Vrchní kreatura a miláček - 07. dubna 2015 14:55

2. listopadu, 1864, 10 hodin večer Výpisek z deníku Nenapadlo mě, co se může dít s rodinou Sheridanů, ale dnes to hodlám zkusit na vlastní kůži. Vždycky se mi zdáli hrozně divní, ale dnes za úplňku jsem se rozhodla, to konečně zjistit. Na jejich pozemek jsem se vkradla, už za tohle by mě mohli zavřít, přemýšlím, zda se mám vrátit. Čas by ještě byl, ale touha po pravdě je silnější. Podlézám plot a už jsem tam, na pozemku Sheridanů. Přeskakuji hračky malých dětí a ocitám se před velkými dveřmi vedoucími dovnitř. Otevírám je. Dveře zaskřípou a jdou otevřít velmi těžko, jakoby za nimi leželo něco těžkého, co brání jejich otevření. Nicméně se mi podařilo je otevřít, ale to, co spatřím ihned za nimi mě zaskočí. Tělo ležící za dveřmi, to mi bránilo v otevření. Vypadá, jakoby ho tam někdo dal schválně, asi dal, ale mnohem víc mě zaskočí to, že je tělo rozsápané. Takovým způsobem, že by to člověk nedokázal. Měla jsem pravdu, jsou něco víc, jenže musím zjistit co. Tělo obcházím a z haly vcházím do velkého obývacího pokoje. Sheridani jsou nejbohatší rodinou v Bradentonu, takže je to tu opravdu obrovské. 2. listopadu, 1864; 11 hodin večer Přibíhám znavena domů, kde se zavřu a zamknu. Neměla jsem tam chodit, ale to pokušení... zkrátka mě to ovládlo. A nyní znám pravdu. Znám pravdu o Sheridanech. Jenže se mi něco stalo. Když jsem vešla do toho obývacího pokoje, čekalo tam na mě překvapení. 4 vlci. Jeden úplně malý, jeden střední a dva velcí. Přesně jako u Sheridanů v domácnosti. Matka, otec, jejich 16-ti letý syn Lucas a malá 7-mi letá dcera Amelia. Jeden z velkých vlků se na mě rozběhl a obrovskou silou v zubech mě kousl do levého předloktí. Utíkala jsem až sem, domů, kde si konečně mohu oddechnout... Jsou to vlci. Mění se za úplňku. Možná o nich v knihách naleznu něco víc, ale nyní na to nemohu myslet. Levá ruka mě pálí jako nikdy dřív. Rána krvácí, ale málo. 3. listopadu, 1864; poledne Nevím, jak je to možné, ale po včerejší noci se mi rána nelepší. Byla jsem s tím u lékaře, ten tvrdí, že se to od včerejška mělo začít zacelovat, nebo alespoň by to mělo přestat krvácet. Stále mi rána krvácí a pálí, tak jako včera. Opravdu netuším, čím to je, ale hrozně to bolí. 3. listopadu, 1864; 5 hodin odpoledne Právě asi píši má poslední slova. Rána krvácí mnohem víc, než v poledne a hrozně bolí, nejen pálí. Cítím, že si pro mě smrt jde, ale lidé se musí dozvědět pravdu. Schovávám tedy tento deník v očekávání jeho nalezení. Hrozně to bolí. Ruce se mi třepou a ta bolest, ta ukrutná bolest... Nevím, zda to dokážu. Nevím, zda se někomu podaří zjistit pravdu. Nevím, Dál to tam není, pomyslela si mladá knihovnice, která objevila další knihu do její knihovny. Je to asi jen blábol nějaké šílené ženy z Bradentonu, řekla si a uložila knihu do poličky. Pak zhasla světla a vydala se ven. Zamkla dveře s nápisem Bradentonská knihovna.

Vrchní kreatura a miláček - 13. dubna 2015 12:29

Začátek Pro žáky Dnešní den nebyl nijak speciální. Do školy se muselo, jako každý normální pracovní den, ale díky dnešnímu úplňku, někteří z vás měli divný pocit - u některých to nebylo kvůli úplňku, ale kvůli škole. Nicméně jste ráno vstali a nachystali se do školy. Tam jste měli každý svou partu, což je u každé normální školy v Americe. Hudebníci, geekové, primadony, hippiesáci, sportovci, outsideři a tak dále. Kromě dnešního úplňku, vás měl navštívit kariérní poradce, aby vám pomohl najít dokonalou práci. Někdo kariérního poradce bere jako dokonalou příležitost k tomu, zjistit, co v životě dělat. Jsou tu ale i tací, co to berou jako příležitost k flákání školy. Po vašem příchodu do třídy, tam přiběhne vaše třídní, slečna Gregoriová. Spočítala, zda jste všichni a počkala, než zazvoní. Pár lidí ještě přiběhlo a po zazvonění vaše učitelka zapsala ty, co chybí. Asi 5 minut poté přišel do třídy mile vyhlížející postarší pán. "Dobrý den, panstvo," pozdravila vaše učitelka. "Tohle je váš kariérní poradce. Pan Frederick Saltzman. Dnes vám moc pomůže." Její kecy byly někdy nesnesitelné. Postupně si pak začal váš poradce volat ostatní po jednom do vedlejšího kabinetu. Odtud to bude pro každého zvlášť :) Pro Richarda "Takže, pan Richard Morgan," zvolal poradce tvé jméno až příliš nahlas. Pomalu jsi vstal a odšoural ses do kabinetu. Poradce zavřel dveře a usadil se. Ty také. "Takže, Richarde. Prý děláš dost sportů," začal. Pomalu jsi přikývl. "Dost by ti prospělo se věnovat tomu fotbalu více, protože bys pak mohl dostat stipendium," pokračoval. Nějak jsi na něj zareagoval a on přikývl. To bylo vše, co ti mohl v tuto chvíli říct a poslal tě ven s tím, že máš zavolat Jonathana Blakea, což jsi taky udělal. Jonathan byl ten největší průšvihář ve vaší třídě. Pomalu vstal a pak rychle doběhl vedle tebe, aby tě na chvíli zdržel na jednom místě. Pak hodil kus papírku po slečně Gregoriové. Ta se ihned otočila a naštvaným hlasem se zeptala. "Kdo to byl?" Otočila se na tebe a na Jonathana. Ten prstem ukázal na tebe a ty zas na něj. Johnatan měl být zrovna na řadě s poradou, takže za ředitelem poslala učitelka tebe. "Richarde, do ředitelny." Nebylo to fér, ale musels, když se učitelka rozhodla, tak s ní nic nehlo. U ředitele zrovna někdo byl, takže si se posadil před kancelář a vyčkával jsi. Pro Samanthu Poté, co šel z tvé třídy Richard a Johnatan, tak jsi byla na řadě ty. Dost zvláštní ten jeho způsob výběru. V kabinetu ses usadila a začala jsi ho poslouchat. “Samantho, tady se píše, že byste chtěla být DJkou. Jako koníček to postačí, ale pokud se chcete opravdu uživit, měla byste si zlepšit matiku a zkusit Ekonomickou vysokou školu.“ Nechápeš, co všichni mají s tím, že chceš být DJka. Není na tom nic špatného. Jak je ale u tebe zvykem, tak opravdu nejsi ráda, když ti někdo říká, co máš dělat a tvoje výbušnost tomu moc nepomáhá. Omylem jsi mu teda odpověděla něco, co nechtěl slyšet. Jak jinak by se to mohlo dál odehrávat, než učitelkou přikázaná návštěva ředitelny. Venku před ředitelnu už seděl Richard. Ani sis nevšimla, za co tu byl, ale jelikož tam ředitel někoho měl, musela ses posadit a čekat. Pro Melany Před tebou šlo několik lidí, ale moc jsi nedávala pozor, jelikož moc vzorným žákem nejsi. Když jsi uslyšela své jméno, cukla jsi sebou. Pomalu jsi vstala a odešla jsi do kabinetu. “Takže, Melany, ty ráda hraješ na klavír, ne? Dalo by se to později využít, kdybys šla na vysokou. Měla bys o tom popřemýšlet,“ řekl s úsměvem. “To je ode mě vše. Můžeš jít,“ dokončil svoji řeč a poslal tě pryč. Po tobě šel jeden týpek a pak následovala ta největší blbka ze třídy Judy McCallonová. Určitě si nezasloužila to, abys k ní byla milá. Tudíž když šla a naparovala se nad ostatními, „omylem“ jsi jí strčila nohu pod její a už to letělo. Primadona Judy ležela na zemi obličejem dolů. Celá třída se smála, ale učitelka moc šťastná nebyla. “Judy, jsi v pořádku? Kdo to byl? zeptala se. “To byla Melany, slečno Gregoriová,“řekla smutně Judy, ale v hloubi duše se smála. Práskla to a učitelka tě poslala do ředitelny. Už tam před tebou byli dva lidi a čekali, protože tam ředitel někoho měl. Posadila ses vedle nich na židle. Pro Jimmiho K poradci jsi šel mezi posledními a nebyl jsi tam bůhví jak dlouho. "Jimmi, ty prý máš rád vědu," zazněl hlas pana Saltzmana kabinetem. Přikývl jsi. Byla to pravda a navíc tví rodiče byli biologové. Mohl by ses tomu více věnovat a zkusit na Veřejné vysoké škole Vědeckou radu. Bylo by to pro tebe dobré. To bude vše," oznámil ti a měls zavolat Mary Dermottovou. Udělal jsi tak a vracel jsi se na místo. Jenže by to nebylo ono, kdyby se něco nestalo v tento divný den. Šel sis na místo a najednou se ti pod nohy připlete učitelka a omylem jsi jí podkopl nohy. Ona si to vzala osobně a poslala tě k řediteli. To je dneska den... Pro Emmu Dnes byl úplněk a moc ti to nevyhovovalo, jelikož jsi neměla čas se zaobírat přeměnou, když tu tvá rodina zkrátka není. Zmizeli už dávno, ale i tak se snažíš zjistit, co se stalo. Musíš to zjistit, nebo alespoň najít svého bratra. Nicméně se úplněk ještě neblíží. Musíš si sice vše přichystat, abys nikomu neublížila, ale to pár hodin počká. Teď máš schůzku s jedním soukromým detektivem, který ti měl pomoct něco zjistit. Do města dorážíš na čas a detektiv už stepuje na místě. Pozdravilas ho a on jen něco zabručel. Pak jste se posadili v kavárně a dali se do řeči. "Abych pravdu řekl, nic moc jsem nezjistil. Fotky z domu vypadají na únos, ale je zhola nemožné, aby někdo unesl celou rodinu, aniž by si toho moc lidí nevšimlo. Našel jsem výslechy lidí, ale nikdo nic moc neviděl." O tomhle týpkovi by si každej pomyslel, že je hrozně neschopnej, a ty taky. Vykašlala ses na něj a pak jsi přemýšlela, co dělat dál. Napadlo tě zajít za někým jiným, kdo by mohl něco vědět, ale dnes jsi na to neměla sílu. Vydala ses domů, kde jsi chtěla nachystat vše na dnešní úplněk.

Vrchní kreatura a miláček - 13. dubna 2015 17:08

Pro Alana Dnes byl úplněk, ale do noci bylo dost času. Už docela dlouho jsi se zajímal o případ rodiny Sheridanů. Spousta lidí si o tobě myslelo, že víš víc, než říkáš, ale moc se nezajímali. Dnes jsi se ae rozhodl kontaktovat poslední z Sheridanů ve městě. Nevěděl jsi, zda bude poslouchat, ale proč to nezkusit. Dojel jsi k jejímu sídlu a vyčkal jsi, než vyjde z domu. Pak jsi přiběhl ke schránce, do které si hodil dopis. Do dopisu jsi předtím napsal, že víš, jak jí pomoci. Mladá Emma stále zjišťovala, co se stalo. A ty jsi věděl, jak jí pomoci. Dát jí pár informací, to jsi mohl udělat. Že prý se sejdete v poledne v kavárně na hlavním náměstí. Pak už zbývalo jen čekat. Do poledne bylo ještě dost času a na dnešek jsi měl ještě ošetřit pár mazlíčků. Po ošetření, kdy se blížilo k poledni, jsi se vydal ke kavárně a čekal jsi na Emmu. Pro Emmu - dodatek Po příchodu domů jsi zkontrolovala schránku :)

Richard Morgan - 13. dubna 2015 22:46

Den úplňku - škola all kids Ranní rituál před odchodem do školy zakončím vzkazem pro otce, že má večeři v lednici. Je mi jasné, že se bude zase ošívat, že jsou to těstoviny s kuřecím masem a zeleninou. Tenhle týden ovšem vařím já a tak se žije zdravě a výživně. Zabouchnu za sebou dveře a zamknu. Otec přijde z práce až někdy na osmou a tou dobou už já budu ve škole. Jsou dny, kdy se skoro nepotkáme. Nevadí to ani jednomu. O to jsou zajímavější dny, kdy má volno a já nejsem ve škole. Se sluchátky na uších dorazím do školy. Nemám je zaplé, je to jen jedna z mnoha bariér, kterou používám, abych nemusel na ulici odpovídat na hloupé otázky kolemjdoucích. Navíc mohu já naopak slyšet, co řeší a nesnažit se zasahovat. Sluchátka sundavám až ve škole, kde se plynule připojím k tomu, co říkám moje parta, tedy ke klukům, co dělají fotbal. Oblíbené téma těchto dnů už tu bylo tolikrát, že bych asi i mohl odříkávat kdo co řekne. Tématem je rozdíl mezi fotbalem, rugby a čutanou s kulatým míčem. Většina se schoduje s tím, že fotball je prostě nejlepší. Nesouhlasím s nima na 100%. Ale souhlasím dostatečně, abych nevybočoval z řady. Na dnešním programu je poradce. Pro mne nepříjemná to změna. Kariéru mojí osoby vidím celkem jasně a poradce je pro mne tedy naprosto zbytečný. Chápu ovšem, že každý se musí nějak živit a proto se celkem neochotně vydávám na pohovor. Na konstatování, že dělám hodně sportů jen zamrmlám, že si to nemyslím. I když dělám tři a půl sportu a to je víc než průměr většiny kluků z mýho týmu. Pak mi navrhne, že bych se měl věnovat víc fotbalu. Upřu na něj svoje tmavě modré oči a čekám, jestli mi k tomu ještě něco řekne. Ne můj úkol zde je sedět a nechat ho dělat svojí práci, rozhodně ne mu dělat problémy a bourat veřejné záznamy z mojí složky. Jelikož jsme oba svoje role splnili dokonale, je čas se rozloučit. Se slovy "Jistě pane." a "Naschledanou." se s ním rozloučím a povolám dalšího nešťastníka na pohovor. V tu chvíli pro mne končí okamžik, kdy jsem musel být hodný chlapec a začínají pro mne okamžiky, kdy se ze mne stává mladý rozhněvaný muž. Vinu na tom nese Jonathan, když na mne hodí jeho další dětskou trapárnu. "Ale slečno Gregoriová." Do mého hlasu pronikne naštvání a zároveň hraná ublíženost, která má překrýt naštvaný ton. Bohužel pro mne mi dneska štěstí nemíní přát a já skončím před ředitelnou. Zde si čupnu na jednu z židlí a čekám s lehce zamračeným výrazem na to, až ke mně dojde řada. Moje maličkost Jsem kluk nevelké postavy (167cm). Co nemám na výšku doháním na šířku ramen (73kg). Můj hrudník má pravidelný trojúhelníkový tvar. Tvář mám pravidelnou, hladce oholenou. (Se strništěm mne není možno často vidět.) Oči mají celkem příjemný tmavě modrý odstín. Vlasy jsou střižené na krátko. Jejich barva by se dala označit jako tmavě blond. Nebo možná už i světle hnědá. Oblečen jsem v tmavě hnědých plátěných kapsáčích, tmavě červeném triku a modré mikiny. Na zádech mám starý vojenský batoh, kde mám učení.

Emma Sheridan - 14. dubna 2015 09:46

Den úplňku - pátrání Emma a později Alan Probudila jsem se poměrně brzy. Vlastně skoro vždy, když má přijít úplněk. Cítím to na sobě a potřebuji veškeré emoce potlačit a ovládnout. Oblékla jsem se do věcí na běh a vyhrabala svojí MP3. To mě trochu uklidní... Ušklíbnu se a zapnu si hudbu do uší a vyběhnu z domu. Běhám po okolních lesích přes hodinu. Vracím se do domu upocená a tak rovnou zapluji do sprchy. Musím si pohnout, protože mám schůzku se soukromým detektivem, kterého jsem si najala. Vylezu tedy ze sprchy dřív než bych chtěla a jak se usuším zabalím se do ručníku a pomocí fénu si vysuším vlasy, které si stáhnu do culíku. Ve své skříni najdu ucházející oblečení. Venku nasednu do svého auta a vyrazím do města. Jak se blížím k místu, kde mám schůzku s detektivem už ho vidím stát před restauraci. Zaparkuji a krátkým kývnutím ho pozdravím. Když vejdeme dovnitř sundám si sluneční brýle. Naše schůzka je vcelku krátká. On mi vyblekotá, co zjistil, což je prakticky nic. "Tak to vám děkuji za velmi vyjasňující informace celé situace, kolem mé rodiny." Jestli není blbej slyšel v mém hlase ironii, které tam bylo dost. Najednou se zvednu u baru zaplatím kávu, kterou jsem ani nedopila a jdu pryč. Na detektiva se už ani nepodívám. Doufám, že se mě nepokusí zastavit, že chce po mě peníze za ty úžasné věci co mi pověděl. To bych ho snad musela praštit. Detektiv se nepokusil mě zastavit a já nasedla do svého Jaguaru a odjela zpátky do sídla Sheridenů. Ještě cestou jsem si koupila něco k obědu, už jsem měla docela hlad. Zaparkovala jsem auto a nevím ani proč jsem zkontrolovala schránku. Ono moc dopisů sem nechodí, akorát tak účty. Co mě překvapí je psaní co se v mojí schránce objevilo. Psaní psané pro mě od místního veterináře, který mi chce pomoci. "Jo jak? Že mi doporučí přípraven na blechy." Ušklíbnu se a už chci dopis zmuchlat a zahodit. Povzdechnu si a podívám se na mobil, kolik je hodin. Ještě mám čas. Nasednu znovu do auta a vyrazím ke kavárně. Vstoupila jsem dovnitř a hledala Dr. Deatona. Seděl sám v jednom boxu. "Zdravím." Pozdravím ho, jsem lehce nepříjemná. "Proč jste mi napsal ten dopis? Co pro mě máte? A vysypte to rychle dnes nemám moc čas." Sednu si proti němu do boxu a sleduji ho. Neznám toho muže. Jen od vidění. Vlastně poté co jsem se vrátila do města, tu neznám nikoho vždyť jsem byla pryč tak dlouho jak jsou moji rodiče ztracení.

Jimmi J. Cole - 15. dubna 2015 13:45

Den úplňku škola Ráno mě znovu probudil řev dvojčat. Čekal jsem že si na to za tu dobu zvyknu, ale mýlil jsem se, mám je rád a všechno, ale mohly by po ránu být ticho. Sedl jsem si na postel a promnul si oči, "dneska má do školy přijít kariérní poradce to bude sranda" pomyslel jsem si. Vážně jsem si pohrával s myšlenkou že bych si ještě lehl, nakonec jsem, ale vstal a provedl ranní hygienu. Potom jsem si oblékl a šel dolů se nasnídat. Mamka my přichystala nějaké cerealie a dvojčata se něčemu smála v obýváku. Bylo to prostě typické ráno, abych řekl pravdu docela mě ta rutina nudila. Na cestě do školy jsem potkal svoje kámoše, naprostí geekové, ale já jsem moc neměl co říkat. Když jsem přišel zrovna byla zapálené diskuze o tom jestli by ninja porazil piráta. "Vidím že světové problémy jsou ve vašem největším zájmu" neodpustil jsem si rýpnutí. Během rodiny jsem moc nedával pomoc, měl jsem nějaké příklady z chemického kroužku a tak jsem si je rychle dodělával. Vyrušila mě až učitelka, když zavolala mé jméno." Rozkaz madam už běžím" řekl jsem s ironickým úklonem. "Takže, počkat já mám rád vědu a vy říkáte, že bych měl jít na vědeckou radu? Wow co bych si bez vás počal." řekl jsem potom co my poradce řek co si myslí. Nemám rád, když někdo podceňuje mojí inteligenci ať už schválně nebo omylem. Když jsem vyšel ze dveří a chystal se zavolat Mery připletla se my do cesty ředitelka a spadla. I když jsem se jí snažil pomoct, mě samozřejmě poslala do ředitelny. Když jsem tam dorazil zjistil jsem, že nejsem sám kdo měl dneska smůlu. Všiml jsem si že všichni lidi tam byly z mojí třídy. Nikdy jsem s nimi moc nemluvil nebo tak, ale viděl jsem je kolem. A tak jsem si sedl a přemýšlel jak moc by mamka byla naštvaná, kdyby jí zavolal ředitel.

Samantha Jones - 15. dubna 2015 15:06

Školní den Pro mě to bylo ráno jako každé jiné. Probuzení oblíbeným songem přesně hodinu před tím, než musím vyjít do školy. Ještě v tílku a kraťasech, co používám na spaní, si dělám snídani a kávu. Talíř i s konvicí na kafe položím na stůl. Naliju si zvlášť do svého hrnku, rodiče vstávají později, ale už jsem si nějak zvykla na to, jim to kafe nechat na stole, aby měli usnadněnou práci. Následuje tedy v mém případě pomalá snídaně. Doporučuji každému první jídlo dne si opravdu vychutnat. Poté už projdu nacvičenou trasu, která vede přes obývák do koupelny, kde se zdržím zhruba čtvrt hodiny, a pak pokračovat do pokoje, abych se mohla převléct, a zakončit celou výpravu v obýváku před televizí. Jelikož mám vše za ty roky už propočítané, tak stíhám ranní zprávy pěkně od začátku. Hned jak skončí tak popadnu batoh a vyjdu z domu ven na ulici. Nasadím si sluchátka, která mám kolem krku a jdu pomalým tempem do školy. Dnešek bude naprosto zbytečný. Kariérní poradce. Stejně mi zase řekne nějaké hlouposti. Dokonce mohu předem říct, že to neskončí dobře. Ve třídě se usadím na svoje místo a sluchátka dolů nedám. Pohodlně se posadím, což znamená sjet zadkem téměř do lehu. Zavřu oči a zesílím hudbu. Okamžitě jsem ve vlastním světě, někde, kde nemusím přemýšlet a vnímat. Probere mě až drcnutí a hlas, který vyvolává moje jméno. Odpojím sluchátka od mobilu a dám si je kolem krku. Rozejdu se směrem ke kabinetu. Vyslechnu si naprosto hloupou větu o tom, že mám zkusit ekonomickou školu, tohle je to poslední, co v budoucnosti chci dělat. „Koníček? A to že někdo chodí běhat a chce být sportovec, tomu taky stejně řeknete, že je to jenom koníček, tak ať se radši učí matiku? Silně pochybuju… Vždyť existuje spousta uměleckých škol, v těch papírech jsou napsané, ale né radši se budu učit matiku, ke které mám maximální odpor.“ Skoro ani nestihnu můj monolog domluvit, když už jenom slyším větu: Do ředitelny, hned! Perfektní začátek dne… Šouravým krokem dojdu k ředitelně, kde stejně už čeká jeden kluk. Je z mojí třídy a jo myslím, že se jmenuje Richard. Že zrovna on by musel k řediteli, to je zvláštní, u něho by to asi nikdo nečekal. Posadím se v tichosti vedle něj a opět nasadím sluchátka. Stejně jsem až druhá na řadě, tak to bude chvíli trvat. Rychlý popis vzhledu Střední výška (170 cm) i váha (59 kg), není žádné svalnaté rambo, ale má tak akorát zpevněné svaly, modré oči, dlouhé rovné hnědé vlasy, které má momentálně ve vysokém copu. Má na sobě tmavé rifle, bílé tílko a přes to modrou baseballovskou mikinu, všechno podržené skatovými bílými boty.

Dr. Alan Deaton - 23. dubna 2015 19:29

Den úplňku-normální den a pak schůzka Každé ráno vstávám okolo 6té, ale kolem každého úplňku se cítím, tak nějak nesvůj. Dnes, ale sem se probral dřív. Bylo před 5 a já už vylezl ven, první kroky vedli do koupelny, kde jsem se jen opláchl a vzal si černé tričko, kalhoty, tenisky. Moje obvyklá trasa je dlouhá, podel vody, mostů a podobně. Po hodině a půl jsem se vrátil do bytu a hned šel do sprchy. Dlouhá chvíle pod tekoucí vodou, mě donutí přemýšlet nad svým životem. Opřel jsem se dlaněmi o kachličky a nechal stékat vodu po sobě, pěstí jsem praštil do nich a slyšel jsem, jak mi trochu klouby zasténali. Sykl jsem a vypl kohoutky, hmátl po ručníku a vyšel před sprchu. Omotal si ručník kolem pasu a šel si vyčistit zuby. Utřel jsem se a šel se obléknout, běžné věci do práce. Kalhoty, tričko a dlouhý šedý kabát. Dneska mě po práci čeká snad schůzka, tedy jen doufám, že se daná osoba dostaví. Jinak budu muset pojíst sám. Vzal jsem si svačinu z domů, hodil do batohu a dal přes rameno a šel ven. Vlezl do garáže, kde na něj čekala jeho kráska. odkaz Jeho životní a jediná, která je sním, už pár let. Holky moc nenaháním, vlastně skoro vůbec. I v ordinaci mám chlapa, aspoň mě to nerozptyluje od práce. Nasedl jsem na motorku a vyrazil do práce. Kde Ben(můj pomocník), už chystal náčiní na případné operace a vyšetření. „ Ahoj Bene, dneska to musíme urychlit, něco mám a potřebuju tam být v čas.“ Ten se podívá na něj a pozvedne obočí, ale nic neříkala, protože on moc nemluví. Ale pořád po mě pokukoval, zvědavý kam se to tak rychle chystám. Ale zatím se neptal, první zvířecí pacienti byli jen ambulantně, zatím nic vážného. Na zítřek mám, už naplánované dvě operace. Díval jsem se do diáře, zatím nic, ale po práci bych mohl zajet zase na farmu. Jedna kráva tam je těhotná a brzy bude rodit. Aspoň bych jí mohl zkontrolovat a podívat se na “strejdu“. Poslední pacient právě odešel a já se šel dozadu obléct se. Dojel jsem domů, dal jsem si sprchu oblékl si něco v čem se cítím opravdu normálně, jako normální člověk.Černé věci prostě ideal. Vzal jsem si věci ohledně toho, proč si chci sejít s tou osobou, poznámky co se mi dostal pod ruky je v cizích rukou dost nebezpečný a co jsem si stihl, zjistit o té dívce není bohužel moc, což mě celkem mrzí. Hodím to do batohu a jedu do města. Zaparkoval jsem motorku před kavárnou a šel se posadit dovnitř. Nevím jak dlouho tu slečna žije, ale našla mě celkem rychle, ani já pořádně nevím, jak vypadá, ona zjevně ano. Takže si o mě asi taky něco zjistila. Sedla si naproti mně a natáhl jsem ruku naproti ní a chtěl jsem se představit. „Zdravím, slečno Sheriden. Jmenuju se Alan, ale to asi víte.“ Sjel jsem jí trochu pohledem, je velmi příjemná to ano. Ale asi to není zrovna jednoduché, pro ní. Když ví že to někdo o ní ví. Hodím před ní spis. Asi jí to nepřekvapí, ale mě je to celkem teď jedno. „ Jak se dneska cítíte slečno? Vím že mi do toho nic není, ale myslím, že nejste v bezpečí. Mý přátelé se mi svěřili, že kolem města se slučuje skupina lidí, co má spadeno na jednu rodinu. Chtěl bych vám pomoct.“ Podíval jsem se na ní.

Vrchní kreatura a miláček - 06. května 2015 20:48

Posun Po chvíli čekání z ředitelny vyšla mladá slečna a za ní ředitel. Někdo z vás ji mohl poznat, jelikož to byla knihovnice z městské knihovny, ale většina z vás neměla ponětí, kdo to je. Ředitel se s ní rozloučil a pak se koukl na vás všechny. "Tak se na to podívejme," pronesl pobaveně. Nejspíš se mu za necelých 10 minut, co nebyl dostupný, ještě neshromáždilo tolik žáků. "Nemám moc času, takže v rychlosti. Všichni tu jdete kvůli nějakým problémům, že?" Přikývli jste, protože to byla pravda. U některých to pravda nebyla, ale to ředitele nezajímalo. "Dobře. Nemám čas řešit vaše problémy po jednom, takže všichni budete po škole. Ve 3 hodiny odpoledne se všichni dostavíte do Městské knihovny, kde budete pomáhat slečně Andersonové se tříděním knih. Je tam toho kopa, takže předpokládejte, že dříve jak v 5 hodin hotovi nebudete." Po těchto slovech vás všechny poslal zpátky do třídy a o nic víc se nestaral. Ve 3 hodiny po škole jste všichni byli nastoupení před knihovnou. Ředitel si to tam přišel sám zkontrolovat a když zjistil, že jste všichni, tak vás poslal dovnitř. Leželo tam hromady knih. V jednom vozíku bylo až po okraj naskládaných deníků různých velikostí a ještě pár sloupců knih leželo u zdi. Práce bylo dost. "Můžete začít, já tady nebudu, ale opovažte se odejít dřív, než to bude hotový," prohlásila knihovnice a odešla. Začali jste tedy s rovnáním. Po necelé půlhodině objevila Samantha jednu knížku. Měla docela zajímavý obal, takže ji otevřela. Pak vás začalo zajímat, co Smantha čte a všichni jste se začetli do deníku (Toho na začátku :)) Po chvíli jste se na sebe všichni podívali. Bylo vám to divné. Museli jste probrat, zda to je pravda nebo ne.

Samantha Jones - 25. května 2015 14:58

Knihovna Zhruba za deset minut z ředitelny vyšla slečna samozřejmě s ředitelem samotným hned v závěsu. Jen lehce ztiším hudbu ve sluchátkách, abych slyšela, jestli na mě bude někdo mluvit, ale nepředpokládám to, přeci jenom jsem tu až jako druhá. Při otázce jestli jsme tu kvůli nějakému průšvihu, se jen pousměju. Ne přišli jsme si jenom popovídat u kávy. Samozřejmě všichni studenti k řediteli chodí dobrovolně, jako byste to neznali. Teprve teď stáhnu sluchátka na krk. V knihovně? Třídit knížky? To je zatím ten nejlepší trest, co jsem dostala. Jako jo nuda, ale pořád lepší než sedět ve třídě a koukat do zdi. Po té už jsme všichni konečně propuštěni a můžeme se vrátit do třídy. Jestli je to výhra toť otázka. Stihnu si po škole maximálně hodit batoh domů a opět musím jít směrem k Městské knihovně. Je kolem třičtvrtě na tři, takže jsem tu i s pěkným předstihem. Opřu se o zeď vedle vchodu. Snad každou chvílí někdo přijde. Když přijde kdokoliv, tak ho pozdravím jen mávnutím ruky a polohlasným čau. Naši účast si přijde prohlédnout i ředitel. Jenom mu věnuju mírné pokývání hlavou a už vejdu do knihovny. Dostaneme další kázání, že se odsud nehneme, dokud všechno nebude přetříděné. Samozřejmě… Samozřejmě… Všechno bude tak jak má být… Začnu se prohrabovat knížkami ve vozíku. Seberu pár knížek od stejného autora a nesu je na správnou poličku. Tento postup neustále opakuju, dokud nenarazím na knihu bez autora. No spíše to vypadá jako deník. Pomalu si sednu na jeden stolek a rychle knížečku prolistuju. Opravdu to je deník a dokonce ještě je psaný rukou. Musí to být pěkně staré. Začnu se do pár prvních poznámek a posléze netrpělivě přejdu na poslední stránky. Ani si nevšimnu, že se kolem mě shromáždili ostatní.

Emma Sheridan - 26. května 2015 09:51

Den úplňku - schůzka s Alanem Alan byl vcelku pohledný a přijde mi mladý. Doopravdy je to veterinář? Zaženu své myšlenky a soustředím se na muže předemnou. Snaží se být milý a naznačit, že ví, jaký den dneska prožívám. Nic neví... Nevědomky zaryji nehty do stolu. Když si toho všimnu uvolním stisk. A to já jsem ta mírná, která se dokáže ovládat. Musím odtud pryč... Tato myšlenka mi furt pulzuje hlavou a já Alana před sebou skoro nevnímám. Vím, že mluví o nějakých svých přátelích a že mi bude ublíženo. Jenže jestli nezmizím odsud včas tak já někomu ublížím. Rázně se zvednu, v jedné ruce držím složku, kterou mi dal. Koukla jsem se do ní zběžně. "Nejspíš jste se spletl." Zavrčím na něj. Chci ho od sebe odehnat. Nedat mu záminku, že má ohledně mě pravdu. "Omluvte mě něco dnes ještě mám." Nasadím si sluneční brýle a vyrazím ven. Nenechám se zastavit, kdyby za mnou Alan běžel. Nasednu do svého Jaguáru a jedu do svého sídla. Cestou z auta do domu čtu papíry, nechápu kde k tomuhle přišel, ale teď není čas něco zjišťovat. V domě máme místnost, která se uzavře na celou noc a já se z ní dostanu až další den ráno. Je to bezpečné jak pro mě tak i pro ostatní. Vyrazím tedy do dolních pater domu, kde se ona místnost nachází.

Thomas "Tom" Lovens - 26. května 2015 17:43

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro HERE I AM, PLEASE NO PAPARAZZI A. Do. Háje. Tak tohle bude fakt bolet. Pomyslím si a rozhlížím po okolí. Tady bude hodně těžký narazit na inteligentního člověka. Pohodím si tašku na rameni a rozhlédnu po ulici. Je tu ticho. Nikdo se nedívá. Staré, šedivé domy v dálce žadoní po rekonstrukci a přemalování. Staré stromy šustí a jen čekají na návštěvu dalšího feťáka či zamilované dvojice. Jak já to tady přežiju... Zamkl jsem auto a vydal se k domu. Je odemčeno. Když mi táta předával klíče, říkal že nechal všechno zařídit jak to mám rád. Dokonce i zařídil aby mě ve škole očekávali až budu chtít, najal služky aby uklidili bordel po stěhovácích. Vážně to není k zahození být Lovens. Procházím chodbami. No dobře tati, tři jedna pro tebe. Je to tu vážně luxusní. Připomíná mi to naše sídlo na Bahamách. Podobná kuchyň i obývák. Tady si to vážně zamiluju... "Tak tohle jo." Zazubil jsem se, když spatřím v rohu místnosti bar. Je na něm vzkaz. "Drahý Tome. Doufám, že se ti Tvůj nový dům líbí. Dovolil jsem si dát Ti i malý dárek k osmnáctinám. Nevychlastej všechno. Počkej s tím do zítřka. Máma a táta Já ty dva tak miluju! Výskl jsem si, shodil boty a padl na pohovku. Vybalovat nejosobnější věci můžu pak. Teď krátká přestávka a potom se porozhlédnu. Zobrazit SPOILER POSILOVNA: ATELIÉR: DŮM CELKOVĚ: Stojí na kraji města, za ním je zahrada sousedící s lesem. I kus lesa patří k pozemku. ZAHRADA: MŮJ POKOJ: POKOJ PRO HOSTY: Samozřejmě i kuchyň, garáž, obývák apod. ale to prohlédnu až později. Jsem utahanej, je skoro večer a navíc... je to tu vážně obrovský.

Thomas "Tom" Lovens - 26. května 2015 18:12

I HATE HANGOVERS Lidi (doufám) v knihovně "Agrr..." Zavrčel jsem a zavrtěl se v posteli. S tichým křach spadla na zem flaška. Naštěstí se nerozbila, její pád zastavil koberec. Znovu jsem tiše zaskučel a posadil se. Kéž bych byl opilý. Kocovina je jen výplod mé mysli. Zezdola se ozval štěkot. "Aarone ještě jednou štěkni a zlomím ti nohu!" Křikl jsem. Ticho. "Bože já chtěl jít dneska do školy." Pomalu jsem vstal. No tohle bude hodně zajímavý. Zahleděl jsem se do zrcadla šatníku. Fajn. Žádné kruhy pod očima, ani opuchlé oči. No jo, na tohle už jsme zvyklí. Co játra? Aaron ke mě přišel a zakňučel. "Copak chlapáku? Máme hlad? No to víš že ti něco dám. Jen mě nech se zkulturnit." Sprcha mi trvala dvacet minut, oblékání dalších dvacet. Jo, není jednoduchý být reprezentativní. Nakonec jsem se ale konečně se svým vkusem dohodl a po krátké snídani mířím do garáže. Takže. Mám na výběr mezi Fordem co mám z Dubaje a nebo starší motorkou... No stejně už asi každý ví kdo jsem, takže... Motor se rozburácel. Aaron zayl na rozloučenou a pod příkazem "Hlídej" odběhl na zahradu. Promnul jsem si spánky. Potřebuji nějakou písničku a rychle, nebo se nervově zhroutím. Já otci říkal, že klidně můžu jít na vejšku nebo už pracovat, ale on ne. Rádio spustilo, kola zaskřípěla. Snad to přežiju. Tohle bude bolet. Zopakoval jsem si znovu, když vidím školu... Proč já otče, proč já? Zabouchl jsem dveře a auto se samo zamklo. Lidi se na mě otáčejí. Možná už někteří něco tuší, nedivil bych se kdyby se tu drby šířili rychle. Zapálil jsem si cigaretu a jdu k hlavním dveřím. "Frajere, tady se nekouří." Štěkl na mě někdo. Otočil jsem se za hlasem. Čas na dramatické gesto, kámo. Napadlo mě. Usmál jsem se, típl do dlaně a vešel do školy. Ostatní prý mají nějaké setkání s psychologem či co, takže po pohovoru s ředitelem jsem měl volno. Prý musím dohnat ten měsíc co jsem se flákal a byla mi doporučena městská knihovna. Jako vážně? Vypadám jako typ co chodí do knihovny? No chodím, ale doufal jsem že to zůstane utajeno. Takže tedy tam. Jsem rád že se můžu provětrat, ze scuhého hlasu sekretářky co mě prováděla a taky z jejího strašného parfému se mi točí hlava. Vešel jsem dovnitř. Nikdo si mě nevšímá. Zabloudil jsem k regálu s Americkou historií. Rozhlížím se. Zrak mi skončil na skupince zoufalců, co se nad něčím sklání. Posunul jsem si na čele sluneční brýle, které většinou nosím a vydal se k nim. Už spoustukrát mi bylo řečeno že mám krok tichý jako veverka, takže se nedivím že si mě (asi) nikdo nevšiml když přicházím. Nakláním se nad ručně psaným čímsi a čtu. WTF? Výmysly nějaké pomatené ženské? Vlkodlaci? Hah? Ale no tak. Snad tomu ti ostatní nevěří. Moment, nejsou to mí spolužáci? Že by? Prohlížím si je. Jo, bude to tak. Schválně kdy si mě všimnou. Oblečení Basketballová bunda se jménem Lovens, džíny, černé boty. Sluneční brýle. Lovens = Slavný basketballový hráč 21. století. Ti víc informovaní z vás mohou vědět, že má syna.

Gabriel Sheridan - 27. května 2015 19:23

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Sestřička Emma Auta jedou velkou rychlostí po silnici. Vypadají trochu jako táhlý had. Každý totiž řídíme úplně stejně. Jedna mysl, jedno tělo, jeden Alfa. Přesně tohle je smečka. Slunce teprve vstává, ale to je pro nás ideální čas. Ne moc pozdě. Já osobně slunce moc nemusím. Lepší je noc. Nebezpečná, tajemná a naše. Rozhlížím se a sleduji život za tmavými skly. Pamatuji si to tu, i když za ty čtyři roky je spousta věcí jinak. Zdalipak tu má sestra ještě je? To se velmi brzy uvidí. Tělo se mi snaží vmést do hlavy nervozitu, ale já si ji nepřipouštím. Jestli tu nebude tak prolezu celý stát, celou zemi dokud ji nenajdu. Ne že bych ji měl smrtelně rád (je to nebezpečné) ale je má rodina. Žilami nám proudí stejná krev. Zastavil jsem před domem. Ve stejnou chvíli i moji lidi. Všichni oděni do černé, Jen Diana jako obvykle ve své rudé. Nenechá si to rozmluvit, takže mezi námi vypadá jako natřená světluška ve tmě. No dobře to bylo hodně špatné přirovnání. "Frederico?" Přiklusal ke mě dvoumetrový chlapík. "Da?" Pronesl zvídavě. "Porozhlédneš se po okolí. Nerad bych společnost." Kývl hlavou a rozešel se rychlým krokem ulicí pryč. Uhladil jsem si černou koženou bundu a došel k domu. Otevřel bránu a vešel na dvůr. Moje smečka mě váhavě následuje. Zaklepal jsem. Rázně a několikrát pro případ že by byla sestra nedoslýchavá. Vím že tu je. Cítím ji. Nevím co ji chci říct jako první. Že mi chyběla? Nebudu před smečkou jako slaboch. Ne. Em... Snad se nebude ptát na moje jizvy. Jasně že bude, jsou přímo na očích. Moji lidi Diana: Usmívá se. Na rtech rudá rtěnka, krátké šaty, lodičky, kabát. Vše v rudé barvě. V očích má žádostivý výraz. odkaz Johny: Hodně opálený kluk, očividně Španěl. Hodně mladý. odkaz Kario: Na první pohled Brit. Upravený, čisťounký. Trochu starší než Johny. odkaz

Isolde Sage - 27. května 2015 20:55

Den úplňku Z tvrdého spánku mě probudí Tianino tiché: "Izzy..." Okamžitě se vymrštím do sedu a rozsvítím lampičku na nočním stolku. Tiana je převlečená z pyžama do džínů, což mě naprosto vyděsí. Jsem si jistá, že je něco špatně. Tony..! Tiana snadno přečte paniku z mého obličeje a konejšivě mě pohladí po vlasech. "Klid holčičko, všechno je v pořádku. Volala mi Monica z práce, potřebují, abych tam dnes přišla. Mohla bys dnes vzít děti do školy?" Zmohu se jen na tiché kývnutí a Tiana mě líbne na čelo a pošle mě ještě spát. Budík na mém stolku ukazuje dvacet tři minut po páté. Zhluboka zívnu a s vědomím, že už stejně neusnu, se vykulím z postele. Včera jsem až do noci strávila nad fyzikou, takže se dnes vážně necítím na mou pravidelnou imitaci běhu a tak si potichu pustím instrumentální hudbu a aspoň si trochu protáhnu svaly jógou. Na chvilku se cítím, jako by se mi páteř dostala do toho správného dvojitého zakřivení, což je oproti normálu snad o třikrát méně. Rozhodně se tak cítím po hodinách v knihovně a nad učebnicemi. Dám si rychlou sprchu a namažu si celé tělo krémem na opalování s vysokým faktorem. Aspoň se pak neloupu jako ještěrka a navíc soustavně voním jako ty ulepené kokosové koktejly. Sejdu do kuchyně, pustím nějaké veselé indie a začnu zadělávat na palačinky a mezitím si projíždím své zápisky z molekulární biologie. Po sedmé vyženu Addie a Tonyho z postele na snídani. Addie prakticky od chvíle, co otevře oči, nepřestává štěbetat o její dnešní hodině baletu a Tony je vážně rozhodnut, že dnes půjde do školy v jeho pyžamu s Iron Manem. "Anthony Clayi, ty si teď sníš tu snídani a pak půjdeš nahoru a převlékneš se, nebo si ještě promluvím s paní Machaelsonovou, aby si to s tím kroužkem rozmyslela." Výhružně na Tonyho zvednu obočí a ten jen horlivě kývne a začne se cpát palačinkami. Láskyplně se na něj usměji a pohladím ho po kudrnatých vlasech. Když Tony konečně dojí svojí snídani, skládající se z množství palačinek v jeho váze, a já dám pozor, aby nezapomněl svoje léky, skočím se i já po vzoru dětí převléknout z pyžama do šatů a oxfordek a vyženu děti z domu. Adelaide i Anthony chodí do školy jen pár minut od domu, takže jdeme pěšky a já vedle sebe vedu kolo. Pořídila jsem si ho z peněz vydělaných v knihovně, abych stíhala odvést děti do školy, aniž bych je musela budit brzo. Tony se čím dál tím víc těší, až půjde poprvé do kroužku. Jsem si jistá, že by mnohem radši na fotbal, nebo nějaký jiný sport, ale jeho plíce by tolik námahy nezvládly. Výtvarka je ale také dobrá. Před jejich školou je líbnu na tvář a mávám tak dlouho, dokud nezalezou do školy. Nasednu na kolo a vyjedu k mé vlastní škole. Dopoledne proběhne bez nějakých vzrušujících momentů. Jen si mě na chvíli zavolají ke schůzce s kariérním poradcem. Po pěti minutách v jeho přítomnosti jsem si jistá, že mám tu čest s byrokratem šmrnclým šarlatánem. Mile se na něj celou dobu usmívám a pokyvuji zatímco v duchu protáčím oči jako bych měla promazané důlky. Ve chvíli kdy mi laskavě navrhne tu odvážnou myšlenku, že bych se měla věnovat přírodním vědám, nebo dokonce medicíně, jen tak tak udržím vážný výraz. Při odchodu mu s vděčným výrazem tisknu ruku. "Mockrát vám děkuji, vážně, skutečně jste mi otevřel oči. Konečně můj život bude mít nějaký smysl, bez vás by mne to vůbec nenapadlo!" Tón mého hlasu je tak sladký, že skryje sarkastický smysl celé řeči. Za zavřenými dveřmi nechám své rysy konečně zaplavit rozladěností. No kdybych se nedostala na vysokou, pořád můžu dělat kariérního poradce! Rychle zfouknu oběd a pádím do knihovny. V knihovně na mě čeká prapodivné překvapení. Zarazím se ve dveřích a koukám na skupinu spolužáků ukládající knihy do polic. Posunu si brašnu na rameni a přejdu ke stolu, kde sedí moje šéfová. "Tohle je tvůj způsob jak mi oznámit, že mám padáka?" zašeptám pobaveně. Šéfová se jen zasměje a pak mi vysvětli o co jde. Parta dospívajících skládající za trest knížky v knihovně. V duchu zaúpím, když mě požádá, abych na ně dohlédla. To budou mít radost... Chvíli se věnuji svojí práci. Zajišťuji rezervace a dojdu do sklepní části, kde jsou uskladněné méně půjčované knížky. Pak se konečně vydám za skupinou. Najdu je jak stojí, hlavy u sebe aby viděli do jakési staré knížky. Naposledy jsem takhle zabrané do knížky viděla partu šesťáků, kteří objevili v atlase lidského těla část s nahou ženou. Opřu se bokem o police, založím ruce a pozoruji je. Po chvíli si tiše odkašlu: "Potřebujete s něčím pomoc?"

Thomas "Tom" Lovens - 27. května 2015 21:25

Záchrana Isolde a zbytek Sleduji střídavě deník a pak ta děcka. Je to zajímavé pozorování, vážně. Nevypadají moc jako... ani chytří, ani silní. Ale mohu se mýlit, ovšem. Stává se mi to hodně často. Víc než by se mi líbilo, bohužel. Nakonec se pro mě ale najde lepší zábava než čtení ne moc dobré fikce. Ta dívka je celkem pěkná. Líbí se mi její vlasy. Otočím se na ni. Potřebujete s něčím pomoct? Na tohle se lidi v dvacátém prvním století ještě ptají? "Um... Ve skutečnosti já jsem nedávno nastoupil a prý si mám půjčit nějaké knihy. Ovšem jsem trochu... ztracen. Nevěděla by jste si rady?" Vytáhnu z kapsy krátký seznam toho co si mám přečíst. Budu to mít za odpoledne, ale upřímně se mi do toho nechce. Nerad dělám něco co bych sám nikdy nedělal. Nepoddajnost máme v rodině. V rodinách? To je fuk. Podávám jí seznam a znovu ji sjíždím pohledem. Jsem jen zvědavý. Seznam: Americké dějiny: Rok 1145 - 1900 Savci D.G.G. Lincoln Matematika pro pokročilé Cato - Joseph Addison

Emma Sheridan - 28. května 2015 09:46

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro Sídlo Sheridenů - návštěva Gabriel Zabouchla jsem za sebou vchodové dveře a moc dlouho jsem se nerozmýšlela a zamířila přes halu, kde se nachází tajný vstup do sklepa. Už chci zatlačit na skříň, která by mě dostala do chladného a temného vstupu dolu, když se ozve zaklepání. Ten veterinář si nedá pokoj. Uvědomím si, že jsem si nevšimla, že by mě sledoval. Naštvaně nechám ukradenou složku na skříni i se slunečními brýlemi, co jsem měla doteď na sobě. Jestli to bude ten Alan nebo jak se jmenoval, zabiju ho. Samozřejmě ho nezabiji, nikoho jsem nikdy nezabila. Přišla jsem ke dveřím a položila ruku na kliku. Nadechla jsem se, vydechla a opřela se o kliku a otevřela. Z dalším nádechem jsem měla na jazyku už spoustu peprných slov, která mi ale uvízla někde v krku. To nemůže být on... Nemůže být pochyb, že je to on. Můj bratr. Osoba, kterou hledám od jeho útěku z domova. Stojí předemnou. "Gabrieli?" Unikne mi z úst otázka, jako kdybych stále nevěřila kdo je. Naprosto nevnímám, že po mém trávníku a příjezdové cestě se potulují cizí lidé. Z bratrem jsme si občas nerozuměli, každý jsme brali to čím jsme jinak. Jinak jsme se k tomu stavěli. Ale chyběl mi, byla jsem na všechno sama. Musela jsem se schovávat a několik let nevracet domů a ani on neměl tu potřebu. Až teď je tu. Chvíli na bratra zírám, nevím co dál říct. Nakonec udělám nejistí krok k němu a obejmu mu. Dnešní den díky úplnku je čas, kdy nedokážu ovládat své emoce, chování. Proto mám, co dělat, abych se nerozbrečela. "Proč?" Špitnu Gabrielovi do ucha. Otázka kterou jsem více nespecifikovala. Snad proč se vrátil teď, proč nás opustil, proč mě nechal se vším bojovat a vyrovnávat se sama.

Gabriel Sheridan - 28. května 2015 14:57

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Návštěva Emma Je krásná. Ta léta o samotě jí očividně prospěla. Bude těžké ji ohlídat. Čekal jsem hodně věcí. Křik. Pár facek. Ale objetí ne. Zaraženě se dívám směrem k otevřeným dveřím a nevím co dělat. Diana zavrčela a pokročila o krok blíž. Johny ji stáhl zpátky. "Vyrostla jsi do krásy, sestřičko." Váhavě jsem jí dal ruce kolem krku. Až teď vím jak mi chyběla. Po chvíli se od ní odtáhnu. "Rád bych vás představil. Emmo, tohle je Johny, Diana, Kario a Frederick přijde za chvíli. Tohle je moje sestra Emma Sherdian." Všichni si podali se sestřičkou ruce. "Takže... chyběl jsem ti?" Tázavě se na ni zadívám. Vážně dostávám výčitky svědomí, že jsem ji nechal samotnou. Ale nešlo to jinak. Kdybych to neudělal, nepotkal bych ani jednoho ze čtyř mě tak blízkých lidí. Přejedu si prsty po zjizveném obočí. Moje úchylka.

Isolde Sage - 28. května 2015 22:36

Knihovna Ze skupinky se na mne otočí jeden z kluků. Je asi v mém věku, možná starší, ale to u kluků nikdy pořádně nepoznáte. Nepamatuji si ho ze školy, ale není to zrovna malá škola. Tak se dvěma třetinami studentů se za celou dobu studia pravděpodobně nepotkám. Rychle si ho prohlédnu. “Právě jsem vstal z postele, ale vypadám sexy a jsem si toho vědom“ typ. Ne zrovna běžný návštěvník knihovny. I když pan Davidson, motorkář tělem duší, těžký metalista a vyznavač kůže a cvočků, si také každý pátek chodí pro nový díl historické romance. „Samozřejmě,“ připevním si na tvář svůj profesionální výraz, odlepím se od knihovny a přejdu blíž k mladíkovi, abych se podívala na jeho seznam. Rychle ho přejedu očima. Dějepis, savci i matematika by neměli být problém. Určitě se nějaká kopie najde v oddělení s doporučenou literaturou. Jen s tím Addisonem si nejsem jistá. S mým štěstím se do něj budu muset vydat do sklepa. Je tam tma, zima a sériový vrah se zalíbením v bledých brigádnicích za každým rohem. Plus se tam ozývají podivné zvuky, o nichž jsem přesvědčená, že je vydávají krysy o velikosti hroších mláďat. Prostě bezva. Kouknu na skupinku poškoláků a zvažuji, jak velká katastrofa nastane, až tu začnou neorganizovaně strkat náhodné tituly do náhodných polic. Pravděpodobně tu budu muset zůstat přesčas a vše zkontrolovat. Ale hlavně, že se o to nemusí ředitel starat. „To nebude žádný problém,“ zdvořile se na kluka přede mnou usměji a pak houknu ke skupině: „Za chvilku jsem zpátky, tak kdybyste potřebovali poradit, co kam patří…“ Kývnu na kluka, aby mě následoval, a vydám s k odborné literatuře.

Thomas "Tom" Lovens - 29. května 2015 14:14

Záchrana  Isolde „Děkuji, jsem tu ještě trochu ztracený…“ Přiznám. Není na tom nic špatného, jsem tu druhý den. Zapluji s ní mezi regály držící si velký odstup. Pro jistotu. Nemám zájem o bližší… kontakt. S nikým. Bohužel ať jsem kde jsem většina holek to nechápe. Lichotí mi to, ale je to nepříjemné. „Um… Když už jsem vás vyrušil z práce, mohu mít další  dotaz? Nevíte něco o té rodině Sherdianů, co tu žila? Něco jsem si našel na internetu o tomhle městě, než jsem přijel a dost mě to zaujalo, bohužel zdrojů bylo málo a ještě méně důvěryhodných.“ Vlkodlaci… prosím jen to ne.  Promnul jsem si mimoděk spánky a usmál se na ni. Doufám, že ji moc neštvu, ale komplex otce že když se zeptá tak mu někdo musí mile odpovědět jsem nějak pochytil. Rozhlédnu se po okolí. Je to tu moderní, ale menší rekonstrukce by neuškodila. Pohled mi zabloudí i zpátky ke skupince. Zamračím se. Nejraději bych jim tu knížku vytrhnul. Není to pozitivní, když tohle čtou. Může jim to vyškvařit mozek, takové žvásty.

Emma Sheridan - 29. května 2015 16:15

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro Sídlo Sheridenů - setkání Ucítila jsem jak mi Gabriel objetí oplácí. Byla to úleva. Odpověď na svůj nespecifikovaný dotaz jsem nedostala. Nejspíš jsem ji ani nečekala. Bratr mi pochválil, jak jsem vyrostla. Co mu mám na to říct? On byl ten straší, on se na mě vykašlal. Nechal mě samotnou, abych všemu čelila nepřipravena. Gabriel mi představil svoje společníky, poprvé si je prohlédnu. Jako kdybych je ať teď zaregistrovala, když o nich mluví. "Kdo jsou ti lidé?" Nenatáhla jsem ruku ani k jednomu z nich. Vzdorovitě jsem si složila ruce na prsou. Až když se Gabriel zeptal, jestli mi chyběl, ten hněv na něj vybublal na povrch. "To je první na co se mě zeptáš?" Vyštěknu na něj. Z nepozornosti se mé duhovky změní do žluté barvy. "Opustil jsi naší rodinu... Opustil jsi mě." Vždy byl vzpurný a s otcem se neshodli úplně ve všem, ale jeho odchod jsem nikdy nepochopila. "Někdo zavraždil naše rodiče a já se několik let nemohla vrátit." Prakticky na něj křičím. "Proč si se vrátil?"

Gabriel Sheridan - 29. května 2015 16:28

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Návštěva "To je moje smečka, drahá sestřičko. Jich se nemusíš bát." Prostě jsem si do ní musel rýpnout. V tomto ohledu jsem stále jako malý kluk. Není to vlastnost, kterou bych se chlubil. Můj úšklebek mi ale ze rtů zmizel. Konečně začala křičet. Smečka ztuhla. Nikdo netušil co udělám. Většinou když na mě někdo zvýší hlas pošlu ho do věčných lovišť. Ovšem tohle... Vzal jsem její ruce do svých. Kdysi jsem to dělával často. Když se bála. Když ji něco bolelo. Pokud se něco stalo mně, nedával jsem to najevo. Byla to slabost. "Já vím... já vím Em, ale musel jsem. Nejsem jako ty... Nemohl jsem tu zůstat." Před branou zastavilo auto. Vystoupil z něj Frederick. Bez přemýšlení nebo sklopeného pohledu došel až k nám, prokřupal si krk a silným ruským přízvukem řekl: "Vypadá to tu čistě." Vypadá? Jen vypadá? Vážně? Teď se tím nebudu zabývat. "Tady není vhodné místo pro mluvení, sestřičko. Mohli bychom si promluvit uvnitř?" Ne, neříkej že mě nepustíš dál. Pořád je to i můj dům. Kde jsem vyrůstal a který jsem opustil. Ale pořád je i můj. Náš, sestřičko. Zadívám se jí do žlutých očí. Žluté? Vážně? V mojí smečce má žluté oči jen Johny. Jak dlouho mu to asi vydrží?

Isolde Sage - 29. května 2015 23:00

Knihovna „Nic se neděje, proto tu přeci jsem,“ věnuji mu úsměv, který je srdečnější než můj běžný profesionální. Očima přejíždím hřbety tlustých knih v části doporučené literatury. Postupně vytahám knížky z polic a podávám mu je. Zrovna stojím na špičkách bot a natahuji se po Amerických dějinách, když znovu promluví. Překvapeně sebou trhnu a div si nepustím knihu na hlavu. S knihou přitisknutou k prsům na něj kývnu, oči široce otevřené. Ta neochvějná zdvořilost a vykání mě lehce vyvádí z míry. Já osobně si na tom zakládám, ale málo kluků v mém věku se mnou takhle mluví. Při otázce na Sheridany mi mysl zabloudí k hlavám tisknoucím se nad starým deníkem. „Nevím, jestli já jsem zrovna důvěryhodný zdroj, také nejsem zrovna domorodec,“ tiše se zasměji a nechám si do řeči vklouznout svůj irský přízvuk. Na chvilku se odmlčím a soustředěně klepu tyrkysově nalakovanými nehty o desky knihy. „Popravdě toho o nich nikdo moc neví, nebo alespoň já toho moc nevím. Povídá se, že před lety zmizela ze dne na den skoro celá rodina. I když to jsou možná jen řeči,“ přejdu k němu a podám mu učebnici. „Asi jsem vás zklamala, co?“ Omluvně se na něj pohlédnu a pak se vydám k oddělení filosofie a politologie. Udělám pár kroků a pak se zastavím a znovu se na něj otočím. „Neptáte se náhodou kvůli tomu starému deníku?“

Thomas "Tom" Lovens - 29. května 2015 23:14

Záchrana Isolde Jakmile uvidím knihu jak jí málem padá na hlavu, rychle se nachomýtnu za ni a knihu přidržím. "Dobrý?" Skoro vyděšen svou rychlou reakcí jsem spis pustil a odstoupil od ní. "Omlouvám se. Já... Nechtěl jsem aby se vám něco stalo." Podrbu se na hlavě a posunu sluneční brýle, které se mi posunuli. "Pořád víte víc než já." Zazubil jsem se, rád že ta divná situace je zažehnána. Poslouchám ji s rukama založenýma a knihami v podpaží. Usměji se a znovu ji sjedu pohledem. Je to reflex, nemůžu si pomoct. "Vůbec ne." Ujistím ji. "A opakuji vůbec ne. Jen jsem zvědavý člověk. Chtěl bych vědět, kde bydlím." Nevinně pokrčím rameny. "Ten deník je podle mě jen fikce. Vlkodlaci..." Je to velmi nepravděpodobné. Ale mohl bych se na to víc podívat.

Isolde Sage - 30. května 2015 00:05

Knihovna „Neexistují?“ navrhnu s úsměvem, když nedokončí větu. O tom snad není pochyb. Tohle je dvacáté první století. Dnes se děti straší spíš prasečí chřipkou, inflací a zrušením SpongeBoba. Vlkodlakům, čarodějnicím a Yettimu už odzvonilo. Zato 19. století byli evidentně na vrcholu svých sil. Vzpomenu si na ta srdceryvná slova naškrábaná na zažloutlém papíře. „Samozřejmě, že je to fikce. V té době se asi každá třetí dívka viděla jako další Mary Shelley. Řekla bych, že autorka předběhla dobu,“ kývnu směrem k oddělení s fantasy tvorbou. „Tohle město je jako každé jiné. Lidé jsou tu všeteční, ale nikdo se tu po nocích neprohání po lese a netrhá náhodné kolemjdoucí na kusy a nevyje na měsíc.“

Thomas "Tom" Lovens - 30. května 2015 10:50

Příjemná společnost Isolde "Přesně." Kývnu hlavou. Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Vím, že to co říkám asi nebude úplně pravda. Že tam venku možná jsou. A čekají na úplněk až budou moct někomu prokousnout hrdlo... Strašná představa. Nelíbí se mi. Ovšem u knihovnice je to pravý opak. Líbí se mi její způsob vyjadřování. Je přímá, rázná. Připomíná mi Danny, moji kamarádku z Hawaie. "Mimochodem, jmenuji se Thomas Lovens. Myslím že by bylo vhodné, aby jste znala jméno člověka, kteého jste zachránila před věčným blouděním mezi regály." Podám jí ruku. Prosím, ať si toho Lovens nevšimla. Nevypadá jako člověk co by se zajímal o basketball.. Ale otce zná skoro každý. "Mám dojem že spolu budeme chodit na školu."

Emma Sheridan - 30. května 2015 11:58

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro Sídlo rodiny Sheridenů - bratr Gabriel mě ubezpečil, že ti lidé mi neublíží, že on je jejcih vůdce a oni jsou jeho smečka. Takže předemnou stojí můj bratr Alfa. Nevím, co si mám myslet. Budu se mu muset podřídit? Stát se jeho Betou? Být Omegou, nebýt na nikom závislá mi vyhovovalo, i když se cítím stále sama. Začíná mi docházet, proč Gabriel odešel. Pro to co je kolem něj, aby byl vůdce. Otec by mu nikdy nesvěřil aby se stal Alfou místo něj, musel by ho zabít a nevím, jestli bych pak chtěla v takové rodinné smečce zůstat. Z mých myšlenek mě vytrhne bratrův něžný dotek. Vrací mě to do dětství. Skloním pohled na svoje ruce v těch jeho. Uvědomuji si, že se moje oči změnili, protože můj zrak se zlepšil. Párkrát zamrkám a kdy zvedám oči ke Gabrielovi žluté duhovky mizí a objevují se opět tmavě hnědé. "Jenže já musela taky odejít. Musela...." Mám nutkání se mu vytrhnout, už nejsme malé děti aby mě konejšil. "Víš jak to bylo pro mě těžké." Schovávat se. Bát se toho, že o mě ti vrahové taky vědí a že si mě jednou najdou. Dorazil další člověk. Další vlkodlak z bratrovi smečky. Asi byl na obhlídce zjistit, jestli tu v okolí není nějaké nebezpečí. Aspoň na něco jsou užiteční. Když bratr navrhne, abychom si promluvili vevnitř přikývnu. "Ale jen ty půjdeš dál." Při těch slovech sebou ucuknu dozadu a vytrhnu se mu. Ustoupím, abych mu uvolnila cestu do domu. Dveře za ním zavřu. Dům je stále stejný, jaký byl, když Gabriel utekl. Jediné, co se změnilo a to je obývací pokoj. Tam se stala ta hrozná nehoda. Tam zemřeli naši rodiče a já nemohla koukat na stejný nábitek, na krev která nešla dostat z koberce a místnost naprosto předělala. Zavedla jsem Gabriela zrovna do toho obyváku a nedala mu moc času na rozkoukání, prakticky jak jsme sem vtoupili jsem se na něj otočila. "Tak mluv. Já poslouchám."

Gabriel Sheridan - 30. května 2015 12:19

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Sestřička "Vím." Řeknu smutně. Cítil jsem to úplně stejně, ale nemohl jsem se vrátit. Prostě to nešlo. Jednou už jsem stál na letišti s lístky do nedalekého města, ale prostě jsem nedokázal nastoupit do letadla. Usměji se na ni a pustím její ruce. "Jistě, jen já." Otočím se na smečku. "Buďte poblíž." Došli k autům a odjeli v zástupu. Teď je povede Frederick. Je to spolehlivý zástupce. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Nezměnilo se to tu. Nic se nezměnilo. Jako bych odešel včera. Srdce se mi trochu víc rozbušilo. Jak tu mohla sestra žít? Tolik vzpomínek... Už vím proč jsem odešel. Posadil jsem se do křesla, přehodil nohu přes nohu a znovu se usmál. "Za prvé jsi mi vážně chyběla. Jsme rodina. Vyrůstali jsme spolu. Poslední kdo mi zbyl. Víš jaké to je umrzat v Rusku s lovci v zádech?" Ona asi umírala tady. Chtěl bych ji obejmout a říct že už všechno bude v pořádku, že jsem zpátky a nedovolím aby někdo ublížil mé sestře, ale sedím jako přikovaný. Cítím se jako malý kluk. Nelíbí se mi to. Je to strašný pocit. Ošiji se a popotáhnu lem bundy. "Navíc jsem musel vědět jak na tom jsi. S lykantropií. Životem." Rozhlédnu se po místnosti a pohled mi ulpí na protilehlé stěně. Je tam pořád ten škrábanec od mé první proměny. Utekl jsem z řetězu a zdecimoval půlku domu. "Asi jsem fakt na nic brácha, co?" Provinile se zazubím.

Isolde Sage - 30. května 2015 21:30

Knihovna "Oh, Isolde," vyhrknu a pevně mu, Thomasovi, stisknu ruku. Jayden si dal kdysi záležet, abych se naučila to správné podání ruky. Prý není nic horšího než stisk leklé ryby a zpocené dlaně. S tím dikybohu nemám problémy, jen mé prsty musí přijít Thomasovi ledové a s tím nic nenadělám. "Isolde Sage. A jsem ráda, že jsem mohla pomoct." Myslím to vážně, Thomas je zdvořilý, příjemný. Je to osvěžující změna oproti nervním vylevům žen, když zjistí, že další díl jejich rozvleklé, kýčovité ságy je stále půjčený, nebo průhledným pokusům teenagerů snažící se vymluvit z poškození půjčené knihy. "To mě popravdě už napadlo," pobaveně kývnu ke štosu knih v Thomasově ruce. "Budu vás muset zklamat, ale stejně jako město, naše škola je až ostudně průměrná!"

Thomas "Tom" Lovens - 30. května 2015 21:41

Příjemná společnost Isolde "Isolde?" Řeknu až překvapeně a má mysl se rozletí jako neřízený stroj. "Není to germánské jméno? Prý znamená spravedlivá." Usmál jsem se a pohodil si knihy v rukou. "Znáte tu artušovu pověst o irské princezně?" Nesnažím se být šarmantní, jen chci vědět zda zná původ svého jména. Thomas není moc zajímavé jméno. Naštěstí. Potřepu rukou. "Máte silný stisk." Pravím až s překvapením. Můj respekt vůči ní roste každou chvíli. Já taky nejsem žádná padavka... Vlastně jednou jsem klukovi podal ruku a zlomil dva prsty. Nelíbil se mi. "Ale prosím vás." Mávnu rukou. "Já vyhledávám spíše klidnější situace co se školy týče. Asi nesledujete basketball, že?" Nevypadá na ten typ. Nechtěl bych aby mě viděla poskakovat po hřišti. Nejsem na to zrovna pyšný, ale musím dělat čest svému jménu a tvářit se jak moc honění za míčem miluji.

Isolde Sage - 31. května 2015 21:39

Knihovna "Já... ehm... chci říct... vlastně... totiž má matka byla... tedy je, tak trochu bohémka..." Rychle utnu to ostudné koktání a s hrůzou se otočím ke knihám v polici. Mám chuť do nich zabořit hlavu a samou hanbou pomalu a tiše umřít. Nedokážu si vysvětlit proč jsem prostě Thomasovi neřekla tu spolehlivě bezpečnou verzi o tom, jak se to šílené jméno dědí v rodině. Používám ji vždy, když se někdo divý nad tím podivným archaismem. Rozpačitě přejíždím prsty po hřbetech knih a schovávám svůj rudnoucí obličej za vlnitými vlasy. "Myslíte tu legendu o nešťastné lásce, čarovném lektvaru, nevěře a tragické smrti? Jo něco málo jsem zaslechla..." Suše se usměji. Kdysi jsem strávila nezdravé množství času prováděním průzkumu na internetu, i když jsem samotnou legendu nikdy nečetla. Bála jsem se asi jako každý, koho rodiče pojmenují podle hrdiny tragického příběhu. Při otázce na basket si oddychnu a nadšeně se chápu změny tématu, čímž se konverzace zase navrací do bezpečných vod. Zpátky k nudným městům a školám. "Jen když mě k tomu bráška donutí!" A to se stává díky jeho přesvědčovacím schopnostem a faktu, že mě má omotanou kolem jeho malého prstu, až neskutečně často. Sice tomu pořádně nerozumím, ale on je nadšený, že sportovní výkony může alespoň sledovat z tribuny. A tak spolu chodíme na co možná nejvíce zápasů. "Pročpak? Chystáte se stát posilou našeho zářného týmu?"

Thomas "Tom" Lovens - 31. května 2015 22:26

Příjemná společnost Isolde Je to až roztomilé, když koktá. "Máte štěstí. Má matka je všude možně, chce po mě abych jí míchal koktejly a pořádal oslavy." Zazubil jsem se při vzpomínce na opilou mámu, ak ji tahám z aut a snažím se aby po mě nevyjížděla jako po tátovi. Trochu mi chybí její starostlivost a nutkání být opilá každý třetí den něčím jiným. "Můj jmenovec je Thomas Lawrence." Pokrčil jsem rameny. Vlastně nevím proč jsem si vybral zrovna tohle jméno. Prostě se mi líbilo. "Máte bratra?" Musel jsem se zasmát. "Omlouvám se, jen si vás nedokážu představit jak fandíte na tribuně s bratrem." Zamyslím se. Svoji další odpověď si musím vážně rozmyslet. "Zářného? Vlastně ano. Zachovávám rodinou tradici." Táta na mě bude pyšný, až téhle škole vyhraji pohár. Jen jsem mu ještě neřekl že asi basket nebudu dělat do konce svého života jako on. Přeci jen... nejsem úplně Lovens. "Má váš bratr nějakého konkrétního hráče v oblibě?" Zeptal jsem se opatrně. Mohl bych mu někdy zajistit překvapení... Táta zná snad všechny co dělají do basketbalu. Ať hráče, nebo manažery. Ať to není Adrean Lovens, ať to není Adrean Lovens. MOdlím se v duchu.

Emma Sheridan - 01. června 2015 09:23

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro V domě Gabriel Gabriel neodporoval a souhlasil, že do domu půjde jen on a svoji smečku nechá venku. Nařídil jim ať jsou poblíž, proto nasedli do aut a odjeli z mého pozemku, nebo mám říkat z našeho. Vstoupili jsme společně do domu, jako za starých časů. Sleduji Gabriela, jak si pohlíží naše staré sídlo. Je to opravdu obrovský dům. Pro jednoho člověka až moc, možná proto jsem se stále cítila tak opuštěně. Gabriel se usadil do jednoho z křesel a tak učiním také. Vložila jsem si ruce do klína a svými oči sleduji bratra. Je to skoro až neuvěřitelné, že sedí předemnou. Zatím neví co mám cítit, mám mít zlost? Mám být šťastná? Teď se zdá, že jsem nasadila masku a nedá se ve mě naprosto číst. Lehce zjihnou oči, když se Gabriel zmíní, že jsem mu doopravdy chyběla. Je to na krátký okamžik vidět, možná si toho ani nevšiml. "A víš jaké to je, když ti volá policie, že ti zmizeli rodiče. Pak najít dům, kterému člověk říkal domov a bral ho jako místo, kde se mu nemůže nic stát, v takovém stavu jakém jsem ho našla. A jediná rada jaká se mi dostala byla, že mám utéct a několik měsíců se nevracet." Nakonec to nebyly měsíce ale roky. Celou vysokou školu jsem byla mimo toto město, tento dům. Vrátila jsem se prakticky nedávno. Gabriel se ošívá a poznám, že se cítí nesvůj asi podobně jak to cítím já. Je to setkání dvou lidí, co se znají prakticky věčnost, od narození a přesto jsme si jako cizinci. Takto to beru já, nevím co mám čekat další minutu. Co když se na Gabriela upnu a on mě opět opustí. Nevím jestli by mi to ublížilo jako tenkrát, kdy jsem byla puberťačka a nenáviděla celý svět. "Pokochej se. Mám nádherný život." Rozhodím rukama kolem sebe. Z mých slov je znát sarkasmus. "A co se týká lykantropie, vždycky jsem to uměla ovládat. Svůj vztek, své emoce." To je pravda, nikdy jsem nebyla silnější než Gabriel, ale svoje přeměny jsem ovládala lépe. Zuřivost jsem uměla potlačit a tím i přeměnu. Kdyby nebylo úplňku možná bych se nemusela měnit vůbec. Už otvírám ústa, že bych dále něco řekla, když z Gabriela vypadne věta jak je špatný bratr. Kousnu se do spodního rtu a ošiju se. Proč to říká. "Proč si dorazil dnes? V den úplňku?" Rychle převedu řeč jinam. Nechci se bavit na sentimentální úrovni, ne teď.

Gabriel Sheridan - 01. června 2015 11:58

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro V domě "Ne. To vážně ne." Pravil jsem se sarkasmem v hlase. Oproti mě byl její život pohádka. Já byl taky sám. S lovci v zádech. Zraněný, bez možnosti proměnit se. ALe říkat jí to nebudu, ještě by mě nepustila ani ven. "Vím že ano, ale... Omegy moc dlouho o samotě nevydrží." Zabrblal jsem sotva slyšitelně a odkašlal si. Nevypadá, že by měla smečku. Není ten typ a navíc kdyby ano tak její Alfa tu už ávno straší a chce mi vyrvat srdce z těla. "Vlastně je to kvůli smečce. Johny bude mít svoji třetí proměnu a chtěl jsem ho poprvé vzít ven za úplňku. Nejlepší na to je nějaké prostředí které znám a... prostě nám takhle letělo letadlo." Zazubil jsem se. Ano, Dianino. Je z bohaté rodiny, ráda financuje skoro všechno.

Isolde Sage - 01. června 2015 14:36

Knihovna No to tedy mám štěstí... Mám co dělat, abych se hořce nezasmála, ale rychle se zarazím. Thomas má svým způsobem pravdu. Mám štěstí. Nebýt Tiany a Jaydena... Překvapeně vytáhnu obočí nad popisem Thomasovi matky. Každý to máme nějaké. A nic není perfektní. Zrovna teď si rozhodně nemám na co stěžovat. "Mám. Bratra a sestru," zářivě se usměji. "To by jste se divil! Jsem náhodou skvělou fanynkou!" Možná tak docela nemám ponětí o polovině pravidel hry, ale dokážu skvěle jásat při hození koše. Tony je více než ochotný přejít mé barbarství, jestliže si nechám všechny otázky až po hře, aby se po nás během zápasu lidé neotáčeli a já mu nedělala ostudu. "Tak to se tam asi uvidíme." "Určitě má. Nevím sice koho, ale jsem si jistá, že má celý seznam."

Thomas "Tom" Lovens - 01. června 2015 15:33

Milá společnost Isolde "To věřím." Ustoupil jsem a na chvíli si ji představil na tribuně v dresu s pivní čepicí a hotdogem, vykřikující "střílej, střílej, obejdi ho!" Velmi rozkošná představa. Nevědomky jsem se usmál a opřel o regál. Doufám, že se mnou nespadne. Ne, to bych cítil. Doufám. "Budu jen rád, když přijdete." Kývl jsem. Schválně jestli vážně přijde. "Celý seznam? Já měl vždycky jen jednoho oblíbence." Ano, můj táta pro mě byl vždycky vzor. Ne životní, jen na basketbal i to mu ale stačí. Odlepím se od regálu a usměji. "Nechci vás zdržovat... kdyby jste mi řekla kde je ten Addison?" Nemám zájem o to vypadat netrpělivě, ale určitě má spoustu své práce.

Emma Sheridan - 01. června 2015 16:12

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro V domě Gabriel Bratr mi oplácí stejnou mincí. Jenže sarkasmus u něj je více typický než u mé osoby. Nic na to neříkám až do té doby, kdy prozradí dlouhověkost Omegy. Posměšně vydechnu a lehce s křivým obličej do grimasy. "Jistě nějaký čtyři roky. To je krátká doba." Omegou jsem vážně dlouhou dobou, možná jsem měla štěstí, že jsem nenatrefila na smečku, která by mi ukázala, jak je to nebezpečné takhle žít. "Co po mě Gabrieli chceš?" Nebudeme chodit kolem horké kaše, jestli tvrdí, že dojel kvůli mě, aby zjistil, jestli ještě vlastně existuji. Možná chce, abych se stala členkou jeho smečky, abych se mu podvolila. Nevím jestli bych to zvládla. Z Gabrielových slov poznám, že tu nejde vlastně až tak o mně. Táhle sem svoji smečku, aby tu mohli řádit. "To nemůžeš myslet vážně." Přejdu to, že Johnyho musel sám přeměnit. To mu nedovolím, aby to udělal někomu zde. "Můžete někomu ublížit. Naše rodina tu žije staletí a nikdy nedělala nic neuváženého, aby na sebe upozornila. Ani ty Gabrieli to dělat nebudeš." Ruce z klína jsem opřela o opěradla křesla a nehty se zaryla do studené kůže, jako kdybych čekala, že budu muset každým okamžikem vyskočit na nohy.

Gabriel Sheridan - 01. června 2015 16:46

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro V domě "Po tobě nic." Uchechtl jsem se. Nejsem na ní závislý. Ani na naší rodině nebo penězích. Už dávno ne a jsem na to hrdý. "Kdybych po tobě něco chtěl, naše setkání vypadá úplně jinak, sestřičko." Usmál jsem se. Ano. Nebyla by žádná smečka, můj postoj... Musel bych si hrát na ublíženého bratříčka. Ovšem jen v krajních případech. Nemám zájem před někým se plazit a sestra to dobře ví. "Zcela upřímně sestro..." vydechnu a protáhnu si krk. Nebolí mě, je to jen gesto abych si promyslel co řeknu. "Vypadám jako úplný amatér?" Řeknu se skrytým popuzením. "Lovci jsou úplně všude a mojí smečky si ani nevšimli. Zabíjí všechno čemu se mění oči ale nás ne. Myslíš že to teď poruším jen proto, že jsem doma?" Vstal jsem a zapnul si kabát. Nechce se mi tu dál zůstávat když si má vlastní sestra myslí že nedokážu řídit svoje lidi. "Budeme poblíž. Kdybys něco potřebovala... Víš co máš dělat." Řekl jsem bez náznaku emocí, znovu si protáhl krk a zničený že to končí takhle po tak dlouhé době se rozešel ven z obýváku. Ne, takhle jsem si naše setkání rozhodně nepředstavoval. Všechno mělo dopadnout jinak. Úplně všechno. "Mimochodem. Pro příště neříkej nikomu kdo je víš než ty co má a nemá dělat. Jsi má sestra, ale neváže tě ke mě nic víc. Jdi v téhle době zranitelnější než si myslíš." Uchechtl jsem se a přejel si po jizvě na rtu. Ano. Všechno je jinak.

Richard Morgan - 01. června 2015 21:02

Utrpení na knihovně Primárně asi Sam Trest uložený řiditelem se mi zdá lehce nespravedlivý, ale co se dá dělat. Knihovna byla stejně na mém seznamu návštěv. Dneska ne moc vysoko, ale byla. Sbalím batoh a nastoupím na výkon trestu. V knihovně, i když na to nevypadám, se celkem vyznám. Není se co divit, že se celkem rychle ztratím v odděleních, které rozhodně nejsou věnované červené knihovně nebo sportu. Narozdíl od Sam preferuju uklízení knížek podle žánru nikoliv autorů. Když pak Sam najdu nad deníkem, zakroutím zpočátku hlavou a její počínání ignoruju. Když však odnáším už druhou hromádku, vidím, že Sam nezůstala nad knížkou sama. Opět pokrčím rameny. Moji spolužáci, když to nejsou lidi z týmu jsou mi většinou úplně putna. Naše světy se většinou prostě neprotnou. Nakonec s další hromádkou v rukou nahlédnu do deníku a přejedu pár řádek pohledem. "Tak tohle by mohl být skvělý scénář pro nějaké béčko." Pronesu po chvilce. Ano jsem realista a na něco jako vlkodlaci rozhodně nevěřím. Navíc pohnuté osudy moc nemusím.

Emma Sheridan - 02. června 2015 12:46

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro V domě Nevím jestli to tak Gabriel myslel, ale jeho slova mi zněla jako výhružka. Ještě více zatnu nehty do gauče. Oči se mi opět zlatě zaleskly, ale nepřeměnily se. Když se Gabriel zeptá, jestli vypadá jak amatér, pobaveně odfrknu. Já nevím jak vypadáš bratříčku... Několik let jsme se neviděli a první co tu od tebe slyším je, že se tu chceš prohánět po lese s někým kdo se mění po třetí. Mám toho spoustu říct, ale nechám si všechno pro sebe. "Jo jen jdi. To ti jde nejlépe." V mém hlase je znát smutek, ale chtěla jsem svými slovy ublížit, takže se snažím vypadat silně. Gabrielovi rady moc neposlouchám. Zarazí mě až jeho slova, že jsem v nebezpečí. Není to první člověk co mi to dnes řekl. Skloním hlavu a pozoruji zem u svých bod. Co když je to vše pravda. Přemýšlím nad spisem, co jsem vzala Alanovi. Lovci čekají na návrat mého bratra, aby zaútočili. Nervózně se kousnu do rtu. Takhle to neskončí... Bouchnou vchodové dveře. Bratr odchází. Vyskočím na nohy a seberu spis ze stolku cestou ven. Rozrazím venkovní dveře. "Počkej Gabriely." Zavolám na bratra a rozběhnu se k němu. "Možná nejsem v nebezpečí jen já." Vrazím Gabrielovi složky. Zobrazit SPOILER Obsah složky co mi poslala PJka: Alan se začal zajímat o ten případ hned ze začátku. Od anonymního zdroje zjistil, že by se to mohlo týkat lovců. Vyhrabal pár informací. Tvůj bratr se nachází (možná) někde poblíž města. Tvoji rodinu unesli, kvůli deníku, který našli. Ten samý, co je v knihovně. Tam se dozvěděli o jméně Sheridan. Předtím o tvé rodině nevěděli, že jsou vlkodlaci. Je možné, že tě stále sledují, ale vyčkávají na návrat tvého bratra, aby je sebrali všechny. :) Informace Alan vyhrabal od svých známých. Někteří mu hodně dluží. Třeba šerif a informátor od lovců :) Tohle jsem poslala Alanovi

Gabriel Sheridan - 03. června 2015 16:44

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Před domem Zavrčel jsem a cvakl zuby. Jsem agresivní. Neskrývám to, je to moje obrana. Navíc od té doby co jsem i Alfa si musím sjednávat respekt dřív než předtím. Nějak mi unikl fakt, že ona je moje sestra. POkud jde o rodinu, mám jisté rezervy. Ano. Jdu. Problém? Donutil jsem sám sebe vážně jít. Bude jí lépe beze mě. Teď už to vím. Odjedu někam hodně daleko. A doufám, že se nebudu muset vrátit. Moje situace se ale změní, jakmile ji uslyším vybíhat z dveří. DOufal jsem, že to udělá. Řekne promiň a já budu moct zůstat. Ona to ale myslí jinak. Dala mi do ruky nějakou divnou složku. Se skeptickým výrazem jsem ji otevřel a přečetl. A do háje... Uniklo mi málem z úst v mnohem horším podání. Lovci. Mrkl jsem směrem ke své levé tváři, kde trůní velká jizva. Změna plánu. Nemůžu odjet. Donutily by mě vrátit se přes ni... ani ona odjet nemůže. No bezva. "Fajn." Zavrčel jsem, nasedl do auta a rozjel se pryč. Dívám se na ni se starostlivým výrazem ve zpětném zrcátku. Dělat že mi je ukradená je jediná šance. Možná ji nechají na pokoji.

Emma Sheridan - 04. června 2015 11:23

Před domem Gabriel, hovor s Alanem Sledovala jsem bratra, jak listuje ve složkách. Čekala jsem, jak se mě zeptá odkud to mám. Čekala jsem, že mi řekne, že na to budeme spolu. Čekala jsem cokoliv než jeho strohé fajn a pak rychlé nasednutí do auta. Překvapeně na něj zírám, když najednou procitnu jako ze snu. "Jistě uteč, od každého problému co se vyskytne." Zakřičím na něj, nesleduji jak moje poslední rodina odjíždí. Otočím se chci utéct zpátky do domu. Cestou ze vzteku nakopnu domovní schránku. Ta se vyvrátí a zůstane ležet na zemi. Už nemám rodinu... Jsem vzteklá a vrazím do domu a zabouchnu za sebou. Moc emocí na mě a úplněk je ještě prohlubuje. Chodím po hale a zhluboka dýchám. Musím nalézt klid, nesmím se nechávat ovládat vztekem. Hlavou mi víří milion myšlenek. Když byla pravda, že bratr v okolí, jistě je pravda i to s těmi lovci. "Já... já ale nikomu nechci ublížit." Vykoktám ze sebe a začínám mít i strach. Náhle jsem na vše sama, ten co mi měl pomoci, zrovna odjel po mé příjezdové cestě pryč. Já nechci skončit jako rodiče. Vytáhnu svůj telefon z kapsy a rychle si zjistím číslo na Dr. Deatona. Opět chodím po místnosti a koukám na displej a rozhoduji se, jestli mu mám zavolat. Nemám co ztratit. S touhle myšlenkou zmáčknu tlačítko a telefon začne vytáčet. Jakmile Alan telefon zvedne ani se nepředstavím. "Měl jste ve všem pravdu. Bratr se už u mě ukázal." Z hlasu je znát, že jsem rozhozená. Jestli Alan něco říká nevnímám ho. "Zítra si musíme promluvit... Dnes to už nejde. Víte kde bydlím, zítra přijďte." Jako kdybych to nařizovala, přesto tón hlasu tomu nenasvědčuje, jsem spíš sklíčená a zoufalá. Než telefon položím zhluboka si povzdechnu. Co teď... Strčila jsem si mobil zpátky do kapsy. Nechci být sama, vlastně to jsem nechtěla nikdy, ale okolnosti mě k tomu dohnaly. Musím se připravit na dnešní noc, kdy se přeměním. Ve sklepě, o kterém nikdo neví snad budu v bezpečí.

Gabriel Sheridan - 04. června 2015 13:59

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Pryč Chce se mi křičet, řvát. Někoho zabít. Ale slíbil jsem si, že to už neudělám. Kvůli ní. Mojí kotvě. Emma... nikdy by nepřenesla před srdce kdyby věděla že jsem někoho zabil. Ale ona mě stejně nenávidí. Bude. Musím ji chránit ať to stojí co to stojí a tohle je jediná možnost. Zjistit, jak ji ochránit proti Lovcům. Odlákat je od ní. A přežít. Jako vždy. Moje smečka mě čeká nedaleko. Vystoupil jsem z auta. "Diano, jsi nejlepší stopařka co znám. BUdeš hlídat mou sestru. Po dvanácti hodinách se vždycky vystřídáš s Johnym. Fredericku, ty prozkoumáš celé město ulici po ulici. Hledej omegy a přiveď je ke mě. POrozhlížej se i po lovcích. Kdyby kdokoli z vás přišel na něco moc nebezpečného nebo kdyby byla má sestra v nebezpečí, víte co dělat." Kývli a vydali se po své práci. "A koukejte ať o vás nikdo neví. Ubytuju nás v hotelu ve městě. Rozuměli?" Auta odjela. Prokřupal jsem si krk a vydal do hotelu. Na recepci jsem objednal tři pokoje hned vedle sebe. Bude lepší, když si budeme nablízku. Posadil jsem se do křesla. Kario na mě zírá. Chce odpovědi, ale neptá se. Hodný kluk.

Dr. Alan Deaton - 04. června 2015 19:24

NOVÝ NÁSTUP NA SCÉNU- a hned k ní? možná Emma Moje práce byla chvíli mimo město, ale své pacienty, jsem předtím oběhl a vše vyřídil. Případně, kdyby někdo potřeboval akutně pomoct, tak byl poslán k jinému lékaři, tedy zvěrolékaři. Naposledy, co jsem viděl Emmu, nebyla z naší konverzaci úplně nadšená a ani mi moc nevěřila, nedivím se. Proč by taky měla, jsem pro ní úplně cizí člověk a po tak dlouhé době, někdo o ní ví víc, než by chtěla a možná taky ona sama. Proto jsem, také na chvíli zmizel. Potřeboval jsem si ještě něco pozjišťovat, abych mohl jim nějak pomoct, případně potlačit, jejich zvířecí posedlost, ale ONA je jiná. Dojel jsem na farmu, hodil tašku do rohu a plácl sebou do postele. Slyšel jsem, jak dole někdo pochoduje. Asi hospodyně, co tady pomáhá strejdovy s chodem domácnosti. Plácl jsem sebou do postele, tak jak sem byl, teda krom bot, zas takové prase fakt nejsem. Po chvilce co sem zíral do stropu, sem se zvedl a svlékl věci ze sebe, až jsem byl nahý. To jsem si rovnou šmatroval do koupelny. Sprcha byla vážně příjemná po tak dlouhé době, nechal jsem jí po sobě stékat, opřel se rukama o kachličky a přemýšlel. Najednou jsem zaslechl svůj mobil, jak vyzvání. Sáhl jsem po ručníku, omotal si ho kolem sebe a šel pro telefón. Vzal jsem ho tak tak. „ Alan Deaton“ akorát jsem se stačil představit, než druhá strana spustila. Hned jsem jí poznal, podíval sem se na display a pozvedl obočí. Nechám jí vypovídat, stejně by mě nenechala ani promluvit. „Počkejte Emmo, hlavně klid. Zítra, ano chápu, že až zítra ale….“ Jakmile zavěsila, podíval sem se na telefon a nevěděl, co bych měl teď dělat, ale do zítřka se mi čekat nechce. Hodil sem mobil na postel a šel rovnou ke skříni. Podíval se do skříně a vzal čisté spodní prádlo. Pak také černé dlouhé tričko, černé kalhoty a boty Vzal si batoh a do ní vložil i ampulku se sedativy a injekční stříkačku, tu jsem pořádně zajistil, jen pro případ nouze, což si myslím nebude nijak potřeba. Motorka mě čekala v garáži, na ní ležela má helma. Vše sem si navlékl, bundu ještě v chodbě a řekl sem doma, aby mě případně nečekaly. Vím, kde bydlí a tak jedu rovnou. Zastavím, před jejím domem a chvíli, jen tak koukám. Určitě mě slyšela, že někdo přijel. Pokud ne, „ustájil“ sem motorku a šel k hlavním dveřím. Přemýšlel sem zda zazvonit, nebo klepat. Po chvilce se odhodlám a zaklepu jemně na dveře. Čekám, až se někdo objeví, tak doufám, že nejdu nějak pozdě. Podívám se na oblohu, abych zjistil, jak na tom jsme s časem. Doufám, že mě nevyrazí rovnou ze dveří, ale asi moc nadšená nebude. Nejsem si jist, zda mě má zrovna v lásce, asi ne. Nedivím se jí, jsem jen obyčejný člověk a ke všemu veterinář.

Emma Sheridan - 05. června 2015 09:20

Další nečekaná návštěva Alan Došla jsem si do kuchyně a vzala si skleničku s vodou. Ze dřezu si napouštím vodu do sklenice, když zaslechnu zvuk přijíždějícího stroje. Není těžké pro mě poznat, že se jedná o motorku. Vyděsím se, protože furt nade mnou visí hrozba lovců. Bratr se už ukázal, tak teď oni. Jenže mi nesedí, že by přijeli na jedné motorce. Třeba si myslí, že jsem snadná kořist. Uvažuji, co udělám, ale ozve se zaklepání na mé domovní dveře. "Tohle je vážně divné." Položím naprosto nedotčenou sklenici na kuchyňskou linku a vydám se domem do haly, cestou jsem se podívala z okna, kterým vidím ven. Uvidím Alana a zalituji, že jsem mu zavolala. A takhle to dopadá když dělám unáhlená rozhodnutí. Povzdechnu si, ale jsem rozhodnuta otevřít, musím ho dostat z pozemku, je to tu nebezpečné. Otevřela jsem tedy dveře a prohlédla si Alana, jak kdybych ho viděla teď poprvé. "Ještě není zítřek." Konstatuji. Zhluboka jsem se nadechla nosem a neuniklo mi, že Dr. Deaton se koupal v nedávné době. Cítím vůni sprchového gelu. Sakra, soustřeď se. Zanadávám si v duchu. "Tady nemůžete být. Není to bezpečné." Z mého hlasu je znát únava a ještě něco asi by se to nejlépe popsalo jako úzkost. "Víte co jsem." Zvednu k Alanovi zrak a zadívám se mu do očí. Nejsem o moc menší nižší než Alan, takže nekoukám příliš nahoru. "Nikdy jsem nikomu neublížila a dnešní noc nebude výjimka." Ruce mám položené na dveřích a na prahu, gesto ukazující, že muže před sebou nehodlám pustit do domu.

Dr. Alan Deaton - 05. června 2015 12:16

U Emm- nevypadá nadšeně :D Emma Její pohled asi jen tak nezapomenu, projela mě jak pod detektorem kovu, nebo něčím podobným. Nemohl jsem se nepousmát, když se postaví tak do dveří, že bych nikama neproklouzl. Opřel jsem se jedenou stranou o rám jejich dveří a rozepnul bundu, co jsem měl ještě z motorky. Určitě jde na mě ještě vidět mokré vlasy. „ Jop všiml jsem si, že ještě neproběhla noc. Jo nejsem, až tak hloupý. Možná tak vypadám, ale tím tě asi zklamu.“ Sice nemám tak vyvinutý smysli, jako ona, ale poznám na ní, že je ze mě nervózní. Nemusí být, nejsem to já, kdo tady kouše. „Prosím nevykej mi. Jsem jen Alan a pokud možno, rád bych, kdyby ti to nevadilo. Ale konec s tímto šaškováním. A pokud jde o to, že je to nebezpečné. Neboj jsem si vědom co je dneska za den. Ale vím, že ani tak se mi nic nestane. Pokud bys chtěla mám tu nějaké sedativa, abys byla klidnější a neublížila sis, ale to jen v krajní nouzy. Což ve tvém případě si myslím není třeba. Donesl jsem ti to, kdyby si někdy něco podobného stalo nečekaně.“ Podívám se na ní s tím, že určitě na koho narážím. Na jejího nevyspitatelného bratra, který je snad opakem jí. Jen doufám, že se o mě nedozví a nepříjde mě navštívit. Nevím, zda by se dal zkrotit, aniž by mě to bolelo. Pořád se bojí, ale nevím proč se tak bojí, stejně se určitě někam schová, kde nebude nikomu neublíží, ani sobě. „Neboj se pořád, jsi víc člověk, než kdokoliv jiný. Takže ne, ani mě a ani nikomu jinému dneska a ani nikdy neublížíš. Takže by bylo fajn, kdybys mě pustila dovnitř. Já nejsem ten co tady kouše.“ Usmál jsem se, protože sem to myslel, jako vtip. Založím si ruce pod paže a čekám co udělá. Nevím co mám s ní dělat, nechci aby se jí cokoliv stane, ale ani nikomu jinému.

Emma Sheridan - 05. června 2015 12:58

U mě doma Alan Sledovala jsem ho, jak si rozepíná bundu a vykoukne na mě černé triko, mírně napnuté pod jeho svaly. Em a dost. Zaječím na sebe v duchu. Alanova slova mě překvapí, chce se semnou přátelit nebo tak něco. Chce mi pomoc. Člověk, kterého vlasltně neznám a můj vlastní bratr se na mě vykašlal. Opět. "Dobře Alane." Na jeho jméno dám zvláštní líbivý přízvuk. "Asi vás ze svého pozemku jentak nedostanu." Konstatuji a nad jeho poznámkou, že on není ten kdo kouše se pousměji. "Ty s těma kousance máš zkušenosti že?" Flirtovním tónem si Alana dobírám, ale ustupuji mu z cesty. Když se rozhodne jít dál, tak prohlásím. "Je to tvoje volba, já tě varovala." S těmi to slovy zabouchávám dveře a raději je zamykám. "To sedativum nebude nutné, já se zamknu ve sklepě. Spíš si ho nech na svoji ochranu, dnes je divný den." Sleduji Alana před sebou a nevím, co s ním. Nečekala jsem, že mi někdo bude dělat společnost při dnešní noci. Vlastně nechci, aby mě u toho viděl, což vlastně neuvidí, ale nejspíš uslyší, co také moc nechci. "Proč mi chceš tak vehementě pomoci? Jak jsi vlastně na moji rodinu přišel?"

Dr. Alan Deaton - 05. června 2015 16:56

U Emm Emma Když mě pustila konečně domů, usmál jsem se na ní a dal si batoh na zem k oknu. Sundal jsem si bundu a položil na to také svou bundu. Jdu hned za ní, abych nešel někam, kam bych neměl. Dívám se na ní a na to, jak bydlí, jde vidět, že je tu ale asi sama. Což je škoda, pokud tuhle krásu nemá s kým sdílet. Poznámka, že mě stejně nedostane z jejího pozemku, tak se jen pousměju. „ Tak to máš pravdu, ale jen Alan a tykání. No vyhnala bys mě, pokud máš někde schované nějaké své pejsky, které taky koušou, ale zas to vem takhle. Mohl bych je zkontrolovat, zda jsou zdraví.“ Nakloním hlavu na stranu a sleduju její reakci. Jsem rád, že si nechá pomoc, teda pokud to vůbec někdo dokáže. Ale neměla by být na tohle sama, když se tedy její rodina na ní vykašlala, tak aspoň já tu budu pro ní. Nevím čím to je, ale něco mě to k ní táhne a není to, snad její zvířecí část no to netuším. Kdybych jí měl říct, co všechno mě pokousalo, myslím, že bych nad ní vedl. „ No po pravdě jo mám. Od malých hlodavců, až po krávy a podobné zvířectvo, ale člověk ještě ne. To by byla moje premiéra. Ne že bych po tom vermomoci toužil. Ale víš, jak nebudu se bránit. Ne takhle sem to nemyslel. Jsem tu na své riziko, jsem si toho vědom, ale pořád nemám důvod se tě bát a proto tu počkám do rána, abych tě ohlídal. A nezkoušej mi to vymluvit, nedostaneš mě, ani kdyby si po mě vystartovala ty.“ Vezmu si ze zadní kapsy mobil a vypnu ho, jen pro případ, že by zvonil v nevhodnou chvíli. Pracovně ordinuju, až zítra. Zatím to jde jak má. Její otázka mě celkem zaskočí, prvně přemýšlím nad její otázkou, protože občas si to kladu i já, co mě to k ní táhne. Ale jak jí to říct, jinak než aby to vyznělo fakt blbě. „ No nevím, jak bych to měl říct. Nevím prostě mám tendenci pomáhat, sice ano u tebe je to trochu jiné. Prostě mi to nedá a pokud jde o tvou rodinu, pátral jsem prostě takhle v knihovně a na netu. To víš zajímá mě vše okolo vás. Jsi prostě jiná, zvláštní. Máš v sobě prostě takové kouzlo. Nech to být. Tvoje rodina je zvláštní, jako ty, ale tvůj bratr to je jiné kafe. Po pravdě se bojím, že ti něco udělá on nebo lovci.“ Kouknu na ní.

Emma Sheridan - 05. června 2015 21:31

Můj dům můj hrad Alan Ani jsem si neuvědomila, že když jsem Alanovi řekla že mu budu tykat, že jsem mu další větou vykala. Alan mě na to hned upozornil. "Psi nemám, bylo by to divné. Aby sis to nechtěl vynahradit mojí prohlídkou." I když to bych nebyla moc proti. Alan mi vyjmenuje zvířata, která měla čest ho pokousat. Snaží se působit v pohodě a nad věcí, že se mě vůbec nebojí a že se nenechá zastrašit. Mám strašnou chuť se částečně přeměnit, aby věděl s čím má tu čest. Přijde mi že neví do čeho všeho jde. "Kdybych tě chtěla kousnout, bránit by ses nedokázal." Zavtipkuji takovým zvláštním humorem. Pak přijde na řadu vysvětlování proč je tu a proč ho tak zajímám já a moje rodina. "Jestli to takhle jednoduše o mě může zjistit veterinář tak to musí vedět celé město." Tiše podotknu. Zmínka o bratrovi mě rozesmutní a povzdechnu si. "Bratr mi neublíží. Ne fyzicky." Dál se k tomu nevyjadřuji. To že si myslím, že se nejspíš změnil, že je mírnější nebo že se hodně držel, protože jsem ho urazila a ne jednou. Jen mě opustil a to zase. "Lovců se obávám. Nikdy jsem se žádným nesetkala." Raději přejdu k jinému tématu. "Chceš udělat soukromou prohlídku domem?" Je mi jasné, že si Alan dům prohlíží. Je to přeci jen nejstarší a snad největší dům ve městě, i když je trochu stranou. "A pak tě mohu pozvat na něco k večeři. Máme ještě čas a já za celý den nic nejedla." Nevině se usměji. "A nejsem nejhorší kuchařka na světě."

Isolde Sage - 05. června 2015 22:15

Knihovna "To neříkejte dvakrát..." zamumlám s úsměvem. Těším se až Tonymu povyprávím o dnešní směně v knihovně. Bude nadšený, když zjistí, že jsem se seznámila s novou posilou našeho basketbalového týmu. On by byl popravdě rád, kdybych se seznámila s jakýmkoliv sportovcem. Jsem si jistá, že je ve skutečnosti hluboce zklamaný, že se nepohybuji ve sportovních kruzích naší školy. Asi by byl úplně nejradši, kdybych se za míčem proháněla já sama. Při představě sebe sama, jak běhám po tělocvičně a snažím se trefit kulatým předmětem do titěrné obruče ve výšce několik metrů nad zemí, se rozesměji. Tím způsobem, kdy se smějete celým tělem. Se zakloněnou hlavou, zvonivě a na poměry knihovny příliš hlasitě. Rychle se utnu a rozpačitě se rozhlédnu po okolí. Doufám, že mě nikdo neslyšel. Přeci jen, jako zaměstnanec bych měla jít především příkladem. To asi žádné prémie nebudou... Ne, že by kdy byly. K minulým Vánocům jsem dostala hrací přáníčko s blikající diodou místo sobova nosu. Při Thomasově otázce na pozapomenutého Addisona se hluboce zastydím a cítím jak se mi hrne krev do bledých tváří. Což musí být vážně pohled, vzhledem k tomu, že nejsem zrovna přeborník v roztomilém červenání. Vždycky vypadám jako bych měla horečku nebo vyrážku. Přitisknu si ledové ruce na tváře a pro jednou děkuji bohu, že mám tak mizerné prokrvování končetin. "Jistě... já... tudy..." Vydám se rychlým krokem mezi regály. Doufám, že tam ten Addison je. Ne jenom, že se mi nechce vláčet se zase do sklepa, fakt, že jsem díky příjemné konverzaci s budoucím spolužákem zapomněla na hordu stávajících spolužáku volně pobíhající po knihovně a vytvářející z mého pečlivě uspořádaného systému prachobyčejný chaos, mě děsí. Nedokážu si vysvětlit, jak je možné, že se mi to tak vykouřilo z hlavy. U sekce politologie projedu očima police a při pohledu na jeden ošumtělý výtisk Cata si v duchu zatančím oslavný tanec prastarých kultur, vytáhnu ho a vrazím ho Thomasovi do rukou. "Omlouvám se za..." zarazím se a nerozhodně si prohrábnu měděné vlasy. Vlastně ani pořádně nevím co jsem chtěla říct. Chviličku se nervózně koušu do rtu a pak se zhluboka nadechnu a uklidním se. "Je to všechno?" Kývnu ke štosu knih v Thomasových rukách a můj hlas je teď mnohem vyrovnanější.

Thomas "Tom" Lovens - 06. června 2015 09:08

Knihovna Isolde Poděšeně ji sleduji, jak se směje. Neuniklo tu helium? Udělal jsem něco směšného? Vážně nevím co si o tom mám myslet. Jako správný gentleman ale mlčím a jen pozoruji okolí s úsměvem, který jsem si musel cvičit hodně dlouho. Musím uznat, že je celkem rozkošná když se směje a ještě víc, když je v rozpacích. Následoval jsem ji mezi regály doufajíc, že tu knihu bude hledat dlouho. Nevím proč, ale její společnost je příjemná. Moc často to nezažívám, většinou se do kontaktu s lidmi nutím, abych vypadal jako správný "syn" svého otce. Když mi výtisk vrazí do rukou, překvapeně se na ni podívám. Co ji naštvalo? Ach, ženy. "Není za co. Z mého pohledu jste nejlepší typ knihovnice, který jde najít." Nevím, zda to bere jako plnohodnotnou poklonu. "Vlastně... když už jsme toto téma tak hezky načaly, neměla by jste nějakou knihu o lykantropii? Kdyby byly ty zvěsti pravdivé, velmi rád bych se uměl bránit." Ironicky se zazubím a posunu si sluneční brýle na nose. Napadlo mě co by řekl táta, kdyby mě viděl jak se vybavuji v knihovně. "Co tu děláš? Padej na hřiště, abys ukázal že jsi Lovens!" No dobře, to přeháním. Ale něco v tom smyslu by to určitě bylo.

Andrea "Karambit" Dows - 06. června 2015 12:47

Den jako každý jiný Márnice a pak venku Jeden by řekl, že je to únavné. Každé ráno vstát, opláchnout se, obléci a pak zamířit do práce. A takhle je to každý den. Mě to nevadí. Ač se to nezdá, vždycky mi to přinese nějakou... zábavu. A většinou neočekávanou. Kdo by řekl, že i tady na Floridě bude takové práce. Inu, lidé umírají všude. Jako každé ráno jsem se nějak vykopala z postele, prošla si ranními rituály a zamířila do práce. Dneska to vypadalo, že by mohl být klidný den. Milovala jsem klidné dny. Opravdu. Zvláště poslední týden. Nemohu si vynachválit volných a klidných dnů, když člověk nemusí nic dělat. Kdybych tak nemusela z té postele. "Ahoj Henry, máme něco?" pozdravila jsem šéfa, oblékla bílý plášť a gumové rukavice a zamířila k pitevnímu stolu. Ležela tam nějaká stará dáma s ošklivou ránou na hlavě, která však nebyla moc zakrvácená. "Stará paní Perkinsová, milovnice koček, slev a klevetnice. Tedy podle toho, co mi řekli," uvítal mne šéf. "Eh... ne, kočky moc nemusím," zašklebila jsem se na něj a přistoupila k mrtvé. Prohlédla jsem ránu na hlavě, pak prohlédla i celé tělo. "Přesně tak Kim, zranění vzniklo posmrtně, zdá se, že dostala infarkt když stála na schodech. Aspoň si to myslím, podle toho, jak ji našli." "Typla bych si, že tam ležela tak den, dva, podle toho, jak je okousaná od koček. Vidíš, ty se o ně celý život staráš a ony se ti pak takhle odvděčí," trochu znechuceně jsem nakrčila nos. "Myslím, že tohle můžeme uzavřít jako nehoda způsobená špatným zdravotním stavem, co myslíš?" zeptal se mne a já jen přikývla. Pak na mě vyšla ta nejméně oblíbená činnost. Omýt mrtvou a zašoupnout ji do mrazáku, než si pro tělo někdo přijde. I tak jsem to dělala pečlivě, byť se mi opravdu nechtělo. Hlavně proto, že mi Henry stál za zády a kontroloval mne. "Měla bys změnit jídelníček," ozval se nespokojený hlas, já se jen ušklíbla a dál znuděně omývala mrtvou. "Možná bych našel něco lepšího," nenechal se jen tak odbít. "Mě to vyhovuje," odseknu mu a vypnu vodu. Poté mrtvou osuším a odvezu do chlaďáku. "Musím do města, došla mi chilli omáčka," kouknu na Henryho, zatímco si sundavám plášť a rukavice. Natáhnu si svou oblíbenou koženku a zamířím pryč z márnice. Ještě než odejdu, ukážu Henrymu telefon, trochu s ním zavrtím a vypláznu na něj jazyk. Ví, že mi má když tak volat. Když vyjdu z budovy policie, kde se márnice nachází, podívám se na modré nebe a zapřemýšlím, kde by asi tak mohli mít nějakou dobrou chilli omáčku. Sice tu jsem už přes čtyři měsíce, ale pořád netuším, kde co je. Tedy, z práce domů a naopak se dostanu. Do nejbližšího obchodu také, ale tam už vím, že nemají dost pálivou chilli. Mají tam dobrou wasabi pastu, ale chilli ne. Chvilku jsem nerozhodně stála před hlavní policejní budovou a přemýšlela jsem, kam jít. Pak jsem jen pokrčila rameny a nazdařbůh vyrazila do města. Snad se neztratím. Nebo takhle možná najdu nějaký obchůdek, kde budou mít opravdu dobré chilli. Miluji chilli.

Dr. Alan Deaton - 07. června 2015 15:19

U Emm-snad mě nesežere! Emm Její poznámku o tom, že bych si vynahradil prohlídku u ní, pozvednu jen obočí, ale celkem mě to i láká a zajímalo, by mě co by řekla, kdybych řekl, že s tím teda souhlasím. Protože, jako psa bych ještě mohl něco udělat, ale takto lidský doktor fakt nejsem. V jejím případě bych se snad i udělal vyjímku. Sleduju jí, jak je ze mě snad i nervozní.Ne že by mě to netěšilo, je to roztomilé, ale jí se to asi nelíbí. Nedivím se jí, já ji také pozoruji a obdivuji, ale snažím se nepozorovaně. Nevím zda se mi to daří. Ubránil? Je si jistá, zda bych o to nestál? Já sám nevím, v její přítomnosti, vidím jen jí a nějak nekoukám kolem sebe. Ale tohle nechme stranou. ,, No pokud by jsi mě chtěla pokousat, no mám tady tu injekci, ale určitě to nebude potřeba." Jdu pomalu za ní, chce mi ukázat její dům a to ani v nejmenší neodmítnu. Ne, že bych byl nějaký znalet, ale tak krásu ještě umím ocenit. Taška s věcma jsem si nechal na chodbě a jají otázka zda se dá někde dočíst o její rodině a kdo to může zjistit prvně celkem uvažuju, protože na to co o ní jsem si vyhledal mimo místní knihovnu, vše mám přes své kontakty mimo město, ale oni se takovýma věcma. ,,No povídej Emm já to osobně mám ze svých zdrojů, vím kde hledat, ale jestli je něco o tvé rodině v místní knihovně to netuším. Ale mělo by se to co nejrychleji zjistit. Já byl teď mimo město, a vše co sem mohl jsem stáhnul k sobě. Nechci aby se o tobě vědělo víc, než je nutné, ale nevím kolika lovcům se to dostalo do ruk. Chtělo by to aby se jistá osoba, pokud možno moc nepoukazovala na sebe." Snad ví, že nemyslím zrovna jí, ale pokud jí tu nechal nechráněnou, nevím co má za lubem. Jsem rád, že nepotkala žádné, nebo ani netušila, že jim sou.,,No já jich pár znám, jsou ale už mimo službu, jak se říká. Kdyby né nevěděl bych, že tady jsi. Ale nechci, aby ostatní na to přišli. Ale našel jsem aspoň tlumící bylinku pro vaší přeměnu, je to sice jed, ale jen pro obyčejné lidi. Tobě to zabrání proměně, oddálí to. Nebo tě to odrovná v proměně. Je to učinější, jak sedativa." Nabídka večeři se neodmítá a tak proto jen na to přikývnu. A celkem mě zajímá, zda bude vařit ona či tu s ní někdo je. Prohlídku domu si užívám.

Alexander Moretti - 07. června 2015 15:30

Sněhule Kimberly "Když jsem řekla 'cokoli ti pomůže v noci spát', nemyslela jsem tohle." "Vážně?" zamrmlám a vyklouznu z koupelny. Rachel sedí v křesle, nohy přehozené přes opěrku. Na tváři jí pohrává onen vševědoucí úsměv a její čokoládové oči bloudí po mém těle, které halí jen ručník ovinutý kolem boků. "Vážně," přikývne; blonďaté vlasy jí přitom spadnou do obličeje. "Věříš mi?" "Ne," odpoví okamžitě. "Chytrá holka," zkřivím rty do úsměvu a vrhnu se k šatní skříni. "Jdeš dneska do práce?" "Ne." "Fajn, takže... tě uvidím večer?" optá se a přitom mi i navrhne další hostinu na jejím těle. "Jo?" změním svou odpověď na otázku. "Budu vařit," dodá s úsměvem, když si to za mnou šine přes pokoj. "Miluju tě," políbím jí. "Jasně," zářivě se na mě usměje, "tahle," vytrhne mi z rukou košili, kterou jsem si vybral "je lepší," vytáhne čistě bílou a podá mi jí, "jo a tohle si beru s sebou," zachrastí v ruce s prášky. "Rachel, já vlastním lékárnu, můžu mít těch prášků kolik chci," upozorním jí. "Aw... tak mladý a ochotný umřít," s našpulenými rty opět pronese něco, co s naší situací vůbec nesouvisí. Hlavně, že něco řekne, pomyslím si a raději se kousnu do rtu, než bych něco řekl. "Nerada to říkám, ale tohle... je na h*vno." "Nezní to jako že to nerada říkáš," odpovím. V jejích očích se blýsklo, sval v její čelisti zacukal. "Už půjdu," řekla nakonec a zmizela z mého pokoje. Zůstala po ní jen vůně santalového dřeva, protože, bůh ví proč, si oblíbila východní parfémy. Takové ty syté, co vám připomínají hořící svíce, povadlé růže ve vázách, teplé dřevo a studený kámen. Byla to strašná vůně, která mi jí připomínala celý den. "Mizíš?" ozval se Connor. Snědý klučina, který mi vypomáhal v lékárně. Na svůj věk je dost spolehlivý, a tak tu se Sage tvořili skvělý duo, když jsem já mizel mimo město nebo jsem jen neměl chuť zírat na lidský obličeje a poslouchat, co je trápí dnes. Sage a Connor jsou skvělý protiklady. Sage je rozumná, ženská do nepohody, co bere věci tak jak jsou. Connor je oproti ní snědá vysmátá koule, protože jako někdo z Californie nedá dopustit na svoje celoroční opálení a k jeho smůle i na kyblíky zmrzliny, který milerád kombinuje s hranolky. "Jo, večer přijdu zavřít," odpovím mu. "Dobře," pokrčil rameny a zmizel ve skladu. To byl jeden z důvodů, proč jsem si ho tu držel. Byl posedlí pořádkem. Všechny léky, přísady, balíčky dokonce i pošta byla srovnaná přesně tak, aby v ní někdo jako Connor našel okamžitě všechno. Měl na to sytém, který mi unikal, ale dokud jsem se tu aspoň trochu vyznal, bylo mi to jedno. "Tak nashle pan Moretti," zahulákal. Pravděpodobně slyšel jak si odemykám zadní východ, abych se rychleji dostal k autu, které mám na parkovišti. "Nazdar," křiknu nazpět a zabouchnu za sebou kovové dveře. Dlouhé kroky mě rychle nesou přes vyasfaltovaný plac k mému autu. "Sněhule?" pronesu s úsměvem a přidám do kroku, abych dohnal světlovlasou ženu, "hej, Kimberly," oslovím jí, když jí doženu, "mrtví ti dali pauzu?"

Andrea "Karambit" Dows - 07. června 2015 15:53

Kdesi ve městě Že já se ztratila? Alex Toulala jsem se městem, rozhlížela se po obchodech a přemýšlela, kde by mohli mít tu chilli omáčku. Mé nohy mne dovedli... inu, do míst, které jsem tak dobře nepoznávala. Ano, pár věcí mi přišlo povědomých, ale nedokázala jsem si vzpomenout odkud. A upřímně, teď mě to ani moc nezajímalo. Bylo mi to jedno. Toulala jsem se. Měla jsem na to chuť. Stejně jako celý tenhle týden. Lidé se po mě otáčeli, civěli na mě, občas jsem je i viděla, jak si něco šeptají. Jasně, tady na Floridě se svou bílou kůží a vlasy opravdu nezapadnu. Ale to mě nezajímalo. Já chtěla najít ten obchod a vrátit se do práce. A vlastně jsem se do práce vrátit nechtěla. Chtěla a nechtěla. Už jsem si začínala uvědomovat, že jsem se ztratila, když jsem za sebou zaslechla nějaký hlas. Známý hlas. Otočila jsem se a uviděla ho. Alexandr Moretti, majitel jedné lékárny. Jakmile jsem spatřila jeho tvář, trochu jsem se zarazila a kdo se na mě podíval, mohl by říci, že vidím něco, co nikdo jiný nevidí. A taky, že ano. Viděla jsem ho, jak mi prodává léky, ale nebyla jsem to já. Prodával mi léky na bolest hlavy, ale věděla jsem, že na bolest hlavy nejsou. Předpis byl na ženské jméno, ale já si uvědomovala, že žena nejsem. Když jsem se vrátila do reálu, překvapeně jsem zamrkala a usmála se na něj. "Alexi, ahoj," zamávám mu a počkám, až mne dojde, "Jop, máme teď chvíli klid." Pořádně jsem si ho prohlédla. Byl mi sympatický, i přes tu osobnost, kterou jsem aktuálně měla. "Málo marodů, že nejsi v práci?" mrknu na něj.

Alexander Moretti - 07. června 2015 16:20

Živí mrtví Kimberly "Tvoje povolání má tu nevýhodu, že je člověk vlastně rád, když nemáš co dělat," zašklebím se "což je tak trochu i ta moje," navážu na její další větu, "je to mrtví. Connor a Sage si tam dneska vystačí sami a já si raději míchám léky, když mě nikdo neruší," řeknu s přátelským úsměvem, "když tam jsou je to jakoby ti někdo šťoural do mrtvoly a říkal ti, jak jí máš pitvat. Chvilku to možná toleruješ, dokonce je i chceš něco naučit a nechat něco zkusit, ale ani při dobrý vůli to nejde dělat věčně," rozmluvím se. "Jdeš na oběd?" zeptám se, když otáčím zápěstí a zírám na hodinky, "pozdní oběd," dodám, když zjistím kolik je /nevím kolik je, takže si to klidně uprav na snídani nebo večeři/.

Andrea "Karambit" Dows - 07. června 2015 16:41

Mrtvě živí Alex "No, jak se to vezme. I když jsem nikdy dříve neuvažovala o tom, že bych dělala na patologii, musím říci, že mě to tam baví," usměji se a hned na to se zasměju, "moc dobře vím, jak to myslíš. Henry je fajn v tom, že mi do pitvy nekecá. Spíše naopak, nechává mě v tom se vyráchat, ale jsem mu za to vděčná, více se naučím." Když pak navrhne oběd a podívá se na hodinky, zamyšleně si přejedu rukou po břiše a pak se zasměju: "Proč ne." Nechám ho tedy aby se ujal vedení a vydám se za ním (vedle něj). "Alexi, nevíš kde by mohli mít nějakou kvalitní chilli omáčku?" zeptám se ho najednou, skoro jako bych se ptala, kolik je hodin.

Alexander Moretti - 07. června 2015 17:47

Zatím živí Kimberly "Co byla první volba?" zajímám se, "k patologii má všechno poměrně daleko," vyslovím nahlas svou aktuální myšlenku. "To... rád slyším," tiše se zasměji. Slovo vyráchat a představa nějakého nebožtíka ve mě nevzbuzují super pocity, ale nepřestávám se divit tomu, jak klidně a hlavně přirozeně to Kimberly bere. "m8m vynechat steaky a tak...?" zeptám se, když souhlasí, "kousek je Goodman Mayfair taková New Yorkská klasika,a pak je taky dobrá Casa Malevo ta je tudy," mávnu rukou, abych naznačil směr, "je to rodinná restaurace, taková pohoda, ale jestli se ti nechce, tak tu jsou i klasiky, co máš nejraději?" položím jí nakonec otázku, kterou jsem měl položit už na začátku a omluvně se usměji. "Seš na ostrý?" zeptám se překvapeně, "myslím, že," na okamžik se zamyslím, "určitě to seženeš v takovém tom mexickém obchodě, co je za náměstím. Je to mixnuté ještě s indickými věcmi, takže si tam asi najdeš svoje."

Andrea "Karambit" Dows - 07. června 2015 17:58

Zatím spolu Aha, tohle není ten film Alex "Chirurgie," odpovím mu bezmyšlenkovitě a pak se zarazím. Možná bych si měla vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu, proč jsem přešla na patologii. Ale co, člověk někdy dělá nepochopitelné věci jen tak spontánně. "Já sním v podstatě cokoliv, jen to musí být pálivé," zasměju se, když se omluvně usměje. A je v tom trocha lidského mozku, napadne mne a trochu se ušklíbnu. "Zbožňuji pálivé. Mám ráda výrazné chutě a nic není výraznějšího, než pořádná pálivá omáčka," zazubím se a pak trochu zpozorním, "mexická prodejna na náměstí. Že mě to nenapadlo hned." Kráčím vedle něj, snažím si zapamatovat ten obchod, takže vypadám trochu zamyšleně. "Se tam pak musím stavit, díky," děkovně se na něj usměji a zamyslím se trochu nad tím, jak pálivé omáčky tam asi mohou mít.

Alexander Moretti - 07. června 2015 18:28

Spolu bude fajn Kimberly "Hm... tak to je dobrý posun, co tě k tomu vedlo?" neodpustím si další otázku, a pak mě, skoro jako vždy, dožene představa toho, proč by mi to říct nechtěla, a tak se chvíli topím v béčkových seriálech ze střední, kdy doktorům umírali pacienti a oni se buď zbláznili nebo se zahrabali někde, kde už jim nikdo neumře. "Promiň jestli se ptám moc," vypálím ze sebe, "malý město a cokoli nového je až moc zajímavý , víš jak to je," pokrčím rameny. "Takže Taqueria, už jsi tam byla?" zeptám se, "mají tam prý skvělý nachos a quesadilly... aspoň doufám, že se to tak říká. Connor na tom ujíždí a občas to přinese do práce," prohodím, "za náměstím," opravím jí s úsměvem, "je to takový malý krámek, zelené rámy na výloze, spousta cinkrlátek a taky to krutě voní už na metry daleko," zasměju se, protože jsme se mu vždycky snažil nějak vyhnout, "pamatuji si, že tam mají i pravou čokoládu, ale na to si dej pozor. Jen tam vlezeš, začnou ti hádat, která je pro tebe, a pak ti jí vždycky, když půjdeš kolem budou dávat... přibral jsem na tom v loni pár kilo," zasměji se, "tak se jim už radši vyhýbám."

Andrea "Karambit" Dows - 07. června 2015 18:41

Jde se na gáblík Alex A je to tady. Čekala jsem, že se zeptá. Každý se ptal. Co já jim to říkala? zamyslím se a podívám se na něj. I když jsem to měla čekat, nečekala jsem to. Určitě mu neřeknu "Víš, před čtyřmi měsíci jsem se stala zombie a musela jsem změnit práci, abych měla přístup k čerstvým mozkům. Oh, zombie? Jasně, ty existujou". Ne, to by nešlo, trochu se zakřením. "Tak nějak se to stalo," řeknu nakonec neurčitou odpověď, dávající najevo, že se o tom nechci moc bavit. Ovšem nedá se z toho poznat, jestli kvůli tomu, že mi někdo umřel, nebo ne. Vždyť já se ani k žádné operaci nedostala. "Taqueria? Nebyla," vděčně vezmu změnu tématu a zaposlouchám se do jeho popisu, "to zní skvěle, tak jdeme tam?" Rozzáří se mi tvář, zatímco si zapamatovávám popis toho mexického obchodu. Určitě se tam budu muset kouknout. Mexiko je známé produkcí pálivých omáček, stejně tak i Indie a Asijské země. "To ti jako tu čokoládu dávají jen tak?" zeptám se překvapeně, když ji zmíní a nevím proč, ale napadne mne, že mě by asi vybrali nějakou s chilli papričkou. Já naštěstí přibrat nemohu, takže mě to ani nemusí trápit.

Alexander Moretti - 07. června 2015 20:31

Kus žvance Kimberly Lehce nakloním hlavu na stranu. Pohled věnovaný pouze jí je upřený, zkoumající. Hlavně nic neříkej, okřiknu se s v soukromí své mysli, není Rachel, aby to pochopila, varuji se, a tak setrvám v tíživém tichu, které je pro mne jako kovadlina na hrudi. Drtí. Brání mi naplnit plíce vzduchem. "To se, s tvými chutěmi, divím," s radostí vezmu za vděk, že tak rychle přesedlala na jiné, pohodlnější téma, "jdeme," dodám s úsměvem a na konci ulice nás nasměruji do západní avenue, kterou se táhne i alej stromů, "červená zahrada," upozorním ji na umístění našeho cíle. "Vlastně ne... jak kdy," opravím se, "záleží asi na konstataci hvězd," odmlčím se ve chvíli co vstoupíme do restaurace, "jaký místo?" otáži se.

Andrea "Karambit" Dows - 07. června 2015 20:40

Hlavně aby to bylo ostré Alex "Zatím nebyl pořádně čas prozkoumat město," pokrčím rameny a trochu se zašklebím, "ač je to nečekané, v márnici je pořád co dělat. To není jak v těch filmech, že tam většinu šichty jen vysedáváme, popíjíme kafe a čteme noviny." Se smíchem se podívám na alej stromů, kterou právě zmínil. Trochu užasle zamrkám, v téhle části města jsem opravdu ještě nebyla. "Nu, možná mi budou hvězdy přát," zazubím se a rozhlédnu se po restauraci a volných místech. Pak jen ukážu náhodně na volné místo a zamířím tam. "Promiň mi, jestli budu znít dotěrně, ale, jak se někdo jako ty může stát majitelem lékárny?" zeptám se znenadání. Jo, to je něco, co na týhle osobnosti trochu nemám ráda. Ten kluk byl nejen flákač a lenoch, ale i spontánní a přelétaví. Ani se nedivím, že mi skončil na stole.

Alexander Moretti - 07. června 2015 21:12

...jako břitvy Kimberly "Ne?" pohraju si s mimikou obličeje a tvářím se jako dítě, kterému sebrali hračku, "neuvěřitelné kolik nám jsou schopni toho nalhat," nespokojeně zakroutím hlavou, "ale úmrtnost tu není zas tak hrozná, ne?" zajímám se, čistě jen proto, aby řeč nestále a z části i z mého zaujetí. "To je možné," usměju se a ze zvyku jí odsunu židli od stolu. "Ha, to je... zajímavá otázka," nervózně se usměju a abych skryl své rozpaky vrhnu se na upravování své košile, "chceš long story short nebo mám začít s obsáhlejší verzí? zeptám se přičemž si hraju s manžetovým knoflíčkem u své košile.

Andrea "Karambit" Dows - 07. června 2015 21:46

Už se těším Alex Vážně přikývnu a zasměji se. Úmrtnost není vysoká, ale dost velká na to abych... no... měla práci. "Asi jako v každém průměrném městě," mrknu na něj a s chutí nahlédnu do jídelníčku. Automaticky hledám nejpálivější jídlo, ke kterému si dám ještě pálivou omáčku. Na jeho odsunutí židle se děkovně pousměji. Ještě před týdnem bych mu i galantně pokynula hlavou. "Krátkou," vyhrknu, aniž bych si to promyslela. Pak si jen v duchu povzdychnu. Musím si dát něco... lepšího, ale ta kočičková dáma... ne, kočky nemám ráda a tohle by mi moc nepomohlo. Ještě štěstí, že mne Alex nezná tak dobře, aby se mohl divit, že mám každý týden jinou povahu. "Teda, promiň, tu delší jsem chtěla říci, ráda poslouchám," zazubím se na něj, trochu omluvně, trochu nadšeně. Musím se trochu přemáhat, aby převládala má povaha.

Alexander Moretti - 07. června 2015 22:35

Já teda moc ne Kimberly "Jasně," odkašlu si a zabořím svůj pohled do jídeláku. Pohledem přelétám řádky slov, které mi připomínají hodiny francouzštiny; něco napíšeš, polovinu z toho nevyslovíš a druhou půlku vyslovíš úplně jinak, než se píše. Voilà. "Tak tedy delší, jasně," poškrábu se na strništi a odložím jídelní lístek, "stejně to budu muset trochu zkrátit," zkroutí koutky rtů do náznaku úsměvu, "takže začátek, no... moje příjmení je italské, začátkem 16. století ho tam přivezli židi," začnu a přitom si na prstu začnu pohrávat s pečetním prstenem, na kterém je náš erb, "můj pra-pra-prapředek byl židovský lékař, bylinkář v té době ještě věřili, že takový lidé mají čarovnou moc," usměji se, "no nicméně tohle se naší rodinou táhlo...století. Vlastně až do první světové války. Po jejím konci se část naší rodiny rozhodla emigrovat do Ameriky. Ti, co zůstali prý zahynuli při druhé světové. Moc toho o nich nevím. Otec se o nich nerad zmiňoval," na okamžik se odmlčím, "ta část, co emigrovala se mezi italskými přistěhovalci začala živit čím to šlo. Děda mi vyprávěl, že tehdy byli velmi chudí, léčili našince, i když jim za to nemohl nikdo nic dát. Já bych tomu moc nevěřil. Byli to, koneckonců, židi," usměju se, "a tak se skoro dostáváme ke mě. Otec lékařem nikdy nebyl, moje matka byla. Bratr to po ní zdědil. Já jsem na to řezání přeci jenom nikdy moc nebyl, a tak jsem skončil s apatykou," dořeknu, "vybrala sis? optám se jako bych jí před chvílí jen vyprávěl o počasí.

Andrea "Karambit" Dows - 07. června 2015 22:45

Hlavně aby to pálilo Alex Zaujatě jsem projížděla pohledem jídelní lístek, hlavně pak jednotlivé složky jednotlivých jídel. Když jsem narazila na pár o kterých jsem věděla, že jsou extra, nemohla jsem se vynadívat. Pak začal vyprávět o tom, jak se dostal ke své práci a já měla co dělat, abych udržela pozornost. Ten kluka fakt měl problémy s pozorností. Nedivím se, že ho srazilo auto. "Takže to máš v rodině. Nikdy bych nevěřila, že potkám někoho, kdo se věnuje rodinnému řemeslu," řeknu uchváceně a není to jen mé uchvácení, ale i uchvácení mé druhé osobnosti. "Hm... co, jo, jasně. Extra pálivé Chilli con Carne a k tomu tu extra pálivou máčku z jalapenos papriček," zazubím se na něj a zavřu jídelní lístek, "a k pití si dám čistou zázvorovku."

Emma Sheridan - 08. června 2015 12:38

U mě doma na prohlídce Alan Nad poznámkou, že má jako obranu injekci se usměji ale nic neříkám. Vyrazím směrem k obývacímu pokoji, slíbila jsem přeci prohlídku domu. Jak z venku dům vypadá staře, ale luxusně tak je to i uvnitř. Obyvák je moje práce jak teď vypadá. Nemohla jsem se každý den koukat na místo, které by mi připomínalo, že zde zmizeli mí rodiče. Celá jedna stěna je velká knihovna poseta spousty knih, vlastně ani já nevím, co tu vše je. "Obývací pokoj s krbem a výhledem do zahrady." Nechám Alana si pohlídnout místnost a já odpovím na jeho slova. "Já vím, že myslíš mého bratra, ale já netuším co tu chtěl. Nejprve se tu zjevil jako velký bratr a k tomu měl svoji smečku. No a když jsem mu ukázala informace od tebe. Neřekl ani sbohem a zmizel." Sakra Gabrieli, co s tebou je. To že mi nabízel, že mohu za ním přijít nezmiňuji, stejně to už neplatí po tom co odešel. Pokračuji dál domem, kde ukazuji na dveře a říkám co za nimi je, jako pracovna, další koupelna, jídelna až dorazíme do kuchyně. "Tak zde ti uvařím tvoji poslední večeři." Nezapomenu se zářivě usmát. Přeci jen je to jeho volba, že chce zůstat celou noc v domě s vlkodlakem. "O oměji jsem už slyšela. Vážně by to pomohlo, že bych se nepřeměnila." Zapřu se rukama o kuchyňskou desku a zahledím se na Alana. Nakonec zamíříme do druhého patra po schodech v hale. "V tomto patře jsou vesměs ložnice a koupelny." Většina pokojů vypadá takto. "Až budu zamčená ve sklepě, klidně se v nějakém vyspi." Prohodím, když vycházíme z jednoho z pokojů a skončíme u posledních dveří. "A nakonec pokoj, kde spím já." Otevřela jsem dveře a vykoukl nejsvětlejší pokoj domu. "Už mi lezl na mozek ten starý styl domů." Pokrčím rameny a nechám Alana nakouknout. Na jednom stolku se válí asi tři notebooky, jeden je zapnutý a na jeho obrazovce pobíhá snad nějaké vyhledávání. "A teď to jídlo. Co říkáš?"

Alexander Moretti - 08. června 2015 13:30

Z toho bych strach neměl Kimberly "No jo, byla by škoda přijít o takovou tradici," odpovím a ještě spěšně zabloudím pohledem mezi vypsaná jídla. A zatímco má spolupachatelka odpolední siesty vyhledávala to nejpálivější, já se mezi jídly snažil nají pravý opak. A to zcela marně, přiznám si nakonec. "Vy v rodině nemáte žádnou tradici? optám se. Očekávám zápornou odpověď, ale ze zkušenosti vím, že se vždycky něco najde; obvykle to jsou divný zvyky a tradice, které se přinesly, pakliže emigrovali, ze svých domovů, a pak se obvykle tyhle tradice vytratily v zájmu splynutí se svým okolím no a pokud ne, jejich rodiče nebo prarodiče byli dost rozumní, aby opustili podivné zvyky, které dřív vzbuzovali dojem, že se jedná o blázny nebo hůř, rovnou o čarodějnice. "Řekl bych, že máš dobrý výběr, ale vůbec netuším, co ti přistane na stole," odtuším Kimberlyním směrem, "dá se to jíst aniž bych uhořel zaživa?" otočím menu ke Kimberly a zabodnu prste na jídlo, které nevypadá, že ho stvořil sám Ďábel.

Andrea "Karambit" Dows - 08. června 2015 13:40

Jestli to nebude pálit, tak ať si mě nepřejí Alex Souhlasně se na něj usměji, odložím jídelní lístek a pohledem vyhlížím nějakou obsluhu, které bych předala svou objednávku, zatímco občas sklouznu pohledem k němu a jeho pátrání po jídelním lístku. Zajímalo by mne, co hledá za jídlo, napadne mne a když ke mě zvedne pohled, jen se uculím. "Když se nad tím tak zamýšlím, tak vlastně jo. Máma je pediatrička, táta chirurg a co vím, tak z otcovo strany byli všichni taky doktoři. Z matčiny nevím, ta o tom nerada mluví," zamyšleně si promnu bradu a snažím se rozpomenout, jestli někdy mamka mluvila o svých rodičích. Já je nikdy nepoznala. "Hlavní je, aby to bylo ostré," mrknu na něj. Jak by asi bral, kdybych si tu pálivou omáčku nalila i do pití? projede mi hlavou myšlenka, kterou hned zaženu. "Hm... řekla bych, že ne, ale asi to trochu pálit bude. Obsahuje to Bacio di Satana, což je vcelku pálivá paprička, když jí jíš nijak neupravenou. Ale pokud jí tepelně upraví i s jídlem, tak by měla ztratit více než tři čtvrtě ze své pálivosti," řeknu odborně. Jak by ne, mám chilli papričky celkem nadupané.

Alexander Moretti - 08. června 2015 15:03

Budeme čekat na obsluhu? Kimberly Tiše se zasměji a zakroutím hlavou. "Takže dvě lékařské rodiny," řeknu rychle, aby si můj smích nevyložila špatně. Jsem dobrý na hodně věcí, ale sociální inteligence mi do vínku dána nebyla. Stejně jako schopnost držet kušnu, když je třeba, připomenu si a tvář se mi zkřiví úsměvem; tentokrát ze vzpomínek na všechna školská zařízení, kterými jsem prošel, musí mě nenávidět ještě teď, pomyslím si a část mého starého já si spokojeně promne ruce. "Toho bych se tady nebál," ujistím jí, "fajn, tak to by mohlo splnit účel," přikývnu a snažím si zapamatovat celý název jídla, abych ho pak spěšně, až přijde obsluha, nemusel dohledávat, "se v tom vyznáš," nadhodím, "je to velká posedlost?" opět jí položím další z otázek.

Andrea "Karambit" Dows - 08. června 2015 15:16

Zavoláme Alex Zasměji se s ním a při tom lehce kývnu hlavou. Taky mi to přijde vtipné. A ještě vtipnější je to, že jsem se pro tuhle kariéru rozhodla sama. Táta, ani máma mě nenutili stát se taky doktorkou a následovat je, ale já prostě chtěla, protože jsem byla hrdá na to, co oba dělají a chtěla jsem jim svou hrdost ukázat. Ale dost minulosti. "Tak jo, chtělo by to nějakou obsluhu," zazubím se na něj, pátrajíc pohledem po nějakém prďolovi, co to tu roznáší. "No, ono se to špatně vysvětluje," omluvně se na něj usměji. Hlavně si dát pozor, abych se neprokecla. Lenoch, flákač, spontánní, přelétavý a ke všemu ukecaný. Musím si udržet vlastní osobnost, napomenu se a zachovám onen úsměv. "Hej, je tu nějaká obsluha?" nakonec zahulákám do restaurace a zazubím se na Alexe. Tohle byla prosím má povaha.

Alexander Moretti - 08. června 2015 21:48

OK Kimberly "Souhlas," přikývnu a nedočkavě se rozhlédnu po místnosti, "smůla, že tu nejsme jediní," kývnu hlavou k zadním stolům určeným pro skupinky, kde se kolem tří stolů městná kolem dvaceti lidí, "Mexiko dneska jede," uculím se, "chvátáš?" zeptám se. "Tak to nech být," mávnu rukou, "možná tomu přijdu na kloub," mrknu na ní. Začnu se smát. "Ty seš teda nátura," řeknu uznale, "ale zabralo to," dodám, když zmerčím mladší servírku, která popadla tác a začala se šinou naším směrem. //čekáme na pj nebo si to odehrajem?//

Dr. Alan Deaton - 10. června 2015 16:34

U EMM Sleduju všechno a vlasně nic. Dům je opravdu nádherný a celkem se k ní hodí, jako by sem odjakživa patřila. Nejsem si teď jistý zda tu vyrostla, ale zařídila si to podle sebe, což obdivuju já ve svém bytě ve městě neudělal od té doby co tam bydlím ani tečku. Možná je to tím, že tam trávím opravdu málo času, ale ani na farmě strýce, to jsem nechal tak, jak to tam zařídila strýcova manželka. Ale tady jde vidět, že je tu nádherná a nadaná žena s citem pro detaily a modernu. ,, Páni, bych tě měl asi pustit do svého bytu ve městě, aby ses tam nějak trochu vyřádila. Můj byt vypadá, jako bych se tam zrovna nastěhoval, ale tak zas tam nejsem pořád. Hodně času pomáhám na farmě strýcovi. Možná tě tam někdy vezmu, kdybys měla zájem." Usmál jsem se na tebe a sledoval, jak mi to tu ukazuje. Nevím co mě to tak napadlo jí zvát k nám na farmu, ale prostě to ze mě vyletělo. Jak tak koukám, možná bych se měl od ní držet dál. ,,No, ale tady to máte opravdu krásné. Jsi šikovná. A pokud jde o tvého bratra.Doufám, že se na mě tvůj bratr nenaštve a nepřijde si promluvit osobně. Ale co jsem všechno zjistil jsem stáhl k sobě. Ale měli bychom se podívat, také tady, zda tu nejsou další záznamy. Máte dost problému s lovci a kdyby se k tomu přidal, ještě rozzuřený dav, nebo obludárium." To už ale dojdeme do kuchyně a její vtipná poznámka, že to bude moje poslední večerře jen dodám. ,, Copak, chceš mě otrávit?" Zavrtí nevěřícně hlavou a usmál se, rukou jsem přejel po kuchyňské lince a zase jdu za ní. Vede mě nahoru, pokoje jsou, jak pro krále a řekne, že si mám nějaký vybrat, jen zavrtím hlavou na protest. No jasné, ty budeš zavřená někde dole a já si budu lenošit, tady v nějakách z těch postelí. Zatím jí ale nic neříkám. Na jídlo jen trochu vděčnějí přikývnu. Celkem, už mám hlad, zapomněl jsem se najíst, když sem přijel, jel sem hned za ní. ,,Pokud jde o ten Oměj, nevím. Musím udělat nějaké testy mě v laboratoři a pak bych to potřebval vyzkoušet na tobě, pokud bys s tím souhlasila. Prvně trochu krve a pak možná celou tvou osobičku. Pokud ti to nezastaví, tak by ti to nemělo nic udělat, ale potřeboval bych to vyzkoušet v době proměny. A taky se domnívám, že to nemusí učinkovat na každého. Tohle je individuální." Zadívám se na za ní, kde měla nějaké počítače. Pozvednu obočí a zeptám se. ,, Jeden nestačí? copak to hledáš. Bratra?"

Emma Sheridan - 14. června 2015 12:09

V domě Alan Alan chválí můj vkus a zařízení domu a dokonce mě zve na farmu ke svému strýcovi. Je to docela zvláštní, když se známe pár hodin. "Já jsem zařízovala jen obyvák a svůj pokoj, ostatní tu je pro rodičích a mé rodině." K jeho pozvání se nevyjadřuji. Nevím jestli to myslel vážně, nebo chtěl být milý. "Ale jestli budeš chtít byt ti zařídím, i když to není můj obor." Opravdu nejsem bytový designér, kupuji věci co se mi líbí a tady to nějak vyšlo, že se to hodí k ostatnímu. "Poté co jsem mu ukázala složku od tebe. Gabriel rázným gestem ukázal, že jsem v tom sama. Odjel." Z úst mi unikne povzdechnutí, bylo velmi tiché a doufám, že si ho Alan nevšiml. Trápí mě to jak to dopadlo z bratrem, i když jsem na něj byla zezačátku příkrá. "Jestli myslíš, že by tu něco takového bylo mezi těmi spousty knih co tu jsou. Klidně to tu můžeme projít. Někdy." Při posledním slově se mírně usměji. U mě v pokoji jsem se nechtěla moc dlouho zdržet. Jenže Alan zrovna začal vysvětlovat účinky Oměje. Neboli jak jejich účinek předpokládá. Chce všechno nejdřív testovat a musím mu dát souhlas. Kdyby nemusela už nikdy prožívat tu bolest a hlavně ztrátu kontroly. "Jdu do toho. Budu tvůj pokusný králík, tedy vlk." Alan se pozastavil nad mými počítači a dokonce se zeptát co přesně vyhledávám. "Teď už vlastně nic." Rychlými kroky přejdu k noťasu a přiklopím ho. "Zrovna jsi viděl kus mé profese." Pokrčím rameny a vydám se zpět do kuchyně, kde se bude odehrávat vaření jídla. V kuchyni se musím zasmát, když se Alan ptá, jestli ho chci otrávit. "Ne to není třeba. Ty ses rozhodl přečkat noc o úplňku v doupěti vlkodlaků." Tohle škádlení mě baví. Je to trochu drsné vůči Alanovi, ale zdá se, že je na podobné vlně. Malou sekundu, možná delší, sleduji Alana ve své kuchyni. Je to zvláštní, mít tu někoho. Někoho jako on, který mi chce pomoci a být mi nablízku v tuto hroznou noc. Jakmile si uvědomím, že na něj zírám až moc dlouho, otočím se k lednici a otevřu jí. Zkoumám její obsah. "César salát vyhovuje?" Ani se na Alana neotočím, stále jsem zahleděná do lednice. "Nějak jsem nečekala návštěvu a zmražené jídlo ti nechci nabídnout. Příště ti mohu uvařit něco lepšího." Vážně jsme řekla příště? Já chci další příště? Sakra Em vzpamatuj se.

Gabriel Sheridan - 14. června 2015 14:23

Zpátky k domu a pryč Přišla mi zpráva od Diany. Čekal jsem, že k ní někdo přijde ale ne v tak rekordním čase. Zamračil jsem se a kývl na svého posledního svěřence. Ví co dělat. Z tašky vytáhl svůj notebook, láskyplně ho pohladil a začal vyhledávat informace spojené s vyfocenou fotkou, která byla v příloze SMSky. "Kdopak jste, milý pane?" Zavrčel jsem, nenávistně hledíc na displej. "Kairo, čekej na zprávu." Hodil jsem na sebe kabát a ignorujíc zničený pohled Bety, vyšel z pokoje. Cesta mi trvala jen chvíli. Zaparkoval jsem o pár ulic dál. Diana už na mě čeká. Řekla mi o všem co se zatím událo uvnitř. Zaposlouchal jsem se. A každé slovo bolí. Ukázal, že jsem v tom sama. Odjel. Proč mi to děláš, sestřičko? Temně jsem zavrčel a zaťal pěsti. "Hlídejte ji dál. Chci vědět všechno." Zamířil jsem pryč. Potřebuji mezi lidi. Najít, jací tvorové tu jsou, seznámit se s pár lidskými... párátky a přesvědčit je. Nebude to složité, párkrát jsem to dělal. Ale vždycky jen pro sebe. Ne pro ni. Budu muset být víc opatrný. Jde to vůbec? Vždycky to jde.

Dr. Alan Deaton - 14. června 2015 17:13

V KUCHYNI U Emm Usmál sem se, když řekla, že mi klidně zařídí byt. Což by, aspoň znamenalo, že by mě musela znovu vidět. Jemně se dotýkým kuchyňské linky a dřeva a podobně, jsou tak dokonalé. Sleduju její počínaní, jak ladně při tom vážně, je tu tak sama a její slova, že jí v tom bratr nechal, tak ať jsem tu já a já ji jen tak neopustím. ,, Tak když tě v tom nechal, máš tady mě. Já ti budu nápomocen ve všem. Pokud jde o knihy, tady u tebe nikdo snad hledat nebude, aspoň zatím, ale pokud budou i mimo, je to horší. Takže, až odezní uplňek a vše kolem, koukneme do školy, knihovny ve městě, najdem pak nějaké místo, kde to všechno schováme. Třeba někde na farmě či tak." Když zmíní svou práci, velmi by mě zajímalo co vlasntě dělá, nikde sem si to nezjistil a nikde sem to neviděl a tak se prostě musím zeptat.,,Tvá práce? tak to si rád poslouchám, protože nikde sem tě neviděl, a to se ve městě pohybuju celkem často hele. Aspoň něco o tobě nevím, je to velmi zábavné. Jsi jako vesmír, nikdy nevíš kde je konec či začátek." Trochu jsem to asi přehnal a tak raději sklapnu. Sice se stydím, ale né natolik abych se červenal. Opřu se zády o linku a pozoruju jí, je tak kouzelná a krásná. Sklouznu očima k oknu a jen tak zíram do prázdna. Na její otázku ohledně jídla, jen přikývnu, vůbec mi to nevadí, já dokážu snís skoro všechno. Příště mi uvaří něco jiného, hmm lákavé, taky můžu uvařit já. ,,Nebo taky můžeš na večeři ty k nám, nebo někam ven. Aspoň se někam podíváš, zase." Usmál sem se.

Emma Sheridan - 15. června 2015 10:34

V domě - kuchyň Alan "Díky, ani nevíš jak mi pomáháš, že tu jen jsi." Nejsem si jistá jestli to ze mě vyletělo, spíš se poté cítím, že to tak mělo být řečeno. "Ty si myslíš, že něco bude ve školní knihovně?" Tomu se skoro nedá uvěřit. Jak by se to tam dostalo. "Schovala bych to jinak zde. Tady jedna kniha se ztratí." Je to zvláštní. Povídáme si jako dva lidé, co chtějí o sobě vědět co nejvíc a opravdu o sebe mějí zájem. Proto mě nepřekvapuje, že se Alan ptá na moje zaměstnání. "To jsi mě ani vidět nemohl, jen když svoji práci odevzdávám. Pracuji z domova. Ty roky co jsedm byla pryč jsem studovala vysokou školu. Jsem grafik a it technik a grafiku si můžu kreslit v pohodě doma. Nějak jsem nechtěla žít z bohatství své rodiny." Přestože z něho stejně žiju. Nikdy nebudu jako normální člověk, co může každý den chodit do práce a večer z ní. Vytahala jsem z ledničky vše potřebné a dala se do přípravy. Nejprve omýt a natrhat salát a nechat ho okapat. "Na ryby nemáš alergii?" Zeptám se a když mi to nepotvrdí, potřebné ančovičky na dresink hodím do misky. Není to poprvé, co Alan zmínil, že nežije sám. "Ty s někým žiješ?" Chci dodat se ženou. Chci zjistit jestli má přítelkyni nebo dokonce ženu. Co by asi na to řekla, že je tu se mnou. Ne on nikoho nemůže mít. Prostě nemá.

Dr. Alan Deaton - 15. června 2015 20:39

U EMM V KUCHYNI Emma Je rada, že jsem tady s ní, to se moc dobře poslouchá jen přeci.Stejně nevím, co bych dělal momentálně doma. A jo vlastně asi spal nejpravděpodobněji. Dlouhá cesta, kterou sem již měl za sebou, byla celkem únavná, ale zas tohle, mě celkem nabuzuje energii, jsem s ní po druhé, ale příjde, jako bychom se znali celé roky. Opírám se o kuchyň, sleduju jí a při tom poslouchám. Má pravdu, že sem nikdo asi nejde, ale mám strach, aby se k tomu nedostali lovci, kdyby se o ní dozvěděli. Nebo její bratr, sice ho neznám, ale už teď mi leží v žaludku. Nejistě, ale přikývnu na ten nápad s úschovnou, ale to budeme pak muset pořádně probrat. Vykládaní o její práci nebyla nikterak dlouhýá, ale dostačující, aby mě to na chvíli zaměstnalo hlavu. Nějak nevím, co si pod tím mám představit, snad mi to někdy v budoucnu ukáže, při nějaké příležitosti. To když dodala, že nechce žit z peněz rodiny určitěě chápu, sice já tohle neznám, ale i strejda mi chtěl ze začátku pomoct a já ho odmítl. Podívám se na ní a moje koutky se trochu zvednou, ale jen velmi nepatrně a dodám. ,, Ano vím asi o čem tak shruba mluvíš, sice já už svou rodinu také nemám, ale ta spíše zanechala dluhy, než něco jiného. Ale ano člověk si víc toho váží, když si na to sám vidělá, poctivou prací. Teď to neber nějak zle, nebo podobně. Ač nevím, pořádně, jak vypadá tvá práce, protože s počtači nejsem zrovna kámoš, raději mám listovou vazbu ale, tomu v dnešení době asi neuniknu." Sleduji tě a vidím, jak si připravuješ salát, dojdu pomalu k tobě, abych ti mohl pomoct, bez nějakého ptaní, ti vezmu z ruk ten salát a začnu ho naškubávat, nebo řezat, to záleží, pak na tobě. Ale jak se zeptáš na to, zda jsem alergický na ryby, jen zavrtím hlavou na nesouhlas, odstoupím, jak sem to udělal, aby si mohla pokračovat v práci. Její otázka na to zda žiju sám mě celkem překvapila. Nakloním hlavu na stranu a chvíli přemýšlím. Já se zmínil, zda žiju, nebo nežiju? ani nevím, ale co na tom sejde. Poyoroval jsem jí a kousl sem se do rtu, protože přiznat, že ne je to divné, ale divnější je říct, že občas bydlíím u strekdy, který jim ani není. Ale co zase můžu ztratit nic. ,, No jak se to vezme. Když jsem přes týden ve městě a mám moc práce tak ano, žiju sám. Ale když musím na farmu o víkendu nebo přes týden, přespávám tam a pomáhám strýci a jeho kamarádce s chodem a starání se o zvířata, jak y lékařského hlediska tak práce kolem něj. Hodně mu dlužím a sem rád, že mu mohu aspoň takto pomoct, i když není příbuzný." řekne trochu smutněji, než by on sám chtěl a při tom vyprávění, spíše se kouká na své boty, nebo okna, jen ne na tebe.

Emma Sheridan - 16. června 2015 13:27

V domě - kuchyň Alan Musím se usmát, když Alan řekne že má raději listovou vazbu než počítače. V téhle době je to tak zvláštní, když to někdo prohlásí. Ale je to takové roztomilé, že se k tomu přiznal. "Někdy ti mohu svoji práci ukázat. Nějaké plakáty co jsem kreslila." Nakrátko na Alana kouknu a uvědomuji si, že přemýšlím o tom, že bych klidně mohla nakreslil i jeho, ale to nahlas neřeknu. Z mého zamyšlení mě vytrhne až Alan sám, který mi z ruky bere salát. Nakrátko se naše ruce dotknou a já ucítím něco, co jsem dlouho nezažila. Tak to teda ne... Pomalu vydechnu a raději začnu rachotit v jedné skřínce a hledat pánvičku. "Salát jen natrhej a umyj pak ho nech okapat." Přiřadím Alanovi práci, když jsem na něj mohla promluvit. Já jsem mohla od začátku, když mi vzal z ruky salát, ale nechtěla jsem, aby na mě cokoliv poznal. Já jsem maso jen osolila a opepřila a vložila na pánvičku. Alan zrovna odpovídal na můj dotěrný dotaz, jestli žije sám. Pro moji radost ano žije, ale asi ho to trápí. Nebo ho trápí že pomáhá muži, kterého nazývá strýcem a on jím není. Toto jeho dylema jsem přímo nepochopila. Možná ten dluh, ho rmoutí. Jenže na to se nechci vyptávat. "Aspoň někoho máš a nemusí to být tvoje rodina." Podívej se, jak se ke mě zachovala ta moje... "Já měla přátele na škole, ale nikdy jsem s nimi nemohla být, taková jaká jsem. Nemohla jsem jim říct: Ahoj já jsem Emma a jsem vlkodlak. Celé ty roky jsem žila ve lži." Smutně se ušklíbnu, přitom obracím maso. "Nejradši bych nebyla to, co jsem." Řeknu skoro neslyšitelně.

Vrchní kreatura a miláček - 16. června 2015 15:21

Pro Kimberly a Alexe Servírka si to namířila vašim směrem. Došla k vám a s úsměvem na vás promluvila. "Moc se omlouvám. Máme v tuhle denní dobu docela naspěch," omluvila se. "Co si dáte?" Řekli jste jí, co si dáte, ona si to zapsala a odebrala se do kuchyně. Po chvilce k vám opět přiběhla s tácem, na kterém již bylo vaše jídlo. "Tady to máte, přeji dobrou chuť." Následně se přesunula k dalším stolům. Po chvíli poklidného jezení vám oběd přerušil nezvaný host. Přišel tam nějaký muž a posadil se na židli vedle Kimberly. "Nazdar, bolelo to?" zeptal se, ale pak dodal. "Myslím, když jsi spadla z nebe..." Zkusil na Kim jednu z nejtrapnějších balícíh hlášek a očekával, že mu dá svoje číslo. Koutkem oka koukl dozadu k baru, kde nejspíš měl nějaké své přátele, se kterými se vsadil, že dostane číslo od jedný náhodný holky...

Andrea "Karambit" Dows - 16. června 2015 15:36

Konečně jídlo Nějaká otravná moucha Alex Servírka konečně docupitala, vzala si od nás objednávku a zase odběhla. Celou tu dobu jsem na ni upírala příjemný a přátelský úsměv. Ono, je vždy dobré vycházet s obsluhou, předejdete těm nepříjemným záležitostem jako jsou cizí sliny ve vašem jídle a podobně. Když jídlo donesla, s díky jsem si zamnula ruce, popřála Alexovi dobrou chuť a pustila se do jídla. Opravdu to bylo ostré. Hodně ostré. Ale i tak jsem si to ještě trochu "osladila". "Hmmm, tohle nemá chybu. Myslíš, že i rozváží?" zeptám se Alexe, když sežvýkám třetí sousto zatraceně pálivého Chilli con Carne. Vskutku ďábelské jídlo. Otráveně jsem zavřela oči a tiše si povzdechla, když se k našemu stolu přizval nějaký chlapík. Tak trapnou hlášku jsem neslyšela už od střední a i tam byli kluci vynalézavější. "Víš, celkem jo, ale můj přítel," vidličkou jsem ukázala na Alexe, "mi to pofoukal. Že ano, miláčku?" se zamilovaným pohledem se podívám na Alexe. Dobře, tomu chlapíkovi se může ten pohled zdát zamilovaný, ale Alex v tom mohl vidět tichou omluvu a prosbu.

Dr. Alan Deaton - 16. června 2015 17:04

V KUCHYNI Emma Náhlé zachvění co mezi náma trochu zajiskřilo. Ale nijak sem to nekomentoval, protože ona tak rychle ucouvla, až sem se blbě cítil já. Udělám vše čím mě zaukolovala a celkem si to i úžívám, jak se asi trochu nervózní. Omeju salát, natrhám a podám jí to, aby mohla pokračovat v přípravě jídla. ,, Budu rád, mám rád i umění, ale nerozumím tomu, spíše to beru tak, co je hezké to beru. Teda co se týká aspoň obrazů, nábytku a podobným předmětům. I koně nevybíráme podle toho, jak vypadá, ale podle toho, jak si padneme do oka." Usmál sem se a prstama začal trochu nervozě brnkat o linku. Ona musí mít talent a cit, jinak by to tu tak nevypadalo, tak jak to vypadá. Sleduju jí, jak na pánvičce zatahuje maso. Pousmál sem se, vše dělá tak ladně, ale přesto pevně. Musím mylset na to co jí dneska čeká, bohužel to asi nebude moc příjemné.Poslouchám jí, je tak milá a celkem její slova zní smutně. Teď si příjdu špatně, ona je tu sama a já mám někoho s kým mohu trávit čas. Zamyslím se, možná by chtěla někdy trávit čas u nás, pokud by měla zájem nebo měla ráda, aspoň koně. ,, Promiň teď to možná vyznělo, jako bych si toho nevážil, ale tak to není, jsem zastánce toho že rodina nemusí být jen pokrevní. Tehle člověk pro mě udělal víc, než moje vlastní rodina a já se mu snažím vše vynahradit, jak jen můžu i když on to po mě nevyžaduje, já říkám že mu dlužím, ale to co dlužím ,mu stejně nikdy nesplatím." Snad ví, jak to myslím a tak samo, bych rád pomohl jí, ne že by to potřebovala, i když určitým způsobem, každý někoho potřebuje a já tu pro ní chci být a budu, dokud mě nepošle doopravdy pryč, ale zase nemůžu být dotěrný to nechci. Její samota jde vidět na jejím výrazu, když o tom mluví, nevědomky jsem se dostal, až k ní a jemně se dotkl její ruky, kterou měla volnou. ,, Sice ti nenahradím roky co si měla ve škole a podobně, ale jsi tím čím jsi a i tak jsi jeden z nejdokonalejších a krásných lidí co sem kdy potkal. A měla by si být pyšná na to co si, protože tě to odlišuje od ostatních lidí, holek a podobně. Je důležité aby si myslela na sebe a né na jiné." Pohladil sem jí a stáhl ruku.

Gabriel Sheridan - 17. června 2015 14:59

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Master´s plane Musím jednat rychle. Všechno musím udělat rychle. Není čas, jako vždy. Zavolal jsem nejslabšímu článku smečky, aby se okamžitě dostavil k domu Emmy. Řidičák má, i když s ním v autě jezdí jen sebevrazi a tak jeho dostavení netrvalo dlouho. Frederick se vrátil s tím, že Omegy našel a sejdeme se zítra, neboť mají všichni dost práce s přípravou na úplněk. Budu ho muset přivázat, dnes není vhodný den na pobíhání. Vím že nedaleko města je opuštěný sklad, často jsme do něj chodili se sestrou. Je třeba tam zajet a zkonstruovat plán. Dojeli jsme tam. Svého nejmladšího svěřence jsem přivázal rovnou, začíná vyvádět brzo. Johny ho bude hlídat a se zbytkem smečky podnikneme útok na Emmin dům. Příčí se mi to v krku, nenávidím to co udělám, ale musím. Pro ni. Prostě musím. Z kufru jsem vytáhl masky a neutralizační šipky. Bude legrace. Sleduji očima dům a jen čekám na vhodnou příležitost. Jen čekám... A pak že nemám dost času.

Alexander Moretti - 17. června 2015 17:01

Říkejme mu Bob 88% Kimberly "To myslíš vážně?" nakrčím čelo a nahnu se přes stůl k ...umh, pracovní jméno Bob? To bývají většinou kreténi. Jako tenhle. Zachytím Kimberlyn pohled. Je v něm trochu víc, než jen snaha tohle uhrát. Ne, že bych byl věštec nebo kdovíjaký znalec ženské duše. Vlastně jsem byl schopný oslavit se svou přítelkyní první výročí tím, že jsem přinesl staré hry a spoustu burgrů a nechápal jsem, že není nadšená, že jsem si na to výročí vzpomněl. To jsem ale u Kimberly v jejích očích nehledal. Chtěl jsem něco jako souhlas. Ale ona je konec konců z jinšího těsta. Přiznávám se, že nejsem zrovna trpělivá povaha. Bylo by vhodné cvrlikat nad jídlem a počkat až Bobovi dojde, že tady nic nezíská, ale to bych nebyl já. Můj další počin nebyl originální ani působiví. Prostě jsem vstal a vrazil mu pravý hák. V zájmu nás obou jsem doufal, že se Bob sebere a zmizí odkud přišel. Vlastně bych ho o to měl možná i požádat, ale v hlavě mi hrála úplně jiná písnička. "Tvoje místo je až tamhle... pokračuj," máchnu rukou k baru a přinutím se k úsměvu, i když nemám vůbec chuť se smát. Snažím se jen odlehčit atmosféru. No tak, ty zkurvysyne, pomyslím si a přistihnu se, jak doufám, že na mě něco zkusím.

Vrchní kreatura a miláček - 17. června 2015 17:02

Pro Yuriho Dnes jsi se rozhodl, zajít si na jídlo někam ven. Ve svém "vidláckém" oblečení sis to vykračoval neznámým směrem. Ve městě zná celkem dost dobrých restaurací nebo bister, ale taky víš o pár pajzlech, kam bys už nikdy nevkročil. Po chvilce přemýšlení sis to namířil mezi blízkou alej stromů. Venku bylo krásně a všude zpívali ptáci. Dnes byl sice úplněk, ale to neznamenalo, že si nemůžeš pořádně užít den. Zašel jsi do jedné hodně dobré restaurace asi uprostřed rozlehlé aleje stromů. Vevnitř bylo docela plno, ale přeci jen by se možná místo našlo. U jednoho stolu jsi uviděl jednoho ze svých starých přátel. Docela dlouho jste se neviděli. Seděl tam s nějakou blondýnkou a odcházel od nich docela naštvanej chlap. Posadil ses na jednu ze dvou volných židlí. Alexe asi dost překvapilo, že tam jsi, nebo tě jen nepoznal, ale jako u každého začátku rozhovoru by to chtělo začít pozdravem. Pro Toma Po převezmutí knih, cos měl do školy jsi se odebral domů. Ve škole to moc s obědem slibný nebylo, jak už to v školách bývá, a měl jsi docela hlad. Lednice byla naprosto prázdná a tak jsi se vydal na pozdní oběd někam ven. Ve městě jsi to moc neznal, takže jsi se jen tak procházel a rozhlížel ses, kam by ses mohl jít najíst. Bylo tu pár restaurací, ale ty byly buď moc nacpané, nebo to byly pajzly. Byly tu ale i bistra. Ty ale nebyly o nic lepší. Zabočil jsi do stromové aleje. Snad by se tudy dalo projít do další části města. Třeba to tam bude s jídlem slavnější než tam, kde jsi doteď byl. Tvoji pozornost upoutala jedna restaurace v aleji. Byla docela útulná a nebylo tam ani moc lidí. Vešel jsi dovnitř a hledal sis místo. Překvapilo tě, žes tam u jednoho stolu uviděl starého známého tvého otce. Naposledy ses s ním potkal, když ti bylo asi 12. Moc se od té doby nezměnil a tehdy jsi ho oslovoval "strejdo Yuri". Pamatoval sis, že se mu to nelíbilo. Doufal jsi, že mu nebude vadit, když si přisedneš, jelikož seděl s dalšími dvěma lidmi.

Emma Sheridan - 19. června 2015 09:59

V domě - kuchyň Alan Jsme jak sehraný pár, co už spolu něco podobného dělal. Jeden připravuje zeleninu, druhý maso. Možná kdyby nás někdo pozoroval, vůbec by si nemyslel, že se mi dva známe pár hodin. "Já nedělám umění. Reklamní plakáty a jim podobné není umění. Je to práce." Usměji se. Je hezké, že Alan se o mé práci zmínil jako o umění. "Ale chce to nějaký cit to určitě." Zaposlouchám, se jak mluví o zvířatech, je znát, že k nim má velký vztah. Nevím jak by na mě reagovali. "Možná se na nějakého tvého koně přijedu podívat. Snad se mě nebude bát." Maso bylo hotové a tak jsem ho dala na stranu. Už stačilo jen osmažit trochu chleba a dodělat dresink. "Budeš to hlídat." Hlavou kývnu na kusy chleba v pánvičce. Nechám tedy krutóny na starost Alanovi a já smíchám ančovičky s majonézou a citrónem. Poté v míse smíchám okapaný salát s dresinkem a když jsou listy hezky namočené, dám je na talíře. "Já jsem nejspíš taky zastáncem, že krev není všechno." Ode dneška. "Hezky mluvíš o tom tvém strýčkovi. Jsme ráda, že máš někoho na koho se můžeš obrátit. I když o tom mluvíš jako o dluhu." Náhle si uvědomím, že to asi nevyznělo moc hezky. "Plácám asi blbosti, promiň." Přestože bych se ráda zeptala, co tomu muži dluží, nechám si tento dotěrný dotaz pro sebe. Ucítím nejistý dotyk na své ruce, kterou jsem se opírala o kuchyňskou desku. Očima sjedu na místo, kde jsem ucítila dotek. Alanova ruka drží tu moji. "Ano jsem jiná. Nejsem totiž člověk." Než stáhl ruku, krátce jsem mu ji stiskla. Poté pustila, aby ji mohl dát pryč. "Díky za taková slova. Hned se dnes cítím lépe." Mezitím jsem dodělala naše jídlo. Nakonec jsme na saláty nastrouhala parmazán. Talíře jsem přisunula k barovým židličkám, které jsou nakonci kuchyně. "Chceš něco k pití. Vodu, víno?" Já sama jsem si natočila sklenici vody, alkohol pro dnešní večer vynechám.

Dr. Alan Deaton - 19. června 2015 12:32

KUCHYNĚ- večeře s Emm Emma Přijde mi to, jako bychom spolu tady v kuchyni byli hodně často. To se mi jen tak nestává, že si s někým tak rozumím, ale aspoň je o zábavu prozatím postaráno. Usmál jsem se, když řekla, že to není umění, ale nemyslím si. Kdo má kreativitu a chápaní v tomto směru je pro mě, někdo kdo tomu rozumí a musí to mít rád a věřit svým instinktům, ona by měla, už jen proto čím je. Usmíval jsem se aspoň vnitřně, z venku mi to moc nejde, aspoň né na lidi. Jen přikyvuju, nad tím co říká, nechci se sní "hádat" o tom. Sice mě to láká, jí v tomhle směru oponovat, ale jen kvůli tomu, abych jí pozlobil. ,,Když to říkáš." Koukal jsem na ní, odstavila stranou maso a požádala mě, abych pohlídal krutonky, obešel jsem jí, abych nezavázel a při tom dělám co chtěla. Přemýšlím, ale nad tím co se dneska tady odehraje, mám hodně divný pocit, jako by se mělo něco dít a tak jen doufám, že to dneska zvládne bez problému a nebude mě moc chtít "sníst". Nikdy jsem to neviděl, ano četl, ale je to jiné než u toho být, sice to neuvidím, ale i tak. Kdo ví.... ,,když tam budu po prvé u koní s tebou a uvidí, že já ti věřím, tak to přežijou. A není jen jeden je to skoro celé stádo. Jezdí tam školy a podobné děti, jezdí na nich a učí se o ně pečovat, občas o slouží, jako terapie pro děti, které jsou odkázany jen a jen na kolečkové křeslo." dodá tiše a pak, už nějakou chvíli raději nemluví. Je to smutné téma, ale vím že strýc dělá vše prot to aby jim pomohl, proč? kdo ví. Taky sem rád, že aspoň jeho mám, když ostatní ani o mě nechtěli stát. Je fajn mít místo, kam se člověk může vrátit a ještě tam pořád někdo je, kdo se na něj těší. Mrzí mě, že ona to tak nemá, snad můžu jen doufát, že aspoň ke mě bude mít trochu blíž, abych jí tento pocit mohl poskytnout, aspoň jako dobrý přítel. ,, On to není dluh, jako dluh. Je to složitější je to na delší vyprávění a není to zrovna veselý příběh, znáš ty své, tak asi víš jak to myslím. Krom toho já jsem rád, že jsem našel někoho, jako jsi ty. Jsi vše co se mi líbí. Jsi hezká holka se zvířetem v těle. Ale nemyslím, to nějak zle to ne prosím." Rzchle dodám, aby to nevyznělo, nějak blbě jak se u mě občas stává. Hold, když mluvím na zvíře, je to trochu jedoduší. Jakmile má všechno hotové co chtěla, pomůžu jí to dát na stoleček, kde budeme sedět a pak se hned posadím ,abych se jí tam nějak nemotal. To bycy nerad. Jsem rád, že sem jí nijak neurazil, snad trochu slovy potěšil a na její otázku ohledně toho co bych si dal na pití jen odpovím.,,Myslím, že dneska to necháma jen na vodu a až bude po uplňcích dáme si pak někde víno." Tentokrát jsem se trochu usmál.

Gabriel Sheridan - 19. června 2015 12:52

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Kuchyně "Jsi hezká holka se zvířetem v těle." Tak to ne hochu, lichotky mé sestře dávat nebudeš. Brzy uvidíš jaké zvíře mám v těle já. "Jdeme." Zavrčel jsem a i s maskou na hlavě se vydal ke dveřím. Všichni ví, co mají dělat. Vzít Emm a odvést ji do našeho bunkru, postarat se o bezvědomí Alana, rychle se přesunout přes les k ukrytým autům. Proč mi tedy tak buší srdce, když je to rutina? Ano. Tentokrát jde o mou sestru. Všichni ví, že se musí ovládat. Nechci ublížit ani jí, ani tomu divnýmu... komusi. Možná jemu malinko. Došli jsme až ke vchodovým dveřím. Frederico je prudce otevřel. My jsme vešli dovnitř. Jindy bych použil více dramatický vstup, ale pro teď to je dostačující. Už vím kudy jít a kam. "Omlouvám se za vyrušení." Zasmál jsem se a jemně chytil Emu ale tak, aby se nemohla pohnout. Díky vrstvě deodorantu co každý z nás má zatím neví, že to jsem já. Je ale jen otázkou času, kdy jí to dojde.

Emma Sheridan - 19. června 2015 13:53

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro Můj dům - kuchyně Gabriel a Alan "Uvidíme jestli mě budou mít rádi jako tebe." V životě jsem se ke koním nepřiblížila. Ne že bych z nich měla strach, ale většina zvířat na moji osobu nereagovala přívětivě. A jak má člověk vysvětlovat, proč se ten kůň najednou zplašil, když jsem se na něj podívala. "Děláte se strýcem záslužnou věc. Takhle hezky se starat o nemocné děti." Opravdu má Alan můj obdiv. Já si tady knučím, jaké mám problémy a nějak zapomínám, že někteří na tom jsou o mnoho hůř. "Až bude někdy čas, což dnes nás lehce tlačí." Letmí úsměv. "Můžeš mi povyprávět svůj příběh, když ten můj docela znáš." Pak Alan řekne něco, co mě hodně zaskočí. Jsem vše, co se mu líbí. Nemůžu popřít, že ten muž předemnou, nějaké ty moje sympatie nemá. Vlastně ta jeho upřímnost, je jedna z věcí, co se mi na něm líbí. "Docela si dnes zahráváš." Přitočím se k Alanovi a zvednu oči k těm jeho. I když to trvá chvíli užívala jsem si to. Naši blízkost, to krátkodobé spojení, i když jen očí. Náhle se rozrazili domovní dveře, trhla sem sebou. "Něco se děje." Syknu a veškeré to veselí a bezstarost z mé tváře jsou pryč. Postavím se před Alana a v ten okamžik do kuchyně vtrhávají lidi s maskami. Nemám ani čas přemýšlet, kdo jsou a jeden z nich stojí u mě a chytá mě. Ten smrad co s nimi přišel, mě skoro nutí kýchat. Jaký lovec by na sebe naplácal tolik vůně. Něco mi říká, že to nejsou lovci. "Omluvy si můžete strčit... vy víte kam." Zavrčím a snažím se vycuknout. Nejde to. Podle jejich chování, jde jim o mě. "Jeslti si jdete pro mě. Tak prosím. Jeho nechte být." Je to nevinní člověk. Můj vztek narůstá a cítím, že i k mé přeměně nemám daleko. Náhle vykopnu na útočníka předemnou, mířím na nejchoulostivější místo na mužově těle. Jestli se mi daří je zaměstnat vykřiknu na svého společníka. "Alane prosím uteč."

Vrchní kreatura a miláček - 19. června 2015 14:13

Pro Johna Dnešek začal jako každý normální školní den. Ráno marně na slepo utišovat budík a když je to zvonění neodbytné, tak se vstane. Takto asi začínal normální den každého středoškoláka. Dnešní den nebyl ničím zvláštní, až na to, že byl úplněk, ale to něco znamená většinou jen pro nadšence, nebo pro lidi, co jsou v nějaký sektě. Ve škole to bylo celkem normální a navštívil vás kariérní poradce. Řekl ti pár nedůležitých věcí a taky, že bys měl přemýšlet nad medicínou. bylo docela zvláštní, že několik lidí z tvojí třídy skončilo dnes u ředitele. Nevěděl jsi, co se s nimi dělo tam, ale byl za ředitelem poslán i jeden z tvých kamarádů, Richard. Zbyttek školy byl nezáživný, jak už to tak někdy často bývá. Po škole sis musel kvůli úkolu do školy zajít do knihovny. Učitelka vám v literatuře zadala, ať se naučíte na zpaměť nějaký vámi vybraný sonet z nějakého Shakespearova díla. Bylo docela těžké si vybrat. Dobře, možná zas tak ne, jelikož všechny byly stejně dlouhé. Vedle řady v knihovně věnované Shakespearovi jsi uviděl své spolužáky. Aha, nejspíš tohle byl jejich trest. Skláněli se nad nějakou knížkou. Jaká kniha může být tak zajímavá, že se nad ní dobrovolně sklání parta teenagerů? Rozhodl ses to zjistit. Pomalu ses přikradl za ně a začetl ses.

Dr. Alan Deaton - 19. června 2015 14:31

soukromá zpráva od Dr. Alan Deaton pro V KUCHYNI-nečekaný hosté Emma a Gabriel Je tak hezké jí poslouchat, nějak se do toho pomalu ztrácím. Ale nechci na sebe, nějak upozornovat. Proč taky, trochu jsem to asi s tou upřímností přehnal, takže se citím teď trochu trapněji, než bylo nutné, kdybych jen tak nemlel blbosti a víc přemýšlel. Koukl jsem na ní trochu omluvně za své chování, já jen že sem se dlouho tak fajn s nikým necítil, je jiná a já taky. Nidko mě do té doby tak nezajímal, jako ona ale tohle říkat, už na hlas nebudu. Slibím sám sobě. Když řekne, že by já její příběh znám usměji se a dodám. ,,Znám jen knižné verzy, vždy je lepší to slyšet z pohledu, kdo to zažil, ale uděláme dohodu, ty mi povíš svůj a já zase svůj, třeba když si vyjedeme na koních do přírody. To teprve člověk cítí volnost, aspoň v mém případě po práci, nebo nějaké operaci křečka a podobně." Trochu zavtipkuju, abych zažehnal případné trapné chvilky z mé strany. Myšlenka na to, že si zahrávám, mě krapek zahřeje na duši, protože jsem ani ještě nezačal a nevím zda by to bylo moudré dnes. Jen sem se ušklíbl a pokrčil rameny. V tom něco zaslechnu. PRASK! Uckl jsem protože, jsem se lekl, myslel jsem že jen se někde otevřeli dveře, ale její výraz mě rychle vyvedl s omylu. Rychle jsem se zvedl od stolu a trochu si stoupl stranou. Jakmile jsem uviděl tolik mužů v mé oblébené masce, byl jsem celkem sklamán. Protože samo o sobě tato maska má svůj význam a pochybuju, že tady tohle uplatní. Moje hlava bere na obrátky, moc, moc přemýšlím Když se vrhnou k Emm popadne mě celkem až nečekaný vztek. Na ní sahat nebudete! Podíval jsem se na ní a pak na ostatní, nejsem zvyklí řešit takové věci, naposledy jsem se rval snad na škole a to né kvůli holce. Což je blbé. ,, Puste jí! Nevím o čem vám jde, ale věřte že dneska jste si nevybrali zrovna nejlepší den pánové." Co jím jiného říct, nepoznám je, nevím kdo jsou, ale lovci určitě ne. To by ona byla už mrtvá a já asi taky. Když na mě vykřikne abych utekl hned jsem se rozběhl, ale né směrem od ních. Cestou jem vzal mísu s jídlem a mrštil po nejbližsím, pokud sem se trefil fajn, ale to by byla velká náhoda. Když ho kopla mezi nohy vrazil jsem do něj loktem a jí sem chytl za zápěstí, abych jí odtamtud dostal.

Gabriel Sheridan - 19. června 2015 14:38

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Chcípáci Zasmál jsem se nad marným pokusem Emmy jak o diplomacii tak útěk. Johny, který stál přímo před ní ucukl. Kývl jsem na Fredericka. (Dvoumetrový chlapík, jemuž je maska skoro malá.) Chytil Alana jedno rukou a Diana mu do krku nešetrně vrazila uspávací šipku. Bude spát třicet minut, to mi úplně stačí. "Sorry kočičko, možná jindy si pokecáme, ale fakt mám naspěch." Zavrněl jsem jí do ucha. Vidím jen jak Fredericko spoutává toho divného chcípáčka. Nejmladší členové smečky jen přihlížejí. Mají z toho kolose hrůzu. A já? Přesouvám se s mou drahou sestřičkou směrem do sklepení. Doufám, že ten bunkr někde je, že ho nenechala zrušit. "Fakt hezkej baráček." Zazubil jsem se úplně uchvácen rolí padoucha, jež jsem si momentálně vysloužil. Jsem zvědav, co bude dělat teď.

Emma Sheridan - 19. června 2015 14:58

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro Únos??? Alan moji prosbu neuposlechl, místo toho se rozběhl k nám. Dnešní večeří se snažil odvést pozornost. Jenže snaha to byla marná. Útočníků je více. Až jsem se zajíkla, když jsem viděla, co udělali s Alanem. Nevím co mu píchli, ale okamžitě ho to složilo na zem. Teplý dech mě ovanul, když na mě ten co mě drží promluvil. "To si vypiješ." Přecedím skrz zaťaté zuby a nechám se vláčet skrz dům. Vůbec nechápu, proč nejdeme ke dveřím, ale do obyvacího pokoje. Naprosto mě nezajímá, co ten útočník mele, ohledně domu. Poznám na jeho hlasu, že si to užívá. Jenže já budu zachvíli taky. "Děkuji." Znělo to až nebezpečně klidně. To už jsem se proměnila do své podoby vlkodlaka a vší silou dupla patou do nohy, toho co mě drží. To muselo docela bolet, od rána jsem se nepřezouvala, kdy jsem si brala body na sillnějším podpatku. Škubla jsem rukama a jednu uvolnila. Jediné co mě v tu chvíli zajímalo, bylo znát identitu, toho muže a tak jsem mu strhla masku. "Gabrieli?" Chvilkové překvapení se změnilo ve velkou zlost. "Kurva, co to má znamenat." Skoro nikdy nekleju a nepoužívám sprostá slova. "Vypadněte z mého domu." Ano je to můj dům, on na něj nemá právo. Svá slova doprovodím přesným švihnutím své ruky s drápy směrem ke Gabrielovému obličeji.

Gabriel Sheridan - 19. června 2015 15:30

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Tak trochu Její výpad byl rozkošný, ale překvapivý. Taky budu nosit boty s podpatky, bolí to. Vyrostla. Napadlo mě, když jsem spatřil její vlčí podobu. Jenže bez té proklaté masky mám mnohem lepší rozhled, takže její útok mi nedělá problém vykrýt. Chytil jsem ji za zápěstí a zkroutil ho tak, aby se musela otočit. Trochu se jí povedlo škrábnout mě do obličeje. Hm... Mám rád vůni krve. "Překvapení, sestřičko. Když nebudeš dělat hlouposti, možná tu schlíplotinu nechám jít." Po čase. Hodně dlouhém. Asi. Pravděpodobně. Škubl jsem s ní. "A je to náš dům, tak to stojí v úřadech, takže mě ani nemůžeš zažalovat, kdyby se ti zachtělo. Tedy... za to že právě unáším tvého... em... milence bys mohla, ale vím že to neuděláš." I kdyby se vzpouzela, stisk by měl být natolik silný že při větším odporu by si vykloubila rameno a ode mě... ode mě by se jí to hojilo dost dlouho.

Emma Sheridan - 19. června 2015 20:30

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro Rozčilena Vím že to byl chabí pokus. Aspoň se mi ho povedlo překvapit, když jsme zase skončili tak jak jsme začali. Já obě ruce zkroucené za tělem a s Gabrielem za zády. Je mi jasné, že znovu dupnutí na nohu mi nevyjde. Nebo ne teď. "Okamžitě mě pusť Gabrieli." Nařídím mu hodně rázně. To že tvrdí, že Alana pustí mu naprosto nevěřím. "Z úřady jdi někam." Cuknu sebou. Začínám litovat, že v první chvíli když jsem Gabriela viděla, jsem byla ráda. Za to objetí, bych si sama měla dát facku. "Není to můj milenec. A nech ho jít. Je to člověk, dobrý člověk. Co ty neznáš." I přesto v jaké jsem situaci bratra urážím. "Nech ho jít a já udělám vše, co chceš. Náhle moje škubání a veškeré protesty ustaly. "Je to člověk a dnes je úplněk, nemůže tu zůstat. Když ho odvezeš do bezpečí a já to uvidím. Podřídím se ti." Nechtěla jsem se vzdát, ale slova, která řekl o Alanovi, že ho unáší ani nevím kam, mě zasáhla. Neměla jsem ho do toho zatahovat. Všechno je moje vina a já to musím nějak odčinit.

Gabriel Sheridan - 21. června 2015 16:05

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Rozčílená "Ne. To v mém plánu rozhodně není." Uculil jsem se, což mě stálo veškerý herecký um, který mi byl nadělen. Nesnáším, když tohle musím dělat. Obzvlášť jí. Na chvíli jsem se zastavil. Přemýšlím nad tím, co řekla. Vím, že by to vážně udělala. Podřídila by se a problémy by... byly ještě větší. Ach, promiň sestro. Promiň, promiň. Nejraději bych jí objal a řekl, že to všechno je pro její dobro. Že to dělám abych ochránil ji... ne. Jsem slaboch. Vždy jsem byl. A tohle dotáhnu do konce. Nadechl jsem se a nenamáhajíc se odpovědí jsem s ní trhl, aby se vydala vpřed. "Dobrý člověk? Jsi naivní, sestřičko." Zamumlal jsem si pro sebe. Pomalu jsem ji dotáhl až k naštěstí fungujícímu podzemnímu krytu pro úplněk. Otevřel jsem dveře a strčil ji do prostoru. "Užij si noc, Em." Zavrněl jsem a rychle zabouchl dveře. Mám dojem, že bude rychlejší než já a nechci riskovat hloupými řečmi.

Emma Sheridan - 21. června 2015 20:45

soukromá zpráva od Emma Sheridan pro Pod zámkem Když jsme se na malou chvíli zastavili, modlila jsem se, aby můj návrh Gabriel přijal. Určitě o tom uvažuje a já doufám, že to co jsem mu nabídla je přesně to po čem touží. Vím, že říkal, že jsme jedna krev, proč by nechtěl mít svoji malou sestřičku ve své smečce, i když se podřídila nedobrovolně. Jenže všechny moje naděje byli pryč, jakmile se mnou trhl a dali jsme se do pohybu směrem ke knihovně, kde se nachází tajný vstup do našeho podzemí. "Ano je to dobrý člověk a ty jsi hajzl Gabrieli. Jestli mu ublížíš." Nebojím se svého bratra, přestože vím, že jsem slabší. Sestoupili jsme do sklepních prostor k uzamykatelným dveřím. Snažila jsem celou dobu sebou škubat a protestovat. Nic mi nepomohlo k útěku. Gabriel se mnou naposledy trhnul a hodil mě do mého nočního vězení. Taková ironie, že jsem tam sama dnes chtěla vstoupit, ale za jiných podmínek. Okamžitě se otáčím a chci utéct, jenže dveře se zaklaply a tím i časový spínač. "Nenávidím tě Gabriely." Kopnu vší silou do dveří. "Slyšíš mě. Nenávidím." Vím že mě slyší, jestli okamžitě neodešel tak mě musel slyšet. A já dokud nepadnu na zem vysílením, tluču do dveří. Na kloubech se mi objevila první krev, ale já to nevzdávám. Ale je to zbytečné dveře nepovolí. Jediné, co bych teď mohla udělat, je se vysvléct, abych si nezničila oblečení. Úplněk se blíží.

Gabriel Sheridan - 21. června 2015 21:10

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Pod zámkem Zarytě hledím na dveře, za kterými se ozývá ten hlas. Bodá do mě jako stovka jehel. Nenávidí mě. Je jediná na kom tu záleží a nenávidí mě. Ale bude v bezpečí. Jediná tahle věta mě drží nad propastí nervového zhroucení. Něco se mi objevilo v oku. Je to... slza? Vážně? Zasmál jsem se a vydal nahoru. Tam už čeká připravený balíček a smečka. Kývl jsem. Teď ta mnohem příjemnější část. Balíček jsme naložili do aut. A ta se rozjela pryč z města. Daleko. Daleko.

Gabriel Sheridan - 21. června 2015 21:25

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Chytrý hoch Fredericko hlídá našeho milence a já se zašel podívat na našeho přivázaného mladíka. Škrábl mě. Ten malý panchart mě škrábl do ruky. Zklidnil jsem ho jednou ranou, což nejen že zapříčinilo jeho úplnou tichost, ale i mé částečné uklidnění. To co mi řekla sestra totiž bylo dost zlé. Fredy na mě kývl. Yop, naše dnešní hračka bude brzy vzhůru. Posadil jsem se na židli naproti ní. Legrace začíná. Kývl jsem na svého společníka. POPIS MÍSTNOSTI Jediné světlo poskytuje ostrá svítilna zavěšená na shodech. Celá místnost vypadá (a je) vyklizený sklad. Sedíš na židli a přivázaný jsi jen tenkým provázkem, který by šel při námaze roztrhnout. Vedle tebe stojí Fredericko. (Dvoumetrový ruský chlapík s poblikávajícíma modro - hnědýma očima.) Já vypadám znaveně, celý rukáv kožené bundy je nasáklý krví.

Dr. Alan Deaton - 22. června 2015 09:57

soukromá zpráva od Dr. Alan Deaton pro HMM TAK TO BUDE CELKEM ZAHUL Gabriel Když mě ten kluk jednou ranou sejmul, ani jsem nevěděl, jak se u mě objevil ten druhý. Chtěl jsem se rychle vysmeknout, ale on mi do krku něco vrazil, žádné šetrné jednání, ale co jsem čekal, k rozzuřenému psovi, tak nejdeš hned opatrně. Projelo mi to krkem a najednou sem cítil, jak moje nohy začínají být, nějaké povolné, i moje hlava a pak, už nějak nevím nic. Taky jak by ne, ten driák co mi zjevně píchli je dost učinný. Jen doufám, že je to uspávadlo pro lidi a né pro koně. Ano ano teď, když jsem mimo mám možnost spánkově aspoň přemýšlet že? Nic se mi, ani nezdá jen nával myšlenek, které neumím uspořádat je hrůza. Však já jím to vytmavím, až se proberu, teda jestli se proberu, protože o mě jim, ale nešlo.... Pomalu, ale jistě jsem tak nějak nabíral vědomí, tak takhle jsem se necítil, ani po fláku na škole. Na tohle to fakt nemám. Žourám po místnosti, a ucitím že moje ruce tak nějak jsou u sebe a nemám ani sílu je nějak oddělit od sebe. Po chvile jsem to zkusil a zjistil, že to mám svázané. No super, takže teď jsem kde? doufám jen že mě nezavřeli s Emm to by se jí asi nelíbilo, kdybych jí viděl v její druhé tváři, ne že by to mě nějak vadilo, ale to možná příjde časem. MOŽNÁ. Pak jsem se zase trochu ztratil ve své hlavě a najednou sem se procitl, seděl naproti mě. Tušil jsem kdo to je, podle fotek co jsem viděl v deníku, je dost podobný jednomu z rodiny Emm. Koukal na mě a kolem mě, byl ještě nějaký chlap. Pozvedl jsem obočí a dodal. ,, No nemyslím si, že na mě nepotřebuješ takovou ochranku. Po tom vašem driáku nevím, ani zda umím ještě chodit." ohnu trochu hlavou, abych se o rameno mohl protřít obličej. Pak uvidím že má na sobě krev. ,, Možná to bude znít divně, ale doufám že tak krev je tvoje a né Emmy. Pokud si zraněný, klidně tě ošetřím. Ránu dokážu ošetřit i člověku." Ušklíbl se.

Gabriel Sheridan - 22. června 2015 12:57

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro ANO, bude Šípková... um... žena se konečně probrala? Ne, na pohádky jsem vážně nikdy nebyl. Neměl jsem dětství, natož nějaké hloupí smyšlené příběhy. Dobrá, trochu mi to chybí a mrzí, ale sakra jsem Alfa. Nemůžu se zabývat takovými hloupostmi zvlášť ne před zajat... hostem. Pohodlně jsem se opřel o židli. Je rozkošný. On si vážně myslí... Hah? "Myslíš Fredericka? Ten tu není kvůli mé ochraně." Nevinně jsem se usmál. Zezdola se ozvalo sténání. Druhá Šípková... růženka? Růženka! se probrala. Na chvíli jsem zaklonil hlavu. "Frede řekni Johnymu ať toho pošuka trochu zklidní. Nedá se to poslouchat." Zabručel jsem. Kolos kývl a rychle se vydal pryč. Hra na sílu. Nesnáším ji, ovšem je potřeba. "Já osobně nemám chuť ubližovat někomu kdo mi je tak blízko jako ona." Vstal jsem a došel k němu. Pár kapek krve mu skončilo na oblečení poté, co jsem chytil opěradlo jeho židle a zaklonil ji tak, aby si nebyl jistý svou rovnováhou. "Doufám, že ty taky ne." Otázku o ošetření jsem přešel. Kdo ví co by mi ve skutečnosti udělal. Navíc ta rána už je skoro zahojená. Dívám se mu do očí. Jsem zvědavý na dvě věci. Zda uhne pohledem, což většinou slabí lidé jako on dělají a taky... zda se mu nezvýší tep. Zda nelže. A jestli ano, rozlámu ho na malé kousky.

Dr. Alan Deaton - 22. června 2015 14:06

soukromá zpráva od Dr. Alan Deaton pro NĚKDE TAM A TAM S NÍM Gabriel Podíval jsem se na toho druhého, hmm Fredyho, já nemyslel že na jeho ochranu, spíše aby si on sám nešpinil ruce. Ale tak proč tu je, ale vsadím se, že mi to nebude vůbec příjemné. S tím nějak počítám, pokud to vůbec teda přežiju. Nehodlám se nějak bránit, vlastně nemám ani jak. Ano je to on, sám její velký bratr. To bude hodně bolet, ale nevím co zrovna chce po mě, jsem dost neškodný člověk, nevím co po mě chce. Jakmile řekne tomu kamarádičkovi, že si má jít sklidnit toho druhého, ne ž bych se nebál, ale jestli je tu vlkouš, který je nováčkem, takže pochybuju že se umí ovládat. ,, Asi nemáš dost sedativ co? nebo nepěstuješ bylinky trvalky že? to by možná trochu pomohla na uklidnění vašeho kamaráda." Podotkl jsem trochu hořce a opřel sem se pořádně o židli. Myslím si, že ty pouta nejsou potřeba, těmhle bych nezdrhl, i kdybych byl superman. Sleduju Gabriela a trochu mi na tváři hraje usměv. Ale co jiného bych teď mohl dělat, nějak sem s touhle situací smířený. Jakmile mě naklonil dozadu, čekám, kdy mě pustí nebude to příjemné, ale aspoň si trochu uvolním ruce."možná". ,, Já nemám potřebu lidem ubližovat, to přenechám tobě. Nejsem ten typ co přijde za někým a řekne, že našel přímé důkazy proti němu, nabídne mu pomoct a pak to dá lidem, které zajímá tato rodina. Veškré podklady o tom co jste zač sem dal jí. Ano mám ještě jedny to ona ví a taky sem jí řek, že by bylo možná dobře zkusit najít vše o vás a zničit to, než to padne do blbých rukou. A místo toho, aby si chránil jí nebo se staral o lovce, hraješ si tu semnou." Nemám z něj strach, možná až to bude hodně špatné, tak to bude jiné kafe, ale takto.... Dívám se přímo do jeho očí, tuhle hru jsem už hrával. Nechci ho víc provokovat víc je třeba, ale takový idiot, jako je on to jen tam nevidí. Místo aby žil se sestrou pomáhali si, dělá jí ze života peklo. ,,Hele je mi jasné, že nechceš ublížit segře, ale za to, že si jí někam uklidil a počítám že asi pod zámek, bude naštvaná. To jí vážně chceš nakrknout?"

Gabriel Sheridan - 22. června 2015 14:16

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Slaboch Zasmál jsem se až se to rozlehlo celou halou. "Očividně o nás nevíš vůbec nic. Na čerstvého vlka nesmíš používat omámení. Pot... Proč ti to vlastně říkám." Pohrdavě jsem si odfrkl. Pustil jsem ho, aby židle tvrdě dopadla na zem. Posadil jsem se na své místo a chvíli ho mlčky pozoroval. Pak jsem vstal a přešel ke skoro rozmlácenému oknu, za kterým je vidět utichající město. Chci vědět, kdyby přicházel nepřítel. Vím, venku je moje hlídka, ale i tak jsem opatrný. Nikdo nesmí vědět, co si tu teď s doktorem řekneme. "Je to součást plánu." Utrousil jsem potěšen tím, že nelže. "Musím ji chránit, to jistě chápeš. A teď když vím, že jsou naše zájmy společné, půjde to mnohem snáz." Založil jsem ruce na hrudi. "Ona je pro lovce návnada, kterou chytí mě a moji smečku. Proto ji musím držet dál od sebe. Ano, Štvát ji, ukázat že pro mě je jen článek do skupiny. Slabý článek. To je důvod, proč jsem unesl tebe. Jsi její přítel. Žádné dlouho neměla. Vlastně to má víc důvodů." Znovu jsem došel až skoro k němu. "Za mě ji musíš hlídat ty. Budu s ní posílat jednoho vlka kamkoli půjde, ale to nestačí. Musím mít oči. Oči které uvidí každého." Zavrněl jsem a ještě víc se k němu naklonil. "Bylo by to snazší, kdyby jsi byl jako já." Cvakl jsem zuby. Dělal jsem to už tolikrát. "Ovšem nemůžu riskovat." Ta padesátiprocentní šance úmrtí je jako výstražný maják. Musí být naživu. "Takže?" S otázkou v očích jsem na něj pohlédl. Dvě možnosti. První: Přijme a já ho nechám jít. Za chvíli. Druhá: Odmítne a já mu budu muset vážně ublížit.

Dr. Alan Deaton - 22. června 2015 16:32

soukromá zpráva od Dr. Alan Deaton pro Sklepení Gabriel Jak mě pustil, samozřejmě sem se trochu lekl, protože jsem čekal že sletím dozadu a né naopak. Narovnal jsem se a trochu se protáhl svaly, ne že bych nějaké pořádné měl. Jeho poznámka o tom, že o nich nevím nic, ve směs má pravdu, jsem v tomto ohledu nováček, spíše znám jen legendy. Jen ho sleduju, nevím myslím si, že není takový vrďák, jak se ukazuje, ale do něj teď fakt rypat nebudu. ,, Já nikdy netvrdil, že jsem na vás vlkouše expert. Ono na vaše záznami jsem narazil, celkem náhodou. Jsem spíše přes legendy a tam fakt nepíšou i tom jak vás uspat v ranném stadiu vývinu. Myslím, jako proměny," Nějak se mi vůbec nelíbí, jeho plán a to jsem ho ani neslyšel. Pozorování je celkem normální věci i u zvířecího lékaře, ale on je ve směs takz na půl zvíře. Ale je úplně jiný než jeho sestra. Snažím si ruce uvolnit, protože už to co mi dali, ze mě celkem vyprchalo. Takže jsem zatnul, vše co sem mohl a snad to bude stačit. Koukal jsem na něj, máme stejné zájmy, ale v tom případě nebylo vůbec nutné podstupovat takové opatření, zná svou sestru a ví že se určitě na noc zavírá. Stačilo by, kdyby přišel po tom a ne s kumpánama a udělat takový rachot, naštvat sestru a mě zdrogovat. ,, Pokud sis chtěl jen promluvit o těch společných zájmech nechápu, proč všechen cirkus kolem, tos chtěk naštvat, jen jí? a mě nafetovat. Stačilo říct a já bych přišel po svejch. Ale jak je ti libo, jeli-bo přítmí. Fajn jsem tady a poslouchám, ale bez pout by to bylo lepší, hele." Čekám, jak se na to podívá, zda máme spolu spolupracovat, tak by bylo fajn, kdyby mi trochu věřil, ale nevyadá jako někdo kdo jen tak důvěřuje. Když mi říká, co bych měl dělat, tak tohle se mi nelíbí, rád na ní dohlednu, ale že bych měl hrát na obě strany a jakmile se zmínil o přeměně, tak můj úsměv zcela zmizí. To bych se raději nechal mučit, mlátit a podobně, hele já pro tim nic nemám, ale sem rád člověk a tohle v plánu nebylo. ,, Hele, jestli to chápu, bud se stanu dobrovolným vlkem nebo mě donutíš? Nebo mi jen to uspávadlo pomotalo hlavu, já doufám v to druhé. Rád na Emm dám pozor, budu jí doprovázet, kam bude potřebovat, ale jak si zjistil já ji teda moc neochráníl, ale udělám vše co budu moct. Oběma ano jde nám o to samé, ale já nejsem ten kdo jí ohrožuje." Řeknu hodně rázně a zapřu se nohama o zem a trochu se zhoupnu, ale né tak abych spadl.

Gabriel Sheridan - 22. června 2015 16:58

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Sklepení Zasmál jsem se. "Ubohý človeče. Asi ti ten převoz vážně poškodil hlavu. Vlka z tebe neudělám moc velký risk." Musel bych zaprvé čekat měsíc a zadruhé... pořád to padesát na padesát. "To divadýlko je součást mé role "Zlý nepřemýšlivý vlk." Lovci mě nalákají do pasti, protože si budou myslet že jsem tupý. Taky kdo by přepadal svou sestru o úplňku a tak idiotsky?" Já, já! "A... nemohl jsem odolat tomu si tě otestovat i za těchhle podmínek." Promnul jsem si ruce. Zespoda se vrátil Fredericko. "Rozvaž ho." Nařídil jsem. Pochybovačně se zahleděl do země, ale udělal to. Drápem rozřízl tenká pouta a raději zase vyklidil pole. "Aby mezi námi bylo jasno. Nevěřím ti. Nikomu nevěřím. Jen tě momentálně potřebuji. Zkus jediný podraz, jedinou kličkou, jedinou zmínku že chceš ublížit mé sestře a najdu si tě." Budu ho nalézat hodně často, ale děsit se mi ho nechce. "Moji lidi tě budou kontaktovat. Jen když to bude potřeba, ale budou." Nechci slyšet žádná ultimáta, nemám na ně náladu. Zadíval jsem se na něj a můj hrubý pohled se trochu vyjasnil. "Má ráda romantiku, je sarkastická a ráda se směje. Má sestra." Poradil jsem mu a prokřupal si prsty.

Dr. Alan Deaton - 22. června 2015 17:10

soukromá zpráva od Dr. Alan Deaton pro SKLEPENÍ Ani neví, jak se mi ulevilo, znělo to vážně trochu divoce a tak že mě nechá tím čím sem, je velice utěšující. Z vrchu slyším kroky, které míří k nám a já jen čekal co teby bude, prrotože sem se i nudil. Ten tomu mamutovi nařídil, aby mě rozvázal, jakmile to udělal promnul sem si ruce a hned je složil do kapes a stoupl si kousek od nich. Pozoroval jsem je, já prostě pořád nechápu, co mám dělat jiného, než jsem se pokoušel doposud. ,, Dík za rozvázaní, ale pořád nějak nevím co odemě jiného čekáte, ano nebudu se držet od ní dál, ale také na ní nebudu donášet a podobně. Pokud o mě nebude stát jako o přítele, bohužel pro mě. Budu respektovat, když nebude o to stát. Takže nevím co čekáte. A v klidu já ti taky jen tak nevěřím, si blázen a šílenej a ničíš svojí sestru svých chováním. Kdyby si jí řekl svůj plán třeba by ti pomohla, ale ne zlý vlk jedna jen solo smečka. Ale to je fuk, budu tu když by jste potřebovali pomoct i s něčím jiným nebo zranění co by jste si udělali. Nemusí to být v mé ordinaci, klidně na farmě." On mi vážně radí co má jeho sestra ráda a podobně? Naklonil jsem hlavu a nevěřil svým uším, jako tohle se mi ani za mák nelibí, co má zalubem, tohle není jen tak. Ale je to její pratr a neublížil mi, ač si myslím, že se celkem dost přemáhal, aby si nekousl. I ten jeho kumpán vypadal překvapeně, když mě měl rozvázat. ,, Hele dík za typ na tvou sestru, ale nikdo neřekl, že můj zájem směřuje tímhle směrem. Avšak kdyby ano, rád bych to poznal sam. A jestli ti můžu dát radu, nechovej se k ní, jako k někomu kdo je ti ukradený, oči říkají něco jiného."

Gabriel Sheridan - 22. června 2015 17:25

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Sklad Ani ho neposlouchám. Je to zbytečné. Lidské tlachy... ve smečce mluvíme jen o tom podstatném a je to jen dobře. "Tys mě asi neposlouchal, že? Musím se k ní tak chovat." Řekl jsem otráveně a promnul si krk. Mám ho nějak zatuhlý. "Jo a ještě něco. Cekneš jen slovo mojí sestře a jsi mrtvý, rozuměl?" Všechno musí být v tajnosti. To je to co mě nejvíc štve. Prokřupal jsem si prsty. "Budu muset vytvořit dojem, že jsme si s tebou hráli. Doporučuju na ty rány namazat něco s omějem." Konstatoval jsem. Chytil jsem ho zezadu za krk a stiskl přesně tam, kde vždycky. Bude na chvíli v bezvědomí. A skopu ho tak, že v něm zůstane ještě hodně dlouho. BUHUHAHA.

John Larkin - 23. června 2015 22:00

Ráno Skutečnost, že byl měsíc v úplňku, pro mě znamenala jediné: dlouhé převalování se v posteli, až jsem nakonec rozmrzelý vstal a zatáhl žaluzie. Když pak ráno v potemnělé zazvonil budík, stálo mě všechnu vůli jen otevřít oči. Vzato kolem a kolem, do školy jsem dorazil po zvonění a v dost špatné náladě. Bohudík jsem předstihl učitelku, takže jsem nenásledoval spolužáky do ředitelny, ale to předbíhám. Návštěva kariérního poradce byla sice vítaným vytržením z jednotvárnosti dne, ale lépe bych snad pořídil u cikánky s kartami. Doporučit člověku s absolutním nezájmem o biologii medicínu by nezvládla ani ona. Zbytek dne již nic nenarušilo, kromě zadání z literatury. V žádném případě bych se neodvážil o Shakespearovi tvrdit, že jde o nezáživný soubor blábolů na dobrou noc, jako například Bible; ale ruku na srdce - není to zas tolik vzdálený obraz. Takže ve mě představa učení se jednoho z jeho sonetů vyvolala dvě věci - mráz na zátylku a veskrze shakespearovské dilema: Vyzvracet se tady, nebo až v knihovně, to je oč tu běží. Knihovna byla ponuré místo, chátrající ve stínu e-knih a internetu. A v něm fůra knih a stolů, a u jednoho z nich mí spolužáci, sklánějící se nad nějakou bichlí. Přiblížil jsem se zezadu a pozdravil: "Čau lidi. Tohle asi nebude Shakespeare, co?" Pak jsem nahlédl Richardovi přes rameno - nic těžkého při mých 180 centimetrech - a začetl se.

Dr. Alan Deaton - 30. června 2015 11:22

soukromá zpráva od Dr. Alan Deaton pro SKLAD s Gabrielem Vidím, jak je mu jedno co vlastně říkám, jak jinak je velmi povrchový, jako bych vlastně jen k jídlu, ale to se plete, protože takhle fakt skončit nechci, ale už vůbec ne to co on po mě vlastně chce. A to mu také hodlám říct. Stoupnu si poblíž něho, abych mu necivěl na jeho blbý obličej a skřížím si ruce na prsou ,, Budu se k ní chovat, jak já budu chtít a ty mi nebudeš říkat co smím a ne. To že jsi jiný než mi to je tvůj boj. A pokud jde o tom co se stalo tady. Nebudu jí v ničem lhát, jen možná vynechám něco, ale to že ti na ní zaleží a chceš jí chránit, asi ne. A pokud ti na tom něco vadí, to abys mě možná sežral hned." Pokrčíl jsem lhostejně rameny a čekal co z něj vypadne, oměj na moje rány? celkem směšné, když se používá na spomalení a je to jed. Asi toho moc nevý o bylinkách. ,,Oměj, vtipné na to že je to přírodní jed." Ušklíbnu se jakmile se dostane ke mě a chytne mě pod krkem, snažím se mu vyškubnout.

Isolde Sage - 05. července 2015 00:16

Knihovna "Já... určitě," zaraženě koukám za Thomasovou postavou jak odchází z knihovny a bezděčně si mnu hřbet ruky. Tak vážně, jak často se vám v práci stane, že potkáte kluka, který jakoby vypadl ze stříbrného plátna? Bože, pracuji v knihovně, když na mě nikdo nezačne křičet kvůli propadlé rezervaci, považuji svoji směnu za nesmírně vydařenou. A taky nejsem zrovna žádná Audrey Hepburn, upřímně. Na galantnost narazím jen když se rozeběhnu hlavou proti oddělení s romány rodinného života. Nevěřícně zavrtím hlavou a lehce se usměji. Vydrží mi to jen okamžik, než si vzpomenu na další z mých spolužáků, kteří zrovna objevují taje stopadesát let staré fanfiction. Tiše vzdychnu a vydám se rychlou rozhodnou chůzí mezi regály až mi podpatky polobotek klapají o dřevěnou podlahu. Skupinku najdu stále srocenou u deníku. Dokonce se ještě rozrostla o dalšího kluka. Obrátím oči ke stropu a prosím všechny bohy o trpělivost. Vsadím se, že se teď začnou v sousedství ztrácet stříbrné příbory. Hlasitě si odkašlu abych upoutala jejich pozornost. "Jsem ráda, že vás to tu tak zaujalo. Zrovna teď je ale potřeba abyste dodělali váš příděl. Pak se můžete klidně vrátit k tomu fascinujícímu čtivu, přeci jen, máme otevřeno až do osmi..." Mrknutím trošku zlehčím svůj proslov, takže snad už tolik nezapadám do role kyselé šedesátileté knihovnice s utaženým drdolem. Otočím se na nejnovější přírůstek: "Ty jsi tu také od ředitele?" Vážně mi začíná vrtat hlavou kolik je tu dnes poškoláků. Co se to děje? Taková náhlá vlna pobertství! Erupce na slunci? Zlověstné seskupení planet, nebo co?

John Larkin - 07. července 2015 19:59

Knihovna Z knihy, kterou mí spolužáci četli, se vzápětí vyklubal deník. Deník nějaké ženy, samozvané průzkumnice a záhadoložky. Nebýt to psané rukou ve znatelně autentické atmosféře, navíc na zašlém papíře, zavrhl bych to jako nezdařený pokus o scénář. Ale takhle jsem považoval za nutné alespoň vzdát hold snaze autora. Cokoliv abych se vyhl Shakespearovi. A co víc, to jméno mi znělo povědomě. Ne, nedokázal jsem si ho zařadit, ale určitě už jsem ho někde slyšel. A je to dost možné, koneckonců se fiktivní příběh odehrával právě zde ve městě. K vyvrácení či potvrzení mých domněnek by stačilo pár minut na netu, ale nemohl jsem opustit knihovnu. Věren detektivkám jsem se rozhodl pro ortodoxní metodu: telefonní seznam. Obrátil jsem se na knihovnici, která, jak se ukázalo, stála přímo za mnou. Leknutím jsem sebou trhl a rychle zamaskoval úlek za úsměv. "Ne, já se tu mám naučit Shakespearovský sonet. Mohla bys mi doporučit ten nejkratší?" usmál jsem se v odpověď na její otázku. "Mimochodem, nemáte tu někde telefonní seznam?" optal jsem se jí zvědavě.

Roza Apalkov - 17. července 2015 14:38

Úplněk a knihovna Otevřela jsem oči a nebyla si tak úplně jistá, kde vlastně zrovna jsem. Posadila jsem se a dredy mi nepříjemně spadly do obličeje. Jako bych slyšela svou tetu: "Stejně si myslím, že by bylo praktičtější je prostě vostříhat... Mám tadyhle nůžky, kdybys-" No jasně. Teta. Sestra mojí mámy. Včera to bylo přesně pět let, co umřela. Kulatiny. Pěkný, mami. Hodně štěstí a zdraví. Protřela jsem si oči a rozhlédla si kolem, snažíce se uvázat z nepoddajných dredových hadů něco na způsob drdolu. Všude kolem leželi opilí, nebo sfetovaní náctiltí a pár mých spolužáků. Odněkud jsou silně cítit zvratky. Fuj. To jsou ty náctky, který neumí pít, ale snaží se zavděčit kamarádkám, tak to do sebe lijou tak jako tak. Já pít neumím, takže se do toho nemíchám. Vždycky se jen zhulím do němoty. Vstanu, seberu svou tašku, vyberu zavrávorání, když se mi zatočí hlava a zarazím se. Musela jsem si vyndat kontaktní čočky, protože je celý svět jenom jedna velká šmouha. Zalovím v tašce a s brýlemi s tlustými černými obroučkami vytáhnu rovnou i telefon. S potěšením zjišťuji, že dnes už školu nestíhám. Nedochvilnost: mé věcné břímě, díky kterému budu nejspíš doživotní studentkou. ne, že bych si stěžovala. Když už mám "volno", mohla bych ho aspoň nějak produktivně využít a zapracovat na seminárce. Uvažuji, když opouštím byt v centru města a nasazuji si sluchátka. Mí oblíbení Stoned Jesus naplnily svět. Takže den strávený s Carravagiem a jeho italskými kmarády. No výborný.  Když dorazím do knihovny, v uších mi zrovna hraje I'm the mountain. "All these nights I lie awaken on my own. My pale fire hardly burns." Tiše si pobrukuju, když procházím přes vstupní halu knihovny. Dnes je tu překvapivě plno. Trochu zpomalím, když vidím větší hlouček studentů a vedle nich knihovnici. Mladí výtržníci dostávají vynadáno od paní knihovnice? Napadne mě a trochu se zašklebím. Po pár uličkách konečně najdu oddělení s životopisy umělců. Najít ten Carravagiův mi netrvá moc dlouho. Tu knihu znám už nazpaměť a do dnešního dne jsem si nevšimla kohokoliv jiného, kdo by o ni projevoval větší zájem. Vytáhnu ji z regálu a vrátím se do blízkosti toho hloučku mladistvých - lépe řečeno ke stolku s křesly, který je poblíž nich. Z tašky vytáhnu vodu a napiju se. Napadne mě, že jsem ještě nesnídala a hned na to mi zakručí v břiše. Kvůli sluchátkám nemůžu posoudit, jak hlasité to bylo. Doufám, že ne moc. Pokradmu se podívám na skupinku, jestli se to nedoneslo až k nim. Radši rychle otevřu knihu a snažím se vypadat, jako že s tím tělesným vukem nemám vůbec nic společného. Nojo. Hlavně nenápadně.

Gabriel Sheridan - 22. července 2015 08:19
	soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Rychlý příspěvek Jestli chceš zůstat naživu a zachránit ji tak udeláš přesně co ti řeknu. Jsem trochu zoufalý to ano ale vím že on je snadno nahraditelny článek. Jak se mrskal bylo rozkošné. Zasmál jsem se. Jak myslíš ale nestěžuj si. Praštil jsem s ním o zem. A tma.

Gabriel Sheridan - 22. července 2015 08:40

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Bum Copak je ta věc která proletěla oknem? Je to pták? Je to letadlo? Je to veterinář. Chudák malý. I když Johny měl napřed rozbít okno a až pak prohodit balíček, asi ten pád na střepy bolel. Motor aut se dal do pohybu. S lítostí hledím na rodný dům. Já ho snad jednou budu muset podpálit. Sečteno a podtrženo doktor má na hrudi mělké rány od drápů, vykloubil si ruku, má otřes mozku a ránu od skla na tváři.A je celý dost zmlácený. Většina zranění ale skoro nebolí.

PPJ - 10. srpna 2015 12:51

soukromá zpráva od PPJ pro RÁNO Sluneční paprsky prosvítají skrz okna... počkat. Vlastně ne. První úplňková noc minula a bezpečnostní dveře ve sklepě se otevřely. Ranky na Alanově tváři zaschly a na jednu hlubokou, ve které je střep a stále krvácí, i když slabě. Je pořád v bezvědomí, což je asi dobře. Stopy po Gabrielově smečce jsou podivuhodně slabé, skoro necítitelné. Zato pach parfému je úplně všude.

PPJ - 10. srpna 2015 13:07

V KNIHOVNĚ Všichni v ní "Tak ho tak jo, všichni ven!" Začala hulákat knihovnice po chvíli. Začíná půlhodinová přestávka, než se veřejná budova svým návštěvníkům opět otevře. Speciálně přišla k vám a začala vám svoje heslo vyřvávat do ucha. Na to, jak si zakládá na tichu v knihovně má celkem pronikavý hlas. Usmála se na Isolde. "Dnes už vás knihovna nebude potřebovat, slečno Sage." Zašvitořila, usmála se a odhalila ty příšerné, nažloutlé zuby. po ostatních hodila nemilosrdným pohledem a odšourala se nahrbená od věčného rovnání knih zpět za svůj stůl. Posadila se zaň jako královna a pořád vás probodává pohledem a co pět vteřin se podívá na hodinky. Je jasně vidět, že už přemýšlí o kávě a nějaké romantické knize ke čtení.

Emma Sheridan - 10. srpna 2015 13:19

Ráno - můj dům Tento úplněk byl pro mě ten nejhorší co jsem zažila. Než nastala moje proměna, jsem bušila a kopala do dveří. Ruce mám sedřené a na dveřích stopy mé krve. Celá moje snaha byla marná, musela jsem prožít noc uzamčená ve sklepě. Ano měla jsem to v plánu ale ne takto. Ne že budu myslet na to, co Gabriel udělal Alanovi. Prosím ať ho neproměnil. Tuto větu si řeknu v duchu několikrát. Vyčítala bych si to. Měla jsem ho odehnat pryč. Neměla jsem mu nikdy volat. Moje chabé pokusy dostat se ven ustaly, vystřídal je jiný problém. Veškeré mé kosti v těle se postupně zlomili a já se přeměnila do podoby bílé vlčice. Od této chvíle si nic nepamatuji… Nastalo ráno a já se probudila, stočená do klubíčka v jednom z rohů místnosti. Ozvalo se cvaknutí zámku. Na nic nečekám a vyskakuji na nohy. Na sobě mám potrhané oblečení a jsem bosa. Nějak jsem se zapomněla vysvléknout. Potřebuji se tedy převléknout a pak pojedu hledat bratra. Vyběhnu ze sklepení a přes halu si to mířím do druhého patra. Jenže cestou narazím na nehybné tělo Alana. Naprosto zapomenu, co jsem měla v úmyslu a že jsem tak z poloviny vysvlečená. Kleknu si k Alanovi a rychle si ho prohlédnu. Nejsem doktor a vůbec netuším co mám dělat. Otočila jsem ho na záda a lehce ho pleskla po nezraněné tváři, doufaje že se probere. “Musím tě dostat do nemocnice.“ S ustaraným výrazem se zvedám a běžím si pro telefon.

Roza Apalkov - 13. srpna 2015 10:52

Do knihovny - a zase ven Knihovnice jako vystřižená. Nerudná stará dáma, která vypadá, jako by byla sama zastrčená v nějaké zadní polici při nejmenším padesát let. Rychle se zvednu, než mě z pohovky zvedne sama. Energicky na to vypadá dost. "Nojo pořád..." Zamumlám tiše. Zatímco odnáším rozečtenou knihu k jednomu z regálů, strkám si do kapsy smotaná sluchátka i s telefonem.  Po uklizení knihy (tuším, že jsem ji nezařadila správně a v důsledku toho násilného vyhnání v tom cítím jakési ďábelské malé zadostiučinění) vyrazím ven. Připletu se do hloučku studentů kterých jsem si všimla už při příchodu. Do jednoho z nich omylem vrazím, když sahám do batohu pro jablko. "Ježiš - sorry." Zamumlám překvapeně jeho směrem. Vyjdu ven a koušu do jablka. Je docela pěkně. Takové to počasí, kdy aní ani teplo k padnutí, ani moc zima. Ideální. Zamířím k jedné lavičce jen pár metrů od vchodu do knihovny a sednu si na ni. Jablko mi poslouží co by snídaně. A asi i oběd. Copak ještě ukrývá můj milý batůžek? Pomyslím si, když si uvědomím, že to jedno ubohé jablíčko mi jako jídlo na ůl dne stačit rozhodně nebude. Nakouknu do zavazadla. Jídla tam moc není, za to mě ovane velice silný a známý odér. S potěšeným úsměvem zjistím, že má i dost tabáku. Tak si udělám veselý večer. Slíbím si, spokojeně batoh zazipnu a zaměřím se na studenty, kteří spolu se mnou vyšli z knihovny. Uvažuji, jestli jsem už některého z nich viděla ve škole, nebo jinde. Mám docela chuť si s něký povídat.

Thomas "Tom" Lovens - 18. srpna 2015 11:25

Zmatený příspěvek před knihovnou (IGNORE IT) Nakonec jsem se s milou dívkou rozloučil a vydal se před budovu knihovny. Nějakou podivnou souhrou osudu mě ale následuje snad celé osazenstvo budovy. Že by přestávka? Se štosem knih pomalu jdu k čekajícímu autu, které po očku sleduje skupinka nějakých kluků. Jen jsem se na ně usmál, knihy naházel do kufru a zapadl do auta. Mám příšerný, neskutečný hlad. Měl bych někam zajít. Nebo zajedu raději domů, neb nevím jak dlouho bych ve zdejších restauracích čekal na obsloužení a mám dojem, že brzy budu mít tréning. Ovšem netušil jsem, že mi něco vypadlo. Něco moc cenného těsně pod schody knihovny. Deník plný kreseb, na který jsem poslední týden neměl ani pomyšlení. Možná si ho někdo všimne, možná ne.

Gabriel Sheridan - 25. srpna 2015 14:44

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Večerní představení je u konce Dojeli jsme zpátky do dočasného úkrytu. Auta jsem schoval do sklepení, aby nás podle nich Lovci tak snadno nenašli. Co ale dělat po zbytek úplňkové noci? Tu otázku mi položil Frederico. Podíval jsem se na něj. Vím, že je nervózní. Ještě nemá svou kotvu dobře promyšlenou a tak občas vybuchne. Navíc všichni toho máme po několika týdnech cesty dost. Potřebujeme se nějak odreagovat. "Za deset minut vyrážíme. Vezměte i Johnyho." Ušklíbl jsem se a rovnou proměnil. Dvoumetrová, šlachovitá postava zabrala skoro celý prostor provizorních garáží, kde se nacházíme. Protáhl jsem si všechny polámané a čerstvě srostlé kosti. Krvelačnost se mi dostává do hlavy jako příjemná zástěrka kruté reality. A po chvilce už tu jsou všichni. Moji vlci. Každý jiný, ale nakonec všichni stejní. Moje rodina. Jediná, kterou si momentálně můžu dovolit. Zazubil jsem se na ně a dal se do běhu. Vzhůru k lesu, vzhůru ke kořisti.

Roza Apalkov - 25. srpna 2015 17:51

Před knihovnou Tomas Na lavičce před knihovnou sedím v podstatě jen malou chvilku. Stihnu tak akorát dojíst jablko (i s ohryyzkem, jak je mým zvykem), když si všimnu, že jednomu chlapíkovi, který vyšel z knihovny spolu s námi něco vypadlo. Nikdo jiný si toho zřejmě nevšiml. Zvednu se a doběhnu ke vchodu do knihovny, kde ten deník, či co to vlastně je, leží. Stopku od jablka zahodím a znovu vyběhnu, tantokrát za majitelem deníku. "Hej - počkej, něco ti vypadlo." Křiknu na něj, když jsem asi dvacet metrů za ním a mávnu lehce s bložkem ve vzduchu. Během pár vtečin dorazím až k němu. Jeden dred, který se mi uvolnil z drdolu odsunu za ucho a podvám mu v kůži vázany deník.  "Je tvůj, že?" Zeptám se ještě pro jistotu. Nerada bych, aby ho později kvůli mě někdo postrádal. Ještě by mi to zmrvilo karmu.

Thomas "Tom" Lovens - 25. srpna 2015 19:02

Milé shledání Roza aneb. ta neznámá rudovláska Už jsem se hodlal rozjet někam na jídlo (nebo domů,) ale osud to chtěl jinak. Těch rudých vlasů bych si všiml, i kdyby daná osoba nedržela v ruce něco mne velmi blízkého. Prudce jsem zabrzdil rozjíždějící se auto a vystoupil. "Páni díky." Zazubil jsem se na ni a hned hmátl po deníku, než ho třeba otevře. Pořádně jsem si svou zachránkyni prohlédl. "Jak se vám odvděčím, má dobrá vílo?" Muset být vždy přívětivý k lidem je pro mě skoro povinnost. Už cvičeně jsem se na ni usmál sám sobě připadající jako nějaký pes. Zajímavé, jak mne nátlak společnosti pohlcuje.

Roza Apalkov - 25. srpna 2015 19:48

Před knihovnou Ještě trochu vydýchávám ten běh věnovaný dobrému skutku.  Zazubím se na ně zpět a posunu si batoh na rameni, aby se mi nesl pohodlněji.  "Sice mě těší, když mě někdo oslovuje vílo, ale - jsem Roza, těší mě." Tentokrát k němu natáhnu prázdnou ruku, aby si s ním potřásla. Dech se mi už zklidnil. "No, pokud nevezeš v autě krabici banánů, která by umlčela můj nespokojená, prázdný žaludek, tak mě momentálně žádné odvděčení se nenapadá." Asi se snažím znít vtipně. Proč se snažím znít vtipně? Vždyť sama o sobě vím, že nejsem vtipná. Sakra. Takhle dopadají tvoje dobrý skutky. Vždycky z nich vyjdeš jako idiot. Neříkala ti přesně tohle maminka? Trochu nervózně si odkašlu. "Promiň, asi tě už zdržuju od cesty do... No - pryč." Pokrčím rameny.  Jo. Když si připadáš trapně, začni říkat blbosti. To určitě zabere. Bravo, Rozárko. Bravo.

Thomas "Tom" Lovens - 25. srpna 2015 20:03

Před knihovnou Roza Roza? Druhé originální jméno za tento den. Co je tohle za město? Napovrch nedávám své překvapení ze jména znát. Potřásl jsem Roze rukou. "Tomas Lovens. Mne také těší." Pro bohy ať o tomhle jméně nic neví. Zatím jsem na to měl celkem štěstí, ale mohlo by to skončit. Co já vím, zda nemá náhodou má zachránkyně ráda basket. Její poznámce jsem se zasmál. Banánů? To jakože gorila... ale nechme to být. Ještě jednou jsem si ji prohlédl. "Vůbec nezdržujete. Naopak jsem velmi rád za naše shledání. Mohl by gentleman své zachránkyni nabídnout oběd jako protislužbu za záchranu jeho života?" Nabídl jsem. Z nudného odpoledne by se mohlo vyklubat celkem hezké odpoledne. A pak tréning... a tím to krásné skončí. Nesnáším tréningy. Buď mi tam nadržují, nebo mě cepují víc než ostatní. Jinak to prostě nejde, ledaže bych se vydával za někoho jiného, což je dost těžké. "Má cesta by stejně vedla do nějaké restaurace." Ujistil jsem ji. Brzdi cowboy, dvě holky za jeden den jsou trochu moc, ne? Někdy své myšlenky vážně nesnáším. Jakoby uvnitř mne žilo nějaké další schyzofremní já. ožná je to pravda a já jsem vskutku pomatenec. Nebo si to jen myslím, což ze mne blázna dělá taky.

Roza Apalkov - 25. srpna 2015 20:16

Před knihovnou Usměju se na svého nového známého a po vzájemném potřesení znovu spustím ruku kolem těla. "Lovens?" Můj výraz je teď o něco víc zaujatější. "Nepíšeš básně, nebo tak? Zní to tak nějak... Spisovatelsky." Tiše se zasměju. "Promiň, trpím lehkou obsesí jmény." Mávnu nad tím rukou a vydechnu. Pak už se jen usmívám. "Oběd zní hodně fajn. Sice jsem plánovala zahrabat se v knížkách, ale - knihovnice je holt dáma velice nepřejícná. Ani nenechá studenty studovat." Teatrálně potřesu hlavou, jako by mě to bůhví jak štvalo. Ten jeden neposedný dred mi znovu sklouzne do obličeje. Shrnu ho za ucho. "No... A máš nějako oblíbenou restauraci... Nebo jsi chtěl jen jen tak na blind?" Zeptám se ještě. Ta maličkost, že on mi stále vyká a já jemu tykám mi nejdřív vůbec nedojde - a asi je to dobře, v opačném případě by už byly moje tváře přinejmenším stejně rudé jako moje vlasy.

Thomas "Tom" Lovens - 25. srpna 2015 20:28

Před knihovnou Roza Když zopakovala moje příjmení, úsměv na tváři mi na chvíli ztuhl. Naštěstí to ale byl jen planý poplach. "Ne, básník vážně nejsem. Spíš sportovec." Řekl jsem ulehčeně a je to na mě vidět. "A znovu ne. Žádnou restauraci tu neznám. Včera jsem se sem přistěhoval." A zase bych rád jel pryč. Ne, že by tohle město nebylo hezké, ale já se prostě nedokážu usadit. To mám asi po tátovi. Nenávidím ho. "Doufal jsem, že mi poradíte." Kdybych já měl vybírat, kde budu jíst tak bychom v tomhle městě bloudili hodně dlouho. Co se týče jídla, jsem hodně náročný, ale když mám hlad, byl bych schopen sníst syrového zajíce. "Inu... Můžeme?" Otevřel jsem dámě dveře u spolujezdce a sám naskočil. "Budete mě muset vést dopodrobna, můj orientační smysl se pohybuje pod bodem mrazu." Nastartoval jsem a sportovní motor se naštvaně rozeřval, když zjistil jak chci jet pomalu. Bude si muset pro teď zvyknout, neb s dámou na palubě nehodlám jezdit po ulicích jako šílenec. To až jindy.

Roza Apalkov - 25. srpna 2015 20:37

S Tomasem "Škoda. Ani bys nepotřeboval pseudonym. Takové štěstí většina lidí nemá." Zase melu hovadiny. Achjo. "No, taky nejsem zrovna ten typ, co sní všechno. Znáš to, ty vtipy - víš jak poznat, kdo je vegan? Neboj, oni ti to řeknou sami." Tiše se zasměju a pokrčím rameny. "Znám ale pár dobrých restaurací, kde se najím jak já, tak moji spolustrávníci." Ujistím ho s pousmáním a nastoupím do auta. Trochu se leknu, když se to auto rozeřve. "Tak jo, tady zahni." Dál už ho naviguji vcelku snadno - cesta ani netrvá moc dlouho. Kousek od cíle jen ukážu na odbočku na malé parkoviště s přilehlou terasou malé, příjemně vypadající restaurace s indickou kuchyní. "Snad ti nebude indické jídlo vadit. Mají am ale i pár evergreenů, jaký jsou v každý běžný restauraci." Ujistím ho pro jistotu dřív, než stihne nějak protestovat.

Thomas "Tom" Lovens - 28. srpna 2015 17:19

Směr jídlo! Roza "Náhodou Roza je hezké umělecké jméno." Ve skutečnosti Thomas Lovens není nic, čím bych se rád chlubil. Hele, pseudonym mě ještě nenapadl. Dobrý den, jmenuji se Bob Lincoln... Nah. Časem vymyslím něco lepšího. Nechávám ji mluvit a raději řídím. Nejsem ten typ co mluví stále, proto jsem rád, že to vzala za mě takříkajíc. Jsem rád, že jsme konečně zastavily. Ne že by mě sdílení těsného prostoru s někým koho neznám nebavilo, ale nemám rád když vozím jiné lidi. Je to stresující pořád myslet na to, co řeknu jejich rodinám, když nabouráme. Jak se asi cítí autobusáci? Zasmál jsem se. "Víš co dostaneš v Indii jako každé jídlo? Zeleninu s kari nebo kari s rýží. Věř mi, jsem zvyklý. Navíc nejsem ten typ co musí mít ke každému jídlu hamburger s hranolky." Tak to už dělá většina lidí v Texasu. Vážně ten měsíc u strýčka na býčí farmě jsem protrpěl. Došly jsme do restaurace. Vybral jsem místo a pomohl Roze posadit se. Jakoby to neuměla sama. "Takže jak dlouho tu žijete?" Usmál jsem se.

John Larkin - 31. srpna 2015 21:03

Vyhnán Obsah knihovny se hnán kletbami nerudné knihovnice vyhrnul z budovy. Venku do mě vrazila nové příchozí rudovlasá studentka, načež se zamumláním omluvy zmizela v autě dalšího studenta. Asi bych měl taky něco upustit, zdá se, že to funguje, napadlo mě. Upustil jsem klíče a nikdo je nezvedl. S nadávkou jsem je sebral a posadil se na lavičku. A s nadávkou jsem opět vstal, protože tam nebyla wi-fi. Vydal jsem se jinam, se záměrem najít signál. O kus dál se mi to podařilo u jedné nóbl kavárny. Vida jejich nekřesťanské ceny jsem se raději opřel o zeď a začal - z dlouhé chvíle - googlit Sherdiany. Když mobil nic nenašel, zkusil jsem (po další nadávce) i Sheridany. S prsty bubnujícími o parapet vitríny jsem čekal, až se Google načte.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 15:22

Opět u domu Odpoledne před úplňkem Procházel jsem se po městě a snažil se nebloudit pohledem pořád po možných cestách k rodnému domu. Nesmím se tam vrátit. Až večer. Ano, až večer. Má nálada by se dala přirovnat... ne nešla by přirovnat k ničemu, co znám. Strčil jsem si ruce hlouběji do kapes a vyrazil tou známou cestou. Nemohu si pomoct, je to jako vábení Alfy. Diana věděla už dlouho předtím, že přijdu, než jsem se objevil v lese nedaleko ní. Jen jsem na ni kývl, aby šla pryč. Měla by se vyspat před naší noční akcí. Sleduji ten starý dům. Porostlý břečťanem. Vysoká vila starého stylu, pyšně se tyčící nad vysokými stromy, děsivá a úctyhodná. Jak je to dlouho, co jsem kolem ní běhal se sestrou a hrál si na lovce a vlky. Ne moc opečovávaný trávník, stará okna. Přesně takový, jako si ho pamatuji. Jak rád bych se prošel jeho chodbami, aniž by se mě pokoušela sestra zabít. Bohužel tak to bývá i v normálních vlčích smečkách. A my jsme navíc lidé. Hašteřiví, hamižní a nebezpeční. Jestli někdo přijde, vyskočím na strom a sleduji ho.

John Larkin - 01. září 2015 16:31

Vila Sheridanů Vyhledávač vyhodil 5 milionů výsledků, z nichž mě nutno dodat zajímal jen jeden - a to sice novinový článek s adresou. Google mapy dodělaly zbytek. Propletl jsem se městem a jen matně jsem vnímal, že už skončila pauza v knihovně. Jenže mě už tam nic nedrželo, na Shakespeara bude času dost. V nejhorším případě se na to vykašlu, průměr mi to beztak neshodí. Teď je čas na trochu staré dobré mystery. Zanedlouho jsem se ocitl před vilou ve starém stylu. Kolem nebylo ani živáčka. Zalovil jsem v tašce a vyndal svůj bojový nůž po tátovi, s dlaň dlouhou čepelí. Přicvakl jsem si kožené pouzdro na pásek a s taškou přehozenou přes rameno jsem se vydal do zahrady. Chtěl jsem obejít dům, abych se podíval, jak to vypadá vzadu a jestli třeba nenajdu neoznačený hrob tajemné průzkumnice z deníku. Této představě jsem se musel chtě nechtě usmát.Cítil jsem trochu nervozity a mrazení v zádech, směs pocitů, která tyto staré, tajemstvím opředené stavby provází.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 16:52

U domu John Byl jsem sice ztracený ve svých potemnělých myšlenkách, ale stejně jsem si velmi rychle všiml, že se blíží nezvaný host. Myslel jsem chvíli, že je to někdo z přátel Emmy, ale na jeho chůzi je něco nepřirozeného a... plíživého. Zavrčel jsem a tiše seskočil na zem. Sleduji ho. Lovec to není. Ani vlk. Je to nějaká lidská verbež, která chce dobrodružství. I když možná sem mílím, lovci se umí dobře maskovat a jestli tenhle blbce jen hraje, pak je výborný. Dostal jsem se až na pár kroků k němu z lesa. Vyšel jsem ven. "Neměl by jsi tu být." Usmál jsem se na něj, ale v mém hlasu je trochu výhrůžky. "Hemží se to tu pochybnými lidmi." Tím samozřejmě myslím i sebe. Ano, přede mnou by se měl mít na pozoru nejvíc. Protože jak to tak vypadá, jsem asi démon.

John Larkin - 01. září 2015 17:12

V zahradě Když zazněl cizí hlas, leknutím jsem nadskočil. Prudce jsem se otočil a ukročil vzad. Pak, když jsem si vzpomněl na svou zbraň mi ruka sjela k jílci nože. Ukázalo se, že mě "načapal" velký muž, stojící opodál. O tom, že ve fyzické konfrontaci bych neměl šanci nebylo pochyb, a proto jsem rukou neopouštěl okolí nože. "Vám to tady patří?" podařilo se mi říct celkem klidným hlasem. Zahnal jsem krev ženoucí se mi do tváře a narovnal se. "Já... Já abych šel. Na shledanou," kvapně jsem se rozloučil a měl se k odchodu. Rozhodně se mi ale nechtělo otáčet se k neznámému zády.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 17:46

U domu John Zasmál jsem se. "Dá se to tak říct." Vlastně podle papírů ano, podle pocitů ne. Ještě víc jsem se na něj zamračil a přistoupil k němu. Vážně? Na mě s ... nožem? To nemyslí vážně. "Jak se jmenuješ?" Strčil jsem si ruce do kapes. Musím se chovat, jakoby mi to tu vážně patřilo. Doufám, že si nás sestra nevšimne. Měl bych ho co nejdřív odvést pryč, než se naštve. O sebe se nebojím, ale o něj velmi.

John Larkin - 01. září 2015 17:58

Zahrada "John... uhm... Stevenson," přišlo mi na jazyk jméno z knihovny. Je to zvláštní, jak je těžké vymyslet si v této chvíli jiné jméno. A přitom v jiných situacích, v klidu, je to neuvěřitelně jednoduché. Asi ta nervozita. Možná, že bych se ho měl taky zeptat, jak se jmenuje. Nadechl jsem se k otázce a měl tak šanci prohlédnout si jeho výraz. Špatný nápad, HODNĚ špatný nápad! Tenhle chlapík mi začínal nahánět strach a to, že kolem nebylo živé duše, už se jako výhoda příliš nezdálo. Musel jsem vypadnout. "Ale jak jsem řekl, musím jít," usmál jsem se nervózně a udělal pár kroků pryč od něj. Pak mi to ale nedalo a otočil jsem se zpět. "Vy jste Sheridan? optal jsem se zdvořilým tónem.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 18:04

U domu John "Lžeš." Zavrčel jsem jako pravý vlk a olízl si rty. Prsty jsem si přejel po jizvě na tváři. Nemám rád, když mi ti bídní lidé lžou. Je to od nich tak ubohé. Pročpak mi nechceš říct své příjmení, chlapče?" Když on udělal pár kroků dál, já za ním došel. Cosi zamumlal a rozešel se pryč. Přirozeně se ho snažím dojít. Ne snažím. Já za ním prostě jdu a díky mé rychlosti a tichosti jsem u něj hned ve chvíli, kdy se sám otočil. Usmál jsem se. "Ano. Jediný pravý Sheridan široko daleko." Jestli je Lovec, nad tímhle se určitě pozastaví. Brát sestru jako podřadného Omegu je to nejlepší, co mohu do běžného rozhovoru zaplést. Jestli nás teď poslouchá, tak bůh (jestli existuje) se mnou.

John Larkin - 01. září 2015 18:15

Pryč! Jeho poznámku o lži jsem raději ignoroval. Příště - a navždy - jsem Thompson. John Thompson. Když mě dohnal, opět jsem sebou leknutím trhl. Svou otázku jsem však dokončil a dostal jsem na ní i odpověď. Pozoruhodné. Vlastně ne. Proč taky? "Aha... No jasně. Ale zrovna otevřela knihovna, takže musím jít. Na shledanou." Teď jsem se otočil a opravdu rychlou chůzí jsem zamířil pryč od Sheridana. Od klidu jsem měl daleko, což se projevilo mimo jiné mým křečovitým sevřením jílce nože.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 18:21

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Nikam... John Zakoulel jsem očima a vydal se za ním. "Obávám se, že musím jít s tebou." Něco o nás ví a já hodlám zjistit co. Jakýmkoli prostředkem. Není zrovna doba, kdy bych jen tak přešel někoho, kdo se mi pohybuje po pozemku a lže. Lež poznám i na vlkodlaka dost dobře. Můj pohled ani postoj si nepřipouští námitek. Musím si vymyslet dobrou výmluvu. Nechci aby jsi se nadále toulal po pozemcích jiných a tak ti musím dát za vyučenou... Ne. Kdybych našel někoho kdo mě nezajímá, párkrát bych s ním praštil o zem a nechal ho jít, aby si Lovci vážně o mě mysleli jisté věci, ale teď... ne. Trpělivost není mou silnou stránkou, ovšem někdy se vážně musím ovládnout.

John Larkin - 01. září 2015 18:50

Problémy na obzoru "Cože?!" vyhrkl jsem. Jít se mnou? To jako vážně? Teď to bude ošklivé, cítím to v kostech. "V žádném případě! Teda... Proč?" mluvil jsem, couvaje k silnici. Pomalu jsme minuli roh domu, sem už bylo vidět. "Hele, já nechci žádné potíže," zkusil jsem smířlivý tón. "Co kdybych odsud prostě zmizel a už jsme se nikdy neviděli? Přísahám!" ujistil jsem ho. Bože, toho Shakespeara asi fakt nedodělám, pousmál jsem se v duchu.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 19:02

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Blb John "Protože..." Došel jsem k němu a chytil ho za límec... "Jsi byl na mém pozemku s nožem a v zájmu toho, aby se to už nikdy neopakovalo tě budu muset odvézt na policii." Zavrčel jsem mu do obličeje a zašklebil se. Tak schválně zda se z toho vykroutí teď. Pro jistotu, kdyby zkoušel nějaké hlouposti jsem zavolal Dianu. Je nejblíž. Přitom na půl vteřiny mohl ten kluk vidět rudý odstín očí, ale při tom světle by to mohl pokládat za klam. Chytil jsem ho za límec.

John Larkin - 01. září 2015 20:31

soukromá zpráva od John Larkin pro Už je to ošklivé Na policii? Celkem úleva, musím říct. "Tak to bys mě asi měl pustit, protože tohle je napadení," prohlásil jsem s pohledem do jeho očí a odstrčil ho. Jeho fyzická agrese kupodivu potlačila můj strach. Nejspíš kvůli tomu, že ztratil to výhružné tajemno. "Ale není nutné chodit na policii. Je mi líto, že jsem vám vlezl na pozemek. Už se sem nepodívám, slibuju." V jeho očích se něco zablesklo, nejspíš jen odlesk světla, ale stejně... Na tom chlápkovi bylo něco divného. Radši rychle pryč. "Můžu teď jít? Prosím?" dodal jsem a dal jsem si záležet na tom, abych zněl klidně, a ne jako uplakané děcko. Jak já tyhle situace nesnáším. "Co kdybych vás pozval na burger? napadlo mě. Snad to bude dostatečná omluva. Ne, že by mi bylo příjemné se zdržovat v jeho blízkosti, ale lepší než skončit pod drnem.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 20:51

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Snad nebude brečet "Za prvé... Netykáme si." Stiskl jsem jeho košili silněji, takže pokus o vykroucení mu nevyjde, ale na chvíli mě zabaví. "Za druhé je povoleno zadržet vetřelce při pokusu o vloupání či napadení. Můžem to zkoumat den, ale na práva jsem lepší, chlapče." Líbí se mi. Proto jsem mu ještě něco neudělal. Má pro strach uděláno, to musím uznat. Možná by z něj byl dobrý člen smečky. Hm... Pustil jsem ho. Neutekl by mi, tak proč mu přidělávat trauma, že? Povytáhl jsem nad jeho nabídkou obočí. "Vypadám, jako bych na něj měl chuť? Každopádně díky za nabídku. Radši tě odvezu domů, než si ublížíš." Řekl jsem to jakoby nic, ale ve skutečnosti musí i on poznat, že si nepřipouštím námitky.

John Larkin - 01. září 2015 20:59

soukromá zpráva od John Larkin pro Komplikace Chlapík se v právu vyznal, o tom žádná, nebyl to tedy takový primitiv, jak jsem předpokládal. Podcenil jsem nepřítele, napadlo mě a hned jsem si vynadal za pompéznost. Ovšem pozvání zřejmě zafungovalo, i když ho odmítl. "Víte, máma mi vždy říkala, že lézt cizím lidem do auta je chyba. Já jí obvykle neposlouchám, ale v tomhle má pravdu, řekl bych. Mohu to dojít, není to daleko," omluvně jsem se usmál, i když bez naděje na úspěch. Muž očividně vždy dostal, co chtěl.

Gabriel Sheridan - 01. září 2015 21:03

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Bude "A říkala ti někdy, že se nemá vkrádat s kudlou v kapse na cizí pozemky?" Jeho výmluvy jsou vážně legrační a ubohé. Na tomhle by musel ještě zapracovat. OU, s tou kudlou jsem to možná trochu přehnal. Cítím ten levný kov a navíc vidím tvar, ale jak by si mohl člověk vysvětlit, že o ní vím? "Pokud na tom ovšem trváš... Budu tě muset pustit." Uchechtl jsem se a strčil ruce do kapes. "Ale dávej si pozor. Hemží se to tu nebezpečnými lidmi." Zvlášť dnes v noci.

John Larkin - 01. září 2015 21:13

soukromá zpráva od John Larkin pro Propuštěn "Jak jsem řekl, většinou jí neposlouchám," usmál jsem se poprvé od začátku rozhovoru. A když řekl, že mě nechá jít, můj úsměv podbarvila úleva. "Díky, na shledanou," řekl jsem. "Nebo radši ne," dodal jsem po pár krocích s úsměvem přes rameno, když jsem si vzpomněl na své sliby. Opustil jsem pozemek i jeho podivného obyvatele a rychlým krokem zamířil k domovu, který odsud byl - navzdory mým slovům - dost daleko. Nůž jsem vrátil do tašky.

PPJ - 03. září 2015 08:19

soukromá zpráva od PPJ pro VLKODLAK PRO VÁS Každý jste si tedy (asi) šel svou cestou. Ovšem osud tomu tak chtěl, že pro Johna to nebude jen poklidná cesta domů. Dá se říct že tohle ukončí jeho život poklidného středoškoláka. Část své cesty za domovem musíš jít podél lesa a starým parkem, kudy nikdo nechodí. (Doufám, že toto mé rozhodnutí ti nevadí.) Jak se dalo předpokládat, nebylo v okolí ani živáčka. Mohl jsi ale mít pocit, jakoby tě něco sledovalo. A taky že ano. Po chvilce sis mohl všimnout dvou modře zářících očí svítících z podrostu. Krvelačně se na tebe upírali. Byly jako psí, ale mnohem divočejší a lačnější... po čem. Po krvi? Po tom cítit, jak z tebe prchá život? Bylo to jasné na první pohled. A pak se z křoví zvedla postava. Byla jako člověk, jen vyšší s potrhaným oblečením a chlupatou, nepřirozenou tváří. Špičaté uši, zuby trčící ven z toho co by se těžko dalo přirovnat k ústům a ano, i ty oči. Postava zavrčela a vystřelila překvapivou rychlostí k tobě. Povalila tě na zem a tebe ovanul teplý páchnoucí dech. Zavalil tě vahou celého svého těla. Zaryl ti nepřirozeně dlouhé nehty do prsou.

John Larkin - 03. září 2015 15:03

soukromá zpráva od John Larkin pro Útok Protože se mi už do knihovny v žádném případě nechtělo, rozhodl jsem se jít domů a pokusit se strávit události dnešního dne. Opustil jsem pozemek Sheridanů a vydal se přes park, neboť mi za a) potemnělý les nevadí (chyba) a za b) si tak ušetřím dobrou půlhodinu chůze (druhá chyba). Jak se dalo očekávat, park byl prázdný. Jehličí pod nohama nevydávalo jedinou hlásku, když jsem procházel kolem neudržovaných křovin a stromů. Slunce nad hlavou se pomalu chystalo ulehnout za horizont. Nedlouho po vstupu do parku jsem začal mít podivný pocit na zátylku, jakoby mě něco sledovalo. Když jsem se ale ohlédl, nebylo kolem ani živáčka. Zahodil jsem obavy jako paranoiu a pokračoval dál. Třetí chyba. Útok přišel nečekaně, půl vteřiny po očním kontaktu. Zohavená postava mi ve sprintu vrazila rameno do břicha a povalila mě na záda. Zatlačila mi tlapami na hruď, cítil jsem, jak se kolem míst, kde drápy protrhly kůži vytéká krev. Upřela na mě svůj divoký, šelmovský pohled a otevřela tlamu s zuby ostrými jako břitva. Nebyl čas přemýšlet, kdo, nebo spíš co, to je. Důležité bylo, že to na mě zaútočilo. Do žil se mi vlila mohutná dávka adrenalinu a posílila mé svaly. Vzepjal jsem se a zabořil stvůře koleno do rozkroku. Svalila se ze mě a já se konečně mohl nadechnout. Vyhrabal jsem se na nohy a začal utíkat, neudělal jsem ale ani krok. Potvora vystartovala drápy proti mému lýtku, zanechala na něm tři hluboké rýhy. Zakřičel jsem bolestí, ještě nikdy jsem nezažil tak intenzivní bolest, jako když mi netvor roztrhal sval. Do očí mi vhrkly slzy. Upadl jsem a cosi mě uchopilo za nohy a smýklo se mnou na stranu. Chvíli jsem letěl a pak jsem narazil do stromu, který mi nejspíš zlomil žebro. Zem mě přivítala tvrdým objetím, které mi rozdrásalo tvář. Na zádech jsem ucítil dvě mocné tlapy. Vytlačily mi vzduch z plic a kompletně mě znehybnily. Na zátylek mi skanula slina, ovanul mě horký, vlhký dech. Zmítal jsem sebou, ale marně. Drápy se mi zaryly do zad a zlomily můj odpor. Ochromen bolestí jsem se slzami stékajícími po tváři čekal na smrt.

Gabriel Sheridan - 03. září 2015 15:31

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Už konečně brečí Diana ke mně přišla takřka vzápětí jak odešel ten kluk a vystřídala mě u domu. Rovnou s sebou přinesla věci na naši večerní akci, což se mi hodí. Vystřídala mě a já se pomalu vracel k Dopěti, jak jsem pokřtil opuštěný sklad. Toho vlkodlaka jsem ucítil hodně předtím, než jsem ho uviděl. Šel jsem stejnou cestou jako ten kluk přede mnou. Vím, že se jmenuje John, v té fázi svého představování ještě mluvil pravdu. Když jsem viděl, jak se snaží marně přeprat vlkodlaka neříkám, že mi to neimponovalo, ale měl jsem chuť ho nechat vyžrat si to. Normální vlk by ho malinko zřídil a nechal jít, ale tenhle ne... Je to nováček. Chvíli jsem pomýšlel na to, že se uvolnil Johny, ale to není možné. Neproměnil jsem se celkově, jen mi zrudly oči a vyrostly zuby. Rychlostí, která zaskočila i vlkodlaka jsem se dostal k té dvojici, co se na první pohled jakoby ocucávala. Ha, to určitě. Jedním švihem se vlkodlak proletěl dva metry. Okamžitě vstal a otočil se ke mně. Když uviděl mé rudé oči, dal se na útěk, ale to mu nepomohlo. Skočil jsem mu na záda a zlomil mu je. Zavřeštěl a naposledy mně škrábl přes tvář, než skonal. Nebylo to těžké. Ani nevím, proč jsem tomu klukovi pomohl. Jindy bych upřednostnil svůj druh a nechal vlkodlaka vyčistit si hlavu, ale tenhle byl zaprvé asi šílený magor, že takhle napadl kluka a navíc... nevím. Prostě mi ten hošík přijde sympatický. Trochu mi připomíná mně. Mimochodem co mu asi je? Zvedl jsem se z mrtvoly a nechal ji ležet. Bude to krásná vizitka. První smrt hned v den příjezdu? Čím jsem si to zasloužil? Musím uznat, že toho kluka asi pomalu mizející rudá barva očí a smrskávající se zuby vyděsily stejně jako rychle se hojící hluboká rána na obličeji, ale není ve stavu, kdy by mi mohl něco udělat nebo utéct. Klekl jsem si vedle něj. Noha vypadá příšerně. Vytržený sval, kosti napadrť. Tohle je na amputaci. Zamračil jsem se a drsně zvedl jeho tvář, aby mně poslouchal a díval se na mě. "Poslouchej Johne. Můžu ti zachránit život. Není tu nemocnice, kam bych tě zavezl, ale můžu z tebe udělat mě." Není to příliš lehké rozhodnout se zda zemřít, nebo být jako my. Sám bych asi na jeho místě zvolil smrt, ale o tom později. Nutím ho soustředit se, neomdlít. Jinak bych to rozhodnutí musel udělat za něj a nevím, zda by se mu líbilo. "Slyšíš mě, chlapče? Odpověz konečně." Zachraptěl jsem. Myslím, že by ho ty rány ještě neměli tolik bolet. Má v sobě hodně adrenalinu stejně jako momentálně já. Těžce oddychuji, nemám rád když mám škrábance na tváři. Připomínají mi doby minulé a to nikdo nechce.

John Larkin - 03. září 2015 16:18

soukromá zpráva od John Larkin pro Na prahu smrti Vše se semlelo hrozně rychle. Z čekání na smrt na zemi jsem se najednou ocitl na zádech a Sheridan na mě mluvil. Bolest pulzující z nohy mi otupila všechny smysly a zatemnila mysl. Co tady dělá? To on mě nadadl? Poslouchej Johne. Můžu ti zachránit život! Ne, on mě nenapadl. On mě zachránil. Obestřela mě tma. Toužil jsem ulehnout do jejího tišícího objetí, nechat bolest odeznít, odplout do dálav temnoty... Ale on mnou stále třásl. Vytrhával mě ze spárů milosrdné smrti a probouzel ve mně chuť žít. Prostě mě nech odejít... Není tu nemocnice, kam bych tě zavezl, ale můžu z tebe udělat mě. O čem to sakra mluví? Jak... Co? Ne, já chci jen zemřít... Chci odejít od bolesti a od trápení... Chci klid. Slyšíš mě, chlapče? Odpověz konečně! A v tom okamžiku rozhodnutí, v té jediné setině vteřiny, jsem najednou věděl, že ještě nechci zemřít. Že chci dál žít a chodit po tomto světě, že než přejdu do druhého, je ještě dost času. Chtěl jsem křičet "Zachraň mě! Nenech mě umřít!", ale tělo oslabené ztrátou krve a šokem nevydalo hlásku. Zavřel jsem oči a nechal se obejmout chladem. A pak, než se mě smrt konečně dotkla, se pud sebezáchovy vzepjal k poslednímu zoufalému výkřiku: "ŽÍT!", který se konečně vydral z mých rtů.

Gabriel Sheridan - 03. září 2015 17:41

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Nová krev Skoro jsem si už myslel, že ho ten vlk zřídil moc a že nestihnu nic udělat. On se ale rozhodl. Mám trochu strach, že tu bolest z kousnutí nezvládne, ale jinou možnost nemáme ani jeden. Nechal jsem si nárůst vlčí zuby a přiblížil se k jeho rameni. Odtamtud se to bude šířit nejrychleji. Mám rád ten pocit. Pokaždé. Zarýt někomu do těla zuby a vědět, že mu pomáhám. Je to euforie cítit čerstvou krev a svaly jak se zatínají a pulzují. Zavrčel jsem. Otřel jsem si z úst krev. Starostlivě se na něj dívám. Měl bych ho odnést pryč než přijdou lovci nebo něco horšího. Ovšem já chci počkat až mu bude líp. Vzal jsem ho za paži a pokusil se přenést jeho zranění na sebe.

John Larkin - 03. září 2015 17:51

soukromá zpráva od John Larkin pro Při vědomí Po dalším výbuchu agónie začala bolest ustupovat. Slunce vědomí se prodralo skrz mraky a já otevřel oči. Nade mnou se skláněl Sheridan a držel mě za rameno. Zmateně jsem se pokusil posadit, ale zamotala se mi hlava a opět jsem klesl. Podruhé už jsem uspěl a dostalo se mi šance shlédnout rozsah svých zranění. Rozhodně to nevypadalo na chůzi, spíš bylo s podivem, že vůbec žiji. Na plicích mě bodalo, rozdrásanou nohu jsem (bohudík) necítil vůbec a záda se škubala v křeči. Nešlo si nevšimnout bolesti ramene, která dřív chyběla. Tato otázka se připojila k ostatním, které mi vířily hlavou. Vypustil jsem zatím jen jednu, a to sice dost prostou. Co to KURVA bylo?!"

Gabriel Sheridan - 03. září 2015 18:13
	Probraný nový vlk Ať to zabere. Ať to zabere. Sledoval jsem jeho tep a víčka. Nechci zabít dva lidi za noc. Vlastně jestli bude veterinář vůl tak tři. Konečně se ale probudil. Co nedokážu spravit je ale to rameno. Jsem Alfa a nemůžu zahojit co jsem způsobil. "Hej ticho a vstávej. Musíme se pohnout." Pomohl jsem mu a podpirám ho. Ještě aby tu omdlel.

John Larkin - 03. září 2015 18:39

soukromá zpráva od John Larkin pro Na nohou, ehm, noze "Jestli sis nevšiml, tak mám nohu na srač- " zarazil jsem se při pohledu na rozšklebenou ránu, jak se pomalu zavírala. Jednotlivá svalová vlákna se spojovala, obalovala nově srostlou kost a a stahovala okraje rozseknuté kůže k sobě v úžasné podívané. "Nebo ne?" vyjeveně jsem zíral na nohu a rukama šmejdil po prsou. Tamní škrábance připomínala již jen vystouplá jizva. "Což mě tak trochu vrací k původní otázce - co se to děje?" mrmlal jsem, když jsem se nechával vytáhnout na nohy a někam odvést. Navzdory tomu, že rána na lýtku měla k zacelení daleko a stále bolela, odvážil jsem se jí trochu zatížit a udržovat rozumné tempo belhajícího se invalidy. Přitom jsem měl v hlavě totální guláš.

Gabriel Sheridan - 03. září 2015 19:44

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Zdrháme "Ne, fakt ne." Tu bolest ještě cítím docela živě. Udivuje mě, že to ten schlíplý teenager vydržel. Naposledy jsem se podíval na mrtvolu ležící nedaleko a naposledy zapřemýšlel, jestli ho nemám odklidit. Ne. Bude se to skvěle hodit do mého plánu. Pohybuji se rychle i přestože mám na bedrech takovou zátěž jako právě se měnící (nebo umírající) člověk. Až tak po kilometru, který jsem ušli dost rychlým tempem jsem si dovolil položit určitě vyčerpaného kluka na zem. Je jen otázkou času kdy dostane buď zástavu nebo první úplňkový záchvat. Posadil jsem se vedle něj. Nemluvím. Nemá to cenu. Stejně se brzy začne vyptávat a já mu nemůžu odpovědět. Musím ho dostat do Doupěte dřív, než se mu něco stane. Než se promění.

John Larkin - 03. září 2015 20:38

soukromá zpráva od John Larkin pro Přestávka Chvíli jsem se ještě vyptával, ale pak jsem pomalu umlkl. Jednak proto, že otázky neměly smysl, když mi můj tajemný zachránce odmítal cokoliv sdělit. Ale hlavně proto, že mi docházel dech. Cesta byla očistcem s nejistým koncem. Čelo se mi brzo orosilo od horečky a začala mi být zima. Noha pulzovala bolestí a krvácela, triko kolem ramene zrudlo a sval pod ním sebou škubal. V uších mi zněl tep srdce, pádícího jak splašený kůň. K tomu se přidal nevysvětlitelný tlak v zubech. Mohli jsme ujít tak kilometr, ale mně to připadalo jako maraton. Cítil jsem, jak mě pomalu opouštějí poslední síly. Zoufale jsem zaryl Sheridanovi prsty do ramene a opravdu, za chvíli jsme si sedl. Vyčerpaně jsem se svalil na zem a okamžitě mi sklapla víčka. Věděl jsem ale, že to není dobrý nápad, upadnout do spánku. "Jak se vůbec jmenuješ křestním jménem?" zeptal jsem se ho místo toho unaveně.

Gabriel Sheridan - 03. září 2015 20:56

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Přestávka Vím, že je unavený. Já jsem taky a velmi. Chtěl bych si lehnout a spát. Odpočinout si, probudit se až zítra v poledne nebo nejlíp až bude po všem. Co? Tvoje sestra a smečka až bude mrtvá, to dobré z tvého rodu v háji a ty někde s useknutou hlavou? To je pravda. Aspoň se musím pokusit pozměnit dění. Otočil jsem sen a něj. Tuto otázku nechápu. Proč se ptá zrovna teď? Čekal bych tisíce jiných odpovědí. "Gabriel." Řekl jsem ne zrovna hrdě. Nemám to jméno rád. Je jako pro anděla a já jsem spíš zplozenec Satana. "Co tvoje pravé příjmení, Stevensone?" Zaksychtil jsem se a ostražitě podíval do pomalinku houstnoucí tmy. Nedaleko v křoví něco zašustilo. Byla to jen liška, naštěstí. Vydýchávám se. Není to úplně příjemné někoho tak táhnout.

John Larkin - 03. září 2015 21:31
	soukromá zpráva od John Larkin pro Přestávka Kuúodivu mi odpověděl. Dobrý začátek. Zeptal se mě na mé příjmení. "Jo, hloupý krycí jméno," usmál jsem se. "Larkin," odpověděl jsem mu po pravdě. Nebyl důvod lhát, alespoň mě snadno identifikuje, až to vzdám. Odpočinek mi trochu ulevil, ale opravdu jen trochu. Stále jsem se cítil jako v plamenech. "Kam to jdeme?" zeptal jsem se ho.

Gabriel Sheridan - 03. září 2015 22:11

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Přestávka "To bych řekl. Však se vše naučíš." Druhou větu jsem řekl o poznání tišeji. "Těší mě." Podal jsem mu ruku, ale asi mi bude muset dát tu levou. Ta pravá se bude zahojovat pomaleji, i když kousnutí je jen povrchové. Snažil jsem se. "Jdeme někam, kde se tě nikdo nepokusí zabít a kde přežiješ záchvat, který tě nejspíš čeká. V tomhle stavu brzy dostaneš takový šok ve kterém budeš chtít zabíjet všechny okolo. Časem se to naučíš ovládnout." Protáhl jsem si krk. Trochu mi s ním hnul ten zesnulý lišák. Brzy se to spraví.

John Larkin - 04. září 2015 08:42

soukromá zpráva od John Larkin pro Otázky Potřásli jsme si rukama, já poněkud nešťastně zvolil pravou, za což jsem byl patřičně odměněn. Pak se zmínil o tom, že by se mě někdo mohl pokusit zabít. "Počkat, počkat," zarazil jsem ho. "Proč by se mě někdo měl snažit zabít? Myslím kromě toho psychopata, kterej je už mrtvej. Je mrtvej, že jo? A o jakým záchvatu to kruci mluvíš?! Jestli myslíš šok, tak jsem si jistý, že na ted." Začínal jsem být otrávený z té věčné nevědomosti. Nevěděl jsem, co se stalo, proč na mě zaútočil, proč mě teď Gabriel chrání ani co se se mnou děje. A už vůbec jsem netušil, co se dít BUDE. Potřeboval jsem odpovědi, a potřeboval jsem je hned.

Gabriel Sheridan - 05. září 2015 15:35

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Přestávka "Tobě do háje není divný, že máš všechny rány zahojený?" Promnul jsem si spánky a podíval se na něj. Je vážně natvrdlý. Nebo je to tím šokem. Můj mozek je taky hodně zaměstnaný tím, jak mu vysvětlit, že se proměnil. Já to měl lehký, mě naši vychovali s tím, že jsem vlkodlak. "To co tě napadlo v parku byl vlkodlak. Já jsem taky vlkodlak a tím že jsem tě kousl jsi vlkodlak taky." Ok to je jako "Zlatíčko tvůj pes měl nádor, ale cestou domů jsem ho nechal v autě a on se uvařil, takže moc netrpěl. " Úplně stejný, gratuluju Gabe. "A ten šok je tvoje první proměna do vlčí podoby. Většinou to bývá dost... maso." Uchechtl jsem se a ukázal na svoji jizvu u rtu.

John Larkin - 07. září 2015 12:06

soukromá zpráva od John Larkin pro Polemika lykantropie "Vlkodlak?!" Bože, mluvím s bláznem? Dnešek už nemůže být šílenější. Na druhou stranu jeho shrnutí to dost zjednodušilo. Nejen, že už jsem nepochyboval, že člověk přede mnou je šílený, ale při pohledu na svou nohu bylo jasné, že já taky. Po ráně nebylo už ani stopy. To nechávalo ve hře 2 možnosti - buď mám halucinace a umírám v kaluži krve (dost pravděpodobné), nebo jsem opravdu vlkodlak a měním se ve zvíře. Navzdory šancím byla pro mě přijatelnější druhá varianta. "Co bude teď?" rezignoval jsem na logiku.

Gabriel Sheridan - 07. září 2015 21:39

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Hodina lykantropie "Už to tak bude." Kývl jsem pomalu hlavou a spíš čekal, že se dá na útěk nebo udělá nějakou jinou blbost, ale on je v klidu. To na něm oceňuji. Možná bude dobrý člen smečky. "Teď?" Zamyslel jsem se a vstal. Podepřel jsem ho aby šel. "Dovedu tě do úkrytu. Měl by jsi zavolat vašim že přespíš u kamaráda, aby neměli strach. Pak tě seznámím se smečkou. Přečkáš svůj první úplněk a podle tvého stavu tě ráno pustíme domů. Nejsem pro to, aby se nový vlk potloukal sám, ale ty nesmíš zanedbávat školu. Doma si nastuduješ něco o vlcích a smečkách a až tě budu potřebovat, zavolám tě." Nechci aby zanedbával školu. V tomhle směru jsem jako nějaký otec... I když vlčí smečka je něco jako rodina. "Pochopil jsi to?" Otázal jsem se ho a na chvíli zastavil. Nemám rád dlouhé monology. Nechtěl jsem ho proměnit, zvlášť ne v tak těžké době, ale jinak by umřel a mladého kluka bych si na svědomí nevzal.

John Larkin - 08. září 2015 20:57

soukromá zpráva od John Larkin pro Budoucnost lykantropa "Asi tomu nebudeš věřit, ale škola je to nejmenší, co mě teď trápí," řekl jsem mu na "zanedbávání školy." Následně jsem ho ujistil, že tomu opravdu rozumím. "Jo, zní to dost jednoduše, když to postavíš takhle. Ale tím, že jsem vlkodlak jsi měl asi začít," ušklíbl jsem se. Bylo fascinující, jak bolest z nohy, zad a hrudi odezněla. Jenom rameno stále krvácelo. A pochopitelně se mi nevolností stále připomínala ohromná ztráta krve. I přesto jsem byl schopen v klidu vytáhnout telefon a vytočit mámu. "Ahoj... Dneska přespím u kamaráda... Ano, znáš ho... Jo, Richard... NE, nemám žádnej průser... Úkoly jsi uděláme spolu... Ovšem... Nic novýho... Čau." ukončil jsem hovor a podíval se na svého průvodce. "To bylo rychlé. Tak mě napadá, jestli jsem právě neudělal pěknou blbost?" podíval jsem se podezíravě na Gabriela.

Gabriel Sheridan - 08. září 2015 21:07

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Hodina lykantropie "Neměla by. Proflákneš školu a proflákneš všechno." Zamračil jsem se. Vím, musím znít jako osmdesátiletý stařík, ale je to tak. Asi mi vážně hráblo. Měl bych si dát od smečky pokoj. Stává se ze mě něco jako vztahovačný fotřík. Že bych byl nakonec vážně po otci? "Možná měl." Připustil jsem a podpírám ho, mezitím co telefonuje. Vím, že je skoro zdravý až na tu ránu na rameni, ale spíš... kdyby se jeho vlčí já probralo tak aby nezačal dělat hlouposti a já ho mohl hned pořádně chytit. "Mimochodem nikdy se mi nesnaž lhát. Každý vlkodlak podle tepu druhého pozná, když mu někdo lže." Někdy se s tím dají dělat dost dobré triky. "Proč by jsi dělal blbost?" Tázavě jsem se na něj podíval. Pozdě brát to zpět, chlapče.

John Larkin - 08. září 2015 21:47

soukromá zpráva od John Larkin pro Večerní lykantropická přednáška Gabriel prohlásil otřepanou frázi o škole, kterou jsem slyšel už tisíckrát, a o jejímž obsahu jsem beztak věděl, že je pravdivý. "Právě jsem si zajistil krytí pro násilnou vraždu," pousmál jsem se s pohledem zabodnutým do jeho očí. "Ne, že bych vás chtěl navádět." Takže nemůžu lhát, jo? Ani jsem se nechystal, ale může to být užitečné. "Už dokážu stát sám," vymanil jsem se jemně z jeho sevření. "Mimochodem, proč se mi nehojí rameno?" optal jsem se při pohledu na zející kousnutí. Zatím pomalu padala tma a já začínal cítit šimravý pocit po celém těle. A dostával jsem hlad, nebo spíš chuť. Na maso. Jo, rozhodně mám chuť na maso. Na steak, pěkně krvavý. Asi jsem se malinko zasnil, protože jsem se střetl s upřeným pohledem Sheridana.

Gabriel Sheridan - 10. září 2015 15:41

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Hodina lykantropie "Radši nic nezkoušej, chlapče. Nevíš, kdy z tebe vyprchá adrenalin." Zabručel jsem a nemám v plánu ho pustit. Jindy se snažím ostatních dotýkat co nejméně, ale tohle je výjimečná situace. "Jsem Alfa. Když kousnu jiného vlka, tak mu nefunguje zrychlená regenerace. A když kousnu člověka tak buď zemře, nebo se taky stane vlkem." Jsem na to patřičně hrdý, ale způsob získání tohoto práva byl poněkud nešťastný. Frederiko by mohl vyprávět. Když jsem se na něj v následujícím okamžiku podíval, uviděl jsem to. Ten nevysvětlitelný pohled v očích každého vlkodlaka, kterého jsem poznal. "Jdeme." Ještě jsem přidal a skoro ho táhnu, zarývajíc mu nehty do ramene, aby si uvědomil, kdo je. Bolí to i mě, ale vážně se tím teď nechci zabývat.

John Larkin - 10. září 2015 19:05

soukromá zpráva od John Larkin pro Lykantropie na pochodu "No jo, no jo," zamručel jsem, když se ukázalo, že mě nepustí. "To zní jednoduše. Můžu taky někoho proměnit?" zajímal jsem se. "A mimochodem, když jsi Alfa, tak já jsem Beta?" pokračoval jsem ve vyptávání. Po cestě nebylo moc jiného co dělat. Zejtra ve škole to bude zajímavý... "Ale do prdele!" ujelo mi. "Taška! Musím se pro ní vrátit," oznámil jsem Gabrielovi, ačkoliv jsem měl dost dobrou představu, co odpoví. Ne, že by sešity byly nějak důležité; šlo mi hlavě o ten nůž, který měl, krom své nepopiratelné hodnoty i hodnotu citovou. Proto jsem byl připraven trvat na jeho nalezení, což se mi odrazilo i ve výrazu.

Gabriel Sheridan - 10. září 2015 19:35

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Hodina lykantropie "Těžko. Leda by ses taky stal Alfou." A to by šlo jen tak, že bys mě zabil a já svou kůži nedávám jen tak lacino. Ne, tenhle by se mě nepokoušel shodit. "Chytrej kluk. Pak jsou ještě Omegy, ale ty nemá nikdo rád." Moc dlouho totiž nevydrží. Kromě mé sestry, samozřejmě. Kdyby na ni někdo vztáhl ruku, tak mu zpřelámu všechny kosti. A znova a znova. "Někoho pro to pošlu. Teď tě musíme dostat do krytu." Rázně jsem to odmítl. Zdržení je riskantní, může se proměnit každou chvilku. Pak budu potřebovat mnohem víc než jen drápy v kůži.

John Larkin - 10. září 2015 19:52

soukromá zpráva od John Larkin pro FAQ "Aha. Předpokládám, že to obnáší spoustu krve a bojování," konstatoval jsem. A byl jsem hodně blízko pravdě. "Jen Omegy? Žádné Gammy, Delty nebo Fí?" zeptal jsem se žertem. Vlkodlačí systém byl očividně velice jednoduchý. Pak mě napadlo, že tenhle vtip už slyšel asi hodněkrát. Gabriel mi zarýval drápy do ramene a jeho naléhavost rostla. Alepsoň, že mi přislíbil návrat mých věcí. "Jsou tu ještě další smečky?" zeptal jsem se. "a co by mě ještě opravdu zajímalo," napadlo mě, "když jsou vlkodlaci, jsou i upíři a ostatní havěť?" Ups, to bylo necitlivé, ušklíbl jsem se. Už nás dostaň do "krytu," došly mi otázky :D

Gabriel Sheridan - 10. září 2015 20:20

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Hodina lykantropie "Ne." Zabručel jsem a v mém hlase není ani náznak toho, že by mi to přišlo vtipné. Nesnáším vtipy. A lidi co si myslí, že jsou vtipní. Tohle budu muset z toho kluka nějak dostat. Na špatné vtípky už mám Johnyho. "Poblíž. Ano." Kývl jsem hlavou. Dina je někde blízko, ale ne dost aby nás slyšela. Možná už je taky v Doupěti. "Ano. Jsou jiní tvorové. Geneticky zmršené objekty kousnutí. Když tě kousne Alfa, většinou jsi vlkodlak, ale někdy se to nepovede a z tebe se stane něco jiného." Já sám o tom moc nevím, jen základy. Z lesa jsme se vyškrábali na pláň. Na ní uprostřed je polorozbořený sklad. V několika oknech se svítí. Jsou tam siluety. Fredericko. Už nás čeká. Kývl jsem na něj. Zmizel. Po chvíli jsme došli ke skladu. U rezavých vrat už nás Frederiko čeká. Na první pohled je o dvoumetrový chlap s bodavýma černýma očima . Posvítil Johnovi do očí svítilnou. "Novyy?" Zeptal se rusky. Kývl jsem. Pomohl mi Johna podepřít. "Johne, tohle je Fredericko. Řekneš mu Fredy a rozmlátí ti lebku. Teď tě dovedeme do tvého pokoje. Budu tě muset přivázat, aby jsi nedělal problémy. A ráno si promluvíme." Procházíme chodbami. Většinou posprejovanými, ale to se brzy změní. Náš "fond" z Ruska a od Diny je velký, takže... vymalovat, nějaký gauč... Absolutně netuším, jak dlouho se tu zdržíme.

John Larkin - 11. září 2015 14:12

soukromá zpráva od John Larkin pro Konflikt "Počkej počkej, prrr!" zvolal jsem a do mého hlasu se vloudil náznak paniky. "Přivázat? To nepřipadá v úvahu!" Využil jsem momentu překvapení a zaryl Gabrielovi loket do břicha. Frderiko mě jen podpíral, nebylo těžké se mu vysmeknout. Odskočil jsem do bezpečné vzdálenosti - kterou pro tuto chvíli tvořily chatrné dva metry. "Žádný přivazování se nekoná! Jedna věc je nechat si zachránit krk a uvěřit blábolům o vlkodlacích, nechat se přivázat v nějakým zasraným sklepě je něco úplně jinýho!" Nenechám se někde svázat! Tuplem ne od někoho, koho znám sotva tři hodiny. Při jakémkoliv pohybu mužů jsem připraven odskočit nebo utíkat jako o život. Od města to nebyl víc jak kilometr správným směrem.

Gabriel Sheridan - 11. září 2015 14:43

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Konflikt Zadíval jsem se na něj. Když mě praštil do břicha, zavrčel jsem. Frederiko ho vzal za krk a přitiskl ke stěně. V očích mi rudě zažhnulo. "Ještě jeden pohyb a vážně ti budu muset něco udělat." Řekl jsem ne zrovna potěšeně a nechal Fredericka, aby Johna stiskl trochu usilovněji. "Je to proto, abys neohrožoval své okolí, ne proto aby jsi se cítil... nepohodlně." Bláboly? To mne ranilo. Ovšem já nemám čas na hlouposti, brzo se promění a to bude teprve problém. Už tu mám jednoho mladého vlka, který ještě proměnu moc nezvládá. Ovšem s Frederickem a Dianou poblíž si ani nemáchne rukou.

John Larkin - 11. září 2015 17:20

soukromá zpráva od John Larkin pro Proměněn Nedokázal jsem se vykroutit, byli na mě dva. Vzedla se ve mne obrovská vlna vzteku, zoufalá zuřivost mi proudila každičkým kusem těla a napínala svaly. "Pusť-" Zbytek výkřiku zanikl v ohlušujícím řevu, který se vydral z mých úst. Cítil jsem, jak se mi mění tvář, rysy hrubnou a čelist sílí. Zuby se mi protáhly a opřely o dolní ret. Přitisknutý ke zdi jsem hleděl na své ruce, které se zkroutili a na konci prstů vyrazily drápy. Vztek, pulzující žilami se znásobil stonásobně. Do úst se mi vlila kovová pachuť a vyvolala nutkání vraždit, zabíjet, trhat a hltat krev. Napnul jsem všechny síly a vzepjal se proti zdi. Sevření trochu povolilo (74%), uvolnila se mi ruka, která okamžitě prudce švihla. Drápy se zaryly do Gabrielovy hrudi, zanechávaje za sebou dlouhý a hluboký rozeklaný šrám až ke krku. Zatímco umírající racionální složka ve mě křičela "Dost!", zvíře triumfálně řvalo a zmítalo sebou proti věznitelům. Pak mé vědomí odpadlo docela a mé tělo přešlo pod vládu beste, odhodlané bojovat do posledního dechu. Zbytek je na vás.

Gabriel Sheridan - 11. září 2015 17:56

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Čivava a vlkodav No bezva. Už se probral. Blbec, blbec, blbec. Nesnáším, když Bety dělají něco, co já nechci. O tom si ještě spolu promluvíme. "Hele, uděláš mi něco a já si tě podám." Zabručel jsem na něj. Marná snaha, když se poprvé mění Beta tak je mnohem agresivnější a neovladatelnější. Tohle nemám rád. Tomu hlupákovi se nějak povedlo dostat se ke mě a než jsem uskočil, stačil mě škrábnout. Zavrčel jsem, vzal ho za hlavu a praštil s ním o zeď. Dost to bolí i mě, ale na chvíli ho to uklidní. "Nesnáším, když se mění poprvé. Frederiko prosím tě odveď ho do jeho pokoje k Johnymu a pořádně přivaž." Nařídil jsem a promnul si bolavou hlavu. Stalo se. A já musím jít připravit zbytek akce. Až se probereš Octl jsi se v potemnělé místnosti přivázaný k dost silné trubce. Na rukou máš želízka, kolem krku obojek a na nohou též želízka. Vedle tebe je přivázaný o něco starší kluk na první pohled Španěl. Hlavu má padlou na ramenech, je zpocený a snad skoro celý od krve. Jeho tričko je potrhané. Tiše úpí a mumlá "pusťte mě." A na druhém konci místnosti sedím já. Na zemi. Též zpocený, v potrhaném tričku a polospící. Vedle sebe mám na zemi pistoli. Byl to strašně náročný den. Nedokázal jsem se úplně udržet při úplňku jaký jsem měl vztek a zdecimoval pár stromů a k ránu jsem byl tak unavený, že jsem raději šel zkontrolovat moje nové Bety.

John Larkin - 12. září 2015 22:26

soukromá zpráva od John Larkin pro Nejpodivnější z rán Když jsem se probudil, společnost mi dělali ještě dva další lidé (vlkodlaci), z nichž ani jeden nevypadal příliš jako pán situace. Nejspíš jím byl Gabriel, neboť můj "kolega" byl mimo a že to nejsem já jaksi vyplynulo ze situace. Ovšem nutno přiznat, že jsem na tom nebyl o moc lépe. V hlavě mi zlomyslně bušilo půltunové kladivo a v ústech jsem měl směsici chutí, ze které se mi chtělo zvracet. Žaludek trýznil hlad a krk zase žízeň. A ke všemu jsem byl připoután k jakési trubce pouty celými od krve (bezesporu mojí) v příšerně nepohodlné poloze. Zevnějšek jsem raději nechal stranou, nicméně bylo jasné, že takhle se venku ukázat prostě nemůžu. Chvíli jsem se ještě kochal svým výhledem a přemítal o své podivné situaci, ale pak mě začal svědit rozkrok, takže bylo třeba jednat. Zachrastil jsem pouty a s úsměvem (bůh ví proč mě Gabrielův stav rozveselil) prohlásil: "Tohle musela být pařba. Asi jsem rád, že jsi jí nepamatuju."

Gabriel Sheridan - 12. září 2015 22:35

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Nejpodivnější z Bet Jistě, teď když mám dalšího vlka ve smečce, cítím se silnější, ale s psychickým vyčerpáním tohle nepomáhá. Dobře cítím Johnovu škodolibost. Je úplně stejný jako já. Johny začal zase mumlat, ať ho pustím. Čekal jsem, že se oba po té ráně do hlavy vzbudí později. "Ani nápad. Ještě před hodinou jsi mě chtěl zabít." Zabručel jsem na mladého kluka a otočil se na Johna. Jak ty dva od sebe budu rozlišovat? Johny a John... Hmf. "Ano, to buď rád." Zavrčel jsem a vstal. "Je to normální." Přešel jsem k němu. "Jen tě chci upozornit že tohle opatření bylo nepotřebné pro bezpečí tvoje i ostatních, než tě pustím." Usmál jsem se na něj a dřepl si dva kroky od něj. Kdyby mi teď chtěl ublížit, neměl by šanci. Vlastně už moc nikdy později. Díky němu jsem silnější. Ne že by to bylo nějak moc důležité. "Rozumíš mi?" Začalo svítat, tudíž nepředpokládám nějaké výkyvy nebo odpor. Ovšem u takových jako on člověk nikdy neví. John ani netuší jak jsem rád, že tu proměnu přežil. Je to povznášející pocit, jako když se narodí vlastní dítě. Zdravé, silné, připravené se učit, zdokonalovat, růst, poslouchat rady... Takové to je být otec? A vážně nad tím teď přemýšlíš, Gabrieli?

John Larkin - 12. září 2015 23:02

soukromá zpráva od John Larkin pro Ranní potlach "Jo, z toho, co si pamatuju, jsem došel ke stejnému závěru," pousmál jsem se. Gabriel popošel trochu blíž, ale držel se v bezpečně vzdálenosti. "Neboj, nekoušu. Tedy, už ne," dodal jsem spěšně. "Kdo je tenhle chudák?" zeptal jsem se při pohledu na kluka podobného věku, jako já, který ale vypadal o hodně hůř. Na bolesti hlavy je vtipné to, že když člověk vstane, zesílí nejméně desetkrát. Proto jsem potom, co jsem se po odpoutání od trubky postavil na nohy, musel opřít o zeď s tváří staženou bolestí. "Bože, potřebuju vodu," zamumlal jsem.

Gabriel Sheridan - 13. září 2015 00:04

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Nejpodivnější z Bet "Nebojím se toho, že bys mě kousl. Jen potřebuji celkový obraz tebe, abych dokázal poskládat dohromady tvůj zdravotní stav." Zabrumlal jsem. Teď by se nezmohl na nic. "Navíc... Ani by jsi si neškrtl." Usmál jsem se, z kapsy vytáhl šperhák a dal mu ho do dlaně. "První lekce. Dostaň se z pout sám." Předpokládám, že to nikdy nedělal. Proto je nejlepší čas začít. "Johny, další Beta. Úplňky snáší trochu hůř, ještě si nenašel svoji brzdu. Dlouhá historie." Mávl jsem rukou. Johny při vyslovení svého jména zvedl hlavu. Dlouho ho takhle přivázaného nenechám a on to ví. "je hodně nebezpečný, když je úplněk." Ne že by byl kdo ví jak silný, ale má výdrž.

John Larkin - 14. září 2015 19:34

soukromá zpráva od John Larkin pro Ráno se protahuje 75%   V ruce mi přistál paklíč. Věc, o které, podotýkám, jsem do teď jen četl. A nikde, NIKDE nebylo napsáno, jak ten ohnutý kus kovu používat. I proto byl můj pohled zprvu překvapeně-pobavený, ale hodně rychle sklouzl k zoufalému, když bylo jasné, že to můj protějšek myslí vážně. „Vypadám jako McGyver?“ zeptal jsem se ho sarkasticky. To ne, on to opravdu myslí vážně! Odevzdaně jsem tedy vsunul paklíč to klíčové dírky a chvíli tam s ním rejdil. Dostavil se očekávaný výsledek: nic se nestalo. Opět jsem pohlédl na Gabriela a opět nezahlédl špetku naděje, že je to jen žert. Co mi zbývalo? Vložil jsem paklíč do dírky, ale tentokrát jsem s ním jel vzhůru. Zasekl se, zapáčil jsem, nic se nestalo. Znovu. Nic. Zase. Nic. Ještě jednou. Nic. Použil jsem víc síly, ale ucítil jsem pnutí v kovu a hned toho nechal. Jak znám Gabriela, nechal by mě tu pojít. Zvláštní to slovo používat o lidech... Nevermore, jak říká Poe. Na chvíli jsem přestal a zkusil se zamyslet nad vším, co jsem věděl. Dobrá. Zámek nebude složitý, jsou to jen pouta. Nejspíš se bude skládat z několika západek, z nichž by teoreticky mělo stačit zvednout jednu. Po hmatu to bude asi dost složité... Použiji sluch! Přiblížil jsem ucho k bloku zámku a z druhé strany vložil paklíč. Slyšel jsem tření kovu o kov. Až příliš dobře, ve skutečnosti jsem slyšel, jako kdybych stál přímo v zámku. Nu co, dnešní den už podivnější nebude a na logiku jsem rezignoval už včera, tak jsem to prostě přijal takové, jaké to je. Pomalu jsem posunoval paklíč zevnitř ven a tlačil vzhůru, až to nakonec cvaklo. Bingo! Pouta povolila, levá ruka byla volná. Uvolnit si levačkou pravici bylo o poznání těžší, ale nezpůsobilo mi to větší problém, stejně jako obě nohy. Potíže nastaly až při obojku. Bylo neuvěřitelné, že jsem zámek slyšel i ze vzdálenosti deseti centimetrů. To není neuvěřitelné, ale nemožné! Nakonec i obojek povolil a já se obrátil ke Gabrielovi, který tu seděl a pobaveně mě pozoroval. „Spokojený?“ řekl jsem vyčítavě, ale v koutku duše jsem na sebe byl hrdý. Jen nemám představu, jak dlouho to trvalo.

Gabriel Sheridan - 14. září 2015 20:16

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Ráno Mezitím, co se John snaží uniknout z pout, kontroluji zranění Johnymu. Není to nic vážného, všechno se zahojí do hodiny. Když jsem konečně uslyšel to spásné cvaknutí západek, uběhlo... "Šest minut třicet dva. Celkem ucházející." Kývl jsem hlavou, cítíc jeho rostoucí ego. "Ten paklíč si nech a pro jistotu ho měj pořád sebou." Řekl jsem jen tak mimochodem a z kapsy vytáhl ten Johnyho. Vždycky za úplňku mu ho beru, pro jistotu. I když v záchvatu není schopen přemýšlet. Položil jsem ho před něj. Zkušenými pohyby ho dostal do své ruky a za patnáct vteřin už si mnul zápěstí. "Hodnej kluk." Zašklebil jsem a pomohl oběma vstát. "Takže hoši... Johny ty se běž vyspat, vypadáš hrozně a Johne ty pojď se mnou." Kývl jsem na oba a otevřel těžké, ocelové dveře. "Gratuluji k těm poutům. Mě to trvalo poprvé podobně jako tobě." Lžu, vždycky jsem byl na úniky dobrý, ale chci ho povzbudit. Navíc, další test. Dobrý vlk pozná lež, i když se na ni nesoustředí. "Máš ještě nějaké otázky ke tvému novému... postavení?" Zadíval jsem se na něj. Budu mu muset dát nové oblečení, než ho pustím domů. Pomalu jsme došli až do provizorního obýváku, kde nikdo nebyl. Johny už včera koupil několik kožených sedacích pytlů a konferenční stolek, který se přes noc stal skladištěm zbraní. Několik nožů, pistolí, kuše na hraní. V místnosti je cítit kovový zápach lidské krve. Ano. Doktor Deaton...

PPJ - 16. září 2015 14:20

soukromá zpráva od PPJ pro Do nemocnice Alan nejeví nějakou touhu se probudit. Sanitka přijela o něco později, ale jeho zdravotní stav se nezhoršuje. Když konečně přijeli, musela jsi je sama uvést do domu. Jakoby i normální lidi cítili pomyslnou ochrannou známku, kterou tvůj bratr zanesl do okolí. Spěšně Alana zabezpečili a do centrály odvezli i tebe jako jediného svědka. Po ujištění že ty nejsi zraněná a sepsání protokolu, zadání tvého telefonního čísla aj. jsi volná. Alan přešel na sál, takže za ním nemůžeš a doktoři tě informovali, že za ním můžeš přijít až zítra.

John Larkin - 16. září 2015 20:49

soukromá zpráva od John Larkin pro Propuštěn Nepotřeboval jsem být vlkodlak, abych poznal, že kecá. Ale nechtěl jsem mu to předhazovat. O to víc mi pak spadla brada, když se Johny dostal z pout za čtvrt minuty. Paklíč mi opět přistál v ruce. Jo, tuhle radu jsi vezmu k srdci," pomyslel jsem si, když jsem paklíč zastrkoval do kapsy. Na bolesti hlavy je vtipné to, že když člověk vstane, zesílí nejméně desetkrát. Proto jsem potom, co jsem se nechal vytáhnout na nohy, musel opřít o zeď s tváří staženou bolestí. Bože, potřebuju vodu. Litry vody. Zeptal se mě, jestli ještě něco nechci vědět. Na ústech se mi převalovalo tisíc otázek, jedna důležitější než druhá. První tři místa zabíraly odzadu tyto: čas, poloha a... "Jo, jednu otázku bych měl. Kde tu máte záchod?"

Gabriel Sheridan - 16. září 2015 21:52

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Propuštěn Zakoulel jsem očima. No jistě, na co jiného by se mohl ptát? "Jedny jsou v přízemí, ale nedoporučuji ti tam chodit." Čekal jsem od něj něco víc. Nějakou hlubší otázku, ale dobrá. "A mimochodem..." Zpoza sedacího pytle jsem vytáhl jeho tašku. Diana ji vzala. Je to úžasná vlčice. "Mělo by v ní být všechno." Řekl jsem s úsměvem. Slíbil jsem, že ten svůj zavírací nůž zase uvidí. Jsem si skoro jistý, že ho má jako památku na něco. Já nikdy nic takového neměl, i když jsem po tom toužil. Náramek od rodičů? Prsten školní fotbalové ligy? Nebo jen pitomý náhrdelník od sestry? První pistoli? Nikdy nic takového. Nikdy jsem nikam nepatřil a podle toho to taky vypadá. Nestěžuji si... Taky komu? Nahlas jsem si povzdechl. "Máš v tom náhradní oblečení. Pustím tě domů a zavolám tě, až bude potřeba." Řekl jsem stručně a zhroutil se do jednoho příšerně propadavého pytle. Alfa chce spát, nerušte Alfu.

John Larkin - 17. září 2015 22:06

soukromá zpráva od John Larkin pro Do školy Zakoulel očima. Možná čekal něco hlubšího, jako "Jaký je posmrtný život vlkodlaků?" či "Kdo je Bůh?" Nu co. Mé živočišné potřeby měly přednost. Přece mě však poslal na záchod. Když pak vytáhl můj batoh, rozzářil jsem se. Popadl jsem ho, poděkoval a důsledně ho prohrabal. Vše bylo na svém místě, především pak nůž. Převlékl jsem se do nového a staré nacpal do batohu. Šaty mi byly, pravda, volnější (vešel bych se tam dvakrát i s postelí), ale byly čisté a celistvé. Staré oblečení navštíví popelnici, neboť dát ho na charitu by byla drzost. Vytáhl jsem telefon - také byl v tašce - a přečetl jsi výpis svých pěti nepřijatých hovorů od matky. Odpověděl jsem stručnou SMS a podíval se na hodiny, které ukazovaly šest hodin. Pak jsem se stručně rozloučil s Gabrielem a seběhl do přízemí. Přehlédl jsem toalety a musel konstatovat, že tomuhle neříkají "záchod" ani v Turecku. Tak jsem to vydržel až domů. Doma bohudík nikdo nebyl. Tak jsem hned vlezl na záchod. Když jsem pak o dobré tři kila lehčí vylezl, byl jsem v dobré náladě - a to i navzdory nesmírné únavě. Vyměnil si věci v tašce, popadl nové oblečení a zalezl do sprchy. Horká voda mi stékala po těle a odplavovala bolest, tuhost svalů i únavu. Celý jsem se namydlil a nechal si padat proudy vody na hlavu. Svěží, čistý a navoněný jsem v košili vyrazil z domu. Pohled na hodinky ukazoval 7:45. Nemusel jsem být matematik, abych si spočítal, že dorazím o minimálně pět minut později. Ale bylo mi to jedno. Tak jedno, že jsem se po cestě ještě stihl najíst.

Roza Apalkov - 18. září 2015 09:35

Restaurace Tom "Ale jistě - moje jméno se mi líbí, ale je až moc ruské." Pousměju se. Jamile přijde řeč na jídlo, musím se ale začít smát. "Nojo, pro milovnici kari jako jsem já žádná škoda. Nejradši si vařím sama, to mám jistotu, že to určitě jíst budu, ale když není čas, zajdu sem." Dodám a souhlasně pokývu na jeho slova o hamburgrech. Sama jim nijak neholduji - pokud se nejedná o "hamburger" z fazolí. Na těch fakt ujíždím. Vystoupím z auta a zamířím k restauraci. "Sedneme si ven?" Zeptám se ho a po tom, co mi odpoví si sednu (ven nebo dovnitř). Pak se odmlčím, přemýšlejíce nad odpovědí. "No... S mámou jsme se sem z Ruska přestěhovali ještě když jsem byla prcek, vyrůstala jsem už tady. Mám tu i nějaké další členy rodiny, ale... Znáš to, odcizení se a podobný hovadiny." Pokrčím rameny a shlédnu do jídelního lístku. Už teď se mi sbíhají sliny. "A co ty? Ty ses tu narodil, nebo jsi taky náplava?" Zazubím se při posledních slovech a zaženu vzpomínky na bolestnou pubertu, kdy mě právě kvůli mému původu dost dětí škanovalo. Ach, vzpomínky. Znovu sklopím oči k lístku a zabloudím jimi k jídlu, které si tu objednávám už pravidelně. Dnešek nejspíš nebude výjimkou.

Thomas "Tom" Lovens - 18. září 2015 14:23

V restauraci Roza "Rusky jsou krásné, nebezpečné a každý před nimi má respekt." POkrčil jsem rameny. "Nevadí mi sedět venku." Vadí a jak. Většinou mě někdo pozná a chce autogram. V uzavřeném prostoru se dá schovat za sedačku a je to v klidu. Ovšem tady mě možná moc lidí nezná, takže sedět venku a vystavit se slunečním paprskům nemusí být nejhorší. "Náplava?" Nelíbí se mi to slovo. Já nemám identitu, takže nevím zda jsem či ne, ale to slovo... Brrr... "Nenarodil jsem se tady." Řekl jsem stručně. "Rusko je nádherná země. DIvoká.... Moskva nebyla nic moc, ale to je věc názoru." Noční kluby pod mou úroveň a navíc táta si pořád procvičoval ruské fráze s takovou razancí, že občas rezonovali skleničky.

Roza Apalkov - 18. září 2015 14:34

Restaurace Tom "Jo, to se říká." Dám důraz na poslední slovo a usměju se. Podle té definice, kterou pronesl si ani jako Ruska nepřipadám. "Ano? Moc si to tam nepamatuju. Moje rodina se začala stěhovat na západ během té velké vlny, během které do Stát dorazil třeba Rothko..." Chvilka napětí, zda mu to jméno něco řekne. "Slavný abstraktní malíř. Umřel v sedmdesátých letech, to tu už žil můj dědeček." Zase plácám věci, které bych vůbec říkat nemusela. Co na plat. Přichází číšnice a ptá se, co s dáme k pití. Objednám si zelený čaj a rovnou i jídlo - rýži se zeleninovým kari s dýní a červenou čočkou. Mé zamilované jídlo. Počkám, až si objedná i Tom. "No... A odkud jsi ty? Bydlíš tu, nebo jsi tu jen na nějakou chvíli? Vypadáš, že hodně cestuješ." Já a moje deduktivní schopnosti. Zaklapnu jídelní lístek a podám ho číšnici.

Thomas "Tom" Lovens - 18. září 2015 16:15

Restaurace Roza Po příchodu obsluhy jsem si vybral pouze černý čaj a k jídlu... Zcela upřímně jsem netušil. Jedl jsem tolik různých variací různých jídel, až nepředpokládám, že by tu měli něco co bych nikdy nejedl. Proto jsem řekl, že se nechám překvapit. O co, že mi naservírují to nejdražší? Obrátil jsem se zpět ke své společnici. "Já jsem z... Texasu." Táta je taky z Texasu, tak proč ne? "Vlastně jsem celý život s rodiči jezdil po světě a oni teď chtějí, abych vystudoval v klidu na jednom místě a já si vybral tohle město. Je tu klid a prý krásné okolí, takže..." Usmál jsem se. Nelíbí se mi, že lžu tak milé holce, ale nemám na výběr. Její společnost je sice velmi milá, ale nebudu jí přeci říkat všechno, že? "Mimochodem tvůj odhad je neskutečný. Já nepoznám na druhých nic." Tak to taky není vůbec pravda. Dá se toho odvodit dost jen z výrazu toho druhého. "Abych řekl pravdu jsem tu poprvé trochu nervózní. Poprvé budu někde déle a je to dost nezvyk." Dodal jsem jen tak mimochodem. "Budeš dělat na škole nějaký kroužek?" Zeptal jsem se, i když mi přijde že mluvím skoro jen já. Je to divné.

PPJ - 18. září 2015 16:33

POSUN NA DALŠÍ DEN Pátek Temnou nocí se rozeznělo vytí. Vlci? Zdivočelí psi? Možná. Nese se lesem a vniká i do měst, domů a morku kostí. Silné a táhlé, následované více a více dalšími odpověďmi, tentokrát o něco méně silnějšími. Zvuky jdou odevšad, jakoby celá smečka obklíčila celé město a chystala se roztrhat každého obyvatele. Jenže když utichli oni, ozval se další zvuk. Hlubší, zoufalejší, osamělejší, ale stejně děsivý jako ten úplně první. Někteří z vás o něm možná něco víte. Ti kdo studují biologii se zaměřením na vlky mohou tušit že ten hluboký vzkaz úplňku je volání Alfy. Jsou tu tedy dvě. Děsivou noc pomalu střídá jasné, nádherné ráno. Ovšem zprávy, které přišli s ním nejsou tak dobré. Zaprvé v márnici přistálo nové tělo potrhané nejspíš stejnou vlčí smečkou, která se potuluje po okolí, takže někdo ((Kimberly) bude mít po příchodu do práce co dělat. Onen mrtvý byl student ze školy, proto vyučování pro dnešek odpadá, jediná školní aktivita je basketbalový nábor pro tento rok. Všichni mluví nejen o záhadném úmrtí, ale i chystaném večírku nového přistěhovalce Thomase Lovense, který proběhne dnes večer u něj doma. Pravděpodobně. (Můžete dohrát děje minulého dne, jít hledat na místo činu smrti nebo se vydat směrem, odkud bylo slyšet ona vytí, to necháme na vás. Zatím. BEHEHEHE))

Thomas "Tom" Lovens - 19. září 2015 12:42

Nový den Kdo se odváží přijít na tréning Táta strašně vyšiloval. Jak mohl tak brzo vědět, že se ve městě zjevila mrtvola? Tohle je na něm super. Touhle dobou má nastupovat do týmu a on mi místo toho volá, že si mám sbalit kufry a okamžitě přijet. Nebylo lehké vymyslet dobrou obhajobu na to, že tu chci zůstat, když mě probudilo vyzvánění v pět ráno. Kolik je vlastně teď v Tokiu? Nakonec se mi to aspoň povedlo ukecat na zkušební týden. Vydíral jsem ho s tím, že jsem se tu krásně zabydlel a už si našel kamarády, takže vytrhnout mě z tohohle prostředí by nemuselo být nejlepší. Po telefonátu už byly myšlenky na spánek ty tam. Z včerejší noci mě příšerně bolela hlava a mám dojem, že jsem si i vyvrknul kotník. Raději jsem vstal a šel se proběhnout ven. Dneska mám první tréning basketbalu, chci být ve formě. Vzal jsem to kolem parku a lesa. Na trase skutečně byla policejní auta, ale mrtvolu už stihli odklidit. Krev byla cítit všude kolem, na to nemusím ani mít příliš vyvinutý čich. Zkazilo mi to náladu, takže jsem neuběhl svých šest kilometrů, ale jen dva. Nějak si to vynahradím později. Přišla mi SMSka, že škola dneska není. No bezva, takže pořádně do té budovy vlezu až v pondělí? Co když se zhatí všechna má odvaha, já se sesypu, schovám do skříně a už o mě nikdo neuslyší? Měl jsem aspoň dost času na připravení party. Bude na ní dost lidí. Vždycky je. Už mám praxi v tom jak uspořádat dost dobrý večírek. Skočil jsem do obchodu nakoupit a pak rovnou na tréning.

Lissandra Carter - 19. září 2015 12:50

Co to? "Ano mami, slibuju... Jo.... Jo.... Jasně mami... Neboj, všechno mám, je mi super. Pozdravuj tátu, mám vás ráda, ahoj." Típla jsem hovor a telefon hodila na postel. To snad není možný, jak mi rodiče nevěří. Snad se o sebe dokážu postarat sama, ne? Přesunula jsem se do koupelny, bylo už kolem desáté večer a já byla naprosto vyřízena. Celý den jsem strávila ve škole a poté v parku s knihou v ruce. Ten klid tohoto města mě až děsí. Konečně jsem se dostala do postele, kde na mě již čekal můj plyšový medvídek a já se k němu mohla s potěšením přitulit. Jak malá. Jenže i přes to, že jsem byla tak unavená se mi nedařilo usnout. Nahla jsem se proto pro knihu, nahmatala stránku, kam jsem dočetla a začala pomalu číst stránky Shakespearova díla. Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Otevřeným oknem se náhle neslo vytí. Že by psi? Ne, to je až moc silné... I když mnou strach ani nic takového neproběhlo, zatřásla jsem se. Pomalu odložila knihu a přistoupila k oknu. Bylo to silné vytí, nemohla jsem přijít na to, okdud pochází - šlo odevšad. Když konečně utichli, hodlala jsem se zavřít okno a jít spát, jenže se ozval další zvuj, mnohem silnější a zoufalejší. Nakonec jsem to okno přeci jen zavřela, zítra se zkusím zeptat třeba ve škole... Třeba se něco dozvím. Tentokrát jsem po ulehnutí do postele usla okamžitě. Nový den Po pokoji se rozezněla melodie mého budíku a já s nechutí vstala. Udělala ranní hygienu, oblékla si uplé džíny, pruhované triko a tenisky. Do ruky jsem uchopila toast a běžela do školy. K mému překvapení zbytečně. Byla zavřena, netušila jsem proč. Ani jsem po tom nijak neslídila. Prostě jsem se přesunula do parku, s Hamletem v ruce.

Gabriel Sheridan - 19. září 2015 12:51

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Beta "Ještě něco. Kdyby jsi se náhodou přestával ovládat, mysli na někoho koho miluješ." Křikl jsem tajemnou větu za Johnem doufaje, že mě pochopil. Hm, spíš ne. Není nejbystřejší. Nechci ho pouštět samotného, když je nově vlk, ale musím. Má svůj život a já chci aby ho vedl nadále. Ovšem jak to bude, když nás objeví Lovci dřív a mi budeme muset odejít? Budu schopen toho kluka odtrhnout od jeho rodiny? Budeš muset. Bez tebe nepřežije. Jsi Alfa. Můžeš co chceš. Pravda, pravda. Prostě když budeme odcházet od půjde taky i kdybych mu měl uhryznout obě ruce, aby neprotestoval.

Roza Apalkov - 19. září 2015 15:33

Nový den V noci se mi špatně spalo. Těžko říct, jestli to bylo jakýmsi zvláštním rozrušením z toho, co jsem slyšela od spolubydlících na koleji ("Kdes byla, Rouzí?" - "Pozvání na oběd, pokec... A pak jsem ještě musela do knihovny." - "Jasně, výmluvy. Takže nějakej novej úlovek, jo?" - "Ne, v podstatě jenom takový nečekaný přátelský posezení." - "JASNĚ. Mimochodem, půjdeš zítra na tu párty?" - "Na jakou? U koho?" - "U tý naší nový basketbalový hvězdy. Jak se jenom jmenuje... Lukas Lovens? Ne, Lukas ne." - "Eh... myslíš Tomas? Tomas Lovens?" - "Jo, to je on!"). Možná jsem nemohla usnout už jen proto, že jsem znovu byla na kolejích. Ne, že bych neměla kam jinam jít (po městě je přeci spousta sqautů, že jo), ale potřebovala jsem nějakou společnost. A sprchu. A měkkou, relativně čistou postel. To všechno slibovalo noc nabytou zdravým spánkem. A místo toho? Místo toho jsem se jako v nočních můrách převalovala sem tam a neustále mě budilo něco, co by mi připadalo jako vlčí vytí, kdybych nebyla v centru města. Vstala jsem už hodně brzo s tím, že alespoň dorazím dřív do školy a udělám něco málo na dílnách. Na cestu jsem si vzala kolo a stavila se pro něco k snídani v mé oblíbené cukrárně, kde dělají čistě ovocné, nepečené dorty. Když jsem platila, postřehla jsem ve zprávách něco o mrtvole. "To jsou dneska lidi... Už se bojím pustit někam děti samotné." Pronese ustaraně obtloustlá cukrářka, když mi vrací drobné. Jen pokývnu, hodím snídani do batohu a znovu nasednu na kolo. Asi to bude tím nedostatkem spánku - ale přijde mi, jako by se kolem pomalu rozprostírl nějaký stín. Stín něčeho špatnýho, co se má stát. Ve škole okamžitě zjišťuji, že jsem tam zbytečně. S jistým pocitem rezignace následuju pár studentů, kteří se zdají být jistí tím, kam jdou. Ukáže se, že míří ke hřišti. Ideální. Sednu si na tribuny a sním si snídani. A pak pojedu na koleje. Musím pracovat na tom svém veledíle, se kterým jsem ještě ani nezačala. Pro začátek si budu moct rýsovat čtverečky a obdélníčky budoucího komiksu. A taky bych si mohla jet omrknout obchody. Jako správná studentka chystající se na párty. Musím se té představě trochu kysele pousmát.  Typická studentka chystající se na párty. Jo. Tak to zrovna. Začnu vybalovat snídani a kouká, kdo všechno chce letos hrát za naši školu.

Lissandra Carter - 19. září 2015 15:55

Přesun Posadím se v parku na zem, hezky pod velký dub. Otevřu Hamleta a čtu, čtu do doby, než zjistím, že jsem dočetla. Zklesle si povzdechnu. To snad není možný! Nakonec se tedy postavím a rozhlédnu, nikdo nikde. Škola zavřená, domů se mi nechce. Možná bych se mohla jít podívat na basket. Vlastně to není špatný nápad. Naposledy se podívám na úchvatný park a pomalu jdu směrem na hřiště, hned jak tam dorazím se posadím na tribuny.

John Larkin - 19. září 2015 20:32

Škola Když jsem si v kavárně kupoval trojici koblih, v televizi na stěně zrovna běžely zprávy. Roztrhané tělo nalezeno v parku poblíž města. Divá zvěř? Heh. Trefné označení, jen co je pravda, pousmál jsem se. Stejně mi ale po zádech přeběhl mráz, když jsem si uvědomil, že jsem to dost dobře mohl být já. Chybělo málo a měl bych po starostech. Nuže, na ty, kdo přežili, pokynul jsem koblihou fotce mrtvého studenta na obrazovce. V rohu záběru provokoval čas 8:05, připomínajíce, že mám být někde jinde. O deset minut později jsem dorazil tam, kde jsem měl být, abych zjistil, že tam vlastně být nemám. Zamotá to člověku hlavu, co? Zrušená škola = proflákaný den. Jediné, co v areálu fungovalo, bylo hřiště a na něm probíhající basketbalový trénink. Věc, které se milerád vyhnu. Od nedaleké budovy se odlepil stín. Nabral na rychlosti a nad hlavou cosi upustil. V úrovni očí jsem postřehl bílou šmouhu a s nadlidskou rychlostí jsem cukl s rukou, ve které jsem držel třetí koblížek. Hromádka ptačího trusu se rozplácla na zemi. Otočil jsem se za létajícím pachatelem a zavrčel. K mému zděšení se ze mě vydralo opravdové zavrčení. Dal jsem si ruku na ústa a rozhlédl se. V doslechu nebyl nikdo. Na to si budu muset dávat majzla, připomněl jsem si. Pak jsem shlédl koblihu. To bylo rychlé. HODNĚ rychlé. Hmmm, střídavě jsem se díval na ruku a na oznámení o basketbalovém náboru. Můj úsměv se rozšiřoval. Vešel jsem na hřiště a zahodil bágl na tribuny. Sebevědomě jsem si to namířil k někomu, kdo vypadal, jako že tomu tady šéfuje.

PPJ - 19. září 2015 20:49

Tréning Trenér Goles byl mimořádně háklivý na svou barvu pleti. Dalo by se říct, že byl něco jako samorasista. Vždycky vypadal děsivě a na svoje hráče často řval, dával tresty a podobné. Kromě tělocviku učil i dějepis a jeho výklad světových dějin byl slyšet i o patro níž. Jakmile ale viděl syna slavné basketové legendy, obličej mu zjihl. Sezónu zahájil hvizdem z píšťalky, který některým pomačkal bubínky, ale jiným je úplně rozdrásal. "Takže kluci. Vítám vás v nové sezóně." Mluvil... mile. A pořád očima pokukoval po Lovensovi. "Letos tu máme skvělou novou posilu přímo z New Yorku, vašeho nového studenta Toma Lovense." Plácl Thomase po rameni. Polovina lidí se na něj dívá nadšeně, druhá závistivě. Trenér se rozhlédl po osazenstvu a očima se zastavil na Johnovi. "Co ty tu děláš? Nikdy jsi z těláku neměl líp jak za dva." Popíchl tě. Ví, že rád běháš a že z běhu máš ucházející výsledky, ale na sporty jsi oproti jiným prostě leví. (Promiň.) Goles nad tím nakonec mávl rukou. "Takže... chlapci..." Toto oslovení je od něj velmi děsivé. "Dáme si jeden zápas. Rozdělte se na půlky. Kapitán bude Lovens a Everdeen." Znovu pískl a většina lidí se hned nahnala k Thomasovi. Nakonec jste oba skončili v jiném týmu. Goles pískl a hra začala.

PPJ - 19. září 2015 20:52
	soukromá zpráva od PPJ pro Dodatek Jakmile jsi si Thomase všiml, hned jsi věděl, že je s ním něco špatně. Cítil jsi z něj vibrace. Silné, co tě nutí dívat se jinam nebo do země. Je to něco jako u Gabriela, ale prostě... jiné. Jakoby byl temnota a zároveň světlo. Jediné co víš je, že je sakra nebezpečný.

Thomas "Tom" Lovens - 19. září 2015 21:01

Tréning Bohové, jak já tohle nesnáším. Zamračeně poslouchám profesora a jeho patolízalský proslov. Každá škola. KAŽDÁ škola má všechny takovéhle učitele. Povzdechl jsem si. No, aspoň to nevypadá že mě tu žere většina studentů. To je příjemné vědět. Krátce jsem se rozhlédl po tribunách. Uviděl jsem rudé vlasy Rozy. Zamával jsem jí. Aspoň je tu jeden člověk o kterém určitě vím, že není pozér a jsme dá se říci skoro kamarádi. Rozdělení družstev se mi ani trochu nelíbí. Nikoho tu neznám, jak můžu rozhodnout koho kam zařadit? Zasmušile jsem si začal prohlížet lavinu, která se ke mě nahrnula. Na lidi mám takový efekt. Ušklíbl jsem se a vybral si tým ve složení půlka dobrých, půlka špatných. Ti první mi pomůžou vyhrát zápas, ti druzí budou šťastní. Nevím, nadané basketbalisty poznám. Učil mě to otec. Začala rozehrávka. Stoupl jsem si na označené místo a čekal na písknutí. Tři... Dva... Jedna... Míč se mi dostal bezprostředně po písknutí do ruky. Několikrát jsem si zkušebně zadribloval. Už se na mě vrhlo několik kluků z nepřátelského družstva. Otočkou jsem se jim vyhnul a hnal k jejich koši. Třetina hřiště. Uskočil jsem od dalšího. Míč se mi odrážel od rukou a zase přilétal. Driblování umím odmalička, je to to nejjednodušší. Elegantní zacouvání, přihrávka spoluhráči a zpět. Blížím se ke koši. Vzadu už bývají zpravidla nejhorší hráči. Všiml jsem si hnědovlasého kluka, o kterém se trenér divil, že je tu. No... Musím využít slabin. Zašklebil jsem se a rozhodl vzít to kolem něj.

John Larkin - 19. září 2015 21:22

Mistrem na dvě vteřiny Písk! Pár zbytečných slov. Písk! Otázka na mě. Žádná odpověď. Písk! Další zbytečná slova a další hvízdnutí, rezonující mi lebkou. Začal jsem cítit, že vlézt sem byl špatný nápad. Představil nám novou posilu, nejspíš někoho velmi dobrého. Mě naprosto neznámého. Ale to nic neznamenalo, vzhledem k mému nezájmu o sportovní svět. V entropii hřiště jsem byl jediným pevným bodem. Řečeno méně poeticky, stál jsem jak tvrdé Y, zatímco ostatní utíkali ke kapitánům jako pominutí. Nakonec jsem se šouravě přidal k bližšímu z týmů. Hra začala a já nabyl jistoty, že tu nemám co dělat. Postával jsem u koše a čekal, až se něco stane. A stalo se. Přiřítil se ke mně ten nový student. Míč ovládal s pozoruhodnou zručností, jakoby to pro něj byla největší přirozenost. Chystal se mě oběhnout, bezpochyby mě měl za slabinu - to mi jen pomůže. Byl opravdu rychlý. Ne dost rychlý. Vyrazil jsem po míči takovou rychlostí, že Tom proti mně vypadal, jako kdyby plaval v sirupu. Najednou jsem měl balón v ruce. Rozběhl jsem se na druhou stranu hřiště a dribloval. Ve chvíli slávy jsem viděl jen koš před sebou. Obtočil jsem se basketbalovým úhybem kolem protihráče. Ukázalo se, že síla a rychlost jsou jen část úspěchu, ve skutečnosti docela malá část. Takže zatímco já jsem se záda na záda otáčel kolem soupeře, míč odhopkal do tribuny. Krucisakra!

Lissandra Carter - 19. září 2015 21:23

Trénink Seděla jsem na tribunách, vyčkávajíc nové tváře. Schormažďovala se tu spousta mladých lidí, až konečně dorazil učitel. Znala jsem ho z hodin dějepisu, až na jeho jaksi zvučný hlas byl dobrý. Přívítal kluky a poté představil nějakou údajnou legendu. V životě jsem toho kluka neviděla, to přísáhám. Všichni z něj byli hotoví. Já byla snad jediná, kdo si ho prohlídl a tvářil se normálně. Písklo se, hra začala. Sledovala jsem, jak se ten kluk 'legenda' hned zmocnil míče, nebyl špatný, to musím uznat. Po chvíli míč vypadl z hříště na tribuny, až ke mně. Zvedla jsem se a míč hodila, čistou náhodou hezky přímo do koše. Neříkám náhodou, basket jsem hrávala, když jsem byla mladší, ale ne nijak profesionálně, prostě pro zábavu.

Thomas "Tom" Lovens - 19. září 2015 21:28

Copažeto? Dobře, dobře tak jsem toho kluka podcenil. Normálně by mě neobehrál, ale já už vím, co je zač. Kysele jsem se na něj usmál. Nikdo jiný by mi přihrávku tak rychle nesebral. Pak si na něj s Aaronem budeme muset posvítit. Se zájmem se dívám, kam míč letí. K nějaké dívce na tribunách. Doufám, že ho chytí... Chytila. A hodila zpátky. Do koše. Doširoka jsem se zašklebil a ukázal jí vztyčené palce. Páni, ta má vážně talent ať to byl záměr nebo ne. Přimhouřil jsem oči. O přestávce musím zajít za trenérem. Je mi jasné, že mi splní každé přání a hodlám toho využít. Chytil jsem míč a došel k tomu hnědovlasému géniovi, co za ten hod mohl. "Dej si bacha ať z toho úsilí nezežloutneš." Plácl jsem ho po zádech. Když jsem to udělal posledně, ta Beta se složila na zem. Tenhle určitě patří ke smečce. Už to po těch letech nějak poznám. Stoupl jsem si na přihrávku. Nedokážu se úplně soustředit na hru. Musím myslet na toho kluka v rohu. Je jich tu celá smečka. Možná to byly ty hlasy z noci. Možná jsem ho měl konfrontovat jinak... No. Pozdě. Začala hra a já zase zamířil na toho kluka tentokrát s větší razancí a rychlostí, než předtím. Tak se ukaž, hochu.

PPJ - 19. září 2015 21:36
	soukromá zpráva od PPJ pro Dotek Při doteku jsi cítil nepříjemné vibrace po celém těle. Najednou jsi se cítil, jakoby se tě dotkla smrt. Nebo jako hodně hodně naštvaný Gabriel. Ten pocit ale za chvilku zmizel.

John Larkin - 19. září 2015 21:55

Jin a Jang Míč nakonec do koše doputoval. Sice ne úplně mojí zásluhou, ale asistenci jsem si připsat mohl. Namířil si to ke mě Lovens a plácl mě po rameni. Bylo to, jako kdybych dostal ránu od elektřiny a mě na chvíli napadlo, jestli opravdu nemá v zadku dvě stě dvacet. Žádný drát nebyl vidět, tak jsem tam jenom stál a dumal nad významem toho zvláštního pocitu a taky té hlášky. Přísahal bych, že se říkalo "až z toho zčernáš." Jiný kraj, jiný mrav. opět se rozehrálo a opět jsem čelil stejnému soupeři. Tentokrát bez momentu překvapení. Držel si míč dál od těla. Nevrhl jsem se proto přímo po balónu, ale nastavil jsem Tomasovi do cesty rameno. Letěli jsme na zem oba - on kvůli mé síle a já kvůli té ráně, několikrát zesílené. Bolelo mě z toho celé tělo. Nemluvně o tom, že mě nejspíše teď obšťastní trenér další salvou písknutí za hrubou hru. V nejlepším mě vyhodí, jinak se vyhodím sám. Musím za Gabrielem.

Thomas "Tom" Lovens - 19. září 2015 22:24

Jin a Jang? Cože? Nastavené rameno mi nedělá problém obejít. Není to poprvé ani naposled co to na mě někdo zkusí. A jak zajistit, aby se to už nikdy nestalo? Drcl jsem do něj. Svalil se na zem jako brambora. Zašklebil jsem se. Trenér kývl. On mi nastavil rameno, takže hra jede dál. Přihrál jsem spoluhráči, který ránu málem nevychytal. Měl bych se krotit. Zastavil jsem se a natáhl k Johnovi ruku. "Vstávej. Nebudeš tu ležet jako polomrtvý pes." Ne, měl bych s těmi dvojsmysly přestat, nebo to pro mě dopadne špatně. A jako obyčejně i pro moje okolí.

John Larkin - 19. září 2015 23:00

Jin a Jang. Protiklady. Tak tohle už bylo moc provokativní, aby to byla náhoda. A člověk (nesmrděl jako já nebo Gabriel), který ví, kdo jsem, a nebojí se, je nebezpečný. Velmi nebezpečný. A s velmi nebezpečnými lidmi není radno být na jednom hřišti. Napřáhl ke mě ruku, což byla bezpochyby další zkouška. Nejsem idiot. Ruku jsem nepřijal a zvedl se své pomocí. Upřel jsem mu tvrdý pohled do očí, který jsem pečlivě očistil o všechny známky strachu, podezření a vzteku. Mávl jsem na trenéra, že potřebuji pauzu a odběhl k batohu. Vytáhl jsem vodu a svlažil si hrdlo. Pak jsem odběhl zpět na hřiště a zaujal své místo, připraven na další střet s Lovensem.

John Larkin - 19. září 2015 23:01
	soukromá zpráva od John Larkin pro Zpráva Zatímco jsem pil, druhou rukou jsem vytáhl telefon a otevřel zprávy. Napsal jsem rychlou SMS v následujícím znění: Skolni hriate, divne veci, prijd prosim. Byl jsem zády k hřišti, takže mě nikdo neviděl.

Gabriel Sheridan - 19. září 2015 23:07

Problémy Zrovna jsem probíral s Frederickem plán na "dobití světa," když mi přišla SMS od Johna. Skepticky jsem si ji prohlédl. Ten kluk je absolutně mimo. Jaké divné věci? Povzdechl jsem si. No, raději to pojedu prověřit, může mít pravdu. Možná se vážně něco děje. "Diano, jeď za mou sestrou, hlídej ji. Kdyby dělala něco podezřelého, volej. Fredericko postarej se o Johnyho. Já se za chvíli vrátím. Všichni na příjmu, jasné?" Řekl jsem nepřiměřeně ostře, vzal si auto a vyjel do školy. Kvůli té včerejší "vraždě" (kdopak to asi udělal) je škola zavřená. Ovšem to neplatí o školním hřišti. Na sobě mám šedou koženou bundu a džíny. Vydal jsem se s úsměvem naivního strýčka na tribuny a posadil se za nějakou dívku s hnědými vlasy. (Lissandra) "Co je, Johne?" Zašeptal jsem, ale dobře vím, že mě slyší.

Lissandra Carter - 19. září 2015 23:13

Hra Klučina alá 'legenda' - jak mu říkám - mě pochválil zdvyženými prsty. Nebudu lhát, bylo mi to příjemné. Posadila jsem se a sledovala hru, bylo to zajímavé. Hlavně to dění mezi 'legendou' a tamtím druhým... Měla bych se víc prosazovat, nikoho tu neznám. Někdo se za mě posadil, ani jsem si ho nevšimla. Otočila jsem se a podívala se na něj, nevím, co mě na něm tak zaujalo, sjížděla jsem ho pohledem... Tvrdé rysy, dokonale řezaná brada, oči, které bodaly... Byl zajímavý. Vypadal tak tajemně. Až po chvíli jsem si uvědomila, že na něj koukám už nějakou tu chvíli. S tvářemi, jako rajče jsem se rychle otočila zpět a zaměřila se na hru,

Thomas "Tom" Lovens - 19. září 2015 23:13

Zápas Mou ruku nepřijal. Škoda. Je mi toho trochu líto, asi jsme nezačali nejlíp. Musel se jít napít. Takovou ránu jsem mu snad nedal, ne? Zasmušile ho sleduji. Po krátké přestávce znovu začal zápas a já jsem rozhodnutý spíš přihrávat, než sám běhat. Měl bych se mírnit, už tak jsem ukázal akorát tak dost. Po rozehrávce jsem hned dostal míč. Jdu daleko od Johna, abych mu zase něco neudělal. Raději se soustředím na to být dobrý hráč, abych mohl dál nosit jméno Lovens. I tak za všechny otočky a trojtakty sklízím ovace. Fakt pěkné.

John Larkin - 19. září 2015 23:49

Hra pokračuje Lovens se naštěstí už držel dál ode mne. Rád bych řekl, že naštěstí pro něj, ale ten kluk mě vyváděl z míry. Doteď jsem při myšlence na něj cítil, jak mi brní prsty. Hra pokračovala. I já dostal několik šancí, ale už nikdy jsem se nepouštěl do delšího driblování. Vždy jsem jen popoběhl a s překvapivou (která udivovala i mě) přesností přihrál spoluhráči. Najednou jsem uslyšel dobře známý hlas. Stálo to hodně sebekontroly, abych se neotočil jeho směrem, ale povedlo se. Tohle je dobrý! Kdyby to uměli všichni, telefonním společnostem by odzvonilo, doslova, usmál jsem se. "Lovens, jejich nejlepší hráč. Když se přiblížím, mám z něj divný pocit. A když se mě dotkl, bylo to jak rána od elektriky. Je to normální?" šeptal jsem a snažil se co nejméně pohybovat rty. Mezitím jsem v riflích a triku obskakoval své soupeře, aniž bych se zpotil. Ne, že by to ze mě dělalo o něco lepšího hráče, pousmál jsem se trpce.

Gabriel Sheridan - 19. září 2015 23:54

Hra Johny a Liss "Ne, není." Zamračil jsem se. Jako elektřina? Možná se to Johnovi jen zdá... Ovšem já to prostě prověřit musím. Nevidím ale na hřišti nikoho, kdo by tolik vybočoval a dal se označit za nejlepšího hráče. Všiml jsem si, že se na mě chvíli dívá nějaká dívka. Změřil jsem si ji tázavým pohledem. Copak asi chce? Zářivě jsem se na ni usmál, vyskočil a posadil se vedle ní. Vlastně jsem jen o pár let starší než ona. "Promiň že ruším, ale... který je Lovens?" Nějak jsem se zapomněl představit. Podle pachu je člověk a navíc je hezká... Určitě školní lamačka srdcí.

Lissandra Carter - 20. září 2015 00:00

Hra Gábí Vykočil a najednou seděl vedle mě, lekla jsem se ho. Dívala jsem se na něj a obdivovala ho. Měl krásný úsměv. Promluvil, musela jsem se nutit, abych se odtrhla a začala vnímat. "Nevím... " Řeknu tiše a podívám se na hřiště, poté se podívám na něj. "Promiň, znám je jen od vidění, ne jménem..." Bydlím tu už nějakou chvilku, sice ne dlouho, ale i tak. Znám je od vidění ze školy... A neznám jediného jménem. Musím to změnit, nebo skončím jako schyzofrenik. Teda, já už k tomu mám pomalu našlápnuto.

Gabriel Sheridan - 20. září 2015 00:05
	Hra Johny a Liss "Hm... Kterýpak je asi Lovens?" Řekl jsem zamyšleně. Otázku směřuji jen k Johnovi, ale ta dívka mě musí slyšet taky. "Omlouvám se, bavíme se o jménech a já se nepředstavím. Gabriel Sheridan." Podal jsem jí ruku. Dokážu být zdvořilý, když se mi zrovna chce. "Který podle tebe hraje nejlépe?" Nějak musím zapříst hovor, když už jsem se zamotal do konverzace.

John Larkin - 20. září 2015 00:11

Hra "Vysoký, černé vlasy, jde mu to nejlíp," zamumlal jsem. Jenže tu opravdu byl jeden jak druhý. Rozhodl jsem se pro přímý přístup. "Jdu po něm," oznámil jsem Gabrielovi šeptem. Tom byl zrovna v útoku. Vyběhl jsem přes hřiště a pokusil se zabránit v jeho ofenzívě. Samozřejmě neúspěšně, byl jsem mizerný hráč, ale účelu by to mělo posloužit. Mimo jiné jsme se zase dotkli a já sebou mírně cukl. Pak jsem odběhl zpět na svůj post a hrál dál normálně.

Lissandra Carter - 20. září 2015 00:12

soukromá zpráva od Lissandra Carter pro Hra Gábí Snažím se sledovat hru, ale přitom pořád sleduju po očku jeho. Koušu se přitom do rtu, sakra. "Lissandra" Pokusím se o menší úsměv a přijmu ruku. "Lissandra Carter" Dopovím. Vypadá jinak, než jak se chová. "Tamhleten." Ukážu prstem na 'legendu' . "Je fakt dobrej" Co tu vlastně dělá? Mezi fanoušky vidím samé holky, kluci hrají... Nevidím, že by se nějaký přišel podívat na hru.

Gabriel Sheridan - 20. září 2015 00:16

Hra "Ne." Řekl jsem rázně na Johnův nápad jít po něm. Jestli je tak nebezpečný, jak John tvrdí, neměl by k němu chodit blízko. Nevíme, proti čemu stojíme. "Tedy... Nemyslím že je tak dobrý, omlouvám se. Co se týče basketu, jsem dost ras." Zasmál jsem se. Snad to Lis stačí. "Mimochodem Lissandra je krásné jméno. Dost neobvyklé. Jsi odtud?" Už bych měl jít. Zjistit co se dá dělat s tím hráčským problémem a vrátit se k důležitějším věcem. "Po zápase před školou." Zamumlal jsem směrem k Johnovi. Víc dělat nemůžu.

PPJ - 20. září 2015 00:19
	Hra - Nábor "Ale no tak." Zavrčel nespokojeně trenér, když jeden student skolil k zemi svého protihráče s takovou razancí, až byla slyšet křupnout kost. "Přestávka." Zapískal na tu otravnou píšťalku a začal se věnovat zraněnému se slovy "tohle do háje není rugby." Zatím vyhrává družstvo Thomase o dvacet bodů.

Thomas "Tom" Lovens - 20. září 2015 00:24

Hra Vážně jsem si to užíval. Byla legrace být po několika týdnech zase na hřišti, i když má radost není tak veliká, jak jsem si myslel, že bude. Pak se ozvalo křupnutí kosti. Otočil jsem se za tím zvukem. Neznělo to vůbec dobře. "Ouu..." Řekl jsem soucitně. Přestávka? Teprve teď? Začal jsem se rozehřívat. Všichni spoluhráči se ke mě nahrnuli, jako bychom vyhráli celosvětový pohár. Nelíbí se mi ale pohledy, které cítím. Může za jen ten kluk, co mě jednou obehrál? Na tribunách jsem si všiml jediného přihlížejícího muže a hned jsem věděl, s kým mám tu čest. To ON včera vyl tak nahlas. Zaťal jsem pěsti a prokřupal si krk. Vedle něj ale sedí někdo, kdo mě zajímá víc. Došel jsem za trenérem. "Pane, vadilo by, kdybych za toho hráče našel náhradu?" Vím, že mi splní každé přání... Tedy doufám.

PPJ - 20. září 2015 00:25
	Hra Tom Trenér se na tebe zářivě usmál (což je děsivé) a kývl hlavou. "Ať je to kdokoli, potřebujeme doplnit počet." Souhlasil a vrátil se k uklidňování kluka se zlomeninou, že to nic není. Cesta je volná.

Thomas "Tom" Lovens - 20. září 2015 00:28

Hra Lis, John, Gabriel Jakmile mi dal trenér svolení, rychle jsem se vydal po tribunách nahoru až k té hnědovlásce, co tak dobře hází. Je to blbý plán, navíc holka v týmu... ale jeden zápas to snad vadit nebude. Navíc tohle je ještě sranda, o nic moc nejde. Tedy, pro některé je asi vstup do týmu životní sen, ale ve skutečnosti o nic nejde. Došel jsem až k dívce a podle pachu určitě Alfovi. "Promiňte, že ruším slečno, ale nešlo si nevšimnout vašeho hodu a vzhledem k tomu, že nám teď upustil jeden hráč tak vás mám poprosit, zda se nechcete přidat..." Pohodil jsem hlavou směrem ke hřišti a spoluhráčům, kteří po nás divně pokukují. Jen jsem kývl na Alfu vedle. Jsem drzý, ale nemůžu si pomoct. Jsem to prostě já.

Lissandra Carter - 20. září 2015 00:32

Hra Gábí Nad jeho řečma o basketbalu se jen zasměju. "Jsem, ale rodiče mi lepší jméno asi vymyslet nemohli." Řeknu ironicky. Něco řekl, ale nerozuměla jsem mu. "Říkal si něco?" Podívám se na něj, upřeně sleduje hru, přesněji toho hráče, který mi před tím tak pěkně nahrál. Hru pískli, pauza. Chudák kluk, ten to asi nerozchodí... Najednou se 'legenda' rozeběhla po tribuně až ke mně, myslela jsem, že jde třeba za Gabrielem, ale mýlila jsem se. Šel za mnou. Páni, jednou jdu někam do společnosti a jsem na dračku. Chvíli jsem si to rozmýšlela, ale nakonec proč ne. "Tak dobře." Usměju se a vstanu.

Roza Apalkov - 20. září 2015 00:38

Tréning a moje snídaně Po chvíli se to začne slézat. Mezi vycházejícími hvězdami sportu zahlésnu známou tvář. Zazubím se a mávnu Tomovi na pozdrav. To je radosti, viděli jsme se dvakrát a já pokaždé jím. No co. Aspoň o mně nebude mít iluze. Pouštím se do snídaně a hru vnímám jen polovičatě. Beztak jde tenhle druh sportu hodně mimo mě a jsem až moc unavená na to, abych se zaobírala přehnaným vnímáním svého okolí. Místo toho se soustředím na dokonalou snídani. Když je ovšem snídaně pryč, zrovna je přestávka. Odložím prázdnou krabičku z recyklovaného papíru  rozhlédnu se po tribunách, kde se taky zvýšil počet sledujících. Mávnu k pár lidem, která znám od vidění (všichni co jsou na tribunách) a zauvažuji, zda se připojit do jejich diskuzního kroužku a být za vtěrku. Nakonec... Proč ne. Vstávám a blížím se k nim. "Ahoj. Můžu přisednout?" Zdvořilosní fráze prohozená jen tak do éteru. Během ého pokusu socializovat se se rovnou střetnu i s Tomem. "Nazdárek, hvězdo." Neodpustím si rýpnutí doprovázené širokým úsměvem. "Sice nejsem odborník, ale asi můžu říct, že ti to jde." Ne, nejsem odborník. A už vůbec ne na pochvaly ve sportovní branži. Nu což.

Gabriel Sheridan - 20. září 2015 10:05

Tréning Roza, Lis, ten pošuk a John "Ne, neříkal." Zmatenost dokážu hrát vážně dobře. Vlastně je to jeden z mých nejlepších póz. Najednou se k nám ale vydá ten podivný kluk, kvůli kterému mě John vytáhl z Doupěte. Tiše jsem zamručel a prsty zaryl do lavičky. Snad si toho nikdo nevšimne. Vážně z něj něco cítím. Je jako já, ale... prostě trochu jiný. Měl bych mu hlavu rozmlátit o lavičku a byl by klid. V současné době mám jiné problémy. Co mi vlastně udělá? Zaútočí? Tak hloupý snad není... I když puberťák... Ne. Jen mi chce dovést společnost. Zamračil jsem se. To dělá naschvál? Dobře jsem se bavil.

Thomas "Tom" Lovens - 20. září 2015 11:01

Tréning Na tribuně "Super, seženu ti dres." Usmál jsem se na ni a raději ani pohledem nevyhledával toho Alfu. Ten mě nebude mít rád. Všiml jsem si Rozy, která se k nám přiblížila. "Ahoj! A... díky." Řekl jsem samolibě. "To ještě prosím nejsem ve formě." Proč si z ní musím dělat legraci? Jsem příšerný. Raději jsem se s Lis vzdálil na hřiště. "Hrála jsi už někdy oficiálně?" Zeptal jsem se cestou. "Dávej si pozor na ramena protihráčů a vyhýbej se těm robustnějším." Poradil jsem jí.

Lissandra Carter - 20. září 2015 11:05
	Trénink Z tribuny... Přiběhla k nám rudovlasá dívka, kterou znám od vidění. Mile jsem se na ní usmála a hned se loučila. Opatrně jsem scházela z tribuny. "Dřív jsem hrála na škole, ale byl to spíš soukromý kroužek." Řeknu a pořád si dávám pozor, abych se nepřizabila při doskoku z tribun. "Jo, díky za radu." Usměju se na něj.

Roza Apalkov - 20. září 2015 11:16

Tribuny "To jistě, pane Skromný." Uculím se na Toma a mávnu mu. Lissin úsměv beru jako potvrzení toho, že se smím připojit (i když hend zase odchází. No co už, jednou jsem se rozhodla, že budu větrka, tak co) a usedám vedle místa, kde předtím seděla ona.  Její společník (Gabriel) na mě působí napjatě. Mám pocit, že jsme se už viděli, ale neseznámili. Otočím se k němu a rozhodnu se, že když už jsem se odvážila socializovat se, budu důsledná. "Hm... Ahoj, myslím, že jsme se ještě neseznamovali... Jsem Roza." Natáhnu k němu ruku v nenuceném gestu, s přátelským úsměvem ve tváři. "Studuješ tady, nebo jsi tu jen jako divák?"

John Larkin - 20. září 2015 11:52

Přestávka Na hřišti praskla kost, takže opět zazněla otravná píšťalka, tentokrát s oznámením vítané přestávky. Ne, že bych byl ze hry vyčerpaný, to ani v nejmenším (vždyť jsem se v podstatě ani nezpotil), ale začala se projevovat rušná noc. Mé reflexy se otupily a hlavně s ztratila chuť je používat. Navíc, vyšlo najevo, že navzdory fyzičce jsem nejhorší hráč na hřišti. A teď si Tomas přináší nějakou holku, aby ještě víc prohloubil mé znemožnění. Prostě boží! Bojoval jsem s chutí jít za Gabrielem na tribunu, ale to nebyl nejlepší nápad. Tak jsem jen pokračoval v na dálku vedené konverzaci a doufal, že ho dvě dívky nerozptýlí natolik, bay mě neslyšel. "Koukám, že se náruživě socializuješ," ušklíbl jsem se. "Zapomněl jsem se zmínit, že ví kdo jsem. Takže asi ví, kdo jsi ty. Už víš, kdo je on?" šeptal jsem a usmál se nad stavbou věty.

Gabriel Sheridan - 20. září 2015 12:17

Tribuny Lis odešla s tím frackem. Pořádně si na něj budeme muset posvítit a taky na jeho "kamarády." Můžou být taky vlci. Přesně vím, kdo mi s tím pomůže. Podíval jsem se na Johna, který ke mě pořád mluví. "Jasně. Máte tu samé hezké holky." Zamumlal jsem jen tak tiše jak to jde. Normální člověk by to neměl zachytit. "Asi bude nějaký Alfa, ale pěkně divný. Po náboru se uvidíme." Nechce se mi s ním teď domlouvat, očividně tu mám společnost. S širokým úsměvem jsem se otočil na rudovlasou dívku. "Gabriel Sheridan, těší mě." Podal jsem jí ruku. "Mám tu kamaráda. John Larkin, ten vzadu." Kývl jsem jeho směrem.

Roza Apalkov - 20. září 2015 12:23

Tribuny "I mě těší." Potřesu si s ním s úsměvem rukou a znvu si dosednu, opírajíce se loktem o svou sedačku. Ne, že by tyhle plastové židličky byly nějak pohodlné, ale co na plat. Na Gabrielova slova jen krátce přikývnu. "Říkala jsem si, že na studenta nevypadáš." Odpovím s pousmáním. Snad to nevezme nějak blbě, přeci jen jsou způsoby, jak si takovéhle prohlášení špatně vyložit. A nechci, aby můj pokus socializování se dopadl nějakým fiaskem. Pohledem sleduji, kam ukazuje. "Osobně se s ní neznám, i když jsme se tu a tam viděli. Včera naposled, myslím. Teda, než zavřeli knihovnu."  Víš, že zase začínáš plácat voloviny, který nikoho nezajímají? Nenápadně nad sebou protočím oči. Tohle jsem celá já.

Gabriel Sheridan - 20. září 2015 12:43
	Tribuny "Vážně? S tím bych měl něco udělat." Vždyť mi je dvacet pro bohy. Vážně vypadám tak staře? Dobře, někdy se cítím spíš jako můj vlastní otec než jako někdo kdo se před sedmi lety učil matiku, ale tak zlé to být nemůže. "Kdo je ten kluk co kolem něj všichni létají?" Možná ona ví o Lovensovi něco víc a já zoufale chci informace. Každou maličkost.

Thomas "Tom" Lovens - 20. září 2015 13:10

Trénink Z tribuny... "No tak..." To tě tu sežerou zaživa. "Máš aspoň nějakou průpravu na rozdíl od ostatních." Už za tu kratičkou chvíli jsem si stihl všimnout, kdo někdy hrál a kdo ne. U posledního dost vysokého schodu tribuny jsem jí podal ruku, aby se jí lépe seskakovalo. Na lavičce byl štos náhradních dresů, podal jsem jí ten vrchní s číslem 21. "Šťastné číslo." Konstatoval jsem a prohlédl si její oblečení. "Zvládneš v tom běhat?" Nejsem si tím úplně jistý.

Lissandra Carter - 20. září 2015 13:23
	Trénink Za tu pomocnou ruku jsem mu s úsměvem poděkovala. Už jsem do rukou brala dres a pomalu ho na sebe navlékala. Šťastné číslo, jsem tu jediná holka... Snad mi číslo pomůže. Podívala jsem se na své rigle a triko. "Myslím, že to nebude problém." Ušklíbnu se na něj a jdu na hřiště.

Thomas "Tom" Lovens - 20. září 2015 13:34

Tréning Tak trochu všichni "Určitě to zvládneš, neboj. Málokdo by trefil koš z tribuny i kdyby to bylo omylem."Pokusil jsem se ji povzbudit. "Omluvila by jsi mě na chvíli?" Otočil jsem se k lavičkám, kde posedávala většina týmu. "Hej lidi, dneska večer vás zvu k sobě domů na oslavu dnešního náboru! Všechny!" Ve skutečnosti mám narozeniny, ale to se nikdo nikdy nedozví. "Adresa je 59 East side." Dodal jsem a zase se začal věnovat své milé společnosti. "Samozřejmě jsi zvaná taky." Ujistil jsem ji.

Lissandra Carter - 20. září 2015 16:41

Trénink "Díky za důvěru." usměju se, když se otáčí a mluví na ostatní. To tu každý kluk vypadá... No tak dobře? Nebo jsem se jen nikdy pořádně nedívala? Vysocí, upravení, svalnatí... Kde kdo by řekl nafoukaní, ale chovají se vcelku dobře. Vůbec jsem nevnímala, cože, co? Zvaná? "Eh, no." Oslava, cože? Nikdy jsem nikde moc nebyla, většinou jsem ta 'divná holka' ze třídy a nikdo mě nikam nezve. Sedím doma v klidu s knihou. Všechno je jednou poprvé, ne? "Jo, jasně. Díky." Usměju se a ukážu tím i své rovné, bílé zuby.

Roza Apalkov - 20. září 2015 20:14

Tribuny "Ne, že bys vypadal staře, jenom... Já nevím, působíš spíš jako by ses pohyboval mimo školu." Pokrčím rameny snažíce se ještě na rychlo vybruslit z trapné konverzační situace do které jsem se snad dostala.  Po chvilce stáčím oči ke hřišti a Thomasovi. Pousměju se. "No - abych pravdu řekla, tak vlastně nevím. Jmenuje se Thomas Lovens-" sakra, ten kluk by měl fakt být básník "- ale jméno asi není to, co by tě zajímalo. Vlastně toho o něm vím fakt málo a možná, že ani to málo není pravda. Podle všeho hodně cestuje, tady chce dostudovat." A co víc o Tomovi vím? Maximálně to, že není typ cpoucí se hamburgery. Roza skóruje. Yey.  Zvědavě se podívám na Gabriela. Pochopila bych, kdyby e o něj zajímala nějaká uječená prvačka. Ale on? Co ho na něm tak zajímá?

Thomas "Tom" Lovens - 21. září 2015 14:36

Tréning Na chvíli se mi zablesklo v očích. "Rád tě uvidím, ale upozornění předem. Může se to trochu vymknout." Nechci ji odradit, vlastně tam chci aspoň pár inteligentních lidí, na druhou stranu nechci, aby se uvrtala do něčeho co nechce. Letmo jsem se podíval na trenéra. Už by mohla začít druhý polovina hry, i když nevím k čemu přesně by to bylo. Náskok dvaceti nebo kolik bodů jde těžko dorovnat, i když ze zkušenosti vím, že to jde. Dobrá v současné době bych si měl dělat problémy s tím maniackým Alfou a jeho poskokem, ale to je snadno řešitelný oříšek.

PPJ - 22. září 2015 16:57

Nábor Konečně se vše vyřešilo a trenér pískl. Někteří hráči se na hřiště hrnou, jiní, převážně ti co hrají basket vlastně poprvé se žalostně vlečou. Trenér si pobaveně změřil Lissandru, ale překvapeně nemá žádné své oblíbené poznámky typu "I ta holka bude hrát líp než vy." Hráči se postavili do pozic a začala hra. Jako doposud si sami vyhodnocujte potyčky, věřím že jste na to dost rozumní a až nebudete o čem mít psát, jednoduše automaticky zapískejte konec zápasu. PPJ se distancuje.

Gabriel Sheridan - 22. září 2015 17:03

Tribuny "Nevím zda to brát jako pochvalu, nebo se urazit." Uchechtl jsem se a podíval dolů, kde zase začala hra. Tak schválně jak bude chlapec hrát po polovině. Jak John tak ten idiot. Napadá mě čím by mohl být, respektive kdo, ale nechce se mi tomu věřit. Ovšem to čemu nevěřím mě může zabít. Normálně bych se o tom bavil se sestrou, ale ona mě jaksi nenávidí a chce mě zabít. Raději jsem tok svých myšlenek otočil zpátky k rudovlasé krásce vedle. "Díky za informace." Usmál jsem se na ni. Zvláštní, že přijel hned poté co my. Všiml jsem si jejího pohledu. "Copak?"

John Larkin - 22. září 2015 19:37

Druhá část hry Hra znovu započala. Pro mě ale už byla ve stylu mě to nebaví, já to nechci, hoď to někomu jinýmu. Ofenzivním střetům jsem se vyhýbal a v podstatě jsem se nehnul na čtyři kroky od koše. Jako obránce jsem ale rozhodně bodoval. Dařilo se mi stále znovu a znovu brát míče od útočníků - tedy, s výjimkou Tomase, u něhož byla úspěšnost o něco nižší. Svoje schopnosti jsem už tlumil, bylo mi jasné, že musí působit menší pozdvižení. Jediná dávka adrenalinu, která se mi vlila do krve, přišla, když na mě trenér zařval, abych nestál a útočil. Prosmýkl jsem se pod rukama obránců, zdálky se vyhl Lovensovi, obtočil se kolem posledního hráče blokujícího koš a úspěšně netrefil železnou obruč o dobrého půl metru. Podle výrazu kouče bylo jasné, že už nemám opouštět obranu, čehož jsem se rád držel.

Lissandra Carter - 22. září 2015 20:34

Hra "Vymknout?" Pozvednu tázavě jedno obočí, ale odpověď nečekám. Ani čekat nemohu, píská se hra. Postavím se do hřiště do obrany. Sice nevím, jak já oproti takovým doslova chlapům ubráním koš, ale nějak to jistě zvládnu. Tréner si mě pohledem přeměřil, připadala jsem si divně. Hra začala, někteří znaveně hru flákali, jiní se opravdu snažili. Několik košů jsem ubránila, opravdu jsem se snažila. Asi je i výhoda být holka, tolik si toho nedovolí, u některých taky stačí jen zakroutit boky a míč je v kapse... Zpozorněla jsem, když se ten, který mi předtím krásně nahrál do tribuny rozeběhl směrem ke koši. Zatím se mu to až moc dobře dařilo, snažila jsem se mu míč vzít. Skákala jsem jako zběsilá, doslova. Jenže okolo mě nakonec obtočil a házel. Naštěstí se tedy netrefil. Mírně jsem se usmála, i když nad mým výkonem to jistě nebylo.

Thomas "Tom" Lovens - 22. září 2015 20:48

Hra Všichni na hřišti "Přesně tak. Drogy, požáry, tvrdý alkohol, popelnice v oknech, vajíčka na autech, výtržnictví..." Z mého pohledu je jasné, že žertuji, ale... párkrát jsem zažil všechny ty aspekty najednou. Snad se to tady v maloměstě opakovat nebude. Možná jsou tu lidé vážně klidnější. Určitě usedlejší než v Dubai. Sydney. New Yorku i Londýně. No dobrá na všech místech to bylo stejné, takže tady bude taky. Pojistil táta ten dům? Trenér pískl na píšťalku a hra zase začala. Moc se nesnažím, nemůžu být tolik vybočující. Ovšem John už mě začíná štvát. Chce se mi hodit koš a napadá mě dokonalý spoluhráč. Přiběhl jsem k Lis. "Koukej. Vezmu míč a pak půjdeme na koš. Ty poběžíš a já ti půjdu na obranu, ano?" Doufám, že slangu rozumí. Prostě ona poběží, já budu odrážet ty v okolí a když ji někdo zastaví, nahraje mi. Primitivní. S moc lidmi to nejde, na tohle je potřeba souhra, ale proč to nezkusit?

Hayley Marshall - 22. září 2015 21:44

Tribuny Bylo ráno. Tedy skoro ráno. Byla to ta chvíle, kdy je slunce ještě daleko za obzorem, ale příroda se začíná pomalu probouzet a připravovat se do nového dne. Tikot hodin mi říkal, že bych měla zvednout svůj kostnatý zadek z postele a nezůstat pozadu. Vyhrabala jsem se z peřin a dopotácela se do šatny. Jak už je to dlouho, co jsem začala pracovat na škole jako pedagogicko-psychologický poradce? Týdny? Měsíce? Rozhodně mi to přijde jako věčnost. Den co den chodím do školy, poslouchám, jak si děti stěžují na své rodiče, na své spolužáky a pubertální problémy. Jak si učitelé stěžují na svojí práci, studenty a celý učitelský sbor. Nastěhovali jsme se do tohodle až příliš velkého domu a snažíme si získat důvěru lidí. Osobně můžu říct, že mně to jde lépe než bratrům a otci. Poslouchám, jak se mi ostatní svěřují a ještě mi za to platí. Ovšem neslyším to, co bych chtěla. Podstatné informace. Nejspíš budu muset začít víc chodit mezi děti. Například si posedět na tribuny nebo poslat bratry na večírky... to není špatný nápad. Já se svým klučičím vzhledem moc mladších kluků neoslovím... navíc jako školní poradkyně nesmím. Ale starší kluci, v hezkých autech s okouzlujícím úsměvem by mohli. Jsem hluboko v myšlenkách, když na sebe navléknu běžecký kroj a seběhnu dolů do přízemí. Dům ještě spí. Je tu tak nepříjemné ticho. Takové ticho, že slyším praskání dřevěných schodů, rozpínání trámů a kapání kohoutku v přízemí. Dům byl patrový a většina z něj byla dřevěná. Kamenné byly snad jen základy. Stará okna byla ještě dvojitá a všechny dveře střípaly i když byly zavřené. Stále jsme se neodhodlali k tomu, abychom ho zrekonstruovali. Nechtěli jsme tu zůstávat déle jak pár dní. Původní plán zněl: Zkontrolovat situaci, najít škodnou, zneškodnit a přestěhovat se dál. Bohužel věci nejdou tak rychle, jak bychom chtěli, takže to vypadá, že se rekonstrukci nevyhneme. Tolik zbytečné práce. O Sheridanech víme. Starost nám dělá ta druhá alfa. Trochu si povzdechnu a vyběhnu ven z domu. Kolem je obrovská zanedbaná zahrada a za plotem les. Bydlíme dál od města, abychom nezvanou návštěvu slyšeli lépe. Mě osobně to ticho nahání husí kůži, ale aspoň mě nikdo neruší při raním běhu. Při obvyklé trase to vezmu kolem Mikových pastí, abych zkontrolovala jejich stav. V noci jsme slyšeli to příšerné vytí. Navíc to mrtvé tělo studenta. Můžu s určitostí říct, že tu máme pár zdivočelých vlčat.. ovšem který z nich to udělal? Otec dnes bude kontrolovat místo činu. Díky bohu za to místo u policie. Gabriel Zaparkovala jsem auto u školy a vyrazila do své kanceláře. Vyučování sice nebylo, ale musela jsem dodělat nějaké papíry. Z okny své kanceláře jsem viděla, že přijel Sheridan. Výborně.. Možná bych se tam měla jít podívat taky. Netuším, co dělá ve škole a nejspíš bude lepší, když půjdu rovnou za zdrojem. Když jsem vešla do haly, tak byl trénink v plném proudu. Očima jsem vyhledala Sheridana. Bavil se s červenovlasou dívkou. Posadila jsem se dozadu, několik laviček za ně. Nemusím sedět hned vedle něj, abych na něj mohla mluvit. "Upřímně doufám, že tu jsi z jiného důvodu než je balení puberťaček.." řeknu směrem k němu, ale dívám se na hru. "Také upřímně doufám, že to, co se stalo tomu studentovi nebyla tvoje práce nebo něčí z tvojí party psíků." dodám ještě přeslazeně. Pohled na mladé kluky, co se honí za míčem, aby ho dostali do koše mě nikdy moc nebral, ale pro teď to ustojím. Zobrazit SPOILER 164cm, 53kg Štíhlá, drobná a jemně ženská postava. Bledá pleť s pihami. Tmavě hnědé vlasy na krátko, zeleno-hnědé oči. Na sobě má úplé černé džíny, bílé tílko a rudou košili s dlouhými rukávy. Na nohách kotníkové tenisky.

Gabriel Sheridan - 22. září 2015 21:53

Tribuny Když se ozval čísi hlas, nehnul jsem ani brvou. Lovci. Našli mně nějak rychle. Není to ale poprvé navíc podle pachu je to jenom jedna za mnou. "Omluvíš mě?" Usmál jsem se omluvně na vedle sedící rudovlásku a vstal. "A díky za všechno." Pomalým krokem a s rukama v kapsách jsem se vydal vedle té divné černovlásky. "Pro tvé vlastí dobro neříkej psi. Pokud vím tak tvoji kumpáni jsou pěkně daleko." Nesnáším, když se chovám takhle. Je to ale důležité pro moji roli. " A o jaké mrtvole je řeč?" Otočil jsem se na ni s úšklebkem na rtech. Myslím, že je zbytečné obtěžovat se s představováním. Prosím. Vlkodlak a Lovec vedle sebe. Zatím bez následků. "Nechápu, proč mne otravuješ. Nechci tu ubližovat lidem. Jen si něco vyřídit se sestrou."

Hayley Marshall - 22. září 2015 22:05

Tribuny Gabriel K mému překvapení se zvedl a přišel si sednout ke mně. Nepohnula jsem se. Ani při jeho varování. Naopak jsem se na něj otočila se zářivým úsměvem. "Já jsem ale nemluvila o žádné mrtvole." stále to nedokazuje, že by to byla jeho vina. "Každopádně se našel v lese. Rozsápaný. I když to spíš vypadá na nehodu." osvětlím, ale dost pochybuji o tom, že neví o čem mluvím. Upřímně se mi stalo jen párkrát, že bych takhle zdánlivě klidně seděla vedle alfy. "Jen dobře. Nerada bych, aby umřelo nebo bylo zraněno víc lidí." opřu se lokty o kolena a trochu se předkloním. "Ty a tvoje sestra nám až tolik starosti neděláte. Ačkoli by mě i tak zajímalo, co alfa dělá na tréninku středoškolských dětí." otočím se na něj s povytaženým obočím. Nečekám, že by mi na to odpověděl.

Gabriel Sheridan - 23. září 2015 08:32

Lovec a jeho lovec Nejsem debil. Vždycky jde o nějakou mrtvolu, když se mě na něco ptá Lovec. Mimoděk jsem se usmál. Vlastě moje rozhovory s nimi nikdy nebyli tak klidné jako tenhle. Možná kdybych odjel tak sestru nechají na pokoji... Ne. Na to se nedá spoléhat. I když jsem rád... když vám neděláme starost my tak kdo? Dobře to vím. Oni taky ví o tom vytí včera... Ale neví kdo to je. Jak sladké. Vypadá to, že s tím klukem si starost dělat nemusím. Postarají se o něj Lovci. Otázku proč jsem tady zdvořile ignoruji.

Hayley Marshall - 23. září 2015 11:18

Lovcův lovec? Jeho poznámku o tom, že není debil přehlížím. Proč narušovat klid jízlivými poznámkami. Samozřejmě mi neodpověděl, když jsem se ptala, co tu dělá... což mě přivádí hned k několika závěrům. Dává tu na někoho pozor? Někoho si vyhlíží? Nemá snad dost členů ve své smečce? Proboha, jsou to teprv děti. "Dost pochybuji o tom, že by alfa nevěděla o přítomnosti druhé alfy." skepticky se ušklíbnu. "Kdyby se stalo, že bys čistou náhodou věděl, kdo to je... neváhej se s tou informací podělit. Byla bych ochotná přistoupit na obchod." mrknu na něj a do ruky mu dám vizitku se svým jménem, kontaktem a místem pracoviště - tudíž škola. Dost pochybuji, že by na něco takového kývnul. "Ovšem zpět k původnímu tématu. Doufám, že sis tu nevyhlédnul další přírůstek do tvé smečky." Podívám se na něj s vážným pohledem. "Jsou to jen děti, Gabrieli. Nepochopí, že se silou přijde i zodpovědnost." pak jen pokrčím rameny a podívám se na hřiště. "I když nepočítám s tím, že by sis mojí radu vzal k srdci..."

Gabriel Sheridan - 23. září 2015 11:58

Lovec a jeho lovec "Pokud se mi chce Lovcům ušetřit práci a něco ti říct tak... tohle NENÍ Alfa." Na chvíli se moje tvář zamračila. Je to něco mnohem horšího. Nepředpokládám, že by ten kluk byl tím, za koho ho pokládám, ale možná tím oblbuje všechny okolo. To že jsi mladý neznamená, že jsi nevinný." Vizitku jsem si vzal, ale nepředpokládám, že bych ji kdy využil. Sice i ten hošík leze krkem, ale vlastní druh udávat nebudu... No dobře, tohohle rozhodnutí asi budu jednou litovat. "Mezi těmi mladými? Ne. Jsou nezodpovědní a vycvičit je trvá déle." Pohrdavě jsem se podíval na tu bandu puberťáků na hřišti. Navíc jim nechci brát to, co si myslí že nemají, ale můžou se tím honosit. Přátele, rodinu, domov. Až na jednu výjimku. Po očku jsem se ohlédl na Johna, který vypadá přesně jako kdyby poslouchal. Hodný hoch. Mám takový dojem, že už jsem jí řekl všechno to, co jsem říct chtěl aby měla o čem přemýšlet a trochu se oddálila od správných závěrů, takže mlčím. Ano, mlčky sledovat hru, mezitím co vedle mě sedí Lovec a moje smečka... smečka. Nezdržuje mne jen? Ne, necítím že by se něco dělo, ale pro jistotu jsem rychle poslal Dianě SMS. Přišla stručná odpověď, že jsou v Doupěti a čekají a že Johny už je v pořádku. Zvládá to měsíc od měsíce lépe a příště ho už možná vezmu ven... Podíval jsem se na Lovkyni vedle. Nebo radši ne? Vím, neměl bych z někoho jako oni mít strach, ale raději budu na pozoru. Zatím nevím kolik jich tu je a jak dobře jsou připraveni na to, co brzy přijde.

Hayley Marshall - 23. září 2015 12:32

Všichni jsme lovci :D "Není alfa?" zamračeně se na něho otočím. Nevěřím mu ani nos mezi očima, takže si nejsem jistá, jak se postavit k téhle informaci. "Hmmmm... " usměji se a obrátím svou pozornost zpět ke hře. To vytí nemohlo patřit nikomu jinému než Alfě.. nebo ne? Povzdychnu si. Pokud mě chtěl zmást, tak se mu to právě povedlo. Absolutně mu nežeru, že tu mezi těmi studenty nemá betu. Nebo o tom aspoň nepřemýšlel. Výrazem v obličeji mu to dám jasně najevo, ale už to nijak nekomentuji. Se samolibým úsměvem vnímám, jak píše zprávu. Jsem ráda, že ho naše přítomnost zasáhla natolik, aby byl opatrný. Nepočítám s tím, že by zkusil někomu ublížit i přes to, že tu jsme. Byla by to sebevražda. On sám by mohl vědět, čeho jsou lovci schopní. "Pokud plánuješ se svou bandou ps.. se svou smečkou pobíhat po lese, tak bych si dávala pozor. Nerada bych, aby do našich pastí naběhl nevinný vlkodlak." sarkasticky se zasměju. Nehodlám se zvedat. Nechce se mi. Zůstanu tu do konce hry. Třeba ještě něco zajímavého uvidím. "Mimochodedm.. není támhleto Lovens?" zeptám se nenuceně a úplně přirozeně. "Jeho táta taky hraje, ne?" jako kdybychom před tím nemluvili o mrtvolách a výhružkách.

Gabriel Sheridan - 23. září 2015 12:46

Přesně tak Její zmatení je pochopitelné. Já ani taky úplně nevěřím tomu, čeho jsem svědkem, ale budu to muset podrobněji prozkoumat, než se dohrabu k úplnému závěru. Budu si muset promluvit s Frederickem, on už taky ledacos zažil a myslím, že tenhle jev také viděl. "Děkuji za starost, ale s tím bych si hlavu nelámal." Pasti Lovců jsou překvapivě primitivní zařízení. Je jednoduché je odstranit a i dostat se z nich ven, pokud není vlk úplný imbecil, nebo raněný. Když zmínila to jméno, poprvé za celou dobu rozhovoru jsem se podíval tím směrem. Ten kluk se právě domlouvá s Lissandrou. "Co má být?" Pokrčil jsem rameny, jakoby se mě tohle netýkalo. "Mimochodem co tu děláš ty? Obhlížíš nové rekruty?" Jízlivý úsměv na mé tváři se ještě rozšířil. Někdy se začíná mnohem dřív.

Hayley Marshall - 23. září 2015 13:04

Skvěle "Nevím, jestli mě víc uráží tvoje podceňování našich schopností nebo fascinuje tvoje sebevědomí." Podotknu s pobaveným úsměvem. Ne, že bych nás chtěla přeceňovat ale v tom, co děláme jsme dobří. Jen tentokrát jsme uvízli na mrtvém bodě. "Jen si přemýšlím nahlas. Ty nejspíš na sport moc nebudeš." pokrčím rameny. "Ještě jsem ho tu neviděla, takže bude nejspíš nový." pokračuji v přemýšlení. Nejspíš bych měla dostát svých povinností poradkyně a jen preventivně si s ním popovídat. V pondělí v kanceláři. "Proč? Měl bys zájem?" Otočím se na něj a provokativně zvednu obočí. "Viděla jsem tě přijet, tak jsem zašla na pokec. Navíc jsem měla ještě nějakou nedokončenou práci v kanclu. Z práce do práce, jeden si neodpočine." vykouzlím na rtech stejně jízlivý úsměv.

Gabriel Sheridan - 23. září 2015 13:14

Taky si myslím. Může být vlkodlak Lovec? "Proč bych nebyl na sport? Na střední jsem byl nejlepší fotbalista na škole. Trochu je mi ostatních líto, že se snažili a mně nepřehráli." Uchechtl jsem se. Nikdo neobehraje vlkodlaka a já si tenkrát potřeboval zvýšit sebevědomí, takže jsem hrál nejlépe, jak jsem mohl. Zlatá školní léta. "Hm... Může být vlkodlak Lovec? Musím uznat že pro jednou být na straně, která si začne by mohlo být zajímavé." Já si nikdy nezačínám. Jsem opatrný, zabíjím co nejméně to jde. "Jo, to mi povídej." Prokřupal jsem si ruce a klouby se ozvali. Dneska jsem si ještě nezaběhal, jsem zatuhlý. Nespal jsem a seděl na špinavé zemi. To není úplně nejlepší řešení.

Hayley Marshall - 23. září 2015 14:29

Podle mě určitě "Docela zbytečné, snažit se obehrát vlkodlaka." zasměju se té představě. "Já byla ve škole spíš na sociální vědy a mimo školu na střelbu. Lepší než já byli už jenom moji bratři." zavzpomínám. "Myslím, že určitě." připustím váhavě. "Ale upřímně si to neumím moc představit." mít na své straně někoho z nich a ještě k tomu s celou smečkou.. nedá se jim věřit. Jsou prchlivý a tvrdohlavý. Takže nakonec tu myšlenku zamítnu s uchechtnutím. "Myslím, že bys na to neměl žaludek." Poslouchám, jak zakřupal a ošiju se. "Tenhle zvuk jsem vždycky nesnášela. Je to stejný jako nehtama o tabuli."

Gabriel Sheridan - 23. září 2015 14:41

YAY! "Ano, nechápu proč se o to stále snažili." Zvláštní jen tak si povídat s Lovcem. Zvlášť když mě za pár dnů bude chtít zabít, velmi pravděpodobně. Možná se mne vážně snaží vlákat do falešného bezpečí a pak pozabíjí celou smečku. "Abych byl upřímný, pro mě by to bylo taky dost těžké jen si to představit." Zabíjet svoje vlastní? Ne. Stačí, že to dělají Lovci. Dobře si pamatuji jednoho, co zabil člověka jen proto, že nám pomáhal. Tenkrát jsem ještě pomoc potřeboval, ano... tenkrát. "No viděl jsem vaše praktiky z té horší stránky, takže myslím, že tak hrozné už to nebude." Lovcův největší přítel je oměj a elektřina. Když někde smečka najde místo bez obou těch aspektů, rychle se rozroste a Lovci o tom nemají ani ponětí. Pak se ta smečka vrátí zpět do civilizace a oni mají spoustu práce, která většinou končí pro Lovce špatně. Ano, uchází jim hodně věcí. "Dle mého jsou ti nehty mnohem horší. Aspoň pro nás." Tři nejhorší zvuky. Vlčí vábnička, školní zvonek (v tom se mnou souhlasí 9/10 školáků) a tohle.

Roza Apalkov - 23. září 2015 15:19

Tribuny a zbytek dne "Ale nic, jen bych čekala, že se o něj bude zajímat spíš nějaká prvačka s hvězdičkama v očích." Uchechtnu se po Gabrilově otázce. Pak jen s úsměvem kývnu, jakože mi nevadí, když si půjde po svých. Sama už asi půjdu.  Ještě mávnu směrem ke hřišti pro případ, že by Tom, nebo Liss zachytili můj odchod a vydám se znovu do knihovny, odkud jsem byla včera vyhnána. Cesta tam probíhá v klidu. Všude ale slyším útržky hovorů o té vraždě. Cítím, jak na mě začíná doléhat ten nepříjemný, stísněný pocit, kvůli kterému jsem nemohla spát. To už ale vcházím do univerzitní knihovny a jdu si najít knihu, kterou jsem měla už včera - jen já a Carravagio. A hudba ve sluchátkách. Pro dnešek volím My sleeping Karma. Usedám do pohodlné sedačky s knihou  poznámkovým blokem. Letošní seminárka dopadne určitě moc dobře.

Lissandra Carter - 23. září 2015 15:28

Hra Hrálo se dál, stále jsem byla v obraně. Nějak se mi nechtělo mezi ty kluky, kteří byli dvakrát větší než já. Občas jsem získala míč a s úsměvem ho nahrávala. Bránila a opět nahrávala. Ta hra není složitá, pokud se do toho vžiješ a nejsi naprostý antisportovec. 'Legenda' ke mně přiběhla a řekla mi svůj plán. No dobře, původně jsem měla v plánu zůstat si tu hezky u koše, ale fajn. "Rozumím." Běžela jsem, on mi nahrál míč a já začala kličkovat mezi hráči. Vlastně není tak špatné být menší. Hezky jsem se mezi všema procpala. Měla bych se toho kluka zeptat na jméno. dobře tak tedy zatím legenda běžel se mnou a bránil. Jo, basket mu fakt jde. Byla jsem asi čtyři metry od koše. Rozběh, dvojtakt a hop. Ha! Dala jsem koš. Vnitřní pocit blaženosti, usmála jsem se.

Thomas "Tom" Lovens - 23. září 2015 15:38

Tréning Ti v "ringu" S Lis nám to jde vážně snadno. Já odrazuji všechny v okolí a ona se mistrně vyhýbá. Nechal jsem jí hodit koš, ale připraven ho chytit, kdyby šel mimo. Neměl jsem mít žádné obavy. Všechno proběhlo úplně v klidu. Doběhl jsem k Lis. "Úplně super, jsi úžasná. Takhle je rozmetáme." Zářivě jsem se usmál. No dobře, stejně už nás nemůžou porazit, ale to je vedlejší. "Jdeme ještě jednou to samé?" Poskakuji na místě jako hyperaktivní štěně. S ní se hraje vážně fajn. Druhý tým má rozehrávku. Stoupl jsem si před Johna doufajíc, že mu někdo nahraje, abych mu to mohl vzít. Nechci, aby si honil ego. Nikdy to nevede k ničemu dobrému. "Hlavně si dávej pozor, aby ses neproměnil." Řekl jsem jeho směrem. Vím, že mě moc dobře slyší i když jsem k němu zády. Nemám ten pocit rád.

Lissandra Carter - 23. září 2015 16:02

Hra Zakroutím nad jeho lichotkami hlavou. Byl to jen jeden koš, obyčejný. Nic extra, on jich tu hodil už nejmíň 10. Přesto se na něj usměju a mile poděkuju. "Jo, jasně, jdem? Tentokrát hážeš ty." Zasměju se nad jeho chování, přistoupím k němu a chytím ho za rameno. "Klid." Doširoka se usměju, ale propukne to opět v smích. Poskakování mu fakt jde. Je rozehrávka, postavila jsem se k nějakému klukovi a čekala.

Hayley Marshall - 23. září 2015 17:11

Jsem ráda, že jsi rád Bylo zvláštní, jak klidně a skoro bych řekla přátelsky jsme si povídali. Kdyby on nebyl to, co je a já se nesnažila pozabíjet většinu jeho druhů, tak bych dokonce i uvažovala nad tím, že by se mi mohl líbit. Ovšem přemýšlení nad tím, co by kdyby bylo zbytečné. Oba dva víme, že až bude potřeba, tak se navzájem povraždíme. Navíc můj poslední románek skončil v otcově sklepě pod proudem. Za asistence mých starších bratrů. A já jsem zrovna začínala toho kluka mít tak ráda... není nad podporu rodiny. "Už jsi někdy někoho mučil?" zeptám se opatrně jeho směrem. "Není to zrovna pohled pro bohy. Není to něco, co by mohl dělat každý. Já osobně se od toho distancuji, pokud můžu. Navíc pochybuji, že bys byl schopný to udělat vlastním." znechuceně si odfrknu. Uvolnila jsem se natolik, že na sebe pár informací pustím. Není to nic důležitého. Praktiky mého bratra a otce nikdy nebyly můj styl. Vychutnávají si to a já z toho mám akorát špatné sny. "Nehty a ještě vrtačka u zubaře." zasměju se upřímně a ukážu řadu čistě bílých zubů. "Vždycky, když jí slyším, tak mi přeběhne mráz po zádech."

John Larkin - 23. září 2015 19:21

Nerušit! Jak už to bývalo dobrým zvykem, občas jsme rozehrávali my, občas oni. A protože bylo nemožné si neustále držet svou pozici, sem tam jsem při rozehrávce skončil vepředu. Což bylo špatně, neboť jsem byl zabraný do odposlouchávání rozhovoru Gabriela a té ženy vedle, z níž se vyklubala lovkyně. O důvod víc být nenápadný. A tak se zas jednou stalo, že se okolnosti sešly a já stál proti Lovensovi. Čekal jsem na míč jak odsouzenec na kulku, když mi řekl, abych se neproměňoval. "Bojíš se, že bych tě kousl? Neboj, jsem vybíravej," zašeptal jsem mu v odpověď a bylo mi srdečně jedno, že mě nejspíš neslyšel. Z jeho postoje bylo jasné, proč tu stojí. Zase mě chce obehrát, možná si i sáhnout. Jak chceš. Míč mi přistál v ruce. S očima upřenýma do těch jeho jsem se rozběhl s tím, že jím projdu. Čekal na mě. Nedočkal se. Krok před ním jsem míč nahrál druhému útočníkovi svého týmu, který proklouzl obranou a skóroval. Otočil jsem se a beze slova či pohledu se vrátil na post obránce k poslouchání cizích rozhovorů.

Thomas "Tom" Lovens - 23. září 2015 20:26

Pro tentokrát Ti na hřišti Když mě chytila za rameno, cukl jsem sebou. Nemám to rád. Něco uvnitř mně zavrčelo, což jsem zamaskoval kašlem. Co to do háje bylo? "Jasně, jasně... Klid. Jen jsem si dlouho nezahrál, víš?"Super, ty idiote. Teď si bude myslet, že máš místo mozku jenom basketbalový míč.  Trochu jsem si v duchu zanadával a radši se vzdálil na své místo k Johnovi."Ne, spíš se bojím, aby někdo nekousl tebe. Všichni mě tu mají rádi."Otočil jsem se na něj se šklebem jako měl Joker.  "Sluch mám dost dobrý, je to jedna z mých předností." Zavrčel jsem a hleděl si hry. Raději se držím zpátky, nechci napoprvé moc vyčnívat. Proto jsem se ani nevrhl po Johnovi, když dostal míč. Už na něj kašlu. Když se hodil koš, uznale jsem zatleskal k podivu některých. Míče jsem se chytil, jakoby to byla skříňka s mým srdcem. Nechci nechávat Lisu dělat štít, mohlo by se jí něco stát a tak se snažím nevpadávat do konfliktů, takže praktikuji více otoček a couvání. Několikrát jsem jí nahrál a když jsme se dostali ke koši, hodil jsem jí míč zase s mrknutím. Kouká se na ni polovina spoluhráčů a protihráči už se hrnou sem.

Lissandra Carter - 23. září 2015 20:31

Hra Byla jsem nervozní, nechápala jsem ho. Z ničeho nic se choval tak, jinak. Lekla jsem se ho, kydž sebou cukl. Dál jsem jeho chování nekomentovala. Hra začala, ale v tu chvíli jsem se vůbec nijak nesnažila, musela jsem přemýšlet, co jsem mu udělala. Dostali jsme koš a 'legenda' tomu zatleskal. Vlastně proč ne, koš to byl dobrý. Rozhodně neskončil na tribuně. Pousmála jsem se. Měli jsme míč, on měl míč. Rozeběhla jsem se ke koši, bránila jsem ho, aby se k němu nedostalo moc protihráčů. Když mi nahrál, udělala jsem pár kroků s otočkou a nahrála mu zpět. Takto to bylo, než jsme se dostali bezpečně ke koši. Držela jsem míč, byl to jasný úkol. Všichni na mě koukali a protihráči už ke mně přibíhali. Rychle jsem začala driblovat, rozeběhla jsem se a tři dva jedna ... Skok! Ha! Krásně jsem vyskočila a dala přímý koš. Nejsem nejmenší, a tak se mi tohle povedlo. I když upřímně.. Tady mezi klukama si připadám sakra malinká.

Gabriel Sheridan - 23. září 2015 20:33

Ano, já také "Hm... Mám odpovídat popravdě?" Promnul jsem si ruce. Jak si může myslet, že dokáže lépe ubližovat ostatním, než někdo kdo každý úplněk běhá po lese a jí zvěř? Za syrova? To je teprve nechutné. Už jsem si na to zvykl a někdy se i dobře bavím, ale stejně je to většinou jen nutnost pro smečku. "Ano, tím se vážně lišíme od vás. My svoje nezabíjíme." Pokud se nevzteknou. Zadíval jsem se na hřiště. Spíš než John mne ale víc zajímá Lovens. Moc se nesnaží, ale otočky má prvotřídní. "Že by drsnou Lovkyni skolil zubař? To si zapamatuji." Krátce jsem si stiskl jazyk mezi zuby.

Hayley Marshall - 23. září 2015 20:57

Co teď? "A musíš se mě ptát na svolení?" Pozdvihnu provokativně obočí nad jeho řečnickou otázkou. Trošku mě zabolí záda, takže se protáhnu a zakloním, abych se mohla rukama opřít za sebou. Nelíbí se mi téma, které probíráme, ale předpokládám, že nic jiného se očekávat nedá. "Co na to říct. I tací fanatici se mezi lovci najdou." Povzdechnu si. Nebudu mu vysvětlovat, že v naší rodině to tak není. Má svojí hlavu, svůj názor. Já hážu všechny vlky do stejného pytle. Nemohu mu vyčítat, že on dělá to samé. "Smečka je jako rodina, správně? Normální lidi mají problém brát jako rodinu někoho z venčí." Podotknu nakonec. Lehce zatleskám, když na hřišti dají koš. Moc tu hru nevnímám, ale stejně. "Použiješ to proti mě? Až se jednou budeme chtít navzájem zabít, tak na mě vytáhneš zubní vrtačku?" Upřímně mě ta představa pobaví.

Gabriel Sheridan - 23. září 2015 21:05

Budeme se bavit o vrtačkách "Ano?" Řekl jsem na první pohled pochybovačně. Sleduji každý její pohyb. Pachem jsem si zkontroloval, jestli náhodou neucítím slabý odér oměje, ale zřejmě tu nikde není. Já jsem vůči němu už otupělejší, ale John by dávno vyváděl. Hm... oměj... Ten bych měl vyzkoušet na toho kluka, jestli zareaguje. "Pár takových jsem potkal. Nerozlišují vlka od člověka." Schválně jsem si ji prohlédl od hlavy k patě v provokativním gestu. "Hmm... Proč se o tomhle bavíme?" Přimhouřil jsem oči. To tohle snad neví a chce si zjistit, zda by mne dostalo, kdyby rozpůlila všechny ode mě? Prokoukla jsi mě! Měla by jsi začít schraňovat všechny vrtačky ve městě, než začnu první a připravím ti zubařskou past."

John Larkin - 23. září 2015 21:07

Hra Odpověděl mi a také mi potvrdil, že slyší. Že by to nakonec byl vlkodlak? Možná nějaká čtvrtá skupina, o které mi Gabriel nic neřekl? Říkejme tomu Delta, protože se moc odlišuje, aby byl Gamma. A taky to zní líp. Musím o tom zjistit co nejvíc. Internete, vyzývám tě! Zatím mi zatleskal. Nechal jsem ho, když se tak moc che vyvyšovat. Ano, dal jsem první koš, není třeba mě zesměšňovat potleskem. Tihle elitářští bastardi mi tak lezou krkem! Jen počkej! Dost mě ta událost nažhavila, až jsem ucítil své zvířecí já se hýbat. Rychle jsem se uklidnil a zhluboka dýchal. Zbytek zápasu jsem se na Lovense ani nepodíval.

Thomas "Tom" Lovens - 23. září 2015 21:14

Hra Jako bych úplně cítil její zmatení. Za tohle se budu nenávidět do konce života. Prohrábl jsem si vlasy a abych zahnal pochmurné myšlenky, několikrát jsem si zase zaskákal. Zavřel jsem oči. Kolem se ozývá dupání nohou, narážení gumy o podlahu. A míč. Vím přesně, kde je. Snad slyším i dech ostatních? A... Johna. Otevřel jsem oči. Absolutně se neovládá. Vidím to. Nesouhlasně jsem se na něj podíval a zavrtěl hlavou. Když Liss dala koš, nahrnul jsem se k ní a jako omluvné gesto ji objal. "Super, super, super!" Vážně nejsem nejlepší ve společenské interakci, i když by mě moje společenská vrstva měla dávno naučit pravý opak. "Tebe chci v týmu." Zazubil jsem se na ni a zase se začal proklínat.

Hayley Marshall - 23. září 2015 21:31

Vrtačky jsou strašný "Vážně?" Sleduji jeho pochybovačný pohled s jedním koutkem úst zvednutým. Je tak ostražitý, že mi to až přijde vtipné. Možná je to tím, že jsme na veřejném místě. Možná je to tím, že řekl, že nehodlá ubližovat lidem. Nebojím se ho. Kupodivu jsem naprosto klidná. Což bych neměla být, pokud už nejsem mrtvá. Když si mě prohlížel, tak jsem si provokativně přehodila jednu nohu přes druhou a podívala se mu přímo do očí. "Vypadám, jako jedna z nich?" Nakonec jen zakroutím hlavou a posadím se normálně. Nad jeho opatrností se ale trochu pozastavím. "Bojíš se, že by ti holka nakopala zadek? Jen klid. Já tu nejsem ta, co kouše." rýpnu si do něj. "Kdybych měla něco v plánu, udělala bych to jinde. Ne na místě plném děti." Prohlížím si prsty, než je propletu. Jeho poznámka mě upřímně rozesměje. "No páni!! Koukám, že bys mě nešetřil. Ale pochybuji, že v tomhle městě jsou víc než dvě ordinace. Takže to s těma vrtačkama zas tak žhavý nebude. Měl bys vymyslet i něco jinýho, když ti tahle past nevyjde." Mrknu na něj a na rtech se mi usadí permanentní úsměv.

Lissandra Carter - 23. září 2015 21:43

Hra Kdy hra končí vůbec?:D Doskočila jsem na zem, kolena se mi třásla. Byl to hezký pocit zase hrát. Ani jsem se pomalu nerozkoukala a v náruči jsem měla jeho. Podle křičení jedné fanynky jsem usoudila, že je to Tomas tedy. Alespoň má konečně jméno! Svým chováním mne opravdu mátl. Normálně se v lidech vyznám hned, ale tohle je vážně tvrdý oříšek. "Ehm, díky." Řekla jsem trochu nechápavě a obejmula ho tedy taky, protože to, jak jsem tam stála jak tvrdé y bylo trochu no, netaktní. Doširkoa jsem se usmála. "Mě v týmu?" Zasmála jsem se nad tím, hromada kluků, jako hory a já. No. "Budeš toho litovat." Varuju ho, ale nakonec s tím souhlasím. Trochu socializace nikomu neuškodila, ne?

PPJ - 24. září 2015 07:00
	Crrrr Přesně tak. PPJe přestaly vaše předhánějící se ega bavit a tak započal konec hry. Trenér vydal další pronikavý hvizd. Hráči se seskupili kolem Lovense a Carterové, kteří byly prohlášení hrdiny zápasu. Pár lidí si všimlo i Johna. Po chvíli trenér řekl, že výsledky budou večer na webu. Máte volno.

Gabriel Sheridan - 24. září 2015 11:45

Vskutku "Mám být upřímný? Každý lovec je tak trochu blázen." Vrátil jsem jí její provokativní pohled. "Měl jsem za to, že vy tohle nerozlišujete. Jednou se mě pokusili otrávit omějí v kině." Je to zábavná historka a plyne z ní ponaučení: Nikdy nechoď nikam, kde se dá snadno nabourat do klimatizace. Její smích mně neskutečně znervózňuje. Ta jeho upřímnost. Zaprvé jsem nikdy neviděl smějícího se Lovce a zadruhé příště se mě možná pokusí zabít, takže dělat si z ní hezký obrázek je sebevražda. Vidím, jak ten Lovens provokuje Johna ataky to slyším. Nechápu, co tím zamýšlí, ale nelíbí se mi to. "Uklidni se..." Zavrčel jsem ke svému Betovi a vím, že mě moc dobře slyší. Naštěstí už nábor končí. Naštěstí? Em... "Inu... Bylo to moc hezké posezení a doufám, že už se příště nesetkáme... Nebo setkáme za podobných okolností." Otočil jsem se na svou společnici. "Pokud mne omluvíš, teď mě čeká spousta práce s kousáním do lidí, jejich zabíjením, vrtáním nor nebo co si to o nás myslíte." Podal jsem... ženě ruku. "Mimochodem neřekla jsi mi svoje jméno..." Vytesám ti ho na náhrobek, UHAHAHAHAHA! Ne, to bylo moc ošklivé. Nebudu zabíjet, pokud ne oni.

Hayley Marshall - 24. září 2015 12:07

Jop "Budu to brát jako kompliment." poznamenám na označení blázen. "To je individuální. Já osobně dávám přednost prostředí, kde nemůže dojít k... civilním ztrátám." ovšem to platí jen pro mě. Zbytek rodiny na to stejný názor nemá. Pokud se doma kvůli něčemu hádáme, tak proto, že jsou schopni kvůli naší věci ohrozit i nevinné životy. Ty které bychom měli chránit. Slyším, jak si zavrčím pod vousy. Nemusím mít tak dobrý sluch jako oni, abych tohle slyšela. Sedíme pár centimetrů od sebe. Jen hluchý by to neslyšel. Takže tu opravdu má betu. Nijak to ale nekomentuji. Trénink končí. Sheridan se zvedne a začíná se loučit. Při jeho proslovu se musím zachichotat. "Zapomněl si dodat honění za ocasem. Každopádně hodně štěstí." podotknu a podám mu ruku, abych ji mohla stisknout. Něco, co jsem zatím neudělala. Není u lovcu běžné, že si podávají ruku s kořistí... ale vyzkoušet se má všechno. "Neptal ses." opáčím sladce. Pokud si pamatuji, tak to není tak dlouho, co jsem mu dávala svou vizitku. Ale co už. "Hayley. Hayley Marshall." Jednou může tohle jméno být to poslední, na co budeš myslet, až se ti z těla bude vytrácet život. Upřímně doufám, že se to nestane. "Tak zatím, Sheridane." Věnuji mu poslední úsměv a pak se otočím na podpatku a sejdu z tribun dolů, abych mohla vyjít z budovy a zamířit zpět do kanceláře. Mám tam všechny svoje věci. Možná je trošku hloupé ukázat záda minimálně dvěma vlkodlakům s tím, že jsem tu naprosto sama. Nicméně počítám s tím, že si nezačne... pokud mu nedám záminku.

John Larkin - 24. září 2015 21:09

Osvobozen! Dlouhé zapískání ukončilo hru a já si vydechl, že jsem ten navýsost otravný zvuk zaslechl naposledy na hodně dlouhou dobu. Neboť sem se už nevrátím, zůstanu u svého běhu a do týmových her se míchat nebudu. Na odpoledne jsem měl naplánované tři úkoly, ale první mě čekala schůzka. Vyrazil jsem proto ke hlavnímu vchodu do školy, kde jsem se ležérně opřel o zeď a čekal na Gabriela. Přitom jsem slepě přejížděl prstem po displeji telefonu a projížděl jednu plochu za druhou. Přemýšlel jsem o dnešku, o Deltě a hlavně o tom, že náš školní poradce je lovec. Asi bych raději neměl mít žádný problém, pousmál jsem se. Zatím se bohudík netvářila, že ví, že já jsem ta beta. Možná, že bych jí měl namluvit, že je to Lovens, napadlo mě. V nejlepším případě se navzájem zabijí a mně ubude problémů. Poslouchal jsem samozřejmě celý jejich rozhovor, ale jeho relevantní obsah sestával z dvou tří vět a zbytek bylo jen pošťuchování. Jak tohle může dopadnout... Celou dobu jsem po očku sledoval okolí a naslouchal, aby mě nic nepřekvapilo.

Thomas "Tom" Lovens - 24. září 2015 21:15

Konec hry "Myslím, že pokud svolí trenér, tak to bude spíš výhra." Namítl jsem. Nakonec se konečně ozvala píšťalka a konec náboru. Moc jsem se nesnažil, ale no... to nevadí. Nikdy to nevadilo. Naposledy jsem se ohlédl na toho Alfu, jeho společnici a raději se klidil do sprchy. "Nezapomeňte, dneska večer bude party!" Měl jsem ještě krátký proslov v šatnách a pak jsem se vypařil k autu. A domů. Mám ještě hodně práce.

Gabriel Sheridan - 25. září 2015 12:19

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Odchod Ona osobně? Takže co zbytek její rodiny? Zamyslel jsem se, mezitím co mířím za Johnem. Měl bys být opatrnější. Ještě nemáš své schopnosti zažité. Upozornil jsem ho místo pozdravu. Nemám moc dobrou náladu, i když mi ji proti mé vůli zvedla ta Lovkyně. Nemusím ti říkat, že na tu party musíš jít. Zjistíš co nejvíc informací o tom klukovi. Pokus se nezmiňovat vlky ani nic podobného. Pochopil? Mám moc starostí na to vysvětlovat mu všechno dopodrobna. Pošlu s tebou Johnyho, aby se něco nestalo. Prohrábl jsem si vlasy a opřel se o zeď.

John Larkin - 25. září 2015 16:09

soukromá zpráva od John Larkin pro Smalltalk "Měl jsem to pod kontrolou," zamručel jsem. A vskutku jsem byl přesvědčen, že říkám pravdu. Uklidnil jsem se velmi rychle. "Vždyť nejsem ani mezi zvanými," namítl jsem. A co víc, mě se na tu snobskou party tak moc nechce! "Nebudu mít problém s úplňkem?" zeptal jsem se ho. Byl sice včera, ale zřejmě má přetrvávající vliv. Výborně, budu mít společnost. Ne, že by mi to pomohlo, kdyby věci šly do prdele. "Zjistil jsi, kdo, nebo spíš co Lovens je? A mimochodem, kdo byla tvá přítelkyně lovkyně?" optal jsem se, jakoby lhostejně, ačkoliv ve mně vřela zvědavost.

Lissandra Carter - 25. září 2015 17:30

Konec hry Hra skončila, usmála jsem se na Toma a začala se nemilosrdně tlačit mezi lidi, kteří okolo mě byli. Rozhodla jsem se pro to, že se osprchuju doma. Vzala všechny věci a s úsměvem na tváři se vypařila. Šla jsem poklidným městem, které i kdyby poklidné nebylo, tak by mi takové připadalo. Mám svůj vlastní svět.. Znova se usměji. Konečně dojdu domů, vyšplhám do bytu ve věžáku, protože výtah už nějakých těch pár měsíců nefuguje. Ten snad nefungoval nikdy. Doma se okamžitě přemístím do sprchy. Vyfénovala jsem si vlasy a nechala je volně vlát. Zatím, co jsem přemýšlela, jestli večer vůbec zajdu na tu party, tak jsem si udělala jídlo a sedla k televizi.

Thomas "Tom" Lovens - 28. září 2015 20:02

Vše začne teď! Konečně jsem se dostal domů a vybalil všechno to občerstvení, co jsem koupil. Aaron mlsně kouká na papírové sáčky na stole. Zavrčel jsem na něj a tak se raději odklidil nahoru. Po chvíli jsem se vydal za ním. Musím se připravit. Seděl u mě na posteli, když jsem měnil jeden oblek za druhým a zkoušel, který se hodí pro tenhle... zapadákov. Nakonec jsem vybral něco ležérního. Stejně je dnes moc rušná noc na něco většího. Zablokoval jsem přístup do všech místností kromě těch pro hosty a do koupelen. V kapse mám pípák, takže za chvíli po porušení zámku mi začne vibrovat. Nastal večer. Úplňková noc. Neměl bych dělat něco jiného? Ne. Teď jsem tady. Aaron na mě vyčítavě hledí. Raději jsem ho zavřel do svého pokoje. Bude hlídat a navíc... nemá rád cizí lidi v domě, ale u mě bude v klidu. Rozepnul jsem si horní knoflík košile a pustil hudbu, když zvonek oznámil příchod prvních hostů. Nervy drásající, společensky povinný mejdan začíná. A poldové budou mít plné ruce práce s odpočíváním po "vyšetřování" "vraždy," takže cesta je volná. Už to znám.

Gabriel Sheridan - 28. září 2015 20:12

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Promluva do duše "Ne, nezvládal." Zavrčel jsem na něj a můj pohled nepřipouští námitek. Jsem Alfa. Když chci být výhružný, tak vážně jsem. Dal jsem mu výchovný, mírný pohlavek, když řekl, že není pozvaný. "Vím, že ten jeho hlásek je otravný, ale pozval KAŽDÉHO z náboru, ty inteligente. Takže i tebe, i když jsi vypadal spíš jako raketa než NORMÁLNÍ kluk." Možná jsem na něj trochu tvrdý, ale tlačí mě čas a navíc už toho všeho mám dost. A to myslím jako vážně dost. Za dvacet čtyři hodin jsem zvládl málem zabít sestře přítele, proměnit puberťáka na vlka, dotáhnout sem celý bojový arsenál a vyhlédnout dům. Jsem vážně dobrej. "A o mé přítelkyni Lovkyni pomlč. Mimochodem, budeš mít společnost. Johny tě vyzvedne před domem půl hodinu před tím mejdlem. A vezmi si něco slušnýho, ne ty hadry." Zašklebil jsem se na něj. Strávil jsem půl roku ve Francii. Něco jsem chtě nechtě pochytil. Strčil jsem ruce do kapes připraven odejít.

Lissandra Carter - 28. září 2015 20:46

Párty Po dlouhé době přecpávání se, jsem se nakonec rozhodla přeci jen vstát a na tu párty jít. Dalo mi to hodně práce s usilovným přemýšlením, ale nakonec ano. Proč ne. Nic to nebude... Jen hromada lidí, které vůbec neznáš, nebo je maximálně poznala dnes. Naprostá pohoda. Budu si věřit, že i když tam půjdu sama... Tak se o sebe dokonale postarám! Nebo se totálně ztřískám a zůstanu tam někde ležet do rána. To snad ne.. Nemáme ve škole náhodou nějakou poradkyni? Třeba by mi mohla říct, proč jsem tak divná. Tedy, proč jsem taková ano/ne. Možná už jsem úplný blázen, jo to bude ono. Tam moc čtu, až jsem se z toho zbláznila, to se stává často, ne? Nejspíš nebudu normální holka. Normální holka si hodinově vybírá oblečení, ne? Já volím klasické tmavší džíny, košili a conversky. Nikdo mi neřekl,co si mám obléct... A vždyť košile je taková univerzální. Vlastně se ani neřekl čas, kdy se tam má přijít, nebo jo? No, zkusím štěstí. Hodila jsem do tašky peněženku, mobil, klíče a další zbytečnosti a pomalu vyrazila. Cestou jsem měla ve sluchátkách puštěnou písničku a přitom sledovala telefon, protože jsem se tu nevyznala. Děkovala jsem Tomasovi, že řekl adresu. Konečně jsem tam dorazila, spadla mi brada a to doslova, když jsem uviděla ten dům. To nemá absolutně nic společného s mým bytečkem ve věžáku. Přísáhám, že jsem tam stála s otevřenou pusou, pozorujíc ten dům. Byl nádherný, ozývala se z něj hudba a lidé už vcházeli. Nějak opatrně jsem se vetřela k partičce lidí, která tam právě vcházela. Nějak jsem tam nikoho neznala a tak si sedla opodál na gauč. Fajn, nějakou chvíli tu budu, aby se neřeklo a pak se asi zdejchnu..

John Larkin - 28. září 2015 21:03

soukromá zpráva od John Larkin pro Obligátní večírek "Mluvil ke svému týmu. Já navíc s basketem sekl. A jak vypadá raketa-kluk, to mi pověz?" zeptal jsem se ho. Protože to mě opravdu zajímalo - jsem si celkem jistý, že zažívání mám v pořádku, takže v tom to nebude. "A co tam mám dělat? Zjistit, jakou barvu mají jeho záclony?" No vážně - co mám asi tak zjistit? Tajné skrýše zbraní? Východy, tunely, objem vinného sklípku, tajné fetiš doupě ve sklepě? Jsem sarkastický až hrůza, pousmál jsem se. Na jeho poznámku o oblečení jsem se jen nehezky zašklebil. Primadona.

Gabriel Sheridan - 28. září 2015 21:18

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Na večírek "Běhá po hřišti rychle jako idiot neúměrně jeho hůlkovitým nožičkám." Myslím, že tenhle jeden pádný důvod stačí na to, abych mu dostatečně naznačil, že se musí krotit. "Ne feromony zastřený mozku. Obhlédneš jeho ložnici, podíváš se po knihách, spisech, útržcích z novin o vraždách... Někteří vlkodlaci co často vraždí si to vážně schovávají." Pokrčil jsem rameny. Psychopati jsou i mezi námi, nejen mezi Lovci. "Moc to nepřeháněj s předváděním, moc nepij aby nikoho nepřekvapilo, že nejsi nalitej jako ostatní a neboj. Všichni ty kryjeme záda." Plácl jsem ho po rameni a vydal se pryč. Musím zařídit zbrojení. ----------------- Večer - Už asi piš veřejně, ne? Před tvým autem zastavilo stříbrné BMW. Hlasitě zatroubilo. Uvnitř sedí Johny, ten vlk včera upoutaný k trubce. Zamával na tebe. Na sobě má černou košili. džíny a úsměv od ucha k uchu. Když jsi zalezl k němu do auta, hned začal mluvit. "Pěkná kára, že? Půjčil mi ji Šéf, prý musíme vypadat dobře. Jo a..." Podal ti malého GLOCKa ráže 20. "Dej si ji za opasek. Nikdo nic nepozná. Šéf chce, aby jsme byli chránění, ale mám ty vyřídit a cituji "Pro boha střílej jenom na obranu, protože při tvém štěstí trefíš toho vedle tebe." Řekl velmi rychle a znovu se usmál. "Snad to je všechno." Na chvíli se zamyslel, pak pokrčil rameny a vystartoval kupředu. Auto za sebou nechalo na asfaltu černé šmouhy.

Thomas "Tom" Lovens - 28. září 2015 21:40

Na party Liss Lidi pomalu chodí dovnitř. Někteří už trochu podnapilí... Ale to nevadí. Všechno vzácné jsem schoval a zamkl do "tajných komnat." Polovina lidí se se mnou chce vyfotit. Jasně, všichni přišli jen proto, aby na mě koukali jako na kojota v kleci. Nemám ty lidi rád. Nechce se mi je zvát do domu, ale očekává se to ode mě. Je strašný být syn Lovense staršího. Konečně přišel někdo, koho tu vidět chci- Doširoka jsem se na Liss usmál. "Ahoj!" Objal jsem ji, je to už typický pozdrav tohoto večera. "Pozor, jako na hlavní hvězdu náboru se na tebe sesypou hned, jakmile tě poznají." Řekl jsem vesele a podal jí skleničku s pitím. Zaposlouchal jsem se do zvuků domu, jestli neuslyším Aarona. Chudák malý, musí být dost nervózní. "Neboj, nejsi jediná kdo bude trpět." Zašeptal jsem jí do ucha, když jsem na kratičký okamžik uviděl její ztrápený výraz.

Lissandra Carter - 28. září 2015 21:51

Party Tom Chvíli jsem jen nečině sledovala nově příchozí a snažila si vzpomenout, jestli už jsem je někdy viděla. Tváře mi povědomé byly, a však... Ne neznám je. Uviděla jsem Tomase, mířícího ke mně s úsměvem na tváři. Postavila jsem se z gauče a on mi okamžitě vpadl do náruče. No dobře, objetí jsem mu oplatila a s úsměvem ho pozdravila. "Ahoj." Jen doufám, že takto mne tu nebude objímat každý. "Ježiš, jen to ne. Myslím, že ty bys jim mohl bohatě stačit." Zazubím se na něj. Přijala jsem skleničku a se zájmem jsem si tekutinu prohlédla. "Copak? Snad nebudeš trpět? Stačí, když tu obejmeš každou holku, která si jen kvůli Tobě vzala triko s výtřihem až Bůh ví kam... A budeš mít spokojené hosty." Zasměju se. "To snad není takové utrpení, ne?"

John Larkin - 28. září 2015 21:59

soukromá zpráva od John Larkin pro Návštěva při cestě Od školy jsem zamířil rovnou k tátovu známému, co mu patřilo železářství v centru. Zvonek u dveří jemně zacinkal, když jsem vzal za tepanou kliku. Henry, rudolící muž s kulaťoučkým břichem mě už vítal od pultu. "Nazdar mladej, jak se daří?" zahlaholil. "Ujde to, ale je toho hodně," odvětil se a sklidil chápavý úsměv. "Potřeboval bych tohle zduplikovat," řekl jsem a vyndal z kapsy paklíč. "Jen bych tomu chtěl zmenšit rukojeť, aby to celé mělo na délku tak pět čísel." Vzal nástroj do ruky a podezřívavě si ho prohlížel. "Víš, co to je?" zeptal se mě nakonec. Přikývl jsem a dodal: "Je to dost důležité, proto jdu za tebou." "Měl bych ti to zabavit," zamumlal. Přesto však nakonec souhlasil. Bylo to fascinující, pozorovat ho při práci, když zkušenýma rukama vyráběl šperhák z listu pily na železo. "Díky mo. Tohle by mělo stačit." S těmi slovy jsem položil na stůl desetidolarovou bankovku. "Myslíš, že by se to táta nemusel dozvědět?" usmál jsem se. "Chystáš se mu vyloupit hospodu?" Rozhovor ještě chvíli pokračoval. Doma jsem si sedl do tátovy dílny a nažhavil pájku. Čtyřmi kapkami cínu jsem přidělal paklíč ke spodní straně široké plechové přezky černého pásku, který jsem tak často nosil. Kdo ví, kdy se tohle bude hodit.

Thomas "Tom" Lovens - 28. září 2015 22:01

Party Liss "To určitě. Jen uvidíš." Přiťukl jsem si s ní. Vím, že má v pohárku víno, ale vážně nevím jaké. Nějak se mi to zamíchalo všechno dohromady a stejně je to všem jedno, hlavně že to má víc procent alkoholu než džus. "Náhodou, objetí si nechávám jen pro ty, které právě tak nechutné věci nenosí. Kysele jsem se ušklíbl. Některé si kvůli mě ani trička neberou, ale to je detail, za který vážně nejsem rád. "Věř mi... Tenhle dům mám chvíli a dobře vím, jak rychle ho dokáží zdemolovat." Abych zakryl sarkastický úsměv, napil jsem se lehce ostružinového červeného. Že by to bylo to lepší víno? Ale, to je stejně jedno, mám ho plný sklep. Vida, sklep jsem nějak zapomněl zamknout, ještě aby se mi někdo hrabal v bednách. Tak mě napadá, neměl bych je vybalit a schovat... Ne. Musím se zabývat tím večírkem. "Takže co přimělo brzy slavnou basketbalistku přijít na tak malichernou sešlost?"

John Larkin - 28. září 2015 22:11

Večer "Ano, jdu na párty," houkl jsem dolů ze schodů. "Ke komu?" ozvala se madčina odpověď. "K tomu novýmu ze školy!" Bože, jak mě se ta nechce, pomyslel jsem si, oblékaje si modrou kostkovanou košili a černé kalhoty. "S kým?" pokračoval výslech. "S kamarádem." "S jakým?" "Miguel, neznáš." "On je z Mexika?" "Ne, z Tádžikistánu!" odpověděl jsem sarkasticky. "To je někde v Evropě?" volala máma. Zakoulel jsem očima. "Ne, to je v Africe!" "On je černej?" zeptala se matka. "Ne, je modrej. A to je rasismus!" zavola jsem spolu s pozdravem, když jsem sbíhal ze schodů a odcházel z domu, neboť Johny již dorazil. Asi je z bohatý rodiny, pousmál jsem se. "Přijď brzo!" zaslechl jsem ještě obligátní dovětek, když se za mnou zavřely dveře do auta. Johny hned spustil. Mluvil rychle, mluvil vesele, mluvil nesrozumitelně. "Ahoj, já jsem John," řekl jsem suše a uťal tak příliv slov. Přijal jsem pistoli a zastrčil jí do kalhot. "Celý Gabriel." Zastavili jsme před nóbl domem, který mě ani trochu nevyvedl z míry. Když už snob, tak pravověrnej. "Tak ať už je to za námi," povzdechl jsem si a vstoupil dovnitř, s Johnym v patách.

Lissandra Carter - 28. září 2015 22:18

Party Tom Jen ta představa, jak je okolo mě víc lidí, než je zdrávo, mě děsí. Takže žádné uvidíš... Přiťukla jsem si a napila se vína. Jsem ráda, že je to jen víno. Moc dobře se znám a vím, že silného alkoholu mi stačí málo a vyvádím kraviny. Víno bylo vynikající. Při jeho narážce na oblečení si prohlédnu to své. Naštěstí jsem přesný opak těch holek. Naštěstí, to tedˇv mé hlavě vyznělo jako. Ne, ne, ne. "Jo, takže jsi vlastně taková ta vyjímka." Podotknu... Málo který kluk si dokáže víc všímat holky, jako jsem já, než těch kozatek. "Máš fakt hezký dům... " Rozhlédnu se, je to tu vážně krásné. "Tak proč tohle pořádáš? Je jasné, že dnešní mládež jsou prasata a hulváti. Musíš s tím tak trochu počítat, ne?" Nadzvednu mírně jedno obočí. Musím vypadat neskutečně vtipně. Pokaždé, když to s tím obočím udělám vzpomenu si na své rodiče, kterým to vždy přišlo strašně roztomilé. Mohla bych jim zavolat, když nad tím tak uvažuji... "Brzy slavnou?" Zase udělám to s tím obočím, ale hned se mi obličej změní v pobavený výraz. "Nikdy! Neustále mít za zadkem hromadu otravných lidí.. Na to nejsem." Zasměju se a prohlédnu si ho od hlavy až k patě. Džíny a košile, alespoň nejsem jediná. Uu, proč jsem sem vlastně přišla? Noo... "Možná mě lákal pocit rebelství, mám v plánu se pořádně opít a potom tě dotáhnout někam do pokoje." Začnu s ironií v hlase. Musím se tomu opravdu zasmát, protože ta představa, že já bych něco takového udělala je vážně vtipná. I když, kdybych v sobě měla dost alkoholu, tak se z ironie možná stane i realita. "Ne, prostě... Asi mě přestává bavit trávit večery s knihou. Navíc, přeci jsem nemohla tvé pozvání odmítnout, ne?" Doširoka se usměji.

Roza Apalkov - 28. září 2015 22:19

Party Celý ten den v knihovně mě sice úplně "zabije", ale zároveň si dodělám všechny resty, což beru jako velice příjemnou změnu k lepšímu. S dostatečnou časovou rezervou odcházím, abych se na kolejích stihla připravit na tu velkou událost (po asi hodinovém dialogu sama se sebou, zda jít, či nejít - to je to, oč tu běží). Převléknu se do osvědčené klasiky a vyrazím na adresu, kterou znám z pozvánky. Netrvá to dlouho a stojím před domem, který z mého pohledu vypadá jak malá rezidence pana a paní Dokonalých. Už jen čekám kdy odněkud vyběhne vymydlený labrador, nebo zlatý retrívr. Ještě si narychlo smotám dredy do velkého drdolu, omotám svým oblíbeným hybridem (něco mezi šátkem a věncem s různobarevných "lučních" květin) a přidám se k chumlu několika lidí co vcházejí dovnitř.  Uvnitř je to přesně tak, jak jsem si představovala. Prostě dokonalé. Hudba není úpln podle mého gusta, ale co - jsem na párty? Jsem. Je moje? Neni. Tak si nestěžuj, Rozárko. Začínám se rozhlížt kolem, jestli uvidím někoho známého.

Gabriel Sheridan - 28. září 2015 22:21

Na party - ZA JOHNYHO Auto prudce zabrzdilo před domem. Johny z něj vyskočil skoro za jízdy. "Ale prosím tě, tohle bude legendární." Zašklebil se od ucha k uchu a zasněně se podíval na dům. "V jednom takovým jsme bydleli." Poznamenal s povzdechem a vydal se dovnitř. "Mimochodem jsem tvůj kamarád, co se přistěhoval do města a ty ho chceš zaškolit do zdejšího způsobu života. Chápeš? Šéf říkal, že máš pomalejší vedení, ale neboj, to říká o každém." Mávl rukou a spěšně vyklusal po schodech.

Thomas "Tom" Lovens - 28. září 2015 22:35

Party Liss a Roza "Hezký?" Ano, táta měl vždycky lepší vkus než já. Já bych z toho udělal nějakou barokní příšernost s vikýři a více věžičkami a nebo naopak typický kolonizační dům jak se znám. Škubnul jsem sebou, když jsem uviděl Johna a toho druhého, očividně stejný druh. Silně jsem stiskl skleničku, div nepraskla. Musí sem lézt? Zrovna dneska? Bezva, ještě přijde ta ženská co k ní budu chodit na sezení a vážně to tu balím. Navíc slyším, že nahoře Aaron kňučí. Ale ne, on ne. Naštěstí mou nepříčetnost vůči nově příchozím jako kouzelným proutkem rozčaruje příchod Rozy. Mile jsem se na ni usmál. "Ahoj! Někoho ti představím." Zahlaholil jsem na ni. "Liss, to je Roza. Nečekal jsem, že tu uvidím tolik intelektuálně založených lidí." Kolem se prohnalo stádo sportovců, které mi málem vyrvalo ušní bubínky.

Lissandra Carter - 29. září 2015 17:17

Party oprava Tom a Roza Je tu čím dál tím víc lidí, začínám se tu cítit nejistě. Najednou jsem se ocitla tváří tvář dívce. Konečně někdo, koho znám! Teda neznám, ale už jsem ji viděla! Na tribunách, je mi sympatická. "Ahoj!" Pozdravila jsem ji s úsměvem na tváři. "Roza? Krásné jméno!" Opravdu krásné jméno, narozdíl od Lissandry. Prohlédnu si ji, má dobrý vkus. Líbí se mi to, ale nikdy jsem neměla nějak odvahu si takové kousky brát. Zářivě se na oba usměju. "Mám vás nechat o samotě?" Zeptám se trochu pochybovačně a zkousnu si dolní ret. Nechtěla bych narušovat něco.

John Larkin - 29. září 2015 21:55

"Párty" "Jo, obzvlášť o těch, kdo jsou vlkodlaky sotva čtyřiadvacet hodin a kterým se to nikdo neobtěžoval vysvětlit," zamumlal jsem. "Ale fajn, chápu," zaksichtil jsem se na něj. "Cheš bejt Johny, nebo Miguel?" prohodil jsem přes rameno. Vstoupili jsme dovnitř. Zábava už byla v plném proudu a kolem se s uširvoucím hulákáním proháněly stáda dutých hlav, honíce se za imaginárním míčem. "Když jsi debil, tak si zatleskej," zamračil jsem se na jednoho fotbalistu, který mi s řevem proběhl před nosem, div mě nepolil. Jak já tu verbež nesnáším! Rozhlédl jsem se, hledaje něco jako bar. "Pojď," zatahal jsem Johnyho, zahleděného na nohy jedné slečny, za ruku. "Potřebuju se něčeho napít."

Roza Apalkov - 29. září 2015 22:01

Party  Liss & Tom Ani se na zápraží moc neohřeju, když zahlédnu samotného hostitele. Zahřeje mě u srdíčka, když vidím tu změnu v jeho obličeji - z mírně zakaboněného, ustaraného výrazu na milou směsici radosti a příjemného překvapení. Má ženská ješitnost cítí veliké zadostiučinění.  "Ahoj, Hvězdo." Nojo - musím mu to dát trochu sežrat. Ale tentokrát už je to naposledy. Přísahám. Nebo ne? "No - my se už v podstatě známe-neznáme. Známe se od vidění. Ale ráda si přiřadím ke tváři jméno." Široce se na Liss usměju a podám jí ruku, se kteoru si s ní krátce potřesu. Familiérní gesto. Co to se mnou dneska je? "Páni. Moc děkuju, moc často na něj kladné reakce neslyším." Oplatím ji široký úsměv. I její jméno se mi líbí, ale přijde mi divné abychom si tu teď navzájem vychvalovaly vkus našich rodičů.  Pak ale překvapeně vykulím oči a trochu pobaveně se zasměju. Kouknu na Toma a zpět na Liss. "Ne, to rozhodně ne - budu ráda, když si budu moct pokecat i s nějakou holkou. Na kolejích sice mám spolubydlící, ale..." Pokrčím rameny a zasunu si konečky prstů do kapes volného svetru. "To nějak není ono." Dokončím. Z toho intelekt vyloženě čiší. Pak znovu kouknu na Toma. "A co hostitel? Máš pro nás i něco k jídlu, nebo nám má stačit alkohol?" Ach jo. připadám si zlá. Široce se usměju, aby bylo znát, že to myslím jako vtip a ne jako výtku za jeho hostitelské schopnosti.

Thomas "Tom" Lovens - 30. září 2015 14:58

Party "Ahoj Ronjo." Oplatil jsem Roze její pozdrav. Tu knížku jsem četl už dávno a hodně se mi líbila. Malá holka co svobodně běhá po lesích, loví ryby a užívá si život se svým biologickým otcem (doufám). Kdo by to nechtěl? K téhle osobě se ta přezdívka vážně hodí. V záloze mám ještě Divoženka. Krátce jsem se rozhlédl zrovna ve chvíli, kdy do dveří vstoupil John a nějaký jeho kumpán. Vsadím se, že též vlkodlak. Nechci je tu. Nestrpím vlkodlaky ve svém domě. Dneska budeš muset, nemůžeš ho vypakovat. Ano, pozval jsem všechny. Raději jsem strčil zatnuté pěsti do kapes, aby mě nikdo neviděl rozladěného. Jsem rád, že Liss nevadí přítomnost Rozy. Některé by byly strašně naštvané, kdybych se bavil i s jinou. Ano, skutečně takovýhle druh existuje. "Jídlo? Vypadám jako amatér? Tudy prosím dámy." Ukázal jsem rukou na vedlejší pokoj kde už na dlouhém stole čekají sladké a slané zákusky, sýry, maso, cola a ledová tříšť. Myslím na všechno. "Je to celé vaše, možná že ostatní si postačí jen s tím alkoholem." Uchechtl jsem se a posunul si límce košile. Uslyšel jsem nahoře Aarona. No bezva. Je celý nesvůj z těch vlkodlaků tady. Zakoulel jsem očima. Měl bych ho vyvést ven.

Johny - 30. září 2015 15:27

Party "Šéf ti toho řekl víc, než myslíš. Já musel na všechno přijít sám." Zazubil jsem se. Při první proměně jsem se mu malinko ztratil a on mě našel až za týden. Mezitím to chvíli trvalo... ale zachránil mě. "Miguel?" Srdce se mi rozbušilo. Vzpomněl jsem si na ten žhavý sklad, kde jsem byl připoutaný. Mimoděk jsem si promnul zápěstí. Pořád tam mám jizvu. "Miguel ne." Zavrčel jsem a rozhlédl se. Je tu hodně pachů. Šéf mě naučil je rozeznat spolu s pocity a ještě se z toho nezbláznit. "Jo málem jsem pozapomněl. Kdyby jsi se náhodou cítil fakt FAKT naštvanej tak mysli na něco, co miluješ nebo spíš na někoho, koho miluješ." Zašeptal jsem mu a rozhodl se vydat za jednou hezkou holkou, ale on mě nepřestane otravovat. Škubnul jsem sebou, když mě zatahal za ruku jako malej spratek. "Jasně, vedle je gin, tonic, whisky, pivo a cítím i víno." Konstatoval jsem, jakoby mi to tu patřilo.

Lissandra Carter - 01. října 2015 00:02

Party Roza byla neskutečně hodná a sympatická holka! Jak se nerada bavím s lidma, přítomnost jí a Toma mi absolutně vůbec nevadila. Možná jsem se vždy bavila jen s špatnými.. Jídlo, kde je jídlo? Musela jsem se jen smát, když nás Tom zavedl do místnosti s jídlem. Lidi byli všude, jen tady na tohle asi zatím ještě nepřišli. "Celé naše, jo?" Zazubím se a mrknu okem po Roze. Vypadalo to, jako hostina pro stádo. Všeho bylo moc. I když je pravda, že opilí mají větší chuť k jídlu, někteří tedy. "Co to bylo?" Zeptala jsem se, když jsem něco uslyšela. Znělo to jako z honího patra, byla jsem si jista, že Tom ví, na co se ptám.

Hayley Marshall - 01. října 2015 12:33

Párty Po dalších dvou hodinách v kanceláři jsem byla konečně hotová. Díky bohu. Všechno jsem povypínala, zamkla dveře a vyběhla ven k autu. Doma jsem byla za pár minut. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě našeho domu. odkaz Ve většině oken se svítilo, takže někdo doma byl. "Jsem doma!" houkla jsem a zabouchla za sebou dveře. Ozvaly se mi ohlasy ze všech možných místností domu. Will, nejmladší bratr, vyšel z kuchyně. "Slyšelas tu novinku?" opřel se s hrnkem o zárubeň dveří. "Jakou?" nakrčím čelo a zouvám se v předsíni. "Ve městě je nějaká párty a my dva jsme vysláni se bavit. Je to u toho mladýho Lovense." snad se mi to jenom zdálo, ale myslím, že z toho měl trochu radost. Otec ho ven moc nepouštěl. Já jen zoufale zaskučela. "Táta má dost zkreslenou představu o tom, co "bavit se" znamená." procedila jsem mezi zuby. Will se uchechtl a zalezl zpět do kuchyně. Nijak to nekomentoval. Byla to hotová věc. Nic k diskuzi. "Pohni. Mělo by to každou chvilku začít, tak ať nám nic neuteče." houknul na mě, když jsem stoupala po schodech. Jo pořád... Vysprchovala jsem se, umyla si vlasy, abych si do nich mohla plácnout trochu gelu a vytvarovat je. Stejně to vypadalo jako vrabčí hnízdo. Vždycky jsem chtěla dlouhé vlasy, ale při naší práci jsou spíš na obtíž. Lehce jsem se nalíčila, hodila na sebe oblečení odkaz a bílé tenisky a seběhla dolů. Mohlo mi to trvat tak hodinku dohromady. Všichni seděli v kuchyni u večeře. Kromě Willa, ten trpělivě čekal se stejným hrnkem kafe. "Můžeme?" zeptal se a odlepil se od linky. "Bavte se dětičky." houkl na nás Mike, prostřední bratr, s posměšným úsměvem. "Trhni si." ulevila jsem si podrážděně, což si u něj vysloužilo pobavený úšklebek. Kývla jsem na zbytek rodinky, než jsme vyšli ven k autu. "Já řídím tam a ty řídíš zpátky?" zeptal se mě u auta, tak jsem automaticky nasedla na sedadlo spolujezdce. "Hodláš tam snad pít?" zeptám se provokativně. Nikdy moc nepil. Pili jsme jen spolu. Ze všech svých bratrů jsem k němu měla nejblíž. Možná proto, že byl jen o tři roky starší. "Možná..." připustil a mě bylo jasné, že dneska budu muset pracovat za nás za oba, protože on se jel opravdu bavit. V autě jsme si z přihrádky oba dva vzali svoje nouzové vybavení v podobě kapesní zbraně. Když jsme přijeli na místo, tak už byla zábava v plném proudu. Vylezla jsem z auta a Will po mně hodil klíčky. Už jen při pohledu na ten dům, co mi momentálně připomínal spíš mraveniště, se mi udělal knedlík v krku. "Zkus se aspoň tvářit, že jsi přišla dobrovolně a nenuceně." šťouchnul do mě loktem a vedl mě ke dveřím. Zrovna někdo vcházel, tak jsme se přimíchali. V duchu jsem si zoufale povzdychla. Podnapilí puberťáci. To bude zábava. Postávali jsme s Bratrem před vchodovými dveřmi a rozhlíželi se. "Nevím, jak ty, ale já půjdu vyrabovat stůl s jídlem." mrknul na mě a vytratil se v davu dětí. Já zůstala stát a nakonec jsem se rozhodla, že budu korzovat a uvidím. Zobrazit SPOILER Will 24let, 180cm, atletické postavy

Thomas "Tom" Lovens - 02. října 2015 21:17
	Zlý Aaron Ne, dneska ne, Aarone. Už nikdy, nikdy nebudu pořádat mejdan za úplňku. Rachot nahoře je pořád horší a horší. "Ano, je to celé vaše, úplně celé. Já se za chvíli vrátím, dámy." Řekl jsem spěšně a vyletěl po schodech do patra. Na konci chodby už je slyšet šílený kravál, který ale naštěstí není dole přes reproduktory slyšet. Odemkl jsem bezpečnostní zámek a vlétl do pokoje.

Thomas "Tom" Lovens - 02. října 2015 21:18

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro "Ty potvoro otravná!" Zakřičel jsem, když se za mnou zabouchli dveře. Jenže Aaron nikde není. Moment... co? Jen jsem uslyšel jeho kroky, jak se vzdalují. No bezva. Chtěl jsem otevřít dveře, ale ty se zasekly. Nechce se mi je vylamovat a tak jsem vyskočil oknem na střechu a z té na zem. Chtěl jsem jít zpátky za hosty, ale ucítil jsem Aarona jak mizí v lese. Bezva. Rozběhl jsem se za ním. Utíká celkem rychle a hlavně má obrovský náskok. Je zvyklý běhat se mnou a já běhám sakra rychle, takže kondičku má výbornou. Něco ho žene do tmy, daleko odtud a já nevím, co se děje. Ani moje volání nepomáhá.

PPJ - 02. října 2015 21:21

soukromá zpráva od PPJ pro Večer Úplňková noc probíhala podezřele klidně. Jakoby něco nutilo i všechny vlky pozalézat do doupat a své běsnění přežít v okovech. Něco probouzí uvnitř každého Lovce neklid. Až konečně tepelné kamery zachytili velmi rychle se pohybující se cíle. Jeden veliký vlk a jeden člověk, ale oba mění pozici překvapivě spěšně i na vlkodlaka. Blíží se k několika pastím, ale hlavně jsou velmi blízko obytné zóny a daleko od vás.

Hayley Marshall - 02. října 2015 22:00

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Mezitím doma Aaron, otec, seděl za obrazovkami v pracovně. Byly tam napojené všechny kamery kolem domu, tepelné kamery, čidla a senzory. Pozoroval každý centimetr lesa. Na stole měl hrníček s kafem. Byl neklidný. Stejně jako Kol, nejstarší bratr, a Mike, prostřední bratr. Ti dva seděli dole v obýváku. Kol si četl knížku a Mike si hrál s motůrkem nové pasti, kterou se snažil vyrobit už pár týdnů. "Cítíš to?" zeptal se Mike jen tak mimoděk. "To, jak mi lezeš na nervy? Ano... velmi, velmi zřetelně." odpověděl mu Kol, aniž by zvedl oči od knihy. Oba dva byli nervózní. Neklidní. Nikdy takhle klidnou noc nezažili. Ne tu úplňkovou. Než mu Mike stačil odpovědět něco peprného, tak uslyšeli alarm. Byl to alarm v podobě dlouhého, táhlého pískání, vycházejícího z pracovny. Tepelné senzory zachytily pohyb. Oba dva se prudce zvedli ze svých míst a vyběhli nahoru za otcem. "Co je to? Vlkodlak?" zeptal se Kol a opřel se dlaní o stůl. "A člověk. Nejspíš. Pohybují se rychle, až moc rychle." řekl Aaron a urychleně vstal ze židle, aby sešel dolů do sklepa pro zbraně. Synové následovali. "Jsou poblíž pastí, nemusíme spěchat." namítl Mike až moc klidně. Vysloužil si tak Aaronův opovržlivý pohled. "Jsou taky poblíž obytné oblasti. Pasti nezmůžou všechno. Kole, napiš Hayley, ať jsou ve střehu. Pokud je nezastavíme v lese, oni to musí rychle skoncovat ve městě." rozdal rozkazy a Kol hned vytáhnul mobil, aby začal datlovat zprávu. Mezi tím se Aaron a Mike obtěžkali zbraněmi. "Moje pasti nikdy neselhaly. Nemáme se čeho bát. Zvládneme to i bez těch dvou." namítnul Mike znovu, což otce už popudilo. Prudce se otočil a udeřil ho dlaní do hrudi. "Tak poslouchej. Nejsme tu od toho, abychom si hráli na hrdiny. Nejsme sólisti. Nebudu kvůli tvojí jistotě riskovat životy. Teď sklapni, vem si zbraně a nasedni na čtyřkolku." na prvních pár slov zvýšil hlas, což Mika úplně umlčelo. Kol opět ani nezvedl oči od mobilu a jen se posměšně zaculil. Všichni tři pak vyjeli na čtyřkolkách k pastím, u kterých by se měly nacházet cíle.

Thomas "Tom" Lovens - 03. října 2015 11:12

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Útěk Je mi líto, že utíkám z vlastní oslavy, ale kdo ví, co by se Aaronovi dnes v noci stalo. Dobře jsem slyšel, že moje školní poradkyně je Lovec. Upřímně radost z toho, že k ni budu chodit se ještě snížila pod bod mrazu. Ona ale určitě není sama. Cítil jsem, že na party přišla ještě s někým a kdo ví, kolik jich tu je. Povzdechl jsem si a ještě přidal. Čím dřív budu zase zpátky, tím líp. Aaron je hodně rychlý, ale mě pomáhá úplněk. Dohnal jsem ho a shodil ho k zemi. Zakňučel. "Jdeme. Zpátky. A rychle." Pobídl jsem ho a vydal se zpátky k domům. Beru to oklikou, kdyby mě náhodou někdo sledoval... třeba moje démonická učitelka.

PPJ - 03. října 2015 11:14
	soukromá zpráva od PPJ pro Vlci Vlci se na chvíli zastavili. Ten druhý dohnal prvního, chvíli se rvali a pak vydali zpět k obytné zóně směrem přímo k Hayley. Jdou o něco pomaleji, vypadá to, že nespěchají. První bod už neutíká, jde s druhým bok po boku. Pořád se ale pohybují velmi rychle.

Hayley Marshall - 03. října 2015 19:44

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro V lese Všichni tři se zastavili. Otec vytáhl kapesní radar. Zdálo se, že absolutně nechápe situaci. "Směřují do obytné zóny." prohlásil, aby ho oba dva jeho synové slyšeli. "Společně. Nehoní se." v jeho hlase bylo jasně slyšet zmatení. "Kole, napiš Hayley. Napiš jí souřadnice. Budeme potřebovat podporu." "Jsou to vážně vlkodlaci?" zeptal se Kol, když vytahoval mobil. "To nevím. Ale lidi to nejsou." Neměl strach. Už dávno se smrti nebál. "Ať už je to cokoli, zabijeme to." zašklebil se Mike a znovu si nasadil přilbu, aby vyrazil za cíly. Aaron už to ani nekomentoval. Nemělo to cenu. Mike už prostě takový byl. "Musíme být opatrní." bylo jediné, co řekl a Kol mu to jen odkýval.

Hayley Marshall - 03. října 2015 19:58

Na párty Korzovala jsem po domě. Některé dveře zavřené, jídla a pití tolik, že by to uživilo jednu rodinu na minimálně dva měsíce. A hlavně spousta podnapilých puberťáků. Will se mi někam ztratil, ale já ho ani nehledala. Potřeboval se pobavit. Já se nebavila. Neměla jsem s kým a ani jsem na to neměla náladu. S kelímkem limonády jsem sebou plácla na pohovku a jen pozorovala. Nebyly to ani dvě hodiny, než mi v kapse zavibroval mobil. Vytáhla jsem ho a četla zprávu od Kola. Zamračila jsem se. Už tak jsem byla celý večer neklidná. Jako kdyby se mělo něco stát. Jako kdybych neměla ztrácet čas tím, že budu na nějaké párty dohlížet na bráchu. No a teď je to tady. Zbytek rodiny mi lítá po lese a já tu sedím a usrkávám limču. Zvedla jsem se, abych našla Willa a aspoň ho informovala. Měl by tohle vědět. Jenže já ho ani za boha nemohla najít. Nebral mi ani telefon. Kde se zase fláká. Toulala jsem se po domě a zavítala i do horního patra, kde jsem uviděla otevřené dveře. Chvilku jsem se rozhlížela, než jsem nakoukla dovnitř. Uviděla jsem tam našeho hostitele. Mladého Lovense. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem stejně jen prošla kolem, abych se podívala na zbytek patra a pak zase sešla, dolů, kde jsem to znovu začala obcházet. Začínala jsem být podrážděná.

Thomas "Tom" Lovens - 03. října 2015 20:50

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Zpět Aaron vrčí a má naježenou srst. Něco se tu absolutně nelíbí ani jemu a ani mě. Ještě jsme přidali do kroku. Moc se mi nechce vracet mezi tu bandu podnapilých idiotů, ale prostě musím. Aaron se v jednu chvíli zastavil. "Zapomeň brácho. Jdeš hezky se mnou." Zavrčel jsem na něj. Uposlechl a ještě trochu přidal. "Zpomal bráško, tady už nemůžeme tolik hnát." Zastavil jsem se a pak šel pomalou chůzí. Vím, že je někdo za mnou, ale nemám se čeho bát. Doufám. Snad nebudou ti Lovci či kdo úplně pitomí. Nezabijí mladého kluka, který má být na party ani ne dvě stě metrů od jeho domu. Cítím na sobě paprsky úplňku, ale nedovoluji jim prostoupit a vzbudit tu nestvůru uvnitř. Včera se vyřádila, chci mít klid. Chci žít jako normální kluk bez měnících se očí a běhání po nocích za svitu měsíce. Jo, mnohé holky co koukají na Twilight Sagu by to brali všemi deseti, ale já... Ne. Možná vážně potřebuji psychiatra. Ďábelskou Lovkyni školní poradkyni? Ne, děkuji. Přinesla by si na sezení omějový čaj a seděla by za stolem z jasanu horského.

PPJ - 03. října 2015 20:55

soukromá zpráva od PPJ pro Cíl Dvě tečky se zastavily, chvíli stála a pak se pomalým krokem rozešli přímo k domu, kde je Hayley. Kdo ví, proč míří zrovna tam. Očividně nespěchají a nepostupují nijak opatrně, jakoby byly na vycházce. Jen ten menší bod co vypadá jako vlk se buď občas zastaví, nebo popoběhne dopředu. I přestože oba jdou o něco rychlejší chůzí, nestihnete se k nim dostat včas. Nějakým zázrakem obešli poslední pásmo pastí a nejblíž mají jen několik těch závěsných po pravé straně. (Pokud nevadí, že jsem trochu rozhodl o umístění)

Hayley Marshall - 04. října 2015 17:57

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Před domem Stále jsem Willa nemohla nikde najít. Byla jsem už celkem zoufalá. Cinkla mi další zpráva. Chvilku jsem se dívala na display telefonu, než mi došlo, že oba dva cíle se pohybují směrem k nám. Otcova představa podpory znamenala, že to všechno odnesu já. Ne, že bych se tomu divila. Vykašlala jsem se na hledání Willa a vyběhla ven z domu. Díky bohu, že jsem měla klíčky od auta já a ne můj nespolehlivý bratr. Rychle jsem mu napsala textovku, aby věděl, kde mě hledat, pokud se podívá na mobil. Než jsem došla k autu, tak mi pípla další zpráva. Procedila jsem pár nadávek přes zuby a otevřela kufr auta, narvaný všemožnými zbraněmi. Nejdřív ze všeho, jsem vzala z auta mobilní radar napojený na otcův. Zjistila jsem, že cíle jsou příliš blízko na to, abych mohla vytvořit více pastí a moc blízko na to, abych zajistila dům omějem. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo nabít si pistole. Jednu světelnými náboji, abych cíle oslepila a druhou náboji s omějem. Měla jsem samozřejmě třetí, záložní. Otec byl moc blízko. Musím cíle zdržet aspoň natolik, aby se sem ostatní stihli dostat. Zrovna, když si na pistole dávám tlumiče, tak se vedle mě zjeví Will. "Jak jsou daleko?" zeptá se mě klidně. Otočím se na něj a mám mu chuť jednu vrazit. Nicméně se ovládnu. "Míň než půl kilometru. Míří sem." Řeknu věcně a pomáhám mu nabít jeho zbraně. "Jaký je plán?" zeptá se mě spěšně. Pětset metrů není zrovna dálka. "Oslepit, oslabit, svázat a odvézt. Minimálně aspoň zdržet. Ostatní tu budou do osmi minut." oznámila jsem a schovala se další auto. Pochybuji, že nebudeme slyšet, ale nemuseli bychom být vidět. V jedné ruce jsem měla zbraň a v té druhé radar, kde jsem kontrolovala pohyb cílů.

Thomas "Tom" Lovens - 04. října 2015 18:50

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ucho jehly Zastavil jsem se. Cítím to a Aaron taky. Mám citlivější čich než většina vlkodlaků. Střelný prach, oměj... A do háje. Zastavil jsem se. No super. Proč mě nenechají dneska v noci? Jenom dneska. Prosím, prosím, prosím. Chtěl jsem jen jeden klidný večer. Dobře, já chci klidný celý život, ale... dneska. Aaron začal kňučet. Z jedné strany mám nějaké Lovce a za mnou určitě budou další. Bezva, takže... Budeme muset proběhnout uchem jehly. Jakou zvolím taktiku? Rychle a tak, aby mi Aaron nestačil? Ne. Musím hrát. Nemůžu jen tak běžet sprintem a potom do domu, kde bych ale splynul s davem. Určitě by mě poznali. Musím jít, pomalu a aby bylo vidět, kdo jsem. Snad mě psycholožka pozná... Em... Doufám, že je to ona. Pomalu jsem se rozešel zase dál, ale srdce mi v hrudi nervózně tluče. Proč já? Proč, proč, proč? Aaron očividně mé úmysly nechápe. Rozběhl se, ale pak se zase vrátil, když viděl, že neutíkám. Začal jsem zplna hrdla zpívat.. Brzy to bude slyšet i u domu.

PPJ - 04. října 2015 18:54

soukromá zpráva od PPJ pro Zpívající magor "I was left to my own devices Many days fell away with nothing to show And the walls kept tumbling down in the city that we love Great clouds roll over the hills bringing darkness from above But if you close your eyes Does it almost feel like nothing changed at all? And if you close your eyes Does it almost feel like you’ve been here before? How am I gonna be an optimist about this? How am I gonna be an optimist about this?" Jasný a čistý hlas se rozezněl lesem, směrem od cíle. Na chvíli se zastavil a pak zase rozešel. Menší cíl pobíhá okolo v nepravidelných kruzích. Nikam nespěchají, jdou pomalu. Jejich hlas nezní výhružně, jen jako čistý zpěv nějakého zpěváka. Navíc ti přijde trochu povědomý, jakoby jsi ho už dneska slyšela. Cíl se bezstarostně blíží k domu, kde o něco zrychlil. Je slyšet, ale vůbec ne vidět.

Hayley Marshall - 04. října 2015 20:23

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Tak zpěv? Vážně? Nevím, jak dlouho jsme se tam krčili za auty před lesem a v naprosté tmě. Zírala jsem na radar, abych viděla, že se cíle stále přibližovali. Pak jsem uslyšela ten zpěv. Lidský zpěv. A byl naprosto klidný. Jediný problém byl, že šel směrem z lesa. Na radaru nebyly další objekty, takže to musel být jeden z našich cílů. Byla jsem naprosto zmatená. Všimla jsem si Willova rozhozeného pohledu. Ptal se mě, co budeme teď dělat. Nasadila jsem si infračervené brýle a naznačila Willovi, aby udělal to samé. Přes skla auta jsem viděla lidskou postavu. Vysokou, svalnatou a povědomou. Seděla k tomu hlasu, ale já si ani za boha nedokázala vzpomenout, kde jsem ten hlas a tu postavu už viděla. Druhý cíl byl v podobě vlka. Žádné překvapení. Co teď? Will by víc než rád přešel do offensivy, ale copak můžeme? Můžeme na někoho zaútočit jen proto, že se potuloval v lese? Bez důkazů jim přeci nemůžeme nic udělat. Jestli otec přijede a zjistí, že jsem je nechala utéct, tak mě určitě zabije. Když bude milosrdný. Schovala jsem zbraň za opasek ke zbylým dvěma a radar vypnula. Jen jsem se krčila za autem a pozorovala cíle. Will na mě vykuleně zíral a absolutně nechápal, co to dělám. Popravdě já sama netušila, co dělám. Ale rozhodně nebudu střílet na někoho, kdo si v ulicích zpívá a venčí si svého vlkodlaka. Ne dokud nemám důkaz, že to oni zabili studenta v lese.

PPJ - 04. října 2015 20:41

soukromá zpráva od PPJ pro Úplně vážně Postava se zastavila na sto metrech a přestala zpívat. Chvíli hledí jakoby přímo k vám a pak zabočila víc k domu s party, míří k zahradní zdi, za kterou už je pozemek. Jde rychle, ale pořád podivně klidně a to zvíře u jeho boku jen občas tiše kníkne. Najednou se zastavilo. Člověk se k němu vrátil. Jakoby mu vytahoval trn z tlapy a znovu si tiše prozpěvuje, ale nikam nejde. S každým slovem se ti ten hlas zdá známější a známější, ale jakoby ti mozek bránil si vzpomenout. Zastávka trvá dlouho, takže tvůj zbytek rodiny by už mohl být dost blízko.

Hayley Marshall - 04. října 2015 20:56

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ok no.. Míří k domu. Hodím po Willovi radar. Chytil ho, aniž by to udělalo nějaký hlasitý zvuk. Vlkodlak by to určitě slyšel. Pozoruji, jak člověk vytahuje tomu zvířeti něco z tlapy. Začíná mě až rozčilovat, jak moc mi ten hlas přijde povědomý a stejně ho nedokážu zařadit. Otec a ostatní už by měli být dost blízko. Navíc nemůžu ty dva nechat vejít do domu, kde jsou nevinní. Zvednu se, a jdu k nim. Možná to není nejmoudřejší rozhodnutí, ale budiž. Pokud neublížím já jim, neměli by ani oni mě. Samozřejmě, se na to nemůžu spoléhat, takže mám ruku za zády a držím rukojeť pistole. Jen tak pro jistotu. Volnou rukou naznačím Willovi, aby zůstal a kryl mě, pokud by se něco zvrtlo. Já sama jdu tichým a velmi opatrným krokem směrem k nim. Hraní na schovávanou už mě nebaví.

PPJ - 04. října 2015 21:05

soukromá zpráva od PPJ pro Zábava pokračuje Bytost se nepohnula, jen to co vypadá jako vlk nebo pes se otočilo směrem k vám, ale člověk si vás nevšímá. Až když zvíře začalo vrčet a štěkat, druhá postava se rychle vymrštila a dva kroky ucouvla. Nic neříká, ale kdybys měla tepelnou kameru, tak se mu zrychluje tep. "Kdo je tam?" Ozvalo se po chvíli skřehotavým hlasem. Bytost si odkašlala, očividně není zvyklá na to, že jí hlas přeskakuje. To ale ještě víc znemožňuje identifikaci podle hlasu. Pes štěká ještě zuřivěji. Postava ustoupila ještě o krok a i podle toho musí být znát, že se rozhoduje, zda uteče nebo ne.

Hayley Marshall - 04. října 2015 21:15

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bavím se jako nikdy Vlk se otočil směrem ke mně a začal štěkat. A vrčet, samozřejmě. Očividně jsem se mu nelíbila. Jaké překvapení. On se mi taky nelíbí. Člověk si mě všimnul až potom, co na mě jeho společník upozornil. Trochu mi přeskočil hlas. Zněl celkem vykolejeně. Jako kdyby se bál. Dokonce to vypadalo, že chce utéct. Neobvyklé. "Jmenuju se Hayley. Jsem školní poradkyně." řekla jsem přátelským tónem. Popošla jsem zase o pár kroků blíž. "Nerada bych, aby tvůj pes probudil sousedy, mohl bys s tím něco udělat?" řeknu mírně. Označení pes, jsem použila záměrně. Díky bohu, stále neslyším přijíždět ostatní. Teď by se to hodilo nejmíň. Nechci aby mi utekl. Chvilku se rozhoduji, jestli zahodím brýle a budu se tvářit, že nevím, jak se dostanu na párty... ovšem pak bych neviděla absolutně nic. Je tu tma jak v pytli. Nakonec se rozhodnu, že je přeci jen zahodím. Vytáhnu z kapsy mobil a napíšu otci, aby nespěchal a choval se opatrně. Pak světlem zamířím na osobu před sebou, abych si vynahradila brýle.

PPJ - 04. října 2015 21:23

soukromá zpráva od PPJ pro Vážně? Váážně? Ozvalo se zavrčení, ale je těžké odhadnout, zda patří vlkovi nebo té postavě. Očividně ti nevěřil. Když jsi posvítila na to místo, je tam jen vrčící zvíře. Vypadá jako vlk, ale udržovaný a na krku má řetězový obojek. Má žluté oči, ale zvířecí, nevypadají jako vlkodlačí. Postava celkem rychle utíká přímo k zdi, která odděluje pozemek Lovense od lesa. Psovlk na tebe doráží, ale pak se rychle otočil a začal utíkat směrem do pryč.

Hayley Marshall - 04. října 2015 21:34

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ne -_- Samozřejmě mi nevěřil. Když jsem na něj posvítila, tak začal utíkat. Ani jsem si nestihla všimnout jeho obličeje. Automaticky jsem začala utíkat za ním. "Wille! To zváře!" houkla jsem na bratra, když vlk začal utíkat pryč. Ten se automaticky začal věnovat zvířeti. Já sama se na setinu vteřiny rozhodovala, jestli toho pitomce, co mi utíká postřelit, nebo vynaložit veškeré své úsilí a běžet za ním. Nakonec jsem se rozhodla pro zbraň se světelnými náboji. Nechci mu ublížit, když nechce ublížit on mě. Mohl mě klidně napadnout. Tohle oslepí téměř každého. Ne jen vlky. Zamířila jsem pár metrů před něj na Lovensovu zeď a pak vystřelila. Zavřela jsem oči, aby mě světelná bombička v náboji neoslepila taky. Světlo bylo prudké a ostré. Pak jsem se rozeběhla směrem k postavě. Bože můj, doufám, že to není nevinný člověk... tohle by se dost špatně vysvětlovalo...

PPJ - 04. října 2015 21:45
	soukromá zpráva od PPJ pro Já ano :P Zvíře je hodně chytré a běží velmi rychle. Obíhá plot a mizí v obytné zóně. Člověk ale takové štěstí zmizet nemá. Šíp se zabodl těsně před ním a skolil ho na zem. "Kurva kurva kurva." Nadává a zvedá se. Očividně poslepu doběhl ke zdi a vyskočil na ni. Překotil se na druhou stranu a ozývají se další nadávky.

Hayley Marshall - 04. října 2015 21:54

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Myslím, že by to mělo být naopak Slyšela jsem spoustu nadávek. Doběhla jsem ke zdi zrovna v momentu, kdy se on na ní vyskočil a překulil se přes ní. Vyskočila jsem na ni a přeskočila ji také. Nasadila jsem co nejrychlejší tempo, abych napůl slepého chlapa dohonila. Nepřemýšlela jsem nad tím, že ho nejspíš nepřeperu, až ho doběhnu. Momentálně jsem měla jedinou výhodu. Já viděla, kam běžím. Už jsem byla skoro u něj. Stačilo se jen pořádně odrazit a skočit po něm. Když se Will pustil za zviřetem, tak přijel otec s bratry. Pustili se do jeho pronásledování společně. Měl celkem náskok. Kol přenechal Willovi řízení čtyřkolky a ujal se střílení. Uměl skvěle mířit.

PPJ - 04. října 2015 22:02
	soukromá zpráva od PPJ pro Vážně? o.O Evidentní muž (nebo transvestita) Není k nalezení. Prostě jakoby se vypařil. A pes bezostyšně oběhl zahradu a na poslední chvíli přeskočil nízký plůtek ve předu domu a vběhl dovnitř.

Thomas "Tom" Lovens - 04. října 2015 22:06

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Domů Do háje, do háje, do háje. Co nejrychleji jsem vběhl do krytého bazénu a odtamtud už to bylo na střechu snadné. Vletěl jsem do svého pokoje a rychle zaplul do pokoje. Oči mě příšerně bolí a trochu napuchli. Strhl jsem ze sebe zpocenou košili a hodil ji na zem. Tetování vypadá hůř než obvykle. Ze skříně jsem vytáhl první, co jsem našel, naplácal na sebe tunu deodorantu a prolomil zaseklé dveře. Vešel jsem zpátky do ruchu party. Nikdo si snad ani nevšiml, že jsem pryč. Na botech mám trochu bláta. Pozdě ale přezouvat se.

Thomas "Tom" Lovens - 04. října 2015 22:22

Party Sešel jsem dolů ze schodů. Zdravím různé lidi, jejichž jména mě vůbec nic neříkají a občas se s nimi musím i fotit. Naštěstí jsem v tom pokoji strávil hodně času, dost na to, aby uběhl velký kus téhle šílené sešlosti. V přízemí se mi ale naskytl překvapivý obrázek. Uřícený Aaron vběhl do domu a přes haldu lidí se dere ke mě. Sklonil jsem se k němu a podrbal ho za uchem. "Bráško, co tu děláš?" Olízl mi tvář. "Víš, že bys měl být jinde, že jo?" Řekl jsem nespokojeně a chytil ho za obojek. Zakňučel a přikrčil se k zemi. Ano, jsem vyvedený z míry. Tohle je pěkně debilní večer. Několik lidí už se s ním mazlí a ptá se, jestli je to vážně můj pes. Jak bych jim to jen řekl? Aaronovi se hlazení nelíbí, kouká po mě, abych ho vysvobodil.

Gabriel Sheridan - 05. října 2015 12:14

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro V noci Dnes jsem poprvé pustil Johna o úplňku ven. Bude trochu divočejší, ale zvládne to. Nemohl jsem s Johnem ním poslat Dianu ani Fredericka. Podíval jsem se na svůj pomyslný seznam. ♦ Johny a John jsou na party a nic se neděje¨ Doufám... ♦ Všichni členové smečky jsou v pořádku a nikdo je neohrožuje Zatím... ♦ Přihlásil jsem Johnyho na zdejší školu Ano, zítra nastoupí. Je to vážně jako mít svoji rodinu. Potřebuji kontakty úplně všude. Škola, policie... ♦ Sestra je ve městě a nic jí nehrozí Ano, Diana je teď u ní a sleduje ji. Kdyby se něco dělo, tak mi zavolá. ♦ Napsal jsem mail policii, že v lese jsou kamery A, vida. Zasedl jsem před notebook a naklikal si místní policejní sbor. CHvíli jsem přemýšlel, co napsat, ale nakonec to nějak vyšlo. Dobrý den, jsem občan tohoto města a musím říct, že jsem velmi nespokojen s děním ve zdejších lesích. Na veřejném území se můj pes chytil do pasti. Nevím, zda je na zvěř či je pytláků, ale prosím o okamžité odstranění, než se zraním já, či jiný nevinný občan. Dále jsem si nemohl nevšimnout kamer v lese. Jde o kontrolu zvěře? Myslím, že občané by o tomto počinu obce měli vědět, protože to zasahuje do našeho soukromí. Žijeme ve svobodné zemi, nebo ne? Děkuji moc za odstranění problémů. Anonym To by bylo. Sice to Lovce naštve, ale nechci riskovat, že se třeba Diana chytí a s jejíma modrýma očima by to bylo jen na škodu. Povzdechl jsem si a převalil se na postel. Koupil jsem ve městě dům, jen krátkodobě. Je dost velký a odlehlý a patří k němu i kus lesa. Ideální útočiště pro nás. Zítra se do něj budeme stěhovat. Už máme i role. Diana je má žena (jako obyčejně) a Fredericko náš příbuzný, který za námi přijel z Ruska. Johny náš neposedný, adoptivní syn a John bude jeho dobrý kamarád. Já jsem prostě génius. Nové identity už máme vyřízené, o tohle se s radostí postaral Fredy už v New Yorku. Na chvíli jsem zavřel oči, ale pak jsem zase vstal. Musím být vzhůru, kdyby se něco dělo. Musím.

Hayley Marshall - 05. října 2015 22:05

ANO! Tomas Postavala zmizela. Já postávala na místě a rozhlížela se kolem sebe. To není možný. Ještě před chvilkou byl přímo přede mnou. Vztekle jsem zahučela do ticha. Táta mě tak zabije. Nicméně, byla jsem na zahradě u domu, kde probíhala párty. Možná vběhl dovnitř, aby se vmíchal mezi lidi. Rozhodla jsem se tedy, že se tam vrátím. Napsala jsem rychlou textovku zbytku skupinky. zbraně jsem pečlivě schovala od bundu. Doufám, že Will posbírá všechny moje věci, co jsem cestou zahodila. Vešla jsem do domu a začala se prodírat mezi hordou lidí. Nesnášela jsem fyzický kontakt. Nepříjemně jsem zabručela na každého, kdo se o mě otřel. Přišlo mi, že se tu lidi stále rojily. Jako kdyby jich tu bylo mnohem víc, než jsem odcházela. Což mi ještě stíží hledání. Pozorně jsem si prohlížela každého kluka nebo muže, co tu byl. Postavu, hlas a všechno, co bych mohla poznat. Pak jsem si všimla velkého psa u kterého se skláněl Lovens. Přišla jsem o něco blíž. "Ahoj.. Jak se jmenuje?" zeptám se věcně. Nebudu se ptát, jestli je jeho. Nebyla bych první a nejspíš ani poslední. Obešla jsem psa obloukem a postavila se vedle toho kluka, abych slyšela jeho hlas. Očima zabloudím k vchodovým dveřím, do kterých vkročil Will. Hodil po mě významný pohled a zmizel mezi lidmy. Táta mě fakt zabije.

Thomas "Tom" Lovens - 05. října 2015 22:10

Co ano? Chtěl jsem Aarona odvést do bezpečí pokoje, ale zastavila mě naše školní poradkyně. Nevypadá zrovna šťastně. Chci se jí vyhnout, nechce se mi s ní mluvit. Inu... "Aaron." Zachraptěl jsem, ale pak jsem si odkašlal. S tím hlasem bych měl vážně něco dělat, nebo o něj přijdu. S povzdechem a naivní touhou, aby tohle všechno skončilo a já si mohl jít lehnout jsem se vydal nahoru s psem, který pořád vrčí na učitelku nahoru. Nech mě bejt, ženská, nemám tě rád. Stejně s tebou budu trávit dvě hodiny týdně. Říkám jí v duchu, připadající si jako zbabělý pes.

Hayley Marshall - 05. října 2015 22:34

.. Špatný příjemnce, promiň :D Jednoslovná odpověď. Jak jsem očekávala od studenta. Konverzace mezi učitely a žáky nikdy nepatřila k mým oblíbeným. Očividně ani k těm jeho. Spakoval svého vrčícího psovlka a vydal se s ním nahoru. Jen jsem je pozorovala. Ukvapených závěrů bylo už pro dnešek celkem dost. Začala jsem se opět prodírat hosty a hledala toho maníka, co mi tak sprostě zdrhnul. Mezi tím jsem narazila na bratra. "Já myslela, že jsi jel domů." zahulákám mu do ucha, aby mě vůbec slyšel. "Očividně ne. Táta posbíral tvoje věci a pak se zbytkem jeli do lesa." usrknul ze svého pohárku. Ani to nemusel říct nahlas a bylo mi jasné, že táta zuří. Dnešek byl katastrofa. Nikdy jsem to tolik nezvorala jako dneska. No.. všechno je jednou poprvé. "Co teď?" zeptal se mě, aniž by se na mě podíval a skenoval pohledem místnost. "Popravdě.. nevím. Nikdo mi tu nepřijde povědomý a hlasy se mi míchají... Co bych teď dala za nějaké super schopnosti.. třeba vlčí sluch." otráveně jsem mlaskla a koutkem oka se na Willa podívala. Uculil se a nijak to nekomentoval. Nejraději bych jela domů. Hned teď. Odbyla si otcovo kázání a šla si lehnout. Pro dnešek už toho bylo dost. "Ty korzuj a seznamuj se. Já se pokusím zjistit, jestli tu není jeden z cílů." rozhodím role a Will se vzdálí.

Thomas "Tom" Lovens - 06. října 2015 14:42

Ok Vedle poradkyně se zjevil další. Ne zrovna vlídně jsem si ho změřil a raději se jal odklidit Aarona nahoru. Cestou mě zastavil nějaký kluk. Už značně podnapilý. "Jak se vede?" Zašklebil se na mě. "Em... Celkem dobře, díky za optání. A... Už tak nepij." Vzal jsem mu sklenku plnou vína, na jeden zátah ji nalil do sebe a vydal se dál. Došel jsem až do zadního pokoje, otevřel bezpečnostní zámek a Aarona napůl za obojek vhodil dovnitř. Dveře jsem za sebou jen přivřel, protože nevím, zda zase nezapadnou. Klekl jsem si na zem a ukázal před sebe. Pes zakňučel a začal se plížit ke mě. "Co jsem ti říkal, bráško? Nemáš zdrhat. Neublížili ti?" Ohmatal jsem mu kožich. Přestal vrčet a olízl mi ruku. Nedokážu se na něj dlouho zlobit. "Je jich tu moc, musíme být opatrnější." Řekl jsem jen proto, aby mu to neprošlo tak snadně. Ano, je vážně normální povídat si se psem?

PPJ - 06. října 2015 14:45
	soukromá zpráva od PPJ pro Hlas Najednou jsi zase uslyšela ten hlas z lesa. Jde ze schodů. A když jsi se tam možná podívala, uviděla jsi jen odcházejícího Lovense s tím psem z lesa. odkaz

Hayley Marshall - 08. října 2015 19:23

Párty Postávala jsem na jednom místě a ucucávala kelímek s limonádou, co jsem někde ulovila. Protivná nálada mě pomalu přecházela a začínala jsem se bavit. Bavít pohledem na opilé stundety. Jejich nekoordinované pohyby, nesrozumitelná řeč a výraz v obličeji mi vykouzlily pobavený úsměv na tváři. Najednou jsem uslyšela ten hlas. Ten hlas, co jsem potřebovala slyšet. Hlava mi vystřelila jeho směrem. Oči se mi zapíchly do mladého Lovense. Zamračila jsem se. Je fakt, že pes je to stejný. Těžko bych na něj zapomněla, ale z nějakého důvodu jsem nechtěla věřit, že trovna on by byl ta osoba, kterou hledám. Rozhlédla jsem se kolem schodů, jestli tam neuvidím někoho dalšího, komu by ten hlas mohl patřit. Neviděla. Nicméně všechno se má prověřit. Vydala jsem se jeho směrem. Šel do patra. Opatrně jsem vystoupala po schodech a zastavila se vedle dveří, do kterých zalezl. Nechtěla jsem být vidět, tak jsem zůstala stát za zdí a jen poslouchala. Mluvil se svým psem. Fakt, který jsem shledala úsměvným. Dělá to víc lidí. Je to celkem normální věc. Neslyšela jsem pořádně, co říká. Zaslechla jsem jen, že je jich tu moc. Zpozorněla jsem. Jako moc lovců? Čekala jsem, co dál řekne svému němému příteli. Za Willa Lissandra Toulal jsem se po domě. Nechal jsem Hayley, aby si dělala co chce. Nejsem její hlídač. Otec není jediný člověk, co se na ní zlobí. Nicméně je to šéfová, tak jsem radši zticha. Snad ví, co dělá. Docoural jsem se ke stolu s jídlem. V ruce jsem měl kelímek a pivo. Měl jsem docela hlad. Korzoval jsem kolem stolu, když jsem si naproti všiml krásné dívky. Měla dlouhé vlasy, které jsem na holkách měl rád. Vybíral jsem si něco k jídlo a co chvilku po ní hodil pohledem. Pokud se podívala taky, věnoval jsem jí jeden ze svých širokých úsměvů. Popravdě jsem se na jídlo už moc nesoustředil. "Ahoj." oslovím jí s přátelským úsměvem. Pak se opět podívám na jídlo. "Je tu něco, co bys mi doporučila? Kromě těch sýrových kuliček. Jsem si jistý, že stejný recept používá Michelin pro výrobu těch nejodolnějších pneumatik." zašklebil jsem se a zvedl oči zpět k ní.

Thomas "Tom" Lovens - 08. října 2015 19:33

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Party Aaron se podíval směrem ke dveřím a tiše zavrčel. "Já vím, že tu jsou, bráško, ale zkus být hodný. KOnec konců tě nechytili, že? A mě se nic nestalo." Podrbal jsem ho za uchem, ale on pořád vrčí. "Nech toho, Aarone. Jestli nepřestaneš vrčet, půjdeš do sklepa." Pohrozil jsem mu prstem a posadil se na postel. "Ježiši..." Sundal jsem si košili, přes kterou už začala zase prosakovat krev. "Věřil bys tomu, že se mě moje školní poradkyně pokusila zabít? Asi to nebude naposledy, co?" Skoro až úchylně jsem se usmál. Nesnáším se. Nejraději bych ze sebe toho vlka vyrval, ale nemůžu si pomoct, zvlášť za úplňku. "Košili..." Ukázal jsem na hromadu nevybraných u dveří do sprchy. Vytáhl jednu černou. Bezva, nebude na ní vidět krev. Už nikdy nebudu skákat do okrasného křoví. Rána je hluboká, ale rychle se hojí. Pak jsem za dveřmi ucítil pach. Proč jsem si ho nevšiml? Ta ženská z lesa. Zamračil jsem se, oblékl si košili a ještě než jsem si ji úplně zapnul, vyběhl jsem ven ze dveří, abych tu Lovkyni chytil. Slyšela toho hodně.

Hayley Marshall - 08. října 2015 20:01

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Party Celou dobu jsem ho poslouchala a začínala jsem se usmívat. Nechtěla jsem ho rušit. Potvrdilo se mi moje podezření. Jen jsem se trochu pozastavila nad faktem, že jsem ho chtěla zabít. Nechtěla jsem. Neplánovala jsem to. Možná ze začátku, ale pak jsem změnila plán a snažila se ho zastavit. Dokonce jsem s ním chtěla mluvit. Kdyby se ten blb nerozběhnul, tak bych ani nevystřelila ten světelný šíp. Ani jsem nemířila na něj. Stála jsem za dveřmi a poslouchala. Bylo ticho. Tomas nic neříkal. Přešlápla jsem a najednou se vynořil ze dveří. Trošku jsem sebou trhla. No.. je to vlkodlak, samozřejmě, že mě cítil. Sjela jsem ho od prstů u nohou až po hlavu. Košili měl více méně rozepnutou a na jedné straně mu sjela z ramene. Natáhla jsem ruku, abych ho odkryla ještě trochu víc. Měl tam tetování s vlkem a pak krvácející šrám. Který se velmi rychle holij. Rameno jsem mu zakryla a upřeně se mu podívala do očí. "Promluvíme si?" zeptala jsem se a kývla hlavou směrem do místnosti, odkud zrovna vyběhl.

Thomas "Tom" Lovens - 08. října 2015 20:09

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Party Zamračil jsem se, když jsem ucítil cizí dotyk. Ucukl jsem a naštvaně se podíval na tu... "Ha... Ha. Paní Marshallová." Usmál jsem se s přívětivou tváří, jakoby se mě nepokoušela před vteřinou... svléknout? Vlastně moc dobře vím o co se pokoušela, ale nechci si to přiznat. Vytáhl jsem si rameno košile a zapnul poslední knoflík. Otec mi dal přečíst její profil, ale to, že se z ní vyklube někdo, kdo se mě pokusí zabít... Zase... "Jistě, ale obávám se, že nemám moc času, jinak mi ta sebranka rozboří dům." Zasmál jsem se, jakoby se nic nedělo, vešel za ní do místnosti a zavřel za námi. Aaron začal vyvádět jako šílený, ale jen jsem na něj sykl a raději zalezl do koupelny. Dobře cítí, že jsem vyvedený z míry a je lepší si se mnou nehrát. "Takže... Co by jste ráda?" Opřel jsem se o dveře připraven z nich vyletět ven nebo proskočit oknem, kdyby se rozhodl zase střílet.

Hayley Marshall - 08. října 2015 20:25

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro "Věřím, že jsem se ti venku představila jako Hayley." upozorním a usměv mu oplatím. Vlezu do pokoje a slyším, jak za námi zavírá. "Snad tě nezdržím dlouho. Tvoji rodiče chtěli, abych si s tebou v pondělí promluvila.. Ale škola není to, o čem jsem chtěla mluvit." namítla jsem a všimla si zakrvácené košile na zemi. Tomas vrčícího psa utišil, pozorovala jsem ho, jak zalézá do koupelny. Otočila jsem se na podpatku. "Co bych ráda?" nakloním hlavu na stranu a prohlížím si ho. Je opět ve střehu. "Neboj se, nehodlám po tobě opět střílet. Chci jen mluvit." Vytáhnu obě pistole a položím je na stolek nejblíž ke mně. "Ano?" Vzdálím se od stolku a posadím se na postel. "Tam venku... to byla světelná kulka. Má za účel cíl oslepit a ne ho zabít." začala jsem. Neměla jsem náladu na hry. S Gabrielem to šlo otevřeně. Je ale fakt, že na něj jsem nestřílela. "Tu ránu, cos měl na rameni, jsem ti neudělala já." Byla to více méně otázka. Nechtěla jsem ho zranit.

Thomas "Tom" Lovens - 08. října 2015 20:32

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji Ta tedy čas nemrhá. Uchechtl jsem se. "Vím, kdo jste. Něco jsem o vás četl, ovšem netušil jsem, že bych vás měl znát tak dopodrobna." Do háje, kdybych tušil, že jsou tu Lovci, nikdy se sem ani nepřiblížím. Nemám je rád. Nemám rád ani vlkodlaky, ale těm se nevyhnu. Když vytáhla pistole, já zůstal klidný, ale Aaron zakňučel. "Ženská nechceš dát ty náboje pryč?" S dávkou sebezapření jsem došel k těm pistolím, vytáhl z nich náboje a hodil je do umyvadla, kde jsem pustil vodu. Trochu to proti tomu puchu pomáhá. "Výborně, ale nemyslím si, že jste přišla jen zkontrolovat můj chabý zdravotní stav a omluvit se, že jste mi s úchylnými kamarády málem zabila psa." Nebo vlka. To je jedno. Vyjmenoval jsem všechno, co mě na tomhle večeru štvalo. Mne samotného se pokoušeli zabít už tolikrát, že mě to nevzrušuje. "Takže než sem vtrhne váš doprovod a pokusí se mi urvat hlavu, CO PO MĚ DO HÁJE CHCETE?" Můj hlas nezní zoufale, spíš naštvaně. Vždycky je to stejné.

Hayley Marshall - 08. října 2015 20:56

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Sledovala jsem, jak mi z pistole vytahuje náboje a splachuje je v koupelně do umyvadla. Nehnula jsem ani brvou. Ne, že by se mi nesevřel hrudník z toho, že se teď neubráním, kdyby se splašil. Můžu jen doufat, že má dost sebekontroly, aby mi nic neudělal. Mohl by mě zlomit jako párátko, kdyby chtěl. Nad úchylnými kamarády se trochu uchechtnu. Kdyby to kluci slyšeli.. přála bych si vidět jejich výrazy. Sledovala jsem, jak se vzteká. Zatím mi to přišlo v pořádku. Já bych byla vzteky bez sebe, kdyby na mě někdo střílel. Takže když plival oheň a soptil, tak to bylo celkem pochopitelné. Když domluvil, tak jsem chvilku mlčela a jen ho pozorovala. Zatím vypadal, že svůj vztek zvládá. "Ve tvém domě ti nikdo hlavu trhat nebude." ne, že by tomu chtěl a mohl věřit. "Kdybys to přijal, tak bych se ti samozřejmě omluvila, ale nebudu doufat v nemožné." Pokouším se mluvit věcně a potichu, aby to neslyšeli uši nikoho jiného. Pokud by to slyšel táta... Nerada bych, aby se tomu klukovi něco stalo. Nechci, aby tu umírali další děti. "Snažíme se monitorovat pohyb vlkodlaků v téhle oblasti. Víme o jedné smečce vlků a osamělé alfě. Tedy nejspíš. Názory se liší. Pak tu máme jednoho mrtvého studenta v lese." odmlčím se. Zvednu se z postele a dojdu ke knihovně a začnu si prohlížet jeho desky, knížky a všechno, co tam má. Jen z dálky. Na nic nesahám. Ruce mám zastrčené v zadních kapsách. "O něm ale ty nic nevíš.." otočím se na něj se zvednutým obočím.

Thomas "Tom" Lovens - 08. října 2015 21:04

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji "Tak to jsi první, kdo mi tohle říká." Promnul jsem si krk... Ano, byl tu jeden Lovec, co se mě pokoušel zastřelit v klubu. Hah, doteď sedí. Bylo to i v novinách, ale jen jako atentát na syna slavné osobnosti ne jako na to, co jsem doopravdy. Při zmínce o osamělé Alfe jsem sebou podvědomě škubl. Nemám to označeni rád. Je to zaprvé úplně špatně a zadruhé... Víc mě ale naštvala ta zmínka o mrtvém studentovi. "Myslíte tu vraždu? Vlk by zahladil stopy. To ví i někdo jako já." Pozorně ji sleduji, když prohledává moje osobní věci, i když jen pohledem. Aaron vyklouzl z koupelny a přešel ke mě. Klekl jsem si a začal ho hladit po šíji. "Nechci problémy těch bylo až dost. Když necháte mě, nebudu mít tendence útočit. Technicky vzato jsem normální člověk, ale když mě někdo vytočí, ta potvora ve mě je zlá." Možná toho říkám až moc, ale musím tu Lovkyni dostat na svoji stranu.

Hayley Marshall - 08. října 2015 21:20

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro "Nejsem v práci. Můžeš mi tykat. Jsem jen o pár let starší než ty. Nechci si připadat ještě víc starší." Zasměju se s povzdechem. Stejně mi chvilku tyká a pak mi vyká. Je v tom bordel. "Vraždu?" nakloním hlavu na stranu. I lovcům to přišlo spíš jako nehoda. "Víš snad něco víc?" Pozvednu jedno obočí. Ne, že bych čekala, že mi něco řekne. Pokud je chytrý, bude mlčet. Já osobně doufala v opak. "Nemám zálibu ve vraždění dětí." řeknu popuzeně a upřu pohled zpět na jeho knihovnu. "Nemůžu tě ale vinit, pokud jsi získal ten dojem. Je to nálepka, kterou nám získali fanatici, co ochranu nevinných berou moc doslova. My se snažíme eliminovat ty, kteří už ublížili a máme na to důkaz." z mého hlasu musí být poznat, že mě ta nálepka štve. "Pokud máš nad svými pudy kontrolu a nikomu si neublížil.. pak jsi pro mě jen student, co mě bude navštěvovat v poradně na žádost jeho rodičů." zasměju se tomu. Péče jeho rodičů je snad až přehnaná. Pak ale trochu zvážním a podívám se na něj. Klečí u svého vlka a probírá se jeho srstí. "Nerada bych, aby umírali další nevinní. O to míň, aby to byl další z mých studentů." mluvím naprosto upřímně. Pak trochu zaváhám. Nevím, jestli se na tu otázku zeptat... snad ještě chvilku počkám.

Lissandra Carter - 08. října 2015 21:22

Párty - hola, předem se omlouvám-z mého mobilu se píše sakra blbe Když Tom odešel, jen jsem mu věnovala jeden milý úsměv a vzdálila se dál od Rozy. Zamířila jsem si to přímo k míse s hroznovym vínem, která se na mě  tak krásně usmívala! Pomalu jsem uzobavala kousek po kousku, když vešel někdo do místnosti. Už se přišlo, kde je jídlo! Vzhledla jsem a setkala se s pohledem kluka, upirajiciho se na me. Usmál se.  Úsměv jsem mu opetovala. Rozhledla jsem se po místnosti, ještě moc lidi nepřišlo na to, kde je jídlo. Mírně sebou skubnu, kdyz me někdo pozdraví. Podívám se na majitele hlasu a usmeji  se "Ahoj" podívám se na jídlo. "Určitě ovoce." Všímnu si pití v jeho ruce a podívám se mu do očí. "Ale s pitím je lepší kombinovat jiné jídlo." Zasklebim se.

Thomas "Tom" Lovens - 08. října 2015 21:29

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji "Raději se držím taktnosti." Řekl jsem bez výrazu a dál drbu Aarona za krkem. Je nervózní, snažím se mu trochu pomoct. "Ano, vůdkyně nebývají vždycky tak... fanatické, že? O vás nemluvím. Vaši kamarádi honili na čtyřkolkách mého psa. Chtěli střílet a přitom netušili, jestli je vůbec vlk." Jak jinak lépe vyjádřit, že jí absolutně nevěřím ani jediné slovo? "Jistěže vraždu. To musím dělat všechno za vás? Kdyby to byla nehoda, tak se jí ten vlk potom snaží odstranit. Navíc kdyby to byla nehoda tak je to tělo rozsápané úplně. Já ale vím jen o pár drápancích a kousnutí do krku. Takže buď pokus o proměnu od nějakého Alfy nebo vražda, která má poukázat na něčí přítomnost." Řekl jsem zasvěceně. Nesnáším, když musím probírat tyhle věci. Nenávidím vlkodlaky.

Hayley Marshall - 08. října 2015 21:39

Will na párty Lissandra "Radši ovoce než něco velmi nezdravého?" pokynul jsem hlavou směrem k brambůrkům a křupkám. Nakonec jsem ze sebe vyloudil povzdech. "To abych vyměnil pití za nějakou limču." zazubím se na ní a uloupím si kuličku hroznového vína. Spořádal jsem ji a pak k ní natáhnul ruku. "Já jsem Will." neprozrazoval jsem své příjmení, přeci jen nemusí každý vědět, že jsme se sestrou zpříznění. Už jen pro to, že pracuje ve škole. Ten zbytek je... nepříjemný detail. Žel bohu kvůli naší práci mám podezření, že každá hezká holka se při úplňku mění na zubatou, ušatou bestii, co vraždí v záchvatu vzteku. To ale těžko řeknu jako odpověď, když se mě někdo zeptá, proč nemám holku. Prohlédnul jsem si dívku před sebou trošku víc. Byla jinak oblečená než zbytek dívek tady. Tím myslím, že měla zakrytých víc než 40% svého těla. Což je samo o sobě anomálie. "Jsi tu sama?" vypadla ze mě otázka dřív, než jsem si to uvědomil.

Hayley Marshall - 08. října 2015 21:58

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro "Ano.. vůdkyně." zopakuju skoro bolestně. Je to něco, co mi vážně nejde. Navíc jako nejmladší z rodiny nemám žádný respekt. Moje překotná rozhodnutí tomu moc nepomáhají a zatím spíš beru rozkazy od svého otce než aby je on bral ode mě. Nejsem rozená autorita. Jsem zklamání jako vůdce. Samozřejmě mi nevěří ani slovo. Páni... to je překvápko. "Zbytek skupiny je trochu... ukvapený." připustím. Nezmíním se o tom, že je to moje rodina. Pokud to už neví, pak bych ho o tom nerada informovala. Dá se to využít proti nám. Ve spoustě směrech. "Mohlo je trochu vyděsit, když běhal rychleji než normální vlk i vlkodlak. Nevěděli, co to je a rychle se to blížilo k obytné oblasti. Navíc.. vystřelila jsem na vás jen já. A to jen světelnou kulku. Zatím se tě ani tvého... psa, nesnažil nikdo zabít." poslední větu řeknu s větším důrazem. Je to čistý fakt. Otec a ostatní od nich byli moc daleko, aby na ně mohli zaútočit. Jistě.. měli to v úmyslu, ale nestalo se tak. A pokud to bude na mě, tak se to opakovat nebude. Když mi začne vysvětlovat vraždu, posadím se na postel čelem k němu, opřu si lokty o kolena a propletu prsty. Nejspíš ukážu i hluboký výstřih, ale to teď není důležité. "Pokud by to byla nepovedená proměna od Alfy, pak bychom našli i černou tekutinu po celém těle. Ta se nenašla." odpovím stejně zasvěceně jako on. "Takže... pokud je to vražda, co má na někoho ukázat.. dovede mě to k několika osobám." odmlčím se a povzdechnu si. "Do města posledních pár dní dorazilo víc nových lidí. Včetně tebe." Frustrovaně si prohrábnu vlasy a navlhčím spodní ret.

Thomas "Tom" Lovens - 08. října 2015 22:13

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji "Očividně ani jeden z nás není nadšený tím, kdo je, že?" Kdyby jen věděla... Nešlo si nevšimnout jejího tónu hlasu. "Ano, tohle. Aaron mi musí stačit, takže se naučil běhat rychle. Navíc jste ho vyděsili. Oměj cítí stejně jako já." Pes se chytře podíval na Hayley skoro jako liška. Někdy mě štve, ale jindy je neskutečně roztomilý. "Zatím? Vážně?" Založil jsem ruce na hrudi. Moje školní poradkyně má větší psychomozek než já. TAHLE vážně léčí studentům zlomená srdce? "Pravda, proměna by navíc neproběhla v parku, to by udělal jen nějaký idiot." Zamračil jsem e. Jako Gabriel, třeba? "Dalším faktem je... Co by dělal student uprostřed parku hned u lesa o úplňkové noci uprostřed týdne? Mě osobně to spíš přivádí na myšlenku, že byl taky vlkodlak. Ovšem to je jen moje domněnka." Nemyslím, že by pochopila něco z toho, co jsem teď říkal. Kdybych se vrátil na to místo, určitě bych našel původní pach, i přes to kvantum policajtů, co tam dnes bylo. "Hah, ne. Vážně. Kdybych zabíjel já, udělal bych to chytřeji." Zašklebil jsem se. Doufám, že pochopila, že je to vtip. Ne, nemám v úmyslu nikoho připravit o život. Už ne. Už to stačilo. "Gabriel? Ano... Vypadáte spolu dobře." Nemohl jsem si to malé popíchnutí odpustit. Dobře jsem slyšel od tribun všechno. Pořád nemůžu uvěřit tomu že sedím v pokoji a povídám si s Lovcem.

Lissandra Carter - 08. října 2015 22:36

párty Will Zakroutim hlavou a sevru rty v pevnou linku. "Správně,  uhodl si."   Zasměji se, přeci jen tu je pár rozumných lidí! "Myslím,  že si sem ale nepřišel pít limču,  Ne?" Hodím po něm zajímavý pohled. Vypadá spíš na kluka, co sem přišel lovit holky, které se tam potulují a nebo se pořádně odreagovat alkoholem v krvi.  Jeho ruku příjmu s úsměvem "Lissandra." Takže pan neznámý se jmenuje Will. Hezké jméno, jeho rodiče mají rozhodně lepší výběr , než který měli jistě ti moji.  Svou otázkou me zaskočí,  podívám se okolo sebe, jako bych možná někoho hledala , ale potom se zase natocim k němu a mile se usmeji. "Ne, jsem tu sama, co ty? Určitě si nepřišel sám, nebo?"

Hayley Marshall - 08. října 2015 22:40

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro "Někdy si prostě nevybíráme to, čím se staneme. Někdy si to vybere nás... a nejde to ignorovat." doplním ho. Já si to vybrala, ale role mi byla přidělená. Má to své pro a proti. On nejspíš nic dělat nemohl. "Aaron?" opáčím a podívám se na zvíře, co mě bedlivě sleduje. Nejspíš by za svého pána bojoval jak lev, kdyby mu někdo chtěl ublížit. "Jmenuje se stejně jako můj otec." Nevím proč, ale ten detail mě vynutil úsměv na tváři. Bohužel jen na chvilku. "Ano, zatím. Pro tuhle chvíli. Jako ty nevěříš mě, všechno co řeknu, tak já nevěřím tobě, že nikomu neublížíš." Pokrčím rameny. "Pak nebudu mít jinou možnost." bohužel. Život za život. Je to trochu středověké... Všimnu si jeho pohledu a zamračím se. "Hlavně mě nesuď. Předsudků máme oba dva určitě plný zuby." namítnu přístupem puberťačky přistižené při kouření. Na další tvrzení jen přikývnu. Že bychom se společně dobrali k nějakému závěru? Je to divné. Gabrielovi jsem nevěřila ani slovo. Ale pár minut s Tomasem mi ve věcech udělá větší pořádek než po několika dnech s vlastní rodinou. Navíc z něj nemám pocit, že by zrovna v tomhle lhal. Venku se po mně mohl vrhnout a ukousnout mi hlavu. Místo toho utekl. "Není to špatná domněnka. To určitě ne... ale vlkodlaky není snadné zabít. Člověk to být nemohl. Rozhodně ne obyčejný. Lovec to nebyl. O tom klukovi jsme ani nevěděli. A.. jak jsi říkal, vlkodlak by to nějak zamaskoval. CO! Co by ho pak ale mohla zabít?" Myslím v podstatě nahlas. Jeho vtip přijmu jako ulehčení atmosféry. "O tom nepochybuji..." upřímně se zasměji. Ne, že bych ho v tom chtěla podporovat, ale černý humor mi nikdy nevadil. "Ano... Jsme celkem nevšední pár. Řekla bych, že naše kombinace je přímo vražedná." odpovím ironicky na jeho popíchnutí. "Ale jemu to neříkej.. myslím, že smysl pro humor je jedna z mála věcí, co mu chybí." vzpomenu si na náš dnešní rozhovor na tribunách. Bylo to dost divné. Ovšem ne tolik, jako rozhovor, co vedu teď s Tomasem. "Když už jsme u toho.. jsi členem jeho smečky? Něčí smečky?" teď se ptám čistě ze zvědavosti. Osobně vím, že být Omega není zrovna výhodné.

Thomas "Tom" Lovens - 09. října 2015 10:54

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji Vážně? Hezká náhoda. Takže předpokládám, žeon byl jeden z těch na čtyřkolce. Nevím proč, ale lovci vždycky zabíjí v rodině. Jsou úchylní. To chápu. Jasně. Neměl bych jí ukazovat oči. Pak by se všechno vysvětlovalo hůř. Aaron se uklidnil a dokonce se vydal lovkyni prozkoumat. Posadil jsem se a začal si pohazovat s míčem. Jak jsem říkal. Je to vizitka. Něco jako já jsem tady a nebojím se vás. Někdy se to takhle dělá, ale spíš s králíkem nebo jinou zvěří. Není nic nechutnějšího než kočka s vyřezaným znakem na boku. Téma pomalu přešlo na Gabriela. Usmál jsem se. S ním se pokusím bavit co nejméně. Ještě by si myslel kdo ví co. Při zmínce o smečce jsem se napřed usmál a pak zavrčel. Ne. Žádná smečka. Jsem omega. Nevím, jestli jen vyzvídá či ne, ale nechce se mi nic říkat. Je to už dlouho.

Hayley Marshall - 09. října 2015 19:16

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jen jsem přikývla. Není hloupý. Muselo mu to dojít. Je to rodinný podnik. Ani nevím, kdy se to začalo dělat v rodině. Jestli je to tradice, nebo je to tak pohodlnější. Každopádně to dost kazí rodinné vztahy. S příbuznými se pak nedá mluvit o ničem jiném. Nastavila jsem ruku, když ke mně Aaron přišel, aby mě očichal. "Je to celkem paradox, ale psy jsem vždycky měla ráda. Jsou to věrná zvířata, ochranitelská..." neodvážila jsem se ho pohladit, tak jsem potom prsty zase propletla. Ale velmi mě lákala jeho srst. Bohužel jsem měla takový pocit, že kdybych to zkusila, tak by mi tu ruku ukousl. "Vizitka..." opět se nakloním trochu víc dopředu. "Napadli mě sourozenci Sheridanovi. Kromě Gabriela a jeho smečky je tu ještě jeho sestra Emma. Ale provokovat celou smečku by bylo celkem unáhlené." přemýšlím si nahlas. "Provokovat Gabriela by bylo unáhlené." dodám sarkasticky. "A pak ty. Není tu někdo, kdo by ti chtěl ublížit? Někdo, kdo by tě chtěl provokovat, vydírat nebo tak něco.." na chvilku s úsměvem svěsím hlavu, než se mu opět podívám do očí. "Pokud vypustíš lovce." dodám jakoby mimochodem. "Jako Omega můžeš být v nebezpečí..." Ne, že bych mu chtěla nabídnout ochranu, ale lhala bych, kdyby mě to nenapadlo. Pokud by šlo o něj... udělala bych cokoli, aby už neumřel další student.

Thomas "Tom" Lovens - 09. října 2015 19:25

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji "Ano, to jsou." Přikývl jsem. A o to více vlci, že Aarone? Netvrdím, že mě nelákalo říct poradkyni že mj mazlíček je něco jiného než pes, ale tohle tajemství bych si rád nechal pro sebe. Ještě by si myslela, že jsem úplně zešílel. Aaron do Lovkyně drbl a opřel se jí o nohu. I on dokáže být milý, když se mu chce. Vstal jsem a v koupelně vypnul vodu. To pískání kohoutku mě dovádí k šílenství. Navíc oměj už stejně moc cítit není, ale i ak mi z ní slzí oči. "Je to dost možné." Kývl jsem. Na toho mrtvého se musím lépe podívat. Dost mě to zajímá a navíc se pekelně nudím, i když jestli jsou všichni z její rodiny Lovci, bude veselo. Když se zeptala, vlastně mě napadlo hodně lidí. Možná někdo kdo přežil ze staré smečky... Ne, to je nepravděpodobné. Zamračil jsem se a podíval na svoje ruce u kterých se už začali prodlužovat nehty. Zatřepal jsem jimi. Kombinace oměje a úplňku očividně nebude ideální, kdo by to byl řekl?"Ne, nikdo mě nenapadá." Zalhal jsem. "Věřte mi, přežil jsem dodnes a doufám, že to tak i zůstane. Moc smeček o mě zájem nejeví." Zasmál sem se.

Hayley Marshall - 09. října 2015 19:50

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Když do mě dloubl čumákem a otřel se o mě, tak jsem pomalu rozpletla prsty a opatrně mu zabořila dlaň do srsti. Nevědomky jsem se začala usmívat. Říká se, že srst dokáže odbourat stres. Bylo by skvělé, kdyby to byla pravda. Vychutnávala jsem si ten pocit, když mi skrz prsty protékaly jeho chlupy. Bylo to příjemné. "Na vlka je celkem krotký." zhodnotím. Popravdě jsem nepoznala nikoho, kdo by si vlka vzal domů a nechal si ho, ale v tomhle světě už mě snad nic nepřekvapí. Bylo mi jasné, že mi lže, když řekl, že ho nikdo nenapadá. Poradkyni dělám nějaký ten pátek a poznám, když mi studenti lžou. Ani jsem nezvedla oči, když šel vypnout vodu do koupelny. "Nenapadlo tě se přidat ke Gabrielovi? Očividně má celek nouzi o mladé Bety. Nedávno pokousal jednoho z mých studentů. Naštěstí to přežil." Namítla jsem. Lepší být Beta špatného Alfy než Omega s mazlíčkem po boku. Zvednu hlavu a podívám se jeho směrem. "Úplněk zvládáš celkem dobře." poznamenám. Což mě přivede na myšlenku... "Ty jsi byl kousnutý? Nebo ses tak narodil?" Možná na něj až moc otázek, ale popravdě mě to zajímá. "Nemoc z povolání..." řeknu skoro jako omluvu. Lovec a psycholog v jednom.. tragická kombinace. Několikrát jsem se ho už skoro zeptala, jestli by nechtěl spolupracovat s námi. Spíš se mnou.. asi bych se tím před rodinou moc nechlubila. Ale mít v partě někoho s jeho smysly by bylo dost výhodné. Ale těžko říct, jestli by zradil vlastní druh.

Thomas "Tom" Lovens - 09. října 2015 20:15

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji "Mám ho od štěněte." Mávl jsem rukou. Nepřijde mi že by byly vlci horší než psi. Jak vlastně poznala, že je Aaron vlk? Huskyové taky vypadají jako vlci... ale to je jedno. Je Lovec, musí na tohle mít šestý smysl. Nějak ztrácím ostražitost nad tím, co ta ženská říká a to je moc špatně. Zatřepal jsem hlavou a promnul si spánky. Dole spustili příšerně ječivou písničku, která mi rve uši. Už nikdy víc party za úplňku. "Napadlo, ale jen jako dobrý vtip. Jak jsem říkal, nemám zájem být v ničí smečce a ne není to jen puberťácký projev touhy po nezávislosti." Gabriel by mě jednoduše nezvládl. Nikdo by mě nezvládl. Proč se mě ptá na tohle? Jasně, je psycholog, ale... Myslím, že v tomhle bych jí měl odpovědět, stejně mě to už víc neohrozí. "Narodil. Ale naše do toho netahejte." Řekl jsem rychle. Oni vlkodlaci nejsou, je to všechno trochu složitější. Vysvětlovat se mi to nechce. "Ani jeden z nás očividně nechtěl být to, co je, že?" Jistě, někdy se mi moje schopnosti hodí, ale třeba i dnešní noc ukazuje, že je to pěkně na houby.

Hayley Marshall - 09. října 2015 20:42

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Začala jsem lehce Aarona drbat. Nevypadal, že by mu to vadilo. Tak od štěněte.. to si nejspíš i divoké zvíře zvykne a přilne. Kdybych měla čas, tak bych si pořídila pejska. Ale s mojí profesí a koníčkem na to není vůbec čas. Všímám si, jak si promne spánky. Popravdě jsem si ani neuvědomila, co se dole děje. No jo.. párty. A já tu hostitele zdržuji. Ne, že by mi to vadilo. Přeci jenom jsem si s ním potřebovala promluvit. Spíš se obávám toho, že by tu mohl někomu ublížit. "Tak co to potom je?" zeptám se zvědavě. Popravdě mě jeho případ začíná hodně zajímat. Zatím jen sedím a pozoruji ho. Přijde mi trochu roztěkaný. "Neptala jsem se kvůli tvým rodičům. Jen mě to zajímalo. Máš dobrou sebe kontrolu a tu jsem u tak mladých vlkodlaků neviděla. Napadlo mě, že jsi buď našel silnou kotvu nebo to trénuješ už hodně dlouho." pokrčím rameny. Zvykla jsem si dělat závěry za pochodu. "Já nějak neměla na vybranou. Bylo mi osm, když mi vlkodlak zabil matku. Byla jsem malá na to, abych dělala vlastní rozhodnutí, tak jsem se nechala vést tím, co chtěl otec. Pak už bylo moc pozdě na cokoli jiného.." pokrčím rameny. Pustila jsem na sebe informaci. Když už jsme tedy upřímní, tak proč ne. Není to něco, čeho by mohl využít. Navíc si to může zjistit kdokoli, když se bude trochu víc snažit. Info o vlkodlakovi je samozřejmě zatajeno. "Jsi v pohodě?" zeptám se starostlivě. Ano.. i já umím mít o někoho starost. Pak zakroutím hlavou. "Popravdě nerozumím tomu, proč pořádáš párty na úplněk. Nechápu jak někdo vůbec může pořádat jakoukoli párty." Druhá věta zní trošku zoufale. Začnu Aarona drbat i druhou rukou.

Thomas "Tom" Lovens - 09. října 2015 20:57

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji "Nic." Odtušil jsem. Pravý důvod by za á nepochopila a za bé... Pokusila by se mě zabít. Nebo za cé někam by mě zavřela a Aarona pravděpodobně taky, i když by to bylo nepodstatné. Někteří Lovci jsou jak říkám psychopati a takový jako vlk vypadající pes by pro ně mohl být kdo ví co. "Díky. Všechno jsem se učil sám, naši mi byly v tomhle směru k ničemu. A ano. Mám silnou... kotvu." Já tomu říkám brzda, ale to je věc názoru. Bohužel tahle brzda je pro mě většinou ta nejhorší myšlenka, kterou o sobě člověk může říct, ale pomáhá. Aaron zakňučel a nastavil poradkyni krk k drbání. Zajímavé, takovou důvěru většinou neprojevuje. Na chvíli jsem zavřel oči a zaposlouchal se do tepu srdce té Lovkyně, abych se ujistil, že její následující tvrzení je pravda. "To je mi líto. Vím jaké to je, přijít o rodiče kvůli vlkodlakovi." Kolik pravdy se v tomhle skrývá ani nemůže tušit. Její starost je vážně dojemná. "Vlastně... Je to dobrý sociální experiment. Každý říká "Hele syn slavnýho basketbalisty..." Nikdo o mě ale nic neví. Třeba to, že mám dneska narozeniny." Ironicky jsem se zašklebil. "Vlastně jsem si na to ani nepotrpěl." Další lež. Kdysi dávno byly moje narozeniny velká událost. Obří dort, plná místnost lidí, které jsem znal a miloval. Celá smečka, zpívali (nebo spíš vyli) "Happy Birthday" a dárky... To byla pravá oslava. Tohle všechno je ale pryč, zaváté prachem. "Navíc jsem doufal, že o úplňku sem nepřijde moc vlkodlaků, ale jsou tu rovnou dva." Zavrčel jsem s neskrývanou nenávistí. Pořád nedokážu snést, že jsou v mém domě.

Hayley Marshall - 09. října 2015 21:35

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Opět mi zalhal. Stále tím nejsem překvapená. Nehodlám to z něj páčit. Všichni máme něco, o čem nechceme mluvit. Tedy teoreticky. Já zjišťuji, že jsem ochotná pustit na sebe jakoukoli informaci, když mi to bude nějak prospěšné. Tak moc jsem ovlivněná tím, co dělám. Ačkoli nechci. Aaron mi nastavil krk a já s radostí splnila jeho přání. Byla jsem docela uvolněná. Na tom tvrzení o uvolňování stresu asi bude něco pravdy. "To je celkem... smutné. Být na takovou věc sám." nebyla v tom ani troška sarkasmu. Byl to fakt. Svým způsobem vím, jaké to je. Ale to už mu vyprávět nebudu. "Jako kdyby se to stalo včera, co? Pořád stejně čerstvé." Nuceně se usměju. Stále to vidím ve snech. Pronásleduje mě to jako stín. Je to jediný důvod, proč stále dělám to, co dělám. "Vědí to, co jim dovolíš, aby věděli." Pokrčím rameny. Více méně je to pravda. "Když si na syna slavného basketbalisty přestaneš hrát, tak jím časem i přestaneš být. Ti, co s tebou zůstanou i potom, pak stojí za to, aby ses jim otevřel." Ani nevím, kde se ve mně to moudro vzalo. "Teda teoreticky. Ještě jsme neměli ani jedno sezení, takže nezaručuji, že to bude fungovat." Zazubím se na něj nezodpovědně. "A gratuluji, když už jsme u toho." dodám s mrknutím. Odlehčená atmosféra je lepší než depresivní a nepřátelská. "Ano.. a k tomu ještě banda lovců. Lepší uvítání v novém městě by sis nemohl přát." uchechtnu se. Chudák kluk. Popravdě je to poprvé, co vidím někoho, kdo by měl takovou nechuť ke svému druhu. "Mohu bratra poslat domů, pokud ti tu vadí. Já osobně jsem se ještě chtěla jít podívat na místo činu do lesa... buď ještě dneska nebo zítra." Prohlédla jsem si ho. "Mohl bys jít se mnou.." navrhnu lehce.

Thomas "Tom" Lovens - 09. října 2015 21:49

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V pokoji Ve lhaní jsem nikdy nebyl extra dobrý. "Ani ne. Většinou jsem našim řekl že potřebuji být sám a odjel na nějakou z otcových lesních chat. Okolo je vždycky vysoký plot, takže se ke mě nikdo nedostal." Ale z toho psychického hlediska jsem vážně trpěl jako... jako zvíře. V nejhorších okamžicích života se mnou nikdy nikdo nebyl. "Ano. Čerstvé." S nepřítomným výrazem se můj pohled zabodl do fleku na stropě. Čerstvé... Neustále. Vidím to pokaždé, když se podívám do zrcadla. Jen to dokazuje, že nic neví. Když si na to přestanu hrát, budu jen chudák. A to je horší než být nafoukaný syn slavné osoby. Nikdy to nezažila tak jak to může vědět? Z knih se tohle nedá vyčíst. "Ano, měl jsem vážně nabitý den." Kývl jsem. Dokážu si ale představit i horší přivítání. Třeba elektrickým proudem, to je vážně otravná záležitost. "Tvůj bratr zajišťuje aspoň trochu pořádek, aby se ti vlkodlaci nezbláznili." Mávl jsem nad tím rukou, stále hledíc na ten bod u stropu. "Jasně! Jdeme!" Vyskočil jsem na nohy a pískl na Aarona. "Potřebuji pryč z tohohle šíleného vzduchu." Protáhl jsem si ruce. "Vždycky se hodí mít na místě činu čichacího psa, že?" Ze skříně jsem vyndal koženou bundu. Nemyslela, že půjdeme až zítra? Ale to je jedno.

Hayley Marshall - 09. října 2015 22:05

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Nikdo se k němu nedostal. Nikdo s ním nebyl. Popravdě jsem k tomu klukovi cítila soucit. Byla hloupost se ho vyptávat ze zvědavosti. Pokud teď někomu ublíží, jak si můžu být jistá, že stisknu spoušť? Otec si vždycky myslel, že jsem moc měkká. Něco na tom bude. Bylo mi ho líto. Dost pochybuji o tom, že by z toho měl radost, kdybych to řekla nahlas. Tak jsem raději mlčela. Velmi neobvyklé. S Gabrielem to bylo klidné, ale napjaté. S tímhle klukem... je to divný. Netroufnu si říct přátelské. Ale moje dojmy se tomu hodně přibližují. Vím, že je zbytečné něco takového vysvětlovat. Puberťáci si vždycky budou myslet své. Navíc puberťáci s tvrdohlavostí vlkodlaka. Jsem starší, už to vidím z jiné perspektivy. Musí si na to přijít sám. Pokud mu to ale nebudu hustit do hlavy a on mě za to nebude nesnášet, tak nedostanu zaplaceno. Krutá realita. Proto nás nikdo nemá rád. "Můj opilý bratr dokáže nadělat dost bordelu i sám. Natož pak s obecenstvem. Můžu se jen modlit, že se dole najde dívka, na kterou bude chtít zapůsobit. Pak se krotí." pobaveně si povzdechnu. Dost sebou cuknu, když se tak rychle zvedne. Popravdě jsem nečekala, že by vážně souhlasil. "Ano.. to ano." na tváři se mi rozlije překvapený úsměv. Zvednu se na nohy a ze stolku si vezmu své pistole, abych si je schovala pod bundu. "Ber na mě ohledy. Neběhám tak rychle." Připomenu mu a mířím ke dveřím.

Hayley Marshall - 10. října 2015 18:37

Za Willa Lissandra "Dostalas mě. Přišel jsem, abych vybrakoval jídelní stůl." zvednu ruce vzhůru, jako kdyby na mě mířila zbraní. Líbila se mi. Nebudu jí vyprávět, že jsem přišel sundat vlkodlaka. Pochybuji, že to je zrovna to, na co myslela. Na znamení pravdivosti svého tvrzení si dám do pusy kousek ovoce. "Rád tě poznávám." Chtěl jsem říct zkratku jejího jména, ale vychování mi to zakázalo. Aspoň prozatím. "Zajímavé jméno. Pochybuji, že znám někoho s takovým jménem. Nebo o něm alespoň slyšel. Dost neobvyklé. Líbí se mi." uznám a usrknu si limonády. "Mám ti říkat Lissandro nebo preferuješ nějakou zkratku?" zeptám se raději, abych předešel scéně, kdybych ji oslovil a jí se to nelíbilo. "Je to na mě tak vidět?" pozvednu obočí. "Jsem tu se sestrou. Jsem pod dozorem a musím se chovat slušně." povzdechnu si. "Drtí to moje ego. Hlavně proto, že já jsem ten starší." zazubím se a utrhnu si ještě jednu kuličku vína. "Dobrá věc na párty je, že i když přijdeš sama, tak nikdy sama nezůstaneš. Vždycky se najde nějaký maník, co ti bude dělat společnost." poukážu tím na sebe.

Thomas "Tom" Lovens - 10. října 2015 21:19

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ven "Mám dojem, že vzhledem k opdnapilosti zdejšího osazenstva určitě někoho najde." Ujistil jsem ji. Vlastně bych byl mnohem radši za skupinu Lovců v domě než za skupinu vlkodlaků. Ano, až tak moc divný jsem. "Vlastně mám lepší nápad. Dokážete jezdit na motorce?" Hloupá otázka. Buď čtyřkolka nebo motorka, to mají vždycky. Kdo ví proč, je to víc slyšet a páchne to mnohem víc než normální terénní auta. "A tudy nejdeme. Zase by mě někdo dole odchytil." Otevřel jsem dokořán okno a zavrčel na Aarona. Když pochopil, že nejde na výlet, zakňučel a žalostně se podíval na Hayley. Dnes večer ho s sebou tahat nechci. Vylezl jsem na střechu a na požární žebřík, z něj dolů do zahrady.

Hayley Marshall - 10. října 2015 21:38

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro "V to pevně doufám. Už mě nebaví pořád poslouchat, jak strašně sám si přijde." odfrknu si znechuceností mladší sestry. Stále mi nedochází, že budu s vlkodlakem běhat po lese. No běhat... myslím, že s ním bych si asi moc nezaběhala. "Jo umím." snad mi nechce půjčit motorku? Ne, že by mi to vadilo, ale co si pamatuji, tak si muži a kluci dávají obrovský pozor na jejich hračky. Když mi jeden z bratrů půjčí auto, tak už to musí být. Will mě dneska nechá řídit jen proto, že se chce bavit a nikdo jiný by ho domů neodvezl. "Ještě, že jsem si nevzala sukni..." utrousila jsem, když otevřel okno. Hodila jsem smutný pohled na Aarona a podrbala ho na hlavě. "Možná příště, chlupáči." zazubila jsem se na něj a pak se vyhoupla z okna po Tomasově vzoru. I venku na střeše byla slyšet hudba. Po žebříku jsem slezla dolů na zahradu. "Tak kde ji máš?" zeptám se zvědavě na motorku. Je to snad jediný stroj, co mám ráda. Ne, že bych jim bůh ví jak rozuměla, ale ze všech pojízdných prostředků mi přijde nejlepší. Rychlá, snadno ovladatelná, dostanu se s ní kamkoli a rychle. Je sice trochu hlučná, ale všchno má své pro a proti.

Lissandra Carter - 10. října 2015 21:39

Párty  Will "Dobře, alespoň, že se tak krásně přiznáš." Zasměji se a vezmu kulicku do úst. "V klidu, já nekoušu.. Tedy nestřílím."  Ten kluk je sám o sobě zajímavý. Celkem mě udivuje, že se tu vůbec baví s někým jako jsem já. Nevýrazná myška. "Taky tě ráda poznávám Wille." Nevím, jestli je to trochou toho vína, co jsem předtím dostala od Toma, ale nějak moc se usmivam a mluvím. "Alespoň někomu se líbí, já ho nesnáším. Přijde mi takové moc tvrdé." Řeknu po pravdě a úrovni další kousek hrozna. "Právě jsem to chtěla navrhnout, rikej mi prosím jen Liss nebo jakkoliv jinak. Děkuju."  Hodím prosebný výraz. "Sestru bych si netypla popravdě. Řekla bych spíš nějakou slečnu. Hlídá te vůbec někdo?" Mírně se smeju a pozoruji ho. "Vlastně jsem sem přišla s důvodem trochu se seznámit."

Thomas "Tom" Lovens - 10. října 2015 21:53

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ven S lišáckým úsměvem jsem ji vedl přes zadní dvůr, kde nikdo naštěstí nebyl až na jeden ocucávající se pár až do garáží. Otevřel jsem vrata a světla se automaticky rozsvítila. A tam stojí můj druhý nejoblíbenější dopravní prostředek. Vlastně jsem neměl moc příležitostí na ní jezdit, proto je úplně nová. Vzal jsem ze skříńky klíčky a nastartoval ji. Hodil jsem klíče Hayley spolu s helmou. "Je celkem tichá, tak se nelekni. Uvidíme se na místě." Informoval jsem ji a zmizel. Běžím přes zahradní zeď a do lesa dál tmou, pryč od těch šílených světel, hluku a podnapilých studentů. Nechtěl jsem tu být, proto se nedivím, že jsem schopen zkrátit si čas s Lovcem. ------- Na místě Doběhl jsem těsně před Hayley. Vyskočil jsem na strom a podíval se na celý obraz. Muselo se tu něco stát. Snažím se zachytit pach Gabriela a té mrtvoly. Po dlouhé chvíli jsem našel ten Gabrielův. Slabý, ucpaný pod těmi ostatními, ale je tu. Čekám až přijde Hayley na podrobnější zkoumání.

Hayley Marshall - 10. října 2015 21:59

Za willa Lissandra Liss mi přijde skromná. Už jen to, jak mluví a gestikuluje. Je škoda, že dívka jako ona má tak málo sebedůvěry. Přitom je to nádherná holka. "Mně takové vůbec nepřijde, ale dobře. Takže Liss." Ujistím jí s úsměvem. Popravdě s emi její jméno vážně líbí. Dost ojedinělé. Mám rád výjimečné věci. Ale pokud ho nemá ráda, pak ho nebudu opakovat. Tenhle přístup mě naučila Hayley. Někdy se vyplatí mít ségru. "Čistě teoreticky, by se ségra měla považovat za druh dívky, ale... Když jí někdy doma vidím, tak o tom dost pochybuji." zasměji se. V duchu se mi vybaví pár vzpomínek zahrnující Hayley, které musím skoro násilím vyhnat z hlavy. "Z některých věcí mám kvůli ní trauma." trochu to zdramatizuji. "A slečnu nemám.. Pokud bych měl, nebavil bych se s jinými krásnými dívkami." mrknu na ní spiklenecky a zase uloupnu kousek ovoce. "Jsi tu nová? Já jsem tu pár měsíců a pořád tu většinu lidí neznám." rozhlédnu se po domě a popravdě nepoznám ani jednu tvář.

Hayley Marshall - 10. října 2015 22:43

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Vedl mě přes zahradu a já si uvědomila, že mám dvě zbraně.. ale bez nábojů. Kdyby nás něco v lese napadlo, tak jsem totálně v háji. On se ubrání a uteče. Pochybuji o tom, že by mě bránil. Ještě před tak půl hodinkou jsem se ho snažila podle jeho názoru zabít. Ale nějak nemám čas se vracet do auta pro náboje. Když mi ukáže motorku tak jen okouzleně vydechnu. "Páni.." je jediné, co ze sebe dostanu, než chytím klíče a helmu. Vážně mě na tomhle nechá jet? Samotnou? Nevypadala, že by ji na ní před tím jezdil. Aspoň ne moc často. Tyhle bohaté děti. Půjčování tak drahých věcí neznámým lidem. Někdo by si s ním měl promluvit o tom, co taková věc stojí. Odkývu mu jeho instruktáž a dívám se za ním, jak odbíhá do lesa. Pak si nasadím helmu, nastartuji motorku a vyrazím před dům. Nejdřív si dobiji pistole a vezmu menší batoh z kufru. Tam mám infra brýle, baterku a náhradní náboje. Jeden nikdy neví. Zamknu auto a nasednu zpět na motorku, abych se vydala do lesa Je vážně tichá. Skoro jako kdyby předla. Kočky ráda nemám, ale tenhle druh předení mi vůbec nevadí. Pro sebe se usmívám, když mířím na místo setkání. Když dorazím, vypnu motor a zhasnu světla. Sesednu z motorky a sundám si helmu. Vytáhnu z batohu baterku. "Tomasi?" řeknu tiše a mířím k místu činu, abych se pořádně podívala. Porpavdě jsem tu ještě nebyla. Jen jsem slyšela, co mi otec říkal.

Lissandra Carter - 11. října 2015 00:23

Párty  Will "Díky."   Podívám se na Rozu,  která je na druhé straně a ujida všechno možné. Taky si opět vezmu kousek hrozna. Miluji hrozno, a i když se snažím ho jíst pomalu, připadá mi, že jim stejně nějak rychle a beru další a další. "Správná žena ta tvá ségra. Musí být fajn." Jelikož je vyšší , zvednu mírně hlavu, abych se mu mohla podívat do očí a usmát se.  "Nevěřím, že někdo jako ty nemá dívku. V tom bude nějaký háček,  že? " podezíravě si ho prohlédnou. Kdyby chtěl může mít jakoukoliv. "Ale rozhodně si tě cením, málokdo dokáže být holce v dnešní době věrný." Je to zvláštní, jen na téhle párty je polovina lidí zadaná a teď se tu oblizují s cizí osobou. Neskutečné.  "No, pár měsíců tu už jsem. Jen jsem taková přehlédnutelná,  nikdo mě tu moc nezná a já zase je."

Thomas "Tom" Lovens - 11. října 2015 09:32

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Místo činu Svoji motorku jsem slyšel už z dálky. Lovkyně jede v dost slušném tempu, to musím uznat. Pohodlně jsem se usadil na stromě. Na chvíli jsem nechal úplněk, abych podpořil tu nestvůru uvnitř. Stejně pořád nevěřím, že je naše školní poradkyně tak důvěřivá. Vážně vypadám tak neškodně? To mi lichotí. Jestli jsou takoví všichni v její rodině, budu si muset dávat pozor jen na vlkodlaky. Jen tak mimochodem jsem zachytil ještě jeden pach. CHvíli jsem přemýšlel, čí je. Znal jsem ho, vím že znal, ale byl jiný. Zamračil jsem se. Hayley mezitím dojela až na místo činu. Naštěstí zastavila kousek opodál. I když jsem se snažil tu motorku upravit, aby výfukové plyny z ní nebyly tak omamné, pořád mi kazí čich. "Tady." Zachrčel jsem a seskočil ze stromu. Měl bych se svým hlasem něco skutečně dělat. "Byl tu. Gabriel." Rozhlédl jsem se po place a rozešel se k cestě. "Přišel odtud. A před ním i John... To je to nedochůdče vlkodlak." Ušklíbl jsem se. "Ale tady byl ještě člověk." Dodal jsem zamyšleně a došel blíž ke stromu, na kterém jsem seděl. "Tady je jeho krev. Hodně krve." Už se dávno vsákla a nikdo si jí nejspíš nevšiml, ale je tu. Moje postavení mi dovoluje cítit toho mnohem víc než co dokáže normální vlk. Taky si to nedovedu vysvětlit. "A nakonec tu máme toho třetího. BYL to vlkodlak. Rval se s Gabrielem a ten ho zabil." Ta scéna se mi sestavuje před očima. Už spíš mluvím jen pro sebe, musím to všechno poskládat do sebe. Je to těžké, pořád nechápu co se to tu vlastně dělo.

Hayley Marshall - 11. října 2015 20:05

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Místo činu Jízdu na jeho motorce jsem si vážně užívala. Byla o dost tišší než naše čtyřkolky nebo motorky. Vsadím se, že u ní strávil dost času. Popravdě jsem pořád byla trošku nesvá z toho, že jsem byla venku nechráněná s vlkodlakem. Navíc je tu stále ta nedořešená věc s tím, že byl o dost rychlejší než normální vlkodlak. Měla jsem pocit, jako kdyby mi stále něco unikalo. Nevěděla jsem, jestli jeho slovům můžu plně důvěřovat. Přeci jen důvěra je něco, co si člověk zaslouží... Nemůžu mu věřit. Ale momentálně byl jediný, kdo mohl zjistit něco víc a tak pro mě byl jeho názor na věc dost důležitý. Ať už pravdivý či ne. Seskočil ze stromu. Já se ani neohlédla. Nějak jsem čekala, že tu někde bude. Informace, že tu byl Gabriel mě nepřekvapila. Když jsem s ním mluvila, tak jsem mu nevěřila ani nos mezi očima. Prostě na to asi nemá ty správné vlohy. Poslouchám, co mi Tomas říká. Vlastně si nejspíš mluví pro sebe, ale dost nahlas, abych to slyšela taky. "Dobře takže... Gabriel si na našeho mrtvého studenta vzal posilu. Johna. Zabili ho. Teda Gabriel ho zabil." mluvím si zase pro sebe já. Mluvím tišeji. Nechci tu křičet a Tomas by mě slyšel i kdybych šeptala. "A pak je tu mrtvý člověk. Zabitý nejspíš ještě dávno před tím?" Tuhle otázku mířím na Tomase. Mám v hlavě spoustu otázek. Proč by Gabriel zabíjel vlastní druh? Kdo byl ten člověk, co tu umřel? Zabil ho vlkodlak?...

Thomas "Tom" Lovens - 11. října 2015 21:33

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Místo činu Slyším její myšlenky, ale musím je vyvrátit. Klekl jsem si u stromu, kde byla na kmeni trochu černé krve. "Podívej se." Vzal jsem ji mezi prsty. Je to vážně ono. "John sem přišel sám a ten vlkodlak ho napadl, je tu jeho krev. Ten vlkodlak s ním praštil o strom. Přišel Gabriel, zabil vlkodlaka a umírajícího kluka proměnil." Mojí dedukci by pomohli vlčí oči, ale nechci na sebe nějak upozorňovat. "Myslím, že se té teorii dá věřit na sedmdesát procent." Pokrčil jsem rameny. Takže Gabriel vlastně toho kluka zachránil? Jak roztomilé. Ušklíbl jsem se. "John je moc srab na to, aby se vydal se svým Alfou zabíjet, takže tohle se mi zdá být pravděpodobnější." Promnul jsem si spánky, když na mě zaútočil paprsek měsíce. "Ty bestie zalez do díry, než se naštvu a vyrvu si tě z těla." Pomyslel jsem si.

Hayley Marshall - 11. října 2015 23:19

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Doufám, že mě nesežereš Když mě upozornil na černou krev, tak jsem popošla blíž a nasvítila baterkou na jeho prsty. Pravda. Černou krev policie vynechala. U nich bych to více méně pochopila. Ale že si toho nevšiml můj otec... to mi přijde podezřelé. Budu si s ním muset promluvit. Dál poslouchám, co mi Tom říká. Popravdě mi to dává smysl. Dokážu jeho verzi zařadit. Dokonce bych i věřila tomu, že Gabriel se slitoval nad umírajícím puberťákem a proměnil ho. Posměšně jsem se ušklíbla. Myslím, že toho rozhodnutí trochu lituje. V hloubi duše. Zkrotit normální puberťáky dá zabrat. Neumím si představit, jak těžké musí být zkrotit kluka, se kterým sloumají hormony a ještě k tomu má vražedné sklony s trochou té nadpřirozené DNA v krvi. "Dala bych tomu víc procent." poznamenám. Je to možná pitomost, ale já Tomovi věřím. Jen doufám, že toho nebudu litovat. Zabraná ve svých myšlenkách si jen koutkem oka všimnu, jak si Tomas mne spánky. "Držíš se statečně." utrousím s pohledem upřeným na něj. Poslední, co bych teď chtěla, by bylo mít tu splašeného vlkodlaka..

Thomas "Tom" Lovens - 12. října 2015 09:05

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Místo činu Díky za důvěru. Můj úsměv by se dal popsat jako kyselý, ale spíš se přemáhám, abych tomu zvířeti nedovolil nic. Nepomáhá tomu ani fakt, že poblíž je oměj a kdo ví láká další svinstva. Předklonil jsem se a opřel ruce o kolena jako po dlouhém běhu. Neboj nic ti nehrozí. Dodal jsem po chvíli a zase se narovnal. To bylo těsné. Někdy se prostě nesejdeme v názoru, ale zatím vždy vyhraju. Znovu jsem se rozhlédl po okolí. Je mi Gabriela líto. John vypadá nezvládnutelně. Nechápu proč většina Alf chce mladé vlky. Snadněji se mění, ale jsou nezodpovědní. Pohrdavě jsem si odfrkl a promnul si krk. Jaké to je být kousnutý?

Hayley Marshall - 12. října 2015 09:19

Za Willa Lissandra "Možná jí znáš.." utrousím jen tak mimochodem. Nechtěl jsem přiznávat barvu, ale lhát nehodlám. Kvůli takové kravině. "Je to vaše školní poradkyně." zazubím se. Pokud ji neodradí tohle, tak bych možná mohl mít šanci. "Žádný háček. Nějak to vždycky nevyjde. Většinou proto, že na ní nemám tolik času, jak by si představovala.." řeknu s pokrčením ramen. S mojí profesí jde jen těžko udržet vztah. A to jsem se tolikrát snažil. Rád bych jim někdy řekl pravdu, ale protože to tajemství není jen moje.. nesmím. "Podle mě je to samozřejmost. Navíc.. když už si jednou ten vztah vypěstuju, dám do toho určité úsilí.. proč hledat někde jinde a budovat to znovu. To radši zapracuji na tom, co nefunguje a vylepším dosavadní vztah." usrknu si z kelímku. "Ale možná jsem jenom líný." dodám s potměšilým úsměvem. Nikdy jsem nebyl ten typ, co by balil více holek najednou. Nemám na to čas. Proč někde hledat to, co už mám? "Přehlédnutelná? Nepřijde mi. Já si tě všiml docela rychle. Jsi jiná. Jiné oblečení, jiná atmosféra." s rukou, kterou držím kelímek udělám osmičku směrem k její osobě. "Jiné je lepší." mrknu na ní. "Co tě sem přivedlo? Myslím na párty..." zeptám se. Pokud tu nikoho nezná, tak jak se sem dostala? Jen tak se sebrala a přišla sem? "To sis prostě řekla.. Jo, půjdu na párty, kde nikoho neznám a pak se uvidí?" zasměju se.

Hayley Marshall - 12. října 2015 19:05

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Místo činu Každou chvilku mi přišlo, že je to pro Toma těžší a těžší se udržet. I když se snažil moc dobře. Doufala jsem, že nebudu dnes už svoje zbraně muset použít. Když se překlonil, tak se mi srdce trochu rozbušilo. I když to nejspíš slyšel, tak jsem na sobě nedala nic znát. Nerada bych umřela tak, že mě roztrhá můj vlastní student. "Nebojím se." zalžu vzdorovitě a doufám, že to nebude víc komentovat. Nelíbí se mi, když mi někdo říká, že se nemám bát. Jenom proto, že jsem holka... nepotřebuji ohledy. "Fascinuje mě tvoje sebevědomí." cynicky se zašklebím, ovšem doufám, že nedostojí toho rčení, že všechno je jednou poprvé. "V mladších vlkodlacích je víc energie. Lepší reflexy a větší výdrž." Pokrčím rameny. "Jinak v tom žádnou jinou výhodu nevidím. Popravdě je to hnus. Ty děti mohou mít normální život, normální vztahy a mohou řešit normální problémy. Teď mají tajemství, které kolikrát musí tajit i před svou rodinou. Pokud ji nešťastnou náhodou při úplňku nezabijí. Všichni, kdo o jejich tajemství vědí, včetně jich samotných jsou pak v nebezpečí. Neumím si představit, že bych si něčím takovým prošla taky." podřepnu si a promnu si v prstech jehličí. Vždycky mě jeho vůně uklidňovala. "Popravdě se trochu bojím do takového světa přivést jednou svoje děti." připustím.

Thomas "Tom" Lovens - 12. října 2015 19:46

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Místo činu "Moje sebevědomí velmi fascinuje i mne samotného." Snažím se nemluvit heslovitě, abych to monstrum doslova uspal. Občas to vážně pomáhá. Když ovšem začne Hayley mluvit o zabíjejících teenagerech a mrtvé rodině, moc to nepomáhá. Hele ty hajzle, máme dohodu ty a já. Jednou měsíčně ti dám volnou ruku a ty mě pak necháš na pokoji. Zavrčel jsem v duchu. Pomohlo to. I to šílené ve mě ctí nějaká pravidla. Narovnal jsem se a usmál. "Omlouvám se, už budu hodný." Vyplázl jsem na ni jazyk. Jsem jen rád, vím že bych tohle dělat neměl. "Lovci to dělají stovky let, další generace vraždících dětí. Čím se lišíte od nás?" Pořád mám raději Lovce než vlkodlaky. "Jen prosím žádné teorie o umírajících rodinách. Nemám to rád." Omluvně jsem se na ni usmál. To co pak následuje - ta adopce - nikdy není hezký zážitek.

Hayley Marshall - 13. října 2015 09:37

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Místo činu Na chvilku se zamyslím. V čem jsme vlastně rozdílní? Ráda bych tvrdila, že jsme ti hodní... ale vím, že někteří jsou ještě větší monstra. Někteří zabíjí vlkodlaky jakéhokoli věku jen pro potěšení a kodex si přetvářejí podle svého. "Naše rodina je jiná." řeknu nakonec nejistým hlasem, protože sama moc nevěřím tomu, co říkám. Vím, že v Mikovi a otci je určitá agrese, která mi nedovoluje jim úplně věřit. "Držíme se kodexu, alespoň já se snažím aby se ho drželi." připustím. "Snažíme se chránit nevinné a zabíjet pouze tehdy, pokud musíme. Vlkodlaci vraždí v momentu, kdy jejich zvířecí část převezme kontrolu. Je to vražda z pudu, pro potěšení. Tedy většinou. Já v tom tedy rozdíl vidím." dál klečím a mnu si mezi prsty jehličí. Baterku mám položenou na zemi a svítí Tomasovi na nohy. Trochu mě znervózňuje ta tma a ticho kolem. Rozptyluje mě a nutí moji fantasii slyšet a vidět věci, které tam ani nejsou. Přijdu si potom strašně paranoidní. "Neznám nikoho, kdo by měl rád teorie o umírajících rodinách." úsměv mu oplatím.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 10:06

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Místo činu Obávám se, že nevěřím. Řekl jsem bez výrazu. Slyšel jsem to zakolísání v jejím tepu. Ani ona tomu nedokáže věřit tak proč bych měl já? Jen ona je trochu jiná. Stejně jako já nechtěla být to, co je. Možná zažila to samé když vyrůstala... Ne. To asi ne. Nevypadá jako takový psychopat jako já. Snažíte? Aspoň ta snaha tam je. Uštěpačnosti v mém hlase si nevšímám. Za úplňku je těžké být jiný. Není to potěšení. Začal jsem oponovat a hledat to správné slovo. Jak to vyjádřit? Je to zoufalství. I když to vypadá jinak. Když se vlk probere poprvé, neví co se děje a snaží se zůstat naživu, pochopit to. Kouše prý jen do kouta zahnaný pes. Tady je to stejné. Dobře si pamatuji na svoje... poprvé. Vlastně na to nikdy nezapomenu. Až po chvíli se všechno mění na vztek. Bolest. Strach. Nepochopení. A když se vlk do té doby neovládne tak potom je z něj zrůda. Ukončil jsem svůj dlouhý monolog a zjistil, že bestie spí. Zadíval jsem se na noční oblohu. Kéž by mě naši zabili rovnou.

Hayley Marshall - 13. října 2015 17:27

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Místo činu Samozřejmě, mi nevěřil. Nemohla jsem se divit. Je těžké přesvědčit někoho o pravdě, které sama nevěřím. Poslouchala jsem jeho monolog v tichosti a bez hnutí. Zajímala mě jeho verze. Jeho vysvětlení. Popravdě.. po tom všem, co mi řekl, jsem vlkodlaky litovala ještě víc, než před tím. Ale co s tím udělat? Jen kvůli pouhé lítosti přece nemůžu přehlédnout vraždu nevinného. Je to začarovaný kruh.. A je zbytečné nad tím přemýšlet. Je zbytečné o tom mluvit. Protože když se navzájem pochopíme.. když skutečně pochopíme nepřítele, začneme ho také milovat. Zrovna nedávno jsem tohle slyšela ve filmu. Myslím, že se to na tuhle situaci hodí. Začínám zjišťovat, že v některých momentech jsem až moc jako Will. Soucítím. To nikdy není dobré. Nastalo ticho. On se díval na hvězdy a já mlčela. Přemýšlela jsem, co říct. Co udělat... Jak pokračovat, co jsem začala. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a postavila se. "Ráda bych ti nějak pomohla." řeknu nakonec rozhodně. Jistě... oba dvá máme nějaké problémy s důvěrou.. ale stejně. Řekl mi toho moc na to, abych mohla dělat, že mi nezáleží na tom, jak tenhle kluk skončí.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 17:35

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Místo činu "Nemusíte. Nic mi nedlužíte a soucit je sebevražda při vaší... práci." Možná bych jí měl říct všechno, aby s tímhle přestala... A mít za zády úplně všechny? Ne, to nepřipadá v úvahu. Prohrábl jsem si vlasy. Dá se vůbec tomuhle říkat práce? Vlastně se nedivím, že je Lovců tolik. Občas mám taky tendenci nějakému vlkovi vpálit omějovou kulku do hrudi... Kdyby to mezitím nezabilo mě samotného. Ano i v době, kdy by všichni vlci měli tvořit smečky a semknout se já chci střílet do vlastních řad. Vlastních? Ne. Nikdy jsem vlkodlaky nevzal za své. Nikdy po... tom. "To musí být nebezpečná práce dělat školní poradkyni a současně zabíjet." Prostě jsem to musel říct takhle, nemohl jsem říct prostě "školní poradkyni a současně kontrolovat, zda nedochází k vraždám nevinných." "Mimochodem, to vypadám tak strašně nemožně a soucitně, že potřebuji pomoct?" Řekl jsem spíš ze zájmu. Vlastně proč se s ní bavím o bezmoci a zoufalství? Jsem Thomas Lovens, měl jsem sem nakráčet, ukázat jí stopy a odejít. Ne, já si prostě musím ulevovat... Nechovám se dvakrát reprezentativně vůči tátovi. Kdyby mě teď viděl a věděl o co jde, nejspíš by se se mnou pěkně dlouho nebavil. To je jeho nejhorší způsob trestu.

Hayley Marshall - 13. října 2015 17:53

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Místo činu Když mluví o sebevraždě, tak se začnu smát. Samozřejmě, že je... já to vím líp než kdokoli jiný. "Sebevražda... ano." kývla jsem hlavou. Těžko se to popisuje.. Pochybuji, že bych to dokázala popsat vlastními slovy a ještě méně věřím tomu, že on by to pochopil. "Nebezpečné? Pro koho?" vrátím mu otázku. "Mám tu práci, protože mi umožňuje být nablízku dětem. Pomáhá mi přemýšlet i o jiných problémech než o těch nadpřirozených." Nejspíš mu říkám víc než bych měla. "Navíc podle otce mám pak větší přehled o tom, co se děje. Jak už jsme se shodli, tak Alfy si vybírají puberťáky." dodám kysele. "Ani v nejmenším?" nevím, proč jsem to dala do otázky. "Jen jsem si říkala, že pokud chci vystoupit z toho bludnýho kruhu, tak bych mohla začít dělat věci jinak." řeknu popravdě. Netuším, kde začít.. ani jak. "Nejdřív se ptát a potom útočit, třeba. Poslechnout si důvody a pak teprve vynášet rozsudky. Vzájemná nenávist a tvrdohlavost víc životů zničí, než zachrání." netuším, jestli pochopí, jak to myslím... Ale z nějakého důvodu začínám být znovu neklidná.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 18:05

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Místo činu "Já osobně bych raději přemýšlel jen o jednom typu problému." Myslet na lidi a ještě na něco jiného? Vlastně to mám hodně podobné, ale... ale to je jiné. Moje úcta k té ženě ještě vzrostla. Málo lidí by tohle zvládlo. A málo Lovců by napadlo napřed se ptát a až pak zabíjet. "Moc dobře řečeno, ale... Ptát se bestiálního Alfy, jestli náhodou nezabil občana města... Je to celkem nebezpečné, ne?" Nemohl jsem si nevšimnout jejího vyvedení z míry. Co? Snad se mi nemění oči... Ne, to už by nejspíš útočila. "Není vám zima?" Zeptal jsem se starostlivě. Ptám se Lovce, jestli mu není zima a NENÍ to sarkasmus. Dnešní noc je vteřinu od vteřiny divnější. Já nemám co nabídnout, mám na sobě jenom tu košili. Je pravda, že jsme tu dlouho. Mě zima není, jsem otužilý, ale ona... Pravděpodobně to není důvod jejího rozpoložení, ale snad mi to řekne. Jen po očku sleduji její ruce a pas s pistolemi, jestli nezačne dělat nějaké blbosti.

Hayley Marshall - 13. října 2015 18:26

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Tatínek jede "Každý máme vlastní styl rozptylování. Někdo rád vaří, aby nemusel myslet na problémy. Já se soustředím na problémy studentů. Na obyčejné problémy." Usměji se odevzdaně. On má třeba basket. Nebo motorky. Prostě koníček. "Mluvila jsem už s tolika vlkodlaky. Je pravda, že můj rozhovor s tebou a Gabrielem byly naprosto jiné než rozhovory, co jsem před tím vedla, ale nebezpečné je to pokaždé. Ale co můžu získat, když nebudu riskovat?" nakloním hlavu na stranu. "Mír vždycky něco stojí. Platilo to kdysi a platí to do teď." pokrčím rameny, jako kdyby to bylo naprosto samozřejmé. Pokaždé jsem se uvnitř třásla strachy. Když padne jeho otázka, tak překvapeně zamrkám. "Je to starost, co slyším?" zeptám se nevěřícně a trochu ho popíchnu. "Ne. Není mi zima." Nakonec se vlídně usměji. "To jenom... začínám být trochu neklidná. Jsme tu uprostřed lesa. Naprosto nechráněni a -" Najednou mi něco dojde. Sundám ze zad batoh, abych se podívala na radar. Já jsem takovej idiot. "Měl bys zmizet." řeknu spěšně, když na mini obrazovce uvidím blížící se cíle. Tomas je možná z dálky slyší. Jsou tak tři až dva kilometry od nás.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 18:38

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Vrum? "Jistěže starost. Zítra máme velmi důležité sezení a já nechci, aby jste nastydla." POkrčil jsem rameny a postavil se. Nerad dlouho sedím a už vůbec nerad zůstávám na jednom místě. Ucítil jsem, jak Hayley stoupla hladina adrenalinu. Nakrčil jsem obočí. Co se děje? Sleduji každé její gesto. A když řekne ta slova, došlo mi to. Lovci? Její povedená rodinka? Bezva. "Takže vážně napřed přemýšlí a pak jednají, jo?" Zavrčel jsem a dvěma kroky došel k ní. Měl bych ji vzít jako rukojmí a odjet do bezpečné zóny. "Klíčky." Natáhl jsem ruku. Taková bestie zase nejsem. Nevím, zda je nejlepší odjet na motorce, ale pořád doufám, že to Hayley ukecá na to, že jsem hodně rychlý člověk... Jestli jim náhodou nepomůže. Jakmile mi klíče dá, vyskočím na motorku a rozjedu se směrem pryč. ---- Začíná legrace Will netušil, kam se jeho sestra poděla. Idiot jeden. Logicky jsem usoudil, že ty dva body v lese jsou oni. Jen si domýšlím, co se tam děje. Při té myšlence jsem ještě víc sešlápl pedál čtyřkolky. Jeden z cílů se dal na útěk. Utíkej, vlčku. Utíkej. Řekl jsem si pro sebe. Nevím, jestli je to vůbec vlk. Podle té rychlosti je to něco horšího. Poslal jsem jednoho ze svých synů, aby té bestii nadběhl. Rychle jsme se dostali až k místu činu, kde jsem ve světle čtyřkolek spatřil skutečně Hayley. "Co tady ** děláš?" Vyjekl jsem na ni a můj pohled, který dobře zná se neptá na odpověď. "Nemáš zbraně, nebo co? Nasedej, jdeme ho chytit." Hodil jsem hlavou za sebe a podíval se na obrazovku. Bod rychle mizí pryč, ale syn se ho drží jako klíště. Výtečně. Rychle je doženeme a zabijeme to.

Hayley Marshall - 13. října 2015 18:58

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jop Nemohla jsem nic dělat. V téhle situaci nepomůže vůbec nic. Když ke mně udělal dva kroky, tak ztěžka polkla, popravdě z něj šel trochu strach. Dala jsem mu klíčky, jak nejrychleji to šlo. "Dávej pozor." houkla jsem za nim, než odjel. Sama jsem se připravovala na to, co přijde. Nemůžu jim lhát. To by nikam nevedlo. Když otec přijel, byla jsem více méně připravená. Nadechovala jsem se, že spustím, ale předstihl mě. Došourala jsem se ke čtyřkolce, ale ještě nenasedla. "Tati, je to student na motorce." tohle byla pravda. "Nemáme žádný důkaz, že něco udělal." nechtělo se mi nasednout. Můj hlas zněl jistěji, než jsem se cítila. "Nemůžeš ho ulovit, když si nejsi stoprocentně jistý. Jestli je nevinný, a já si myslím, že ano.. Co bude pak?" snažila jsem se nezvyšovat hlas. Měla jsem v sobě mix emocí. Strach, o Tomase. Vztek, na otce a nejistotu sama ze sebe.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 19:23

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro To nemyslí vážně Motorka řve. Nemám helmu. Ta to většinou tlumí. Zavrčel jsem a přidal plyn. Čím dál od těch psychopatů, tím lépe pro obě strany. Jenže někdo ke mě jde zleva. Zahnul jsem doprava a těsně minul vzrostlý dub. Já si tu motorku odřu hned na první jízdě. A to jsem si s ní dal tolik práce. --- Neposlušná a pošetilý Student, co běhá skoro třikrát rychleji než člověk. Zaječel jsem a netrpělivě čekal, až nasedne. Proč je taková? Ví, co je naše práce navíc nalákal ji na místo činu. Za to zaplatí. Ohrozil moji dceru. Zabiju ho pomalu. Plnou rychlostí jsem vyjel vpřed. Vím, kudy. Střílet, ale nezabít. Řekl jsem do vysílačky. Snad to Hayley stačí. Je dost panovačná.

Hayley Marshall - 13. října 2015 19:38

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bojím se, že ano... Nakonec jsem přeci jen nasedla. Lepší, když pojedu taky, byla bych tam něco platná, než aby mě tu nechal v lese. "I kdyby běhal desetkrát rychleji... dokud nemám jistotu, že vraždil a někomu ublížil, nesmíme mu ublížit." řeknu nahlas, abych přehlušila čtyřkolku. Vím, že otec se mi snaží vyjít vstříc. Už jen to, že nařídil, aby ho nezabili, je obrovský ústupek. "Nic mi neudělal. Ani se o nic nepokoušel. Měl šanci mi ublížit, ale nevyužil ji." dál se snažím přimlouvat za Tomase, ačkoli mám takový pocit, že to bude naprosto marné. Můj hlas je ale pevný a tvrdohlavý. Zrovna tyhle vlastnosti mám po otci. Přes jeho rameno se dívám na radar. Vidím, že mu jeden z bratrů nadbíhá. Pokud to takhle půjde dál, tak nezvládne utéct. Srdce mi bylo jako o závod. Mluvila jsem sice o tom, že bych věci chtěla udělat jinak. Ale jsem sama. Sama na čtyři lovce, kteří mě neposlouchají. Co dokážu? Jak mu můžu pomoct?

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 20:16

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Jak můžou? Jel jsem rychle. Bohužel. Ucítil jsem vodu a zatočil. Jenže motorka podjela na blátě a já letěl. Co jsem vesmíru provedl, že mne tak trestá? Ledová voda mě objala. Ozval se výstřel. Palčivá bolest v obou nohou. A tma. --- Konec Nemám náladu s ní diskutovat. Zabijem ho, ale nechci to dceři říkat. Je nebezpečný. Najednou se oba cíle zastavili. Zneškodněn. Ozvalo se jako andělská hudba z vysílačky. Usmál jsem se a ještě přidal. Hurá. Aspoň některé z mých dětí má rozum. Dojeli jsme na místo. Lovec právě utahuje pouta své oběti, která se klepe, i když je v bezvědomí a nohy jí trčí do nehezkého úhlu. Nechtěl bych... Nedaleko vody, kde jsme skončili leží motorka. Musel uklouznout a spadnout do hlubin. Výborně. Zastavili jsme. Cíl sebou škubl a zavrčel. Syn ho praštil pažbou pistole. Zase klid. Moje ruka jak jsem si všiml skončila na spoušti. Uvolnil jsem se. Máme ho...

Hayley Marshall - 13. října 2015 20:29

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jako kdybych to věděla... Když jsem uslyšela bratrův hlas z vysílačky, tak mi ztuhla krev v žilách. Cítila jsem se zodpovědná. Já ho vytáhla do lesa. Chtěla jsem, aby mi pomohl a teď ho můj otec nejspíš nechá zabít. Krve by se ve mě nedořezali, když jsme dorazili na místo, kde Mike zrovna svazoval Tomase. Vyskočila jsem ze čtyřkolky a šla k němu. Když ho bratr praštil pažbou, zatnula jsem pěsti. "Skvělé." otočila jsem se na otce rozhořčeně. "Co teď?" Máchla jsem rukama kolem sebe. "Chceš ho zabít? Bez jediného důkazu, že něco udělal?" Dala jsem ruce v bok a stála mezi Tomasem a svým otcem. Jako kdybych se ho snažila bránit svým tělem. "Máme kodex, táto. Nesmíš mu ublížit." připomněla jsem jim naši přísahu, bránit nevinné a zabíjet pouze ty, co ublížili. Sama sebe nechápu. Nikdy jsem nesouhlasila s tím, jak řešíme věci, ale tátovi jsem takhle nevzdorovala. Nikdy jsem nepoužívala svojí roli jako vůdce a jen dělala, co mi táta říkal. Nechápu, kde se ve mně bere ten vzdor, když Tomase v podstatě skoro neznám. Navíc nevím, jestli mu můžu věřit to, co jsme dneska probírali. Ale něco mi říká, že mi ten kluk nelhal.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 20:51

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Jste jeho dcera! Ta tma je úplně všude. Jsem rád, že mě nic nebudí. Za dlouhou dobu se mi do té tmy nepletou žádné sny. Jenže nic netrvá věčně. Na chvíli jsem se probudil, ale čísi milosrdná ruka mne zase poslala do širých končin bezvědomí. Jen kdesi v dálce se jen tak mihotají jiskřičky. --- Jedeme domů, děti Výkřiky mé dcery mne velmi překvapily. Většinou je spíš tišší. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Dovol, abych tě upozornil, že před pár hodinami ani ne běhal po lese s jiným vlkodlakem rychlostí auta. To není normální ani na vlkodlaka." Trochu jsem zvýšil hlas, což děsí i mě. Kol položil Hayley ruku na rameno. "Nezabijeme ho, sestro. Jen si popovídáme." Podíval se na mě, hledal v těch slovech oporu. neochotně jsem kývl. "Naložte ho. Jedeme domů." Nasedl jsem na čtyřkolku a rozjel se napřed. Musím přichystat sklep. "Neublížíme mu, pokud ne on nám. Ani nikomu předtím, jasné?" Otočil se na Hayley Kol s vražedným výrazem a pomohl naložit tu bestii. Ovšem to já už nevím.

Hayley Marshall - 13. října 2015 21:10

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Rodiče si nevybíráš.. Otec na mě začal křičet. Nic, co bych nečekala. Nehnula jsem se z místa. Stála jsem si pevně za svým, ale kdybych řekla, že jsem se nebála, lhala bych. Vždycky mě děsilo, když otec křičel. Ale naučila jsem se to nedávat najevo. Člověk na takové věci nikdy není úplně imunní. "Jen proto, že se někdo liší, je přeci nehoníme po lese a nestřílíme do nich omějovými kulkami!" vrátila jsem mu, ale to už seděl na čtyřkolce a odjížděl domů. Kol se mě snažil uklidnit. Byla jsem ráda, že tu byl. Ze všech mých bratrů, otec dá hlavně na Kola. Mike je mu až moc podobný, aby spolu vycházeli a Will zase moc citlivý. Kol byl zlatý střed a měl to v hlavě srovnané. Nepovedlo se mu mě uklidnit. Byla jsem rozčílená. Podívala jsem se dolů na ležícího Toma. Bylo mi tak líto, že se kvůli mě dostal do téhle situace. Měla jsem tušit, že otec tohle nebude chápat. "Děláš jako kdyby jsi opravdu věřil, že z tohodle vyvázne živý. Ty by ses nechtěl bránit, kdyby tě někdo postřelil a pak mučil proudem? Samozřejmě, že nám po tomhle ublíží, když bude mít šanci." řeknu hořce a dřepnu si k Tomasovi. Nechce se mi ho naložit a odvést do našeho sklepa. Moc dobře jsem věděla, co se tam bude dít.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 21:17

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Noo... "Kdo říkal, že ho budeme mučit? Jestli není hloupý, začne mluvit hned." Kol vypadá nešťastně, ale otcovi rozkazy plnit musí. Povzdechl si, vzal Thomase za nohy a vytáhl ho spolu s Mikem na čtyřkolku. Kol se na tebe ještě jednou nešťastně podíval. "Nechceš mu odvézt tu motorku domů?" Je ti jasné, že to dělá jen proto, abys nebyla u "přemlouvání" Thomase k tomu, aby mluvil. Nohy se hojí rychle a je slyšet, jak se kosti rovnají. Tělo sebou občas škubne, musí to být bolestivý proces. Zvláštní, že je Thomas stále v klidu a nebudí se. Mikea to očividně rozčiluje.

Hayley Marshall - 13. října 2015 21:30

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bohužel Na jeho slova jsem jen kývla. Samozřejmě, že nic jiného teď dělat nemůžu. "Kole... dohlédni na to, aby mu otec neublížil. Ten kluk si toho už zažil dost. Prosím." Prosebně se na bratra podívám. Mikovi nevěnuji ani jeden pohled. Je mi jasné, co se mu teď honí hlavou. Věnuji Tomovi ještě jeden pohled a pak se vydám k jeho motorce. Ti dva mezitím odjedou. Pospíchám s motorkou k Tomovi domů, abych se co nejrychleji vrátila. Nechci ho s otcem nechávat moc dlouho. Kde je Will to nevím. Nezajímá mě to. Když dorazím k domu Lovensů, tak je párty ještě v plném proudu. Zavezu motorku do garáže a nachám ji tam i s klíčky. Přeběhnu přes zahradu před dům a nasednu do auta. Jen v rychlosti napíšu zprávu Willovi, že odjíždím i s autem, ať si vezme taxík. Jeho bezpečná cesta domů je teď to poslední, co mě zajímá. Cesta tam a domů mi dohromady trvá tak třicet až čtyřicet minut. Děsím se toho, co najdu, až se dorazím. Snažím se být klidná a tolik to neřešit.. jen mi to nějak nejde.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 21:41

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Hmrf Probral jsem se. Sklep. Proč je to vždycky sklep? Jako začátečník jsem se prohnul v poutech. Do těla mi hned projel elektrický proud. Zabručel jsem a už se raději ani nehnul. Kvůli dlouhé abscenci vědomí bestie mne ta dávka málem položila do bezvědomí, ale pach někoho v okolí mě donutil neusnout. "Nechápu ulpělou představu Lovců, že proud je nejlepší na mučení. Je to zastaralé." Pohledem jsem si změřil muže před sebou. Jisté rysy mi jsou absolutně povědomé. Otec mojí školní poradkyně. Výborně. Ušklíbl se a vstal z křesla. "Moje dcera je proti tomu, abych si tu s tebou povídal, proto to vezmu rychle. Řekn mi kdo jsi a zemřeš rychleji." Došel ke stolku s ovládáním a mě se rozbušilo srdce. Ne, znovu ne. Tolikrát jsem to zažil... Znovu ne. "Nechápu, o čem mluvíte." Řekl jsem svatouškovsky a snažím se tvářit zmateně. Bohužel moje předchozí věty trochu vyvrací to, že nevím o co se jedná. "Vypadám jako idiot, hochu? Ty nejsi jen vlkodlak. A já zjistím, co jsi jakýmkoli způsobem. Užij si pohodlí. Za patnáct minut se vrátím a promluvíme si znovu." Usmál se a zapnul proud. Vyšel po schodech a zamknul. Stiskl jsem jazyk mezi zuby, až mi pár kapek vyrazilo mezi semknutými rty. Bolest tě dělá člověkem... To bolest. Bolest. Nepomáhá to. Proud je příliš silný. Vzpomněl jsem si na toho, kdo mě sem dostal. Její tvář. A ta nenávist, dlouho skrytá a potlačovaná vybublala na povrch. Zařval jsem. Směs lidského vyděšeného křiku a vlčího nenávistného. Muselo to být slyšet úplně všude. Hlas posedlý minulostí, prolínající se s paprsky úplňku, zasazující do srdcí zmatení a strach. Po tvářích se mi skoulela slza bolesti. Proud zesílil. Spolu s dalším náporem se moje vnitřní zvíře probouzí. Snažím se ho potlačit. Snažím se, ale dlouho to nepůjde. Elektřiny není moc, ale pravidelné záškuby mě přivádí k šílenství. Znovu mi v hlavě vyvstal obraz té ženy. Někdo mě musí hledat. Na té oslavě... A pak jsem si uvědomil, že mě NIKDO hledat nebude. V den mých narozenin. Zoufale jsem znovu zaječel, vzepnul se v poutech. Jiskřičky mi padají na hlavu a mučivé záškuby ovládají tělo. Už není zem, není strop. Není bolest. Není nic kromě strachu, který střídá nenávist.

Hayley Marshall - 13. října 2015 21:53

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Promiň :( Dorazila jsem domů. Už při vystupování z auta jsem slyšela jeho hlas. Nebo jestli to byl výkřik? Každopádně to znělo děsivě a bolestivě zároveň. Zabouchla jsem dveře od auta a běžela do domu. Hned, co jsem se dostala dovnitř, zamířila jsem ke sklepu. Dveře byly zamčené. Zabušila jsem na ně. "Tome!" zavolala jsem na něj zpoza dveří zoufale. Nebyl tu klíč. Rozhlédla jsem se okolo. Otec vždycky nechává klíč někde poblíž. Nebere si ho s sebou, kdyby ho potřeboval někdo jeho synů. Bylo mi jasné, že za tohle se budu zodpovídat. Našla jsem ho. Byl na horní poličce až úplně vzadu. Odemkla jsem a vběhla dovnitř. První, co jsem udělala, bylo, že jsem vypla proud. Bylo mi jasné, že za chvilku znovu přijdou. "Tomasi. Přišla jsem blíž k němu a dotkla se jeho tváře. Slyšíš mě?" zeptala jsem se. Přestala jsem být opatrná. "Je mi to tak líto. Tohle jsem nechtěla." začala jsem se omlouvat. Chtělo se mi brečet, ale slzy nepřicházely.

Thomas "Tom" Lovens - 13. října 2015 22:11

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Sklep Uslyšel jsem Ten hlas. Patřil jí. Zavrčel jsem a ztichl, když se zjevila na schodech. Co tu dělá? Proč přišla? Co zase chce? Plný zvláštních myšlenek jsem nezaznamenal, že zmizel proud a jak je blízko. Chvíli jsem nic nepochopil a jen na ni hleděl. Ten strach co jsem cítil jsem musel mít v očích. Pomoz mi. Volali. Já jim tu slabost zakázal. Zařval jsem a cvakl zuby, které se prodloužili. Už nikdy nenechám nikoho přiblížit se. Nikdy. Pokaždé to dopadne špatně. Chtěl jsem se po ní vrhnout. Ona mi stojí v cestě za svobodou. Znovu jsem se pokusil vykroutit z pout. Jenže další šance nepřišla. Rána do boku. Tiché svist a opět tma. ***** Když jsem uviděl to auto, došlo mi, že dcera je tu. A taky kam šla. A proč je tak ticho. Rychle jsem sebral nejbližší zbraň a běžel ke sklepu. Ten výjev tam mne šokoval. Ona s ním mluví? S tím zvířetem? Věděl jsem jak to skončí. Chtěl jsem ale, aby to viděla. Až když ten její... student ukázal svou pravou tvář, střelil jsem ho. Bohužel jen obyčejná kulka. Vzal jsem špatnou zbraň. Nesouhlasně jsem si dceru změřil. Co to do ní vjelo?

Hayley Marshall - 13. října 2015 22:29

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Vyrazilo mi to dech, když na mě upřel ty oči. Volaly o pomoc. A já mu tak strašně chtěla pomoc. Nikdy jsem nelitovala svých činů tak, jako dneska v noci. Začal se vzpouzet a pak jsem uslyšela výstřel. Jeho tělo bylo opět bezvládné. Rána po kulce se nehojila. Nehojila se tak rychle, jak by měla a to jen proto, že byl před tím tak dlouho pod proudem. Prudce jsem se otočila na otce. "Co to děláš?!" vykřikla jsem na něj. Něvěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem se v pokoji zhroutit do kouta a brečet. Byla jsem úplně rozhozená z normálního rytmu. Tohle se mi ještě nestalo. Bylo mi jasné, že mi Tomas před chvilkou mohl ublížit. A udělal by to, kdyby mohl. Udělala jsem pár kroků blíž k otci a snažila se uklidnit. "Podívej.. ten kluk nikomu neublížil. Ano.. je jiný, ale tímhle stylem z něj nic nedostaneš. Než jste tam tak vtrhli, tak jsem to měla pod kontrolou. Nic mi nehrozilo." Nedokázala jsem mu to víc vysvětlit. Mluvila jsem hlasitějším tónem než obvykle a nějakým zázrakem jsem docílila toho, že mi netřásl hlas. "Nech mě ho odvést domů. Dokud to ještě jde. Dokážu zjistit informace i jiným způsobem než je tenhle. Nech mě to zkusit." Naléhala jsem na něj. Pokoušela jsem se jakýmkoli způsobem docílit toho, abych Toma ušetřila další bolesti.

Thomas "Tom" Lovens - 14. října 2015 07:38

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Táta :3 Nechápu ji. Ona se do toho vlkodlaka snad zabouchla, či co? Uvolnil jsem ruku s pistolí, ovšem prst ze spouště nesundávám. Nevím, co je zač a ani za jak dlouho se probere. Oba kluci přiběhli, když uslyšeli střelbu a skoro poděšeně si sestru měří. Nikdo nejsme zvyklý, že by se nám postavila zvlášť ne v takové situaci. Vždycky jsem věděl, že je po mě, ale tohle? "Nevěřím, že nikomu neublížil a než se sám přesvědčím, tak se drž dál." A jak bych mohl jinak, než ho konečně donutit se proměnit? Aspoň oči, chci vidět oči. Jenže tenhle je obzvlášť tvrdohlavý. "A nepustím ho, obzvlášť ne do domu plného nevinných puberťáků." To předposlední slovo je¨sem obzvlášť zdůraznil. Kol sešel po schodech k sestře a dal ji ruku na rameno. "Jak si můžeš být jistá, sestřičko? Řekl ti, že nikomu neublížil?" Ani on jí nevěří. Vlkodlaci. Jsou prolhaní. Nedá se jim věřit a jediné co jde dělat je pozabíjet je. Jenže oni se jako nákaza šíří dál a s nimi pořád nové a nové druhy, odchylky. CO když je jednou z nich i... tenhle?

Hayley Marshall - 14. října 2015 09:46

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jde ti to :D "Sám dobře víš, že neuvěříš ničemu, co ti řekne." můžu se jenom modlit, že jeho oči jsou jakékoli barvy.. jen ne modré. Bože, ať nejsou modré. Jinak mu už nepomůžu. Zůstala jsem stát mezi Tomem a tátou. Ruce v bok a Kolova ruka na rameni. "I kdyby ti vyklopil celý svůj životní příběh, tak ho stejně nenecháš odejít." zamumlám si pohoršeně. Jak je možné, že když jsme tohle dělali před tím, tak mi to bylo jedno. Byla jsem zavřená nahoře v pokoji, se sluchátky, abych nic neslyšela. "Mohl ublížit lovci. Komu jinému než lovci by vlkodlak chtěl ukousnout hlavu. Neudělal nic." rozhodila jsem ruce. "Většina vlkodlaků by mě rozsápala na kousky, kdyby na mě narazila v lese. On ne. Ježiši, ptal se mě, jestli mi není zima. Ten kluk nechce problémy. Neřekl mi to. Vím to. Jsem lovec dost dlouho na to, abych poznala, kdy je vlk nebezpečný a kdy není." odmlčím se. "Kdo je nebezpečný je Sheridan. Jeho smečka se rozrostla o dalšího člena. John Larkin. Student. Byl pokousaný a přeměněný na místě vraždy." řeknu rozhodně. Více méně se snažím odpoutat pozornost od Toma. Začínám se pomalu uklidňovat. Z tváře mi vymizel zoufalý nádech. Oči chladnou a hlas se mi zpevnil. Jen srdce stále tlouklo jako na poplach. Věděla jsem, že nepřestane, dokud mu Tom neukáže oči, ale něco mi říkalo, že pokud mu je ukáže, tak se odtud nedostane.

Thomas "Tom" Lovens - 14. října 2015 11:52

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Alfa ve sklepě Najednou mi něco došlo. Vědomí mezi bdělostí a tmou je omezené, ale ani to mi nezabránilo zosnovat plán. Chraplavě jsem se rozesmál a přivřel jedno oko. Bolest v boku je příšerná. Já to ale musím hrát. Musím odtud pryč. Nepropadnout panice. [Měl bys svou dceru poslouchat, Lovče. Moje smečka je blízko. Jakmile jsem bestii povolil, proces regenerace se zrychlil. Po těle se mi rozlilo teplo a síla. To otevřené oko zazářilo. Rudě. Aspoň doufám, že jsem to ve stresu nespletl. Díky té síle jsem neměl problém přelomit pouta, i když jsou vážně dobře zajištěná. Vzal jsem ze země svoji košili a rychle zakryl tetování. Jsem rád, že tohle nejsou vlkodlaci. U těch by to neprošlo. Srdce mi buší jako splašené a jen čekám, až zase začnou střílet. Jenže otec říkával, že nesmím ukázat slabost vrahovi. Tenkrát jsem netušil, o čem mluví. Přišli jsme do tohoto města vypořádat se s naším nepřítelem, nechtěli jsme ublížit lidem ani vám. Ovšem jestli budete nadále otravovat mou smečku, tak za sebe neručím. Prohlásil jsem a otočil se na Hayley. Omluvně jsem se na ni usmál. Ta změna situace očividně zaskočila celou rodinku. Jejich otec mě propaluje pohledem. Pak kývl. Není tak hloupý, aby držel Alfu, navíc když neví, jestli lžu nebo ne.

Hayley Marshall - 14. října 2015 12:19

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ještě než mi otec stihl odpovědět, tak se Tom rozesmál. Otočila jsem se na něj s nechápavým pohledem. On se směje? Začal se chovat a mluvit úplně jinak, než před tím. Hlavně mluvil nesmysly. Jeho smečka? Co to povídá? Nechápavě jsem na něj zírala, když mu oko začalo zářit rudě. Alfa? Jako vážně? Co se to tu děje. Pár kroků jsem ustoupila, když ze sebe shodil pouta. Jestli nás všechny chtěl zastrašit, tak aspoň u mě se mu to povedlo. To mi v lese vykládal lži? Nechala jsem ho projít kolem sebe a jeho omluvný úsměv mě ještě víc zmátl. Muselo na mě být vidět, že absolutně nechápu, co to dělá. Každopádně jeho prohlášení absolutně změnilo situaci. Ne jen, že ho otec nemůže zabít, pokud je tu někde jeho smečka a mohl by takhle ohrozit nás všechny. Ale bude ho muset pustit. Navíc nabídnout smír nebo dohodu. Viděla jsem, jak je rozzuřený. Projevovalo se to jen tak, že mlčel a zabíjel očima. Ještě než Tomas vyšel ze sklepa, tak jsem se vydala za ním. Všimla jsem si jen nesouhlasných pohledů svých bratrů. Navíc... dům byl obehnaný omějem. Sám by se stejně ven nedostal. "Tomasi?" ozvu se za ním. A otevřu dveře, abych mohla narušit linii oměje před prahem. "Můžu tě odvést domů..." nabídnu velmi váhavě a vystoupím ze dveří. Popravdě si s ním chci promluvit o tom, co se teď stalo. Pokud se mnou bude chtít mluvit. "Motorku jsem ti zaparkovala do garáže. Není zničená." Dodám tiše. Stále úplně nechápu, co se před chvilkou stalo, takže moje pohledy směrem k Tomasovi jsou hodně zkoumavé a zdrženlivé.

Thomas "Tom" Lovens - 14. října 2015 12:36

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro S povýšeným výrazem jsem vyšel ze sklepa. Začali mi slzet oči. Všude tu mají oměj. Kdyby mě před pár minutami nemučili ve sklepě, řekl bych, že je to hezký dům. Nechal jsem si otevřít dveře a raději jsem vypadl ven, než si to zase rozmyslí. Jenže oni mi nedají pokoj. S naštvaným pohledem jsem se otočil na školní poradkyni. Co zase chce? Ať už mě nechá být. Všichni. Zítra odjedu a už mě nikdo neuvidí. Raději ne. Jak šlechetné. Vrčení se z mého hlasu ještě nevytratilo. Vlk je stále opatrný. Podíval jsem se na ni, v očích tisíce otázek. Víc jich asi má ona.

Hayley Marshall - 14. října 2015 13:24

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Nemůžu mu vyčítat, že se zlobí. Samozřejmě, že se zlobí. A já nemám omluvu proto, co mu moje rodina právě udělala. Klidným krokem ho vyprovázím dál od domu. Směrem k autu, pokud bude dovolí, abych ho odvezla. Navíc má stále v domě párty. "Tohle jsem nechtěla." rozhodím ruce v bezradném gestu. "Kdybych mohla udělat něco, čím bych to odčinila..." Hlas se mi trochu třásl. Tolik věcí, co bych chtěla říct, ale nevěděla jsem jak. Navíc jsem měla pocit, že nic co řeknu nebude mít význam. Zadívala jsem se na něj s lítostí v očích. "Musíš mít tolik otázek..." utrousím. "Jestli chceš... můžeme si promluvit kdykoli." pochybuju o tom, že by chtěl. Ve škole spolu máme mít sezení. To bude hodně napjaté. Pokud se na něj dostaví. Jestli je to Alfa, jak říká, pak se bojím, že si otec zavolá posily. Svě Alfy ve městě a s celou smečkou.. na to nás pět stačit nebude. Pokud ty posily zavolá, tak to budou jatka. Už jen z té představy se mi dělá špatně.

Thomas "Tom" Lovens - 14. října 2015 13:38

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Před domem "Vypadám, jakože já taky?" Vlastně poznal jsem nepřítele. Vím, kde bydlí a vím, kolik jich je. To není zas tak špatné, ale já to nemám jak využít. Udělal jsem krok k autu, ale zakolísal jsem. S bolestivým výrazem jsem se zastavil a chytil se za bok. Ta rána je hluboko a kulka pořád uvnitř. Brzy ji tělo vypudí samo, ale mezitím to bude bolet. Asi bych to stejně domů nedošel, takže se nechám svést. Vím, pomohlo by, kdybych se proměnil, ale to nemám v plánu. Ne. Včera to stačilo. "Vlastně ne. Nemám se na co ptát." Je mi jí líto. SLyšel jsem, že se mi snažila pomoct a že nelhala. Bylo těžké to rozeznat při jejím rozrušení, ale šlo to. Nechápu to. Nechápu toho moc. Jak se mě může zastávat? Možná kdyby věděla všechno. A viděla všechno. "Vy vypadáte zvědavě." Zachrčel jsem a opřel se o auto. Neukazuj svou slabost. Donutil jsem se narovnat a podívat jí do očí. "Klidně se ptejte." Vlastně už nemám co ztratit.

Hayley Marshall - 14. října 2015 19:04

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro V Autě Všimla jsem si, jaký má problém chodit a narovnat se. Nekomentovala jsem to. Bylo to nejspíš od té kulky, co mu otec střelil do boku. Opět to do mě nahrnulo vlnu vzteku. Zatracenej chlap. Nikdy neposlouchá, co mu říkám. Nikdy mě nebere vážně. Nedává vůbec možnost růstu. To proto mu nemůžu říct všechno. Nemůžu mu říct, proč jsem tak bojovala za to, aby Toma pustil. Nepochopil by to. Když řekl, že nemá otázky, mlčela jsem. Viděla jsem mu ve tváři, že to není pravda, ale pokud se nezeptá, tak mluvit nebudu. Opřel se mi auto odkaz a snažil se narovnat. Pozorovala jsem ho soucitnýma očima. Odemkla jsem a otevřela pro něj dveře, aby se mohl posadit. Zavřela jsem za ním. Ještě, že potah sedaček je černá kůže. Kvůli krvy z jeho rány. Nahlas bych to samozřejmě neřekla. "Dneska jsem se poprvé postavila svému otci. Šla proti všemu, co mají lovci svaté a vůbec jsem dělala a říkala věci, co jsem nikdy neudělala a neřekla." odmlčím se po úvodním monologu. "Takže... Alfa? Proč se mi tomu nechce věřit? Říkal jsi, že jsi Omega. Tvůj postoj k vlkodlakům celkově bych nepopsala jako pozitivní. Nezdá se mi, že by sis dělal smečku." Vypadne ze mě, když nastoupím na sedadlo řidiče. Musím se trošku vyhoupnout, protože je to auto o něco vyšší než já. Díky bohu za mé dlouhé nohy. Mluvím dost rychle a nejistě. Dneska si moje intuice dělá, co chce. "Co přesně jsi zač?" Položím další otázku. Mám jich hodně, ale hezky postupně. Vypadne ze mě, když nastoupím na sedadlo řidiče. Musím se trošku vyhoupnout, protože je to auto o něco vyšší než já. Díky bohu za mé dlouhé nohy. Mluvím dost rychle a nejistě. Dneska si moje intuice dělá, co chce. "Co přesně jsi zač?" Položím další otázku. Mám jich hodně, ale hezky postupně.

Thomas "Tom" Lovens - 14. října 2015 19:26

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V autě Tiskl jsem si ránu a nasedl do auta. Kdybych měl jinou možnost, tak do té obludnosti nikdy nenastoupím. Auto Lovce? Ne, díky. I tam je všude cítit oměj a mám dojem, že i jasan horský, ale nechci se mýlit. Na chvíli jsem zavřel oči, ale ona se prostě musí ptát. Chci si odpočinout. Ne pořád jen řešit hloupé problémy. Jen spát. Až do té doby, než se sami vyřeší všechny problémy a já vstanu do hezkého dne. To jí mám děkovat? "Poslyš díky, že jsi nenechala svého psychopatického taťku, aby mě usmažil elektrickým proudem jo a díky, že jsi v lese protestovala, aby mě odvezli." Všechno to bylo kvůli ní. Ona mě tam vytáhla. "Nejsem Alfa." Odsekl jsem. "Barva očí neznamená všechno." Zadíval jsem se z okna. Nikdy jsem nebyl Alfa a nikdy nebudu. Promnul jsem si tetování, které začalo pálit. Nikdy jsem se o to neprosil. "Vlkodlak." Odvětil jsem s trpkým úšklebkem. Víc se mi říkat nechce, ale hrozí, že mě odveze zpátky a já se momentálně nemám jak ubránit.

Hayley Marshall - 14. října 2015 19:36

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro V Autě Zamračeně jsem se na něj podívala, když mi odsekával. Jasně, nečekala jsem bůh ví jaký přístup nebo vlídnost. "Řekl jsi, že se ptát můžu..." utrousila jsem a dál už jen mlčela. Stáhla jsem si okýnko, abych mohla dýchat. Přišlo mi, že v autě je takové dusno, že se brzo udusím. Nastartovala jsem a ladně vyjela na silnici. Potvrdil mi, že není Alfa. V tom případě, co je zač? Který vlkodlak je schopný měnit barvu svých očí? Otec vždycky říkal, že vlkodlaků je mnoho druhů. Že mnozí z nich mutují. To je ono? Je Tomas jedna z těch odchylek? Tak ráda bych se zeptala, ale on mi stejně nic neřekne. Navíc si po dnešku zaslouží odpočinek. Nejela jsem bůh ví jak rychle. Auto bylo příjemně tiché a vánek, co mi čechral vlasy skrz otevřené okýnko byl taky moc příjemný. Nechtělo se mi na tu jeho párty a navíc jsem přemýšlela nad tím, jak vysvětlí, že je od krve. Jak rozpustí tu dementní párty a celkově, co s ním bude. Trochu jsem se bála, že otec si povolá posily. Pokud Tomovi uvěřil, že je Alfa a někde se tu pohybuje jeho smečka, pak by nás tu na ně nebylo tolik, kolik by potřeboval. To je špatné. Moc špatné. Většina z našich příbuzných a otcových přátel lovců jsou fanatici. Přesně ti, které já tak nesnáším. Jedna nevinná lež může udělat spoustu problémů. Ne jen mně, ale hlavně Tomasovi a všem ostatním vlkodlakům.

Thomas "Tom" Lovens - 14. října 2015 20:29

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Auto "Možná jsem naivně doufal v otázku typu "Jsi v pořádku?" Nebo... "Jak moc tě můj táta střelil do břicha?" Vím, není to fér, riskovala pro mě tolik, ale stejně. Do většiny problémů dneška mne dostala právě ona. Měl bych jí prohnat drápy krkem, ale s tím už jsem skončil. Chvíli jsem mlčel a užíval si čerstvý vítr z okýnka, které Hayley otevřela. Ví, jak se postarat o vlkodlaka, to musím uznat. Bolest v břiše je děsná, jak se kulka pomalu pohybuje, ale jsem jen rád, že to není oměj. Podíval jsem se na poradkyni. "Ne, prosím tenhle pohled ne. Ten typu "copak ty jsi za nestvůru." Toho už mám dost." Zakňoural jsem a rozhodl se pro něco absolutně šíleného. Nikdy jsem to nikomu neřekl a řeknu to.. Jí? Respektive Lovci? Asi je se mnou vážně v nepořádku. Když už jsem to měl na jazyku, zarazil jsem se. Ne. Neřeknu to. Nesmím. Slíbil jsem to.

Hayley Marshall - 14. října 2015 20:44

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Auto Spolknu kousavý komentář. Nechám si to od něj líbit jenom proto, že jsem ho do toho dneska dostala já. Jenom proto, že se chci změnit a chci změnit i naší rodinu i když to bude dost těžké a nejspíš i nemožné. Chci se pokusit a začnu Tomasem. "V pořádku nejsi. Nebudu klást otázky, na které znám odpověď. Ránu, co se ti ještě nezahojila, jsem viděla. Střílel z blízkosti, divím se, že neproletěla skrz." řeknu věcně, ale klidně. Nechci ho provokovat, v jeho stavu by mu to nepomohlo. "Můžu ti jí vyndat, pokud budeš chtít. Bolelo by to, ale o dost kratší dobu než při čekání až vyleze sama." řeknu jen tak mimochodem. Nevěřím, že by mě nechal. Stačilo mi, s jakou nevolí se nasoukával do mého auta. Když opět promluvil, poočku jsem se na něj podívala. "Takže k tvým novým schopnostem patří i čtení myšlenek?" musel slyšet sarkasmu v mém hlase. Nebylo to myšleno špatně. "Jen si tak přemýšlím. Chtěl jsi klid, tak přemýšlím potichu. Jestli ti moje pohledy vadí, tak se nedívej." pokrčím rameny. Chvilku pak vypadal, jako kdyby mi chtěl něco říct, ale to se mi nejspíš jenom zdálo. Nedívala jsem se na něj. Zahlédla jsem to periferně.

Thomas "Tom" Lovens - 14. října 2015 21:13

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Auto Byl bych radši, kdyby prošla. To je otázka několika minut, ale tohle? Její poznámku o tahání jsem přešel. Těma rukama se mě nedotkne. Ne. Jen už jsem to párkrát zažil. Odtušil jsem. Aspoň v podobném měřítku. Povzdechl jsem si a zabubnoval prsty o dveře auta. Bolest pomalu mizí. Nebo už jsem si zvykl. A taky se měním na okřídlenou ještěrku. Mávl jsem rukou a falešně se usmál. Ty tvoje myšlenky slyším až sem, Lovkyně.

Hayley Marshall - 14. října 2015 21:39

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Auto "To ráda slyším. Pokud si z toho můžeš dělat srandu, tak už ti je nejspíš líp." řeknu klidně. Jeho popichování přecházím osvědčenou ignorancí. Je mi líto všeho, co se dneska stalo. Neměla jsem se do toho plést tolik. Měla jsem tomu nechat volný průběh. Dělám to tak vždycky. Alespoň z části bych se k tomu měla vrátit. Nebudu tlačit na pilu. Tomas je tragický případ. Nese si toho sebou hodně a pochybuji, že je to ten typ, co by se s něčím svěřil. Nehodlám to z něj páčit. Pokud se mnou bude chtít mluvit, jsem mu k dispozici. Jako přítel i jako školní poradkyně. Ale ten krok musí udělat on. Nemůžu ho neustále nahánět a nutit ho k tomu. Zbytek cesty nepromluvím. Pokud se nebude dožadovat mojí odezvy. Pomalu se blížíme k jeho domu. Už z dálky slyším dunění hudby. Děkuji bohu, že nemám nadpřirozený sluch. Asi by mi praskly uši. Zajedu autem k chodníku opodál. Motor nevypínám. Čekám až Tomas vystoupí, nebo co se vlastně bude dít. Možná bych měla jít dovnitř a vyzvednout Willa. Někde tam určitě ještě bude. Pokud tam tedy ještě je. Na zprávu mi neodepsal, takže si myslím, že se uvnitř hodně dobře baví.

Lissandra Carter - 15. října 2015 11:30

Party Will "Školní poradkyně? No, možná." Zamyslím se, vím, že nějakou máme, ale nikdy jsem ji neviděla. No, možná i jo. "Musí být super, když můžeš za někým přijít s problémem, ne?" Určitě jako ségra musí být fajn. "Čas je takový, jaký si ho ta dvojice udělá. Nemůžou být pořád spolu, to je jasné... " Opravdu ho nějaká kvůli tomuhle opustila? Říká že, že lásce nebrání čas ani vzdálenost... Dnes už je to asi jiné, než jako v knihách. "Naprosto s Tebou souhlasím a opravdu tě obdivuji." Usměji se. "Tím pádem by se lenost měla přejmenovat na věrnost..." Zasměji se a podívám se mu do očí, hned uhnu pohledem k hroznu, které svírám v ruce, abych zakryla červeň ve tváři. Já vím, že jsem jiná, ale všem to vždy připadalo špatné, moc odlišné. Jen se usměju. "Přivedla mě sem náhoda, omylem jsem se připletla k tréninku na basketu a nějak byla pozvána sem." Vysvětlila jsem, ale tušila, že to stejně nedává smysl. "Ale vlastně nikoho tu moc neznám, snad jen tři lidi.. a tak pár hodin." Utrousím.

Thomas "Tom" Lovens - 15. října 2015 13:52

U domu Zbytek cesty mlčím. Nechci s ní mluvit. Už jí nechci nikdy vidět. Nikoho. Jakmile jsme zastavili, vykulhal jsem z auta a s ušima rozdrásanýma od té děsné hudby jsem vešel do domu. Beze slov, bez děkování. Za co taky? Za dveřmi jsem se pořádně nadechl a začal křičet. Policie, policie! Slova mají účinek jako lavina. Masa lidí se dala do pohybu. Utíkají všude. Jako velká voda. Někdo mě loktem strčil do břicha. Zapotácel jsem se a spadl na zem. Přes košili prosakuje krev. Musím tu kulku vyndat. Momentálně ale ani nevím, jestli jsem v domě sám.

Emma Sheridan - 15. října 2015 14:27

Den pokračuje Nedařilo se mi Alana vzbudit a jeho zranění vypadala velmi vážná. Musela jsem ho dostat do nemocnice. Rychle jsem hodila na sebe nějaké oblečení. Jako první mi padly do ruky moje tepláky a mikina na běhání. Mohla jsem zavolat sanitku, ale nechtěla jsem aby někdo to tu viděl. Se svojí rodinou se dokážu vypořádat sama. Protože mám velkou sílu jakožto vlkodlak nedělalo mi problém Alana zvednout a přenést ho ke svému autu. Zavezla jsem ho do místní nemocnice. Samozřejmě se mě sestra ptala jak se mu to stalo. Musela jsem si své odpovědi vymyslet, pravdu by mi nikdo nevěřil. Jeho stav byl doopravdy vážný a vidět jsem ho mohla nejdřív druhý den. Sestru jsem poprosila, aby hlavně dala vědět jeho strejdovi, sama jsem na něj kontakt neměla. Z nemocnice jsem se vrátila domů. Musím najít Gabriela... Když vidím rozbité okno, kterým byl prohozen Alan, jsem vzteky bez sebe. Trochu mě uklidní, úklid včerejší noci. Zametla jsem sklo a okno zalepila průhlednou folií. Je to provizorní řešení než objednám člověka co mi to opraví. Musela jsem si skočit do sprchy a přemýšlela, kde svého bratra najdu. Vím, že se mu musím postavit a snažím se sobě namluvit, že se ho nebojím. Poté co jsem vylezla ze sprchy svoje vlasy jsem nikterak neřešila a tak po chvíli se mi vytvořili přírodní vlny. Hodila jsem na sebe čisté oblečení a vyběhla z domu. Jela jsem zpět do města, jestli nezahlédnu některého z bratrových kumpánů nebo samotného Gabriela, vím že zůstal ve městě. Když jsem si objednávala u pouličního stánku nějaké jídlo, zaslechla jsem zvláštní zvuk. V žilách se mi zastavila krev. Jednalo se o vytí a když jsem se rozhlédla kolem sebe, z reakcí lidí bylo jasné, že jsem ho slyšela jen já. Určitě se jednalo o Alfu a proto se domnívám že o Gabriela. Jen nechápu ten žalostný tón v celém tom vyjádření. Dál jsem nad tím neuvažovala sebrala jsem své tacos a nasedla do svého Jaguára a vydala se tím směrem, kde si myslím, že onu Alfu naleznu. Já se tě nebojím Gabrieli...

PPJ - 15. října 2015 15:03
	soukromá zpráva od PPJ pro Alfa Zvuk tě zavede až do bohaté části města. Konkrétně do domu, který vypadá jako po výbuchu. Očividně v něm byl divoký mejdan, ale lidi z něj vybíhají a mizí v autech. Zevnitř se ozývá hlasitá hudba a ty cítíš nejen Alfu, ale i krev. Hodně krve.

Hayley Marshall - 15. října 2015 19:03

Za Willa Lissandra "Jo... to asi ano." utrousil jsem. Kdyby jenom věděla.. Hayley přidělává víc problémů, než jich pomáhá řešit. Co se to dneska vlastně děje. Nejdřív mě ségra nechá za autem, kde jsem naprosto zbytečný, pak se honím za nějakým psem, pak mi píše zprávu, že se domů mám dostat sám a nakonec mi volá rozzuřený otec, jestli nevím, kde sestra je. No.. každopádně, až se dostanu domů, tak se nejspíš všechno dozvím. "Moje řeč." zazubím se na ní. Nejsem fanoušek holek, co se na kluka lepí jako vteřiňák. Rád jim dám volnost a to samé čekám od ní. Spokojeně sleduji, jak se na její tváři objevuje růžová barva. Je to kouzelné, ale nijak to nekomentuji. Nelibuji si v rozpacích. Poslouchal jsem její vysvětlení. Moc jsem toho nepobral, ale to nejspíš ani ona, jak tak soudím z jejího výrazu. "Tak to jsme dva." Přitakám. "Na párty jsem se doslech od kámoše, co to slyšel od kámoše.. a tak dále. Zdejší tamtamy pracují rychle." zašklebím se a vezmu si další hrozen. Než stihnu říct další slovo, tak se ze vchodu rozeřve nějakej kluk, že jede policie. Všichni se začnou hrnout ven. "Promiň..." zahuhlám a vezmu Lis jemně za loket. Opatrně jí vedu ven a dávám pozor, aby do ní někdo nestrčil nebo nepovalil na zem. Venku se rozhlédnu a její loket pustím. "Takže.. chceš jít spát? Znám tu jeden lokál. Mají tam dobré jídlo, pití a i kulečník, kdyby sis chtěla zahrát." Nabídnu s přátelským úsměvem. Pokud by nešla, tak bych jí aspoň doprovodil domů. A možná si i řekl o číslo. Před domem Sedím v autě a pozoruji, jak se Tom potácí k domu. Opřu si čelo o volant a na chvilku zavřu oči. No.. to byl teda skvělej výkon. Už vidím naší schůzku v mé kanceláři. Tak se posaď Tome, jaký byl den? Co škola? Jo a už se ti zahojila rána po té kulce, co ti můj táta střelil do břicha? Po chvilce jsem nucena hlavu zvednout. Myslím, že Tom se dost efektivně postaral o to, aby párty skončila. Z jeho domu se hrnou puberťáci jako mravenci z mraveniště. Čekám, jestli vyběhne bratr. Když ho konečně uvidím, tak je s nějakou dívkou. Myslím, že jsem jí viděla na tréninku basketu. Nejsem si tím úplně jistá... Vypadají, že se dobře baví. Vyčkávám, jestli s ní ještě někam půjde. Každopádně pochybuji, že bude potřebovat můj odvoz. Jenže co teď? Mám trochu strach o Tomase, ale dneska už jsme ho ostravovali dost. Potřebuje svůj klid. Potřebuje se uzdravit. Domů se nechystám. Aspoň ne hned. Potřebuju trochu vychladnout. Nastartuji auto a vydám se na projížďku po městě.

Emma Sheridan - 16. října 2015 13:38

Před domem Moje instinkty fungují dobře a přivedli mě před dům. Ani mě to nepřekvapuje, že jsem se ocitla v luxusní části tohoto města. Co mě ale zaskočí, jak dům vypadá. Zastavila jsem auto na první volné místo, které jsem zahlédla a vystoupila. Cítím kolem sebe krev. Za normálních okolností bych vběhla dovnitř za účelem pomoci lidem. Dnes ne. Dnes mě žene něco jiného a to nenávist. Dnešní noc jsem prožila zamčená, protože mě Gabriel domístnosti hodil, jako odkopnutého psa. A unesl jediného člověka, který se za dlouhá léta ke mě choval hezky. Ano vrátil ho, ale v jakém stavu. Na nic nečekám a běžím dovnitř do domu. "Gabrieli kde ji?" Řvu z plných plic. Vypadám jako člověk, který hledá v tomto zmatku nějakého svého kamaráda. Vyhýbám se lidem, kteří prchají. "Vím, že tu jsi. Cítím tě." Znovu zavolám a pokračuji dál. Dál, kde cítím přítomnost Alfy.

PPJ - 16. října 2015 13:54

soukromá zpráva od PPJ pro V domě Čím víc se blížíš ke zdroji, tím silnější je pach krve a přítomnost Alfy. Hudba najednou zmlkla. V domě už nikdo není. Ozvalo se kovové cvaknutí a rychlé kroky nahoře. Jak už dokážeš rozpoznat, patří vlkovi. V domě dokážeš rozeznat ještě někoho, ale jen těžko. Jakoby byl každou chvíli jinde. Je to člověk, onen Alfa, kterého hledáš. Pak jsi ho najednou uslyšela nad sebou nahoře. Hlas je velmi tlumený a ani ty ho nedovedeš rozeznat, ale je mužský.

Thomas "Tom" Lovens - 16. října 2015 14:07

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Zpátky domů Když jsi se konečně dostala domů (pokud tam dojedeš), uvítá tě mrtvolné ticho. Nepříjemné a do jisté míry dost děsivé. Zezhora k tobě přišel Kol. "Otec jel do lesa zkontrolovat pasti." Jinak řečeno, potřeboval se uklidnit. A až se vrátí, moc hezký rozhovor vás nečeká. "Něco jsem našel." Podal ti několik právě vytisknutých papírů. Jsou to záznamy z novin. "12. 4. 2007 VRAŽDA NEDALEKO SILVERHILL Dnes bylo nalezeno v domě nedaleko městečka Silverhill 17 mrtvých těl patřících občanům města, jež v domě žili. Útok vypadá jako po hromadném napadení vlky. Kvůli tomu je nemožné identifikovat mrtvé, ale je mezi nimi i rodina bývalého vojáka Adama Levise." Na další stránce bylo něco velmi podobného. NOVÉ DŮKAZY? "18. 4. 2007 Na tělech některých zemřelých bylo nalezené tetování. Ukazuje na znamení gangu? Bylo celé vraždění v Silverhill jen dobře maskovanou pomstou mafiánů? .... "Nevíš, co to znamená?" Zeptal se tě Kol s tázavým pohledem. "Moc toho ještě nemám, ale stejně mám dojem, že jsme toho kluka neměli pouštět." Založil ruce na prsou a raději si od tebe zase vzal novinové články. "Otec chce pozvat další Lovce." Dodal.

Emma Sheridan - 16. října 2015 14:17

V domě Čím blíže ke Gabrielovi, tím více krve. Nechápu proč se baví takovým zvráceným způsobem. Skoro pochybuji, že jsme sourozenci. Rozhlížím se kolem sebe a všímám si, že se kolem mě vylidnilo. Jsem v domě sama, až na přítomný pocit, že Alfa je někde v domě. Pomocí svých smyslů, uslyším kroky. A pak se ozvou hlasy. Nedokážu odhadnout, komu hlasy patří a jestli je to Gabriel. Jenže já si přeji, aby to byl on. Jiný Alfa tu být nemůže. Mám chuť zavolat, že onich vím, ale rozmyslím si to. Nachvíli se mi zalesknou oči do žluta. "Jde se na to. Upovnit sourozenecké vztahy." Ušklíbnu se sama pro sebe a vydám se nahoru, do místnosti, odkud slyším hlasy. Možná bych měla být opatrnější, zaposlouchat se za dveřmi o čem to můj bratr hovoří, co se tu vlastně stalo. Ale já ne, neuvažuji rozumně. V tuhle chvíli si jdu tvrdě za svým.

Johny - 16. října 2015 14:24

PARTY HARD! Prostě jsem si to tu užíval. Moc často mě Šéf ven na party nepouští, většinou jsme na cestách nebo běháme se sniperkama po střechách. Proto si tohle snažím užít a podle těch hezkých holek bude i bezva studovat na zdejší škole. Jen poměr oměje a vlkodlaků se mi nelíbí. Během večera jsem to ale nějak hodil za hlavu a raději se věnoval jedné fakt hezké roztleskávačce. Na Johna, kterého jsem měl hlídat jsem nějak zapomněl... Kdyby tu Šéf byl, asi by mi rovnou zlomil ruku nebo tak něco, ale ta holka vážně stojí za to. Nic ale není dokonalé navěky. Ucítil jsem dost silně jiného Alfu. Přesně toho, před kterým mě Šéf varoval. A taky krev. Ten Alfa začal křičet poldové. Rychle jsem doběhl za Johnem, chytil ho za rameno a začal ho táhnout k nouzovému východu (oknu,) když jsem ale ucítil pach. Její pach. Té, kvůli které mě museli včera v noci přivázat ve sklepě. Zavrčel jsem. Přesně před těma dvěma Šéf varoval a teď se prostě nemůžeme jen tak vypařit, když jsou spolu. "Sem." Zavrčel jsem na Johna a zatáhl ho do prvních dveří poblíž. Zrovna tohle byla koupelna. Vykoukl jsem škvírou mezi dveřmi a poslouchal, jak se dovolává Šéfa. Tak toho nenajde.

Thomas "Tom" Lovens - 16. října 2015 14:30

V domě Nějakým zázračným způsobem se mi podařilo dostat do patra, aniž by mě zachytili ty bestie dole. Jsem zmatený a trochu vyvedený z míry. Je jich tu moc. Samí vlkodlaci. Samé problémy. Chci se jich zbavit, chci jim prohnat kulku hlavou, ale v současném stavu bych spíš ublížil sobě. Doběhl jsem do pokoje k Aaronovi, který začal dost solidně vyšilovat. Kdybych ho tam nechal samotného, po těch monstrech by vystartoval a to nechci. Snažil jsem se mu domluvit, ale marně, pořád je nervózní. Uslyšel jsem kroky. Blíží se. Nějaká žena. Taky vlkodlak. Zavrčel jsem a vběhl do koupelny dřív, než vstoupila do místnosti. Jestli je vážně vlk, tak na mě přijde skoro hned, ale pořád doufám v zázrak. Úplně zkrvavenou košili jsem hodil na zem a rychle se převlékl do černé. Rána v boku mě neskutečně bolí. Zatnul jsem zuby a opřel se o umyvadlo. Už se dlouho neudržím... Všichni musí pryč. Doufám, že ji Aaron odradí... Upřímně doufám. Ale asi marně. Jakmile vejdeš, Aaron na tebe začne vrčet a dorážet na tvoje nohy. Očividně chce, abys vycouvala z místnosti

Hayley Marshall - 16. října 2015 21:34

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Doma Nevím, jak dlouho jsem se toulala po městě, ale dorazila jsem domů. Dala jsem auto do garáže k těm dalším a přeběhla domů. Bylo tam naprosté ticho. Hrůzostrašé ticho, necítila jsem se příjemně. Usoudila jsem, že otec není doma. Pokud by byl, čekal by mě uvítací výbor. Stejně mě ten rozhovor čeká. Dříve nebo později. Zavřel jsem dveře a zula si boty. Slyšela jsem na schodech kroky. Byl to Kol. Když řekl, že otec jel do lesa, bylo mi jasné, že náš rozhovor proběhne spíš dříve, než později. Převzala jsem si od něj papíry. Byla jsem ráda, že se mi s tím svěřil. Přeci jen je to jediná bratr, co chodí pro konzultaci i za mnou a ne jen za otcem. Dala jsem se do čtení a směřovala s papíry směrem do kuchyně, abych si udělala kafe. Jednou rukou jsem četla a druhou dělala kávu. Pro mě i pro Kola. Velmi zajímavé čtení, to musím uznat. Levise... to je hodně podobné jako Lovens. Ale možná jsem jen paranoidní. Ne všechno, co se děje má nutně spojitost s Tomem. Dumala jsem nad novými informacemi. Tetování... A jsem opět u Toma. Z přemýšlení mě vytrhne hlas bratra. Vezme mi papíry z ruky. Nejradši bych si je okopírovala. "Nevím..." řeknu popravdě. "Nemohl by ses podívat, jestli nenajdeš, jak to tetování vypadá? Mohla by tam někde být fotka." zeptám se bratra. Nechci vynášet rozsudky, dokud nebudu mít důkazy v ruce. "Měl oči Alfy. Mohla tu poblíž být jeho smečka. Táta to nechtěl riskovat." pokrčím rameny. Nechci bratrovi lhát. Zatím jen zamlčuji informace. Není to lhaní jako takové. "Nic jiného jsem ani nečekala." řeknu prostě. Bylo mi to naprosto jasné. A po kom půjdou? Po Tomovi. "Říkal ještě něco?" zeptám se. Bylo mi jasné, že musel soptit.

Thomas "Tom" Lovens - 16. října 2015 21:42

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Doma Kol si odkašlal. "Druhá strana." Sám ji otočil a ukázal ti přesvětlenou fotku z pitvy, na které je zřetelně vidět tetování. Poté vytáhl z kapsy mobil, nalistoval galerii a ukázal ti fotku z dneška. "To fotil táta." Ospravedlnil to, že má vyfocenou ruku Thomase s tetováním. Kdo ví, kolik tam těch obrázků je. "Zcela upřímně... Nezdá se mi. Ten osamělý Alfa a dnes mladý kluk co má rudé oči..." Mávl nad tím rukou a vzal si kafe. "Máme za sebou dlouhou noc, sestro." Podíval se ven z okna. Jakoby chtěl dodat "A bude ještě delší." Očividně ti na téma co otec říkal nechce odpovídat.

Hayley Marshall - 16. října 2015 22:09

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Doma Vzala jsem si papír zpátky. Bylo to tetování, co měl Tom. Věděla jsem to. Věděla jsem, že nejsem paranoidní. Tohle mu ovšem moc nepomůže. Musím se dost ovládat, abych hlasitě nezaskučela, když mi Kol ukáže fotku jeho ruky. "Nevíme jistě, jestli je to on." řeknu chabě. Je mi jasné, že je to on. Kdo jiný by to byl? Není Alfa.. vlkodlak možná, ale Alfa ne. Prostě jsem mu to věřila. Jak ale dokázal, aby jeho oči zrudly? Aspoň na ten moment, co je musel ukázat otci. Moc nezodpovězených otázek a Tomovi jde o život. "Ještě to není za náma." řeknu s povzdechnutím. "Měl jsi někdy pocit, že to, co děláme.. neděláme dobře? Že rozhodujeme, aniž bysme věděli, jestli je naše rozhodnutí správné?" zamyslím se nahlas. Kol mi řekne pravdu. Ať je jakákoli.

Thomas "Tom" Lovens - 16. října 2015 22:12

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Doma "Občas ano." Připustil opatrně bratr, ale pak ti dal ruce na ramena. "Jsme ti, kteří brání vlkodlakům, aby zabíjeli nevinné, sestro. Víš, kolikrát už jsme lidi zachránili? Je to nevděčná práce, ale chápej... Ten tvůj student je víc než podezřelý. Snad ti nemusím vyjmenovávat, proč. Nevěřím, že by ti tolik přirostl k srdci. Co se v tom lese stalo?" Starostlivě si tě měří, vypadá to, jakoby se ujišťoval, že nemáš teplotu.

Hayley Marshall - 16. října 2015 22:48

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Doma Byl jediný, co mi pořád říkal "Sestro" místo Hayley. Nevadilo mi to. Za tu dobu jsem si už zvykla. Poslouchala jsem, jak bratr mluví. Bylo mi jasné, že mi řekne něco takového. Je to slabší verze toho, co by mi řekl táta. Ale Kol to řekne zaobaleně, podá mi to jako dívce, jako svojí mladší sestřičce. Nepamatuju si, jak se ke mně chovávala máma.. ale hádám, že Kol je určitě po ní. Váhám, jestli mu říct, co se stalo v lese. Ale nakonec.. komu jinému věřit, než jemu. "Vytáhla jsem ho tam. Chtěla jsem, aby mi řekl něco o tom, co se tam stalo. Nevím, co v tom klukovi je.. ale věřím mu. Možná proto, že tak nenávidí vlkodlaky, jako my. Mám pocit, že si zažil něco strašnýho, co ho donutilo, aby svůj druh tak moc nenáviděl. A on mi nelhal. Jsem v tomhle dlouho, Kole. Já vím, kdy mi děti lžou. On nelhal. Byl ke mně upřímný a já byla k němu. Celou dobu se tak ovládal, protože mi nechtěl ublížit." upiju si kávy. Nejsem už tak emotivní, jako jsem byla před tím. Jsem klidná a vyrovnaná. Maximálně může slyšet posmutnělý podtón. "Do toho, co se stalo dneska, jsem ho navezla já.." Pousměju se. "Já jenom nechci, aby umírali studenti, protože můžou být hrozba.. Protože my si to myslíme. Protože my pokládáme jejich smrt za správnou." podívám se mu do očí. Možná jsem přecitlivělá, protože budu mít brzo svůj týden v měsíci.

Thomas "Tom" Lovens - 16. října 2015 22:54

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Doma Kol si povzdechl a dál už nic neříká. Je vidět, že je to pro něj těžké a pokaždé, když se něco takového vyskytne, jde na jediné místo, kde si dokáže vybít vztek. Stejně jako tvůj otec filtruje na čtyřkolce v lese vztek. Dal ti pusu na tvář a zmizel venku. Doma už jsi jen ty a pravděpodobně prostřední bratr. Nejspíš bude nahoře vyhledávat informace. //: Vydej se nahoru, vydej se nahoru, vydej se nahoru, nechci tě tlačit, ale vydej se tam. Vydej se tam. Vydej se tam. :D

Hayley Marshall - 16. října 2015 23:30

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Doma Samozřejmě, že mi neodpověděl. Nebylo co na to říct. Dal mi pusu a zmizel ven. Nejspíš jsem ho tím akorát rozhodila. Ale popravdě se mi ulevilo. Potřebovala jsem to někomu ventilovat. Aspoň tentokrát to musí vydržet. Kvůli mně. Chvilku jsem ještě postávala v kuchyni a dopíjela kafe. V domě bylo strašné ticho. Až nesnesitelné. Nenáviděla jsem ticho. Obzvlášť tohle. To ticho před bouří. Nakonec jsem to nevydržela. I s hrníčkem v ruce jsem se vydala nahoru do patra. Každý druhý schod zavrzal. Na posledním jsem se zastavila. Vrzal nejvíc. Chvilku jsem na něj pérovala v kolenou. Měli bysme je opravit. Rozčiluje mě to. Navíc jestli přijdou další lovci, tak je budeme muset někde ubytovat. Nebo budou chtít bydlet v hotelu? Asi není nejlepší nápad si je všechny pozvat do baráku. I když pokojů máme dost.

Thomas "Tom" Lovens - 17. října 2015 10:33

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Doma Cestou nahoru jsi si všimla pootevřených dveří do Kolova pokoje. Obvykle tam panuje relativní pořádek, ale teď se po zemi válí spousta papírů a na obrazovce je otevřená stránka nějakých novin. TOMAS LOVENS, SYN SLAVNÉHO BASKETBALISTY VYHOZEN ZE ŠKOLY. MÁ PROBLÉM S DROGAMI? Syn slavné basketbalové legendy Adreana Greena byl vyhozen ze školy poté, co brutálně napadl jednoho jeho spolužáka. Často se mluví o drogové závislosti nadějného sportovce kvůli jeho častému mizení neznámo kam. Adrean Green prodal krátké prohlášení. Prý je jeho syn naprosto v pořádku, jen ho drtí mediální tlak a tak svého syna posílá do ústraní. Kam se zatím neví, ale jestli se bude hoch pořád chovat takhle, tak se nebudeme divit, že mu ani slavný tatík nepomůže. Za tu hodinu a kousek co jsi byla pryč toho Kol stihl najít vážně hodně. Na posteli je asi dvacet papírů. Lékařské zprávy, spisy, bulvární články a co je zajímavé, i záznamy z dětských domovů zaškrtané červenou barvou.

Hayley Marshall - 17. října 2015 10:54

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Doma Když už mě pérování na schodech přestalo bavit, rozešla jsem se k sobě do pokoje. To byl můj plán... dokud jsem si nevšimla, že má Kol pootevřené dveře. Říkal, že toho ještě moc nemá... ale nemohla jsem odolat a dveře ještě trochu pootevřít. Díky, že dveře neskřípou stejně jako schody. Vlezle jsem do jeho pokoje a přivřela dveře tak, jak byly. Byl tu fakt strašný bordel. Ale, co mě zaujalo byla hromada papírů na posteli. Moc toho ještě nemáš? I když jsem se rozhodla, že Tomase nevyhledám... chci aspoň vědět, o co jde. Posadila jsem se za počítač a přečetla si článek. Mělo to titulek s Tomasovým jménem. V průběhu pročítání mi bylo jasné, proč ho vyhodili ze školy. Že je vlkodlak už víme. Co tu máme dál? Přesunula jsem se na postel a vytáhla mobil. Chci si každou stránku zvlášť vyfotit. Neukázal mi je všechny a bůh ví, jestli to vůbec udělá. Není mi to příjemné, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Nejdříve vezmu záznamy z dětských domovů, lékařské zprávy, spisy a pak až bulvár. Někdy se mu nedá věřit.

Thomas "Tom" Lovens - 17. října 2015 12:42

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Pokoj Jeden jediný článek není označený rudě. Kol ho dle toho ani nečetl. Je to zpráva z nemocnice. 1.5.2007 Dnes v noci byl v lese nedaleko Toonberry nalezen chlapec. Nevzpomíná si odkud je ani na jméno. Podchlazení a sečné rány na těle. Nemluví jen říká něco o vlcích. Je agresivní a nenechá na sebe sáhnout. Na paži má tetování. Odkud je si nepamatuje. Úřady mu dali jméno Tomas. Po zotavení bude převezen do dětského domova v Californii.

Hayley Marshall - 17. října 2015 16:47

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Pokoj Našla jsem jeden článek bez rudého označení. Kol ho nejspíš ještě nečetl. Vyfotím ho a až potom začnu číst. Opět je to o Tomasovi. Musí to být o něm. Už v lese mi něco říkalo, že má něco za sebou.. mohlo by to být tohle? Je adoptovaný? Vzpomněl si na to, co bylo před tím, než ho dali do dětského domova? Je tohle vůbec o něm? Nejraději bych všeho nechala a jela za ním, abych si s ním o tom promluvila. Ale je mi jasné, že on teď chce hlavně klid a čas na zhojení a celkové zotavení. Budu muset počkat minimálně do pondělí. Pokud se na naší schůzce vůbec objeví. Měl by. Jestli nechce svému tátovi dělat problémy, tak se objevit musí. Zajímalo by mě, jestli Kol objevil ještě něco, o čem mi nechce říct. Stále hlídám, jestli neuslyším nějaké kroky po schodech nebo jiný zvuk, který by znamenal, že se někdo blíží.

Thomas "Tom" Lovens - 17. října 2015 17:03

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Pokoj Na schodech se skutečně ozvali kroky. Podle frekvence je to tvůj otec. A hvízdá si. Vážně si hvízdá. Buď pozabíjel nějaké vlkodlaky a nebo udělal něco podobného, co mu hodně spravilo mizernou náladu. Na podlaze jsi si všimla ještě jednoho článku. SYN BASKETBALOVÉ HVĚZDY TOMAS LOVENS BYL DVAKRÁT POSTŘELEN! Fanynky tohoto mladého sportovce zažily šok, když byl dnes ráno převezen do nemocnice poté, co byl nalezen v jedné zapadlé uličce nedaleko baru "Red Star" v Londýně. Tomas je v kritickém stavu, ovšem naštěstí jedna kulka prošla ramenem a druhá zasáhla bok. Dle zprávy doktora je hoch agresivní a pořád opakuje jedno slovo "Hunter." Byl pro jistotu uveden do umělého spánku. Jméno "Hunter" je rudě podtržené a ty víš, čí je to přezdívka. Strýc Brian Shoon, přezdívaný "Hunter." Kroky se přibližují.

Hayley Marshall - 17. října 2015 17:28

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Pokoj Uslyším kroky. Trochu se poděsím. Byl to otec. A byl v dobré náladě. Samozřejmě. Je mi najednou nevolno, když si uvědomím, že musel udělat něco hodně psycho, aby měl tak dobrou naládu, že si píská. Zrovna, když se zvedám, abych odešla z místnosti, tak si na zemi všimnu ještě jednoho papíru. Zvednu ho spolu s dalšími a v rychlosti ho přečtu. Zhluboka se nadechnu. Bože.. ten kluk toho za sebou má. Není mi z toho o nic lépe. Začnu pomalu sbírat všechny papíry a dávat je na jednu hromadu. Mobil schovám do kapsy. Moc často do pokojů svých bratrů nechodím, ale není to tak neobvyklé. Takže strýc Brian už Tomase zná. On ho postřelil? Mám takový pocit, že za několik dní se ho budu moci zeptat sama. Pokud mě po dnešku nechají, abych se vůbec účastnila. Koneckonců.. ženy, vůdkyně, většinou zůstávají doma a jen rozhodují o těch nějtěžších věcech. Proč mi přijde, jako kdybych já za vůdkyni vůbec považovaná nebyla... Uklidním se, nasadím flegmatický výraz a sbírám papíry. Je mi upřímně jedno, jestli mě otec uvidí sbírat papíry v pokoji mého bratra.

Thomas "Tom" Lovens - 17. října 2015 17:36

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Pokoj Aaron skutečně vstoupil k tobě do pokoje. "Pracuješ?" Usmál se šťastně. Možná si myslí, že jsi konečně dostala rozum. "Za několik dní přijede několik dalších Lovců a s nimi pár opravdových expertů. Doufám, že toho svého studenta usměrníš, nebo konečně necháš nám." Očividně nemá tak moc dobrou náladu, aby ti odpustil ten výstup ve sklepě. "Mimochodem v lese jsem našel Omegu. Říkal, že přišel za Alfou. Za kým asi?" Že přichází noví vlci určitě není dobré. Soucitně na tebe pohlédl a chystá se odejít. //: PSYCHO DAD!

Hayley Marshall - 17. října 2015 18:49

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Pokoj Za chvilku opravdu vlezl do pokoje. Nevypadal nijak rozhozeně, že se oba dva nacházíme v pokoji mého nejstaršího bratra. Nevadí. Nebudu mu to připomínat. Srovnám stoh papírů na stole. Mlčím, když se mě zeptá, jestli pracuji. Jen se na něj usměju. Štve mě nebo ne.. je to pořád můj táta. "Promiň za ten výstup ve sklepě. Chci se pokusit ho usměrnit vlastním stylem. Pokud to nevyjde, nebudu se vám plést do cesty." navrhnu smířlivě a v duchu doufám, že budu tak přesvědčivá, jako bych chtěla být. Hlavně, abych byla přesvědčivá u Toma. Takže to odnesla Omega.. Věděla jsem, že někoho zabil. Bylo mi jasné, že to někdo musel odskákat. Zajímalo by mě, co ta Omega udělala. Nejspíš nic. "Spíš za kterým. Máme tu dvě, pamatuješ?" řeknu mu jakoby mimochodem. Je průser, že přicházejí noví vlci. Když tu Tomas vyje jako o život. Rozléhá se to dost daleko. Začíná se to dost komplikovat a já absolutně netuším, co s tím dělat. Jediné, co můžu.. je konzultovat to s Tomasem. Jde tu hlavně o jeho život.. no ne? Chtěla jsem se ještě zeptat na tu Omegu, ale nakonec jsem držela jazyk za zuby a neřekla nic. Nechtěla jsem ho znova rozčilovat. Navíc, pokud chci, aby mě nechali dělat, co potřebuji, tak s ním musím být za dobře. Dělat, že je všechno v pořádku..

Thomas "Tom" Lovens - 17. října 2015 22:00

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Pokoj "Tak se mi líbíš." Ukázal ti palec nahoru. Chvíli se zamyslel nad tím, jak tě jako malou holčičku učil jezdit na kole. Sentimentální vzpomínky si zakazoval, ale v případě vlastní rodiny to je někdy velmi těžký úkol. "Není vteřiny, kdy bych na to nemyslel, Hayley." Jeho absolutně šťastný výraz na chvíli zmizel. "Nechci, aby jsi byla nešťastná. Jen se mi na tom klukovi něco nezdá a víš, že já mám na tohle odhad. Prostě..." Povzdechl si. Nedokáže o tomhle moc mluvit. A pak tě objal. "Zkus se vyspat. Zítra máš školu." Lišácky se usmál a s další vzpomínkou na tvoje dětství se vydal ven z pokoje. Ta nenadálá změna v chování zaskočila i jeho.

Emma Sheridan - 21. října 2015 15:32

V domě Vrazila jsem do pokoje v domnění že za nimi najdu Gabriela. V prvním okamžiku jsem zaražena. Dívám se do očí neznámého vlka. I když jsem bratra ve zvířecí podobě opravdu dlouho neviděla, hned poznám, že to není on a já se zmýlila. Půl dne jsem se honila za špatným člověkem. Když toto není Gabriel kdo je to? Ano stále tato otázka visí ve vzduchu. Dvě Alfy za tak krátký okamžik jsem nepotkala nikdy. Jen nechápu proč se proměnil do úplně podoby nebo se nedokáže proměnit od minulé noci do své lidské? Zavrčím na útočícího vlka. "Kdo jsi? A co se tu děje?" Oči a rysi v mém obličeji se promění, už není pochyb o tom kdo jsem. Cítím krev a vím přesně odkud jí cítím nejvíce. Někdo je v koupelně a hodně zraněný. "Koho tam držíš?"

Thomas "Tom" Lovens - 21. října 2015 19:14

V domě Ok, tohle prostě nejde vydržet. Ta ženská by se sem brzy vřítila a zdemolovala mi dveře. Víc škod už dneska nechci. Podíval jsem se na svoji pobledlou tvář do zrcadla, nacákal na sebe snad litr deodorantu, abych zakryl tu krev a vyšel jsem ven z pokoje. jakoby překvapeně jsem se podíval na nezvaného hosta ve svém pokoji. "Omlouvám se za Aarona, je hodně ochranitelský. Hledáte někoho?" Sykl jsem na vlka a ten se odplazil do kouta. Už vím, jak ho usměrnit, navíc moc dobře ví, jak jsem dnes naštvaný. "Obávám se, že všichni už šli." Dodal jsem a nakoukl jí přes rameno. Jsem skvělý herec, úplně ponořený do své role. Žádné výkyvy tepu, zvýšená hladina adrenalinu. Zamrkal jsem, když jsem k ní natáhl ruku a ucítil v boku šílenou bolest. Bolest polidšťuje. Bolest polidšťuje. "Jmenuji se Thomas Lovens." Šarmantní tón hlasu mi dnes večer nějak nejde, ale pořád to zní dobře. Možná bych měl být vážně básník, jak říkala Roza.

Hayley Marshall - 25. října 2015 22:11

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro V pokoji Ok. Tohle bylo dost zvláštní. Otec byl víc na měkko, než jsem si myslela. Dokonce se zdal i vřelý. Vrátila jsem mu objetí a k tématu jsem se už nevracela. Dosáhla jsem toho, čeho jsem chtěla. Získala jsem čas. Čas na to, všechno s Tomem probrat a domluvit se s ním. Vyzpovídat ho a dohodnout se. No.. nezní to tak složitě. Nesmím si připouštět, že je to moje jediná šance. Pokud tohle nevyjde, tak už mu nemůžu nijak pomoct. Bolestně se usměju, když mi zmíní školu. "Povídej mi o tom." utrousím a jen mu zamávám, když zmizí za dveřmi. Ani se nezajímal o to, co dělám v pokoji svého bratra. Hodně zvláštní. Pustím to za hlavu a když se ujistím, že se otec do pokoje nevrátí, tak rychle dofotím zbytek papírů a jdu do svého pokoje. Musím se umýt. Teprve teď si uvědomím, jak strašně unavená vlastně jsem. Neuvěřitelně se těším, až se vysprchuji a lehnu si do té skvěle měkké postele.

Thomas "Tom" Lovens - 27. října 2015 14:33

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Krásné ráno ^^ Probudil tě řev a třeskot skla. "Neřvi na mě, já za to přece nemůžu." Byl to Will z otcovi pracovny. Pak prošel kolem tvého pokoje, do přízemí a ven. "Nějak se to vyřeší." Bylo slyšet Kola. "Jak se to asi vyřeší? Buď přijdou na nás, nebo budou ten les hlídat." To byl tvůj otec. Ozvalo se další zvuk, tentokrát přirovnatelný k pádu televize nebo něčeho podobného. Pokud se rozhodneš vydat za zvuky, uvidíš Aarona a Kola v Aaroonově pracovně. Většina obrazovek, které jsou odrazem kamer v lese jsou černé, zbytek ještě funguje, ale u každé je vidět zblízka tvář policisty a i ten brzy mizí. "Někdo prý napsal na policii. Sundávají úplně všechno." Zaječel znovu tvůj táta. Tvé přítomnosti by si nikdo nevšiml. "Já toho malýho alfího zmetka zabiju!" Kol si povzdechl a přešel po rozbité váze a kameře, jejichž pád tě vzbudil.

PPJ - 27. října 2015 21:45

soukromá zpráva od PPJ pro Problémy ve městě Přijel si sem na požádání Aarona Marshalla. Mnoho let účinkujícího a úspěšného Lovce. Má tři syny a dceru, která jak jsi zjistil pracuje na zdejší škole jako psycholožka. I přes dlouholetou úspěšnou rodinou funkci má ale Aaron problém. Jak jsi dokázal vyčíst z krátké zprávy, ve městě se usadil jeden Alfa se smečkou a ještě jeden, u kterého se tak úplně neví kdo je s podezřením na to, že má velkou a silnou smečku a plus k tomu se v okolí pohybuje osamělý Alfa. A jeden z těch tří není nikdo jiný než slavná basketbalová ikonka a syn neméně populárního hráče Thomas Lovens. S ním už měl jeden tvůj kolega co dočinění v Londýně, ovšem tenkrát utekl. Bohužel kvůli potížím jsi byl schopen přijet až ráno po poslední úplňkové noci. Městečko se vynořilo ze stínů lesa jako světluška uprostřed temné noci. Četnost paranormálních aktivit je tu vyšší, než jinde. //: Tímto se omlouvám za krátkost, ale starý příspěvek je na jiném notebooku asi přes půl republiky ode mě.

Lissandra Carter - 28. října 2015 08:53

Asi konec párty  Will "Takže si se sem prostě nějak dostal." Okomentuji jeho vysvětlení a zasmě ji se.  V tu chvíli uslyším Toma křičet, že je tu policie. Sám říkal, že to takhle většinou končí. Všichni začali utíkat ven jako o život. Sama jsem se ani nehla. V tomhle ohledu jsem zkrátka neměla strach, snad už jen z toho, že jsem nepila, nikdo mě tu nezná a jsem celou dobu hezky zalezla. Jenže to už mě Will popada za loket a jemně mě táhne ven, všímám si, jak opatrně. Snažíme se tam proklouznout a vcelku se nám to i daří. Když se konečně dostaneme ven a pustí můj loket, usmeji se. Mohl vidět, že jsem nějakou tu chvíli přemýšlela, co udělám. Protože jsem opravdu nevěděla,  jestli jít domů a pokusit se vrátit do svého uzavřeného života, nebo si konečně začít toho života užívat. "Tak... Kde je ten lokál?" Podívám se mu do očí a mezitím si prohlížím jeho tvář. Je jiný, zda se mi to, nebo poslední dobou se tu objevují kluci, kteří jako by snad nebyli ani lidé? Jsou bez chyby. Will, Tomas a podobně. Třeba jsou mimozemšťané, jo to bude ono. Nebo spíš já bych si nikdy nemela dat ani loka cehokoliv alkoholickeho, protože pak nejspíš blouznin.

Mikimoto Jirou - 28. října 2015 22:59

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro Ještě chvíli posedávám v autě a prohlížím si dění na ulicích, ale nikde nic moc zvláštního není. V přihrádce se válí několik fotek, ale všechny už jsem si patřičně prohlédl. Rodinu Marshalovu a pár označených vlkodlaků. Z rádia se line klidná melodie kytary. Sice to není to nejlepší, co bych si představoval, ale nic lepšího se tady asi ani chytit nedá. Rozmýšlím, za kým zajít prvně. Aaron Marshall by zřejmě chtěl být informovaný o mém příchodu. Zřejmě to bude lepší, za jeho dcerou se můžu podívat potom. Jako psycholožka musí mít nějaké vědomosti o chování zdejších obyvatel. V jejích odpovědích si už pak sám můžu najít souvislosti, které by neznalý člověk příliš nepochopil. Ačkoliv si nedělám iluze o tom, že by jeho dcera o existenci nočních tvorů nevěděla, pokud její otec je lovec. Znovu si prohlédnu složku. Tři Alfy, aspoň podle domněnek a informací. Do toho samozřejmě zapojení podřízení vlkodlaci. Aaron udělal dobře, když se nebál požádat o pomoc, taková uskupení nikdy nevěstí nic dobrého pro lidi. Samotář, podle všeho známá osoba a někdo, o kom zatím nevíme. To bude zajímavý materiál. Je potřeba, aby ty psí čumáky občas byly zahnány do boudy a viděly, kam až můžou zajít a nedělaly normálním lidem život těžší, než si ho dokážou udělat sami. Počkám až bude kolem sedmé hodiny ranní, to už by lovec Aaronova typu mohl být vzhůru. Adresu jeho bydliště mám od ústředí, takže vím, kam jet. Až po rozhovoru s ním uvidím, jaká je reálná situace a co je potřeba dělat. A jsem také zvědavý v jakým poměrech Aaron žije, že si mohl dovolit vychovat čtyři děti. odkaz

PPJ - 29. října 2015 10:51

soukromá zpráva od PPJ pro Rodina Když jsi přijel k velkému domu, kde bydlí Marshall, za záclonami vidíš, že už se uvnitř pracuje. Motor tvého auta donutil jednoho z Lovců vykouknout zpoza oněch závěsů ven. O pár vteřin později se otevřeli hlavní vchodové dveře. V nich stojí sám Aaron. Vyšel ti naproti a podává ti ruku. Nejde poznat, jestli je rád, že jsi přijel, nebo ne. "Aaron Marshall. Nastálou situaci bychom zvládli sami, ale tři Alfy jsou trochu moc." Očividně nerad plýtvá časem na zdvořilosti. Zavedl tě dovnitř do domu, kde čile kmitají tři kluci. Nejstarší Kol, prostřední Mike a nejmladší Will. Bezprostředně po představení se vrátili ke své práci, což bylo zapisování do různých sešitů a vylepování papírů na čtyři velké nástěnky naražené k sobě. Bulvární články, stránky z Bestiáře, lékařské zprávy a tak dále. Berou to dost podrobně. Tebe ale mohla zaujmout fotka vylepená na vrcholku jedné nástěnky několikrát obkroužená rudou lihovkou. Je u ní datum pořízení. Včerejší datum, čas 01:15. Je na ní vyfocená zakrvácená ruka a na ní tetování. Poznáváš ho. Kdysi se jím honosil jeden Alfa. Jen jsi o něm četl hodně starý záznam, protože od jeho smrti už je to přes deset let. Byl to mocný Alfa, měl obrovskou smečku a bála se ho i většina Lovců a nechávali ho na pokoji, protože konec konců civilisty nechával na pokoji. Celá jeho smečka byla vyvražděna za neznámých důvodů a podle dostupných informací nikdo nepřežil. "Máme tu trochu nepořádek, ale snažíme se přijít na co nejvíc věcí. Já za chvíli budu muset jít do terénu, ale budete si moct přečíst všechno a kluci vám budou k dispozici." Kol se při zmínce o "pomoci" kysele ušklíbl. Zobrazit SPOILER Otec Aaron Marshall 49let Nejstarší bratr Kol Marshall 28let Prostřední bratr Mike Marshall 26let Nejmladší bratr Will Marshall 24let

Hayley Marshall - 29. října 2015 22:04

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ano, velmi krásné -_- Byla jsem vzhůru. Ne proto, že bych chtěla. Nevím, co mě v tak nelidskou hodinu probudilo, ale neznělo to pozitivně. Byl to ten typ zvuků, které vám opravdu zkazí náladu ještě před tím, než otevřete oči. Chvilku jsem ještě ležela na posteli a zírala do stropu. Nechtělo se mi vylézat. Už jen proto, že jsem věděla, že mě nečekají žádné dobré zprávy. Kluci se hádali. Jak jinak. Otec očividně zuřil. Nakonec jsem se ale přeci jenom zvedla a vydala se na chodbu. Stála jsem tiše za dveřmi a špehovala vlastní rodinu. Zatajil se mi dech, když jsem viděla, že naše kamery jsou v hajzlu. Zkousla jsem ret. To není dobré. Otec to hned hodil na Toma. Popravdě bych se nedivila, kdyby to byl on, ale pochybuji, že by nás tímhle chtěl provokovat. On chce svůj klid. Tohle bych viděla na někoho víc arogantního. Gabriela například. Jsou to jen dohady, ale na něj jsem sázela nejvíc. Otočila jsem se na podpatku a šla se vysprchovat. Nejdřív horkou sprchu a psychická příprava a až potom problémy. Oblékla jsem se do školy. Legíny, bílé tenisky a dlouhý černý svetr s kulatým výstřihem. Bílý pásek v pase a šátek kolem krku stejné barvy. Vylezla jsem z pokoje a zamířila rovnou do kuchyně. Nebudu lézt za nima. Nechci řešit tyhle problémy, dokud to nebude nezbytně nutné. Pokud to se mnou budou chtít řešit, tak přijdou za mnou. Udělala jsem si kávu a posadila se ke stolu.

Thomas "Tom" Lovens - 29. října 2015 22:11

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Že ano? Měla jsi chvíli klidu. Pak k tobě přišel Will. Byl trochu bledý, ale možná jen hodně unavený. "Ten Thomas... Záleží ti na něm hodně?" Zeptal se a usrkával čaj, který si přinesl. Když přišel, na stůl položil vedle sebe složku, kterou právě dočetl. Vykukoval z ní roh fotografie, z nějž si poznala část vašeho sklepa a čísi ruku přivázanou k "výslechovému zařízení." Willl ztišil hlas. "Táta povolal skutečná esa oboru. Zabijou ho. Totální likvidace všech vlkodlaků tady. Oni se s nimi nebudou mazat tak jako my." Mluví rychle a těká očima ke schodům do patra. Očividně ti tohle říkat nemá.

Hayley Marshall - 29. října 2015 22:15

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Párty teprv začíná Chvilku vypadala, že se rozmýšlí, co bude dělat. Jasně. Vůbec mě nezná a já jí teď tahám někam ven. Nedivil bych se, kdyby se mnou nikam nešla, ale doufám, že jsem ji okouzlil natolik, abych neodmítla. Díky bohu. Její otázce jsem se zasmál. Udělal jsem pár kroků dozadu a pak máchl rukou směrem do města. Počkal jsem, až dojde ke mně a pak se i s ní vydal teď už tichou ulicí. Neušlo mi, jak si mě prohlíží. Trochu jsem se nad tím pozastavil. Nebyl to ten typ pohledu, co by mě svlékal z šatů. Spíš byl.. nedůvěřivý, možná? Těžko říct. Trošku mě znervózňoval. Což se mi normálně nestává. "Policie je opravdu kouzelné slovo. " řekl jsem tak nějak do vzduchu. "Všechny ty děti se vypařili jako pára nad hrncem." zasmál jsem se a rozhlédl se kolem. Nikdo kromě nás už tu nebyl. Trochu jsem se k ní nahnul. "Ještě, že my jsme k tomu jídlu pili limču." mrknul jsem na ní. Poprvé párty, na které jsem se neopil. Jen doufám, že v tom baru to doženu. I když... prohlédnu si jí. Nejspíš ne. Ne, že by mi vadilo, že nebudu pít. Zas tolik ten alkohol nepotřebuju.. spíš mi Liss nepřišla jako holka, co by holdovala podnapilému stavu. Dorazili jsme do baru. Otevřel jsem dveře a jako gentleman jsem vešel první. To kdyby náhodou letěla vzduchem nějaká židle nebo tak. Kol mi to vždycky vštěpoval. Už od malička. Etika, etika, etika, etika. Nikdy mě to nebavilo, ale ono se to hodí. Vzal jsem Liss za ruku, aby se mi v tom více méně plném baru neztratila a dovedl ji až dozadu ke kulečníkovému stolu. Byl tam stoleček pro dva lidi. Nebyl tam takový hluk, takže jsme si mohli v klidu povídat a nevyřvat si hlasivky. "Nevadí ti to tady?" ujistil jsem se, než jsem jí odtáhnul židli, aby se mohla posadit.

PPJ - 29. října 2015 22:23

Z milosti vašeho PJ týmu... Další den! Pro lidi zejména ve škole a ty mimo ní Včerejší party v domu naší basketbalové hvězdičky se povedla. Další zprávy z města už ovšem tak milé nejsou. Zdejší policie na anonymní hlášení jednoho moudrého občana nalezla ve zdejším lese bezpočet kamer tepelných, normálních a podobné elektroniky. Zatím se zjišťuje kdo a proč pozoroval v lese srnky a podobnou zvěř, ale policie slibuje výsledky brzy. A další moc milá událost! Studenti se mohou vrátit do školy! Tudíž naše oznámení se týká všech studentů! První hodinu máte třídnickou s profesorem Bossem. Ano, to jméno je skutečné a hodně si na něm zakládá. Váš úžasný třídní, vyučující angličtinu a dějepis ovšem nedorazil, tudíž učebna je prázdná.

Mikimoto Jirou - 30. října 2015 09:04

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro ,,Gill Merion, rád vás poznávám. Tak se na to podíváme." ani se neptám nebo nečekám na nějaké pozvání dál do domu. Nejsme na banketu, abychom museli dodržovat dekorum příchodu, tady se jedná o bezpečnost obyvatel. Stříbrným pohledem přelétnu jeho potomky, konkrétně syny. Dcera zřejmě už bude touto dobou v práci. Zajímalo by mne, jak se Aaron staví k tomu, že si vybrala takové relativně normální zaměstnání. ,,Zajímavé." pronesu při pohledu na nástěnky. Vypadají trochu improvizovaně, takže zřejmě nikdy podobně velký případ tady neměli. To je samo o sobě alarmující, přeci jen Aaron není žádné ořezávátko, pokud jde o lov. Dojdu k nástěnce a chvíli si prohlížím pahýl na fotce s tetováním. Může to být jen náhoda, takových tetování má určitě na rukách spousta osob, vlčí motivy jsou v poslední době divně v módě, není mi jasné proč. ,,Tahle ruka..." poukáži, ale fotky se nedotýkám. Někdy lidé bývají nerudní, když jim někdo dělá nepořádek ve věcech a teď nepotřebujeme zbytečně nabourávat atmosféru. ,,Zdá se, že o jednoho Alfu tady je méně nebo o jednoho více, než se myslelo. Možná tu máme střet o teritorium, takže s trochou štěstí bude stačit stát bokem a sledovat, jak se zlikvidují sami mezi sebou." nadhodím, abych navodil trochu pozitivnější myšlení ve skupině. ,,Akorát mám dojem, že by to mohli zbytečně odnést místní. Budu potřebovat vaše telefonní číslo, kdyby se na něco nového přišlo." "požádám" Aarona, nějaký kontakt bude potřeba. ,,A pokud je mi známo, vaše dcera pracuje jako místní psycholožka. Zastihnu ji teď přes den?" zeptám se, protože je to první věc, kterou bych rád udělal. Osoba v její pozici bude mít relevantní informace o místních poměrech, aspoň co se mladé věkové kategorie týká.

PPJ - 30. října 2015 09:43

soukromá zpráva od PPJ pro Rodina Aaron tě sleduje. "Válka o území, to nás taky napadlo, ale z neznámého důvodu tomu jaksi nevěřím. Předtucha, možná." I on se řídí heslem Věř svým instinktům. "Jedna z těch smeček si s námi hraje. Dnes ráno někdo napsal policii, že objevil v lese kamery a pasti. Naše. Nikdo jiný než vlkodlak je nemohl najít. A předevčírem někdo v lese zabil studenta, očividně vlkodlak. Nechal ho uprostřed parku, byl vidět už z dálky." Očividně ho hodně popuzuje, že si s ním hraje někdo, koho má lovit. "Navíc moje dcera má jistou náklonnost k jedné z těch Alf. Je to její student." Pohrdavě si ušklíbl. "Ona má vždycky moc velký soucit k těm, kteří si to nezaslouží. A ano... číslo na ni." Načmáral na kus papíru řadu číslic a podal ti ji. "Teď ráno by měla být ve škole a měla by mít volno, ale po zbytek dne toho bude mít až nad hlavu." Aaron ukončil svůj dlouhý monolog a sebral z gauče složku. Vydal se směrem nahoru. S tebou v místnosti je jen Will, který přerovnává papíry do smyslnější podoby.

Thomas "Tom" Lovens - 31. října 2015 11:31

Už kašlu na schovku - Další den Odhadový příspěvek, ani já nevím, co se mnou Emma v noci provede Celou noc jsem nespal. Ne že bych uklízel, dnes se do domu nahrne armáda uklízeček a udělá to za mě. Jen jsem prostě nemohl zavřít oči. Pořád jsem měl pocit, že se probudím svázaný v tom pitomém sklepě. Já vím, zažil jsem to už tolikrát, že by to neměla být nějaká událost, co mě rozhodí. Jenže si uvědomuji něco, co děsí i mne. Že jsem se tam dostal, protože jsem se nechal obalamutit někým, komu jsem věřil. A to je mnohokrát horší, než dostat se tam vlastní hloupostí. Tahle událost mě dohnala k několika rozhodnutím. Zaprvé: Už nikomu nedovolit se přiblížit Zadruhé: Vykašlat se na maskování. Stejně to k ničemu nevede. Proto, když jsem se ráno dostal k zrcadlu, první co jsem udělal, bylo, že jsem se proměnil. Nenávidím pohled na sebe samu s těmi chlupy a očima, ale nutím se si zvyknout. Zavrčel jsem. Ze stolku spadla voda po holení a Aaron začal kňučet. I mě kdysi ten zvuk děsil. Ode dneška ale ne. Začnu hrát novou hru. Zaťal jsem nehty (nebo drápy?) do umyvadla a zanechal v nich hluboké důlky. Zatřetí: Přestat demolovat svůj dům Měl jsem hodně špatnou náladu. Ani se mi nechtělo zakrývat tetování obvazem, jak to dělám obyčejně. Prostě jsem přes něj je hodil tričko a tenkou košili. Je to zvláštní pocit. Naposledy jsem si prohlédl už neproměněný obličej. Vypadám jako hodně unavený, kocovinou postížený kluk z vyšší společnosti. Já ale vím, že to ak není a ví to i většina Lovců v okruhu dvacet kilometrů. Jen ať přijdou. Ještě nevím, co bych s nimi udělal. Nejraději bych je proměnil na stvůry jako jsem já a díval se, jak se vraždí navzájem, jen aby s tím nemuseli žít. A ty slabé, kteří by nebyly schopni to udělat bych si naschvál vzal do smečky, udělal si z nich boxovací pytle a pak sledoval, jak sbírají odvahu pro sebevraždu. Myšlenky hodné už dvacetiletého kluka. Při cestě ze schodů jsem si zlomil ruku. Naštěstí díky povolení toho monstra v sobě se to zahojilo během pár minut. Aaron se ke mě nehrne jako obyčejně. Ví, že je něco špatně. A pozná to i každý, kdo není tupý jako obyčejný občan tohohle zapadákova. Při příchodu do garáže jsem zjistil, že moje motorka je na místě. Že by včerejší noc byla jen sen? Ne. Ne. Ten krvavý flek na boku mě nutí myslet si opak. Stroj jsem vztekle nakopl. S rachotem se svalil na zem. Pak jsem ho ale zvedl. Autem dneska jet nemůžu, špatně se s ním manévruje, kdyby ty idioty napadlo zabít mě hned po škole. Vážně, VÁŽNĚ se mi dneska nechce do školy. Ne že by mě bolela hlava nebo tak, ale je to stejné jako jít k zubaři, o kterém víte, že vám vytrhá bez umrtvení všechny zuby a bude vám je ukazovat. A přesto k němu jít musíte. Ano, moje skvělá psycholožka Hayley. Ve škole si pár lidí všimlo, že je se mnou něco špatně, ale přikládali to té včerejší pařbě. Kdyby jen tušili že jsem na ní nebyl a nechával se smažit jako karbanátek v podzemí... Měl jsem chuť je zmlátit. Úplně všechny. Měl bych ty projevy agrese mírnit, já vím, ale je to něco, co mě drží ve střehu. A naživu. Když jsem slabý, každý Lovec si myslí, že mu budu dělat poslušného hledače stop. Myslí si, že mě může beztrestně svázat. To ale dneškem končí. Došel jsem do prázdné třídy a sedl si. Snad ta ježibaba zapomněla, že mě má dneska mučit u sebe v doupěti. Trefná poznámka. Donutil jsem se zklidnit. Každý může vidět, že se mnou není něco v pořádku, ale musí to vypadat jako únava. Ne jako vztek. Proto jsem nasadil nucený úsměv a přivřel oči. Oblečení

Mikimoto Jirou - 31. října 2015 15:54

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro Tiše, sledujíc nástěnku, poslouchám Aaronovo osvětlování situace. ,,Měl jsem za to, že školní psycholog si nějaké sympatie nemůže dovolit. Dobrá, vypravím se do školy hned, aspoň se trochu podívám po terénu. Je čas jim trochu zatopit pod kotlem." pronesu rozhodně. ,,Potom bych se rád podíval na místo činu do toho parku a lesa. Pokud mají tak velké ego, tak je dost možné, že něco přehlédli. Ačkoliv nepochybuji, že jste tam už byli a prohledali to tam." ,,Auto nechám tady, třeba cestou potkám něco zvláštního a lépe se mi tak obhlédne terén." zapíši si číslo, ale nemám v plánu jí volat, lepší bude přímá návštěva. ,,Odpoledne se vrátím a budu chtít vidět, co vaši synové umí Aarone. Nebudu nikoho testovat, ale chci vědět, s čím u nich mohu počítat. Podle vaší pověsti mám vysoká očekávání." povím ještě lovci, než se odebere dále do bytu. Vrhnu stříbrný odhadující pohled po Willovi, ti mladíci jsou dobře stavění, určitě pod značnou otcovou drezurou. To jim pomůže. Poté si podle mapy na nástěnce najdu zdejší školu a zamířím ven, cestou pozoruji okolí ranního městečka. Nebýt událostí, bylo by tu hezky.

Mikimoto Jirou - 31. října 2015 17:59

Cestou městečkem se nic moc neděje, skoro takové ospalé ráno, ale nikde nic podezřelého. To není zase tak zvláštní a nikde kolem není ani příliš povyku, takže snad se včera nedělo něco, co by si zasluhovalo moji pozornost. Nebo spíš naši, nejsem tady na toto místo sám. Když dojdu ke škole, zamířím vchodem dovnitř, předpokládám že uvnitř se nalézá nějaká vrátnice, kde ohlásím účel svojí návštěvy a sice to, že jdu za místní psycholožkou a že mne posílá její otec Aaron. Pokud tam vrátnice není, tím bude jednodušší se do školy případně dostat, ale tomu bych moc nevěřil. Pokud by mne však nechtěli vpustit do areálu, požádám, aby zavolali psycholožku Hayley Marshallovou ke vchodu.

PPJ - 31. října 2015 18:30

soukromá zpráva od PPJ pro U školy Žádná vrátnice tě nečeká, zdejší škola má přední vchod otevřený pro studenty, kteří do školy chodí dřív. Na chodbách ještě moc lidí není a všichni tě s děsem míjí. Přeci jen chlap co vypadá úplně jako upír na půdě školy brzy ráno není zrovna věc, která by je nechávala v klidu. Najednou jsi mohl ucítit zvláštní pocit. Za ty roky už jsi na tyhle věci nastavený. Je to něco temného a znepokojivého co vychází z jedné na první pohled prázdné třídy. //: Když tak už piš Thomasovi, jestli se za ním vydáš, nebo ho ignoruj, jestli budeš dál hledat Hayley

Mikimoto Jirou - 31. října 2015 20:47

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro Reakce zdejších studentů jsou pro mne pozitivní. Jestli se začne šuškat, že se ve městě objevil někdo "divný", určitě se to časem dostane i ke smečkám a Alfám. ,,Hmm?" zastavím se a zahledím se na vstup do jedné ze tříd. Aaron říkal, že jedna z Alf je zdejším studentem. Ale to teď není důvod, proč jsem tady a nemyslím si, že je pravděpodobné, že si přímo ve škole něco dovolí vůči studentům nebo i vůči mě. Nejdříve psycholožka a až potom se mohu podívat, kdože to tam vlastně sedí. Pokusím se najít informační tabuli o rozmístění učeben a kanceláří tohoto ústavu. Určitě tady něco takového musí být už kvůli studentům. Pokud ne, tak prostě zastavím nějakého studenta či profesora a zeptám se, kde má zdejší psycholožka kancelář. Poté se vydám tam, zaklepu na dveře. //: Snad to takhle bude stačit, podle reakce Hayley uvidím komu wispovat dál.

PPJ - 31. října 2015 22:33
	soukromá zpráva od PPJ pro Dodatek ke škole Ve škole tě čeká nemilá zpráva. Sekretářka ti oznámí, že budeš mít projev ohledně té smrti studenta poslední hodinu odpoledne, takže všechny schůzky musíš přesunout na ráno. Navíc ti psal tvůj otec, že za tebou míří jeden z Lovců, potřebuje si prý promluvit o jistých věcech. Nezní vůbec nadšeně.

Hayley Marshall - 31. října 2015 22:59

Skvělé ráno pokračuje Naštěstí se toho doma už moc nedělo. Nikdo za mnou nepřišel a nikdo mi nic nevysvětloval. Usoudila jsem, že není nutné o tom mluvit hned. Pokud k tomu bude potřeba mojí pomoci, tak mi dají vědět. Osobně jsem měla největší chuť se zahrabat někam pod zem. Měla bych se soustředit. Všechno mi to začíná přerůstat přes hlavu. Začínám do toho všeho míchat emoce. Špatně. Všechno je to špatně. S nechutí odložím nedojezenou snídani na linku, hodím do sebe studené kafe a vyrazím k autu, abych se v tuhle nelidskou hodinu dopravila do školy. Dnešní rutinní běh jsem vynechala. Pobíhat po lese, když je plný policistů, co sundávají naše kamery, asi nebude nejlepší nápad. Hned, co dorazím do školy, mi asistentka oznámí tu věc s tím proslovem. S křečovitým úsměvem ji poděkuji za informaci. Jen co za sebou zavře dveře, popadnu malý polštářek na pohovce a zabořím do něj obličej, abych se mohla vykřičet. Po pár vteřinách, kdy je můj obličej zarudlý a dojde mi dech, sklouznu zpět do svého koženého křesla. Budu muset všechno přesunout na ráno. Mám ani ne hodinu, abych se připravila na setkání s Tomem a to nemluvím o zbytku schůzek. Psychicky ani zdaleka připravená, jsem si nechala zavolat Toma do kanceláře. Doufám, že už tu bude. Slyším, jak ho vyvolávají školním rozhlasem. Opřu a zavřu oči. Po včerejšku bude zázrak, pokud se tu vůbec ukáže. Jsem zodpovědná za to, co se mu včera stalo. Když už jsem si myslela, že nebude hůř, zazvoní mi telefon. Z vrátnice mi volá protivná babka, že tam mám návštěvu od svého otce. No skvěle. Nemám ho kam šoupnout. Nemám na něj vůbec čas. "Pošlete ho za mnou, ať se ohlásí u mé asistentky." řeknu babizně do telefonu. Vylezu z kanclu, abych informovala asistentku. "Za chvilku by za mnou měla přijít návštěva. Řekněte mu, ať chvilku počká a nabídněte mu něco k pití. Chci si nejdřív popovídat s panem Lovensem." informace předána a já opět zalezu.

Mikimoto Jirou - 31. října 2015 23:23

Když se dostanu ke kanceláři školní psycholožky, uvítá mne asistentka. To mi přijde jako dost velký luxus, vzhledem k velikosti školy. Posadím se do křesla nebo na židli, podle toho jaké vybavení pro hosty zdejší kancelář nabízí. Semtam prohodím slovo se sekretářkou, vyptávajíc se jí na školní psycholožku, jaký vztah má ke studentům a tak obecně. Na pití si nedám nic, aspoň prozatím. Jen čekám, až na mne "přijde řada".

Thomas "Tom" Lovens - 31. října 2015 23:25

Nesnáším ji Moje noční můra Když začal školní rozhlas vyřvávat moje jméno, málem jsem spadl ze židle. Vychrlil jsem ze sebe několik hodně sprostých nadávek a neochotně vstal. Chtěl jsem jen na chvilinku zavřít oči. I když jsem to co jsem, pořád jsem zvyklý na nějaký počet hodin spánku, kterých se mi poslední dobou vůbec nedostává. Vleču se chodbami, zívám a skoro se i těším, až zapadnu do té kanceláře a budu si moct sednout. Začal mi vyzvánět mobil. "Ano?" Zeptal jsem se rozespale. "No jo do háje, vždyť už to vzal!" Ozvalo se z druhé strany. Podle hlasu je to pěkně vytočený táta. Odkašlal si. "Ahoj synku... Já a máma se jen chceme přesvědčit, jestli dnes jdeš do školy, nezdemoloval jsi dům a jestli navštívíš tu ženskou na psychiatrii." Musel jsem se zasmát. "Ve škole jsem, dům stojí a otče není to psychiatrie, ale školní psycholog. Takový mentál zase nejsem." Mluvit s někým blízkým mi pomáhá. Kosti se mi zdají být lehčí a problémy ne tolik závažné, i když je to hloupost. "No jo, vždyť já vím. Hele synku, za dva týdny budu mít volno, mohli by jsme se za tebou přijet podívat, co?" Vím, že to táta myslel dobře, ale první co mě napadlo a co jsem vyhrkl do telefonu bylo: "NE!" Na druhé straně bylo jen ticho. Nechci je vodit do tohohle města. Jestli by je našel ten debilní tatíček Hayley, myslel by jsi že jsou taky vlkodlaci a dopadlo by to špatně. Pro něj. "Já... Chci přijet za vámi. Je to tu dost děs." Rozhlédl jsem se po chodbě. Další rozhovor se točil kolem toho, že to tu musím vydržet a blablabla. Když jsem došel ke kanceláři, vypnul jsem mobil, zaklepal a vešel. Změřil jsem si tu Lovkyni nepřívětivým pohledem a zůstal stát u dveří. Jakoby mě chtěla zase poslat do sklepa. Snažím se v místnosti čichem najít skryté zbraně, stříbro, oměj, střelný prach... Cokoli. Nevěřím jí. Nesnáším ji. Přede dveřmi jsem si nemohl nevšimnout úchylně vypadajícího chlápka s divnýma očima. "Přivedla jste si na mě posilu? Bojíte se, že koušu?" Ušklíbl jsem se. Chci ji vytočit. Tak moc chci.

Hayley Marshall - 31. října 2015 23:42

Snažím se ti pomoct -_- Ani ne za pár minut jsem uslyšela klepání na dveře. Tom vstoupil. Koutkem oka jsem zahlédla postavu na sedačce před kanceláří. Ovšem teď jsem neměla čas na to si všímat někoho od otce. Už jen z toho důvodu, že je to někdo od něj, se mi s ním nechce mluvit. Tomas zůstal stát u dveří. Jeho poznámka mě nevyvedla z míry. Zvedla jsem oči se smutným pohledem na jeho zmoženou tvář. Vypadal unaveně. Polkla jsem. "Čeká až na něj přijde řada. Kvůli projevu, co mám mít odpoledne jsem musela všechny schůzky přesunout." ponořím se do opěradla a pak rukou pokynu na křesílko na proti sobě a na sedačku opodál. Podle toho, co si vybere. "Posaď se." řeknu jemně. "Dáš si něco k pití? Čaj, kávu, vodu..." řeknu a usrknu si ze své sklenky. Nechce se mi mluvit o včerejšku. Je to nevyhnutelné, co je mi jasné... ale nejdřív mám práci. "Jak se ti zatím daří ve škole?" zeptám se víc než nuceně. Je to povinná otázka. Promnu si čelo a zjistím, že se mračím. Plynulým pohybem si prohrábnu vlasy. Jsem nervózní. Nerada to na sobě dávám znát. otázky mě pálí na jazyku..

Thomas "Tom" Lovens - 31. října 2015 23:48

Moc to nevypadá "Vypadá spíš jakoby mi chtěl střelit kulku do ruky, pak mě přivázal k topení a koukal jak se mi pomalu škvaří kůže. Nějaký váš příbuzný?" Posadil jsem se a rozhlédl okolo. Kdybych teď někde viděl fotku jí a rodiny, asi bych se znechucením pozvracel. "Ne, nic si nedám." Odvětil jsem chladně. Protáhl jsem si ruce a sundal si z boku tašku na notebook, ve které prozatimně tahám těch pár sešitů. "Proč probíráme tyhle kraviny? Stejně ze mě nic nevytáhnete, už nebudu tak blbej jako včera." Včerejšek byla slabost. Snaha být normální, pomáhat. A očividně mi tahle role moc nejde. Raději být ten zlý, než se snažit být dobrý a pak skončit ve sklepě. Zase. Instinktivně jsem si sáhl na bok, kde jsem si ani ze včerejška nestihl setřít krev. Ta kulka byla pěkně hluboko a ven vycházela polovinu noci. Ta mě taky držela ve střehu, pomáhala mi nezapomenout.

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 00:03

Tak se asi špatně díváš "Netuším, kdo to je." pokrčím rameny. Sleduji, jak si sedá. To otevřené nepřátelství mě nijak nepřekvapuje. Není to nic nového. V podstatě normální chování vlkodlaka k lovci na neutrální půdě. Sleduji jeho pohyby, když si sáhne na bok. Nakrčím obočí. "Dostal jsi tu kulku ven? Jsi v pořádku?" Odhodím tedy profesionalitu. Původně jsem chtěla dělat svojí práci a jen ho vyzpovídat otázkami, co mám napsané na papíře. Zapsat si jeho odpovědi a nechat ho odejít s tím, že jeho rodičům napíšu, že je všechno v pořádku. On něco takového očividně v plánu nemá. Proč se tedy zdržovat. "Po tom včerejšku se otec rozhodl si povolat posily. Ten chlap venku je možná jeden z nich." Trochu se nahnu, abych se mohla opřít o stůl před sebou. Nerada bych, aby ten venku cokoli slyšel. "V noci nám policie zkonfiskovala většinu kamer. Na něčí udání. Otec si myslí, že jsi to byl ty." Dodám. Zkoumavě se mu dívám do tváře. Do počítače se mi zatím nahrávají fotky dokumentů, co jsem si včera vyfotila v pokoji Kola.

Thomas "Tom" Lovens - 01. listopadu 2015 09:58

Můj zrak je dokonalý Poslouchám její tep. Pořád ho poslouchám. Dej mi záminku. Jedinou záminku, Lovkyně. Zalži. Řekni něco. Moc dobře vím, že tenhle vztek je pro tuto chvíli nemístný a může mě dostat do nebezpečné situace, ale s tímhle se bojuje dost těžko. Její starání se o mé zdraví mne donutí se ušklíbnout. "Jasně." Ve skutečnosti... Jak by se cítila ona, kdyby celou noc nová krev dostávala ven cizí těleso, které se skoro vtavilo do masa? Nic hezkého to není, ale poprvé se mi to taky nestalo. Při vzpomínce na Londýn 2012 jsem sebou trhl. To bylo hodně nepříjemné léto. "Posily? Vážně? To má takový strach?" Neříkám, že mi to nelichotí, ale taky mě to trochu děsí. Měl jsem si tu odpočinout. Zapomenout na to všechno v okolním světě. Jak to říkal táta? Útočiště. A přitom tu budu bojovat o život jako všude jinde. Je to k zbláznění a jednou mě to dovede k hodně zoufalým věcem. Další zprávy o jejím otci jsou ještě zajímavější. "Ano. Mezitím, co jsem si vyndával kulku z břicha a osnoval pomstu na pozabíjení celého města jsem ještě volal poldům, že máte v lese kamery." Podotkl jsem sarkasticky. I když bravo tomu, kdo to udělal. Gabriel? Nebo nějaký jiný vlkodlak?

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 12:06

Tak v čem je problém? "Bojí? Otec se nebojí. Otec zuří. Řekl jsi mu, že jsi Alfa. Neví, jestli se tu někde neschovává smečka. Pak je tu Gabriel se svojí smečkou a sestrou." Shrnu většinu důvodů, co dohnaly otce, aby si přivedl posily. "Včera v lese zabil Omegu. Říkal, že prý přišla za Alfou. Automaticky si to spojil s tebou. Leží šmu v žaludku." Pochybuji, že ho tím zaplaším. Ten kluk se úplně uzavřel. Mám pocit naprosté bezmoci. Tak ráda bych mu pomohla. Jenže nic z toho, co řeknu on nebude brát vážně. Na to, že by pomáhal lovkyni můžu rovnou zapomenout. Bezvýchodná situace. Stejně mám ale pořád pocit, že je to z větší části moje chyba. Neměla jsem ho do toho lesa tahat. "Já osobně si myslím, že ty kamery napráskal Gabriel." pokrčím rameny. "Je mi to více méně jedno. Ty kamery byly spíš na obtíž než k užitku." je to pravda. Kdyby tam ty kamery nebyly, tak by na nás včera otec nepřišel. "Včera jsem s otcem vyhádala, že tě nechá na pokoji a uděláme to po mém." chtěla jsem to říct jako dobrou zprávu, ovšem pochybuji, že to Tom tak vezme. "Ovšem po těch kamerách je otec tak nasranej, že nemám tušení, jestli se na to můžu spolehnout." Promnu si spánky. Jsem unavená.

Thomas "Tom" Lovens - 01. listopadu 2015 12:25

Nahnala jsi mě do lesa, kde na mě čekala tvoje povedená rodinka, do háje Kdybych měl smečku, tak už ji dávno použiju, Lovkyně. Jedna z věcí, která jim ještě nedochází. Jenže co budou dělat, až to vyjde najevo si neodvažuji odhadnout. "Není první ani poslední Lovec, který mě chce zabít. Jak jsem říkal, dokud bude slušný on, budu i já." Tak tohle není úplně pravda, ale chci ji uklidnit. Cítím, jak je unavená. Ano, zase se mě začíná držet lítost. Vždycky je to ona a s ní ruku v ruce touha být člověk, kdo mě dostane do nesnází. Její prohlášení, že to bude po jejím je nanejvýš roztomilé. "Vážně tomu věříš?" Není mi divné, že jí tykám. Už pro mě ztratila všechny důvody, proč bych k ní měl cítit nějakou úctu. Je stejná jako ostatní Lovkyně. Jen ona se mě nesnaží dostat do postele a zabít dřevěným nožem. Další hodně zajímavá historka. "Nedělej si to horší. Prostě je nech udělat to... postaru." Pistole na drápy, takhle to dopadne vždycky, ať se snažíš nebo ne. "Co ti brání?" Tohle je jediná věc, která mě na tomhle sezení vážně zajímá. Proč se do háje tak snaží?

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 14:43

To nebylo v plánu "On nemá v úmyslu být slušný. To přece víš." Napiji se kávy. Tenhle rozhovor se nikam neubírá. Jako kdybych mluvila do dubu. Vůbec neslyší to, co říkám. Nedivím se. Stále omlouvám jeho chladné chování a tvrdohlavost tím, že na to má právo. Zažil si tolik věcí a když se mi včera začal otevírat, tak ho moje rodina nahnala do kouta. Ne moje rodina. Já. Jak mi mohlo nedojít, že nás v tom lese najdou. Jenže nemůžu ho omlouvat do nekonečna. "Doufám v to. Nechci si ani představovat, co by mohli udělat.." vím přesně, jak by to vypadalo a proto se to snažím zarazit dokud to jde. Nebo možná jen ulehčit svědomí, abych po tom masakru mohla říct, že jsem se fakt snažila. Těžko říct. Nejspíš od všeho trošku. Zůstanu na něj nevěřícně zírat, když mi radí, ať se na to vykašlu. "Děláš si srandu?" Narovnám se pohoršeně. "Copak jsi včera vůbec neposlouchal, co jsem ti říkala? Jistě, byla moje blbost, že jsem tě vytáhla do lesa. Nedošlo mi, že nás tam najdou a není minuty, abych si to nevyčítala, ale dělala jsem to z přesvědčení, že ty jsi jiný. Že bych mohla změnit praktiky, co má moje rodina tak zažitý. Je mi zle, když ve sklepě slyším ten bolestivý řev. Mám víc důvodů vlkodlaky nenávidět, než kdokoli jiný, ale nechci aby mi nenávist zakalila úsudek. Ne všichni jste stejní. Věřila jsem, že ty jsi jiný. Věřila jsem, že s tebou by se mi mohlo povést něco změnit." Nakonci mi trochu přeskočil hlas. Byla jsem vážně unavená a když jsem unavená, tak jsem labilní. V průběhu mého monologu jsem párkrát zvýšila hlas, takže je dost dobře možné, že mě otcův kumpán venku slyšel. Párkrát jsem překvapeně zamrkala. Ten výlev emocí jsem neměla v plánu a dost mě šokoval. Asi jako včerejší výlev od otce.

Thomas "Tom" Lovens - 01. listopadu 2015 15:58

Takže co bylo v plánu? "V tom případě nemůžu být taky." Jednoduchá politika. Nehodlám se krčit před někým, kdo má pár bouchaček a myslí si, že je něco lepšího než já. Jsou všichni stejní. Říkají si zachránci lidí, ale přitom masakrují ty lidské části v nás a to oni z vlkodlaků dělají pravá zvířata. Stejně to je se mnou. Nikdy jsem nechtěl být to co jsem, ale teď s tím nic neudělám, můžu se jen bránit. Její výlev přecházím tiše. Nechci jí oponovat. Chtěl jsem ji naštvat, ale teď... To je jedno. "Co chceš změnit? Na tomhle nejde změnit nic. Já jsem Alfa a navždycky mě Lovci budou brát jako něco, co se musí rozkrojit na dva kusy. Zkoušel jsem žít jinak, myslíš si, že ne? Jenže ty a tvoje rodinka jste mě dokázali během hodiny a půl přesvědčit, že to prostě nejde. Žiješ hloupý sen. Lovci si nikdy nedají říct a my vám nikdy nebudeme věřit." Poslední slova vrčím. Měl jsem za sebou náročnou noc, neovládám se tak jak to umím většinou. Zaťal jsem prsty do opěrky židle. Tahle prudká debata vážně nebyla v plánu. Odkašlal jsem si a podíval se směrem ke dveřím. Jen čekám, kdy sklem proletí kulka. Nebo až vejde ten divný Lovec a já ho prohodím zpátky. Chtělo by to sedativa, ale když jsem je sehnal posledně, byl z toho dost ostrý článek v novinách. Ano, zkoušel jsem vážně všechno.

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 16:44

Mírové dohady, nejspíš "Jak rychle jsi vlkodlaky přijal za vlastní." řeknu smutně. Najednou je to samé MY, MY.. ještě včera říkal, jak je všechny nenávidí. Na obrazovce mi začaly vyskakovat snímky ze včerejška. Novinové články, zprávy z nemocnice, obrázek Tomova tetování. Zpráva z dětského domova a všechno, co jsem považovala za důležité a chtěla ukázat zrovna jemu. Jenže právě teď pochybuji o tom, že to bude k něčemu dobré. "Pokud tě hodina a půl dokázala přesvědčit, že to nejde jinak, tak jsi od začátku neměl šanci." řeknu hořce a vím, že je to hodně provokativní. "Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Snažila jsem se s tebou mluvit. Snažím se o to i teď." Zhluboka jsem se nadechla. "Jsi tak zatvrzelý ve svém přesvědčení, že nedáváš prostor ničemu jinému. Posloucháš se vůbec? Lovci si nedají říct? MY jim nikdy nebudeme věřit? Zkoušel jsi to někdy? Snažil ses někdy s nějakým vycházet? Snažil ses nějakému věřit?" nakloním hlavu na stranu. "Myslím opravdu věřit. Aniž bys pochyboval o jejich záměrech. Nemůžeš něco změnit, pokud tomu nedáš šanci." je mi jasné, že mi teď do obličeje chrstne ten včerejšek. Co jiného taky. Vztek je jeho obrana. "Nemůžeš všechno řešit tak, že budeš oplácet stejnou měrou." jsem už skoro klidná. Jediné, co ve mě zůstalo byl tíživý pocit selhání a smutku. Vstanu ze židle a ukážu na ni. "Jdu si promluvit s tím chlapem venku. Než se vrátím. Chci aby sis přečetl, co včera našel můj bratr. Ofotila jsem si to. Jsou tam informace i o tobě." řeknu mírně a zamířím ke dveřím.

Thomas "Tom" Lovens - 01. listopadu 2015 17:09

*Sarkastický smích* Jak rychle jsi vlkodlaky přijal za vlastní. Nepřijal, nikdy nepřijmu. Jenže momentálně jsou jediní, kdo mi může pomoct přežít mezi Lovci a jejich šílenými praktikami, jak udělat svět "lepší." "Neměl, díky za připomenutí. Jen jsem se snažil s tím bojovat. Nevíš nic o tom být jako já." Jo, být Alfa není jednoduché, ale být jako já je ještě horší. Jsem ještě větší zrůda než ten zbytek a s tímhle se nesmiřuje jen tak. Na její dotaz jsem se zachmuřil. Beze slov jsem odhalil krk a klíční kost, přes kterou se táhne jizva. Byla to dost ošklivá rána, hojila se dlouho. "Jedna Lovkyně, přesně jako ty. Říkala, že mě ochrání. A když jsem se k ní otočil zády, tohle mi udělala páčidlem." Olízl jsem si zuby. Ještě pořád cítím tu krev všude okolo a tu šílenou bolest, která mě pohltila. Víc si z té noci nepamatuji. Zvláštní na psycholozích je, že nic neví. Neví nic o člověku, jen odhadují z toho, co se naučili v knihách a pak ti předhazují soudy, které nemají ověřené. Stejně je to s tím "Nemůžeš oplácet stejnou měnou." Kdyby jen věděla, kolikrát jsem ustoupil. Co všechno jsem jednoduše musel udělat za těch vlastně pár let. Když vstala a otočila se ke mě zády, hlavou se mi prohnalo několik desítek myšlenek co jsem měl provést nebo říct. Neudělal jsem nic z toho, jen zamručel, sedl si za počítač a dodal: "Jestli budete plánovat, jak mě nejlíp vykuchat, tak zkuste jít jinam. Chci se nechat překvapit." Začal jsem číst. Řeknu to jednoduše. Trochu jsem rozdrtil opěradlo židle. Pak jsem vzal mobil a zavolal tátovi. "Co je, synku?" Zeptal se. Podle zvuků je na stadionu. "Nějaký šmírák ze školy si na mě našel špínu. Můžeš někomu říct, aby zase prohledal weby? Lékařsáké zprávy a nějaký záznamy... Víš odkud." "Jo, jasně." Zavěsil. Takhle už to v naší rodině je. Řekneš co bezprostředně potřebuješ. Žádné "ahoj, jak se máš?" Zadíval jsem se zpátky na ty dokumenty. Moje oči začali měnit barvu. Nejvíc mě štve to tetování. Naštěstí ta událost už ke dlouho promlčená., takže velké vodítko by jim to dát nemuselo. I když vzhledem k tomu, že Lovci našli i nemocniční údaje z Londýna, tak bych si tím tak jistý být neměl.

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 17:46

*Smířený povzdech* Tom S rukou na klice se ještě otočím. Poslechnu si krátký telefonát. Ne, že bych čekala něco jiného. Zamračím se na zničenou židli. Jsem zvědavá, jak tohle vysvětlím. "Víš..." začnu posmutněle. "Jako vlkodlak máš jednu neuvěřitelnou schopnost. Regenerovat. Tvé tělo dokáže uzdravit rány, na které by jiní zemřeli. S trochou času.. i ta jizva na krku zmizí. V tomhle jsme jiní. Já jsem člověk. Lidský život je velmi křehký. To, co tobě se zahojí za jednu noc, nám trvá měsíc. Stačí jeden špatný krok, jeden špatný pohyb. A je konec. Jsi obdařený silou, kterou si lovci musí budovat uměle. Kdybys chtěl, tak je všechny rozmáčkneš jako červy. Ale do teď si to neudělal. Proč? Jak dlouho už před lovci utíkáš? Říkáš, že se budeš bránit, ale stejně váháš, když na to přijde." Dlouze mu pohlédnu do očí a doufám, že teď poslouchá můj tlukot srdce hodně pozorně. "Já ti věřím. Věřím v tebe. Netuším proč. Taky věřím, že rozumíš tomu, co jsem právě udělala, když jsem ti ty dokumenty ukázala." V podstatě jsem zradila rodinu, všechna její přesvědčení a pokud tohle vyjde na povrch, jakože se to nejspíš moc dlouho neututlá, tak mě v tom lepším případě zabijou... Nebudu tak naivní, abych věřila, že nepotrestají zrádce. "Až to dočteš, tak můžeš jít. Pro dnešek je to všechno, pane Lovensi." řeknu nakonec profesionálním tónem a vyjdu ze dveří. Gill Merion Na sedačce před kanceláří sedí muž. Dosti zvláštního vzhledu. Nikdy jsem ho neviděla. Nasadím naučený zdvořilý úsměv. "Dobrý den, jmenuji se Hayley Marshall. Co pro Vás mohu udělat?" podám mu ruku na přivítanou.

Mikimoto Jirou - 01. listopadu 2015 18:23

Trpělivě vyčkávám před kanceláří ve společnosti ne zrovna upovídané asistentky. Zpoza dveří se občas ozve hlasitější hlas, trochu mne překvapí, že se jedná o hlas ženský. Aby terapeutka zvyšovala hlas na svého svěřence, to se hned tak nevidí, zdá se, že tady půjde skutečně o větší než profesionální zainteresovanost. Když se dveře konečně otevřou a vyjde Hayley ven, zpoza dveří znovu ucítím stejného vlkodlaka jako předtím ze třídy. Že by chlupáči potřebovali občas odbornou pomoc? Nebo se jen snaží nějak vypořádat s tím co je. I takové případy jsem už viděl a některým se to dokonce daří, žít klidně mezi lidmi. Pravda, přesvědčit normální lidské lovce, aby nechali zbraně v klidu, není nejjednodušší. A nakonec kdo jim to může mít za zlé, chtějí jen chránit svoje blízké. ,,Dobrý den. Mé jméno je Gill Merion." potřesu ženě zlehka rukou. ,,Měl bych pár otázek ohledně posledních událostí. Chápu, že toho máte moc a zrovna teď máte dost delikátní návštěvu." pokynu hlavou ke dveřím. Jak si to přebere, to už nechám na ní, ačkoliv by jí mohlo přijít divné, že sem ani neviděl, koho tam má. ,,Odpoledne prý máte nabité. Byl bych rád pokud byste si našla pár minut, ale pokud to je nutné, domluvím si přesný termín. Nejpozději vás však žádám zítra, maximálně pozítří." přejdu rovnou k věci, už jsem tady proseděl zbytečnou přestávku při čekání, takže bude lepší jí dát na výběr než ji nuceně přemlouvat.

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 18:40

Delikátní návštěva. Opravdu skvělý způsob, jak vyjádřit všechno to, co musel skrz dveře slyšet. "Těší mě." Pevně mu stisknu ruku, jako mě to učil bratr. Vždycky mě a Willa učil, abychom dbali na etiketě. Zjistila jsem, že mě překvapí jen málo věcí. Nepřijdu si překvapená. Spíš zvědavá. Zvědavá, na co se tenhle člověk chce přesně ptát, kolik toho ví, odkud zná mého otce. Víc otázek než bych unesla a téměř žádné informace. Ostatně co na tom žáleží. Až se otec dozví, co se teď děje v mé kanceláři, tak stejně budu mrtvá. "Čas se vždycky najde, pokud je to důležité." omluvně se podívám na dveře od své kanceláře. Tomas by mohl poslouchat. Je jedno, kam na škole půjdeme. Pokud se bude opravdu snažit, tak nás i tak uslyší. Ať už to bude dneska, zítra nebo pozítří. Zavedu tedy pana Meriona do první prázdné třídy. "Omluvte, prosím, ty polní podmínky. Je tu teď chaos. Takže..." zavřu za námi dveře a opřu se o první lavici. "O čem jste to chtěl mluvit." Prohlédnu si ho od hlavy až k patě nedůvěřivým pohledem.

Thomas "Tom" Lovens - 01. listopadu 2015 18:56

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Odchod Doufal jsem, že ucítím lež. Strašně jsem si to přál. Jen malý výkyv tepu, zorničky, adrenalin... Moje instinkty mě ale vedou k děsivému zjištění. Ona to myslí vážně. Když zmizela, otřásl jsem se. Chvíli jsem jen stál a díval se na dveře. Pak jsem vypnul obrazovku počítače. Nutit mě, abych tohle četl by byl příliš krutý trest. Jsou to záznamy o všech mých poklescích a chybách, které skončili ve sklepech, nemocnicích, temných uličkách, opuštěných domech a i jiných, horších místech. Zaposlouchal jsem se co jejího rozhovoru s tím parchantem. Míří pryč. Myslí si, že je neuslyším? Na to vím moc málo, abych se aspoň nesnažil. Vyšel jsem ven z její kanceláře, kývl na asistentku a podle pachu zjistil, že zmizela i s Ním v prázdné učebně. Usmál jsem se. Vážně myslí, že tohle mě zastaví? Prostě jsem jen vklouzl do třídy vedle a přitiskl se ke stěně hned vedle tabule. Zavřel jsem, aby mě někdo v podivném počínání nesledoval. A teď stačí jen špehovat. Zaposlouchat se do hlasů, které chci slyšet a nevnímat to okolo. V tomhle mám dobrou praxi.

Mikimoto Jirou - 01. listopadu 2015 19:17

Následuji školní psycholožku do prázdné třídy. Oceňuji, že i přes trochu vyostřený rozhovor s vlkodlakem v kanceláři se snaží tvářit profesionálně. ,,To je v pořádku. Budu se snažit vás příliš nezdržovat." přikývnu a sám se opřu o parapet. ,,Přijel jsem na požádání vašeho pana otce Aarona. Není potřeba vysvětlovat za jakým účelem. Jaká nálada panuje mezi místními? Jako psycholožka jistě máte lepší nadhled." zeptám se přímo. Potřebuji zjistit, jestli náhodou neprobíhá ve městě nějaká lehká hysterie. ,,A také jak vnímáte zdejší vlkodlačí komunity, případně nějaké zvláštní jedince?" zeptám se na druhou věc, která je pro mne důležitá. Informace v Marshallově domácnosti byly podrobné, ale často jsou zkreslené z pohledu lovce. Potřebuji znát názor i dalších zainteresovaných osob a pokud k ní chodí na konzultace vlkodlak a odchází po svých, určitě k tomu přistupuje rozdílně.

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 19:48

"Pohybuji se pouze mezi studenty." upozorním lehce. "Zatím jsem nespozorovala nic neobvyklého. Smrt jejich spolužáka vzali lépe, než jsem očekávala. S některými z nich si teprve musím popovídat, ale pro teď mohu říct, že se s tím smiřují dobře. Jako většina lidí, co ztratí někoho blízkého." teď mluvím pouze o těch, co si nejsou vědomi čehokoli nadpřirozeného. Jsem ráda, že jde rovnou k věci a neztrácí čas. Nemám ho na rozdávání. "Jediné, co vědí je, že jejich spolužák se našel mrtvý v lese. Na další informace si musí počkat do vyjádření policie." Víc mu ani říci nemohu. Dost pochybuji o tom, že ho zajímá citový stav mých studentů. "Jak je vnímám?" zamračím se lehce. "Někteří z nich jsou studenty této školy. Tudíž děti. Děti, které do tohodle vůbec neměly být zatahovány. A když už, pak se zvláštním přístupem, empatií a pochopením. Jsou to děti v citlivém věku a někteří zvláštní jedinci toho za sebou mají více než je pro ně zdrávo. Na to by se měl brát ohled." mluvím klidně a věcně.

Mikimoto Jirou - 01. listopadu 2015 21:16

,,Takže to vypadá, že tady zřejmě bude všechno v pořádku, žádná zbytečná panika po násilném skonu. Kdyby zemřel přirozeně, bylo by to logické, ale násilná smrt může vyvolat hromadu otázek." přikývnu, tahle odpověď mi prozatím stačí. Nad dalším vysvětlováním se lehce pousměji, jak se snaží obhajovat mladé vlkodlaky. Jistě, vlastně říká něco ve smyslu, že teprve hledají co jsou vlastně zač. Jeden by to mohl považovat za přehnaný soucit, vedoucí k založení rezervace pro tyhle tvory. ,,Těžko je na něco takového můžete připravit jemně, empaticky, abych použil vaše slova. Pravda, určitě záleží na výchově, jestli je někdo včas usměrní, co se sebou mají dělat." pokračuji zamyšleně. Výchova vlkodlaků může být zajímavý obor studie. ,,Máte nějaké konkrétní jméno, někoho kdo by o tom mohl vědět víc? Stýkal se ten zemřelý s někým?" zeptám se narovinu. Zřejmě nebude chtít jmenovat nikoho konkrétního, ale zeptat se musím.

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 21:49

Když použil má slova, tak mě to popudilo. Vysmíval se mi. Možná ne vědomě, ale pro mě to byl výsměch. Polkla jsem, abych zklidnila svoje rozhořčení. "Zato střelba a elektrický proud je to pravé pro vedení a usměrňování." řeknu chladně. Má slova přetékala sarkasmem. Středověká metoda bez zjevných výsledků. Je to barbarské. Možná je to jen moje chyba, že s nimi mám soucit, ale podle mě je soucit něco, co by měl mít každý. Soucit a úctu k životu, to většinou chybí lovcům. Fanatikům. Po rozhovoru s Tomem včera v lese... neříkám, že vlkodlaky chápu lépe, ale nenávidím je o něco míň. "Můžete se poptat v jeho třídě. Pokud s Vámi budou chtít mluvit. Ten chlapec nebyl bůh ví jak oblíbený." Nejspíš to nebyla informace, kterou chtěl. "Obávám se, že to je všechno, co vím. Otec Vás určitě zasypal všemi detaily. Věřím, že v tuhle chvíli jste lépe informovaný, že já." pokrčím rameny. Lžu jako když tiskne. Nehodlám mu vyprávět nic o Tomovi, o tom, co mi řekl v lese o té vraždě - i když to mu nejspíš otec řekne. Sama jsem mu to vyklopila včera ve sklepě. Nebo co všechno jsem objevila u svého bratra v pokoji - opět, pokud už mu to neukázali. "Máte ještě nějaké otázky?" zeptám se spíš ze zdvořilosti.

Mikimoto Jirou - 01. listopadu 2015 22:22

,,Netvrdím, že schvaluji podobné metody. Když je potřeba odstranit škodnou, proč ji zbytečně trápit, to už poukazuje spíše na určitý stupeň násilné psychopatie." odpovím, zní to už poněkud naučeně. Není to první osoba, která cítí humanismus i k vlkodlakům. Na odpověď o zemřelém jen přikývnu. Možná by stálo za to navštívit zdejší nemocnici a pitevnu. Třeba by se mi podařilo zjistit něco víc. Tedy až poté, co policie vydá svou zprávu ohledně vyšetřování. Je mi jasné, že náš rozhovor prozatím skončil. Závěr je ten, že se snaží nějakým způsobem starat o zdejší vlkodlaky, ale trochu neví kudy kam. Jen mám trochu obavy o přehnaný ochranářský syndrom. Jsem zvyklý řešit věci samostatně, jako ostatně většinu svého času, ale tahle žena si možná neuvědomuje všechny dopady zvýšené aktivity. Doufám, že z toho nebude víc škody. ,,Otázky už ani ne. Jen vás musím upozornit, abyste neztrácela hlavu při sezeních s vlkodlaky. Občas je přehnaná ochota kontraproduktivní. Ale váš postoj je v určitém směru správný. Všichni by se neměli házet do jednoho pytle. Což platí nejenom o nich." dodám a zamířím ke dveřím. Tady už toho víc nenajdu, ohledně školy budu mít další plány až večer. ,,Nashledanou slečno Marshallová." rozloučím se ještě, než vezmu za kliku a vyjdu ze třídy ven. Rozhlédnu se po chodbě a zamířím ze školy ven.

Hayley Marshall - 01. listopadu 2015 22:34

Zpátky v kanceláři Pozbytek našeho rozhovoru jen mlčím. Nakonec kývnu na jeho rozloučení. Ještě chvilku setrvám v prázdné místnosti. Velmi zajímavý člověk. Tedy lovec, nejspíš. Přišel mi celkem rozumný, ale je dost možné, že je to jen další psychopat, co se umí chovat na veřejnosti. Otec si vždycky vybíral podivíny, když šlo o práci. Proč by do toho jinak zatahoval celou naši rodinu. Nikdo nejsme bez chyby. Párkrát se zhluboka nadechnu. Kontraproduktivní. Výstižné. Ráda bych si jeho radu vzala k srdci.. Pokud to půjde. Nakonec se odrazím od lavice a zamířím zpět do své kanceláře. Zavřu za sebou dveře a svezu se do své polorozpadlé sesle. Budu potřebovat nové křeslo. A kafe. Potřebuju kafe. A druhou snídani, a musím napsat ten proslov, a udělat papíry... a potřebuju spánek. Potřebuju se pořádně vyspat. Opřu se lokty o desku stolu a složím obličej do dlaní. Na chvilku zavřu oči a jen si užívám tu chvilku klidu a ticha.

Thomas "Tom" Lovens - 03. listopadu 2015 13:56

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Idiot Po odposlouchávání jsem se potřeboval uklidnit. Zjistil jsem, že je moc věcí, které nechápu a mám dost času, než začne další hodina, takže jsem se vydal ze třídy. Škola je ještě prázdná, většina lidí co tu může být je buď venku nebo ve třídách. Cestou necestou mne ale zastavil nějaký kluk. Lépe řečeno mne vtáhl do prázdné místnosti, kde se skladují všemožné věci. "Co do háje děláš?" Obořil jsem se na něj. Oči se mu změnili na žluté. "Chci se k tobě přidat." Pravil. Jak ví, že jsem Alfa? Zaskočilo mě to. "Ne." Odmítl jsem.

PPJ - 03. listopadu 2015 14:03

soukromá zpráva od PPJ pro Hlasy Po chvíli jsi se vydala udělat si kafe. Bohužel tvůj kávovar je rozbitý a další je až ve sborovně, která je přes polovinu školy. Nějak ale cítíš, že dnes to bez kafe nepůjde. Většina chodeb je prázdná, protože nejvíce studentů přijede až za pár minut autobusy. Máš tedy poslední chvíli klidu. Jen malou chvíli. Dnešní ráno pro tebe ale nebude klidné jak jsi si myslela. Zevnitř jedné malé třídy pro patnáct studentů se ozval rachot a hluboké vlčí vrčení. "Jsi tak slabý. Možná bych tě mohl zabít. Ano, měl bych tě zabít. Víc síly by se mi hodilo." Ozvalo se mrštění něčího těla o stěnu a bolestivé vydechnutí. Vrčení už je dvoje. V jednom z nich poznáváš Thomase ze včerejška. Těžko říct, kdo je kdo. Do třídy se ale nedostaneš, někdo je šikovně zabarikádoval lavicí. Dostaneš se dovnitř, ale bude to chvíli trvat. Přes sklo, které je ve všech dveřích vidíš jen siluety. Jedna postava drží tu druhou, která lapá po vzduchu a snaží se vyprostit.

Hayley Marshall - 03. listopadu 2015 15:22

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bitka Nakonec jsem se zvedla a šla si udělat kafe. Dnes mám opravdu šťastný den. Kávovar nefungoval. Chvilku jsem se ho snažila zprovoznit, ale nejsem všemohoucí. Vzdala jsem to. Přemýšlela jsem, jestli si kafe udělat na druhé straně školy, nebo se na něj vykašlat a pustit se do práce. Jsem ale líná a do práce se mi moc nechce. Použiji tedy výlet po škole jako oddálení povinností. Škola je v téhle době ještě napůl prázdná. Je brzy. Vyučování začne tak za cca půl hodinky a autobusy se studenty ještě nepřijely. Kdo by tu taky chtěl strašit takhle brzo. Procházím chodbou do sborovny, když uslyším ránu a hlasy. No a vrčení. Jako kdybych všeho toho nadpřirozena už pro dnešek neměla plný zuby. Uslyším vrčení. Přiběhnu ke dveřím a pokusím se je otevřít. Jsou zavřené. Spíš zabarikádované, bych řekla. "Tome?" zavolám. Poznávám jeho hlas, ale nedokážu rozpoznat siluety. Nevím, kdo je kdo. Bože doufám, že se mi tam ty dva nepozabíjejí. "Co se to tam sakra děje?!" zvýším hlas a snažím se dostat dovnitř. To by tu tak ještě chybělo. Dva zuřící vlkodlaci ve škole. Bůh mi nenadělil tolik fyzické síly, takže mi chvilku trvá, než se dostanu do třídy. Jen doufám, že včas. Trochu se bojím, co tam uvidím. Jen doufám, že Tomas nezdivočel. Napadá mě hned pár jedinců, co by tam s ním mohli být zavření. John, Gabriel a v neposlední řadě pan Merion. Ani jedna varianta se mi nelíbí.

PPJ - 03. listopadu 2015 16:34

soukromá zpráva od PPJ pro Bitka Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Tom. "Nic, běžte." Zní divně, ale nedokážeš jasně odhadnout JAK divně. "Ale. To snad ne?" Řekl ten druhý hlas vrčivě. Pak se ozvalo něco jako praskání kostí, bublavý zvuk a tlumený výkřik dohromady. Pod tím vším byla schovaná slova, která ale nejsi schopna rozeznat. Silueta držená ve vzduchu spadla na zem a ta druhá se vydala ke dveřím. Jde volně, jakoby se nic nedělo. Ztěžka oddechuje. Je stejně vysoká jako Thomas a i podobně stavěná.

Hayley Marshall - 03. listopadu 2015 17:16

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bitka Byl tam Tomas, to bylo jasné. Když se ozval, ucítila jsem knedlík v krku. Běžte? Jak jako běžte? "Děláš si srandu?! Jako kdybych mohla odejít a nechat vás dva, ať si děláte, co chcete. Otevřete ty dveře!" houkla jsem ještě jednou, trochu pobouřeně. Nitro mi začal zahřívat adrenalin. Měla jsem strach, samozřejmě, kdo by ho neměl. Strach o sebe, strach o Toma, strach o toho druhého, co tam byl s ním a hlavně o ty děti, co za chvilku přijedou autobusy. Byla jsem rozčílená. Dělat tohle ve škole. Ať si s tím jdou do lesa. Všimla jsem si, že ke dveřím jde silueta. Vypadala jako Tomas. Doufám, že je to Tomas, abych mu mohla jednu vrazit, až ty dveře otevře. Snažím se mu tu pomoct a on takhle blbne. Stále se snažím dostat do třídy. Zatracená lavice.

PPJ - 03. listopadu 2015 18:06

soukromá zpráva od PPJ pro Bitka Dveře se otevřeli. V nich ale nestojí Thomas. Toho vlkodlaka nepoznáváš, ani hlavní rysy jeho obličeje, takže to nebude žádný zdejší student. Šklebí se a olizuje si zkrvavené zuby. "Marshallův spratek. Jak se asi bude tvářit, až mu předhodím tvoji mrtvolu?" Zavrněl a chytil tě pod krkem velikou silou. Zatáhl tě do učebny a zabouchl dveře, až se po skle rozjela pavučina. Uvnitř na zemi leží Thomas a těžce oddechuje, kašle krev. Snaží se vstát, ale moc se mu to nedaří, pokaždé spadne na zem. Není proměněný a vypadá to, že s tím bojuje.

Hayley Marshall - 03. listopadu 2015 18:43

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bitka Když se dveře konečně otevřely, tak jsem se narovnala. Ve dveřích nebyl Tomas. Měl stejnou postavu, ale nikdy jsem ho neviděla ani ve škole. Nebyl to student. Neznala jsem ho, ale on očividně znal mě. Velmi nepříjemné. Pověst naší rodiny předchází mě samotnou... To je tak, když děti platí za chyby jejich rodičů. Když si olízl prsty od krve, projela mnou vlna znechucení. Zřivila jsem obličej, když mě chytil pod krkem. Nemám tolik síly, abych se ubránila obyčejnému člověku jeho postavy, natož vlkodlakovi. Jediné, co jsem zvládla, bylo zarýt nehty do ruky, co mi svírala krk. Měla jsem pocit, že mi ho každou chvilkou zlomí. Ne, že by to neměl v plánu. Nechtěla jsem si to připouštět. Vtáhl mě dovnitř. Očima jsem vyhledala Toma. Vypadal strašně. Snažil se vstát. Lež. Než si víc ublížíš. Pošlu mu v myšlenkách, jako kdyby mě mohl slyšet. Ještě aby se tu proměnil. Otočila jsem svůj pohled na problém. Neměla jsem po ruce vůbec nic. Žádnou zbraň. Jedině propisku v kapse. To byl taky nápad.. Jít sem bez jakékoli zbraně. "Jeho výraz bude to poslední, co uvidíš." řeknu s námahou a je mi nejspíš dost těžce rozumět. Jsem vzteklá. Cizí chlap si sem prostě nakráčí a napadá tu moje studenty.

PPJ - 03. listopadu 2015 20:35

soukromá zpráva od PPJ pro Třída "Nemyslím si. Až zabiju tohohle, budu silnější než si dovedeš představit. Záleží mu na tobě. Věděla jsi to?" Zavrněl a natlačil tě na stěnu. Převrácená židle ti může nabídnout vratkou oporu pro nohy. Pomalu ti dochází dech. "Nechápu, jak jste se mohli vy dva dostat k sobě. Chtěli jste využít jeho moc? To bych nečekal." Dívá se ti do očí, užívá si jak z nich vyprchává vědomí. "Ani tvůj tatík s tím nic nenadělá." Zašeptal ti do ucha a odtáhl se. Thomas zaskučel a převrátil se na záda. Změřil si vás pohledem, jakoby nechápal co se vlastně děje. "K tobě se dostanu pak." Slíbil, na chvíli tě pustil a mrštil po Tomovi tu židli, která ti poskytovala oporu. Pak se tě pokusil znovu chytit. (Tady si můžeš hodit, nebo na jakoukoli akci by jsi chtěla provést.)

PPJ - 03. listopadu 2015 20:39

soukromá zpráva od PPJ pro Špatné zprávy Cestou ze školy ti přišla zpráva. Obsahovala jen jedno slovo, které tě ale dokázalo dokonale vykolejit. Slovo, které měnilo hodně. A to znělo "Dvoubarevný." Vlastně se o Alfách s dvoubarevnými zorničkami ví velmi málo. Jen to, že jsou nebezpečnější a dravější, mají tendence více zabíjet a přitahují mnohem víc jiných vlků. Jejich výskyt je fenomén a stává se to jednou za neskutečně dlouhou dobu. Stávají se tím, kým jsou když na ně zároveň přejde moc Alfy a zároveň zabijí nevinného. Já vím, zní to šíleně, ale stává se to. A očividně dle zprávy Aarona Marshalla se prý tento druh Alfy vyskytuje v městě. Zprávou chce očividně tvůj kolega sdělit, aby jsi současně co nejrychleji přijel, ovšem poslechnout ho nemusíš, nejsi jeho podřízený.

Hayley Marshall - 03. listopadu 2015 21:27

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bitka Ten chlap mě sral. Z plic se mi pomalu vytrácel vzduch. Cítila jsem, že to nevydržím už moc dlouho. Jeho slova mě provokovala. Nechtěla jsem to poslouchat. Nechtěla jsem to slyšet od něj. Na zádech jsem cítila chladnou stěnu a pod nohama vratkou židli. To mi moc nepomohlo. Netušila jsem, jak z toho ven. Napadlo mě použít tužku, co jsem měla v kapse. "Do toho ti nic není..." zaskuhrám z posledního dechu. Další větu už moc nevnímám, protože začínám ztrácet vědomí. Na moment, jen na moment, mě pustí. Dopadnu na zem a snažím se popadnout dech. Pokouším se odplazit se od toho zmetka co nejdál to jde a popadnout dech. Chci se bránit. Mám s sebou zbraň, ale ta je zavřená v šuplíku v mé kanceláři. Tam se nedostanu. To nestihnu. Než se doplazím na druhou stranu učebny, tak už po mně zase šmatlá. Nemířím ke dveřím. Nechci ho vylákat na chodby, kde se potloukají studenti. Chytí mě. Samozřejmě, že mě chytí. A stále mam u sebe jen tu zatracenou propisku. Vytáhnu si jí z kapsy. Pokud se dostanu dost blízko, tak jsem připravená jí použít. Jakkoli to půjde. Doufám, že ho zvládnu zdržet natolik, aby se Tom vzpamatoval.

PPJ - 03. listopadu 2015 21:33

soukromá zpráva od PPJ pro Bitka Zasmál se a došel k tobě. "Ale no tak, copak si nemyslíš, že MĚ utečeš? Ne." Nemíří ale k tobě. Když zjistil, že neutečeš na chodbu, přešel k Thomasovi. Zvedl bezvládné tělo ze země a zvedl ho do výšky jako před chvílí tebe. Jemu ale zasekl do krku drápy, až pár kapek začalo stékat po jeho krku. "No tak, proměň se... Ať vidí co jsi zač." Stiskl zesílil, ale hoch se ani nehnul. Normální vlkodlak už by to dávno udělal. Možná už ztratil vědomí. Možná je pozdě. "Napřed zabiju tebe a pak ji proměním." Otočil se na tebe s šíleným leskem ve žlutých očích. "Budu jako ty. Dvoubarevný Alfa." Zasmál se a z pusy mu vylezly tesáky. "Dívej se." Řekl ti.

Hayley Marshall - 03. listopadu 2015 21:53

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bitka Myslela jsem, že půjde po mně. Spletla jsem se. Zamířil zpátky k Tomovi. Klečela jsem na všech čtyřech, měla jsem ještě rozostřené vidění. Držela jsem se za krk. Měla jsem pocit, jako kdyby tam jeho ruce stále byly. Tom nereagoval. Byl ke mně zády. Byl mrtvý? V bezvědomí? Popadla mě panika. Nemůže umřít. Nesmí, ne, když jsem tu já. Slíbila jsem, že mu pomůžu. Ale co dělat? Cokoli, co teď udělám, bude patetické. Lovec, co není schopný ulovit. Teď ale není čas tohle řešit. Vytáhnu z kapsy propisku a zvednu se na nohy. Dobelhám se k tomu parchantovi, jak nejrychleji to ve svém stavu dokážu a se zbytkem síly, co mi v těle zbyla, se pokusím mu zarazit prospisku do krku. Je to chabý pokus o to, abych vysvobodila Tomase z jeho drápů. Dám do toho všechnu svou nenávist vůči vlkodlakům. Všechnu nenávist, co jsem do teď skrývala. Je to poprvé, co chci vlkodlakovi tak moc ublížit. Nenávidím ho. Za to, co teď říká, za to, co dělá... za to, že existuje.

Mikimoto Jirou - 03. listopadu 2015 21:58

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro Takže další hráč na hřišti? napadne mne, když si přečtu smsku od Aarona. Mám takovou teorii, že dvoubarevní jsou většinou psychopati, kteří jsou schopni za tímto účelem zabít svého rodiče a zároveň nějakého nevinného člověka. Proto je jich také tak málo a mají určitý vzorec chování, díky kterému je možné je dostat. Přestože jsem měl původně v plánu něco jiného, zamířím zase zpět k Aaronovu domu, protože tohle je něco, co je potřeba probrat. Konkrétně o čem potřebuji získat od Aarona informace, zjevně nějaké má, když se o tom dozvěděl.

PPJ - 04. listopadu 2015 14:11

soukromá zpráva od PPJ pro Bitka Vzhledem k tomu, že většina vlkodlaků zachytí letící šíp byl tohle vážně zoufalý plán. Ovšem Beta byla tak zabraná do pomalé smrti své oběti, že tě nevnímala. Skutečně se ti povedlo bodnout ho propiskou do krku. Netrefila jsi ale tepnu a ani žádné jiné důležité orgány. Stačil sebou totiž škubnout a psací potřeba mu zajela do ramene. Zarazila se o kost a trčí ven jako americká vlajka z Měsíce. Vlkodlak vztekle zařval, pustil Toma a chtěl se vrhnout na tebe. Odhodil tě v návalu vzteku na zem. (Hoď si, co se ti stalo. Čím víc procent, tím menší zranění) Přibližuje se a je vidět, že tě i přes své slibování, že se staneš vlkodlakem snad zabije.

PPJ - 04. listopadu 2015 14:16

soukromá zpráva od PPJ pro U Aarona U Lovce doma už tě netrpělivě očekávají. Will tě zavedl do obýváku, kde bylo několik právě vytisknutých fotek z bezpečnostních kamer. Datum je z první úplňkové noci tohoto měsíce. Je na ní zachyceno monstrum větší než jakýkoli vlkodlak, kterého jsi viděl. Tedy, jen jeho obrys, protože i přes mléčné světlo měsíce je dost tma, ze které vykukuje jedno modré a jedno rudé oko. Dívá se přímo do kamery a šklebí se, jako by si myslel "Vážně myslíte, že vám tohle pomůže?" Aaron přišel hned potom. "Je to pořádný kus, co?" Zašklebil se a skoro zálibně si prohlížel záznam z kamery. "Ten záznam může být zkreslený, zvlášť ta velikost, ale nemám důvod k pochybnostem. "Jen kam tohohle vlkodlaka přiřadit? Osamělý Alfa, Sheridan nebo Lovens?

Thomas "Tom" Lovens - 04. listopadu 2015 14:24

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Idiot Cítil jsem, jak ze mě pomalu vyprchává život. Ne že by mi to vadilo. Chtěl jsem umřít, mnohokrát. Jenže teď jsem cítil ještě někoho jiného. Hayley. Byla tady. Ten pocit... Párkrát jsem se probudil. Když po mě hodil nějaký těžký předmět. Je to jako když jste hodně unavení, někdo vás pořád budí, vy pořád usínáte, ale i ve snění víte, že prostě musíte vstát. Cítil jsem i bolest, děsnou bolest. Na krku, v rukou, všude. Pomalu mě opouštěla moje síla Alfy. Nějak jsem byl rád. Chtěl jsem umřít, jen abych se neproměnil. Jenže pro ni to musím udělat. Nezaslouží si umřít kvůli mě. Dá se říct, že jsem se probudil právě včas. Ztěžka jsem otevřel oči a doufal, že se ta bestie nedostává napovrch a nejsou mi vidět barevné zorničky. Pokusil jsem se vstát, ale jen jsem se převalil na bok a zalehl si zlomenou ruku. Podezřele rychle se hojí. KOnečně jsem neobratně vstal a zavrčel. Kvůli vibracím začali "tancovat" menší květináče na parapetu. Tak mocný je to hlas. Ovšem já bych ho nejraději nikdy neslyšel. "Myslel sis, že mě přepereš, šmejde?" Zařval jsem a vrhl se na vlkodlaka. Jsem ještě slabý, ale tohle zvládnu.

Hayley Marshall - 04. listopadu 2015 15:50

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bitka Nečekala jsem, že se k němu dostanu dost blízko, abych mu mohla ublížit, ale světe div se, zapíchla jsem mu propisku do ramene. Tom byl propuštěn z jeho spárů a dopadl na zem. Na tu setinu vteřiny jsem si oddechla. Mžoural. Nebyl mrtvý. Aspoň ne teď. Obrátila jsem svoje oči na betu zrovna v momentu, kdy se rozmáchl a odhodil mě na zem. Tupá rána. To jak moje hlava narazila na zem. Praskání, celkem hlasité. To moje žebra, když se lámala. Ostrá bolest. Bolestivě jsem vykřikla. Nic jiného ze mě nevyšlo, protože jsem se rozkašlala. Vyprskla jsem krev. Kuckala jsem a nevěděla, co vlastně mě bolí. Bolelo mě všechno. Motala se mi hlava, před očima jsem měla černo a na jazyku jsem měla železitou chuť svojí krve. Ležela jsem na zemi a snažila se zvednout. Neviděla jsem toho moc, ale věděla jsem, že se ke mně ta Beta blíží. Ten mě nepromění. Zabije mě. Přišlo mi, že zase ztrácím vědomí. Nejradši bych ho ztratila. Nechci tady umřít. Ne takhle a ne kvůli vlkodlakovi. Pak jsem uslyšela hlas Toma. Normálně by mě to nejspíš vyděsilo, ale v tenhle moment mě to spíš uklidnilo. Je živý. Díky bohu.

Thomas "Tom" Lovens - 04. listopadu 2015 16:02

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Bitka Vezmu to stručně. Vlkodlak se zastavil. Podíval se na mě jak vratce stojím. Zašklebil se a zaútočil. Šel mi po krku, to se dalo čekat. Ruku jsem chytil a vylomil mu ji. Kost vyšla ven z ruky. Zavyl. Chytil jsem ho za pusu, aby někdo nemyslel, že se tu něco děje. Ne, je tu úplně klid a ticho, nic nehrozí. Držím ho. Vzteká se, snaží se mě kousnout nebo drápnout, shodit. Jenže já držím pevně. Kdybych víc zatlačil, zlomím mu vaz. Tohle není jeden z těch epických bojů, které jsou vidět v debilních filmech. Tohle je realita ve které musím nepřítele zlikvidovat co nejdřív. Když konečně Beta padla omráčená k zemi, kopl jsem ji do krku. To ji chvíli zaměstná. Na chvíli jsem se zastavil. Hladina adrenalinu mi stoupla. Odplivl jsem si a směs slin a krve zkropila podlahu. Železná vůně ale není jen moje. Otočil jsem se k Hayley. Vypadá děsně. Rozešel jsem se k ní, ale netušil jsem jak MOC jsem bez té bestie slabý. Nějak se mi povedlo ten pád zastavit. "Do háje probuď se. Neuděláš to a tvůj otec mě zabije." Nehýbu s ní, mohl bych ji polámat ještě víc, než je. Chytil jsem ji za zápěstí a instinktivně začal jednat. Chci přetáhnout všechny její zranění, její rány na sebe. Utrpení, které prožívá každý člověk. Blízkou smrt. Ty se regeneruješ, ale my lidi ne. Náš život je křehký. "Ty tu neumřeš, jasný? Neumřeš." Cítím chlad. Na nějaké větší uzdravování jsem příliš slabý. Jenže já ji nenechám odejít. Je mnohem lepší než já. Zaslouží si žít. Stiskl jsem zuby a nepovolil. Černé cosi se mi přelévá žílami a nutí zavírat oči, které se pomalu ale jistě mění.

Hayley Marshall - 04. listopadu 2015 16:20

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Zachraňování života? Popravdě to už nebolelo tolik. Byla jsem velmi unavená, ospalá. Zavřela jsem oči, abych jim ulevila. Beta ke mně nejspíš nedošla. Nevím, co se pak dělo, asi jsem na chvilku ztratila vědomí. Když jsem ho znovu nabila, cítila jsem stisk na zápěstí a všechny jiné bolesti, co jsem nechtěla cítit. Mluvil na mě. Kdybych na to měla sílu, tak se začnu smát. Jak patetická situace. Přišla jsem zachránit jeho a zachraňuje on mě. Nakonec jsem otevřela oči. Trošku jsem se zakuckala a do úst se mi zase vydrala krev. Bolest už nebyla tak hrozná. "Kdo říká, že umírám? " zachrchlám rozmrzele. "Mě se tak lehce nezbavíš." Pokusila jsem se o úsměv, ale byl to spíš škleb. Chtěla jsem vymanit svojí ruku z té jeho. Nelíbila se mi ta situace. Cítila jsem se poníženě. Bylo vidět, jak se moje bolest přelévá do něj. To jsem nechtěla. Ten kluk trpěl už dost. "Tomasi, přestaň. Stačí, už dost." mluvím chrapotem. Lehce škubu s rukou, za kterou mě drží. Potřebuje víc síly než já. Já toho Betu nezlikviduju. Už nemám ani tu propisku. Stále jsem cítila bolest, ale už se dala snést. Nechci, aby se mi tu změnil.. aby dělal cokoli, co by mohlo ublížit. Ostatním, tak jemu.

Thomas "Tom" Lovens - 04. listopadu 2015 16:26

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Zase Zamrkal jsem a podíval se na ni. "Díky bohu." Pustil jsem její ruku. Tohle nedělám rád. "Teda sakra. Tebe se fakt nezbavím." Převalil jsem se na záda a promnul si spánky. Mám ještě čas, než se probere ta Beta. Chci spát a to ještě ani nezačala škola. "Bože dneska na tu školu fakt kašlu." ALe vím že nemůžu. Dnešek je chtě nechtě sociálně důležitý. "Už se cítíš líp?" Podíval jsem se na ni a poslouchám tep. Nenávistně jsem se otočil na toho vlkodlaka opodál. Chroptí, ale pořád je v bezvědomí. "Tohohle si beru do sklepá já nebo ty?" Potřebuji z něj dostat pár informací. Spojit další díly skládačky. Moment... Tahle věta zněla jako bych s ní chtěl spolupracovat. Ale ne. Nebo ano? Vlastně mi zachránila život a já jí. Jak sentimentální. Vážně chceš někomu dát druhou šanci, génie?

Hayley Marshall - 04. listopadu 2015 16:45

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jak stereotypní "Stýskalo by se ti po mně." řeknu s nadsázkou. Jistě, asi jako by se mu stýskalo po trnu v patě. Ale zachránil mi život. Proč? Nejhorší bolest je pryč, ale zlomeniny zůstaly. Třeští mě hlava a s každým nádechem mám pocit, jako kdybych si do hrudníku vrážela nůž. Jeho poznámka o škole mě upřímně pobavila. "Říkáš ty? Já mám odpoledne projev před celou školou." bolestivě zavřu oči už jen nad tou myšlenkou. "Žiju, to je hlavní." odpovím na jeho otázku. Je to pravda. Mohla jsem tu skapat. Snažím se zvednout aspoň do sedu, ale jediné, čeho dosáhnu je pohyb směrem nahoru, rozčílené zasyknutí z bolesti a opětovné položení své muší váhy na podlahu. Polknu zbytek krve, co jsem měla v ústech. Nesnáším tu chuť. "No..." jsem trochu zaskočená jeho nabídkou. Příjemně. Pokud se vůbec do nějakého sklepa dobelhám. "Do našeho sklepa se nejspíš nedostaneš, takže to bude nejspíš tvůj sklep." řeknu logicky a zírám na strop. "Ráda bych u toho byla, pokud dovolíš." otočím se na něj. Na chvilku nadzvednu hlavu. Mám ji nejspíš rozseknutou, protože cítím, jak si máchám vlasy v něčem mokrém. Dost pochybuji o tom, že je to pot. Mám pár otázek i na Toma... ohledně toho, co před chvilkou udělal a toho, co ta Beta říkala. Kdo to vůbec je. "Jak tohle vysvětlím doma..." řeknu nahlas jednu ze svých myšlenek.

Mikimoto Jirou - 04. listopadu 2015 16:53

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro Dorazím do Marshallova domu. Prohlédnu si dokumentaci, kterou se jim podařilo získat. Dost slušná potvora, to musím uznat. Ovšem větší velikost není vždy dobrá věc. Jistě, pro vlkodlaky asi ano, ale lovec v tom vidí pro ně i hodně nevýhod. Větší síla na úkor menší rychlost a hbitosti, menší výdrž pro táhnutí velkého těla...to teď není potřeba rozebírat. ,,Svým způsobem. Odkud pochází ten záznam? Ví se o tom tvorovi něco dalšího?" zeptám se soustředěně, když si prohlížím fotky. ,,A je známá nějaká jeho větší aktivita?" dodám doplňující dotaz.

Thomas "Tom" Lovens - 04. listopadu 2015 19:01

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Příště by měl jeden z nás zemřít "Hm... To si úplně nemyslím." Jak normální mi najednou přijde mluvit s Lovcem poté, co jsem omráčil nějakého vlkodlaka a málem zkolaboval. Pořádně jsem si Hayley prohlédl. Nevypadá vůbec dobře a když se pohnula, asi jí to moc nepomohlo. Při zmínce o mém sklepu jsem se zazubil. Nemám ho sice tak dobře vybavený jako Hayley, ale stačit to bude. "Jistěže." Kývl jsem na její požadavek. I přes praxi neznám tolik praktik na přesvědčování vlkodlaků jako ona. Pokrčil jsem rameny. "Pád ze schodů? Jestli chcete, ten projev za vás vezmu. Ode mě by to byl způsob jak kontaktovat víc vlkodlaků a dozvědět se víc. A navíc se říká, že jsem dobrý řečník." Zazubil jsem se a posadil. Koukání do stropu mě přestalo bavit. Všechny kosti se zregenerovali a i ty tečky na krku zmizely. Hojím se rychle i na vlkodlaka. "Chceš ještě pomoct?" Natáhl jsem k ní ruku. Léčení druhých mi dost jde. Je to vlastně jediná vlastnost za kterou jsem rád.

Hayley Marshall - 04. listopadu 2015 19:18

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Plánuješ "Příště"? Zasmála bych se, kdyby to tolik nebolelo. Je to dost divný. Celá tahle situace je divná. Ještě před pár minutama mě on sám chtěl nejspíš zakroutit krkem, jen co jsem se k němu otočila zády. A teď tu ležíme vedle sebe a povídáme si, jako kdybysme byli u kafe. Hodně divný. Ale stěžovat si nebudu. "Super." vydechnu, když odsouhlasí moji přítomnost v jeho sklepě. Ne, že bych se na to těšila. Tajně doufám, že budu jen sedět někde vzadu a tiše pozorovat, co chce on udělat. V tomhle stavu bych stejně překážela. Nemá ani cenu chodit do nemocnice. Co by mi udělali se zlomenými žebry? No nic. Obvázali by mi to, zchladili a poslali by mě domů. Maximálně by mi dali krunýř. Ne děkuji. Hlavu si budu muset umýt. Snad mám v šatně nějaké věci na převlečení. Myslím, že jsem si krví poprskala oblečení. Rukou si utřu tváře a bradu od zbylé krve. Zaručím, když se na svou ruku podívám. Těžce se mi polyká. Myslím, že mám krom lehkého otřesu mozku i zablokovaný krk. "Myslím, že bych ti to mohla předat." zamyslím se. "Pro dobro všech. Bože, nevadí mi mluvit s jedním člověkem, ale davů se děsím." Pokrčím kolena. Nemůžu tu ležet moc dlouho. Vlkodlak, co se válí kousek od nás se každou chvilku probere. Navíc za chvilku tu jsou ostatní studenti. "Jsem v pohodě. Nehojím se tak rychle jako ty, ale nakonec se zahojím. Nech mi nějakou důstojnost." zazubím se a jemně odstrčím jeho ruku. I to mě bolí. "Měl bys něco udělat s tím Betou. Já se doškrábu do kanceláře a pokusím se dostat do... reprezentativního stavu." překulím se na břicho přes něporaněnou stranu. Jednu ruku si držím u těla a druhou se zvedám na všechny čtyři. Mám zavřené oči. Nemůžu ani zhluboka dýchat. Normálně mi to pomáhá ve zvládání bolesti. Teď mám akorát zaťaté zuby. Trochu se mi motá hlava, ale do kanceláře se snad dostanu. Narovnám se na kolenou a posadím se na paty. Doprdele.

Thomas "Tom" Lovens - 04. listopadu 2015 19:29

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Já plánuji všechno "Výborně." Vstal jsem a došel k Betě. "Následující záběry se nehodí pro slabé povahy." Řekl jsem směrem k ní a pořádně mu dupl na hlavu. Jen tak, abych ho mohl v klidu převést. Pak jsem se k němu sehnul, sundal jsem si pásek a svázal mu s ním ruce. Trochu ho to zdrží, kdyby něco. "Abych řekl pravdu, taky se děsím davů." Ušklíbl jsem se. Je to paradox. Za tu dobu jsem se naučil s tím vypořádat, ale pořád mívám strach. Kdo ale ne? Přísně jsem na ni pohlédl. "Tak to ne. Vy slečno jedete se mnou. Vysprchujete se, dáme vám něco co není od krve a navíc... potřebuji auto. Na motorce ho přes město nepřevezu." Pak jsem se otočil ke dveřím. Někdo prochází. Raději jsem potichu zabarikádoval ty dveře. "Do reprezentativního stavu se bez odpočinku nedostanete. Tedy... pokud se nebojíte vejít do doupěte vlkodlaka." Nejhorší na tom je ten bordel, ale snad už ho stihly uklízečky zpacifikovat.

Hayley Marshall - 04. listopadu 2015 19:45

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Pak budu počítat se vším Natočila jsem hlavu jeho směrem, když se zvedl, ale zase jí odvrátila, když mu dupnul na hlavu. To je dost drastický. Nemůžu si pomoct, ale je mi ho trochu líto. Svojí blbostí si dneska zažije tolik bolesti... Jak povědomé mi to přijde. Pokouším se dostat do takové pozice, ze které se budu moct postavit. Kdo by řekl, že jen dementní žebra tolik zamezí pohybu. Předsunu jednu nohu a opřu se o ní, abych se mohla postavit. Hned jak se zvednu, tak se mi strašně zamotá hlava. Dojdu ke zdi o kterou se opřu rukou. Na chvilku oči zavřu, abych se zbavila toho točení. "Paradox." utrousím. Je to syn celebrity, měl by na davy být zvyklý. Očividně to neplatí pro všechny. "Měla bych ho udělat já. Jsem za to placená." ozve se ve mně zodpovědnost. Když mi řekne, co bude dál, tak se na něj zkoumavě podívám. "Ty jsi ve škole. Můžeš si odejít, kdy chceš. Já jsem v práci. Nemůžu si zmizet, abych si odpočinula, kdy se mi zachce. Mohla bych o tu práci i přijít." popravdě mám největší chuť se prostě sebrat a udělat, co říká. Na té práci mi nikdy moc nezáleželo, ale byla to moje jediná možnost, jak řešit i něco jiného než vlkodlaky. Sleduji, jak barikáduje dveře. "Doupě vlkodlaka, ve kterém žije Alfa, co by mě ještě před několika hodina zakroutila krkem, kdybych mu dala záminku... no, co by se mi asi mohlo stát." zasměju se. Nemyslím to vážně. Nebojím se ho. Jsem z něj nervózní, ale nebojím se ho. "Klíčky od auta mám v kanceláři." řeknu nakonec. Samozřejmě, že pojedu s ním. "Musím si vzít svoje věci a promluvit se sekretářkou. Práci si vezmu s sebou. Musím dodělat papíry a napsat ten proslov." zamračím se a mířím k nouzovému východu. Trochu se mi pletou nohy, pravda, proto se přidržuji každého předmětu, co je poblíž.

Thomas "Tom" Lovens - 04. listopadu 2015 19:52

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Měla by jsi "To ano." Zvedl jsem toho nezmara a opřel ho o stěnu. Šacuji ho, jestli nemá po kapsách něco, co by mohlo pomoct. Jenže on nic nemá. ANo. Uráží mě to. Šel na MĚ s prázdnýma rukama. "Hodně štěstí se zlomenými žebry, otřesem mozku a já nevím čím ještě." Dokáži dost dobře odhadnout zranění. Nevím jak, asi to mám po otci. "Serval jsem se s tímhle a vy jste musela jet se mnou, abych se omluvil jeho rodičům a předal ho." Není to nic těžkého, mám dojem, že za tímhle účelem by mohla opustit budovu školy. Doupě vlkodlaka Alfy z úst někoho jiného zní hůř, než když to řeknu já. Škubl jsem sebou. "Mimochodem dobrá trefa do krku. S propiskou na vlkodlaka, to chce odvahu." Pochválil jsem ji. Trčící propisku jsem v těle nechal. Zatím. Bude se hodit. "Já zatím počkám u auta." Zcela upřímně se mi nechce tím ďáblovým strojem jet, vzhledem ke včerejšku, ale nemám moc na výběr. Mohl bych jet na motorce, ovšem samotného ji s Betou v autě nenechám. Mohl by být naštvaný, kdyby se vzbudil.

PPJ - 04. listopadu 2015 22:19

soukromá zpráva od PPJ pro U Aarona "Severní část lesa, jsou tam dost velké plochy se skalami, snadno se tam schová. Nedivil bych se, kdyby tam těch vlkodlaků bylo víc." Ta představa ho očividně tolik neděsí. Spíš vypadá, že by ta místa rád prozkoumal. Na to ale má v současnosti málo lidí, což se brzy změní. "Co jsme zatím zjistili, tak podobný kus byl spatřený v Anglii, Francii a Japonsku, ale nevíme všechno. Ani jestli je to ten samý." Ovšem z jeho výrazu je jasné, že si myslí... že doufá, že je to ten samý vlkodlak. Protože jestli ano, kdo jiný by to mohl být než někdo, kdo hodně cestuje do zemí daleko od sebe a pak zase rychle mizí jinam? Někdo, kdo tu nežije dlouho a je Alfa? Ale mohl by být mladý Lovens schopen přežívat s titulem Dvoubarevného Alfy? "Už nejen Anglie, Francie a Japonsko. Teď jsem našel zapadlé video na youtube. Pouliční kamera zachytila osobu s dvoubarevnýma očima jak mlátí zloděje, který ji přepadla." Zvolal vítězoslavně Kol a hodil na stůl rozmazané fotky, na kterých jsou patrné jen ty dvě oči a dvě postavy. "To video jsem smazal, mimochodem." Dodal a zase zmizel. Fotek je set. Je na něm vidět, jak Dvoubarevný poslal útočníka jednou ranou k zemi, pak se otočil na kameru a na dalším záběru není.

Hayley Marshall - 04. listopadu 2015 22:23

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Budu na to myslet "Díky.." zahuhlám a otevřu požární dveře, aby i s Betou mohl projít. V podstatě jsem se o ně opřela. Budu se muset sjet nejakýma práškama na bolest. V tomhle ohledu závidím vlkodlakům jejich schopnosti. Tom vypadá, jako kdyby se nic nestalo. Já, na druhou stranu, musím vypadat, jako kdyby mě přejel vlak. Minimálně třikrát. "Mohla bych to použít." řeknu zamyšleně. Asi určitě to pomůže víc než kdybych sekretářce vysvětlovala, že jsem spadla ze schodů, když jsem si chtěla udělat kafe. Sborovna a kávovar je na stejném patře. CO bych jako dělala na schodech. "Krom toho, že jsem se trefila do ramene..." utrousím. Stydím se za to. Jsem lovec a jediné, co jsem měla u sebe, byla propiska. Nezvládla jsem se ani pořádně trefit. "Prdlajs odvaha.. zoufalost." dodám nakonec. Kdybych měla odvahu, tak se na nějakou propisku vykašlu a prostě po něm skočím. Mám výcvik. Nemám sice fyzickou sílu, ale výcvik ano. Jenže na to jsem vůbec nepomyslela, když jsem viděla, že by mohlo být pozdě. "Snaž se být nenápadný." řekla jsem prosebně, když jsem se zadívala na propisku, co Betě trčela z ramene. Zamířila jsem ke své kanceláři. Autobus se studenty už přijel. Chodby jich byly plné. Nasadila jsem pokerface a šla jsem u zdi. Nikdo si mě naštěstí moc nevšímal. Díky bohu, že nejsem ve škole tak oblíbená jako jiní učitelé. Došla jsem ke kanceláři, kde jsem sekretářce dala potřebné instrukce. Vypadala dost zmateně a vyděšeně zároveň. Neřešila jsem to. Co potřebovala, jsem jí řekla a já měla dost jiné práce na starosti. Když jsem za sebou zavřela dveře, tak jsem si jednou rukou sbalila všechno potřebné. Oblečení ze skříňky, klíče, kabelku, mobil, vypnula jsem počítač a do tašky jsem narvala i papíry, co musím udělat. Tašku jsem si jednou rukou hodila na rameno. Vyhrkly mi slzy. Bolelo to jak čert. Nedokážu si představit, že by něco takového prožíval Tom pořád dokola. Došla jsem k autu. Dalo mi to práci. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Bledá, zpocená a stále se mi motala hlava. Už z dálky jsem otevírala auto, aby tam mohl Tom nastoupit. Chci vidět, jak tu cestu odřídím. Naštěstí to nebylo tak daleko. "Můžeme?" zeptám se, když dorazím. Snažím se vypadat v pohodě, ale pochybuju, že mi to sežere.

Thomas "Tom" Lovens - 04. listopadu 2015 22:31

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Tak se mi to líbí "Zoufalství je nejlepší předehra pro statečné činy." S úsměvem jsem si vzpomněl na jediného člověka, který mi kdy byl oporou a tohle mi často říkával. Jenže jako spoustu dalších i on podlehl mě. Nebo spíš tomu monstru ve mě. Ani sám sobě to nedovedu vysvětlit. "Jasně, nenápadný s potlučeným studentem a třemi juniorskými poháry USA ligy." Zazubil jsem se a vydal na opačnou stranu jako ona. Chodby jsou přeplněné studenty, ale to mi nevadí. Došel jsem do jedné z učeben. Je v druhém patře a pár metrů pod okny je střecha, která je něco jako přístřešek pro studenty a kola. Teď ráno tam moc lidí není, aspoň doufám. Prostě jsem balíček shodil dolů. Asi se nepěkně pomlátil, ale já nehodlám být shovívavý. Má štěstí, že jsem ho z toho okna šetrně vystrčil a neprokopl ho. Je to malé okno. Skočil jsem za ním a v zesláblých nohách mi nepříjemně křuplo. Není to ale nic, čím bych se zabýval. Slézt ze stříšky i s Betou mi nedělá problémy a zaa chvíli jsme stáli na parkovišti. Bylo horší ho propašovat přes plnící se parkoviště, ale párkrát jsem dělal, že si s polomrtvolou povídám a dvakrát jsem ho prostě strčil pod auto. Vyšlo to. Když přišla Hayley, jednou rukou jsem hodil "studenta" do kufru auta, který jsem si otevřel druhou. "Řídím." Zazubil jsem se, když jsem ji uviděl. Vypadá děsně. Hůř než já včera. Povzdechl jsem si. "Proč jsi neutíkala, když jsem ti to řekl?" Vyčetl jsem jí, pokud to bude potřeba tak jí i násilím vzal klíče a sedl si na místo řidiče.

Hayley Marshall - 04. listopadu 2015 22:48

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro ^^ Pozorovala jsem, jak hodil Betu do kufru. Jen doufám, že se neprobudí. Mám tam dost zbraní. Nebylo by příjemné, kdyby se mu dostaly do rukou. Ale na druhou stranu.. jsou plné oměje. To by ho mělo odradit. Vzal mi klíčky z ruky. Chtěla jsem protestovat, ale v mém stavu mi to stejně bylo prd platné. Otevřela jsem si dveře a nasoukala se do auta. Normálně měkké sedačky z kůže mi teď byly neuvěřitelně nepříjemné. Na nějaký pás jsem se vykašlala. Na to fakt nemám. Na jeho otázku jsem se na něj tázavě podívala. "Jsi můj student. Je mojí povinností bránit svoje studenty, pokud jsem poblíž." Jako jo... je to pravda. Mám to ve smlouvě. Ne takhle řečené, ale dost podobně. "Řekla jsem ti, že pokud to bude v mých silách, tak ti pomůžu. Ale po tom, co ti moje rodina udělala, se nedivím, že jsi tak překvapený." nevím proč, ale samovolně jsem se nad tím usmála. Přišlo mi to smutné. "Proč si mi pomohl? Mohl si mě nechat být. Pár problémů bys tím vyřešil. Místo toho si mi zachránil život, teď mě vezeš k sobě domů, v mém autě... " muselo být vidět, že jsem nad tímhle přemýšlela celou dobu, co jsme se ve škole rozešli. Absolutně to nechápu. "Ne, že bych si stěžovala.." dodám nakonec, aby si to špatně nevyložil. Otevřu si okénko. Potřebuju čerstvý vzduch.

Thomas "Tom" Lovens - 05. listopadu 2015 10:17

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Tříoký Edward ^^^ Vlastně k ní začínám cítit obdiv. Při jejím stylu života musí být její práce dost těžká. Zvlášť, když je tu tolik studentů vlkodlaků. Na to že jsi psycholožka máš dost triviální otázky. Včera jsi mipomohla. Musel jsem splatit dluh. Navíc by mě tvůj otec zabil. Mám dojem, že na okolnosti by moc nedbal. Při vzpomínce na jeho úchylný obličej jsem se otřásl odporem. To byla vážně děsná noc. Vyrazil jsem z parkoviště a rozjel se domů. Jsem unavený. Na tohle jsem si ještě nezvykl. Protáhl jsem si krk a snažím se jet opatrně, aby moji poradkyni nebolela žebra ještě víc. Co všechno tě vlastně bolí? Zeptal jsem se po chvíli.

Hayley Marshall - 05. listopadu 2015 10:51

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Nemá to být Střihoruký Edward? Nemohla jsem jinak, než se pousmát. Psychologii jsem měla tři roky na škole a pak jsem si z ní udělala zkoušku. Není to nic výjimečného. Mám z toho akorát víc škody než užitku. Takže když mě někdo nazve psycholožkou, projede mnou vlna odporu. Jsem poradkyně. Školní poradkyně. "Jo.. to nejspíš jo. Rozhodně by se o to pokusil." Už o tom včerejšku nechci mluvit. Byla to strašná noc pro nás pro oba. Jistě, pro něj mnohem víc, ale pro mě taky. "Tak tohle je blbá otázka." zasměju se a zasyknu, protože si hnu s žebry. "Zeptej se, co mě nebolí a možná ti odpovím. Bude lehčí to spočítat." otočím hlavu a dívám se z okna, jak blízko už jsme u jeho domu. Ta cesta autem je strašná. Oceňuji, že kvůli mě jede opatrně, ale silnice jsou tu strašné. Pokud bych měla na starost městskou pokladnu, tak bych rozhodně nechala opravit silnice. Navíc nevím proč se ptá. Nenechám ho mě léčit znovu. "Vylížu se z toho. Není to poprvé, co mi vlkodlak něco zlomil." ušklíbnu se z okénka. Otřesu se, když si vzpomenu, kolikrát jsem se musela vracet do nemocnice s dalším a dalším zraněním. Sádry, stehy, pár jizev... zvláštní je, že když se něco při akci vážně podělalo, tak jsem to fyzicky i psychicky většinou odnesla já.

Thomas "Tom" Lovens - 05. listopadu 2015 19:36

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Edward spadl do radioaktivního odpadu To se pokusí tak jako tak. Pomyslel jsem si temně a krátce se podíval z okýnka. Zbytek studentů míří do školy a brzy začne první hodina. Ach jo. Věděl jsem, že tenhle den bude divný, ale až takhle? Nevím, z čeho mám v hlavě větší zmatek. Jestli z toho Bety v kufru nebo převratu vlastních pocitů. "Dobře, tak co tě nebolí?" Zazubil jsem se a ze své brašny, kterou jsem nějakým zázrakem neztratil jsem vytáhl malou lahev neperlivé vody. "Chceš?" Už asi nebude vychlazená, ale snad bude stačit. Blížíme se do bohaté části města a k mému domu. "To jistě. Jenže za jak dlouho? Byla to ošklivá rána." S povzdechem jsem se raději zase začal věnovat cestě s myšlenkami někde ve sklepě, kde budu za chvíli poutat někoho ze své rasy. Je to divné přiznat, ale nebudu to dělat poprvé. Upřímně přináší mi to jisté zadostiučinění. Využiji ten křovinořez? Nebo prostě jen ty zbraně, co jsem kdysi dostal od jednoho Alfy, kterému výjimečně šlo o to, abych přežil? Autobaterii? Vážně myšlenky na úrovni středoškoláka.

Hayley Marshall - 05. listopadu 2015 20:32

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Tak to je smutné Zajeli jsme do bohaté čtvrti. Byla jsem zvyklá na luxusní domy. My sami v jedno takovém bydlíme, stejně mě ale nepřestane udivovat, co lidi potřebují ke štěstí. Mně by stačil byteček o pár metrech.. a prostorný sklep. Nejspíš. "Nehty, vlasy... a zbytek těch dalších neužitečných věcí, co k životu nepotřebuješ." zasmála bych se, kdybych mohla. Takhle z toho vyšel jen dost divně znějící chraplavý skřek. Už to samotné mi přišlo k smíchu. Vydávám zvuky, o kterých jsem ani netušila, že jsem jich schopná. S úsměvem přijmu nabízenou vodu a skrnu si. Pomalu a opatrně. Cítím, jak mi studená tekutina teče do žaludku. Je to příjemné. "No, jsou to žebra. Pokud uvážím, že jsem v dobré kondici, jsem mladá a více méně zdravá.. asi měsíc?" zamyslím se nahlas. Teprve teď mi dojde, že budu měsíc naprosto nepoužitelná. Zrovna v době, kdy se to opravdu nehodí. Těsně před tím, než dorazíme se znovu ozvu. "Co přesně máš ve sklepě? V kufru s naším kamarádem, mám pár řetězů, náhradní autobaterii, nějaké zbraně, omějový granát a pár nábojů s ním." Jen aby bylo jasno, vždycky chci být připravená na jakoukoli událost. Nikdy nevíte, kdy se spolčíte s Alfou a společně budete mučit vlkodlaka v jeho sklepě. Když dorazíme, tak se neohrabaně vysoukám z auta. Motá se mi šiška a stále mám problém s rovnováhou.

Thomas "Tom" Lovens - 05. listopadu 2015 20:49

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nene, teď je střihoruký Edward s patnácti rukama "Takže otřes mozku taky nemáš?" Nemohl jsem si tohle popíchnutí odpustit, i když zraněnou Lovkyni bych asi štvát neměl. Je až znepokojivé, jak moc v pohodě se cítím. "Měsíc je moc dlouho. Nech mě ti pomoct. Jen urychlím regeneraci a posílím tělo. Teď potřebuješ víc energie než já." Ona totiž bude krotit její sourozence, aby mi nezapálili dům, nerozčtvrtili mě pilou, nebo co za šílené praktiky tahle rodinka praktikuje. "Jen základní mučící sadu, ale moje štěstí je, že vím jak vlkodlakovi nejlíp ublížit. Vaše metody jsou dobré leda tak, aby nás naštvali, ne abychom vám řekli, co chcete slyšet." Mimoděk jsem se otočil směrem ke kufru. "Tedy ti silnější z nás to tak mají." Já jim během deseti minut řekl, že jsem Alfa. Stejně to není tak úplně pravda. Doufám, že to tak rychle nepraskne. Možná stihnu ty Lovce do té doby přesvědčit. Ne, marná snaha. Zastavili jsme a já vylezl z auta. Nabídl jsem Hayley rámě. Pozorně poslouchám, jestli se vlk v kufru nevzbudil. Dáma první, monstra potom." Zazubil jsem se, dovedl ji ke dveřím a otevřel je. Armáda uklízeček odešla, ale nezamkla. Moje doporučení teda nedostanou. "Vítejte v rezidenci šíleného psychopatického Alfy." Všechno tu páchne po citronu a ta omamná vůně je horší, než oměj. Dovedl jsem Hayley do obýváku. "Posaď se. Donesu nějaké čisté oblečení, lékárničku a ukážu ti sprchu. Chceš ještě něco?" Mile jsem se usmál a zmizel. Za chvíli jsem se vrátil se vším. Zcela upřímně vybírání oblečení byl pravý oříšek. Nechtěl jsem jí dávat svoje trička (vypadá to divně,) ale nakonec jsem se rozhodl pro jednu košili, která mi je malá a jí bude akorát. Má sice na boku ránu od kulky, ale kdyby si ji zastrčila pod tepláky, co jsem taky našel, nebylo by to vidět. Tu košili mám ze sentimentality. Měl bych ji vyhodit. Je zvláštní, že všechny rány dostávám do břicha. Nikdy se nikdo netrefil do srdce. Protože žádné nemáš. Položil jsem všechny věci vedle Hayley. "Neumřelas mi tu mezitím, doufám." Na Betu jsem nezapomněl, ale dle všeho se zatím neprobudil.

Hayley Marshall - 05. listopadu 2015 21:04

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Tak to je sexy Na jeho popíchnutí reaguji jen zvednutým obočím. Pobavilo mě to. Přijde mi v pohodě. Je zvláštní, když se někdo uvolní v mojí přítomnosti natolik, aby mě provokoval? I když u Toma mě už nejspíš nic nepřekvapí. Chápu, že jeho nabídka je víc než logická... ALE. Nijak na to neodpovím. Nebudu se kvůli tomu hádat. Stojím si za svým. Je mi proti srsti, aby si přetahoval moji bolest na sebe. Vůbec po tom, co mu moje rodina z mojí hlouposti udělala. "Chtěl jsi říct, že TY to tak máš... naše rodina se nesetkala s někým jako ty. Normálně to funguje až moc dobře. Ne, že by to někdy někomu zachránilo život." nerada o tomhle mluvím. Stydím se za to, co moje rodina dělá. Nemůžu se ale distancovat. Nikdy jsem neudělala nic radikálního, abych to zastavila. Protest a ignorace bylo to jediné, čím jsem dávala najevo to, že s tím nesouhlasím a nelíbí se mi to. Přispěchal mi napomoc. Nabídl mi rámě a já mu na ně hodila svou tašku. Důstojnost. Chci si nějakou zanechat. V domě mě do nosu praštila ta vůně. Udělalo se mi nevolno. Posadila jsem se na sedačku a zaklonila hlavu, abych zavřela oči. Vnímala jsem, co mi říkal, ale bylo mi tak zle, že se mi nechtělo odpovídat. Jen jsem to mručením odsouhlasila. Jen, co zmizel, tak jsem se zvedla, abych otevřela okna a ten vzduch vyvětrala. Opírala jsem se u okna, když přišel a donesl mi věci. "Jsem v pohodě." zalžu a jediné, na co myslím, je sprcha. Odlepím se od parapetu a dobelhám se ke gauči. Zkouknu oblečení a vezmu ho do ruky. Nikdy jsem se nepovažovala za drobnou, ale oproti Tomovi... myslím, že na mě to oblečení bude trochu vyset. "Kudy ke sprše?" opírám se o gauč, abych sebou nesekla. Nedostává se mi dost kyslíku, protože se nemohu zhluboka nadechnout. Žebra potřebují zchladit a rána na hlavě zašít.

Thomas "Tom" Lovens - 05. listopadu 2015 22:14

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Vem si, co všechno může dělat "Buď ráda." Kdyby obyčejně po světě běhaly nestvůry jako já, nebylo by tu ani zdaleka tak bezpečno. Spíš by celý svět vypadal jako tohle město. Zamračil jsem se. Vím, že nemluví pravdu. Jak by do háje mohla být v pohodě? S povzdechem jsem jí pomohl na nohy. "Tudy." Dovedl jsem ji do koupelny, na které táta taky rozhodně nešetřil. SPíš bych chtěl něco obloženého dřevem, méně... prostě méně. "Všechno je ti k dispozici. Osušky a župany jsou v poličkách." Usmál jsem se, k umyvadlu hodil náhradní oblečení a u dveří se otočil. "Jestli nepotřebuješ asistenci... Budu ve sklepě." Nevím, proč svoji poradkyni častuji takovými poznámkami, když má zlomená žebra a nevím co ještě. Se zmučeným pohledem jsem ze sebe vyloudil další úsměv a zmizel venku. Propašovat Betu nebylo těžké. Jen jsem to vzal hodně rychle. Donesl jsem ho do sklepa a utřel si uslzené oči. Ne, že by mě ta scéna a to co se hodlám udělat děsilo, ale tím omějem bylo prolezlé celé auto. Přivázal jsem zajatce k jedné staré, dřevěné židli a do pusy mu dal kus hadru, aby si neukousl jazyk. A taky aby neječel. Pak jsem škubl propiskou v rameni, aby se probral. Vytřeštil na mě oči a hned se proměnil, ale já ho chytil za čelist, aby se nesnažil jako krysa přehryzat roubík. Bezděky škubl pouty, která ale pevně drží. "Sundám ti ten roubík. A ty mi řekneš co víš o mě, mojí rodině a o mém... stavu. Jinak to bude dost bolet." Jen si mě vzdorovitě prohlédl a udělal něco, co asi měl být pokus o plivnutí, který ale zarazila látka v jeho ústech. Bližších podrobností budiž ušetřen každý tvor, který chce mít iluzi o tom, že jsem hodný. O několik minut později jsem si unaveně sedl na schody. Beta omdlela. Propisku má zaraženou trochu hlouběji do těla a na tváři se mu hojí několik ran způsobených mou pěstí ze zoufalství nad slovy, které mi řekl, mezitím co lapal po dechu. Nic neví. Neví nic o mé rodině a říkal pravdu. Nebo je dost dobrý lhář. Zavřel jsem oči. Musím se uklidnit, dělat že nic, až se Hayley objeví. Třesou se mi ruce, vůbec nevnímám svět okolo. Třesou se mi i ramena. Dnes toho bylo moc. Moc. A ještě bude.

Hayley Marshall - 05. listopadu 2015 22:28

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Právě, právě Vzal mě do koupelny. Jen jsem se zběžně rozhlédla a sundala si první ručník z poličky, na který padla moje ruka. Odkývala jsem mu všechno, co mi říkal a začala ze sebe schazovat oblečení. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře. Možná je dobře, že nejsem přítomná u toho, co tam dole s tím chlapem bude dělat. Nerada se na to dívám. Neumím si ani představit, co to musí být pro něho. Měla jsem problém s tím ze sebe sundat oblečení. Každý pohyb mi šel přes hrudník. Nakonec se mi to ale zázrakem povedlo a já si stoupla pod vlažnou vodu. Bylo to příjemné. Voda, co mi padala k nohám se barvila do růžova a červena. Zadní část hlavy mě štípala jak čert. Vydržela jsem to ale dostatečně dlouho, aby zranění přestalo krvácet. Netuším, jak dlouho jsem tam byla, ale ulevilo se mi. Vylezla jsem ze sprchy a koupelna byla plná páry. Šetrně jsem se usušila. Neměla jsem na to, abych si usušila vlasy, tak jsem je nechala mokré. Ony uschnou samy. Zděsila jsem se při pohledu do zrcadla. Měla jsem kruhy pod očima. Na krku se mi udělaly tmavé šrámy po prstech. Ruce a nohy jsem měla samou modřinu, ale nejhorší byly ty žebra. Hrály všemi barvami. Od modré, přes fialovou až do zeleno černou. Včetně zarudnutí okolo. Zjistila jsem, že s obvazem mi bude muset pomoct Tom. Sama jsem nebyla schopná si hrudník obvázat. Natáhla jsem na sebe jeho košili. Samotná mi sahala někam do půlky stehen. Rukávy byly příliš dlouhé a celkově mi byla moc volná. Na podprsenku jsem se vykašlala, protože bych jí stejně nezapnula. Tepláky mi byly velké a na nohavice jsem si šlapala. U boků jsem si je musela hodně utáhnout šňůrkou, aby mi nespadly. Ručník jsem pověsila na topení, otevřela okno, abych vyvětrala páru a svoje oblečení jsem v obýváku hodila do tašku ke zbylým věcem. Napila jsem se vody a zamířila do sklepa. Ani mě netrápilo, že jsem byla bosa. Když jsem tam vlezla, tak Tom seděl na schodech. Beta byla v bezvědomí. "Jsi v pořádku?" zeptám se starostlivě. Celý se třásl. Jemně jsem se dotkla jeho ramene.

Thomas "Tom" Lovens - 06. listopadu 2015 22:00

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Na jaké úchylárny myslíš? Vůbec jsem si nevšiml že přišla. Až do poslední chvíle. Škubl jsem sebou a chtěl říct něco nehezkého, ale pak jsem si všiml jak vypadá a propukl v záchvat smíchu. I když ve světle sklepa její tvář vypadá děsivě, to oblečení... "Měl jsem ti dát něco jiného. Tohle byla nešťastná volba." S tou plandavou košilí vypadá jako strašáci na polích ve Finsku. "Je to aspoň pohodlné?" Postavil jsem se a podíval se směrem k zajatci. Rána na rameni mu přestala krvácet. "Měla by sis jít lehnout. Já to tu dořeším a pak pojedu do školy odříkat ten proslov. Souhlas?" Jistěže ne. Není tam žádný prostor pro ni dělat salta nebo se snažit být fyzicky vytížená. Nechápu, proč si neodpočine když dobře ví, že by měla. A jestli nebude souhlasit se spánkem, prostě to vezmu do svých rukou a něco mi říká, že se jí to vážně nebude líbit. "Já jsem v pořádku." Pokusil jsem se ji přesvědčit, ale mám kruhy pod očima přibližně stejné jako ona, vsadím se o cokoli. "Ty ale vypadáš... strašně. Promiň." Odvrátil jsem se, abych potlačil další záchvat smíchu. Kdyby se takhle dobrovolně oblékla jedna z těch pařížských manekýn...

Hayley Marshall - 07. listopadu 2015 00:56

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Já? Na nic :D Začal se strašně smát. Překvapeně jsem zamrkala. Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla se upřímně smát. Jistě, smál se mně, ale když to u něj vytvoří takovouhle reakci, tak proč ne.. "Je to dost pohodlné." řeknu a podívám se na svá chodidla. Nevidím je. Přes ty nohavice, které jsou až moc dlouhé. Prsty žmoulám rukávy u košile, které jsem si ani neohrnula. Musím vypadat fakt směšně. Do toho mám ještě mokré vlasy. Vidět jeho v podobné situaci, asi se směju taky. Postavil se. Stála jsem o jeden schod výš a byli jsme přibližně na stejné úrovni očí. Stále byl o maličko vyšší. "Chtěla jsem být u toho, až ho budeš vyslýchat." namítnu jemně. Ne, že bych to musela vidět, ale ty informace, co z něj dostane mě zajímají. "Řekl ti zatím něco?" zeptám se. Pochybuji, že mi řekne pravdu, ale i tak jsem se musela zeptat. "Nejsem ospalá. Sprcha mi pomohla. Psychicky se cítím víc v pohodě, než jindy. Navíc mám ještě dost práce. Nepřišla jsem k tobě domů, abych se vyspala." řeknu s úsměvem. "Ten proslov musím nejdřív napsat.. Má být stejně až odpoledne, což je až za pár hodin... pokud tu máš nějaké prášky na bolest, tak ho zvládnu odříkat i sama." Sprcha mi vážně pomohla. Už se necítím tak strašně. Jistě, stále to dost bolí, ale je to snesitelné. Není to o moc horší než zranění, co už jsem měla. Můžu být ráda, že jsou to žebra a ne ruka nebo noha. "V pořádku?" zvednu jedno obočí. "Sám by sis potřeboval lehnout. Nevypadáš o nic líp než já. Až na to, že na tobě oblečení neplandá..." vrátím mu smířlivě. Když se odvrátí, aby se začal smát, tak ho hravě plácnu po rameni. "Nesměj se mi... Trochu respektu ke své poradkyni, prosím." na rtech se mi usadil upřímný úsměv. Dlouho jsem takový ze sebe nedostala. Podívám se na Betu. Připoutal jí ke křeslu. Nekrvácí, ale na obličeji má pár ran. Tomův styl mučení? Zmlátit ho do bezvědomí? Jen doufám, že mu to pomohlo. Krom toho, že si vylil svůj vztek a všechny frustrace. Bosa zťapkám zbylých pár schodů a podívám se na Betu zblízka. "Nikdy jsem ho neviděla.. ty ho znáš?" otočím se na Toma.

Thomas "Tom" Lovens - 07. listopadu 2015 10:21

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Proč ti nevěřím? Probodávám těžce dýchající Betu pohledem. "S tím nemám problém. Trochu jsem ho načnul, abychom tu nebyly do večera, ale ne. Nic neřekl." Došel jsem až k němu a začal obhlížet propisku v rameni. Není tak hluboko, aby ho to zabilo. Už i já cítím, jak se mu maso kolem psací potřeby stahuje a snaží se zahojit. I já tenhle pocit znám. "Vlastně přesně kvůli tomu jsi tady. Proslov si vymyslím na místě, to není problém. A prášky na bolest ti teď dát nemůžu." Prostě jí musím pomoct. Kdybych jí ubíral bolest a ona měla prášky, nemuselo by to dopadnout nejlíp. "Jsem Alfa. Dokážu běžet dva dny bez zastavení. Myslíš, že mě skolí rvačka s Betou?" Ano, dva dny uběhne tak Alfa co má smečku a někdy to zkoušela. Já nikdy moc neměl rád přespolní běhy. "Jistě, jinak mi dáte do karty poznámku "neuznává autority," že?" Popíchl jsem ji a přitáhl dvě plastové židle, které tu očividně už byly. "Neznám ho, ale mám takový dojem že se o něm brzy dozvíme víc." Věřte mi, kdybych ho znal tak už je dávno mrtvý. Vzal jsem za propisku a prudce škubl ven. Beta se prohnula v poutech a okamžitě proměnila. Zmateně se dívá na mě a pak na Hayley, než jí dojde, kde je. Roubík zachytává všechny sprosté urážky. Propisku jsem zahodil na zem a snažím se nevnímat čerstvý pach krve. "Chceš se na něco zeptat?" Otočil jsem se na školní poradkyni.

Hayley Marshall - 07. listopadu 2015 11:04

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Protože mě znáš :D Jako bych čekala něco jiného. Prostě mu tohle instinktivně nevěřím? Ale přejdu to. Mohl se ho ptát na věci, které nechce, abych já věděla. Věci jako je jeho rodina a tak dále. Stále má mojí propisku zaraženou v rameni. Nevím proč, ale ten fakt mi přijde vtipný. "Táta používá elektřinu a utínání končetin... my použijeme propisku. Jak progresivní metoda." zasměju se tak, jak mi to žebra dovolí a pak se podívám na Toma. "Je to poprvé, co máš problém dostat ženskou pod peřinu?" popíchnu ho. Snažím se potlačit škodolibý úsměv. Dost pochybuji o tom, že se my dva někdy dostaneme do situace, kdy se mě bude snažit dostat pod deku kvůli něčemu jinému něž zlomeným žebrech. Už jen kvůli tomu, že je to můj student. Ačkoli už teď překračuju meze vztahu student a poradkyně. Jeho starost mě dojímá, ale způsob, kterým to dává najevo mě rozčiluje. Arogantní diktátor.. ale nikdo nejsme bez chyby. Sama jich mám víc, než dokážu spočítat. "To tě šlechtí. Ale já se nehodlám válet v posteli, zatím co ty budeš dělat mojí práci. Neuběhnu dva dny bez zastavení, ale do večera dokážu zůstat vzhůru." řeknu vzdorně. "Nejsem dítě, něco vydržím." Dodám nakonec, protože jsem vždycky nesnášela, když se ke mně někdo choval, jak kdybych byla postižená. A že to doma dělali všichni. Dokud jsem si tam nezačala připadat. "Tu už tam máš." vrátím mu jeho poznámku. Sleduji, jak vytahuje plastové židle. Rozhodně tu byly už dost dlouho, ale koho to štve. Oblečení není moje a ráda se posadím. Sesunu se do židle a dám si loket na opěrátko, abych si mohla podepřít bradu. Pozoruji, jak se Beta probouzí. Zmatení, uvědomění a pak vztek. Je to stále stejné. Možná proto, že je přivázaný k židli a já jsem od něj daleko, nebo proto, že je tu Tom.. jsem naprosto klidná. "Kdo jsi? Nikdy jsem tě tu neviděla." zeptám se flegmaticky, jako kdybych se ptala někoho na ulici. Schválně jsem použila "Kdo" a ne "Co". Používá to táta. Já chci myslet na to, že i když to teď tak nevypadá, je to člověk.

Thomas "Tom" Lovens - 07. listopadu 2015 11:51

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro A asi je to vzáájemnéé je to vzáájemnéé "Velmi středověká metoda. Někteří Lovci používají nervový plyn, nebo něco podobného. Nikdy jsem neměl čas to zkoumat." Jedna moc milá paní se mě jednou pokusila umýt vývarem z oměje. Za těch pár let jsem toho zažil víc než dost. "Mám zvolit milosrdnou lež, nebo ti to říct přímo?" Je zvláštní vtipkovat s Lovkyní a přitom týrat jednoho z mého druhu. Necítím soucit, ale vím, že bych měl. Kolikrát jsem takhle byl svázaný já. "Víš, že takhle se zničíš. Pak tvůj táta bude jednat jak bude chtít a já na něj budu muset dříve či později poslat smečku. Jestli ublíží někomu z mých." Lež, lež, lež samá lež. Jedna za druhou. Naštěstí nikdo v téhle místnosti to nepozná. Ani vyškolená psycholožka. "Fakt? Možná jsem jednou zavrčel na ředitele, ale to ještě není důvod, ne?" Raději jsem Betovi pořádně utáhl pouta a dávám si záležet, aby se mu tiskly na tepny. Nesnášíme to. "Někdy bych si to rád přečetl. Rád se pobavím." Určitě tam je agresivní, násilnický, nepozorný a tak dále a tak dále. Přitom nejsem až tak špatný student, ale je těžké soustředit se, když vás přes noc honí komando smrti. "Jsem tvoje smrt." Zavrčela Beta a cvakla zuby na otázku Hayley. Udeřil jsem ho do tváře, až mu z pusy začala téct krev. Už mě štve. Opřel jsem se o opěradla židle a podíval se mu zpříma do očí. "Jestli nebudeš odpovídat přesně tak ti tu propisku zarazím do oka. Pěkně pomalu." Ode mě nevím proč vlkodlaci přijímají výhrůžky špatně. Beta se zarazila a podívala na Hayley, skoro jakoby prosila o pomoc. "Brandon Richards. Patřím do smečky v New Orleans." Teď mluví pravdu. Už to jednou řekl. Mě nějak vypustil, jen se trochu třese. Stoupl jsem si vedle něj a položil mu ruku na rameno. Nezastírám, že si tohle užívám. //: Přeruš mě, kdy chceš, mimochodem. :D

Hayley Marshall - 07. listopadu 2015 12:13

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro ♫♪ Je to vzááájemnéééé ♫♪ "Já se o to nikdy moc nezajímala. Mučení není můj styl..." snažím se pokrčit rameny. Skoro bych zapomněla, že mám zlomená žebra, ale ony se vždycky ozvou. "Ušetři mě detailů.." zasměju se, ale pak mě smích přejde. Jeho vysvětlení je logické... to ano. Zamračím se, ale neřeknu na to nic. V lese mi říkal, že je sám. Že nemá smečku. Teď ji najednou má. Osobně bych spíš věřila tomu, že ji nemá. Už jen kvůli jeho postoji k vlastní rase, ale kdo se v tom má vyznat. Jen si povzdychnu a zakroutím hlavou. Jednou se ve všech těch lžích ztratí. Jsou i případy, kdy člověk začne věřit vlastním lžím a splete si je s realitou. Jen doufám, že on se tak daleko nedostane. "Máš právo vidět svojí složku. Já se nad tím bavím každý všední den." Protože nic jiného než pročítání složek puberťáků nemám na práci. "Vždycky mě bavilo hrabat se v životech ostatních. Teď mi za to platí." zazubím se. Beta reagovala přesně tak, jak jsem tušila že bude. Ovšem u Toma jsem to nečekala. Trhla jsem sebou, když mu jednu vrazil. Popravdě jsem se lekla toho náhlého pohybu. Rukou jsem si promnula oči, abych nedala najevo, že jsem si hnula s žebry. Párkrát se rychle nadechnu a pak se opět podívám na ty dva před sebou. Nemám ráda tenhle pohled. Proč se tak prosebně vždycky dívají jenom na mě. Je mi ho líto. Ještě před dvěma hodinama nás oba chtěl zabít, ale teď je mi ho líto. "New Orleans? Nejsi trochu daleko od domova? Proč jsi přišel sem?" zeptám se znovu. Koutkem oka se podívám na Toma.. Jen ho sjedu nešťastným pohledem a vrátím se očima zpět k Brandnovi. Kdyby jen věděl, že se teď tváří úplně stejně, jako můj otec, když mučil jeho. Nahlas to říkat nebudu. //: Psychopate :D

Thomas "Tom" Lovens - 07. listopadu 2015 12:56

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Děsná písnička "Neříkej. To píšou takové blbosti?" Je těžké být Alfa, když dodělávám střední. A na vysoké to bude ještě mnohem horší. Nebo se na vysokou vykašlu a budu basketbalista jako táta? Zvláštní otázky, vzhledem k tomu, že teď ve sklepě mučím vlkodlaka. "Je." Fňukla Beta a na chvíli se podívala ven přes malé okno těsně u země, jakoby v dálce viděla přístav toho města. "Přijel jsem sem kvůli němu." Hodil hlavou směrem k mé osobě. Zavrčel jsem nazpátek. "Mohl bych být Alfa místo tebe. Říkali, že jsi slabý. Že by to bylo snadné." Cvakl jsem zuby. "Vypadám jako snadná kořist, pse?" Musím se takhle chovat, i když tenhle aspekt mého přežívání mě nebaví. //: Nejsem psychopat. Jen malinko

Hayley Marshall - 07. listopadu 2015 13:11

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Znám i horší Bylo mi ho opravdu líto, ale chtít zabít někoho kvůli síle? Kolik síly je potřeba, aby byli spokojení? "Oni? Kdo oni?" zeptám se znovu. Kdo by se mohl chtít Thomase zbavit? Nebo chtěli jen otestovat jak silný je? Pokud ho znají, tak museli vědět, že na něj Brandon nebude stačit. Jen pozvednu jedno obočí. Pobavilo mě, jak se Tom ohradil. Očividně ho uráželo, že na něj ten Beta šel s holýma rukama. Přitom by se klidně nechal zabít. Kde byla jeho smečka, když se s Betinou pomocí snažil o sebevraždu? Nechali by svého Alfu umřít? Nechal by je on bez vedení? CO je to za smečku, když nemá Alfu. Ne. Musela jsem se nechat skoro zabít, aby se Betě postavil a vyřídil ho. Takže... dost pochybuji o tom, že má svoji smečku. A pokud ano, pak ne v tomhle městě. Nechápu, kde se ta ješitnost bere. Hlavně přichází trochu pozdě. Což mě přivádí na myšlenku.. kolikrát se budu muset nechat skoro zabít, aby mi ten kluk začal věřit? "Ve škole jsi říkal něco o dvoubarevné Alfě.. Co to znamená?" Nakloním hlavu na jednu stranu. Mám víc otázek a většina se týká i Toma. Trochu se bojím, že mě nenechá je všechny říct nebo Betě zamezí v tom, aby mi odpověděla.

Thomas "Tom" Lovens - 07. listopadu 2015 17:04

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Pojď lásko, provedu tě rájem? "Moje smečka." Odpověděla Beta jednoduše a na chvíli zavřela oči. Nespokojeně jsem se ošil. Proč mi přijde, že mi uniká něco dost zásadního? Třeba jméno jeho Alfy? Možná to byl jeden z těch, kteří tenkrát... ne. Pokud vím, už jich moc naživu není. Při zmínce o Dvoubarevných jsem sebou znovu škubl. Moc dobře vím, na co narážel, i když si nevybavím, že by to řekl. Měl jsem chuť Betu umlčet, aby nic neřekla... Jenže to by byla moje smrt. Každé slovo toho slizkého hada ale bylo, jakoby mnou projel elektrický výboj. "Alfa, jež zároveň zabil jiného Alfu a zároveň ještě někoho nevinného. A jako vzpomínku na ten čin se jeho oči zbarví každé do jiné barvy." Ano. Je to jako prokletí. Kdybych tenkrát tušil, že to dopadne tak jak to dopadlo, raději bych zabil sám sebe. Zaťal jsem pěsti, chytil vlkodlaka pod krkem a zvedl ho i s židlí do výšky. "Po padesáté. Nejsem ten, kterého všichni chcete. Jen přemýšlím jestli tě zabít, nebo pustit abys to řekl ostatním." Vidím, jak se pomalu dusí. Je mi jedno, co se stane pak, jestli se mě Hayley pokusí zabít. Já napřed zabiju jeho. Po vysvětlené Bety ti v hlavě vyvstane vzpomínka. S Dvoubarevným jsi se setkala jen jednou z vyprávění tvého bratra. Alfa, který měl jedno oko rudé a druhé modré byl jediný vlkodlak, ze které měl Aaron vážně strach. Byl nebezpečnější, dravější a hůře se ovládal než jakýkoli jiný vlk a chtělo to dva zásobníky omějových kulek, než klesl k zemi. Jeho smečka, která se po smrti Alfy rozutekla čítala skoro třicet členů.

Hayley Marshall - 07. listopadu 2015 18:11

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Baby, baby, baby.. Ooooooooh! Moje smečka, jak krásně řečeno. Chtěla jsem jména. Chtěla jsem vědět, kdo přesně to byl. Podívala bych se do rodinného archivu, jestli tam ta jména nenajdu. Vnímám změny v Thomasově chování, když Brandon začne mluvit o Dvoubarevných. Upřímně je to dost zajímavé. Nebýt toho Bety, tak bych si nikdy nevzpomněla, že mi o nich otec jednou vyprávěl. O jednom z nich. Na jméno si nevzpomenu, ale něco mi říká, že by to mohlo být důležité. "Otec mi jednou vyprávěl o Alfě, co měla dvě barvy očí. Tehdy ji zabili a jeho smečka skoro o 30ti členech se rozutekla. Prý do něj museli vypálit dva zásobníky omějových kulek, než padl k zemi." řeknu nahlas, zabraná do svých myšlenek. Vytrhne mě z nich až Tomův hlas. Zamrkám. Tohle nebylo v plánu. Nebavili jsme se o tom, co s ním uděláme po výslechu, ale nedohodli jsme se o tom, že ho zabijeme. "No... pokud ho zabiješ, tak tím nic nezískáš. Pokud ho pustíš, tak bude informovat svojí smečku. Odhaduji, že se budou chtít přesvědčit sami, takže nás určitě navštíví. Můžeš té šance využít k tomu, abys jim osobně řekl, že nejsi ten, koho hledají. Pokud se přes mého otce a jeho kumpány k tobě vůbec dostanou. Čím víc vlkodlaků tu bude, tím víc bude otec opatrný. Můžeš si teď zamazat ruce nebo nechat mého tátu, aby to udělal za tebe." odmlčím se. Nemá cenu se zvedat a prosit ho, aby to nedělal. Ta Beta si to zaslouží, ale být u toho nemusím. "Nejsem nadšená ani z jedné varianty.. ale otce to nepoznamená tolik jako tebe." dodám a zvednu se ze židle. Celkem s námahou a musím se o ni opřít, protože se mi zamotá hlava. "Každopádně tohle vidět nemusím." pomalu se rozejdu ke schodům. Pevně se chytím zábradlí a začnu se belhat nahoru. Špatně se mi dýchá. Nejspíš mu vyrabuju lékárničku a najdu si tam nějaké léky na bolest. Pokud mi je nechce dát, tak si je vezmu sama.

PPJ - 07. listopadu 2015 18:21

soukromá zpráva od PPJ pro Thomas Ano. Nás vyhledává většina Omeg i Bet. Možná cítí tu sílu. Vždycky mě to štvalo. Nechci se starat o kdo ví kolik lidí. Je to jako mít za zadkem třicet malých spratků, co čekají na každé tvoje slovo. Otec si to uměl zařídit jinak, ale já nejsem jak on. Při zmínce o dvou zásobnících se mi sevřel žaludek. Chudák malý. Proč mi něco říká, že takhle taky skončím? Jen mlhavě poslouchám, co mi řekla. Začal jsem jednat, až když zaklaply dveře. Beta už začala modrat v obličeji. Moje ruka, jež ho držela ve vzduchu začala porůstat srstí. Zavyl jsem. Hodně tlumeně, ale i tak to muselo rozvibrovat podlahu. Pustil jsem ho na zem. Odplazil se do kouta. Začne sranda.

PPJ - 07. listopadu 2015 18:21

soukromá zpráva od PPJ pro Justýnku sem netahej! Thomas tě nechal jít. Ani se neotočil, nehnul jediným svalem. Všechny krabičky s léky jsou zamčené. Majitel se očividně včera ujistil, aby mu do nich nikdo nelezl. V jednu chvíli se začala chvět podlaha a ty můžeš cítit, že zdroj vibrací jde ze sklepa. Ozvalo se dvojí bolestné kňučení, pár vteřin potom. Někdo vyběhl na zahradu, kdo ví jak se dostal ven. Kulhá a sprintuje směrem k lesu, ale ze sklepa se stále ozývá to kňučení.

Hayley Marshall - 07. listopadu 2015 18:39

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro What do you mean...♫♪ Justýýýnka je nejvííííc :D Do léků jsem se samozřejmě nedostala. Nejspíš kvůli včerejší párty. Zatraceně. Možná budu mít něco s sebou v kabelce. Našla jsem akorát dva brufeny, tak jsem je do sebe kopla a zapila to vodou. Trochu jsem si oddechla. Za chvilku už mě to nebude bolet tolik. Zrovna jsem si desinfikovala ránu na hlavě, když jsem ucítila, jak se všechno třese. Ježiši Kriste, co on tam s ním dělá. Nechtěla jsem se zvedat a jít se podívat. Nechci to vidět, ať už tam s ním dělá cokoli. Trhla jsem s sebou, když jsem uslyšela to zakňučení. Myslela jsem, že už jeho trápení ukončil, ale pak se po zaharadě k domu rozběhnul Beta ze sklepa. Pustil ho? Na rty se mi vykrade spokojený úsměv, který trvá ale jen do chvíle, než mi dojde, že to kňučení slyším pořád. Utekl mu? "Thomasi?" zavolám ze strachu, co se mu mohlo stát. Prudce otevřu dveře do sklepa. Hnu si s žebry. Pořád zapomínám na svůj stav. Seběhnu dolů ze schodů a na posledním schodě upadnu. "Jsi v pořádku? CO se stalo?" po kolikáté dneska se ho ptám, jestli je v pořádku? Už jsem to přestala počítat. Očima se ho snažím najít, ale chvilku mi trvá, než se moje oči přizpůsobí světlu ve sklepě. Srdce mám až v krku. Proč jsem odcházela?

Thomas "Tom" Lovens - 08. listopadu 2015 08:49

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Přestaň! Prosím už dost Sklep není nijak velkolepý. Ten renovace ještě čeká. Nejhorší je obrovská halda kožichů v rohu. Ne počkat. Aha. To jsem já. Když jsem slyšel její hlas, trhl jsem sebou. Začal jsem vstávat, ale tak abych byl zády k ní. Moje postava vyplnila ten prostor mezi podlahou a zemí. Většího vlkodlaka než jsem já jsem neviděl. Na zem spadlo pár kapek krve. Plynule jsem se proměnil na člověka a opřel se o stěnu. Jakoby Hayley nebyla. To snad ne blb jeden. Proč vždycky bok. Chytil jsem násadu pera jež mi trčí že svalu a rychlým pohybem ho vyndal. Sykl jsem bolestí a svezl se na zem. Je to hluboká rána navíc do obtížného místa.

Hayley Marshall - 08. listopadu 2015 10:04

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ok, ok. Už jsem zticha Na posledním schodě jsem si přišlápla nohavici, takže jsem do sklepa vlítla a horko těžko jsem vyvážila pád. Přitáhla jsem si ruku v boku, abych uvolnila svaly na hrudníku. Toma jsem ve sklepě neviděla. Uviděla jsem ale něco, co mě šokovalo. V rohu místnosti, byl vlkodlak. Srdce mi přeskočilo v obavách. Kdo jiný než Thomas to může být? Netušila jsem, že je možné, aby vlkodlak byl tak velký. Viděla jsem jich mraky, ale všichni byli tak polovina jeho velikosti. Zůstala jsem stát zmražená na místě. Rozhodovala jsem se, jestli utéct nebo zůstat, ale on se začal měnit zpět na člověka. Díky bohu, oddechla jsem si hlasitě. Chvilku jsem si myslela, že tuhle návštěvu nepřežiju. Sesunul se k zemi a já si všimla pera. Přistoupím k němu blíž a dřepnu si. "Kdo by řekl, že pero je tak nebezpečný." usměju se. Teď to sice bolí, ale za chvilku bude zahojený. Mám radost. Pustil ho. "To pero tě přinutilo, aby ses proměnil?" zeptám se a prohlížím si jeho ránu. Nesahám na něj, nechci, aby mi za to utrhnul hlavu.

Thomas "Tom" Lovens - 08. listopadu 2015 18:53

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Tak je hodná. Vem si cukřík Ušklíbl jsem se. "Měl bych ho schovat, než mě s ním někdo skalpuje." Rána se pomalu zacelila a já se narovnal. Pořád to bolí, ale určitě ne tolik co ji ta žebra. "Ne. Tak hrozně na tom nejsem." Pravý důvod se mi nechce vysvětlovat. Nepochopila by to. Řekněme, že stres posledních dní se střádal střádal a pak mě dokázala rozhodit i propiska. A je to. Vydal jsem se pomalu ke dveřím. Už není jediná chromá v tomhle domě. "Dáš si čaj?" Zezhora se k nám jako zázrakem přiřítil Aaron. Štěká, vrtí ocasem, kňučí a plete se Hayley pod nohy. Očividně ji děsně rád vidí. Mě si ani nevšiml, přeběhlík.

Hayley Marshall - 08. listopadu 2015 19:05

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Podplácíš mě? O.o Jsem ráda za tu odlehčenou atmosféru. Nemám ráda, když je kolem mě depresivní atmosféra. Což je poslední dobou pořád. Fascinovalo mě, jak rychle se rána po propisce zacelila. Vstala jsem a zamířila za ním ven ze sklepa. Když se přiřítil Aaron, tak jsem jen překvapeně zamrkala. Skoro jsem na něj zapomněla. "Ahoj..." pozdravila jsem ho a podrbala za ušima. Chvilkama jsem měla co dělat, abych se udržela na nohách. "Ty jsi zlatíčko." na tváři se mi usadil rozněžnělý úsměv. Miluju zvířata. "Dám si kafe, děkuju." odpovím mu, abych na něj nezapomněla. "Jo a..." načnu a začnu se cítit trapně. Nerada si říkám o pomoc.. "Nedokážu si sama obvázat ty žebra..." dodám, ale slovo prosím, neřeknu. Dokud to nebude naprosto nevyhnutelné.

Thomas "Tom" Lovens - 08. listopadu 2015 19:14

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ano. Chci záznam v kartě "Podplácel činitele kostkou cukru." "Moc ho nechval. Nebo bude mít větší ego než já." Upozornil jsem ji, písknutím vlka odvolal a ukázal mu na gauč, na který vděčně vyskočil, čekaje až se vedle něj posadí Hayley. "Kafe rozšiřuje cévy. Ani nápad. Dostaneš mátový čaj." Zavrhl jsem. Přesně nevím, jaký má kafe negativní účinek na rány, ale nějaký určitě bude. "A dál? Zapomněla jsi jedno slovíčko." Naklonil jsem se blíž k ní a usmál se. Pak jsem se s chechtáním lvl. desetiletý kluk odebral k lékárničce. Nacvakal jsem kód. A pokladnice byla otevřena. Vytáhl jsem nůžky, dezinfekci, obvazy a postavil na čaj. "Svlékněte se do spodního prádla a sedněte si na stůl." Tohle jsem si nemohl odpustit, i když je to trochu úchylné. Mám podezřele dobrou náladu. Že by bylo něco ve vzduchu? Ne, jen ta děsně citrónová vůně zmírněná otevřeným oknem.

Maria Kentnis - 08. listopadu 2015 19:19

První ráno v novém domě Probouzím se výkřikem ze snu a ani se nedivím. Vždycky jsem nesvá, když v domě nikdo není a tentokrát už ani nebude. Táta zůstal v domě s macechou a já si musím zvyknout na to, že už žiji samostatně. Aspoň že mám svoje dvě milující zvířata. Vyškrábala jsem se z postele, bylo asi půl 6 ráno. Zapnula jsem kávovar v kuchyni a šla jsem se opláchnout do koupelny. Nakonec jsem místo sprchy zvolila delší koupel. Zapomněla jsem ale přitom na to, že se mi dělala káva. Když jsem si na to pak vzpomněla, vyběhla jsem jen v ručníku do kuchyně. Samozřejmě kafe bylo převařené a dalo by se říci, že něco tak odporně zapáchajícího, už jsem dlouho necítila. Nevěděla jsem, jak to rychle vyřešit, tak jsem to začala čistit prvním hadrem, co byl při ruce. Asi po čtvrt hodině čištění bylo vše hotovo a já se mohla jít konečně obléknout. Byla jsem vymrzlá na kost a ještě do toho mokré vlasy. Dalo by se říci, že jsem na sebe oblékla příliš tlustou vrstvu oblečení, ale koho to zajímá, když mě doma nikdo nevidí ne? Nezačala jsem tedy den příliš dobře, ale věřila jsem, že teď už to bude jen lepší. Rozhodla jsem se udělat si snídani a tentokrát už dávat pozor na kafe. Po snídani jsem zamířila se psem na zahradu. Byl neohrabaný a všechno musel prohledávat, protože to tu ještě pořádně neznal. Pak jsem ho na chvíli ztratila z dohledu a byl pryč. ,, Bernie kde jsi?!“ Byla jsem v šoku a nevěděla, kde ho mám hledat. Na štěstí po mém asi 50 zavolání se vrátil a já měla co dělat abych stihla školu. Musela jsem sebou pohnout a začala jsem od domu utíkat, abych to stihla. Když jsem dorazila, samozřejmě už všichni seděli v lavicích a já se musela dostat přes celou třídu až na konec, abych si sedla.

Hayley Marshall - 08. listopadu 2015 19:31

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Tak to bude badass "To jde?" zvednu jedno obočí a posadím se vedle Aarona, abych ho mohla znovu pohladit. Zvířecí srst má prý léčivé schopnosti. "Skvěle." zašklebím se. Byla bych mnohem radši, kdyby mi udělal to kafe. Nemám ráda čaj, ale budiž. Nechám si poradit. Očividně tomu rozumí lépe než já. "Prosím..." procedím přes zuby s nevolí. Jeho pobavení mě deptá, ale nemohla jsem jinak, než se zasmát taky. Jak malý kluk. Pozorovala jsem, jak otevírá lékárničku a vytahuje z ní vše potřebné. "Ještě možná něco chladivého, aby to splasklo." navrhnu. Ráda bych na těch žebrech měla něco studeného, protože je mám jak v jednom ohni. Jeho další věta mě zbrzdí. "Bude to bolet, pane doktore?" Uvědomím si, že jsem si v koupelně nevzala podprsenku. Bude to muset udělat s těžšími podmínkami. Velmi těžce zvednu ruce do výšky ramen a vyhrnu si košili tak, že je vidět, že podprdu nemám, ale prsa vidět nejsou. Bolí to. Dost to bolí. Cítím, jak se mi svaly třou o zlomeniny. Jsem ráda, že na ně momentálně nevidím, ale určitě září všemi barvami.

Mikimoto Jirou - 08. listopadu 2015 23:55

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro ,,Takové cestování nebývá zase tak neobvyklé. Ale pro teď to je něco, na co se nemůžeme spoléhat." zavrtím hlavou. ,,Předpokládám, že budete chtít jít prohledat ten les? Kdy přesně máte v plánu vyrazit?" pohlédnu na Aarona, ale z dalšího hovoru nás vytrhne Kol zajímavým prohlášením. Stočím pohled na nepříliš dobré fotky. Mám dojem, že by jim prospělo trochu toho kybernetického vzdělání, třeba se najde někdy chvilka je naučit pár triků. ,,Dobrá, to už by bylo moc náhod najednou." přelétnu očima těch pár fotek, jeden by až řekl, že si o to ten zloděj koledoval. Ale vlkodlak musí vědět, kdy a jak používat svoji sílu a pokud to ubližuje lidem, tak to není v pořádku. ,,Kolik nových lidí ve městě vůbec je?" zeptám se a přejdu zase k nástěnce s fotkami v rukách. Jsou rozmazané, ale tohle je přesně ta situace, kdy se lovec musí spolehnout na svůj instinkt.

John Larkin - 09. listopadu 2015 11:36

Rána opilcova Ráno proběhlo hladce, hladčeji, než bych čekal, vzhledem k tomu, kolik jsem toho včera vypil. Vlkodlačí krev měla očividně i stinné stránky. Zalezl jsem pod sprchu a nechal chladnou vodu stékat po těle. Noční spánek byl daleko od stavu "uspokojivý," už jen kvůli neustálému mravenčení a kovovou chutí krve na jazyku. Kulatý měsíc pomalu zalézal za obzor, když jsem omotaný ručníkem přešel byt a natáhl na sebe namátkou vybrané oblečení. Dvě koblihy, hrnek kávy a dvojité čištění zubů konečně vyhnalo z úst odpornou pachuť. Anebo to možná bylo měsícem, který již nebyl vidět. Hodil jsem na záda tašku a vyšel z domu k čekajícímu stříbřitému sporťáku, jehož přítomnost mě vůbec nepřekvapila. Usedl jsem na místo spolujezdce a strohým "Dobré ráno." pozdravil Johnyho za volantem.

PPJ - 09. listopadu 2015 16:44
	soukromá zpráva od PPJ pro Aaron "V současné době je v lese spousta policistů. Včera nějaký "nezávislý" občan poslal udání na kamery a pasti v lese. Teď je sundávají." Uchechtl se. Očividně ho to pěkně štve, ale nerad to dává najevo. "Co víme tak hodně. Na školu se v posledních dnech přihlásilo jedenáct nových studentů a počet nových rodin ve městě se mnohem zvýšil." Ozval se Kol a zase odešel.

Thomas "Tom" Lovens - 09. listopadu 2015 16:51

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Pravděpodobně "To až potom." Řekl jsem. Led mi snad ze včerejška zbyl. "Podle toho jak sebou budeš cukat. A pokud to děláš poprvé, vždycky to bolí." Jak moc to zní dvojsmyslně si nechci domýšlet. Nakrčil jsem obočí, když si vyhrnula tričko. Ona snad nemá... Nemá. No tak to bude hodně zajímavé. Posadil jsem se vedle ní, roztrhl obal obvazu. Nastříkal jsem jí na žebra chladivou tekutinu, která děsně páchne, ale pomáhá pro zmírnění. Nevím, nikdy jsem ji nepoužil. Pak jsem začal obvazovat. Musím látku hodně utáhnout, ale překvapivě to nebolí. Umím být jemný, když se mi chce. "Už to bude." Ujistil jsem Hayley. Zjistil jsem, že se trochu červenám, když obvazuji těsně pod choulostivým místem hrudníku. "Jakou máš jistotu, že tě teď nepokoušu?" Zazubil jsem se na ni a zavázal hotovu práci. Vůně krve to monstrum láká. Je to jako být hladový a cítit čerstvé jídlo. SPíš si někdy připadám jako upír než jako vlk.

Hayley Marshall - 09. listopadu 2015 17:08

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Yaaay "Výjimka potvrzuje pravidlo." opravdu laškuju se svým studentem? Oh, prosím... kam zmizela moje profesionalita? Posadil se vedle mě. Trošku jsem se ošila. Skrz okna se proudil chladný vzduch, až mi naskákala husí kůže. Snažila jsem se na něj nedívat. Tahle situace mě přiváděla do rozpaků. Chladivá tekutina strašně smrděla. "Co to je?" zeptám se nedůvěřivě a trochu ze zamračím. Není to tak hrozné, ale že to na mě stříká dobrovolně někdo, kdo má několikanásobně silnější čich než já, je překvapivé. Utahuje obvaz a je zvláštní, že to nebolí tolik, jak jsem čekala. Otočím hlavu, abych si ho prohlédla. Náhlá jemnost mě celkem překvapila, ale co mě překvapilo ještě víc.. byly jeho růžové tváře. "Snad se nám nečervenáte, pane doktore." popíchnu ho se zářivým úsměvem. Bylo to roztomilé. Kdo by to u něho čekal. "A pokoušeš?" vrátím mu jeho otázku. Dost pochybuji o tom, že by to udělal. Jistotu samozřejmě nemám, ale přijde mi to dost nepravděpodobné. Měl tolik možností a udělal by to teď, když mám tričko skoro u krku? Prosím...

Gabriel Sheridan - 09. listopadu 2015 17:13

Ten co mě štve a ten co nic nevydrží Usnul jsem na stole. Už mi přišla uniforma a musel jsem Dianě pohrozit, aby se přestala smát. Nikdy jsem nechtěl být polda. Jenže tady to budu potřebovat. "Vstával" jsem kolem čtvrté. Šli jsme sundávat kamery do lesa. Jaký geniální mozek mohl Lovcům zatnout tipec? Musel to být někdo chytrý. Naštěstí se mi povedlo ukecat šerifa, aby mě pustil dřív. Musím odvést syna poprvé do školy. Hah. Za několik týdnů jsem se dokázal z Alfy stát tatínkem? Já jsem vážně rozkošný. Šerif mi dal úkol zeptat se studentů na tu vraždu. Ehm ehm... No. Nechtělo se mi odporovat. Běžel jsem přes les. Potřeboval jsem si odpočinout od starostí. Cestou mě našel nějaký rozkošný pes a trvalo dlouho, než jsem ho od sebe dostal. K Johnově domu jsem doběhl z druhé strany, zrovna když John nastupoval a Johny ho zdravil. "Ahoj chlapci." Zazubil jsem se a sedl si dozadu. Příště řídím já. "Čau taťko." Zazubil se řidič a rozjel se. "Johne začneš se smát a zabiju tě." Upravil jsem si opasek s pistolí. Nesnáším poldy.

Thomas "Tom" Lovens - 09. listopadu 2015 17:23

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nemám rád Gabriela "Humus." Kýchl jsem a pokračoval v obvazování. "Pokud ti někdy dojde oměj, tohle očividně funguje taky." Začali mi slzet oči a tak jsem radši ten smrad v lahvi položil na zem. "Kdo by se nečervenal? Obvazuji polonahou poradkyni, jejíž táta se mě včera pokoušel uškvařit." Ne, tohle jí jen tak neodpustím, na to jsem moc panovačný. "Možná." Připustil jsem a olízl si zuby. "Tak. Můžete si sundat tričko jakým směrem chcete." Zavrněl jsem a začal uklízet propriety.

Hayley Marshall - 09. listopadu 2015 17:35

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Nikdo nemá rád Gabriela, kromě Marii "Zvážím to." zasměji se, když si postěžuje a jsem jen ráda, když ten smrad odloží. Oči mi neslzí, ale vstávají mi z toho chloupky na rukou. Jeho další věta mi z tváře vyžene úsměv. Jen provinile sklopím oči. Co naplat. Tohle od něj nejspíš uslyším ještě hodně dlouho. Nehodlám to komentovat, protože jediné, co by ze mě vypadlo, by byly omluvy, výmluvy a bůh ví co všechno. Takže jsem zticha. S další větou mi vystřelí oči k němu. Sleduju, jak si olízne zuby a zrudnu. Fantazie se mi splaší a musím odvrátit hlavu, abych zakryla rozpačitý úsměv. Rozhodil mě. "Sundat?" zopakuji po něm provokativně, ale nakonec jen spustím tričko, abych schovala to, co má být schováno. Abych řekla pravdu, už se těším na ten čaj. Nahnu se, abych si z tašky vytáhla papíry s prací. Ovšem mám tam všechny možné krámy, včetně zakrvácených věcí a té podprsenky, co jsem si nedokázala obléknout, takže se v nich musím chvilku přehrabovat. "Jak to bude teď? Vrátíš se do školy?" zeptám se jen tak mimochodem. Přeci mě tu nenechá samotnou se svým psem... pohladím Aarona, který se dožaduje mojí pozornosti.

Maria Kentnis - 09. listopadu 2015 18:44

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Pěkné setkání Ještě ani neskončila hodina a já vyběhla ze třídy jak pomatená. Musela jsem pryč, protože ten pot, který jsem cítila, byl úplně všude a jelikož jsem do školy běžela, byl odrazující. Teda, aspoň mi to tak přišlo. Kdo by pak chtěl zůstávat první den školy v takovém stavu? Běžela jsem po prázdné chodbě rovnou k východovým dveřím a byla jsem si naprosto jistá, že mě nic nepřekvapí, proto jsem se moc nesoustředila na cestu, ale spíš na to, že musím okamžitě pryč. Jenomže před dveře, které jsem si připravovala rozrazit, najednou z vedlejší uličky přišel nějaký muž. Samozřejmě jsem do něj celkem dost narazila. Když jsem si všimla toho, jak vypadá a co má na sobě, nezmohla jsem se na nic víc než na otevřenou překvapenou pusu a výraz ztrapnění najednou. To teda ten den pokračuje ještě líp, ráno bylo nanic a teď narazím do celkem pěkného policisty a netuším, co mám dělat. ,, Pardon, nechtěla jsem do Vás narazit pane, snad vám nic není.“ A z překvapeným výrazem jsem se hezky usmála. Na nic víc jsem se v té situaci ani nezmohla. Co tu vůbec dělá policista?!

John Larkin - 10. listopadu 2015 09:38

Kdo je kdo? Jestli někdo někdy vypadal nepatřičně, tak to byl Gabriel v policejní uniformě. Přímo z něho čišela nespokojenost, vypadal vlastně jako policista, jenomže jako policista, který sdílí své oblečení s pytlem blech. Což je dost možná pravda, vzhledem k tomu... To je jedno. Ubírat se tímto směrem se zdálo nebezpečné. Člověk si jednou nedá pozor na ústa a bude problém. "Dobré ráno-" Rychle jsem spolkl dovětek "strážníku," věren Gabrielovu varování. Uchoval jsem nepohnutou tvář, a to i když jsem se ptal: "Chtěl sis to v noci okořenit?"

Gabriel Sheridan - 11. listopadu 2015 12:23

Hádej Johny se na Johna nesouhlasně podíval, když řekl svou poslední větu. Probodl jsem Johna pohledem a zavrčel. "Radši mlč, nebo ti vylámu zuby." Vyjeli jsme po silnici. No spíš vystřelili. Zapomněl jsem, že Johny má portugalský řidičák. Upravil jsem si límeček uniformy, děsně mě škrtí. Nesnáším košile. Nesnáším policejní mundúry. Před školou ... Vystoupil jsem a hodil Johnymu tašku, která mě celou dobu jízdy šťouchala do kotníku. Lidi se na nás dívají. Luxusní auto a polda co z něj vylezl. "Odtud to zvládnete sami, ne? Já musím jít." Dal jsem Johnovi pořádnou herdu do zad, nasadil si sluneční brýle a zmizel u bočního vchodu.

Gabriel Sheridan - 11. listopadu 2015 12:29

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Pěkné? Měl jsem jet zpátky na velitelství a pak domů, ale něco mě zdrželo. Jednak moje nutná účast na tom proslovu, druhak... Jedna dělová koule. Uskočil jsem až v poslední vteřině a na zemi se rozsypala složka se záznamy. Je úsměvné, že zrovna JÁ vyšetřuji tu vraždu. "Mě ne, ale vy nevypadáte v pořádku. Opouštění budovy před koncem vyučování je zakázané, to nevíte?" Začal jsem sbírat papíry. Asi nevypadám zrovna mile, ale mám k tomu důvod. "Navíc těsně před důležitým školním shromážděním." Dodal jsem a snažil se, aby to "důležitým" vyznělo. Pořádně jsem si dívku prohlédl. Nevypadá jako Lovec, ale jaký Lovec vypadá jako Lovec? Nasál jsem vzduch, snažím se najít oměj nebo jasan, ale jediné co cítím tak je neskutečný puch a pachová stopa toho psa ráno. Náhoda? Ne. Náhody neexistují. Přimhouřil jsem oči.

Thomas "Tom" Lovens - 11. listopadu 2015 12:33

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro WHAT? Ona ti to říkala? Hm? Hmm? :D "Navléct... Chtěl jsem říct. Navléct. Nebo obléct. Předložky jsou zrádné, neptej se mě." Řekl jsem spěšně jako nervózní kluk, ale nemůžu se tvářit vážně. Každou chvíli vyprsknu smíchy. "Jo, ale napřed tě zavřu do sklepa, abys neutekla oknem a nepustošila školní shromáždění svým projevem." Prostě se mi nelíbí, že chce znovu jet na to velmi nebezpečné místo (89% studentů by se mnou souhlasilo,) když nevím, kolik přisluhovačů mého zabití se tam potuluje. Navíc teď ví, že mi pomáhá a to je problém. Do háje mělo by mi být jedno, co se jí stane. Zanadával jsem si a s povzdechem začal dělat ten čaj. Nemám rád horkou vodu. Nesnáším ji. Rány z ní se hojí čtyřikrát pomaleji. Navíc když se nalévá pořád nová a nová, je to bolestivé. Ošil jsem se.

Hayley Marshall - 11. listopadu 2015 17:37

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro ANO! Bavili jsme o klucích, tak z ní vypadlo, že se jí líbí Gabriel :3 "Radši se zeptám.. nerada bych to špatně pochopila." Bolí to, ale přesto pokuckávám smíchy. Tahle hravá atmosféra se mi líbí. Je to dostatečně odlehčené, abych se mohla úplně uvolnit. Vyhrabu z tašky všechny své pracovní papíry a propisku. Přemýšlím, jak bych se s tím uvelebila, abych je mohla vyplnit s nejmenší námahou. A když se tak rozhlédnu.. Aaron vypadá jako velmi měkký polštář. Dívá se na mě jako kdyby mě k tomu přímo vybízel. Takže se trochu odtáhnu, abych se mohla položit na záda a hlavu zabořit do jeho měkoučké srsti. Jo! To je skvělý! Netuším, co je to za psa.. a zda je to vůbec pes, ale už teď jsem se do něj zamilovala. Pokrčila jsem si nohy, abych si na stehna mohla dát pracovní papíry. "To bys mě do toho sklepa musel nejdřív nějak dostat.." zavrním spokojeně a pohladím Aarona za svou hlavou. Trošku se mi pohupuje hlava z toho jak dýchá a zjišťuji, že je to velmi uklidňující. "Moje proslovy nejsou tak strašné.. když opomeneš koktání a nervózní smích." zasměju se při vzpomínce na minulý proslov. Bylo to na nějakém plese a dál si už pamatuju jen všechny ty oči, co se na mě dívali. "Každopádně se tam musíme vrátit oba. Šli jsme přeci jen doprovodit jednoho z tvých spolužáků, kterého si seřezal a vysvětlit to jeho rodičům. Není to omluva pro celodenní absenci. Navíc, kdyby mě tu u tebe někdo viděl, tak vyletím jak raketa a už mě nevezmou na žádnou jinou školu." dodám nakonec, aby bylo jasno, že se tu nehodlám uvelebit a na svoje povinnosti zapomenout, ovšem v téhle polože mi až nebezpečně těžknou víčka.

Maria Kentnis - 11. listopadu 2015 18:03

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Pěkné zjevně, to ale byla ironie. Znáte to slovo? :) Byla jsem vylekaná, co se vlastně stalo. Ale když jsem viděla, jak nasává vzduch, řekla jsem si, že je to zlý. Ovšem další věc byla, že pan strážník mě poučuje o věci, která vůbec není pravdivá. Opuštění vyučování dříve než skončí, zakázané rozhodně není. Jak by to asi dělali lidé, co potřebují k lékaři, nebo jim není dobře a chtějí jít domů. Zachechtala jsem se, když mi to řekl a dívala jsem se na něj úsměvným pohledem. Hlavně vypadá stejně staře jako já, takže asi nebude ani moc dlouho na téhle pracovní pozici. Ale stejně by takové věci měl vědět, když je na takovém postu. ,, Ehm zákony znám až moc dobře pane amm..“ Dívala jsem se na jeho uniformu, co tam má za jméno. ,, Sheridane a tenhle, tam naprosto jistě nepatří.“ Zašklebila jsem se na něj. Snad si teď nemyslí, že jsem namyšlená. Kdy žale vím, že mám pravdu, dám to jasně najevo. ,, O žádném shromáždění nevím, jsem tu první den a začínám střední školu zase pěkně od začátku. Dá se říct, že tohle je můj startovní den nového života.“ Usmála jsem se na něj. Myslím, že vzhledem k tomu, jak se tváří, by ho chtělo trošku rozesmát. ,, Počkejte pomůžu Vám.“ A začala jsem mu pomáhat sbírat složku, co mu upadla na zem. Byl strašně zvláštní, něco na něm bylo jiné. ,, Měl byste se víc smát. Mračení a vážnost k životu moc nepatří.“ Podívala jsem se na něj a čekala, jak bude reagovat. Přijde mi, že uvnitř určitě není takový, jak působí a ani náhodou mě to nezastraší, spíš naopak.

Thomas "Tom" Lovens - 11. listopadu 2015 19:52

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro ÓÓ! Nekecáš? Aaron spokojeně zakňučel, když si na něj Hayley lehla. "To by nebylo těžké." Prokřupal jsem si prsty. Jak se říká, oko za oko, zub za zub? Tady by to sedělo. Dal jsem čaj na podnos, přidal cukřenku, napůl rozkrojený citron a sušenky. Měl bych být číšník. Tohle mě baví. "Fajn, ale pomůžu ti." Sedl jsem si vedle ní. Myslím, že ví co to znamená. I když vypadá líp, v tomhle stavu prostě ne. "Prakticky za to, že jsi vešla do té učebny můžu já, takže by to měla být moje žebra." Odůvodnil jsem to. "Jinak se může stát, že tvůj polštářek odběhne pryč." Pohrozil jsem ji a cvrnkl Aarona do nosu, aby přestal podřimovat.

Hayley Marshall - 11. listopadu 2015 20:28

NOPE :P Popravdě byl on ten důvod, proč sem přišla :D "Pořád můžu škrábat a kousat." upozornila jsem ho při zvuku praskání jeho kloubů. Jen pro jistotu.. co kdyby to vzal doslova. Jak já ten zvuk nesnáším. Pozorovala jsem, jak přináší tác. Musím uznat, že to vypadalo lákavě a vonělo ještě líp. Ovšem teď mě nic nedonutí se zvednout z mého polštáře. Posadil se vedle mého boku. Samozřejmě vím, na co naráží a ani to se mi nelíbí.. pokud je to ale jediná možnost, jak ho přimět, aby mě pustil do školy, asi nemám na výběr. "Teoreticky vzato.. byla moje volba tam vlézt, takže si za to můžu sama." řekla jsem se zvednutým prstem, abych svá slova ještě podtrhla. "Pokud je to jediná možnost.. ale nepřežeň to, prosím. Ne víc, než je nutný k tomu, abych mohla fungovat." podívala jsem se na něj skrz řasy prosebně.

Thomas "Tom" Lovens - 11. listopadu 2015 21:49

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro To až mu řeknu ^^ "Já taky." Podotkl jsem a znovu si olízl zuby. Je to něco jako můj tik, nedá se toho zbavit. V některých chvílích jako součást jistých dialogů to může vypadat pěkně úchylně. Povzdechl jsem si nad leností svého hosta. "Neříkej, že tě mám krmit. Vážně?" Zasmál jsem se a vzal si sušenku. To má jako trest za nepohyblivost. Jsou takoví všichni Lovci? Jestli ano, mám vyhráno. "V tomto tématu bychom mohli zajít hodně daleko. Já ale trvám na svém." Kdybych ho zbil hned a nečekal až na kdovíkdy, nic by se nestalo. Na druhou stranu ONA byla tak naivní, že si myslela, že bych někoho škrtil v učebně. I když... Vzal jsem ji za zápěstí, než si to rozmyslí. Díky nedávnému probuzení toho monstra mám síly celkem na rozdávání, proto proces předání trvá krátce a je dost účinný. Snad z toho Hayley nedostane šok. Jak jsem říkal, léčení je jediná věc, kterou jsem se vážně učil za ty roky. A sebeovládání. Nějak ( a sám nevím proč) mám ale problém přestat. Chtěl bych ji uzdravit úplně. Jsem divný.

John Larkin - 11. listopadu 2015 22:06

Školou povinní aneb Předem ztracená generace Johny řídil ve vyloženě jihoevropském stylu, doslova jsem cítil, jak mu ruka cuká směrem ke klaksonu. Zázrakem se - až na jednu dvě výjimky - ovládl a snad ještě větším zázrakem jsme se šťastně dostali do cíle, kterým byla k mému lehkému zklamání škola. Dostal jsem ránu do zad a Gabriel zmizel. "Policejní brutalita," postěžoval jsem si polohlasně. Pak jsem se obrátil k Johnymu. "Myslel jsem, že pojedeme na výlet. Škoda. Ale teď, když mě omluvíš, musím jít." Smekl jsem klobouk, který jsem neměl, a zmizel ve vchodu. Propletl jsem se třídou, pozdrav sem, pozdrav tam, a usadil (uložil) se do lavice k první z dnešních šesti hodin spánku.

Hayley Marshall - 11. listopadu 2015 22:56

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Podle mě by se k sobě hodili :3 Sleduju, jak si olizuje zuby a zamračím se. Proč to pořád dělá? Dělá to schválně? Zapluji myšlenkami tam, kam bych jako poradkyně vůbec vkročit neměla, ale v tuhle chvíli - když se tu tak válím na jeho gauči, v jeho oblečení - si myslím, že řešit nějaké meze ve vztahu student a poradce, je naprostá hovadina. "Původně jsem to v plánu neměla, ale jo.. bylo by to fajn. Ty žebra mě bolí. Skoro se nemůžu hýbat.." zaskuhrám hraně a s přimhouřenýma očima se dívám, jak si bere sušenku a mě nedá nic. Natáhnu ruku směrem ke stolku, ale i když mám dost dlouhé ruce, tak nejsou dlouhé natolik, abych na sušenko dosáhla. "Ale notak... celou dobu se mě tu snažíš vyléčit a teď mě necháš pojít hlady." zamračím se na něj a zakrývám úsměv. Možná je to tím, že jsme delší dobu vedli dvojsmyslnou konverzaci, ale při slovech "zajít daleko" jsem si představila něco naprosto jiného. V duchu jsem sama sebe okřikla a navenek si jen navlhčila rty jazykem. "Jak myslíš..." vzdám to nakonec, protože hádat se o tomhle vážně nemá cenu. Každý si budeme stát za svým a ničit tuhle příjemnou atmosféru kvůli takové kravině.. to se mi fakt nechce. Nechala jsem ho, aby mě vzal za zápěstí. Popravdě jsem byla dost překvapená, jak rychle mě ty bolesti přešly. Kmitala jsem očima z Toma na naše ruce a zpět. Přišlo mi, že už je to dobré, že už by mohl přestat, ale on se k tomu nějak neměl. "Stačí." řeknu pevně a druhou rukou se pokusím tu jeho sundat. "Do stavu, kdy budu použitelná, tak zněla dohoda. Jsem v pohodě." ozvu se ještě jednou, jen pro jistotu a vymaním svou ruku z jeho sevření. Navíc mám pocit, že kdybych nebyla zraněná, tak by se ke mně nechoval tak, jak se choval do teď. Hezky, ohleduplně. Je to možná trochu sobecké, ale i když to tak nemusí vypadat.. pořád jsem holka. Každé holce se takové zacházení líbí. Navíc jsem jen o dva nebo tři roky starší než on.

Thomas "Tom" Lovens - 12. listopadu 2015 18:51

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Policista a školačka? Rlly? Otevřel jsem oči, které ani nevím, že jsem zavřel. Díky sluchu a čichu vidím úplně všechno s naprostou přesností. Překvapeně jsem zamrkal a pustil ji. Možná jsem se nechal trochu unést, uznávám. "Tak.. Co teď?" Najednou je mi nějak hůř než před chvílí a bolí mě žebra, ale za pár vteřin to přejde. Aaron zvedl hlavu a oba si nás nervózně měří. Možná tuší, že brzy odjedeme, nebo tuší že se zase bude dít něco zlého. Ne, prosím už ne. Další katastrofu dneska nesnesu. Na chvíli mi klesla víčka. Ne další rvačky, lži a předstírání. Musím si odpočinout. I když kvůli proměně jsem svěžejší než kdy předtím, emočně jsem na dně.

Gabriel Sheridan - 12. listopadu 2015 19:33

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Nehodlám odpovídat "Takže ve svůj startovní den ve škole musíte jít hned druhou hodinu pryč? A fakt že znáte zákon příliš dobře mne neuklidňuje v tom, že máte nějakou velmi DŮLEŽITOU schůzku a nejedná se jen o bezhlavý úprk. Navíc kdyby jste počkala, každý profesor měl za úkol říci o shromáždění své třídě." Jsem trochu podrážděný, nemám za úkol hrát záchytku pro vyděšené puberťačky. Ne, tahle vyděšená není. Co se jí tedy stalo? Něco mi říká, abych se tím nezabýval a nechal to plavat, ať klidně spadne pod auto, ale jednou nosím tuhle uniformu, ne? No, jakoby na tom vlastně záleželo. Chtě nechtě jsem se usmát musel. "Při mojí práci se moc usmívat nejde." Svatá pravda. Třeba teď budu na shromáždění kvůli klukovi, kterého jsem zabil. TOHLE je ironie.

Hayley Marshall - 12. listopadu 2015 19:35

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Bručoun a Hippie? Hell yeah :D "Byl jsi jak v tranzu.." řeknu a narovnám se do sedu čelem k němu. Když nemusím ležet, tak nebudu. Překvapivě mě všechno přestalo bolet. Je možné, aby mě vlkodlak vyléčil úplně? Žila jsem v představě, že jsou schopni jen na sebe přetáhnout něčí bolest. "Nepřehnal jsi to?" zeptám se starostlivě, jelikož jeho zmučený výraz mi říká, že je něco špatně. "Hej..." dodám měkce a dotknu se jeho zápěstí. V zápětí ale stáhnu ruku zpět, pořád zapomínám na to, že nemá rád, když na něj sahám. Pohladím Aarona za sebou. Kam zmizela ta bezstarostná atmosféra? Tohle zase zavání depresí. "Děkuju.." řeknu aniž bych se na něj podívala. "za pomoc." spíš to šeptám. Prosím a děkuju jsou dvě slova, která mi vždycky dělala problém. Někdy se ale říct musí. "Co teď?" zopakuju jeho otázku a rozhlédnu se po domě, jestli neuvidím nějaké hodiny. "Do proslovu ještě zbývá trochu času, takže... asi dopijeme čaj, mezitím si vymyslím ten proslov, převlékneme se do něčeho... reprezentativního." sjedu pohledem svoje oblečení a jeho se zakrvácenou dírou po propisce. "A pojedeme do školy?" nakloním hlavu na stranu s tázavým úsměvem. Podle mě je to dobrý plán.

Johny - 12. listopadu 2015 19:36

Snad se mi nesnaží utéct :O Zazubil jsem se, zamával Šéfovi a vydal se za Johnem do školy. Bude si muset změnit jméno, Johny je moje přezdívka. Budeme mu říkat Fousek. To bude roztomilé. A přemluvím celý učitelský sbor, aby mu tak říkal taky. Cestou jsem se zakecal s jednou hezkou holkou ze včerejška. Její číslo jsem si z ruky už smyl, ale to nevadí. Chci si s ní jen pokecat, její číslo nepotřebuji. Do třídy jsem tedy došel až chvíli po Johnovi a s žuchnutím jsem se svalil na židli vedle něj. "Doufám, že nebudeš opisovat, brácho." Zazubil jsem se a nasál vzduch. Je tu silná stopa po tom Lovensoci, ale už je starší. Kam se náš miláček poděl?

Thomas "Tom" Lovens - 12. listopadu 2015 19:52

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro To moje je lepší. Zní jako z nějakého nadpisu webu pro potěšení "Ne. Mohlo to dopadnout i hůř. Nalomené třetí žebro, namožený zbytek, otřes mozku a natažené svaly ještě zvládnu." Můj výčet zranění je překvapivě podrobný. Ani já sám nevím, jak to vím. Když na mě sáhla ucukl jsem a jemně, ale nahlas zavrčel. "Promiň. Nemám to rád." Usmál jsem se na ni s omluvou a vstal. "V pohodě. Jdu ti najít šaty." Shrnul jsem její výčet bodů, co musíme udělat a vydal se nahoru. Vážně netuším, kde najít něco ženského, ale napadly mě nevybalené věci. Mohlo se tam přimíchat něco matčino. A štěstí je výjimečně se mnou. Po nějaké době hledání jsem našel bílý svetr, který mamka nosila ve Švédsku. Ještě voní jak ona. Možná mi ho dala jako upomínku nenápadně s sebou. Vzal jsem ho a spolu s nejmenšími džínami co jsem našel se vydal do přízemí. "Něco jsem našel. Pokus se to nezašpinit, chci ho zpátky." Hodil jsem jí ho a zašklebil se. Snad už může chytat.

Hayley Marshall - 12. listopadu 2015 20:40

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Myslíš porno.. nebo web s výčtem pedofilů v okolí? Překvapeně jsem zamrkala. Ten výčet byl fakt strašný. Nakčila jsem čelo s neuvěřitelnými výčitkami svědomí, které se dostavili hned v momentu, co mi došlo, že já jsem důvod, proč je na tom teď takhle. Jako kdyby se včerejší večer opakoval pořád dokolečka. "Vím.. jen mi to vždycky dojde pozdě." pousměju se. "Není proč se omlouvat. Jsem jen až moc kontaktní člověk." pokrčím rameny než odejde. S doteky hledám oporu, snažím se jimi ukázat, že mi na někom nebo něčem záleží. To ale už vysvětlovat nebudu, jinak by si to blbě vyložil. Když odběhne, tak sebou se žuchnutím plácnu o gauč a zabořím obličej do Aaronova kožichu. Jeho deprese se přenesla i na mě. "Já nechci do školy!!!" zahuhlám mu do kožichu jako kdybych dělala polštářovou terapii. Na střední mi jí dokonce školní poradkyně doporučila. Kdo by řekl, že dopadnu takhle... "Že tam nemusím.. viď, že ne. Aaroneeee, udělej s tím něco. Co kdybys tam šel místo mě? Určitě bys to odříkal líp než já.. Já mezitím budu hlídat tenhle barák místo tebe.. co ty na to?" Kňourám němé tváři do kožichu a ani si nevšimnu, že se Tomas vrátil s věcmi. Když zazněl jeho hlas, tak jsem se prudce posadila, až sebou Aaron cuknul. Slyšel mě? Viděl to? Ježiši snad ne... obecný pocit trapnosti mi do tváří nažene červeň. Pokusím se chytit svetr. Zabolí to, ale nijak výrazně. Jako natažené svaly. Neuvěřitelné. Svetr i džíny chytnu a prohlédnu si je. Z prokrvení obličeje je mi horko. Uvědomím si, že držím ženský svetr. Nebudu se ptát po kom je. Upřímně dost pochybuji o tom, že budu vypadat reprezentativně, ale pořád lepší než zakrvácené oblečení. "Ne. Vyválím se v prvním smetí, které uvidím." zazubím se na něj. "Jdu se převléct." oznámím a zvednu se z gauče, abych zamířila do koupelny. Ještě se vrátím pro podprsenku a zavřu za sebou dveře. Obvaz si na sobě ještě chvilku nechám. Jen pro případ. Obléknu se. S překvapením zjišťuji, že svetr mi není tak velký, jak jsem si myslela. Džíny trochu plandají, ale to vyřeším jednoduchým ohrnutím.. jako když ohrnuji rukávy. Mám s sebou tenisky, takže to nebude vypadat tak hrozně. Vyhrnu si rukávy. Na pravém zápěstí mám ještě jemné červené otisky Tomových prstů. Otisky na krku jsou skoro pryč. Vlasy mám skoro suché, takže si je prohrábnu a vylezu ven. "Ten svetr krásně voní." usměju se na něj a na nejbližší rovnou plochu položím složené půjčené oblečení.

Thomas "Tom" Lovens - 13. listopadu 2015 10:37

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Tak trochu obojí :D "Právě toho se bojím. Jsi horší než Aaron když vidí blátivou kaluž." Zazubil jsem se a znovu si sedl. Vzal jsem si další sušenku. Nemám rád sušenky, ale chci ji naštvat. "Hm... Když nechceš do školy, proč tam jdeš?" Řekl jsem, když se vrátila. "Tvoje vyřvávání bylo slyšet po celém domě." Někdy se hodí mít sluch jako já, i když většinou slyším věci, které bych slyšet nechtěl. A neměl. Na poznámku, že hezky voní jsem se letmo usmál. Jo, mamka má dobrý parfém. Trochu se mi po ní stýská. Po její nervozitě před každým dýchánkem a oslavou, kterou pořádala. Jak jí svítí oči pokaždé, když jsme v Africe a ona pomáhá s charitou. Už mi chyb. Proč jsem musel jezdit sem? Tady nic není. Jen škola, moc Lovců a vlkodlaků.

Hayley Marshall - 13. listopadu 2015 11:52

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Není mezi tím takový rozdíl :D „Že to řikáš zrovna ty.“ Vypláznu na něj jazyk a znovu se posadím. Vezmu si sušenku a dramaticky do ní kousnu, aby věděl, že už mě nevytočí. Samozřejmě mě slyšel. Zrudla jsem ještě víc, protože se to rozhodl komentovat. „Jsou věci, které by děti poslouchat neměly.“ Zamračím se na něj a potlačuji smích. „Jdu tam, protože musím.“ Dodám prostě. Někdy člověk musí dělat věci, do kterých se mu nechce. Je to normální každodenní věc. "Takže..." začnu a vezmu si prázdný linkovaný papír s tužkou. "Drazí studenti. V minulých dnech došlo k tomu nejhoršímu, co kdy může obětavé a milující rodiče potkat – ztratili předmět své lásky a péče, svého syna. Jistě se jim v těchto okamžicích zdá, že ani vlastní smrt by nemohla být horší..." začnu psát úvod a čtu ho nahlas, aby ho Tomas mohl okomentovat. Neřekl mi, čím ten svetr tak voní, ale možná jsem jen ráda. Mohla ho tu zapomenout nějaká jeho přítelkyně… nebo třeba maminka. Bože, už ta představa, že nosím svetr něčí mamky je divná. „Chtěla jsem se zeptat… kolik můžu v budoucnu čekat vlkodlaků, co tě budou chtít zabít? Jen orientačně. Bych se kdyžtak nechala pojistit…“ poslední větu řeknu s pobaveným úšklebkem. Bylo by fajn vědět to dopředu, abych nebyla překvapená. Hlavně tu nejde jen o něj. Nechal Betu odejít, takže si můžou myslet, že se spolčil se všemi Marshally. Těžko by je napadlo, že mu pomáhám jen já.

Thomas "Tom" Lovens - 13. listopadu 2015 12:18

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Jestli budou spolu, nechci číst ty příspěvky :D "Já jsem na rozdíl od svých kolegů absolutně zlatý. Neběhám po nocích, na kousání mám gumovou kost, používám deodorant, blech jsem se zbavil..." Je veřejná iluze, že vlkodlaci mají blechy. I když u některých bych se tomu nedivil. Některé Omegy jsou vážně nechutné. Nedivím se, že je vyhodili ze smeček. "Em..." Dostal jsem ze sebe, když dočetla. "To je děs." Zazubil jsem se. "Neumíš mluvit třeba jako Brumbál? Smrt vašeho spolužáka je politováníhodná. Do našich životů se přikradla tma a v těchto těžkých časech musíme stát při sobě..." Mluvím jako stařec s rukama zdviženýma v dramatickém gestu. Začal jsem počítat na prstech. "Pět... šest... Když jsem dlouho na jednom místě... Jednou přišla celá smečka. Tady by si ale mohli dávat pozor, když tu jsou Lovci." Pokrčil jsem rameny. "Spíš přijdou Lovci." Dodal jsem a zachmuřeně se rozhlédl po pokoji.

Hayley Marshall - 13. listopadu 2015 12:47

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Já se na ně těším :D Taky bych si měla někoho najít :D „Máš gumovou kost? Nepereš se o ní s Aaronem?“ vyberu si ze všech těch věcí, co mi řekl. Což mě přivede na jinou myšlenku. „Může se gumová kost proměnit na vlkodlaka?“ podívám se na něj s naprosto vážným obličejem, ale zadržuji smích. Ta představa mě dostává. Při jeho předvádění se upřímně rozesměju „Na to mi něco chybí a něco přebývá. Navíc myslím, že bych řediteli přivodila infarkt, kdybych použila repliku z filmu.“ Při té představě se zlomyslně uchechtnu. Chci pokračovat dál, ale… „Pokud to teda pozná.“ Zamyslím se. „Takže… Smrt vašeho spolužáka je politováníhodná. Do našich životů se přikradla tma a v těchto těžkých časech musíme stát při sobě…“ napíšu tam nakonec. „Ztráta mladého člověka je pokaždé bolestnou událostí. Nejen pro rodinu, ale i pro všechny ty, kteří s ním sdíleli radosti mládí. Nesplnily se jeho ideály, nenaplnil se jeho život podle přání a představ. Již ho nepotkáme, neuvidíme.“ Napíšu a tázavě se na Toma podívám, aby mi to odsouhlasil. Promnu si čelo, abych vstřebala informace. Ne, že bych čekala menší číslo. Jen mi vstává husí kůže, když si představím, kolik ztrát na životech by to mohlo stát. „To zvládneme.“ Záměrně použiju MY, aby si uvědomil, že v tom není sám. Že svojí pomoc myslím vážně a budu dělat všechno pro to, aby se mu nic nestalo.

Thomas "Tom" Lovens - 13. listopadu 2015 14:19

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ehm... *Prohrábl si vlasy a vyzývavě se usmál* To by bylo... :D "Nah. On ví, kde je jeho místo." Podíval jsem se na něj. Vesele štěkl a vyzývavě se podíval na Hayley. On ví, o čem mluvím. Nevím jak, ale vždycky to věděl. "Jasně. Každý úplněk ji zavírám do pokoje, aby se mě nepokusila sesadit." Přiznal jsem a pak se začal upřímně smát. Ta představa je vážně dobrá. Poslouchal jsem plný zaujetí její proslov. Jen ten konec... "Konec bych změnil, nechceš přece, aby se jeho kamarádi rozbrečeli, co? Poradkyně." Řekl jsem sarkasticky a zazubil se na ni jako neviňátko. Vzpomněl jsem si na tátův proslov, který měl když zemřel jeho dlouholetý přítel. "Policie zatím přesně neví, jak váš přít... ne spolužák ztratil život, ale postará se o to, aby byl zločinec dopaden. Takové zlo nezůstane beztrestné, to vám přísaháme." Při těch slovech zase hledím do blba. Mám chuť jít a Gabrielovi zakroutit krkem. Vím, zachránil Johna, ale neměl ho zabíjet. Teď píšeme slib, který není možné splnit. Vlkodlak se nenechá zavřít, pokud k tomu nemá zvláštní důvod.

Hayley Marshall - 13. listopadu 2015 14:43

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ne, že by mě to nenapadlo :D ale troufneš si? *Zvedne provokativně jedno obočí* Nedůvěřivě se podívám na Aarona. Je zvláštní, jak jsou na sebe ti dva napojení. Jako kdyby ten pes vážně věděl, o čem je řeč. „Zabit gumovou kostí.“ Vyprsknu smíchy. Už vidím ty titulky. „Při projevu na tvoji počest bych nevěděla, jestli brečet nebo se smát.“ Řeknu upřímně. Těžko bych udržela vážný výraz. „To víš, vyžívám se v tom, když donutím děti brečet. Je to moje hobby. Přináší mi to radost.“ Zazubím se a slastně si povzdychnu, jako kdyby mi ta představa dělala fakt dobře. Poslouchám a rovnou zapisuji, co mi říká. Zní to dobře. „To Vám slibujeme. Nedávala bych, že přísaháme... zní to, jako kdybych byla jedna z těch, co to přímo vyšetřují.“ Zarazím se. „Teoreticky jsem, ale na rozdíl od policie, my víme, kdo to byl.“ Pokrčím rameny jakoby mimochodem. Nejhorší je, že absolutně netuším, co s tím. „Gabriel bránil člověka, kterého nakonec proměnil… jak se tohle dá odsoudit?“ Pomyslím si a nedojde mi, že to říkám automaticky nahlas. Vezmu si sušenku a napiju se čaje. Zakřením se. „Máš cukr?“ čaj byl bez cukru a to nemůžu. Navíc jsem si spálila jazyk a všechny chuťové buňky.

Thomas "Tom" Lovens - 13. listopadu 2015 21:31

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Přijde na to... *Naklonil se k ní blíž* "Ty bys byla na mém smutečním obřadu? Spolu se zbytkem rodinky?" Nedovedu si to představit. Ti by pro jistotu ještě upálili moji rakev a stříleli na moje kosti. Jistota je jistota. Já bych s Aaronem seniorem udělal to samé. "Jsi dcera svého otce, víš to?" Vzal jsem si další sušenku a zhltl ji najednou. "Velmi špatně. Život vzal, život zachránil. Je to vyrovnání vah vesmíru. Stejně jako s tím léčením. Když víš tohle, dokážeš všechno. Třeba přetáhnout zranění z jednoho na druhého, když se ten druhý regeneruje rychleji." Pokrčil jsem rameny a vzpomněl si na ty hodiny nad knihami. Při zmínce o cukru jsem ukázal na podnos, kde je cukřenka. "Slepá Lovkyně?" Zazubil jsem se. "Máš s sebou zbraň?" Zeptal jsem se po chvíli.

Hayley Marshall - 13. listopadu 2015 21:47

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Poslouchám.. *Zavrní a stejně jako on se nakloní* "Fanatickou familii bych nechala doma. Aspoň na pohřbu by měl být klid." zasměju se a snažím se potlačit myšlenku na to, že jsem právě celou svojí rodinu pomluvila. Stále je to rodina, zbožňuji je svým vlastním způsobem, ale prostě nedokážu překousnout věci, co jsou chopni udělat. Nejsem zas tak násilnická, jak zbytek. Někdy si říkám, jestli nejsem třeba adoptovaná. "Tak to mám být na co hrdá." sarkasmus ze mě přímo okapává, když tuhle větu řeknu. Vezmu si sušenku a párkrát zaklepu propiskou o papír, než si jí začnu proplétat mezi prsty. Absolutně se na ten projev nesoustředím a mám hroznou chuť na cigaretu. "Kouříš?" Zeptám se a prohrábnu se kabelkou, abych si vyndala krabičku a připravila si jí na stolek. "Šla bych si ven jednu dát, tak jestli půjdeš taky." zazubím se. Jeho proslov jen odkývu. Očividně nad tímhle přemýšlel dlouho. Jestli se se svými schopnostmi narodil, pak měl dost času, aby si uvědomil věci, které ostatní neřeší. Můj respekt k tomuhle klukovi roste každou minutou, co si s ním povídám. "Tss." vypláznu na něj jazyk jak malé dítě a dám si do čaje čtyři kostky cukru. Zamíchám a pak se napiju. Spokojeně si povzdechnu. Raději bych kafe, ale čaj není špatný. Zmateně se na něj otočím, když se zmíní o zbrani. "V kabelce jednu s uspávacími náboji. Zbytek v autě. Proč?" zvednu nechápavě jedno obočí. Proč se na tohle ptá.

Thomas "Tom" Lovens - 13. listopadu 2015 21:59

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro *Hrábl jí rukou do vlasů a druhou ji zvedl do vzduchu* Mehehe "Ani na pohřbu nebudu mít klid. Při mém štěstí budou mé kosti dlít někde ve škarpě." Temně jsem se usmál. M"j život neskončí hezky, ale snažím se si ho zpříjemnit aspoň dokud mě štěstěna nechává trochu v klidu. Zhrzeně jsem se podíval na krabičku cigaret. "Nemám je rád. Páchnou." Pravda ale je, že když vám típají doutníky do paží, je to lepší než jakákoli odvykačka. Promnul jsem si ruce, na nichž jsou v určitém světle, které teď nastalo kruhové jizvy právě od toho. Jsou čerstvé, ale za chvíli zmizí. Snad. "Potřebuješ něco pořádného. Něco co dokáže vlkodlaka odrovnat." Rozhlédl jsem se. "Udržíš tajemství?" Pak jsem se zvedl, natáhl k ní ruku a pomohl jí postavit se. Jdu do suterénu, ale ne do sklepa, kde byla Beta. Pod kobercem v chodbě. Tam je poklop, který vede do mého soukromého království. Bledá žárovka rozsvítila menší prostor, který je přeplněný zbraněmi. Všude se dá sehnat všechno a já si svoje hračky vozím s sebou. O tomhle táta neví. Já se ale musím bránit proti těm co přijdu. Nemůžu pořád používat drápy a zuby. "Mám tu pár dobrých kousků proti vlkodlakům." Natáhl jsem se po upravením GLOCKu. "Když vystřelíš, kulka se rozštěpí na několik kusů a vlkodlakovi trvá půl dne vytáhnout odštěpky ven. Bolí to jako... no umíš si to představit." Zazubil jsem se. Je to vážně ošklivé. "Vyber si co chceš, potřebuješ zbraně víc než já." Rozmáchl jsem se a deaktivoval alarm, který začal pípat. "Snad mě nezapíšete do karty, že jsem maniak." Uchechtl jsem se a strčil ruce do kapes.

Hayley Marshall - 13. listopadu 2015 22:36

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro *Překvapeně vyjekne, ale pak se začne chechtat* Čekala jsem něco střelenýho :D :D "Nemyslím si. Myslím, že za to, čím sis prošel, tě nakonec čeká něco moc hezkýho." řeknu možná až moc optimisticky, ale popravdě si to fakt myslim. "I kdybych se o to měla sama postarat a plácnout s tebou někam do hor, na samotku do lesa k jezeru, kde o tobě nebude kromě mě nikdo vědět.." zasměju se té představě. Nakloním hlavu na stranu na jeho odmítnutí a pozoruji, jak se protahuje. Všimnu si jemných jizviček na rukou. Vezmu krabičku a zahodím jí do kabelky. "Ok." zazubím se. Nebudu mu tu smrdět, ani vyvolávat vzpomínky, které mají zůstat zahrabaný. Nevycházím z údivu, když mě začne poučovat o zbraních. Ovšem moje zvědavost je silnější než pýcha.. navíc kdo jiný by mi lépe poradil v tom, jak odrovnat vlkodlaka, než vlkodlak? Tajemství? Kývnu a přijmu nabízenou ruku. Nechám se odvést do suterénu. "Poklop? Co vy chlapi máte se schovávačkama pod podlahou?" zeptám se ho stísněně. Fóbie z tmavých a uzavřených míst se vždycky objeví, když se mi to nejmíň hodí. Ale i když remcám, tak nakonec vejdu za ním. Rozkoukám se v bledém svělte a spadne mi čelist. Pomalým krokem procházím z jedné strany na druhou a prohlížím si všechny ty zbraně, které se do počtu vyrovnají otcově sbírce. Otočím se po jeho hlasu a automaticky přejdu k němu, abych se podívala na zbraň, kterou mi chce ukázat. Stále jsem nepřirozeně potichu. Popravdě se mi nedostává slov. To měl celou dobu pod podlahou tohle? Vést válku s každým, kdo se o něm dozví asi není zrovna jednoduché. Pak mi dal ještě jednu facku, když řekl, že si můžu vybrat. V šoku jsem ho sledovala, jak vypíná alarm a chová se úplně v klidu. Není nemocný? Možná to s tím léčením fakt přehnal. Nakonec ještě laškuje. Jen na něj koukám s otevřenou pusou neschopna jakéhokoli slova. Pak se zasekaně podívám na zbraň, co držím v rukou a na ten zbytek, co je kolem mě. Nakonec opět na něj. "Nechápu tě." ošiju se a znovu se rozhlédnu kolem. "Myslím... Ježiši kriste, máš svojí vlastní zbrojnici v suterénu pod podlahou! Jsi jak Brad Pitt z Pan a Pani Smithovi. Muselo trvat strašně dlouho, než si to všechno naschromáždil. A většina z nich je v perfektním stavu. Proč bys mi kteroukoli z nich dával?" zeptám se ho šokovaně. "Ne.. proč bys mi to vůbec ukazoval?" Tak rozhozená jsem nebyla ani nepamatuju. Jo, naposledy včera. A taky za to mohl tady pán s rukama v kapsách. "Nemyslím si, že cokoli z tohodle můžu do vaší karty napsat pane Lovensi." ušklíbnu se odevzdaně a pomaličku začínám vstřebávat všechno okolo sebe.

Thomas "Tom" Lovens - 13. listopadu 2015 22:45

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Jsme ve zbrojnici, tady se sřelené věci dělají snadno Já její pozitivní myšlení nesdílím. Nikdy se mi nestalo nic hezkého a nikdy ani nestane. Je to můj osud. "Tos neviděla všechno." Zašklebil jsem se a posadil na schody. Její překvapení mi přijde divné. Je Lovec, proč by ji vyděsila zbrojnice v suterénu? "Je to moje životní sbírka. Vlastně tahle místnost mě udržuje naživu." Je to ironie, že? Nikdy to není studovna, ale zbrojnice co rozhoduje o životech a smrti. "Vážně jen většina je v perfektním stavu?" Snažím se tvářit uraženě. "Jsem student, ale taky Alfa, takže se musím umět bránit a vzhledem k tomu, že jsem velmi žádaný a ty se hodně ukazuješ jako někdo, kdo mi rád zachraňuje záda, potřebuješ nejlepší věci." Ano, asi jsem zešílel. Jenže jsme teď v tomhle spolu. A já ji nenechám platit za moje chyby.

Hayley Marshall - 13. listopadu 2015 23:14

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Není to nebezpečný? O.o "Máš toho v zásobě víc? Já abych se na to psychicky připravila." zasměju se a zhluboka se nadechnu. "Smutné..." okomentuji tiše. Pokaždé když vidím, co takový život dělá s mladýma lidma, jako třeba Tom, tak mi to přijde smutné. Uteče jim tolik věcí a přijdou o nevinnost tak brzo. Vrátím zbraň zpět odkud ji Tomas vzal a přejdu k těm větším. "Ješito." Vypláznu na něj jazyk a zazubím se. Popravdě jeho vysvětlení dává smysl. Většina z toho, co on řekne dává smysl. Nevím, proč mě to pořád tak překvapuje. "Už to tak vypadá." snažím se zakrýt spokojený úsměv, ale jsem až moc ráda za to, že přijal ten fakt, že mu pomáhám ať se mu to líbí nebo ne. "Ale popravdě... jsem spíš odstřelovač." na chvilku zaváhám, jestli mu to vyklopit všechno, ale v tomhle bodu už je asi celkem jedno, co mu řeknu. "Každého nás trénovali jinak. Vrhání nožů, střelba z luku, boj zblízka, střelba menšími zbraněmi, kladení pastí a bůh ví co všechno.. Mám fyzičku, ale nemám sílu. Luk, nože, bojová umění - to byl propadák." zasměju se při vzpomínce na ty trapasy, modřiny a nepodařené pokusy, když mě otec trénoval. "Nechávali mě v lese v mraze ležet ve sněhu s M82 poloautomatem klidně i několik hodin a pak zkoušeli, jak jsem na tom. Vždycky jsem trefila. Ale poloautomatickou pušku si těžko vezmu do kabelky." zazubím se na něj.

Thomas "Tom" Lovens - 14. listopadu 2015 10:01

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro V současné době je všechno nebezpečné "Ještě pár rezerv po domě, ale ty jsem včera odklidil." Kdyby nějaký ožralý kluk našel pistoli... Už jednou chtěli hrát ruskou ruletu. Proč jí to říkám? Kdyby jí jednou honili vlkodlaci a ona se nemohla dostat domů... můj dům může být jediný spásný bod. Je hezké říkat spásný. Jako by mě někdo potřeboval... No spíš já potřebuji ji a její schopnosti přemluvit Aarona seniora, aby mě nezabíjel. Stejně se o to pokusí. Aspoň bude mít výčitky. "Odstřelovač? To mi nikdy nešlo, abych byl upřímný." Nebaví mě někde čekat, to je to. Jinak zrak a mušku mám perfektní. Zvedl jsem se a došel k zadní polici. Sundal jsem obal, ve kterém je skryta jedna z nejdražších hraček, co tu mám. "Odstřelovačka CheyTac je proti tomuhle dětská hračka. Dostřel až 2,5 kilometru, skoro žádný zpětný ráz, lehké kulky, které neztratí rychlost a navíc je absolutně lehká. Prodávají ji jen na černém trhu v Japonsku. Mě je na nic, chceš ji?" Správně. Uplácej svoji poradkyni zbraněmi, to pomůže. "Máš rodiče psychopaty, mimochodem. Naši jsou pořád pryč, takže si nikdy nevšimli ani tašky plné zbraní, když jsme jeli na dovolenou ani toho, že za úplňku mizím." Ušklíbl jsem se a podíval na kuši, která trůní na stolku. Nemám rád kuše. "S tímhle to umíš?" Ukázal jsem na středověkou zbraň. Lovci mají rádi středověké zbraně.

Hayley Marshall - 14. listopadu 2015 10:53

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro To je dobrý vědět "Aspoň, že tak." Umím si dost živě představit, co by podnapilé puberťáky s jalovými nápady asi mohlo napadnout. Je to spíš vlastní zkušenost. Když mě bratři v šestnácti poprvé opili, tak jsme sestřelovali jablka z hlavy a při ruské ruletě si Mike málem ustřelil nádobíčko. "Pro mě je to nejjednodušší působ. Nemusím se tomu člověku dívat do očí, když ho chci zastřelit. Navíc mě baví to čekání." pokrčím rameny s rozpustilým úsměvem. "Vždycky si víc užívám ty chvilky, co jsou před výstřelem. Aby ses udržel ve střehu, představuješ si situace s cílem. Jak by reagovali, kam by se schovali, jak by s tebou mluvili. Jako malá jsem strávila spoustu času s otcovými kamarády z armády. Jeho výraz, když mu řekli, že jeho jediná dcera není tak nadšená do zabíjení jako on, byl k nezaplacení." uchechtnu se nad tím. Ani nevím, proč mu to říkám. Přejdu blíž k němu, když mi ukazuje... poprvé, co neznám název? Neubráním se úsměvu, když si jí vezmu do rukou. "Pořád nedokážu pochopit, že to myslíš vážně." zakroutím hlavou. "Co za to budeš chtít? To mi dáš takhle drahý věci.. zadarmo? V čem je háček? Protože nějaký být musí..." pořád jsem z toho trochu zmatená. Nikdo nedává nikomu nic zadarmo. "To je pro tebe tak důležité moje bezpečí?" uchechtnu se nakonec ironicky. Jenom se to snažím pochopit. "Mám jenom tátu. Mámu mi zabili, když mi bylo šest." opravím lehce a pak se zasměju při představě, jak si táhne tašku plnou zbraní na letiště. I když... bylo by špatné předpokládat, že mají vlastní letadlo? Protože s taškou plnou zbraní by ho přes normální letiště nepustili. "Nikdy se tě neptali, co se s tebou děje? Myslím, že milující rodiče si vždycky všimnou. Jen se třeba nezeptají." pokrčím rameny. Tedy aspoň takhle by to mělo fungovat. Ovšem u většiny rodin.. jako je ta moje, si změn všimne spíš jeden z bratrů, než rodič. "Samozřejmě, že vím..." pokusím se tvářit uraženě. "Lepší než luk, horší než pistole... Doma máme i kapesní úpravu." povzdychnu si.

Thomas "Tom" Lovens - 14. listopadu 2015 12:13

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Je dobré vědět, jak se proti tomu nebezpečnému bránit "Baví? Čekání?" Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Čekání je nejhorší. Vteřiny předtím, než konečně Lovec zmáčkne spoušť. Vteřiny předtím, než konečně pustí proud a vychutnává si ten šílený pohled oběti, která už se připravuje na tu bolest. "Háček? Ber to jako poděkování za včerejšek. A dnešek." Vážně se mi nechce říkat jí pravý důvod. Časem to pochopí sama. Časem bude muset. Jen představa, že bych jí řekl všechno ve mě budí odpor, ovšem jestli to bude potřebné... A já vím, že to potřebné bude. Dřív, nebo později. Opřel jsem se o pult s kuší. "Naši to berou jako post traumatický stav, kvůli jistým událostem v minulosti. Není jim divné, že končím v nemocnici, že mizím na celé dny... Ani když mě táta načapal, jak střílím do fotky jednoho Lovce. Udělal jsem to tak, že si myslí, že moje minulost byla plná střílení a že ke mně patří a nemohou to odbourat. Navíc, tak často doma nejsou." Je to absurdní... Vlastně to s tím střílením je pravda. Jen občas, ale střílelo se. Vzpomněl jsem si, jak mě otec učil střílet z kuše... Z hrdla se mi vydralo krátké zavrčení. Ani ta bestie uvnitř na tohle nerada myslí. "Spousta Lovců si myslí, že obyčejný šíp na vlkodlaka stačí. Jasně, ty slabší zastaví, lepší zpomalí, ale některé šíp jen pěkně naštve. Proto je lepší mít hroty napuštěné uvolňovačem svalů. Fakt pomáhá." Vysvětlil jsem jí. Jednou jsem ten šíp vyzkoušel na sobě a ten výsledek stojí za to.

Hayley Marshall - 14. listopadu 2015 12:40

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Nebo mít lidi, co tě budou chránit? "Ne přímo to čekání. Ty představy, co tě udrží v soustředění. Táta říká, že je to můj způsob sebepoškozování." zasměju se. "V hlavě si s nimi vytvořím umělý vztah a pak mě to budí ze spaní. Pamatuju si každého, koho jsem kdy zabila. Jméno, tvář, věk, místo kam jsem ho střelila.." vezmu kuši do rukou. Je lehčí než ty, co máme doma. Poděkování za včerejšek? Opravdu? To jsi nepřišel na lepší výmluvu? Podívám se na něj stylem: Tak tohle ti fakt nežeru. Nakonec si ale povzdychnu a přijmu, co mi řekl. Až mi to jednou bude chtít říct.. "Tomu se dost těžko věří. Jsou tak naivní nebo jsi tak dobrý lhář?" zvednu k němu oči a zazubím se na něj. Už se nechci vrtat v jeho minulosti. Aspoň ne za jeho zády a pro dnešek už mi toho řekl dost. Vystřelím po něm očima, když zavrčí. "Jo.. uvolňovač stojí za to." odkašlu si. "Vyrůstali jsme se zbraněmi v baráku, přišlo nám to tak normální, že jsme si s nima i hráli. Táta tehdy míval uvolňovače v prstenech, co si nechával v obýváku na stolečku. Čtyři děti a prsteny s tímhle hnusem, míš si představit, jak to dopadlo." musela jsem se zasmát, když jsem si vzpoměla, jak jsme se všichni váleli po zemi, mleli jsme kraviny, nebylo nám rozumět a pak nás táta našel. "Bratr ty hroty napouští omějem. Ale většina vlkodlaků už si oměj bere každý den po malých dávkách, aby na něj přivykli. Přestává mít takový účinek." Vrátím kuši zpět na stůl. "Na všechno se dá přivyknout.. časem." dodám nakonec.

Maria Kentnis - 15. listopadu 2015 19:14

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Ach jo.. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit, co mám dělat a hlavně co mu mám říct. Věděla jsem jen, že chci odejít ze školy a zítra to nějak vysvětlit. Snad s tím nebude žádný problém. ,, Abych se přiznala. Nezačala jsem svůj den zrovna nejlépe. Už od brzkého probuzení se mi pořád něco dělo. Poslední kapka ale byla, když se mi ztratil pes ráno ze zahrady a já ho musela všude nahánět. Jen jsem nevěděla, kam přesně ho mám jít hledat, když to tu ani jeden neznáme. Nakonec se ale odněkud vrátil, asi z lesa, protože kousek od něj mám dům a jen tam jsem se nepodívala. Mám z lesů respekt hlavně, když jsem sama.“ Tak nějak jsem měla pocit, že mu prostě musim říct, co se mi dělo ráno. Spíš nevím, jak bych mu měla říct, že se necítím zrovna nejlépe v tom, co mám na sobě a že jsem zpocená, nevoním nejlíp a potřebuji sprchu. ,, A abych to dořekla, díky tomu jsem musela sprintem běžet do školy, abych nezameškala první den. Jenomže zpocená v nevkusném oblečení se tu zrovna dvakrát dobře necítím, jestli mi rozumíte.“ Usmála jsem se na něj a doufala jsem, že to pochopí a už to nebude řešit. ,, Nakonec vídíte, že se jde i usmát. I když věřím, že ve vašem oboru to vážně moc nejde, jsem ráda, že jsem byla ta, co zvedla vaše koutky směrem nahoru.“ Podívala jsem se na něj vážně s lehkým úsměvem. Ráda bych ale věděla, proč je tak zvláštní.Snad jsem mu nějak nepokazila dnešní den tím, že se se mnou setkal. Nahodila jsem zamyšlený výraz.

Thomas "Tom" Lovens - 15. listopadu 2015 22:14

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nebo "Jsem dost dobrý lhář." Přeci jen přemluvit Lovce, že jsem Alfa, i když nejsem je dost velký výkon, no ne? Zamyšleně jsem se rozhlédl po skladu. "Mělas hezké dětství. Já vždycky chtěl bráchu." Jo, i u ní se vyskytovala od doby nula až patnáct let střelba, šílené útěky uprostřed noci, čisté průstřely, elektrický proud a já nevím co ještě, ale ona na to nikdy nebyla sama. Já chtěl někoho, komu bych mohl říct všechno, protože Aaron vážně nestačí. Prostě se to ve mě sbírá a čím víc Lovci útočí, tím vzteklejší to monstrum je a za úplňku víc řádí. Bojím se, že ho jednou prostě neudržím. Tohle všechno proběhlo mojí hlavou během jediné vteřiny, bez jakékoli grimasy nebo pohybu. Jen jsem začal bubnovat prsty o pultík, o který se opírám. "Oměj způsobuje halucinace a vydiny a prakticky předávkování je smrtící, takže se podobá drogám. Když ho vlkodlak denně dávkuje, za pár měsíců se může stát, že sám vběhne Lovcům před hlaveň, jen aby dostal dávku." Kéž by to byl jen výmysl. Ano, vlkodlak závislý na tom, co ho zabíjí. Vlastně nemají lidi to hodně podobně? Mariánka, pervitin...

Hayley Marshall - 16. listopadu 2015 09:04

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ale za to se většinou platí „To nepochybně.“ Uznala jsem s povzdechem. Je možné někomu věřit a zároveň ne? Myslím, že mu můžu věřit ve všem, ale když dojde na téma, co se přímo dotýká jeho, tak bych mu nevěřila ani nos mezi očima. Možná je to jenom tím, že nejsem důvěryhodná osoba. Doba, kdy pracovníci škol vzbuzovali důvěru už je očividně pryč. Ale do mě nikdy nikdo nevkládal důvěru. Jsem na to zvyklá. „Jo hezké…“ řeknu hořce. Ne, že bych si stěžovala, ale pamatuji si dost zážitků, které mi památku na dětství dost kazí. „Mít bratra je fajn. Mít jich víc je ještě lepší.“ Kromě toho prostředního, tomu bych někdy nejradši hodila cihlu na hlavu. „Vaši nikdy nechtěli další dítě?“ Zeptám se s nakloněnou hlavou. Že je adoptovaný, to vím… Ale mohli si adoptovat ještě jedno dítě. Musel na všechno být sám. No… každý si v životě projde určitým množstvím sraček. „To se mi ještě nestalo.“ Zhrozím se. Takovej hnus. „Já dávám přednost světelným nábojům nebo uspávacím. Ale náboje se odvíjí od úmyslů. Bereš jiný náboje, když chceš omráčit, než když chceš zabít.“ Pokrčím rameny. Je mi nepříjemné se o tomhle bavit zrovna s ním. Nevím proč, ale mám chuť s ním úplně tyhle věci vypustit.

Gabriel Sheridan - 16. listopadu 2015 21:01

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Ani mi nemluv S povytaženým obočím poslouchám její historku. "Obávám se že s čistým svědomím vás nemohu pustit, slečno. Ovšem můžu na pár vteřin zavřít oči, pak je nevidět a spatřit vás až na školním shromáždění, nebo snad nejste důvěryhodná osoba?" Proč mě jen tak baví laškovat s dívkami? Dobře, je jen o pár let starší než já a to jediné mě omlouvá. "Nuže? Už se nedívám." Zavřel jsem oči, ale poslouchám ji, jestli odněkud nevytahuje nůž nebo si nechystá paralyzér. Nemám je rád, jsou otravné, když se sundávají.

Mikimoto Jirou - 17. listopadu 2015 11:49

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro ,,Chápu. Ten, kdo jim o nich řekl, se tím zřejmě opravdu snaží působit sebevědomě. Nehledě na to, že bude potřeba pořídit nová zařízení a to nevyjde na pár drobných." přikývnu souhlasně, pomalu se nám začíná vyobrazovat profil. Ale kolem je pořád spoustu neznámých osob a faktorů. ,,Jedenáct nových studentů? To je až nezvykle hodně, ale nechce se mi věřit, že by to byla jedna velká smečka složená z mladistvých. Zjistěte, jestli se mohli někde vzájemně setkat. Jejich původ, jestli měli stejného zubaře, chodili do stejného kroužku, cokoliv." povím ještě za Kolem, než zmizí.

PPJ - 17. listopadu 2015 12:00
	soukromá zpráva od PPJ pro Gill "Jo, toho jsem si vědom." Aaron očividně počítá sumu za koupení nového vybavení každou vteřinu. Kol jen kývl, ani se neotočil. "O té vraždě za úplňku víte, že jo?" Do místnosti pro změnu přišel nejmladší ze synů s kytarou. Aaron si ho nenávistně změřil, pohled zabodnutý do dřevěného nástroje. Will ho schoval za zády.

Maria Kentnis - 17. listopadu 2015 15:09

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Snad se ještě setkáme. Strašně jsem se mi líbilo, že mi tak věrně naslouchal, když jsem mu řekla svůj ranní příběh. ,, Já bych vám nechtěla nijak ublížit a udělat problémy. Takže s otázkou, jestli jsem nedůvěryhodná osoba, se trápit nemusíte.“ Usmála jsem se na něj. Strašně se mi v tu chvíli líbil. Asi to s ženami umí. A sakra neměla bych takhle přemýšlet. Musim se zaměřit zpět na tu situaci. ,, Nedíváte se, tak já radši teda běžím a mockrát děkuji“ I když měl zavřené oči, určitě věděl, že jsem mu vděčná. Stejně mi to ale nedalo, a když už jsem stála za jeho zády a byla připravená odejít, otočila jsem se na chvilku a pošeptala mu do ucha. ,, Určitě se ještě uvidíme strážníku Gabrieli. Díky.“ S tím, co jsem mu řekla, jsem se už nemohla zdržovat. Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a věděla jsem, že kdyby mě zahlédl, určitě by to nebyl krásný pohled. Ale i tak jsem se udržela a řekla mu to hezkým hláskem a nakonec vyběhla ze školy. Bušilo mi srdce, až jsem se musela na chvilku zastavit před budovou. Takové věci já nedělám, ani jsem nikdy nedělala. Ale bylo to zvláštní a svým způsobem se mi to moc líbilo. Ušklíbla jsem se.

Thomas "Tom" Lovens - 18. listopadu 2015 14:20

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Bodygard? To už tu taky bylo "Naši? Naši nemůžou mít děti. Táta tolikrát dostal míčem do jistých partií, že je to nemožné." Zazubil jsem se. Proto adoptovali mě. Protože táta chtěl syna co nejvíc podobného jemu, když byl malý a agresivní, charismatický a hezký hošík... Líbil jsem se mu jako představa syna, kterou nikdy neměl, nemá a pravděpodobně i mít nebude. Ví vůbec Hayley, že jsem adoptovaný? Nejspíš jo, ale taktně mlčí. Jsem za to rád. Není to nejhorší část mojí minulosti, ale taky to dost bolí. "No, aspoň že to vím, Lovkyně." Zazubil jsem se a vyšel po schůdcích nahoru. Může někdo přijít a nechci, aby mě viděl vystupovat z podlahy. "Vezmi si co chceš a pojď, musíš mě potrestat a odvézt do školy. Skočím se převléct do něčeho co není od krve. Zase." Oznámil jsem a vyšel po schodech nahoru. Hodil jsem na sebe to první, co se dalo a můj vzhled se změnil z žalostného na zářící. Je to dobrá maska. Aaron vyskočil a položil mi tlapy na hrudník. Sundal jsem ho a začal si oprašovat chlupy s četnými nadávkami.

Hayley Marshall - 18. listopadu 2015 20:41

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Pochlub se :D Když mi vysvětlil, proč jeho táta nemůže mít děti, potlačila jsem smích. Zacukaly mi koutky, ale ovládla jsem se. Tolik k riziku povolání. Je to tak smutné, až je to vtipné, ale nahlas bych si to nedovolila říct. "Děti si můžeš pořídit i jinou cestou.. Myslím, že je lepší, když je v domě víc dětí. Od malička se učíš žít v kolektivu, dělit se, vycházet s ostatními... Na druhou stranu je to víc lidí, které můžeš ztratit. Všechno má svá pro a proti."chtěla jsem pokračovat, ale radši jsem zmlkla. Možná z respektu, možná proto, že mi do toho nic není a možná jen ze soucitu. Nevím nic o tom, jaké to je, když je někdo jedináček. Mám víc sourozenců, než potřebuji, ale všechny miluji stejnou měrou. "Tss.." vyslala jsem za ním naoko uraženě. Nelíbilo se mi, když mi tak říkal. Ale jeho to očividně bavilo. Sleduji, jak opouští svojí skrýš a strčím si ruce do kapes od kalhot, které mi padají. Budu si muset říct o nějaký pásek. Zamrkám, když si mám vybrat.. Automaticky sáhnu po dvou zbraních, co mi ukazoval. Doporučil mi je a očividně si jich váží, tak proč ne? Ráda vlastním zbraně, které měl někdo rád. "Dám ti na ně pozor." mrknu na něj. Sniperku si opřu o rameno, abych ulehčila její váhu. Je mnohem lehčí než zbraně, co vlastním já, ale jsem ještě stále zmožená, takže mě zatíží všechno, co není o hmotnosti pírka. "To je poprvé, co se někdo dožaduje toho, abych ho potrestala." uculím se vyzývavě a vyběhnu schody za ním. "Mohl bys mi půjčit nějaký pásek? Kalhoty mi padají." zamručím a trochu si je popotáhnu. Předpokládám, že jsou to ty nejmenší džíny, co tu měl, ale stále je to pánská velikost. Nechám ho odběhnout a sama si začnu balit svoje krámy. Nevědomky jsem si začala broukat písničku, co mi hrála v autě ráno při cestě do školy. You let all the girls go Makes you feel good, don't it? Behind your Broadway show I heard a voice say "Please don’t hurt me" You've carried on so long, You couldn't stop if you tried it You've build your wall so high That no one could climb it But I'm gonna try... "Kde mam tužku?" zarazím se najednou a začnu prohledávat gauč.. Would you let me, see beneath your beautiful Would you let me, see beneath your perfect Take it off now, boy Take it off now, boy I wanna see inside Would you let me, see beneath your beautiful Tonight... Pokračuji ve svém broukání a rukou šmejdím, jestli mi tužka někam nezapadla. /Přeruš mě kdykoli :D :P

Thomas "Tom" Lovens - 18. listopadu 2015 20:52

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nakonec jsem chránil já jeho. Neschopný idiot -_- "Em... Hledáš něco?" Zazubil jsem se. Přikradl jsem se totiž těsně za Hayley a chvíli ji sledoval, zadržujíc smích, který už teď prostě nejde zadržet. Podal jsem jí tužku, která se mimochodem válela vedle gauče spolu s páskem. "Dělej s ním co chceš. Klidně si ho nech a mlať studenty." Vyplázl jsem na ni jazyk a svalil se na gauč. Nechci do školy, nesnáším školu. Moc velké, otevřené prostranství kde mě někdo může snadno zastřelit. Nemám to tam rád. "Mimochodem tvůj zpěv by se dal použít místo sirén, co nahání vlkodlaky. Aúúúú..." Zavyl jsem, ale ne svým typickým, děsivým způsobem, neb pak bych Aarona už nikdy nevytáhl zpod gauče. Mimochodem stejně se k mému vytí přidal a začal štěkat.

Hayley Marshall - 18. listopadu 2015 21:11

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Vždycky chtěj reference :D Vždycky jsem byla lekavá. Pokaždé jsem měla miniaturní infarkt. Nejlepší bylo, když jsem u toho dělala zvláštní zvuky. Někdy jsem je dokázala potlačit, ale když si jeden zpívá, tak to z nej prostě vylítne. Takže, když za mnou Tom promluvil, vypískla jsem a prudce se otočila. Protočila jsem na něj oči a vzala si od něj tužku s páskem. Dlaň jsem položila na hrudník, jako kdybych se snažila uklidnit tep. Přimhouřila jsem oči, když mi navrhl, abych s ním mlátila studenty a sledovala jsem, jak žuchnul na gauč. Pak začal komentovat můj zpěv. Se zlomyslným úsměvem jsem pásek párkrát přeložila. "Jo to bych mohla..." načnula jsem. "a začnu s tebou..." začala jsem ho lehce mlátit páskem. "Tak můj zpěv zní jako syréna? Hlavně, že ty jsi popová hvězda." začala jsem se smát, protože zpívat jsem ho slyšela včera a podle mého názoru jsem zněla mnohem lépe. Aaronova štěkání jsem si nevšímala. Ačkoli to šlo celkem těžko, patří k těm psům, co mají pronikavý hlas, takže myslím, že ho nepřeslechli ani sousedi.

Thomas "Tom" Lovens - 18. listopadu 2015 21:26

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nemám tě rád Když mě začala mlátit páskem, zoufale jsem zavyl a kryl si hlavu. "Tatínek ti vyhlásí válku, poběhlice jedna. To se dělá svému labilnímu studentovi?" Nakonec jsem pásek chytil a škubl s ním k sobě, přičemž jsem uhnul bokem, aby dopadla na gauč a ne na mě. Co já vím, jak moc má ostré lokty. Navíc netoužím, aby na mě kdokoli ležel. "Náhodou já zpívám bezchybně. Jen mutuju, víš?" Na ukázku mého dokonalého zpěvu jsem načal jednu sloku písničky, kterou jsem při vší skromnosti napsal já. "Stone walls will fall if you wan´t!" Je to dost vysoko a hodně se tam hýbe hlasem, ale zazpíval jsem to skvěle. (Samolibost lvl. expert)

Hayley Marshall - 18. listopadu 2015 21:45

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro ... Budu dělat, že mi to vadí :P Smála jsem se jako malé dítě, když se kryl.. Poběhlice? Prosím? "Teď tu ale není, aby ti pomohl.." Pak mi ale s páskem škubnul a já dopadla na gauč. Díky bohu, že byl měkký. Smála jsem se i do opěrky. Jako kdyby mi někdo přilepil úsměv na obličej, neovládala jsem svoje koutky. "Nemá mutace probíhat kolem 13?" Zeptám se, ale pak se na něj zašklebím. "Je fakt, že věk na to máš." vypláznu na něj jazyk. Když začne zpívat, tak se narovnám a zvednu obočí. Tu písničku neznám. Možná jeho tvorba? Bůh je nespravedlivý co se talentů týče. Nahlas to ale odmítám přiznat. Vzala jsem polštář a plácla ho s ním do obličeje. "Dost.. moje uši už víc nesnesou." zasměju se. Má ego moc vysoké na to, abych mu ho ještě zvyšovala nějakou pochvalou. "Co to bylo za písničku? Tvoje?" zeptám se nakonec se zájmem.

Thomas "Tom" Lovens - 18. listopadu 2015 22:04

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro :O Ty nebudeš na kolenou žebrat o mou přízeň? "Já jsem zpomalený, nesměj se. Napřed testosteron nedorazil a pak ano v plné vlkodlačí síle." Nemůžu zadržet smích a svíjím se, až mě bolí břicho. "Po letech s Lovci a svým zpěvem tvoje uši nesnesou kvalitní hudbu, poradkyně má." Cvrnkl jsem ji do nosu a kryl se v obavě, co mi zase provede. Jestli mě začne lechtat, kousnu ji. "Moje? Myslíš skvělý Alfa, hráč basketu a ještě zpěvák? Ale prosím tě. Holky by se na mě lepili jako komáři na přední sklo auta." Mávl jsem rukou.

Hayley Marshall - 18. listopadu 2015 22:19

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro To by se ti líbilo? O.o "A projevilo se to abnormální egem a halucinacemi, jestli si myslíš, že tvoje hejkání je lepší než to moje." smíchy mi do očí vyhrkly slzy a začínám mít křeče do břicha. Automaticky přivřu oči, když mě cvrnkne do nosu. "Očividně máme každý jinou představu o kvalitní hudbě, studentíku." zaksichtím se na něj a dloubnu ho prsty do boku. "A to do teď nedělali? Umím si představit, jak se na tebe vrhají dámy všeho věku s výstřihem až ke kotníkům a dělaj ti nemravný návrhy." s hraným pohoršením nakrčím nos. Nemám takové ženské ráda. "Jak bys to, chudáčku, zvládal? Tolik nechtěné pozornosti..." povzdechnu si s falešným soucitem a párkrát ho poplácám po hlavě, jako kdybych se ho snažila utěšit. Pokouším se potlačit další výbuch smíchu.

Thomas "Tom" Lovens - 18. listopadu 2015 22:26

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Em... Jóóó "Moje hejkání by proniklo až do Hollywoodu, kdybych tam už nebyl." "Nechtěné pozornosti se mi dostává i teď... Ááá né. Můj účes. Můj dokonalý účes!" Vyskočil jsem na nohy a začal si hladit vlasy s ublíženým výrazem. "Nikdy neber Alfovi iluze, smečku a jeho dokonalý outfit." Zavrčel jsem, vrhl se na ni a začal ji lechtat, jakoby nebyla Lovkyně, moje školní poradkyně a před nedávnem i zraněná.

Hayley Marshall - 18. listopadu 2015 22:38

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro PROSÍM! MILUJ MĚ!... Nah, na takový věci nejsem -_- "Pozooor! Pan POPULÁRNÍ!" utahovala jsem si z něj a smích už jsem nezadržovala. Za tohle bych vyletěla jako raketa. Měla bych svoje studenty povzbuzovat.. ale on si o to přímo říká! "Od koho? Od uklizeček? Dávej si na ně pozor. Jedna má sklony k fetišismu.." poradím mu s vážnou tváří a pak se uchechtávám tomu, jak si narovnává účes. Už jsem se chystala mu na to říct něco dalšího, když mě začal lechtat. No to snad?! Začala jsem mezi smíchem a křečí i vykřikovat nadávky. "Přišlo mi, že potřeboval ještě upravit!!" Pak přišly prosby o to, aby přestal. Ve snaze mu uniknout, jsem se sesunula na záda a snažila se rukama vyblokovat ty jeho. Párkrát jsem ho i kousla. "Stačí! Už nemůžu!" nevím, jestli mě břicho bolelo ze smíchu nebo z toho lechtání, ale měla jsem pocit, že to dýl nevydržím.

John Larkin - 19. listopadu 2015 12:35

Bratr Miguel Brácho. Už zase. Jeho věčné "brácho" mi drásalo nervy. Stejně jako jeho věčná přítomnost. Myslel jsem si, že je starší, takže mě jeho zadek na židli vedle mě nepříjemně překvapil. "To říkají ti, kteří opisují," konstatoval jsem suše a víc si ho nevšímal. Do třídy vpadla ještě pohledná dívka a sunula si to k lavici. Lovens tu nebyl, alespoň něco se daří. Učitel si ale dával na čas a můj soused se neustále vrtěl a rozhlížel na všechny strany. Já sám jsem si založil hlavu do rukou a zavřel oči, blahosklonně ignorujíc ruch třídy kolem.

Thomas "Tom" Lovens - 20. listopadu 2015 17:53

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Come on, ta první půlka zněla skvěle! Najednou mi něco došlo. Až se mě jednou pokusí zastřelit a bude někde ležet se sniperkou, co si bude představovat? Jak jsem ji málem ulechtal k smrti? Jak jsem jí obvazoval zranění? Jak byla tady? Bude pak na mě myslet s výčitkami svědomí? Ne. Tohle ne. Prohrábl jsem si vlasy. Musím si držet odstup. I když poprvé za dlouhá léta cítím, že mám skutečného přítele. "Musíme jet." Vstal jsem a vzal si brašnu.

Hayley Marshall - 20. listopadu 2015 18:17

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro To jak pro koho -_- Škola. Úplně jsem na ní zapomněla. Uvědomila jsem si to až v momentu, kdy se Tom narovnal. Zvednu se na loktech a chvilku na něj jen koukám s nakrčeným obočím. Co ta náhlá změna v chování? Udělala jsem něco? Řekla jsem něco špatně? Možná jsem překročila čáru, když jsem ho kousla.. ale mohl si za to sám, jsem strašně lechtivá. Pozoruji, jak se balí a jen si nahlas povzdchnu. Tak hezká atmosféra to byla. "Dobře." zazubím se a poberu to svoje. Sniperku musím držet zvlášť, protože takhle velkou kabelku fakt nemám. Nehodlám si zkazit náladu, protože on je náladový puberťák. Bože.. kluci jeho věku. Jsou takoví všichni? Natáhnu si pásek a pořádně ho utáhnu, aby mi při projevu nespadly kalhoty. I tak budu vypadat, jak kdybych právě vypadla z hnízda. Rozhodně ne reprezentativně. Ještě se sehnu, abych naposledy pomuchlala Aarona. "Zatím, zlatíčko." vtisknu mu rychlý polibek na čumák a vyjdu ze dveří. Cestou k autu si hraju s klíčema. Odemknu auto, aby Tom mohl naskočit a mezi tím do kufru naskládám vše, co by u školní poradkyně nemělo být viděno.

Thomas "Tom" Lovens - 20. listopadu 2015 18:29

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Pro mě určitě a to je hlavní :D To chrastění klíčů mě ničí. Je to tak děsne nepříjemný zvuk. Nemám ho rád. Nemám rád hodně věcí. Beze slov jsem zamkl, zapnul alarm a došel k autu. Aaron zevnitř štěká jako posedlý, ale to dělá vždycky. "Už mlč, vlčku." Křikl jsem směrem k němu francouzky. Zmlkl a jen nás sleduje oknem z kuchyně. "Takže... Budu po škole za to, že jsem zmlátil spolužáka?" Zeptal jsem se, když jsem se posadil do auta a promnul si bok. Ta žebra pořád cítím. Když přejmu zranění, trvá déle se zahojit.

Hayley Marshall - 20. listopadu 2015 18:50

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro A co z toho mám já? :D Nasedla jsem za volant a nastartovala. Neuniklo mi, že si promnul bok. Zahryzalo mě svědomí. "Pořád to bolí?" hodím po něm omluvný pohled. Ladně se odpíchnu z místa a vycouvám na silnici. "Teoreticky vzato, jsme se domluvili s rodiči, že se nebudou dožadovat většího postihu. Ty ses omluvil a slíbil, že se to už nebude opakovat. Jako poradkyně o tom musím informovat tvého třídního. Po škole samozřejmě budeš." zazubím se na něj, ale pak se věnuji jen silnici před sebou. To auto bylo na můj vkus vždycky moc velké. Za volantem si pokaždé přijdu jako patnáctiletá. Koneckonců jsem na svůj věk vždycky vypadala mladší. Nenosím šperky, líčidla a vlasy jsem vždycky měla krátké. "Jenom ti musím vymyslet nějakou činnost." Pokrčím rameny. "Napadá tě, co bys chtěl dělat? Můžeš mi pomoct se spisy v kanceláři. Nebo uklidit židle po zasedání. Nebo jenom hodinou koukat do prázdna a přemýšlet nad smyslem života." u toho posledního se uchechtnu. Jo, už vidím jak zrovna do tohodle se hrne. S papíry by mi mohl pomoct. Nebudu to říkat nahlas, pokud ho to samotného nenapadne, ale jsou tu určití studenti, co mají stejnou.. mutaci... jako on a možná by se hodilo, aby o nich věděl víc. Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit. Některé spisy jsou dost konkrétní.

Johny - 21. listopadu 2015 22:15

Behahaha "To nemám zapotřebí, tenhle ročník jsem prošel ve dvou státech. Navíc jsem mnohem chytřejší než ty. A není to opisování, je to týmová spolupráce." Cvrnkl jsem ho do čela. Mluvím rychle, se španělským přízvukem. Stává se to vždycky, když vypiji pět redbullů. Jde spíš o placebo efekt, ale taurin vážně na chvíli pomůže. "Takže brácho, na jakou kost máš zálusk? Abych ti nelezl do teritoria." Jak dvojsmyslně to zní. Jenže já si vážně tohle raději ujasním, aby nedošlo k nějakému nedorozumění, kterého bychom mohli oba litovat.

Mikimoto Jirou - 25. listopadu 2015 08:29

soukromá zpráva od Mikimoto Jirou pro Aaron je zřejmě lovec ještě se starými zásadami. Nejdříve práce, potom zábava. Nemohu mu to mít za zlé, chce mi problémy tady co nejdříve z krku. Zábava může počkat. hlavou mi prolétne pár myšlenek ohledně relaxace a odpočinku, když vidím reakci Aaronova syna na otcův pohled směrem k jeho kytaře. Kdyby pohled mohl zabíjet, z kytary by zůstala hromádka třísek. ,,Kterou vraždu máš na mysli? Něco se ke mně doneslo, ale pokud víš o něčem dalším?" zeptám se, abych naboural ticho, ve kterém pomyslně praská napětí v duelu Aaron X Kytara. ,,Každá informace nám teď přijde k užitku." vybídnu lehkým gestem Willa, aby se ujal slova. Zajímavá domácnost, skutečně. Z loveckého pohledu hodně staromódní pokud jde o návyky. Což nemusí být úplně na škodu.

Thomas "Tom" Lovens - 26. listopadu 2015 17:14

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Lásku zmocněnce Stvořitele "Ani ne." Zalhal jsem. Stejně to po chvíli přejde, tak proč jí s tím obtěžovat? "Spisy v kanceláři. To zní zajímavě. Rád bych zjistil, jestli byl ve škole zapsaný, nebo jen tak přišel. Nikdy to nestihnou tak rychle." Ponuře jsem se zadíval na ulice, které míjíme. Kolik týdnů... co týdnů dní bude trvat, než sem přijde celá smečka? Ne. Tentokrát budu připravený. Krátce jsem se podíval na Hayley. Bohužel to zahrnuje i její rodinu, zejména otce, kterému bych se rád vyhnul. Pomalu jsme se dostali až ke škole. Vystoupil jsem se a nasadil křivý lítostivý pohled. "Tohle bude sranda." Zazubil jsem se a počkal na ni. Jsem přeci trestanec jdoucí na smrt. Jenže mě měli popravčí vždycky rádi a udělili mi milost.

PPJ - 26. listopadu 2015 17:19

Hodina Přišel váš třídní, Boss. Nastala klasická hodina. Představil vám Johnyho a jeho přítomnost komentoval slovy: "Váš přítel se jmenuje Miquel Sheridan, doufám, že ho mezi sebou přivítáte přívětivě. Přišel k nám až Argentiny." Boss tu Argentinu zdůraznil, jakoby chtěl říct: "ano, na naši školu se sjíždí lidé vážně až z nějaké pustiny." Pak začala typická třídnická hodina. Protože zesnulý spolužák Adam Roos byl z vaší třídy, nešlo to bez malého předproslovu a naoko zvlhlých očí. Na konci hodiny, zrovna když zazvonilo, profesor vás usadil zpátky do lavic. "Prosím, nyní se odebereme do auly, kde vám bude řečeno pár slov o smrti vašeho spolužáka a pak je do konce dne volno díky milosti pana ředitele." Ozvalo se dupání a náruživý potlesk. Celá třída začala dusat po chodbách směrem k aule.

Hayley Marshall - 26. listopadu 2015 18:01

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Fair enough Pochopil, na co jsem narážela. Spokojeně jsem se usmála. Měla jsem chuť ho pochválit, ale nebudu mu honit ego. "Nejsem ve škole tak dlouho, aby papíry byly tak v pořádku, jak bych chtěla.. Takže starší dokumentace může být všelijaká. Je to půl roku a pořád to dávám dokupy." povzdechla jsem si, ale nechtěla jsem, aby to vyznělo, že si stěžuju. Baví mě to. Ne to, že jsem zahrabaná až po krk v papírech, ale že mám i něco jiného na co se soustředit. Dorazili jsme ke škole a já zaparkovala na místo s cedulkou MARSHALL. Jako vždycky jsem se ušklíbla. Už jen to jméno by každému mělo být podezřelé. Takhle se nemůže jmenovat nikdo normální. Vystoupila jsem, vzala jsem si tašku a zamkla auto. "Sdílím tvé nadšení.." řeknu s bolestivým úsměvem. Dojdu k Tomovi, abychom spolu mohli vejít do toho ústavu, na který je polovina učitelského sboru tak strašně hrdá. "Teoreticky bychom už měli jít rovnou do auly." řeknu sama pro sebe a zčekuju čas na mobilu, když otevírám dveře, aby Tom mohl projít.

Maria Kentnis - 28. listopadu 2015 13:25

Podivný den Stála jsem u vchodu před školou odhodlaná, jít se domů zkulturnit. Najednou to ale vypadalo, že nikam nepůjdu, protože se všichni studenti po hodině začali rozbíhat do školní auly se slovy, že tam bude proslov o zesnulém spolužákovi. Myslela jsem si bláhově, že tu bude až dýl a všechno stihnu i s návratem zpět do školy. Pak bude už volno? Slyšela jsem dobře. Tak jo, tu hodinku tu ještě zvládnu a pak honem rychle domů. Třeba tu i někoho poznám.. Ale ne.. Nemůžu nikoho poznat, když vypadám takhle. Ach jo. Na druhou stranu někoho už jsem dnes přeci jen poznala a nevypadal, že bych ho odrazovala až tolik. Tak teda jdu a uvidíme, co se bude dít.

John Larkin - 01. prosince 2015 14:15

Phe "Kdybys opravdu byl chytřejší, než já, právě teď by jsi seděl v posluchárně na univerzitě," konstatoval jsem nevzrušeně. Do třídy vstoupil učitel a když jsme odbyli formality, zahájil proslov o mrtvém studentovi. Jedno oko nezůstalo suché. Mezitím jsem pohlédl na Johnyho. "Nech si kluky," řekl jsem s úšklebkem. "A nejsem tvůj bratr," dodal jsem po chvíli, mírně nevrlým hlasem. Bylo oznámeno, že se v aule bude konat jakási vzpomínková akce. Ne, že by mě něčí smrt vyváděla z míry, a ne, že by mi na spolužácích nějak záleželo, ale přijít byla slušnost. Tak jsem se vydal na cestu. Na chodbě postávala ta pohledná spolužačka z rána - trochu jsem se divil, co tam dělá, když jsem jí neviděl vycházet ze třídy. Přívětivě jsem se na ní usmál a šel jsem si najít přiměřeně zašité místo.

Maria Kentnis - 02. prosince 2015 10:48

Hmm.. Když jsem se vracela zpět po chodbě a začala přemýšlet, kudy mám jít, viděla jsem kluka, který se mnou ráno byl ve třídě. Usmál se na mě a šel dál jakoby nic. Následovala jsem ho, protože jsem věděla, že on půjde určitě také do té auly. Doufám, že si mě nevšiml. Musím za ním jít, protože se tu ještě vůbec nevyznám. Proč to vždycky ti noví studenti musí mít tak těžké? Když jsme byli už před aulou, tak jsem se nenápadně vmísila mezi studenty, aby to vypadalo, že jsem šla mezi nimi. Konečně jsem byla vevnitř. Zůstala jsem stát kousek u vchodu, abych nebyla tak na očích ostatním studentům. Snad to proběhne všechno hladce a já budu pak moct v klidu odejít.

Johny - 02. prosince 2015 18:50

Na chodbách "Jsem stokrát chytřejší, jenže vedu složitější život, než ty. Radši bych měl tvoje problémy, než řešit to, jakou zbraň budu tahat do školy místo té, kterou se mě pokusili před měsícem zastřelit." Zavrčel jsem a poposedl si. "Fajn, takže kluci." Kývl jsem, olízl si rty a zašklebil se. Gabriel mi tohle chování neschvaluje, ale i on ví, co to je být puberťák. I když je to šokující. Když došlo na mé předtavení třídě, přišel jsem a stupínek, uklonil se a oslnivě mrkl na jednu bloncku v poslední řadě. Na mě je strašně... přeplácaná. Make-up. Nesnáším ho. Vážně? Rekviem za mrtvého spolužáka? Bože. Kdyby věděli, že je mrtvý kvůli Johnovi... Chudák. Vyšli jsme na chodbu a mířil se spolužáky do auly. Sedl jsem si a pak se můj zrak upřel na hezkou dívku o východu. "Nechceš si sednout?" Zazubil jsem se na ni a postavil se.

Thomas "Tom" Lovens - 02. prosince 2015 19:11

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Já tě mám rád :* Už mlčím, nechci nic říkat. Aspoň ne tady. Nechávám se vést po chodbách. Všechno je jasnější. Bouchnutí skříněk, spadnutí čtvrťáku, smích. Nedá se to vydržet. Na chvíli jsem se musel zastavit. Zběsile hrabu v tašce. Kde to je... Kde to je... Snad ještě něco mám. Ano! Úspěch! Z boční kapsy na drobáky jsem vytáhl ampulku s modrými prášky. Jsou tak silné, že slabšího člověka jejich požití může zabít. Mě tlumí smysly. To je to, co teď potřebuji, když slyším jak někdo dýchá přes celou chodbu. Spolkl jsem ho. Na chvíli neslyším ani necítím nic. Jako když skočíte v zimě do vody. Překvapeně jsem zamrkal. Tep se mi zklidnil na skoro nulu, pak zase vyskočil. Tyhle stavy mezi zástavou jsou nejhorší. Omluvně jsem se zadíval na Hayley. Oční čočka se mi rozšířila, takže asi vypadám trochu děsivě. Za chvíli to přejde. Naštěstí většina lidí už je v aule, takže nikdo kromě mé poradkyně nevidí, jak na chodbě beru silné drogy.

Maria Kentnis - 03. prosince 2015 10:05

Neutajená Postávala jsem u východu a doufala, že mě nikdo nezahlédne. Bohužel mám dnes vážně smolný den. Mohla jsem čekat, že neodejdu bez povšimnutí. Kousek ode mě se totiž postavil jeden kluk a ptal se, jestli si nechci sednout. Jasně že chci! Ale radši bych zůstala tam, kde teď jsem. Jenomže.. On se tak chudák hezky usmíval a já si tu nechci hned všechny znepřátelit. ,, Mmm díky, ráda si sednu.“ Zašklebila jsem se na něj. Vážně jsem to řekla takhle?! Ach jo.. Dneska jsem vážně nemožná. Když už jsem byla u něj, všimla jsem si, jak vypadá. Přijde mi, že tady všude kolem se pohybují zajímaví kluci. I když jeden mě z nich dnes oslnil nejvíc. ,, Já jsem Maria.“ Podala jsem mu slušně ruku, zaculila se a dodala. ,, Jsem tu nová.“ Ale tohle jsem mu taky říkat nemusela. Hah.. V duchu se směju sama sobě, ale myslím, že to jde poznat i navenek.

Hayley Marshall - 03. prosince 2015 15:27

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jééé ^^ Chodby jsou už skoro prázdné. Předpokládám, že většina ze studentů je už v aule a čekají jen na mě. V ruce mačkám papírek, na kterém mám napsaný projev. Jsem nervózní. Brní mě konečky prstů a žaludek mám jako na vodě. Možná by bylo lepší, kdybych nechala Toma, aby to udělal.. Nah, to bych zase poslouchala bůh ví jak dlouho. Zastavím se, když se Tom začne chovat divně. Jen stojím a pozoruji, jak se nejdřív přehrabuje v tašce, jako kdyby na tom závisel jeho život a pak do sebe rve nějaké prášky. Pár vteřin to vypadá, jako kdyby sebou měl seknout. Pak se ale zase postaví a omluvně se na mě podívá. Mám zvednuté jedno obočí a zakroutím hlavou. Jeho oči vypadají, jak kdyby jel na něčem dost silným. Proč já jsem si vybrala zrovna toho nejdivnějšího vlkodlaka, co jsem mohla? "Už ani nejsem překvapená." utrousím tiše. "S těma očima vyplašíš většinu svých spolužáků." dodám ještě a pak už zamířím ke dveřím do auly. S rukou na klice se ještě několikrát zhluboka nadechnu, jako kdybych si chtěla dodat odvahy než ty dveře otevřu.

Johny - 09. prosince 2015 08:08

Neutajená a sexy "Já jsem Miquel Sheridan, nebo kámoši mi říkají Johny. A jsem taky novej." Neskrývám španělský přízvuk. Je to jeden z mých výrazných rysů, netajím se tím. Navíc Šéf říkal, že tady mám být vidět. "Myslím, že problematika nováčkovstí nebude tak problematická." Ujistil jsem ji a sedl si vedle na zem. Mám sice mladé a ještě super silné nohy, ale jsem taky až nadpřirozeně líný. "Nevíš, proč tu jsme? Nějak jsem se přeslechl." Začíná se nám to tu pozvolna plnit a já zřetelně slyším, jak si dvě holky před náma vyměňují zážitky ze včerejší party. Jo, kdyby věděli jak skončila.

Thomas "Tom" Lovens - 09. prosince 2015 08:17

Ale nikomu to neříkej "Mám si zlomit zápěstí, aby se to líp vstřebalo?" Odsekl jsem. Mám poněkud nervy nadranc, už chci jen pozabíjet všechny Lovvce a žít dál a spokojeně až do smrti, ale vím, že takhle to nefunguje. "Zvládneš to." Poplácal jsem ji po rameni a když vyšla do tělocvičny, začal jsem se usmívat svým obvyklým úsměvem. Všichni se na nás otočili, ale hledí spíš na mě. Došel jsem k partičce z posledního ročníku, co se kolem mě včera motala nejvíc. Přivítali mě hlučným pozdravem. Rve mi to uši, ale nemít ty drogy, tak je to horší. Díky, Hayley. "Čau kluci." Řekl jsem jen a jako král si sedl na zázrakem uvolněné místo.

Gabriel Sheridan - 09. prosince 2015 12:31

Blbci, vyhulené mozky a já Zadním vchodem jsem vešel na malé, vyvýšené pódium. Držím se u zdi, pomalu pročesávám pohledem celou aulu. Hledám Lovense, Johna a Johnyho. Najít lidi z mojí smečky nebylo těžké, ale ten zmetek tu není. Nakonec přišel jinudy a jak jinak s Marshallovou. Zamračil jsem se. Co jako chystají? Když se ke mě přiblížila, zazubil jsem se na ni a zamával. Tohle bude ještě zajímavé. Zvlášť, když tu prakticky koukají na toho, kdo zbavil to malé blbé dítě života. Nejradši bych zařval "byl jsem to já" a zdrhl. Se smečkou do dalšího státu. Jenže já nemůžu být nezodpovědný. Už ne. Jsem dospělý a ještě k tomu polda. Jít příkladem, blablabla.

PPJ - 09. prosince 2015 12:35

Aula Všichni zmlkli, když vešla Hayley. Ředitel konečně vstal ze své pohodlné židle a přešel doprostřed místnosti, s úlisným pohledem si měří Lovense, který mezitím zapadl na své místo mezi nohsledy. "Žáci..." Promluvil a čeká na absolutní ticho, aby mohl započít svou řeč. Každý, kdo tu studuje déle ví, že proslovy mu píše jeho dcera, prý nadaná spisovatelka. "Dnes je těžký čas. Je tu se mnou zástupce policejní jednotky pro naše město Gabriel Sheridan, zdejší rodák a vám známá školní poradkyně Hayley Marshall. Oni vám řeknou více o událostech dnů minulých a také dnů budoucích. Přeji vám do nového školního roku hodně úspěchů." Vlažný potlesk, ředitel odešel a zase se posadil. Teď je na řadě Hayley se svým proslovem.

Hayley Marshall - 09. prosince 2015 13:30

Budu mlčet jak hrob Povzbuzující poklepání po rameni mi dodalo odvahu aspoň k tomu, abych otevřela dveře. Tom vešel přede mnou a já málem ohluchla z hlasitého vítání jeho skvadry. Když jsem vešla já a zavřela za sebou dveře, nastalo ticho. V duchu jsem zaúpěla a prošla kolem studentů, abych se dostala na menší pódium. Už z dálky jsem viděla Gabriela. Co tu dělá? To je.. policejní uniforma? "Strážníku." řekla jsem posměšně jako pozdrav, když jsem kolem něj procházela. Ředitel začal svou řeč a já se snažila tvářit zúčastněně. Kabelku jsem si hodila na zem, abych s ní nemusela před studenty. Už takhle stranou se cítím jak pod drobnohledem. Pohledem skenuji, zda jsou tu všichni. Po odchodu ředitele mi chvilku trvá, než se odlepím z místa a zaujmu pozici řečníka. Odkašlu si a zhluboka se nadechnu. "Drazí studenti," mluvím dost nahlas, aby slyšeli všichni. Netuším, kde se ve mně vzal ten jistý tón. "...smrt vašeho spolužáka je politováníhodná. Ztráta tak mladého člověka je pokaždé bolestnou událostí. Nejen pro rodinu, ale i pro všechny ty, kteří s ním sdíleli radosti mládí. Nesplnily se jeho ideály, nenaplnil se jeho život podle přání a představ." Dám jeho spolužákům chvilku na vstřebání a sama popadnu dech. Mluvím pomalu, aby mi každý rozuměl a ze všech sil se snažím, aby se mi netřásl hlas. Dělá se mi nevolno, potí se mi ruce. "Do našich životů se přikradla tma a v těchto těžkých časech musíme stát při sobě. Policie zajisté zjistí, jak váš spolužák ztratil život a postará se o to, aby byl zločinec dopaden." Při téhle větě se podívám na Gabriela. Nezasvěceným to může připadat naprosto normální. Jaký je to pocit, když tu bude slibovat spravedlnost, přitom on může za to, že je ten kluk mrtvý? "Takové zlo nesmí zůstat nepotrestáno." dořeknu nakonec a s jemnou úklonou hlavy se odporoučím stranou, abych dala prostor strážníkovi. Upřímně doufám, že nikdo nepoznal úryvek z Harryho Pottera.

Gabriel Sheridan - 09. prosince 2015 13:39

Tlesky tlesk Marshallová začne mluvit o blbostech. Potrestání, spravedlnost, držení při sobě a tak dále. Za měsíc ale stejně nikdo nebude ani znát jméno toho kluka, stejně jako jsem ho neznal já. Když se na mě ta lovcova dcera podívala, jen jsem se usmál. Její poslední věta mě ale značně rozhodila. To víš, že bude nepotrestáno. Nedosáhneš na mě. Skončila svou srdceryvnou řeč a já postoupil k pultu. Nikdo nemluví. Správně, spratci. "Děkuji školní poradkyni. Jmenuji se Gabriel Sheridan, jak už tu bylo řečeno. Policie stále pátrá po původci toho strašného zločinu, ovšem docházíme k názoru, že váš spolužák byl obětí zdivočelého zvířete a proto dopadení viníka nebude snadné. Proto jsem byl pověřen, abych vás upozornil na opatrnost. Nechoďte sami do hlubokých lesů, v noci do odlehlejších parků ve městě a tak dále. Nejde o hrdinství, ale vaše přežití. Děkuji. Jo a kdyby jste někde v lese viděl podezřelé zvíře bez obojku vypadající divoce, nebojte se kontaktovat policii, ovšem upozorňuji vás, že pokud budete volat bezdůvodně, osobně zajdu za vašimi rodiči. Díky." Uklonil jsem se, nasadil brýle a zase zaplul do pozadí. Nemám rád proslovy. Nejsem nervózní, jen nesnáším, když na mě někdo civí. NIkdy nevím, jestli neschovává zbraň.

Maria Kentnis - 09. prosince 2015 16:58

Nepřeháněj.. :) ,, Zajímavé jméno a přízvuk. Nováčci to mají těžší.“ Usmála jsem se na něj. Vypadá jako jeden z těch borců, co všem ukazují, kdo vlastně jsou a balí každou na potkání. Snad on není ten případ. Nesnáším prostory, kde jsou na sebe lidé namačkaní a dýchají vydýchaný vzduch. Za chvilku to tu bude taky tak vypadat, jestli sem přijdou ještě nějací studenti. Ale snad jsou tu už všichni. ,, Myslím, že budou mluvit o zesnulém chlapci, který tu studoval.“ Zašeptám mu něžným hláskem a už jen poslouchám řeč, kterou vedl ředitel školy a potom školní poradkyně. Celkem jsem se zasmála, protože když začala svůj proslov, bylo mi to velice povědomé.. Jako kdybych tuto situaci už někde viděla. No jasně! Brumbálova řeč v Bradavicích, když zemřel mladý chlapec Sedric. Hah.. Začnu se pošklebovat. Ten pocit, když smích nejde zadržet je vážně nanic. Ale udržela jsem se. Po proslovu školní poradkyně nastoupil pan strážník. Asi bych měla už jít, divně se mi chvěje tělo, když ho vidím. Ale asi to nebude dobrý nápad. ,, S těmi lesy budu mít asi problém, když má dům přímo u nich.“ Zděšeným hlasem to řeknu Johnymu. Ještě že mám aspoň psa a kočku. Nejsem tak úplně sama.

PPJ - 09. prosince 2015 19:57

Aula Ředitel tleská spolu s ostatními. Po proslovu (ehm ehm :D) Gabriela je slyšet hlučné, souhlasné pískání a vybavování se nejvíce z řad dívek, které dokonce vytahují své mobilní přístroje, aby zvěčnili ten zjev sexy (ehm ehm) strážníka v uniformě. "Děkuji za slova útěchy. Pro dnešek už bude vyučování konec, nechceme vás přetěžovat. Zítra ale zase opět normální vyučování, na to se připravte." Upozornil studenty. Aulou projelo nespokojené mručení. Nikdo nemá rád školu. Kdo by měl rád školu? Zasedání se začalo pomalu rozpouštět... Pomalu... Studenti by lezli i oknem, kdyby tu nějaké bylo.

Hayley Marshall - 09. prosince 2015 20:51

Kancl Při projevu strážníka Gabriela jsem jen tupě zírala před sebe a občas si jen povzdechla. Na jednu stranu je dobré vědět, že se po lesích nebudou potulovat nevinná děcka, ale na tu druhou je mi líto rodičů toho kluka. Jak těžké bude se smířit s tím, že jejich dítě údajně umřelo jen z vlastní hlouposti? Z vlastních myšlenek mě probral vzrušený šum našich studentek. S pozdviženým obočím sleduji, jak si Shariden odchází, za doprovodu blesků z jejich mobilů, stoupnout kousek ode mě. Snažím se potlačit úšklebek. Vypadá to, že nová policejní posila bude brzo mít svůj vlastní fanklub. Jak jednoduché je se na někoho platonicky upoutat jen proto, že vypadá hezky. Po oficiálním ukončení naší sešlosti jsem si vzala svých pár švestek a zadním vchodem zamířila ven. Potřebuju ticho a klid. Aspoň na chvilku. Na chodbách to vypadalo jako v nějakém průvodu. Kličkovala jsem mezi studenty a po chvilce ladně zaplula do své kanceláře. Sesunula jsem se na svou sesli za velký stůl, abych se mohla zabořit do příjemného materiálu a na chvilku ulevit unaveným očím. Teoreticky by za chvilku měl dorazit Tomas a oddělat si svůj "trest". Musím napsat mail jeho třídnímu, připravit si papíry na zítřejší konzultace s novými žáky a to si ani nechci představovat, co se bude dít doma. Dala bych si kafe, ale můj kávovar je stále rozbitý.

Johny - 10. prosince 2015 19:15

Nepřeháním Nuda, nuda, sentiment. Jen Šéfův projev byl fakt dobrej. Musím se smát, když ho začnou fotit. Chudinky, neví, že z těch fotek nic nebude. Ne nadarmo máme my, sexy vlkodlaci nevyfotitelné oči. "Řekl hluboko v lese, myslím že na okraj můžeš. A já bych to fakt neriskoval vůbec." Když vím, co se tu bude dít v následujících týdnech. Co týdnech. Dnech. "Konec dne! Yey!" Protáhl jsem se a kosti zakřupaly. "Chudák taťka, ty holky ho nenechají na pokoji." Zasmál jsem se a udělal fotku focení poté, co jsem zjistil, jak Šéfa pořád fotí, i když není u pultu.

Thomas "Tom" Lovens - 10. prosince 2015 21:07

Kancelář Ze slušnosti jsem zatleskal, i když bych Sheridanovi nejraději vrazil. Dobře vím, KDO může za ten malý incident, kvůli kterému tu jsme. A zabíjíme drahocenný čas jednoho pozemského bytí. Když ředitel sešlost ukončil, mezi prvními jsem se vydral ze dveří. Nesnáším společné akce. Svým "kamarádům" jsem řekl, že mám průser u poradkyně a musím to jít vyžehlit. S řehtáním zmizeli. Vydal jsem se po chodbách směrem k jámě pekelné. Cestou jsem v automatu nabral kafe pro Hayley. Bude asi unavená. Zaklepal jsem a vešel. "Trestanec Thomas Lovens se hlásí k odpykání trestu." Prohodil jsem ne zrovna vesele a práskl sebou na nejbližší židli. Kafe jsem předtím položil na stůl. "A vzal s sebou úplatek pro možnost zkrácení trestu." Dodal jsem a na chvíli zavřel oči. Je mi z téhle školy bytostně špatně.

Maria Kentnis - 10. prosince 2015 22:23

Tak dobře.. děkuji. Dívala jsem se, jak si strážníka fotí studentky školy. To je tu tak populární?! Nebudu nad tím radši přemýšlet, protože už to pomalu končí a ráda bych se dostala co nejdřív z auly. ,, Neboj, nemám v plánu chodit do lesa, i když je to škoda, protože mám přírodu ráda.“ Usmála jsem se na něj a pak se lítostně podívala k zemi. ,,No.. venčení psa večer a přes den se stejně nevyhnu.“ Nahlas jsem se zasmála a už přemýšlela jen nad tím, jak se dostanu pryč. Vzpomněla jsem si, že bych měla dorazit na pohovor ke školní poradkyni. Nojo.. Ale kde to je? ,, Jo super, dostaneme se ven a ty bys mi mohl ukázat směr, jak se dostanu ke školní poradkyni. Jestli ti to teda nevadí.“ Reagovala jsem na jeho radost, hodila jsem na něj oči a znovu se usmála. Počkat moment. ,, Jaký taťka? To je trošku blbost, když je starý zhruba jako já ne?!“ Vykulila jsem na něj oči a pozorovala ho, co ze sebe dostane.

Hayley Marshall - 10. prosince 2015 22:48

Kancl Moje chvilka klidu netrvala dlouho. Byla o dost kratší, než bych potřebovala, abych byla přesná. Unaveně jsem zvedla oči ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy Tomas vcházel. Nečekala jsem, že se tu objeví tak rychle. Nad jeho poznámkou jsem se uchechtla. Pozoruji, jak se sesunul na křesílko. Očividně byl stejně vyšťavený jako já. Povzbudivá zpráva. Co mě ale povzbudilo ještě víc, bylo kafe, které postavil na stůl. Jako kdyby mi četl myšlenky. "A díky tomu jsi od teď můj oblíbený trestanec." zakřením se jeho směrem. Ožiju už při představě, že za pár vteřin si srknu nápoje, po kterém zase večer neusnu. Natáhnu se pro kelímek a zase se uvelebím, abych si ho mohla vychutnat. Ono.. vychutnat asi nebude to správné slovo. Zdejší automaty na kafe jsou jen ubohou náhražkou, ale darovanému koni.. Lepší než se trmácet přes celou školu k funkčnímu kávovaru. "Takže myslím, že až se vyklidí parkoviště, tak tě asi můžu poslat domů. Pro dnešek toho bylo dost." pokrčím rameny. Proč ho tu držet, když to není vlastně vůbec nutné. I když mi kafe zvedlo náladu, tak jsem byla trochu rozmrzelá. Ten psík s odznakem se tu promenáduje, jak kdyby mu to tu patřilo a tváří se nedotknutelně. Kdyby použil to seno, co má v hlavě, tak dneska nemusel být smuteční projev a celá záležitost s tím mrtvým klukem by se vůbec nemusela řešit. Chvilku bylo ticho. Já si slastně mručela, když se mi příjemné teplo rozlévalo po těle. Začínala mi těžknout víčka. Ne, musím ještě dneska něco udělat. Zapnula jsem laptop a v rychlosti naťukala mail jeho třídnímu, abych aspoň to měla z krku. Snažila jsem se omezit hluk klávesnice na minimum, aby Tomasovi nepraskly bubínky.

Thomas "Tom" Lovens - 11. prosince 2015 19:00

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Kancelář, prosím nespisovné výrazy mě zabíjí :DD "Potřebuji nějaké záznamy studentů. To ale počká, odpočiňme si. Večer bude divoká noc." Zakřenil jsem se a promasíroval si spánky. Je to tak příjemné. "Chtěl jsem se zeptat... Tvůj otec... Jde s ním vyjednávat?" Zeptal jsem se po chvíli. Mám plán, ale nechci ho uskutečnit, dokud si nebudu jistý jeho proveditelností. Je to moje sázka na všechno. Jinak bych musel způsobit rozruch a zmizet někam, kam na mě Lovci nedosáhnou.

Johny - 11. prosince 2015 21:47

Máš zač Zasmál jsem se. "Je mu přes třicet. Kdes na to přišla? Četlas jeho životopis? Asi těžko." Bylo třeba utnout její otázky, proto jsem se zvedl. "Sorry, musím jít, najdi cestu sama. Mám cvičení." Nemůžu se s ní zdržovat. Jak říká Šéf. Nikomu nevěř, s nikým se nezdržuj, pokud to není nezbytné. A tahle holka je sice hodně hezká, ale nezbytná není. "Tak nazdar... A nedělej problémy, nebo si tě táta podá. Vím o čem mluvím." Blah. Šéf by si spíš podal jinak... Ne, takhle nesmím uvažovat.

Hayley Marshall - 12. prosince 2015 01:00

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Kancelář, pokud na tom trváš :D "Máme spolu dneska nějaké plány?" zeptám se provokativně a usrknu si kávy. Sice jsem to byla já, kdo ho v podstatě donutil ke spolupráci, ale stejně jsem šokovaná tím, jak rychle to přijal. Na chvilku zase zavřu oči. Je to zvláštní. Prostě jsem přišla a vetřela se mu do života. Samozřejmě můžu odejít tak rychle, jako jsem přišla, ale v nejbližší budoucnosti to neplánuji. Ten kluk je moje vstupenka pro lepší budoucnost. Pro všechno, v co jsem kdy doufala. A to ať se mu to líbí, nebo ne. "Ano, ale záleží na tom, jestli to pro něj bude výhodné." namítnu. "A i tak bych se musela hodně snažit, abych ho přesvědčila. Co vím, tak nikdy s vlkodlakem nevyjednával." Narovnám se v křesle a upřu na něj hnědozelený pohled svých očí. "O co jde?" zeptám se zvědavě. Pokud chce s mým otcem vyjednávat, pak jsem jediná v téhle místnosti, kdo je schopný mu říct, zda to má cenu nebo ne. A i tak, lze jen těžko předpokládat, jestli na to táta přistoupí. Musela bych se hodně snažit. Ale co by tatínek neudělal pro svojí holčičku?

Maria Kentnis - 12. prosince 2015 10:56

Okey.. ;) :D (Mě nenaštveš) Dívala jsem se na něj a jen zírala, co ze sebe dostal. ,, Upřímně, mohl jsi odpovědět trošku líp. Ani se neznáme a ty už mi ukazuješ všechny tvoje stránky?“ To teda nepotřebuju, aby tady se mnou zametal nějaký trouba ze školy, co si myslí, že když je pěkný, že může všechno. ,, Spíš by tě mělo potěšit to, že si o něm myslím, že je mladší. Neboj, už se tě nebudu ptát.. Pochopila jsem, že se o tomto tématu nehodláš bavit.“ Podívala jsem se na něj naštvaně. Ach jo, je třeba zachovat klid. Nikdy jsem nebyla ta, co rozvíjí dál hádky. ,,Najdu cestu, jen jsem myslela, že víš, kde to zhruba bude. Nepotřebuju doprovod, stačilo to ukázat.“ Soustředila jsem se hlavně na to, co jsem po něm před tím chtěla. Radši se ho na nic ptát už nebudu, když odpovídá divným způsobem.. ,,Tátou mi prosím nevyhrožuj. Nejsem ta z těch, co se něčeho bojí. Naopak.. Tímhle mě neodradíš.“ Usmála jsem se na něj a dodala. ,,Pokud chceš jít, tak běž teda a snad se ještě potkáme. Taky už musím. Čau.“ Hodila jsem na něj vážný pohled, otočila se a pochodovala přímo do kanceláře poradkyně.

John Larkin - 13. prosince 2015 18:49

Kráska a vůl [/b] Usadil jsem se a zaposlouchal se do nesmírně pompézního projevu školní poradkyně, kterou jsem mimochodem osobně ještě nepotkal. "Patos je mocný!" špitl jsem k sousedovi a nechal se oblažit jeho tlumeným zasmáním. Pak promluvil strážník Sheridan. Jeho řeč byla o dost lepší, přesto však nezabránila širokému úsměvu proniknout na mou tvář. Dostal jsem výborný nápad, jak si ukrátit dlouhou chvíli. Naklonil jsem se k druhému sousedovi a zašeptal mu: "Já jsem slyšel dva poldy říkat, že to byl psychopat, který vraždil už několikrát. Prý se pohybuje hlavně ve městě!" Další fáma putovala dozadu. "Prej kradl a dostal ho hlídací pes." O mrtvých jen dobře, kromě případů, kdy se vás pokusili zabít. Dolehl ke mně rozhovor Johnyho a té nové dívky s Johnym. Maria, pěkné jméno. To je ale parchant! Naklonil jsem se dopředu a zašeptal: "Někdo zemře zrovna když se objeví někdo novej. Není to divný?" Tvářil jsem se naprosto seriózně a posunkoval k Johnymu. Kluk přede mnou vypadal zamyšleně a já musel skrývat úsměv. Otrapa se podle očekávání vzápětí zachoval jako kus vola. Ale to nevadilo, právě naopak. John přichází zachránit dámu v nesnázích, tak, jak to má být. Předpokládal jsem, že dialog skončí tak, jak skončil, takže jsem vyrazil o něco dřív a Marii dohnal už ve dveřích. "Kam ten spěch?" zeptal jsem se a se srdečným úsměvem jí podal ruku. "John."

Thomas "Tom" Lovens - 13. prosince 2015 18:52

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Správně... Vem si sušenku "Společně nevím, ale tvůj tatík bude pod rouškou noci řádit, hádám."Bude mojí neviditelnou smečkou úplně posedlý, už to vidím. Dál nemluvím, poslouchám. Výborně, moje plány to nekříží. Jen to, že chce zasvětit. A to nemůžu dovolit. Zatím. Zatím ne. Pokud si ji nezavolá on, já to dělat nebudu. Ke konci by to mohlo být nebezpečné a nechci vědět, co by musela udělat při přestřelce. "Teď už nic." Mávl jsem rukou. Zazvonil mi mobil. Podíval jsem se, kdo volá. Kamarád ze Sydney. Nevzal jsem to. Nemám náladu na vybavování se, zvlášť ne dnes.

Gabriel Sheridan - 13. prosince 2015 19:05

Hajzl v hajzlu Když je sál úplně tichý, vy mluvíte a snažíte slyšet zvuk odjištění zbraně, uslyšíte prostě všechno. Proto není divu, že jakmile se to tu začalo vylidňovat, zamířil jsem rovnou k Johnovi. Vybavuje se s Mariou. To si s ním vyřídím. Na ni jsem se usmál, i když za slunečnými brýlemi moje oči hoří vztekem. Chytil jsem ho za krkem a škubl. "Jdeme, synku." Zavrčel jsem mu do ucha. "Ah... Maria. Jsem rád, že jste se nakonec nerozhodla utéct ze školy, slečno. Pokud dovolíte, musím si promluvit s Johnem." Prakticky jsem ho vyvlekl ze dveří a nedávám mu šanci, aby se vykroutil. Hodil jsem ho do první volné místnosti, což je zkušebna. Zavřel jsem a proměnil se. Rudé oči září v pološeru. "Co si myslíš, ty hajzle? Předevčírem jsem ti zachránil život a ty teď chceš zničit celou operaci?" Zvedl jsem ho a mrštil proti stěně. Mám vztek. Může všechno ohrozit. Proto nechci ve své smečce nové lidi. Vždycky jsou na obtíž. Jako ta holka z Islandu.

John Larkin - 13. prosince 2015 19:25

soukromá zpráva od John Larkin pro Události se seběhly tak rychle, že jsem se nestihl ani ozvat a už jsem stál proti Gabrielovi. Nasranému Gabrielovi. Dlužno přiznat, že byl dost děsivý, zvlášť s těma rudýma očima. A hned začal mluvit, bohužel trochu z cesty. "Tak za prvé - já jsem nic nezničil. Pár fám nic neudělá, navíc jsou průhledný jak sklo. A za druhý - o žádné operaci nic nevím, protože se mi nikdo neobtěžoval nic říct. Ani o "operaci," ani o ničem jiném! Všichni se jen tváříte, jakože je všechno jasný, všechno normální! Není! Všechno je absolutně špatně!" Mluvil jsem rychle a do svých slov vkládal všechnu frustraci, strach i nejistotu. Byl jsem vhozen - doslova vhozen - do naprosto cizího světa bez jediného slova. Jiní by se dávno sesypali ze všech nových pachů, pocitů a choutek. To, že jsem se tomu vyhnul, je šťastná náhoda. A od samého začátku dělám zřejmě všechno špatně. Kurva, vždyť je mi sedmnáct! Odmlčel jsem se a popadl dech- "Omlouvám se, ale tohle na mě svalovat nemůžeš," řekl jsem smířlivě, omluva byla upřímná.

Maria Kentnis - 13. prosince 2015 20:37

Další milá překvapení? Když jsem se rozloučila s Johnym, snažila jsem se už konečně vypadnout z auly a jít přímo do kanceláře. Ovšem dnes už mě nic a nikdo nepřekvapí. Musím se hold smířit s tím, že tohle město je pro mě jako velké kinder vajíčko, které než stačím sníst, čeká mě ještě hodně překvapení. Hah.. v duchu se směju, když na to pomyslím, protože mě opět někdo zastavil. ,, Ahoj, já jsem Maria.“ Usmála jsem se na chlapce, kterého jsem před tím viděla na chodbě, když jsem šla do auly a opětovala mu podání ruky. ,, Mířím do kanceláře školní poradkyně. Jelikož jsem tu nová, asi by bylo dobré se s ní setkat.“ Ani nevím, proč mu to tak podrobně líčím. Ovšem než jsme se stačili bavit víc, do rozhovoru nám vkročil pan strážník Sheridan. ,, Ale nakonec jsem to ani nestihla, bylo lepší zůstat.“ Usmála jsem se na strážníka, který mě neváhavě a s úsměvem oslovil. ,, V pořádku, vyřešte si, co potřebujete. Mimochodem hezký proslov.“ Věnovala jsem mu další úsměv. Než jsem to řekla, vypadalo to, že s Johnem má naspěch, tak to radši už nechám být. ,,Snad se zas uvidíme. Zatím na shledanou.“ Proč říkám tuhle odrhovanou frázi? Mířila jsem po chodbě ke školní poradkyni a cestou si vzala v automatu kafe. Moc jsem toho nenaspala, a jelikož jsem ráno nic nestíhala, potřebuji se nakopnout. Nakonec jsem se do kanceláře dostala celkem rychle. Zaklepala jsem na dveře, a když jsem slyšela, že můžu vejít, neváhala jsem a vstoupila dovnitř.

Hayley Marshall - 13. prosince 2015 21:38

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Nah.. přesušenkovaná :D "Bylo by asi hodně naivní doufat v opak." Unaveně si povzdychnu. Já bych se nejraději zahrabala do peřin hned jak přijdu domů a do dalšího rána už nevylezla. "V nejbližších dnech by měly dorazit posily, co si táta zavolal." snažila jsem se to říct tak, aby pochopil, že ho tím varuji. Měl by si dávat pozor. Co nejméně vylézat z domu a vůbec se co nejméně ukazovat, pokud to půjde s množstvím "kamarádů", co si tu za takovou chvilku stihl udělat. Nejspíš nevmínal můj podmračený pohled, když mě odbyl. Asi jsem byla moc naivní, když jsem si myslela, že by mi svůj plán řekl. Na druhou stranu je mi jasné, že tahat to z něj násilím, nic nezmění. Začínám si trochu zvykat, že jsem jediná, kdo je nezasvěcená a po většinu času úplně mimo. Začne si hrát s mobilem, tak odvrátím pohled. Zvednu se ze židle, abych založila složky, co pro dnešek nepotřebuji. Po celé jedné zdi je obří kartotéka. Každý žák má jednu svoji složku. Někteří tenčí, někteří silnější. Mám je seřažené abecedně, abych se v tom vyznala, plus ještě barevné štítky podle roku narození. Některé spisy jsou hodně staré. Budu muset udělat místo a poslat ty nejstarší do archivu. Nemá cenu to tu skladovat. Stoupnu si na špičky, abych dosáhla na vyšší poličku a uložila složky tam, kam patří. Pak ale uslyším zaklepání na dveře. Kdo by to mohl být? Pokud vím, tak studenti jsou na cestě domů a většina učitelů se taky snaží co nejdříve vypadnout. Postavím před Tomase složky, co jsem nestihla roztřídit do kartotéky. "Dělej, že něco děláš." poťouchle jsem se ušklíbla. Kofein začínal zabírat. "Dále." houknu ke dveřím a postavím se ke stolu. Vejde dívka asi přibližně stejného věku jako já. Vzhledově odpovídala typům dívek, co vídám na obálkách módních časopisů. Dlouhé nohy, skvělá postava, krásný obličej a blond vlasy. Na první pohled bych ji nezařadila mezi studenty. "Maria, správně?" matně si vzpomínám na jméno, co bylo napsáno ve složce spolu s fotkou. S profesionálním úsměvem dojdu k ní, abych jí potřásla rukou. "Vítám tě u nás." dovedu jí ke stolu, kde pokynu, aby se posadila. Neměla jsem v plánu dneska dělat sezení, ale pokud už je tu, tak to nebudu odkládat na zítra. Koutkem oka zkotroluji Tomase. Dělám, jakože tam není a nebudu ho zmiňovat, dokud se ona neozve, že jí vadí. Usrknu si kávy a otevřu před sebou její složku. Zatím plnou jen základních informací, co mi poskytl ředitel. Což je žalostně málo. "První dojmy?" Nadhodím a sepnu prsty na stole. Přirozená konverzace s holkou stejného věku nikdy nebyla moje silná stránka, tak se snažím vypadat aspoň trochu... přátelsky.

Maria Kentnis - 15. prosince 2015 13:43

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Sušenky už radši nech.. znáš se! :D Vešla jsem do kanceláře, usmála jsem se a zdvořile podala ruku slečně poradkyni. ,,Maria Kentnis, správně si to pamatujete.“ Vlastně jsem ani netušila, že by někdo tak mladý mohl být už na nějaké školské pozici. No aspoň nemusím být tak nervózní. Když jsem se posadila, viděla jsem za sebou chlapce s nějakými spisy, jak je zakládá mezi ostatní. Řekla bych, že je tu za trest. Kdo by chtěl dělat takovou práci dobrovolně?,,První dojmy zatím moc nemám. Spíš se rozkoukávám a poznávám tu spolužáky. Ovšem nemilé překvapení je, že přejdu na školu, kde zemřel nějaký student.“ Vystrašeně se na ní podívám, ale pak se zasměju. ,, Víte, beru to ironicky.. Musím.. Protože ho zabilo údajně nějaké zvíře z lesa a já mám les přímo u domu.“ Osvětlím jí situaci, aby se nedivila, proč jsem se zasmála. Snad si to nevyložila jinak, než jsem myslela. ,,K věci.. Něco o mě. Stala se ze mě nezávislá osoba od té doby, co nežiji s otcem a jsem sama za sebe. Zodpovídám za sebe oficiálně už od 18 let a prakticky už od svých 7 let. Bohužel jsem neměla dostatek peněz, abych odešla od otce dřív a začala jednat na vlastní pěst.“Nevím, jak bych jí to měla vysvětlit. Můj život byl vždycky víc komplikovaný. A nechci se moc svěřovat.,,Abyste pochopila, jsem dospělý člověk a zodpovídám za svůj život. Pokud se něco stane ve škole a bude to mým přičiněním, beru veškerou zodpovědnost na sebe. Telefon na otce jsem ani do informací o sobě neuváděla. Žiji sama a nechci už se zaobírat minulostí. Doufám, že jste mě tak nějak pochopila a rozumíte tomu, co mám na mysli. Informovat vždy a pouze jen mě.“ Nahodila jsem vážný výraz a usmála jsem se na ní. Vypadá, že by mě mohla pochopit. Vždyť také dělá školní poradkyni, lidem by rozumět měla.,, No a jinak, moc to tu neznám a nikoho tu nemám, jsem jen dívka, co si chce znovu projet střední školu.“ Nahlas jsem se zasmála. Moje ironické hlášky, kterým se většinou nikdo nesměje. Měla bych je přestat říkat, protože pak vypadám jako blázen, co se směje sám sobě. ,, A mezi mé vlastnosti co se týče školy patří hlavně opatrnost, spolehlivost, pečlivost a pokud mi ráno neuteče pes ze zahrady, tak i dochvilnost. Ráda se učím mimochodem.“ Usmála jsem se na ní a čekala, co mi odpoví. Snad jsem to na ní nevychrlila všechno moc rychle. Ale když se do toho dám, nějak nejdu zastavit. A hlavně teď přemýšlím, co by chtěla ještě tak vědět?

Hayley Marshall - 15. prosince 2015 21:07

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro No dovol :D Byla milá. Myslím, že jsem z ní byla víc nervózní než ona ze mě. Opřela jsem si lokty o stůl a snažila se potlačit úsměv, když se rozpovídala. "U lesa je to ještě dobré, já bydlím v lese." zasměju se stejně jako ona. Spíš mi přijde, že jsem jí vpadla do monologu. Nemám ale čas se z toho cítit špatně, protože Maria ještě neskončila. Když přejde k věci, tak už jsem úsměv nepotlačila. Je takhle upovídaná pořád? Jako kolovrátek. Mluví a mluví a mluví. Ne, že by mi to vadilo. Takže bydlí sama. Vezmu tužku a dělám si poznámky. Přikyvuji, aby pochopila, že jí poslouchám. Při zmínce o zodpovědnosti, ale zvednu obočí. Se stejným úsměvem, co mi věnovala ona, k ní vzhlédnu. "Takhle, o telefon na otce Vás stejně požádám. Respektuji, že jste oproti naším jiným studentům už dospělá, ovšem jste student jako každý jiný. A jako takový za Vás v určitých ohledech zodpovídá škola. Samozřejmě se Vašim rodičům nebude volat kvůli svolení, když se pojede na exkurzi, ovšem pokud by se stalo něco závažného, pak musím mít kontakt na osobu, která za Vás do Vaší plnoletosti měla odpovědnost." Pokud říká, že je dospělá, tak tohle pochopí. Měla by. Trošku mě popudil její přístup. Tak, teď jsem tu a půjde to podle mého. Navenek mám ale profesionální úsměv, který nenechá proniknout jedinou osobní myšlenku. Třeba je to jen nervozitou. Ber lidi, jací jsou a nesuď je za to. Zopakuji si moudro, které jsem četla jako malá na obalu bonboniéry. "Takové vlastnosti ocení nejeden kantor." zhodnotím nahlas, popravdě jí na to nemám co jiného říci. "Takže..." nadechnu se. "bydlíte sama, tedy se psem. Jak se postaráte o nájem? Máte už nějakou brigádu? Pokud ne, mohla bych se Vám podívat, jestli někde někoho nehledají. Jen dopředu říkám, že škola zakazuje práci v noci a pochybných podnicích. Platí tam pak pravidlo jednoho varování. Přijde se na to jednou, podmíněné vyloučení. Přijde se na to po druhé, končíte." odmlčím se, aby vstřebala informace. Osobně pochybuji, že by si nějakou takovou brigádu našla, ale říct to musím. "Tady máte rozvrh a seznam knih, co je třeba si obstarat. Můžete se podívat ve školní knihovně, popřípadě je knihovna ve městě nebo potom knihkupectví. Kdybyste opravdu nemohla nic najít, dají se koupit z internetu." odříkám to skoro nazpaměť. "Od zítra už začne normální vyučování, takže bych radila si to oběhat ještě dnes." Vytáhnu mapku města z jednoho šuplíčku ve stole. Zbývá mi už jenom jedna, poslední dobou se to tu novými studenty jen hemží. Položím mapku před ní na stůl. Dál jí dám svojí vizitku. "Mapka by Vám měla pomoci v orientaci ve městě. Pokud by byl nějaký problém, pak se na mě můžete obrátit. Jsem tu, abych pomáhala." Tentokrát se na ní usměji vřelým, upřímným úsměvem. Přemýšlím, jestli je to všechno, takže se odmlčím. Dávám jí tím i prostor na další otázky, pokud nějaké má.

Maria Kentnis - 15. prosince 2015 23:44

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Hah.. nedovolím. :P Znám tě. :)) Když se na to podívám z jejího hlediska, má pravdu v tom, že kdyby se mi stal na příklad nějaký úraz, měl by to asi někdo vědět. Ale stejně se mi to číslo dávat nechce. Ale co už.. Co by se mi tak mohlo stát ne? ,, Tady máte to číslo. Ale vážně ho použijte jen, když se mi něco stane. Chápu, že potřebujete někomu sdělit závažné informace.“ Začala jsem rychle psát táty číslo na kus papíru a podala jí ho. Bez vřelých úsměvů to asi nepůjde. Vždycky se snažím působit přirozeně, když jsem na nějakém formálním pohovoru nebo něčem podobném. Ovšem slečna poradkyně mi přijde patrně nervózní. Ale přitom nemá být z čeho nervózní. V duchu se zasměju. ,, No.. Co se týče peněz, tak s těmi nemám problém. Ale určitě bych brala nějakou brigádu. Mám hodně zkušeností v kavárnách a v malých krámcích. Myslím, že mi nebude dělat problém si něco najít.“ Odmlčela jsem se na chvilku. ,,Za mapku moc děkuji, bude se mi určitě hodit. A jinak s těmi učebnicemi nevím. Do zítra je všechny asi nedokážu sehnat, ale pokusím se do konce týdne.“ Věnovala jsem jí děkovný pohled. Snad jí to nebude nějak extra vadit. Přeci jen tyhle věci si hlídají učitelé, kterým to budu muset spíš vysvětlovat. ,,Určitě využiji vaši pomoc. Řekla bych, že jsme zhruba ve stejném věku že? To byste mi mohla někdy pomoci i v jiných věcech. Vsadím se, že si se studentkami ve třídě rozumět moc nebudu, jestli mě chápete.“ Usmála jsem se na ní. ,,A snad už je to vše, takže mohu odejít?“ Zvedla jsem se z křesla, co měla u stolu a laskavě se na ní podívala. Snad je to všechno, protože už bych šla ráda konečně domů a dala si sprchu.

Thomas "Tom" Lovens - 17. prosince 2015 20:53
	Na tohle fakt nemám Když vešla ta holka, vzal jsem složky od Hayley, rychle je nastrkal do přepážek a vypařil se. Nemám rád holčičí tlachání. Nepotřebuji slyšet zážitky ze školy a podobné blbosti. Vyšel jsem ven do školy a pak zamířil do lesa. Musím někoho najít. Nebo spíš něco.

Gabriel Sheridan - 18. prosince 2015 13:44

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro "Kdybych se jen náhodou zmínil, že jsi HIV pozitivní, tak by ti taky ženský skákaly do postele, co? Já potřebuju mít školu otevřenou a tys mi to teďka podělal." Uklidnil jsem se a upravil rozevláté vlasy. Tři dny jsem nespal a nejedl, už potřebuji trochu oddech. Jenže události nabírají nový směr a než se John naučí ovládat, nemůžeme odjet. "Čím míň víš, tím líp. Celou svoji smečku jsem vystavil nebezpečí, do kterého tebe nehodlám přibrat." Opřel jsem se o dveře. "Budu tě muset poslat do jiné smečky. Budeš víc v bezpečí." A přesně vím, kdo to bude. Thomas.

PPJ - 18. prosince 2015 14:42

soukromá zpráva od PPJ pro Posun Měla jsi náročný den. Do márnice přivezli tělo mrtvého kluka, jehož úmrtí se řeší po celém městě. Zemřel a prokousnutí hrdla a podrápání. Stopa rýh v kůži vypadají jako po pořádném medvědovi. Na nohou má podlitiny a i když už je chvíli mrtvý, pořád z něj můžeš dost jasně cítit vlkodlaky. Kolem jedenácté se do márnice přihnala banda novinářů. Bylo načase skončit s prací, protože jak víš, tihle se jen tak nezastaví. Když jsi vyšla před budovu, ucítila jsi něco, co ti pulzovalo tělem, co tě děsilo a přitahovalo naráz. Temný tvor, mocný, silný a velmi blízko. Ta moc tě táhne k sobě, odpuzuje, připomíná ti život a smrt. Všechno dohromady, zhmotněné do esence čehosi neidentifikovatelného. Víš, že ta moc by ti mohla pomoct, i když nevíš jak. Otázka je... Zalekneš se, nebo vydáš za Tím? Jde to směrem od lesa a pomalu se to vzdaluje.

Andrea "Karambit" Dows - 18. prosince 2015 18:43

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Zase práce a něco... zvláštního "Kdybych tě neznal, řekl bych, že si mlsně prohlížíš jeho hlavu," ozval se Henryho hlas, zatímco jsem shodil obličejový štít a zapla pilku. "Co jsi říkal?" zeptala jsem se ho, ale než stihl cokoliv říci, už jsem řezala lebku našeho dnešního klienta. Totiž, když je jedna zombie, je výhoda pracovat v márnici. Přísun jídla bez problémů. vrchní část lebky se houpala na stolku, mozek byl na váze a po chvilce už na prkýnku. Henry mezitím zahladil stopy po zmizelé části těla a já už krájela mozek na drobné plátky. Dneska jsem se rozhodla pro asijskou směs. "Pojďme zjistit, co tě zabilo," povzdechnu si a hůlkami vezmu do úst první sousto. Zrovna ve chvíli, kdy se dovnitř nahrnuli novináři. "Uhm..." spolkla jsem sousto, "Měla jsem pocit, že na soudní patologii mají přístup zakázaný." Henry jen pokrčil rameny a šel se podívat na naše pokusné subjekty. Totiž, už od chvíle, co mne znal se snažil najít lék a myšky byly zatím to jediné, na čem jsme mohli vést pokusy. Pokusy, které zatím k ničemu nevedly. "Henry, já pádím. Ne že tu budeš zase do půlnoci," rozloučím se se šéfem mávnutím, ale ten je už plně ponořen do svého výzkumu. Mám asi tak dvě hodinky, než se projeví jeho osobnost, zamyslím se, když vycházím z budovy policie, kde se naše patologická kobka ukrývá. Cestou pozdravím pár známých policistů a když vyjdu ven, zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Ne, že by to dole v márnici smrdělo, větrání máme dobré, ale čerstvý vzduch je čerstvý vzduch. Zpozorněla jsem. Ne, že bych měla nějak vytříbené smysly, vlastně je mám stejné, jako člověk, ale projel mnou podivný pocit. Byl trochu podobný tomu, když jsem se prvně probudila po... nu, po své smrti. Podívala jsem se směrem, odkud jsem pocit ucítila a nedalo mi, abych se tam nevydala. Možná toho budu litovat, spíše bych ale litovala, kdybych tam nešla. Tak válet se budu později, řeknu si pro sebe a dám se do kroku, směrem k lesu. Ať se stane cokoliv, jsem poměrně sebejistá, vím, že mě jen tak něco nesundá.

PPJ - 18. prosince 2015 21:16

soukromá zpráva od PPJ pro Mě to přijde normální Zda to byla špatná nebo dobrá volba ti zatím bude utajeno. Po krátké chůzi jsi došla na místo, odkud síla přicházela nejvíc. A pak, když jsi tam byla, najednou to ustalo. Jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Za tebou se ale ozvalo praskání. A když ses otočila, stojí tam kluk. V dobré kondici, svalnatý, s upravenými vlasy a oblečený do luxusního oblečení. Prohlíží si tě s ledovým klidem, ruce založené v bok. Nemluví. A najednou to cítíš z něj. Tu přitažlivou a zároveň děsivou energii. Jakoby tě zavolal a tys poslechla. Jako člověka na psa. Cítíš, že čeká, až uděláš první krok. A jaký ten krok bude. Čím déle mlčíš, tím smutněji vypadá. A taky trochu naštvaně. (Další příspěvek směřuj Tomovi, prosím)

Andrea "Karambit" Dows - 19. prosince 2015 17:17

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Tobě taky přijde normální všechno Došla jsem do lesa a mezi tím začal působit mozek. Tedy ne, že bych to nějak poznala, ale už uběhla doba, která je k tomu potřebná. Zastavila jsem se, když jsem ztratila onen pocit. Rozhlédla jsem se kolem sebe a až po chvilce jsem se otočila a spatřila ho. Stál tam, luxusní oblečení, upravené vlasy, smutný výraz v obličeji a ruce založené v bok. Trochu jsem zamrkala, nadechla se a zase vydechla. Chtěla jsem něco drze a povýšeně žbleptnout, ale mozek, na kterém jsem jela se teprve rozjížděl, takže to bylo ještě jednoduché, odolávat jeho vlivu. "Eh... ahoj?" trochu nervózně jsem se pousmála. Měla jsem sto chutí říct místo "Ahoj" něco jiného, třeba: "Na co čumíš" nebo tak, ale... nezdálo se mi to vhodné.

PPJ - 19. prosince 2015 17:40

soukromá zpráva od PPJ pro Jasně. Jsem tu PPJ.... Vzpomínka "Nehádej se se mnou, Collinsi. Dneska je to pro tebe venku nebezpečný." "Kdo jsi, aby jsi mi rozkazoval? Nejsi můj Alfa." Odstrčila jsi kluka před sebou, který si tě měří naštvaným pohledem, do kterého se trochu míchá starost. "Máš modrý oči. Jestli tě najdou, budeš mrtvý do minuty. Nech mě ti dneska v noci pomoct. Potlačit to zvíře. A nic se nestane." Ušklíbla ses. Víš, že to ten kluk myslí dobře, ale nechceš ho poslechnout, už z principu. Předtím jsi z něj měla strach, ale teď už nemáš. Drclas do něj, aby ti šel z cesty. "Běž si chránit jiný. Mám to zvíře rád. Nechci, abys mi ho bral, Dvoubarevný." Kluk od tebe odstoupil, zavrtěl hlavou a ze šera, do kterého vstoupil se rozsvítilo jedno rudé a jedno modré oko. V hlavě ti rezonuje to poslední slovo, zdá se, jakoby bylo nějak důležité. Náhlá vize zmizela, jen ten kluk pár kroků od tebe zůstal. Mluvil s obětí pár minut před její smrtí.

Thomas "Tom" Lovens - 19. prosince 2015 17:43

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ahoooj! Se starostí jsem se podíval na ženu před sebou a donutil se zkrotit tu bestii uvnitř. "Proč mě sleduješ?" Chci vědět. Popošel jsem o krok blíž. Cítím to z ní. Nadpřirozeno, mrtvolný pach. Ano, ona je mrtvá. Vím, kdo je, i když jsem její druh viděl naživo jen jednou, kdysi dávno. "Poslal tě Marshall? Sheridan? Kowaltski?" Hádám ta tři jména, která patří třem mužům, jež chtějí moji hlavu ve vitríně. Natočil jsem hlavu na stranu a ještě jednou si ji prohlédl. Snažím se zapamatovat si její rysy, abych si večer mohl najít její profil v databázi.

Andrea "Karambit" Dows - 19. prosince 2015 17:56

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Šmarja panno, nebafej na mě Sotva jsem se pořádně zahleděla na toho kluka přede mnou, přišla vize. Pro něj jsem musela vypadat asi trochu mimo, jak jsem koukala na něj a zároveň někam za něj, s ústy trochu otevřenými. Mozek už jede. Snad proto jeho první otázku přeslechnu. Když vize skončí, s vydechnutím kývnu lehce hlavou dopředu, zavřu a otevřu oči, jako bych si je chtěla promnout bez pomoci prstů, načež hned zamrkám. "Ahem... co? Kdo?" zeptám se, trochu drze, trochu nechápavě. "Promiň fešáku, ale netuším, o čem to tu žvaníš," projeví se nová povaha. Můj tón je drzý, povýšený a vůbec takový, jaká já vůbec nejsem. Pak si všimnu, jak si mě prohlíží. Pravda, džíny jsou trochu potrhané, možná i na pár místech špinavé, ale není to nic, co by bylo nějak extra vidět. Rudá kůže bundy kryje šedou mikinu, z níž jde vidět jen spodní lem, trochu delší rukávy a hlavně šedá kapuce. "Co je? Mám něco na tváři?" zeptám se ho trochu povýšeně.

Thomas "Tom" Lovens - 20. prosince 2015 15:38

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro A hafat můžu? Promnul jsem si spánky. Na tohle dneska vážně nemám, potřebuji ji střízlivou. "Kapku krve na pravé tváři, jo. Kdys naposled jedla? Potřebuji tě bez vlivu." Nedaleko se ozval šum a praskot větviček. Výborně, Aaron je tady. Bude hlídkovat v okolí, kdyby se to zvrtlo. "Pokud tě nikdo neposlal, rád bych si promluvil. Můžu ti pomoct. S tvým stavem." Opřel jsem se o nejbližší strom, mezitím co za svahem se na chvíli objevil chlupatý hřbet vlka, který zase zaplul jako žralok ve vlnách. "Samozřejmě by to nebylo zadarmo, ale nic co by tě stálo život nebo osobní bezpečí." Ujistil jsem si a začal si prohlížet svoje nehty. Jak se vlastně můžou změnit na drápy?

Andrea "Karambit" Dows - 20. prosince 2015 16:57

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Ne, to taky leká. Překvapeně jsem zamrkala, lehce si naslinila prst a přejela si jím po praví tváři. Když se mě pak zeptá, kdy jsem jedla a dodá, že mě potřebuje bez vlivu, nechápavě se na něj podívám, ale neodpovím mu. V první řadě, co mu je do toho, kdy jsem naposledy jedla a za druhé, nemůže vědět, co jsem zač a co jím, že ne? Že ne? Nebo jo? Jaksi ho asi nevykoluje mé mlčení, protože pokračuje dál. Jeho další slova mi ale ve tváři vykouzlí další překvapený a trochu nechápavý výraz. "Opravdu netuším o čem to mluvíš. Cítím se fajn a s ničím pomoc nepotřebuju," odseknu mu povrchně. Zapírat, zapírat, zapírat. Nemůže vědět o tom, co jsem zač. Nikdo to neví. Jen já a Henry. Není šance jak to poznat, pokud o nich nevíte. "Hele, ani nevím, proč jsem sem šla, asi jsem se chtěla jen projít. Sorry, ale měla jsem dlouhej den a už se těším na postel," trochu rozhodím ručkami, drzý tón si tentokrát odpustím a pak se jen otočím na patě a s potlačeným nutkáním se otočit a zůstat, zamířím zpět do města.

Thomas "Tom" Lovens - 20. prosince 2015 17:07

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Behehe Ušklíbl jsem se a oči se mi začali lesknout. Jedno začalo dostávat narudlý nádech. "Neříkej... Já to vím... Cítím to z tebe... Neschováš to." Zavrněl jsem jako spokojená kočka a překonal tu vzdálenost mezi námi, chytil ji za loket a otočil tak jemně, jak umím. "No tak, jsme oba stejní. Jen já trochu jinak. Myslíš že jsem tak hloupý jako zbytek vlkodlaků tady? Ne. Chci ti pomoct. Neříkej, že kdybych se teď neproměnil, neudělala bys to samé." V kapse mám ještě zálohu toho zjistit pravdu, ale to si chci schovat nakonec. Laškovně jsem se usmál a přejel si po předních zubech jazykem.

Andrea "Karambit" Dows - 20. prosince 2015 17:18

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Nedělej to Pravda, když to řekl, zarazila jsem se v půli kroku. Jen na chvilku. Dokud mne nechytil za loket. To mi zrudly oči, jakoby se více propadly a kolem nich se vytvořili temné stíny. Bledá pokožka ve tváři ještě více pobledla a na čele mi naběhla temná, větvící se žíla. Byla jsem v zombie modu, ale díky tomu, že jsem byla najedená, zvládla jsem ho potlačit ještě dříve, než mne stihl otočit čelem k němu. "Vlkodlaků? Chlape, na čem to jedeš? Vlkodlaci jsou jen výmysl," odseknu mu a pokusím se vytrhnout z jeho sevření. Vím, že nejsou. Stejně tak upíři a podobné živly. Ale proč to dávat znát? Jsem nebezpečná, vím to. Možná ne tolik, jako vlkodlaci, ale určitě horším způsobem. Stačí abych někoho jen škrábla a změním ho v to, co jsem já.

Thomas "Tom" Lovens - 20. prosince 2015 17:27

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Jsem provokatér "Zombie ano a oni ne? Jsi roztomilá. Nikdy nikdo nejsme sám." Její proměny si nevšímám, zažil jsem horší. Nechal jsem svoje oči změnit se. Jedno modré, jedno rudé a dlouhé, zvířecí zuby. To je jen zlomek toho, co umím. "Vlci, lišky, kočky... Jedeme v tom společně, i když nikdo v tak velkém rozměru jako ty. Vážně ti můžu pomoct." Pustil jsem ji. Musím ji nechat rozhodnout se, jestli uteče a ztratí šanci na změnu nebo zůstane.

Andrea "Karambit" Dows - 20. prosince 2015 17:36

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Tebe by to bolelo, mě ne Ví to, konečně jsem to připustila. Nechápala jsem jak, ale nějak to věděl. Možná protože byl sám dlak? Ne, že bych to poznala, ale přeci jen, řekl mi to. Už nehraji překvapenou, když mi ukáže částečnou přeměnu. Nemá to cenu, beztak nevěří, že o ničem nevím, že jsem jen náhodný kolemjdoucí. Trochu přimhouřím oči, když řekne, že mi může pomoci. Jak by mi mohl pomoci? Henry se snaží lék najít už nějaký ten pátek a stejně nic. "Není jak mi pomoci," odseknu nevěřícně a trochu od něj poodstoupím. Stále mám v plánu se otočit a jít domů, do postele, zahrabat se pod peřiny a pro dnešek dělat, že neexistuji. Zítra pak vstát a jít do práce, jakoby se nic nedělo. A možná vyběhnout schody, najít toho detektiva, co mi tehdy věřil, když jsem za ním přišla s vizí a pomohla mu vyřešit jeden případ. Možná by si s ním rád promluvil, zeptal se ho, co o mrtvolce na stole ví.

Thomas "Tom" Lovens - 20. prosince 2015 17:46

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Věř mi, nezmohla by ses na jediný výpad... Ale zkus to Natočil jsem hlavu na stranu, když začala spolupracovat. Výborně. "Vždycky jde pomoct. Existuje rituál, při kterém jistý druh dlaka může z jiných vysávat jejich magickou sílu, aby nebyli tak draví, nebezpeční a silní. Jednou jsem to viděl na zombiem jako ty. Pomáhalo to, zvyšovali se dávky, ovšem subjekt do konce kůry nepřežil." Až potom co jsem to poslední vyslovil mi došlo, jak děsně to musí znít. "Lovci. Ani on se neubránil." Dodal jsem rychle a založil ruce na hrudi. Zpoza kopečku se k nám přiřítil Aaron. Jazyk mu vlaje z pusy, lísá se ke mě a zombie holky si nevšímá. Už je cvičený. "Mimochodem, jsem Thomas." Natáhl jsem k ní ruku. Kdyby ji nepřijala, nedivil bych se. Kdyby mě někdo řekl, že moje malá nehoda se dá léčit (zvlášť takovýmhle způsobem) taky bych mu nevěřil.

Andrea "Karambit" Dows - 20. prosince 2015 18:03

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Možná zmohla, ale tebe by to bolelo, věř mi Rozmluvil se. Mlčela jsem, poslouchala. A čím dál více jsem zvedala obočí. Nevěřícně. Nechápavě. Věděl o zombících. Věděl o dlacích. O upírech. Nevěděl o mě. Stejně jako existuje víc typů vlkodlaků, existuje více typů zombíků. A já nejsem magickej typ. "Hezké, ale nejsem magický typ, nebo jaký to taj naznačuješ," zavrtím hlavou, přičemž zavřu oči. To vím. Vím to, protože Henry dělal pokusy, bral mi krev, zkoumal ji, porovnával s jinou. Říkala jsem mu, co jsme měli na párty, dokázal sehnat poslední vzorek a dosvědčil, že je to tím. Byla to chemie, částečně i biologie a virologie, ne magie. Moc dobře jsem věděla, co můj stav způsobilo, věděla jsem, jak ho vyléčit, ale nebylo to možné. Neměli jsme tu látku, ze které by se mohl udělat lék. "Tvoje pomoc by mi byla k ničemu," dodám ještě. Pak přiběhl pes (?), nebo co to bylo a přitiskl se k němu. On zatím ke mě natáhl ruku a představil se mi. "Liv," řeknu automaticky a po krátké chvilce přemýšlení ruku přijmu.

Thomas "Tom" Lovens - 20. prosince 2015 18:11

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Věřím ti, ale nic bys mi neudělala Když ruku přijala, oči mi zablikali modře a rudě. "Možná jo, možná ne." Zahájil jsem regenerační proces, ovšem obráceně. Dávám ji sílu, moji životní sílu. Není to nic drastického, nedělám to poprvé, i když cítím jak postupně moje svaly chladnou a ta odkrytá, syrová bestie ve mě začíná lačnit po mase. Po chvíli jsem ji pustil a omluvně se zazubil. "Musel jsem to vyzkoušet, sorry." Opřel jsem se o strom a zadíval na ni, jestli jí to pomohlo.

PPJ - 20. prosince 2015 18:13
	soukromá zpráva od PPJ pro 74% Na těle jsi na chvíli ucítila teplo, podivné teplo, které neznáš. Jakoby jsi prolétla pod solárkem. Pak to ale rychle mizí, stejně rychle jako to přišlo.

Andrea "Karambit" Dows - 20. prosince 2015 18:21

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Kdo ví, možná jo Přimhouřila jsem oči, když jsem najednou ucítila z jeho ruky teplo. Cukla jsem rukou, pokusila se mu vytrhnout, ale nepustil. Už jsem chtěla přejít do zombie modu, ale pak mne pustil a usmál se. Byla... byla v tom úsměvu omluva? Nechápavě jsem na něj koukala, nechápala jsem, co tohle mělo být. Cítila jsem se pořád stejně a šlo to na mě i vidět. Viděla jsem jeho zkoumavý pohled, pozoroval mne, zkoumal, čekal, co to se mnou udělalo. Nic. Co by mělo? "Proč si myslíš, že chci pomoc?" zeptám se nakonec, zatímco od něj nepatrně poodstoupím.

Thomas "Tom" Lovens - 22. prosince 2015 08:18

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Možná "Vážně bys chtěla zůstat navěky takhle? De fakto chodící mrtvý, co musí pojídat mozky... A jak jsem se již zmínil. Byl by to obchod. Ne pomoc z dobroty srdce." Na to už dávno nesázím. Pomůžeš lidem a oni ti bodnou kudlu do zad. Doslova. Díky tati. ¨Myslím, že ji získávám na svoji stranu, alespoň částečně. Vážně by se mi její blízkost hodila, zvlášť v těchto chvílích. "Navíc touto dobou se tu bude potloukat spousta milých pánů s pistolemi vybavenými na naše zabíjení a nevím jak, ale tebe by našli taky. Se mnou a mými lidmi máš víc šance na přežití a víc času na uzdravení." I když nezastávám názor, že je něco jako nemocná.. Ne. Tohle je kletba.

Andrea "Karambit" Dows - 22. prosince 2015 08:48

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Spíš jo Najednou mi to došlo. Došlo mi, proč mě tu takhle přemlouval. Nevím proč, nebo k čemu, ale potřeboval mě. Nechápala jsem, jak někdo, jako on potřebuje někoho, jako jsem já. Musela jsem se ušklíbnout. Jasně, bylo by to: "Ty pro mě něco uděláš a já tě vyléčím". A léčby bych se v lepším případě dočkala za pár let, s výmluvami, že tu zrovna ten dotyčný, co to měl spáchat není, nebo je mu právě teď blbě. Jasně, nejsem včerejší. "K čemu mě potřebuješ?" zeptám se ho na rovinu, ignorujíc všechny jeho kecy okolo. Lovci tu byli už před lety a mě ušetřili. Nevím proč, možná pro to, kde pracuji, že pomáhám policii, že se snažím držet nízko, nezabíjím, neubližuji.

Thomas "Tom" Lovens - 22. prosince 2015 11:42

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Spíš fakt ne "Potřebuji je silné slovo. Řekněme, že by se tvoje pomoc hodila." Pokrčil jsem rameny a svezl se po kmenu stromu na zem, abych si mohl sednout. Nedávno zlomená žebra se mi ozvala. Nehojí se dvakrát rychle, kvůli tomu že zranění bylo přejaté. Aaron se posadil vedle mě, oči upřené na Kimberly. "Byla by jsi spojka. Márnice, policie všude kam se dostaneš. Mám přístup na státní satelit, ale řekněme že drby zdejšího okrsku na něm nejsou." Podrbal jsem svého psa na hlavě a usmál se na ni. O nic nejde, jen bude tlumočit dál co se šustne.

Andrea "Karambit" Dows - 22. prosince 2015 11:54

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Dobrá, dost přetahování Zasmála jsem se. Proto ty kecy. Pomůžu ti, vyléčím tě, ale něco to bude stát. Jasně, vždycky to něco stojí. Zvlášť, když člověk začíná pochybovat o tom, jestli doopravdy vyléčit chce. Upřímně, když se nad tím teď zamyslím, nestěžuji si na svůj stav. Jasně, je tu pár věcí, co mi vadí, co mi chybí, ale i bez toho se dá žít. Sleduji ho, jak se sveze po kmenu stromu k zemi, poznala jsem, že ho něco bolí, ale nereagovala jsem na to. "Možná jsi to měl hned zkusit takhle," mrknu na něj. Pak se ale otočím k němu zády a dám se do kroku. "Nestojím o tvou pomoc a svou práci mám ráda, na to, abych riskovala, že o ní přijdu," řeknu ještě, načež zvednu ruku na rozloučenou a zamířím do města. Je fakt, že mi v hlavě lítají myšlenky na to, co se stane, až budu muset opustit město, protože nestárnu, až budu muset najít jinou práci, najít si jiné přátele, jiné spojence. Jenže to ještě nějaký čas potrvá a kdo ví, možná do té doby Henry na něco přijde.

Thomas "Tom" Lovens - 23. prosince 2015 17:59

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Tohle byla chyba Zasmál jsem se a vyšvihl na nohy. "Uvidíme. Jen mi dovol dát ti jednu radu. To co přijde v následujících dnech tě může stát to a ty, co miluješ nejvíc. Dávej si pozor na lidi s pistolemi, protože ty nebude zajímat, že jen jíš mozky svým svěřencům. Zabijí všechno, co má víc síly než člověk." Vydal jsem se opačným směrem jako ona s Aaronem po boku. Budu muset říct Johnovi, aby tu holku hlídal. Po ní půjdou jako první.

Andrea "Karambit" Dows - 23. prosince 2015 18:10

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Možná, to posoudí čas Jen jsem se na chvilku pozastavila, neohlédla se, jen vyslechla jeho varování. Tiše jsem si povzdechla. Jemu podobní sem přitáhli bezohledné lovce a schytají to ti, co za nic nemohou, povzdechla jsem si a jen díky zaťatým pěstem jsem udržela zombie mod pod pokličkou. Nakonec jsem schovala ruce do kapes, dala si kapucu na hlavu a zamířila do města. Chvilku to trvalo, než jsem se tam dostalo a ještě nějakou chvilku potrvá, než se dostanu domů. Dost času na přemýšlení. Šla jsem s rukama v kapsách, hlavu sklopenou jen tak, abych viděla na cestu a do nikoho nenarazila. Kupodivu se povaha toho kluka nedokázala dostatečně prosadit nad mou. Tentokrát jsem ovládala své emoce já. Došla jsem domu, do opuštěného, temného bytu, jež čekal na můj příchod. Nebylo tu moc vybavení, jen pár skříní, nějaká ta holá zeď tu a tam polepená různými plakáty, jak jsem byla pod vlivy jednotlivých povah a na nízkém stolku u postele, jež byla spíše jen matrací na zemi, než postelí, ležel notebook jasně rudé barvy. Shodila jsem boty z nohou, pověsila bundu na věšák, stáhla ze sebe mikinu, pak i kalhoty a jen v tričku a spodním jsem zamířila do sprchy. Sice byl byt nic moc, ale bylo tu čisto a uklizeno. Na to jsem byla pedant. I když jsem věděla, že je to jedno. Vylezla jsem ze sprchy, hlavu zabalenou v ručníku, na sobě jen starou košili a na nohou staré roztřepené trepky. Zamířila jsem do kuchyně, kde jsem ze stařičké lednice vytáhla těstovinový salát ze včerejška, zalila ho pořádnou dávkou extra pálivé omáčky a zamířila do "postele". Tam jsem jen padla, zapnula notebook a pustila si první film, který jsem našla. Nechtěla jsem o ničem přemýšlet.

Hayley Marshall - 24. prosince 2015 14:03

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Měla jsem menší krizi :D "Samozřejmě." kývnu přátelsky a vezmu si od ní číslo na jejího otce. Ne, že bych nechápala, proč se jí do toho tolik nechtělo. Ráda slyším, že si nehodlá přivydělávat nočním životem. Nebyl by to nejlepší start. Osobně netuším, co na to lidi vidí. Radši se pořádně vyspím, než abych lítala někdo po nocích, pařila.. nebo naháněla po lese všelijaké potvory. "Pokud ne, tak se zítra dohodnete přímo s kantory. Snad budou tolerantní." Pokrčím rameny. Myslím, že kdyby to šla hned zařizovat, tak to bude mít za pár hodin hotové. Ale nijak to nekomentuji. Jen očima pozoruji, jak Thomas odchází. Celkem ve spěchu. Další její věta mě trochu vyděsí. Jistě, jsem tu proto, abych studentům pomáhala, ale.. no kromě Thomase by mě nenapadlo, že bych se s někým z nich kamarádila. Nikdy jsem moc přátel neměla. Mám spoustu známých. Nemoc z povolání. Stěhujeme se tak často, že na to nikdy nebyl čas. Začínám přemýšlet o tom, že je čas vyletět z hnízda a začít si žít podle svého. Jenže, kdybych odjela a nechala otce dělat, co se mu zachce.. to by byla katastrofa. "To nebudete vědět, dokud to nezkusíte. Pokud to tak ale dopadne, pak budu dělat vše, co je v mých silách." zazubím se. Nechápu, proč jsem si vybrala zrovna tuhle dobu a tohle město k tomu, abych mohla začít věci měnit. Ale nejspíš byl nejvyšší čas. Vstanu z křesla, abych jí podala ruku. "Ano, to je pro zatím vše. Ať se Vám u nás líbí." poptřeju jí, potřesu rukou a nechám jí odejít. V kanceláři se potom rozhostí ticho. Zhluboka si oddechnu. Podívám na archiv. Všechno tak, jak má být. Proč tak rychle zmizel? Byly jsme tak hlasité? Nakonec ale jen pokrčím rameny. Zrovna u něj nemá cenu to řešit do hloubky. Mění nálady jako počasí. Dodělám si svoji práci a vypařím se ze školy. Všechny věci nahážu na zadní sedadlo auta a vyrazím domů. Jediné, na co myslím, je sprcha a postel. Potřebuju se vyspat. Klidně jen na pár hodin. Doma zamířím rovnou do svého pokoje, nejdřív si vybalím. Zbraně od Thomase schovám mezi ty své. Stejně je jednoduché rozeznat je od zbytku. Je to úplně jiný typ, než se kterým normálně pracuji. Pak zamířím do sprchy. Po kolikáté už se dneska prchuji? Dám prát oblečení, co jsem si vypůjčila, abych ho mohla při nejbližší příležitosti vrátit. Jediné, čeho trochu lituji.. už nebude tak krásně vonět. Netuším, co jeho matka používá za parfém, ale voní fakt nádherně. Než pračka na zkrácený program dopere, otevřu dveře na svůj balkón a zapálím si. Potřebovala jsem trochu toho nikotinu do plic. Jen tak.. na uklidnění. Zírám do lesa a užívám si zvuků přírody.

PPJ - 24. prosince 2015 14:19

soukromá zpráva od PPJ pro Já taky, nc se neděje Měla jsi štěstí, zbytek tvé rodiny nebyl doma. Tedy... em... Pokračujme dál. Najednou práskly dveře. Uslyšela jsi, jak někdo praštil zbraní o stůl. "HAYLEY! Hayley pojď sem, dělej." Je to tvůj nejmladší brácha. Zní ustaraně, možná malinko vyděšeně. Až doběhneš k němu do přízemí, vychrlí na tebe souhrn informací. Blekotá, občas musí větu zopakovat. "Lovens nám vzkázal, ať přijedem k němu, že bude vyjednávat. Táta se ale domluvit nechce, znáš ho. Musíme... musíme tam jet, než se pozabíjí." Sama víš, že tvůj otec, i když schopný lovec nebude věřit někomu jako Tom a bude to chtít řešit obvyklým způsobem.

Hayley Marshall - 24. prosince 2015 14:38

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jsi v pohodě? Užívala jsem si to ticho a samoty, když nikdo není doma. Takže když jsem najednou uslyšela ten hluk, vypadla mi cigareta. "Doprdele, doprdele..." chytala jsem jí, abych náhodou nepodpálila barák a sama sebe v procesu. Pak jsem jí jen rozmrzele típla a vyběhla dolů za Willem, co mě tak zoufale volal. Nestihla jsem se ani zeptat, co se děje a už to na mě začal valit. Chvilku jsem měla pocit, že omdlím. Zatočila se mi hlava. "Ten.. ten.. IDOT!" zanadávala jsem nahlas a vyběhla zpátky nahoru, abych se oblékla. Sama pořádně nevím, na kterého z nich to bylo myšlené. Nejspíš na oba dva. Oba jsou tak neuvěřitelně tvrdohlaví! Ani jeden neposlouchá, co říkám. Kdyby ano, tak by se spousta věcí už dávno nemusela řešit. Ne, oni si to musí udělat po svém a zabít se navzájem. Vztekle se oblékám. Mám sice na spěch, ale stále mám dost soudnosti, abych tam nepřijela vyjednávat jen v ručníku. Džíny, nějaké tričko a bundu. Za kalhoty zbraň a už běžím k autu, protože na mě Will netrpělivě čeká. "Mike a Kol jsou tam taky?" zeptám se když nastupuji a zabouchnu za sebou dveře. V duchu se modlím, abychom to stihli. Nechci přijít ani o jednoho z nich.

PPJ - 24. prosince 2015 14:47

soukromá zpráva od PPJ pro Žiju... Kdo z těch dvou je idiot? :D "Ne, otec je přesvědčil, aby počkali venku." Odsekl ti Will, mezitím co odjíždíte. "Když jsem odjížděl, viděl jsem... nevím... Jakoby něco na Lovensově zahradě. Proto tak spěchám. Něco se tam hýbalo." Tvů bratr vypadá vážně rozrušeně, taky jede skoro stovkou za hodinu. Dojeli jste k domu. Nevidíš dovnitř, ale svítí se tam a když doběhnete ke dveřím, slyšíte tlumený hovor. Žádné střely ani třískání nábytku. A je zamčeno.

Hayley Marshall - 24. prosince 2015 15:34

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Oba! :D Trochu se mi uleví, když vím, že bratři jsuo venku a nebudou se do toho míchat. Ale na druhou stranu je tam Thomas s mým tátou sám. Kdyby na to mělo přijít... Ani nevím, čí stranu bych měla zvolit. Něco se hýbalo na zahradě? Že by se ta Beta vrátila? S posilami? Stihla by to tak rychle? Nebo by to mohl být Aaron. Nebo taky něco jiného. Nervózně si poposednu. Sakra... Když dojedeme, vyběhnu z auta, aniž by pořádně zastavilo. Přiběhnu ke dveřím a pokusím se je otevřít. Zamčeno. Nalepím k nim ucho. Slyším poklidný hovor. Zatím to nevypadá, že by se dělo něco strašného. "Půjdu se podívat na zahradu." řeknu Willovi. Ráda bych, aby tu zůstal. Obejdu dům, abych se dostala na zahradu. Třeba tam najdu nějaký zadní vchod, kterým bych se mohla dostat do domu. Nebo nějaké překvápko v podobě dalších vlkodlaků.

PPJ - 24. prosince 2015 16:21

soukromá zpráva od PPJ pro Tom za to nemůže Lézt na zahradu synovi známé hvězdy asi nebyl nejlepší nápad. Jakmile jsi se dostala k boku domu, spustil se uvnitř domu alarm a rožnula se světla, která ti míří přímo do obličeje. V obýváku sebou něco prásklo o zem a vzápětí se rozletěly dveře nedaleko od tebe. Míří na tebe několik zbraní. Až po chvíli dokážeš rozeznat jednotlivé obličeje. Tvůj otec, bratři, dva neznámí muži a pobledlý Thomas. Na první pohled vypadá pořád silně a děsivě, ale ty dokážeš číst v lidech líp a vydíš, jak moc je vyčerpaný. Levou ruku má zafačovanou a černé kruhy pod očima mu přidávají na nepříjeném vzhledu. Tvůj otec je jediný, kdo na tebe nemíří. Jeho cíl je hlava Thomase, který o tom očividně neví, neb hledí přímo na tene. "Hayley." Sykl jednohlasně s Kolem. "Co tu děláš?" Chce vědět tvůj bratr, mezitím co Tom se začal usmívat. "Vidíte, pánové? Jak jsem říkal, z MÉ strany se žádný podraz nechystá." Pokrčil student rameny, ale moc upřímně to neříká. Pak vytáhl mobil a mezitím co ostatní sklání zbraně, přes mobil vypnul alarm. "Můžeme jít dovnitř? Je tu zima." Dodal pak. Všichni Lovci se otočili a jdou dovtiř domu. Jen Tom zůstává stát ve dveřích. "Neměla jsi sem chodit." Změřil si tě chladně, ale cítíš i starost.

Hayley Marshall - 24. prosince 2015 17:53

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro To nevím nevím :D No, nebyl to tak dobrý nápad, jak jsem si myslela. I když jsem tak rozrušená, že nejspíš moc nemyslím. Zůstanu stát na místě a obličej si zastíním zvednutou rukou. Ti světlo je dost protivné. Slyším, jak se rozeřve alarm a rozletí se dveře. Až po chvilce uvidím několik hlavní, mířících na mou hlavu. Jsou tu oba moji bratři, dva cizí chlapi, můj otec a Tom. Tom vypadá strašně. Je bledý, zmožený a hlavně unavený. Nechci si ani představit, co se tu muselo dít, když jsem tu nebyla. Pobouřilo mě, když jsem viděla, jak na jeho hlavu táta míří zbraní. "Přišla jsem dohlédnout na to, aby táta splnil slib, co mi dal." řeknu chladně bratrovi. Proč mě vždycky ze všeho vynechají? Tomův komentář pomíjím. Nevím, co to znamená. Vypnul alarm a já se vydala dovnitř. Ve dveřích zůstal jen Tom. Ostatní šli dovnitř. V duchu se pousměju nad tou nepatrnou známkou starosti, co má v hlase. "Neměla bych dělat spousty věcí." odseknu mu chladně. Měla jsem o něj takový strach a on se chová, jako kdyby byl fit. Tche. "Tak.. jak pokračuje vyjednávání?" zeptám se bez výrazu, ale kdo mě zná líp, tak pozná, že soptím.

Thomas "Tom" Lovens - 24. prosince 2015 19:34

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Co nevíš nevíš? Usmál jsem se na ni a opřel se o rám dveří. "Řekněme to takhle... Tvrdohlavost máte v rodině. Časem podlehne." Mávl jsem rukou a otočil se k ní zády, což se mi nejeví jako taková blbost, jak by měla, vzhledem k tomu, že je Masrahallová a její otec na mě celou dobu co je tady míří pistolí. "Nejdeš dovnitř? Tvoje svědectví by mohlo pomoct. Tvůj otec trpí akutní představou, že jsem pro jeho holčičku a nevinné občany životní hrozba." Jak moc jsou někteří Lovci předpojatí... S povzdechem jsem se vydal do obýváku, kde na mých skvělých kožených gaučích sedí ta zabijácká monstra. Budu je pak muset dezinfikovat. Na konferenčním stolku je stále netknutá whisky, jakoby se báli, že je v ní jed. Posadil jsem se na své místo a s dalším povzdechem sledoval, jak si Aaron leští svého GLOCKa. Chce mě snad zastrašit? "Jak jsem již říkal, jsem ochoten přejít ten nedávný incident se sklepením a nechat vás na pokoji, pokud vy necháte na pokoji smečku a vlkodlaky, kteří v ní jsou." "Jak poznáme, kteří jsou vaši?" Zeptal se postarší kluk, který předtím venku na Hay vyjel. Ano, neušlo mi to. Usmál jsem se a vyhrnul si rukáv. "Tohle tetování mají všichni v mojí smečce. Pravé rameno, předpokládám, že si zapamatujete, co to rameno je. Věřte, že v mžiku budu vědět, jestli nějaký z mích lidí zemře a pokud ne, tak si to vrah šeredně odskáče." Slovo "vrah" jsem řekl s důrazem a zabodl ho do Aarona. "Co když se mi nechce poslouchat nápady nějakýho debilního fracka?" Zasmál jsem se a zaklonil hlavu. Smích se ale pomalu mísí s vrčením. "Aarone nejste v pozici, kdy by jste si mohl vymýšlet svoje pravidla. Myslím, že to sám dobře víte. Vaše možnosti jsou jednoduché. Zavrhnete a budete riskovat, že nezapomenu na ten sklep ani na to, že ohrožujete moje lidi a nebo přijmete a budeme vedle sebe žít jako šťastní spoluobčané. Co budete dělat s jinými vlkodlaky je mi jedno." Mávl jsem rukou. Marshall poposedl. Sahá si pro zbraň za pasem, mezitím co já sahám po whisky.

Hayley Marshall - 24. prosince 2015 20:51

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jste oba stejní "Jen doufám, že ti ten optimismus vydrží." pronesu smířlivě. Panečku, to je sebevědomí. Na jeho pozvání vstoupím do domu. "Kdyby ses zeptal, řekla bych ti to sama. Nemusel bys to zjistit s pistolí u hlavy." povzdechnu si tak, aby to slyšel jen on. Vejdu do obýváku, kde sedí zbytek. Jako kdyby jim to tu patřilo. Z nějakého důvodu mi to prostě vadí. Ještě před několika hodinami jsme tu s Tomem byli sami... nah. Sleduji, jak si Tom sedá a táta si leští pistoli. Zhluboka jsem se nadechla a vzala si jednu sklenku ze stolu. Očividně netknutou. Nejdřív jsem se podívala na Toma a pak na tátu, teprve potom jsem se napila. Měla jsem chuť to do sebe kopnout všechno najednou, ale nejsem barbar. Jen usrkávám. Tiše poslouchám dialog. Prohlédnu si tetování, které jsem už jednou viděla. Mám chuť si nahlas povzdechnout pokaždé, když někdo z nich promluví. Neustále se popichují. Jsou si více podobní, než si myslí. " V úvahu bys mohl vzít i to, že mi dneska zachránil život." pokrčím rameny jakoby nic, ale mám pocit, že když se do toho nezapojím, tak se to tu zvrhne.

PPJ - 24. prosince 2015 21:11

soukromá zpráva od PPJ pro Já nejsem alkoholik Já se na Hayley usmál, ale její táta nevypadá vůbec nadšeně. "Ano, to je pravda. Na kolik si ceníte života své dcery? Příště bych nemusel být poblíž." Fakt, že poblíž byla ona nechci zdůrazňovat. Aaron vážně vypadá, že mě každou chvíli prostřelí. "Za to jsem samozřejmě rád, ale to na situaci nic nemění. Jsi pro moji rodinu i občany nebezpečný." Přestal leštit pistoli a podíval se mi do očí. "Ne, pane Marshalle. Budu nebezpečný, když vy uděláte nějakou hloupost." Zavrčel jsem a žertovně si olízl přední zuby. Očividně nejstarší bratr Hayley vyskočil na nohy napnutý jako struna. V ruce drží pistoli, míří na mě. Proč mi to ale vůbec nedělá zle? Tenhle obraz už je pro mě tak normální... "Cítím, že máš strach, malý Marshalle." Zabručel jsem a napil se whisky. "Vážně mě chceš zabít, tady v mém domě a se smečkou za rohem?" Znovu jsem se zasmál s pohledem zabodnutým do něj. Ostatní Lovci zatím sedí, nic nedělají. Obyčejně jsou to asi milí lidé, uznávám, že já mám na lidi špatný, agresivní vliv. Pohledem jsem se prosebně podíval na Hayley. Tuhle testosteronem nabitou potvoru asi nezkrotím sám.

Hayley Marshall - 24. prosince 2015 21:40

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ale tvrdohlavý jsi úplně stejně Fascinuje mě, jak dokáže těžit ze všeho, co řeknu. Jen kdyby nemluvil tak arogantně. O tom, že mě musel zachraňovat potom, co jsem se snažila zachránit já jeho, raději také pomlčím. "Že nemění?" zvednu obočí překvapeně. Jako fakt? "Po tom incidentu u nás, mě mohl klidně nechat umřít. Nemyslíš, že mu něco dlužíme? Jako rodina.." mluvil snad o rodině, ne? Trochu sebou cuknu, když se Kol tak rychle zvedne na nohy. Se zbraní v ruce. Nejspíš je toho na něj moc. Ucítím na sobě Tomův pohled. Zamračím se na něj. Jako bych mu tím chtěla vynadat, že provokuje. Je mi jasné, že při vyjednávání musí zachovat poker face, ale nepřehání to trochu? Přistoupím k bratrovi a položím dlaň na hlaveň. Když vystřelí, spálí mě. "Kole..." řeknu měkce a zatlačím zbraň dolů, abych Toma dostala z mušky. "Prosím.." dodám tiše

Maria Kentnis - 25. prosince 2015 15:43

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Jsou vánoční svátky tak co. :)) Určitě se s kantory nějak dohodnu, dneska už nemám na to, abych sháněla učebnice. Chtěla bych už vypadnout domů a být konečně v klidu. ,,Mmm díky za rady, snad se s nimi nějak domluvím. Dnes už bych učebnice asi nezvládla.“ Usmála jsem na ní a začala se zvedat stejně jako ona. Že by snad souhlasila s mým ,,dotazem“ na přátelství? Těžko říct. ,, Ještě jednou díky.“ Podala jsem ji ruku. ,,Zatím se mi tu líbí, ale uvidíme co se bude dít.“ Zasmála jsem na nahlas. Podívala jsem se na ní a mám z ní celkem dobrý pocit. Teď už je to vážně vše. ,,Tak na shledanou.“ Proč ten klučina odešel? Asi už dodělal svou práci možná. Otevřela jsem dveře, svižnou chůzí šla přes školu a hurá domů. ,,Ach jo!“ Zařvala jsem poté na zastávce. Ujel mi autobus. Fakt mám dnes den blbec! Odešla jsem tedy podél silnice vstříc svému domovu. Když jsem dorazila domů, ze všeho nejdřív jsem nakrmila své dva mazlíčky. Potom jsem se vydala do koupelny a dala si skvělou koupel se svíčkami. Zobrazit SPOILER Teď už jen zadumaně přemýšlím ve vaně. Co se to dnes vlastně všechno stalo?

Thomas "Tom" Lovens - 25. prosince 2015 20:01

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro To je pravda... Jak vlastně můžeš existovat? "Kdyby jsi si se chovala jak jsem tě učil, tak se nemusíš nechat zachraňovat něčím... takovým." Loupl pohledem směrem ke mě a mluví s takovým opovržením, že musím zatínat prsty do křesla, abych neudělal nějakou pitomost. Snaží se mě systematicky vytočit, ale já se nedám tak lacino. I když jsem unavený a zesláblý a on to ví. Všechny oči se ale upírají střídavě na Kola, mě a Hayley. Já hledím do očí jen jemu. Chytit letící šíp je hračka, ale kulku... to je nemožné i pro mě. "Poslechni sestru, malý Marshalle." Zavrněl jsem naoko spokojeně, což asi na situaci moc nepřidává. Jenže kluk povoluje. Zničeně se podíval na svoji sestru a pak svěsil zbraň. Neuniklo mi syknutí jeho otce, ale nevím, zda je rád, že se syn podvolil, nebo naopak. Tleskl jsem. "Takže teď když mám tři minuty než se mě zase pokusíte zabít... Co říkáte na mou nabídku?" Usmál jsem se a s děkovným výrazem podíval na Hayley. //: Přeruš mě kde chceš

Hayley Marshall - 25. prosince 2015 20:36

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Nenuť mě přemýšlet nad smyslem mého bytí -_- "Někým." Opravím otce. Mám pocit, jako kdybych mluvila do zdi. "Naneštěstí jsem si udělala vlastní názor." řeknu se zahořklým úsměvem. "Je takový problém se aspoň pokusit o kompromis?" absolutně nechápu tu zatvrzelost. Jistě, máme důvod vlkodlaky nenávidět, ale... "Všichni nejsou stejní." podívám se na Toma a nahlas dořeknu svojí myšlenku. Kol nakonec svěsil ruku. Nahlas si oddechnu. Povzbudivě mu stisknu rameno. Tohle je o nervy. A ani z daleka to nevypadá, že by se ti dva dohodli. Mám z toho špatný pocit. Pořád nevím, jestli Tom jen neblafuje, když mluví o smečce. Pokud ne, a táta udělá nějakou pitomost, tak je to v háji. A pokud ano a táta na to přijde, tak je to v háji taky. A já za boha nevím, na čí stranu bych se měla postavit. Na stranu rodiny, která dělá strašný věci? Nebo na stranu kluka, co není schopný mi říct pravdu, ale intuice mi říká, že mu můžu věřit? ... Jestli ho táta zase zavře do sklepa.. budu zase na začátku. Nejspíš by mě museli někam zavřít, nebo svázat, protože bych se ho snažila dostat pryč. Ať tak nebo tak, stejně nakonec zůstanu sama. Rozhádaná s rodinou a nenáviděná vlkodlakem. No.. to jsou vyhlídky. Hodím po Tomovi něšťastný pohled. Tohle je bezvýchodné.

Thomas "Tom" Lovens - 25. prosince 2015 21:36

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ne... Jen přemýšlím, jak někdo mohl být s Marhshallem... čtyřikrát "Fakt díky, Hay." "Zachraňovat někým takovým. To též nezní nejlíp. "Nemluv s mojí dcerou, jakoby to byla tvoje kamarádka, ty zvíře!" Zavrčel Marshall a já mu to zavrčení obětoval. Už ztrácím kontrolu, cítím to. Ovládá se to těžko, vzhledem k tomu pachu střelných zbraní všude okolo a mé únavě. A pak to všechno šlo do kopru. Venku jsem ucítil Aarona. "Aarone, ty pitomče." "Cos to řekl?" Velký Marshall je hned na nohou. Vzápětí se ozvalo vrčení a štěkání na verandě. Te´d už je nšá dýchánek definitivně v háji. Všichni mají v rukou zbraně, někteří míří na mě, jiní na dveře ven. Někdo vystřelil a vyrobil solidní díru do skla ven. Ozvalo se zakňučení a ticho. To mě dožralo. Já s nimi chci udržet mír a oni mi zastřelí mýho jedinýho přítele? Jak se mohli opovážit? Jak? "TY SVINĚ!" Zařval jsem z plných plic, zaťal pěsti a proměnil se. Jedno oko rudé a... druhé modré. To jim stačilo. Schoval jsem se za gauč, do kterého někdo napálil o vteřinu později několik kulek. Zavládl chaos. Tlumiče jsou naštěstí součástí popravčího balíčku, takže se o nás nikdo nedozví. "Je to on, uspěte ho!" Starý Marshall asi nemá všech pět pohromadě. Zavřel jsem oči a nutím se dostat do stádia klidu. Pak bude ubližování a mrzačení snazší. Chtěl jsem to po dobrém... Teď to půjde po zlém. A snáz.

Hayley Marshall - 25. prosince 2015 22:31

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Z té představy se mi dělá nevolno.. Na pár vteřin se pozastavím nad přezdívkou, co mi dal. Kdyby to byla jiná situace, nejspíš bych na to reagovala, ale otec mě předběhne. Mám chuť se propadnout do země. Co jsem si myslela? Příměří mezi Thomasem a mým tátou? Jak jsem mohla být tak naivní.. Když Tom vysloví to jméno, dojde mi, že nemyslí tátu. Pohledem střelím po dveřích, skrz které se snaží Aaron dostat dovnitř. Nejspíš cítil, že je Tom rozrušený. Stihnu jen vykřiknout, než padne výstřel. Překryji si ústa dlaní. Ježiši.. Rozeběhnu se ke dveřím, které otevřu, abych se podívala na němého přítele. Vyhrknou my slzy. Zabořím prsty do jeho srsti. Třeba ještě žije. Naplní mě vlna odporu. Odporu k vlastnímu otci. Takovou jsem cítila jen jednou. Za mnou se mezi tím strhne tichá palba. Samozřejmě, že Thomas vylítne. Netuším, co dělat. I přes slzy ale vidím, že mi o dvoubarevné Alfě lhal. LHAL mi. A co je horší? Přijde mi, že to na věci nic nemění. "Stačí.. STAČÍ! NECHTE TOHO!" zakřičím zoufale. V tuhle chvíli se na víc nezmůžu. Jsem tak strašně unavená. Psychicky i fyzicky a to ještě zdaleka není konec. Modrá je špatná. Uspí ho, dotáhnou do sklepa a zabijou. Pokud má smečku, tak teď je nejlepší čas, kdy by se měla ukázat. Nevím, jak bych mu mohla pomoct já. Stále klečím u Aarona a jen se dívám dovnitř.

Thomas "Tom" Lovens - 25. prosince 2015 23:17

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nejsi sama Mám skvělý nápad. Pojďme zabít pár Lovců. Zoufale jsem se podíval směrem ke koberci, pod kterým je mé malé, krásné skladiště a pak k verandě, odkud skvěle slyším Hayley jak zcela bez výsledku ječí jak malá holka. Řvát "přestaňte" je momentálně ta poslední věc, která je na seznamu toho, co by skutečně pomohlo. Musel jsem jednat a to rychle. Jenže jak? Nedostanu se kolem těch blbečků se zbraněmi, aniž by došlo k újmě. Chci je strašně všechny roztrhat na kousky, ale to by vůbec nepomohlo. Taky mám strach. Strach z další kulky. Já už nechci. Nechci. Ne další bolest. Štiplavý kouř v plicích, který cítím při průstřelu. Nechci. Prosím, už ne. Stulil jsem se do klubíčka a prostě čekal, až přestanou pálit. A to se taky stalo. Po chvíli tlumené výstřely začaly mizet. Všichni hledí na křeslo, za kterým se schovávám, nikdo nejde blíž ani dál. Jen Aaron. Olízl Hayley tvář, vstal a začal kulhat směrem ke mě. Po náprsence mu teče krev a i na tu dálku cítím, jak je jeho duch křehký. Nikdo se ho nepokouší zastavit. Všichni jen míří na to, co bývalo křeslem, než se z toho stal ementál. Myslím, že mě jednou zasáhli do zad, ale kvůli adrenalinu to necítím. Zatím.

Hayley Marshall - 25. prosince 2015 23:55

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro To je povzbudivé Aaron žije. Tedy zatím. Těžko říct na jak dlouho. Střelba pomalu ustává. K mému překvapení se Aaron zvedl, olízl mi tvář a pajdal k Thomasovi. Zvedla jsem se na nohy. Pomalu jsem ho následovala zpět do obýváku. Bylo to jako scéna ze špatnýho filmu. Tom schoulený za křeslem, šest chlapů se zbraněmi před ním. Křeslo vypadalo, že by stačilo fouknout a rozpadlo by se. Soudě podle toho, kolik v něm bylo děr bych hádala, že mají prázdné zásobníky. Pomalu zamířím ke křeslu. Otec volal Uspěte ho. Pokud ho zasáhli, mělo by to každou chvilku začít účinkovat. Ale pochybuji, že všichni mají ve zbraních uspávací náboje. Na tátu nebo bratry se ani nepodívám. V tuhle chvíli je všechny nesnáším, tak ať už mají k tomu, co teď dělám, jakékoli námitky, ignoruji je. Lehce se dotknu křesla, abych se podívala za něj. Co se mi může stát? Použil by mě jako štít? Rukojmí? Zabije mě? Jo.. poslední možnost je dost pravděpodobná. No co už.. asi jsem ve fázi mentálního zhroucení, které volně přechází do fáze šílenství. "Tome?" upozorním na sebe. No, jedna věc je jistá. Když jsem u něj, tak nebudou střílet... nebo jo? Ve stresu postrádám logické uvažování.

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 10:41

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Tady je povzbudivé jen to, že mi nerozstříleli whisky Slyším Hayley. Cítím její strach. Strach ze mě. Strach z thoo, co se snažím skrýt. CO stejně vždycky přijde. Co je ve mě tak hluboko, že se toho nezbavím. Můžu to jen podpořit. Vyskočil jsem zpoza pohovky, vzal ji za krk a stiskl. Na jejích zádech cítím zbraň. Vzal jsem ji. Stejně je moje. V posledím nádechu odvahy jsem se podíval na ty blbce před sebou. "Všichni ven z mého domu, nebo vás všechny rozsekám a jí začnu!" Namířil jsem jí zbraň na krk a nechal si narůst svoje opravdové zuby. Jenže to nemá ten účel, který jsem čekal. "Ale no tak, bestie. Jsi sám. A vím, že tohle neuděláš. Jsi sám. Nikdo nepřijde. Já to vím." Ten slizký had se usmívá a míří na nás dál. Vím, že má stejný strach jako já. O svoji dceru. Miluje ji. Jak rozkošné. Miluje ji a zatahuje do tohohle. "Jsi úplně sám." Zopakoval. Odněkud kníkl Aaron. Už nemůže jít. Jeho život visí na vlásku, je pár metrů ode mě a já mu nemůžu pomoct. Nemůžu nic. Jen se pokusit přežít. "VEN!" Zaječel jsem. Rudo-modrá. Zmatek. Rachot. Výstřel. Mířil špatně. Střelec. Hodně špatně. Reflex. Instinkt. Ochránit. Jsem ten zlý? Hodil jsem Hayley na zem, aby unikla kulce, která by jí rozryla rameno. Mě trefila. Těsně nad srdce. Klesl jsem na koleno. Horká krev mi stéká po těle. Překvapeně mrkám. Dívám se na koberec. Co se děje? Smrt. Ne moje. On. Olízl jsem si zuby, ze kterých kape moje krev. Natáhl jsem ruku. Aaron se na mě dívá. Nikdo jiný tu není. Nikdo, kdo by pomohl. Nikdo, kdo by střílel. Nikdo, kdo by se za mě rval. Jen on. Vždycky byl. Vždycky chránil. Šťouchl do mě čenichem. Než jsem mu stihl poděkovat, oplatit to, přišla další kulka. Záda, bolest, tma. --- Aaron se ušklíbl. "Jak dojemné." Vztek na Maxe - Lovce co střelil proti Hayley - ho přešel. Přineslo to své ovoce. Ten mocný Alfa leží po dvou ranách na zemi v bezvědomí a ten čokl bud brzo po smrti. Teď ale musí udělat ještě jednu věc. Došel k Hayley a se starostí v očích na ni pohlédl. "Jsi v pořádku?" Zeptal se a natáhl k ní ruku. Jakoby byl normální otec a ona normální dcera. Jakoby nestáli v cizím obýváku a sledovali cizí smrt.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 12:31

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Jo, to je fakt.. Té by byla škoda Krčil se za gaučem jako malé dítě. Vyděšený. Chtěla jsem mu tak pomoct, ale netušila jsem, co bych měla dělat. I když jsem byla stejně vyděšená jako on. Nepřekvapilo mě, když po mně skočil. Tak nějak jsem s tím počítala. V duchu jsem doufala, že mu tohle pomůže a dostane se ven. Marně. Přes stisk na krku se špatně dýchalo, ale nebyl tak silný, abych nemohla dýchat vůbec. Vyslalo mi to varovný signál do těla. On mi nechce ublížit. Neublíží mi. Než jsem se nad tím stihla radovat, tak mě otec naprosto šokoval. Ztuhla jsem a jen jsem na něj zírala. S tím jsem nepočítala. On by ho jako nechal, aby mě zabil? Tom byl očividně na pokraji zoufalství, když zařval. Uslyšela jsem výstřel. Čekala jsem bolest od kulky, ale jediné, jsem ucítila, byl koberec. Byla jsem na zemi. Otočila jsem se na Toma. Viděla jsem, jak jde pomalu k zemi. A v oblasti srdce má díru po kulce. Tiše, přes slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že mi tečou, jsem sledovala, jak se Tom s Aaronem loučí. Copak pro ně nemůžu nic udělat? Padl další výstřel a Tom upadl do bezvědomí. Stále klečím na zemi a vezmu Tomovi z ruky zbraň. Stejně by mu ji sebrali. Otočím se na Aarona. Ještě je živý, ale ne na dlouho. Zabořím mu volnou ruku a obličej do srsti. Promiň.. Já nemám schopnosti, kterými bych tě mohla zázračně vyléčit. Popotáhnu. Všimnu si otcovi natažené ruky. Jak může?! Jak se může chovat takhle normálně. Vstanu a zpražím ho nenávistným pohledem. Rozlédnu se po přítomných a oči se mi usadí na Maxovi. Na tom zmetkovi, co střelil do Aarona, Toma a vystřelil i na mě. Vztek, nenávist. Bez dlouhého přemýšlení na něj namířím zbraň, a vystřelím. "Když vystřelíš, kulka se rozštěpí na několik kusů a vlkodlakovi trvá půl dne vytáhnout odštěpky ven. Bolí to jako... no umíš si to představit." Aniž bych výrazně mířila na nějakou část těla, trefila jsem ho do hrudi. S chrochtáním padl na zem a začal vykašlávat krev. Max není vlkodlak. Maxe to zabije za několik minut. "Kreténe..." dostala jsem ze sebe a pak se posměšně podívala na otce. Co teď uděláš? Zabiješ mě? Být vlkodlak, tak máme modré oči všichni.

PPJ - 26. prosince 2015 12:46

soukromá zpráva od PPJ pro Hayley, ty jsi asi nepochopila, že kulka člověka zabije... Účelem téhle kulky bylo oběť co nejvíc ochromit a zranit, ne zabít. Tudíž Max se skácel k zemi, ječel bolestí a svíjel se, ovšem nezemře. Ne hned. Aaron s pohledem zabodnutým do tebe namířil zbraň směrem k provinilému Lovci a jednou kulkou ho uspal. Sedativa pro vlkodlaky ho udrží v limbu den nebo dva, pokud ho neotráví. "Ty ho miluješ." Zasyčel pak a kopl do Thomase. "Miluješ ho?" Zaječel a pro změnu začal mířit na bezvládné tělo tvého studenta. "Odvezeme ho do skladiště. Maxe do nemocnice. Toho čokla tu nechte pojít." Rozkázal pak takovým hlasem, že se nikdo neodvážil vzdorovat. "A ty..." Došel k tobě. Cítíš jeho dech na tváři. V očích mu hrají vražedné plamínky. "Jedeš taky. Bezpodmíněně. Dceruško." Vypadal, jakoby si chtěl odplivnout. Vyrval ti Tomovu zbraň z ruky, chytil tě za loket a bolestivě zmáčkl. Lovci začali bez špetky citu svazovat mladého Alfu. Kol odtáhl umírajícího psa bohem, aby o něj nezakopávali. Taky vypadá otřeseně, ale ty víš, že jedná naprosto mechanicky. Tvůj nejmladší brácha zvrací na verandě.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 14:06

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Inu... to byl účel Ani jsem se nedívala, jak se svíjí na zemi. Necítila jsem vůči němu žádnou lítost. Ani v ten moment, když do něj otec vypálil sedativa. Co mě ale pobouřilo bylo, že otec ještě do bezvládného Toma kopnul. Až potom mi došlo na co se ptal. Zamračila jsem se. Co to mele? "Zajímá tě, co cítím? To je pro mě novinka.." zahučím nenávistně. Při slově čokl se oklepu. Mám chuť střílet dál, ale otec mi vyrval zbraň z ruky. Nebojím se ho. Tělem mi proudí adrenalin, takže na nějaký strach nemám čas. "Jak se sebou dokážeš žít." řeknu se vším znechucením, co cítím. Je tu chaos. Kol táhne Aarona pryč. Nejradši bych tu s ním zůstala až do konce, ale bolestivý stisk na lokti mi říká, že to nepůjde. Will venku zvrací. Nemá na takové věci žaludek. A kdo by taky měl. Je to nechutný. A zbytek sbírá Maxe ze země, aby ho odvezl do nemocnice. "Víš, co by mě nezajímalo? Co asi udělá Tomův táta až se dozví, co se stalo s jeho synem." Nesnažím se skrývat posměšný tón

PPJ - 26. prosince 2015 14:14

soukromá zpráva od PPJ pro Já vím Aaron tě neposlouchá. Pořád pokukuje po bezvládném těle, jakoby se bál, že se Alfa brzy probudí a začne peklo. Jen při tvé poslední větě se na tebe otočil. "Zaprvé tohle není jeho pravý syn. Zadruhé možná je načase, aby se Lovens dozvěděl, co mu žilo v domě, ne? Je taky podezřelý, myslím, že té nestvůře pomáhal." Řekl zamyšleně a pak tě pustil. Jestli za ním nepůjdeš sama, tak tě vezme Kol a ty to víš. "Balíme pánové. Za patnáct minut vás chci všechny vidět ve skladišti. Wille přestaň zvracet, zajisti dům a pak přivez z domu pár zbraní a autobaterek navíc. Budou se hodit." Tvůj brácha nejeví nejmenší zájem o to, co Aaron říká, jen kývl hlavou a začal zase obohacovat okrasné keře o bílkoviny.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 14:42

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Mám pocit, že je to teprv začátek Stále se posměšně usmívám. Bojí se ho. Bojí se Thomase. A to i když leží na zemi. No není to roztomilé? Rozčiluje mě, že ho považuje za věc. "Na toho nedosáhneš" dodám a namasíruji si loket. Budu na něm mít modřiny, ale to mě v tuhle chvíli vůbec nezajímá. Pro tuhle chvíli nastupuji s otcem do auta a jedu s ním do skladiště. S Tomem v kufru. Dívám se z okna a nemluvím. Nehodlám s ním mluvit. Nemá to cenu. Myslím na Aarona. Ubohé zvíře. Umře sám, v domě, kde je všude cítit krev jeho pána. Vážně jsem pro něj nemohla nic udělat? Mám to takhle nechat? Jak mám pomoct Tomovi? Copak jsem vždycky byla tak slabá? Miluju ho? Zamračím se. Těžko. Znám ho pár dní. Těžko...

PPJ - 26. prosince 2015 15:15

soukromá zpráva od PPJ pro Správná úvaha ^^ "Myslíš?" Ušklíbl se Aaron. Dojeli jste do skladiště, což je stará rozdrbaná budova za městem. Chodí sem jen drogoví dealeři a pochybné existence. Není divu, že jste tu vy. Zvenku je skladiště jenom malá, betonová budova. Pravé kouzlo je uvnitř. Podzemí. Zamčený zámek pro Lovce není problém, když mají klíč. Těžko říct, co bylo skladiště dřív. Teď se mu říká skladiště kvůli velké koncentraci odpadu společnosti, který sem často zavítává a taky protože na tomhle místě zdejší policie nachází hodně mrtvol. Proč asi? Nedávno byl ale pozemek okolo koupen neznámým občanem a zajištěn ostnatým drátem. Teď tu jste vy. Vešli jste do vlhké, plesnivé a spoře osvětlené chodby táhnoucí se několik metrů. Jedny velké, plechem pobité dveře a několik normálních, dřevěných a polorozpadlých. Tebe tatík zavřel spolu s jedním Lovcem na hlídání do pokoje s něčím, co kdysi bývalo gauč, ale teď z toho leze výstelka a celkem to zapáchá. Thomas skončil za těmi plechovými vraty. Slyšíš jen chrastění mnoha řetězů a po chvíli začala blikat jediná žárovka u stropu. Někdo si bere elektřinu. Hodně elektřiny. Ty ale cítíš i něco jiného. Vibrace v podlaze. Doslova ožívají tohle místo, jejich démony a dávný strach. Najednou cítíš touhu jít za zdrojem těch vibrací, najít ho a pečovat o něj. Jenže tobě dochází, že to je jen iluze, volání moci. Pak se ozval hlasitý výkřik, bolestivý a táhlý, měnící se do bolestivého chrčení, jakoby hrdlo oběti zalila voda. Ty ale víš, že je to krev. A pak ticho. Dusot kanad o beton. Lovci si dali přestávku a nechali Alfu samotého. Aaron přišel do vaší místnosti a Lovec, který tu doposud byl s tebou odešel. Zavřel za vámi a opřel se o dveře. Na obou rukou má krev, kterou si otírá látkovým kapesníkem. Těžko říct, čí je. //: Přeruš mě kdy chceš.

PPJ - 26. prosince 2015 15:20

soukromá zpráva od PPJ pro PARTY IS HERE! Ani nevíš, co tě vzbudilo první. Jestli telefon, nebo ty podivné vibrace ve vzduchu. Pokud hovor vezmeš, zjistíš, že to je Henry. Často ti volá takhle pozdě, ale teď zní nadmíru vyděšeně. "Kimberly... Kimberly vyjdi ven z domu, dělej!" Pak zavěsil. Pokud to uděláš a vyjdeš ven z domu, uvidíš, co se děje. Od západu přicházejí bouřkové mraky. Vítr si pohrává s tvými vlasy. Spíš se je snaží vzít a vrhnout jedním směrem. Tam, odkud přichází To. Ta energie, jejíž zlomek jsi okusila dnes odpoledne. Teď je to ale silnější. Vábivější. Chceš za tou energií jít, laskat ji, chránit ji a hýčkat ji. Neodolatelný pocit. A ještě něco. Uvidíš psa. Dva. Tři. Všichni běží stejným směrem, jako přichází energie. Vítr zesílil. Volání je naléhavější, prosebnější, smutnější a o to víc intenzivní.

PPJ - 26. prosince 2015 15:22

soukromá zpráva od PPJ pro PARTY! Nevíš, co tě probudilo jako první. Jestli štěkot tvých psů, nebo hrom znějící z dálky. Vstala jsi a podívala se k oknu. Od západu přichází obrovský bouřkový mrak. Blesky rozechvívají zemi, něco hledají. Zatím neprší, ale brzy začne. A taky vidíš své psy. Nějak se dostali ven z domu a běží směrem k místu, kam se taky stáčí bouře. Tebe to tam svým osobitým způsobem taky táhne. Láká tě to, prosí, aby jsi přišla. Jak lehké je podlehnout.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 15:43

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ach jo Skladiště. Odporný místo. Byla jsem tu snad jen jednou a ani po druhé to není lepší. Zatuchlina, plíseň, krev a děs. Dělá se mi nevolno a to jdeme teprve chodbou. Zavřou mě do místnosti s ostrahou jako vězně. Na gauč si nesednu. Svezu se po stěně na zem a schoulím se do klubíčka. Zírám do země a vnímám vibrace. Naskočí mi husí kůže. Na tomhle místě má umřít? Takhle? Ne to ne. Takhle to být nemá. Mám chuť si zakrýt uši, když ho slyším křičet. Bolí to. Špatně se mi dýchá. Jako kdybych měla mít panický záchvat. V momentu, kdy křik přestane a do místnosti přijde otec, zvednu hlavu. Adrenalin pomalu odeznívá a já cítím, jak moc jsem unavená. Otírá si krev z rukou a já musím odvrátit zrak. Zvedl se mi žaludek. Jako kdyby se minulost opakovala. Tehdy, když mi zabil Jamieho, tak to bylo stejné. "Jak je na tom?" Zeptám se tiše. Bojím se odpovědi. Je možné tak strašně nenávidět vlastního tátu? Na tohle už nemám. Už to nechci dělat

PPJ - 26. prosince 2015 16:27

soukromá zpráva od PPJ pro Co mám říkat já Probodl tě pohledem, jakoby nevěřil, že tvoje tvrzení o tom, že ho nemiluješ bylo pravdivé. "Je jako šváb. Těžko se zabíjí, nemluví a jenom prská." Uchechtl se, jakoby ho ta brutalita bavila, ale pak se zarazil. Jeho pohled se najednou stal starostlivým. Otevřel pusu aby něco řekl, ale podlaha se zachvěla. Není to moc. Je to blesk. Udeřil nedaleko vás. Rána potom je ohlušující. Aaron sevřel pušku a chystal se vyjít ze dveří, ovšem málem ho zavalil Will, který vběhl dovnitř. "Tohle musíte vidět." Otočil se na patě a vyběhl ven chodbou na povrch. Táta po tobě střelil pohledem a pak vyběhl za ním. Slyšíš to z dálky. Dunění hromu. Velká bouře, přicházející aby vyrvala ze země jednolitou kostku betonu a osvobodila toho, po kom touží. To ale není všechno. Všichni míří do lesa. Nevíš na co. Až když se znovu zablesklo, všimla jsi si v lese očí. Spousty očí. Nejsou to vlci. Vlčáci, huskyové, dokonce i čivavy tu obcházejí pletivo, těkají po vás očima a olizují si mordy. Jakoby je ovládala temná síla vrhají se na plot, snaží se ho povalit a dostat k vám. Jen kulky je zahání zpátky. Ty vidíš něco víc. V korunách stromů. Několik lidí. Ti se ale nehýbou. Stojí nebo sedí a ty cítíš jejich zrak na kůži. Probodávají tě a ty víš, že čekají. Čekají na povel. Povel toho, koho jste tu uvěznili. On chce ven. A víš že až on dá povel, nikdo tu nezůstane naživu krom toho, koho nechá. A jen ty to můžeš zvrátit.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 16:47

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Já vím Ošiju se. Odpor, nechuť, nenávist.. Na to, abych popsala, co k své krvi cítím, nemám dostatečnou slovní zásobu. Je mi špatně. Chce se mi z něj zvracet. Chce se mi zvracet z toho, v čem jsem mu pomáhala celý svůj život. Z toho, co jsme my všichni dělali. Vraždící vlkodlaci jsou hrozba? Podle mě jsou to lovci.. Nechtěla jsem nic říkat. Byla jsem ráda, že Tom žije. Nehodlala jsem se s tím monstrem bavit. Najednou rána. Vyskočila jsem na nohy. Co to bylo? Do dveří vběhl Will. Otec se rozběhl za ním a já se ve dveřích zastavila, abych se podívala na plechové dveře. Aspoň chvilku ať je v klidu. Běžím za ostatními. Venku ztuhnu při pohledu na to, co se děje. Zdravý rozum mi nepobírá, co se kolem děje. Psi? Za plotem jich bylo mraky. A lovci do nich pálí hlava nehlava. Strach je mocná zbraň. Vzhlédnu ke korunám stromů. Lidi? Ne.. Smečka. Takže má smečku. Přeje mi mrát po zádech. Všichni tu umřeme. Podívám se po svých bratrech. Roztrháni zveří? No.. jaký jiný konec by nás mohl čekat. Jestli čekají na Tomův povel.. Pak nás slitování nečeká. Měla bych to zkusit? Promluvit si s ním? Bude mě poslouchat? Otočím se na podpatku a vběhnu zpět do úkrytu. Zamířím za plechové dveře. Nejsou zamčené. Jsou tu jen lovci a já byla hlídaná, tak proč ho zamykat? Otevřu je a zůstanu stát ve dveřích. Vydechnu vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji. "Tome..." zašeptám roztřeseně. Co mu to udělali?

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 16:59

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nemám rád sklepy Chce se mi brečet. Vzali mi Aarona. I když při myšlence na to jméno mám chuť zabíjet, ovládá mne i pravý opak. Nejradši bych dal svůj život za život jiný. Můj nejmilejší přítel a nejhorší nepřítel mají stejné jméno. Jak ironické. Otřásl jsem se v poutech a do těla mi bylo hned vpuštěno dva tisíce voltů. Řetězy zachrastily. Jsou zabudované hluboko do betonu. Kolem rukou, nohou, pasu a krku. Nastavené tak, že kdybych se proměnil, taky se změní. Teď se mi ale zabodávají do těla spolu s hřeby do nich zabudovanými. Rána nožem na hrudi se mi pomalu hojí. I přesto visím v poutech jako mrtvola. I když bych chtěl, nemůžu zemřít. V hlavě mám příliš mnoho chladných myšlenek, otupují mě a čím větší moc nechávám proudit ven, tím horší jsou. Olízl jsem si krev, která z čela kape přes obličej na zem. Cítil jsem ji celou dobu, i když byla vedle. Cítím všechno, všechny. Vzhlédl jsem. Celé tělo mě pálí. Řetězy zase chrastí. "To není moje jméno." Vydechl jsem a zabodl do ní oči, divoce pátrající po čemkoli, co by mě dostalo ven dřív, než je v plánu. "Měla by jsi se jít rozloučit s rodinou, Elizabeth. Než zabiju i je." Není to Elizabeth. Ale má stejné vlasy. A oči. A i chování. To mě donutilo usmát se, ale je to chladný, bolestivý úsměv.

Maria Kentnis - 26. prosince 2015 17:12

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Párty? :D Probudila jsem se s hrůzou co se děje. Byla příšerná bouřka. Byla jsem rozrušená, protože dole pořád štěkal pes. Vstala jsem a zamířila rovnou ke svému oknu, abych se podívala, jak strašné to počasí vůbec je. Celkem jsem se divila. V životě jsem neviděla větší bouři. Všechno se chvělo a z lesa šel divný závan. Pocity se mi mísily. Nevěděla jsem, jestli mám mít strach. Ale spíš mě poléval jemný závan vzrušení a zvědavosti. ,,Panebože Bernie!!“ Vyhrknu.. Pes mi utekl z domu a přímo si to zamířil k místu, kam ta nepříjemná bouře směřovala. Neměla jsem moc čas přemýšlet, bylo to buď a nebo. Vzala jsem na sebe rychle teplé kamaše, co jsem měla položené na židli. Vánoční vzor na nich mě nijak nezajímal. Válenky, svetr a bunda s kapucí. Tak rychle jsem ještě nikdy oblečená nebyla. Popadla jsem klíče od domu, rychle jsem zamkla a běžela rovnou směrem, kam běžel pes.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 17:20

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Znám jenom jednoho člověka, který ano Vstoupím do spoře osvětlené místnosti. Odpojím baterie, co mu ženou do těla proud. Zcela automaticky. Rozhlédnu se, jestli někde neuvidím klíčky od pout. Nejspíš je otec má u sebe. Je až moc opatrný, než aby je nechával ležet na stole. A právem. Vypadá hrozně a mluví z cesty. Nechápu, co říká. Ale po tom, co si prožil se tomu nedivím. "Elizabeth?" nechápu, proč mi tak říká. "Thomasi o čem to mluvíš?" na tohle už nemám mozek. Pak ale zavrtím hlavou, jako bych sama sobě chtěla říct, že tohle není důležité. Venku mi za chvilku umře celá rodina. Já budu buď první a nebo poslední. Tak jako tak tu umřeme všichni. Ne, že bych se tomu divila. Nic jiného si nezasloužíme. Ale chci se pokusit. "Takže nás všechny zabiješ? Mohl sis ušetřit práci a udělat to ještě u tebe doma. Tu kulku." očima zamířím kousek od jeho srdce. "... jsem mohla schytat já. Proč jsi to neudělal?" zadržuji slzy. Je to stejné jako před tím. Zase je svázaný a já zase mluvím, jako kdybych věděla všechno. Tak moc mu chci pomoct, ale netuším jak. Otec mi klíčky nedá. Raději umře než aby se podvolil.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 17:27

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Bouřka, velká bouřka Probrala jsem se, čerstvá, jako bych spala celou noc, i když to bylo asi sotva pár hodin. Měla jsem divný pocit, neuchopitelný, špatně popsatelný, ale ani ne tak divný, jako když jsem se poprvé probudila. Zvonil mi telefon. S povzdechem jsem ho zvedla, podívala se na displej a znovu si povzdechla. "Hen--" nepustil mne ani k oslovení, jak na mne roztřeseně vyhrkl. Když zavěsil, nechápavě jsem se podívala na telefon, pokrčila rameny a po krátkém přemáhání se zvedla z matrace. Nejdříve jsem zamířila k oknu, všechno venku létalo, divně. Poznala jsem, že to jde od západu, ale to je tak vše. K mé smůle jsem z okna na západ neviděla, už jen proto, že jsem měla okno na východ. Není nad to, když vás ráno budí vycházející slunce. "Co ten Henry magoří?" povzdechla jsem si a už jsem chtěla zamířit zpět do postele, když se ten pocit ozval znova. Zastavila jsem se v půli kroku, ohlédla se za sebe, pak se rozhlédla po prázdném pokoji. Bylo to, jakoby mne někdo volal, lákal k sobě. Ohlédla jsem se k oknu, chvíli jsem koukala ven a snažila se zjistit, co to je. Nenapadlo mne si to spojit s odpolednem. Bylo to vůbec ještě dneska? Kolik je vlastně hodin? Přetáhla jsem přes hlavu košili, hodila ji na matraci a šla se obléci. "Jestli to bude nějaká hovadina, roztrhnu tě jako hada," mrmlala jsem si pod vousy, zatímco jsem si oblékala podprsenku a hledala nějaké tričko. Našla jsem jedno šedé, poměrně čisté, natáhla jsem si kalhoty, ponožky a kecky. Zamířila jsem ke dveřím, cestou vzala klíče a telefon ze stolku, schovala je do kapsy a nakonec vzala bundu. Otevřela jsem dveře a naposled se rozhlédla po bytu. Když se můj zrak dostal přes okno, zase jsem dveře zavřela a zamířila najít nějakou mikinu, nebo svetr. Našla jsem mikinu, která mi sahala přes zadek, nahodila jsem bundu, upravila kapuci a vypadla z bytu. Sotva jsem se dostala z vchodových dveří, vítr zachytil mé vlasy a kapuce mne praštila do zad. Musela jsem si dát ruku před oči, abych se mohla rozhlédnout. Vyšla jsem více na ulici, abych se mohla podívat na západní stranu. Mraky se převalovaly, vítr sílil a k mému údivu jsem spatřila několik psů, co mířili směrem k bouři. "Psi?" překvapeně zamrmlám a teprve až teď si vzpomenu, že jsem tenhle pocit už zažila. Odpoledne. Když jsem potkala toho... jak se jen... jasně, Tomase. Jenže teď byl ten pocit silnější, vábivější. Měla jsem z toho špatný pocit. Takový ten pocit, co vám říká, že tam nemáte chodit, protože se něco kolosálně posere. Jenže já tam chtěla jít. Nebo spíše to něco mne táhlo a má zvědavost byla vcelku neukojitelná. Schovala jsem ruce do kapsy, hlavu stáhla mezi ramena a lokty přitáhla blíže k tělu. Ani přes to jsem se nedala do kroku a jen jsem tam stála. Pak jsem z kapsy vytáhla telefon, abych se podívala, kolik je hodin. Stála jsem tam snad pět minut, než jsem se rozhoupala. Věděla jsem, že toho budu litovat, ale prostě nebylo pomoci. Aby bylo, musel by mě někdo majznout palicí po hlavě a svázat řetězy, které se používají k vázání lodí. A i to by byl problém, aby mne udrželi. Prostě jsem šla na západ, za tím voláním a jen jsem doufala, že toho nebudu litovat více, než rozhodnutí, které jsem udělala před pár lety. Toho lituji do teď.

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 17:38

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Nějakou babu, co dělá marmelády? "JÁ NEJSEM THOMAS!" Hlas mi v zoufalství přeskočil. Cukl jsem sebou v poutech a očekával přicházející elektřinu, ale ta nepřišla. Zmateně jsem pohlédl na odpojenou baterii. Hmf? Zase jsem padl do pout a všechno napnutí mého těla opadlo. Nedaleko zaburácel hrom. Můj hrom. Tahle bouřka hraje pro mě. I ti venku. "Nevinní. Přijdou. Vždycky přijdou. Maria. Kimberly. John. Gabriel. Richard. Erik. Thomas." Vidím jejich tváře. Čím dál tím víc jasněji. Začal jsem se houpat zepředu dozadu. "Aaron." V oku se mi zaleskla slza. Smísila se s krví a dopadla na zem. Nepatrná, jakoby nikdy nebyla. "Přijdou a pak už nebude cesty zpátky. Vaši Lovci, Elizabeth. Budou do nich střílet. Do nevinných. Přišli pro mě." Doposud jsem se díval na krvavou skrvnu u dveří. Teď jsem se ale zadíval přímo na Hayley. Elizabeth. Kdo vlastně je? "Musíš odejít, Elis. Než mě to ovládne a začnou jatka. Ty dneska nemáš zemřít. Venku čekají lidi. Nic neudělali. Musíš je odvést." Ozvalo se vytí a pak ticho. Krátké, něco jako štěknutí. Otázka. Otázka na začátek jatek. Ještě jsem zesílil tok vlivu a znovu zahřmělo. Začínám ten pocit milovat.

PPJ - 26. prosince 2015 17:42

soukromá zpráva od PPJ pro Jo. Velká party Jakmile tě spolknul les, začala jsi jednat automaticky. Jdeš za svými psi, nedíváš se nikam jinam a pomalu ztrácíš orientaci, pojem o čase. Začalo mrholit, padla mlha. Pořád před sebou vidíš svoje mazlíčky. Někam tě vedou a ty víc než cokoli chceš jít s nimi. Nějaký les. Nějaká mýtina. Nějaký poklop. Nějaká chodba. Nějaké blikavé světlo. Nějaká kaluž na podlaze. Zdroj moci se blíží. Nakonec jsi procitla. Stojíš v betonovém pokoji, co přesně připomíná kostku. V rohu místnosti je jen starý, otrhaný gauč a strašně to tu páchne. Tvoji psi zmizeli, nejsou tu. Nedaleko slyšíš tvoji poradkyni, Hayley. S někým mluví a ten někdo je člověk, kterého celá tvoje bytost hledá. Zatím ale vidíš jen poradkyni. Je v místnosti naproti, pohled má upřený na jeden bod, který ale nevidíš. Ovšem tušíš, že tam je On. Nedaleko je slyšet střelba, jenže té si nevšímáš.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 17:57

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Proč by dělala marmelády ve sklepě? Cuknu sebou, když na mě zařve. Bouřku se snažím nevnímat. Nelíbí se mi to tu. Už bych chtěla, aby byl konec. "A JAK SE TEDA JMENUJEŠ?!" zakřičím na něj stejně zoufale. Tohle začíná být nesnesitelné. Jeho heslovité odpovědi mi sotva dávají smysl. Nechápu, co se to s ním děje. Vyjmenuje mi jména lidí, které znám i které neznám. Pořád mi říká Elizabeth. "Co mám dělat? Mám je odtud odvést? A svojí rodinu nechat umřít?" Ani se už nesnažím skrývat slzy. Situace je už tak vyhrocená, že to nemá smysl. "Nemusí tě to ovládnout, ty to zvládneš potlačit." Udělám ještě pár kroků blíž. Prosebně na něj upírám svůj pohled. "Nemusí tu umřít nikdo, prosím." Nemůžu tu svojí rodinu nechat. Nemám ani jak se odtud dostat, abych zachránila zbytek. "Chceš si to potom vyčítat? Zmizet odtud, aby si s tím dál žil? To přece nejde.." Je mi přes vzlykot sotva rozumět, chvěje se mi hlas. Ztichnu, když uslyším vytí. "Nemusíš to dělat, pomůžu ti." zkusím ještě, ale už nevím, co jiného mám dělat.

Maria Kentnis - 26. prosince 2015 18:21

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Nevypadá to tak.. Hned jak jsem vyšla z domu, zamířila jsem rovnou do hlubin lesa. Nevěděla jsem kam jdu. Věděla jsem jen, že chci vědět, kam se mi ten nezbeda zatoulal. Všechno bylo tak ponuré a navíc začalo mrholit. Na chvilku jsem zapomněla, proč jsem vlastně odešla, ale strašně mě něco přitahovalo, a tak jsem šla bez váhání dál. Jen co jsem přešla les, vrhla jsem se přes nějakou louku a rovnou k jakémusi poklopu. Věděla jsem, že tam musím jít. Slezla jsem a ocitla se na chodbě. Blikavé světlo a pod mýma nohama kaluž čehosi, co jsem těžko rozeznávala. Děsný puch byl všude kolem. Procitla jsem a uvědomila si, že na tomhle místě můj pes rozhodně není. Nacházela jsem se v nějaké místnosti, která připomínala úkryt. Žádná okna.. Jen starý roztrhaný gauč v rohu a všude kolem betonové zdi. Slyším hlas slečny poradkyně, který přicházel z vedlejší místnosti. Mluvila s někým a mě strašně lákalo tu bytost vidět a poznat. Co tu vlastně dělá? A co tu dělám já?! Ta touha je neskutečná. S kým to mluví?! Někde z dáli slyším střelbu, ale vůbec se tím nevzrušuji. Sama se tomu divím, ale ten člověk vedle, mě zajímá víc.

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 19:31

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Je to ježibaba? "Nezemřou." V očích se mi zaleskl střípek minulosti. Už jsem to jednou udělal. Udělal jsem z nich to samé, co jsem já. Pak se zabili sami, ale to byla jejich volba. Jde to, Elizabeth. Jde to. Už jsem to udělal. Pomyslel jsem si temně a znovu se zadíval na ten flek u stropu. Její poslední věta mě ale rozzuřila. "JAK MI CHCEŠ POMOCT? POKAŽDÉ KDYŽ JSI ŘEKLA "POMOCT" JSEM SKONČIL SVÁZANEJ NEBO POLOMRTVEJ!" Zaječel jsem, zlomil se v pase a začal měnit. Ta bestie už nejde zadržet. První šli oči. Pak srst. Jenže něco mě zadrželo. Prudce jsem se podíval doprava a moje tvář roztáhl děsivý škleb. Z úst mi vykukují dlouhé zuby. "První přišla... Pojď za námi, Mario. Nestyď se." Vím, že se nebude bát. Je pod mým vlivem. Možná ji to překvapí, ale nevyděsí. Její spolužák v okovech, zbraně a autobaterie všude. Moje probodnutá hruď, zkrvavené tělo a kaluž krve. A rudo modré oči.

PPJ - 26. prosince 2015 19:41

soukromá zpráva od PPJ pro Party Jdeš lesem a nevnímáš nic kromě toho vábného mámení. Jenže pak to ustalo. Jen tak, znenadání. Cítíš se zmatená, chvíli ani nevíš, co tu pohledáváš. Pak jsi uslyšela křupání větviček. Obebstoupilo tě sedm mužů. Všichni mají v rukou těžké zbraně, míří na tebe, zjevili se jakoby odnikud. "Co tu děláš?" Zaječel jeden. Všichni mají masky a ochranné brýle. "Identifikuj se." Dodal a popošel o krok k tobě. Ostatní stojí tiše dál.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 19:50

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Párty? Šla jsem dlouho, snad déle, než před tím. Pořád do lesa, pořád za nosem, za tím divným pocitem. Když jsem zkusila uhnout, pocit zesílil a natáhl mne zpět do směru. Postupovala jsem dál, šla jsem. Cítila jsem pořád ten pocit, ale postupně slábnul, až se vytratil. Zastavila jsem se, rozhlédla jsem se kolem sebe a nechápala. Proč tu jsem, co tu dělám a co mě sem vlastně vedlo? Zaslechla jsem zapraskání větviček, rozhlédla se a ze tmi vystoupila skupinka postav. "Hej, hej, klídek. Se jedna nemůže jít projít do lesa za bouřlivého večera?" zvedla jsem ruce, snad v obraně, nebo abych ukázala, že nic v rukou nemám. "Skřítek od Santy asi neprojde co?" zkusila jsem zavtipkovat, trošku jsem se zaklonila, když se jeden z nich ke mě přiblížil. "Kim-Kimberly Evans. Místní patoložka," vykoktám rychle, když se hlaveň zbraně ocitne někde ve výšce mého nosu.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 19:51

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ježibaby nežijí v podzemí, ne? Že ne? Tak co s nimi hodlá dělat? Proměnit je? Je šance 50/50, že to přežijí. Neříkám, že by to bylo špatné. Ale až fanaticky dodržují kodex, takže se radši zabijí, než aby se změnili. Takže zemřou tak jako tak. Když na mě zařve, obejmu rukama hrudník, jako kdybych se před jeho slovy chtěla tak bránit. Má pravdu. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Třese se mi brada, když sleduji, jak se mění. Chci to zastavit, ale nevím jak. Je to ubohé. JÁ jsem ubohá. "Nikdy jsi se mnou nespolupracoval. Neřekl jsi mi pravdu... jak jsem ti kdy měla pomoct, když jsi mě to nikdy nenechal udělat?!" chtěla jsem to na něj zakřičet, ale zlomil se mi hlas. Zastavil se. Z tooh šklebu mi přejel mráz po zádech. Když vyslovil jméno naší nové studentky, prudce jsem se otočila. "Co tu děláš?" Zeptám se. Zhrozená z toho, co se jí může stát. Otočím se na Thomase. "Co s ní chceš dělat?" Nic neudělala. Jak se vůbec dostala dovnitř? Otec by jí sem nepustil. Našla jiný vchod?

Maria Kentnis - 26. prosince 2015 19:56

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro O něco jsem přišla?! Cože? On mě volá? Kdo je to? Vešla jsem do místnosti, kde byla Hayley a můj nebohý spolužák, který už nevypadal úplně jako normální člověk. Věděl, jak se jmenuji. Došlo mi, že musel slyšet mé jméno, když jsem osobě hovořila v kanceláři právě se slečnou poradkyní. Co se to děje? V hlavě se mi mísí myšlenky, ale žádný strach. Spíš jsem zvědavá. ,,Nevím, co tu dělám. Hledala jsem svého psa, který utekl a sem mě to nějak táhlo.“ Nevěděla jsem, jak lépe jí to mám vysvětlit. Sama jsem z toho celkem nervózní. Můj ochranářský pud mě ale děsí. Chci mu nějak pomoci, ale nevím jak. Všude kolem jsou samé divné zbraně a autobaterie. K čemu?! On je celkem vážně zraněný a já tu nemůžu jen tak stát. ,,Co se tu děje a co se ti stalo?!“ Zařvala jsem na ně oba. ,, On potřebuje pomoct sakra. Proč nic neděláš?!“ Zařvala jsem na Hayley. Z mého rozrušení se stal vztek. Začala jsem jí tykat. Ale snad pochopí, že v téhle situaci by se takhle zachoval asi každý.

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 20:13

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Lovci taky ne a zabíjíte nás v podzemí Ani ne, o nic jsi nepřišla "Já? Niiic." Natočil jsem hlavu na stranu a nevinně zamrkal očima. Ne, vážně s ní nic neplánuji. Tihle přichází sami. Nikdy je nevolám cíleně. Jen Kimberly ano. Ale to je jiný případ. Když začala Maria křičet, na chvíli jsem zavřel oči. Trhá mi to ušní bubínky. "Ale klid zlatíčko. Nic mi není, to se zahojí. Neobtěžoval tě nikdo cestou?" Proměnil jsem se na úplného člověka. Připadám si slabší. Starostlivě jsem si ji prohlédl. Řetězy zachrastily, když jsem se protáhl. "Tvoji psi budou někde poblíž, zlatíčko, o ty se nemusíš bát." Ujistil jsem Mariu a doutil jsem se i k milému úsměvu. V očích mi zajiskřil šibalský ohýnek.

PPJ - 26. prosince 2015 20:16
	soukromá zpráva od PPJ pro Přesně tak :3 "To mě úplně nezajímá, holčičko. Chci znát rasu. Na vlkodlaka nevypadáš." Zavrčel ten jediný zakuklený mluvka a odjistil si zbraň. "Vím že víš o čem mluvím, takže být tebou to vyklopím, nebo to zjistíme sami." Ozvalo se šestero cvaknutí. Ostatní zbraně už jsou taky plně provozuschopné.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 20:19

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro A tohle jsou vyhazovači? Trochu nechápavě jsem zamrkala, měla jsem co dělat, udržet se v klidu. Ano, začínali mě štvát. A hodně. Chtěla jsem domů, do postele. Vůbec jsem netušila, proč jsem sem chodila. Polkla jsem. Nasucho. Podívala se kolem sebe, pak na chlápka přede mnou a zhluboka se nadechla. Pomalu jsem vydechla a ještě jednou se nadechla. "Pokud sami nejste vlkodlaci, tak to nechcete zjišťovat," řeknu tiše, ruce jsem už dávno dala podél těla. Znovu se nadechnu a vydechnu. "Zombie," řeknu nakonec, trochu neochotně.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 20:33

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro O marmeládu Nevěřím mu ani slovo. Do teď jsem přemýšlela o tom, že bych šla za otcem a přinesla klíčky klidně i násilím. Teď už si tím nejsem tak jistá. Bylo by to správné. Bojím se tu nechat Mariu samotnou. Přijde mi, jako kdyby to ani nebyl Thomas. Jako kdyby byl sjetý. Kdo je sakra Elizabeth? Na její křik se jen otočím. To mi říkáš novinku. Jen si povzdychnu. "Nekřič." zaprosím, protože mě začíná třeštit hlava. Tom se promění zpět. Zlatíčko? Co hodlá dělat? Na co ty lidi potřebuje? Začínám být neuvěřitelně zmatená. "Co se to tu děje? To venku je tvoje smečka, správně? Proč sem voláš nevinné lidi?" Zamotávám se do všeho, co jsem věděla i nevěděla. To je tak matoucí.. "Bude jich víc?" odlmčím se, abych si vzpomněla na ta jména. "Maria. Kimberly. John. Gabriel. Richard. Erik. Thomas... Správně?" nakrčím obočí. "Když ty nejsi Thomas, tak kde je Thomas? A kdo jsi ty?" zeptám na možná absolutně nelogickou otázku.

PPJ - 26. prosince 2015 20:38
	soukromá zpráva od PPJ pro Ano, něco takového Vojáci se na tebe podívali. "Budeme tě muset odvést do bezpečné zóny. Tady nesmíš být." Ten mluvný k tobě došel a chytil tě za loket. Pak se to ozvalo zase. Volání, ale zoufalejší a prosebnější. I tvůj "doprovod" sebou škubl. On to taky cítí. Každý to cítí. "Jdeme." Zavrčel a táhne tě opačným směrem, než přichází energie.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 20:46

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Neměli by na mě šahat. A vedou mě špatně "Bezpečné zóny?" nechápavě se podívám na vojáka, co stál poblíž mě. Pak mě chytil za loket a já sebou cukla. Zatnula jsem pěsti, zavřela oči a pevně semknula víčka. "Pusť. Mě. Prosím." procedila jsem skrz zuby. Znovu se mne zmocnil ten pocit, co mne táhl hlouběji do lesa. Vojáci se rozešli ale opačným směrem. A ten jeden mne táhl za sebou. Všimla jsem si, že i oni na to reagovali. A pořád mne držel. "Řekla jsem PUSŤ," škubnu rukou, abych se mu vytrhla ze sevření.

Maria Kentnis - 26. prosince 2015 20:54

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Doufám, že aspoň o nějakou hnusnou příchuť. Zlatíčko? Dělá si ze mě srandu? Na druhou stranu mám ale pocit, že mu můžu důvěřovat a nějak vím, že to má pod kontrolou. Jak se asi může zahojit. Zase se změnil zpět. Teď už ho poznávám lépe. ,,Dobře.. nebudu křičet. Ale co se tu děje?“ Snažila jsem se uklidnit. Hayley vypadala, jako kdyby také vůbec nevěděla, o co tu vlastně jde. ,,Psa.. mám jen jednoho.“ Ujistila jsem ho a věnovala mu ochranářský a věrný pohled. ,,Chtěla bych ho najít, když teď vím, že jsi v pořádku.“ Mírně jsem se usmála, ale stejně to nezachrání tu situaci. A vůbec o čem si to povídají?! Jsem zmatená, ale už tak nějak v klidu. Čekám až mi někdo vysvětlí, co se vlastně stalo. ,,Proč tu vůbec jsem?“ Zeptala jsem se spolužáka. ,,A jak se tedy jmenuješ?“ Přemýšlivě jsem se na něj zadívala.

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 21:07

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro To nevíme, ale vařila ji ježibaba "Něco takového." Krátce jsem se zaposlouchal, co se děje venku. Lovci mají pořád dost práce s odháněním psů. Jak dojemné. Dojdou jim náboje dřív, než začne hlavní útok. "Já je nevolám. Přichází sami. Jsou moc hodní." Zavrněl jsem a prohlédl si Mariu od hlavy až k patě. "Thomas..." Pohrdavě jsem si odfrkl a zasmál se. "Můžeme si pokecat později, ale teď máme vážnější problém." Hodil jsem hlavou směrem k chodbě, odkud se ozývají zvuky těžkých bot. Aaron přichází. Nejradši bych mu zlámal nohy. S ním další. Postupují pomalu. Asi nesou raněného. Takže hafíci už jsou dál. Zajiskřilo mi v očích. Zaklonil jsem hlavu a začal výt. Přišla odpověď. Rachot hromu. A pak vlk. Jeden. Dva. Tři. Deset. Dvacet. Nespočet hlasů se nese tmou, přináší strach a beznaděj. A brzy přijdou až sem. A nebude cesty zpět.

PPJ - 26. prosince 2015 21:08
	soukromá zpráva od PPJ pro Padadá Noc prořízlo vytí. Vytí, kterému rozumíš, které chápeš. Bolestné, ale i nadějné. Ten, kdo tě volá potřebuje pomoct. Ven z řetězů, do kterých ho uvrhli. Tvoji pronásledovatelé sebou škubli a pak začali utíkat pryč. Čtyři na jednu stranu a tři na druhou. Zůstala jsi sama. Cesta je volná.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 21:11

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Huuuučí mi v hlavě Zvedla jsem hlavu, když se ozvalo vytí, ohlédla jsem se, rozhlédla se, ale nikde nic. Nechápala jsem jak, ale rozuměla jsem tomu vytí. Jak jsem mu mohla rozumět, když nejsem vlkodlak? Neřešila jsem to, protože voják mne pustil a pak se rozutekli. Nechápavě jsem koukala ze strany na stranu, přemýšlela, proč zdrhli, ale pak jsem to hodila za hlavu a zamířila jsem za tím voláním. Už teď jsem toho začínala litovat, ale prostě mi to nedalo.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 21:21

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Takže bych to radši nejedla To mi teda odpověděl. Netuším, kdo tohle je, ale Thomas to není. Ať je to jakkoli šílené, tak mi to přijde logické. Jeho v sobě Thomas potlačoval? Je něco jako Schizofrenik? Dvě osobnosti na jedno tělo? Byla snad Elis někdo jemu blízký? Jsem jí snad podobná? Dotazy Marii mi momentálně jen lezou na nervy. "Jestli se z toho dostaneme živé, tak ti všechno vysvětlím. Teď prosím, jen..." chtěla jsem jí říct, ať mlčí, stojí na místě a nic nedělá. Ale je myslím zbytečné jí to říkat. Sama jsem dost neodbytná, když nemám přehled. Co bych dala za to, abych teď mohla mluvit s Tomem. Zcvaknu zuby, když si pohrdavě odfrkne. Ten arogantní... Otočila jsem se směrem do chodby. Když uslyším otce s ostatními, tak mi dojde, že se přišli schovat. Vztek. Ten teď cítím. Proč mě nikdy nikdo neposlouchá. Situace by byla jiná. Pohledem střelím po.. jak mu mám říkat, když to není Tom? No to je jedno. Vyje. Volá je sem? Otočím se na Mariu. "Kudy ses sem dostala?" Dojdu k ní a lehce chytnu ji za ramena. Když neprošla kolem otce, pak je tu jiná cesta, správně?

PPJ - 26. prosince 2015 21:37

soukromá zpráva od PPJ pro ... Pak se ti trochu zatemělo před očima. Nějaký les, nějaká mýtina, nějaký poklop, nějaká chodba, nějaká kaluž na zemi, nějaký strašný puch. Pořádně se probereš až v betonové místnosti, která vypadá přesně jako krabice. Jediná běc je zářivka u stropu a starý, polorozpadlý gauč. Nedaleko slyšíš střelbu, ale nevšímáš si toho. Tebe zajímají jen hlasy nedaleko. Thomas, kterého poznáváš hned a dvě neznámé ženy. Ty ale toužíš jen po Tomovi. Cítíš, že umírá. Znáš ten pocit. A chceš mu pomoct. Najednou tak strašně chceš...

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 21:54

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Zastřel Sněz si svého PPJe Netušila jsem jak, ale byla jsem v limbu. Nestávalo se mi to. Když o tom tak přemýšlím, tohle bylo poprvé, co jsem byla v limbu od doby co jsem se stala tím, co jsem. Stála jsem uprostřed místnosti, bělma podlitá krví, duhovka na okrajích byla sytě rudá, zatímco k zorničce bělala a sama zornička byla černá a jakoby rudě svítila. Byla jsem v plném zombie modu. Zhluboka jsem dýchala, trochu jsem naštvaně hrčela a rozhlížela se kolem. Tu a tam udělám pár kroků při tom, jak se zuřivě rozhlížím, jak hledám někoho, na kom se vymlátit, ale pak se mi, do naštvanýho a zombie modem pohlcenýho mozku dostane ten pocit. Zaslechnu hlas. Pak ještě další dva hlasy, ale ty mě nezajímají. Zajímá mě ten první. Znám ho, odkud? Sakra. Odkud ho znám. Kim, musíš se uklidnit. Nadechni se, uklidni se. Vysvětlí se to, začnu se nutit k uklidnění. To se nakonec povede a já se vrátím do normálu. Rozejdu se za ním, vzpomenu si, jak se jmenuje. Po třech krocích se zarazím. "Jak?" nechápavě špitnu, pak mi to dojde, "Ten mozek. Ten kluk byl vlkodlak. Proto se neprojevuje jeho povaha, proto rozumím vlčímu volání a proto ta touha. Sakra, Kim, bojuj s tím." Je to ale silnější, než já a tak udělám těch pár dalších kroků.

Maria Kentnis - 26. prosince 2015 21:59

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Nemám to v plánu, ale ježibaba by mohla být naštvaná! Zaťala jsem zuby. Snažím se nějak vstřebat situaci, co mám právě teď před sebou. Nevím, co mám dělat a momentálně bych řekla, že to neví ani Hayley. Za to ten, od koho bych to nejmíň čekala, ten, kdo je teď zraněný, vypadá, že má něco v plánu. ,,Tomas aha.. Fajn.. Pokecáme jindy.“ Odsekla jsem, protože jsem stále zadržovala všechny pocity najednou a hlavně to naštvání. Ale klid ne? ,,Měli bychom se odsud dostat ale jak..“ Přikývnu Hayley a zírám s ochranářským pohledem na Toma. ,,Dostala jsem se sem skrze nějaký poklop, ale nevím, kde to je. Vlastně jsem vůbec nevěděla pořádně, co vlastně dělám, uvědomila jsem si to až tady.“ Stále nechápu.. Panebože to je děsná situace. ,,To jako nikdo neví, kde je východ?!“ Řekla jsem potichu a hodila jsem zděšený výraz. Slyšela jsem totiž, jak jde někdo po chodbě. Strach nemám, ale mám obavy, že jestli nás někdo spatří. Pak bychom mohli dopadnout jako Tomas. A to bych teda vážně nechtěla. Já se teda rozhodně sama nezahojím.

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 22:14

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Ježibabu zastřelíme Cítím každý pohyb venku a cítím i blížící se Lovce. Moc času nemáme. Teď jde už i o mě. Přestává se mi to líbit. "Já vím, kde je východ... Já to vím." Začal jsem se hlásit jako ve škole s pohledem dětinsky se šklebícím. "Teď ale není vhodná chvíle na hledání cesty ven, když tu máme dalšího hosta. Myslel jsem, že nepřijdeš. Kim? Kim pojď za námi." Zavrněl jsem a znovu se otočil ke dveřím. Chodí sem hodně lidí, ale ani jeden není ten, kterého tu skutečně chci. Kde je brácha?

PPJ - 26. prosince 2015 22:17
	soukromá zpráva od PPJ pro //: V místnosti kam přijdeš je Maria a Hayley. Thomas visí kousek nad zemí, je svázaný etězy kolem krku, nohou, rukou a pasu. Na hrudi má ošklivou řeznou ránu, vlastně je od krve skoro celý a cítíš, že umírá. Na stolech okolo je pár zbraní a autobaterie dráty vedené do Tomova těla.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 22:32

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Ehm... neruším? Šla jsem dál, chodbou, krátkou, než jsem se objevila v místnosti, kde byly dvě ženy, dívky, holky, na tom nezáleží. Uprostřed místnosti byl on. Visel na řetězech, kousek nad zemí, na boku zranění, že by to povalilo vola a on se ještě smál. Nebo se mi to zdálo? Rozhlédla jsem se, trochu nechápavě se podívala na holky, zbraně na zdech, autobaterii. A zpět na zranění. Tentokrát jsem ale dokázala potlačit toho otravu. To ale jen díky tomu, že se ve mě probudily smysli doktora. "Ha ha, vtipnej až to bolí," odseknu, trochu se zakřením a pak rychlým krokem dojdu k němu. Nakloním se nad ním, abych si pozorněji prohlédla ránu na hrudi. "Počítám, že dezinfekci, šití a nějaké anelgetika tu asi nejsou, co? Na čisté obvazy se ani neptám," řeknu jen tak do větru, spíše pro sebe a sundám si bundu, kterou položím k nějakým zbraním. Rozepnu mikinu a s přivřenýma očima odtrhnu pruh z šedého trička. "Aspoň voda by mohla být," postesknu si, zatímco opatrně odpojím baterku a sundám dráty z něj. Pak se dám do opatrného čištění rány kusem trička. Abych byla přesnější, čistím okolí rány, ne ránu samotnou a dávám si velký pozor, abych ho nikde neškrábla, byť mám takový pocit, že zrovna jemu by se nic nestalo. "Co se ti stalo? Pozvali tě na barbecue a neřekli ti, že budou grilovat tebe?" zeptám se ho, bez známky smíchu v hlase.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 22:43

soukromá zpráva od Hayley Marshall pro Ne vůbec.. Odfrkla jsem si. Budu muset promluvit s otcem a dostat z něj ty klíče? Nebo ho z toho dostaneme jinak? Když zmíní dalšího hosta opět se otočím ke dveřím. Dívka s bílými vlasy, co jsem nikdy neviděla. Liv? To jméno bylo taky na seznamu těch, co mi řekl. Stále nechápu, co se děje.. Co mě ale naprosto šokuje.. Znají se, samozřejmě. Začne ho hned ošetřovat. Jestli jsem se do teď cítila nemožná a neužitečná, tak teď se cítím jako naprostý idiot a nejradši bych se zahrabala pod zem. Její dotazy opomíjím, nechci na sebe upozorňovat a navíc tu nic takového není. Není tu ani voda. Přešlápnu z jedné nohy na druhou. Ani Maria neví, kudy se dostat pryč. Zeptala bych se té dívky, co momentálně ošetřuje Tomase, ale... nechám jí dělat to, co momentálně dělá. Je víc užitečnější než já jsem kdy byla. Dojdu ke dveřím a rozhlédnu se po chodbě. Další nečekaná návštěva? Ještě chybí Gabriel, Richard a.. Erik, správně? Navíc ostatní z mojí familie už by tu měli každou chvilku být.

Maria Kentnis - 26. prosince 2015 22:56

soukromá zpráva od Maria Kentnis pro Bez komentáře.. Vyděsila jsem se ještě víc, když vtrhla do místnosti další dívka. Vypadala, že ví přesně, co dělá. Ovšem neměla bych dost síly udělat pro něj v tuhle chvíli to co ona. Ale vypouštím to, protože nic nechápu. Stojím tu jak kůl v plotě. Nic nechápu a celkem dost dobře napodobuji kamennou sochu. Už mi chybí jen otevřená ústa. ,, Ehm nic takového tu není, když se rozhlédneš. Ale to ti evidentně došlo.“ Odsekla jsem. Mmm fakt by mě zajímalo, jak se odsud dostaneme. ,, Hayley napadá tě něco? Nějaký plán?“ Zeptala jsem se bezradně. ,, No právě proto, že přišel další člověk, bychom ten východ měli řešit spíš ne?!“ Podívala jsem se na Tomase přísným pohledem. Ach jo.. Akorát to teď bude o to horší. Zajímalo by mě, jestli ještě někdo přijde. Asi omdlím.. Nesnáším chvíle, kdy si nevím rady. Bože a ještě jsem zapomněla na to, že se mi tu někde toulá pes. Sakra téhle situaci bych dala korunu.

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 23:05

soukromá zpráva od Thomas "Tom" Lovens pro Malinko ano, ale pro tebe se vždycky místo najde Když mě Liv začala ošetřovat, spokojeně jsem zavrněl, i když to strašně bolí. A to mě viděli jen zepředu. Vydechl jsem ledový vzduch. Záchvat kašle. Chrclám krev dobrých deset vteřin, než se mi ji povedlo všechnu z plic dostat natolik, abych mohl aspoň chraplavě dýchat. Odplivl jsem si. "Ne. Pozval jsem já je, jenže party se nějak přesídlila sem a přestala být příjemná." Vytrhla mi z těla dráty, které byly dobrých pět centimetrů pod kůži, to taky nebylo nejřpíjemnější. Zavrčel jsem, ale pořád se usmívám. "Plán? Počkáme." Pokrčil jsem rameny a svěsil se v poutech. Dokonce je to i pohodlný. "Nezazpíváme si? Na zkrácení dlouhé chvíle to může být fajn." Navrhl jsem a zamračil se, když přišel další záchvat kašle. Střelba probírá pořád na stejném místě. Neoddaluje se a nepřibližuje.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 23:15

soukromá zpráva od Andrea "Karambit" Dows pro Ale, ale, tak já se ti na to kouknu a pak půjdu Jen jsem si povzdechla a dokončila očišťování okolí rány. Trochu podezřívavě si ránu prohlédnu, zvláště, když vykašle krev. "Příště se na to vykašli, jo?" usadím ho a odhodím zakrvácený pruh látky. Pak si povzdechnu, poodejdu kousek dál, tak aby na mě neviděl a sundám si mikinu. Šedé triko, které mám na sobě má utrženou spodní část, takže jej sundám a natáhnu se pro mikinu. Holky mají tak chvilku výhled na má bledá záda, než si zase vezmu mikinu a zapnu si ji až ke krku. Vrátím se k Tomasovi, rukávy si vyhrnu nad lokty a z trika natrhám dalších pár pruhů látky. Z rukávů udělám polštářky, zatímco delší pruhy použiju jako obvaz. "Chce to zašít, ale prozatím by to mohlo stačit. Dlužíš mi nový triko," řeknu mu, když mu ránu provizorně obvážu. Stáhnu si rukávy mikiny a natáhnu bundu. "Mimochodem, nemělo se ti to vyléčit samo?" zeptám se ho, poněkud zvědavěji, než jsem sama chtěla. Teprve po jeho odpovědi, pokud nějaká vůbec přijde, se podívám na holky. Zdá se, že tu už nějakou chvilku jsou, hlavně po tom, co promluví zrzka. Vzpomenu si na nějaký poklop a smradlavou, mokrou chodbu. Jen nevím kde. "Ehm, jak dlouho tu jste?" zeptám se a podívám se na obě dívky.

Gabriel Sheridan - 26. prosince 2015 23:23

soukromá zpráva od Gabriel Sheridan pro Útok Dle domluvy jsme prošli tunelem a zabodli se Lovcům do zad. Moje smečka se do nich pustila, ale já mám jiný úděl. Vběhl jsem do dveří, odkud cítím Toma. V policejní uniformě a se zbraní v ruce. "Okamžitě od něj odstupte!" Zaječel jsem, mířící zbraní na svázaného Alfu. "Hay, Mario." Zazubil jsem se na ty dvě. Tu třetí neznám a je mi to jedno. "Umíš si to zařídit, taky bych chtěl umět přivolávat holky. Ale sranda končí. Řekni, proč bych ti neměl provrtat kulku hlavou?" Došel jsem až k němu a pistoli mu zavrtal zespodu do krku.

Johny - 26. prosince 2015 23:33

soukromá zpráva od Johny pro KAMIKAZZE! "Bonzai!" Rozlehlo se celou podzemní chodbou. Odrazil jsem se a jednoho Lovce srazil k zemi dřív, než se stihl kdokoli vzpamatovat. Jak nám bylo řečeno mydlíme tu sebranku ze zadní strany. Přibylo jich tu. Jednou ranou jsem srazil dalšího kluka zhruba mého věku k zemi. Dlouho to ale neudržíme. Vrátil jsem se do dveří, ve kterých zmizel Šéf. Cítím odtamtud zbraně, krev a spoustu dalších hnusných věcí, takže se mi tam moc nechce. Proto jsem prostě jen strčil do místnosti hlavu. Sundal jsem si sluchátka Ipodu, které mám v uších a celou místností se rozezněla písnička. "Sorry, sorry, sorry. Hele, tati, měli by jsme vypadnout, než přijdou poldové. Čau Mario. Slečno poradkyně." Zašklebil jsem se na ty dvě a jal se zkrotit Ipod, aby přestal hrát. Na Toma jsem vyplázl jazyk a s pokřikem "Za bonzaie" se vrátil zpátky do řeže. Jeden z Lovců mě trefil do ramene. To se zahojí.

Hayley Marshall - 26. prosince 2015 23:39

Ok.. je nás tu moc Pozoruji, jak ho ošetřuje a strčím si ruce do kapes od džín. Nakonec se ale odvrátím a opřu se o rám dveří. Nechce se mi na to koukat. Maria je dost kousavá, což mi jen vykouzlí mírný úsměv na rtech. "Nic.. nenapadá mě nic." zakroutím hlavou bezradně. Momentálně sázím všechno na Liv. Kromě Tomase vypadá jako jediná, co by mohla něco vymyslet. "To by mohlo být elektřinou. Zpomaluje regeneraci." odpovím na otázku mířenou na Tomase. Začínám se uklidňovat. Nevím proč, ale příchod Liv jakoby ulehčil situaci. "Těžko říct. Já tak hodinu? Možná dýl. Maria přišla chvilku před tebou." otočím na ní pohled a znovu vejdu do místnosti, abych si dřepla na bobek a zády se opřela o zeď. "Pamatuješ si, jak ses sem dostala?" zeptám se unaveně. Prokřupu si krk, protože ho mám nějaký ztuhlý. Návrh na zpěv odměním jen protočením očí. "Nebo aspoň nějaký nápad, jak ho dostat z těch pout?" pokynu pohledem na řemeny, co podle mě nemůžou vůbec výt pohodlné. Zrovna v momentu, kdy si myslím, že už to nemůže být horší, vejde na scénu Gabriel. Ve velkém stylu. Upřímně se začnu smát. To si ze mě děláte srandu. "Tomu říkám antré..." zahuhlám nahlas a postavím se. Příchod dalšího kluka už mě ani tolik nepřekvapí. Jen rozhodím rukama. Jak ti se sem dostali. Kde mám bráchy a ostatní?

Thomas "Tom" Lovens - 26. prosince 2015 23:47

Nemám vás rád Moc informací naráz. "Jo, nový triko. To je to poslední na co myslím, beruško." Zazubil jsem se a na chvíli zavřel oči. Už mě bolí. "Jo, hojit by se to mělo." Uchechtl jsem se. Jenže takhle to funguje. Dávám energii ven a žádná nezůstane uvnitř. Na regeneraci a základní věci. Třeba jako udržení krve vně mých plic. Do místnosti vstřelil Gabriel. A rovnou mi narval svoji pistoli pod krk. Tlačí mě na čelisti, ale hnout se nemůžu. Asi začnu trpět klaustrofobií. "Protože bys nevěděl, co s tou mocí dělat, Gabí." Zavrněl jsem a usmál se na něj. Poprvé za dlouhou dobu je to uřpímný úsměv. Vážně rád ho vidím.

Maria Kentnis - 26. prosince 2015 23:48

Dělej, co umíš. Hah.. Přesně tak.. Aspoň někdo ví, co má dělat. No potom co jsem viděla Tomase, jak vykašlává krev, rozhodla jsem se, že té dívce pomůžu. Nějak mi to nedá a začnu otírat Tomasovi tu krev z úst kapesníkem, co jsem měla v bundě. ,,Já jsem Maria.“ Představila jsem se. Zdálo se mi to vhodné vzhledem k tomu, že jsem tady asi jako jediná, kdo vůbec nic nechápe. ,,Snažíš se vtipkovat v takové situaci?! Nejradši bych ti jednu třískla. Tohle není sranda.“ Podívala jsem se mu do očí a setřela mu poslední zbytek krve z úst. ,,Zpívat si můžeš až ti bude líp.“ Vypadá jako kdyby měl umřít a žertuje. Fakt bych mu nejradši jednu ubalila. Ale na druhou stranu.. Zamyšleně jsem se podívala. Potom jsem se otočila zpět na Hayley. ,, Aha.. tak to fakt nevim, co teď“ Zavrčela jsem. Po chvilce vběhla do místnosti mě velice známá tvář. A taky jediný člověk, který by mě mohl aspoň trošku uklidnit je tu. I když jsme se viděli jen párkrát… Pan strážník.. Moment! Cože ?! ,, Johny?!“ Vyhrknu. Kde se tu berou?! ,,Kde jste se tu oba vzali?!“ Zase jsem ve stresu. Buší mi srdce, že bych mohla dělat v orchestru. Tak na tohle asi nemám.

Andrea "Karambit" Dows - 26. prosince 2015 23:57

Ještě někdo a bude zle Protáhnu se, když dokončím obvázání a podívám se na tu, jež byla blondýnkou oslovena jako Hayley. Na chvilku se zamyslím, přehraju si, co si pamatuji a hned musím na chvilku zatnout pěsti a zavřít oči, abych se uklidnila. "Poklop, vlhkou a smrdutou chodbu, to je vše," odpovím na její otázku a podívám se na řetězy, které drží Thomase. Blbec vtipkuje, ale to nevnímám. Nemá to smysl mu na to odpovídat. Pak sem vlétne někdo v policejní bundě, míříc pistolí na raněného. A ještě na mě řve, abych šla od něj dál. Poodstoupím, ne, že ne, ale to, co udělá pak mne celkem nakrkne. Přijde k němu a nacpe mu pistoli na krk. Tak tohle ne. "Ty od něj vypadni," zavrčím a odstrčím ho. Udiví mě, jak zareaguje Thomas, ale pokládám to za blbnutí z nedostatku krve. "Nevím, co vás na akademii učí za blbosti, ale na raněné se nemíří, takže se klidni. Až bude fit, dělej si s ním co chceš, dokud tu jsem ale já, tak na něj nikdo nebude mířit," řeknu mu přísným, doktorským hlasem. A v tu chvíli sem vlítne další pako. Jen se tu rozhlédne, něco zažvatlá a zase zmizí. "Ještě někdo?" povzdechnu si a sledují místo, kde to pako zmizelo. Mám opravdu co dělat, abych se držela v klidu.

Gabriel Sheridan - 27. prosince 2015 00:08

Mě je zle už teď Smíchu Hayley si nevšímám. je praštěná, mají to v rodině. Johnyho chování nekomentuji, je to zbytečné. Vypadá to, že už si mezi studenty našel kamarádku. Chudák holka. Při jeho rychlosti se nedivím, že už o nás neví všechno. Nejvíc mě ale zajímá Thomas a nějakého postrkování od té bledé holky jsem si ani nevšiml. Zazubil jsem se. "Nesnáším, když mi říkáš Gabí." Zastrčil jsem zbraň za opasek a objal ho. Strašně mi chyběl. Od Ruska jsme se nesetkali. "Fakt mi musíš říct, jak dokážeš ty holky přemluvit. Kdo by s tebou někam šel?" Drbl jsem do něj. "Johny přines klíče." Křikl jsem do chodby, odkud se ozvalo jen souhlasné zamručení a šílený smích mého Bety spolu s písní "chodí pešek okolo." Vzal jsem vysílačku. Signál je rušený, ale to nevadí. "Unesení nalezeni, pachatel není na místě činu. Zajistil jsem oblast, žádám posily." Otočil jsem se na Toma. "Chyběls mi brácho."

Hayley Marshall - 27. prosince 2015 00:16

Mám fóbii z davů "To nám moc nepomůže.." smrdutých chodeb tu je požehnaně. Trochu znervózním, když otec a bratři nepřicházejí. Přešlápnu na místě. Znervózní mě i zbraň u Tomovi hlavy. Gabriel opravdu čas nemarní. Překvapeně zamrkám při ochranářské reakci Liv, která ale očividně nemá vůbec žádný efekt. Přimhouřím oči a sleduji rozhovor mezi těma dvěma. Myslela jsem si, že se fakt nesnášejí.. Teď mi to tak ale vůbec nepřijde. Při zmínce o klíčích sebou trochu trhnu a podívám se dveřmi ven. To je zbytek smečky někde venku s mými bratry? Když jsme u těch bratrů.. Slyšela jsem dobře? Těkám z Gabriela na Toma a zpátky.. O co tady jde? Jsem úplně mimo. Opřu se o zeď.. moc informací. Nestíhám je zpracovávat. Tohle je snad jenom špatný sen.

Thomas "Tom" Lovens - 27. prosince 2015 12:38

Já už taky Nic jiného mě nezajímá, jen jedna věc. "Jak pokračuje plán?" Zeptal jsem se, ale pak mi došlo, jaký jsem nehorázný nezdvořák. "Omlouvám se, dámy. Tohle je Gabriel Sheridan, zdejší Alfa, světoznámý policista a můj poradce a přítel. A teď pro lásku boží můžete mě sundat dolů?" Už mi tuhnou svaly a chci v klidu umířt nebo se zahojit. Je to padesát na padesát a je mi to jedno. Stejně je Aaron mrtvý.

PPJ - 27. prosince 2015 12:43

Přepadooovkáá! ♫ Než jste ale stihli něco udělat, několik Lovců se vřítilo k vám do místnosti a zabouchli za sebou. Aaron, Kol a další dva Lovci, které nikdy nikdo neviděl. Když se otočili, na chvíli zavládlo ticho. V zápětí na vás a především na Toma míří čtyři pušky. "Jak jste se sem dostali? Co tady dělá ten polda? HAYLEY?" Zvenku se ozvalo bouchání na dveře a smích. "Tati máš tam ty klíče. Ta nerudná bestie mi je nechtěla dát." Aaron zařval a vypálil pár ran na dveře. V dírách po kulkách se objevilo oko. "Hele tohle nebylo slušný. A vůbec. VEDLE!" Smích se začal vzdalovat a brzy přešel ve vrčení. Výstřely se zvenku už neozývají, jen rány pěstního souboje a praskání kostí.

Maria Kentnis - 27. prosince 2015 13:02

Nechte si své fobie.. Tohle už je na hlavu. Zírala jsem jak blázen, když se zjevil strážník a pak na chvilku Johny, který ale zase hned odešel. Choval se jako blázen a Tomas mi taky nepřijde úplně v pořádku. Doufám, že se takhle nechová i normálně. Potřebuji odsud pryč. Jestli se něco nestane, tak si zkusím poradit nějak sama, když to půjde. ,,Pana Gabriela už znám.. Amm ovšem co je alfa? Nebo já to zatím radši nechci ani vědět.“ Podívala jsem se na ostatní pohledem největšího blba. Po chvilce se vyřítili do místnosti další chlapy. Co jsou zač?! Nikdy jsem je neviděla. Začali na nás mířit zbraněmi a hlavně znají Hayley! Co to sakra..?! Panebože oni střílejí! Nemám tu co dělat a vůbec netuším, co se tu děje. V životě jsem neviděla tolik krve. Mám strach o svého psa a je tu strašně moc lidí. Krom toho už jsem se zmiňovala, že fakt nesnáším situace, kdy nevím, jak dál?! Myslím, že ano.. Tohle je ona. Dívám se na všechny a opět stojím jak zkoprnělá. A sakra.. Nedělá se mi dobře.. Potřebuju jít pryč. Necítím tu nic dobrého spíš naopak. ,,Tak co se bude dít?!“ Vyhrkla jsem ze sebe. To jsem tu snad jen já úplně normální, která netrpí žádnou takovou přeměnou, jakou jsem tu viděla?! Bože.. ne že bych měla strach, ale cítím se tu v nebezpečí. Ještě chvilku a složím se tu na zem.. Možná by to bylo i v mnoha ohledech lepší.. Aspoň bych nevěděla, co se tu děje. Pomalu začínám chápat, že nežiju úplně v normálním světě. Mžitky před očima.. A sakra asi to nedám..

Andrea "Karambit" Dows - 27. prosince 2015 13:40

Na hlavu? Já jdu pryč Policajta jsem sice o pár desítek centimetrů odstrčila (nejsem obyčejný slabý člověk), ale s ním to nic neudělalo. Jen jsem rezignovaně zavrtěla hlavou, svěsila ramena a zamířila ke dveřím. Inu, nedošla jsem k nim. Kousek před nimi jsem se otočila a zamířila dál od nich. Dovnitř totiž vběhli čtyři magoři s pušky a mířili na nás. Jeden z nic vystřelil na dveře, zpoza kterých se nejdříve ozvalo nějaké řvaní. Poté se v ďouře po kulce objevilo nějaké oko, a zase smích, který se pomalu vzdaloval. "Jestli to nevadí, sebrala bych se a vypadla. Ráno musím do práce," suverénně zamířím ke dveřím.

Gabriel Sheridan - 27. prosince 2015 16:16

Proč já Zakoulel jsem očima. Proč zrovna já debil jsem musel zachraňovat takovýho kluka? Jasně, snaží se mi to oplatit, ale... PROBOHA. "Plán jde dobře." Ujistil jsem Toma a škubl jsem řetězy. Vězí v betonu hluboko, bez klíčů to nepůjde. Poznámka pro příště. Nikdy nesmím říkat, že něco jde dobře. Jakmile jsem to vypustil z pusy, do místnosti se nahrnula skvadra Lovců. Zavrčel jsem a tasil. "Pánové uklidněte se. Doufám, že na ty zbraně máte zbrojní pasy, protože už tak máte vážný problém s vězněním studentů v podzemí. Složte pistole a nebudu střílet." Snažím vyznít trochu vyděšeně, jak se asi na tuhle situaci hodí, ale tohle prostě nemám v povaze. "Teď nikdo nebudeme dělat kraviny. Dejte mi klíče od těch řetězů a možná nedostanete doživotí bez možnosti odvolání." Nikdo nemůže říct, že jsem se nepokusil o mírové jednání. Stejně to skončí rvačkou jako vždycky. Miluju svoji práci.

Hayley Marshall - 27. prosince 2015 18:23

To je bordel Při představování Gabriela jen tupě zírám do země. Nemá cenu to komentovat, ani bych nevěděla, co říct. Celkově na tuhle situaci nemám co říct. Nějak mi došla slova. Korunu tomu nasadí můj otec, když spolu s bratrem a nějakými chlápky vlítnou do místnosti. Jen jedním bratrem. Narovnám se. Samozřejmě... je to moje vina. Jen rozhodím rukama. Jako kdybych je sem zvala. Odseknu mu v duchu. Chudák Maria je z nás nejvíc mimo a chvilku vypadá i na omdlení. Přejdu k ní, abych jí poskytla oporu, kdyby náhodou. Začíná tu být chaos. Půlka chce ven a další půlka dovnitř. Dívám se na dveře a byla bych ráda, kdybych viděla za ně. Hlavně potom, co se ozve to praskání kostí. Gabriel se snaží vyřešit situaci po dobrém, o čemž pochybuji, že zabere. I když je Aaron zahnaný do kouta. "Kde je Mike a Will?" vyhrknu ze sebe na Kola. To je tam jako nechali a sami se běželi schovat? Pak se s odporem otočím na svého otce. "Kolik lidí musíš ještě obětovat, abys pochopil, že tohle nemůžeš vyhrát.." procedím mezi zuby tiše. Říkám to spíš pro sebe, takže je klidně možné, že on to vůbec neslyšel.

Thomas "Tom" Lovens - 27. prosince 2015 18:30

Bordel a nikdo se tu nesvlíká kromě mě. :/ Zasmál jsem se a začal zase chrchlat krev, když jsem uslyšel zvenku Johnyho. Bože, ten kluk se nikdy nezmění. Přítomnost Aarona mě ale dost štve. Postavil jsem se v poutech, abych nevypadal jako chcíplotina, i když se tak cítím. Gabriel převzal inciativu za což ho obdivuji. Odposledně se strašně změnil. "Klid zlatíčko, to se vyřeší. Slibuji, že ti nikdo nic neudělá." Zavrněl jsem směrem k Marie. Hayley začne řvát na svého tatíka, což se mi nezdá jako nejlepší, když má v ruce zbraň a je psychopat, ale budiž. "Asi by jsme si měli pár věcí ujasnit. Moji vlci nechtějí nikoho zabít. Jen vám dáváme lekci, která se jak vidno osvědčuje. lavný pan Marshall zahnaný do klece spolu se Alfou, poldou a nevinnými lidmi. Co uděláš, Marši? Začneš střílet jako debil a pak se necháš zatknout?" Už nemám co ztratit, nikdo tady nemá co ztratit.

Maria Kentnis - 27. prosince 2015 23:19

Potřebuji panáka. Po chvilce toho zmatku ke mně přišla Hayley, aby mi pomohla. Jsem za to strašně ráda, už jsem měla na mále. ,, Tím, že mi něco slibuješ, se celkem dost zavazuješ Tome!“ S pomalými výdechy a nádechy jsem mu odpověděla nevěřícím tónem. Jestli jsem dobře pochopila, tak z těch čtyř neznámých osob je jeden z nich Hayley bratr a druhý otec. Ti ostatní dva nezná asi nikdo. Vypadá to jako na nevyřízené účty. Ale pořád si to nějak nemůžu složit dohromady. Je to strašně zamotané a naštěstí mě začíná opouštět pocit beznaděje, když vidím, že Gabriel se to snaží urovnat. Nejradši bych se rozeběhla proti těm dveřím, které už pomalu dveře jen napodobují a vypadla. Už mě ani neudivuje, že je Tom tak zraněný, a že jsou tu všude samé zbraně a neshody. Zvykla jsem si?! Asi jo. ,,Souhlasím s Kim! Chci odejít. Můžu?! Nebo se mi něco stane, když to zkusím?!“ Vysypala jsem ze sebe první lepší větu, která mi dávala smysl. Snad jsem do toho dala dost důrazu, aby ostatní pochopili, že to myslím vážně.

PPJ - 28. prosince 2015 18:45

MILUJI VÁS! Aaron zamýřil na "Liv." "Nikdo se ani nehne, jasné?" Zavrčel a Hayley si nevšímá. Jeho pozornost a celkovou kapacitu mozku bere Gabrielův proslov. To celkem zvládal, jen se mračil a pořád na všechny mířil pistolí. Jeho kumpáni vypadají vyčerpaně a unaveně. Kol má na stehně škrábanec. Co ho ale dožralo byl Thomas, jak jinak. "Sklapni, tebe se nikdo neptal, bestie." V ten okamžik se venku zablesklo, zem se otřásla a průstřely po kulkách někdo prostrčil hlaveň pistole. Vypálil dovnitř několik ran. Jedna z nich zasáhla Kola. Ten se složil k zemi, ani se nepohnul. Aaron palbu opětoval a k němu se přidali zbylí Lovci. Ti střílí nejvíc po Tomovi, jakoby za všechno mohl on. (MŮŽE!) Dveře něco prorazilo. Prakticky to byl letící vlkodlak. Nikdo ho neznáte krom Gabriela. Dopadl na druhý konec místnosti. Za ním k vám vtrhlo několik Lovců pronásledováno Johnym a několika dost nebezpečně vypadajícími individui v maskách. Tři z celkových osmi individuí zastoupily dveře a když schytají nějakou kulku, ani se nehnou. Zbylých pět individuí plus dělová koule - taky v masce - se pustili do komanda Lovců, kteří i s Aaronem a jeho doprovodem čítají deset hlav. Začala řež. Pěsti a střelba všude okolo.

Gabriel Sheridan - 28. prosince 2015 21:03

Končím s diplomacií Dobře, mírové jednání fakt nebude moje parketa. Když do místnosti vletěl člověk, snažil jsem se tvářit překvapeně. A pak se jednoduše rozpoutalo peklo. Momentálně už je absolutně jedno, jestli se ukáže, že jsem vlkodlak nebo ne. Otočil jsem se na Toma a přestřelil jsem řetězy. (Nebo se o to pokusil.) Jen na jedné straně, abych měl dost nábojů. Vím, že zbytek zvládne sám. Není taková chudinka jako sobě rád prohlašuje. Dal jsem se do zpacifikování Lovců. Nezabíjíme, jen posíláme do bezvědomí. I když já bych těm kreténům nejradši zlomil vaz nebo utrhl nohy a ruce, Tom je proti. Někdy mě jeho pacifismus vážně přivádí k šílenství.

Andrea "Karambit" Dows - 28. prosince 2015 21:07

A dělat, že tu nejsem "Wohoou, klídek, kovboji, nestřelil bys nevinného člověka, že ne?" zvednu ruce, když na mě jeden z lovců namíří zbraň. Dál nic nenamítám, jen si trochu odfrknu, zavrtím hlavou a se založenýma rukama na prsou zamířím dál od dveří. Přikrčila jsem se, když to prásklo a pak najednou někdo prostrčil bouchačku dírou a začal střílet. Neváhala jsem se, přeběhla k rohu a stáhla se co nejvíce k zemi, abych byla co nejmenší cíl. Nerada bych, aby mě něco z toho trefilo. Zvláště, když se do místnosti narvali další lidé.

Maria Kentnis - 28. prosince 2015 21:43

Jak může být asi velká takhle místnost? Potom, co jsem zírala na všechny s vykulenýma očima, jsem zjistila, že je úplně zbytečné snažit se odejít. Do místnosti vešli další lidé a proč sakra míří na Liv? Mám toho dost, nic nechápu a chci odejít. ,,Sakra Liv." Zašeptám na ni, skloním se a plazivou chůzí jdu za ní, když vidím její senzační plán stranit se tomu všemu. Skvělý nápad nebýt na očích! Jen se k ní musím nějak dostat. Hlavně ať nikdo nezemře. Nechtěla bych být něčeho takového svědkem, stačí mi tohle. Po chvilce to bylo ještě horší. Uhh už se střílí a mlátí?! Vážně? Proč mě nikdo nezastřelí?! Na tohle se nedá dívat. A to už jsem si začínala myslet, že odsud vypadneme.

Hayley Marshall - 29. prosince 2015 12:06

Asi velká, když uvážíš kolik se nás tam vejde :D Ignorace. Samozřejmě. Jakmile něco nejde po jeho, tak je oheň na střeše… nejspíš máme tuhle vlastnost v rodině. Mírové jednání nevyšlo, jak jsem předpokládala. Za dveřmi se zablesklo a padly první výstřely. Kol se sesunul k zemi. Chaos pokračoval. Do už tak plné místnosti se narvali další… tvorové? Přes masky se to dá těžko poznat, ale normální lidé to asi nebudou, když s nimi kulky ani nehnou. Pak se do sebe navzájem pustili. Já se mezi nimi propletla, abych vzala Kola pod pažemi a odtáhla jeho bezvládné tělo stranou. Nelehký úkol pro někoho, kdo neoplývá fyzickou silou. S vypětím všech sil ho dostanu k nejbližší zdi a začnu horečně kontrolovat, jestli je jenom v limbu nebo mrtvý. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se holky schovávají v koutě před kulkami. Tohle je šílený. Všichni se tu navzájem povraždí.

Thomas "Tom" Lovens - 29. prosince 2015 13:05

Myslíš, že se do ní vejde jeden proměněný Alfa? ^^ "Já vím. Ale závazky mám rád." Řekl jsem směrem k Marie, než začalo něco zcela pochopitelného. Přestřelka. Vážně, nikdo to neumí řešit jinak. Jsem rád, že mě Gabriel odstřelil alespoň polovinu řetězů, protože zůstat tam tak schytám mnohem víc kulek než jen tu, co mě škrábla do ruky. (78 ^^) Ta druhá polovina byla jen malý problém. Zapřel jsem se a řetězy se přetrhli. Sice mi visí z rukou, ale tím se stávají dokonalou zbraní. Vzpomněl jsem si na to léto, kdy mě táta z legrace učil zacházet s bičem. Teď se mi to bude hodit. Zavrčel jsem a dal se do pacifikování Lovců. Dostal jsem se až k Marie a Liv krčícím se v koutě. "Ale dámi, vážně se musíte schovávat, když ta pravá zábava je tam?" Zasmál jsem se a přesunul před ně jeden ze stolů, na kterém jsou zbraně jakoby to bylo křesílko pro děti. Pak mi zrak skončil na Aaronovi a oči mi zaplály. Doslova. Jedno rudé, druhé modré. A on si všiml mě. Vypálil. Skrčil jsem se, odrazil o zem a pak už jen vím, že klečím na něj a mlátím ho do čelisti. Ať chcípne, je mi to jedno. Na rukou mám jeho krev i tu svoji. Jak jsem se blížil, povedlo se mu trefit mě do hrudníku, ale to jsem nezaregistroval. (41) Chci aby zaplatil za mého kamaráda, za to jak ho nechal zabít. Za to jeký neskutečný kokot je. Za všechno. Padá jedna rána za druhou, pořád se mi nezdá, že by měl dost.

Vrchní kreatura a miláček - 29. prosince 2015 13:12

Boj Vřava pomalu utichá. Všichni Lovci skončili v bezvědomí na zemi zranění víc či míň. "Liv" a Marii se nic nestalo, i když pár kulek prošlo stolem a zabodlo se těsně vedle nich. Hayley je taky v pořádku a zjistila, že Kol je pouze uspaný. Dýchá pravidelně, jen rána na noze mu krvácí. Gabriel skončil s pár kulkami po těle, ale nic co by náš Alfa neroschodil. Jediný, kdo ještě mlátí do druhých je Thomas. Aaron je dávno v bezvědomí. Individua v maskách se srotila v kruhu kolem něj, nic neříkají a nehýbou se.

Hayley Marshall - 29. prosince 2015 20:18

Ne. Ten se tam určitě nevejde ^^ Kol byl živý. Uspaný, abych byla přesná. Kromě rány na noze, která nekrvácela natolik, aby z ní umřel, pár šrámů z rvačky, byl v pořádku. Přežije to. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Opřela jsem si čelo do jeho vlasů a poprvé za celou tu dobu se usmála. Úlevou. Díky bohu. Hluk kolem pomalu utichal. Celou dobu jsem se ho snažila vytěsnit a jen hlídala, spícího bratra. Vzhlédla jsem až ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už by mělo být po všem. Otcovi stoupenci se váleli všude kolem. Povětšinou v bezvědomí. Uprostřed místnosti byl shluk bílých masek a mezi nimi, na zemi.. ležel můj táta v bezvědomí a na něj Tom. Třískal do něj hlava nehlava. Dilema. Co teď? Mám tam skočit, abych ho zastavila? Táta by se za pár měsíců zotavil a začalo by to nanovo. Zlo plodí další zlo. Z pomsty další pomsta. Ale mám tu sedět a jen se dívat, jak můj táta umírá? I když zrovna teď... si nic jiného nezaslouží. Ať už je jakýkoli. Je to moje rodina. Je to někdo, kdo mě vychoval. S tímhle se zvednu a s klidem dojdu ke kroužku. Pokusím se projít mezi nimi. Pokud se mi to podaří, dojdu až k Tomovi. Pokud ne, zůstanu za nimi tak, abych na ně měla výhled. "Nemyslíš, že má dost?" zeptám se opatrně. Vybíjí si vztek. Z hrudníku mu teče krev a tátův obličej už ani nevypadá jako jeho. Dřepnu si na kolena. "Podívej, já vím, že si to zaslouží..." ztiším hlas, jakobych chtěla, aby to slyšel jen on. "Ale ten, co vystřelil je už v nemocnici. Zabít jeho.." podívám se na tátu. ".. ti Aarona nevrátí." Nechci ho nijak naštvat. Nedělám to ani tak kvůli tátovi, jako spíš kvůli tomu, že kdybych nic nepodnikla, tak bych se bratrům nemohla podívat do očí. A když se na něj teď tak dívám, je mi ho líto. Vždycky takový nebyl. "On za to nestojí." řeknu nakonec a pak jen čekám.

Maria Kentnis - 29. prosince 2015 20:42

Už je opravdu konec? Děkovala jsem bohu, že už to pomalu vše končilo. (Né že bych byla věřící.) Byla jsem strašně ráda, že se k nám Tom dostal a zazdil mě s Liv za stolem, který nás měl chránit. I když se přes něj stejně dostaly střely, které nás jen o fous minuly. Kdo ví, jak bychom dopadli, kdybychom tam ten stůl neměli. Nakonec svůj závazek Tom vůči mně přeci jen splnil, ale stejně si neodpustil nějaký ten fórek do tak mizerné situace. Každopádně co má člověk jako já dělat v téhle chvíli? Zamýšlím se. Jsem zděšená, buší mi srdce jako o závod a jediné o co mi jde, je, aby byli všichni v pořádku. ,,Liv? Pomůžeš prosím Hayley s jejím bráchou? Myslím, že toho má chudák dost. Vypadá to, že se nikdo rvát už nebude a on je zraněný. Já půjdu pomoct Gabrielovi.“ Zeptala jsem se jí vážně. Myslím, že bychom si nějak měli pomoci, vzhledem k tomu, co se stalo. Po této otázce, i když jsem byla strašně vyděšená. Popadla jsem veškerý svůj rozum, dala na stranu obavy a vydala se za Gabrielem. Doufala jsem, že Liv Hayley pomůže a jestli ne, budu se snažit, abych pomohla nějak všem. Když jsem dorazila k panu strážníkovi, měl v sobě několik kulek. Nejradši bych mu je vyndala, ale nejsem doktor. ,,Ukaž.. pomůžu ti. Na rozdíl od tebe nekrvácím.“ Pousmála jsem se na něj a stejně jako před tím Liv, obětovala jsem své oblečení, abych ho mohla aspoň obvázat. Využila jsem na to své tričko, protože mám na sobě ještě bundu, tak mi to tolik vadit nebude. ,,Bolí tě to?! Vypadá to strašně. Jakto, že jsi tak v pohodě?!“ S hrůzou jsem se dívala na jeho rány. Ach jo. Nerada takové věci vidím (né že bych je někdy viděla), ale nejradši bych v téhle chvíli převzala tu veškerou bolest z ostatních na sebe.

Andrea "Karambit" Dows - 29. prosince 2015 21:36

Doufám že jo. Teď už jen dojít domů, sprchu a spánek Postel, těším se na tebe Byla jsem v rohu. Nekrčila jsem se strachy. Netřásla se. Prostě jsem se jen schovávala, aby se mi nic nestalo. Nechtěla jsem, aby mě trefila nějaká zbloudilá kulka, nechtěla jsem se do toho zapojovat. Byla jsem Thomovi vděčná, že před nás dal stůl, i tak jsem sebou cukla, když kousek ode mne zasvištěla kulka. Netrefila mne a já si velmi vážně oddechla. Moc dobře jsem věděla, co by následovalo a Maria, jak ji tu někdo nazval, by z toho nevykráčela dobře. I kdybych se snažila sebevíc. Když vše skončilo, opatrně jsem vykoukla, na zemi leželo spoustu zraněných, Hayley se skláněla nad jedním a uprostřed byl kroužek, ze kterého se ozývaly rány značící, že někdo někoho mlátí. Nezajímalo mě to. Byla jsem ráda, že jsem v pořádku. Že Marie je v pořádku. Když na mě pak jmenovaná promluvila, jen jsem přikývla a zamířila k muži, u kterého byla Hayley, která zatím přešla ke skupince a mluvila na toho, co tam někoho mlátil. Sehla jsem se k raněnému, pečlivě ho prohlédla a dávala si velký pozor, abych ho nikde omylem neškrábla. Nevím, co byl zač, jestli člověk, nebo dlak, nebo cokoliv jiného. I tak jsem ale nechtěla riskovat to, co by to s ním udělalo. Chtělo se po mě mu pomoci, ne mu ublížit. A tak jsem mu pomáhala, jak jsem nejlépe uměla.

Thomas "Tom" Lovens - 29. prosince 2015 22:14

Nikdy nebude konec Zaplatí za to. Nechám ho žít jen abych mu mohl ten jeho ksicht rozpliznout o podlahu pokaždé. Bude to skvělý. Moje malá osobní hračka. Dokud mě to bude těšit. Dokud mě bude jeho křik a bolest bavit. Dokud se budu smát. Dokud mu možná jednou neodpustím, co nechal svoje lidi udělat. Ten den nepřijde. Věčné utrpení jako trest z nebes pro tebe, Marshalle za ty, kterým jsi ublížil. Kolik křičících rodin jsi nechal v prachu své minulosti? Masky reagují na moje pocity. Rozestoupily se jako vojáci, když se Hayley přiblížila. Nevnímám to. Je mi to jedno. Kdyby se mě pokusila zastavit násilím, odtáhli by ji. Já se nemusím o nic starat. Jen o svou pomstu. Ona udělala něco, co se v mém okolí moc nepoužívá. Ne činy, ale slova. "Nechci návrat. Chci pomstu. Spravedlnost." Podíval jsem se na ní s obličejem rudým od krve. Červeným škraloupem se prodrala cesta. Dvě slzy. Dvě slzy za přítele, jedna za pomstu, žádná za lásku. "Jak ho můžu nechat žít? Vy to taky tak děláte. Smrt za smrt." Při těch slovech se masky přiblížily o krok. "Jak jsi ho ty mohla nechat zabíjet? Jak jsi mohla nechat zabíjet tu zrůdu někoho, kdo byl víc člověk než on? JAK JSI MOHLA?" Zaječel jsem a prsty zaťal do betonu, který se láme jako pískovec.

Gabriel Sheridan - 29. prosince 2015 22:32

Proč se mi zdá, že jsem tu jediný schopný psycholog?? Boj skončil a jako vždy z mé strany vítězně. Nechci být samolibý, ale jinak to dopadnout nemohlo. Opřel jsem se o zeď a zaťal zuby, než moje tělo dostane ven kulky. Bolí to, neskutečně to bolí, ale nic co bych už někdy neabsolvoval. Jen někteří si myslí, že jsem chudinka, kterou složí jedna kulka. Jinak řečeno si myslí, že jsem člověk. Usmál jsem se na Mariu a vzal její ruce do svých, aby si přestala trhat triko, když to je k ničemu. "Je hodně věcí, které nevíš. Mě kulky neublíží. Ne ty obyčejné. To je na dlouhé povídání." Mávl jsem rukou, odlepil se od stěny a sledoval Toma s Hayley. Před těmi přízraky mám respekt, ale teď jsou důležitější věci než strach a v bráchově případě nenávist. S povzdechem jsem došel k nim. Jestli mě masky nepustí, mluvím prostě přes ně. "Nerad ruším kámo, ale teď jsou důležitější věci. Na zabití toho chlápka budeš mít spoustu času, teď je třeba vymazat pár vzpomínek a připravit se na vpád jednotky poldů. Budou tu za pár minut, pohni." Jinak to neumím, ale je to pořád lepší než jemná promluva do duše. My vlkodlaci na to nejsme stavění. Krvi rozumíme líp než slovům. Tak to je, tak to z nás udělali.

Hayley Marshall - 29. prosince 2015 23:11

To se ti opravdu jen zdá Myslela jsem si, že bude moc mimo, než aby mě vůbec slyšel, ale pletla jsem se. Reagoval. Možná je ale předběžné říkat, že to je dobrá zpráva. Když jsem si všimla slz, co mu stékaly po tvářích, těžce jsem polkla. Měla jsem chuť mu je setřít. Nějak ho utěšit, říct, že všechno bude v pořádku. Že to přejde. Nemůžu mu ale říkat něco, čemu sama nevěřím. Ne teď. Ne jemu. Nevnímám, když se masky přiblíží, ale když na mě začne křičet, trochu sebou cuknu. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se nebojím. Samozřejmě se bojím. Jak jsem mohla? Jako kdybych nad tím nepřemýšlela celé ty dlouhé roky. Od chvíle, co mě začal trénovat. Začnou mi slzet oči, aniž bych si to uvědomila. Jsem jeho krev. Jsem stejně vinná, jako on. Už se nadechuji, abych odpověděla, ale přeruší mě Gabriel. Aniž bych zvedla oči, jen se dívám na Toma. Je to jeho bratr (teda nejspíš). Ví, jak s ním mluvit, co dělat. Chvilku se odmlčím. Chci dotáhnout do konce, co jsem začala. Zatnu pěsti, abych si dodala odvahu. Ruce se mi třesou a hlas taky. Je to moc důležité než abych nad tím mávla rukou a brala to s nadhledem jako Gabriel. Opět se nadechnu. "Máš pravdu." kývnu tiše. "Je to moje vina. Měla jsem něco udělat. Měla jsem se aspoň pokusit." ztěžka polknu. Sama nevěřím tomu, co mu teď chci nabídnout. "Jsem jeho krev. Mám na rukou stejně tolik krve, co on. Takže... jestli chceš někoho zabít. Zabij mě. Smrt za smrt, správně?" srdce cítím v krku a přihlížejícího strážníka si nevšímám. Nejhorší na tom je, že to myslím vážně. Co v tuhle chvíli můžu ztratit?

Maria Kentnis - 29. prosince 2015 23:26

Ach bože! Oba jste na nic psychologové. Když jsem se snažila Gabrielovi pomoct, celkem mě překvapilo, že to odmítl. Mám se teď cítit trapně?! Ne necítím se tak. Naštval mě. Je zraněný a hraje si na někoho, kdo všechno přežije. Když mi vzal ruce, jen jsem zůstala zírat a pak se mírně usmála. Někdo je tu dost silný co?! ,,Nechápu.. možná kdybys mi to vysvětlil, tak bych to pochopila.“ Řekla jsem mu na jeho divnou větu o kulkách v jeho těle. Co má sakra znamenat poznámka o mazání vzpomínek?! Už se snad nemůžu ničemu divit. Gabriel odešel směrem k Tomovi a Hayley. Jestli tu budou policajti, asi bychom měli jít. Přeci jen to tu vypadá, jak po nějakém vraždícím masakru a taky byl. Chudák Hayley, chtěla bych jí nějak pomoct, ale nevím jak. Zírat se mi na tuhle hádavou situaci taky nechce. Možná, když teď odejdu, tak to bude v pohodě ne?! Musím najít ještě Bernieho! Chudáček..doufám, že žije. Pomalu jsem se snažila přiblížit ke ,,dveřím".

Thomas "Tom" Lovens - 31. prosince 2015 13:56

Nikdo nejste dobrý psycholog Masky se přibližují, čekají na rozkaz. Cítím jak ji chtějí zabít. Dovolil bych jim to. Stačil by pohyb hlavou, jeden jediný. A moje smečka by dokonala zbytek. Ani z ní ani z něj by nezůstal jediný kousek v celku. Nech je to udělat. Nebo ji zabij sám. Zaslouží si to, sama to řekla. Krev za krev, smrt za smrt. Oni ti vzali co bylo nejdražší tobě, udělej to taky. S úsměvem jsem natočil hlavu na stranu. "Ne. Budeš prospěšnější naživu. Zatím." Jakmile promluvil Gabriel, jeden z masek chytil Mariu, která se pokusila odejít za rameno. "Nebylo by to k ničemu. Vzhledem k tomu co se bude dít dál bychom jí museli brát myšlenky pořád a to by pro její hezký krček nebylo příjemné." Vstal jsem a masky se rozestoupily. "Starý Marshall do nemocnice, zbytek pryč odtud." Obrátil jsem se na zdejší osazenstvo. "PŘÁTELÉ! Byl bych vděčný, kdyby jste o dnešních událostech pomlčeli, jinak bych byl nucen sebrat vám vzpomínky a to by nikdo nechtěl. Prosím, pokud chcete odejít příjemnou cestou tak, aby vás tu nenašla policie, následujte mou smečku, jinak budete všichni zítra v novinách. Děkuji." Tleskl jsem a moje masky spolu s Gabrielovou smečkou se dali na pomalý ústup pryč. Vzali raněné Lovce, tedy ty co zbyli. Otočil jsem se na Hayley a v očích mi plají ohýnky. "Protentokrát tě ušetřím, Lovkyně. Ale postavte se mi ještě někdy do cesty a dopadnete zle." Otočil jsem se k ní zády. Náš vztah je uzavřen, stejně jako tato konverzace.

Hayley Marshall - 01. ledna 2016 12:03

To je pozitivní Bylo to logické. Aaron byl Tomův nejlepší přítel, druh, to nejcenější, co měl a co miloval. Já jsem jediná dcera. Nejmladší člen rodiny. Opečovávaná, rozmazlovaná. Kopie jediné ženy, kterou otec kdy miloval. Neumím si představit, co jiného by otce mohlo rozložit více. Ne, že bych si tolik věřila. Je to fakt. Ale jakkoli to bylo logické, byla to šílenost. Je těžké někoho přesvědčovat o tom, že jsem vhodná k zabití, když jediné, co chci... je žít. Změnit sebe, změnit svůj život. Proto, když řekl, že mě nezabije, zavřela jsem s úlevou oči. Moc jsem nevnímala, že Tom vstal a začal rozdávat rozkazy. Postavila jsem se a začala si oprašovat kolena. Měla jsem pocit, jako by mi spadl ohromný kámen ze srdce. Sledovala jsem, jak smečka sbírá raněné všude kolem. Otec potřebuje do nemocnice, ale ten mě v tuhle chvíli zajímá nejméně. Kol vypadá v pořádku. Liv dělala, co mohla aby mu pomohla. Za čož jsem neuvěřitelně vděčná. Ovšem zbytek mých bratrů jsem kolem neviděla. Naposledy se rozhlédnu po místnosti, jako bych si ten obrázek chtěla vrýt do paměti. Jako místo, kam se už nikdy nechci vrátit. Můj pohled pak padne na Thomase. Výsledek, který se dal očekávat. Přesto mě to rozhodilo víc, než jsem si byla ochotná připustit. Tiše jsem prošla kolem něj a následovala jeho smečku. Něco získáš, něco ztratíš. Co jsem získala? Táta dostal na prdel. Třeba mu teď dojde, že není tak nepřemožitelný, jak si myslí. Získala jsem záminku k tomu, abych se mohla pohnout dál. Získala jsem šanci. Co jsem ztratila? Koutkem oka se podívám na Toma. Ne. Pousměji se a nesouhlasně zakroutím hlavou. Nemůžu ztratit něco, co jsem nikdy neměla.

Andrea "Karambit" Dows - 01. ledna 2016 14:15

A teď už jdu fakt domů Nestarala jsem se o to, co se děje okolo. Jasně, sice jsem poslouchala, o čem mluví, ale nijak moc mi to nedávalo smysl. Nevěděla jsem o čem mluví, nějak jsem nerozuměla tomu o čem se baví a bylo mi to poměrně jedno. Pomáhala jsem tomu klukovi jak jsem mohla, a že to moc nešlo. Provizorně jsem zastavila krvácení, uvedla ho do stabilizované polohy a pak se zvedla. Ruce od krve, což nebylo dobré. Musela jsem se vydýchat, uklidnit, ještě pořád jsem byla našponovaná z tý střelby okolo. Když pak Thomas řekl něco o odchodu, prostě jsem se zvedla a šla za jeho smečkou. Beztak jsem věděla, že jestli tu bude nějaké mrtvé tělo, budu ho mít zítra pravděpodobně na stole. A jestli tu policie najde mé otisky, dost pravděpodobně budu zítra sedět ve výslechovce a říkat všem, že o ničem nevím. Byla jsem první na ráně, vždyť jsem pracovala jen pár pater pod policejní stanicí. Bože, jak já se těšila na sprchu a postel.

Maria Kentnis - 02. ledna 2016 17:48

Konečně.. Když jsem se snažila odejít, zastavil mě jeden týpek s maskou, co patřil k Tomasovi. Nevěřícně jsem se podívala. Musíme snad odejít ne?! Ovšem stále tu hodně věcí nechápu. ,,Neboj se, že bych o tomhle s někým mluvila. Samotné se mi ani nechce věřit, co jsem všechno viděla a vypadala bych jako blázen.“ Zhrzeně jsem se podívala na Tomase. Potom co dořekl poslední větu, naznačil všem, ať jdou. To mě mohli nechat jít, když teď koukám, že stejně už padáme pryč. No aspoň, že nepůjdu na slepo a půjdu za někým, kdo ví, kde je východ. Následovala jsem Tomase ,,smečku“? Nechápu.. ale radši to teď nechci řešit. Když jsem vyšla ven, začala jsem se rozhlížet všude kolem, jestli někde nevidím svého miláčka Bernieho. Nikde ho ale nevidím. Kde je?! ,,Bernie?!" Zaječela jsem. A v hlavě se mi začaly honit strašlivé myšlenky. Žije ještě?! Do očí se mi hrnou slzy.

Thomas "Tom" Lovens - 02. ledna 2016 17:59

Nah "Pokud by jsi si o tom chtěla s někým promluvit zlatíčko, náš strážník je ti k dispozici. Nebo školní poradkyně ti určitě poradí. Jen si dávej pozor, aby jsi se neprobudila svázaná u ní ve sklepě a nikam s ní nechoď sama." Střelil jsem pohledem po Hayley v očích jen dvě slova. "Nemáš zač." Nechce se mi její práci úplně bojkotovat, ale ztížit to můžu. Jedna z masek na rozloučení zavrčela. Kývl jsem. Budou mi chybět. Liv a Maria jsou pryč. Nevím jak Hayley, ale ona je mi teď ukradená. Udělalo se mi strašně špatně. A slabo. Klesl jsem na kolena a opřel se o ledovou podlahu. V ústech mám hořkou pachuť, jsem slabý, tak strašně slabý. Pálí mě oči. Je to slabost? Strach? Lítost? Ztráta. Teprve teď jsem si dovolil být slabý a to všechno mě začalo drtit. Všechno najednou. Smrt Aarona, ztráta krve, zranění a moje síla... Vždycky se mnou zamává. Začal jsem kňučet. A neskončí to. Neskončí. Bude to pokračovat. Novináři, poldové. Proč? Proč?

Vrchní kreatura a miláček - 02. ledna 2016 18:36

Naivní sny Smečka vás bez problémů dovedla ven z podzemí. Venku se zastavila. Pořád silně prší a nedaleko vás hřmí, ale jim to očividně nevadí. Nejvyšší z masek se podíval na Mariu. "Tvůj pes bude doma." Řekl to bez výrazu a jeho hlas je podmanivý, tichý, ale přesto tak dobře slyšitelný i v hustém dešti. Podobný jako Tomův, když se snaží. Hladí a přeci je v něm cítit chlad. "A bude v pořádku." Ujistil tě. Zpoza opasku vytáhl zbraň a zkontroloval počet nábojů. "Můžeme tě doprovodit, ale nemyslím, že by to bylo třeba." Zbytek smečky souhlasně zamručel.

Gabriel Sheridan - 03. ledna 2016 10:46

Já se chci vyspat :/ Konfliktní ukázku odpuštění, sebedestrukce, falešných hrdinských činů a slabosti nekomentuji, jen ji sleduji s potěšeným výrazem. Když všichni odešli, Tom udělal to co vždycky. Zhroutil se. Klekl jsem si vedle něj na zem a položil mu ruku na rameno. "Zvládl jsi to skvěle. Teď jen přežij nemocnici a všechno bude v pohodě." Oba moc dobře víme, že to je jen falešná a prázdná věta, ale spolehám na to že v tuhle chvíli to není schopen posoudit. "Nadechni se... vydechni... nádech, výdech."

Hayley Marshall - 03. ledna 2016 11:45

Už jenom domů.. Samozřejmě, že si neodpustil narážky. I po tom všem je schopný provokovat. Nezazlívám mu to, ale sakra.. Jako kdybych chtěla, aby ho tu svázali. Jako kdybych se nesnažila, aby ho nechali na pokoji. Samozřejmě, že moje snahy jsou k ničemu. Nikdy jsem nebyla tak průbojná a ve stresu vždycky panikařím. "Občas je přehnaná ochota kontraproduktivní." vzpomenu si na upozornění Gilla. Měla jsem ho poslechnout... Maria a Liv jsou už pryč a já je hodlám následovat. Jen se naposledy ohlédnu, abych viděla Toma na zemi. Měla bych se od teď držet zpátky. Od všeho, co se týká jeho a vlkodlačí společnosti vůbec. Tohle nikdy nebylo pro mě. Ovšem odejít od toho se líp řekne než udělá. Jsem si jistá, že Tom je v nejlepších rukou. Pomyslím si, když si k němu klekne Gabriel. Tak se jen otočím na podpadku a odpochoduji za smečkou. Venku hustě prší. Je to nepříjemné. Vylezla jsem zrovna ve chvíli, kdy Liv odcházela někam pryč do lesa a Maria se ještě bavila s maskami. Pomalu sek nim přiblížím. "Já jí klidně domů dovedu. Slíbila jsem jí vysvětlení." podrbu se na zátylku. Jsem unavená. Vzhlédnu k vysoké postavě. "Můžu se zeptat.." načnu opatrně. "Víte, co je s mými bratry?" Táta a Kol pravděpodobně míří do nemocnice.. aspoň tak to řekl Tom. Ale kde je ten zbytek? "Jsou naživu?" dodám ještě jednu otázku.

Vrchní kreatura a miláček - 03. ledna 2016 11:57

To si jen myslíš Všechny masky se na tebe obrátily a i přestože jim nevidíš do obličeje cítíš, že by tě nejradši rozkrájely na kousky. Očividný Alfa téhle skupiny přikývl na tvou nabídku a svěsil ramena. Očividně se mu ulevilo, ale zbytek je stále stejně napružený. "Nikoho jsme nezabíjeli, Lovkyně. Jen vy jste tu vrazi." Vypálil na tebe vůdce a vysloužil si souhlasné zamručení. Nebýt té hory svalů by se možná dalo soudit, že je jako Thomas. Z tunelu vylezl Johny a málem do tebe vrazil. "Ááá slečno poradkyně... Em... Jak se vede?" Zazubil se a setřel si ze rtů krev. "Snad kvůli tomuhle nebudu po škole."

Hayley Marshall - 03. ledna 2016 12:31

Nech mě taky trochu oddechnout.. Nepřátelská atmosféra je něco, na co jsem si zvykla už dávno. Všichni jsme podle nich stejní. Pro les nevidí stromy. Můžu jim to ale vyčítat? Většina lovců má stejný přístup. Středověký, zabedněný přístup. Proto si jen zhluboka nadechnu a přikývnu. Přecházím zmínku o vrazích. Filtrovat informace, motto dnešního dne. Důležité je, že jsou živí. Ostatní je nepodstatné. Jedna věc se vlkodlakům musí nechat. Jednotu. Ve smečce jako v rodinném kruhu. Kdo by řekl, že někteří z nich budou fakt příbuzní. Prohlédnu si nejvyššího z nich, očividně další Alfu. Moc toho nevidím přes hustý déšť, tmavé oblečení a masku, ale připomíná mi Toma. Hlasem, vyjadřováním. Že by další příbuzný? Nah.. a pak že nikoho nemá. Ten kluk kolem sebe má víc přátel než kdokoli, koho znám. Z mých úvah mě vytrhne Johny. Ztřeštěná Beta. Otočím se na něj s pozdvyženým obočím. Nejspíš jeden z těch, co neberou nic vážně. Jen idiot by se mě mohl zeptat, jak se mám v téhle situaci. "Co děláš ve svém volném čase je tvoje věc." zahučím si pod vousy. Ťuknu Mariu do loktu. "Půjdeme?" zeptám se jí připravena odtud zmizet co nejdříve to půjde.. Navíc v tomhle dešti, nerada bych, aby byla nemocná. Nebo já, když už jsme u toho. Ani jedna z nás nemá zázračnou schopnost se léčit.

Vrchní kreatura a miláček - 03. ledna 2016 12:46

Nup Alfa se otočila na Johnyho. "Musíme jít. Jdeš s námi?" Kluk se chvíli rozmýšlel, pak naprázdno polkl. "To víš že jo. Musím dohlédnout na ty poldy. Hodně štěstí." Mávl smečce, která jen kývla a zmizela v lese dřív, než jste stihli mrknout. "Blah. Mám je rád, ale jsou tak děsně formální." S povzdechem se otočil na vás. "Nechcete svýst? Mám nedaleko káru." V očích se mu zalesklo. Prohrábl si zmáčené vlasy a z kapsy vytáhl klíčky.

Maria Kentnis - 03. ledna 2016 13:51

Už jsem připravená na cokoliv *smích* Zastavili jsme se venku. Jeden z těch co měli masky, mě ujistil, že Bernie je v pořádku, a že je nejspíš doma. Mluvil tak sebevědomě a jistě. Měla jsem pocit, že mu mohu věřit. ,,Né díky. Jste hodní, ale zas neznáme se a jelikož ani nevím, kdo jste, radši se doprovodím sama." Usmála jsem se na ně. Teď mi spadl jeden obrovský balvan ze srdce, protože vím, že je pes doma. *Fůůůh...* odfoukla jsem si. Už jen vymyslet, jak se dostanu domů já. Kdyby aspoň tolik nepršelo. Pomyslím si. Po chvilce dorazila Hayley. Vipadá unaveně a ani se jí nedivím, taky jsem. ,,Amm domů to zvládnu sama, aspoň se po cestě porozhlédnu. Myslím, že tuhle debatu bychom měli nechat na jindy. Teď už se mi to řešit nechce." Unaveně jsem jí odpověděla a prohrábla si zmáčené vlasy, které už začínaly připomínat mop na podlahu. Do toho přišel Johny. Bavil se s Hayley, jak s nejlepší kamarádkou. Ovšem ona mu spíš odpovídala zhrzeně. ,,Dík jsi hodnej, ale jak už jsem říkala. Zvládnu to sama. Krom toho pořád nevím jistě, že mám psa vážně doma. Procházka večer, i když v dešti, tomu jen prospěje a já se aspoň ujistím, že tam vážně je." Ušklíbla jsem se na něj. Snad to pochopí. Svá zvířata miluji.

Hayley Marshall - 03. ledna 2016 14:39

Možná se půjdu podívat do nemocnice "Jak chceš." pokrčím rameny na Mariu. Aspoň si ušetřím zacházku lesem. Jen doufám, že se tu neztratí. Přeci jen se terpv nedávno přistěhovala. Když nad tím tak přemýšlím, musí to pro ní být super začátek školního roku. Nové město, nová škola, noví lidi a k tomu jedna noc v podzemí, střelba, krev, vlkodlaci.. nese to celkem dobře. Nejradši bych jí to vyklopila všechno teď, abych to měla za sebou. Lepší když je to čerstvé. Zítra si nebude pamatovat tolik detailů. Smečka se vzdálí a mě se docela uleví. "Nebo jsi jen moc bezprostřední." utrousím směrem na Johnyho. Netuším co od kluka jako je on čekat. A mám pocit, že vlézt k němu do auta by byla blbost, ale deštěm se mi jít nechce.. "Umíš vůbec řídit?" zeptám se ho nedůvěřivě. Cinkání klíčků od auta bylo nepříjemné. Nějak mě bolela hlava. Vlasy se mi lepily na čelo a obličej, stejně jako oblečení mám úplně promočený. Mám v plánu jít se domů aspoň převléknout. Hodit sprchu a pak ve svém vlastním autě jet rovnou do nemocnice za ostatními. Minimálně se ujistit, že jsou v pořádku. Nerada bych, aby mě cestou zabil kluk s čerstvým řidičákem.

Vrchní kreatura a miláček - 03. ledna 2016 17:56

Tohle auto je ti k dispozici "Jasně že umím. Mám portugalský řidičák." Jakmile smečka zmizela, Johny se uklidnil, jakoby celý spadl. Sundal si svoji koženou bundu na jednom místě protrhlou od kulek a podal ti jí. "Musí vám být zima, slečno." Usmál se a vydal lesem pryč, klidným a pomalejším tempem. "Chcete zavést domů? Budete mě muset navést, váš dům jsme ještě... em... neprocházeli." Jinak řečeno nesledovali. Šli jste chvíli. Déšť pomalu ustává, ale blesky ne. Johny sebou vždycky cukne, když zahřmí a určitě to není tím, že má citlivý sluch. Najednou natáhl ruku s klíčky a cvakl. Nedaleko cosi tiše zatroubilo a nastartovala se světla. "Chcete řídit, nebo se prospat?" Zeptal se Johny s jiskřičkami v očích. Očividně svoje auto miluje.

Maria Kentnis - 03. ledna 2016 18:09

Aspoň někomu. ) Rozhodla jsem se vydat sama do lesa. Procházela jsem ho s myšlenkami, že snad nikde neuvidím Bernieho. Na štěstí neviděla, ale chvilku jsem měla pocit, že jsem se ztratila. Nakonec jsem možná měla tím autem jet. Říkám si. Na druhou stranu Johny a Hayley jsou oba unavení, sice já taky, ale takhle jím ta cesta aspoň nezabere tolik času a nebudou se zatěžovat tím, kde bydlím. Ještě nejsem úplně z lesa a slyšela jsem praskání větví. Asi nějaká veverka ne? Sakra teď už by mě nic nepřekvapilo..nebo ano?! Konečně jsem dorazila k domu a Bernie tam opravdu byl! ,,Jaká sláva!“ Usměju se na něj a zároveň si povzdechnu. V tom dešti na mě padne nostalgie a místo toho abych šla dovnitř, sednu si se psem na schody u verandy, poslouchám, jak se kapky deště odrážejí o střechu a přemýšlím snad úplně nad vším. AMM usnula jsem se psem na verandě.

Hayley Marshall - 03. ledna 2016 18:47

Z Bety taxikářem Zadržím hysterický smích. Tak portugalský řidičák. Skvěle. Přežila jsem přestřelku, dvoubarevnou alfu v amoku a umřu v autě s Portugalcem. Sleduji Mariu, jak se vzdaluje do lesa a mizí ve tmě. Doufám, že bude v pořádku. Vrátím pohled k Johnymu zrovna v momentu, kdy mi podává bundu. S tichým díky si ji vezmu a natáhnu. Díry po kulkách se snažím nevnímat. Courám se za ním. Jsem z něj nesvá. Ještě před chvilkou se ho táta snažil zabít. Nejen jeho.. chová se tak klidně. Zvláštní kluk. Zasměji se. Neprocházeli, jistě. I když mě zaveze domů, tátův barák je jak nedobytná pevnost. Navíc provoněný omějem. Nemusím se bát, že by měli něco z toho, že vědí, kde je. Po cestu lesem mlčím. Jdu pár kroků za ním. Pokaždé, když sebou cukne, tak zbystřím. Jako kdybych kdykoli čekala nějaký jeho výpad nebo cokoli. Nakonec ale usoudím, že to je nejspíš jen strach z bouřky. Všichni máme něco, čeho se bojíme. Někdo bouřky, někdo tmy (jako já) a někdo třeba jenom toho, že dostane špatnou známku z matiky. Dokud nebylo auto nastartované a světla rozsvícená, ani bych si ho nevšimla. A že to bylo auto. Hodně drahé auto. "Prospat, díky..." zahučím váhavě. Tohle řídit nebudu. Radši umřu s magorem za volantem, než abych tohle nabourala a splácela to zbytek svého života místo hypotéky na dům. Jak se dostal k takovýmu autu? Někde ukradl? Pochybuji, že by si na něj sám vydělal. Obdivuji jeho odvahu mě pustit za volant. Pomalým krokem se vydám k sedadlu spolujezdce a v duchu se modlím, abych tuhle jízdu přežila. Ale pořád lepší než se plahočit v tomhle počasí, tmou a lesem sama domů.

Vrchní kreatura a miláček - 03. ledna 2016 18:55

Byla to tvoje volba, Mario. Nestěžuj si Kývl a sedl si za volant. Auto se s cuknutím rozjelo. Ta část po lesní cestě nebyla vůbec jednoduchá. Déšť, bláto, blesky, minimální viditelnost a jak jsi mohla zjistit za světel diod z palubní desky, ošklivá rozšklebená rána na stehně. Ovšem Johny to zvládal s přehledem, jako ostřílený řidič vedl auto tam kam chtěl a smyky vybíral s tichým smíchem. Pak jste vyjeli na asfaltku, kde to nebylo tak zlé. Jel opatrně a tiše. Tuhle asfaltku znáš a od města je to pěkně daleko. Johny sykl na jednom výmolu. Pak z kastlíku vytáhl injekční stříkačku. (Stejnou jsi mohla vidět u Toma ve zbrojnici.) Jehlu si zabodl přímo do rány a úlevně vzdychl. Oči mu na chvíli zasvítily žlutě, ale pak se vrátily do normálu.

Hayley Marshall - 03. ledna 2016 19:19

Jmenuji se Bond. James Bond. Posadím se do pohodlné sedačky a zavřu za sebou dveře. Cestou se jednou rukou držím palubky a druhou střechy. Kluže to, háže to s námi, prd vidíme. Nejsem ani tak nervózní z Johnyho smíchu při každém smyku, ale spíš z rány na jeho stěhně. Tiše jsem sledovala každý jeho pohyb. Na asfaltce ze mě nervozita opadla. Neřídil tak strašně, jak jsem si myslela, což mě uklidnilo. Složila jsem ruce do klína a opřela se o sedačku. Soudě podle toho, kde asi jsme, to do města nějakou chvilku potrvá. S očima navrch hlavy jen sleduji jeho operaci se stříkačkou. Jehla v ráně mě donutí odvrátit pohled a trochu se oklepat. Jehly, bleh. Po chvilce se na něj opět podívám. "V pořádku?" jistota je jistota. On je ten, co sedí za volantem. Opřu si hlavu a dívám se z okna. Déšť pomalu ustává, ale stále trochu se trochu blýská. Mám ráda bouřky. Uklidňují mě. Stejně jako déšť. Cítím, jak na mě doléhá únava a klíží se mi oči.

Andrea "Karambit" Dows - 04. ledna 2016 17:26

Jdu domů, do postele (znovu, déle a více zbytečně) Díky Thomasově smečce jsem se dostala z... no, na tom nezáleží. Byla jsem v lese, Maria vyšla chvilku po mě, ale to jsem už moc nevnímala. Trhla jsem se od smečky, poodešla pár kroků od místa, kde jsem vyšla a více se zabalila do bundy. Sice teplotní změny moc necítím, ale jakoby mi byla bez trička větší zima. Divné, já vím. Jak může mrtvá holka cítit něco jako chlad. Asi jen pocit. Rozhlédla jsem se, zorientovala a pomalu zamířila zpět do města. Za sebou jsem slyšela nějaké zvuky, hlasy, skoro to znělo, jako končící párty. Šla jsem pomalu, ruce sepjaté pod prsy, kde kdo by řekl, že jsem se objímala. Byla jsem naštvaná. Na toho mrtvého kluka v chlaďáku pitevny, na Thomase, na poraněného kluka na zemi, kterého Hayley nejspíše znala, když se k němu tak měla a hlavně na sebe. Byla jsem špinavá, unavená, bez trička a od krve. Z bundy krev asi dostanu, na mikině ani nepůjde vidět, ale z kalhot už asi nepůjde. Boty čvachtaly v bahně, jež pokrývalo zem, zatímco jsem scházela kopec z lesa k městu. Tu a tam jsem uklouzla, trochu neslušně si zanadávala, zvláště pak na Thomasovu a hlavně na vlkodlačí adresu. Doufala jsem, že se upčíká. Konečně jsem stanula na pevném asfaltu, s těžkým povzdechem si otřela špinavé ruce o zadek, který jsem následně oprášila, i když to nemělo žádný efekt. Stále špinavé ruce, nyní zbavené nejhoršího, jsem schovala do kapsy bundy, ale ještě před tím jsem si nasadila kapuci. Šouravým krokem jsem zamířila domů. Byl to odsud kus cesty a počasí stále nebylo dobré. Kopala jsem do kamínků jako malý uličník, tiše jsem si hudrovala na Thomasovu adresu a nedokázala jsem sama rozpoznat, jestli jsem to já, kdo hudrá, nebo já pod vlivem mozku toho vlkodlačího kluka. Musím se ho co nejdříve zbavit. Hlavně musím zjistit, jak poznat vlkodlaka i když je mrtvej. Do budoucna se to hodí. Hele, sámoška má otevřeno. Jasně, je to dvacet čtyři sedm, všimla jsem si zářivých neonů, prohledala jsem kapsy a s celkem nadšeným výrazem jsem zamířila do prodejny. "Brej čer," zahuhlala jsem, sundala kapuci z hlavy a zamířila mezi regály. Nešla jsem po ničem konkrétním, košík v ruce jsem měla jen ze zvyku. Nečekala jsem, že něco koupím, ale jedna nikdy neví. Ani nevím jak, ale ocitla jsem se v uličce s dochucovacími omáčkami. Zastavila jsem se před pálivými, chvilku jsem koukala na nějaký nový, "super ostrý kečup, po kterém vám zaručeně slezou vlasy". Po chvilce přemýšlení jsem ho hodila do košíku a k tomu přidala ještě dvě lahve ozkoušené pálivé chilli omáčky. Zamířila jsem ke koření, kde jsem si vzala dva sáčky sušených chilli papriček z Mexika a nakonec si ještě našla wasabi pastu a nějakou pálivou zeleninu. Opustila jsem sámošku, nahodila kapuci a s igelitkou pověšenou na zápěstí zamířila domů. Prošla jsem kolem policejní stanice, podívala se na okna vedoucí do sklepa, kde se nacházela márnice, mé pracoviště. Doufala jsem, že se zejtra objeví nějaké normální tělo s normální povahou. Nechtěla jsem už déle trávit na tomhle mozku. Konečně jsem došla k domu, vyhrabala klíče z kapsy a otráveně se vydrápala do schodů. Ještě jedny dveře a byla jsem v tom, čemu jsem říkala domov. Holobyt o dvou místnostech, přičemž jedna sloužila jako kuchyň, jídelna a obývák dohromady. Druhá byla ložnice. Měla být. Kdysi. Než jsem se nastěhovala já. Shodila jsem boty, bundu hodila na věšák, mikina do špinavého prádla, kalhoty do koše a spodní prádlo taky do špinavého. Zítra musím vyprat. Vlezla jsem si do sprchy, zavřela za sebou a chvilku tam jen tak stála a civěla do světlemodré kachličkové zdi. Snad až po pěti minutách jsem konečně pustila vodu a nechala ji, aby po mě jen tak stékala. Bylo to... uklidňující. Po dalších patnácti minutách jsem se konečně začala mýt. Ve výsledku jsem ve sprše byla snad přes hodinu, než jsem se pořádně umyla a odrelaxovala ten dnešek. Vylezla jsem do sprchy, oblékla si starou košili, co mi zbyla po... ehm. No prostě co jsem jí tu měla a jen v košili a trepkách jsem zamířila do "obýváku". Inu, návštěvy bych si sem nevodila. Byt nebyl nijak vyzdobený, žádný přebytečný nábytek, dokonce ani televize. Jen nízký stolek, u něj vcelku pohodlná matrace a na ní rozhozená deka s polštářem. Vypadalo to, jako bych se teprve přistěhovala a ještě mi nedodali nábytek. Až na to, že tu bydlím už dva roky. Nikdy jsem si nenašla čas na to to tu zkulturnit. Hlavně jsem na to neměla ani náladu, natož chuť. Byť je pravda, že z těch osobností, co jsem už zažila, jich byla spousta, co se do toho chtěla pustit. Kecla jsem si na matraci, nahodila notebook na stolku a zabrouzdala na internet. Zpočátku jsem jen koukala na úvodní stranu strejdy googla, než jsem vůbec vymyslela, co chci hledat. Vlkodlaci, napsala jsem do vyhledávače. Hned mi vyskočila snad miliarda stránek, většina z toho hovadiny pro náctileté. I tak jsem si je otevřela. Bude těžké v tom vyfiltrovat, co je asi pravda a co ne. A co, stejně se mi nechce spát.

Vrchní kreatura a miláček - 04. ledna 2016 19:56

Johny Bond Student se na tebe obrátil s úsměvem od ucha k uchu. "Jasně, nejsem holka. Už něco vydržím. Táta mě učil vstřebat bolest a vypustit ji ve vhodnou chvíli." Máchl rukou jakoby to nic nebylo a dál se věnoval řízení, i když vidíš jak ho rána zmáhá. I přestože se rychle zatahuje. Pomalým tempem se auto kolébá po silnici a jeho tichý motor tě ukolébává ke spánku. K úplnému vědomí jsi se dostala až před vašim domem. Nevíš, jak ho Johny našel a podle jeho tajemného úsměvu to ani nechceš vědět. "Johny expres vám je stále k dispozici, slečno poradkyně. Teď jedu do špitálu, inventura, obhlídka zranění nepřátel a posměch."

Hayley Marshall - 04. ledna 2016 21:23

Johny Taxi Jeho úsměv mě trošku znervózní, ale budiž. Tátou nejspíš myslí Gabriela. už jen při představě, že by Gabriel byl někdy otec, se musím začít smát. Samozřejmě v duchu. Jen mi cukají koutky. Už vidím ty děti. Malí psychopati se svítícíma očima. Nejspíš opravdu vytuhnu, protože když se znovu probudím, jsme u nás před domem. Narovnám se a párkrát zamrkám, abych se probrala. Nejspíš ani nechci vědět, jak náš dům našel. Pomyslím si při pohledu na šoféra. "Díky za odvoz. Do nemocnice už dojedu sama." Chci se osprchovat, převléknout a navíc chci jet vlastním autem. U toho nemám možnost usnout a můžu se kdykoli sama odvést domů. Odpásám se, otevřu dveře a vylezu z auta. "Tak zatím." nahnu se ještě, abych mohla Johnymu věnovat vděčný úsměv a zabouchnu dveře. Vytáhnu klíče od domu a odemknu. V domě je ticho. Neobvyklé. Jak by taky nebylo, když všichni ostatní jsou nejspíš v nemocnici. Vyběhnu do patra do svého pokoje. Už cestou ze sebe shazuji oblečení, abych mohla rovnou vlézt pod sprchu. Vydrhnu se, jako kdyby na tom záležel můj život. Horká voda mi dělá dobře. Uklidňuje mě. Osuším se a navléknu na sebe čisté oblečení. Opět džíny a velmi volný svetr. Když ho vytahuji ze zásuvky, přejedu rukou po svetru, co jsem dostala od Toma. Neznám ho dlouho a stejně ve mně vyvolává tolik.. zvláštní. Pak už jen klíče od mého auta, kabelku s věcmi a vyběhnu ven, abych nasedla do svého auta a vyrazila do nemocnice.

Vrchní kreatura a miláček - 08. ledna 2016 21:14

Kapitola II, vraždy Posun - Dva týdny a 11 hodin - SOBOTA; 20:14; 2 hodiny do plesu Už jsou to dva týdny od incidentu, kdy byl syn basketbalové hvězdy Tom Lovens unesen a pravděpodobně kvůli výpalnému držen v podzemí. Každopádně byl převezen do bezpečí zdejší nemocnice a po pachatelích se stále pátrá. Všechno zašlo zase zpátky do starých kolejí, ovšem lidé budou ještě hodně dlouho na tuhle událost vzpomínat. Na událost spojenou s tím, že z města uteklo 89% psů a že se přes něj přehnala největší bouřka za poslední čtyři roky. Ovšem tento region se samozřejmě nedá označit jako "navždy klidný." Před třemi dny policie oznámila zmizení tří mladých lidí. Jejich fotky visí na každém sloupu, každé školní nástěnce, bafají na vás zpoza každého čelního skla auta. Policie je bezradná, rodina truchlí a vlci... vlci vyjí. Každopádně dnes se koná u radnice nádherný a rozkošný ples, aby obyvatelé pozapomněli na své starosti. Studenti mají účast povinnou, neb škola tuto událost organizuje. A bude o co stát. Hayley Tvého otce propustili před týdnem z nemocnice. Oficiální diagnóza bylo napadení rváčem v uličce. Pošramocený obličej, natřikrát zlomený nos, vyražené dva zuby, silný otřes mozku + snížená hladina ega. Donutilo to tvého tatíka k ještě větší ostražitosti. Soptí, nemluví s tebou, častěji a častěji jezdí do lesa a všichni tvoji bratři s ním. S Tomem jsi od té události posledně nemluvila, vyhýbá se ti a nechce s nikým mluvit. Vlastně ani neopouští dům. Dnes večer jsi sama doma, zbytek tvé rodiny i přes chabé fyzické schránky odjel do lesa. Tebe ale něco překvapilo. Klepání u dveří. A když jsi otevřela, na zemi ležel balíček. Nepodepsaný, neforemný a těžký. Na jeho obale je několik kapek krve. Liv Snad jsi se poučila, že vlkodlačí mozky nejsou nejlepší pochoutka. I tvůj život ubíhal klidně, až do dneška kdy tě Henry pozval na ples. Pozval tě přes telefon a zněl hodně důležitě. Prý má novinky. Velké novinky. Pokročil ve výzkumu a potřebuje tě vidět na nějakém veřejném místě. Poznala jsi, že je vyděšený a šťastný zároveň. Tohle ti volal včera, od té doby jsi ho neviděla. Emma Tvůj veterinářský amant i přestože jeho zranění nebyla vážná, rozhodl se raději vyklidit pole. Odjel do Kansassu a dle všeho se tam má dobře. Zůstala jsi sama. Gabriel tě nekontaktuje, nikdo tě neobtěžuje a život šel klidně dál až do včerejška, kdy ti přišel do schránky dopis psaný jeho rukou. Písmo se mu hodně změnilo, ale poznáváš ho i podle pachu na obálce. "Prosím přijď na ples, pokud chceš. Rád bych si konečně promluvil a omluvil se osobně. Gabriel Zbytek Pokud vám mohu radit, vydejte se na ples. Bude sranda.

Hayley Marshall - 09. ledna 2016 00:56

Ples Je to už dva týdny. Celé dva týdny. Vlastně jen dva týdny. Pro někoho krátká doba. Pro mě, to bylo jako věčnost. A přitom se toho stalo tolik. Z rodiny se mnou všichni přestali mluvit. Občas se vidím s Willem nebo s Kolem, ale s přibývajícími dny, náš kontakt slábne. Telefonáty se krátí a smsky už nepřicházejí tak často. Táta ten se mnou nemluví už vůbec. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to vadí tolik jako u ostatních. Tom? Ten se mi vyhýbá. Vyhýbá se celému světu. Záplava reportérů mu několik dní nedala pokoj, ale začíná se to lepšit. Aspoň myslím. Nesnažila jsem se ho kontaktovat. Nemám na to právo. Hodně jsem o něm přemýšlela. Měla jsem na to dost času. Zjistila jsem zajímavou věc. Zjistila jsem, že otec nebyl úplně mimo, když mě tehdy osočil, že bych k mladé Alfě mohla něco cítit. Něco tam je. Dva týdny jsem ho neviděla. Řekla bych, že mi chybí, ale je to pravda? Několikrát jsem sama sebe přistihla, že mám chuť nasednout do auta a jet za ním. Zjistit, jestli je v pořádku. Za všechno se omluvit, všechno urovnat a napravit. Pokaždé jsem sama sebe musela přesvědčit o tom, že by to nebyl dobrý nápad. Jenže čím víc dní je za mnou, tím je moje vůle slabší. Každou noc se mi o tom dni zdá. O tom večeru na skladišti. Vidím ho připoutaného, zničeného, zraněného.. vidím sebe. Neschopnou mu jakkoli pomoci. Opakuje se to noc co noc a každé ráno se budím s tím, že jsem naprosto k ničemu. Nedokázala jsem pomoc jediné osobě, která jsem chtěla pomoci nejvíce. Nedokázala jsem pomoct jemu. Netuším, jak se s tím pocitem mám vypořádat. Vídám v zrcadle holku, kterou nepoznávám. Vlasy mi za tu dobu, co jsem v tomhle městě, povyrostly. Mám kruhy pod očima a jsem víc bledá než normálně. Tak slabá. Tak vyčerpaná. Tak strašně na dně. Jediné světlo mých dnů, je teď Maria. Je zvláštní, jak rychle mi může někdo přirůst k srdci. Jak rychle si ke mně ta blondýnka našla cestu. Nebudu přehánět, když řeknu, že je to moje jediná pravá kamarádka, kterou jsem kdy měla. Ty dny po tom incidentu, jsem s ní hodně mluvila. Trávila jsem s ní většinu svého volného času. Ukázala jsem jí město, pomohla sehnat knihy a aklimatizovat se do nového prostředí. Vysvětlila jsem jí vše, co jsem slíbila. Pomohla mi s výběrem bytu. Se stěhováním a teď i výběrem šatů. Za tak krátkou dobu jsem jí o sobě stihla říct úplně všechno. Vlastně jsem to na ní všechno hodila. Potřebovala jsem oporu. Někoho, kdo by mě uchlácholil a řekl, že všechno bude v pořádku. Ona mi jí poskytla. Jak patetické. Kdy se ze mě stala tak slabá bytost? Nikdy jsem nic takového nepotřebovala. To už jsem tak zoufalá? Zapomněla jsem se zmínit? Bydlím sama. Otci jsem řekla, že končím. Našla jsem si byt kousek od centra města. Je to hezká čtvrť s alejí stromů a podélným parkováním. Domky jsou na sebe nalepené a před každým vchodem je malinká zahrádka s okrasnými keři. Dům je čtyřpatrový. Na každém patře jsou tři byty. Já bydlím ve třetím patře. Byt je malý, ale prostorný. Vejde se tam jeden člověk se všemi svými problémy a mindráky. Ačkoli jsem se zařekla, že s lovením končím, nedokázala jsem opustit všechny zbraně. Nechala jsem si přesně tři. Jedna z nich patří Thomasovi. Má z nich největší citovou hodnotu. Dnes je ples. Už hodinu sedím na gauči a přepínám kanály na televizi jako splašená. Vůbec nevnímám, co dávají. Koutkem oka pozoruji bílé šaty na posteli. Jsem vynervovaná. Škola ples pořádá a já se víceméně podílela na jeho přípravě. Jsem nervózní, protože je povinný pro všechny studenty. Nezajímají mě všichni. Zajímá mě pouze jeden. Přijde. Musí přijít. Chci ho vidět. Nejspíš s ním nebudu mluvit, ale chci se aspoň pohledem přesvědčit o tom, že je v pořádku. Podívám se na hodiny. Za dvě hodiny to začne. Každou chvilku by tu měla být Maria. Uslyším klepání. Zvednu se a ve svém domácím oblečení jdu ke dveřím. Ovšem když otevřu dveře, nikdo tam není. Vykloním se, abych se rozhlédla. Nikdo nikde. Zdálo se mi to? Ne. Jasně jsem slyšela klepání. Už jsem se chystala zalézt dovnitř, když jsem si všimla balíčku na rohožce. Zamračím se. Zvednu ho. Je těžký. Špatně se drží. Krev? Ještě jednou vykouknu ze dveří, abych se rozhlédla. Pak zavřu a odnesu balíček do obýváku. Neotevírám ho. Bojím se, co bych uvnitř mohla najít. Odejít od něčeho, co děláte celý život není tak jednoduché. Svoji minulost si potáhnu za sebou jako kouli na noze. Mám na svých rukou tolik krve. Teď jsem sama. Nemám okolo sebe hlouček lovců, co by mi pohli. Nemám Thomase, který by mě ochránil.. I když pochybuji, že by to někdy udělal. Kdo by mi pomohl, kdyby mi teď šlo o život? Nakonec jen sedím na gauči schoulená do klubíčka a čekám, až Maria přijede. Chci aby se mnou někdo byl až to budu otevírat. Nechci na to být sama.

Andrea "Karambit" Dows - 09. ledna 2016 10:47

Ples Krátce po oné nejmenované události v lese jsem se dostala k jinému... pokrmu. Lidi by se divili, kolik je úmrtí v našem městečku. Nestěžovala jsem si, naopak, aspoň jsem se zbavila té... ne zrovna příjemné povahy a vedlejších efektů. Ač se to opravdu nezdálo, práce bylo dost a díky svému já jsem policistům, zvláště pak jednomu detektivovi, pomohla vyřešit pár případů. Život se vrátil do starých kolejí a na ty události jsem brzy zapomněla. Inu, měla jsem své práce více než dost. A ta práce mne bavila. Pořád mne baví. Ten den jsem z práce odcházela brzy. Kupodivu nebylo co dělat, takže jsem se rozloučila s Henrym, který se mne už od rána snažil vtáhnout do té městské události, ale já vytrvale odmítala. Dokonce i onen detektiv se o to snažil a to jsem měla pocit, že je společensky úplně někde jinde. No, asi opravdu umí velmi skvěle oddělovat osobní život od pracovního. V práci suchar a v osobním... ani nevím, jaký je v osobním životě. Nikdy se nijak neprojevil, vždy jen profesionálně. Divné. Po práci jsem zamířila do obchodu, trochu si nakoupit, hlavně doplnit zásobu pálivého. Pak jsem vyrazila na procházku, potřebovala jsem trochu vzduchu. Byla jsem zrovna v městském parku, když mi Henry volal a oficiálně pozval na tu parádu. Ani jsem mu nestihla říci, že nemám co na sebe, stejně jsem měla pocit, že by na to neslyšel. Ne po tom, jakým tónem mi to říkal. S těžkým povzdechem a hlavou plnou myšlenek, co si sakra vezmu na sebe, jsem zamířila domu. Bylo sedm hodin večer a do plesu zbývali už jen tři hodiny. Otevřela jsem svůj skromný šatník a začala se v něm přehrabovat. Velmi brzy byl prázdný. Jasně, měla jsem šaty, ale žádné společenské, žádné, co by se hodily na ples. Seděla jsem na matračce, v ruce držela telefon a koukala na Henryho číslo. Nezvedal mi to. Ani neodepisoval na esemesky. Neměla jsem nic na sobě a v tom, co jsem měla jsem tam jít nemohla. Seděla jsem tam, propichovala telefon pohledem a nevěděla, co dělat. Nemohla jsem s ním vyběhnout a nejít tam. Ne proto, že to byl můj šéf, ale hlavně proto, že to byl jediný člověk, kterému jsem v tomhle městě věřila, svěřovala se mu a vůbec. Byl prostě můj jediný přítel. Nikoho jiného jsem tu neměla, i přes to, jak dlouho tu už žiji. Tiše, trochu odevzdaně jsem si povzdechla, aktivovala telefon a znovu mu zkusila zavolat. Nezvedal to. Típla jsem hovor a otevřela si zprávy, abych mu napsala omluvu. On to určitě pochopí.

Lissandra Carter - 09. ledna 2016 12:18

Ples Uběhly už dva týdny. Dva bezradné týdny, co jsem hrála basketbal, viděla se s ostatními a seznámila se s Willem. Sedím na gauči s miskou jahod a tak nějak doufám, že je tohle jen nějaký divný sen noční můra. V televizi pořád dokola omílají Tomův únos. Je to zvláštní, jak si vlastně za pár hodin můžete k někomu vypěstovat jistý vztah. Skoro aby se tu lidé báli vyjít na ulici, momentálně i se psem. Své myšlenky jsem nechala na gauči spolu s miskou a zvedla jsem, abych došla do ložnice zhasnout lampičku, která osvicovala hromady učebnic. Celé dny jsem strávila ve škole nebo doma nad učením. A teď? Teď se mám do hodiny a půl převléct z pyžama a udělat ze sebe člověka. Sakra už jen hodina a půl? Utíkala jsem do sprchy tak zběsile, že jsem skoro upadla do záchodové mísy. Zpěv ze sprchy se rozezníval po celém bytě až dozněl. Cože? Mám jen dvacet minut?! Možná bych příště mohla začít dřív. Natáhla jsem na sebe dlouhé bílé šaty. Doladila jsem je náhrdelníkem, náušnicemi a náramkem. Měla jsem už pouze deset minut, proto jsem vlasy jen nějak svázala do drdolu a mohla jsem vyrazit. Boty na podpatku mi zrovna dvakrát nesvědčily, ale zvládla jsem to. ťuk, ťuk Stihla jsem to akorát, jo! Otevřela jsem dveře s úsměvem. "Ahoj Wille."

Emma Sheridan - 09. ledna 2016 14:53

Ples Alana jsem navštěvovala v nemocnici, jak mi to čas dovolil. Vlastně pracuji z domova, měla jsem proto času dost. Během mých návštěv mi řekl, že ve městě nechce zůstat a že se odstěhuje. Chápala jsem to a nerozmlouvala jsem mu to. Sama bych od sebe utekla a od svých problémů. Naznačil mi, že bych mohla jít s ním, ale já nemůžu. Vrátila jsem se do města, abych našla něco o svých rodičích, co se jim před těmi lety stalo. Já od toho utéct nemohu. A někde se mi toulá můj bratříček, kterého jsem při poslední potyčce odsoudila, ale stejně jsme jedna krev. Alanem jsme se rozloučili a nechala jsem ho jít. Párkrát se mi ozval a vypadá to, že se mu daří dobře. Já opět osaměla. Opravila jsem halu v době, rozbité sklo, kterým byl prohozen Alan. Aspoň jsem byla nachvíli zaměstnaná něčím jiným než prací. Nepodařilo se mi zjistit nic o rodičích. Jednoho dne v domovní schránce jsem našla dopis psaný Gabrielovou rukou. Nevíš snad, kde bydlím... Zhnuseně se dívám o co mě žádá. Abych dorazila na přihlouplí místní ples. Neměla jsem v úmyslu na něj dorazit a ani teď se mi tam nějak moc nechce. Dopis jsem si několikrát přečetla a nechala ležet na konferenčním stolku v obyváku. Omluvil se osobně, pche... Přestože jsem nebyla nadšená a úplně odhodlaná že půjdu, vyjela jsem do města pro šaty. Zjistila jsem po prohledání svého šatníku, že nemám nic vhodného. V obhodě jsem si v duchu jen nadávala co to dělám, stejně nikam nejdu a ztrácím jen čas. Nakonec mi to nedalo a koupila jsem si rudé šaty bez ramínek. Den plesu nejsem stále pevně rozhodnutá. Šaty mi visí na ramínku pověšené na skříni a vždy, když je zahlídnu zavrtím hlavou. Během dne jsem vybrala i šperky, náhrdelník mé matky. "Co tím ztratím?" Mluvím k sobě nahlas. "Promluvím si s Gabrielem a když mě naštve odejdu." Vzpomenu si jak mě posledně přemohl a zamknul ve sklepě proti mé vůli. To mi rozvířilo krev v žilách a já naštvaně šáhnu pro šaty. "Fajn Gabrieli, chtěl jsi mě na plese. Budeš mě tam mít." Dala jsem se do zkrášlovacích příprav a skončila jsem v době, když už začal ples. Stejně jsem nechtěla dorazit na čas. Než jsem vyrazila z domu naposledy jsem sebe zkontrolovala, upravila jsem pár neposedných pramínků vlasů a vyrazila autem do města.

Thomas "Tom" Lovens - 09. ledna 2016 20:53

Ples Nechal jsem vytřít krvavé fleky, Aarona jsem pohřbil v lese a dal jsem se do plánování. Musel jsem chodit k soudu, vyhýbat se novinářům a přemluvit rodiče, abych nemusel odjet za nimi do Texasu. Musím něco dokončit. Něco na co se vážně těším. Vlastně je to to jediné co mne dokáže každé ráno vytáhnout z postele. Mé jediné styky s okolím v minulých třech dnech byl skrz poštu a net. Chodí mi tuny zajímavých fotek, které určitě využiji v následujících týdnech. Ovšem dnes musím odejít ze svého domu, který se za tu chvíli stal jednou obrovskou nástěnkou. Nitky prolínají celý obývák, fotky, papíry, zápisy, štítky, stránky vytržené z knih. Nespal jsem už víc jak sto hodin, ale nevadí mi to. Kafe a bestie ve mě to jistí. Vypadám strašně a cítím se tak, ale musím jít na jednu společenskou událost, na které se stane mnoho věcí. Cítím jak se to na mě podepsalo, ale nemůžu zastavit. Teď ne. Hodil jsem na sebe koženou bundu. S kravatami a saky jsem skončil. Dal jsem se na módu svého otce. Motorkářská bunda, potrhané džíny a křivý úsměv. Matka to na něm zbožňovala. Nasedl jsem do auta a vyjel před dům. Je chladný, prázdný jako vnitřek mě. Je divné s nikým se neloučit. Tu díru v srdci zatím zaplňuji stoprocentním lihem. Pustil jsem si rádio naplno, aby mě pořádně boleli citlivé uši a vyjel jsem na ples. Na něm se ke mě nahrnul dav lidí, ale zase zmizeli. Stačil na to jeden pohled. Opřel jsem se o barový stůl a nechal si naložit plnou sklenku whisky. Rozhlížím se. Čekám na svoje první hosty, vyhlížím si je jako tygr vybírá ve stádu blbých jelenů.

Hayley Marshall - 09. ledna 2016 22:25

Ples Za Willa Otec a bratři jsou v lese. Možná mám i štěstí, že s nimi nemusím být. Mám dnes jiné plány. Podívám se na hodinky. Za deset minut mám být u Liss. Zkontroluji v zrcadle svůj vzhled. Černé kalhoty od obleku, pásek, bílá košile a černé sako. Čerstvě oholený, navoněný a upravený. Ne, že bych si na tyhle akce nějak potrpěl, ale nevadí mi. Jednou za čas nevadí, když si v lese nehraju na tarzana. Peněženku do náprsní kapsy, klíče od auta a ještě květiny. Tohle jsem nedělal dlouho, ale pokud vím, tak květinami nic nezkazím. Ve městě moc rušno není, takže se k Liss dostanu ještě o něco dřív. Vypnu motor a čekám. Když mi hodiny ukáží ten správný čas, vylezu z auta. Dveře mi otevře nádherná dívka. Věnuji jí okouzlený úsměv. "Liss." pozdravím a předám jí květiny, aby si je mohla dát do vázy. Neřeknu k nim nic. Cokoli bych řekl, by znělo jako klišé. "Krásná." zhodnotím, když si jí lépe prohlédnu. Opravdu krásná. "Připravená?" zeptám se mezi dveřmi. Nevadí mi čekat, jestli ještě není připravená. Nenápadně nakouknu dovnitř, jestli neuvidím například rodiče nebo tak.

Gabriel Sheridan - 09. ledna 2016 22:43

Ples Sestra šlo do kytek. Snad dnešek bude normální noc vlkodlaka ne šílená noc vlkodlaka, kdy budu muset utíkat nebo honit nějaké grázly. Nemám běhací boty a každý kdo mě zná ví, že tady už jde o hodně. Procházím davem, s rukama v kapsách abych stále cítil zbraň za opaskem. Jsem ve střehu, opatrný. Vždycky jsem takový nebyl. Časy se mění. Všiml jsem si, že je tu Thomas. Kde je on, jsou problémy. Měl jsem si vzít tenisky. Další koho jsem si všiml je sestra. Udělalo se mi zle. Co ta tu dělá? "Co tu děláš?" Došel jsem k ní a chytil ji za paži. Je tu nebezpečno, moje mladší sestra by měla být jinde.

Emma Sheridan - 09. ledna 2016 23:00

Ples Jakmile jsem vystoupila ze svého Jaguára a moje oči padli na dav lidí ve společenském oblečení, hned jsem si pomyslela, co tu dělám. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na sebe do zpětného zrcátka. Už bych měla vystoupit, když jsem tady. Natáhnu se pro stříbrné psaníčko a boty, které jsem si na dnešek vybrala a protože jsou na větším podpatku než jsem zvyklá neřídila jsem v nich. Otevřu dveře a nazuji si lodičky. Vystoupím z auta a rukama si přejedu po bokách. Uhlazuji si šaty. Poté narovnám hlavu vzhůru a sebevědomě se v mísím mezi lidi. Sleduji ruch kolem sebe, většina je pro mě neznámá. Docela mě překvapí pohledný mladík, který svým oblečením nevypadá, že ví kam dorazil. Kožená bunda a motorkářský vzhled jsou zvláštní, tady na tu akci, ale jemu to sluší. Už se chystám vyrazit k číšníkovi, co nabízí skleničky se šampusem, když ucítím pevný stisk na své ruce. Já hloupá... Zanadávám si v duchu, že jsem přítomnost Gabriela měla vycítit. "Taky tě ráda vidím." Řeknu vůbec ne mile a vytrhnu se bratrovi. "Chtěl ses mi tu omluvit, takže já čekám." Nikdy jsem se Gabriela nebála a ani teď. Dívám se mu do očí a díky podpatkům, nejsem o moc menší než on.

Maria Kentnis - 10. ledna 2016 01:47

Ples Jen po dvou týdnech, které uběhly, mi to přijde, jako kdyby to byla věčnost. Teda aspoň ty věci co se staly za dva týdny, se většinou odehrávají déle. My jsme to ale stihli! Přesněji řečeno myslím sebe a Hayley. Potom všem, čemu jsem nerozuměla a jak jsem se nervovala, už všemu rozumím. Ráda bych řekla, že jsem neměla vůbec z ničeho strach, ale to bych lhala. U hodně informací, které mi vysvětlila, jsem nebyla ani překvapená. Přesněji řečeno, když vidíte poprvé v životě nějaký masakr, kterému nerozumíte a každá věc, která se stala, je pro vás z brusu nová, nepřekvapí vás pak už žádné sdělení a vysvětlení proč. Postavila jsem se k tomu celkem solidně. S Hay máme teď skvělý vztah. Dokonce bych ji nazvala, jako svou nejlepší přítelkyni. A vysvětlení?! Jednoduše jsem potřebovala pomoct a ona také. Vzájemně jsme si vyšli vstříc a teď spolu děláme prakticky každé rozhodnutí. Ona mě potřebuje na ty ženské věci a na utěšení a já jí na to, abych zbytečně nešla někam, kde mi bude hrozit nebezpečí a ona by mě musela jet zachránit. Obě si teď přijdeme jako dvě trosečnice. Když jsme spolu mluvili vážněji, Vysvětlila mi i její vztah k Tomasovi. Nechce si to připouštět, ale něco k němu cítí. No a to mě vede k další myšlence. Když se dvě dospělé dívky baví u vína o všech svých problémech, nikdy se nestane, že byste nenarazili při té diskusi na chlapy. Moje touha se stáčela ke Gabrielovi, ale jak by mohla?! Pro něj jsem nula. Snad jen dodat, že občasné milé chovaní patří k jeho povolání. S Hayley jsme každá dospěla k závěru a ten můj je, že na Gabriela musím nějak zapomenout. Ale stejně to nepůjde, protože i teď mi buší srdce, když si na něj vzpomenu. Neměla bych u něj šanci. Měla bych se zaměřit na to, abych dodělala školu živá! Musíme si teď s Hay nějak pomoci, protože ani jedna z nás nemáme někoho, kdo by nás tu chránil, když se tu pořád něco děje. Dnes je den plesu. Šaty jsou vybrané a oblečení přichystané. Doufám, že Hay počítá, že u ní spím, nerada bych jí to ještě připomínala. Teď už jen nechat dostatek jídla mým miláčkům, pořádně zamknout dům a jít. Ach jo.. Budu jen den pryč a už mi oba chybí. Nesnáším loučení se zvířaty. Když jsem zavírala dveře, oba mě doprovázeli a Bernie kňoural. Rve mi to srdce, ale co už. Na dnešek se musím těšit. Zavřela jsem a vydala se k autu. Zvuky z lesa mi nahání husí kůži. Rychle jsem otevřela kufr, hodila tam věci a sedla do auta. Cesta byla ale klidná. Konečně jsem přijížděla k Hay. Vystoupila jsem si, vzala věci, zamkla auto a už jen.. ,,CRrrrr!“ zazvonit.

Thomas "Tom" Lovens - 10. ledna 2016 09:59

Ples Emma, brácha Procházel jsem davem, hledal oměj, střelný prach... cokoli. Ono se ale zdá, že dnes je tu klid. Ovšem mě povinnost a zvědavost volá jinam. Sourozenecké hádky jsou vždycky táák zábavné. Drbl jsem Gabriel do zad. "Co je, Gabí?" Nemohl jsem si to odpustit. "Máš dneska zbraň? Bude se hodit." Zašeptal jsem a rozhlédl se, jestli nás někdo nesleduje. Pak můj pohled upoutala Emma. Ne že by o ní Gabriel obzvlášť mluvil, ale našel jsem si její záznam. A od pohledu je vlkodlak. "Omlouvám se, nemám způsoby. Thomas Lovens, zdejší krotitel vlků." Teď nevím, jestli si z toho vezme "Alfa" nebo "Lovec." To nechám na ní, stejně jsem tak trochu obojí. Odnedávna.

Gabriel Sheridan - 10. ledna 2016 10:07

Ples Sestra, brácha Jak jsem říkal, kde je Tom, tam jsou problémy a v mém případě vážně obří. "Já jsem ti nepsal, jasné? Dneska se tu má stát něco ošklivýho a tohle je poslední místo, kam bych tě tahal. Myslel jsem, že mě znáš." Kdybych už se náhodou chtěl omluvit, tak ne přes poštu a ne v davu lidí. Vždycky jdyž se ségře omlouvám, skončí to rvačkou. "Jo mám zbraň brácho, nestarej se." Odsekl jsem. Přihnal se k nám Johny. Zabrzdil se vedle měa vrazil do nějaké procházející ženy. "Sorry dámo. Taťko? Poslušně hlásím, okolí čistý." Zasalutoval a čekal na pochvalu. "Zatím jsi zajistil jenom bar, viděl jsem tě." Probodl jsem ho očima a založil ruce na hrudi. "Tak to abych to udělal znova, ne?" Mezi třemi vlkodlaky z toho dvěma šílenými se necítí moc dobře. Nechal jsem ho jít. Dneska se nebudu rozčilovat víc, než je to nutné.

Emma Sheridan - 10. ledna 2016 10:29

Ples Gabriel a Thomas Slova Gabriela zní logicky. Sama jsem nechápala proč mi píše dopis a nechává mi ho ve schránce. Ale přeci byl na něm jeho pach. "Kdo mi psal tvým jménem? Kdo mě tu chce?" Než stačí bratr odpovědět přižene se k nám ten nevhodně oblečený muž. Zdá se že Gabriela moc dobře zná a já jsem jaksi mimo hru. Zatvářím se dosti nechápavě a pozoruji ty dva. Cizinec se představí jako Thomas a dá si přízvisko z kterého mi zatrne. Střelím pohledem po Gabrielovi, ale ten to přejde beze slov. "Těší mě. Emma, sestra Gabriela." S laškovným úsměvem natáhnu k Thomasovi ruku. "Co vy víte o vlcích?" Jakmile si se mnou Thomas potřese ruku zase stáhnu. Mezitím nás vyruší kluk nejspíš student místní střední a nazve Gabriela taťkou. No jasně, Gabriel už tu přeměnuje teenegery. "Mám být polichocena, že jsem se stala tetou." Zavrčím směrem k bratrovi.

Thomas "Tom" Lovens - 10. ledna 2016 10:42

Ples Emma, brácha "Johny je den ode dne střelenější, nezdá se ti?" Zazubil jsem se na Gabriela a rozhlédl se po davu. Prakticky už čekám jen čtyři lidi, než začne divadlo. "Ano, Gabriel se o vás mockrát zmínil. Doufám, že umíte střílet líp než on." Nemohl jsem si to odpustit. Hlavou mi prolétlo, jestli by mě dokázala zastřelit, kdybych se proměnil. Nejspíš ne, nevypadá že by měla tak silnou vůli. Ani otec to nedokázal, ani matka a to už je co říct. "Poměrně hodně. Jsem samouk." Nikdy mě nikdo nic nenaučil krom knih a Gabriela. To už je ale zatraceně dávno.

Hayley Marshall - 10. ledna 2016 10:45

Ples Neuběhlo dlouho a slyšela jsem zvonek. Teď už to musí být Maria. Upřímně nechápu, proč vždycky zvoní, když jsem jí dávala náhradní klíče. Nejspíš slušnost. Proč by je používala, když jsem doma a můžu jí otevřít? Předpokládám ale, že dole si odemkla. Zvednu se z gauče a jdu ke dveřím. "Ahoj." vyloudím ze sebe úsměv a pustím jí dovnitř. "Dáš si kafe?" houknu na ní, ale už mířím do kuchyně, abych postavila vodu. Když vejde, může cítit všemožné vůně. Svěžovač vzduchu, přípravek na vytírání podlady, vůní dřeva z nového nábytku, kafe co právě vařím nebo květiny na stole. Cokoli. Jen ne oměj. Nikdy jsem ho neměla ráda a paradoxně náš dům jím vždycky byl úplně prosáklý. Byt je uklizený a vyvětraný. Možná je tu poněkud chladno, ale to je proto, že jsem moc líná zapnout topení. Kouřím výhradně na balkóně, který taky udržuji čistý. Jistě, mám tu ještě zbraně, o kterých Maria ví a pro všechny případy si jednu beru i na ples. Takovou malinčkou, kapesní, aby se mi vešla do psaníčka. Nějak těm společenským akcím nevěřím. Nikdy se na nich nestane nic hezkého. Udělám nám kafe a postavím ho do obýváku. Už několikrát jsem Marie říkala, aby se tu chovala jako doma. "Tohle mi přišlo před chvilkou." řeknu pohřebním tónem a podívám se na balíček. "Myslela jsem, že klepeš ty, ale když jsem otevřela, bylo tam jenom tohle." posadím se vedle ní. "Nechtělo se mi to otevírat samotné." rozpačitě se na ní usměju. Nakonec ale vezmu do rukou balíček a pomalu ho začnu rozbalovat.

Gabriel Sheridan - 10. ledna 2016 10:50

Ples "Věř mi sestřičko, kdybych tohle věděl tak už se smaží ve vlastní krvi." Ruka mi sjela k zbrani. Dneska se nic nestane a už vůbec nikdo nic neudělá Emmě. Prostě je nenechám. S úšklebkem jsem dupl Tomovi na nohy, když řekl že sestra střílí líp než já. Někdy mě štve víc než Johny a to už je co říct. "Je to Alfa Emmo. Ví toho celkem dost." Mojí sestře schází ten důvtip z dřívějška. Škoda. "To už je dost let zpátky. A není můj pokrevní syn." Je to součás divadýlka, které tu hrajeme. Neříkám, že roli otce zvládám bravurně, ale baví mě.

Vrchní kreatura a miláček - 10. ledna 2016 10:56
	Náhrdelník Z vnitřní strany obálky je načmáráno písmem Kola: "Omluvám se za tu krev, řízl sem se." S jeho obvyklými pravopisnými chybami. V papíru je zabalená dřevěná krabička a v ní uprostřed pilin z jasanu horského náhrdelník. Vedle něj jsi našla krátký vzkaz. "Je my líto co se stalo. Otci taky jen to nedovede říct. Kol."

Emma Sheridan - 10. ledna 2016 11:00

Ples Thomas, Gabriel Gabrielova slova přejdu, že by toho co mě sem vylákal zabil. Mě samotné se to přestává líbit. Kdo mě tu sakra chtěl a na co. Potřebuji si s Gabrielem promluvit o samotě. "Prozměnu o vás se nezmínil vůbec." Znělo to drzeji než jsem čekala. Poté Gabriel šlápne Thomasovi na nohu. Mám chuť vykřiknout něco hodně sprostého a požadovat vysvětlení co se tu děje. Ale jen se nad tím usměji. Jsem docela v pozoru, hlavně po zjištění, že před mnou je další Alfa. Nebo že by Gabriel už nebyl??? Ne to ne... to by byl mrtvý... "Gratuluji vám Thomasi, k tomu co jste." K této teatrálnosti snad chybí jen mírné poplácání Thomase po rameni. "Kdyby jste nás teď omluvil. Chci si s bratrem promluvit v soukromí."

Andrea "Karambit" Dows - 10. ledna 2016 11:03

Tak teda na ples Henry se mi už neozval. Ať jsem to zkoušela jakkoliv, neozval se. Ani v práci mi to nikdo nebral a na stanici mi řekli, že ho celý den neviděli. Nevěděla jsem, co se děje a podle toho, jak byl rozrušený, bylo to vážné. Sledovala jsem bordel, co jsem vyházením skříně udělala a přemýšlela. Nakonec jsem si povzdychla a začala šatstvo uklízet. Už jsem měla skoro hotovo, když jsem se zarazila. Držela jsem v ruce šaty, které se na ples vůbec nehodily, ale pořád to byly šaty a jediné takové, co jsem měla. Musela jsem se nostalgicky pousmát. Nebyly mé, ale mé bývalé spolubydlící a nejlepší kamarádky z univerzity. Znovu jsem se pousmála a s tím se i rozhodla. Kdyby tu byla, určitě by byt vypadal jinak a hlavně, nějaké šaty by mi určitě půjčila. Takhle jsem se převlékla do těchto šatů, s vlasy jsem nic moc nedělala a místo střevíčků, které jsem měla na nohou snad jen jednou, jsem si vzala obyčejné botky s nízkým, širokým podpatkem. Neměla jsem v plánu se na plese zdržet moc dlouho. Chtěla jsem jen najít Henryho, popovídat si s ním a pak zmizet. Takový byl plán, tak jsem si ho opakovala, když jsem stála před hlavním vchodem, kde se ples konal a slyšela odtamtud hudbu. "Tak jo Kim, jdeme na to," povzbudila jsem se a šla jsem dovnitř. Jakmile jsem se tam dostala, snažila jsem se být co nejméně nápadná a co nejrychleji najít Henryho. Díky bohu, že mě ve městě nikdo moc neznal.

Thomas "Tom" Lovens - 10. ledna 2016 11:06

Ples Brácha, Emma "Možná protože nestojím za zmínku." Spíš jsem rád, že Gabí nikde neroztrubuje co jsem, odkud jsem, proč jsem. A že by on mohl vyprávět. Naštěstí není tak pitomý jak vypadal, když jsem ho poznal. Vlastně v té době jsme byli úplně stejní, ale jak čas plyne, oba se měníme. Prohrábl jsem si vlasy a podíval se na špičky svých bot. Ona gratuluje? A k čemu? K tomu že když si kousnu do člověka tak ho zabiju nebo proměním na monstrum jako jsem já? "Není třeba gratulovat, neprosil jsem se o to." Ale využívám toho dost často. Lovci, vlkodlaci i obyčejní lidé se bojí Alf a to je to, co potřebuji. Aby měli strach a z toho strachu sami přišli. Pak je jejich polapení snazší. "Máš průšvih." Zazubil jsem se na Gabriela, kývl na jeho sestru a zmizel v davu. Dobrá nálada ze mě opadla stejně rychle jako úsměv. Už jsem to zase já. A čekám. Na Ni.

Lissandra Carter - 10. ledna 2016 11:53

Ples Will Jen, co jsem otevřela dveře se mi objevil pohled na Willa. Vypadal nádherně, chlapi v oblecích jsou zkrátka stále božští. Podal mi květiny, které jsem s úsměvem uchopila. Gentlemani ještě nevymřeli. "Děkuju, to jsi nemusel.." Věnuji mu sladký úsměv a květiny rychle běžím dát do vázy. "Díky, tobě to taky moc sluší." Dlouho jsme se neviděli, tedy dva týdny. I tak je to doba. "Ano, můžeme vyrazit." Usměju se. V bytě nikdo není, je zcela prázdný a můžeš vidět chodbu, kterou zdobí knihovna, botník a skříň se zrcadlem.

Vrchní kreatura a miláček - 10. ledna 2016 12:45

Ples Vzhledem k tomu, že většina z vás už je stejně na místě, hodil by se menší popis místa. Taky tedy... Nevkusně vybavená a osvětlená místnost bodá do očí. Voní to tu po citrónu a kapela na jevišti se teprve dává dohromady. Na gauči za nimi sedí starosta a jeho žena. Zlým okem si měří každého, kdo vejde. Je tu asi padesát lidí, všichni mají v rukou šampaňské, které se dá koupit za dolar sklenka. Většinou jsou to zatím studenti, jež dohlíželi na přípravu plesu. Občerstvení je zdarma, sídlí hned vedle vchodu spolu s barem.

Gabriel Sheridan - 11. ledna 2016 12:22

Ples Emma, Tom "Jistě, sestřičko. Promluvme si." Nelíbí se mi co teď přijde, protože pokaždé když mě Em seřve, cítím se pod psa, i když si to zasloužím. Na druhou stranu je to možnost jak ji odtáhnout od epicentra dění a tím ji o trochu víc zaručit bezpečí. Aspoň na chvíli. Posunul jsem si kravatu a vydal se za ní bokem od davu. Už je tu celkem husto, je složité se všemi těmi lidmi protáhnout, aniž bych se jich dotknul. Jsou buď zpocení nebo páchnou levnými parfémy. To už bylo lepší to Rusko.

Andrea "Karambit" Dows - 11. ledna 2016 12:28

Hledání Henryho Na plese nebylo zatím moc lidí, což mi vyhovovalo a zároveň ne. Aneb, na jednu stanu jsem mohla Henryho najít rychle, na druhou stranu hrozilo, že se dostanu do něčího hledáčku a nebudu schopna zmizet tak, jak mám v plánu. Neprocházela jsem mezi lidmi, jak by se dalo čekat. Spíše jsem byla u jedné ze stěn, prohlížela si každého, kdo tu byl, některé jsem přehlížela, jako bych je neznala. Hledala jsem jen jeho. Po levé ruce jsem měla bar, to mi vyhovovalo, protože jsem tak mohla vidět, kdo k němu jde a zároveň jsem i viděla, kdo vchází. Nekoukala jsem tam ale pořád, spíše jsem pohledem přejížděla po přítomných a hledala jen toho jednoho. Vysokého, trochu snědého chlapíka s plnovousem. Vypadal trochu jako Ind, inu, měl v Indii předky, ale jeho přízvuk byl anglický, kde také vyrůstal. Věděla jsem, že na sobě bude mít nějaký z jeho, lehce kontroverzních obleků, přeci jen, nebyl úplně normální. "No tak, Henry, kde jsi?" šeptala jsem si pro sebe. Chtěla jsem vypadnout, bylo tu na mě moc lidí. Nejspíše to bylo tím mozkem, majitel býval trochu introvert.

Hayley Marshall - 11. ledna 2016 13:02

Ples Za Willa "Chtěl jsem." pokrčil jsem rameny s úsměvem a čekal, než odloží květinu do vázy. U ní doma nejspíš nikdo nebyl. Bylo tam takové ticho. Asi jako u nás doma posledních pár dní. Ale nad tím teď nechci přemýšlet. Stačí, že na plese nejspíš potkám sestru. "To víš, nechtěl jsem ti dělat ostudu." zazubím se na ni. Osobně si myslím, že vypadám jako každý druhý chlap v obleku. Nic extra. Poodstoupím od dveří, aby je mohla zamknout. I na ten krátký moment od dveří k autu, ji chytím za ruku. Musím uznat, že plesy mám vážně rád. Holky jsou hezky oblečené, upravené a dychtí po tom, aby jim někdo složil kompliment. Já se toho rád ujmu. Odvedu ji k autu, kde jí otevřu dveře, aby mohla nastoupit. "Prosím..." čekám než se posadí a já můžu zavřít dveře. Sám se pak posadím za volant, abych nás odvezl k radnici. Parkování tam nebylo moc jednoduché. Bylo skoro plno. Po několika minutách jsem ale místo našel. "Kdo by řekl že tu bude tolik lidí." zabručím si pod vousy, když Liss pomáhám z auta.

Maria Kentnis - 11. ledna 2016 16:00

Ples Hayley Když jsem dorazila, Hayley mi otevřela a automaticky zamířila do kuchyně. ,, Ty víš moc dobře, že si dám kafe, ale jen malé, jinak nic nestihneme!“ Houkla jsem na ní, když jsem si zrovna sundávala v předsíni boty. Mám vše, tak se přesunu i s věcmi do obýváku. Rozhlédnu se a naproti sobě vidím balíček. Co to je?! Mmm ona mi to určitě řekne, až přinese to kafe. Mezitím jsem se dál rozhlížela. Když si konečně Hayley přisedla, oznámila mi, že ten balíček byl za dveřmi. Ten její tón se mi vážně nelíbí. ,,Tak dobře, jdeme na to!" Zahulákala jsem. Když jsem se podívala na Hayley, neváhali jsme a začali otevírat. Když to Hay držela v ruce, z vnitřní strany byl vzkaz, kde se jí omlouval její bratr Kol za zašpinění od krve a pak následovala ještě jedna omluva zvlášť za otce a dále náhrdelník, co jí nechal s tím. ,,Co má sakra znamenat ten vlkodlak na přívěsku?! To si z tebe střílí, nebo to má druhý význam?!“ Podívala jsem se na ní udiveně. Byla překvapená stejně jako já. ,,Nic si z toho teď nedělej, ještě to vyřešíme, teď se jdem rychle převléct a honem na ples!“ Uspěchaně jsem jí řekla poslední větu, rychle vysrkla kafe a začala se převlékat do šatů. Snad nepřijdeme pozdě. I když se tomu asi nevyhneme.

Hayley Marshall - 11. ledna 2016 16:32

Ples Maria Vzkaz a náhrdelník. Nechápavě jsem se zamračila a jen na to chvilku zírala. Bylo to zvláštní. Kol byl mistr v zacházení s noži, je zvláštní, že by se u toho pořezal. Jenže počáteční obavy a špatný pocit, rychle vystřídala úleva. Víc než cokoli, mě to potěšilo. Potěšilo mě, že mi Kol něco poslal. Náhrdelník se mi líbí, takže se jen uculím na Mariu. "Ale je hezký, nemyslíš?" namítnu tiše a pomalu ho zkoumám. Chci si do paměti vrýt každý záhyb. Škoda, že se mi nehodí k šatům. Vzala bych si ho na sebe. Navrhovat to ani nebudu, protože Maria by mi to určitě zkritizovala. Takže si ho strčím do psaníčka. Alespoň s sebou si ho vezmu. Maria se už začala převlékat do šatů. Vzala to vážně hopem. Já si usrkla kafe a šla se osprchovat. Pečlivě jsem se vydrhla, omyla si vlasy voňavým šampónem a pak si je i vyfénovala. Nehodlám si je nijak upravovat, stejně se toho s jejich délkou nedá moc dělat. Na obličej si hodím něco vhodného v podobě lehkého makeupu, černých očních linek a rudé rtěnky. Nehty mám nalakované už z rána stejně rudým lakem. Nejsem v tomhle sice odborník, ale na internetu se dá najít všechno možné. Například jak se nalíčit na ples. Dopiji kafe a začnu se soukat do šatů. Nevím, proč mi vybrala zrovna tyhle. Záda jsou úplně holá, šaty jsou těsné a upnuté, takže obepínají celou mojí postavu a bez podpatků bych si je pošlapala. Podpatky. Můj úhlavní nepřítel. Těžko se mi na nich chodí a po pár hodinách budu mít určitě puchýře. Doufám, že ten, kdo je vymyslel, shoří v pekle. "No já jsem hotová." houknu, když uklízím hrnky.

Maria Kentnis - 11. ledna 2016 17:42

Ples Hayely Začala jsem se rychle převlékat a dívala se u toho na Hay, jak si prohlíží ten náhrdelník. Jeto divný a ona to moc dobře ví. ,,Amm jo je celkem pěknej, ale k těm šatům si ho neber!“ Odsekla jsem jí a vyloudila ze sebe úsměv. No na to, že nestíháme, to vzala s klidem a šla se ještě umýt. Vážně? No ona je rychlá, tak snad to nebude tak dlouho trvat. Ty šaty co jsme vybrali, jí krásně půjdou k postavě. Už se nemůžu dočkat, až je na ní uvidím! Když vyšla z koupelny, ještě jsem ladila svůj účes. Vlasy jsou na mě to nejhezčí. Amm aspoň myslím, protože to tak cítím. Názory ostatních si neberu k srdci. Konečně poslední detaily a můžem jít. ,,Já jsem taky hotová.“ Mrknu na ní. ,,Tak jdem!“ Pro jistotu si beru klíčky od auta do kabelky, ale snad je nebudu potřebovat. Hodlám si pár skleniček vína nebo šampaňského dát. Pozhasínali jsme, Hay zamkla dveře a vyrazili. Jen to auto si tu nechám, je to kousek, tak sem pak můžu v nejhorším zajít. Ale v jakém nejhorším?! Co by se asi stalo?! Zmocnil se mě divný pocit. Po cestě jsme skoro nemluvili, nejspíš proto, že jsme měli co dělat s chůzí na podpatkách. Stejně jsem se neubránila tomu smíchu z toho, když nám to občas podjelo. Když jsme došli konečně na ples, oddychla jsem si, že už to je za námi. Cesta přes náměstí, byla strašná. Teď už jen shodit kabát, vejít v těch krásných šatech, které obě máme a jde se plesat!

Hayley Marshall - 11. ledna 2016 18:43

Ples Jako kdyby mi Maria četla myšlenky, zavrhla můj nápad, aniž bych to řekla nahlas. Jen jsem se nad tím pousmála. Co už. Nakonec jsme byly hotové asi za půl hodinky, což je celkem rychlé. Marie to slušelo. Zavídím holkám, co si vezmou cokoli a vypadají skvěle. Ta by i v pytli vypadala jako celebrita. K tomu ještě ty dlouhé blond vlasy a přírodními vlnami. Já i kdybych měla dlouhé vlasy, tak jsou nudně rovné. Jako hřebíky. Nicméně jsem jí slíbila, že si je nebudu stříhat. Prý chce vidět, jak by to vypadalo. Nakonec jsme vylezly z bytu, já zamkla a ještě se ujistila, že je opravdu zamčeno. Raději několikrát, pro jistotu. Autem jsme nejely, protože to bylo kousek, ale i ten kousek v těch podpatcích, byl očistec. Chodila jsem jak postižená, nohy mě už začaly bolet a navíc ty příšerný kostky. Jeden by se na nich zabil. Držela jsem se Marii za loket. Když spadnu, vezmu jí s sebou. Stejně se tomu celou dobu smála. Při vstupu do radnice jsem si nahlas oddechla. Je to za mnou. Jenže co mě čekalo dál, byla naleštěná podlaha. Děsila jsem se při představě, že se tu natáhnu před svými studenty. Hodila jsem si kabát do šatny a vzala si lísteček od šatnářky. Společně s Mariou vlezly do sálu. "Ježiši.. vypadá to ještě hůř než jsem myslela." všude bylo peří, špatné osvětlení a celkově to vypadalo spíš jak na hodině samby. Možná jsem si měla vzít něco jinýho. Bílé plesové šaty mi tu přijdou jako pěst na oko. Stály jsme ve dveřích a já se rozhlédla po místnosti, zda neuvidím známé tváře.

Thomas "Tom" Lovens - 11. ledna 2016 18:47

Ples Především Hay Stál jsem opodál, házel si mincí a čekal. Hypnotizoval jsem vchod, čekal až se objeví. A ona přišla. Jak jsem mohl pochybovat? S ironickým úšklebkem jsem se odlepil od stěny. Mám palčivé nutkání opít se, když ji vidím. Nechci myslet, kolik by na to bylo potřeba vína, whisky nebo rumu. Jediné co mě dokáže dostat do povznesené nálady je stoprocentní líh. Nebo hodně silná droga, ta především. Cestou jsem si ji znechuceně změřil a mlaskl. Určitě se dnes bude bavit, o to se postarám. Jen od ní musím dostat Mariu, aby si ničeho nevšimla. O to se postará Gabriel, až se přestane bavit se svou sestrou. Stejně se servou, ale to já ovlivňovat nechci. Přišel bych o spoustu zábavy.

Hayley Marshall - 11. ledna 2016 19:39

Ples Maria, Thomas prosím ne Při obhlídce okolí a všech tváří jsem uviděla tu jeho. Vypadal jako kdyby pár dní nespal a místo v peřinách se válel v lihu. K tomu ještě ta kožená bunda a ten arogantní posměšný výraz. Nicméně byl živý a vypadal lépe než jsem si představovala. Ulevilo se mi. V zápětí se ale dostavil velmi nepříjemný pocit. Nevím, jestli šel směrem k nám, ale vnitřní pocit mi radil, abych se od něj co nejvíce vzdálila. Nechci s ním mluvit. Ne teď. Ještě ne. Myslím, že další jeho obviňování bych asi nesnesla. Stisknu Marie zápěstí. "Půjdeme si pro pití?" zeptám se spěšně a už jí táhnu za ruku k nejbližšímu klukovi, co má tácet se šampaňským. Vezmu si jednu skleničku a naklopím jí do sebe, abych si vzala další. "Je tu Thomas.." řeknu tiše jen pro její uši. Myslím, že tuhle větu pochopí přesně tak, jak má. Chtěla jsem ho vidět, viděla jsem. Nejradši bych se sebrala a odešla. Třesou se mi ruce.

Emma Sheridan - 12. ledna 2016 16:02

Ples Odcházející Thomas a Gabriel Thomas můj sarkasmus naprosto nepochopil. Nedivím se nezná mě. "To nebyla upřímná gratulace." Špitnu a zavrtím hlavou. Pak už jen sleduji jeho vzdalující se záda. Zůstala jsem sama s Gabrielem. Bratra si změřím, snad jak bych čekala že se na sebe vrhneme. Chytla jsem si své šaty, abych si je nepošlapala a vydala se stranou, ať máme soukromí na náš rozhovor. Když jsme se protáhli nejhorším davem a zdá se že je klid otočím se čelem ke Gabrielovi. Sakra jak mi připomíná otce... "Vysvětlíš mi. Co se tu děje?" Najdu očima Thomase. "Jaktože je tu druhá Alfa. A kdo je to?" Zdálo se, že ti dva se znají. Jako kdyby to byli přátelé. Snad nikdy jsem neslyšela že dvě Alfy se mohou přátelit. A co to znamená pro mě. Jako Omega nejsem člen žádné smečky a nijak jsem to nechtěla měnit.

Vrchní kreatura a miláček - 12. ledna 2016 19:40

Ples Kimberly Najednou do tebe někdo vrazil. Když jsi se otočila, zjistila jsi, že je to Henry. Bledý (pokud se to dá říct) a rozcuchaný, ve skoro rozepnuté košili. K hrudi si tiskl svůj oprýskaný černý kufřík. Změřil si tě vyděšeným pohledem, vzal tě za ruku a zatáhl mimo dav. Není to těžké, lidi se vám vyhýbají. "Hayley, já na to přišel. Přišel jsem na to... já... ANO!" Vítězoslavně se na tebe podíval a strach z jeho tváře pomalu zmizel. "Přišel jsem na to, jak ti ulehčit, možná to dát do pořádku." Pořád si tiskne kufřík k hrudi, bělají mu klouby a ruce se mu po dlouhé době v téhle poloze třepou. Jakoby bral drogy.

Maria Kentnis - 12. ledna 2016 20:50

Ples Hay – Babe! ;) Stáli jsme u vchodu do sálu a já se rozhlížela kolem. Mmmm támhle je Tomas! A pak už jen.. Haah a támhle je Gabriel s krásnou slečnou. Naštvaně jsem se podívala. Kdo to je?! Nechci to vědět. V duchu se mi začínaly rozvíjet špatné myšlenky. Po chvilce jsem viděla, jak se směrem k nám začal blížit Tomas. Co asi chce?! A vzápětí .. ,,Au! Netahej mě. Zvládnu to a to si teda piš, že si dám šampaňské!“ Mírně jsem zaječela na Hay, když mě táhla za ruku. Asi tuším, proč to udělala. Tomas že by?! A pak stejně jako Hay jsem do sebe naklopila jednu skleničku a druhou hned po ní. Né že by to také bylo kvůli Tomovi. Bylo to kvůli chlápkovi, co se jde právě někam schovat za roh s tou dívkou. Grrrr. Hlavně klid. Chudák číšník. Ten jeho vyděšený výraz, když nás obě viděl, byl vážně skvělý. ,,Am tušila jsem to. Bylo mi jasné, že si zaregistrovala to, že jde směrem k nám, ale nemusela si tolik táhnout.“ Pousmála jsem se na ní, ale moc mi to nešlo. Naštvaný obličej těžko člověk skryje. ,,Chvíli tě tu nechám, jdu si sehnat něco silnějšího. Kdyby něco, volej. Ale já se hned vrátím.“ Odešla jsem se porozhlédnout po nějakém barmanovi nebo číšníkovi, co by vypadal jako někdo, kdo se nechá snadno uplatit. Samozřejmě penězi.

Andrea "Karambit" Dows - 12. ledna 2016 21:25

Rozrušený Henry Už jsem začínala přemýšlet o odchodu, když do mě někdo neurvale strčil. Ne, že bych chtěla nadávat, ale nadechovala jsem se. A on Henry. "Bože Henry, co s tebou--" nenechal mě domluvit a hned na mě vyhrkl. Zarazila jsem se, když mě oslovil a pohledem jsem se podívala na jmenovanou, kterou jsem před chvílí zahlédla. Odkud ji zná? napadlo mne, ale myšlenka se hned vytratila. "Tys co? Cože? To... opravdu? Oh Henry... vá-vážně?" nadšeně jsem se na něj podívala a pevně ho chytila za paže. Pak jsem si uvědomila, kde to jsme a rozhlédla se kolem sebe, jestli jsme nezpůsobili moc rozruchu. "Henry, fakt jsi to dokázal? Počkej, počkej, popovídáme si o tom jinde, ne tady," upozorním ho a jemně ho chytnu za ruku, vedouc ho ven. Tohle nemusí nikdo vědět.

Hayley Marshall - 12. ledna 2016 22:23

Ples Odcházející!!!! Maria Nejspíš jí trochu naštvala moje odtahovací akce. "Promiň." utrousím bezděky, ale nemyslím to nijak upřímně. Hlavně zmizet z jeho dosahu. Maria to do sebe klopila stejně jako já. Nechápavě jsem se za ní podívala. Uniká mi něco? Nebo takhle pije vždycky? I když... ty naše dýchánky u několika flašek vína.. asi by mě to nemělo překvapovat. Podívám se směrem, na který se upíral její naštvaný pohled a všimnu si Gabriela a jeho sestry. Nakrčím obočí. Snad si nemyslí, že by... Nicméně než jí to stihnu vysvětlit, zdrhá. Zůstala jsem stát na místě s pootevřenou pusou a dívala se na její záda. Ona mě tu nechala?! Nechala mě tu samotnou. Ta zmije! Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou. Co teď. Co teď? Rozhlédnu se po místnosti a instinktivně hledám někoho, s kým bych mohla mluvit a oblažit ho svojí přítomností. Trošku zpanikařím, když si uvědomím, že s profesory na škole se skoro nebavím. Chyba. Teď by se to neuvěřitelně hodilo. Jediná kámoška mi pláchla za chlastem a já ho v sobě nemám dost. Vyklopím do sebe skleničku šampaňského a svižným krokem se rozejdu na záchody. Možná je moje panika zbytečná, ale nikdy nemůžu být dost... um, opatrná? Cestou otevřu psaníčko a snažím se vytáhnout náhrdelník od Kola. Možná jsme z toho mely špatný pocit, ale chci něco hmatatelného, co by mi poskytlo pocit bezpečí.

Gabriel Sheridan - 13. ledna 2016 22:10

Bohužel stále zůstávající sestra - Ples Co takhle "Brácho ten ten smoking ti sluší?" Nebo "Jsem ráda, že tě vidím?" Vážně, to musíme být tak neurvalí? Složil jsem ruce na hrudi a povzdechl si. "Není Alfa v pravém slova smyslu, je to složitější. Nemá smečku a ANO, jsme přátelé, i když se ti to nezdá, sestřičko." Ukradl jsem si od obsluhy šampaňské a napil se. Nechápu jak tolik suché šampaňské můžou někteří pít naráz. Je to škoda a lahodí mým chuťovým buňkám zmrzačených od vodky. "Vážně se chceme bavit o Tomovi?" Zabručel jsem.

Vrchní kreatura a miláček - 15. ledna 2016 14:02
	Ples - Hay Jakmile na náhrdelník dopadlo světlo, zatřpytil se. V rukou jsi ucítila zvláštní teplo a zároveň ledový chlad. Cítíš vibrace, které víš, že jsou přirozené, i když ti byly skryty tak dlouho. Ten náhrdelník tě má chránit. Víš to. Několik lidí se po tobě ohlédlo a nervózně odkráčelo jinam.

Vrchní kreatura a miláček - 15. ledna 2016 14:23

Maria Začala jsi ho táhnout k východu, ale on prudce zabrzdil a chytil se o stolek nedaleko. Málem se překotil, nebyl těžký ani pevně přišpendlený k zemi. "Ne, ven ne. Tam budou oni. Musíme být tady. Věř mi, Kim." Vyděšený se podíval k východu. Donutil se uklidnit. "Zítra vyzkoušíme první fázi experimentů, ale půjde to... Bude to fungovat, Kim. Slíbila to. Řekla, že dnes přijde a vysvětlí zbytek." Zase se rozhlédl.

Andrea "Karambit" Dows - 15. ledna 2016 14:31

Ples s Henrym Zarazil se a já se protočila na patě čelem k němu, div jsem nespadla na zem. Nechápavě jsem se na něj podívala, nevěděla jsem, co myslí. "Kdo oni? Henry, co se děje?" zeptala jsem se ho, možná s lehkým náznakem strachu v hlase. Vypadal vyděšeně, skoro jakoby okradl někoho velmi nebezpečného. Pak se uklidnil a znovu promluvil. "Kdo slíbil, že to bude fungovat. Henry, kdo ti s tím pomohl? Ty... tys to ještě nevyzkoušel?" zeptala jsem se ho a začala jsem pochybovat. Přestávala jsem do toho chtít jít, nechtěla jsem být vděčná někomu jinému, než jemu a už vůbec jsem nechtěla, aby měl kvůli mě problémy. "Henry, kdo je ona a kdo jsou oni? Slyšíš?" chytnu ho za ramena a podívám se mu zpříma do očí.

Hayley Marshall - 15. ledna 2016 14:32

Ples Našla jsem ho. Třpytil se úplně na dně psaníčka. Svraštila jsem obočí. Od kdy, se dřevo třpytí? Popel z jasanu horského se třpytí, to vím.. Zpomalím své kroky, než docela zastavím. Dárek od bratra mě upoutá natolik, že zapomenu, co jsem vlastně chtěla dělat a před kým jsem vlastně utíkala. Vytáhnu náhrdelník s přívěskem vlka a rozprostřu ho na dlani, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Hřeje mě do dlaně a zároveň tak zvláštně chladí. S překvapením zjišťuji, že vyluzuje vibrace. Uklidní mě to. V duchu děkuji Kolovi za takový dárek. Právě včas. Podvědomě tuším, že mi poskytne ochranu, kterou potřebuji. Byť by měla být jen psychická. Připnu si ho na krk. Je mi upřímně jedno, jestli se k těm šatům nehodí. Dárek je dárek a za takový se nehodlám stydět. Rozhodí mě reakce vzdalujícího se okolí. Nejsem ještě natolik opilá, abych dělala ostudu. Vlastně si nejsem vědomá ničeho, co by je donutilo se stáhnout při pohledu na mě. Tak blbě snad ten náhrdelník nevypadá.

Vrchní kreatura a miláček - 15. ledna 2016 15:09
	Ples - Liv "Liv. Podpis na balíčku byl Liv." Je jediné, co ze sebe dostal. Vypil dvě sklenky šampaňského naráz. "Psala, že to je nebezpečné. Že to můžu zničit, pokud chci být v bezpečí. Já to neudělal a přišli oni. Mají modré oči, Kim. Rudé a modré." Otřásl se, zahleděl do prázdna, jakoby vzpomínal. "Ale nemluvme o tom. Brzy budeš zase člověk, není to fajn?" V očích se mu zalesklo.

Andrea "Karambit" Dows - 15. ledna 2016 15:41

Ples - Henry Zarazila jsem se, když řekl to jméno. Použila jsem ho, když jsem se poprvé setkala s Thomasem. Pohledem jsem ho našla v sále a podezřívavě si ho prohlédla. Odmítavě jsem se podívala na Henryho. "Henry, musíš se toho zbavit. To mi nepomůže," řeknu vážně a podívám se na šéfa. Tohle ne. Nechci aby to bylo takhle. Nechci pomoc od něj, nebo od kohokoliv jeho druhu. Nechci s nimi mít nic společného. "Rozumíš mi, Henry? Musíš to zničit, slib mi to," opět ho chytnu za ramena a podívám se mu do očí. Vzpomenu si na ten den, kdy mi to nabízel a můj pohled k němu opět sklouzne. Ne. Říkala jsem mu jasně, že můj stav nemá s magií, nebo co to říkal, nic společného.

Vrchní kreatura a miláček - 15. ledna 2016 16:13

Nečekaný zvrat Tom zmizel. Vypařil se, nikdo ho nevidí. Pak se ozval jekot. Ze záchodů. Dámských. Brzy se tam začalo tlačit kvantum lidí. Někdo tam ležel v kaluži krve. Muž, normální, v levném smokingu se spoustou parfému na sobě. Košili měl rozepnutou, na hrudi krev. Byl několikrát říznut nožem, vykrvácel na podlahu. Vedle něj byl pohozený přívěsek. Nikdo ho neznal. Policie rychle uzamkla všechny východy v domnění, že vrah je stále tu.

Emma Sheridan - 15. ledna 2016 16:21

Otravný bratr Gabriel Pozoruji Gabriela a nevím co si mám myslet. Stále mám na něj vztek a zatím nijak nemizí. Stručný popis, který mi poskytne o Thomasovi mi moc nestačí. Jako kdyby mi něco chtěl tajit, držet mě stranou jako vždy. "To si mi toho řekl." Zamračím se na krátko. Prochází kolem nás číšník ze šampaňským a Gabriel si jedno vezme. Samozřejmě na svoji sestřičku nemyslí, že by jí sklenku taky podal a hned do sebe pití klopí. Co čekám že... Natáhnu se pro sklenku sama a poděkuji číšníkovi. Než se stihnu napít Gabriel položí zvláštní dotaz. "A o čem se chceš bavit?" Zdvihnu obočí. "Neviděla jsem tě několik let. Pak jsi se tu najednou zjevil." Rozhodím rukama. "Unesl jsi mi přítele a mě zamkl v rodinném krytu. Vážně to byl povedený večer." Z rozčilení se napiji šampaňského. "No a završil si to tím, že jsi Alana prohodil oknem v mém domě." Slovo mém jsem schválně zdůraznila, snad abych Gabriela více rozčílila, dům přeci jen patří i jemu. "Já jsem žehlila tvé skvělé nápady a zase si se několik dní neukázal a pak najdu divný dopis. Dobře nepsal jsi ho ty ale stejně ten papír byl cítit tebou. Napsal ho tedy někdo kdo tě zná. Je tohle teda lepší téma rozhovoru?" Čekám na reakci bratra, jenže se semlelo něco jiného. Sálem se roznesl něčí křik. Pohlédla jsem tím směrem. Polekaně vzhlédnu ke Gabrielovi. "Co se děje?" Jestli se Gabriel rozhodl prozkoumat, kdo křičel a co se na dámských toaletách stalo jdu s ním.

Hayley Marshall - 15. ledna 2016 16:38

Já chtěla jít do baru Zaobírání se zvláštním pohledem lidí kolem, mě po chvilce přestalo bavit. Opět jsem se začala věnovat svému původnímu záměru. Záchody. Thomas se někam vypařil. Místo toho, aby mě to uklidnilo, mě to spíš znervóznělo. Nicméně jsem nehodlala strávit zbytek večera tím, že bych se zaobírala jen jeho maličkostí. Kousek od dámských záchodů jsem uslyšela ten řev. Zrychlila jsem, abych se podívala, co se stalo. Zarazila jsem se ve dveřích. Udělalo se mi nevolno. Nebýt toho přívěšku, co ležel na zemi, bych řekla, že je to obyčejná vražda. Nebylo toho už dost? Pomyslím si, když se prodírám lidmi zpět do sálu a zamířím k tácku se šampusem. Nebyla jsem opilá, ale i to minimum ze mě tím pohledem vyprchalo. Nemusím u toho být. Zařekla jsem se, že do tohodle už se motat nebudu. Nemá to se mnu nic společného. V davu se snažím najít Mariu. Měly bychom vypadnout. Nemám z toho dobrý pocit. Nicméně policie uzavřela budovu. Nikdo nesmí dovnitř a nikdo nesmí ven. No skvěle. Ale pořád mám pocit, že by mohlo být hůř.

Andrea "Karambit" Dows - 15. ledna 2016 16:39

Práce je všude Čekala jsem na Henryho odpověď, doufala jsem, že mě poslechne, vždyť sám dobře věděl, jak je těžké najít lék. Tolik pokusů, co už udělal, tolik chudinek myší, co pro to zemřelo. Jen jedna přežila. Jedna, které jsme říkali Hope. Byla první, na které testoval svůj první lék. Zadařilo se, změnila se ze zombie na normal, ale vydrželo jí to jen tři měsíce. Tři měsíce přesně. Od té doby hledal, kde byla chyba, od té doby testoval, vylepšoval a předělával. Je pravda, že od té doby jsem na práci v márnici byla hlavně já, protože on se až moc zahloubal do zkoumání. A podepsalo se to na něm. Než mi ale stihl nějak odpovědět, ozval se křik od dámských záchodů a pak to šlo rychle. Policie celkem rychle uzavřela prostor a mě bylo jasné, co se stalo. "Dokončíme hovor později," řeknu Henrymu a rozběhnu se k záchodům. Je tam plno čumilů, policie to místo uzavřeli, ale lidé se tam stejně tlačili. "S dovolením, jsem koronerka, prosím, uhněte," snažím se protlačit mezi lidmi. Nakonec se mi podaří protlačit dopředu, takže spatřím oběť. "Pusťte mne, jsem z úřadu koronera," ukážu policistům průkaz, který mi umožní vstup na místo činu. Dojdu k tělu, přidřepnu si k němu a začnu ho ohledávat.

Maria Kentnis - 15. ledna 2016 16:49

Divný zvrat. Začala jsem snažně hledat nějakého číšníka. Ahhh konečně jsem jednoho zahlédla. Stál v rohu místnosti, která byla vedle sálu. Vypadal, že se chce schovat před tím shonem. ,,Chudák..“ Utrousím do větru. Nedivím se mu. Jen co nalije šampaňské a dá ho na tác, už ho tam zase nemá. Hahh.. Shodou okolností možná bude rád, když si přivydělá nějaké to tajné dýško. Tajně jsem nakráčela k němu. ,,Ehm mám dotaz. Dám ti stovku, když mi seženeš něco tvrdšího. Třeba whisky, ale nechám to na tobě. Hlavně ať to není čistý líh.“ Zasměju se. V očích se mu udělaly jiskřičky. Byl celkem šťastný, že chvíli nemusí řešit šampaňské. Nic mi neřekl, jen na mě mrknul a odešel. Čekala jsem v rohu a on se za chvilku vrátil. ,,Tak tady to je slečno.“ Usmál se na mě. Mělo to zvláštní barvu, hezky to vonělo a nebylo to nic mě známého. Nejspíš mi něco namíchal, což mi velice lichotilo. ,,Oh děkuji.“ Mekla jsem na něj, dala mu stovku do kapsičky na prsou a pomalu se odplížila pryč. Po chvilce mého rozplývání nad pitím jsem slyšela křik z dámských záchodů. Najednou mě zarazila otázka. Kde je Hayley?! Okamžitě jsem neváhala a běžela směrem, kde se scházelo nejvíce lidí. Když jsem dorazila, viděla jsem chlápka, který byl cítit levným parfémem, a u něj ležel divný náhrdelník podobný tomu, co dostala Hay. Ležel na zemi celý od krve. Kousek dál byla Hayley. ,,Co se stalo?!“ Zeptám se jí šeptem, když k ní dorazím. Nemohla jsem si odpustit se znovu napít. Kupodivu jsem nevylila ani kapičku. ,,Neměli bychom něco udělat?! Ale asi bychom se do toho neměli moc míchat.“ Namítla jsem nápad, ale hned jsem ho zas odvolala. Po chvilce jsem si všimla, že tam přišla i Liv a začala ohledávat tělo. Ani jsem netušila, že pracuje v tomhle odvětví.

Hayley Marshall - 15. ledna 2016 17:02

Maria Po chvilce přišla Maria. Nakonec jsem jí ani nemusela hledat. Díky bohu, nohy už mě bolely z těch příšerných podpatků a dost jsem uvažovala nad tím, že si je zuju. Ples už je stejně u konce. Bylo by dost morbidní, kdyby teď spustila kapela a začalo se třeba tančit? Na jednu stranu je to dobře. Tanec stejně není moje silná stránka. Na její dotaz jen zakroutím hlavou a usrknu si šampaňského. Závistivě si změřím její skleničku. Nevím, co to má, ale vypadá to silně. "Někdo pořezaný, mrtvý... Není to nic, čemu bychom pomohly. Takže bude lepší se do toho nemíchat." pokrčím rameny, jako by mi to bylo jedno. Není. Samozřejmě, že není. Ale nehodlám nic dělat. Nebudu, nebudu se tím zabývat. Jen mimoděk vnímám, že je tu i Liv. Za celý večer jsem si jí nevšimla. A fakt, že je od koronera mě nijak nepřekvapí. S pohřebním výrazem, který měla i tehdy ve tom sklepě, jsem ani nic jiného nečekala. Jak příhodné. "Neviděla jsi někde Toma?" zeptám se najednou a samotnou mě ta otázka překvapí. Zmizel chvilku před tím křikem. Že by to...? Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že by to byla jeho práce, ale nakonec to jen s úšklebkem zavrhnu. Ne. To nebyl on. Při jeho smůle to mohl být někdo, koho znal.. Ale to není moje věc. "Ale to je vlastně jedno..." mávnu rukou a sáhnu po další skleničce. Jestli nás teď budou všechny vyslýchat, čeká nás dlouhá noc.

Thomas "Tom" Lovens - 20. ledna 2016 19:18

Kreeeeeev! ^^ Čistě odvedená práce. Tělo jsem jen prolétl, ten přívěšek byl zajímavější. Něco mi připomínal. Dost silně... ale co? Nevím, nedokážu to identifikovat a ani nechci. Dost bylo paranormálních jevů. S povzdechem jsem si ze saka vytáhl špunty do uší. Všechen ten šum, jekot starších dam, vzrušené tlachání. Dohání mě to k šílenství. Vyžádal jsem si u baru whisky a pohledem pročesal sál. Hayley. Skvěle, je tady. Neslyšně jsem se vydal k ní, rychle a nenápadně. Má ten náhrdelník. Má ho. Ani nevím proč, šíleně se mi ulevilo. "Chyběl jsem někomu?" V očích se mi zatřpytilo šťastné světýlko. Usmál jsem se a napil ze své sklenky.

Hayley Marshall - 22. ledna 2016 22:11

Prostě už jsem chtěla napsat :D Nevím, kolik jsem toho už vypila. Začínala jsem být otupělá, ale ne opilá. Možná je to i ta lepší varianta. Rozhodla jsem se trochu přibrzdit a šampaňské si začít vychutnávat, ale v momentu, kdy jsem za sebou uslyšela Tomův hlas, jsem do sebe skleničku obrátila. Slyšel, že jsem se na něj ptala? Doufám, že ne. Budu se tvářit, že jsem nic neřekla. "Chcete slyšet pravdivou nebo společensky přijatelnou odpověď, pane Lovens?" Odložím skleničku, abych se na něj mohla otočit. Prohlédla jsem si ho od paty až k hlavě. Kožená bunda a otrhané džíny byly na plese trochu mimo mísu. Vypadá dobře... odvrátím od něj oči, když si uvědomím, že na něj zírám moc dlouho. Abych se zaměstnala, rozhlížím se po další skleničce. Možná by to chtělo něco silnějšího. Maria má něco míchaného a Tom nejspíš whisky. No, já už nemám ani šampaňské. Nervózně si začnu pohrávat s dřevěným přívěskem. Nechala jsem si ho na krku i přes nesouhlasné pohledy Marii. Vím, že se mi k tomu nehodí, ale koho to tu zajímá? Vedle ní se na mě stejně nikdo ani nepodívá. Teda, ne že by mi to vadilo. Kdybych nebyla zaměstnanec školy, tak přijdu oblečená v něčem podobném jako Tom. "Bavíš se?" nadhodím nenuceně, když si od pingla beru další skleničku šampaňského a jen z ní usrknu.

Thomas "Tom" Lovens - 23. ledna 2016 10:13

Já tě chápu. Kdo by si nechtěl psát se mnou? "Znám obě ty odpovědi, tudíž si je nechte pro sebe, slečno." Odtušil jsem a pokusil se o úsměv. Všude cítím krev. I přes parfémy, pot, kouř... Počkat cože? Kouř? Otočil jsem se kolem své osy. Někdo tu založil požár, nebo co? Přivřel jsem oči, donutil se soustředit. Soustředit se, přijít na to, jenže ona mě strašně ruší. "Prosím tě přestaň s tím." Vyštěkl jsem na ni s pohledem zabodnutým do toho náhrdelníku. Štípe mě v uších, jak s ním hýbe. Znám ten zvuk, ale teprve odnedávna ho umím zařadit.

Hayley Marshall - 23. ledna 2016 11:55

Maria, očividně... Je náladový jako počasí. Přišlo mi, že byl dobře naladěný, když přišel. Možná se mi to jenom zdálo. Nebo, že by to byla moje vina? Nah.. pokud si chtěl udržet dobrou náladu, tak za mnou neměl chodit. Ale on se celkově chová dost divně. Nakrčím obočí, když se začne rozhlížet. Je mu dobře? Vyštěkne na mě, nad čímž jen podrážděně mlasknu. Pustím přívěsek a zvednu volnou ruku, jako bych se vzdávala. Jen, co přijde, tak mě buzeruje... ale pořád je to lepší než kdyby mi něco vyčítal. Navíc ten přívěšek je z jasanu horského.. mohlo mi dojít, že mu to nebude dvakrát příjemné. Když ale tak koukám, jak se soustředí. Děje se snad něco? Hodím zmatený pohled na Mariu, jako kdyby snad ona věděla, co se děje. "Co se děje?" zeptám se tiše, jako bych čekala, další okřiknutí, že ho ruším.

Maria Kentnis - 06. února 2016 12:38

Nebavte se o mě za mými zády! ,,Asi máš pravdu. Nerada bych byla ještě podezřelá, i když to asi stejně budu.“ Zasměju se na ní a usrknu si ze skleničky. Poté se porozhlédnu kolem sebe. Am nikoho známého tu nevidím kromě Liv. ,,Ne Toma jsem neviděla. Zato jsem viděla Gabriela a nějakou pěknou holku, co měl u sebe“ Zavrčím na ni. ,,Proč ses vůbec ptala na Toma?!“ Zaraženě se na ní podívám. My o vlku.. Po chvilce k nám dorazil Tomas. ,, Ahoj Tome! Vždycky mě bude udivovat ta tvoje přehnaná sebedůvěra!“ Opáčila jsem mu na tu jeho famózní otázku. ,,Vidím, že vyznáváš dnes alkohol stejně dobře jako já!“ Zasměju se na něj, když si všimnu, že v ruce drží sklenku whisky. Hayley, ale nevypadala moc v pořádku. Spíš nervózně a není divu, když je tu on. Sakra proč se na mě dívá tímhle pohledem?! Neumím odezírat Hay! Už bys to měla vědět. A konečně to z ní vypadlo. ,,Taky bych ráda věděla, o co tu jde.“ Zamumlám, i když vím, že mi stejně nikdo neodpoví. Jejich rozhovor je prostě jen mezi nimi. Nejradši bych to tu úplně opustila, kdybych mohla. Bohužel je to tu celé uzavřené. Ach jo. Dobře, tak se budu dál dívat na ty dva, jak si vyměňují dobré a špatné pohledy a mezitím přemýšlet, proč jsem si toho pítí nenechala udělat víc.

Thomas "Tom" Lovens - 06. února 2016 12:52

Doutnající ples Promnul jsem si kořen nosu. Stala se tu vražda. Někdo chce zabít mě. A teď tu začne hořet. Proč? Proč? Se škubnutím hlavou jsem se podíval na Hayley. "Hoří tu." Znovu jsem se rozhlédl a přejel si palcem po spodním rtu. Co se děje? Co se zase děje? Musím se začít chovat jako Alfa. Najít si skutečnou smečku, nejen náhražku s Ohia. A přesně vím, kdo v ní bude první. Pohledem jsem zabloudil k Hayley. "Bylo by lepší kdybys zmizela." Pobídl jsem ji. Ten vrah je ještě v budově a ač toho vím málo, jedno je jistý. Chce ven.

Hayley Marshall - 06. února 2016 13:11

Žhavá zábava "To byla jeho sestra." řeknu absolutně mimo téma, ale aspoň jeden z nás by tu kvůli tomu mohl mít dobrou náladu. Gabriela sice dvakrát v lásce nemám, ale když jí se líbí.. tak jí nebudu házet klacky pod nohy. Když mi Tom odpoví, zůstanu na něj chvilku koukat. "No paráda." nadechnu se, dokud to ještě jde. Jsme tu zavření s vrahem. Nebo se sebevrahem, obě možnosti jsou dost pravděpodobné. Nechápu, jak je možné, aby se dva týdny nic nedělo a pak se to všechno sesypalo na jeden jediný den. Nebo večer. Jakoby snad někdo čekal, až tu budeme všichni. "Všichni bysme měli zmizet." odpovím s nakrčeným obočím. Jako kdybych mohla zdrhnout sama, když je tu tolik studentů. "Teď odejít nemůžeme. O požáru víme jenom my a vrah a východy hlídá policie." nervózně se rozhlédnu po místnosti.

Maria Kentnis - 09. února 2016 14:03

Dej už posun.. Tohle je nuda. :D Po chvilce mého stěžování si sama sobě mě Hayley přerušila. ,, Ta sestra Ema? Fakt? Tak to jsem šťastná! Teda.. jsem ráda.“ Jen co jsem se rozzářila jak sluníčko, jsem se tak rychle zas uklidnila. Když Tomas zahájil svou další řeč, už jsem byla zas tam, kde před tím. Ovšem jedna informace pro mě byla přeci jen překvapující. Ono hoří?! Kde? Že bych to šla uhasit?! To asi ne. Spíš bych mohla zavolat hasiče. ,,Zavolal někdo hasiče?“ Zeptala jsem se ho vyplašeně a zároveň naštvaně. On by chtěl, abychom odešli? Nebo teda Hay, o mě se moc nestará. Stejně bych neodešla. A Hay má pravdu, že by nás ani nepustili. Co ale teď? Rozhodla jsem se u nich nijak nezdržovat a šla jsem rovnou volat hasiče, pokud zjistím, že už je někdo volal, tak tím líp. Odběhla jsem na stranu a začala vytáčet číslo.

Vrchní kreatura a miláček - 16. února 2016 13:24
	Sladké dámy, tato jeskyně končí. Nemám už tolik času co dřív a PJovat to tu je těžší než by kdo čekal. Pokud některá z vás plánuje v budoucnu udělat něco podobného, rád se přijdu pokochat a zahrát si. 835 příspěvků mě hřeje u srdce a děkuji za ně. Vrchni kreatura a miláček se loučí. PS: Na konci měla být Hayley vlkodlak. :P