,že ne?" stejně nějak nečekám na námitky a začnu vybalovat, vyndám hlavně svůj menší kufřík a skoro se zoufalství se na něj zahledím. Uvidíme jestli mu mé hračky budou překážet. Ráno Jeho menší obavy z toho ,že nestačí sestrojit nic co by ho vzbudilo a sám se nevzbudí vyřešil hlas. Upřímně ho hlas lekl tak, že z postele vyskočil jako střela, štěstí že se přitom nepřerazil. "Co to sakra bylo?!" řeknu a snažím se vzpamatovat tohle místo mě bude stát nervy než ho plně pochopím. Nicméně mi tento šok poskytne energii k převléknutí a vykonání všech těch důležitých ranních rituálů takže můžu být zachumlaný do svého "zima na mě nemůže" oblečení zase ven. Jen abych se vlastně dostal na snídani. Cesta ve mě opět vyvolá spoustu otázek a já upřímně lituji toho profesora, který mi je bude chtít odpovědět, protože jestli něco mé rodiče vytáčelo tak to bylo jednoduché proč. Pár věcí je jasných fyzika tu nefunguje úplně logicky nejspíše s tím má co dělat magie. Ale i tyhle úvahy zmizí ve chvíli,kdy se dostanu k jídlu, to i můj mozek vědce přepne z modu "jak to sakra funguje" na "mám hlad ale musím dávat pozor" pravda tenhle multitasking mi moc nejde ale snažím se ze všech svých sil. |
| |
| Pokoj Vypadá celekm normálně. Zahlédl jsem tu i větší individua Pobaveně sleduji jeho nervozitu. Zadrhává se.Myslím,že kdyžbych ho ted poděsil ,tak zaječí a uteče. Měl by se naučit ovládat Nevadí,myslím,že obě postele jsou naprosto stejné. A lehce se na něj usměji. Musím tu sním přežít a hodilo by se,když by ze mně nebyl nervozní. Zlehka ho pozoruji jak vybaluje nařádí a podobné technické hračky. A tenhle že má být mág? Ranní probuzení Vyskočím z postele. To kříčení mi připomíná otce.Pak si uvědomím kde jsem a v poklidu se usadím na postel. Hodím na sebe oblečení. Trvá mi to a Nathan už je dávno pryč,když vyrážím z pokoje. Ač s podivem dnes nepřicházím pozdě. Wauuu,bleskne mihlavou,když vpadnu do jídelny. To je nádhera. Prohlížím si spolužáky a zaujmě mě skupinka dvou slečen a bohatého chlapce. Pobaveně se uchechtnu,když si jiná slečna zamíří přímo k nim a svalí se k zemi. Zrzka to schytá nějakou tekutinou do obličeje a já mám příležitost se seznámit. Skloním se nad ležící dívku. Ahoj,jsi v pořádku? a nabídnu jí s lehce pobavenou tváří ruku,abych jí zvednul. |
| |
| Králík Spokojeně jsem se opřel, když jsem periferním viděním zahlédl něco až moc povědomého. Ucítil jsem, jak Nicé napjatě zatla drápy do mého ramena, když králík vyskočil. Leč, k jejímu zklamání, byl chycen Kýgen. Nicé zklamaně svěsila hlavu a já se na ni zkoumavě podíval. Mám podezření, že za tím jsi ty... Povzdechl jsem si a obrátil se ke Kýgen. Ránko. Mírně jsem se usmál a prohlédl si králíka, jehož jméno mi právě bylo řečeno. Mno... buďto nemá rád Nicé, nebo žije v přesvědčení, že mám v kapse salát. Chvíli jsem bojoval s pokušením vytvořit iluzi salátu, ale nakonec jsem to zavrhl jako příliš kruté. Další možnost je ta, že jsem neuvěřitelně přitažlivý pro králíky. Potichu jsem se zasmál, zato Nicé předvedla dokonalý výraz pohrdání mou osobou. Odfrkla si a otočila hlavu ode mě. Zjevně se snažila zhypnotizovat stěnu. Zamyšleně jsem ji pozoroval a podrbal se na bradě. |
| |
| přitažlivý pro králíky? Usmála jsem se a pokrčím rameny. Ne, spíš si myslím, že Kougin se snaží buď mě dostat do cvokhausu a nebo se dostat na tvého mazlíčka. Moc ráda se pere... |
| |
| čaj “Omlouvám se, ještě jsem se nepředstavil. Charles Percival Finnius Clifford Sterling, jediný dědic svého otce, Lorda Sterlinga, a zároveň jeho totální životní zklamání, k vašim službám. Finn bude stačit.“ Takže je z vyšších kruhů! Báječné! Dokonce vypadá i přátelsky! Uvědomím si, že se mimoděk upřímně usmívám. Možná, že trošku přiblble, ale to už není něco, co bych dokázala ovládnout. Chci odpovědět, že jsem ráda, že mu nemusím říkat celým jménem, ale předběhne mě. “Mám tu čest mluvit s… ?“ Ptá se. Nadechnu se k odpovědi - "Jsem Priscilla," -a pak se stane několik věcí naráz. Tou první je horký čaj, v mém obličeji. Vykřiknu, spíše překvapením, než tím, že by mě doopravdy spálil. Přeci jen - bylo to rychlé a on už je víceméně pitelný. Druhou věcí je na zemi ležící dívka dosti nezdravé barvy - ta, která uklidňovala včera večer toho havrana. Zdá se, že to ona na mě čaj vyklopila - asi když omdlela. Vyděšeně vystřelím ze židle. Než ale stihnu cokoli udělat, přibíhá sem další chlapec, mně neznámý. "Ahoj,jsi v pořádku?" Ptá se jí. Takže sahám po kapesníku nebo ubrousku, abych si zmáčenou tvář otřela. Můžu být ráda, že to nakonec schytal obličej a nebudu muset chodit celý den v mokrém oblečení. Leckdo by dívce vynadal do nemehla - ale matka vždycky říkala, že k chudším dětem bych se měla chovat uctivě a s pokorou. Prostě toho na ni bylo moc. A třeba je nemocná, tak omdlévá. Možná, že je nemocná právě proto, že si nemohla dovolit doktora? Zkrátka a jednoduše, soucit s tou nebohou dívkou převažuje nad možnou ublížeností z toho, že mě oblila čajem. Zeptala bych se jí, zda je v pořádku, ale vzhledem k tomu, že už se ptal ten chlapec, jen mu lehce vyplašeně nakouknu přes rameno a zase se posadím. |
| |
| Bojový králík Zasmál jsem se a s novým zájmem pozoroval oba králíky. Stejně tak Nicé, která zjevně poprvé v životě spatřila potencionální kořist, která by byla schopná se bránit. Takzvaný vojenský králík. Usmál jsem se a opřel se. No... což o to, vyspal jsem se dobře. Ale Nicé si ráda přispí. Zamyšleně jsem se na svou vránu podíval. To je asi tak jediné, co máme společného. Zabručel jsem a Nicé, zjevně rozzlobená mou poznámkou o spánku, se napřáhla ke klovnutí. Zkusíš to a udělám si z tebe pečeni. Zavrčel jsem a chvíli jsme se měřili pohledem. |
| |
| U stolu Priscilla Brixton, Finn Sterling Poklidně jsme tam seděla a věnovala se svému chlebu se sýrem, když se muž, který se nám představil jako Finn dal do řeči. Dívala jsem se na něj dost překvapeně, divila jsme se totiž, jak se se mnou může někdo bavit a prostě mě nepřehlédnout, jak to vždycky bylo. Nad touto úvahou jsme se musela trochu začervenat a sklopila jsem svůj obličej opět ke stolu. Slova se totiž chytla Priscilla. Během jejího představování se však stala poměrně nečekaná věc. Leknutím jsem div nenadskočila z židle, díky té ráně, kterou způsobila dívka, která upadla a hned poté jsem si všimla, jak si Priscilla otírá obličej. Dokázala jsem si představit, jak to asi bylo a vytáhla jsem i svůj bílý látkový kapesník s mými iniciály a nabídla jsem ho Priscille, které ten svůj měla již poměrně promočený. Nechtěla jsem se té události nějak více věnovat a tak jsem se otočila na našeho společníka. Mě říkají Adelyne Brook, těší mě. A obdařila jsem ho milým úsměvem, který však byl z nervozity poměrně kostrbatý. |
| |
| Takže i vtipálek... Zasmála jsem se. Bylo by to zajímavý vás vidět - vařit. Zazubím se a pak přikývnu a usměji se. Kougin je hodný, ale - trochu - provokatér a furt musí všechno zkoumat. Zato Kuagan je pohodář, ale když se naštve, klidně rozpoutá bitku a nebojí se použít vše co má a v tom přijde napomoc i Kougin... Povzdychnu si. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěčka pro prof. Clarus Indagator Přijíždíš kočárem opožděně do města Ymerapass, kde podle mapy hledáš park Červánků. Necháš si zastavit před městkým domem a vydáš se pěšky hledat park. Procházíš rozličnými uličkami a v jednom krámku si koupíš čerstvé koláče. Nakonec se ti park podaří najít a vcházíš skrz bránu dovnitř. Míjíš několik stromů a nakonec se před tebou objeví louka. Hledáš podle instrukcí skálu s osmihranným otvorem, do kterého musíš vložit přívěšek, který jsi dostal, když si byl přijat jako profesor na Univerzitu Arcea'ia. Rozhlížíš se kolem do kola, když uvidíš za vysokými smrky skálu. Jdeš k ní a hledáš otvor, do kterého bys měl vložit zlatý přívěšek. Po chvíli ho zahlédneš. Vložíš do něho ten přívěšek a ze skály se najednou stane jakési tekuté zrcadlo, ve kterém vidíš jakési stromy a kousek čeho si stříbrného. Připadá ti to zvláštní, protože si zatím nic takového neviděl, ale nakonec se odhodláš a vstoupíš dovnitř. Hned se ocitneš tam, kam si před tím hleděl. Otočíš se zpátky, ale už tam je zase skála, ze které se na tebe divá tvůj přívěšek. Vezmeš si ho zpátky k sobě a vydáváš se po cestičce směrem ke stříbřitým budovám v dálce. Procházíš okolo keřů a občas je někde nějaká lavička. Za chvíli jsi na nádvoří a přemýšlíš, do jaké budovy vstoupit. Vybereš si stříbrnou budovu vzadu. Projdeš přes nádvoří a vstupuješ do budovy. Jsi docela nervózní, protože nevíš kam jdeš a modlíš se, aby jsi na někoho narazil, ale zároveň, aby jsi zase nevešel někam, kde nemáš být. Vydáváš se dveřmi vpravo. Vstupuješ bez zaklepání, za to ale se na tebe otočí oči všech přítomných, co tu sedí u stolů. Vidíš velkou místnost, která je pravděpodobně společenská a zároveň slouží jako jídelna. "Předpokládám, že vy budete profesor Clarus Indagator. Pojďte a sedněte si na volnou židli." přivítá tě černovlasá dáma, která sedí veprostřed dlouhého stolu na konci společenské místnosti. A tím zruší to trapné ticho, které nastalo tvým příchodem. Vydáváš tedy přes celou místnost, když tvé oči spočinou na člověku, kterého znáš, na Neře, která má shodou okolností vedle sebe volnou židli. |
| |
| Usnutí a Budíček "Finn...", krátké jméno. Dobře se pamatuje. S myšlenkami, které jsou utopeny v minulosti hledím na strop. Nemohu spát. Necítím kusy desek v zádech a nohy nějakého jiného sirotka v obličeji. Je to podivné. Takový klid. Cítím systematické dýchání Finna a zvažuji, zda ten chlapík měl kdy v životě nějakou opravdu špatnou noc . Vidím na něm dost dobře, že je z rodiny, kde se o jídlo dělí a kde vědí, jaké druhy koření jsou na světě. Je to podivný. Vždycky jsem si myslel, že boháč se pozná podle druhu koření a pachů ,které mu vysí na oblečení. Od koření, doutníků, cigaret, vína, kořalky, laku na boty až po olej, kamení, prach, síru, bylinky a jiné věci. Finn...páchne nějak ze všeho trochu. "Tři dny. Tři dny změnily chudáka a vyvrhela společnosti v někoho, kdo může stát na jedné úrovni se všemi těmihle boháči, učitely a jinými vyvrheli. Vyvrhel může být kdokoliv. Boháč, chudák, vrah i kněz. Všichni jsme stejní. Máme něco, čím se od ostatních lišíme. Touhu přežít, chtíč, silnější nenávist, chuť vraždit, nutnost pomáhat, rozhodnost, síla...hrdinství." V myšlenkách se napomenu. Začínám se opět ztrácet v daleké minulosti. V dobách, kdy mne jeden ze starých žebráků učil pomalu číst a psát. Vzpomínám si, že když jsem rozeznal první písmena a násilně jsem si je vtisknul do paměti, běhal jsem po obchodech, divadlech, všude, kde byli papíry s písmeny a četl jsem. Odhozené papírky s pokyny pro nákup, zničené knihy, nápisy na zdech, utrhané listy z knih, jenž létali občasně z domů bohatých. Byly to těžké časy. Tak těžké a přitom...tak bohaté. Oproti jiným žebrákům jsem se posunul o celé roky dopředu. "A nyní jsi zde. Ležící na posteli, na kterou se většina tvých přátel nikdy nedostane. Máš tuhle zatracenou postel sám pro sebe ! Na takovéhle posteli byste mohli spát v pěti ! Dýcháš čistej vzduch, nefouká na tebe vítr...je tohle opravdu něco jako ráj ? Kousek dobra ?" Oči se mi zavírají dost těžko. Popravdě, nezavřu oči na tři hodiny od doby kdy usnul Finn. Nato, jsem až příliš unešen vším co se děje okolo mne. Tolik věcí, tolik bohatství a přitom...se tu necítím doma... Proberu se celý zpocený. Neustále mne pronásledují sny, kdy jsem byl svázán řetězy a předhozen všem svým přátelům, známým a rodině z ulice. Všichni měli obličeje hladových psů a jejich oči jasně vykazovaly neskutečné šílenství, nenávist a chtíč. Probral jsem se právě během toho, kdy mě jejich ostré tesáky trhaly na kusy. Připadám si mizerně, ale na druhou stranu to nebyl nejhorší sen který jsem kdy měl. Protřu si oči a zakleju. Zvednu se a zjistím, že Finn rovněž vstává. Zabručím když v hlavě uslyším podivný hlas. Nebo je to nademnou ? Podemnou ? Kdo to dokáže v těchle zatracených místnostech poznat ?! Děsí mě to. Utřu si zaslintaná ústa a podrbu se na hlavě. Mé mastné vlasy nejsou zrovna v nejlepším stavu, ale jsem již zvyklý, že se jejich stavem příliš nestarám. Několikrát si je prohrábnu a vyvolám tím obvyklý zježený efekt. Podívám se na Finna a zabručím. Celou dobu jsem spal bez pokrývky. Bylo mi příliš horko. Nejsem zvyklý nato spát v teple. A už vůbec né na posteli. Přestože jsem spal jako v nebesech bolí mě záda. Ovšem to není nic nového. Podívám se na svůj batoh, ze kterého vytáhnu zmačkanou známku, která se lepí na dopisy. Má obrázek starého muže s klapkou přez oko. Je již hodně zmačkaná a obrázek na ní je již trochu "ošmouhaný", ale je to jediná vzpomínka kterou mám na ulici. Zabručím a strčím si ji do kapes svých pruhovaných kalhot. Nenapadne mne abych si dal uniformu. Takový jako já do něčeho takového nepatří. Na Finnův pozdrav nereaguji. Jen zabručím a protřu si znovu oči. Uvědomím si, že krom bot jsem usnul v oblečení. Nenapadne mě si cokoliv vyměnit za školní oblečení. Jen ponožky. Které jsou jako pohlazení od něžnosti samotné, tlusté a hřejivé. Nasadím si své boty a se zývnutím vyrazím. Snídaně Na snídani dorazím jako jeden z posledních. Musím přiznat, že mě stále zneklidňoval podivný hlas v mé hlavě. Byl jsem sice kvůli žebrání, nebo krádežím zvyklý vstanout o něco dříve...ale i když jsem zaspal vzdubil mě ledatak jiný žebrák s nožem, co se sápal po mém krku. Né...hlas v hlavě. Je to podivné. A zneklidňující. "Co" se to tu děje ? Proč tu jsou takové...bytosti ? Je to technologie ? Nebo je to první důkaz skutečné magie ?" Z myšlenek o možných formách a tvarech magie mne vytrhne neuvěřitelný zápach. Ne, je to spíše vůně. Kořeněná vůně. Cítím jídlo. Spoustu jídla. Vůně přichází zdaleka, ale určitě je to jídlo ! A je ho spousta ! Nebo je to aspoň pořádná porce ! Na magii zapomenu. Nebo ji během běhu na snídani nechávám v pozadí své hlavy. "Jídlo ! Bohové technologie, pokud tady byli postele a peřiny se skříní pro každého, co tu bude k jídlu ?!" Rychle se ovládnu a spolknu sliny. Nadále se pokouším držet za ostatními. Nechci vypadat jako nenažraný pes, ovšem je těžké bojovat s něčím tak podstatným jako je hlad. Nakonec zabručím nad svým nedostatkem sebeovládání. Hladověl jsem mnoho dní i nocí, hladověl jsem prakticky celý život. Pár minut navíc mne o žaludek nepřipraví. Když konečně dorazíme na místo, musím se ovládat abych se na jídlo nevrhnul. Je tu toho vskutku spousta. Když nám Morrigan dá pokyn, abychom si vzali jídlo, neváhám. Vím, že díky své výšce budu nepřiměřeně nápadný a budu vypadat poněkud trapně, ovšem něco jako etiketa...mi moc neříkají. S radostí vepsanou do obličeje a divokým úšklebkem se vrhnu na jídlo. Naberu si jej opravdu hodně. Ale každý co mě pozoruje si může všimnout, že si nabírám pouze obyčejné pokrmy. velkou dávku pečiva, masa....nějakého sýra, vody a zeleniny. Naberu si na tác, nebo jakkýkoliv jiný podtácek tolik kolik jen budu moct a s potěšeným výrazem docupitám ke stolu, kde sedí Finn a někteří další studenti. S pocitem nelidské blaženosti se začnu cpát. Doslova. Pečivo přebíjí maso a sýr, následně je spláchnuté vodou a zahaleno hrstí zeleniny. Mrkev a krájené zelí se míchá dohromady s kusy chleba. Salám a kousky sýra se míchají s kousky salátu. Ano, hltám vše a spokojeně chroupám. Takový hlad. Takový dlouhý, řezavý hlad, je konečně ukojen. Spokojeně říhnu a dál baštím. Opět je jasné, že správné manýry, etiketa nebo vychování, není věc, kterou bych měl příliš v krvi. |
| |
| Den "D" Ráno Ráno začalo rychleji, než jsem sama chtěla. “ Paní já ho neudržela, prostě chtěl za vámi a já nechtěla, aby zničil dveře.“ Cítím jak se matrace zhoupne. Do žeber uštědřím šťouchanec jako od medvěda. Otevřu jedno oko a před sebou mám mordu Haborima. Velkého, černého psa s mohutnou plecí a jantarovýma očima.“ Ahoj kluku,“ podrbu ho za ušima. “ Alechim s tebou nešla brachu?“ Stáhne uši do zadu a olízne mi tvář. “ Připrav mi koupel Ellen, prosím.“ Usměju se na dívku a vystrkám z postele zvíře. “ Sedni a hlídej.“ Moje zvířata jsou vychovaná, dokonale ovládají všechny povely a nikoho jiného než mne neposlechnou. “ Paní dnes je vítání studentů.“ Připomene mi Ellen, která mi za paravanem připravuje koupel.“ Už dneska?“ Nakrčím obočí a matně si vzpomenu na noční rozhovor s Morrigan. Pár namyšlených dámiček. Vzpomenu si na její slova. “ Máš pravdu. To bude očistec.“ Protočím oči v sloup. O několik minut později si užívám horkou koupel s příměsí bylin, která uvolní mé strnulé svaly. Kdybych mohla usnu v ní. Probere mne až Ellenino zakašlámí. “ Přece nechcete první den přijít pozdě.“ Stojí před vanou s rozvinutým bílým plátnem, do kterého mne zabalí, když vystoupím z vany. Taktně sklopí oči. “ Obléknu se sama.“ Položím ji ruku na rameno a nechám ji jít za svou prací. Potom se už musím jen obléknout, nasadit si masku a svolat zbytek smečky, to znamená probudit Alechim a jít na setkání se studenty. Kdyby se mi chtělo, tak jak se mi nechci. Nepospíchám, nechci se účastnit uklízení, magičům to půjde daleko lépe než mne, já umím spíše než prachovkou, zacházet s kordem. Líně se soukám do kožených kalhot. Občas se podívám po očku na Haborima, který sedí jako chrlič na chrámu, pohybuje jen očima. Po necelé půl hodině můžu odejít na vítání. Dám povel zvířeti a k pasu si připnu honácký bič, věc, kterou stále nosím u sebe, velice účinnou a bolestivou pomůcku k získání respektu. Alechim se k nám přidá, až když opouštím budovu, ve které je mé křídlo. Jde ač nerada, Ellen jí zrovna krmila zbytky masa. Sál Profesoři, Luna a Priscilla Cestou se zastavím ve stájích, pozdravím se s podkoním a zapadnu do stání ke svému tinkerovi. Prsty přejedu mezi nozdrami a ubezpečím ho, že až ta otrava skončí, půjdeme se projet. Společně se svou smečkou vyjdu vstříc stříbrným budovám, jejichž krásný odraz mne spíše oslepuje, než aby mne oslňovaly, jako poprvé, když jsem přišla na univerzitu učit. Líně se ploužím k budově, přemýšlím o studentech. O tom jakým stylem povedu výuku a kdo se mi jako první zmrzačí. Haborim a Alechim, kráčí klidně po mém boku. Projdu dveřmi, okolo stolů, kde už jsou studenti. Pohledem zachytím ležící dívku, nad kterou se sklání mladík.“To si říkáte profesoři!“ Vrhnu nenávistný pohled k těm, kteří sedí na místech, pro ně určených. Psům dám jasný povel, sedni, který ihned uposlechnou. Sama se skloním k dívce a lehce jí poplácám po tvářích. “ To bude dobré, pojď posaď se.“ Podepřu ji a čekám než se probudí úplně. “Postarej se o ni, já musím jít dělat kašpara. Bude stačit trocha vody a bude v pořádku. Je jen unavená.“ Pohladím dívku po vlasech a nechám ji, jak předpokládám v dobrých rukách hocha. Postavím se a přejedu očima stůl, u kterého dívka spadla. No potěš, a tyhle mám učit šermovat. Nahlas to nekomentuji a výraz v mém obličeji je neutrální. “ Ty! Ukážu na dívku, která byla polita.“ Jsi v pořádku.“Není to otázka, je to konstatování. Rukou v rukavici ji chytnu za bradu a prohlédnu si její obličej. “ Nebudeš mít ani puchýř.“ Pustím ji bradu a prsty poklepu na stehno, pro psy je to jasný povel, zvednou se, každý se postaví z jedné strany a společně kráčíme ke stolu s jídlem. Naberu si na talířek jen trochu ovoce, šunku a sýr, se svým jídlem dojdu ke stolu profesorů. Jen pokývnu na pozdrav hlavou, nemám chuť se s někým vybavovat. Uvelebím se na židli a nohy natáhnu na tu vedlejší. Moji miláčci sedí každý z jedné strany a loudí. “ Ne.“ Haborim hladově kouká na králíky s kšírami. Lidé jsou různí, můj nejmilejší.“ Dám si do úst kuličku hroznového vína. Stačilo by ukázat a dát povel: Žer. A slečna by měla po králících. Zaleskne se mi v očích, při této myšlence. Z přemýšlení mne vytrhne až hlas jedné ze služebných, trhnu sebou a podívám se na ni. Narovnám se, nohy dám dolů a převezmu si dopis. Zběžně ho přeletím pohledem. “Morrigan, musím jít.“ Jako omluvu, před ni předložím dopis. “ Hlídejte sestřičku.“ Dám psům povel, aby chránili Morrigan, oba podrbu za ušima a vyletím ze sálu jako tajfun. Povinnosti Dvojčata Mé kroky vedou nejprve do stájí, kde dám pokyn podkonímu, aby mi osedlat koně. Zaběhnu do svého pokoje pro brašnu, ve které mám svou malou přenosnou lékárničku a základní věci k ošetření. V Aaronově doupěti, při jeho přesvědčování, mám sto chutí odepnout bič a domluvit mu po staru. Když usvolí, jde to ráz na ráz, pomáhám mu zapřahat koně, během několika minut je hotovo a my můžeme vyjet, já sedím na svém koni a Aaron, sedící na kozlíku pohání koně k vyšší rychlosti. Vedu před ním o půl délky, ale toto není závod, možná vlastně je o život, jednoho ze studentů. Uvidím klášter před sebou, popoženu koně, občas se otočím, jestli Aaron a povoz stíhá mé zběsilé tempo. Seskočím z koně až těsně před dveřmi kláštera a ihned se má pěst dotkne dveří. “ Aarone, přivaž koně k vozu a pojď se mnou, potřebuji chlapce dostat co nejrychleji na univerzitu.“ Štěknu na muže a doufám, že mi bude v patách. “Jen Nero, sestro.“ Usměji se na jeptišku a následuju ji k lůžku zraněného. “ Vyřiďte Sestře představené, mé hluboké díky. Zítra nebo nejpozději pozítří se za ní zastavím.“ Rozloučím se s mladou jeptiškou, která mi nezapomene udělat na čele křížek. “Nebudeme se zdržovat, pojedeme.“ Přejedu očima chlapce a potom střelím pohledem na dívku v plášti. “ Ty jsi jeho sestra?“ Trhnu hlavou k chlapci. “ Doufám, že umíš jezdit na koni. Nevypadáš, že bys byla vážněji zraněna. Ale pro jistotu prohlédnu na univerzitě i tebe.“ Čekám na reakci děvčete, a v mezičase se otočím přes rameno, jestli někde uvidím Aarona. Můj vzhled: Zobrazit SPOILER  Haborim: Zobrazit SPOILER Alechim: Zobrazit SPOILER |
| |
| Noc jako každá jiná Noc proběhla poklidně a nic zvláštního se nestalo. Warus dřímal na svém chráněném okenním parapetu a jen občas si načechral peří. Malá Cora se mnou spala v posteli, navykla si na to od toho co jsem ji našla při své poslední vyjížďce po okolí. Je to takový malý čiperný uzlíček, ale nyní spala klidně stočená do klubíčka vedle mé hlavy. Hlavou se mi honila spousta myšlenek a semtam asi i nějaký ten sen, ale vždy jen krátce, takže jsem si z nich nic nepamatovala. Jinak jsem spala poklidně celou noc... Ráno Již jsem si za těch pár let co zde na univerzitě učím navykla vstávat dříve než nás Morrigan svým hlasem v hlavách probouzí. I dnes tomu tak bylo. V poklidu jsem se probrala před sedmou hodinou ranní, vstala a protáhla se pár cviky. S úsměvem jsem pohladila oba své mazlíčky aby se probrali, každému jsem nachystala menší snídaní s tím že zbytek budou mít tak jako já až v jídelně. Pak jsem si dala krásně horkou sprchu, oblékla jsem se do krémově béžové košile, na to jsem si natáhla černý korzet, který mi sešněrovala mladá dívenka, která mi občas vypomáhala. Natáhla jsem světle hnědé jezdecké kalhoty a vysoké kožené holínky. Vlasy jsem si jen narychlo svázala do uzlu. Jen zběžně jsem se prohlédla v zrcadle, ale nijak velkou pozornost jsem svému odrazu nevěnovala. Warus mě již netrpělivě popoháněl ke dveřím, že už je čas jít. Vzala jsem jsi teplý kabát, Coru jsem nechala vylézt do kapsy a otevřela dveře. Warus okamžitě vyletěl a křižoval vzduchem chodbu. Vyšla jsem na nádvoří, porozhlédla jsem se a usmála, pak jsem pokračovala k jídelně. Snídaně Před jídelnou mi Warus přistál na rameni a pohodlně se uvelebil. Já se zhluboka nadechla a vydechla. Trochu sem se uklidnila. Snad budou za něco stát a nebudou s nima problémy, říkala jsem si. Všimla jsem si že chvíli přede mnou do jídelny vešla Nera. Tak jsem se také odhodlala a šla. Vešla jsem dovnitř a spatřila studenty u stolků jak snídají a také to jak Nera pomáhá nějaké dívce ležící na podlaze. Došla jsem si pro trochu jídla, vzala jsem i něco malinko pro ty své raubíře a došla ke stolu profesorů. Mile jsem všechny u stolu pozdravila a usmála jsem se. Posadila jsem se na své místo vedle Morrigan a v klidu jsem se dala do jídla. Pak Nera o překot vstala, omluvila se Morrigan a někam odešla... asi se zase něco děje a je jí zapotřebí jinde...nechala jsem to plavat, přendala jsem Wara na opěradlo židle a Coru jsem si nechala sedět na klíně. Veškerou pozornost jsem věnovala jídlu a Morrigan. Já: Zobrazit SPOILER Warus: Zobrazit SPOILER Cora: Zobrazit SPOILER |
| |
| Budíček a snídaně I když je můj spánek už pár let plný jen nočních můr a já jsem na nějakou tu dávku zděšení při spaní zvyklí, tak ten hlas mi ráno dost nahnal. Nejdříve jsem si myslel, že si zase mluvím v duchu sám pro sebe, ale pak mi došlo, že to není můj hlas. V tu chvíli mi přejel mráz po zádech a já se, na mé poměry, až neskutečně rychle zvedl. „D-eh-bré ráno,“ zamumlám a skočím si do koupelny, kde se opláchnu, učešu, upravím si košili, ve které jsem večer usnul, hodím si přes ní vestu a když usoudím, že alespoň slepec by mi hádal majetek, který doopravdy mám, ukážu spolubydlícímu Peace a pomalu se vydám před školu. Asi bych s ním měl mluvit trošku víc… No jo… umíš několik jazyků, ale abys s někým mluvil jen tak, to ne, co? Povzdechnu si a vyjdu před školu, kde už čeká pár lidí. „Dobré ráno,“ zamumlám potichu. Rozhodně se zatím nijak moc nehodlám zapojovat do kolektivu, nehledě na to, že by mě k sobě ani nepustili, proto si stoupnu kousek stranou a začnu si prohlížet areál. Je to tu hezký… No jo, údiv je jedna z vlastností, které jsem se nikdy nenaučil pořádně vyjadřovat. Když se už všichni sejdeme, odvede nás Morrigan. Jako ovečka jí slepě následuji omámen krásou soch a budov v našem bezprostředním okolí. "Vemte si něco k jídlu a posaďte se. Hlavně nezapomeňte poslouchat, ano?" Řekne Morrigan. Já se jen rozhlédnu a zděsím. Nechci si sedat k někomu, kdo možná nechce, abych u něj seděl. Prolítne mi hlavou a strategicky se usadím k nejvzdálenějšímu stolu, kde ještě nikdo nesedí. Nejsem zvyklej nějak moc jíst, tak si vezmu jen čaj. Dál už jen sedím a pozoruju, co se děje a bude dít kolem… |
| |
| Trochu krušný den Nero Bratr se rozhodl zajít za Violet. Byla to svůdnější volba než jít za jejím otcem. Už jez z toho důvodu že není věrohodný, a chtěl by za to nekřesťansky zaplatit. Sesednu z koně, plášť si přitáhnu blíž k tělu. Zima už se blíží, nebude to už dlouho trvat a všechno se tu to změní k nepoznání. Tenhle kraj má dvě tváře, jedna je v létě, přívětivá a milá, ta druhá se v zimě mění na nelítostnou a krutou. Oba koně nervózně přešlapovali. Snažila jsem se je uklidnit, moc to ale nepomohlo. Z brašny připevněné na sedle jsem vytáhla dva kusy tvrdého chleba. Oba si ho s chutí vzali. Jídlo je trochu uklidnilo. Podrbala jsem je oba na nose. Dveře domu se otevřeli a bratr vyběhl ven. Byl rychlejší než starosta. Jeho okrasný tukový prstenec mu znemožňoval rychlejší běh. To byla pro bratra velká výhoda. Oba jsme se vyhoupli do sedel a rozjeli se do lesa. Z nebe se spustil prudký déšť. Náskok jsme neměli moc dlouho, na začátku lesa nás dohnala skupinka starostových lidí. Můžu se jen dohadovat, co se uvnitř stalo. Kolem hlavy mi proletěli dva šípy. Jak je vidět dostali jasné instrukce. Živé či mrtvé prostě je přiveďte. Věděla jsem, že se musíme dostat hlouběji do lesa. Vím o plno místech, kam bychom se mohli schovat. Pak už si pamatuji jen to, že bratra někdo stáhl ze sedla. Sehrálo se to všechno tak strašně rychle. Nemohla jsem ho tam nechat. Věděla jsem, že by ho zabili. A když ne oni tak starosta. Sesedla jsem z koně a začala po nich pálit šípy. Nevyhnula jsem se ani konfrontaci na blízko. Déšť už začal být hodně neúnosný. Přes kapky už nebylo skoro vidět. Nevím, jakým zázrakem jsem bratra dokázala odtáhnout za velkou hromadu klacků a kamenů. Muži to vzdali, věděli, že se do vesnice nevrátíme. Starostovi řeknou, že nás zlikvidovali. Oba koně stáli opodál, měli jsme štěstí, že neutekli někam dál. Pracně jsem bratra přehodila přes hřbet jeho koně. Nevím jak daleko je odsud klášter. Musím se tam dostat. Už kuli Kaiovi, snad mu tam pomůžou. Cesta kvůli dešti nebyla jednoduchá a obloha se začínala stmívat. Konečně jsem na obzoru viděla klášter. Jeptišky byly hodně vstřícné. Hned se bratra ujaly, já jsem ještě koně odvedla do stáje a postaraly se o ně. Nebyla bych teď u bratra nic platná, ony se o něj postarají mnohem lépe. Ještě ve stájích jsme se trochu očistila. Na těle mám několik škrábanců, nejsou hluboké, ale je to nepříjemné. Jediný šrám, který mi vadí, je ten na obličeji, krev otřu do rukávu. Víc s tím teď nic neudělám. Konečně se odhodlám jít za bratrem. Ošetřily ho, těžko říct jestli to zvládne. Vytáhnu pomuchlaný dopis. A já se konečně díky jeptiškám dozvím obsah dopisu. Jsem docela překvapená. Nikdy jsem neuvažovala, že bych ta této univerzitě studovala. Nikdy jsem nestudovala tak proč teď. Ale ony mi tyto otázky nezodpoví. Celou noc zůstanu s bratrem. Musela jsem na chvíli usnout, probere mě rozražení dveří. V nich stojí nejspíš profesorka. „Jsem jeho sestra.“ Odpovím a vstanu. „Na koni jezdit umím, chcete s ním pomoct anebo mám jít připravit koně?“ Na otázky bude ještě dost času. Teď jde ale o bratra. |
| |
| Převoz Pro prof. Nero Aaron se pomalu svým kulhavým krokem doplouží až za vámi do pokoje. "No potěš koště, ten je teda pocuhanej jako by se právě vrátil z nějaké arény." Spustí Aaron svůj slovníček, ale ihned se opraví a říká: " Promiňte, tak ho tedy vyneseme ven a ať už jsme co nejdřív zase na univerzitě. Jen doufám, že mi nějak nezase... ehm... nepošpiní kočár, když už jsem musel vzít ten nejhezčí. Já vždycky vím, proč vytahuju jen ten starej, kterým vozil věci můj děd. Kdyby se jen se tenkráte nezaplet mezi ty všechny kouzelné věci, mohl jsem mít úplně normální práci, jako všichni ostatní, ale to né, já jsem jen takový hej počkej pro všechno. Kdybych jen mohl...Ale už jsem starej plesnivej děděk, co bych už teď na starý kolena lezl někam do civilizace... "remcal Aaron, když jste raněného nesli do kočáru. Položili jste ho opatrně na jedno velké měkké sedadlo. V tom vyjde ze stáji jeho sestra, která vede jejich koně. Převezmeš si je a připoutáš je ke kočáru, aby se někde neztratily. Sama jeho sestře půjčíš svého svého koně, na kterého nasedne a ty vejdeš do kočáru k raněnému. Aaron se usadí vpředu kočáru a pobídne koně ke klusu směrem k univerzitě. |
| |
| Psi... Podívám se na dámu - profesorku, která si šla sednout k nám. Ihned jsem si všimla jejich psů. Zamračím se a podívám se na králíky. Ty se zarazili, koukali se na psi jako nehybný sochy. Víc se zamračím a najednou uvidím jejich představy, zavřu oči a zmáčknu si spánek, je to docela od nich bolestné. |
| |
| Ráno Netrvalo to dlouho a usnul jsem. V tak příjemné postely jsem ještě nespal, ne že bych u sebe doma neměl postel, ale tahle je mnohem pohodlnější. Budíček, který nás probudil mě celkem dost vylekal. Jasně, čekal jsem tady všelijaký čáry, ale budík, který bude mluvit v mé hlavě opravdu ne. S obrovskou námahou se posadím na postel. "Dobrý." Odpovím stručně Adrianovi. Jestli s něčím mám problémy, tak je to vstávání. Můj život, i když není bůh ví jak dobrý, má jednu velkou výhodu. Mohu vstávat, kdy se mi chce. Na tohle si budu dlouho zvykat. Obléknu si to co jsem měl včera, na to abych si bral každý den jiné oblečení ho mám opravdu málo, a skočím do koupelny pořádně se probrat. Když vycházím z koupelny, tak spolubydlící akorát odchází. Mohls třeba počkat, nebo tak něco. Jen mávnu rukou a zamířím za ním. Cestu před školu vůbec nevnímám, jsem rád, že jdu a do ničeho nevrazím. Na místě srazu už je opravdu spousta lidí. Vlastně si myslím, že jsem jeden z posledních. Ale je mi to upřímně jedno. Celou dobu než pro nás přijde Morrigan si akorát protírám oči a zývám. Za normálních okolností v normální dobu, bych určitě obdivoval všechny ty sochy a budovy, které se mi v noci oprvdu líbily, ale v mém stavu na to nemám náladu. Bezmyšlenkovitě následuji dav směřující kamsi. To, co vidím v té velké místnosti, do které nás Morrigan zavedla, mě konečně probere. Stoly se doslova prohýbají jídlem. Spoustu toho, co zde je, jsem v životě neviděl. Těžko říct, jestli je to ovoce, nebo zelenina. Naneštěstí nejsem zvyklý snídat, po ráno mám k jídlu téměř odpor. Seberu z jednoho stolu pouze sklenici s vodou a posadíme se k poslednímu poloprázdnému stolu. U ostatních už bylo vždy téměř plno. Upiju trochu vody ze sklenice a porozhlédnu se po ostatních stolech. Je zajímavé sledovat, jak se lidi pomalu začínají párovat. Zrak se mi zastaví u dívky, která měla v noci problémy s havranem. Teď má pro změnu zřejmě problémy s gravitací. Během chvíle je u ní nějaký kluk a prfesorka a snaží se ji zvednout. Počítám s tím, že si vedle mě někdo brzy sedne a byl bych asi nejraději, kdyby to byli tihle dva. Přece jenom vypadají normálně a ne jako nafoukanci. A teď už je akorát čas poslouchat, co se dneska bude dít. |
| |
| Snídaně Vděčně se usměji na Adelyne, když mi podá svůj vlastní kapesníček. Ten můj je už docela zmáčený, takže jej odkládám na kraj stolu, byť se to příliš nesluší; a vytírám si obličej do sucha. Nakonec to dopadlo ještě dobře. Dívka se probírá a dokonce přiběhne i někdo z učitelského sboru. Nějaká z učitelek si, jak vidno, konečně všimla, že nám tady omdlela dívka. Ta žena vypadá velmi přísně a také se tak chová. Nemohu se ubránit vzpomínce na svou domácí gardedámu, která taktéž vyžadovala jistou disciplínu, tvářila se hrdě, jako dáma - a nebála se mě sekýrovat, když jsem se tak nechovala já. Jenže v pohledu učitelky je dost možná něco ještě trošku jiného. Taková ta chladná rozhodnost, jakou jsem si představovala v očích všech těch bojovníků z knih, které jsem četla. Je opravdu, opravdu zvláštní. I její oblečení je velmi nezvyklé, to se musí nechat. Na druhou stranu je jediná z učitelů, kdo o tento mumraj... asi projevil zájem? Přeci jen, ta dívka, která spadla na zem si mohla ublížit, kdyby se třeba praštila do hlavy - a oni od svého stolu nemohli vidět, že tomu tak nebylo. Poté, co odloží dívku do péče toho chlapce, který ji přiskočil hned na pomoc a k nám si přisedne nově příchozí a beze slova se začne hladově cpát - neubráním se smutné myšlence na to, že někteří doopravdy v životě neměli tolik štěstí, jako já a nepocházejí ze zaopatřené rodiny - profesorka se vrací, aby mne prohlédla. “Nebudeš mít ani puchýř.“ Jen přikývnu, když mě pustí. Já ostatně vím - bylo to příliš rychlé na to, abych měla puchýře. Spíš jsem se vylekala, než cokoli jiného. Pak odchází. I v doprovodu svých velikých psů. Otočím se zpět k Adelyne, Finnovi... a našem novém přírůstku, který se stále nacpává. Navzdory jeho nevybíravému způsobu mi to na tváři vykouzlí úsměv. "Pokud jsi to ještě neudělal, doporučuji si zajít pro vajíčka-" Je to fascinující, jak se cpe - nebude mu zle? "Mívám je na snídani ráda." A Finn, jak se zdá, také - já na ně akorát dnes neměla chuť, tak jsem dala přednost kaši... což se tomuto chlapci evidentně nemůže stát. Ten vypadá, že má chuť na vše. "Adelyne, děkuji za ten kapesník," oslovím ji a schovám jej do sukně. "Je od čaje, večer ti jej vyperu a zítra ráno vrátím," nesluší se vracet špinavé kapesníky. Mám přeci jen nějaké vychování. |
| |
| Problémová snídaně Priscilla, Damian, Nero Nějak jsem chvíli nechápala co se vůbec děje. Překvapeně jsem se zadívala do tváře klukovi, který se u mě skláněl. Letmé kouknutí na jeho nataženou ruku mi dalo najevo o co se asi pokouší. Za chviličku už jsem ale zase visela ve vzduchu. Což jsem vůbec nečekala, takže jsem měla nohy nepoužitelné. Předtím se mi dostalo navíc probouzejícího poplácání po tvářích, takže jsem byla o to víc zmatená. Alespoň dokud mě, pravděpodobně jedna z profesorek, neposadila na lavičku. Až tehdy jsem začala fungovat a mě se v hlavě rozjel kolotoč věcí minulých. Zrudla jsem z toho ve tváři, jak jsem se cítila trapně. Schovala jsem tvář do dlaní. Na zrzavou dívku jsem se raději ani nedívala. Bála jsem se, že bude zuřit. "Omlouvám se! Hrozně mě to mrzí. Vůbec nevím co na mě tak padlo." Pronesu tak nějak do okolí a zhluboka si povzdychnu. Tohle se musí stát zase jenom mě. Už od rána se dějí katastrofy. Achjo. Složím ruce do klína a obrátím se zvědavě k onomu klukovi, který mi nabízel pomoc. Na co že se to ptal? Jestli... Jestli jsem co? Aha! Už vím. Tiše jsem si odfrkla a obrátila jsem hlavu kamsi jinam. "Hmm. Jsem naživu a kupodivu ani ne tak otlučená." Pokrčím rameny. "Stejně jsem ale čekala že něco zvořu tak... Je to fuk." Prohodím pesimisticky, a mávnu rukou. Připravím si poté sklenici s vodou. Tu si ale vyliju na hlavu. Se zavřenýma očima pak vnímám jak mi chladivá tekutina máčí vlasy a sjíždí v pramíncích po mém obličeji. "Teď už je to lepší." Vydechnu úlevně s malým úsměvem. Protože jsem se trochu probrala. A hlavně mi to začalo myslet trošku jasněji. Nyní jsem se znovu zadívala na mého společníka. Vypadal... Normálně. "Hej... Ani jsem ti nepoděkovala. Děkuju ti moc že jsi mi nabídl ruku." Poušklíbnu se vděčně a drcnu jej levou pěstí zlehka do ramene. "Já jsem ňáká Luna. Luna Nal'Raya. Je to blbý jméno ale co už." Představím se rovnou, mým nejlepším způsobem a tiše se nad svými slovy uchechtnu. Moc se mi mé jméno skutečně nelíbilo. Ale co čekat na holku z ulice? "Viku!" Zvolala jsem a zahvízdala. Vik Vik se mi poté během chvilky snesl zpátky na rameno. Abych jej nakrmila nějakými kousky chleba. |
| |
| Vstávání Po krátkém, bezesném spánku jsem se vzbudil do nádherného rána. Protáhl jsem si ruce a nohy a vyskočil rychle z postele a věděl jsem, že dnešek byl den lenošení, Kitsu ještě stále ještě spal a chrápal na stole. Bylo mi to jedno nepotřeboval jsem ho a tak jsem nechal Kitsu poklidně spát. Příprava snídaně Snídal jsem rád ve své vlastní společnosti.Ve vaření jsem ale nebyl zručný, nikdy, i když šlo o přípravu snídaně vždy jsem něco pokazil a zničil. Tuto práci jsem nechal raději kouzlům, které v mém kabinetě odstartovaly řetězec prapodivuhodných situací, jenž měli ve svém cíli připravit mi snídani bohatou na sacharidy. To se ovšem nestalo a místo bohaté snídaně jsem měl politý ubrus, umaštěný chléb, a nechutně sladký čaj. Má teorie byla správna, že kouzla se odvíjejí od zdatnosti dané osoby. Kitsu se vzbudil v přesný čas, což bylo kolem osmi hodin čtrnácti minut a podle počtu z mých hodinek dvaceti sedmi vteřinami ale tohle bylo zvláštní, protože se takhle budil den co den. Kitsu byl po spánku hladový a já jsem ho nemohl nechat vřištět přes celou školu. Z kufru jsem vytáhl krabici a hodil mu jeden ze slaných krekrů a měl jsem od něj na chvíli pokoj Teprve teď jsem začal snít |
| |
| Snídaně je na stole… a na zemi a na Priscille a tak nějak všude možně Dívka blíž ke mně otevře ústa a představí se jako Priscilla… ale dál už ne. Přeruší ji totiž sprška horkého čaje, kterou jí někdo chrstnul přímo do tváře. Překvapeně vyjekne – tedy doufám, že překvapeně, a že to není třeba tím, že jí právě vroucí voda zadělává na pořádné puchýře – a já jenom vytřeštím oči. Obrátím se přes opěradlo židle ke zdroji nenadálého zmatku, přesně v tu chvíli, kdy se to neuvěřitelně nemotorné nemehlo, které čaj vylilo, bezvládně zhroutí k zemi. Zdá se, že ta dívka omdlela. Leží na zemi a nejeví sebemenší známku chuti zvednout se. Ztuhnu tak, že nevím, co dělat dřív; vyskočit a pomoci dívce na nohy, nebo se starat, jestli se něco nestalo Priscille. Než se stihnu rozhodnout a nějak adekvátně zareagovat, situace se vyřeší sama; Priscilla začne klidně otírat tvář kapesníčkem, a k dívce na zemi se s nataženou rukou sehne někdo další. “Ahoj, jsi v pořádku?“ Problémy zažehnány. Doufejme. Od profesorského stolu sem kvapem dorazí jedna z učitelek, aby dívku na zemi prohlédla a následně suše konstatovala, že Priscille nic není. Totiž… spíš to na ni zničehonic vyhrkne, jako by jí udělovala školní trest: “Ty! Budeš v pořádku.“ Zní to skoro jako „Ty! Budeš po škole.“ Tuhle asi nebude dobré znepřátelit si. Nejsem si jistý, jak bych se mohl zapojit do tak vypjaté situace, která se tady během dvou vteřin seběhla, a tak jen sedím a zírám. Krátce loupnu očima tu po zvedající se dívce, tu po strohé profesorce, která si nás měří přísným pohledem, tu po jejích černých psech s neméně drsným vzezřením, tu po profesorském sboru, kde většinu osazenstva tvoří zvířata… Profesorka odchází i se svými psy. Je nešťastné, že ta dívka musela omdlít zrovna vedle nás, a zrovna tak nešikovně, že vylila čaj na Priscillu. Ale náhody se stávají, jistě to neudělala schválně. Dokonce, když se zvedne, se začne horečně omlouvat. Pak se začne bavit s tím klukem, který jí pomáhal na nohy. Ano, všichni jsme v pořádku. Brilantní začátek školního roku, jen co je pravda. Jako první se vzpamatuje druhá zrzavá dívka, která se představí jako Adelyne. Mile se na ni usměji – než mou pozornost upoutá můj spolubydlící Úšklebek, který se s vrchovatě plným talířem posadí k nám, a začne se cpát, jako by už nikdy v životě neměl jíst… a nebo nikdy v životě předtím nejedl. Něco mi říká, že druhá možnost je zdaleka ta nejpravděpodobnější. Vždyť včera mi prakticky oznámil, že je žebrák z ulice. Naštěstí bývalý. Priscilla se zdá být velice slušně vychovaná, protože ani náhodou nenakrčí nos, místo toho se usměje: “Pokud jsi to ještě neudělal, doporučuji si zajít pro vajíčka – mám je k snídani ráda.“ Osobně bych doporučoval spíš ubrousek a příbor. V duchu se zamračím, i když navenek bych si nic takového nedovolil. “Dobrou chuť,“ konstatuji pouze na jeho adresu, zatímco sám krájím namazané topinky na malé kostky. Vrátím se pohledem zpět k dívkám, a plácnu první otázku, která mě napadne: “Také se už nemůžete dočkat, až začne výuka?“ Začnu se opět rozhlížet po místnosti, a jak kloužu očima po oknech s rudými a zlatými závěsy a křišťálových lustrech, rozpovídám se. “Magie mi vždycky připadala fascinující. Tak… neuvěřitelná. A inspirativní. Nemůžu uvěřit, že tady vůbec jsem.“ |
| |
| Ráno Ještě jsem ani nestačila pořádně usnout, a už mi zvoní budík. Nesnáším tu věc. Nejraději bych jí rozbila. Vím, že by stačilo jedno mávnutí hůlkou nebo jen magická formulka, na které jsem, dá se říct skvělá a byl by s ním konec. No, to je netřeba rozebírat. Někdo pracovat musí. Navíc, tohle je má vysněná práce, myslím, takže si nemám na co stěžovat. Pomalu se vysoukám z postele a rychle prolítnu koupelnou, kde se nezapomenu rozčilovat nad svými neposednými vlasy. Otevřu skříň a vyberu první černé oblečení, které mi přijde pod ruku. Ještě zkontroluji svůj vzhled a trošku se usměji. Vždycky to může být horší. Řeknu si v duchu a zadívám se na černou kočku, která až nyní líně vstává ze svého pelíšku.Ty lenochu líná. Já už tady pobíhám dobrou hodinu a ty si vstáváš, jak dámička potvoro. Povím jí trošku podrážděně, ale nakonec se k ní sehnu a podrbu jí za uchem. Tak doufám, že si se aspoň hezky vyspinkala. Koutkem oka ještě pohlédnu i na bílého tygra, který pozorně sleduje každý můj krok, a usměji se. Satane neboj, tady se mi nic stát nemůže. Pokusím se mu vysvětlit a přitom se přesunu ke stolku, na kterém leží truhla. Otevřu jí a zadívám se na amulety. Chvilku se v nich přehrabuji, až najdu to, co jsem hledala. Klíč na koženém řemínku. Sláva, už jsem ani nedoufala. Zamumlám si a rychlým naučeným pohybem řetízek zapnu. Docela mě vyděsí pohled na hodiny, tak ještě přiskočím k misce kočky Sorbona a nasypu jí kočičí jídlo. Dobrou chuť a mějte se miláčci. Pozdraví je a rozběhne se k jídelně. Snídaně Když dojdu do jídelny, už tam je snad celá škola. Zase jdu jako poslední. Postesknu si a dojdu ke stolu, kde sedí učitelé. Sednu si hned na kraj a rozhlédnu se po studentech, které jsem zahlédla včera jen z dálky. Najednou si uvědomím, že jsem ani nepozdravila a lehce zčervenám. Dobré ráno. Pozdravím všechny přítomné učitele i ředitelku a rozpaky jsou hned pryč. Ne nadarmo se mi vždycky říkalo, že jsem "splachovací". Až nyní si všimnu, kolik je zde jídla. Nechci hned první den vypadat jako nenažránek. Řeknu si v duchu a raději jen tiše sedím. |
| |
 | Díky obdrženému přívěsku jsem se dostal až do říše za zrcadlem, tedy university za zrcadlem abych byl přesnější. Vykračuji si to cestou a když vidím ten rozsáhlý komplex projede mi hlavou. Sakryš, tady někdo nevěděl co s penězma. Nakonec si vyberu stříbrnou budovu vzadu a nakráčím do ní. Pátrám po někom, kdo by mě uvedl tam, kde se mám ohlásit. Při množství dveří váhám je otevřít, přeci jen bych někoho nerad vyrušil in flagranti, leda snad kdyby se jednalo o pár něžného pohlaví. Nakonec bez zaklepání rozrazím jakési dveře vpravo. Otočí se na mě oči všech přítomných sedících u stolů. Je to dost nepříjemné, hlavou mi projede řízné zaklení. Vpadl jsem do velké místnosti, zjevně multifunkční, jak společenská tak jídelní, dle času, který jednomu a druhému účelu přísluší. Předpokládám, že vy budete profesor Clarus Indagator. Pojďte a sedněte si na volnou židli. přivítá mě jakási černovláska, která sedí veprostřed dlouhého stolu na konci společenské místnosti. Jsem oděn v dlouhý kožený plášť, přes pravé rameno mám přehozeny jezdecké brašny se svými nejnutnějšími věcmi, u pasu mám pochvu a v ní kopis (kufry jsem poslal již dříve), pod brašnami není skoro vidět, že mám pravou ruku na pásce. Levou svírám hlavici špacírky jíž pomáhám svému pochroumanému levému koleni. Temným klapotem svých vysokých bot se tedy vydávám přes celou místnost směrem k té ženě. Cestou pozoruji neukázněné studenty ládující se všemožnou krmní a ještě neukázněnější profesory obležené jakousi havětí. Když dojdu ke stolu, k němuž jsem povoláván, pokynu přítomným hlavou. "Clarus Indagator jest mé jméno a těší mě, poznat vás všechny, jak tu sedíte. Velmi se omlouvám za svůj pozdní příchod, leč neodkladná cesta a na ní mnohé nechtěné obtíže, pozdržely můj návrat a následný příjezd na toto mé nové angažmá." Odložím si a usadím se na volnou židli, pak pozoruji cvrkot. |
| |
| Cesta zpět a remcání starého Aarona Seknu po Aaronovi, pohledem, který kdyby mohl zabíjet, je starý muž, rozsekaný na čtvrtky. Neudržím kamennou tvář a po jeho proslovu se hlasitě rozesměju, nechávám to ale bez komentáře. Jen tu hezky zůstaň ty starý nerudný dědku. Snažím se s raněným zacházet co nejšetrněji, když ho ukládáme do kočáru musím dávat pozor, aby se mi nepodsmekla noha a já nepadla na hranu kočáru, jelikož musím jít pozadu. Pohodlně uložím mladíka na polstrované sedadlo a přikryji ho dekou, aby neprochladl ještě víc. Přivážu jejich koně za vůz, dívce pomůžu do sedla. Můj kůň je klidný, i když cítí jinou než mou váhu. " Nepojedeme tak rychle, drž se kočáru. Osobně bych raději jela na koni, tohle kodrcání pro mne není." Poslední větu spíš zavrčím. Vzhledem k tomu, že jedeme pomaleji, cesta nám zabere o poznání delší dobu. Chlapcův stav se nemění a já jsem za to ráda, přeci jen mám zde jen základní vybavení. Cesta ubíhá a já chlapci sleduji dech a měřím mu puls. Ani nevím vaše jména. Prohlížím si mladíkovu tvář a přemýšlím, kolik jemu podobných jsem viděla umírat. Občas vyhlédnu z okénka, jestli se nás dívka drží. V takovémto duchu dojedeme až k mým ubikacím. Nechám si zavolat své dvě služebné a dva pohůnky, kteří přinesou nosítko pro raněného. Dívce podržím koně a pokud bude potřebovat, pomůžu jí dolů. Aaronovi dám úkol, aby se postaral o koně, ale toho mého, aby jen napojil a dal mu něco žrát, že ho ještě budu potřebovat. " Ty děvče, budeš zatím bydlet vedle mého pokoje a tvůj bratr bude v pravém křídle v lazaretu, můžeš tam s ním být jak dlouho chceš, ale zatím ti Ellen připraví koupel, dá ti najíst a půjčí ti své šaty." Kývnu na svou služebnou, která ihned přiběhne k dívce. "Neboj se, o tvého bratra je dobře postaráno, paní Nero, mu pomůže a teď pojď, jsi prokřehlá." Nekompromisně tě vezme za loket a lehce tě odtáhne ke schodišti vedoucímu do obytné části. Dům a lazaret: Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER |
| |
| Cesta na univerzitu Nero Ten starej dědek má docela prořízlou pusu. Ale jestli je tam jen takové podej, přines tak se mu ani nedivím. Bratra uloží do pohodlí. Májí štěstí že je v bezvědomí. Za normálních okolností by ho do něčeho takového nedostali. Ale tak někdo z nás ta slečinka být musí. Pobaveně dojdu k půjčenému koni. Poplácám ho po pleci. Upravím si třmeny na svojí velikost, nehodlám cestou někde sletět. Překontroluji, jestli je sedlo dobře utáhlé. Nasednu na koně dřív, než mi profesorka přijde na pomoc. Ne že bych snad nechtěla, ale na koni jezdím od mala, a byla by to pro mne potupa, aby mi někdo pomáhal do sedla. Je to nezvyk sedět na tomhle koni. Je širší než ti naši. A to o dost. Upřednostňují koně na lehké noze. Ale proti gustu. Držím se za vozem, nejedou moc rychle. V sedle se docela vrtím, nejsem zvyklá na tak široký posed. Neustále musím myslet na to, že jdeme studovat. Nikdo se nás na nic neptal. Co když tam ani nechci? Co když jsem se svým životem spokojená? To je ale nejspíš nezajímá. Stejně se už nemáme kam vrátit. Nekoukala jsem po okolí. Na to bude ještě času dost. Konečně dorazíme na místo, seskočím z koně. Musím si protáhnout nohy. „Jste laskavá, že se postaráte o bratra. Přesto já se musím vrátit. Máme tam svoje věci a pořád je tam Abel. Musím se pro něj vrátit.“ Podívám se na ní odhodlaně. Tohle ona musí pochopit. „Madam už vím kam jet, takže se do zítřejšího večera vrátím. Jen mi dejte ještě jeden den.“ Když jí nepřesvědčím, stejně se tam vrátím se svolením nebo ne. |
| |
| Problémy pokračují Victoria Aby toho nebylo málo, tak ta holka se chce vrátit pro nějakého Abela. Střihnu po ní ledovým pohledem, ale snažím se udržet dekórum, založím si ruce na prsa. " Řekla jsem snad jasně co máš udělat.Teď jdi do svého pokoje, prosím." Slovo prosím, mi leze přes rty velmi těžko, nemám ho ve slovníku. Jako bych mluvila do dubu. Pokusím se usmát, ale je to víc úšklebek, než usměv. "Už jsi překročila hranice univerzity a já tě nemůžu pustit zpět. Ještě mi máš co vysvětlovat." Kývnu na Ellen. " Běžte prosím." Jinak mne trefí šlak.Ellen zná všechny výrazy v mé tváře. "Mám dost starostí s tvým bratrem. A jak se vlastně jmenuješ?" Položím ji otázku. " A ještě jednou, nikam nepojedeš." Ukážu na ni prstem.Kdybych dělala v ocelárně, byla by to lehčí práce, než vychovávat děti. Povytáhnu obočí a ukážu směrem ke schodům. Pohůnci už mají mladíka na nosítkách a já se modlím ke všem možným bohům, aby to pro něj spíš nebyli mary a Morrigan, aby zítra nestrojila chlapci pohřeb. " Potom tam pojedeme spolu, ale teď si děvče odpočiň." Snažím se do hlasu dát něco ze starostlivosti. |
| |
| Neústupnost profesorky Nero Nevěřícně na profesorku vykulím oči. Tak jestli se takhle chovají všichni profesoři, tam si myslím, že tu moc dlouho nebudu. Takhle se s námi nebavil ani otec. A to už je co říct. „Mohu se aspoň postarat o naše koně? Nejsou zvyklí na cizí lidi. A pokud nechcete seškrabávat toho poskoka ze zdi, měla bych se o ně postarat já.“ Ustoupila jsem ze svého požadavku jet pro Abela. Vím, že se o sebe postará, je to přeci lovec. Profesorka zřejmě nebude nadšená, ale neměla by se teď starat o mě. Krom toho aspoň budu vědět, kde jsou stáje. Cestu znám a nezdálo se mi, že by byl problém se odsud nějak dostat. Můj kůň je rychlejší než ten její. A než se dozví, že jsem pryč, budu mít hodně velký náskok. To ale ona zatím nemusí vědět. Nevím, proč by mě nemohla pustit. Jsem snad vězněm? A co bych jí měla co vysvětlovat? To by měla spíš ona ne? Nechci ale ze svého přání odstoupit. Zatímco ona se bude starat o bratra, já už bych mohla být dávno na cestě. Proč se nestarali, když posílali dopis? |
| |
| Kdybych to byla bývala věděla... Victoria+Morrigan Ta holka je.. Napřímím se zhluboka se nadechnu až se mi roztáhnou nozdry, tyčím se nad dívkou jako bůh pomsty."Naši podkoní jsou jedni z nejlepších a Allessandra, která se o stáje stará je jednou z nejlepších učitelek, které jsem tu poznala, neboj o vaše koně bude postaráno." Snažím se být klidná. Ano, Allessandra je snad zaříkávačka koní, nikoho tak můj kůň neposlouchal jako ji. Myšlenky mi ujedou k mladé ženě, která je v našem profesorském sboru. " Pojď děvče, odvedu tě do pokoje já, pokud nechceš jít s Ellen." Udělám krok k ní a ocelový stisk mé ruky sevře dívku paži nad loktem. "Morrigan, zkouška spojení." Snažím se spojit s arcimáginí telepaticky. "Máme tu menší problém. Dvojčata, pro která jsem vyjela, tedy jedno z dvojčat, chce opustit univerzitu a jet pro Abela, nevím kdo to je, ale nepustím ji, je v šoku."Ignoruji tepání ve spáncích a bolest na temeni hlavy. Ještě není tak paralyzující. Čekám jestli mi Morrigan odpoví a stále svírám dívku za paži. " Ellen, ty se postarej o toho chlapce, uložte ho v lazaretu, já tam potom přijdu a začnu s léčbou." Kývnu na pohůnky a potom sleduji jen jejich záda mizící ve dveřích vedoucích k lazaretu. |
| |
| A je zle Nero „Jak myslíte, já jsem vás varovala.“ Pokrčím rameny. Proslov profesorky přejdu bez komentáře. Na otázky bude ještě času dost. Můj pud sebezáchovy mi vlastně ani nedovolí cokoliv říct. Tyčí se nade mnou jako nějaký bohyně pomsty. Její sevření je hodně nepříjemné. Počítám, že zítra ráno tam bude moc hezká modřina. „Můžete mi vysvětlit, proč mě odsud nemůžete pustit. Jsem snad zde ve vězení?“ Snažím se jí vykroutit ze sevření. Jdu, sní ale to jak mě drží, se mě prostě nelíbí. Nevím, nad čím teď přemýšlí, ale jak je vidět není radno si s ní nějak zahrávat. Tedy aspoň ne do doby dokud nebudu vědět jak na ni. |
| |
| Jídelna Tak pojd. usměju se a vytáhnu děvče na nohy. Mírně se zapotácí.Lehce ji přidržím a společně s profesorkou ji usadíme na židli. Mám se o ní postarat. Já? O nějakém léčení nic nevím.Chvíli ji pozoruji. Začíná se dávat dohromady. Začnu se tedy schánět po vodě. Všimnu si nějaké položené na konci stolu. Vydám se tedy pro něj. Za sebou slyším děvče,jak se omlouvá. Je z toho celá špatná. Slyším,jak se ji klepe hlas. Slyším také odpověď na mou otázku. Takže je v pořádku. Myslím,že tím má povinnost končí. Tiše se pro sebe uchechtnu a otočím se. Chci vykročit a najednou zůstávám stát v šoku. Z dívky crčí voda. Když by to za týhle situace nebylo tak absurdní,tak bych svůj smích zadržel. Ale nejde to. Vybuchnu smíchy. Drcne mě do ramene a představí se. Vypadá tak nějak v pohodě. Ne jak jedna z těchslečinek cose starala hlavně o svůj kapesníček. Jsem nějakej Damian. Těší mě nějaká Luno a dál se chechtám. Nevědel jsem,že takhle to ve školách funguje. Luně přistane na rameni majéstátní havran. Zvědavě si ho prohlížím. Smím? zeptám se a zkusím mu prohrábnout peří. Nikdy jsem ždáného neviděl tak zblízka. Je tak krotký. Uzobává dívce chleba z ruky,jakoby ona byla jen nějaké krmítko. |
| |
| Budíček je opravdu nepříjemný. Není snad lepšího způsobu donutit někoho vstát, nežli začít mu vřeštit v hlavě. “Prokletí mágové!“ Zakleju, otevřu oči a podívám se na postel na druhé straně pokoje. Je stále prázdná, ustlaná a od včerejšího večera zjevně nepoužitá. Rozespale se rozhlédnu kolem. Celý pokoj je na tom nejinak. Pouze mé vlastní věci. “Hm… spolubydlící si dává s příjezdem zjevně načas.“ Ale to není nic, čím bych se zrovna chtěl trápit. Vylezu z postele a natáhnu na sebe jednoduché černé bavlněné triko a tmavé kalhoty. Dojdu si do koupelny opláchnout obličej, vlasy se moc nezbývám, jen je prohrábnu prsty a urovnám ofinu, přes rameno přehodím koženou bundu a do 5 minut vycházím z pokoje. Ve společenské místnosti mne toho moc nepřekvapí. Křišťálové lustry, zdobný strop, všude samé honošení a přepych. Stále nechápu, jak někdo jako já mohl dostat dopis – povolání, že zrovna já jsem ten vyvolený, kdo má navštěvovat univerzitu. Ušklíbnu se a zavrtím hlavou. Dojdu si k jídelnímu stolu něco k snědku – housku a pár plátků sýra a šunky a nějaké hroznové víno s trochou džusu. Když vše uspořádám na talíř, vyhlédnu si prázdný stůl opodál, ke kterému se posadím a nerušeně si začnu všechny kolem prohlížet. Jak jsem si mohl myslet, až na pár výjimek samá noblesní smetánka, která se jen předvádí se svými mazlíčky, miláčky, oblečky a výstřelky. Obzvláště ten, co se představil jako Finn a hned se začal čepýřit před všemi přítomnými děvčaty, majíce se obzvláště k té zrzce, nebude mým oblíbeným spolužákem. A hned tu máme další divadlo na scéně – další holka zřejmě nechtěně převrhne na zrzku čaj. Okamžitě jsou všichni samá starost – ubrousky, kapesníčky, omluvy, konejšení. “Takové nemehlo!“ Ušklíbnu se nad nešikovným káčátkem. Dál si nepozorovaně prohlížím ostatní, bez jakéhokoliv zájmu zapojit se do dění kolem. A kdyby přeci jen někdo zbloudil ke mně pohledem – viděl by normálního asi 17letého pouličního týpka, s rašící bradkou, delšími plavými vlasy a zelenýma očima a celkem dobře udržovanou stavbou těla. V černém tričku, v tmavých kalhotech a kožené bundě. Při detailnějším pohledu je vidět jizva na bradě a pár na rukou zřejmě z pouličních rvaček. |
| |
| Ráno Ráno se probudím s leknutím. Nejenže mi v hlavě zní jakýsi podivný hlas, chvíli úplně nepoznávám, kde to jsem, ale pak se vzpamatuji. Během deseti minut se dám dohromady, včetně snídaně pro Marthu. Moje spolubydlící se mi v davu před kolejemi někde ztratí, tak se jen držím s ostatními. Areál školy je skutečně ohromující. Koukám spíš po okolních budovách než pod nohy, takže párkrát zakopnu, ale zřejmě si toho nikdo nevšiml. Je velmi chladno, takže si přitáhnu kabát těsněji k tělu. Jakmile vejdeme do jídelny, zjistím, že mám vlastně hrozný hlad. Držím se ale spíš zpátky, nechci být první, kdo vykročí ke stolům s jídlem. Zvrátím hlavu vzhůru a obdivuji se lustrům a fresce. Tohle místo se mi vážně líbí. Nenápadně se snažím okukovat profesory. Už jen podle vzhledu je to zajímavá směska. Nandám si ode všeho trošku, protože mnohá z jídel, která jsou na stole jsem nikdy neviděla. Takhle dobře jsem se ještě nenajedla. Posadila jsem se k ostatním, upíjela čaj a poslouchala cvrkot. |
| |
| Sunn: Dopoledne Společenská místnost Všichni kromě: Posadili jste se po skupinkách a vzali si s sebou nějaké to jídlo. Mezitím přišel další profesor Clarus Indagator, který se posadil na volnou židli u předního stolu. Morrigan a ostatní profesorové v místnosti čekají na to, až nový studenti budou mít snědené své jídlo a přestanou mluvit. Ovšem všichni jsou ukecaní až až. "Prosím o klid!" zvýší hlas Morrigan a zatleská, aby upozornila na sebe studenty. "Chtěla bych vás znovu uvítat na této univerzitě. Doufám, že jste se pěkně prospali a budíček vás moc nerušil a pokud ano, musíte si zvyknout. Tak teď vám něco povím o tom, jak se tu učí. Budete rozděleni do dvou skupin, každá bude mít jiný rozvrh hodin. Výuka bude začínat v 8:00 a po každé hodině budete mít dalších 20 minut přestávky. Přestávky jsou tak dlouhé z toho důvodu, že výukové hodiny jsou velmi náročné a dělalo by vám potíže, se tak rychle oddychnout na další. Každý den budete mít i odpolední povinné kroužky od 13:00, ale záleží na vás, který si hodláte vybrat. Máte možnost z hry na hudební nástroj, dramatický kroužek, tanec, střelba a lukostřelba a výtvarný kroužek. Na kroužek se přihlásíte tak, že zajdete do kabinetu profesora, který ten kroužek vyučuje. Dále bych vás chtěla upozornit, že do jednotlivých kroužků je omezen počet lidí, kteří se mohou přihlásit, proto se přihlaste, co nejdříve. Přehled kroužků a jejich profesorů je vyvěšen zde ve společenské místnosti na nástěnce a také tu do zítřejšího dne bude vyvěšena mapa školy, kterou pokud budete chtít, si můžete vyzvednout u profesorky Kýgen Karbarové ( viz. Homepage - dodám ). Dobře to by asi bylo a ještě bych vám chtěla zdělit plán na dnešní den. Po následném představení profesorů a pokud nebudete mít žádné připomínky. Služky sem přinesou vaše školní uniformy. Pokud možno si najděte svou velikost a pokud by se nenašla ta správná, tak je dáme přešít. Potom vás profesorka Allessandra le Haduwig s profesorem Irwinem Salazarem provedou po univerzitě. Dále se znova sejdeme zde na oběd a dám vám další instrukce na odpoledne. Ano, ještě bych se mohla zmínit o sálu Prawest, který je umístěn v druhém patře v budově na pravo. Je to sál, kde můžete jakkoli cvičit své dovednosti a je otevřen celý den. Ovšem v noci se zavírá. A v sálu je přítomen vždy jeden z profesorů, který má zrovna čas, aby na vás dohlédl. Pokud nemáte nějaké další otázky, tak bych poprosila profesory, aby vám taky každý něco řekli. Prosím." řekla Morrigan svým příjemným hlasem a čekala jestli se ozvou nějaké otázky pokud ne, začnou mluvit profesoři. Lazaret Prof. Nero Jen co Morrigan domluvila ucítila, jak k ní Nero promlouvá telepaticky. "Slyším tě. Co se děje?" odpoví ti a poslouchá tě. "V žádném případě ji nepouštěj. Z univerzity se stejně sama nedostane, to by musela umět magii a otevřít clonu. V nejhorším případě by se motala kolem dokola v lesích kolem a to by pro ní nebylo nejlepší. Ubytuj ji někde u sebe a dohlížej zatím na ni, než se uklidní. Pro Abela, ať už je to kdokoli, pošleme někoho odpoledne nebo zítra. Potom se za tebou stavím a povíš mi víc." Necháš Victorii ubytovat. Napustíš ji teplou vanu a ze staré skříně vyhrabeš jakési starší šaty, které už dávno neoblečeš, ale jí by mohli padnout jako ulitý. Necháš ji vykoupat a čekáš až přijde Ellen Nakážeš jí, aby přinesla Victorii nějaké jídlo a až ho přinese jdeš rychle podívat na jejího bratra. Je velmi pobledlý a všude samá modřina. Na polštáři, na kterém je položen zahlédneš krvavý flíček od rány na jeho hlavě. Je značně prochladlý a dýchá velmi pomalu. Vůbec na nic nereaguje, ale vidíš, že se mu rychle třepotají víčka, jako by se mu zdál nějaký divoký sen. Uděláš co můžeš a pak zajdeš znova za Victorii, u které je i Ellen a pošleš ji aby šla trochu omýt Victora a převléct lůžko. Po té si promluvíš s Victorií, jak se to všechno stalo. Victoria Defoa Nero tě ubytuje, nachystá ti věci na koupel a dá ti šaty . Po chvíli přijde Ellen ( služka ) a Nero ji přikáže, aby ti přinesla nějaké jídlo. Nero chvíli počká než se vrátí a pak tě nechá s Ellen a sama odejde podívat se na tvého bratra. "Potřebujete s něčím pomoct slečno?" ptá se tě Ellen. Pokud ano Ellen ti s tím pomůže a pokud ne zůstane stát vedle dveří čekající na to, až přijde Nero zpátky. Koleje a společenská místnost Auriëlle S. M. Da' Graruun Ráno tě probudí jakési zvuky v hlavě, které ti říkají, aby jsi vstávala a šla co nejrychleji před koleje, ale ty jim nevěnuješ vůbec žádnou pozornost. Jsi unavená, ospalá a je ti úplně jedno, že máš někam jít. Slyšíš jak tvoje spolubydlící se už vypravila, ale ty si jen otočíš na druhý bok a znova usneš. Asi po půl až hodině tě vzbudí nesnesitelný křik, který odnikud nevychází a nejde nijak utišit. Nevíš co to je, ale tušíš, že to má spojitost s tím, že jsi se vykašlala na to, jít s ostatními na uvítací ceremonii. Oblékáš se a vyrážíš směrem ven, kde už bohužel nikdo není. Rozhlížíš se kolem dokola jestli nikoho neuvidíš, když si v dálce všimneš přijíždět jakýsi kočár a tak míříš k němu. Vidíš jak z něho někoho vynášejí a pak další tři lidi. Rozejdeš se k nim, ale než dojdeš zůstane tam jen jeden postarší muž v ošuntělých šatech. "Copak tady dělá taková pěkná slečinka?" ptá se tě, když si tě všimne přicházet. "Neměla by jsi být s ostatními na ceremonii, co?" "Ach jo, ty dnešní děti by nejradši pořád spali a pak zaspí i vlastní nástup do školy, na kterou se dostali jen s obrovským štěstím." brblá, když tě vede do společenského sálu. "Vedu jednoho opozdilce." zakřičí do obrovitánského sálu, kde se jeho hlas ještě zesílí. Na tvou osobu se upnou všechny oči. Někteří jsou udivené, jiným to je jedno, ale předu ve předu se spíše mračí. "Tak si někam sedni." promluví na tebe Morrigan neutrálním hlasem a více k tomu už raději neříká. |
| |
| Příjemné dlabání a neskutečné novinky Hltací a pojádací procesy se nadále oddávají nekonečným zvukovým efektům hltání, olizování, polykání a srkání. Sotva si povšimnu, když mne osloví jedna ze slečen. S kusem suchého rohlíku v ústech se na ní podívám a jako hladový krtek jídlo spolknu. Utřu si ústa a potom promluvím se svým typickým úšklebkem. "Vejce je strava pro bohatý. Z jednoho vejce se sotva nají jeden člověk. Z dospělé slepice se může najíst i.....no...dvacet lidí. Když si dají tu práci a sají i morek z kostí...erhm....pardon. Nejsem zvyklý být mezi lidmi, jenž jedí normální jídlo. Zůstanu u tohohle, pokud to nebude vadit, krásná paní.", aniž bych si jakkoliv všímal případné ženiny reakce, začnu se opět ládovat. Pokud Morrigan mluví ztiším své srkání na zvladatelnou, neli velmi tichou mezi. Nejhorší hlad a touhu jíst jsem už dávno ukojil, ovšem pořád mám hrozný hlad. Takový, který se nedá jen tak ukojit. Opatrně si nadále strkám do úst kusy salámu, sýra a pečiva a bedlivě poslouchám. Pokaždé když mi ujede ruka a kousek pečiva, nebo čehokoliv jiného opustí talíř, chňapnu potom a nacpu si to hladově do úst. Potom opět promluví paní Morrigan. Z jejího hlasu cítím vřelost, ale z nějakého důvodu se mi nelíbí. Neumím to popsat. Je to stejné, jako prodejce který vám nabízí nejzářivější jablko ze stánku a přitom víte, že za tohle krásné, červeňoučké jablíčko zaplatíte o minci navíc. Zatracení boťáci, proč musí být všichni takovýdle. Celkový pečlivě propracovaný systém školy mne udiví. Rozdělení hodin, kroužky....to zřejmě budou nějaké soutěže ve vrhání železných kruhů...profesoři. Opatrně pohledem zaletím k ženě s dvěma psy. Psům věnuji zaujatý pohled. Žebrák nezná lepšího a věrnějšího přítele než je pes. Smutně si vzpomenu na ošklivou jizvu na svých zádech. "Jo...věrný přítel. Ale s trochou soli to bylo jídlo pro osm krků." , zamyslím se pragmaticky a opět s pustím do jídla. Na jednu stranu si nemohu psy vynachválit. Na druhou ty chuchvalce chlupů nenávidím. Psi jsou chytřejší než lidé. Mají skvělý čich a bystré smysly. Jak jsem se velmi dobře naučil při okrádání stromů, nebo malých loupežích, se sklenící mléka. Když se ovšem podívám na uniformy, ucítím jak se mi stěny hrtanu stáhnout a šunka je drcena nevýslovnou silou mého ztělesněného zděšení. Nakonec ze sebe při představení šatů, za které by se nemusel stydět žádný šlechtic vydám kašel a vyplivnu kus chleba na stůl. Nejde to, jinak bych se urdousil....i když by to byla poutavá smrt. Zahanbeně si poslechnu slova paní Morrigan a s odkašláním a pozvednutou rukou na sebe upozorním. Uhrm...Nejctěnější paní Morrigan...obávám se...že jsem na takovou uniformu až příliš...velký..., řeknu s jistým pocitem hanby. Nejradši bych řekl, No jasně Morrigan, hele poslouchej, podívej se na mě. Jsem žebrák, zatracenej žebrák, tohle patří do rukou aristokratů, kteří si takovou věc mohou dovolit a né na...vyvrhela." To bych nejradši řekl...ale...nemohu. Cítím se všem profesorům zavázán. I jejich psům. Které nemám rád. Na obličeji se pokouším udržet svůj úšklebek, který ještě podtrhuje ošklivá jizva na obličeji...a doufám, že si nikdo nemůže všimnout jak moc se mi třesou kolena. |
| |
| Představení Když ředitelka domluví, tak chvíli čekám a pak si hold vstanu a pokloním se. "Jmenuji si profesorka Kýgen Karbarová. Učím dobrovolný výtvarný kroužek a určitě se na vás budu těšit a pokusím se vám vymyslet takové věci abyste si mohli odpočinout a pobavit se." A teď nevím co dál...zazubím se nevinně. "A určitě vám musím představit má dva společníky, které ovšem nejspíš lépe uvidíte až zajdete za mnou do kabinetu. Kuagana a Kougina, kteří by mi neodpustili, kdybych na ně zapomněla." ukážu dolů a ukážou se pod stolem a postaví se na zadní, aby se rozhlédli. Usměji se a rozhlédnu se. |
| |
| Kýgen domluvila. Jsem na řadě já. Poté co Morrigan domluvila se mi naskytl úplně nový pohled.Byl to pohled na všechny ty nové hlavy. Jedna natěšenější než druhá. Chtěl jsem promluvit. Slova se mi drala do úst ale Kýgen mě předběhla. Čekal jsem na konec jejího monologu. Kitsu mi seděl na rameni a tiše si prohlížel všechno co mohl. I já jsem si prohlížel všechno co mohl. Byl to mix všech sociálních vrstev. No hlavně těch bohatých. Až na jednoho kluka. Připadal mi zvláštní. Po stereotypu zvaném bohatství tu byl někdo jako on. Jídlo mu padalo od úst a z talíře ale rozhodně se za své chování nestyděl. Bylo to zvláštní. Milí studenti a studentky. Jmenuji se profesor Irwin Salazar a budu vás vyučovat iluze a přeměny v praxi. Ruku jsem si ze šlusnosti držel na srdci. Toto je můj společník, který mě bude doprovázet v hodinách. Říkejte mu Kitsu. Kitsu sklonil hlavu do prava, ušklíbl se, zvedl ruku do vzduchu a zaječel. Prosím nasledujte mě ti, jenž jsou připraveni na prhlídku areálu. Po chvíli čekání na to než se studenti zvednou a dojí, a než Allesandra domluví, Jsem jemným gestem rozevřel dveře sálu a vydal se se zástupem studentu na areál školy. Studenti byli všímaví. No jak kteří. Znervozňoval mně ten muž co si nesl talíř i s sebou na prohlídku. Po půl hodině jsem s Allesandrou si se studenty prohlédli všechny povolené školní místa. S místností Praw's jsme si dali čas a rozebrali ji do podrobna. Všechny místa jsme měli probrané. Propletl jsem si prsty, složil ruce k hrudi a řekl. Děkuji za pozornost. Toto je vše co by vám naše univerzita mohla nabídnout. Se mnou se uvidíte v Mercheru na hodině iluzí. |
| |
| Hádám, že je řada na mně Když domluvila jak Kýgen, tak Salazar, zvedl jsem se Já. Chiyo zamávala křídly, aby se udržela na mém rameni. „Mé jméno je Rodolphe Valéry. Budu vás učit lektvary praxi, iluze a přeměny praxi a pro zájemce hru na hudební nástroj. To stvoření na mém rameni se jmenuje Chiyo a pravděpodobně ji uvidíte v hodinách. Neprovokujte ji a přežijete.“ Mírně jsem se usmál a zase se posadil. ‚To šlo docela snadno... No uvidíme jak budou žáci nadšení.‘ |
| |
| Tak a teď já. Cítila jsem, že je řada na mě, tak jsem vstala. Takže, jmenuji se Lyra del Rey a budu vás učit vše o magických bytostech, meditaci a koncentraci a zájemce i tanec. Rozhodně vám říkám, že jen balet to nebude, ale všechno možné. Domluvila jsem a posadila se. O Indy jím říkat zatím nehodlám. Ponaučení z minulého roku. Pevně jinak doufám, že letos na škole nebudou ty rádoby ufňukané princezny. |
| |
| Představení, nemilá povinnost Během jídla se k nám přidal ještě jeden profesor. Nikdy jsem ho tu neviděla, takže je tu určitě nový. Usměji se na něj a pořádně si ho prohlédnu a pak věnuji pozornost Morrigan. Ta vstane a slavnostně začne vítat nové studenty u nás na univerzitě. Vysvětluje jak probíhá denní rozvrh, jaké jsou kroužky a tak. Pak nechá donést uniformy a vybídne studenty aby si našli svoji velikost. Pak popíše jak bude probíhat dnešní den, je Sunn, tak se neučí. Ještě také vysvětlí jak funguje sál Prawest. Pak určí mě a Irwina, aby jsme studenty provedli po areálu. Pokývnu a vzdychnu. Proč to vždycky odnáším já? To mám tak dobré prováděcí schopnosti nebo co... mumlám si v duchu. Pak Morrigan dá prostor aby se představili i všichni učitelé. Postupně se představí Kýgen, Irwin, Rodolphe a Lyra. Pak se zvednu já a zhluboka se nadechnu. ,,Dobré ráno studenti, mě již znáte. Ale pro jistotu se představím znovu, jmenuji se profesorka Allessandra le Haduwig. Učím zde na univerzitě jezdectví a také vedu kroužek střelby a lukostřelby. Pokud by jste ode mne cokoliv potřebovali najdete mě v mém kabinetě hned u stájí. Ráda vám pomůžu nebo poradím s jakýmkoliv problémem.'' usměji se vřele na studenty a všechny je přelétnu pohledem.'' Tak tohle bude náročnej rok, jsou to bud nafrněná smetánka a nebo děti z chudiny a ulice.... zanadávám v duchu. ,,Dnes mi bude potěšením s mým kolegou,'' ukáži na Irwina a kývnu na něj ,,vás tu podrovně provést.Nechceme přeci, aby jste nám tu zabloudili. mile se usměji. Pak se posadím a v klidu počkám až se představí ještě naši dva kolegové. Po ukončení slavnostního seznámení se s Irwinem zvedneme a vydáme se studentům ukázat areál univerzity. Podrobně jim ukážeme všechny budovy, které jsou studentům přístupné a něco jim o nich povíme. Někteří studenti jsou zaujatí a vyptávají se s radostí, jiní jsou otrávení aby už to měli za sebou a jeden student se dokonce celou dobu ládoval jídlem. Zavrtím nad ním nesouhlasně hlavou, ale nechám ho být. Sál Prawest nás trochu zdrží, ale je to důležitá část školy a tak ji podrobě rozebereme. S radostí a pýchou poté studentům ukáži místo svého působení, a to rozlehlé stáje s koněm pro každého, můj kabinet, obrovskou jízdárnu a nakonec střelnici, která má také slušnou rozlohu. Odvedeme je zpět na nádvoří a já se na ně usměji. ,, Doufám, že se vám tu bude líbit a budete se na hodinách snažit. Pokud má někdo ještě nějaké otázky, prosím ptejte se...'' promluvím nakonec a vyčkávám zda má někdo dotazy. Cora mi leží stulená v náručí a pochrupuje a Warus poletuje v kruzích nad námi. |
| |
| Představení se sboru a studentstvu Poté co svou řeč ke studentům dokončí půvabná profesorka, která mi věnovala tak dlouhé pohledy, potěšeně vstanu a přiměřeným hlasem k profesorstvu pronesu řeč: "Milí profesoři, jmenuji se Clarus Indagator a jsem vaše nová posila, prozatím budu asistovat profesorkám i v nepřítomnosti okouzlující Neře a zde přítomné sličné Allessandře, a to v boji bez zbraně i se zbraní a také ve střelně z palných zbraní. Doufám, že naše vztahy budou na výborné úrovni a již se těším na naši spolupráci." pak se otočím k studentům a pokračuji hlasem aby mě všichni studenti slyšeli: "Milí studenti, v tomto semestru budu střídavě vést vaši výuku v předmětech boje se zbraněmi i bez nich. Vyžaduji abyste při nich věnovali maximální pozornost bezpečí jak svému, tak i ostatních. Nejsme tu na hřišti s klacíky, ale do rukou se vám dostanou skutečné zbraně a budete se učit techniky, které dokáží snadno ukončit život. Za jakékoliv prohřešky proti disciplíně a bezpečnosti udělím nekompromisně okamžitý trest, neb mám nad vámi zodpovědnost. Leč doufám, že to nebude časté, přeci jen už jste dosáhli věku, kdy rozpoznáte dobré od zlého." znovu se usadím a vyčkám zda si ještě někdo vezme slovo. |
| |
| Ubytování problému Victoria Dotáhnu dívku do pokoje. Peru se s bolestí hlavy po telepatii, vysiluje mne to, přeci jen nemám magické nadání jako Morrigan. " Přes magickou bariéru se nedostaneš, takže se rozluč s tím, že někam půjdeš." Začnu jí sama připravovat koupel a Ellen jí donese mé staré šaty. Dám Marion jasné instrukce, uvařit dívce něco k jídlu a být jí po ruce. A Ellen jí má zatím pohlídat." Jdu za tvým bratrem, o tebe se postarají moje služky Marion a Ellen." Sama se vzdálím k jejímu bratrovy. Po chvilce zní chodbou mé rázné kroky. Ve svém pokoji vezmu velký svazek klíčů, abych mohla projít vnitřkem domu, přes několik dveří, které oddělují mé ložnice od lazaretu. Ten se od nich také hodně liší, jsou v něm vyšší stropy, vše je vymalované do bílé barvy a chodby páchnou desinfekcí. U Victora Zastavím se na sesterně pro vozík s nejdůležitějšími věcmi, na ošetření. Musím napsat dopis řádovým sestrám, budu mít vyučování nemůžu o něj pečovat celý den. Kolečka vrzají po chodbě mířím k posledním dveřím na chodbě, kde je Victorův pokoj. Za dveřmi si uvážu okolo bílou zástěru a dojdu k jeho lůžku. Vozík postavím vedle postele, nejprve mu změřím puls a dech. Potom zavřu oči a snažím se zraněnému změřit krevní tlak, cítím jak jím proudí krev, když usoudím, že je v pořádku. Oči pomalu otevírám. Stáhnu z jedné volné postele další deku, kterou dám na mladíka. Potom přiložím ruce na jeho ramena a ze mne do něho začne proudit má energie, která ho zahřeje. Díky energii, kterou do něj dám, se mu zacelí i rána na hlavě. Ostatní je jen a jen na něm, nemůžu ho nutit, aby se probral a vnímal mne. Spánek je nejlepší přítel zraněného člověka. Pohladím ho po čele, svléknu si zástěru a odložím ji na své místo. Potom odejdu zpět k Victorii. Dám instrukce Ellen a také ji vtisknu přeložený papír, který je adresován matce představené. Victoria Opět přijdu k dívce. " Tvůj bratr bude v pořádku, za několik chvil tě za ním odvedu, ale až mi povíš, co se stalo, hezky podrobně." Sednu si na její postel a podívám se na ní tázavě. " Pro Abela, pošleme, mluvila jsem s ředitelkou." Ujistím dívku a čekám na to co mi poví. |
| |
| Představení Sleduji, jak se profesoři postupně představují. I já bych si měla začít pamatovat jména svých kolegů. Jak tak přemýšlím, dostane se řada s představováním na mě. Rozhlédnu se po studentech, prohrábnu si rudé vlasy a postavím se, abych aspoň trošku upoutala pozornost. Chvilku lítám pohledem z jednoho na druhého a tipuju, koho asi tak uvidím na svých hodinách. Na chvilku se polevý moje povaha samolibým úsměvem, který však okamžitě zamaskuji. Už konečně mluv. Napomenu se v duchu a odkašlu si. Jsem profesorka Nija Apollyon. Překlad svého jména vám nařeknu, ale časem určitě někteří přijdete na to, že je oprávněné. Začne svůj proslov a v očích se jí zaleskne. Budu Vás učit obranná a útočná kouzla. Ve svých hodinách si potrpím na důkladném poslouchání, aby později nedošlo ke zranění vás, nebo vašeho okolí. Důležitá je také příprava, kterou též hodnotím a přihlížím k ní. Také mám poměrně bohaté zkušenosti s obranou proti černé magii, tak při vašich případných hrátkách s temnými silami se na mě můžete obrátit. Samozřejmě, že se tomu budeme věnovat i na hodinách ale ne v takovém množství, jak by se mi líbilo.Řeknu a letmým pohledem kouknu na Morgan, a pak se zadívám zpátky na studenty. Dále, kdo budete mít zájem, budu vyučovat dramatický kroužek, kde se budeme věnovat nejen divadlu, ale i rozboru držení těla, jak poznat, kdy vám kdo lže a spoustu dalších zajímavých věcí. A abych nezapomněla. Na hodinách obranných kouzel se po čase naučíme vyvolat vašeho tělesného strážce.Upozorním a trošku přivřu oči. U mých nohou se objeví bílý tygr, kterého podrbám za ušima.Tohle je Sorbon. Časem si jistě zvyknete, že se objeví z ničeho nic a stejně tak i zmizí. Usměji se na ně a lehce kývnu hlavou. Posadím se zpátky na židli a můj dobrý dojem ze studentů neopadá. Konečně se odhodlám k tomu se najíst a na talíř si nandám pořádnou porci vajíček se slaninou a pár krajíců chleba. Pošlu tygra zpátky do našeho pokoje, a když studenti dosnídají, sleduji, jak se začnou přesouvat na prohlídku školy. Měla bych se k nim přidat, protože to tady opravdu moc dobře neznám. Vím, kde mám pokoj. Kde je jídelna, umývárna a moje učebny. Pár okamžiků jen tak přemítám, co dál a nakonec vyskočím ze židle. Nechám studenty v čele s profesorem vyjít, a zařadím se na konec řady. |
| |
| První dopoledne na univerzitě zprvu Priscilla, Finn a Bors, poté ztracena ve víru ostatních Situace kolem našeho stolu se pomalu uklidňovala a já byla vděčná své kamarádce, jak elegantně zase přešla do komunikativního tónu. To by se mě stát nemohlo. Jen mlčky jsem přikývla s opatrným úsměvem na to, že mi kapesník vrátí zítra ráno. Jakoby to nějak spěchalo... Snad bych i na to zavtipkovala, ale to bych musela být s Priscillou sama. Místo toho tu s námi seděli dva další cizí kluci, jeden takový, který by se k Priscille hodil, druhý... Který mě děsil svými stravovacími návyky. Občas jsem k němu zabloudila pohledem a vážně jsem nedovedla pochopit, jak toto všechno dovede sníst. A do toho ještě tolik dalších studentů. Cítila jsem, jak se mi točila hlava. Snad bude dnes chvíle, kdy budu moct být sama... Posteskla jsem si v duchu, zatímco jsem jedním uchem poslouchala Finna a v dlaních jsem žmoulala poslední kůrku chleba. Už tak jsem se cítila plná, více jsem do nervozního žaludku, než tu ubohou půlku chleba, nedovedla nastrkat. A trochu toho čaje. Ani jsem se nenamáhala s odpovědí Finnovi, pevně jsem doufala, že to Priscilla za nás dvě zařídí. Spíš jsem se rozhlížela kolem sebe a zrakem bloudila z jednoho spolužáka na druhého. Tak trochu se mi přitom stahoval krk, takže mi bylo jasné, že ten zbytek chleba už nebudu schopna dojíst. Pak se ale slova ujmula Morrigan. Nemusela jsem se nějak přemáhat k tichu, mlčela jsem už delší dobu. Když arcimágyně domluvila, měla jsem ale studený pot na zádech. Takže... Ani chvilka pro sebe? Celé dopoledne mezi... lidmi?? Můj zděšený pohled přistál na tváři Priscilly, ale pochybuji, že jí to dojde. I když zná mou povahu, nejspíš by toto ještě jako problém nechápala. Ale mně to bohatě stačí! Program na chvíli narušil příchod jedné opozdilkyně. Jen letmo jsem se na ni ohlédla. Vůbec ji nezávidím tu pozornost, kterou si vysloužila. Vím, jak samotné by mi to bylo nepříjemné, proto ani na ni nezírám. Místo toho jsem se obrátila ke stolu učitelů, kteří se začali představovat. Působí takto příjemně... Uklidnila jsem se trochu. Má klasická důvěřivost... Pak už se mezi námi ocitly služky, které nám donesly uniformy. S ostatními jsem začala vybírat správnou velikost, i když jsem se spíš ostýchavě kusů látky dotýkala. Nakonec jsem ale vše vybrala. Ale... Není ta sukně nějaká krátká? Trochu jsem zapochybovala, když jsem sukýnku před sebou rozprostřela a došlo mi, že končí tak v půlce stehen. Jen jsem naprázdno polkla. /Třeba... Třeba by měli nějakou delší..../ Pak už začala naše prohlídka. Jako vždy jsem se umístila vedle Priscilly a ještě než začali naši průvodci, profesoři Allessandra le Haduwig a Irwin Salazar mluvit, jsem tiše své kamarádce zašeptala do ucha: „Nepřijde ti ta sukně moc krátká? Vůbec jsou to divné šaty... Myslíš, že je budeme muset nosit neustále?“ Prohlídka se ovšem vydařila. Bylo snadné se schovat mezi ostatními a přesto si užívat krásy tohoto místa. Ano, to bylo to hlavní, co se mi neustále líbilo a jen tak se to nejspíš nezmění. Je to to opravdu nádherné.. Ta atmosféra... Z toho samotného místa dýchá magie a člověk si tu připadá správně. Jako na svém místě... Občas jsem se i svým myšlenkám usmála, ačkoliv to mohlo působit přihlouple, když jsem zdem okolo sebe věnovala přátelské úsměvy, místo abych tak udělala vůči lidem kolem. Na závěr prohlídky jsme měli možnost na dotazy. Ano, asi bych i nějaký měla, když jsem se tak dívala na zvířata, která naše průvodce doprovázela. Ovšem nebyla jsem schopná mluvit před tolika lidmi. Místo toho jsem se znovu naklonila k Priscille: „Myslíš, že si můžeme naše zvířata brát s sebou? To by bylo fajn, Amálce se neustále v kleci nelíbí. Ale možná je to jen výhrada profesorů, nedivila bych se...“ Nahlas jsem ovšem nic neřekla, natož abych se přihlásila o slovo. |
| |
| Prohlídka se spolužáky “Magie mi vždycky připadala fascinující. Tak… neuvěřitelná. A inspirativní. Nemůžu uvěřit, že tady vůbec jsem,“ říká nám ten mladý šlechtic. Nadechnu se a ráda bych odpověděla, jenže se tak nějak ke konci nádechu zarazím a uvažuji, co mu na tohle vlastně říct? Inspirativní? jako by se jednalo o nějakého básníka, nebo... nebo malíře. Já nikdy příliš lyrická nebyla. Tedy - ráda maluji a zpívám a tak. Ale nejsem si jistá, zda umím o věcech okolo sebe mluvit takhle. Než se ovšem rozmyslím, co mu řeknu, ujme se slova arcimágyně Morrigan. Tak mu věnuji jen omluvný pohled typu "já chtěla něco říct - ale teď už nemůžu." A doufám, už kvůli těm jeho modrým očím, že z toho pochopí i "ale řekneme si to později." Jsou nám přineseny nové šaty. Přijdou mi tak nějak zvláštní. Nikdy jsem neviděla oblečení v podobném stylu. Tohle nosí mágové? Na jednu stranu si říkám, že to vypadá vlastně velmi slušivě - na druhou stranu se bojím té sukýnky. Je bez spodniček, necudně krátká. Jsem zvyklá ty své tahat téměř po zemi. Jak se zdá, Adelyne se tváří dost podobně. Ne - Adelyne se tváří zděšeně. Já jsem zaražená. Věnuji jí povzbudivý pohled a rty bezhlasně vyslovím "bude to super," ale mám takový pocit, že se snažím přesvědčit sama sebe. Mám trochu obavy, ne že ne. Pak už ale na obavy není čas, při prohlídce posloucháme, co nám říkají naši noví učitelé. Bojím se, že jsem si jejich jména nezapamatovala - co když mě na první hodině zplísní, když si nebudu pamatovat, jak se jmenují? naštěstí všichni nevypadají tak přísně, jako ta profesorka se psy, která mne přišla zkontrolovat po polití čajem. Když jsme u toho, při prohlídce občas kouknu i směrem k té zvláštní, šedivé dívce. Jestli třeba neomdlí znovu. Adelyne se mě ptá. Na sukni. "Přijde," odpovídám ji stejně tiše. "Doufám, že si budu moci vyžádat ještě jednu větší velikosti a přišít si k téhle třeba volán, to by mohlo pomoci..." no, je to jen takový můj osobní sen. Asi nesplnitelný. Nakonec to tady takhle budou nosit všichni, nebo ne? Není... není se proč stydět. „Myslíš, že si můžeme naše zvířata brát s sebou? To by bylo fajn, Amálce se neustále v kleci nelíbí. Ale možná je to jen výhrada profesorů, nedivila bych se...“ "Je pravda, že profesoři měli zvířata u stolu snad všichni. A ta dívka, ta, co ráno spadla - měla v jídelně havrana a nikdo jí nic neřekl. Myslím, že si je asi budeme moci nosit," Pokrčím rameny, "Ale nevím, jak na hodiny. Možná se budeme muset učitelů zeptat. Třeba... třeba té paní s králíky, ta vypadala taková moc milá." Navrhnu. Mezi studenty vyhledám pohledem i toho chlapce, co s námi mluvil na snídani. Toho, který mluvil o inspiraci. Není od nás příliš daleko. Věnuji mu úsměv, zatímco uvažuji, zda profesoři ještě něco řeknou - a nebo máme do oběda volnou zábavu. |
| |
| Patálie mladého technika Pomineme -li fakt ,že ho lehce dráždilo hltání od jednoho z jeho spolužáků stejně jako jeho řeči o výživové hodnotě vejce vůči slepici, vždyť slepice nesla jedno nebo dvě vejce na den a to bilo dost bílkovin dobrý základ rozhodně lepší než jednou slepici zabít a najíst se. Navíc přece vejce je kuře po čase ..Ale nechal to být nechtěl se hádat a jak mu doma vždy říkali, sytý hladovému nevěří. Pravda v tomto případě by to asi bylo opačně ale princip by byl zachován. Hlavní kámen úrazu přišel pro Nathana ve chvíli, když jim ukazovali uniformy, tohle měl nosit na sobě vždyť to bylo úžasně nepraktické. Dodal si odvahu pravda nebyl na to stavěný ale stejně tohle bylo hodně opravdu hodně důležité. Proto se zvedl. A přihlásil se. " Eh.... no k těm uniformám, neberte to jako urážku, nebo tak, ale je povolené je nějak upravit? byl by radši kdyby to neudělal tohle nebyl on ,ale vidina ,že nebude moci mít u sebe tu spoustu hraček a nářadí na kterou byl zvyklí ho děsila o dost víc. Po větším nebo menším psychickém šoku v zavilosti na odpověď na jeho otázku, pak absolvoval i představení učitelů a prohlídku z představení mu bylo jasné ,že pokud vůbec nějaký kroužek bude připadat v úvahu bude to nejspíš boj nebo střelba i když ani jedno nedělal to ostatní mu přišlo divné no snad ještě kreslení ačkoliv, měl pocit, že jeho technické náčrtky by nikdo neocenil |
| |
| Představování učitelů, uniformy, prohlídka…
„Aj ędeoirrl…“ [Aj emdeojrrl], zamumlám si potichu purdžensky. Rozhlídnu se po spolužácích a povzdechnu si. „Hm, tak sem nezapadnu…“, sklopím hlavu a rukama si promnu obličej. Po chvilce se Morrigan chopí slova. Poslouchám jí jen tak ze dvou třetin, ale postřehnu více méně vše. „Moment, kroužky?“, zarazím se a začnu přemýšlet. „Housle!“ Rozsvítí se mi oči a začnu pořádně vnímat. „Zase klid, ať ti zbude čas na jazyky…“, zarazím trošku své nadšení.
Pak přišla řeč na uniformy. Rychle čapnu svojí velikost a dál už se zase moc nehýbu. „Vypadají fajn“, řeknu si pro sebe. Následně se začali představovat všichni učitelé. Postupně si je všechny prohlédnu: „No, zatím to vypadá, že jsou v pohodě.“, zhodnotím situaci. Nakonec se vydáme na prohlídku. Celou dobu se držím trošku vzadu a snažím se nenavazovat jakýkoliv kontakt, pouze se kochám prostory, kterými procházíme. |
| |
| Představování profesorů Všichni kolem už pomalu dojídají a navzájem se seznamují. Nebo alespoň většina. U profesorského sboru probíhá také horlivá debata, kterou ukončí až Morrigan svým dalším proslovem. Nakonec nám ukáže naše budoucí uniformy. Bože, co to je. To si na sebe nevezmu. Moc nechápu jak po nás někdo může chtít, abychom v tom něco dělali. Na sezení možná, ale vypadají tak strašně pevně a nepoddajně. No ale budiž. Morriganino místo postupně vystřídají i ostatní profesoři. Škoda, že mám špatnou paměť na jména. Už teď vím, že stejně na hodinách nebudu vědět, jak se který profesor jmenuje. Každý z nich navíc klade důraz na zvýšené soustředění o hodinách. Další věc, o které mohu předem říci, že nezvládám dokonale. Vlastně mám celkem problémy soustředit se delší dobu na jednu věc. V mém dosavadním životě, při věcech, které jsem dělal, bylo důležité dokázat udržet soustředění vždycky na chvíli a rychle se vypařit. Poté, co se představili všichni, přišel čas na prohlídku univerzity. Na to jak jsou prostory velké, byla prohlídka překvapivě krátká. Ale vlastně mi to nevadí, stejně si to tady radši prohlídnu trochu více v klidu. Doufám, že už se bude konečně něco dít. |
| |
| Prohlídka Trochu mě uklidnilo, že Priscilla má na náš školní oděv stejný názor. Její nápad s volánky mě povzbudil, ale v koutku duše jsem cítila, že uniformu si jen tak přešít nebudeme moci. Ale třeba... Když, já nevím, bych si vymyslela nějakou kožní chorobu...? Byl to bláznivý výmysl. Zde by ji přeci vyléčily... Povzdychla jsem si zkroušeně. „Máš pravdu, ano, to by šlo,“ tiše jsem pak přitakala na slova své kamarádky ohledně zvířat. Sice se mi do ptaní vůbec nechtělo, ale pokud bych si musela vybírat, asi bych usoudila stejně jako Priscilla. A když se optám o samotě, přede všemi, snad to nebude problém... Nakonec otázka na uniformu padne, a tak jen zvědavě čekám, jak se to vyvrbí. A jsem velmi ráda, že se nemusím ptát sama. Ta představa mě totiž opravdu děsí. Třeba se někdo nakonec zeptá i na ta zvířata, to by bylo super... Ano, chování si malých nesmyslných nadějí, to by mi šlo. Každopádně jsem jen nervózně přešlápla a vyčkávala, až budeme propuštěni, nebo případně až padnou další dotazy a k nim se přidají i odpovědi. |
| |
| Profesorka Prof. Nero Vše bylo zbytečné. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, stejně mě do pokoje dovlekla. Její slova mi zarazila kudlu do zad. Je to tu jak ve vězení. Dovnitř se smí, ven už se však nedostanete. A nikoho nezajímá, jestli tu chcete být nebo ne. Sleduji, co provádí. Služky odsunula na druhou kolej a všeho se ujala sama. Jak je vidět bratr na tom není zase tak špatně. Protože kdyby ano je už u něj a ne tady a nepřipravovala by mi koupel. Celou dobu mlčím a sleduju jí. Když odejde, rozhlédnu se po pokoji. Je stejně chladný, jako je ona sama. Možná že časem poznám její skutečnou tvář. Ale zatím se svým chováním zapsala jako ledová královna. Jediné pozitivum na tom všem je ta teplá koupel. Možná že je to až moc velký luxus ale po tak náročném dni je to blaho. Koupel netrvala moc dlouho. Oblečení od profesorky jsem si nevzala. Nejsem, na šaty zviklá a krom toho je nemám ráda. Pak už jen čekám, až se znovu objeví. Sdělení že je bratr v pořádku mě hodně potěší. Pro Abela bych raději jela sama, ale důležité je to že ho sem dopraví. „Jeli jsme s dopisy za dcerou starosty. Viktor šel za ní nahoru, aby nám sdělila co je v těch dopisech napsané. Po chvíli vyběhl z domu a za ním starosta se svými muži. V lese nás dostali a zranili bratra.“ Sleduju při tom profesorku. Ne že bych čekala nějaký náznak emocí či něčeho podobného. Jen jsem jí raději chtěla mít na očích. „Nebýt toho že jsme po cestě narazili na klášter tak je asi po bratrovi.“ Dodám nakonec. Teď už záleží na ní, jestli bude mít další otázky, nebo mi konečně řekne, proč tu vlastně jsem. |
| |
 | Priscilla Brixton zahynuta na žádost hráčky. Drag |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR