Andor.cz - online Dračí doupě

Slyším kostelní zvony. Jejich zvuk je tak krásný, a přitom až mrazivě děsivý.Ohlašuje smrt. Slyším, jak srdce zvonu zoufale naráží na kov, jako by se chtělo osvobodit. Marně. Do zvonění se přidává temný chorál mnoha hrdel.Lidé v okolí naříkají a křiklavě jíkají,aby konečně ustala ta pekelná kakofonie zvuků. Opravdu,vše utichlo.Jen ruka starce,která je zašpiněná podinnou s ingoustu se třepotá s vyšší konzistencí.Kapky,které stékají ze zápěstí tohož může,padají skrz prkennou podlahu k prachu,který je rozvířen po celém domně.Lidé žily tento den obvyklim způsobem,ale druhý den,když onomu domu přišla místní policije,tak lidé se všelijak bouřili a pomlouvali Fosterovo jméno.Když policije otevřela dveře páčidlem,čekalo na ně nemilé překvapení.V domě bylo placho, ticho, všechno opuštěno.V ložnici zhlédli rozházené lože, podušky po zemi, rozmetané šaty, plášť na cáry roztrhaný, překocené židle, na podlaze rozchlíplou, starou knihu čarodějnou a vedle převržený svícen s ohořelou svící.Na pohovce,červenou potaženou kuží,leželo Fosterovo tělo.Vše vypadalo tak, jako by tu byl někdo zápasil. A ve stropě! Koberec ležel na zemi stržený, roztrhaný a černá díra zela volně. Na jejím okraji, na stropě zhlédli skvrny, jako by krev tam stříkla. A ne černá, ale svěží, nedávno prolitá.Všichni se pokřižovali a zděšeně utíkali z Fosterového domu. Zhroziliť se, jak děsně skonal jejich druh.Sousedi tvrdi...byl to dábel,kterému se upsal...nebo,že se zpřáhl sw zlím duchem a tyto fámi pokračovali několik staletí.
* * *
Starobylý ten dům stál na Skalce na konci dobytčího trhu, v nároží proti klášteru. Nikdo v něm už dávné, dávné časy neostával, a proto vypadal sešle a chmurně.Jen bylo záhadou,proč,proč se každý den za závěsi oběvují něčí siluety. Červená kdysi střecha ztemněla, zdi oprýskaly, okna zkalená prachem a dešti byla jako slepá, plná pavučin. Těžká, dubová vrata, mocnými hřeby pobitá nikdy se neotevřela, ani dvířka v nich, a nikdo se u nich nezastavil, aby sáhl po železném, uměle kovaném klepadle visutém.Když zasvítilo sluce na obloze za vraty bylo pusto a ticho; pes tam nezaštěkal, kohout nezazpíval,ale když zašlo slunce,jakoby dům oživil a v ném osoby tančili,zpívali a hodovali.Obyvatelé města si tho nevšímali a zavírali oči při pomyšlení na Fostera.Očekávali že tam co něčí studenti a dělají si tam párty.A před vraty rostla mezi kamením tráva.Chmurná byla také zahrada za domem i po jeho boku, směrem k cestě zrovna proti klášteru .Nikdo jí nehleděl. Neměla záhonů, neměla políček s kvítím nebo zeleninou. I stezky v ní zmizely. Zarostly trávou. Všude jen tráva, bujná, vysoká tráva, že v ní tonuly kmeny starých javorů, lip i ovocných stromů, jejichž kmeny i haluze zarostly lišejníky a mechem.Jen na jaře, když rozkvetly, když bujná tráva byla poseta pampeliškami jako zlaťáky, když se pak probělávala kozím pyskem a bolehlavem, vypadalo tu veseleji. Ale na podzim, když listí padalo, když zaválo celou zahradu, když nebe, chmurami těžké, níže se klenulo a vichr vál holými korunami, kdy za časných soumraků se pod nimi tmělo i po celém domě!Smutno vanulo ze zahrady i ze stavení a divná úzkost z nich na lidi zrovna padala. Bylať to místa prokletá,kde se každý den podivný lidé vlekly z lidskými těli dovnitř.Kdo byli obyvatel tohož domu?Upíři,ale každý zatmněl a schovával se při tomto pomyšlení.

Silnice nedaleko města

Řítím se po silnici stoosmdesátikilometrovou rychlostí, neboť pro mé reflexi je zanedbatelná, když mne do nosu trefí zvláštní pach.
Ten pach znám. Poznal bych ho kdekoli. Prokletí. Sešlápnu brzdu a stáhnu okénko. Po tváři se mi rozeběhnou stíny, které jsou jen měsíčním odrazem slunečního svitu. Nebezké zrcadlo je pro mne příjemným osvěžením. Ne jako jeho spalující protějšek.
Nasaji vzduch a třídím všechny pachy a hledám ten jediný. Je tu znovu.
Zařadím rychlost a opět se rozjedu. Zápach sílí a dovede mne až do města odřízlého od civilizace. Jsou někde tady.
Zaparkuji svůj vůz na malém parkovišti a zablokuji pro prokleté svou vůni. Nerad bych, aby někdo věděl, kdo jsem ve skutečnosti.
Na tváři se mi rozlije úsměv a dobrosrdečnost nabívá téměř hmotného rozměru. S tím vejdu do nočního baru.

Upíří jekot

Catherine-Louisa Guadeloupe

Ráno se probudíš s mrazivím pocitem na zádech,jelikož jse ti zdál,až hřejiví sen,ale opak byl pravdou.Zdálo se ti,jak jse usmíváš při chorálové hudbě harf a díváš se v dáli na průzračné slunce v údolí.Ve snu se oběvují i štastné chvíle,které jsi prožila jako pirátka.Stravený čas,při pomyšlení na sen,který se pravděpodobně ani neodehraje ti ubývá čas na dobýjení světa se zlem či dobrem.Vyletíš ze svého teplého přitulení od vláčných peřin do koupelny, přeci se jenom potřebuješ upravit.

Nellas

Ráno po probuzení se zprudka posadíš.Poohlídneš se po dřevěnem stolku,který stojí u tvé postele a vydíš na něm skleničku vody.Jemně ji přitáhneš k ústům a pomalinku se napiješ.V napětí se podíváš na hladinu vody a prudce trhneš rukou,která vyvolá že sklenička vrazí do protější zdi.Upřeně a s jiskrou v očí koukáš na kapky vody,které jemně stékají po zdi.Vstaneš a jdeš provést svou každodenní higienu a přemýšlíš co dneska podnikneš.

Daniel Redwood

Řítíš se po silnici stoosmdesátikilometrovou rychlostí, neboť pro tvé reflexi je zanedbatelná, když ti do nosu trefí zvláštní pach. Ten pach znáš. Poznal bys ho kdekoli. Prokletí. Zešlápneš brzdu a stáhneš okénko. Po tváři se ti rozeběhnou stíny, které jsou jen měsíčním odrazem slunečního svitu. Nebezké zrcadlo je pro tebe příjemným osvěžením. Ne jako jeho spalující protějšek.Nasaješ vzduch a třídíš všechny pachy a hledáš ten jediný. Je tu znovu. Zařadíš rychlost a opět se rozjedeš. Zápach sílí tě dovede,až do města odřízlého od civilizace. Jsou někde tady.Zaparkuješ svůj vůz na malém parkovišti a zablokuješ pro prokleté svou vůni. Nerad bys, aby někdo věděl, kdo jsi ve skutečnosti.Na tváři se ti rozlije úsměv a dobrosrdečnost nabívá téměř hmotného rozměru. S tím vejdeš do nočního baru s názvem RUDÁ RŮŽE.

Vanda

Otevřeš oči,ale vydíš tmu,přec se nic neděje a jemně se dotkneš saténového povrchu tvé rakve.Odkopneš výko své rakve a zhluboka se nadechneš.Tím zbudíš ostatní upíry,kteří s tebou obývají starobylý dům,který stojí na Skalce na konci dobytčího trhu, v nároží proti klášteru.Citíš,že dnes dobyješ svět,ale hlavně že ti kručí v břiše.Povzneseš veliký napad svím protějškům a oni odsouhlasí tvé myšlení,potom se vydáte do ulic,pro nějakou tu kořist.

Blade

Jsi velmi zbrklí a ve vzduchu cítíš malé nepokoje lidí,s kterých ucítíš že je zde povstání upírů,které děsí lidi.Tohle zjistíš v jednom městě,které je daleko od dnešní civilizace,jen pár lidí se zde míhne,protože je tu strach,všude kde se podíváš.Ubytuješ se zde v malem hotelu,kde jsou samé pavučiny a pochmuřené pokoje.Každý večer se koukáš po sousedství.Pár dní na to se tam objevují upíři.Hledají kořist,kterou by mohli zabít.Na rohu ulice jsou děti,mužeš jim pomoct.

Hdrixen

Čert nikdy nespí a to platí i u tvého protějšku,tady satana,toho nejmocnějšího.Dal ti sílu a ty toho chceš využit k dobru či zlu.Jsi v podsvětí a lyšácky se usmíváš svému plánu,tedy zničit svět.Vydej se do ulic,které obývají lidé,kteří potřebují pomoc,ale ty máš jiné umysly,tedy přesvědčit lidi ad ti upíšou duši,to je tvé poslaní,ale je tu malá šance,že se svou mocí zničíš svět.


Gail

Několik minut se díváš upřeně a s nenávistí do zrcadla.Přemýšlíš,že tvuj život je vlastně pohádka,která končí vždy špatně.Lidé kterés milovala zemřeli,cítíš se dotčená a tedy se podíváš na rudou ruži,která je u prostřed dřeveného stolu,na kterém snidáš,obědváš a případně i večeříš.Usmněješ se vydáš se do baru s názvem RUDÁ RŮŽE.Poohlídnš se po baru,kde jsou muži,které ohmatávají nevěstky,nevrle se zatváříš a jdeš si sednout k baru,kde zahlídneš hnědovlasého muže,oslovíš ho,nevíš proč nějakým spusobem tě zaujal.

Mikaal

Zbudí tě rachot padajícího výka od protější rakve,odklopíš své výko a díváš se na stůl,kde jsou dobroty,rad by jsi si nějakou tu dobrůtku krvelačně vzal,ale Vanda se na tebe nevrle zakouká a ty pochopíš,že to není dobrý nápad.Vanda vytyčím svůj nápad a nezbývati souhlasit,tak tedy se vydáš do ulic.

Na ulici
Jdu ostatními držím se víc vzadu a snažím se nepoutat moc pozornosti přitom se poohlížím po vhodné potravě.

Kdyby mě Vanda nevzbudila tím randálem tak sem mohl jěště v klidu spát a místo toho se tu teď musím tahat s touhle skupinou hladovejch upírů.

Doma/Dům kdesi ve městě

Nikdy jsem neměla v lásce sny. I když jsou dobré, vždycky si v nich dokážu najít nějaké to negativum, které mě znepokojuje dokud na sen nezapomenu.
A jak se mi mohlo zdát o tak starejch časech, merde…Nah, to je už fuk…, pomyslím si načež se opřu v koupelně o umyvadlo a zahledím se na svůj obraz do zrcadla. Nasadím onen otrávený ranní výraz po probuzení a ještě ho vylepším tím, že na sebe vypláznu jazyk. Pokračuji dalšími podivnými grimasami, větou:“Nelíbíš se mi…“, až mě to přestane bavit a s povzdechem hlavu zase sklopím. Umyji si obličej a učešu vlasy. Přitom si prozpěvuji a syknu pokaždé, když se mi hřeben zasekne o chuchvalec vlasů, takže tóniny vylítnou do jiných výšek. Když opouštím koupelnu, hodím na sebe do zrcadla naštvaný pohled a zasyčím něco nesmysluplného, co nedávalo smysl ani mě…
Jsem vděčná za tu samotu. Můžu si blbnout jak chci a nikdo o mě neřekne, že mé duševní zdraví nejspíš není v pořádku.
V pyžamu si stoupnu k oknu a rozhrnu závěsy. Pokoj se vyplní slunečním světlem a já se nejdřív zašklebím, jak mě na chvíli oslepí. “Nádherný den na …to proležet ho v posteli,“ zabloudím toužebným pohledem na postel s rozházenými peřinami. “Ne, povinnost volá! Musím do práce, za kterou mě nikdo neplatí a já z ní nemám nic jiného, než spoustu problémů, nepřátel a konečně i špatný pocit s dobře vykonané práce!“ zadrhnu se a pak dodám tišeji: “Měla bych dělat pojišťováka…“
Převléknu se do svého každodenního oblečení skládajícího se z černých kalhot, vysokých, pevných bot, dvou triček a starého potrhaného kabátu s důstojnickými epoletami. Na krk si ještě hodím stříbrný kříž, který schovám pod vrchní triko.
Ještě než odejdu z bytu, stavím se v kuchyni, kde do sebe hodím pár sušenek, připomenu si, nepotřebuji nakoupit a vypiji sklenici vody.
S myšlenkami na další povinnosti vyjdu ze dveří a zamknu. Z neznámého důvodu mě dobrá nálada neopouští.

.Můj byteček a cesta ven

Když jsem ráno vstala neměla jsem moc doboru náladu... Jelikož jsem moc večer nenaspala cítila jsem jako by me¨ě přejel kůň.
Když jsem se umyla tak jsem se oblekla do tmavého oblečení a upravila jsem se.
Vzala jsem klíč a zamkla za sebou.Šla jsem jako obvykle do místní hospody na snídani.
Když jsem vlezla ven ohřálo mě krásné ranní slunce které se roplívalo všude kolem mě a ostatních.
Viděla jsem pobíhat děti a dospělé. No jako vždy spěch a chaos.
Proto mám radči svoje soukromi jako doposud.
Když jsem vešla do té hospodyn nechala jsem si objednat jen něco lehkého, loupáčky a čaj.
Sedím a koukám co se děje kolem.

Ulice
Jakmile jsem se probudila dostala jsem hlad, nechtěně jsem vzbudila všechny kolem, myslela jsem že mě zabijou, no ale to už teď vlastně nejde.
Jak jsme všichni tak vešli ven zháněli jsme si potravu neměla ponětí koho mám zabít....
Doufám že něco chutného a sladkého.
Šli jsme sice ve skupince ale nebylo to nic zvláštního takže jsme šli jako parta.
Koukal jsem co by jsme si dali.
Jednoho jsem asi obzvlášt naštvala ale neměla jsem to vůbec v úmyslu.
Šla jsem tedy za ním dozadu a řekla jsem mu
Promin nechtěla jsem tě vzbudit jsem prostě nemotorná a roztěkaná... Tak se nezlob jo.
Usměji se na něj a jdu zase dopředu

Manhatan

V nočnej bočnej uličke sedí oprený o stenu chlapík vo vojenskej bunde, špinavej, potrhanej a umastenej. Na hlave potrhaná špinavá čiapka a v ruke papierový sáčok s fľašou lacného chlastu dnu. Druhou rukou si zakrýva oči a plače. Slzy mu stekajú po polepenej šedivej brade.

Kiež by som tak mohol chodiť, nemusel som končiť ako kus hovna...

Po chvíli nad ním začne divoko blikať žiarovka pouličnej lampy až napokon vybuchne a črepiny baňky sa rozprsknú s efekným iskrením na všetky strany. Z temného konca uličky počuť kroky a po chvýli sa z tmy vynorí postava... vyzerá ako nejaký právnik, dokonalý zostrih, drahý oblek.... divné viedieť niekoho takého v týchto končinách a navyše v noci.

Prečo plačeš starec?
spýta sa postava bezdomovca.

Odpáľ mladý, do toho prečo plačem ťa je nič!... keby ti chrbticu dolámal granát v zasranej Vietnamskej džungli tiež by si plakal. A táto skurvená kraina za ktorú som bol ochotný zomrieť mi ani nieje schopná zaistiť slušný domov!
- oborí sa starec na postavu

V tom ale sarec ucíti vo svojom vnútri akýsi pocit tepla a bezpečia... taký kľud aký cítia deti keď trávia u starých rodičov bezstarostné prázdniny.

A čo keby som ti dokázal vrátiť čo ti osud vzal... čo keby som dokázal zariadiť aby si chodil?
- spýta sa postava a bezdomovec zdvihne hlavu a pozrie jej do očí. Ani sám nevie prečo ale verí mu, jeho pohľad omamuje ako droga a racionálne úvahy upadajú do prázdna

Jeden podpis a tvoje trápenie skončí, budeš môcť chodiť... cena je malá, tvoja duša starec, tvoja duša.
pokračuje postava.

Starec je ako omámený v mysli ani sám nevie prečo vidí sám seba ako chodí, vybavujp samu všetky sny akoby sa už stali. Bezmyšlienkovite chytí pero a podpíše.

Vstaň a chod starec, zabudni na tú trosku ktorá tu pred chvíľou ležala a splň si sny... tvoja dcéra čaká pokračovateľa tvojho rodu.. navštích ich hneď, choď a nezastavuj sa lebo život je krátky a tvoju dušu nič dobré nečaká.

Bezdomovec sa po týchto slovách postavil... prvý krát po celých desaťročiach a spravil neistý krok, potom druhý, tretí a už kráča smelo a sebavedomo ako predtým. Po chvíli dôjde k hlavnej ceste ale zrazu sa ozve rana a auto pár metrov od neho dostáva defekt. Vodič stráca nad vozidlom kontrolu a naberá vo vysokej rýchlosti nášho bezdomovca.

Podivná a krutá náhoda... tmou sa nesie zlovestný smiech.

Na ulici
Při obhlídce toho ponurého okolí ke mě najednou přišla Vanda a omluvila se mi za to probuzení řekl jsem jí Jasně to se stává.Jen včerejší noc byla trochu náročná tak jsem doufal že se pořádně vyspím.
Přitom jsem najednou koutkem oka zahlédl tři mladé lidi dva muže a jednu ženu,kteří šli přes malé náměstíčko které nebylo nikterak osvětlené jen vzdálená pouliční lampa vrhala trochu světla na severní roh ti tři však směřovali na západ kam vedla další ulice.Už od pohledu bylo vidět že to nebyli žádní boháči měli obnošené šaty místy byly vidět i záplaty.Nejspíš to jsou jen nějací pomocníci.
Rychle jsem upozornil tichým hvízdnutím zbytek skupiny všichni se ohlédly a jakmile je uviděli ihned pochopili mé umysly s těmito lidmi ihned a téměř instinktivně jsme je začali s odstupem sledovat.

Bar Rudá Růže

Melodické vrznutí dveří, které mi příjemě zašimrá v uších. Do nosu se mi dostane vůně kouře z levných cigaret smíchaná s potem přítomných.

A vona mi říká....Hahaha.....Pusť něco v Juboxu.....

Poslouchám rozhovory všech lidí, povětšinou je to obyčejné tlachání, ale člověk se může vždy něco zajímavého dozvědět.

Přisednu si ke dvoum dřevorubcům, kteří se na mne nevraživě podívají.

Mohu si přisednout?

Zeptám se s nenuceným úsměvem. Sleduji, jak se jejich zamračené mimické svaly přeskupý do mírně otupělého úsměvu. Je mi jasné, že si mohu přisednout.

Objednám si hrnek kafe a pustím se s nimi do řeči. Vypráví mi o práci. Je to nudné, ale poslouchám. Oni cití, že o jejich zaměstnaní konečně někdo projevil zájem. Koutkem oka zachytím pohyb venku. Ten pach, který mne dovedl až sem, se blíží.

Přes náměstíčko přešli tři postavy. Dva muži, jedna žena. A za nimi...

Kam šel?

zeptá se dřevorubec svého kolegy

Kdo?

zazní strohá odpověď

Ale nic.

Ve chvíli kdy chlap říká svou poslední větu, už jsem na střeše jedné z budov, splynu se stíny a sleduji nově příchozí. Přejdou náměstíčko a vyrazí za potravou.
Nad hlavami se jim při tom pohybuje jeden z mnoha bezvýznamných stínů.

Prochátím se městem a uvidím partičku upírů jak si brousí zuby na skupinku vystrašených dětí...
Nechte si zajít chuť násavky...
Pomyslím si vytáhnu bumerang a hodím jej po nejbližším upírovi, pak tasím meč a udělám s nimi krátký proces...

Rudá Růže

Zamířím v klidu k baru za mužem,který mě tak zaujal. Zdravím,můžu si přisednout? zeptám se. Muž jen kývne. Sednu si tedy A otočím pohled na lidi,kteří se tam baví.Protočím oči To je hnus pomyslím si a odvrátím pohled od toho vše. A navážu řeč s užem.Když příjde hostinská,vyslovím své přání. sklenku vína,děkuju pronesu.

Kydž tak sedív v té hospdě začnou se tam shromaždovat lidi.....
Koukam že tahle hospoda je velmi známa.
Copak asi se děje??
Posluchám o čem si ti lidé povídají...

Na ulici/před barem rudá růže
Přešli jsme náměstíčko pár okamžiků po naší potenciální snídani.Nebyl to žádný problém světla tady skoro nesvítila takže nás neměli šanci zahlédnout.

Po chvilce všichni tři vstoupili do nějaké hospody,která měla nade dveřmi znak růže zřejmě rudé barvy takové jakou má čerstvá krev.

Zvláštní shoda barev.Pomyslel jsem si s mírným usměvem.

I naše skupinka dorazila před bar zůstali jseme však stát v jedné z tmavých postraních uliček a začali plánovat jak se dostat k naší potravě.

Nemůžeme vejít jen tak dovnitř je tam příliš mnoho lidí poznali by nás hned u dveří. řekl jsem
Navrhuju rozmístit se do postraních uliček nebo na střechy a počkat až někdo půjde ven.Co vy na to?
Pohledem do okna jsem otypoval kdo už má dost a půjde asi brzo domů.K mému potěšení jich bylo víc než dost.Nemám sice rád když je oběť oplilá poněvadž alkohol kazí chuť krve,ale dnes to nevypdalo na něco lepšího.

Všichni se zamysleli někteří pokývli hlavou.Ale potom pohlédly na Vandu jakoby se jí ptaly na souhlas.
Já ale nečekal a během několika vteřin už jsem byl ve stínech na střeše vedlejšího domu.Bylo to ideální místo s výhledem na dveře baru takže kdo vyšel neuniknul mému pohledu.

Hvězdy jen občas problikávali za zataženou oblohou.Ideální počasí na lov.Zamyslel jsem se a vzpoměl si s usměvem na svůj první lov.Ale najednou mě něco upoutalo ve stínech na budově která byla si dvacet metrů od hospody a ode mě možná padesát.Zdálo se mi jakoby ten stín sledoval Vandu a ostatní kteří byly ještě dole.


Něco tu není v pořádku tohle se mi dlouho nestalo asi už blbnu z toho hladu.
Přesto mi to nedalo a raději jsem zalezl hlouběji do stínu.Bar mě už moc nezajímal raději jsem potoroval ten divný stín.

střecha domu

Oči sledující okolí neschopné přehlédnout jakýkoli detail.

Tři lidé se nakonec rozhodli navštívit bar a nevědomky si tak zachránili krk. Prozatím.

Jejich lovci čekají. Čekají na ně, nebo na kohokoli, kdo se objeví na ztemělé ulici. Ještě jim zbývá dlouhá cesta, než se alespoň trochu dotknou možností, které vampirismus skýtá. Jsou mladí.
Jeden z nich se oddělí od zbytku skupiny, aby se přesunul na střechu.

Na padesát metrů vzdálené střeše od něj se rozpohyboval stín.

Všimni si mě, ať máš o čem přemýšlet.

Jeho hlava se otočí tím směrem, kde může zahlednout jedny bílé oči s hnědými panenkami, které jsou tím jediným co ve stínu lze spatřit. Ty oči jsou veselé a jedno z nich mrkne. Na to zmizí. Zůstane jen nehybný stín.

střecha domu

změním působiště a přesunu se za kouřící komín. Zde naberu mlžnou formu a splnu s dýmem, který vychází z domu. Dál sleduji dění.


(a prosil bych, když už píši něco soukromě tobě, neprezentuj to dál, kazíš tím hru. Je to informace, která patří jen tobě. Pokud si tedy jako PJ myslíš, že by si někdo mohl všimnout věcí, které se snažím před ostatními hráči utajit, tak to napiš jim a nejlépe soukromě, abych o tom zase nevěděl já. Jasné?)

Střecha domu vedle baru
Ukrytý ve stínu jsem stále pozoroval onen stín.Na okamžik se mi zdálo že se v něm objevili dva bílé body blízko sebe.Jeden znich náhle probliknul a na to zmizel i ten druhý.
Vanda a ostatní stále zůstávaly dole skryti ve stínu noci.
Už to je půl hodiny co jsem na střeše a z baru stále nikdo nevycházel.I ten stín se také nehýbal vypadal už jako normální stín noci.

Stejně mi tu pořád něco nehraje je to divný.

Pomalu skoro nehybně se přesouvám za blízký komín a ukrývám se za něj.
Právě včas vyšly totiž hvězdy z poza mraků a osvětlili místo kde jsem před chvílí pozoroval bar.

Sakra to snad dělaj ty hvězdy naschvál nebo co jestli do hodiny nikdo z toho blbýho baru nevyleze tak jdu jinam.

Bohužel díky přesunu jsem ztratil výhled na onen záhadný stín i ostatní. naštěstí je aspoň vidět na hospodu.

Hvězdy nyní osvětlovali slaboučkým svitem i druhou část ulice i střechu se stínem.
Přemýšlel jsem zda vykouknout a podívat se jestli tam někdo je.Ale pak sem si řekl že jen blázen by zůstal stát v tom světlě.

Náhle se ozvalo vrznutí dveří ihned jsem zaměřil pohled na dveře baru.Byly otevřené linulo se znich světlo,byly slyšet hlasy.


Zmiz ty jedna zablešená potvoro.

A ze dveří jeden muž vystrčil psa který byl celkem kost a kůže.
Ihned se za ním zabouchly dveře.Pes se jen podíval smutně na dveřě sebral se a odbíhal pryč,když v tom se najednou zastavil nastražil uši a zavětřil.Potom jednou tiše štěknul a zmizel.

Ten pes byl nějakej divnej skoro jakoby někoho cítil tohle se mi vůbec nelíbí.

Když jsem měla toho dost sedění, vstala jsem a šla k baru zaplatit. Z věšákuý jsem si vzala tmaví kabát a hodila jsem si ho přes ramena a šla přímo ke dveřím...
Ještě naposledy jsem se ohlédla do místnosti a vyšla ven......
Slyším mnoho hlasů ale ani jeden není určený pro mě......
JAsnější noc jsem už dlouho neviděla to jsem tam zas stvrda až do noci měla bych si najít práci aspon bych měla co dělat a né sledovat co se kde děje.

Ulice města, střecha nad kavárnou

Celý den probíhal jako v životě normálního člověka. Dopoledne jsem se stavila na nákupu, chvíli se procházela po městě, pak se vrátila domů kde si uvařila oběd a koukala na televizi. Odpoledne jsem prospala a ve čtyři se probudila, celá špatná z toho, že moc spím i když mi to vlastně dělá dobře. O práci jsem za ten den ani prstem nezavadila.
Napadlo mě se stavit na náměstí u kostela v tom starém vetešnictví a podívat se, jestli tam nemají něco nového, ještě než zavřou. Jsem v tom obchodě častým návštěvníkem i zákazníkem. Můj byt samotný připomíná nějaký ten obchod se starým haraburdím a cetkami. A noviny staré skoro celé století jsem si schopná číst stále dokola. Možná proto že sama ty doby moc dobře pamatuji a ráda na ně vzpomínám.
S nějakými bankovkami v kapse jsem tedy vyrazila směr náměstí. Slunce už se značně naklánělo k západu, když jsem dorazila na místo a měla jsem sotva půl hodinu na to si projít zboží. V obchodě jsem se dala do řeči s prodavačem, starším mužem se zarostlou tváří, který mi prozradil, že včera tam byl nějaký pán a prodal mu staré hodinky a cylindr s holí. Prý po svém pradědečkovi a hrozně to spěchalo. Nechala jsem si přinést všechny tři věci zezadu. Byly ve špatném stavu. Napadlo mě, že pradědeček nebyl zrovna svatoušek a bohatýr a jeho rodina na jeho pozůstalosti nedbala. Cylindr byl prožraný, hůl nalomená a hodinky měly rozbité sklíčko a promačkaný ciferník. A nefungovaly.
“Kolik za to chtěl?“ musela jsem se zeptat abych tak dovršila své přesvědčení o naivitě toho pána co mu věci prodal. Prodavač se chraplavě zasmál a odpověděl:
“To víte, mladej byl! Myslel si, že dostane dobrech pět stovek. Já mu řek, že dohromady to nemá cenu ani stovky. Vykrucoval se. Hrozil, že to prodá jinde. Tak jsem mu prozradil, že jinde za to dostane maximálně tak třicet.“
Vesele jsem se usmála a přejela prstem po okraji cylindru.
“Tak jsem mu dal pětačtyřicet a mazal.“ zakončil prodavač s pokynutím ruky. Ten případ mě tak pobavil, že se mi do hlavy vkradl nápad na koupi alespoň toho klobouku, když už se k tomu váže taková směšná příhoda. Ale takových lidí ještě bude, řekla jsem si nakonec a podala všechno zpátky pánovi s vousy.
Koupila jsem si tam jenom další staré noviny a rozloučila se s majitelem vetešnictví, které už zavíralo.
Venku už slunce nesvítilo. Jen obloha na západě ještě světlala a já si s novinami podpaží vracela domů. Ve vzduchu jsem cítila určité napětí, jenž tu vládlo snad s každým příchodem noci. Nechtělo se mi ještě domů. Stavila jsem se v kavárně na kafi naproti oné ulici, kde byl bar Rudá Růže. Nechvalně známé místo podivínů, do kterého jsem zavítala jen jednou a vícekrát tam nevstoupila. Nepůsobil na mě dobře.
Usrkla jsem si z hrnku a dala se do čtení starých novin. Na přední stránce bylo velkými písmeny napsáno: „Steeplechase vyhrál Brotherick!“ a pod tím „Podivné neštěstí na venkovském statku.“
Jo to byly časy, kéž by se to dalo vrátit…
Jak noci přibývalo, hostů v kavárně ubývalo. Opět jsem byla jedna z posledních, kdo ji opustil. Zůstala jsem stát pár kroků před jejím vchodem. Přistihla jsem se jak civím na hvězdy a zasněně přemýšlím jak hezčí pohled by byl ze střech.
Opatrně jsem složila noviny a strčila je do kapsy kabátu. Rozhlédla se, jestli mě někdo neuvidí a začala se jako kočka drápat po okapu a parapetech i zdobných štítech nad okny vzhůru.
Když jsem stanula nahoře, ovál mě příjemný vítr smíchaný se smradem kouře z komínů a aut. Ale ty byly někde hluboko dole pode mnou. Když člověk chtěl, dokázal by zapomenout i na hukot jejich motorů.
Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si uvědomila, že nejsem sama, kdo si vybral střechu jako vyhlídkové místo. Někde barem Černá Růže jich bylo víc než jeden. Na to jsem ani nepotřebovala vidět ve tmě.
Eeeeh, já myslela, že budu mít už klid. Ale když se možná nebudu hýbat, tak si mě nevšimnou…, napadlo mě a zůstala jsem sedět a jak sova civět na osoby nedaleko na střechách.

Střecha vedle baru

Uběhla jen chvilka a znovu se ozvalo vrzání dveří, opět se ozývalo mnoho hlasů.Vypadalo to že uvnitř zábava jen tak neskončí.Nyní ale vyšla mladá žena v tmavém kabátě,který měla přehozený přes ramena zastavila se hned za dveřmi.Pohlédla na nebe,vypadalo to že nad něčím přemýšlí.

Zvláštní takovýhle ženy do tohodle baru moc nechodí.

Můj pocit nejistoty zesílil
Nejdřív ten stín,pes a teď tahle podivná žena.

Přesunul jsem se opatrně kousek dál abych měl lepší výhled i na onu záhadnou střechu.A najednou z ničeho nic se ten stín pohnul nepatrně skoro se zdálo že přirozeně snad pod změnou světla, jenže to by hvězdy nesměli být schované za mraky.

Tohle k čertu nemůže být obyčejnej stín určitě tam někdo je,ale upír by přece nečekal na oběť tak daleko od baru.

Vanda s ostatnímy neznámou také zahlédly a někteří z nich se chystali k utoku Vanda je však zadržela.

Střecha nad kavárnou

Jak se na mě soustředily všechny pohledy upírů z protějších střechy, ošila jsem se jako kdyby mi po těle přeběhl mráz a stáhla své karakalí uši k hlavě. Ztuhla jsem a dál na ně skoro až vyděšeně koukala. Čekala jsem co udělají.
Kušujte pryč, upejři hloupý, nechci dneska zažít žádný dobrodružství. Nemám na to náladu. Chci domů, chci si sednout do křesla a dočíst si po šestý Vojnu a mír, zaskuhrala jsem si v duchu nešťastně. To čekání mě ničilo. Že já sem lezla, dyť sem mohla z vokna koukat na nebe taky, kdybych mohla, plácla bych se přes čelo. Ruce se ale stále držely střechy a drápy se pomalu vrývaly do povrchu střešních tašek. A nohy v těžkých botách nenápadně podkluzovaly. Neuvědomovala jsem si, že ještě tak dvě minuty v téhle póze s svezu se dolů a nadělám při tom nehorázně moc hluku.
Tak co budéé?! zařvala sem málem nahlas, ale jen se mi zkřivily horní rty a já tak lehce vycenila tesáky.

Střechy

Je to divný moc divný.

Pomyslel jsem si

Radši zmizím.

Rychle jsem skočil dolů ze střechy na malý dvorek za domem.Přeběhl k dřevěnému plotu odrazil se od něj a vyskočil na druhou střechu.Rychle přeběhnul po straně ze které nebylo vidět na ulici.A zastavil se až ve stínech.Celý přesun mohl trvat tak 15-20 vteřin.

Nyní jsem by l tedy o jednu střechu dál od baru a měl nečekaně dobrý výhled na okolní střechy.

Doufám že odsud budu mít lepší výhled.

Jak jsem vyšla z těch dveří ucítila jsem na sobě mnoho pohledů.
To není dobré, ale pak jsem slyšela jak něco jde pryč řekla jsem si tak to nic nebylo.
Pomalu jsem vykročila směrem k domu ale v ruce jen přece držím svojí stříbrnou jehlu kterou mívam ve vlasech.
Co se to dneska venku děje??
Kouknu nad sebe a přemýšlím.

Jak jsme tak číhali neskytla se jedna obět ale nemohli jsme musela jsme některé zastavit. jelikož jsem citila neznamého někde poblíš
Koukla jsem se na Mikaala a poslala jsem mu zprávu
Někdo tu je a není to člověk.
Rozděl me se nemůžem byt uplně pohromadě jsme moc nápadní.
Lehce jsem si vyskočila na jednů ze střech a viděla jsme aj na Mikaala. Ukázala jsem mu že se blíži jeden muž.
Pak jsem se otočila na jinou stranu která vedla do temné uličky, Třeba tam někdo pujde.

Střecha

Nejen že byl lepší výhled navíc jsem byl schovaný ve stínu jiného domu jenž vrhal na střechu temný stín.

Odtud jsem viděl Vandu jak se přesunula na střechu.Předtím mi poslala zprávu.

Já si to myslel že to není člověk ani upír.

Střecha

Vanda mi naznačila že se někdo blíží.
A opravdu z jedné postranní uličky vyšel vysoký muž v tmavých šatech.
Pomalou jistou chůzí se blížil směrem k baru.
Když procházel kolem domu na kterém jsem byl ozval se divný zvuk skoro jako čenichání.

Sakra tak teď je to jasný a co teď určitě už o nás ví.

Raději jsem se připravil na nejhorší i když nás bylo víc jich mohlo být taky.

Seskočil jsem na zadní stranu domu a odtud do uličky ze které bylo vidět na celou cestu do baru.

střecha

Dým v komíně domu se zatetelí z něj vystoupí postava, která volným krokem přejde k postavě u které není jisté, zda je víc člověk a nebo zvíře.

Krásná noc, nemám pravdu?

Posadím se vedle ní a dívám se tam co ona.
Při tom větřím, abych si udržel přehled o všech kteří jsou na ulici, stačil jsem rozpoznat jejich identické zápachy a teď už mi nevadí je nevidět. Vím kde jsou.

Je tu docela rušno, což mi přijde na tak pozdní hodinu neobvyklé.

Veselý obličej se otočí k mé spolusedící.

Jak se vůbec vede, abych nebyl nezdvořilý

Chovám se jako bychom byli někde úplně jinde, než je střecha domů uprostřed noci.

Střecha

Vyklízej se. Super, sem šťastná, happyend jakej jsem si představovala, publikum tleská… oddechnu si a sklopím hlavu. S domněním, že je opravdu všechno v pořádku se začnu zvedat. Rychle se ale zase přikrčím, když ucítím toho muže a zaslechnu jeho kroky. Hned na to se objeví. Ucuknu a noha mi sklouzne. Naštěstí se pevně chytnu a tak zastavím svojí jízdu po střeše, než vůbec začne.
Zvednu k němu své oči s červenými panenkami s výrazem strachu a přikrčím se, že to vypadá, jako kdybych se ho bála, nebo že bych po něm měla každou chvíli vyjet. Neznám ho. Nikdy jsem ho neviděla. Asi není zdejší.
Jak promluví, trochu se mi uleví. Tón jeho hlasu mě na jednu stranu uklidňuje a na druhou znervózňuje. Ale k těm upírům určitě nepatří. Bude z druhé strany.
Merde, proč já sem lezla…? Kdybych věděla, že se dneska v noci na střechách koná mejdan všech ras, ani by mě nenapadlo se v jeho okolí potloukat..
Celou dobu mlčím a sleduji každý jeho pohyb. Ušima stříhám sem a tam, ale většinou zůstávají stažené jak ztřískanému psovi.
“Byl byste mnohem zdvořilejší, velebnej pane, kdybyste mi prozradil kdo jste,“ vyhrknu a odsunu se od něj kousek. Pod trikem a kabátem letmo nahmatám stříbrný kříž po kterém přejíždím pomalu prsty. Dělám to snad už automaticky a sama nevím proč, když vím, že mi od něj nejspíš nic nehrozí, pokud udržím svojí upíří stránku na uzdách.

Střecha

Mé nenucené pohyby nedávají jediný náznak toho, že bych měl vedlejší úmysli. I když do hlavy nikdo nikomu nevidí. Tedy téměř nikdo. Pohodleně se opřu o lokty a podívám se na hvězdy.

Na co ti bude mé jméno? To, že jsem tu před tebou je nejlepší představení jaké ti mohu dát

Otočím tvář k ní a opět ten můj nenucený úsměv, který by si občas mohl někdo vysvětlit jako výsměch.

Jen jsem si říkal, že bys ocenila společnost, přeci jen tu není zcela bezpečno, ale pokud tě obtěžuji mohu zase zmizet.

Střecha

Jak vidím, že se muž vedle mě velebí na střeše, taky se trochu uvolním a přestanu se tak křečovitě držet. Natáhnu nohy dolů a hodím si jednu přes druhou, což by mělo dávat dostatečný pocit, že už jsem v klidu.
Nad jeho první otázkou zastříhám ušima a pootočím hlavou načež svědomitě prohodím: “Nerada důvěřuji neznámým lidem. Víte vzezření člověka je jeho první lží.“
Tyhle slova bohužel myslím naprosto vážně. Po tolika zážitcích a neveselých zkušenostech se toho hesla držím zuby nehty. V mém případě tedy drápy…
Bezpečno teď po nocích už není nikde. Už se nemůžu dočkat až nebude bezpečno ani doma..uh.
Z nějakého důvodu mě ten člověk zaujal. Proto když navrhne, že by zase šel po svých, zareaguji rychle: “Ne to ne, jenom jste se objevil tak nečekaně, že kdybych s tím počítala, koupila bych dole v kavárně ještě dvě horké čokolády a nějaké sušenky. To víte, takový noční dýchánek vždy potěší.“ V mém hlase kupodivu není ani špetka ironie.

Střecha

Je zajímavá. A podle jejích názorů už lecos zažila a ne vždy to bylo příjemné. Možná by bylo lepší, kdyby její srdce zčernalo tak, jak se o prokletých říká. Občas lidé zapomínají na to, že většina těch hrůz co děláme je jen výplodem jejich chorých hlav.

Prohmatám si kapsy u své kožené bundy a zakroutím hlavou.

Tak bohužel sušenky u sebe nemám a čokoládu taky asi nenajdu. Ale snad to příště napravíme.

Nahlédnu přes okraj střechy, aniž bych na jedinou chvilku stratil rovnováhu na šikmé střeše.

Jak mohu vidět, tak chodníky jsou v tomhle městě docela zbytečná záležitost. Většina obyvatel je nahoře. Tímhle a támhle.

Ukazuji na místa, kde cítím přítomnost prokletých.

Ulička vedle domu
Stále jsem pozoroval toho muže v tmavém obleku dokud nezmizel z dohledu nešel do baru ale pryč přes náměstíčko do jedno malého domu.

Jakmile se za ním zavřeli dveře opět se ozývalo jen občsné projetí aut ze vzdálené silnice.
Nastalo hrobové ticho.Téměř.

Co to je něco slyším.
Najednou do toho ticha vniknul nějaký zvuk.
Příliš nezřetelný na to abych rozpoznal co je to.
Zní to jako hlasy,ale nejsem si jistej.Přichází to ze severu.

Snažil jsem se pořádně zaposlouchat ,ale bylo to k ničemu.

Musím blíž!

S tím se vidám uličkou podél zdi domu směrem odkud jsou slyšet ty záhadné zvuky.

Tady to je!
Zastavil jsem se u jednoho domu vypadal trochu jako kavárna,ale to mě nezajímalo spíš e mě zajímaly ty hlasy.Které se ozývaly ze střechy.
Byly to hlasy o tom nebylo pochyb zřejmě mužský a ženský.
Byly slyšet jen některá slova.Něco o sušenkách a nočním dýchánku.

Sakra a čem se to baví buď jsou to blázni nebo nevím.Taky by mohly mluvit víc nahlaspřitom jsem se v duchu zasmál a zároveň si uvědomil že zřejmě nechtějí být objeveni když mluví tak potichu.

Střecha:

“Třeba jo,“ pokrčím rameny smutně když se zmíní o sušenkách a čokoládě.
Sleduji jak se zkušeně drží na střeše a přemýšlím, jestli nebude troufalé se zeptat, co v tomhle městě vlastně pohledává a co je vlastně zač.
“Heh. Jo taky jsem si jich všimla,“ řeknu když se zmíní o upírech v okolí a opřu se o ruce. “Ale co naplat. Ať si ti krvožrouti dělají co chtějí. Nechci se jim do toho motat, když to není třeba…“ dodám líně. Pravda je, že moje lenost a pud sebezáchovy, který se nějakým zázrakem občas projevuje, mi brání v tom přeskočit na střechy k nočním bestiím a varovat je, že to, co dělají nevyhovuje mezilidským vztahům. Ale na ty už stejně dlouho nikdo nedbá. Tak proč to vůbec řešim… zamumlám si v duchu a poprvé odtrhnu zrak od společníka na okraji střechy.
“A vy teda… Jste tu ve městě z nějakého důvodu, pane? Služební cesta? Osobní důvody? Přišel jste někoho navštívit? Nebo jenom procházíte okolo? A jak dlouho tu chcete zůstat?“ odhodlám se konečně troufale narovinu zeptat a musím přitom znít jak gestapo, jak rychle za sebou otázky kladu.

Střecha

Dávám si s odpovědí na čas. Nasaji chladný noční vzduch. Čichám k tomuhle městu. Je tu tolik pachů. Na tak zapadlé město až moc. Strach, nenávist, vášeň a spousta dalších. Je to svým způsobem fascinující.
Když po dlouhé odmlece odpovím, snad už má společnice ani nečeká, že k ní dojde.

Služení cesta. I když jsem neměl v plánu být dnes v noci na střeše. Jen projíždím. Netušil jsem, že se tady bude něco dít. Takže teď už je z toho čirá zvědavost.

Opět se v klidu opřu a podívám se na měsíc. Miluji jeho záři. Bledý strážce noci.

Matkou jsi Luno pro mnohá bytí

Zašetpám si spíš jen tak pro sebe.

Ulička u kavárny

Když jsem chvíli poslouchal ty hlasy vyšel už měsíc.

No ještě ty se tu teď ukazuj.
A s nenávistným výrazem se podívám na bledý měsíc.
Kruci už je tak pozdě a já ani nesnídal.

S touto myšlenkou se rozhodnu zariskovat.Odrazím se od protější zdi a vyskočím na onu střechu od kud se ozývaly hlasy.
Uviděl jsem dvě mlčky sedící postavy jedna z nich se dívala na měsíc.

Takhle pozdě v noci tu nebývá bezbečno.Zvláště pokud mají někteří z nás hlad.Pronesl jsem tichým hlasem.
Chěl sem se příblížit,ale raději ne z té ženské co má divný uši cítím stříbro a to není dobrý.Proto raději zůstanu na místě.

Střecha

Možná jsem na něj ty otázky vychrlila moc prudce. napadne mě po chvíli, kdy muž mlčí. Že já si nedávám většího bacha na jazyk.
Opravdu už se smířím s tím, že se mi odpovědí nedostane, tak se posadím trochu víc pohodlněji a s hlubokým výdechem zavřu oči. Netrvá ani deset vteřin a vyruší mne jeho hlas. Oči rychle zase otevřu a upřu je zpátky na něj.
Zvědavost kočku zabila.. napadne mě ihned jak domluví.
“Aha, tak takhle, pokývám hlavou. Tady se vesměs stále něco děje. Ale když vám to začne lézt na nervy, naučíte se to nevnímat. Což tedy ve vašem případě nepřichází v úvahu, netuším-li správně?“ zeptám se, ale ani nečekám nějakou závažnou reakci. Stejně jako on se zahledím mlčky na měsíc. Slova, která zašeptá zachytím a pousměju se.
“Hezky řečeno.“
Nejpíš pro mě nemají takový význam jako pro něj.

V tu chvíli jsem zaslechla pohyb a ucítila jednoho z těch, kteří se tu kolem potloukali. Netrvalo ani pár sekund a už stál u nás nahoře. Pozvedla jsem opovržlivě obočí jakmile pronesl svá slova.
Jak pro koho… zareagovala jsem v myšlenkách a zakoulela otráveně očima. Tohle je přesně to, na co jsem čekala. Jdu domů, už tu nechci bejt ani o minutu dýl…
Vstala jsem, bez ohledu na to, co se děje kolem mě a jako na nějaké obyčejné schůzi jsem prohlásila: No, pánové, bylo mi potěšením vás oba poznat, i když vás speciálně zrovna moc ne, věřte, že mě to ani nemrzí, ,“ ukázala jsem na nově příchozího “Ale co se dá dělat!“ rozmáchla jsem se rukama a zavrávorala. “Už je pozdě a doma mi stydne druhá večeře,“ vymyslela jsem si nejkvalitnější výmluvu a začala se sesouvat k okraji střechy.

Střecha

Znuděně otočím hlavu po směru nově znějícího hlasu. Cítím to napětí které sálá z obou přítomných. On je mladý. Jeho život je pro mne jen plivnutím do řeky i když by mu ho jistě mnoho lidí závidělo.

Tvá nerozvážnost tě jednou bude stát krk. To mi věř

Dál se chci věnovat své společnici, ale když se ohlédnu zpět už vidím jak se zvedá. Škoda. Poslechnu si její plamenou řeč a koutky úst se mi pozvednou k úsměvu.

No ať jste kde jste, vždy se najde někdo, kdo vám zkazí romantický večer ve dvou. Doufám, že si pochutnáte, já budu muset zůstat na těch sušenkách

Pozvolna vstanu a vztyčím se v celé výšce. Naposledy se podívám na slezající Catherine a pak už se věnuji nově příchozímu.

To tvé vyrušení mělo jistě nějaký důvod. Smím ho znát?

Ulica

Sledujem záchranku ako sa snaží oživiť bezdomovca a ticho sa smejem. Zmluva s dušou je podpísaná a odovzdaná... jedna z mnohých dnes, kvapka v mori tisícročí.. Kráčam po chodníku s snažím sa imitovať človeka. Baví ma sledovať to mravenisko plné bezcenných jednotlivcov z ich vlastného pohľadu. Zrazu ale niečo ucítim... emócie... sú ale inej farby ako ľudské..

Po okolí sa túlajú smrteľný ale i nesmrteľný ikeď je to len ten vampírsky odpad... príliś slabý na démona, príliš silný na človeka.... póvl. Ale toto, toto je niečo iné, nepoznám to. Toto bude veľmi zábavné muhahaaa
pomyslím si a zasmejem sa v duchu

Na chvíľu preruším chôdzu aby som sa poriadne sústredil

áno.....áno už ťa mám

Vyhŕkne zomňa nahlas a ľudia sa otočia ale len na mmoment. Sú apatický a prázdny ako si to žiada táto doba. Je viac než isté že aj keby som miesto hlasnej reči umieral, nevenovali by mi o nič viac pozornosti

Catherine....Catherine viem že ti niečo chýba..... Catherine
vyšlem prúd myšlienok a Catherine ma v hlave bude počuť svojim vlastným hlasom, akoby počula sam seba.

Střecha
Samozřejmě že můj příchod ihned zaznamenaly.
A opravdu nebyly příliš rádi že mě vidí zvláště pak ta žena která mě pohledem div nespálila jako polední slunce.Ihned se postavila a začala se loučit v mém případě si neodpustila ironii.

Taky jsem vás rád poznal. stihnu jí ještě říct než sleze dolů.

Ten muž prohodil také několik slov z nichž byl cítit jistý zájem o tu ženu.
Náhle se postavil a v tom měsíčním světle se zdál být o něco vyšší než já ale bylo těžké to odhadnout.
Přitom položil svoji otázku.
Na několik sekund jsem se mu zadíval do očí.
Těch několik vteřin se zdálo že vše kolem utichlo.Jen pomalé pohyby měnících se stínů.
Ale jistě že smíte.
Tím zvukem jakoby zase vše ožilo daleké zvuky silnice,občasné zamňoukání kočky v hluboké noci.

Chěl jsem zjistit kdo se tu takhle pozdě v noci vybavuje o sušenkách a čokoládě.
přitom nahodím lehký usměv.
Nicméně hlavní důvod zadívám se přes rameno muže na bar ze kterého právě vyšli ti tři lidé které jsme sem sledovali.Bylo varování že co dnes večer z baru vyjde je naše.
Po těchto slovech se ještě jednou podívám na toho cizince a několika skoky přeskočím o několik střech dál směrem k baru.

Střecha, ulice:

Zarazí mě ten hlas v hlavě zrovna když se chystám seskočit ze střechy. Ztuhnu a zeptám se sama sebe: Byl jsi to ty? …Ne, ty ne. To byl někdo jiný. Tohle nebyly tvoje slova, takhle ty nemluvíš… ujistila jsem se. Schizofrenie je nádherná věc když se s ní smíříte.
Ohlédnu se do ulice pod sebou. Nejsem na tom ještě tak špatně abych neucítila démona.
Co je tohle za hloupou noc?! Furt se něco musí dít, furt mě někdo bude otravovat! Že já vůbec dneska vycházela z baráku… skuhrám si v duchu stále dokola a ignoruji jakýkoliv další kontakt s tím démonem, nebo kýmkoliv jiným. Nemám na nikoho náladu. Seskočím konečně ze střechy. V kolenech mi trochu lupne. Tiše syknu bolestí a postavím se, opráším kabát a rozejdu se rychlým krokem směrem domů.
Jestli se mi někdo postaví do cesty, přetáhnu ho pořádně novinama přes hlavu a nechám rozsápat na tak malý kusy a sežrat, že se z toho nevzpamatuje, ani kdyby mu samotnej Ďábel pomáhal… odfrknu si nasupeně.

Střecha

Jeho pohled se střetne s mým. Očividně je zvyklý, že tohle platí na smrtelníky. Cítím jak se mne snaží ohromit silou. Je to jen záchvěv na okraji mé mysli. Přivedla ho zvědavost.

Zvědavost už nejednu kočku zabila

Moje myšlenka má stejnou vůni, jako to co jsem před okamžikem ucítil.

Poté pronese svou větu o potravě. Nejprve o sušenkách, čokoládě a pak o tom, kdo vyjde z baru. Chtěl mi to očividně jen sdělit. Ani nečeká na odpověď a přesouvá se jinam. Mé tělo jako by zmizelo. Skočil jsem. Pod sebou zaznamenám pomalu letící tělo. Doskočím na střechu. Kam se za pár okamžiků přenese i on.
Stojím tam s rukama v kapsách.

Vše co vyjde z baru je vaše. Souhlasím.

Když tak vidím že se zhlukují někam jen je pozorují z dálky, ale pak zahldnu jak v uličce se objevila žena asi bezdomovec no lepší než jic doufám že už není moc stara.
Pak sletnu na zem a jdu pomaličku za ní jak kočka se mlíží za myší.
Pak jse jsem skočila na ní a zakousla odtáhla jsem jí do stínu aby nás nikdo neviděla moje touha po krvi se zvedla na maximum.
To je krása

MH:
Rád bych se zapojil, ale nevím kdy a ke komu se přidat aby ste se na mě nevrhli jako na svačniku...:o) Tak mi lehce poraďte jak a kde mě chcete najít, ju???

Střecha
Během mého přesunu a na další střechu jsem ucítil jak kolem mě něo velkou rychlostí proletělo.
Jakmile dopadnu na střechu uslyším.
Vše co vyjde z baru je vaše. Souhlasím.
Podívám se před sebe a vidím toho muže jak tam stojí ruce v kapsách.Podívám se naněj bez jakéhokoli výrazu překvapení.A pronesu jemným tonem.

Omluvám se,ale nemám čas na dluhé rozhovory.Co jsem chtěl říct to sem řekl.A teď pokud mě omluvíte musím chytit snídani nebo budu celou noc o hladu.

S těmi slovy se ve spěchu přesouvám na druhý konec střechy.

Ale pokud máte taky chuť můžete se přidat.

Poté se rozběhnu a začnu přeskakovat z jedné střechy na druhou směrem k uličce do níž v cházeli ti tři lidé.

Naraya Tartallin

Po hladkém štěrku přijíždí červený vůz.Zastaví se před cedulí kde je napsáno velkým červeným nápisem JEKOT!Při tomto nápisu se každý hne dál,ale toto auto má velkou kuráž.Z auta vystoupí mladá a krásná žena s ženskými křivkami.Vlasy má světlé blond a až překvapivě dlouhé,má našedlou barvu pleti.Její oči jsou světle šedé stejně jako pleť a rty plné a rudé.Na sobě má upnuté černé klahoty které zvýrazňují její vypracované nohy, vysoké ale pohodlné černé boty a nahoře má skormný živůtek černé barvy, který odkrývá ploché bříško a svalnaté ruce. Živůtek je ozdobený síťkami, které jsou přes něho všelijak přehozené.U vysokých nohou se jí blízká zbat,tedy ostrá dýka.Každý kolem po ní pokukují,po její neobvyklé kráse.Prudce zavře dveře a s auta se lína hluboký hlas,který oznamuje:Jedu má cheré.Mějte se a hodně štěstí.Noha chlapíka sešlapne pedál a auto se v momentě za údolím ztrácí.Dívka jménem Naraya jde úzkým chodníkem a nikdo neví kde se vybíra,ale ona to také neví.Jde tam,kde jí nohy nesou.

Střecha

Bezstarostným krokem přejdu k okraji střechy a podívám se směrem, kterým odešel Mikaal. Koutky úst naznačí lehký úsměv.

Děkuji za pozvání, určitě se někdy přidám, ale ne dnes.

Zrak opět zaměřím na ty tři osamělé chodce a zaposlouchám se do tepu jejich srdcí. Jsou klidná. Brzy však začnou být rychleji, jen na krátkou chvíli. Pak stichnou zcela.

Lov začal a já jsem jeho divákem.

střechy/ulička
Nyní jsem se konečně mohl soustředit na lov.
Několika skoky se ocitnu na poslední střeše.Odkud jsem nádherně viděl oni tři osoby.
Zaposlouchám se do jejich dechu.
Je klidný.
Konečně.Mám už velkej hlad.a radostně se usměji.

Tiše přeskočím o pár střech dál po směru pohybu trojce a čekám ukryt ve stínu až půjdou pode mnou.

Tak jen pojďte.

Už byl slyšet i jejich tep-byl klidný.

Zaměřil jsem se nejprve na ty dva muže kteří šly vedle sebe a ta žena se držela s jedním z nich za ruku.

Hmm milostný páreček bohužel musím ukončit vaši romanci.pomyslím si s úsměvem.

Za pár vteřin již podemnou procházeli.
Na nic jsem nečekal a skočil na muže který šel bez ženského doprovodu.Naprosto tiše za něj seskočím a rychlým úderem ruky ho udeřím do hlavy.Ihned se omráčený sesipe na zem.
Jakmile si druzí dva všimli že se jejich přítel sesul na zem a uviděli mě nad ním stát tep se jim prudce zvýšil soro se na něj dalo i tancovat.
Žena jen krátce vyjekla.

Upřel jsem na ni svůj nejlepší uhrančivý pohled.Zůstala stát neschopna se pohnout.
Její přítel na ni ale náhle vykřiknul Rychle Margaret utíkej.A hned se na mě vrhnul.
Já byl však rychlejší,vyhnul jsem se jeho chabému útoku a mžikem oka se přesunul za jeho záda.A jako u jeho společníka stačila jedna rána do hlavy.
Nyní když jsem zbyl jen já a Margaret řeknu jí.Má milá doufám že sis užila svůj poslední den mezi živými.Srdce jí při těch slovech začalo neuvěřitelnout rychlostí bít.
Hned jak domluvím vrhnu se na ni a zakousnu se jí přímo do tepny a nepřestanu pít její krev dokud se nesesune na zem a její tep se přestane ozývat .
Poté se se spokojeným výrazem obrátím k jejím ještě doposud živým a omráčeným přátelům.Zamyslím se a pak řeknu

Už vím!Nechám vás naživu hlavně tebe! a přitom se podívám na jejího milého.Přenechám ti úlohu hrobníka a truchlícího.A zlomyslně se zasměji.

Popadnu jeho spplečníka přehodím si jej na rameno a vyskočím s ním na střechu.A vydám se k ostatním do uličky vedle hospody.
Jěště stihnu zaslechnout pomalu se zrychlující se tep toho mladíka kterého jsem tam nechal.

Nádherná noc.a zadívám se na hvězdy.

Když jsem viděla že Mikaal si také užíva a pak jde do uličky, přidala jsem se k němu a tiše jsem mu řekla

Copak domáci malzliček??
A usmívam se při tom.
Všiml sis té dlouhé dámy dole co přijela tím autem sní budou asi potíže ne??
Koukám že jsi měl asi velký hlad když sis podal dva naraz .
Usmívam se a jdem za ostatníma

Ulička
Usměji se a řeknuNe tohle není mazlíček jen kdybych měl ještě doma hlad.

Ale hned na sadím vážnou tvář a pokračuji

Ano všimnul ze střechy jsem měl hezký výhled,ale uvidíme třeba nebude dělat problémy.
I když možná ano.Pomyslel jsem si sám pro sebe.

Přehodím si náklad na druhé rameno a spolu s Vandou se vydáme za ostatními.
To že sem nechal jednoho naživu raději neřeknu.

Noc již stárla a cítil jsem že se od východu otepluje.

Ulička
Keď sa po chvíli chlapík ktorého Mikaal nechal žiť prebral a zbadal svoju ženu mŕtvu o kúsok ďalej, vykrýkol žiaľom a začal prevolávať nebesá aby mu pomohli.

Ale ale niekto tu prosí o pomoc... no nemôžem nechať toho chudáka trápiť sa.... nie kým má ešte slobodnú dušu.

poviem si v duchu a zjavím sa mu za chrbtom... prečítam si jeho myseľ a teraz viem o tom mužovi všetko. Vzal som na seba podobu jeho ženy a vravím mu

Už sa nemôžem vrátiť láska... buď muž a pomsti ma. Zabi tých netvorov čo mi to spravili!

začnem na muža naliehať a on v šoku súhlasí

podpíš túto zmluvu a dostaneš šancu láska...

Chlapík sa ani nespýtal na cenu a podpísal. Hneď ako to spravil som zmluvu zroloval, premenil sa na do podoby mladého businessmana v drahom obleku a zmluvu schoval pod kabát.

Smrteľný práve si upísal svoju dušu diablovi ale vedz že Anoneth nieje podvodník... dostaneš šancu sa pomstiť a to hneď teraz! A bonusom ti bude zachránený priateľ

Chytím ho za plece a poof zjavíme sa rovno pred Mikaalom a Vandou

Nadišiel tvoj čas Frank... dokáže že si chlap a nie vrece z hovnami ako o tebe vravieval otec tvojej ženy... zabi tých podradných vrahov.

Keď to dopoviem trošku ho posotím a on popodíde o pár krokov bližšie k Mikaalovi a Vande.

Ulička
Když jsme s Vandou mířily k ostatním najednou se před námi objevil muž v drahém obleku s tmavými vlasy a vedle něj stál ten muž kterého jsem nechal před chvílí naživu.

Se zájmem se podívám na toho muže v drahém obleku poté sklouznu pohledem na přeživšího.

Heh tak brzo jsem tě nečekal.

Muž v obleku přitom postrčil člověka směrem k nám.


Co jsi mu slíbil za jeho duši?Jeho přítele nebo snad pomstu?

A opět sklouznu pohledem na Anotetha.
Poté jsem předal svůj náklad Vandě.

Víš vůbec člověče co jsi udělal,ikdyž mě zabiješ stejně se svoji láskou neshledáš už nikdy dokoce ani posmrti ne ,protože tvoje duše teď patří jemu.

Ve Frankových očích bylo vidět že si pomalu uvědomoval co udělal byl v šak v rozpacích.Má poslechnout svého nového pána nebo ne.

Nechal jsem tě naživu a ty místo života prodáš svoji duši ďáblu..Pronesu smutně.

Poté vyskočím na střechu a naznačím Vanďe ať udělá to samé.

Dobře víš že ten smrtelník nemá šanci jakmile bych ho zabil tvoje smlouva by nabyla plné platnosti.Řeknu směrem k Anotethovi.

A St mi slovy odcházím po střeše pryč.

Ulička

Kráčím ulicí rozhodným a pevným krokem a hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. Hlavně však přemýšlím nad tím, co tady dělám. Proč zrovna tady bych se měla příštích pár nocí zdržet. Tohle místo se mi zdá bezvýznamné a nevzbuzuje ve mě žádné zvláštní pocity. Přesto vím, že do svítání nezbývá příliš času a dál bych to už nestihla.

Noc je ve svém průběhu a mě nabíjí zvláštním pocitem síly. Hustá tma okolo mě naplňuje energií a v hlavě se mi rojí temné myšlenky. Užívám si ticha a klidu .. když tu zaslechnu lidské hlasy. Křik. Poznám, že to není příliš daleko a tak zrychlím krok.

Když dorazím na místo, přímo před očima mi zmizí podivná osoba, možná dvě. Avšak pohled na mrtvé tělo ženy mě naplní povědomými pocity. Přistoupím blíž a zahledím se na její hrdlo. Krk se mi sevře. Pocítím hlad a ostrou bolest v čelisti.

... možná mám víc štěstí, než si myslím ... ikdyž už bych se za ty léta, co jsem an světě, mohla poučit, že věci, po nichž pátráme, nám skříží cestu jen tehdy, kdy to nejméně čekáme ...

Rozhlédnu se pustou ulicí a vyrazím dál, očima pátrám po místě, kde bych se mohla skrýt.

Hlad musí počkat ... teď se musím schovat ...

Succubus

Žila ve středověké křesťanské mytologii druh démona, který svádí muže, zvláště pak mnichy,také i upíry,pohlavně se s nimi stýká a přitom je vyčerpává, někdy až k smrti. Působení succuba byla často připisována poluce.Succubus je označována jako ženský démon, ale tato interpretace není jednoznačná. Démoni jsou obecně považováni za bezpohlavní a i jméno succubus z "ležeti vespod" zdůrazňuje, že démon pouze vystupuje v ženské roli při pohlavním styku.Tento den je vyznámný,jelikož ZDROJ,tutiž nejvišši vládce podsvěti zasvětil tuto démonku přísáhou,kterou musí dodržet.Jestliže tento den nevysvobodí s jiného světa Succubus,tak na něj pošle svojí sílu a zaneseho do záhuby.Zdroj se jí bojí,i když je nejsilnější,ale před lety jiný a vyšší démon se zmocnil jeho síl a nechál mu jen silu na přežití,ale ted jinde.Succubus vystoupí jako duch z vařící se kůpijé a vydá se do ulic za upírami nebo mnichy.Vábí je svou krásou a každý odolá i kdyby stokrát nechtěl.
Upíři pozor,tato démonka Vás může postihnout.Zničte jí jakýmkoliv způsobem,aby se nezmocnila vašeho druhu.Ostatní lidé či démoni,také jí zničte,jelikož pro svět může povznést velikou vzkázu.

Střechy

Zůstávám na střeše jako nezaujatý pozorovatel a pobaveně sleduji celou situaci.
Hlupáci, vaše počínání bije do očí, až na vás uspořádají hon, bude to vaše smrt.
Když mi zmizí jeden z herců nočního představení z dohledu, okamžitě se snažím dostat tam, kde budu mít výhled. Nijak se nesnažím tajit svou přítomnost. Dokud mne od nosu netrefí dva nové pachy.
Démon, sakra. Ti jsou jako osina v zadku.
Je dost těžké je zničit. Dokonce bych řekl, že nemožné. Když splnité procedury, které vedou k jeho zahnání. Jen ho odešlete někam, odkus se zase může vrátit.
Skryji se ve stínech na střeše a mám tu možnost vidět jak na místo upířího utoku přichází ten smraďoch z temnot. Obávám se, že před ním svůj pach zakrývat nemá cenu. Tyhle bytosti, jsou specialisti přes lidskou mysl. Určitě o mne ví.
Na po krátkém okamžiku s jediným přeživším zmizí.
V tu samou chvíli na místo doráží další osoba. Na tváři se mi objeví úsměv, když ucítím její obavy. Rychle se přesunu ke zdi, kolem které musí projít. Strčím si ruce do kapes a koutky se mi pozvedou.
Co, že tak spěcháte?

Keď Mikaal odmietne bojovať začnem tlieskať a volať

Bravo broavo... smrteľný. Zahnal si vampíra na útek! Bravo... ešte ti tu jeden zostal, možno má tá vampírka dosť kuráže na otvorený boj... alebo si podradný trúfajú len zo zálohy haha. Spravím nám atmosféru nech má pomsta smrteľného šmrnc.

A zo zmiechom rozhodím rukamy a v tom momente sa na celej ulici rozprsknú žiarovky v lampách pouličného osvetlenia. Črrepiny a iskry efektne padajú na zem v svetle jedinej lampy čo zostala svietiť... je to tá ktorá osvetľuje mňa, smrteľníka a Vandu.

Teraz to tu vyzerá komornejšie... aby to nebolo také nefér, chytaj!

A letmým pohybom ruky vo vzduchu vytrhnem železnú trubku zo zábradlia asi 5 metrov od našej skupinky a trubka dopadá k nohám smrteľníka.

Střecha nad uličkou
Když jsem zaslechnul jak se ten démon dává do smíchu a pronáší slova chváli otočím se a přejdu k okraji střechy podívám se na Vandu a naznačím jí ať ho nezabíjí.
Seskočím zpátky dolů přímo před toho člověka.

Notak na co čekáš zvedni tu trubku,kterou ti tvůj pán nabízí.Přitom mírně vycením tesáky,usměji se a ustoupím o tři metry zpátky.

Smrtelník na nic nečekal popadnul trubky a vyrazil proti mě.Své údery mířil na hlavu jako by byla bassebalový míček.
Já se však bez problémů vyhnul.Máchal sní příliš pomalu.
Měl jsem několik šancí zaútočit ,ale neměl jsem to v úmyslu.

Jednou jsem tě nechal naživu,ale nedáváš mi na výběr.Podruhé už ti šanci nedám.

Poté následuje opět útok na moji hlavu.Tomu se však vyhnu,chytím trubku vytrhnu ji smrtelníkovi z rukou a ihned ho sní praštím vší silou do hrudi.Zapraskalo několik kostí a následoval dlouhý let toho člověka o několik metrů zpět mimo dosah světla.Byl slyšet pouze trdý dopad a ticho.

Zdá se že jeho duše už je nyní tvoje.
Řeknu nenávistně směrem k Anotethovi.

Mikaal mi naznačil že nemám utočit na něj...
Pak najednou skočil dolů k němu.
Copak jsi zač??
Sleduji jak siu snim Mikaal hraje musim se usmívat, najednou bum človíček letí k zemi jdu za nim a stojím mu po boku.
Dobra práce
A koukám na upíra a toho druhého.
Ty jsi ho nechal na živu a proč??

Když jsem poslal na výlet toho člověka přišla ke mě Vanda stoupla si po mém boku a položila mi otázku...

Chtěl jsem ho nechat naživu,neměl jsem zas takový hlad abych zabil 3 lidi.A proč zbytečně zabíjet snídani.Mírně se usměji vezmu si zpět od Vandy toho posledního z trojce hodím si jej na rameno a obrátím se k Anotethovi
Myslím že bys měl jít tady už máš odpracováno.řeknu chadně.
Podívám se na Vandu

Půjdeme?Za chvíli začne svítat.
Poté vyskočím na nejbližší střechu a rychle se přesouvám směrem k domovu.

Ulička
Kráčím uličkou, do svítání zbývá jen pár několik minet. Dívám se okolo sebe, za sebe i před sebe, jestli neuvidím nějaké to stvoření, které zabíjí lidi...
Kde ty potvory jen jsou?Musí se přece schovat.Začíná svítat. Zatraceně pomyslím si se zaklením. Procházím uličky, tiše uličky a dívám se i na střechy. Narazím však na mrtvé tělo. Podívám se na její hrdlo, má dvě malé krvavé ranky. Žaludek se mi divně sevře. Zatlačím oči mrtvému a zamířím dál ulicí. Někde tady přece musí byt. zašeptám

Ulička

Zrychleným krokem křížím ulice a v duchu přemýšlím. Nad tím, čí to asi byla práce, ta mrtvá žena. Je jasné, že v tomhle městě řádí nějaký nemrtvý. Nejsem si však jistá, jestli by bylo vhodné se s ním, nebo s nimi, setkat.

Z mého zadumání mě vyruší nějaký podivím, co se mi postaví do cesty. Trhnu sebou a stuhnu. Hned se však uvolním, když si chlápka pořádně prohlédnu. Dám ruky v bok a svarštím obočí.
co to má znamenat, co je to za obejdu.. pomyslím si v duchu a na tvář se mi promítne odpovídající výraz.

A proč si myslíte, že bych se s váma chtěla vybavovat... odseknu mu. Radši mi jděte z cesty..

Ulička

Odlepím se od zdi. Ruce mi zůstanou v kapsách a úsměv se rozšíří.
Snad jsem možná na moment zadoufal, že se mnou ztratíte nějaké to slovo. Je zajimavé potkat v tuhle dobu někoho na ulici. I když dnes je tu vcelku rušno. Ale toho si vaše smysly jistě již stihli všimnout.
Pak vesele mrknu jedním okem. A natáhnu ruku k pozdravu.
Já se jmenuji Daniel. Těší mě.

Podívam se na Mikaala a usměji se a pokroutim hlavou.
Přikývla jsem a šla za ním měl pravdu az chvíli bude ráno.
Doufám že tě ráno neprobudím
Usmívam se na něj

Doma

Klíče do zámku hlavních vchodových dveří jsem rvala tak rychle a zběsile, že mi dvakrát upadly na zem. V duchu jsem proklínala všechny, kdo mě tak zdrželi, včetně sebe. Po schodech jsem musela vycházet co nejopatrněji, aby na mě nevylítla majitelka, cože zase dělám bordel tak pozdě ráno. Scéna s klíči se jednou opakovala, když jsem ještě odemykala svůj byt.
Konečně…doma.., oddychla jsem si a svezla se zády po zavřených dveřích až na zem. Silně na mě šlo spaní. Zvedla jsem se a začala svlékat a převlékat. Nohy i ruce se mi motaly jak ožralému. Při cestě do kuchyně pro doušek vody jsem zvládla zakopnout o otevřená dvířka pod dřezem a na chvíli zaměstnala svůj otupělý mozek tím, že jsem se marně snažila vzpomenout, kdy jsem je vlastně, a proč, otevírala…
Jak už jsem seděla po několika minutovém zápasu s košilí od pyžama na posteli a blbě zírala před sebe do prázdna, nemohla jsem si tentokrát vzpomenout, cože jsem to vlastně chtěla udělat, než půjdu spát.
Bylo to něco..důležitýho, moc důležitého, ale…hergot, co jenom… myšlenky pomalu přecházely v mumlání a můj hlas nakonec utichl. Asi deset minut na to se mi nejspíš zdál sen a já si vzpomněla, cože ta činnost vlastně byla zač.
Vstala jsem, zapnula topení a zase si šla lehnout.
Když se začalo na východě rozednívat, už mi stékala od pusy na polštář druhá slina.

Ulička

Chlápek mi nechce uhnout z cesty a já začínám být dost nervózní. Ačkoliv je ještě tma, cítím teplo blížící se od východu. Už mi nezbývá moc času...

Kouknu se na nataženou Danielovu ruku a zaváhám. Pak se mu dlouze podívám do očí a přimhouřím je v jistém podezření.

Na jména já nehraju..Co jste zač? řeknu a v duchu zakleju, když se moje nervozita promítne i do hlasu.

Usměju seMyslím že po dnešní noci mě neprobudí ani zemětřesení.
Už jsme dorazily před náš dům. Nemyslel jsem si že tě tak rád uvidím.řeknu s oddechem směrem k domu.
Rychle s Vandou vejde dovnitř,ostatní už dávno spali ve svých rakvích.
Svůj náklad hodím do rohu a připoutám ho řetězem.

Tak teď aspoň neutečeš.

Poté si unaveně vlezu do své rakve nestihnu ani pořádně zavřít víko a usínám.

Ulička
Zamířím do uličky kde se vybavuje jedna žena a s nějakým chlápkem. Pomalu k nim zamířím.
Zdravím Vás, co tady děláte tak brzo ráno?
Zeptám se, snažím se udržet milý hlas, jenomže selže a řeknu to tvrdčeji než bych chtěla.

Náš dům
Jak tak jsme v domě Mikaal přiváže toho človíčka k zemi.
Hodim mu deku a jdu směrem k naším rakvičkám pořeji ještě dobou noc, všimla jsem si že jsme jediní kteří ještě nespali..
Jak jsme si lehla usnula jsem hned, zdáli se mi sny na to že už asi 10 let nic.

Jak se tak ploužím večer koukám do oken jaké štastné rodinky tam jsou....
Pak jsem zahledla jednoho chudáka byl asi hodně nemocnéj a tak jsme ho vzala do nemocnice, sice jsem anděl smrti ale jeho chvile ještě nenastala.
Nechám ho na vrátnici a mířím si přesně k domu nikdo mě nezahléd takže jsme utajena i pro tentokrát.
Už z dálky vidím svůj byt a těším se do postele..... Před bytem jsme našla dopis od koho může byt. Odemkla jsem si a vešla do koupelny tam jsem se svlekla a šla osprchovat a pak hupsla do postele.

Ulička
V ústí uličky se oběví postava která jen jako trošku temnější obrys vystupuje z temnoty. Její dlouhá kutna se jemně zavlní, když se postava zastaví. Tiše si měří situaci v uličce. Nevypadá vystrašeně, ani naštvaně, popravdě vypadá jen jako postava v ocelově šédém kutně s kápí, která doknale zakrývá obličej pod ní. postava si prohlídne všechyn postavy v uličce. "Poměrně nevhodná doba na rande ve třech." Její hlas zní klidně a vyrovnaně. Je to hluboký bas typický pro mužskou část lidské populace. postava lehce ropřáhne ruce v jakoby náboženském gestu.

ulička

Než se zmůžu k odpvědi, začne kolem nás být rušno. Jak koukám, tak zvědavost je heslem dnešní noci.
Usměji se na dva nově přichozí a přejedu je oba pohledem od hlavy až po paty a nasaji jejich pach. Pokud ho jednou mám, jsem schopen je najít kdekoli v tomhle městě. Je to jako by na sobě měli sledovací zařízení.
No jak vidím, začíná tu být rušno a já jsem po dlouhé cestě ještě nespal. Doufám, že v tuhle hodinu ještě něco najdu.
Můj zájem se obrátí k Narayi.
Je mi líto, že naše první rande nevyšlo dle našich představ. Zase někdy
S tím si vsunu ruce do kapes a se slovy
Rád jsem vás všechny poznal.
odcházím uličkou pryč.

ihned jak zmizím za rohem uličky, má rychlost se několikanásobně zvýší. Opět jsem pro necvičené oko téměř k nezaznamenání. V mlžné formě se dostanu do domu nějaké staré dámy. Vzbudím jí a i když chce nejprve křičet, během okamžiku se jí na tváři rozlije lhostejný výraz a uvítá mne. Najdu si místo ve sklepě a vybavím si ho jako pokoj. Pak si sednu za stůl a přemýšlím.

Chlápek, co se mi představil jako Daniel, zmizí v černé uličce a já stojím na rohu ulice s dvěma neznámými lidmi, kteří se ke mě až moc mají a to se mi nelíbí. Mimo to, ubývá mi čas a tak se rozhodnu vyrazit taky.

Zavrčím na cizince a bez jediného slova vyrazím tou samo uličkou, co Daniel. Zrychlím krok, zaběhnu za první roh a pokračuji takhle dál a dál, abych se ujistila, že nikdo z těch zvědavců mě nesleduje. Strčím ruku do kapsy a k mému potěšení a úlevě z ní vytáhnu zlatou minci.

Nakonec se rozhodnu pro nejpohodlnější variantu. Ubytovat se v hostinci. Zahraju na hostinského unavenou pocestnou, která šla celou noc a teď si potřebuje odpočinout. Jednu noc to určitě nebude nikomu divné..

ulička
Postava si přeměřuje třetí osobu v uličce. Chvíli ji zkoumá, pak vyhodnotí nebezpečí a pomalu odchází druhou stranou než dvojice, která už odešla. Jde několik bloků rovně a pak zajde do nějaké budovy.

Ulička
Podívám se za postavama,které odchází, pokrčím rameny. A vydám se na náměstí. Obchodníci, pomalu rozdělávají, své stánky s ovocem, pečivem, a dalšími věcmi. Chvíli se tak procházím do náměstí a zamířím do nejbližšího hostince, kde si odpočinu a vyspím se.

Ráno

Jak tak spím začne mi do obličeje svítit sluníčko něco vážně nepřijemného.
Mávnutím ruky si zadělám závěsi ale stejnak tak i tak musím vstanout.
Jak se tak hrabu z postele s říkam si
Co budem dneska dělat??
Jdu do koupelny a tak si vlezu do sprchy jak příjemné.
Na posteli jsem měla nachystané oblečení a tak jsem se oblékla a šla jsem do nějakého bufetu se najíst..... Mam hlad.

Aká zábavná noc to bola hehe pracuj a bav sa! hahahaa

Premýšľam si tak v duchu ako kráčam ulicami a čítam v mysliach ľudí, čítam a pátram po ďalšom darcovi duše. Zrazu zbadám nejakého mnícha vchádzať do budovy.

tento mi dušu asi nedá ale pobaviť sa s ním môžem

Keď vôdem do budovy zmením podobu na katolíckeho kňaza zhruba vo veku 60 rokov a prihovorím sa Zalbarovi

Pochválen buď Ježiš kristus

V domě II
Mladík si pohrdlivě změří postavu, kerá ho oslovila. "kdožeto?" zeptá se podrážděně "A co tady vůbec k sakru děláte?" V hloubi duše hodnotí situaci. No tak tadyten hajzlík bude prudit, jednu mu cásnu, to by mohlo stačit.

Synu načo tá hrubosť? Nechcel som vás uraziť ale vaše oblečenie vo mne vyvolalo dojem že aj vy ste služobník boží. Typoval som vás na člena rádu Františkánov...

Poviem veľmi pokorným a prekvapeným hlasom starého muža

Tak s tebou bude extra zábava hehe.

"A kterého boha máš na mysli"
tse ten ovád prej františkán, co je mi po nějakým Frantovi. Jestli bude ještě chvíli prudit, tak mu asi přerazím nos.

Toho pravého synu... toho pravého.

Poviem a pri posledných slovách mi hlas zhrubne do diabolského tónu. Potom proste zmiznem a nezostane po mne ani zvýrený prach.

Citím volání noci je to krásné. Tohle vše bych už za nic na světě neviměnila. Jdu pomalu za Mikaalem a čekám zda se už probere.
Chodím jen tak po baráku a točím se dokola jako bych tancovala v té noci. Dnešní noc je jiná bude jiná.

Když si tak ležím ve své rakvy a v klidu spím najednou mě ze spánku vytrhne nějaký hluk.

Co se kruci děje to je snad naschvál.

Posadím se a rozhlédnu se po ztemnělé místnosti ostatní ještě spí až na Vandu.
Ale byl tu i někdo další.

Ten člověk se snažil kusem rozbité židle otevřít zámek na řetězu,kterým byl spoután.

Podívám se na okno se zataženými dlouhými černými závěsi.

Ach jo ještě hodina.Řeknu si potichu pro sebe.
Vyskočím z rakve a přejdu k vězni.
To si musel vážně zničit tuhle židly byla to má oblíbená.Řeknu trochu ironicky a zároveň pobaveně.

Přejdu ke stolu kam si sednu rozvalím se na druhé židly z dubového dřeva s rytými ornamenty.
Tak prosím do toho.Pobídnu ho a sleduji snahu jeho dostat se ze zajetí,ale asi po půl hodině modliteb a bouchání dřevem do železa odhodí s pláčem dřevo a sesype se.

Pprosím nezabíjejte mě.Udělám cokoli jen mě nezabíjejte.

Hmm cokoli?Temně se usměji přijdu blíž.
Kolik je ti?

Ttřicet.Zakoktá překvapeně muž.

Tak to jsi naživu dýl než já tak proč bych tě měl ušetřit?
Muž nenachází odpovědi.
Co?Co si říkal.Nic!Tak vidíš nemáš žádnou odpoveď.Ale buď rád že ti zůstane aspoň tvoje duše.

Hladově se na něj podívám Vlastně máš štěstí dalo by se říct.
A s tím se na něj vrhu.
Nestačil si ani uvědomit co se vlastně děje a moje špičáky už mu prokousli tepnu.
Chvíli sebou neklidně škubal,tep slábnul,slábnul až utichl.

Potom si sednu ke stolu a čekám než se probudí ostatní a zapadne slunce.

kanalizace, auto

Hodinu před tím, než slunce definitivně zmizí se v mlžné podobě dostávám kanalizací až pod víko kanálu, kde mám stát vůz. pomocí škvír v podvozku auta, se promlžím dovnitř, při čemž se vyhýbám slunečním paprskům. Poté se zhmotním na sedadle řidiče a strčím do zapalování kliče.
Člověk nikdy neví
Skla speciálně upravená nepropustí nic, co by mi mohlo ublížit.
Čekám. Čekám na chvíli, kdy tu opět začne být živo.

Když jsem uslyšela rachot šla jsem se podívat co se děje viděla jsem Mikaa jak zabíjí toho človíča.
Neříkal jsi že chceš dnes spát déle
Při tom jdu k němu a usmívam se.
Otřu mu kapku krve s pusy a olíznu si prst
Doufám že dnes si užijem více a nebudou žádné problémy
A senu se vedle něj na stůl a přehodám nohu přes nohu.
Doufám že jsem tě nevzbudila já

Chtěl jsem spát,ale ten člověk mě probudil tím svým mlácením že se to nedalo vydržet.

Usměju se když mi Vanda utře krev z pusy.

Dnešní noc bude zajímavá je to cítit ve vzduchu že se něco děje.
Zdívám se na svou rakev
Ach jo ještě bych spal,ale cena za nesmrtelnost je asi to že se nikdy pořádně nevyspím.Lehce se usměju a mrknu na okno.
Á už zapadá,ochlazuje se ještě chviličku a noc začne.

Zakoukám ven z okna a řeknu po chvíli
stejnak bych chtěla aspon naposledy zahlednout vycházet slunce, ale asi né
Podívam se na něj a dodám
Neboj jednou budem spát na věky a budeš se chtít probudit ale už to nepujde
No doufám že nepotkáme nějakého neznámeho hosta

Byla by to krásná smrt,ale proč tak černě uvažovat noc je mladá a myslím že ještě pár let tu budem ne?
Usměju se a mrknu na okno
Už můžem vyrazit noc začíná.

Nemá cenu čekat na ostatní ti než se probudí.mávnu rukou.Aspoň nebudem tak podezřelí.
Budem je párek lidí kteří vyráží do fastfoodu.Zsměju se a sejdu dolů po schodech ke dveřím.Lehce je pootevřu abych se ujistil že je vše v pořádku.

Když to řekl hned jsme věšáku a brala kábat. abych teda nebyla tak nápadná.
No ale aby nepromrhali tuhle noc takže kam pujdeme?
Kouknu na něj a rozhlížím se po ulici a koukám kde asi bylo slunce.
Víš že jsi jiný že každý v tomhle baráku je jiný když to tak vezmeš? Ty jo co je to semnou už raději budu mlčet

Jinej?Možná že je někdo z nich jinej.
Ale teďka potřebujem snídani.
Přitom se pomalu dostaneme na širokou ulici,která se pomalu začínala zamlžovat jako celé město.
V tomhle počasí to zajmavý.

Já to teďka vezmu po střechách a ty běž normálně.
A kdyby něco tak si dáme vědět.
S tím vyskočím na střechu po pravé straně a zmizím ve stínech.

Doma

Probudí mě nepříjemný pocit, jako bych na něco zapomněla. Opět. Ještě půl hodiny se převaluji v posteli a napůl sním, napůl bdím, napůl přemýšlím, napůl se mi zdá, že stojím v čele obrovské armády a právě se připravuji dát povel k útoku když najednou přiběhne posel se zprávou, abych…
“Panebože! Já zaspala!“ prudce se zvednu, zatmí se mi před očima a já navzdory tomu dám se do kroku směrem kdo kuchyně, takže to vypadá, jako kdybych vypila láhev rumu a na to půlku kořalky. K tomu ten ranní výraz a rozcuch.
“Merde, merde, všechno se točí, já snad upadnu,“ stihnu se zachytit dveří do kuchyně, než se mi to povede.
Konečně se mi svět vyjasní a já pokračuju ve svém mumlavém monologu, při kterém se snažím zjistit, co je za den a kolik je hodin, jelikož pocit, že mám něco v plánu a nevyplněného se mě stále drží. Jak v kuchyni na lince prohlédnu kalendář, chytne mě panika podruhé. Když kouknu na hodiny vedle toho, čapne mě potřetí a jsem zralá na hysterák a v následku toho oběšení na lustru. A při své tuposti bych to byla i schopná zkusit…
Onen hysterický záchvat se projeví jen velmi hlasitým výkřikem “Co mám kruci dělat?!", směrovaným do polštáře, protože jinak by zvedl všechny holuby na střechách v okolí.
Pak se uklidním. Sednu si na gauč a vezmu do ruky telefon. Vytočím na něm číslo a přiložím sluchátko k uchu. Všechno provádím s takovou smířeností se špatným osudem, že to vypadá, jako bych volala pohřební ústav …
Hovor je stručný. Týká se schůzky ohledně nakoupených medailí z první světové války, originálů, které jsem sháněla všude možně, abych pak mohla některé z nich výnosně prodat. Jelikož jsem poslední dobou už pomalu švorc, jednalo se o příležitostnou nabídku od sběratele ke koupi. A já jí zaspala, protože jsem se celou noc potulovala někde venku s nejrůznějšími kreatůrami a probudila se až ve čtyři odpoledne.
Pán nebyl moc nadšený, jelikož jsem nějakým prapodivným způsobem měla vypojený telefon ze sítě, takže se mi nemohl dovolat. K další schůzce jsem ho nedonutila a típnul mi hovor s tím, že jsem ho určitě celou dobu jen tahala za nos.
Sedím pak na gauči, ještě zničenější než předtím, tupě, vymazaně, bezmyšlenkovitě zírám před sebe, neschopná se vyrovnat s tím, co se stalo.
Z té nepříjemné chvíle, která trvala nejméně deset minut, mě probere hlad. Lednice je ale poloprázdná, kredence jakbysmet, o alkoholu ani nemluvně. V peněžence pár bankovek a plno drobných.
Já blbá…já hloupá koza rohatá! Proč si radši nenajdu pořádnou práci?! ptám se sama sebe v duchu a odpoví mi druhé Já s tím, že by mě stejně nikde nechtěli, v čemž má taky pravdu.
Než slunce zapadne, zůstávám doma a projíždím seznamy lidí, kteří si už ode mě v minulosti nějaké ty starožitnosti kupovali a některým z nich zoufale volám. Ven se mi jít už ten večer nechce a instanční nudle v žaludku moc dobře nedělají. Je mi ale jasné, že jentak zase neusnu...

Prudce se posadím na posteli. Chvíli nehybně sedím a přemýšlím proč jsem vzhůru. Pomalu otočím hlavu směrem k oknu s výhledem na západ, na kterém vysí husté temné závěsy, ale i přes ty vidím tlumenou narudlou barvu zapadajícího slunce. Pousměju se.
Mé smysly se poslední dobou začínají zlepšovat, už vycítím západ slunce i ve spánku. Takhle si můžu být jistá, že noc právě začíná a že je celá moje.
Zatímco rudá záře za temnými závěsy pohasíná, vstanu z postele. Dnes toho musím hodně stihnout. Původně jsem měla sice v plánu jet dál, ale dnešní noc musím strávit krmením. Hladovím už několik nocí, ale už se to nedá vydržet.
Jen při pouhém pomyšlení ucítím bolest v čelisti. Jazykem si přejedu své ostré špičáky a na tváři se mi už podruhé vyloudí křivý úsměv.
Slunce zapadlo..
Pomyšlení na lov ve mě prohloubí reflexy lovce a zostří se mi smysly. Přiskočím k oknu, odhrnu závěsy a nakouknu ven. Venku už je příjemné noční šero. Otevřu okno a naprázdno nasaju večerní vzduch. Vyskočím na parapet a vykloním se z okna. Absolutně bezhlesně seskočím na střechu a přeběhnu až na její okraj. Pak jedním ladným skokem dopadnu na další střechu. Skáču dál a dál a vychutnávám si tu volnost, kterou mi noc nabízí..
A hledám..Hledám vhodnou oběť..

Střechy

Když se dostanu na střechu naskytne se mi nádherný pohled na vycházející hvězdy a měsíc,vše tvořilo zajímavý kontrast mezi tímhle městem všude se začínaly rozsvěcovat okna poluliční lampy a vše vypadalo na klidnou noc.
Na chvíli jsem se zastavil,abych si užil ten pohled a zaposlouchám se do ticha noci.
Je slyšet jen klidný krok Vandy,občas nějaké to auto.
Vytrhne mě až vzdálený hovor několika lidí,pochvilce se ozve zvuk rozbíjejícího se skla.
Hmm copak to tu máme?
S tím se velkými skoky vydám přes střechy k zdroji hluku.

Když jsem dorazil na místo nějací tři muži právě vykrádali jedno z aut na malém opuštěném parkovišti,rozbitým okýnkem si otevřeli dveře a brali všechno co jim přišlo pod ruku.
Ukryt ve stínu jsem je s úsměvem pozoroval.

Pánové máte štěstí že už sem po snídani.

Lehce se usměji a chci se vrátit zpět za Vandou,když si všimnu jak se k trojci blíží volným krokem muž s rukama v kapsách.
V duchu se usměju a ihned se přesunu na lepší místo abych měl lepší výhled.

Když se jemně procházím po ulici uslyším ramus jdu se tam podívat.
Koukam koukám že někdo dělá problémy.
Hle pánové nemyslíte že děláte moc velkej rachot na to že jste tady jen 4?? Rušité noční klid a mě taky
Mám kabát a tak mám schovanej egyptský nuž v botě pro případ nutnosti.
Nkaráčela jsem si to tam jak královna jen doufám že nebudou dělat potíže.

Parkoviště

Sedím ve svém voze a ruce mám založené za hlavou. Už hodinu se nic neděje, ale hlavní je být trpělivý. To se vždycky vyplácí. Zaselchnu šramot z uličky mezi domy, která vede na parkoviště. Přes nos mi přejede zápach tří postav.
lidi
Pozoruji je ze svého vozu. Jeden z nich mu v ruce pálku a hned po příchodu s ní rozmlátí okénko jednoho z vozů.
zloději, není nic otravnějšího
Vyberou z něj co se dá a přijdou k dalšímu autu. Zdá se, že se rozhodli prozkoumat obsah všech aut. Já mám to svoje rád a možná by na něj mohlo dojít.
Vystopím z vozu a dám si ruce do kapes. Pomalým krokem začnu přicházet k nim.
Nevšimli si mne. Jsou příliš zabráni svou čiností, než by si všimli někoho kolem sebe.
Můj nos mne informuje o dvou dalších bytostech. S jednou už jsem měl tu čest včera. S tou která je na střeše. Druhý pach si také pamatuji ze včerejška, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Na parkoviště vchází ženská postava a ohradí se na nás všechny.
Nejspíš mne považuje za jejich člena.
Já k nim nepatřím. Byl bych rád, kdybych nebyl spojován s někým, jako jsou oni.
Stojím několik metrů od nich.
To jsem zvědav, co se přihodí dneska.

Kouknu na člověka co tvrdí že k nim nepatří ale to je mi fakt jedno, je tu a tak proto jsme myslela že sem patří.
Mě je jedno jestli k nim patříte ale tady nemáte co dělat
Kouknu na něj
Měli by jste odejít za chvíli totiž asi dorazí policie
A čekám jka budou reagovat.

Střecha

Jen se usměju.A v klidu se zaměřím na tři zlodějíčky,v duchu si začnu mezi nima rozpočítávat a ukazovat si lehce prstem.
Po chvilce se mi prst zastaví na tom,který zůstal u auta a páčil z něho rádio.
Usměju se vstanu otočím se na toho muže a se zlověstným úsměvem na rozloučenou.
Následně se hned rozplynu ve stínech skočím na odvrácenou stranu střechy a vydám se pro Vandu.

parkoviště

No tak pánové, neslyšeli jste. Na vašem místě bych si s policíí nezačínal.
Reaguji na slova ženy mezi námi. Ti tři přejíždějí střídavě ze mne na ní a očividně přemýšlejí jak s danou skutečností naložit.
Běžný postup: Kdo to je? Co budeme dělat? A teď řeknou něco ve smyslu, co jste zač.
Při toku mých myšlenek otevře jeden z nich pusu k jediné větě.
Co jste sakra zač

Střechy

Dorazil jsem k Vandě,která na mě čekala na konci ulice.

Našel jsem něco k snědku si pojď vybrat.
S tím se otočím a rychle se vydám zpátky.
Na poslední střechu však neskočím slezu o jednu dřív,dám se malou uličkou.

Celé parkoviště osvětluje jen jedna lampa na vzdáleném rohu,která čas od času problikne.

Vidím že se stále dobře baví.
Dva muži se stále zaobírali nečekanou návštěvou,ale ten třetí už zřejmě vypáčil rádio z auta přecházel totiž k dalšímu,které bylo zaparkované asi 14 metrů od toho prvního.
Jeho zadní část byla ponořená ve stínu zdí.
Napřáhnul pálku a kompletně vybil přední okýnko.


Už jen tohle auto a jdem.Řekne ten co stojí před záhadnou ženou jakmile uslyší praskat sklo.

Z uličky kde jsem ve stínu se podél zdi vydám k osamocenému zloději a během pár vteřin ho mám na pět metrů.

Pomalu přejdu blíž k zadní části auta.Tichým hlasem zavolám na zloděje
Hej kámo pocem hele co má ten maník v kufru.
Muž sebou překvapěně trhne a nedůvěřivě se vydá do tmy,když přijde až ke mě a teprve si všimne.
Co jsi sak..Nestihne ani dokončit větu.

Ze tmy se ozve jen tiché křupnutí,které odnese šelest větru.

Ladnými skoky skáču ze střechy na střechu a skoro až tančím. Jsem plně ovládáná svými smysly a podstaou a postrádám jakoukoliv obezřetnost. Užívám si tmy a sem tam shlédnu z těch výšin na ulici, abych se přesvědčila, jestli nemíjím nějakou pěknou a vyloženě se nabízející kořist. Ale pořád nic.

Když tu uslyším nějaký rachot. Jako když někdo uhodí klackem a následovaný zvukem rozbitého skla. Okamžitě zbystřím. Přeskočím na další střechu a všimnu si muže a ženy, kteří stojí kousek ode mě na střeše.

žeby zamilovaný páreček, který má na střeše soukromí? nebo nějací blázni? neboo.. přemýšlím, kdo jiný by se mohl po nocích procházet po střechách a při tom se mi zúží oči.

Naráz muž v tmavém skáče dolů. Bez mrknutí oka se ocitá na ulici a tím mi potvrzuje moji doměnku. V tomhlě zadapádkově nejsem jediná..

Za normálních okolností bych se mu radši vyhnula, s lidmi mého "druhu" jsem se ještě nesetkala a nevím, co od nich čekat. Jenže teď se na nic takového neohlížím..

Na nic nečekám a stejně neochvějně seskočím na ulici. Protáhnu se kolem lampy, obejdu dům a plížím se tmou okolo zdi na místo, kde se mi ztratil ten muž z dohledu. Když se tam připlížím, vidím ho, jak se hrbí ve stínu zdi a v rukou hrubě drží bezvládné tělo. Do nosu mě udeří silný pach krve..

Vyjdu ze stínu a mlčky na muže pohlédnu..

Když jsem zahlédla že jeden muž zmizel řekla jsem ostatní
Pokud nechcete umřít bolestivou smrtí utečte protože kde skončil váš přítel je jen začátek kam vás můžu donést já u něj čeká smrt ale u mě né.
Stím dohalím své křivky a dám si na bok kabát a čekám až se tu objeví jich více.

Zrovna když se chystám zakousnout uslyším kradnou chůzi,odtrhu se od mrtvoly a spatřím ženu mlčky hledíc na mě a na tělo.

Takovej ruch dneska heh.Usměju se tomu,ihned si hodím, oběť na rameno a ladně s ní vyskočím zpátky na střechu za Vandou.

Přitom cítím ve vzduchu napětí zbytek mužů dostal ultimátum.Tvářily se dost vyjeveně když najednou zjistili že zbyly jen dva.


Co to ksakru meleš ženská.Řekne nervozně jeden z nich.Obratí se na kolegu a pološeptem řekne.

Až Billa chytnu tak mu zpřelámu všechny hnáty já mu dám utíkat s našima věcma.

Když to uslyším napadne mě parádní věc.
Shodím tělo z ramene a vytáhnu mu z kapsy autorádio napůl rozbité od toho jak bylo vypáčené.Ještě ho trochu upatlám od krve.

Táák a teď se trochu pobavíme.

Zeširoka se usměju a hodím rádio přímo před dva zlodějíčky.
Přitom z něho upadlo pár součástek,které vystřelili všude kolem.

Potom se posadím a řeknu si že ještě trochu času můžu věnovat zábavě.

Měsíc osvětloval tu scenérii jako ve filmu,ale za okamžik zašel za mračna spolu s hvězdami.
Jediné světlo nyní obstarávala osamocená lampa.
Od východu se v dáli začaly pomalu snášet mlhy.

Kouknu nahoruu odkud spadlo radio fájn pro dnešek vám je nechám ale příště jsou moji.
Fájn nechte si je pro dnešek)
Křiknu do vzduchu a stím se obracím k nim zády a jdu pomaličku pryč.
Pak se naposledy obratil na toho muže co k nim nepatřil
Pokud chceš dneska přežít měl bys jít

Ako dopadlo rádio n zem ozval sa potlesk. Z tmy som vyšiel ja zase v podobe šviháckeho mladého právnika a tlieskam divadielku.

Bravo! Bravo! Toto predstavenie je tak patetické že neverím že to nehráte haha

prehodím zo širokým úsmevom. Potom sa otočím k tým dvom mužom

Vy dva červy vypadnite než dostenem chuť zatlieskať aj vám!

poviem hlasom hrubým a chrapľavým že znie ako by to povedal sám Satan, aby som umocnil efekt tak som zaťal dlaň do päste a na neďalekom aute explodovali pneumatiky. Chlapi si okamžite nasrali do gatí inak sa ich smiešny štýl behu vysvetliť nedá. Ke´d smrteľný zmizli otočím sa k prítomným vampírom.

Sukubus je voľná podradný, byť vami bojím sa hahaha

zasmejem sa a čakám reakciu

Když uvidím znovu toho démona jak se posmívá.
Vystoupím ze stínu naznačím Vandě ať mě následuje a skočím dolů několik metrů od něj.

Ty?Co tu chceš nemáš náhodou sbírat duše nebo to už neposloucháš rozkazy pánů.Řeknu mu s ledovým klidem.
Ne počkej už to mám degradovali tě a teď je z tebe poslíček pro upíry co?Zasměju se.

Mlha už postoupila a halila východ i sever města u nás na jižním parkovišti zatím těžknul vzduch a tetelil se napětím.

Ticho podradný! Až sa stretneš zo Sukubou budeš ma prosiť o zmluvu na svoju dušu.

poviem znova satanským hlasom a očné buľvy mi vzplanú v červenom plameni

Som tu aaby som vás o nej informoval nie preto že by mi na vás záležalo ale preto že keby vás zabila hneď tak prídem o tú zábavu to sledovať hahaha

Moji duši.Zasměju se

Tak už si nám to řekl tak s pánem bohem a pozdravuj Succuba.
Uchechtnu se a obrátím pozornost na Daniela.

Zdravím.Je mi líto že musíte poslouchat tyhle vzkazi mezi Succubem a upíry.

Nicméně se musím rozloučit nahoře mi stydne oběd,takže pokud mě omluvíte.
Na to se mírně ukloním a vyskočím zpět na střechu.Popadnu tělo a skočím do uličky,kde stojí ta žena,která mě předtím vyrušila u auta.

Když kolem ní procházím lehce se usměju.
A začnu pomalu mizet ve stínu,přitom z těla občas ukápne trošička krve.
Chvíly je slyšet jen kroky a tichoučké kapání.

Jen sem stála mlčky a poslouchala ty dva ten druhéj byl k popukání.
Hele ty máš oběd ale já si nějký ještě musím najít a ta dívčina by asi nebyla k mání že?
Kouknu na Mikaala pak zavrtím hlavou
Asi ne
Kdo byla ta žena nebyla od nás že ne?

Ne ta nebyla od nás,ale myslím že by se ti stejně nepovedlo ji zabít.

Ale jestli máš velkej hlad tak si vem tady tohodle.A pohodím si mrtvolu na rameni.
Zastavím se a vyskočím z ulice na střechu přeci jen je tam větší klid.

Opět vyšel měsíc a hvězdy,osvětlovali však město jen nepatrně protože se začínalo potápět do sněhově bílé mlhy.

Mladý kněz vyjde ze svého domu na ulici a zhluboka se nadechne. Dneska bude dobrá noc pomyslí si a vykročí k centru.

parkoviště

Dění jak v béčkovém hororu mexické produkce. Takový scénář, by nesesmolil nikdo.
Dění začíná být zajímavé. Chlapy se mne a Nellas rozhodli ignorovat a dál se věnovali své činnosti. Mé auto nechali být.
Je až úsměvný ten pocit lidské nadřazenosti, který hraje v hlavě každému smrtelníkovi. Netuší, že jsou jen dalším kusem dobytka pro upíry, vlkodlaky a jiné věci. Ale to je ještě dobré. Může být i horší osud.
Pokud chceš dneska přežít měl bys jít
Její slova byla myšlena vážně. Je to ještě holčička a nejspíš nepozná co jsem, díky zablokování mého pachu.
Mockrát děkuji, ale ještě tu chvíli setrvám. Miluji dramatické chvíle a přemáhá mne zvědavost.
Do těch slov se ozve tleskání. Přes nos mi přejede opět ten démonický pach. Podívám se na jeho představení a při tom ostatními smysly hlídám dění kolem sebe.
Když proběhne výměna názorů mezi ním a tím upírem ze včerejška. Nechám ho v klidu domluvit a dokonce zdvořile odpovím na mladíkovu připomínku.
Neobtěžuje mne to. Ale ty si dávej pozor na svou lehkovážnost. Běž se najíst a začni pročítat grimoáry s ochránými kouzly.
Lehkým krokem přejdu k Anotethovi.
Myslím, že se nemusíme představovat. Před tebou svůj pach nezakryji a jediné co mohu je zabránit ti ve čtení mých myšlenek. Co si v klidu promluvit?

Když jsme se tak bavili kouknu na něj a on vyskočí nahoru jdu za ním ale na jinou střechu.procházím se a zahlédnu skupinku lidí jak jdou ulicí 2 dívky a jeden můž. Mírně opilej ale jde si zvesela.
Mírně naznačím Mikaalovi že dole je další jídlo. Skočím dolů do temné uličky a čekám zda se ke mě Mikaal připojí.

Jakmile Vanda zajde do uličky přeskočím na střechu nejbližšího domu.Najdu si nejvhodnější pozorovací místo,sednu si a začnu popíjet svůj náklad.
Hmm dvě vystoupení za noc to je dobrý.A usrknu krve.

Vanda směřovala za svými obětmi,mezi obláčky mlhy,která se začínala dostávat až sem.

Když se v uličce objevilo více osob a já začala zrácet přehled, radejěi jsem se stáhla do stínu domu a tiše naslouchala. Avšak nic ze slov, které jsem pochytila mi moc nedávalo smysl. Jen jsem se zaujetím hleděla na mrtvé tělo v mužově náruči a sledovala po kapkách stékající krev z jeho hrdla. To mi způsobilo ostrou bolest v čelistích a já ucítila jak se mi proathují špíčáky. Tiše jsem zasyčela, neb na to ještě nejsem zvyklá.

Závistivě se za ním ohlížím, zatímco mizí z uličky a po pár chvílích ho následuju. Dění v temné uličce mě už nezajímá.

Schovaná za rohem sleduju muže, jak skáče na střechu a všímám si ženy, která ho následuje. Vyčkávám, co budou dělat. Pak uslyším kroky, hlasy a smích. Po uličce se ke mě blíží dvojice dívek v doprovodu muže. Opilého muže. Míjí mě a pokračují dál ulicí.

Usměju se však, když si všimnu ženy, jak přístává na ulici. Taktéž prochází kolem mě a míří si to ke skupince ponocujících lidí. Když prochází kolem mě, využiju příležitosti. Schovaná ve stínu domu, ji oslovím.

Kampak? řeknu dostatečně nahlas, aby mě slyšela, ale dostatečně potichu, abych na sebe neupoutala pozornost lidí. S těmito slovy udělám krok pod lampu a nechám se osvítit jejím tlumeným světlem. Zaujmu sebejistý postoj a čekám, jak zareaguje.

A o čom chceš hovoriť... TY? Prepáč že ťa nevolám menom toho chudáka čo si mu ukradol telo...TY.

Pozriem sa na chlapíka stále v podobe mladíka, ktorý má miesto očí červené plamene zo Satansky hrubým hlasom.


Ak si Sucubin poskok tak jej rovno povedz že ma nezaújma... teda ak mi nechce dohodiť pár duší pre pána hehe

Když vidím jak se Vanda najednou zastavila,zbystřím a usliším jemné klapání podpadků.Otočím se a uvidím opět tu ženu.

ÁÁ naše příbuzná neznámá.
Seskočím neslyšně dolů ze střechy na onu lampu pod níž stojí.A když osloví Vandu promluvím klidným hlasem.

Pročpak vás to tak zajímá slečno?
A dodám ještě úsměv.

Když jsem šla pomaloučku za tou skupinkou. Vyrušil mě jeden hlas vycházejíc z jedné uličky, kdo mě to ruší při lovu.
Co se tak zajimáte?
Kouknu na ní protže je to pravda, když přiskočí Mikaal.
Postavím se přímo naproti ní a prohlížím si jí od hlavy až k patě.
Co tady děláte tak pozdě Vy slečno tak sama, když už jsme u toho.
Kouknu na Mikaala tu ženu už asi někdy viděl byl nadšený že je tam.

Periferním viděním zahlédnu další postavu, která seskakuje někde z střechy a přistane mi nad hlavou na lampě. Ani se tam nemusím ohlížet, abych si odvodila, kdo to asi bude.

Oba dva mi položí stejný dotaz. Teď už mě trápí jen jedna věc. Jestli být upřímná, nebo mluvit neurčitě. Přeci jen, nevím jak na mě zareagují, až zjistí kdo jsem a až zjistí, že já vím, kdo jsou oni. Nebo aspoň si to myslím, že vím. A ani nevím, jestli už to oni náhodou neví i o mě. Už se do toho začínám trochu zamotávat.. pomyslím si.

Dlouze se zadívám na ženu a pousměju se.
Já jsem si jen tak vyšla na večeři.. řeknu pravdivě. Pak se ohlídnu do ulice po těch třech, ale už tam nejsou. Nahodím tragicky smutný pohled a znovu se kouknu na ženu.
Škoda, utekli vám. To je mi líto..
Udělám pár pomalých kroků od lampy a podívám se na muže na ní.
A proč že mě to zajímá? promluvím směrem k němu. Protože jsem od přírody zvědavá. Nic víc v tom není.. řeknu neurčitě.

Zvědavých lidí je tu dneska víc než dost.A mírně ukážu tesáky.
Mě to tak líto není určitě jak vám soudě podle vaší chuti sežrat ty tři.Zasměju se.

Světlo lampy na okamžik probliknulo,dost pomalu na to abych se stihnul přesunout před neznámou.

Myslím že dneska je bohatý výběr v jídelníčku,pokud tedy nejste moc vybíravá,můžete se klidně přidat.

Po několika vteřinách ticha prolomily ticho kapky červené tekutiny,které padaly z blízkého okraje střechy.

Hmm stejně už v něm moc nebylo.Řeknu ledabyle dívaje se přitom na střechu odkud stékala krev.

Po cestě do centra prochází kolem parkoviště. Hádky si nevšímá. Kráčí pomalu dál.

Když na mě muž na lampě vycení své krásné špičáky, přimhouřím oči a snad se i lehce pousměju.

skvěle, teď už si s nimi aspoň nemusím na nic hrát...už mě to stejně začínalo nudit...není nad to, vědět s kým má 'člověk' tu čest...

V klidu a nehnutě stojím, když se po záblesku světla ocitne ten upír přímo přede mnou. V duchu sebou škubnu, ale napovrch nedávám nic znát. Vyslechnu si jeho nabídku, jemně pozvednu pravé obočí a na tváři mi to vykouzlí široký úsměv, který odkryje zase mé špičaté zoubky.

Nejsem vybíravá. A dobrou společností nepohrdnu... řeknu mu i upírce vedle něj. Jemnými lichotkami nic nezkazím, pomyslím si.

Sleduju jeho pohled na střechu a vzpomenu si na muže s prokousnutým hrdlem.
Ještě nemáte dost? podotknu, spíš jako frázi. Sama totiž moc dobře vím, že nejde jen o hlad...Upíři nikdy nemají dost.

Nikdy nevíte,jestli příští noc nezůstanete o hladu.Proto se řídím heslem když můžu tak si dám.Lehce se usměju.

Ale na rozdíl od některých se dovedu ovládat.A pomyslím na všechny ty které zabila vlastní nenasytnost.

Pro dnešní noc bych byl už jen náhončím pokud to tak nazvu.
Půjdeme?Otočím se bokem a rukou naznačím na střechu jako kdyby to byly otevřené dveře.
Noc čeká.Usměju se a skočím na římsu jakési starší budovi,přitom se udrolil kousek a kamínky suti jen neslyšně zmizeli v temnotě podemnou.

Zadívám se zpátky do ulice a hned vyskočím kousek výš tentokrát už na střechu.
Přes nos mi zavane čerství vzduch a do uší se dostane vzdálené bytí kostelního zvonu ohlašujíc jedenáct hodin.

S hlavou nakloněnou mírně na stranu hledím na upíra, jak si to skáče po římsách až na střechu a sama dostanu chuť si zase volně zaskákat. To je jedna z věcí, které na své existenci zbožňuji. Ta volnost, ten rozlet. Nemusím se na nic a nikoho ohlížet, protože v noci můžu vše.

Odrazím se od země a ladnými skoky se dostanu po římsách až na vrchol budovy, kde se postavím vedle muže a zahledím se stejným směrem, jako on. Zhluboka a naprázdno se nadechnu. Občas i lituju, že už aktivně nedýchám a že už si nemohu vychutnat ten pocit, kdy natáhnu čerstvý a chladný vzduch do plic.

Zaposlouchám se do kostelního zvonění a usměju se. Noc je mladá. Máme dost času, ale víc otálet se mi už nechce... řeknu spokojeným tónem a ohlédnu se kolem sebe.

Rozběhnu se k okraji střechy, odrazím se a naprosto bez rpoblémů přeskočím poměrně velkou mezeru mezi domy a doskočím na nohy na střechu sousedního domu. Zastavím se těsně na okraji, až mi špičky čouhají přes a skloním hlavu. Dole pdo sebou v úzké ulici vidím opět tu dvojici dívek s mužem, kteří nás před chvíli minuli.

A helemese, kdo je to tam. Tak přeci jen nebudou mít takové štěstí, jak se mohlo před chvíli zdát... řeknu. Jen nachvíli od nich odlepím oči, abych se mohla ohlédnout a zjistila, zda-li je mi upírka v patách. Chci počkat s krmením na někoho, kdo je stejně při chuti jako já. Ve více lidech se vše lépe užívá..

Pomalu vytáhnu ruce z kapes a trochu je pozvednu. Podívám se na ně.
Nejsem si tím úplně jist, ale myslím, že tyhle ruce ti jsou schopny během okamžiku utrhnout hlavu. Oba víme, že i když to udělám, tak ti tím nijak neublížím.
Zvednu oči do tvého plameného pohledu. A ruce opět strčím do kapes.
Tedy přejděme k tomu o co mi jde. Ty chceš duše a já ti k nim mohu dopomoct.

Když vidím jak se ti dva baví jsem znuděna.
Fajn tak deme jinak tě vítam mezi námi.
Kouknu na ní usměji na pak skočím směrek kam šel Mikaal.
Je příjemné vidět jak naše rasa je čím dal tim větší a lidí je tu pořád dost jak jinak. Ti se snad nikdy neztratí.
Odkud vlastně jsi nedávno jsi přijela pokud se nepletu
Kouknu na ženu a nechávám se unést tou krásnou nocí která dnes plane.
Krev je podle mě jen droga není jí nikdy dost ale my aspon sní neumíráme.

Doma

Nikoho se mi nepovedlo sehnat, přesně jak jsem pesimisticky předpokládala. Byla jedna hodina, když jsem vzdala i vymýšlení inzerátů. Blok byl spíš plný kresbiček a náhodných myšlenek, než účelového textu. Opřela jsem se na pohovce zadívala se střešním oknem ven na oblohu.
Čimto, že noci jsou teď tak jasný?...Nikdo ani mrak, snad jenom…, vstala jsem a došla k oknu, jelikož se mi nezdálo v té chvíli nic lepšího mít na práci, než čučet ven a mluvit nahlas sama k sobě.
“Ale jo, nějaký mraky tam jsou, sem a tam, támhle a tady,“ počítala jsem chvíli prstem a pak okno pootevřela. Ovanul mě příjemný chladný noční vzduch smíchaný se smogem, ale stále na něm bylo něco příjemného. Město spalo a když se opomenuli noční lovci, byl tam realtivně klid. Postavila jsem se na špičky a vyklonila se z okna tak, abych viděla na kousek ulice pod barákem. Auta zaparkovaná na svých místech, nikde ani živáčka.
“Pěkná noc, jasná. V tu dobu, vstávají mrtví..ale co to zase plácám. Měla bych tu knížku přestat číst, leze mi na mozek,“ s povzdechem jsem zaplula zpátky a zavřela.
Podle zvuků ozývajících se z bytu pode mnou jsem usoudila, že se manžel sousedky vrátil z práce a nechtěl přiznat, že se cestou stavil na jedno v hospodě.
Hádali se a řvali na sebe dobrou hodinu a já si opět uvědomila všechny nevýhody dobrého sluchu.
Když se všechno zase uklidnilo, šla jsem si číst s tím, že při tom musím zákonitě usnout. Povedlo se. Ve čtvrt na čtyři ráno.

S pohledem upřeným na ty nebožáky dole na ulici, přemýšlím nad odpovědí na otázku "odkud jsem?" Chvíli mlčím, pak zvednu hlavu k ženě.

Ano, to ano ... přijela jsem včera v noci. Z hodně daleka... odvětím jí a v duchu doufám, že jí ta odpově´d bude stačit. Pak zase sklopím oči k ulici. Lidé zašli za roh, tak jsem přeběhla střechu a stoupla si na kraj na druhé straně. A zase je začala sledovat.

A vy žijete někde tady? opět se na oba otočím a musím si přitom oddělat krátké bílé vlásky z obličeje, které mi tam navál vítr.

Poté co mi odpoví (nebo neodpoví) se trochu ntrpělivě podívám dolů.
Víte, pěkně se mi s vámi povídá, ale mám vážně hlad.. řeknu a s těmi slovy skočím dolů se střechy.

Chvíly poslouchám rozhovor,a pak se přesunu na okraj střechy abych měl lepší výhled na kořist.

Žijeme?Myslím že tak bych to nenazval.
S vtipem se usměju a seskočím dolů do ulice pár desítek metrů před skupinku lidí.

Přejdu ke zdi napravo a čekám ve stínu až začne lov.

No tak Johne ovládej se trochu,s tím pitím si to vážně přehnal!
Je slyšet od jedné ze tří postav.

Taková bezstarostnost,klid,pocit bezpečí.Heh!
Uchechtnu se v duchu a přejdu doprostřed ulice,když uslyším dopad naší nové společnice na ulici a pomalu se vydám k nim pro případ že by někdo začal dělat problémy.

Hodím po mém upírském společníkovi dlouhý všeříkající pohled a bez váhaní vykročím vpřed. Udělám pár kroků a beznámahy doženu trojici, procházající se při měsíčku.

Ale ale, Johne. Ty dívky mají pravdu, opravdu jsi to přehnal...Jak se chceš v takovém stavu ubránit nějakému půlnočnímu přepadení? A co teprve ochránit ty mladé krasavice? řeknu přeněžnělým hlasem. Muž mě samozřejmě ignoruje, protože ten ani neví, která bije a je rád že jde. Zato ty dívky zaujmu. Obě se na mě otočí a poté co si mě prohlédnou, v jejích očích se objeví značně vylekaný pohled. Jedna vykročí vpřed, ale zarazí se před druhou postavou. Obě přitom pustí muže a ten se svalí na kolena.

Dívka, stojící blíž ke mě je mladá a křehká. Chytnu ji za ruku za zápěstí a trhnu s ní k sobě. Druhou rukou ji chytnu za pas a přiložím ji ke zdi domu takovou silou, že se udeří od zeď hlavou a sveze se k zemi. V tom ta druhá začne pištět a utíkat. Ohlídnu se po ní, ale přitom nedokážu nadlouho odtrhnout pohled od dívky ležící mi u nohou. Po krku jí stéká pramínek krve z rány na týle, jak se udeřila. Jednou rukou ji zvednu a její bzevládné tělo opřu o zeď. Prsty jí oddělám vlasy z krku. Váhám. Možná mě trochu mrzí, že je v bezvědomí a necuká sebou. Nejradši mám divoké oběti. Ale teď mi jde hlavně o krmení. Ne o zábavu.

Přiložím tedy svoje ústa k jejímu hrdlu a trhnu. Natrhnu jí kus masa na krku a odkryju tak pulzující tepnu zakitou krví. Dál už nedokážu otálet a začnu hltavě pít, až se zalikám ..

Pozriem na Daniela trochu prekvapene jeho ponukou

A ako by si mi chcel tie duše dohodiť? Budež za mňa behať zo zmluvami dom od domu ako skauti s pečivom?

poviem a zasmejem sa, plamene v očiach mi zhasli a vyzerám ako úplne tuctový smrtelníček čo sa vracia z práce domou

Prestaňme krúžiť okolo ako supi nad mŕtvolou.... povedz mi detaily, duší nieje nikdy dosť.

Opřu se o lampu, která je hned vedle nás.

Řeknu to jednoduše. Jak víme, tak ty musíš lidi přemlouvat, dokud ti nedají svou duši, můžeš na ně maximálně plivat jedovatou slinu. Na rozdíl od tebe já nepotřebuji duše k tomu, abych někoho poslal na onen svět

Nadechnu se čerstvého vzduchu a užívám si jeho chlad a vlhkost.

Ty víš, které duše už jsou propadlé peklu a které ne. Já je mohu do toho pekla předčasně poslat a hlavně, ti mohu urychlit čekání na příležitost. A za to mi stačí jen tvá pomoc v mých věcech

Potom se odlepím o lampy a pomalým krokem odcházím pryč

Přemýšlej o tom